Kina, filmová distribuce a uvádění filmů v Brně v letech 1945-70

Pavel Skopal

Provoz a programování kin

Z hlediska provozu brněnských kin byl přechod z válečného do poválečného období
vyznačen velmi zřetelně – šestitýdenní přestávkou, kdy kina od 15. dubna do 2. června
nepromítala. Výjimku představovaly pouze projekce pro Rudou armádu, které se konaly již
od 6. května v kině Alfa a od 7. května 1945 v kině Moderna. 1 Na programu byla v Alfě a
Moderně pátá část americké série válečných dokumentů ZAČ JSME BOJOVALI: BITVA O RUSKO,
Scala se přidala sovětskými snímky URAGAN a VPÁD2 – místa v kinech, která neobsadili
sovětští vojáci, byla k dispozici civilním návštěvníkům.3 Jedním z problémů, které mohly
oddálit zahájení provozu jednotlivých kin, bylo jejich poškození válečnými akcemi.
Další problém, se kterým se potýkala distribuce v prvních poválečných měsících, byl
nedostatek vhodných filmů. Promítání německých snímků nebylo myslitelné a uvedení starší
české produkce bránily dvě překážky – dosavadní kopie nesly německé titulky a výrobě kopií
nových stál v cestě nedostatek filmového materiálu. Kromě toho bylo nutné přezkoumat
ideologickou způsobilost snímků vzniklých v období protektorátu. Tento úkol plnil cenzurní
sbor při ministerstvu informací v čele s Vítězslavem Nezvalem, který zahájil svoji činnost již
28. května 1945.4 Na území republiky byly na konci května pouze 4 nově přivezené
zahraniční snímky, a to bez českých titulků a maximálně třech kopiích, a dále několik sice
titulkovaných, ale ještě nevybalených filmů poslaných z Londýna.5 Program prvních dvou
červnových týdnů tak v Brně obstarávaly starší české snímky, téměř výlučně z období
protektorátu,6 15. června se jako první zahraniční snímek objevil britský válečný film SAN
DEMETRIO. Situaci měly řešit dovozní smlouvy – především s hollywoodskými studii a se
Sojuzintorgkinem. Smlouva se sovětským filmovým průmyslem uzavřená v červenci 1945
extrémně zvýhodňovala sovětskou produkci a zajišťovala Sojuzintorgkinu 60 procent hracích
termínů v kinech a odběr nejméně 100 sovětských filmů v prvním roce smlouvy s postupným
navyšováním o 5 procent ročně. Takový objem ovšem nebyl sovětský průmysl schopen
naplnit a nedostatek filmů pro distribuci nakonec vyřešila dohoda s MPEA, která zajistila, že
v roce 1946 bylo přijato do distribuce 34 a rok poté už 82 amerických filmů. 7 V počtu

1
Brněnská Rovnost popisovala projekce jako „nejlepší zahájení sezóny, kde plné hlediště stále propuká
v nadšené projevy souhlasu a ovací Rudé armádě.“ ž: Nové sovětské filmy v Brně. Rovnost 9. 5. 1945, s. 2.
2
jp: Z brněnského kulturního života. Rovnost 10. 5. 1945, s. 2; rt: Film Uragan dnes ve Scale. Rovnost 12. 5.
1945, s. 2. Podle Národní obrody se promítaly ještě snímky Ščors, Tajemník okresního velitelství a Ponorný člun
T 9. Sovětské filmy v Brně. Národní obroda 13. 5. 1945, s. 4.
3
Pamětník těchto projekcí, kterému bylo v roce 1945 15 let, vzpomíná: „…sedělo nás tam asi 400, z toho
polovina rudoarmějci a polovina civilové. … vedle mě seděli rudoarmějci a všichni hulili psí nožku, což byla
machorka /druh tabáku – pozn. aut./, a pro kouř tam nebylo vidět“. Z. V., rozhovor veden 27. února 2008, tazatel
Marie Barešová. Rozhovor vznikl v rámci výzkumného projektu Filmové Brno, podporovaného Grantovou
agenturou ČR.
4
red.: Proč dosud nehrají česká kina? Problém nových kopií a problém starých titulků. Filmová práce 1, č. 2,
1945, s. 1. Článek reprodukuje vyjádření zplnomocněnce pro správu státních kin Emila Sirotka a zplnomocněnce
pro dovoz a vývoz filmů Jindřicha Elbla.
5
Anon.: Proč dosud nehrají česká kina? Filmové noviny 1, 1945, č. 15, s. 1.
6
2. června zahajovala brněnská kina tímto programem: DĚVUCHA Z BESKYD (kino Alfa), CESTA DO HLUBIN
ŠTUDÁKOVY DUŠE (Moderna), VĚRA LUKÁŠOVÁ (Kapitol), DRUHÁ SMĚNA (Scala), PRSTÝNEK (Adria), U PĚTI VEVEREK
(Jas), TANEČNICE (Avia), MHLY NA BLATECH (Grand), PAKLÍČ (Lucerna). Pro vzorky programů brněnský kin
v jednotlivých letech z období 1945–1970 srov. databázi projektu Americká a západoevropská kinematografie
v Československu 1945–1989: kulturní a recepční dějiny (GAČR 408/07/P174), Filmová kultura: Brno 1945–
1970. Dějiny distribuce, uvádění a recepce, http://www.phil.muni.cz/dedur/?, cit. 1. 10. 2009.
7
Srov. Mareš, Petr: Politika a „Pohyblivé obrázky“. Spor o dovoz amerických filmů do Československa po
druhé světové válce. Iluminace 6, 1994, č. 13, s. 77–96; Mareš, Petr: Všemi prostředky hájená kinematografie.
Úvodem k edici dokumentu „Záznam na paměť“. Iluminace 3, 1991, č. 6, s. 75–105.
představení v roce 1946 téměř vyrovnaly filmy z USA a západní Evropy sovětskou produkci a
v roce 1947 už kinům dominovaly s bezmála padesátiprocentním podílem (v návštěvnosti
dokonce dosáhly podílu 55,6 procent). Orientace komunisty kontrolované distribuce na
slovanské země a především na Sovětský svaz byla zjevná, nedařilo se ji ale plně realizovat
také díky silnému tlaku poptávky obecenstva po amerických filmech i kritice části tisku.8
Po únorovém převratu došlo k čistkám ve filmovém průmyslu, ale v konkrétní nabídce kin
se změna režimu neprojevila v podobě nějakého náhlého zlomu – distribuční systém a
smluvní závazky měly jistou setrvačnost. Výjimku představovalo stažení přibližně dvou
desítek amerických snímků z distribuce v únoru a březnu 1948, i tento zásah ovšem započal
ještě před únorovým převratem.9 Během následujících měsíců docházelo k redefinování role
filmové distribuce a k postupnému uplatňování nových principů v praxi. V listopadu 1948 na
celostátní konferenci Československého státního filmu určil ústřední ředitel distribuce
Jaroslav Málek jako hlavní úkol „plánovité šíření filmového díla mezi lid“, při jehož plnění
mají krajští ředitelé a vedoucí kin „pomáhat těm filmovým dílům, která jsou kulturně-
politicky hodnotná a státně-politicky důležitá“, a to propagací a organizováním masových
návštěv. Oproti tomu filmy „únikové“ jsou označeny za škodlivé a návštěvy se nemají
organizovat „na filmy, které jsou oním nutným zlem, jež tady máme a se kterým se musíme
ještě potýkat a vypořádat.“10 Půldruhého roku později stvrdilo tento úkol i usnesení ÚV KSČ,
které představovalo závaznou směrnici pro Československý státní film (ČSF). Stanovovala se
v něm potřeba takové distribuce, která „vychovává diváky především našimi novými filmy,
jakož i filmy sovětskými i filmy lidově demokratických států,“ a masové organizace, orgány
státní osvětové péče i školní správy se mají postarat o jejich masovou návštěvu.11 Na začátku
roku 1949 byla zahájena tzv. kruhová distribuce, která zajišťovala rychlý oběh „distribučně
nejzávažnějších filmů“ všemi „okruhovými kiny“. Obsazované filmy byly zařazeny do
čtvrtletních programových sledů – každý sled měl obsahovat 6 československých a 4 sovětské
filmy, 3 místa byla ponechána volná pro obsazování prováděné přímo Rozdělovnou nebo pro
„mimořádné případy“ (jako bylo například uvedení sovětského filmu Ruská otázka). Tento
model, který fungoval jen do poloviny roku 1953,12 představoval nejextrémnější pokus o
plnou kontrolu programování, jeho podřízení ideologickým záměrům a v důsledku o eliminaci
role divácké poptávky, resp. její ztotožnění s nabídkou.
Distribuční „očista“ ovšem vedla k razantnímu pádu návštěvnosti (129,7 mil. diváků
v českých zemích v roce 1948, o dva roky později už jen 98,7 mil.), takže v roce 1951 začal
Čs. státní film uplatňovat různá opatření ve sféře distribuce, která měla využít určité
diferenciace nabídky a zvýšit tržby. Divácky atraktivní snímky, vedle některých českých
(CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV CÍSAŘ, ANDĚL NA HORÁCH, PLAVECKÝ MARIÁŠ) vesměs západoevropské

8
Nejaktivnějším kritikem komunistické politiky nejen v oblasti filmu byl lidovecký týdeník Obzory, proti
kterému se pokusil zasáhnout ministr informací Kopecký už na konci roku 1945. Srov. Kaplan, Karel: Cenzura
1945–1953. In: O cenzuře v Československu v letech 1945–1956. Eds. Karel Kaplan, Dušan Tomášek. Praha
1992, s. 8; a Drápala, Milan: Na ztracené vartě Západu. Poznámky k české politické publicistice
nesocialistického zaměření v letech 1945–1948. Soudobé dějiny 5, 1998, č. 1, s. 16–24.
9
Už 6. února předložila Filmová dovozní komise censurnímu sboru při ministerstvu informací návrh na stažení
filmů, a to na podnět ústředního ředitele Československé filmové společnosti Lubomíra Linharta. Ministerstvo
informací vzápětí dalo pokyn stáhnout z distribuce filmy, na nichž se podíleli herci, spolupracující s Výborem
pro vyšetřování neamerické činnosti. Národní archiv v Praze (NA), fond 861 – Ministerstvo informací, ič. 559,
kart. 233.
10
Z vystoupení ústředního ředitele distribuce Jaroslava Málka na konferenci Čs. státního filmu v listopadu
1948. In: Zpráva o první celostátní podnikové konferenci Československého státního filmu. Praha 1948.
11
Za vysokou ideovou a uměleckou úroveň československého filmu. Usnesení předsednictva Ústředního výboru
KSČ o tvůrčích úkolech československého filmu. Rudé právo, 19. duben 1950, s. 3.
12
Okruhová distribuce se ukázala jako „vývojově trvale neúnosná“ a pro rok 1953 už byly sestaveny jen dva
čtvrtletní programové sledy. Srov. Havelka, Jiří: Výroční zpráva Čs. státního filmu za rok 1952. Praha 1964, s.
115.
(DÍTĚ DUNAJE, JARO NA LEDĚ,13 TYGR AKBAR, TANČILA JEDNO LÉTO, OČIMA VZPOMÍNEK, FANFÁN
TULIPÁN ad.), byly uváděny za vyšší vstupné.14 Oživení distribuční nabídky v letech 1953-1956
je zřetelně patrné i ze statistiky počtu odehraných představení. V těchto letech setrvale rostl
počet projekcí filmů západní produkce a mezi roky 1955 a 1956 došlo ke skokovému
navýšení celkového počtu představení. Příčiny této změny jsou zřejmě dvě, byť vzájemně
provázané. První je určitá liberalizace kulturní politiky, která se projevovala také
v aktivnějších kulturních stycích se západoevropskými zeměmi.15 Druhou je pak ekonomický
tlak na zvyšování tržeb: ministerstvo kultury reagovalo na požadavek Státního úřadu
plánovacího vypracováním plánu na „Zvýšení rozsahu kulturních služeb v roce 1956“. Podle
něj mělo být požadovaného cíle dosaženo pomocí těchto prostředků: zavedením širokoúhlého
formátu do tuzemských kin, přičemž promítání širokoúhlých filmů by bylo spojeno se
zvýšeným vstupným; rozšířením hracího profilu kin – tj. zvýšením počtu představení;
využíváním rozšířených programů s vyšším vstupným; zrušením slevy pro příslušníky
armády.16
Krátké období uvolnění ideologické kontroly nad distribucí vyvrcholilo nejvyšší
návštěvností v českých kinech v roce 1957 (148 mil. diváků). Opětovné utužení režimu, které
následovalo v roce 1958, přineslo odklad rozšiřování širokoúhlého formátu, stejně jako pokles
počtu hracích termínů filmů západní provenience. Následující dva roky pak klesal podíl
kapitalistické produkce na počtu představení a naopak prudce rostl podíl sovětských filmů,
čemuž odpovídal také pokles celkové návštěvnosti. Ústředním kritériem distribuční praxe –
byť nedůsledně dodržovaným – se na příští léta stala hranice 35 procent pro filmy
z kapitalistických států: až do roku 1964 se tento podíl západní produkce měl vztahovat jak na
počet uváděných filmů, tak i na počet představení a podíl diváků (tj. v distribuci nemělo být
více než 35 procent západních filmů, ty neměly být nasazovány na více než 35 procent
hracích termínů a neměly dosáhnout více než 35 procent celkové návštěvy).17 Jisté
překračování tohoto podílu bylo sice běžné, ale krajské filmové podniky (KFP) braly toto
nařízení vážně a snažily se dodržet alespoň nejpřijatelnější pravidlo – počet uváděných filmů.
Západní snímky ovšem dosahovaly nejvyššího procentuálního využití kapacity kin18 a protože
13
Nutno ovšem poznamenat, že oba tyto u nás velmi navštěvované filmy (v prvním z nich hrála hvězda
předválečného a válečného německého filmu Marika Rökk) vznikly sice v Rakousku, ale filmové studio
Rosenhügel se nacházelo v sovětské zóně a filmová produkce zde byla do poloviny 50. let pod přímou sovětskou
kontrolou.
14
Podrobněji k praxi uvádění atraktivních snímků nejprve za „zvýšené jednotné vstupné“ a poté v jednom
programu se středometrážními dokumenty za „normální vstupné zvýšené o 1 Kčs“ srov. Skopal, Pavel: The
Cinematic Shapes of the Socialist Modernity’s Programme. The Ideological and Economic Parameters of the
Cinema Distribution in the Czech Lands, 1948–1970. In: Cinema, Audiences and Modernity: European
Perspectives on Film Cultures and Cinema–Going. Eds. Richard Maltby, Daniël Biltereyst, Philippe Meers.
Amsterdam 2009 (v tisku); Skopal, Pavel: Filmy z nouze. Způsoby rámcování filmových projekcí a divácké
zkušenosti v období stalinismu. Iluminace 21, 2009, č. 3 (v tisku).
15
Pro celkovou charakteristiku změn kulturní politiky v těchto letech srov. Knapík, Jiří: V zajetí moci. Kulturní
politika, její systém a aktéři. Praha 2006, s. 247–253.
16
Srov. Anna Batistová: „Na širokém plátně klid.“ Přípravy na zavedení širokoúhlého formátu v české
kinematografii (1953–1956). Disertační práce, Masarykova univerzita, Brno 2008, s. 81–82.
17
O co vlastně jde? O diváka – o peníze – o ...? Přepis diskuze o filmové distribuci. Divadelní a filmové noviny
9, 13 (1965–66), s. 1 a s. 3–5; informativní zpráva pro schůzi sekretariátu ÚV KSČ, podaná IV. oddělením ÚV
KSČ, o současných kulturně politických problémech filmové distribuce. NA, fond 1261/0/14 – Ústřední výbor
KSČ 1945–1989, Praha – sekretariát 1954–1962, sv. 130, a.j. 192, bod 3.
18
Pravidelné sledování statistického údaje o procentuálním využití kin naznačuje, že ekonomika provozu kin
nebyla poměřována pouze dosaženou návštěvností, za významný ukazatel byl považován také poměr mezi
počtem diváků a počtem představení. Vzhledem k tomu, že do roku 1964 byl podíl produkce z kapitalistických
zemí omezován i z hlediska počtu diváků a představení, a některé snímky narážely v jednotlivých krajích na
různé obstrukce od stranických funkcionářů, je tento ukazatel důležitý. Doplňuje nám představu o popularitě
filmů, jejichž návštěvnost mohla být uměle stlačována omezenou distribucí. Například v roce 1963 dosáhl
nejvyššího procenta využití sedadel v kategorii sovětské produkce film MUŽI BEZ ZÁKONA (52,3%), u „lidově–
bylo současně nutné plnit plán návštěvnosti a tržeb, stávalo se v průběhu 60. let zřejmě
celkem běžnou praxí, že se na západní film vydávaly divákům lístky původně určené pro film
z „lidovědemokratického státu“.19
Konzervativní obrat v kulturní politice konce 50. let, který zasáhl i provoz kin, potvrdilo
vystoupení ministra školství a kultury Františka Kahudy na Celostátní konferenci o filmové
distribuci v říjnu 1958. Ten ve svém referátu vyhlásil úkol „očistit program kin od braku a
zvýšit ideovou účinnost a výchovné působení filmu“. Jedním z opatření bylo snižování
celkového počtu představení s argumentem, že jejich stávající počet není rentabilní a zvyšuje
mzdové výdaje.20 Reálně ovšem toto snižování dopadlo na vysoce navštěvované produkce
západních států, zatímco počet představení sovětských filmů dál rostl.
Dalším projevem snahy o potlačení diferenciace nabídky a o obnovení ideologické kontroly
nad distribucí bylo odmítnutí snah o zakládání filmových klubů s argumentem, že filmové
kluby, které už začaly vznikat, nemají v našich podmínkách žádný význam. Narozdíl od
západních zemí, kde mají „pokrokovou úlohu“ a uvádí filmy, které by se jinak do distribuce
„z komerčních nebo diskriminačních důvodů nedostaly“, u nás údajně slouží celá síť kin
kulturněpolitickým zájmům státu.21 Stejné stanovisko pak opakovala i Ústřední správa
Československého filmu: protože celá distribuce je vedena zájmem kulturně-politické
výchovy diváka, není třeba zřizovat filmové kluby jako zvláštní zařízení.22 K jejich oživení
pak došlo až v roce 1963.
Při pohledu na 60. léta nám statistická data naznačují, že šlo o období poměrně lineárního
pohybu jedním směrem. Především výrazně rostl počet představení filmů zařazených do
kategorie „ostatní“ (tj. z jiných zemí, než z lidově-demokratických států a Sovětského svazu),
a to ze 182 681 v roce 1960 na 322 323 v roce 1966 (kdy se vzestup na dva roky zastavil);
tomu odpovídal podobně rychlý pád počtu představení sovětských filmů z 240 982 v roce
1960 na 59 548 v roce 1967 (a pokračoval ještě další dva roky na 19 356 představení, zde
ovšem už také z mimořádných politických důvodů po srpnové okupaci). Po celou dobu klesal
celkový počet představení, ale výrazně pomaleji, než by odpovídalo poklesu počtu diváků. A
navzdory neustálému poklesu celkové návštěvnosti vzrostl počet diváků na filmy kategorie
„ostatní“ z 36 268 000 v roce 1960 na 49 525 000 v roce 1966.
I nadále zůstávala v platnosti omezení, která měla zajistit „ideově hodnotným“ filmům
dostatečný prostor v kinech. Například v roce 1961 stanovila porada brněnského Krajského
podniku pro film, koncerty a estrády (KPFKE – nástupnický subjekt k dřívějším KFP), že
„atraktivní filmy kapitalistické produkce nesmí být hrány více jak 5-6 týdnů. Vyšší procento
zařazených kapitalistických filmů musí být vyrovnáno produkcí hlavně ČSSR a sovětskou.“23
demokratických filmů“ to byl východoněmecký dokument RUSKÝ ZÁZRAK I (62,1%), z domácí produkce BYLO NÁS
DESET (70,9%), u „ostatních“, tj. amerických či západoevropských filmů dosáhl nejlepšího výsledku snímek
BABETA JDE DO VÁLKY (81%). Srov. Pondělíček, Ivo – Morava, Karel: Proměny filmového hlediště v ČSR (1966 –
1968). Praha 1969, s. 127–130.
19
Paní V. L., která prodávala v letech 1970 – 1982 vstupenky v brněnském kině Lucerna, popisuje tuto praxi
následujícím způsobem: „Když přišli lidé pozdě, tak jsem jim řekla: ,já už mám všechno sečtené, tak vám dám
lístky z jiné mazety‘, a dala jsem jim z mazety, která byla na ruský film. Ten lístek stál dvě koruny, já jsem na
něj dala razítko a prodala ho za 6 nebo 8 korun. A dala jsem to vedoucímu, aby to vyúčtoval na ruské filmy. […]
za peníze navíc se koupily lístky na ruský film, protože se soutěžilo, které kino prodá nejvíc vstupenek na
sovětský film. […] takže vedoucí kina vytrhl lístky a počítalo se například, že bylo na ruském filmu 30 lidí,
přitom ve skutečnosti jich tam bylo pět nebo šest.“
20
Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc, fond KNV Olomouc (1857) 1949–1960, kart. 1491, inv. č. 2068,
Oběžníky a pokyny vydávané ÚPF o činnosti stálých kin dle krajů.
21
Zvýšit ideovou účinnost a výchovné působení filmu, všestranně zkvalitnit činnost kin. Referát ministra školství
a kultury Františka Kahudy. Celostátní konference o filmové distribuci. Praha, 1958, 11.
22
NA, fond Ministerstvo školství a kultury, Ústřední správa čs. filmu 1958–59, 34 III, kart. 2000, sig. 33.
23
MZA, fond G 604 – Krajský filmový podnik, porada KFP Brno, 15. února 1961 (nezpracováno). Krajské
podniky pro film, koncerty a estrády vznikly v roce 1960 sloučením Krajských filmových podniků, Estrádních a
koncertních jednatelství a Hudebních artistických ústředen.
Porušování tohoto pravidla, ke kterým docházelo, byla předmětem kritiky ze strany školské a
kulturní komise KNV24 a zdrojem zákazů uvádění některých filmů byl také KV KSČ.25
Ovšem zápisy z porad KPFKE Brno jsou cenným materiálem, který ukazuje konkrétní
praktiky, jimiž se podnik snažil formálně dodržet stanovená omezení a současně plnit plán
návštěvnosti i tržeb. Pro srážení podílu kapitalistické produkce pod pětatřicetiprocentní
hranici využíval především reprizování českých filmů (namísto ztrátových sovětských nebo
„lidovědemokratických“);26 kapitalistické filmy, které měly úspěch i po povolených pěti
týdnech uvádění, se vrátily do programu po několikatýdenní pauze;27 navrhovalo se snížení
počtu představení v malých kinech a v takto „uspořených“ termínech pořádat divácky
atraktivních přehlídky např. úspěšných veseloher nebo filmů s Gérardem Philipem;28 běžně se
zařazovaly atraktivní filmy a rozšířené programy do kapacitních letních kin, popř. se
promítaly na nočních představeních.29
V roce 1964 došlo k určitému zrychlení trendu uvolňování hospodářských hledisek
z ideologických omezení. Hranice stanovená na 35% pro podíl západní produkce se nadále
vztahovala už jen na počet titulů uvedených v daném roce do distribuce (ne na počet
představení a diváků) a navíc byly vyňaty z této kategorie produkce tzv. rozvojových zemí.30
Oproti roku 1963, kterým vrcholila třetím rokem probíhající krize celého hospodářství a kdy
se definitivně zhroutil pětiletý plán,31 se o rok později výrazně zvýšil dovoz filmů
z kapitalistických států. I přes přetrvávající nedostatek devizových prostředků považoval
sekretariát ÚV KSČ za vhodné, aby se v „odůvodněných případech“ uvolňovaly zvláštní
devizové příděly pro nákup velkofilmů, jejichž cena je sice vyšší, ale které dosáhnou
v distribuci „zcela mimořádných výnosů“.32 Oproti čtyřem americkým filmům v roce 1963
bylo přijato do distribuce filmů osm, mezi nimi mimořádné hity jako VELKÁ ZEMĚ, NĚKDO TO
33
RÁD HORKÉ, PRÁZDNINY V ŘÍMĚ a SEDM STATEČNÝCH. Postupné zdůrazňování role hospodářských
výsledků distribuce probíhalo od poloviny 60. let v situaci, kdy započala ekonomická reforma
národního hospodářství a kdy byly v roce 1965 schváleny zásady nové soustavy řízení.
Zvyšování důrazu na hledisko hospodářského výkonu v distribuci, potvrzené zavedením nové
soustavy ekonomického řízení na začátku roku 1969, bylo už o rok později – v době tzv.
„normalizace“ a potlačování reformních snah 60. let - nahlíženo jako negativní: „[...]
ekonomická zainteresovanost pracovníků distribuce na výsledcích vede k tomu, že jsou
především preferovány komerční filmy a tím je celková skladba filmů uváděných distribucí
posunována do oblasti zábavných, dobrodružných a jinak únikových filmů.“34
Ovšem ještě předtím, než normalizace zasáhla kinematografii personálními čistkami od září
1969 a než došlo k opětovnému „očišťování“ distribuční nabídky vyřazováním 32
24
Konkrétně bylo KFP v Brně vytýkáno uvádění filmu Hrbáč. Tamtéž, porada KFP Brno 9. březen 1961.
25
Brněnský KV KSČ takto například zakázal uvedení filmu britského kriminálního filmu Korunní svědek.
Tamtéž, porada KFP Brno 22. května 1961; a porada 5. června 1961.
26
Tamtéž, porada KFP Brno 22. května 1961.
27
Tamtéž, porada KFP Brno 22. květen 1961.
28
Tamtéž, porada KFP Brno 20. červenec 1962.
29
Tamtéž, porada KFP Brno 28. květen 1963.
30
O co vlastně jde? O diváka – o peníze – o ...? Divadelní a filmové noviny 9, 13 (1965–66), s. 1 a s. 3–5; NA,
fond Ministerstvo školství a kultury, zasedání kolegia ministra 1956–1966, kolegium č. 32, 13. srpen 1959; NA,
fond 1261/0/15 – ÚV KSČ, sekretariát 1962–1966, sv. 26, a.j. 20, bod 3, Současný stav filmové distribuce a
návrh zásad dalšího rozvoje.
31
K tomu srov. Sirůček, Pavel a kol.: Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj – současnost – výhledy).
Slaný 2007, s. 193–197; a Kaplan, Karel: Kořeny československé reformy 1968. II. část: reforma trvale nemocné
ekonomiky. Brno 2000, s. 234–306.
32
NA, fond 1261/0/15 – ÚV KSČ, sekretariát 1962–1966, sv. 26, a.j. 48, bod 1, dovozní a vývozní politika Čs.
filmu za období 1957–1963.
33
Velkou zemi uvádělo pražské premiérové kino Světozor po 19 týdnů.
34
Zpráva o situaci v československé kinematografii, podávaná Janem Fojtíkem předsednictvu ÚV KSČ 6. ledna
1970. Dokumenty z archivu ÚV KSČ, Iluminace 9, č. 1, 1997, s. 167.
„západních“ filmů v roce 1971,35 dosáhl ČSF v roce 1969 nejvyšších tržeb v historii a také
počet představení filmů z kategorie „ostatní“ byl nejvyšší za celé poválečné období.
Návštěvnost této produkce sice nepřekonala rok 1947, ale byla vyšší než z hlediska celkové
návštěvnosti vrcholném roce 1957. Vliv zavedení nové soustavy řízení by mohl být chápán
jako pokračování tendence 60. let, ovšem prudký výkyv návštěvnosti a počtu představení
„západních“ filmů na jedné straně a sovětských a „lidovědemokratických“ na druhé byl
způsoben také reakcí jak publika, tak distribuce na vpád intervenčních vojsk v srpnu 1968.
Vláda sice 18. prosince 1968 požádala, aby „umělecky hodnotné filmy 5 zemí“36 byly
zařazovány do programů, ale odmítavý postoj k jejich uvádění je patrný ze zápisu porady
brněnského KPFKE: v něm se uvádí, že tyto filmy „je možné zařazovat, ale jen na výslovnou
žádost a po dohodě s vedoucím kina.“37 V květnu 1969 se KPFKE na poradě brání proti
tvrzení o neochotě kulturních organizací „normalizovat se“ tím, že snahu má, ale ekonomické
zájmy je nutí zařazovat západní filmy, které dosahují vyšší tržby. Současně ovšem obdržela
programová oddělení příkaz zařazovat jeden sovětský nebo lidově-demokratický film
měsíčně, a to bez ohledu na přání vedoucích kin.38 Obranná argumentace ekonomickými
zájmy je jedním z posledních příkladů otevřeného rozporu mezi ideologickými a
hospodářskými požadavky na filmovou distribuci – normalizátoři jej zanedlouho potlačili ve
prospěch kritérií ideologických.

Organizace, správa, ekonomika provozu kin

Správu filmových podniků a institucí převzal 5. května 1945 Národní výbor českých
filmových pracovníků z pověření České národní rady a Ústřední rady odborů, po příjezdu
košické vlády do Prahy byl ovšem k tomuto účelu komunistickým ministrem informací
Václavem Kopeckým jmenován sbor zmocněnců pro jednotlivá odvětví kinematografie (mj.
Emil Sirotek pro správu státních kin a Jindřich Elbl pro dovoz a vývoz filmů). V srpnu byla
zřízena Československá filmová společnost (v čele ústředního ředitelství stanul Lubomír
Linhart), kterou v dubnu 1948 nahradil státní podnik Československý státní film. Na základě
dekretu č. 50/1945 Sb., podepsaného 11. srpna 1945 prezidentem Edvardem Benešem, došlo
ke znárodnění (přesněji řečeno k zestátnění)39 filmového průmyslu – jeho první verze byly
v ilegalitě projednávány představiteli Národního výboru českých filmových pracovníků již od
r. 1942 a po válce pak šlo především o to, který z předkládaných návrhů zvítězí, o samotném
znárodnění nebylo prakticky pochyb. Provoz kin se tak – společně s celým filmovým
podnikáním – ocitl v rukou státu, nikoli ovšem bez protestů: největší odpor se zvedl ze strany
Sokola, kterému před okupací patřilo v Čechách a na Moravě asi 750 kin.40
České země měly již z dob první republiky značně hustou síť kin a v poválečném období
byl počet kin v poměru k počtu obyvatel jeden z nejvyšších na světě.41 V roce 1946 bylo
v českých zemích v provozu 1 642 kin,42 zestátněný filmový průmysl ovšem po dlouhou dobu
proklamoval jako svůj cíl dosáhnout poměru 10 diváků na jedno sedadlo a poúnorový
35
Tamtéž, s. 191–199.
36
Tj. států, jejichž intervenční armáda vtrhla v srpnu 1968 do Československa.
37
MZA, fond G 604 – Krajský filmový podnik, porada KFP Brno, 18. prosince 1968.
38
Tamtéž, porada 22. května 1969.
39
Prezidentské dekrety prováděly „znárodnění zestátněním“ – majetek se stával státním, tj. nebyl např.
združstevňován nebo převáděn do majetku obcí.
40
Ke sporům o kina srov. Eismann, Šimon: Osudy spolkových biografů v poválečném Československu. Iluminace
11, č. 4, 1999, s. 53–86.
41
Na konci 60. let mělo hustší síť jen Švédsko, Španělsko a Maďarsko. Srov. Janžura, Ladislav –Morava, Karel
–Zvoníček, Stanislav: Rozvoj kulturních zařízení v ČSSR. Kapitola o kinech. Praha 1967, s. 27.
42
Na Slovensku to bylo pouze 263 kin, srov. Havelka, Jiří: Čs. filmové hospodářství 1945/50. Praha 1970, s.
268.
komunistický režim prezentoval investice do rozvoje kin jako součást kulturní revoluce –
důležitým prvkem této propagandy byla kinofikace venkova.43 Nejvyššího počtu sedadel bylo
dosaženo v roce 1963 (81 sedadel na 1 000 obyvatel), v tu dobu ovšem už několik let
prakticky neptřetržitě a velmi rychle klesal počet diváků (148 053 000 v roce 1957,
102 908 000 v roce 1963) a začínal i pokles počtu kin. Kromě toho je nutné vzít v úvahu
kvalitu kin a jejich technické vybavení: ohromující úroveň kinofikace byla z velké části
postavena na vysokém podílu kin pro 16 mm film, které v roce 1955 tvořily v
Československu téměř polovinu celkového počtu.44 Dalším rysem sítě kin byl nízký počet
velkých kinosálů – v roce 1950 bylo v českých krajích 2 545 kin (nepočítaje 11 letních a 85
putovních), z nich ovšem 1 713 mělo méně než 300 míst. Pouze asi šestina těchto kin hrála
každodenně, polovina 3x týdně, ostatní jednou nebo dvakrát do týdne.45
V roce 1952 došlo k první, ovšem velmi omezené decentralizaci distribuce, když se
programování přesunulo do krajských ředitelství. Ta ale byla součástí Čs. státního filmu a
kromě toho si částečnou kontrolu programování pojistilo také ministerstvo informací a osvěty
přípravou kulturně politického plánu distribuce. Ten se sice netýkal „úseku normálního
programování kin“, ale výrazně jej formoval vytvořením podrobného kalendáře kulturně-
politických akcí a významných výročí – podrobný rozpis určoval, jaké filmy je nutné hrát
např. k výročí smrti V. I. Lenina (mají být uvedeny všechny sovětské filmy o Leninovi a celý
týden mají převládat v programu sovětské filmy), v době oslav MDŽ (budou nasazeny
především sovětské filmy, v nichž „významnou postavou je bojující a budující žena“), nebo
na Den sovětského letectva (kdy musely být uvedeny obnovené premiéry filmů PILOT ČKALOV,
ZKUŠEBNÍ PILOT a DÍVČÍ LETKA), apod.46
Mnohem razantnější decentralizace s dalekosáhlými důsledky pro kina proběhla v roce
1957:47 veškerý majetek kin včetně provozních budov a pozemků byl předán národním
výborům, které převzaly i provoz a administrativu kin. Současně byly vytvořeny krajské
filmové podniky, řízené krajskými národními výbory.48 Uvádění filmů tak začalo výrazně
ovlivňovat to, že tržby z kin se staly důležitou součástí rozpočtu národních výborů.
„Chozrasčotní“ krajské filmové podniky tvořily střední článek mezi národními výbory a ČSF
a na tržbách se podílely skrze procentuálně určené půjčovné. Kina byla po decentralizaci
v majetku národních výborů, do jejichž rozpočtu směřovalo 60 procent tržeb z kin.49

43
Čistě kvantitativní ukazatele umožňovaly ministrovi školství a kultury Františku Kahudovi prezentovat
úspěšné šíření filmové kultury v období příprav na vyhlášení přechodu k socialismu: „Již loni jsme dosáhli toho,
že není u nás ani jediného místa, kde by se filmy nepředváděly. Nemáme sice zatím tolik špičkových a luxusně
vybavených kin, jako některé západní státy, ale v průměru jsme nesrovnatelně výš. Jen v letech 1954–1957 bylo
věnováno na stavební a technickou úpravu kin 212,5 miliónu korun! Dnes je v ČSR celkem 3.345 stálých kin.
Celková kapacita je 951.625 sedadel. Na 1.000 obyvatel připadá 70 sedadel. Tím je naše republika na šestém
místě ve světě.“ Kahuda, František: Zvýšit ideovou účinnost a výchovné působení filmu, všestranně zkvalitnit
činnost kin. Referát ministra školství a kultury Františka Kahudy. In: Celostátní konference o filmové distribuci.
Praha 1958, s. 5.
44
Přesněji to bylo 1658 kin na 35 mm film a 1582 kin pro úzký film. V západoevropských zemích (s výjimkou
Francie) byl podíl 16 mm kin mnohem nižší, zatímco v některých méně průmyslově vyspělých zemích
východního bloku jejich počet až několikanásobně převyšoval 35 mm kina (údaje z roku 1955: Rumunsko 364
kin 35 mm x 1084 kin 16 mm; Maďarsko 572 x 3081; Bulharsko 335 x 503; Polsko 654 x 1068). Ke statistice
počtu kin, představení a diváků srov. Pištora, Ladislav: Filmoví návštěvníci a kina na území České republiky. Od
roku 1945 do současnosti. Iluminace 9, č. 2, 1997, s. 63–106.
45
Srov. Havelka, tamtéž, s. 224.
46
NA, fond 861/0/1 – Ministerstvo informací – dodatky 1945–1953, kart. 134, inv. č. 471, Kulturně–politický
plán distribuce filmů na r. 1952.
47
Vládní nařízení, 16. leden 1957, č. 4, 1957 o organizaci filmového podnikání.
48
Krajské filmové podniky byly v roce 1960 souběžně se změnou územního rozdělení sloučeny s estrádním a
koncertním jednatelstvím a s hudební artistickou ústřednou, čímž vznikly krajské podniky pro film, koncerty a
estrády.
 Kromě toho, že rostla návštěvnost filmů kapitalistické produkce, byl jejich ekonomický
význam ještě posilován i uváděním za zvýšené vstupné. V roce 1962 dosahoval průměr tržby
na jednoho diváka u sovětských filmů 1,94 Kčs, počet diváků 31 milionů a tržby 69 milionů
Kčs. U filmů „zemí socialistického tábora“ byla ale průměrná tržba na diváka výrazně vyšší
(3,04 Kč) a při mnohem nižší návštěvě (23 mil. diváků) tak dosahovala takto skupina filmů
téměř stejné tržby – 70 mil. Kčs. Kapitalistické země pak měly návštěvu 51 mil. diváků a s
průměrnou tržbou na osobu 3,75 Kčs dosahovaly celkové tržby 191 mil. Kčs.50
Zpráva ideologického oddělení ÚV KSČ pro sekretariát ÚV KSČ z roku 1964 tak kriticky
upozorňovala na to, že ekonomické výsledky jsou většinou rozhodujícím kritériem činnosti
kin a „na kino mají mnohdy větší vliv finanční a plánovací odbory NV než školské a kulturní
komise“. Problém spočívající ve využívání tržeb pro rozpočty NV, které přitom neinvestují do
dalšího rozvoje kin, byl považován za natolik závažný, že zpráva navrhovala převedení kin
zpět pod správu Československého filmu.51 Dokonce se přistoupilo k pokusné realizaci
opatření v Plzni, kde kina získal do své správy KPFKE.52 Spor o kina se dostával v druhé
polovině 60. let stále častěji na stránky tisku, kde především zástupci filmových podniků
využívali argument „kulturně-politické hodnoty“ tentokrát ve svůj prospěch a tvrdili, že
současná praxe je nutí programovat nevhodné, umělecky i ideově bezcenné filmy –
odstrašujícím příkladem „braku“, který se dostává díky současné situaci na plátna kin, se
v těchto debatách stal především západoněmecký film TAJEMSTVÍ ČÍNSKÉHO KARAFIÁTU.53

Brněnská kina
Brno mělo po válce na svých 273 000 obyvatel54 31 kin, ovšem pouze Scala (v roce 1948
přejmenovaná rozhodnutím ČSF–oddělení správy kin na Moskvu) měla kapacitu převyšující
tisíc diváků. Díky údajům shromážděným Václavem Novákem si můžeme udělat představu o
struktuře brěnských kin z hlediska jejich kapacity. Kromě zmíněné Moskvy byla v provozu
v roce 1950 ještě 4 kina s více než 700 sedadly: Družba (do roku 1949 Kapitol), Praha (do r.
1949 Alfa), Jadran (do r. 1948 Adria) a Morava (do r. 1949 Metro, v r. 1953 ukončilo
provoz). Většina kin ovšem postupně kapacitu při rekonstrukcích snižovala, přičemž
nejvýraznější impulz v tomto směru představovaly adaptace kin na širokoúhlou projekci, které
začaly v roce 1957. Na konci 60. let tak už bylo v Brně jediné uzavřené kino s kapacitou nad
700 osob, a to Moskva (750 sedadel).
V prvních poválečných letech návštěvnost kin rychle rostla, takže v roce 1948 se 129,7 mil.
diváků v českých zemích mírně překonala dosavadní absolutní maximum z roku 1944 (127,1
mil. diváků). V Brně se v roce 1947 konalo průměrně 61 filmových představení denně
49
Zbývajících 40% hrubé tržby představovalo „půjčovné“, z něj si 89% nechávala Ústřední půjčovna filmů a
zbývajících 11% sloužilo ke krytí nákladů KFP. Srov. NA, fond 05/3, ideologické oddělení ÚV KSČ 1945–89,
sv. 11, a.j. 69, Usnesení orgánů ÚV KSČ a jiné materiály k otázkám filmu; srov. také Nesveda, Albert:
K problematice plánování v kinech. Filmovým objektivem: měsíčník pro filmové amatéry a promítače 3, č. 4,
1963, s. 61–62; a Nesveda, Albert: Ekonomika provozu kin. Praha 1963, s. 90.
50
NA, fond 1261/0/15 – ÚV KSČ, sekretariát 1962–1966, sv. 26, a.j. 48, bod 1, dovozní a vývozní politika Čs. filmu
za období 1957–1963.
51
NA, tamtéž, sv. 26, a.j. 20, bod 3, Současný stav filmové distribuce a návrh zásad dalšího rozvoje.
52
Srov. Ženíšek, Ladislav: Abychom mohli hledat souřadnice. Kulturní tvorba 4, č. 17, 1966, s. 4–5. Druhou
výjimku představoval Filmový podnik Hlavního města Prahy, který také spravoval kina a navíc nebyl po roce
1960 spojen s estrádním a koncertním jednatelstvím a hudební artistickou ústřednou.
53
Srov. např. Ženíšek, tamtéž; dále O co vlastně jde? O diváka – o peníze – o ...? Přepis diskuze o filmové
distribuci. Divadelní a filmové noviny 9, 13 (1965–66), s. 1 a s. 3–5; Hovoří ředitel pražského filmového
podniku Jiří Bernard. Film a doba 13, 3, 1967, s. 152–157.
54
Počet v roce 1947, po odsunu obyvatel německé národnosti. Kuča, Karel: Brno. Vývoj města, předměstí a
připojených vesnic. Praha – Brno 2000, s. 184.
s průměrnou návštěvností 280 osob, na 1 obyvatele Brna připadalo 22 návštěv kina ročně (rok
předtím dokonce 23 návštěv, takže v rozporu s celostátním nárůstem v Brně návštěvnost
mírně poklesla). Další velmi častou a oblíbenou volnočasovou aktivitou byla návštěva
tanečních zábav (konalo se průměrně 29 zábav denně, v průměru připadalo 5 návštěv ročně na
jednoho obyvatele). Poměrně velký byl také zájem o sportovní podniky (v průměru 2
návštěvy ročně), nicméně divadla je ještě překonávala: ta dosáhla průměru 3 návštěv na osobu
(velký podíl na tom ovšem mělo Divadlo mladých, do kterého chodili žáci obecných a
měšťanských škol v rámci vyučování v průměru 5x ročně).55 Velmi zajímavý je ovšem
přehled návštěvnosti jednotlivých brněnských kin, který ukazuje, že suverénně
nejnavštěvovanější bylo v roce 1946 kino Aktualita s non-stop programem – přestože
obehrálo jen 38 programů (např. SPORTOVNÍ PŘEHLÍDKA, OD PAŘÍŽE K RÝNU, JEDEN DEN V SSSR,
VÁLEČNÝ DEN), tak dosáhlo 811 tisíc diváků, druhá Scala 692 tisíc. Možnost navštívit levně56
kino prakticky kdykoli v průběhu dne byla zřejmě lákavá jak pro obyvatele Brna, tak pro ty,
kteří čekali na vlak odjíždějící z nádraží vzdáleného několik desítek metrů od kina. Pozici
nejnavštěvovanějšího kina si uchovalo (už pod názvem Čas) i v 50. letech – v roce 1959 jej
navštívilo 837 tisíc diváků, na druhém místě byla Družba (671 tisíc). 57 Atmosféru kina a další
důvody, proč bylo kino promítající týdeníky a krátké filmy oblíbené, popisuje spisovatel
František Novotný:

[Kino Čas] mělo dva východy, druhý východ byl pod plátnem, kde byla baterie létacích
dveří a za nimi baterie záchodků. To bylo vlastně kino pro lidi, kteří čekali na nádraží na
vlak, a podle mě sloužilo fakticky jako veřejné záchodky. Takže každý tam šel vlastně za
dvojím účelem a v okamžiku, kdy se otevřely létačky, tak zápach z těch nepříliš čistých
záchodků pronikl do sálu. Tehdy vybíhal biletář, který měl na zádech mosaznou nádobu a
rozprašoval lesní vůni. To na mě jako kluka udělalo fantastický dojem. Lavice byly rozděleny
do tří úseků a byly tam dvě uličky, aby se lidé mohli rychleji obměňovat. Promítalo se totiž
nonstop a bylo jedno, kdy tam člověk přišel. Teoreticky tam měl sedět tak dlouho, až začne
zase ten film, který už viděl, a pak měl odejít. Pochopitelně že když jsem tam chodil jako kluk,
tak jsem někdy zůstal na dva programy nebo jsem film, který se mi líbil, chtěl vidět ještě
podruhé, takže jsem tam byl třeba hodinu a půl. Program začínal vždy týdeníkem,
pochopitelně s veškerou ideologickou masáží, která v oněch padesátých letech fungovala. Pak
byly v programu různé krátké filmy, některé přírodopisné nebo naučné, bývaly tam i takové ty
nabádavé filmy s panem Prokoukem - to byly agitky třeba pro pětiletku apod. A někdy tam
byly docela pěkné přírodopisné snímky, ty byly ale ze Sovětského svazu. Pak následovala
zábavnější část, často to byly docela dobré sovětské kreslené pohádky. Nijak myslím
nezaostávaly za Waltem Disneyem, byly dělané stejně profesionálně a měly zvláštní poetiku,
byly možná i jemnější než ty americké.
Hlavně jsem tam ale chodil na americké grotesky. Každý ten nonstop program měl na konci
Chaplina, Laurela a Hardyho, Bustera Keatona a všechny tyto komiky němé éry. Jako klukovi
se mi to hrozně líbilo. V té době kolem roku 1954-55 to byly jediné americké filmy, které se
tady daly vidět. Chodíval jsem tam vždy, když byl nový program, nebo jsem tam chodil tak
dvakrát za měsíc, protože to kino, které bylo mezi tehdejším lahůdkářstvím Lamplot a
uzenářstvím, mělo nad vchodem tabuli, velmi nízkou, ale dlouhou, a tam byl plakát s

55
Jak žilo Brno kulturně a jak se bavilo v roce 1947, Osvětová rada zemského hlavního města Brna. Archiv
města Brna (AMB), fond B 1/30 – Národní výbor města Brna – odbor školství a kultury, nezpracovaný fond.
56
V roce 1947 činilo vstupné do kin Čas 6 Kčs, zatímco pro premiérová kina I. třídy v Praze a Brně mohlo
dosáhnout až 28 Kčs. Srov. Jiří Havelka, Čs. filmové hospodářství. Praha: Český filmový ústav 1970, s. 225–
226.
57
Výsledky činnosti Správy městských kin v Brně v r. 1959. AMB, H 9736.
programem. Čili když šel člověk okolo, tak okamžitě věděl, co se hraje. Pak stačilo koupit si
za korunu dvacet lístek, šel jste tam hned a počkal, až se program protočil dokola.58

Jak už jsme naznačili výše, období mezi léty 1948 a 1953 se vyznačovalo na jednu stranu
velmi nízkou návštěvností, danou především mimořádně omezeným distribučním profilem, a
současně snahou plnit ukazatele plánu návštěvnosti a tržeb. Za období leden – září 1953
například vykázala krajská správa ČSF v Brně splnění plánu návštěvnosti na 103,2 procenta a
návštěvnosti na sovětské filmy dokonce na 104,7 procenta. Pohled na údaje o plnění těchto
ukazatelů u jednotlivých kin zřetelně ukazuje jeden rys tehdejšího programování: do
prestižních, velkých kin v centru se nasazovaly především divácky atraktivní filmy západní a
české provenience, takže plnily velkou část plánu návštěvnosti, ale zaostávaly v návštěvnosti
na sovětské filmy (Jadran: celková návštěvnost plněna na 110,7%, u sovětských filmů na
97,6%; Moskva: 125,7% x 96,2%; Praha 109,4% x 92,7%; Družba: 103,5% x 79,8%). Poměr
pak zčásti napravovala periferní kina jako kino v Kohoutovicích (117,9% plánu na sovětské
filmy), Slovan v Černovicích (106,7%) nebo Vítěz v Horních Heršpicích (112,6%), a také
sice centrálně položené, ale malé kino Úderka (119,5%).59 V období květen-srpen 1953 se tak
například v programu kina Slovan objevují sovětské filmy NA ŠIRÉM MOŘI KAMARÁD, DALEKO OD
MOSKVY, ZOJA, SYN PLUKU, TAJEMSTVÍ VYZVĚDAČE, VOLHA-DON; Úderka uvádí 1. MÁJ V MOSKVĚ
1952, ROK STALINSKÉ EPOCHY, TROSEČNÍK Z OTROKÁŘSKÉ LODI, IVAN PETROVIČ PAVLOV, DĚTSTVÍ
MAXIMA GORKÉHO, KAMENNÝ KVÍTEK aj. Scala uvádí ve stejném období ze sovětských filmů
divácky atraktivního TROSEČNÍKA NA OTROKÁŘSKÉ LODI, kromě něj ovšem hity jako AFRIKA
Zikmunda a Hanzelky, ĎÁBLOVA KRÁSA a FANFAN TULIPÁN s tehdy nejzbožňovanější filmovou
hvězdou Gérardem Philipem, americké snímky SEDMÝ KŘÍŽ a KAVALKÁDA DŽUNGLE, britské BÍLÉ
CHODBY. Obdobnou nabídku měla s dílčími obměnami i kina Družba nebo Praha. Periferní kina
mohla ovšem mít i jinou, z hlediska distribuce „kulturně-politických hodnot“ protikladnou
roli – někdy se v nich uváděly divácky přitažlivé, ale pro oficiální kulturní politiku
problematické filmy. Spisovatel Čestmír Jeřábek si poznamenal dne 2. října 1954 do svého
deníku: „konečně se smí hrát v Brně skvělý Olivierův HAMLET. Ovšem jen v periferních
kinech. Fronty lidí na lístky.“60 Při pohledu do dobového programu zjistíme, že HAMLET
začínal svou dráhu brněnskými kiny v malých zábrdovických kinech Radost a Lípa, pak se
přesunul do černovického Slovanu, až poté se dostal na týden do kina Moskva.
S poúnorovým modelem budování nového, socialistického diváka a s nutností plnit plán
návštěvnosti na sovětské filmy byla spojena také snaha přivést diváky do kin (či alespoň
prodat vstupenky) pomocí různých propagačních akcí či hromadného prodeje do pracovních
závodů. Nad projekcemi přebíraly patronáty jednotlivé brněnské závody, ovšem s nejistým
výsledkem: například organizování návštěvy na Týden revolučního filmu v Brně, nad kterým
převzal záštitu Svaz československo-sovětského přátelství a slíbil zajistit 100 % návštěvu,
skončil s návštěvou 3,5 % celkové kapacity.61 Začátky představení v premiérových kinech
byly v brněnských kinech v roce 1949 upraveny na 15.00, 17.15 a 19.15, aby jednak
navazovala na konec pracovní doby v brněnských závodech, a také aby představení nekončilo
příliš pozdě v noci. Pouze pro sobotní představení v Alfě, Družbě a Moskvě se zaváděla noční
představení od 21.30.62 V 60. letech pak fungovala také tzv. dopolední představení pro
pracující na směny – podle vzpomínek Pavla Švandy, který pracoval jako vedoucí kina
Družba v letech 1960–1968, jej ovšem využívala většinou jiná skupina diváků:
58
Filmová kultura: Brno 1945–1970. Dějiny distribuce, uvádění a recepce, http://www.phil.muni.cz/dedur/?
id=4526, cit. 1. 10. 2009.
59
Krajská správa ČSF: Plnění plánu návštěvnosti od 1. 1. 1953 do 30. 9. 1953. AMB, B 1/30.
60
Jeřábek, Čestmír: V zajetí stalinismu. Z deníků 1948–1958. Brno 2000, s. 270.
61
Krajská pracovní konference kraje Brno, 28. listopadu 1950. MZA, G 604, inv. č. 15, Zápis ze schůzí a
konferencí vedoucích kin – 1949–50.
62
Schůze vedoucích kin, 28. ledna 1949. MZA, tamtéž.
Těch pracujících tam bylo poměrně málo. Chodilo tam hodně mladých lidí, kteří nevěděli, co
s časem […] A potom tam chodilo dost lidí z těch, kteří přijeli dopoledne do Brna, ráno si
třeba něco vyřídili na úřadě a čekali na spojení – i pro tyto mimobrňáky to bylo oblíbené
představení, bylo pro ně výhodnější než chodit na odpoledne. Ale tyto projekce měly takovou
dost neurčitou návštěvnickou obec. Samozřejmě když jsem nasadil dopoledne úspěšný film, o
který byl zájem, tak se na to lidi cpali třeba i za cenu toho, že vynechají pracovní směnu. Ale
to by byl příklad filmů jako LIGA GENTLEMANŮ nebo V PRAVÉ POLEDNE, tedy vyložených trháků.

Kromě toho některá brněnská kina měla na programu nedělní dětská představení, v roce 1959
to bylo 11 kin – Praha, Radost, Mír, Lucerna, Studio, Oko, Sport, Slovan, Sibiř, Líšeň,
Vlast.63
Šedesátá léta pak přinesla větší diferenciaci nabídky a tím možnost výraznějšího
profilování programu premiérových kin. Pavel Švanda popisuje tehdejší praxi programování
takto:

Každé brněnské kino – alespoň v těch šedesátých letech a myslím si, že i dříve – mělo cosi
jako svůj vlastní profil a bylo dopředu jasné řekněme z 80%, do kterého z těch premiérových
kin který film přijde. Když to bylo například šou typu DÁKOVÉ, tak bylo jasné, že to je film
určený pro Moskvu – dnešní Scalu, to se tak nějak vědělo. Když to byl takzvaný „lepší film“,
sice zaměřený na široké spektrum obecenstva, ale přeci jen – řekněme, že by to byl Fellini a
jeho SILNICE nebo tenkrát úspěšně uváděná Renoirova VELKÁ ILUZE – tak to byl typický program
pro Družbu, zatímco takové zpola povedené, zpola nepovedené české detektivky se hrály
téměř automaticky v Praze, tedy v kině Alfa. A svůj určitý profil měla i Jalta –
polodobrodružné filmy, tak trochu na okraji zájmu, to znamená, že by to nešlo ani do Moskvy
ani do Družby, ale v Jaltě se to dobře uplatňovalo. V ní taky byl po jistou dobu filmový klub.
Vedoucí kina, pokud mohl program ovlivňovat, tak v rámci tohoto základního rozdělení, které
se vyvinulo v určité zvykové právo, což bylo všestranně výhodné. My jsme věděli, že se
nemusíme mezi sebou příliš přetahovat o premiéry. Z druhé strany samozřejmě záleželo také
na tom, v jakém vztahu byl člověk k těm dvěma či třem programovým pracovnicím, které měly
programování na Krajském filmovém podniku na starosti. Když byl ten vztah dobrý, byla větší
naděje ani ne tak na to, že kino dostane lepší premiéru, ale spíše že se vyhne vyloženému
propadáku. A z třetí strany – vědělo se, že se určité filmy prostě musí obehrát, i když nemají
naději na uplatnění. To se týkalo do značné míry sovětské produkce – takže každý z těch
vedoucích premiérových kin věděl, že na něj občas něco takového padne, a že musí počítat v
daném týdnu s 10-15% návštěvností, s tím se nedalo nic dělat. To byla zase otázka něčeho, co
bylo pro tu dobu dost typické – vzájemně nevymezené kompetence. Nikdo nevěděl, jestli ten
vedoucí může, nebo nemůže říci „ne“. Ta doba si libovala v jakémsi rozostření vztahů,
protože pokud úřední vztahy byly příliš upřesněné, tak to většinou bylo na škodu věci.64

Neustálý pokles diváků, který započal v roce 1958, byl nejčastěji spojován s nástupem
televize, ale liberálnější atmosféra 60. let doprovázená pokusy o hospodářské reformy
umožňovala otevřeněji hovořit o jiných negativních vlivech: špatné distribuční nabídce, slabé
propagaci a především nevyhovujícím stavu kin. Vedoucí jihomoravského KPFKE Miroslav
Kavka argumentoval tím, že v adaptovaných kinech rostla v letech 1960-63 návštěvnost
navzdory narůstajícímu počtu televizorů v daném místě, a zdůrazňoval především roli letních
kin: např. návštěvnost brněnského letního kina Stadion se zvýšila mezi lety 1960 a 1963 z 237

63
Výsledky činnosti Správy městských kin v Brně v r. 1959.
64
Srov. rozhovor autora s Pavlem Švandou na internetových stránkách projektu Filmová kultura: Brno 1945–
1970. Dějiny distribuce, uvádění a recepce, https://www.phil.muni.cz/dedur//?id=4513, cit. 1. 10. 2009.
374 na 345 552 diváků,65 tržby se dokonce téměř zdvojnásobily (z 900 832 Kčs na 1 700 998
Kčs), přestože ve stejném období vzrostl počet televizorů v Brně bezmála na trojnásobek (z
13 220 na 35 684).66 Vliv letního provozu velkokapacitních otevřených kin ještě zvyšovala
úspěšnost putovních kin („maringotek“), které ve srovnání s putovními kiny obsluhujícími
v 50. letech malé obce bez stálého kina nabídkou českých a sovětských budovatelských filmů
radikálně změnily svůj účel a programovou nabídku. V roce 1953 vypadal program putovního
kina například takto: snímek pro děti VESELÁ ZAHRÁDKA, program z osvětové akce Filmová
lidová univerzita (promítaly se populárně-vědecké snímky na taková témata, jako Člověk
poznává vesmír nebo Život a jeho proměny), celovečerní severokorejský film V TÝLU NEPŘÍTELE
(„… o hrdinství korejského lidu v jeho boji za svobodu proti imperialistickým agresorům“)67 a
filmový žurnál určený pro venkov – Vesnické filmové noviny.68 Po decentralizaci v roce 1957
ovšem provozovaly putovní kina „chozrasčotní“ Krajské filmové podniky. Přestože počet
putovních kin neustále klesal, mohla se stát důležitým zdrojem příjmů – brněnský filmový
podnik programoval do těchto kin často širokoúhlé filmy za vyšší vstupné, což představovalo
důležitý přísun tržeb.
Často byly také využívány širokoúhlé nebo 70mm západní filmy, na které bylo stanoveno
vyšší vstupné – ekonomicky motivovaná a stranickými orgány jen slabě přibrzďovaná vlna
zájmu o tyto formáty byla v ostrém protikladu k postoji konce 50. let. Tehdy ministr školství a
kultury František Kahuda na celostátní konferenci o otázkách filmové distribuce (1958) tvrdil,
že se nebude přistupovat k širokoúhlým filmům z komerčního hlediska jako na Západě, kde
jde o „nadbíhání zaostalému vkusu“, a proto „je pro nás velmi málo širokoúhlých filmů ze
Západu přijatelných.“ Jeho varování, že „v nejbližších letech nebudeme ještě mít dostatek
vhodných širokoúhlých filmů“, znamenalo faktické zastavení jejich dovozu do roku 1960,
tedy do okamžiku dovršení „přechodu k socialismu“.69 Poté ovšem došlo k výraznému
rozšíření distribuční nabídky o snímky americké a západoevropské. Pro období 1961-68 je tak
charakteristický na jedné straně neustálý propad celkového počtu návštěvníků kin, na straně
druhé mírný nárůst diváků u „kapitalistické produkce“ – publikum se kumulovalo kolem
několika velkých hitů, v první řadě západoněmeckých adaptací Karla Maye (POKLAD NA
STŘÍBRNÉM JEZEŘE, VINNETOU) a amerických westernů (SEDM STATEČNÝCH, RIO BRAVO). Celkovou
situaci velmi dobře charakterizuje zápis z porady brněnského krajského filmového podniku
z července 1962. Podle ředitele KFP Miroslava Kavky je

situace v kinech katastrofální, dochází k minimální návštěvě na jedno představení. Bude

nutno provést některá opatření a s. Kavka se domnívá, že by bylo vhodné snížit u malých kin
počet představení a tyto pak přesunout v rámci okresů do velkých míst, kde by jich bylo
využito k uspořádání různých přehlídek, např. přehlídka českých filmů, přehlídka úspěšných
veseloher, filmů s Gérardem Philipem atd. Musí se rozhodně zabránit dalšímu poklesu
návštěvnosti v kinech. Nesmí se to však dít na úkor politické linie. Musí být rozhodně
dodržováno rozdělení produkcí. Poslední přehled produkcí není pro Brno zrovna příznivý,
protože v kapitalistické produkci jsme na prvním místě a v české produkci na posledním. Za
celý kraj se to ještě dodržuje, je však nutno brát na zřetel, aby se to v dalších měsících
65
Návštěvnost letních kin skokově narostla mezi rokem 1963 (378 599 diváků) a 1964 (506 386 diváků).
Vzhledem k tomu, že se ve třech letních kinech odehrálo v roce 1964 362 představení, byla průměrná
návštěvnost letního kina bezmála 1 400 diváků. Srov. Současné problémy a úkoly v činnosti kulturní a umělecké
fronty v Brně ve výchově obyvatel. Číselné údaje pro zasedání pléna Městského výboru KSČ Brno. Brno:
Ideologické oddělení MěstV KSČ 1965, s. 11.
66
Kavka, Miroslav: Pokles návštěvnosti v kinech je možno zastavit. Film a doba 10, 1964, č. 8, s. 448–449.
67
Filmový přehled č. 24, 1952, s. 3.
68
Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc, fond Krajský národní výbor v Olomouci (1857) 1949 – 1960,
kart. 1493, inv. č. 2072.
69
Zvýšit ideovou účinnost a výchovné působení filmu, všestranně zkvalitnit činnost kin. Referát ministra školství
a kultury Františka Kahudy. Celostátní konference o filmové distribuci. Praha 1958, s. 7.
neopakovalo. Doporučuje se konat přehlídky v letních kinech a přehlídky ve větších městech
1x za dva měsíce.70

Tento popis situace a naznačená řešení ukazují, jaké požadavky byly kladené na distribuci
„shora“, z mocenského stranického a vládního centra, jaký měly krajské filmové podniky
manévrovací prostor a jaké strategie využívaly. V době setrvalého poklesu počtu diváků bylo
stále obtížnější plnit plán návštěvnosti. Distribuční nabídka se sice rozšiřovala a zájem o
západní produkci byl velký, ale situaci zásadně komplikovala povinnost dodržovat alespoň
rámcově horní hranici 35 procent pro počet filmů z „kapitalistických zemí“. Tento limit navíc
platil, jak už bylo řečeno, do roku 1964 i pro počet představení a počet diváků. To vysvětluje,
proč navrhoval ředitel KFP přesun představení z malých kin: jestliže bylo možné uspořádat
jen omezený počet představení se západními snímky, které pomáhaly plnit plán návštěvnosti,
bylo nutné tyto projekce využít na maximum – v ideálním případě v letních kinech
s obrovskou kapacitou.
Různé ukazatele plánu vymezovaly fungování distribuce dosti spletitým způsobem a bylo
nutné udržovat mezi nimi relativní rovnováhu, přestože k jejich dosažení vedly vzájemně
rozporné prostředky. V Brně měl KFP jednu celostátně unikátní možnost, jak dosahovat
vysoké návštěvnosti a zvyšovat tržby – mezinárodní filmový trh Filmfórum, konaný od roku
1963. Jeho hlavním cílem byl filmový obchod, nákup filmů do distribuce. Ale část
nabízených filmů, a to i těch, které československá výběrová komise odmítla, byla promítána
v brněnských kinech za velkého zájmu publika. Ve spojení s atrakcí, kterou představovalo
první 70mm kino v Československu, dosáhly tržby z Filmfóra v kině Jadran během devíti dnů
44 procent ročního plánu (plánovací systém pochopitelně zareagoval navýšením plánu na
příští rok – o 308 procent).71 Na samém konci 60. let pak byla nabídka netradičních a
atraktivních diváckých zkušeností rozšířena o kinokavárnu v Černých Polích,72 která se
v první fázi po zahájení provozu v listopadu 1969 orientovala na filmy s erotickými prvky
(SLADKÉ HRY MINULÉHO LÉTA , STALO SE V SOUTHPORTU) či na západoněmecké „osvětové“ snímky
tematizující a zobrazující sexuální vztahy (DOKONALÉ MANŽELSTVÍ, ŽIVOT VE DVOU).

70
MZA, G 604, porada KPFKE Brno, 20. červenec 1962.
71
Tamtéž, porada KPFKE Brno, 24. listopad 1964.
72
První kinokavárna vznikla v českých zemích už v roce 1958 v Karlových Varech, další ale následovaly až
koncem 60. let: Karviná a Mariánské Lázně – 1967, Ostrov nad Ohří – 1968, Brno, Česká Lípa a Náchod –
1969, Hronov – 1970. Díky výzkumu kinokaváren, který realizoval Český filmový ústav v letech 1970–1971,
máme k dispozici poměrně podrobné informace o provozu brněnské kinokavárny v Černých Polích, včetně
některých kuriozních detailů: o publikum se staral dívčí personál v modrých pláštích, včetně cídičky bot, která u
vchodu očistila každému příchozímu boty. Místa nebyla číslovaná, což mělo diváky vést k dřívějšímu příchodu
do kavárny a konzumaci, při které si mohli objednat například tatarský biftek pana Septima, mražený dort se
šlehačkou à la Natalie Woodová nebo grog Belmondo. Projekce filmů byla přerušována půlhodinovou
přestávkou, při které bylo možné udělat nové objednávky. Srov. Bulíček, Jaromír: Kinokavárny. Zpráva o
průzkumu kinokaváren v ČSR. In: Film jako fenomén masové kultury. Eds. Ivo Pondělíček, Jan Svoboda –
Jaroslav Bulíček. Praha 1971, s. 119–167.