Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Katedra mezinárodního a evropského práva

Diplomová práce

OTÁZKA DOVOLENOSTI OCHRANNÝCH

OPATŘENÍ V MEZINÁRODNÍM OBCHODĚ

Kateřina Říhová
2006

Prohlašuji tímto, že jsem diplomovou práci na téma: Otázka dovolenosti

ochranných opatření v mezinárodním obchodě zpracovala sama pouze
s využitím pramenů v práci uvedených.
Podpis:
Ráda bych na tomto místě poděkovala Mgr. Jiřímu Valdhansovi za jeho cenné rady a
pomoc v průběhu psaní této práce. Velký dík patří i prof. JUDr. Naděždě Rozehnalové,
CSc., která mi na začátku ukázala tu správnou cestu, kterou se při zpracování této práce
mám vydat.

1
POUŽÍVANÉ ZKRATKY

ACP Rozvojové země Afriky, Karibské oblasti a Pacifiku

AMU Africké ekonomické společenství
CACM Středoamerický společný trh
CARICOM Karibské společenství
CEFTA Central European Free Trade Area/ Středoevropské sdružení
volného obchodu
COMESA Common Market for Eastern and Southern Africa
EAC Východoafrické ekonomické společenství
EBRD European Bank for Reconstruction and Development/ Evropská banka pro
obnovu a rozvoj
ECOSOC Hospodářská a sociální rada OSN
ECOWAS Ekonomické společenství západoafrických států
EFTA/ESVO European Free Trade Area/Evropské sdružení volného obchodu
EHP Evropský hospodářský prostor
EHS Evropské hospodářské společenství
ES Evropské společenství, Evropská společenství
ESD Evropský soudní dvůr
ESUO Evropské společenství uhlí a oceli
EU European Union/Evropská unie
EURATOM Evropské společenství pro atomovou energii
GATS General Agreement on Trade in Services/Všeobecná dohoda
GATT General Agreement on Tariffs and Trade/Všeobecná dohoda o clech a obchodu
GSP General Systém of Preference/Všeobecný systém preferencí
IBRD International Bank for Reconstruction and development/ Mezinárodní banka pro
obnovu a rozvoj
IDA Mezinárodní rozvojová asociace
IFC Mezinárodní finanční korporace
ISCID Mezinárodní středisko pro řešení sporů z investic
ITO International Trade Organization/Mezinárodní obchodní organizace
LAFTA Lat. American Free Trade Agreement

2
MERCOSUR Mercado Común del Sur/Společný trh Jihu
MIGA Mnohostranná investiční záruční agentura
MNF Most Favoured Nation/ Všeobecná doložka nejvyšších výhod
NAFTA Nord America Free Trade Area
OECD Organisation for Economic Cooperation and
Development/Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj
OEEC Organisation for European Economic Cooperation/Organizace pro evropskou
ekonomickou spolupráci
OPEC Organisation of Petroleum Exporting Countries
OSN Organizace spojených národů
SADC Southern African Development Community
Smlouva ES (SES) Smlouva o založení Evropského společenství
TARIC Integrovaný celní sazebník
TRIPS Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví
UDEAC Ekonomická a celní unie střední Afriky
UNCITRAL Komise OSN pro mezinárodní právo obchodní
UNCTAD Konference OSN pro obchod a rozvoj
UNIDO Organizace OSN pro průmyslový rozvoj
UNIDROIT International Institute for the Unification of Private Law
USA United States of America/ Spojené státy americké
WTO World Trade Organisaton/Světová obchodní organizace
IMF International Monetary Fund/Mezinárodní měnový fond

3
 OBSAH
OBSAH.........................................................................................................................................................4
1 ÚVOD.........................................................................................................................................................7
2 PRÁVNÍ REGULACE MEZINÁRODNÍHO OBCHODU.................................................................10
2.1 LIBERALIZACE VERSUS OCHRANÁŘSTVÍ VE SVĚTLE EKONOMICKÝCH KONCEPCÍ 10
Vymezení samotných pojmů liberalizace a ochranářství..................................................................10
2.2 VÝVOJ EKONOMICKÝCH TEORIÍ, KTERÉ OVLIVNILY CHOVÁNÍ STÁTŮ A JEJICH POSTOJ K MEZINÁRODNÍMU OBCHODU
V PODOBĚ LIBERALISMU ČI OCHRANÁŘSTVÍ 12
Vymezení pojmu mezinárodní obchod..............................................................................................12
Od merkantilismu po současnost......................................................................................................13
Závěr učiněný po zhodnocení jednotlivých ekonomických teorii.....................................................16
Argumenty pro a proti liberalismu a ochranářství..........................................................................17
2.3 PŘEHLED PROSTŘEDKŮ OBCHODNÍ POLITIKY STÁTŮ 25
2.4 PŘIBLÍŽENÍ PROBLEMATIKY CEL A KVÓT 27
2.5 INSTITUCIONÁLNÍ VÝVOJ V OBLASTI REGULACE MEZINÁRODNÍHO OBCHODU ANEB OD DVOUSTRANNÝCH DOHOD V USA
AŽ PO MULTILATERALISMUS ZAHÁJENÝ BRETTONWOODSKÝM SYSTÉMEM 28
Vývoj událostí formujících podobu mezinárodního obchodu od druhé poloviny 19. století po konec
druhé světové války............................................................................................................................28
Vytvoření Bretonwoodského systému jako politicko-ekonomického nástroje podpory světového
liberalismu.........................................................................................................................................32
Události vzniku Brettonwoodských dohod a následných institucí..............................................................32
Mezinárodní měnový fond ( International monetary fund)..........................................................................34
Světová banka (World Bank).....................................................................................................................35
Institucionální vývoj od GATT 1947 po vznik WTO.........................................................................39
Havanská konference a události s ní spojené, které vyústily ve vznik GATT 1947....................................39
GATT 1947................................................................................................................................................40
GATT 1994................................................................................................................................................43
GATT 1947 vs. GATT 1994......................................................................................................................45
GATT vs. WTO.........................................................................................................................................45
Světová obchodní organizace (WTO)........................................................................................................47
Čím je tvořeno právo WTO.........................................................................................................................53
Ostatní mezinárodní organizace.......................................................................................................56
Organizace spojených národů (OSN) jako představitel organizace univerzálního typu...............................57
Mezinárodní regionální organizace............................................................................................................57
3 ANALÝZA ZÁKLADNÍCH USTANOVENÍ GATT 1994 A NAVAZUJÍCÍCH
MNOHOSTRANNÝCH DOHOD, VÝSLEDKY URUGUAYSKÉHO KOLA A JEJICH VLIV NA
MEZINÁRODNÍ OBCHOD.....................................................................................................................61
3.1 ÚVOD 61
3.2 VÝZNAM URUGUAYSKÉHO KOLA A JEHO DŮSLEDKY PRO VÝVOJ MEZINÁRODNÍHO OBCHODU 61
Okolnosti vedoucí k uskutečnění Uruguayského kola.......................................................................61
Cíle Uruguayského kola mnohostranných obchodních jednání......................................................64
Výsledky Uruguayského kola mnohostranných obchodních jednání...............................................65
Některé zásadní oblasti, jichž se jednání v rámci UK dotkla..........................................................66
Metoda snižování cel.................................................................................................................................66
Obchod s textilem a ošacením ...................................................................................................................66
Zemědělství................................................................................................................................................67
3.3 ANALÝZA ČLÁNKŮ GATT 1994 ZAJIŠŤUJÍCÍCH LIBERALIZACI MEZINÁRODNÍHO OBCHODU A VÝJIMKY Z TĚCHTO
ČLÁNKŮ 69
Charakteristika GATT 1994 jako nástroje liberalizace mezinárodního obchodu............................69
Rozbor jednotlivých ustanovení GATT 1994...................................................................................71
Všeobecná doložka nejvyšších výhod a národní režim...............................................................................71
Listiny koncesí...........................................................................................................................................75
Svoboda průvozu........................................................................................................................................75
Cla..............................................................................................................................................................76
Poplatky a formality při dovozu a vývozu..................................................................................................77

4
 Označení původu........................................................................................................................................78
Publikace obchodních předpisů...................................................................................................................78
Kvantitativní restrikce.................................................................................................................................79
Subvence....................................................................................................................................................80
Státní pomoc hospodářskému rozvoji týkající se rozvojových zemí..........................................................80
Všeobecné a bezpečnostní výjimky............................................................................................................81
Ochrana koncesí a výhod...........................................................................................................................82
Celní unie a oblasti volného obchodu........................................................................................................83
Analýza vybraných mnohostranných úmluv regulujících dovolenost obchodních opatření............84
Dohoda o ochranných opatřeních................................................................................................................84
Dohoda o subvencích a vyrovnávacích opatřeních.....................................................................................88
4 NÁSTROJE OBCHODNÍ POLITIKY ES TÝKAJÍCÍ SE OCHRANNÝCH OPATŘENÍ...........91
4.1 EVROPSKÁ MYŠLENKA INTEGRACE 91
4.2 PRÁVNÍ POSTAVENÍ ČLENSKÝCH STÁTŮ JAKO SOUČÁSTÍ SYSTÉMU ES 94
4.3 PRAVOMOCI ES VERSUS PRAVOMOCI ČLENSKÝCH STÁTŮ A JEJICH DOPAD NA MEZINÁRODNÍ OBCHOD 95
4.4 JEDNOTNÝ VNITŘNÍ TRH A SPOLEČNÁ OBCHODNÍ POLITIKA ES 98
Jednotný vnitřní trh...........................................................................................................................98
Společná obchodní politika............................................................................................................100
4.5 NÁSTROJE OBCHODNÍ POLITIKY ES TÝKAJÍCÍ SE OCHRANNÝCH OPATŘENÍ 102
Úvod................................................................................................................................................102
Autonomní nástroje společné obchodní politiky............................................................................105
Cla...........................................................................................................................................................105
Právní regulace dovozu zboží...................................................................................................................109
Charakteristika některých vybraných nařízení..........................................................................................114
Právní regulace vývozu zboží...................................................................................................................118
Smluvní nástroje společné obchodní politiky..................................................................................121
Úvod do problematiky..............................................................................................................................121
Evropské sdružení volného obchodu a Evropský hospodářský prostor ...................................................122
................................................................................................................................................................122
Bilaterální dohody o přidružení evropských zemí.....................................................................................124
Vztahy ES a některých vybraných zemí....................................................................................................125
Zhodnocení nástrojů obchodní politiky..........................................................................................129
5 ZÁVĚR..................................................................................................................................................131
6 CONCLUSION.....................................................................................................................................135
7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.................................................................................................137

5
 „Ochrana předpokládá snahu něčemu zabránit. Co je tím, čemu má ochrana
prostřednictvím cla bránit? Je to obchod… Ale obchod, před nímž se nás
protekcionismus pokouší ochraňovat a bránit, není jako záplava, zemětřesení či
tornádo, jako něco, co přichází bez lidského přičinění. Obchod předpokládá rozhodnutí
lidí. Nemůže existovat potřeba obrany před obchodem, pokud nejsou lidé, kteří
obchodovat chtějí a pokoušejí se o to. Kdo jsou potom ti lidé, před jejichž úsilím
obchodovat nás protekcionismus chrání? …přání jedné strany, jakkoliv může být silné,
nemůže nikdy samo o sobě vést k obchodu.
Ke každému obchodu je třeba dvou stran, které si skutečně obchodovat přejí a
jejichž rozhodnutí jsou ve vzájemné shodě. Nikdo nemůže nic koupit, pokud nenajde
někoho, kdo chce prodat. Stejně tak nemůže nikdo nic prodat, pokud nenajde někoho,
kdo chce koupit. Kdyby Američané nechtěli kupovat zahraniční zboží, nemohlo by zde
být toto zboží prodáváno, i kdyby žádná cla neexistovala. Skutečnou příčinu obchodu,
jejíž existenci se clo snaží potlačit, je přání Američanů kupovat zahraniční zboží, nikoliv
přání cizích výrobců toto zboží prodávat… Protekcionalismus nás tedy neochraňuje a
nebrání před cizinci. Chrání nás před sebou samými“.

Henry Georgie
Protection of Free Trade, 1886

6
1 ÚVOD

Mezinárodní obchod je již od počátku svého vzniku velmi diskutovaným

tématem, skloňovaným snad ve všech úrovních lidské společnosti. Je to jev, který
provází lidstvo po celou dobu jeho existence a společně s ním tvoří i jeho historii, jev,
který po tisíciletí dokázal zajistit lidstvu obživu či vzájemnou spolupráci mezi národy a
později jednotlivými státy. Byl však i příčinou mnoha obchodních válek a sporů, často
potlačován a kritizován. Dnes, v 21. století, notně poučeni z bohaté historie, jsme za něj
vděčni a pracujeme na jeho nerušeném rozkvětu. Jeho důležitost potvrzuje i skutečnost,
že snad není země, která by neměla v rámci své politiky i tu obchodní složku, neb
mnohdy je právě ona silným nástrojem, který dává oné zemi možnost prosadit se mezi
ostatními. Otázka mezinárodního obchodu, jeho omezování či naopak liberalizace je
jistě již notně popsána a rozpracována, není však dosud zcela zodpovězena, neboť se
neustále vyvíjí a obohacují ji pořád nové a nové skutečnosti a otazníky, na které je třeba
odpovědět. A právě proto se stala tématem mé práce.
Jde o velice rozsáhlou problematiku, kterou nelze zcela vyčerpat v intencích
jediné práce, proto jsem se zaměřila jen na některé aspekty, které však se sebou notně
souvisí a jejich objasnění je pro další úvahy o mezinárodním obchodě nepostradatelné.
Účelem této práce je tedy popsat a vysvětlit podstatu, vývoj a příčiny mezinárodního
obchodu, uchopit tuto problematiku z obou stran možných pohledů, očima liberalisty i
ochranáře. Vystihnout jeho důležitost a nenahraditelnost, jakož i analyzovat dovolené
ochranné prostředky, které jsou dány jednotlivým státům k dispozici, aby mohly
vzájemný obchod regulovat. Pro tuto regulaci jsou však stanoveny velice přísné
podmínky obsažené ve velkém množství předpisů od úrovně systému práva WTO, přes
směrnice a nařízení ES, až po národní úpravy. Jedině budou-li tyto předpisy vytvářet
harmonický soubor norem, lze je považovat za účinný nástroj obchodní politiky,
nezbytná je i jejich právní vynutitelnost před soudy.
Otázka je o to zajímavější, neboť, jak již bylo řečeno, zákonné překážky
obchodu nejsou upraveny jen na národní úrovni, naopak jsou předmětem úpravy
v globálním měřítku zahrnujícím cca 150 členských států Světové obchodní organizace

7
dopadající i na společnou obchodní politiku ES, jako svého právoplatného člena se
všemi právy a povinnostmi ze členství vyplývajícími.
Tato práce je rozčleněna do tří hlavních částí. V prvé části nazvané „Právní
regulace mezinárodního obchodu“, jsou nejprve vymezeny stěžejní pojmy a posléze
popsán vývoj mezinárodního obchodu ve světle ekonomických koncepcí. Je zde možné
sledovat, jak jednotlivé ekonomické teorie a názory ovlivňovaly jednak míru používání
ochranných opatření či prosazování liberalismu, či veřejný názor společnosti.
Představitelé jednotlivých ekonomických škol zde mohou vystupovat jako válčící strany
v boji “Liberalismus versus ochranářství“. Zmíněn je i přehled prostředků, které se
používají k provádění obchodní politiky, tyto jsou zde záměrně uvedeny již na samém
začátku práce, pro čtenářovu lepší orientaci v dané problematice a následném textu.
Dále je zde popsán institucionální vývoj v oblasti mezinárodního obchodu od
bilaterálních smluv, uzavřených v druhé polovině 19. století, po konec II. Světové
války a následný vývoj, kdy vznikla Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT
1947), přes Brettonwoodské dohody, až k Uruguayskému kolu mnohostranných
obchodních jednání a jeho institucionálního dopadu v podobě vzniku tolik očekávané
Světové obchodní organizace (WTO). Je zde zmíněn i současný systém práva WTO.
Tuto část uzavírá podkapitola nazvaná „Ostatní mezinárodní organizace“, které zmiňuje
existenci i jiných důležitých organizací působících na poli mezinárodního obchodu,
kterým se práce nemůže podrobněji věnovat dále.
Druhá část s názvem „Analýza základních ustanovení GATT 1994 a
navazujících mnohostranných dohod, výsledky Uruguayského kola a jejich vliv na
mezinárodní obchod“, má za úkol nastínit okolnosti vedoucí k uskutečnění
Uruguayského kola, jeho cíle a výsledky v podobě revizí již existujících smluv či
vzniku mnohostranných smluv nových. Dále je zde analyzována GATT 1994 a její
jednotlivá ustanovení zajišťující liberalizaci mezinárodního obchodu, jakož i výjimky
z nich. Stěžejní úloha je připsána Všeobecné doložce nejvyšších výhod a Národnímu
zacházení, otázce cel a kvantitativních restrikcí. Na analýzu GATT 1994 navazuje
analýza vybraných mnohostranných úmluv, které jsou součástí přílohy 1 A.
V části třetí nazvané „Nástroje obchodní politiky ES týkající se ochranných
opatření“, je charakterizována obchodní politika ES a její nástroje používané ať už
v rámci Jednotného vnitřního trhu či Společné obchodní politiky vůči třetím zemím, kde

8
je použito dělení nástrojů na autonomní a smluvní. Je zmíněn i základní kámen společné
obchodní politiky ES v podobě celní unie a s ní spojených celních tarifů. Pro komplexní
představu je zde okrajově popsána i evropská myšlenka integrace, pravomoci ES a
členských států, jakož i jejich právní postavení jako součástí ES. Zvláštní pozornost je
věnována přesunu pravomocí na ES dle článku 133 SES.

Základní otázky, na než se v této práci pokusím najít odpověď, lze s ohledem na
jednotlivé části shrnout takto:
• Proč liberalizace a ne ochranářství?
• Co přinesl vznik WTO a proč tato organizace došla k závěru, že liberalizace je
nezbytná?
• Jaká je současná filozofie mezinárodního obchodu?
• Jaké principy ovládají fungování mezinárodního obchodu?
• Co tvoří podstatu současné právní úpravy mezinárodního obchodu?

Při zkoumání této problematiky jsem použila analýzu jednotlivých právních

předpisů a komparaci názorů autorů, kteří se k tomuto tématu již v minulosti vyjádřili,
v neposlední řadě pak byla užita i metoda historická.
Jak již poukázal i Henry Kissinger, téměř jakoby podle nějakého přírodního zákona
se v každém století objeví země, která má moc a která projeví vůli a intelektuální a
mravní sílu k přetvoření celého mezinárodního systému tak, aby odpovídal jejím
hodnotám. Jsem přesvědčena, že se jedná zejména o hodnoty ekonomické.

9
2 PRÁVNÍ REGULACE MEZINÁRODNÍHO
OBCHODU
2.1 Liberalizace versus ochranářství ve světle ekonomických
koncepcí
Vymezení samotných pojmů liberalizace a ochranářství

Chceme-li vymezit výše zmíněné pojmy představme si dva protipóly a vytyčme

mezi nimi dlouhou přímku. Pak si pod jedním protipólem představme země uplatňující
liberalizaci mezinárodního obchodu, na druhém protipólu se budou nacházet země
vyznačující se ochranářstvím, ona přímka bude znázorňovat dlouhou a složitou cestu od
jednoho pólu k druhému, kdy na jednom konci se minimum ochranářských opatření a
podpora rozvoje mezinárodního obchodu bude pozvolna měnit v hustou a spletinou síť
zábran obchodování se zahraničím až po úplnou autarkii neboli soběstačnost.
Liberalismus mezinárodního obchodu znamená volný obchod mezi zeměmi, kdy
tyto obchodují více či méně bez omezení, dochází k odbourávání cel a podpory
obchodních styků a další spolupráce, mnohdy zaštítěné institucionálně1.
K protekcionismu vlastních trhů a výrobků může docházet pouze v povolené míře,
většinou smluvně upravené. Zastánci liberalismu v něm vidí předpoklad pro úspěšné
fungování mezinárodního obchodu, a tomu pak přikládají nemalý význam pro vlastní
rozvoj daného státu. Rozlišují tři základní funkce mezinárodního obchodu pro stát:
1) transformační:
- mezinárodní obchod mění věcnou skladbu souhrnné produkce před
jejím užitím
2) srovnávací:
- umožňuje srovnání úrovně a sortimentu produktů domácích
s produkty zahraničními
3) informační:
- mezinárodní obchod přináší důležité informace o zahraničních
výrobcích a službách

1
Jak tomu výstižně napovídá i název samostatné kapitoly: Mezinárodní obchodní organizace jako
nástroje liberalizace světového obchodu. Balaš, V., Šturma, P. Kurs mezinárodního ekonomického práva.
Praha:C.H.Beck, 1997, s. 93.

10
 V současné době je liberalistický přistup k provádění mezinárodního obchodu
uplatňován v drtivé většině obchodních transakcí mezi státy, jako příklad lze uvést
obchodování mezi zeměmi ES.
Ochranářství neboli protekcionismus, jehož nejčistší formou je autarkie
vymezuje Samuelson2 jako jakékoli opatření přijaté danou zemí k ochraně domácích
odvětví před dovozy ( nejčastěji clo nebo kvóta uvalená na tyto dovozy). K této
souvislosti lze ještě uvést jeho definici uzavřené ekonomiky, jakožto takové, která nic
nedováží ani nevyváží. Tudíž je pro ni charakteristická soběstačnost a veškeré obchodní
transakce probíhají jen uvnitř jednoho státu. Jedná se vlastně o samovolnou izolaci
charakterizující neexistenci obchodních a diplomatických vztahů s vládami a
mezinárodními organizacemi. Opakem je otevřená ekonomika (open ekonomy)3, která
se zabývá obchodováním (tj. dovozy a vývozy) se statky a kapitálem s jinými zeměmi.
K zemím blížícím se k úplné autarkii řadíme např. Kubu či Severní Koreu, tyto státy
přistoupily na politiku silného ochranářství svého trhu a izolaci před vnějším
obchodním světem pro své politické důvody.
Dle názoru některých autorů4 je liberalizace světového obchodu základní
podmínkou realizace výměny zboží, dále zvyšuje v dlouhodobém pohledu životní
úroveň na rozdíl od protekcionismu, který ji redukuje. K tomuto názoru se plně
přikláním. Švarcová označuje protekcionalismus v mezinárodním obchodě přímo za jev
nezdravý, což si dle jejího názoru uvědomily i státy, když v roce 1947 daly vzniknout
GATT 1947 (General Agreement on Tariffs and Trade). Autorka píše o GATT 1947

2
Samuelson A. P., Nordhaus D. W. Ekonomie. Praha : Svoboda, 1995, s. 976 – 977.
3
Pro sledování míry otevřenosti ekonomiky se používá relace vývozu a dovozu nebo obratu
k makroekonomickým agregátům. Empirické výzkumy dokazují obecné tendence k míře zapojení do
zahraničního obchodu v závislosti na typu ekonomiky daného státu, která bývá větší u systému tržní
ekonomiky, než-li u ekonomiky centrálně řízené státem. V tržním procesu se prosazuje zákon
komparativních výhod, který umožňuje i těm nejslabším státům specializovat se a výhodně směňovat.
Výše uvedenému odpovídala i situace na území bývalého Československa v období tzv. státního
monopolu zahraničního obchodu, ve kterém stát prostřednictvím svých státních orgánů řídil direktivními
zásahy veškeré vztahy vznikající při uskutečňování obchodních a hospodářských styků se zahraničím.
Výslovně určoval, co a kam se bude vyvážet a dovážet, v jakém množství a za jakou cenu. Tyto obchodní
transakce mohly realizovat pouze pro tento účel zřízené organizace zahraničního obchodu. Do roku 1990
byla možnost, aby se do těchto vztahů zapojily také fyzické osoby, vyloučena. Více viz: Kučera, Z. a kol.
Úvod do práva mezinárodního obchodu, 1. vydání. Pelhřimov: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,
2003, s. 89 an. Později, při probíhání ekonomické transformace, se v tomto kroku držela Česká republika
hlavních myšlenek Washingtonské smlouvy. Srovnej.: Klvačová, E. a spol. Czech Experience of
Economic Transition and EU Accession Processes, 1. vydání. Praha: Professional Publishing, 2005, s. 94
an.
4
Rozehnalová N., Týč V. Vnější obchodní vztahy EU. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 12 - 13.

11
jako o mezinárodní organizaci, což považuji za chybné, neboť se jednalo pouze o
smlouvu bez institucionálního zaštítění.5

2.2 Vývoj ekonomických teorií, které ovlivnily chování států a

jejich postoj k mezinárodnímu obchodu v podobě liberalismu
či ochranářství

Vymezení pojmu mezinárodní obchod

Dříve než zde nastíním vývoj hlavních myšlenkových toků a jejich dopadů na
mezinárodní obchod, je nutné vymezit tento samotný pojem.
Mezinárodní obchod se jako termín používá výhradně pro směnu probíhající mezi
subjekty, které pro tyto účely jako subjekty z rozdílných států označují různé právní
normy, navzdory jeho doslovné interpretaci, která svádí uvažovat o tomto pojmu jako o
obchodu mezi národy. Jedná se tedy o směnné transakce uskutečňované přes hranice
národních ekonomik jako jedné z forem mezinárodních vztahů. Jejich příčiny můžeme
spatřovat ve více faktorech, z nichž nejdůležitější jsou:
1) přírodní a klimatické podmínky
2) možnost realizovat absolutní či komparativní výhody
3) odlišná preference spotřebitelů v různých zemích
4) mezinárodní dělba práce a s tím související specializace každé země na produkci
určitých statků, služeb atd.
5) neschopnost země jako výrobce uspokojit všechny požadavky svých obyvatel

Zahraniční obchod má i své ukazatele vypovídající o jeho úrovni v podobě

kilogramové ceny, závislosti země na zahraničním obchodu a otevřenosti ekonomiky.

5
Švarcová, J. Ekonomie: stručný přehled. Zlín: CEED, 2002, s. 45.

12
Od merkantilismu po současnost

S vědomím důležitosti a přínosu starověkých a středověkých teorií, dovolím si

začít svou exkurzi časem stoletím 15., i když se ekonomické myšlení a důležité otázky
obchodu formovaly již od antické éry za života Xenofona6, Platóna či Aristotela a
mnoha dalších, na něž navazovaly poznatky myslitelů starého Říma, přes středověké
badatele až po současné osobnosti světové ekonomie.
V 15. století v Evropě převládl merkantilismus, který představoval zásadní obrat
ve vývoji dosavadního ekonomického myšlení. Svou roli sehrál tím, že vydělil
ekonomické myšlení z etického kodexu, ve kterém se pohybovalo díky Aristotelovu a
Akvinského myšlenkovému vlivu7. Jeho představitelé považovali za nutné kupovat
méně zahraničního zboží než kolik činil vývoz z dané země. Jejich nejdůležitější názory
lze shrnout do následujících hesel: stát má zasahovat do provádění obchodu, je
prospěšné hromadit ve státě bohatství, dovoz cizího zboží lze omezit cly,je třeba
zabránit či omezit dovoz spotřebního, zejména luxusního zboží. V zásadě na
merkantilismus či colbertismus8 nelze nahlížet jako na odsuzující mezinárodní obchod,
jeho zásady a cíle jej však značně znemožňovaly. V zahraničním obchodě spatřovali
merkantilisté sféru umožňující růst bohatství země, podporovali ho však pouze jedním
směrem, a to šlo-li o vývoz průmyslového zboží či zpracovaných zemědělských
výrobků.9 V merkantilistickém přístupu byl tedy stát tvůrcem hospodářského systému
s širokými pravomocemi zasahovat do něj. Na přelomu 17. a 18. století se začal
prosazovat názor, že hospodářství je přirozený systém ovládaný svými vlastními
zákonitostmi a nejlepší hospodářskou politikou je tedy nevměšování se státu do
hospodářství10. Do ekonomického myšlení tak vstoupila idea hospodářského liberalismu
s úsilím objasnit zákonitosti fungování tržního hospodářství.
Ekonomie se postupně vydělila v samostatnou vědu, kdy se jejím prvním
směrem stala klasická škola politické ekonomie mající své kořeny v Anglii. Samuelson
definuje tento směr jako Klasickou ekonomii (Classical economics), kterou
charakterizuje jako vládnoucí školu ekonomického myšlení do vzniku Keynesova díla11.
6
Pro Xenofona byl charakteristický liberálnější přístup k obchodu.
7
Fuchs, K., Lisý, J. Dějiny ekonomických teorií pro právníky. Brno: MU, 2002, s. 21.
8
Dle Francouze Jeana-Babtista Colberta, od jehož jména je odvozen francouzský merkantilismus.
9
Blažek, J. Základy ekonomie.Brno: MU, 1996, s. 20 a násl.
10
Ve Francii se tato myšlenka nazývala „laissez faire“, v Anglii proslula pod „free trade“.
11
Samuelson, A. P., Nordhaus, D. W. Ekonomie. Praha: Svoboda, 1995, s. 971.

13
Tuto školu založil roku 1776 Adam Smith, kdy mezi jeho následovníky patřily David
Ricardo, Thomas Malthus či John Stuard Mill. Je nepochybné, že názory a myšlenkové
proudy právě těchto světových osobností ovlivnily významně budoucí vývoj
mezinárodního obchodu a otevřely prostor pro postupné uplatňování liberalismu.
Příznivci klasické školy považovali za základní příčiny světového obchodu mezinárodní
dělbu práce a z ní vyplývající specializaci každé země na určité statky a služby.
Podporovali směnu, neboť ta umožňovala zvýšení výroby tím, že dovolila výrobcům,
aby se specializovali. Směna a specializace na základě absolutních výhod se uplatňuje
právě v mezinárodním obchodě.
Základem specializace zemí a jejich zapojení do světového obchodu je teorie
komparativních výhod (Komparative advantage), která nahradila starší teorii
absolutních výhod (Absolute advantage). Absolutní výhodou se rozumí schopnost určité
země vyrábět některé výrobky s nižšími náklady než jiné země. Principem je vlastnictví
výrobních faktorů, které je rozděleno na určitý počet výrobků a každá země disponuje
s jejich omezeným množstvím (surovinové bohatství, klima, poloha, přírodní podmínky,
kvalifikace, tradice, zručnost, povahové rysy obyvatelstva). Jedná se o historicky
nejstarší teoretické zdůvodnění možnosti mezinárodní směny Adamem Smithem12. Tuto
teorii překonal David Ricardo13, který formuloval teorii komparativních výhod, která
podmiňuje výměnu zboží v mezinárodním obchodě14. Rozhodující jsou tzv. relativní
výhody, kdy země budou vyvážet výrobky a služby, při jejichž produkci mají relativní
výhodu a budou dovážet výrobky a služby, při jejichž produkci mají relativní nevýhodu.
Dle Samuelsona zákon komparativních výhod říká, že daná země by se měla
specializovat na výrobu a vývoz takových komodit, jež je schopna vyrábět s relativně
nižšími náklady, a že by měla dovážet ty statky, které vyrábí s relativně vyššími
náklady. Strukturu obchodu by tedy měla určovat komparativní výhoda a nikoli výhoda
12
Smithova kniha Pojednání o podstatě a původu bohatství národů završila nový přístup k hospodářství,
jenž se v Anglii formoval celých 100 let, zde se také terčem jeho kritiky stala politická doktrína
merkantilismu. Smith ve svém díle navazuje na názory např. W. Pettyho, J. Locka, D. Huma a na některé
myšlenky francouzských fyziokratů, odtud vychází i jeho koncepce „neviditelné ruky trhu.“
13
Ve svém díle Zásady politické ekonomie a zdanění z r. 1817 Ricardo použil právě princip
komparativních výhod pro svou obhajobu svobody mezinárodního obchodu. Dospěl k důležitému
poznatku, že specializace a směna na základně komparativních výhod zvětšuje sama o sobě produkční
schopnosti, aniž by se musel zvětšit kapitál, práce nebo jiné výrobní faktory.
14
I když standardní verze historie ekonomického myšlení přisuzuje objev komparativních výhod
Ricardovi, přesněji řečeno spočívá jeho zásluha v tom, že koncept komparativních výhod dále
rozpracoval a prosadil. Skutečným otcem této teorie byl však důstojník Královského námořnictva Robert
Torrens, který jeho podstatu popsal v roce 1808 ve svém díle The Economists Refuted viz. Šťastný, D.
Mezinárodní obchod: Teorie a politika. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2004, s. 22.

14
absolutní. Dle Holmana15 se žádná země, dokonce ani ta nejzaostalejší , nemusí obávat,
že by byla vyřazena z mezinárodního obchodu jen proto, že není v ničem absolutně
lepší. Vždy se najdou zboží nebo služby, v nichž má komparativní výhodu a které od ní
vyspělejší země budou rády dovážet.
Poněkud jiná byla situace v Německu. Éra od 40. let devatenáctého století až do
30. let století dvacátého patřila učení německé historické školy16. Na tomto místě je
důležité zmínit jméno představitele opozice vůči anglo-francouzským učením klasické
školy Friedricha Lista17, který vycházel z přesvědčení, že anglická klasická politická
ekonomie vyhovuje pouze Anglii. Proti jejímu kosmopolitismu a otevřenosti
k liberalismu vyzvedl ideu národní ekonomie, neboť podle jeho názoru všeobecná
ekonomická teorie neexistuje. Bojoval také za celní sjednocení německého trhu a
zavedení výchovných cel, což plně vyplývalo z jeho přesvědčení, že svobodný
mezinárodní obchod působí příznivě na Anglii, zatímco má nepříznivý vliv na rozvoj
německého národního průmyslu, který byl v tomto období stále na nízkém stupni
rozvoje. Jako ochranu před konkurencí vyspělejších zemí navrhoval dočasné
ochranářství, tzv. výchovný protekcionismus.
Němečtí ekonomové této doby nejen souhlasili se zásahy státu do
hospodářských procesů, ale toto zasahování rovněž podporovali. Anglické klasické
autory kritizovali především pro jejich snahu o universalismus, neboť dle jejich mínění
není možno uplatňovat stejné zákony v libovolném čase a libovolné zemi, nýbrž je
nutno je přizpůsobovat místu a času
Dalším směrem formujícím se ve dvacátém století, přesněji řečeno ve druhé
polovině 30. let, bylo Keynesiánství, postavené na osobnosti anglického ekonoma Johna
Maynarda Keynese18. Klíčovým bodem Keynesova systému se stal problém stimulace
poptávky, kdy podává teoretické zdůvodnění nutnosti státních zásahů směřujících
k vyšší úrovni koupěschopné poptávky. Kriticky se vyjadřoval k rozsahu válečných
reparací uvalených na Německo po první světové válce vítěznými mocnostmi, kdy
prognostikova ekonomický rozvrat a politickou destabilizaci Německa v důsledku

15
Holman, R. Ekonomie. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 111
16
Fuchs, K., Lisý, J. Dějiny ekonomických teorií pro právníky. Brno: MU, 2002, s. 80.
17
Friedrich List žil v letech 1798 – 1848, kdy ovlivnil vývoj světového obchodu svými
protekcionistickými teoriemi.
18
Jeho dílo Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, vydané v roce 1936, představuje reakci na
důsledky hospodářské krize z let 1929-1933, je též průlomem do neoklasicismu. Někteří autoři označují
dokonce 40. léta dvacátého století jako keynesiánskou revoluci.

15
velikosti těchto reparací19. Myšlenky Keynese zdůrazňující zejména národní
soběstačnost, která měla chránit USA před vlivy vnějších ekonomických změn, vedly
téměř až k jejich politické izolaci20. Nadměrná výše dovozních cel byla známým faktem
politiky USA. V jistém smyslu bylo nejtvrdším napadením dosavadních tradic
Keynesovo zavržení doktríny, že cla musí být nutně škodlivá pro zemi, která je ukládá.
Poukazoval na fakt, že clo přesouvá poptávku od zahraničních výrobků k výrobkům
tuzemským, a tím zvyšuje zaměstnanost v domácích odvětvích21.
Po druhé světové válce se keynesiánství stalo hlavním proudem ekonomického
myšlení, po hluboké vnitřní diferenciaci se jeho vedoucí složkou stalo neokeynesiánství,
které proniklo až do USA, představováno například Paulem Antony Samuelsonem.

Závěr učiněný po zhodnocení jednotlivých ekonomických teorii

Je více než zřejmé, že jednotlivé proudy ekonomických teorií ovlivnily vývoj

mezinárodního obchodu. Světové společenství států, jehož velikost se z počtu 49
v podvečer Vídeňského kongresu rozrostla na současných přibližně 200 států je
různorodé, což má dopad i na myšlenkové pochody a názory ekonomických osobností
rozdílně geograficky a kulturně alokovaných, žijících v odlišných společenských
podmínkách, zemích či kontinentech. Merkantilisté nebyli zásadními odpůrci
liberalizace mezinárodního obchodu, jejich nástroje a cíle však měli značně
protekcionářský charakter, což se projevilo ve značném okleštění liberálního základu.
Klasická škola politické ekonomie již svou doktrínou absolutních a komparativních
výhod, dělbou práce a specializace značně přispěla k pochopení prospěšnosti
mezinárodní směny jako garance blahobytu společnosti a otevřela tak dveře
k liberalismu. Naopak německá historická škola kritizovala myšlenky školy klasické a
snažila se dokázat, že liberalizace mezinárodního obchodu může sice prospívat Anglii,
Německo však jí může strádat. Podobně se i keynesiánství snažilo „ochránit“ USA před

19
Svůj názor rozebral v knize Economic Consequences of Peace.
20
Rozehnalová, N., Týč, V. Vnější obchodní vztahy evropské unie. Brno: MU, 2006, s. 9.
21
Je ale nutno podotknout, že i Keynesovy myšlenky a názory se časem vyvíjely a měnily. Později totiž
ve své knize Obecná teorie napsal: „Předpokládat, že by cla mohla vyléčit nezaměstnanost, znamená
dopustit se ochranářského omylu v nejhrubší a nejméně promyšlené formě“. Viz.: Robinson, J.
Ekonomická filozofie, 1. vydání. Praha: Professional Publishing, 2001, s. 65 – 67.

16
škodlivými ekonomickými vlivy ze zahraničí, kdy mnohdy tyto snahy vyústily až
v ekonomickou izolaci.
Můj názor na danou problematiku podporuje spíše liberalizaci mezinárodního
obchodu. V historii jsme měli mnoho možností přesvědčit se o její prospěšnosti pro
rozvoj ekonomiky států a blaho národů. Jen efektivní spoluprácí, výměnou informací a
obchodováním přes hranice se země ze stavu stagnace může začít progresivně vyvíjet.
Na otázku protekcionismu říkám ano, ale jen ve velmi omezené míře, bez svévolného
diskriminačního používání. Ideálním zajištěním takového přístupu je úprava možných
ochranných opatření smluvní formou.

Argumenty pro a proti liberalismu a ochranářství

Liberalismus a ochranářství jsou dva rozdílné postoje k úpravě vztahů

v mezinárodním obchodě, které mohou stát buď zcela proti sobě, nebo se prolínat a
doplňovat. Jako příklad lze uvést obchodní liberální politiku státu doplňovanou
povolenými smluvně sjednanými ochranářskými prostředky, které nebrání rozvoji
světového obchodu, pouze ho korigují a dávají mu určitý žádoucí směr. Teorie dělí
ochranářská opatření na dovolená a nedovolená. Avšak hranice mezi nimi může být
velice pomíjivá. Položme si tedy základní otázku, kterou se ve své knize Ekonomie
zabývá i Samuelson22:

Lze ryze protekcionistický postoj považovat za rozumnou hospodářskou politiku?

Názory ekonomů jsou spíše záporné, neboť došly k poznání, že mezinárodní

obchod pomáhá vzájemně prospěšné dělbě práce mezi národy a že volný a otevřený
obchod každé zemi napomáhá zvyšovat její výrobní a spotřební možnosti, čímž zvyšuje
životní úroveň ve světě.
Velké množství lidí však ani dnes nesouhlasí s argumenty ekonomů a jsou
přesvědčeni, že ochrana domácího průmyslu před cizí konkurencí je nezbytná. Jako
příklad z historie lze uvést vývoj v USA v 80. letech dvacátého století. I přesto, že teorie
komparativních výhod dokázala, jaký prospěch mohou mít země ze specializace a

22
Saumuelson, A.P., Nordhaus, D.W. Ekonomie. Praha: Svoboda, 1995, s. 920 a násl.

17
mezinárodní dělby práce, bylo zákonodárství USA obléháno nátlakovými skupinami,
které volaly po ochranných opatřeních v podobě cel a kvót. Kongres a prezident ve
Spojených státech tehdy bojovali o přijetí zákonů na ochranu domácí výroby před
levnými dovozy z jiných průmyslových zemí. I v dnešní době jsou ochranná opatření
realitou současného systému mezinárodního obchodování. Téměř všechny země světa
uplatňují nějakou tu formu obchodního ochranářství. Nejčastěji se setkáváme
s dovozními cly či kvótami, mnoho vlád však uplatňuje i méně průhledné formy
ochranářství, jako jsou různé zdravotní, ekologické, hygienické, technické, bezpečnostní
a jiné požadavky na dovážené zboží23.
V krátkodobém intervalu mohou tyto opatření přinést pro jejich původce určité
výhody či mohou pomoci vyřešit problém v sociální oblasti. Důvody pro jejich
obhajobu jsou nejrůznějšího charakteru od důvodů racionálních, ekonomických až po
argumenty neekonomické či argumenty sledující jiné cíle. Jisté neekonomické
argumenty například hlásají, že je potřeba obětovat hospodářský blahobyt podpoře
jiných společenských cílů. Dále se můžeme setkat s argumenty, které jsou
z ekonomického hlediska mylné, některé na první pohled, jiné až po důkladném
ekonomickém přezkoumání.
Proč je stále obchodní ochranářství v celém světě stále tak oblíbené a rozšířené?
Společnost dosud ovlivňují některé mýty, pro které se vyvinuly následující argumenty.
Argumenty pro obhajobu protekcionismu mezinárodního obchodu můžeme
tedy shrnout do následujících skupin:
1) Argumenty sledující neekonomické cíle:
• národní tradice
Zde zastánci protekcionismu tvrdí, že národní tradice je třeba uchránit před cizí
konkurencí. Takto je dle nich potřeba chránit například vědecký potenciál země, který
by bez případné ochrany mohl zaniknout. V této oblasti se zejména cla posuzují jako
součást ochranné sociální strategie k zachování farem, kultury měst či staleté tradice
švýcarské hodinářské výroby. V moderním světe jsou však v této oblasti ekonomy
podporovány subvence před možností uvalení cel. Subvence znamená, že se osobě nebo
podniku za požadovanou službu či výrobek přímo zaplatí.

23
Příkladem může být vyžadování ekologických certifikátů na dovážené květiny do Holandska, o nichž
rozhodují paradoxně domácí pěstitelé květin.

18
 Například, chce-li si Česká republika udržet tradiční výrobu broušeného skla,
může výrobcům poskytnout nízko zúročené neboli subvencované půjčky. Dosahování
neekonomických cílů pomocí ekonomického protekcionismu je však často neefektivní a
nákladné.
2) Argumenty opírající se o překonané teorie:
• merkantilismus
Merkantilisté považovali zemi, která prodávala více statků než nakupovala za
šťastnou, neboť podle nich do země proudilo zlato jako úhrada za přebytek vývozu.
Základní problém však je, že merkantilistická argumentace zaměňuje prostředky a cíle
hospodářské činnosti. Hromadění zlata či peněz nezlepší životní úroveň v zemi. Většina
ekonomů proto dnes odsuzuje myšlenku, že zvýšení cel za účelem dosažení obchodního
přebytku zlepší ekonomický blahobyt země.
• cla pro určité zájmové skupiny
V každé zemi existují silná ekonomická lobby prosazující zájmy těch či oněch
zainteresovaných skupin. Tyto skupiny dokáží vyvinout velmi silný tlak například na
zákonodárce dané země a naplnit tak své potřeby24. Výrobci velmi dobře vědí, že jim
clo uvalené na výrobky dovážené ze zahraničí pomůže, ať je už jeho dopad na celkovou
produkci a spotřebu jakýkoliv. Těchto poměrů ve společnosti si byl velmi dobře vědom
i Adam Smith, když pronesl známou větu:
„Očekávat svobodu obchodu je stejně absurdní jako očekávat utopii.
Nepřekonatelný odpor jí kladou nejen předsudky veřejnosti, ale i soukromé zájmy
mnoha jednotlivců a ty jsou ještě mnohem nepřemožitelnější.“
V minulosti se hlasy potřebné pro schválení návrhů zákonů o clech získávaly
neskrývanými úplatky, dnes je situace odlišná jen v tom, že se úplatkářství děje
poněkud elegantnější formou například darů poskytovaných soukromými osobami na
volební kampaně politických stran. Celou situaci vystihuje fakt, že volný obchod
pomáhá každému, ale málo, zatímco celní ochrana pomáhá malému množství lidí, ale
hodně.
24
V létě roku 2000 hlasoval americký Kongres o návrhu vlády udělit Číně doložku nejvyšších výhod
v zahraničním obchodě, což znamenalo podstatnou liberalizaci ve vzájemném obchodě mezi oběma státy.
Očekávané hlasování rozdělilo americkou veřejnost na dva nepřátelské tábory. Proti liberalizaci obchodu
byly hlavně odbory, které varovaly před ztrátou domácích pracovních míst, zatímco banky,
telekomunikační a počítačové firmy, automobilky a farmáři se stavěli za udělení doložky nejvyšších
výhod, neboť se již spoléhali na to, až se jim otevře čínský trh. A tak začalo cílené lobbování, které
rozdělilo na dva tábory nakonec i Kongres.

19
 • Konkurence levné zahraniční práce
Dalším argumentem pro podporu ochranářských opatření, zvláště oblíbeným
mezi dělníky a pracujícím lidem je potřeba ochrany domácí pracovní síly 25. Zastánci
tohoto argumentu tvrdili, že domácí dělníci nejsou schopni soutěžit se statky
vyrobenými levnou prací v cizině. Výrobní náklady těchto statků byly díky levné
pracovní síle značně nižší a to se již na samém začátku promítlo do výsledných cen
statků, proto bylo nutné zatížit zahraniční statky cly, aby se cenový rozdíl vyrovnal či
alespoň značně snížil. Vadou tohoto argumentu však bylo, že zcela ignoroval základní
zásady komparativních výhod. Dle některých autorů26 měli například američtí dělníci
vyšší mzdy proto, že jsou v průměru o mnoho produktivnější než dělníci z Asie.
Odpověď na otázku správnosti tohoto argumentu nalezneme po analýze zásady
komparativních výhod, která říká, že země bude mít prospěch z obchodu, i když jsou
mzdy jejích dělníků o hodně vyšší než mzdy jejích obchodních partnerů. Dovozy
vytlačují z trhu ty domácí výrobce, kteří nejsou schopni konkurovat zahraničním
výrobcům, protože mají vysoké náklady na ceny. Následuje přesun domácích výrobních
faktorů do odvětví, v nichž mají výrobci komparativní výhodu. Tato odvětví pak
expandují a vytváří se prostor pro nová pracovní místa, tak dochází k nahrazování
ztracených pracovních míst z odvětví potlačovaných levnými dovozy, novými místy
v odvětvích, která expandují díky levným dovozům27.
• Odvetná cla neboli mýtus rovné konkurence
Tento argument zastánců ochranářství mezinárodního obchodu se řídí
jednoduchou myšlenkou: „ Jak vy nám, my vám.“ Takže v situaci, kdy jeden stát
zavede vůči druhému státu dovozní omezení nebo jiné diskriminační opatření, nezbývá
druhému státu nic jiného, než v sebeobraně použít tyto prostředky také a následovat
počínání státu prvního.
I když se tento argument zdá být smysluplný, není podložen ekonomickou
analýzou ani zkušenostmi z hospodářských dějin. Dá se snad použít jen jako výstraha

25
Příkladem může být i situace v České republice, která byla vystavena konkurenci levného polského
uhlí. Odbory horníků vyvíjely nátlak na vládu s tvrzením, že dovozy uhlí berou domácím dělníkům práci.
Vláda v obavě, aby se v uhelných oblastech nezvýšila nezaměstnanost, omezila dovoz polského uhlí
dovozními kvótami.
26
Samuelson, A. P., Nordhaus W. D. Ekonomie. Praha: Svoboda, 1995, s. 929.
27
Holman, R. Ekonomie. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 122 a násl.

20
budoucí možné situace hospodářských vztahů a odradit tak první zemi od úmyslu zavést
plánovaná omezení dovozu či použít jiné protekcionistické nástroje.
Historické studie však ukazují, že odvetná cla obvykle podnítí další země ke
zvýšení cel a jen málokdy se stávají účinným vyjednávacím trikem, který vede
k mnohostrannému snížení cel. Navíc toto počínání znevýhodní domácí spotřebitele,
kteří budou muset za dovážené zboží zaplatit více.
• Ulehčení od dovozu
Někdy se může stát, že domácí trh je zaplaven importovaným zbožím a tuzemští
výrobci si ztěžují na své nepříznivé postižení zahraniční konkurencí. Pak je nutné učinit
určitá ochranářská opatření, které umožní pročištění trhu od zahraničního zboží opět na
nějakou dobu dopředu. Například v USA většinu stížností prozkoumá Výbor pro
mezinárodní obchod a doporučí pak prezidentovi následující možná opatření vhodná
k realizaci28:
- udělení únikové doložky29
- protidumpingová cla30
- odveta za nekalé obchodní praktiky31
Přestože se zdá být argument ulehčení před dovozem celkem rozumný, ve
skutečnosti ale zcela popírá ekonomickou teorii komparativních výhod, neboť přece
každá země má z obchodu prospěch díky své specializaci, kdy se zříká určitých
činností, které přenechává jiné zemi a svoje zdroje přesune do odvětví, ve kterém má
komparativní výhodu.
3) Argumenty pro protekcionismus v dynamických podmínkách:
• argument směnných relací neboli „optimální clo“
Zde se setkáváme s názorem, že cla mohou posunout směnné relace ve prospěch
určité země. Směnné relace se označují jako poměr vývozních cen k cenám dovozním.
K jejich posunu na úkor zahraničí dochází tak, že se uvalením cla na dovozy sníží
světová cena dovozů a současně se zvýší ceny vývozů. Soubor cel, která maximalizuje
reálné domácí důchody se pak nazývá clem optimálním. S argumentem směnných relací
již před více než 150 lety vystoupil John Stuart Mill. Jiní ekonomové hlásali, že

28
Samuelson, P.A., Nordhaus W.D. Ekonomie. Praha: Svoboda,1995, s. 292.
29
Ta umožňuje dočasné ulehčení od dovozů pomocí cel, kvót, jiných omezení.
30
Ta se používají v případech, je-li dovážené zboží záměrně prodáváno pod jeho výrobní cenou.
31
Tyto se uplatňují, když jeden stát diskriminuje obchod druhého státu.

21
svobodný obchod vede v dlouhodobém období vždy k tomu, že se směnné relace mění
v neprospěch rozvojových zemí32.
• Cla pro nezletilá odvětví (infant industry arguments)
Někteří ekonomové33 navrhovali podporu růstu výroby tak, že by se mladým
odvětvím poskytla ochrana před cizí konkurencí. Tato ochrana by se měla uplatňovat za
situace, kdy má stát zájem na podpoře nově vytvořeného odvětví, ze kterého by země
mohla mít komparativní výhodu, kdyby byl umožněn jeho rozvoj.34
Toto nezletilé odvětví by však samo o sobě nebylo schopné přežít počáteční
období svého rozvoje, kdyby nebylo náležitě ochráněno před dravou mezinárodní
konkurencí. Kdyby se mu poskytla dočasná záštita, mohlo by časem dozrát a
vypracovat se na úroveň ostatních vyspělých odvětví. Teprve až se tak stane, mohla by
země otevřít své trhy volnému obchodu. Bez těchto opatření by nezletilé odvětví nikdy
nedospělo35.
• Cla jako nástroj ochrany zaměstnanosti
Na základě výše uvedeného vzniká otázka, zda protekcionalismus dovede vytvářet nové
pracovní příležitosti. Stane se tak jednoduše tím, že clo zvýší cenu dovozů, a tím
přesune poptávku k domácí výrobě. Zvýší-li se domácí poptávka, budou firmy najímat
více pracovníků na nová pracovní místa, aby tito byli schopni uspokojit požadavky
poptávky, čímž se sníží nezaměstnanost.
Přestože hospodářský protekcionismus může zvyšovat zaměstnanost, není však
ideálním a účinným programem k dosažení vysoké zaměstnanosti či stabilních cen,
neboť nezaměstnanost lze efektivně snížit i jinak než pomocí ochrany před dovozem.
Zde jako vhodný ekvivalent působí správné použití monetární a fiskální politiky.
• Vnější nerovnováha a zadluženost
Neméně často používaným trumfem mezi argumenty ve prospěch
protekcionistických opatření, hraných především politiky, se stalo poukazování na tzv.
vnější nerovnováhu, v literatuře označovanou jako nevyrovnanost platební bilance. Je
však zcela běžným jevem, že obchod každého státu je v nerovnováze, vzhledem
k jednotlivým komoditám a zemím. Platební bilance je zjednodušeně řečeno statistickou
32
Tato teorie je v historii označována za Prebish-Singerovu tezi, podle jejích původců Raúla Prebishe a
Hanse Singera.
33
Toto opatření doporučoval již Alexander Hamilton ve své práci Report on Manufactures z roku 1791.
34
Tento názor sdíleli i John Stuart Mill či Alfred Marshall.
35
Pro srovnání: Taussig, F., W. Principles of Economics. New York: Macmillan Co, 1916, s. 527.

22
evidencí finančních transakcí přecházejících přes hranice, sestavovaná za určité období
a označit její nevyrovnanost za negativní jev rozhodně nelze v oblasti pozitivní
ekonomie učinit. Výsledná podoba tohoto agregátu je tvořena rozhodnutími jednotlivců
ohledně způsobu, jak se svým majetkem hospodařit. Vzhledem k tomu, že se jedná o
důsledek dobrovolných směn, musí být výsledný stav, ať už je jakýkoliv, pro každého
jedince tvořícího tento agregát příznivý36.

Jaké je tedy východisko pro zahraniční obchod po zhodnocení jednotlivých

argumentů?

Obchodní ochranářství neprospívá spotřebitelům, ale může prospívat domácím

výrobcům, kteří trpí konkurencí levnějších zahraničních dovozů, a tak vzniká silná
zájmová skupina domácích výrobců, která ochotně naslouchá mýtům obchodního
ochranářství. Většina z výše uvedených argumentů podporujících ochranářství
mezinárodního obchodu, jsou již skutečně přežitkem a v dnešním moderním
ekonomickém světě nemohou nalézt oporu.
Státy by měly usilovat o růst blahobytu a bohatství, jež se bude pozitivně
projevovat i na životní úrovni jejich obyvatel. Je důležité připomenout, že bohatství
nemůže být měřeno množstvím vyrobených statků nýbrž právě uspokojením z nich a
právě směna obohacuje oba směňující, neboť každý z nich je na tom po směně lépe než
před směnou.
Je nutno poukázat na rozdílné zájmy rozvojových a rozvinutých zemí. Obě
tyto skupiny mají často protichůdné požadavky. Dovoz z rozvojových zemí, kde je
levná pracovní síla může narušit ekonomickou rovnováhu zemí rozvinutých (vyspělých)
v podobě přehlcení trhu výrobky s nízkými cenami a následné nemožnosti konkurence
domácích výrobců. Za daných okolností můžeme sledovat snahu rozvojových zemí o co
největší liberalizaci mezinárodního obchodu a naopak snahu vyspělých zemí chránit
svůj domácí trh. Projevem této snahy může být sjednání co nejdelšího přechodného

36
K této situaci se své knize Ekonomický styl myšlení vyjádřil i Paul Heyne: „Prohlásit, že platební
bilance státu je v nerovnováze, skutečně znamená, že došlo k něčemu nežádoucímu. Ale z hlediska koho
bylo takové prohlášení učiněno? Cožpak dovozci nechtěli koupit, co koupili? Cožpak banky nechtěly
půjčit, co půjčily? Cožpak vlády, společnosti a jednotlivci nechtěli poskytnout dary a subvence, které
poslali do zahraničí? Kdo jsou ti, pro něž se výsledky mezinárodního obchodu ukázaly neslučitelné s tím,
co zamýšleli? Viz. Heyne, P. Ekonomický styl myšlení. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 1991,
s. 478.

23
období vedoucího k liberalizaci a sjednání výjimek, kdy se mohou použít ochranné
opatření.
Tuto skutečnost ve svém výroku skvěle vystihl výkonný ředitel Mezinárodního
měnového fondu Horst Kohler, když na jeho zasedání v roce 2000 v Praze prohlásil:

„ Pokud by se světové bariéry omezující obchod snížily na polovinu, přineslo by

to rozvojovým zemím 110 až 140 miliard dolarů ročně“37.

Ekonomie se někdy označuje jako věda o bohatství, která nám říká, co dělat,
abychom ho dokázali zvětšit. Mezi veřejností obvykle převládá názor, že bohatství se
může zvětšit pouze výrobou a bohatství roste v přímé úměrnosti s rostoucím množstvím
služeb a zboží. Pravdou ale je, že bohatství lze zvětšit i bez zvětšení výroby, a to
směnou. Ta může probíhat na území jednoho státu v prostoru uzavřeném státními
hranicemi, nebo může přecházet přes hranice jednotlivých států jako směna
mezinárodní. Měřítko, v jakém směna později označovaná za mezinárodní obchod
probíhá závisí právě na uplatňování liberálního či ochranářského přístupu
k mezinárodnímu obchodu. Směna významně ovlivňuje velikost cen za jednotlivé
výrobky a služby, kdy ceny domácích výrobců za podmínek otevřené ekonomiky musí
být konkurenceschopné cenám zahraničního zboží. Bohatství tedy není měřeno
množstvím výrobků, ale uspokojením z výrobků, které přináší právě možnost směny.
Směna zvyšuje i blahobyt obyvatelstva. Význam směny pro zvětšení bohatství a
blahobytu je ještě výraznější v těch případech, kdy se obyvatelstvo liší svými
preferencemi38. Směna však umožňuje i samotné zvýšení výroby tím, že dává výrobcům
šanci, aby se specializovali na ty výrobky a služby, ve kterých mají největší absolutní
výhody. To znamená, že se mohou specializovat na něco, v čem jsou lepší než ostatní. I
v případech, kdy mají výrobci ze země A absolutní výhodu ve všech činnostech a
výrobci ze země B jsou ve všem horší, existuje opodstatněný prostor pro specializaci a
směnu za uplatnění zásad komparativních výhod. V této situaci se výrobci ze země A
specializují na činnost, ve které jsou lepší než v ostatních činnostech a tyto přenechají
výrobcům ze země B.

37
Holman tuto myšlenku doplňuje svou úvahou, že kdyby byly odstraněny bariéry omezující mezinárodní
obchod, nemusely by existovat ani takové instituce jako je Mezinárodní měnový fond.
38
Holman, R. Ekonomie. Praha: C.H.Bek, 2002, s. 106 an..

24
Argument na obhajobu existence liberalizace mezinárodního obchodu tedy zní:
Možnost mezinárodní specializace a směny zvětšuje produkční schopnosti sama
o sobě, aniž by se musel zvětšit kapitál, práce či jiné výrobní faktory. Tímto roste i
bohatství a blahobyt jednotlivých zemí a jejich obyvatelstva. Svoboda mezinárodního
obchodu zvětšuje možnosti pro mezinárodní specializaci a přináší prospěch všem
zemím světa zapojeným do tohoto obchodu. Naopak obchodní ochranářství v podobě
cel, kvót a jiných ekonomických či politických překážek v zahraničním obchodě tyto
možnosti omezují. Obchodní ochranářství tak paradoxně poškozuje nejvíce ty země,
které ho uskutečňují a samy se tak vyřazují z možnosti mezinárodní dělby práce a
z výhod s ní spojených39.
Dle mého názoru by mezinárodní směně mezi státy nemělo být za rozumných
podmínek obchodování bráněno. Vždy jde přece některých „výhod“, které by mohly
přinést ochranářská opatření, dosáhnout i jiným, méně škodlivým alternativním
řešením, které nebude mít tak nedozírné vedlejší následky jako právě ochranářská
opatření.

2.3 Přehled prostředků obchodní politiky států

Záměrně řadím tuto problematiku hned na samý začátek mé práce, neboť jedině
tak si čtenář udělá ucelenou představu o možnostech existence překážek zahraničního
obchodu.
Prostředky obchodní politiky můžeme dělit na40:
39
Živoucím příkladem je ekonomická a politická situace v Haiti v současných dnech. Tato země jako
učebnicový příklad autarkie je téměř zcela nepřístupná jakémukoliv mezinárodnímu obchodu. Určitým
paradoxem je jistě situace, kdy Haiti je fakticky od 30. ledna 1996 členem WTO, jako organizace, která
podporuje rozvoj mezinárodního obchodu, liberalismus, což by mělo mít za důsledek obecné blaho a
zlepšení životní úrovně obyvatelstva členských států. Prakticky se tomu ale v tomto případě neděje,
obyvatelstvo žije v bídě a nouzi umocňované vysokou kriminalitou, hlavním zdrojem obživy je
zemědělství. Ani turistický průmysl nepřichází v úvahu u důvodů nebezpečnosti zdejších podmínek. Od
roku 1804 se zde udržuje diktatura přerušovaná vojenskými zásahy USA. Z tohoto případu je zřejmé, že
bez demokratického zřízení a otevřené ekonomiky se nemůže ekonomicky dařit žádné zemi, byť je
členem WTO. Haiti je oficiálně nejchudším státem západní polokoule. Srovnáme-li bohatství a blahobyt
obyvatel Haiti a Dominikánské republiky, přesto, že se tyto dvě země rozlohou dělí o ten samý ostrov
v Karibském moři, výsledek bude propastný.HDP Dominikánské republiky v roce 1999 činil 12 765
milionů US dolarů (1650 US dolarů na 1 osobu), kdežto HDP Haiti v tom samém roce tvořilo pouze 2282
milionů US dolarů (310 US dolarů na 1 osobu).
40
Toto členění je však poněkud relativní, neboť dnes již i v případě autonomních prostředků existuje
obvykle sjednaný rámec, ve kterém se státy při provádění své obchodní politiky pohybují. Takový rámec
reprezentuje například právo Světové obchodní organizace, které její členové musí při své činnosti

25
 • Autonomní:
a) pasivní:
- tarifní: clo
- netarifní: kvantitativní omezení (restrikce)
dovozní depozita
devizová regulace
úplný zákaz dovozu
technické překážky obchodu
b) aktivní:
přímé a nepřímé subvence (prémie, refundace)
dotace a úpravy daní
státní úvěrování a pojištění
• Smluvní:
- dvoustranné či mnohostranné obchodní a platební smlouvy

Dle jiných autorů41 můžeme překážky obchodování dělit následujícím způsobem do

4 skupin:
• Opatření přijatá státem pro regulaci vstupu zboží do země, zejména celní
tarify, celní legislativa, kvóty, dovozní licence, certifikace, testování.
• Vnitrostátní regulace a politika týkající se technických požadavků na
výrobky, sanitárních a fytosanitárních opatření, distribuce, prodeje či služeb,
veřejných podpor, státních monopolů, vládní politiky týkající se veřejných
zakázek.
• Soukromé obchodní praktiky, zvyklosti, kulturní rozdíly, spotřebitelské
preference, rozdílná právní úprava soukromoprávních transakcí či rozdílná
veřejnoprávní regulace
• Překážky vycházející z ekonomické a strukturální charakteristiky dovozní
země, jako je investiční politika země, úvěrový kredit země, průmyslová
politiky, makroekonomická politika, měnový dumping.

respektovat.
41
Rozehnalová, N., Týč,V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. Brno: MU, 2006, s. 14.

26
2.4 Přiblížení problematiky cel a kvót

Vyměřování cel a kvót je již odedávna oblíbeným nástrojem vlád jednotlivých

zemí, které ho používají ke zvyšování příjmů a k ovlivňování rozvoje jednotlivých
odvětví. Už od 18. století, kdy se britský parlament pokusil uvalit cla na čaj, cukr a
další komodity dodávané do amerických kolonií, se celní politika hojně využívá až do
dnešní doby, avšak již ve značně svázané podobě, neboť zde existuje institucionální
rámec Světové obchodní organizace, jehož zásady musí jednotlivé státy při svých
obchodních aktivitách dodržovat. Dovozní clo je částka, kterou musí dovozce zaplatit
státu. Ekonomové se většinou shodují v tom, že dovozní cla a jim podobné překážky
obchodu jsou nežádoucími nástroji obchodní politiky, které nejvíce poškozují ty země,
které je používají. Používání cel má většinou původ v tom, že vlády jednotlivých států
podlehnou tlakům domácích výrobců a kvůli nim pak omezují dovozy levného
zahraničního zboží. Ne vždy je však toto rozhodnutí vlády přinese kýžené ovoce42.
Uvalení cla má v zásadě tři účinky:
- podporuje tuzemskou neefektivní výrobu
- nutí spotřebitele, aby omezovali své nákupy statků, na než bylo
uvaleno clo
- opatřuje příjmy vládě
Můžeme tak sledovat, že cla vytvářejí ekonomickou neefektivnost tím, že
uvalení cel způsobuje, že ekonomické ztráty spotřebitelů převyšují příjem získaný
vládou a dodatečný příjem vydělaný výrobci. Na druhou stranu má clo tendenci zvýšit
cenu zahraničního zboží, a tím snížit jeho dovoz a spotřebu, čímž se otevírá prostor pro
domácí výrobu, avšak tohle všechno se děje jen v uzavřeném prostoru jednoho státu za
uměle vytvořených příznivých podmínek.
Kvóty mají stejný kvalitativní účinek jako cla. Jedná se o kvantitativní omezení
výše dovozu, neboli maximální množství statku, které stát povoluje dovést. V praxi se

42
Z historie je však znám případ, kdy uvalení dovozních cel celou situaci ještě zhoršilo. V roce 1999
zavedla česká vláda vysoké clo na dovoz cukru, obávaným důvodem byla zejména konkurence cukru
dováženého z Polska. Tehdy se výše dovozního cla vyhoupla na rekordních 141 %. Tak vysoké clo za
normálních okolností naprosto vyloučí zahraniční producenty z konkurence na domácím trhu.
Bezprostředně po zavedení cla však došlo ke zvýšení dovozu polského cukru, neboť polští dovozci začali
na hranicích deklarovat podvodně nízké ceny dováženého cukru, aby se tak vyhnuli vysokému clu. Celá
kauza tak skončila tím, že ministerstvo zemědělství obvinilo tehdejší celní správu z naprosté
neschopnosti.

27
dovozní kvóty projevují tak, že dovozce musí nejprve získat od státu licenci k dovozu,
teprve potom může zahájit svou podnikatelskou činnost.
Mezi cly a kvótami tedy není žádný zásadní rozdíl, snad jen ten, že clo alespoň
přináší státu důchod, na jehož základě lze někdy snížit ostatní daně, a takto pak
vyrovnat část újmy, kterou utrpí spotřebitelé v dovážející zemi, neboť budou nuceni
zaplatit vyšší cenu statků. Kvóty přináší zisk ze vzniklých cenových rozdílů těm
šťastným dovozcům, kteří získali povolení nebo licenci k dovozu. Mají-li ekonomové
volit mezi použitím kvóty či cla, obvykle považují clo za menší zlo.

2.5 Institucionální vývoj v oblasti regulace mezinárodního

obchodu aneb od dvoustranných dohod v USA až po
multilateralismus zahájený Brettonwoodským systémem

Vývoj událostí formujících podobu mezinárodního obchodu od druhé poloviny 19.

století po konec druhé světové války

Snaha států o úpravu vzájemných obchodních vztahů a získání obchodní

převahy nad ostatními, se datuje již od antických dob. Zaměřme se ale na institucionální
vývoj mezinárodního obchodu v moderním slova smyslu, který lze sledovat teprve od
druhé poloviny 19. století. Jak uvádí i někteří autoři 43, jde o období, ve kterém se
setkáváme jak s opatřeními protekcionistickými, tak i s obdobími, kdy vítězí myšlenky
ústící v praktické politice do liberalizace mezinárodního obchodu a odstraňování jeho
bariér. Tehdejší centra světového obchodu představovala Evropa a USA44.
Regulace mezinárodního obchodu probíhala krůček po krůčku na bilaterální
úrovni, kdy si státy vzájemně poskytovaly úlevy či výhody, a tak tomu bylo až do 40.
let minulého století, kdy se vývoj přehoupl na regulaci postavenou na multilaterálním
základě, kdy státy sjednávaly mnohostranné smlouvy, jejichž cíle se značně lišily, byť
byly uzavírány vždy v duchu podpory liberalismu mezinárodního obchodu. Takto se
například setkáváme se smlouvami regulujícími určité obchodní aspekty, jako je
například odstranění překážek obchodu a jeho liberalizace (GATT). Dalším druhem
43
Rozehnalová,N., Týč,V. Vnější obchodní vztahy evropské unie. Brno: MU, 2006, s. 7 an.
44
Ty však byly i v tomto období ovládány silným protekcionismem vyznačujícím se vysokými celními
tarify na dovážené zboží.

28
smluv jsou smlouvy zakládající mezinárodní organizace (smlouvy zakládající např.
Světovou obchodní organizaci, Mezinárodní měnový fond) či smlouvy, kterými státy
sjednávají vznik určitého celku (zóna volného obchodu, celní unie, jednotný vnitřní trh).
Státy, jakožto obchodní partneři pochopily, že pouhá smluvní regulace jejich
vzájemných vztahů je nevyhovující a začaly přikládat pozornost vytváření regulace
institucionální. Jako průlom dosavadní merkantilistické politiky podporující
protekcionismus panující v Evropě od 15. století, se ukázala být smlouva mezi Francií a
Velkou Británií z roku 1860 (tzv. smlouva Cobden – Chevalier). I když se smluvně
týkala pouze těchto dvou států, její význam spočíval v roli jakéhosi průkopníka
v uzavírání smluv s dalšími evropskými státy označovanými jako “síť Cobdenových
smluv“. V těchto smlouvách se již objevuje institut doložky nejvyšších výhod. Jejich
výsledkem bylo snížení celních tarifů, sjednání výhod týkajících se dopravy a dalších
otázek spjatých s obchodem. Uvolnění se nevztahovalo na zemědělské produkty. O
liberalizační tendenci se zasloužil jednak neustálý vývoj mezinárodního ekonomického
dění, na který bylo třeba náležitě reflektovat, tak i ekonomické teorie odmítající silný
protekcionismus, jakými byly i koncepce absolutních a komparativních výhod
zastávané A. Smithem a D. Ricardem. Tyto teorie vnímaly mezinárodní obchod jako
základní předpoklad ekonomického rozvoje země a zvyšování jejího bohatství, jakožto i
blaha obyvatel. Jako jeden z možných dokladů pravdivosti je případ tzv. obilných
zákonů (Corn Laws) v první polovině 19. století, které se uplatňovaly na území Velké
Británie. Vláda na jejich základě aplikovala vysoká cla na dovoz zahraničního obilí,
kdykoliv hrozil pokles cen obilí na domácím trhu. Obilné zákony vyhovovaly zájmům
landlordů, kteří ovládali horní sněmovnu Parlamentu a dokázali tak úspěšně bránit všem
pokusům o prosazení volného dovozu obilí. Teprve po volební reformě, která oslabila
jejich politickou moc, dokázali reprezentanti anglické buržoazie v roce 1846 prosadit
zrušení obilných zákonů. Poté co Velká Británie otevřela svůj domácí trh dovozům
levného zámořského obilí, drahá domácí produkce obilí jim začala ustupovat. Anglické
zemědělství se začalo rychle zmenšovat a kapitál společně s prací a ostatními výrobními
faktory se začaly přesouvat do průmyslu. V následujících desetiletích začala Velká
Británie prožívat rychlý průmyslový vzestup a stala se proslulou „dílnou světa“45.

45
Holman, R. Ekonomie. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 114.

29
 Toto období uvolnění mezinárodního obchodu však netrvalo v Evropě dlouho a
rok 1879 můžeme právem označit za postupný návrat k protekcionismu. O tento vývoj
se zasloužilo především Bismarckovo Německo, když zvyšuje celní tarify u řady
dovážených položek. A právě zde se uplatňuje a světový obchod ovlivňuje teorie
Friedricha Lista, představitele klasické německé školy. List se domnívá, že svobodný
mezinárodní obchod vyhovuje pouze Anglii, jako nejrozvinutější ekonomice tohoto
období, avšak negativně působí na ekonomiky nerozvinuté.
Tempo zvyšování protekcionismu udává Francie, kde v roce 1892 dochází
k vypršení lhůt, na kterou byly sjednána většina mezinárodních smluv. Francie zavádí
nové zvýšené celní tarify a její počínání následují i ostatní evropské státy. Dochází
k opětovnému uzavření Evropy před zejména zámořským zbožím a návrat k politice
protekcionismu završuje první světová válka, po jejímž ukončení se státy soustředily na
řešení poválečných politických otázek. V této etapě vývoje světového obchodu se
vyznačuje tak silným protekcionismem, že někteří autoři neváhají označit období od 60.
let devatenáctého století po začátek první světové války za „zlatý věk“ obchodní
politiky. Evropské společenství států bylo ale poměrně početné a rozmanité, stejně tak
různorodé byly i obchodní politiky a praktiky jednotlivých států. Tak například
Holandsko se drželo i v této etapě evropského vývoje principů liberálního obchodu.
První světová válka způsobila vyčerpanost národních ekonomik válčících stran a
následně i jejich krizi, což se projevilo i v politice mezinárodního obchodu. Řada států
byla nucena přijmout ochranná opatření pro svou ekonomiku v podobě zejména cel na
dovoz průmyslového a zemědělského zboží. Vzorem tohoto počínání bylo přijetí
„Smoot-Hawley Tariff Act“, kterým USA v roce 1930 zvýšily cla na dovoz téměř na 60
% hodnoty. Proti tomuto celnímu opatření se postavili všichni američtí ekonomové, ale
přesto bylo schváleno Kongresem a tehdejší americký president Herbert Hoover ho I
přes naléhání tisíců ekonomů odmítl vetovat. Cílem tohoto opatření bylo odklonit
národní poptávku po dovozech směrem k domácímu zboží. Reakce ostatních států byla
ohromná, neboť přijetí nařízení způsobilo pobouření a použití odvetných opatření 25
obchodních partnerů USA. Španělsko zavedlo jako reakci na tuto legislativu vůči USA
zvýšené tarify na dovoz korku, pomerančů a grepů, Švýcarsko bojkotovalo vzájemný
obchod, Canada trojnásobně navýšila cla na dovoz amerického dřeva a potravinářských

30
produktů, Itálie uložila též odvetná cla a Mexico, Cuba, Austrálie a Nový Zéland se do
této odvetné války taktéž zapojili46.
Obchodní bariéry vytvořené během velké deprese příspívaly ke zvyšování cel a
jen dale prohlubovaly hospodářskou krizi tohoto období. Třicátá léta probíhala ve
znamení obchodních válek, v nichž se státy pokoušely zvyšovat zaměstnanost a
produktivitu zvyšováním obchodních bariér na úkor svých sousedů47. Velice brzy se ale
pro tyto země dostavilo poučení, že na konci těchto soubojů všichni skončí jako
poražení48.
Tento stav však netrval dlouho, neboť prezident Roosevelt získal v roce 1934 na
základě „Reciprocal Trade Agreements Act“ možnost přiznanou mu Kongresem
administrativně sjednávat reciproční obchodní dohody, jež v sobě zahrnovaly i doložku
nejvyšších výhod, která byla v následujících letech hojně využívána. Sotva však došlo
k tomu, že se myšlenka liberalismu světového obchodu prosadila, byla opět společně
s úsilím všech států ji propagujících smetena ze stolu druhou světovou válkou. Tato
znemožnila další rozvoj systému bilaterálních smluv a utlumila i celosvětový
mezinárodní obchod. Již na jejím konci se však začaly rýsovat první aktivity a
myšlenky na podporu volného obchodu, které daly základ současnému vývoji.
Státy si v tomto případě plně uvědomovaly nutnost vzájemné spolupráce a
podpory nejen v oblasti nastolení poválečných politických aktivit, ale i v oblasti
obchodní spolupráce. Na tento vývoj směřující k podpoře liberalismu měla vliv zejména
špatná zkušenost spojená s vývojem vzájemných vztahů mezi oběma světovými
válkami, kdy restriktivní, ochranářské politiky vedla až k přijetí vysokých ochranných
cel na dovoz.
Tento stav dokládá i snaha USA směřující ke znovuprobuzení světového
obchodu, který by byl založen na principu rovného postavení států, když společně
s Velkou Británií poprvé vyhlásily v tzv. Atlantské chartě ze 14. srpna 1941 svůj úmysl

46
Carbaugh, R. J. International Economics, 10. edition. Washington: Thomson South-Western
Corporation, 2005, s. 175.
47
Friedland, J. A. Understanding Interntional Business and FInancial Transactions. New York:
LexisNexis, 2002, s. 50 – 51.
48
Již Paul Krugman ve své knize Pop Internationalism vyjádřil názor, že:„ Země není korporace.
Korporace v podstatě soutěží se svými rivaly o omezené množství potenciálních zisků a musí být
v některých odvětvích alespoň tak dobrá jako její protivníci, jinak by nakonec zkrachovala. Země však ne
rozdíl od korporací nekrachují a mezinárodní obchod je mnohem více o většinou vzájemně výhodné
směně, než o konkurenci a rivalitě“. Čerpáno z Šťastný, D. Mezinárodní obchod: Teorie a politika. Praha:
Vysoká škola ekonomická v Praze, 2004, s. 12.

31
vytvořit systém, který by všem státům, ať už vítězným či poraženým, velkým či malým,
umožnil přístup ke světovému obchodu za rovnocenných podmínek. USA se též snažily
přesvědčit spojenecké mocnosti, že je nezbytné zapojit se po druhé světové válce do
společného programu na rozvoj mezinárodního obchodu, jakož i odstranění
diskriminačních opatření, jako nadměrných cel čil jiných obchodních překážek.
Z obdobných premis vycházela mimo jiné i konference v Breton Woods.

Vytvoření Bretonwoodského systému jako politicko-ekonomického nástroje

podpory světového liberalismu

Události vzniku Brettonwoodských dohod a následných institucí

Výše zmíněné aktivity a myšlenky vedly k vytvoření politicko-ekonomického
nástroje pro regulaci a rekonstrukci mezinárodního obchodu po druhé světové válce. Na
jeho vzniku se podílely zejména USA a Velká Británie, když v roce 1944 uzavřely
v Bretton Woods dohodu pojmenovanou po tomto městě ležícím v americkém státě
New Hampshire. Stěžejními otázkami dohody bylo vytvoření tří nových mezinár.
ekonomických institucí49, jejichž funkcí bylo zajištění stability světové ekonomiky50.
Jmenovitě se jednalo o:
- Mezinárodní měnový fond (MMF, IMF)
- Mezinárodní banku pro obnovu a rozvoj (IBRD)51
- Mezinárodní obchodní organizaci (ITO)
Kromě ekonomických institucí zahrnuje Brettonwoodský systém soubor dohod
o uspořádání mezinárodní finanční a měnové soustavy po druhé světové válce, které
byly přijaty na konferenci OSN, která se konala od 1. do 22. června 1944. Tuto
konferenci svolal americký prezident Franclin Delano Roosevelt. Zúčastnilo se jí 44
států, které se později staly též zakládajícími členy OSN.

49
Nazývaných tradičně jako brettonwoodské instituce. Tyto mají tolik společného,že si je řada lidí plete.
Dokonce i jejich zakládající otec John Mayard Keynes na inauguračním zasedání MMF vyvolal rozpaky,
když naznačil, že by fond měl být raději nazýván bankou a banka fondem.
50
Vytyčením těchto funkcí tak mezinárodní komunita reagovala na potíže, které ohrožovaly stabilitu
mezinárodního finančního a ekonomického systému.
51
Označovanou též jako Světová banka.

32
 Mezi hlavní cíle dohod patřila podpora válkou zničeného hospodářství a
podpora světového obchodu52. Měl být vytvořen jakýsi pomocný mechanismus, který by
odstranil či alespoň zmírnil překážky stojící v cestě světovému obchodu a tak by
podpořil rozvoj mnohostranného obchodu bez jakékoliv diskriminace. Samotní tvůrci
Brettonwoodského systému si velmi dobře uvědomovali, že jen rozvoj a udržení
celosvětového ekonomického růstu může zabránit dalším ničivým válečným
konfliktům, které pokaždé zanechaly na všech zúčastněných zemích nedozírné
ekonomické následky. Principem této myšlenky bylo, že se do onoho systému mohly
zapojit vítězné i poražené země bez rozdílu. Po úspěšném vytvoření tohoto systému na
mezinárodní úrovni následovaly pokusy o vytvoření systémů regionálních, z nichž
nejznámější je například evropské integrační seskupení, známé dnes jako Evropské
společenství.
Dále se uvažovalo o založení nového mezinárodního peněžního řádu a
nastartování rozvoje mezinárodního úvěrového systému. Jednání probíhala tak, že
delegáti jednotlivých zemí byli rozděleni do tří komisí. První z nich se zabývala
zřízením Mezinárodního měnového fondu, druhá komise v čele s předsedou Keynesem
jednala o vytvoření Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj. Třetí komise pak
projednávala další způsoby mezinárodní finanční spolupráce, například vypracovala
celou řadu doporučení pro hospodářskou a finanční politiku, navrhla omezení překážek
mezinárodního obchodu a způsob podpory obchodních vztahů mezi státy. Za
nejdůležitější výsledek konference se považuje dosažení dohody o zřízení
Mezinárodního měnového fondu53 a Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj.
Velký význam byl přikládán vytvoření podmínek pro to, aby peněžní, měnová a
obchodní politika zemí tyto cíle zaručovala. Další vývoj světového hospodářství však
znemožnil úplné naplnění brettonwoodských dohod v jejich původní podobě.

52
Ozývají se však i kritické hlasy proti oficiální technické pomoci. Jedním z nejtvrdších světových
kritiků takového systému pomoci je i David Korten, jenž má za sebou třicetiletou praxi v USAID,
Fondově nadaci a ve Světové bance. Vede mezinárodní síť dobrovolníků organizovanou pod hlavičkou
People-Centered Development Forum, tato se zabývá vytvářením alternativní vize rozvoje
prostřednictvím občanských aktivit. Jeho závěr zní, že oficiální pomoc, tak jak ji poskytuje Světová
banka, nadělá více škody než užitku. Korten věří, že současný systém poskytování pomoci přispívá ke
zvyšujícím se nerovnostem v chudých zemích a brání jim v dosahování ekonomické spravedlnosti a
udržitelného rozvoje. Dle jeho názoru neexistuje názornější příklad instituce, která ztělesňuje
disfunkčnost poskytování technické pomoci, než je Světová banka.
53
Tento byl víceméně založen dle návrhu amerického ekonoma Harryho D. Whita.

33
K založení Mezinárodní obchodní organizace vůbec nedošlo54, místo ní se k oběma
institucím dodatečně připojila ještě Všeobecná dohoda o clech a obchodu označovaná
jako GATT55. Ta byla původně součástí tzv. Havanské charty z roku 1947, jejímž cílem
bylo založit Mezinárodní obchodní organizaci a následně upravit celosvětový vývoj
obchodu.
Ačkoliv obě výše zmíněné brettonwoodské instituce úspěšně pokračují ve své
činnosti, vedly Kingstonské měnové dohody uzavřené v roce 1976 k faktické likvidaci
Brettonwoodských dohod. Tyto byly však významným mezníkem ve vývoji světového
obchodu. Položily základy pro vytvoření mezinárodní spolupráce v měnové a finanční
oblasti a někteří autoři56 označují Brettonwoodský systém za jádro mezinárodní úpravy
ekonomických vztahů. Tento systém je tvořen několika mezinárodními institucemi a
mnoha mezinárodními dohodami, které se utvářely během konferencí, svolaných na
konci druhé světové války

Mezinárodní měnový fond ( International monetary fund)

Jedná se o významnou mezinárodní mezinárodní organizaci, kterou je možné

označit za specializovanou agenturu zapojenou do systému OSN, která svou činnost
oficiálně zahájila v prosinci roku 1945. Účelem její zřízení bylo zajištění podpory
mezinárodní měnové spolupráce zemí, usnadnění rozvoje mezinárodního obchodu,
podpora stability měnových kurzů, zabránění konkurenčnímu znehodnocování
měny,podpora volné směnitelnosti měn členských zemí, jakožto i poskytování jim
úvěrů k vyrovnání přechodných deficitů v jejich platebních bilancích a mnoho dalších
činností.
Členem Mezinárodního měnového fondu mohou být státy za podmínek
stanovených Sborem guvernérů. Kritérium pro přijetí je řízení vlastních zahraničních
vztahů, a způsobilost a ochota státu dodržovat závazky vyplývající mu z členství v této
organizaci. Přitom není rozhodující velikost ani charakter ekonomiky daného státu.
54
V roce 1948 byla sice dojednána Charta o Mezinárodní obchodní organizaci, avšak k její ratifikaci již
nedošlo. O tento výsledek se zasloužilo hlavně stanovisko Kongresu USA, dle nějž by řada ustanovení
V Chartě a následný vznik ITO mohly ohrozit suverenitu země. Tento postoj USA byl však poněkud
paradoxní, neboť právě ony sehrály v přípravě Havanské charty klíčovou roli a aktivně se účastnily
samotné diplomatické konference v Havaně.
55
Tato dohoda byla vytvořena v sérii konferencí, které se konaly f rozmezí let 1946-1948.
56
Balaš, V., Šturma, P. Kurs mezinárodního práva. Praha: C.H.Beck, 1997,s. 73.

34
Mezi zakládající členy této organizace patřilo původně i Československo, avšak v roce
1954 muselo pro nedodržení svých závazků ukončit své členství, když nebylo schopno
splnit informační politiku. V roce 1990 se tentokráte již jako Česká a Slovenská
Federativní Republika stala naše země znovu členem. Jako jeden z mála států se tedy
stalo členem IMF a IBRD dvakrát.
V současné době plní IMF celou řadu úkolů jako jsou například technická
pomoc, příprava studií, šíření informací nebo spolupráce s ostatními organizacemi.
Hlavní funkce mohou však být dle názoru některých autorů57 rozděleny do tří částí:
• Dohled a řízení činnosti a politiky členských zemí v příslušných otázkách58
• Finanční otázky
• Péče o mezinárodní likviditu
Prostředky MMF sestávají jednak z příspěvků členských zemí (kvót),či z výpůjček
od mezinárodních finančních institucí nebo ze soukromých zdrojů. Významnou
skutečností pro mezinárodní obchod je vytvoření tzv. zvláštních práv čerpání (special
drawing rights) v roce 1969, jejichž cílem bylo zavést novou mezinárodní likviditu a
peněžní rezervy59.
Velmi zajímavé jsou i institucionální otázky IMF, rámec této otázky však značně
přesahuje téma této práce, odkazuji proto na odborné publikace. Mezinárodní měnový
fond měl a dosud má velký význam pro rozvoj mezinárodního obchodu, neboť do něj
vnesl určitý řád a pomohl uspořádat měnové a jiné ekonomické vztahy mezi
jednotlivými státy.

Světová banka (World Bank)

Ve skutečnosti je Světová banka spojením pěti specializovaných organizací:

• Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD)
• Mezinárodní rozvojové asociace (IDA)
• Mezinárodní finanční korporace (IFC)
• Mnohostranná investiční záruční agentura (MIGA)
57
Baláš, V., Šturma, P. Kurs mezinárodního ekonomického práva. Praha: C.H.Beck, 1997, s. 81.
58
Zde se jedná zejména o dohled nad směnnými kursy, mnohostranným platebním systémem a převody.
59
Tento institut byl zakotven do stanov IMF při jejich prvním doplnění 28. července 1969. Jeho otcem
byl belgický ekonom R. Triffin.

35
 • Mezinárodní středisko pro řešení sporů z investic (ISCID)
Všechny tyto organizace hrají nemalou roli při financování projektů
v rozvojových zemích60. Nejstarší a zároveň nejdůležitější organizací této pětice je
Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj ( dále jen Banka), která poskytuje půjčky
vládám rozvojových zemí, aby mohly financovat projekty, které Banka považuje za
užitečné pro rozvoj těchto zemí61. V roce 1947 se stala specializovanou institucí v rámci
OSN a její hlavní sídlo je v ve Washingtonu D. C., dále má Banka pro výkon své
činnosti desítky úřadoven po celém světě. Je úzce spjata právě s Mezinárodním
měnovým fondem, a to tak, že jejím členem může být pouze člen Mezinárodního
měnového fondu.
Vzájemná práva a povinnosti Banky a členských států jsou upraveny v Článcích
dohody a jejich postavení je upraveno mezinárodním právem veřejným. Důležitým je
závazek státu , který podepsal Články dohody, učinit všechny potřebné kroky
k provedení svých závazků dle této dohody62. Nesplní-li členský stát závazky uložené
mu mezinárodním právem, a tedy i závazky dle Článků dohody, nemůže se v žádném
případě dovolávat svého vnitrostátního právního řádu.
Své prostředky získává Banka prováděním transakcí na kapitálovém trhu či
formou příspěvků od členských států. Hlavní činností Banky je poskytovat členským
státům půjčky, které však musí být i společně s úroky do několika let splaceny. Kromě
toho, že tyto půjčky jsou náležitě úročeny, poskytne je Banka jen těm subjektům, kteří
získaly státní záruku za půjčku. Toto je hlavní rozdíl mezi Bankou a IFC, která
poskytuje kapitál i soukromým výrobním podnikům bez nutnosti státních záruk.
Podmínky pro poskytnutí úroku Bankou jsou tedy mnohem přísnější. Kromě toho, že
Banka půjčky poskytuje, může vystupovat i v roli ručitele za nějakou půjčku.

60
Ovšem i Světová banka prošla nelehkým vývojem a mnohými obdobími kritiky své politiky. Zvláště
v roce 1995 vyjádřila široká veřejnost nespokojenost s její činností. Během následujících 10 let, kdy
v jejím čele stál 9. prezident James D. Wolfensohn, se politika Světové banky výrazně změnila ve
prospěch rozvojových zemí. Na tuto situaci reagoval i článek v The Economist z roku 2004, ve kterém
výslovně stálo, že Světová banka dělá pro boj s chudobou více než kterýkoli státní orgán. Konfrontována
otázkou významnosti a důležitosti pomoci rozvojovým zemím, přebudovala Světová banka své poslání
s cílem minimalizovat světovou chudobu. Válka s chudobou byla nyní v očích Wolfensohna považována
za světovou válku, s kterou je zapotřebí a vyrovnat se a bojovat se stejným nasazením a houževnatostí
jako s oběma Světovými válkami či Studenou válkou. Viz: Kagia R. Balancing the development agenda:
The transformation of the World Bank under James D. Wolfensohn. Washington, D.C.: The World Bank,
2005. s. 2.
61
Může jít o financování výstavby dopravní infrastruktury, rozvoj telekomunikací, rozvoj průmyslu,
vzdělanost, etc.
62
Jedná se hlavně o závazky finančního charakteru.

36
 Mezi právní nástroje, které Banka pro své transakce používá, patří zejména
smlouva o půjčce uzavřená s půjčitelem, doplněná případně smlouvu o ručení, dále pak
všeobecné podmínky Banky pro půjčky. Všechny smlouvy jsou pak registrovány
v souladu s článkem 102 Charty OSN u generálního tajemníka této organizace. Práva a
povinnosti Banky, půjčitele a ručitele jsou platné a vynutitelné v souladu se smlouvou o
půjčce a ručení bez ohledu na odlišnou vnitrostátní právní úpravu jednotlivých států.
Hlavním cílem Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj od počátku bylo a stále
je přispívat k obnově a prosperitě členských států usnadňováním zahraničních
kapitálových investic k produktivním účelům za podmínek, že není dostupný soukromý
kapitál. Funkce banky v tomto směru lze však považovat až za subsidiární. Primárním
podnětem, který po druhé světové válce vedl k vytvoření této instituce, byla potřeba
obnovy ekonomik rozvrácených válkou a přeměna válečné ekonomiky a jejich
výrobních prostředků pro mírové využití. Velkou roli hraje Banka i ve strážci růstu a
vyrovnanosti mezinárodního obchodu, jakož i rovnováhy platebních bilancí. Výsledkem
činnosti Banky mají kromě jiného být i zvyšování produktivity jednotlivých ekonomik
či zkvalitňování životní úrovně obyvatelstva a zlepšování pracovních podmínek
v jednotlivých členských státech.
Na závěr je důležité se zmínit i o právním postavení Banky. Jak již bylo řečeno,
jedná se o mezivládní mezinárodní organizaci, které je na území každého člena přiznáno
určité postavení, imunity63 a výsady stanovené Články dohody tak, aby mohla plnit své
funkce. Banka je jako právnická osoba nadána právní subjektivitou a mezi její
způsobilosti lze zařadit zejména právo uzavírat smlouvy, nabývat nemovitý a movitý
majetek a nakládat s ním, stejně tak i podávat návrhy na zahájení soudního řízení.
Mezinárodní rozvojová asociace (IDA) byla založena v roce 1960, jakožto
organizace, která měla doplnit činnost Banky. Její činnost se v zásadě podobá právě
činnostem Banky, pouze podmínky poskytování půjček nejsou tak přísné, tyto jsou
poskytovány s menším úrokem či dokonce bezúročně, a to vládním i soukromým
podnikům v nejchudších rozvojových zemích. Pro poskytnutí půjčky soukromým
podnikům je však v tomto případě nutná státní garance. Také splatnost půjček je delší,

63
Imunit a výsad požívají např. úředníci a zaměstnanci Banky. Tyto mají funkční povahu a týkají se sporů
vzniklých z jednání, která podnikli ve své úřední hodnosti. Rovněž archivy Banky jsou nedotknutelné.
Banka je absolutně vyňata z jakékoliv celní a daňové povinnosti.

37
často se jedná o splácení po dobu padesáti let, kdy počátek splátek začíná běžet až
nějakou dobu po poskytnutí půjčky.
Mezinárodní finanční korporace (IFC) je organizací, jež měla za úkol posílit
soukromý sektor v rozvojových zemích tím, že jim bude poskytovat dlouhodobé půjčky
a záruky. Její vznik se datuje k roku 1956.
Mnohostranná investiční záruční agentura (MIGA) podporuje tok přímých
investic z vyspělých států do rozvojových zemí. Dále zajišťuje transakce uskutečňované
mezi rozvojovými zeměmi a poskytuje investorům záruky proti nekomerčním rizikům
jako jsou vyvlastnění či válka. Na rozvoj mezinárodního obchodu působí od roku 1988,
64
který byl rokem jejího vzniku.
Mezinárodní středisko pro řešení sporů z investic (ISCID), které své kompetence
vykonává od roku 1966. Jeho účelem je poskytnout místo pro řešení sporů mezi
investorem a státem, a tak zabezpečit tok investic. Vzniklo v souvislosti s uzavřením
Úmluvy o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států, jenž odráží
specifiku vztahů, pro které se nehodí běžná mezinárodní ani mezistátní obchodní
arbitráž. V úmluvě je obsažena úprava smírčího i rozhodčího řízení.
Ani politika Světové banky nenechává odbornou veřejnost bez zájmu. Objevuje
se kritika rozdílných podmínek pro půjčování financí jednotlivým státům. Podle těchto
hlasů by spravedlnost a ekvita při poskytování pomoci členským zemím měly být na
předním místě, neboť rozvojové země nezbohatnou díky výhodnějším podmínkám
poskytování půjček. Řešením by tedy byla redistribuce vlivů a výhod od dominantních
skupin států směrem ke státům rozvojovým. To však v praxi není možné, neboť
ekonomicky silné státy si svůj vliv hlídají a brání.
Můj názor na danou problematiku je poněkud odlišný, neboť se domnívám, že
na poskytování půjček a jiných finančních pomocí, ekonomicky slabým zemím za
výhodnějších podmínek, nemůže být nazíráno jako na nespravedlivé. Rozvojové státy
jsou slabé a potřebují mnohdy vhodně podpořit.

64
Bez uvedení autora. Unlikely revolutionaries: The World Bank cannot go where its research is leading
it.The Economist, 2005, svazek 736, č. 8445, s. 94.

38
Institucionální vývoj od GATT 1947 po vznik WTO

Havanská konference a události s ní spojené, které vyústily ve vznik GATT 1947

Souběžně s jednáním o vzniku Mezinárodní obchodní organizace (ITO)

probíhala i bilaterální jednání s cílem odstranit cla ve vzájemném obchodě. Přípravný
výbor na svém zasedání v Ženevě rozhodl, že IV. kapitola Havanské charty, která je
považována za nejdůležitější, neboť obsahuje zásady a pravidla obchodní politiky 65,
bude přijata jako provizorium do ratifikace smlouvy o Mezinárodní obchodní
organizaci.
Takto došlo ke vzniku Všeobecné dohody o clech a obchodu ( dále jako GATT
1947)66, která poněkud paradoxně byť přijatá jako provizorium na přechodnou dobu,
vydržela v platnosti až do Uruguayského kola, ze kterého vzešla současná WTO. K této
situaci mohlo dojít zejména proto, že se nepodařilo vytvořit Mezinárodní obchodní
organizace. Ač byla její Charta předběžně schválena a podepsána 54 státy na samotné
konferenci konané od listopadu 1947 do března 1948 v Havaně, nikdy již nedošlo k její
ratifikaci.
Konference v Havaně se zúčastnilo 56 zemí a její velký význam pro rozvoj
mezinárodního obchodu spočívá v tom, že na ní byly přijaty významné změny od
posledního znění návrhu charty vypracovaného v Ženevě. Tyto změny znamenaly, že
vedle zřizování celních unií byl umožněn vznik oblastí (zón) volného obchodu67. Také
ustanovení ženevského návrhu týkající se ochrany zahraničních investic byla vypuštěna
a nahrazena obecnějším závazkem zdržet se jakýchkoliv diskriminujících opatření
směřujícím proti cizím investicím. Konference skončila 24. března 1948 podpisem

65
Za klíčová ustanovení se považují čl. 16 upravující doložku nejvyšších výhod (most favoured national
treatment), čl. 18 poskytující národní zacházení s dováženým zahraničním zbožím, čl. 20 až 24 omezující
kvantitativní omezení na dovoz a vývoz, čl. 25 až 28 týkající se subvencí, čl. 29 až 32 o ostatních
obchodech a státních monopolech, čl. 34 o antidumpingu a vyrovnávacích daních, čl. 40 upravující
únikové klauzule a konečně čl. 44 pojednávající o celních uniích a zónách volného obchodu. Všechna
tato ustanovení jsou zahrnuta do Všeobecné dohody o clech a obchodu společně se změnami původního
ženevského protokolu, které přinesla jednání na konferenci v Havaně, a které jsou zahrnuty v konečném
textu Havanské charty.
66
Tato dohoda byla podepsána 30. října 1947 a s účinností od 1. ledna 1948 zavázala členské státy
poskytnout si navzájem na určité období celní úlevy. Došlo rovněž k začlenění ustanovení o obchodní
politice, která byla zakotvena v ženevském návrhu.
67
Příkladem zóny volného obchodu může být Evropské sdružení volného obchodu (EFTA, ESVO),
Středoevropská dohoda o volném obchodu (CEFTA).

39
charty a ustanovením komise, která měla dohlížet na zřízení ITO. Jakmile se však
ukázalo, že charta nebude podepsána, rozhodla se komise ukončit svou činnost a
přenechat svůj sekretariát Všeobecné dohodě o clech a obchodu.

GATT 1947

Jako GATT 1947 se označuje Všeobecná dohoda o clech a obchodu ve znění

z roku 1947 a pozdějších dodatků až do doby před ukončením Uruguayského kola
( před rokem 1993)68. Pod tímto termínem se skrývá jednak označení pro samotnou
multilaterální mezinárodní smlouvu, jednak pro pozdější institucionální zaštítění
zabezpečující realizaci textu smlouvy. GATT 1947 vstoupila v platnost 1. ledna 1948,
v době, kdy probíhala jednání o Mezinárodní obchodní organizaci (ITO), po
předcházejícím podpisu této smlouvy 2369 státy v Ženevě dne 30. září 1947. V té době
byla tato dohoda podepisována „pouze“ jako prozatímní přijetí části Charty ITO.
Konkrétně šlo o část IV. připraveného návrhu charty ITO týkající se mnohostranných
obchodních vztahů, o které bylo rozhodnuto, že se uvede v prozatímní účinnost a
poslouží jako smluvní základ pro dohodnuté celní úlevy. Tyto články spolu se
seznamem úlev a koncesí byly formálně začleněny právě do této samostatné úmluvy
GATT 1947, zároveň byl navrhnut i Protokol o prozatímní použitelnosti GATT a účast
v GATT byla závislá na přistoupení k protokolu a bylo vyžadován předběžný souhlas
dvou třetin členských států protokolu. Závaznost systému vyplývala z Prozatímního
protokolu, neboť sama GATT nebyla nikdy ratifikována a nebylo k ní vlastně ani nikdy
přistoupeno70. Avšak i přes prozatímnost měla GATT velký vliv na rozvoj a liberalizaci
mezinárodního obchodu, kdy tato formální nedokonalost nikterak nezmenšila účinnost
této smlouvy.
Vzhledem k tomu, že se všeobecně očekával vznik Mezinárodní obchodní
organizace, neosahovala smlouva GATT žádná ustanovení institucionálního charakteru
Principem GATT bylo v souladu s jeho článkem I. uzavírání vzájemných a
oboustranně výhodných dohod, jejichž podstatou bylo podstatné snížení cel a jiných
68
Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Brno: MU 2001, s. 36 an.
69
Jmenovitě se jednalo o Austrálii, Belgii, Brazílii, Barmu, Ceylon, Československo, Čínu, Francie,
Chile, Indii, Jihoafrickou unii, Kanadu, Kubu, Libanon, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Nový
Zéland, Pákistán, Jižní Rhodesii, Velkou Británii, Severní Irsko, USA, Sýrii.
70
S výjimkou jediného státu, kterým bylo Haiti.

40
překážek obchodu, jakožto i odstranění diskriminace v mezinárodním obchodě. Článek
XXV upravoval společnou činnost smluvních stran. Kvůli počáteční již zmíněné
absenci institucionálních orgánů, které by tuto činnost zajistili, se na základě tohoto
článku měly zástupci smluvních stran čas od času sejít za tím účelem, aby zajistili
provádění těch ustanovení GATT 1947, která vyžadovaly společnou činnost a zajistily
tím dosažení jejích cílů. Tak vznikla jednotlivá obchodní kola.
Jakmile se ukázalo, že Havanská charta zůstane nenaplněna, souhlasily smluvní
strany s vytvořením nezbytně nutné organizační struktury, která by lépe zabezpečila
chod GATT. Zpočátku využívala GATT pomoci Organizace spojených národů a
generální tajemník OSN byl požádán, aby svolal první zasedání smluvních stran.
Později došlo ke zřízení stálého sekretariátu GATT a jeho výkonný tajemník,
přejmenovaný později na generálního ředitele, byl od roku 1955 pověřen funkcí
depozitáře GATT i jejích dalších dodatků. Kromě sekretariátu byl v počátečním období
zřízen i výbor, který byl pravidelně ustanovován každou konferencí pro období mezi
zasedáními.
V roce 1960 došlo k nahrazení výboru stálou Radou zástupců smluvních stran.
Členství v této Radě příslušelo všem smluvním stranám GATT. Pravomocí Rady bylo
rozhodovat bezodkladné záležitosti a starat se o běžnou agentu mezi zasedáními.
Smluvním stranám však bylo ponecháno právo vyhradit si určitou otázku k projednání
na konferenci. Institucionální rámec pak dotvářely četné ad hoc orgány jako výbory,
panely, pracovní skupiny. Jejich hlavním úkolem bylo poskytovat konzultace,
urovnávat spory, připravovat materiály pro Radu a konference.
Základem GATT bylo bezpodmínečné poskytování doložky nejvyšších výhod,
reciprocita nabytých a poskytnutých koncesí, ochrana domácí ekonomiky pouze pomocí
cel, spolupráce států s cílem podpory a rozvoje mezinárodního obchodu, k čemuž měly
sloužit i společně vypracované programy. Velký význam byl přikládán i odstranění
diskriminace v mezinárodním obchodě.
Nikdo tehdy nepředpokládal, že Mezinárodní obchodní organizace nikdy
nevznikne a z GATT se vyvine nejsilnější poválečný nástroj liberalizace světového

41
obchodu71. Na rozdíl od původnímu širokému zaměření ITO byla působnost GATT
značně omezenější, neboť spočívala především na snižování celních bariér.
K nejvýraznějšímu snížení cel a dalšímu vývoji GATT, jakož i jeho činnosti,
docházelo v rámci tzv. kol jednání (trade rounds). První kolo se konalo ještě, než GATT
1947 vstoupila v platnost, velmi důležité je i osmé tzv. Uruguayské kolo, jehož
výsledkem byl přechod GATT pod WTO. Během všech kol byla postupně snížena cla u
mezinárodně obchodovaných průmyslových výrobků z původních 40 % na méně než 5
%, což značně ulehčilo vývoj liberalismu mezinárodního obchodu. Proběhla tato kola
jednání72:
1. kolo konané v Ženevě ve Švýcarsku v roce 1947
2. kolo konané v Annecy ve Francii v roce 1949
3. kolo konané v Torquay ve Velké Británii v roce 1951
4. kolo konané v Ženevě ve Švýcarsku v roce 1956
5. kolo (tzv. Dillonovo kolo) konané v Ženevě v letech 1960-61
6. kolo (tzv. Kennedyho kolo) konané v Ženevě v letech 1964-67
7. kolo (tzv. Tokijské kolo) konané v Ženevě v letech 1973-79
8. kolo (tzv. Uruguayské kolo) konané v Ženevě v letech 1986-1994
9. kolo (tzv. Millennium round) konající se v Doha v Kataru od listopadu
2001

Zejména předposlední tři obchodní kola byla pro činnost GATT velmi
významná. Například Kennedyho kolo odstranilo neefektivní a zdlouhavé vyjednávání
ohledně snížení cel výrobek od výrobku tím, že zavedlo novou lineární metodu
vyjednávání, která umožnila výraznější odstranění celních bariér. Také se zde poprvé
rozšířil předmět vyjednávání i na jiný předmět než cla, a to na antidumping a jiné
netarifní překážky obchodu. Situace po ukončení Kennedyho kola přinesla zjištění, že
ačkoliv došlo ke snížení celních sazeb, množí se používání necelních překážek obchodu
jako různá povolení, kvóty, embarga.

71
Úspěšnost GATT jako nástroje liberalizace mezinárodního obchodu dokládá i skutečnost, že objem
světového obchodu zbožím dle GATT bylo v roce 2002 šestnáctkrát větší než na samém počátku v roce
1950, zatímco světový HDP se od té doby zvýšil jen pětkrát. Viz: Jeníček, V. Globalizace světového
hospodářství. Praha:C.H.Beck, 2002, s. 89.
72
Dělení je převzato z učebnice: Baňouch, H., Fedorko, M. Mezinárodní organizace. Brno: MU, 2001, s.
104-105.

42
 Touto problematikou se tedy zabývalo následující Tokijské kolo, v jehož
průběhu došlo i k dalšímu snížení cel na průmyslové výrobky a zabývalo se i
rámcovými dohodami. Tohoto kolo bylo významné také velkým zájmem států, které se
zde sešly v hojném počtu 102 zemí.
Další vývoj mezinárodního obchodu bude nesporně ovlivněn právě probíhajícím
devátým kolem v Katarském Doha73. Půdu pro toto jednání měl připravit již třetí
ministerská konference WTO konaný v Seattlu v listopadu 1999. Stejně tak jako
předešlé Uruguayské kolo mnohostranných obchodních jednání, bude i zde pozornost
zaměřena na odbourávání obchodních překážek a odstranění diskriminace dovozů.
Podstata nové výzvy představované tímto novým obchodním kole tkví v ochraně
systému WTO před snahou vzdát se svého skutečného cíle garance a prosazení přístupu
na světový trh s tím, že se tento hlavní cíl stane kompromisem s ostatními cíli, jako jsou
ochrana životního prostředí, práv pracujících a zahraničních investorů či ochrana
soutěže74.
Hlavními tématy tohoto kola jsou především implementace dohod a soulad
s dohodami, které vzešly z Uruguayského kola, služby, zemědělství, autorská práva a
práva z průmyslového vlastnictví, vládní podpory, řešení sporů, ochrana životního
prostředí. Velká pozornost je věnována i problematice rozvojových a nejchudších zemí
světa.
Jednání ministerských summitů WTO, které následovala po Dohá, probíhala ve
znamení neochoty nejvýznamnějších aktérů i dalších zemí dohodnout se na tom, jakým
způsobem se budou naplňovat závěry Dohá a jak má rozvoj multilaterálního
obchodního systému pomoci při rozvoji nejchudších zemí.
Otázka zemědělství byla řešena na mnoha ministerských konferencích, zejména
pak na konferenci v Ženevě (červenec 2004) a Hong Kongu (prosinec 2005).
K podstatnějšímu konsenzu mezi členskými státy však nedošlo a ani tolik očekávaná
hongkongská konference nepřinesla úspěšný výsledek75.

GATT 1994

73
Usnadňování obchodu ve WTO [citováno 17.02.2006]. Dostupné z:
http://www.mpo.cz/dokument8844.html.
74
Langhammer, J. R. The WTO and the Millenium Round: Between Standstill and Leapfrog, Kiel:
Institut fur Weltwirtschaft Kiel, 1999, s. 1.
75
Bez uvedení autora. A stopped clock ticks again. The Economist, 2005, svazek 377, č. 8448, s. 78-79.

43
 Název GATT 1994 je výrazem pro GATT 1947 doplněný Uruguayským kolem
o nové dokumenty a začleněný do systému WTO, jehož je nedílnou součástí. Jedná se
tedy o jakýsi inovovaný text GATT 1947, v němž již není zahrnuta organizační složka,
neboť ta byla nahrazena Světovou obchodní organizací. Základní struktura GATT 1994
je zahrnuta do Přílohy 1 Dohody o zřízení světové obchodní organizace z Marrakeše.
V souladu s ní je GATT 1994 tvořen těmito mezinárodními dokumenty76:
• ustanovení Všeobecné dohody o clech a obchodu z 30. října 1947 ve znění před
vstupem v platnost Dohody o zřízení světové obchodní organizace
• ustanovení právních nástrojů, které vstoupily v platnost před tím, než v platnost
vstoupila Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace a které jsou výslovně
uvedeny pod písmenem b článku 1 této Přílohy. Jedná se o:
- protokoly a certifikace týkající se celních koncesí
- protokoly o přístupu (s výjimkou ustanovení a) týkající se
prozatímního provádění a odvolání prozatímního provádění
- rozhodnutí o výjimkách poskytnutých dle článku XXV GATT 1947,
které jsou platné ještě v době vstupu Dohody o zřízení Světové
obchodní organizace
- jiná rozhodnutí smluvních stran GATT 1947
• následující ujednání:
- Ujednání o výkladu článku II:1 b) GATT 1994
- Ujednání o výkladu článku XVII GATT 1994
- Ujednání o ustanoveních o platební bilanci GATT 1994
- Ujednání o výkladu článku XXIV Všeobecné dohody o clech a
obchodu 1994
- Ujednání týkající se výjimek ze závazků podle GATT 1994
- Ujednání o výkladu článku XXVIII GATT 1994
• Marrákešský protokol k Všeobecné dohodě o clech a obchodu 1994

76
Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995 Sb., o sjednání Dohody o zřízení Světové obchodní
organizace.

44
 GATT 1947 vs. GATT 1994

Jak uvádí čl. II. odstavec 4 Dohody o zřízení Světové obchodní organizace, je
GATT 1947 právně odlišná od GATT 1994. Zatímco GATT 1947 byla nezávislou
úmluvou regulující některé otázky mezinárodního obchodu, GATT 1994 je jedním
z dokumentů spadajících do systému Světové obchodní organizace (WTO). Jedná se
tedy o dvě různé mezinárodní smlouvy, jejichž smluvní základny se v určité etapě
přístupů lišily, které však po určitou dobu mohly existovat vedle sebe. V praxi smluvní
strany GATT 1947 musely výslovně odstoupit od textu této smlouvy a výslovně
ratifikovat či přistoupit k textu GATT 1994.

GATT vs. WTO

Světová obchodní organizace (dále už jen WTO) vznikla na základě

multilaterální mezinárodní dohody přijaté během Uruguayského kola, jako výsledek
snahy smluvních států, které si po předchozí zkušenosti byly vědomy sílící potřeby
přebudovat stávající GATT na novou kvalitnější instituci s efektivně
fungující organizační strukturou, lepším mechanismem řešení sporů a právní
subjektivitou, jejíž členové budou povinni přijmout všechny dohody.
WTO zajišťuje vedle GATT i řadu dalších smluv a činností. Pokud jde o
organizační složku, stala se WTO následníkem GATT. Případné rozdíly mezi GATT a
WTO bychom mohli vymezit dle některých autorů77 asi takto:
• GATT bylo vytvořeno jako dočasné fórum (ad hoc fórum), tedy jakési
provizorium do doby, než vznikne ITO. Toto fórum neobsahovalo normy
ustavující mezinárodní organizaci. Naopak WTO a její smlouvy jsou zamýšleny
jako stálá mezivládní organizace s pevným základem, neboť WTO smlouvy jsou
ratifikovány členskými státy.
• Zatímco GATT měla „pouze“ smluvní strany, WTO již funguje na principu
členství států v této mezinárodní organizaci. Zde se projevuje skutečnost, že
GATT byla pouhou smlouvou, i přesto, že v průběhu své existence jí byly

77
Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Brno: MU, 2001, s. 38-39. Baňouch, H., Fedorko, M.
Mezinárodní organizace. Brno: MU, 2001, s.106-107.

45
 zřízeny určité orgány, které v praxi zajišťovaly její fungování, nebyla nikdy
institucí. Neexistovala ani žádná podobná charta, jakou má WTO, která by
dávala GATT právní způsobilost či stanovila procesní pravidla a organizační
strukturu.
• Pozornost GATTU byla upřena pouze na obchod se zbožím. Do rámce WTO
spadá nově i úprava obchodu se službami, úprava práv duševního vlastnictví či
obchodu se zemědělskými výrobky.
• I když oba systémy předpokládaly možnost řešení sporů, je systém WTO obecně
považován za rychlejší, přizpůsobený moderním požadavkům a obsahující více
prvků automatického postupu v řízení. V GATT neměl proces urovnávání sporů
žádný časový rozvrh, vývoj řešení sporu se dal snadno zamrazit a případy
neměly konce. Uruguayské kolo zavedlo efektivnější, přesně definovaný postup
s důrazem kladeným na rychlé vyřešení sporu. Neúspěšná strana již nemůže
neodůvodněně oddalovat nebo dokonce blokovat schválení rozhodnutí, jak to
bylo možné v systému GATT. Někteří autoři dokonce vyjadřují svůj názor, že
právě tato závazná a modernizovaná povaha mechanismu řešení sporů je to, co
činí WTO unikátní organizací světového měřítka78.
• GATT nezanikla, ale byla jen pozměněna a včleněna mezi dohody tvořící WTO.
Nyní existuje po boku GATS a TRIPS.
• WTO je postavena na principu jediného závazku (požadavek all or nothing), což
v praxi znamená, že všichni vstupující členové musí přijmout úplný soubor
všech závazků, které jsou obsahem mnohostranných dohod. Výjimku tvoří čtyři
vícestranné dohody zahrnuté do přílohy č. 4 dohody, které jsou závazné jen pro
ty země, které k nim přistoupily. Dřívější praxe, obzvláště v průběhu Tokijského
kola, umožňovala, aby dohody podepisovaly jen někteří členové, což vyvolávalo
řadu nejasností a problémů. Navíc Protokol o provizorní aplikaci GATT
obsahoval ustanovení, která umožňovala, aby smluvní strany ponechaly
v platnosti svou legislativu, která byla platná již v době jejich přístupu, i přesto,
že nebyla v souladu se závazky GATT.
• Na rozdíl od WTO, jejíž pravomoci a právní status je jasně smluvně určen,
trpěla GATT značnou vágností a nejednoznačností týkající se jejích pravomocí a
78
Moore, M. A World Without Walls: Freedom, Development, Free Trade and Global Governance.
Cambridge: Cambridge University Press, 2003, s. 101.

46
 právního statusu. V mnoha důležitých otázkách panovala nejasnost a státy
používaly i různou interpretaci79.

Světová obchodní organizace (WTO)

WTO je klíčovou globální institucí zaměřenou na mezinárodní obchod. Své sídlo

má v Ženevě a její členskou základnu tvoří cca 148 členů a dalších 34 zemí má status
pozorovatel. Česká republika se stala jejím členem 1. ledna 1995, avšak jej již tradičním
účastníkem GATT/WTO. Tehdejší Československo bylo jedním z oněch 23 států, které
stály u zrodu Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1947. Smluvní stranou
zůstalo Československo až do roku 1992, kdy došlo k rozdělení země na Českou a
Slovenskou republiku. Toto rozdělení znamenalo pro GATT situaci, v které nebyl
učiněn zatím žádný precedent. S přispěním maximálního úsilí smluvních stran, se
podařilo najít řešení, díky kterému se práva a povinnosti vůči GATT zachovaly v co
největší míře a byla zajištěna kontinuita uplatňování GATT na bývalém území ČSFR.
Protokoly o přístupu ČR a SR ke Všeobecné dohodě byly podepsány 16. března 1993
bez větších obtíží. Vycházelo se z práv a závazků Československa jako zakládající
smluvní strany GATT.
Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace, podepsaná 15.4.1994, která
v platnost vstoupila 1.1.1995 byla kýženým výsledkem devítiletých mnohostranných
jednání v rámci Uruguayského kola. Kromě vytvoření této nové obchodní organizace
s pevnými mezinárodně právními základy došlo i k přijetí systému mnohostranných
mezinárodních smluv s podstatně širším spektrem úpravy, než tomu bylo doposud
v rámci GATT, kde se úprava soustřeďovala pouze na koupi a prodej.
Během půl století existence GATT bylo třeba reagovat na měnící se podmínky a
celkový celosvětový vývoj ekonomiky. Již delší dobu státy věděly o nutnosti rozsáhlé
reformy GATT tak, aby byla schopna reflektovat na aktuální problémy ekonomického
světa. Tato situace vedla k zahájení Uruguayského kola, které probíhalo za účasti
zástupců 124 vlád a Evropského společenství v období let 1986-1994 jako osmé kolo
jednání GATT. Za příčiny oné rozsáhlé reformy lze označit dle některých autorů80
zejména tyto skutečnosti:
79
Matsushita, M., Schoenbaum, T., Mavroidis, P. The World Trade Organization, Law, Praktice and
Policy. Oxford: Oxford University Press, 2004, s. 3 an.
80
Baňouch, H., Fedorko, M. Mezinárodní organizace. Brno: MU, 2001, s. 105 a násl.

47
 • Stále se rozrůstající počet smluvních stran, který se ze 23 zemí rozšířil na číslo
123. Tato skutečnost vedla k administrativním problémům a k narušení dřívější
homogenity členské základny GATT. Hlavně nově přijaté rozvojové země
s poněkud jinými potřebami a cíly, než-li mají země vyspělé, vnesly do GATT
rozmanitost zájmů, nová témata a odlišná stanoviska k problémům. O vstup též
požádaly země východního bloku. Tyto všechny faktory vyvolávaly potřebu
větší flexibility instituce.
• Stále více se projevovala nedostatečnost či spíše neexistence organizační
struktury, největší problémy činilo plnění druhého cíle GATT, a to řešení
obchodních sporů. Proces urovnávání sporů byl velice zkostnatělý a
dlouhotrvající, spory přesahující svou délkou dobu tří let nebyly zdaleka
výjimkou. Důležité pravomoci byly navíc omezené. Neúspěchy vedly často
k obchodním válkám a počet sporů se zvětšoval přímo úměrně s rozšiřováním
povahy a rozsahu závazků GATT.
• Dalším důvodem bylo příliš úzká agenta GATT, která zahrnovala jen oblast
obchodu se zbožím. Obchod se službami a duševním vlastnictvím nebyl dosud
nijak podchycen, a tak nemohla přispět k vyřešení rozsáhlých problémů
vznikajících právě v této části mezinárodního obchodu vznikajících od
poválečných let.
• Složitý soubor smluv a protokolů, jenž se vyvinul z pozměňovacího procesu, byl
nesrozumitelný a neschopný se přizpůsobit novým podmínkám a potřebám.

Hlavním úspěchem Uruguayského kola bylo 15. dubna 1994 v marockém

Marrakéši podepsání „Závěrečného aktu obsahujícího výsledky Uruguayského kola
mnohostranných obchodních jednání“. Součástí tohoto dokumentu byla i Dohoda o
zřízení Světové obchodní organizace, na jejímž základě mohla WTO vzniknout.
Původcem návrhu na založení zastřešující organizace s pevnou institucionální
základnou bylo především ES, obdobné návrhy předložila i Kanada a Švýcarsko, USA
zaujímaly zdrženlivý postoj.
Působnost WTO je v druhém článku Dohody vymezena takto: „WTO bude
společným institucionálním rámcem pro řízení obchodních vztahů mezi svými Členy,

48
pokud je o otázky spojené s dohodami a souvisejícími právními nástroji, zahrnutými do
příloh této Dohody“.
V souladu s článkem 5 Závěrečného aktu musí státy, které nejsou smluvními
stranami GATT 1947, nejprve uzavřít jednání o GATT 1947 a stát se její smluvní
stranou, neboť členem WTO se mohou stát pouze smluvní strany GATT 1947 a
Evropská společenství v případě, že přistoupí k Dohodě o zřízení WTO a též
k mnohostranným obchodním dohodám a jejich listiny koncesí specifických závazků se
staly přílohami GATT 1994 a GATS81.
Funkce WTO jsou vymezeny v článku III. Dohody o zřízení WTO jako
následující:
• Usnadňování provádění, správy a působení Dohody, mnohostranných
obchodních dohod, vícestranných obchodních dohod, jakož i podporování
uskutečňování jejich cílů.
• Poskytnutí prostoru pro jednání o otázkách pokrytých výše uvedenými
dohodami, jakož i pro jednání o dalších otázkách týkajících se
mnohostranných obchodních vztahů
• Spravování dohody o řešení sporů a mechanismus přezkoumávání obchodní
politiky
• Spolupráce s MMF a SB tam, kde je to nezbytné pro rozvoj světové
hospodářské politiky.
WTO je skutečným nástrojem liberalizace mezinárodního obchodu, jak o tom
svědčí i její cíle. Mezi ně patří například zvýšení životní úrovně, dosažení plné
zaměstnanosti, zvýšit výrobu a obchod se zbožím a službami, zajistit optimální využití
světových zdrojů v souladu s cílem trvalého rozvoje, zajistit rozvojovým zemím podíl
z růstu mezinárodního obchodu či obecně podporovat otevřenost světových ekonomik
mezinárodnímu obchodu při současné kontrole a odbourávání ochranářských opatření.
V souladu s článkem VIII Dohody je WTO právnickou osobou a každý z jejich
členů jí poskytne právní způsobilost nutnou k výkonu jejich funkcí. Každý člen rovněž
poskytne výsady a imunity jak samotné WTO, tak i jejím úředníkům a zástupcům
v rozsahu nezbytném pro výkon jejich funkcí. Tyto výsady a imunity jsou poskytovány

81
WTO rozlišuje tzv. „původní členy WTO“ a nové členy. Důvodem pro toto rozlišení je přimět co
největší počet zemí k plnohodnotnému členství ve WTO v době jejího zřízení a zabezpečit, aby země
přistupující po tomto datu přijaly beze zbytku steré závazky jako původní členové.

49
v obdobném rozsahu, jak jsou uvedeny v Úmluvě o výsadách a imunitách
mezinárodních odborných organizací, schválených Valným shromážděním OSN z roku
1947.
WTO je mezinárodní institucí, jejíž rolí je prosazovat systém pravidel
mezinárodního obchodu, které jsou definované v GATT, Dohodou o duševním
vlastnictví v oblasti obchodu, Všeobecnou dohodou v oblasti služeb a dalšími ať už
mnohostrannými či vícestrannými dohodami. Dále, jak již bylo řečeno, plní funkci fóra
pro obchodní jednání a řešení případných sporů, monitoruje národní obchodní politiky,
zajišťuje technickou pomoc pro zástupce z rozvojových zemí a spolupracuje s dalšími
mezinárodními organizacemi.
Přestože WTO sdružuje téměř 150 států světa, jejichž vzájemné postavení
v rámci této organizace by mělo být rovnocenné, ve skutečnosti je mocenská rovnováha
rozdělena více či méně mezi USA a země Evropského společenství, tyto dvě „tělesa“
disponují ekonomickou silou, která jim umožňuje prosazovat svou politiku bez ohledu
na názory slabších států82. Projevy tohoto silného postavení můžeme sledovat při
rozhodovacím procesu či při uplatňování Mechanismu řešení sporů.
WTO zachovává praxi přijímání rozhodnutí cestou konsenzu založenou GATT.
Není-li dosažení konsenzu možné, následuje hlasování, kde každá země má jeden hlas.
V současné době se WTO stále rozvíjí a upevňuje své postavení. Úspěch této
organizace dokazuje i stále rostoucí počet nových členů a čekatelů na členství. Obavy,
že po Uruguayském kole, které trvalo osm let, nastane dlouhodobý útlum se
neprokázaly. Od roku 1995 se konalo několik Konferencí ministrů, které ale dokazují,
že je stále na čem pracovat. Kromě svých zastánců má ale WTO i řadu odpůrců, kteří ji
podrobují ostré kritice. Celou situaci popisují někteří autoři83 přibližně tak že nastiňují
problémy, na které odpůrci WTO nejčastěji poukazují, a které jsou pak zastánci nuceni
obhajovat. Jedná se o následující problematiky:

• Otázka suverenity států

82
Tak například během ministerské konference v Singapuru v roce 1997 se zástupci nejmocnějších zemí
sešli „za zavřenými dveřmi“ bez ostatních států, aby si navzájem vyjasnili své požadavky a urovnali
spory. Na následných oficiálních jednáních pak postupovali společně proti zbylým účastníkům
konference.
83
Např. Baňouch, H., Fedorko, M. Mezinárodní organizace. Brno: MU, 2001, s. 112 an.

50
 Odpůrci WTO tvrdí, že tato organizace diktuje vládám jednotlivých zemí, jak
mají postupovat při provádění své politiky a tím ohrožují suverenitu států. Tím, že
jednotlivé státy přesunuly na WTO část svých pravomocí, není již v projevu států
přítomna absolutní svoboda a stát je vázán svými závazky vůči WTO. Charakter těchto
závazků se podstatně změnil po Uruguayském kole, neboť během několika let WTO
nabyla soudní, exekutivní i legislativní pravomoci globálního významu a členové se
těmto pravomocem musí podřídit.
Zastánci ale oponují, že jen na svobodném uvážení států, zda zvolí raději
suverenitu než ekonomický přínos otevřeného mezinárodního obchodu. Je zřejmé, že
v době vzájemné ekonomické provázanosti je obětování části suverenity nevyhnutelné84.
Je pravdou, že se vlády musí řídit právem WTO a z něj vyplývajícími závazky, ale jsou
to právě demokraticky ustavené vlády, které sjednávají ona práva a povinnosti a tím
diktují politiku organizace. WTO bude vždy jen odrazem svých členů. Jediným
příkladem, kdy má WTO přímý dopad na politiku země, je urovnávání sporů.
• Nedemokratičnost
Kritici WTO zastávají názor, že je tato organizace značně nedemokratická.
Příkladem může být situace v září roku 2001, kdy členové Consumer International
doslova obvinili WTO z toho, že hlavní důvod katastrofického výsledku jednání
v Dohá byl právě diskriminační a manipulativní průběh jednání této organizace.
Mike Moore ale tento názor vyvrací s poukazem na fakt, že většina věcí, které se
kritikům v tomto směru nelíbí, vychází paradoxně až z přílišné demokracie85. Dle
mého názoru budou vždy existovat silné a slabé státy, které si přímo úměrně pozici
prosazují své zájmy, ať už jsou součástí nějaké organizace či nikoliv. Přínos jejich
dobrovolného seskupení v organizaci vidím v tom, že je to právě ona, kdo je v této
expanzivní činnosti usměrní a vytvoří pro jejich vzájemné vztahy pevný řád
vybavený sankcemi.

• Ochrana životního prostředí vs. obchodní zájmy WTO

84
Tento názor podporuje i J. Kent ve svém článku s názvem Contrary Opinion: Who is afraid of the
WTO? Když říká: „Jedinou možností, jak si udržet absolutní suverenitu, je úplná izolace od světové
ekonomiky, což je nejen recept na ekonomickou katastrofu, ale také v demokratické společnosti nereálné
přání“.
85
Moore, M. A World Without Walls: Freedom, Development, Free Trade and Global Governance.
Cambridge: Cambridge University Press, 2003, s. 101.

51
 Odpůrci WTO prohlašují, že obchodní zájmy jsou pro tuto organizaci přednější
než ochrana životního prostředí. Organizace jako MMF, Světová banka či WTO si
životní prostředí sobecky přivlastňují k vlastnímu prospěchu. Výsledkem je pak
rozsáhlá devastace přírody, nevratné škody či stírání biologické diverzity. Vzrůstající
spotřeba a rozvoj obchodu vyčerpává nerostné bohatství, vede k rozšíření dopravy a tím
k znečišťování životního prostředí. Růst obchodu a ochrana životního prostředí jsou dva
stěžejní zájmy stojící však proti sobě.
Dle odpůrců vidí WTO národní zákony na ochranu životního prostředí jako
obchodní bariéry, které je nutné zrušit. Důkazem tohoto tvrzení je několik rozhodnutí
mechanismu urovnávání sporů86. Mezi nejznámější kauzy patří Případ amerického
benzinu (US Gazoline Case), kdy na podnět ropného průmyslu působícího ve
Venezuele zpochybnila venezuelská vláda v roce 1995 tu část zákona USA o ochraně
ovzduší, která nutila rafinérie vyrábět čistější benzín, tím že nastavila vysoké standardy
pro dodržování čistoty benzínu. Venezuelský benzín se do těchto limitů nevešel, atak si
Venezuela stěžovala, že USA diskriminuje její dovozy benzínu. V důsledku rozhodnutí
WTO musely USA stížnosti vyhovět a zmíněný zákon zmírnit. V roce 1997 byl zákon
novelizován tak, aby umožnil zahraničním rafinériím využívat vlastní kvalitativní
normy. Venezuelské a jiné rafinerie tak měly možnost uplatňovat méně přísné normy a
prodávat nekvalitní benzín, který poškozoval kvalitu ovzduší.
Dalším příkladem může být Případ krevet a želv (Shrimp/Turtle Case), kdy čtyři
asijské státy zpochybnily zákon USA o ohrožených druzích, který zakazoval prodej
krevet lovených bezohledným způsobem, při kterém hynou i ohrožené druhy mořských
želv. V roce 1998 rozhodl odvolací tribunál WTO v neprospěch tohoto zákona i přesto,
že je technicky nemožné chytat krevety bez toho, aby byly ohroženy i další mořské
živočišné druhy. V odůvodnění WTO stálo, že USA sice mohou chránit želvy, avšak
způsob, jakým to dělají, je v rozporu s pravidly WTO87.
Zastánci poukazují na samotnou preambuli Marrákešské dohody, která ustavuje
WTO, a jež vyjmenovává mezi svými cíli i optimální využití světových zdrojů
v souladu s cílem trvalého rozvoje, ochrany a zachování životního prostředí. Toto je
podepřeno i konkrétními prohlášeními v řadě norem WTO. Zastánci věří, že obchod a
86
WTO cases [citováno 10. 3. 2006]. Dostupné z:
http://www.wto.org/english/tratop_e/envir_e/envir_backgrnd_e/c8s2_e.htm.
87
Calster, G. The WTO Appellate Body in Shrimp/Turtle: Picking up the Pieces. European
Environmental Law Review, 1999, s. 113.

52
environmentální politika se doplňují. Dle Kenta se státy, které více obchodují, obvykle
těší větší ochraně životního prostředí a rozsáhlejšímu sociálnímu programu.
• Dětská práce
Toto aktuální téma bylo předmětem diskuze na Konferenci ministrů v Seattlu.
Tento problém nerozděluje ani tak zastánce a odpůrce WTO, ale rozděluje samotné
členy této organizace, a to země vyspělé a rozvojové. Oproti vyspělým zemím mají
rozvojové země dvě komparativní výhody v podobě levné práce a bohatství nerostných
surovin, kdy využívání těchto zdrojů je pro jejich ekonomiky přímo nezbytné. Na
prvním místě je pro ně hospodářský růst i na úkor znečišťování životního prostředí.
Neexistence přísných ekologických standardů je pro nejchudší státy výhodou na
světových trzích a vynucování sociálních a ekologických standardů je pro nejchudší
státy pokusem o likvidaci levného zboží rozvojového světa.
Rozvojové země vznášejí na svou obhajobu tyto argumenty:
• Zakáže-li se dětem práce, budou odsouzeny ve většině případů k smrti hladem.
• Vyspělé státy sledují prosazováním svých ekologických standardů jasný cíl, a
sice trvale udržet rozvojové země chudé a závislé.
• Vyspělé státy se samy staly bohatými tím, že nadměrně využívaly své nerostné
zdroje, neměly by tedy bránit ve stejném počínání zemím rozvojovým.

Na konferenci v Seattlu státy bohužel nedokázaly v těchto závažných otázkách

dojít ke konsenzu. Možné řešení ukáže až budoucí vývoj.

Čím je tvořeno právo WTO

Pokud bychom si položili tuto otázku, zjistili bychom, že odpověď na ni není

vůbec jednoduchá. Světová obchodní organizace je mezinárodní organizací, která
spravuje spletitý systém vztahů mezi svými členy. Jak již bylo řečeno, její členská
základna čítá bezmála 150 států, další 34 státy mají postavení pozorovatele. Tento
systém vztahů bylo třeba pokrýt mezinárodními smlouvami a ujednáními vytvářejícími
poměrně složitou strukturu88, v které se laik snadno ztratí. Tyto smlouvy, ujednání a
88
Už jen Závěrečný akt zahrnující výsledky Uruguayského kola o multilaterálních obchodních jednáních
je 550 stran dlouhý text, který obsahuje téměř 60 smluv, příloh, rozhodnutí a prohášení. Jeho nedílnou
součástí jsou i „ujednání o přístupu na trh (market access negotiations), ve kterých jednotlivé země činí
závazná prohlášení o omezení celních a mimocelních tarifů a bariér, či „úvodní závazky (initial

53
další závazky zaštítěné institucionálním rámcem představovaným Dohodou o zřízení
Světové obchodní organizace představují prameny práva této organizace.
Dle názoru některých autorů, i když je právo WTO formálně doménou veřejného
práva, ovlivňuje i soukromé strany. Ty z nich, které mají větší vliv, bohatství a lepší
organizovanost, se pokoušejí využívat tohoto právního systému tak, aby lépe prosadily a
posílily své obchodní ambice89.
Na základě sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995 Sb. byla dne 15.
dubna 1994 v Marrakeši sjednána a jménem České republiky podepsána:
1) Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) a tyto mnohostranné dohody,
které tvoří její nedílnou součást a jsou závazné pro všechny členy WTO:
• Všeobecná dohoda o clech a obchodu 1994
• Dohoda o zemědělství
• Dohoda o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření
• Dohoda o textilu a ošacení
• Dohoda o technických překážkách obchodu
• Dohoda o obchodních aspektech investičních opatření
• Dohoda o provádění článku VI. Všeobecné dohody o clech a obchodu 1994
• Dohoda o provádění článku VII. Všeobecné dohody o clech a obchodu 1994
• Dohoda o kontrole před odesláním
• Dohoda o pravidlech původu
• Dohoda o dovozním licenčním řízení
• Dohoda o subvencích a vyrovnávacích opatřeních
• Dohoda o ochranných opatřeních
• Všeobecná dohoda o obchodu službami (GATS)
• Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS)
• Ujednání o pravidlech a řízení při řešení sporů
2)Mechanismus přezkoumávání obchodní politiky, jakož i vícestranné obchodní
dohody, které nezakládají práva a povinnosti pro ty členy, kteří je nepřijali.

commitments) týkající se liberalizace obchodu se službami.

89
Shaffer, G.C. Defending Interests: Public-Private Partnership in WTO Litigation. Washington, D.C.:
The Brookings Institution Press, 2003, s. 3.

54
3) Současně byla přijata rozhodnutí ministrů, deklarace a ujednání vztahující se k výše
uvedeným dohodám. Jejich kompletní výčet je součástí onoho sdělení Ministerstva
zahraničních věcí č. 191/1995 Sb.

Opustíme-li řazení dohod dle sdělení Ministerstva zahraničí, můžeme použít toto
přehlednější rozdělení systému dohod, které používají někteří autoři90:
• Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace
• Příloha č. 1 A: Mnohostranné dohody o obchodu se zbožím
- Všeobecná dohoda o clech a obchodu 1994, doplněná ujednáním o
výkladu článku II odst. 1 b), článku XII, XVII, XVIII, XXIV, XXVIII
a Marrákešským protokolem ke GATT 199491
- Dohoda o zemědělství
- Dohoda o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření
- Dohoda o textilu a ošacení
- Dohoda o technických překážkách obchodu
- Dohoda o obchodních aspektech investičních opatření
- Dohoda o provádění článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu
1994
- Dohoda o provádění článku VII Všeobecné dohody o clech a obchodu
1994
- Dohoda o kontrole před odesláním
- Dohoda o pravidlech původu
- Dohoda o dovozním licenčním řízení
- Dohoda o subvencích a vyrovnávacích opatřeních
- Dohoda o ochranných opatřeních
• Příloha č. 1 B: Všeobecná dohoda o obchodu službami
• Příloha č. 1 C: Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví
• Příloha č. 2: Ujednání o pravidlech a řízení při řešení sporů¨
• Příloha č. 3: Mechanismus přezkoumávání obchodní politiky
• Příloha č. 4: Vícestranné obchodní dohody:

90
Rozehnalová, N., Týč, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. Brno: MU, 2006, s. 24 an.
91

55
 -Dohoda o obchodu civilními letadly
- Dohoda o vládních zakázkách
- Mezinárodní dohoda o obchodu mléčnými výrobky
- Mezinárodní dohoda o obchodu hovězím masem

Čl. II. Dohody o zřízení Světové obchodní organizace92 nazvaný jako „Oblast
působnosti WTO“ naznačuje základní vztah mezi touto Dohodou a jejími jednotlivými
přílohami a jejich součástmi z hlediska hierarchie norem a jejich právní závaznosti.
Tento článek stanovuje WTO jako společný institucionální rámec pro řízení obchodních
vztahů mezi jejími Členy, bude-li se jednat o otázky spojené s dohodami a souvisejícími
právními nástroji, zahrnutými do příloh Dohody.
Dohody a související právní nástroje, které jsou zahrnuté do příloh 1,2, a 3 jsou
nedílnou součástí Dohody a jsou pro všechny Členy bezpodmínečně závazné. Naopak
dohody a související právní nástroje, které jsou zahrnuté v příloze 4, tvoří součást
Dohody jen pro ty Členy, kteří je přijaly a pro něž jsou závazné. Pro Členy, kteří je
nepřijaly, nezakládají tyto dohody práva a povinnosti.
V některých situacích, pokud jde o aplikaci na určité právní vztahy, může
docházet k částečnému překrytí se závazků či ustanovení jednotlivých dohod. Je to dáno
poněkud problematičtějším vztahem mezi Dohodou, všeobecnými mnohostrannými
dohodami a mnohostrannými obchodními dohodami na ně navazujícími. Tuto
problematiku pomáhá řešit čl. XVI odst. 3 Dohody, obecná vysvětlující poznámka
uvozující Přílohu 1 A, některé články obsažené v mnohostranných dohodách.

Ostatní mezinárodní organizace

Kromě již zmíněného Brettonwoodského systému a organizací GATT/WTO

můžeme v průběhu 20. století sledovat bezpočet snah států o vzájemnou ekonomickou
spolupráci. Tato kapitola by měla krátce připomenout alespoň ty nejdůležitější.

92
Dále už jen Dohoda.

56
Organizace spojených národů (OSN) jako představitel organizace univerzálního typu

Organizace spojených národů je světovou organizací, jejíž hlavním cílem je

zajištění míru a bezpečnosti. Při své činnosti se ale zabývá i důležitými ekonomickými
otázkami a podporuje vzájemnou obchodní spolupráci jednotlivých států. OSN pro tyto
potřeby zřídila rozličné orgány, komise a další organizační útvary:
• Hospodářská a sociální rada (ECOSOC), která je odpovědná za
koordinaci činností mimo jiné v ekonomické oblasti. Tento orgán OSN
má vytvořenou celou síť komisí a výborů, pro rozvoj obchodu jsou
důležité zejména regionální komise, které se výrazně věnují ekonomické
spolupráci v rámci regionu jako jsou např. ECA, ESCAP, ECE, ECLA,
ESCWA.
• Komise pro mezinárodní právo obchodní (UNCITRAL)93, její význam
spočívá v tom, že zpracovala několik návrhů úspěšných unifikací na bázi
smluv, vzorových zákonů, příruček a právních návodů pro uzavírání
obchodních transakcí.
• Konference OSN pro obchod a rozvoj (UNCTAD), tato organizace řeší
především politické otázky obchodu zejména ve vztahům k rozvojovým
zemím, dále vyvíjí iniciativu i v oblasti komoditních dohod94.
Organizace OSN pro průmyslový rozvoj (UNIDO), která podporuje
industrializaci rozvojových zemí, vydává studie, vzorové smlouvy a expertní posudky,
poskytuje pomoc při jednání.

Mezinárodní regionální organizace

Mezinárodní organizace působící v oblasti Severní, Střední a Jižní Ameriky:

93
Ve spolupráci s UNCITRAL působí další dvě ekonomické organizace stojící mimo systém OSN. Jedná
se o UNIDROIT a Haagskou konferenci mezinárodního práva soukromého.
94
Jako příklad komoditní dohody lze uvést Mezinárodní dohodu o kakau. Měla stabilizovat trh s kakaem
a chránit ho před výraznými změnami jeho cen. Později v rámci dohody vznikla Mezinárodní organizace
kakaa (International Cocoa Organisation). Komoditní dohody nejsou součástí systému GATT či WTO,
ale existují k němu paralelně. Ve vztahu ke komoditním dohodám je vhodné se zmínit i o zvláštním typů
organizace, jíž je Organisation of Petroleum Exporting Countries (OPEC) založená v roce 1960
v Bagdádu. Její odlišnost spočívá v tom, že jde o komoditní organizaci hájící zájmy jen vývozců ropy,
vznikla, aby zajistila jednotný postup exportujících zemí proti nadnárodním ropným společnostem. Je
kvalifikována literaturou jako organizace kartelového typu.

57
 • North Američan Free Trade Agreement (NAFTA), která zahrnuje ekonomický
prostor USA, Kanady a Mexika. Jejím cílem je postupné odstranění dovozních
tarifů a dalších překážek obchodu, unifikace předpisů a vytvoření mechanismu
pro řešení případných sporů95.
• Středoamerický společný trh (CACM),který byl v roce 1958 vytvořen
Kostarikou, Salvadorem, Guatemalou, Hondurasem a Nikaraguou existuje
v omezené formě dodnes.
• Lat. American Free Trade Agreement (LAFTA), která vznikla v roce 1961 jako
organizace sdružující latinsko-americké země s cílem redukce cel a rozvoje
celého regionu při spolupráci na programech v průmyslové oblasti.
• Karibské společenství (CARICOM), které funguje od roku 1973 a sdružuje
země karibské oblasti. Cílem je ekonomická kooperace na základě Karibského
společného trhu a koordinace zahraniční politiky.
• MERCOSUR, sdružující od 90. let 20. století Argentinu, Brazílii, Paraguay a
Uruguay. Pátým členem se před nedávnou dobou stala Venezuela, o členství
uvažuje též Bolívie. Postavení členů této obchodní skupiny není fakticky
rovnoprávné, neboť dominantní postavení zaujímají Argentina a Brazílie96.
Podstatou této spolupráce je společný trh.

Mezinárodní organizace působící v Africe

95
Srovnej. Cihelková, E. a kol. Světová ekonomika: nové jevy a perspektivy, 1. vydání. Praha: C.H.Beck,
2001, s. 104 – 114.
96
Tato realita se však stala nesnesitelnou pro nejmenší stát tohoto svazku Uruguay, který veřejně oznámil,
že za těchto podmínek již pro něj nemá smysl být dále členem. Ministr ekonomiky Danilo Astori v lednu
tohoto roku prohlásil, že z jeho pohledu by smlouva o volném obchodě s USA, jejíž uzavření je
podporováno Uruguayem, mohla přinést velké zlepšení v ekonomickém růstu. Tím, že Brazílie a
Argentina, jako silní členové tuto myšlenku zavrhly, poškodily tak ostatní menší členy MERCOSURU.
Tento proamerický postoj však šokoval celý svět, neboť Uruguayský prezident T. Vazquéz byl vždy
velkým příznivcem MERCOSURU a na možnost budoucí širší, obchodní spolupráce s USA pohlížel
spíše velmi skepticky. Dle názoru ekonomické veřejnosti je však toto gesto Uruguaye zoufalým pokusem
o zlepšení svého postavení uvnitř MERCOSURU. Odpovědí mu byla schůzka hlav států Argentiny a
Brazílie zaměřená na problematiku postavení zbývajících členských států, která ve svém důsledku však
nepřinesla žádné závratné změny. Srovnej: Bez uvedeni autora. A threat to defekt. The Economist, 2006,
svazek 378, č. 8461, s. 50.

58
 • Ekonomická a celní unie střední Afriky (UDEAC), která vznikla v roce 1966
s cílem ustanovení jednotných cela tarifů vůči ostatním zemím. Jejími členy
byly Čad, Kongo, Kamerun, Středoafrická republika a Gabun.
• Východoafrické ekonomické společenství (EAC), které v roce 1967 vytvořila
Keňa, Tanzanie a Uganda s úmyslem vzájemné harmonizace cel a tarifů. Tato
organizace však v roce 1978 zanikla díky vážným politickým neshodám svých
členů.
• Ekonomické společenství západoafrických států (ECOWAS) vytvořené v roce
1975 a představující zónu volného obchodu.
• Z dalších organizací lze jmenovat zejména Africké ekonomické společenství
(AMU), Common Market for Eastern and Southern Africa (COMESA) nebo
Southern African Development Community (SADC).

Mezinárodní organizace sdružující především evropské státy

Zde se konečně dostáváme k problematice pro nás nejzajímavější, neboť se týká
i České republiky. Nepřehlédnutelnou roli hrají v evropském prostředí tyto organizace:
• Evropské sdružení volného obchodu (EFTA,ESVO) založené Stockholmskou
úmluvou v 60. letech 20. století.
• Středoevropská dohoda volného obchodu (CEFTA). Cílem dohody je odstranění
překážek vzájemného obchodu mezi smluvními státy v souladu s principy
GATT.
• Rada Evropy, která vznikla v roce 1949 a mimo jiné se zabývá i otázkami
ekonomickými, jakož i problematikou unifikace práva.
• Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), která v roce 1961
nahradila Organizaci pro evropskou ekonomickou spolupráci (OEEC).
Organizace se zaměřuje na podporu ekonomického růstu, zaměstnanosti a
životní úrovně v členských státech, dále přispívá k rozvoji světové ekonomiky.
• European Bank for Reconstruction and Development (EBRD), která zahájila
svou činnost v roce 1991. Jejími členy jsou státy ES a Evropská investiční
banka. Banka má za úkol podporu transformace v zemích střední a východní
Evropy.

59
• Evropská společenství a Evropská unie, tomuto tématu je věnována poslední
část mé práce.

60
3 Analýza základních ustanovení GATT 1994 a
navazujících mnohostranných dohod, výsledky
Uruguayského kola a jejich vliv na mezinárodní
obchod

3.1 Úvod

Cílem této kapitoly je objasnit průběh Uruguayského kola a jeho důsledky pro
mezinárodní obchod v podobě novelizací smluv v minulosti již sjednaných a uzavření
nových dohod, o institucionálním dopadu v podobě vzniku WTO bylo již pojednáno
v předchozí kapitole. Samotné Uruguayské kolo i jeho výsledky jsou většinou
hodnoceny velmi pozitivně. Najdou se však i opačné názory, které za jeho konáním vidí
snahu o ještě větší posílení ekonomického vlivu vyspělých zemí na úkor zemí
rozvojových. Například Raghavan poukazuje na to, že oficiálním cílem tohoto osmého
kola mnohostranných obchodních jednání konajícím se pod patronací GATT, bylo
posílit mezinárodní obchod dalším omezením tarifních i netarifních překážek
obchodování. Toto kolo bylo dle jeho názoru zásadně odlišné od předchozích sedmi,
neboť zahrnovalo mnoho odlišných byť přesto simultánních vyjednávání na různých
úrovních, která mohla ve své jednotě přeměnit pravidla mezinárodního obchodu a
ekonomických vztahů. Raghavan však toto kolo považuje ze pokus o přetvoření
pravidel mezinárodního obchodního systému tak, aby byl ještě více příznivý pro
vyspělé průmyslové země (developed counries of Economic North) a mohl vzniknout
nový mezinárodní ekonomický pořádek97.

3.2 Význam Uruguayského kola a jeho důsledky pro vývoj

mezinárodního obchodu

Okolnosti vedoucí k uskutečnění Uruguayského kola

97
Raghavan, Ch. Recolonization: GATT, the Uruguay Round & the Third World. London: Zed Book,
1990, s. 23.

61
 Toto kolo mnohostranných obchodních jednání bylo zahájeno koncem roku
1986 a jeho základním posláním bylo čelit ochranářským tlakům a jejich útlum, posílit
liberalizaci mezinárodního obchodu, modernizovat mnohostranný obchodní systém
představovaný dohodou GATT tak, že se rozšíří působnost jeho pravidel, jakož i zlepšit
reakci tohoto systému na vývoj světového obchodu a ekonomiky. Někteří autoři 98
pohlížejí na Uruguayské kolo jako na dosud nejrozsáhlejší a nejnáročnější prověrku
problémů mezinárodního obchodu se zbožím od doby sjednání GATT v roce 1947,
která se kromě tradiční otázky zboží zaměřila i na některé nové oblasti, zejména na
regulaci liberalizace mezinárodního obchodu se službami a otázky duševního
vlastnictví.
Šlo v pořadí o osmé kolo mnohostranných obchodních jednání, které bylo
vyvoláno snahou řešit velké množství problémů mezinárodního obchodu a ekonomiky,
neboť od roku 1947, kdy se konalo historicky první kolo takovýchto mnohostranných
obchodních jednání, se jednotlivé oblasti světového hospodářství a měnového a
finančního systému vyvíjely značně nerovnoměrně a jednotlivá obchodní kolo
probíhající v následujících letech nepřinesla mnohdy zcela uspokojivá řešení daných
problémů. Dosažení nápravy uvedených problémů především předpokládalo obnovit
důvěru v účinnost mnohostranných disciplín GATT a vytvořit životaschopnou
alternativu jednostranných opatření či dvoustranných a regionálních obchodních
ujednání a zejména upravit a rozšířit působnost GATT.
Začátek 80. let s sebou přinesl navíc i značný růst protekcionismu, zostření
konkurenčního boje, soustavné porušování pravidel a závazků dle GATT 1947 a stále
více prohlubující se zadlužení rozvojových zemí. V obchodní politice se kromě
uplatňování pravidel GATT projevovaly stále sílící tendence k bilateralismu,
regionalismu a posilování obchodních překážek a uplatňování autonomních
restriktivních obchodních opatření. Účinnost mezinárodního obchodního systému
představovaného dohodou GATT 1947 byla značně snížena, naléhavá byla i otázka
zakotvení lepšího a efektivnějšího mechanismu pro řešení sporů. Působnost této
Dohody měla být upravena a rozšířena tak, aby odpovídala měnící se povaze a rozsahu

98
Jung, Z., Průša, M. Výsledky Uruguayského kola a jejich význam pro Českou republiku. Praha: Ústav
mezinárodních vztahů, 1994, s. 3.

62
mezinárodního obchodu a byla schopna reagovat na problémy nově vznikajících
odvětví obchodu se službami.
Ekonomika zemí OECD, která představovala rozhodující část celosvětového
hospodářství, zaznamenávala v 80. letech růst, potýkaly se tyto země se značným
problémem nevyrovnanosti svých platebních bilancí, poruch ve fungování
mezinárodního měnového systému. Země střední a východní Evropy, jakož i rozvojové
země, prošly velkými společenskoekonomickými změnami, které vyvolaly začátek
nových toků mezinárodního kapitálu a jimi následně vyvolané změny v dosavadních
tocích mezinárodního obchodu.
Další, pro mezinárodní obchod významnou událostí, bylo ukončení studené
války na počátku 90. let, které rozrušilo vzájemné pouto navzájem spojující západní
země v poválečném období. Toto pouto ve skutečnosti potlačovalo a zahlazovalo spory
mezi těmito zeměmi, nyní však došlo k omezení jeho funkce, případné riziko sporů
mezi západními zeměmi se tedy podstatně zvýšilo.
Výše uvedené skutečnosti ovlivnily ve značné míře vývoj obchodního kola,
obzvláště pak v nejvíce sporných otázkách, jako je liberalizace obchodu se
zemědělskými a textilními výrobky, revize pravidel GATT 1947 o ochranných
opatřeních, dumpingu a subvencích, stanovení pravidel pro opatření negativně
působících na investiční činnost. Jednotlivé státy se rozdělily dle svých vlastních potřeb
do táborů s protichůdnými zájmy. Rozvojové země, USA a další vývozci zemědělských
produktů se snažily o úplné odstranění překážek mezinárodního obchodu s těmito
produkty, narážely však na odpor producentů mírného pásu jako byly EHS a ostatní
evropské země, které usilovaly o zachování soběstačnosti a subvencování zemědělské
produkce. Uruguayské kolo ukázalo, že právě USA a EHS byly právem považovány za
nejsilnější vyjednavače a úspěch tohoto kola byl odkázán na nalezení jejich společného
konsenzu99.
Další rozpory mezi zájmy jednotlivých států se ukázaly být v oblasti obchodu se
službami a v oblasti práv k duševnímu vlastnictví a investic, kde převážně rozvojové
země odmítaly přijmout návrhy hospodářsky vyspělých států100. V dalších negociačních
oblastech, jako bylo zejména snížení celních a necelních překážek obchodu či

99
Bretherton, Ch., Vogler, J. The European union as a Global Actor. London: Routledge, 1999, s. 76.
100
Jung, Z., Průša, M. Výsledky Uruguayského kola a jejich význam pro Českou republiku. Praha: Ústav
mezinárodních vztahů Praha, 1994, s. 4.

63
urovnávání sporů v rámci systému GATT, byl proces sjednocování zájmů jednotlivých
zemí méně konfliktní.
V pozadí uskutečnění tohoto kola obchodních jednání byly hlavně USA, které
však prvotně sledovaly své vlastní cíle, a to liberalizaci amerického vývozu zboží a
služeb, zlepšení ochrany práv k duševnímu vlastnictví, vytvoření souboru pravidel pro
vlastní značně pasivní obchodní a platební bilanci. Naopak ES vytyčilo jako své hlavní
cíle zejména upevnění institucionálního rámce GATT, sjednání pravidel pro služby a
ochranu práv k duševnímu vlastnictví.
K této iniciativě se postupem času připojily další hospodářsky vyspělé země
s cílem uplatnit v rámci mnohostranných obchodních jednání své vlastní zájmy, které se
týkaly zlepšení přístupu na trh se zbožím a službami, zvýšení ochrany práv k duševnímu
vlastnictví a zlepšení rovnováhy práv a závazků vyplývajících z GATT 1994.
Rozvojové země se svou účastí na mnohostranných obchodních jednáních váhaly,
později se jich však přece jen zúčastnily, ale za to s jasným cílem získat pro sebe
zvýhodněné zacházení ze strany hospodářsky vyspělých zemí.
Tehdejší ČSFR však přípravu a samotné uskutečnění tohoto obchodního kola
značně podpořila, neboť v něm viděla jedinečnou příležitost, jak rozšířit a stabilizovat
obchodně politický prostor pro své obchodní transakce s ostatními smluvními stranami
GATT a ovlivnit tvorbu nových pravidel i ve svůj prospěch 101. Cílem ČSFR bylo
prostřednictvím tohoto obchodního kola působit na hospodářsky vyspělé smluvní strany
GATT 1947, aby s ním normalizovaly své obchodní vztahy. ČSFR, později ČR se
účastnila UK ve všech jeho fázích a hlavních negociačních orgánech a předložila řadu
průběžných návrhů a nabídek v oblasti snížení cel, odstranění množstevních omezení,
zdokonalení netarifních kódů a novelizace některých existujících pravidel GATT ve
prospěch malých a středních obchodních zemí.

Cíle Uruguayského kola mnohostranných obchodních jednání

Hlavním smyslem Uruguayského kola bylo nalezení řešení pro stále narůstající
problémy uskutečňování mezinárodního obchodu, jehož vývoj byl značně rychlejší,
101
Tehdy v ČSFR panoval komunistický režim a s ním plánovaná, centrálně direktivně řízená ekonomika.
Soukromé podnikání v podstatě neexistovalo a jedinými subjekty, které mohly, byť značně kontrolovány
a omezovány, uskutečňovat zahraniční obchod, byly státní podniky zahraničního obchodu.

64
než možnost GATT reagovat na něj a přizpůsobovat se. Měl být nalezen i způsob
zlepšení přístupu na trh, jehož součástí bylo i ono snížení cel a jejich vázání. Jako hlavní
cíle si tedy účastníci tohoto kola vytyčily:
• Podstatné snížení, případně odstranění cel všemi účastníky, kdy celkové
snížení cel u průmyslových výrobků mělo dosáhnout nejméně takové úrovně
jako bylo dosaženo v Tokijském kole, tj. 33 %. Význam cel v mezinárodním
obchodě se značně snížil po prvních 7 kolech mnohostranných obchodních
jednání GATT, kdy od prvního snížení v roce 1947 došlo do zahájení
Uruguayského kola ke snížení cel u zemí OECD v průměru ze 40 % na 6,4
%.102
• Podstatné zvýšení úrovně vázanosti cel za účelem jistoty a vypovídací
schopnosti v mezinárodním obchodě.
• Uznání liberalizačních opatření přijatých členskými státy od 1.6. 1986
• Za základní cla pro jednání o snížení se staly smluvně vázaná cla na bázi
Všeobecné doložky nejvyšších výhod, z nevázaných cel pak ta, která byla
uplatňována v září 1986.

Výsledky Uruguayského kola mnohostranných obchodních jednání

Uruguayské kolo103 bylo ukončeno jednacím výborem na jeho ministerském zasedání

v Marrakéši dne 15. dubna 1994, kdy byl přijat dokument nazvaný “Závěrečný akt
obsahující výsledky Uruguayského kola mnohostranných obchodních jednání“104.
Výsledky UK jsou v rámci Závěrečného aktu zachyceny zejména v základní zaštiťující
Dohodě o zřízení Světové obchodní organizace, jejímiž nedílnými přílohami jsou
všechny mnohostranné dohody o zboží, Všeobecná dohoda o obchodu se službami,
Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, Ujednání o urovnávání
sporů, mechanismus přezkoumávání obchodní politiky a vícestranné obchodní dohody.
K výsledkům UK dále patří i listiny koncesí účastníků UK, jednotlivá ministerská
rozhodnutí a deklarace. Všechny dosažené výsledky tvoří jeden celek, usilující o
102
I přes tento vývoj byla průměrná celní indicie u některých zemí stále vysoká a především u
rozvojových zemí s nízkým procentem vázanosti. Většina vyspělých zemí uplatňovala vysoká cla na
textil, gumové a kožené zboží a automobily.
103
Dále už jen jako UK.
104
Dále už jen jako Závěrečný akt.

65
dosažení všeobecné rovnováhy výhod a závazků mezi všemi účastníky a o jejich
univerzální provádění, účastníci UK byly povinni přijmout jeho výsledky pouze v celém
jejich souhrnu jako celek. Všechny přijaté závazky a dokumenty vstoupily v platnost
k 1. lednu 1995, ke stejnému datu vznikla i Světová obchodní organizace, jejímiž
původními členy s k tomuto datu stalo 81 zemí včetně České republiky.
Výsledky UK jsou rozděleny do tří základních částí:
• Liberalizace světového obchodu snížením a odstraněním tarifních a netarifních
překážek.
• Pravidla mezinárodního obchodu
• Institucionální otázky související se založením Světové obchodní organizace

Některé zásadní oblasti, jichž se jednání v rámci UK dotkla

Metoda snižování cel

První vážné neshody vyvstaly hned při jednání o metodě snižování cel. Drtivá
většina zemí chtěla prosadit mnohostranný přístup podle tzv. „harmonizační metody“105,
která byla použita již v rámci Tokijského kola, při této metodě se vysoká cla snižovala
vyšším procentem než cla nízká. Proti harmonizační metodě vystoupily USA, které
požadovaly bilaterální přístup na základě tzv. „request/offer“ (požadavek/nabídka)
systému106. Protože ke shodě na použití jedné či druhé metody nedošlo, byly nakonec
použity obě dvě zároveň a jejich kombinace.

Obchod s textilem a ošacením

Strmý nárůst vývozu textilu a textilních oděvů z rozvojových zemí do

průmyslově vyspělých států v průběhu 70. let způsobil značné problémy výrobcům

105
Výhodou této metody byla její menší technická náročnost a transparentnost pro všechny účastníky.
106
Svůj postoj zdůvodňovaly USA tím, že po všeobecném snížení cel v rámci Kennedyho a Tokijského se
v průmyslově vyspělých zemích cla snížila až na velmi nízkou úroveň a další snížení stejným způsobem
by pro ně bylo značně nevýhodné. Request/offer systém se zakládal na předložení požadavku příslušné
země na snížení cla u určité položky, na oplátku nabídla žádající strana snížení u jiné položky.

66
textilu ve vyspělých státech a vedl z jejich strany k hojnému používání ochranářských
opatření. Protože tyto problémy v mezinárodním obchodu s textilem se týkaly značného
počtu vyspělých i rozvojových zemí, nalezení globálního řešení se stalo
nevyhnutelným.
Dosavadní ujednání omezovalo růst vývozu textilu především z rozvojových
zemí, v důsledku toho usilovaly rozvojové země od počátku 80. let o zrušení regulace
mezinárodního obchodu na základě tohoto ujednání a plnou aplikaci pravidel GATT,
která by umožnila liberalizovat obchod s textilem a odstranit množstevní omezení.
Mezinárodní obchod s textilem se tak stal důležitou součástí Uruguayského kola,
kdy hlavním cílem bylo dosáhnout dohody o postupném odstranění všech omezení
vyplývajících z dvoustranných dohod, uzavíraných podle dřívějšího Ujednání o
mezinárodním obchodu textilem a plně zahrnout textilní odvětví pod pravidla GATT.
Byla tedy sjednána Dohoda o textilu a ošacení, která ačkoli nesplňovala zcela představy
ani jedné ze stran, představovala přesto důležitý kompromis, který byly ochotny
přijmout oba jednající bloky. Sjednaná Dohoda obsahuje ustanovení, která byla
uplatňována členy v průběhu přechodného období pro začleňování odvětví textilu a
ošacení do rámce GATT 1994.

Zemědělství

Klíčovou oblastí Uruguayského kola byla i reforma světové zemědělské politiky

a obchodních praktik v ní uplatňovaných. Již v minulosti byly zaznamenány snahy o
začlenění problematiky zemědělství do mnohostranného obchodního systému s tím, že
se posilní účinnost pravidel GATT, zlepší se podmínky přístupu na trh a vývozní soutěž
se podrobí větší disciplíně. Do té doby se však nikdy nepodařilo dosáhnout v této oblasti
výraznějšího úspěchu107. I Tokijské kolo, které se zemědělskou problematikou
intenzivně zabývalo, dosáhlo minimálních výsledků
V 80. letech bojovalo světové zemědělství s vážnými problémy strukturálního
charakteru, kdy nebezpečně vzrůstal počet konfliktů mezi největšími vývozci a byla

107
Již v 50. letech existovaly snahy k zahájení liberalizace ve světovém obchodě se zemědělskými
produkty zatíženém značným protekcionismem a státními podporami. Pokrok této iniciativy byl však
značně zabrzděn protichůdnými zájmy velkých mocností, kdy ES zavedlo v roce 1957 Společnou
zemědělskou politiku hájící své zájmy a USA v roce 1955 zahájily masivní politiku subvencí vývozů.

67
uplatňována široká škála nejrůznějších netarifních opatření jako, množstevní omezení,
minimální ceny či vyrovnávací dávky etc. Jednotlivé země navíc uplatňovaly řadu
výjimek z pravidel, jimiž chránily své výrobce. Mezi největší problémy v zemědělském
obchodu však patřilo poskytování vysokých vývozních subvencí, které vedly k postupné
nadvýrobě a vývozu za dumpingové ceny. Všechny tyto skutečnosti byly příčinou
rozhodnutí zařadit zemědělskou problematiku do rámce Uruguayského kola
mnohostranných obchodních jednání.
Snaha o tuto reformu vzešla hlavně od USA, které již od počátku zahájení
jednání dávaly jasně najevo, že bez konkrétních výsledků v zemědělství nemůže být
Uruguayské kolo úspěšně ukončeno. I z tohoto důvodu se zúčastněné státy již při
zahájení kola dohodly, že výsledky jednání musí všechny země přijmout jako jednotný
závazek. V průběhu jednání se však nedařilo překlenout zásadní rozpory mezi USA a
ES co se týče pravidel, rychlosti a rozsahu reforem a úrovně větší liberalizace
mezinárodního obchodu se zemědělskými výrobky. Byly to především právě
v zemědělství, které měly za následek, že nemohl být dodržen původní termín ukončení
Uruguayského kola plánovaný na rok 1990.
ES ve svých výhradách zdůrazňovala, že přijaté závazky postihnou především
jejich výrobce, kteří v tomto směru utrpí velké ztráty, jež nebudou odpovídajícím
způsobem od ostatních partnerů kompenzovány. Příčina těchto výhrad je již v samotné
odlišné podstatě agrární hospodářské politiky USA a ES, neboť společná zemědělská
politika ES zahrnovala komplex opatření směřujících k ochraně domácích
zemědělských cen a jejich udržování na vyšší úrovni, než-li se pohybovaly ceny na
ostatních světových trzích. Díky této ochranářské politice si ES zajistila nejen
soběstačnost v řadě zemědělských komodit, začala také produkovat zemědělské
přebytky, které byly za pomocí vývozních subvencí umísťovány na světový trh. Tato
situace přispěla ke značné deformaci světových zemědělských cen.
Konec roku 1992 přinesl významný zvrat v dosud nepříliš úspěšném jednání
mezi USA a ES, neboť byla těmito mocnostmi schválena kompromisní dohoda známá
jako “Blair House Agreement“. Některé její ustanovení se staly součástí později přijaté
Dohody o zemědělství, která zajistila širokou liberalizaci obchodu se zemědělskými
výrobky především podstatným snížením cel, převedením netarifních překážek na cla,
snížení domácích podpor a vývozních subvencí a zabezpečením minimálních přístupů

68
na trh. Došlo i ke zlepšení a zpřísnění pravidel v mezinárodním obchodu se
zemědělskými výrobky tak, že měla být postupně odstraňována jeho deformace.

3.3 Analýza článků GATT 1994 zajišťujících liberalizaci

mezinárodního obchodu a výjimky z těchto článků

Charakteristika GATT 1994 jako nástroje liberalizace mezinárodního obchodu108

GATT 1994 je všeobecná mnohostranná dohoda, která tvoří nedílnou součást

Dohody o zřízení WTO jako jedna z částí přílohy č. 1 A a je závazná pro všechny její
členy. Základ právní úpravy tvoří ustanovení GATT 1947, ovšem tak, jak byl upraven,
doplněn či jinak pozměněn ustanoveními právních nástrojů, které vstoupily v platnost
před datem vstupu Dohody o zřízení WTO.
GATT 1947 státy uzavíraly s cílem zvyšovat životní úroveň, zajistit plnou
zaměstnanost a úroveň reálného důchodu, jakož i účinnou poptávku, rozvinout plné
užívání světových zdrojů a rozšířit výrobu a výměnu zboží. Aby mohly být splněny tyto
cíle, uzavřely státy i další reciproční109 a vzájemně výhodné dohody, které měly
směřovat k podstatnému snížení cel a jiných překážek obchodu, jakožto i k odstranění
diskriminace v mezinárodním obchodě.
Posledně zmíněný cíl dohod, které tvoří systém práva WTO je dnes nazýván
jako „ Zásada nediskriminace“. Aby mohla být tato zásada prováděna a dodržována,
musí existovat nějaké základní výstavbové principy systému práva WTO, které jsou
schopny zajistit stejné soutěžní podmínky pro zboží různého původu a zajistit tak
jednotlivým státům rovnou příležitost k realizaci svých obchodních záměrů. Těmito
základními výstavbovými principy jsou zejména:
• Princip nejvyšších výhod110
108
GATT 1994 se kromě otázky liberalizace mezinárodního obchodu zabývá i unifikací celních sazeb a
dalšími obdobnými opatřeními.
109
Reciproční dohody se odvíjí od reciprocity, jejíž definici vymezil již Robert Keohane ve svém známém
článku „Reciprocity in International Relations“ jako něco, co odkazuje na výměnu přibližně stejných
hodnot, při které je jednání každé strany podmíněno předchozím jednáním druhé strany takovým
způsobem, že dobré je měněno za dobré, špatné za špatné. Keohane, R. Reciprocity in International
Relations. In: International Organizations, 1968, č. 1, s. 8.
110
V části I. článku I GATT 1994, článku II GATS a článku 4 TRIPS označovaný jako „Všeobecná
doložka nejvyšších výhod“ neboli „The most Favoured Nation (MFN).

69
• Princip národního zacházení111
• Princip samotného odstranění diskriminace112
• Princip zavedení více prvků soutěže do obchodování113
• Princip volnějšího obchodování114
• Princip předvídatelnosti možných obchodních omezení115

V právu WTO se však můžeme setkat i s tzv. pozitivní diskriminací. Tato je

uplatňována ve vztahu k rozvojovým státům, neboť je zřejmé, že ve vztahu
k rozvojovým zemím není možné uplatňovat tytéž požadavky a zásady, které mezi
sebou uplatňují vyspělé státy. Zde by bylo mylné vycházet z premisy ekonomické
rovnováhy jednotlivých zemí, neboť rozvojové země se stavem svých ekonomik
nemohou v žádném případě rovnat zemím vyspělým.
Počátek 60. let s sebou přinesl myšlenku preferenčních režimů v souvislosti se
vztahem zemí vyspělých (rozvinutých) a rozvojových. Tato myšlenka pak v roce 1964
vyvrcholila k přijetí části IV GATT, týkající se obchodu a rozvoje. Jako stěžejní
ustanovení ve vztahu k rozvojovým zemím figuruje čl. XXXVI odst. 8, který zakotvuje
zásadu nereciprocity, která je omezena na vztah zemí rozvojových a rozvinutých.
Kromě této zásady zná GATT i speciální zacházení s rozvojovými zeměmi známé jako
„special and differential treatment“. Rozvojovým zemím je kromě dalších výhod
poskytována delší doba pro plnění jejich závazků, lepší přístup na trh či povinnost
rozvinutých zemí, aby při přijímání určitých ochranných opatření, braly na zřetel a
chránily zájmy rozvojových zemí.
Pokud by byly však stejné úlevy poskytovány některým státům, které by ve
vztahu s ostatními státy byly v ekonomické rovnováze, mohlo by být tyto úlevy
111
O tomto principu hovoří článek III GATT 1994, článek XVII GATS a článek 3 TRIPS jako o
„Národním režimu“ neboli „The National Treatment“.
112
Má zabezpečit každému členu stejné šance v přístupu na světové trhy.
113
Zde se projevuje snaha odstranit prodej za dumpingové ceny či subvencování výrobků. Na tyto jevy je
pohlíženo jako na překážky volného obchodování.
114
Podpora rozvoje mezinárodního obchodu se může projevit i jako postupné odstraňování jeho překážek
jako jsou cla, kvóty, zákazy dovozu či vývozu, vnitřní technické a zdravotní normy a další požadavky.
Snahou WTO je postupné odbourání těchto překážek, za situace, kdy rozvojovým zemím je dán delší čas
k přizpůsobení se a je k nim přistupováno méně přísně než k zemím vyspělým. Příkladem snahy o
volnější obchodování může být čl. XI GATT 1947, který upravuje odstranění kvantitativních restrikcí,
avšak i tento článek je oslaben řadou možných výjimek z jeho ustanovení.
115
Historie i současné poznatky dokazují, že úplné odstranění překážek mezinárodního obchodu je
nereálné, proto je důležitá alespoň předvídatelnost všech možných překážek, které mohou obchodníky při
jejich ekonomické činnosti potkat.

70
vykládány jako ochranářská opatření bránící rozvoji mezinárodního obchodu. Ovšem
případě rozvojových států mezinárodní obchod omezován rozhodně není, neboť bez
těchto vstřícných kroků by se zřejmě rozvojové země ani nebyly schopny do něj zapojit.

Rozbor jednotlivých ustanovení GATT 1994

Všeobecná doložka nejvyšších výhod a národní režim

Bilaterální používání těchto dvou základních principů lze vysledovat již před
vznikem samotné GATT 1947, nicméně právě přijetí této smlouvy způsobilo, že se
principy začaly používat i na multilaterální úrovni. Jinými slovy GATT vytvořila
multilaterální jednací systém založený na udělení bezpodmínečného režimu nejvyšších
výhod. Jelikož jsou Doložka nejvyšších výhod i Národní režim považovány za
výstavbové kameny GATT 1994 i celého systému práva WTO, uvádím zde jejich citaci
tak, jak ji upravuje čl. I resp. čl.III GATTu:

Všeobecná doložka nejvyšších výhod

„Všechny výhody, přednosti, výsady nebo osvobození poskytnuté kteroukoli
smluvní stranou jakémukoli výrobku pocházejícímu z kterékoli jiné země nebo tam
určenému budou ihned a bezpodmínečně přiznány obdobnému výrobku pocházejícímu
z území všech ostatních smluvních stran nebo tam určenému. Toto ustanovení se
vztahuje na cla a dávky jakéhokoli druhu ukládané při dovozu nebo vývozu nebo
v souvislosti dovozem nebo vývozem, jakož i ukládané při mezinárodních převodech
plateb za dovozy nebo vývozy, na způsob vybírání těchto cel a dávek, na všechna
pravidla a formality spojené s dovozy nebo s vývozy, jakož i na všechny záležitosti, o
nichž pojednávají odstavce 2 a 4 článku III.“
Při rozboru tohoto ustanovení zjistíme, že tato doložka zakládá povinnost
rovného zacházení s veškerým cizím zbožím a osobami tak, aby měly všechny subjekty
stejnou příležitost k mezinárodní směně. V praxi to znamená, že stát je zavázán přiznat
subjektům náležejícím k druhému státu tytéž výhody, které přiznal či v budoucnu přizná

71
subjektům náležejícím ke kterémukoli třetímu státu, takže všechny cizí subjekty budou
mezi sebou zrovnoprávněny.
Doložka ale nezaručuje určitý výsledek, pouze má za úkol vytvořit co nejlepší
rovnou příležitost pro uskutečnění mezinárodní směny. Je důležité upozornit také na to,
že Všeobecná doložka nejvyšších výhod tak, jak ji pojímá GATT, je doložkou
bezpodmínečnou116, kdy výhody, přednosti, výsady a osvobození poskytnuté jednou
smluvní stranou jinému státu se vztahují automaticky a bezpodmínečně na jakýkoliv
jiný smluvní stát. Kromě bezpodmínečnosti se doložka vyznačuje i jistou
institucionalizací v to smyslu, že jednotlivé složky GATT jsou povinny dohlížet na její
používání. Dle názoru Shutherlanda tato doložka stimuluje mezi státy neutralitu a mír,
neboť nutí státy jednat s přítelem i nepřítelem stejně.
Pomyslné „nůžky“ Všeobecné doložky nejvyšších výhod jsou zde rozevřeny
poměrně široce, neboť v sobě zahrnují všechny výhody, přednosti, výsady a osvobození
a vztahují se na cla a dávky jakéhokoli druhu ukládané při dovozu nebo vývozu……, na
způsob vybírání těchto cel a dávek, na všechna pravidla a formality spojené s dovozem
a vývozem a konečně na všechny záležitosti, o nichž pojednávají odstavce 2 a 4 článku
III. V tomto případě se jedná o doložku s pozitivní formulací. Zajímavý je i časový
aspekt, kdy doložka požaduje poskytnout tyto úlevy jinému obdobnému výrobku ihned
a bezpodmínečně117.
Tato doložka nesporně přispívá k liberalizaci mezinárodního obchodu, avšak i
její působení je značně sníženo existencí možných výjimek z ní. Tyto výjimky jsou
následující:
• Výjimky uvedené v článku I, které znamenají, že mezi státy mohou být
zachovány preference v oboru dovozních cel nebo dávek, nepřesahují-li určité
stanovené meze a ostatní podmínky stanovené GATT 1994.
• Výjimky uvedené v článku XXIV, který za určitých podmínek povoluje
vytváření oblastí volného obchodu a celních unií118.
116
Ta ostatně v dnešní regulaci mezinárodního obchodu naprosto převládá nad doložkou podmíněnou.
Ekonomové někdy označují doložky dle historického dělení na doložku evropskou, která je
bezpodmínečná a na doložku americkou, kterou až do 30. let minulého století používaly USA pro vývoz
svých surovin. Průlom nastal v roce 1923, kdy byla ve smlouvě mezi USA a Německem dojednána
doložka bezpodmínečná. Od jejího užívání poté USA už neupustily.
117
Tyto pojmy jsou předmětem interpretačních diskuzí stejně tak jako pojem „obdobný výrobek“.
118
Někteří autoři označují tuto výjimkou za tzv. „explicit loophole for free trade areas and customs
unions“. Chápou ji tedy jako záměrnou, výslovně stanovenou „mezeru v zákoně“. Viz: Baldwin, R.,
Wyplosz, CH. The Economics of European Integration. Maidenhead: McGraw-Hill Education, 2004, s.

72
 • Výjimky v podobě zacházení s rozvojovými a nejméně rozvinutými státy.
• Výjimky na základě článku VI v podobě antidumpingových a vyrovnávacích
cel.
• Výjimky z pravidla nediskriminace dle článku XIV, bezpečnostní výjimky dle
článku XX nebo ochranná opatření dle článku XIX.
Systém GATT v tomto směru tedy nepředstavuje jednolitý systém, který by
nerozlišoval mezi tím, odkud zboží pochází, ba právě naopak je postavení zboží závislé
na stanovení jeho původu. V důsledku toho existují výše zmíněné výjimky v podobě
existence celních unií, zón volného obchodu či realizace zvláštních preferenčních
režimů vůči rozvojovým státům.

Národní režim v oboru vnitřních daní a předpisů

Doložka nejvyšších výhod je pro kvalitnější zabezpečení zásady nediskriminace
doplněna doložkou národního zacházení. Cílem této doložky je poskytnout dováženému
zboží bez rozdílu jeho původu nejméně národní zacházení v otázkách daní a vnitřních
předpisů. Článek III ji vymezuje takto:
„Smluvní strany uznávají, že vnitřní daně a ostatní vnitřní dávky, jakož i zákony
a jiné předpisy, ovlivňující prodej, nabízející prodej, nákup, dopravu, distribuci nebo
používání výrobků a vnitřní množstevní úpravy, předpisující míchání, zpracování nebo
používání výrobků v určitých množstvích nebo v určitých poměrech, nemají být
uplatňovány na dovážené či domácí výrobky způsobem, jímž by se poskytovala ochrana
domácí výrobě.
Výrobky území kterékoli smluvní strany, dovážené na území kterékoli jiné
smluvní strany, nebudou podrobeny, ať přímo či nepřímo, vnitřním daním ani jiným
vnitřním dávkám jakéhokoli druhu vyšším než ony, jimž podléhají přímo nebo nepřímo
obdobné výrobky domácí. Kromě toho neuloží žádná smluvní strana žádným jiným
způsobem vnitřní daně nebo jiné vnitřní dávky na dovážené nebo domácí výrobky
způsobem odporujícím zásadám stanoveným v odstavci 1.“
Ustanovení o národním režimu mají zabránit diskriminaci zboží (služeb,
duševního vlastnictví) v momentě jeho vstupu na domácí trh a vyžaduje, aby se se
zahraničním zbožím zacházelo stejně jako se zbožím domácím. To znamená, že je

139.

73
zakázáno přistupovat k oběma kategoriím zboží diskriminačně dle původu jejich
vzniku.
Předmětem zacházení tohoto ustanovení jsou dovážené a domácí výrobky, ke
kterým se má přistupovat stejně. Podmínkou ale je, aby výrobky byly zaměnitelné (tzv.
like products) a porovnatelné119. Vnitřní daně, ostatní dávky, zákony či jiné předpisy a
vnitřní množstevní úpravy předepisující míchání, zpracování nebo používání výrobků se
nesmějí používat tak, aby poskytovaly ochranu domácím výrobkům. Cílem národního
režimu je mimo jiné omezit národní opatření na hraniční kontroly, netýká se tedy
uvalení cel na dovoz.
Avšak i zde limitují účinnost národního režimu existující výjimky:
• Článek III odst. 8 upravující výjimku pro výrobky opatřované veřejnoprávními
subjekty pro vládní účely, subvence a veřejné zakázky.
• Článek XVI pojednávající o státních podporách
• Článek XIX o ochranných opatřeních
• Článek XX o obecných výjimkách a článek XXI o bezpečnostních výjimkách
Národní režim zacházení tedy označuje takovou úpravu, kdy musí být s cizími
výrobky zacházeno stejně jako s výrobky domácími a je dána povinnost nečinit mezi
těmito dvěma kategoriemi rozdíl. Zajímavý je i postřeh některých autorů, kteří uvádí, že
pojmy nediskriminace a proporcionality jsou již od samého počátku využívána i ESD
jako jeho „koncepční nástroje“ v otázce vytyčení hranic mezi právními a protiprávními
překážkami volného obchodu. Z tohoto pohledu se zmíněné dva pojmy doplňují a lze je
považovat za dostředivé síly při fungování jednotného vnitřního trhu120.
Dle mého názoru jsou oba tyto principy v celém systému WTO práva stěžejními.
Díky nim každá dvoustranná dohoda, úleva či jiný vstřícný krok států nabude
automaticky multilaterálních účinků, takže pokud si dvě strany udělí výhody vyšší, než
které jsou uvedeny v koncesních listinách (schedule of consession), budou se tyto vyšší
výhody vztahovat na všechny členské státy. Výrobky ze všech členů WTO jsou si na

119
Důležitost požadavku zaměnitelnosti demonstruje např. příklad Japonska z roku 1996 Taxes on alcohol
beverages, kdy Japonsko používalo rozdílné zdanění pro domácí Schosiku a dováženou vodku. Případ se
dostal až před jeden z panelů WTO. Japonský argument ve prospěch rozdílného zdanění zněl, že se
v tomto případě nejedná o zaměnitelné produkty a čl. III upravující národní zacházení se nemůže použít.
Panel však dospěl k názoru opačnému.
120
Tridimas, T. The General Principles of EC Law. New York: Oxford University Press, 1999, s. 126 –
127.

74
trhu rovny a mělo by jim být měřeno stejným metrem 121. Zde jde o velký krok směrem
k liberalizaci mezinárodního obchodu. Ne vždy se však v praxi oba principy dodržují a
případné spory jednotlivých členů vyplývající z jejich porušení podléhají mechanismu
řešení sporů.

Listiny koncesí

Samotná GATT 1994 se člení na dvě části, a to základní dohodu a soubor Listin
koncesí, ve kterých jsou upraveny slevy, a které jsou nedílnou součástí GATT. Díky
mnohostranné účinnosti Všeobecné doložky nejvyšších výhod se bilaterálně dohodnuté
slevy vztahují na všechny členské státy. To po potvrzuje i čl. II odst. 1 p. a) GATT
1994 který stanoví:
„Každá smluvní strana poskytne obchodu ostatních smluvních stran zacházení,
jež nebude méně příznivé, než jak je stanoveno v příslušné části příslušné listiny,
připojené k této Dohodě“.

Svoboda průvozu

Tento závazek členských států upravuje čl. V. Tyto se v něm zavazují

poskytnout svobodu průvozu pro průvozní dopravu jiného státu na svém území. Dále se
zavazují nečinit rozdílu podle vlajky plavidel, místa původu, odeslání, vstupu, výstupu
nebo určení zboží, či podle jiných okolností týkajících se vlastností zboží, plavidel nebo
jiných dopravních prostředků.
Stát tranzitu nesmí průvozní dopravu podrobovat zbytečným zdržováním nebo
omezením a musí ji osvobodit od cel i všech průvozních daní nebo jiných dávek
ukládaných v souvislosti s průvozem, s výjimkou dopravních poplatků úměrných
administrativním nákladům či výdajům na poskytnuté služby. Pro všechny dávky a
nařízení smluvních stran vztahující se k průvozní dopravě platí požadavek přiměřenosti
k dopravním podmínkám. I zde se projevuje Všeobecná doložka nejvyšších výhod,

121
Tak například výrobky členských států Evropského společenství jsou označeny „made in EU“. Tato
skutečnost má poukázat jednak na rovnost států jako výrobců a ekonomických konkurentů, potom i na
soudržnost onoho systému.

75
neboť odst. 4 článku V stanovuje povinnost států použít zacházení ne méně příznivé než
zacházení poskytované do kterékoli třetí země nebo z ní.
Zahrnutí svobody průvozu do GATT 1994 je velmi důležité, neboť bez ní by
bylo technické nemožné mezinárodní obchod vůbec uskutečňovat. Takto je pro
obchodující subjekty nastolena jakási jistota, že nebudou při své činnosti zasaženi
zlovůlí států.

Cla

Snahou GATT je omezení či úplná eliminace celních sazeb, které narušují volný
pohyb zboží, jeho obsahem je též závazek členských států nezvyšovat cla a nezavádět
nové celní preference. Dohoda ale nezakazuje stanovení celních sazeb, ale stanoví, že
jakékoli nově zaváděné zatížení importovaného zboží mohou být pouze právě ve formě
celních sazeb a ne nepřiměřených dovozních poplatků (článek VIII), kvantitativních
restrikcí (článek XI) nebo opatření odporujících článku III. Státy mají též povinnost
pravidelně jednat o snižování celních sazeb (článek XXVIII).
Dohoda v článku VI upravuje i tzv. antidumpingová a vyrovnávací cla, která
jsou povolená. Členské státy se shodly na tom, že dumping122 je zavrženíhodný
v případě, kdy způsobí nebo ohrozí-li způsobit podstatnou újmu výrobnímu odvětví
existujícímu na území členského státu, nebo zdržuje-li citelně vybudování domácího
výrobního odvětví. Za takových okolností může poškozená strana uvalit na zboží
antidumpingové clo.
Úmluva umožňuje vybírat rovněž i vyrovnávací clo, které se uvaluje za účelem
vyrovnání rozdílu jakékoliv prémie nebo subvence, jež byla přímo nebo nepřímo
poskytnuta na zhotovení, výrobu nebo vývoz jakéhokoli zboží. Podrobování
dovážených výrobků antidumpingovému či vyrovnávacímu clu je však řízeno velmi
přísnými pravidly obsaženými v Dohodě tak, aby nemohlo docházet ke zneužívání
těchto cel jako záminky pro obranu vlastního trhu. Smyslem těchto cel je tedy ochrana

122
Dumping je označován jako situace, kdy je zboží jedné země uváděno na trh druhé země za cenu nižší,
než je jeho normální hodnota, tudíž je podceněno, prodává se například za cenu nákladů a ostatní výrobky
mu nejsou schopny svou cenou konkurovat, neboť spotřebitel je k jeho nákupu nalákán právě touto
nízkou cenou.

76
před podstatnou újmou způsobenou domácímu výrobnímu odvětví či zdržením jeho
vybudování.
Vyrovnávací clo může stát použít až po souhlasu ostatních členských států. Za
výjimečných okolností, kdy by odklad mohl působit škodu obtížně napravitelnou, může
stát uvalit vyrovnávací clo bez jejich předchozího souhlasu, zároveň však má povinnost
o tomto uvalení vyrovnávacího cla členské státy ihned informovat a případně clo
odvolat, nebude-li členskými státy schváleno.
Samotné problematice cla jsou věnovány i jiné články. Důležitý je článek VII
upravující zjišťování hodnoty zboží k celním účelům, ve kterém členské státy uznávají
platnost všeobecných zásad pro její zjištění. Toto ustanovení má zajistit, aby se clo
vypočítávalo ze skutečné hodnoty dovezeného zboží, či zboží obdobného, a ne
z hodnoty domácího původu či z libovolné nebo fiktivní hodnoty. Tento článek dává
dovozcům zboží jistotu, z jaké ceny se clo bude počítat.

Poplatky a formality při dovozu a vývozu

Článek VIII limituje poplatky, penále a ostatní dávky jakékoli povahy123.

Zavazuje členské státy, aby všechny poplatky a dávky jakékoli povahy jimi ukládané při
dovozu nebo vývozu nebo v souvislosti s dovozem či vývozem, byly omezeny na částku
odpovídající přibližným nákladům na poskytnuté služby. Tyto poplatky a dávky nesmí
představovat nepřímou ochranu domácích výrobků. Zdanění dovozu či vývozu též
nesmí být činěno k fiskálním účelům.
Členské státy též v Dohodě uznávají, že je třeba snížit počet a rozmanitost těchto
poplatků a dávek, jakožto i omezit na nejmenší míru účinky a složitost dovozních a
vývozních formalit a zmírnit a zjednodušit požadavky na listinné doklady při dovozu a
vývozu.

123
Avšak jiné než dovozní a vývozní cla a jiné než daně ve smyslu článku III.

77
Označení původu

Článek IX Dohody upravuje zacházení států s výrobky jiných států, co se týče

předpisů a označování původu. I zde se promítne existence Všeobecné doložky
nejvyšších výhod, když se výrobkům členského státu musí poskytnout zacházení ne
méně příznivé než bylo poskytnuto obdobným výrobkům kterékoli třetí země.
Členské státy se rovněž zavázaly, že při vydávání a provádění zákonů a jiných
předpisů, týkajících se označení původu, omezí na nejmenší míru potíže a nesnáze,
které taková opatření mohou způsobit obchodu a výrobnímu odvětví vývozních zemí.
Zákony a jiné předpisy upravující označování výrobků mají být takové, aby se jim dalo
vyhovět, aniž by došlo k poškození výrobků, či se podstatně snížila jejich hodnota,
případně nepřiměřeně zvýšila jejich pořizovací cena.
Z mého pohledu přineslo zakotvení tohoto ustanovení do Dohody velký přínos
pro mezinárodní obchod, neboť jsou-li smluvně ošetřeny cla a kvantitativní restrikce,
neznamená to ještě, že státy nezačnou používat nějaké „méně nápadné“ ochranářské
opatření, jako jsou různé technické a hygienické normy či požadavky na označení
původu, které mohou být nastaveny tak přísně, že jsou pro řadu států nesplnitelné.
Vymezení přesných podmínek pro používání těchto norem a požadavků je tedy
z hlediska rozvoje mezinárodního obchodu nevyhnutelné a správné.

Publikace obchodních předpisů

V článku X Dohody je uvedena povinnost členských států ihned publikovat

zákony, jiné předpisy, soudní rozhodnutí a správní opatření všeobecného dosahu,
uvedené v účinnost kteroukoli smluvní stranou, které se týkají zařazení nebo zjišťování
hodnoty výrobků k celním účelům nebo ve věci celních sazeb, daní nebo jiných dávek
či předpisů, omezení nebo zákazů, týkajících se dovozu, vývozu nebo převodu plateb za
ně, nebo týkající se prodeje, distribuce, dopravy, pojištění, uskladnění, prohlídek,
vystavování, zpracování, míchání nebo jiného použití těchto výrobků tak, aby se s nimi
ostatní vlády a obchodníci mohli seznámit.
Totéž platí pro dohody týkající se mezinárodní obchodní politiky, které jsou
v platnosti mezi vládou nebo vládním orgánem kterékoli smluvní strany a vládou nebo

78
vládním orgánem kterékoli jiné smluvní strany.
Opatření všeobecného dosahu kterékoliv smluvní strany, které bude mít za
následek zvýšení celní sazby nebo jiné dávky na dovoz, či které bude dovoz nebo
převod platů za dovoz zatěžovat novým nebo těžším požadavkem, omezením nebo
zákazem, musí být nejprve řádně vyhlášeno, teprve pak uvedeno v účinnost.
Právní předpisy týkající se obchodování mezi státy mají nemalý dopad na
chování obchodníků. Jen jejich včasná a řádná publikace může přispět k tomu, že se
obchodník rozhodne správně a nebude později nepříjemně překvapen. Správné
informace jsou polovinou úspěchu a v nelehkém prostředí mezinárodní směny to platí
dvojnásobně. Ne nadarmo je právo na informace zakotveno ve všech vyspělých
právních řádech.

Kvantitativní restrikce

Již sám název článku XI Dohody, který nese název „Všeobecné odstranění
množstevních omezení“, dává tušit snahám prosadit obecný zákaz kvantitativních
restrikcí. Dle něj se členské státy musí zdržet zavádění či udržování zákazů či
omezení124 jiných než cel, daní a jiných dávek na dovoz jakéhokoli výrobku určeného
pro území kterékoli jiné smluvní strany. Avšak i zde je význam tohoto ustanovení
značně oslaben existencí následujících výjimek:
• Článek XI odst. 2 upravuje situace na které se obecný zákaz kvantitativních
restrikcí nebude vztahovat. Jedná se o situace, kdy jde o použití zákazu či
omezení dočasně používaných pro:
- zamezení či odstranění kritického nedostatku potravin či jiných výrobků
nezbytných pro vyvážející stranu
- uplatňování norem či předpisů pro zařazení, hodnocení nebo prodej
zboží v mezinárodním obchodě
- zemědělský a rybářský výrobek dovážený v jakékoli formě a nutných pro
provedení vládních opatření, jejichž účel je uveden v článku XI odst. 2 p.
c Dohody
• článek XII, který upravuje opatření na ochranu platební bilance
124
Jde tu zejména o kvóty, dovozní a vývozní licence a jiné opatření s ekvivalentním účinkem.

79
 • články XIX, XX, XXI se mohou realizovat též jako kvantitativní restrikce

Subvence

Subvence již byly zmíněny v souvislosti s výjimkami z národního režimu, avšak

vzhledem k jejich významné roli při mezinárodním obchodování je jim zde věnována
další podkapitola. Jsou upraveny článkem XVI Dohody, v němž se členské státy
dohodly, že budou usilovat o vystříhání se používání subvencí na vývoz základních
výrobků, neboť tyto mohou mít pro ostatní státy škodlivé účinky, mohou vyvolat i
nežádoucí poruchy jejich normálních obchodních zájmů a mohou rovněž znesnadňovat
dosažení cílů Dohody.
Členský stát, který by i přes tento požadavek upuštění od používání subvencí,
přece jen subvenci včetně jakékoli ochrany důchodu nebo cenové podpory poskytl či
udržel v platnosti, a tyto by přímo či nepřímo způsobily zvýšení vývozu jakéhokoli
výrobku z jeho území nebo snížení dovozu jakéhokoli výrobku na jeho území, musel by
ostatním členským státům oznámit rozsah a povahu tohoto subvencován, odhad jeho
účinků a okolnosti, které činí subvenci nutnou.
V případě, že se zjistí, že takto poskytnutou subvencí vzniká nebo hrozí
vzniknout vážná újma zájmům kteréhokoliv jiného členského státu, projedná stát
poskytující subvenci s ostatními státy, které ho o to požádaly, možnost omezení
subvencování.
Subvence jsou tedy považovány za negativní jev, který je nutno omezit na
minimum. Přesto se ale při provádění zahraničního obchodu stále vyskytuje.

Státní pomoc hospodářskému rozvoji týkající se rozvojových zemí

Hospodářství rozvojových zemí je schopno zajistit jen nízkou životní úroveň a je

většinou na počátečním stupni vývoje. Členské státy v Dohodě deklarovaly myšlenku,
že právě pokračující rozvoj hospodářství jednotlivých zemí usnadní dosažení cílů
Dohody, tedy kromě jiných i liberalizace mezinárodního obchodu. Bylo tedy nutné, aby
se v Dohodě objevily i články týkající se rozvojových zemí a odlišného přístupu k nim.

80
 V Dohodě je výslovně řečeno, že členské státy uznávají oprávněnost ochranných
nebo jiných opatření rozvojových zemí postihující dovoz v zájmu provádění programů a
politiky hospodářského rozvoje zaměřené na zvýšení celkové životní úrovně jejich lidu,
pokud usnadňují dosažení cílů Dohody. Rozvojové státy proto mohou požívat tzv.
„dodatkových výhod“, které jim mají umožnit:
• udržení dostatečné pružnosti jejich celních sazebníků tak, aby bylo možné
poskytování celní ochrany potřebné pro vybudování určitého výrobního odvětví.
• zavádění množstevních omezení na ochranu platební bilance způsobem, který
plně přihlíží k předpokládané trvale vysoké potřebě dovozu vyvolané jejich
programy hospodářského rozvoje.
Rozvojová země, jejíž hospodářství může zajistit jenom nízkou životní úroveň, a
které je na počátečním stupni vývoje, se může v rámci Dohodou přesně stanovených
podmínek přechodně odchýlit od ustanovení jejích ostatních článků.

Všeobecné a bezpečnostní výjimky

Tyto výjimky, upravené v článku XX a XXI Dohody, jsou průlomem do

Všeobecné doložky nejvyšších výhod a Národního režimu. Existence naprosté
liberalizace mezinárodního obchodu, jakož i odstranění všech jeho překážek, může být
jen pouhým přáním, ať už různých ekonomických škol či ekonomů samotných. Tato
myšlenka je v dnešním světě nereálná, neboť vždy budou existovat určité výjimky.
Nutno dodat, že mnohdy je jejich existence oprávněná a za rozumných podmínek i
mezinárodnímu obchodu prospěšná125.
Všeobecné výjimky mohou členské státy využívat s podmínkou, že taková
opatření nebudou uplatňována způsobem, který by znamenal prostředek libovolné nebo
neoprávněné diskriminace mezi zeměmi, ve kterých převládají tytéž podmínky. Dále
tyto opatření nebudou sloužit ani jako zastřený prostředek omezení mezinárodního
obchodu. Jedná se o opatření:
• nutná k ochraně života nebo zdraví lidí, zvířat a rostlin
• týkající se vývozu a dovozu zlata nebo stříbra

125
Viz například již zmiňované úlevy pro rozvojové země, bez nichž by tyto nebyly schopné se do
mezinárodního obchodu plnohodnotně zapojit.

81
 • nutná k zajištění zachování zákonů a jiných předpisů, které nejsou neslučitelné
s ustanoveními Dohody, včetně těch, které se týkají celního zákonodárství,
provádění monopolů, ochrany patentů, ochranných známek a autorských práv a
zabránění klamavým praktikám
• týkající se trestaneckých výrobků
• učiněná k ochraně národních památek umělecké, historické nebo archeologické
hodnoty
• týkající se zachování vyčerpatelných přírodních zdrojů, jestliže taková opatření
jsou uvedena v účinnost ve spojitosti s omezením domácí výroby nebo spotřeby
• učiněná podle závazků vyplývajících z jakékoli mezivládní surovinové dohody,
jež neodporuje zásadám, na kterých se shodly členské státy.
• podstatná pro opatřování či distribuci výrobků, jichž je všeobecný nebo místní
nedostatek
• zahrnující v sobě omezení vývozu domácích surovin v rámci vládního
stabilizačního plánu
Bezpečnostní výjimky se použijí tam, kde členské státy musí učinit opatření,
které považují za potřebné pro ochranu podstatných zájmů své bezpečnosti v oblasti
štěpných materiálů nebo surovin, z nichž se vyrábějí, obchodu se zbraněmi, střelivem a
válečným materiálem či obchodu s jiným zbožím a materiálem, který je prováděn přímo
nebo nepřímo k zásobování vojenských sil. Dále jde o opatření učiněné za války nebo
v případě vážného napětí v mezinárodních stycích. Členskému státu nesmí být
znemožněn výkon závazků, kterou pro něho plynou z Charty Organizace spojených
národů o udržování mezinárodního míru a bezpečnosti.

Ochrana koncesí a výhod

Tato ochrana je upravena článkem XXIII Dohody a upravuje vztahy mezi státy
v případě nedodržení dojednaných výhod. V takovém případě může členský stát, který
dospěl k názoru, že byla zmenšena jakákoliv výhoda plynoucí pro něj přímo nebo
nepřímo z Dohody, nebo že bylo ztíženo dosažení kteréhokoli cíle Dohody, předložit
druhého členskému státu či státům, o kterých soudí, že se jich to týká, písemné námitky

82
neb návrhy. Každý členský stát, s nímž bylo takto jednáno, má povinnost
s porozuměním zkoumat ony předložené námitky a návrhy.
Tato povinnost států, upevněná navíc písemným podkladem, je velmi důležitá,
neboť bez vzájemné komunikace a snahy o vyřešení případných problémů, by nemohl
mezinárodní obchod úspěšně fungovat. Komunikace a řešení problémů by mělo být
mezi vyspělými civilizacemi samozřejmostí, ne vždy se tak ale děje, chybí-li smluvní
podchycení a možnost následného donucení.

Celní unie126 a oblasti volného obchodu127

Regulace těchto útvarů je obsažena v článku XXIV GATT a v Ujednání o

výkladu článku XXIV. Jedná se o výjimky z Všeobecné doložky nejvyšších výhod,
avšak účelem těchto útvarů má být usnadnění obchodu mezi zúčastněnými územími a
nikoli vytváření překážek obchodu ostatním členským státům WTO. I když by se na
první pohled mohlo zdát, že vytváření těchto útvarů je v rozporu s principem zákazu
diskriminace, jsou tyto útvary ze strany GATT považovány za příznivé a vedou
k rozšíření liberalizace mezinárodního obchodu128.
Tyto těsnější, dobrovolně sjednané integrace mají tedy dle Dohody rozvíjet
volnost obchodu. Stěžejním ustanovením úpravy je odstavec 5, podle něhož „ustanovení
této Dohody nezabraňují utvoření celní unie nebo oblasti volného obchodu nebo

126
Celní unie obecně označuje útvar, který nahrazuje dvě či více celních území jedním. Uvnitř tohoto
útvaru jsou odstraněna prakticky pro veškerý objem obchodu a každý smluvní stát celní unie používá
stejná cla a ostatní obchodní restrikce ve vztahu ke třetím státům. Jedná se tedy o společnou celní politiku
vůči nesmluvním státům. Za celní unii dle Dohody se bude považovat nahrazení dvou či více celních
území jedním celním územím tak, že i) cla a jiné úpravy omezující obchod (s výjimkou, kde je to nutné,
ty, které jsou přípustné podle článků XI, XII, XIII, XIV, XV, XX) jsou odstraněny v podstatě pro veškerý
obchod mezi zeměmi, z nichž se unie skládá nebo alespoň pro podstatě veškerý obchod s výrobky
pocházejícími z těchto území, a ii) s výhradou ustanovení odstavce 9, v podstatě stejná cla a steré úpravy
obchodu jsou uplatňovány každým členem unie při obchodu s územími mimo unii.
127
Oblast volného obchodu je obecně označení pro seskupení dvou či více celních teritorií, v rámci nichž
byla cla a ostatní obchodní omezení zrušena pro podstatnou část obchodu mezi smluvními státy. Těchto
výhod požívají jen smluvní státy a zboží z nich pocházející. Na rozdíl od celní unie zde neexistuje žádná
společná celní a obchodní politika navenek. Poprvé byl tento pojem definován v Havanské chartě. Dle
definice uvedené v Dohodě je o skupinu dvou nebo více celních území, v kterých cla a jiné omezující
úpravy obchodu (s výjimkou, kde je to nutné, ty, které jsou přípustné podle článků XI, XII, XIII, XIV,
XV a XX) jsou odstraněny pro v podstatě veškerý obchod mezi členskými územími se zbožím
pocházejícím z těchto území.
128
Artis, M., Nixson, F. The Economics of the European Union, Policy and Analysis, 3. edition. Oxford:
Oxford University Press, 2001, s. 272.

83
sjednání prozatímní dohody, nutné k utvoření celní unie nebo oblasti volného obchodu
mezi územími členských států“.
Aby byl ale dodržen základní princip celého systému práva WTO, jako princip
liberalizace mezinárodního obchodu, podléhají i celní unie a oblasti volného obchodu
přísným podmínkám jejich fungování, které jsou obsažené zejména v odst. 4, kdy
účelem těchto útvarů, jak již bylo zmíněno výše, má být usnadnění mezinárodního
obchodu a nikoli vytváření jeho překážek. Další podmínky upravuje odst. 5 a 6 článku
XXIV. Dle odst. 7 má každý členský stát, který se rozhodne vstoupit do takového
útvaru, bezodkladnou informační povinnost vůči ostatním členským státům129.
Poslední část GATT 1994 tvoří Marrákešský protokol, který potvrzuje, že
připojené Listiny koncesí a závazků jednotlivých zemí obsahují celní a netarifní
koncese a závazky, vyplývající z Dohody o zemědělství. Dále potvrzuje dohodnutá
pravidla pro snižování cel, které byly provedeny v pěti stejných sníženích
v následujících čtyřech letech po datu vstupu Dohody o WTO v platnost130.

Analýza vybraných mnohostranných úmluv regulujících dovolenost obchodních

opatření

Právo WTO je velice rozvětveným a spletitým systémem celé řady

mezinárodních smluv a dalších ujednání. Příloha 1 A obsahuje kromě GATT 1994 i
další mnohostranné dohody týkající se obchodu se zbožím.
Cílem této kapitoly je podrobit některé z nich důkladné analýze z hlediska
regulace dovolenosti obchodních opatření.

Dohoda o ochranných opatřeních

U této dohody se dostáváme k typickému příkladu, kdy podmínky GATT 1994

mají tendenci spíše k zajištění liberalizace mezinárodního obchodu a naopak tato
konkrétní mnohostranná dohoda zahrnuje převážně ustanovení umožňující snadněji

129
Více k této problematice lze najít: Cremona, M. Rhetoric and recince: EU external commercial policy
in a multilateral kontext. Common market law review, sv. 38, 2001, č. 2, s. 359 – 396.
130
U zemědělských výrobků se snižování uskutečnilo v souladu s Dohodou o zemědělství.

84
využít ochranný prostředek. Tato dohoda stanoví pravidla pro uplatňování ochranných
opatření předvídaných článkem XIX GATT 1994, je závazná pro všechny členské státy
WTO a sjednaná na základě zásad GATT 1994. Tento článek byl začleněn do textu
GATT s cílem umožnit členským státům při respektování určitých podmínek, aby
mohly použít ochranných opatření proti nečekaným vzestupům dovozů výrobku, který
působí nebo hrozí působit vážnou škodu domácímu průmyslu. Problém se ukázal v tom,
že členské státy tento článek naprosto ignorovaly131.
Již z jejího názvu je patrné,že by mohla obsahovat ustanovení omezující
liberalizaci mezinárodního obchodu, byť ji její smluvní strany už v samotné preambuli
proklamují jako dohodu, která má zlepšit a posílit mezinárodní obchodní systém,
vyjasnit článek XIX GATT
1994, jakožto i obnovit mnohostrannou kontrolu nad ochrannými opatřeními a odstranit
protiprávní a diskriminační opatření132 unikající kontrole a stanovit časové limity pro
dobu trvání ochranných opatření. Kromě možnosti selektivního uplatnění ochranného
opatření, umožňuje Dohoda použití i ochranných opatření při absolutních a relativních
vzestupech dovozu. Dohoda zpřísňuje podmínky, které je nutno splnit před použitím
ochranného opatření a při jeho uplatňování.
Tato dohoda dovoluje členskému státu dle článku 2 uplatnit ochranné opatření
na výrobek, který se na jeho území dováží v takových zvýšených množstvích, že ve
vztahu k domácí výrobě způsobuje nebo hrozí způsobit vážnou újmu domácímu
výrobnímu odvětví133, které vyrábí obdobné nebo přímo soutěžící výrobky. Ještě
předtím, než členský stát může přistoupit k uvalení ochranného opatření, musí provést
šetření příslušnými úřady v souladu s článkem X GATT 1994. Tyto úřady zhodnotí
všechny podstatné činitele objektivní a měřitelné povahy, zejména pak tempo a rozsah
vzrůstu dovozů na domácím trhu, změny v úrovni prodejů, výrobu, produktivitu, zisky a
ztráty, zaměstnanost etc. Zahájení takovéhoto šetření musí členský stát okamžitě
oznámit Výboru pro ochranná opatření134.
131
Zejména USA a ES obcházely pravidla o nediskriminaci a kompenzaci v něm stanovená tím, že nutily
ostatní země k přijetí tzv. dobrovolných závazků o omezení vývozů. Ani používání jiných protiprávních
opatření nebylo výjimkou.
132
Nicméně jako specifická výjimka je povoleno selektivní uplatnění opatření).
133
Pojmem „domácí výrobní odvětví“ se rozumí domácí výrobci jako celek obdobných nebo přímo
soutěžících výrobků, kteří působí na území členského státu, nebo ti výrobci, jejichž společná výroba
obdobných nebo přímo soutěžících výrobků tvoří větší podíl celkové domácí výroby těchto výrobků.
134
Tento výbor má za úkol kromě jiného i sledovat uplatňování této dohody a podávat o tom každoročně
zprávu Radě pro obchod zbožím a činit doporučení k jejímu zlepšení.

85
 Jinými slovy, ochranné opatření proti výrobky lze použít pouze tehdy, bylo-li
určeno, že daný výrobek se dováží v natolik zvýšeném množství a za takových
podmínek, že jeho dovoz působí nebo hrozí působit vážnou škodu příslušnému
domácímu průmyslovému odvětví. Tato zjištění musí vycházet z oficiálního šetření
vycházejícího ze zavedených, veřejně známých postupů včetně oznámení všem
zainteresovaným stranám.
Stěžejní otázka připadá na správnou interpretaci výrazů „vážná újma“ a „hrozba
vážné újmy“. Oba tyto výrazy vykládá článek 4. Dle něho se „vážnou újmou“ rozumí
významné celkové poškození situace domácího výrobního odvětví, jako „hrozba vážné
újmy“ se bere vážná újma, která je zřejmě bezprostřední.135
Členský stát smí uplatnit ochranná opatření pouze v rozsahu, který je nutný
k zabránění nebo nápravě vážné újmy a k usnadnění přizpůsobení se. Článek 5 upravuje
způsob uplatnění množstevních omezení. Použije-li se jako ochranné opatření
množstevní omezení, nesmějí se v zásadě snížit dovozy pod svou průměrnou úroveň za
období posledních tří let. Rozděluje-li se dovozní kvóta mezi dodavatelské země, může
dovážející země usilovat o dohodu se všemi podstatnými dodavateli ohledně rozdělní
podílů na kvótě.
Článek 6 upravuje tzv. „prozatímní ochranná opatření“, která může členský stát
přijmout za kritických okolností, kde by prodlení způsobilo škodu, kterou by bylo
obtížné napravit. Členský stát však musí určit, že existuje jasný důkaz vážné újmy,
kterou zvýšené dovozy způsobily či hrozí způsobit. Trvání tohoto prozatímního opatření
nesmí přesáhnout 200 dní, během kterých bude dodržen stejný postup jako u uplatnění
běžného ochranného opatření. Prozatímní opatření má formu zvýšení cla.
Běžné ochranné opatření mají být uplatněna pouze pro takové období, které
může být potřebné k zabránění nebo nápravě vážné újmy a k usnadnění přizpůsobení se.
Základní období nesmí přesáhnout 4 roky, lze ho však prodloužit. Celkové období
uplatňování ochranného opatření však může být nejdéle 8 let a v rozvojových zemích 10
let.
Ochranná opatření se použijí na dovážený výrobek bez zřetele na jeho zdroj
(uplatnění erga omnes). Dohoda nicméně dovoluje odchýlit se od zásady
nediskriminace a uplatňovat ochranné opatření selektivním způsobem, je-li dovážející
135
Zjištění existence hrozby vážné újmy však musí být založeno na faktech, nikoli na pouhých tvrzeních,
dohadech nebo vzdálených možnostech.

86
země schopná prokázat Výboru spravujícímu Dohodu, že dovozy z některých členských
zemí nepoměrně vzrostly více ve srovnání s celkovým růstem těchto dovozů. Selektivní
použití ochranného opatřená se nedovoluje v případech pouhé hrozby vážné škody a
jeho trvání nesmí překročit 4 roky.
Článek 7 upravuje trvání a přezkoumání ochranných opatření. Jakékoliv opatření
trvající déle než 1 rok musí být postupně v pravidelných intervalech liberalizováno.
Přesáhne-li ochranné opatření 3 roky, je přezkoumáno, zda by nemělo být odstraněno.
Ochranné opatření nelze opětovně zavést na stejný výrobek v období shodném s dobou
trvání jeho předchozího uplatňování.
Článek 8, který upravuje zachování úrovně koncesí a jiných závazků, stanovuje
povinnost členského státu, který uplatňuje ochranná opatření, zachovat rovnocennou
úroveň koncesí a jiných závazků vůči vyvážejícím členům ochrannými opatřeními
dotčených.
I v této dohodě se setkáváme s ustanoveními stanovujícími rozdílné podmínky
pro rozvojové země. Ochranná opatření se neuplatní na výrobek pocházející z rozvojové
členské země za předpokladu splnění požadavků dle článku 9. Další zvýhodnění
rozvojových členských zemí spočívá v tom, že tyto budou mít právo rozšířit období, po
které budou moci uplatňovat ochranná opatření, nad rámec období, které mohou
využívat vyspělé členské státy.
Zákaz používání ochranných opatření mimo rámec dohody je upraven články 10
a 11, které stanoví, že opatření přijatá v minulosti dle článku XIX GATT 1947, musejí
být ukončena nejpozději po pěti letech po vstupu Dohody o WTO v platnost nebo po
osmi letech po jejich prvním uplatnění. Jsou zakázána též všechna dobrovolná omezení
vývozu, ujednání o řízení trhů, různá tržní ujednání, systém monitorování vývozních a
dovozních cen, dohled nad vývozy a dovozy, povinné dovozní kartely a podobná
opatření ať už jednostranného, dvoustranného nebo mnohostranného charakteru.
Spory vznikající z této Dohody se řeší dle článků XXII a XXIII GATT 1994 a
Ujednání o řešení sporů.
Význam dohody spočívá v tom, že je v ní upraven účinný systém
mnohostranných ochranných opatření pro uplatňování článku XIX GATT, jako
předpoklad pro posílení závazků v oblasti obchodu a zlepšení bezpečnosti přístupu na
zahraniční trhy.

87
 Dohoda o subvencích136 a vyrovnávacích opatřeních

Tato dohoda je další z řady mnohostranných dohod, které jsou součástí přílohy 1
A. Je postavena na Dohodě o interpretaci a aplikaci článků VI, XVI a XXIII GATT
1994137, která byla sjednána v průběhu Tokijského kola138. Tato nová Dohoda však
obsahu řadu důležitých změn a doplňků oproti původní Dohodě o subvencích a
vyrovnávacích clech z roku 1979, především definuje termín „subvence“ a zavádí nový
pojem „specifická subvence“, rozděluje subvence z hlediska jejich účinků a
použitelnosti nápravných opatření, v neposlední řadě představuje značný pokrok při
zabraňování poskytování neoprávněných subvencí a zjišťování existence subvence a
újmy jí způsobené.
Článek I vymezuje definici subvence jako finančního příspěvku139 vlády nebo
veřejné právní instituce na území členského státu za podmínek, že je takto poskytnuta
výhoda. Má-li subvence podléhat této Dohodě, musí být označena jako „specifická
subvence“.140 V Dohodě jsou rozlišeny tři kategorie subvencí:
• zakázané subvence, které jsou upraveny v článku 3 nesmějí členské státy
poskytovat ani udržovat. Jde o subvence, které jsou právně nebo fakticky,
výlučně nebo jako jedna z několika dalších podmínek, závislé na výsledcích
dovozu nebo na přednostním použití domácího zboží před dováženým zbožím141.
Tyto subvence jsou tedy podmíněny buď exportní výkonností, nebo užíváním
domácího zboží místo dováženého. Zakázané subvence podléhají novým
procedurám řešení sporů, a pokud se zjistí, že subvence patří mezi zakázané,
musí se okamžitě odstranit. Nejsou-li zakázané subvence ve stanoveném období
odstraněny, má postižená strana právo provést protiopatření. Nápravná opatření
se v tomto případě dějí formou konzultace, o kterou požádá členský stát,

136
Vývozní subvence jsou prostředky poskytované zpravidla státem na podporu vývozu, představují
důležitý nástroj obchodní politiky.
137
Jde vlastně o revizi této dřívější dohody sjednanou v rámci Uruguayského kola.
138
Teprve až v průběhu tohoto kola byly subvence zařazeny do skupiny netarifních překážek. Jejich
projednání patřilo k nejspornějším a nejobtížnějším.
139
Tento příspěvek v sobě zahrnuje (i) přímé převody a potenciální přímé převody zdrojů nebo závazků,
(ii) vládní příjmy, které ačkoliv jsou jinak splatné, jsou promíjeny nebo nejsou vybírány, (iii) vládní
dodávky zboží nebo služeb jiné, než je všeobecná infrastruktura, (iv) provádění plateb vládou do
mechanismu financování či prověřování a usměrňování soukromé instituce.
140
Způsob určení specifičnosti určuje článek 2, dle něhož specifická je ta subvence, která je omezená na
určité podmínky uvnitř určité oblasti v rámci působnosti orgánu poskytujícího subvenci.
141
Z působnosti tohoto ustanovení jsou však vyňaty subvence, kterých se týká Dohoda o zemědělství.

88
 kdykoliv má důvod se domnívat, že je poskytována nebo udržována subvence
jiným členským státem. Nevzejde-li z konzultace do 30 dnů od podání žádosti o
ni žádné vzájemné přijatelné řešení, obvykle se věc předloží Orgánu pro řešení
sporů.
• Napadnutelné subvence upravuje článek 5, který stanoví, že použitím jakékoliv
subvence uvedené v odst. 1 a 2 článku I, by žádný členský stát neměl způsobit
nepříznivé účinky na zájmy jiných členských států142. Ani tento článek se však
nevztahuje na subvence udržované pro zemědělské výrobky podle ustanovení
článku 13 Dohody o zemědělství. Jedná se tedy o subvence, které mohou
způsobit nepříznivé účinky, jako je újma domácímu výrobnímu odvětví jiného
členského státu či zrušení nebo zmenšení výhod vyplývajících pro členské státy
přímo nebo nepřímo z GATT 1994. I zde jsou nápravným opatřením konzultace
a případná spolupráce s Orgánem pro řešení sporů.
• Nenapadnutelné subvence jsou obsaženy v článku 8, který je i vymezuje. Tyto
nejsou specifické a jsou často zaměřeny na pomoc výzkumné činnosti, vyššímu
vzdělání či znevýhodněným oblastem za předpokladu, že je součástí
všeobecného regionálního rozvoje a není specifická.
Část V. této Dohody je věnována vyrovnávacím opatřením ve vztahu k článku
VI GATT 1994, kdy členské státy musí učinit všechny potřebné kroky k tomu, aby bylo
zajištěno, že se vyrovnávací clo uloží jen za splnění podmínek této Dohody a článku VI
GATT 1994 a až na základě zahájených šetření.
I v této Dohodě nechybí úprava prozatímního opatření, tak jak je obsažená
v článku 17, který mimo jiné stanovuje, že tato opatření mají podobu vyrovnávacích cel.
Ta však mohou zůstat v platnosti pouze tak dlouho a v takové míře, jak je nezbytné, aby
vyvážilo subvencování, které způsobuje újmu.
Členské státy mají též povinnost oznámit a předložit oznámení o zamýšlených
subvencích nejpozději do 30. června každého roku.
Článek 27 upravuje zvláštní a rozdílné zacházení pro rozvojové členské země,
jehož důsledkem je například výjimka ze zákazu subvencování uvedeného v článku 3
odst. 1 a) pro rozvojové země, jež splňují podmínky dle Dohody. Při sjednávání tohoto

142
Za tyto nepříznivé účinky Dohoda považuje (i) újmu domácímu výrobnímu odvětví jiného členského
státu, (ii) zrušení či zmenšení získávaných výhod jinými členskými zeměmi, (iii) vážnou újmu zájmů
jiného členského státu.

89
článku byly vyspělé země nuceny poskytnout rozvojovým zemím významné slevy, aby
vůbec mohla být dohoda uzavřena. Dohoda upravuje zvláštní a rozdílné zacházení pro
rozvojové země a ustanovení pro země přecházející z centrálně plánované ekonomiky
na tržní velmi přesně.
Na konzultace a řešení sporů dle této Dohody, není-li v ní výslovně stanoveno
jinak, se použije článků XXII a XXIII GATT 1994 tak, jak jsou rozpracována a
uplatňována Ujednáním o řešení sporů.
Dohoda má i sedm příloh, které tvoří její nedílnou součást a slouží k jejímu
doplnění, kdy pro lepší orientaci vyjmenovávají příklady vývozních subvencí, upravují
postup při spotřebě vstupů ve výrobním procesu a stanovují systém zpětných úhrad či
stanovují mechanismus pro výpočet celkového subvencování a pro sběr informací
týkajících se vážné újmy.
I přesto, že Dohoda upravuje subvence a vyrovnávací opatření, je její sjednání
přínosem pro liberalizaci mezinárodního obchodu. Pravidla pro použití překážek
obchodu jsou v ní stanovena velmi přísně. Její nejdůležitější funkcí je pomoc při
interpretaci a provádění článků GATT 1994, kterých se týká tak, aby do celé situace
vnesla přehlednost a řád, neboť ke všeobecné smluvní úpravě vztahů vyplývajících
z poskytování subvencí v mezinárodním obchodě došlo až v rámci inovovaného textu
GATT 143. Česká republika není členem této Dohody.

143
Původní text článku XVI GATT měl pouze jeden odstavec, který se později stal odstavcem č. 1
stávajícího znění tohoto článku a týká se všech druhů subvencí vývozních i domácích, způsobují-li přímo
či nepřímo zvýšení vývozu nebo snížení dovozu jakéhokoliv výrobku. Avšak ani nové znění článku XVI
nesplnilo svůj základní cíl pomáhat odstraňovat subvence, které vážně poškozují obchod nebo zájmy
smluvních stran. Skupina expertů, která přezkoumávala účinnost tohoto článku dokonce zjistila, že po
liberalizaci dovozů pomocí několikerého snížení cel, ve většině průmyslově vyspělých zemí subvencí
přibylo a zvyšoval se jejich vliv.

90
4 Nástroje obchodní politiky ES týkající se
ochranných opatření

4.1 Evropská myšlenka integrace

Tato myšlenka semknutí evropských národů do různých spolků se samostatnými

orgány za účelem trvalého zajištění míru, rozvoje obchodních vztahů, zvýšení
blahobytu občanů či posílení obchodních trhů jednotlivých států, byla slyšet z úst
středověkých učenců již v 15. století. I když se její ideje postupně vyvíjely, prostor pro
úplné uskutečnění této velkolepé myšlenky nadešel až během 20. století, přesněji řečeno
po druhé světové válce, kdy hlavním argumentem států podporujících integraci144 byla
potřeba dohlížet v budoucnosti na mírové chování Německa a nutná obnova válkou
zničeného hospodářství, ke které měl přispět společná postup evropských států a rozvoj
obchodu mezi nimi 145.
Byla to především Francie, která se za tuto evropskou myšlenku zasazovala a
učinila důležitý krok k jejímu uskutečnění, když 9. května roku 1950 francouzský
ministr zahraničních věcí Robert Schuman slavnostně oznámil záměr Francie spojit svůj
těžký průmysl s Německem a ostatními evropskými státy tak, aby se natrvalo zabránilo
dalším válkám na evropském kontinentu146. Na základě Schumanova plánu byla na
vládní konferenci zainteresovaných států schválena Smlouva o Evropském společenství
uhlí a oceli (ESUO), která byla podepsána v dubnu roku 1951 s účinností od července
1952147.

144
Dle některých autorů, odvolávajících se na K. Deutsche, je možné integraci chápat dvěma způsoby.
Buď jako použití určitých nástrojů a prostředků za účelem vytvoření konečného stavu, tedy soudržného
koherentního celku, vzniklého z jednotlivých částí. Nebo ji lze chápat ve smyslu neustálého dynamického
procesu vzájemných vztahů mezi politickými jednotkami, které se ovlivňují, jsou vzájemně provázány a
vytvářejí určité hodnotové systémy a statky. Rozlišovací kvalitou integrace je skutečnost, že je to
dobrovolný proces, založený na konsenzu všech zúčastněných. Viz. článek: Kadlecová, A. Směřuje
Evropská unie k modelu flexibilního uspořádání? Mezinárodní vztahy, 2006, č. 1, s. 24.
145
Hakenberg, W. Základy evropského práva. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 2-25.
146
Tento záměr se později proslavil jako Schumanův plán a 9. květen se od té doby slaví jako den zrození
Evropských Společenství.
147
Tato smlouva je nazývána i Pařížskou či Montánní smlouvou u jejíhož zrodu stála šestice států:
Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko. Velká Británie byla sice též přizvána
k členství, podkládala však smluvní pravidla za příliš omezující a bála se ztráty suverenity, rozhodla se
tedy vyčkávat. Časová působnost této smlouvy byla omezena na 50 let, takže v červenci roku 2002 její
účinnost vypršela. Její obsah byl však následně převeden do obecných předpisů.

91
 Úspěch založení ESUO s sebou přinesl další ctižádostivé plány v oblasti
ekonomické spolupráce a jaderné energie, a tak na sebe podpis dalších dvou smluv
nenechal dlouho čekat. V březnu roku 1957 podepsala v Římě148 šestičlenná skupina
Montánní unie Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství (EHS) a
Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom)149. Je
zajímavé připomenout, že všechny tři společenství měly společné orgány. Jak ukázal
další vývoj, toto byl další významný a úspěšný krok na cestě k evropské integraci.
Někteří autoři považují Římské smlouvy přímo za základ integračního procesu
v západní Evropě, který směřuje k vytvoření ekonomické, měnové a politické unie150.
Jiní je označují za smlouvy, jejichž základním cílem byla podpora procesu ekonomické
integrace, která zahrnuje odstranění překážek volného pohybu zboží, služeb, dalších
faktorů produkce a výhledově též peněz. Měli za cíl vytvořit prostředí, ve kterém by
národní ekonomiky byly stále více propojené151.
Od roku 1967 začal být pro označení všech tří společenství používán název
Evropská společenství a tzv. „slučovací smlouva“ zavedla jednotný systém orgánů
všech tří Společenství, tak byla odstraněna zbytečná triplicita. V roce 1968 byla pro
průmyslový sektor vytvořena celní unie ES a k odbourání zemědělských cel došlo
v roce 1970. Pařížská a obě Římské smlouvy tvořící právní základ Evropských
společenství prodělaly od svého vzniku mnohé změny a úpravy, k nejdůležitějším patří
ty, které vyvolal tzv. „Akt o jednotné Evropě“, který vstoupil v platnost v roce 1987.
Tento akt novelizoval zakládající smlouvy, rozšířil pravomoci evropských orgánů tak,
aby mohl být později vytvořen „jednotný vnitřní trh“ jako prostor bez vnitřních hranic,
v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Jeho předchůdcem byl
„společný trh“ jako prostor, ve kterém začal být členskými státy mimo jiné používán
volný pohyb zboží. Ve vztahu ke třetím zemím existovala celní unie s jednotným
celním tarifem a společným postupem vůči nim. Postupně se vytvářela i jednotná
dovozní a vývozní politika. Tento akt znamenal velký krok v před, jeho přijetím se

148
Podle místa podpisu se tyto smlouvy nazývají též Římské smlouvy.
149
Tato společenství byla založena jako celní unie, aby nedošlo ke kolizi s pravidly GATT a její
Všeobecnou doložkou nejvyšších výhod.
150
Citováno z předmluvy JUDr. Miloslava Hada, CSc. Římské smlouvy. Praha: Ústav mezinárodních
vztahů, 1993, s. 1.
151
Swann, D. The Economics of the Common Market, 7. vydání. London: Penguin Books, 1992, s. 95 –
97.

92
realizovala první velká reforma ES, která později vedla k Maastrichtským smlouvám a
ke vzniku Evropské unie152.
Další významná novelizace zakládajících dokumentů ES přišla v podobě
Maastrichtské smlouvy podepsané dvanácti členskými státy v roce 1992, která
přejmenovala Evropské hospodářské společenství, vzhledem k tomu, že dalece
překročilo ekonomický rámec, na Evropské společenství . Na základě této smlouvy
vzniká s platností od 1.11.1993 Evropská unie (EU) jak ji nazvali někteří autoři jako „z
právního hlediska nedefinovatelná entita“153. Tato zahrnuje z hlediska své působnosti
Evropská společenství jako tzv. první (komunitární) pilíř představující evropskou
integraci a dva nové pilíře, které nejsou na rozdíl od prvního pilíře koncipovány
nadstátně154 ale mezivládně. Jedná se o druhý pilíř společné zahraniční a bezpečnostní
politiky a třetí pilíř jako spolupráce v oblasti justice a vnitřní bezpečnosti. Tyto tři pilíře
jsou zároveň výrazem oblastí, v nichž EU působí. Druhý a třetí pilíř jsou založeny na
mezinárodním právu, nemají tedy vliv na svrchovanost členských zemí. Na rozdíl od
Evropských společenství není ale Evropská unie mezinárodní organizací a nemá právní
subjektivitu155. Evropské společenství se tak stalo integrační organizací členských států
Evropské unie156, jehož prostřednictvím se realizují cíle stanovené Maastrichtskou
smlouvou157. Evropská unie tedy právně nenahradila Evropské společenství, ale oba
celky existují vedle sebe s totožnou členskou základnou, společnými orgány ale
rozdílnou působností158.
Maastrichtská smlouva o Evropské unii znamenala oproti dosavadnímu stavu
tolik nových změn, že již v době jejího sjednání byla potřeba právního zakotvení těchto
změn více než jasná. Po pěti letech tedy přichází její revize představovaná
Amsterodamskou smlouvou, kterou se pozměňovala Smlouva o Evropské unii, Smlouva

152
Keřkovský, M., Keřkovská, A. Evropská unie - historie, instituce, ekonomika a politiky. Praha:
Computer Press, 1999, s. 18 an.
153
Rozehnalová, N., Týč, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. Brno: MU, 2006, s. 33.
154
Nadstátnost prvního pilíře znamená omezení svrchovanosti (suverenity) zúčastněných států ve
prospěch integračního celku představovaného Společenstvím.
155
Mezinárodní smlouvy se státy tedy neuzavírá Evropská unie ale Společenství. Příkladem je Dohody o
přidružení ČR k Evropským společenstvím, tedy nikoliv k Evropské unii.
156
Od 1.5.2004 je členským státem EU i Česká republika a právní řád ES se tak stal smluvně závazným i
pro ni. Více viz: Outlá, V., Hamerník, P. Praktikum práva Evropské unie. Pelhřimov: Vydavatelství a
nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 21 a násl.
157
Maastrichtská smlouva zakotvuje i vznik měnové unie a způsob zavádění jednotné evropské měny.
158
Působnost tří Evropských společenství je dána jejich zřizovacími smlouvami, kdežto působnost
Evropské unie je stanovena šířeji, neboť zahrnuje působnost Společenství a další dva pilíře. Více Týč, V.
Základy práva Evropské unie pro ekonomy. Praha: Linde, 2004, s. 21.

93
o založení Evropských společenství a některé související akty. Byla podepsána
v červenci roku 1997 a v platnost vstoupila v květnu roku 1999. Amsterodamská
smlouva dále rozšířila pravomoci Evropského společenství na úkor svrchovanosti
členských států, kdy část agendy třetího pilíře byla přenesena do pilíře komunitárního,
vznikla tak nová část IV Smlouvy o ES. Třetí pilíř je tak nyní tvořen jen policejní a
justiční spoluprací v trestních věcech159.
Pokračování velmi podstatných změn znamenala i Smlouva z Nice, přijatá
v prosinci 2000 na mezivládní konferenci ve francouzském Nice. Tato smlouva, která
učinila reformu ve složení orgánů ES/EU a modifikovala rozhodovací procedury
vstoupila v platnost v roce 2003.
ES je tedy nadstátním útvarem reprezentující zájmy svých členů, kteří na něj
dobrovolně přenesly část své státní svrchovanosti a za to očekávají, že budou moci
požívat členských výhod. V současné době se ES stále vyvíjejí a zdokonalují,
představují co do stupně integrace nadstátní organizaci v nejvyšším integračním stupni.

4.2 Právní postavení členských států jako součástí systému ES

Současně se vstupem státu do systému ES se velmi podstatně změní i jeho

právní situace v oblasti mezinárodního obchodu. Zatímco předtím si mohl stanovit svou
vlastní obchodní politiku vůči jiným zemím, uzavírat s nimi obchodní dohody, obchod
provádět podle svých pravidel a všechny zahraničně obchodní vztahy upravovat
nezávisle sám a zcela ve své pravomoci jako mocenský suverén, který je omezen jen
svými závazky z mezinárodních smluv, podléhá po vstupu režim obchodu s ostatními
státy plně komunitárnímu právu upravujícímu jednotný vnitřní trh ES. Stát je tedy
součástí nadstátní ekonomické integrace, kdy došlo k přenesení jeho určitých pravomocí
k vydávání norem ovlivňujících mezinárodní obchod na tuto nadstátní organizaci.
Právní úprava mezinárodního obchodu členských států se tedy dělí jednak na
úpravu v rámci jednotného vnitřního trhu, jednak na úpravu obchodních vztahů
navenek, které podléhají zcela odlišnému režimu společné obchodní politiky vůči třetím

159
Změny, které přinesla Amsterodamský smlouva lze najít např. ve: Sborník dokumentů. Česká
republika a současný svět. Praha: Linde Praha, 1998, s. 301.

94
zemím, jako politiky Společenství, tedy prvního (komunitárního) pilíře. Suverenita států
je tedy značně omezena ve prospěch společného postoje v rámci Společenství.
V situaci, kdy chybí komplexní úprava obchodního styku v právu ES, mohou
členské státy pro své svrchované území nadále vydávat vlastní obchodní předpisy.
V situaci, že jsou některé z nich překážkou volného obchodu, ale zároveň slouží
naléhavým společenským zájmům, musí být podle judikatury ESD akceptovány160.
Je však nutno připomenout, že základním výstavbovým pilířem mezinárodního
obchodu je WTO, jehož členové zůstali členy WTO i po vstupu do EU s ohledem na
skutečnost, že členem WTO je současně i ES a i ono se musí řídit jeho pravidly 161. ES
tedy reprezentuje jako jednotný subjekt své členy, kteří jsou zároveň i členskými státy
WTO. Zajímavé je, že ES nikdy oficiálně nepožádalo o vstup do GATT 162. Odborná
veřejnost vnímá problematiku mezinárodního obchodu na třech rozdílných úrovních.
Jednou z nich je úroveň vztahů mezi státy, resp. státy a mezinárodními organizacemi a
mezinárodními organizacemi navzájem163. Tato úroveň spadá do širšího rámce
mezinárodního ekonomického práva, které je součástí systému mezinárodního
veřejného práva. To je i případ vztahů WTO a ES.

4.3 Pravomoci ES versus pravomoci členských států a jejich

dopad na mezinárodní obchod

Smyslem této kapitoly je popsat a vysvětlit vznik, podstatu a obsah pravomocí164

ES, vymezit vztah mezi členskými státy a Společenstvím, co se týče jejich pravomocí.
ES je oprávněno jednat z pozice suveréna i vůči členským státům, ukládat jim
povinnosti a rozhodovat spory mezi nimi. Otázka pravomocí a jejich dělby se
v evropském právu řídí vlastními pravidly, znalost jejich obsahu a mezí je pro každý
členský stát stěžejní otázkou.

160
Janků, M. Evropská unie: právní systém evropských společenství. Praha: Computer Press, 2002, s. 87.
161
ES je jediným členem WTO, který není suverénním státem.
162
Cannizzaro, E. The European Union as an Autor in International Relations. London: Kluwer Law
International, 2002, s. 236.
163
Další dvě úrovně jsou vnímány jako (i) vztah státu a obchodníka či (ii) vztah mezi samotnými
obchodníky mezi sebou navzájem v obchodních vztazích.
164
Pod pojmem pravomoc se rozumí způsobilost (v tomto případě ES a jeho orgánů) mít prostředky
k plnění stanovených úkolů. Právnický slovník vymezuje pravomoc jako „oprávnění příslušného orgánu
vykonávat veřejnou moc v oblasti své působnosti zákonem stanovenými právními prostředky“. Hendrych,
D. a kol.: Právnický slovník, 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 726.

95
 Z obecného hlediska mohou mezinárodní organizace, tedy i Společenství,
fungovat a vyvíjet svou činnost pouze za předpokladu, byly-li nadány určitými
pravomocemi, které na ně byly přeneseny165. Členské státy jsou nadány tzv. pravomocí
o pravomocech, neboť právě ony mohou rozhodovat o pravomocech Společenství a
dělbě pravomoci mezi ně na jedné straně a Společenství na druhé straně. Jedině členské
státy mohou měnit zakládající smlouvy a přenášet tak na Společenství větší či menší díl
svých svrchovaných pravomocí166. Dle některých autorů je Společenství subjekt sui
genesis vybavený pravomocemi k tomu, aby mohl plnit úkoly vymezené v zakládajících
smlouvách167. Výsledkem je, že se členské státy musí zdržet jakéhokoli jednání, které by
bylo v rozporu s jednáním Společenství jednajícího v rámci delegované pravomoci.
Naopak v případech, kdy Společenství není nadáno jednat v rámci a mezích své
pravomoci, může členský stát jednat jako neomezený suverén 168. Z hlediska vertikálního
dělení169 tak rozeznáváme:
• pravomoc výlučnou, kdy členské státy přenesly v některých oblastech své
suverénní kompetence plně na Společenství. Stricto sensu zde nejde o dělbu
moci, neboť ji vykonává jen Společenství.
• pravomoc konkurující (dělenou, paralelní), kdy došlo k částečnému přenesení
pravomocí členskými státy. Při výkonu těchto pravomocí členské státy a
Společenství spolupracují.170
• pravomoc vyhrazená členským státům, kdy si v určité oblasti členské státy
ponechaly své pravomoci v celé jejich integritě, avšak i zde je patrné jisté
prolnutí komunitární pravomoci s výsostnými pravomocemi členských států do
165
Otázkou pravomocí se několikrát zabýval i Mezinárodní soudní dvůr, který formuloval pravidlo
„principu přenesených pravomocí. Jurisdiction of the European Commission of the Danube between,
Galatz and Braila advisory opinion, 1926, publ. Permanent Court Of International Justice, Series B, no.
14, s. 64. Dostupné z: http://www.icjcij.org/icjwww/idecisions/icpij [citováno 20.02.2006].
166
Přenesení pravomocí musí být bezpodmínečné a na časově neomezenou dobu. I přes významný nárůst
pravomocí, je Společenství stále nadstátní organizací a nikoli federálním státem. Tento názor potvrdil i
Spolkový ústavní soud SRN ve svém rozsudku o Maastrichtské smlouvě ze dne 12. října 1993, kdy
označil Společenství a jeho pravomoci ve vztahu k pravomocím členských států za Společenství států a
nikoliv spolkový stát.
167
Tichý, L. a kol. Evropské právo. Praha: C.H.Beck, 200, s. 86.
168
Takto se projevuje doktrína dělených pravomocí (occupied fields), jak o tom rozhodl i ESD ve věci
6/76 Officier van Justitie.
169
Jedná se o dělbu pravomocí mezi členskými státy a Společenstvími, je obecně vymezena v čl. 5/1 SES,
omezena principem subsidiarity dle čl. 5/2 SES a proporcionality v čl. 5/3 SES a principem restriktivního
výkladu. Obecné zmocnění upravuje čl. 308 SES.
170
Například v oblasti zákonodárné pravomoci, pokud Společenství upraví danou oblast odpovídajícím
způsobem, nemohou členské státy vydávat akty v rozporu s touto legislativou. Jedná se o tzv. prekluzi
pravomoci.

96
 té míry, kdy je nutné zajistit, aby nedocházelo k ohrožení uskutečnění cílů ES
z důvodů výkonu pravomocí, které si členské státy ponechaly. Tyto mají
povinnost zdržet se jakéhokoli jednání, které by znemožňovalo uskutečnění cílů
SES171.

Primární právo však neobsahuje katalog pravomocí, z nějž by bylo zřejmá dělba
pravomocí mezi Společenství a členské státy. I čl. 3 SES, který popisuje úkoly
Společenství, mluví pouze o jeho činnostech, nikoli o výlučných kompetencích. ESD
konstatoval výlučnou příslušnost Společenství právě pouze pro oblast mezinárodního
obchodu.172 O výlučné pravomoci se však konkrétně zmiňuje Ústavní smlouva, v jejímž
textu je zakotvena výlučná pravomoc Unie mimo jiné v oblastech celní unie a společné
obchodní politiky, byť jde o úpravu ještě de lege ferenda.
Pro upřesnění sdělila Komise na svém Memorandu o principu subsidiarity Radě
a Parlamentu, že výlučnou pravomoc má Společenství v případech odstraňování
překážek vnitřního trhu, zejména v oblastech volného pohybu zboží, kapitálu a služeb,
společné obchodní politiky, pravidel hospodářské soutěže, společné organizace
zemědělských trhů a zachování stavu ryb, jakož i v podstatné části dopravní politiky.
V budoucnu se počítá s výlučnou pravomocí společenství i pro oblast měnové a kursové
politiky.
V otázce výlučné či nevýlučné pravomoci ES sjednávat mezinárodní smlouvy,
bylo ve vztahu k problematice uzavření smluv v systému WTO stěžejní stanovisko ESD
č. 1/1994 k Dohodě o zřízení WTO a všem navazujícím dohodám přijímaným současně.
Toto stanovisko si na ESD vyžádala Komise podle čl. 300 odst. 6 SES173. Na základě
tohoto stanoviska spadalo sjednání Dohody o zřízení WTO a Všeobecné dohody o clech
a obchodu do výlučné pravomoci ES. U ostatních dohod ze systému práva WTO je již
situace složitější.

171
Janků, M. Evropská unie-právní systém ES. Praha: Computer Press, 2002, s. 17 an.
172
ESD svůj názor rozpracoval v judikatuře (C-83/94 Leifer), nestanovil však žádná obecná kritéria,
podle kterých by bylo možno při určování pravomoci postupovat.
173
Citace ustanovení: „Evropský parlament, Rada, Komise nebo členský stát si mohou předem vyžádat
posudek Soudního dvora o slučitelnosti zamýšlené dohody s ustanoveními této smlouvy. Je-li posudek
Soudního dvora záporný, může dohoda nabýt platnosti jen za podmínek stanovených článkem 48
Smlouvy o Evropské unii.“

97
4.4 Jednotný vnitřní trh a společná obchodní politika ES

Jednotný vnitřní trh

Jednotný vnitřní trh je od roku 1993 nástupcem společného trhu174. Upravuje ho

SES a množství předpisů sekundárního práva, je značně skloňován i judikaturou ESD.
Obchod mezi členskými státy se uskutečňuje v jeho rámci podle specifickým
komunitárních pravidel. Jednotný vnitřní trh v některých rysech připomíná trh národní a
z právního hlediska není obchod mezi členskými státy považován za mezinárodní.
Někteří autoři o něm hovoří jako o prostoru, který se má ekonomicky chovat jako trh
jediného státu175.
Vnitřní trh jako prostor bez vnitřních hranic je založen především na čtyřech
základních svobodách volného pohybu zboží176, osob, služeb a kapitálu a jeho režim je
ovládán základní zásadou zákazu diskriminace podle státní příslušnosti
Jako základní zásada platí, že pohyb zboží mezi členskými státy nesmí být
omezován žádnými překážkami či opatřeními ze strany členských států. Tato zásada se
promítá do čl. 25 SES, který výslovně stanoví, že dovozní nebo vývozní cla a poplatky
s rovnocenným účinkem jsou mezi členskými státy zakázány a zákaz se vztahuje i na
cla fiskální povahy. Tento zákaz uvalování cel a obdobných dávek se stejným
účinkem177 mezi členskými státy je na rozdíl od zákazu množstevních omezení
absolutní, výjimky z něj tedy nejsou možné. K odbourání cel a obdobných dávek mezi
členskými státy ES došlo navždy již v roce 1969. Při přechodu zboží přes hranici lze

174
Integrační procesy začaly rokem 1968, kdy byla vytvořena celní unie, následoval společný trh a
dokonalejší jednotný vnitřní trh, zamýšlený vývoj do budoucna je vytvoření měnové, hospodářské a
posléze i politické unii. Samotný projekt jednotného vnitřního trhu, který měl za úkol vytvořením
prostoru bez vnitřních hranic zvýšit ekonomickou výkonnost Společenství a plně využívat jeho potenciál.
Více viz.: Šmejkal, V., Kadlčík, R., Urban, L. Průvodce podnikatele Evropskou unií. Praha: Ústav
mezinárodních vztahů ve spolupráci s MZV, 2000, s. 119.
175
Svoboda, P. Úvod do evropského práva. Praha: C.H.Beck, 2004, s. 117.
176
Tato práce se podrobněji zaměří pouze na volný pohyb zboží, jakožto základní princip obchodu se
zbožím mezi členskými státy. Zbožím, tak jak ho definoval ESD ve věci Komise v. Itálie (7/68) se rozumí
výrobky, včetně surovin a zemědělských produktů, které mají hodnotu vyjádřitelnou v penězích a mohou
být předmětem obchodní transakce. Do režimu volného pohybu spadá nejen zboží z produkce ES, ale i
zboží importované z třetích zemí, které prošlo úplným dovozním postupem. Viz.: Watt, D., Dashwood, A.
European Community law. London: Sweet & Maxwell, 1993, s. 181.
177
Touto dávkou je dle rozhodnutí ESD ve věci Komise v. Itálie (24/68) jakýkoli poplatek, vybíraný
v souvislosti s přechodem zboží přes intrakomunitární státní hranici. Dále ESD definice této dávky
vymezil i ve svém rozhodnutí Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiters (2 a 3/69).

98
vybírat jen poplatek jako úhradu za poskytnuté služby. Komunitární celní právo se tedy
týká pouze obchodu s třetími zeměmi.
Čl. 28 a 29 upravují zákaz množstevního omezení178 dovozu a vývozu, jakož i
veškerých opatření s rovnocenným účinkem179. Avšak SES a její čl. 30 připouští
existenci výjimek, kdy lze omezit či zakázat dovoz, vývoz nebo tranzit zboží z jiného
členského státu. Nesmí se ale jednat o svévolnou diskriminaci dováženého zboží nebo o
skryté omezování obchodu, jedná se o tyto výslovně stanovené důvody180:
• Ochrana veřejné mravnosti
• Ochrana veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku
• Ochrana zdraví a života lidí, zvířat a rostlin
• Ochrana kulturního bohatství
• Ochrana duševního vlastnictví
Vedle zákazu cel, kvantitativních restrikcí a dávek s jim obdobným účinkem, je
zakázána rovněž daňová diskriminace zboží181, které pochází z jiného členského státu.
Článek 90 SES stanoví zákaz členských států podrobit přímo či nepřímo výrobky jiných
členských států jakémukoli vyššímu vnitrostátnímu zdanění než je to, jemuž jsou přímo
nebo nepřímo podrobeny podobné výrobky domácí. Dále nesmí členské státy tyto
178
I definice množstevního omezení, která v SES chybí, je obsažena v bohaté judikatuře ESD. Uveďme
například rozhodnutí ESD ve věci Riseria Luigi Geddo v. Ente Nazionale Risi (2/73), které množstevní
omezení definuje jako jakékoli opatření, které vede k úplnému nebo částečnému omezení vývozu, dovozu
nebo průvozu zboží. Opatření může mít formu zákazu dovozu (rozhodnutí ESD ve věci Komise v. Itálie,
Zákaz dovozu vepřového masa 7/61) nebo například systému kvót (rozhodnutí ESD ve věci Salgoil SpA
v. Italské ministerstvo zahr. obchodu 13/68).
179
Jakákoli opatření členského státu, která mohou mít za následek znevýhodnění dováženého zboží jako
jsou například právní předpisy, rozhodnutí státních orgánů nebo jejich nečinnost. Následkem je jakékoliv
zvýhodnění tuzemského zboží na úkor zboží z jiného členského státu. Definice opatření státu
s rovnocenným účinkem jako kvantitativní omezení je obsažena i v početné judikatuře ESD: rozhodnutí
Belgie v. Dassonville (8/74), Cassis de Dijon (120/78) nebo rozhodnutí ve spojených věcech Keck a
Mithouard (C-267-268/91). Wyatt a Dashwood uvádí ve své knize definici opatření s rovnocenným
účinkem, jako všech obchodních pravidel či zákonů přijatých členským státem, které jsou způsobilé
narušit jednotný vnitřní trh, ať už přímo či nepřímo, v přítomnosti či potencionálně. Viz.: Wyatt, D.,
Dashwood, A. European Community Law. London: Sweet & Maxwell, 1993, s. 211.
180
Pro hlubší studiu a pochopení těchto výjimek uvádím následující judikaturu: (i) veřejná morálka (r.
ESD ve věci R v. Hen nand Darby 34/79, Conegate Ltd. 121/85), (ii) veřejná bezpečnost a veřejný
pořádek (r. ESD ve věci R v. Thompson 7/78, Campus Oil Ltd. v. Ministr průmyslu a energie Irska
72/83), (iii) ochrana zdraví a života lidí a zvířat a ochrana rostlin (r. ESD ve věci Komise v. Spojené
království, Dovoz drůbežího masa 40/82), (iv) ochrana kulturního bohatství (r. ESD ve věci Komise v.
Itálie, Vývozní dávka z uměleckých pokladů 7/68), (v) ochrana duševního vlastnictví (r. ESD ve věci
Merk v. Stephar 187/80)
181
S daňovou diskriminací úzce souvisí i pojem daň. Někdy daní členské státy záměrně označovaly
například dávku s obdobným účinkem jako clo, aby se vyhnuly postihu ze strany ES. Proto lze jen uvítat
rozhodnutí ESD ve věci Komise v. Francie (Dávka z kopírovacích strojů 90/79), které přineslo definici
daně, jako součásti všeobecného systému vnitřních dávek systematicky ukládaných podle objektivních
kritérií jednotlivým kategoriím výrobků bez ohledu na jejich původ.

99
výrobky zdanit takovým způsobem, jež by poskytovalo nepřímou ochranu jiným
výrobkům182. Někteří autoři se domnívají, že možné úskalí ale hrozí v tom, že toto
ustanovení upravuje pouze zákaz diskriminace, nezajišťuje však již daňové
zrovnoprávnění mezi členskými státy, takže výsledkem je, že daňové režimy zůstávají
odlišné v každém státě, čelí pouze požadavku nediskriminace183.
Při interpretaci čl. 90 je nutné uvažovat o něm v souvislosti s volným pohybem
zboží a čl. 23 a 25 SES. Již v minulosti bylo poukázáno na skutečnost, že ESD vymezil
rozdíl mezi dávkou mající podobný účinek jako clo pravou daní. Tato ryzí daň je dávka,
která souvisí s vnitřním zdaněním, systematicky se vztahujícím na různé druhy výrobků
v souladu s objektivními kritérii bez ohledu na původ těchto výrobků (Comise v.
Francie 90/79)184.
Poměrně přísně jsou v právu ES upraveny i státní podpory a monopoly komerční
povahy, jako potenciální hrozba možných překážek obchodu. Celá problematika je
doplněna i úpravou hospodářské soutěže. Obchod mezi členskými státy v rámci
jednotného vnitřního trhu se řídí výhradně komunitárním právem.

Společná obchodní politika

Cesta ke společné obchodní politice ES vedla od Římských smluv, formování

celní unie, přes režim společného trhu, jednotný vnitřní trh až k zahájení první etapy
měnové unie185. Společná obchodní politika, která zahrnuje režim obchodu s třetími
státy, spadá do výlučné pravomoci ES a národní opatření v oblasti společné politiky
přicházejí v úvahu jen s výslovným zmocněním ES186. Členské státy jsou tedy plně
podřízeny Společenství a musí respektovat metodu právní regulace této problematiky
uplatňovanou Společenstvím, v které převládají nařízení a rozhodnutí, zatímco směrnice
se vyskytují jen okrajově. Členské státy jsou tedy zbaveny vlastních pravomocí, které

182
V praxi ale často dochází k porušování tohoto ustanovení, které se projevuje jako nepřímá
diskriminace dováženého zboží, které je zdaňováno méně výhodně než obdobné (zastupitelné) zboží
tuzemské. Této problematiky se i týkal rozsudek ESD ve věci Komise v. Francie (168/78).
183
Weatherill, S., Beaumont, P. EC Law: The Essentials guide to the legal workings of the european
community. London: Penguin books, 1993, s. 340.
184
Steiner, J. Textbook on EC LAW, 4. vydání. London: Blackstone Press Limited, 1988, s. 88.
185
Plchová, B. a kol. Česká republika a Evropská unie. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2002, s.
57.
186
Členské státy mohou mohou přijímat právní předpisy a uzavírat mezinárodní smlouvy v tomto ohledu
jen, jsou-li k tomu výslovně zmocněny ES.

100
by tuto politiku narušovaly či znemožňovaly. Je upravena v hlavě IX SES, kde však
chybí její definice. Základ společné obchodní politiky tvoří celní unie, principy politiky
a její cíle. Principy upravuje čl. 133, který současně vymezuje obsah společné obchodní
politiky pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod,
sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a obchodní ochranná opatření
pro případ dumpingu a subvencování. Cílem této politiky je harmonický rozvoj
světového obchodu, především cestou postupného odstraňování omezení mezinárodního
obchodu a snižování celních překážek. Na společnou obchodní politiku může být
nazíráno i jako na nástroj utváření řádně fungujících obchodních vztahů 187. Jako projev
vnějších vztahů ES, patří pod správu Generálního ředitelství pro obchod (Trade
Directorate-General)188.
Vnější aspekt celní unie se projevuje tím, že členské státy vůči třetím zemím
postupují podle pravidel jednotné celní politiky a přijatého společného celního
sazebníku189. Z teritoriálního pohledu však celní unie není totožná s územím členských
států ES, některé části území členských států ES jsou z ní vyňaty nebo do ní spadají i
některé třetí státy.
Článek 133 se zmiňuje i o jednotných zásadách společné obchodní politiky. Dle
některých autorů lze rozlišovat zásadu uniformity a asimilace190 .
Zásada uniformity zahrnuje jednotná pravidla pro vnější obchod Společenství,
jejichž existence se odvozuje od judikatury ESD a rovněž z článku XXIV Dohody
GATT, který stanovuje, že celní unie představuje jednotné celní území. Neboť celní
unie může efektivně existovat jen tehdy, spadají-li vnější obchodní vztahy členských
států do jednotného režimu. Od roku 1968 používají členské státy jednotný celní tarif,
kvantitativní omezení dovozu přetrvává v podobě komunitárních kvót191.
Zásada asimilace dopadá na výrobky dovezené ze třetích států a upravují ji čl. 23
odst. 2 a 24 SES. Tyto články upravují volný intrakomunitární pohyb dovezených

187
Svoboda, P. Liberalizace obchodu zbožím v právu Evropské unie, 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s.
124.
188
Cihelková, E. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 57.
189
Požadavek na jeho přijetí je obsažen v čl. 23 SES.
190
Eeckhout, P. External Relations of the European Union, Legal and Constitutional Foundations. Oxford
Univerzity Press, Oxford, 2005, s. 348 a násl. Ale například Svoboda ve své knize Liberalizace zboží
v právu Evropské unii hovoří o zcela odlišných zásadách, na kterých se zakládá společná obchodní
politika opíraje se při tom o judikaturu ESD. Takto tedy zmiňuje zásadu koherence a zásadu přednosti
volného intrakomunitárního obchodu.
191
Poslední národní kvóty vymizely v roce 1993.

101
výrobků, které jsou do něj vpuštěny za předpokladu, že u nich byly splněny všechny
dovozní náležitosti, řádně zaplacena cla a poplatky s rovnocenným účinkem. Po splnění
předchozích podmínek se na tyto výrobky vztahují všechna pravidla volného oběhu
zboží, což potvrdil i již zmíněný judikát ESD Dassonville 8/74.
Narušení výlučnosti pravomoci ES v oblasti společné obchodní politiky je
některými autory192 spatřováno v neexistenci administrativního zajištění aplikace práva
ES. Tak například ES sice stanoví jednotný celní tarif, chybí mu ale vlastní celní
orgány, které by ho aplikovaly. Celní politika musí být tedy prováděna celními
správami členských států. Podobná je i situace u vývozních a dovozních povolení, které
obstarávají taktéž orgány členských států.
Společná obchodní politika, která představuje jednu z nejdůležitějších součástí
právní regulace vnějších vztahů EU, je v neustálém vývoji a po vzniku EU v roce 1993
je propojena i se společnou zahraniční a bezpečnostní politikou. I v jejím rámci se ale
stále objevují mnohé otazníky a právní otázky, kdy odpovědi na ně přinese až další
vývoj.
V další kapitole budou rozebrány jednotlivé prvky tvořící obsah společné
obchodní politiky jako je zásada volného obchodování a opatření ovlivňující dovoz a
vývoz.

4.5 Nástroje obchodní politiky ES týkající se ochranných

opatření

Úvod

Podíl ES na celosvětové výměně zboží a služeb se stále zvyšuje a v důsledku

toho nabývá na svém významu i společná obchodní politika, o které není pochyb, že se
stala jednou z vůbec nejvýznamnějších komunitárních politik. V současnosti zaujímá
ES postavení vůbec největšího dovozce i vývozce ve světě193. Společná obchodní
politika má dva základní směry, kterými se ubírá, jako je utváření řádných obchodních
vztahů se třetími zeměmi a společná obchodně ochranná politika na ochranu proti
192
Rozehnalová, N., Týč, V. Vnější obchodní vztahy EU. Brno: MU, 2006, s. 43.
193
Připadá mu více než 20 % světových exportů a importů zboží.

102
narušování řádnosti těchto vztahů, což znamená, že v jejím rámci existuje soubor
právních nástrojů proti porušování řádných obchodních vztahů vytvořených na jejím
základě194. Tato společná obchodně ochranná politika slouží tedy jako nástroj proti
cizím nedovoleným praktikám, které poškozují zájmy ES, dále je jí využíváno ke plnění
mezinárodních závazků ES a jejich členských států, či směřuje k zajištění účinnosti
komunitárního práva ve vztahu k třetím zemím.
Obdobně jako Spojené státy si ES vytvořilo systém nástrojů vhodných jako
ekonomická opatření proti jiným zemím195. První přijetí ochranných nástrojů navrhla
Komise v roce 1964, avšak nař. 2641/84 o posílení společné obchodní politiky zejména
v oblasti ochrany proti nedovoleným obchodním praktikám bylo přijato až o 20 let
později. S vývojem mezinárodního obchodu bylo časem nahrazeno nař. 3286/94 o
komunitárních postupech ve společné obchodní politice k výkonu mezinárodních
obchodních pravidel, zejména těch přijatých v rámci WTO. Toto nařízení je základem
stávající obchodní úpravy a bylo přijato na základě čl. 133 SES. Jeho cílem bylo
vytvoření jasného a přehledného mechanismu pro postup ES v případech, kdy existují
překážky obchodu, které ovlivňují trh Společenství a mohla být odstraněna škoda z nich
vyplývající. Význam tohoto nařízení spočívá též v tom, že přineslo definici termínu
„pravidla mezinárodního obchodu“196.
Obchodně ochranná opatření společné obchodní politiky můžeme dělit na
opatření, proti kterým se ES brání197, dále pak na opatření, které ES samo používá ke
své ochraně. V této kapitole bude věnována pozornost později jmenovaným. Základním
cílem společné obchodní politiky ES je kontrola nad kvantitou dovozu a snaha o
maximalizaci objemu vývozu. Díky výlučné pravomoci Společenství v této oblasti,
194
Svoboda, P. Liberalizace obchodu zbožím v právu Evropské unie, 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s.
89, 124.
195
Z tohoto hlediska byl významný tzv. „Nový nástroj obchodní politiky“ (New Commercial Policy
Instrument), který vycházel z interpretace čl. 113 SES. Tento článek upravuje pravomoc ES přijmout
ochranná obchodní opatření, pokud jsou v souladu se společnou obchodní politikou. V roce 1994 byl
Nový nástroj obchodní politiky nahrazen tzv.“Nástrojem obchodních bariér“ (Trade Barriers Instrument).
Viz.: Bronckers, M. Private participation in the enforcement of WTO law: the new EC trade barriers
regulation. Common market law review, sv. 33, 1996, č. 2, s. 299-318.
196
Těmi se rozumí hlavně ta pravidla vytvořená pod patronací WTO a formulovaná v přílohách smlouvy
o jejím založení. Dále to mohou být i pravidla uvedená v jakékoli jiné smlouvě upravující pravidla
použitelná pro obchod Společenství a třetích zemí, jejíž stranou je ES.
197
Z historie je známo, že uvolňování obchodu je nutně doprovázeno i ochrannými opatřeními proti
různým nekalým praktikám, jako zejména dumpingu, padělání zboží a subvencím.

103
dopadají na všechny obchodníky podnikající na území členských států ES, v zásadě
shodné podmínky realizace společné obchodní politiky.
Jak již napovídá název této kapitoly, disponuje i ES k realizaci společné
obchodní politiky, založené na čl. 131-134 SES, určitými nástroji. Přesněji řečeno jde o
dvě následující kategorie nástrojů198, které je možno používat samostatně i společně:
• autonomní nástroje, v podobě komunitárních aktů.
• smluvní nástroje, kterými jsou dvoustranné a mnohostranné mezinárodní
smlouvy.
Rozsah nástrojů obchodní politiky je v podstatě otázkou působnosti čl. 133
SES199 a je předmětem trvalých diskuzí mezi Radou a Komisí, kdy Rada je zastáncem
„teorie cíle“, podle níž je rozhodným kritériem, zda právní akt spadá pod čl. 133 SES,
cíl opatření ovlivnit rozsah či tok obchodu. Komise naopak zastává „teorii nástroje“,
podle níž je rozhodným kritériem povaha použitého nástroje, takže právní akt spadá pod
čl. 133 SES, je-li použit specifický nástroj, kterým se upravuje mezinárodní obchod.
Kromě nástrojů obsažených v demonstrativním výčtu čl. 133 SES, potvrdil ESD
ve své judikatuře i existenci následujících opatření, co by součásti moderní společné
obchodní politiky:
• potlačení fiskálních a obchodních rozdílů při obchodu se třetími zeměmi (r. ESD
37 a 38/73 Diamandarbeiters)
• úprava celní hodnoty (8/73 Hauptzollamt Bremerhaven)
• ujednání o disciplině při přidělování exportních úvěrů (posudek 1/75)
• přidělování všeobecných preferencí zahrnující otázky životního prostředí i
rozvojové politiky (45/86 Komise v. Rada)
• stabilizační mechanismy týkající se stability cen nebo množství jistých produktů
na úrovni světového trhu nebo na úrovni trhů regionálních (45/86 Komise v.
Rada)

198
Podle jiné kategorizace lze však nástroje dělit i na: (i) tarifní, kdy je obchod omezen ekonomicky a
nikoliv administrativně (cla a dávky s rovnocenným účinkem), (ii) kvantitativní, kdy je omezí obchodu
spíše administrativní povahy (kvóty a opatření s rovnocenným účinkem). Rozdíl mezi tarifními a
kvantitativními omezeními spočívá zejména v tom, že zatímco u zboží zatíženého tarifním omezením je
pouze na rozhodnutí dovozce, zda clo či jinou dávku zaplatí či nikoliv, a tím umožní dovoz do země
určení, v případě kvantitativního omezení je dovoz zboží nad povolený strop zakázán.
199
Svoboda uvádí následující výčet obchodních nástrojů spadající pod tento článek: cla, dohody,
liberalizační opatření, vývozní politika, antidumpingová a antisubvenční opatření. Dle posudku ESD 1/78
má tento výčet pouze demonstrativní povahu a může být tudíž rozšiřován.

104
 • odlišné vnitrostátní zdanění zboží dovezeného z nečlenských států (193/85 Co-
Frutta)
• omezení dovozů zboží z důvodu ochrany zdraví (62/88 Řecko v. Rada)

Autonomní nástroje společné obchodní politiky

Cla

Cla, označovaná někdy za první generaci překážek obchodování, patří do

fiskálních či tarifních nástrojů obchodní politiky a v minulosti byly především
významnými zdroji financování státního fisku. V moderní době však došlo k potlačení
této role cel a ta se posunula do pozice efektivních nástrojů v rukou vlád, jak dosáhnout
svých ekonomických zájmů. Avšak i politika jednotlivých vlád se musela vlivem
existence GATT/WTO přizpůsobit stále více se prosazujícímu trendu liberalizace
mezinárodního obchodu, který se prosazoval snižováním celního zatížení a současným
odstraněním netarifních překážek obchodování, které byly vždy jeho negativním
vedlejším jevem.
Avšak vzhledem k určité transparentnosti systému používání cel, jsou to právě
ona, která mohou v souladu se zásadami GATT/WTO členským státům napomoci
k ovlivnění jejich ekonomických zájmů. Jiné nástroje jako daně, zvláštní dávky,
kvantitativní restrikce atd. jsou spíše nevítaným jevem, u kterého se projevuje
všeobecná tendence k jeho omezení či úplnému potlačení200. I přes žádoucí minimalizaci
užívání cel v mezinárodním obchodě, nejsou tyto nijak zakázány. Je důležité zdůraznit,
že veškerý vývoj a řešení problémů na půdě WTO mají dopad i na normy vydávané
v rámci ES, které na tyto aspekty plně reflektují.
Čl. 23 SES stanoví, že Společenství je založeno na celní unie 201, která má dvě
základní orientace, kdy působí jednak dovnitř, tzn. ve vztahu k jednotlivým členským
státům, mezi nimiž ruší cla a poplatky s rovnocenným účinkem, a jednak ve vztahu

200
Příkladem takového postoje k těmto nástrojům je např. čl. XI GATT 1994.
201
Později zdokonalenou na společný resp. jednotný vnitřní trh.

105
k třetím státům, vůči nimž uplatňuje společnou celní politiku202. Základem této politiky
je společný celní sazebník, který obsahuje jednotná autonomní cla celní unie ES, a
komunitární celní kodex, shrnující jednotná harmonizovaná pravidla celního řízení203.
Společný celní sazebník představuje to , co odlišuje zónu volného obchodu od
celní unie. Pouze při unifikaci cel vzniká situace, kdy je importér ochoten dopravovat
zboží do celní unie nejkratší cestou a nevytvářet tak situaci známou pod termínem
„odklon obchodu“204. Vytváření sazebníku je datováno od roku 1968, kdy se završil
proces vytváření celní unie. Na základě zmocnění čl. 26 SES byl vydán nařízením Rady
(EHS) č. 2658/87, o sazební a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku
ve znění pozdějších úprav. Tato nomenklatura je každoročně inovována a celý systém
uzavírá nařízení Rady (EHS) č. 918/83, o systému Společenství pro osvobození od cla.
Význam celního sazebníku je jednak v zajištění jednotné aplikace společné
obchodní politiky a také ve vytvoření podkladu pro statistické informace o
mezinárodním obchodu205. Sazebník se aplikuje na dovozy zboží ze třetích zemí na
území celní unie ES. Pro určité zemědělské výrobky je sazebník nahrazen
zemědělskými dávkami206. Sazebník se skládá ze dvou částí jako jsou kombinovaná
nomenklatura207 zboží a služeb a celní sazby, součástí jsou rovněž měrné jednotky pro
jednotlivé druhy zboží.
Pro potřeby celní praxe byl vytvořen neustále aktualizovaný sborník všech
momentálně i krátkodobě platných celních předpisů a režimů, tzv. integrovaný celní
sazebník TARIC, jenž kromě celního sazebníku obsahuje zvláštní komunitární předpisy
o celních suspenzích, kvótách, preferencích, antidumpingová a vyrovnávací cla,
zemědělské dávky atd.
Stanovení výše cel je výlučnou pravomocí Společenství, jmenovitě Rady,
rozhodující kvalifikovanou většinou na návrh Komise dle čl. 26 SES. I když jsou cla
vybírána celními orgány členských států, jsou příjmem Společenství v jeho evropském

202
Cremona, M. Rhetoric and reticence: EU external commercial policy in a multilateral context.
Common Market Law Review, sv. 38, 2001, č. 2, s. 362.
203
Například pravidla k aplikaci společného celního sazebníku.
204
Odklon obchodu je nežádoucím jevem, při kterém importér využívá stát s nejnižší celní sazbou pro
dané zboží, pro které tento stát tvoří tzv. „přestupní stanici“.
205
Svoboda, P. Právo vnějších vztahů Evropské unie. Praha: Linde Praha, a.s., 1999, s. 19.
206
Zemědělská dávka není clo, ale rozdílová daň, která má u zemědělských výrobků zajistit srovnání
světových a komunitárních cen (r. ESD Max Neumann 17/67)
207
Kombinovaná nomenklatura má za úkol sjednotit nomenklatury celního sazebníku a zahraničně
obchodních statistik předepsaných za účelem dovozních deklarací o dováženém zboží.

106
rozpočtu, mohou být stanovena jako autonomní či smluvní. Základem správného
vyměření cel je stanovení celní hodnoty zboží. Rozdíly mezi způsoby stanovení celní
hodnoty jsou nežádoucí, a proto právo WTO, jmenovitě Dohoda o provádění článku VII
GATT 1994, obsahuje mezinárodně jednotné zásady pro toto stanovení.
Určení, odkud zboží pochází dle pravidel původu, má rozhodující dopad na jeho
celní zatížení. Situace je značně ztížena existencí výjimek z režimu nejvyšších výhod a
národního režimu v rámci WTO. Určitým úspěchem v rámci Uruguayského kola však
bylo sjednání Dohody o pravidlech původu, která obsahuje pravidla pro stanovení
původu zboží či služeb v nepreferenčním režimu. Určením původu se zabývá i celní
kodex ES, který v čl. 22-26 obsahuje určení v režimu tzv. nepreferenčního původu
zboží, preferenční původ208 je pak uveden v čl. 27.
Celní sazebník není neměnným dokumentem a existují od něj odchylky ve
formě zvýšení i snížení cel. Snížení cel je vyvoláno většinou důvodem pomoci
rozvojovým zemím nebo potřebou dovozu některého zboží do ES a projevuje se jako
úplná209 či komoditní210 výluka z celního sazebníku. Důvodem poskytování
preferenčních sazeb rozvojovým státům v tzv. „všeobecném systému preferencí“ (GSP)
je snaha o zjednodušení a harmonizaci jejich přístupu na trh ES. Rozvojové státy hrají
v obchodování s ES důležitou roli, neboť jsou jeho frekventovaným a nepostradatelným
partnerem pro obchodní transakce. O tom svědčí i skutečnost, že pětina světového
vývozu z rozvojových zemí směřuje právě do ES a v otázce zemědělských produktů
hraje ES roli největšího dovozce z těchto zemí. Tento režim je v rámci ES zaveden od
roku 1971 a vyhlašuje se pravidelně na budoucích deset let211.
Celní kodex je normou ES přijatou jako nařízení Rady (EHS) č. 2913/92,
kterým se vydává celní kodex Společenství ve znění dalších úprav, v platnost vstoupil
1.1.1994. Pro jeho provádění bylo vydáno nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 obsahující
ustanovení k provádění výše zmíněného nařízení. Celní kodex tedy vznikl až následně
po přijetí společného celního sazebníku, který akceleroval harmonizaci a následnou
unifikaci celních předpisů členských států.

208
Preferenční pravidla jsou obvykle doplněna pravidly kumulace původu, a to bilaterální nebo
multilaterální.
209
Celní sazebník je zcela nahrazen odlišnou smluvní úpravou.
210
Celní sazby se sníží jen u určitého druhu zboží. Příkladem uceleného systému komoditních výluk
preferenční povahy je všeobecný preferenční systém pro cca 150 rozvojových zemí.
211
Poslední závazná představa Komise o realizace GSP spadá na období 2006-2015.

107
 Předpokladem úplné aplikace společného celního sazebníku bylo sblížení
celních předpisů členských států, neboť pokud by členské státy aplikovaly sazebník na
základě rozdílných zákonných a podzákonných předpisů, neexistovala by žádná
jednotná celní bariéra. Práce na tomto sblížení započaly r. 1988 a vyvrcholily r. 1992
v přijetí Komunitárního celního kodexu, jehož účinnost byla stanovena na 1.1.1994.
Jeho význam spočívá i v tom, že se vněm shromáždily různé roztříštěné komunitární
předpisy a zavedl jednotnou definici některých důležitých pojmů. Kodex upravuje práva
a závazky osob vzhledem k uplatňování daní, původu zboží, celní hodnoty, řízení, dále
celní režimy a nástroje, jejichž pomocí lze dovozní a vývozní cla či jiná opatření
aplikovat. Jedná se o celní sazebník, klasifikace zboží, původ zboží212 a jeho celní
hodnota.
Oblast působnosti celního kodexu stanoví jeho články 1-3 na:
• obchod mezi Společenstvím a třetími zeměmi
• na zboží, ne něž se vztahují Smlouva o založení EHS, Smlouva o založení
Evropského společenství pro atomovou energii a Smlouva o založení ESVO

Po úplném zrušení celních formalit na hranicích mezi členskými státy se ukázalo

jako nezbytné posílit účinnost celních kontrol na vnější hranici ES. Za tímto účelem byl
ES přijat strategický program „Clo 2000“, který měl v letech 1996-2000 podpořit,
doplnit a sjednotit celní postupy členských států při provádění komunitárního celního
práva.
Cla lze dělit s mnoha hledisek, pro účely této práce je však nejdůležitější
hledisko vazeb, dle něhož lze rozlišit cla smluvní a autonomní. Smluvní cla vyplývají ze
závazků v rámci GATT a dopadají na dovozy ze země, které je poskytována doložka
nejvyšších výhod. Jejich základem je Listina koncesí a závazků, coby součást
Marrákešského protokolu GATT 1994. Autonomní cla jsou stanovena mimo tento
režim. Z výše uvedeného systému existují tři hlavní výjimky213:
• vyloučení cel na dovoz ze zemí s nimiž ES uzavřela dohodu o zóně volného
obchodu či celní unii
• vytvoření cel na dovoz ze zemí ACP v rámci dohody z Cotonu

212
Zde se rozlišuje na původ preferenční a nepreferenční.
213
Rozehnalová, N., Týč, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. Brno: MU, 2006, s. 54.

108
 • vyloučení či omezení cel na dovoz zboží z rozvojových zemí v rámci zacházení
pod záštitou všeobecného systému preferencí (GSP)
Vůči okolnímu světu je tedy ES jednotným celním územím, regulovaným
ustanoveními společného celního kodexu a aplikujícím společný celní tarif na dovozy
ze třetích zemí214. Celní politika jednotlivých zemí či integračních uskupení má
v mezinárodním obchodě již dlouholetou tradici, ať už je její provádění odůvodněno
ekonomickými, politickými či jinými důvody. S její existencí lze tedy plně počítat i do
budoucna.

Právní regulace dovozu zboží

Jako člen WTO musí ES při realizaci své obchodní politiky dodržovat pravidla a
závazky z tohoto členství vyplývající. Tento fakt má vliv i na úpravu dovozu zboží,
jakožto tu část provádění mezinárodního obchodu, kde i přes veškeré tendence
k upevňování liberalizace dovozu, existují stále výjimky, které upravují jeho dovolené
omezení. Ty jsou obsaženy v GATT 1994 a jejich ustanovení se promítá i do práva ES.
Všechny níže zmíněné výjimky již byly detailně popsány, avšak je bezesporu prospěšné
si je zde ještě jednou shrnout:
• výjimky ze všeobecného odstranění množstevních opatření dle čl. XI odst. 2
• omezení k ochraně platební bilance dle čl. XII
• nouzová opatření při dovozu dle čl. XIX
• všeobecné výjimky dle čl. XX
• bezpečnostní výjimky dle čl. XXI
Základ právní úpravy použití ochranářských prostředků u dovozu je upraven v
GATT 1994, zejména pak čl. XIX odst. 1 písm. a) a v Dohodě o ochranných opatřeních,
která již byla na jiném místě této práce analyzována215. Dle těchto právních předpisů je
dovoleno použít ochranných opatření za předpokladu, dováží-li se některý výrobek na
území členského státu v tak zvýšeném množství a za takových podmínek, kdy existuje
či hrozí, že bude existovat vážná újma ekonomiky nebo domácího průmyslu tohoto

214
Janata, F. a kol. Obchod v rámci Evropské unie a obchodní operace mimo členské země EU. Praha:
ASPI Publishing, 2004, s. 44.
215
Co se týče režimu ochranných opatření dle této dohody, odkazuji plně na předchozí výklad.

109
státu216. Tato újma tedy musí vzniknout či hrozit v souvislosti s dovozem či se závazky,
které stát převzal a za situace, která je výsledkem nepředvídaného vývoje a účinku
závazků převzatých členským státem dle dohod WTO. Regulace použití ochranného
opatření vůči rozvojovým zemím je o ještě přísnější, neboť vůči rozvojové zemi, která
je členem WTO lze přijmout ochranné opatření jedině tehdy, přesahuje-li její podíl u
příslušné komodity 3 % a dovoz ze všech rozvojových zemí přesahuje pro tuto
komoditu 9 %. Po realizaci rychlých opatření k minimalizaci a nápravě újmy přichází
na řadu další kroky, tak jak je výstižně nazval jeden z autorů217 “komunitární informační
a konzultativní procedura“. Tyto konzultace se konají v rámci poradního výboru a
zkoumají trendy dovozu. Za situace, že by tyto trendy mohly vést k vážné ujmě,
nastupuje na dané výrobky komunitární dozor. Již dle názvu čl. XIX GATT 1994
„Nouzová opatření při dovozu některých výrobků“ lze vysledovat, že nejde o odvetu
proti nedovoleným praktikám či porušením pravidel mezinárodního obchodu. Článek je
odrazem ekonomické reality, kdy je nutno určité nepříznivé a pro stát zvláště tíživé
situace regulovat, když dovoluje státu v určitém rozsahu a po dobu potřebnou
k zabránění či nápravě újmy suspendovat svůj závazek či odvolat a pozměnit koncesi.
Ochranářská opatření jsou součástí dnešního obchodování a dokonce je v určitých
oblastech obchodu možné sledovat jejich vzrůstající tendenci.
Poněkud smutnou skutečností zůstává, že většina přijatých opatření jsou
v rozporu s pravidly WTO. Zde se nabízí otázka, jak přimět státy k tomu, aby
dodržovaly své závazky a pravidla. Otazníkem je, zda v tomto směru efektivnější státy
více pozitivně motivovat či na ně uvalit větší sankce. I v této otázce by řešení měl
přinést budoucí vývoj situace.
Shrneme-li tedy předcházející, je zřejmé, že z úpravy WTO vychází i společná
pravidla dovozu do zemí ES, která ač respektují potřebu liberalizace mezinárodního
obchodu, musí obsahovat i ustanovení na ochranu zájmů ES a jejich subjektů.
S existencí těchto pravidel, za předpokladu, že budou rozumně nastavena, zcela
souhlasím. Dle mého názoru, však musí být předem identifikovatelná, nediskriminační a
nesmí se za nimi skrývat záměrné omezování zahraničního obchodu. Cílem těchto
pravidel v rámci ES musí být tedy regulace dovozu v rámci dovolených mezí pod
216
Přesněji řečeno jde v tomto případě o újmu způsobenou domácím výrobcům na daném území, kteří
vyrábějí obdobné nebo přímo soutěžící výrobky, jejich újma pak dopadá i na celkovou ekonomiku a
průmysl státu.
217
Týč, V. Základy práva Evropské unie. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 246.

110
patronací WTO a její politiky “ústupu od kvantitativních restrikcí ke clům“218. To, jak
bude zboží regulováno závisí na původu zboží a na druhu výrobku.
Pravidla jsou koncipována tak, že mají zajistit stejný režim pro zboží z třetích
států, ať je dováženo do kteréhokoli členského státu, což znamená, že dovozci mají na
jednotném vnitřním trhu rovné postavení, chtějí-li dále zboží zpracovávat apod. Dovozu
se týká i článek 134 SES, který stanoví povinnost Komise doporučit metody potřebné
spolupráce mezi členskými státy za situace, že rozdílnost opatření týkajících se obchodu
vyvolá hospodářské obtíže v jednom či několika členských státech.
Základní právní úprava, stanovující společná pravidla pro přijímání ochranných
opatření a sledování dovozu, je obsažena ve čtveřici stěžejních nařízení doplněnými
opatřeními, která jsou obsažena v jiných nařízeních či normách. Přechodný režim vůči
Číně je upraven ve zvláštních nařízeních. Tuto pětici tvoří:
• Nařízení Rady (ES) č. 3285/1994, o společných pravidlech dovozu ze třetích
zemí, ve znění následných doplňků a změn (Nařízení Rady (ES) č. 139/96, č.
2315/96, č. 2474/2000). Tímto nařízením, které upravuje obecný režim, jsou
regulovány veškeré dovozy z třetích zemí, na které nedopadá zvláštní režim219.
• Nařízení Rady (ES) č. 519/94, o společných pravidlech dovozu z určitých
třetích zemí, ve znění následných doplňků a změn (Nařízení Rady (ES) č.
839/95, 139/96, 168/96, 1138/98). Toto nařízení spadá na dovozy ze zemí
s centrálně řízenou ekonomikou, kde probíhá státní kontrola obchodu a jsou
z něj vyňaty dovozy textilu220.
• Nařízení Rady (ES) č. 3030/93, o společných pravidlech dovozu některých
textilních výrobků pocházejících ze třetích zemí, ve znění doplňků a změn.
Předmětem regulace tohoto nařízení jsou dovozy ze zemí, s nimiž ES uzavřelo
bilaterální či jiné obdobné dohody.
• Nařízení Rady (ES) č. 517/1994, o společných pravidlech pro dovoz textilních
výrobků z některých třetích zemí, na než se nevztahují bilaterální smlouvy,
protokoly či jiné dohody nebo jiná zvláštní dovozní pravidla ES.

218
Obecně tedy platí, že Společenství je otevřeno dovozu ze třetích zemí bez kvantitativních mezení tak,
jak to vyplynulo z Uruguayského kola.
219
Případy zvláštního režimu mohou být vymezeny komoditně či teritoriálně.
220
Jedná se o státy ze zemí bývalého Sovětského svazu, Vietnam, Mongolsko, Severní Korea a Albánie.

111
 • Nařízení Rady (ES) č. 427/2003, o přechodném ochranném mechanismu pro
určité dovážené produkty pocházející z Čínské lidové republiky a o změně
nařízení Rady (ES) č. 519/94, o společných pravidlech dovozu z některých
třetích zemí ve znění následných doplňků a změn (Nařízení Rady (ES) č.
1985/2003).
Co se týče problematiky ochrany proti dumpingu221, platí zde zvláštní úprava,
dle které lze mimo jiné uplatnit antidumpingová cla. Dovozní státy považují
antidumpingová opatření za velmi účinný nástroj k ochraně domácího trhu. Právní
úprava ES je kompatibilní s Antidumpingovým kodexem a Kodexem o státních
podporách a vyrovnávacích clu představující dokumenty GATT. ES upravuje tuto
oblast v Nařízení Rady č. 384/96, o ochraně proti dumpingovými dovozy ze zemí,
které nejsou členy Evropských Společenství, ve znění pozdějších změn a doplňků. Toto
nařízení se vztahuje na všechny výrobky, ale nezahrnuje služby a dopadá na veškeré
státy bez ohledu na jejich členství ve WTO. Antidumpingová opatření lze přijmout,
jsou-li splněny kumulativní podmínky stanovené v nařízení a jen vůči dovozům ze
třetích zemí, neboť používání těchto opatření intrakomunitárně je vyloučeno222.
Na úrovni systému práva WTO je tato problematika upravena v čl. VI GATT
1994 a v Dohodě o provádění článku VI GATT 1994, která stanovuje, že
antidumpingová opatření je možné přijmout jen v případě, že jsou naplněny podmínky
článku VI a je dodržen postup šetření.
Co se týče ochrany proti subvencovaným dovozům, upravuje ho Nařízení Rady
č. 2026/97, o ochraně před dovozem subvencovaných výrobků ze zemí, které nejsou
členy Evropského Společenství. Ochranným prostředkem zde podle čl. 1 odst. 1 může
být vyrovnávací clo, dále pak články 2 – 4 nabízejí definice různých typů subvencí.
Nařízení obsahuje i úpravu procesních pravidel. Obsah i tohoto nařízení je důsledkem
úpravy přijaté v rámci systému práva WTO, kde je tato problematika upravena zejména
v čl. VI GATT 1994 a Dohodou o subvencích a vyrovnávacích opatřeních223.
221
Je znám především dumping cenový, nákladový a výrobní. Projevuje se většinou tak, že výrobce
prodává své výrobky v jiném státě za nižší ceny než na domácím trhu nebo se prodej uskutečňuje pod
cenou výrobních nákladů. Osobně jsem se setkala s případem, kdy naprosto identický drezurní cylindr
českého výrobce stál na německém trhu dvojnásobek ceny, za kterou je prodáván v České republice.
Srovnej: Friedland A. J. Understanding International Business and Financial Transactions. New York:
LexisNexis, 2002, s. 69.
222
Svoboda, P. Právo vnějších vztahů Evropské unie. Praha: Linde, 1999, s. 151.
223
Poněkud průlomovou záležitostí do systému neposkytování subvencí je existence podpor v oblasti
zemědělství).

112
 Administrace množstevních kvót v podobě využívání dovozních a vývozních
licencí je upravena Nařízením Rady (ES) č. 520/94, stanovující postup Společenství
pro spravování množstevních kvót v platném znění. Toto nařízení se vztahuje na
situace, kdy Společenství stanovilo na vymezenou dobu kvóty na dovoz a vývoz buď
nezávisle, či na smluvním základě. Je jím stanoven systém administrace množstevních
kvót založený na principu společné obchodní politiky s ohledem na volný pohyb zboží
v rámci jednotného trhu EU.
Nařízení se nevztahuje na zemědělské výrobky uvedené v příloze II Ujednání
z Říma a na textilní výrobky se zvláštními pravidly administrace. Tato úprava
množstevních kvót vychází z úpravy obsažené v čl. XI odst. 1, čl. XIX, čl. XX a čl. XXI
GATT 1994, v nichž je stanoven obecný zákaz používání těchto kvót a možné výjimky
ze zákazu. Zásady obsažené v těchto článcích jsou rozvedeny Dohodou o dovozním
licenčním řízení, která obsahuje řadu ustanovení pro neutrální a spravedlivý přístup
k udělování dovozních licencí, a klade důraz na předvídatelnost a transparentnost.
Svou speciální úpravu má i obchod s textilem, neboť se jedná o velmi
specifickou komoditu, jejíž pohyb je vzhledem ke své důležitosti sledován ze všech
stran a úrovní. Obchod s textilem představuje zdroj ekonomických přínosů i pro
rozvojové země a zaujímá významné místo v objemu světového obchodu. Nicméně i
rozvinuté země měly velký zájem o produkci v oblasti textilu, což se projevovalo jejich
značnou protekcionistickou tendencí, která trvala až do završení Uruguayského kola224.
Výrobci textilu se hlavně v 70. letech 20. století potýkaly se značnými problémy
v důsledku prudkého nárůstu vývozu textilu a textilních oděvů z rozvojových zemí do
zemí průmyslově vyspělých225. Tato situace zapříčinila přijetí Ujednání o mezinárodním
obchodu textilem, které bylo v rámci Uruguayského kola nahrazeno Dohodou o textilu a
ošacení. Cílem této Dohody bylo odstranění kvantitativních restrikcí, které obsahovalo
Ujednání a zahájení aplikace principů GATT na oblast textilu a ošacení.

224
Nutnost ochrany před nepříznivými následky prudkého nárůstu vývozu textilu z rozvojových zemí
vedla v roce 1973 k uzavření Ujednání o mezinárodním obchodu textilem (The Multi-fibre Agreement)
platného pro období let 1974-1977. Následnými protokoly pak bylo Ujednání prodlouženo do konce roku
1994. Toto Ujednání umožňovalo dovozním zemím uplatňovat množstevní omezení na dovozy textilu
v případě, že způsobovaly porušení nebo poškození trhu dovážející země. Ujednání omezovalo růst
vývozu textilu především z rozvojových zemí, které od počátku 80. let 20. století usilovaly o zrušení
regulace mezinárodního obchodu dle tohoto Ujednání, kdy místo toho navrhovaly aplikaci pravidel
GATT, která by přinesla liberalizaci i do tohoto odvětví.
225
Jung, Z., Průša, M. Výsledky Uruguayského kola a jejich význam pro Českou republiku, Praha: Ústav
mezinárodních vztahů Praha, 1994, s. 10.

113
 Dnešní úprava na úrovni ES je obsažena v Nařízení Rady (ES) č. 3030/93, o
společných pravidlech dovozu některých textilních výrobků pocházejících ze třetích
zemí ve znění změn a doplňků226, dále pak v Nařízení Rady (ES) č. 517/1994, o
společných pravidlech pro dovoz textilních výrobků z některých třetích zemí, na něž se
nevztahují bilaterální smlouvy, protokoly či jiné dohody nebo jiná zvláštní dovozní
pravidla Společenství.
Obchod se zemědělskými produkty je další citlivou položkou mezinárodního
obchodování. Částečně již byla tato problematika zmíněna v kapitole věnované
Uruguayskému kolu. Zde snad už jen pro úplnost dodávám, že oblast zemědělství je
regulována systémem práva WTO, obzvláště Dohodou o zemědělství, která obsahuje
závazky v oblasti přístupu na trh, domácích podpor a vývozních subvencí. Snahou této
dohody je převod kvantitativních restrikcí na cla a redukce státních podpor227.
Úprava problematiky zemědělství je stěžejní otázkou i pro ES, neboť právě ona
představují největšího světového dovozce zemědělských produktů a druhého největšího
vývozce228. Základem úpravy je Společná zemědělská politika ES,která je tvořena řadou
norem, mechanismů regulujících výrobu, obchod a zacházení se zemědělskými
produkty. Pokud jde o ochranná opatření při dovozu ze třetích zemí, vyskytují se
dovozní licence vydávané příslušnými orgány členských států, cla na dovozy a další
ochranná opatření přijímaná, hrozí-li riziko narušení trhu. Odlišnost zemědělství od
jiných oblastí obchodování spočívá i v tom, že představuje jedinou oblast v rámci ES,
kde se uplatňují státní podpory. Využívání těchto subvencí je však omezeno hodnotou a
objemem tak, aby bylo v souladu s Dohodou o zemědělství.

Charakteristika některých vybraných nařízení

Nařízení Rady (ES) č. 3285/1994, o společných pravidlech dovozu ze třetích

zemí, je právní dokument přijatý po ukončení Uruguayského kola, ve kterém jsou
upraveny postupy pro případné zavádění sledování dovozů a přijímání ochranných
226
Toto Nařízení upravuje postupy při provádění množstevních kvót a přijímání ochranných opatření pro
textilní a oděvní výrobky. Za dobu svého působení zaznamenalo řadu změn, z nichž nejdůležitější byly
způsobeny Nařízením Rady (ES) č. 138/2003, kterým vyl vložen článek 10 a), Nařízením Rady (ES) č.
2200/2004, kterým se zajistilo naplnění závazků vyplývajících z Dohody o textilu a ošacení, Nařízením
Komise (ES) č. 1084/2005, kterým se mění přílohy II, III a V nařízení č. 3030/93.
227
Jsou povolené podpory samotného zemědělství jako takového (část IV Dohody, čl. 6 a 7) a podpory
vývozu zemědělských produktů (čl. 8 a 9).
228
Rozehnalová, N., Týč, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. Brno: MU, 2006, s. 76.

114
opatření. Dle článku 1 dopadá nařízení na veškerý dovoz produktů ze třetích zemí,
s výjimkou :
• textilních výrobků pocházejících z členské země WTO, na něž se
vztahuje Nařízení Rady (ES) č. 517/1994, o společných pravidlech pro
dovoz textilních výrobků…
• produktů pocházejících z některých třetích zemí uvedených v nařízení
Rady (ES) č. 519/94, o společných pravidlech dovozu z určitých třetích
zemí…..
Základním pravidlem tohoto nařízení je volný dovoz produktů pocházejících
z třetích zemí, avšak s výjimkou existujících ochranných opatření dle hlavy V.
Informační a konzultativní postup Společenství je název Hlavy II nařízení, ve které jsou
společně s Hlavou III a IV upraveny podmínky pro realizaci ochranných opatření a
postup v řízení, kdy je zjišťován skutkový stav.
Posuzování potřeby přijetí ochranných opatření je v kompetenci Evropské
komise. Potřebné podklady o vývoji vývozů do členských států ES, na základě kterých
se posuzuje potřeba ochrany proti zvýšeným dovozům, předkládají Komisi jednotlivé
členské státy. Následné konzultace mohou být vedeny na základě žádosti členského
státu nebo z iniciativy Komise. Za tímto účelem je vytvořen poradní výbor složený
z představitelů členských států a představitele Komise, který je předsedou výboru.
Cílem zmíněných konzultací je posoudit podmínky, zda kterých jsou dovozy
realizovány a zda si ekonomická a obchodní situace ve výrobním odvětví žádá zahájit
šetření. Vyšetřovací proces se musí zahájit a předcházet přijetí ochranného opatření
vždy, nejedná-li se o přijetí dočasných opatření dle čl. 8. Smyslem vyšetřování je
zjištění, zda dovozy určitého výrobku způsobují nebo hrozí způsobit vážnou újmu
dotčeným výrobcům v zemích ES229.
V závěru šetření Komise předkládá zprávu poradnímu výboru s návrhem zda
šetření ukončit bez přijetí opatření, nebo navrhnout Radě ES sledování dovozů či
ochranných opatření. Toto opatření může mít formu dodatečného cla a v souladu
s pravidly WTO může trvat maximálně 200 dnů.
Sledování dovozů (čl. 11 - 15) se zavádí na základě rozhodnutí Rady nebo
Komise, pokud vývoj dovozů předmětného výrobku nebo přímo soutěžního výrobku
229
Jedná se zejména o informace o objemu dovozů a vývoji dovozních cen a jejich následného vlivu na
situaci výrobců Společenství, dále jiné faktory, které způsobují či hrozí způsobit výrobcům vážnou újmu.

115
naznačuje hrozbu vážné újmy výrobcům Společenství a je v jeho zájmu ho zavést.
Sledování se děje formou zpětné kontroly dovozů (statistické sledování) nebo kontroly
před dovozem. V případě druhé varianty, je možno dovážet výrobky do Společenství
pouze na základě předložení dovozního dokumentu, který je platný na území celého
Společenství.
Ochranné opatření (čl. 16 – 22) může být zavedeno jen v případě, že se výrobky
do Společenství dovážejí v tak zvýšeném množství a/nebo za takových podmínek, že to
způsobuje nebo hrozí způsobit vážnou újmu výrobcům Společenství vyrábějícím
obdobné či přímo soutěžní výrobky230. Opatření nesmí výt v rozporu s mezinárodními
závazky Společenství. Komise v této otázce jedná na žádost členského státu či
z vlastního podnětu a v rámci dané problematiky může použít tyto nástroje:
• zkrátit dobu platnosti dovozních dokladů ve smyslu čl. 12 vydaných poté, co
toto opatření nabylo účinnosti.
• Změnit pravidla pro dovoz dotyčného produktu tak, že smí být propuštěn do
volného oběhu pouze po předložení povolení, které je závislé na omezeních
stanovených Komisí231.

Článek 19 upravuje zákaz použití ochranných opatření na produkty pocházející

z rozvojové země, která je členem WTO a splňuje požadavky tohoto článku. I zde je
vidět, jak široce se právo WTO promítá do jednotlivých nařízení.
Trvání ochranného opatření se musí dle článku 20 omezit na období, které je
nezbytné pro zabránění vážné újmy nebo její nápravě a pro usnadnění přizpůsobení
výrobců Společenství. Tato doba nesmí zpravidla překročit, včetně doby použití
případného prozatímního opatření, čtyři roky. Může být však na základě určitých
podmínek prodloužena, a to maximálně na 8 let.
Článek 24 upravuje vztah tohoto nařízení k mezinárodním smlouvám uzavřeným
mezi ES a třetím státem, je zde stanoveno, že nařízení nevylučuje plnění závazků
Společenství vyplývajících z těchto dohod. Členské státy mohou rovněž přijímat a
aplikovat opatření k ochraně veřejného pořádku, morálky, bezpečnosti občanů, ochraně

230
Jedná-li se o ochranné opatření přijaté vůči členskému státu WTO, musí být kumulativně splněny obě
podmínky a nařízení je přijímáno erga omnes.
231
Častým opatřením jsou zejména dovozní kvóty, jejichž stanovení upravuje čl. 16 odst. 3

116
národního bohatství a duševního vlastnictví, ochraně zdraví a života lidí, zvířat a rostlin.
Státy mohou přijímat i zvláštní formality týkajících se zahraniční výměny.
Nařízení Rady (ES) č. 519/94, o společných pravidlech dovozu z určitých třetích zemí,
které upravuje zvláštní pravidla pro dovozy z některých zemí s netržní ekonomikou a
z toho plynoucí existencí státního monopolu zahraničního obchodu. Toto nařízení se
nevztahuje na textilní výrobky a oděvy, neboť tyto jsou předmětem úpravy jiného
nařízení. Základní myšlenkou je volný dovoz zboží ze třetích zemí, který je však
omezen ochrannými opatřeními v Hlavě V a množstevními restrikcemi v příloze II.
Tímto nařízením jsou podobně jako u předcházející úpravy stanoveny postupy pro
případné zavádění sledování dovozů a přijímání ochranných opatření232.
Od předcházejícího nařízení se liší zejména tím, že v rámci vyšetřovacího
procesu je povinností Komise přihlédnout ke specifickým otázkám daným typem
ekonomiky těchto států. Též podmínky týkající se dovozních dokladů bývají přísnější a
co se týče podmínek pro zavedení ochranných opatření, nemusejí být tyto splněny
kumulativně.
Nařízení Rady (ES) č. 427/2003, o přechodném ochranném mechanismu pro určité
dovážené produkty pocházející z Čínské lidové republiky(ČLR)…, je nutnou reakcí na
přistoupení ČLR k Dohodě o zřízení Světové obchodní organizace, kdy v pozadí této
reakce stála jistě oprávněná obava z masivního dovozu zboží touto novou členskou
zemí. V nařízení jsou upraveny postupy pro přijímaní ochranných opatření, které jsou
zakotveny v Hlavě I a jsou platné pro přechodné období do 11. prosince roku 2013. Ani
toto nařízení se nevztahuje na textilní výrobky a oděvy.
Skutečnost že režim přistoupení ČLR a existujících nařízení byl velmi odlišný,
znamenal v praxi nutnost přijetí nové zvláštní úpravy. Z tohoto podnětu tedy vzešlo
specifické nařízení, jehož součástí jsou přílohy obsahující seznamy výrobků původem
z ČLR, na které je uplatňováno množstevní omezení dovozů.
Šetření za účelem přijetí ochranného opatření proti zvýšeným dovozům výrobků
původem z ČLR se může zahájit na základě žádosti členského státu, nebo z vlastní
iniciativy Komise. Povinnost Komise je předem oznámit čínské straně úmysl zahájit
šetření a nabídnout jí uskutečnění konzultací s cílem vzájemného objasnění důvodů.
Úprava zahrnuje i použití prozatímního ochranného opatření v případě kritické situace,
232
Pod rámec tohoto nařízení spadají dovozy z Vietnamu, Severní Korea a Společenství nezávislých států
s výjimkou Lotyšska, Litvy, Estonska, Gruzie, Kyrgyzstánu a Moldávie.

117
kdy by prodlení mohlo zapříčinit vážné poškození výrobního odvětví. Toto opatření
musí být v zájmu Společenství a může mít formu cla nebo množstevního omezení
dovozů, musí však být v souladu s pravidly WTO a délka jeho trvání nesmí přesáhnout
200 dnů. Definitivní ochranné opatření může být v základní rovině přijato nejdéle na 4
roky, maximální prodloužení je až na 8 let.
Čínská lidová republika 11. prosince 2001 rozšířila členskou základnu WTO233 a
stala se rovnocenným partnerem ostatních členských států234.

Právní regulace vývozu zboží

Úprava vývozu zboží je přijímána s ohledem na ekonomické, politické a

bezpečnostní zájmy státu. Dle mého názoru panuje všeobecně velký zájem států na co
největším vývozu ze svého území, současně je však nutné upravit vývoz možných
nedostatkových komodit, jakož i ostatní zájmy státu spojené s vývozní politikou.
V rámci systému WTO se touto regulací zabývá GATT 1994 a její články XI, XX a
XXI. Obecně platí zákaz využívání jiných opatření, než jsou cla, daně či dávky. I
z tohoto zákazu však existují výjimky v podobě dočasných vývozních zákazů nebo
omezení potřebných k tomu, aby se zamezilo kritickému nedostatku potravin či jiných
nezbytných výrobků. Dále se jedná o opatření nutná k uplatňování norem pro zařazení,
hodnocení nebo prodej zboží v mezinárodním obchodě nebo všeobecné výjimky
týkající se veřejné morálky, ochrany života a zdraví, obchodu se stříbrem a zlatem,
ochrana národních památek, atd.
Pravidla ES týkající se vývozu vycházejí z úpravy obsažené v systému práva
WTO a z principu svobody vývozu, která je však za přesně stanovených podmínek
omezena možností použití dohledu a ochranných opatření. Tato pravidla jsou v základní
rovině upravena v Nařízení Rady (EHS) č. 2603/69, stanovící společná pravidla pro
vývoz ve znění doplňků. Podstatou tohoto nařízení je základní zásada volnosti vývozu
233
China and the WTO [citováno 05.03.2006]. Dostupné z:
http://www.wto.org/english/thewto_e/countries_e/china_e.htm. .
234
Již v roce 1998 předvídal tuto situaci Frederick M. Abbott, když ve své knize uvedl: „ Smlouva o
založení WTO zahrnuje institucionální i existencionální součásti. Z institucionálního hlediska zřizuje tato
smlouva WTO jako mezinárodní organizaci s vnitřní organizační strukturou, pravidly pro přijímaní
rozhodnutí členskými státy a mechanismem řešení sporů. Na WTO tak může být nazíráno jako na „jeden
stát a jednu volební jednotku“, kde Čína jako člen této organizace bude mít stejné postavení pro hlasování
jako ostatní členové. Viz: Abbott, F. M. China in the World Trading Systém: Defining the Principles of
Engagement. Hague: Kluwer Law International, 1998, s. 7.

118
do třetích zemích týkající se všech zemědělských a průmyslových produktů krytých
Smlouvou o založení ES. I z této zásady existují výjimky dovolující omezení vývozu,
tyto však musí být aplikovány v souladu s článkem 1 Nařízení. Obdobně jako u
předchozích nařízení, jsou v něm upraveny informační a konzultační procedura a
ochranná opatření.
Přijetí každého opatření musí předcházet tato informační a konzultační
procedura upravená v části II. Dojde-li k neobvyklému vývoji na trhu a členský stát se
domnívá o oprávněnosti přijetí ochranných opatření, informuje o tom Komisi a
následují konzultace. Část III upravuje problematiku přijímání samotných ochranných
opatření. Tyto mohou být přijata Komisí dle čl. 6, Radou dle č. 7 nebo členským státem
v případě tzv. mezitímního ochranného opatření.
Právní úpravu vývozu doplňuje Nařízení č. 3918/91, které bylo reakcí na vznik
jednotného vnitřního trhu a s ním souvisejícím odstraněním většiny dosud existujících
omezení vývozu.
Neméně důležitou otázkou je i komunitární podpora vývozu, jejímž právním
základem je čl. 132 SES, předpokládající harmonizaci národních proexportních opatření
za těchto podmínek:
• harmonizace nepřesáhne míru nutnou k zachování nenarušené soutěže
• harmonizace se nedotkne závazků členských států v jiných mezinárodních
organizacích
• harmonizace se nevztahuje na refundace cel a nepřímých daní, pokud tyto
refundace nepřevyšují poplatky a daně, jimž byly vyvážené výrobky podrobeny
Kromě zemědělství společná podpora vývozů z ES téměř neexistuje, opatření tak
mohou být přijata v podstatě jen členskými státy za respektování pravidel hospodářské
soutěže. Harmonizační iniciativy Komise se týkaly oblasti exportních úvěrů, garancí a
pojištění, jejichž koordinace je upravena směrnicemi a rozhodnutími Rady. Společenství
je signatářem konsensu OECD ve formě Ujednání o směrnicích pro oficiálně
podporované vývozní úvěry235. Exportní garance a pojištění rizik, vycházející z právní
úpravy v rámci OECD, jsou v právu ES upraveny Směrnicí Rady 98/29/ES o
harmonizaci hlavních ustanovení týkajících se pojištění vývozního úvěru pro
střednědobé a dlouhodobé transakce. Úkolem států je v této oblasti podpora exportérů

235
Arrangement on Guidelines for Officially Supported Export Credits of 1978.

119
přebíráním určitého typu rizik ve vztahu k zahraničnímu klientovi a poskytnutí záruk
v situacích, kdy by záruky poskytované na čistě komerčním základě byly pro exportéra
nedostupné či nedostačující.
Na úrovni WTO je tato problematika řešena v rámci Dohody o subvencích a
vyrovnávacích opatřeních.
Charakteristika některého zboží a jeho specifičnost si vyžadují existenci zvláštní
právní úpravy, kdy regulace těchto komodit nespadá do výše zmíněných nařízení. Jedná
se zejména o tyto komodity:
• předměty kulturní povahy, jejichž vývoz je na úrovni ES upraven Nařízením
Rady (EHS) č. 3911/92, o vývozu kulturních statků ve znění pozdějších
dodatků. Toto nařízení vymezuje kategorie kulturních statků, které požívají
zvláštní ochrany při jejich obchodování s třetími zeměmi. Právní režim a
definice těchto předmětů jsou upraveny i v každé národní legislativě, výjimkou
není ani existence mezinárodních smluv týkajících se této problematiky.
• nebezpečné chemikálie, jejichž režim obchodování je upraven v Nařízení (ES)
č. 304/2003, o vývozu a dovozu nebezpečných chemikálií, které do evropského
práva začleňuje požadavky Rotterdamské úmluvy o postupu předchozího
souhlasu. Nařízení klade důraz na ochranu lidského zdraví a životního prostředí
a jeho přílohy obsahují seznamy chemických látek, které podléhají různým
oznamovacím režimům a postupům.
• kontaminované potraviny a krmiva a jejich vývoz jsou upraveny v Nařízení
Rady (EHS) č. 2219/89, zvláštních podmínkách pro vývoz potravin a krmiv po
jaderné havárii nebo jiném případu radiační mimořádné situace. Vývoz těchto
komodit do třetích zemí je povolen jen za předpokladu, že nebyla překročena
nejvyšší přípustná úroveň kontaminace.
• Zboží a technologie dvojího použití, je označení pro zboží, které lze použít jak
pro vojenský, tak i pro civilní účel. Základ právní úpravy zde tvoří Nařízení
Rady (ES) č. 1334/2000, kterým se zavádí režim Společenství pro kontrolu
vývozu zboží a technologií. Obchod s těmito komoditami je regulován tak, že je
pro jeho uskutečňování potřeba povolení236, jedná-li se o zboží a technologie
uvedené v Příloze I či vývozy do určitých zemí. Export tohoto zboží a

236
Povolení je platné pro celé území Společenství. Rozlišují se povolení jednotlivá či globální.

120
 technologií může být též členským státem dle čl. 5 zakázán, i když se nejedná o
položky uvedené ve výše zmíněné Příloze, je-li nutno ochránit veřejnou
bezpečnost či lidská práva.

Shrneme-li předcházející, obecně tedy platí, že vývozy ze Společenství do

třetích zemí nejsou kvantitativně omezeny, z této zásady však platí jisté výjimky. Dle
některých autorů237 se případy, kdy vývoz může být omezen dělí na tři skupiny:
• vývoz ropy a ropných výrobků, jakož i podzemního plynu podléhá obecnému
omezení.
• vývoz některých chemických výrobků je podmíněn předchozím souhlasem
příslušných státních orgánů. Důvod je obava před jejich zneužitím v některém
z neelejských států k výrobě chemických zbraní.
• Vývoz komodit, jejichž ochrana je v zájmu Společenství. Důvodem omezení
vývozu může být nedostatek zboží určité komodity z hlediska zajištění potřeb
Společenství.

Po zhodnocení výše uvedeného je jasně patrný trend liberalizace exportní

politiky ES za situace, kdy zásahy a omezení obchodování mohou být uskutečňovány
jen za určitých, přísně stanovených podmínek podložených právní úpravou. Klasická
vývozní politika obsahuje složku obecné podpory vývozu a jeho omezení jen v nutných
případech. Nástroje obchodní politiky mohou být autonomní opatření či autoregulační
dohody238.

Smluvní nástroje společné obchodní politiky

Úvod do problematiky

Smluvní nástroje představují v porovnání zcela odlišnou kategorii. Zatímco

autonomní nástroje jsou přijímány státem samostatně bez potřebné součinnosti jiných

237
Týč, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. Praha: Linde, 2004, s. 248.
238
Svoboda, P. Liberalizace obchodu zbožím v právu Evropské unie. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 122.

121
států, představují smluvní prostředky výsledek určitého konsenzu dvou či více
zúčastněných stran.
V rámci své kompetence může ES uzavírat z hlediska určitého dělení dva druhy
obchodních dohod239:
• nepreferenční (dohody o clech, obchodu a obchodní spolupráci, případně
hospodářsko-sociální spolupráci)
• preferenční (dohody o volném obchodu, o přidružení, o spolupráci, o
Evropském hospodářském prostoru)
Obchodní vztahy ES k třetím zemím jsou velmi rozmanité. Situace byla
poměrně přehledná do 80. let minulého století, neboť tehdy se z ekonomického hlediska
státy dělily do tří skupin240:
• vyspělé kapitalistické země
• vyspělé socialistické země
• rozvojové zem2

V dnešní době je již toto dělení překonáno a situace se s množstvím

přibývajících smluv stává o něco složitější, navíc vztahy ekonomické povahy často
doprovází i politický kontext. Vztahy ES s ostatními státy mohou mít povahu
multilaterální, jejichž příkladem jsou vztahy s členskými státy Evropského sdružení
volného obchodu, či bilaterální, představované dohodami o přidružení.

Evropské sdružení volného obchodu a Evropský hospodářský prostor

Evropské sdružení volného obchodu (ESVO) je mezivládní mezinárodní

organizace, která vznikla v roce 1960 jako konkurent tehdejšího EHS a spojila
převážnou část zbylých západoevropských vyspělých států, které nebyly jeho členy.
Tyto státy měly zájem o liberalizaci trhu s průmyslovými výrobky, ale nebyly
připraveny či ochotny akceptovat politické a další ekonomické závazky vyplývající

239
Janata, F. a kol. Obchod v rámci Evropské unie a obchodní operace mimo členské země EU. Praha:
ASPI Publishing, 2004, s. 45.
240
Dělení převzato z Rozehnalová, N., Týč, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie, Brno: MU, 2006,
s. 85.

122
z účasti na projektu EHS241. Postupně se ale členská základna paradoxně zmenšovala
právě díky přestupům svých členů do EHS, až nakonec zůstaly jen čtyři výše zmíněné
státy. ESVO má podobu zóny volného obchodu a z jeho věcné působnosti je vyňato
zemědělství a rybolov. K obdobě společné obchodní politiky vůči třetím státům, jakou
má ES, nikdy nedošlo. Původní Stockholmská úmluva z roku 1960 byla novelizována
Úmluvou z Vaduzu, kterou členské státy podepsaly v roce 2001. Touto úmluvou došlo
k podstatnému rozšíření působnosti ESVO na dosud neupravené oblasti jako volný
pohyb osob a služeb, státní zakázky, ochrana duševního vlastnictví a investice.
Evropské Společenství a členské státy ESVO242 uzavřely v roce 1992 dohodu243
za účelem zapojení těchto států do jednotného vnitřního trhu ES a vytvoření užšího
ekonomického svazku známého pod názvem „Evropský hospodářský prostor“ (EHP).
Tato dohoda vstoupila v platnost 1. ledna 1994 a v současné době jsou jejími smluvními
stranami ES společně s Norskem, Islandem a Lichtenštejnskem. Někteří autoři považují
dokonce EHP244 v době jeho vzniku za početně a významově největší a nejpropojenější
integrovaný trh na světě.
Jejich vzájemné vztahy patří k jedněm z nejužších. V praxi toto spojení
znamená, že země ESVO jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu ES se všemi jeho
povinnostmi a výhodami245 a v tomto rozsahu se na ně vztahuje i komunitární právo.
Jedná se o pravidla obsažená v samotné Dohodě o vytvoření EHP, tak i pravidla
obsažená v sekundárních aktech Společenství, jejichž závaznost byla těmito státy
dobrovolně přijata. Členové ESVO mají právo se zúčastnit konzultací o návrzích aktů
týkajících se i jich, a tím tak nepřímo ovlivnit přijetí této sekundární legislativy,
nemohou se však podílet na samotném rozhodování. Po institucionální stránce je
Dohoda o vytvoření EHP zastřešena Radou EHP a Společným výborem EHP (Point
Committee), který rozhoduje o zařazení sekundární legislativy ES do skupiny aktů
závazných pro celý EHP a dohlíží na jednotný výklad Dohody o vytvoření EHP a
komunitárního práva. Tento výbor je složen ze zástupců všech členů.

241
Romancov, M., Romanová, E. Evropské politické a ekonomické instituce. Praha: Eurolex Bohemia,
2002, s. 147.
242
Smluvní stranou dohody není Švýcarsko, neboť na základě negativního výsledku referenda odmítlo
účast v EHP. Své vztahy s ES upravuje dvoustrannými dohodami.
243
Dohoda o vytvoření Evropského hospodářského prostoru.
244
Zahradník, P. Evropská unie, přínosy a náklady konvergence. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 48.
245
Výjimku však tvoří oblast zemědělství a rybolovu. Ve zbývajících součástech jednotného vnitřního
trhu mají prakticky obdobné postavení jako členské státy ES.

123
 Dohoda obsahuje úpravu volného pohybu zboží,služeb, osob a kapitálu, ochrany
hospodářské soutěže a další oblasti týkající se čtyřech svobod. Dále jsou upraveny
vzájemná spolupráce mimo oblast vnitřního trhu a institucionální zajištění. Co se týče
stupně ekonomické integrace, představuje EHP zónu volného obchodu.

Bilaterální dohody o přidružení evropských zemí246

Uzavírání těchto dohod upravuje čl. 310 SES a jejich sjednáním se stanovují
vzájemná práva a povinnosti, společné postupy a zvláštní řízení. Procedurou dle dohody
o přidružení prošla v minulosti i Česká republika, s kterou byla poprvé taková dohoda
sjednána ještě v roce 1991 a po následném rozdělení federace došlo k sjednání dalších,
obsahově téměř identických dohod s oběma novými státy. Česká republika, jakožto i
další postkomunistické země, podstupovala tyto kroky pod heslem „Návrat do Evropy“.
Toto heslo mělo představovat úsilí demokratických vlád o zapojení se do úspěšného
procesu spolupráce západoevropských zemí v rámci EHS. Členství v tomto útvaru bylo
vnímáno jako cílový bod úspěšné politické a ekonomické transformace247.
Smyslem dohody je postupně připravit daný stát na budoucí členství v EU jeho
zapojováním do komunitární integrace. Přidružený stát má kromě jiného i povinnost
postupně přebírat komunitární právo a být tak v okamžiku vstupu plně připraven na
začlenění do jednotného vnitřního trhu248. V dohodě je upraveno přechodné, zpravidla
desetileté, období, během něhož se mezi EU a přidruženým státem oboustranně
liberalizuje obchod, odbourávají cla a kvantitativní restrikce249.
Někteří autoři si kladou zajímavou otázku, jak vypadá bilaterální obchodní
politika České republiky po vstupu do EU. V odpovědi uvádějí, že se principiálně tato
politika neliší od aktivit ostatních členských států, které udržují a podle svých potřeb a
záměrů rozvíjejí dvoustrannou spolupráci jak uvnitř, tak i navenek, samozřejmě při
246
Nazývané též „ evropské“ či „asociační“ dohody, které jsou uzavírány s ES na rozdíl od přístupových
smluv k EU. Týč, V. Dokumenty ke studiu práva Evropské unie.Brno: MU, 2004, s. 64.
247
Černoch, P. Cesta do EU, východní rozšíření Evropské unie a Česká republika v období 1990 – 2004.
Praha: Linde, 2003, s. 25.
248
K začlenění do jednotného vnitřního trhu měla přispět i tzv. Bílá kniha, která je nezávazným
dokumentem obsahujícím základní prvky, které by přidružený stát měl převzít pro začlenění do vnitřního
trhu, viz.: Veber, V. Dějiny sjednocené Evropy: od antických počátků do současnosti. Praha: Lidové
noviny, 2004, s. 407.
249
O postupné liberalizaci vzájemného obchodu, tentokráte přímo v prostředí České republiky, kdy po
vstupu po do EU přestane být s jednotným vnitřním trhem slučitelná řada podpor dosud poskytovaných
řadě subjektů, pojednává i Klvačová, E. Vstup České republiky do EU: Oslabení nebo posílení role státu?
Praha: Professional publishing, 2003, s. 152.

124
plném respektování všech závazků a režimů platných v EU250. Vstupem do EU skončil
pro Českou republiku proces aproximace (sbližování) práva ES s národním právním
řádem a došlo k přechodu na proces soustavné harmonizace (slaďování) unijních
právních předpisů s obecně závaznými předpisy členského státu251.
Byla vypracována Agenda 2000, jakožto dokument, který měl představovat
pohled na vývoj EU a její politiku na začátku nového století. Jednou z jejích otázek byl i
předpokládaný dopad rozšíření na EU, její jednotlivé politiky a finanční rámec.
Evropská komise vypracovala pro všechny badatelské země posudky, které se staly
součástí Agendy 2000252.
V současné době jsou takové přístupové dohody uzavřeny s Rumunskem,
Bulharskem a Chorvatskem, zvláštní dohoda obdobného typu existuje i s Tureckem253.

Vztahy ES a některých vybraných zemí

Významnou skupinou vztahů ES tvoří spolupráce s rozvojovými zeměmi. Tyto

země se vyznačují nízkým stupněm ekonomické úrovně, nízkým průměrným reálným
důchodem na osobu, velkou chudobou, větším počtem negramotného obyvatelstva
pracujícího převážně v zemědělské výrobě254. Cílem ES je pomoci těmto zemím
vzájemnou spoluprácí. Tato činnost je zakotvena i v čl. 177 – 181 SES, a sice jako
politika rozvojové spolupráce. Dále se na vztahy s rozvojovými zeměmi vztahuj čl.
181a, režim zámořských území255 je upraven čl. 182 – 188.

250
Beneš, V. a kol. Zahraniční obchod. Praha: Grada Publishing, 2004, s. 111.
251
Palivec, J. Koordinace legislativních procesů na unijní a národní úrovni a harmonizace práva
v podmínkách členství České republiky v Evropské unii, Právník, 2006, r. 145, č. 2, s. 148 – 166.
252
Při vypracovávání posudků se Komise opírala především o tzv. „Kodaňská kritéria“. Podle nich je ke
členství zapotřebí, aby kandidátská země zajistila splnění: (i) politických kritérií (stabilita institucí
zajišťujících demokracii, lidská práva, respektování a ochrana menšin), (ii) ekonomických kritérií
(existence fungujícího tržního hospodářství a schopnost vyrovnat se s konkurenčním tlakem a tržními
silami v Unii), (iii) schopnosti převzetí povinnosti plynoucí z členství, včetně věrnosti cílům politické,
ekonomické a měnové unie. Blíže k této problematice viz. Dokumenty Evropské unie.Praha: Ústav
mezinárodních vztahů ve spolupráci s MZV ČR, 2002, s. 4.; EU, Agenda 2000. Praha: Ústav
mezinárodních vztahů ve spolupráci s MZV ČR, 1999, s. 5.
253
Turecko se stalo přidruženým státem k EHS roku 1963. Rok 1996 přinesl s tímto státem vznik celní
unie.
254
Gillespie, A. Přehled Ekonomie: Klíčová témata, pojmy a zákonitosti. Praha: Portál, 2002, s. 91.
255
Jedná se z drtivé většiny o bývalé kolonie, které jsou nyní závislými územími některých členských
států, jejichž seznam je uveden v příloze SES. Na tato území dopadají i pravidla jednotného vnitřního trhu
upravené četnými výjimkami reflektujícími specifičnost těchto území.

125
 V praxi jsou rozvojovým zemím poskytovány různé úlevy a výsady právně
zachycené v právu ES i WTO. Cílem je zmenšení rozdílů mezi vyspělými a
rozvojovými zeměmi, k jeho dosažení byl v roce 1971 zaveden pro vztahy
s rozvojovými zeměmi „systém generalizovaných preferencí“.
Rozvojové země jsou rozesety po celém světě, důsledkem tohoto jevu je možné
rozlišení vztahů ES se zámořskými zeměmi a územími se zvláštním vztahem k členům
ES, se zeměmi Afriky, Karibské oblasti a Pacifiku (země ACP)256, či se zeměmi ze
středozemní oblasti257.
Významnou skutečností týkající se ES a zemí ACP, bylo v roce 2000 uzavření
Dohody z Cotonu. Tato dohodu je sjednána na dobu dvaceti let a jejím uzavřením se
dosavadní vztahy všech zúčastněných stran posunuly do zcela nové dimenze. Mezi její
myšlenky patří zmenšení chudoby, respektování lidských práv a demokracie, zapojení
rozvojových zemí a finanční pomoc směřující do oblasti makroekonomiky. V budoucnu
je zamýšlen vznik zón volného obchodu mezi ES a jednotlivými zeměmi.
Až do letošního února patřila dle označení v rámci skupiny zemí Světové banky
i Česká republika mezi rozvojové země. Přeřazení do skupiny vyspělých zemí znamená
pro Českou republiku konec finanční pomoci ze strany Světové banky, a naopak
povinnost přispívat chudším zemím258. Zřejmě tomuto rozhodnutí Světové banky
předcházela i skutečnost, že HDP za minulý rok vzrostl o 6 %, což je jeden z nejlepších
výsledků v EU a vůbec nejlepší výsledek v historii České republiky. Paradoxně má toto
zvýšení HDP i své negativum, a to možnost překročení prahu pro získání dotací z fondů
EU. Ekonomové však tvrdí, že by tento překvapivý růst neměl příliv dotací ovlivnit259.
Dalším významným partnerem ES a zároveň i velkým protihráčem ve světovém
ekonomickém systému jsou USA. Tyto dvě mocnosti dohromady vytváří přibližně 40 %
světového obchodu, navzájem zaměstnávají velké množství svých státních občanů a

256
Základem úpravy hospodářských vztahů s těmito zeměmi, nově vzniklými po vyhlášení Deklarace
OSN o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům v roce 1960, byly dvě úmluvy uzavřené
v Yaoundé mezi EHS a těmito nově vzniklými zeměmi z let 1963 a 1969. V průběhu 70. a 80. let
následovaly čtyři úmluvy z Lomé.
257
S těmito zeměmi má ES uzavřené dvoustranné dohody na základně článku 310 SES, z kterých pro
dané země vyplývají výhody preferenčního režimu a poskytnutí technické pomoci. Jmenovitě se jedná o
Maroko, Tunisko, Alžírsko, Sýrii, Jordánsko, Libanon, Egypt, Izrael a autonomní palestinská území.
258
Více informací lze najít na http://www.novinky.cz/ekonomika/78725-česko-dnes-prestalo-byt-
rozvojovou-zemi.html.
259
Hrstková, J., Růžičková, B. Ekonomika roste, rosteme s ní? Ekonom, 2006, č. 11, s. 22 – 23.

126
udržují spolu tzv. transatlantické obchodní a politické vztahy. USA mají postavení
světové hospodářské velmoci a jsou hlavním obchodním partnerem ES.
Historie těchto novodobých transatlantických vztahů se datuje od konce druhé
světové války přijetím Marshallova plánu s cílem ekonomické obnovy válkou zničené
Evropy. Záměr USA byl posílit ekonomickou a vojenskou sílu Evropy, od níž pak byla
očekávána pomoc při příležitostné obraně proti Sovětskému svazu260. Původní plány
USA týkající se Programu obnovy Evropy počítaly se všemi evropskými státy, které
projeví zájem. V tomto ohledu ovšem převažovaly politické důvody nad
ekonomickými261. Na druhou stranu však zájem USA na sjednocení a hospodářském
vzestupu Evropy provázela i obava z možného vzniku uzavřené, silně konkurenční,
evropské ekonomiky262.
Další jednání mezi USA a ES se odehrávaly zejména v rámci kol
mnohostranných obchodních jednání. Velkým upevněním vzájemných vztahů se stala i
Transatlantická deklarace, přijatá v roce 1990, především z iniciativy ES. S postupem
politických změn začalo USA přebírat aktivní roli účastníka vyjednávání a roku 1995
navrhly Novou transatlantickou agendu (NTA), která měla zajistit ještě vyšší stupeň
spolupráce s ES263. Byl přijat i Společný akční plán264, který stejně tak jako NTA
představoval pouze právně nezávazný dokument spíše politické povahy. V roce 1998
byl pak přijat dokument zvaný Transatlantické ekonomické partnerství a Akční plán,
vzájemné vztahy se však řídí hlavně právem WTO.
Obchodní politika USA ale zahrnuje i přijímání vlastních zákonů, někdy jsou
tyto i v rozporu s právem WTO. Z minulosti je znám například případ, kdy ES využilo
soudního mechanismu WTO a podalo žalobu na USA. Příčinou bylo přijetí zákona tzv.
Foreign Sales Corporation Act, který umožňoval podporu vývozu amerických podniků
nepřímými daňovými úlevami, kdy ve skutečnosti šlo o skryté státní subvence265.
Výsledkem byla plná úspěšnost ES v dané věci.

260
Lundestand, G. The United States and European Integration. Oxford, 1997, s. 29.
261
Kučerová, I. Ekonomiky členských států Evropské unie. Praha: Karolinum, 2003, s. 60 – 61.
262
Cihelková, E. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. Praha:C.H.Beck, 2003, s. 142.
263
Ginsberg, R. H. The European Union in International Politics. Oxford: Roman & Littlefield Publisher,
2001, s. 237.
264
Akční plán konkretizoval tři hlavní cíle: (i) podpora a posílení multilaterálního obchodního systému
v podobě WTO, (i) vytvoření Nového transatlantického trhu, (iii) podpora vytváření pracovních míst.
265
V tomto případě šlo o to, že bylo americkým vývozcům umožněno otevírat své pobočky v „daňových
rájích“, vyvážet tak své zboží z těchto území a tím se vyhnout zdanění.

127
 Další významné negociace mezi USA a ES se odehrály v rámci tzv. Millenium
round mnohostranných obchodních jednání na úrovni WTO. Po ne příliš úspěšném
jednání v Seattlu v prosinci 1999, následovalo další ministerské setkání na podzim roku
2001 v katarském Dohá, jehož výsledkem však místo ambiciózních plánů na další
liberalizaci světového obchodu, byla jen kompromisní Rozvojová agenda. Ani summit
WTO v Cancúnu, konaný v září 2003, nepřinesl uspokojivé řešení otázek. Při jeho
konání se projevily zejména rozdílné americké a evropské názory na řešení daných
problémů. Obě velmoci se soustředily především na obhajobu svých vlastních zájmů266.
Historie vzájemných vztahů mezi USA a ES je propletena i řadou soudních
sporů. Mezi jeden z nejznámějších patří i spor o dovoz banánů do ES, který se
odehrával v devadesátých letech. USA kritizovaly ES za to, že omezovala dovoz
banánů na svůj vnitřní trh a zvýhodňovala dovoz se zeměmi ACP na základě
uzavřených preferenčních dohod. V roce 1993 přijalo ES nařízení č. 404/1993, které
upravovalo dovoz banánů do ES velmi složitým a netransparentním způsobem.
V nařízení byly rozlišeny různé skupiny původu banánů, dovozců a dodavatelů 267. Pod
nátlakem USA byla tato právní úprava několikrát předmětem jednání panelu
GATT/WTO. Výsledné rozhodnutí, přijaté v roce 1997, podpořilo tvrzení USA, že
importní režim banánů do ES není slučitelný s právem WTO.
I přes veškeré názorové odlišnosti, jsou USA i ES oficiálně největšími zastánci
dalšího rozvoje liberalizace mezinárodního obchodu v rámci WTO a jako největší aktéři
mezinárodního obchodu, by měly disponovat i dostatečnou váhou k prosazování zájmů
liberalizace mezinárodního obchodu. Mezi jejich společné cíle spadá268:
• plné zavedení závazků vyplývajících z dohod v systému WTO a respekt
k výsledkům řešení sporů v rámci WTO
• podpora další liberalizace obchodu se službami
• multilaterální vyjednávání o reformě v obchodu se zemědělskými komoditami
• zintenzivnění práce na usnadnění obchodu v rámci WTO

266
Brittan, S. The U.S. and Europe: Two, Three or More Economic Cultures? In: Hamilton, D.S. Conflict
and Cooperation in Transatlantic Relations. Washington, D.C.: Center for Transatlantik Relations, 2004.
s. 91 an.
267
Petersman, E. U., Pollack, M. A. Transatlantik Economic Disputes. The EU, the US and the WTO.
Oxford: Oxford University Press, 2003. s 124 – 125.
268
Bilateral Trade Relations [25.03.2006]. Dostupný z :
http://www.europa.eu.int/comm/trade/issues/bilateral/countries/usa/index_en.htm.

128
 • rozvoj společných přístupů k příslušným multilaterálním fórům o investicích,
obchodní soutěži, státních dodávkách, obchodu a životním prostředí

Další vývoj obchodních vztahů ES a USA, které se budou odehrávat

v multipolárním světě, ukáže teprve budoucnost. Obě mocnosti disponují značnou
ekonomickou silou, kterou by však neměly zneužívat v neprospěch menších zemí.
Společným jednáním by se tedy mělo dospět k dohodě přijatelné pro všechny strany,
aby se již neopakovala situace z minulosti, kdy se problémy těchto dvou hlavních pólů
světové ekonomiky řešily na úkor třetích států.

Poněkud jinou oblast vztahů představují politická omezení obchodních styků a

sankce ES vůči třetím státům. Obchodní sankce se v posledních letech staly politickým
nástrojem ES. Nejčastěji mívají obchodní opatření formu embarga na vývoz určitého
zboží ( většinou zbraní)269, širší obchodní omezení či opatření týkající se omezení
pohybu osob ve vztahu k příslušnému státu. Ekonomické a finanční sankce mohou
spočívat například v omezení dovozu a vývozu zvláště určených druhů zboží, omezení
investic či odnětí celních preferencí. To je upraveno v Nařízení Rady 2501/2001 o
obecném systému celních preferencí.
Právním základem sankcí je čl. 301 SES270, který dává Radě pravomoc přijmout
opatření vedoucí k pozastavení, omezení nebo přerušení hospodářských styků s třetím
státem. Při uložení sankce dochází k efektivní kombinaci nástrojů společné zahraniční a
bezpečnostní politiky a nástrojů společné obchodní politiky. Toto spojení má za
následek možnost postihu členského státu, který by omezení odmítl respektovat.

Zhodnocení nástrojů obchodní politiky

269
Vývoz zbraní se řídí Kodexem pro vývoz zbraní z června roku 1990, Společným postojem Rady
2003/468/CFSP, který se vztahuje k zprostředkovanému prodeji zbraní a Nařízením Rady 1334/2000
upravujícím kontrolu vývozu civilního zboží použitelného i pro vojenské účely.
270
Citace článku: „Předpokládá-li se ve společných postojích nebo společných akcích přijatých podle
ustanovení Smlouvy o Evropské unii o společné zahraniční a bezpečnostní politice určitý postup
Společenství směřující k pozastavení, omezení nebo úplnému přerušení hospodářských vztahů s jednou
nebo několika třetími zeměmi, přijme Rada nezbytná naléhavá opatření. Rada rozhoduje na návrh komise
kvalifikovanou většinou“.

129
 Tvorba smluvních i autonomních nástrojů spadá pod výlučnou pravomoc ES,
čímž je vyjádřena stěžejní důležitost společné obchodní politiky vůči třetím zemím.
Tyto vnější obchodní vztahy představují zcela zvláštní oblast komunitární právní
úpravy, důvodem je nezbytnost jednotného postupu všech členských států vůči
ostatnímu světu. Společná obchodní politika se tak stala jednou z nejvýznamnějších
komunitárních politik. K její realizaci jsou užity nejrůznější nástroje, které mohou mít
formu např. mezinárodních smluv či komunitárních aktů, a jejichž využívání pro
regulaci obchodních vztahů není vzájemně izolované, mnohdy na sebe vzájemně reagují
a doplňují se.
Dle mého názoru nelze jednoznačně stanovit, která skupina nástrojů obchodní
politiky je efektivnější a účinnější. Toho pravého výsledku lze dosáhnout správným
používáním obou skupin, někdy odděleně, jindy zase společně. Tyto nástroje jsou
v neustálém vývoji a mnohé z nich budeme schopni zhodnotit až v budoucnosti.

130
5 ZÁVĚR

Bez existence mezinárodního obchodu bychom si dnešní svět dovedli představit

jen stěží. Tento jev zajišťuje vzájemnou komunikaci mezi státy, jeho nástroje se často
prolínají s nástroji politickými. Nepřináší však pouhou komunikaci, neboť jeho
výsledkem je i vzrůstající blahobyt obyvatelstva vznikající díky komparativní výhodě
jednotlivých států tak, jak byla popsána již Ricardem a jeho následovníky.
Mezinárodní obchod prošel staletým vývojem pohybujíc se vždy na oné
pomyslné přímce vztyčené mezi dvěma protipóly představujícími liberalismus a
ochranářství. Nebylo prakticky možné, aby se ocitl na jednom ze samotných okrajů této
přímky, vždy se pohyboval v relaci směrem ke středu, posunut více či méně k jedné
straně podle toho, v jakém období se zrovna nacházel. Na začátku své cesty zažil mnohé
pokusy států o soběstačnost, které popíraly jeho důležitost a samotnou existenci. Pak
následovaly etapy střídavého prosazování liberalismu, aby v zápětí opět zvítězily
protekcionářské myšlenky. Velký zvrat této nejisté situace nadešel po II. Světové válce,
kdy si jednotlivé státy, poučené z předchozích zkušeností, uvědomily opravdový přínos
a výhody spojené s otevřenou ekonomikou a podporou mezinárodního obchodu.
Nutnost vzájemné spolupráce nejen v oblasti poválečných politických aktivit,
ale i v oblasti obchodní spolupráce, byla více než jasná. Nic tedy již nestálo v cestě
sjednávání mezinárodních smluv o obchodní spolupráci a následně vytvoření celé řady
ekonomických integračních celků či ekonomických institucí určených pro podporu
rozvoje vzájemného mezinárodního obchodu jako jsou Světová banka, Mezinárodní
měnový fond, okrajově i Organizace spojených národů, Evropská Společenství, od 90.
let 20. století i Světová obchodní organizace a mnoho dalších. Vznik všech výše
jmenovaných organizací a smluv je svědectvím snah států o rozvoj mezinárodního
obchodu, neboť to byly právě státy, které se musely dobrovolně vzdát části své
svrchovanosti a převést určité pravomoci na tyto organizace, jakož i přijmout závazky,
které jim ukládaly mezinárodní smlouvy. Na mezinárodní obchod se tedy již přestalo
nazírat s despektem a pomalu se začaly prosazovat liberalizující obchodní procesy.
Každá společnost touží po zvyšování blahobytu a bohatství, jedním ze způsobů,
jak tohoto cíle dosáhnout je jistě i světový obchod. Žádná země není schopna
produkovat veškeré druhy výrobků, disponovat se vším nerostným bohatstvím či jinými

131
přírodními zdroji a surovinami. Vždy se najdou větší či menší odlišnosti mezi
potenciálem jednotlivých zemí způsobené, ať již kulturou, tradicí, přírodním
bohatstvím, zeměpisnou polohou, schopnostmi obyvatelstva či ekonomickou vyspělostí.
Mezinárodní obchod je tedy nezbytnou součástí ekonomického rozvoje zemí.
V 90. letech minulého století vznikla Světová obchodní organizace, jako klíčová
globální instituce zaměřená na podporu mezinárodního obchodu. O jejím vlivu a
rozsahu svědčí i počet jejích členu, který činí cca 150 zemí, které do tohoto
ekonomického svazku vstoupily dobrovolně s ohledem na cíle této organizace jako je
zejména zvýšení životní úrovně, rozvoj mezinárodního obchodu či odbourávání
ochranářských opatření. Jejím hlavním přínosem bylo zajištění plnohodnotné
institucionální struktury orgánů, které zajišťují provádění GATT 1994 a vytvoření
moderního systému řešení sporů. Tento systém je, na rozdíl od předcházejícího, obecně
považován za rychlejší, přizpůsobený moderním požadavkům s více prvky
automatického postupu v řízení. Z právního hlediska je stěžejní i skutečnost, že Světová
obchodní organizace je postavena na principu jediného závazku, což v praxi znamená,
že všichni členové musí přijmout úplný soubor všech závazků, které jsou obsahem
mnohostranných dohod. Výjimku tvoří čtyři vícestranné dohody zahrnuté do přílohy č.
4 Dohody o WTO. Členem Světové obchodní organizace je, kromě jejích členů
představovaných státy, i Evropské společenství, což v důsledku znamená promítnutí
všech členských závazků do komunitárního práva jakož i do způsobu provádění jeho
obchodní politiky, ať už v rámci jednotného vnitřního trhu či obchodování s třetími
zeměmi.
Soudobá filozofie mezinárodního obchodování je postavená na základě
liberalismu současně s upravenými povolenými ochranářskými prostředky, pro jejichž
použití platí však velmi přísná pravidla obsažená v systému práva Světové obchodní
organizace či práva ES, s těmito prameny pak korespondují národní úpravy. Mezi
členskými státy ES platí bezvýjimečný zákaz použití cel či opatření s obdobným
účinkem, vůči třetím zemím se používá jednotného celního sazebníku. Kvantitativní
restrikce jsou taktéž obecně zakázány, existuje však řada výjimek obsažených v čl. 30
SES umožňujících jejich užití. Zakázána je i případná daňová diskriminace výrobků
jiných členských států ES.

132
 Rovněž i snahou GATT 1994 je mezení či úplná eliminace celních sazeb, které
narušují volný pohyb zboží, přesto jsou však povolena cla antidumpingová a
vyrovnávací. Co se týče kvantitativních restrikcí, obsahuje čl. XI. GATT 1994 závazek
států zdržet se jejich zavádění či udržování. Tento závazek je však značně omezen
existujícími výjimkami.
Principy ovládající fungování mezinárodního obchodu tvoří v rámci Všeobecné
dohody o clech a obchodu (GATT 1994) zejména princip nejvyšších výhod, princip
národního zacházení či princip samotného odstranění diskriminace a předvídatelnosti
možných obchodních omezení. Ve vztahu k rozvojovým zemím je však uplatňováno
mnoho výjimek, neboť je zřejmá jejich ekonomická nerovnováha ve srovnání
s vyspělými zeměmi a není možné uplatňovat vůči nim stejné požadavky a zásady, které
mezi sebou uplatňují vyspělé státy. Proto i GATT 1994 obsahuje řadu preferenčních
režimů pro rozvojové země.
Mám-li zodpovědět otázku dovolenosti ochranných opatření, dovolena jsou jen
ta, jejichž použití je upraveno výše zmíněnými prameny. Celosvětová tendence směřuje
k postupnému odstraňování těchto překážek. Dle mého názoru však ze hry
mezinárodního obchodu niky úplně nevymizí, vždy budou existovat povolené výjimky
vztahující se k určitým situacím, případně zemím či se stále budou ozývat již překonané
názory a teorie směřující proti liberalizaci obchodu. Dovolím si na tomto místě citovat
úryvek z jedné Friedmanovy knihy, který výše zmíněný názor jen potvrzuje:

„Po více jak tisíc let vycházel ortodoxní pohled na astronomii z Ptolemaiovy soustavy
ze druhého století našeho letopočtu. Země uprostřed vesmíru byla obklopena skupinou
do sebe vnořených křišťálových koulí. Jak se tyto koule otáčely, nesly s sebou Měsíc,
Slunce, planety a hvězdy. Dílo Kopernika a Newtona v 16. a 17. století nahradilo
ptolemaiovský systém naší současnou představou: Slunce uprostřed a planety obíhající
kolem něj podle zákonů newtonovské fyziky.
Většina veřejných diskusí o obchodu je založena na systému myšlenek, které vymizely
z ekonomie asi 100 let poté, co kopernikovská revoluce vymazala Ptolemaiův systém
astronomie. Je to tak trochu jako by v New York Times vycházely články plné obav o
to, jak se jenom expedice Apollo vyhne srážce s první křišťálovou koulí, tou, která nese
Měsíc.“

133
 Dodnes tedy žijeme v jakémsi „ptolemaiovském“ systému ekonomie plném
předsudků a strachu z dosud neprozkoumaných možností, které může mezinárodní
obchod přinést.

134
6 CONCLUSION

Ever since its initial establishment international trade has been a discussed subject
within all levels of society. It’s a phenomenon which has gone along with the mankind
throughout its existence and together with it forms its history, a phenomenon which has
throughout centuries managed to obtain living or cooperation among nations, later on
individual countries. It has also been a cause of many trade wars and disputes, often
suppressed and criticised.
Nowadays, society is aware of the importance of international trade therefore
supports and encourages it immensely. Its value is also being confirmed by the fact that
all countries work on improving and stabilizing its international trade policy. Trade
policy has the ability to work as a tool to win recognition among other countries and
gain prosperity for its population. The question of International trade has been greatly
described, however, there are still many unanswered ones regarding this area. The
institute of International trade has been a fundamental question long ago the economic
integration started to grow from its ground.
The objective of this thesis is to explain the essence, development and causes of
international trade and to evaluate it from both liberalist and protectionist point of view.
To express its importance and indispensability as well as analyze lawful measures of
protection which countries can use to enable them to proceed and prosper in
International trade. Rules of International trade together with the measures of protection
are included in various sources such as Law System of WTO, European Community
Law but also individual national law system. All these sources must be in harmony.
The Governance of International Trade has World Trade Organization systém
which consists of the General Agreement on Tariffs and Trade together with 12 other
agreements, the General Agreement on Trade in Services, the Agreement on Trade –
Related Aspects of Intellectual Property Rights, the Dispute Settlement Understanding,
and the Plurilateral Agreement, those play a central role into governing international
trade order.
This thesis is divided into 3 main parts. The first part includes definition of
important terms, development of international trade through economical conceptions

135
and also mentions tools of trade policy. It also describes institutional development of
international trade starting in 2nd half of the 19th century, moving to the establishment of
GATT (General Agreement of Tariffs and Trade) in 1947. Continues with signing the
Brettonwood Agreement and Uruguay Round which resulted in the establishment of
WTO. At the end it mentions several other international organizations which cannot be
discussed in detail.
The second part analyzes individual regulations of GATT 1994 and related
multilateral agreements, also outcome of the Uruguay Round and its impact on the
International Trade. Most Favorite Nation and National Treatment also play an
important role in this part of my thesis. Characterization of the European Community
trade policy and its tools is described in the third part. The tools can be used within
custom union and in relation to the third party countries. In the second case we speak
about common commercial policy of the European Community, which is generally
regulated in articles 131 – 134 of the Treaty on the European Community. That is
supposed to be one of the most important component of its external relations with other
countries belonging under the exklusive jurisdiction of the European Community.
During the creation of this thesis was used the analysis of individual law
regulations and also comparison of different opinions of authors which had dealt with
this subject in the past. Finally this thesis should introduce how is made the
international trade, what are the rulles for making it and necessary procedure.
According to my opinion, the thema of international trade can never be fully resolved,
because an ongoing debate on this tema is in itself the best means of monitoring the
proper operate of the world goods change.

136
7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

ZDROJE KNIŽNÍ A ČASOPISECKÉ

Prameny k této diplomové práci byly čerpány převážně z knihovny Ústavu
mezinárodních vztahů v Praze, knihovny MU Právnické fakulty, knihovny MU
Ekonomicko-správní fakulty.

ABBOTT, F. M. China in the World Trading Systém: Defining the Principles of

Engagement. Hague: Kluwer Law International, 1998. ISBN 9041106316.

ARTIS, M., NIXSON, F. The Economics of the European Union, Policy and Analysis,
3. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2001. ISBN 0-19-877640-3.

BALAŠ, V., ŠTURMA, P. Kurs mezinárodního ekonomického práva. Praha: C.H.Beck,

1997.

BALDWIN, R., WYPLOSZ, CH. The Economics of European Integration.

Maidenhead: McGraw-Hill Education, 2004. ISBN 0-77-103947.

BAŇOUCH, H., FEDORKO, M. Mezinárodní organizace, Brno: MU, 2001. ISBN 80-
210-2474-7.

BENEŠ, V. a kol. Zahraniční obchod. Praha: Grada Publishing, 2004. ISBN 80-247-
0558-3.

Bez uvedení autora. A stopped clock ticks again. The Economist, 2005, svazek 377, č.
8448, s. 78 – 79.

Bez uvedeni autora. A threat to defekt. The Economist, 2006, svazek 378, č. 8461, s. 50.

137
Bez uvedení autora. Unlikely revolutionaries: The World Bank cannot go where its
research is leading it.The Economist, 2005, svazek 736, č. 8445, s. 94.

BLAŽEK, J. Základy ekonomie. Brno: MU, 1996. ISBN 80-210-1443-1.

BRETHERTON, CH., VOGLER, J. The European union as a Global Actor. London:

Routledge, 1999.

BRITTAN, S. The U.S. and Europe: Two, Three or More Economic Cultures? In:
HAMILTON, D.S. Conflict and Cooperation in Transatlantic Relations. Washington,
D.C.: Center for Transatlantik Relations, 2004.

BRONCKERS, M. Private participation in the enforcement of WTO law: the new EC

trade barriers regulation. Common market law review, sv. 33, 1996, č. 2, s. 299 – 318.

CALSTER, G. The WTO Appellate Body in Shrimp/Turtle: Picking up the Pieces.

European Environmental Law Review, 1999, s. 113.

CANNIZZARO, E. The European Union as an Actor in International Relations.

London: Kluwer Law International, 2002.

CARBAUGH, R. J. International Economics, 10. edition. Washington: Thomson South-

Western Corporation, 2005. ISBN 0-324-20591-0.

CIHELKOVÁ, E. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. 1. vydání.

Praha:C.H.Beck, 2003. ISBN 80-7179-804-5.

CIHELKOVÁ, E. a kol. Světová ekonomika: nové jevy a perspektivy, 1. vydání. Praha:

C.H.Beck, 2001. ISBN 80-7179-311-6.

CREMONA, M. Rhetoric and reticence: EU external commercial policy in a

multilateral context. Common market law review, sv. 38, 2001, č.2, s. 359 – 396.

ČERNOCH, P. Cesta do EU, východní rozšíření Evropské unie a Česká republika

v období 1990 – 2004. Praha: Linde, 2003. ISBN 80-86131-40-8.

138
EECKHOUT, P. External Relations of the European Union. London: Oxford University
Press, 2004. ISBN 0-19-925165-7.

FRIEDLAND, J., A. Understanding International Business and Financial Transactions.

New York: LexisNexis, 2002. ISBN 0-8205-5698-X.

FUCHS, K., LISÝ, J. Dějiny ekonomických teorií pro právníky. Brno: MU, 2002. ISBN
80-210-2790-8.

GILLESPIE, A. Přehled Ekonomie: Klíčová témata, pojmy a zákonitosti. Praha: Portál,

2002. ISBN 80-7178-617-9.

GINSBERG, R. H. The European Union in International Politics. Oxford: Rowman &

Littlefield Publisher, 2001.

HAGENBERG, W. Základy evropského práva, 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2005.

ISBN 80-7179-924-6.

HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník, 2. vydání. Praha: C.H.Beck., 2003.

HEYNE, P. Ekonomický styl myšlení. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 1991.
ISBN 80-7079-781-9.

HOLMAN, R. Ekonomie, 3. aktualizované vydání. Praha: C.H.Beck, 2002. ISBN 80-

7179-681-6.

HRSTKOVÁ, J., RUŽIČKOVÁ, B. Ekonomika roste, rosteme s ní? Ekonom, 2006, č.

11, s. 22 – 23.

JANATKA, F. a kol. Obchod v rámci Evropské unie a obchodní operace mimo členské
země EU. Praha: ASPI Publishing, 2004. ISBN 80-7357-006-8.

139
JANKU, M. Evropská unie: právní systém evropských společenství. Praha: Computer
Press, 2002. ISBN 80-7226-806-6.

JENÍČEK, V. Globalizace světového hospodářství. Praha: C.H.Beck, 2002. ISBN 80-

7179-787-1.

JUNG, Z., PRUŠA, M. GATT, Výsledky Uruguayského kola a jejich význam pro
Českou republiku, Praha: Ústav mezinárodních vztahů Praha, 1994. ISBN 80-85864-08-
8.

KADLECOVÁ, A. Směřuje Evropská unie k modelu flexibilního uspořádání?

Mezinárodní vztahy, 2006, č. 1, s. 24.

KAGIA R. Balancing the development agenda: The transformation of the World Bank
under James D. Wolfensohn. Washington, D.C.: The World bank, 2005. s. 2. ISBN 0-
8213-6173-2.

KEOHANE, R. Reciprocity in International Relations. In: International Organizations,

1986, č. 1, s. 8.

KEŘKOVSKÝ, M., KEŘKOVSKÁ, A. Evropská unie: historie, instituce, ekonomik a

politiky. Praha: Computer Press, 1999. ISBN 80-7226-196-7.

KISSINGER, H. Umění diplomacie - Od Richelieua k pádu Berlínské zdi. Praha:

Prostor, 1999. ISBN 80-7260-025-7.

KLVAČOVÁ, E. a spol. Czech Experience of Economic Transition and EU Accession

Processes, 1. vydání. Praha: Professional Publishing, 2005. ISBN 80-86419-85-1.

KLVAČOVÁ, E. Vstup České republiky do EU: Oslabení nebo posílení role státu?
Praha: Professional Publishing, 2003. ISBN 80-86419-55-X.

140
KUČERA, Z. a kol. Úvod do práva mezinárodního obchodu, 1. vydání. Pelhřimov:
Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2003. ISBN 80-86473-32-5.

KUČEROVÁ, I. Ekonomiky členských států Evropské unie. Praha: Karolinum, 2003.

ISBN 80-246-0650-X.

LANGHAMMER, J. R. The WTO and the Millenium Round: Between Standstill and
Leapfrog, Kiel: Institut fur Weltwirtschaft Kiel, 1999. ISBN 0445-0420.

LUNDESTAND, G. Empire by Integration. The United States and European

Integration. London: Oxford, 1997.

MATSUSHITA, M., SCHOENBAUM, T., MAVROIDIS, P. The World Trade

Organization, Law, Praktice and Policy. Oxford: Oxford University Press, 2004.
MOORE, M. A World Without Walls: Freedom, Development, Free Trade and Global
Governance. Cambridge: Cambridge university Press, 2003. ISBN 0-5218-2704-9.

OUTLÁ, V., HAMERNÍK, P. a kol. Praktikum práva Evropské unie. Pelhřimov:

Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. ISBN 80-80898-10-5.

PALIVEC, J. Koordinace legislativních procesů na unijní a národní úrovni a

harmonizace práva v podmínkách členství České republiky v Evropské unii, Právník,
2006, r. 145, č. 2, s. 148 – 166.

PETERSMAN, E. U., POLLACK, M. A. Transatlantik Economic Disputes. The EU,

the US and the WTO. Oxford: Oxford University Press, 2003.

PETERSMAN, E. U., POLLACK, M. A. Transatlantik Economic Disputes. The EU,

the US and the WTO. Oxford: Oxford University Press, 2003.

PLCHOVÁ, B. a kol. Česká republika a Evropská unie. Praha: Vysoká škola

ekonomická v Praze, 2002. ISBN 80-245-0452-9.

141
RAGVAHAN, CH. Recolonization: GATT, the Uruguay Round & the Third World.
London: Zed Book, 1990. ISBN 0-86232-996-3.

ROBINSON, J. Ekonomická filozofie, 1. vydání. Praha: Professional Publishing, 2001.

ISBN 80-86419-08-8.

ROMANCOV, M., ROMANCOVÁ, E. Evropské politické a ekonomické instituce.

Praha: Eurolex Bohemia, 2002. ISBN 80-86432-27-0.

ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu. Brno: MU, 2001. ISBN 80-210-

2612-X.

ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. Brno:MU,

2006.

SAMUELSON, P. A., NORDHAUS, W.D. Ekonomie. Praha: Svoboda, 1995. ISBN 80-
205-0494-X.

SHAFFER, G.C. Defending Interests: Public-Private Partnership in WTO Litigation.

Washington, D.C.: The Brookings Institution Press, 2003. ISBN 0-8157-7831-7.

STEINER, J. Textbook on EC LAW, 4. vydání. London: Blackstone Press Limited,

1988. ISBN 1-85431-335-5.

SVOBODA, P. Liberalizace obchodu zbožím v právu Evropské unie. Praha: C.H.Beck,

2003. ISBN 80-7179-815-0.

SVOBODA, P. Liberalizace obchodu zbožím v právu Evropské unie, 1. vydání. Praha:

C.H.Beck, 2003. ISBN 80-7179-815-0.

SVOBODA, P. Právo vnějších vztahů Evropské unie. Praha: Linde Praha, 1999. ISBN
80-7201-192-8.

142
SVOBODA, P. Úvod do evropského práva, 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2004. ISBN
80-7179-857-6.

SWANN, D. The Economics of the Common Market, 7. vydání. London: Penguin

Books, 1992. ISBN 0-14-014497-8.

ŠMEJKAL, V., KADLČÍK, R., URBAN, L. Průvodce podnikatele Evropskou unií.

Praha: Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s MZV, 2000, s. 119. ISBN 80-
85864-83-5.

ŠŤASTNÝ D. Mezinárodní obchod: teorie a politika. Praha: Vysoká škola ekonomická

v Praze, 2004. ISBN 80-245-0805-2.

ŠVARCOVÁ, J. Ekonomie: stručný přehled. Zlín: CEED, 2002. ISBN 80-902552-6-4.

TAUSSIG, F.W. Principles of Economics. New York: Macmillan Co, 1916.

TICHÝ, L. a kol. Evropské právo, 3. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006. ISBN 80-7179-
430-9.

TRIDIMAS, T. The General Principles of EC Law. New York: Oxford University

Press, 1999. ISBN 0-19-826012-1.

TÝČ, V. Dokumenty ke studiu práva Evropské unie. Brno: MU, 2004. ISBN 80-210-
3253-7.

TÝČ, V. Sborník dokumentů, Česká republika a současný svět. Praha: Linde, 1998.
ISBN 80-7201-121-9.

TÝČ, V. Základy práva Evropské unie, 4. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha,
2004. ISBN 80-7201-478-1.

143
VEBER, V. Dějiny sjednocené Evropy: od antických počátků do současnosti. Praha:
Lidové noviny, 2004. ISBN 80-7106-663-X.

WEATHERILL, S., BEAUMONT, P. EC Law: The Essentials guide to the legal

workings of the european community. London: Penguin books, 1993.

WYATT, D., DASHWOOD, A. European Community Law. London: Sweet &

Maxwell, 1993. ISBN 0421-468-904.

ZAHRADNÍK, P. Vstup do Evropské unie, přínosy a náklady konvergence. Praha:

C.H.Beck, 2003. ISBN 80-7179-472-4.

Dokumenty Evropské unie. Přeložil Zdeněk Masopust. Praha: Ústav mezinárodních

vztahů ve spolupráci s MZV ČR, 2002. ISSN 1212-9364.

Evropská integrace v dokumentech: Římské smlouvy. Praha: Ústav mezinárodních

vztahů, 1993. ISBN 80-901301-6-X.

EU, Agenda 2000. Přeložil Zdeněk Masopust. Praha: Ústav mezinárodních vztahů ve
spolupráci s MZV ČR, 1999. ISBN 80-85864-70-3.

ZDROJE ELEKTRONICKÉ

http://europa.eu.int
www.curia.eu.int
www.europa.eu.int/eur-lex/en/search/search_case.html
www.worldbank.org
http://www.novinky.cz/ekonomika/
http://www.wto.org/english/thewto_e/countries_e/china_e.htm
http://www.wto.org
http://www.icjcij.org
http://www.mpo.cz

144
SEZNAM POUŽITÉ JUDIKATURY

Belgie v. Dassonville (8/74)

Campus Oil Ltd. v. Ministr průmyslu a energie Irska (72/83)
Cassis de Dijon (120/78)
Co- Frutta (193/85)
Conegate Ltd. (121/85)
Diamandarbeiters (37 a 38/73)
Hauptzollamt Bremerhavens (8/73)
Jurisdiction of the European Commission of the Danube between Galatz and Braila,
advisory opinion, 1926, publ. Permanent Court of International Justice, Series B,
no. 14, k nalezení na: http://www.icjcij.org/icjwww/idesicions/icpij [25.03.2006].
Keck a Mithouard (C 267 a 268/91)
Komise v. Francie (168/78)
Komise v. Francie (90/79)
Komise v. Itálie (24/68)
Komise v. Itálie (7/68)
Komise v. Itálie (7/68)
Komise v. Rada (45/86)
Komise v. Spojené království (40/82)
Leifer (C 83/94)
Max Neumann (17/67)
Merk v. Stephar (187/80)
Officier van Justitie ( 6/76)
Posudek ESD (1/75)
Posudek ESD (1/78)
R v. Hen nand Darby (34/79)
R v. Thompson (7/78)
Riseria Luigi Geddo v. Ente Nazionale Risi (2/7)
Řecko v. Rada (62/88)
Salgoil SpA v. Italské ministerstvo zahr. obchodu (13/68)
- Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiters (2 a 3/69)

145