Welcome to Scribd, the world's digital library. Read, publish, and share books and documents. See more
Download
Standard view
Full view
of .
Save to My Library
Look up keyword
Like this
1Activity
0 of .
Results for:
No results containing your search query
P. 1
Rozhovor s Lubosem Kropackem 2009

Rozhovor s Lubosem Kropackem 2009

Ratings: (0)|Views: 4 |Likes:
Published by Alija.Harisovic
český orientalista, arabista a afrikanista
český orientalista, arabista a afrikanista

More info:

Published by: Alija.Harisovic on Aug 24, 2013
Copyright:Attribution Non-commercial

Availability:

Read on Scribd mobile: iPhone, iPad and Android.
download as DOC, PDF, TXT or read online from Scribd
See more
See less

04/21/2014

pdf

text

original

 
Aluze 1/2009 - Rozhovor„Abrahámovská náboženství mají mírovýpotenciál“Rozhovor Přemysla Zbončáka s Lubošem Kropáčkem
 
Pane profesore, začneme trochu motivační otázkou pro studenty. Kolik jazyků(aktivně i pasivně) ovládáte?
Co to znamená ovládat jazyk? Jsou určité stupně, určité míry. Já pro zjednodušení říkám,že pro účely konverzace, aktivního užívání mohu uvést asi sedm jazyků, ale číst mohu ještě v dalším velkém počtu jazyků. Například slovanské jazyky jsem nikdy nestudoval,s výjimkou ruštiny, ale číst mohu prakticky ve všech. Stejně tak v románských jazycích.Já jsem nikdy nestudoval portugalštinu, ale číst v ní mohu. Takže řekněme, že mé jazykové znalosti jsou aktivně sedm, plus celá řádka dalších, které ovládám takříkajíc„pasivně“.
Stal se z vás nakonec arabista, afrikanista a islamolog. Proč vás zaujaly právěmuslimské země? Co bylo tím prvotním impulzem? Jak jsem se někde dočetl, prý jste chtěl studovat právo!
 Ne, to je mylná informace. Můj otec byl právník, kterého v padesátých letechkomunistický režim zbavil všech možností živit se jako právník. Ale předtím, za prvnírepubliky až tak do roku 1948–1949, se této profesi věnoval. Čili jsme měli jakousirodinnou tradici, ale já sám jsem tedy o právech neuvažoval. Avšak abych odpověděl na první část otázky a nějak časově svůj zájem zařadil: dospíval jsem v padesátých letech,což byla doba velice šedivá, nepříjemná. A přitom když mi bylo těch šestnáct, sedmnáct,osmnáct let, toužil jsem po tom poznávat svět. Ale někam odjet, to nebylo možné. Tak  jsem začal svět, zejména exotický svět, poznávat tou formou, která byla dostupná. To jest:sbíral jsem známky s důrazem na známky z orientálních zemí a zároveň jsem se začal učitněkterým orientálním jazykům. Napřed mne nejvíce zaujala indologie, chodil jsem do jazykové školy na hindštinu, zajímal mě indický subkontinent a tak dále. Když jsem dvaroky po maturitě (1957) – protože mi nechtěli dát doporučení na vysokou školu, pracoval jsem mezitím jako úředník – konečně dostal povolení hlásit se na vysokou školu, bylo tona filozofickou fakultu a v tom roce se otevírala jednak arabština, jednak čínština. A já jsem byl tedy přijat na arabštinu. Přičítám to dobrému řízení božímu, že za mě tu volbuoborového zaměření provedla vyšší moc. Asi rozumněji, než bych učinil sám. (
 smích
)Protože pak jsem toho nikdy nelitoval a arabštinu jsem si zamiloval. A pokud jde o tuislamologii: když jsem dostudoval arabštinu tady v Praze, poměry se pozvolna uvolňovalya v roce 1967 jsem dostal na jeden školní rok stipendium do Egypta, kde jsem se začalo islám zajímat intenzivněji.
V minulém roce se připomínalo čtyřicáté výročí Studentské expedice Lambaréné,které jste se rovněž aktivně zúčastnil. Jak vznikl ten nápad?
Duchovním otcem tohoto podniku byl Petr Bartůněk, dnes docent medicíny Petr Bartůněk ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, ale už penzionovaný. Ten pojal tuto myšlenku,neboť byl velkým fandou do studia tematiky kolem Alberta Schweitzera, a začal kolemsebe soustřeďovat takové studenty, kteří mohli udělat něco užitečného pro cestu do
 
Lambaréné. jsem se s Petrem Bartůňkem znal z dřívějška, protože jsme bylispolužáky na obecné škole. Další účastníci expedice byli rovněž jeho nebo moji známí…Prakticky jsme se ustavili jako parta lidí, kteří se znali a z nichž každý měl určitý prvek kvalifikace, který se mohl hodit pro takovou cestu.
Expedice trvala téměř devět měsíců a zvolili jste relativně obtížnou trasu. Měla tatovolba nějaký zvláštní důvod? Přece jen vedla přes 13 afrických států, z nichž určitěpolovina v té době byla politicky poměrně nestabilních.
Možná těch důvodů existovalo několik. Jeden byl ten, že součást daru, který jsme vezli doLambaréné, tvořily i kostní štěpy, které bylo potřeba během cesty určitým způsobemopečovávat a které by nebylo dost dobře možné posílat letecky. To byl jeden moment. Šlotaké o to, že se nám podařilo přesvědčit firmu Motokov, která vyvážela automobily, abynám za propagaci svého výborného vozu Tatra 138, jímž jsme tu cestu podnikli, poskytlaurčitou nezbytnou finanční pomoc. K tomu můžeme ještě připočíst motivy subjektivní: byli jsme zkrátka rádi, že máme tuto příležitost se do Afriky podívat. Já jsem v té dobědokončoval doktorské studium afrikanistiky. Pod vedením Ivana Hrbka jsem se věnovalafrickým dějinám a u Růžičky a Karla Petráčka jsem studoval některé africké jazyky.Víte, po roce 1960 vládla obecně ve vztahu k Africe jakási euforie. Afrika byla pokládánaza kontinent budoucnosti. voj tam ale později nešel zdaleka tak doe, jak se předpokládalo v okamžicích nově nabyté nezávislosti.
K tomu la směřovat daí otázka. hem své cesty jste zažili i koli„horkých chvil“: záplavy na řece Velká Ruaha v Tanzánii a v konžské provinciiKatanga vás dokonce zatkli vojáci.
Ano, byly některé problémy přírodní, ale mnohem více závažných problémů vyvstávalov kontaktech s lidmi, úřady a konkrétně s vojáky v Kongu.
V čem byl problém? Petr Bartůněk ve své knize píše, že v Kongu byl tehdy každýběloch podezřelý a také vaši skupinu pokládali za žoldáky.
Tak jako dalších sedmnáct afrických zemí bylo Kongo od roku 1960 nezávislé, ale hned po získání nezávislosti tam vypukly vnitřní rozbroje, různé podoby občanské války.Promítla se do toho třeba snaha Katangy, dnes Šaby, o odtržení. Pokud šlo o nás, tedyosm mladíků, oblečených většinou do khaki košil, které nám v rámci vybavení poskytlačeskoslovenská armáda, museli jsme samozřejmě vypadat podezřele. Později jsme si totaké uvědomili, přestali jsme ty khaki košile nosit a ve velmi odlehlých končinách jsme pak v buši cestovali v košilích bílých, abychom nebudili pozornost. V Kongu jsme tenkrátdorazili k řece jménem Lubilash, přes kterou byl za předchozí občanské války zničenmost, a nevěděli jsme, jak se dostaneme na druhý břeh. Vedl tam pouze jeden most, a toželezniční. Vydali jsme se k němu, abychom zjistili, zdali je možné po těch kolejích přejetnaším vozem, zdali jsou tam pražce. Jenže mezitím se po okolí roznesla zpráva – tím,čemu se říká „
tamtam de trottoir 
“ (tamtam z chodníku) –, že je tady skupina podezřelýchmladíků. Právě tam na nás tehdy zaútočila armáda. Život jsme si zachránili tím, že jsmese vlastně vůbec nebránili (
 smích
) a že jsme neměli vůbec žádné zbraně. Oni nám pak kompletně prohledali celé auto a zjistili, že žádnou zbraň nemáme, snad jen mačetu, kteráale sloužila k čistě praktickým účelům. Střelné zbraně jsme neměli, takže jsme se nakoneczdárně dostali na druhou stranu řeky. Pak ovšem následovaly některé další nepříjemnémomenty. Kongo mělo za sebou vpády různých skupin žoldnéřů a oni je chtěli vidětv nás. Kromě toho tam docházelo ke stálým vnitřním třenicím jak mezikmenovým, tak meziregionálním. A my jsme se v podstatě mohli stát oběťmi čehokoli kdekoli. Nakonecto však, chvála Bohu, dopadlo dobře.
 
Hlavní cíl vaší expedice, doručení zásilky medicínských potřeb do Schweitzerovynemocnice v gabonském Lambaréné, však nebyl splněn. Co se tehdy stalo?
Ta otázka není úplně jednoduchá. My jsme se nakonec nedostali do Lambaréné, ale doGabonu přece. S Gabonem nemělo Československo diplomatické styky. Měli jsme ovšemgabonská víza, která jsme si obstarali přes Paříž, tj. přes francouzské velvyslanectvív Praze, ale kdjsme se dostali z koského Brazzaville na pomeGabonu, pohraničníci nám zakázali pokračovat. Proč? Snad je platný ten výklad, který se pokusímzformulovat. My jsme se dostali na hranice Gabonu na přelomu května a června 1968.Květen byl totiž měsícem pařížských bouří a barikád, přičemž nositeli nepokojů bylistudenti. My jsme se oficlně jmenovali „Československá studentsexpediceLambaréné“ a už to samotné slovo „studentský“ mělo v sobě jakýsi zápalný potenciál. Navíc v bývalých francouzských koloniích jako např. právě v Gabonu se častov biografech televize byla tehdy téměř nedostupná a v rozhlase věnovala vel pozornost tomu, co se děje v Paříži, protože pro bývalé francouzské kolonie, a to platídodnes, je Paříž „pupek světa“. Co se děje právě tam, to je nejpodstatnější. Proto nás tedynechtěli pustit a museli jsme se vrátit do Brazzavillu, kde jsme strávili něco přes tři týdnya kde jsme se pokoušeli nejrůznějšími komunikačními prostředky dosáhnout toho,abychom do Gabonu přece jen vstoupili. Ačkoli se nám s našimi potížemi velmi snažily pomoci schweitzerovské organizace ze Švýcarska nebo z Francie, ale i mnohé jiné zezápadní Evropy, zvrátit názor gabonských úřadů se nepodařilo. Vymysleli jsem tudíž jinýzpůsob, jak náš náklad předat tak, aby se dostal do Lambaréné. Dojeli jsme do přístavu naatlantickém pobřeží Pointe Noire, kde jsme se rozdělili. Šest hochů zde nasedlo na loď plující do Port Gentil, což je přístav v Gabonu, a pak dál do Lagosu. A já s JirkouPlačkem, který byl na výpravě řidičem, jsme zůstali s naším obrovských autem, abychomv přístavu čekali a hledali nějakou možnost, jak se dostat do Lagosu, kde jsme se měliopět všichni setkat. Těch šest tedy veškerý náklad přeneslo z auta na osobní loď „
Général  Mangin
“, na níž převezli ty kostní štěpy a další medicínské vybavení pro nemocnici. Aninemocnice v Lambaréné, která se nám všemožně snažila pomáhat, nedokázala zvrátitrozhodnutí úřadů, proto poslala do Port Gentil, kde bylo mezipřistání, své lidi včetnětehdejšího šéflékaře nemocnice Waltera Munze a dcery Alberta Schweitzera RhenyMillerové-Schweitzerové, kteří si vše převzali. Takže k předání nakonec došlo! Šestice pak pokračovala do Lagosu a já s kolegou Plačkem jsme dokázali naložit naše auto na polskou loď
Toruň
“, která nás dopravila do Nigérie, kde jsme se setkali s dalšími členyvýpravy. A potom jsme pokračovali Nigérií a Nigerem přes Alžírsko domů do Evropy.
Do Československa jste se vrátili v září 1968. Mnohé se za tu dobu změnilo. Měli jsteběhem cesty informace o průběhu tzv. „pražského jara“ a následném vpádu vojsk Varšavské smlouvy? Jaké byly vaše reakce? Měli jste čas o tom vůbec debatovat?
Když jsme připluli z Alžíru do Marseille, bylo právě 21. srpna! Ačkoli tehdy nebylytakové komunikační možnosti jako dnes, měli jsme po celou dobu cesty zprávy z domova, poněvadž v každém v hlavním městě, kde bylo československé velvyslanectví, nás čekala pošta z domova. Také na těch zastupitelských úřadech panovala zvláštní atmosféra. Někteří byli nadšeni obrodným procesem, jiní, jak se později ukázalo, ne. Ale to ráno 21.srpna, kdy jsme se probudili v marseillském přístavu – spali jsme v našem autě jakovždycky –, jsme viděli, že u našeho vozu, na kterém byly československé vlajky, maparepubliky či nápis „Československá studentská expedice“, postávají přístavní dělníci. A tise nás ptali: „Vy jste z Československa? Víte, co se u vás stalo?“ My jsme samozřejměnic netušili. To, že je země okupovaná, byl pro nás strašný šok. V Marseille jsme začali

You're Reading a Free Preview

Download
/*********** DO NOT ALTER ANYTHING BELOW THIS LINE ! ************/ var s_code=s.t();if(s_code)document.write(s_code)//-->