Nejlepší detektivní

povídky roku

© 2003
http://www.mvcr.cz/detektiv/
 Noc pro zlatého harleye
Ladislav Beran

Výjezd písecké kriminálky se vrátil ze šňůry vykradených

restaurací v okolí Protivína kolem šesté ranní. Všichni měli toho
ponocování plné zuby a těšili se na teplou kancelář. Nacpáni ve výtahu
si jeden jako druhý malovali, jak si pěkně uvaří kafíčko, zapálí cigárko
a budou zaslouženě, alespoň chvíli, relaxovat. Šéf kriminálky kapitán
Karas byl však opačného mínění. Jakmile se za posledním
kriminalistou zavřely dveře jeho kanceláře, nenechal nikoho z nich ani
dosednout.
„Žádný sedání, pánové, cestou jste si jistě slušně pospinkali.
Vyrážíme do Lašůvek. Volal milevský Jirásek, že vyjíždí na nějaký
moc divný zranění vidlema. Aby to nakonec nebyla nějaká domácí
řezničina,“ vyprovodil Karas výjezd ze své kanceláře a byla to otázka
necelé půlhodiny, když je ve stejném směru na Lašůvky předjíždělo za
Milevskem pohřební auto.
„Zase tam budou první. Koukám, že tady už asi nic neuspěcháme,“
prohodil Karas se zlým tušením k technikovi a pohledem zavadil o
nezvykle zamlklého Studničku.
„Málem bych zapomněl, od rána tě hledá studenej doktor. Doufám,
že si ten žlučník neléčíš u něj? Bejt tebou, zkusil bych nejdřív internu a
pak chirurgii. Texlera bych vynechal. Zatím.“
„Jen klid. To volali určitě kvůli poslední pitvě. Ta holka z Tálína si
včera ráno píchla víc, než snesla. Mluvil jsem s příbramským
majetkářem. Hospody jim letí jako u nás. V jedný jim dokonce včera
ukradli ze dvora harleye. To je silná motorka, víš? Zlatá metalýza,
škoda tak miliónek.“
„To snad ale, proboha, nechtějí dávat dohromady!“
„Jistě že ne. Hodil mi to jen tak na ucho. Kdyby náhodou... Nevíš o
tom něco? Ty teď děláš do těch silnejch kubatur.“
„Na moped mi nešahej. Lacinějc se na chalupu dneska nedostanu.
A s nějakým harleyem si nedělej starosti. Toho si harleyáři najdou dřív
než celá slavná kriminálka. Je to tak, Machouši?“ podíval se Karas na
kriminalistu, ale ten ho tentokrát nepodržel.
 „Šéfe, ty nemáš ty vlasáče v koženejch hadrech rád, že mám
pravdu? Už jen proto, že tvůj prskolet předjedou, kdy se jim zachce,“
mrkl Mach na technika Kotrbáčka, který mu rukou naznačil, že
zabodoval.
„Víte co, pánové? Harleyáři, to je něco jako stát ve státě, a policajty
určitě milujou. Máme svých starostí dost. To ještě nevíme, co nás čeká
v Lašůvkách,“ ukončil rázně Karas debatu kolem ukradeného
motocyklu a bylo skoro na čase, řidič výjezdového vozidla právě
vjížděl do polorozbořené brány zdevastovaného statku.
„Á, koňskej hnůj! Pánové, ten se bude jednou platit zlatem. On sice
není tak výživnej jako hovězina, ale ve skleníku umí zatopit,“ zívl si
hlasitě Karas a vzápětí se obrátil na ošetřujícího lékaře. „Zdravím,
doktore. Myslíte, že to byly opravdu tyhle vidle?“ zvedl šéf kriminálky
zakrvácené podávky ze země a předal je technikovi.
„Což, krev na nich je. Může bejt dokonce i z tohodle těla, ale vidle
v tom mladíkovi rozhodně nebyly,“ podal lékař vyplněný úmrtní list
pracovníku pohřební služby a pustil se do vyplňování tiskopisu pro
kriminálku. „Tady bude zřejmě dost věcí k vysvětlování. Mechanismus
zranění je přinejmenším podivný,“ vyplnil lékař v rychlosti další
formulář a pustil se do nového. „Každopádně píšu, že zavinění druhou
osobou nevylučuji. Jinak bych to viděl asi tak na půlnoc. Své udělalo i
to vedro a kdoví, jak tady dlouho ležel,“ skončilo lékařovo úřadování a
už se hlásili o své dva pohřebáci.
„Moment, pánové, když dovolíte, my si tady nad nebožtíkem ještě
chvilku zameditujem,“ zarazil je Karas a pokynul hlavou k technikovi,
aby se postaral o svoje. Vzápětí si k sobě zavolal šéfa milevského
obvodního oddělení, který si takový případ ve svém obvodu nenechal
ujít.
„Jirásku, víš vůbec, kdo to je? Takovej koňák přeci musel mít
spoustu známých. To byl na tohle všechno tady sám?“ rozhlédl se
Karas po nádvoří rozlehlého statku, který v žádném případě nemohl
snést přívlastek prosperující.
„Je to Olda Řeháček. Koupil to tady asi před rokem. Pan restituent,
takovej jeden študovanej vykuk z Prahy, zabral všechny možný
ministerský dotace a zmizel. Řeháček pak na ty dluhy splašil někde
dost velkej úvěr. Jak vidíš kolem, moc mu píchnul. Chtěli tady léčit
nemocný děti. Hypoterapií.“

(6)
 „Proboha, tady? Kolik už jich vyléčili? A snad ne na těchhle
ubohejch herkách?“ ukázal Karas na několik koní, uvázaných u ohrady,
a Jirásek na to jen pokrčil rameny. „Pozor, snad sem měly ukápnout i
nějaký peníze od státu. Za ty je támhleten džíp s přívěsem na koně. Ale
nemusím mít pravdu.“
„Dobře, ale kde jsou ti ostatní, co se tady o to starají? To chceš říct,
že tady byl opravdu na všechno sám? Na tolik koní?“
„Samozřejmě, že nebyl. Měl společníka. Teda snad to byl
společník. Ale kdo to byl? Sem my se dostaneme moc málo. Nět
benzína,“ zdůraznil Jirásek, ale Karase tím nijak neuspokojil.
„Do prdele, neříkej mi, že toho jeho společníka tady nikdo nezná. I
když tady lišky a policajti dávají dobrou noc.“
„To neříkám. Támhle je Hubert Putimec, bydlí vedle. Občas jim
tady s něčím píchne. Možná, že by... Jenže pozor, je trochu mimo,“
naznačil Jirásek na hlavu a za chvíli přivedl ke Karasovi krmiče koní.
Jirásek ani trochu nepřeháněl, Hubert Putimec byl mimo už od pohledu.
„Tě pic, to bude zase jednou zpovídání. Kdo z vás tady ví něco o
koních?“ rozhlédl se Karas kolem sebe a pohledem se zastavil u
Studničky. „Jen proboha žádnou písničku. Zatím mi tady z toho do
zpěvu vůbec není,“ naznačil Machovi, aby se motal kolem odvozu
nebožtíka, a šel se podívat s majorem Jiráskem dovnitř stavení.
„Tak tady bydlí pan léčitel,“ otevřel Jirásek dveře do kuchyně, v níž
to vypadalo stejně neutěšeně a strašidelně, jako na dvoře. Karas chvíli
váhal, zda má vůbec vejít, a pak přece jen nakročil.
„Tohleto by měla vidět moje ženská! Konečně by viděla, co je to
binec,“ rozhlédl se Karas po kuchyni a rychle se otočil za sebe. „Už teď
je mi líto Kotrbáčka, až se tady v tom bude hrabat. Asi začneme těma
fakturama, ne?“ začal se probírat v obálkách, různě poházených na
kredenci a po stole, na kterých byly dole připsány mimo urgencí i
nelichotivé vzkazy, z nichž nejslušnější byl „hajzle, zaplať!“ s přibližně
dvaapadesáti vykřičníky.
„Jít o vraždu, motiv bychom měli,“ obrátil se šéf kriminálky na
Jiráska, a ten jen nevěřícně kroutil hlavou.
„Jsem unešen a je ze mně divizna. Takhle nějak jsem si vždycky
představoval bordel v tanku. Já v něm totiž nikdy nebyl.“

(7)
 „O nic jsi nepřišel. Mě by spíš zajímalo, kde by teď moh, bejt
společník toho bodnutýho koňáka,“ podíval se Karas ke kamnům, na
kterých ležela zlomená plácačka na mouchy. Mrkni na ten otoman, ono
to, člověče, vypadá, že ten venku to dostal do břicha už tady,“ ukázal
Karas k oknu a snažil se ho co nejrychleji otevřít, neboť v kuchyni se
nedalo pořádně nadechnout.
„Kotrbáčku, na tom dvoře stačí udělat pár fotek. Tady budeš mít
práce do půlnoci. Je tu všude krve jak do tlačenky. Doufám, že fotíš na
barvu,“ křikl Karas na technika a najednou zabloudil jeho pohled do
gumovky za otomanem.
„Že by? Vypadá to, že máme i kudlu, co byla v Řeháčkově břiše,
tak sebou hoďte,“ odvrátil se od okna a vzápětí strnul. Major Jirásek
stál u dveří před zrcadlem a se vší vážností si nasazoval na hlavu
lesknoucí se vojenskou přilbu.
„Takovouhle jsem měl jako malej kluk. Ale tohle je, koukám, skoro
funglovka. Nechceš si jí zkusit? Hele, tady jsou k tomu i brejle,“ sehnul
se policista znovu pod stůl, ale to už se Karas neudržel.
„Posadit tě na motorku, byl by z tebe Němčour do filmu.
Srandičkama se ale neuživíme.“
„Ty pořád myslíš na to nejhorší? Že by vražda? A tady?“
„O tý můžem uvažovat, až budeme mít ruku toho parchanta, co
bodla. Hergot, už z toho Putimce něco vypadlo?“ vyklonil se Karas z
okna, ale na dvoře kromě zaparkovaných služebních aut už nikdo
nebyl.
Krajský výjezd, o kterém šéf písecké kriminálky v duchu uvažoval,
nakonec nezavolal. Měl pro to docela pádný důvod. Studnička si s
mladým Putimcem zřejmě padl do oka a tak kriminalista z něho po
nějaké době dostal jméno Řeháčkova společníka a nejen to. Byl z toho
nesouvislého povídání docela slušně popsaný blok. Pro Studničku,
zrovna jako pro celou píseckou kriminálku, nebylo jméno Viktor
Mansfeld nijak neznámé. Město nad Otavou byl pro příbramského
kriminálníka osudovým městem. Písečtí policisté tady Řeháčkova
společníka už podvakráte zadrželi při vloupání, protože Viktor
Mansfeld měl slabost pro elektroniku všeho druhu. Naposled se tady na
Velkém náměstí zamiloval do výlohy plné mobilů, počítačů a faxů, za
kterou si odseděl bezmála čtyři roky. Jak se však z něho stal společník
Oldřicha Řeháčka, bylo záhadou. V každém případě jeho zadržení v
příbramském baru V jámě bylo jen otázkou času.

(8)
 Karas nechal v Lašůvkách na statku poručíka Macha s technikem
Kotrbáčkem, a se Studničkou se urychleně vrátil do Písku. V
zamřížované separaci, které se úředně říkalo čekárna, je netrpělivě
čekal Řeháčkův „společník“.
„To je dost, že jste tady! Chci svůj mobil a chci svýho advokáta.
Doktora Sirkáře!“ vyštěkl Mansfeld na přicházející kriminalisty a
kapitán Karas, jemuž vyzváněl telefon v kanceláři, nebral zadrženého
vůbec na vědomí. Nechal to na Studničkovi, který předvedeného právě
před čtyřmi lety poslal s eskortou do pankrácké věznice.
„Sirkář, Sirkář, není to ten opilec, co má hubu plnou jebáků a říkají
mu Mařenka?“ zamyslel se nahlas Studnička a do Mansfelda jako když
píchne.
„Dobrý. Moc dobrý. Tohle doktorovi řeknu. Víte, že je to bejvalej
pražskej prokurátor?“
„Viktorku, padnu před ním na prdel. Co myslíš, že ti řekne? Abys
nevypovídal. A to já budu dokonce radši. Máme na tebe broky! Putimec
promluvil. Prej si ho dokonce bil. Ty jeden!!!“
„Ten blbeček? Sirkář dostal z průseru jiný esa,“ pokračoval
Mansfeld a z ničeho nic se jeho hlava octla na mříži. Ozvala se tupá
rána a na čele zadrženého se objevil slabý proužek krve.
„Až mě doktor uvidí takhle zřízenýho, bude vám tady prdel štípat
drát. Všem,“ namířil si to Mansfeld ještě jednou do mříže, ale to už mu
Studnička nadal šanci. Stačil jediný chvat a Mansfeld byl připoután k
židli.
„Viktore, zklidni se. Za prvé si uvědom, že nejsi žádný eso, a nikdy
jsi ani nebyl. Dokonce to vypadá, že jím nikdy nebudeš, protože už jsi
pětkrát seděl. Toho advokáta ti s radostí zavolám. Jen by mě zajímalo,
když jdeš na zlodějnu, jestli si ho taky bereš s sebou?“
„Já a na zlodějnu? Ha ha. Už nekradu, pane Studnička. Teď jste v
jiným patře. Takže nevím, na co bych zrovna já potřeboval advokáta?“
„Třeba už kvůli tomu, abys nám vysvětlil, cos dělal a kdes byl
včera v noci. V galérce se tomu říká alibi. To jsi snad v base pochytil,
nebo ne?“
„Pochytil jsem tam i jiný věci. Do protokolu vám neřeknu ani
slovo. Nemusím, ne?“
„A když ti řeknu, že Řeháček to má za sebou, protože mu někdo po
půlnoci ponořil kudlu do břicha?“
„To je vaše starost. Teče mi krev,“ otřel si Mansfeld rukávem košile
odřené čelo a ukázal na krvavou šmouhu na košili.
(9)
 „Řeháčkovi jí vyteklo víc. Navíc mi něco říká, že tu kudlu držela
dokonce tvoje pazoura,“ neudržel se Studnička a začal se šacovat po
kapsách. Brzy to vzdal. Znechucen odcházel od Mansfelda ke dveřím
Karasovy kanceláře a cestou si musel ještě vyslechnout Mansfeldovy
výlevy vzteku.
„Takhle to pan kriminalista vymyslel! Vy mi chcete přišít nejen
nějakou posranou zlodějnu, ale dokonce i vraždu? Jděte do prdele!
Slyšíte? Jděte do prdele!“ křičel Mansfeld za mizejícím Studničkou,
který už ale na jeho poznámky nereagoval.
„Šéfe, jdu do tvých cigaret. Viktorek mě pěkně nadzved,. Vezmu si
jednu. A radši dvě.“
„Víš co, Studno? Kde bydlím, to víš. Přijeď a vem si klidně i tašky
ze střechy,“ zatřásl Karas poloprázdnou krabičkou cigaret a Studnička
velice neochotně do ní vrátil jednu polovysypanou startku.
„Mám na drátě Kotrbáčka. Na statek přijeli čtyři chlápci na
motorkách a nutně prej chtěli mluvit s Řeháčkem. Leda tak na nějaký
půlnoční seanci. Zřejmě nějaký vymahači dluhů. Mach s nima hovoří,“
zakryl Karas rukou sluchátko a sáhl si pro jednu cigaretu.
„Doufám, že tam prohlídli auto s tím přívěsem?“ napadlo náhle
Studničku a Karas se toho okamžitě chytil.
„Kotrbáčku, mrkněte se do džípu a taky do přívěsu! A domluvte s
Putimcem, ať ty koně zatím krmí. Ale pořádně!“ zdůraznil Karas a
ukázal na dveře. „Jdem na něj?“
„Můžem. Jinak si rozbil čelo o mříže. Neboj, na vykrvácení to není.
Navíc, on se rychle hojí.“
„Proboha, Studno, už ti někdo řek,, že si vůl?“
„Jako bych slyšel svýho bráchu. Zbytečně se ale rozčiluješ, o ty
mříže si to udělal sám. Já jsem ho jenom posadil na prdel, aby si tu
hubu nerozbil víc. Víš, co nám tu předved, minule!“
„Do prdele, to tu bude zejtra zase šmejdit inspekce.“
„Kdyby jen inspekce! Přijede i doktor Sirkář.“
„Sirkář? Minule mi slíbil, že příště mi přiveze sáčíček pralinek a
žlutou růži,“ vyděsil se Karas a namířil si to ke dveřím.
„Holt udělals na něj dojem,“ neodpustil si Studnička, a pohledy v té
chvíli vraždit, vyšetřovala se přímo na okresním policejním ředitelství
vražda. Naštěstí k ní nedošlo. Už proto ne, že oba kriminalisty čekal v
separaci Viktor Mansfeld.

( 10 )
 Kapitán Karas i Studnička od samého začátku Mansfeldova
zpovídání tušili, kam je chce jejich štamgast dostat a proto mu to dali
hned, jak se patří, najevo. „Víš, Viktore, poslouchá se to hezky. Snad
by se u toho i slušně brečelo, ale trochu, spíš dost, to kulhá.“
„Přesně tak, Viktore. Mělo-li být tohle loudění o slzu v oku, musíš
přidat. Nedojals nás,“ přidal se ke Karasovi Studnička a Mansfeld,
který se všemožně snažil vyhnout předešlé noci, přišel nakonec s
obehranou výmluvou. Z nedávného rozchodu s děvčetem se nemohl
vzpamatovat, takže celou noc projezdil v autě s cizím děvčetem.
Netřeba zdůraznit, že popis neznámé slečny by se hodil na nejméně sto
děvčat v okresním městě.
„Viktore, proboha, zkrať to! Máš nás za pitomce?“ nevydržel to
Karas. „Nemáš prostě alibi. No řekni, proč bys to Řeháčkovi nemoh,
udělat třeba právě ty?“
„Proč?“ nevydržel to Mansfeld a vyskočil ze židle. „Protože ten
pitomec si to udělal sám. Nehodit mu do cesty židli, tak jsem to odnes,
já. Mně můžete přišít akorát tak neposkytnutí pomoci. To jo. I z tý vám
uteču,“ opřel se Mansfeld oběma rukama o stůl a začal těžce dýchat.
„Pohádali jsme se, spíš porvali. Řeháček chtěl tu kudlu ponořit do mě,“
překvapil Mansfeld oba kriminalisty, když před Karasem zadrnčel
telefon.
„U toho utíkání z případu bych zřejmě neměl chybět. Už proto, že
jsem dlouho neviděl zázrak,“ sáhl Studnička automaticky po
Karasových cigaretách, ale pak si to rozmyslel. Telefon nepříjemně
vyzváněl a byl neodbytný. Bylo na Karasovi, aby jej zvedl.
„Karas. Ale neříkej, v přívěsu? Že by v něm nevozili koně? Teď mě
ale, Kotrbáčku, poslouchej. K tý krásný vymodelovaný trasolce v
přívěsu najděte ještě tu drahou motorku. Počkej, ty ďáble jeden, to
vypadá, že v kuchyni u dveří je k tý motorce přilba. Ale z tý otisky
neber, musel bys je vzít i Jiráskovi. To ti pak vysvětlím,“ hodil Karas
okem po Mansfeldovi, který si ještě nestačil sednout. „Ale víš co? Já na
Viktorovi vidím, že než by se zpovídal těm vlasatejm chlapcům v
koženejch kalhotách, a s řetězama kolem krku...“ zadíval se Karas
upřeně na Mansfelda, „vysvětlí nám to sám,“ usmál se šéf kriminálky
na vyslýchaného, který začal měnit barvu.

( 11 )
 Nutno říct, že kapitán Karas se ve svých předpokladech, alespoň
pokud šlo o sdílnost Viktora Mansfelda, slušně mýlil. Ten sice
naznačil, pokud šlo o zranění Řeháčka, á, ale pokud došlo na bé,
rozhodl se hrát mrtvého brouka. Oběma kriminalistům tohle mnohé
napovědělo. Protřelý Mansfeld věděl moc dobře o čem hovoří, když
Karasovi a Studničkovi naznačil, jak to s tou jeho dvěstěsedmičkou,
neposkytnutím pomoci, asi dopadne. Zvláště poté, co na noži, který se
podíval Řeháčkovi do břicha, byly nalezeny jen Řeháčkovy otisky.
Krádež motocyklu Harley-Davidson s miliónovou škodou, to už bylo
jiný kafe. Tady by čekalo Mansfelda až osm let. A to už by hrál Viktor
Mansfeld s jeho trestním rejstříkem o mnoho. Proto to mlčení, z něhož
nebylo oběma kriminalistům dobře po těle. Přitom oba tušili, že
motocykl hraje v Řeháčkově zranění podstatnou roli. Ne-li tu hlavní.
„No nic. Viktor si půjde zpátky do čekárny a my se dáme do práce,“
zvedl se Karas rázně od stolu a naznačil Studničkovi, aby Mansfelda
vrátil tam, kde si jej vyzvedli. V té chvíli ani jeden z nich netušil, že
kriminalistům po nějaké době opět pomohla jedna dáma, dobrá sudička
všech kriminalistů, paní Náhoda. Každopádně Karase zastavil v
odchodu z kanceláře telefon z operačního střediska.
„Karásku, vem, si to. Někdo chce něco ohlásit a bojí se říct jméno.
Já pak mám problémy, koho napsat, že to ohlásil. Mele něco o
ukradený motorce,“ dostalo se Karasovi na ucho a vzápětí slyšel ve
sluchátku udýchaný ženský hlas.
„No prosím, jen klidně mluvte. Jméno mi říkat nemusíte, jsme rádi,
že jste zavolali,“ pronesl Karas uklidňujícím hlasem do sluchátka a pak
jen naslouchal a naslouchal a usmíval se.
„Slečno, jste zlatá. I já chodil v mládí do stohu. Jenže to už je
málem padesát let. Na tu motorku jste nesahali? Jo, že to víte z
krimiseriálů. To vás chválím. Zřejmě je budu muset doporučit
některým mým kolegům. Moc děkujeme,“ ukončil Karas hovor a
potutelně se pousmál.
„No vidíš, Viktore, a motorka je na světě. Pechova Lhota, říká ti to
něco? Čí myslíš, že asi tak budou na ní otisky? Mám hádat?“ podíval se
Karas upřeně na Mansfelda, na kterém bylo vidět, že bojuje nejen se
vztekem.

( 12 )
 „Viktore, dobře mě poslouchej. Víš, jak to asi všechno bylo?
Nemusím mít úplnou pravdu, ale i tak mě nepřerušuj. Cestou z Milína,
kam jste jeli prodat koně, jste se stavěli v tý hospodě na večeři. Zajeli
jste s autem na dvůr a tam byla u záchodů ta nešťastná motorka. Byl to
možná momentální nápad, co já vím, ale když tam byla tak sama...
Zkrátka a dobře, natlačil jsi ji do přívěsu. Řeháček věděl prdlajs,
protože se v tý době cpal uzeným. Ten koňák sice byl moc špatnej
hospodář, ale co nebyl určitě, nebyl zloděj. A v Lašůvkách to prdlo.
Proto ta nešťastná rvačka. Na rozdíl od Řeháčka, tys viděl velký
prachy. Řeháček velkej malér. Ty možná později taky, ale to tě asi
dělám lepším, než jsi. Spíš ti najednou došli ti frajeři na silných
mašinách. Ti si totiž umí to svý, co jim patří, vzít zpátky. A proto došlo
na stoh,“ zapálil si Karas startku a začal popocházet po kanceláři.
Studnička vycítil, že přišlo finále.
„Ale to není, Viktore, všechno. Ještě něco. Stohy jsou dobrý ke
skluzavkám, někdy bohužel i k zapalování, což ale není ten pravý
důvod k jejich zakládání. Ale hlavně jsou k čemu? No přece k
souložení. To není trestný, navíc to má voňavou romantiku. Ale k
parkování ukradených motorek? Vyložená blbost. Tak co, Viktore,
kápneš božskou, co tomu říkáš?“ odhodil Karas na stůl krabičku cigaret
a na Mansfeldovi bylo vidět, že si bere oddechový čas na rozmyšlenou.
„Co tomu říkám?“ prolomil Mansfeld konečně mlčení a začal se
drbat ve vlasech. „Že tohle mi Havel už těžko amnestuje,“ natáhl se ke
Karasovým cigaretám na stole a šéf kriminálky kupodivu vůbec
neprotestoval...

( 13 )
 Odysseus se nevrací
Zora Beráková

Loudají se úzkými uličkami ostrovního městečka Spartohori,

nahlížejí do nízkých světnic, proměňovaných na domácké kavárničky a
bistra, odvážně konkurující restauracím, které překotně vyrůstají na
kousku pevniny nad mořem.
Elena je okouzlena malebností toho místa.
„Jako v Agios Dimitrios na Korfu, pamatuješ?“
„Tohle je pěknější,“ střízlivě poznamená Fred a pohledem zavadí o
nohavice sportovních kalhot. Zdá se, že už na prudkém slunci uschly. V
Nikianě se naloďovali poněkud výstředním způsobem, po kolena ve
vodě se museli dobrodit k žebříku spuštěnému z paluby výletní lodi.
Ještě že si přes pokročilý věk zachovali pohyblivost a dokázali nejen
bez úhony vyšplhat po žebříku, ale i přehodit nohy přes zábradlí
paluby.
Elen jako by mu četla v myšlenkách.
„Ale stálo to za to. Každému se hned tak nepoštěstí koupat se na
Onassisově pláži.“
Z přístavu se ozve zahoukání. Elena sebou polekaně škubne.
„Siréna, slyšíš?“
Fred bezstarostně mávne rukou. „V přístavu pořád něco houká.“
Podívá se na hodinky. „To není naše loď. Máme ještě čas.“
Elena se navyklým pohybem dotkne zápěstí, hned si však uvědomí,
že nechala hodinky v hotelu.
„Fůru času,“ ujišťuje Fred a pátravě se rozhlíží. „Tady je někde ten
klášter, co se o něm píše v průvodci.“
Vykročí na úzkou pěšinku ztrácející se mezi klečí. Elena váhá,
nechce se jí pouštět se na neznámém ostrově po cestách, které vedou
bůhvíkam.
Fred se ohlédne. „Už jsi unavená?“
Elena mlčky přisvědčí. Snad ho to přiměje k návratu.
„Tak počkej tady, já se kapánek porozhlídnu.“
Elena sedí na vyhřátém kameni, dívá se hned na slunce mířící na
západ k ostrovu Lefkada, hned zase na prázdné zápěstí. Fredův
„kapánek“ se nesnesitelně protahuje, narůstá do nestvůrných rozměrů, a
dole už znovu houkala siréna. Dokonce dvakrát.
( 14 )
 Konečně se objevil, v obličeji mrzutý výraz. „Ten klášter jsem
nenašel, bude asi dál. Škoda.“
ooo
V přístavu kotví několik lodí, ale žádná z nich není ta jejich. Jak se
vlastně jmenovala?
„Princezna Ionská,“ vzpomene si Elena.
Fred nedůvěřivě vraští čelo. Pro to komplikované naloďování si ani
nevšiml...
„Jmenovala se Princezna Ionská, vím to určitě,“ tvrdošíjně opakuje
Elena, zatímco Fred zaraženě civí na hodinky. Několikrát třepne rukou,
potom ji zvedne k uchu.
„Že by už baterka byla vybitá?“ Znovu zatřepe rukou, zacloumá
celou paží. „Stojí, potvory.“
V hospůdkách na pobřeží si lidé bezstarostně pochutnávají na
plněných rajčatech, grilovaných rybách a musace a zapíjejí je
holandským pivem. Od muže usrkávajícího napěněné neskafé s ledem
se dovědí, že za dvacet minut budou tři. Jejich loď odplula před půl
hodinou. Co teď?
„Kde je přístav, tam musí být i lodní řád,“ soudí Fred. „A hlavně
přístavní správa.“
Našli ji zastrčenou mezi prázdnými krabicemi a basami s pivními
lahvemi a dověděli se, že na Lefkadu jede ještě jedna loď, ale až za dvě
a půl hodiny. Oddychnou si. Hlavně že vůbec něco jede.
Rezignovaně sedí ve stínu skladištního přístřešku a zamyšleně mlčí.
Opodál, opřeni o bedny, kouří tři zarostlí chlapi v pruhovaných
námořnických tričkách. Rozkládají rukama, hlasitě vykřikují jednotlivá
slova, o něčem se živě dohadují. Jeden z nich po chvíli kolébaným
krokem mořských vlků zamíří k nim.
„Vy jste zmeškali loď na Lefkadu?“ Mluví lámanou angličtinou, ale
je mu docela dobře rozumět.
Fred s Elenou překotně přisvědčí. „Musíme teď čekat přes dvě
hodiny na další.“
Muž v námořnickém tričku odhalí v širokém úsměvu zažloutlé
zuby. „Jestli chcete, můžete s náma.“
Hustě tetovanou paží ukáže na plachetnici jako vystřiženou z
řeckých bájí, barevnou a veselou, s přívětivými kulatými okýnky v
lesklých bocích a velikým okem na červené plachtě lemované
klasickým meandrickým ornamentem. Výletní plavidlo, vyšňořené k
potěše cestujících, nese hrdý název Odysseus.
( 15 )
 „Vracíme se na Lefkadu, za pár minut vyplouváme,“ vemlouvá se
vousáč. „Dáte nám, kolik sami uznáte. My to pro prachy neděláme,
máme už po šichtě.“
Není o čem přemýšlet. Díky za tu šťastnou náhodu, ó bohové
olympští!
Námořníci jsou bodří, hned po vyplutí jim přátelsky nabídnou po
sklence.
„V jeskyni Papanikolis jste byli?“ zeptá se ten, který je v přístavu
oslovil.
„Jeli jsme kolem, ale naše loď byla moc vysoká, dovnitř se
nedostala.“
„O-ho-hó-ó-ó!“ Živě šermují rukama, plácají se do stehen.
„To je legendární podmořská jeskyně, za války se v ní schovávala
řecká ponorka před Němci a Italy. Kdo nebyl uvnitř, jako by na ostrově
Meganissi ani nebyl.“
Chvíli se dohadují, o něco se přou, v jejich řeči se ozývají
jednotlivá italská slova a potom ještě něco, snad turečtina.
„Víte co?“ bujaře zvolá vousáč, který kamarádům dělá tlumočníka.
„My tam s váma zajedem, do tý jeskyně.“
„Ale to se budeme vracet,“ nesměle namítne Elena.
Vousáč se dobrosrdečně rozchechtá. „Nebojte se, nebude vás to nic
stát. Řek jsem vám přece, že máme po šichtě.“
Váhavě svolí. Času je dost, pohodlně se vrátí do hotelu před večeří.
Námořníci je štědře hostí řeckou Metaxou. Elena s Fredem
odmítají, nejsou zvyklí pít, ale když námořníci jinak nedají, pokaždé si
trochu ucucnou, aby je neurazili, a zbývající obsah sklenky nenápadně
vylijí přes palubu.
Vplouvají do legendární jeskyně. Je plna slunce, čím hlouběji však
pronikají, tím více se stmívá. Jeden z námořníků sestoupil do podpalubí
a vzápětí se pod přístřeškem na palubě rozsvítila světla.
Motory tiše předou, vlny tlumeně šplouchají, Odysseus se skasanou
plachtou vplouvá stále hlouběji do tmavé sluje. Fred a Elena sedí na
palubě a usilovně zápasí s dřímotou. Pojednou si uvědomí, že motor
umlkl, loď se lehce pohupuje na místě, vlny tlumeně šplouchají o její
boky, a to všechno dohromady je uspává. Neměli nic pít, ani líznout si
neměli...
„Kam všichni zmizeli?“ s krajním vypětím vůle se vzchopí Elena.

( 16 )
 Fred sebou polekaně škubne, vytržen ze zadřímání. My jsme usnuli,
uvědomí si s hrůzou. A teď trčíme hluboko v jeskyni sami... Docela
sami...
Elena prudce vyskočí. „Haló!“ vykřikne, a když se nikdo neozve,
dupne podpatkem do prken paluby. „Haló!“
Fred se k ní připojí. Dokud křičí, dokud ze všech sil dupou do prken
paluby, mají pocit, že se aspoň něco děje. Jakmile však přestanou,
zmocní se jich úzkost. Odysseus záhadně mlčí, už se nepohupuje, ani
vlny už nešplouchají o jeho boky.
„Kde všichni ti chlapi jsou?“ zařve Fred.
„V podpalubí, kde jinde,“ sarkasticky poznamená Elena. „Nejspíš
tam chlastají.“
„Musíme za nima, než budou namol.“
Správné slovo ve správnou chvíli. Jestli se zpijou do bezvědomí,
kdo povede Odyssea? Jak se dostanou z té zpropadené sluje?
Sestupují do podpalubí. Už litují, že se nechali zlákat, raději měli
počkat na normální linku. Chvíli jim trvá, než se v šeru rozkoukají, po
chvíli však začnou rozeznávat jednotlivé předměty, lodní lana,
záchranné pásy, plovací vesty, krabice a bedny... Přestali tápat a jdou
už najisto. I v podpalubí matně svítí několik žárovek, které je zavedou k
zavřeným dveřím. Chlapi budou nejspíše za nimi. Podle všeho spí.
Nezbývá, než je zburcovat, nemohou přece čekat, až se vychrápou z
opice.
Zaklepali, jednou, dvakrát, potřetí, a když se nikdo neozval, stiskli
kliku. Není zamčeno. Dveře se skřípotem povolí a kalné světlo u stropu
zalije něco jako ložnici se čtyřmi palandami. Tři z nich jsou prázdné, na
čtvrté...
„Frede!“ zděšeně vykřikne Elena. „Proboha, vidíš to taky?“
Zbytečná otázka. Nikdo nemůže nevidět mladou plavovlasou ženu,
spíš ještě dívku v obnošených džínách a pestrém tričku, která leží na
spodní pryčně. Leží, jako by spala, na první pohled však je patrné, že
usnula navždycky.
„Ne!“ zasténá Elena, přestože to nikdo z nich nevyslovil nahlas.
Fred přistoupí k ležící ženě, dotkne se napřed jejího zápěstí, potom
tepny na šíji. „Je mrtvá.“
V několika okamžicích hrůzy oba pochopí, že jsou v této temné
sluji v pestré výletní plachetnici pohřbeni zaživa. Dokud nevpluje jiná
loď, nikdo je neobjeví.
„Dovedl bys s tím vyplout?“ hlesne Elena.
( 17 )
 „Ani bych se neodvážil.“
To je samozřejmé. Učit se řídit loď v podobných podmínkách by
byla hotová sebevražda.
„Musíme se odsud dostat.“
„Ale jak?“ Ve Fredově otázce se odráží beznadějnost jejich situace.
„Ti chlapi přece museli někudy vylézt...“ Elena cítí, jak se jí v hlavě
začíná pozvolna vyjasňovat.
Už jsou si jisti, že námořníci loď opustili. Uprchli od mrtvé dívky,
kterou podle všeho sami zavraždili. Proto jim tak ochotně nabídli
plavbu na Odysseovi, potřebovali za sebe nastrčit jiné pachatele.
„Jak to, že jsme nic nezpozorovali?“ nemůže pochopit Elena.
„Kdyby plavali, v člunu nebo bez něho, tak jsme je museli vidět, anebo
něco zaslechnout.“
„Jestli jsme neusnuli...“
„Tak hluboce jsme zase nespali,“ namítne Elena. „Museli přece
plavat kolem nás, když se chtěli dostat ven.“
„Nemuseli... Na tomhle ostrově je celá řada jeskyní, třeba jsou
navzájem propojeny,“ míní Fred. „Mohli mít někde nablízku
připravený člun, a na něm se sousední jeskyní dostat ven.“ Jeho výklad
nepostrádá logiku. Je to vlastně jediné možné vysvětlení.
„Co budeme dělat?“
Fred už stačil promyslet plán úniku. „Sešplháme z paluby po laně a
budem postupovat podél stěny jeskyně tak dlouho, až se dostaneme na
její konec.“
„V šatech?“
Fred ukázal rukou ke schodům do podpalubí.
„Tady jsou nejen lana, ale i záchranné pásy a vesty. Převlékneme se
do plavek, šaty a boty složíme do tašky, tu zabalíme...“ Špičkou boty se
dotkl jedné z plovacích vest. „A to všechno naložíme na záchranné
pásy.“
Plavky jsou ještě vlhké po koupání na pláži Onassisova ostrova
Scorpios a v chladné jeskyni studí dvojnásob. Při balení svršků se však
zahřáli, než se jim podařilo sestrojit ze záchranných pásů a vest malý
pontonový člun, který si Fred připoutal k pasu.
Po laně uvázaném k ozdobné hlavici na zádi plachetnice se spustili
do vody a vydali se podél skalní stěny. Je vlhká a kluzká, chvílemi se
jim o nohy otře něco měkkého a slizkého, snad medúza nebo sépie, ale
žádné projevy hnusu či odporu si nemohou dovolit, dokud se
nedostanou z jeskyně ven.
( 18 )
 A potom?
Snad není ještě tak pozdě, snad kolem popluje ta loď na Lefkadu,
zadoufala v duchu Elena, vzápětí si však uvědomila, že loď popluje z
přístavu Spartohori směrem k severu, nemá proč se vracet na jih
ostrova k jeskyni Papanikolis.
Neúnavně postupují kupředu, nevšímají si medúz a sépií, tyhle
mořské potvory jsou přece docela neškodné. Vědí, že nemohou
zabloudit, a to v nich probouzí optimismus.
Konečně se začíná jasnit, a zanedlouho se na temné hladině zatřpytí
první sluneční paprsky. Pohlédli jeden na druhého, a poprvé za celou
dobu cesty podél kluzké skalní stěny, kdy si vyměňovali pouze
jednotlivá slova nebo stručné poznámky, ze sebe vypraví souvislou
větu.
„Tak jsme venku...“
„Ve zdraví jsme to zvládli... bohudík.“
Vysoká modrá obloha, zářící řecké slunce, azurové moře, to
všechno, už tolikrát viděné jim náhle připadá jako něco dosud
nevídaného. Zázrak...
Vyškrábali se na strmý kamenitý břeh, porostlý zažloutlými
metlicemi trávy, a chvíli odpočívali, vychutnávajíce pocit vítězství.
Ano, proč to nepřiznat, zvítězili jsme přece nad úklady zločinecké
bandy a nakonec i sami nad sebou, nad svým zoufalstvím, nad
malomyslností.
Jsme zachráněni!
Rychle se začali oblékat. Slunce už značně postoupilo k západu, a
oni ještě musí oznámit nález mrtvé ženy v podpalubí Odyssea. Teprve
teď si uvědomili, že trčí docela sami na jihu ostrova, osídleného pouze
na jeho severní části. Jakou vzdálenost budou muset urazit, než se
dostanou do obydlených míst?
V dálce na hladině se objevil motorový člun. Fred i Elena popadli
každý kus prádla a mávají, mávají...
„Haló!“ křičí ze všech sil. „SOS!... Help!... SOS!“
Jejich volání unáší večerní příboj. Člun netečně pluje dál, lidé v
něm je patrně nezpozorovali, nebo nepřikládají jejich počínání žádný
význam. Z dalšího člunu, který přijíždí k ostrovu v protisměru, jim
dokonce mávají na pozdrav, nepochopili, že je volají trosečníci.
„To by chtělo zapálit oheň,“ zachmuřeně poznamená Fred.
Ale čím? Oba jsou nekuřáci.

( 19 )
 „Jedině křesat... jako Robinson,“ zabručí Fred a jak tesklivě
pohlédne k ostrovu Lefkada, kde je čeká chutná večeře a měkké lůžko,
skla jeho brýlí se zatřpytí v zapadajícím slunci.
Elena po nich vztáhne ruku.
„Přes tvoje brejle!“ zajásá. „Ne jako chudák Robinson. Ten musel
křesat, protože nenosil brejle.“
Nasbírali suchou trávu a na troud vyprahlé klestí, kterého se všude
válí dost a dost a utvořili malou hromádku. Fred namířil skla brýlí proti
slunečním paprskům. Netrvalo to ani tak dlouho. Až sebou škubli, když
se z chomáče suché trávy začalo kouřit a brzy na to z něho vyšlehl malý
plamínek. Opatrně ho rozdmýchávali, a plamínek se na sluncem
vysušeném břehu rozhořel v nenasytný plamen, jemuž sotva stačili
shledávat stále novou a novou potravu.
Elena se rozkašlala. „Strašně to čoudí.“
„To je právě dobře,“ pochvaloval si Fred, „aspoň to bude vidět
široko daleko.“
Jen to dořekl, objevil se na mořské hladině motorový člun, který se
za ustavičného houkání rychle přibližoval. Prudce přirazil ke břehu, z
něho vyskákali jeden po druhém čtyři uniformovaní muži a s hasicím
přístrojem se vrhli na oheň. Jejich slovům Fred s Elenou nerozuměli,
ani v nejmenším však nepochybovali, že jde o nadávky. Jeden z mužů
vytáhl pokutový blok a důrazně žádal pasport. Naštěstí všichni mluvili
anglicky, takže se situace zakrátko vysvětlila.
Bez zbytečných řečí je naložili do člunu i se záchrannými pásy a
vestami a rozjeli se s nimi zpátky do jeskyně Papanikolis. Nežádali na
nich, aby se s nimi vrátili do Odyssea. Tři z nich tam vyšplhali po laně,
které Fred s Elenou spustili ze zádi, čtvrtý zůstal s nimi v motorovém
člunu.
Za půl hodiny byli ti tři zpátky, chvíli se s čekajícím kolegou
domlouvali řecky, potom vypluli na sever.
„Na policii,“ vysvětlili. „Je to nezbytná formalita.“
Několik dotazů, skutečně naprosto formálních, několik telefonátů a
konečně několik podpisů pod listiny, které jim ochotně přeložili do
angličtiny. Cestovní pasy měli naštěstí u sebe, suché a nepoškozené,
díky improvizovanému pontonovému člunu ze záchranných pásů a
plovacích vest. Policisté jim s uznáním poplácávají po ramenou,
hlídkový člun je dokonce zavezl až na molo před jejich hotelem.
Fredovi nejde do hlavy, že z té ožehavé záležitosti vyvázli jen tak.
„Čekal jsem, že si nás tam nechají,“
( 20 )
 „Však oni si nás najdou, když budou potřebovat,“ namítne Elena
střízlivě, aniž tuší, že na její slova do dvou dnů dojde.
Nenápadný civilista je vyhledal na pláži před hotelem a když ho
zavedli do pokoje, rozložil před nimi řadu fotografií. „Poznáváte
některého z nich?“
Poznali je všechny tři.
„Souhlasí,“ přisvědčil civilista. „Řek, Ital a Turek, známí drogoví
mafiáni. Pátráme po nich už dlouho. Poslední dobou užívají
zdlouhavou, zato málo známou trasu po řeckých ostrovech.“
„Už jste dopadli?“
„Ještě ne, ale teď už nám neutečou.“
„Ta žena v podpalubí,“ ozve se Fred. „Nemohli jsme jí pomoct,
byla už mrtvá...“
„Oni to tak dělají,“ přeruší ho civilista. „Získávají mladé turisty,
hlavně studenty. Ta holka pašovala v žaludku několik sáčků heroinu, a
jeden z těch sáčků se protrhl. Zemřela na předávkování.“

( 21 )
 In flagranti
Milena Brůhová

„Být či nebýt - toť otázka!“

Zvučný baryton Jana Blahy, podbarvován šuměním sprchy, se
rozléhal celým domem. Tak jako pokaždé, uvědomila si zoufale jeho
žena. Za chvíli ten směšný ochotník začne promenovat po bytě, což by
ovšem zdaleka nebylo to nejhorší. Nejhorší přijde potom, až se na něj
budu muset podívat. Trenýrky ke kolenům, na fortelném zadku se
vždycky tak odporně špulí - kdo má ten pohled vydržet?
Šumění sprchy ustalo, skončil i Hamletův monolog. Umínila si, že
tentokrát ten odpor přemůže bez jediné poznámky. Tentokrát ano!
Jan Blaha vyšel z koupelny a v předsíni změnil repertoár. To
gaskonští kadeti jsou, hlaholil procítěně s perfektním akcentem a mířil
do kuchyně. Pak klaply dveře ledničky, mokrá chodidla na podlaze
zamlaskala. Anna Blahová cítila, že její předsevzetí se hroutí.
„De Castel, jejich kapitán!“
„Nech toho, prosím tě,“ zaječela tak silně, že se mimino ve
vedlejším pokoji rozplakalo.
Vešel do obýváku, trenýrky ke kolenům, sedl si naproti ní do
křesla. Za chviličku říhne, hekne a odkráčí do ložnice, říkala si, tam se
navlíkne do uniformy, nu a pak konečně zmizí, tentokrát naštěstí na
celou noc.
Říhl, hekl, ale seděl dál, zpytavě se díval na svou ženu, a ona s
napětím čekala, co přijde. Nedovedla si představit, co by udělala, kdyby
se dozvěděla, že mu noční služba z nějakého důvodu odpadla. Pak by
zůstal celý večer doma a buď by začal žárlivě vyzvídat, koho potkala,
nebo by odložil trenýrky a hrůza domyslet!
„Andul,“ řekl do jejích úvah vážně, „nerad tě tu nechávám dneska
samotnou. Jindy bych si vyměnil službu, ale teď to nejde. Ty dva ještě
nechytili, sloužíme komplet všichni. Až odejdu, nezapomeň zavřít
okna. Třeba se potulují někde tady v lese. V noci budou možná shánět
jídlo, a náš barák jim padne do oka první, protože je tomu lesu nejblíž.
„Trapně se opakuješ,“ připomněla mu Anna otráveně.
„A nechoď od malýho!“
„Kam bych tak asi chodila, nevíš?“ vyjela na něj zlostně.

( 22 )
 Neodpověděl a odešel do ložnice. Konečně, oddechla si. Oblékal se
dlouho a pečlivě jako vždycky.
„Pojď si za mnou zamknout,“ zavolal za chvíli z předsíně. „A dej si
zevnitř řetízek, jeden z těch trestanců má pistoli.“
„Já vím. A taky vím, že se zbytečně vzrušuješ. Zrovna sem by
přišli! Do baráku, kde bydlí policajt!“
„Nejsou přece zdejší,“ hravě přebil její argument, „nevědí, kdo tu
bydlí. Poslechni mne a nikomu neotvírej.“
Na chviličku zaváhala a pak řekla: „Přijdou holky z práce, chtějí se
podívat na malýho.“
„Jen aby to byly holky,“ neodpustil si v otevřených dveřích
pochybovačnou poznámku. „Pokud vím, na dámskou jízdu sis nikdy
nepotrpěla. Vždycky aspoň jeden z party musel mít kalhoty. Ale Andul,
nezapomeň, že co šlo dělat v garsonce v paneláku, to nejde tady.“
Trošku v ní hrklo, ale vzpamatovala se brzy.
„Já se tu přece s nikým nescházím, Jendo. Co tě to zase chytlo?“
řekla a vzpomněla si na tchyni. Ví něco? - ptala se sama sebe zdaleka
ne poprvé a myslela na všechna příkoří, kterých se jí od té ženské za
posledních pár měsíců dostalo. Ne, já jsem opravdu nebyla vítaná
nevěsta. Byla jsem nevěsta s nevalnou pověstí a navíc s břichem.
Jan Blaha se podíval na hodinky, popřál ženě dobrou noc a seběhl
se čtyř schodů do předzahrádky.
Přesně v tom okamžiku se za rohem zídky přehoupla přes nízký
plot, nikým nepozorována, štíhlá postava, v přikrčení prokličkovala
mezi keři rybízu, vzepřela se na okenním parapetu a lehce seskočila
dovnitř do místnosti div ne přímo do kolébky s miminem.
Když provlékla Anna Blahová bezpečnostní řetízek chromovanou
drážkou, neměla tušení, že už je v domě první host.
Prostírala a nedočkavě sledovala hodinky, z rádia tiše zaznívala
limonádová hudba. Už jen dvacet minut a zazvoní, těšila se. Celou noc
budeme v tomhle domě spolu, nikdo nás nebude rušit. Dítě spí, spí
většinou až do rána, tchán s tchyní, ti dva nesnesitelní sobci a trapiči,
odjeli na zájezd s ochotníky, muž je ve službě...
Z vedlejší místnosti se ozval pláč. Odložila na konferenční stolek
poslední sklenku, opatrně otevřela dveře a pospíšila ke kolébce.
Zahoupala, podala šidítko, a synek okamžitě zmlkl. Pak si všimla
otevřeného okna a vzpomněla si na mužovy příkazy. I když je většinou
neplnila, tentokrát poslechla. Ostatně i místní rozhlas nabádal obyvatele
obce k opatrnosti, a les je skutečně na dosah.
( 23 )
 Kratičké cinknutí zvonku přerušilo všechny chmurné myšlenky...
ooo
Kytice čajových růží dělala Anně kupodivu víc starostí než
potěšení. Kam s nimi, až David k ránu odejde? Znovu se vymlouvat na
dámskou jízdu by mohlo být riskantní. Jenda je tak chorobně žárlivý a
tchyně tak zlá, že by se jeden i druhý, ale spíš oba, dokázali na tu kytici
mých kolegyň klidně zeptat, aniž by se cítili trapně.
„Nač myslíš, Anny?“ zeptal se tiše David a pohladil ji po ruce.
„Nějak se necítím bezpečná, nevím proč,“ odpověděla po pravdě.
„Vždyť jsme tu sami, ne?“
„Jistě, ale přesto - mám takový divný pocit.“
Kdykoli se svému muži přiznala k jakémukoliv pocitu, vždycky to
špatně dopadlo. Co s pocity? - káral ji. K čemu jsou dobré?
David ovšem rozumí, tiskne mi ruku víc a víc, přisedá si ke mně na
gauč a já ho odstrkuji, i když na nic jiného už tři dny a tři noci
nečekám.
„Anny - buď na mne hodná, prosím!“
Z vedlejšího pokoje se znovu ozvalo dítě. Proč je právě dnes tak
neklidné - ptala se sama sebe.
„Promiň.“
Odsedl si a sáhl po sklence s vínem. Vypil ji rázem, chvíli se
rozmýšlel a pak šel za Annou. Uviděl její štíhlou siluetu u kolébky,
skláněla se nad ní, půvabná, žádoucí.
„Nelekej se,“ zašeptal a stiskl jí rameno.
Ve tmě bylo najednou všechno snazší. Mnohem snazší. Jedna se
staromódních manželských postelí lehce skřípla a nabídla pohodlné
spočinutí. Přivřenými dveřmi vnikal do místnosti tenounký proužek
světla, vzdáleně zaznívala hudba. A dítě už zase spalo.
ooo
Klidně leželi na široké posteli a drželi se za ruce. A náhle v tom
hlubokém tichu jako by Anna slyšela odkudsi od okna tichý vzdech.
„Davide,“ vyhrkla poděšeně.
„Ano?“ zareagoval trochu ospale.
„Někdo tu je.“
Kratičce se zasmál a objal ji. „Já tě ochráním, neboj se.“
„Slyšela jsem někoho dýchat. Poslouchej chvíli.“
V ložnici bylo ticho, hluboké ticho.
„Něco se ti zdálo, miláčku.“

( 24 )
 Sáhla po vypínači na nočním stolku, rozsvítila, podívala se na
tmavozelený závěs mezi okny a skříní - a srdce se jí bláznivě
rozbouchalo. Z toho závěsu - z toho závěsu trčela chlupatá mužská
ruka! Levá ruka s tetovanou kotvou na předloktí. Je to on, třikrát denně
na tento detail přece upozorňuje místní rozhlas!
Anna Bláhová vyděšeně zaječela a s hrůzou sledovala, jak se závěs
vlní a jak z něj vystupuje cizí muž. Zarostlý, hubený, ošklivý.
„Co tu děláte?“ zapištěl David a zvedl se v loktech.
„Bohužel ne to co ty,“ zasmál se chraplavě muž, „ale to vlastně
pořád ještě můžu, že jo? Madam je povolná, bylo by škoda nevyužít
příležitosti. No, uvidíme.“
Ani Davida ani Annu nenapadlo cokoliv udělat. Na podlaze
odkopnutá peřina, mohli se aspoň přikrýt, ale oni pořád leželi nahatí
před zvídavým pohledem neznámého muže, strachem a hrůzou
neschopni pohybu ani myšlenky - a Anna zděšeně čekala, kdy se objeví
ten druhý. Ten s mořskou pannou na hrudi.
Najednou udělal tetovaný muž něco nečekaného. Odvrátil se a
drsným hlasem řekl: „Koukej se oblíct, děvko zatracená. A dej mi
najíst.“
Snědl všechno, co před něj postavila na stůl, dopil víno, vykouřil
cigaretu. Pak nařídil připravit další jídlo do balíčku a nakonec chtěl
pánské oblečení. Bez nejmenšího pokusu o odmluvu pobíhala po
pokoji, sháněla dohromady, co jí přikázal, a cítila přitom, že je konečně
pomaloučku polehoučku schopná aspoň jednoduché úvahy.
Ze všeho nejdřív ji kupodivu napadlo, že David je strašpytel.
Mnohem větší strašpytel, než by čekala. Seděl na krajíčku gauče, neřekl
jediné slovo, jediným pohledem se s ní nepokusil domluvit. Díval se do
podlahy, bledý jako stěna, a kdykoliv muž naproti němu jen cinkl
nožem o talíř, vyděšeně sebou trhl.
Sotva skončila ta podivná večeře pro jednoho, ozvalo se znovu dítě.
A v tu chvíli Anna poprvé zachytla Davidúv pohled. Úpěnlivý,
prosebný. Nenechávej mě tu s ním samotného, říkaly jeho oči.
Ano, uvědomila si, vskutku mi nabízí řešení. Okno je nízko nad
terénem, stačilo by vzít chlapečka z kolébky a...
„Opovažujte se utíkat,“ řekl do jejich úvah výhružně muž, „špatně
byste dopadla. Vy i dítě. Pod okny čeká kámoš.“
Kývla a šla k dítěti. Když míjela závěs, pocit strachu vzrostl.
ooo

( 25 )
 Noc se táhla k nepřečkání, nepozvaný návštěvník seděl rozvalený v
křesle a kouřil, a Anna neměla potuchy, nač ten vetřelec vlastně ještě
čeká. Pravděpodobně má se svým komplicem smluvený přesný plán,
utíkají přece dva. Dva úkladní vrazi.
V tichu pokoje se náhle rozdrnčel telefon a vyděsil všechny tři.
Anna Blahová vstala a nerozhodně se podívala na muže v křesle.
„Vemte to,“ dovolil blahosklonně, „ale dávejte pozor na jazyk.
Nikdo nesmí poznat, že tu jsem.“
Sáhla po sluchátku.
„Anny, poslechni ho,“ zakňoural David, a ona přímo fyzicky cítila,
jak jí ten tón jeho hlasu proniká do paměti.
Ulevilo se jí, když v telefonu poznala hlas svého muže.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se.
Neodpovídala, dívala se na Davida. Mění se mi před očima,
uvědomovala si.
„Jsi tam, Andul?“
„Jsem.“
Jak jen mu dát nenápadně najevo, že jsem v nebezpečí? Co říct?
„Asi jsem tě vzbudil, viď?“
„No právě.“
Nejlépe snad takto stroze odpovídat. Třeba pozná, že něco tajím, a
přijde domů.
„Poslyš, ozvalo se ve sluchátko poněkud přísněji,“ doufám, že jsem
tě nevyrušil. Víš, jak to myslím, viď?“
Samozřejmě, ty mé jednoslovné odpovědi si vysvětlil po svém, ale
ať! Ať si myslí cokoliv, jenom kdyby přišel!
„Kdy se vrátíš domů, Jeníku?“
V tu chvíli položila chlupatá mužská ruka na konferenční stolek
pistoli. Beze slova. Vždyť takto nebylo slov potřeba.
„Andul,“ hlas Jana Blahy prozrazoval starost, možná i strach, „stalo
se něco?“
Muž s kotvou jako by tušil, že rozhovor pro něj začíná být
nebezpečný, vstal, sevřel pistoli a zamířil.
„Co by se mělo stát, prosím tě,“ vyhrkla. „Jen se ptám.“
David bez dechu sledoval mužovo počínání a horečně přemýšlel, co
udělat. Jak jen se osvobodit? Jakým způsobem bezpečně opustit tuto
místnost, kde může za pár minut dojít i k nejhoršímu? A proč ta káča
nepoloží sluchátko? Z jejích slov musil přece každý poznat, že je něco
v nepořádku, a poznal to určitě i její muž!
( 26 )
 Naštěstí ke mně stojí ten šílenec zády, ani koutkem oka mne
nemůže zahlédnout. Mám příležitost. Teď, právě teď. Ten druhý prý
čeká pod oknem ložnice, uteču tedy kuchyní přes sousední pozemek.
Potichounku se sesunul z gauče a po špičkách se kradl k otevřeným
dveřím do předsíně. Ještě dva kroky, ještě krok, kovová klika konečně
chladí zpocenou dlaň. Bože můj, pomoz mi, ať to dokážu.
Prozradily ho Anniny vyděšené oči, jimiž ho sledovala. Muž, mířící
na ni pistolí, si těch očí všiml a letmo se pootočil.
„Zpátky!“ sykl. „Ty jsi mi panečku ochránce. Sám vypadnout, a
ženskou bys v tom nechal samotnou. Takový mám nejradši.“
Anna položila telefon a uvědomila si najednou zvláštní pocit
uklidnění. Ten nebezpečný člověk jí totiž promluvil z duše.
„Prosím vás,“ ozvalo se znovu tak ukňouraně u dveří, „pusťte mě.
Budu mlčet, čestné slovo.“
„Davide, vzpamatuj se!“
„Jenže já mám rodinu, Andulo, to přece víš. Já za tebou jít nechtěl,
to tys mne přemluvila!“
„Jsi zbabělec a sprostý lhář!“ rozkřikla se na něj.
Tetovaný muž si sedl zpátky do křesla a se zlomyslným úsměvem
odložil pistoli, jako by čekal, co bude dál. Dialog ovšem nepokračoval.
Teprve za chvíli se k němu Anna Blahová otočila a zeptala se: „Co
když můj muž přijde domů? Mohl by poznat, že mu něco tajím.“
„Však jste se taky snažila, aby to poznal.“
„Ale on je ozbrojený!“ vykřikl David. „Kvůli vám a vašemu
kamarádovi mají všichni policajti pohotovost!“
Muže jeho sdělení vůbec nevyvedlo z míry. „On má pohotovost,“
usmál se drze a s převahou, „a já mám zase jeho syna. Co myslíš, že
bude víc platit?“
Anna Blahová zbledla. „To ne,“ zašeptala. „To přece nemůžete!“
„Ale můžu,“ prohlásil s jistotou. „Rukojmí totiž nutně potřebuju. A
když bude rukojmí malý dítě, ujišťuju vás, dámo, že každý policajt
udělá, co budu chtít, i kdyby šel na mě třeba s bombou.“
Anna si s hrůzou představila situaci, které se možná opravdu dočká.
Plná obec bezmocných mužů v uniformách, další poschováváni v okolí,
a tenhle člověk se tím bude bavit, v náručí malé dítě - moje dítě - co s
ním proboha udělá?
„Prosím vás, pusťte mě,“ zašeptal do jejích děsivých představ
David, a jí se nad těmito slovy zmocnil spravedlivý hněv.
„Už tě nechci do smrti vidět, Davide,“ řekla vzrušeně.
( 27 )
 „Dobrá,“ rozhodl tetovaný, který se vzniklou situací nezakrytě
bavil, „pustím tě. Ale nejdřív se musíš svléknout do trenýrek.“
„Já nosím slipy,“ znovu tak nepříjemně zaskučel David.
„Tak do slipů, to je jedno.“
„Anna odvrátila oči, ale vzápětí si uvědomila, že ten zbabělec a
zrádce žádné ohledy nezaslouží, a upřeně se na něj znovu zadívala. To
už stál uprostřed pokoje jako pokořený ubožák, na hony vzdálen onomu
suverénnímu vládci kanceláří a lvu salónů.
„Teď si stoupni tamhle do kouta a otoč se. Já si zatím s tou tvou
Andulkou trošku zašpásuju.“
Skutečně poslechl, zhrozila se. Úplně mě odepsal!
„Opovažte se mne dotknout!“
„Ale ale. Copak jsem prašivej?“
Nespouštěla z něho oči a čekala, až se pohne. Nevěděla, co potom
udělá ona, ale si jistá, že se bude ze všech sil bránit.
Muž kouřil a díval se na ni kupodivu jakoby najednou bez zájmu.
Jako by ji přestal vnímat.
„Nač vlastně čekáte?“ zeptala se tiše, „co ještě chcete? Najedl jste
se, dostal jste všechno, oč jste si řekl...“
„Všechno ne.“
„Za hodinu začne svítat, máte nejvyšší čas vypadnout.“
„Ještě to stihnem,“ zašklebil se na ni a znovu sáhl po pistoli.
Uvědomila si, jak naivní byla před chvílí. Bránit se ozbrojenému
holýma rukama? Bránit se vrahovi? Sama samotinká?
Mířil na ni pistolí, v obličeji najednou úplně jiný výraz, kterému
nerozuměla. Opravdu to udělá? Opravdu mě znásilní? Nebo snad
dopadnu ještě hůř?
Náhle zachytila důvěrně známý zvuk. Otevírala se branka
předzahrádky! Aniž přemýšlela, co udělá, aniž uvažovala o možných
důsledcích své zbrklosti, vyrazila ke dveřím.
„Jendo! Jendo!“ a letěla předsíní, pak třesoucíma se rukama
uvolnila bezpečnostní řetízek a otevřela dokořán dveře.
„Jendo,“ vydechla ulehčeně - ale místo na manžela hleděla do tváře
své tchyně. A ta přísně se dívající žena ji odstrčila a šla beze slova do
pokoje. Kde se tu vzala? Měla být přece na zájezdu sto kilometrů
daleko! Měla sedět někde mezi ochotníky a tleskat trapnému
představení!
„Nechoďte tam!“
„Proč ne?“ podivila se tchyně a důstojně vplula do místnosti.
( 28 )
 Scéna jako ve filmu. Uprostřed pokoje tetovaný muž a vedle něho
vypracovaný atlet v tyrkysově zelených slipech. Na konferenčním
stolku pistole, ležela tam přímo mírumilovně.
„Tak co?“ zeptala se ona přísná žena a podívala se na tetovaného.
„In flagranti?“
„Nech toho, teto,“ řekl tázaný po chvíli ticha zdráhavě, téměř
zahanbeně. Možná i trochu nervózně.
Anna začala konečně chápat. Nevěděla, má-li si oddechnout nebo
plakat - nebo zuřit.
„Nevěděla jsem, máti, že máte v rodině ještě dalšího ochotníka.“
Tetovaný muž sklopil hlavu.
Tchyně se konečně nabažila pohledu na nezdárnou snachu a
zaměřila pozornost na vystrašeného, pořád ještě polonahého
dobyvatele.
„Koukejte vypadnout z mého domu,“ nařídila. „Tohle mi stačilo.“
Za chvíli řekne totéž i mně, uvědomila si Anna. Konečně se mne
zbaví. A Jenda - Jenda asi poslechne jako pokaždé. Ostatně - napadlo ji
- třeba o tom chystaném divadle i věděl...
„In flagranti? „ ozvalo se v pokoji podruhé, tentokrát už velmi
netrpělivě.
„Ale ne,“ odpověděl tetovaný. „Svlík se, protože jsem si z něj
udělal srandu, no a on poslech. Svou snachu nech, vždyť si nedali ani
pusu. Bavili se o počítačích.“
Pak si plivl na předloktí a kapesníkem začal stírat svou pochybnou
ozdobu. Šlo to těžko, ale šlo to.
Anna pomaličku zamířila do ložnice, kde se opět rozplakalo dítě. A
za chvilku plakali oba.

( 29 )
 Ohnivé lásky muže
s vnitřním hlasem
Roman Cílek

Sobota jako vymalovaná.

Akorát že na můj vkus trochu příliš dotmava.
Již od noci protivně poprchávalo a pohled na oblohu neskýtal
naději, že by tomu v nejbližších sto hodinách mělo vyhlížet jinak. „Z
tohohle budu mít rozvod, manželka má narozeniny a už potřetí budu na
té celorodinné parádě chybět. Takovou šňůru mimořádných okolností
nevezme mlčky na vědomí žádná ženská na světě,“ hlásil jsem šéfovi
před odjezdem. Projevil hluboké porozumění a řekl, že když se mi
podaří tu záležitost vyřídit do večera, mohu před půlnocí v rodinném
kruhu dle libosti zvedat ke stropu číše šampaňského.
Tomu se v lepší literatuře říká řeč farizejů!
Tady na okrese se s případem mordují skoro tři měsíce, já si pak asi
přijdu z města jako pán a během sobotního odpoledne učiním zázrak a
nasytím všechny bezradné z krabičky sardinek, kterou mi pozorná choť
přibalila do aktovky.
ooo
„Spis si převezme poručík Dluhoš,“ rozhodl včera při operativce
můj drahý nadřízený.
A odvyprávěl potom to nejpodstatnější.

( 30 )
 Všechno začalo v polovině října. Požár vyřazené zemědělské
sušárny, o niž ani při sestavování nového územního plánu nikdo nejevil
zájem. Znalci se shodli, že oheň byl založen, a to nějakou primitivní
metodou - tedy benzín, svíčka, prostě cosi na ten způsob. Totéž se
opakovalo v listopadu, kdy lehlo popelem prázdné skladiště
melioračního závodu. V prosinci přidal žhář na tempu. Tři požáry:
maringotka archeologů, kteří tu už před časem pro nedostatek
finančních prostředků přestali bádat, následoval železniční strážní
domek, kolem něhož od konce války nevedla trať, vzápětí přišla na
řadu nepoužívaná stodola u chalupy, kterou si po složité restituční
dohadovačce, v níž brácha by ségře s požitkem oči vyškrábal, úředně
vydobyli, leč zatím neudržovali nějací zazobaní Pražáci. Maximální
vzdálenost mezi napadenými objekty, vesměs nevalné hodnoty,
dvaadvacet kilometrů. Zakresleny do mapy tvořily v podstatě kruh.
„Pátrání všemi běžnými metodami zatím selhalo,“ pokračoval včera
ve svém proslovu náš chlebodárce, „teď nás tamní kolegové znovu
požádali o pomoc. Důvěrnou cestou dostali totiž zprávu, že o víkendu
se v místním hotelu strhla hádka mezi omladinou a někdo, jehož
totožnost bohužel neznají, prý řekl: ´Když budu chtít, spálím i tenhle
barák. Vnitřní hlas mi poručí a já to udělám...´ Nesmějte se, hergot,“
okřikl nás, „já vím, vypadá to jako pomatené tlachání, ale čeho jiného
se mají chytnout. Svého člověka tam pochopitečlně poslat nemohou, ty
každý zná. Zítra začíná víkend, sejde se hodně lidí, slíbil jsem, že
poručík Dluhoš si udělá výlet a přímo na místě učiní, co bude v jeho
silách...“
A hotovo.
O rozkazu se diskutuje moc špatně a je to většinou jaksi zbytečné.
ooo
Žádné slavobrány nás u cíle téhle podivné služební cesty nevítaly,
jen tváře lidí zachumlané do límců. S lehkým skřípěním brzd, ale na
centimetr přesně přistálo naše vozidlo, označené civilním číslem, před
hotelovým vchodem. Václava, to jako strážmistra Štolby, šoféra a mého
dnešního spolutrpitele v jedné osobě, je u nás škoda, víc by mu to
sedělo u výjezdovky, napadlo mne.
„Kde tě najdu?“ zeptal jsem se.
„Vyplním si lejstra,“ odpověděl, „a pak si zajdu támhle do
automatu na gábla. Uvidíme...“

( 31 )
 V podtónu posledního slůvka zazněla i jasná výzva. Záleželo na
mně, jestli tu prožijeme několik dnů, nebo se za pár hodin... Proboha,
pár hodin, starému se podařilo mi tuhle pohádkovou iluzi vsugerovat.
Vystoupil jsem z vozu a nerozhodně přešlápl. V duchu upřímných
vztahů mezi svými dvěma i vícero já jsem si musel přiznat, že nevím,
odkud a jak začít. Bylo tedy vlastně lhostejné, který krok udělám jako
první. O zeď hotelu byla opřena tabule s nápisem, že v restauraci
nabízejí levná menu, v šestnáct nula nula se ve velkém sále koná
taneční odpoledne, zatímco zábavný večer s předními umělci pak
začíná v devatenáct třicet, a výběr specialit i nápojů lze prý najít v
denní vinárně dozadu a vlevo přes dvůr.
Tak jsem se tam vydal.
Šero v inzerované denní osvěžovně vlevo přes dvůr splňovalo dvojí
účel: dodávalo intimitu a zakrývalo oprýskanou malbu. Odněkud jim
sem zatéká, rozhlédl jsem se znalým okem majitele rybářského srubu v
povodí pstruhové řeky. Vybral jsem si stolek v koutě, abych měl dle
zvyku krytá záda, i když bylo jasné, že nic zvláštního se tu dít nebude.
Pár dvojicím splývaly obličeje v jediný celek a v protějším rohu si
nějaký chlapík kazil oči nad novinami. K pozoruhodnějšímu zhlédnutí
se nabízela pouze servírka s kyprou postavou pamatující lepší časy.
Když přišla blíž, připadal jsem si jak u povinného služebního
snímkování: její vlasy měly už ne zcela módní modrofialový nádech a
hluboce poučené oči pronikaly silou rentgenových paprsků. Bez okolků
přijala pozvání na dva gruzíňáky a vzala si cigaretu z mého skromného
domácího přídělu.
„Na zdraví! Večer na sále bude doufám veseleji?“ zahájil jsem
duchaplnou konverzaci.
„Ať slouží! Přijel jste si užít?“ zeptala se s trochu útrpným
pohledem.
„Proč ne. Jen aby se tu nic nesemlelo. Peru se nerad i ve všedních
dnech, natož pak v sobotu.“

( 32 )
 Povinně se mému nádhernému fóru zasmála a pokrčila rameny. Stát
se prý může všelicos. Jezdí sem především party přespolních kluků a
když se jim nepodaří hned zkraje večera vytáhnout některou holku pod
hvězdičky a trochu si s ní pohrát, dohánějí to u výčepu a pak se začnou
nadávkami a pěstmi řešit odvěké spory mezi okolními vesnicemi.
Kolikrát se ti blbouni mydlí ještě na nádraží nebo u taxíků. Zrovna
takhle to dopadlo při zábavě před týdnem. Všechno je v tom, že sem
chodí strašně málo ženských. Co si pak mají ti mládenci počít, když s
nimi o překot cloumají různé choutky.
„Myslíte?“ prohodil jsem.
„No a ne?!“ zvedla přibarvením vyšňořené obočí. „Copak my jsme
byli jiní, když... když nám bylo míň. Jistě si na ta léta aspoň někdy
vzpomenete.“
Bravo - velký mág lidské sexuality Sigmund Freud by měl z té
dámy radost! Věděla zkrátka o životě své a dovedla si i věci složité
vyložit jednoduše.
„Ale jo, vzpomínání je fajn,“ povzdychl jsem odevzdaně, „ale
dnes... takže velké štěstí tu asi neudělám.“
Znovu se zasmála a rentgenové oči mě přejely od polobotek až k
zlaté obroučce na prsteníku. Byl jsem zařazen: ženáč, který se utrhl ze
řetězu a chce toho za každou cenu využít.
„Poradím vám,“ řekla a už bez ptaní si vzala další mou cigaretu,
„lepší než večer to bude na odpolední zábavě, které se tu postaru říká
čaj. Budu mít službu na place, podržím vám stůl pro dva a třeba i
někoho vhodného přisadím.“
Zajásal jsem: „Výborně. Připijme si na to.“
Pak už nebylo skoro o čem hovořit, neboť partie byla rozdána
zhruba podle mých představ. Spokojenost jsem dal najevo téměř
královským tuzérem a zvedl jsem se k rychlému odchodu. Jsou chvíle,
kdy své povolání zrovna nemiluji. Dopadl jsem tedy náramně - budu v
den manželčina velkého dne daleko od domova dovádět na parketu s
objednanou dívčinou a hledat přitom mladíka s vnitřním hlasem.
ooo
Nehezký osten závisti mne píchl kdesi hluboko, když jsem z šera
vinárny vyšel na chodník a skleněnou stěnou nahlédl do nedalekého
automatu. Strážmistr Václav Štolba, mistr volantu, si tam pochutnával
na ovaru s křenem a sem tam prohodil nějaké slovo s chlápky, kteří
stáli vedle něho. S chutí bych si s ním vyměnil jeho starosti, napadlo
mne nepřejícně.
( 33 )
 Kývl jsem na něho, sešli jsme se potom u auta a posadili se dovnitř.
„Kam to bude?“ zeptal se a utřel si mastnou bradu.
„Já nikam,“ řekl jsem mu, „ty ale zajedeš ke zdejším klukům a
ohlásíš náš příjezd. Poptej se, jak by to bylo s případným noclehem,
kdyby... no, kdyby bylo třeba. A řekni jim, že odpoledne se možná
dostanu mezi zdejší mládež. Zavolám, kdybych něco potřeboval. Dalo
by se také oťuknout na nádraží a u taxíkářů, jestli nevědí, které party se
minulou sobotu vracely ze zábavy do okolních vsí. Někde mezi nimi se
ta šavlovačka semlela...“
Přerušil mne: „U drožkářů bych to mohl zkusit sám. S dvěma ze tří,
co tu fungují, jsem před chvíli pojedl. Začíná jim sobotní šichta.“
„Fajn, Václave,“ souhlasil jsem, „najdeš mě někde tady v hotelu.
Nejspíš v sále nezi holobrádky, kteří mě budou v duchu i nahlas
vyzývat k návratu do hrobu. Gratuluj mi, přijali mne do tanečních.“
Bez komentáře obrátil oči ke střeše vozu a tiše nastartoval.
ooo
Jídelní lístek postrádal fantazii.
Pak zahřměly decibely a já se na svůj protějšek s ulehčením usmál.
Člověk má představy pokažené velkoměstem, nočními filmy v televizi
a nevhodnou četbou. Čekal jsem živočišně nebezpečnou ženu ve stylu
vamp, přišla holčička, kterou zdobilo spíš mládí než krása, ráda se
poslouchala a tak ještě než se pořádně usadila, věděl jsem, že se
jmenuje Dana, studuje soukromou hotelovou školu, občas si
přivydělává za pultem zdejší recepce a ve městě a jeho okolí zná
kdekoho. Přece jen se ke mně obrátil osud vlídnou tváří: modrofialová
paní servírka mi nabídla to nejlepší, v co jsem mohl doufat. Trochu
jsme tančili, ale protože ve víru třeštících dvojic, jejichž věk součtově
odpovídal mému, jsem se necítil příliš bezpečný, raději jsme víc seděli.
Dana byla ráda, že se našel někdo, koho může poučit ve věcech života,
já trpělivě poslouchal, čas od času kladl prostomyslné otázky a v hlavě
si zatím skládal schéma: kdo s kým či teď už bez koho, kdo proti komu,
kdo o kom, za kým a kdo je takový, makový či dokonce onaký. Bylo
toho hodně a chvílemi jsem jako vězeň zatoužil po kousku papíru a
tužce.
Po dvou hodinách klábosení nás vyrušil strážmistr Štolba.

( 34 )
 Dana se taktně omluvila, prý si jde umýt ruce. Václav zaujal její
místo a s přihlédnutím k příslovečné mlčenlivosti pronesl něco jako
projev: „Na oddělení tu naši chlapi mají lazaret, samá chřipka, zato ve
třech místních drožkářích mám kamarády, i když mne to něco stálo.
Dopravní obslužnost tu je výstavní, od jedenácti večer se odtud vlakem
ani autobusem nikam nedostaneš, pak jede až flamendrcuk někdy ve
čtyři. Po každé zábavě je to tedy pro taxíkáře rito, nepřehánějí to s
cenou a točí se jeden za druhým. Tady jsem ti sepsal pár dědin, kam se
jezdívá nejvíc.“
„A co o té rvačce před týdnem? Víš něco?“ zeptal jsem se.
„Moc ne. Mela už skončila, když přišli ke slovu řidiči. Na tom
seznamu máš sedm jízd z té noci. Pokaždé nejmíň tři pasažéři, jen jeden
milostpán se vezl až úplně nakonec docela sám. Jo - a tenhle kluk prý
celou cestu tiše brečel...“
„Brečel?“
„Jo.“
„Byl opilý?“
„Nevím, ten taxikář říkal, že spíš jako kdyby bulil ze vzteku nebo
co. Oddychl si prý, když ho vysadil u Srdnatic a mohl se vrátit nazpět,
zbytek cesty, někam do kopců mimo silnici, chtěl ten maník dojít
pěšky.“
Zajiskřilo se mi před očima.
Na rozdíl od jiných okamžiků, o nichž už ostatně byla řeč, jsou
chvíle, kdy své povolání bez přehánění miluji. Tahle patřila mezi ně -
fakta se skoro zázračně spojila do řetězu.
„Robert Spáčil ze samoty Jehličín. Říká se mu Triangl,“ ozval jsem
se tiše.
Strážmistr se na mne zahleděl s otevřenými ústy. „Cože? Ty ho
znáš?“
„Vysvětlování později,“ odbyl jsem ho, „Václave, zapamatuj si
tohle jméno, zajeď na oddělení a zeptej se, jestli k němu ze svých
vlastních poznatků něco nemají. A zjisti, jak se na Jehličín dostaneme.
Pak se rychle vrať. Rozumíš?“
Couval ze sálu a díval se na mne nechápavě.
Skoro jako by mne v duchu obviňoval z nepřístojného a mé
hodnosti neodpovídajícího šarlatánství.
ooo
Kolik hodin ze dne ještě zbývá?
Tři a půl.
( 35 )
 „Václave, přidej!“
Otočil se ke mně od volantu: „Copak můžu?! Jestli tu někde
uvíznem, najdou nás až napřesrok...“
Měl pravdu. Vrstevnice ztvrdlého bláta a ze země vyčnělé kořeny
pohazovaly autem ze strany na stranu. Zledovatělý úvoz, jediný přístup
k samotě Jehličín, kterou jsme teď měli za zády, byl stvořen spíš pro
bojový vůz. Nervózně jsem drtil v dlani krabičku sirek.
Předcílová horečka?
Zdálo se mi, že se nemohu mýlit, i když jsem ke všemu přišel snad
až příliš levně, doslova zadarmo. Jestli to vyjde, na tenhle den nikdy
nezapomenu - už proto, že většina kapitol z knihy kriminalistických
úspěchů se píše nesrovnatelně obtížněji. Tohle byl skoro sváteční příval
šťastných náhod, o jakých se lidem z naší branže jen zdává. Všichni, se
kterými jsem se setkal, mi pomohli: rentgenová servírka v denním baru,
upovídaná Dana i mlčenlivý Václav. Dana načala klubíčko mlhoviny
svým vyprávěním o klukovi, se kterým se rozešla kdejaká holka,
přestože je to docela fešák, vede však divné řeči, chová se směšně a stal
se z něho skoro samotář. Mistr volantu strážmistr Václav Štolba
navázal nit svědectvím taxíkáře o čahounovi, který jel ze zábavy docela
sám a plakal. Na místním oddělení sice o Robertu Spáčilovi zvaném
Triangl nic podstatného nevěděli, se zákonem se dosud do konfliktu
nedostal, nicméně potvrdili, že Jehličín leží uvnitř onoho žhavého
kruhu požárů.
Cestou na samotu jsem měl v rukou jen domněnku.
Psycholog by to asi uměl vyjádřit líp a cizími slovy, ale mně se ten
obraz i v obecné češtině zdál dost jasný. Zamindrákovaný mládenec,
který to třeba nemá v hlavě docela v pořádku, holky se mu vyhýbají,
kdekdo se mu posmívá, ale on ví své, má tajemství, své ohnivé lásky,
svůj vlastní vnitřní svět, v němž šlehají plameny, jimž on - jen zdánlivě
nicotný a mužsky neukojený a odstrkovaný - dal ničivou sílu zrodu.
Nemíří příliš vysoko, nechce měnit v prach velké hodnoty, vybírá si
opatrně, při zemi...
Spáčilovi nás přijali nevlídně, otec měl viditelně upito a máma se
bála promluvit. Netajili, že mají s klukem, který je jejich jediným,
značné starosti, toulává se a není s ním žádná domluva. Zničehonic prý
najednou vezme aktovku a někam se ztratí.
Jako třeba dneska.
Říkal, že jde na zábavu do města...
S aktovkou?!
( 36 )
 Proboha, odkdy se chodí na tancovačku s aktovkou?
Skoro jsme se ani na samotě Jehličín nestačili rozloučit....
„Konečně!“ ozvalo se teď Václavovo motoristické díkůvzdání.
Dorazili jsme na okresku a za patnáct minut jsme byli před hotelem. V
šatně přecpané kabáty jsem vytáhl služební průkaz a odložil inkognito.
„Kolik lidí tu má s sebou zavazadlo?“
Bylo jich jen pár, většinou igelitky s dámskými kozačkami na
přezutí do mrazivě-dešťové nepohody. Aktovky dvě. Bez přemýšlení
jsem otevřel první z nich. Nic. Druhá - ovšem, jinak to v tom šťastném
dnu ani nemohlo dopadnout... láhev a nějaké drobnosti v igelitovém
pytlíku. Václav si v roli experta přičichl.
„Benzín,“ řekl.
Roberta Spáčila jsem našel u stolu vedle kapely.
„Půjdeme,“ sklonil jsem se k jeho uchu.. „Nemá cenu dělat tu
ostatním tyátr. Oba přece víme, o co běží.“
Pomalu ke ke mně pozvedl oči, nebylo v nich nic, dokonce ne ani
překvapení. „Vnitřní hlas mi to nařídil,“ špitl unaveně a zvedl se od
nedopitého piva.
Pokrčil jsem rameny.
S tímhle si budou muset poradit povolanější, uvědomil jsem si s
ulehčením.
Hodiny nad dveřmi sálu ukazovaly jednadvacet nula pět.
Pokud na to Václav pořádně šlápne, což on nesporně umí, stihnu
doma s malým zpožděním i to šampaňské, jak před počátkem téhle
podivné služební cesty prorokoval můj milovaný šéf. Od pocitu
rozmarné oslavovací nálady mne však dělila vzdálenost mnoha
světelných roků.

( 37 )
 Odvážná dcera Kateřina
Jan Cimický

Nemocnice se ponořila do pravidelného a klidného dopoledního

rituálu primářských vizit, odběrů krve, rentgenů a různých vyšetření.
Ve Dvořákově lékařské pracovně klapal psací stroj a chvílemi jeho
zvuk přerušoval doktorův hlas, trpělivě se dotazující, kdoví pokolikáté
již toho dne - na stejnou věc...
„A jaké nemoci jste prodělal v dětství? Měl jste infekční žloutenku?
Držíte dietu? Neměl jste úraz hlavy s bezvědomím? A co vás trápí
teď?...“
Do pootevřených dveří nahlédla sestra a zdálo se, že potřebuje říct
něco důležitého, co nesnese odkladu.
Doktor zvedl hlavu od piplavého zpytování pracovní anamnézy
pacienta a pohlédl na sestru poněkud vyčítavě, neměl rád, když ho
někdo vytrhuje.
„Je tu za vámi nějaká návštěva, pane doktore!“
Dvořák pokrčil rameny. „Kdo to je? Nemohl by přijít někdy jindy?
Anebo počkat, až budu hotov?“
Sestra se tvářila rozpačitě a provinile. „Říká, že se jmenuje Hladík a
je z kriminálky. Prý to hodně spěchá!“
Doktor povzdychl. „Tak se nedá nic dělat, musíme vyšetření na
chvilku přerušit, sestra vás doprovodí na váš pokoj a já si vás potom
zase zavolám.“
Pacient se zvedl a odešel. Vzápětí se ve dveřích Dvořákovy
pracovny objevila ohlášená návštěva. Byl to skutečně kapitán Hladík z
pražské kriminálky. S doktorem Dvořákem se kdysi seznámili při
řešení případu, kde bylo třeba psychiatrického posudku - a ten
vypracovával právě psychiatr doktor Dvořák. Od té doby se setkali při
různých pracovních příležitostech, jak to bývá.
„Posaďte se, kapitáne. Dáte si se mnou kávu?“ uvítal ho Dvořák
samozřejmě. Svým způsobem se těšil i on na chvilku oddechu. „Už
jsme se dlouho neviděli.“
„Přesně čtyři měsíce,“ přitakal Hladík a uvelebil se v pohodlném
křesle. Třel si chodila jedno o druhé.

( 38 )
 „Oni vás tady zuli,“ překvapeně konstatoval doktor Dvořák, který
teprve teď zpozoroval bosé nohy, jen tak v ponožkách. „To víte,
nemocnice! Uklízečku, bohužel, už skoro přes rok nemáme, tak tu
sestry hlídají moc přísně.“
Kapitán chápavě přisvědčil. Nezdálo se však, že by ho takové
sdělení nějak zvlášť potěšilo.
„Půjčím vám přezůvky,“ nabídl Dvořák, „mám tady jedny
rezervní,“ a podal kriminalistovi velké filcové papuče, které před
nedávnem vyrobili pacienti při pracovní terapii.
Pracovna rázem zavoněla čerstvě praženou kávou, kterou doktor
navršil do připravených šálků. Sváteční obřad a návyk, který si
málokdy dovedl odepřít. „Tak copak vás k nám přivedlo?“ otázal se
konečně kriminalisty, když už káva stála na konferenčním stolku a
kapitán Hladík našel opět ztracenou důstojnost. „Tentokrát je celá věc
opravdu komplikovanější, upřímně řečeno, ani nevím, jak bych měl
začít. Je to jaksi osobní. Vy přece máte dvě děti, viďte?“ zeptal se
rozvážně.
„Správně. Petr chodí do třetí a Kateřina šla na podzim do školy
také, takže má vlastně první třídu za sebou,“ počítal Dvořák nahlas.
Někdy si uvědomoval, a to právě, když se jednalo o dětech, jak rychle
se pohybuje čas a jak hrozně je relativní.
„Slyšel jste o tom, co se stalo u nich ve škole?“
Doktor se zamyslel a chvíli pátral v paměti. Marně. „Ne,
nevzpomínám si.“
„Jednu holčičku z první třídy od nich ze školy našla včera její
matka uškrcenou přímo v bytě. Navíc, je to holčička, která ve třídě
seděla vedle vaší Kateřiny. Kamarádily spolu.“ A kapitán vytáhl z
aktovky čistě nadepsané desky. Bylo v nich zatím jen pět čerstvých
fotografií.
Doktor mlčel a mechanicky míchal lžičkou svou hořkou kávu.
„Vražda?“
„Zřejmě oběť nějakého sexuálního devianta, nejspíš pedofilního
sadisty. Zatím jsme ještě zprávu do tisku nepustili, ale to víte, žádné
tajemství se dlouho neudrží, taková věc se městem šíří rychleji než
lavina a ani bulvární tisk ani televize vlastně na tom nic nemění. V
některých případech jejich zájem vítám, ale tentokrát dávám přednost
spíše diskrétnosti.“
„Už jste něco zjistili?“

( 39 )
 Kriminalista zase složil desky a uložil je do aktovky. Na snímky
nebyla hezká podívaná. „Pokusím se zrekapitulovat, co už víme.
Zavražděná dívenka se jmenuje Simona, její maminka pracuje v Delvitě
jako pokladní a má v poledne asi dvouhodinovou pauzu, vyšli jí vstříc,
aby mohla zajít domů a něco uvařit na večer, protože se vrací pozdě.
Když tentokrát přišla, dveře bytu byly zamčeny na klíč, proto se
domnívala, že je ještě brzo a dcera je ve škole. Pachatel si však zřejmě
odnesl klíče, co Simona nosila na krku a dokonce za sebou zamkl.
Když matka otevřela, našla Simonu ležet v předsíni, byla už mrtvá.
Podle protokolu nastala smrt mezi osmou a devátou ráno. Jinak byl v
bytě celkem pořádek, předběžně se nic neztratilo a to podporuje naši
verzi, že nejde o loupežné přepadení, ale čistě o sexuální motiv.“
„Dobře, tedy loupež jste vyloučili, alespoň prozatím.“
„Ano, všechno svědčí pro to, že pachatel šel kupodivu najisto a je
dokonce pravděpodobné, že ho Simona alespoň trochu znala, protože
ho pustila dovnitř. Ráno přece chodila z bytu jako poslední a zavírala za
sebou na zámek, na dva západy. Venku na ni obvykle čekala
spolužačka. A jsme u toho. Byla to vaše dcera, pane doktore. Vaše
Kateřina.“
„Ano, vzpomínám si, že Katka mluvila o nějaké Simoně...
Řekněme tedy, že Simona vůbec nevyšla z domu,“ uvažoval dál
Dvořák, „a ten dotyčný čekal třeba v chodbě a pod nějakou záminkou
se dostal do bytu.“ Zamyšleně usrkával kávu, hledaje
nejpravděpodobnější řešení. „Jsem přesvědčen, že kdyby naše Káťa
něco zpozorovala, asi by reagovala. A to mi právě dělá starost...“ a
zdálo se, že ho to vystrašilo.
„O ničem zajímavém Kateřina včera nemluvila?“ ujišťoval se
Hladík. „Neřekla nic? Nevyprávěla o někom? Třeba že někoho viděla,
někoho nápadného?“ upřesňoval kriminalista, „a vůbec, jak dlouho
čekala vaše dcera před domem?“
„Nic večer neříkala.“ A v tu chvíli si doktor Dvořák uvědomil, že
Kateřina se Simony včerejšího rána nedočkala. Ale proč o tom neřekla
ani slovo?
„Rozumějte mi, doktore, vaše dcera je asi jediná na světě, kdo nám
může něco říct, jestli ovšem něco ví nebo viděla. A já ji nechci poplašit.
Je to dítě!“
Obludnost činu tím dostávala úplně osobní podtext.
„A máte z místa činu nějaké indicie?“ snažil se soustředit doktor,
pokoušeje se v duchu vybavit každou minutu předchozího večera.
( 40 )
 „Je tu ještě jedna maličkost, nebo jestli chcete, záhada. Dítě našla
matka v předsíni, ale čin byl spáchán v koupelně, pachatel uškrtil malou
Simonu kusem ručníku. Šaty měla potrhané. A po zemi, na dlaždicích v
koupelně, bylo plno vody. To už jste ostatně viděl na fotografiích, které
s precizností našeho fotografa zachycují místo činu.“
Dvořák si skutečně povšiml té velké kaluže vody. Ale proč tam
byla voda?
„Napadlo mne, jestli neexistuje nějaká duševní choroba nebo
úchylka, která by třeba lidem nakazovala se důkladně omývat, jakoby
očista od hříchu nebo co.“
Doktor Dvořák pohlédl někam do neurčita. „Voda? To je opravdu
zvláštní. Existuje, pravda, jedna skupinka nemocných, kteří se chovají
přehnaně čistotně, stále uklízejí, myjí se, protože mají strach z nemoci
nebo nějaké infekce. Jedná se o fobii, vtíravý strach, spojený s
nutkavým jednáním. Ale v téhle situaci se mi to zdá nepravděpodobné.
Napadá mne spíš taková fantastická teorie: někdo si vyčíhal, až bude
Simona sama doma, tu malou chvilku, kdy odejde matka a ona zůstane
sama, než jde do školy. Pak se pod nějakou záminkou vloudil dovnitř,
třeba že jde něco opravovat do koupelny...“ doktor povzdychl, protože
si dovedl takovou nerovnou situaci představit docela dobře.
„Nemusím jistě zdůrazňovat, jak strašně potřebujeme vědět
všechno, co vaše dcera viděla! Zkrátka, kdybyste se cokoliv dozvěděl,
až s ní o tom budete mluvit, klidně mi zavolejte třeba domů, kdykoliv.
Přijedu k vám, když to bude nutné. Máme to jako přednostní a
sledovaný úkol, čeká se od nás, že co nejrychleji zajistíme vraha. Stůj
co stůj!“
Bylo to nejen logické, ale i pochopitelné.
Dvořák sáhl po telefonu a rychle vytočil domácí telefonní číslo.
Hlavou mu projela nepříjemná myšlenka.
„Tady táta, ahoj, Péťo. Už je Kateřina doma? Ano? Tak už nikam
nechoďte, já přijedu brzo, ať máte všechno hotové, jasné?“ Zavěsil a
kývl na Hladíka. „Zaplať pánbůh!“
„Tak vidíte, máme štěstí,“ přisvědčil policista a vstal, „tak na mě
nezapomeňte!“
Ani to však nemusel zdůrazňovat, doktor Dvořák od té chvíle
nemyslel, ba nemohl myslet na nic jiného. Krutá skutečnost se ho přece
bezprostředně dotýkala.
ooo

( 41 )
 „Dvořák. Volám, jak jsme se domluvili. Mohl byste k nám přijet?
Dobře, počkám na vás dole, na parkovišti, přímo před naším domem.“
Do malého místa na přeplněném parkovišti na sídlišti se vtěsnal
kapitán Hladík se svou bílou felicií. Pozdravili se a Dvořák předestřel
svůj strategicko-psychologický plán.
„Myslím, že bude nejlepší, když vás představím jako kolegu z
práce. Mám dojem, že Káťa neví ještě nic určitého a myslí si, že ta její
kamarádka je někde v nemocnici. Ve škole jim ještě nic neřekli.“
Hladík v podstatě souhlasil, takhle to bylo docela přirozené.
„Asi bude lepší, když si budeme tykat,“ napadla ho maličkost na
vylepšení, protože měl rád, když věci do sebe logicky zapadaly. A
dával si záležet i na drobnostech.
„Ano, měli bychom být naprosto dokonalí, aby neměla podezření,
souhlasil Dvořák. „Já jsem Petr.“
„A já Jirka,“ řekl Hladík a podal mu ruku. Tím byly formality
odbyty v malé kabince výtahu, který směřoval do čtvrtého patra, kde
Dvořákovi bydleli. Frontální útok začal hned v předsíni.
„Maminka nám něco připraví ke kávě a ty se zatím, Katko, můžeš
pana doktora zeptat na Simonu,“ zalhal otec Dvořák klidně a s
přehledem. A Hladík tak mohl začít opatrně a zkušeně patrně ten
nejpodivnější výslech ve své dosavadní praxi. A aniž by si to dítě
stačilo uvědomit, byl to on, kdo kladl otázky.
„A jakpak jsi předevčírem dlouho čekala?“
„No, dlouho.“ Kateřina se dívá černými kukadly po tátovi, který
sedí vedle v křesle a dělá, že něco čte, jakoby ho to vůbec nezajímalo.
„Ale táta by se zlobil.“
„Ty jsi přišla pozdě, viď?!“
„No,“ souhlasí Kateřina a sklopí hlavu. „Naše paní učitelka mi to
zapsala do notýsku. A měla jsem to nechat doma podepsat.“
„A o kolik jsi přišla pozdě?“
„Už se psalo do sešitu..“
„Dobře. A teď vzpomínej, Katko! Když jsi stála před domem a
čekala na Simonu, nešel nikdo dovnitř, do domu? Anebo z domu?
Nevzpomínáš si na nikoho?“
Kateřina si zamyšleně cucá palec, přemýšlí. Pak zavrtí hlavou.
„Nenapadlo tě, že bys mohla Simonu popohnat a zazvonit na ni?“
„Napadlo.“
„A nikdo se neozval. Nepodívala se z okna? Nešla jsi až nahoru...“
Kateřina se ohlédne po tátovi a pak docela potichu přisvědčí. „Šla.“
( 42 )
 „A ani tam jsi nic neslyšela?“
„No, zdálo se mi... jako by tam vevnitř někdo chodil...“
Muži se po sobě podívali a doktoru Dvořákovi přejel po zádech
mráz. Nebylo divu.
„Ty jsi byla nahoře?“
„No, byla...“ pípla Kateřina provinile.
„Aha,“ přikývl chápavě kriminalista, „a když ses nedočkala, utíkala
jsi do školy, viď?“
„No,“ přisvědčila ochotně Kateřina, „ale zase tak moc jsem
neutíkala.“
„A ohlížela ses cestou, ne?“
„Ohlížela.“
„A viděla jsi někoho?“
„Zdálo se mi, že někdo stál u okna.“
Bylo to logické, až neuvěřitelně logické na sedmileté dítě.
„A co se Simoně stalo? Ve škole říkaly holky, že už nikdy
nepřijde,“ zkoumala Katka. A pak vypálila: „Ale vy přece nejste
doktor, že ne?“
Na štěstí otec Dvořák přispěchal ihned silou své rodičovské autority
na pomoc a zasáhl v pravém okamžiku. „Katko, tohle je naše společné
tajemství, rozumíš? Nikde o tom nesmíš mluvit. S nikým! Vůbec se s
nikým nezastavuj a s nikým neznámým nikam nechoď. Je to jasné?“
ukončil rozhovor rázně otec Dvořák a zavelel: „Rozluč se a jdi honem
spát!“
Doktor s policistou osaměli.
„Poslyš,“ řekl Hladík pomalu, „já vím, jak ti asi je, a nemusím jistě
zdůrazňovat, jak je v tomto okamžiku důležité, aby Kateřina byla velice
opatrná. Není vyloučeno, že se pachatel bojí, třeba si i myslí, že ho
Káťa viděla a že by ho mohla poznat. Možná, že se ozve, a to je naděje
i pro nás, třeba se o něco pokusí. Dokonce bych soudil, že to je dost
pravděpodobné, takoví lidé mají děsný strach a ten je nakonec donutí,
že udělají osudnou chybu a prozradí se. Nemám ve zvyku někoho
strašit, ale podle mého názoru je Katka skutečně v reálném nebezpečí -
bylo by hloupé předstírat, že ne a že je všechno v naprostém pořádku!
Tak se neboj! My ji už od včerejška hlídáme!“ Loučili se před domem a
sídlištní okna už svítila do tmy jako včelí úly. „Neboj se, můžeš se na
nás spolehnout. Slibuju ti to, opravdu!“
Snad to doktora Dvořáka alespoň na okamžik uklidnilo.

( 43 )
 Život se všude pomalu vracel do svých zaběhlých kolejí, uplynuly
tři dny a nic nového se nestalo. Doktor Dvořák kontroloval medikace v
dekurzech, podepisoval změny po odpolední vizitě.
„Pane doktore, máte na lékárně telefon,“ volá sestra z chodby.
„Cože? Nepřišla ještě ze školy? Jak to? Počkej, Petře - a kdy
vlastně měla přijít domů? Dobře, tak už nikam nechoď a čekej. Katka
se jistě zdržela jenom někde cestou.“ Položil telefonní sluchátko,
spojení se přerušilo, ale ruka zůstala bezvládně ležet na přístroji, jako
by ji tam zapomněl.
„Stalo se něco, pane doktore?“ zeptala se zvědavě sestra, když
spatřila doktora stát u psacího stolu jak dřevěnou vyřezávanou sochu.
„Ne, nic to není. Jenom přemýšlím,“ řekl Dvořák nepřítomně a
posadil se do křesla.
Co teď? Má zavolat honem na kriminálku, má se sebrat a jet domů,
má snad jenom čekat a čekat? A na co vlastně? Co když je to všechno
jenom shoda náhod? Nepodlehl už také sám vlastní vykonstruované
fikci obav a představ? Ostatně, slíbili mu přece, že budou Katku hlídat,
jistě plní slib... Pochybnosti ho sžíraly hryzavě a nepříjemně. Lidé
nejsou stroje, mohou selhat, co když...
Pokoušel se chvíli mechanicky psát propouštěcí zprávy a vyplňovat
statistické lístky. Nešlo to. Myšlenky se toulaly jinde, písmenka se
pletla. Telefon jako by schválně oněměl. Konečně!
Vrhl se za dlouhým přerušovaným tónem jako žíznivý trosečník v
saharské poušti za kapkou tekutiny. A vzápětí zase zklamaně zavěsil.
„Volali z béčka, že potřebují půjčit penicilín, za chvilku si někoho
pošlou.“
Zase ticho, dlouhé a nemocničně hluboké ticho. Pomalu vytočil na
číselníku nulu a pak číslo domů. A pak ještě několikrát. Všechno trvalo
dlouho. Zkusil zavolat na kriminálku.
„Že je někde v terénu? Prosím vás, vyřiďte mu, že volal doktor
Dvořák. A jestli by mi mohl zavolat hned, jakmile přijde zpátky.
Děkuju vám.“ Moc klidu mu to nedodalo. Podvědomě cítil, že se něco
děje, a trápilo ho, že neví co a že nemůže do děje nijak zasáhnout. Bílý
arch papíru pokryly nejrůznější ornamenty, růžice, čtverce a kolečka.
„Návštěva? Ne, dneska ne, prosím vás, vysvětlete jim, že dneska
nemohu, ať přijdou ve středu odpoledne,“ bránil se nešťastně doktor.
„Jenže to je ten pán z kriminálky. Chce s vámi osobně mluvit,“
vysvětlovala sestra opatrně.

( 44 )
 Tahle informace ovšem Dvořáka vymrštila. „Tak ať jde honem
dál!“ Nakročil ke dveřím, jako by v křesle měl vosí hnízdo a chtěl mu
uniknout. To se už objevila spokojená Hladíkova tvář v rámu
otevřených dveří.
„Člověče, tady si tě hlídají jako státní poklad!“ Když však
kriminalista spatřil vyděšenou tvář doktora před sebou, rychle dodal,
aby ho uklidnil, něco konkrétního. „Všechno je v pořádku, máme ho!“
„A Kateřina?“
„Sedí venku v našem autě a hraje si s vysílačkou, moc se jí to líbí.
Můžu tě ujistit, že už se skamarádila nejen s naším týmem, ale i s
centrálou. Príma holka. A nebojí se!“
Až na několik kilometrů bylo slyšet, jak se doktoru Dvořákovi
svalil balvan ze srdce. „Věř mi,“ řekl kriminalistovi, „já jsem se snad
nikdy v životě tak nebál, jako dneska. Člověku ani tak nevadí, když má
sám před sebou něco odpovědného a těžkého. Daleko horší je, když
nemůže zasáhnout a ví, že někdo blízký a navíc bezbranný je v
nebezpečí. Anebo to dokonce jen tuší. To je mnohem horší.“
„Tohle znám,“ souhlasil Hladík, „můj bratr kdysi hrával závodně
tenis za žáky a protože byl mladší než já, jezdil jsem s ním na turnaje.
Každý míček jsem prožíval setsakramentsky intenzívně. A po zápase
jsem byl vždycky tak vyčerpaný, jako bych hrál sám.“
Dvořák přikývl, ale tvářil se pořád nervózně.
„Samozřejmě, tebe spíš zajímá, jak se to všechno seběhlo, viď?“
Doktor nemusel ani přisvědčovat.
„Začalo to v poledne. Děti vyšly ze školy, asi z jídelny,“ začal
Hladík, „a pak jdou kus po hlavní ulici, potom procházejí parkem, kde
většinou sedává na lavičkách pár penzistů a nějaké maminky s kočárky.
Dál se rozdělují na menší skupinky. Káťu měl na starost poručík Petrák,
nenápadně ji sledoval. V parku si všiml, že se z lavičky odlepil takový
podivný chlápek, to víš, na to máme čich, vypadal nejistě, pořád se
rozhlížel. Tak se na něj nalepil Kučera, to je další člen našeho týmu,
pro jistotu. A s kutečně to byla trefa. Vystartoval, hned jak Kateřina
vycházela z parku a rozloučila se s nějakou holčičkou od nich ze třídy a
chtěla zahnout do protilehlé ulice, která vede souběžně s hlavní. V tu
chvíli ji ten chlap doběhl, chytil za ruku a táhl směrem k hlavní ulici,
kde měl zaparkované auto. Kolem parku je totiž parkování zakázáno.
Celkem to měl chytře promyšleno: snažil se vypadat jako otec, který
táhne zlobivé dítě, jež se vzpírá. Nad tím se nikdo nepozastaví...“
„Darebák,“ ulevil si Dvořák a otřel čelo hřbetem ruky.
( 45 )
 „Myslel si, že mu to vychází výborně. Lidé, co je potkávali, se ani
neohlédli, i když Kateřina křičela. Zřejmě je to nepálilo, brali to nejspíš
jako normální rodinnou scénku.“
„A kdy jste zasáhli?“ Netrpělivý otec nevydržel a přerušil
kriminalistovo líčení.
„Počkej, všechno po pořádku. Takhle došli až na roh, všelijak se
přetahujíce, tam už se chystali kluci zasáhnout, jenže - ono to málem
nebylo potřeba.“
Doktor zbledl jako čerstvě vymalovaná nemocniční chodba. „Jak
to?“
„Kateřina to vyřešila po svém. Vyškubla se mu a jak po ní šel a
chytil ji za kabátek, sehnula se, kousla ho vší silou do ruky a popadla z
hromady takovou malou dlažební kostku. Vší silou s ní mrskla do
výlohy. Má sílu, sklo se vysypalo a protože tohle chlápek nečekal,
vyvedlo ho to z míry, polekal se, protože hned tam byli lidi, nastal
zmatek a on se snažil rychle zmizet a dostat se k autu. Tak jsme ho tam
skřípli... už se přiznal!“
Dvořák jen vrtěl hlavou. „Jak to mohlo tu holku napadnout?“
„Jak? Vyrůstá z ní ženská,“ žertoval svým obvyklým způsobem
kriminalista, „nikdo si jí nevšímal, musela na sebe tedy nějak
upozornit! Pojď si pro ní, ať ti mohu slečnu dceru předat do vlastních
rukou.“
Vyšli před pavilon. Kateřina seděla na předním sedadle služebního
auta a povídala si s někým vysílačkou. Tvářila se spokojeně a zaujatě.
Vůbec nepřipomínala oběť nějakého nepodařeného únosu.
„Mimochodem, měl jsi pravdu,“ dodal Hladík, „ten chlap je
instalatér a dělal to vždycky přesně takhle. Má na svědomí asi třicet
případů, o některých jsme ani nevěděli. Zneužití a teď i vraždu.“
„Ještěže to všechno dobře dopadlo,“ oddychl si doktor Dvořák
nahlas, „já jsem o tom všem neřekl manželce!“
Kateřina však zjevně měla větší zájem o spojovací techniku, než o
vlastního otce. Nakonec se dala přesvědčit, že přijme jako náhradu
injekční stříkačku na jedno použití, aby si mohla hrát na doktorku.
Kriminalista a psychiatr si podali ruce.
„Myslím, že se ta holka v životě neztratí!“ konstatoval Hladík.
A Dvořák, snad trochu zasmušile, dodal: „A mně je už teď líto toho
chuděry, co to s ní vůbec nebude mít lehký...“
V léčebenském parku právě kvetla lipová alej a pronikavě se
rozvoněla.
( 46 )
 Vražda v zahradnictví
Rudolf Čechura

Tvář Sherlocka Holmese zcela postrádala ony charakteristické rysy

a rozhodně nevyjadřovala nekompromisnost, tvrdost a břitkost
profesionálního lovce zločinců. Stařičký detektiv se pohodlně
rozvaloval na zahradní lavičce a s očividným požitkem sledoval
sýkorky poskakující ve větvích ovocných stromů. Na tváři mu seděl
stařecký úsměv a na pravém uchu včela. Sherlockovi tam nijak nevadila
- však to byla rovněž včela mírná, patřící k neútočným kraňkám.
Holmesovu siestu přerušil - jako obvykle - příchod doktora
Watsona. Nezdálo se však, že by vyrušení považoval Holmes za nemilé
- přívětivě Watsonovi pokynul a zval jej k přisednutí: „Jsem rád, že jste
zas jednou přišel na kus řeči - posaďte se, drahý příteli.“
„Je mi líto, Holmesi - ale na přátelské klábosení patrně nebude čas.
Přišel jsem vás totiž poprosit o pomoc - a musím říci, že to dosti
spěchá.“
„Oh! Co nemilého se vám přihodilo?“ ulekl se Holmes.
„Mně ne,“ zavrtěl Watson hlavou, „ale našemu zahradníkovi - znáte
ho přece?“
„Ó ano - starý pan Gardner, viďte. Znamenitý člověk, ochotný a
přívětivý.“
„Vidíte! A dnes ráno jej zatkli pro podezření z vraždy.“
„Není možná! To se tedy náš drahý inspektor unáhlil!“
„Také bych řekl.“ Watson se ušklíbl. „Tomu hloupému
inspektorovi zřejmě straší v hlavě to otřepané rčení vrahem je
zahradník.“
„Nemluvte o něm tak ošklivě, Watsone! Náš inspektor není hlupák.
Jistě musel mít nějaké velice pádné důvody, rozhodl-li se zatknout a
obvinit z vraždy tak bezúhonného člověka!“
„Inu - důvody by byly,“ připustil Watson, „to ano. Zahradník sám
přišel ohlásit na policii nález mrtvého muže - objevil prý tělo čirou
náhodou ráno v šest hodin.“
„Kde?“ zeptal se věcně Sherlock.
„U kompostu, na konci své zahrady.“
„To ovšem ještě není důvodem k podezření z vraždy!“
„Samo o sobě jistě ne. Avšak...“
( 47 )
 „Byl ten člověk nepochybně zavražděn?“
„Ó ano - o tom není pochyb. Smrt prokazatelně způsobil úder
tupým předmětem do týla.“
„Sprostá vražda zezadu! Ne, to nemohl udělat Gardner!“
„To tvrdím já také, a jsem o tom skálopevně přesvědčen. Všechna
fakta však bohužel nasvědčují tomu, že to zahradník udělal. Mrtvý muž
je totiž známý místní zlodějíček, který mimo jiné také často
navštěvoval i Gardnerovo zahradnictví. V noci, samozřejmě. Kradl tam
všechno možné. A všichni to o něm vědí...“
„Hm - to vypadá pro Gardnera špatně,“ zachmuřil se Holmes.
„Ano. Inspektor to vysvětluje tak, že zahradník si tentokrát na
zloděje počíhal a hodil po něm kamenem. Naneštěstí zasáhl přesně...“
„To by ovšem nebyla úkladná vražda, nýbrž prosté zabití.“
„Oh ne. Doktor říká, že tím zásahem nebyl zloděj zabit. Smrtelný
úraz byl zasazen zblízka - asi jiným, těžším kamenem.“
„Našel se ten kámen?“
„Ne.“
Holmes si soustředěně začal nacpávat dýmku. „Stalo se to určitě v
noci?“ zeptal se po chvíli.
„Ano,“ přikývl Watson. „Doktor řekl, že smrt nastala nejpozději o
půlnoci a nejdříve v osm večer. Blíže prý to určit nemůže.“
„Zahradník nemá žádné alibi.“
„Má perfektní alibi na celý včerejšek - ovšem jen do sedmi hodin
večer. Prodával celý den na tržišti a viděla ho tam spousta lidí. Ovšem
po sedmé hodině už jej nikdo nespatřil...“
„Hm - asi byl po celodenním stání řádně unaven a šel si hned
lehnout.“
„Přesně tak to řekl! Jenže nikdo mu to nemůže dosvědčit.“
„Inu - to už tak bývá,“ pokývl Holmes. „Na pokojný spánek člověk
obvykle nemívá svědky. Když se někdo opije, popere nebo se aspoň
potlouká po barech či přístavních krčmách, vždycky v případě potřeby
najde nějakého svědka. Ovšem počestný spánek - ne, Watsone, na to se
opravdu obtížně opatřuje svědectví. Dokonce i křivé.“
„No vidíte! Proto vás prosím, Holmesi - pomozte nějak tomu
chudákovi! Vždyť on je určitě nevinen!“
„Jistě,“ řekl Holmes rozhodně. Relativně rychle vstal a do tváře se
mu vrátily ty známé ostré rysy energického detektiva. „Hned se vydáme
do města! Přijel jste bryčkou?“

( 48 )
 „Ano. I když záležitost spěchá, netroufl jsem si pro vás přijet
automobilem.“
Holmes jej pochválil a po cestě ještě několikrát opakoval, že
takovéhle cestování je jistě mnohem příjemnější než rychlá jízda
zapáchajícím automobilem. Watson se s ním nepřel, ač byl poněkud
jiného názoru. Neustále se díval na hodinky a popuzeně odháněl
mouchy, které jej po celou cestu obtěžovaly.
„Prokleté mouchy,“ vyjádřil se o nich.
„Neproklínejte mouchy, Watsone!“ napomenul jej Holmes. „Jsou
velmi užitečné.“
„Dejte pokoj!“ pohrdlivě si odfrkl Watson. „Mouchy - a užitečné!
Vy se z té přemrštěné lásky k přírodě jednou zblázníte!“
„Nemluvím teď jako přítel přírody,“ usmál se Sherlock, „nýbrž jako
kriminalista. Mouchy mohou být v kriminalistice někdy velice užitečné.
Něco o tom náhodou vím...“
„Propána - snad jste se teď nespecializoval na mouchy?! Myslel
jsem, že se zajímáte jen o hmyz obecně! Ta vaše sbírka napíchaných
broučků je opravdu pěkná, nicméně...“
„Ne, Watsone - já jsem dosud ze starého světa: vím toho o mnohém
nemnoho. V dnešní době ovšem postupuje specializace mílovými
kroky. Kdysi se považovalo za specializaci, věnoval-li se někdo
výhradně studiu hmyzu. Dnes už jsou i specialisté na mouchy a nebo
třeba jen na tropické mouchy, brzy možná vznikne specializace jen na
druh dejme tomu Sancrophaga carnaria a posléze možná budou
specialisté jen na pravou zadní nohu onoho druhu...“
„Trochu to přeháníte.“
„Jistě. Ale mám kupříkladu přítele entomologa, který se již dávno
specializoval právě jen na nekrofádní hmyz - jistě víte, co to značí?“
„Ovšem!“ poněkud dotčeně řekl Watson. „Hmyz vegetující na
mrtvolách a zdechlinách. Ale nemusíte snad hovořit o tak nechutných
věcech!“
„Kriminalisté, Watsone, se musí velice často zabývat záležitostmi
zdánlivě nechutnými. Jakož ostatně i jiní vědci. Nedívejme se na to
laskavě očima povzneseného laika, nýbrž očima vědce. Což to není
vskutku pozoruhodné, že hmyz je vybaven vysoce citlivými smysly,
zejména čichem? Kdo by to právě do hmyzu řekl!“
„Prosím - uznávám, že je to pozoruhodný a pro mnohé možná zcela
nový a nečekaný poznatek, avšak...“

( 49 )
 Holmes se nedal zastavit: „A právě z toho důvodu,“ nadšeně
pokračoval,“bývá hmyz obvykle první na místě, kde je mrtvola.
Mnohem dříve než policie,“ zasmál se svému vtípku.
„Nemohl byste už, proboha, mluvit o něčem jiném?“
„Budu muset - protože já toho o nekrofágním hmyzu mnoho nevím.
Ale žasl byste, jak zajímavě a poutavě o tom umí vyprávět ten můj
přítel - Stevenson se jmenuje. Je to doktor přírodních věd, a je
mimochodem také odborným poradcem londýnského Scotland Yardu.“
ooo
Policejní inspektor nervózně přecházel po kanceláři náznakově
lomil rukama: „Neunavujte mě, Gardnere! Já vím, že jste slušný člověk
a kdesi cosi, znám vás a léta u vás přece kupuji okurky a rajčata - ale
všechny okolnosti, kruci, svědčí proti vám! Tak mi to přece usnadněte a
přiznejte se!“
Zahradník odpověděl velice mírně a téměř zkroušeně: „Pane
inspektore - já vás mám taky za slušného člověka a ctím ve vás stálýho
zákazníka - ale pochopte přece, že se nemůžu přiznat k něčemu, ce
jsem neproved!“
Zdálo se, že zahradníka vyloženě mrzí, že se přiznat nemůže.
„Tak ještě jednou,“ povzdechl si inspektor. „Co jste dělal včera od
sedmi hodin?“
Gardner si povzdechl ještě o něco zoufaleji: „Kolikrát vám to mám
říkat, pane inspektore! Krátce po sedmé jsem přijel domů z tržiště a šel
jsem hned na kutě. Spal jsem až do rána do půl šesté, pak jsem...“
„No dobrá. Může vám to někdo dosvědčit?“
„Ovšem že ne! Vždyť víte, že žena je už tři týdny v nemocnici, a
nikdo jiný v domě nebydlí!“
„No - svědectví manželky by vám stejně moc nepomohlo. Nočního
hlídače nemáte?“
„Prokristapána, pane inspektor, proč se mě na to ptáte? Vždyť přece
dobře víte, že nemám!“
„Výslech je výslech, Gardnere,“ řekl inspektor hlasem co
nejúřednějším. „Jako občan vím, že nočního hlídače nemáte, ale jako
policie to nevím. Tak se musím ptát.“
„Nač bych taky měl zaměstnávat nočního hlídače!“ vcelku zbytečně
vysvětloval zahradník. „Tady přece nikdo nekrade, kromě toho... no já
vím, o mrtvých jen dobré, ale je to pravda! On byl jediný, kdo mi na
zahradě občas něco štípnul - no ale kvůli tomu bych ho přece nezabíjel,
pane inspektore!“
( 50 )
 Zaklepání na dveře přijal inspektor s jakousi úlevou. Celý ten
výslech už jej unavoval a přitom ovšem věděl, že to musí k nějakému
konci dovést.
„Vstupte,“ řekl téměř nedočkavě, a když vstoupil Holmes s
doktorem Watsonem, inspektorova tvář se přímo neúředně rozzářila.
„Á - dobrý den, Holmesi! To je ale šťastná náhoda, že jste se tu
zastavil!“
„Žádná náhoda,“ opravil jej Holmes. „Tuhle přítel Watson mě
informoval o tom, co se stalo.“
Inspektor se srdečně přivítal i s Watsonem a Holmes si pospíšil
vydat prohlášení: „Nechci rozhodně zasahovat do vaší pravomoci,
inspektore - ale byl bych vskutku rád, kdyby se prokázala Gardnerova
nevina.“
„Proboha, to já také!“ upřímně zvolal inspektor. „Nikde člověk
nedostane tak výtečná rajčata jako u Gardnera! Ale co mám dělat,
svědčí-li všechny okolnosti proti němu? Musím ho prostě vyslechnout,
obvinit a předat soudu. Bohužel. Je to mé povolání.“
„Na nikoho jiného nespadl ani stín podezření?“ chtěl vědět Holmes.
„Ale ano, ovšem. Čtyři lidé byli v podezření, jenže všichni čtyři
mají na včerejšek alibi až do půlnoci.“
„Hm. Chcete říci od osmi do půlnoci?“
„Ten jeden od osmi, ti další už od oběda a jeden dokonce od rána.“
„Všichni mají alibi přesně do půlnoci?“
„Jen ti dva, co byli v hostinci. Jeden pak až do jedné hodiny po
půlnoci a poslední až do dnešního rána. Takže vidíte, že s Gardnerem to
vypadá opravdu beznadějně.“
„Pane Holmesi, vy tomu přece nevěříte!“ ozval se zoufale Gardner.
„Nevěřím, Gardnere. Ale to je všechno málo. Rád bych se pokusil
přesvědčivě prokázat vaši nevinu, kdyby inspektor dovolil...“
„Ale jistě, Holmesi! Čiňte, co je libo!“ Inspektor překypoval
radostí, že to vzalo takový obrat.
„Já mnoho činit nemohu, ale...“ Holmes párkrát zabafal z dýmky,
„nenamítal byste nic, kdybych si přivedl jednoho svého přítele?“
„Snad ne toho Stevensona?“ s obdivuhodnou chápavostí se zeptal
Watson. Holmes s úsměvem přikývl: „Dneska vám to nějak myslí,
Watsone!“
„Kdo je ten Stevenson?“ zeptal se inspektor.
„Znalec hmyzu, přesně řečeno specialista na mouchy.“

( 51 )
 „Propána! A k čemu nám bude dobrý? Mouchy přece v tomhle
případu nehrají naprosto žádnou roli! Smrt byla způsobena tupým
předmětem a...“
„Víte, inspektore - mám jakési tušení,“ záhadně řekl Holmes. „Sám
vám to ovšem nemohu dost dobře ani vysvětlit, natož pak doložit.
Mohu tedy přivést doktora Stevensona? Náhodou je zde nedaleko na
studijní cestě, a jistě mi neodmítne pomoc.“
Inspektor opakovaně souhlasil a ani nečekal na Watsonovu
poznámku, že dr. Stevenson je odborným poradcem Scotland Yardu.
ooo
„Seznamte se, pánové: doktor Stevenson - doktor Pickwick.“
Páni doktoři si podali ruce a prohlásili, že je těší, a Holmes hned
přešel k činorodému jednání: „Doktor Stevenson byl tak laskav a
prohlédl si mrtvolu.“
„Prosím. Pokládal-li to inspektor za nutné...“ poznamenal trochu
dotčeně dr. Pickwick.
„Nezlobte se, doktore, ale...“
„Já se nezlobím,“ zarazil policistovy omluvy lékař. „Jenom
nechápu, k čemu je to dobré. Dokáže snad entomolog lépe ohledat
mrtvolu než lékař?“
„To jistě ne, pane kolego,“ laskavě řekl Stevenson. „Však také to
nebylo ohledání v tom obvyklém slova smyslu. Soustředil jsem
pozornost pouze na vajíčka, která už stačil nekrofágní hmyz naklást.“
„Hm,“ zahučel dr. Pickwick. „To není nic objevného. Hmyz to dělá
vždycky.“
„Jistě. Vy však nejste specialista, takže vajíčka různých druhů
hmyzu od sebe nerozeznáte.“
„Nevím proč bych je měl rozeznávat!“
„To na vás samozřejmě nemůže nikdo žádat. Já jsem si ovšem vzal
pár těchto vajíček pod mikroskop, a bezpečně jsem zjistil, že náležejí
čeledím Caliphoridae, Sacrophagidae, a Muscidae.“
„No a co z toho?“ ušklíbl se dr. Pickwick. „Mě a inspektora zajímá
mrtvola, a ne muší vajíčka.“
„Je mi velmi líto, že to musím říci, ale... jmenované čeledi jsou,
pane kolego, heliofilní. To znamená světlomilné, inspektore. A kladou
vajíčka, pánové, zásadně jen ve dne!“
„Co tím chcete říci!“ ozval se dr. Pickwick. „Že jsem snad špatně
určil dobu smrti?“
„Určil jste ji poněkud nepřesně.“
( 52 )
 „Vy se v tom tak vyznáte, člověče! Nemohu přece určit dobu smrti
přesně na hodinu! Rozpětí čtyř hodin je přiměřené okolnostem.“
„Ano, to jistě,“ uznal dr. Stevenson. „Nicméně budete muset
posunout počátek onoho rozpětí o nějaké dvě tři hodiny dopředu.
Vajíčka prostě musela být nakladena nejpozději do šesti hodin.“
„Vy zřejmě nemáte ponětí, jak se odhaduje doba smrti! Musím
přece přihlížet také k tomu, kde byla mrtvola nalezena! A ona byla
nalezena mezi kompostem a kůlnou - tedy na chladném, zastíněném
místě! Rozumíte?“
„Nalezena - to ano. Zločin však byl spáchán někde jinde a mrtvola
byla pak po setmění přenesena. Třeba jen o pouhých několik yardů.“
ékař se opět chystal vybuchnout, Stevenson však jej včas zastavil
smířlivým gestem a slovy: „Pardon, doktore Pickwicku, není ovšem
vaší chybou, že jste to nepoznal. Nepatří to ani k vašim povinnostem.
To měli zjistit policisté a oznámit vám to včas, abyste na to mohl brát
zřetel.“
„Ono totiž...“ nejistě začal inspektor.
„Ne - ani vám to nevytýkám, inspektore,“ pospíšil si Stevenson.
„Pachatel zřejmě nezanechal žádné stopy, podle nichž byste to mohli
odhalit.“
„A podle čeho vy jste do tedy poznal?“
„Podle vajíček vysoce teplomilného druhu Lucilia sericata. Tento
druh totiž klade vajíčka teprve tehdy, když povrchová teplota substrátu
dosáhne asi třiceti stupňů Celsia.“
Watson se zatvářil nedůvěřivě: „Včera byl sice teplý den,
nicméně...“
„Pozor, Watsone!“ Stevenson zdvihl ukazovák. „Neříkám teplota
vzduchu, nýbrž teplota mrtvoly! Z oněch vajíček tedy můžeme
bezpečně usoudit, že smrt nastala nejpozději v pět hodin, kdy ještě
slunce hřálo, a že mrtvola pak ležela nějakou dobu na přímém slunci.
Nikoli tedy ve stínu! To ovšem nemohl doktor Pickwick tušit, a proto
se v odhadu o něco zmýlil.“
„Hm - o dvě hodiny,“ pokrčil rameny lékař. „To v našem
povolání...“
„O tři!“ opravil jej Holmes. „A ty tři hodiny, doktore, mohly
rozhodnout o odsouzení nevinného! Nebýt mého přítele entomologa...“
„Já z toho pořád nejsem moudrý!“ ozval se zahradník.

( 53 )
 „Ale vždyť je to jasné, Gardnere! Byla-li vražda spáchána v pět
hodin, nemohl jste ji spáchat vy, protože máte přece nevyvratitelné
alibi!“
„No jo - to jsem byl na tom trhu!“ radostně řekl Gardner.
„Ano - to máme ověřeno,“ potvrdil inspektor. „Jste tedy nevinen, a
já se vám omlouvám. Nicméně... hm... lze opravdu považovat za pádný
důkaz pro případnou porotu to vaše určení vajíček, doktore
Stevensone?“
„Jsem specialista a soudní znalec,“ hrdě prohlásil vědec. „Kromě
toho důkaz nebude spočívat jen na mém prohlášení. Snad jste si všiml,
že jsem nalezená vajíčka uložil do krabiček a před vašimi zraky
zapečetil?“
„Jistě. V Londýně je dáte pod mikroskop a...“
„Ne, o to ani nejde,“ přerušil jej Stevenson. „Z vajíček odchováme
v laboratorních podmínkách dospělý hmyz, a ten pak předložíme soudu
i s popisem a vyobrazením onoho hmyzu. Každý se bude moci
přesvědčit, že jsem se v určení nezmýlil. Stačí, inspektore?“
„Bohatě!“ usmál se inspektor. „Jsem si jist, že to bude stačit i
porotě, která bude soudit pravého viníka. Děkuji vám doktore. A ovšem
i vám, Holmesi.“
„Hrome,“ nesměle se ozval Gardner, na kterého jako by náhle
všichni zapomněli, „já z toho mám teď v palici takový to... jak se to
řekne...“
„Dilema,“ napověděl Holmes. „Neřešitelný rozpor. Vy teď nevíte,
zda máte dál ničit ten odporný a škodlivý hmyz, když vám vlastně
zachránil život!“

( 54 )
 Horký Silvestr
Milan Dušek

Navrhl jsem Mileně Dudové, která je v naší služebně inspektorkou

stejně jako já, aby se mnou šla oslavit Silvestra ve vinárně Pod skálou.
Nosil jsem to v hlavě už nějaký čas a vytasil se s tím až na poslední
chvíli. Tím se stalo, že už měla naplánovanou službu. Naštěstí se mi
podařilo ukecat taky svobodného kolegu Pecku a pak už stačilo, aby
kývla Milena. Nebyla proti, dokonce slibně utrousila, že už dlouho
nikde nebyla. Těšil jsem se, co bych to skrýval, říká se přeci: jak na
Nový rok, tak po celý rok, a já toužím, aby mezi nám bylo více než
pouhé přátelství.
Jenomže ten den, asi půl hodiny po poledni, se ozvala policejní
stanice v Houkově, že tam došlo k zastřelení podnikatele Josefa
Kropáče a že mu byl současně odcizen kufřík s tržbou z butiku, který
provozuje jeho manželka. Podívali jsme se s Milenou na sebe, rázem
bylo jasné, že bude všechno jinak, než jsme předpokládali.
Náš šéf, kriminální komisař Bém, zatelefonoval doktorovi a vyrazili
jsme do Houkova v nejsilnější sestavě.
Policisté z místní stanice měli místo činu řádně zajištěné a zevlující
zvědavce drželi v patřičné vzdálenosti. Vínově červený peugeot s
otevřenými předními dvířky, mezi kterými spočíval zastřelený
podnikatel Kropáč, stál poněkud nalevo od butiku s výlohou plnou
odvážně vypadajícího dámského prádla, vpravo parkoval zelinkavý
forman, na druhé straně vozovky, se kterou sousedil nevelký parčík se
skupinkami stříbrných smrků, okrasných keřů a lavičkami při
pěšinkách sypaných říčním pískem, stálo auto v policejních barvách.
Poloha těla mrtvého nasvědčovala, že byl pravděpodobně zaskočen ve
chvíli, kdy hodlal nastoupit do peugeotu. Někdo ho zřejmě odzadu
oslovil. Kropáč se pootočil a v tom okamžiku ho ten někdo střelil z
bezprostřední blízkosti do prsou. Vzal mu zmíněný kufřík a zmizel.
Kudy a kam?

( 55 )
 Zatímco technik Vaňura vyňal z pouzdra videokameru a začal
natáčet oběť a místo činu, my jsme zjišťovali možné směry úniku.
Lupič - pokud mu šlo jen o peníze - mohl běžet doleva či doprava podle
bloku budov do některé z navazujících uliček. Nebo mohl vběhnout do
některého starého domu, které mají jistě dvory. Ale taky mohl překonat
vozovku a vytratit se tím parčíkem...
Bém vykročil ke skupince před butikem a já s Milenou jsme ho
samosebou následovali. S policisty tam postával i sportovně vyhlížející
strážník městské policie, zpod čepice se mu draly nazrzlé kadeře.
Jmenoval se Petr Hamáček a byl první na místě činu, hned po manželce
zastřeleného. Přiběhl k peugeotu ze svého stanoviště, vzdáleného asi
dvě stě metrů, zaslechl volání o pomoc. Dorazil k autu a když zjistil, co
se tam přihodilo, informoval vysílačkou svoji služebnu a ta předala
okamžitě zprávu policii. Hamáček nám ukázal, kde byl v okamžiku,
kdy se ozvalo zoufalé volání o pomoc, a přiznal, že hned nedokázal
určit, odkud přesně přichází. Tohle odpovídalo, Kropáčová i její
zastřelený muž byli zakryti peugeotem. Samozřejmě jsme se Hamáčka
zeptali, zda nespatřil někoho běžet po chodníku tím či oním směrem,
nebo přebíhat do parčíku. Odpověděl, že určitě ne, ale nevypadal při
tom příliš přesvědčivě, připisovali jsme to skutečnosti, že něco
takového zažil poprvé v kariéře městského strážníka.
Bém ho upozornil, aby se nevzdaloval, že ho budeme ještě
potřebovat, a vyzval místního velitele policejní stanice, aby nám řekl,
co ví o podnikateli Kropáčovi. Bylo toho poměrně dost na to, abychom
si učinili základní obraz o tom, kdo byl zastřelen. Původně profesor
tamějšího gymnázia začal na sklonku dvaadevadesátého roku podnikat,
když mu v restituci po rodičích vrátili hotel. Během tří let se stal
majitelem prosperujícího obchodu se sportovním zbožím a pak i butiku,
stručně řečeno, patřil k nejdravějším štikám mezi houkovskými
podnikateli.
Takovýhle úspěch budí nepochybně závist, proto nás zajímalo, zda
nejsou nějaké poznatky, které by nasvědčovaly, že se pohyboval i
mimo zákon. Neexistovalo nic, co by Kropáče nějak spojovalo s lidmi,
kteří nemají nejlepší pověst, ani že by sám používal podvodných fíglů,
které jsou dnes v oblasti podnikání téměř běžnou záležitostí. Povrtali
jsme se i v Kropáčově soukromí. Bylo mu dvaačtyřicet, o pět let mladší
manželka Saskie mu vydatně pomáhala, děti neměli, teprve ve
čtyřiadevadesátém se přestěhovali z paneláku na sídlišti do vilové
čtvrti.
( 56 )
 Vešli jsme do butiku, což byly v podstatě dvě průměrně velké
místnosti spojené v jednu, při jedné stěně bylo několik zkušebních
kabinek s modrými plyšovými závěsy. K prodejně patřila nevelká
kancelář z trojdílným oknem do dvora, kterým byly vidět popelnice
přetékající odpadky. Hned po vstupu se před námi objevila drobná, asi
třicetiletá žena a vyhrkla, co si přejeme. Komisař se představil a
zabručel, že by rád mluvil s paní Kropáčovou. Tmavovláska nás
nasměrovala do kanceláře, kde seděla za stolem asi pětatřicetiletá
plnoštíhlá blondýnka s třpytivými náušnicemi v lalůčcích uší. Nalíčení
jejího obličeje mělo své vady, dalo se poznat, že plakala. Zvedla k nám
oči plné nefalšovaného smutku. Bém naznačil Mileně, aby se věnovala
tmavovlásce, pozdravil Kropáčovou a představil sebe i mne.
Když jsme se usadili a odmítli kávu, kterou nám Kropáčová
nabídla, prohlásil Bém, že mu je velice líto toho, co se stalo, ale že
potřebujeme vědět, jak se to stalo a co tomu předcházelo, abychom
mohli něco podniknout k co nejrychlejšímu dopadení pachatele. Kývla,
že rozumí, otřela si kapesníčkem oči a začala líčit, jak pár minut před
dvanáctou přišel do prodejny její manžel, aby vyzvedl tržbu z
dopoledne, zamýšlel s ní jet ještě do banky. Přidala mu do kufříku
dvacet devět tisíc. Něco tam už měl, odhadla to na sto padesát tisíc,
věděla by to přesně, kdyby zavolala do hotelu a prodejny se
sportovními potřebami. Pokud šlo o peníze, manžel nesnášel, aby
zůstávaly větší částky v pokladnách. Popřál prodavačce všechno
nejlepší do nového roku a opustil butik. Prodavačka Benediktová
nahlédla do kanceláře a zeptala se, jestli se už může převléknout.
Svolila, vzala si kabelku, zamkla kancelář a chtěla aktivovat
bezpečnostní zařízení. Při tom si všimla, že manželův peugeot je stále
před prodejnou, že má otevřená dvířka a jako by tam někdo klečel. Pak
si uvědomila, že ten člověk má na sobě manželův oblek. Vyběhla ven a
neblahé tušení se potvrdilo. Kropáč už nedýchal a byl samá krev.
Půldruhého sta tisíc bylo dost na to, abychom mohli případ označit
jako loupež, ale ještě jsme váhali. Zvláště poté, co jsme na popud
Mileny vyslechli odděleně Lídu Benediktovou, která před ní naznačila,
že mezi manželi Kropáčovými to v poslední době neklapalo jako dříve.
Tvrdila, že z kanceláře zaslechla část hádky.

( 57 )
 „Křičel na ni, že jí to nehodlá trpět. Nevím přesně o co šlo, ale ona
odpověděla něco v tom smyslu, aby se tím neznepokojoval, že už to
definitivně skoncovala, a že to nemělo sebenepatrnější vliv na jejich
vztah. Co na to řekl on, už nevím, protože se ozvaly kroky a já musela
odcouvat ke stojanům s halenkami, aby mě nepřistihli, že je
poslouchám,“ vychrlila, jako by ji to tížilo. K době, kdy Kropáčová
objevila mrtvého manžela u červeného peugeotu, nemohla nic přidat,
převlékala se. K čemu venku došlo, zjistila až když tam byl městský
policista. Zajímavě vypadala její poznámka, že onen strážník před tím
několikrát přešel kolem výlohy, a že to bylo právě v čase, kdy Kropáč
přebíral v kanceláři tržbu od své manželky.
„Ale proč nám ten Hamáček tvrdil, že neopustil stanoviště na
opačné straně ulice?“ ozvala se Milena a dost špatně skrývala vzrušení.
„Netvrdil to,“ zastal jsem se strážníka, „řekl, že tam měl své
stanoviště.“
„Správně, Františku,“ zasáhl v můj prospěch Bém. „Asi jsme
nepoložili správnou otázku. Ale každá chyba se dá napravit.“
„Pokud není pozdě,“ ušklíbla se Milena. Šéf na to nereagoval,
pokračoval, jako by nic nevyslovila..
„Pokud jde o motiv. Peníze, nebo nějaký zásah konkurence, které
byla Kropáčova agresivní rozpínavost proti srsti? Po tom, co nám řekla
Benediktová, bude třeba zjistit, o kom byla při těch dohadech mezi
manželi řeč. Vezmeme Hamáčka, Benetiktovou a Kropáčovou na zdejší
stanici k sepsání protokolů a při té příležitosti vyjasníme i ty dvě
záležitosti, které na sebe upozornily,“ rozhodl komisař.
Nejdříve jsme si před sebe posadili strážníka Hamáčka. Bez
přerušování jsme ho nechali zopakovat všechno, co nám už vyprávěl, a
pak jsme se zeptali, zda byl neustále na jednom stanovišti.
„Co je to za podivnou otázku?“ zamračil se. „Nepřipadalo přece v
úvahu, abych se odtud vzdálil. V těch místech nám zastavují nejrůznější
vozidla a absolutně neberou v úvahu značku se zákazem. Řidiči se musí
naučit kázni a...“
„Nemusíte nám líčit, čeho všeho jsou schopni neukáznění řidiči,
pane Hamáček,“ přerušil ho Bém. „Otážu se vás rovnou. Přešel jste
před polednem kolem výlohy butiku?“

( 58 )
 „Ani náhodou, pane komisaři. Přesně za deset minut dvanáct jsem
kápnul na řidiče dodávky, který nerespektoval zmíněnou značku.
Zastavil a dokonce opustil kabinu. Když jsem na něj udeřil, tvrdil, že
mu za jízdy připadalo, jako by slyšel z výfuku špatné zvuky. Houby s
octem...“ ušklíbl se. „Samozřejmě, že se mě snažil ukecat. Domluvil
jsem mu a propustil ho. Fandím duchapřítomnosti.“
„Jak dlouho jste se mohl zabývat tímhle řidičem?“ zeptal se hned
šéf.
„Pět šest minutek, víc ne. Pročpak?“ zpozorněl Hamáček, zřejmě si
uvědomil, že s ním hovoříme v souvislosti s případem, který
vyšetřujeme. Jeho hlas se stal naléhavějším. „Poslechněte, pane
komisaři, řekněte mi polopaticky, o co vám konkrétně jde.“
„Dobře, strážníku. Prodavačka z butiku se domnívá, že jste byl u
výlohy. A zrovna v době, kdy uvnitř předávala tržbu paní Kropáčová
svému manželovi.“
„Co je tohle za nesmysl?“ zamumlal Hamáček. „Rozhodně se
musela splést.“
Bém požádal Milenu, aby přivedla Benediktovou.
Prodavačka zrozpačitěla, ale opakovala i před strážníkem, co nám
už pověděla. Když opustila kancelář, zahleděli jsme se na Hamáčka.
Krčil rameny, potřásal hlavou, nebyl schopen nám to vysvětlit.
Uvažovali jsme, komu máme věřit. Strážníkovi nebo Benediktové?
Ale co by pak prodavačka sledovala tím, že nám nastrčí falešnou stopu?
Že by o vraždě a loupeži něco přece jen věděla? Umínili jsme si, že se
kolem ní taky porozhlédneme.
Pak vstoupila paní Kropáčová. I tu jsme požádali, aby zopakovala,
co už bylo vysloveno. Následně se jí Bém zeptal, jestli se jí manžel
nesvěřil s něčím, co by ho znepokojovalo, nebo zda se někoho
neobával. Odpověděla záporně. Další otázka, zda v jejím životě existuje
ještě jiný muž než manžel, ji uvedla do značných rozpaků. Nepochybně
na ni nehodlala odpovědět, ale komisař zpřísnil hlas a upozornil ji, že
došlo k vraždě jejího manžela a že i případný milenec leckdy sehraje
úlohu, kterou by mu zpočátku nikdo nepřisuzoval. Z jejího výrazu jsme
pochopili, že je pouze otázkou času, kdy promluví i o tomhle.
Nenaléhali jsme a vyplatilo se.

( 59 )
 Seznámila se s ním asi před třemi měsíci. Benediktová byla doma s
nemocnou dcerkou. Kupujícímu nebylo ještě třicet a chtěl vybrat
nějakou hezkou noční košilku pro svou známou k narozeninám.
Červenal se, uhýbal očima. Povzbudila ho poznámkou, že ta žena jistě
ocení jeho netradiční dárek, a pomohla mu s výběrem. Moc děkoval, že
se mu věnovala. Druhý den se v butiku objevil znovu. Než se stačila
zeptat, co si přeje, přiznal, že si tu noční košilku koupil jen proto, aby s
ní mohl hovořit a poznal ji blíž. Namítla, že je vdaná, ale hovořil, jako
by to nic neznamenalo. Ani neví, proč přijala jeho výzvu ke schůzce.
Ještě ten večer se z nich stali milenci.
„Budete si o mně teď myslet to nejhorší, ale manželství s Pepou
nám nějak zevšednělo a jeho ke všemu úplně pohltilo podnikání. A
najednou tu byl o tolik mladší muž, který uměl být tak něžný,“ mačkala
ze sebe. „Přiznám se, že jsem tomu vztahu docela propadla. Jediné, co
jsem po něm chtěla, bylo, abychom své styky zachovali v tajnosti.
Přesvědčoval mě, že to chce i on... Asi před čtrnácti dny na mne udeřil
Pepa poprvé. Nevěděl nic určitého, ale asi nás přece jen někdo zahlédl.
Po tomhle jako bych se probrala. Včera jsem tomu muži řekla, že se už
nikdy nesmíme setkat. Skončila jsem to,“ hlesla Kropáčová a lesklo se
jí vlhce v očích.
„Zbývá pouze jedno: vyslovte jméno toho muže,“ řekl Bém.
„Ale proč? Nemá s manželovou smrtí vůbec nic společného. Byla
to moje záležitost,“ spustila stísněně na šéfa.
„To ponechte laskavě na nás. Vyloučit z podezření nemůžeme
nikoho,“ pravil Bém tónem, který nepřipouštěl další diskusi. Kropáčová
to vzdala. Šlo o nějakého Viléma Poláška.
Ponechali jsme Kropáčovou Mileně a vedle jsme si od místních
policistů na toho pána vyžádali informace. Vilém Polášek byl ženatý,
pracoval v Elitextu, než nový majitel továrnu zavřel a stroje rozprodal,
v současné době je na podpoře. Poněkud nás šokovalo, když jsme taky
zjistili, že Polášek má za manželku starší sestru strážníka Hamáčka, a
že žijí v domku, který sourozenci Hamáčkovi zdědili po rodičích.
Sháněli jsme se po strážníkovi Hamáčkovi, ale jako by se vypařil.
Bém požádal místního velitele stanice o uniformovanou asistenci a
vyrazili jsme na předměstí Houkova.

( 60 )
 Zvonek u dveří nebyl. Vyzkoušel jsem kliku a nebylo zamčeno. Už
v síni jsme slyšeli křičet nějakou ženu a hluk, který k nám z vnitřku
doléhal, napovídal, že se tam někdo rve. Vtrhli jsme do poměrně
rozlehlé světnice a naskytl se nám následující pohled: dva muži, oba s
nazrzlými hřívami vlasů, se mlátili pěstmi hlava nehlava uprostřed
pokáceného nábytku a do protějšího kouta se tiskla hubená
tmavovláska, která ochraptěle rváče prosila, aby přestali.
Roztrhl jsem ty dva od sebe a šéf je zamračeně požádal o
vysvětlení.
„Už vím, proč ta prodavačka viděla před výlohou strážníka,“
zachrčel Hamáček a zle blýskal očima. „Vzal si mou uniformu,
ničema!“
„A co?“ zaječel Vilém Polášek. „To mám pořád žít jenom z tý
almužny, které říkají podpora? Kdybych měl práci...“
„Mlčte, člověče!“ okřikl ho Bém a pokynul mi, abych Poláškovi
nasadil klepeta. Učinil jsem to a vyzval ho, aby vypochodoval ven.
Učinil to, aniž by se rozloučil s plačící manželkou.
Kufřík se sto čtyřiceti šesti tisíci a nějakými doklady jsme objevili
ve skrýši v garáži. Našli jsme tam i uniformu strážníka městské policie,
kterou si Polášek vypůjčil z pokoje švagra a ještě ji nestačil vrátit. A
pistoli Walther P.38 ráže 9 mm se sedmi náboji v zásobníku. Expertíza
prokázala, že střela, která usmrtila podnikatele Kropáče, byla vypálena
z této zbraně, kterou Poláškův otec našel v příkopu u silnice, po které
prchali ustupující Němci v pětačtyřicátém roce a schoval na půdě za
trámem.
Ještě nebylo pět, když jsme se vraceli do Újezda. Milena se za
volantem usmívala a já si v duchu připravoval, co všechno jí v průběhu
poslední noci v roce povím.

( 61 )
 Hrobník nás rýčem zastele
Antonín Jirotka

Pojďme holka pojďme spolu

budou mi tě závidět
vždyť dokončím střední školu
v podstatě co nevidět...

Říkanka v úvodu dopisu mi trochu vyrazila dech, něco podobného

bych nečekal. Na strýčka Karla si totiž pamatuji jen jako na nerudného
protivného starce, šourajícího se s pomocí berlí napříč pokojem a
ustavičně proklínajícího celý svět. Člověk toho ví o svých příbuzných
trestuhodně málo. Když mi notář se slavnostní tváří oznamoval, že
zesnulý Karel Rajman odkázal svou vilku na okraji města zrovna mně,
nevěřil jsem svým uším.
„Proč?“
„To nám už, bohužel, nevysvětlí,“ poznamenal úředník.
Tak jsem se tedy stal majitelem skutečné nemovitosti a nutno
poznamenat, že manželku ta zpráva nijak zvlášť nenadchla, tušila za
celým podnikem kupu úmorných starostí a odmítla se do studeně
vyhlížejícího domu obklopeného zpustlou zahradou stěhovat dřív, než
bude připraven k normálnímu bydlení. Odvážně jsem se proto pustil do
likvidování pozůstalosti, což se ukázalo jako úkol přímo sisyfovský. Za
sedmdesát let života člověk nashromáždí neuvěřitelnou spoustu
zbytečných věcí. Lodní kufry, zvetšelý nábytek, tuny knížek a obrazů
od právem zapomenutých umělců, nesmyslné suvenýry z jakýchsi
dávných turistických cest, hory obnošených kabátů, bot, klobouků, a k
tomu mnoho dalších předmětů, o jejichž účelu jsem neměl ani tušení. V
komoře ležela například plátěná brašna s obdélníkovým kovovým
rámem nahoře, zavazadlo, které se nedalo ani zavřít ani pořádně nosit,
zkrátka kabela sama o sobě podobně nesmyslná, jako exponáty z
dadaistické sbírky zlepšovacích návrhů. Práce bylo nad hlavu.
Předělával jsem koupelnu, instaloval novou kuchyňskou linku, měnil
prošlapané dlaždice v chodbě a vyhazoval co se dalo.
V kotli ústředního topení jsem pálil stará školní vysvědčení, zašlé
rodinné fotografie a stohy léta pečlivě uschovávaných účtů a stvrzenek.
Tesklivé to zbytky po člověku...
( 62 )
 Když jsem narazil na velikou krabici plnou dopisů, chtěl jsem ji
nejdřív hodit do ohně také, ale pak mě přemohla zvědavost, chuť
dozvědět se něco o strýčkovi, jehož jsem tak málo znal a který mě
přesto velkoryse obdaroval.
- Já vím co tě rmoutí
já vím co je rmut
při nejbližší pouti
zajdem na vermut...
Listy, které psával Karel Rajman své budoucí ženě za rozverných
časů studentských, vždy začínaly nějakými lehkomyslnými veršíky,
text byl úsměvný a uvolněný. Tetička odpovídala stručněji, ale z jejího
úhledného rukopisu bylo znát, že o strýčka stojí. Krásná teta Kamila! O
jejím půvabu se vykládaly v příbuzenstvu celé legendy, a když jsem
jednou spatřil její tvář v rodinném albu, musel jsem uznat, že i přes
módu, která se za léta pronikavě změnila, to byl zjev exkluzívní. Temné
tajuplné oči, klasický řecký nos a široká, mírně se usmívající ústa.
- Ach kéž bys jednou byla moje
kéž uslyšel bych tvoje ano
tam na radnici u orloje
Že nikdy? No tak - nevídáno
Tak takhle prosím začínal dopis, kterým strýc Karel vážně požádal
tetu Kamilu o ruku a ona skutečně souhlasila.
Svatební oznámení z ledna devatenáct set padesát tu novinku
sdělilo světu a ten obratem reagoval zasláním spousty blahopřejných
telegramů. Připadalo mi skoro absurdní, že nějaký udýchaný pošťák
tenkrát spěchal, aby doručil ozdobné blankety, které pak přes čtyřicet
let odpočívaly v zapomenuté papírové krabici.
- Ať vám život připadá jako legrace.
- Zdraví, štěstí, dlouhá léta přejí kamarádi ze Ztracenky.

( 63 )
 Malebná trampská osada na břehu Vltavy dosud existuje, ale z těch
kamarádů už asi bude naživu málokdo. Navíc, jejich přání se příliš
nevyplnilo. Přibližně tři roky po svatbě se strýc Karel při pádu na
sjezdovce v Krkonoších těžce zranil, pak dlouhé měsíce ležel ve
vrchlabské nemocnici. Jeho dopisy adresované mladé milované ženě se
sice stále snažily o optimistický tón, ale pomalu se do nich vkrádal
smutek a nostalgie. Zato teta Kamila se rozepsala. Na mnohých, pečlivě
očíslovaných stránkách popisovala všechno, co se odehrávalo v Praze,
co dělali známí a přátelé, jaká představení se hrála v kinech a
divadlech. Dovedl jsem si představit, jak chlap sevřený do nudy
sádrového lůžka nadšeně hltá ty všední informace, přicházející do
bělostného prostředí nemocnice jakoby z jiného světa.
- Všichni už se na tebe těšíme a kdyby mi zlatá rybka mohla splnit
jedno jediné přání, pronesla bych větu z evangelia: Vstaň, vezmi lože
své a choď!
Dobrá, krásná teta. Měl jsem skoro slzy v očích, když jsem ty řádky
četl a uvědomoval si, jak hluboce za těch pár desetiletí upadla kultura
psaní dopisů. Dnes většina soukromých listů připomíná úřední
korespondenci. Věc: Zaslání pozdravu do nemocnice. Vyřizuje:
Rajmanová. Telefon, číslo dveří a tak dál. Škoda. Jak krásně tehdy
znělo: Vstaň, vezmi lože své a choď...
Po více než roce strýc Karel skutečně vstal, ale s jeho chozením to
bylo horší. Lékaři se sice nevzdávali naděje, slibovali, že jednou přerazí
berle přes koleno jako ten reklamní pacient z piešťanských lázní, ale že
to chce především vůli a čas...
1.10.1955, 3.11.1956, 2.1.1958... Data v záhlaví dopisů se střídala,
strýček cestoval po různých rehabilitačních a doléčovacích ústavech,
ale na jeho zdravotním stavu se nic podstatného neměnilo. Zato na
psychickém ano. Z jeho řádků se vytratil úsměv a humor, objevilo se
bolestínství kombinované navíc výpady silné žárlivosti.
- Nechápu, bránila se teta, z čeho mě pořád podezříváš. František k
nám přece chodíval o velikonocích pravidelně, a tak se zastavil,
protože neměl nejmenší tušení, že nejsi doma. Jsem hloupá, že jsem ti o
tom vůbec psala.
Strýc reagoval básničkou:
Vždyť se stejně neutají
co leží ženě na duši
ptáci o tom štěbetají
když daný slib se poruší...
( 64 )
 Veršování, které mi zprvu připadalo zábavné, se mi přestávolo líbit,
a chápal jsem, proč teta nakonec od strýčka utekla. Ne pro jeho
zchromlé nohy, ale protože s žárlivcem se pod jednou střechou žije
těžko. Časem se, zřejmě pod Karlovým nátlakem, vzdala místa učitelky
a začala fungovat jen jako domácí ošetřovatelka. Strýček zase
definitivně přestal věřit, že jeho potíže vyřeší oficiální medicína a vrhl
se na pouť po zázračných léčitelích, bohužel také bezvýslednou. Jeho
nálada se stále víc propadala pod práh pochmurnosti a z lístků
posílaných ze sídel proslulých bylinkářů čiší beznaděj.
- Kopáč už kope zmrzlou hlínu
a do studené postele
si vezmem černou pelerínu
hrobník nás rýčem zastele...
Toto čtyřverší uvádělo poslední dopis, který kdy strýc tetě napsal,
přesněji řečeno poslední jeho dopis uložený v té staré krabici. Pak se
Karel Rajman vzdal definitivně naděje, že se ještě někdy uzdraví a
uzavřel se ve svém temném domě jako nevrlý poraněný medvěd,
žárlivě střežící usměvavou a krásnou bytost, která se jmenovala
Kamila. Potom to dopadlo, jak to muselo dopadnout, vztah dvou lidí
nemůže být založen jenom na vzpomínkách nebo na lítosti. Arogantní
belhavý protiva neměl nic společného s dávným bohémským
studentem, jenž miloval tenis, volejbal a na neštěstí také lyže.
Kolik bylo vlastně tenkrát tetě Kamile? Počítal jsem na prstech.
Osm - ne sedm. Pouhých sedmadvacet let.
- Přijď zas někdy, tady zoufale chybí alespoň kousek dobré nálady.
Připadám si jako v klášteře a stále přibývá věcí, které nesmím.
Rozuměj, on nikdy nezakáže nic rovnou, ale nadělá kolem všeho tolik
úmorných a nekonečných řečí, že toho radši nechám sama. Naposled
šlo o mlékárnu. Prodavač v té naší je užvaněný typ chlapíka, s každou
zákaznicí žertuje snad trochu dvojsmyslně, ale není v tom žádná
nemravnost, on stejně hovoří k osmdesátileté babce jako k mladému
děvčeti, prostě to patří k jeho povaze. Jenže když se to dozvěděl Karel,
byl hned oheň na střeše a rozhodl se, že bude nakupovat sám. Tak
ostentativně při tom trpěl, až jsem nakonec slíbila, že budu chodit
jinam, i když je to dvakrát tak daleko.
Možná ti připadá, že jsou to maličkosti, ale stokrát nic dokáže
umořit nejen osla a já mám chvíle, kdy už nemůžu dál. Zastav se, ani
nevíš, jak mi taková návštěva pomůže...

( 65 )
 Zasunul jsem dopis zpátky do obálky a podíval se na adresu.
František Burda, Praha - Vinohrady. Věrný rodinný přítel jak se sluší
na divadelní frašku, i když tenhle kus se zdál být zatraceně smutný.
V dalším tetině dopise byly některé pasáže zatrhané tužkou, což mi
připadalo poněkud zvláštní, jako by se ten vinohradský František chtěl
ujistit, že o něj Kamila skutečně stojí.
- Měla bych si připadat špatná a stydět se, ale nějak to nedokážu.
Vždycky jsem si myslela, že tvrzení o tom, jak blízko k sobě má láska a
nenávist, je literární blábol. Ale ono to tak je doopravdy. Františku,
vždyť přece víš, jak jsem měla Karla ráda. Moc. Jenže teď, když jenom
uslyším ten jeho šouravý krok, celá strnu, krve by se ve mně nedořezal.
Já si ho ošklivím...
Jsem zrádná, ale jen vzpomínka na tebe mi tohle peklo pomáhá
snášet. A nejhorší je, že nevím, kdy se zase uvidíme. Už nechce nikam
jezdit, vyjednala jsem mu rehabilitační léčení v Kladrubech, ale jen se
mi vysmál. Ta jeho strašná žárlivost je skoro jasnozřivá, mám pocit, že
ví, na co myslím! V poslední době si zvykl na podvečerní procházky,
hodinu i dvě dokáže sám courat ulicemi.
Vítám to, pro mě jsou takové černé hodinky chvílemi úlevy, když se
někdy rozhodne, že nevyrazí, jsem z toho celá zklamaná... Miláčku, měj
mě rád. Já na tebe myslím stále.
Vrátil jsem dopis do krabice a připadal si jako člověk, který
klíčovou dírkou nahlíží do cizí ložnice. Rodina kdysi tetu náramně
odsuzovala za to, že strýčka nakonec opustila, ale já ji chápal. Místo
přelétavého motýlka mi připomínala spíš utrápenou ženskou, která
zoufale bojuje o malý kousek osobního štěstí.
Staré lásky a nenávisti, vyšeptalý čas. Otevřel jsem dvířka kotle a
házel dovnitř obálky jednu po druhé, papír se v žáru kroutil a černal,
písmena byla ještě malou chvilku čitelná a potom se rozpadala v prach.
Zarazil jsem se nad posledním dopisem s vinohradskou adresou a
uvědomil jsem si, že tohle je zřejmě tečka za celou historií. Rozevřel
jsem arch zažloutlého papíru a začal číst.
- Dobrá, rozhodla jsem se. Je to jako skok do vody, od té chvíle,
kdy se člověk odrazí, už není cesty zpět. Budeš mě mít na krku, miláčku!
A dobře ti tak. Hrozné je, že to Karlovi do očí říct nedokážu, ale možná
je to tak lepší, ušetřím si scénu, která by určitě nebyla hezká. Po dlouhé
době se zase rozhodl, že někam vyrazí, kamarádi ho prý vezmou autem
na Ztracenku, někdo tam slaví narozeniny či co, ani moc nenaléhal,
abych jela s ním...
( 66 )
 Dopis mu nechám na stole, klíče hodím do schránky, a pak už se
budu téhle části města vyhýbat jako čert kříži. Nevezmu si nic víc, než
svoje šaty a jednu noční košili, získáš náramě chudou ženskou,
Františku...
Prožívám zvláštní rozporuplný stav, který bys měl znát, ať předem
víš, jaká jsem potvora. V neděli velmi ublížím těžce nemocnému
člověku. Je to hrozné, bojím se toho, ale současně se na ten den těším
jako malá holka na Vánoce. Poprvé po tolika měsících jsem zase
šťastná - a přitom je mi do breku. To je dost potrhlé, ne? Tak brzo na
shledanou...
Hodil jsem do plamenů dopis znamenající předěl ve strýcově
životě. Na jedné straně konec manželství a na druhé nekonečné týdny a
měsíce třicetileté samoty. Bylo mi z toho smutno a definitivně jsem se
rozhodl vyházet z domu všechno, co připomínalo jeho tísnivou
minulost. Strhal jsem tmavé tapety a vybílil zašlé místnosti, skomíravě
svítící lustr osadil novými žárovkami, takže hala byla ozářená jako
plesový sál. Během týdnů práce jsem se seznámil se sousedy, z nichž se
vyklubali příjemní a přátelští lidé, naučil jsem se chodit do místní
retaurace, kde se po večerech pravidelně hrával licitovaný mariáš a
postupně jsem si uvědomoval, že se mi tady bude líbit. I manželka se s
představou majitelky domu vyrovnala a začaly ji těšit hovory o tom, jak
který pokoj zařídíme. Tenhle bude určitě dětský, tady budeš mít
pracovnu a hala poslouží jako obývák...
Když byl vnitřek domu jakžtakž hotov, vrhl jsem se na zahradu,
která se silně podobala pralesu. Zplanělá křoviska růží, přerostlé, dávno
neprořezné ovocné stromy, kopřivy a houštiny pámelníku. Jaro se
kvapem blížilo, a tak jsem bojoval s bodláky a trním, pálil zbytky
zříceného altánu. Zdálo se mi, že se tu všechno rozpadá pod rukama,
jen lavička v samém koutě u plotu se zdála být pevná, sem se asi chodil
vyhřívat strýček na sluníčko, od dveří byla v trávě vyšlapaná pěšina.
Když jsem se cítil zmožen zahradnickou dřinou, vysedával jsem tu
taky.

( 67 )
 Kmen stařičké jabloně, deštěm ohlazený opukový kámen a na něm
zbytky vosku a oharek svíčky. Koukal jsem na to a náhle, v jedné
vteřině, jsem pochopil všechny nesrovnalosti, o kterých jsem dosud
nepřemýšlel, ale přesto zůstávaly zasuty kdesi v podvědomí. Například
ty dopisy - vždyť jsem je našel na nepatřičném místě. Jistě, když se dva
lidé vezmou, dostane se vzájemná korespondence do stejné krabice, ale
jak je možné, že se tam ocitly také listy, které psala teta svému milenci?
A proč byly některé pasáže podtrhané?
Bezlistá jabloň a ohlazená lavička. Kopáč už kope zmrzlou hlínu...
Vyběhl jsem před dům, kde v kontejneru s odpadky a sutí ležela ta
podivná taška přišitá k obdélníkovému rámu. Taky mě to mohlo
napadnout dřív, uvědomil jsem si. Najednou jsem přímo viděl starého
strýce Karla, jak se belhá na své podvečerní procházky, ostražitě se
rozhlíží a když je ulice prázdná, zasouvá do spodního okraje poštovní
schránky tenhle amatérský vynález, uvnitř to cvakne, uvolní se dno a
celodenní korespondence padá do plátěné kabely. Chromý muž pak
někde pod světlem lucerny vybere obálky popsané známým rukopisem
a zbytek do schránky vrátí. Doma se potom tiše užírá a podtrhuje
milostné věty adresované někomu jinému.
- Někdy mám pocit, že ví, co si myslím, stěžovala si teta.
Aby nevěděl!
- A do studené postele si vezmeš černou pelerínu. Hrobník tě rýčem
zastele.
Najednou jsem si byl jist, že tetička tenkrát z domu neodešla, proto
jsem zvedl telefon a zavolal kriminálku. Policisté mě vyslechli se
značnou nedůvěrou, ale když jsem se nenechal odbýt, slíbili, že druhý
den přijedou. Ráno se skutečně objevili tři mládenci s krumpáči a
lopatami, nechali se odvést do nejvzdálenějšího kouta zahrady a začali
kopat.
Po hodině práce narazili na lidskou kostru, kterou s archeologickou
pečlivostí vyzvedli, a pak společně se vzorky půdy strčili do
igelitového pytle a odvezli neznámo kam. O týden později jsem dostal
průklep odborného posudku z antropologické laboratoře. Stálo v něm,
že zkoumaný skelet patřil ženě přibližně třicetileté a její smrt byla
pravděpodobně způsobena proražením spodiny lebeční. Vzhledem k
tomu, že podle všech rozborů leželo tělo v zemi minimálně tři
desetiletí, jedná se o trestný čin zákonem promlčený a žádné
vyšetřování zahájeno nebude. Tečka, podpis, úřední razítko...

( 68 )
 Nechtěl jsem, aby se má poněkud pověrčivá manželka dozvěděla,
jakou tragédii náš dům zažil, a tak jsem pro jistotu odborný posudek
spálil taky. Člověk po sobě nemá zanechávat příliš evidentní stopy.
Ještě že já nikdy žádné dopisy neschovával.
Stěhovali jsme se na první jarní den, na obloze zářilo slunce a okna
nového domova byla otevřená dokořán. Začátky životních příběhů
bývají veselé. Převáděje ženu přes práh, napadlo mě několik
rozmarných veršů.
„Pojďme, holka, pojďme spolu, budou mi tě závidět, vždyť
dokončím střední školu v podstatě co nevidět.“
„Co blbneš?“ zeptala se má životní družka a udiveně se usmála.

( 69 )
 Hrobník nás rýčem zastele
Antonín Jirotka

Pojďme holka pojďme spolu

budou mi tě závidět
vždyť dokončím střední školu
v podstatě co nevidět...
Říkanka v úvodu dopisu mi trochu vyrazila dech, něco podobného
bych nečekal. Na strýčka Karla si totiž pamatuji jen jako na nerudného
protivného starce, šourajícího se s pomocí berlí napříč pokojem a
ustavičně proklínajícího celý svět. Člověk toho ví o svých příbuzných
trestuhodně málo. Když mi notář se slavnostní tváří oznamoval, že
zesnulý Karel Rajman odkázal svou vilku na okraji města zrovna mně,
nevěřil jsem svým uším.
„Proč?“
„To nám už, bohužel, nevysvětlí,“ poznamenal úředník.
Tak jsem se tedy stal majitelem skutečné nemovitosti a nutno
poznamenat, že manželku ta zpráva nijak zvlášť nenadchla, tušila za
celým podnikem kupu úmorných starostí a odmítla se do studeně
vyhlížejícího domu obklopeného zpustlou zahradou stěhovat dřív, než
bude připraven k normálnímu bydlení. Odvážně jsem se proto pustil do
likvidování pozůstalosti, což se ukázalo jako úkol přímo sisyfovský. Za
sedmdesát let života člověk nashromáždí neuvěřitelnou spoustu
zbytečných věcí. Lodní kufry, zvetšelý nábytek, tuny knížek a obrazů
od právem zapomenutých umělců, nesmyslné suvenýry z jakýchsi
dávných turistických cest, hory obnošených kabátů, bot, klobouků, a k
tomu mnoho dalších předmětů, o jejichž účelu jsem neměl ani tušení. V
komoře ležela například plátěná brašna s obdélníkovým kovovým
rámem nahoře, zavazadlo, které se nedalo ani zavřít ani pořádně nosit,
zkrátka kabela sama o sobě podobně nesmyslná, jako exponáty z
dadaistické sbírky zlepšovacích návrhů. Práce bylo nad hlavu.
Předělával jsem koupelnu, instaloval novou kuchyňskou linku, měnil
prošlapané dlaždice v chodbě a vyhazoval co se dalo.
V kotli ústředního topení jsem pálil stará školní vysvědčení, zašlé
rodinné fotografie a stohy léta pečlivě uschovávaných účtů a stvrzenek.
Tesklivé to zbytky po člověku...

( 70 )
 Když jsem narazil na velikou krabici plnou dopisů, chtěl jsem ji
nejdřív hodit do ohně také, ale pak mě přemohla zvědavost, chuť
dozvědět se něco o strýčkovi, jehož jsem tak málo znal a který mě
přesto velkoryse obdaroval.
- Já vím co tě rmoutí
já vím co je rmut
při nejbližší pouti
zajdem na vermut...
Listy, které psával Karel Rajman své budoucí ženě za rozverných
časů studentských, vždy začínaly nějakými lehkomyslnými veršíky,
text byl úsměvný a uvolněný. Tetička odpovídala stručněji, ale z jejího
úhledného rukopisu bylo znát, že o strýčka stojí. Krásná teta Kamila! O
jejím půvabu se vykládaly v příbuzenstvu celé legendy, a když jsem
jednou spatřil její tvář v rodinném albu, musel jsem uznat, že i přes
módu, která se za léta pronikavě změnila, to byl zjev exkluzívní. Temné
tajuplné oči, klasický řecký nos a široká, mírně se usmívající ústa.
- Ach kéž bys jednou byla moje
kéž uslyšel bych tvoje ano
tam na radnici u orloje
Že nikdy? No tak - nevídáno
Tak takhle prosím začínal dopis, kterým strýc Karel vážně požádal
tetu Kamilu o ruku a ona skutečně souhlasila.
Svatební oznámení z ledna devatenáct set padesát tu novinku
sdělilo světu a ten obratem reagoval zasláním spousty blahopřejných
telegramů. Připadalo mi skoro absurdní, že nějaký udýchaný pošťák
tenkrát spěchal, aby doručil ozdobné blankety, které pak přes čtyřicet
let odpočívaly v zapomenuté papírové krabici.
- Ať vám život připadá jako legrace.
- Zdraví, štěstí, dlouhá léta přejí kamarádi ze Ztracenky.

( 71 )
 Malebná trampská osada na břehu Vltavy dosud existuje, ale z těch
kamarádů už asi bude naživu málokdo. Navíc, jejich přání se příliš
nevyplnilo. Přibližně tři roky po svatbě se strýc Karel při pádu na
sjezdovce v Krkonoších těžce zranil, pak dlouhé měsíce ležel ve
vrchlabské nemocnici. Jeho dopisy adresované mladé milované ženě se
sice stále snažily o optimistický tón, ale pomalu se do nich vkrádal
smutek a nostalgie. Zato teta Kamila se rozepsala. Na mnohých, pečlivě
očíslovaných stránkách popisovala všechno, co se odehrávalo v Praze,
co dělali známí a přátelé, jaká představení se hrála v kinech a
divadlech. Dovedl jsem si představit, jak chlap sevřený do nudy
sádrového lůžka nadšeně hltá ty všední informace, přicházející do
bělostného prostředí nemocnice jakoby z jiného světa.
- Všichni už se na tebe těšíme a kdyby mi zlatá rybka mohla splnit
jedno jediné přání, pronesla bych větu z evangelia: Vstaň, vezmi lože
své a choď!
Dobrá, krásná teta. Měl jsem skoro slzy v očích, když jsem ty řádky
četl a uvědomoval si, jak hluboce za těch pár desetiletí upadla kultura
psaní dopisů. Dnes většina soukromých listů připomíná úřední
korespondenci. Věc: Zaslání pozdravu do nemocnice. Vyřizuje:
Rajmanová. Telefon, číslo dveří a tak dál. Škoda. Jak krásně tehdy
znělo: Vstaň, vezmi lože své a choď...
Po více než roce strýc Karel skutečně vstal, ale s jeho chozením to
bylo horší. Lékaři se sice nevzdávali naděje, slibovali, že jednou přerazí
berle přes koleno jako ten reklamní pacient z piešťanských lázní, ale že
to chce především vůli a čas...
1.10.1955, 3.11.1956, 2.1.1958... Data v záhlaví dopisů se střídala,
strýček cestoval po různých rehabilitačních a doléčovacích ústavech,
ale na jeho zdravotním stavu se nic podstatného neměnilo. Zato na
psychickém ano. Z jeho řádků se vytratil úsměv a humor, objevilo se
bolestínství kombinované navíc výpady silné žárlivosti.
- Nechápu, bránila se teta, z čeho mě pořád podezříváš. František k
nám přece chodíval o velikonocích pravidelně, a tak se zastavil,
protože neměl nejmenší tušení, že nejsi doma. Jsem hloupá, že jsem ti o
tom vůbec psala.
Strýc reagoval básničkou:
Vždyť se stejně neutají
co leží ženě na duši
ptáci o tom štěbetají
když daný slib se poruší...
( 72 )
 Veršování, které mi zprvu připadalo zábavné, se mi přestávolo líbit,
a chápal jsem, proč teta nakonec od strýčka utekla. Ne pro jeho
zchromlé nohy, ale protože s žárlivcem se pod jednou střechou žije
těžko. Časem se, zřejmě pod Karlovým nátlakem, vzdala místa učitelky
a začala fungovat jen jako domácí ošetřovatelka. Strýček zase
definitivně přestal věřit, že jeho potíže vyřeší oficiální medicína a vrhl
se na pouť po zázračných léčitelích, bohužel také bezvýslednou. Jeho
nálada se stále víc propadala pod práh pochmurnosti a z lístků
posílaných ze sídel proslulých bylinkářů čiší beznaděj.
- Kopáč už kope zmrzlou hlínu
a do studené postele
si vezmem černou pelerínu
hrobník nás rýčem zastele...
Toto čtyřverší uvádělo poslední dopis, který kdy strýc tetě napsal,
přesněji řečeno poslední jeho dopis uložený v té staré krabici. Pak se
Karel Rajman vzdal definitivně naděje, že se ještě někdy uzdraví a
uzavřel se ve svém temném domě jako nevrlý poraněný medvěd,
žárlivě střežící usměvavou a krásnou bytost, která se jmenovala
Kamila. Potom to dopadlo, jak to muselo dopadnout, vztah dvou lidí
nemůže být založen jenom na vzpomínkách nebo na lítosti. Arogantní
belhavý protiva neměl nic společného s dávným bohémským
studentem, jenž miloval tenis, volejbal a na neštěstí také lyže.
Kolik bylo vlastně tenkrát tetě Kamile? Počítal jsem na prstech.
Osm - ne sedm. Pouhých sedmadvacet let.
- Přijď zas někdy, tady zoufale chybí alespoň kousek dobré nálady.
Připadám si jako v klášteře a stále přibývá věcí, které nesmím.
Rozuměj, on nikdy nezakáže nic rovnou, ale nadělá kolem všeho tolik
úmorných a nekonečných řečí, že toho radši nechám sama. Naposled
šlo o mlékárnu. Prodavač v té naší je užvaněný typ chlapíka, s každou
zákaznicí žertuje snad trochu dvojsmyslně, ale není v tom žádná
nemravnost, on stejně hovoří k osmdesátileté babce jako k mladému
děvčeti, prostě to patří k jeho povaze. Jenže když se to dozvěděl Karel,
byl hned oheň na střeše a rozhodl se, že bude nakupovat sám. Tak
ostentativně při tom trpěl, až jsem nakonec slíbila, že budu chodit
jinam, i když je to dvakrát tak daleko.
Možná ti připadá, že jsou to maličkosti, ale stokrát nic dokáže
umořit nejen osla a já mám chvíle, kdy už nemůžu dál. Zastav se, ani
nevíš, jak mi taková návštěva pomůže...

( 73 )
 Zasunul jsem dopis zpátky do obálky a podíval se na adresu.
František Burda, Praha - Vinohrady. Věrný rodinný přítel jak se sluší
na divadelní frašku, i když tenhle kus se zdál být zatraceně smutný.
V dalším tetině dopise byly některé pasáže zatrhané tužkou, což mi
připadalo poněkud zvláštní, jako by se ten vinohradský František chtěl
ujistit, že o něj Kamila skutečně stojí.
- Měla bych si připadat špatná a stydět se, ale nějak to nedokážu.
Vždycky jsem si myslela, že tvrzení o tom, jak blízko k sobě má láska a
nenávist, je literární blábol. Ale ono to tak je doopravdy. Františku,
vždyť přece víš, jak jsem měla Karla ráda. Moc. Jenže teď, když jenom
uslyším ten jeho šouravý krok, celá strnu, krve by se ve mně nedořezal.
Já si ho ošklivím...
Jsem zrádná, ale jen vzpomínka na tebe mi tohle peklo pomáhá
snášet. A nejhorší je, že nevím, kdy se zase uvidíme. Už nechce nikam
jezdit, vyjednala jsem mu rehabilitační léčení v Kladrubech, ale jen se
mi vysmál. Ta jeho strašná žárlivost je skoro jasnozřivá, mám pocit, že
ví, na co myslím! V poslední době si zvykl na podvečerní procházky,
hodinu i dvě dokáže sám courat ulicemi.
Vítám to, pro mě jsou takové černé hodinky chvílemi úlevy, když se
někdy rozhodne, že nevyrazí, jsem z toho celá zklamaná... Miláčku, měj
mě rád. Já na tebe myslím stále.
Vrátil jsem dopis do krabice a připadal si jako člověk, který
klíčovou dírkou nahlíží do cizí ložnice. Rodina kdysi tetu náramně
odsuzovala za to, že strýčka nakonec opustila, ale já ji chápal. Místo
přelétavého motýlka mi připomínala spíš utrápenou ženskou, která
zoufale bojuje o malý kousek osobního štěstí.
Staré lásky a nenávisti, vyšeptalý čas. Otevřel jsem dvířka kotle a
házel dovnitř obálky jednu po druhé, papír se v žáru kroutil a černal,
písmena byla ještě malou chvilku čitelná a potom se rozpadala v prach.
Zarazil jsem se nad posledním dopisem s vinohradskou adresou a
uvědomil jsem si, že tohle je zřejmě tečka za celou historií. Rozevřel
jsem arch zažloutlého papíru a začal číst.
- Dobrá, rozhodla jsem se. Je to jako skok do vody, od té chvíle,
kdy se člověk odrazí, už není cesty zpět. Budeš mě mít na krku, miláčku!
A dobře ti tak. Hrozné je, že to Karlovi do očí říct nedokážu, ale možná
je to tak lepší, ušetřím si scénu, která by určitě nebyla hezká. Po dlouhé
době se zase rozhodl, že někam vyrazí, kamarádi ho prý vezmou autem
na Ztracenku, někdo tam slaví narozeniny či co, ani moc nenaléhal,
abych jela s ním...
( 74 )
 Dopis mu nechám na stole, klíče hodím do schránky, a pak už se
budu téhle části města vyhýbat jako čert kříži. Nevezmu si nic víc, než
svoje šaty a jednu noční košili, získáš náramě chudou ženskou,
Františku...
Prožívám zvláštní rozporuplný stav, který bys měl znát, ať předem
víš, jaká jsem potvora. V neděli velmi ublížím těžce nemocnému
člověku. Je to hrozné, bojím se toho, ale současně se na ten den těším
jako malá holka na Vánoce. Poprvé po tolika měsících jsem zase
šťastná - a přitom je mi do breku. To je dost potrhlé, ne? Tak brzo na
shledanou...
Hodil jsem do plamenů dopis znamenající předěl ve strýcově
životě. Na jedné straně konec manželství a na druhé nekonečné týdny a
měsíce třicetileté samoty. Bylo mi z toho smutno a definitivně jsem se
rozhodl vyházet z domu všechno, co připomínalo jeho tísnivou
minulost. Strhal jsem tmavé tapety a vybílil zašlé místnosti, skomíravě
svítící lustr osadil novými žárovkami, takže hala byla ozářená jako
plesový sál. Během týdnů práce jsem se seznámil se sousedy, z nichž se
vyklubali příjemní a přátelští lidé, naučil jsem se chodit do místní
retaurace, kde se po večerech pravidelně hrával licitovaný mariáš a
postupně jsem si uvědomoval, že se mi tady bude líbit. I manželka se s
představou majitelky domu vyrovnala a začaly ji těšit hovory o tom, jak
který pokoj zařídíme. Tenhle bude určitě dětský, tady budeš mít
pracovnu a hala poslouží jako obývák...
Když byl vnitřek domu jakžtakž hotov, vrhl jsem se na zahradu,
která se silně podobala pralesu. Zplanělá křoviska růží, přerostlé, dávno
neprořezné ovocné stromy, kopřivy a houštiny pámelníku. Jaro se
kvapem blížilo, a tak jsem bojoval s bodláky a trním, pálil zbytky
zříceného altánu. Zdálo se mi, že se tu všechno rozpadá pod rukama,
jen lavička v samém koutě u plotu se zdála být pevná, sem se asi chodil
vyhřívat strýček na sluníčko, od dveří byla v trávě vyšlapaná pěšina.
Když jsem se cítil zmožen zahradnickou dřinou, vysedával jsem tu
taky.

( 75 )
 Kmen stařičké jabloně, deštěm ohlazený opukový kámen a na něm
zbytky vosku a oharek svíčky. Koukal jsem na to a náhle, v jedné
vteřině, jsem pochopil všechny nesrovnalosti, o kterých jsem dosud
nepřemýšlel, ale přesto zůstávaly zasuty kdesi v podvědomí. Například
ty dopisy - vždyť jsem je našel na nepatřičném místě. Jistě, když se dva
lidé vezmou, dostane se vzájemná korespondence do stejné krabice, ale
jak je možné, že se tam ocitly také listy, které psala teta svému milenci?
A proč byly některé pasáže podtrhané?
Bezlistá jabloň a ohlazená lavička. Kopáč už kope zmrzlou hlínu...
Vyběhl jsem před dům, kde v kontejneru s odpadky a sutí ležela ta
podivná taška přišitá k obdélníkovému rámu. Taky mě to mohlo
napadnout dřív, uvědomil jsem si. Najednou jsem přímo viděl starého
strýce Karla, jak se belhá na své podvečerní procházky, ostražitě se
rozhlíží a když je ulice prázdná, zasouvá do spodního okraje poštovní
schránky tenhle amatérský vynález, uvnitř to cvakne, uvolní se dno a
celodenní korespondence padá do plátěné kabely. Chromý muž pak
někde pod světlem lucerny vybere obálky popsané známým rukopisem
a zbytek do schránky vrátí. Doma se potom tiše užírá a podtrhuje
milostné věty adresované někomu jinému.
- Někdy mám pocit, že ví, co si myslím, stěžovala si teta.
Aby nevěděl!
- A do studené postele si vezmeš černou pelerínu. Hrobník tě rýčem
zastele.
Najednou jsem si byl jist, že tetička tenkrát z domu neodešla, proto
jsem zvedl telefon a zavolal kriminálku. Policisté mě vyslechli se
značnou nedůvěrou, ale když jsem se nenechal odbýt, slíbili, že druhý
den přijedou. Ráno se skutečně objevili tři mládenci s krumpáči a
lopatami, nechali se odvést do nejvzdálenějšího kouta zahrady a začali
kopat.
Po hodině práce narazili na lidskou kostru, kterou s archeologickou
pečlivostí vyzvedli, a pak společně se vzorky půdy strčili do
igelitového pytle a odvezli neznámo kam. O týden později jsem dostal
průklep odborného posudku z antropologické laboratoře. Stálo v něm,
že zkoumaný skelet patřil ženě přibližně třicetileté a její smrt byla
pravděpodobně způsobena proražením spodiny lebeční. Vzhledem k
tomu, že podle všech rozborů leželo tělo v zemi minimálně tři
desetiletí, jedná se o trestný čin zákonem promlčený a žádné
vyšetřování zahájeno nebude. Tečka, podpis, úřední razítko...

( 76 )
 Nechtěl jsem, aby se má poněkud pověrčivá manželka dozvěděla,
jakou tragédii náš dům zažil, a tak jsem pro jistotu odborný posudek
spálil taky. Člověk po sobě nemá zanechávat příliš evidentní stopy.
Ještě že já nikdy žádné dopisy neschovával.
Stěhovali jsme se na první jarní den, na obloze zářilo slunce a okna
nového domova byla otevřená dokořán. Začátky životních příběhů
bývají veselé. Převáděje ženu přes práh, napadlo mě několik
rozmarných veršů.
„Pojďme, holka, pojďme spolu, budou mi tě závidět, vždyť
dokončím střední školu v podstatě co nevidět.“
„Co blbneš?“ zeptala se má životní družka a udiveně se usmála.

( 77 )
 Noční strach
Eva Kačírková

Dívka, která vyběhla z hotelu Jalta na dlažbu Václavského náměstí,

nebyla štětka, i když chování muže tomu nasvědčovalo. Podsaditý
třicátník, s tváří ozdobenou saddámovským knírem, ji následoval v
těsném závěsu a něco naléhavě hučel do kadeřavé hřívy. Děvče ho
odbylo nejzvučnější pražštinou, jaká je ke slyšení od Koně po Můstek:
„Dej si vodpal, než ti ňákou trhnu!“
Nepřestával se na ni lepit a krásná tiziánka prokázala temperament,
přisuzovaný ženám s takovými vlasy. Prudce se zastavila a pyšný knír
splihl pod fackou, umístěnou bez míření.
„Řek sis vo to, Omare!“
Orientálcova tvář se měnila, jako by ji pustošil žhavý pouštní vítr.
Zrzka se zasmála, vrazila ruce do kapes černého kabátu a zvolna
odkráčela dolů po Václaváku.
Mladý muž v kožené bundě, který zpoza nedalekého kiosku se
zájmem sledoval kratičký výstup, ji nechal přejít a pak se obezřele
vydal za ní. Od cedule s nápisem Parking Jalta se odlepil zelený BNW
a pomalu se rozjel stejným směrem.
Dívka se nesla zamyšleně a usmívala se sama pro sebe a trochu
poťouchle, jako by kula nějakou čertovinu. Slušelo jí to. Pod
rozepjatým pláštěm měla na sobě něco červeného, co vysoko
odhalovalo krásné nohy. Zrzavé vlasy se v záblescích neónů
prostopášně třpytily a všechny její pohyby byly neuvědoměle smyslné.
Drobnou postavu obklopovalo pole ničivé erotické radiace.
Než došla ke křižovatce s Jindřišskou ulicí, dvakrát se podívala na
hodinky. Mladý muž, který se držel za záděmi automobilů, parkujících
při chodníku, taky. Nespouštěl z ní oči, v nichž s každým jejím krokem
narůstal nepokoj. Horní část Václavského náměstí je v půl jedenácté
večer jen řídce zalidněná, polosvět a podsvětí se soustřeďují na Můstku.
Zrzka začala bezstarostně sestupovat do podchodu.
Dohonil ji početný dav hlasitě šprechtící, kolohnátské mládeže.
Mladý muž se k němu přidal.

( 78 )
 V podchodu se pár sekund neklidně rozhlížel, až ji objevil u
telefonu. Několik Němců tam mířilo taky. Než našli po kapsách mince,
muž okupoval sousední přístroj a přes plexisklo, které je oddělovalo,
pozoroval dívčin profil.
Teď se mračila, snad proto, že ji ohlušovala kolem znějící halasná
konverzace. Nakonec netrpělivě odříkala: „Tady Vanda, Emile. Mám tě
na háku, je to za vodou!“
Zavěsila, prodrala se mezi Němci a zmizela ve vchodu do metra.
Mladý muž ji následoval volně, jako by jen náhodou měli stejnou cestu.
ooo
Na eskalátoru jsem zaváhal. Dole se právě rozjížděl vlak a
nástupiště zůstalo prázdné. Vanda musí přestupovat, aby se dostala do
Radlic. Když půjdu na metro na Národní, dorazím do jejího kutlochu,
než zalehne.
Při představě Vandy v posteli mě jímala závrať. Spávala zahalená
jen dýmem z marjánkové cigarety, kterou vždycky vyhulila na dobrou
noc.
Přepadl mě hlad na obyčejnou Spartu, kterým jsem zůstával věrný
navzdory pravidelným cestám na Blízký východ. Rychle jsem prošel
metrem na Můstek. Než jsem se znovu spustil do podzemí, stačil jsem
zpopelnit dvě a sotva jsem se u Anděla vynořil, okamžitě jsem si
zapálil znovu.
Dlouhou barabiznu, podobnou nepoužívanému továrnímu skladišti,
prý koupili nějací Vandini uměnímilovní kamarádi, aby z ní zřídili
galérii. Ty kamarády jsem jí věřil pořád. Její nadšení pro výtvarné
umění se ovšem omezovalo výhradně na obrázky, které ve velkých
sériích tiskne emisní banka.
Vysoká okna z malých tabulek byla šedá prachem a tam, kde
chybělo sklo, černá jako tma ve velké hale, podobné tělocvičně. Kromě
ní tam byly dvě malé místnosti, přístupné zezadu. V nich se dost
ledabyle zařídila Vanda. Za čtyři týdny, co se známe, jsem nezjistil,
jestli má někde jinde lepší byt.
Obešel jsem stavení. Z okna, zastřeného rudou praporovinou, na
jakou se psala bolševická hesla, linulo se načervenalé, tlumené světlo
jako z bordelu. V domě byla odpojená elektřina a tu slabou záři
vydávala petrolejka. Za purpurovou látkou se nepohyboval žádný stín.

( 79 )
 Zkusil jsem kliku otřískaných, plechových dveří a nebylo zamčeno.
Otevřely se bez zaskřípění, nějaký jiný poskok za mé nepřítomnosti
namazal panty. Přestože jsem věděl, co je Vanda, protknul mě otrávený
šíp, k nerozeznání podobný žárlivosti.
Za prahem se rozkládala cimírka, dříve snad vrátnice. Ve tmě jsem
klopýtal přes cáry papíru a dřevěné úlomky. Na dveře do Vandina
doupěte jsem padnul hlučně, ale uvnitř se nikdo nepolekal. Jestli je už
Vanda v rauši, musela z trávy přesedlat na něco tvrdšího. Zaklel jsem a
prudce otevřel.
Ležela na posteli, kterou nikdy nezastýlala, na sobě ty červené,
vyzývavé šaty, hlavu pootočenou k oknu, pod nímž na hospodském
stolku mdle svítila petrolejka. Nepohnula se.
„Vando?“ řekl jsem hlasitě a vstoupil.
Malá místnost, zařízená několika kousky nábytku, který vyhodili z
nějaké ubytovny, byla plná stínů a pachu petroleje, který obvykle
převládal nad všemi ostatními. Přesto jsem v hutném ovzduší okamžitě
ucítil něco jiného. Šel jsem blíž, nohy se mi zapletly do jakéhosi hadru,
odkopl jsem ho a pohlédl Vandě do tváře.
Byla celá fialová, ze zkroucených úst s rozmazanou rtěnkou
vyčníval naběhlý jazyk a vytřeštěné oči div nevypadly z důlků. Strašně
jsem se ulekl a sklonil se k ní níž. Zápach fekálií zhoustl k nesnesení.
Pod Vandiným pěkným, kulatým zadečkem prosakovala smrdutá
skvrna. Na oblém hrdle se značila ostrá rýha a v ní nějaká tenká šňůra,
zaříznutá tak hluboko, že téměř nebyla vidět. Pravá ruka se zkřivenými
prsty spočívala na prsou, levá visela z nízké postele a dotýkala se
podlahy. Mimoděk jsem ji uchopil a okamžitě upustil. Byla vláčná,
těžká a docela bezvládná. Dva předlouhé nalakované nehty byly
ulomené.
Ten nicotný detail mě absurdně a víc než všechno ostatní ujistil, že
Vanda je mrtvá. Bezhlavě jsem couvl, vrazil do stolku a lampa se
zakymácela, překotila a zhasla. Zůstal jsem sám s mrtvolou v husté,
páchnoucí tmě.

( 80 )
 Šoural jsem se podle postele a chránil se jí dotknout. Blízko dveří
jsem zase klopýtl o ten hadr a vlekl jsem ho, namotaný na střevíci, na
odpadky zaneřáděný pruh země za stavením. Zhluboka jsem se nadechl
vzduchu, který se mi zdál čistý jako na horském palouku, ale odporný
zápach se mě držel. Shýbl jsem se, abych se zbavil toho kusu látky, a
byl to černý plášť, ve kterém se Vanda nesla po Václaváku před
necelou půlhodinou. Rozžehl jsem plamínek zapalovače, na který jsem
si vzpomněl teprve teď. Kabát byl potřísněný a zaváněl.
Nedotkl jsem se ho rukou, bezhlavě jsem kopal, až jsem se
rozměrné textilie zbavil. Zjistil jsem, že dýchám hvízdavě a s námahou,
jako by i mne někdo škrtil.
Zapálil jsem si a vykouřil cigaretu až po filtr. Chutnala ohavně, ale
bylo mi po ní trochu líp. Panika mě opustila a nahradil ji plíživý strach.
U zdi jsem našel kus papíru, z jakého se dělají pytle, stočil ho do
dlouhého knotu a znovu vstoupil do dveří, za nimiž ležela pokálená,
opuštěná Vanda.
Mýlil jsem se, nebyla tam sama.
Tentokrát jsem ho spatřil hned, zhrouceného v rohu za otevřenými
dveřmi skříně, ke které jsem zamířil. A tentokrát jsem se nevyděsil k
smrti. Už jsem si zřejmě na nebožtíky zvykl.
Seděl s pokrčenýma nohama a koleny od sebe a hlava mu visela
mezi ně. Ve spánku světlovlasé hlavy se černala díra a na podlaze
louže. Vedle ní ležela zbraň.
Dřepl jsem si a posvítil si na ni zblízka. Byla to armádní pistole a
nezdála se umazaná. Papírová pochodeň dohořívala, tak jsem ji hodil na
zem a zašlápl a cvakl zapalovačem.
Přejel jsem pistoli kapesníkem a zůstal čistý. Najednou se mi plavá
kštice zdála povědomá. Rukou obalenou šátkem jsem uchopil hlaveň a
pažbou se pokusil nadzvednout hlavu mrtvého muže. Jak jsem do něj
strčil, svezl se na stranu celý a hřbet mojí ruky zavadil o tvář, studenou
jako mramor.
Už jsem ji jednou viděl a zapamatoval si ji. Patřila růžolícímu
chlapci, urostlému jako panna, jak se dřív říkalo o krásných vojácích.
Tenkrát měl na sobě uniformu rotného a v karlínské hospodě, kde mě
ten den Emil s Vandou ne moc ochotně seznámil, se k ní měl jako
žadonivé štěně. Zbavila se ho, než jsem stačil frajersky zasáhnout.
Když jsem líp poznal její způsoby, uvědomil jsem si, že k tomu
mladému poddůstojníkovi byla vzácně slušná a příjemná. Já blbec si
myslel, že se mi pro začátek chtěla předvést v nejlepším světle.
( 81 )
 Najednou se mi udělalo na zvracení. Ze zápachu, krve a mrtvol -
nejvíc z mé vlastní lehkomyslnosti. Ztratil jsem chuť hrabat se ve
skříni, kam Vanda občas mrskla vším, co se nakupilo na stole. Tu
pohlednici z Istanbulu nejspíš hodila do kamen. Stejně jí došla až po
mém návratu z minulé cesty a stálo na ní jen pár nemravných slov.
Tehdy jsme měli společný jen sex.
Teď mě v zadní kapse džínsů tlačil stůček umaštěných bankovek.
Prošly mnoha špinavýma rukama, ale měly hodnotu tvrdé měny. Pistole
by se nevešla ani do prázdné kapsy, tak jsem ji zastrčil za opasek.
Strávil jsem tady už příliš mnoho času.
ooo
Po půlnoci jsem zase stál na chodníku před Jaltou a hleděl střídavě
nahoru a dolů po prázdném Václavském náměstí. Prolezl jsem v hotelu
všechna místa, přístupná veřejnosti, včetně pánských záchodků.
Saddámovský týpek jsem objevil asi ve trojím provedení, ale žádný z
nich nebyl ten ofackovaný. Neměli extra narváno ani ve vinárně a pár
nezadaných holek se tvářilo odevzdaně. Já jsem je k životu neprobudil,
třebaže mě na zadnici hřály americké dolary.
Přemýšlel jsem, jestli by jedna ta bankovka rozvázala jazyk
bledému hošanovi v recepci, ale i kdyby ho okouzlily prachy nebo můj
mužný zjev, všelijakých Omarů či Abdulů, vesměs oknírovaných, se po
tomhle hampejzu poflakují mraky. Těch pár stovek dolarů, které jsem
znenadání zdědil, bych leda promarnil.
Blondýna, která vystoupila z právě dorazivší drožky, mi do kapsy
neviděla, a přesto se na mne svůdně usmála. Jsem vysoký, pohledný
střihoun a ona už nebyla nejmladší. Unaveně jsem jí úsměv oplatil, a
strnul mi na líci. Taxík byl zelený bavorák s tabulkou ATRIUM.
Mávnul jsem na drožkáře, a on mi suše oznámil, že musí do stáje
svého hotelu. Řekl jsem mu, že právě tam mám namířeno. Ta blond
třicítka prohlásila, že si to rozmyslela a že pojede zpátky. Taxikář
otevřel zadní dvířka a oba jsme nastoupili. Sotva za námi zapadly,
přilnula ke mně jako pijavka. Lekl jsem se, že zavadí o pistoli a odstrčil
jsem ji.
„Šetři se, máš před šichtou. Noc teprve začíná, ne?“
„No právě. Dělej, nemám moc času -“
„Já teprv ne, zlato, a jsem utahanej,“ namítl jsem a odtáhl se.

( 82 )
 Sunula se za mnou a šeptala něco, čemu jsem nerozuměl. Zblízka
měla obličej bílý a úpěnlivý a kolem nalíčených oči smutné vrásky.
Podrážděně jsem uhýbal hlavou a ve zpětném zrcátku jsem uviděl
studené, rybí oči taxikáře, na nás upřené. Holka mi zaryla prsty do
paže.
„Patříš jemu?“ řekl jsem potichu.
„Ano.“
Tiskla se ke mně a chvěla se a pod kožíškem byla horká a hubená
jako souchotinářka. Drožkář měl brutální tlamu jako známý slovenský
národovec. Objal jsem dívku.
„Fakt mám naspěch,“ mumlal jsem jí do ucha, „hledám jednoho
Araba. Je menší, zavalitej, nosí kníra a bývá k vidění v Jaltě.“
„Takovejch je,“ vzdychla a zkusila mě hryznout do ucha.
„Taky možná chodí do Atria. Před dvěma hodinama čekal u Jalty
takovejdle taxík s jeho kamarádem. Ten chlap se jmenuje Omar.“
Cítil jsem, jak ztuhla a naléhavě jsem dodal: „Dám ti prachy, když
si vzpomeneš.“
„Znám jednoho Omara,“ řekla zdráhavě, „ale je to Turek.“
Zmáčkl jsem ji, až vyjekla. Taxikář spokojeně poposedl.
„Kdys ho viděla naposled?“
„Před půl hodinou v Atriu. Poslyš, jestli mi nezaplatíš v autě,
odveze nás ven z Prahy a -“
„Dám ti sto dolarů. Když mi pošleš Omara ven.“
„Přijdeš o ty prachy, jestli nepůjde,“ varovala mě.
„Ale půjde. Povíš mu, že tě posílá Vanda.“
Napravo se objevil zářící ledovec hotelu Atrium. Naklonil jsem se
kupředu a příjemně řekl: „Vyrovnal bych účet, šéfe, ať nezdržuju.“
ooo
Když vyšel z hotelu, napětí, které se stupňovalo dobrých deset
minut, kdy jsem čekal schovaný za Fordem Transitem, povolilo. Byl to
on, třebaže v mohutném svrchníku vypadal robustnější než před Jaltou.
Rozhlížel se s rukama v kapsách a s nadutým úsměškem na bledé,
hamitské tváři. Vystoupil jsem ze stínu.
„Omare?“
Otočil se ke mně nijak pohnutý, arogantním tónem řekl: „Co
chceš?“
„Proč jsi obtěžoval Vandu?“
Měřil si mě zpod těžkých víček a masívní obličej se mu skládal do
záhybů. Netvářil se vyplašeně, ale pobaveně.
( 83 )
 „Mně na Vandě nezáleží,“ ujistil mě.
„Cos po ní chtěl, že ti vrazila facku?“
Viděl jsem, že přemýšlí, div se mu z ulízané, černovlasé lebky
nekouří. Já taky.
„Ona chtěla peníze,“ řekl konečně s vilným úšklebkem.
Mluvil česky plynně, ale s dost silným přízvukem. Jeho řeč i
chování mě mátlo.
„Nebylo to naopak?“
„Cože?“ Nepochopení se zdálo opravdové. „Ona tě za mnou
poslala? Nebo ty jsi přišel sám? Ode mě dostaneš nic!“
Houby si ze mě dělal, pohnul k odchodu. Vjel do mne vztek.
„Já z holek nežiju,“ houkl jsem na něho. „Jsem řidič, jezdím s
autobusem u cestovní kanceláře Kalíf.“
Zarazil se, otočil se zpátky s bradou vystrčenou jako holé uzlovité
koleno.
„Jak ty se jmenuješ?“
„To ti může bejt jedno. Rozhodně nejsem Emil, to si piš!“
Přibrzdil jsem ho tím jménem, ale pořád jsem ho neměl tam, kde
jsem čekal. Moje taktika se neosvědčovala, tak jsem to na něho vysypal
bez okolků.
„Chtěl jsi po Vandě prachy, který ti patří. Svůj podíl z toho kšeftu v
Instanbulu. Ona obstarala zboží a dopravu, tys našel zákazníka. Jak
dlouho vám to šlapalo, než přišla na to, že se bez tebe obejde? Už tě
nepotřebovala, co? Proč by se s tebou dělila, tys žádný riziko nenesl!“
Věděl to. Šklebil se mi do tváře, měl jsem chuť ho praštit jako
Vanda před Jaltou. Jako ta krásná holka, která si byla jistá, že jsou na ni
všichni chlapi krátcí, kterou jsem možná trochu miloval, ale ne zas tak
moc, abych kvůli ní nemyslel na svoji kůži. Proč mě měla za takového
vola?
Možná právem. Ječel jsem na otlemeného Turka se skličujícím
vědomím, že on se nemá čeho bát. Když se mi rozbřesklo, hrůza mi
ochromila jazyk.
Pozdě, protože Omarovi došla trpělivost.
„Ty tady na mně nekřič nebo já zavolám policii,“ pohrozil mi.
Nevěřil jsem, že by to udělal, a přesto jsem mu vypálil do zad:
„Vanda je mrtvá!“
Obracel se nekonečně dlouho, pěsti mu dělaly na kabátě boule, ale
byl jsem přesvědčený, že v kapse nesvírá nic. Hleděl kamsi mimo mne,
jako by těkavým pohledem přece jen vyhlížel Vandu.
( 84 )
 Potom se mrtvě podíval na mne, zasyčel něco, co znělo jako
nadávka v jeho mateřštině a zapadl do hotelu.
Vydal jsem se směrem k Florenci, kde jsem odpoledne odstavil svůj
autobus. Když se za mnou ozvalo auto, ohlédl jsem se s nadějí na
drožku. Oslepily mě reflektory a vůz se řítil přímo na mne. Vrhl jsem
se stranou, ten pirát prudce zabrzdil a rozpoznal jsem, že je to zelený
BMW, jaké jezdí pro hotel Atrium. Ze dvířek na opačné straně řidiče
vyskočil chlap, v mžiku byl u mne a složil mě direktem přímo na bradu.
Upadl jsem a rukama si chránil břicho a podbřišek před kopanci, které
se na mne sypaly. Měl jsem co dělat a na pistoli za opaskem si
nevzpomněl, ale přesto jsem v tom bijci odhalil Omarova tělesného
strážce, který seděl v taxíku před Jaltou, když Vanda odtamtud
odcházela.
Poněkud pozdě mi napadlo, že Turek nevylezl z Atria, dokud tu
gorilu neumístil někde v záloze. A dost jsem se divil, že mě nakonec
zanechala na dlažbě živého.
ooo
Cesta, kterou bych normálně urazil za deset minut, mi trvala tři
čtvrtě hodiny. Ploužil jsem se do Karlína jako kocour s přeraženým
hřbetem, nemohoucnější než stařec, který v ulici Prvního pluku
oblinkával roh s Křižíkovou. Alespoň tak usoudily dvě nezletilé
cikánky, které mě kus doprovázely a pak mě opustily ve prospěch
bídného opilce. Plahočil jsem se po dvou jen ze zvyku, ve vzpřímené
poloze mě určitě nedržela hrdost. Vlekl jsem se tam, kam jsem měl
směle zamířit rovnou, být taková hlava otevřená a práskaná, jak jsem se
sám před sebou naparoval.
Dům nebyl zamčený. Na dřevěných schodech se moje těžké kroky
rozléhaly, ale z bytů, které jsem míjel v prvním, ve druhém a ve třetím
patře, na mě nikdo nevylítl. Okénko nad jedinými dveřmi v podkroví
svítilo. Zaklepal jsem a po chvíli chraptivý hlas řekl: „Kdo je tam?“
„To jsem já, Emile. Otevři.“
Objevil se mi v černých teplácích, přepadlý a zarostlý a s očima
červenýma jako bílá myš. V místnosti bez příslušenství, kterou jsme si
nedaleko autobusového nádraží na Florenci společně pronajali a zařídili
jako skromný hotelový pokoj s jediným komfortem - telefonem, byla
zima a nahuleno.
„Copak nemáš klíče?“ zabručel z té mlhy.
„Viděl jsem, že svítíš. Nespal jsi přece?“

( 85 )
 Umístil jsem se na svoji válendu a snažil se vypadat jenom utahaně.
Emil si mě moc nevšímal.
„Je mi parádně nanic, mám chřipku,“ oznámil mi rozmrzele. „Zašil
jsem se sem, aby to nedostaly holky. Měl bys radši vypadnout, než to
chytneš taky.“
„Myslel jsem, že tady máš Vandu.“
Vylítl dřív, než stačil dosednout. „Tos teda myslel blbě! Proto jsi
sem vtrhnul - šmíruješ a žárlíš? Na takovou kurvu!“
Opatrně jsem se opřel o zeď a sledoval ho přimhouřenýma očima.
Vypadal mizerně. Na Spořilově měl dvě malé dcerky, kvůli kterým
venku smlouval o kdejaký nesmysl a ženu, které lakotil každou korunu
na domácnost. Byl žabař. Neměl jsem ho rád už předtím, než jsem se
přes něho seznámil s Vandou.
Ale nesbalil jsem mu ji, vyjela po mně sama.
Plížila se ke mně únava jako záludný hlavonožec s mnoha
chapadly. Věděl jsem, že melu z posledního.
„Dnes jsem fakt Vandu šmíroval,“ řekl jsem mdle. „Když jsem k ní
hned po příjezdu z Instanbulu mazal, právě odcházela z toho baráku v
Radlicích. Znáš ho, ne?“
Zíral na mne skelným pohledem, jaký způsobuje horečka. Neřekl
nic.
„Zajímalo mě, kam běží, když mě má čekat. Sledoval jsem ji k
Jaltě, odkud ji za půl hodiny vyprovodil Turek. Hádali se. Ty toho
Omara znáš?“
„Dej mi pokoj!“ osopil se na mne. „Nemám náladu na tvoje pitomý
avantýry, je mi zle i bez nich.“
„Odkdy seš tady zalezlej?“
„Od poledne - teď už včerejšího. Nehnul jsem se z postele a kdybys
byl trochu slušnej, tak vocaď -“
„Vanda ti sem telefonovala po půl jedenáctý.“
„To je blbost,“ řekl okamžitě.
„Stál jsem dva kroky od ní, když ti volala z podchodu na
Václaváku.“
„No tak jo,“ připustil podrážděně. „Nechtěl jsem ti to říct, protože
seš tak trapně žárlivej. Proboha, nech mě -“
„Potom jsem šel za ní domů.“
Emil se nadzvedl a klesl zpátky. Jeho ruka zmizela pod zmuchlanou
poduškou. Vyskočil jsem a odhodil ten polštář a nebylo pod ním nic.
Přesto jsem vytasil pistoli.
( 86 )
 „Proč jsi je zabil?“ zeptal jsem se ho zavile.
Obracel hlavu ze strany na stranu, jako by hledal díru, do které by
se schoval.
„Já ne - to on, ten kluk - napřed ji a potom se zastřelil -“
„Ne! Mělo to tak vypadat. Ale ten rotnej byl mrtvej mnohem dřív
než Vanda, byl už studenej a ztuhlej. Ji jsem moh zachránit, kdybych se
k ní na Václaváku přidal, místo abych se stavil pro ciga-“
Umlkl jsem v půli slova, ale on už pochopil, že jsem ho neviděl.
„Musel jsem tam přijít po tobě,“ řekl se lstivostí maniaka. „Na mě
to nehodíš, moh jsi to právě tak udělat ty. Měl jsi k tomu stejnej
důvod!“
Hmátl po pistoli v mojí svěšené ruce. Srazil jsem ho.
„Já ne, Emile. Já jsem byl ochotnej hrát podle Vandinýho scénáře.
Ten rotnej, co krad ty vojenský pušky a pistole, mě neznal. Tebe jo,
viď? Nevím, kde jsou schovaný. V tom radlickým skladišti? Omara,
kterej ze začátku zprostředkoval v Istanbulu kupce, jsem vyhledal
teprve dnes, vomylem. Měl jsem ho vynechat! Nezná mý jméno, ale na
tvoje zareagoval. Vanda ho chtěla vyšoupnout, když zjistila, že to může
prodávat bez něho. Ale ty ses toho tureckýho šíbra bál. Ani se ti
nedivím, mě moh jeho komplic dneska zabít, kdyby si dal záležet,“
svěřil jsem mu zlomyslně. „Byl jsi mezi dvěma mlýnskejma
kamenama. Věděl jsi, že Vanda si říct nedá. Neměl jsi na ni žádnej vliv
a Omar tě tisknul. Ona si místo tebe našla mě. Tys už nebral prachy, ale
jednou ses s tím gangem zaplet a kdyby to prasklo, moh jsi počítat, že
se zhoupneš taky. Hlupáku! Kufry v turistickejch autobusech dnes
nikdo na žádnejch hranicích nekontroluje. I kdyby, vezu čtyřicet
cestujícících a kdo mi dokáže, že ta bagáž v zavazadlovým prostoru
patří mně? Takovej pěknej, čistej džob bez rizika jsi zkazil, srabe. Ty
nemáš chřipku, seš nemocnej strachem, kape ti z každýho póru a
páchneš jím jak prase před porážkou. Kolik nocí jsi tady propotil, než
ses odhodlal zabít ty dva mladý lidi, který tě mohli ohrozit? Zastřelil jsi
rotnýho, kterej tam čekal na Vandu, když ona šla do Jalty. Potom sis
počkal na ni. Když ti telefonovala, mluvila do záznamníku, musí to tam
bejt. Mám to pustit?“
Neudělal jsem to.
Emil se svíjel jako kůže v ohni, po čele mu stékaly mastné krůpěje
a skučel. Vybral jsem z pistole zásobník, hodil ho za skříň a zbraň
upustil vedle té mršiny na válendě. Už jsem o něho ani nezavadil
pohledem.
( 87 )
 Přešel jsem pokoj a otevřel dveře. Za nimi stál Turek s nožem v
ruce.
Eva Kačírková 1992

( 88 )
 Eva
Jaroslav Kuťák

Vrásčitá stařenka zvedla hlavu a vnímavě se zadívala na obrazovku

televizoru ve společenské místnosti. Několik spolubydlících užaslo.
Mnozí bydleli v domově důchodců pěkných pár let, ale tuhle
šedivou, drobnou paní ošetřovatelé vždycky vozili, protože se sama
skoro nehýbala. Sedávala schoulená na vozíčku v koutě, prokvetlé ruce
složené v klíně na kostkované dece, kterou jí dávali, aby nemrzla. Když
na to teď tak mysleli, vlastně nikdy jí neviděli pořádně do obličeje, jak
byla shrbená.
Natož aby někdy promluvila.
Bystrýma, nebesky modrýma očkama, podobajícíma se čisté vodě,
jaká mívají hodně staří lidé, se rozhlédla a zeptala se: „Na co se to
koukáte?“
První se vzpamatoval Helmut Kneissl. „Paninko, vy mluvíte?“
Stařenka se však zatvářila velmi přísně a zabodla prst do vzduchu
před sebou ve směru k televizoru.
„Ptám se, na co se koukáte?!“
„Na oslavy padesáti let od konce války,“ odpověděl Kneissl.
Stará žena nehnula ani brvou, ale bylo vidět, že ji ta informace
velmi zaujala.
„A kdo vyhrál?“ zeptala se. Hlas jí zněl přidušeně, jakoby měla v
krku knedlík.
ooo
O náhlém obživnutí více než osmdesátileté stařenky se mluvilo ve
všech pokojích Domova důchodců a hlavně na tom lékařském.
„Náhlé prokrvení mozku,“ mávl rukou doktor Endler. „To nebude
mít dlouhého trvání.“
„Měla by absolvovat aspoň EKG,“ navrhoval jeho asistent,
Dr.Hummel. „Aspoň ji změříme a zjistíme víc...“
„Počkejte si jeden, dva dny. Uvidíte, že dojde na má slova,“
odporoval Dr.Endler, protože svým podřízeným odporoval už ze
zásady. „Uvidíte, to nebude mít dlouhého trvání.“

( 89 )
 Doktorka Lilientalová mlčela. Když mluví muži, ženy by měly
nábožně naslouchat a nic nenamítat, proletělo jí hlavou, ale v duchu se
tomu smála. Endler byl chlupatý pavouk, který musel každý den do
svých sítí lapit nějakou tučnou, blyštivou mouchu. Dneska se tou
mouchou stal kolega asistent Hummel.
„Rozuměl jste?“ ujistil se ještě Endler a pak se otočil k Lilientalové:
„Občas se na tu starou dámu podívejte... jak se jmenuje...“
„Schwarzová.“
„Jo, jasně, Eva Schwarzová... jak zvláštní, že se tak staré ženy
jmenují Eva? Tak nějak mám dojem, že v určitém věku by se měly
ženy přejmenovávat... třeba na Cecílii, Franzisku a tak. Co říkáte,
kolegyně?“
„Souhlasím s vámi,“ usmála se doktorka. Byla daleka polemik na
tak stupidní téma. Ovšem pan primář se pyšně nafoukl, vstal a odešel,
aby v místnosti nechal dozrát plod své moudrosti.
ooo
Stařenka si balila věci. Nedbala bolesti snad všech kloubů v těle.
Stála u skříňky, na stole měla položený stoletý odrbaný kufr a
pomaličku do něj skládala své chatrné věci. Dvoje letní šaty, nějaké
spodní prádlo, krajkové rukavice...
Někdo zaklepal na dveře.
Stará žena se prudce otočila. „Dále!“ řekla rezolutním hlasem.
„Promiňte,“ ozvala se doktorka Lilientalová. „Smím na chvilku?“
„Přijde na to,“ odpověděla Schwarzová. „Co si přejete, mladá
dámo?“
„Jdu se na vás podívat a...“
„Nic nepotřebuju,“ odsekla stařenka. „To je všechno, co jste mi
chtěla?“
„Vlastně ano.“
„Tak jděte pryč. Slyšela jste? Běžte!“
Doktorka chtěla ještě namítnout, že by pomohla s balením. Byl by
to psychologický tah, aspoň by se dozvěděla, kam má stará paní
namířeno. Samozřejmě, že by jí neřekla, že ji nikam nepustí. V tom
jejím stavu...
V jakém stavu vlastně? Posledních pět let ji měli za umírající
osobu, nedokázala se sama pohybovat, jedině s oporou, většinu času
proležela a apaticky proseděla, bez zájmu o okolí, o nic kolem sebe.
Srdce však měla v pořádku a podle všeho i mozek. Doktor Endler pro
ni měl diagnózu. „Umírá žalem, že je tak sama,“ řekl a to platilo.
( 90 )
 Brzy si na ni zvykli. Nikoho neobtěžovala. Byla jako vzduch, který
je třeba jen občas vyvětrat.
ooo
Doktorka Lilientalová se vrátila do své kanceláře, postavila si vodu
na kávu a posadila se ke stolu. Pak otevřela velkou zásuvku s kartami
pacientů.
Eva Schwarzová...
Listovala životem ženy, která měla podobný osud jako mnoho
jiných v Německu.
Americká armáda ji našla kdesi na kraji Berlína ve stavu totálního
vyčerpání, s oholenou hlavou, vytřeštěnýma očima a dušičkou
vyplašenou jako polní zajíc při blížících se těžkých krocích myslivce.
Vinou šoku si vůbec nevzpomínala, kam patří, ke komu nebo kde
má rodinu. Na sobě měla jen otrhané šaty a jinak nic. Scházely jí
jakékoliv doklady. Jediná její identifikace byla lámaná němčina a ty
velké oči. Pořád dokola tvrdila, že je Eva Schwarzová, že je Eva
Schwarzová, že je Eva Schwarzová....
Na všechno ostatní zapomněla.
Amnézie tenkrát nebyla žádným řídkým jevem.
Úředníci ji považovali za uprchlici z transportu. Dostala najíst, dali
jí teplé oblečení a nechali ji lékařsky vyšetřit. Taky jí dali doklady na
jméno Eva Schwarzová a odhadli její věk asi na třicet.
Sotva se trochu uklidnila, pustili ji do světa.
Začala pracovat na odklízení trosek, pak dostala malý byt a žila až
do důchodu docela sama. Žádné děti, žádný partner, jenom práce a
malý byteček. Dřela v textilce, kterou postavili hned naproti jejímu
domu.
Doktorka Lilientalová nabyla z těch papírů už před časem dojmu,
že se pacientka Schwarzová vlastně nikdy z toho válečného šoku
neprobrala. Možná měla někde nějaké příbuzné, možná...
Doktorce se náhle rozbřesklo: Co když tu starou paní právě včera
přešel ten šok! No jistě! Bylo to možné! Amnézie zničehonic skončí a
člověk si sice třeba nepamatuje, co bylo posledních dvacet let, ale na
všechno předtím si už vzpomíná! Zvlášť, když ke ztrátě vzpomínek
dojde vinou šoku! Kdy se vlastně probrala?

( 91 )
 Při sledování televizního přenosu oslav padesáti let od konce druhé
světové války! Co když jí právě v tu chvíli nějak došlo, že je po všem,
že se už nemusí ničeho bát? Co když konečně odezněl šok, vyvolaný
bombardováním nebo otřesným zážitkem, jakých ženy v Berlíně při
osvobození prožívaly víc než dost?
Co když...?
Ale co s tím? Za Endlerem jít nemohla, protože ten už svůj názor
stanovil.
Doktorka sklapla desky. Teprve nyní jí došlo, že vyvařila vodu na
kávu. Vypnula vařič, vzala do ruky chňapku a hodila hrnec do dřezu.
Pak znovu vyšla na chodbu.
ooo
„To jste zase vy?“ zlostně vybuchla stará žena. Už byla připravená
na cestu. „Co zase chcete?“
„Promluvit si s vámi.“
„A o čem?“
„O vašich vzpomínkách, paní,“ klidně namítla dokorka a posadila
se za stůl.
„Stařenka si dřepla proti ní. Zírala na dívku v bílém plášti jako na
zjevení. „Říkáte... o mých vzpomínkách?“
„Ano.“
„Vy o nich něco víte?“ zkoumala stará žena. „Já jsem snad mluvila?
Někdy když jsem byla v tom poblouzněném stavu, který jste mi
způsobovali těmi zatracenými prášky? Mluvte!“
„O ničem nevím...“ zavrtěla doktorka hlavou. Byl to příliš velký
obrat: z bezmocného ranečku ve vitální uzlík kůže a kostí. Lilientalová
si v duchu říkala, že je až neuvěřitelné, jakou proměnou pacientka
prošla. Jakoby omládla... no, o těch padesát let, i když na zevnějšku to
bohužel moc vidět nebylo.
„Nevěřím vám!“ křikla stařena a když se ujistila, že jsou dveře
jejího pokoje zavřené, namířila na Lilientalovou starým vojenským
revolverem.
ooo
„Co to děláte?“ vyděsila se doktorka. „Co to máte? Odkud to
máte?“
Stará žena se ušklíbla. „Vidíte ten starý kufr? Měl dvojí dno,
hlupačko! Dobře naolejovaná zbraň vydrží i tisíc let! Tak co? Mluvte,
co o mně všechno víte?“

( 92 )
 „Nevím nic... opravdu... našli vás na konci války a od té doby jste
byla... v šoku...“
„V šoku?“ zachechtala se stařena. „V šoku? Nebuďte směšná,
doktorko! Jste hlupáci, tupci, banda darmožroutů!“ ječela Schwarzová a
pořád přitom mířila na Lilientalovou. Pak si ale uvědomila, že by ji z
chodby mohl někdo slyšet, tak se uklidnila..
Mlčky si prohlížela tvář svého protějšku. „Zemřete, děvče. Protože
vám nevěřím,“ řekla. „Ale ještě než zemřete, dozvíte se můj příběh.
Abyste věděla, proč musíte zemřít.“
ooo
Doktorka Lilientalová naslouchala, ale nemohla ta slova pochopit.
„... v bunkru byl doktor. Ale ne takový jako jste vy. To byl náš
přední vědec, ten něco uměl. Naši lékaři dokázali učinit objevy, o
jakých se vám dodnes ještě nezdá! Ten doktor přišel a pomocí hypnózy
mně a mému manželovi uložil do paměti důležité věci, které měly být
aktivovány až za padesát let... jak vidíte, vyšlo to. Kromě toho jsme
byli omlazeni... vypadám stará, ale není mi víc než třicet pět! I můj
manžel se stal takřka nesmrtelným. Za rok zestárneme jenom o pár
dní... No, věřte si nebo ne... stejně vám to nebude nic platný... pak nám
ten skvělý doktor způsobil umělou ztrátu paměti. Kvůli našemu
vlastnímu bezpečí. Na padesát vašich ubohých let. Říká se tomu...“
„Amnézie,“ podotkla doktorka.
„No, vidíte... dočasná ztráta paměti. Dočasná tak, že se to dá
naprogramovat! Celých těch padesát let jsem skutečně nevěděla, kdo
jsem a kam patřím, to mi můžete věřit... ale včera ta lhůta uplynula.
Musím za manželem.“
„Za kým?“ hlesla doktorka.
„Za kým? Vy se ptáte kým?!!“ zařvala stařena a namířila na hezky
klenuté čelo mladé doktorky. „Když netušíte ani tohle, jste totálně
neschopná a patříte na krchov!“
Lilientalová si naposledy snažila zachránit kůži: „Co ale budete
dělat, paní Evo? Co si počnete?“
Stařena se zachechtala. „Půjdu, sejdu se...“ podívala se na hodinky,
„přesně za dvě hodiny se svým manželem, pak odejdeme na statek, na
kterém byly za války uloženy velké poklady a pustíme se do
pokračování naší násilím přerušené práce!“
„Jaké poklady?“
„Zlato, má milá. Zlato a vědecké objevy nesmírné hodnoty. Však
sama uvidíte... vlastně vy už ne... chachá... ale všichni ostatní uvidí!“
( 93 )
 „Vy jste... nejste vy...?“
„Už chápeš, holčičko?“ zakřípala stařena zuby a stiskla spoušť.
Ozvala se suchá rána, která zněla jako prudké přibouchnutí dveří
skříně, doktorka se svezla k zemi a zůstala ležet bez hnutí. V čele měla
ošklivou malou dírku, jako když usedne masařka.
Stařena pak popadla kufr a vyšla na chodbu.
Cestou k autu, které ukradla před domem, zastřelila ještě dva
zřízence, kteří se pobaveně zubili a bránili jí v cestě. Doktor Endler
unikl nejhoršímu, protože se včas stačil schovat na dámské záchodky.
Stařena nastoupila do vozu a zmizela. Policie pak ještě pár dní hledala
její stopu, ale nenašla ji. Nikdo netušil, kam odjela. Země se po ní
slehla.
ooo
Dvě hodiny po útěku se na hlavním nádraží sešla se shrbeným
stařečkem. Stál pod velikými starými hodinami, které zdobily tohle
nádraží už sto let.
Byla to dojemná scéna. Několik přihlížejících bezděky uronilo slzu,
když viděla ty dva bezmocné, politováníhodné stařečky, jak se vrhají
jeden druhému do náručí přímo s mladickou vášní.
„Evo...!“
„Adolfe!!“

( 94 )
 Ze života
pořádkumilovného muže
Bohumil Lipert

Málokterá česká ulice vypadá hodinu po půlnoci vlídně a přívětivě.

Možná i proto, že každá z nich je povětšinou pustá a prázdná. A pokud
už se po chodnících pohybují nějací lidé, bývá většinou lepší vyhnout
se jim obloukem. Zvláště mají-li přítomné dámy na sobě i v chladu a
nepohodě jen velice krátké sukně a žádné kabáty. A pokud nedaleko
nich postává drahý automobil, za jehož volantem sedí pozorný mladík s
tlustým zlatým řetězem na krku, s prsteny málem na každém prstu a s
revolverem ledabyle zastrčeným za kalhotami, doporučuje se
eventuálním náhodným chodcům stát se neviditelnými.
Zlí jazykové tvrdí, že podle tohoto receptu se chová i nejedna
policejní hlídka: většinou se v inkriminované zóně raději ani neukáže,
pokud ano, jsou její příslušníci stiženi náhlou slepotou.
Některé ulice dokáží být alespoň jednou v roce veselé. Jenomže po
silvestrovské noci plné bujarého jásotu bývá pro změnu smutno těm,
kdož v nich žijí, neboť po vrstvě střepů z rozbitých lahví by se odvážili
vykročit na novoroční procházku snad jenom fakíři...

( 95 )
 Inženýr Marek Svoboda zvolna dokráčel na křižovatku hlavní ulice
města a náměstí. V rohové budově, alespoň co pamatoval, vždycky
sídlila policie, přestože se jí v dobách ještě nedávno minulých oficiálně
říkalo jinak. Jenomže když se před inkriminovaným domem zastavil,
nenašel v něm vůbec nikoho. Naštěstí se mu dostalo písemného
vysvětlení, že policejní oddělení bylo v důsledku restitučních nároků
původních majitelů domu přestěhováno na níže uvedené adresy.
Následoval výčet policejních specializací a názvy ulic. Bezradně
přešlapoval před vchodem a ulice se mu zdála být v tu chvíli přímo
zlověstně truchlivou. „Musím jim to přece říct,“ pohyboval rty a sotva
slyšitelně rozprávěl sám se sebou. „Je to moje povinnost,“ ujišťoval se,
a pak prstem hledal místo, kam bude třeba dojít. Bez hlubší znalosti
vnitřních struktur policejního aparátu si vybral obvodní oddělení.
Možná i proto, že bylo nejblíž. A pak se dál zvolna sunul málem zcela
mrtvým městem, v němž se zpravidla chodí brzy spát a brzo se vstává,
protože mamutí fabrika na jeho okraji, stále ještě největší živitelka
místních obyvatel, vyžaduje osobní přítomnost zaměstnanců už několik
minut před šestou...
Doklopýtal na místo, jež si vybral. Z protějšího chodníku se díval
do slepých tmavých oken, na vchod s otlučenými dveřmi a na narychlo
připevněný svítící zelenobílý panel s nápisem POLICIE, okolo něhož
nestačil zedník zahladit stopy po elektrikářem vysekané drážce pro
kabel.
Sáhl do kapsy a našel krabičku s poslední cigaretou. Vykouří ji a
pak půjde dovnitř a řekne to. Pokud ho neopustí síly a odhodlání...
ooo
„Máte tu místo?“
Inženýr Marek Svoboda spolknul úhledně ukrojenou čtvrtinu
knedlíkového plátku namočeného v jedné ze tří univerzálních omáček,
jež produkuje závodní jídelna, přičemž jich má, samosebou podle
názvu, na repertoáru nejméně přes dvacet. Chutě jsou však pouze tři a
Svoboda je dělil na Jakorajskou, Jakosvíčkovou a Jakoguláš. Dnes měli
Jakoguláš, a ten ovládali poměrně slušně. Možná i proto se inženýr
netvářil nerudně, kterýmžto výrazem byl málem proslulý.

( 96 )
 „Prosím,“ odpověděl zdvořile a zvedl hlavu, aby se podíval, která
ze zdejších dam našla tu odvahu a šla s ním poobědvat ke stolku u
sloupu, tudíž jen pro dva strávníky, kde už dobrých deset let jídával
zcela sám. Stalo se nepsanou tradicí nesedat si k vedoucímu provozní
účtárny, neboť je to člověk vzácně nespolečenského ducha a suchar k
tomu. Kdo by si posezením s ním kazil chuť! Došlo to dokonce tak
daleko, že i při zcela zaplněné jídelně, což byl jev velmi zřídkavý, leč
vyskytoval se, čekaly zejména účetní s tácy v rukou až se u jiných
stolků uvolní místo, jenom aby nemusely na oči svého šéfa.
Tak jako téměř vše byly i obědy naplánovány. Účtárna a
administrativa zasedala k jídlu v jedenáct hodin čtyřicet pět minut.
Povětšinou to byly ženy a ty si dlouho nemohly zvyknout na to, že oběd
přichází brzy po svačině. Kdosi jim pak doporučil, ať klidně chodí až
po dělnících z provozů, že jim v tom nikdo nebrání, jenomže
odvážlivkyně, které to zkusily, se brzo vrátily ke stanovenému
harmonogramu. Dělníci totiž chodili na oběd, jak také jinak, v
montérkách. A továrna byla chemická s převahou výroby kyselin, louhů
a prašných umělých hnojiv...
Ženu, jež se způsobně usadila u Svobodova stolku, inženýr ještě
nikdy neviděl. Ne snad, že by znal všechny kancelářské síly osobně,
jenom těch jeho bylo přes padesát, ale za léta v továrně si přece jenom
na některé obličeje zvykl. Tenhle mezi nimi nemůže být dlouho,
usoudil, dojedl poslední kus knedlíku, zapil oběd přeslazeným čajem,
který mu sice nikdy nechutnal, ale už si na něj zvykl, odevzdal použité
nádobí a vrátil se do své kanceláře.
„Volala vám manželka, pane inženýre, tak jsem jí říkala, že jste na
obědě a až se vrátíte, že jí brnknete,“ sdělila mu sekretářka a stavěla na
vařič konvici, neboť její šéf vyžadoval okamžitě po obědě kávu.
„Paní Vránová,“ povzdychl si Svoboda. „Kolikrát vám mám říkat,
že si nepřeju, abyste za mne komukoli cokoli slibovala, byť je to moje
vlastní žena,“ důrazně klepal tužkou do desky stolu. „Vaše odpověď
měla znít: Lituji, manžel je na obědě.“
„Ale ona vaše paní tvrdila...“ hájila se sekretářka, „že je to
důležité.“
„A co kdybych měl po obědě nějaké jednání mimo kancelář?“
zeptal se inženýr Svoboda uštěpačně.
„Tak bych o něm věděla,“ poněkud to Vránové usnadnil.
„Připouštím...“ na okamžik zaváhal. „Ale to na věci nic nemění,“
převzal šálek kávy a zavřel za sebou dveře.
( 97 )
 „Prevít jeden pedantická,“ ulevila si Vránová. „Ráno mi vynadal, že
si nedokážu zapamatovat, jak mu mám třídit poštu. A to jsem tu už tři
roky!“
Kdosi zaklepal a vstoupil. Vránová se otočila a uviděla mladou,
sotva pětadvacetiletou ženu, se složkou lejster pod paží. Nemít
několikery desky a okolo krku na řetízku pověšené brýle, patrně by ji
Vránová vypoklonkovala s tím, že doktor Buřič, šéf právního oddělení,
má kancelář o jedny dveře dál. Neboť Buřič byl idol žen a dívek všeho
věku, pokud byly hezké, přitažlivé a měly něco do sebe. Tahle by jeho
nároky splňovala nejméně na sto padesát procent.
„Jsem Klára Šedivá, jsem z personálního odboru a jdu za inženýrem
Svobodou,“ řekla a čekala.
„A copak mu chcete?“ zajímalo Vránovou, která tuhle ženskou
viděla poprvé. „Jste objednaná?“
„Nejsem,“ usmála se Klára. „Ale věřím, že vy šéfa přesvědčíte, aby
mě přijal. Potřebuju s ním totiž projednat některé nedostatky, které
jsem našla v osobních kartách jeho podřízených. Zatím jsem stačila
zjistit, že nehlásí změny, například narození dětí, rozvody, změny
jména, bydliště...“
„Tak to vás určitě přijme,“ usmála se Vránová škodolibě. „Jen co
mu řeknu, že jste zjistila nepořádky, za něž nese odpovědnost,“ těšila
se, jak Klára Šedivá za minutu vypadne a nestačí za sebou zavřít.
Protože šéf je tak pořádkumilovný, že by něco podobného, o čem mluví
tahle frajlinka, nedopustil...
„My už jsme se někdy v minulosti viděli,“ vstal inženýr Svoboda
od stolu a přistrčil návštěvě židli.
„Dnes u oběda,“ zatvářila se Klára poněkud zmateně. „Ale když
dovolíte, mám nějaké nejasnosti... Jsem v továrně nová. Ale dělala jsem
personalistiku už v předchozím působišti...“ vysvětlovala.
„Tak ukažte ty nejasnosti,“ málem skřípal Svoboda zuby. „Když
jste tu nová, tak máte určitě ve všem přehled!“
Kupodivu ji nevyhodil ani za deset ani za třicet minut a po hodině
Vránová přemýšlela, jakou si vymyslí výmluvu, aby se dostala dovnitř.
Pochopitelně ji našla: „Ještě jste nevolal manželce, pane inženýre,“
strčila hlavu do dveří a uviděla málem idylický obrázek: Muž a žena s
hlavami blízko sebe vyhledávají cosi v papírech a vypisují nějaké údaje
na čistý arch.

( 98 )
 „Ven,“ zahřímal inženýr a Vránová se rozhodla, že dá ještě dnes
výpověď, protože takhle s ní nikdo zacházet nebude. Zvláště když je jí
už pomalu pětapadesát a je skoro o dvacet let starší než její nadřízený!
Vzápětí si to ale rozmyslela, pamětliva inzerátů, které sice práci
sekretářek nabízejí, ale kromě příjemného vzhledu a věku do třiceti let
vyžadují ještě aktivní znalost alespoň jednoho světového jazyka a
rutinní ovládání PC. Zvláště s posledně jmenovanými podmínkami by
měla Vránová značné potíže, pomine-li ovšem ty první...
I když to, jak s ní Svoboda dneska jednal, mu v žádném případě
nedaruje.
„Tady to máte,“ hodil jí šéf na stůl sáhodlouhý seznam chybějících
údajů a dat. „Udělejte z toho takovou tabulku, rozmnožte to pro každou
ženskou dvakrát, protože polovina z nich to napoprvé zkazí, něco
udělejte navíc a nechte si to v sekretariátu, nazvěte formulář Hlášení
změn, a vyplněné všemi zaměstnankyněmi to pozítří odneste na
personální slečně Šedivé. Kdyby tam už před ní pracoval někdo tak
pečlivý a dbalý pořádku, jistě bych věděl, na co tady zapomínáme.
Jasné?“
Vránová jenom polkla. Už proto, že inženýr Svoboda nezavolal
manželce.
ooo
„Miláčku, tohle byly nejkrásnější dny mého života,“ zvedla se nahá
Klára Šedivá z písku opuštěné pláže, kde kromě ní ležel už jenom
Marek Svoboda. „Měli bychom se tu naposledy pomilovat, co říkáš?“
klekla si k němu a její dlouhé vlasy spadly na inženýrů opálený obličej.
Před půl rokem bych do ní něco takového v žádném případě neřekl,
pomyslel si Svoboda, ale nedokázal Kláře nic odříci. Snad jsme tu
opravdu úplně sami, neměl čas zkontrolovat prostor na dohled okolo
nich. Ale i kdyby, stejně nás nikdo nezná, projevil se vzápětí tak, jak od
něj Klára čekala.
„Já ještě nechci domů,“ vzdychala jako malé dítě i potom, co se
ještě na několik chvil ponořili do teplých vln Středozemního moře. Pak
nastal čas balení zavazadel a odjezdu. Sbohem, krásná dovolená! A
taky náležitě utajovaná. Jako v posledních měsících skoro všechno...

( 99 )
 Cesta ze Španělska se přes snahu řidičů autobusu zdála být téměř
nekonečná. Jenomže směrem tam to bylo ještě horší. Zpočátku dělali,
že se neznají. Koupili si zájezd v cestovní kanceláři působící málem až
na druhém konci republiky. Pak se divili, jak je možné, že dva lidi z
jednoho města, kteří se předtím nikdy nepotkali, ačkoli žijí nejméně
dvě desítky let poměrně blízko sebe...
Všichni jim to přáli, protože Marek se vydával za rozvedeného.
Svobodný by byl v jeho věku, a při jeho vzhledu, postavení a vzdělání,
příliš nápadný. Všichni by si patrně mysleli, že je v něčem nenormální
a sledovali by ho ve snaze odhalit onu abnormalitu. Kdežto o
rozvedeného se nikdo nezajímá. Kromě svobodných, rozvedených a
vdaných, leč osamělých žen, které však v tomto zájezdu chybějí. Jsou
tu jen manželské páry s dětmi, a pak Marek s Klárou. A hrají
představení nazvané láska na první pohled.
Moc při tom nelžou. Před půl rokem to tak doopravdy bylo.
„Já tě chci a nechci,“ přiznal se Marek, když se ocitl s Klárou
poprvé mimo šedivě a černě začouzené zdi fabriky. Stalo se tak z její
iniciativy, protože Klára velice dobře vytušila, že on sám by ji o
schůzku nepožádal. A to navzdory nepopsatelným signálům, podle
jejichž intenzity zcela neomylně odhadla, jaké myšlenkové pochody v
jeho mysli právě probíhají. A spolehla se na to, že touha je někdy
silnější než všechna dobře míněná předsevzetí...
„Nerozumím ti,“ řekla mu tenkrát nad sklenkou červeného vína,
které si on nedopřál, neboť do motorestu za městem přijeli jeho autem,
a on řídil.
„To je jednoduché,“ nešťastně zakroutil hlavou. „Já jsem v zásadě
strašlivě konzervativní. Nemám rád nepořádek a změny. Nesnáším
mužské, kteří se v mém věku začnou chovat jako cvoci, tokají ve stylu
tetřevů hlušců, a pro nové vztahy boří všechno, co předtím vytvořili...
Nemůžu říct, že bych po deseti letech manželství měl k Evě tak vřelý a
citem naplněný vztah jako v den svatby. Ale jsme muž a žena. Máme
spolu dvě děti, a ty mám moc rád. Vím, kam mám ráno sáhnout do
skříně, když chci najít čistou košili. Dokonce mi i vyhovuje, že máme
jisté, časem ověřené, sexuální návyky a nikdo mě nenutí k ničemu
novému, lepšímu a vzrušivějšímu... Strašně moc se mi líbíš,“ dodal
téměř bez přechodu, „ale já prostě nemůžu...“
„Nic po tobě nechci,“ řekla tiše. „A ani chtít nebudu. Snad jenom
to, abys mě miloval.“

( 100 )
 Ještě téhož večera prohrál svůj vnitřní boj. Nevěděl však, zda se má
opájet z právě prožitého okouzlení či se strachovat z příštího dne. A tak
to trvalo celých šest měsíců. Scházeli se s Klárou ve vypůjčených
bytech, motelech a hotelech. Nikdy nebyl u ní a ona u něho. Jí to však
začalo být málo. Nikdy mu to neřekla, ale poznal to. Jednou mu
dokonce prozradila, že jeho manželku nenávidí...
Strašně se tenkrát vylekal a rozhodl se ukončit tenhle nebezpečný
vztah, který mu vnesl do života zmatek, nutí ho přemýšlet o vlastní
morálce, pochybovat o tradičních jistotách... Jenomže o půl dne
později, s Klářinou hlavou položenou na jeho nahé paži, zapomněl na
výčitky svědomí i na obavy a byl plný elánu, fantazie a nezkrotného
opojení z krásna.
Přibližně v takovéto situaci navrhla Klára společnou dovolenou. A
on souhlasil. Za dvacet minut po té se zkusil ze slibu vyvléci. Ale už to
nějak nešlo...
Několik dnů se trápil a přemýšlel, jak z toho ven. Zda jet a vymluvit
se manželce na nějakou šílenost, například na setkání kamarádů deset
let po promoci a jejich čtrnáctidenní putování po horách jako za mlada,
nebo poslat Kláru definitivně k čertu, jakkoli je milováníhodná.
Vyřešila to, kupodivu, manželka. Přišla domů s tím, že ve druhé
polovině srpna jede na čtrnáct dní do lázní, jelikož to žlučník potřebuje.
Děti se dají k babičce a dědovi, kde jim bude nejlépe, neboť on by se o
ně tak dobře nepostaral, navíc budou na čerstvém venkovském
vzduchu...
Druhého dne řekl v práci Kláře, že s ní pojede kamkoli, jen když to
bude ve stejném termínu, v jakém se bude Eva nalévat karlovarským
Mlýnským a Vřídelním pramenem.
A když si manželka brala do ruky kufr, oznámil jí, že musí,
bohužel, rovněž opustit byt a město, neboť ho posílají kamsi do
horoucích pekel, kde stojí fabrička, která se spojila s jejich fabrikou, a
on tam má zavést jednotný účetnický systém. Eva neměla čas to ani
komentovat...
Luxusní autobus české značky Oáza zastavil po dvaceti hodinách
vcelku příjemné jízdy ve městě, odkud před čtrnácti dny vyjel. První se
vyřítily ven děti, po nich jejich rodiče, naposledy Marek s Klárou. „Jdu
se ubytovat,“ usmála se Klára a podle předem domluveného plánu
uchopila zavazadla a šla do hotelu na náměstí. Marek měl odjet domů
už dnes, ona zítra. Nechtěli být viděni při společném návratu. Zejména
když se současně s nimi vrátí z lázní Eva...
( 101 )
 „V kolik ti jede rychlík?“ zeptala se Klára.
„Asi za tři hodiny,“ pochmurně pronesl Marek. „Pak až hluboko po
půlnoci.“
„Pojď,“ vyzvala ho. „Ještě se spolu projdeme po městě, určitě se
stačíme i navečeřet.“
„Dobrá,“ souhlasil. „Přihlas se, dej svoje věci na pokoj a já si
uložím kufry do nádražní úschovny. Sejdeme se za půl hodiny.“
Prošli částí města a byli nesmírně překvapeni, že rovnou z náměstí
vede most přes řeku, za níž je les a pole a v dohledu nejsou vidět žádné
domy. Fascinovalo je to natolik, že se vydali na druhou stranu. Jez pod
mostem hrozivě hučel a bílá pěna a vysoko létající tříšť vodních kapek
naznačovaly sílu a mohutnost říčního proudu.
Druhé překvapení je čekalo za mostem. Dřevěná tabule dávala na
vědomí, že o tisíc metrů dál je čeká koliba s příjemným prostředím a
obsluhou.
To nepříjemné začalo pro Marka až po večeři. „Jak by se ti líbilo
zůstat tady?“ zeptala se Klára.
„Kde?“ nechápal.
„V tomhle městě.“
„Co bych tu dělal?“
„Žili bychom tu. Spolu. Už jsem se trochu poptala... Ještě před
dovolenou. Na obecním úřadě by nás rádi vzali. Tebe na finanční a mne
na sociální odbor. Byt mají...“
Marka polilo horko: „Kláro, na začátku našeho vztahu jsi řekla, že
nic nechceš, jen se milovat. Proč tedy najednou...“ nebyl zcela
zaskočen, protože něčeho takového se už delší dobu obával.
„Protože tě miluju víc, než jsem kdy koho milovala. A už se o tebe
nedokážu dělit. S nikým. Ani s manželkou.“
„Co kdybych odmítl? Už takhle jsem se provinil nejenom vůči své
rodině, ale i vůči svým zásadám,“ přivolal Marek vrchního a zaplatil.
„Jenomže vést to tímto způsobem dál už také nejde,“ zasyčela
Klára. „Nemysli si, že nikdo nic neví. Taková Vránová je jistě v obraze.
Několikrát mi to naznačila. A jenom čeká, až se jí hodí prásknout nás
ve fabrice i mimo ni. Mně to může být jedno, ale není! A o tobě raději
ani nemluvme...“
„Nezbývá nám, než se rychle rozejít,“ lekl se Marek. Jestli se
něčeho skutečně obával, tak to bylo právě veřejné pohoršení.
„Nebo naopak se vzít,“ prohlásila Klára tiše a cudně při tom
sklopila oči.
( 102 )
 Vedli se za ruce a blížili se k řece. Marek nemohl zděšením ani
promluvit. Ona by chtěla, aby opustil manželku a děti, aby se stal
terčem klepů celé účtárny, aby si na něj ukazovala prstem půlka
fabriky... Takhle si to přece nedomluvili!
„Já bych byla doopravdy pro odstěhovat se až sem. Vím totiž velice
dobře, jaká bys prožíval traumata, kdybys měl jako rozvedený a znovu
ženatý potkat Evu nebo děti... Tady by nám nic nechybělo. Mohli
bychom skutečně začít s naprosto čistým stolem.“ Klára mluvila klidně,
ale jistou naléhavost v hlasu nedokázala zakrýt.
„Já to nezvládnu, Kláro,“ řekl chraplavě. „Na mou duši tě miluju,
ale neumím za sebou pálit mosty.“
„Tak se o to budu muset postarat já,“ políbila ho na tvář. „Jsem
přesvědčená, že vím daleko víc než ty, co vlastně chceš, co bude pro
tebe nejlepší... O nic se nestarej. Jestliže mě doopravdy miluješ, pak
těch pár trpkých chvilek, které ti v zájmu nás dvou budu muset
připravit, vydržíš. A teď,“ sáhla rukou do vody, jež byla temná jako
noční obloha nad ní, „bych se strašně ráda vykoupala. Pak už budeš
muset jet.“
„Nemáme plavky,“ nechtělo se mu.
„U moře jsme je dost často také neměli,“ odmítla jeho námitku a v
mžiku byla nahá. „Je tady hloubka,“ upozorňovala Marka, když
sestupovala po kameny vydlážděném břehu.
Náhle věděl, že musí jít za ní. A musí to udělat! Existuje-li Bůh,
jistě ho pochopí a odpustí mu.
Skočil do vody a stáhl Kláru pod hladinu. Byla jeho útokem natolik
překvapená, že se dlouho nebránila. Pustil z rukou bezvládné tělo a
cítil, jak ho spodní proud odnáší ke dnu a k jezu...
Nečekal až uschne a oblékl se. Popadl tenkou bundičku, v níž měl
všechny svoje doklady. Vlak mu jede za hodinu. To stihne! Ráno bude
doma. A už nikdy víc...
ooo
„Vypadáš nádherně,“ vítal se o půl dne později s Evou, vlekoucí z
taxíku kufr a dvě tašky.

( 103 )
 „Zato ty ne,“ divila se. „Jsi nějak divně pohublý a celý popelavý...
Konečně, tvoje věc,“ posadila se do křesla. „Podívej, zítra pojedeme
pro děti, měli bychom si tedy napřed o něčem promluvit.“ Sáhla do
kabelky pro cigarety a labužnicky si zapálila. „Jsme přece dospělí lidé a
jsou věci, jež je třeba vyříkat si na rovinu,“ pokračovala, a on cítil
slabost v kolenou. Přece jenom to prasklo, uvažoval v duchu. Že by
Vránová? Nebo dokonce sama Klára?
Všechno zapře, odborníci přes manželské poradny to přece radí
každému, dokonce i tomu, kdo byl málem přistižen in flagranti.
„Tak o co jde?“ vysoukal ze sebe připraven bránit se útokem.
„Rozvedu se s tebou,“ slyšel a nevěřil svým uším. „Už přes rok
mám přítele,“ mluvila Eva pevně a rozhodně. „Je to víc než pouhý
milenec. Vynikající člověk! Ne snad, že ty bys byl špatný, ale... On je
zkrátka jiný. Ne tak zásadový, ne tak pořádný, ne tak přesný, ne tak
šedivý... Víc ti k tomu neřeknu. Tohle se přece občas v životě stává...
Mám pro tebe návrh: On bydlí v malém bytě poblíž náměstí. Mohli
bychom se jako rozumní lidé domluvit. Ty se přestěhuješ tam, on sem,
dětem to vysvětlím já sama, rozvod mi podepíšeš a já ti zase slibuju, že
tě nebudu svlékat z kůže, až se bude jednat o placení alimentů. Jsi pro?“
Mlčky kývl. A jen jeho vytřeštěné oči prozrazovaly stav, v němž se
nalézal. Byl blízek náhlému šílenství.
Evin příští manžel byl muž činu. Během půl hodiny sehnal
náklaďák a partu statných pomocníků. Do večera byl Marek
přestěhovaný. Dokonce i nábytek, který mu Eva dala, postavili podle
jeho přání. Zbývalo mu uložit si knihy do regálů a...
Zítra přijde do práce a Klára tam nebude. Všichni se po ní budou
shánět. I on, aby se neřeklo. Ale nikdo o ní nebude vědět. Za pár dní se
objeví někde na hladině její plyny nafouklé tělo. Všechno se začne
vyšetřovat. Možná se dostanou až k němu. Možná zjistí, že byli spolu
na dovolené, že spolu dokonce poblíž řeky večeřeli... Ale nic víc.
Řekne jim, že se pohádali a on odešel. Nedokáží mu cokoli jiného...
Opakoval si to stále dokola. Po půlnoci tomu sám věřil. A pak se
mu náhle objevil před očima obraz jeho příštích dnů. Bylo to prázdné
plátno bez lidí. Bez Evy, bez dětí, bez Kláry...
Vzal si s sebou všechny doklady a šel. Policie přece sídlí na
křižovatce hlavní městské ulice a náměstí...

( 104 )
 Když ji tam nenašel, mohl se vrátit do nového domova. Ale cosi ho
táhlo dál, až pod svítící panel POLICIE na druhé straně ulice. Ještě
dvakrát zatáhl z cigarety, odhodil nedopalek do kanálu a pevně vykročil
k nezamčeným dveřím.

( 105 )
 Cikánova kůže
Lubomír Macháček

Policii zavolala telefonem na místo činu jistá Hraběnka. Měl jsem

tu sobotu po ránu docela fofr kvůli jednomu chlapíkovi, co učil děti na
střeše věžáku lítat a co se nakonec sám zastavil volným pádem o
chodník, a v tomhle rozpoložení mně sdělila, že se v Krulově
zastavárně stala vražda. I nyní, hodinu po oné události, se jí ještě
klepala brada.
Nijak jsem na Hraběnku nenaléhal, měl jsem pocit, že tahle
ustrašená stařena v mondénním flaušáku s límcem upnutým až pod
bradu semele pátý přes devátý, jen aby mně vyhověla.
Navíc bylo v místnosti zatraceně přetopeno. Ta dvě bizarně
zkroucená těla, co babka spatřila v přilehlý ratejně za krámkem, mně
náladu rozhodně nepozvedla, spíš naopak.
Žena vypověděla, že když vešla, v krámku nikdo nebyl, rolnička
nad dveřmi sice cinkla, ale ani po chvíli čekání se majitel neobjevil.
Přišla se Krula zeptat na cenu briliantovýho špendlíku, který hodlala
zastavit.
Sotva strčila hlavu vedle, vyřítil se na ni nějaký pobuda a strčil do
ní tak prudce, až upadla a ztratila vědomí. Probrala se za pár minut.
Chvíli jí trvalo, než se postavila na nohy, teprve potom zaznamenala na
podlaze ty dvě mrtvoly. Na nic nesahala a šla hned zavolat.
Zeptal jsem se ještě na pár podrobností, zejména mě zajímal popis
chlapíka, který vzal roha. Hraběnka si ale na víc než na sepraný zelený
kabát nevzpomněla.
„A přece,“ pousmála se vševědoucně. „Ten chlap měl červenýho
kulicha... s bambulkou,“ dodala a její pomačkaná tvář pod nánosem
pudru ožila.
„To by snad stačilo. Kolega s váma ještě sepíše protokol a pak vás
zaveze domů,“ řekl jsem, obraceje se na Emila. „Moc jste nám
pomohla.“
„Hlavně s tou bambulkou,“ usmál se profesionálně Emil a utřel si
kapesníkem čelo.

( 106 )
 „Poslyšte, nemotá se vám hlava? Máme tady doktora,“ zahleděl
jsem se na ni zkoumavě, jako bych jí přisuzoval svý občasný motolice,
ale když se stařenin obličej o poznání rozzářil, předal jsem ji bez obav
Emilovi do péče.
Technici už dokončovali svou práci. Před obchodem zabrzdil
pohřebák, měl černý nablýskaný krovky a zlatý nápis „Pietní služba“.
Chvíli jsem koukal skrz výklad na ulici, jak jde život, hlavou se mně
honila spousta věcí, ale tu hlavní nebylo radno odkládat, a tak jsem
zamířil do ratejny za krámem, abych místo činu ještě jednou omrkl.
Vládl tu normální vetešnický bordel, majiteli místnost sloužila za
sklad i za kancelář. Co se nevešlo do obchodu, zůstalo tady. Dědek sem
zřejmě vodil i svý fajnšmekry.
Tohle mně už ale starý Krul neprozradí, neřekne ani, jestli se něco
ztratilo a k čemu sloužil rámeček, který jsme našli odložený za regálem.
Vypadalo to, že mohl být součástí nějakýho obrazu, zezadu měl totiž
razítko soukromý galerie Jantar. Patrně bych se měl na to zeptat jeho
ženy, jenomže Krulová chodila každou sobotu do cukrárny na griotku a
nechávala dědka napospas osudu.
Ten teď ležel na prošlapaným peršanu promodralý jako embryo v
lihu, rukama se držel za hrdlo a z pusy mu plandal jazyk, jako by ho
chtěl v poslední chvíli vypláznout na kmotřičku smrt. Vypoulený oči a
sinalá tvář svědčily o tom, že mu u nebeský brány při odchodu ze světa
andělé na housličky nehudli.
Druhýho chlapíka Hraběnka neznala, zato já s ním byl ve styku
nejednou: Gustav Palka, gauner a recidivista. Párkrát vyfásl nudli,
bručel i pro vraždu.
Gustav už taky nepromluví. Jeho antracitově černý mroží knír se
topil v kalužince krve, která mu vytekla z úst. I když oba muže potkal
stejný osud, na rozdíl od starýho vetešníka vypadal spokojeně, byť byl
jako cedník.
Patrně dodejchal o něco později než Krul. Zbraň jsem nikde
neviděl. Vrah ji buď tady někde schoval, nebo si ji odnesl. To spíš.
ooo
„Emile,“ řekl jsem po obědě, sotva jsem dočetl protokol. „Já asi
vím, kdo v tom vetešnictví ještě byl.“
Emil se předvídavě zašklebil: „Simon. Známe svý lidi, ne?“
„Jasně, že to mohl bejt Simon, nosí červenýho kulicha a ten kabát si
určitě sehnal na zimu. Pokud se ovšem za něho někdo nevydává. Sbal si
vercajk a padáme.“
( 107 )
 Vyčmuchali jsme Simona v Rybárně, stylově zařízený restauraci na
břehu Matičního jezera. Tohle nebyla žádná knajpa, normálně bychom
ho tady snad ani nehledali, ale potřeboval jsem si zavolat a při tý
příležitosti jsem mrkl do lokálu.
To byla ale náhodička! Simon dřepěl v rohu místnosti a schovával
se za originál láhve Jendy chodce, s kterou si už tykal. Určitě měl
kachle stažený, když nás uviděl, nic ale nebránilo tomu, abychom si
nepřisedli.
„A heleď, Simon změnil restauraci i pitivo,“ pronesl Emil jen tak
mimochodem, objednal dvě sklenky a bezváhání nám nalil. „Na tvý
zdraví, Simone,“ lízl si whisky a hned do něho: „Já vím, že nejsi žádná
dvojka, ale tahle hospoda mně připadá na tvůj vkus přece jenom nóbl,“
poplácal ho bodře po rameni.
Simon zvedl líně oči a pravou rukou si rameno oprášil. Byl už v
notně pohrouženým stavu. Z kapsy mu čouhal červený kulich a ten
sepraný plášť ze sebe ani nesundal. Byvšího fotbalistu Simona vysály
děvky a hrací automaty. Kdysi to byl fešák k pohledání, teď seděl na
štokrli zhroucený jak psí hovínko.
„Co je, kliftoni?“ zablekotal a jeho rozpitý oči se pohnuly. „Vyhrál
jsem na automatech.“
„Leda bobříka mlčení, co?“ hekl Emil, chytil tuláka za klopu kabátu
a zacloumal jím, až z něho vylítli moli. Simon se rozkymácel tak
nešťastně, že mu pistole, kterou měl zabalenou v kulichu, vypadla s
rachotem na zem. Bylo to překvapení pro všechny tři. Shýbl jsem se
pro ni a čichl k hlavni. Snad bych ho v tý chvíli radostí políbil: „Mám
dojem, že z týhle bouchačky se dneska prášilo.“
„Tohle mně nedělejte!“ zaječel, dolil si skleničku a hodil whisky do
sebe. „Tak já vám to teda řeknu, poručíku. Ráno jsem tam byl, u Krula,
prostě jsem tam náhodou zašel. Ti dva už to ale měli spočítáno, a tak
jsem vzal pistoli a mazal pryč.“
„Proč zrovna pistoli, mohl jsi štípnout něco cennějšího?“
„Nebyl čas. A pak... Popadnul mě takovej divnej, dávivej pocit,“
básnil a opuchlým prstem si srovnal křovisko obočí. „Něco se se mnou
dělo a já nevěděl co. Sáhla na mě smrt. Já nestřílel!“
„To ti máme zbaštit,“ pokračoval Emil, „žes tam šlohl pistoli kvůli
nějakýmu děsivýmu pocitu, ty, který spíš pod mostem a v kanálech?
Chtěl jsi odstranit důkazy.“
„Já dědkovi světýlko nezhasnul, musíte mně věřit.“
„A kde jsi vzal peníze!“
( 108 )
 „Jaký?“
„Chápeš, že jsi podezřelý z dvojnásobný vraždy? Vyfásneš patnáct
metrů a zapomeneš na svý jméno,“ povzbudil jsem ho, poněvadž to
potřeboval. „A taky jsi nám ještě nevyklopil, cos tam vůbec dělal?!“
Několik tlučhubů v lokálu se ohlídlo k našemu stolu. Simonovi
ztrápeně poklesly koutky úst, jeho neholená tvář se ještě více
zachmuřila: „Krul mně byl dlužnej dvacet táců... Za kůži.“
„Já myslel za preclíky!“ láteřil Emil, ale pak se rozpomněl, že asi
před deseti lety byla v soukromý galerii Jantar vloupačka. Zmizelo pár
laciných olejů a říkalo se, že i nějaká cikánova kůže. „Něco ti povím,“
vykulil na něho oči: „Nemůžu vidět sice ani králíka, když se stahuje,
ale tebe si docela dokážu představit.“
„Souhlasím se vším,“ řekl bezmocně tulák, a aniž by ho někdo
vyzval, natáhl dobrovolně ruce, abychom mu nasadili želízka.
„To není potřeba,“ zarazil jsem parťáka a postrčil Simona před
sebou směrem k východu.
ooo
Druhý den ráno přikvačil Emil do služebny docela v náladičce.
Včera ještě stačil oběhnout pár svědků. Taxíkáře, který přivezl k
zastavárně Hraběnku, a taky promluvil se sousedkou přes ulici. Ta
potvrdila, že nejprve přišel do obchodu Gustav, krátce na to Simon a
teprve za nimi se připloužila Hraběnka. Výstřely ale nezaslechla,
poněvadž v tý chvíli jeli kolem popeláři.
Emil vyhledal včerejšího odpoledne i ženu vetešníka Krula. Když
se babka vrátila z cukrárny a spatřila tu spoušť, griotka na jazyku jí
zhořkla. O cikánově kůži slyšela, ale nic o ní neví, Krul údajně vedl
tyhle věci v tajnosti.
Gustava Palku neznala, zato Hraběnku ano, kdysi se přátelily, občas
u nich prý Hraběnka zastavovala šperky, dělala to ovšem nerada a s
těžkým srdcem. Jestli se ztratilo něco jinýho, čerta ví, nebyla schopna
prohlížet inventář, ani ten prázdný rám jí nic moc neříká.
„Fajn,“ řekl jsem. „Hádej, co se mi honí hlavou? Gustav dostal od
někoho tip a šel si ke Krulovi pro kůži. Nejspíš od Simona. Tulák s
Gustavem se dobře znali. Simon to měl dobře vymyšlený: Krulovým by
se pomstil, poněvadž mu nezaplatili, a od Gustava sehnal zálohu, za
kterou nasává.“
„Pomsta jako motiv pro vraždu. Dva si vjedou do vlasů, třetí se
směje, vlastně krade kůži. V tom se Simon vyzná. Proč je ale jako
cedník Gustav a ne Krul?“
( 109 )
 „Možná vetešník dostal echo a na Gustava se připravil,“ rozjímal
jsem kostrbatě, „měl by je naráz oba z krku. Šance Simona by se tím
pádem zvětšila... Takže teď zbývá kontaktovat Hraběnku, aby potvrdila
identitu Simona, zajít do pitevny a mrknout do archívu, jestli tam
nemají seznam obrazů z tý vloupačky do galerie Jantar.“
„Já do pitevny nejdu, šéfe, to je vaše parketa,“ ohradil se Emil.
„Díky, že mě necháš vybrat. Apropó, kde že je ta kůže?“
„Kruci,“ řekl zděšeně Emil a málem se zakuckal. „Já na tom přece
nedělal, já o tom jen slyšel.“
ooo
Nechal jsem do služebny přivést ještě jednou Simona. Posadil jsem
si ho naproti sobě a mlčel. Chtěl jsem mu zabrnkat trochu na nervy.
„Tak co je s tou kůží?“ řekl jsem po chvíli. „A nesnaž se mně
napovídat, že jsi ji tam neviděl.“
Simon se začal křižovat a dovolávat Boha, mluví pravdu, ať zčerná,
jestli ne. Přiznal, že cikánovu kůži před lety v galerii ukradl, ale tu
vraždu mně nepřišijete, tu ne.
„Hraběnka tě určitě pozná, a pak si budeš moct v krymu opakovat
leda tak násobilku,“ řekl jsem s notnou dávkou zadostiučinění, aby
pochopil, že to myslím vážně.
Začal mně vykládat, že dostal od Krula jen malou zálohu, než
dědek sežene valutovýho kupce. Dlouho se nic nedělo... „Říkal jsem si,
ten lichvář možná dřív zhebne, než by pustil nějaký prachy. A já měl ty
moje milovaný automaty...
„Nenapadlo tě nic jinýho, než zajít za Gustavem a všechno mu
vykecat...“
Simon se zašklebil: „Jen jsem je zpovzdálí sledoval, vůbec o mně
nevěděli.“
„My ale žádnou kůži nenašli.“
„Fakt jsem ji neukrad,“ trval na svým tulák, „já to prostě nezvlád.“
„Tak mazej, zítra se tu budeš touhle dobou hlásit,“ vyprovodil jsem
ho ke dveřím a nechal ho sledovat.
ooo

( 110 )
 Když jsem zavítal do pitevny poprvé, a to bylo už před drahnými
lety na škole, udělalo se mně uprostřed pitvy šoufl a musel jsem
vypadnout na čerstvý vzduch. Od tý doby jsem si přece jenom na
nebožtíky zvykl. Po obědě je ale moc nemusím, a tak jsem byl rád, že
jsem zastihl patologa už v kanceláři. Datloval tam zprávu. „Á, poručík
Bucek,“ zajásal, jako by se podivoval, že jsme se ještě nepotkali na
mramorovým stole, a spustil.
Dozvěděl jsem se, že Gustav měl v sobě pět kulek ráže 9 mm, z
toho dvě zranění byla smrtelná. Jedna střela zasáhla srdeční aortu,
druhá prolítla pusou. Doktor prakticky vylučoval, že by v době krátce
po zásahu mohl Gustav cokoli podniknout, kupříkladu odříkat si
Otčenáš.
Na rozdíl od Gustava v sobě stařec žádnou kulku neměl. Trpěl
kloubním revmatismem, nicméně všechno nasvědčovalo tomu, že by
tak či onak zhasnul na infarkt. Jenomže před tím nebo těsně po tom ho
někdo chytnul kolem krku a samou láskou ho přidusil.
„Měl na krku od prstů krevní podlitiny. Řekl bych, že byl zavražděn
krátce poté, co dostal infarkt a nemohl se bránit,“ pokrčil rameny
doktor. Chvíli jsem se přehraboval v osobních věcech nebožtíků.
„Tohle měl tedy Krul na sobě?“ zeptal jsem se pro jistotu, když
jsem vyndal z igelitovýho pytlíku podkolenky, spodky, vatový kalhoty
s kšandami a huňatý rolák.
„Vždyť jste ho viděl, ne?“
„Bylo tam nezvykle přetopeno.“
„Hříšníkům bývá zima i v pekle,“ usmál se doktor a kývnutím ruky
mně odpověděl na pozdrav. Spěchal jsem rychle do práce. Čekala mě tu
potěšující zpráva: Simon totiž zmizel!
ooo
„Tak jsem se na Hraběnku nedozvonil. Asi někam odjela,“ řekl
zklamaně Emil, když se vrátil do služebny. Měl červený nos a zmrzlý
uši. Právě jsem dočítal seznam obrazů, který před deseti lety zmizely z
galerie Jantar. Bylo to zajímavý počteníčko.
„Možná že už je po ní, musíme pospíchat!“
„Kam zase? Je tam pěkný frédo,“ odvětil nechápavě. Ještě si
nestačil sednout a už jsem ho honil ze židle.
„Nech se překvapit. Kůži sice nemám, ale sehnal jsem nějaký
informace. No, ehm... Asi vím, kde bychom ji mohli najít,“ napínal
jsem ho.

( 111 )
 Cestu k Hraběnce už měl Emil prošláplou. Ten spěch se nám docela
vyplatil. U vchodu do domu jsme narazili na Simona. Právě vycházel z
činžáku, v podpaží měl kartounový desky s obrazem a mířil do
široširých dálav. Tentokrát kolem sebe žádný cukrbliky nepouštěl, byl
v tom až po uši.
Stařenu jsme našli v ložnici. Těžký závěsy na oknech měla
zatažený, jen tam, kde nedomykaly jejich kraje, pronikaly do místnosti
střípky světla. Emil rozsvítil.
Stará dáma napůl ležela, napůl seděla překocená v posteli a její
promodralý prsty se zarývaly do kusu tvrzenýho papíru s nějakou
malůvkou s takovou zvířecí zavilostí, že je Emil nemohl odtrhnout.
Simon jí zřejmě něco podstrčil.
Už tělem nevládla. Došel jsem k ní, chytil ji za ruku a nahmatal
nitkovitý tep. V posteli jsem uviděl nějaký rozházený prášky. Poslal
jsem Emila zavolat záchranku.
„Čím jsi ji nakrmil?“
„Vy mně nebudete věřit, ale když jsem přišel...“
„To ti teda nevěřím,“ skočil jsem mu do řeči. „Jako s tou kůží.
Věšet nám na nos bulíky nebudeš! Chtěl jsi zlikvidovat svědka.“
„Přišel jsem si pro ten obraz, to jo...“
„A taky jsi jí přinesl šidítko... Hraběnka byla sice chudá, ale porád
jí to myslelo. Ten obraz by v týhle chvíli nevyměnila za nic na světě,
leda kdyby o sobě nevěděla. Takže jsi ji nejdřív otrávil a potom, když
už byla bez sebe, strčil do ruky ten papundekl...“
Nechtělo se mně se Simonem rozmlouvat, to už nebyla krádež, ale
pokus o vraždu. Nasadil jsem mu želízka a poslal ho s hlídkou do vozu.
S Emilem jsme pak čekali na záchranku a ujasňovali si souvislosti:
„Dostal jsem podezření už včera odpoledne, když jsme vyslýchali
Simona. Tu šanci Hraběnka měla, sebrat Cikánovu kůži. A motiv? Ten
je prostinký,“ řekl jsem a očima zmapoval téměř vyklizenou místnost.
„Žila v bídě, rozprodávala majetek, i nábytek... Briliantová jehlice!“
„Tohle tušil i Simon,“ řekl Emil.
„Určitě. A zároveň si uvědomil, že ten obraz, šlo totiž o obraz,
nikoli o kůži, jak se nám snažil namluvit, mohla vzít jen ona. Rozhodl
se ho tedy získat zpátky.“
„Proč jí ale na tom obrazu tak záleželo, že kvůli němu i vraždila?“

( 112 )
 „Těch věcí bylo víc. Každý rok něco zastavila s úmyslem, že se po
čase vyplatí. Vetešníka a jeho ženu znala jak svý boty a oni zase ji,
dokonce k nim jeden čas chodila na návštěvy. Pamatovali doby, kdy se
jí vedlo dobře, kdy byla bohatá. Muselo to být pro ni strašný ponížení...
A tam, někde u nich nahoře, uviděla jednoho dne svůj obraz,“ dodal
jsem, zhasnul světlo a rozhrnul na oknech závěsy.
„A pak přišla ona sobota,“ doplnil mě Emil. „Možná se tam
nachomýtla náhodou, možná něco zaslechla, každopádně z tý hádky
pochopila, že jde o její obraz. Když starý Krul sejmul Gustava, dostal
infarkt, ale porád měl ještě dost síly, aby svůj majetek hájil...“
„Tak mu pomohla na onem svět. To jsou její otisky prstů na jeho
krku. Potom vyndala obraz z rámu a schovala ho pod kabát. Došlo mně
to až dodatečně, odmítla přece doktora. A ještě něco: v místnosti bylo
přetopeno, Krul měl opuchlý klouby, musel jsem si dokonce sundat i
sako, zatímco Hraběnčin kabát byl upnutý až ke krku... Ale s tou kůží
mně to došlo, až když jsem nahlédl do seznamu obrazů, který tenkrát
zmizely. Uviděl jsem tam název Cikánova kůže. U obrazů byly i adresy
majitelů. Tenhle patřil Hraběnce.“
Emil si sedl na pelest postele a rozprostřel na kolenou plátno.
Obrázek už byl dost špatně čitelný. Jakýsi snědý muž svlékal ze sebe
kůži a nabízel ji bledé zimomřivé dívce. Bylo v tom nesmírné gesto
lidskosti. Emila napadlo, že dívčin obličej se nápadně podobá tváři
Hraběnky. Možná to opravdu byla ona, v téhle chvíli na to mohla
stařena dost těžko odpovědět.
„Myslel jsem, že jde opravdu o Cikánovu kůži,“ připustil znovu
Emil. „Znám takovou pověst: jeden Cikán velmi zhřešil, kradl a loupil,
a aby se vykoupil před Bohem, daroval před popravou svou kůži
muzeu, lidem,“ uváděl věci na pravou míru.
„Záleží na tom? Kůže jako kůže,“ řekl jsem.
Bylo mi zatraceně smutno a nespravil to ani pohled z okna.
Kdesi z boční ulice jsem zaslechl houkat záchranku. Zdálo se mi, že
Hraběnčino srdce už dotlouklo, a přece jsem ho slyšet bít...
Venku se divoce rozpršelo.

( 113 )
 Případ oslnivé havárie
Jiří Margolius

Chytal jsem v kanceláři lelky a čekal na klienta s větší netrpělivostí

než na příslovečného Godota.
Nic. Jen moje sekretářka Stela Uličná si ve vedlejším kamrlíku
popiskovala jakousi zhůvěřilou melodii, doprovázenou řezavými
přiznávkami na pilníček. Stela si pilovala nehty.
Sáhl jsem z dlouhé chvíle po novinách. Na třetí stránce se skvěl
úhledný plošný inzerát OSTROVID VIDÍ I ZA ROH. DETEKTIVNÍ A
PÁTRACÍ SLUŽBY VŠEHO DRUHU. Adresa. Telefon. S
VYSTŘIŽENÝM INZERÁTEM SLEVA 10%. Hodil jsem udičku.
Inzerát vyšel už včera a stál nekřesťanské prachy. V letních měsících
ani halíř slevy. Výsledný efekt se zatím rovná nule. Telefon mlčí, po
schodech se ozývají nanejvýš kroky otylého Maxe. Max je kocour
důchodkyně Motyčkové z přízemí. Ta mi říkává: „Pane detektýv,
kdyby se nedejbože Max ztratil, obrátím se na vás. Škodnej nebudete,
to mi věřte!“ Pomalu abych se začal obírat myšlenkou na Maxovo
zmizení. Ukradnu ho, a pak ho vdově Motyčkové za tučný obolus zase
vyčaruju.
Moje černé myšlenky přerušilo zazvonění telefonu ve Stelině
haluzně. Slyším, jak přerušuje svoji pilníkovou intrádu, melodie
kvílivého hitu jí umrzá na rtech, vzápětí nasadí povýtce služební
sopránek: „Agentura Ostrovid, dobrý den.“
Napínám uši jako indiánský stopař na válečné stezce. Že by se
přece jen nějaká rybka chytila na inzerátovou udici? Vzápětí tuhle
myšlenku zavrhnu. Na zázraky nevěřím a na produkce Davida
Copperfielda se dívám s notnou dávkou nedůvěry.
Slyším, jak Stela lže, jako když tiskne: „Pokusím se vás přepojit na
pana šéfa. Pan Viktor Rys má ale od rána důležité jednání se zástupcem
Interpolu. Přijel kvůli důležité konzultaci až z Paříže, takže chápete, že
budete muset asi zavolat později. Koho jste říkal, že mám ohlásit? Tak
okamžik.“
Cink a už mám hovor na stole. Zvednu sluchátko. „Rys, Ostrovid.“
Stranou sluchátka zamumlám: „Pardon, monsieur.“ Ať se kočky
pudrujou - když iluze o Interpolu, tak se vší parádou!

( 114 )
 „Těbůh, Viktore,“ slyším povědomý hlas. Jo, Franta Leixner.
Dávný spolužák z gymplu. Stal se známým redaktorem časopisu
ROZHLED, přestože ve škole proslul výroky, které budily v lavicích
výbuchy nevázaného smíchu, například: „Václav Kliment Klicpera byl
synem svého otce!“ nebo „Mrštíkům se Maryša moc nelíbila, byli z ní
celí otrávení!“
Halasně dávám najevo radost. Franta byl kamarád do špatného
počasí. A byla s ním sranda. Češtinářka ho měla ráda jako osinu v
zadku a nechápala (my ostatně taky ne), že si z ní Franta věčně utahuje.
Když vydal první knihu a kritika jeho neotřelý popis o nedoloženém,
leč hrůzyplném působení travičky Lukrécie Borgie v Čechách přijala z
bezuzdným nadšením, poslal Franta zdrcené kantorce autorský výtisk s
dedikací: „Jako Mnichov. O vás bez vás!“
„Napsals další knihu?“ zajímám se, když jsem skončil s křepčením
nad nečekaným shledáním po drátě.
„Teprve se rýsuje,“ řekl spolužák.
„O čem bude?“
„Zřejmě detektivka,“ odtušil lakonicky a pak dodal něco, co mi
vyrazilo dech. Franta Leixner se asi zbláznil!
„Ale to záleží na tobě!“ pravil významně.
„Přeskočilo ti? Jediná literatura, které se věnuju, je daňové přiznání.
A to je bohužel dost krátké. Nevydalo by ani na noticku v okresním
plátku.“
„Nechci, abys psal. Jen mi dodáš téma a postup. Já už to hodím na
papír. A s honorářem si nelámej hlavu. Nebudeš škodnej.“
Škodnej. Tak to už mi říkává vdova Motyčková. Jakého kocoura na
mne ale vybalí Franta? Udělal jsem to nejvhodnější, čeho si daná chvíle
žádala.
„Nechtěl bys za mnou zajít a vyklopit mi všechno po lopatě?“
Zajásal. O nic jiného prý nestojí. Četl můj inzerát a hned věděl, že
se obrací na správnou adresu.
„Samo nebe mi tě seslalo, Viktore!“ blekotal nadšeně.
„Tak přijď!“ řekl jsem. Pořád jsem měl dojem, že každý mluvíme
jiným jazykem. Franta Leixner jakousi hatmatilkou dávno vymřelých
kmenů z povodí Orinoka.
„Jsem u tebe za dvacet minut!“
ooo

( 115 )
 Zapomněl jsem na jednu důležitou věc. Franta byl blázen do
koníčků. Už od studentských dob chodil do Chuchle a sporé
prospěchové stipendium (než o něj zásluhou češtinářky přišel) vrhal do
hazardních sázek typu deset korun na vítěze, pět na pořadí. Jednou mě
vzal s sebou a poradil mi, abych vsadil na herku jménem Boleráz. Prý
zaručený tip. Investoval jsem do toho chcípáka pětku. Startovalo šest
koní. Všichni vyběhli z boxů, jen Boleráz se vyšoural mátožným
krokem a začal se pást.
Za dvacet minut po našem telefonátu vtančil Franta do Ostrovidu.
Stele věnoval jeden výtisk své Lukrécie a mne plácl po rameni tak
silně, že jsem začal přemýšlet o návštěvě ortopedické kliniky.
V ruce držel další výtisk své knihy. „Chceš taky?“
„Myslel jsem, že máme dát dohromady něco nového. Tohle si strč
za klobouk. A mimochodem, dlužíš mi pětku.“
Franta Leixner měl dobrou paměť. „Myslíš Boleráze? Chybička se
vloudila. Ten tipař nevěděl, že měl střevní koliku.“
„To by se nezačal pást!“ usadil jsem toho sedmilháře. Stela
přihopkala se dvěma šálky kávy.
„To jste vy s tím Klicperou?“ hýkla rozverně. „Pan šéf mi o vás
vyprávěl.“
„Jo. Narodil se v Chlumci nad Cidlinou a jeho otec byl krejčí. S léty
člověk zmoudří,“ pravil spolužák a jak se zdálo, potencionální klient, a
neodolatelně se usmál.
Stela vyplula majestátně z kanceláře.
„Tak o co jde?“ zeptal jsem se.
Chvíli si mě prohlížel, jako by zvažoval, zdali mi může svěřit své
sladké tajemství. Zapálil si cigaretu a naklonil se přes stůl. Pak šeptem,
jako by se obával odposlouchávacího zařízení, řekl: „O k o h o jde!
Znáš Josefa Dáňu?“
Chvíli jsem namáhal mozkové závity. Z nejspodnější zásuvky
vzpomínek jsem vytáhl tu nepravděpodobnější, i když, popravdě
řečeno, nebyl jsem si její správností tak docela jist. „Ten žokej?“
Franta zajásal a po tváři se mu rozlil blažený úsměv. „Já věděl, že
jdu na správnou adresu! Žokej, ale taky chovatel a trenér. Dvakrát
druhý na steeplechase v Německu a Francii, předloni šestý na Velké
národní v Liverpoolu, třikrát vítěz z Pardubic.“
„Někde jsem četl, že se Dáňa chystá s koněm Dorem znovu do
Liverpoolu.“
„Jo. Jenže nevíš všechno. Liverpool je vážně ohrožen.“
( 116 )
 „Proč?“
„Dáňa si zlomil klíční kost.“
„To se stává i mistrům. Takový Piggot, nejlepší žokej světa,
nedávno jsem ho viděl, jak sletěl z koně...“
Leixner mě přerušil. „Jenže před ním padl jiný kůň a on už se
nestačil vyhnout. Kvůli tomu nikdo nechodí za detektivem.“
Zbystřil jsem pozornost. Zdá se, že z Franty vypadne nějaká
záhadná historka. Dáňa si asi nezlomil klíční kost jen tak náhodou. „A
kvůli čemu?“ zajímal jsem se.
„Třeba i kvůli nataženému svalovému úponu na noze.“
„Ten žokej je teda pechvógl!“ konstatoval jsem suše a teskně jsem
se pousmál.
Leixner zavrtěl hlavou na znamení hrubého nesouhlasu. „Úpon na
levé zadní! Chápeš? K úrazu přišel i Dor. Laskavě si spočítej dvě a dvě.
Jezdec vyřazen, kůň jakbysmet. Liverpool v čudu. Místo toho gyps a
škrobák. Nazdar! Šmytec! Náhodička, co?“
„Nevím,“řekl jsem popravdě.
Leixner naznačil, že hodlá vstát a odejít. „Takže abychom to
nechali koňovi?“ řekl.
Ukázal jsem, aby si zase sedl. Poslechl.
„Ne,“ oznámil jsem slavnostně. „Mrknu se na to.“
Spolužák se usmál. „Věděl jsem, že máš větší hlavu!“ konstatoval
spokojeně.
ooo
Jeli jsme do Drobic, dobrých sto deset kilometrů na západ od Prahy.
Drobice je malá osada, hrst domečků v šumavském podhůří, na kraji u
lesa úhledná farma, stáje, výběh pro koně, cvičná překážková dráha,
nedaleko domek, v němž od jara do zimy žil jezdec Josef Dáňa.
Cestou mi Franta stručně vylíčil, co se vlastně stalo.
Dáňa měl v Drobicích Dora v plném tréninku, posiloval hlavně jeho
vytrvalost a dech, protože kdo má v Liverpoolu kyslíkový dluh, má
stejnou šanci jako bratří Wrightové v souboji s Concordem.

( 117 )
 Do Anglie pak chtěl odjet s Dorem šest týdnů před závodem a
absolvovat jeden menší dostih kvůli aklimatizaci. Jenže teď je všechno
v háji. Dáňa si před třemi dny, jako pokaždé v osm ráno, vyjel s Dorem
na kondiční projížďku. Jen tak lehce vyklusat, skočit si dvě tři
překážky, pak odpočinek až do čtyř. Pak znova. A právě odpoledne se
to stalo. Na poměrně lehké překážce, imitaci třetího liverpoolského
skoku. Dor nečekaně padl. Dáňa něco takového nečekal a výsledkem je
ruplá klíční kost.
„Jezdec má být ale připraven, že kůň padne třeba na rovině, ne?“
zeptal jsem se připitoměle.
„Ale ne v sedle génia. A Dor je génius. Takového koně jsme od dob
Koroka a Železníka neměli, to si piš!“ oznámil mi Franta tónem
Fleminga, který medikovi vysvětluje, že penicilín není mast na revma.
„Dor nikdy na žádné překážce nepadl. A ta překážka číslo tři je lehká.
Spíš na rozeskákání. Dáňa ji postavil jen proto, aby si Dor zvykl na
začátek závodu. Ten je nejdůležitější. Kdo odskočí na startu vzadu, dívá
se pak celý závod ostatním na záda. To je pak lepší koně zadržet,
sesednout a oznámit, že kůň zchroml při špatném doskoku. Tak si
aspoň zachováš dekorum.“
„Jo,“ řekl jsem. „Takže ten pád a následná zranění jsou podle tebe
záhadou.“
„Taky by se to dalo nazvat jinak,“ řekl Leixner tiše.
„Jak?“
„Atentát!“
ooo
Josef Dáňa byl - jak jinak - pomenší šlašitý mužík s nohama do O.
Moje babička by řekla, že od dětství se učil rajtovat na melounech...
Pravá ruka vypadala jako křídlo bílé holubice při vzletu. Zvednutá do
pravého úhlu, opatřená svítícím gypsem. Ve tváři ale měl, navzdory
svému neutěšenému stavu, optimistický úsměv.
„Tak vás vítám!“ pravil potěšeně. „Franta včera volal, že vás
přiveze. Ale abych pravdu řekl, asi slyší trávu růst...“
Tak prosím. Další Mnichov. O mně beze mne. Ještě se mnou
nemluvil, a už avízoval do Drobic můj příjezd. Velkoryse jsem tu
opovážlivost přešel.
„Jak je na tom Dor?“ zeptal jsem se. Koňáka nejdřív zajímá jeho
miláček, pak teprve vlastní neduhy.
„Už je to lepší. Pojďte se podívat do stáje!“

( 118 )
 Dor stál v boxu hned zkraje. Hodil po nás moudrýma očima, a bylo
vidět, jakou má radost z pánovy návštěvy. Rýpal ho nozdrami do kapsy
tak dlouho, dokud nevyloudil kostku cukru. Levou zadní nohu měl
pečlivě zabandážovanou.
„Už je to lepší,“ zopakoval žokej. „Za tři týdny by měl být schopen
lehčí práce. Ale ten výpadek v tréninku bude dlouho znát...“
„A vy?“ zajímal jsem se.
„Taky tři neděle. Pak mi sundají gyps a půjdu na to. My máme
devět životů. Jako kočky.“
„A Velká národní?“ zeptal jsem se opatrně.
„Uvidíme.“
Šli jsme k Dáňům do obýváku. Bez obalu jsem udeřil: „Myslíte si,
že to nebyla náhoda?“
„Nikdo není bez chyby, ale já si to neumím vysvětlit,“ řekl žokej.
„Jako by se Dor něčeho lekl. Před překážkou hodil hlavou do strany,
zapřel se předními a už jsem letěl.“
Vzpomněl jsem si na pár detektivek Dicka Francise. „Nemohl se
leknout nějakého vnějšího popudu? Třeba po něm někdo vystřelil ze
vzduchovky...“
Dáňa zavrtěl hlavou. „Prohlédl jsem Dora milimetr po milimetru.
Nikde ani stopy po nějakém zásahu.“
„Nikdy se před překážkou nezarazil?“
„Ne. Dor je rozený skokan. Má z toho potěšení. Musím ho dokonce
mírnit, aby nešel přes ploty moc vysoko a zbytečně neplýtval silami.“
Nemohu se ale zbavit dojmu, že tady stejně zasáhla nějaká vyšší
moc. Dor je šampion, Dáňa jeden z nejlepších evropských jezdců, Dora
má pod sedlem třetí rok, zná ho snad líp než sám sebe.
Moment! Cože to Dáňa povídal?
„Ještě jednou, prosím vás! Vzpomeňte si! Dor hodil před překážkou
hlavou do strany. Dělá to někdy?“!
„Nikdy. Proč?“
„Hodil hlavou a pak se teprve zapřel. Je to tak?“
„Přesně.“
„Máte pro to nějaké vysvětlení? Myslím pro ten pohyb hlavou.“
„Ne. Zřejmě nějaký instinkt.“
„Správně!“ zajásal jsem. „Instinkt, to je ono! Kdy uhnete hlavou?
Když vám na ni něco letí. Dora ale nic nezasáhlo. Takže to muselo být
něco, co nenechá stopy, ale přesto se toho živý tvor lekne. Poslyšte,“
nadechl jsem se, „jaké bylo počasí? Svítilo slunce?“
( 119 )
 „Jako dnes,“ řekl žokej. „Krásně.“
Podíval jsem se na hodinky. Bylo deset minut po čtvrté. „Stalo se to
přibližně v tuto dobu?“
„Jo.“
„Můžeme se jít k té překážce podívat?“ zeptal jsem se žádostivě.
„Proč ne.“
Nájezd na překážku byl směrován proti lesu. Před prvními řadami
smrků byl pás hustých keřů. Za nimi se mohl člověk schovat, aniž by
ho kdo postřehl. Kdepak máme slunce? Jo, to by šlo - přímo proti lesu!
Při nájezdu ho tedy měl žokej i kůň za zády. Už se kloní k západu, za
takovou hodinu a půl padne za obzor jako podťaté.
„Nemáte v domku kapesní zrcátko?“ zeptal jsem se.
ooo
Postavil jsem Dáňu před překážku, čelem k lesu. Zalezl jsem do
křoví a přesně zaměřil na žokejúv obličej. V příštím okamžiku jsem
viděl, jak mu po tváři poskakuje blyštivá skvrna. Dáňa si zakryl oči a
bezděky uhnul hlavou. Vylezl jsem spokojeně z křoví.
„Tak co?“ řekl jsem naléhavě, když jsem došel k překážce.
„Nemohlo to být takhle?“
„Jo.“ řekl Dáňa.
„Takže zbývá zodpovědět poslední otázku,“ pravil jsem zamyšleně.
„Kdo,“ doplnil mě Leixner.
Měl jsem dojem, že tenhle oříšek nebude tak těžký. Někdo musel
mít zájem na tom, aby Dáňa s Dorem nemohli v Liverpoolu startovat. A
ten okruh lumpů nebude příliš velký. Dáňa zpočátku neměl potuchu,
kdo by ho chtěl zlikvidovat. Do Anglie se nikdo z dalších jezdců
nechystal, žádná kvalifikace pro Liverpool taky na obzoru nebyla,
náklady na celou akci hradila Dáňovi jedna německá investiční
společnost, nepřátele neměl...
„Vzpomeňte si, neměl jste s někým v poslední době nějaký
konflikt? Třeba osobní. Doma, v zahraničí...“
„Moment!“ přerušil mě. „Ale ne, to je blbost.“
„Sem s ní!“ málem jsem vykřikl.
„Loni právě v Liverpoolu. Měl jsem s sebou ošetřovatele a krmiče v
jedné osobě. Leo Poulín. Výborný odborník, jenže...“
„Jenže co?“

( 120 )
 „Viděl jsem ho v jednom obchodním domě kus od závodiště, jak se
pokouší ukrást pár bot. Strčil si je do tašky a jako by se nechumelilo si
to šinul k východu mimo pokladnu. Chytil jsem ho v poslední chvíli.
Zboží vrátil a venku dostal ode mne okamžitého padáka. Sponzor mi
poslal náhradu a Leo měl štěstí, že jsem to dál už nerozmazával.“
„Vyhrožoval vám?“
„Že prý si na něj ještě vzpomenu!“
ooo
Na malém nádraží v sousední vsi jsem se poptal u přednosty,
výpravčího a pokladníka v jedné osobě. Samozřejmě si Lea pamatoval.
Ten den, kdy Dor s Dáňou padli, přijel dopoledním courákem a v šest
večer si už zase kupoval lístek na Prahu. V ruce měl nějaký podlouhlý
balík.
„Jo, pan Poulín, on mě neznal, ale já občas zajedu na dostihy, do
Pardubic, do Karlových Varů a tam jsem ho vídával. Dělal přece u
Dáni, ne?“
Tak jsem se jen zeptal Josefa Dáni, kde jeho bývalý štolba bydlí.
Vyzbrojen adresou jsem se s Leixnerem vydal zpátky do matičky
Prahy.
Otevřel nám zamračený hubený čtyřicátník. Podíval jsem se mu
významně na nohy. Dobré čtyřiačtyřicítky.
„Máte smůlu,“ lhal jsem suverénně. „V tom křoví u lesa se našly
vaše stopy. Čtyřiačtyřicítky jako vyšité.“ Pak už jsem si přestal
vymýšlet: „Pokud byste chtěl tvrdit, že jste v Drobicích nebyl, přivedu
vám přednostu z nádraží.“
Koukal na mne s otevřenou pusou.
„Co chcete?“ zavrčel.
„Vědět, co byste dělal, kdyby po čtvrté hodině přestalo svítit slunce.
Zrcátko byste si mohl strčit za klobouk.“
Mlčel. Na zdi předsíně visela na skobě vzduchovka.
„Už se nemusíte obtěžovat, vidím, že jste měl po ruce náhradu...“
řekl jsem omluvně a vlídně jsem se usmál.
„Jak jste na to přišel?“ vyhrkl chraptivě.
„Jen jsem si vzpomněl, jak jsme jako kluci pouštěli prasátka
holkám do očí. Taky sebou cukaly, ale žádná si přitom nezlomila klíční
kost.“
O půl hodiny později jsem volal Dáňovi, že je teď na něm, zda podá
trestní oznámení. Leixner mi bezeslova vysolil honorář. Když jsem ho
přepočítal, zjistil jsem, že mi dal deset korun navíc.
( 121 )
„Spletl ses.“
Zavrtěl hlavou a usmál se.
„Ta pětka je starý dluh. Za toho Boleráze.“

( 122 )
 Samostatná slečna
Eduard Martin

Duga chodila na hotel.

Živila se tím. Nechodila do hotelu, chodila na hotel - tahle vazba je
přesná a přesně ji vystihuje.
Duga byla studentka a měla málo peněz.
Vždycky na léto vyjela na Riviéru a chodila na hotel s tím, kdo byl
ochotný se postarat o to, aby měla peněz dost.
Studovala sociologii a říkala si omluvně v duchu, že není lehká
holka, ale že jen provádí sociologická studia.
Záleží na správném pojmenování toho, co děláme.
A kdo je chytrý, umí dát správné jméno čemukoliv chce.
Znala se s recepčním Reném, který jí dohazoval materiál pro
„sociologická studia“ - a nechával si za to pochopitelně zaplatit.
Byli spokojeni oba dva.
Každé studentské léto trávila Duga na Riviéře, jedla v hotelích, do
kterých by se sama nikdy nedostala, vydělávala si, jako na žádné
brigádě.
Byla velmi hezká, byla Pařížanka a neměla předsudky - letní
sociologická studia jí královsky zaplatila zbývající část roku.
Chlapec, se kterým chodila, o ničem nevěděl. Namluvila mu, že
tráví léto u bohaté staré tety, která ji na studiích financuje.
Měla ho ráda, svým způsobem ho měla ráda.
A protože na něj nežárlila, ani ji nenapadlo, že by na ni mohl žárlit
on...
Co je to morálka, dumávala Duga, morálka je to, co si navykneme
považovat za správné. A já pokládám za správná svá studia.
Sociologická studia.
Recepční v tom, co dělá Duga, také neviděl nic špatného.
Do jejich hotelu chodilo tolik bohatých cizinců s děvčaty, která
nebyla jejich ženy.
A ty ženy si také nepřipadaly, že dělají něco špatného. Která holka
nešla někdy s někým jen tak na hotel. Jen tak bez sňatku, dumával
recepční.
Je to úplně normální... Jednou jsme v moderní době...

( 123 )
 Duga prostě chodí na hotel ne s jedním ale s celou řadou - to přece
není takový rozdíl. Jednou už není panna, tak co.
„Jen blbí lidé jsou chudí,“ říkával jí.
A ona spokojeně kývala, cucala brčkem koktejl Nizza.
Za to, co stál tenhle koktejl v tomhle hotelu, mohla jíst v Paříži v
menze celý týden. Cucala koktejl a usmívala se.
Ona hloupá nebyla.
On také ne...
Rozuměli si a zdálo se jim, že pochopili tajemství života.
Tajemství života je tak jednoduché: nebýt hloupý.
Proč by člověk neměl odmítnout být chudý, když ví, jak na to.
Recepční si dával za zprostředkování platit jak od Dugy, tak od
těch, kteří platívali jí.
Měla už své stálé klienty, kteří, jen co přijeli na Riviéru, se u něj
hlásili, a ptali, jestli Duga přijela.
S některým z nich strávila třeba celý víkend, ale většinou jen tak
chodila na hotel - a z hotelu.
Oba dva to považovali za zcela samozřejmé. Jako chodit do
kterékoli jiné práce.
Recepční se bavil dívkami, které zřejmě nebyly zvyklé chodit na
hotel s bohatými partnery a přecházely kolem jeho recepce celé rudé,
klopily oči a zrychlovaly chůzi - když je Duga zahlédla, trochu jim
záviděla, vzpomínala si, jaké to bylo DOBRODRUŽSTVÍ, chodit na
hotel ze začátku. Teď to už byla práce jako každá jiná. Désirée, od nich
z fakulty, chodí česat broskve k strýci - já zase chodím na brigádu sem,
co na tom...
Práce to nebyla „těžká“ a protože jí René dohazoval jen, jak říkal:
superfešáky - byla to spíš než práce zábava.
Až jí někdy připadalo divné, že jí za tu zábavu ještě platí.
Když o tom, co provádí, někdy Duga uvažovala, napadalo ji, jak
snadno téhle činnosti přivykla ona - Duga, která byla vychována
voršilkami a která se do puberty chodívala zpovídat ze
sebenepatrnějších hříchů - jednou se, hubeňoučké čtrnáctileté děvčátko
ve školní zpovědnici dokonce zajíkavě vyznávalo páterovi z toho, že
zhřešilo se svým profesorem - v myšlenkách.
Teď se tomu usmívala.
Nevinnost, uvažovala, je jen zvláštní druh nedokonalosti.

( 124 )
 Oč v životě jde, dumávala, o to být přirozený - a to já jsem, to já
teda jsem. Kolik z těch pokryteckých slečen, které chodí po Riviéře s
rodiči, kolik těch pokryteckých manželek, které tu tráví s manželi léto,
by se urazilo, kdyby před nimi někdo vyslovil neslušné jméno... ale na
hotel, tak jako já, by šly jako nic. Třeba ne kvůli pár bankovkám jako já
- ale, jak ony tomu říkají: z lásky. Jenomže copak láska je nějaký
důvod, kterým se dá obhájit naše pokrytectví?
René byl gauner, o tom nepochybovala ani na okamžik - ale kdyby
nebyli na světě gauneři, říkávala si, byl by svět dost nezajímavý.
Gauneři, dumávala, jsou solí světa... Bez nich by byl svět přece
dokonale fádní.
Svému snoubenci posílala Duga obden z Riviéry pohledy. Její
snoubenec byl cnostný, trávíval letní čas u otce na statku.
Jednou, když čekala zákazníka, zrovna psala u Reného v recepci
pohled snoubenci. ... moc se těším, až tě zas uvidím...
Recepční se jí sklonil přes rameno. Zasmál se.
„Nevěříš, René?“ usmála se Duga.
Nevěřil jí, myslel si, že je pokrytecká - ale ona se opravdu na
setkání s tím, komu psala, těšila.
To, co zde prováděla, bylo jen dobrodružství, podobné tomu, které
vídala v kině...
Zákazník přišel do recepce a velitelsky pokynul.
Duga zastrčila rozepsaný pohled do kapsy džín, vzala si od Reného
pokojový klíč.
„Vy jste nějaká samostatná slečna,“ řekl jí zákazník.
Vzdychla. „Za to, když mne budete ironizovat,“ řekla, „je deset
procent příplatek.“
„Klidně,“ usmál se zákazník. „Mám na to.“
Vzdychla ještě hlasitěji.
„Nechám si tě něco stát,“ řekl.
Vzal ji kolem ramen a tiskl ji k sobě, jak šli hotelovou chodbou.
„Proč to děláš?“ řekl jí.
„Jak proč?“
„Nevypadáš jako tamty,“ řekl.
„Dělám sociologická studia.“
Rozesmál se. „Dneska něco sociologicky nastuduješ,“ zašeptal jí do
vlasů.

( 125 )
 Tenhle zákazník byl jiný než ti, na jaké byla Duga zvyklá, stále se
na ni díval, jako by o ní přemýšlel a stále měl v očích nějaký potměšilý
plamínek. Začal za ní docházet častěji a vzal ji dokonce na výlet do
Valoris.
Obvykle si ti, kteří za ní docházeli, dávali pozor, aby je s ní nikdo
neviděl, zvlášť byli-li ženatí jako tenhle. Duga nechápala, jak je
lehkomyslný, jednou se zmínil o tom, že bydlí s manželkou ve vile
nedaleko Cannes a jednou jí tu vilu dokonce ukázal - jeli po cestě
vroubené nádhernými vilami a on do jedné z vilových zahrad zabočil.
Řekl, že manželka není doma a že se mohou u něj zdržet až do večeře,
kdy přijde manželka od kadeřníka. Duga měla zkušeností víc než dost a
usoudila, že tohohle člověka nejspíš vzrušuje nebezpečí, jakému se
vystavuje, je jedním z těch manželů, kteří nenacházejí uspokojení v
tom, že si vyhodí z kopýtka, ale v dráždivosti, jakou jim poskytuje
možnost, že by se jejich vyhození z kopýtka vyzradilo...
Nebyl jí zrovna moc sympatický. Ale platil skvěle.
Rozhodně to bylo takhle lepší než dřít se na nějaké stipendium.
Nebo česat broskve.
A byl kavalír. Každou chvíli jí něco koupil v nějakém přepychovém
obchodě...
Choval se k ní před prodavači uctivě a nenapadlo je, že by tohle
byla nějaká z „tamtěch“.
Duga měla křehké rysy, vypadala - když chtěla - stydlivě.
A náramně spořádaně.
„To vám bude slušet, mladá paní,“ řekl jí jeden prodavač.
Muž a Duga se na sebe podívali.
Pohled, jakým ji tehdy sledoval, si Duga dobře zapamatovala, byl to
jeden z těch pohledů, které v sobě nesou vysvětlení - i když mu ještě
nerozumíme.
Prázdniny se chýlily ke konci.
A Duga psávala svému snoubenci stále nedočkavější pohledy,
smlouvala si s ním už, co všechno v podzimní Paříži budou podnikat.
A zákazník, který si Dugu předplatil, měl stále podivnější pohled...
„Bude se ti po mně stýskat?“ řekla mu jednou.
„Člověku se nestýská po vínu, které vypil,“ řekl.
„Jsem víno?“
„Báječný...“

( 126 )
 Těšilo ji, že ji bere takhle, jednou se stalo, že ji jeden člověk z
Riviéry vyhledal v jejím podnájmu v Paříži a byl neodbytný. Ne, Duga
nechtěla pokračování - tady na Riviéře to byla přece jen jiná Duga, než
ta, která byla - v Paříži...
Tenhle ji bere jako víno, s tímhle problémy nebudou.
Na rozloučenou se měli opět setkat v hotelu.
Tenhle zákazník byl opravdu kavalír, nenajal pokoj jen na noc, kdy
si zval Dugu na hotel, jako to dělávali ostatní...
Najal apartmá v hotelu na několik týdnů.
Duga se ráda dívala na svítání nad canneským zálivem, pozorovala
růžovějící azur oblohy, racky, kteří se vynášeli ze šera a bořili se zas do
něj.
Když šla do apartmá naposledy, padl na ni stesk - věděla, že se jí
bude v příštím životě stýskat - ne, po tomhle člověku ne, kdepak, bude
se jí stýskat po tomhle apartmá, po starožitném nábytku, na který si
zvykla, jakoby patřil do jejího domova, na okno, za kterým svítá
azurovorůžová obloha, na slunce, které s palčivou něhou vystupuje nad
tichými vlnami - věděla, že v dalším životě, který už tak přepychový
rozhodně nebude, se jí tenhle pokoj vynoří znovu a znovu se svěží vůní
pláží a křikem racků. Když šla kolem recepce, ve které poklímával jako
jindy René, byla sentimentální.
„Naposled, René,“ řekla.
René se na ni zašklebil. „Napřesrok,“ řekl.
Kývla. Šla dlouhou chodbou k pokoji, šla naposledy do tohohle
apartmá, měkký bílý koberec tlumil kroky jejích sandálů, jako by šla ve
sněhu.
Otevřela dveře. Okno bylo otevřené k moři, dlouhá záclona se
měkce vzdouvala.
Ještě tu nebyl. Ale na stole stála karafa s vínem. Duga se napila.
Posadila se proti výhledu na záliv, čekala... začala podřimovat.
A pak někdo rozrazil dveře.
Duga byla malátná, neuvědomovala si, co se děje, jako v mlze
viděla siluety policistů, naslouchala jejich hlasu. Něco jsem musela ve
sklenici kromě alkoholu vypít, uvažovala, není možné, abych tohle
měla z vína - něco jsem musela vypít, uvažovala malátně a usmívala se
kolem sebe, nechala se vést přes pokoj ke koupelně. Jeden policista
otevřel dveře do koupelny... Duga spatřila ve vaně ženu - mrtvou ženu.
A pak se Duga opět propadla do své ochablosti, víc a víc - a pak
usnula.
( 127 )
 Když se probrala, ležela na lůžku a vedle ní seděl policista.
„Už je vzhůru,“ Duga zaslechla jeho hlas.
Dveře nemocničního pokoje se otevřely a vešel do něj nějaký muž,
v civilu, ale Duga věděla, že je to vyšetřovatel. Jeho profese z něj přímo
kapala. „Můžete vypovídat?“ řekl.
Usedl Duze na pelest.
Kývla. Mohla vypovídat. Ale o čem.
„Doznáváte, že jste zabila paní Macockovou, manželku pana Fea
Macocka, australského podnikatele, se kterým jste měla poměr?“
Duga se snažila pochopit smysl zvuků, které vnímala.
Poměr.
Chtěla se dát do smíchu. Jaký poměr...? Jen jsem s ním chodila na
hotel.
„Doznáváte, že jste ji navštívila v apartmá, ve kterém vás našla
policie krátce po tom, co jste ji zabila... zabila, když se koupala?“
Duga se usmála.
Ale na tváři toho, kdo se jí ptal, bylo vidět, že úsměv bylo to
poslední, co by jí mohlo v její situaci pomoci.
Během dalších výslechů jí došlo, že je podezírána z vraždy. Prý
věřila, že jakmile manželka jejího milence bude mrtvá, Macock si ji
vezme za svou choť.
Duga se snažila najít smysl zvuků, které ji obklopovaly, ne, to
nebyla slova, to byly pro ni jen zvuky... Nesmyslné zvuky...
Prý udeřila Macockovu manželku do hlavy tupým předmětem,
popelníkem ze stolku, ještě na něm byly její otisky.
Duga namítala, že popelníky bývaly na stole dva, do jednoho si
opravdu klepávala popel, do druhého on... Ale personál hotelu
dosvědčil, že na stole byl popelník jediný.
On si... On si sehnal druhý popelník, dumala Duga. Zabil svou ženu
- udeřil ji do hlavy druhým popelníkem a pak si mne pozval. A pak
mne - udal.
Udání bylo prý anonymní... Anonymní...
„René mi dosvědčí, jak to bylo.“
Ale při konfrontaci René naopak dosvědčil, že Duga spěchala do
apartmá celá rozčilená.
Zastavila se u něj v recepci, soptila proti paní Macockové, říkala, že
tu starou furii nesnáší a že si s ní dala právě schůzku v apartmá... Prý jí
všechno vytmaví.

( 128 )
 René tvrdil s úzkostně staženou tváří, že takovou Dugu ještě
nezažil. V tom okamžiku na něj z ní vydechl strach.
Byla schopna všeho.
Jednou v noci, když s ní seděl v recepci a ona čekala na Macocka,
řekla prý ostatně, že by bylo nejlepší, kdyby tu babku někdo oddělal.
Duga strnula. Co mu asi za to Macock dal... Jistě hodně.
Příští rok už René nebude muset být v recepci...
Dívala se zoufale na toho gaunera.
Jistě tenhle plán vymyslel on, jistě věděl už dlouho, co se stane, jak
se to stane - možná, že ji nezabil manžel, ale René...
Proč by ale po vraždě zůstávala v pokoji?
I to policie snadno vysvětlila: chtěla se po rozčilení napít vína a
napila se z karafy, do které si nemocná paní Macocková dávala tišící
uspávací prostředek...
Jak jen to měli VŠECHNO připravené.
Jako křížovku, ve které každé políčko dává smysl ostatním
políčkům...
A důkazy přibývaly.
Prodavač dosvědčil, že se Duga chovala jako „mladá paní“ a vůbec
neprotestovala, když tak byla oslovena - zřejmě se už do své role
vžívala.
Duga vycházela ze soudní síně a ani nevěděla, že jde...
Advokát se k ní skláněl a cosi drmolil.
Jen zvuky, jen zvuky.
Až pak, jako by Duga rozeznala pár smysluplných slov, advokát
říkal, že všechno je ZTRACENÉ, těch osm písmen si Duga opakovala.
Vlastně si je neopakovala ona, opakovaly se jí samy, zněly jí v
hlavě, obíhaly znovu a znovu a dokola, jako by se těch osm písmen
splašilo, nemohlo se zastavit, pádilo, pádilo, vytěsnilo vše ostatní, jako
by na světě nebylo nic, jen ta písmena.
Jediné věděla Duga jistě. Dlouho nepůjde na hotel. Dlouho a s
nikým.
Česat broskve není rozhodně tak snadné a tak velkolepě placené,
jako to co dělala.
Désirée si tím rozhodně tolik nevydělala.
Ale i česání broskví, musela si Duga přiznat, má, koneckonců, něco
do sebe...

( 129 )
 Poslední možnost
Jana Moravcová

Snad v každé profesi občas nastávají situace, na něž by člověk

později docela rád zapomněl...
Soukromý detektiv Arnošt Zenek zprvu také dost nerad vzpomínal
na jednu z historek, které se pojily s počátky jeho praxe, ale jak míjely
měsíce a posléze i roky, začínal v této příhodě shledávat cosi svým
způsobem milého...
Udála se v době, kdy ještě neměl skoro žádnou klientelu a s
povděkem bral práci pro jiné agentury. Tehdy dostal jistou nabídku,
případ, kterým se zabývala Agentura X.
Jeden pan otec měl tenkrát nahnáno. Byl to vlivný pan otec, jeho
fotografie se v té době objevovaly na prvních stránkách novin - a
najednou tohle! Vlastní syn se mu zamotal do ošklivé záležitosti... Do
obchodu, jakému se říkává „obchod s bílým masem“. Poslední
informace, kterou otec o svém synovi měl, vedla celkem jasně k síti
dodávající „přes čáru“ naivní české dívenky. Bylo jen otázkou času,
kdy se to všechno provalí - a aféra je na obzoru. Skandál, který veřejně
angažovanému a až dosud úspěšnému muži nebude zcela jistě ku
prospěchu... Synáčka prostě bylo nutné co nejrychleji vrátit pod křídla
rodiny.
Šéf Agentury X se s vyplašeným otcem povedeného synáčka dobře
znal a byl zárukou diskrétního postupu. Slíbil, že hocha najde a dopraví
domů.
Do všech tajů této operace Arnošt pochopitelně zasvěcen nebyl.
Měl pouze jediný úkol: hlídat jednoho z vytipovaných mužů, který v
celém případě hrál dost důležitou roli. Jmenoval se Hofman a v Praze si
pronajal apartmá ve vile kousek od Petřína. Podle všech informací
patřil k vedení skupiny, která obchod do zahraničí zařizovala a býval
přítomen závěrečné fázi - „odbavování zboží“ před odjezdem za
hranice. A jak agentura zjistila, tentokrát se měl „odbavování“ zúčastnit
i povedený synáček.

( 130 )
 Potíž spočívala v tom, že nebylo jasné, zda to bude právě Hofman,
kdo bude tomuto „předávání zboží“ za vedení skupiny přítomen a kdo
může dovést agenturu až k hledanému mladíkovi. Ve hře bylo ještě
několik dalších možných tipů, ale ty sledoval někdo jiný. To nebyla
Arnoštova starost...
Sledování není nic snadného. Arnošt sice měl ještě pomocníka, s
kterým se střídal, ale i tak mu hodiny plynuly nekonečně pomalu,
třebaže Hofmana hlídali všehovšudy třetí den...
Až teprve s odstupem času si uvědomoval, jak málo profesionálně
tehdy postupovali. Nebylo přece nic jednoduššího, než sledování
rozšířit o ty kolegy, kteří chodili v patách dalším podezřelým! Prostě -
nebýt na střídání jenom dva! Pak by se ovšem všechno vyvíjelo jinak...
Když tedy začal čtvrtý den hlídání, zadrnčel na Arnoštově stole
telefon. Arnošt měl právě před sebou vidinu odpočinku před odpolední
„směnou“ a sluchátko zvedl se zjevnou nechutí. Ženský hlas však zněl
natolik příjemně, že se Arnošt přinutil k vlídné odpovědi. Sametový alt
se tázal, zda tohle je soukromá detektivní kancelář Arnošta Zenka.
Arnošt neviděl důvod, proč by to měl popřít.
„Je nezbytně nutné, abych se s vámi setkala,“ řekla žena. „Nebudete
s tím mít žádné problémy. Manžel mi najal auto i s šoférem - víte, jsem
tu v Praze jen na pár dnů... Za půl hodiny na vás bude vůz čekat před
vaším domem a po schůzce vás zase doveze nazpět.“
Arnošt užasl. Tohle se mu v jeho nedlouhé praxi ještě nestalo.
Vypadalo to jako scéna z filmu a nejpodivnější na té scéně bylo to, že v
ní důležitou roli měl hrát právě on.
V následující hodině mu bylo souzeno, aby z údivu nevycházel.
Šofér ho totiž vezl známou cestou přímo k vile, kde se zabydlel pan
Hofman. Arnošt si živě představoval, jak jeho kolega, který asi teď
někde posedává na lavičce v protějším parčíku a hlídá dům, valí oči:
Proč se sem Arnošt vrací - a navíc takhle okázale?
Co ale mohl Arnošt udělat? Odmítnout do vily vstoupit? Může to
být past! V každém případě ale o tom agentura dostane od Arnoštova
kolegy zprávu, takže i kdyby se Arnoštovi něco stalo, budou vědět, kde
zůstal. Jenže - tenhle výlet může být chápán i jinak, říkal si Arnošt.
Jako podraz na agenturu... Neměl by raději nějak couvnout?
Na takové úvahy už ovšem bylo pozdě. Už vcházeli do domu...
Arnošt se pohyboval jako ve snách.

( 131 )
 Přízemí, kde bydlel sledovaný Hofman, však kupodivu minuli a
vystoupili do prvního patra. V ústrety jim vyšla pěstěná dáma v jakési
splývavé hedvábné róbě temně modré barvy. Uvítací rituál opět
připomínal filmovou scénu, nicméně Arnoštovi nebyl nepříjemný.
Šofér se v tu chvíli někam ztratil a Arnošt byl pozván do prosluněné
haly.
„Promiňte, je to tu trošku neosobní,“ řekla žena. „Máme to jen
pronajaté... na několik dní. Ostatně, jak jsem zjistila, všechny byty v
téhle vile se pronajímají...“ Pak upřela na Arnošta krásné šedé oči a
Arnošt si uvědomil, že mají stejnou barvu jako přeliv ženiných vlasů. A
pak se hrozně lekl, protože ona příjemná žena se tiše zeptala: „Proč mě
pořád sledujete, pane Zenku? Předevčírem jste seděl kousek ode mne v
kavárně Astra, včera jste prošel barem Bonita, právě když manžel
objednával drink... A jestli se nemýlím, dnes brzy ráno jsem vás
zahlédla oknem...“
„Ale já vás nesleduju,“ vymáčkl ze sebe Arnošt.
Žena se usmála: „Nebudu vás přece vyslýchat! Abyste mi rozuměl:
Je víc možností, víc odpovědí na to, proč to děláte. A uvažte, že jsem v
Praze jen na několik dní a chci, aby byly co nejpříjemnější. Takže - ta
první možnost: manžel mě dal hlídat. Přes den má své obchodní
povinnosti, já se zúčastňuji pouze společenských akcí. A manžel je
takový... starostlivý! No a vy jste detektiv, to jsem si snadno zjistila.
Můj šofér jel dnes za vámi až k vašim dveřím...“
Arnošt byl tím vším zaskočen. Špatné bylo už to, že si
neuvědomoval, že by tuto ženu v kavárně Astra nebo v baru Bonita
viděl. A jestliže ho dneska ráno šofér sledoval až ke dveřím kanceláře,
byla to Arnoštova přímo hrubá chyba!
„Tak - dal mě manžel sledovat?“ zeptala se s úsměvem ta milá
dáma.
„Ale ne! To je všechno nějaký omyl,“ vysoukal ze sebe Arnošt.
Krucinál...! Měl na sebe doopravdy vztek. Copak tuhle hloupou situaci
nedokáže společensky zvládnout? Vždyť ta žena je docela příjemná!
„Je to omyl!“
„Opravdu?“ řekla a šedé oči jako by poněkud ztemněly. „Víte - pak
je tu ještě jiná možnost,“ nadhodila a znovu se na Arnošta zadívala.

( 132 )
 Arnošt ještě víc zrozpačitěl, protože ho ona „jiná možnost“ taky
okamžitě napadla. Tato - zřejmě bohatá - paní je jistě o nějaký ten pátek
starší než Arnošt, a do Prahy - jak zdůrazňuje - přijela jen na pár dní. A
nemá pravděpodobně nic proti iluzi scén jako z romantických filmů.
Asi se nudí. A shodou okolností se zaměřila na Arnošta, který se také
shodou okolností objevil párkrát právě tam, kde ona.
Už chtěl prohlásit něco, co by je oba z romantických výšin vrátilo
na zem, když si uvědomil, že by to byla zbytečná hrubost. Nebo spíš
neomalenost...
Z takovéhle scény lze přece odejít elegantně!
Krásná žena však mile zvládla situaci sama: „Možností je přece
vždycky víc! Můj dědeček říkával: První možnost - je to tak, jak si
myslím. Druhá možnost - není to tak, jak si myslím. A poslední
možnost - trošku to tak je a trošku to tak není. A to potom, babo, raď! A
vždycky se přitom podíval na babičku, která k tomu hned dodala:
Necháme to koňovi, ten má větší hlavu!“ Žena rozmarně mávla rukou a
zasmála se: „Nechme toho! Jen jsem vám chtěla říct, abyste mě už
nesledoval. To není ta úroveň, která by se mi líbila.“
Nadechl se, aby se pokusil alespoň něco namítnout, avšak žena
vlídně řekla: „Nic nevysvětlujte! Dobře... Nesledujete mě! Totiž -
kdybyste přece někdy skutečně chtěl být v mé blízkosti, můžete to
udělat jinak, ne? Vždyť vy mi vlastně nejste protivný... Tak - všechno v
dobrém, ano? Podívejte se - já mám nápad. Když už jsem vás připravila
o čas teď, proč bych to neudělala ještě jednou, řekněme dneska
navečer? Vždyť jste už něco jako můj známý - jestli to tak můžu říct. A
kdyby vám to nevadilo... Dneska bude nějaká snobská párty, či jak se
tomu tady teď říká. Podívejte se!“ Vytáhla zlatě natištěnou pozvánku se
jmény a adresami vybraných hostí. „Nikoho z nich neznám, i když
někteří z nich taky zřejmě dočasně bydlí v téhle vile. Asi to tu
pronajímají zásadně bohatým snobíkům... Vidíte - i já se mezi ně
počítám,“ říkala pobaveně a Arnoštovi skutečně začala připadat jako
člověk, s kterým se vlastně už dlouho zná. „Budu tam s manželem, ale
můžeme si přivést přátele. Nenapadá vás, že bych tím manžela nejvíc
převezla...? Tedy v případě, že vás přece jen najal. Ne... už o tom
opravdu nebudu mluvit,“ dodala však rychle a s milým úsměvem.
„Říkáte, že nenajal, tak nenajal! Budeme to tak brát, viďte?“

( 133 )
 A pak Arnoštovi nabídla koňak. Byl vynikající. A krásná hostitelka
byla vtipná a milá, a když se Arnošt jako ve snách dostal zase zpět do
své kanceláře, nevěřícně zíral na pozvánku, kterou od své nové známé
dostal, a na níž se ve zlatě skvělo mezi jmény pozvaných na párty i
jméno Hofmanovo...
První pocit byl vítězný: Takovéhle sledování pana Hofmana si dá
Arnošt líbit! Druhý pocit byl ještě lepší: Pro dnešek mají Hofmana
„jistého“. Jestliže bude na párty, nemůže současně někde odbavovat
nějaké „zboží“. A vzápětí se Arnoštovi pochybovačně ozval rozum: Že
ono to bude všechno jinak...
S poněkud krvácejícím srdcem zavolal Arnošt šéfovi Agentury X.
A pak zalarmovali dostatečný počet mladých mužů, aby to
podvečerní hlídání pana Hofmana bylo dokonalé a nesnadno
odhalitelné...
ooo
Hofman skutečně z vily odjížděl skoro současně s vozem, který
odvážel krásnou ženu a Arnošta, neboť pan manžel se mohl na párty
dostavit až později.
Hofman ovšem za třetím rohem změnil směr. Od té chvíle ho
Arnošt už ani nezahlédl. Stačil ovšem zaregistrovat jednoho z
nenápadných hochů Agentury X, který se za Hofmana se svým fiatem
nalepil...
Arnoštova společnice na párty zářila spokojeností. Arnošt, sledován
závistivými pohledy mužů, si připadal jako Jidáš. A pan manžel se
pochopitelně nedostavil...
Agentura excelovala. To, že sledovala Hofmana, se jí vyplatilo. V
jeho stopách se nenápadně dostala až k nezdárnému synáčkovi a
potichu ho vrátila domů. Síť byla zlikvidována o něco později a aféra se
starostlivému otci vyhnula.
A jaké bylo pokračování slibně se rozvíjejícího romantického
příběhu?
Arnošt se už pak s onou krásnou dámou nikdy neviděl...
Škoda. Byl by se jí tak rád na něco zeptal!
Například na to, kdy ho Hofman odhalil. A jaký byl vůbec vztah
mezí ní a Hofmanem? Ačkoliv - tohle raději Arnošt vědět nechtěl. To
už spíš něco jiného. I když bylo jasné, že na to by se asi zeptat
nemohl...
A to už bylo lepší brát prostě na vědomí, že těch možností, jak
prohodila žena při jejich prvním setkání, bývá vždycky víc.
( 134 )
 Existovala přece i ta možnost poslední: „Trošku to tak je a trošku to
tak není...“
„Ale ale, pročpak věšíme hlavu? Že ona se ti ta babizna líbila?“
zeptal se kolega, ten, který se s ním střídal při hlídáni vily. A když se
nedočkal odpovědi, dobromyslně dodal: „No - já jen, že jsi nějak
zadumanej... Víš co? Nech to koňovi, ten má rozhodně tu hlavu větší!“

( 135 )
 Kritická hodina
Ladislav Muška

První červnová neděle spěla k páté hodině. Nastávala nejpříjemnější

část dne, protože odpolední žár minul a bylo jen teplo. Seděli jsme s
kapitánem Vokounem proti sobě v naší služebně. Díval jsem se
otevřeným oknem na liduprázdné náměstí. Šelestily tam dvě fontánky.
Můj tlusťoučký šéf v rozhalené košili hleděl na mě.
„Copak je s váma, Vopička?“ otázal se.
„Ále... nic.“
„Třeba nejste rád, že jsem vás vytáh do služby. Třeba byste byl
radši jinde. Ležel byste někde u bazénu a koukal po děvčatech.“
Nepopřel jsem to, ale kapitán stejně nečekal, že něco řeknu.
„Všim jste si, jak příroda vybavuje ty mladší ženský generace čím
dál nápadnějšíma... atributama?“ Maličko se odmlčel. „Je to šíleně
nebezpečný.“
„Co, ty atributy?“
„Na co vy hnedka nemyslíte,“ pokáral mě demagogicky. „To
podvečerní koupání přeci. Víte, co se v takovým městským bazénu
nahromadí za celej den moči? Nebo byste seděl na fotbale a
přesvědčoval se, že náš mančaft nemá ve druhý lize co pohledávat.“
„To je taky nezdravý?“
„Jéjej, Vopička,“ potěšil se můj představený. „Těch infarktů. Kde
jsou ty časy, když jsme to váleli my...“
Podíval jsem se na něho. Při nejlepší vůli jsem si ho jako fotbalistu
nedokázal představit. Bezelstně se na mě usmál sloníma očičkama.
„Víte vy vůbec, Vopička, co je kritická hodina?“
„Ve fotbale?“
„Co sem pletete fotbal?“ podivil se. „Helejte, definici si utvořte
sám, máte na to školy. Je to takhle. Začnou tepla a chatařskej národ se
rozjede na svůj milovanej pozemeček, aby tam poprvé ba i přespal. Těší
se na to týdny, měsíce. Mučí se, jestli mu myši nerozhlodaly matrace a
jestli potáhne komín u krbu. Normální starosti jdou stranou. A do
tohohle vakua se vkrade co? Možnost kritický hodiny. Takovej chatař
se v neděli navečer vrátí do svýho městskýho bytu a zjistí, že zapomněl
zamknout a že mu byt zatím vybílili. Nebo že vyhořel od žehličky...“

( 136 )
 Jako z udělání zazvonil telefon. Všiml jsem si už víckrát, že náhoda
hrává mému šéfovi do ruky. Kapitán se ohlásil.
„Jo? Jo. Jo. No vidíte, Vopička,“ rozpažil se sluchátkem v pravici.
„Nývltovi se vrátili z chaty a zjistili, že přišli o dědečka. Znáte
Nývltovy? Tak tuhle je adresa...“
Sešli jsme do nádvoří zaplněného služebními vozidly šťastnějších
kolegů. S výjezdem jsem však neměl starosti, všichni parkovali tak, aby
probůh nepřekáželi našemu favoritu. Znali Vokouna. Můj drahý šéf se
zeptal, zdali mám s sebou fotoaparát a fólii na tisky.
„To víte, technikovi jsem dal fraj, aby z tý neděle něco měl,“ mrkl
po mně poťouchle. „Když je tak hezky...“
Jenom jsem zafuněl, ale moje duše úpěla, dokud nás nepohltily
ulice Severní terasy. Pak už na to neměla čas. Má duše. Rozlehlá čtvrť
novostaveb je ze všech stran k uzoufání stejná. Zíral jsem po názvech
ulic, když jsem mezi bloky zahlédl sanitku. Zahnul jsem tam a bylo to
ono.
„Myslí vám to, Vopička,“ řekl můj stařík a já jsem málem podlehl
klamnému dojmu, že mě chválí. „Akorát že jste vjel do jednosměrky z
opačný strany...“
Nývltovi bydleli ve druhém patře. Přede dveřmi pokuřoval řidič ze
sanitky a lhostejně nám kývl. V předsíni klečel brejlatý doktůrek vedle
těla, které ještě před nedávnem mohlo být pohledným starším pánem.
„Smrt nastala asi před dvaceti hodinami,“ hlásil doktůrek. Měl po
promoci asi tak dlouho jako já po škole a vyžral nedělní službu zrovna
jako já. Ale kolegiálního citu v něm nebylo za mák. Obracel se
výhradně ke kapitánu Vokounovi.
„Tak co tomu říkáte, Vopička?“ zeptal se tradičně můj šéf.
Obhlédl jsem situaci. Starému pánovi se muselo udělat moc špatně.
Složil se před dveřmi na toaletu, které ještě stačil otevřít. Dovnitř to už
nestihl. Pak už nestihl vůbec nic.
„Otrava, ne?“ řekl jsem.
„U těchhle nedělních případů,“ poznamenal suše, „si moc zábavy
neužijete.“
Vzápětí jsem se přesvědčil, že nepochopení jenom sehrál, aby dal
šanci někomu jinému. Ten někdo byl muž ve dveřích kuchyně. Bylo mu
ke čtyřiceti, držel v náručí mourovatou kočku, která se mu třela
hlavičkou o bradu. Na bouřliváka zrovna nevypadal, ale vybuchl
ukázkově: „My jsme proti tatínkovi nic neměli!“

( 137 )
 „Chachá, oni proti tatínkovi nic neměli!“ ozvala se odněkud zblízka
ječivá ozvěna. Muž s kočkou se ulekl. Droboučké úhledňoučké ženě,
která stála za ním, vylétla ruka k ústům.
„Vy jste pan Nývlt, že?“ řekl můj starý lišák. „Tak si popovídáme.“
Kdesi v bytě pípl dětský hlásek. Žena vyděšeně pohlédla na
kapitána Vokouna. Přikývl a ona se po špičkách prosmykla do pokoje.
Tahle rodina tedy byla pořádně vylekaná.
„Obsah žaludku seberte, Vopička,“ pokynul mi starý. „Snímky a
tak dále, dyť už víte...“
Zašel za majitelem bytu do kuchyně. Scházelo už jenom, aby mi
zavřel dveře před nosem.
„Včera v sobotu jsme odjeli na zahradu,“ začal pan Nývlt.
„Ale až v poledne,“ doplnil zvenčí ženský hlas jak cirkulárka.
„Dědeček by se čertil, že nedostal oběd.“
„Přenocovali jsme na chatě...“ pokračoval Nývl.
„Postavili si ji sami,“ vysvětloval příšerný hlas zvenčí. „Dědek
bejval zedník, ále prej se namakal v životě dost. Celej den se válel u
televize a nalejval se kafem.“
Sdělení bylo ukončeno uši rvoucím zvukem, jehož původ jsem si
nedoved vysvětlit. Kapitána Vokouna to nejenže nevyvedlo z míry, ale
vůbec nedal najevo, že slyší něco navíc. Vnutil mi čtvrtlitrový kafáč s
cibulovým vzorem, abych zabalil logr.
„Tak pokračujme,“ řekl o něco hlasitěji než bylo třeba. „Když jste
odjížděli na chatu, byl dědeček v pořádku?“
„No jéje,“ informoval hlas zvenčí. „Řek jim, ať se klidně jedou
zmrzačit, chchch...“
Strašlivý zvuk pocházel nepochybně od popotahování nosem. A
hlas se ozýval ze sousedního bytu ve stejném poschodí. Na okamžik
jsem vyšel na chodbu a vyhlédl balkonovými dveřmi.
Zjistil jsem, že právě tady tvoří domovní blok úhel v podobě
velkého L. Sousedé v patře si tudíž doslova koukají do kuchyně.
„Kdy jste se vrátili z chaty?“ chtěl vědět Vokoun.
„Dnes v pět hodin,“ odpověděl Nývlt.
„Ve čtvrt na šest přihrčeli tím jejich trabantem,“ upřesnil hlas
zvenčí.
„Víte,“ svěřoval se nervózně pan Nývlt, „bylo nám podezřelé už to,
že Zuzanka tolik pláče za dveřmi.“
„Vaše dcerka?“
„Ta byla s námi. Zuzanka je kočička.“
( 138 )
 „Kočička!“ odfrkla si informátorka v sousedním okně a potáhla
nosem, jako když se trhá deštník. „Hajzlík! Když to potkáte, syčí jak
papiňák. A oni s tím nadělají... A toho svinstva! Na balgóně imrvére
vagón písku, aby to mělo kam čůrat.“
„Písek máme v igelitu,“ omlouval se zahanbeně Nývtl. „Můžete se
podívat. V druhém sáčku je prostředek na hubení kopřiv. Něco cizího.
Obstaral mi to známý ze šlechtitelské stanice a já jsem to včera
zapomněl vzít s sebou na chatu.“
„A taky benzín furt smrdí z balgónu,“ hlásila sousedka. „Jako by to
nemohli nechávat v tom jejich splašeným papundeklu.“
„Tak to prosím ne!“ protestoval Nývlt. Nebo si spíš tiše zoufal. „V
tom kanystru z umělé hmoty vozím vodu.“
„Vodu?“ podivil se kapitán Vokoun.
„Ano, pitnou vodu. Tady ve městě je voda chlórovaná a nedá se pít.
A my máme na zahradě studnu. Kanystr nechávám na balkóně, aby
voda nezteplala. Pro spotřebu odlévám do džbánu.“
„Podporučíku,“ zavolal mě Vokoun.
Podal mi hnědý vypalovaný džbán o obsahu dva litry. Teď tam bylo
vody asi polovic. Na dně se usadila vrstva průhledných krystalků.
„Kdy jste naposled přelévali vodu z kanystru do džbánu?“ zeptal se
můj starý šeptem.
„Včera, než jsme odjeli. Aby měl tchán na kávu. Byl jí tam už jen
zbytek. Kanystr jsem odvezl s sebou na chatu a...“
Kapitán Vokoun ho umlčel gestem. Zeptal se, zdali se balkón
zamyká. Pan Nývlt přisvědčil. Klíč mají oni a paní Sirůčková od vedle.
Když vyslovil její jméno, bezmocně si povzdychl. Můj šéf si půjčil klíč
a poslal mě sejmout otisky z igelitového sáčku s prostředkem proti
kopřivám. Samozřejmě nezapomněl podotknout, abych dal pozor, že
tyhle věci jsou prudce jedovaté.
Sešel jsem na balkón o půl patra níž a tak jsem z paní Sirůčkové
viděl jen hlavu. Sousedka nebyla stará, jen v jejím hubeném obličeji s
ostrým nosem bylo něco nesmiřitelně babského. Vokoun ji z okna
Nývltovic kuchyně srdečně pozdravil.
„Vy jste svědkyně k pohledání, paní,“ pravil. „Vám nic neujde.“
„Že jo!“ potěšila se.
„Myslím, že vás znám. Ne vás ne. Vašeho manžela. On je...“
„Šofér.“
„Je? Pořád?“
„No, teďkon dělá než závozníka,“ připustila paní Sirůčková.
( 139 )
 „Přišel o papíry, viďte?“ pokračoval můj šéf. „Kvůli pití. jak jste to
s ním mohla vydržet?“
„Jste první, kdo mi rozumí,“ rozplývala se hlava v sousedním okně.
„Starej by prochlastal nos mezi vočmama. Vždyť já jsem světice. I tu
chrónickou rýmu jsem si uhnala, když jsem ho sháněla po hospodách.
No řekněte, nejsem světice?“
„Jste, paní Sirůčková, jste,“ přikyvoval kapitán Vokoun.
To už jsem byl zpátky v bytě. Můj starý se otočil od okna a dodal
tiše: „Řeknu vám, barokní sochaři museli mít životní zkušenosti, když v
sousedství svatých zpodobovali Závist. Tahle plastika shlížela na okolí
terorizujícím pohledem a... Nechcete to dopovědět, podporučíku
Vopičko?“
„Ta paní vám záviděla i trabanta, pane Nývlt,“ řekl jsem. „Od
manžela věděla, jak zničit motor auta. Nasypat do benzínu písek.
Udělala to včera ráno, než jste se chystali odjet na chatu. Jenže
nevěděla, že v kanystru nemáte benzin, ale pitnou vodu. Pro svou
chronickou rýmu to nepoznala. A taky se přehmátla. Místo kočičího
písku tam nasypala prostředek proti kopřivám...“
„Co zbývá, Vopička?“ zeptal se můj představený.
„Zajistit paní Sirůčkovou.“
„Tak na co čekáte? Ne, počkejte, půjdu s váma. Ta ženská bude
strašně vyvádět...“ Zamyšleně pohladil kočku v náruči pana Nývlta.
„To je zvláštní, co teď lidi chovaj zvířat, asi na tom něco bude...“
Odmlčel se. „No, pane Nývlt, vy nejste chemik, že ne?“
„Učitel. Proč?“
„Tak vám na kopřivy poradím lepší prostředek. Kožený rukavice a
mazání.“
„Mazání?“ nechápal pan Nývlt.
„Jo. Budou vás bolet záda...“

( 140 )
 Schůzka s vyděračem
Inna Rottová

Večerní tiskovka věnovaná závěrům mezinárodní konference

skončila až pozdě v noci. Cítila jsem se k smrti unavená. Jediné, po
čem jsem toužila, byla koupel a postel.
Recepční mi podávala klíče.
„Paní doktorko, dole v baru na vás čeká nějaký pán,“ řekla mi.
Podívala se na lísteček před sebou: „Jmenuje se Boček.“
Jméno Boček mi nic neříkalo. Ale co já vím, jestli to nebyl někdo z
účastníků konference, kterého zaujal můj dnešní referát. Nebo měl k
němu nějakou otázku, ale ostýchal se ptát ve velkém sále, když
probíhala diskuse.
Když mi šéf řekl, že je třeba jet do Brna a vystoupit s referátem,
zhrozila jsem se: „Proboha, vždyť má dcera zrovna dělá přijímačky na
anglické gymnázium!“
„To je vaše věc. Do vašeho soukromí mi nic není,“ připomněl mi,
že už to není ani socialistický výzkum, ani zaopatřovací zařízení pro
maminky s vědeckými tituly, ani odkládací místo pro zasloužilé
funkcionáře.
Uvedla jsem tedy objektivní námitku: „Jenže tam budou
mezinárodní kapacity, dokonce dva nositelé Nobelovy ceny!“
Šéf se zatvářil chápavě.
„Proto se musíme zviditelnit. Je pro nás velká čest, že si na náš
ústav vzpomněli a že nás na konferenci pozvali,“ povzdechl si.
Jako většinu tuzemských vědeckých pracovišť nás nikdo nikde
neznal. Dnes i věda, jako každá činnost, potřebuje především reklamu.
A my jsme šetřili i na elektřině a pracovali na zastaralých přístrojích,
které západní laboratoře vyřadily. Místo aby je vyhodili na smetiště,
laskavě a za babku je prodali nám.
Pak mi začal lichotit:
„Přijal jsem vás do ústavu jedině proto, že máte hmatatelné
výsledky, které navíc můžete, jako docela pohledná žena, s větším
úspěchem prezentovat na mezinárodním foru.“ A ještě mi dal na
vědomí, že přes mé půvaby zralé ženy, úctyhodný počet publikací a
vědecký rozhled nejsem nenahraditelná.
Po točitých schodech jsem sešla do baru. Rozhlídla jsem se.
( 141 )
 Kolem šel číšník.
„Přejete si...“ začal, ale zahlédl na klopě mého sáčka jmenovku,
kterou jsem zapomněla sundat: „Tudy, prosím,“ vyzval mě. Hotelový
personál byl k nám, účastníkům konference, nebývale slušný. Letos prý
hotel nebyl obsazen ani na padesát procent. „Váš kolega už na vás
čeká...“ Doprovodil mě ke vzdálenému boxu.
Od stolu se zvedl jakýsi zachovalý šedesátník s postavou bývalého
kulturisty. Na mého kolegu rozhodně nevypadal.
„Brývečer, doktorko,“ napřáhl ke mě neomaleně tlapu, ironicky se
zašklebil a otočil se k číšníkovi: „Přineste ještě jednu láhev a skleničku,
tady pro kolegyni.“
„Prosila bych sodu,“ řekla jsem honem číšníkovi, než se diskrétně
vzdálil.
Nechala jsem Bočkovi, aby mi svou sebevědomou dlaní potřásl
ruku.
Dívala jsem se na něho tázavě. Mohla bych přísahat, že jsem ho v
životě neviděla.
„Heleďte, Kadlecová...“
„Promiňte, pane Bočku, připomněl byste mi, ve které sekci
zasedáte?“ Práce konference probíhala v sekcích podle oborů.
„Fakt jste mě nepoznala? No jo, tolik let, tolik let...“
Mlčela jsem.
„No jo, koho by to taky před těmi lety napadlo, že se z vás stane
slavná vědkyně a že o vás budou psát noviny?“ uchechtl se. „Nejsem tu
na konferenci. Přišel jsem za vámi. Poznal jsem vás podle fotky... No,
nebudu to protahovat. Je hodně pozdě. Takže, o co mi jde. Napadlo mě
totiž, že když jste teď taková známá a vážená, tak bych od vás mohl
vyzvednout svou výhru, kterou jste mi dlužná. Nejen mně. Ale o ty
ostatní já se nestarám. Ať se přihlásí sami. Takže, vážená... S úroky a s
inflací za ta leta t o dělá...“
Objevil se číšník. Dal na stůl lahev a skleničku. Chystal se mi ji
elegantně, s jednou rukou za zády, naplnit.
„To je dobrý, obsloužím dámu sám,“ zarazil ho Boček.
Číšník okamžitě zmizel.
„Je mi líto, pane Bočku, ale jistě jste si mě s někým spletl.“
„Kdepak, Kadlecová. Vás si člověk těžko s někým splete...“ Chtěl
mi nalít víno.
„Děkuji, nepiji,“ přikryla jsem skleničku dlaní.

( 142 )
 „No jo, to jsem zapomněl... Heleďte, vážená, chápu, že si na to
všechno nerada vzpomínáte. Je mi jasný, že kdyby se někdo z vaších
kolegů a, jak se říká, vědecká veřejnost, dozvěděla, že jste páchala
závažnou trestní činnost...“
Opilý nebo blázen, napadlo mě.
Ohlídla jsem se. Až bude číšník někde nablízku, zvednu se a
odejdu.
„Jakou trestní činnost?“
„Vraždu,“ řekl Boček.
„Aha, vraždu...“ přikývla jsem. Přece nebudu debatovat s cvokem.
„To jsem rád, že jste na ni nezapomněla. Aspoň se rychleji
domluvíme.“
„O čem?“
„O prachách. Nebojte se, nebudu vás vydírat. Dám vám dokonce
písemně, že mi vracíte starý dluh a že tím je mezi námi všechno
vyřízeno. Vůbec se vás nebudu ptát, jak to tehdy s vámi bylo. Říkali...
Sládek to říkal, kuchář, vpomínáte si, tak ten přísahal, že jste zdrhla za
kopečky.“ Viděl, že chci něco říct, ale nepustil mě ke slovu. „Heleďte,
já se na to neptám. Do toho mi nic není. Chci jen to, co bych byl tehdy
vyhrál, kdybyste Pokorného neoddělala... Už víte, o čem mluvím, že
jo? Jak jste ho to.
***
Jako čerstvá inženýrka a dcera bývalého „štvavého“ redaktora,
který se svou druhou ženou a dvěma dětmi emigroval, jsem konečně
sehnala práci. I s ubytováním. Myla jsem nádobí v odborářské
zotavovně. Měla jsem tam postel a skříňku v pokojíku, o který jsem se
dělila se dvěma servírkami.
Nevadilo mi to. Naučila jsem se od své matky, že všechno špatné je
k něčemu dobré a pokud nejde o život...
O život mi nešlo. Jediná věc, která mě přece jen trochu bolela, bylo
to, že jsem z kádrových důvodů nesměla do zahraničí na žádný šachový
turnaj. A v klubu mi dali jasně najevo, že by bylo lepší, kdybych tam
vůbec nechodila. Nepomohl ani vliv našeho šachového mistra, který se
snažil funkcionářům dohlížejícím na kádrovou bezúhonnost sportovců
připomenout, že s otcem nic společného kromě jména nemám, protože
od nás s mámou odešel, když mi byly tři roky.
V zotavovně mi bylo docela dobře.

( 143 )
 Dopoledne jsem se mohla učit anglicky nebo si číst, protože mýt
nádobí jsem začínala v poledne. Končila jsem někdy před půlnocí a než
se z rande vrátily mé mladé spolubydlící psala jsem veselé dopisy
Pavlovi, který byl na vodáckém soustředění v Rumunsku.
Jednou jsem šla kolem besídky a uviděla shluk rekreantů. Šla jsem
k nim blíž. Postarší muži obklopili stolek, kde se nad šachovnicí
soustředěně skláněl nějaký pán s brýlemi na masitém nose. Naproti
němu veledůležitě funěl plešatý tlusťoch.
„Třetím tahem mi dáte mat,“ povzdychl smutně brýlatý muž. Usmál
se, aby nebylo vidět, jak ho to mrzí, a položil svého krále.
Několik mužů spokojeně zahučelo.
Brýlatý muž omluvně pohlédl na nějakého kluka, který se tvářil
nešťastně.
„Neboj se, já ti to v Praze vrátím. Ale mámě nic neříkej, jo?“
„Vždyť jsem vám říkal, že na našeho soudruha Pokorného nikdo
nemá. V naší zotavovně je každý rok a ani jednou neprohrál,“ všechny
ujišťoval sportovní referent Boček. Byl to bývalý místní svazácký
fukcionář a já jsem ho skoro nenáviděla. V sedm ráno pouštěl do všech
reproduktorů po celé zotavovně říznou dechovku a svolával rekreanty k
rozvičce. Když se rekreanti pokoušeli protestovat, vždy poznamenal, že
je to zotavovna pro pracující a ne sanatorium pro milostpány. Pak
pečlivě zapisoval jména nespo kojených rekreantů.
Prodrala jsem se blíž k šachistům, abych se podívala na postavení
figur. Trochu jsem při tom zavadila o referenta.
„Kampak se soudružko cpeš? Tady se neprohlíží móda, ale hrají se
šachy...“
Hrozně mě to namíchlo. Hrát šachy jsem se naučila v osmičce,
abych ve srovnání s prsatými spolužačkami měla aspoň nějakou
přednost. Líbil se mi kluk z devítky, který chodil do šachového
kroužku. Ale jednou mi vedoucí kroužku udělal poklonu. Prohlásil, že
ze mě nikdy dobrá šachistka nebude, protože nejsem dost ošklivá a
proto šachům nebudu věnovat svůj všechen čas.
Všechen svůj čas jsem šachům skutečně nevěnovala. Přesto jsem se
slušně umísťovala na juniorských turnajích. Pak se mé jméno už
začínalo vyskytovat jako pojem solidní šachové soupeřky. Dokud můj
táta nebyl v tisku označen za podvratného štváče.
„Chtěla bych si s vámi zahrát,“ řekla jsem tiše samolibému
tlusťochovi. Vypadal jako rodný bratr našeho sportovního referenta.
Tlusťoch to přeslechl. Ostatní pánové se shovívavě zasmáli.
( 144 )
 „Můžeš, soudružko, ale až bude volná šachovnice. Až najdeš
nějakou soudružku, která umí pohybovat figurkami,“ zareagoval
důležitě referent, „můžeme uspořádat i dívčí turnaj.“
„Chtěla bych ale zahrát tady ... s panem Pokorným.“
„Se mnou?“ divil se tlusťoch.
„Soudružko, to není jen tak...“ Boček viditelně znervózněl.
„Snad nehrajete o peníze?“ dělala jsem, že se divím.
„To ne...“ vyděsil se referent.
„Tak o co jde?“ využila jsem toho. „Pane Pokorný, zahrál byste se
mnou?“ obrátila jsem se na tlusťocha.
„Ale jo...“ zarazil sportovního referenta, který chtěl něco namítnout.
„Tu minutku můžu dívence věnovat.“
„Ale mimo turnaj,“ ozval se nějaký mladík ve vytahaných teplácích
a nervózně dodal: „Pan Pokorný by získal další body...“
„Jardo, těch pár bodů navíc už nic nerozhodne,“ namítl mu brýlatý
muž. Zvedl se a uvolnil mi místo.
„Jaký je vklad za hru?“ prohodila jsem jako by z legrace. Ale viděla
jsem, že to všichni přítomní berou vážně.
„O to se, slečno, nestarejte,“ řekl brýlatý muž.
Jeden z diváků se ke mně naklonil a tiše prohodil: „Jen do toho.
Zaplatím za vás.“
Vycítila jsem, že mi nikdo nevěří. Přesto by někteří určitě uvítali,
kdyby toho veledůležitého tlusťocha někdo trochu usadil.
Po třetím tahu na mě tlusťoch překvapeně vzhlédl, i když jsem nic
mimořádného neudělala. Po šestém tahu, když jsem mu jezdcem
sebrala pěšce e4, muži kolem ztichli.
Před námi na stolku se objevila dvě piva. Tlusťoch své vyprázdnil
na tři hlty.
Přisunula jsem mu svůj půllitr. Poprosila jsem o sklenici vody.
V desátém tahu jsem udělala malou rošádu. A pan Pokorný mi
zbytečně střelcem sebral pěšce na c3 a začal hlučně funět.
Boček s nějakými muži poodešel od stolku. Kousek od nás se o
něčem rozčileně dohadovali.
Konečně mi přinesli minerálku. Trochu jsem upila. Nechutnala mi.
Slané bublinky mě škrábaly v krku.
Třináctým tahem jsem dala věží šach.
Tlusťoch zbrunátněl. Bránil se střelcem.
Zaútočila jsem dámou a uvědomila jsem si, že to připomíná partii,
kterou Tal před lety hrál s Uhlmannem v Minsku.
( 145 )
 Sedmnáctým tahem jsem mu dala šach. Pak hned zase v
osmnáctém. V devatenáctém jsem mu sebrala pešce a8. Viděla jsem, že
za dva tahy dostane nevyhnutelný mat.
Viděl to taky.
Vyprázdnil druhé pivo.
Sáhl po mé minerálce. Naráz ji vypil.
Najednou zalapal po dechu, podivně zachroptěl a skácel se ze židle.
V prvním okamžiku nikdo z nás nepochopil, co se děje. Už nevím,
jestli jsem to byla já, kdo křikl „Lékaře!“.
Záchranka přijela za čtyřicet minut.
Po obědě, když jsem jako omráčená začala mýt nádobí, vtrhly do
kuchyně nějaké ženy. Jedna z nich na mě namířila buřtovitý prst a
zaječela: „Zabila mi muže!“ Kuchař je vytlačil ven. Pohlédl na mě
zamračeně a někam do prázdna řekl hrozivě: „Počkej, to ti jen tak
neprojde. Víš o kolik prachů tu kvůli tobě lidi přišli?“
Snad by řekl ještě něco, ale objevil se vedoucí zotavovny.
„Udělala jsi ostudu celému kolektivu naší zotavovny,“ sdělil mi
nevzrušeně. „Sbal si věci a ať tě tu ráno nevidím...“
Přerušila jsem ho: „Jak je panu Pokornému?“ A hrůzou jsem málem
omdlela. Bála jsem se, že uslyším, že umřel.
Vedoucí mě nehodlal informovat.
„Ráno v sedm ať je tvá postel volná!“ rozkázal.
Druhý den jsem s kyticí a pomeranči jela do nemocnice.
Ve vrátnici po chvíli zjistili, že Pokorný neumřel, že leží na
intezívce. Víc mi může říct jen doktor Kadlec. Dovnitř mě však
nepustili.
Vyhledala jsem tedy doktora Kadlece. Byl velký, mladý a prohlížel
si mě zvědavě.
„Tak to vy jste ta šachistka, která netušila, že šachy jsou smrtelně
nebezpečný sport?“ V rozporu s obsahem svých slov se usmíval.
„Dostane se z toho?“ ptala jsem se ho.
„Děláme, co umíme.“ Ani se nesnažil mě uklidňovat. „Nejhorší je
to, že se něčím pěkně přiotrávil. Nevím ještě přesně, co to do sebe
nacpal... Víte co, přijďte sem zítra...“
Přiznala jsem mu, že nemám, kam jít, protože mě vyrazili ze
zotavovny.
Na chvíli se zamyslel a pak řekl:
„Myslím si, že mýt nádobí můžete i tady, v nemocnici. Najde se i
ubytování. Počkejte tady.“
( 146 )
 Odešel, vrátil se za půl hodiny, řekl, že za hodinu mám jít na
kádrovku a pozval mě do nemocniční závodní jídelny na oběd. Pod
nevraživými pohledy sestřiček a doktorek jsem ani nemohla polknout.
Tentýž večer jsem se nastěhovala do nemocniční ubytovny.
Pavlovi jsem napsala, že mám jinou adresu. Odpověděl mi, že je
rád, protože si taky někoho našel. Jednu moc milou kajakářku...
Za několik dnů mi doktor Kadlec oznámil:
„Někdo chtěl otrávit tebe.“
„Mě? Proč zrovna mě?“ nevěřila jsem mu.
„Vyhrávals. Zkazila jsi jim výhry v sázkách.“
„A proto mě tedy chtěli zabít?“
„Ne, jen otrávit. Neumřela bys, jen bys dostala řádný průjem,“
vysvětlil. „U Pokorného je to jiné...“ zvážněl. „Ten šok, že prohrává a k
tomu ještě otravené pivo a celá minerálka udělaly své...“
Viděl, že se hrůzou málem kácím ze židle.
***
„Teď hned se o tom vašem dluhu můžeme domluvit,“ zavrtal se do
mě očima bývalý sportovní referent Boček. „A budete mít klid... Co vy
na to?“
„Na to vydírání?“
„Ale Janičko... Můžu ti to takhle postaru říkat, viď? Přece jde o
dluh, který...“
„Ohlásím to policii.“
Rozhlídla jsem se. Hledala jsem číšníka. Chtěla jsem zaplatit za
svou minerálku.
„Že to ohlásíš?“ zúžily se mu oči. „Heleď, doktorko, promlčený to
dávno ještě není, abys věděla... Zavřou tě a žádný ty tvý doktorský a
profesorský tituly ti nepomůžou, víš. Naopak! A tý vostudy! Heleďse,
neblbni..,“ zmírnil trochu tón, ale pořád ještě mi tykal. „Podívej se, tak
teda nenapíšeme, že to je vrácení dluhu. Bude to sponzorskej dar do
mýho podniku. Mám posilovnu. Můžeš tam chodit zadarmo,“ teď se
snažil vypadat přátelsky.
„Kdepak. Nedostanete ani korunu. Ani jako dluh, ani jako dar,
protože...“
„Dám to do televize!“
„Počkejte, co tam jako dáte? Přece...“
„Nepočkám!“ zase mě nepustil ke slovu. „Buď zaplatíš, nebo se
uvidíš v televizi. Vražedkyně na svobodě! A to bude o tobě!“ zajiskřily
se mu oči. Snad už měl připravený scénář.
( 147 )
 Usmála jsem se.
„Máte pravdu, pane Bočku, mohl by to být docela zajímavý pořad...
A když to opravdu ještě není promlčené, určitě by policii zajímalo, kdo
se mě to pokusil otrávit? Řekl byste mi svou adresu?“
„Proč to?“
„Nebo adresu té vaší posilovny? Pro případ, že by si policajti s
vámi chtěli popovídat, třeba o tom vašem dnešním požadavku. Ale
hlavně o tom, kdo do toho mého půllitru a do minerálky nasypal jed.
Vždyť Pokorného málem zabil?“
„Proč málem?“ znejistěl.
„Pokorný je živ a poměrně zdráv... A vy to určitě víte, že?“
„Kdo ti řekl, že je živ?“ nadskočil.
„Manžel,“ zase jsem se usmála. „Nevyšlo vám to, viďte?“ Nemohla
jsem se tomu ubránit: bylo mi ho líto. „Vzala jsem si doktora, který
Pokorného vyléčil...“
Vybavilo se mi, jak jsem se tehdy poprvé v životě modlila. Bože, ať
Pokorný neumře, ať se uzdraví... Přísahám, že na šachy už nikdy
nesáhnu... Přísahám na vlastní zdraví, že šachy nikdy nebudu hrát, jen,
prosím tě, dej, aby Pokorný žil...
Ale protože se mi zdálo, že vlastní zdraví není dostatečnou zárukou,
ke smlouvě s Nejvyšším přidala jsem ještě i přísahu na zdraví všech,
koho miluju a budu milovat. Do toho jsem zahrnula své budoucí děti a
svého budoucího muže. Tajně jsem doufala, že to bude doktor Kadlec,
kterému jsem už říkala prostě Milan.
Všemohoucí mě zřejmě vyslyšel. Pan Pokorný neumřel.
Na šachy jsem už nikdy nesáhla.
Boček se zvedl.
„Tak manžel?“ teď sršel nenávistí. Rychle šel směrem k WC. Asi se
mu udělalo špatně.
Čekala jsem na něho asi deset minut.
Číšník přišel k mému stolu a řekl, že můj kolega právě odešel. Ptal
se, kdo bude platit.
Zaplatila jsem svou minerálku a Bočkovo víno.
Bylo skoro čtyři hodiny ráno. Bar se zavíral.

( 148 )
 Kat přišel nevhod
Zoja Turková

Počasí bylo ideální, lepší si vůbec nemohl přát. Ledový vítr a průtrž
mračen - prostě nádhera. Ani toulavý pes by nevystrčil čumák ze svého
úkrytu. Za celou hodinu, co Libor Bělohorský pozoroval ulici, nespatřil
ani živáčka. Přesto se rozhodl zůstat ještě třicet minut ve stínu keře a
vyčkat na nejpříhodnější dobu. Pokud totiž něco měl, pak to byl čas a
trpělivost. Tudíž nespěchal a nebyl nervózní. Před lezavou zimou a
deštěm ho chránil dlouhý černý plášť s kapucí, rukavice a dokonale
impregnované kanady. Jediné, co mu znepříjemňovalo čekání, byla
neodbytná chuť na cigaretu. Ale tu si musel nechat ještě na pár hodin
zajít.
Jsi pašák, pochválil se, když pohlédl do okna v druhém patře
protějšího domu a spatřil tam světlý lívanec obličeje místní drbny, o
které už pár dní věděl, že si nenechá nic ujít. Kdyby byl neodolal a
zapálil si, určitě by ho zahlédla.
Krátil si čas slastnými vidinami. Zatímco ještě před nedávnem
naplňovala jeho sny hlavně Jindřiška, teď na ni pomyslel jen v tom
směru, že už si jí užil dost a vezme dráhu. Samozřejmě bez loučení a
dělení zisku. Však ještě bude mít, o co manžela oškubat. Taková
potvora si jeho poctivost nezaslouží, tak proč by si dělal těžkou hlavu
kvůli dohodě, kterou spolu uzavřeli.
Už se viděl, jak se i s celým tím balíkem uklidí na své tajné místo -
chaloupku v Prokopských horách - a bude si lebedit. Spát, popíjet a
kouřit jen to nejdražší, znovu spát... Za ženskou, když bude nejhůř, si
může zajet do nedalekých Perelic.
Přijíždějící mercedes ho vrátil do reality. Podíval se na hodinky.
Jedenáct patnáct - všechno klape. Sousedi se dokonce vrátili ze svého
pravidelného karetního večírku dřív, než obvykle. Nejspíš se opili
rychleji, takže za chvíli ulehnou a usnou, a on bude mít volné pole
působnosti.
Následující dění potvrdilo správnost jeho předpokladů. Ožralý řidič
se ani nepokoušel zajet do garáže, a bez ohledu na liják šel i s
manželkou přes zahrádku k vile po svých. Jak vůbec mohl řídit, říkal si
Libor, zatímco se marně snažil poznat, kdo koho vlastně podpírá a
udává směr.
( 149 )
 Docela si oddechl, když se jim konečně podařilo společným úsilím
odemknout a trefit se do dveří. Už začínal mít strach, že by na tom dešti
mohli poněkud vystřízlivět.
Pozoroval postupně se rozsvěcející a zhasínající světla v oknech
vily, až byla všude tma. Ještě deset minut a jde na věc.
Přesvědčil se, že zmizel nezřetelný obraz obličeje za oknem v
druhém patře, stejně šla baba dneska spát později, než má ve zvyku.
Jediné známky života viděl ve vile, která byla dostatečně daleko. Tím
pádem nebylo nic, co by mu mohlo překazit plán.
Naposledy se rozhlédl liduprázdnou ulicí a zamířil ke „své“ vile.
Věděl, že v ní nikdo nemůže být, Jindřiška mu řekla přesně, kam a kdy
s manželem jedou. Opatrnosti však nikdy není dost, stejně několikrát
dlouze zazvonil. Až pak se pustil do zámku. Měl s podobnou činností
dostatek zkušeností, takže než bys řekl švec, rozhlížel se po hale.
Všechno, co mu Jindřiška podrobně popsala, sedělo.
Prošel do obýváku, odkud se měl dát vlevo do pracovny.
Nepotřeboval světlo. Plány místností měl pevně vryty do paměti. Pak se
mu zcela nečekaně připletlo cosi pod nohy a on zakopl, jen tak tak
udržel rovnováhu. Nahlas zasakroval a ohmatával rukou podlahu, aby
zjistil, co to bylo za překážku. Jen se jí dotkl, strnul. Zcela nepochybně
to byla lidská noha. Studená.
Roztřesenou rukou vytáhl z kapsy baterku, kterou měl pro všechny
případy s sebou.
Jindřiška vypadala, jako by v křesle jen tak podřimovala. Ale to by
ho napadlo, jen pokud by si před tím nesáhl na její nohu.
Okamžitě baterku zhasl a horečně uvažoval, co dál. Na přemýšlení
o tom, co se mohlo stát, nebyl čas. Ale přece teď nevezme nohy na
ramena, když je těsně před cílem.
Pospíchal do pracovny k trezoru. Jak si s ním poradit, věděl
samozřejmě od Jindřišky. Prozradila mu to s tím, že se o lup rozdělí
napůl. I kdyby se nerozhodl, že jí se vším zdrhne, měl by dost, aby do
konce života nemusel ani zavadit o myšlenku na nutnost výdělečné
činnosti.
Nedočkavě otevřel trezor a přišla další rána. Uvnitř nebyla ani
stvrzenka o zaplacení elektřiny. Prostě prázdná díra ve zdi.

( 150 )
 Libor prohledal všechny místnosti, ale nikde nic. Ani zapomenutý
desetník. A to si ještě před necelou hodinou představoval, jak bude žít
coby milionář. Původně chtěl brát jen hotovost, Jindřiščin manžel
Kryštof sloužil jako pračka a měl u sebe údajně víc, než dokázal
spočítat, ale teď by vzal cokoliv, i když na to nebyl vybaven. Jenomže
na svém místě nebyla ani sbírka známek, ani starých zbraní, ba dokonce
i cenné obrazy ze zdí zmizely. Na to, aby odnesl elektroniku, která ve
vile zůstala, vůbec nepomyslel.
Bez dalších úvah se vrátil do haly, otevřel vstupní dveře a rozhlédl
se. Zdálo se mu, že světlý obličej za oknem ve druhém patře přímo září.
Ta baba si přece jenom něčeho všimla a teď ho určitě vidí! Ale bylo
pozdě vrátit se zpět dovnitř a dělat nenápadného. Musí zmizet.
ooo
Doběhl do své garsonky, nalil si pořádnou dávku rumu a konečně si
zapálil cigaretu. Hlavou se mu honila jedna myšlenka za druhou.
Nějaký lump ho nejspíš předběhl, Jindřiška z jakéhosi důvodu s
manželem neodjela, načapala zloděje, a ten ji oddělal...
Ale co by to tak mohlo být za důvod? Že by mu nedůvěřovala a
chtěla si na fingovanou krádež dohlédnout - prostě změnila plán a on ji
měl - jako - svázat? Nepočítala ovšem s tím, že může přijít i jiný zloděj,
a nespokojit se jen se svázáním.
Kdo tak asi mohl ještě vědět, že manželé se chystají na výlet a je
tedy nejvhodnější doba k vykradení vily? Možná, že je to zase dílo
Jindřišky. Když mohla vyrukovat s nápadem, jak si přijít k
nezdanitelnému zisku, na něj, co když si našla ještě někoho jiného, ale
narazila na grázla, který ji chtěl nejen okrást, ale zbavit se jí
navždycky...
Nalil si další skleničku a loknul si, jako by to nebyl destilát, ale
voda. Vstal, a šel si do lednice pro láhev piva. Jak na ni sáhl, uvědomil
si, že Jindřiščina noha byla skoro stejně ledová. Musela tam tedy ležet
pěkně dlouho. Nejspíš tedy do svého plánu zasvětila někoho dalšího,
kdo měl být rychlejší. To by ale znamenalo, že on sám se měl stát
obětním beránkem! Zatímco Jindřiška se svým novým amantem by si
užívala, on by bručel v base...

( 151 )
 Zamyslel se, jestli udělal nějakou chybu, která by k němu policii
mohla dovést. Fakt je, že se s Jindřiškou zpočátku ukazoval docela
veřejně, byli přece jenom milenci. Teprve když se dohodli na
fingovaném vloupání, začali své schůzky tajit. Jindřiška mu detailně
popsala interiér vily, charakterizovala zvyky sousedů, navrhla čas, kdy
je nejlepší akci uskutečnit. On sám se tím nespokojil. Celý týden před
vloupáním strávil tím, že sledoval vilu a její okolí. Byl skoro
přesvědčený, že v tomto směru je všechno oukej. Samozřejmě není
blázen, ve vile otisky prstů nenechal. Teď bude také záležet na tom,
kdy mrtvou najdou. Třeba to bude až za deset dnů, kdy se vrátí její
manžel Kryštof. V tom případě by bylo všechno v naprostém pořádku,
nemusel by si dělat starosti ani se stopami, které dozajista zanechaly
jeho kanady.
Trochu se uklidnil, ale pak ho přímo oblil pot. Vždyť on zapomněl
na to základní! Za vloupačky už seděl třikrát. A potřetí ho poldové
dostali hlavně díky jeho způsobu otvírání zámků! Takže může zcela
jistě čekat, že se ho co nevidět přijdou zeptat na alibi. A to,
pochopitelně, nemá...
Přecházel temným pokojem a uvažoval, co dělat. Když se vypaří,
bude tím víc podezřelý. Když zůstane, nijak si tím nepomůže. Zbývá
vlastně jediná možnost. Uklidit se na svou tajnou chajdu. Stejně počítal
s tím, že na ní nějaký čas zůstane. No jo, jenomže to měl mít prachy,
aby si mohl pořídit pořádné zásoby. Možná tam byly dvě tři konzervy,
ale s tím dlouho nevystačí, a když se má skrývat, tak těžko může běhat
po konzumech. A v kapse má dvacku. Hned zítra musí prodat, co se dá,
a zvednout kotvy.
Zastavil se u okna a bezděčně pohlédl ven. Plánoval, jak to všechno
udělá. Hned ráno zajde za nějakými známými a bude obchodovat, aby
získal nějaké prachy. Pak ještě ve městě nakoupí zásoby a vyrazí. Bude
kombinovat stop, autobus a vlak, co kdyby náhodou... Rozhodně se
nenechá namočit do něčeho, co neudělal.
Najednou si všiml tmavé postavy v protějším průchodu. Zrovna se
chtěl napít, ale dopadlo to tak, že si vylil část obsahu skleničky na
bradu. Celý se rozklepal. Tak ho mají. Ještěže v pokoji nerozsvítil, měl
rád tmu. Ten, kdo barák sleduje, je určitě přesvědčený, že není doma.
Musí se mu nějak podařit proklouznout...

( 152 )
 Ale vždyť to je nepravděpodobné, aby už se o mě poldové zajímali,
uklidňoval sám sebe. To by musel mrtvolu najít někdo hned po mně, a
to je blbost. Jedině že by... No jistě, ta baba v druhém patře. Věděla, že
Kryštof s Jindřiškou nejsou doma a viděla neznámého chlapa vycházet
z jejich vily. Tak zavolala na policii. Průšvih... Ale on se jen tak nedá.
Rychle si oblékl svůj černý plášť, do kapes nastrkal všechno, co
našel - poloprázdnou krabičku cigaret, zápalky, čokoládu, tatranku,
skoro tvrdou housku a pár koleček turistického salámu, co mu zbyl od
oběda.
Znovu šel k oknu. Chlápek, který tu a tam pohlédl směrem k němu,
se zahříval popocházením sem a tam, neboť déšť téměř ustal.
Libor už byl zase naprosto klidný. Nebude to snadné, ale byl si jist,
že se mu podaří vzít roha, aniž by kdo mohl tušit, že v bytě vůbec byl.
Ať si poldové přijdou třeba před rozedněním a vykopnou dveře, on už
tam nebude. A na chodníku ho teď taky nedostanou.
Opatrně, aby náhodou neprobudil sousedčina psa, zavřel dveře a
zamkl. Na schodišti si nerozsvítil, ten dole by to viděl. Pomalu tápal
směrem ke sklepům. Byla tam jedna místnost, plná nejrůznějšího
harampádí, kde může klidně přečkat noc, navíc uvidí mrňavým
okénkem, co se děje na ulici.
Spánek si holt nedopřeje, ale stejně s ním přece nepočítal - původně
zamýšlel vyrazit s lupem okamžitě na chajdu.
Uvelebil se na hromadě prken pod okénkem a vyhlédl ven. Chlapík,
který před chvílí zdánlivě bezcílně přeházel po chodníku, měl právě
společnost. Rozmlouval a pokuřoval s nějakým dalším mužským,
kterému pak kývl na pozdrav a odešel.
Střídání stráží, ušklíbl se Libor. Nu což, ať si tu hlídají třeba měsíc.
Za pár hodin už bude fuč. A o jeho chajdě nemá nikdo ani ponětí. Teď
už skutečně nikdo, když je Jindřiška po smrti.
Trpělivě čekal na ráno, až se dům i ulice probudí do nového dne, a
promýšlel svůj únik. Jakmile se rozední, proplíží se na dvůr, přeleze
zídku, přeběhne další dvorek, zdolá další zeď a s klidem Angličana
vyjde ven domem, který má vchod z vedlejší ulice. Nejraději by to
udělal hned, ale věděl, že ten dům je na noc pečlivě uzamčen. No co,
počká si.
Kolem páté hodiny ráno už začínal mít pořádný hlad. Aby ne, když
jedl naposledy včera v poledne. Posilnil se starou houskou a okoralým
salámem. Chvíli váhal, jestli má sníst i tatranku, ale pak si řekl, že by se
ještě mohla hodit, a zapálil si cigaretu.
( 153 )
 ooo
Na chodbě domu, kterým se chtěl vytratit, potkal Libor staříka,
vlekoucího neforemnou bednu, zřejmě ven k popelnicím.
„Počkejte, pomůžu vám,“ nabídl se. Starý pán se na něj vděčně
usmál a hned spustil: „Moc vám děkuju. To se dneska hned tak nevidí.
Takový mladý, a tak ochotný...“
„Ale vždyť o nic nejde,“ odtušil Libor. Byl rád, že se mu naskytla
příležitost vyjít ven, jako by do domu patřil. Co kdyby náhodou
poldové byli důvtipnější, než si myslel.
Položili bednu vedle popelnic, stařík ji otevřel se slovy - vyklízel
jsem skříně po nebožce, někomu se to třeba bude hodit - a horlivě zval
Libora k sobě na kávu.
„Ne, díky, musím běžet,“ odmítl Libor a chtěl se rozloučit, když si
na protějším chodníku všiml muže, který ho upřeně pozoroval.
„No, vlastně...“ zaváhal, „ba ne, nestihl bych to.“ Usoudil, že když
ho dotyčný nejde rovnou zatknout, asi ho má jen sledovat, a tudíž by
mu mohl zmizet ve městě.
Zkusil to v autobusu, tramvaji, metru, ale ten chlápek mu byl stále v
patách, ani se tím nijak netajil. Libor vyzkoušel všechny finty, ale
pronásledovatele se nezbavil.
Měl pocit, že se mu ta hra začíná docela líbit. Jenomže to není hra,
uvědomil si. Na poslední chvíli přeběhl křižovatku, kličkoval ve spleti
průchodů a vešel do obchodu, který měl výkladní skříně a druhý
východ do ulice, kde svého pronásledovatele nechal.
Pozorně se rozhlédl, a když zjistil, že je vzduch čistý, vítězoslavně
se ušklíbl. Na mě, hoši, nemáte. Nebyla v tom úleva, jen dobrý pocit z
vítězství.
Vyšel z obchodu a vydal se na zastávku tramvaje, aby se odvezl na
nádraží. Přestože si byl jistý, že už toho dotěrného chlápka setřásl,
nastoupil těsně před zavřením dveří a ještě se přesvědčil, že se to
nikomu dalšímu nepodařilo.
ooo
Vlak byl poloprázdný. Libor si sedl k okénku, aby si tam v rohu
trochu zdříml, protože už na něj začínala doléhat únava z probděné noci
a následující honičky městem.
Zrovna zavíral oči, když uličkou kolem procházel chlápek, kterému
Libor v duchu říkal ten mizera.
Rychle ukryl hlavu do visícího pláště. Viděl ho? Neviděl?

( 154 )
 Byl by rád přesvědčil sám sebe, že si ho nemohl všimnout, ale nešlo
to. Ten mizera byl prostě profík. Jinak by ho nemohl sledovat až do
vlaku.
Příští zastávku důvěrně znal. Kus před nádražím je les, pak povinný
rovný úsek kolejí. Musí to zkusit.
Těsně před koncem lesa vyhodil oknem svůj plášť. Pak se
bezstarostně, aby svého pronásledovatele zmátl, vydal na toaletu a
zavřel se tam. Ozvalo se zapískání a vlak se rozjížděl. Nastal kritický
okamžik. Liborovi bylo jasné, že ten mizera sleduje, kdy ze záchodu
vyjde. Ale určitě ho nenapadne, že když je jen ve svetru, mohl by se
chystat vystoupit.
Aniž by se zdržoval zavíráním toalety, přeběhl ke dveřím, prudce je
otevřel a skočil. Jen se postavil na nohy, dal se na úprk. Parčík,
zahrádková kolonie, les. Konečně. Plášť našel bez problémů. Hodil ho
na sebe a pokračoval v běhu. Protože jestli je ten mizera skutečně
profík, jako že nejspíš je, dokázal z rozjíždějícího se vlaku vyskočit
ještě po něm.
Libor cítil, že prudce bušící srdce není jen následkem fyzické
námahy, ale také toho, že už nejde o hru. Proč ho, k čertu, ten mizera už
dávno nezastavil, měl k tomu přece příležitost. Proč si s ním hraje jako
kočka s myší? Co tím sleduje?
Tenhle les naštěstí znal jako své boty, rok co rok tam mockrát
houbařil. A věděl o místě, kde se může bezpečně skrýt. Přečká tam
zbytek dne a navečer vyrazí na další cestu. Začíná to být dramatické,
poldové nehodlají ztratit ho z očí. Může očekávat, že kdyby na něj teď
natrefili, po všech těch honičkách, tak už by se vezl zpátky sice autem,
ale v klepetech.
Zalezl do svého doupěte. Jen se vydýchal, začaly se mu klížit oči.
Únava ho zmáhala. A taky hlad. Měl ještě tatranku. Nedočkavě roztrhl
celofán a zakousl se do ní. Jen rozkousal první sousto, opět ji zabalil a
odhodlaně vrátil do kapsy, kde byla. Musí si teď přece chvíli
zdřímnout. A až se probudí, svíravé pocity žaludku budou ještě horší,
ať už se teď trochu nají, nebo ne.
ooo
Probudil ho štěkot psů a to ho vyděsilo téměř k smrti.
Nepředpokládal, že by kvůli němu poldové nasadili tyhle chlupaté
potvory, kterých se strašně bál.

( 155 )
 Noc byla neproniknutelně černá. Foukal stejně ledový vítr, jako
včera, jen déšť zatím nezačal. Nebýt těch psů, byl by Libor raději zůstal
ve své jeskyni a vydal se na útěk až druhého dne. Ale takhle nebylo
zbytí.
Věděl, jak na to. Zhruba sto metrů k olšinám teče potok. Malý, ale
mohl by stačit. Napočítal sto dvacet pět kroků. To by mělo být ono. Už
ani o centimetr dál, nebo zapadne do bláta a zničí si boty, což nemohl
vzhledem k další cestě potřebovat. Raději si trochu rozbolaví nohy a
nechá je promrznout. Však se pak zase v suchých botách ohřejí.
Zul se, vykasal si nohavice, přizvedl plášť, aby ho nenamočil, a
opatrně se vydal potokem proti proudu. Až uvidí košatou borovici
nahoře na kopci, snad v té tmě rozezná její obrysy, musí vylézt na
pravý břeh, přeběhnout pole, obejít vesnici, přeběhnout další pole, a
bude ve skutečně hlubokém lese, kde už by měl být konečně v bezpečí.
Ale možná by bylo lepší zůstat na jeho okraji, vylézt si na posed,
napadlo ho. Měl by lepší přehled.
ooo
Chtěl si sednout, ale spíš upadl únavou. Zatím mu bylo spíš horko,
ale brzy mu bude zima. Navíc znovu začalo pršet. Na posedu to
rozhodně nebylo pohodlnější, než v jeho jeskyni. Dojedl načatou
tatranku a alespoň na chvíli se cítil o něco líp. Zabalil se do teplého
pláště a skoro okamžitě usnul. Jeho poslední myšlenkou bylo: Mám
před sebou dlouhou a namáhavou cestu. Po každé hodině pochodu bych
si měl udělat několikaminutovou přestávku. Nemám jídlo. Musím
vydávat co nejmíň energie, nesmím se moc namáhat...
Přestože chtěl spát jen pár hodin, aby mohl zase pokračovat v cestě,
probudil se až v deset dopoledne. Nikde kolem se nedělo nic
podezřelého, ale to ho příliš neuklidnilo. Měl pocit, že si snad ani
nezdříml, byl stejně unavený, jako než usnul. A hlavně ta malátnost a
nechuť zvednout se, slézt po žebříku a utíkat, skrývat se...
Ale vždyť jsem ji nezabil, nezabil - opakoval si, dokud vůle
nezvítězila nad tělem.
Pohyboval se jako stroj, ale naštěstí zatím neměl nikoho v patách.
Bylo mu jasné, že ne nadlouho. Jenomže pokud se co nevidět nenají,
nebude mít sílu dostat se do chajdy, kde ho nebudou hledat, pokud je
tam sám nepřivede.
Krádeže se neštítil. Ale když krást, tak aby to stálo za to. Jak jinak
by si taky mohl koupit tu chajdu, navíc tak, aby se nikde neobjevilo
jeho jméno.
( 156 )
 K hájovně v Podlesí nešel úmyslně, nohy ho tam odnesly samy.
Králíka si nevybíral, vzal prvního, který mu padl do ruky. Sám
nechápal, jak se tak rychle dokázal dostat na příhodnou planinu,
rozdělat oheň, stáhnout a vykuchat králíka. Už hlady skoro neviděl.
Zato však slyšel. Zase už mu byli v patách. Nejraději by si lehl, usnul,
králík by se mezitím pěkně upekl...
To byla poslední chyba, přikázal si, nechal králíka králíkem a oheň
ohněm a pokračoval v útěku.
Trvalo mu to ještě skoro čtyřicet hodin. Žádný vlak, autobus, nebo
stop. Silnicím se vyhýbal jako čert kříži, stejně tak vesnicím, o městech
ani nemluvě. A pak konečně měl svou chajdu pár metrů před sebou.
Netušil, že se ho jednou, až ji spatří, zmocní taková úleva, že najednou
těch zbylých pět kroků od cesty dojde jen s vypětím všech sil.
Klíč schovával pod předposledním kamenem, kterým byla
vydlážděná cestička k domu. Najednou si vzpomněl, jak se tomu
Jindřiška smála... Kámen tam ležel, ale klíč pod ním nikoliv. Ale Libor
už nebyl schopen jakéhokoliv logického uvažování. Prostě jen šel ke
dveřím, vzal za kliku, skoro se ani nepodivil, že není zamčeno, a svalil
se do křesla, stojícího hned za dveřmi.
ooo
Neměl tušení, za jak dlouho se probral. Bylo to spíš bezvědomí, než
spánek. Ale cítil se mnohem líp, dokonce ani hlad už ho tak netrápil.
Chtěl vstát a začít zvykat žaludek po malých dávkách, aby opět začal
normálně fungovat, když vtom si všiml chlápka, který ho pozoroval z
pohovky.
„Vy jste přece...“
„Ano, jistě, Kryštof. Jindřiščin manžel. Vylekal jsem vás?“
„Já ani nevím,“ odpověděl Libor upřímně. „Ale kde jste se tu vzal?“
„Čekám tu na vás už tři dny. Vlastně od chvíle, kdy jste našel mou
ženu.“
Libor na nezvaného návštěvníka vytřeštil oči. Nebyl schopen slova
ani souvislejší myšlenky.

( 157 )
 „Vysvětlím vám to. Před časem jsem nechal Jindřišku sledovat. Tak
jsem se dozvěděl o jejích milencích, mezi nimiž jste figuroval i vy.
Nebyli jsme už s Jindřiškou dávno zrovna v líbánkách, ale jistě chápete,
že není v mém zájmu, aby dělala ostudu nebo na sebe - a tím pádem i
na mě - upoutala nežádoucí pozornost. Mám velmi diskrétní profesi, že.
Jindřiška vám to přece všechno řekla. Neřekla vám ovšem to, že jsem
peníze jednoho klienta trochu nepromyšleně investoval, ale nerad bych
o něj do budoucna přišel, tak bylo nutné nějak tu ztrátu zdůvodnit.
Když budu mít oficiálně potvrzené, že mi někdo vykradl vilu, o
skutečné sumě v trezoru řeč nebude, ale to se rozumí samo sebou, tak to
klient prostě musí pochopit. Tak jsme se s Jindřiškou domluvili, že vy
budete ta nejvhodnější osoba. Manželka vám dala přesné instrukce, jen
vám neřekla, že v tom domku na zahradě, kolem něhož jste musel
projít, žije moje invalidní matka s ošetřovatelkou. Jejich zvykem je
držet černou hodinku - spíš hodiny - od setmění nejmíň do půlnoci. A
baví se pozorováním okolí. Před odjezdem jsem jim přikázal, že kdyby
se, nedejbůh, někdo pokoušel vloupat do vily, nesmějí o sobě dát vědět,
aby je zloděj nezabil...“
„Takže vy jste Jindřišku zavraždil. Zahrál jste si na kata,“ pochopil
konečně Libor.
„Jistě. Vysvětlil jsem vám přece, že jsem se jí už potřeboval
nenápadně zbavit. A teď mám perfektně vysvětlenou nejen ztrátu
peněz, ale i mé nebohé ženy.“
„Ale já přece nic neukradl a Jindřišky jsem se ani nedotkl!“
„O tom dotýkání bych raději nediskutoval, že... A pokud jde o
krádež - stačilo by, kdybyste se porozhlédl po chatě. Je tu spousta věcí,
které se dřív nacházely v mé vile a mám na to doklady. Dále mám
svědky na to, že jste ve vile byl v době mé nepřítomnosti.“
Liborovi to jen pomalu začínalo všechno docházet. „Ale proč mě ti
poldové nezatkli rovnou, když je to všechno tak čistě nalinkované?“
„Myslíte ty, kteří vás sledovali? Ale to přece nebyli poldové, ale
soukromá očka, která jsem si najal. Musel jsem vás trochu vystrašit,
abyste vzal do zaječích a prchl sem,“ vysvětlil mu Kryštof s úsměvem,
který nevěštil nic dobrého.
„A co když policie přece jenom uvěří mně a ne vám, co když ti vaši
detektivové řeknou, že jsem z vily nic nenesl, co když vzniknou
nejasnosti kolem odjezdu vaší ženy,“ chytal se Libor poslední naděje.

( 158 )
 „Žádné strachy. Vezmu to od konce. Moje žena vůbec neměla
odjet, to jste si myslel jen vy. Ve skutečnosti ten večer měla jít k
přátelům, ale na poslední chvíli jim zatelefonovala, že ji bolí hlava.
Matka o tom všem samozřejmě nevěděla, ony dvě se nestýkají, takže
Jindřišku najdu až já po svém příjezdu. Pak jste hovořil o těch
čmuchalech. S nimi si nelamte hlavu. Mám toho na ně dost, aby pro
jistotu mlčeli. A vy? Vy přece policajtům nic neřeknete...“
„Fajn, tak mě zabijete, stejně jako svou ženu. Ale nebude to poldům
trochu nápadné, že vzápětí poté, co mi přijdou na stopu, najdou mou
mrtvolu?“
„Ale to přece nebude vražda! Vy teď musíte jít do sklepa pro uhlí,
abyste si tu zatopil. A asi nevíte, že ty dveře už jdou otevřít jen zvenku.
Podívejte, bývalý majitel je udělal skutečně bytelně. Voda tam není, a
uhlí se člověk také nenají, že.“

( 159 )
 Všechno jak má být
Jan J. Vaněk

Ten chlápek vešel do lokálu přesně o půlnoci, tím si byl barman

naprosto jistý, protože půlnoc je v baru Astra mrtvá hodina, jedna sorta
hostů už odtáhla k domovu bydlet a druhá ještě nedorazila z diskoték a
jiných zapadáků, kde otevírají dřív z večera a pak taky dřív dají židle
„kopytama nahoru“... Barmana hned napadlo, že tenhle chlápek
zabloudil do Astry omylem - anebo tu má s někým schůzku, co na sto
honů smrdí nějakou černotou, protože takoví elegáni sedí jinak o
půlnoci leda v nóbl knajpách kolem Václaváku a nevytloukají pajzly na
dálničních odpočivadlech. Zbývala ovšem možnost, že by ten frajer
drandil prostě okolo, víčka mu spadla na volant a on dostal
neodolatelnou chuť na kafe, chuť, která člověku sama zatočí volantem a
dupne na brzdový pedál - ale to byla vlastně taky pitomost, protože
nonstop bar Astra stál na odpočivadle směrem ven z města, nikoli ku
Praze. Takže ať bylo jak chtělo, tenhle manekýn měl za sebou tak deset
kiláků jízdy.
Normálně barman neměl na podobné filozofické úvahy čas, z
večera a pak zase k ránu by v lokále jablko nepropadlo, ale teď hrací
skříň umlkla a oblaka dýmu se aspoň na pár minut podařilo
ventilátorům ne-li vyhnat, tak aspoň rozptýlit.
„Dám si kolu,“ utrousil polohlasně chlápek v perfektně střiženém
stříbřitě šedém obleku, „a hodně ledu, prosím vás...“
Zprvu se zdálo, že se vyhoupne na jedno z prosezených koňských
sedel, jež v omšelém interiéru baru Astra suplovala barové seslíky, ale
pak se obrátil a zamířil do temného kouta: do jednoho z polstrovaných
boxů, jež se daly diskrétně zakrýt květovaným závěsem a většinou taky
zakryté byly - když podnik praskal ve švech a duněl těžkými kroky a
hřmotnými hlasy tiráků a vibroval lechtivým hihňáním holek z
přilehlého parkoviště, jež měly sice vstup oficiálně zakázán, ale jakživ
je nikdo nevyhazoval.

( 160 )
 Barman tedy obřadně načepoval pěnící limonádu do vysoké
sklenice, hromádku ledových kostek naservíroval do misky, přidal
slámku a plátek citronu: ať ten hejsek vidí, že tady na konci světa taky
víme, co se sluší a patří. Donesl ji dokonce až ke stolu, ačkoli to
normálně nepatřilo k jeho povinnostem: barman měl na starosti pult, o
zbytek lokálu se staraly dvě servírky, Ilona a Blanka, odbarvené a
vychrtlé a povětšinou lehce podnapilé - třebaže požívat alkohol ve
službě měl personál Astry přísně zakázáno. Teď ale využívaly chvíle
klidu a polykaly vzadu v kuchyni pozdní večeři - nebo něco ostřejšího z
donesených zásob, barman si nedělal iluze, už dávno ne.
Takhle aspoň vyfešákovaného hosta omrknul hezky zblízka: pánové
v oblečcích šitých na míru zapadli do Astry jen zřídka a spíš omylem -
a když už, tak koukali dost vyplašeně. Až uvnitř jim totiž došlo, že by
mohli přijít k úrazu dřív, než se stačí náležitě zabydlet, a povětšinou
zase hbitě vypadli.
Pravda, sem tam někdo z takových fešáků přijel klofnout nějaké
mladší maso, které místní pasáci občas nabízeli jako specialitu, ale
chlápek v boxu nevypadal, že by měl zálusk na mláďátka. Čtyřicátník,
trochu pobledlý a utahaný, který se ráno zapomněl oholit a na jehož
pěstěné tváři už teď strniště vyráželo dost nepřehlédnutelně.
„Něco k jídlu... Našlo by se ještě?“ optal se prosebně návštěvník a
utvrdil barmana v přesvědčení, že podniky jako je Astra moc
nenavštěvuje.
Vysvětlil mu tedy, že lokál nabízí širokou škálu jídel teplých i
studených, a to ve dne i v noci - a eskamotérským pohybem vyčaroval
desky s jídelním lístkem, malé formátem, ale o to tlustší. Astra byla v
jádru pajzl, ale kuchař Vambera svoje řemeslo uměl. Ostatně, držel se v
takovém zapadáku jen proto, že byl na děvky - a tady mu leckterá za
protekční biftek udělala nad ránem pomyšlení, než se táhlo do hajan.
Barman zrovna urazil půl cestě zpátky za pult, když se rozletěly
skleněné dveře, vedoucí na parkoviště a sloužící jako hlavní vchod - do
lokálu se dalo vejít i přes motelovou recepci, ale to věděli jen ti, co se
někdy ubytovali v pokojích vedlejšího, dvoupatrového křídla domu. Do
baru se hlučně nahrnula trojice, dva mládenci a dívka, a rázem jich bylo
všude plno, chovali se trošku rozjařeně, ale zas ne tolik, aby je barman
mohl rovnou vyhodit, i když měl k tomu tisíc chutí. Nelíbili se mu
prostě - a navíc půlnoční chvilka poklidu měla podle jeho názoru ještě
chvíli trvat; a ti tři mu ji narušili.

( 161 )
 Trojlístek obsadil bez ptaní box, sousedící s osamělým
kokakolovým elegánem, a halasně se dožadoval pití: švorcáci,
ohodnotil je zkušeně barman, protože chtěli dva rumy s kolou a dvojku
bílého. Víno chtěla dívka, barman si ji prohlédl v příšeří boxu zblízka:
mladičká, stěží sedmnáct, svěží, ale s vědoucíma už očima. Ocenil ji
odborně: asi šlápota, ale ještě amatérka, prostě příležitost dělá i děvku,
nejen zloděje.
Barman pustil ty tři z hlavy, protože do dveří se drali dva Turci,
Bulhaři či jiní Balkánci a hlučně se dožadovali večeře, ale „Sofort!“,
jak jeden z nich pochytil v Německu a teď velkopansky hulákal, ale se
smíchem na opálené tváři a s ústy roztaženými od ucha k uchu. Jezdili
přes Prahu pravidelně a jednou týdně si v baru Astra dopřáli opulentní
krmi a po ní jednu z místních kurviček: společnou, zřejmě v představě,
že tak dostanou slevu. Napřed si užil starší a potom mladší, jeho zeť,
jak vykládaly holky, když k ránu počítaly v baru marky a modřiny.
Pak přišli rychle za sebou další hosté: pasák Gejza se svými třemi
děvkami, snědými, zmalovanými a odbarvenými na blond. Houf
několika šoférů. Němečtí manželé, kteří s hrůzou zjistili, do jaké peleše
lotrovské to vlezli, až když bylo pozdě a objednávka učiněna. Když si
barman zase vzpomněl na trojku v rohovém separé, zjistil, že džínsoví
hoši jsou v tahu a děvče jakbysmet. Hrklo v něm, že ho podfoukli, i
když útrata nestála za řeč - ale pak se otevřely dveře dámské toalety a
dívka se vrátila. Vypadala ubrečeně a nejistě se rozhlížela lokálem,
barman by k ní zašel, aby zjistil, co se děje, ale zrovna měl u pultu
frmol a než by vysvětlil Blance, oč kráčí... A tak jen úkosem sledoval,
jak holčička - když si slzami smyla šminky z očí, vyhlížela ještě mladší
- zamířila k vedlejšímu boxu a něco říká onomu osamělému elegánovi,
on sahá do saka a podává jí krabičku cigaret, dunhillky, jak jinak, pak
škrtá zapalovačem...
A pak si dívka sedla proti němu a všechno bylo barmanovi rázem
jasné, sbalí ho a mládenci se vytratili, aby nekazili kšeft. Děvka je to,
říkal si barman, spokojen, že má na lidi nos. Ale zkoušet to přes slzičky
- v týhle hospodě? Musel se zasmát: a ten frajer jí to žere, zobe jí z
ruky, panebože.

( 162 )
 Nic nového pod sluncem, vzpomněl si barman na trosky svého
někdejšího gymnaziálního vzdělání. Za chvíli se zvednou a elegán si ji
odveze domů: anebo to odbudou v auťáku někde v šeru? Hlavní je, že
hoši vypadli: Gejza už kouká nevlídně, že mu v rajónu loví škodná, ale
holku nechá na pokoji, Gejza je džentlas, i když cikán. Ale dostat do
rukou ty dva fešáčky v džínách, mohla by klidně téct krev - a o tu nikdo
v Astře nestál. Krev kazí kšeft.
ooo
„To je mi líto, „ řekl tiše doktor Bajer, „že vás nechal, ale pomoct
vám nemůžu. Abych řekl pravdu... Mám svých starostí nad hlavu!“
Podíval se do dívčiných čokoládových očí, které bez šminek
vyhlížely naivně a bezbranně, a pomyslel si, že třeba zrovna tahle je ta
pravá. Že třeba takhle vypadá štěstí, na které líčí už druhou noc.
Navenek se perfektně ovládal, ale nervy měl napjaté k prasknutí. Jestli
totiž nevyjde ani tohle...
„Nic po vás nechci,“ řekla dívka. Hlas měla hezký, výslovnost
ovšem trochu vulgární, ale v snesitelných mezích. „Jenom se mnou
chvíli poseďte. Potřebuju někoho... Někoho poblíž, když už to nejde,
aby byl opravdu blízko, chápete?“
Chápal ji. Formulovala dobře a znělo to upřímně. Lidé se rozcházejí
za nejpodivnějších okolností, tak proč ne o půlnoci v dálničním
zapadáku?
„Petr jel s kámošem do Německa na práci,“ vysvětlovala dívka,
aniž ji o to žádal, ale nechal ji vymluvit: třeba mimoděk utrousí nějakou
informaci, jež se může hodit. „Slibovali, že mě vezmou s sebou, abych
jim na podnájmu vařila, prala... Ale nakonec...“
Chvíli bylo u stolu ticho: někdo naházel pár mincí do hudební
skříně a ona si je teď koukala ostošest zasloužit.
„Vím, co to je, když člověka opustí... někdo, koho miluje,“ řekl
najednou, dost nahlas, aby dívka slyšela. „Zažil jsem to taky.
Nedávno.“
Doktor Bajer se dramaticky odmlčel: někde četl, že dobře
načasovaná pauza dokáže s posluchačem divy. Dívka ho hltala očima.
Zdálo se, že ji má na háku, jak by asi řekli ti dva, co už uhánějí kolem
Berouna k Plzni, s vidinou Rozvadova, Pasova a Norimberka v očích.
Jestli je ovšem všechno tak, jak jejich malá coura povídá, darmo s ní
ztrácí čas, napadlo ho a okouzlení z vlastního řečnického výkonu
pominulo.

( 163 )
 „Nechala vás?“ optala se dívka účastně a popotáhla, zjevně
připravena zaplakat i na cizím hrobě.
Doktor místo odpovědi jen kývl: role se mu líbila. Třeba bych tu
malou usmrkanou cuchtu mohl dostat aspoň do postele - po dobrém a
zadarmo, napadlo ho pobaveně.
„Byla... Či spíš je o hodně mladší než já,“ vzdychl teskně. „Spíš
vaše vrstevnice než moje. Poznali jsme se na jedné diskotéce, chodila
tam s partou, já se tam octl náhodně, po nějakém obchodním jednání,
abych si dal pár panáků před spaním. Třeštila mi hlava, u baru jsme se
dali do řeči: no, odjela se mnou domů. Bydlím sám, rozvedl jsem se už
před lety.“
„Chodili jste spolu dlouho?“ zajímalo dívku.
„Co je dlouho?“ pronesl dramaticky. Nechával se unést hrou, ale
věděl, že jestli i tahle šance padne, octne se v dost složité situaci.
Protože do rána musí všechno nějak skončit - a noci jsou krátké, dny
teplé a ráno časně svítá.
„Musím už jet,“ pohlédl na hodinky. „Jestli nemáte jiné plány,
vezmu vás do Prahy: vyjel jsem si jen tak, nazdařbůh: na příštím
výjezdu obracím.“
Usmála se na něho a trošku nesmyslně se znovu rozbrečela, asi na
důkaz vděčnosti: „Jste hodnej,“ vzlykla. „Ani nevím, co bych si tu
počla.“
Velkoryse ukázala na lokál, pulsující rytmem nočního života.
Doktor mávl na servírku: vzala ho na vědomí, ale trvalo dobrých pět
minut, než si našla čas na jeho účet. Bar Astra prožíval svou předjitřní
šťastnou hodinku. Praskal ve švech.
ooo
Noc byla tmavá a parkoviště osvětlené mizerně, někde asi vypadl
jistič, protože výbojky na sloupech jenom žhnuly a tmu jen občas
prošlehl dvojitý kužel reflektorů z přilehlé dálnice.
„Naštěstí parkuju nedaleko,“ usmál se doktor Bajer a vzal dívku
kolem ramen, jen zlehýnka, jako když se motýl o tvář otře. „Tamhleten
mercedes je můj...“
Poplašné zařízení písklo, světla blikla, Bajer otevřel dvířka na
straně spolujezdce a dvorně dívku vyzval k nastoupení. Sám obešel vůz
předem a sáhl na kliku...
„Tak moment, moment,“ ozvalo se ze tmy.

( 164 )
 Doktoru Bajerovi se na vteřinu zastavilo srdce, aby se vzápětí
rozběhlo dvakrát rychleji: že by se přece jen nemýlil? Zkusmo udělal
rychlejší pohyb: naznačil, že chce vklouznout za volant a prásknout za
sebou dvířky. Zapomněl ale, že už má v autě trojskou klisničku...
„Pomaloučku, šéfe, pomaloučku,“ ozval se z temnoty mercedesu
hlásek náhle ostrý jako břitva. „Mířím na tebe pistolí, starej...“
Pistole ho v něžných ručkách nezaskočila - ale říkat mu starej? To
se ho dotklo! Situace zřejmě spěla k rozuzlení - a přesně, jak si přál.
Problém ovšem spočíval v tom, že dostával strach. Se strachem v plánu
nepočítal. Co když mě zabijou, napadlo ho a hrůza mu sevřela srdce
ledovou dlaní.
Ze tmy se vynořil vlasáč v džínsech: jeden z dvojice, která původně
seděla s dívkou v baru. Druhý nebude nejspíš daleko: coby záloha, pro
případ nepředvídaných komplikací. Mládenec třímal v ruce nebezpečně
vyhlížejí dýku se zubatou čepelí. Bajer si vzpomněl, že reklamu na
podobnou viděl v novinách. Zřejmě je někdo fakt kupuje, napadlo ho s
jistou dávkou černého humoru.
„Jestli chcete prachy, něco mám v náprsní tašce,“ řekl unaveně a
hlas se mu zachvěl nervozitou, „ale moc toho nebude, většinou platím
kreditkou...“
„Drž hubu,“ zavrčel mladík a přistoupil blíž. „A vlez si za volant!“
Doktor pokrčil rameny a nastoupil: mechanicky dokonce sáhl do
kapsy pro klíček, čímž vyvolal mladíkovu nelibost a ostří dýky se mu
nehezky přiblížilo k obličeji.
„Všechno dělej teprve až řeknu, a ušetříš si potíže,“ štěkl mládenec
zostra.
Pak se ozvala dívka: „Co se s ním tak páráš? Sejmem' ho a padáme,
ne? Podle plánu, sakra...“
„Drž hubu,“ utřel ji nevlídně. „Na tomhle parkovišti je moc velkej
cvrkot, huso pitomá. Najdem si lepší místečko...“
Doktora zamrazilo: jeho budoucnost se zdála černá jako noc nad
nimi. Všiml si, že dívka vedle ohledně pistole nelhala: nedržela ji moc
odborně, ale na půl metru se strefí i nemehlo.
„Máš pěkný fáro,“ ocenil mercedes mladík a rozvalil se na zadním
sedadle. „Svezeš nás... A žádný vlastní nápady, já ti řeknu, kudy
cestička. Tou kudlou ti mířím na zátylek - a piš si, že s ní umím
zacházet.“

( 165 )
 Doktor Bajer zdvořile opáčil, že nevidí pražádný důvod o
mladíkových slovech pochybovat - a nezvaný pasažér mu znovu
doporučil, aby držel hubu. Motor chytil na první ťuknutí startéru, pak
doktor rozsvítil světla a pomaloučku se rozjel k výjezdu z parkoviště.
Cestou minuli hlouček rozjařených Holanďanů, jež vyklopil patrový
autobus a kteří teď s neomylným orientačním smyslem podroušených
lidí táhli k baru Astra. Doktora Bajera napadlo, jestli by se u nich
dovolal pomoci, čistě teoreticky ovšem: ale mladík v jeho zádech pojal
zřejmě stejnou myšlenku, protože ostří dýky v zátylku nepříjemně
přitlačilo.
„Kde je Tomáš?“ zeptala se dívka, když vyjeli na dálnici a
mercedes nabral rychlost.
„Poslal jsem ho napřed,“ usmál se mladík na zadním sedadle.
Doktor zahlédl ten úsměv ve zpětném zrcátku a vůbec se mu
nelíbil. Zaregistroval, že ani dívka, ani mladík za jeho zády se
nepřipoutali: což zatím nebylo důležité, ale rozhodně považoval za
dobré vědět to. Doktor vždycky soudil, že nakonec vyhrává ten, kdo má
víc informací, už tuhle zkušenost v životě udělal mockrát a pevně věřil,
že se osvědčí i v téhle situaci - pravda, poněkud mezní.
„Uber,“ zavrčel mladík, pohlédnuv na tachometr, který ukazoval sto
padesát. „Nechci za zadkem žádný poldy. A navíc - na příštím výjezdu
odbočujeme...“
Doktor beze slova uposlechl: Po zádech se mu znovu rozběhl mráz.
Okamžik pravdy se přiblížil: a trumfy v ruce pro tuhle chvíli nedržel
on, nýbrž protivník. Ten cucák vzadu! Doktoru Bajerovi vzkypěla krev.
Přemítal nad tím, že mladík s dívkou jsou při vší své nebezpečnosti jen
trapní amatéři: ani se ho nepokusili prohledat, takže lehká a elegantní
beretta držela hezky na svém místě, za opaskem jeho dobře střižených
kalhot a trochu ho tlačila do zad. Jenže - dají mu čas, aby ji použil?
„Tady odboč,“ poručil mladík a špičkou dýky dal svému příkazu
důraz.
„Poslyšte, nedělejte to, nepíchejte do mě tolik,“ vybuchl doktor,
„můžu se leknout a skončíme v příkopu. Což není váš cíl, doufám...“
„Ty nemáš co doufat,“ rozkřikl se mladík. Ale tlak ostří v
doktorově zátylku zmizel.
Projeli nějakou vsí: ve dvě ráno byla ale okna temná a ulice
liduprázdné.
„K lesu,“ zavelel mladík. „A jeď krokem. Odboč na lesní cestu.
Tak. Dobře...“
( 166 )
 Málem odbočku minuli, vlastně šlo jen o dvě vyjeté koleje mezi
keři. Mercedesu se taková cesta nezamlouvala, ale nikdo se ho neptal
na názor. Doktor v duchu uznal, že místo činu vybral mladík hezky: za
větrem a přitom docela při ruce.
„Je tu hezky,“ řekl a na povel zabrzdil, vypnul motor a nechal svítit
jen parkovačky. I v jejich světle ale viděl letitou škodovku, parkující na
mýtině. O její blatník se ležérně opíral druhý mladík z baru Astra.
„Tomáši,“ zavolala dívka, vystoupila a rozběhla se k němu.
„Zatracená kráva,“ ulevil si mladík vzadu. „Vykašle se na všechno
a letí si pro pusinku, nána blbá.“
„Ženské je lepší do kšeftu netahat,“ vzdychl doktor.
„To je tada fakt,“ spontánně přitakal mladík s dýkou, zatímco druhý
- v objetí s dívkou - se blížil k mercedesu.
„Jo, nebýt ženské, spal jsem touhle dobou hezky v posteli,“ řekl
doktor smutně.
„Podrazila tě?“ zazubil se ten vzadu.
„Tak něco,“ řekl doktor. „Jmenovala se Markéta a já si vedle ní
připadal jako Faust. Nosil jsem jí dárky, abych ji získal - a pak čím dál
dražší, abych si ji udržel. I tenhle auťák je vlastně její...“
Mládenec se zašklebil: „Hergot, tomu říkám dáreček... Takže tě ani
moc nezabolí, když ho věnuješ podruhý,ne? Pro změnu nám!“
Doktor polkl. Kostky byly vrženy, Rubikon překročen. Teď ještě
přesvědčit mladíka, který byl zřejmě šéfem trojlístku, že oloupeného
netřeba zabíjet - což je myšlenka sice vcelku přirozená, nikoli však ve
chvíli, kdy člověk drží v ruce pistoli nebo útočný nůž, a ta ruka se mu
třese nervozitou.
„Myslím, že nejsem v situaci, kdy bych si mohl vybírat,“ zdvořile
řekl doktor a podal mladíkovi klíček od vozu. „Jestli dovolíte, abych
sáhl do saka pro náprsní tašku, dám vám od něj i doklady.“
„Jenom nech pazoury hezky na volantu, brácho,“ ozval se Tomáš.
Až dosud se aktivně neprojevil, napadlo doktora: teď se bude chtít
vytáhnout a stane se možná nebezpečnějším než ten s kudlou.
„Pořád se mi nechce líbit, že se takovej frajírek s medvědem motá v
noci v pajzlu jako je Astra,“ pokračoval Tomáš. „Může to bejt bouda.
Třeba má v patách poldy - anebo nějaký kámoše.“

( 167 )
 Tomáš, jak se zdálo, byl vpravdě přemýšlivý chlapec, maminka by
něj mohla být hrdá, pomyslel si doktor Bajer: „Nikdo za mnou
nepřijede,“ řekl smutně. „Hledal jsem svou přítelkyni, to je celé. Ona
má ve zvyku navštěvovat... takové podniky. Kdysi jsme se v podobném
seznámili, a když teď ode mne odešla, občas se po nich v noci potuluju.
Vím, že ji nejspíš nepotkám, ale ta možnost mne drží...“
„Při životě?“ řekl jízlivě Tomáš. „Od života ti pomůžeme razdva.
Nejlepší svědek, žádnej svědek - znáš to...“
Slovo slov tedy padlo. Rozhostilo se ticho, jenom les šuměl. Pak si
doktor Bajer, strnulý strachem, dodal dovahy a odkašlal si.
„Poslyšte, nedělejte to,“ řekl a zjistil, že se chvěje od hlavy k patě a
hlas není výjimkou. „Slečna říkala, že máte namířeno do Německa -
když tam tohle auto prodáte, dostanete slušné prachy do začátků -
osmdesát, možná sto tisíc marek. Je skoro nové. Z hlediska policie jde
o prkotinu: i když vás udám, myslíte, že kvůli ukradenému autu budou
alarmovat Interpol? Ale když mě odděláte, získáte možná pár dní navíc,
ale nakonec moje tělo někdo beztak najde, houbaři, hajný, báby
borůvkářky. A vražda, vážení, to je jiný kafíčko. Stopy po
pneumatikách vaší škodovky na lesní cestě nezahladíte: podle ní zjistí
vaši totožnost, anebo aspoň toho z vás, komu říká pane. Rychle zjistí, s
kým chodil, s kým kamarádil - a kdo je taky nezvěstný... Pošlou přes
Interpol hezký popis i s fotkami: jestli už jste měli oplétačky s policií,
jako že asi ano, tak včetně otisků a dalších informací. A do týdne po
objevení mrtvoly po vás půjdou poldové z celé Evropy.“
Tomáš si odplivl, mladík s nožem tiše vystoupil z auta. Dívka
začala tlumeně klít: tiše, ale sprostě.
„Má recht,“ řekl mladík s dýkou. Ostří se zalesklo v měsíčním
světle, pak se ozvalo cvaknutí a čepel zmizela.
„Blbost,“ řekl zavile Tomáš. „Říkám vám, že ho sejmeme. Vykopal
jsem mu prima hrobeček tamhle v houští: nikdo ho nenajde.“
„Tuhle akci jsem vymyslel já,“ řekl jeho parťák a z jeho hlasu
zavanulo nebezpečí. „A taky jí velím.“
„V týhle partě vládla vždycky demokracie,“ zaječel Tomáš.
„Chceme hlasovat, Petře!“
Doktor Bajer pokl: kdyby mu nešlo o krk, musel by se rozchechtat,
ale teď mu do smíchu nebylo. Jeden pro vraždu, jeden proti, spočítal si.
A holka se přidá k miláčkovi, o tom není pochyb: je do něj blázen.
Demokracie v praxi.
„Dobře, hlasujeme,“ řekl Petr. „Necháme ho běžet.“
( 168 )
 „Zabijeme ho,“ opáčil zuřivě Tomáš a doktor pochopil, že jde o víc
než jeho mizerný život. Taky o prestiž. O post vůdce smečky.
„Evo?“ řekl Tomáš tázavě, když ticho trvalo na jeho gusto moc
dlouho. „No?“
„Byl... Byl na mě hodnej,“ uhnula pohledem. „Povídal si se mnou,
nechtěl mne hned někde přefiknout... Ať táhne k čertu.“
„Tím chceš říct co?“ nevěřícně se zeptal Tomáš.
„Tím chci říct, že ho necháme žít,“ řekla tiše, ale rozhodně.
Potom už všechno šlo rychle. Doktora Bajera uvázali lanem z auta
ke stromu, roubík mu ale nedali. Tomáš mu dokonce posměšně hodil k
nohám klíčky od embéčka, kterým přijel a které patřilo jemu.
„Už ho nebudu potřebovat a tobě se může hodit,“ uchechtl se a
vklouzl sebevědomě za volant mercedesu. S otáčením měl na pasece
potíže: měsíc zašel za mrak. Ale na cestě už mu to šlo docela dobře.
Když světla mercedesu zmizela v dálce, zkusil doktor svá pouta
uvolnit. Šlo to pomalu, ale šlo: když ho uvazovali, napnul svaly, aby
bylo lano volnější.
Za hodinu se mohl svobodně protáhnout. Ale celou dobu přemítal
nad tím, jestli kufr mercedesu otevřou celníci v Rozvadově, anebo jestli
se do něj Eva s mládenci podívají až v Německu. Taky je možné, že do
něj nahlédne teprve majitel autobazaru, jemuž mercedes nabídnou: to
by bylo asi nejlepší.
Doktor se blaženě usmíval. Mrtvola, pečlivě zatavená v igelitovém
pytli, by neměla příliš páchnout, ani kdyby do jejího objevení uplynulo
ještě pár dní. Což ovšem nepovažoval za moc pravděpodobné. Nejspíš
už dneska se krásná Markéta podívá zase na denní světlo: bohužel, už
ho neuvidí. Mrcha. Rozhodla se jít vlastní cestou dřív, než se jí doktor
Bajer nabažil - a něco takového si ženská nesmí dovolit. Nesmí!
Problém, jak naložit s tělem, vyřešil doktor s originalitou sobě
vlastní. Až Markétu v Německu najdou, trojlístek stěží policii
uspokojivě vysvětlí, že auto nešlohli oné dámě, na jejíž jméno znějí
doklady a jež se nachází i se svým pasem v zavazadlovém prostoru,
nýbrž elegantnímu čtyřicátníkovi ve stříbřitém obleku... Respektive,
vyprávět takovou historku jistě mohou, ale který své cti dbalý polda jim
uvěří? Pravda - je trochu nesmyslné vozit mrtvou majitelku s sebou, ale
zručný kriminalista už nějakou pravděpodobnou verzi jistě vymyslí.

( 169 )
 Usedaje za volant rezivého embéčka, doktor Bajer se usmíval. Za
hodinku se pořádně vysprchuje a prospí se. Pak zavolá do své
kanceláře, zajde si na pořádný oběd - a večer brnkne Editě. Diskrétně,
ovšem. Nikdo nemusí vědět, s kým věhlasný advokát tráví večery. V
případě Markéty se mu diskrétnost vyplatila. Za celé dva měsíce, co s
ní spával, ji nespatřil žádný z jeho známých. Některé zásady se vyplatí
dodržovat.
Motor naskočil, rachotina se rozjela. Kupodivu, embéčko se
chovalo statečně, na dálnici z té trosky vyrazil doktor celou stovku.
Spěchal: svítání se blížilo a on nikterak netoužil, aby ho někdo viděl
nad ránem za volantem takového vraku: člověk musí dbát o své
renomé...
Teprve kousek před Prahou musel doktor zprudka dupnout na
brzdu: dva kamiony se rozhodly mezi sebou závodit. Sešlápl pedál - a
prošlápl ho až na podlahu. Trhl ruční brzdou - a páka mu zůstala v ruce.
V poslední vteřině před zničujícím nárazem do zadní části levého z
kamionů si stačil uvědomit, že Tomáš nebyl zas tak zapřisáhlý
demokrat, aby nechal vývoj věcí metodě tolik nespolehlivé, jakou je
hlasování. Času měl přece při čekání na té mýtině habaděj - na rozdíl
od doktora Bajera, jemuž v té chvíli nezbyl už vůbec, vůbec žádný...

( 170 )
 Chci, aby byl mrtev
Jan Vašek

Čeněk Kantor zapnul televizi a zapadl do křesla. Žena seděla na

pohovce a něco vyšívala. Teď byla vhodná chvíle, aby si s ním
promluvila.
„V sobotu jdeme do divadla, a ty jsi se ještě nezeptal své matky,
jestli nám pohlídá kluka,“ spustila, když začaly večerní zprávy.
„Je to domluvené,“ řekl muž. Sledoval televizní noviny a nelibě
nesl, že ho ruší. Jako pokaždé, když jí něco přelétlo přes nos, si vybrala
ten nejméně vhodný okamžik.
„To říkáš vždycky,“ odsekla. „Víš, jak to dopadlo vloni.“
Zůstal klidný. Znal její hašteřivou povahu a věděl, co bude
následovat. Zkritizuje celou jeho rodinu, že by od nich nikdo nevzal ani
kůrku chleba. Neměla ráda jeho matku a dávala mu to jasně najevo.
„Tchýně má prapodivné nápady. Jako tenkrát, když nám pár dní
před odjezdem na dovolenou laskavě sdělila, že je nemocná a nemůže
si kluka vzít k sobě. Vždycky jí lezl pěkně na nervy.“
„To není pravda. Bolely ji zuby,“ zastával se své matky. To neměl
dělat. Přivádělo ji to k zuřivosti.
„A proč nešla k zubaři?“ začala křičet. „Jak jsme zrušili dovolenou,
tak se zázračně uzdravila.“
„Mohli jsme vzít kluka s sebou. U moře by mu to jenom prospělo.“
„Rok a půl starého? Pěkně děkuji. To raději zůstanu doma.“
„Jak myslíš,“ vzdal to Kantor. Nechtěl se hádat. „Teď je jiná
situace.“
„Dala si udělat protézu?“ vtipkovala žena. Vztek jí jenom lomcoval.
Muž se po ní ohlédl. „Prosím tě...“
„Vůbec bych se nedivila, kdyby si znovu vymyslela nějakou
chorobu. Je jí to podobné.“
„Dobře, zítra s ní ještě jednou promluvím. Spokojená? Teď mi dej
pokoj, bude Sportka,“ zpozorněl muž, když se na obrazovce objevil
slosovací buben prvního tahu. Když z něho vypadlo sedm míčků s
čísly, z nichž prvních šest měl na podaném tiketu, srdce se mu takřka
zastavilo. Znal čísla nazpaměť, nemusel se přesvědčit. To nemůže být
pravda, to se mu jenom zdá...

( 171 )
 „Co je ti?“ zeptala se žena, když viděla, jak je vzrušený. Tak ho
neznala ani v posteli.
„Vyhrál jsem ve Sportce... první pořadí,“ vydechl Čeněk Kantor.
Díval se na obrazovku až do konce losování, nehnutě, s vypoulenýma
očima a s křečovitě sevřenými pěstmi. Když se objevila tabulka výher,
bylo všechno jasné - vyhrál 4 549 142 korun. Vyskočil z křesla jako
zasažený bleskem. „Jsem milionář,“ křičel a poskakoval po pokoji, jako
by se zbláznil. „Koupíme si nové auto a projedeme celý svět,“ smál se
omámený štěstím, které ho úplně ovládlo. Zapomněl na každodenní
hádky, které byly stále častější. Ať se snažil sebevíc, vždycky si něco
našla, aby si vjeli do vlasů. Dokonce jí odpustil chlapa, se kterým ji
přistihl v autě na odstavném parkovišti. Náhodou projížděl kolem a
poznal ji. Samozřejmě všechno zapřela a nařkla ho, že je lhář. Teď na
nic takového nechtěl myslet. Všední starosti se v tuto chvíli zdály být
malicherné jako nikdy předtím. Kolikrát v životě také člověk vyhraje
první pořadí ve Sportce?! Vstal a rychle se oblékal.
„Jdu koupit šampaňské,“ sotva popadal dech. Trvalo dlouho, než se
uklidnil a začal logicky uvažovat. „Musíme výhru pořádně oslavit!“
„Chceš jet autem? To bych ti neradila,“ varovala ho žena.
„Co tě napadá?“ zasmál se Čeněk. „Nechci se zabít. Rád se projdu
na čerstvém vzduchu.“
„A dej si studenou sprchu,“ radila mu. Chovala se odměřeně, až
mrazivě. Měla už takovou povahu. Oženil se s ní před pěti lety, ale
pořád se v ní nevyznal. Nikdy nevěděl, jak bude reagovat. Brala život
příliš rozverně a nedělala si zbytečné starosti. S cizím mužem flirtovala
a stačilo jí chvilkové vzplanutí. Nechtěl jí to připomínat, ale někdy měl
chuť utéci hodně daleko. Malý Aleš mu vynahrazoval jejich
nepodařené manželství.
„Nesmíš o výhře s nikým mluvit,“ žádala po něm s chladnou tváří
ekonomky, která má všechno předem spočítáno.
„Že máme tolik peněz?“ zeptal se Kantor.
„Přesně tak. Každý by si chtěl vypůjčit, a to nemluvím o lidské
závisti. Mohl by nás někdo vydírat. Mysli na Aleše,“ připomněla mu
syna.
„Máš pravdu, budu mlčet jako hrob,“ slíbil muž. „Zůstane to naše
sladké tajemství.“

( 172 )
 Přemohl se a políbil ji na čelo. Pospíchal ven. Když vyšel před
dům, dostal do obličeje pořádnou spršku dešťových kapek. Pršelo a
foukal silný vítr. Nemělo smysl jít pěšky a pořádně zmoknout, když v
garáži stálo auto. Aspoň bude dříve doma. Marně však hledal klíče od
auta v kapse kabátu. Uvědomil si, že je položil v předsíni na poličku.
Obešel dům a pohyboval se těsně kolem zdi, až došel pod okno
obývacího pokoje. Chtěl na okno zaťukat, aby mu žena klíče podala.
Nahlédl do pokoje. Záclona v okně byla rozhrnutá. Uviděl svou
ženu, jak drží v ruce telefonní sluchátko. Dost váhavě vytáčela jedno
číslo za druhým. Bílý přístroj ležel na malém stolku nedaleko okna. Z
místa, kde stál, na něho dobře viděl. Kam Alžběta telefonuje v neděli
večer? Možná, že se chce s někým podělit o radost z velké výhry. Ale
to by ho nenutila, aby o ní mlčel! Konečně vytočila poslední číslo
volaného a čekala, až se jí na druhém konci aparátu někdo ozve.
Nevěděl, proč to dělá, ale telefonní číslo si poznamenal na kousek
papíru, který našel v peněžence. Neslyšel, o čem žena hovoří, ale
zaujala ho její tvář. Celá zářila a měla výraz zamilované ženy, kterou
rozechvěje něčí hlas, jen co ho uslyší.
Co to vyvádím? - pomyslel si Čeněk Kantor. Špehuje vlastní ženu?
Už jednou se mu to vymstilo. Stejně se vždycky vymluví a jejich syna
použije jako štít. Nechtěl rozbít rodinu, a tak jednou provždy se musí
smířit s jejími občasnými prohřešky. Možná, že sám si moc věcí
namlouvá.
Peníze mu asi pomátly mozek. Zapomněl i na klíče od auta. Odlepil
se od okna a vydal se na cestu pěšky. Dost se zdržel, obchod byl
zavřený. Nezbývalo, než hledat stánek s nonstop provozem. Vzpomněl
si, že takový stojí na hlavní třídě.
Šel přes park, aby si zkrátil cestu. Déšť trochu ustal a košaté stromy
ho chránily, jako by nad sebou držel deštník. Byl ještě rozjařený po
výhře, než aby si všiml, že ho někdo sleduje. Myslel na peníze, které
změní jeho život.
Muž se k němu přidal, co vkročil do parku. Pohyboval se za ním v
bezpečné vzdálenosti, která se stále zkracovala. U malého pavilónu se
ztratil. Znovu se objevil u východu, kde se krčil za širokým kmenem.
Když k němu došel Čeněk Kantor, muž vystoupil ze stínu a ohnal se
rukou. Rána se neminula cíle. Vrah zabodl své oběti nůž do hrudi až po
rukojeť.
Čeněk Kantor klesl k zemi. Byl mrtev.
ooo
( 173 )
 „Můžeš mi to vysvětlit?“ zeptal se poručík Březina. Držel v ruce
peněženku, kterou našli u zavražděného Kantora. Doktor a technici už
odvedli svou práci, teď se pustili do vyšetřování pracovníci kriminálky.
„Co se ti nezdá?“ přistoupil k němu kapitán Vašák. „Neviděl jsi v
životě peněženku?“
„Jsou v ní peníze. Pachatel by je nenechal, kdyby šlo o loupežnou
vraždu. To nemá logiku.“
„Máš pravdu, mohl si vzít celou peněženku. Nezajímal se ani o jeho
hodinky a snubní prsten,“ dodal kapitán Vašák. „Je to zvláštní...“
„Potom musíme hledat motiv někde jinde,“ řekl poručík Březina.
„Co když pachatel našel to, co hledal v peněžence, kterou potom
vrátil na původní místo? Do kapsy mrtvého?“
Poručík postupně ukládal na stůl dvě tisícikorunové bankovky,
dvacet šest korun v mincích, kreditní a telefonní kartu, lékařský recept a
několik pokladních bloků. Už toho chtěl nechat, když v poslední
přihrádce nahmatal malý lístek. Byla to tramvajová jízdenka z
automatu. Položil ji vedle ostatních věcí. Kapitán Vašák ji vzal do ruky
a chvíli si ji prohlížel. Když lístek otočil, mohl si přečíst několik ručně
psaných čísel - 69 33 471.
ooo
„Čeněk byl podnikavý a vždycky se snažil, aby rodině nic
nechybělo,“ řekla Monika Kantorová. Právě se dověděla, že její syn je
mrtvý. Dali jí dost času, aby se trochu vzpamatovala z té hrozné zvěsti,
které nechtěla uvěřit. Pochopila, že policie potřebuje znát z jeho života
co nejvíce, aby našla vraha. Nemohla mlčet.
„Váš syn byl podruhé ženatý,“ připomněl jí kapitán Vašák.
„Nemohli mít děti, a tak se v klidu rozešli. Neměl to dělat, ale
strašně chtěl mít kluka. Tušila jsem, že ho Bůh potrestá. Moc si
nepolepšil.“
„Druhé manželství se mu nevydařilo? Má syna Aleše.“
„Jedinou radost, kterou zažil, když se narodil. Alžběta je úplně jiná,
než byla Jana. Tak se jmenovala jeho první žena. Alžběta je maximálně
náročná, slušelo by jí víc skromnosti.“
„Nerozuměli si?“

( 174 )
 „Spíše to vyplynulo z odlišného vztahu k životu. Ona myslí jenom
na sebe, zatím co Čeněk dělil svou lásku mezi ty, na kterých mu
záleželo. Pořád si něco vymýšlela. Nejdříve se jí nelíbilo, že je málo
ctižádostivý, a hnala ho do rizik, která ho stála hodně peněz a nervů.
Když všechno zvládl díky své vytrvalosti, vyčítala mu, že zná jenom
práci a že ji zanedbává. Je to strašně nevyrovnaná osobnost.“ Zmlkla a
utřela si slzy v očích. „Nechci, abyste si mysleli, že synovi nadržuji.
Měla jsem je oba ráda, ale snacha se moc změnila. Promiňte, asi není
vhodné o tom teď mluvit, ale chtěli jste znát pravdu.“
„Moc si toho vážíme,“ řekl kapitán Vašák.
„Jednou ji přistihl s nějakým mužem,“ pokračovala tichým hlasem.
„Víc mi o tom neřekl, prý nešlo o nevěru, ale viděla jsem na něm, jak
se trápí.“
„Nechtěl od ní odejít?“
Matka to kategoricky odmítla. „Ztratil by syna. Nikdy by ho
neopustil. A Alžběta to dobře věděla. Zneužívala jeho citu.“
„Nesvěřil se vám v poslední době s nějakými problémy? Neměl z
něčeho strach?“
Pokrčila rameny. „To nevím. Co se oženil, tak za mnou moc
nechodil. Už kvůli jeho ženě, které se to nelíbilo. Pokud nepotřebovala
pohlídat kluka.“
„Měl nějaké záliby nebo koníčky?“
„Rád v zimě lyžoval a občas si zajezdil na horském kole. Jinak se
staral o práci, ale nikdy nezapomněl podat sportku. Rád vymýšlel různé
kombinace, ale měl stálá čísla, která pořád opakoval,“ sklonila hlavu.
„Nevím, proč vám to povídám. Jenom vás s tím zdržuji,“ omlouvala se.
„Určitě vás to nezajímá.“
„Možná víc, než si myslíte.“ Kapitán se podíval na svého kolegu,
který ze silonového sáčku vytáhl hnědou peněženku. Podal ji ženě.
„Poznáváte ji?“ zeptal se poručík Březina.
Monika Kantorová se zarazila. Vzápětí mu ji vytrhla z ruky a
přitiskla na prsa. „To je peněženka mého syna,“ zašeptala.
„Nosil v ní tiket Sportky?“
„Určitě, jeden mi ukazoval, když vyhrál menší sumu.“
„Nevíte, jaká čísla tipoval?“ zeptal se kapitán Vašák.
„Mám je někde napsaná,“ překvapila je. „Čeněk si přál, abych o
nich věděla. Prý jedině tak mu přinesou štěstí. Proto tak zarputile dával
pořád stejná čísla.“
„Můžete nám je ukázat?“
( 175 )
 „Hned vám je přinesu,“ odešla do kuchyně. Měla je zastrčené za
rám obrazu. Když se vrátila, kartounový proužek se šesti čísly podala
kapitánu Vašákovi.
ooo
„Tak se nám to rýsuje,“ řekl kapitán Vašák, když se vrátili do
kanceláře. „Čísla na lístku, který nám dala paní Kantorová, odpovídají
výherním číslům z nedělního slosování Sportky. Pokud je Čeněk
Kantor vsadil, což je víc než pravděpodobné, vyhrál přes čtyři a půl
miliónu korun.“
„Tak tomu se říká trefa do černého. Ale my jsme žádný tiket v
peněžence nenašli,“ dodal poručík Březina.
„To znamená, že mu ho někdo odcizil. A tady máš motiv vraždy,“
mrkl na něho kapitán.
„Pachatel musel vědět, že ho má u sebe. Možná, že se Kantor
někomu pochlubil a doplatil na to,“ soudil Březina.
„Na to měl málo času. Slosování Sportky je v televizi krátce před
osmou hodinou a o patnáct minut později ho našel náhodný chodec v
parku již mrtvého. Nedaleko jeho bydliště. O výhře mohl tak mluvit
jedině se svou ženou.“
„Tak se jí na to zeptáme,“ navrhl Březina. Pohnul se ke dveřím, aby
šel pro auto.
„To jsem dal na starost nadporučíku Kunderovi,“ zarazil ho kapitán
Vašák. „Počkáme, až se vrátí. Teď se musíme postarat o něco jiného.
Ty zavolej do společnosti Sazka a ověř, jak je to s vyplacením tak
vysoké výhry. Já se podívám na ta čísla z jízdenky. Kantor měl v oblibě
psát různé cifry na kousky papíru. Řekl bych, že je to telefonní číslo.“
ooo
Patřilo Vilému Noskovi. Pětadvacetiletému nedostudovanému
medikovi, který už na škole hledal něco jiného než vědomosti a
vysokoškolský titul. Víc ho zajímalo, jak se dostat k penězům. Rychle a
bez větší námahy. Podporu v nezaměstnanosti bral jako příspěvek na
dobrodružství, které prožíval při jednání v různých podnicích. Poznal,
že někdy stačí vystupovat jako vzdělaný člověk s velkými možnostmi,
který dokáže zařídit všechno na světě. S minimálními náklady a se
ziskem, o jakém se nikomu ani nezdá. Získal si důvěru, a už ho nikdo
neviděl. Faktury nezaplatil a zboží obratem prodal. S takto získanými
financemi zalovil ve stojatých vodách a obdařil svou přízní dámu, která
se nudila. Byl výřečný a dovedl se vnutit.

( 176 )
 S kriminalisty, kteří zachytili jeho stopu, to neměl tak lehké, už ho
nepustili z dohledu. Zatkli ho v okamžiku, kdy držel v ruce tiket
Sportky a chtěl uplatnit výhru. Nehodlal se jen tak vzdát. Vytáhl
revolver, který neustále nosil v kapse. Nestačil už vystřelit. Byl
odzbrojený a s pouty na rukou se tupě díval na policisty, kteří ho
odvedli do služebního auta. Věděl, že obvinění z vraždy na sebe nedá
dlouho čekat. Nechtěl v tom zůstat sám.
„To Alžběta... to ona... všechno plánovala,“ přiznal, když seděl před
vyšetřovatelem. „Chtěla, aby byl mrtev...!“
ooo
Alžběta Kantorová vyšla s policejním doprovodem před dům, kde
na ni čekal kapitán Vašák. Dovedl ji na místo v zahradě, kde v neděli
večer stál její muž. Pod oknem obývacího pokoje, kde měli telefonní
přístroj. Mohla sledovat, jak policista vytáčí na číselníku číslo, které
dobře znala.
„Váš muž nemohl slyšet rozhovor, ale zapsal si číslo najatého
vraha,“ řekl kapitán. „Stejné číslo je v zápisníku, který jsme našli ve
vaší kabelce. Patří vašemu příteli. Vilém Nosek je ochotný pro peníze
udělat cokoliv - třeba i vraždit!“
Rekonstrukce činu potvrdila výsledek vyšetřování. Přesto Alžběta
Kantorová trvala na tom, že je to spiknutí proti ní a že svého muže
milovala. Při konfrontaci s Noskem to už nervově nezvládla. Obvinil ji,
že mu slíbila polovinu výhry, když udělá, co po něm bude chtít. Vrhla
se na něho. Odvedli ho do cely, kde měl o čem přemýšlet.
„Zabila jste svému dítěti tátu,“ řekl kapitán Vašák. „Jste přece
matka.“
„Nemohla jsem ho ani vystát,“ přiznala se a v očích měla zlý lesk.
Nepochopil, jak se v člověku může nashromáždit taková zášť a
nenávist. Co se musí stát, aby vztah dvou lidí skončil tak tragicky?
„Mohli jste se rozvést,“ poznamenal striktně.
„Nikdy by s tím nesouhlasil.“
„Měla jste mu dát šanci.“
Žena se na něho podívala s opovržením. „Vy to nechápete? Chci,
aby byl mrtev! Za vyhrané peníze mu jeho máma zaplatí pohřeb.“

( 177 )
 Kapitán Vašák se už dlouho nesetkal s takovým cynismem. „Tiket
Sportky nemá cenu několika miliónů, jak si myslel váš muž,“ řekl jí
pravdu. „Udělal malou chybu - místo trojky tipoval pětku. Výhercem
prvního pořadí je někdo jiný. Myslím, že jste stejně překvapena jako
váš přítel, když místo miliónů bral pár tisícovek. Ale to nic nemění na
tom, že jste zodpovědná za jeho smrt. To ostatní si musíte srovnat s
vlastním svědomím, pokud nějaké máte. Stejně jako váš přítel budete
odevzdána soudci s návrhem na vzetí do vazby. Za vraždu vám hrozí
vysoké tresty.“
NOC PRO ZLATÉHO HARLEYE................................5
Ladislav Beran.....................................................5

ODYSSEUS SE NEVRACÍ.....................................14
Zora Beráková....................................................14

IN FLAGRANTI.................................................
22
Milena Brůhová..................................................22

OHNIVÉ LÁSKY MUŽE

S VNITŘNÍM HLASEM..........................................
30
Roman Cílek.......................................................30

ODVÁŽNÁ DCERA KATEŘINA...............................38

Jan Cimický........................................................38

VRAŽDA V ZAHRADNICTVÍ...................................47
Rudolf Čechura..................................................47

HORKÝ SILVESTR............................................
55
Milan Dušek.......................................................55

HROBNÍK NÁS RÝČEM ZASTELE............................62

Antonín Jirotka...................................................62

HROBNÍK NÁS RÝČEM ZASTELE............................70

Antonín Jirotka...................................................70

NOČNÍ STRACH...............................................
78
Eva Kačírková....................................................78

EVA.............................................................
89
Jaroslav Kuťák...................................................89

ZE ŽIVOTA
POŘÁDKUMILOVNÉHOMUŽE.................................
95

( 178 )
 Bohumil Lipert...................................................95

CIKÁNOVA KŮŽE............................................
106
Lubomír Macháček..........................................106

PŘÍPAD OSLNIVÉ HAVÁRIE................................114

Jiří Margolius..................................................114

SAMOSTATNÁ SLEČNA.....................................123
Eduard Martin..................................................123

POSLEDNÍ MOŽNOST.......................................
130
Jana Moravcová...............................................130

KRITICKÁ HODINA..........................................
136
Ladislav Muška................................................136

SCHŮZKA S VYDĚRAČEM..................................141
Inna Rottová.....................................................141

KAT PŘIŠEL NEVHOD......................................

149
Zoja Turková....................................................149

VŠECHNO JAK MÁ BÝT....................................160

Jan J. Vaněk.....................................................160

CHCI, ABY BYL MRTEV....................................171

Jan Vašek.........................................................171

( 179 )
( 180 )
( 181 )