Muj Pribeh: Nevyzpytatelne Cesty Osudu

Chapter 1: Můj příběh

Úplně první vzpomínky mám na dům v pohraničí, Černovice u Chomutova. Velká zahrada a na ní dva bunkry z války. Ani ne ve třech letech jsme se tam schovávali a hráli si na partyzány se staršími kamarády. Tatínek byl voják z povolání – kapitán československé armády, ale tehdy již válečný invalida. Jinak pracoval na dráze, na hradle. Při operacích na Dukelském průsmyku, těsně vedle něj vybouchl granát a střepiny mu nenávratně zranili nohu a záda. Šel z Buzuluku spolu se Svobodovou armádou jako osvoboditel a dostalo se mu vyznamenání hrdiny Sovětského svazu. Po válce mu armáda poskytla domek v pohraničí a slušnou penzi. Mému mladšímu bráškovi byli tři měsíce. Dva roky se tu nic výjimečného nedělo, v kuchyni našeho domku byli pod pecí švábi a strašidelný sklep, kterého jsem se moc bála. Chodili jsme, s tatínkem, za jeho sestrou Hafou, a za mými sestřenicemi, na návštěvy a nosili jsme jim tam kornouty bonbonů. Seděla jsem mu vždy na rameni a byla jsem velice šťastná. Tatínek mě velice miloval a nikdy by mi nedal ublížit. Cítila jsem se jistá a bezpečná.

Jednou k nám přišel nějaký mladší muž, kterému jsme měli poskytnout bydlení, a prý to byl navíc příbuzný tatínkovi sestry. No a tím to vše začalo. Zrovna jsem začala chodit do 1. třídy. Pan učitel byl velmi přísný, někdy až zlý. Za vše, za každou maličkost bil rákoskou děti přes ruce, nelíbilo se mi to a občas jsem vystoupila na něčí obranu. Neměl mě rád a dával mi to najevo. Dlouho jsem si tam stejně nepobyla, doma se chystaly velké životní změny a můj celý dosavadní život měl být od základu změněn. Otec byl stále více nemocný, rány mu ošklivě hnisaly a maminka se mezitím seznamovala s naším nájemníkem čím dál blíže a často jsem je slyšela spolu hovořit o vážných věcech, které se týkaly naší rodiny. Otec, když cítil konec svého života, tak mě sebral a odvezl k mé babičce – maminčině matce, se slovy: „Prosím Vás, matko, nechte tu holku u Vás, bojím se o ni, aby jí Miluška neublížila, nemá ji ráda, starejte se o ni." Tatínka jsem ten den, kdy jsem začala nový život u babičky, viděla naposledy, zemřel! Maminku jsem také dlouho neviděla a tak nevím, co bylo dál, co se dělo, ani s bráškou, kterého jsem velmi milovala a ochraňovala, když jsme byli ještě spolu.

U babičky a dědy mi nic nechybělo, babička byla hospodárná a z mála uměla udělat moc. Dědeček Josef pracoval na dráze, nejdříve jako výpravčí a později, v důchodu, chodil po trati a hlásil poruchy kolejí. Byl to nesmírně chytrý a vzdělaný člověk a naše společné debaty neměly konců. Vyučený byl jako truhlář a měl k tomu dopravní průmyslovku, uměl výborně německy a francouzsky. Sbíral známky a poštovní nálepky. Jezdil na filatelistické burzy i do zahraničí. Věděl snad všechno na světě a byl v té době mým velikým vzorem a učitelem. Byl přísný a důkladný. Pět let, co jsem u nich byla, mi dalo to nejdůležitější a můj příští život to dobře zformovalo.

První den u nich jsem prožila asi takto: „Ahoj babi a dědo, jdu k Vám bydlet a nesu si všechny panenky s sebou, aby se jim nestýskalo. Ale až tatínek něco zařídí, přijede pro mě a půjdu zase domů! Děda mi jemně odpověděl: „Ahoj cácorko, dej mi pusu, babičce taky a poslouchej! Teď budeš bydlet u nás, budeš tu chodit i do školy, budeš mě a babičku poslouchat! My tě za to budeme mít rádi a budeme se o tebe starat, ale běda když nebudeš poslouchat, tak máme Tondu a ten se bude zlobit. „Kdo je Tonda dědo? „Za dveřmi, odvětil děda. Podívala jsem se za dveře a tam visel veliký pásek a já nevěděla, co si o tom mám myslet, ale pochopila jsem, že s Tondou se asi nesmlouvá. Měla jsem své povinnosti a ty se musely plnit. Nakrmit králíky, nasypat pšenici slepicím, umýt si boty, složit si věci na místo, mít předepsané úkoly do zvláštního sešitu nanečisto, stále dědovi ukazovat perfektně ořezané tužky - s kopáčem se nedá psát. Teprve po těchto úkolech jsem mohla na chvíli ven, mezi děti. S nimi jsem byla velmi ráda, a to platí dodnes, jsou to nejlepší bytosti na celém světě. Ze začátku jsem ale moc nemluvila, protože jsem mírně zadrhávala. Ovšem můj dědeček na to našel systém a odnaučoval mě drmolit, hlavně přemýšlet o tom co říkám a myslet na to, jak to říkám a tím mě zbavoval velikého traumatu. Učila jsem se dlouhé básně nazpaměť a hodně jsem četla i knihy pro dospělé, kterým jsem v té době sice tolik nerozuměla, ale takové náročné čtení mé výrazové prostředky úžasně zdokonalovalo, že mě potom ve škole strkali do nejrůznějších recitačních soutěží a dalších kulturních aktivit.

Děda mě zasvěcoval do všeho, co bylo kolem nás, povídali jsme si každou sobotu kolikrát až do rána o všem možném. Babička většinou usnula na židli vedle nás. On nebyl můj vlastní, byl to druhý muž mé babičky, bez vlastních dětí a tak jsem od něj získávala vše, co chtěl možná předávat svým dětem, kdyby je měl. Největším naším koníčkem byly hvězdy! Měsíc, Slunce, planety, souhvězdí. v letních večerech jsme spolu sedávali na zápraží jejich chaloupky, docela maličké, o dvou větších a jedné menší místnosti, v malé vesničce na Sázavě. Byla to spíše osada o patnácti číslech. Děda vždy krásně vyprávěl, co je to Slunce, Měsíc a jak to vše v tom bezbřehém, studeném vesmíru funguje. Vymýšleli jsme si pohádky o marťanech, jak se na nás dívají a pozorují nás, co děláme. Dávali jsme jim i jména a speciálně z Marsu se na nás díval Martin Jasný. Proč, to nevím, ale asi proto, že to bylo zkrátka jasné!

Děda mě učil spoustu praktických věcí, jako by tušil, že to budu někdy potřebovat. Řezala jsem s ním dřevo, ovšem jen slabší kousky, hoblovala jsem, učila jsem se znát stromy, jakou mají sílu, který má měkké a který tvrdé dřevo, který roste rovně a který se snadno ohne, nebo vyvrátí. Věděla jsem, co jsou různé větry a vánky, učil mě milovat zvířata, ty němé tváře, které musíme bránit, protože to samy občas neumí, učil mě zvířatům i naslouchat a říkal: „Víš, oni mluví, ale po svém, my lidé jim nerozumíme, protože jsme to zapomněli, ale zkus s naším Míšou mluvit v duchu, dívej se mu do očí a uvidíš, že Ti bude rozumět všechno! Měl pravdu, voříšek Míša byl velmi inteligentní a často jsme si spolu vyprávěli své dojmy nebo vedle mě jen tak zavyl na znamení, že rozumí. Nejkrásnější doba byla, když přišly prázdniny a chodili jsme s dědou a babičkou do lesa, nadělat dříví na zimu. Já sbírala šišky do pytlů a babička s dědou káceli soušky, které jim pan hajný označil barvou. Pan hajný za námi chodil často a s dědou vedli dlouhé svačinové disputace, já byla jako myška a moc ráda je poslouchala. Říkali si jmény „Pepo a Karle a ty starosti, které měli oproti dnešku, to vám byla krása. Děda třeba začal: „Karle, říkal mi Nácovský, že nám do vsi zavedou autobus, to bude kouře a rámusu, co Ty na to? A hajný: „Pepo, ať si dělají, co chtějí, ale je to zbytečný, když tu máme vlak. A taky mají stavět na Želivce přehradu, slyšel jsi o tom? Děda většinou protestoval: „Takový kus krásné krajiny přitom zničí! Pak zhodnotili vládu, nemoci a nakonec skončili u mne. „No a co to Vaše děvče, ještě si ji nevzal do hlubokého lesa k čarodějnici? Děda mě hned bránil, že je ještě čas, i když jsem předevčírem snědla s kamarády všechny okurky ve spíži a nebyly pak žádné na salát, takže bych si to zasloužila.

V době, kdy jsem ukončila první třídu, mi bylo natolik smutno po mamince a bráškovi, že jsem každý den plakala. Babička stále opakovala: „Co tam budeš dělat, nechtějí tě! Přesto jsme se jednu sobotu svátečně oblékli a vyjeli za maminkou. Maminka zrovna bydlela v Mostě i se svým novým mužem, pánem, který u nás bydlíval v podnájmu. Přivítala mě velice chladně a rozpačitost z našeho příjezdu dávala okatě najevo. Babička chtěla předejít trapným situacím a poslala mě s bráškou ven. Jenže bráška nikde nebyl. „Kde máš toho kluka, Miluško? říká děda. Viděla jsem, že se pohnul ubrus pod stolem. Můj bráška tam seděl jako malé, vyjukané a ustrašené zvířátko. „Hanito," zašeptal - tak mi říkával, když jsme byli spolu. Byl samá modřina, maminka byla občas zlá a tloukla ho. V té době byla asi velmi zamilovaná a děti se jí nehodily do života. Děda se do mámy hned pustil, vím, že ji sliboval, jestli se o něho nebude starat, že jí ho taky vezmou. Přitom moje matka byla velice inteligentní žena. Snad jsem jí už vše odpustila. Nějaký čas byl klid, ale za pár měsíců jsem zase začala tesknit a museli jsme za maminkou a za bráškou Alexejem. Pamatuji si, že od mala jsem měla vyvinutou intuici, viděla jsem dále než lidé okolo mě, dovedla jsem předvídat události, ale nemluvila o tom. Často jsem cítila, že se doma něco děje, a pak sem vždy uprosila babičku a dědu, aby mě odvezli k mámě. Někdy jsem zůstávala i několik měsíců, chodila jsem u mámy do školy. Až se vyřešila určitá událost, mohla jsem se zase na chvíli vrátit k babičce a dědovi klidná.

Rodiče se často stěhovali z místa na místo. Otčím měl neklidnou povahu a dlouho nevydržel na jednom místě. Třeba pátou třídu jsem absolvovala v několika školách na různých místech republiky. To bylo v mých devíti letech, kdy mě opět přepadl stesk, a já chtěla za maminkou. Odvezli mě do Frýdlantu v Čechách, na takovou samotu, kde byly dva domečky, hajného a lesního dělníka. Ten lesní dělník byl momentálně můj otčím, ale za krátko odešel pracovat do továrny. Žili jsme asi pět set metrů od polských hranic a v okolí často honili pašeráky. Někdy jsme si ráno v zimě přivstali, abychom mohli sledovat stádo srnek pasoucích se před domem. Rodiče na nás nebrali moc ohledů, rádi a často vyráželi na flámy a my zůstávali i tři dny samotní a bez jídla.

Pamatuji si na jednu noc, kdy jsme byli doma sami, a někdo nám zabouchal na dveře. Bráškovi bylo sotva šest let, objímal mě a šeptal mi: „Hanito, já se bojím. Držela jsem ho v objetí a nedala bych ho za celý svět, byla jsem schopná bojovat i s peklem. Potom to přestalo a ozvaly se hlasy, štěkot psů a hluk aut. Celou noc jsme nespaly, byly jsme vystrašení a ráno na nás paní hajná klepala a volala, jestli víme, co se děje. Ovšem my jsme otevřely až za hodnou chvíli, než jsme v tom strachu poznaly, že je to ona a nemáme se čeho bát. „Kde máte rodiče? byla její první slova. „Nejsou doma celou noc. „Děti, přijďte k nám po škole na oběd a už se nebojte, honili pašeráky a chytili je, řekla nám. Vydechli jsme si, já oblékla brášku a šly do školy. Po škole jsme s bratrem chodily do kostela, který byl při cestě, cítila jsem se tam vždy dobře, poslouchaly jsme odpolední kázání a pak šly domů. Stejně nás tam nikdo nečekal. Na oběd jsem nechtěla k paní hajné jít, byla jsem příliš hrdá na braní milodarů, spíše jsem vystupovala tak, že máme všeho dostatek. Ale nedalo se nic dělat, přišla si pro nás. Měla čtyři chlapce, s kterými jsme si hráli, a jeden z nich si pro nás také přišel a mně to trošku ulehčil. U hajných jsme se najedli a šli si hrát k nim na zahradu. Za nějakou dobu slyším křik a volání: „Hanito, Hanito," letěla jsem ze zahrady za hlasem bratra, poznala jsem ho okamžitě a jako šílená, srdce až v krku, jsem skočila do kolny, kde se prolomila špatně zajištěná žumpa, můj bratr do ní spadl a topil se. Jednou ručičkou se držel za drolící se okraj a právě za tu jsem ho popadla a táhla ven, nešlo to dobře, byl nasáklý jímkou, umíte si to představit, ale nakonec se mi to podařilo a oba jsme padli vedle žumpy. Dotáhla jsem ho domů, všechno z něj svlékla, namočila do vody a brášku vykoupala a dala spát. Měl asi šok, protože stále plakal. Hladila jsem ho a utěšovala, až usnul. Když se probudil, udělala jsem mu jídlo a pak spal dál.

Další noc jsem opět nespala, celý dům jsem zamkla a strašně se bála. Ve sklepě něco bouchalo a já myslela jen na to, jak zachránit brášku a kudy bychom utekly, kdyby se na nás někdo dobýval. Do školy jsme ten den nešly, bratr dostal horečku, začal stonat. Rodiče se ještě nevraceli a tak jsem si sedla a plakala u spícího brášky, myslela jsem na dědečka a babičku, kdyby tak u nás byli. Moje telepatické myšlení bylo vyslyšeno, odpoledne někdo ťuká na dveře, a světe div se, babička a děda stojí ve dveřích. Děda se hned sháněl po rodičích, když slyšel, co se stalo a jak to, že jsme doma samy. Bylo vidět, že je velice rozčilený. Hned se postarali o jídlo, babička měla vzácnou schopnost odhadnout myšlení mé matky a tak věděla, že jídla u nás nikdy moc nebylo a proto vozila na návštěvy snad