SOLÁRNÍ SYSTÉM S PARABOLICKÝM REFLEKTOREM

(SOLAR DISH SYSTEM)

1. Popis systému

Parabolické solární systémy přeměňují tepelnou energii slunečního záření na mechanickou

a následně na energii elektrickou. Jak je naznačeno na obr. 1, systémy využívají zrcadla
uspořádaná tak, aby na ně dopadající přímé slunečního záření bylo zkoncentrováno na
absorber jednotky vyrábějící elektrickou energii (skládající se ze Stirlingova motoru, či
plynové turbíny a generátoru el. energie), za účelem dosáhnout požadovaných teplot účinných
k přeměně tepla na práci. To vyžaduje, aby parabolický reflektor byl schopen sledovat slunce
ve dvou osách. Zkoncentrované sluneční záření je pohlcováno absorberem a předáváno
Stirlingovu motoru.

Obr. 1 Schéma solárního systému s parabolickým koncentrátorem. Na obrázku je prezentovaná kombinace čtyř
25kW sytému představující jednu jednotku pro výrobu elektrické energie..

Charakteristikou systémů s parabolickým reflektorem je vysoká účinnost, modularita,

samostatné řízení a vlastní způsobilost (schopnost využívat jak solární energii, tak fosilní
paliva, či obojí). Ze všech solárních technologií, systém s parabolickým koncentrátorem
demonstroval nejvyšší účinnost přeměny solární energie na elektrickou (29,4 %) a tudíž má
možnost se stát jedním z nejméně nákladných zdrojů obnovitelné energie. Modularita těchto
systémům je dovoluje samostatně rozmístit pro vzdálené aplikace, nebo je seskupovat
dohromady do malých sítí. Tato technologie je ve stadiu technického vývoje a zůstává být
výzvou týkající se solárních komponentů a komerčního využití. Následně jsou popsány
jednotlivé komponenty solárního systému s parabolickým koncentrátorem.

Koncentrátor

Solární systém s parabolickým koncentrátorem využívá solárních kolektorů ke sledování

slunce ve dvou osách. Odrazivá plocha, pokovované sklo nebo plast, odráží dopadající
sluneční radiaci do malé oblasti nazývané ohnisko. Velikost solárního koncentrátoru je dána
motorem. Při maximálním přímém slunečním záření 1000 W/m2 má zmíněný systém, o
výkonu motoru 25kWe, koncentrátor s průměrem přibližně 10 m.
Pro odrazivou plochu koncentrátorů se používá hliník nebo stříbro, navrstvený na skle
nebo plastu. Nejvíce odolné povrchy jsou stříbro/skelná zrcadla, podobném těm, která se
užívají v domácnostech. Pokusy o vývoj nízkonákladových odrazivých vrstev z polymeru
měly omezený úspěch. Jelikož parabolické koncentrátory mají krátkou ohniskovou
vzdálenost, jsou vyžadována relativně tenkoskelná zrcadla (tloušťka přibližně 1 mm)
kvůli přizpůsobení se potřebným zakřivení. Kromě toho, skla s nízkým obsahem železa jsou
vhodná pro vylepšení odrazivosti. V závislosti na tloušťce a obsahu železa mají postříbřená
zrcadla poměry odrazivosti v rozmezí 90 až 94 %.
Tvar ideálního koncentrátoru je rotující paraboloid. Některé solární koncentrátory se
k tomuto tvaru téměř přibližují svým kruhovým zakřivením podepíraným nosným systémem
prutů. Novinkou v úpravě solárních koncentrátorů je použití napjatých membrán s tenkými
odrazivými membránami, které se napínají přes hranu či ohyb. Druhá membrána tak slouží
jako uzavření prostoru za odrazivou, ve kterém je částečně vyčerpán vzduch za účelem
přizpůsobit odrazivou membránu kulovitému tvaru (obr. 2).

Obr. 2 Schéma solárního systému s napnutým zrcadlovými membránami.

 Poměrná koncentrace, definovaná jako poměr průměrného slunečního toku záření
procházející štěrbinou absorberu ku oslunění odrazivé plochy kolmo dopadajícími slunečními
paprsky, je přes 2000. Poměr zachycené frakce odráženého slunečního toku, které prochází
štěrbinou absorberu, obvykle činí přes 95 %.
Sledování slunce je provedeno dvojím způsobem, (1) natáčením dle azimutového úhlu, a
polárním natáčením (2). Během natáčení dle azimutového úhlu se paraboloid natáčí v rovině
paralelní se zemí (azimut) a v rovině k ní kolmé (náklon). Tomu odpovídá rotace zleva
doprava a odspodu nahoru. Rychlosti otáčení se mění během dne, avšak to může být
jednoduše spočítáno. Většina solárních systému s parabolickým koncentrátorem používají
tuto metodu ke sledování slunce.
Polárním sledováním slunce se kolektor otáčí okolo osy rovnoběžné s osou rotace země.
Kolektor se otáčí konstantní rychlostí totožnou s úhlovou rychlostí země, tedy 15°/hod.
Druhou osou otáčení je osa sluneční deklinace, jenž je kolmá na osu poláry. Pohyb kolem této
osy se vykonává velmi pomalu, neboť během roku se mění od + 23° do – 23°. Tento způsob
sledování slunce využívají spíše menší solární systémy.

Absorber

Absorber pohlcuje energii odraženou z koncentrátoru a předává ji pracovnímu plynu

motoru. Plocha absorberu je obvykle umístěna za ohniskem koncentrátoru za účelem přivést
na ní dopadající hustotu proudu záření. Aby byly sníženy ztráty radiací a konvekcí je ohnisko
soustředěno do otvoru. Pro každý z motorů je problémem rozhraní styčných ploch. Absorbery
Stirlingova motoru musí účinně přenést koncentrovanou solární energii k vysokotlakému
oscilujícímu pracovnímu plynu, obvykle heliu, či vodíku.
Jsou dva základní typy Stirlingových absorberů – přímo osvícený (DIR – Direct-
illumination receivers ) a nepřímo osvíceny absorber, který využívá jako prostředníka pro
přestup tepla další teplonosnou tekutinu. Absorbery osvícené přímo mají teplosměnné trubky
motoru (žárnice) přizpůsobeny k absorbci koncentrovaného solární záření. Kvůli schopnosti
vysokotlakého helia a vodíku rychle přenést velké množství tepla, absorbery osvícené přímo
mohou pohlcovat vysoké úrovně slunečního záření (přibližně až 750 kW/m2). Vyrovnávání
teplot a přírůstku tepla mezi válci Stirlingova motoru je však problémovou záležitostí.
Tento problém pomáhají řešit tepelná trubice s tekutým kovem. Její popis a princip je
následující: tepelná trubice představuje uzavřenou trubici z mědi, hliníku, bronzu, oceli aj.,
která je vakuována a potom zčásti naplněna vhodným teplonosným médiem (obr. 3). Náplň
trubice se řídí podle teplotního rozsahu, ve kterém bude pracovat. Část trubice, na kterou jsou
tepelně vázány elementy předávající ztrátové teplo se nazývá výparná část. Díky podtlaku,
který je v trubici, dochází k vypařování a k varu teplonosného média ve výparné části při
nižších teplotách, než při atmosférickém tlaku.

Obr.3: Schéma kapilární tepelné trubice

Vzniklé páry proudí vnitřním prostorem trubice do kondenzační části, kde kondenzují a
předávají teplo vnějšímu prostředí. Návrat kondenzátu se uskutečňuje stékáním působením
zemské gravitace nebo kapilárními silami. Kapilární soustava na vnitřním povrchu tepelné
trubice je tvořena jemnými pravoúhlými nebo trojúhelníkovými drážkami, jemným sítem,
sintrováním atp. Hladké gravitační trubice se, bez významnějšího nárůstu tepelného odporu,
užívají pro sklon 15° až 90° od horizontální roviny. Kapilární soustavy se používají i pro
obvod tepla shora dolů (antigravitační poloha) tedy úhel až -90°.
V absorberu Stirlingova solárního motoru se na ploše tepelné trubice odpařuje tekutý
sodík a následně kondenzuje na žárnicích Stirlingova motoru (obr. 4). Z toho vyplývá rovno-

Obr. 4 Schéma přijímače Stirlingova solárního motoru s aplikací tepelné trubice

měrná teplota na žárnicích, umožňující tak vyšší pracovní teplotu pro daný materiál a tudíž
vyšší účinnost motoru (díky vyvarování se pnutí v materiálu způsobené prudkými změnami
teplot-nerovnoměrnost slunečního záření). Tepelná trubice v absorberu izotermicky přenáší
teplo odpařováním sodíku a následnou jeho kondenzací na žárnicích motoru. Sodík se pasivně
vrací do absorberu díky gravitaci a je distribuován přes absorber pomocí kapilárních sil do
kapilárního soustavy. Technologie přijímačů Stirlingových motorů je dále diskutována
v publikaci od Divera a spol.: Trends in Dish-Stirling Solar Receiver Design, proceedings of
the IECEC, Reno, NV (1990). Absorbery s tepelnou trubicí tak ukázaly výrazné vylepšení
výkonnosti už tak efektivních parabolických Stirlingových jednotek měnící sluneční energii
na energii elektrickou. Jejich účinnost přenosu energie z koncentrátoru do motoru
(pracovnímu plynu) je okolo 90 %.
Plášť přijímače musí zajistit neprodyšný obal pro všechny provozní teploty tak, aby
systém řádně fungoval. Pokud jsou přítomny nezkapalnitelné plyny, tak budou během
obvyklých pracovních teplot zasahovat do toku par sodíku a způsobovat velké poklesy teplot
v kondenzační zóně. Velké teplotní rozdíly mezi výparníkem a kondenzátorem jsou často
příčinou netěsností v systému. To může také poukazovat na to, že plyny, jakými je třeba právě
vodík, difunduje skrz stěny přijímače. Difůze vodíku byla trvalým problémem u dřívějších
tepelných trubic s plynovým spalováním, ale tomu může být zabráněno použitím zředěné
směsi plynu (s 50 % přebytkem spalovacího vzduchu). Pokud vzduch vnikne do tepelné
trubice, pak přítomný kyslík se bude prudce slučovat se sodíkem za vzniku extrémně
korozivní sloučeniny působících při zvýšených teplotách.
V dřívějších prototypech přijímačů byla pro jejich plášť požívána nerezavějící ocel třídy
316L (s vysokým obsahem Molybdenu: Fe, <0.03% C, 16-18.5% Cr, 10-14% Ni, 2-3% Mo,
<2% Mn, <1% Si, <0.045% P, <0.03% S). Bylo celkově vypozorováno, že pevnost
v namáhání překračuje doporučitelné meze. Pro pozdější návrhy bylo tedy použito
superslitiny Niklu (Haynes 230), která má v porovnání s nerezavějící ocelí vyšší meze
pevnosti a při zvýšených teplotách větší odolnost vůči korozi. Vlákna nerezavějící ocel třídy
316L, či slinutého Niklu, byly použity v mnoha testovaných zařízeních jako materiál pro
kapilární soustavu tepelné trubice. V současné době se ukazuje, že „kovová plsť“ vyrobená
z drátků o průměru 8µm použita při plošné hustotě 900 g/m2 a slisována do tloušťky 4 mm
poskytuje tu nejlepší strukturu pro kapilární soustavu tepelné trubice. Plsť je připevněna do
klenby přijímače (viz. Obr. 3) spečením ve vakuu za teploty 1150 °C po dobu jedné hodiny.
Bylo zjištěn, že spečené spojení se zlepší tryskáním. Sestavení tepelné trubice je provedeno
pomocí obloukového svařování, ale také i pomocí pájení v oblasti výskytu sodíku. Byly
vypozorováno několik poruch, jak ve svarech, tak v oblastech výparníku tepelné trubice
soustřeďujícího vysoký tok záření. Avšak od doby, kdy byla provedena výměna za materiál
typu Haynes 230, nebyly na plášti zjištěny žádné závady. Koroze vznikající ve struktuře
kapilární soustavy a jeho mechanické vady jsou nejčastějšími problémy s kterými se potýkají
tepelné trubice.

Jednotka na přeměnu sluneční energie

Jednotka pro přeměnu sluneční energie v solárním systému s parabolickým reflektorem
přeměňuje teplo (sluneční energii) na mechanickou energii stejným způsobem, který je
typický u konvekčních motorů. Tedy stlačováním studeného pracovního média, jeho
ohříváním a následnou expanzí skrz turbínu či válec konající práci. Mechanická práce je
přeměněna na elektrickou energii pomocí elektrického generátoru, tedy alternátoru. Bylo
uvažováno několik termodynamických oběhů. Mezi ně patří oběh Rankinův, používající
vodu, nebo ekologickou pracovní tekutinu; otevřený, či uzavřený Braytonův oběh; a oběh
Stirlingův. Byly též uvažovány další neobvyklé termodynamické oběhy. Použití tradičních
oběhů Ottova a Dieselova motoru není vhodné z důvodu jejich velmi náročného sjednocení s
koncentrovanou sluneční energií. Během oblačných dní, či noci, může být teplo dodáváno
pomocí dodatečného zdroje, např. plynovým hořákem. Elektrický výkon současných
prototypů solárních systémů s parabolickým koncentrátorem je kolem 25 kWe u Stirlingova
a kolem 30 kWe u Braytonova motoru.

Stirlingův motor
Stirlingův motor používaný v solárním systému s parabolickým koncentrátorem je
vysokoteplotní a extrémně vysokotlaký motor využívající vodík, či helium jako pracovní plyn
(teplota pracovního plynu přesahuje 700 °C (1292 °F) a jeho tlak dosahuje 20 Mpa). Ve
Stirlingově oběhu je pracovní plyn střídavě ohříván a chlazen během izotermických a
izochorických dějů. Ke zvýšení účinnosti je do Stirlingova motoru začleněn regenerátor, který
v sobě při izochorickém chlazení pracovního plynu teplo uchovává, a vrací zpět, když je plyn
izochoricky ohříván. Existuje několik mechanických konfigurací, které vykonávají zmíněné
izotermické a izochorické děje. Nejvíce se používá pístů ve válcích. Některé využívají tzv.
přemisťovací píst, který je ve válci umístěn s velkou vůlí tak, aby mezi pístem a stěnou válce
vznikal prostor a pracovní plyn tak mohl podél stěn přetékat z ohřívaného konce válce do
ochlazovaného a zpět. U většiny zkonstruovaných motorů je z kinematiky otáčení klikové
hřídele odvozen výkon. Výjimkou je uspořádání s volným pístem, kde písty nejsou nijak
poháněny klikovou hřídelí či jiným mechanismem, ale kmitají pomocí pružin a výkon je tak
dán přímo alternátorem (doposud nebyl žádný ze Stirlingových motorů s volným pístem
použit pro solární systémy s parabolickým koncentrátorem). Nejlepší účinnosti přeměny
tepelné energie na mechanickou pomocí Stirlingova motoru bylo dosaženo kolem 40 %.
Stirlingovy motory jsou tak hlavními kandidáty pro využití v solárních systémech
s parabolickým koncentrátorem, neboť jsou přizpůsobivé koncentrovanému slunečnímu
záření a mají vysokou účinnost.

Alternátor
Zařízení použité v solárních systémech s parabolickým koncentrátorem pro přeměnu
mechanické energie na elektrickou závisí na použitém motoru a jeho využití. Na rozvodnou
elektrickou síť je Stirlingův motor napojen přes asynchronní generátor. Asynchronní
generátor tak dodává do sítě, s kterou je synchronizován, třífázové napětí 230 nebo 460 V.
Alternátory ve kterých je elektrický výkon podmíněn usměrněním střídavého proudu na
stejnosměrný a pak obráceně na střídavý způsobuje neshodu mezi otáčkami motoru a
elektrickou sítí. Např. výkon vysokootáčkové plynové turbíny je převeden na
vysokofrekvenční střídavý proud ve vysokootáčkovém alternátoru, po té na stejnosměrný
proud pomocí usměrňovače a nakonec měničem na střídavý proud o frekvenci 50 Hz.

Chladič
Tepelným motorů je potřeba odvádět odpadní teplo do okolí. Ve Stirlingově motoru je
pro tento účel použit chladič. Požadovaný potřebný příkon pro provoz chladících zařízení,
řídících členů koncentrátorů a regulace se pohybuje kolem 1 kWe.

Historie
Technologie s parabolickým koncentrátorem je jednou z nejstarších slunečních
technologií vůbec, datující od roku 1800, kdy několik společností demonstrovalo Rankinův
parní systém a systém založený na Stirlingově oběhu poháněný sluneční energií. Koncem 70.
a na počátku 80. let 20. stol začala být vyvíjena moderní technologie následujícími
společnostmi: United Stirling AB, Advanco Corporation, McDonenell Douglas Aerospace
Corporation (MDA), NASA’s Jet Propulsion Laboratory, a DOE. Tato technologie využívala
přímo osluněný trubicový absorber, kinematický Stirlingův motor s označením United
Stirling 4-95 vyvinutý pro využití v automobilové technice, a zrcadlové parabolické
koncentrátory. Skica Stirlingova jednotky pro přeměnu energie (PCU), včetně přímo
osvětleného absorberu, je zobrazena na obr. 5

Obr. 5 Skica kinematického Stirlingova motoru – United Stirling 4-95.

Prototyp PCU od společnosti Advanco, o nominálním výkonu 25 kWe, zaznamenal rekord

v účinnosti přeměny sluneční energie na elektrickou 29,4 %. Tato účinnost je definována jako
poměr čisté elektrické energie dodávaná do sítě, beroucí v úvahu ztrátové výkony na provoz
doprovodných zařízení, ku slunečnímu záření dopadajícího kolmo na zrcadla. Společnost
MDA se následně pokusila vlastně navržený systém, obsahující tuto jednotku s parabolickými
koncentrátory, komercializovat. Celkem 8 prototypů systému bylo společností MDA
vyrobeno předtím, než byl program v roce 1986 zrušen a práva týkající se technického
vybavení a technologie byla prodána společnosti Southern Kalifornia Edison (SCE).
Navzdory vynikajícím technickým úspěchům se solárním systémem s parabolickým
koncentrátorem a Stirlingovým motorem, se společnost MDA rozhodla zrušit nejen tento
program, ale i všechny aktivity týkající se energie. Přitom zmíněné systémy od MDA běžně
dosahovaly čisté účinnosti přeměny dopadajícího slunečního záření na zrcadla koncentrátorů
na elektrickou energii kolem 30 %. Společnosti Southern Kalifornia Edison pokračovala
v denním testování tohoto systému od roku 1986 do 1988. Během posledního roku provozu
byla dosáhnuta průměrná roční účinnost kolem 12 %., zahrnující nejen výpadky provozu, ale i
další vlivy, jakými třeba je znečištěné zrcadel apod. Tato hodnota je opět rekordem pro
solární energetické systémy. Bez výpadků provozu, byla průměrná roční účinnost stanovena
přes 23 % jako dosažitelná.

Na počátku 90. let se společnost Cummins Engine Copany pokusila komercializovat

Stirlingův solární systém s parabolickým koncentrátorem založený na volném pístu
Stirlingova motoru. Vývoj byl podporován „virtuální“ laboratoří SunLab zabývající se
programy solární energetiky. V roce 1991 tak začal program Dish/Stirling Joint Venture
Program (DSJVP) mající za cíl vyvinout 5 a 10 kW solární systémy s parabolickým
koncentrátorem a Stirlingovým motorem. Druhý program, The Utility Scale Joint Ventura
Programe (USJVP), začal v roce 1993 s cílem vyvinout 25 kW sytém pro užitkové aplikace.
Jelikož se však společnost Cummins rozhodla spíše zaměřit na obchodování s dieselovými
motory, zrušila v roce 1996 svůj vývoj v solární energetice. Technické obtíže se Stirlingovým
motorem, pracujícím na bázi volného pístu, tak nebyly nikdy vyřešeny.

Současné aktivity
V roce 1993 však byla zahájen další kontrakt mezi společnostmi Science Applications
International Corporation (SAIC) a Stirling Thermal Motors (STM) na vývoj Solárního
systému s parabolickým koncentrátorem a Stirlingovým motorem. V první etapě tým
SAIC/STM úspěšně předvedl jednotku o výkonu 20 kWe. V prosinci roku 1996, společnost
Arizona Public Compny (APS) společně se SAIC a STM postavila a demonstrovala dalších
pět prototypů Solárního systému s parabolickým koncentrátorem v časovém rámci 1997-
1998. SAIC a STM nyní pracují na technickém vybavení nové generace zahrnující verzi
motoru STM 4-120 třetí generace, koncentrátoru s napnutými fasetovanými membránami a
přímo osvětlovaném hybridním absorberu. Celkovým cílem je snížit náklady při stejných
vykazovaných výkonech.

2. Aplikace, výhody a vlivy systému

Vlastnosti solárních systémů s parabolickým koncentrátorem jsou vysoká účinnost,
univerzálnost a možnost hybridního provozu. V porovnání s jinými solárními technologiemi
přispívá vysoká účinnost k vysoké hutnosti výkonu a nízkým nákladům. Vyžadují přibližně
1,2 až 1,6 ha plochy na MWe v závislosti na systému a síti. I když současné náklady na
instalaci prototypů systému překračují 12 000 $/kWe, tak při zavedení sériové výroby by se
náklady mohly přiblížit 1400 $/kWe. Tyto relativně nízké náklady jsou do jisté míry
výsledkem vlastní vysoké účinnost systému.
 Užitkové aplikace
Díky univerzálnosti a hybridní schopnosti mají solární systémy s parabolickým
koncentrátorem široký potenciál využití. V principu jsou schopny zajistit výkon v rozsahu od
kilowatů po gigawaty. Nicméně se očekává, že jejich největší působení v elektrické síti se
bude pohybovat v rozmezí od 1 do 50 MWe. Jejich největší tržní potenciál tvoří velké
elektrárny napojené na rozvodnou síť. Schopnost rychlé instalace, vlastní modularita, a
minimální dopad na životní prostředí, je staví do role hodnotného kandidáta pro nová
špičková silnoproudá zařízení. Výkony z mnoha modulů mohou být spřaženy do tzv. farem
za účelem produkce prakticky jakéhokoli požadovaného výkonu. Navíc, další systémy mohou
být přidávány dle zvyšujících se požadavků. Doba špičkového výkonu se často shoduje
s dobou špičkového odběru. Ačkoliv solární systémy s parabolickým koncentrátorem
v současné době nemají efektivní systém pro akumulaci energie, jejich schopnost provozu
s fosilními či bio palivy tento problém zatím dostatečně řeší.

DALŠÍ APLIKACE
…..
Hybridizace
Jelikož solární systémy s parabolickým koncentrátorem využívají tepelné motory, mají
možnost být provozovány s použitím fosilních paliv. Využití stejných zařízení pro přeměnu
energie zahrnujících motor, generátor, elektrické instalace, spínací zařízení atd., znamená, že
stačí pouze přidání spalovací komory na fosilní paliva, aby bylo dosaženo hybridizace
systému. Názornou ukázkou takového hybridního systému je solární systém s parabolickým
koncentrátorem a spalovací turbínou. Hybridní spalovací komora je za abosrberem slunečního
záření (obr. 6),
 Obr. 6 Schéma hybridního solárního systému s parabolickým koncentrátorem a spalovací turbínou.

prakticky nemající žádný nepříznivý vliv na výkonnost zařízení. Jelikož ve skutečnosti

plynová turbína může nepřetržitě pracovat v navrženém pracovním bodě, v němž účinnost je
optimální, je celková účinnost systému vyšší. Předpokládaná účinnost systému, založená na
vyšší ohřívací teplotě spalovacího vzduchu, je tak kolem 30 %. Na druhou stranu, u solárních
systémů s parabolickým koncentrátorem a Stirlingovým motorem je přidání spalovací komory
problematické. Požadované vysokoteplotní izotermického dodávání tepla z vnějšku je u
Stirlingových motorů jednodušší integrovat se solárním teplem než teplem ze spalování.
Simultánní integrace je dokonce obtížnější kvůli geometrickým omezením. Následkem toho
se náklady na tento hybridní solární systémy s parabolickým koncentrátorem a Stirlingovým
motorem navýší o 250 $/kWe (při sériové výrobě). Tyto náklady jsou však při použití u
malých vesnic menší než náklady na přídavný samostatný dieselový generátor nebo na
přídavnou plynovou turbínu pro větší aplikace. Za účelem zjednodušení integrace dvou zdrojů
tepla budou první hybridní systémy se Stirlingovým motorem pracovat buď se solární energií,
nebo s plynem (ne současně). I když se předpokládá, že náklady na tyto systémy budou nižší
než na kontinuálně se měnící hybridní systémy, jejich pracovní přizpůsobivost bude značně
omezena. Předpokládaná účinnost hybridního systému se Stirlingovým motorem je kolem
33%.

Vliv na životní prostředí

Vlivy solárního systému na životní prostředí jsou minimální. Stirlingovy motory a
dokonce i spalovací turbíny jsou známy jako tiché ve srovnání s benzinovými a dieselovými
motory. Největším zdrojem hluku u Stirlingových motorů je chladící ventilátor chladiče.
Z důvodu malého počtu rozmístění nelze zatím realisticky posoudit jejich vliv na pohledový
ráz krajiny. Obrysy systémů mohou sahat až 15 m nad úroveň krajiny. Avšak z estetického
hlediska by neměly být příliš rušivé. Solární parabolický systém se navíc podobá satelitním
parabolám, které jsou obecně uznávané. Produkované emise jsou též dost nízké. Během
provozu nejsou produkovány žádné jiné tekuté odpady, kromě úniků zanedbatelného
množství motorového oleje, či maziva z převodovky. Dokonce i při provozu spalovacího
procesu s fosilními palivy, používaného jak u Stirlingova motoru, tak u spalovací turbíny,
jsou hodnoty emisí extrémně nízké. Což je právě požadavek na hybridní vozidla a
kogenerační jednotky, pro které byly tyto motory původně vyvinuty.

3. Technologické předpoklady a otázky

Kromě zkušebních prototypů, nejsou v současnosti solární systémy s parabolickým
koncentrátorem komerčně dostupné. Výchozí technologický rok 1997 představuje 25 kWe
Stirlingův systém vyvinutý firmou McDonnell Douglas Aerospace (MDA), v polovině 80 let
vylepšený o Kockums 4-95 nebo STM 4-120 kinematický Stirlingův stroj.
Za předpokladu úspěchu současných společností zabývající těmito systémy, může být
možná jejich dostupnost na trhu v horizontu 2 až 4 let. Původní systémy z r. 1997 obsahují
parabolický koncentrátor skládající se zrcadlových panelů. Absorberem je přímo osvícená
trubice. V důsledku extenzivního vývoje motorů STM 4-120 a Kockum se očekává, že nynější
technologie (pro rok 2000 až 2005) dosáhnou výrazných zlepšení motorů, a tudíž
zdvojnásobení průměrné roční účinnosti oproti r. 1997 (z 12 na 23 %). Na rok 2010 a dále se
předpokládá, že systémy budou moci těžit z vylepšení týkajících se parabolických
koncentrátorů a technologie motorů. Tato analýza, uvažující i zavedení absorberů s tepelnými
trubicemi, předpokládá zlepšení účinnosti o dalších 10 % oproti technologickému roku 1991.
Zavedením zdokonalených materiálů a/nebo začlenění keramiky či nové koncepce objemové
absorpce by mohlo být dosaženo významných vylepšení výkonu systému v porovnání s r.
1997. Příznivý vývoj pokročilých konceptů by mohl mít z následek větší navýšení účinnosti,
než zmiňovaných 10 %. Jelikož však v těchto oblastech neprobíhají žádné významné aktivity,
nejsou tyto koncepty v této analýze zahrnuty.
Popisovaný systém je umístěn v oblasti vysokého přímého slunečního záření (2,7
MWh/m2.rok), v oblasti Mojavské poušti v Jižní Kalifornii.
Požadavky výzkumu a vývoje
Primární potřebou výzkumu a vývoje pro technologie s parabolickým koncentrátorem je
zavedení komercializace solárního motoru. Druhou potřebou zmiňovaného výzkumu a vývoje
je komerčně využitelný absorber Stirlingova motoru s tepelnou trubicí, hybridní konstrukce
absorberu se spalovací komorou opět pro Stirlingův motor, a ověřený absorber pro spalovací
turbínu. Se všemi třemi problematikami se v současnosti vypořádává společnost SunLab a její
partneři, jako součást programu DOE Solar Thermal Electric Program. Kromě toho je navíc
potřeba vylepšit komponenty koncentrátoru, konkrétně pohony, prvky optiky, a konstrukce,
třebaže s malým úsilím.
Vývoj produktu a jeho začlenění do systému jsou základními problematikami jakéhokoliv
nového produktu. Například, i když společnost MDA úspěšně vyřešila mnoho problémů u
vlastního navrženého solárního systému, jejich metody možná nebudou mít vůbec žádné
uplatnění pro jiné návrhy. Problematiky, jakými jsou například zajištění přepravy a
zásobování, vypracování algoritmů řízení, problematika vlastní výroby včetně zrcadel a
problematika dalších navazujících metod jsou sice relativně schůdné, nicméně pro jakýkoli
každý návrh vyžadují vlastní řešení. Kromě toho, pokud nejsou správně formulovány, mohou
nepříznivě ovlivnit náklady.

Perspektivní možnosti vývoje

Kromě výzkumu a vývoje, který usnadňuje komercializaci průmyslově vyráběných
motorů zmíněných výše, se nabízejí vysoce výnosné příležitosti pro motory, navržené
výhradně jen pro solární aplikace.
Z termodynamického hlediska je pro Stirlingovy motory nejvhodnější solární tepelná
energie, neboť může za vysokých teplot poskytovat energii izotermicky nejúčinněji. Dalšími
možnostmi, z nichž se dá těžit, jsou použití žáruvzdorné keramiky nebo vývoj „objemových“
absorberů, které využívají jedinečné vlastnosti koncentrovaného slunečního záření. Objemové
absorbery využívají sluneční energii bez toho, že by zahrnovaly problematiku přenosu tepla,
která souvisí s vedením tepla tlakovou nádobou. Této problematice se vyvarovávají tím, že
solární záření přenášejí skrz tavenou křemennou desku jako světlo, takže mohou pracovat za
značně vyšších teplot, se značně širší plochou přenosu tepla, s omezením veličin
poškozujících stroj a při použití zlomku nákladných vysoceteplotních slitin, požadovaných
v současných stirlingových strojích. Podrobné studie ukazují, že by tak průměrná roční
účinnost solárně-elektrické přeměny mohla prakticky přesáhnout 30%. Podobné navýšení
účinnosti může být dosaženo použitím žáruvzdorných keramických materiálů.
4. Provoz a náklady
V následujícím období 5 až 10 let lze očekávat pouze pokroky ve vývoji. Ekonomická
průchodnost solárních systémů s parabolickými koncentrátory lze zvýšit, pokud bude možno
pro „solarizovaný“ motor (tj. motor napojený na sluneční energii) nalézt další využití.
Nejlepšími uchazeči jsou kinematické Stirlingovy motory STM 4-120 a Kockum 4-95 pro
hybridní vozidla a průmyslové generátory a plynové turbíny. Za předpokladu, že právě tento
typ motoru prorazí na trh, usnadní to snadnější komercializaci solárních systémů
s parabolickým koncentrátorem a Stirlingovým motorem. S významně sníženými náklady a
riziky spojené s přeměnu energie, by zbývaly k vyřešení otázky týkající se koncentrátoru,
absorberu a řízení. Některým projektantům a investorům se provozní zkušenosti, předvedená
odolnost a spolehlivost zbylých komponentů systému, stejně tak i schopnosti nákladů a
provozu solární techniky s parabolickým koncentrátorem, můžou jevit jako velmi atraktivní.
Modularita celého systému pak pomůže usnadnit jeho zavedení. Projektanti mohou ocenit
prototypy systémů bez rizik spojených s mnohamegawattovými instalacemi.
Komercializace věžových solárních elektráren, a tudíž i heliostatů, spolu se zavedením
„solarizovaného“ motoru, by v podstatě zaručovalo masivní odvětví solárních systémů
s tepelnými motory. Navýšení výrobních objemů za předpokladu možnosti zahrnující pohon
koncentrátorů, jejich zrcadel, konstrukcí a řídících komponentů, by podstatně snížilo výrobní
náklady a poskytlo levný solární výrobek, který by konkuroval na trhu s elektrickou energií o
výkonech 25 až 50 MWe.