• Embed Doc
  • Copy Link
  • Readcast
  • Collections
  • CommentGo Back
Download
 
IV. České překladyz německy psané literaturyPřeklady doby obrozenské
Vyjděme z Jiřího Levého, který uvádí, že dějiny novočeského překladu dělí Otokar Fischer do tří etap. První z nich je doba Jungman-nova, buditelská i v oblasti překladatelské, hojně se překládá z německé literatury. V této etapě je všechna snaha soustředěna na jazyk,převládá radost nad tím, co všechno lze v českém jazyce (z historických důvodů dosud citelně zaostávajícím) vyslovit, šíří se potěšení z českého Miltona, Chateaubrianda či Bürgera.Do druhé etapy řadí Otokar Fischer ono období, které pojmenovává po Jaroslavu Vrchlickém. TamTíz dochází k rozmachu českéhobásnického jazyka a lze vycítit dohánění Evropy.Do etapy třetí pak řadí Otokar Fischer počátek 20. století, kde jenepochybně jednou z vůdčích překladatelských osobností on sám.Felix Vodička vidí v první polovině 19- století dva vývojové procesy vedle sebe: tím prvním je běžný vývoj literatury v souladu s celkovou atmosférou literatury evropské, tj. od osvícenského klasicismu přes preromantismus k romantismu, tím druhým procesem pak je vývoj obrozenský, typický pro literaturu českou, tj. proces vznikumoderního Českého básnického jazyka a úsilí o realizaci literaturyvyššího slohu. Zde vyniká snaha překladatelů dohonit Evropu, kteráprodělala
vývoj podstatně 
odlišný od
vývoje v českých
zemích.Pokud šlo o literaturu jišmecky psanou, konstatujme, že potřebapřekladu do češtiny z originální německé literatury se tolik nepociťovala. Bylo to dáno hlavně tím, že znalost německého jazyka byla -zejména ve městech a u vzdělanějších vrstev - samozřejmým předpokladem a Čtenářům namnoze nepůsobilo potíže konzumovat hodnotnou německou literaturu přímo z německého originálu. Literární tvorba této doby - tj. závěr 18. a začátek 19- století - měla u násvýrazně vlastenecký ráz. Jazyková stránka byla posunuta na první místo. Překlad byl v době obrozenské nástrojem aktivního kulturního zápasu ve sféře verbální, nikoli jen nutným projevem nevyvinu-tosti a pasivního vztahu ke kulturám cizím. Protože jsme se hojně125
 
učili u Němců, jak přesvědčivě prokázal T. G. Masaryk v České otáz
ce,
byla německá literatura jedním z hlavních zdrojů, z nichž českákultura čerpala, přičemž Jungmannův slovník a Jungmannem dočeské kultury uvedené a od Němců převzaté teorie z oblasti stylistiky a poetiky byly pro český kulturní život velmi významné.Motivy obecně vlastenecké se v době obrozenské hledaly nebo dočeského prostředí transponovaly daleko snáze v poezii než v próze.I to byl důvod, proč i velmi hodnotná prozaická díla německy psanéliteratury namnoze zůstávala hodně dlouho nepřekládána, tím spíše,že psát prózu v českém jazyce leckomu připadalo snazší než psátdíla řečí vázanou, takže se v českém jazyce objevovala spíše originální prozaická díla než díla dramatická a pochopitelně než díla básnická. Dramata překládána byla, avšak spíše než pro čtenáře radějipřímo pro jeviště, tedy pro české divadelní soubory a výsledně pročeského diváka. Tak se na jevištích hojně vyskytovaly české překlady německého dramatika A. Kotzebua, na scéně se objevoval dnesuž legendární dojemný kus
Mlynář a jeho dítě 
od Raupacha, Josef 
r
Jjnda (1789-1834) překládal
Ouklady a lásku
od Friedricha Schillera,Karel Simeon Macháček (1799-1846) a Josef Jiří Kolár (1812-1896) sis jistým zpožděním troufli na Goetha. Byla to však především poe
zie,
která mohla přispívat k vytváření českého básnického jazyka
nej
výrazněji, tam se také cílový jazyk, tj. čeština, rychle dostával dopovědomí české čtenářské či divácké veřejnosti v časopisech či almanaších nebo například při různých oslavách, recitačních_večerechapod. Bylo tak možno sledovat přímý dopad tlumočených veršů naposluchače. Hlavně poezie to tedy byla, kterou se dalo - vedle přímého kontaktu z jevišť - působit na českého konzumenta kultury.Překlad, a zejména překlad poezie, byl obzvlášť ceněn nejen jakoprostředek k obohacení českého básnického jazyka, nýbrž byl leckdy i inspirací pro původní tvorbu českých autorů. Texty do češtinynebyly jen překládány, byly však často upravovány, parafrázovány, jakoby domýšleny. Stávalo se, že původní hodnotný originál byl rozmělněn a často byl ráz takového přepracovaného obsahu banální.Překlad do českého jazyka procházel ve svých počátcích obdobímnejrůznějších omylů, chyb, prohřešků a zejména potíží, vyplývajících namnoze z historicky pochopitelného faktu opoždění české kultury za kulturou světovou. Opoždění za kulturou německou bylotím zřejmější, že český a německý národ žily odedávna vedle sebea jejich kultury se i vzájemně prolínaly. Překlady „z druhé ruky“,tedy nikoli z originálu, nýbrž oklikou z jiného překladu, tj. z jazyka126
 
bližšího, známějšího, přístupnějšího, byly tehdy pokládány v českém kulturním životě za zcela legitimní a až teprve koncem obrození narážela tato praxe na kritiku. Dobrá znalost francouzštiny, angličtiny a jiných jazyků - kromě němčiny - byla v českých zemíchvěcí výjimečnou. Zprostředkujícím jazykem zde tudíž byla. namnozeněmčina, která umožňovala poznávat bohatství literatury francouz
ské,
anglické i jiné. Trochu paradoxně, nicméně pochopitelně se vedle hojného využívání německých překladových pramenů objevovaly i ostré výtky vlasteneckého rázu, které se stavěly proti této praxiv obavě, že se tak dostaneme do ještě většího područí vyspělejší kultury našeho německého souseda. Puchmajer například poukazovalna škodlivost takového zprostředkovacího postupu - vydávání českých překladů děl jinojazyčných prostřednictvím němčiny - a nabádal spíše překládat přes polštinu, kterou považoval pro českéhopřekladatele za přijatelnou vzhledem k jisté podobnosti obou slovanských jazyků, a ovšem i za politicky bližší, pokud samozřejmědobrá a přímá znalost původního jazyka překladateli chyběla.Český jazyk musel být pochopitelně hojně doplňován neologis-my, aby bylo možno vyjádřit myšlenky z jazyků cizích. To se dalo tus větším, tu s menším citem. U Jungmanna byla tvorba nových slovmnohde zdařilá, zato u mnoha dalších autorů krajně necitlivá. Skoro jako by si čeští básníci vzali vzor z pověstného Václava Jana Rosy,který nazýval múzy zpěvopannami, nymfy hájopannami či dryádystromodívkami. Uveďme jeden příklad za mnohé - Karel Ignác Thámpřeložil substantivum die Schwärmerin neobratně jako třeštíce a výraz die allerliebste Träumerin jako přemilá ospalkyně.
87
Jako byla pro protireformační překlad nedotknutelná idea náboženská, tak se - podle Jiřího Levého - stává sakrosanktem obrození idea národní. Z překládané literatury se dokonce vymycují místa,která jako by od vlastenecké myšlenky odváděla. Vlastenectví bylovšak tehdy trnem v oku cenzuře, jež leckdy zasáhla do textů a vyškrtala vše, co velebilo vlast, svobodu, mateřský jazyk. Tak v Jung-| mannově překladu Schillerovy Das Lied von der Glocke
(Píseň
o zvo-
'
nu,
česky 1822) vymýtil cenzor verše, které vyjadřují politickou ideu2^*A*JU^díla (... svobodu, rovnost pokřikuji!). Hrát ani tisknout se tehdy nesměly Lindbvy překlady Schillerova dramatu Kabale und Liebe (Ou-i klady a láska) a dalších her. Takových příkladů by bylo mnoho.Někdy se však naopak právě překladateli podařilo cenzuru ošálita vyslovit pod rouškou překladu, ve skrytu za jménem originálníhotvůrce, některé myšlenky svobodymilovné, které by v originálním
127
of 00

Leave a Comment

You must be to leave a comment.
Submit
Characters: ...
You must be to leave a comment.
Submit
Characters: ...