uspořádal víc večírků než kdokoli jiný, ale nikomu nedošlo, že moje štěstí je skoro stejné jakoštěstí tolika dalších. Záleželo na okolnostech. Když se všechno dařilo, bylo mi báječně. A když šlovšechno mizerně, cítil jsem se podle toho.Okolnosti se mnou pohazovaly jako vlny s lodí na moři. Pro takový život najdeme přiléhavé pojmenování v Bibli: peklo. Ale nenašel jsem ani nikoho, kdo by žil jinak, ani nikoho,kdo by mi dokázal říct, jak můžu žít jinak, a kdo by mi k tomu dal sílu. Všichni mi říkali, co bychměl dělat, ale nikdo z nich nebyl schopen dát mi sílu k tomu, abych to dokázal. Začal jsem býtznechucený.Řekl bych, že se na amerických vysokých školách sotva najde pár studentů, kteří by hledalivýznam, pravdu a smysl života upřímněji než tenkrát já. Ještě jsem smysl života a to ostatnínenašel, ale to jsem si zatím neuvědomoval. Ve škole jsem si všiml několika lidí - bylo to osmstudentů a dva přednášející - a na jejich životech bylo něco zvláštního. Vypadalo to, že vědí, čemuvěří, a proč tomu věří. Takové lidi mám kolem sebe rád a je mi jedno, jestli přitom souhlasí nebonesouhlasí se mnou. Někteří z mých nejbližších přátel popírají něco z toho, čemu věřím, ale jámám v úctě lidi s pevným přesvědčením. (Moc jich nepotkávám, ale když na někoho takovéhonarazím, vážím si ho.) Proto si někdy lépe rozumím s některými radikály než se spoustoukřesťanů. Občas mluvím s křesťany, kteří jsou tak nemastní neslaní, že mívám podezření, jestli sitak polovina z nich na křesťany jenom nehraje. Ale tihle lidé vypadali, že vědí, kam jdou. A to semezi vysokoškoláky nestává tak často.Začal jsem si všímat, že o lásce jenom nemluví. Oni ji prostě žili. Zdálo se mi, že se nedajíznechutit situacemi života ve škole, které všechny ostatní ubíjely.Všiml jsem si u nich jedné důležité věci: že jsou šťastní, a že to je stav mysli, který nezávisí naokolnostech. Měl jsem dojem. že mají uvnitř nějaký trvalý zdroj radosti. Byli tak odporně šťastní!Měli něco, co já jsem neměl. Jako každý jiný normální student jsem chtěl všechno, co měli jiní a jáne. (Proto si člověk musel ve škole vždycky zamykat kolo. Kdyby vzdělání tenhle problémskutečně řešilo, byly by nejspíš akademické obce vysokých škol po morální stránce ty úplněnejdokonalejší společnosti na světě. Ale nejsou.) Tak jsem si řekl, že se s těmi záhadnými lidmispřátelím.Dva týdny nato jsme všichni seděli u stolu ve studentském klubu, šest studentů a ti dva přednášející. Konverzace se stočila k Bohu. Když si nejste úplně jisti sami sebou a rozhovor sezačne soustřeďovat na Boha, svádí vás to, abyste tu nejistotu maskovali arogancí. Na každé škole,v každé skupině lidí se najde nějaký popichovač s pusou plnou řečí jako:. „Cože... křesťanství?Cha, cha. To je přece jenom pro slabochy, není to intelektuální.“ (Většinou platí: čím plnější pusa,tím prázdnější hlava.)Šli mi tím na nervy, a tak jsem se nakonec podíval na jednu tu studentku, dost pohlednéděvče (vždycky jsem si myslel, že všechny křesťanky musí by ošklivé), protáhl jsem se v křesle, protože jsem nechtěl dát najevo, že mě to opravdu zajímá, a jako mimochodem jsem se zeptal:„Pověz mi, co změnilo vaše životy? Čím to, že se vaše životy tak liší od životů ostatních studentů a profesorů? Co to je?“Ta dívka musela mít hodně pevné přesvědčení. Podívala se mi přímo do očí, tvářila senaprosto vážně, a řekla dvě slova (nikdy by mě nenapadlo, že je někdy uslyším na vysoké škole jako součást řešení nějaké otázky): ‚Ježíš Kristus.“ Povídám: „Ale ne, proboha, necpěte mi tyhle bláboly. Náboženství mi leze krkem. Církev mi taky leze krkem. A Bible jakbysmet. Necpěte mityhle bláboly o náboženství!“ Ale ona odpálila: „Neřekla jsem náboženství, vážený. Říkala jsemJežíš Kristus.“ Ukázala mi na něco, co mi nikdy předtím nedošlo: křesťanství není náboženství. Náboženství je o tom, že se člověk snaží najít si svou cestu a dostat se po ní k Bohu dobrýmiskutky. Křesťanství je o tom, že Bůh přišel za lidmi v Ježíši Kristu a nabízí jim svoje přátelství. Na vysokých školách je lidí se zmatenými představami o křesťanství asi mnohem víc nežkdekoliv jinde. Nedávno jsem byl na jednom postgraduálním semináři a asistent, který ho vedl, sezmínil, že „každý, kdo chodí do kostela, se stane křesťanem.“ „Chcete říct,“ ptám se, „že když budete chodit do garáže, stane se z vás auto?“ To spolu přece vůbec nesouvisí. Křesťan je člověk,který důvěřuje Kristu.3
Leave a Comment