Welcome to Scribd, the world's digital library. Read, publish, and share books and documents. See more
Download
Standard view
Full view
of .
Save to My Library
Look up keyword
Like this
1Activity
0 of .
Results for:
No results containing your search query
P. 1
Milos Mendel Rozhovor Lisotpad 2001

Milos Mendel Rozhovor Lisotpad 2001

Ratings: (0)|Views: 11 |Likes:
Published by Alija.Harisovic
český orientalista a islamolog o 11. září
český orientalista a islamolog o 11. září

More info:

Published by: Alija.Harisovic on Aug 24, 2013
Copyright:Attribution Non-commercial

Availability:

Read on Scribd mobile: iPhone, iPad and Android.
download as DOC, PDF, TXT or read online from Scribd
See more
See less

02/25/2014

pdf

text

original

 
Islám jako nový obraz nepřítele (rozhovor sMilošem Mendelem)
Miloš Mendel (1952) patří mezi přední české orientalisty a islamisty. Působí naOrientálním ústavu Akademie věd České republiky, kde se věnuje především otázkámmoderního islámu a nábožensko-politické situaci na Blízkém východě. Je autorem řadyknih, např. Islámská výzva: Z dějin a současnosti politického islámu (1994), Džihád:Islámské koncepce šíření víry (1997) a Náboženství v boji o Palestinu: Judaismus, isláma křesťanství jako ideologie etnického konfliktu (2000).
 
Od sedmdesátých let hraje islám v rámci globální politiky stále významnější roli. NaZápadě se v této souvislosti objevují určité obavy. Myslíš, že je islám opravdu hrozboupro západní civilizaci?
 Narážíš zřejmě nejen na poslední vývoj v souvislosti s teroristickými útoky na USA, ale takéna oživování dávno zasuté hypotézy amerického politologa Samuela Huntingtona o tzv. střetucivilizací. Někdy mám pocit, že se už trapně opakuji, protože v posledních týdnech se mne natoto téma ptá mnoho lidí. Mám také dojem, že by se do této diskuse mělo zapojit víceodborníků z oblasti společenských věd – historici, religionisté, orientalisté… I v této chvílivšak musím znovu opakovat, že Huntingtonova hypotéza je ne-vědecká, nehistorická,schematická a v naprostém rozporu s historickou a kulturní realitou světa. Nic takového jako„civilizace“, jak si je Huntington vykreslil, prostě neexistuje. Huntington jako vědec utrpěl blamáž a diskuse nad jeho názory už před několika lety skončila. Jeho názory odmítly desítkyrenomovaných odborníků a on sám později své názory uznal za opravdu hypotetické.Podstatné ovšem je, že Huntington tehdy podlehl politické poptávce americkýchkonzervativních kruhů, které začaly pociťovat, že vítězství USA a Západu obecně nadkomunistickým blokem není nutně historickým triumfem a že situace, do níž se USA vmezinárodní politice dostaly, nemusí být perspektivně záviděníhodná… Být jedinou velmocínení přinejmenším ekonomicky nic lákavého. USA hledaly obraz nového nepřítele, nového protihráče, s kterým je možno ideologicky i ekonomicky soutěžit, ale který zároveň převezmereálnou odpovědnost za část světa, za novou „říši zla“. 
Je tedy islám pro nás nebezpečný?
Islám bude pro Západ takovou hrozbou, jakou si ji z něj vytvoří Západ sám. Když ovšemříkám „islám“, musíme si zároveň jasně vymezit, co se tím má na mysli. Reálně totižneexistuje nic takového jako „islámský svět“, alespoň ne v politické podobě. Tento termín vdalší diskusi připouštím pouze za předpokladu, že budeme používat pojmu „křesťanský svět“,což – jak se jistě shodneme – je nesmysl. A je-li to nesmysl, totéž platí i pro prostor, který jsme si ve zkratce zvykli nazývat islámským světem. Jednotlivé „islámské“ státy spolu nemajítéměř nic společného, často spolu mají pohraniční konflikt nebo vleklé války, nesouhlasíspolu ani ideologicky, často mají naprosto odlišné názory i na základní články islámskéhodogmatu. Záleží však na tom, jak se v dnešní situaci USA a západní Evropa zachovají, aby si politický islámský svět, onu „říši zla“ přímo programově nevymodelovaly. Snaha oekonomické a ideologické ovládnutí islámských zemí „křesťanskými“ zeměmi je přece průkazná, je zřejmá snaha o využití jejich levné pracovní síly, kontrolu jejich přírodníchzdrojů a infiltraci vlastního hodnotového systému ve smyslu kulturním, politickém a právním.Zřejmá je i skutečnost, že některé části islámského světa se tomu brání.Při sledování tohoto vývoje je důležité mít chladnou hlavu, nepropadat vědomému či podvědomému „west-centrismu“, zbavit se povrchních hodnocení o jednotě islámského světa,
 
o jeho koncepční snaze „naši západní demokratickou civilizaci zničit“. Ten prostor nemáspolečného nic jiného, než že více než polovina obyvatel tam tím či oním způsobem vyznáváislám a na něj napojené civilizační návyky. Jinak se kulturně, etnicky i politicky jedná o přepestrou mozaiku států a oblastí, jež spolu nemusely v dějinách, a ani dnes, mít téměř nicspolečného.
Do jaké míry se tedy náš, evropský obraz islámu shoduje s realitou? Není zde určitýdluh společenských věd, které o této části světa nereferují dostatečně intenzivně?
Společenské vědy mohou reflektovat skutečnosti spjaté s vývojem islámského světa, jak chtějíkvalitně a často, ale jde o to, koho osloví. Popularizace vědy má přece také své limity, měla by se sice týkat co nejširšího okruhu čtenářské (zainteresované) veřejnosti, ale neměla by seza každou cenu podbízet nebo jít s kvalitou textu pod určitou mez. Tak se stane, že problematiku islámu můžete zprostředkovat jen takovému množství lidí, kteří jsou schopni aochotni se o tomto náboženství a na něm vybudované kultuře něco dozvědět, a to s pozitivním přístupem, bez apriorních předsudků a dezinterpretací, které často nabízejí sdělovací prostředky a lidé mají tendenci jim věřit, protože jsou lákavé, efektní a jednoduché.Kromě toho je tu ale celá další sféra reflexe islámu jako náboženství i kultury – například vliteratuře a umění. Tady se v minulosti a často i současnosti jedná o jakýsi falešný, zkreslený pohled, který si všímá dílem jisté nevyzpytatelnosti a tmářství, dílem se opájí jakýmsiromantickým a dobrodružným viděním islámu. To je ten široký proud reflexe, který v 19. a20. století nazýváme „orientalismem“. Podstatou nebylo a ani dnes není postihnout realitu –  byť s pochopitelnou dávkou umělecké licence – nýbrž skrze romantické a zkreslené obrazytohoto světa vlastně demonstrovat racionalitu, systematičnost a ekonomicko-technologickounadřazenost naší civilizace nad tou islámskou. Vezměme si třeba různé ty romantickételevizní seriály a filmy, v nichž vystupují zlí zahalení beduíni nebo jiní zločinci, kteří unesoukrásnou „bělošskou“ blondýnu, již pak osvobodí nejspíš ušlechtilý osamělý muslimský princ,ona se do něj zamiluje… atd.Ekonomicky i vojensky Západ triumfuje už od poloviny 18. století. Tehdy procházelnadšeným obdobím osvícenství, kultu rozumu, vědy a touhy po poznání „domorodých“civilizací. Když vojensky oblast islámu pokořil, mohl si dovolit dívat se na tuto civilizaci blahosklonněji, s jistou dávkou tolerance, ale s pocitem nadřazené kultury, která té isláms přináší světlo civilizace a demokracie. Jednalo se vždy o kulturně či literárně ztvárněný pokusdemonstrovat vlastní duchovní a materiální převahu „civilizace“ nad „barbarstvím“.
Islám byl ovšem i v této době považován za násilnické a fanatické náboženství.Romantické představy měly tedy asi své meze i tehdy.
Ano, to je pravda, zejména proto, že islámská etnika se nikdy kulturně před triumfujícíEvropou nesklonila. Vojensky je bylo možno obsadit a ekonomicky vykořisťovat, ale tytonárody nebo státy měly vždy dostatečně silný kulturní a duchovní potenciál na to, aby siudržely vlastní identitu a mohly se v odporu proti koloniální moci opřít o vlastní kulturnídědictví. To Evropany vždycky provokovalo. Muslimové se nikdy nechovali jako američtíIndiáni, kteří namnoze – pokud nebyli vyhubeni – na svou kulturu rezignovali, přijalikřesťanství a kulturně se asimilovali. Islámská civilizace je v tomto smyslu nepoddajná atouží po emancipaci. Ta se projevuje v průběhu 20. století různými formami – mj. příklonemk důvěrně známému systému hodnot a pojmů – totiž k islámu. Pro část společností vislámských zemích se islámská rétorika a symboly, okázalé praktikování kultu a oblékání vsouladu s předpisy klasické šarí’y staly formou rebelie proti zahraničnímu ujařmování a v posledním dvacetiletí stále častěji proti vlastním zkorumpovaným sekulárním režimům. Protodnes už zase začíná v západním pohledu na „islámský svět“ převažovat onen a priorinepřátelský pohled, romantika a bohorovnost jsou stále častěji překrývány xenofobními a
 
 předpojatými hodnoceními, dochází se až k vykreslování onoho výše zmíněného novéhoobrazu nepřítele. 
Nehraje zde určitou roli odlišný pohled na demokracii a lidská práva?
 Nesmíme se upevňovat v přesvědčení, že koncept lidských práv – tak, jak ho formulovalivítězové druhé světové války po roce 1945 – je univerzálně platný. Totéž platí o demokracii.To jsou oba pojmy vlastní evropské či západní politické a filozofické tradici. Islám si nikdy vdějinách podobné koncepty nestavěl. Nebylo tomu tak proto, že islámský svět se nikdynepropracoval ke kvalitativní změně od jakési formy „islámského feudalismu“ kekapitalistickému způsobu výroby a kumulace zdrojů. Společnosti islámských zemí nikdynestály a ani dnes nestojí před otázkou zásadní sekularizace společnosti, zásadního oddělenísféry náboženství a politiky. To byl ovšem pro Evropu 18. a 19. století naprosto zásadní zlom,který umožnil přejít k nové kvalitě ekonomických a sociálních vztahů s vy- loučenímnáboženských struktur (církve) z podílu na reálné politické moci. Předpokladem toho bylaliberalizace společnosti, která by umožnila neomezenou mobilitu pracovních sil.  podobnému procesu došlo v islámském světě jen v omezené míře – a ještě především podtlakem zvnějšku vnucené industrializace a kapitalizace, což bylo muslimy pociťováno jako příkoří, poroba a arogantní vnášení cizorodých a nepřátelských hodnot. V islámu prostěnebyly téměř žádné vnitřní impulzy pro hlubokou společenskou revizi vztahu k náboženství a jeho reformě. Islám nepoznal ani renesanci, ani reformaci, jaká proběhla v Evropě 15.–16.století, nepoznal ani dramatické změny v teologickém myšlení, jaké poznalo novověkékřesťanství. Proto islám nemohl koncipovat ani nový vztah k člověku a jeho místu vespolečnosti. Koncept demokracie a politické plurality mu rovněž zůstal cizí. 
Čím si vysvětluješ tak ostrý antiamerikanismus, který v poslední době sílí v některýmislámských zemích?
Antiamerikanismus v myšlení různých společenských vrstev není vlastně nijak specifický proislámský svět. Je latentní v hinduistické Indii, v Indočíně, v řadě zemí Afriky i v LatinskéAmerice. Kromě toho je třeba rozlišovat mezi autentickou negativní zkušeností té kteréspolečnosti a mezi často podvědomým skepticismem vůči ekonomicky a vojensky silnévelmoci, tak, jak se projevuje třeba v české společnosti. My nemáme se Spojenými státy vmoderních dějinách negativní zkušenost, spíše naopak. Přesto ale znám spoustu lidí – intelektuálů i manuálně pracujících – kteří k USA nemají důvěřivý vztah. Mnohé hrubozrnnékroky americké zahraniční politiky je pak v tomto pocitu jen utvrzují, nemluvě již o okázaléservilitě našich politických špiček vůči novému „velkému bratru“. Nelze se tedy divit, že i vislámských zemích jsou antiamerické nálady časté a jsou veřejně projevovány způsoby, které jsou v této části světa běžné – pálením vlajek, napadáním amerických turistů apod. Stane-li seněco takového jako v New Yorku a Washingtonu 11. září, najde se mnoho lidí, kteří se vícenebo méně veřejně zaradují. Je to ale poněkud spontánní radost nad tím, že někdo zasáhl USAv politickém smyslu; pochybuji, že většina lidí se radovala ze smrti šesti tisíc konkrétníchamerických občanů. Vezměme si třeba Palestince, kteří – jak nám televize donekonečnaopakovala s použitím jednoho šikovného manipulačního šotu – se na ulicích radovali. Věřím,že bylo mnohem víc těch, kteří necítili důvod se veřejně radovat, ale na druhé straně lze jentěžko upírat právo na pocit zadostiučinění národu, jehož základní lidská práva jsou už 34 let pošlapávána tím nejhrubším způsobem, a to díky všestranné americké podpoře okupantovi.Podobný pocit možná prožívala řada Íránců, kteří možná dnes ani nemusí být nadšeni svýmislámsky totalitním režimem, ale ti starší si dobře pamatují arogantní a represivní moc šáhaMuhammada Rezy Pahlavího, který byl nejbližším spojencem USA na Blízkém východě. Atakhle by se dalo pokračovat dál.

You're Reading a Free Preview

Download
/*********** DO NOT ALTER ANYTHING BELOW THIS LINE ! ************/ var s_code=s.t();if(s_code)document.write(s_code)//-->