2 3
slovo šéfa
Z ačali jsme prostě. Chtěli jsme
dát dohromady pár článků, několik děl,
fotek, kreseb a to všechno zalomit do uchá-
zejícího celku, kterému by se dalo říkat
časopis. To by se mi ale nesměli ozývat
různí nadšenci. Rovnou se přiznávám, že
jsem nečekal takový zájem o nevýdělečnou
práci, za kterou vás možná ani nikdo nepo-
chválí, ba naopak. Asi na tom umění něco
bude a člověk v sobě nezapře touhu tvořit
a realizovat se.
Na počátku projektu jsem měl vlastně
jen jednu podmínku: „Osobitě!“
Umělci jsou zvláštní zaměstnanci.
Vlastně se ani nedá říct, že by to byli za-
městnanci. Zkuste na pracáku říct, že jste
vyučený básník... Stejně tak vedení umě-
lecky založených jedinců není stejné, jako
vedení střediska výroby nýtů. Nemíním
umělci nařizovat, vyhrožovat, přemlouvat
ho a slibovat mu výhody. Umělci většinou
stačí jen prostor, inspirace, motivace
a taky tlak. Tlak je hezká věc. Třeba takový
komunismus hezky tlačil na umělce a udě-
lal z nich mnohdy vynikající autory. Naše
komunita však může nabídnout pouze po-
mlouvání za zády, provokace, nepochopení
génia, přebírání partnerů, opilecké řeči
apod.
Proto jako majitel kafe motivuji, jak
nejvíc to jde a nabízím co nejlepší příleži-
tosti a možnosti. Už nyní spolupracujeme
s FAMU, DAMU, Českou asociací pro
psychické zdraví, Písmákem, divadlem
4 5
Komedie, byli jsme na Nově ve Víkendu
a hodláme točit Chvilku poesie (ne, nebu-
deme recitovat u stolečku s květinou ve
váze, i když...). A chceme víc. Vydávat kni-
hy, sborníky, dvd, audioknihy..., ale hlavně
sdružovat i jiné umělecké skupiny a nabíd-
nout jim příležitosti a prostory.
Umělci ve skupině jsou vlastně ideální.
Navzájem se motivují, inspirují, hádají.
Jakýkoliv jejich konflikt lze využít tvůrčím
způsobem. Když se v práci pohádáte se
svým šéfem, tak vám to příliš nepomůže,
ale konflikt na poli umění vytváří skvělé
podmínky pro vznik těch nejlepších děl.
Co si budeme povídat, nebýt konfliktů, tak
noviny nemají, o čem psát, spisovatelé by
vydávali jen kuchařky a malíři by se živili
malováním ovoce.
Dá se říci, že autor, který by mě k smrti
nenáviděl, je ideální redaktor pro KAFE.
Tím ale neříkám, že nestojím o redaktory,
kteří by mě bezmezně milovali (např. dív-
ky). I láska patří k umění...
Lukáš Hrdý
vedoucí projektu
(Na písmáku pod
nickem pozorovatel)
editoriál
kafe 1/09
V
ždycky mne fascinovala ta ne-
nucená lehkost, s jakou muži ve filmech
dokázali zvát neznámé dámy na kafe, což
já jsem nikdy nedokázal, ani nezkusil. Po-
dobné scény jsem byl snad možná několi-
krát svědkem, pocit vlastní bezmoci mnou
ale vždy natolik otřásl, že jsem vše ihned
vytěsnil z paměti a tedy mi v ní nezbylo nic,
z čeho bych se mohl do budoucna priučit.
S důležitými životními zkušenostmi je to
jako s vtipy: když slyšíte nějaký opravdu
dobrý, způsobí vám takový šok, že jej tak-
řka ihned založíte hluboko do podvědomí.
Zbyla mi tedy jen možnost poučit se z fil-
mových scén, což je ale zhola nemožné. Ve
filmu se nikdo nechová reálně, dokonce ani
ono obávané odmítnutí kafe nebývá nikdy
zahráno se vší tou jemnou, průměrnou
trapností. Když nad tím přemýšlím, ani
onu jemnou trapnost při odmítnutí jsem
vlastně nikdy nepozoroval, i ta je pro mne
dosud vábivým tajemnstvím.
Ahoj. Můžu tě pozvat na kafe?
Ano, děkuji.
Jedno kafe prosím! Dvě, vlastně...
silný
kulturní
časopis
www.ekafe.eu
Dost už ale s těmi kudrlinkami, jistě
dávno tušíte, že se chci při této příležitosti
konečně odhodlat a pozvat na kafe vás
všechny. Tento časopis vznikl na troskách
literárního časopisu Bezvedení, na kterém
se rovněž podíleli lidé z okruhu literárního
serveru písmák.cz Naší ambicí je monito-
rovat literární tvorbu napříč internetem
a především ji na stránkách tohoto ča-
sopisu reflektovat, poměřovat, hodnotit
a v neposlední řadě publikovat. Nabízíme
však mnohem více, ať už přímo zde nebo
v prostorách našeho domácího serveru
ekafe.eu. Tam bych Vás chtěl po dopití kávy
nenuceně pozvat – tak jako ve filmech zvou
vysvalení hrdinové silným kafem opojené
dámy do útrob svých nočních, uklizených
bytů.
Tomáš Gabriel
šéfredaktor
(Na písmáku pod
nickem Jinovata)
kafe 1/2009 obsah

Slovo šéfa.. ..................................................................... 4 Ze z a sl aných sbírek................................................ 50 Recenze.. ........................................................................ 96

Lukáš pozorovatel Hrdý Jinovata Elias Canetti: Zaslepení
Winter
Editorial.. ........................................................................ 5 Rozbor........................................................................... 54
Tomáš Jinovata Gabriel Ivan Martin Jirous: Rok krysy
Arthur Chyba KULTURA
Ak tualit y......................................................................... 8
Jinovata E xkluzivně................................................................... 60 Bl á znivé umění....................................................... 102
Jinovata: Loučení se svobodou Franz Xaver Messerschmidt:
Z a myšlení..................................................................... 16 ilustrace: sampo 1 sochař, který zápasil s duchy
Od veřejných šuplíků k opravdové publikaci Josef Gabriel st.
Jinovata
PRÓZA C arpe Diem................................................................ 106
Anke ta............................................................................ 19 Dvě strany jedné mince
Považujete za nutné psát sbírky? Povídk a......................................................................... 70 Markéta
Jinovata Marek Jančík: Dům
Lógr............................................................................. 110
Fe je ton.......................................................................... 20 Kritik a.. .......................................................................... 86 Bulvární potěšení
Koupelnový vlk Dům jako „tvůrčí projekt“ Raja, ilustrace: Jožka Gabriel
Vaud Winter
Dům jako idea Recenze hudby........................................................ 110
Tragicus Elbow, Burning Babylon
POEZIE Postavit si dům podle svých představ Dresden Dolls
pozorovatel Sydian
Rozhovor..................................................................... 24
Karel Rada: Nejde mi o autenticitu, ale o pravdivost Miniatury.. .................................................................... 90 Studený k afe........................................................... 116
Jinovata Půlměsíc Výzva ke spolupráci
Winter Pozvánka na web
Kolekce poe zie........................................................... 32 Jeden den Tiráž
Karel Rada: Kniha veršů nemravných Kandelábr
ilustrace: Emil Sláma

Kritik a.. .......................................................................... 46

Karel Rada: Naši otcové a My
Zdeněk Lyryk Horner

6 7
 kafe 1/2009 ak tualit y

Známý písmácký autor a2a2a nedávno dokon-

Strhující čil svou sbírku Některá okna, která rozhodně

stojí za čtení. Také reakce na ni jsou na pís-
diskuse mácké poměry nebývale bouřlivé a početné.
Vznikly hned tři sólo kritiky, první od
o nové akredita, druhá od jinovaty a poslední od

sbírce a2a2a
autora bílá místa v akvarelu. Za čtení stojí
i obsáhlé diskuse pod všemi těmito díly.

Ojedinělou práci odvedl lag-n.lol ve svém textu zevrubně

popisujícím slavný román Miguela de Cervantese Důmy-

Podrobný slný rytíř don Quijote de la Mancha. Nejedná se o pouhý

„čtenářský dojem“, autor textu se dívá na toto slavné dílo
pohled z mnoha stran, zvlášť rozebírá historické pozadí díla,
vypravěče, postavy, práci s prostředím, dějem atd. Nejde
na Dona přitom přímo o vědeckou studii, ale spíše o popularizaci

Quijota
poučenějšího způsobu čtení románu. Vše je navíc podáno
poměrně čtivou formou.

Kdo by snad chtěl z dlouhé chvíle dohledávat písmác-

ké diskuse, ve kterých se řešil dialog pana Pioreckého
s několika předními zástupci „internetového psaní“ na
stránkách čtrnáctideníku Tvar, nechť se podívá na egilo-
vu diskusi, ve které je obsažen také delší citát Pioreckého
článku. Dále je možné se podívat na diskusi od Jinovaty,
kde se kromě Pioreckého řeší také nedávno vzniklý
almanach písmácké poezie Pavučina slov. Na Pioreckého
články také průběžně ve svých diskusích upozorňoval
Poprask akredit. Poměrně obsáhlá diskuse probíhala na serveru
Totem. Ke způsobu, jakým byla diskuse v Tvaru vedena,

Camilla Engman
kolem se rozhodl vyjádřit Obludný Neználek. Jednu reakci Jo-

Pioreckého
obrazy malované akrylem na lepenku náše Hájka, která byla otištěna v Tvaru, je možno najít na
Zdroj: www.camillaengman.com stránkách vydavatelství fra.

8 9
 kafe 1/2009
Milovník internetové povídkové scény VT Marvin již druhým
měsícem pokračuje v ambiciózním projektu měsíčního mo-
nitorování publikovaných děl tohoto žánru. Kromě toho, že se
krátce vyjádří ke všem povídkám, nominovaným na povídku
Písmácké měsíce, doplňuje také texty, které jej zaujaly a nebyly do soutě-
že nominovány, dále texty zajímavé, ale pokulhávající a nako-
povídky nec povídky slovenské. Komentáře k jednotlivým dílům jsou
velice stručné, většinou doplněně charakteristickým citátem.
podle Víc ale od takto rozsáhlého přehledu ani není možné očekávat.
Marvina
Přejeme VT Marvinovi, aby mu nadšení vydrželo i v budoucnu
a aby se usmířil s organizártorem soutěže Povídka měsíce.
Růžena Nováková, publikující pod nickem
Lakrov vydala v roce 2008 sbírku čtyř povídek
s názvem Dívej se opatrně. O této sbírce napsala
mylenka recenzi, ve které krom stručné chrakte-
Lakrov: ristiky sbírky najdeme také odkazy na příslušné
povídky na písmáku a ještě jeden odkaz na krát-
Dívej se kou externí recenzi knihy. Jedná se o první kniž-
opatrně
ní publikaci této oblíbené autorky a my jí tímto
gratulujeme.
Nina Buesing: Theory of Pink, série fotografií, Zdroj: www.ninabuesing.net
10
ak tualit y
Autorka vysupující pod přiléhavým pseudo-
nymem Bj. Začátkem roku publikovala svou
(zřejmě školní) práci pokoušející se shrnout
literární tvorbu Jacka Kerouaca. Ačkoli je Bj.
zjevně spíše Kerouacovou fanynkou, nežli
přísně analyzující a srovnávající kritičkou, sto-
Nejen na jí její velice obsáhlá a kultivovaně psaná práce
za přečtení – hodí se přinejmenším jako po-
cestě Jacka myslný rozcestník pro případné Kerouacovy
Kerouaca
čtenáře. K tomuto účelu dobře poslouží také
poměrně rozsáhlý poznámkový aparát.
Současný majitel serveru pismak.cz vydal na začátku února
prohlášení, ve kterém představuje své plány na podporu tvor-
Dasslerovy by na písmáku. Jedná se především o splolupráci se slavným
rádiovým kmetem Miroslavem Kovaříkem, v jehož pořadu
plány na Zelené peří se již zakoktal nejeden písmák. Další zásadní věcí
je pořádání dlouhodobých soutěží Koule, Povídka měsíce,
zvelebení Slovo má a Romantik. Na tyto změny a vše kolem nich prů-
serveru
běžně ostře reaguje akredit například zde, z čehož si můžete
udělat obrázek, kolik legrace si tady někdy užijeme.
11
kafe 1/2009 ak tualit y

Před Velikonocemi zveřejnil autor olaf.vii

výzvu pro autory z Prahy, kteří by se chtěli jed-
nou týdně scházet a debatovat při kafi a pivu
o svém psaní. Jádro tohoto kroužku sestává
z bývalých absolventů semináře tvůrčího psaní
u Jana Vodňanského na Fakultě humanitních
studií University Karlovy. Na výzvu zareago-
V Praze se valo nemálo písmáků. Jen více skupin s takto
jasně vymezeným (utopickým?) programem,
rodí literární a hlavně více takovýchto skupin i mimo Prahu.

kroužek
Jedna se možná rýsuje v Brně. V neposlední
řadě se rýsuje také naše vlastní, kávová sku-
pina.

Kdo se na písmáku pohybuje déle, jistě o teď již mi-

nulých aktivitách klubu ZoOm ví. Kdo o tomto klubu
neslyšel a má přitom zájem podívat se hlouběji do

V klubu díry poezie, ihned by tam měl zavítat. Jedná se zřejmě

o dosud nejrozsáhlejší amatérský kritický projekt na
ZoOm bylo populárních literárních serverech, jehož soukolími se
za dva roky působení prohnalo sedm kolekcí básní za-
rozebráno jímavých autorů poezie a vzniklo zde o nich třicet dva Julian Wolkenstein, fotografie, Zdroj: www.julianwolkenstein.com

sedm autorů
„kritických textů“. Některé jsou jen stručné a tak říka-
jíc pocitové, jiné obsáhlejší s ambicemi o něco vyššími.

Armin Tamzarian se svou aktivitou zasloužil o vznik Autor jt, dříve známý pod nickem

Jan
nového klubu, jehož členové se pokoušejí o překlady Peter_Pan, pokřtí ve spolupráci
vybraných děl z různých jazyků. Zatím byly překlá- s literárním časopisem Psí víno
dány básně z ruského, francouzského, německého
a anglického jazyka. Tomuto počinu naše redakce Těsnohlídek 16. 6. 2009 v baru Krásné ztráty
v Praze svou první sbírku s ná-
sborově tleská. Klub se nachází na této adrese. Sprá-
va tohoto klubu bohužel nedovedla vytvořit přehled- brzy zvem „není tohomoc“. Jedná se
sice o texty již dříve čtené i oce-
Spořádaný ný systém zadávání a archivování překladů, o nápra-
vu se tedy nově snaží konkurenční klub, který založil
publikuje ňované nejen na internetu, autor
však na celé sbírce zapracoval,
a nespořádaný Edvin1. Jmenuje se Spořádaný klub překladatelů sbírku aby ji připravil k tištěné publikaci.

klub překladatelů poezie

a klade si za cíl pokračovat v Arminově projektu, Autorovi gratulujeme a přejeme
tentokrát ovšem přehledně. mu i do budoucna lehkou ruku.

12 13
kafe 1/2009 ak tualit y

Kyoko Okubo
figurky vytvořené z papírů washi
Zdroj: www.mobilia-gallery.com/
artists/kokubo/

Poslouchání knih na audiozáznamech

nemusí být pouze kratochvílí nevidomých,
krátkozrakých či prostě líných čtenářů.
V profesionálním přednesu českých herců
může lecjaká kniha nabýt nových rozměrů.
Písmácký autor řádek se zjevně o tuto pro-
blematiku zajímá a od posledních Vánoc
Audioknihy publikoval již šest stručných, ale věcných
recenzí na audioknihy, vždy doplněných
řádek po krátkou audio ukázkou. Autor zatím tyto

řádku
recenze neseřadil do samostatné sbírky,
musíte si je proto najít přímo mezi jeho díly.

Anorekticky štíhlá prozaická sekce

písmáka paradoxně ve svých útrobách
O skandálním přístupu Ministerstva kultury, které snížilo částku skýtá spoustu potravy pro diskuse
na kulturní grantové aktivity daleko více, než-li by odpovídalo chtivé čtenáře. U nominací na povídku
poklesu rozpočtu, referuje akredit. Pokud chcete vědět více o re- měsíce se pravidelně hromadí a stře-
akcích kulturního světa, například o průběhu demonstrace, která távají názory na nejlepší povídky pu-

Ministerstvo proběhla, můžete vedle akreditova příspěvku navštívit také strán-

ku www.itvar.cz, kde je celá záležitost náležitě medializována.
Nominační blikované v posledním měsíci. Zdejší
diskutující jsou velice disciplinovaní
kultury snížilo Dobrou zprávou je, že ačkoli tato situace bude možná smrtící pro přestřelky a píší většinou k věci a často i ze široka.

v Povídce
valnou většinu literárních časopisů, pro nás se, dle exkluzivního Rozhodně proto doporučuji přečíst
dotace na vyjádření Ministerstva kultury, z finančního hlediska nic nemění si diskuse a také příslušné povídky

literaturu
– nadále nebudeme dostávat nic. Vzhledem k nedávnému pádu
vlády ale věci mohou dopadnout ještě úplně jinak. měsíce u nominací za Leden, Únor, Březen,
Duben a případné budoucí měsíce.

14 15
kafe 1/2009 z amyšlení

Od veřejných Na stránkách známého literárního čtrnáctideníku Tvar probíhala na přelomu

šuplíků roku diskuse o  literárních serverech s  literárním vědcem PhDr. Karlem Pio-
reckým, Ph.D. I  vzhledem k  tomu, že emoce tímto článkem zjitřené již byly

k opravdové
nejednou ventilovány v několika internetových diskusích napříč literárními
servery, pokusím se jen o zběžné shrnutí podstaty této diskuse, se kterou bych

publikaci
chtěl neznalého čtenáře spíše informativně seznámit, než ji samotnou nějak
dále řešit – tato diskuse se totiž bohužel zvrhla a nemá proto smysl dále ji
bráti za slovo. Z vrcholků jejích trosek se ale můžeme pokusit vyhlédnout no-
(bez K. Pioreckého) vým směrem. Text: Jinovata

N
a počátku stál článek pojednávající o současné
české poezii, který obsahuje poměrně obsáhlou
pasáž kritizující internetové autorství jako takové.
Jsou zde pranýřováni tři konkrétní autoři, kteří byli
vydáni také knižně. Jedná se v první řadě o Ladislava (egila)
Zedníka a jeho sbírku Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly,
která byla nominována na cenu Magnesia litera 2007, dále
o Jonáše Hájka a jeho sbírku Suť ověnčenou Ortenovou cenou
a nakonec o Jakuba (Citizena) Řeháka a jeho Sbírku světla
mezi prkny.

Ocenění bez zastání

Piorecký ve svém obsáhlém článku o současné české poezii
mimo jiné naznačoval, že kdokoli publikuje na internetu, je
s Jonášem řečeno „nakažený“ jakousi nevyléčitelnou literární
slabomyslností a diletantským sebevědomím. Přitom je podle
něj zjevné (zejména na sbírkách zmíněných tří autorů, což se
ale Piorecký neobtěžuje nijak specifikovat, natož dokazovat),
že autor na internetu tvořící bezmocně podléhá jeho profa-
nujícím a zlehčujícím vlivům, že takovýto autor uniká vlivu
studia literatury neinternetové – jak teoretické, tak krásné.
Přinejmenším Piorecký nepřipouští, že by na takovéhoto au-
tora mohlo mít rozhodující vliv cokoli jiného než právě inter-
net. Jonáš Hájek a Lyryk se velice kultivovaně a trefně snažili Andreas Nicolas Fischer: All Days are Numbered,
usvědčit Pioreckého z manipulace textem, aby ten nakonec → procesuální kresba vytvořená pomocí inkoustové tiskárny, Zdroj: www.anfischer.com

16 17
 kafe 1/2009
→ dezinterpretoval a zmanipuloval i samotné
tyto reakce.
Je smutné, že ačkoli Piorecký zjevně
v diskusi argumentoval nekorektně a chyb-
ně, nikomu z „vyšších kruhů“ nestálo za
to zpozornět, jeho od pasu střílené argu-
menty poměřit s realitou Jonášových, Ly-
rykových a Řehákových básnických textů
„Věřím v cvičené
mozky těch před-
pojatých literár-
ních vědců.“
a za tyto autory se svou autoritou, ale třeba
také s pozitivní vizí internetového psaní,
postavit. Někdo přeci egilově sbírce věřit
musí, když byla konkrétními lidmi posta-
vena do boje o ocenění Magnesia litera.
Někdo z porotců Ortenovy ceny přeci musí
stát za sbírkou Jonáše Hájka.
Věřím, že cvičené mozky i těch před-
pojatých literárních vědců, kteří Tvar
čtou, musely argumentační nekorektnosti
zachytit, leč kdo by se namáhal obhajovat
internet – to se zkostnatělým bardům
může zdát stejně absurdní, jako zastávat
se telenovely, počítačové hry nebo soutěže
Superstar. Do internetu se zřejmě kopat
smí a nemusí se při tom ani dodržovat pra-
vidla férového zápasu.
Opravdu publikovat
Přesto je myslím tato již ukončená diskuse
velice důležitá jakožto historicky nejvýraz-
nější střet představitelů obou údajně oddě-
18
lených světů – internetového a tištěného.
Pan Piorecký ukázal prstem, jako zplno-
mocněný vyslanec (nikdo z „vlastních“ se
proti jeho postupu neohradil) domýšlivě
formuloval a shrnul výhrady tištěného
světa „opravdové literatury“ vůči světu
internetovému a dal tak prostor k veřejné
diskusi. Je třeba napsat pozitivní manifest
nejen právoplatnosti naší tvorby, ta je mys-
lím samozřejmá, ale také rozvést diskusi
na téma využití potenciálu internetu, na
téma možností autorské kultivace s využi-
tím internetu.
Přirovnal bych současnou internetovou
možnost nevázané „publikace“ k tradiční-
mu psaní si do šuplíku, který je ovšem kaž-
dému přistupný k nahlédnutí. Není žádná
tragédie ve srovnání s minulostí, že většina
těchto děl je nevalné kvality, šuplíky běž-
ných lidí vždy byly plněny takovýmito blá-
boly. Co ale internetovému prostředí chybí,
je opravdová publikace. Možnost zveřejnit
na internetu celistvé dílo, které by prošlo
přes nakladatele, editora, redaktora, přes
nějaký evaluační systém. Že takový systém
na internetových serverech není k dispo-
zici a autoři jsou odkázáni na publikaci
v klasických, tištěných nakladatelstvích,
je přitom problém pouze finanční a orga-
nizační, nikoli „internetový“. Tento rodící
se časopis je naším pokusem zde takovýto
systém alespoň v amatérské podobě začít
vytvářet. 
anke ta : pova žuje te z a smysluplné pož adovat po bá snících vě tší
celk y ne ž je jediná bá seň?
Extra vagan C
písmák
Já to upe považuju za nesmyslu plný, páč
jako nevidm důvod, proč by se jako upe ně-
kdo měl dřít s něčim delšim. Vono totiž čim
kratší dílo, tak tim jako i víc voblíbený je, páč
lidi nemusej tolik číst a přemejšlet. Třebas
já nikdy nečetl nic delšího jak půl stránky,
a když jo, tak sem si to musel upe rozdělit na
několik dní, aby to mohl muj složitej mozek
zprasovat. Podle mě by se básničky měly psát
ve zkratkách, aby to bylo ještě kratší, třebas,
skkl ps prs ovs, prs zln lk, šl z ňm mslvc pr n
klbk, takhle je to mnohem lepčí, no ne? 
Kamila Heinzová
absolventka FF UP,
obor Česká filologie pro editory
Ano, samozřejmě. Básník musí systema-
ticky a dlouhodobě pracovat na vzniku
určité sbírky, sledovat nějaké téma, tvar,
motivy, zvuk. Nedokážu si ani dost dobře
představit, že by někdo tvořil básně jak
ho napadne, bez nějaké koncepce. Každý
básník přece musí vyvíjet svůj specifický
styl, který se v čase proměňuje, a to nejde
bez systematické práce. Měli bychom se
současných začínajícíh básníků ptát: co
pro vás znamená básnická sbírka? Pokud
odpoví, že nic, pak si troufám tvrdit, že tím
„nic“ je pro ně i jejich vlastní tvorba. Tepr-
ve práce na sbírce donutí básníka vážně se
zamyslet nad tím, proč píše a také co chce
vlastně říct. 
Radka Dolíhalová
učitelka češtiny na gymnáziu
Podle mne je smysluplné to, v čem smysl
spatřuje sám autor. Pokud je schopen vyjá-
dřit svoje pocity v jediné básni, ať je vyjádří
– konec konců Mácha se také v podstatě
proslavil jenom jednou básní. Pokud ale
autor cítí příliš velký přetlak a myslí, že jej
v jednom kusu nedokáže zachytit, ať tedy
vytvoří celou sbírku. Já se jako učítelka
literatury nestavím ani na jednu stranu, ale
co si budeme nalhávat, kdyby každý básník
stvořil jen jednu pořádnou báseň, studen-
tům by se jistě ulehčila práce. 
Ladislav Zedník – egil
básník, geolog
To je těžké. Je to případ od případu. Vezmě-
me třeba Holanovu Bolest – to je v podstatě
básnický deník. Texty jsou zde autonomní,
každý reprezentuje nějaké básníkovo „tady
a teď“. Pokud na nějaký narazíme v čítan-
ce, může nás – jeden o sobě – tak říkajíc
praštit přes páteř. V jiných sbírkách básně
vyzní pouze z celku, z kontextu – a jsou tak
i psané – přímo s tím záměrem. Poezie není
například metaforické psaní, ale myšlení
v metaforách; podobně k vytváření větších
celků nespěje ani tak koncepční psaní, jako
koncepční mysl. Takže ne – nemyslím si, že
je smysluplné po básnících požadovat větší
celky. Vlastně – myslím si, že jediné poža-
davky, o nichž může být řeč, jsou ty, které
na sebe autoři kladou sami. 
19
kafe 1/2009
Koupelnový vlk
D
ohromady jsem strávil na
mořském pobřeží asi šest nebo
sedm let svého života. V Africe,
na Kubě, ve Španělsku, v Dán-
sku, v Anglii, na dovolených a vůbec při
cestách k moři nebo po moři. To je pomalu
čas, kdy se z mořského štěněte stáváte
vlkem. A vlkovi chybí loď nebo jiné důstoj-
nější plavidlo. Zatím jsem vlastníkem nafu-
kovacího kajaku, ale při troše snahy by se
dalo brázdit vlny moří a oceánů i na mé na-
fukovací posteli. What else? Zatoužil jsem
Josh Poehlein: Unstill lives, cyklus dokreslovaných fotografií, Zdroj: www.joshpoehlein.com
20
Text: Vaud
po jachtě! Z mého barcelonského bytu to
bylo k moři asi 120 metrů a jen o kousek
dál do Olympijského přístavu. Ale ty ceny!!
Rozhodl jsem se, že se vybavím postupně.
To kdyby mi náhodou někdo odkázal dost
peněz. Díky nákupu kajaku mám již zá-
chrannou vestu a neopren. Kousek od Casa
Batllo jsem si v zimě koupil námořnický
svetr a pak jsem narazil v krámku hned
vedle mé práce na námořnické boty. Speci-
ální námořnické boty na jachtu! Vypadají
úplně stejně jako normální boty, jen jsem
fe je ton
k nim dostal asi půlhodinovou instruktáž,
kterak botky udržovat v dobré kondici.
Prodavač tvrdil, že trik nespočívá
v drahých impregnačních postřicích, ale že
je třeba boty mazat tělovým krémem. Boty
se svému majiteli pak odvděčí vláčnou kůží
a skvělým vzhledem. Jsem důvěřivý a pro
podobné věci se velmi rychle nadchnu.
Hned jsem se vydal studovat kosmetické
výrobky. Vyžadují moje boty krém na cit-
„K čemu to těm škar-
palům ksakru bude?!
A co noční krém,
který by jim vyhladil
vrásky?“
livou pokožku nebo abrazivní s výtažkem
z mořských řas? Jsou to přeci námořní
boty! Mám je natírat hydratačním krémem
na suchou kůži? Mají mi vonět boty bur-
bonskou vanilkou, nebo bych je měl raději
patlat zvláčňujícím tělovým krémem s oli-
vovým olejem a vitaminem E? Vitamin E je
přeci na potenci! K čemu to těm škarpalům
ksakru bude?! A co noční krém, který by
jim vyhladil vrásky? Už jsem se smiřoval
s tím, že jachtaření je drahá zábava. V práci
mě ale čekalo příjemné překvapení.
Naše společnost koupila známou ně-
meckou kosmetickou firmu specializující
se na výrobky pro alergiky. Každý zaměst-
nanec dostal jeden krém od spřáteleného
závodu. Já taky. Německy psanému příba-
lovému letáku jsem nerozuměl. Snad jen
to, že krém je hypoalergenní. To se bude
botám líbit! A docela slušně smrděl. No jo,
Němci, ale darovanému koni... Začal jsem
botky natírat „darovaným koněm“ a smířil
jsem se s divnou německou vůní. Po měsíci
pravidelné péče o kůži svých bot, jaké by
se jim nedostalo ani v nejlepších kosmetic-
kých salonech, se stalo něco nečekaného.
V Barceloně začalo pršet. Vyrazil jsem ven
ve svých jachtařských botách... a nestačil
se divit. Šmejdy jedny! Nejenže impreg-
nace nebyla moc přesvědčivá, ale hlavně...
boty začaly pěnit! Jakoby měly vzteklinu!
Takhle přeci nemůžu na loď ani do města!
A pěnění neustávalo. Spíš to bylo jako v po-
hádce Hrnečku vař. Měl jsem místo bot na
nohách bubliny. Tohle si s tím prodavačem
vyřídím! Vrátil jsem se domů pro lístek od
bot. Pěnící boty musím reklamovat! Ces-
tou mě ale napadlo, že zakopaný pes může
být v družebním německém krému. A taky
byl. Přátelé, jsem zřejmě jediný mořsky vlk
v širokém okolí, který si své boty pravidel-
ně natírá hypoalergenním šamponem proti
lupům... Konečně jsem si přeložil příbalový
leták a dozvěděl se, že moje boty zažívají
skvělý pocit bez svědivé kůže a šampon
jim dodává sílu a energii. A pokud by jim
náhodou narostly vlasy, o čemž trochu
pochybuji, tak budou pravděpodobně bez
lupů. Ale v tom případě je půjdu reklamo-
vat! Nikdy jsem netušil, že se díky koupi
jachtařských bot stanu takovým machrem
přes koupelnovou kosmetiku. Však už bylo
na čase. U koupelny bydlím podstatně déle
než u moře. Když ze mě nebude mořský
vlk, mám pořád ještě šanci stát se vlkem
koupelnovým. 
21
 POEZIE

Rozhovor..................................................................... 24
Karel Rada: Nejde mi o autenticitu, ale o pravdivost
Jinovata

Kolekce poe zie........................................................... 32

Karel Rada: Kniha veršů nemravných
ilustrace: Emil Sláma

Kritik a.. .......................................................................... 46

Karel Rada: Naši otcové a My
Zdeněk Lyryk Horner

Ze z a sl aných sbírek................................................ 50
Jinovata

poezie
Rozbor........................................................................... 54
Ivan Martin Jirous: Rok krysy
Arthur Chyba

E xkluzivně................................................................... 60
Jinovata: Loučení se svobodou
ilustrace: sampo 1

22 23
kafe 1/2009 rozhovor
Nejste Písmák, přesto jste našel
cestu k naší výzvě a zaslal nám
Nejde mi o autenticitu, svou sbírku básní. Jak se to moh-
lo stát? Jste snad jeden z oněch
ale o pravdivost.
pověstných anonymních čtenářů
písmáka?
Bohužel, nejsem ani anonymní ani veřejný
čtenář písmáka – nedokážu totiž přečíst
Text: Jinovata
z monitoru kompjútru nějaký delší text,
aniž by mě u toho nerozbolela hlava – pat-
řím k těm, kteří si text musí nejprve vytisk-
nout. A jelikož nemám doma tiskárnu, a co
je hlavní, nemám ani připojený internet,
musím s politováním (?) konstatovat, že
rozhovor
písmáka nečtu vůbec. Zabloudil jsem na
něj prostě proto, že pod jednu z mých po-
vídek na webovkách Šestadvacítky (xxvi.
layne.cz) kdosi pověsil jednu písmáckou
báseň – Hraní si na Oblomova od Černé
s karlem
lovkyně (cerna_lovkyne) s odkazem na
www.pismak.cz – a mě akorát zajímalo,
kdo je to ta Černá lovkyně a proč mě „loví“
zrovínka odkazem na mého oblíbeného
radou
románového hrdinu. Ovšem nic takového
jsem se tam nedozvěděl, jenom jsem zmí-
něnou báseň našel mezi záplavou jiných,
podobných kousků. A taky jsem zjistil, že
Lovkyni je 19 let (nebo aspoň bylo v oka-
mžiku, kdy se na písmáku zaregistrovala).
A našel jsem tam tu vaši výzvu.
Jste členem literární skupiny
XXVI. Co takové členství obnáší,
jak se promítá do způsobu Vaší
tvorby?
Skupina XXVI je volné sdružení spřízně-
ných mužů a žen, kteří spolu od počátku
90. let 20. století absolvovali nespočet tzv.
24
srazů – v oné době se tak dělo snad až šest-
krát do roka. Což z dnešního pohledu vy-
padá neuvěřitelně. Jediným pojítkem mezi
těmito lidmi je pak jejich vzájemná toleran-
ce – čímž mám na mysli to, že oni tolerují
mě, zastydlého anarchistu, a já je, zastydlé
katolíky, mystiky, folkaře, lesby – zkrátka
„básníky usoplené“. Členství jako takové
se mezi námi nepěstuje – vždyť já některé
z nich neviděl třeba i 5–10 let! A čím se
pobyt mezi nimi promítl do mého způsobu
psaní? Snad nejvíc tím, že jsme se v první
půli těch „zlatých devadesátých“ skutečně
často scházeli a cosi jsme spolu vzájemně
utvářeli. Co, to snad jednou ukáže (nejen
literární) historie.
V časopisu Tvar na přelomu roku
probíhala poměrně bouřlivá
diskuse, dotýkající se možností
literární tvorby na internetu. Jed-
na strana tuto tvorbu zatracovala
jako nutně nekvalitní, druhá ji há-
jila. Jak Vy se díváte na budouc-
nost literárních serverů a jejich
roli ve výchově nových autorů?
Internet je pro mě prostorem, na kterém
můžu bezplatně provádět své public relati-
ons, dále náhražkou pošty, a v neposlední
řadě též médiem s co nejmenším počtem
(auto)cenzorských zásahů, za nímž se tak
3–4krát týdně vypravím, abych se v jeho
spleti dozvěděl, co je v té které oblasti
mého zájmu nového. Co se týče interne-
tové literární tvorby, tak já s ní problém
nemám – akorát ji většinou nečtu. Párkrát
jsem se na některém ze serverů zapojil do
nějakých debat, abych si tím vším nakonec →
25
 kafe 1/2009 rozhovor

→ jen potvrdil, že urážet jeden druhého je
lepší radši někde na ulici nebo u piva – hez-
ky z očí do očí, případně pěstí proti pěsti.
Takže taky nebrat. Čímž se dostávám ke
kvalitě internetových textů: mně jako
češtinářskému hnidopichovi vadí nejvíc
asi všechny ty hrubky, překlepy… a samo-
zřejmě hlavně ona povrchnost, ke které
tohle „nejdemokratičtější“ ze všech médií
přímo svou vlastní podstatou samo vybízí.
Naštěstí pro mou osobu – jelikož jsem dal
přednost chození na internet do knihoven
ať se vyblbnou, a ti, u kterých jde o víc než
jenom o blbnutí, se stejně nakonec prosadí
v některém z tištěných médií. Já sám mám
zkušenost z let 1993–94, kdy jsem jako
poslední zbylý redaktor sešitů nezavedené
literatury Iniciály dělal něco podobného,
jako dnes děláte vy, a můžu vám říct, že
nám tam stovky grafomanů a rádoby bás-
níků posílalo podobné kousky, na jaké je
dnes možno namátkou kliknout na písmá-
ku. Takže v kvalitě tvorby se za těch 15 let
určitě nic nezměnilo. Jen je tu dnes navíc
právě ona možnost dát ty svoje výplody

„Ono seřadit pís- v plen – pověsit je do písmáckého průvanu

ničky pro koncert,

a tam o nich diskutovat se sobě podobný-
mi. Proč ne? My ostatně v Šestadvacítce

to je taky skoro dělali totéž. Akorát, jak řečeno výše, hezky

jako vybírat
z očí do očí a zalito pivem nebo zašluknuto
gandžou.

kousky do básnic- Na Vaší sbírce je znát koncepční

ké sbírky.“
a kaváren a někdy i ke kamarádům (domů
bych připojení určitě nechtěl, už jen pro
mou obecnou nechuť být někde registro-
ván a evidován – např. u VZP, abych vás
pobavil i něčím mimoliterárním) – já pří-
mo pro internetové médium netvořím (ten-
to rozhovor je pro mě premiérou), já tvořím
primárně sám pro sebe a dávám přednost
médiím tištěným. A nebo autorským čte-
ním. Mám-li pak poctivě odpovědět na váš
dotaz ohledně „budoucnosti literárních
serverů a jejich roli při výchově nových
autorů“, musím vás varovat: hlavně nikoho
nevychovávejte! Nechte ty kluky a holky,
přístup, vytváříte tematicky od-
dělené skupiny básní, které v ur-
čitém sledu řadíte do sbírky. Sám
jste se vyjádřil, že za to může
vaše specializace dramaturga.
Schválně se Vás proto zeptám tou
samou otázkou, jakou máme v an-
ketě: Považujete za smysluplné
po básnících požadovat větší cel-
ky než je jediná báseň?
Takzvaná potřeba básnění jako takového
mě přešla kolem dvaadvacátého roku
mého života a od té doby píšu většinou
prózu. Celé roky jsem pak piloval různé
povídky a následně je přeskupoval do
různých souborů, z nichž některé jsem
následně vydal jako samizdat v počtu ně-
kolika kopií strojopisu. Tohle sestavování
a přeskupování je pak asi zárodkem mé
budoucí dramaturgické úchylky. Dělám
to koneckonců i v punk-rockové kapele
Haj hou, kterou jsem kdysi založil se svým
bratrem a ve které jsem hlavním tvůrcem
textové složky. A ono seřadit písničky
pro koncert, to je taky skoro jako vybírat
kousky do básnické sbírky. Potom, jak už
jsem zmínil, následovala moje redaktor-
ská etapa v Iniciálách, a tam jsme zase
sestavovali všelijaké tematické bloky. No
a když mě v mých třiceti letech vzali na
scenáristiku a dramaturgii na FAMU, tak
tam se tohle přímo vyučuje. Viz Aristo-
telova Poetika. Jestli si tedy myslím, že
má nějaký smysl „požadovat po básnících
větší celky“? Tak na to už jsem vám vlast-
ně odpověděl v předchozí otázce: nic po
nich, prosím vás nepožadujte. Koneckon-
ců – na sestavení básnické sbírky mívali
(mívají?) v nakladatelských domech fun-
dované redaktory…
Vaše básně jsou stavěny na ré-
torice, stylizované mluvě, která
téměř nevyužívá metafor, jen
trpělivě buduje a pointuje scé-
nu. Spíše než fantastické obrazy
vytvářejí atmosféru Vašich básní
samy myšlenkové struktury, vy-
znívající často ironicky, sarkastic- →

26 27
 kafe 1/2009
→ ky, absurdně... Nelákal Vás někdy
lyričtější způsob psaní?
Finální podoba sbírky Kniha veršů nemrav-
ných (parafráze Knihy veršů výpravných
Jana Nerudy), kterou jsem vám nabídl, je
výsledkem tří různých „výtrysků zoufal-
ství“, které jsem vychrlil ve třech různých
časech (počátek léta 2001, přelom léta
a podzimu 2003 a advent 2007), většinou
na jeden zátah. Dopředu jsem snad věděl
jen u té poslední, že završí onu nerudovskou
trilogii a že bude mít podtitul Zpěvy zpá-
teční (Sprosté motivy u té první vznikly až
ex-post, na Písně komické jsem přišel v prů-
běhu vzniku té druhé). Jak už jsem zmínil
výše, básnění jsem zabalil ve 22 letech, tak-
že tuto trilogii, inspirován svým punkovým
životním postojem k žité realitě, považuji
spíš za rytmizované vyznání lásky k životu
medailonek
K
arel Rada se narodil 13. 9. 1964
v Chomutově. Vystudoval tamní
gymnázium a následně za ko-
munismu pracoval jako strojník,
výhybkář, inventurník, prodavač potravin,
požárník, operátor počítače T-200 a pra-
covník Mezinárodní poštovní přepravy,
odkud byl ve zkušební lhůtě vyhozen pro
šíření petice Několik vět. Napsal kvanta
básní a nespočet kratších próz, které kon-
cipoval a následně také přeskupoval do
mnoha různých souborů. Samizdatovou
formou vydal básnickou sbírku Najíždějte
zvláště opatrně, sbírku povídek Promis-
kuitní večírek, akratší prózu Břitva. Po
28
– asi jako když ve své době anarchista Fráňa
Šrámek svou básnickou prvotinu pojmeno-
val Života bído, přec tě mám rád. U mě je
vždy důležitější obsah, a teprve ten si pak
určí formu, jakou bude napsán – zda jako
povídka, román, písňový text nebo filmový
scénář – nebo jako tento můj způsob básně-
ní. Lyriku, na níž se ptáte, si nechávám spíš
do prózy (zkuste si přečíst mé povídky na
webovkách Šestadvacítky).
Když jsem si pročítal část sbír-
ky nazvanou Básníci usoplení,
zarazilo mne neobyčejně časté
užívání sprostých slov, většinou
na konci textu. Váhám, zda za tím
hledat snahu o jakési brutální
pointování básní expresivitou
vulgarismů, nebo jde prostě jen
roce 1989 publikoval z větší části prózu:
časopisecky v Tvorbě, Iniciálách, Okruhu
a Psím víně, a též ve sbornících Sám přes
Atlantik (1993), Žleby 97 (1998), Pět let
(1999), Almanach Máj 2000 (1999) a Od
břehů k horám – severočeská literární
a umělecká scéna (2000); poezie vyšla
v samizdatovém Almanachu 89 literární
skupiny XXVI a v Severočeském literárním
almanachu (1990). Knižně dosud vyšlo:
Připravte se na nejhorší (povídka, Krásné
nakladatelství Praha 1994) a Oblomovka
(román, Votobia Olomouc 2005); v příloze
obtýdeníku Tvar – Edice TVARy 20/2001 –
sbírka básní Ač nejsem básník… Sprosté
rozhovor
o snahu být autentický. Jak důle-
žité místo má podle Vás v poezii
autenticita?
Mimo jiné, jak už jsem zmínil, píšu i punko-
vé texty. A když chci vyjádřit nějaký názor,
neváhám proto použít jeho trefné označení.
Občas si neberu servítky. Nejde mi o au-
tenticitu, ale o pravdivost. Však si vezměte
Bondyho nebo Magora Jirouse – vedle
Nerudy, Šrámka a Gellnera se hlásím právě
k nim. Vyšel jsem z undergroundu a vědomě
v něm zůstávám. V popině není o co stát.
Ačkoli se zabýváme vaší básnic-
kou tvorbou, jste hlavně prozaik.
Povězte nám, co teď píšete? A co
byste chtěl napsat?
Píšu teď filmové povídky. Dvě z nich
zabodovaly v soutěži Nadace RWE &
motivy. K vydání na jaře 2009 se v naklada-
telství poezie Protis chystá próza Flashback
(dokončena na konci r. 2004), v rukopise
nadále zůstává průběžně doplňovaný sou-
bor povídek Promiskuitní večírek a sbírka
poezie s výmluvným názvem Kniha veršů
nemravných, ze které Vám přinášíme
ukázku. Vedle činnosti literární a publicis-
tické (působil jako redaktor a šéfredaktor
v pražském časopise Iniciály) se věnuje též
alternativní rockové hudbě (punk-rocková
kapela Haj hou, založena 1987). V rozmezí
let 1995-2001 vystudoval scenáristiku
a dramaturgii na pražské FAMU; v průběhu
studia natočil tři krátké videofilmy – por-
Barrandov Studia. Jednu už jsem přepsal
do podoby scénáře (Stará vlna – generač-
ní příběh členů jedné novovlnné kapely
v rozmezí let 1964–2008), druhou ještě
musím přepsat. Do dalšího kola soutěže
jsem poslal teď třetí (příběh lásky dvou
feťáků z poloviny 90. let, nazval jsem ho
Děti ráje) a budu čekat, jak dopadne. To-
hle mě teď živí. Zbude-li čas, zkusím onen
první oceněný scénář přepsat do podoby
románu. A v hlavě už mám další námět
na další filmovou povídku do dalšího kola
té barrandovské soutěže. Ptáte-li se kon-
krétně na prózu – teď na jaře mi v nakla-
datelství poezie (!) Protis konečně vyjde
novela Flashback, napsaná v roce 2004.
Brutálně lyrická, ironicky sarkastická,
absurdně pravdivá. Jak je mým zvykem.
Haj hou. 
trét Zklidnění básníka Szpuka (1997),
hrané cvičení Čekání na kojota (1998)
a dokument do cyklu ČT Světozor Cesta do
Nižného Novgorodu (2000) – a později, na
podzim r. 2008, několik krátkých reportáž-
ních dokumentů do multikulturního maga-
zínu ČT Kosmopolis; k vystudované profesi
se vážou i dodnes nerealizované filmové
scénáře Uprostřed září zpěv (1998), Pepa
z depa aneb Říje v železniční zemi (1998),
a konečně i výborem Filmové nadace RWE
& Barrandov studia oceněný scénář Stará
vlna a půl roku nato stejnou nadací oceněná
filmová povídka s názvem Homo Ilusion.
Zdroj: www.xxvi.layne.cz
29
Karel Rada

Kniha veršů nemravných

(Konfese z počátku třetího milénia)

30 31
kafe 1/2009 Kolekce: K . R ada

Naši otcové

1 2
Z temnoty tenat předků našich
vynořilo se otců nesčíslně
nasvícených bodovými reflektory aby
odrazem od zrcadel ochranných štítů
brnění svědění mučení podvádění a
vraždění neviňátek veškerenstvo nemyté
zbavilo je tíží všelijakých vin a
odpadů – důsledků jejich nerozvážných her
kalendářových historek ramenatých
přes celá záda
aleluja pánové tvorstva
amen
Vy jenž jste povýšili rozum na
zlatou žílu lidstva
na klíčníka ke štěstí nepromokavého při dešti
ale zpívajícího v zajetí konstrukcí a
pravidel všelikých
splakali jste nad výdělkem neboť
barvy vedou jinudy
čmouhavým údolím plným zebravých stínů a
neuchopitelných splínů
nálad neukonejšitelných pražádnou exhibicí
expozicí ani extrakcí ani
voláním žíznivého na poušti za rachotu
samopalů značky kalašnikov
3
Otče náš který jsi selhal ač ses snažil
posvěť se jméno tvé neboť
jak jinak si tě mám ctít
pro jaký příklad hlavní mravní?
Pro matčino pobízení ke
krkavčímu živo blití?
Nebo pro veškeré tvé slabosti
ať už se proflákly jakkoli hlasitě a
nevhod?
Pro směřování k pointě jejímž
čitelným jsi pandrholem

32 33
34 35
kafe 1/2009 Kolekce: K . R ada

6
Od otců odcházíme na druhý konec světa
4 8
proti jejich zúženým pravdám brojíme
Pravoúhlý svět plný Ve výhni letního odpoledne
rádi bychom jejich dioptrickým vizím
pokřivených běd jak na hranici kdybych hořel
vytřeli zrak
řídí akademie věd bráním se světlu hledám stín
chci se poklonit otcům za to že mi
Přesto dál nosíme jejich jména
5 milenku upálili
hlásíme se k pivu tím hořčímu čím
Léto tiše dozrávalo
poznání je méně sladké a
v poli zlatý odlesk sklizně letošní 9
k vynálezům jejichž důsledky nedohlédneme ani
a zpoza vzrostlého hraničního lesa Kočka leze dírou
skrze naše zakalené dioptrie
pozvolný virbl rozechvíval zem pes oknem
Stál tam jeden z našich otců připraven a žena nese tíhu
7
s ním dalších v plné zbroji na tisíc muž vztekle kope do dveří
Papežové za neprůstřelnými skly
čekali dokud virbl nedočeše zlaté klásky matka nevěří
žehnají světu
aby je pak dobře mířeným zásahem otec se spuštěnýma kalhotama
fotobuňky a mikročipy kontrolují jestli
sami jako jeden muž-otec přistižen láteří
nakupujeme správné zboží
naráz pokosili
vše je jak nemá být
ku všeobecné spokojenosti
A chléb který vítěz bitvy o tuto nenápadnou
náprava věcí světských nepřichází
píď země upeče
Je léto a slunce svítí
rudě bude skřípat mezi zuby aneb
a skřivan v koruně stromu zpívá
co si pán napekl
a vichřice kdesi mezi nebem a zemí
sám si bude muset se vším všudy sníst
se k úklidu chystá

Tatínek si vyšel s dětmi

na výlet do přírody...

36 37
38 39
kafe 1/2009
My
1 Utěšováni rčením že
Ač narozeni v éře květinové čili
born in the sixties
máváme odposlechnutýma názorama před
monitory computerů papouškujeme
blikáme klikáme plníme svěřené
úkoly těmi šikovnějšími uložené
my existence provařené
huby plné svobody avšak zkompromitované
pionýrskou minulostí
tím více všem z takzvaného západu
sluncí idejí nadějí lezeme do prdele
ještě že nám zůstal náš oblíbený
rock´n´roll
40
Kolekce: K . R ada
3
Zvířata čili
marginálové opuštění
2 bez platebních karet hledají
nový prostor
poezie nikoho nezabije
dali jsme se do míchání barev petrovští čili
pustili jsme se po duze-skluzavce sekta impotentních pisálků
na dřeň vycíděné rozšafně vytvářejí
Jedny to dovedlo k virtuálním technikám realitu virtuální
druhé k virtuálním prožitkům
jedni se stali námezdníky cosmopolitními jedni bez druhých jsou jako
druhým nepřiznali ani sociální podporu máslo bez chleba
Szpuk hledí z vysoka do dáli a na hlavě žluklé rozteklé
počítá hvězdy napadrť
vaněk se stal úvalským a
počítá prachy 4
strachy Ač nejsem básník
ouvej achich hraju vabank o svou křivou hubu
proti zrcadlu zpívám si
od cesty po všech palubách titaniku a
učím se odpouštět matkám jejich
opičí lásky a otcům krátkozrakost
kam až dohlédnu odpustím i sobě
ač nejsem básník
41
42 43
kafe 1/2009
5 7
Seděli jsme na zídce před
bufetem luna a chlemtali jsme pivo jako
koně zchvácení svou blaženou nevědomostí
o území komančů
Vyli jsme k úplňkům jako
psi z řetězu utržení a
hráli všem na nervy
navzdory punk-rock který nám
světa znalejší spolužáci ukázali
v obrázkovém časopise z divokého západu
bravo
6 8
Jako mladí kluci plní
hrdinských ideálů indiánské dovednosti a
zbabělostí hodných bratrstva kočičí pracky
jsme se bez váhání vrhali do boje o
každou plesnivou hrušku
Jako mladí mužové plní
strachu z ostré střelby hodin ruštiny a
jednoznačných rozkazů majora zbytka
jsme se bez váhání vrhali z oken vedoucích
na buzerplac
a volali jsme o pomoc
44
Kolekce: K . R ada
9
V tišině lesa Kam mě zavedlo letošní léto?
umlklo vědomí hluku Místo abych ponořen v příběh – problém cizí
a táta si promnul uši až po uši se máchal a těžkl
máma též mlčela jak na ni směrem k nejisté budoucnosti
dolehl třpytivý klid zlehka panoramuju ranní opar nad
já tam stál jako zařezaný kadaní vimperkem ústím a plzní
s hubou dokořán a kam nohy mě nesou on the road
brácha se beze slov a zpívám občas zívám
počural úžasem džunglí traumat odpuštění a vin se
prodírám k sobě samému dovnitř
Sestra se teprve měla narodit... tady a teď
A teprve večer po celodenním shonu
na západní frontě klid...
Chceme se přece dostat ven
vystoupit z ozubeného stroje chaplinovy
moderní doby
v níž nad přírodou vítězí klon Karel Rada:
v níž nad prostou touhou žít Kniha veršů nemravných
Sbírka byla vybrána jako
vítězí blahobyt nejlepší z Vámi zaslaných básní.
o něm snít Celou sbírku si můžete stáhnout
zde.
Ilustrace
k Radovým básním vytvořil
exkluzivně pro Kafe
Emil Sláma.
45
kafe 1/2009
Karel Rada
Naši otcové a My
Text: Zdeněk Lyryk Horner
M
ísty groteskně ironizující ver-
še Karla Rady ztrácejí občas
významovou jasnost v ponor-
ných řekách soukromých alu-
zí k osobám a dějům relativně neznámým.
Měli bychom odněkud vědět kdo je Szpuk,
Vaněk Úvalský; kdo jsou zvířata a petrovští
a co se mezi nimi ve zdejším literárním
prostoru děje. I bez těchto znalostí se však
lze lehkými Radovými verši prodírat snad-
no, nenápadným tanečním rytmem, místy
omšelými vtípky typu: „kalendářových
historek přes celá záda“; místy oblažující-
mi obrazy léta: „tiše dozrávajícího“ nebo
letní „tišinou lesa“ až k „zlehka panorámo-
vaným ranním oparům nad kadaní vim-
perkem a ústím“, a hnedle se zkrátka „rock
n rollem … on the road“ nostalgií vracet až
k „pionýrským“ počátkům jedné generační
existence „born in the sixties“. Čtyřicát-
nické „My“ se domáhá
sebeironické bilance,
která je bohužel jenom
neobraznou enume-
rací dobových kulis.
Dalo by se s tím tak
snadno identifikovat
a nepochybuji, že se to
leckomu při nekriticky
slabém čtení podaří.
46
Bohužel se Karel Rada pouští také do
ironií ontologických. Materializací otcov-
ského principu, jenž počíná od Božského
„stvoření k obrazu svému“ prostupujeme
vinami „pánů tvorstva“, jež „otec náš,
který selhal“ ne a ne napravit. Bůh je zde
intronizován jako povinná osoba, která
by měla učinit nápravu věcí veřejných za
nás; takový příruční bůh, jehož posledním
reprezentantem „stvořeným k obrazu
jeho“ je nakonec „otec se spuštěnými kal-
hotami“. Nabízí se otázka, v čem jsou takto
útočné ironizace náboženství přínosné.
Domnívám se, že poctivou ironii je nutné
opřít o nějakou mez, o smysl, o nález nové-
ho východiska, které umožní opět přitakat
pravdě života. Jinak se z ironie stává pouhé
staré zlomyslně české pochechtávání, kte-
ré vedle ateistických velikánů Holbacha,
Feuerbacha nebo Nietzscheho nedohlédá
dnes na skutečný problém víry a působí
často směšně nebo jen škodolibě.
V intencích terminologie Karla Pio-
reckého se v současném hejnu básníků,
kteří pojímají poezii jako útok, nacházejí
angažovaní kritici náboženství, jako např.
Radek Malý, básník evropského kalibru,
jenž víru (sic marně) rozmetává na každém
svém řádku nebo Lubor Kasal, jenž neváhá
parodovat postavu Ježíše Krista proměnou
kritik a
v „orangutana v továrně“. Současně je pří-
značné, že těmto kritikům víry je společný
pocit jakési „nové vlny ztracené generace“.
Radek Malý ve své poslední sbírce Malá tma
neváhá hodnotit evropský národ jako celek:
„Opilí Dáni bloudí po Kodani … a všichni
k zešílení poctiví…“, aby pak v závěru téže
sbírky obnažil vlastní bezradnost nad sebou
samým: „Ale co, stihli jsme, na co jsme
stačili / A co jsme nestihli, ať stihnou synové
/ Adie vzpomínky… poslal jsem pro nové“.
Podobně Lubor Kasal po útěku „do Strašnic
pozpátku“ od problémů z továrny si odváží
na zadním sedadle orangutana alias Ježíše
Krista, aby pak svou „společenskou kritiku“
ironicky ukončil veršem: „Všechno se děje,
jak dít se má.“ Ani Karel Rada nenachází
východisko ze situace, kdy: „Od otců od-
cházíme na druhý konec světa / proti jejich
zúženým pravdám brojíme … přesto dál
nosíme jejich jména…“ Je sice chvályhodné,
že si uvědomuje význam „zúžení“ v bojích
o pravdy, nicméně jeho „barvy vedou jinudy
/ čmouhavým údolím plným zebravých
stínů a / neuchopitelných splínů / nálad ne-
ukonejšitelných pražádnou exhibicí / expo-
zicí ani extrakcí ani / voláním žíznivého na
poušti za rachotu / samopalů značky kalaš-
nikov“. Tato definice nápadně připomíná
útočiště, které je ovšem zúženo vyloučením
exhibice, expozice a extrakce na pouhou
nicotu neuchopitelných splínů, s nimiž se
zřejmě dá těžko vykonat náprava „věcí svět-
ských“. Tedy útočiště vlastně ani nemůže
existovat v souvislosti s radostí. A to má být
kritika společenských neřádů?
Osobně se domnívám, že Karel Piorec-
ký, a s ním řada soudobých autorů poezie,
se mýlí, že uskutečňují prostřednictvím
ironie, neprokazatelné pseudo-insitnosti
a velmi ‚neviditelných jazykových inovací‘
nějakou angažovanou společenskou kritiku,
již vidí společně v protikladu vůči mediální-
mu diskurzu. Jazyk médií je prý vyprázdněn
a manipulován ekonomickými zájmy. Zřej-
mý omyl tkví v tom, že se zde mediální dis-
„víra v nevyčerpatelné
a obnovitelné slovo
dává zjevně naje-
vo nepřijetí pravidel
stroje.“
kurs zužuje de fakto jen na oblast agresivní
reklamy a zábavy, což vůbec neodpovídá
skutečnosti, neboť je zde zcela zanedbána
existence vzdělávacího a seriózně informač-
ního obsahu. Navíc v projekci Karla Pio-
reckého, kdy poezie útočiště dělá s jazykem
něco zcela jiného než mediální diskurs, sou-
časně tvrdí, že poezie jako útok, takto činí
navíc s kritickou intencí. Kritickou intenci
je nemožné prokázat, lze ji totiž přisuzovat
čemukoliv, podobně jako různá pseuda – in-
sitnost prostě zůstává nadále jen insitností.
Přitom je nasnadě, že právě poezie jako útok
přijala naopak nemilosrdné asertivní tech-
niky reklamního jazyka a dělá s jazykem to-
též, co ekonomikou převážně (nikoliv však
zcela) manipulovaná média, totiž recykluje →
47
 kafe 1/2009 kritik a

→ dokola nicotu předmětné věcnosti, již nelze

opřít o východisko nutného útočiště v jazy-
ce. Jedině útočiště vlastního neoktrojova-
ného jazyka je kritikou stávajících poměrů
a autentickou platformou pro jazykovou
inovaci, tj. konstituci nové metaforiky.
Právě víra v nevyčerpatelné a obnovitelné
slovo dává zjevně najevo nepřijetí pravidel
stroje anonymně a kolektivně normalizují-
cího globalizovaného světa. Víra ve slovo je
základnou metafory, která jediná je schopna
zachovat externímu vyjádření důstojnost
subjektivity.
Zjevně se tedy nabízí zcela jiné vysvět-
lení Pioreckého východisek pro zavádění
dichotomie útočiště versus útok: jde o plí-
živou restauraci tzv. „nové věcnosti“. Tento
pojem stál v pozadí vzestupu generace
básníků neblahých 80. let minulého stole-
tí, reprezentovaných mj. Karlem Sýsem,
ale též Jiřím Žáčkem. Příbuznost těchto
původně marxistických představ s nynější
pozitivistickou tendencí kritiky (Piorecký,
Štolba) proponovat věcnou, odsubjektivi-
zovanou poezii, oproti údajně přezdobené
a metaforicky bohaté (rozuměj: kauzálně
čili mocensky nekontrolovatelné) poezii, je
více než zjevná.
Zbývá jedině doufat, že pro budoucí
básně najde Karel Rada obraznější a ba-
revnější cestu z „čmouhavého údolí plného
zebravých stínů“ a postaví se z nalezeného
útočiště stínům ubližujících otců, třeba
tak, že si vezme jméno po manželce a svým
dětem jednoduše neudělá to, co naši otcové
případně udělali nám. 
Noah Kalina, fotografie
Zdroj: www.noahkalina.com

48 49
kafe 1/2009 ze z a sl aných sbírek

Princip
T
ento autor zaslal dvě sbírky básní (jednu nepojmenovanou, ze cítit. Nebudu tuto báseň dál komentovat, mluví sama za sebe. Tangens
které pochází ukázka), což je příznačné i pro jeho tvorbu. V jeho má ale bohužel ve svých sbírkách také „navíc“ mnoho slov, vět a snad

Keddethoru
básních je vždy „něco navíc“ a to jak v pozitivním, tak v negativ-
ním slova smyslu. Talent se v Davidovi Laskafeldovi nezapře, což je pěk-
ně doloženo například básní níže. Jen pozorujte ten (relativně) úžasný
(Tangens_Omega32) balanc na hraně ironie: při čtení každého dalšího „Davide“ roste napětí,
vědomí toho, co autor nikde neříká přímo, ale přesto je to hmatatelné
takřka od prvních řádků. Čtenář má doslova chuť udeřit Davidovy ro-
diče něčím těžkým, zvláště pak matku, která je v pozadí nezaměnitelně
i celých básní. Jeho sbírka Princip Kaddethoru, kterou si můžete stáh-
nout pomocí níže uvedeného odkazu, je tvořena spíše než oddělenými
básněmi změtí textů, prologů a básní. Ačkoli je zde co nacházet, je zde
také co hledat. Stylizovaně chaotická formální koncepce může být sice
v poezii docela dobře funkční, Tangens ale prostě neumí škrtat, celé pa-
sáže působí blábolivým dojmem a čtenář je jen slepě přechází očekávaje
hutnější pasáž. Tangensi, máš na-víc! 

Davide
Davide!,
co tahle soška způsobila ti,
že jsi ji roztříštil?
Proč furt mlčíš? Jdi pryč!
Davide, osm večer postel,
v knížce číst jen do devíti,
půl sedmé ráno budíček.
Davide, ten spolužák
tě stále zneužívá,
asi jeho mámu navštívím…
 
Kde jsi tak dlouho pobýval,
vždyť venku je již tma,
báli jsme se,
zda Ti někdo neublížil,
dva týdny domácí vězení!
50
Davide, opět jsi do konce června pospíšit. ono to nějak dopadne...
obtahoval ta písmenka,    
bez večeře spát! Davi, zakoupila jsem ti Davo, to jsi moc hodný,
Jen se dvěma kamarády tato tři krásná trička, že nám o domeček
v pátek se vydat na výlet? za cenu jen sta korun, i zahrádku pečuješ,
Zbláznil jsi se? Ani náhodou. jsi rád, že? když odcestujeme oba pryč...
Davide, tu holku NE!!! *** Davide, tobě tu nic nepatří,
Jsi ještě příliš mladý „Davide, co to píšeš?“ všechno je vlastně naše,
(a ona taky)… „Dopis pro kamarádku.“ my jsme si
  „Ále, to je jakási pičovina!“ na to totiž vydělali.
Davide, na vysokou nepůjdeš, *** Davide, ty tedy
to vážně pusť z hlavy, Davídku, jsme nemocní, odmítáš tuto práci?
můžeš zkusit nanejvýš starej se o nás, prosím! Vykopneme tě z baráku!
zdejší vyšší odbornou. Davide, již bylo jedenáct, Davide, ne já, tys nechtěl
Davide, statistiku neovládáš - propadneš! vstaň a dělej to starý harampádí vyhodit!!!
Nezbývá ti, než studovat konečně NĚCO pořádnýho!!!    
současně půdoznalství Davide, opět jsi to nestihl, DAVIDE!!!!!!!!!
s vodními breberkami, to prostě musíš stíhat!
měl by sis Tohle teď neřeš,
51
Celou sbírku si můžete stáhnout zde.
kafe 1/2009 ze z a sl aných sbírek

Nedoručená
J Zatmívání
ako asi většina českých písmáků mám i já problém
s plynulým vnímáním slovensky psané poezie,

pošta musím se daleko více soustředit a číst každou bá-

seň pomalu a několikrát, než se přestanu zakuckávat (Delahaye)
a naskočí mi obraz. U tohoto autora mi to ale stálo za to.

S
(Dali Stano) Jeho sbírka přišla v době, kdy už jsme bohužel měli vy- bírka tohoto autora vyniká mezi ostatními především precizně pro-
bráno, publikaci by si ale jistě zasloužila. Níže uvedenou vedenou grafickou úpravou, což není zanedbatelné. Se samotnými
báseň dôvera berte jako malou návnadu a také dárek verši už to tak slavné není, ačkoli jistá vypsanost se Delahayemu
slovenským čtenářům, neboť v příštím čísle se seznámí- nedá upřít. Níže citovaná báseň je první básní sbírky a spojuje typická pro
me s celou sbírkou.  i proti autorovy poetiky. Verše jsou sázeny jistou rukou, pravidelně a při-
dôvera rozeně. Ačkoli se jedná o báseň z kategorie melancholicky něžných, čtenář
si nepřipadá jakoby se procházel po růžové orosené louce, a to přesto, že
došlo i na „polštář s tvou vůní“. Autor klade do básně vedle těchto rozněž-
Bože môj ver mi
něných veršů také o něco hlubší roviny. Bohužel tyto hlubší roviny jsou
ono to človeka vystraší skutečně poměrně rovné, nezřídka jde jen o lehce inovované, ale omšelé
keď každý pohyb zrazu fráze, obalené autentizující výpovědí. Přestože nejsem přítelem autentické
poezie, je tato asi tím hlavním, co může Delahaye nabídnout. Celou sbírku
dá toľko námahy si můžete opět stáhnout z našich stránek. 

a myseľ
zvyknutá pred tým lietať DŮLEK V POLŠTÁŘI
si sadne na riť
Rozednívalo se
Otče môj obzor šednul do světla a pod oknem zacinkala ranní tramvaj
ktorý si už jsi byla pryč.
ktorýsi Po špičkách se kradu do tvého pokoje a znesvěcuji tvé stopy.
Ustlaná peřina
Bože môj ver mi a já jsem hrozně vděčný důlku v polštáři s tvojí vůní
plne ti dôverujem téměř nedýchám
keďže sa spolieham a prodlužuji tuto chvíli vzpomínkami do nekonečna.
na vlastné sily

52 Sam Falls, Zdroj: www.samfalls.com 53

Celou sbírku si můžete stáhnout zde.
kafe 1/2009 roZbor

Ivan Martin Jirous

Rok krysy TORST 2008

Jirousova básnická sbírka Rok krysy bezesporu patří k nejlepším

dílům české literatury za posledních několik let. Prosta undergroun-
dové provokativnosti, potřeby revoltovat a především okleštěna
od básnických klišé, kterých se Jirous dopouštěl v některých svých
předchozích sbírkách, rozevírá před námi nový obzor autorovy tvor-
by. Jirous se ve své poslední sbírce projevuje jako vyzrálý, ale stále
hravý autor, mistr slova a imaginace. Text: Arthur Chyba

P
roč vlastně sbírka nese název Rok
krysy? Jako první se přirozeně na-
bízí poukaz k čínským znamením,
jelikož kniha vyšla v roce 2008, kdy
se k vládě dostala právě krysa. Jinou symbo-
liku bychom dosazovali už zcela nahodile.
Z českého hlediska bychom přesto mohli
uznat ještě jednu interpretaci krysy, jakožto
hlodavce, který se dostane všude tam, kam
potřebuje. Jirous se jako ona prodírá všemi
zákoutími života, napříč časem i prostorem,
nahlíží přitom do sebe i dovnitř druhých,
anebo se jen potýká se slovy, jako by jimi
chtěl zachytit vše, co se kolem něj kdy dělo, co
jej zasáhlo a co určilo jeho současný směr.
Zvláštnosti jazyka a poetiky
Podívejme se, vedle obsahové roviny, nej-
prve na zvláštnosti jazyka a poetiky Roku
krysy, které některým básním doslova
dominují.
Velmi typické a na první pohled také
snadno odhalitelné jsou inverze, jejichž
podoba je takřka neměnná: Když / čekal
jsem na tebe / do vázy vložil jsem / hlu-
chavky bílé tři. Zaměřme se především na
inverzi v posledním uvedeném verši, kde je
rozvíjející přídavné jméno postaveno až za
podstatné jméno. Konkrétně v tomto verši
má inverze rytmotvornou funkci; báseň
tím dostává daktylský spád, což jí dodává
vznešenost a atmosfericky působící anti-
klimax, jenž svým klesáním kopíruje a zvý-
razňuje záměr básně.
Dalším výrazným jazykovým prvkem
je častá aliterace: ...Kavky krákaly / kdesi
vysoko / krom jeptišek nikoho nebylo /...
Vzhledem k tomu, že se jedná o sbírku psa-
nou převážně volným veršem, lze i aliteraci
přikládat rytmotvornou funkci.
Co je však pro Jirousovy verše zvláště
typické, jsou ona patetická zvolání typu
ó, och a ech: ...Pojedu k Berounce / snad
najdu kočičky na jívách / nechci už ve verši
dalším / zašeptat ach / Tomáš Kulka mi
řekl / že je nadužívám... V této sbírce se
podobná zvolání vyskytla pouze dvakrát,
což odpovídá mým slovům ze začátku
o odbourávání básnických klišé.
Sbírka je plná slovních hříček, anafor:
...Je to anděl? / Je to anděl apokalypsy?
/ Co myslíš? / Co chceš mysli si.; epifor:
U mušle záchodové / mi říkal // Já mám
lidi rád/ já je mám rád / nechtějte mě
nasrat.; epanastrof: A opět v této noci
/ v noci po sv. Štěpánu / v klidu noci;
a mnohých dalších figur založených na
hromadění a opakování slov, což svědčí
o uzavřené kompozici. Na znásobená slo-
va je kladen důraz, čímž se básnické obra-
zy zpřesňují. Dalo by se říci, že opakování
je základním kompozičním činitelem celé
sbírky.
Velice zvláštní postavení mají v rámci
sbírky vulgarismy, jichž je na Jirousovy po-
měry poskrovnu – celkově jich užil dvakrát.
Jejich účelem není prvoplánový šok ani
znechucení, ale opět velmi hravé vyostření
pointy, zobrazení nahoty a přirozenosti člo-
věka, jeho intimity: Ta dívka měla piercing
/ všude / co záhlednout jsem moh / možná
i v kundě / což záhlednout jsem nemoh. //
Nebo: A ona tak krásně / drbala si nadkundí
/ tak krásně třela si / Mons Veneris. Tyto
básně pak vhodně doplňují Magorovy senti-
mentálněji laděné kousky. →

54 55
 kafe 1/2009 rozbor

→ Za pozornost stojí také užívaná zájme-
na, tzv. limitativa vymezující celek jako
nulový (nikdo, žádný, nic, ničí, nikde, ni-
kdy,...). Jirous jich užívá vskutku nadmíru,
čímž vymezuje jasné a zřetelné mantinely
ústící mnohdy až k axiomu: ...nikdy si
nebuď / ničím / jistý; nebo gnómickému
výroku: Ale máš to v hlavě / zaplať Pán Bůh
že to máš v hlavě / ty nikdo jinej / zaplať
Pán Bůh / ty nikdo/ zaplať / Pán / nikdo
jinej.“
Než se podíváme poněkud blíže k ob-
sahovým komponentům sbírky, všimněme
Sbírka obsahuje nejen širokou škálu
figur a tropů, ale i různé vrstvy jazyka.
Přes hovorovou češtinu ke knižním
výrazům a odtud zase zpět k frázím
vypůjčeným z francouzštiny či latiny.
Bohatost výrazů přispívá k celkovému
dojmu úsporně vyjádřené, precisně od-
pozorované, ale takřka nezpozorovatelné
všeobsáhlosti.
Obsahové rozvrstvení
Nekladu si za cíl sbírku interpretovat, ani
všeobsažně pojmenovat veškeré motivy
objevující se v této sbírce. Proto se některé
dy // I vy buďte rádi / že vstáváte // Ave,
respektive / Amen. //; lásky: Má milá /
vrať se / je jedno zda z Jindřichova Hrad-
ce //...; či přírody, kde básně častěji obsa-
hují sentiment, avšak svým smyslem ho
retušují: Zraněná srdce trním / už nikdy
se nezacelí / havraní hnízda skácená /
už havrani na strom nepostaví // V záho-
nu konopí / broučci a kočky / v kamení
skrývá se had //.
Oproti tomu intelektuální poloha nám
nabízí nejvíce her, ať slovních či význa-
mových, které často vycházejí z krátkého
příběhu či vzpomínky a gradují k ostré
pointě, mnohdy s přesahem. Příkladem
budiž báseň Ničema či Větrná růžice, jež je
parafrází Egona Bondyho: Východ / Západ
/ čí to byl nápad?
Oba tyto póly sbírky objímající obrov-
ské množství jednotlivých motivů jsou →

„Jako hlavní rozli- básně, jež vybočují, nebo naopak ty, jež
příliš zapadají, stanou outsidery mé recen- Slovníček použit ých pojmů
šení vidím senti- ze. Co si však kladu za cíl, je rozvrstvení

mentální a intelektu- této sbírky dle určitých kritérií. Jako hlavní Anafora – opakování Tropos – úmyslné jsoucno, kterému roveň ve formě částic

ální rovinu v Jirou-

rozlišení vidím sentimentální a intelektuál- shodných slov na za- užití jazykového ve svém bytí jde i elektromagnetického
ní rovinu v Jirousových básních. čátku za sebou jdou- prvku ve vedlejším,o toto bytí (Hei- vlnění.
sových básních.“ Přestože jsem se zmiňoval o umír-
něnosti sentimentu a básnických klišé
cích veršů odvozeném, obraz-
ném významu, ob-
degger). Takovým
jsoucnem je člověk: Inverze – změna
v této sbírce, přece jen se zde objevují. Epifora – opakování vykle v džungli. má schopnost se slovosledu oproti nor-
si ještě Jirousovy práce s rýmem. Ačkoli je Což však nijak nesnižuje kvalitu díla. Na- shodných slov na kon- na své bytí dívat mální mluvě, většinou
sbírka psaná především volným veršem, opak. Jirous drží svůj sentiment na uzdě, ci za sebou jdoucích Figura – stylistický, jakožto na bytí, ve prospěch rytmu
můžeme v ní nalézt momenty, kde do- takže pokud hovořím o sentimentu, mám veršů jazykový prostředek s kteroužto činnos-
chází k výrazné vázanosti a dodání rýmu. na mysli především jeho pozitivní strán- odchylující se od tí kupříkladu zvíře Vulgarismus – slovo
Nejspíše není náhodou, a chtěl-li bych ku, tedy apel a expresivitu. Není to však Epanastrofa – opako- norem běžného sdě- neztrácí čas. nehodné gentlemana,
provádět interpretaci, jistě mi to bude vel- jediné kritérium. I sentimentálně laděné vání závěrečného ver- lovacího jazyka. které dáma nezná
mi přínosné, že se s rýmovanými verši se- básně se mohou dále rozvrstvit dle téma- še strofy na začátku Reflektor – přístroj a za které dítě bývá,
tkáváme nejčastěji tam, kde Jirous klouže tu, jež zpracovávají. Mezi sentimentální následujícího verše Aliterace – opako- sloužící ke zvýšení k častému překvapení
opět po vzdušných vlnkách sentimentality: bychom tedy mohli zařadit básně týkající vání počátečních relativní vizuální ná- ženy, mužem krutě
...vím / chtělo to víc sil / chtělo to víc sil / se stáří: A opět v této noci / v noci po Daktyl – je v metrice hlásek u několika padnosti hmotných bito.
ale snad tahle stačí // Vždyť z vajíček / opět sv. Štěpánu / v klidu noci // Chcete ode stopa, skládající se blízko sebe se na- předmětů za pomoci
/ klubou se ptáčci. Rým je také součástí mne víc? / vždyť ani já nechci od vás nic z jedné přízvučné cházejících slov ozářování těchto Antiklimax – řada po
Magorovy hry se slovy: Což jste si nevšimly / v této klidné noci / po sv.Štěpánu // slabiky a dvou ne- předmětů proudem sobě jdoucích výrazů,
/ jak nenápadně hynem? // Nikdo už dívce Vždyť přece vděčen jsem / za každý den přízvučných (Um- Pobyt – ve feno- fotonů, které z pří- které postupně zužují
panenské / neprotrhne hymen /... kdy vstanu / nejen po sv. Štěpánu / i jin- ca-ca) menologii: takové stroje tryskají zá- základní význam

56 57
 kafe 1/2009 rozbor

→ spojeny jediným společným jmenovatelem, Pavlu Zajíčkovi

kterým je pozorování. Pokud bych mluvil
o lyrickém subjektu sbírky, nebál bych se
vypůjčit Stanzelovu terminologii k narativ- Osudy lidí
nímu vypravěči – reflektor. Básník je vře- jsou důležitější než
lým pozorovatelem, mířícím svým reflek-
torem okolo sebe. Vybírá si jednotliviny, osudy naše
aby z nich udělal nadsubjektivní zkušenos-
ti. Pak otočí reflektor na sebe, pojmenuje
Osudy lidí
svůj pobyt zde (v heiddegrovském smyslu),
a ten se dále vztahuje k minulosti a bu- jsou sdělitelnější než
doucnosti – ke vzpomínkám a ke smrti. osudy naše
Tuto domněnku potvrzuje i fakt, že mnoho
básní je věnováno určitým osobám, mnoh-
dy nežijícím, určitým městům, určitému o nichž nejsme schopni nic říct
prostoru evokujícímu řadu vzpomínek.
Až neuvěřitelné je, nakolik si Jirous
a ani o našich osudech
svoji poezii vymezil sám ve svých básních. nejsme schopni nic říct
O všem vypovídá jedna z nich, věnovaná
Pavlu Zajíčkovi, kterou sem na závěr celou
přepíšu. Snad jsem vás motivoval k tomu si V srdcích
knihu zakoupit a hledat v ní to, co jsem se otevírají se chlopně
pokoušel sdělit a co jsem zamlčel, přehlédl
či dezinterpretoval. Je to sbírka mocná
a působivá, vždyť poslední báseň: Já si V srdcích
dolezu k své smrti / a nebudu potřebovat
otevírají se chlopně
ani / úmrtní list / tím jsem si jist / a nebude
mě už zajímat / zda nad mou rakví / sněží
/ či padá podzimní listí / ani mě zajímat Prosím tě
nebude / zda nad mou rakví / kecají kněží
// Nicméně doufám / že bude sněžit; nás
pochop mne
bere s sebou, na konec, za konec, kam míří
mnoho z veršů Roku krysy. 

58 59
kafe 1/2009 E xkluzivně

Jinovata

Poslední svobodná vyjížďka

osobákem

60 61
kafe 1/2009
Odvážné verše nepřichází odvážně,
hrdě, z hloubi ani pokorně,
prostě nebo samozřejmě,
ale nějakým jiným, zajímavým způsobem...
Potopím se na dno
a náhodou najdu vrak lodi...
Překvapí mne to. Ale ostatně,
co čekat od náhodného místa v moři?
Kouř z komína za oknem
měl náhodou barvu okolních mraků
a tys dlouho přemýšlel, jestli toho nezneužít
při pozorování nedotčené přírody...
•
Za branami je kus rovné země,
potom pole, lesy, skály, lesy, pole,
kus rovné země, brána a další město
s jinou charakteristickou stavbou
Znovu si vyber domov – neuděláš to,
ledaže bys tam měl milované děvče,
které tě miluje také, ale
bojí se víc než ty odstěhovat
62
E xkluzivně
Stáváš se stále víc abstraktním, •
kupodivu i veršuješ a bavíš se už jinak než ty,
Potkala slepice vrabce
a když jedeš k sobě domů na návštěvu,
kohouta vrabce
cítíš se nostalgicky – už od poprvé
• Zastoupím tě, uteč
dokud je brána otevřená
Puklo by ti srdce, jak se říká, kdyby tví rodiče,
a statkář ještě nevstal,
kteří se jenom kdysi přistěhovali,
aby tě připočítal k čeledi!
prodali tvůj rodný dům
a vrátili se, sami, do svého
Na druhou stranu, byl to jenom sen
o pěkně tvrdé práci a ztrátě možnosti
Možná, že aspoň ten nejmladší ze sourozenců
počítat s jakoukoli seberealizací,
bude chtít v tom přemrštěném stavení
tedy o jaksi platoničtější svobodě...
zapustit kořeny, udělat si tam řezbářskou dílnu,
ale je to také muž a ženy se stěhování bojí •
Chlastáme, pořád nejsme opilí a to už je ráno
Snad kdyby brácha byl na kluky
Nevíme, co je na tom nočním životě tak krásného,
byla by šance o kousek větší...
oslavujeme skoncování s mou svobodou
Možná by stačilo jen neuživit rodinu
a ta prostě skončí
a dostat skvělou práci zde
63
kafe 1/2009
Svoboda ale bejvala dycky moje
měl jsme ji rád a hýčkal si ji
u počítačových her a nicnedělání
ačkoli filosofie tvrdila, že svoboda je něco dělat
Budu makat, uživí mne to,
mou ženu, děti, hypotéku,
odolám znásilnění sekretářky
a vnoučata mne budou milovat
• když foukneš, dohlédneš o milimetr dál...
Opouštíme kraj, který jsme pomilovali,
čarokrásné kopce připomínající
prsíčka našich dívek,
brzy jim o tom povíme
Je zcela zásadní rozdíl
mezi stanicí a zastávkou
Zastávka je stanice bez výpravy
je tam jen cedule a pak nic
64
E xkluzivně
Zámostí nad Vltavou? •
Jak to, co je za mostem
Zajeď si do jižních Čech
může být zároveň
na památky, rovinu a tu příležitost,
nad Vltavou?
pro kterou jsi se to rozhodnul udělat
• a vrať se pak osobním vlakem do Prahy
Projděme si to ještě jednou:
Nebude tě to bolet ani těšit,
hrad, unikátní průčelí, skály, řeka
lesy a cyklostezky uvidíš jen zkraje,
a vlak jede až večer, takže dojedeme ráno
jako bys nahlížel do dívky:
a ráno vstávat
Ani Sparta nikdy, důrazně nikdy neporazila
Ale inspirace! Ta zas přijde jako na volání
v Lize mistrů nikoho opravdu dobrého
připotácí se opilý jelen, když jej
a to odehrála desítky zápasů,
také opilý nářkem voláš –
protože si neumíme přesně přihrávat
a v nočním vláčku se s ním pomiluješ
Ale památky nás oslovily... Kluci totiž
nejsou beze smyslu pro prvotřídní historii,
ačkoli fotbal člověka obhroubne – jinak se neprosadíš
možná proto se neprosadili
65
kafe 1/2009 E xkluzivně

Sampo 1: Jeleni
nakresleno během vyjížďky.

66 67
próza
PRÓZA

Povídk a......................................................................... 70
Marek Jančík: Dům

Kritik a.. .......................................................................... 86

Dům jako „tvůrčí projekt“
Winter
Dům jako idea
Tragicus
Postavit si dům podle svých představ
pozorovatel

Miniatury.. .................................................................... 90
Půlměsíc
Winter
Jeden den
Kandelábr

Recenze.. ........................................................................ 96
Elias Canetti: Zaslepení
Winter

68 69
kafe 1/2009 povídk a

Dům
 Marek jančík

I. Legenda o Domě
Konečně jsem se odhodlal a postavil si Dům. Je to můj vlastní Dům. Doposud jsem
nikde na světě neměl žádné místo, o kterém bych mohl něco takového říct. Ani
kousíček vlastního prostoru. Všechno bylo cizí. Něčí. Možná mě nevyháněli, ale
mohli, protože to nebylo moje.
Ze začátku jsem nevěděl, jak bude velký. Ani teď to ještě nevím. Neustále při-
stavuji nové části, různé alkovny a menší dostavby. Dokonce přemýšlím o tom,
že začnu se stavbou nového patra, ale to budu muset přeci jen nechat na později.
Teď na to ještě nemám dostatek sil. Ještě jsem se úplně nezabydlel. Doposud jsem
plně nedocenil prostý fakt, že Dům je jen můj. Původně jsem dokonce pomýšlel,
že si vytvořím i zahradu – vlastní zahradu, jen si představte, co by to bylo: tráv-
ník a stromy; možná malé přírodní jezírko zpevněné kameny, aby se nesesouvala
půda; na záhonech bych pěstoval rajčata, jahody a rybíz a okolo domu netřesky.
Ale zahradu raději ne. Někdo by pak na ni mohl vniknout, přelézt plot – žádný plot
není dostatečně vysoký – a já bych pak neměl šanci zahradu ubránit. Mohl bych ho

70 71
kafe 1/2009 povídk a

sice pozorovat z okna horního patra a plivat na něj, ale není jisté, že bych se zaru-
čeně trefil, a on by byl na mé zahradě a mohl by se mi smát.
Když jsem začal kopat sklepení – neboť každý dům musí mít nutně sklep – lidé
chodili každý den okolo a nahlíželi přes výstražné drátěné pletivo, aby viděli Mě,
nořícího se do hlubin země. Pravidelným pohybem jsem odkopával a vyhazoval
obrovské kusy zeminy a hromady kolem mě se den co den vršily. Lidé byli na Mě
zvědaví, na toho člověka, co se sám rozhodl, že si postaví Dům a teď si pod Něj
staví takový mohutný sklep.
Byl jsem téměř nahý, neboť tehdy nastala nesnesitelná vedra a znoj mi neustále
pokrýval celý povrch těla, na kterém se pak vrstvil prach země. Někdy se shro-
máždily celé davy a ukazovaly si na Mě. V té chvíli jsem se často pozastavil v práci
a odháněl je: „Běžte pryč, Dům ještě není hotový. Kopu teprve sklep. Až budu mít
svůj Dům, můžete přijít a prohlédnout si jednotlivé místnosti, rád vám je ukážu.“
Ale oni to nechápali. Někteří vůbec nerozuměli a nevěřícně kroutili hlavami. Ně-
kteří pak dostali strach, když viděli, jak obrovské bude mít Dům sklepení a plni
nervózních myšlenek se rychlým krokem vzdalovali.
Potáhl jsem drátěné pletivo neprůhlednou plachtovinou a natáhl až do výšky
dvou metrů a celou vypnul mezi dvanáct rozestavěných kůlů do pravidelného
obrazce, aby lidé nemohli vidět, jak stavím Dům. Přesto se stávalo, že se v plachtě
trhaly díry a mnozí jimi protahovali ruce, aby dosáhli na to, co je za plotem, zjistili,
jak pokračuje moje práce, nebo jimi jen koukali do prázdna a jejich vypoulené oči
sledovaly skrytý prostor. Někteří si dokonce přinesli žebřík, aby mě mohli pozoro-
vat při práci.
Jedenkrát, během strašlivé bouře, se celá plachtovina zhroutila k zemi a veške-
rý dav se seběhl, aby Mě spatřil - nahého, jak stojím v kalu naplavené zeminy a če-
kám až opadne voda, mokrý a šílený myšlenkou na Dům. Nikdo z nich se tehdy
neodvážil překročit hranici plotu, tak velký měli strach z mého Domu, který měl
teprve stát.
Stavba samotného Domu se uskutečnila až o mnoho let později, neboť prá-
ce na sklepení se nezměrně protáhla. Lidé postupně zapomněli a během stavby
samotného domu zájem najednou jakoby opadl. Odstranil jsem tedy ochrannou
celtu, ale žádné velké hloučky se neobjevovaly. Nebyly již slyšet výkřiky plné hrůzy
a nadšení. Jen málokdy se našel někdo, kdo se na chvíli zastavil a pohlédl na můj
Dům. Nikdo Mu však už nevěnoval tak velkou pozornost. Mezi lidmi se začaly

72 73
kafe 1/2009 povídk a

obecně rozšiřovat názory, že Dům není zase tak strašný, jak se čekalo. Říkal jsem
jim, že to ještě zdaleka není konec, že ještě vůbec nemohli můj Dům pochopit. Dří-
ve mi můj Dům záviděli, pak si mysleli, že je stejný jako ostatní.

II. Já
Teď tedy mám svůj Dům. Ve dne Jej nikdy neopouštím, jen když je to naprosto
nezbytně nutné. Měli pravdu, není zase tak velký a strašný, jak jsem původně
čekal. Teď už to dokážu uznat. Ale vím – jsem si zcela jist – že v žádném případě
není obyčejný. Je jiný. Nikdo nedokáže určit proč, ani Já. Často o tom přemýšlím
a sním o Něm. Mé sny o domě jsou naprosto živé. Dokonce se někdy probudím
a nevím, zda jsem právě neusnul, jelikož mi okolní prostředí připadá oproti snu
náhle rozmazané, neurčité a nejasné. Ležím na posteli a mé myšlenky putují samy
po Domě. Otevírají jednotlivé místnosti a zkoumají je. Některé z místností nemo-
hu ve snu otevřít ani si vzpomenout na jejich obsah. Potom ráno, plný rozechvění,
hledám ony místnosti, pokoje a komůrky a nemohu je doopravdy nalézt. Někdy je
objevím, když je nehledám, ale nemám k nim správný klíč, neboť některé pokoje
zamykám a některé ne. Možná, že některé pokoje zamyká sám Dům a klíče někam
ukrývá. V Domě jsou prostory, do kterých jsem ještě nikdy nevkročil. Nevedou
do nich žádná okna a pokud ano, jsou na nich těžké červené závěsy. Někdy tyto
místnosti z Domu na čas zmizí, někdy zmizí úplně a sám nikdy nevím, zda se ještě
nečekaně neobjeví.
Za nocí občas vycházím potajmu z Domu, skrytý do tmavého pláště tmy a po-
zoruji Jej. Samotnému se mi zdá jaksi neuvěřitelný. Má naprosto pravidelné pro-
porce, ale jako by v jeho logické souměrnosti bylo něco bizarního, co proniká pro-
storem skrze zdi, aniž by to ovlivnilo jejich rovinnost. Svou nejvlastnější podstatou
Dům sám deformuje vlastní rozměry. Snažím se proniknout do Jeho paradigmat.
Vpít se do Jeho zdí a proplouvat skrze stěny mezi místnostmi, neboť některé zdi
jsou v jistou dobu téměř propustné.
Vím, že Dům má dva vchody – přední a zadní. Zadní vchod je zcela identický
s předním. Dokonce i exteriér je na vlas stejný u obou vchodů – stejné cestičky od
stejného schodu lemované stejnými keři a stromky (mám u dveří akáty a břízky).
Jestliže dobře neznáte můj Dům, může se vám klidně stát, že vstoupíte předním
a ven omylem vyjdete zadním vchodem a aniž by jste si toho všimli, že jdete vlast-
ně jinou cestou, zdánlivě zamíříte chůzi vaším obvyklým směrem. Jdete třeba

74 75
kafe 1/2009 povídk a

domů a vůbec si nevšimnete, že je to jiný domov – ne ten váš, a že jsou v něm jiní
lidé, kteří jsou jen zcela podobní těm, které znáte. Takto pak žijete celý zbytek
života v úplně jiném identickém světě, aniž byste si všimli něčeho podezřelého.
Vaše rodina a známí po vás marně pátrají a rozvěšují všude vaše jméno a fotografii.
Nikdy vás už nenajdou. Občas vám snad bude připadat, že je některá cesta trochu
delší, že mají některé předměty jiné odstíny barev, že se lidé kolem vás chovají
trochu jinak – dělají nečekaná gesta a odkazují se na určité události, na které si
nemůžete vzpomenout, nebo máte pocit, že jsou některá místa pro vás zcela nová,
že jste tu ještě nikdy nebyli, přesto, že jsou kolem vás už takovou dobu. Občas bu-
dete mít pocit, že čas běží jakoby rychleji. Minutová ručička se stále zrychluje a vy
cítíte, že úkoly vám zaplňují více času než dříve. Lidé vám snad budou říkat, že asi
pomalu stárnete, nebo že jste přepracován a že si už přesně nevzpomínáte. Bude
to tím, že ten druhý svět není zcela identický. V okamžiku, kdy do něj vstoupíte,
se jeho časová osa začne pomalu odpoutávat od vaší původní, ve které už nejste
a s uplynulými léty se objeví drobné chyby nebo nesrovnalosti. To, že v jednom
světě jste a ve druhém ne, způsobí jejich postupný rozvrat. Koneckonců ten druhý
svět je vlastně jen iluzorní, neboť si ho vymyslí Dům sám. Je pošetilé si myslet, že
ve skutečnosti někdy vyváznete z Domu, neboť ve chvíli, kdy do něj vstoupíte, stá-
váte se jeho nedílnou součástí – stáváte se majetkem Domu. Kromě toho – přední
vchod se naprosto kdykoliv může stát vchodem zadním a naopak. Vlastně lze říci,
že přední a zadní vchod jsou na stejném místě, ale zda vstupujete předním nebo
vystupujete jiným, záleží zcela na Domě. Oba vchody lze od sebe poznat podle
jistých neklamných indicií – např. iluzornost zadního vchodu dokáže vyvolat
přesvědčivý obraz pro váš rozum a smysly, ale nemůže vás oklamat zcela, jestliže
opravdu nechcete.
Já se naštěstí orientuji po domě zcela neomylně a dokážu od sebe oba vchody
zcela bezpečně rozeznat.
Často myslím na to, jaké to je pro cizího člověka, pozorovat můj Dům. Před-
stavuji si, jak upřeně sleduje mohutné okované neprostupné vchodové dveře, jak
sklouzává pohledem po vnějších stěnách a nakonec vždy zachytí horní okno, umís-
těné v arkýři nad příkrou cihlovou stěnou a pocítí zvláštní slabou závrať. Veškeré
pohledy na Dům směřují k tomuto oknu – Dům sám k němu směřuje svou vůlí.
Dlouhá záclona za oknem se při delším pozorování sama jemně zavlní. Je to okno
do jedné z těch místností, do kterých jsem sám ještě nikdy nevstoupil. Tato míst-

76 77
kafe 1/2009 povídk a

nost nemizí, vím, že je tam stále. Vycházím za nocí a dlouze do ní nahlížím oknem,
až potom sám dostanu strach a běžím zase rychle zpět do vnitřních prostor Domu.
Zamknu dveře a opájím se slastným pocitem, ze svého dokonalého bezpečí.
Slastná závrať se mě pak drží až do rána. Tisknu se za břicho a svíjím se na posteli
radostí bez sebe z bezpečí svého Domu. Dům mě chrání. Zdá se to neuvěřitelné,
ale mám pocit, že jsem Domem dokonale prostoupen. Nebo je Dům dokonale pro-
stoupen mnou. Dům jsem Já.
Lidé kolem Něj v noci neradi chodí. Ve dne Jej pak za spěšné chůze kradmě po-
zorují a pak rychle uhýbají pohledem, jako by si náhle všimli, že jsou pozorováni.
Budí v lidech podivnou úctu a lehkou bázeň. Matky okřikují své děti, když je jejich
hra zavede blízko k mým stěnám. Já je pozoruji z dolního okna za záclonou. Někdy
i odhrnuji záclonu a zdravím je ťukáním na sklo. Mávají na mě a já se usmívám
a kývu jim na pozdrav. Oni zdvořile odpoví a zamyšleně odcházejí.
Někdy usednu na zápraží svého Domu a zapálím si starobylou dýmku. Před
tím se vždy svátečně upravím a vezmu si svůj nejlepší oblek. Mám jeden hezký ob-
lek, který působí seriózně a zároveň jaksi nedbale elegantně. Občas si vezmu i kni-
hu a celý den v ní listuji. Kolemjdoucí mě nenápadně pozorují, někdy přijdou blíž
a ptají se, o čem čtu a nad čím celý den přemýšlím, a já s nimi přátelsky rozprávím
a zvu je dál.

III. Dům
Dům má mnoho částí s mnoha místnostmi. Jejich konečný výčet dalece převyšuje
rozumné odhady. Je značně členitý, ale přesto úplně souměrný. Jeho celkové vnější
rozměry na první pohled neodpovídají velikosti prostor vnitřních. Rozmístění
a tvary jednotlivých místností se po důkladném přeměření zdají být odpovídající
jeho rozlehlosti, ale přece jen se jakoby zvláštně deformují a vytváří jakousi ilusi,
že v místech, kde by měl být zcela jistě velký rohový sál je místnost bez oken, ze
které dále vedou další dveře do jiných pokojů. Pozorovatel, přesvědčený o své po-
loze ve zdánlivém středu stavení, udiveně zjišťuje na základě pohledu z okna, že se
nachází na samém okraji západní části apod.
Rovněž výška pokojů je různá. Mezi přízemím a prvním patrem je situován
zvláštní mezzanin, jehož hranice se rovnoběžně sbíhají a vytváří velkou klínovi-
tou místnost, ze které v její nejužší části ústí stropní průchody s těžkým tmavým
příklopem do jiných místností, které ovšem neleží, jak by se dalo předpokládat,

78 79
kafe 1/2009 povídk a

v úrovni patra, ale jedna se rozkládá nad ním, v úrovni půdy, která do ní z jedné
strany částečně zasahuje, a druhá se naopak postupně svažuje až na úroveň sute-
rénu. Takových architektonických hříček lze v prostorách Domu nalézt nezměrné
množství.
Horní a dolní chodba jsou umístěny přesně nad sebou, ale jedna má téměř dvoj-
násobnou délku co druhá. V místě, kde se nachází vchod do rozsáhlého sklepení,
je v horní chodbě umístěn vchod na půdu, která je nezvykle prázdná a pustá, až na
opuštěné vosí hnízdo, vysící na jednom z trámů.
Většina místností působí dosti upraveně a zabydleně, ale po delší zde strávené
době se jejich tvář podivuhodně mění na nesourodé a stísňující prostory, vyvoláva-
jící klaustrofobii nebo alespoň lehkou závrať. Jejich charakter je zvláštně provisor-
ní a eklektický.
Jednou ze zvláštností Domu je prostorový klam jeho nekonečnosti. Místnosti
jsou umístěny za sebou a nad sebou v nepatrných pootočeních, jenž jsou těžko
okem postřehnutelné. Při postupném procházení místnostmi stále rovnoběžným
směrem (většina místností je rovnoběžně průchozí) se návštěvník dostává do
stále nových prostor, přičemž neustále mění směr chůze. Po několikahodinovém
bloudění, kdy si myslí, že jde stále rovně, se dostává do horních pater, odkud se
propadlovým průchodem dostává do sklepení, do jedné z předchozích místností,
nebo do úplně nového pokoje, kde jsou dveře umístěné v podlaze místo ve stěnách
a vše je v něm pootočené o 90 stupňů. Tyto dveře pak vedou do těch pokojů, které
se objevují a mizí zcela dle zákona pravděpodobnosti, jenž zdánlivě řídí veškeré
dění v Domě.
Ti, jež vstupují hlavními vchodovými dveřmi z pevného dubového dřeva
a zpevněné pěti ocelovými svorkami, popatří nejprve na menší vstupní síň. Zde
jsou vítáni a různě tázáni. Zde je lze spatřiti bílé stěny s drobným strukturním
decórem nahoře a dole černé barvy. Vpravo se pak nachází dvě pohodlná a vkusně
potažená křesla s možností nastavení vhodné sedací polohy. Dále je zde střídmě
elegantní věšák a lesklé eliptické zrcadlo prostřední velikosti.
Ti, kdož si odloží své svršky, jsou zdvořile pozváni do větší předsíně, z níž lze
vejít do místnosti s několikerými dveřmi různých velikostí a rozmanitých výplní
a barev. Stropy jsou zde vysoké a stěny oplývají bělostným odstínem s drobným
černým decórem. Podlahu pak pokrývá monochromatický koberec teplého odstí-
nu příjemný na dotek. Na stěnách lze zahlédnout několik tapisérií provedených

80 81
kafe 1/2009 povídk a

technikou art-protis a kopií výtvarných děl. Zde se vstoupivší podivují a různě

dotazují. Je s nimi zdvořile pohovořeno a je jim podán příslušný výklad. Jsou pak
lehce okouzleni a příjemně naladěni. Rovněž zde začínají pociťovat přiměřenou
zvědavost na další prostory Domu a na majitele.
Ti, kdož procházejí síní, vstupují jedněmi ze tří tvarově shodných dveří do
obývacího pokoje, kde jsou usazeni na vkusný a esteticky střízlivý otoman. Je jim
servírována kvalitní káva s mlékem a cukrem nebo pravý indický čaj střední kva-
lity – dle okolností. Během přípravy a konzumace nápoje se zde mohou rozhlížet
a komunikovat s majitelem přes servírovací okno. Jejich pohled pak spočine na
kopiích klasických obrazů, nepravidelně rozvěšených po stěnách. Dále si všímají
menší knihovny s ledabyle uspořádanými svazky starších knih rozdílného obsahu
a kvality; stropu, jenž je obtížen velikým lustrem červené barvy. Vzduch v míst-
nosti je velmi suchý a těžký, jelikož okna jsou stále zavřená a úplná absence rostlin
a domácích zvířat činí pokoj neurčitě melancholickým a stísněným.
Návštěvník si po chvíli všimne drobného černého decóru na zdech, který mohl
vidět již dříve, a poté si hlouběji uvědomuje přítomnost nesourodých kusů nábyt-
ku, jež dodávají pokoji dojem provizornosti. Návštěvník pak začne pociťovat lehké
zneklidnění. Posléze vchází majitel a naservíruje návštěvníkovi nápoj. Ten jej pak
s chutí usrkává.
Návštěvník si následně všimne celkové zanedbanosti, kterou předtím nevnímal
(zašlé špinavé fleky na parketách, vrstvy prachu na nábytku, nepříjemný zápach
dlouho nevětraného pokoje atp.). Podivuje se náhlému pocitu jisté stísněnosti
a s podivem pozoruje svůj mírný odpor k Domu i majiteli. Zároveň na něj doléhá
jistá asertivní imperativnost celého Domu a jeho sklíčenost a rozčarování nabývá
postupně výraznějších kvalit.
Všímá si neurčitě vybledlých a zašlých červených závěsů, které předtím nezpo-
zoroval. Pokoj a celý Dům na něj působí neurčitě surreálným dojmem, jako by se
zplošťoval a opět nabýval rozměru. Zpozorní, aby lépe zaslechl zvláštní pískavý
zvuk, téměř kvality infrazvuku, těsně nad spodní hranici slyšitelnosti. Nejprve si
pomyslí, že mu píská v uších, což uvažuje jako počáteční příznaky migrény, ale
zvuk postupně zesiluje a stává se reálnějším a stále hůře snesitelným.
Návštěvník pozoruje majitele, zda rozpoznal příčinu hluku a všimne si, že ten
je lehce nervózní a uhýbá pohledem. Mezi pískavé crescendo se náhle mísí bzučivé
vosí poletování. Návštěvník přemýšlí o tom, jak se dostala vosa do domu, když

82 83
kafe 1/2009 povídk a

jsou všechny dveře a okna uzavřená. Návštěvník upadá do částečné otupělosti

a hypnotického snění. Jeho vůle vplouvá do osidel letargie.
Majitel se pokouší opět probudit hovor a vyptává se návštěvníka na nejrůznější
záležitosti. Návštěvníka napadne, že na něj celý dům padá a on zůstává naprosto
nehybný. Nasazuje neurčitý kovově chladný tón hlasu a zdvořile odpovídá majiteli
na všechny jeho otázky. Po chvíli se zdá, že majitel návštěvníka přestává vnímat
a útržky jeho myšlenek odplouvají do hlubin Domu.
Náhle sem dolehne neurčitý tupý zvuk z jiného pokoje a návštěvníka napadá,
že v Domě je ještě někdo další.
Návštěvník je zván, aby si prohlédl ještě jiné pokoje, ten ovšem projevuje vůli
opustit Dům. Majitel se nejistě a rozpačitě usmívá a s nešikovnými gesty doprová-
zí návštěvníka do některé z místností, přičemž se neustále nervózně otáčí po dve-
řích na chodbě, snad v očekávání, že se některé z nich každou chvíli otevřou.
Při delším pohledu se zdá, jakoby opačný konec chodby uhýbal někam za roh.
U prostřed chodby se majitel rázně zastavuje a nejistě ukazuje na jedny z dveří.
Návštěvníkův pohled klouže na kliku a na chvíli se mu zdá, jakoby se klika pohnu-
la. Návštěvník se táže, jaké prostory se nachází za dveřmi a je mu stručně pověze-
no o sklepních prostorách Domu.
Návštěvníkovi začne být na obtíž neuvěřitelně těžký a suchý vzduch v místnos-
ti. Srdce mu začne prudce tlouci a posedne ho myšlenka na to, že musí okamžitě
opustit Dům. Rychlým krokem prochází chodbou a sám od sebe otevírá jedny
z dveří. Majitel ho zvědavě doprovází až na konec chodby, dávaje najevo nejistotu,
zda návštěvník skutečně hodlá projít dveřmi.
Za dveřmi je ona vstupní místnost, ale její rozměry jsou jakoby mírně zakři-
vené. Stěny se v periferním zorném úhlu konvexně vzdouvají, ovšem při přímém
pohledu zůstávají zcela rovné.
Pozoruji návštěvníka přes arkýřové okno, jak rychle opouští dům, provázen rozpa-
čitým pohledem jeho majitele.

Amy Casey: Some of the work done during 7 months

of being artist in residence at zygote press, march-sept.
With a lot of help from Susan Vincent.
Zdroj: www.amycaseypainting.com

84 85
kafe 1/2009
Dům jako „tvůrčí projekt“
J
ednou z největších výzev dílčích kul-
turních diskursů je „filozofické“ pře-
klenutí vztahu umělce a díla. Příkladně
postmoderna, z jejíhož interpretačního
hlediska bych chtěl Kotoslavův text „ode-
mknout“, zavádí pojem „tvůrčího projektu“,
plánu, v němž je zahrnuto jednak autorovo
estetické východisko, jednak jeho projekce
do díla a konečně (pomineme-li spousto
dalších věcí) i modulový čtenář, který
nakonec otáčí stranami. Uvážíme-li navíc
název Kotoslavovy povídky, bez zajímavosti
jistě není, že slova „projekt“ a „modulový“
dominují také ve stavebnictví. Když tedy
čteme Dům, měli bychom myslet Dílo.
Pohlédneme-li na „Dům“ očima jeho
tvůrce (zde je reprezentován samotným
vypravěčem), uvědomíme si, že zrod díla se
odehrává ještě před nabytím formy, kdesi
hluboko v myšlení, odkud je abstrahováno
z jemného korelátu Já a Světa. V této fázi
je také proces nejkřehčí, umírá v ní nejvíce
příběhů a ještě častěji se stává, že ani nezač-
nou, protože člověk je již natolik otupělý,
že nedokáže postřehnout ono jemné bujení
příbě­­hů/děl, které přes
všechny snahy zůstá-
vá jaksi samovolné.
Ale ten, kdo tomuto
příběhovému kvasu
dokáže přiřknout for-
mu, stává se tvůrcem,
prostředníkem mezi
mýtem a šedivým kvá-
drem reality. Zároveň
86
Text: Winter
je však sveden zcela mimo svět netvůrčího
okolí. V kontextu povídky to znamená, že
hlavní hrdina ze všeho nejdříve pojme samu
myšlenku Domu, aby ji však dokázal usku-
tečnit (povšimněme si hutné skladby na
sebe navazujících souvětí a myšlenek), musí
se oddělit od normativního rámce společ-
nosti a stát se pomyslným esoterikem sebe
sama, „uskutečnit se“ svým dílem na úkor
sebe i druhých. „Žádný plot není sdostatek
vysoký.“
Legenda o domě volně přechází do Já,
které se shledává v různých částech Domu.
Střídavě podléhá mámení alkoven a tem-
ných koutů, naráží do stěn, rozvažuje, kudy
do Domu vůbec vstoupit: „Přední vchod
se naprosto kdykoliv může stát vchodem
zadním a naopak,“ a nebylo-li by lepší jej
nikdy neopustit. Posléze nabývá jistoty:
„Já se naštěstí orientuji po domě zcela
neomylně a dokážu od sebe oba vchody
zcela bezpečně rozeznat,“ což v důsledku
implikuje syntézu: „Dům jsem Já.“ Zde se
otevírá cesta do pasti, která čeká v určité
části každého tvůrčího procesu: nalezením
se skrze své dílo dochází k uzamčení Já mezi
jeho stěnami, ke spojení dvou rozdílných
existencí do jedné jediné – „Lidé se mého
domu bojí,“ můžeme přeložit jako: „lidé se
bojí mě“ – a ke konečnému potlačení sebe
na úkor Díla, kdy autor sám sebe odsoudí
k doživotnímu příjímání návštěv (zde se
rovnající sebeinterpretaci, jejíž motiv je
rozveden ve třetí kapitole). Ovšem ošidnost
takové existence se stává zjevnou, jakmile
kritik a povídk y
návštěvník „pocítí jistou asertivní impera-
tivnost celého dojmu a jeho pocit stísněnosti
a rozčarování nabude postupně výrazněj-
ších kvalit,“ načež z domu, pozorován zlost-
nýma očima majitele, kvapem zmizí.
Včasné navrácení se ke společnosti, kte-
ré následuje po naplnění „tvůrčího poslání“,
odděluje kvalitního autora – spisovatele –
od autora kýče – sebelyrizátora. Kotoslav,
jakožto autor, ze svého textu vystoupil s grá-
cií. Prostředkem čiré opisnosti, připomína-
jící strohý jazyk technické zprávy, oddělil
tvůrce Domu od sebe samého, tvůrce jakož-
to obecnější definici spisovatele. Pro autora
zde povídka končí, zdánlivě dochází k uza-
vření a zakončení textu, kdy návštěva Dům
opouští společně s jeho „čtenářem“. Jedná
se však o jeden z nejkouzelnějších optických
klamů této povídky-Domu, protože nic ne-
Dům jako idea 
P
opisnost, místy až přílišná, je
pravděpodobně jedním z nejcha-
rakterističtějších znaků stylu celé
povídky Dům Kotoslava Zdymadla. Čtenář
se jen velmi málo po
prvním přečtení tex-
tu, ba i jednotlivých
odstavců, orientuje
v obrazech, jež autor
předkládá. Ale autor,
jak vidno, se orientuje
velmi dobře, s každým
dalším čtením obrysy
Domu nabývají na
vylučuje, že konec jednoho příběhu nemůže
znamenat pokračování druhého, případně
začátek třetího. Příběhy jsou „překrývavé“.
Tento dojem umocňuje i závěrečná kurzíva
explicitně naznačující trvání.
Ostatně, jedno ze silných hesel post-
moderny zní: příběhy jsou mraky, které se
jeden schovávají za druhým, občas splynou.
Druhým je „různorovinnost čtení“. Ovšem
bráno tímto metrem, dochází textu dech
kolem již zmiňovaného okamžiku „vzdálení
se“, tj. ve chvíli, kdy je zahozena literární
forma, která pro čtenáře první roviny nena-
lézá protiváhu své neexistence – a namísto
ní je substituována ryze „neliterární“ popis-
nost. Dochází tak k vyloučení určité skupiny
čtenářů. I přesto před sebou máme doko-
nale funkční podobenství o zrodě jednoho
Díla; díla, jímž je i tato povídka. 
Text: Tragicus
ostrosti a zhmotňují se před našimi zraky.
Už jenom proto si povídka zaslouží víceré
přečtení. A je toho více. Styl celkově je na
vysoké úrovni, těžko se čtenáři stane, že by
se pozastavil nad větou a nemohl ji přenést
přes jazyk, jak tomu tak často bývá u za-
čínajících autorů. Všemu velmi pomáhá
rozmanitá skladba slov a jejich rozsáhlá
zásoba, kterou autor využívá; osobně jsem
se „zadrhl“ jen jednou: „Svou nejvlastnější
podstatou Dům sám deformuje vlastní
rozměry. Snažím se proniknout do jeho
paradigma. Vpít se do Jeho zdí a...“ Na slo-
vě „paradigma“ jsem se pozastavil, zprvu →
87
 kafe 1/2009
→ si myslel, že se tam prostě nehodí, ale ona
celá věta „dře“.
Při čtení téměř celé povídky (až na
posledních pár odstavců) jsem byl přesvěd-
čený, že Dům je ve skutečnosti symbolem
ideje. Byl jsem přesvědčený, že když hlavní
postava říká: „Je to můj vlastní dům. Do-
posud jsem nikde na světě neměl žádné
místo, o kterém bych něco takového mohl
říct.“, poukazuje na absenci ideálu, v který
by věřil a v rámci takřka celé povídky se
tato teze dala uplatňovat - neustálé dosta-
vování a proměnlivost je typickým znakem
víry v nějaký ideál, také člověka jistě do-
káže poznamenat natolik, že už nikdy nic
není stejné („Občas vám snad bude připa-
dat, že je některá cesta trochu delší, že mají
některé předměty jiné odstíny barev...“),
a kdokoliv jí porozumí, je jí formován („...
stáváte se majetkem Domu.“), i když ji
odmítne (odejde „předním“ vchodem),
protože jsme formování vším, čemu poro-
Postavit si dům
podle svých představ 
M
ám nutkání nepsat o Domě jako
o povídce, ale jako o stavbě. O ná-
kresu domu se všemi náležitostmi.
Jen s tím rozdílem, že kóty, tolerance, čáry, to
vše je nahrazeno textem. Pokusím se přistou-
pit k Domu spíše jako k literárnímu dílu.
Nemá cenu rozebírat autorův styl
a prostředky, které používá, když povídka
funguje. A funguje natolik dobře, že nutí
88
zumíme, co poznáme, bez ohledu na náš
postoj k tomuto, spletitost Domu je pak již
v tomto ohledu dosti zřejmá. Ale pak přišel
majitel domu a celou interpretaci zničil.
Nemyslím si, že by tato povídka měla jedi-
nou možnou interpretaci (je psána velmi
obecně), ale nemá jich samozřejmě neome-
zené množství a právě interpretace symbo-
lu Domu jakožto ideje se nakonec ukázala
jako právě jedna z těch nemožných.
Mistrně zvládnutá je také atmosféra,
zvláště v posledních odstavcích, až mne
nutí ke srovnání s brilancí E.A.Popa - Po-
hřben zaživa, ke konci je již čtenář vydán
napospas autorově sugesci, aby jej pak zá-
věrečná věta ponechala v oněmění.
Nejsem přílišný příznivec takto ote-
vřených textů, ale v tomto případě musím
udělat výjimku, povídka Dům je jedním
z nejlépe zvládnutých textů tohoto druhu
a celkově je to vysoce nadprůměrná povíd-
ka mezi písmáckými povídkami. 
Text: Pozorovatel
čtenáře vše si představovat a přemýšlet, co
ten dům sakra symbolizuje. Občas se zdá,
že symbolizuje duši stavitele. Jindy zas,
že dům je paralelním světem či zákoutím
našeho vědomí a nebo jen prostou stavbou.
V šílených a posedlých očích stavitele má
však vyšší, mystický význam. To vše vypo-
vídá o jediném: povídka je dobře napsaná.
A když píšu „dobře“, myslím tím, že autor
kritik a povídk y
postupoval postupně, od základů. Nikam bude mít. Zajímavý proto, že nevíme, jestli
nespěchal a užíval si. Dům pohltil samot- tomu tak skutečně bude. Vypravěč je stále
ného autora. Pohlcení – to je slovo, které v útrobách domu a hosty zatím přijal pouze
velmi rád použiji, protože text působí stříz- ve svých představách.
livě a přesto je z něj cítit pohlcení. Lze říci, Dům je povídka plná otázek, přestože
že hlavní postava, vypravěč, je šílený, ale si o otázky neříká. Předloží vám jasné věty
zároveň si tím nemůžeme být jisti. Ovšem a vy stejně hledáte, jestli za nimi něco není.
platí jedno rčení, které říká, že tam, kde si Povídka se dá brát jako jakási hra, ale spíše
kritik neví rady, čtenář se baví. A jako čte- hra s představivostí. Já osobně jsem se rád
nář jsem se bavil výsostně. nechal provázet po domě. Jaký měl autor
Postavit si dům podle svých představ. záměr není tak podstatné... 
To je věta, která mi několikrát vytanula
v mysli při čtení povídky. Přijde mi fasci-
nující postavit dům tak, jak chci já a zá-
roveň mi to přijde i šílené, téměř nereálné
a hlavně neskutečně obtížné. Sám hloubit
základy, stavět cihlu k cihle a přitom si
zachovat zdravý rozum? Vypravěč se tváří,
že to dokázal.
A kdo je vlastně vypravěč? Stvořitel?
Zní to směšně, ale opravdu, vypravěč
mluví o lidech jako o těch ostatních, pou-
hých divácích, zatímco on vytváří své dílo,
velkolepé dílo. A tím dílem je dům, domov,
ve kterém člověk tráví nejvíce času. Vy-
pravěč svůj dům vytvořil tak, že ho vždy
překvapí, že s ním bude v neustálé inter-
akci. Nestaví účelový dům. Jako by jeho
dům splňoval veškeré
parametry, které oče-
kává od života.
V závěru se změní
způsob vyprávě-
ní – budoucí čas.
Autor předvídá, jak
se návštěvník bude
Keith Shore: Bearded Portraits I, II, III
chovat, čeho si bude akrylový ikoust a akvarel
všímat a jaké pocity Zdroj: www.keithshore.com
89
kafe 1/2009
Půlměsíc
Text: Winter
Sulejman I. – Překrásný
(6. 11 . 1495–6. 9. 1566)
Janbirdi al-Ghazali
(? – 1521)
Mukassadí El-Ma’ni
(?)
Pierre Lyotard
(?. 7. 1489–1. 3. 1557)
Friedrich Schattenlos
(3. 5. 1682–6. 7. 1756)
Antoine Galland
(4. 4. 1646–17. 2. 1715)
L
yotard ve svém spise Pod svitem
půlměsíce – konkrétně pak v čás-
ti, kde popisuje svou cestu do
Damašku (1519) – „Města, jehož
vyprahlé ulice žehrají Antilibanonské-
mu pohoří za to, že jako lakomec, který
schraň uje svůj poklad, aniž by jej kdy
použil, i ono nepřejícně zadržuje vláhu
nad vlnami Středozemního moře.“ –
mluví o setkání s mužem, který se živil
vyprávěním příběhů. Ačkoliv má vy-
pravěčství v arabských zemích dlouhou
tradici, Mukassadí el-Ma’ni, jak se tento
90
muž jmenoval, jako jeden z mála své
„řemeslo“ pozvedl z prachu ulice do há-
jemství polštářů, perských koberců a ko-
ček. Nejbohatší kupci Damašku se za-
dlužovali na dlouhá léta dopředu, aby si
vyslechli jeden z jeho příběhů. Těch znal
údajně tolik, že kdyby za každý dostal
jednoho velblouda, brzy by se všichni vel-
bloudi pouště ocitli v jeho stáji. Ovšem
el-Ma´ni, tvrdí Lyotard, posluchače
nevybíral na základě majetku, nýbrž
na schopnosti naslouchat. „Příběhy se
vypráví teprve v uších“. I tak záhy přišel
k paláci s pětatřiceti pokoji a osmnácti
velbloudům, kteří hlasitě funěli pod stře-
chou, od níž se táhl nejmilosrdnější stín.
A přestože mu v harému štěbetal stejný
počet žen, el-Ma’ni zřídkakdy opouštěl
svůj pokoj. Jedni tvrdili, že tím důvodem,
proč nevychází, je noha, kterou si zlomil
v dětství, druzí uštěpačně prohlašovali,
že je svými příběhy obtížen natolik, až se
nedokáže pohnout. Proti takový kleve-
tivým hlasům ale stojí historka, kterou
Lyotard uvádí na straně 136 svého spisu:
Jednoho dne za el-Ma’nim přišel první
písař tehdejšího damašského správce Jan-
bora al-Ghaziliho a pokynuv na karavanu
velbloudů, která se táhla z jedné strany
ulice na druhou, a na dvoře, kam si nechal
vypravěče zavolat, řekl:
„Já a tito velbloudi, jejichž nákladem je
všechen al-Ghazaliho papyrus, jsme zde,
abychom ti od tvých příběhů ulehčili.“
El-Ma’ni se na ta slova ostře ohradil:
„Kraje vladařských papyrů jsou příliš
ostré a mým příběhům nesvědčí,“ načež
se vrátil do pokoje, který prvně opustil
miniatury
spíše ze zvědavosti než pod hrozbou trestu,
jehož vidina se stala reálnou teprve v oka-
mžiku písařova odmítnutí.
Kdo ví, jak dlouhá by byla šavle, která
by setnula El-Ma’niho hlavu, kdyby al-Gha-
zali jako už město Damašek zradil jednou
(ve prospěch Turků), jej (v prospěch svůj)
nezradil podruhé. Avšak dvakrát do stejné
řeky nevstoupíš: na čem al-Ghazali jednou
vydělal, na tom podruhé tratil – zrada je jako
šavle, píše Lyotard (s. 140), a má dvě ostří.
Jiná legenda praví (Lyotard, strana
146), že přesně čtyři roky po této události
navštívil el-Ma’niho záhadný poutník, za
nímž se táhl ještě tajuplnější stín; nepatřil
totiž muži, ale výhradně jeho šavli. Ná-
vštěvník sám žádný stín neměl. Stál v hale,
zahalen v kápi, a v očích všech, dokonce
i toho nejposlednějšího otroka, byl obklopen
polovičatostí. „Co jest muž bez stínu, kočka
bez ocasu, žebrák bez dlaně?“ Když byl
poutník dotázán, co jej k el-Ma’nimu, nej-
většímu vypravěči, jehož příběhy zastiňují
i Slunce, přivádí, aniž by zvedl hlavu odpo-
věděl, že el-Ma’nimu nese důležitou správu
od Sultána Sulejmana. Protože už tehdy
Sulejmanovo jméno tehdy otevíralo všechny
zámky spolehlivěji, než klíče k nim náleže-
jící, poutník byl záhy skutečně uveden před
pána domu. A aniž by ti dva vyměnili slova,
El Ma’ni ve svém návštěvníkovi mžiku shle-
dal nejlepšího posluchače, kterého mu kdy
Bůh, jediný odpouštějící, seslal. Okamžitě
z pokoje vyhnal služebnictvo, usadil hosta
na polštář, nabídl mu vlastní čaj a sám od
sebe se jal vypravovat.
Prvně začal bajkou o psu, kterého – v jed-
né odlehlé oáze – jeho pán držel na řetězu
tak krátkém, až pes nabyl dojmu, že celý svět
je jediná oáza. Když jeho pán zemřel, psa
odvázali a ten, se opojen svobodou rozběhl
kupředu. Jakmile se však ocitl u okraje oázy,
kde začínala poušť a smilovnost Boha, jedi-
ného odpouštějícího, oslepilo jej slunce. Od
tohoto příběhu přešel el-Ma’ni k bludné kara-
vaně, jejíž pán umřel žízní, pročež velbloudi,
jimž voda neznamená život, naloženi zlatem,
drahokamy a látkami, bezcílně křižují poutí.
Následoval příběh muže, který tuto karava-
nu hledal a přestože svému snu obětoval vše,
nakonec i život, nikdy ji nenašel. Dále pak
legenda o bojovníkovi vzývajícím démony
tak dlouho, až se sám stal démonem a vyhrál
všechny války, které si zamanul. Příběh
slepce, kterému ďábel vrátil zrak, ale obral jej
o nohy.
Tajemný muž beze stínu naslouchal.
El-Ma’ni mu vyjevil obrazy měst, jejichž
zdi vyrůstají z písku, jiných, které stojí na
vodě nebo takových, které se vznášejí v pro-
storu a podpírají je jenom hvězdy a bezmez-
ná slitovnost Boha. Mluvil o lidech, kteří ve
svých vozech cestují pouští tak rychle, že
by je nedostihl ani ten nejrychlejší velbloud. →
91
 kafe 1/2009
→ O jiných, co nepotřebují pít, protože vodu
dýchají, dalších, kteří mají tři oči, z nichž
jedním vidí do minulosti.
Před návštěvníkem povstávaly světy,
které se okamžitě po svém ustanovení roz-
plývaly. Občas jeden příběh prostupoval
druhý natolik mocně, až je nebylo možné
oddělit, neměli-li by oba zaniknout. Jiný
příběh se zase vedral do několika dalších,
aby je záhy opustil přesně takové, do ja-
kých vstoupil. Atakdále atakdále.
Čtyřikrát Slunce vzešlo, pětkrát zapadlo,
jednadvacetkrát muezín vyvolal k modlitbě.
Stíny několikrát opsaly své každodenní kruž-
nice. Tedy až na ten jeden, který nebyl. Ovoce
v míse, jež od sebe muže oddělovala, uvadlo.
Když el-Ma’ni dovyprávěl poslední z příběhů,
který znal – krátkou anekdotu o kočce, které
myši usekly ocas, zatímco kočka sama šát-
rala nosem v myší díře – oba muži beze slova
vstali a prázdným domem, neboť služebnic-
tvo se mezitím rozprchlo, přešli do kuchyně,
kde pojedli fíky a datle.
92
Právě tehdy neznámý, jehož byla pouhá
polovina, pravil:
„Přišel jsem, abych svou šavli napojil
tvou krví, ale nyní vidím, že kdybych tě
zabil, nesprovodím ze světa jen jednoho
člověka, ale jejich nesčetné zástupy. Roz-
tříštím tisíce zemí, statisíce armád, miliony
oáz. Stal bych se Bohem, jediným, který je
slitovný, i ďáblem, který slitování nezná,
načež bych musel zešílet.“
El-Ma’ni mu odpověděl:
„Je jen málo lidí, kteří v sobě nosí ne-
spočet světů, bohužel je jenom jeden svět,
který musí pojmout veškeré lidstvo.“
Načež muž beze stínu odešel.
Loytard se v předmluvě svého spisu do-
znává, že právě tento příběh je mu nejmi-
lejší. Kdyby však měl za každý, který v Da-
mašku vyslechl, dostat jednoho velblouda,
brzy všichni velbloudi pouště funí pod jeho
střechou. Avšak Friedrich Schattenlos,
Lyotardův dlouholetý kritik, tvrdí, že celý
příběh vypravěče el-Ma’niho je jen lacinou
nápodobou Tisíce a jedné noci, knihy, s níž
měl Lyotard strávit přesně ty roky, kdy sám
sebe popisuje jako velvyslance ve službách
francouzského krále. Jak se ale Lyotard ke
knize dostal, Schattenlos nezmiňuje.
(Připomeňme jen tolik, že první fran-
couzský překlad knihy Tisíc a jedna noc
pochází z roku 1704 a je založen na záhad-
ném spisu, který orientalista Antoine Gal-
land objevil v Pařížské královské knihovně,
kam se zřejmě dostal od dnes již neznámé-
ho francouzského diplomata.) 
Dan Funderburgh: My Name Is A Killing Word
listy do cirkulárky ve stylu Tisíc a jedna noc
Zdroj: www.danfunderburgh.com
miniatury
Jeden den
Text: Kandelabr
K
dyž jsem se probudil, nebyl jsem
si jist, jestli budu schopen vstát.
Cítil jsem obrovskou únavu, přes-
tože jsem v noci spal poměrně
klidně. Pouze posadit se na posteli mi trvalo
třicet minut, během kterých jsem zjistil, že
mne kupodivu vůbec nebolí hlava.
Další půlhodinu jsem věnoval důsled-
né ranní hygieně. Při čištění zubů jsem si
poranil dáseň. Vymýval jsem ústa teplou
vodou, kterou jsem pak vyplivoval do umy-
vadla. Pozoroval jsem, jak se voda mění
z temně rudé přes růžovou až po čirou
s pouze nepatrným nádechem červeni.
Dvanáct minut mi zabrala snídaně se-
stávající se z krajíce chleba s pomazánkou
a velkého hrnku čaje. Larva již byla dávno
vzhůru, seděla proti mně. Snídali jsme
mlčky.
Do práce jezdím tramvají. Cesta trvá
většinou třicet sedm až čtyřicet čtyři mi-
nut. Vše pochopitelně závisí na hustotě
dopravy. Měl jsem drobný konflikt se
štěnicí. Dožadovala se, abych ji pustil sed-
nout, přestože vedle mne bylo volné místo.
Patrně chtěla vidět ven. Pustil jsem ji beze
slova.
Má práce vyžaduje plné soustředění.
Je třeba postupovat metodicky a pečlivě,
s krajní zodpovědností. Preciznost je zá-
kladem spokojenosti na všech stranách.
Pracovní doba trvá osm a půl hodiny,
včetně přestávky na oběd, kterou většinou
využívám k psaní. Píši divadelní hru. Půl
hodiny denně. Dva pavouci, s nimiž sdílím
kancelář si mě kvůli tomu dobírají. I když
v jejich očích vidím zvědavost. Nikomu
jsem svou hru nedal ještě přečíst. Vím, že
je to dětinské, ale bojím se toho, že by mi
někdo řekl, že je špatná. To už bych ji nikdy
nedopsal. A člověk by měl mít nějakého
koníčka. Larva mi to schvaluje, i když to
nemyslí upřímně. Myslí si, že ze sebe dě-
lám tajemného. Larva nemá ráda tajemství
a překvapení. Zvykl jsem si ničím ji nepře-
kvapovat.
Poslední hodinu v práci mám nejraději.
Sleduji pavouky, jak jednou za pět minut
kontrolují velké hodiny na stěně. Sleduji je
ovšem opatrně, aby si toho nevšimli.Přes-
ně v celou se zvednou od stolů a odejdou.
Já odcházím vždy poslední. Zmáčknu vypí-
nač a pozoruji jak zářivky na stropu blikají,
až úplně zhasnou.
Rozhlídnul jsem se před budovou
a usoudil, že bych se mohl chvíli projít. Ve
městě je touto dobou plno a tak se musím
většinou prodírat zástupy vší, klíšťat, pon-
rav, pavouků a štírů. Tělesný kontakt se
snažím omezit na minimum. Anonymita
davu je příjemná a poskytuje mi určité
potěšení, přestože musím být neustále na
pozoru, abych do někoho nevrazil, stále
musím někoho obcházet, či přizpůsobovat
rychlost chůze těm přede mnou.
Když jsem procházel kolem drogerie,
napadlo mne, že bych mohl zajít dovnitř.
Do košíku jsem uložil pečlivě vybranou →
93
 kafe 1/2009
→ sadu žiletek a zaplatil za ně štírovi u po-
kladny. Za jedenáct minut jsem stál na ost-
růvku tramvaje. Cesta domů trvala čtyřicet
dvě minuty a proběhla zcela bez konfliktu.
Celou dobu jsem stál.
Doma jsem prohodil pár bezvýznam-
ných slov s larvou a snědl talíř těstovin,
které mi uvařila. Pak jsem se posadil do
křesla a poslouchal hudbu. Larva hudbě
příliš neholduje. Ne že by ji nesnášela, ale
v žádném případě ji nevyhledává. Je ovšem
tolerantní. Když sedím v obývacím pokoji
a poslouchám, ona sedí v kuchyni. Někdy
94
přemýšlím o tom, že vůbec nespí. Vlastně
ani nevím, co dělá, když jsem v práci. Ne,
že by na tom záleželo.
V devatenáct hodin a sedm minut přišla
larva do pokoje, zapnula televizi a stoup-
nula si vedle křesla. Vypnul jsem tedy hud-
bu, vstal a šel do koupelny. Napustil jsem
vanu plnou horké vody a pozoroval, jak se
velké zrcadlo na stěně zamlžuje. Z kapsy
kalhot jsem vytáhl krabičku s žiletkami
a položil ji na vanu. Svlékl jsem se a pono-
řil se do kouřící lázně. Neubránil jsem se
tichému zasyčení, neboť voda byla vskutku
miniatury
vřelá. Kůže mi zčervenala a v nohách jsem
pocítil mravenčení. Chvíli jsem jen tak
ležel a absorboval teplo. Po šesti minutách
jsem z krabičky vytáhl jednu žiletku zaba-
lenou v papíru. Papír jsem položil na kra-
bičku. Žiletku jsem držel mezi prsty. Přál
jsem si, aby se blyštila, jenže v koupelně
svítila jen mdlá žárovka. Přemýšlel jsem,
zda se říznout do levého či pravého zápěstí.
Poté jsem usoudil, že nejlépe bude říznout
se do obou. Nejprve pravé zápěstí, to bude
složitější. A potom levé, to půjde pravou
rukou zcela bez problémů. Doufal jsem, že
hned neomdlím, protože jsem chtěl vidět,
jak krev postupně zbarvuje vodu. Nejprve
čirá s nepatrným nádechem červeni, přes
růžovou až po temně rudou.
Za dvacet dva minut jsem žiletku opa-
trně zabalil do papíru a vložil do krabičky.
Vydrhl jsem si celé tělo a vylezl ven z poma-
lu chladnoucí vody. Důkladně jsem se osu-
šil drsným ručníkem a převlékl se do pyža-
ma. Prošel jsem kolem křesla s larvou do
ložnice. Položil jsem se do postele. Za čtyři
hodiny a třicet dvě minuty jsem usnul.
Někdy se mi zdá o lidech. 
Miranda Lehman: Bodies
Zdroj: www.ghostinthewoods.com
95
kafe 1/2009
Zaslepení
ELiAS CANETTi
B
yl to, myslím, Berthold Brecht,
Canettiho přítel, kdo v tyglíku
meziválečné avantgardy razil
dnes již banální heslo „o světě
a pro svět“ s největším zanícením. A také
s největším úspěchem, protože právě
v této větě se ustanovila nová metafyzika
literatury, metafyzika člověka, kterážto je
pro uměleckou modernu naprosto klíčová.
Když roku 1981 světoobčan Elias Canetti
(nar. v Bulharsku v rodině španělského
židovského přistěhovalce) přebíral Nobe-
lovu cenu (za Británii), možná se cítil jako
pozůstalý přijímací kondolence, poslední
modernista v boomu postmoderny. Bez
zajímavosti určitě není, že se tomu stalo
přesně padesát let po vydání jeho prvního
románu Zaslepení. Románu, který také
zůstal jeho posledním a to i navzdory Ca-
neetiho původnímu záměru, který jej sta-
96
Text: Winter
věl na počátek desetimístné řady obdobně
laděných románů.
Zaslepení, ač to na první pohled ne-
vypadá, tak zůstává především jakýmsi
prologem dvousvazkové eseje Masa a moc,
v níž Canetti dovršuje svůj pohled na feno-
mén masy (kterou vnímá jako stav mysli)
a její náchylnosti k „šílenství“. S příhled-
nutím k dobovému kontextu se můžeme
bavit o fašistickém hnutí, ale souvislost je
zde podstatně hlubší, dalekosáhlejší a tr-
valejší – nebudu se mýlit, když řeknu, že
současná.
Profesor Kien, pravděpodobně nej-
větší žijící sinolog (jak sám sebe nazývá),
je extrémní samotář, jemuž dědictví po
otci umožnilo esoterické uzavření se do
soukromé knihovny, kde mu veškerou
společnost dělají jen velcí mudrci východu
a o něco hloupější hospodyně Tereza. Co
recenZe
ji chybí na inteligenci, to nahrazuje cham-
tivostí a lačností, jež však není záměrná,
nýbrž „odposlechnutá“ a „přejmutá“. Bru-
tální domovník Pfaff, pensiovaný policista,
pak na základě úmluvy, jejíž konsensus je
vyjádřen stem šilinků měsíčně, chrání Kie-
nův klid před chátrou z ulice. Tento křehký
status quo přežívá do chvíle, než se Kien
s Terezou, která mu představuje jediný
obraz „ženství“, ožení. Tereza vidí Kienovy
peníze, které on ale nemá, Kien touží Te-
rezu ještě více připoutat ke své knihovně,
o níž by se musela starat. Najednou, jak
si oba uvědomí své „pochybení“, události
naberou až pekelný spád. Pfaff, jehož pěsti
léta čekaly na „smysl bití“ se přiklání tu
k jedné, tu k druhé straně, Kien je (ne)vy-
hozen na ulici, startuje záchrana všech
knih světa, a na scénu vstupuje šachový
prýgénius Fisherle – trpaslík megaloman,
jakýsi „prototyp“ Oskara Matzeratha,
jen toho fištrónu se mu dostalo o poznání
méně.
Před očima každého z hrdinů povstává
eldorádo, pro jehož pouhou vidinu jsou
schopni udělat cokoliv. Filolog Kien bo-
juje za lidstvo prosté všech nekulturních
jedinců (a ještě více za knihy prosty všeho
nekulturního lidstva), Tereza touží popo-
skočit o pár příčlí v buržoazním žebříčku,
domovníka ovládne dlouho potlačovaná
brutalita, zatímco Fischerleho tíží hrb
a lidská lhostejnost ke hře v šach, obé údaj-
né důvody, proč se mu lidé vysmívají. Při-
jíždí Kienův bratr. Jakkoliv se tyto motiva-
ce zdají rozdílné, spojuje je jeden společný
jmenovatel: vůle k moci (případně vidina
participace na ní). Kien, Tereza, Pfaff
i Fisherle věří ve svou vlastní jedinečnost,
jakkoliv se právě díky tomu stávají částí →
97
 kafe 1/2009
→ masy v negativním slova smyslu, a z nadřa-
zené pozice touží odklidit všechno jinaké,
všechno, co jejich jedinečnost ukazuje
v tom nejkomičtějším světle. V tomto bodě
se také uzavírá začarovaný kruh jejich
existence. Čím silněji se jeden druhému
touží vzdálit, tím více se sobě přibližují,
tím těsněji se tisknou jeden k druhém.
Tento tlak, jejž sám vyvinuli, také zapříčiní
jejich konečné splynutí v masovosti. Vždyť
jsou si přeci tak podobní. Nahraditelní?
V poslední části – Svět v hlavě – Kien
„Šílená moc, která
cloumá jeho posta-
vami, dříme v kaž-
dém z nás.“
zabydlí domovníkův kabinet, Tereza se
jmenuje paní domu, Pfaff obsadí Kienovu
knihovnu.
Tahle rošáda představuje konečnou
syntézu všeho, co v expozici bylo rozdě-
leno. „Svět se rozpadl, napadlo mě,“ píše
Canetti v jedné eseji. Čtyři plus jeden
hrdina se nakonec stávají částmi jediného
člověka-čtenáře. Canetti konstatuje, že
masa, šílená moc, která cloumá jeho posta-
vami, dříme v každém z nás a jakékoliv její
vykázání je v podstatě nemožné. Zmínit
můžeme i závěrečný požár knihovny, který
vyznívá do ztracena, tak Kienova bratra,
psychiatra, jakési literární ztělesnění celé
Freudo-Jungovské psychoanalýzy, jež
svým příchodem „za pět minut dvanáct“
sice zmírní bratrovo utrpení, ale hodiny
98
zkázy nezastaví. Neusiluje o vykořenění
zla, nanejvýš jej zakrývá. S pocitem závisti
nechává bláznům jejich šílenství, věří, že
v něm nalezli své štěstí, on sám se však cítí
normální a je na to pyšný. Ovšem zlo, tvrdí
naopak Canetti, nepřichází zvenčí, zlo je
právě toto milé a neškodné šílenství, které-
mu stačí jediný impuls, aby v něm vyklíčila
jeho brutalita. A jednou z tváří šílenství je
i pýcha psychoanalýzy.
Izolace hlavních hrdinů se násobí pro
ně klíčovými formálními průvodiči. Ty
ještě více podtrhují jejich zvnějšku i vnitř-
ně deformovanou osobnost, která nabývá
skutečně explicitního vyjádření. Kienův
svět je obalen chladnou, nezaujatou, občas
temně humornou formou Franze Kafky,
Tereza se schovává za všechny společenské
fráze a úsloví, které kdy odposlechla – au-
tor, na stará kolena i interpret svého díla,
mluví o „akustické masce“ (bez zajímavos-
ti jistě není uvážit vliv Karla Krause, který
byl pro Canettiho vidění světa směrodat-
ný) – kdežto Fisherle se potácí na hraně
grotesky, které nicméně schází vypointo-
vanost, protože i ta se v konečném důsled-
ku musí vytratit do zatracena. A z těchto
světů se ozývá volání jejich obyvatel. Vzá-
jemná komunikace připomíná boj.
U Cannetiho dialogy ztrácí klasický
význam. Nejsou určeny k předání informa-
ce, představují jinou formu násilí, jímž si
podmaňujeme okolí (uvažme toto, prosím,
z postmoderního hlediska). Blíží se k mo-
nologům, které lidé rozhořčeně pronášejí
nad četbou novin, k hádkám, pracovním
mítinkům, zasedáním, konferencím… Ja-
kožto odposlechnuté fráze jsou dysfunkcí
recenze
lidské komunikace, zmnožením odpadu,
který by měl být vyklizen, dokavad ještě
dokážeme vytřídit zbytečnosti, postihnout
navazování vět a jejich podstatnost, dokud
ještě nejsme otroky slova, dokud se samo
slovo nezmění do masy.
Zaslepení jako jedna z prvních knih autor:
naplno rozvíjí motiv masovosti, která jest, Elias Canetti
ať již chceme či nikoliv, hnacím motorem
moderní společnosti, slavné téma kafkov- Přeložil:
ské „vyprázdněnosti“ (abych použil taky Jiří Stromšík
nějakou frázi) překlenuje z „lyrického“
znepokojení jednotlivce na komplexní Naposled vydáno:
celek moderní společnosti, v jejímž dů- 1998
kladném zachycení, analýze, a poťouchlém
„vrácení zpět“ skrze konvexní zrcadlo nakladatelství:
literatury spočívá její síla a velikost. A také, Hynek
jak již bylo zmíněno na začátku, stále ne-
přehlédnutelná aktuálnost.  verdikt:
Poslední skutečně
aktuální kniha
západní civilizace
99
kulturaKULTURA

Bl á znivé umění ...................................................... 102

Franz Xaver Messerschmidt:
sochař, který zápasil s duchy
Josef Gabriel st.

c arPe dieM................................................................ 106

Dvě strany jedné mince
Markéta

lógr ............................................................................ 110

Bulvární potěšení
ilustrace: Jožka Gabriel

recenZe hudby ....................................................... 110

Elbow, Burning Babylon
Dresden Dolls
Sydian

studený k afe .......................................................... 116

Výzva ke spolupráci
Pozvánka na web
Tiráž

100 101
kafe 1/2009
Franz Xaver Messerschmidt – sochař, který zápasil s duchy
Messerschmidt byl člověk nesmírně tvůrčí a v době kdy se těšil pl-
nému zdraví také velmi úspěšný: byl představitelem významné ví-
deňské barokní akademie a stal se dokonce portrétistou císařovny
Marie Terezie. Světovou proslulost mu však přineslo něco jiného. Ve
svých 33 letech najednou úplně změnil styl a začal vytvářet zvláštní
podivně se šklebící hlavy.  Text: Josef Gabriel, Převzato z časopisu Esprit 2/09.
 Publikováno s laskavým svolením redakce.
P
odle dnešních měřítek u Franze
Xavera Messerschmidta pro-
pukla duševní choroba – patrně
schizofrenie. MUDr. Michal
Maršálek, CSc., primář jednoho z akutních
oddělení Psychiatrické léčebny Bohnice
se už řadu let zabývá studiem výtvarných
projevů duševně nemocných lidí, napří-
klad malbami slavného norského malíře
Edwarda Muncha. Rakouský sochař Franz
Xaver Messerschmidt (1736–1783) přilá-
kal jeho pozornost právě souborem zvlášt-
ně se šklebících hlav (z 56 vytvořených
autoportrétů se zachovalo 49 exemplářů).
Doktor Maršálek nabízí čtenářům Espritu
dosud nepublikovanou teorii, která přináší
velmi pravděpodobné vysvětlení záhady,
nad níž si kunsthistorici lámou hlavy už
dvěstě let.
Jak Messerschmidt žil a bláznil
Matka Franze Xavera Messerschmidta
měla dvacet sourozenců, z nichž pět bylo
102
bl á znivé umění
velice dobrých sochařů, její otec byl malíř.
„Messerschmidt pocházel z rodiny, která
byla ve výtvarném světě něco jako rodina
Bachů v hudbě. Celkem asi patnáct lidí
v jeho rodině byli sochaři nebo malíři.
Otec Franze Xavera byl koželuh, oženil se
podruhé, když mu bylo 66 let. Měl sedm
dětí, Franz Xaver byl jedno z nich. Jeho
matka se dožila v době baroka 97 let.
Franz po svých předcích zdědil beethove-
novskou urputnost, plebejství a nesmír-
nou životaschopnost,“ tvrdí Michal Mar-
šálek. Messerschmidt podle něj musel být
nesmírně silná osobnost, kterou však za-
sáhla psychická nemoc. „Propadl u dvora,
byl odříznut od zakázek pro aristokracii
a odešel ke svému bratrovi Adamu Mes-
serschmidtovi, který byl uznávaným
sochařem v tehdejším Prešpurku, dnešní
Bratislavě. Tam Franz Xaver vytvořil dílo,
které ho proslavilo. Žil na Cukrmandlu,
což je vrch na okraji Bratislavy poblíž
židovského ghetta, tam ho navštěvovali
různí lidé, podobně jako Bezruče v Bes-
kydech,“ říká Michal Maršálek. Franz
Xaver se podle jeho hypotézy pokoušel za
pomoci svého sochařského umění bojovat
proti psychóze, která se u něj projevo-
vala. „Díky tomuto zápasu byl schopen
celkem normálně fungovat. Stal se místní
kuriozitou, avšak zároveň uznávaným
sochařem. Působil sice jako podivín, ale
zakázkami, které měl, se úspěšně uživil,“
konstatuje doktor Maršálek.
Šklebící se hlavy
nahánějí strach
Když Messerschmidt zemřel, zůstaly po
něm podivné sochy, kterým nikdo nerozu-
měl. Hlavy vyplazují jazyky, šklebí se, dě-
lají křečovité obličeje. Historici umění na
celém světě se dodnes přou, co svým dílem
chtěl vyjádřit. „První z teorií mluví o tom,
že Messerschmidt byl satirik, něco jako
Goya, který tepal nešvary své doby. Pro-
blém byl v tom, že Franz Xaver si nechával
sochy pro sebe, takže jaký smysl by mělo
tepat nešvary v soukromí? Neshodli se ani
na tom, co vlastně kterou sochou autor ze-
směšňoval, protože výrazy těch soch jsou
velmi neobvyklé. Teprve v první třetině 20.
století jeden slavný německý psychoanaly-
tik došel k tomu, že Messerschmidt vlastně
trpěl psychózou, že měl halucinace, což je
typický psychotický příznak,“ říká doktor
Maršálek. Odhalení příznaků schizofrenie
však podle něj nevysvětluje, proč Messer-
schmidt takové sochy vytvářel. „Když se
na ty sochy podíváte, zjistíte, že nápadně
připomínají sešklebené obličeje některých
psychotických pacientů, u nichž tato po-
rucha vznikla jako vedlejší příznak léčby
antipsychotiky. Je to neurologická závada
tak zvaného extrapyramidového systému,
který dolaďuje jemné pohyby v těle. Když
ten selže, tak se lidé třesou, šklebí, mají
záškuby v obličeji a podobně. Je to mimo-
volný pohyb, asi jako když se člověku třese
ruka,“ vysvětluje doktor Maršálek. Podle →
103
kafe 1/2009 bl á znivé umění
→ jeho názoru Messerschmidt sám těmito
extrapyramidovými pohybovými poru-
chami trpěl. Ty totiž nevznikají jenom jako
vedlejší účinek léčby antipsychotiky, která
byla objevena až v polovině dvacátého
století, ale také u chronických, dlouhodobě
neléčených psychóz. „Je tedy možné, že
Messerschmidt tyto poruchy měl, ale to
pořád nevysvětluje, proč je znázorňoval,“
říká Michal Maršálek.
Když znám jméno ďábla,
můžu ho ovládat
Klíč k vyřešení této záhady našel Michal
Maršálek v dopise německého spisovatele
Friedri­cha Nikolaje, který Messerschmid-
ta navštívil několik let před jeho smrtí.
Píše v něm, jak Franz Xaver bojoval s du-
chy, kteří ho chtěli zničit. „Ze záznamu
Nikolaje vyplývá, že Messerschmidt ha-
lucinoval. Viděl duchy, kteří k němu při-
cházeli, mluvili na něj, štípali ho, působili
na něj na dálku, snažili se ho ovládnout.
Hlavní byl duch Proporcis, se kterým se
Messerschmidt vypořádal zvláštním způ-
sobem. Řekl, že jej zpodobnil a tím nad
ním zvítězil. A že duch zaklel, zasmrděl
a zmizel. Tuhle zprávu Nikolai zveřejnil
ve své knize o cestě po Německu, Švýcar-
sku a Rakousku. Všichni ho považovali
za hlupáka, který skočil na drsný žertík
Messerschmidta; Franz Xaver byl známý
svým černým humorem,“ říká Michal
Maršálek. Messerschmidt si však z Niko-
laje legraci nedělal. Kvůli nemoci se jeho
obličej mimovolně stahoval do křečovi-
tých grimas a Messerschmidt věřil, že to
způsobují duchové.
104
„Podle mého názoru Messerschmidt
znázorňoval domnělé tváře duchů, kteří na
něm zkoušeli své škleby, aby vypadal jako
oni a tím nad ním získali moc. Jak se tomu
mohl bránit? Tím, že obličej ducha znova
znázorní a tak ho získá do své moci. To je
starý manévr známý z čarodějnictví, když
„Kvůli nemoci se
mu obličej mimo-
volně stahoval
do podivných křečo-
vitých grimas. Mes-
serschmidt věřil,
že to způsobují
duchové.“
znám jméno ďábla, můžu ho ovládat. Stačí
znát jeho jméno nebo odhalit jeho podobu.
Domnívám se, že vytvářením těch
zvláštních bust Messerschmidt vlastně
sváděl magický boj s duchy. Dnes bychom
tento proces mohli označit za psychotera-
pii,“ uvádí doktor Maršálek. Podle něj byl
Franz Xaver hluboce přesvědčen o svém
zápase s duchy, a proto také tato „terapie“
účinkovala. Díky tomu se sochaři podařilo
udržet psychózu na uzdě. 
105
kafe 1/2009 c arpe diem

Pokrok vzad zika) se ve svém názoru na život a ve svém chování od

Žijeme v moderní indu-
striální společnosti, v době
rozkvětu vědy a převratných
vynálezů, které nám umož-
ňují všestranné pohodlí
a hmotné zabezpečení.
Za poslední století jsme
v těchto oblastech učinili
tak ohromující kroky vpřed,
že předešlá staletí jsou
z tohoto hlediska zanedba-
starověkých předindustriálních společností diametrálně
liší. Jejich východiskem je objektivní a měřitelná skuteč-
nost, determinismus a kauzalita všech dějů ve vesmíru.
Rituály a život starověkých kultur považují za důsledek
primitivismu a nižšího stádia vývoje. Vědomí je podle
neurologie produktem fyziologických procesů probíha-
jících v mozku, život a inteligenci chápe jako víceméně
náhodné a bezvýznamné vedlejší produkty vývoje hmo-
ty. Člověk je v tomto pojetí chápán jako zvíře nadané
schopností myslet, nebo jako vysoce strukturovaný stroj.
S holistickým pojetím lidského zdraví se setkáme snad →

Dvě strany
telná. Ovšem tento pokrok,
vycházející z kartezián-
sko-newtonského paradig-

jedné mince
matu, který má příčinu ve
všeobecné racionalizaci
Text: Markéta a rozvoji lidského intelektu,
má i své stinné stránky.

C
Předindustriální a staro-
arpe diem, název této rubriky, je latinské rčení, které poprvé použil římský věké společnosti chápaly
básník Horatius v první knize sbírky Ódy (Carmina), část XI. Do češtiny jej člověka jako bytost nadanou
lze přeložit jako „využij dne“. Český egyptolog Zbyněk Žába se domníval, že duchem a existenci, jako
rčení může mít staroegyptský původ: podle jeho názoru vychází z významno- cosi posvátného se skrytými
vě blízkého literárního žánru dnes označovaného jako Písně harfeníků, hojně rozšířené- duchovními rozměry a hlu-
ho v řecko-římské době. Jedna ze sémantických interpretací tohoto rčení jej vysvětluje bokým smyslem. Tyto kul-
jako varování s existenciálním podtextem, které vyzývá k maximálnímu využití aktu- tury žily bohatým rituálním
álních příležitostí, protože náš čas zde v projeveném světě je omezený a je zakončený a duchovním životem, který
smrtí. Carpe diem je tedy jakousi druhou stranou mince obdobného latinského rčení měl umožnit hlubší vhled do
Memento mori („pamatuj na smrt“). Jedná se o úhelné kameny každého lidského života, skutečnosti a zprostředko-
ať již si tuto skutečnost připustíme, či nikoliv. vat kontakt s tímto skrytým
duchovním poselstvím.
„Intelektuální vývoj znamená v historii lidstva jeden z velkolepých triumfů. Pronikáme do Současné akademické
tajemství jaderné energie, jsme schopni vysílat kosmické lodě na Měsíc a prostřednictvím vědní kruhy (nemluvím
vesmírných sond zkoumat všechny planety sluneční soustavy,“ … „Ale současně je nutno o těch oblastech vědy, kte-
konstatovat, že tyto supertechnologické zázraky slouží primitivním emocím a instinktivním ré se vědomě pohybují na
impulzům, jež se příliš neliší od popudů, které motivovaly lidi z doby kamenné.“ samém okraji poznaného,
 (Grof,2004) jako je např. kvantová fy-

106 107
 kafe 1/2009
→ pouze v lékařství národů východu, kde se
tradice ještě udržely. V současné západní
společnosti převládá vliv této mechanizu-
jící teorie a ostatní prokazatelné rozměry
lidského vědomí jsou důsledně přehlíženy,
což nám mnoho nadějí na hlubší a vážnější
zacházení s našimi životy nedává. Pobídky
Carpe diem, či Memento mori jsou pro vět-
šinu z nás pouhými prázdnými frázemi.
Před upotřebením
odšpuntovat
Uhaduji, co si většina lidí pod výše uvede-
nými rčeními představí: pobídka „užij dne“
je pro tuto většinu lidí pobídkou k jakémusi
„odšpuntování se“, které realizují rozličný-
mi dosti nenápaditými způsoby, jež jim naše
industriální, technicky a ekonomicky zamě-
řená společnost v hojném množství nepo-
krytě nabízí, ba přímo sugestivně vnucuje,
ať již vezmu v potaz všeobecné bombardo-
vání reklamami, nebo obecný přístup spo-
lečenských institucí k jedincům, které zba-
vuje zodpovědnosti za jejich vlastní život,
počínaje zdravotnictvím a politikou konče.
Naším krédem je osobní zisk a takzvaná
nezávislost, jejíž skutečnou podstatu jsme
nepochopili. Protože skutečná nezávislost
a svoboda tkví v respektování určitého řádu
věcí, nikoli v jeho opomíjení. V důsledku
naší ignorace či neznalosti zákonů, jimiž se
existence jako celek řídí, je nemyslitelné,
abychom byli skutečně schopni „užít dne“,
v těch pravých intencích.
Hrozící ekologická katastrofa, úpadek
rodinných vztahů, zánik duchovních hod-
not, vysoké procento hladovějících a zby-
tečně umírajících, ztráta spojení s přírodou
108
c arpe diem
a celkové odcizení jsou dokladem toho,
že žijeme v krajním neporozumění tohoto
řádu a takřka na okraji bytí, které ještě lze
nazývat lidským. Příčiny problémů, které
nám stojí v cestě, nespočívají ani v techno-
logii, ani v ekonomice. Jejich zdrojem je ne-
uvědomělá lidská mysl. „Je totiž nemožné
docílit zmírnění krize uplatňováním strate-
gií, které vycházejí ze stejných ideologických
zdrojů, jako ty, jež danou krizi způsobily“
(Grof, 2004)
Stisknout minci pevně v ruce
Carpe diem a Memento mori nás vyzývá
k vědomému přístupu k životu ve světě
a k naplnění našeho bytí. Dosud málokdo
okusil tohoto „naplněného bytí“ a přeci,
přiznejme si, každý se občas ocitne v oka-
mžiku, kdy cítí, že jeho život se odehrává
spíše na periferii, že není pánem svého
života, že není svoboden, že je stále čímsi
determinován a žije pod tlakem ať již svě-
ta vnějšího, nebo vnitřního. Jsme ochotni
a odhodláni to změnit? V pravdě svobodní
jsme. Máme zde sobodu volby. Alterna-
tivu vydat se buďto vpravo, nebo vlevo.
Stále máme před sebou možnost uchopit
do svých prstů onu minci, neutratit ji
lehkomyslně v obchodě za první barevný
střep, který po nás hodí svým laciným les-
kem, ale stisknout ji pevně v ruce a vkročit
do otevřeného prostoru – pod nohama
paměť Země, nad hlavou bezmeznost
Nebes... 
Luke Ramsey
Zdroj: www.lukeramsey.blogspot.com
109
kafe 1/2009 lógr
hudba
Vaud utekl Fam fatal, nebo Elbow – The Seldom
do Basileje: mužena kanál? Seen Kid
The Seldom Seen Kid, v pořa-

zapírá dítě!
V
pondělí, ve večerních hodinách, naše redakce obdržela ve- dí čtvrté a zatím poslední stu-
lice zajímavý telefonát! Oakbark, který si z pochopitelných diové album anglické alterna-

O
blíbený fejetonista, autor
a písmácký funkcionář
Vaud, si v posledních měsí-
cích prošel doslova peklem! Proná-
sledován šílenou fanynkou sparkie,
také známou jako MD nebo Mdu,
která oblíbeného doktora nejen na
písmáku vytrvale obtěžovala, byl
nakonec nucen změnit své bydliště.
Sparkie jej totiž navštívila až v Barce-
důvodů nepřál být jmenován, nám předal velmi zajímavou tivní skupiny Elbow, vyšlo 17.
zprávu. Podle něj je kontraverzní umělkyně a básnířka, publikující března loňského roku. A ne-
dříve pod nickem dívka s mušlí či Disidentka poesie a konečně nej- zklamalo. Deska obsahuje
nověji wesen, muž!!! Této „ženě“ prý podlehla již více než desítka dvanáct kusů velmi inteligent-
písmáckých autorů (uveďme za všechny například nick TheEvilOne ní a příjemné kytarové hudby
nebo Miroslawek). Pokusili jsem se je s danou skutečností konfron- s atmosférou skupině Elbow
tovat ale pánové se za svůj omyl stydí a odmítli se, všichni do jedno- vlastní. Vysoko posazený hlas
ho, k intimním chvílím s Patrickem, alias Wessen, vyjádřit! Panové, zpěváka a vůdčí osobnosti El-
nedivíme se Vám. Musel to být pro Vás jistě šok!!!  bow Guy Garveye a uměřené
hráčské výkony ostatních čle-

Tajný Gigolo přímo

loně a chtěla po něm uznání otcovstí
jejího dítěte!!! Celá kauza vyvrcho-
lila v době, kdy tento všemi
oblíbený autor konečně našel
své štěstí, rodačku z Hradce
Králové, Pohádkářku z po-
nů skupiny dávají dohromady
harmonický celek, ve kterém
v redakci kafe! nic neschází ani nepřebývá.
Typickou atmosféru podtrhují

merančových květů. To už ale
psychycky labilní sparkie neu-
nesla a oběma autorům, nepo-
krytě vyhrožovala! Ze strachu
o holý život, opustil Vaud svoji
milovanou Barcelonu a od-
stěhoval se do Švýcarské Ba-
sileje, kde si jen těžko, v době
krize, hledá novou práci.
Přesto se vše obrací k lep-
šímu. Podle našich čerstvých
informací se Pohádkářka brzy
chystá za svým doktorem
a podle důvěryhodného zdroje
dokonce chystají svatbu! Tak-
že nezbývá než popřát oběma
těmto vynikajicím autorům,
hodně štěstí a gratulujeme! 
110
O
serveru písmák se traduje, že je jakousi lepší seznamkou. neostré, zasněné, ale velmi
A tak není divu, že začal přitahovat i profesionály, bohužel líbivé melodie v kombinaci
nejen z literárního odvětví. Jeden z takových skrytých „lite- s většinou pomalejším tem-
rátů“ se dokonce dostal až do redakce časopisu kafe! Příznačné je, pem písní. Sečteno a podtrže-
že mu připadla právě seznamka, v kuloárech se traduje, že na post no, skupina předvedla velmi
redaktora seznamky se dostal právě díky své profesi... Ano, řeč je kvalitní a na poslech příjemné
o Arminovi Tamzarrianovi alias deckartovi alias Alexandru Sovinském. album plné skvělých písní
Zjistili jsme totiž, že pracuje v Chebu jako profesionální gigolo! Jeho a krásných melodií, přitom ale
noční směny, které nenápadně vnucuje básnířkám jsou již všeobecně vůbec nezavání podbízivostí
známé. Z důvěrného zdroje máme i jeho šokující vyjádření, cituji středního proudu. Elbow opět
„Nebýt mé práce, byla by v kraji mnohem větší rozvodovost!“ ukázali, zač je toho loket.
Zeptali jsem se tedy Armina jestli jej jeho současná „profese“
naplňuje: „Ne, bohužel i tuto profesi postihla krize a výdělky jsou
mizerné, navíc jsem pernamentně nevyspalý a to se nehezky pode-
pisuje na mé psychice... Hledám si novou práci!“ Armin se nám také
svěřil s tím, že Ženy, se kterými pracuje, se mu nelíbí: jsou prý příliš
konfliktní! Evidentně má své práce plné zuby. Jedno je ale jasné, pro
seznamku bude jistě přínosem! 
Hodnocení: 85%
111
kafe 1/2009 lógr
hudba
Podepište! proto s úsměvem předala oba klokany zaměstnancům celní Burning Babylon –
Petice za vydání správy. Poté již případ nabral rychlý spád: brzy ráno, na Nový
rok 1. 1. 2009 zazvonila u Katugirových dveří policie se dvěma
Beat Beat Beat
Jednočlenné seskupení Bur-

katugira do letenkama, napsanýma na dotyčného kritika a jeho manželku.

S jejich pomocí se údajně měli oba klokani dostat na palubu
ning Babylon, které tvoří skla-
datel a multiinstrumentalista
vlasti letadla. Katugiro byl neprodleně zatčen.
Zadržovaného kritika jsem se písemně zeptali: „K čemu
Slade Anderson, přišlo s po-
slední deskou v létě 2008. An-

V
šemi oblíbený písmácký kritik Katugi- Vám sakra měl být párek klokanů?“ A zanedlouho přišla derson, který předtím dlouho
ro nás kontaktoval s prosbou o pomoc! odpověď: „Vím, vypadá to divně, ale měl to být dárek k Vá- působil jako kytarista v růz-
Podle jeho slov je již čtvrtým měsícem nocům,“ odepsal zdrcený Katu. Jelikož má prý alergii na psy ných metalových a punkových
zadržován ve vazbě, v zemi vycházejícího a bydlí ve velice nebezpečné japonské čínské čtvrti, potřeboval kapelách v Bostonu, vytvořil
slunce, Japonsku! Po zkontaktování tamního oba vačnatce na ochranu svého pozemku. A hlavně měl klo- tento projekt roku 1998, aby
policejního úředníka jsme se dozvěděli, že kany vždycky rád. Nyní čelí obvinění z pašeráctví! Australské prozkoumal i jiné hudební
se zmíněný kritik pokusil o nezákoný převoz úřady již jednají s Japonskem o jeho vydání. Do případu se již styly. Hudba Burning Babylon
dvou klokanů z Austrálie. Párek klokanů scho- zapletla také česká vláda a česká frakce hnutí Greenpeace. vychází z klasického jamajské-
vaný na záchůdcích objevila na palubě Airbusu Jestliže se situace co nejdřív nevyřeší, je dost dobře možné, ho reggae a je silně ovlivněna
A324 cestující z Bhůtánu, šedesátiletá Aurora že kauza Katugiro přeroste v mezinárodní konflikt. Dokud moderním elektronickým du-
Zoltánová. V domění, že jde o halucinaci, na se celá situace nezklidní a všechny zúčastněné státy si budou bem. V obou těchto stylech se
tuto skutečnost upozornila blonďatou letušku. Katugira přehazovat jako horkou bramboru, nemůže pochopi- Anderson cítí nejspíše velice
Ta sice uvěřila tvrzení Zoltánové, že jde o ha- telně proběhnout ani soudní přelíčení. Petici za vydání tohoto dobře, protože výsledkem je
lucinaci, rozhodla se však, že nebude sedět oblíbeného kritika zpět do vlasti a zároveň také za jeho návrat poměrně zdařilá kombinace
s rukama v klíně a vychutná si ten újezd až do na písmák, můžete podepsat na této adrese www.zaklokanaka- těchto stylů, kterou si mohou
konce! Po dosednutí letounu na pevnou zem tugira.cz.  oblíbit jak příznivci moderní
taneční hudby, tak ortodoxní

Neuvěřitelné: dero nic

rastamani a vyznavači reggae.
jejich autorovi! Takže ostatní potencionální tipující a čtenáři, je pros- Podle mého názoru – to nej-

nechápe! tě a jednoduše nevidí, zatímco zklamaný autor čeká na odezvu někdy

i celé týdny! Celá ta záležitost je politováníhodná, bohužel nemohu
lepší, co v daném žánru v sou-
časnosti vzniká.

J
istě se Vám již stalo, že vaše pracně stvořené dílo, prošlo arénou, ba i díl-
nou, naprosto bez povšimnutí. Ani nám tato skutečnost neunikla a tak
jsme se tedy za Vás zeptali administrátora serveru písmák dera, jak je to
možné? Zaskočený a evidentně rozrušený admin nejdříve nechtěl o celé situaci
ani slyšet, prý má celou věc držet v tajnosti na výslovné přání majitele serveru
písmák, dasslera. Až po příslibu celého balení rumových pralinek nakonec pro-
mluvil.
„Nevím jak se to mohlo stát a kde je chyba... Prostě všechna díla která
mají v id číslu číslice 21, 13 nebo 4, se prostě nezobrazují nikomu jinému než
112
přijít na to jak chybu systému odstranit. Jde o jakýsi bermudský
trojuhelník, ve kterém díla mizí. Jsem z toho úplně zoufalý! Chci
všechny uživatele písmáka ujistit, že dělám vše, co je v mých silách.
Dokonce jsem již kontaktoval sekretářku Billa Gatese, která mi při-
slíbila pomoc. Připádá mi, že jde o sabotáž,“ doplnil dero svou teorii,
vyděšeně se rozhlížeje po okolí. Po té, co jsme částečně v šoku předali
Derovi slíbenou krabičku s pralinkami, pobledlý admin zmizel, jako
by mu za patami hořel firewall. Slibujeme, že budeme celou kauzu
nadále sledovat. 
Hodnocení: 80%
113
kafe 1/2009 lógr

bohužel nás ihned poté uplatil také. Zřejmě

hudba
The Dresden Dolls –
Dojčenie pivom!
má strach z dalšího nedovoleného srocová-
ní písmácké komunity. No, Virginia…
Extrémisté opět Celá situace je o to smutnější, že zadr-
ženému kritikovi, Pištovi Hufnáglovi, se
Další hudební kus původem
z Bostonu. Duo The Dresden

v ulicích teprve před pár měsíci narodila dcerka. Jak

ta se vyrovná s kriminální minulostí svého
Dolls tvoří zpěvačka a kla-
víristka Amanda Palmer

N
epokoje na písmáku přerostly v otevřený konflikt!
Ve středu 15. 4. se střetli neopísmáci pod vedením
Chrousta a Norska s gangem Pišty Hufnágla, kte-
rému se odnepaměti říká Hovada kolem Pišty. Neohláše-
nou akci jistila policie české republiky, která dostala hláš-
ku od nejmenovaného ptačího zdroje. Celý konflikt vy-
vrcholil před budovou Art Klinika Orchestra v Jindřišské
ulici po deváté hodině večer. Přestože vzduchem létalo
pár facek a nadávky toho nejhoršího druhu, policii se sro-
cený a kopající dav povedlo velmi rychle rozehnat. Podle
mluvčího policie, Siggiho, byl Pišta Hufná-
gl zadržen přímo na místě a po té odveden
na policejní stanici. Norska vyčmuchal
policejní pes schovaného s pozorovatelem
v blízkém kontejneru. Na celý případ uvali-
la policie informační embargo, další infor-
mace podá až po řádném prošetření celého
případu. Pokoušeli jsme se zmocněného
policistu uplatit redakčním kapitálem, ale
tatínka?! zeptali jsme se psychologa Johan-
na Volfganga Amadoviče. „Následky svojho
nezodpovedného správania si ponesie
nielen recidivista Hufnágel, ale pochopi-
teľne aj celá jeho rodina, hej, vrátane malé
dcerky, však viete ako znajú byť deti zlé.
Už v škôlke sa môže s týmto stretnúť a pod
vplyvom ústrků a drbu z malej Valerie vy-
roste pravdepodobne rovnaký výtržník ako
je jej otec, hej? Bez ohľadu na nepodložené
správy, že jej nezodpovědný tatínek dokr-
muje po dojčenie pivom ... „
a bubeník a kytarista Brian
Viglione, styl kapely bývá
označován jako „kabaret-
ní punk“. No, Virginia…
není obvyklým studiovým
albem, ale kompilací demo
nahrávek a skladeb, které se
nevešly na předchozí alba.
I když se v rámci diskografie
Dresden Dolls jedná spíše
o druhořadý kus a studio-
vým albům může konkuro-

Petrucha se
vat jen stěží, obsahuje něko-
lik vynikajících písní (např.

svlékla, manžel zuří! The Kill, Ultima Esperanza

nebo skvělou demoverzi
čo mi ten časák zacvakal za to stála, písně The Mouse and the

P
ři náhodném listovaní erotickým časopisem Playdoy utr- starajte sa radšej o svoje seschlé zad- Model), díky kterým desku
pěl čerstvě ženatý redaktor našeho časopisu Jinovata do- ky!“ Podotýkáme, že fotografie v ča- určitě stojí za to slyšet.
slova šok! V odhalené modelce pózující na slonu africkém sopisu jsou sice velmi odvážné (na
poznal slovenskou autorku, publikující svou prudérní poesii na ženu jejího věku), ale musíme uznat,
serveru písmák, Petruchu! Aby nedošlo k omylu, okamžitě jsme že vkusné. Podle Plydoye si na jejich
zavolali Petrusche domů, ale telefon nám vzal její velmi rozčilený kvalitu dohlédla Petrucha sama,
manžel: „Ako ste sa to dohmátli, hovniaci?! Radodajka jedna! ten nápad s chobotem byl údajně
Chcel som, aby to ti parchanti sťahli, lenže majú podpísanú také její. Playdoy nám rovněž sdělil,
zmluvu ... já ju snad zábijem, ta ostůda! A co tomu povie mamič- že pokud by se pro nafocení, třeba
ka??“ Po té se pan manžel rozvzlykal a do telefonu se nám zhrou- i méně odvážných snímků, rozhodla
til: „požiadam o rozvod“ šeptl zničeně, než nám položil telefon. třeba černá lovkyně, raja nebo Mar-
Pro jistotu jsme zkontaktovali přímo Petruchu mailem, jestli kéta, byl by honorář mnohem vyšší!
se nám může k fotografiím vyjádřit. Odpověděla nám ještě ten Dotyčné dámy již údajně byly oslo-
den: „A čo ako? Mladá som len raz a ta dovolenka v Zimbabwe, veny. Nechme se tedy překvapit! 
Hodnocení: 70%
114 115
kafe 1/2009 studený k afe

Publikujte u nás
Kolekci básní
V každém čísle bude publikována jedna
vybraná kolekce, či celistvá ukázka ze
sbírky jednoho vybraného autora,
který nám své dílo zaslal na mail
poezie@ekafe.eu. K vybrané kolekci bás-
ní budou vytvořeny exkluzivní ilustrace,
dále bude publikována kritika a rozhovor
s autorem. Z těch nejlepších zaslaných,
ale nepublikovaných příspěvků otiskne-
me v samostatné rubrice několik ukázek
s krátkým komentářem.
Povídku
V každém čísle bude publikována
jedna vybraná povídka jednoho vy-
braného autora, který nám své dílo
zaslal na mail proza@ekafe.eu.
K vybrané próze budou vytvořeny
exkluzivní ilustrace, dále bude
publikována kritika a rozhovor
s autorem. V současnosti se po-
koušíme zajistit, aby pro nás
kritiku sepsal jeden velmi známý
spisovatel.
Exkluzivně
Časopisu kafe bude ctí publikovat exkluzivně
kolekci básní či povídku od zkušeného autora,
který se zaváže tento svůj text poprvé publiko-
vat právě v našem časopise. Pokud máte zájem
takto u nás publikovat, zašlete nám své dílo na
mail redakce@ekafe.eu a do těla mailu napište,
že je text určen k exkluzivní publikaci.
Pokud máte jakékoli postřehy k časopisu, ke kon-
krétním článkům nebo nám chcete cokoli říci,
neváhejte a napište na mail redakce@ekafe.eu

kafe 1/09 silný kulturní časopis Přijďte se

www.ekafe.eu Obr azová redakce podívat
e-mail: redakce@ekafe.eu a gr afik a:
na náš web

N
Šéf projektu: Jožka Gabriel
Lukáš pozorovatel Hrdý Titulk a: aše internetové stránky
Šéfredaktor a editor: Nikkarin www.ekafe.eu jsou mno-
Tomáš Jinovata Gabriel Ilustr ace: hem více, než-li jen domov-
Poezie: Emil Grafik Sláma skou stránkou časopisu
Jinovata, Zdeněk Lyryk Horner Karel sampo 1 Zahradník Kafe. Recenze knih, filmů, hudby,
Arthur Chyba Korektoři: aktuality ze světa literatury, upoutáv-
Próza: malinka_hvezdinka ky na kulturní akce, videozáznamy
Winter, pozorovatel Zámotek, Jinovata autorských recitací, audiozáznamy
Tragicus Marketing: zhudebněných textů, to vše a mnoho
Kultur a: pyšná princezna dalšího můžete na našem webu nalézt.
Markéta, raja, Sydian Spř átelené weby: V budoucnu se plánujeme dynamicky
web: písmák rozpínat do všech stran a zákoutí nejen
M. V. Jung Esprit internetové kultury. Těšíme se na Vaši 6. 6. bílá místa v akvarelu zve do divadla Komedie
návštěvu.  2009 na kulturní akci časopisu Kafe

116 117