Název: Komnata hrůzyAutor: A. M. BURRAGE a další Nakladatelství: ALLAN, 1991A. M. BURRAGE, PAUL EIDEN, CELIA FREMLINOVÁ, JAQUES FUTRELLE,MICHAEL GILBERT, C. B. GILFORD, MORRIS HERSHMAN, ERNEST F. MILLER, AL NUSSBAUM, JACK RITCHIE, HENRY SLESAR, LAWRENCE TREAT, CORNELLWOOLRICH, 1991. INTERMEDIA, WIEN.ZLO V DOMĚCELIA FREMLINOVÁTato povídka by se mohla nazývat "Horor v gotickém stylu", i když dům, ve kterém se všeodehrávalo, je malý a už vůbec ne gotický. Zlo, které v něm obchází, je však temné, obrovskéa hrůzyplné.Když se nad tím vším, co se stalo, zamýšlím, nemohu ani dost dobře říci, kdy jsem poprvézačala mít obavy o svoji neteř Lindu. "Obavy" vlastně není to správné slovo, protože přirozený strach o ni jsem mela během těch deseti let, kdy jsem o ni pečovala, mnohokrát.Linda totiž bývala velmi slabé dítě. Na začátku našeho společného soužití jsem byla častodokonce na pochybách, jestli toto nervní, jemné děvčátko není příliš křehké, aby vůbecdospělo. Jsem však ráda, že se mé obavy nenaplnily. Linda přece jen léty zesílila. Jemnýmzacházením, zdravým rozumem a láskyplným přístupem jsem z ní vychovala zdravou dívku.Určitě jsem byla v tomto směru úspěšnější, ačkoliv bych to asi neměla říkat, než Lindinamatka, má ubohá sestra Anděla, kdyby byla zůstala naživu. Nebyly to tedy obavy o Lindino zdraví, které mne trápily posledních pár týdnů, ani přirozené pochyby, zda její zasnoubení s Johnem Barrowem je rozumná věc. Vypadal jako poměrně příjemný mladý muž, s pihovatým obličejem, tupým nosem a zrzavými vlasy, l když musím připustit, že mi napoprvé do oka moc nepadl. V jeho přítomnosti jsem se cítila nějakýmzáhadným způsobem nesvá. V žádném případě mne však ani nenapadlo, aby se moje vlastnínejistota a odstup vůči jeho osobě stavěly do cesty tomuto mladému páru. Nesnáším totiž právě chování, jakým se starší generace někdy vměšuje do života mladých. Na druhé straněmusím přiznat, že od chvíle, kdy jsem se dozvěděla o jejich zásnubách, jsem začala býtneklidná ohledně Lindy a pociťovala jsem první záchvěvy strachu, který neustále rostl, až sezměnil v ledovou hrůzu, jež mne neopouštěla ve dne ani v noci. Myslím, že to bylo v září, kdy jsem poprvé pocítila onen neklid. Den se skláněl k sychravému večeru, kdy podzim byl jižcítit ve větru, stromech, prostě všude. Jela jsem na kole do dlouhého mírného kopce z vesnice,kde jsem právě přežila neobyčejně nudnou a zbytečnou schůzi místního výboru Ženskéhospolku. Byla jsem ze všeho tak vyčerpaná, že jsem slezla z kola dříve, než jsem dojela k odbočce do naší ulice. Zbytek cesty jsem kolo jen tlačila před sebou, což jsem Ještě nikdy předtím neudělala, l přesto, zeje mi již pětapadesát, si totiž snažím uchovatsvižnost a sílu. Na kole jezdím všude, za každého počasí a opravdu jen zřídkakdy se cítímunavená. Vím určitě, že to mírné stoupání do kopce mezi vesnicí a mým domem mi ještěnikdy předtím nedělalo potíže. Ale dnes večer se mi zdálo, jako by kolo bylo z olova, jako bych jela z vesnice víc než dvacet kilometrů a ne jen tydva.První stíny noci se pokládaly na košaté stromy, když jsem zabočila do naší vodou promáčenéuličky. Vtom jsem si uvědomila nejen svou únavu, ale jakýsi neurčitý pocit zlé předtuchy.Jako by se vlhkost a podzimní šero vplížily přímo do mé duše, spolu s okolní temnotou. Nejsem žena, která by hned podléhala nějakým pocitům, a tak jsem se po příchodu domůzačala dávat dohromady. Rozsvítila jsem lampu a udělala si šálek čaje. Byl silný a lahodně
vonící, tak jak ho mám ráda..Kvůli tomu čaji se mi Linda často směje, protože ona si ho vařítak slabý, že se někdy divím, proč vůbec přelévá vodu ještě do čajové konvice, když by si jimohla nalít přímo z kotlíku do šálku.Usadila jsem se v pohodlné staré kuchyňské židli, kterou jsem si přitáhla k rozpálenýmkamnům a čekala, až jejich teplo a voňavý čaj začnou svým způsobem zázračně působit. Aleten večer to nějak neúčinkovalo. Možná jsem byla opravdu příliš vyčerpaná. Ještě k tomu jsem si všimla na kuchyňských hodinách, že už je po osmé. Jak jsem vám již naznačila, jsemčinorodý člověk. Zjištění, že ta nemožná schůze trvala o dobré dvě hodiny déle než obvykle,mne podráždilo. Chtěla jsem totiž původně tento večer vyřídit ještě účty dívčího oddílu. Ať užto bylo způsobeno čímkoli, nějak jsem se nemohla uklidnit. V kamnech vesele praskalo, čaj byl báječný a přesto jsem tam seděla stále napjatá a nesvá, jako kdybych na něco čekala. Nakonec jsem se přece jen díky únavě propadla do spánku. Začal se mi zdát zvláštní sen.Obvykle se mi zdají prosté, obyčejné sny, ve kterých nebývá nic vzrušujícího nebo dokonceneobvyklého. Tentokrát však byl můj sen děsivý.Zdálo se mi, že pozoruji Lindu při práci v jejich novém domě. Měla bych dodat, že posledních pár měsíců už Linda nebydlí u mne, ale v podnájmu v malém městečku, kde pracuje. Je to asideset kilometrů odsud. Má tam blíže do práce a také ona i John mohou pracovat po večerechna svém novém domě. Podařilo se jim ho získat v zástavbě na okraji města. Dům ještě neníhotový a oni si ho zařizují sami. John dává dohromady všechny poličky, skříně na nádobí adalší vybavení. Vyprávím vám to proto, abyste pochopili, že prostředí mého snu nemělo vsobě nic strašidelného, ba právě naopak. Ten jejich domeček určitě musel být plný štěstí ačilého ruchu.Ve svém snu jsem tam byla s nimi. Ne doopravdy, jestli mi rozumíte, ale spíše jako bych setam pohybovala bez těla, jako přihlížející, tak jak tomu někdy ve snech bývá. Pravděpodobně jsem byla někde nahoře u schodů a když jsem se podívala dolů, viděla jsem Lindu skrz dveře jednoho z těch malých prázdných pokojů. V mém snu bylo pozdní odpoledne a její vlasy,světlé jako len, svítily mdlým dešťovým světlem, takže vypadaly téměř kovově. Byla to jakásizářivá šeď. Linda byla ke mně obrácená zády a zdálo se, že je úplně zabraná do natírání zadnístěny pokoje. S neobyčejnou sugestivností jsem slyšela cákavý zvuk malířské štětky.98Jak jsem ji tak pozorovala, začala jsem mít strach. Vypadala tak drobně, slabě a bezbranně.Její světlovlasá, dětská hlavička seděla na její bílé šíji tak nejistě a vratcel Dokonce i to, jak byla hluboce ponořena do natírání, v mém snu umocňovalo dojem jejího ohrožení. Otevřela jsem ústa, abych ji varovala, i když jsem nevěděla před čím, ale žádný hlas se neozval.Právě v tomto okamžiku se celý sen proměnil v noční můru. Pokusila jsem se křičet, běžet,snažila jsem se marně se vzbudit z té hrůzy. Jak noční běs rostl, uvědomovala jsem si, žeslyším v prázdném domě něčí kroky, které se stále přibližují."Vždyť to je jenom John!" říkala jsem si ve snu, ale již, když se ta slova tvořila v mémmozku, věděla jsem, že jsem se dotkla podstaty té hrůzy. Byl jím tento člověk, jehož každý pohled a pohyb mne vždy naplňoval pocity nejistoty. Světlo z hořejšího pokoje vrhalo jehostín na odpočívadlo u schodů. Byl obrovský a ohyzdný. Jako šílenec jsem se snažila vyrvat seze strnulosti nočního běsu. Potom jsem již jenom běžela, běžela a pořád běžela...Když jsem se vzbudila, bylo mi špatně. Celá jsem se třásla a po tvářích mi stékal pot. Naokamžik jsem myslela, že mě probudilo hrozné bušení na dveře, ale pak jsem pochopila, že tomi tepe jenom mé srdce. Tlouklo a bušilo, jako by otřásalo celým pokojem.Již jsem vám řekla, že jsem silná žena, která nepodléhá podrážděným nervům a výplodůmfantazie. Naopak Linda je člověk, který tím trpí, já nikoli. Když byla Linda ještě dítě, stávalo
se občas, že jsem musela v noci vstát, jít k ní a pochovat jí, aby mohla po nějakém divokémsnu znovu usnout. Ale to není můj případ. Já jsem silná žena, jež se ve svém životě nikdynikoho nebála a nikdy před ničím neutíkala. A já jsem se tu ted vzbudila slabá a roztřesenákvůli nějaké dětinské noční můře! Když jsem si to uvědomila, popuzeně jsem ten nesmysl zesebe setřásla. Vstala jsem ze židle, došla si pro účetní papíry a pokud si pamatuji, pracovala jsem na účtech dívčí družiny dlouho do noci. Víc jsem na celou záležitost nepomyslela.Asi o týden později se však vše opakovalo. Stejný děsivý večer, stejný návrat domů, kdy jsem byla nezvykle unavená, pak opět stejný sen. Ačkoliv, ne tak docela. Tentokrát Lindanemalovala. Klečela na kolenou a barvou natírala dveře nebo cosi podobného. Žádné krokynebylo slyšet. Tentokrát se nepřihodilo konkrétně vůbec nic. Jenom jsem mela pocit, že něcozlověstného obchází tím malým domečkem a jako přízrak nad ním těžce visí nenávist. Nějak jsem cítila, že jejím cílem je ta malá klečící postavička v pestré pracovní zástěře. Zdálo se, žeta nenávist se stahuje kolem ní. Cítila jsem, jak ji napadá v obrovských vlnách, které se tiše aúlísně zvedají a zůstávají viset přímo nad její hlavou ve své smrtelné, tiché síle. Zase jsem se pokusila vykřiknout, abych ji varovala a opět se žádný zvuk neozval, l nyní jsem se probudilana židli, slabá a roztřesená.Tentokrát jsem si však začala dělat opravdu starosti. Vztah mezi Lindou a mnou byl a je velmi pevný. Ačkoliv jsem velmi racionálně založená bytost, začala jsem přemýšlet nad tím, zdalityto sny nejsou nějakým varováním. Chtělo se mi zavolat ji a zeptat se, jestli je všechno v pořádku. Vzápětí jsem si za tento nápad vyhubovala. Nesmím podléhat bláznivým,hysterickým představám! Dosud jsem byla nasebe pyšná právě proto, že nechávám Lindu žít vlastním životem a že ji nedusím svouvlastnickou úzkostí, jak by to určitě bývala dělala její matka. Musím s tím přestat! Nesmím pořád mluvit tímto tónem o Lindině matce, mé vlastní sestře Anděle. Je již mnoho let mrtvá.Všechno zlé, co mi kdysi udělala, je již dávno zapomenuto a odpuštěno. Nejsem člověk, který by v sobě přechovával zlobu. Je však pochopitelné, že celá ta záležitost, týkající se Lindiny brzké svatby, musela ve mně znovu oživit vzpomínky. Já jsem také kdysi připravovala svéhnízdečko lásky, svou svatbu. Richard se mi také kdysi díval zamilovaně do očí, stejně jakose teď dívá John do Lindiných.Většina starých panen má svůj, většinou nudný, milostný románek ukrytý někde v minulosti a já si myslím, že ani ten můj vás nebude příliš zajímat. Po všech těch letech dokonce mocnezajímá ani mne. Pokusím se tedy být co nejstručnější. Když jsem se zamilovala doRicharda, bylo mi celých dvacet osm, byla jsem vysoká, kostnatá a ještě k tomu všemuučitelka. Pro mne to byl jakýsi zázrak, že on, takový hezký, veseiý a okouzlující by mne chtělmilovat a vzít si za ženu. Existoval jediný problém. Oba moji rodiče zemřeli a já jsem byla jedinou oporou své mladší sestry Anděly. Prohovořili jsme vše s Richardem a rozhodli se počkat jeden rok, než Anděla dochodí Školu a bude se moci starat sama o sebe. Na konciškolního roku se však ukázalo, že Anděla by ráda studovala dále hudbu. Se slzami v očích mě prosila, abych ji podporovala během prvních dvou let na vysoké škole. Potom se prý určitěnějak protluče sama.V té době už byl Richard dost divný a nerudný. Člověk se tomu ani nemůže divit. Vyčítal mi,že pečuji o svou sestru víc než o něj, že ze sebe dělám onuci a kus hadru a dokonce, že naněho zapomínám. Nakonec jsme se přece jen dohodli, že tedy počkáme a během té doby budeme chystat náš společný domov. A opravdu jsme pracovali á šetřili. Ke konci oněch dvoulet jsme koupili malý dům a dělali tam večer co večer poslední úpravy, přesně tak, jak to teddělají Linda s Johnem.Přišla však další pohroma. Anděla propadla u závěrečných zkoušek. Znovu jsem se ocitlauprostřed starého konfliktu; na jedné straně rozzlobený a neústupný Richard a na straně druhéuplakaná Anděla, která mě zapřísahala, abych jí dala ještě poslední šanci, tentokrát pouze na
Search History:
Result 00 of 00
00 results for result for
p.
Komnata hrůzy
horory a scifi povídky
787
Reads
4
Readcasts
1
Embed Views
Get Scribd Mobile
To get Scribd mobile enter your number and we'll send you a link to the Scribd app for iPhone & Android.We've sent a link to the Scribd app. If you didn't receive it, try again.
We'll never share your phone number.
More From This User
Notes
Load more
