MATOUŠ ČIHÁK

Chůze po rozbitém skle

SCRIBD
San Francisco
CHŮZE PO ROZBITÉM SKLE
(The Glasswalking)

Text copyright © Matouš Čihák, 2022

Manuscript completed on the 8st of August 2022
Calligraphy and illustrations © Matouš Čihák, 2022
Illustrations © Matouš Čihák, 2022
Published 2022 by Scribd Inc. in San Francisco, California, USA
The original Czech edition of this book was produced by Matouš Čihák

All rights reserved, including the right of reproduction in whole or in part in

any form. All adaptations of the Work for film, theatre, television and radio are
strictly prohibited. This book is sold subject to the condition that it shall not,
by way of trade or otherwise, be lent, resold, hired out or otherwise circulated
without the publisher’s prior consent in any form of binding or cover other
than that in which it is published and without a similar condition including this
condition being imposed on the subsequent purchaser.

First published in 2014 by Scribd Inc.

Věnuji lidem,
kteří v propastech vesmíru
chtějí znovu potkat své blízké.
Ty, kteří jim v srdcích zajizvili otisk lidského nitra.
Věnuji jim básně a vše, co v nich najdou.
SKLENĚNÍ

Byl jsem tu už předtím… něhou i dechem. Viděl tento pokoj.

Chodil po podlaze. Slyšel hlasy. Cítím se tu jako pavouk,
který vnímá nejjemnější záchvěvy své sítě, přestože navenek
se snaží být všelijak bez účasti. Žili jsme tu sami, spolu,
a později vzdálení jako hvězdy – každá ve vlastní propasti
vesmíru. A je to tu dnes tak chladné a tiché, přestavěné a
všelijak zlomené… přitom skoro jako by si tu hrály děti.
Chlapec Aksál a dcera Arěvůd.

Odešla bez jediného kroku... vyžilá na kost. Šest let zasklená

v bytě musela denně brát smrt v malých dávkách, aby vůbec
mohla v životě pokračovat. Ztratila krásu svých vlasů.
Moudrá, citlivá, závislá. Nenáviděla svou závislost. A i přes
svůj talent, nechtěla být vzorem pro ostatní. Byla láskou bez
důkazů. Odešla bez rozloučení jen s jediným střepem v dlani.
A já? Nevím, co s tím. Proč se pak vůbec k sobě lidé
přibližují? Nevím a trvá už vše tak dlouho... Hledám ji stále.
Hledám ji slovy, vzpomínkami, sny. Hledám ji a nalézám ve
všem. Hledám ji, ale už není. Něco jako by umřelo v radosti.
A žádný lék to neutiší. A žádná vína neodplaví. A dny jsou
bez konců. A mrzí doopravdy.

Nepomohla si… Co potom zbývá nám? Vzdálila se tělem i

city od těch, kteří ji milovali. Nedokázala shodit škrtící řetězy
té narkotické hydry. Droga je divné prokletí. Žije z života lidí
a dělá z nich tvory nezrozené z matek. Přišla si pro ni
s horečkou smrti, která se tříští v mozku a zabodává se do
něho jako střepiny. Pomalu jedna za druhou – střep – střep –
střep...

Vidím ji stále ještě ve snách… Její smutek tam klíčí v leknínu.

A hvězdy hoří jak ohně vesmíru a ptáci se ztrácejí ve
zbičovaných krajinách osvobozovaných napalmovým deštěm.

Možná tam nahoře je Bůh.

Možná je i ochotný odpouštět.
Možná… snad…
ale vždy slyšíme jen jeho pláč – je to déšť za okny.
A protože pouze Dnešek je Skutečný,
tak se připíjí, víno dopíjí, sklo rozbíjí, svět neusíná.
Je bláznivá sezóna sklenění, kdy nikdo se neloučí.
Vždyť střepy tu byly a budou i bez nás.
Sbírám je v tom zrcadlovém labyrintu Život,
kde hledáme odraz odrazu odrazu skutečna
a v závrati střízlivosti ku mně přilétá Čuang-c’se slovy:

Zdálo se ti, že jsi motýl, jenž poletuje kolem a cítí se být

motýlem. Nic mu nechybělo. Náhle se probudil a ustrnul. Je
člověk! A teď neví, zda je motýlem, kterému se zdálo, že je
člověkem, nebo je člověk, jenž snil, že je motýlem. Mezi
člověkem a motýlem přece musí být nějaký rozdíl!

A tomu se říká proměnlivost věcí.

9
10
TŘÍŠTĚNÍ

11
 Dělí nás
zem – a na ni jako by spadlo nebe,
modřejší než modré,
a mlčí pětičetnými dvojvijany.
Pomněnkově zahalená – tak skromně dnes
věčná láska lehá s Tebou
a nedotknutelnost našich osamělých myslí i těl
je toho důkazem.

Víc než obyvkle stydím se psát,

když každé slovo obnažuje hrůznou zbytečnost
a páchá násilí na mém vyznání.

Přála sis číst v této sbírce básní

a já Tě přesvědčoval,
že poezie je nejintimnější lidskost
a neměl by ji číst nikdo jiný než její básník.
Přesvědčoval jsem Tě,
že poezie je i nejbolestivější pláč v osamění,
jemuž nelze uniknout, že je to projev slabosti…
Dnes, tváří v tvář smrti,
poznávám neospravedlnitelnost svých slov a věřím,
že si sbírku přečteš i přes odloučení našich světů.

Lásko, neodsuzuj mě prosím za nedarované květy.

Dobře vím, že zůstanou ve sbírce pouze tlít.
V čem jiném ale spočívá úděl člověka
než v napravování chyb, kterých se dopustil?
Klid snad najdeme v objetí času,
než se opět setkáme za dne jiného snu.
Na místě, kde není temnoty.

12
 Na naší stráni v modrém dešti vistárií.
Spolu, a přece svobodní tak, jak jenom my dokázali být.
V tom okamžiku setkání políbíme slunce,
a budeme se procházet časem
a hustou mlhou vzpomínek.

Mnoho dlouhých let

uplynulo od první básně, kterou jsem napsal.
A nepoznávám se v ní.
Dokonce bych přísahal, že ji psal někdo jiný.
Jak se ale básněmi pročítám,
rozpomínám se, co znamenají.
Představují střepy mého života.
Stále jsou ostré,
a i po letech mě dokážou ranit.
Jednu za druhou opatrně vkládám do sbírky
a připomíná mi to chůzi po rozbitém skle.
Stejně jako bych při ní dobře vážil každý krok,
vážím teď každé slovo.

Život náš je kvítek a kdo ví,

kdy mu je souzeno, aby lístky opadaly.
Tvé zmizely ještě s ranní rosou
a já si už také chystám minci,
kterou jednou zaplatím převozníkovi.

A proto jsem sbírku dokončil.

Setmělo se…
Zvolna mi padá mlčenlivý stín mezi slova.
Pročítám básně a jsem v nich

13
 stejný jako tehdy.
Jsem v nich osamělý stejně jako dnes,
bez Tebe ještě osamělejší.
Jenom jedno se změnilo.
Cítím se smířený,
a proto už mé srdce netepe rýmy
a neztrácí se v labyrintech veršů
a záhadných metafor,
v mukách obraznosti,
a všude jinde tam,
kde slova jsou spíše signály
a vidění přesahuje zítřek.
Nalezlo klid uprostřed pouště všedních dní,
všedních významů slov,
a já ztratil básnivý věk, chuť dobývat
a zabývat se sám sebou.

A tehdy básník umírá.

Dnešní den v tichosti vycházejícího slunce

pohlcuje předešlé.
Obdarovává vše novým smyslem
a mě předtuchou cesty nepokryté střepy básní.

Všechno v této knize je ničím a zároveň vším.

Je o životě a lidství, o spojení okamžiku s věčností,
o zachycení prvotních prožitků a vizí,
o jasnovidectví a věštění, o meditacích a zpovědích.
Všechno v této knize je poezií, ať už je cokoli.
Je mi krásou nejintimnější lidskosti,
kterou lze ještě zachytit slovy.

14
 Podobá se cestě vedoucí krajinou lidského života
přes překážky a nástrahy
a na jejím konci září hvězda smíření.

A Ty, ztracená v propastech vesmíru,

zůstaneš navždy
slzou, která mi z duše neskane.
Věřím v tvou věčnost.
Přeju si, abys byla šťastná kdekoli a s kýmkoli.
A budu Tě pořád hledat, protože hledání
je víc než úděl člověka – je jeho smyslem.
Počkám… vyrovnaný sám se sebou,
se světem, s lidmi kolem sebe
a v tom uvědomění je tato chvíle
jedinečná, věčná, neopakovatelná.
V takové chvíli jsi tu i Ty!

V mém srdci
zajizvily vzpomínky na Tebe
otisk lidského nitra,
které odešlo do nebe.

Jsi sama, prostovlasá, nalehko oděná.

V propastech vesmíru jsi
navždy ztracená.

„Bůh je milostivý“ – tajilo Tvé jméno,

ale nedopřál víc času, než bylo odměřeno.

15
A útěcha,
že je rozdvojená i temnota noční a denní svit,
pro nás dva nic neznamená – nás nelze odloučit.

Posledním paprskem zhasl další knot.

Kdo vlastně jsme – my, zmizelí
beze stop?

16
STŘEPY SVĚTA

17
 OZVĚNY

Na zdraví země
     nemít děti, protože to bolí,
      nebo pít číše rozkoše a blínu,
          jako za nocí, kdy sahary hvězd chce se přejít
          a do očí sypat písek snový,
               zatímco ráno vymývat ospalky.
     Jsme si vodou nebo žízní?
 
Jsme mapy s poklady,
    neměníme se – krajina ano.
   My, dotekem letmým spojeni,
nemáme rádi sebe, když jsme zbabělí.
Když kámen má nad sklem zvítězit,
      to radši zlo, buď nám dobrem,
         ať lze tomu zabránit.
 
Ve světě vše se opakuje jako ozvěny.
    Vždy padnou města jdoucí proti Bohu.
     A černá ruka trhá bílé květy,
  jak pokaždé musíš něco ztratit, něčeho se vzdát.
Je lépe se nenavrátit – jenom vzpomínat.
 
My tu jsme
a nemáme se,
tak na zdraví staré dobré země –
tu víru rýt ještě zevnitř do víka rakve.
 

18
Až zaslechneš hlas vyšeptalý:
„Kolik jen dobra ukrývá mlčení.“
Budeš nám blíž.
Pochopíš, co jsme vytrpěli.
Odpustíš?

19
 KÁMEN AŽ NA KOST

Jak do otcových očí kámen až na kost

je největší hřích – narození dítěte pro hlasy,
které říkají, co si má myslet,
kterou barvu kůže chtít.
A koho milovat, nenávidět,
komu nevěřit.

Nevidí úsměv.
Ví prý jistě, co je přede mnou a za mnou,
ale kde…
Kde jsi ty, když s těmi hlasy nutíš žít?

Žít zimou a oblaky slz,

před nimiž nelze odejít.

20
 BOKO HARAM

Boko Haram déjà vu

přede mnou a za mnou
mačety, břitvy, kameny,
mrtvoly přes vrásčité kmeny.
Tak co ještě hledám
v téhle bezbožné zemi?

Snad sebe v kaluži krve?

S hejnem much místo andělů?
Zbytečný, cizí, neúplný.
Zůstává ve mně,
jako měsíc za dne,
nenalezený smysl zabíjení.

A to dítě, které se narodí

bez představy o kůži, v níž má žít,
bez představy o světě,
který se mění v záchvatech zděšení.
Co s ním potom bude?
Co jen s ním bude?

21
 AŽ DŘEVO VYKRVÁCÍ

Až dřevo vykrvácí v poslední hodině

hnilobnou vůní se připomene,
co zatím jen tušíme
a odmítáme jako vše,
jež hrozí bolestí, že něco končí
a my jsme zbyteční
zbyteční
zbyteční
zbyteční

22
 PROCHÁZKA

Kde je slunce?
Tak jako my i slunce a vše chce být na svém místě.

Kam vede nebe?

Vede do pouští a do moří…

A stromy podél cesty?

Jsou jako věci vysoké i nízké. A je to dobré vědět, víš?

A tráva?
Pojď, půjdem v ní tiše, ať o nás neví.
Tak tiše, jako bychom zavěsili věty do kaštanového listí.

A ptáci?
Někteří už k nám nezaletí…

A ryby?
Některé nevyplují…

A stáda?
Už se nerozběhnou…

A člověk po nás?
Snad odpustí…

23
 KRÁSNÝ SVĚT

sytý hlad
vlhká žízeň
příjemné mučení
sametová revoluce
něžná válka
živá smrt
krásný svět

24
 VÁLKA

nebe už není
a země nám ztěžkla

25
 ANDĚL NEMOCI

Všechno kolem nás už je nemocí

a každý jsme mezi nikým
v tichu pouště mlčení.
V černém držíme smutek za svůj život
a z hrsti sevřený samoty
každý píše si svou Bibli,
co zaplní prostory novými válkami,
které lidé ještě nezažili.

Hledáme správný hlad

po básni, po lásce, po životě…
Hledáme správný hlad v čase,
kdy básně jsou zbylé z naší beznaděje,
láska ukazuje prstem do tmy
a život je pouze hrstkou prachu.

Odcházíme. A nejdem. Zanikáme.

Necítíme nic. A cítíme nic jako tíhu.
Ať se děje cokoliv, neděje se nic.
A po naší mysli odplouvá, co mělo zůstat.
A sníme, když jsme vzhůru.

Přeletěl nad námi anděl nemoci.

A není léku – je jen bezmoci.

26
 VIDÍŠ A VÍŠ

Jdeš zase nocí beze dne

a vidíš slzy v ohni.
Všechny květy ti kvetou černě
jen pro hroby padlých.
Až přiletí sem bílé vrány
a víš, že jednou přiletí,
až nebe se láskou zbarví
a víš, že zbarví,
až zase ucítíš polibek života,
buď vděčný.

27
 NAVLÉKANÉ STROFY

Poklady sbíráme – poklady, co zajdou jako my.

Klenoty chceme být, zatím jsme jen bahno.
Rouháme se, jak chceme Bohu,
a nevíme, proč naše modlitba nevnikne nad oblohu.

Až nenávidět bude z nás jeden vše,

i malé básně, které jenom podzim čte si,
dosáhneme Nevyslovitelna.

Jsme si ubozí… Kdo může za to?

28
 OBYČEJNÝ SVĚT

Plakáty podél silnic vypovídají

o utrpení a žalu,
tragické minulosti,
bolestné současnosti,
opomíjené budoucnosti.

Vedle zpráv o Svaté válce a vyšších potřebách,

jsou naše smutky Nic.

Život je víc. – Nedokážu mu porozumět.

A snad proto mi připadá krásně jednoduchý jak dětský smích.

A zachrání nás Pravda, nebo Lež?

Možná vypravděné lži.
Jsem pravdomluvný, a přesto mívám pocit
největšího lháře na světě.
Čím jsou pak ti, které míjím?

29
 CHVAT A PLYNUTÍ

Širé nebe mě vychovalo.

Města a kříže nechávám jiným.
Nejblíže sobě chci být
až jednou
na lukách plných čarovníků
pochovám do stínu srdce své
jako památku, že co miloval jsem,
miloval jsem sám.

Ještě se zasním něhou: „Našel jsem ji!“

Tak blízko mi,
v zářivém slunci
na okamžik
ze saténu odhalí tvář.
A promluví tiše: „Miloval jsi?“
Neodpovím, ale
modlitbu nezaplatím,
hrana nezazvoní
a jménem svým
už ani kámen neporaním.

Miloval jsem, ale nevím koho, proč a jak.

Já nepoznal vášeň i cit, jenž druhé rval,
jenž révoví a růže špiní.
Já nebýval jak ostatní.
Nevnímal, co jiní.

30
Sny měl jsem plné přízraků,
že všichni se noří v kalnou louži,
zlato hrabou jak potravu
a ďáběl zatím splétá sítě
naučené memoruje: „Jen síla přízeň vytváří.“

V těch snech
byl život chvat a plynutí,
cukr bídy, bič a tělo.
V těch snech děkujeme za kosti
a básník času zaprodá myšlenku svých slok.
V těch snech vysvobození vraha se ocení.
V těch snech se lidé smějí,
když zbabělec masakruje hrdinu.
V těch snech vnitřní hlas volá:
„Utíkej! I jméno tvé zničí!“
V těch snech svět náhle oslepí.

31
 DĚTI

Hroutí se kostely, nebo lidé?

Jenom dítě ví…
Když sněží, oči rozšíří.
Chce zapálit svět.
Ví přesně, jak voní vesmír.
A stále jen myslí na ni,
holku s myšími vlasy,
světlo vrhající stín do temnoty,
tak skromná – voní se ranní rosou,
a statečná – jen černých lesů se bojí.
Květy na šátku jí nikdy nepokvetou,
ale kdo ví, všechno se mění.
A hlavně oni!

Jsou to jenom děti.

32
 MRÁZ

To v jednom okamžiku
střípkem zabít krále i básníka.
Jen ukázat, že zabít můžu kohokoli.
To jsem já.

Žiju ve vínu, a přece bych chtěl žít v živém.

Jsem v růži, která neodkvétá.
Jsem vločkou sněhu na krajině.
Kreslím po skle jehličí.
A korunou stromu se pavučinou proplétám.
Co hledám? Cítím?
Co je mi vlastní?

Stékám, nesteču.
Mlčím, když zabíjím.
A s jarem…
Jen s jarem umírám.

33
 ZAPOMÍNÁNÍ

Večer v pyžamu přejdu celou Náplavku.

Lidé se uhýbají, a tak jen to bílé peří
cestou mě slavnostně doprovází.
Naposled pohladím dlouhé šíje,
mají i jméno, ale už neznám,
co znával jsem dříve.

Syna oslovuji otče. On se nehněvá,

jen shovívavě hlavou zavrtí,
zatímco se vedle mě
někdo rozbrečí.

Zapomínám, koho jsem na klíně choval.

Zapomínám, kde všude jsem býval.
Dnes, včera, nebo před léty.
Už neplatí, co mělo být na věky.

Do záclon zavěsím třpytivé ozdoby,

a když o ně letní slunce zavadí,
a když zacinkají od sousedů příbory,
nahlas si zazpívám vánoční koledy,
od každé první sloku, zato několikrát,
poctivě, vždyť je to jednou za půl roku.

Zapomínám, že pod třešní jsem tě v máji líbal.

Zapomínám, kdy se obědvá, kdy večeří, snídá.
Dnes, včera, nebo před léty.
Už neplatí, co mělo být na věky.

34
Leštím zrcadlo na kávu.
Stelu peřiny do vany
Brousím břitvu, co dá se sníst.
V bytě mám plno neznámých míst.
A jen tak pro potěchu
kartáčky sbírám ke čtení,
i koření, které nevoní.

Zapomínám, co jsem rád dělal.

Něco jsem ztratil, něco stále hledám.

Jsou léta malin nezralých. Jsou léta milovaných her.

Jsou léta bojů prohraných, léta smilování, zapomínání
a léta v domovech plných cel pro spokojené stáří.

35
STŘEPY ČASU

36
 AKVARELY

Jaro jde... A pak sněží...

Mraky stále se proměňují
jako by hledaly sebe
za noci modré, modré a tmavé,
nic nepoví čas po čase.

Zná srdce ticha – sahá na ně.

Jsou smutné, lidské, plné žádostí.
Neví, komu život svěří.
Každému zima kvete… léto sněží...
Bojí se, že poraní, že neví ani,
zda hojí se smutkem anebo radostí.

Les nad řekou větve věsí

a ty černé vody
vrací se do beznadějné noci
jak rozpíjivé akvarely.

Louky prochladly,
motýli už k nám neletí,
a tam, kde vlci tančili,
zanechali skvrny smrti.

Noc blízká je na tisíce mílí.

Sníh cítit je, ale nepadá.
A země mlčí,
přesto dosud mrtvá není.
Voní tak čerstvě jak před utržením květ.

37
Je chvíle, kdy každý si zpovědi žádá.
Odprosit za vše, i za to, čím tak úplně nebyl vinný.
Chce dívat se do únavy, jak nesmírný je obzor
a obloha vysoká… bezlidná…
Háj listím pláče.
A člověk? Čím?
Čím pláče, stydí-li se i za světlo zpod dveří?

Máme už jenom sebe?

Samotu milenců?
Samotu ve dvou k závidění, či bez smilování?
Jsme ukrytí jako ptáci v trávě
a nad nimi kdosi hvězdy do vesmíru hází.
My jsme ty hvězdy.
Vyhasínáme, mizíme.
Nestrachujeme se o to, co smrt nerozděluje.
Jednoho dne se znovu potkáme za slunečných deštů
na břehu jezera mrtvých hvězd, kde nepohne se stín,
kde závany větru jsou jako duše, jež do nás vstupují.

Při dřevu a kamení, při vodě a ohni,

kdo skrývá klid nekonečné chvíle
za svíčky zhaslého světa,
kdo hledá sen krouživý, který se chytit nedá,
obyčejně chladný na dotek,
kdo chce být Kristus i Jidáš,
o Bohu kázat zmijím a slepýšům,
kdo ví, ale rozumět nechce,
že v poezii není víry,
kdo chce pozadí noci z bolera,

38
kdo vybírá si rok smrti,
čeká – a smutek v něm plá barvou věcí ohořelých,
kdo pohled má zkamenělé zvědavosti,
kdo jen to jsi? Ty, zamrzlý!
Jsi meskalin na šupinách dějin světa.
Klíč držíš, ale neodmykáš.
A přece pocity už jako nebe.

Bez ustání, do skonání,

na hrobech mlčí květiny.
Mlčí i pochybnosti v jsoucno a trvání.
Země je poušť,
a přesto, že se vrací,
mrtvo je člověku vše na ní.

Kosa padá na kamení – Děti hrabou listí.

Cosi leze po kapradí. Cosi v tobě zimu zdraví.
Cosi šelestí...
Vzdálen časem
večer do tmy vykrvácel.
Sněží tiše k půlnoci.
Vše bělí se jak labutí peří.
To něco po skle dvě perutě kreslí,
a ony mávají do rozednění.

39
 PEŘÍČKA ČASU

Tiše.
Sněží.
Celý den.
Tisíce peříček
sníh trousí ze tmy.
Ptám se, co z toho?
Vrátí se čas nazpátek?

40
 BEZEJMENNÁ

Až mráz stvoří květ

jako zlatistý vějíř z karasových ploutví,
poplujeme spolu po kamení času
za vylhanými pravdami.

Je blízko ke lžím, jak vlci se přibližují.

Anebo my se derem k nim?
A zdalipak víme, kdo jsme? Kdy jsme? Kde jsme?
Časem jsme jako rosa trávou chyceni.

Umírat touhou a mít se na svědomí.

Dohořet jako se potápí knot.
A pak u mrtvého nalézt úsměv naplnění.
V tom je cosi lidského
jako zachránit prsty před spálením.

Zpíváme písně písní, a ať sebesvatější,

nevěříme.
A život je pro nás tříštění do střepů
a střepy jsou slova
toužící scelit svá zrcadla.

41
 TANGRAMY ČASU

Sténání stěn raněných rán

z hlubiny ticha dokořán
jsou chvíle, kdy je každý sám
jako letící kříž ke hvězdám.

Čas našich chvil se tříští na části,

z nich pak se skládají tangramy.
A to, co jsme byli, už nejsme my.
Jsme do jiných světů složeni.

Jistě se ještě potkáme,

snad s šepoty, snad s výkřiky,
tam na břehu řeky a pod námi
vody se v zrcadlo zhladí.

42
 DROBENÍ STŘÍDY

Plyne voda beze slova – blyštivá, nám blízká.

Mlčíme jako ona, umlčeni bezslovím.
Drobíme z chleba střídu divokým husám na hladinu
den za dnem víc zní vody smích.

Šla pomalu – my s ní – neúnavně světlem do tmy noci,

kterou neodpláčem, nevíme ani kdy začít pod tou bílou
skvrnou vesmíru.
Je nám mlčení zas k umlčení, dočasnost dočasná,
čas kdesi v dálce za stíny mraků ubíjíme lahvemi od vína.

Lovci v noci husy zavraždili.

Stín jejich mizí do svítání.
Jako by jen peřím mávli, jako by jen odlétali,
tak husy umírají, husy divoký.

Házíme střídu a nevíme, jsme si chlebem nebo hladem?

Tak bloudíme časem tisíce let, ještě dál a ještě hůř,
kdovíkdy
kdovíkam
naposled.

43
 ZPOVĚD ČASU

Mám půlměsíce pod očima,

tak mizí můj čas – naplněný i vyprázdněný,
kdysi nekonečný oceán.
Je za vším, ať počítám sebevíc.
Dnes vzpomínky násobím
a přesvědčuji se svou minulostí,
že čas stojí za lidský život
a není naděje ho obejít.

44
 PALINDROMIE

Havraní křídla raní dálku a nebem letí do červánků,

o nichž mi řeka žalotokem zpívá,
že jsou jen mlhou rajských zahrad,
když k večeru se stmívá.
 
Tam osamělá Aiglé zlatou jabloň střeží
s plodem sváru pro Tu nejkrásnější,
jež umlčí múzy, lásku zavleče do tmy,
a hostinu prostře na válečném poli.

Krvácí meč času.

Stísněnost srdce jímá.
Unikám pryč mimo dosah,
ale za mnou se připozdívá.

Přejdu most, sochy mě doprovodí

a všude jen kámen a bolest minulosti.
 
Myšlenky plavou pod vodou.
Já zůstávám – ostatní plyne, prchá přede mnou
jako plaché sny po probuzení,
minuty ticha, v nichž se ztrácím,
a slova vířící v hlavě spirálou kol,
a odpověď, když se ptám:
"Jsou místa, kam ještě patřím?"

To vše uniká na křídlech vznešenosti

za obzor, který se pro nás nehojí,

45
tak jako zánět touhy zabít se pro uznání,
zemřít, abys nikdy nepřestal.

Znám široké nábřeží řek s neklidnou hladinou,

zrcadlem krystalických odrazů,
jež se difrakcí dovolává masa
a niterných proudů zmámených víry žití do nejtemnějších
koutů horečkou jaté mysli.

Tesknota touhy padlých věků vržená do propadlišť mučíren

lidskosti
a čeřená bolestí času, řečí přání – myšlenek,
je družná svou ztišenou písní o marnosti putujících,
jimž cíle jsou jen konce k vyhnutí,
neb za nimi cesta pokračuje
a jedině tam míříme – my zbloudilí.

46
 HLASY SE NEUSTÁLE OZÝVAJÍ

Komu přeje čas? Svět, komu se otevírá?

Když se dotknu – zachvěješ se?
A budu-li chybět, budu ti chybět?
Proč vždycky za svobodu krev?
Nech peníze! Neotvírej knihy!
Já přece nežiju ve špatný beznaději.
Je ve mně cosi – co nevím – ale vím, že je to ve mně.
Chci dívat se, dokud krása nezmizí…

47
 ČAS PROMĚNY

Chceš závrať propastí,

kam andělé neslétají.
Chceš ulehnout do plamene,
když v srdci tě volají.
Chceš obdiv očí, něhu dlaní.
Chceš polibek, jenž neporaní.
A žárlíš, že slepý nevidí Tě.
Toužíš zahalit se hříchem,
ale světem jít bez viny.
Jsi úsvit sama sobě.

Má milá, ty to nechápeš?
Dlouhý rok půjde za rokem.
Přichází, odchází čas proměny.
Přináší, odnáší květy a plameny.
Jen voda plyne dál.
Zdalipak tušíš, proč a kam?

48
 BÍLÉ PLÁNI

Polibky ohně bílé pláni,

nesvedou ani neporaní Čas,
jenž se v ledu nezastaví
a jako vločka taje na dlani,
do lepivého ticha kraje,
pustiny, v níž jsem zajatý,
kde ústy beze rtů cosi šepotá,
že šlépěje se zatoulaly.
Dál půjdou jen tam, kam půjde samota.
 
S výkřiky divé zvěře za vůní ženy po nevěře,
do smetanových luhů, hájů,
kde mráz pavučinou koruny stromů protká
a spaluje a mačetou kosí.
Neptá se nikoho – neptá.
 
Když pak dech větru je nožem na hrdle,
když sníh pláň polí odívá,
vše zebe, pálí, řeže,
náhle blízko srdce,
tak blízko nitra.

49
 NÁDORY ČASU

Hořím ze čtyř stran, a přece…

Už nehasím, co nepálí.
Chystám si ticho na snídani,
tu sytou manu zoufalství mezi námi,
když mlčíme navždy a věci promlouvají.
I vana se mi ozvěnou vrací,
přetéká a voda Ji nesmyje.
Chladí vášeň terakotových střepů.

Barvy se mění,
poznávat známé je jako léčit rakovinu,
občas to zabolí, občas uleví,
ale dál bují nádory – slyším je,
bolesti chtivé hlasy vymítačů poskvrněné mysli:
Čím déle jsme tu spolu, tím více jsme tu sami.

Cítím nezhojitelnost nádorů Času,

vlastnictví mé rakoviny svědomí.
Jsou obětníky krve protínající srdce –
po nich společně půjdem zpět
do komor zatuchlých smutků.
Oddáni nihilismu vědomého chvění,
jen tak pro pocit vyprázdnit se úzkosti na kabát,
vydechnout lehce modrej dým rozmazanejch stínů
a ponořit hlavu do hlubiny.

50
 TICHÝ DŮM

Prý zdají se lidem stejné sny,

když usnou v jednom okamžiku.
A potom se hledají uprostřed krajiny
plné šepotů.

Tam strachují se, že zmeškají svůj čas

jak vychladlá káva či tající led.
Žijí jen pro určitou chvíli,
den za dnem mnoho let.

Na konci světa najdou tichý dům

a jen vejdou dovnitř, začne déšť.
Mlčky zde budou spolu sedět.
V bezpečí nevyslovených vět vše vědět.

Není nám příjemně v posteli,

kde oba tajíme vzpomínky.
Muž, který čekal na vlak
a žena hledající hodinky.

Čekám ve snu, až usne první,

než zavřu oči sám.
Děsím se společných snů s někým,
koho jen málo znám.

51
 MÍJENÍ

Byly časy,
minuly.
Za maličkou chvíli
minem se i my.
A když se mineme, mine se celý svět.
Tiše, jako když odpadne květ,
kolébka i hrob v jednom poupěti.
Tak jdeme, míjíme květ před námi i v nás,
sotva se rozvinul jako hvězda zhas.

Jen vůně zbyla.

52
 ŽIVOT V OKAMŽIKU

KARAVANY nás věčností jdou

a nevěří pod baldachýnem noci,
že naleznou tóny radosti ze shledání,
když se hodiny času převrací
a kdosi v nás prosí
za každé zrnko Sahary písku,
za každé zamrzlé bílé nebe hříchů,
za život v okamžiku.

53
 PŘES HLAS ČASU

Tolik věcí
Ztratilo svá jména

Přes hlas času

Oněmělý
I já své jméno hledám

Už nejsem jím
Jak mrtvý voják
Věnci zavalený
Co smrti jeho přibývá
Co se smrtí si šeptá: „Pít ohěň raději!“
A je její sen nedosněný

Už nevrývám ho do souvětí
Nikde v něm žiji
Už doznívá pro jiné časy
Je nocí, kterou spánek míjí

54
STŘEPY DNŮ A NOCÍ

55
 ANÝZOVÉ NOCI

Tu noc jsi anýz,

na tisíckrát rozkvétáš.
Když dýcháš voníš anetolem.
Když dýcháš – žiju své anýzové noci.

Tu noc jsi arak, uzo, sambuca.

Jsi pastisově jantarová
a čirá, než voda tě zkalí do mléka.

Už jen dvě minuty zbývají do půlnoci.

Jenom dvě minuty nás dělí.
A pak navždy v jantaru být zkamenělý.
Být navždy v tobě pouhý hmyz.
Být šperkem, který děsí.
To jsem Já, a to jsi Ty.

56
 MADRIGAL NENÁVRATNU

V zelené noci sadu

trhám jablka
poraněná tajemstvím jara.

Nic víc než ticho,

s námi – bez stínu,
jako svědek hledání
času ve spleti labyrintů dní,
jenž prosí,
nechte mě s tím, co bolí,
se smutkem v očích zakletým,
když srdce do konečků prstů odtéká.

Žiju zimu,
která se nevzdá jaru.
Má křídla stínů, lodě sněhů,
a těší polibkem
ty, co se dívají z křížů.

Z výšky
vyslovuji do tmy Tvé jméno.
Dozrálý
jako báseň poztrácenými verši.
Vidím Tě
vzdálenější než všechny hvězdy nebe.
Cítím Tě
jako za pyramidami západ slunce,
čerstvou ránu s krůpějí zaschlé krve.

57
Nenávratno
tušil jsem z lásky,
a že svět je malý, jen srdce nekonečné.
Čekal jsem bolest, která nemá hlas
a těla nahá,
co se nesmí ráno opakovat.
I splývání času – opět zraje žito,
rybník pod maskou hyacintů…

V tišině noci bezhvězdné

tebou se zranit
v sobě zemřít
zpívám.
Zpívám madrigal nenávratnu.

58
 ZPOVĚĎ ŠÁLKU ZELENÉHO ČAJE

Noc vrůstá do plasticity času

a spánek přináší
sen, co mi nohy zamotává
do tvých
při chůzi vzduchem
a nic nevím,
je to jako v nebi.

Vše je tak dávno už,

a od té doby pak jen vzpomínka
jako rána – rána jako člověk stará.

Potom se budím v noci, když hodiny dojdou,

nalévám šálek zeleného čaje,
jemu se zpovídám
a myslím si, že smyslem každé básně je báseň sama.

59
 SEN

Sen za ruku mě vzal,

hlasem ticha promlouval,
když plakal krásu.

Viděl jsem zrcadla, která nepohltí,

na kterých světla hasnou a odraz mučí.

Jste jiná dnes! – I ty jsi jiný.

To přehnal se rozvodněný čas,
jenž opsal kola chvil, v nichž nejsme ničí,
kdy stavíme na stůl vázy květů
a do tmy lampy lásek svých,
kdy v hlubinách města dno i nebe je blíž,
a přece jímá závratí.

Tam dole spí zem, v ní budem spolu,

voní geosminem,
a jsi-li nemocen, pak věř,
že vosk žlutých svící je vždy tak trochu
pro oheň připraven.

Sen žasne nad sestrou skutečností,

že drtí nás jak mlýnek zrnko,
že opouští, ale neodpouští,
a je jiná – líbá neviděná,
když minulým se brodí
jak lidé v krvi bližních svých.

60
Jdou vdovy. Jdou rakve.
Vidím zas mořem lemovaný jih,
tak průzračné bez dekoru,
bez šumění vln, bez pěny se vznášející.
Kde neloví rybáři.
Vábí mě ještě ty tekuté písky?
Nevím, tuším.
Krajiny dětství jsou někdy jako utrpení,
a i když růžemi zarostou, o to víc bolí.

Co šeptají? Kam a kudy?

Jít po jiných cestách, jinak rozumět?
Hledat smysl vteřiny, té kapky století,
jež čeří hladiny, kde neuvidíš,
tváře, úsměv, štěstí lidí.
Pod lavinami jedí sníh a led pijí.
Smrt děsí je leskem svého nože.
Stále se ptají: Jsme ještě živí?
A zabíjí láska žíznivá? Či ta sytá? Žárlivá?
Ta, která ví, co pozbývá?
Ve svém srdci slyší srdce tvoje: Můj! Má! Moje! Moje!
A přece....
Září na nebi ohňostroje,
blesk proti blesku pavučinu tká,
ani ona nezachytí křehké lásky křehká slova,
jež do daleka poletí s hejnem divokých husí,
než kdosi střelí.
Hejno, jak sklo se roztříští
a do mraků střepy zasněží.

Míjej, ale nepomíjej. Tys byla vždy nejtišší.

61
Přísvit krásy, snítka střemchy,
anděl s jedním křídlem v koutě se choulící.

Až mě zelený paprsek slunce oslepí,

pak budu snad pyšný, pokorný, jinak milující.

Postavím na stůl lampu pro útěchu,

čiré sklo mezi mnou a nocí,
kdy ubývá měsíce tak jako dvou lidí,
jimž bolest je ostruhou většího milování.

Jak je to hezké, když jsou spolu.

Tváře plné šeříku.
Jak je to smutné, když noc končí.
Sami jdou, ani se nerozloučí.

Odcházela nezraněná.
Jen jediný třesoucí se vlas.
A snad se už nepotkají, ale rozumí.
Je to chuť nechat zaznít ticho,
když vynoří se tóny, které přebývají.
Vždy je to pád jablka do zahrady.

Kterou barvu, které jméno nejdřív vyslovit.

Komu ruku na rameno položit a nebýt sám.
Jdou otázky ze tmy, co jako rány nesem dál.
Nelze je zahnat, dechem prolomit.
Nic tady nepomůže.
Slova mizí, mizí, nepomíjí.
Jsme v nich zajatí.
Sen za ruku mě vzal a plakal krásu.

62
 MEZI STROPY

noc šla jasná

ale lidé spali
mezi stropy
kde po zdech se stíny táhly
do kopců
a do údolí
všude to člověka bolí
jak je spolu osamělý
málem ve smrti
která si bere vše
krom těla
a láká
zahradou modrých květů
však cesty k nim
není

63
 ŠÁLEK CHVIL

Až budou oči jazykem

rozpustím čas do šálku chvil
a otevřu sen a vykašlu
noc s jejími stříbřitými hleny.

Já vím, že mi nerozumíš,
když korunuju lásku,
ale víš, budeš mi jarem, budeš mi vším.
Budeš sama životem
a já Ti pošeptám: „Ukryj mě, prosím.“

64
 MASKA NELÁSKY

Uniká noc, uniká den.

Světlo oslepuje a hned tma
v těžkých kusech padá.

Přejíždím dlaní po životě

a hned smrt se nabízí,
krásná závrať plavá.

Vzduch sráží se v modrásky

a jako svíce se rozpláčí.
Jdu sám sobě za rakví.
Zbolavěný bez řeči.
A nic nechci, jen utéci,
utéci od sebe, od lásky.
A tím, že vím, jsem trestaný.

Vím, že miluji tebe.

Vím a nechci.
A tak teď másku nelásky
nosím jak slova, která neznám.
Je němá k tobě.
Je němá.

65
 ZPOVĚĎ NOCI

Dej mi klíč – je někde uschován v té noci.

Kroutí se jako nůž a dosahuje hvězd.
Jsme si na dotek, jsme odmítáni skutečností,
kterou nedokážeme snést.

A mám strach z toho, koho volám,

kdo jedním slovem za druhým ochraňuje
všechny ve své síle a slávě hříchu,
ale cítím, že v nevíře není naděje.

66
 BEZESNOST

Tmu rozprostřít na měsíc,

být pro všechny noci beze sna,
pro tebe, má Lásko…

Žít dny odmítání, jež dlouží se do věčna,

to pro tebe mám za všechnu svou věrnost.
Mám za milenku Bezesnost.

67
 NESPAVOST

Hodiny pomíjí,
ale opomíjí prach spánků na obočí muže,
který neví, tuší jen, že zbývají mu stíny na zdi,
že minulost je, když vidí, co nevidí,
a proto už nenechá slunce zajít blízko stromu
vedle staré řeky, kterou chtěl kdysi zakalit duhou,
kde kos chodí kolem jámy
v zemi východního západu,
podpírá Buddhu, když pláče,
že mu lotosy trhají,
a hledá nepřítele před papírovým domem.
Zvědavě jako Alenka za zrcadlem.
Má dvě silné nohy, požehnání Babylonu,
ale je otrávený z boje.
Nevnímá velký rozdíl mezi extází a beznadějí,
jestliže stále jenom chlad nervem prochází.

Voláním divočiny kos rozbíjí ticho Rilkovské věže.

Zpívá na andulčím vrchu:
O malinovém nebi a vějířích vánku
O stínech Filipín – vonných oblacích
O polích zlata a sezóně benzínu,
kdy bary jsou chrámy,
a políbí-li štěstí,
potom Bůh je žena na jednu noc,
v níž svět se stane vzácnou Měsíčnicí,
jež rozdává, jako když prosí,
ale z její věrnosti se nikdy mince nerazí.

68
Ještě to všechno zpívá od vinice
jak odalisky krásně bezcitné
v plameny vrhající se pro džbány vína fantazie.

A ty, jenž na cestu ses dal,

aby vichrem přioděl tě svět.
Zdalipak poznáš ještě stůl, nůž a chléb?
A jak ti dnes chutná prázdná číš,
oblékáš-li se na neděli?

Déšť padá,
padá na města.
Je jaro a tvá nevěsta,
zas oblečená v bílý šat,
lži v mlze vypravuje.
Co na tom, že dole v zemi nás mrtví pomlouvají.
Co na tom, smysly ti jiné květy zjasní
barvou, jež chce nebe vzývat.
Předává větru lásky klam, jenž lže, když slíbí.

A tak i milenci už cituprázdné lži vytesali na kříž,

navštívili výstavu rozervaných srdcí
a teď se baví na večírku monologů noci,
jež se jim k ránu promění v hrob.
V něm bude krev smytá z popravišť
země, jež se prý slehla po mistrech málodobrých.

Nirvana oplaví duši pocity lovné zvěře.

Řev smutno přehluší
v ticho, jež odpovídá častěji, než si myslíme

69
a stane se požehnáním, v kterém se už neusíná
za pohádku o malé růži na tváři
kterou pronásleduje vzpomínka na ráj,
kde byla ztracena v zahradě
pod žárlivým okem na obloze,
ve vězení šílené pýchy,
a kde snila o procházce po mléčné dráze,
o dešti v poušti plné lidí.

Ve špinavém odporném městě

topícím se v kávě a čaji,
kde ďáběl se prochází jako souchotiny.
A plápolání lampy nad hlavou je anděl.
V kanálu tam plaval Čas.
Byl celý potrhaný, snad raději nevěřit.
Sípal svou tikotající notou,
že po těle pálí, když se člověk řízne
při krájení bochníku věčnosti.
Třásl se a krvácel, viděl červené lampičky
hlučných nocí Reeperbahn,
jež za sklem hřály a lákaly k sobě.
Ale kdo je až příliš vřele zván,
nebývá často milován.
Byla to hříšná míle.
Smyčce houslí hladily noc.
A ženská těla, jak z bílého mramoru,
stála tam stála, hleděla do hrobu.
Do prsou tloukla jen klopa kabátu.
Jsou jaté jak růže ve váze.
Jsou Boží?

70
Umím, umíš pohrdat jako když ruka,
chce hrst růžových plátků z okna rozsypat.
Po lístku lístek upadá – je holý stvol co bylo květ.
Jsou němé, nelze pomoci.
A láskou zaskočen pak ještě uvadlé řekni:
„Vrať se mi!“

Tak vzdychá obláček něhy do dlaně.

Voní mu rukáv, má fialové oči, pleť.
Hází vázu k zemi.
A že ke štěstí lze prý donutit?

Prosím!

Prožitek pryč, domácí teplo zebe.

Je to jedna z nočních můr,
když úzkými uličkami bloudí,
do kterých se vrhají střechy domů
studeným a vlhkým stínem.
V něm spěchá s hlavou skloněnou a vědomím,
že pozdě někdy bývá k ránu.

71
 NAHOTA

hladíš kapradí a zatím…

-
noc utíká okem na punčoše
-
neboj, to se jen rodí nahota
-
teď a tady
-
sama s námi

72
 SPÁNKY

Běháš mezi kapkami deště

a za dne polykáš hvězdy.
Slyšíš dýchat tulipány.
Jsi ještě dítě,
anebo svůj vesmír?

Máš spánky
plné snů. Spánky, v nichž se rodí svět.
A potom se probudíš
a není tu,
koho miluješ.

Spánky máš beze snů

a neutečeš dešti.
Za nocí
nevidíš hvězdy. Necítíš tulipány.
Ony žárlí a bojí se tě
jako utržení.

73
STŘEPY MUŽŮ A ŽEN

74
 HOLÉ VĚTVE

Holé větve cítí stromy v listopadu,

kdy obloha je slepá
a krajina opuštěná opuštěností bolí.

Co cítíš ty?
Plavíš se mořem vzpomínek, zabíráš vodu.
Vítr tě unáší mlčením.
Ona je ostrovem, ale nikdy vzdáleným.
A všechno ji připomíná.
A všechno o ní vypráví.

Jste si čímsi strašně blízko.

Čímsi strašně strašně cizí.
To už se tak někdy stává,
že láska mezi námi
je sama – ztracená.

75
 ČERNÁ PO KLARINETU

Stále nás něco zanechává smutku,

po celý život po nás sahá.
Bez konce je konec, počátek bez počátku.
Jsme čím dál méně jistí,
když dýchat znamená skoro zemřít.

Těžké je mít, co v okamžiku mizí,

tone jak voda v písčitých šlépějích.
I já ztratil, co jsem mohl – však cosi mě nachází.

Lidé jsou daleko, jak zblízka se míjí,

každý se s nimi cítí sám.
Vymyslí si města s domy, zdmi, stíny…
Jde jimi nepoznán.

Mám rád ta prázdná letní města.

Tichá
s vůní, jež vrací se k akátům.
Kde všechno listí se hned samomluvou rozpovídá.
A potom už nespěchám – nespěchám nikam.

Jdu, však musím se stále vracet

tam, kde kámen puká vráskou,
kde pije se víno Panova dechu
a stromy vypráví
čím dál míň, jak ztrácejí listí.

76
Vracím se jak do zrcadla
v pohledu až tam,
kde ztrácíš se mi celá,
tak celá, že i sobě se ztrácíš.
A bojíš se zase
jako Bůh Boha.
Já utěšuji tě, že i smrt se smrti bojí.

V tichosti myslím na tebe,

v tichu pouště, jež sní o svém písku.
Stoupat si musím na špičky
a rázem je mi smutněji.
Tak se asi začíná báseň – neslyšná vráska na duši.

Každá noc je bez nás dlouhá.

A svoboda strašná bez smilování.
Zbylými doteky jsme se obnažili.
Zbylými jako květy podzimní.

Jsi labuť,
co padá střemhlav k zemi.
Jsi bílá, bílá jsi celá.
A všude samý hrob.
A země vysvlečená z nahoty.

Slova jsou vyšeptalá, my jejich ostrovy.

Už neřeknem si, co chtěli jsme si říci.
Už nezazní mé slovo o tvé.
Jsi od krve celá.
A trochu od rosy…

77
Vše ničím a nic vším je člověku v zoufalství.
Těch přísah! – ústa pořezaná…
„Máš mě rád?“ – „Mám!“
„Pššt! Pojďme tiše savanou lásky.“

Tak požírá se hlad a žízeň vypíjí.

Den za dnem poušť dobývá pouští.
Dech je vše, ale i vůně ho zabíjí
jak přání: „Až k srdci, prosím – po ostří!“

Labuť slétla.
Jsi černá po klarinetu,
pod sněžením hvězd maličko svoje – cizích spíš.
A co zůstalo ti vlastně ze mě?
Pochovaný klavír v neslyšném hrobě,
jemuž klávesy hrají Ravelovu Pavanu.

Není noc, není den.

Není tady toho víc.
Jsme každá jiným, každý jinou zničeni.
Země je krásná
jen z veliké dálky
a člověk mrtvý dřív, než zemřít mohl.

Je léto… není slzy, co by neoschla.

Poprvé jsem umřel.
Trávu každé stéblo bolí.
Slyšel jsem… teď slýchám ticho,
nešlápne slovo, i mně je němě
a nechci se… a leknu se…
Budem se brzy oba, co je to ticho, ticha ptát?

78
 GEORGES-CHARLES DE HEECKEREN D’ANTHÈS

Byla to láska! Byla to čest!

Byl to konec jedné z cest.

Černý závoj smutku vrhám na zbytek večera.

Plamen pomsty hoří ve zbytku popela.
Pistoli zvedám, střílím do těla.
Nesmazatelná je vina okamžiku,
kdy jsem zabil Puškina.

Byla to láska! Byla to čest!

Byl to konec jedné z cest.
Thálie posmutnělá
pohřební šat obléká.

Krajina šeptá modlitbu ticha.

Krev stéká z košile, těžce se dýchá.
Krev svatá, krev básníka.
Vkrádá se mráz po hladině jezera
v rudou skvrnu – jediný zimní květ.
Uprostřed chvění se drtím stiskem zbraně rukojeť.

Má nejdražší Natálie,
byla to láska, byla to čest.
Nastal konec jedné z cest
a značí zločin, který žádá trest.
Ptám se, proč?
Proč nechal jsem se tebou svést?

79
 BALADA KÁVY

Voněla káva jemná arabika

a v těle zabodnutá dýka
značila navždy konec mezi námi,
vraždu za záclonami.

Náhle zní ticho příliš hlučně

a zdá se mi neskutečné,
že jako leknín na hladině
usnula v sobě – čistá, bledá.
Nahé dlaně chová v klíně.

To voněla káva, hořká arabika

a v těle dýka s potoky krve,
mé ruce ji znaly.
Když umírala, andělé spali.

Nejdřív šeptala, než přišly výkřiky,

co tichly v měsíčním svitu,
ale oči vyhasly v okamžiku.

Chladne a je neskutečné,
že jako tlustá kniha plná básní
je navždy zavřená snům i vášním.

A tak skončila milostná válka mezi námi,

bez bílé vlajky, nezdobená květinami.
Zbyla jen balada o vůni kávy,
na duši temná skica a samota do svítání.

80
 POČÍTÁNÍ

Jdou sněhem a nemyslí na nic.

Drží ticho plné zvonků i led v dlani.
Jsou tišší,
tišší při vzpomínce.
Opatrně se jí dotýkají – jako rány.

Nosil jí hříchy žlutých růží, počítal minuty,

a ona pláčem pro něj by oslepla.
Teď vzdalují se jako lodě nocí,
kdy vše bez vůně je, bez světla.

Čas nemá rád věčné lásky.

Prosby hlasem nevyspalým…
Už se po nich nedívá.
Jdou sněhem s hlavou k zemi,
do ticha a stínu.
Nemyslí na nic – jen kroky počítají,
jak dlouží se cesta do nikam.

81
 PŘÍŠTĚ

Děs a stud před opakováním…

Ne, zítra už nebudou stejní.
Osvojí si zase jiné zvyky.
Ač nabízí se vzpomínky,
nepojí stejnou hrušku a slova,
kterým druhý věřil,
hláskovat budou v jiném objetí.
Příště je spolu už nikdo neuvidí.

H
L
E,
děsí je a studí opakování
a lásce tak dávají příchuť konce světa.

82
 LEKCE TICHA

Jak děsivé jsou chvíle, když není co říct.

Byla nevěrná, já věrný o to víc.

Vstřebávám slova, která řekla.

Učím se z ticha, které neodnesla.

Usazená v hlavě, jak náhody laciné.

Nedýchám vzrušením, tím je to dnes jiné.

Už nechytám v polích sukni na jejích bocích.

Už nečtu knihu, kterou mi dala o Vánocích.

Nemluvíme, a to nás nutí zůstat

v příběhu bez lásky, bez slávy zlých útrap.

Za noci ve vlnách oceánu odhazuji vesla.

Stále se učím z ticha, které neodnesla.

83
 ZAJATÁ

Mlč! Mlč pro Boha.

A nesvlékej mi šaty!
Jsem první láska
bez těla,
horká, ubohá,
jsem jako vše, co miluješ,
a potom ztratíš.

Zajal jsi mě. Zajal jsi mé srdce.

Neodcházej, prosím!
A když, tak vrať se mi.
Ať ještě jednou
na chvíli…
Ať ještě jednou vím,
že musíš opadat má lásko,
jak moje krása,
sny,
z kostí maso.

84
 OBRATNÍK

Okvětní lístky brzičko opadají.

Život je příliš krátký.
Zamiluj se, krásná panno,
máš rozpuštěné černé vlasy.
Zamiluj se, než zpopelaví,
ať hladí toho, komu se líbí.
Zítra vzejde nové ráno,
a další radost, další stesk.
Je z tebe mladé děvče,
zralé maliny na rtech.
Až vyblednou, koho políbí?
Dnešek se nikdy nevrací.
Ztratí se v rytmu valčíku.
Miluj, ženo, je ti přáno,
Milá jsi, živá proměna,
pábitelka i modlitba útěšná.
Máš ráda, když vzpomínky tě zaplaví,
když láska voní.
Nedovol nikdy ať končí.

85
 INZERÁT

prsten snubní
nenošený
levně

86
 OBRAZ ŽENY A KVĚTINY

se nemění.
Hladí jí lístky, tvář k ní tiskne.
Smějí se, smějí
a jedna druhou objímá šťastně.
Jsou obě verše jedné básně,
kam neproniknu slovem.
Mlčí a neoslovují se jmény,
do kterých byly zahaleny.

Která víc voní životem?

87
 SNÍTKY

Chodím a dívám se na mraky.

Pruh vůně
mění se v její tělo.
Je právě tak vonné,
jak by se denně snítkami bezu procházelo.
Nesu kvítky protkané rubíny.
Nesu v nich lásky své
hlubiny.

88
 BEZČASÍ

Živím déšť slzami sklenění.

Bílé vlajky trhám bezbranný.
Já odcházím – Ty přicházíš.
Jsme jenom v zrcadlech zrcadlení.

Tehdy se zeptáš: „V kterém jazyce prší?“

A já cítím každou částí těla,
že se vracím k tobě, Lásko,
jako se jaro vrací k třešním.
Jsem tu s tebou, jsme spolu,
Bůh je v dešti
a o slzách mlčím.

89
 VINYLOVÁNÍ

Vinyluju hlas času---

trochu Piaf, trochu Brel,
a za Streisand Gaga.

A stále jen láska, láska, milování,

stále přeskakuje a praská
deska při vinylování.

90
 NESMĚLOST

Odbíjí hodina svědivé bázně.

Těžká hodinka citových výkřiků.
Pavučiny prorostou skly pokojových zdí,
a potom naleznem, co jsme si tajili.

Nesmělostí vyhladovělá
hledím do tvých očí – ostrých očí karakala
a sžíravou touhu o slitování prosím,
o jediné bolero jaté v ostinatu,
jež nekončí disonancí jako vše, co se zdráhá.

Ty víš, že bývám žalostně opuštěná,

přesto odpusť – jsem k tobě nesmělá.
Mlčím a mlčet budu variacemi plachých pohledů;
v tom bezpečí nicotných vyznání,
jimiž tě nikdy nikdy nikdy nesvedu.

Za domem v zahradě léhá mandragora,

jabloní stíněná, osamělá,
a jen ty hrozny zvonkovitých květů vědí,
jak moc je mi líto, že se loučíme,
tváří v tvář ztrácíme bez milostného slova.

91
 VARIACE MIRIOTĚ

Zdobí si vlasy, však ne jako včera.

Dnes nechce růže.
Dnes chce vřes.
A z pampelišek náramek,
jenž po chladné vodě pustí.

Už sadem k potoku utíká.

Voní jí stíny třešní.
V kořenech sílu, v květech jemný cit.

Marně jsi k ní hledal cesty.

Jsou polibky, které nedostaneš.
Držíš kytici fialek.
Co na tom, kdo ji vázal?
Je herbářově seschlá jak milenky dávné.

92
 DOMEČKY Z KARET

Chtěl jsem ti jenom říct…

Už dávno jsem se ti chtěla svěřit…
že někdy milujeme tak, až samotné nás to bolí.
A žádný lék to neutiší.
A žádná vína neodplaví.
A dny jsou pak bez konců.
A mrzí doopravdy.

Znáš mě. Znám tebe.

Není tu a není
V těchto známých pokojích
hrály by si děti,
ale dnes jen prázdnota
a ticho
navždy.

93
 VCHÁZENÍ

Vím, co vím
Všechno splyne v jedno
Odplavené řekou času
Životy ta neklidná voda teče a hojí
Ale než odejdeš
A vrány očerní nebe
A břízy se obnaží
A nezbyde nic, co nikdy už nebude stejné
Chci tě držet
Vždyť bez tebe špatně spím
A po hříchu zle modlím
Bez tebe každý den
Předbíhám vzpomínky
Co přerostly v lásku
A s dnem bude spát
V stínu květin a mysli
Že jsi byla všechno, co nedokážu říct
Jak cosi, co se přetrhne uprostřed věty
Dopisů nedopsaných
Jak cosi, co tiše vchází

94
 NACHÁZENÍ

Nacházím v tobě a ty ve mně,

život v myšlenkách toho druhého.
A naše hlasy skládáme v jeden.
A milujeme svou podobu.

My víme, že na světě vše se rozutrácí.

I lásky mince utopí se na dně kašny,
ale nezmizí navždy!
Jen sobectví ji roztaví.
Však kdo by chtěl to světu udělat?

Vždyť kdo lásku předává, ten lásku neztrácí.

Já zradil bych se, kdybych zůstal sám.
Kdo uvěří slovům mým?
Přežívám v očích těch, kteří tyhle řádky budou číst.

95
 SNĚNO POUŠTÍ

Vzal jsem si tvá ústa,

hlavu, ruce, srdce,
vše, co má a může člověk mít.
Hrál jsem roli žebráků i králů
a zažil to, o čem lidé věčně sní.

Viděl jsem moře se Sluncem zašlá.

Našel polibky lesa pod křídly bělásků.
V Malém voze nocoval jsem
a s vírem meteorů plul vesmírem do prostorů.

Daleko od lidí
dnes píšu román velkých pouští.
Daleko od lidí,
kde cesty vedou stíny bez slitování.
Daleko od lidí
znám tisíc pohádek nocí,
jenom nevím, kdo je těšitel?
A čím modlitbu odplácí?

Chci teď zemi za svou nevěstu!

Chci vyspat všechny sny!
Chci vysypat všechny urny!
I moře zasáhnout, kde pluje tisíc labutí.
Chci modřiny, modřiny v květech růží!
Chci polibek nádherný jak nejklidnější klid…

96
Ztratil jsem vítězství
v písku velkých pouští.
Vítězství bez budoucnosti
a trochu mefistovské jak naše století.
Zapálím svíci, ať slzí zas někdo jiný
a nebudu myslet na květy tulerijí,
co chvějí se jak rukávy košile ženy,
když tichou chůzí hladinou noci hledá,
kde přespí.

97
STŘEPY NARKOMANIE

98
 ZÁVISLOST

Nastala noc, v té hlubině mlčím.

Sním, že vše je znovu poprvé,
a než stíny přilnou ke stěnám,
čekám, až odejdeš z mé krve.

Jsi vábivé volání na dně propasti,

kam hledím jednou za život.
Jen prosím zůstaň tajemná jako vesmír,
nekonečná jako pouť rozbouřených vod.

Plíživé vize pronikají kůrou vědomí,

z něj spláchnou poddajnost bytí,
ale na konci čisté meditace
jsem bez tebe smutně opuštěný,
chycený v rozhozené síti.

Mám nemoc motýlích křídel,

proto odmítám trpět lidsky,
když v záblescích temných hvězd
ještě stále vnímám směr, kam letět,
jak před obdivem své mrtvé krásy unikat.

Opět jsem zestárl.

Pění a přetéká pohár, jenž zbyl pro mě.
Ještě se nadechnu, než poděkuju.
Potom snad jen: „Živijó! Na zdraví a do dna!“
Zrádné je vítání a ty ses nezměnila.

99
Sním, že zmizelo z mysli, co v ní dlelo,
že vše je znovu poprvé.
V té neposkvrněnosti,
než stíny přilnou ke stěnám,
dychtivě čekám, až odejdeš z mé krve.
Chci už noc klidnou
a prostou radost z nových rán.

100
 DÉŠŤ

Někdy se jdu opít a přes vodní hladinu hledím,

jak s deštěm se snoubí lesk jejího stínu.
Mokrý po celém těle u břehu bloudím,
ale uvnitř poušť rozprostírám, do ní se vinu.
Kapky deště na mě padají, i přesto žízní hynu,
neb jak polibky nesmyjí nic, když dychtivě je polykám.
Zmizí sotva se jich jazykem dotýkám,
podobné laciným slibům lásek věčných,
jimiž se lživě všem ženám zaříkám,
když o jejich milování přemítám.
V rádiu bez cenzury o lásce směle hrají
a s chutí k seznámení ženy se usmívají.
Sladce snít, jak strachují se z prozrazení.
S hříšnou nevinností spát a zaplašovat probuzení.

101
 POKOJ XXI

Zamknem, zhasnem, pleskne to masem.

Na stěny, zrcadla, okna přepíšem pokojový řád
vínovou rtěnkou zářící ženskostí.
Podívej, vlky z lesů žene hlad
a ty chceš něco jako Lásku.
Co třeba sobectví?
Splývají spolu.
Chceš-li uprchnout, zůstane jen vina.
Hroutí se, hroutí milostné paradigma,
v něm krvavá bělma, lesbické stigma.
A už mě neděsí, když se ptáš:
„Víš vůbec, jak se řeže královská žíla?“
Ano, napříč všemi směry,
do boje se nezrodila.

Táhni pryč, i se svou Láskou,

mě nezajímá, chtít víc, než dá se dát.
Raději chodím po mostě Legií,
já zůstávám, dny prchají.

Už táhni s Ní, mě nedojímá,

chtít stále víc, než dá se dát.
Chci mezi racky bez lásky létat,
tak užij si sama ten citový chlad.
Svlékni šaty, snad se smilují.
Vždyť peníze zbožňují tvé tělo
a jsi taková roztomilá
jako náhrobní kámen v domečku pro panenky.

102
Karma hoří, mlčí žádostivý plamen,
všechny nás jednou pohltí
uhelné aroma, hluboké kóma,
děsivý měsíc, krvavá bělma,
a než uplyne vteřina ticha,
naposledy to křupne,
jak kousnu hlouběji do jablka.

103
 BOJ

Vztahuju ruce po knize –

na suchých stranách papíru
zanechám krev vesmíru.

Vztahuju ruce po cracku se stigmatem na krku.

Má temná skica života je rozprostřená samota.

Vztahuju ruce k objetí budoucnosti bez dětí.

Vztahuju ruce a nevím proč.

Veškerou vinu svaluji na ně.

Chci svůj klid, tak leštím zbraně.

Andělé spí, do mě se střílí.

Prásk! Ta ra ta ta!
Zbyly jen fleky na košili
a láhev načatá.

104
 MEDOZEM

Zkusil jsem to skrýt do snu,

jako tma skrývá Zemi před Měsícem,
a ještě pod hlavou ho mám rozestlaný.
Chtěl jsem to vypít a odtančit,
byl jsem omámený světly
a pozdě k ránu se vracel domů
jak ledňáček do lednice.
Snažil jsem se to odpracovat,
ale ještě víc mě to rozesmutnilo.
Střídala se v kolech roční období,
noc i den mluvily kávou
a víc a víc to chladlo chladlo chladlo.
Zatočila se mi hlava, celý svět,
a i špatná slova se otáčela v rýmech.
Snažil jsem se to vyspat
z milenky na milenku Být sám
v hotelové samotě naplnit srdce polibkem
a pak jak pavouk po pavučině odejít pryč...
Utéct tomu přes sto států
a myslet si, že to zůstane.
Odepsat to a odplakat – zaplatit slzami
bez smlouvání.
Přečíst to jako poslední knihu.
A nevracet jediný list!

Ale je to jako ptáci na obloze.

Tak trochu plačící čápi
či popelaví jeřábi.

105
Každý den
stejné lety
mezi známými mraky a hvězdami.

A já chci někdy cítit nové.

A objevovat jiné.
A přes bouře minulého času
odejít z Medozemě.

106
 HODINA JELENÍCH BOJŮ

Hlubina času závratí svádí

za větrem se chvějícím plamenem svíce,
tanečnicí vlnící se v závoji tkaném ohnivou nití.
Cítím ji v sobě. Vnímám, jak svítí silueta nahých boků,
jež na dotek čekají, a hoří-li ve mně, já hořím s ní.

Stéká vosk – chladne slza, neskane z líce osamělá,

když chystá se hodina jeleních bojů,
v níž hovory plují na vlnách monologů jako lodě,
jež jaté tichem polárních moří hledají cesty do přístavu
a ztroskotávají na rodném břehu.

Život? – To je pěnící heroin ve žhavé lžíci.

Polkni jej, odmítni, žilami nech téci,
mnoho se mění – my zůstáváme stejní.
Myjeme si ruce nad poraženými.

On život je otázkou a zároveň odpovědí,

tak už do prdele s abstraktní smrtí, když páchne tělem.
Já chci jen, ať zabolí, co zabolet musí,
a vše ať zaniká pádem do časojámy,
kde ostřím kyvadla nevrací se, co už jsme postrádali.

107
 BŘEZNOVÉ IDY

Byly březnové idy.

Léze majestátu hrozila smrtí,
když osmá odbíjela třiadvaceti ranami
a ty jsi odešel beze slova,
bez jediného slova pro syna.

Černý Les Paul kvílel.

Volně padal do propasti přetékající mlhovinou,
do hlavy vítající tak mrazivé ráno,
jako když k němu přiloží zbraň,
a potom střelí do spánku.

Den skryl bolest probuzení

závojem stínů horkého léta.
Krajinou pokoje se rytmy ticha rozléhaly
jako nekonečné vlny,
když vodu vrací zemi;
jako procitnutí,
které sní Tvé sny.

Má nahá láska,
kterou míjím,
kterou miluji nikdy a navždy,
ještě spala v den, kdy jsi odešel,
a prostá snídaně cigaretka-káva
byla tekutým dýmem bolehlavu
z vězení slov.

108
Všechno se náhle mění,
dobré oplácí zlým,
a vrásky zjemní čas – ta pantomima.

Leť můj anděli!

Já nechci smrt,
když některá nekonečna jsou větší než jiná.
A dělí nás.
Už dělí nás dálkou svou.
Ty, který jsi nikdy nemohl spát,
spíš klidně – navěky.

109
 SEBEVRAŽEDNÁ LYRIKA

Má oblíbená hra
kola roztáčí.
Předem daná pravidla
v životě nestačí.

Prohráváme, miláčku.
Víme to oba.
Prahnem po začátku
znova a znova.

Vítězným pochodem
nebývá láska.
Sílí, utichá,
jak cracku dávka.

Svrhla mě, spálila,

svázala s tebou.
Z mých rtů nakreslila
polibek na rozloučenou.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval.
Vše, co jsme milovali,
milovat budem dál.

110
 SPERMATICKÝ ŽIVOT

Život je jako odtékající sperma.

Vše, co se dalo, dávno už jsem prožil.
Na mokré trati
vpravím si chladnou jehlu do žil.

Zářivá jehlo, co přinášíš?

A co zpolykáš jako hrob?

V hlavě mi ohňostroj teď duní

a pro Kafkovu proměnu,
rád se zřeknu sladkých vůní
z lhostejnosti pro ženu.

Slzy se nesmejou ze smutných očí.

Do duše vkrádá se s léty chlad.
Znásilňují mě jehly a v hlavě mučí
jako po další dávce hlad.

111
 OBCHÁZENÍ

chci odejít
obcházením zdí
je to tak tiché
nehybné
jsem úplně sám

112
 PŘÍPRAVY NA PRÁZDNO

jsou mým zenem zvonícím bezhlesností.

Přežívám chvíli – nebolí ani nepálí
odevzdaností…
Ne, ještě nemůžu odejít a nemít nic.
Chci ochutnat pár dobrých vín.
Vyzkoušet artyčoky.
Chci se naučit říkat, co chci víc a míň.
Napsat knihu delší než život.
V něm si dát kafe v kteroukoli denní dobu.
Nebát se samoty, a že má mnoho podob!
Z postele si objednat pizzu i adoptovat dítě,
které je na obtíž.
Jestli to vůbec jde, chci mít živnost,
která neomezuje mě ani jiné.
A nemít sdílený život,
ale zas nemusím mít všechno.

Ne, ještě nemůžu odejít,

a nemít nic.
Ale brzy už…

Zatím potřebuju přesně papír, tužku a nic.

Prostor mezi nimi není prázdnota.
Je to volnost.

A ještě potřebuju…
místo, kam můžu složit hlavu,
když mám špatný den.

113
STŘEPY MONOLOGŮ

114
 CHTĚNÍ

Já chci jen
Ať jsou lidé lidmi
Hluboko v ranách svých
Ať dlouho žijí a Ty jim odpustíš
I vinu za vůni, jež voní
-----------------------------------------------
-----------------------------------------------
Já chci jen
Neprostor za lampami
A po létech nesen
Ne cestu do svědomí
A na noc si moci vyjmout srdce
Čajovou lžičkou proti bolesti
-----------------------------------------------
-----------------------------------------------
Chci dceru
Jménem Něha
Ještě a ještě se mi o ní zdává
Má oči Tvé, nepamatují
A nechtěji nikoho a ničeho
A chtějí všechno a každého
-----------------------------------------------
-----------------------------------------------
Chci syna
Jménem Alís
Aspoň na zlomek hvězdného času
Zatajit ho před válkou
Kdy i mrtvé zabíjejí

115
 A nikdo a nic je nezastaví
A nikdo a nic už není s námi
-----------------------------------------------
-----------------------------------------------
Já chci
Lákání básní, které nenapíšu
A necítit lítost za sebe ani za ně
Já chci jen zamknout, odejít
A vědět, že neodcházím
-----------------------------------------------
-----------------------------------------------

116
 BALADA NEBI

Nemám Tě víc, než unesu.

Jen šaty, které jsi mi daroval
a misku z které jsi jedl.
Korálky času navlékám
na nitě vzpomínek
a víc na zemi nedovedu.
Ukaž mi nebe, za noci i za dne,
když krvácí i zaplaká,
když se moři odevzdává.
Chtěla bych letět s ptáky do souhvězdí,
vidět slunce, měsíc, hvězdy,
všechna bezstinná oblaka.
Modř nebe skryju si do kamene
a zasadím v prsten,
kterým sebe-oceán utiším.
Tak ukaž mi nebe! Je pro každého.
A nenech mě spadnout. Když vznáším se nad vším,
potřebuju tvou ruku.
Držet se Tě, i když se sotva dotýkám.

Je krásné, slzy mi stírá do oblaků.

Je krásné, má vůni všech květů.
Je krásné, bere mi tě i přináší.
Naposled mě jím obejmi a zakryj.
Já jdu. Musím. Už odcházím.
Hledám cestu ven z nebe,
zmatená
jako v první školní den.

117
Ještě stále se otáčím,
jako tehdy pro polibek…
A hledám Tě,
Otče.

118
 BEZÚTĚŠNOST

A kam dáš den?

A noc?
Probdělý sen?
A polibky rtěnkou na zrcadlo?
A šeptání, až se schová?
Fotografie vyndáš a zbudou ti alba nevzpomínek.
Podíváš se z okna – až tam na Petřín, a budeš s ní.
Budeš snít…
Kam jen to všechno dáš?
Proboha, kam s tím---

119
 SEBEZAPOMNĚNÍ

Psi! Slyšíš?
Štěkají na měsíc.
To jsme my!
Jsme, co nechcem vidět.

Ale ještě se potkáme. Vím, že ano.

Jako ve snu, z něhož nic nezůstalo.
A ty budeš sama a já budu sám.
JáTyTyJá – JáTyTyJá
Otázka ani odpověď.
V den modlitby horší než hřích.
Kdy vše, co bylo mezi námi, bude tu stále.
Jen to přejdu, pomlčím.
A myslet si budeš, že jsem to překonal.
Já,
silný,
přítel z milence
bez cesty ven
zavřený pokojem
sebezapomnění.

120
 PROMĚNY

Já budu láskou
a nevím vlastně čím.
Jen nechci být já.
Už sobě nevěřím.

Mám suché rty,

těmi se pomodlím.
A nevím ke komu,
kdo ještě odpustí?

Jsou proměny hvězd.

Jsem jednou z nich.
Já budu láskou
a neztratím nic.

121
 JIZVY VZPOMÍNEK

Mé vzpomínky jsou
zjizvené jako hranice
mezi zbožností a hříchem
ve věznicích kříže.
Jako zasmání smíchu
se mi vrací sliby,
že už nikdy nepromluvím
s Bohem.
To raději kámen
oslovit ze země
daleké
jako zdraví.
Bude mít hlas
po pivu plný
a orosený,
jímž rozpouštíme čas.
A tím Tě zaklínám,
má duše zelených očí.
Zaklínám tvé prstoklady
Jako dva směry na okraji břitvy.
Luštím jizvy vzpomínek.
A zdá se mi,
že na sebe hledíme,
každý z jiné strany.

122
 DO SAMOTY

Až náš stín nás opustí

Až dobolí, co dobolet musí
Já vím – Ty víš
Zase budeme si bližší

Dnes ale barvy paletu opustily

A zhavraněly rýmy
Láska pláče nerozdaná
Láska je sama

123
 MĚSTO TICHA

Šel jsem městem ticha

Kde živí spí svůj čas a mrtví spí svůj čas
Spí si v objetí

V městech jsou ticha hroznější než vytí

A člověk v nich musí neustále zkoumat váhu své samoty
A nechce, aby souhvězdí sestoupila
A kape si smutek na cukr

Až vezmou vám i smrt

Až výkřik váš bude je nudit
A dnešek se otáčet k hraně nože
Až nebude se vám chtít zaživa umřít
S kapsou plné duše
Vyjděte za město do oblačných výšin
A nechte za sebou, co je za vámi
Ale kdykoliv si zavolejte z toho, co chcete, zpět
A snad i ta, po které toužíte, aby vyšla
Vyjde jednou s vámi
A budete se dívat – dokud krása nezmizí

124
 VYTRHÁVÁNÍ

Hřmí
Za ruce, za nohy, za oči
V dálce
Kde nebe je nejtenčí
Dohořívá maceška
V trhlinách spánku
Vítr ji ohýbá k zemi
Nezralou touhou
A ona zní
Vytrhává kořeny života
Jako my, když…
Je v nás příliš člověka
A příliš vydýcháno
Za lásku vyhrabávanou
Z vlasů, jak podzimní listí
Zasněným
Zase není
Ta, co měla být
Včera, dnes, zítra
Cítím se potřísněný
A ránem pořezaný – až běda
Jako ryba se vodě neozývá
Mlčím
Jako moře hlavou bije o balvany
Léčím
Jako vítr, který mraky honí,
Nevím

125
Jako já
Napomínán dechem
Hledám, jak mužský život voní
A žádný hráč za mě nepřiloží housle k líci
A žádný básník nenapíše, co nesmí

Jdu březovým lesem cestou snu

Ve stopách plachých laní
Zatoulaných
Kdo ví, zdali domů
Tam či onam
A pak se zastavím
Rozhlednu
Přeju si…
Žít ve stromu

126
 ÚTĚKY V KRUZÍCH

Kdo vidí tmu za dne a louky v květu zasněžené,

chce na zemi nebe – z lidí dělat anděly.
Chtěl by mít lásku, silnější než vesmír.
Velmi chce mít rád.
On ji miluje. A ona mu uniká.
V pomalostech beznaděje má srdce jako v peří,
takže jí zítra napíše klavírní koncert O třech větách
O červené
O modré
O žluté
Co ještě dál? Bílá – Černá – Bílá
P
A
K
nechá klavír tiše šeptat
a pomlázkou vyhání lásku
se zamrzlým úsměvem...

127
 OBRYSY

Jen sledování stromů a listí, jak padá.

Navždy a navždy tekoucí barvy oblohy
do obrysů mraků stínících dům, jenž stále opouštíme.
Tak ráno je na svém místě – zarostlé po duši.

Zkoumám půvab stínu a opět se směji,

jen abych se držel od pláče nad vylhanými pravdami.
Myslím si, kdybych tak mohl dát všem, co toužím dát.
Nenávisti
Život jak v domečku pro panenky
Dokonalý polibek, protože je polibkem smrti
Slova uškrcená na rtech
Čas, který se nepohne
Lásce
Pohled, který čas nevymaže,
jímž ve tmě vždy najde, koho hledá
Víru, že nás někdo poslouchá,
každičké vyslovené slovo…
Domov tam, kde je srdce – teplý jako pes u nohou
Báseň spojující okamžik s věčností,
jež slovem si proklestí cestu do nekonečna
a Člověku vědomí, že nabitá zbraň nevysvobodí.

128
STŘEPY TIŠENÍ A POKORY

129
 CO TRVÁ

Co trvá – trvá mlčky.

A sám to nedovedu.
Lásko, podej mi ruku,
pokusíme se tiše napodobit,
jezera, hory, zemi…

SNAD

Snad je to nevyslovitelné
…jako vzduch nesoucí orla.
Snad to nikdy neunaví
…jako země.
A jak přirovnáváním hledám slova,
prostá jako bezrosá tráva,
která zelení zpívá a čepelí neporaní,
nevím, co mě tvoří…

HÁDANKA

Skleněný koberec, les i louka

Střepy bodláčí
A z peří utkaná rokle pod vějíři mraků

130
 OBRAZ

Byl zašlý časem, měl seschlý rám,

v něm podzimní kraj na plátně žil,
kde mladý srnec ze studánky pil
a s listím si vítr hrál.
Na kůře stromů rostl mech,
ve stinném krytu smutně dlel,
potichu snil, sotva bych ho zřel,
však oblak páry, jenž vzhůru stoupal – tajil dech.
Ten živý obraz visel vždy na mých zdech.
Nevím, kdo jej namaloval,
kdo barvami prázdno schoval,
kdo plátno dal zarámovat,
koho podaroval,
a kdo se z něj těšil naposledy,
než obraz skončil na ulici – jako já.
Dívám se na ten malovaný kraj.
Je po těch letech stále stejný,
nad ženu krásnější a neskonale věrný.
Je to můj klidný dubový háj.
Natáhnu ruce, chci kmenů se dotýkat,
chci do nebe – ptáky plašit,
a odpusť, že chci se i modlit,
z kytice věčných hříchů vyznat
až Bůh vstoupí
a zastudí slzou jak rosou ranní,
jež po noci choulí se ke stéblu trávy.

131
 NADĚJE

Uprostřed ničeho k činu se osmělíš.

Ze všeho znaven sny probdíš.
Ptáš se, kam kráčí stín duše setmělý?
K prameni naděje rozechvělý,
kde srdce věrná, když pouto stmelí,
přítel na přítele nezapomene,
nechť zem, nechť oceán je dělí.

SVĚDOMÍ

Jdou listím listoduchým

z beznadějí do němoty.
A bolí – bolí sebe
pospolu navěky.

Jsou hrníčky nedopité,

hrníčky černé kávy.
Za nimi jako za každým,
kdo odchází.

Nebem letí polní ptáci

až tam, kde žijí slzy.
A pod nimi lidé listím jdou si
dlouhou cestou do svědomí.

132
 TICHOST

tichost je ozdoba
mlčení spása

ZLO

není zla
a to je strašné

MLČENÍ

mlčení, to je...
nikdo nehubuje na svět
nikdo nevraždí verše
a všechna slova v nás tiše tančí

133
 NEMOŽNOST

Je nepsaná kniha
V ní slova, jimiž promlouvá
Cesta, kterou půjde, nepůjde
Sny, které nesní
Slzy, jež neprolévá
Strach a obava a radost, která se málokdy šíří
Tohle jsou roky, které se neprožily
A to je to, co znamenají, co cítí

Nemožné, je úplně možné

RODIČ KVĚTŮ

Déšť je rodičem květů,

my okamžiků věčnosti.
Jsme kouzlivá mlha,
jež stále se mění, stále se hledá,
a všemu je ničím a ničemu vším...

Ztracení mezi květy prosíme, ať za nás odprosí.

134
 ALEJÍ MODŘÍNŮ

Až jednou půjdu alejí modřínů,

tou cestou zbabělců i hrdinů,
jen s tebou chci bok po boku
naslouchat šepotu zašlých roků.
Chci jít po stopách v písku cesty,
kudy kráčel za svatojánské noci Shakespeare
držíc se sukně Pavučinky,
tak bázlivě pevně,
jako se drží naděje vzpomínky.
V té aleji, kde čas už ztratil moci,
chci probouzet se do snění,
že vše mělo svůj smysl,
že Shakespearova náušnice
skrývala pramen umění,
že vůní krásy je na tisíce
a jen trpělivé odmění,
že spadané řasy do talíře
znamenají štěstí,
i když jsou černé jako zlé tušení,
že jednou půjdu alejí modřínů,
tou cestou tmavých světel, jasných stínů,
s tebou bok po boku,
po stopách v písku cesty
a naslouchajíc šepotu
mladých zašlých roků.

135
 PEŠINY

Myslím si něco modrého,

jako pomněnky v zahradě
a cítím, když se nadechnu,
že bloudím v jejím stínu.

Hledám matčinu teplou ruku,

pohled do klidných očí,
které mě znaly
v radosti i smutku milovaly.

Už se na mě nedívá,
nevezme mou dlaň do své,
co hladívala, ztratila
v jediném okamžiku.

Půjdu lesem, horskou strání,

hlavu složím do vřesu,
jenž voní, voní bez ustání
dětstvím v tichu vzpomínání:
„Co nechám zde? Co odnesu?
Co poztrácím na zelené pláni
až zmizí slunce s duhou?“

Je mě půl, jsem malověrný,

z básní vím jediné,
že pěšiny vedou do polí
a končí, kde nic nebolí,
kde chladivý vánek klasy hladí,

136
kde sokoli nebem letí
a já s nimi chci do dálek – do dálek zelených plání.

137
 VARIACE PRO LILII

Zasej ji v kamení, přesto vyklíčí.

Trhej z kořenů, vůní odpouští.

Vůní odpouští, bledá a schýlená,

navenek čistá, i trochu smířená

Smířená ozdoba marnivá

za dlouhých chvil do dívčích vlasů vpletená,
tak bílá – tak vzácná,
a přeci opuštěná.

Opuštěná v poryvech větru,

za ranních mrazů,
ve stínech stromů,
když na zemi zasněží,
když v kytici naposledy jí květy zavoní.

Květy, jež hanobíš,

však sklidíš je v rozpuku,
a ještě ucítíš, jak vůní odpouští,
něžná a bělostná,
okvětím čistá
lilie smířená.

138
 MAKOVÁ VŮNĚ

Uchovám si každý den

jako šálek kávy ověnčený párou.
Uchovám si den jako polibek
a pečovat budu o něj
jako voda pečuje o oblázek.

A když se mi dny vrací – tak nějak zaplavují smysly,

a tak nějak zvláštně ví víc než já,
svazují mě, nacházejí…
jako černá víla
zmámená makovou vůní opia.

Vytvořím básně z fíkovníku

nebo z bonsaje čaje fuki
je všechno možné, všechno se nabízí.
Nic není vytesáno do kamene.

Jdu ulicí a nikdo nevychází,

jen král stínů mě doprovází,
i křídla létajících holubic.
A kdykoliv se tak domů vracím
s bezcennou sbírkou nadějí,
zdá se mi, jako bych šel
jen po černých polích šachovnic.

139
 SVĚTLO

Světlo slunce zdejšího jitra hladí mě jemně po tváři

a konejšivě budí ze sna, až nechci uvěřit,
že přes všechny vrásky, které nespočítám,
procitám lehce, zvolna dýchám.
Bůh ví, jak slavnostně se dnes cítím.
Já po těch letech k zbláznění žiji!

Posvátné je ráno – každý okamžik života.

Pomalu vstávám,
z kuchyně voní anýz a černucha.
Vařím si čaj, tak pokaždé zahřeji vzpomínky
v hrníčku s vlčími máky.
Pak ukrojím chléb z bochníku,
a snad jako bych odřízl z věčnosti,
kterou pohladím máslem a sladkým medem.
Bude mě víc o pocit vděčnosti,
že znám ty neměnné vůně, ty hřejivé doteky.

Z polštářů sklepu sny, jež za noc se upředly,

a prostotu lůžka stelu, takový už je zvyk,
železí věkem a nerezaví,
však dříve stlávala má žena, než mi ji pochovali.

Světlo slunce zdejšího jitra pálí mě jemně na tváři

a skrývá to, co zastavuje srdce.
Šťastné dětství, odchod z mládí,
i lásky, jež se vytratily,
loučení s přáteli, úspěchy s krachy,

140
a tak vůbec vše, co se v životě střídá.
To světlo je odlesk celičkého vesmíru.
V něm blýská se i pár mých okamžiků.
A dnes jsem za ně rád…
Vděčný, že žiju světlem zdejšího jitra.

DÁRCE STÍNŮ

Potkal jsem štědrého dárce stínů,

který ví, co je za lidmi a co za světy.
Nemiloval boha, miloval lidi.

SNĚNO PRO SLOVA

Je několik posvátných slov – Modlitba, Chléb, Život

A Odpuštění
A milosrdná sestra Smrt chladnější než vodní hyacint
A pak znám slova, a nevím, co s nimi…
Slova jako Mandarinky, Levkoje, Fluorescence, Miny
Jsou s námi, jsme s nimi
Trochu svoji, cizí spíš

141
 MÚZA ZLOČINU

Vypravuj mi
o múze zločinu,
o vysílených věčnou lítostí.
Já uvěřím ti, že člověku je i nebe malé.

Cítím déšť. Padá jak naše láska.

Smývá smutek a bolest odnáší
do řeky – tudy teče a tiše zpívá
o lidech, kteří se tajně líbají.

CHUŤ VODY

chuť vody
koho zajímá?

HUDEBNÍ DÉŠŤ

déšť je hudba,
kdy kapky jako noty
chtějí utéct z osnovy
a léhat na květy

142
 SLOVO

až budu jen slovem

jedním k jedné
vysloví mě
ábécédé

MOTÝL

motýl
slétl mi do dlaní
je skutečné, co vidím,
ale necítím?

143
 NEPOPSANÝ

Ustupuju z básní
jako moře ze svých břehů
a žádná slova nevypoví mé usmíření.
Jsem nahý a tichý jako nepopsaný papír.
…tak dávná a krásná vzpomínka…
Jsem nepopsaný jako území Nikoho
Jsem nepopsaný…

PŘIZNÁNÍ

Až dojdu k hrobu,
náhrobku beze jména,
jenom s nápisem:
Tvé jméno zná jen Bůh,
pokleknu před ním,
jak při přiznání pravé víry,
a budu vše prosévat jen sebou samým.

144
 KŘÍŽE

Znám kříže, staré symboly,

i ty, které zabolí,
každý člověk jeden má,
a znám básníka,
který svým křížem psal,
než zaslechl v těle dotek tónu ticha.

Vše krásné, co zanechal,

žije před posledním veršem.
Vše za ním je malé černé
až člověk by to hledal jako za dne noc.
Za dne, kdy umírá poezie
a kohout už smrt nezaplaší.

S ní básník sní,

Že smění život za chvíle věčnosti
V každé je vinný, každá si žádá jeho zpovědi.
Lásku, svůj štít, odhodí.
A v jazyku domov nachází,
kde bloudí, hledá – slovy umlčený.

A já, pane Halasi,

až zezdola s Vámi k růžím přivoním,
až budu smrt svou žít,
chci slyšet ještě jednou, naposledy,
tu Vaši tichou báseň,
co namísto křížů mě obklíčí.

145
 EPITAF

Život mu připadal jako střepy obrovského zrcadla,

a ta ještě tříštil rychlou chůzí.

146
SMETENÍ

147
Nikdy jsi mě úplně nenašel a nenajdeš…

Zpoza okna
Dívání na truchlící po pohřbu
Déšť smáčí černý šat

Nemůžu ti dát minulost. Společná minulost nás nespojuje.

Neumím tě milovat. Umím jen odcházet.

Průvod smutných příbuzných

Vyvolává tisíce vzpomínek na okamžiky strávené s ní
Než se opioidy zamkla ve svém bytě
A my naplnili poštovní schránku vzkazy a dopisy
A dveře klepáním
A ulici voláním, na která neodpovídala

Kdykoliv se rozhlédnu, stěny pokoje se trochu sevřou…

Všechny ty chvíle se ztratí v čase jak slzy v dešti

Jak slzy v Bohu
Dnes ale na ni ještě myslet a nepřestávat si přát
Všechnu krev za sladkost jejího smíchu
Království snů za polibek na rameno
Stíny letního jitra za jediný pohled
A její poslední slova:

Když dlouho padám, vím, že jsem se vznášela vysoko.

148
PŘEKROČENÉ STŘEPY

149
Thomas Wolfe kdysi napsal, že jsme součtem všech okamžiků
svého života. Vše, co v nich je, jsme my. Tomu neunikneme.
To neutajíme. A já myslím na jeho slova, když básně vkládám
do sbírky. Žádnou nechci utajit ani před žádnou neunikám, ale
některé považuji za příležitostné, nezdařené, nebo se vzdálily
mému srdci a dnes už je jako střepy pouze překračuju.
Uspořádal jsem proto sbírku Chůze po rozbitém skle tak, jako
když malíř namaluje obraz, zatímco všechny skici k němu
ponechává stranou. Básnické skici uvádím neuspořádané
v tomto poskstriptu.

150
 MOTÝL

Patos smutku puklých srdcí.

Ticho nocí, za nichž bdím.
Luna šeptá vlastní drama,
ale ději nevěřím.

Puškin klesá na kolena.

Krev, slzy a dojetí.
Láska je vždy bezejmenná
ve smrtelném objetí.

Měsícem sonátu skládat.

Chladným svitem preludovat.
Pravou podobu sebe sama
za tichých nocí odhalovat.

S vlnami opilých příbojů pluji.

Na hladinu se deru tmou.
Motýlí křídla třepetají.
Stíny mě už nezklamou.

Nektar z květů saji v letu

a jako Dante se ocitám v pekle.
Můj krok, můj směr
je chůzí po rozbitém skle.

Prodchnutý city, jež rozdat není komu.

Snad rozsypat v poušti ten zbytečný písek.
Zjistit, že ceny mají jen v člověku,

151
kde mohly vzklíčit, růst, vykvést
a jednoho dne
zvadnout.

Jednoho dne – ještě dnes!

TICHOMOŘSKÝ KVĚT

Japonské slzy zaplavily svět,

když tsunami zkosily tichomořský květ.

Černé mraky teď táhnou nad hlavou,

jako když smutky naráz ven vyplavou.

Vycházející slunce dnes nemíří vzhůru;

v bolestech přemáhá svou denní můru.

Jen trosky zůstaly z lidského úsilí.

Slzíme nad těmi, které jsme ztratili.

152
 SBOHEM, POEZIE

Dým bramborové natě

je podzim našich životů.
A na jazyku hořké chutě
nenadálých návratů.

Do míst prázdných okamžiků,

smutku, štěstí, radosti,
odevzdaných trpkých vzlyků,
časů něžné mladosti.

Lesk a bída pustých chrámů.

V katakombách víra bloudí;
zaplašená, plná šrámů;
její vinu právě soudí.

Podzim nastal, barvy žhnou.

Prach smutku usedne.
Paprsky slunce vyhasnou,
Libá krajina šedne

Buď sbohem, má poezie!

Lyriko hravých citů k ní.
Kdo s tebou spí, nepřežije.
Kdo nespí, neporozumí.

153
 POSLEDNÍ SBOHEM

Nádherný plamen ve mně plál,

ale až dnes jsem ho rozpoznal,
když spaloval zašlou minulost;
jako trest bez konce stále neměl dost.

Nakonec zbývá jen popel v nás

ze všech těch sametových krás
a poslední sbohem je tak prosté.
Nevěří, nečeká, s tichem roste.

A jak si tak propadám depresivním náladám

ucítím v sobě vzdor všem obavám;
své srdce, jež tluče nezdolný marš:
Vyliž si prdel!
Leck mich im Arsch!

POCHYBY

Jsem básník bez básní,

malíř bez obrazů,
umělec v zrcadle bez odrazů,
kam život zrcadlí
do hladiny zapomnění,
když básník bez básní promění
pocity ve slova porozumění.

154
 EXISTENCIONÁLNÍ KAVÁRNA

Temnou oblohou hvězda padala.

Zběsile rychle se ztrácela,
jako když naše sny a přání
mizí náhle bez očekávání.

Celá léta žít v kárném táboře,

marně čekat smrt na dvoře,
kde přes záda vám tetují
hříchy, jež lidem ubližují.

Beethovenovy akordy duněly.

Sluchu se v melodii ztrácely.
Svědily strupem včerejším
touhy po chlebu ve zdejším.

Celá léta žít v kárném táboře,

marně čekat smrt na dvoře,
kam stovky krutých očí hledí
a nenávist je jejich odpovědí.

Jsem obžalovaným soudcem

s nejpřísnějším trestem.
Víru v člověka popravím
a vlastní jed neotrávím.

Léta žiji v kárném táboře,

kde jehňata mlčí týráním na dvoře,

155
a po večerech pletu zvadlé věnce
v kavárně lidské existence.

ZKLAMÁNÍ

Jaro je nic,
to se jen houslový koncert skládá
a ve stopách jambů rok co rok čtených,
Vilém umírá, Jarmila padá
do hlubin jezera v křovích stinných,
jehož hladina se nečeří.

Máj zdobí svěcení lásky

a sardonický úsměv jara,
jež nastavuje opět květy,
drobné sexuální světy
pro pylové rousky včel,
pro lehkost dotyků motýlích křídel.

Pak vším tím svěcením zmizí harmonie

a jen zmatená cesmína vyplaví z nektárií
tekuté písky historie, které děsí,
jak se mezi prsty prosýpají,
a padají do hladiny zklamání, která se nečeří.

156
 MYTILÉNA

Úplněk svlékl hedvábné šaty

z bílého těla, mramoru krásy.

V záhybech látky, v záhybech kůže

ulpěly plátky panenské růže.

A ztichl třepot motýlích křídel.

Zbyl stín úsměvu na tváři bez líčidel.

Vál vítr a vískal plavé vlasy;

rty tiskla kvítek sedmikrásky.

Sepjala ruce, aby nahotu skryla,

očima bloudila, vzpomínku snila.

Zrcadlo sálo pel nevinného těla,

na lože ulehla, celá se chvěla.

Krev prudce tekla, nohy zapřela.

Vzrušením voněla, bolest vyšlehla.

Melodie dechu večerem zněla;

múzy mlčely a dívka se chvěla.

Jako třezalka větru vzdorovala.

Chvěla se, chvěla a oči přivírala.

157
Vlna se vzdouvala, a co z ní zbylo?
Pár kapek vláhy, jež tělo vpilo.

Krajina příběhů, hluboké údolí hoře,

stoupá i klesá hladina mého moře.

K SOBĚ

Až hrob si koupím
a své lásky, jak zvyk budu žít,
zeptám se bez ptaní,
budu sám sobě blíž?

Jsou nezpěvaví ptáci. Jsou voskové krajiny.

Jdu za nimi za Nikam
– a zanikám, neodcházím
V jakékoliv době
Příznám se ke všemu
I k sobě

158
 MĚSÍC VÍNO VPÍJÍ

Cizinci v noci, on a ona, naproti sobě

v podivné době beze slova.

Muž a žena. Něco se blýsklo ve stínech očí.

Láska je blízko při tichých krocích.

Míjí se těla, pohledy bezmoci.

Zády k sobě v podivné době jdou cizinci nocí.

Měsíc víno vpíjí, jen v srdcích cit se zdráhá.

Cizinci mlčí a noc…

Noc je hořce vlahá.

159
 ČAS

Nespi! Nespi! Ještě je čas.

Vše je tak marné v hodinách.

Na každém rtu perly máš,

v očích slzy ukrýváš.

Nesni! Nesni! Už není čas.

Vše je tak marné v každém z nás.

Vlasy máš z hedvábí utkané.

Kůží mě popálíš.

Nemluv! Nemluv! Nevnímej čas.

Je marné se milovat.

160
 NORA 2010

Mlčící noc v domečku pro panenky

a stěny bílé po malování
nutí postel do milování.

Odcházíš. Klíče už leží na stole.

Kdo nám ale zaručí
štěstí v jiné náruči?

Zavíráš dveře. Drama skončilo.

Nezní potlesk ani smích.
Jen děti se zítra zeptají,
zda vyhrála svoboda či hřích.

161
 ÚSMĚV MONA LISY

Ranní úsvit Slunce,

ani úsměv Mona Lisy,
lesk zlata šesti uncí
a měsíc nad Paříží;
nic z toho se ti nevyrovná.
Slova básní jsou pro Tebe skromná.

Jsi uprostřed pouště všedních dní

oázy vláhy klidný stín
a radost naděje poslední,
která jen trpělivé odmění.
Vím, že už nic se ti nevyrovná.
Zůstaneš? Zůstaň, ať trvá, co trvá.

162
 ROZOSTŘENÍ

Černou nocí táhli jsme na kolej,

kde vše bývá nechutně přirozené.
Vzduch dýchal tři promile
a dítě bylo narozené.

Nevěřím, že vystřízlivím
po takových nocích.
Vidím opuštěný kočárek na skále
jako by čekal, až do něho strčí.

Smysly mám rozostřené tmou.

Těžce se držím na nohou.

163
 PÁN

Pane můj nejvyšší,

kráčející světlo duše naší,
ticho tich nejtišší,
sen, který do víry smysl vnáší.

Skutečně rád bych tě poznal.

Opravdu bych s tebou šel;
bez rozpaků tě uznal.
Mlčením se však vzdaluješ, žel.

Šon, šon, slýchám

božské hlasy zpívající.
Ztrácím tě, doufám
v nejistotě svírající.

Kráčející světlo duše naší,

odpověď jedinou vždy dáváš:
Ticho tich nejtišší!
Pane, jsi hluchý či káráš?

Skutečně rád bych tě objevil.

Opravdu bych ti i naslouchal.
Jen jednou, kdyby ses zjevil.
Nad údělem svým bych nezoufal.

Kde jsi všude byl a kam jdeš?

Poznal jsi lásku či podvod?
Co ses naučil? Co svedeš?

164
Zajímal by tě vůbec můj život?

Pohled lásky snad v očích máš.

Těžké je držet tě za ruku.
Nevěřím! Vzdávám. Nevnímáš!
Žel, nedáváš mi záruku.

MALÍŘI A JÁ

Malíři malují, co vidí i nevidí.

Obláčky na modrém blankytu,
ženy ve stinném zákrytu,
abstrakta na stěnách bytu.

A já jsem básník.
Mé chyby byly stvořeny jen pro mě,
to říkám zcela skromně.
Píšu, co cítím intimně.

Přetvářku vnímám, ale nevidím.

Zatím spolu, zatím živi,
i když sebe nenávidím.

165
 KRÁSA

Krása je vánek letních nocí;

planoucí Slunce za poledne.
Krása je záře tvých očí;
trnem lásky, jež do srdce bodne.

Dnes nám ještě patří

a o nic se neprosí,
však zítra, kdo ji spatří,
toho snad vyděsí.

Krása je hádanka antických chrámů

halená závojem nejistoty.
Krása je darem, jenž plodí mnoho šrámů
a přitahuje prokleté klenoty

Necením si ji, ač je moje.

Vždyť jako by ji Danajové
k mé kolébce tehdy pokládali,
aby mi život ovládali.

Když do zrcadla hledím,

pomalu stéká slza na řasu.
Ach, Manon – Manon z Arrasu,
odpusť, že nezemřu pro krásu!

166
 POSLEDNÍ ROMANCE

Kolik růží stojí láska?

Slavík dal by jednu
zaplacenou krví.
Student hledá cenu
v knize snění,
ale oba neví.

Kolik bolesti stojí láska?

Probodnutí srdce
pravdu zjeví?
Když se žije lehce
důvod není,
ale nikdo neví.

Každý den ji cítím

V každém snu ji mám
V každé chvilce vím,
že ji nepoznám.

Kolik barev skrývá láska?

Snad všechny jen Don Juan zná,
ale jednu skryjí sny o milování
a odstín ten nikdo nevnímá.

Nežijeme pro lásku,

každá jednou zhořkne.
Ztratí růžového lesku

167
a do tmy si klekne.

Láska je představa.
Ze tmy do tmy smích.
Neklaní se ani králům,
končí na rtech tvých...

LÁSKA MÁ…

Láska má je zrnko pylu v bílém květu.

Láska má jsou hlásky, z kterých složíš větu.

Láska má je sbírka krutých utrpení.

Láska má je nelidské pokoření.

Láska má je vítr, jenž si s vlasy hraje.

Láska má je slavík, který letí z ráje.

Lásky mé toť kaly, které různě kvetou.

Láska má je vzduch, jež voní cigaretou.

Lásky naše oddaně život doprovazí;

tu sladké, jindy plné prázdných frází.

168
 MISANTROP

Uchop svět a drž ho pevně,

vždyť víš, jak je slizký.
Otevři své srdce na dně
hrobu, který je ti blízký.

Nezoufej pro uvadající dnešek,

jenž učinil tě nešťastným.
Zítra bude zdrcen v prášek,
zítra bude rozdíl propastný.

Pak pověz tomu, kdo má strasti,

že trvání v nich není.
Vždyť jako přejde radost,
tak skončí i utrpení.

Někdo se snad bude smát,

či divit mému přesvědčení,
že samotu mám vroucně rád,
i přes její odlidštění.

169
 FRUSTRAČNÍ TOLERANCE

Možná je vše krásné už dávno mrtvé

jako zub vyražený z dásně,
a jen nesnesitelná touha
mě nutí psát básně.

Mladí myslí, že budou žít život, který si vyberou.

Takoví jsme byli všichni.
Bývaly dny, které nekončily.
Spirály pádů roztočily.

Proč vždy, když jsme sami,

vzpomínky se vynoří z rohů
a přítomnost nám tiše berou
stále znovu a znovu?

Život je jedině to, co je před námi

a minulost je pytlík popela;
prozatím snad teplý,
jako každý zemřelý,
než chlad ho zbarví doběla.

170
Matce se ztratilo dítě.
Utopilo svůj kvítek v řece;
a i když kvetou koniklece,
myslím, že všechno krásné
je už mrtvé.

MŘÍŽÍ

Je ve mně mříž tvého těla

Stále jsi se mnou unavená
Podobáš se klasu, který vítr nalomí
Jdeš jako déšť, jenž neví, kam prší

Jsi vášnivá touha rozedřít si strupy,

sledovat krev stékající rubínovou slzou na ubrusy
a síť náhrdelníku ji dnes už nezachytí.

Jsi mříží, kmeny stromů v lese,

A vrásčitého se dotýká jen kdo bloudí,
Kdo útěchu hledá v neměnném Čase – Prostoru
V neměnné Větě

Jsi ve mně mříž

A kdo ví, kam až klesá,
co jsme milovali…

171
 PRAVDA O SLOVECH

Já házím mince do kašny,

když chci se vrátit zpět
na místa milovaná
v můj život časem vetkaná.

Vzpomínám si dnes už jen,

jak rozesmutnila mě slova
mých starých dobrých přátel
o nadějích bez citadel,
které jsem odevzdaně ztrácel.

Utopených na dně Labe.

Odplavených do moře.
Opouštěl jsem zemi a vše,
co bylo navždy mé, tvé, naše.

Jak dlouho musíš čekat?

Jak dlouho za to platit,
než pochopíš pravdu odvěkou,
že slova kohokoliv nic nejsou?
Plavou si na neklidných rtech
jako lodě ve vlnách oceánu
převáží náklad bez cíle sem tam
podobající se snům k ránu,
v nichž házím mince do kašny;
sám, pod stahujícími se mračny.

172
 PROSTŘIHY

Maličkosti, které nás tvořily,

ve zpustošené světy proměnily
nitra mlhou prchajících srdcí
a ze svatební cesty tlejí květy.

Deprese z represe
duší cloumá.
Tajená obsese
dusí a zkoumá
sny o nás dvou,
vzpomínky náhod,
co do sbírky zvou imágo nahot.

Naše vzpomínky.
Naše zpustošené světy.
My? To jsme jen já a…

173
 JIZVENÍ

Stébla trávy vítr odnáší.

Pověz, drahá, kdo smrt vyplaší?

Času bylo dost, jen využit byl skromně.

Na obloze měsíc svítí pro tebe a pro mě.

Ještě noc nám zbývá na společné cestě,

než budu jen vzpomínkou smutné nevěstě.

Na stůl pak připravím lístek s černým křížkem.

To na rozloučení s tebou, nemocí, okamžikem.

V záclonách zbude prach konce století

a samota nezhebkne v pevném objetí.

CHLADNÁ LYRIKA

Mrtvá příroda,
studené tělo s ní
v zahradě sní.

Světlo stále spí.

Nikdo se nepolíbí;
pomoc neslíbí.

Pustá je krajina zas

v tento zlý zimní čas.

174
Rampouchy visí
ve stínu stromů
ze střech domů.

Obláček páry
k nebi tiše stoupá;
vzduchem se houpá.

Kočka se sněhu tulí.

Nikdo jí nerozumí.

Noc je vínová
nasáklá krví dětí,
tichých obětí.

Pár tepů touhy

s mým tělem zmítaly.
V zahradě zchladly.

Pes pozná vůni sněhu.

Nahrazuje nám něhu.

Chladivá vločka
dopadá na mé čelo.
Snít by se chtělo.

Ptáci odlétli.
Nevěřím na křídla.
Kočka se zvedla.

175
Sněhulák ruší přírodu
jak člověk u porodu.

Nejistou dobou
se citová výchova
do prsou schová.

Dnes otupělost
nás kojí bez ňader.
Vniká do beder.

V odstínech duhy spíš

naplou hruď osvěžíš.

Divoký svět bdí;

venku stále schován.
Chraň svůj plán.

Iluze padá
do sněhu sedraná.
Přesto nádherná.

Bovarismus mě ničí
jako had, který syčí.

Potoky vína
vypije každý z nás;
lemují tvář do krás.

176
Umrzly květy,
v srdcích lidí září.
Víra lehá na oltáři.

Když začnou ústa recitovat

zkus naslouchat.

Pukající srdce nad krásou

jsou víc než lidskou spásou.

A slova, když zmizí,

jak bys lásku oprašoval?

Sbírka uschlých lilií

v domě už jen chybí.

Mrtvá příroda,
studené tělo s ní
v zahradě sní.

Kočka se sněhu tulí,

nikdo jí nerozumí.

Sněhová vločka
dopadá na mé čelo
Snít by se chtělo.

Pár nocí touhy

s mým tělem zmítaly

177
V zahradě roztály.

Pes pozná vůni sněhu

Nahrazuje nám něhu.

Čas se zrcadlí
ve sněhu lépe než my.
Sněží – jsme sami.

ROSU NA POUŠŤ

Výčitek plné knihy u sebe jsem měl,

Žes odhodila mě jak rosu na poušť,
V čas chyběla ti víra,
V čas, jež tolik lidí povznesl, ale tebe týral.
Že v mé době láska není hodna víry, ani věrnost přítele,
Že jsem skoro zapomněl…

Že lhůtu svou má vše, co v sobě chová tento svět.

178
 NOTORICKÁ

Kam odkráčela minulost, která se nevrátí?

Iluze nás, co možno nejhloubeji zatratí.

Kam zmizel úsměv, jenž mě nadnášel?

Kde zůstal klíč od srdce, který jsem nenašel?

Odcházíš lehce. Proč všechno odchází?

Stejně jako voda z řeky do moře
odchází z mé mysli bolestivé hoře
a cesty se opět jinudy rozchází,
ve směru zbytečně vyslovených frází.

Strašný je čas, který minul a neviděl.

Neviděl vzpomínky, jež se nevrátí,
doteky našich těl, zázraky lásky;
dny, kdy jsme věděli, jak se milovat;
a navzájem se přitom nevzdalovat.

Tehdy byl život vánkem a došel až k moři,

ale dnes cítím jeho plamen, kterým jednou shořím.

Kde jsou ta srdce a šťastné obličeje?

Jsou obětmi dnů, které žijeme kdekoli?
Stále se ptám, co nám život zaručuje
a když piju, potom pravda nebolí.

179
 IDIOT

Nikdy jsem nebyl v New Yorku,

ale znám mrakodrapy vznešených dam.
Procházím se na slunci ve ztichlém parku,
jsem vyrovnaný a nic už nežádám.

Cítím slabost ve chvílích,

kdy ztrácím smysl slov.
Vítr brouzdá po polích.
Honci mají lov.

Miloval jsem ji,

až jsem se jí bál.
Zázraky se nedějí.
Čas je pohřební sál.

Věřím na lásku.
Věřím na život.
Spojím-li hláskou hlásku
jsem jenom I-D-I-O-T.

180
 MUŽ NA MĚSÍCI

Cituprázdné ticho v nás

a poletující vzpomínky.
Vychládající žár z krás,
jež se zamkly v pomnících.

Kristus nese kříž.

Pilát si myje ruce.
Oscara drtí mříž
a opilce stíhá měsíc.

Zvedám nevinné dlaně.

Tak bolest vždy začíná.
Naivně jsem přesvědčen,
že s nocí mě proklíná.

Jsem muž na měsíci

a Ty tam na zemi dole
jsi podivnou směsicí
v tom vybledlém kole.

Běžíš podél mořských vln na pobřeží.

Čas má mnoho slizkých chapadel a nikdo je nestřeží.
Až se víno na vodu promění.
Růže smutkem uvadne.
Napíšu báseň, která nic nezmění,
jenom deprese ochladne.

181
 SRDCE NUDOU UNAVENÁ

Znovu raší jaro,

období klíčících vášní.
Víš, kousky z nás, Báro,
jsou jako úryvky z básní.

Zakutálené mince
do rohů opuštěných zdí.
Sex na kuchyňské lince
je naše souhvězdí.

Srdce unavená z nudy,

když není proč hrát.
Na úlomky z milostné rudy,
nezbývá než… květy dát.

KOČKA NA STŘEŠE

Co je vítězstvím kočky na rozpálené plechové střeše?

Vytrvat co nejdéle, ale ty můžeš bez obav seskočit dolů.
Víš, že bys bezpečně dopadla na všechny čtyři.
Opusť mě!
Proč zůstáváš?
Horký plech vypaluje do ťapek cejch nevěstek
hlouběji a hlouběji.

Téma sebeubližování je neuchopitelné.

182
183
 OBZOR DÁLEK

Za tichým obzorem dálek chci jít

s černou buřinkou kryjící vzpomínky.
Trápit se, trápit, jak stopy zahladím.
Napjatě čekat na koho narazím.

Dobře vím, že svět není krasohled

a přátelé vždy na dohled nebývají.
Jediným krokem lze vše ztratit.
Jediným krokem se už nedá vrátit.

Proti své vůli padám každý den;

někdy rychle, jindy pomaleji.
Pokaždé ale níž a níž;
vzdálen nebi, peklu blíž.

Jsem osamělý poutník na cestě žití.

S přáteli jen v hospodě u pití
hledáme smysl našeho bytí;
světlo, které i za věčné tmy svítí.

184
 ŽIVOT NA NADĚJI

Zkouším psát verše

tužkou na obočí.
Zkouším psát verše
a věřím, že vejdou do tvých očí.

Podívej, kvete růže!

Bez smyslu, bez slávy.
Nikdo jí nepomůže.
Je jako krev tekoucí z kůže
Romea umírajícího se slovy:

„To, čemu říkají růže,

vonělo by právě tak,
i kdyby tomu říkali jinak.
Vždyť růží mi je i tvá kůže
a voní ve snech plných tužeb.“

Sedíme v čekárně Svět.

Už dlouhou dobu otálíme
pomyslet na sílu vět
ať navzájem se nespálíme.
Co my dva vlastně víme?
Že v čase se mísí ticho se slovy,
jen ty jsi něžná stále.
Láska že nekončí doslovy.
Pouze odlétá dále, když se zhasne v sále.

Z našich rtů láska kreslí

hřejivé polibky štěstí

185
a v srdci tančí baletka,
z Labutího jezera
Čajkovského Odettka.

Kdo srdci, jaké útěchy dá?

Kdo se smutkem co zmůže?
Člověk se mnohému zaprodá,
za lásku přece nemůže.

Klesám, níž k tvým nohám

co možná nejhlouběji.
Miluji tě! Tiše nahlas volám:
„Žiju jen na naději!“

186
 ZAPOMENOUT NA NI

Město usíná v čase tepu svého ruchu.

Modré dýmy odnáší obrysy za obzor.
Bloudím ulicemi z vlastních proměn;
slepými světly dnešní noci exodu.
Uvězněn v nezkrotných vzpomínkách
nesmím se na konci všeho podvádět,
neboť ona sama sebe nikdy nezmění.
Byla zármutkem ve chvílích setkání.
Mé srdce se cítí ukonejšené až dnes,
když hledám vůli směle zapomenout.
Zvedl se vítr tišící bolest všech slov.
Její láska se stala bledou umírající růží
a padající plátky, styk s jinými muži.
Dech nasycený vínem mě nutí utéct
na místo se střízlivým stínem vědomí,
jak láska byla vtipem dne setkání,
vůni postele, kterou stlala a přiznáním,
že mi chybí, když chci zapomenout.

187
 ADAM A EVA

Adam zkouší nalézt svůj sen

ve světě žen svlečených.
Na dně sklenic bolavých vín
hledá jistoty stín.
Zjistí uvězněn v cizí náruči,
že všichni se někdy musí učit.

Eva stále jen čeká svůj den,

vyhlíží ven přes okno.
Bdělost cítí kolem sebe,
když mění své srdce,
které náhle zebe,
a už nechce se dále mučit.
Všichni se musíme někdy učit.

Ve stuhách deštivých závěsů

vidím zrcadlení nových běsů
a jako poslední naděje
uprostřed vtíravé samoty
jsem tu já – jsi tu ty.

188
 LOLITKA

Jsi dnes veselá

jako čerstvě vykopaný hrob.
Jsi dnes nesmělá
jako nůž vnikající do útrob.

Baletky v srdci tančí, piškoty vesele jančí.

Rád by JÍ vyrval oči,

protože vidí víc než ON.
30 minut na kolotoči.
Je dětská, je nádherná.
„Miluj MĚ něžně!“ vábí HO křikem.
Oschlé rty se MU chvějí chtíčem.

Proč se třesou ruce?

Nebo se třese celý svět?
Hřích není v lolitce.
To v NĚM je mrtvý květ!

A pak se ozvou, jako vždycky,

Ti, kteří řeknou
Ale přece…
Každý si pouštíme žilou;
někdo lehce, někdo silou.

189
 OBJETÍ

Tvrdost objetí sladkého domova.

Pravda, která se za slova neschová.

Dráždí tě polibky
s hořkostí mandlí.
Radost se rozpíjí,
marnost zrcadlí.

S pocitem vojáka,
jenž počítá padlé,
uhýbáš pohledem,
srdce ochablé.

Ve vráskách dlaní svět potajmu ukrýváš.

Za tmy svůj smutek do stěn zarýváš.

Prý světlé zítřky nadcházejí,

však stále žiješ dnes.
Cesta zpět ti uteče
a návrat značí trest.

190
 POHŘEB PORNOHVĚZDY

Odlétáš na nejněžnějších křídlech,

která ti přistřihli v rozletu.
Uvězněná v pornodílech
plných dotekového baletu.

Listopadový déšť nic nesmyje.

Jenom rakev. Brečet by se chtělo.
Vylité šampaňské se vsakuje
v nahé ženské tělo.

Doznívající melodie v hloubce

a slzy z nebe spadlé.
Sperma mezi prsty.
Vzpomínky tak zvadlé.

Poznala bys mou tvář?

Se zlomeným srdcem tam v nebi?
Držím roztrhaný snář
za rozněžnělých vzdechů hudby.

Tráva bývala zelenější,

chuť sladší, světlo jasnější.
Obklopená přáteli bývala šťastnější;
a smrt se zdála vzdálenější.

Velké naděje za osamělých dnů.

Osamělých dnů našich životů,
když umírá někdo z našich snů,

191
kdo pro dnešek skrývá nahotu.

Padaly kadeře smutně do hrobu

z její rozkošné šíje.
Muži bez tváří střídali podobu.
Dnes tu stojí, kdo však žije?

A na konci jako zlatý hřeb,

po nebi hvězdy.
Takový byl pohřeb jedné pornohvězdy.

AŽ PŘIJDU TI ŘÍCT…

Rimbaud mě prokleje
a slzy nic nezmění,
až přijdu ti říct,
že odcházím pryč.

„Bývali šťastni ve zlém větru,“

tak básníci za slovy skryjí
samotu bez lásky,
v níž budeme si cizí.

Vinu déšť nesmyje,

sliby se nesplní,
až přijdu k večeru
říct větu poslední.

192
 NEJSI

Pomalu vstávám z postele,

byla Tě ještě před týdnem plná.
Zbaven polibků se oblékám
do života značky: „Bez tebe!“

Koukám pod postel.

Nejsi tam, a přitom
cítím rtěnku na rtech.
Říkáš tomu odchod?

Čistím si svetr od dlouhých vlasů,

padají na kalhoty.
Bez varování a bez překvapení
nevědomky zůstáváš.

Pečlivě vybírám sklenici,

ze které si nikdy nepila.
Vadil Ti Mikymauz?
Dnes jsem za to rád.

Prolejvám ho whiskey.
Při páté sklence chytám jeho úsměv.
Nejsi a mám myšákův úsměv.
Budoucnost mě musí milovat.

193
 0:28

Odcházím odsud, z nás už nic nezbývá.

Ještě doufáš, že se někdy vrátím;
ale slyšíš, jak v dálce pocit doznívá,
že něco blízkého ztrácím?

Nechutná mi náruč prázdná

chladem třesoucích se paží.
Tato chvíle, věru soustrastná,
oba nás děsí neznámou ráží.

Pod měděnou oblohou kráčím sám;

z cesty se snažím prach marně smést;
s rosou si zrána vděčně povídám
a na loukách vidím tvé tváře kvést.

Věřím, že se vrátím v lepší době;

jako posel dnů skrytých v růžin květ;
jako vůně směřující pouze k Tobě;
jako muž, s kterým obejmeš celý svět.

194
 ÚDOLÍ SLIBŮ

Dokud hvězdy padají

a stromy listí ztrácejí,
tajemství své mi nesvěřuj.
V jiných slovech:
„Láskou mě jen obdaruj.“

Dokud se honí po nebi mraky

a věříme i na zázraky,
loďko naše mořem pluj.
Jinými slovy:
„Lásku vřele opatruj.“

Dokud řeky nevyschnou

a básně z Paříže se stále čtou,
pak budu jen pro tebe žít.
V jiných slovech:
„Lásko, nenech mě odejít.“

Ještě chmýří z očí rozprostři

než dvě a dvě budou tři
a já už navždy tvůj.
Čekáním posilněn;
mým slovům důvěřuj!

195
 VĚČNÁ

Najde mne, kdo nehledal.

Jsem dcera radosti žití,
která silnou touhu vznítí
překonat bolest, starost, žal.

Nakonec podlehl, kdo odmítal.

Často se nechal zotročiti.
Pak vězněn šťastně svými city,
buď trpce žil, či umíral.

Do slov se nerada choulím.

Snad jméno je má omluva,
že srdce blažím i rmoutím.

Zním jako óda či píseň tesklivá.

Vždyť Láska jsem a značím
okamžik, který světem zachvívá.

196
 JÁ A ONA

Směle jdu, ona se lehce vznáší.

Smíchem pláči, ale její rty tančí.

Dotýkám se těla, ona mnou prostupuje.

Když ji líbám, srdce mi zastavuje.

Muži spí, ženy preludují

a rozdíly nás rozdělují.

Jsme skutečně jiní. Kdo by to čekal?

Vždyť pán se nás nikdy na nic neptal.

Od ráje stvořeni spolu žít,

a náhle tomu již nevěřit.

Vše nakonec tak zpochybnit

až přestane i Mendelssohn znít.

Pak společný most vznikne mezi námi.

Den za dnem budeme žít i umírat sami.

197
 MLČÍCÍ

Byl jeden muž, který mlčel,

když ho opouštěla žena,
když hořel mu dům,
a koukal k oknům,
kde jeho duše žila obnažená.

Muž, který mlčel,

za monologů nocí,
za umírajících dnů,
za nemocí,
za chladu mokrých snů.

Byl možná jenom stín,

opilý koráb z bolestných vín,
která nalévá každý z nás.

Mlčel a ublížil světu míň

než jiní.

198
 STLANÍ

Snad nejsem básník budoucnosti,

však chci mít svůj svět poezie
a vztahy založené na vroucnosti;
já chci být člověk, který ještě žije!

Za nocí básním ve slovech

o horečce milostných citů;
o chuti stoupat k nebi po schodech
a dolů snést kousek blankytu.

Růžemi ustelu ti cestu k sobě.

Ach, padají lehce přes rameno.
Poznám tvou vůni v jakékoli době;
z tisíců krás řeknu jen tvé jméno.

To pro ně básně nepřestanu psát;

v rýmech znovu a znovu slibovat,
že budu si tě vážit, a někdy se i bát,
až bezmála tě začnu opravdu milovat.

199
 STÍNOHRY

Stínohry letních nocí

na našich tělech plynou.
Věčnost, ta děvka prolhaná,
brzy vše přikryje hlínou.

Řekni, blankyte! Pověz, bělavá páro!

Mlčením prozraď mi, osude!
S kým se teď loučit mám, když dveře zavírám?

Se zemí krásnou, zemí milovanou?

Těšitelkou srdce, v jejímž lůně spím?
Chřadne a ptá se, když prohlíží svůj kraj:
„Proč růže nevidím, jež zde mají kvést“?

Kráčím-li po cestě, jak poznám,

zda odcházím či přicházím?
A míjím-li lidi, jsem přesto sám?

Šafrány rozkvetly, voní do noci.

Obzory planou sny napořád.
Kameny odnesli proroci
a v duši hučí vzdoropád.

200
 PROROCI ODEŠLI K JIHU

Přes mosty k jihu odešli proroci.

Za nimi házel lid kamení
v bezmoci.

Stáli jsme ty i já v němé předtuše,

co z kamene vznikne.
Socha či mrtvá duše?

Hennou pomalovali svá těla;

bez sebevýčitek,
jak duše vždy chtěla.

V lotosu spočinuli, neřekli slova.

Hledali jen jednotu všeho;
ráno a k večeru znova.

Smysly své životem bystřili

a lidem se zdálo,
jako by vjemy jiskřily.

Svá těla do poloh uváděli.

V krásu hmoty
je pozvolna přetvářeli.

Chovat se k sobě jako k ostatním,

tomu se učili,
tak pravili, tak činili.

201
Žít bez sebevýčitek vždy pro danou chvíli.
Co doposud nepoznali,
tomu nevěřili.

Nekupovali si schody do nebe.

Pouze k vyššímu principu.
Pokoru? Chovali, ale vždy ze sebe.

Proroci odešli k jihu

a my tu zůstali
nést pozemskou tíhu.

202
 MAKAK

Vrhla kostky bez ok.

Dohrává vítěznou hru.
Dobře ví, že jsem starý opičák.
Nasedám proto do autobusu
a žvásty lidí kolem znějí
jako nejkrásnější poezie – slovtlení.

Dala mi přezdívku Makak bez minulosti,

ale přesto mám vzpomínky skryté
na rubu černé rukavice.
Povrchní pohled neberu vážně.
Ochrana před světem.
Naše životy, drahá, jsou knihami džunglí,
a dáš-li mi čas, sepíšu je.

Mám víc než čtyřicet

a příležitostná láska je tedy mou povinností,
ale neobávej se setkání.
Při loučení se jedinkrát usmívám
a snažím se vychytat vhodný směr,
nerad se vracím na stejnou postel.

203
 TLUKOT

Rozprostřená dlaň pod světlem

s čarami života zvrásněnými.
V ní chybí jen tvá, něžně hřející.
Jak padající zub do kola mlýnského
je teď tlukot srdce mého!

Vítejte proroci města židovského!

Mé tělo je vám k dispozici.
Rozpoutejte krvavou válku
ve jménu Boha svatého,
neboli tlukotu srdce mého!

Tváře k východu obracím po celé dny,

přece Slunce nevidím.
Tísním se u dvěří chrámu,
kde lid kope do dveří Boha svatého;
to je nyní všechen tlukot srdce mého!

Na kraji světa sám postávám.

Přes hladinu času v dálky hledím.
Mlčící plamen ve mně
háže po stěnách stíny léta horkého;
zhášen tlukotem srdce mého!

Zavřete proroky, ať zem je pohltí!

Nic přec lidské touhy nenaplní.
Vyprahnou a v prach se obrátí.
Pak uprostřed zbytečnosti,

204
jak padající čas do věčnosti
marného života vězněného,
zní tlukot srdce mého.

S TEBOU A BEZ TEBE

Stojím v mlžném oparu noci.

Uprostřed samoty bez pomoci.

Má náruč je připravená
až budeš tmou unavená.

S tebou a bez tebe. Znám ten rozdíl.

Krvavou neděli zármutek zplodil.

Nesnášíš život na hraně ostří;

znovu zašeptáš: „Prach z lásky setři.“

S tebou a bez tebe. Pokaždé stejné.

Neděle krvácí za lásky beznadějné.

205
 PROSTITUČNÍ SVĚDOMÍ

Chci se s tebou vyspat

a za týden znova.
Polibky se nacpat
až nemoci říct slova.

Ticho tíží po sexu.

Na hrudník mi tlačí.
V hlavě nálož Semtexu
a o další noc kratší.

Teď se chci svléknout.

Všechen físíz kolem víček.
Smět do něho fouknout
jak do chmýří pampelišek.

Chci být kapkami deště.

Po těle stékat každé z vás.
Chci mít pro dnešek ještě
svědomí zastřených krás.

206
 STYL

Postavit chladnou zeď mezi nás.

Ach, to bych si přál!
Zbavenou krás, pevnou i studenou.
Na druhé straně bych stál
sláb v kolenou.

Nesni! Skončilo lhaní.

Podváděj, jestli touhu cítíš.
Snad jsme byli ještě mladí,
když si myslíš, že je konec.
Zjistíš, jak úsudek tě zradí.

V kavárně se sejdem.
Povíme si o všem.
Kam jsme šli. Co dělali.
Stará bolest bude švem,
který jsme vstřebali.

Venku je po dešti.
Ptáci si pletou noty.
Mé srdce bylo pouhým stylem
a lidé, vhodní do poroty, nechávají mokré stopy.

207
 SMYSL

Luštíme smysl života, žádný div,

vsáknutý do stolů z rozlitých piv.

Vteřiny nebyly nikdy delší

a milenky nevěrnější.

Oblohou letí hejno ptáků.

Další sex jen na památku.

Dáma za dámou sukni vyhrnuje,

každému z nás slepě důvěřuje.

Spočítej poslední střepy lásky

rozbité na našich rtech v hlásky.

Setři si slzy bez smyslu prolité.

Setři si tváře ponížením zalité.

A věř, že někdo rozezná tvé boky,

vlasy barvy hašiše a chuť koky.

208
 HÝČKÁNÍ

Do lačné mužské kůže

nehty žen se zarývají
jak trny rudé růže,
které listy zakrývají.

Hýčkal nás klín milenek

na křídlech refrénu.
Bez rozeplých halenek
a znalostí terénu.

Hýčkal mateřsky něžně

až vzlykat se chtělo.
Už nehýčká nás běžně
nahé ženské tělo.

V zemi Sedmihradské,
kde není trápení a bolest,
objat náručí milenky sladké
zapomenu, že jde o lest.

Vytéká krev po kapkách,

srdce za srdcem puká.
Láska má vinu na drápkách.
Láska je k nám hluchá.

209
 V TVÝCH OČÍ

V tvých očích je zmatek.

Na rtech mluví ticho.
Slzy zračí smutek
podvedených prostitutek.

V mých očích odlesk milenky.

Na rtech stopy od rtěnky.
V slzách rozkoš utápím,
v duši svědomí potlačím.

Tak nalezený Hamlet se k Ofélii vrací.

Dříve byl k ní chladný,
ale dnes mu srdce krvácí.

Jako duše chce potopit život.

Ničí sám sebe
a také tebe.

Odpusť mu, že pochopení má takové ceny,

a zabij ho, až bude spát usmířený,
nebo odejdi s ránem, ať pozná život bez ženy.

V tvých očích je zmatek.

Na tvých rtech ticho.
Slzy zračí smutek
a v duši dříme sucho.

210
V mých očích zmatek.
Na mých rtech ticho zeje.
V mých slzách smutek
a duše se truchlivě směje.

Oči zastřené k usmíření.

Rty od sebe k promluvení.
Slzy zvolna vysychají
a duše hořet začínají.

211
 U KONCE S DECHEM

U konce s dechem šeptá rozloučení

na kraji světa smutku a zapomnění.

Výkřiky kamelotů New York Herald Tribune

doznívají v dálce jako bezmocné chvění strun.

U konce s dechem ji naposled opouští.

Má úsměv na rtech, který nerozluští.

V té děsivé hloubce pádu žhne anarchie,

odveta společnosti, jež úzkoprse žije.

Zběsilé tempo žene vše ke konci.

Bezohlednou upřímnost hltají diváci.

Sotva se nadechl a chce ještě něco říci,

už chcípá za bílou lajnou na silnici.

212
 PŘÍCHOD DOMŮ

Kolikrát člověk může

opravdu milovat?
Kolikrát plátky růže
dovolí poplivat?

Mládí voní na chvíli,

než ho vyplaší řád.
Věrnost objetí sílí
jen ve snu napořád.

Blesková válka slov

a znovu samota.
Na posteli doslov.
Zní poslední nota.

Mám na tebe chuť,

chci zastavit čas.
Prostydlá rtuť
je v každém z nás.

Přichází právě domů

a nikdo ji nevítá.
Do starých trámů
mdlé Slunce zasvítá.

Stačilo vždy oči zavřít

a věděl jsem, jak vypadáš.
Přesto je těžké sám se sebou žít,

213
když příchod odkládáš.

Vznáší se dilema konce chvíle.

Ano či ne? Jak říci obojí?
Neklidná krev proudí v žíle
a život nás samovolně spojí.

STAV OHROŽENÍ

Cítím tvůj jazyk v ústech;

tlačí mě do stavu ohrožení
a sprostými nápisy po zdech
jsme, zdá se, obklíčeni.

Shodě náhod dáváš smysl,

i když okolí mě stále mate.
Znáš mou krvácející mysl;
jsi láskyplné maté.

Ach, nádherné je být mužem

a podléhat pokušení
pohledy, dotyky, jazykem
ve stavu ohrožení.

Včera se tečka udělala

za nehodami, jež se staly.
Hádanka se rozluštila,
když jsme se odhodlali.

214
 VZNÁŠEJÍCÍ SE SLOVA O TVÉ KRÁSE

Soudím-li dnes tvou krásu, pak věř,

že je radostí i ctí mých mladých let
být blízko tebe tady a teď.

Roztomilé uši vroucně mi naslouchají.

Proto volím slova jemně.
Ať zvoní jen ta, která mou lásku předávají.

Vznášející se chmýří jsou tvé vlasy,

ve kterých se můj dech lehce ztrácí,
na plachých perutích krásy.

Pod nimi oči egyptských bohyň hledí.

Skálopevně, a přesto jemně září,
když do tmy za tebou mě svádí.

A nos? Pravá to ušlechtilost starého světa.

Na povrchu jest, přece nepovrchní.
V něm žid pozná žida, aniž zazní jediná věta.
 
Máš žhnoucí plné rty. K nim přicházím
jako vlna k pobřeží zaplavujíce ho.
V nich lásku nacházím. Na nich se ztrácím.

Výsostný krk od řeckých sochařů,

nejjemnějším aksamitem zahalený
vstupuje do tajných snářů.

215
Jak dále popsat tvé rozkvetlé tělo?
Není, a nebude nikdy těch slov,
jichž by se beztrestně použít smělo.

216
 MILOSTNÉ ZÁTIŠÍ

Na spáncích ústa z jeřabin

toužebně vzdychají.
Po rudých rtech od malin
polibky skákají.

Kůže voní po šeříku

a chutná jako víno.
Dech podobný větříku,
srdce láskou probodeno.

Vlasy stvořené z pěny

a vln Černého moře.
Co by byly bez ženy?
Štěstí skryté v hoře.

Sen lásky v rádiu

hrají snad pouze nám.
Osudu děkuju
za chvíle, co Tě znám.

217
 ROZKVÉTAJÍCÍ KOKAIN
(variace na báseň Přetékající pohár od F. Gellnera)

Já držím kokain ve své dlani.

Je sněhový a rozkvétá.
Já držím kokain ve své dlani,
jenž čeká na vdech člověka.

Jenž čeká, zdali alkaloid

se do brázd vyschlých rozlije,
na snivých květech v jiných světech
zda zavěsí své krůpěje.

Jenž čeká, zda se sehnou květy

pod onou tíží ku zemi.
Jenž čeká, zdali jiné světy
rozzáří svými vůněmi.

Já držím kokain ve své dlani,

jenž čeká na vdech člověka.
Já držím kokain ve své dlani:
Srdce mé, které rozkvétá.

218
 DIFRAKE ŽIVOTA

Řvoucí vítr do oken duje.

Zašlý život vzduchem poletuje.

Stíny a paprsky noční hru hrály,

jako já, jako ty, když jsme se milovali.

Difrakce prostého života mého

vlečou duši zemí neznámého.

Střep nenávisti hruď probodává.

Přece jsem coura, jež lásce se nepoddává.

Den za dnem tělo špinavou ulicí vláčím,

malinko k smíchu, malinko k pláči.

Zrcadlem stala se obchodní výloha.

Vzrušení? Závisí, jak štědrá je záloha.

Taková jsem!
Tak tu stojím!
Nedoufám, žiji,
i lecčeho se bojím.

219
 HOŘCE SLADKÝ KOKS

Opět blbý den pro život;

potopy – tornáda – žárlivost.

Jen zbrkle neměň svůj obraz,

neb po pádu nastane odraz.

Přidej se k nám do klubu

vracejících se holubů.

S hořce sladkým pylem na rtech;

smyslem života značky Nádech.

Potom na vrcholu extáze,

každý něco dokáže.

220
 RÁNA

Někdy jsou rána spásný k milování.

Někdy jsou rána nutný na vstávání.

Víno se dopíjí.
Hodiny odbíjí,
že něco mou lásku zabíjí.

Někdy jsou rána nudný k pousmání.

Někdy jsou rána zvláštní na sténání.

Oči se nemýlí náhodou.

Zločin a trest se neshodnou.
Slávu líbám zahalenou.

Někdy jsou rána víc, než si myslíš.

Někdy jsou rána, která nevymyslíš.

Zrovna jako dnes.

Za dveřmi mi stál
zatoulaný pes.

221
 JMÉNO

Jméno je motýl,
nahá růže v kostele.
Jméno je něha
lehající do postele.

Jednou je získáš.
Navždy ti patří.
Čím víc ho miluješ,
tím bývá sladší.

ÚNOR

Obklopen tmou doma i v kavárně.

Pro muže žádná žena už nestárne.
Z domova do školy, ze školy domů,
tma je tu stále na každém rohu.

Nikdy ten měsíc neskončí.

Srdce snad střepem proskočí.

222
 SMUTEK

Ztrácím cestu k domovu

v nížinách na severu.

Samoto, životní družko,

chtěl jsem tě učinit služkou.

Kdo však dnes komu slouží,

když všednost se kolem plouží?

Lampa zhasla.
Hlava klesla.

Bloudím. Zlehka došlapuji.

Z tvých objetí se oprošťuji.

Ruce dotyků neznají.

Rty mi zvolna vysychají.

Očí mám, přec slepý jsem.

Nespím, když uléhám na zem.

Za nocí ani sny nepřichází.

Luna se stala bezvýznamnou frází.

Pozbývám posledních chutí

i tužeb, jež do duše se vnutí.

223
Uši si odvykly naslouchat.
Je zbytečné smrt odmítat.

Ztratil jsem cestu k sobě;

tělo mé už leží v hrobě.

Staré jizvy brázdí kůži,

a kdo za mnou vhodí růži?

Teď tam stojí, všechny vedle sebe.

Pod nohami zem, nad hlavou nebe.

Milenky, jedna jako druhá.

Samota, bída, tesknota strohá.

A poslední družka života?

Smrt – s ní vchází temnota.

Ztratil jsem cestu k sobě

v této neradostné době.

Mé myšlenky, to mrtvolnost sama.

Přesto žiji, jen smutek mě zmáhá.

224
 ROZLOUČENÍ

Všechny mé milenky, ještě je mám na jazyku,

nebyly nic víc než prsa a pár otvorů.

Ňadra, která se pohupovala, jindy volně visela,

když sukně se trhala, či jemně svlékala.

Zdá se trochu směšné ležet teď vedle jedné z nich.

Smrtí zvolna stárnout, přesto nebýt obětí.

Šalvěje těšily zármutek života, který ubíhal.

Za vše jsem ho miloval; milovat budu dál.

225
PODĚKOVÁNÍ AUTORA

Děkuji všem, kteří mi pomáhali při tvorbě této knihy, bez

jejich pomoci by nevznikla. Sbírku jsem uspořádal a
čistopis dokončil v Lanškrouně 21. srpna 2022. Původní
zápisky, ilustrace i kaligrafické kresby jsem zničil.
Současnou podobu sbírky Chůze po rozbitém skle považuji
za konečnou.
EDIČNÍ POZNÁMKA

Sbírka básní Chůze po rozbitém skle vyšla poprvé

22. července 2014 v elektronické verzi knihy (Scribd Inc.,
San Francisco, Kalifornie, USA). Autor v letech 2014 až
2022 sbírku průběžně doplnil a redigoval. Poslední
elektronickou verzi knihy autor doplnil o kaligrafickou
úpravu a použil pro toto vydání.
 Obsah
SKLENĚNÍ...............................................................................8
TŘÍŠTĚNÍ...............................................................................11

STŘEPY SVĚTA....................................................................17
OZVĚNY.........................................................................18
KÁMEN AŽ NA KOST...................................................20
BOKO HARAM...............................................................21
AŽ DŘEVO VYKRVÁCÍ................................................22
PROCHÁZKA..................................................................23
KRÁSNÝ SVĚT...............................................................24
VÁLKA............................................................................25
ANDĚL NEMOCI............................................................26
VIDÍŠ A VÍŠ....................................................................27
NAVLÉKANÉ STROFY.................................................28
OBYČEJNÝ SVĚT..........................................................29
CHVAT A PLYNUTÍ......................................................30
DĚTI.................................................................................32
MRÁZ..............................................................................33
ZAPOMÍNÁNÍ.................................................................34

STŘEPY ČASU......................................................................36
AKVARELY....................................................................37
PEŘÍČKA ČASU.............................................................40
 BEZEJMENNÁ................................................................41
TANGRAMY ČASU.......................................................42
DROBENÍ STŘÍDY.........................................................43
ZPOVĚD ČASU...............................................................44
PALINDROMIE...............................................................45
HLASY SE NEUSTÁLE OZÝVAJÍ................................47
ČAS PROMĚNY..............................................................48
BÍLÉ PLÁNI....................................................................49
NÁDORY ČASU.............................................................50
TICHÝ DŮM...................................................................51
MÍJENÍ.............................................................................52
ŽIVOT V OKAMŽIKU....................................................53
PŘES HLAS ČASU.........................................................54

STŘEPY DNŮ A NOCÍ.........................................................55

ANÝZOVÉ NOCI............................................................56
MADRIGAL NENÁVRATNU........................................57
ZPOVĚĎ ŠÁLKU ZELENÉHO ČAJE............................59
SEN..................................................................................60
MEZI STROPY................................................................63
ŠÁLEK CHVIL................................................................64
MASKA NELÁSKY........................................................65
ZPOVĚĎ NOCI...............................................................66
BEZESNOST...................................................................67
 NESPAVOST...................................................................68
NAHOTA.........................................................................72
SPÁNKY..........................................................................73

STŘEPY MUŽŮ A ŽEN........................................................74

HOLÉ VĚTVE.................................................................75
ČERNÁ PO KLARINETU...............................................76
GEORGES-CHARLES DE HEECKEREN D’ANTHÈS. 79
BALADA KÁVY.............................................................80
POČÍTÁNÍ.......................................................................81
PŘÍŠTĚ............................................................................82
LEKCE TICHA................................................................83
ZAJATÁ...........................................................................84
OBRATNÍK.....................................................................85
INZERÁT.........................................................................86
OBRAZ ŽENY A KVĚTINY...........................................87
SNÍTKY...........................................................................88
BEZČASÍ.........................................................................89
VINYLOVÁNÍ.................................................................90
NESMĚLOST..................................................................91
VARIACE MIRIOTĚ.......................................................92
DOMEČKY Z KARET....................................................93
VCHÁZENÍ.....................................................................94
NACHÁZENÍ...................................................................95
 SNĚNO POUŠTÍ..............................................................96

STŘEPY NARKOMANIE.....................................................98
ZÁVISLOST....................................................................99
DÉŠŤ..............................................................................101
POKOJ XXI...................................................................102
BOJ.................................................................................104
MEDOZEM....................................................................105
HODINA JELENÍCH BOJŮ..........................................107
BŘEZNOVÉ IDY...........................................................108
SEBEVRAŽEDNÁ LYRIKA.........................................110
SPERMATICKÝ ŽIVOT...............................................111
OBCHÁZENÍ.................................................................112
PŘÍPRAVY NA PRÁZDNO..........................................113

STŘEPY MONOLOGŮ.......................................................114
CHTĚNÍ.........................................................................115
BALADA NEBI.............................................................117
BEZÚTĚŠNOST............................................................119
SEBEZAPOMNĚNÍ.......................................................120
PROMĚNY....................................................................121
JIZVY VZPOMÍNEK.....................................................122
DO SAMOTY................................................................123
MĚSTO TICHA.............................................................124
VYTRHÁVÁNÍ.............................................................125
 ÚTĚKY V KRUZÍCH....................................................127
OBRYSY........................................................................128
STŘEPY TIŠENÍ A POKORY............................................129

CO TRVÁ......................................................................130
SNAD.............................................................................130
HÁDANKA....................................................................130
OBRAZ..........................................................................131
NADĚJE.........................................................................132
SVĚDOMÍ......................................................................132
TICHOST.......................................................................133
ZLO................................................................................133
MLČENÍ.........................................................................133
NEMOŽNOST...............................................................134
RODIČ KVĚTŮ.............................................................134
ALEJÍ MODŘÍNŮ.........................................................135
PEŠINY..........................................................................136
VARIACE PRO LILII....................................................138
MAKOVÁ VŮNĚ..........................................................139
SVĚTLO.........................................................................140
DÁRCE STÍNŮ..............................................................141
SNĚNO PRO SLOVA....................................................141
MÚZA ZLOČINU..........................................................142
CHUŤ VODY.................................................................142
 HUDEBNÍ DÉŠŤ...........................................................142
SLOVO...........................................................................143
MOTÝL..........................................................................143
NEPOPSANÝ................................................................144
PŘIZNÁNÍ.....................................................................144
KŘÍŽE............................................................................145
EPITAF..........................................................................146

SMETENÍ.............................................................................147
PŘEKROČENÉ STŘEPY....................................................149

MOTÝL..........................................................................151
TICHOMOŘSKÝ KVĚT...............................................152
SBOHEM, POEZIE........................................................153
POSLEDNÍ SBOHEM...................................................154
POCHYBY.....................................................................154
EXISTENCIONÁLNÍ KAVÁRNA................................155
ZKLAMÁNÍ...................................................................156
MYTILÉNA...................................................................157
K SOBĚ..........................................................................158
MĚSÍC VÍNO VPÍJÍ.......................................................159
ČAS................................................................................160
NORA 2010....................................................................161
ÚSMĚV MONA LISY...................................................162
ROZOSTŘENÍ...............................................................163
PÁN................................................................................164
MALÍŘI A JÁ................................................................165
KRÁSA..........................................................................166
POSLEDNÍ ROMANCE................................................167
LÁSKA MÁ…...............................................................168
MISANTROP.................................................................169
FRUSTRAČNÍ TOLERANCE.......................................170
MŘÍŽÍ............................................................................171
PRAVDA O SLOVECH.................................................172
PROSTŘIHY..................................................................173
JIZVENÍ.........................................................................174
CHLADNÁ LYRIKA.....................................................174
ROSU NA POUŠŤ.........................................................178
NOTORICKÁ................................................................179
IDIOT.............................................................................180
MUŽ NA MĚSÍCI..........................................................181
SRDCE NUDOU UNAVENÁ.......................................182
KOČKA NA STŘEŠE....................................................182
OBZOR DÁLEK............................................................183
ŽIVOT NA NADĚJI......................................................184
ZAPOMENOUT NA NI.................................................186
ADAM A EVA...............................................................187
LOLITKA.......................................................................188
OBJETÍ...........................................................................189
POHŘEB PORNOHVĚZDY..........................................190
AŽ PŘIJDU TI ŘÍCT…..................................................191
NEJSI.............................................................................192
0:28.................................................................................193
ÚDOLÍ SLIBŮ...............................................................194
VĚČNÁ..........................................................................195
JÁ A ONA......................................................................196
MLČÍCÍ..........................................................................197
STLANÍ..........................................................................198
STÍNOHRY....................................................................199
PROROCI ODEŠLI K JIHU..........................................200
MAKAK.........................................................................202
TLUKOT........................................................................203
S TEBOU A BEZ TEBE................................................204
PROSTITUČNÍ SVĚDOMÍ...........................................205
STYL..............................................................................206
SMYSL..........................................................................207
HÝČKÁNÍ.....................................................................208
V TVÝCH OČÍ...............................................................209
U KONCE S DECHEM..................................................211
PŘÍCHOD DOMŮ.........................................................212
STAV OHROŽENÍ........................................................213
VZNÁŠEJÍCÍ SE SLOVA O TVÉ KRÁSE...................214
MILOSTNÉ ZÁTIŠÍ......................................................216
ROZKVÉTAJÍCÍ KOKAIN...........................................217
DIFRAKE ŽIVOTA.......................................................218
HOŘCE SLADKÝ KOKS..............................................219
RÁNA............................................................................220
JMÉNO...........................................................................221
ÚNOR............................................................................221
SMUTEK.......................................................................222
MATOUŠ ČIHÁK

umělecká próza

Zločiny z lidskosti
Přístav Cuxhaven
Pohádková Kamej
Faxensyndrom

poezie
Chůze po rozbitém skle
 Matouš Čihák

Chůze po rozbitém
skle

Vydal Scribd Inc. v San Franciscu (Kalifornie,

USA) roku 2022. Knihu produkoval, graficky
upravil, vysázel a obálku s použitím vlastní
ilustrace navrhl Matouš Čihák. Autorizované
vydání. Počet stran. Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být
reprodukována, ukládána do informačních
systémů nebo rozšiřována jakýmkoliv způsobem,
ať už elektronicky, mechanicky, fotografickou
cestou nebo jinými prostředky bez souhlasu
majitele práv. Jakékoliv adaptace filmové,
divadelní, televizní a rozhlasové jsou zakázány.

Redigovaná elektronická verze knihy:

www.scribd.com/matouscihak