• Embed Doc
  • Copy Link
  • Readcast
  • Collections
  • CommentGo Back
Download
 
 Arthur Schopenhauer
Sv
ě
t jako v
ů
le a p
ř 
edstava
Svazek první
Vydavatelství: Nová tiskárna Pelh
ř 
imov, s.r.o. Rok vydání: 1998 Podle n
ě 
meckého originálu Welt als Wille und Vorstellung, Lipsko, 1938 P 
ř 
ekladatel: Milan Vá
ň
a
První kniha
Sv
ě
t jako p
ř 
edstavaPrvní úvaha:
P
ř 
edstava podrobená v
ě
t
ě
o d
ů
vodu:P
ř 
edm
ě
t zkušenosti a v
ě
dy
Druhá kniha
Sv
ě
t jako v
ů
lePrvní úvaha:
Objektivace v
ů
le
V
ě
cí o sob
ě
… je v
ů
le. Pozorována jako taková a odlišena od svého jevu, je mimo
č
as a prostor, a tudíž nezná žádnou mnohost, je tedy jedna. Avšak… není jedním jako individuum, ani jako pojem, nýbrž jako n
ě
co,
č
emu je podmínka možnosti mnohosti, principium individuationis,cizí. Mnohost v
ě
cí v prostoru a
č
asu, které jsou souhrnn
ě
objektitou, se jí proto netýká a v
ů
lez
ů
stává nehled
ě
na objektivu ned
ě
litelná. Není jí t
ř 
eba menší díl v kameni a v
ě
tší díl v
č
lov
ě
ku,nebo
ť
pom
ě
r 
č
ásti a celku pat
ř 
í výlu
č
n
ě
prostoru a nemá žádný smysl, jakmile se od této formynazírání odstoupí. To více a mén
ě
se týká jen jevu, tj. viditelnosti, objektivace. Z jejího hlediska jevyšší stupe
ň
v
ů
le v rostlin
ě
než v kameni a vyšší ve zví
ř 
eti než v rostlin
ě
. Ano, zviditel
ň
ování v
ů
le, její objektivace, mám tak nekone
č
n
ě
stup
ňů
, jako je mezi nejslabšími
č
ervánky a nejjasn
ě
 jšímslune
č
ním sv
ě
tlem, mezi nejsiln
ě
 jším tónem a nejslabší ozv
ě
nou. (114-115)…pro m
ě
, p
ř 
i sledování nezm
ě
rnosti sv
ě
ta, je nejd
ů
ležit
ě
 jší to, že tato podstata o sob
ě
, jejímž projevem je sv
ě
t – a co vždy také být cht
ě
l – jeho pravá samost nem
ů
že být tak rozt
ř 
íšt
ě
nav nekone
č
ném prostoru, nýbrž taková nekone
č
ná rozlehlost p
ř 
ísluší jedin
ě
jejímu jevu, ona sama jenaproti v každé v
ě
ci p
ř 
írody, v každém život
ě
p
ř 
ítomna cele a ned
ě
liteln
ě
. Práv
ě
proto
č
lov
ě
k nicneztratí, z
ů
stane-li stát u jakéhokoli jednotlivce. Opravdová moudrost se nedosahuje tím, že se
 
vym
ěř 
í bezmezný sv
ě
t, nebo, což by bylo ú
č
eln
ě
 jší, že se osobn
ě
proletí nekone
č
ný prostor, nýbržspíše tím, že se zcela prozkoumá jedno jednotlivé, v n
ě
mž se lze dokonale nau
č
it poznat a rozum
ě
t pravé a vnit
ř 
ní podstat
ě
sv
ě
ta. (115-116)Jako nejnižší stupe
ň
objektivace v
ů
le se podávají nejobecn
ě
 jší síly p
ř 
írody, které se z
č
ásti projevují v každé hmot
ě
bez výjimky, jako tíže, neprostupnost, z
č
ásti pak na sebe vzájemn
ě
p
ů
sobíve hmot
ě
, která se v
ů
 bec vyskytuje, tak, že je jedna nad tou a druhá nad onou,
č
ímž práv
ě
ovládajíspecificky rozdílnou hmotu, jako pevnost, kapalnost, pružnost, elektricita, magnetismus, chemickévlastnosti a kvality každého druhu. Jsou to o sob
ě
bezprost
ř 
ední projevy v
ů
le, stejn
ě
jako konání
č
lov
ě
ka. Jako takové jsou bezd
ů
vodné, stejn
ě
jako charakter 
č
lov
ě
ka, jen jejich jednotlivé projevy podléhají v
ě
t
ě
o d
ů
vodu jako jednání
č
lov
ě
ka, oproti tomu samy nemohou být nikdy nazvány ani p
ř 
í
č
inou, ani ú
č
inkem, nýbrž jsou p
ř 
edchozími a p
ř 
edpokládanými podmínkami všech p
ř 
í
č
in aú
č
ink 
ů
, prost
ř 
ednictvím nichž rozvíjejí a zp
ř 
ístup
ň
ují svou vlastní podstatu. (116) Na vyšších stupních objektity v
ů
le vidíme významn
ě
vystupovat individualitu, zvlášt
ě
ulidí, jako velkou odlišnost individuálních charakter 
ů
, tj. jako úplnou osobnost, vn
ě
 jšn
ě
vyjád
ř 
enou již siln
ě
nazna
č
enou individuální fyziognomií, která spolupojímá celkovou korporizaci. Tutoindividualitu na takovém stupni nemá žádné zví
ř 
e. Jen vyšší zví
ř 
ata mají jakýsi nát
ě
r od toho,nadvládu však nad nimi stále drží druhový charakter. Práv
ě
proto mají zví
ř 
ata tak málo individuálnífyziognomie. A
č
ím jdeme níž, tím více se ztrácí každá stopa individuálního charakteru v obecnémcharakteru species, jedin
ě
jehož fyziognomie z
ů
stává. (117)…každého
č
lov
ě
ka je t
ř 
eba nahlížet jako zvláš
ť
ur 
č
ený a charakterizovaný projev v
ů
le,dokonce jistou m
ě
rou jako n
ě
 jakou vlastní ideu, u zví
ř 
at tento individuální charakter v celku chybí, p
ř 
i
č
emž vlastní význam má jen species, a stopa individuálnosti mizí tím více, v
č
ím v
ě
tším jsouodstupu od
č
lov
ě
ka. (117-118)Každá obecná p
ř 
írodní síla tedy ve své vnit
ř 
ní podstat
ě
není ni
č
ím jiným, než objektivacív
ů
le na n
ě
 jakém nižším stupni: každý takový stupe
ň
nazýváme v
ěč
nou ideou, v Platónov
ě
smyslu.P
ř 
írodní zákon je však vztah ideje k form
ě
jejího projevu. Touto formou je
č
as, prostor a kauzalita,které mají mezi sebou neodlu
č
itelnou souvislost a vztah. (119)…v organismu lze sice prokázat stopy p
ů
sobení chemického a fyzikálního druhu, ale nikdyz nich nelze organismus vysv
ě
tlit, protože v
ů
 bec není sjednoceným p
ů
sobením takových sil, tedynáhodn
ě
vzniklým fenoménem, nýbrž vyšší ideou, která si pod
ř 
ídila nižší prost
ř 
ednictvím p
ř 
emáhající asimilace; protože ve všech idejích se objektivizuje jedna v
ů
le, p
ř 
i
č
emž usiluje o stálevyšší možnosti objektivace, a tedy nižší stupn
ě
svého jevu p
ř 
enechává konfliktu, aby se projevilavýše a tím mocn
ě
 ji. Žádný vít
ě
z bez boje. Vyšší idea
č
i objektivace v
ů
le m
ů
že vystoupit jen p
ř 
emožením nižších, musí protrp
ě
t jejich odpor, odpor sil, které jsou sice využity ke služebnosti,ale stále ješt
ě
usilují o nezávislý a plný projev své podstaty. (128)…tento sv
ě
t, v n
ě
mž žijeme a jsme, je celou svou podstatou skrz naskrz v
ů
lí a zárove
ň
skrznaskrz p
ř 
edstavou; že tato p
ř 
edstava již jako taková p
ř 
edpokládá formu, totiž objekt a subjekt, a tím je relativní; a ptáme-li se, co z
ů
stane po zrušení této formy a všech jí pod
ř 
ízených, které vyjad
ř 
ujev
ě
ta o d
ů
vodu, toto genere odlišné od p
ř 
edstavy, nem
ů
že to být nic jiného než v
ů
le, která je touvlastní v
ě
cí o sob
ě
. Každý nachází sám sebe jako tuto v
ů
li, v níž spo
č
ívá vnit
ř 
ní podstat sv
ě
ta, tak  jako se každý nalézá také jako poznávací subjekt, jehož p
ř 
edstavou je celý sv
ě
t, který potud másvou existenci jen ve vztahu k v
ě
domí subjektu jako jeho nutného nositele. Každý je tedy v tomtodvojím pohledu sám celým sv
ě
tem, mikrokosmem, nalézá jeho ob
ě
stránky zcela a úpln
ě
v sob
ě
. A
 
to, co se poznává jako jeho vlastní podstata, totéž tvo
ř 
í i podstatu celého sv
ě
ta, makrokosmu. Takéon je, jako mikrokosmos, skrz naskrz v
ů
lí a skrz naskrz p
ř 
edstavou a není nic víc. (140)Každá v
ů
le je v
ů
lí po n
ěč
em, má n
ě
 jaký objekt, n
ě
 jaký cíl svého cht
ě
ní: Co nakonec chce
č
io co usiluje ona v
ů
le, která nám je podávána jako podstata sv
ě
ta o sob
ě
? – Tato otázka spo
č
ívá, jako mnohé jiné, v zám
ě
n
ě
v
ě
ci o sob
ě
s jevem. Jen na jev, ne na ni se vztahuje v
ě
ta o d
ů
vodu, jejímž tvarem je také zákon motivace. Jen u jev
ů
jako takových, jen u jednotlivých v
ě
cí lze udávatd
ů
vod, nikdy u v
ů
le samé, ani u ideje, v níž se adekvátn
ě
objektivizuje. Tak je t
ř 
eba u každého jednotlivého pohybu nebo v
ů
 bec zm
ě
ny v p
ř 
írod
ě
hledat n
ě
 jakou p
ř 
í
č
inu, tj. stav, který je nutn
ě
 navozuje; nikdy ale u p
ř 
írodní síly samé, která se zjevuje v n
ě
m a v nes
č
etných stejných projevech.(140-141)…každý
č
lov
ě
k má neustále ú
č
ely a motivy, podle nichž
ř 
ídí své jednání a umí si o svém jednotlivém konání vždy dát po
č
et. Avšak zeptá-li se ho n
ě
kdo, pro
č
v
ů
 bec chce, nebo pro
č
v
ů
 bectu chce být, tak nedá žádnou odpov
ěď
, spíše se mu ta otázka bude zdát nesmyslná. A práv
ě
v tomse vlastn
ě
vyjad
ř 
uje v
ě
domí, že on sám není nic než v
ů
le, a svému cht
ě
ní tedy rozumí od sebe a jenv jeho jednotlivých aktech pro každý
č
asový bod pot
ř 
ebuje bližší ur 
č
ení motivem. (141)Vskutku absence všech cíl
ů
, všech mezí pat
ř 
í k podstat
ě
v
ů
le o sob
ě
, která je nekone
č
nýmusilováním. (141) Nejjednodušeji se to také ukazuje na nejnižším stupni objektity v
ů
le, totiž v tíži, jejížneustálé usilování, p
ř 
i zjevné nemožnosti n
ě
 jakého posledního cíle, je o
č
ividné. Nebo
ť
i kdyby se podle její v
ů
le všechna existující hmota spojila do jednoho chumlu, tak by stále ješt
ě
tíže usilovalake st
ř 
edu a stále by ješt
ě
bojovala s neprostupností, pevností
č
i pružností. Usilování hmoty m
ů
že být proto jen bržd
ě
no, nikdy napln
ě
no
č
i uspokojeno. Práv
ě
tak se to ale má s veškerým usilovánímvšech projev
ů
v
ů
le. Každý dosažený cíl je op
ě
t po
č
átkem n
ě
 jaké nové dráhy a tak donekone
č
na.(141)Totéž se kone
č
n
ě
ukazuje i v lidských snahách a p
ř 
áních, jejichž spln
ě
ní se nám vždynamlouvá jako poslední cíl cht
ě
ní. Je-li však dosažen, pak se však už sob
ě
nepodobá a proto je brzyzapomenut, antikvován a vlastn
ě
vždy, i když se to nep
ř 
iznává, je jako zmizelý klam odkládánstranou. Ostatn
ě
 
č
lov
ě
ku sta
č
í k št
ě
stí, když si ješt
ě
n
ě
co m
ů
že p
ř 
át a o co usilovat, což navozujehru stálého p
ř 
echodu od p
ř 
ání k uspokojení a od n
ě
ho k novému p
ř 
ání. Je-li p
ř 
echod rychlý, nazýváse št
ě
stím, pomalý pak utrpením. Není p
ř 
itom záhodno octnout se v onom váznutí, které se ukazuje jako strašlivá, život zastavující nuda, matné vid
ě
ní bez ur 
č
itého objektu, umrtvující languor. – V d
ů
sledku toho všeho ví v
ů
le, kde ji osv
ě
tluje poznání, vždy co chce nyní a zde, nikdy však, cochce v
ů
 bec. Každý jednotlivý akt má n
ě
 jaký ú
č
el, souhrnná v
ů
le žádný… (142)
T
ř
etí kniha
Sv
ě
t jako p
ř 
edstavaDruhá úvaha
P
ř 
edstava, nezávisle na v
ě
t
ě
o d
ů
vodu:Platónská idea: objekt um
ě
ní
of 00

Leave a Comment

You must be to leave a comment.
Submit
Characters: ...
You must be to leave a comment.
Submit
Characters: ...