• Embed Doc
  • Copy Link
  • Readcast
  • Collections
  • CommentGo Back
Download
 
René Wellek – Austin Warren: Teorie literatury (kapitoly 1–4)1/14
Teorie literatury (kapitoly 1–4)
 René Wellek – Austin Warren
Obsah:
1. kapitola: Literatura a její zkoumání1–3
(knižně 17–24)
2. kapitola: Podstata literatury3–6
(knižně 25–37)
3. kapitola: Funkce literatury6–10
(knižně 37–52)
4. kapitola: Literární teorie, kritika a historie10–12
(knižně 53–63)
Poznámkový aparát12–14
1. KAPITOLALITERATURA A JEJÍ ZKOUMÁNÍ
 Nejprve musíme odlišit literaturu od zkoumání litera-tury. Jedná se o dvě různé činnosti: jedna je tvůrčí, umě-lecká, zatímco druhá, i když není přísně vzato vědou, je jistým druhem poznání, nauky. Samozřejmě se objevily pokusy o smazání tohoto rozdílu. Například se tvrdilo, želiteraturu nemůže pochopit ten, kdo ji nepíše, že nenímožné a žádoucí studovat Popea, aniž bychom se pokusi-li sami psát hrdinská dvojverší, nebo studovat alžbětinskédrama, aniž bychom sami napsali drama v blankversu
1
.Pro toho, kdo se zabývá zkoumáním literatury, je zku-šenost s vlastní literární tvorbou užitečná, avšak jeho úkol je zcela jiný. Musí převést svoji zkušenost s literaturou dointelektuální roviny, uzpůsobit ji tak, aby odpovídala ko-herentnímu systému, který musí být racionální, máli být poznáním. Předmět jeho zkoumání může být iracionálnínebo může přinejmenším obsahovat silně neracionální prvky, avšak jeho postavení se proto ještě nebude lišit od postavení historika malířství, muzikologa nebo třeba soci-ologa či anatoma.Je zřejmé, že tento vztah vede k některým nesnadným problémům. Byla navržena různá řešení. Někteří teoreti-kové by prostě nepřipustili, že zkoumání literatury přináší poznání, a doporučili by „sekundární tvorbu“, jejíž vý-sledky dnes většině z nás připadají chabé – Paterův popisMony Lisy nebo květnaté pasáže u Symondse nebo Sy-monse.Takováto „tvůrčí kritika“ byla obvykle pouhým nepo-třebným zdvojením nebo přinejlepším překladem jednohouměleckého díla do jiného, obvykle horšího. Jiní teoreti-kové vyvozují z našeho rozlišení mezi literaturou a jejímzkoumáním jiné, spíše skeptické závěry: tvrdí, že literatu-ru nelze „zkoumat“ vůbec. Můžeme ji pouze číst, těšit se jí, hodnotit ji. Co se ostatního týče, můžeme pouze shro-mažďovat různé druhy informací „o“ literatuře. Takovátoskepse je ve skutečnosti rozšířenější, než by se zdálo. V praxi se to projevuje v důrazu na vnější „fakta“ a v přezí-ravém postoji ke všem pokusům jít za ně. Hodnocení,vkus a zaujetí jsou přenechány soukromé zálibě jakožtonevyhnutelný, i když politováníhodný únik před přísnostísolidního bádání. Avšak takováto dichotomie mezi „bá-dáním“ a „hodnocením“ vůbec neumožňuje skutečnézkoumání literatury, jež má být zároveň „literární“ i „sys-tematické“.Problémem je, jak se – intelektuálně – vyrovnat suměním, a speciálně s uměním literárním. Je to možné? A jak toho můžeme dosáhnout? Podle jedněch to je možně pomocí metod původně přírodovědeckých, které je třeba pouze aplikovat na zkoumání literatury. Lze rozlišit něko-lik druhů takovéto aplikace. Jednou z nich je pokus o na- podobení obecných vědeckých ideálů objektivity, neo-sobního přístupu a jistoty, pokus, který vcelku vede keshromažďování neutrálních faktů. Jinou aplikací je snahanapodobovat přírodovědecké metody zkoumání pří-činných souvislostí; v praxi tato „genetická metoda“ospravedlňuje sledování jakéhokoli vztahu, pokud tochronologie umožňuje. Přísněji aplikovaná vědeckákauzalita obvykle vysvětluje literární jevy tak, že za de-terminující příčiny
označí 
ekonomické, sociální a poli-tické podmínky. I zde jsou zaváděny kvantitativní meto-dy, které jsou vhodně využívány v jiných vědeckých obo-rech, tj. statistiky, tabulky a grafy. Konečně také existuje pokus využít při sledování vývoje literatury biologickýchkoncepcí
2
.Dnes bychom patrně došli k obecné shodě, že tytoaplikace nesplnily původní očekávání. Přírodovědeckémetody někdy prokázaly svoji hodnotu v rámci přísně vy-mezené oblasti nebo za pomoci zúžené techniky, jako je použití statistiky u určitých metod textologie nebo přizkoumání metriky. Většina propagátorů této přírodově-decké invaze do zkoumání literatury však buď přiznalaneúspěch a dospěla ke skepsi, nebo nalezla útěchu v ilu-zích, že by ona vědecká metoda mohla přinést úspěch v budoucnosti. Například I. A. Richards prohlašoval, že bu-doucí triumfální úspěchy neurologie poskytnou řešenívšech literárních problémů.
3
K některým problémům, vyvolaným takovým rozší-řeným uplatňováním přírodovědeckých metod při zkou-mání literatury, se ještě budeme muset vrátit. Tyto problémy nelze tak snadno pominout a nepochybně exis-tuje rozsáhlá oblast, v níž se obě metodologie setkávají,nebo dokonce překrývají. Takové fundamentální metody jako indukce a dedukce, analýza, syntéza a komparace jsou společné všem typům systematického poznání.Očividně se však nabízí i druhé řešení: literární bádánímá své vlastní platné metody, které se sice vždy nekryjí smetodami přírodních věd, avšak přesto jsou metodami in-telektuálními. Pouze velmi úzké pojetí pravdy může z říše poznání vyloučit výsledky humanitních oborů. Dlouho před počátkem moderního rozvoje vědy byly filozofií,historií, právní vědou, teologií a dokonce i filologií vy- pracovány platné metody poznávání. Jejich výsledky bylymožná zastíněny teoretickými a praktickými triumfymoderních fyzikálních věd; jsou však reálné a trvalé a jemožné je – občas s určitými modifikacemi – snadnooživit či obnovit. Měli bychom prostě uznat, že rozdíl
 
René Wellek – Austin Warren: Teorie literatury (kapitoly 1–4)2/14
mezi metodami a cíli přírodních věd a humanitních oborůexistuje.Definovat tento rozdíl není jednoduché. Již v roce1883 Wilhelm Dilthey vymezil rozdíl mezi metodami pří-rodních věd a metodami historickými jako kontrast mezivysvětlením a porozuměním.
4
Dilthey argumentoval tím,že vědec vysvětluje událost z hlediska jejích kauzálníchantecedentů, zatímco historik se pokouší pochopit její vý-znam. Tento proces porozumění je nezbytně individuální, ba dokonce subjektivní. O rok později známý historik fi-lozofie Wilhelm Windelband rovněž zaútočil na názor, že by historické vědy měly napodobovat metody přírodníchvěd.
5
Přírodovědci se snaží formulovat obecné zákony,zatímco historikové se pokoušejí pochopit jedinečný a ne-opakovatelný fakt. Tento názor byl propracován a po-někud modifikován Heinrichem Rickertem, který načrtldělící čáru ani ne tak mezi zobecňujícími a individualizu- jícími metodami, jako spíše mezi vědami o přírodě a vě-dami o kultuře.
6
Tvrdil, že vědy o kultuře se zajímají okonkrétní a o individuální. Avšak jednotlivce můžemeobjevit a pochopit pouze s poukazem na určité hodnotovéschéma, což je pouze jiný název pro kulturu. Ve FranciiA. D. Xénopol odlišil přírodní vědy, zabývající se „faktyopakování“, od historie, zabývající se „fakty posloup-nosti“. V Itálii Benedetto Croce založil celou svoji filo-zofii na historické metodě, která se zcela liší od metody přírodních věd.
7
Abychom mohli o těchto problémech pojednat vúplnosti, museli bychom sem zahrnout takové problémy, jako je klasifikace věd, filozofie dějin a teorie poznání.
8
 Několik konkrétních příkladů však může alespoň nazna-čit, že ten, kdo se zabývá zkoumáním literatury, stojí před jedním velmi reálným problémem. Proč studujemeShakespeara? Je zřejmé, že nás primárně nezajímá to, comá společného se všemi lidmi, neboť pak bychom semohli stejně dobře zabývat zkoumáním kteréhokoli ji-ného člověka, a ani nás nezajímá, co má společného sevšemi Angličany, všemi renesančními lidmi, všemi alžbě-tinci, všemi básníky, všemi dramatiky, nebo jen se všemialžbětinskými dramatiky, neboť v tom případě bychommohli místo něj studovat Dekkera nebo Heywooda. Chce-me spíše přijít na to, co je pro Shakespeara charakteris-tické, co činí Shakespeara Shakespearem; stojíme tedyzřejmě před problémem individuality a hodnot. Dokoncei při zkoumání určitého období, směru nebo jednékonkrétní národní literatury se o ně budeme zajímat jakoo individuality s charakteristickými rysy a vlastnostmi,kterými se odlišují od jiných podobných uskupení. Na podporu individuality lze uvést ještě jeden argu-ment: pokusy o nalezení obecných zákonů v literatuře za-tím vždy selhaly. Takzvaný zákon anglické literatury, snímž přišel Louis Cazamian, podle něhož je tato literatura„oscilací rytmu anglického národního vědomí“ mezi dvě-ma póly, sentimentem a intelektem (spolu s dalšímtvrzením, že se tyto oscilace zrychlují s tím, jak se přibli-žujeme současnému věku), je buď triviální, nebo neprav-divý. Aplikujemeli tento „zákon“ na viktoriánský věk,úplně se hroutí.
9
Ukazuje se, že tyto „zákony“ jsou větši-nou pouhými psychologickými modely, jako je akce areakce nebo konvence a revolta, které, i kdyby o nich ne- bylo pochyb, by nám o literárních procesech nemohly řícinic skutečně významného. Zatímco fyzika by mohla spat-řovat svůj největší úspěch v jakési obecné teorii, která byredukovala na jedinou formuli elektřinu a teplo nebogravitaci a světlo, nelze postulovat žádný obecný zákon,který by naplňoval smysl zkoumání literatury: čím budeobecnější, tím se bude jevit abstraktnějším, a tudíž prázdnějším, a tím více nám bude unikat konkrétní předmět uměleckého díla.Existují tedy dvě krajní řešení našeho problému.Jedno přišlo do módy díky prestiži přírodních věd. Zto-tožňuje vědeckou metodu s historickou a vede buď k  pouhému hromadění faktů, nebo k zavádění vysoce zo- becněných historických „zákonů“. Druhé řešení popírá,že by literární bádání bylo vědou, a postuluje osobní cha-rakter literárního „porozumění“ a „individuálnosti“, badokonce „jedinečnosti“ každého literárního díla. Avšak vextrémním vyjádření je i antiscientistické řešení spojenose zjevnými riziky. Osobní „intuice“ může vést pouze k emocionálnímu „hodnocení“, k naprosté subjektivitě.Zdůrazňovat „individualitu“, ba dokonce „jedinečnost“každého uměleckého díla – i když to může být zdravoureakcí proti snadnému zobecňování znamená zapomínatna to, že žádné umělecké dílo nemůže být zcela „jedi-nečné“, neboť pak by bylo zcela nepochopitelné. Samo-zřejmě platí, že existuje jen jediný
 Hamlet 
nebo i jen jedi-né „Stromy“ Joyce Kilmerové. Avšak dokonce i hromadasmetí je jedinečná v tom smyslu, že její přesné rozměry, polohu a chemické kombinace nelze přesně reprodukovat. Navíc všechna slova každého literárního díla jsou svojí podstatou „obecninami“, a ne jednotlivinami. Spor mezi„univerzáliemi“ a „jednotlivinami“ probíhá v literatuře odchvíle, kdy Aristoteles prohlásil poezii za univerzálnější,a tudíž filozofičtější, než je historie, jež se zabývá pouze jednotlivinami, a od doby, kdy doktor Johnson tvrdil, že by básník neměl „počítat proužky na tulipánu“. Romanti-kové a většina literárních kritiků neúnavně zdůrazňují je-dinečnost poezie, její „texturu“, její konkrétnost.
10
Měli bychom však uznat, že každé literární dílo je zároveňobecné i zvláštní, anebo, což je možná přesnější, zároveňindividuální a obecné. Individualitu lze odlišit od na- prosté zvláštnosti a jedinečnosti.
11
Podobně jako každálidská bytost má i každé literární dílo svůj individuálnícharakter; sdílí však také společné vlastnosti s jinýmiuměleckými díly, stejně jako každý člověk má společnérysy s lidstvem, příslušníky svého pohlaví, národa, třídy, profese atd. A tak můžeme generalizovat o uměleckýchdílech, alžbětinském dramatu, veškerém dramatu, veškeréliteratuře, o veškerém umění. Jak literární kritika, tak lite-rární historie se pokoušejí charakterizovat individualitudíla, autora, období, národní literatury. Této charakteris-tiky však lze dosáhnout pouze pomocí univerzálních ter-mínů na základě literární teorie. Dnešní literární bádánínaléhavě potřebuje literární teorii,
organon
metod.Tento ideál samozřejmě nesnižuje důležitost chápavé-ho porozumění a požitku jakožto předpokladů pro naše poznání literatury, a tudíž i pro úvahy o ní. Jsou to však  pouze předpoklady. Tvrdit, že zkoumání literatury slouží pouze umění číst, je nepochopením ideálu systematického poznání, jakkoli toto umění může být nepostradatelné protoho, kdo se zabývá literaturou. I když termín „čtení“ mů-žeme použít v natolik širokém významu, aby zahrnovalkritické chápání i vnímavost, je umění číst ideálem čistěosobní kultivace. Jako takové je vysoce žádoucí a slouží i jako základ rozšířené literární kultury. Nemůže však na-hradit koncepci „literárního bádání“ pojatého jako
 
René Wellek – Austin Warren: Teorie literatury (kapitoly 1–4)3/14
nadosobní tradice, jako rostoucí celek poznání, pochopenía soudů.
2. KAPITOLAPODSTATA LITERATURY
Prvním problémem, před kterým stojíme, je zjevněsám předmět literárního bádání. Co je literatura? Co lite-ratura není? Jaká je podstata literatury? I když tyto otázkyzní prostě, zřídkakdy se na ně jasně odpovídá.Jedním možným přístupem je definovat „literaturu“ jako vše, co je vytištěno. To nám umožní studovat „lékař-ství ve čtrnáctém století“ či „středověký názor 
 
na pohyb planet“ nebo „čarodějnictví v Staré a Nové Anglii“.Edwin Greenlaw tvrdil, že „nic, co se týká dějin civiliza-ce, není mimo oblast našeho zájmu“, že „ve svém úsilí pochopit dějinné údobí či civilizaci nejsme odkázáni jenna beletrii či na tištěné nebo rukopisné materiály“ a žemusíme „vidět svou práci ve světle jejího přínosu k ději-nám kultury“.
1
Podle Greenlawovy teorie a podle přístupumnoha badatelů se tak zkoumání literatury nejen velmi přiblížilo historii civilizace, nýbrž s ní bylo ztotožněno.Takovéto zkoumání je literárním , pouze v tom smyslu,že se zabývá tištěným či psaným materiálem, který jenutně primárním zdrojem většiny historických prací. Naobranu takovéhoto názoru lze samozřejmě uvést, že histo-rikové tyto problémy opomíjejí, že se příliš zabývajídiplomatickými, vojenskými a hospodářskými dějinami, aže má proto literární historik právo vtrhnout na sousedníúzemí a převzít nad ním moc. Není pochybo tom, že byse nikomu nemělo zabraňovat ve vstupu na jakékoli úze-mí a nepochybně existuje mnoho dobrých argumentů ve prospěch pěstování dějin civilizace v nejširším slovasmyslu. Přesto však takové zkoumání ztrácí literární cha-rakter. Námitka, že tu jde jenom o nepodstatnou termino-logickou připomínku, není přesvědčivá. Zkoumání všeho,co je spojeno s dějinami civilizace, ve skutečnosti vy-těsňuje zkoumání literatury v přísném slova smyslu. Ztrá-cí se veškeré rozlišení; do literatury jsou zaváděna vnějšíkritéria a v důsledku toho je potom literatura považovánaza hodnotnou pouze tehdy, jestliže povede k výsledkům vté či oné sousední disciplíně. Ztotožňování literatury s dě- jinami civilizace je popíráním specifické oblasti a spe-cifických metod zkoumání literatury.Dalším způsobem, jak definovat literaturu, je omezit ji na „význačné knihy“, které bez ohledu na svůj předmět jsou „význačné díky své literární podobě či výrazu“. Zde je kritériem buď pouhá estetická hodnota, nebo estetickáhodnota ve spojení s obecnou intelektuální úrovní. V ly-rické poezii, dramatu a próze jsou největší díla vybíránana základě estetickém; jiné knihy jsou zvoleny pro svoji pověst či intelektuální věhlas ve spojení s dosti zúženouestetickou hodnotou: obvykle se zdůrazňuje styl, skladba,obecné působení. Tímto způsobem se běžně literatura od-lišuje, tak se o ní hovoří. Řeknemeli, „toto není literatu-ra,“ vyjadřujeme tím takový hodnotový soud; stejný soudvynášíme v případě, kdy hovoříme o historické, filo-zofické či přírodovědecké knize jako o součásti „literatu-ry“.Většina literárních historií vskutku pojednává o filo-zofech, historicích, teolozích, moralistech, politicích adokonce i o některých přírodovědcích. Stěží bychom sinapříklad představili dějiny anglické literatury osmnác-tého století, které by široce nepojednaly o Berkeleym,Humeovi, biskupu Butlerovi a Gibbonovi, Burkeovi adokonce i o Adamu Smithovi. Analýzy těchto autorů, ikdyž jsou obvykle daleko kratší než analýzy básníků, dra-matiků a romanopisců, se zřídkakdy omezují na jejich přísně estetické hodnoty. V praxi to vypadá tak, že jsoutěmto autorům věnovány přehledy, které jsou z hlediska jejich oboru povrchní a neodborné. Je pravda, že Humeanemůžeme posuzovat jinak než jako filozofa, Gibbona jinak než jako historika, biskupa Butlera než jakocírkevního apologetu a moralistu a Adama Smithe jinak než jako moralistu a ekonoma. Avšak ve většině dějin li-teratury se o těchto myslitelích pojednává útržkovitě, bez příslušného kontextu – historie jejich předmětu – tedy bezskutečného pochopení dějin filozofie, etiky, historiografieči ekonomické teorie. Literární historik se automatickynestává řádným historikem těchto disciplín. Stává se prostě kompilátorem, sebevědomým vetřelcem.Zkoumání jednotlivých „význačných knih“ lze velmidoporučit k pedagogickým účelům. Všichni musíme sou-hlasit s tím, že studenti – a zvláště začátečníci – bynamísto kompilací či historických kuriozit měli číst vý-značné nebo alespoň dobré knihy.
2
Lze však pochybovato tom, že by měl tento princip být zcela dodržován ve vě-dách, historii či v jakémkoli jiném oboru, v němž se shro-mažďují a rozvíjejí poznatky. V rámci dějin imaginativníliteratury vede omezení na význačné knihy k tomu, že sestávají nepochopitelnými takové jevy jako kontinuita lite-rární tradice, vývoj literárních žánrů, ba i sama podstataliterárního procesu. Navíc se zatemňuje pozadí soci-álních, lingvistických, ideologických a dalších podmiňují-cích okolností. V historii, filozofii a podobných oborechse ve skutečnosti zavádí přehnaně „estetické“ hledisko.Byl to zjevně pouze důraz na „styl“ výkladu a organizacitextu, které učinily z Thomase Huxleyho jediného ang-lického vědce, který stojí za čtení. Toto kritérium musívést k tomu, že – až na pár výjimek – se dává přednost popularizátorům před velkými původními autory,Huxleymu před Darwinem, Bergsonovi před Kantem.Bude zřejmě nejlepší, když termín „literatura“ omezí-me na literární umění, tj. na literaturu imaginativní. Jehoužívání v tomto významu přináší určité obtíže; avšak vangličtině jsou možné alternativy buď předem vyloučeny,neboť mají zúžený význam, jako „próza“ [fiction] či „po-ezie“ [poetry], nebo jsou neohrabané a zavádějící, jako„imaginativní literatura“ či beletrie. Jednou z námitek  proti volbě termínu „literatura“ je to, že (díky svému pů-vodu ve slově
litera)
svůj předmět jako by omezuje na psanou či tištěnou literaturu, a přitom je zřejmé, že každákoherentní koncepce literatury musí zahrnovat i „orálníliteraturu“. V tomto ohledu jsou německý termín
Wortkunst 
či ruský
 slovesnosť 
vhodnější než jejich ang-lický ekvivalent. Nejprostším způsobem tento problém vyřešíme pou-kazem na specifický způsob, jakým je v literatuře užíván jazyk. Jazyk je materiálem literatury, stejně jako kámenči bronz je materiálem sochy, barva materiálem obrazu čizvuky materiálem hudby. Měli bychom si však uvědomit,že jazyk není pouhou inertní hmotou jako kámen, nýbržže sám je lidským výtvorem, a že je proto naplněn kul-turním dědictvím určité jazykové skupiny.Především je třeba rozlišovat mezi literárním, běžněmluveným a vědeckým užíváním jazyka. Diskuse o tomto problému v práci Thomase Clarka Pollocka
The Nature
of 00

Leave a Comment

You must be to leave a comment.
Submit
Characters: ...
You must be to leave a comment.
Submit
Characters: ...