už nezbývají nenahlodané sovy

O zapadajících civilizačnících: a kudy se jde za permanentním planetárním plantážnictvím

a které jiné podivné nápady se nám poslední dobou zase přihodily a o tom jak nejsme zas až
tak ovcemi a taky o příběhu ve kterém si vlci vzpomenou jak je baví běhat ve smečce a
vůbec se navzájem nesežerou a nakonec o tom že na počátku se pěnila nicota a ta nicota
byla zamilovaná do sebe sama a ten počátek ne a ne končit

adam, 38, vaduz: právě zažil konec svého spokojeného dětství, takže teď, chvíli poté,
dopotáhl a černě otřel zelenou lavičku a zahodil a zvedl se ze žluté lavičky, kde si
představoval a přemýšlel a hned musel začít upalovat o život, protože se na něho ze všech
stran vrhali děti a bylo jich tolik, že je už nemohl jen opatrně odstrkávat jako dřív když se
mu na ulici nevinně pletli pod nohy, protože spíš než o vyhýbání se jednalo o nárazy a stále
častěji se musel ohnat docela hbitě a tudíž improvizovaně, protože na něj útočili děti a
nekontrolovaně a děti nezajímalo, že si nabijí nos, protože se ošíval sekaně, zatímco si s ním
hrál dav dětí na ohrožení, takže odvážná tělíčka a vynalézavé hlavičky dopadaly
neuspořádaně na zem a odírali se o kamínky a výřily prach, ale děti neubývaly a vůbec se
neusmívaly a holčička v modrém tričku byla první, kdo po něm hodil bílým kamenem, nebo
aspoň tím prvním, co ho zasáhl, a tak na něj dopadlo, že musí navíc uskakovat, aniž by měl
jasno kam nebo kudy, blankytná holčička ho trefila i podruhé, ale nezdála se být uspokojená
takže se v ráji na zemi udával kravál v němž se o adama opíraly výkřiky a výpady a vískoty
tak běžel rychleji než kostěný zvuk okopávaných holení a házeli mu písek do očí a bušili mu
pěstičkami všude po těle a kopali jej do kotníků a šťouchali do něj klacky a posílali na něj
draky a dělaly skluzy a bylo jim šum a fuk, že se ušpiní, věděli, že se to vypere a on už radši
ani nedošlapoval a utíkal a neměl dojem, že by se účastnil nevinného dovádění a chvílemi
cítil bolest a ani na oka mžik se nezamyslel, co-že-se-mu-to-zrovna-děje, protože někdy
neviděl než pískovou bouři a neslyšel než dětské vřískání a utíkal dál a zaslechl nad sebou
vrtulník a pak, když mu konečně podrazily nohu, ho také uviděl, byl docela nízko, ale
stejnak se nedal číst, ale potvrdil si, co už tušil, že za bouři kamínků a jiných štěrků
nemohou jen ty děti, co jsou celý den tak čilé a co se jentak seskupili kolem a začali na něj
plivat, což jej donutilo jej zvednout a musel zase utíkat ještě dál, dál a dál podél staré
továrny a podél dětí a podél plotu, dál a jen směrem k pomalované zdi, protože jinam se
zdrhat nedalo a on musel utíkat, protože potřeboval zdrhnout a zpoza rohu vykročil kluk s
čepicí new jersey devils a tričkem san francisco 49th a neznačkovým basebolovým prknem
s hřebíky a postavil se mu nevyhnutelným způsobem přímo do cesty, ale adam si vyskočil a
chvíli letěl vzduchem a sportovní zbraň minula a jemu se zachtělo o něco zavadit tak zavadil
a nic si z toho nedělal a mléčná klíční kost se rozpadla jakoby nic a kluk se svalil a nekřičel,
jen se díval kudy se dopadá, jak se kšiltovka setkává se zemí a jak se kolem kalí prach a
během toho rozdal pár ran a nadýchal se něco cesty a zatoužil zvednout hlavu směrem k
vrtulníku a zvedl hlavu ale vrtulník na sobě stále trval a tak zavolal na vrtulníka: já nechci
jíst kusy sovího masa, já nechci jíst kusy sovího masa, ale stroj neodpovídal a jen se vznášel
a hlasitě mu prachem fénoval rychle šedivějící vlasy a pak už zase křičeli děti a hráli na
honěnou a tak aspoň v oka mžicích, kdy ho nic nepíchalo nebo nemusel nikoho odhánět,
utíkal jako o život, byl to poměrně trhavý běh umožňující uvědomit si pár věcí, blížící-se-
konec-cesty-kterou-utíkal-a-že-se-bude-muset-rozhodnout, že se bude muset bourat, že bude
potřeba se snížit, že už je docela blízko žlutočernému grraffitti a že to ke zdi bude ještě

1
chvíli trvat, takže si zatím stihne povšimnout, jak se tam v klidu opírá další prkno s
rezavými hřebíky a jak vedle něj sedí další kluk, co si barevně kouří a ví-co-dělat-s-prknem
a ten další kluk se díval jak k němu přibíhá a klopýtá a šije a přepadává a jak kolem něj
červený vrtulník víří prach a jak jeho kamarádi proskakují béžová mračna cesty a bijí hlava-
ne-hlava do jeho roztrhaného a ztrhaného a potrhlého a natrženého táty a vytáhl z kapsy
hustej prak a střelil ho pod koleno, aby se netrápil, to bolelo, aby neběžel tak rychle a on si
mezitím myslel, že toho pracka snad bude muset zabít, aby to celé trvalo déle, protože si
chtěl ještě jednou nabít a zamířit, zatímco utíkal o život, mířil na něj vlastní syn, natažený
přes jeho cestu přesně stejně jako když lehával před televizí a nezbývalo než se k němu
všemi zbývajícími silami snažit přiblížit, protože na zádech hned vedle potu cítil, jak se dá
rychle a úspěšně a ultrafialově zoptimalizovat míření štěrkem a už se tušilo, že nějaký
kousek minulosti není zapomenut, co udělá s počmáranou zdí neměl zdání, viděl jen ten
prak a už rozeznával hrubky na povrchu růžového křemene, co mu mířil někam pod vousy a
byl blíž a blíž, mladý se nehýbal a starý se hýbal a guma se napínala a levá tkanička se
potřebovala rozvázat, aby mohla plandat vzduchem, namočit se do jedné louže a osvěžit
pravě krvácející kotník a ta guma praková už měla touhu povolit a jedna budoucnost už se
rozhodla a jedna přítomnost neviděla možnost se zastavit protože kámen se každým krokem
cítil sebejistěji a jedna potící se dlaň natažená k prasknutí a jedna blýskající se blízkost a
jedno oko protahující svůj mžik a jeden čekající kapesní katapult a jedna nejasná situace a
ještě nikdy to spolu neměli tak otevřené a napjaté a rozdané a rozehrané a rozehřáté a
možná, že jsme si nikdy nebyli blíž, cítili oba, ale ani jeden si toho nevšiml a potom syn
vystřelil a táta udělal skluz a růžový křemen odletěl až do vesmíru a podrážka uhasila
juniorovo cigáro a noha se nezastavila a tvář neměla naplánováno uhnout a zeď nebyla
zvyklá ustupovat. jsme civilizace co kvůli vlastní svobodě zabíjí vlastní děti. už nezbývají
nenahlodané sovy.

protože: jsme se nechali vyučit ve zmatenosti, protože nás vyučili, abysme nevěděli, co
chceme a protože se cítíme celí nesví, když se potkáme a když náhodou tančíme ulicí plnou
spěchajících chodců, protože máme radši vanilku z laboratoře než tu živou z ostrovů v
indickém oceánu, protože nám chutná alkohol a hlavně protože jsme se oddělili a protože
jsme pochopili a přijmuli za své ono rozdělení a dostali ten chaos za vyučenou, a tak
nevíme, co chceme, snad aby nám rádio pustilo naší momentálně oblíbenou písničku,
protože jsme zapomněli, že zpívání si do kroku vyhání z cesty zlé duchy, protože se bojíme
deště, protože se schováváme před vesmírem, protože nechtějí, abysme věděli, co chceme,
aby nám mohli nabízet k chtění, co se jim zrovna namane a zamane, protože nenávidíme
mouchy, protože možná víš, co chceš číst a možná, že to nevíš a právě proto jsi zapnula
svou zvědavost, protože oni sami jsou tak hloupí, že je nikdy nic nenapadne, a protože to
řeší tak, že si vše kupují od nás a protože jsme tak beznadějní, že je posloucháme a
necháváme je platit nám za naše životy, protože se bojíme anebo to možná preferujeme před
posloucháním sebe sama, protože jsme si vlastně celý život k smíchu, ale nějak se nám
nechce se začít sebevědomě smát, protože jsme si definovali lidstvo jen jako hromadu
potenciálních mrtvol co mají dorazit do nemocnice skonat, protože po sobě vyžadujeme,
aby nás někdo potvrdil, protože někdy si kupujeme malého černouška nebo číňánka, vlastně
si ho jen pronajímáme na dálku, protože dál byvakuje v africe, můj černý bratr, máme spolu
prazvláštní vztah, co mu moji rodiče sponzorovali západní sdělání, se na to nakonec vysral,
psával, předpokládám že jim dopisy hromadně diktovala nějaká červeně ukřižovaná

2
jeptiška, psával, jak má rád angličtinu a matematiku, a pak se vykašlal na školu, protože
nejspíš preferoval skončit v nějakém dole nebo šplhajíc až nahoru na kakaovou palmu nebo
prostě chtěl participovat na té bitvě, co je jeho životem, jeho bojem o přežití, a tak si nechal
věnovat kalašnikov, protože chtěl dělat aspoň něco, když už se nemůže dělat vůbec nic a
snad jen vztekat se a přežívat to naše něco a navštěvovat ho v úředních hodinách na podivně
vydesinfikovaných chodbách státních, protože nás vůbec nezajímá, buďmě k sobě konečně
upřímní, co se tam děje mimo hodiny pro veřejnost, protože víme, že existují i jiné světy,
kam je třeba zajít osobně, jelikož jejich linky nefigurují ve zlatých stránkách a protože se
nám chce spíš jinam a protože si ještě vzpomínáme, jaké je prostě jen žít, protože v našem
pralese dosud bydlí pár barev a lišek a voňavé melodie a skřítkové a občas se na pařezu
zastavují mimozemšťané, aby si protáhli nohy a protože víc nejsme než jsme a protože ve
skutečnosti se dál vzpřimujeme na odpočívadle a prohýbáme si páteř, protože vyhlídka je to
krásná, ačkoliv nám přesezeně praská v zádech, protože bysme mohli vypnout auto a chvíli
tu pobýt, protože to auto jsme neměli vypínat, protože nejspíš už znova nenastartuje a
protože vyhlídka je to opravdově spektakulární a svah rozprostírající se pod námi zdá se
jevit dostatečně prudký a dlouhý a protože tudy dneska nikdo už nejspíš projíždět nebude a
protože my tu teď jen tak stojíme na vyhlídce nad srázem a nevíme, co chceme, snad skočit
a možná odletět

jejich indiánský náčelník: pořád něco hledají. co hledají? bílí vždycky něco hledají.
neustále se cítí nepohodlně a neklidně. nevíme, co chtějí. myslíme si, že se zbláznili.

dubaj: jsou místa, pomníky naší civilizace, kde se nevěří, že hladina oceánů stoupne, a tak
se tam staví nevysoká souostroví a mají tam benzín prakticky zadarmo a všechny značky, co
něco znamenají, tam otevřely svůj krám a mezi tamními dunami vegetují hejna
bangladéšských a pakistánských a jiných ásijských dělníků, co nikdy nedojdou, a tak se jim
prakticky nemusí platit a mají zakázáno pracovat, když slunce pálí na víc než padesát
stupňů, ale protože dubajští stavbyvedoucí jsou taky částečně alchymisti a umí zacházet s
rtutí, tak bývá ve stínu železobetonových konstrukcí jen kolem pětačtyřicítky, tudíž se dílo
nemusí zastavit, nezastavujeme, není čas, je třeba zvednout město příznaků a přízraků dřív
než dojde ropa, což je z dubaje už na dohled a nemusí se svačit ve věži, někteří šejkové
začali poslední dobou opět investovat do velbloudů a světlí přistěhovalci nevycházejí z
dojmu, že tu vlastně nežijí, ale že se jen každodenně procházají zaprášenými ulicemi svých
civilizačnických megaprázdnin co tráví v obřím supermarketu a nakonec na poušti zbyde
jedna spousta mrakodrapů s promáčenýma nohavicema a kousek dál jedna nová plážová
vesnička a jednou, až se přesípací hodiny stotisíckrát otočí, si někdo vymyslí legendární
příběh o tom, k čemu se hodilo město, vyčuhující z šumivě se opakujících vln a zaoblených
pískových dun.

evropa: a jedno odpoledne si evropa přisedla k atlasovi na lavičku cítil jak se mu u boku
zvířilo teplo sálající ze dřeva tudíž se ohlédl aby viděl kdo si to k němu přisedl ačkoliv to
věděl už předtím a evropa se mu podívala do očí a zeptala se s tváří která už dlouhou chvíli
o něčem usilovně přemýšlí atlase proč už mě nemáš rád a pak se na její otázku chvíli
usazoval vzduch a pak jí atlas odpověděl že je to proto že ona sama už se nemá ráda a oči
evropy se zalili potem a z jarnho chvění jejích špinavě blonďatých vlasů se dalo vyčíst jak
by se evropa zase chtěla mít ráda ale jak neví jak to udělat jak to zařídit ani co to vlastně

3
znamená mít se ráda já nevím proč se nemůžu mít ráda řekla evropa a atlas věděl co má říct
ale neřekl to a evropa věděla co má udělat ale neudělala to a lavička cítila třesavost těch
dvou a připadalo jí to celé nějak zbytečně komplikované a plné paradoxů snad dokonce ještě
daleko komplikovanější než svět za lavičkou

magdalena, 59, dněpropetrovsk: jakobych ještě nikdy nebyla jakobych se nikdy nemohla
cítit celá jakobych neustále žila někde jinde sem se polila promiňte ale netrápí mě to vím že
je to normální že nicotu napadlo myšlení na jaře roku 36709 před naším letopočtem kousek
odtud na krymském poloostrově vždycky mě to datum fascinovalo často jsme s vasilem
jezdili na výlet na skálu kde je vyryté do obřího kamene který neporůstá lišejníkem a který
se snad domluvil s větrem že ho nebude ohlodávat a tak se spolu vždycky jen dívají na černé
moře žije tam i vysvětlení ale nikdy jsem ho nepochopila tak si ho nepamatuju ani vasil ale
potom vasila vyhodili z práce protože ho nahradili jedním německým strojem tak i s vasilem
odjeli někam k drážďanům dělat dělníky vždycky říkal že studovat je na prd že to dělá jen
kvůli nám tak mu nevadí zedničit a teď mi posílaj pár šupů a fotky berlínských zdí co staví
vždycky si vylezou nahoru a vyfotí se a pak se mi posílaj ale nejsou to berlínský zdi jen
normální rodinný domky oni si jen tak vymejšlej aby se nenudili ježíši zase jsem si na sebe
vylila kafe jsem já ale husa no můžu si za to sama ty ruce co se mi třesou jsou moje no dřív
jsem nebyla tak nešikovná to vasil měl vždycky nelepící dlaně vasilovi furt něco padalo a
rozbíjelo se koberec máme plnej fleků díky němu ale jak se mi zhoršujou oči tak už se na to
nemusím dívat naposledy tu byli v dubnu asi na tři týdny a zase jsme jeli na krym ještě byla
dost zima chtěl by postavit jednu berlínskou zeď z toho starověkého kamene už mu z tý
práce v německu blbne mozek říkám mu že by si měl začít šetřit na pohřeb ale ani o tom
nechce slyšet já už si střádám aby to pak světlana nemusela platit dneska jsou pohřby hrozně
drahý ale on nechce prej ať uděláme oheň a hodíme ho tam a spálíme a pak prej ať
počůráme ten oheň a necháme ho se rozfoukat já nevím kam na ty nápady chodí ale už je mi
to jedno stejnak je skoro celej rok v německu tak na to nemusím myslet

myslím, tedy nejsem: ale ona myslela a měla problém s přítomným světem a se zapadající
kulturou a se svou identitou civilizovaného člověka a dělala si starosti protože si
potřebovala rozumět a kritizovat se a ještě potřebovala někým být tak od sebe odstupovala a
říkala tomu sebereflexe a hledání se a nikdy se necítila sama sebou a cítila se díky tomu
sama a ztraceně asi jako ostružinová zavařenina zapomenutá vzadu ve špajzu a vnímala se
výhradně přes svoje problémy a nechávala se odírat společenským trním a drala se s
životními překážkami a ztrácela se v lese možností a zapadala prachem a mrtvými mravenci
a věděla že polička pod ní už trouchnivý tudíž nepřestávala myslet-co-s-tím a co-se-sebou a
když nevíme co říct vyprávíme si historky o počasí úplně stejně jako před sto tisíci lety
anebo ještě dřív jen poslední dobou navazujeme víc než vyprávěním o sobě mluvením o
ostatních ale občas se lehce tušíme i když se hned zase vyvrátíme že jsem-to-já, potíž, co-
mám, je o tom, že-jsem-se-předevčírem-rozmazala asi jak jsem hledala odpovědi-na-otázky-
co-jsem-si-sama-vymyslela a tak myslela, že musí být nemocná a nedostatečná a vždycky s
kazy a dírami a černými semínky mezi zuby protože všichni jsou takový a ona neměla
potřebu být jiná a že takhle to chce, plné hrubek a neznámých, aby mohla myslet a cítit se
věčně nevyřešenou rovnicí v níž by její zcela podivný a moderní a nejkomplikovanější svět
vycházel docela normální a přirozený a zdravý a také takový ve skutečnosti každé ráno
vychází protože myšlení se stalo nejrozšiřenější chorobou bílých civilizačníků a z bahna

4
vystavilo města a bahnem zatopilo venkov tak jsme se narodili nejasní a rozpolcení a
přeplnění až pod nos pohledy s vlastními názory napřeskáčku a dopisujeme se svými
svobodomyslnými postoji a myslíme si tedy se zlobíme na sebe a nesouhlasíme se sebou
protože nám řekli že se máme prohlížet a zodpovídat a zlepšovat a uzdravovat a řešit a my
jim uvěřili, že musíme myslet nebo to o sobě aspoň tvrdit a pak četla, že ,,před dávnými a
dlouhými časy, když Matka Země ještě nacvičovala stvoření, rostli lidem na hlavách
květiny” a tak chvíli myslela na vítr a žížaly v hlíně tedy zašla do květinářství a utratila tři
platební karty za stádo žlutých a červenooranžových a nahnědlých orchidejí a odnesla si je
domů, kde je rozestavila kolem sebe a ony začali zpívat a tančit všemi barvami a ona se už
nikdy více necítila nevyřešitelná ani hledající ani nepochopená ani nedokonalá a nevěděla
nic o sobě ani o své budoucnosti ani o historii ani o ze-mě-pisu a přestala si budovat kariéru
a vypilovávat své ideje a překonávat rodiče a dohánět boha a stavět pokrok na věčné časy

zdravé šílenství 1: už se mi nechce věřit na existenci peněz a už je nechci potřebovat

pico sacro: a kousek za santiagem de compostela vyčuhuje z krajiny křemenitá hora a tam
mi jednou jeden člověk řekl že to musím cítit srdcem a mě protože jsem byl zasraným
intelektuálem to celého rozrušilo a rozohnilo protože na takový blbosti jsem neměl
nastavenej rozum ani tělo a srdce mi bušilo a celý mě to lehce sralo a on mě cítil a řekl mi
ať se nerozlobuju a ať se usměju a ať se nebojím mít rád zpomalený tlukot svého srdce a
položil mi ruku na to moje srdce a já cítil teplo a trvalo mi tři roky než jsem se sebral a
aspoň začal vnímat kudy si by je mo je srdce a furt jsem to nepochopil ale vyrylo se toho
něco přes dvě stě oblázkových stránek křemenité hory

když nicota mluví: když se ptáček usadí až na vrchol smrku jako vánoční hvězda a strom
se ani nepohne, když si na pískovišti nikdo nehraje protože všichni jsou ve školce protože
všichni jsou v práci, když klepadla na koberce osiřela kvůli módě plovoucích podlah, když
si myslíme že ostatním lze pomáhat teprve když jsme sami zabezpečeni, když auta zabrala
všechny slepé ulice, když moje svoboda končí tam kde začíná svoboda druhého a když se
stala tím nejdůležitějším na člověčím srdci, když se pouliční lampy domlouvají že přestanou
fungovat a raději se k sobě nahnou, v éře v níž se myslí že existuje zodpovědnost za city a
myšlenky a barvy a když dostaneš takovou dávku svobody že se cítíš zcela sama když oním
darem je tolerance tak velká že připomíná lhostejnost když se respektujeme natolik že už si
radši ani nepovídáme že už se radši ani nedíváme druhému do očí že už se radši nezajímáme
ani o sebe sama abychom si snad neublížili když se objevila alergie na les když nicota mluví
a děje se staronový vesmír a rozkouskovaná plynulost času a když si platíme vlastní
přežívání a co když z nás nikdy nemluvilo nic než prázdno a co když svoboda začíná tam
kde začíná svoboda druhého

johann, 78, luxemburg: a celé jeho století platilo, že co se nehýbe jako kapitál, to
neexistuje a jeho profesí byly toky kapitálu, protože věřil, že všechno, co je reálné, aby
takové bylo, musí být krájené černými plastikovými noži s vyraženým číslem, jimiž se
provádějí finanční operace, a tak se každý z pohybů civilizačníků v rámci johannovi
představivosti proměnil a zaměnil v nějakou specializaci na pohyb kapitálem, v nějakou
optimalizaci onoho pohybu, říkali mu, aby se naučil chovat co nejpraktičtěji, dělat jen jednu
věc, soustředit se na ni, dělat ji lépe až nejlépe až optimálně, které ale nikdy nepřijde na

5
řadu, což neříkají, takže si na to časem musel přijít sám a když k tomu došlo, ulevilo se mu,
ale jen na chvíli, a tak už neumíme žít, protože radši než život rozmnožujeme bohatství,
které je převážně cizí, což je na tom to nejdivnější a nejnepochopitelnější, že si krájíme
životy kvůli někomu, koho jsme v životě neviděli a neuvidíme a tak se zlepšujeme a všichni
se specializujeme jen na jeden úhel pohledu, ten odborný, jen na jeden pohyb, za-to
provedený profesionálně, jen na jedinou myšlenku, promyšlenou-až-do-hloubky-v-
pracovní-době, otec ho donutil vybrat si tu nejlepší odbornost a on se s ní zcela identifikoval
a věřil na rozdíly mezi víny a na obchod s bílým masem a měl rád řeckořímský zápas a
rugby a každé tři týdny jezdil lyžovat do švýcarských alp a zabydlel se ve svém názoru na
svět, v němž se každý den hrabal, zatímco si budoval soustředné profesní kruhy a
zabarikádovával se v kanceláři za stále se prodlužující jmenovkou a nechával se
rozkouskovávat podle řádkování svého diáře, stávájí se z nás subjekty koncentrované na
jeden objektivní kousek reality, náš odborný výřez rozhledu, tvůj pohled a mezi-tím-co-se-
nasoukáváme-do-pohledu a designujeme si vytříbenou životní praxí svůj názor, podle chuti,
ztrácel se z johannova života celý ten zbytek reality kterým nebyl on a co nemohl zaplatit to
nevzal za své, to si nezkusil ani nepředstavil a z jeho světa mizelo vše, co nenakrájel
plastikovým nožem s číslem, co se časem stalo tím oblíbeným, co hledal po životě a věřil na
čísla a peníze a nevěřil na pegasy a tak nikdy žádného nepotkal a všechny zkušenosti, na něž
se necítil dostatečně sdělaný nebo aspoň vyškolený svým profesionálním finančnickým
životem, ho minuli, protože se tak rozhodl, aniž by si dal šanci a propadali se mu do nicoty a
měl v kanceláři akvárko s hnědými strašilkami co se maskují za uschlé listy a v šuplíku
hejno plastikových kartiček co reprezentovali virtuální peníze které v práci i ve volné čase
prostě posílal někam dál. ztratili jsme si všechny zá-žitky kromě našich vlastních protože se
chováme a pěstujeme a zakoušíme ve společnosti lidí co se profesionálně věnují pozorování
oblohy a jen oni ji vidí správně, jsou to odborníci na hvězdy a na komunikaci se sluncem, a
tak už se nedíváme na nebe a neznáme hvězdy a máme odborníky na shrabování listí, a tak
už nevíme, kdy začíná podzim a když si myslíme že začíná tak je ještě babí léto a řídíme se
pod uměle veřejným osvětlením, a tak už ty hvězdy ani nevidíme a máme experty na
myšlení, co mluví tak plynule a všechno je jim tak jasné a navazující, že se divákovi zdá, že
jsou tak chytří, že ani nemusí mezi slovy myslet, ale my jim to tolerujeme, hlavně proto, že
jsou to oni, kdo se zabývá přemýšlením a my jsme jen diváci a beztak se nebaví s námi, nám
jen dovolili poslouchat cizí hovory a máme profesionální armádu, abychom nemuseli
bojovat, a psychology, aby se vciťovali a řešili naše problémy, a rovnali naše emoce, a
máme tiskové mluvčí, co umí správně vyslovovat a servírovat informace, a tak už
neformulujeme celé věty, a fotbal za nás hrajou profesionálové, a my se na ně jen díváme, i
když nás vždycky bavilo hrát, a jak se míč přibližuje k vápnu, škube, nám, v, noze, jenže oni
běhají organizovaněji, a rychleji, a líp zá-bavně, a vlastníme profesionální ochutnávače
jídla, a jídlo bez chuti ze supermarketu, a hrozně znaků na oddělování, a profesionální
lesníky, a liduprázdné lesy, se může chodit přes mýtiny a neznat jména stromů, se může
poznat díky čichu a citu, která jména jsou ochutnatelná, máme profese které se starají o smrt
protože nás to nebaví a myslíme si že chceme svou práci navždycky na celou věcnost což je
sice smutný a nesmyslný ale věříme že jsme takový

donald rumsfeld: víme, že existuje známé vědění, věci, které víme, že víme a víme, že
existuje známé nevědění, věci, které víme, že nevíme, ale taky víme, že existuje neznámé
nevědění, věci, o nichž nevíme, že je nevíme.

6
matematika: za náboženství si civilizačníci vybrali vědu, jejímž jazykem je hlavně
matematika, dokonce existují lidé, co se domnívají, že matika je taky jazykem celýho
vesmíru, všeho života i každého z pohybů našich nakyslých molekul, ale zároveň je taky
pravda, že se o matiku příliš nezajímáme, že o ní nic nevíme a že je nám vlastně parádně
ukradená, dokonce i třeba stavebníci, kteří počítají docela dost, znají jen zcela bezvýznamný
a primitivní kousek matematiky, co s tím čemu dnes matematici říkají matematika nemá nic
společného, což dokazuje, že se může žít a nezajímat se o něco zcela reálného a nezbytného
a velkého jako celé jedno náboženství. když něco prostě nepotřebuješ a když se na něco
svobodně vykašleš a když prostě musíš v knihách o fyzice přeskakovat rovnice, protože
nejsou napsány tvým jazykem, ale když je ti to jedno a když se ti při slově bůh nevybavuje
nic a vůbec necítím, že bych na někoho zapomínal, když nikdy nevolám diferenciálnímu
počtu a spíš cítím, že necítím potřebu, aby mi to nalézalo do života. protože se ti nechce.
čísla fotbalistů se vymkla přehlednosti. včera jsem se nějaký čas díval na své ruce a
zapomněl počítat do deseti.

šílenství rozumu 8: do svahu vyryju jak funguje naše společenská civilizovanost a vyvstane
že se nám rozbíjí a jak je to nepříjemné ale přirozené a po hladině přejde pozitivně naladěný
hroch a světlo se odstěhuje ze dna tunelu a škrábance na zdech světa pokapu voskem od
posledních pozemských včel a zabalím je do obálky kterou nezalepenou odešlu do jedné
schránky na konci světa a do stropu nechám udělat díru co se nikdo neodváží zalátat

náš černošský náčelník: ať se tak stalo z jakéhokoli důvodu, objevila se válka hned s
prvním člověkem, protože na úsvitu historie se nikdo nezabýval morálkou, válka byla
jednoduše skutečností stejně jako sucho anebo nemoc, byl to způsob, kterým kmeny a
později civilizace řešili svoje roztržky a dosahovali na svou moc. (a pak mu při tom jeho
akceptování cenovky za mír udělali jednu fotku, ale duše mu neutekla, protože od té doby co
pracoval jako chicagský sociální pracovník žádnou neměl a co když se nobelovy ceny nikdy
neudělovali skutečným lidem)

východ 1: co se stane obyčejným živým bytostem, když tě vysechnou, zeptal se mnich.

přestanou být obyčejné, řekl císařský učitel

7
trosky: rozvaliny života. sesypání těla. trosky mozku. zřícenina bytí. konec civilizace. tichá
volavka. trosky na hlavě. trosky v bytě. trosky kolem popelnic. trosky paměti. trosky
sekvoje. trosky žiletek. trosky kontinentů. jednou začne opravdová recyklace, tehdy
skutečně pochopíme, co znamená heslo svázané ze šipek a jak se váže k tvorbě, jen zbytky
věcí, když přestane existovat odpad, když to slovo ztratí smysl, protože všechno se stane
odpadem, jen trosky vět a život co se nedá zachránit všímáním si barevnejch kontejnerů,
když modrá planeta zelená, protože něco snědla, život není potřeba zachraňovat, protože
nemůže uvíznout ve studni ani sklouznout z vesmíru a jednou, brzo nebo až za čas, se nám
vrátí schopnost vše možně používat hlavně co leží po ruce a igelitky život na zemi nezadusí,
nemají tu moc a někdy nás napadá, že bysme mohli zkusit zastavit vyrábění našeho pokroku
ale víme, že to neuděláme a jen čekáme jestli si pokrok nenabije sám a pak si představujeme
že se nějak vydřeme ven skrz rozedrané punčocháče a krvavá kolena a chtěli bysme si
vymyslet nějakou jinou mytologii, ale nakonec uvidíme, že si podél cesty rozkvete sama od
sebe protože naším problémem není co se stane když se nám naše společnost rozbije ale co
budeme dělat když se nerozbije, co se stane, když budeme dál takhle skvěle civilizovaný a
ona se zvedla a odjela a nikomu to nevadilo a zavrhla jakýkoli typ udržitelnosti a její pěst
přestala být zatnutá a prostě se pustila a už nečekala až ta její větev shnije, pustit se a vědět,
co se dá dělat a taky vidět, co se dá nedělat, jakmile se padá, propastí až do nebe, až tam,
kde má pavučina díry a tam shledat že ve skutečnosti tvoří většinu její plochy a zažít, co se
může a co se zase smí a dodělat co jsem si před-se-vzal a nicota se v malířství začala
objevovat někdy kolem přelomu 18. a 19. století, do té doby si všichni v evropě
představovali nicotu spíš jako něco, co není a spolu s mechanizací práce a veřejným
osvětlením a telegrafováním a budováním sítě přerušovaných spojení a spolu s abstraktizací
krajin a krajinářství a spolu s hospodářským růstem měst a přímo úměrně s rozkvětem
civilizace se nicota šířila západní společností, svět přestával být pozitivní, pak i
pozitivistický, život se troskovatěl tedy modernil, všechno se začalo propadat do prázdna
technické reprodukovatelnosti, říkalo se tomu pokrok a poslouchalo se to z rádia pak z
televize a pak rovnou ze sítě a brzo to stálo všechny životy všech obyvatel západního
poloostrova, šedí muži kradli čas, když říkali, že čas jsou peníze a že se ti může ztratit, takže
máš jít do práce, když tvrdili, že ti čas může scházet a tak jsme objevili prázdný čas,
virtuální, neexistující čas spolu-práce-se-strojem, z životů se stávali živoryty a marný čas
budování-civilizace-ve-jménu-světlých-zítřků, čas-v-němž-se-nežije, čas pracovních dob,
chcíplý čas našeho masožravého po-bývání protože jsme kolem sebe nechali plevelit se
neosobní stroje, co se větrem a přirozeným vývojem roznesli až na osobní počítače. farma
se změnila na továrnu a továrna se změnila na internetovou stránku. kdysi byla nevědomost
sladká, ale teď máme představy jen bez cukru a v pěti různých obalech najednou. že se brzy
budeme procházet mezi troskami civilizace strojů, ale zatím se jen koupeme v nicotě,
bráníme se přímému slunečnímu svitu a máme rakve z podlouhých zářivek, v nichž se
opalujeme v létě i v zimě abysme byli tmavší a po cestě za nicotou se stáváme svobodnými
jedinci a sdělanými občany a milovníky prázdných okamžiků a existencialičníci se nicoty
ještě báli stejně jako všichni ostatní smrtelníci, kteří se s ní potkali, s nicotou nablízku je
cítit chlad a nevolnost a mor a taky pohled se rozpadá protože sleduje jen rozpadající se a
chaotící se hejno pod lustrem poletujících much a vidí se zdi a střílí se proti slunci a tak, ale
my už jsme jiní, my už se nicoty vůbec nebojíme, dokázali jsme to překonat, pevně jsme
zatli infikované dásně a krvácejíc jsme prošli zaslouženou evolucí, proměnili jsme se a
vylepšili a adaptovali se na nicotnost našeho městského životního prostředí, po němž od

8
útlého věku utíkáme přepínáni dálkovým ovládáním, a tak jsme přirozeně nicotní, vydělili
jsme se z biosféry a asimilovali jsme nicotu jako nedílnou součást našich identit a tak jsme
těmi, co s nicotou žijí v přirozeném souladu, jsme mezerou ve světě prázdnoty. jsi díra
vypálená v roztrhaném pralese. dokážeme si užít nicotu našich životů, musíme se ji učit
používat a občas máme lehce odcizovací depku a cítíme se rozhozeně až jakoby
rozštelovaně, ale je to dobrý, mám jen pocit, že jsem troska, máme prázdné hlavy, máme
děravé osudy a zlé myšlenky a nicotné nápady a nemáme duše a nosíme sluneční brýle,
abysme viděli svět černěji, protože už nemůžeme pro nicotu v našich pohledech pozorovat
odstíny barev, ale ony na nás dál dorážejí jakobynic a tahle naše nicota je všude kolem nás
ta naše nicota a není žádná jiná je jen jedinečná nicota a je barevná a sestává z oceánu. dřív
jsme v nicotě viděli pouhé prázdno, co nás ozařovalo k absolutní lhostejnosti vůči okolnímu
světu a cítili jsme se absurdně a jaksi k ničemu a vyšuměně a jen jsme se reflektovali v
zrcadlech a jako diváci co se zase nenasmáli a něco se děje a poslední dobou se objevuje
více a více lidí, co se prochází svými obrazy skrznaskrz a ona najednou ztratila schopnost
necítit jak tomuhle artificiálnímu prázdnu dochází energie a jak prochází záruční dobou a
jak se dřív nebo později někdo nebo něco nebo nic utrhne ze řetězu a jak se spíš dřív než
později změní počasí a jednou za čas se mění zemské magnetické póly a sever se stane
jihem a jih severem a celkem pravidelně a podle mnoha různých cyklů naráz vysílá slunce
zprávy ve formě skvrn, které o osm minut později nehlučně dopadají až do lidských srdcí a
živoucích myslí a energetických polí a všech dalších verzí lidské představivosti sebe sama a
když stejně jako nicota nemáš počátek ani konec můžeš být čímkoli a tak se rozhodla
obrazotvořit životem a slunce dělá teplo a život a energii a světlo a oheň a vítr a ještě další
věci a dál jakoby nic přesvětluje přes den to nic, co si žijeme, když míříme na pracovní
místo, které se nám brzo nejspíš zrecykluje do tmy noci a ozáří hvězdy, na což se těch víc a
víc lidí dívá z vrcholku hory nad horizontem nebo od břehu řeky v údolí přemítají jakou
barvu mají stíny a cítí jak si světlo potřebné na vidění vysílají ze sebe sama. kolik tebou
protéká řek. proč nenecháš babky co se ti houbovatí na trojúhelníku vyklepat si spory. kde
končí tady. použij svou menstruační krev a udělej si pěkný obrázek, můžeš ho později
nechat někde na ulici, neboj se objevit se na veřejnosti taková jaká jsi, četla těsně před
odjezdem z evropy Olalla de Cáceres a že bylo zrovna novolunní, rozhodla se zrecyklovat
svou bolest. aj, to je skandální propozice, tak lákavá, protože nebezpečná, tak přitažlivá,
protože nehygienická a taky ještě skvrnící a taky ještě nereálná, dyť menstruační krev se ve
spektáklu nikde nevyskytuje, snad jen negativně, jako něco, co má zůstat neviditelné, co
musí zmizet, aniž by se to objevilo.

soljana, 22, alma-ata: cítila se sama, protože si nikdy nepřestávala všímat všech
civilizačníků okolo, jejich očí i jejich stínů a hlavně jejich pohledů, v nichž se hledala
zmatená a individualizovaná a usazená a spíš nevšímavá a celá a necelá najednou a s nohou
přes nohu a s pravdou co znala zejména od sebe a nacházela se zkulturněná jako náročný
divák protože zrovna vylezla z kina a tak se cítila lehce rozptýlená po prázdnu baru na rohu
a on si k ní přisedl a jí to bylo jedno a nepřestala být tápající a lehounce unuděná a
beznadějně lhostejná a usměvavá a příjemná a dál pracovala na svém nevinném pokrytectví
a stejnak už dnes nechtěla víc utrácet a měla ještě malou žízeň a veškerou svobodu se tak
rozhodnout a možná byla jen smířená a očekávající něco, co se zdráhala byť jen zkusit
definovat nebo aspoň načtrnout pár slovy a snad se toho vlastně bála a tak ho poslouchala
nebo dělala že ho poslouchá a nevěděla že je to ona sama kdo se neposlouchá anebo jen dělá

9
že se poslouchá a a on mluvil jak neživá příroda a ona mluvila jak televizní seriál a oba
mysleli na svoje věci a ona nemyslela na nic a jen se dívala a soudila a uvažovala a necítila
a on vyprávěl že se mu stává pouze bytí programované komunikačními kanály a ona říkala
že je řízená přes satelit co mají doma na balkóně a někdy když zapla jejich sněhově bílou
mikrovlnku se cítila studenější a smutnější ale nenapadlo ji že by to bylo kvůli radiaci z
postmoderní trouby a spíš se v těch hučících momentech obracela do sebe a procházela si
mindráky a všemožně na sebe házela špínu a pak nevěděla jestli má náladu vůbec něco cítit
a jíst a tak byla nevěřícná a neveselá a nerozhodnutelná a zapadající a bouřková a když
nechtěla mluvit tak nechávala telefon zvonit a rozčilovala se kvůli zvonění co si sama
vybrala a stáhla a tak ho změnila hned jak skončilo a taky protože byla náladová a někdy
videomluvila s přáteli obrazy co natočila a tak lhala automaticky jenomže nevěděla co
jinýho protože šla s dobou a navíc se ve filmu cítila normálně a kamaradům nikdy nedošlo
že jí nikdy nevidí takže si nakonec uložila jeho číslo a byla barově nasvětlená a přirozeně
schizofrenní a samozřejmě netečná a samovolně svá a neoliberálně rozpuštěná a normálně
unavená a fragmentovaně klidná a městsky hlučná a používala výhradně věci produkované
tak aby se brzo rozbili a jedla jen to co škodilo jejím orgánům a tkáním a bez odpočinku se
nacházela aspoň trochu vystrašená a zmatená a nesvá, ale nepřišlo jí to, tak o tom nevěděla,
lepší nemluvit, zas tak hrozný to není a je to pohodlnější než umírat v africe hladem nebo
mít aids a je to lepší než drátem do oka tak byla zabavená a tak se na něj usmála a když
bolest trvá celý život stává se z ní vlastnost a tak mu nikdy nezavolala, ale ani nevymazala
jeho číslo

kousek spektáklu 1, o luxování barev: Hlavní stránka » Žena » Zdraví Podrubriky:

Vztahy a sex Zdraví Styl Děti

Barvy dokáží odhalit mnohá tajemství povahy člověka

Barvy nás obklopují každý den. Jsou součástí našeho žití a vnímáme je naprosto přirozeně.
Více pozornosti jim většinou začneme věnovat až v okamžiku, když se rozhodneme obnovit
svůj šatník, nebo pořizujeme nové doplňky interiéru. Význam barev pro člověka je ale
mnohem hlubší. Barvy totiž nejen krášlí, ale také silně působí na naši psychiku.
(v hloubce svého interiéru jsem si myslel, že by se spektákl dal reprodukovat bez obrázků,
krášlil jsem si, že lze s kousky spektáklu pohybovat ze stránku na stránku bez používání
ilustrací, domníval jsem se, že prostě napíšu (tady byla ilustrační foto ženy luxující v
pestrobarevném pokoji, ale když jsem se na ni pozorněji zadíval, pochopil jsem, že tělová
židle je ufo a že chci, aby zůstala se mnou a rozhodl se obklopit ji zdejšími písmenky a
jinými poklady a jí to bylo jedno protože neslyšela nic protože měla zpnutej vysavač a ani
na oka mrk nepřestala fialově ladit s nejbližší zdí, zatímco pokračovala v nejšťastnějším
usmívání se v místnosti, kde nejspíš nežijí lidé ani medvědi, protože tam nejsou popelníky
ani fleky ani květináče ani klece na andulky ani elektrické spotřebiče, lux je všechny nejspíš
nasál do sebe, zato tam žije vítr, protože jí vlajou šaty a nemá jméno ani věk ani místo
narození, má jen jedny šaty v barvě zdi a luxuje na podpatcích, protože se v tom pokoji, kde
nikdo nežije, potřebuje cítit vyšší a krásnější a až dovysává všechen ten prach svého
stoletítého pokoje, tak se umře i ona, rozváže si svou letní zástěru na ven a oběsí se na
červeném věšáku a splyne se zdí a oni ji pak jedním digitálním efektem stáhnou dolů a
položí na červené sófa a ona se pohodlně zavrtí do sedačky a oni ji na prsa místo rukou

10
složí králíka vykukujícího z klobouku a modrého panáčka s lžící a dají jí napít z červeného
poháru a jestliže se pobryndá, svrhnou na ni modrou zeď, ale přijede pierrot na vysavači a
všechno to uklidí a uloží se pod průhledné schody. zdá se, že vysavače už nemají šňůru a to
přitom vracení se šňůry do díry patřilo k nejzábavnějším částem luxování. svíjející se
mrskání na cestě dovnitř světla. lux je latinsky světlo, ale dál už věci nebudu takhle
vysvětlovat.

Zvětšit obrázek

Optimistické barvy prospějí každému z nás.

oswald, blankenburg, zánik západu: ,,v antice by nikoho ani náhodou nenapadlo chtít
zlepšit svět”

tekoucí šílenství 6: řeky musejí být kontaminované, protože tak to prostě je a ty s tím nic
nenaděláš ale víš že za to můžou ti z horního toku

magdalena, 34, jerusalem: prožila klidné dětství ačkoliv nevěděla kým je řekli jí že jestli
to chce vědět tak ať najde svůj počátek řekli jí že narození své současnosti si musíš
vyarcheologovat objevit vymyslet položit sama a že cíl tak nějak už cítíme všichni a že
povrch země nemá konec ani začátek nicméně není nekonečný a že být moderní a
nekonečný není povinné a teď jak dlouho trvá moje teď, pomyslela si magdalena, když se
dotkla tepla šálku když slyšela že všechno co má počátek má i konec když se hřejivě napila
a když cítila jak všechno zavřené je na jednou i otevřené a viděla svou vnitřní krajinu v
dýmu co zapadavě stoupal z teplé vody a usmála se a furt nevěděla kde se nachází její
počátek ale věděla že právě teď pije dobrý čaj

lusie, 26, nuuk: když mi bylo šest a lehce jsem se nudila před domem, vyšla ze svého
modrého domu naše sousedka a posadila se na žlutou židli, co si s sebou vynesla z kuchyně,
protože venku svítilo sluníčko, tudíž se jí nad škopkem zachtělo hřejivě se pousmát na svět

11
a nebylo úplně jasný, že dřezy se musí vyhoubovat až do sucha, tak nechala svou mycí práci
rozdělanou a když se posadila, lusie se přestala nudit a chvíli po ní pokukovala a pak jsem
se rozhodla jít si k ní sednout do pohnědlé trávy a ona se za to ke mně otočila a řekla mi: až
vyrosteš, řeknou ti, že se chceš vdát, že tvým největším snem je mít krásnou a velkou a
úžasnou svatbu a že jednou budeš mít dlouhé bílé šaty, ve kterých se budeš cítit čistě a
neposkvrněně, čemuž nebudeš rozumět, protože si budeš dost přesně vzpomínat jaký zvuk
vydává neopatrně rozepínaný poklopec, protože si až do poslední chvíle budeš dělat obavy,
že zůstaneš sama, což sice neexistuje, ale dneska je těžký to pochopit a budeš se snažit cítit
se jedinečná, abysis to nezkazila, ten velkej den, ten velkej bílej moment, ale nikdy se ti to
nepovede, ačkoli si tě nakonec vezme, ale nemusíš se tím trápit, svatba je jen příběh, co si
chlapy vymyslely, aby se ženám líp odcházelo z domova na stavbu jejich plantážnictví, aby
se dcerám líp odcházelo do práce, ale nemá smysl se stresovat, dneska už to není povinný a
sousedka se usmála na lusii a lusie se usmála na ni a obě věděli, že je to tak a mlčky seděli a
odpoledně poslouchali polární sluneční paprsky.

jedna zvědavost: nemůžu to ubrzdit. už dvanáctkrát jsem si za svůj život myslel, že mi

vybouchne mozek, že dál už to nejde, že už vím všechno, nebylo tomu tak dávno, že jsem
ten, co všude zeleně byl a všechno modře zná, naposledy včera kolem pátý, že jsem ten co
mu nezbývá než se poohlédnout po prázdnotě anebo v nicotě po něčem zcela jiném, ve
čtvrtek jsem dosáhl až na poličku s osvícením, po něčem třináctém, čím by se dala uhasit
jeho obrazotvornost, ale nic takového jsem tam venku mimo sebe nenašel, jen sám sebe a
ještě všechny svoje barvy včetně těch rozostřených, jen skulinku, odkud se leskle řinou slzy,
když je mi úzko, jen hnízdo, kde se mi hladově kukačkují myšlenky, jen duši, co jsem si
kdoví proč propíchal, jen doupě, v němž přezimuje mé srdce, jen skříň, uvnitř které sní má
trička i s cedulkou s datem kdy jsem je měl na sobě, jen prostranství, na kterém si hrál můj
vnitřní svět s jeho vnějším sousedem a jednoho zavolala z okna máma domů, proč týjo,
když v prázdnu nikdy nezapadá slunce, zamumlal a sebral míč, protože byl jeho, ten druhý
se ještě chvíli poflakoval kolem pískoviště a potom šel sám od sebe taky, jen mezeru, kterou
jsem uviděl, jak v úterý po obědě zvědavě sedím až nahoře na jedli a čekám který z
horizontů mě tentokrát obejme, jen vchod ve své představivosti, kterým se dalo prolézt až
na konec světa a jen pár červích děr a jedny bačkory, co se mi kdysi, když jsem se vracel z
venku, nevešly do batohu, jen zrzavou veverku, co se mě zeptala, kudy se jde z tohodle
prázdna do jiného, které jsem neznal, a tak jsem jí nebyl schopen pomoci, jen tamtu, co se
mi podívala do očí, ale nezastavila se, jen tamtoho, co mi dopřál jedno homosexuální
dobrodružství a pak se zastavil a mezi svými plícemi jsem potkal zvíře, co mě nekouslo a
radši se protáhlo pár kroků ode mě a sníh, co se rozhodl nikdy nedopadnout na zem a tak se
otočil a šel si sednout na střechu a jen prázdno a prázdno sálající z toho, co už jsem znal a
jen nicotu a nicotu vzpomínek na ulice, jimiž jsem kdysi prošoural stopujíc pukliny
chodníku a ještě dávno smazané soubory, co jsem sice našel, ale počítač už je nedokázal
obnovit a jen sám sebe v těle kočky, co uměla našlapovat po plakátech na zdi a jen svou
mysl ve formě pobořeného stavení zarůstajícího kapradím a bodláky, jen unaveného motýla
a vypnutý buldozer a jen hejno buňek ve tvaru zlatého deště a jen sám sebe na jedný fotce,
kterou odmítli naskenovat do mého pasu a já už neměl náladu zeptat se proč a jen jeden
prostor co se rozléval všude tam kde jsem seděl a pil kafe v půl pátý v noci a nebylo to kvůli
vstávání do práce a v tomhle prázdnu, co mě obklopovalo, protože ve mně a v tobě
existovala neuspokojitelná zvědavost, jsem našel sám sebe tak jako vždycky a ještě pár

12
dalších kousků okolního vesmíru a ještě letošní monzun na odvrácené straně měsíce a ještě
pocit že nic jiného se tam nikdy nalézt nemělo a zvědavě jsem se poohlédl

šílenství rozumu 2: vypadá to jako chaos a je to chaos ale je to náš chaos a máme ho rádi a
když ho k sobě voláme říkáme mu civilizace

v ohňové zemi 1: děj se odehrává právě teď, což je třeba mýt neustále na paměti. Tam
strávili celou noc na úpatí hory, ale nepotkali žádné zvíře co by se poslední dobou
zapomnělo, v pastích nakladených ještě před půlměsícem nenašli vůbec nic a pak jedna
straka vykřikla ze spaní když se jí zdálo o výrech hlodajících straky a pak nastalo jedno
velké ticho, ale oni pokračovali dál, zbývalo jim k vidění ještě poslední místo, i když už
všichni čtyři tušili, že ani tam nic nebude a spíš si všímali, že dnes nezaslechli žádného
zajíce ani ještěra, že noc je to vskutku černá a neobyčejně klidná, že les kolem nich jen je a
nemá k jejich měsíční vycházce výjimečně nic, nicméně ani jednoho nenapadalo pranic
zvláštního prostě brali stav věcí jak běžel a tentokrát se zkrátka vše přihodilo tiše, nikdo se
nepustil do řečí o špatném dni nebo tak něco podobného, nikdo se nestaral o lovnou
procházku bez úspěchu, zato se nalézali zajedno, že je potřeba jít k moři pozorovat dnešní
východ slunce a když dorazili tam, co vždycky, protože když máte svoje místo, už nemusíte
hledat kam si půjdete sednout, na kameny, jejichž horní část byla suchá, a z nichž bylo zatím
jen slyšet, jelikož ještě byla dost tma, šumot vln narážejících na ohňovou zemi a suše a
pohodlně se usadili a došlo jim, prvnímu, jako čtvrtému, že se dnes neposlouchá ani křik
tučňáků, což už je trochu vyvedlo z jejich přirozené, rovnováhy, jelikož kolonie tučňáků
sídlila, za tímhle výběžkem a nikdy nebyla úplně zticha, ale rozhodli, že aspoň se tentokrát
třeba budou dát poslouchat mraky, propouštějící čerstvé sluneční paprsky a že se uvidí a že
než se pustí dnešní, horizont mají ještě spoustu času všechno si připravit a dokonce i lehce
prrodiskutovat jestli je, lepší dát tam všechno naráz nebo jestli nebude, lepší nechat něco na
pak co věděli že by mohlo přijít brzo a rozhodli se pro potom a dobře udělali,

B52: život je dítě, které si hraje, hraje s kostkami: království náleží dítěti

karol, 54, poznaň: nikdy se nevzpamatoval ze svého klidného dětství. ze školní lavice se
často dívával z okna a myslel vnějškem. na nástěnce karolovy základky pravidelně
vyvěšovali rozvrh přestávek s přesně rozvrženými dozory na chodbách, ale učitelky nikde.
seděly ve svých uzavřených kabinetech a kouřily hrozně moc, někdy u otevřených oken,
jindy ani to ne. je tolik jiných vyprávění o vesmíru co se objeví hned jak jeden začne
zapomínat co ho naučili ve škole a přeci to v něm nějak visí přitomno v nevědomí nebo v
kultuře nebo kde nevíme proč si cokoli myslíme ale je to nějak takhle a hlavně přes den za
sebe odpovídáme jako by nás zkoušeli, jako by sme furt ještě stáli před tabulí a báli se
nahlas říct, že žádná aurora nikdy nevystřelila, že světové obchodní centrum si amící sbořili
sami, že vlastně nic nevíme, že jsme se včera zapomněli učit, že se nám nechtělo se
připravovat na přítomnost a že jak jsme dospělí a sdělaní do svobody že jsme si nám
dovolili to uskutečnit a nechali ležet tašku pohozeně celý den tam kam dopadla. učitelky
nikdy nevycházejí před zvoněním, nicméně plán dozoru existuje. strávil si dětství
očekáváním toho, co přijde zpoza rohu, strachem, že cestou na záchod potká nějakou aktivní
učitelku, co se ho zeptá, odkud a kam jde a taky kdo si myslí že je a ve který třídě sedí a
neztrácel ze zřetelu, že hned vedle dveří kabinetu kde o svačinách sídlí moc je transparentní

13
terárium se školní krajtou která se sice nepohybuje zrovna čerstvě, ale jeden, když je žákem
speciální matematické třídy, nikdy neví, jak pevné je sklo až dokud se nerozbije a život se
nikdy neučil na ulici, tam vždycky běhá jen spektákl, co je zrovna v módě a co už má
dodělaný školy, společnost nás nic neučí, vychovávají si nás, ale ve škole nám řekli že
sdělávací systém je v pohodě. vlastně to celý existuje jen aby si člověk zvyknul na sezení
tam kde nechce bejt a na poslouchání rozkazů. vlastně celý ten sdělávací svět existuje abyste
nic nevěděli a nic si o tom nemysleli, hlavně je třeba naučit se opisovat a organizovat si
kopie a najet na stres a na plnění domácích úkolů a na víru v autority a na zlozvyk, co
nepřestává našeptávat, že sami na to přijít nemůžete, že život dřív než žít je třeba vysvětlit a
měl pocit, že je to vymyšleno jen jako, že se vlastně nepočítá s tím, že by ty dozory měl
kdokoli skutečně plnit, ale jasno o tom neměl, nicméně očekával, že jednou tomu bude
jinak, ale jistý si tím nebyl a po letech tomu nebylo jinak, takže měl nakonec pravdu. v roce
1991 na něj zbylo být ředitelem školy, kam před lety nastoupil do práce plný pochybností o
tom jak celý ten zářivkami osvícený systém funguje, takže každé září nechával plány dozorů
na chodbách staré profesorce občanské výchovy a zeměpisu, kterou to bavilo, protože se tím
zabývala celý život

východ 2: jací lidé dokáží slyšet, jak neživé bytosti vykládají dharmu, zeptal se mistr.
neživé bytosti to dokáží, řekl jün-jen. ty je slyšíš, ctihodný mnichu, zeptal se mistr. kdybych
je slyšel, řekl jün-jen, pak bys ty nemohl slyšet můj výklad. proč já je neslyším, řekl mistr.

panama: a chvíli poté, co se rozdrolila berlínská zeď, si američané řekli, že potřebují světu
ukázat, jak to teď jako bude fungovat a vojensky obsadili panamu, ale nikdo si ničeho
nevšiml, protože vyhlásili, že místní šéf, jemuž cia až do onoho okamžiku podepisovala
výplatní pásku, protože předtím zařídila, aby mohl dosednout na panamský trůn a posílat do
washingtonu něco ke šňupání a diktátorovat si a tak, tak tenhle šéf se jim znelíbil, protože si
začal myslet, že panamský kanál je spíš panamčanů než američanů, a tak řekli, že tenhle
dealer a diktátor je teď nejhorší ze všech teroristů, protože obchoduje s drogama, protože
když potřebujete nepřítele, tak si ho můžete vytvořit, takže poslali do panamy armádu, aby
čistila svět od terorismu a drog a aby přivezla množství něčeho za příznivější cenu, zatímco
média zveřejnila, že drogoví bosové chtějí zničit spojené státy, takže zabili pár tisíc místních
a za nového prezidenta prohlásili jednoho spolehlivějšího dealera, ale nikdo si toho nevšiml,
protože všichni měli dost starostí se svobodou rozlézající se po evropě a malý stát někde ve
středu mezi severem a jihem nikoho nezajímal a nedávno měli dvacáté výročí té noci kdy
přijeli tanky, ale nikdo si toho nevšiml, protože vedle v hondurasu zrovna slavili nulté
výročí jiné ale stejné noci.

carla, 42, turín: carla měla pocit, že je jedním světem, že země je obrázkový organismus,
který má mysl a něco si o ní myslí, a že když bude chtít, dozví se co, ale musíš se
rozpomenout, jak používat všechny smysly, říkal jí její manažer, jenže carla měla celou
spoustu smyslů a nevěla jak slyšet obrazy ani jak se jich dotýkat, tak byla modelkou, klidně
i nahou a zpívala s kytarou, klidně i v reklamě, a vídávala se a dotýkala a ochutnávala a žila
se vším tím, co ji obklopovalo a moc o tom nepřemýšlela, brala se jak to přišlo, cítila, že
život nepotřebuje biology aby se znal a že země nepotřebuje fyziky aby si letěla vesmírem a
bavilo ji hrát si přímo v centru dění tudíž si za muže vzala francouzského prezidenta a
zálibně ho pozorovala, když se nacházel ve stavu nevědění jestli podepsat nebo nepodepsat,

14
což bylo skoro pořád a držela jej za rameno zatímco potvrzoval-něco-co-nečetl a usmívala
se a věděla, že tahle globalizovaná katastrofa nebude první pozemské vrcení se, že občas je
třeba vydrhnout kontinenty od nánosů prachu, tak se usmívala dál a klidně se svlékala ještě
dál a jednou řekla, že jí imponují muži s nukleární mocí a pak se domluvila s woody
allenem na jednom filmu.

ana, 28, karl marx stadt: proč mám strach i tam kde jsou chyby a nevědění a potácení a
důvěra povoleny a možná právě proto mám strach se zamilovat už nevím

v ohňové zemi 2: v prvním díle nic neulovili, ale i přesto si dovolili jít kouřit tam kde se
nebe díky moři setkává se zemí a jen temnota nad východním horizontem řídla a oči se
rozkoukávali a čtyři pohledy se procházeli po těch nejbělejších vlnách a vítr nefoukal
západněji než by bylo zdrávo ale přeci jen trochu se slyšet dával ale věci na kouření byly v
dobrých rukách a papírek se ani jednou nezachvěl nebezpečně protože prsty kolem něj
vytvářeli clonu tak sebejistě jako by snad kůže místních měla schopnost číst budoucí závany
atmosféry anebo předvídat záchvěvy hurikánů způsobené máváním křídel japonských
motýlů a proto znát kudy má v úmyslu se v příštím okamžiku zafoukat anebo se přivát a
obloha se nadýmala světlem a modrá se vyjasňovala a odpočívající domorodci začínali
rozpoznávat znaky na vrcholcích třeštících se vln a potom náhle skončilo přípravné období,
kdo má oheň, zaznělo do vzduchu na březích ohňové země. tady máš, řekl druhý a s tím jak
se v dálce zapnul den se rozhořelo skoro první ranní pokouření na druhou půlku dne a
slunce stoupalo po obloze a kouř zahaloval pohledy místních a mísil se s mraky co se
napodobovali podle toho jak se viděli ve vlnící se mořské hladině a všichni čyři se tiše
dívali na dnešní expozici a mlha se třpytila a oblaka se vzdalovala a vzduch se modral.
Vesmír zase žije dál myslel si jeden. Tohle už dávali myslel ten vedle něj. Tohle už jsem
viděl ale klidně se na to podívám znova myslel si třetí. Tohle jsem ještě nikdy neviděl, řekl
ten co zbývá, to je úplně jinak než včera. Každý se svým špekem v konečkách prstů. Každý
s jedním východem slunce každý se svým dnem jeden jako druhý s jedním dechem a
hejnem vroubkovaných paprsků. Každý se svým padla a všichni uprostřed své probuzenosti,
protože pro místní začíná nový den nocí, aby se po každé znovu a nově rodili sny, co se pak
za světla realizují.

diana, 25, boloňa: prožila klidné dětství spící na palandě, většinou nahoře, blízko stropu, s
hlavou na západ, vedle okna do ulice, ve čtvrtém patře, kde se do reality pravidelně
kopírovaly katalogy ikei, jelikož otcův plat bezvýznamného státního úředníka bohatě stačil
na uspokojování všech nápadů její matky, co se už přes dvacet let nudila doma mezi stádem
elektrospotřebičů a časopisů, tudíž dianu každé dva roky čekalo další vymýšlení nového
pokoje a nekonečné diskuse o barvě atmosféry stěn s mladší sestrou, které ji lehce
rozhazovaly, ale nějak je vždycky přečkala a zatímco jí malíři měnili život, ze zásady
zůstávala v pokoji, ale nedívala se, jen se vykláněla z okna za tím co se za ní malovalo a
pozorovala pouliční shon a dívala se sousedům až do talíře až do skleničky z ikei až do
ubrousku s petrklíči a nechtěla jejich život a chtěla jen ten svůj co jí ale pravidelně
přemalovávali ale vlastně jí bylo všechno jedno, jelikož zas tak moc o ničem nepřemýšlela,
spíš se jen tak nechávala plynout, protože beztak přesně nevěděla co od budoucnosti čekat,
tudíž se rozhodla studovat francouzskou literaturu v miláně, hlavně proto, aby nemusela
začít pracovat a aby vypadla z domova a ve čtvrtém ročníku se vydala na stáž do toulouse,

15
kde se přestala cítit italkou a kde zjistila, že zábavnější bude studovat v paříži gendrová
studia, a tak se zabydlela na jednom arabském předměstí, četla zvláštní knihy o svých
pocitech a o jejich tělech a pak se rozhodla, že se přestala cítit dívkou, chvíli dělala servírku
a pak si nechala přemalovat pohlaví. o svobodě nepřemýšlela, aplikovala ji.

zeď: a dlouho předtím než byla stržena zeď, byla zeď postavena, tak dávno, že se zapomělo
proč vlastně a taky se chtělo zapomenout, protože rozbíjení se stalo společensky
akceptovatelnější než budování, protože zeď se považovala za symbol studené války, za
něco iracionálního z minulosti, co mohlo kdykoli zničit svět, ale co už neexistovalo a tak už
nemusela stát ani zeď, protože šlo o zeď kolem komunistických koncentračních táborů, ale
zeď neoddělovala jen západ od východu, zeď oddělovala taky východ od západu, protože na
počátku šedesátých let tisíce němců studovalo na náklady východního bloku a pak
vydělávalo mnohem víc na západě, a tak to na východě bez vyškolených pracovních sil
nefungovalo dobře a taky protože během padesátých let se cia a ostatní nadnárodně tajné
společnosti snažily jak jen mohli komplikovat svým východním spoluobčanům život a tak
často organizovaly rozmanité sabotáže a přepadávaly vlaky a házely je do vzduchu a
pořádaly teroristické útoky a vyřazovaní elektrického vedení a večírky extrémních mladíků
kde nikdy nechyběl alkohol a drogy a něco k rozmlácení na přikusování a organizovaly i
jakoukoli jinou akci, která by ztížila život všem co nežili pod americkým konzumenstkým
deštníkem, v jedné mlíkárně otrávili sedm tisíc krav a zapálili jednu továrnu na cihly a
snažili se znepříjemnit světový festival mládeže ve východním berlíně rozesíláním
falešného příslibu bezplatného bydlení a východní německo i sovětský svaz, což kromě
démonů byly taky normální země, si opakovaně stěžovaly před osn a kde se dalo, říkaly,
hele, my žijeme v míru, tohle se nedělá, ale nikdo je nebral vážně, tak postavili zeď, ale i
pak mohli mluvit se západem, třeba po telefonu, a tak sověti zavolali američanům, aby jim
řekli, že tenhle vesmírnej závod je blbost, že lítání po orbitě půjde hladčeji, jestliže spolu
začnou spolupracovat, ale američani řekli: ne, nic takovýho, my potřebujeme nějak utratit
velký množství peněz na výrobu zbraní, jestli na ten závod nemáte peníze, tak smůla, budete
muset říct, že prohráváte, my každopádně pokračujeme dál ve výrobě raket, protože až
prohrajete, budeme muset ovládat celý svět, protože takovej už je život a někdo musí
šéfovat planetě, ale sověti pár minut na to zavolali do šanghaje a všechno tohle jim
vyklopili, ale oni jim se zenovím klidem odpověděli, ať se ambiciózních anglosasů nebojej,
že podle i-čingu zapadající éra nebude na dlouho, jenom tak asi na dvacet let a ještě se
zeptali jestli by neměli něco ropy nebo zemního plynu a rusové řekli ať se taky nebojej že si
o tom ještě zavolaj

kousek spektáklu 2: Dnes 15:02

Barvy na nás působí stejně tak jako mnohé jiné smyslové podněty. Mohou nás stimulovat,
podněcovat, tlumit i uklidňovat. „Barvy v podstatě mohou mít na psychiku člověka jakýkoli
účinek. Síla a kvalita tohoto účinku je u každého člověka jiná a závisí na mnoha dalších
okolnostech. Například umělecky založený člověk vnímá účinek barvy silněji a dokáže i
zaregistrovat více odstínů jednotlivých barev. Tím na něj barvy působí výrazněji,“
vysvětluje psycholog Karel Humhal. Syté odstíny barev v člověku zvyšují pocit napětí, tóny
červených barev mohou vyvolávat silné vášně až agresivitu, zelené tóny připomínající
přírodu uklidňují a modré v člověku navozují pocit něhy a důvěry.

16
veselost: a protože televize nás baví profesionálně tak už radši ze strachu že se tomu zase nezasmějí
nic nevyprávíme a vtipy začínáme tak že říkáme: já ti řeknu vtip možná se nebudeš smát a
naposledy se na něj podívala a viděla se vesele jako když se rozbije televize a dělo se veselí a
neplakala a netrpaslíkovala se a nakonec to byla hromada veselosti tenhle rozchod a doopravdy se
spolu nasmáli a jeden svět dál nekončil a civilizace kolem se dál rozpadala a on se podivně usmíval
a ona se smála zcela nepodivně a pozvala ho dál a znala jak je uvolňující nestresovat se s
gramatikou když se říká něco nepříjemného a on se cítil smutně vesele, když si uvědomil, že
nevěděl ani že zabíjí svého otce ani že spí se svou matkou, ale ona to myslela jinak, chtěl si jen
popovídat se sfingou a ta svatba s místní královnou bylo něco jako prémie, ani na chvíli ho
nenapadlo, že by si měl vypíchnout oči a spíš oidipa nebavilo, že se ho máma rozhodla nechat zabít
jenom protože jí někdo druhý nastínil její osud a veselé jí připadaly všechny známky, co kdy
dostala, protože věděla, že nemá smysl čekat až je uvidí s odstupem a každá hádka se jí teď zdála
veselá protože se vždycky snažila objevit co ten druhý chce a vůbec jí nezáleželo na jejím vlastním
postoji a za veselý považovala taky každý strach i všechny obavy, co si kdy vymyslela a tamtu
trapnost taky, protože život jí tak víc bavil a hrozně veselý je multiplikování jednoho a toho samýho
slova navzdory spravujícího psaní, je veselé objevit jeskyni a utábořit se v ní a měli se vesele když
snídali v šest odpoledne a když se připojíte na internet, vždycky někde bliká veselo a veselá byla
medea když ji opustil a ona dostala nápad, že zabije děti, protože se tomu kreténovi potřebuje
pomstít, ale pak se tomu zasmála a zvedla se, aby jim připravila svačinu, je to veselý chodit spát s
východem slunce v čerstvé paměti a v mozku je veselo, když si nevzpomínáte na vyjmenovaná
slova a místo strachu ze zítřka se dostaví tušení, že za rohem už nečeká žádný diktát a válka proti
terorismu jí připadala hodně veselá, protože to byla vlastně furt ta dávná kolonizační válka jen s
věčně veselou televizí a když se rozbije duha zní vesele dešťové chorály a rodí se noví motýli a je
to veselé, když se stát nalézá bez vlády a přichází se že to vůbec nevadí a je to veselé, když praskne
potrubí a v jeden okamžik už nemá cenu nic zachraňovat protože dlaždičky už zvodnovatěly a tak
nikdo nemá ruce zaneprázdněné prací a tak je stříkavě veselo a je veselé hrát se smrtí šachy a s
bohem vrhat kostky a je veselé bavit se s rodiči, ale všicni musí vědět, že jsou věci co se nemění a
jiné co se mění a bylo to veselé, když ji vzbudil aby jí dal tři lesní jahody co našel u potoka vedle
sebe když tam kouřil a poslouchal jak si čas vesele pění a je to veselé když se barevní vesmír a cítila
se veselá, když psala písemku při pohovoru na práci a nebála se vymýšlet si a je to veselé, když se v
prázdnu navzájem ruší částice a antičástice a úplně na konci života už zbývají jen vzpomínky na
veselé historky a je to veselé opouštět společnost otevřenými okny jiného světa, normálně je to na té
naší ploše veselé, pamatuju si, že dřív jsme se na naší straně zemské slupky bavili víc a bylo veselo,
když romeo jůlii vyprávěl o jejich plánu s jedem a ona řekla, že to je pěkná blbost, že to může
napadnout jenom chlapa, že bude lepší se prostě sebrat a odejít, což taky udělali a tak se měli vesele
až do smrti.

měsíc: měsíc celkem pravidelně pohybuje oceány. opravdu věříš, že fáze měsíce na tebe nemají
vliv, kdo si myslíš že jsi a musím někým být

rigoberta, 50, sfax: žilami jí kolovala evropská krev a nenechávala ji spát a taky kvůli ostrovu co
měla celý život pod okny hned za sportovním přístavem ostrovu o němž se vědělo že může kdykoli
vybouchnout a kvůli věčnému pohybu zvídavé představivosti co nikdy nedokázala vypnout a
rozhodně věděla že se jí nechce moc pracovat a díky štěstí na přijímacím řízení skončila v místním
archívu map kde do rozmanitých přihrádek rozmísťovala rozmanité svitky a jen zřídkakdy je
rozbalila aby se podívala co kartografují ale občas ji v práci přemohla nezbednost a zastavovala se a
ke kafi si otvírala co bylo na dosah a pomalu pila a ještě pomaleji listovala o tom jak se západ za
posledních tisíc let rozšířil z malého a chladného poloostrova i do támhletoho nejzapomenutějšího
rohu země což ji nechávalo klidně sedět a klidně spát a klidně ráno chodit do práce a jednou
měsíčně brala na bydlení a jídlo a někdy jí připadalo že se ostrov už noří do bezesné noci každým

17
dnem rychleji a dřív a nechápala proč se dny za jejího života dělají kratší a kratší a vůbec neměla
dobré tušení, ale ani jedno natož dvě, tak pila víc kafe a míň rozmísťovala svitky a někdy si
představovala jak do archívu dorazí složka s odpověďmi aspoň na některé z jejích pochybností o
nichž si myslela že je normální je mít a v pondělí roku 1887 otevřela jednu evropskou knihu, kde
bylo napsáno: děláme si prostor. úkolem lidstva je spacializace životního prostředí. pokrokování.
přišli jsme sem zdaleka a nějak tušíme, že bysme se měli vrátit domů, furt o tom mluvíme, tisíc let a
ještě víc, jenže nevíme, kde to je a vykouřilo se nám z paměti i jak to tam vypadalo, a tak se ve
spánku neklidně převalujeme a nikdy se nepřestáváme zabývat vlastní pozicí ve stále putujícím
stádě nomádů a domov si děláme kamkoli dorazíme a až do 18. století se v arabském světě celkem
vědělo, že evropští křížáci se na svých výpravách hladově oddávali kanibalismu, což ona věděla,
protože jí kdysi tři francouzy snědli prapradědečka, a tak se k tomu vracíme, a tak hledáme a
objevujeme a zkoumáme nová území a stěhujeme se za teplem jako to dělávali dinosauři rozhlašujíc
po všech stranách království, že my, první svět sám, jsme zdrojem světla a proto tepla a proto ohně
a proto dýmu co zaplňuje prázdno co zbylo ze všeho co tu bydlelo než jsme tam civilizovaně
dorazili

1908: a někde vybíjení zvířat člověkem dosáhlo takové míry že se z jedinců kteří dříve přirozeně
shlukávali bezstarostná stáda a radostná hejna a rozpustilé smečky a stmelené tlupy stali osamocení
tuláci člověkem radostně upravovanou krajinou

andrea, 4, damašek: prožívala poměrně klidné dětství. seděla na klíně své matky a dívala se na
televizi. dávali něco o geologických vrstvách a říkali něco o dlouhém čase a andrea si na něco
vzpomněla a otočila se od televize směrem ke své civilizačnici a řekla jí: právě teď běží náš velký
čas. nic se neděje. proto se necítíš nijak speciálně. všechno už tu bylo. nové je starší než staré
protože je originální, původní. za posledních deset tisíc let jsi tím už prošla několikrát a ještě
několikrát častěji se událo oněch deset tisíc let. lidstvo je jednoletá rostlina. město je jen přeskupení
kamenů. Každé písmenko má svého vynálezce. údolí je paměť řeky. čas je obrázek co si vezmeš u
dveří při východu z ordinace. prostor je záškub světového pořádku. pohyb je práce tvojí mysli. od
teďka už budeš vědět jak dlouhý je čas a proč jsi mi ještě nevyprávěla o bohu, mami a nikdy jsme
spolu nevylezli na kopec poslouchat vítr, měli bysme jít dřív než mě upustíš do školy. tabuli je
nemožné smazat dobře. sklo je zneviditelněný písek. při porodu jsi se hrabala v zemi. až budu velká
nebudu utíkat jako ty, mami, půjdu spíš pomalu rytmem velkého času. kovy pocházejí z
vykuchaných skal anebo z darů nebes. v peru mají kameny a na nich je vykreslena dávná hostorie
země. se říká historie, andreo. se říká hostorie, mami. vyprávění tvých biologických hodin, příběhy
vymyšlené v lemúrii, obrazy co spadli z laputy, ve skutečnosti nejsme psi co sklouzli do bahna a co
když si nás pohoří, která nazýváme naše, ještě ani nevšimla, co když jsme vlastně nepočetným
druhem a můžeme vyhynout docela rychle a nečekaně. z našich červů nebudou motýli. zorali jsme
všechna pozemská údolí, ale vidět to bude jen pár let. jednou za čas, poměrně pravidelně, má
sluneční soustava měsíčky. budeme to mít jinak mami, můžeš se mě kdykoli na cokoli zeptat, můžeš
přijít domů umazaná od světa a já na tebe nebudu křičet a brzo skvrny na slunci zmagnetizují
kolečka tvých hodinových strojků a ty objevíš svůj čas a zjistíš že se nedá ztratit a měsíc se
rozhodne jít se opalovat a pak přestaneš být rozptýleně infantilní ale teď jen dokoukej ten film o
dlouhém čase protože ti to pomůže přestat se ušklíbat nad tvou schizofrenií které se už nikdy
nezbavíš a přestaň snít o meteoritu co by to tu všechno okamžitě vyčistil a vyhubil protože nedorazí
podobně jako ten princ na bílém koni na kterého čekáš a nemusíš se stresovat ani bát že bys byla
zodpovědná za to že se rodí indigové děti

kousky reality 3,14: „Lidé působení barev vnímají podprahově, tedy bez přesného udání důvodu.
Člověk neumí říci, proč se v jednom prostředí cítí lépe než ve druhém, jen to pocitově vnímá,“
vysvětluje Karel Humhal. Pro kresby duševně nemocných lidí je většinou typický barevný

18
nesoulad, velké kontrasty a neobvyklé kombinace. Lidé zamilovaní dávají přednost odstínům
oranžovofialovým. Depresivní jedinci často volí černou, tmavě modrou nebo tmavě zelenou barvu,“
dodává psycholog. Děti milují žlutou a červenou. Přesto, že člověk většinu života má svou
oblíbenou barvu a málokdy ji vymění za jinou, platí i to, že se vztah k odstínům a barvám mění s
věkem. „S postupujícími roky života u člověka klesá barvocit. Starší lidé proto mají raději tmavší a
méně křiklavé barvy. Ve výrazných teplých odstínech žluté, oranžové a jasně červené si libují děti a
rády se jimi obklopují,“ dodává psycholog. Pokud někdo během života začne měnit své oblíbené
barvy či kombinace, a nejde jen o projev módních trendů, může to znamenat začátek nějaké
psychické poruchy.

šílenství 0: nechat po zemi běhat taková množství písmenek

jména: těch, co si staví umělý život, něco jako vláčky, jen s opravdovými buňkami a jinými
běhajícími těly, vydělávají si tím na placení luxusních složenek, pár jmen firem zabývajících se
syntetickou biologií: Amyris, Athenix, Codexis, LS9, Mascoma, Metabolix, Verenium, Synthetic
Genomics a ještě další neznámá slova, co jsou v realitě tajemně spletena s hlavními ropnými
společnostmi: Shell, BP, Marathon Oil, Chevron a se subjekty, co kontrolují 80 procent světového
obchodu s cereáliemi: ADM, Cargill, Bunge, Louis Dreyfus a ještě s oligarchií producentů semínek
a geneticky modifikovaných potravin a zemědělských chemikálií: Monsanto, Syngenta, DuPont,
Dow, Basf, Bayer a taky s hlavními farmaceutickými firmami: Merck, Pfizer, Bristol Myers Squibb
a taky se znají s šéfy General Motors, General Electric, Procter & Gamble, Marubeni a jiných
nadnárodně mezinárodních duchů, schází se na skleničku a baví se o práci a celé to víc neběží než
běží, ale možná nemluvíme o naší skutečnosti a je to spíš jen ten hlavolam o tom že první vyšel v
pět a druhej tam došel v devět a kdy se potkali se třetím co šel kolem čtvrtýho taky v pět a už se
neví které jméno je informace ani kdo je desinformace a kdo je živí a kdo se žije uměle

naše oblíbená barva: bílá, jako rozpálené železo, jako doba ledová co končí už pár tisíc let, jako
zuby novorozeněte, jako toaletní papír, jako londýn pod tlakovou vlnou, bílá jako věda, bílá jako
naše stěny a jako naše světlo a jako kočka, co nás neděsí a jako nevěstiny šaty a ženichova svatevní
košile roztrhaná šípkovými trny, co se dívají přes zeď i když lije jako z konve a hřmí bíle, bílá jako
mrtvá myš, co jí vědec ustřihl ocásek, aby mu s ním nerozmazávala jeho výsledky o skoumané
skutečnosti, bílá jako krví neposkvrněný hotelový ručník, bílá jako teplo svářečky rozřezávající
eiffelovku na něco užitečnějšího, bílá jako prázdno mezi řádky, bílá jako chodby zdravotnické a bílá
jako dlaždičky chemické laboratoře a bílá jako neprůsvitná lepenka a jako kuchynští roboti a jako
povrch cigarety a jako moře když vypění a jako ekologické žárovky a jako pokoje v nichž sedí
elektrická křesla a jako podlahy z reklamy a jako grónská krajina a bílá jako pracovní plášť co se
má použít na vlajku a barevně bílá jako bílé lži vyzkoumaných důsledků a bílá jako bayern mnichov
když hraje venku a bílá jako náš pán, poslední dobou, kvůli změně, na první pohled s odstíny černi
a žlutýma kruhama pod očima

impérium: yes, we can takže žijeme ve jménu míru a spravedlnosti a globální rovnoprávnosti
žijeme si obklopeni hejnem lidských práv a zabezpezpečeni bezpečnostními opatřeními všeho
druhu a necháváme se sledovat a žijeme si informováni o všem které se děje kolem a žijeme si tolik
svobodní že už ani nevíme co vlastně můžeme a co by spíš mělo zůstat nemožné a zapomněli jsme
že žijeme ve vesmíru a nevšímáme si ani jak se v našem okolí formuje impérium založené na
soustavném přetvařování se a reformování se a aktualizování a žijeme zahušťováním jeho i svojí
vlastní složitosti a žijeme pokrytí naším nesignálem a jeho signálem a žijeme si bez vlastního
pohledu jeho vidění a radši na to nemyslíme protože nám o tom nic nevysílají do žádného z našich
veřejnoprávních prostoročasů kde spíš mrtvolně přežíváme než žijeme a zapomněli jsme že žijeme
ve vesmíru

19
spektákl: nedokázat si představit život bez peněz. jsou lidé co říkají, že je třeba pracovat za peníze,
aby se člověk mohl najíst, čtou i několikery noviny, nechávají se in-formovat, říkají si občané
protože jim dali občanku a říká se jim divácká obec a veřejné mínění a voliči a svobodníci a všichni
jsou nemocní, tak berou léky a oni jim navíc práškují oblohu, ale oni už dlouho nevidí nahoru a jen
se dívají do displejů svých lesklých a vodovzdorných telefonů a ještě mezi účty co tvoří
problematickou krajinu jejich životů, o něž se bezpřestání protože ze zákona obávají a spektákl
nejsou jen reklamy a polonahé ženy a sport a jiné druhy show, spektákl je tvoje kulturní a
civilizovaná obrazotvornost, spektákl uměle baví a přirozeně unavuje a je normální a chce abychom
se časem prožívali permanentně připojeni výhradně ke svému osobnímu počítači, už nám říkají, že
když se ti začne líbit jiná barva než doposud, jsi možná blázen, už se testuje mobil zašitý do ruky,
už ti promítají koncentrační tábory a pouští ti k tomu devátou, tu, co není ta osudová a břitva už je
blízko tvé rohovky a vetřelec už zase kope a už ti spoutali víčka dráty a už ti kapou do oka látky, co
máš vidět a ty se jen pohybuješ nepohybuješ podle pravidel dopravního provozu a když se tě někdo
zeptá, proč věříš v peníze, odpovídáš, že přeci musíš platit vodu a světlo a tvoje tělo je hlavně voda
a světlo

lotyšsko: když nějaké zemi na světě dochází peníze, může zavolat na mezinárodní měnový fond,
což je jedna společnost s ručením neomezeným několika západních bank a ty jí poradí a nařídí, co a
jak dělat, normálně volají jen rozvojové země, ale v roce 2008/2009 se ozvalo i pár členů evropské
unie, třeba maďarsko, a tak lotyšsku, zemi unie s nejvíce obyvateli na hranici chudoby, 21 procent,
poradili, ať zavře pár nemocnic, asi 30 a ve zbytku se bude platit za všechno a učitelé budou
dostávat jen polovinu platu a minimální mzda se sníží o dvacet a důchody o deset procent a jedno
bílé lůžko stojí na noc někoho, kdo nemá práci déle než 4 měsíce, polovinu jeho podpory, takže
lotyši teď doufají, že se jim nepřihodí nic vážného, ,,nevím, co se stane v zimě, ale tohle se bortí,”
obává se arste, mmf je firma zabývající se zotročováním chudých států, lotyšsko musí šetřit na
splácení mezinárodní pomoci a nemůže zbankrotovat, protože by to položilo švédské banky, což by
rozložilo evropskou unii, maďarsko nemůže vyhlásit nesolventnost, jelikož by to smrtelně rozladilo
rakouskou ekonomiku, což by pravdě podobně rozložilo kredibilitu evropské unijnosti ,,protestovat.
proti komu,” ptá se filips, ,,viníci pohromy zmizeli ze scény, máme novou vládu a západ nás
zahrnuje dluhy a levice zruinovala zemi během komunistické éry už předtím. proti komu se
předpokládá, že bysme měli protestovat, takový je náš národní charakter, lidé myslí, že je lepší mít
trpělivost, říká livija, starší jsou vyčerpáni všemi utrpeními z minulosti a nemají ve zvyku řídit se
vlastní iniciativou a my mladí pouze sníme o odchodu do zahraničí, neboť doba je příliš složitá a
my si co nejdříve potřebujeme užít života.”

nápad prvočíslo: a co kdybysme tu civilizaci už dodělali a začli stavět něco jinýho

viktorka, 19, staletý splav: kámen a potok a 19.století v němž psal jsmill o tom, jak impérium
musí humanitárně zachránit celou indii a adamsmith o tom, jak o moci rozhodují obchodníci a
výrobci a ne královna viktorie, takže se na ostrovech hovořilo o nutnosti postarat se o všechny
barbary a o potřebě zajistit jim přístup k civilizované kultuře a o možnosti vnutit jim do života naší
verzi spravedlnosti, takový byl a je a bude, se konstatovalo, pravý úkol tohodle andělského impéria,
kde nikdy nezapadalo slunce, vždycky si sedávala na obří oblázek, kam nikdo nechodil, protože si
nechtěl namočit kolena ale viktorka ráda tančila v proudu kankán a dobře se znala s místními
prohlubněmi a myslívala na řeku a stávala se kamenem neboť potoky znají díky globálnímu oběhu
vody všechny příhody světa a nebojí se je vyprávět, takže je výhodné stávat se kamenem a někdy i
přímo potokem a slýchávala, jak se kdesi daleko na jihu vraždí ve velkém všichni, co se postaví do
cesty imperiálnímu budování doposud nejambicióznějšího projektu na distribuci drog namířených
do evropy a viktorka myslela na všechny ty války co de děly celému 19.století i jejímu milému a

20
nespustila oči z bublinkovatění se proudu co jí hladil mezi chloupky na holeních a hgwells v knize
the new world order píše o tom, že před první světovou válkou si v evropě nikdo z občanů pod
čtyřicet nevzpomínal co znamená nežít v míru a na konci onoho století evropa celkem fungovala a
lidi žili víceméně spokojeně a co měli to měli a kým nebyli tím nebyli ale ne ve městech kde toužili
být moderní tak si viktorka chodila sedat k habsburgské řece co k jejím dlouhým nohám donášela
příběhy o uskutečňování doposud největšího rozmístění windsdorových nebo čích zbraní, protože
na severu indie, tam, kde ještě nebyl pakistán, se čína potřebovala donutit toužit po britských
výrobcích, které do té doby tamní moc nechtěli, nakonec se to podařilo, dávno po smrti královny
viktorie, na konci dalšího století se celý plán splnil až do posledního imperiálního nápadu, když se
konečně naplno rozjel britský podnik jménem spojené státy a při reklamní pauze rozvalili splav a
viktorku poslali do knihy co děti četli povinně a impérium přestalo být koloniální ale řítilo se dál
podle svých globalizujících předsevzetí a obchodníci se proměnili ve finančníky a výrobci v
abstraktní nadnárodní společnosti a kdyby bývali afghánci nebyli tak sveřepí, mohla si viktorka už
tenkrát dopřát něco opia a hned by viděla splav veseleji, protože fakt, že i v devatenáctém století se
nad splavem pozitivní ionty jejího smutného těla prohazovaly za negativní, nestačil, jak známo, na
záchranu jejího nezamilovaného života.

cristiano, 24, madeira: prožil klidné dětství s balónem u nohy, které skončilo, když mu bylo
patnáct a řekli mu, ať si přijede zakopat na kontinent, kde mu to docela šlo, takže se ho vlastníci
jedné továrny v manchestru rozhodli koupit, a tak šel zase hrát na ostrov, ale pak ho zase koupili na
kontinentě a teď je nejdražším fotbalistou na světě, protože si mohli dovolit vzít si na něj půjčku na
93000000 euro, je to totiž stroj na peníze, vypracoval si tělo, co běhá přesně jako digitální fotbalisti
z počítačových her, takže teď vévodí fotbalové části spektáklu, brazilec nebo portugalec, to je
nakonec jedno, a tak se vydal na dovolenou do los angeles a zapletl se tam na diskotéce s paris
hilton, co řekla že by mohli bejt lepší pár než beckhamovi protože on stál tolik peněz, ale pak když
odjel zpátky na kontinent, tak řekla, že je to gay, to bylo v červenci. o svobodě mu rozhoduje jeho
agent a vzájemná dohoda dvou fotbalových týmů, ale v říjnu i na novinkách psali, že ho začaroval
jeden čaroděj a že se zraní, což se stalo a čaroděj říká, že do čtyř měsíců je odrovnanej nadobro, na
celý svůj fotbalový život, tak se uvidí a někdo říká, že toho čaroděje platí paris ale ještě je tu
čaroděj bojující proti tomu prvnímu zaklínači a už se vidí že zřejmě vyhrál čaroděj placený rodinou
fotbalisty, tak kdoví, jak to celý je.

opsaná věta: inteligence není nic než schopnost přivést porozumění pod tlak. všechny citace,
opsané a zkopírované věty, jsem stáhnul z centrálního mozku lidstva.

krize 1: krize identity. měla spoustu otázek. už nevíme kdo jsme ani odkud ani kam vlastně ani
jakou to má cenu ani proč ani jestli vůbec už víme jen nic a už to ani nechceme vědět řekli nám že
to hledání je na celej život a že to tak je v pohodě ale co když tohle není úplně nebo ani aspoň
kousek pravda a co kdyby doopravdy se najít bylo povoleno, ale poslední dobou se na ztracenosti
vydělávají peníze, tak nám říkají, že bychom si na hledání měli najmout nějakou agenturu a zaplatit
si sdělání a navíc to omlouvají tím, že žít svůj život v iluzi je moderní postoj a co když je to lehce
pravda a jak to máme vědět když nevíme co si vlastně máme myslet a ani to nechceme vědět
protože nám poradili, že tak bysme něco věděli a pak už bysme se necítili tak svobodní a flexibilní a
hůř bysme se prodávali a navíc bysme se jich nepotřebovali zeptat, jak se máme cítit. lidé se běžně
znají, ale ona se poslední dobou neznal. když už si nejseš jistá ani sebou sama. protože identita se
normálně nepopisuje řadou čísel a písmenek a jmen. nejde o to, že by nám už nepatřila naše data,
ani se nenacházejí v ohrožení, protože datům je ve světě z dat dobře, jde o to, že nám přebývají a že
v osobní in-formace je třeba věřit, aby jeden cítil, že to, co vyprávějí obrazovky osobních počítačů a
potištěné dokumenty matrik a kapitalistických národních výborů vůbec nějak souvisí s jeho
životem, je možné si představit, že to jméno v kousku plastiku s čipem nejsem já. revoluce znamená

21
že se národní výbor přejmenuje na obecní úřad anebo že klidně projdeš městem v holinkách. otázky
odkud jdeš, kdo jsi a kam směřuješ jsou otázkami pro támhletoho příchozího, aby se vědělo, kdo se
tady objevil, klást je sám sobě je prvotním neštěstím každý den stejně i jinak rozbitého moderního
člověka a nikdo už neví jestli jeho jméno je podstatné anebo jen přídavné a ve skutečnosti není
vůbec komplikované prožívat tu svou věčně otevřenou uzavřenost. já byl stejně jen nápad. prý věříš
že jsi za sebe zodpovědný. stali se z nás jenom já, co vlastní vše obecnou schopnost míchat
dohromady více verzí boha nebo vesmíru, jeho červené krvinky byly zdigitalizovány, jeho
genetický bazén přečten, jeho technologická budoucnost představena na veletrhu, jeho život
zklidněn. máme permanentní strach z bližního. ohraničili jsme se do sebe a je nám z toho opravdu
zle říkáme tomu společenský boj o přežití jsme neznámí vojíni ty pomníky v parcích jsou o nás.
jsme sériové produkty, individualizace je náš výsledek neukojitelné touhy po nás samotných,
subjekt je odpad živočišné říše, jsme rackové co to posrali. uzavření se do sebe. jsme konfekční
zboží. odvracení se od slunce. když to vidíš černě. když už nechceš myslet na svůj život. očekáváme
potopu.

východ 6: jaká tráva roste na opačném břehu řeky, zeptal se jeden mnich. tráva co neraší, řekl mistr

pierre, 41, bourges: prožil v naší překladatelské firmě mnoho přeložených let, ale potom jednoho
dne zmizel a zanechal po sobě na svém monitoru zápisek, který ani neuložil: jsem smutný, protože
se mám špatně a furt si jen myslim, že příště se budu mít líp, protože to furt nikam nevede, protože
prostě pracuju přespříliš a už se nemám rád, protože jsem se přeložil a nevím do jakého jazyka,
protože můj obličej vypadá smutně když se cítím unaven a já si nevymyslel, že jsme všichni
odsouzeni se na sebe dívat a já jsem unavený pořád jakoby povinně a já nechci být smutný protože
si furt představujeme, jaké to musí být žít doopravdy, někde jinde a stále před námi, protože
zasíťovávající se kapitalismus nám rozvolnil definice našich profesí, takže nevíme, kým teď máme
být, což je smutné, překládám a furt musím myslet proč vlastně překládám, je to smutný, když
prodáváme grenobelské trpaslíky němcům a jsme smutní, protože se bojíme sejít z cesty a tak furt
pro jistotu konzultujeme tlusté a těžké slovníky a ještě se smutní, když uvadne kytka, protože se
zapomnělo, že utržení květiny dělá právě tohle a je to smutné, protože vyhrál náš tým, ale my měli
vsazeno na jeho porážku, je to trošku tristní jako když se na pohřbu setkají dva obličeje a poznají,
jak jim tak nějak není smutno, ráno bývá v městské hromadné dopravě smuteční nálad a já zítra
zapomenu jak se překládá do cizího jazyka a je to smutně uspořádané to mezi prvním a třetím
světem a je to smutné v tom našem druhém, co jsme si svobodo myslně vyzmizíkovali, je to taková
smutně šedá bílá a je mi smutno jak jsme si přeložili život na přežívání a je to smutné, když si
zanesete svět stádem problémů, jste smutné, mé zoufale přeložené kolegyně, když věříte víc na
peníze než na boha nebo na sluneční paprsky nebo na sebe sama, je mi z toho všeho smutno, napsal
pierre než opustil svůj monitor a změnil si život sobě a monitor nebyl smutný když si uvědomil že
ho dneska nevypnuli a je to smutné, že potřebujeme technologii, abychom se pohybovali, že už se
nedokážeme najíst bez zvukové stopy ale vůbec nejsem smutný protože odsud odcházím a je to
smutné, že musím nechávat vzkazky na monitoru, protože by se mi líbilo, aby tenhle papír rozežrali
myši, je to smutné, že nic neumíme a že víme, že nic nevíme, je to smutné zaobírat se povrchem
těla a nevědět nic o jeho vnitřku a trhat si chlupy z nosu a holit si nohy kvůli odporu větru a je to
smutné protože bezradný protože beztvará a protože to vlastně všichni víme, že to vůbec není dobré
ani normální a že je to spíš škodlivé a patologické a chlípné a smutné to co si způsobujeme když se
překládáme do tohodle smutku co považujeme za naší realitu že jsme z toho smutní a jsme smutní
taky ještě povinně, abysme vypadali důležitě, což jak věříme je zásadní, což je smutný, dneska po o
si odskočím prožít svou poslední vůli a přeložím se do veselosti, napsal pierre a do kantýny si vedle
kartičky na oběd vzal ještě podložku pod myš, na které měl za patnáct euro fotku svých dětí a už se
nikdy nevrátil a s tím co ho nahradil nebyl monitor vůbec tak za dobře

22
spektákl o barvách 4: „Lidé obvykle z ničeho nic barvy nemění. V psychologické praxi se ale
stává, že zcela odlišné série barev zvolené v krátké době za sebou ukazují na nevyváženost
psychiky,“ říká psycholog Karel Humhal.Sází na ně i reklama Působením barev na lidskou psychiku
se zabývá celá řada studií určených pro reklamu.
Cílem těchto studií je zjistit, jak které barvy na člověka působí, které barevné odstíny jsou vhodné k
upoutání pozornosti, jaké tóny jsou v populaci právě oblíbené a podstatná je i viditelnost
jednotlivých barev. Pro správný dopad reklamy je důležité i to, jak jednotlivé odstíny vnímají ženy,
muži a děti. Pokud je reklama zaměřená na děti, je spot nasycen výraznými, často se měnícími
barvami. S ženskostí je v reklamě často spojována růžová a odstíny červené. Na základě těchto
výzkumů tak v reklamě málokdy hraje důležitou roli šedá barva, která je spojována s tajemnem.

biomoc, věk volný, hlava civilizačníků: na začátku minulého století si občané vydobili tolik
společenských výhod, že najednou nebylo vůbec snadné uzemňovat nápady davu silou, a tak si
mocní uvědomili, že chtějí-li dál vlastnit otěže evropské a světové mocenské struktury, toho, co
říká, kudy lze jít a jak a taky proč a taky jak se nesmí pohybovat a co je zakázané, že má-li idea
státní moci dál fungovat, musí svou pozornost zaměřit na naše postoje a názory a namísto obušků a
bodáků začali používat reklamu a jiné nástroje public relations. jak se z poddaného stane ovčan.
nejde o evoluci, protože v našem případě nelze příliš mluvit o náhodě, mluvíme spíš o přesunu
místa-odkud-se-dívá-moc. takový klonování zákonů a všeho co se děje pod vylepšujícím se
dohledem. žijeme teď ve společnosti kontroly, jež se od té předcházející, která nám z pozice moci
vštěpovala disciplínu, liší tím, že naším dohlížecím orgánem už není stát nebo jiný místodržící a
jeho instituce, nýbrž naše vlastní biomocná mysl. moc slezla z vertikály na horizontálu anebo spíš
zůstala na vertikalitě ale rozlezla se i na horizontálu. už se z krátka sledujeme a kontrolujeme sami.
protože jsme svobodní, protože vlastníme moc a už nepotřebujeme být zavíráni do ústavů, protože
nás ani nenapadne pohybovat se naším chováním jinak než jak si přeje impérium, už máme jeho

23
zákony v krvi, dneska jsem se probudila nesvá, a tak jsem si na sebe při snídani uvalila trest, bijeme
se a sami na sobě si všímáme, jak to máme spočítané a kde vypadáváme z předepsaných tabulek a
sami se vydělujeme ze společnosti a padáme do nicoty kde máme svou moc co si na sobě sami
vykonáváme počítáme si tělo na kalorie a bezustání vycházíme špatně, jsme ústavy aplikovaného
inženýrství, práskáme na sebe náš vlastní souhlas s terorismem, jsme banda sadomasochistů, co si
na sebe sami šijí rozmanité zločiny, jen abychom se mohli obvinit a odsoudit se, nejlíp podle
zákonů co jsme si sami odsouhlasili, jsme svými vlastními tajnými agenty a spektákl jen rozkvétá,
jak si sami od sebe fotografujeme všechny naše známé které ve vlastním volném čase pečlivě
popisujeme a ukládáme do světové informační databáze. jsou tací, co ten samoseorganizující
globální archív chtějí číst, sami si je volíme a platíme a oni nás svou mocí a technologií chrání ve
dne v noci před sebou samými a tak lze moc snadno odstranit ze světa, protože beztak už bydlí
pouze uvnitř každého z nás. prostě nenecháme stát se informační revoluci, prostě se nenecháme
zaměstnat monitorem, prostě si vymyslíme svou vlastní mocenskou strukturu nějak barevnějc,
začněme tak, že si uvědomíme, že ten první kdo má stát jsme my všichni sami.

arthur, 39, dundee: prožil klidné dětství se sezamovou ulicí a seriálem byl jednou jeden život a
pracoval jako četník a tenhle tejden měl ranní, tak už seděl doma, kde nepřestával myslet víc a víc
na odchod z rodného města, protože cítil, že už se mu nedýchá nejsnadněji, právě doprskal olej a
večeře by mohla jít na stůl, ale čekalo se na ženu, tak si četl v časopise o marketingu, o přemlouvání
při trhování, že když na počátcích evropy králové cestovali krajinou, zastavovali se na noc v nějaké
vesnici a po ránu se objevil nějaký místní problém, nějaký analfabet si stěžovala na něco co někdo
udělal a tak se král rozhodl zůstat i přes den a vyslechnout svůj lid a spravedlivě, protože od boha,
rozčísnout spor, aby zdejší na vlastní oči viděli, jak se dělá moc a jak to kralování pěkně funguje a
všechno to bylo připravené předem, králova nová žena si potřebovala jedno odpoledne odpočinout a
beztak se plánovalo stvořit si o sobě jednu legendu která se poté desítky let nesla krajinou zatímco
král seděl na hradě u krbu a nikam nechodil a dělal svoje věci a tak hle se místa drží svých
vzdálených center i na počátku třetího tisícíletí. orální tradicí. a on věděl, že osmdesát procent všech
historek o policii je mytologie spektáklu, co existuje, aby z ní šel strach a že král se mezitím chystá
vybít všechny děti, co by mohli nahlas říct, že tohle simulakrum že tahle hyperrealita ve skutečnosti
nemá žádné šaty a když jeho žena přišla z práce tak jí to všechno vyprávěl, což byla chyba, protože
ona mu chtěla říct něco o sobě a on ji nenechal a ona byla unavená a tak ho nedokázala poslouchat
takže si z jeho vřelého přivítání plného horkých poznatků odnesla spíš negativní pocit a dokud
nevytáhla z mikrovlnky ohřátou večeři, nepřestala se cítit lehce pod tlakem hukotu který ji poslední
dobou neopouštěl už ani doma.

třídní boj: ,,existuje třídní boj, souhlasím, ale je to moje třída, ta bohatá, co vede ten boj a
rozhodně vyhráváme,” řekl 26. listopadu 2006 warren buffet v new york times.

dluh: dluh je něco co není. ve skutečnosti žádný počátek nebyl ale řekněme si že na počátku bylo
nula peněz a pak se z ničeho vytvořilo 100 peněz co se půjčili reálné ekonomice na úrok 10% takže
se na konci roku musí vrátit 110 ale v oběhu je jen 100 takže někomu z těch co si rozdělili oněch
100 bude na konci roku chybět a tak všichni účastníci prostě nemohou splnit počáteční zadání tudíž
spolu soutěží a pak někdo dokáže vrátit půjčku a jiný když nechce zkrachovat tedy zmizet z
reálného světa si musí půjčit aby mohl vrátit co si půjčil a tak hle se generuje dluh a společnost
založená na věčném dluhu a volný trh co obchoduje s dluhy a s tím co dluhy slibují a v realitě je to
samozřejmě komplikovanější aby se v tom nikdo nevyznal a nedalo se to kontrolovat a Dnes 12:04:
Paroubek se dalšího zadlužování státu v době krize neobává Šéf ČSSD Jiří Paroubek se neobává
dalšího zadlužování Česka v době krize. Odkázal na to, že řada vyspělejších zemí má vyšší podíl
veřejného dluhu na HDP. Pravicové politiky obvinil, že státním dluhem straší. ČSSD má také jasno,
kdo může za současný stav státních financí. Tvrdí, že konkurenční ODS. v zásadě tvrdí, že se smí

24
žít na dluh, protože někdo jinej má ještě větší dluh, což je v pořádku, protože politici sami jsou
nejspíš stvořeni z ničeho a jsou nejspíš virtuální stejně jako peníze založené na dluhu což jsou úplně
všechny peníze

politika: stát nerovná se politika a lidé nerovná se stát a myšlení nerovná se člověk a v 18. a 19.
stoletích se po evropě potulovalo hejno lidí co sepisovali co nebylo třeba sepsat, říkalo se jim
obrozenci a národní buditelé a pak se to nějak semlelo a v evropě se přemalovali hranice a začalo se
jim říkat státní a šlechta a církev údajně přestali zdejším mluvit do života a byla vynalezena politika
co s pomocí mediální propagandy objevené během první světové války a vylepšené nacisty a
spojenci během té druhé dokázala přesvědčit lidi že politika je rozhodně potřeba a během 20. století
evropané odkoukali od američanů, že dvě strany na vytvoření pocitu volby úplně stačí, jedna levice
a jedna pravice a na počátku 21. století si nikdo bez politiků realitu nedokázal ani představit
podobně jako život bez jáchyme, hoď ho do stroje nebo časopisu květy, ale zároveň si nikdo ani
nepředstavovala, že by mohla nějakého politika nechat doma samotného jako svoje děti zatímco si
sama skočí na nákup protože by si určitě hrál se sirkama

evropská unie: v roce 1985 bylo v bruselu činných 654 lobbystických spolků, v roce 1992 asi 3000
a v současné době přibližně 15000, přičemž na jednoho přimlouvače působícího ve veřejném zájmu
připadá asi pět lobbystů placených nadnárodními korporacemi, což jsou taková zvláštně abstraktní
těla zajímající se výhradně o svůj vlastní finanční prospěch, která tvoří a využívají evropskou
legislativu k vyhýbání se zákonům jednotlivých členských zemí, což se smí, protože evropská unie
je od počátku vymyšlená jako neřízený stroj na peníze a splodiny řízený evropskou centrální
bankou, což je nejspíš soukromá firma podobně jako americký fed, ale nedá se to zjistit, protože v
evropě nemáme první dodatek něčeho, a tak nevíme nic o tom, jak to tu celé funguje, protože
některé dokumenty jsou tajné navždycky a taky jsme evropskou tradicí a svobodou tak uspalí, že
věříme propagačním letákům a taky je nám to nekonečně jedno, že je evropská komise a rada
ministrů vybírána neví se kým prostě je vybírána někým nebo něčím a když si volíme europoslance,
tak kromě toho, že nějak nerozumíme k čemu, taky ještě nevíme, s kým potom na evropských
chodbách mluví a proč, nehledě na to, že oni sami žádné zákony ani nic definitivně
neodhlasovávají, jsou to spíš jen takové postavičky na demokratické zmatení euroobčanů, co nejspíš
budou všichni pěkně koukat až se to celé směrem od atén pomalu ale jistě rozpadne a na modré
vlajce chybí asi patnáct žlutých hvězd co se tam nikdo ani nesnaží domalovat

léčitelské firmy: slovo zdraví v naší společnosti znamená že se máš o sebe bát a všichni se shodnou
maximálně na tom že zdraví je to hlavní a tak za sebe necháváme rozhodovat nějaký reprezentanty
a k čemu je dobré mít zástupce, avatara a co když má někdo kvůli penězům zájem na tom abychom
se permanentně cítili špatně a co když demokracie není než slovo na otrávení našich myslí a
zdravotnický průmysl nám vakcínami nejprve v dětství porouchá náš imunitní systém a pak nás za
peníze celý život léčí a chemikáliemi zabili naše jídlo a na celé zemi znechutili vzduch a my dostali
alergii na slunce a staví naše těla i s našimi pohledy a ladí nám ostření a tak do nás umísťují látky co
nás nejdřív rozeběhnou a jiné co nás pak uklidňují a v lékárnách to smrdí a na tom formování
vnitřků našich těl vydělávají hrozně moc přibližně všechna království a půlky princezen a už ve
třináctém století se vědělo, že ve městech se nedá žít ale pak začal přijíždět cukr díky němuž
evropané fretkovali i když je něco bolelo a nebavilo je to a život není normálně otrava, nuda
civilizačnická je jen symptom, jen vyrážka na bytí, jen produkt jednoho průmyslu a taky před námi
schovali smrt, abysme si nevšimli, že nám ji odborně nadávkovali a spektákl je mocnější než stát a
když byla vynalezena chemie a když se jí uvěřilo, člověk ztratil definivně schopnost představit se ve
své kůži a vakunace je uskladnění viru v těle, jsme něco jako přistávací runwaye pro bakterie, co se
k nám vymutují z budoucnosti a co k nám přinese některá z nadnárodních léčitelských sítí a stát to
za nás zaplatí a pak nám to někde strhne, půjčí si na to od banky, co patří kámošům těch, co

25
vymysleli zdravotnictví a co když nechtějí vyvraždit chřipkové viry, ale plánují neviditelný
holocaust přibližně šesti miliard lidí, protože si třeba myslí že je nás zbytečně moc a že se to takhle
špatně vede a co když je to pravda a oni se jen rozhodli s tím něco podniknout a vyprávění se šíří
exponenciální rychlostí, takže zase nic, příroda určitě přežije pana ministra i pana prezidenta i jejich
šéfy a planeta země se mezitím rozhodla vyřešit to za nás

isel, 13, minsk: a bolela ji záda a už dávno ji nebavilo se ohýbat, a možná že ani nikdy nezačalo,
borůvky se jí zdáli menší a menší a musela se strašně kontrolovat, protože furt myslela na to, že
nesmí užírat a dno plechového hrnku s žirafami se zdálo hrozivě prázdné a trvalo celou věčnost než
se schovalo pod nánosem modrých kuliček a to ještě jen trochu a vždycky se hned zase ukázalo,
jakmile se s hrnkem jen lehce zaklepalo, hnijící větev na zemi nezapraskala, kalhoty se lehce
zadrhly o blízké trny co jen škrábají a nevypouští jed a nesmí se užírat a musí se to vydržet, jinak by
nikdy nebylo na koláč a prsty se barvili a rty se tmavili, snad proto, že ani jako dítě nedělala, co se
má, ale i přesto zbylo nakonec na koláč, na to si vzpomínala jasně a taky na vílu, co jí vyzobala
skoro všechny borůvky, zatímco se u mechu odpočívavě zapomněla s korunami stromů, ale pak
slyšela lehké škrábání na kov, tak se podívala na hrnek, ať se rozpustíš do hlubin nebeské modři,
zakřičela na vílu, když si všimla těch neroztomile ale rozhodně fialově upatlaných tváří, které si víla
ještě jednou a beze strachu nacpala borůvkama a s plnou pusou odletěla do nebe, což se smí, což se
isel líbilo, ale moc borůvek jí nezbylo a protože věděla, že by jejímu zdůvodnění umazaného dna
nikdo neuvěřil, tak si omatlala kolena jednou lesní parketou a pak řekla, že upadla a že se jí skoro
všechny borůvky rozutíkali po mýtině, ale nikdo jí to neuvěřil, protože všichni až na ni samotnou
viděli, že má fialové rty, ale nic neřekli, protože si vzpomínali, jak taky užírali, ale nakonec bylo na
koláč

síť: víc než jen sociální síť. místo nemísto kde se komunikuje rychlostí zlatého světla takže si bílá
říše může myslet že se jí nestane to samé co starému římu a nerozpadne se kvůli problémům s
bledou logistikou příkazů a prohlášení. civilizovaný znamená napojený na síť. facebook je
provozován jedním oddělením cia. zelení policajti si stěžují, že už nemůžou řídit opilí, protože
všechno je dneska digitální a červené body se odečítají nějak moc automaticky a tak už se nedá na
ničem dohodnout normálně a v padesátých letech nasa horlivě čerpala z vědomostí 1500
německých vědců, kteří v rámci operace paperclip neabsolvovali norimberské procesy a cia byla
založena po druhé světové válce na základě zkušeností členů ss a žije tu spousta firem co jsou
vlastně oddělení cia a nsa a tak a na síti se tak úplně neví co nebo kdo byl sovětský svaz a síť říká,
že kdo-co chce být i nadále považováno za reálné, musí být v síti a síť je pružná, nikdo ji neřídí a
taky se říká, že se nedá zničit atomovou bombou a síť sama je bezbarvě neviditelná, vnímatelné
jsou jen její terminály, hlavně obrazovky a displaye a jiné formy před-stavivosti. je to síť na chytání
společenských vztahů. je to artificiální síť proudů surovin. je to civilizované používání. síť je lidský
produkt. je to svět ve věku své technologické reprodukovatelnosti. je to síť černých kapitálových
řek. hacker je ten kdo chce pracovat pro nadnárodní počítačovou firmu, viry jsou programovány
antivirovými softwarovými společnostmi, žijeme v pestrobarevně zasíťovaném spektáklu a říkáme
si, že se zde máme pohodlně. je to síť služeb, co vyzvídají z našich pohybů naše pohledy. je to naše
neurologická síť. je to síť na nervy. síť, co se nikdy nepřestane sekat. síť nás nutí spíš než s
klimatem sedět s klimatizací. síť, když se ucpe, tak vede jinudy a každá síť, rybářova i pavoučí, má
spoustu očí a ty se už brzo rozhlédnou kolem sebe a donutí internet rozpadnout se na shluky
lokálních zasíťování se, v nichž se zase bude moci dýchat duch místa. budeme off-line, ale uvidíme
okolní krajinu. síť, stejně jako krajina, existuje a rizomatí se po tvé kůži směrem ke všem tvým
otvorům. síťování se je pohyb jako každý jiný.

ivan, 58, kladno: od klidného příchodu na svět byl odsouzen poslouchat jak hučí jeho myšlení, jak
mu brní rozum, zatímco se mu v hlavě otáčí mechanická kolečka jeho neuronů, často přeřazoval na

26
řád a na vyšší rychlost a často cítil jak se mu chaoticky, ale determinovaně, zase někam rozebíhá
logika, aniž by věděl odkud a jak nebo proč a od malička těžce zápolil s logistikou svých
mentálních obrazů a s jejich distribucí mezi věcmi co potkával a model světa, který si bez přestání
snažil postavit, jej nepřestával neuspokojovat, ale cítil, že musí něco udělat, protože jen tak v
prázdnu se nedá rozdělat oheň a protože se má vystoupit a něco říct, a tak si pracovně dál pohrával s
in-formacemi-jako-příkazy, které si někdy sám vymýšlel a jindy je prostě jen přejímal z vnějšku,
což bylo na statistickém úřadě v pořádku a rád četl a rád poslouchal cizí hovory a rád pozoroval
glóbus co mu stál na pracovním stole a vůbec mu nevadilo, že se stává jen číslem v plánu, co nebyl
tak úplně jeho, i když se na něm podílel, což všechno věděl, neboť si nevzpomínal, že by ho někdy
napadlo něco o fungování mezinárodního trhu, kde svobodně protože ze své vůle běhal, protože
taky věřil, že má mít nějaký sen a ivan měl zvyk uskutečňovat své sny a nebolelo ho že byl spolu se
všemi svými kolemjdoucími odsouzen žít v nějakém plánu, v jedné naplánované společnosti, v
jednom ideálním a proto neexistujícím seskupení, anebo si na to utrpení spíš už tak zvyknul, že to
tlačení všude po životě ani nevnímal a měl jen otázky co splynuly s odpověďmi a tak splýval se
svým snem a nemyslel si, že by nevnímal vlastní život a dál si dával rozkazy a vymýšlel si
rozmanité problémy, aby se náhodou neocitl sám jen s nevyplněnými kolonkami okolního vesmíru
ještě dvě hodiny po zavíračce a jeho rozumně civilizační představivost mu nepřestávala kalem
zodpovědnosti zanášet zorničky a vše, co se mu před-stavovalo, nepřestávalo vytvářet složité
kladenské situace a někdy měl pocit, že má svůj život pod kontrolou a někdy chtěl z autobusu který
ho dovážel do kanceláře vystoupit a jít se projít, protože byl pěkný den, ale nikdy to neudělal a po
letech se ivan smířil s tím, že bude nejspíš tím-co-nikdy-nepřijde-na-chuť-závodní-kuchyni a
matematikové narovnávající křivky a mozky zavírající se v práci a v laboratořích a jiných řečech o
zapadávání vápna do masových hrobů a ivan dál myslel, že myslí, a že tedy je a nikdy se necítil
zcela spokojený sám se sebou ani se svou ženou ani se svými dětmi ani se svým osudem ani vlastně
s tím, co si myslel ale myslel protože měl pocit že jinak by nebyl a dál dělal jako nic na statistickém
úřadě kde snil zatímco si četl zadarmo noviny z metra o pravdě o které už nikdo neví nad čím jako
měla vlastně zvítězit a tak si jen kope kolem středového kruhu a biologové dál pořádají holokaust
mytologických zvířat, které se ale rodí stále znovu, a tak se snaží stvořit umělý život, postaví stádo
mutantů a pošlou ho do války proti drakům, jednorožcům a vílám a před každým kafem přemýšlel,
že neví, jestli ještě najde něco síly, aby si i dneska zase zapnul mozek a zachoval si zároveň i
jednotu myšlení vystavujíc se zblízka pěti stům nebo tří stům nebo dvou stům let propagace
jednoho zdravého a metodického rozumu a jedna civilizace jako dvakrát podtrženej výsledek a dvě
podtrhovací rovnoběžky co se nikdy nepovede namalovat zcela dokonale protože vzdycháme a
znejisťujeme se a klepe se nám ruka, ale společnost říká, že to máme opravit, jenže přešlapujeme
protože nemáme odvahu stát si za svými křivkami a tak přešlapujeme před tabulí a jen drolíme
křídu mezi prsty, myslím, že spíš nevím, ani víc jak třicet let ze školy nepomohlo ivanovi zbavit se
onoho pocitu, že jsem se doopravdy učil, ale teď si nevzpomínám, jak to bylo, myslím, že nevím, že
život normálně neobsahuje zkoušky a pak se naštěstí povedlo ivanovi se po obědě v práci lehce opít
a došlo mu, že učitelka je taky západní vynález, že je to mutace co se přihodila na univerzitě
zvědavému mnichovi a že by se tím už neměl stresovat a přestal se věnovat statistice a rozumu a už
nevěřil na vědu, protože jasně viděl jak škodí jeho mozku i lidem ve vašem okolí a než vystřízlivěl
napsal na funěním zarosenou okenní tabuli kanclu, že rozum je jen šestý smysl a že chce cítit
informaci srdcem a hrát si s myslí a nechal myšlení a přemítání a prorokování sklapnout jako když
se zatahuje šňůra od vysavače a nechal vědění zbarvit se jarními barvami a prstem připsal ještě že
by se statistický úřad klidně mohl nechat vyhodit do povětří a nic by se nestalo a pak si sedl a
rozdělal si v šuplíku po indiánsku malý oheň a nechal své dlaně povídat si se sluncem zhora a s
plameny zdola o dřevu a kovech a oficiálně čoudících statistikách a požární hlásiče se nespustili a
jeho kolegům a kolegyním se jeho nápad hrozně líbil

nejbližší geopolitická budoucnost v případě, že se kapitalismus nerozpadne: impérium

27
spojených států se rozpadne podobně jako se to už dřív přihodilo španělské nebo britské verzi
impéria, obstarávání surovin válečnými nájezdy nedosáhne očekávaného efektu, afghánistán zase
vyhraje jako dřív nad angličany a pak nad sověty a předtím nad číňany a prý nad každým, komu se
zachtělo pěstovat mák, afghánci mají rádi červenou barvu, bílý pohled zapadající do světa přestane
být dominujícím viděním, civilizačnice přestanou přivádět na svět svá mláďata, evropská unie se
stane neschopnou jakékoli akce a přestane existovat, pár měsíců po tom co jí rusko přestane dodávat
energii, protože mandaríni budou platit líp, anebo daleko dřív protože v evropě zase měli velké oči a
nějak to s tou integrací překombinovali, takže nakonec nedorazí očekávané hordy barbarů-
imigrantů, ale i těch pár miliónů, co si nevšimnou, že jestli chtějí práci, měli by směřovat do číny,
indie, ruska nebo brazílie, ale i těch pár miliónů čerstvě ožebračených evropských středních vrstev
bude stačit na to, aby nám náš usedlý život přestal fungovat, většinu z nás to nebude bavit, ale
nebudeme se mít čemu divit a spíš si budeme říkat, že za to může naše samota a naše blbost, prostě
my sami a těsně potom vyschnou arabská ropná pole a vchody do dubajských mrakodrapů zasednou
zrnka pouštního písku a pak se snad kapitalismus, potom co se v rámci agónie na oka mžik stane
socialismem, s námi rozloučí a odjede někam jinam, snad do nicoty, ale spíš do asie nebo do afriky
a v evropě se vrátíme od globálně univerzální moderny zase k lokálně uklidněnému krajinovatění
se, ale třeba si dál budeme posílat pohledy a třeba tentokrát dokážeme zkrotit svou vlastní moc, to
všechno záleží na nás, na tobě, nenech si radit do tvarů života nebo směrů času

identifikace: aby vás mohli řádně prohledat a poznat a rozhodnout o tom co s tebou musíme se
nejdříve identifikovat. jsme čísla. jsme shluk digitálních stop. máme bezbarvé čipy. ještě ne na
předloktí, bestie si nás ještě nestačila všechny označkovat, ale brzy dojde na rfid, už se na tom
pracuje a snad se vše děje samo od sebe a snad se činí systém, zasíťovavači globality. jsme
biometrické údaje a jsme rozmnožovači svých osobních dat a jsme složení z historek ze spektáklu a
jsme skrz naskrz a máme se uloženi v adresáři a jsme na odpočet a jsme identifikovatelní. lidé-už-
moc-ne. už vymírají občanky bez silikonu. už nemáme své navlhle přirozené křivky. sebrali jsme se
a oni nám dali právo na náš obraz a ten obraz si nechali pro sebe tak už se usmíváme jen
samoúčelně jako na fotkách. už mizí poklidná ztracenost davem. brzo už nebude možné stát se
vandrákem, potulka byla poprvé zilegalizována v anglii v 19. století a brzo satelity pokryjí i tu
poslední únikově potemnělou uličku. v číně jsou v digitalizaci společnosti dál, protože tam západní
bezpečnostní firmy testují své sledovací a jiné produkty před jejich nasazením na západní trh, který
je méně totalitní, chci říct ne tak dobře centrálně řízený, prostě příliš tržní, státy a jiní aktéři jim tu
furt kecají do práce a proto je pro firmy s experimentálními výrobky přístupnější komunistický trh
moderní číny a tak čínská vláda zvedá až k nebesům svá města a nezatýká manifestanty přímo na
náměstí, jen si z dálky přečtou čísla všech digitálních občanek jako když supermarket sleduje své
produkty a pak, když se to hodí, zatýkají a připomínají a zmiňují, kvůli bezpečnosti si nech všít pod
kůži svůj doklad totožnosti a svou kreditku, ať je neztratíš a ať jsi digitálně čitelný, aspoň tě tak
bude moct pozdravit jednota na námku tvým jménem anebo přímo tvá lednička, jelikož ty se
přestaneš pohybovat, budeš pracovat z domova a nebudeš radši ani vycházet na ulici, protože to
natáčené žití v permanentně přítomném spektáklu, co se tam odehrává, tě třeba nebude tak bavit,
můžeš se na kooklu anebo na trubce podívat na prospekty: Ubiquitous Computing, ani si nevšimneš
že impérium už dávno žije u tebe doma a když odmítneš nastoupit do transportu, koncentrační tábor
na tebe přijde cinknout, žijí mezi námi dívky, co se vzhlížejí v modelkách s pruhovaným modelem
pyžama žijí s námi kyborgové a chodící zařízení mobilních telefonů a v civilizaci žijí formace
neživých věcí a žijí s námi tvarové co vědí kým jsou a taky tvorové co to nevědí

vincent, 29, andorra: prožil klidné dětství, v zimě hodně lyžoval a v létě chodil na dlouhé
procházky a skoro nikdy se na nikoho nezlobil, takže s ním všichni vycházeli dobře, nicméně když
mu bylo šestnáct, začal se cítit lehce osamělý, stále se na nikoho nerozhněvával, ale zůstával v
horách o samotě déle a déle, dvacáté druhé, třetí a čtvrté narozeniny strávil už kompletně obklopen

28
stromy s lišejníkem a tím, co si sebral a ulovil, sice se doslechl o zákazu rozdělávat oheň, ale
nerespektoval ho, jelikož si vždycky dával pozor, aby nezapálil les a navíc se měl s větrem vcelku
za dobře, a tak se mu jednou v noci zdálo, že se nad zajícem kouř podivuhodně klikatí, čemuž uvěřil
a hned taky porozuměl, takže se mohl vynadívat na jedno podivuhodně niterné vyprávění, kterému
taky uvěřil, a tak na popud mrtvého zajíce sešel z hor a přemluvil pár kolegů, aby uspořádali
výpravu do středu země a společně vyrazili k severnímu pólu, odkud se ještě nevrátili, což
neznamená nezbytně, že by se ztratili nebo zemřeli nebo tak něco z tohoto světa, třeba dojeli až na
konec světa a co když se vypravili a ještě dál a třeba jsou někde uvnitř a dostatečně svobodně
naloženi a možná si tam teď žijí na svoje myšlení

29
v ohňové zemi 4: dneska se měsíc ztratil brzo protože někteří to nepotřebují vidět znovu a vítr se
konstantně zrychluje a tučňáci se začínají probouzet a na vlnách oceánu lze jasně a zaostřeně
sledovat co přesně si štěbetají bublinky když pěna dosahuje minimum své kinetické hmoty a
osahává maximum své energie potenciální a skála se dovídá další kousek zprávy a čerstvé slunce se
odráží na právě navlhčeném povrchu pobřeží a pár rozespalích tučňáků se za chabého osvětlení
kolébá směrem do společné koupelny na konci chodby a kameny už sebejistě šumí a cákají a
překřikují se a jejich domněnky pleskají o nově dorážející vlny ale místní jim nějak nerozumí a
dokonce ani nerozeznávají jazyk k nim z šumoty mořské pěny doléhá a jeden tučňák se probudí a
zadívá se za vlny a chvíli zůstane bez pohybu a pak si potvrdí že už zapomněl jak se vyslovují
samohlásky přicházejících pokřiků a zase se schoulí do sebe a hned spí dál a druhý jako třetí vidí že
přichází doba kdy zažijí potřásající se horizont zblíska a že se ta přítomnost vlastně už objevuje
když na to myslí a že přišel čas dát se do práce na další produkci kouře jelikož tohle bude zdá se na
delší podívanou a beztak zbývá ještě dost na potom a horizonty se v ohňové zemi nepřibližují každý
den a vlny si normálně nepletou jazyky a moře nikdy nemlčelo tak bezmračně a pak tři mlhoviny
odměřili pár paprsků a zdejší lišejník už nabízel kolemsedícím oheň a modrost oblohy se opět
zahalila do pozemského kouře a jejich domorodé pohledy už byly upřeny výhradně na to co
rozbíjelo hladkost středně vzdáleného vlnobytí a to se přiližovalo tak rychle jako loď poháněná
pohybem neviditelných sil vládnoucích vzduchem a kouření co měli bylo dobré a rozhodně vhodné
aby doprovázelo příběh přivátý z opravdové tmy noci což se stávalo jen jednou za několik set let a
někdo správně předvídal že zásoba květů na zátop se bude hodit, takže na kamenech bylo čím dál
tím víc veselo a tráva hořela a běloši se blížili a představivost domorodců jela na plné obrátky a
objevil se revoluční návrh sestavit z tučňáků výzvědné letadlo a poslat ho napřed, aby se vidělo,
zaznělo, ať se zajde pro ostatní, ať se pošle do vesnice pár výzvědných tučňáků, ale řeklo se, že to
může počkat, až do co z toho vyleze a pak se na to zapomělo, protože se vymyslelo, že se neví o co
jde, protože vítr takhle nikdy nepraskal, takže komu se bude co nechávat vzkazovat a beztak nikdo
nechtěl jít a dým dělal svoje věci a plynovitě se pohyboval po obvodech okolních útesů, takže se
tučňáci dozvěděli to o možnosti létat, podívali se po sobě a všichni najednou, až na toho, co spal
dál, vzlétli do vzduchu, kde se zformovali do tvaru výzvědného létajícího talíře a odnesli se k
obzoru, aby podnikli pár přeletů nad přijíždějícími koráby a pak se zase vrátili na pláž, kde se
někteří rozhodli se na to dospat a zavrtěli se do sebe a přisunující se plachtoví se ukazovalo
chvílemi jako kruh a chvílemi jako osmička a červené slunce všechno prosvěcovalo nejrovnějšími
polopřímkami zvlněnými jen mouchami co vlétávali do záběrů čtyř pohledů místních a někdy má
východ slunce stejnou zvukovou stopu jako dřevo černobíle se lámající v ohni a nic na tom nezmění
ani bezprostřednost zapadajícího oceánu a pomalu velmi pomalu hlasitým tichem a s neznámou
svěže zatuchlou vůní rychle docela rychle jakoby rytmem vln a jakoby tempem větru protože
hranice světa se nepřechází v normálním oka mžiku a každá událost každá scéna každý pohyb svůj
čas svůj tón svoje formy procházení se svoje barvení se svoje střetávání a někdo se těší na pevninu a
někdo na nové rozhoupání se a na to co přináší moře a vlny teď nenaráží rychleji, to se jen zdá a ani
vítr nefouká víc než jindy, to jen kůže špatně interpretuje a oči místňanů už navykli na sluneční záři
a přestali si stínit a každý z těch čtyř se bavil svým místem pohledu, představovali si příjezd bohů,
jasně a ještě příjezd vesmíru a taky zájezd holek co maj dneska volno a obchodníky s levnou
marihuanou a tajemné plavidlo z legend co odváží na zapomenutý ostrov toho, kdo se na to cítí
připraven a ještě že horizont začal darovat věci a že jim právě dává něco důležitého a ještě že to
jsou zvířata, jejichž jména staří odmítají vyslovit a nikdo z nich necítil potřebu mít to stejně jako
ostatní, věděli, že se spíš shodnou na všech možnostech najednou a že to se uvidí až tu bude a že
prozatím můžou dál sedět blízko sebe a měnit nápady jeden za druhý a dívali se stejným směrem a
každý to viděl stejně i jinak a rozuměli si a kouřili každý svým rytmem ale skončili víceméně naráz
a červivé slunce už nestoupalo tak zřetelně ale ještě zdaleka se nezdálo že se zastavilo a třpyt co do
dneška posílalo se barvil a lesknul tek nějak uměle a rozházeně a nepořádně a pořádkově a pak ty
lodě přistáli na pláži za tímhle útesem, tak na něj vyšplhali a rozesadili se za kameny a sledovali to

30
celé odtáhletuď zezhora a ukázalo se že to byly podivu hodně obří lodě, co obsahovali menší lodě,
na nichž se ona neznámá posádka vylodila a dojela a dorazila a vystoupila a objevila se na pevnině
a postavila tam plynové komory a vyudila v nich všechny přítomné tučňáky a snědla je, protože
měla po cestě hlad

krize 2: mění se klima. vždycky jí bavila vyprávění o dlouhé pravěké zimě. normálně si z počasí
lidi nic nedělají a obléknou se jak jim připadá vhodné nebo jak se dá, ale spektákl nás potřebuje
něčím strašit a někdy nemá co akčnějšího nám nabídnout než blížící se studenou frontu a někdy je
zase potřeba opravit něco na vesmírné stanici impérium, a tak se řekne, že oxid uhličitý je taky
lidský vynález. jisté je, že je nám tu pospolu nějak horko, soudě podle sdělovacích médií se zdá, že
se na konci prázdnin prochází po celém světě znásilňovači, co vězní své oběti celá léta někde po
domě a oni se domlouvají e-mailama na tom, jak se vlastně měří teplota geologického času a když
mluví o recyklaci, dycky uvedou jeden vzdálený rok a jednu přijemnou změnu teploty o pár stupňů
a v roce 1904 vyšel kropotkinův článek o vysychání asijských jezer a děláme díry do ledu a čteme
je a jsou tací, co říkají, že google cenzuruje zmínky o tom, že slunce už nesvítí tak žlutě jako dřív a
naše místo v galaxii je jasnější a jasnější a bouře se koncentrují a léta máme chladnější a zimy se
třesou a jak pálíme prales, dědečci mrazíci nemají dostatek dřeva na přikládání a jsou nuceni
přiložit se blíž k sobě a pak se třou o sebe zatímco klobásí o ohni, což způsobuje ona teplá lednová
odpoledne a stromy občas lehce neví co dělat a stepy se mění na pouště a zebry z kilimandžára
dopíjejí ledovec a jindy někdo pro změnu prohlásí, že člověk už dokáže vytvářet zemětřesení a
tornáda a tak a vůbec že počasí máme pod kontrolou stejně jako všechno v týhle naší slunečný a
rozumný a vědecky poklizený realitě, ale brzo uvidíme, jak to bude vypadat, až k nám zeměkoule
jednou promluví naživo a kdo si může myslet, že to někdy přestala dělat a počasí je mocnější než
civilizačnický spektákl a když je něco jinak než dřív nemusí se tomu hned říkat krize a na
zeměkouli se globální počasí mění neustále a jak máme poslední dobou tolik počítačů a měřičů a
obrazovek, tak si toho jen víc všímáme a máme z toho strach a nevíme co si o tom myslet a snažíme
se z toho něco vytřískat a doba ledová je doba ledová

radima, 51, graz: zatrhla si nehet a nemělo to důvod a přišla o šaty a o zub a o pověst.
nevzpomínala si, že by ji někdo přepadl a nemohla to nevědět, protože nikdy nepila, protože se
měla ráda pod kontrolou, ale bolela jí hlava a cítila se roztrhaná, takže se musela roztrhnout sama,
nemohlo to být nic jiného, ráno se na záchodě zadívala na své předloktí ale necítila se protože byla
v prázdném čase a viděla že má něco vyryto na kůži a že nasliněným toaleťákem to nejde odstranit,
ale vždycky si řekla, že se jí to jenom zdálo, protože nikdy nebyla v koncentračním táboře a protože
tábory vyhynuli už dávno a tak si natrhla sukni ještě o něco víc a na hlavě si udělala účes osoby
ztrhané a řekla si aj to je krása a měla se dobře jen když si překládala bolest ve slast a jednou se
strastiplně koncentrovala na jeden jediný kousek svého těla a ignorovala celý zbytek světa a jen
trpěla a užívala si vlastního kousku páteře a poslouchala všechno co jí ten obratel našeptával
zatímco se chvěla a zatímco si konečně věnovala pozornost a myslela na vodu co se prosakuje
morkem jejích kostí a co se jí vpíjí do žeber a časem začala mít ráda tyhle okamžiky kdy cítila sebe
sama a stále častěji se jí po životě produkovali nevšední dojmy z různorodých zákoutí její bytosti a
tak pomalu přestávala chodit ven neroztrhaná protože přicházela na objevování trhanců a děr a ok a
odpařených nití co se nepřestávali uvolňovat z jejího života a na čele měla vyrážku co svědila tak že
si někdy myslela že jí roste třetí oko a před spaním slýchávala vedle odfukování manžela taky
praskání svých neuronálních spojení a šustění svých pevných disků a tiché číštění zastavených
větráků a hmizí bzučení klimatizace a věřila že jde jen o běžné uvolňování synapsí a
překalibrovávání šedé kůry nebo o zvedání její duše pomocí kladky nebo o jarní přemalovávání
nicoty nebo o představování se smrtelného škubání racionálního myšlení, a tak se v evropské
krajině vyskytovala radima roztrhaná co když byla sama myslela na roztrhanost bytí a když byla
před rodinou tak uklízela nebo vařila to dá rozum a když se cítila obklopená celou společností snila

31
o roztrhanosti celičkého systému a ještě pořád nevěděla že ztracenost je normální vlastností vesmíru
tak jí ten zatrhnutý nehet drobounce znepříjemňoval její nejpřítomnější pocit ze světa.

válka, lineární čas ztopořených penisů, nápad muže: válka o přežívání a válka proti klimatu a
válka za mír a jedna histerická událost, když stříká země, jeden akt puchu sebezáchovy, odstavec
přeskočí každý, kdo nechce přivolat do své představivosti válku, čímž se napomůže tomu, že
tentokrát válka nepřijde.... rozhodnutí..válku nikdo nechce, normálně lidi necítí potřebu zabíjet ty,
co sídlí za horami, ale válkou lze takticky vyřešit třeba finanční krizi, lze na ni přeložit stěhování
národů zaviněné opakujícím se suchem nebo neustávajícím lijákem, lze ji použít na strategické
cestě za hladkým globálním zasíťováním světa, válkou je moderní způsob organizace, lze s ní taky
snížit nezaměstnanost, jako v německu 30. let, kde strojařství na zabíjení a budování strategických
infrastruktur zvedlo národní ekonomiku, ale už ne ve spojených státech začátku 21. století, protože
zbraně jsou příliš speciální a tak je nemohou dělat hordy nekvalifikovaných dělníků a protože nikdo
nechce dobívat spojené státy tak musí američané vyjíždět na výpady sami a v krizovém rozpočtu čr
na rok 10 se zvedly náklady na dálnici, ačkoli normálně by se měl kvůli tomu klimatu a kvůli tomu
že se sem s nima už fakt nevejdeme počet aut spíš snižovat, takže si připoměňme, že jeden zraněný
stojí státní kasu víc peněz než jeden mrtvý, což stojí za to si uvědomit, když jeden považuje za
reálnou existenci států jako válečných stran a zároveň se cítí být občanem státním, ztráty jsou spíš
vyžadovány než povoleny, reálná ekonomika se může nechat volně běhat, ale ne v dobách války,
prakticky všechno, co máme v našem reálném světě, je odvozeno z pravidel válečných světů,
žijeme v permanentním zvláštním stavu, afrika je trh, kde se prodávají západní zbraně, aby se
mohlo bojovat o kovy, co jsou potřeba na výrobu oněch zbraní, jedničkou mezi místními firmami je
jedna slavná vláda co natáčí akční filmy plné zbraní co zná celý svět vždycky najednou a druhá je
francie ale čína už jí určitě šlape na paty a trh je to otevřený a s netušenými možnostmi, protože
afrika je daleko větší než evropa a navíc je to válečná zóna což se hodí protože tam si nemusíte
války vymýšlet z ničeho jako v evropě nebo severní americe a dřív, když se střetávaly armády, tak
se vojáci dělali co nejviditelnější, mohli pak nahnat nepříteli strach množstvím a odhodlaností a
vyhnout se boji a jít domů, ale my, jak už neválčíme nikdy doma a moře se nedá přejít pěšky a jak
za sebe necháváme válčit tajné služby, o nichž veřejnost nechce nic vědět, akceptovala, že jsou tajné
a jak vlastně chceme válku, ale nechceme umírat, tak se spíš chceme schovávat, amíci už radši
posílaj na bitevní pole roboty než lidi, být rozvojovou zemí znamená, že u vás nadnárodní firmy
budují infrastrukturu pro americkou armádu, pro jejich, pro naše, žijeme v jedné společnosti bez
války, co vede permanentní neviditelnou válku, protože to je to jediný, co umí ti, co se rozhodli
směřovat kapitalismus do nekonečna na konečném zemském povrchu a v čechách zase budeme s
těma, co prohrajou, ale my jí nevedeme to je jasný my se tu jen schováváme a během válek se mezi
lidem běžně používá označení oni pro někoho, v kráteru příliš nezáleží kdo to vlastně je, někdo, kdo
určitě nebude normální člověk, i když existuje, to všichni cítí, nikdo nechce jít do války, ale někdo
se vždycky před válkou postará, aby se změnilo veřejné mínění a některé firmy za válek zvyšují své
obrátky a život se stává přebýváním pod dohledem permanentního strachu o vlastní místo a za
války se potkáváš s kupou potenciálních hrdinů, co jsou docela nebezpeční a válka je nesmysl, který
se může klidně nechat vyzmizíkovat z hlavy a už se formují obamajugend a existuje nová
spojenecká vojenská síla co se rozhodla vést válku v kyberprostoru, protože existují kyberválečníci,
,,lidé si myslí, že je to čína nebo rusko, ale ono to může být jakékoliv dítě v lotyšsku,” řekl jay
rockeffeler, děti jsou specialisté na ničení sítě, to všichni víme a nejlepší obrana proti nim, to se v
americe ví, je útok, takže se rozhodli, že budou mít válku v kyberprostoru, jasně že jen preventivní
a ne opravdovou a přesně tam, kde nás teď učí mít sociální sítě a aby jim to lépe plynulo z úst, tak
hlavnímu reprezentantovi svých šéfů teď dali nobelovu cenu míru, nejspíš aby na jejich
sloganovitých plakátech stálo vedle černocha vždycky taky slovo mír, protože tak to bude líp
fungovat v představivostech soběstačných civilizačníků co budou mít naději zatímco z důvodů
vlastního přežívání rabují barbarské vesnice. žijeme ve světě naruby, ten, kdo hlásá mír, vede válku

32
a ten, kdo hlásá válku, žije svým mírem. je třeba přestat věřit na válku, doopravdy a právě teď.
kvůli motýlům a čolkům.

přijede papež: biskup Václav Malý na tiskové konferenci vtipkoval, že bohoslužeb se zúčastní více
lidí, než přišlo na americkou popovou zpěvačku Madonnu. Na její koncert na pražském Chodově
přišlo na 40 tisíc zájemců. "Pozvali jsme i křesťany ze sousedících zemí, oslovili jsme diecéze z
Polska, Slovenska, Německa i z Rakouska. Zda to přijmou, zatím netušíme. S příjezdem cizinců ale
počítáme," vzkázal Malý. Lidé si mohou na bohoslužbu přinést nápoje či občerstvení, arcibiskup
Graubner doporučil starším vzít si na místo stoličku. "Zájemci o místenku se mohou stále hlásit na
jednotlivých církevních farnostech, které požadavky odešlou na biskupství," zopakoval Malý, "leze
jim tam sice práce lehce přes hlavu, jelikož někdo odnesl poklad ze starého dubu, ale najali jsme
dobrovolníky." Organizátoři ubezpečili, že na mši se lidé dostanou i bez místenky. Do blízkosti
svatého otce se však nedostanou. "Prostor je rozdělen z bezpečnostních důvodů na sektory. Ten, kdo
přijde na poslední chvíli, se již nedostane dopředu. Ale všude budou velké obrazovky, každý by měl
být zapojen a měl by dobře vidět," ujistil arcibiskup Graubner. 19. srpna 2009 11:10,
aktualizováno 13:49 Papež bude kázat v angličtině.

fidži: a na fidži, kde král mohl popravit kohokoli ze svých poddaných, můžeme najít také mocnou
kastu kněží a jednu kompletní teologii a komlexní vykonávání osvícené moci králů. w.t.pitchard,
polynesian reminiscences, londýn, 1866, str. 363

martin, 26, karlstad: byl in-formace. včera si všiml, že všechno co je napsáno v televizi a řečeno v
novinách, všechno, co kdy nalezl na internetu, i to nejposlednější prázdné kliknutí, tvoří spektákl,
že žádná oficiální foto nezobrazuje světové dění, že se spolu se všemi civilizačníky stal publikem
nepřetržité reklamy na nový supersvět a taky kouskem barevné plochy, co v ní v jeden okamžik
vystupuje na pozadí, včera poprvé, když se přerušil jeho oblíbený pořad, zahlédl tu reklamu, v níž
hrál zeleného statistu na pozadí která mu pomohla zaplatit právěprobíhající sezení u něj doma a
viděl se jen-tak-probliknout a najednou už nedokázal podle ničeho rozhodnout jestli je nějaká
správa skutečná nebo vymyšlená, už nevěděl co je reklama a co jeho oblíbený pořad, co je film a co
je život a napadlo ho, že všechno co si kdy zapsal do deníčku si vymyslel sám a nevěděl zda se jeví
jako informace pravdivá nebo míň pravdivá, jestli zasazená do reality nebo jestli realita zasazená do
ní a napadlo ho, že se možná klidně přestane rozhodovat a nechá celý ten spektákl jen tak se
provyprávět kolem svého života, že už si nikdy nestoupne do žádné reklamy, že tomu podivně
pospíchajícímu světu nechá všechnu volnost světa a přestane se jím obtěžovat, ale žil v in-
formovaném světě plném rozumných prohlášení a oficiálních zdůvodnění, takže nevěděl jak to
udělat a kudy to vymyslet, tak mu nezbývalo než se řídit citem, jenže už mu nezbývalo moc toho
citu, takže nevěděl, co si má myslet, ale. informace je náš pohled na věc. naše mysl. obraz kterým si
vykládáme stěny kolem. jo, byl to dobrej život. in-formace je naše forma. forma dovnitř. tvar tvora
co se nemyslí, co se formuje. cítit informaci. na konci se to lehce táhlo. náš úhel pohledu nám
zanesl naše místo vidění. cítit informaci. exformovat se po krajině dat. ale ta honička byla dobrá.
když se někdy navečer nechával unášet větrem po vodě. tak cítil, jak se vypravuje. cítit informaci
srdcem. úplně a stejně jako když se vzduch setkává s vodou. a celý život si představoval o čem bude
druhý díl. myslím, tedy nejsem. reklama nelže, reklama strukturuje tvoje pohyby. dělá je v lesknotě
temnoty. reklama je přirozená jako setkání studeného vzduchu a setmělé hladiny na operačním stole
karlstadského jezera, protože mechanizovaný kapitalismus potřebuje k životu odbyt věcí, co nikdo
nepotřebuje a tak nám natáčí reklamy na životy a martin se rozhodl odhlásit se ze své oblíbené
sociální sítě a taky z těch, co ho nikdy zcela nepřesvědčili, ale které občas navštěvoval, aby viděl,
jestli ho něco nepotká a spektákl existuje a dá se na něj šáhnout, ale martina nikdo nenaučil se
dotýkat a kapitalismus existuje a není to teorie, je to způsob života a taky cesta životem. přestal psát
blog o psech. když byl smutný, jeho dobrman ho z toho tahal na procházku. na počátku 21. století

33
se lidé nacházeli v čistém chaosu. každý měl svůj kousek. informačního věku. káždá příhoda co nás
potká na síti je skutečná. jen živé věty co zase dorostou když je přetrhnete. na konci 19. století psal
papež o tom, jak zednáři útočí na systém tradičních hodnot, proč chtějí rozbít rodinu, co předtím
podle něj dobře a k užitku, sami zpropagovali a jak se snaží převzít kontrolu nad obrazotvorností
věřících, dožili jsme se až do doby služeb, naše vlastní názory jsou jejich propaganda, používáme
informace a jsme používáni jako informace, stali jsme se jen nevolným kouskem spektáklu. tak už
se nedá dělat nic než vyprávět se po životě zamotávat si vidění s obrazotvorností a nápady impéria
co se líhnou z našich civilizovaných nevědomí a vědomí a postvědomí a tak. když se zasekne třetí
sektor. když si musíš sloužit ty sám. když se skládáme. knihy a jiné časopisy hoří. když se zastaví
čas tam kde vykuřují obři a kde se dými spolu dohadují na formách motýlích křídel. pohybujeme se
v extrémních vodách, tady nikdo nezanechává svou stopu, nalézáme se na hraně smazání, na
vichrem s deštěm zčeřené hladině, ne každý to tady může ustát, ne každý tudy může klidně projít.
možná chceš přestat číst dřív než se ti ve skalnatě mezerovité krajině rozpustí mozek. a na místo
předskakovat zkus přeskakovat.

čistit: existuje posedlost uklízením. strach z vlastní špíny. patriarchátem rozbité ženy uklízejí jako o
život. snaží se vybudovat to místo co si za poslední staletí nechali vzít těmi co umí jen vytrhávat
život ze země a tak děláme bordel. když se nádobí musí utírat, když se leští, když se uhrabuje půda,
když se pohled bojí zavadit o prach, když všechny díry musí být ucpány. zkurvený chloupky.
zasraný fleky. nepříjemné pocity. když golfista vyžaduje genocidu sedmikrásek. když se válčí se
skvrnami. když se urychleně potřebujeme zbavit všech drobků kůže co z nás opadávají zatímco se
pohybujeme. když jsme ženy zapřáhli tak, že si sami myslí, že po nás chtějí ulízet. když se černo
maskuje křikem co všechny uzemňuje a umlčuje slovy čisti, čisti až do bíla. existuje rozdíl mezi
čištěním a nešpiněním.

slib: aleuťan jen obtížně něco slíbí, ale když už se tak rozhodne, musí splnit svůj slib ať-to-stojí-co-
to-stojí.

federica, 25 a 27, vaduz: nedávno seděla v knihovně a dál prožívala své klidné dětství, protože
studovala historii v curychu a nemusela se o nic starat, tak jen studovala minulé životy a četla o
čase a chodila s jedním italem a když si vzpomněla na jiného itala, tak se rozhlédla po knihovně kde
tenkrát seděla protože měla čas a protože jí nebavilo se učit a nad vrstvou stolních zářivek viděla, že
existují místa, kde se zastavil čas nebo kde čas plyne jiným rytmem nebo že už neví jaký je teď rok
ani kde je hranice mezi nedávnem a dávnem a četla v tom čase, že jsou dvě přítomnosti, jedna co se
mění a jedna co se nemění, že čas je chaotický a živí a barevný fraktál a věděla, že historie je její
vyprávění, její verze toho, jak funguje svět a kudy běhá čas a její paměť a její přítomná
představivost, že v čase její doby se jen opakují barvy jejích vlastních oka mžiků, že čas běží spolu-
s-tím-jak-mrká-očima. spektákl nemá paměť, má historickou paměť. během 20.století něco vyhnalo
boha z našeho chování. existuje jen přítomnost. historie se buď děje sama anebo se jí účastní lidé
anebo oboje na jednou, záleží na místě pohledu. federica teď seděla v knihovně a cítila skutečnost,
že na tvarech času se podílí taky země a okolní světlo a bytosti z jiných světů a vzala si k srdci, že
pokrok organizační se klidně může zastavit jako lokomotiva uprostřed amerického středozápadu co
ji nikdo nepřepadne a tak tam stojí ponořeně se vznášející v nekonečném a lesknoucím se prázdnu a
nikoho si nevšímá. že kašle na řád a na souslednost časů a proměnila se ve žluťáska a letěla se ke
stropu zakuklit a historie peněz. historie technologie. historie pohybů much. historie obrazů. a
zakašlala si na ten nápad. historie lidské energie. historie vesnice. historie rozumu. po-řádně nahlas.
historie dna. historie bitev. historie nemocí. aby se po ní všichni ohlédli. uprostřed historie. historie
histerie. tisíc historií počasí. celé osazenstvo knihovny. historie nápadů. a vyprskla se aby se její
vnitřek rozprostřel po jejím historickém sále. historie krizí. historie konců historie. a cítila jak
letošní verze chřipky naráží na renesanční fresky co nejdřív opatrně seškrabali kdesi v lombardii a

34
přepravili až sem. historie konců světa a byla si jistá, že se jí obnovuje dech jako vždycky a viděla
obě své přítomnosti. jednu rosit se a druhou mizet. jen jedna lidská historie. historie konců. tvorba
začátků. participovat na tvoření. odmítnout se změnit. 3900 miliónů let historie života. autoregulace
a svévolnost a ztracení se samoty a zastavení rozpínání se vesmíru a bezpodmínečná spoluúčast. a
taky se rozhodla že babylónská stověžatá knihovna je příběhem o jejím čase, protože když už se
rozhodla participovat na přítomném tvoření svého života, zasloužila si za to obrázek a tak si jeden
dala

charles, 9.4.1821-31.8.1867, francouzské 19.století: ,,Svět teď končí.”

krize 3 - populační krize. po období konzumu už pokrok dál nepokračoval, protože nikdo neuměl
nic udělat, všichni se bavili jen spotřebováváním ale od pondělí už najednou nebylo co, makro ani
neotevřelo, v hypernově nic pořádnýho neměli. prožila klidné dětství, nikdy neměla hlad. afričané
jsou od šedesátých let soustavně zachraňováni stádem humanitárních organizací a jiných spolků co
budují globální zasíťování, a tak zdárně pokračuje jejich metodické vyhlazování, ale jelikož se vše
odehrává v jejich přirozeném prostředí, o nic nejde, brzo nám dojde co znamená když se brambory
zvednou o padesát procent a navíc kamery se v africe potí nebo takněco, takže nás o tom nikdo
nespravuje, tak radši afriku natáčíme jen z vrtulníků, jsou to pak hezký obrázky, takže o nic nejde,
negři se prostě nepřizpůsobují naší distribuci hmotných statků, která nefunguje vůbec dobře, což je
ten problém, jak tvrdí ti, co říkají, že žádná populační krize není, že třetímu světu se dá klidně
pomoci, aby se stal prvním, že to je jen chyba v dopravní logistice, máme totiž problémy s
rozdáváním a že nás na planetě může žít daleko víc, což si brzo vyzkoušíme, pokud nás nenaočkují
nějakou pandemií, což se klidně může stát protože neustále kutí nějaké zákeřné antipopulační viry
které se jim pak hromadí na skladě a oni se jich potřebují ňák zbavit a jejich rozmontování by stálo
moc a třeba nás bude tolik a nikdo nám nepřijde na pomoc ledaže bysme si pomohli sami a třeba
nás na zemi bude tolik, že si všimneme sebe sama a pak přestaneme věřit na řízení života a na
peníze a spektakulární globální zdraví a přestaneme se tak navzájem srát a až to hle bude na
spadnutí, v supermarketu se potkáme s nedoplněnými regály a z obrazovky nás budou pobízet se
kvůli tomu mezi sebou mlátit, ne, budou nás pobízet se kvůli tomu mlátit organizovaně, protože jen
tak se mlátit se budeme z vlastní iniciativy, to už děláme, v africe, což je taková laboratoř na
testování biologických zbraní, jim to zatím funguje a soudě podle všudypřítomnosti kamer a s
přihlédnutím k nenažrané ambicióznosti západních žurnalistů a soudě podle množství mrtvých dětí
se na netu vyskytuje podezřele málo filmů s umírajícími kojenci ve vyhladovělých náručích a média
říkala že je to strašná podívaná a že to radši nechceme vidět a my si stejně mysleli že by to bylo
neetický to vidět tak nám to ani nechybělo zatímco jsme se cpali čokoládou co ty děti házely z
palem na zem dřív než spadly samy a pak se zase rozpadla babylonská věž a vidělo se jak se
troskovatí bruselské činžáky a na ulici zdí klimatizace zadusí posledního spekulanta a programovací
jazyky se popletou a lidé si spolu zase začnou rozumět a jaký asi bude život v jedné z čínských
zámořských kolonií. ve vesmíru existují špatné roky sklizňové. budeme mít hlad.

krize 4 - energetická krize. jak se celý svět má stát prvním světem, spotřebováváme takové
množství energie jako nikdy předtím a při tom nemáme tolik jako dřív ve dvacátém století. když se
procházela nočně přesvíceným městem měla jisté pochybnosti o smyslu plnosti šetřivých žárovek,
co na něco potřebují obsahovat chip a jsou civilizačníkům dodávány firmou co dělala elektrickou
instalaci koncentračních táborů ve jménu ekologické rovnováhy a to vůbec neměla v úmyslu být
paranoidní, jen ji v životě potkalo pár textů o vztazích mezi energií a realitou, tudíž věděla, že
dvacáté století rostlo díky levné ropě, a tušila, že to už je sice jinak, ale četla, že nikdo neví jak. v
civilizaci máme jedno auto na dva obyvatele, číňané musí jezdit v každém autě asi po dvanácti,
indové přibližně po padesáti a jelikož se očekává, aby ten náš plán nemusel zemřít, aby naše fabrika
na zapadající kulturu nemusela zavřít, aby se nic nedělo, tak se počítá se vzmachem asijské střední

35
třídy a tak se vidí, že na světě jaksi chybí materiál na kapoty budoucích svobodných kapitalistů a
občanských demokratů a mohli bychom jim třeba dát naše vozy, je to dostatečně podlé na to,
abychom toho byli schopni. kameny a voda si žijí svým tempem. energie se nemůže používat,
zrychlovat a usměrňovat, reorganizovat do nekonečna. její komplexita, její přes kupování ze strany
na stranu a nahorudolu, její používání a zasíťování, tahle kočka mrouká fakt divně, mrtvě,
mechanicky a hrozně prdí, propletání energie vytváří chaoticky se chovající situace, energie se děje
svévolně, autopoeticky, přeskakuje nelineárně, živě, jak se naskytne, jak se zavíruje, jak to vyplyne,
dovniř a ven a ven a dovnitř a jak se samoseorganizuje a tak. svět se normálně děje sám. město je
uzel na řece a nyní se vidí že jsme si to tady na zemi příliš zkomplikovali že celá ta globální
civilizace je příliš složitá a zamotaně organizovaná naším způsobem tedy vyžaduje velká množství
energie všeho druhu aby se mohla dál pohybovat že jsme to přehnali a přemysleli podle sebe a k
obrazu svému aby se mohla furt snižovat ta naše entropie na hodnoty neškodící soudržnosti našeho
organizmu že všechny uzly je dycky potřeba zase rozplést a černoušci v kongu nestíhají těžit koltan
dostatečně zručně a my si prostě potřebujeme zavolat dotekovým displayem a každé ráno je třeba
rozsvítit metropole a každou noc je třeba rozsvítit, aby nebyly vidět hvězdy, třeba klidně o ničem,
jen tak si pokecat. čím komplikovanější věta, tím je potřeba víc energie na její přečtění a když je to
množství zaměstané pozornosti na jedno místo příliš velké, do složitého odstavce se vypálí díra a
slova, původně jasná a živá, se rozmažou ohořelostí hranic díry a čtení splyne s nicotou a jedna
cesta budoucností, ta subjektivně skutečná, směřuje přes bifurkaci (přeskok, přeformování se, na
nějž myslí voda, když se ledovatí nebo vypařuje) na nějaký jiný energetický podivný atraktor
někam na úplně jinou úroveň fázi dimenzi energie-hmoty nebo tak něco jedna cesta co vede na
jinou cestu kde žijí jiné tvary energie tam-i-tady kde mezery jsou viditelná neviditelna nějak jinak a
druhá cesta, ta objektivně realistická, vede ke konci moderní společnosti plné světla a řádu a naší
drahé technologie a jiných zásuvek. buď se dokážeme rozpustit nebo se rozpadneme v našem
vlastním ohni. to je krásný jak se smíchá tolik věcí dohromady a co z toho vznikne na hromadě a to
je oč tu běží . . . . . . . ................

východ 4: mistr pohodil motyku a řekl: dnes vůbec nemám sílu. když nemáš sílu, řekl strýček, jak
můžeš mluvit

thontaddeo, od roku 2005, zlomropy.wordpress.com: až dojde ropa. diskurs o ropě. ve

společnosti vybudované díky ropě. jak souvisí zdroj energie s lidskou obrazotvorností. po
plastikové stezce. rytmem černého zlata. něco zcela konkrétního. ani psychologie, ani spravedlnost,
an+;;;;;; i filosofie, ani jen hra se slovy, jen nezvladatelná černá skrvna kontaminující rovnou
celý vodní cyklus, nakonec to zkusí zapálit anebo zavalit výbuchem atomové bomby, jen povídání
si o ropě, o jejích pohybech a jejích slovních zásobách protože ropující vyprávění má jednu pozoru
hodnou vlastnost: v ropném světě plném čísel a vědeckých expertýz a sondování a monitorování
neví nikdo nic s jistotou, všechna data jsou jakoby od oka, jsou střelena do éteru, všechny ropné
informace jsou z finančních a geopolitických důvodů manipulovány, každý ze zainteresovaných to
ví, nikomu to nevadí, světové vyprávění o světových zásobách krve dinosaurů se formuje jako
odnepaměti nebo odvždycky, konkrétně od konce 19. století, jsme takový sečtělý květy zla, co je
baví jezdit s větrem o závod a brzy dojde levná ropa a pak i ta drahá a teď jak se rozbil mexiscký
záliv tak o něco dřív a pak i zemní plyn, neví se kolik času je brzy, to záleží na pár lidech, všichni
tuší, že existují alternativy a taky kdo je zná a ví se proč to neřekne a tak všichni co uviděli špičky
jednoho grafu, co se stránku od stránky příliš nemění, jen čekají na pár červených čísel
sestupujících po schodech zasebou i tak nějak vedle sebe, aby se konečně vyjasnilo, kde se na tom
grafu vlastně nacházíme a aby na to mohli konečně přestat myslet a přestat mluvit o ropě a něco se
konečně mohlo začít dít doopravdy a klidně padat a pomalu klesat. řečové hry. diskursy žijí. i ty
abstraktní, založené na modelech, i ty apokalyptické, založené na existenci počátků a konců. až (se)
nám jednoho rána vypnou naše blogy a toustovače, bude se po čechách potulovat skupina lidí co

36
bude znát pár příběhů na vysvětlenou a snad i vědět co dělat ale to se neví dokud se to neděje

kouř: jako výlohy zarostlé břečťanem, jako bytosti z kouře, jako šedi mrakovité rozpouštějící se v
místnosti, jako spirály stoupající do nebe, jako výplň pokojů a na zakouřených chodbách se můžou
potkat zaběhnutí andělé, co se zastavují a vyprávějí, že to o padlých andělech je jen příběh, že ve
vesmíru, kde zapomněli na hoře a dole, se nedá nikam spadnout, že kouř si o sobě taky nemyslí, že
by mohl létat, jako člověk co upustil na zem hrst svých přídavných jmen, jako bludné kořeny, co
pod náporem přívalového deště neudržely půdu a teď visí z bahnitého okraje cesty a stejně jako
bezstarostný pták co opět nic nezkontroloval a jen to tak přelétl pohledem, jako víly, co tančí po
obývácích když si otevřou ventilačku, protože už kvůli horku z radiátorů nemohou dýchat a jako
draci co se líhnou ze zápálených konečků, jako kočka co dokáže vejít do portrétu zarámovaného
předka a stočit se mu na klíně, jako písničky z krámů, co se usadili mezi větvemi stromů dusících se
na obchodních třídách, jako déšť, co odkapává ze stropu, jako květy pokojových rostlin za lijáku,
jsou rozředěné pivo v tvojí skleničce a jako když z cigarety na podlahu sám od sebe a příliš brzy
odpadne popel a ty vidíš jak tam dole mezi chlupy kobercovými zůstal pohromadě a myslíš že bys
ho mohla zvednout a tak všechno rovnou uklidit, tak se sehneš, ale nepodaří se to a jen se vše
rozmaže a ztratí v umělé trávě, je hrozně těžký uchopit popel mezi konečky prstů, je snažší ho
rozšlapat bačkorama

vera, 17, heidelberg: prožívá klidné dětství, ačkoliv jí dosud přišla na mobil jen jedna zpráva, sice
dostatečně zamilovaná, ale ještě jí něco chybělo, od zvonění uběhlo už dvacet minut a třicet sedm
sekund, ví to docela přesně, dělá totiž od začátku hodiny každou minutu na okraj sešitu čárku a
čárky očima neustále přepočítává, je lehce nedočkavá, tak nepřestává sledovat plynoucí čas, je lehce
nervózní, ještě nezačala kouřit, zatímco se ohlíží, ale zase ne moc, aby si nevšiml, že se ohlíží po
něm, neví o čem se mluví a nezajímá jí to, napsala si jen téma: a pak jednu větu z větru: technologie
je nástrojem ďáblovým a pak už preferovala nacházet se rozptýlená, teď si pod lavicí kupuje nové
zvonění, protože nemá co dělat a čeká na další smsku, co nepřichází, protože se neohlídla a lituje,
že ho hned nemůže nastavit a vyzkoušet, že musí čekat ještě hrozně dlouho, tak zatím hladí lesklý
monitor a dělá otisky prstů a rozmazává je odnikudnikam a potom se rozhodne, že si osvěží paměť
a a že si prohlédne, co včera odpoledne na zastávce před suprem dělali s holkama, což se smí,
protože fotky nedělají hluk, prsty jí hbitě škubají a kmitají po hladkosti a vera se usmívá a vidí co
dělali a ručka už nic nemačká a jen se ladně smýká, vzpomíná, co o něm, když dělaly tuhle fotku,
včera řekla, teď se jen něžně dotýká roztomilé obrazovky a vychutnává si její hladkost a ohlédne se
a neohlédne jenže najednou jí nějak podklouzne ukazováček nebo co se stalo a třídní svět už se
nezastaví, takže se až k tabuli zvukuje jeden čerstvě stáhnutý tón a nese se nahlas a line se bez
bariér a ona se nelekne a nesnaží se ho ztlumit a ví že se nic neděje a zvedá hlavu a na oka mžik se
stává zábavou všech pohledů, ale nerudne ani se netřese, nic, spíš toho využije, aby se podívala a
ohlédne se a podívá se a on se dívá a taky se směje a nejspíš ještě víc než ostatní, ale učitelka hned
přebírá pozornost zase na sebe nebo si to aspoň myslí a proč se smál víc než všichni ostatní, jinak se
dneska ve škole nic nestalo, vážně, mami. o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet. o svobodě ji
budou učit příští rok, o spektáklu nikdy, a tak až se s ním potká před školou, nebude vědět, co si
myslet, bude zmatená a bude se cítit poraněná, bez důvodu, jen pro úsměv, co pustil příliš nahlas a
bude se bolet a nebude vědět proč a nebude vědět že je to ona kdo jí bolí a svede to na něj a řekne
mu že už není tak hladký jako dřív a rozejde se s ním bolestivě a on nebude ničemu rozumět a její
bolest nepřestane.

jé, to byla sranda: když se z ničeho nic sehnalo těch nepředstavitelně peněz na záchrané balíčky
pro banky a pro největší z firem které si tak vylepšili platební bilance a tak se nic nedělo jen se
vycházelo z krize a tehdy vystoupil šéf programu proti hladomoru při osn což je taky dost podivně
podezřelá instituce ale to je teď jedno a ten nejoficiálnější a největší bojovník s hladem řekl hele já

37
jsem vám na začátku roku říkal že se potřebuje tolik a tolik na vymýcení hladomoru po celým světě
a vy jste mi řekli že na to teď nejsou peníze a teď se najednou z ničeho nic vyloupne několikrát
tolik a tolik tak to mi teda vysvětlete ale nikdo mu to nevysvětlil a jen se na něj dívali jakože to má
pochopit sám a že by se vlastně ani neměl takhle blbě ptát tak bojuje dál proti hladomoru a radši už
mu přitom nic neleží v žaludku což rozhodně neznamená že by mu v něm kručelo

reprodukce-pokus-model: bakterie v uzavřené skleněné baňce. něco jedí a reprodukují se. jedna a
dvě a čtyři a osm a šestnáct a tak dále až osmina objemu a pak čtvrtina povrchu a pak polovina
země a hned jsme krok před tím než se celý prostor docela naplní a furt se zdá, že ještě zbývá
spousta místa, celé jednou tolik, a pak najednou země jakoby explodovala, všude jsou střepy z
něčeho co bylo dosud průhledně neviditelné, transparentní se říkalo, zatímco se exponenciálně
rostlo vstříc světlému zítřku v nekonečnu, někdo pak poopraví několik čísel z dřívějška, ale nikdo
mu mezi troskami baňky nebude věnovat pozornost a samozřejmě, že bakterie během své
reprodukce také umírají, ale pomaleji než přibývají, občas se může uměle nasadit nějaký virus a pár
milionů bakterií zrušit poněkud rychleji ale na celkový obraz žádná z nabízených alternativ nemá
vliv zatímco období v nichž se zdvojnásobují populace zkracují a zkracují svá trvání nebo se to
aspoň tvrdí o hodinách zeměpisu a my živí, dneska, moc nevíme, kde se přibližně nacházíme, ale
domníváme se, že je tu místa pro naši složitě zauzlovanou maličkost stále ještě dost a chvíli před
kolapsem dojde bakteriím prostor tedy jídlo tedy se začnou požírat navzájem a nevíme ani, kdy
jsme.

chaos forem písemných: „Na to je pozdě. Jak už jsem řekl, experti ani politici
nemají žádný ´plán B´, k němuž by se mohli uchýlit. Jestliže naše
možnosti získávat energii dosáhly vrcholu i za stavu, při němž 5 z 6,5 miliardy
lidí na světě využívá moderní energii jen málo nebo vůbec, to bude děsivý úder
našemu ekonomickému blahobytu a zdraví – větší, než si vůbec kdo dokáže
představit.“ Poradce pro energii prezidenta George W. Bushe, Matthew
Simmons Na otázku, zda tedy není načase, aby se vyvrcholení ropné těžby
stalo součástí veřejné politické debaty, http://06049219243461895208-a-
g.googlegroups.com/web/zivot-bez-ropy.pdf?gda=ykfBNUQAAABhWX-
G0si0e1lL5sYldeSceaDBBcMHxxbC4hvZlXQe7ja_HAm6LZsRCgP5B7
SjOFV6u9SiETdg0Q2ffAyHU-dzc4BZkLnSFWX59nr5BxGqA

krize 5: krize rychlosti informační svět se jí před očima pohyboval tak mihotavě že jí připadalo že
poslední dobou mouchy létají pomaleji vymysleli jsme si že je třeba se zručně měnit někam jinam a
že nejpřirozenější nám připadá dělat to stále rychleji a rychleji a teď upalujeme a modelujeme až se
vidíme jako ubíhající čáry a jindy jako čárkové kódy a tak trošku drobní jako digitální mikročipy a
vše co jsme je bezvýznamné protože musí být neustále připravené být kdykoli nahrazené ztracené a
zmizelé a ten růst se nesmí zastavit a cyklus sklizní rajčat genetických musí zvýšit svou frekvenci a
naše ruce už nepracují bez rukavic a naše oči již neztrácejí čas mrkáním a tak máme vyschlé
domněnky o našich životech a letmé dojmy z pocitů z nich ale zase známe gumové doteky a
dokážeme si představit igelitový zážitek a skleněný pohled a digitální tělo roztrhané na cáry a jen to
slunce jsme zatím nedonutili vycházet pravidelněji a rychlost světla je pro nás stále nedosažitelná
ale myslíme si že na to dřív či později určitě přijdem a některé radikální feministky se cpou
testosteronem protože si myslí že na něj mají nárok a někteří radikální technofilové si myslí že doba
kyborgů už je tady a tak se tělo a mysl civilizačníků v jistém bodě vývoje z kultury do civilizace
nacházejí v oka mžiku kdy už nemohou jít rychleji když se lidé musí podívat do zrcadla aby se
vůbec viděli když už je rychlost času příliš velká na sledování svého vnitřku a když spěcháme
přejeme si aby tramvaj nezastavovala ostatním a radši upalovala rovnou tam kde vystupujeme a teď
když se vysoká entropie neudržitelné rychlosti dokonale zažvýkala do narychlo formovaného

38
prostoru a přineseme vám správu dřív než se stane dívejte se na nás a sledujte naše vysílání a teď a
tady a v přímém přenosu a v přímém vysílání času a ona společnost pokud je na rytmu svého
akcelerujícího světa příliš závislá pokud nepočítá s jinou obrazotvorností než tou co touží běhat tak
rychle jako světlo a navíc úplně přesně jako hodinový stroj pokud si zdejší civilizačníci včas když
už to rychleji prostě nejde aniž by se to třesovitě nerozpadalo nepředstaví jisté rytmy zemité a jiné
barbarské a měsíční a sluneční a taky rytmy zase a taky rytmy znova a jestliže naše kultura ze sebe
nedokáže vypadnout protože nikomu se nechce přestat utíkat a protože prý není fyzikálně možné se
naučit zastavovat, tak se organizovanost jejího-našeho-tohodle prostředí rozpadá a řekněme si na
rovinu že nás ani nenapadne se změnit zabrzdit zpomalit protože nemáme čas a už musíme jít
protože už musíme být zase nějak jinak a čas běžel každým rokem rychleji a rychleji a někdo říkal
že tak už to se stárnutím chodí a jiný mu odpovídal že tahle jeho verze vyprávění o zrychlování není
nijak ověřitelná že stejně tak je možný že naše galaxie jen vjíždí do zatáčky a tudíž že jde spíš o
efekt obří odstředivé síly která se může cítit anebo ne a jiný se vydal do centra manifestovat se na
náměstí s cedulí relativita časů dole proti unifikaci pohybu zezhora ale nikdo ho neviděl protože se
tlačil atmosférou příliš pomalu. Žít v éře informací znamená vnímat se rychlostí světla. Náš život se
děje v optických kabelech. Síť to tak vidí. Jsou tací, co kvůli tomu pocitu chodí do posilovny a jsou
jiní, co si připadají mimo a těch víc a víc lidí netrápí svá těla a mívají čas a někdy i několik časů a
umějí žít v různých rychlostech protože to nezáleží jen na nich ale také na okolnostech a z těch časů
pozorují jak to všechno někdy podivuhodně rychle a jindy jakoby pomalu snad zpomaleně protože
to už se nedá zjistit kde končí čas digitální a začíná ten geologický jak to všechno prostě plyne
kolem nich jak je to prostupuje a jak to z nich zase nějak vychází poslední dobou potkávám víc a
víc lidí co si všímají obou přítomností a svým rytmem procházejí z jedné do druhé za tím co
pozorují frekvence a rezonance svého dechu a tlukot své srdeční pumpy protože je beze spěchu
vnímají protože si na ně udělali čas protože se rozhodli dělat si čas na své životy a tak dost
přemýšlejí o době trvání právě teď

nora, 35, hamar: prožívá klidné dětství, když třetím rokem pracovala pro jednu slavnou
nadnárodní firmu, měla odpoledku a najednou přestala cítit potřebu mluvit a tak se jen dívá, od
rána do večera, jak se jí svět mívá před očima, dřív se nestačívala divit a měla plnou hlavu dění a
jejich problémů a na mysli se jí prohaněla stáda zmatených příkazů, ale protože teď už o tom
nemusí nikomu vyprávět, přestala jí její vlastní složitost a přesýpavost komplikovat život, protože
objevila, že na jakkoliv naléhavou otázku se dá odpovědět jedním nepatrným pohybem hlavy a ona
se brzy stala skutečnou mistryní v kývání na každou ze všech možných stran a lidé z okolí si k ní
začali chodit pro rady a ona sedávala před domem svých rodičů, anebo v nedaleké kavárně, potichu
si četla a ještě tišeji si povídala s příhodami těch druhých a se svou nikým nerušenou svobodou a už
nikdy nikomu neublížila.

- Výroba potravin
Komerční výroba potravin je přímo závislá na ropě. Většina pesticidů je
získávána z petroleje (nafty), a veškerá
průmyslová hnojiva spočívají na čpavku. Čpavek (amonium) se získává ze
zemního plynu.
Na ropě postavené zemědělství je primárně odpovědné za explozi světové
populace z 1 miliardy v polovině 19.,
na 6,3 miliardy lidí na přelomu 21. století.
Ropa v zemědělství umožnila nasazení náčiní jako traktorů, potravinových
skladovacích systémů, třeba mrazících
hal a distribučních systémů, například nákladních aut.
Během několika let po vyvrcholení těžební křivky vyletí cena potravin
nahoru, protože ceny za umělá hnojiva

39
prudce stoupnou. Prudce stoupnou i ceny za uskladnění (elektřina) a transport
(benzín) produkovaných potravin.
- Ropa a vodárenství
Levná ropa je nezbytná k vytváření a udržování impozantní infrastruktury
zajišťující dodávky pitné vody.

krize 1 0 - finanční krize. 2008: chybí peníze. jako vždycky, ale teď se říká, že víc a že všem, tak se
tisknou, což prý slibuje změnu, ačkoliv se ještě vlhké ukládají tam, kde touha po jejich přebytku
založila na onu krizi. jaký svět je vidět z devadesátého patra mrakodrapu, vždycky si představovala,
že kdyby pracovala takhle vysoko, moc by kouřila, ale poslední dny, jak všichni furt mluvili o krizi,
zdálo se jí jasné, že osobně vůbec žádnou finanční krizi nepociťuje a jen cítila že na dorozumívání
se v některých situacích používá stejné málo beztak bezcenných papírků jako před krizí, to, které si
sama vydělala a zaplatila lízátko pětistovkou a prodavačka se na ní za to podívala zle a okolí žije
dál konzumujíc spektákl a jen málokdo z reality si všiml co se vlastně stalo a že peníze jsou už
mocnější a proto důležitější než mysl nebo srdce a taky všechno o čem nám povídali ve škole, kde
nám o penězích neřekli ani slovo a tak nám čísla jimiž nás informují nic neříkají, říkají, seznamte
se, to je člověk, to je dlouhé číslo, těší mě, řekne číslo, ale člověk radši mlčí a zaraženě se dívá na
řadu nul co se mu nenarovnává v hlavě ani když se doopravdy snaží takže za sebe prohlašuji, že
bankéři ani jejich problémy nežijí v mé realitě že se ztrácím mezi jejich křivolakými čárami a
nebývalými číslicemi že 2009: bere se chudým a dává se bohatým, že to se v evropě děje
programově od počátků evropy, že to je sice pravda, ale že je to jedno a mně osobně když se mluví
o dlouhých číslech se neobrazí ani hromady zlaťáků ani nic nevidím a vidím jen nic a když se mluví
o záchraných balících, vidím kluka skákajícího do vody, prostě nemám takovou ekonomickou
schopnost před stavivosti, abych byl v téhle krizi dlouhých čísel a když zavřou tu fabriku za
městem, aspoň tu bude větší klid a čistější vzduch a na začátku 21. století už nebyli dělníci v evropě
potřeba a mysl je jako padák, funguje líp, když je otevřená. balík je stříkání na všechny strany.
říkáme mu, že to neudělá, ale víme, že to udělá a že se taky namočíme. říká se, že banky teď mezi
sebou moc nemluví. nevěří si. nejsou na tom moc dobře. obchodní domy něco svrbí a není to
svědomí, dochází k tomu vždycky, když kapitalismus potřebuje přeřadit na vyšší rychlost, aby
mohli dál vydělávat a vy dělat, zase se jim chce přestrukturovat proudy energie a prvotních surovin
a pracovních sil a kapitálu, což jsou ti tři předcházející do hromady a najednou, kvůli tomu známe
dvě velké války, vlastně spíš než oni to vyžaduje jejich technologie a nikdo sice moc dobře neví kde
kapitál žije ani čím se má krmit ale mluví se o tom jako o něčem co má proudit volně a snadně tak
budiž a bubliny praskají a rodí se nové a svět se zasíťovává hustšeji a hustěji a lidé pění a fretkují a
mačkají tlačítka a sledují kontrolní světýlka a vlákna jsou tenčí a tlustší a oni na oko přiznávají, že
se jim zpomalilo pokrokování čísel a že je to jedna dopravní zácpa v jednom virtuálním prostoru a
říkají, že jsou v krizi, protože mají čísla z toku 2005 a 2003 a 1999, ale ani v roce 1994 nebyla v
evropě žádná krize, vlastně se tu už docela dlouho žije dost v klidu, říkají, že moc spekulovali, ale
to spíš nebude pravda, spíš spekulovali jen o něco nesmyslněji než dřív, což dělají vždycky a ze
zásady, tentokrát aby se zbavili pár svých známých, svedou to na ně, vyženou je z Města a ze
Zazděné ulice, tři bankéři už nebudou muset každé ráno do práce a budou trpět někde v ústraní,
odstrčeni vlastními kamarády na polynézský ostrůvek, co byl v roce 1992 schován ze školního
atlasu aby tam za nimi nikdo nelezl a pak, jesliže tu krizi zase ustojí, což by měli, když už si jí sami
tak hezky rozplánovali a jestliže my-v-ně budeme dál vlkládat naši důvěru tak oni-v-nás vloží jejich
potažmo naše dluhy a začne období orientálního kapitalismu, v němž spíš než konzumenti budeme
levnou tažnou silou a snad se na nás pohodlné a ukecané evropany číňané a indové prostě jen
vykašlou ale nejdřív se musí něco dít, vždycky to tak je, když se kapitalismu přerovnávají kapitály,
jsme jen v období mezicykloví, prozatím se jen přeskupují síly, co organizují naší mocenskou
strukturu zejména nikde a všude a mezi námi a mezi těmi in-formovanými se neví, kdo je kdo ani
co má vlastně v úmyslu, a tak existuje celé spektrum plánů a předpovědí a budoucnost je otevřená a

40
někteří odvážlivci doporučují přestat počítat a vymyslet si radši nějakou lokálně umístěnou
ekonomickou situaci

meteorit: a když na okraj poloostrova dopadl ten meteorit, dinosauři se rozhodli, že už mají dost
vláčení se křovinami a přemysleli se na ptáky a od těch dob si jen létají až nad stromy a pak si spolu
sednou někam nahoru a vyprávějí si o tom co se děje na zemi

krize 6 - krize pravděpodobnosti http://www.novinky.cz/ekonomika/175144-organicke-potraviny-

nejsou-vyzivnejsi-ani-zdravejsi-potvrzuji-studie.html

Hlavní stránka Ekonomika

Organické potraviny nejsou výživnější, ani zdravější, potvrzují studie

Posedlost zdravím vydělala předloni distributorům přírodně pěstovaných a zpracovávaných
produktů kolem 900 miliard korun. Nicméně desítky vědeckých studií se shodují, že pokud
jde o výživnou hodnotu nebo účinky na zdraví lidského organismu, je rozdíl mezi běžnými a
těmi organickými potravinami nulový. Přírodní jsou však většinou dražší.
(tady v originále vyšel obrázek papriky a rajčat a salátu, ale jelikož síť říkala, že jde o
ilustrační foto, neuvádíme jej)
Zelenina je zdravá, organická i ta běžná.
Dnes 20:19
Článek v novém čísle odborného časopisu o výživě The American Journal of Clinical
Nutrition jednoznačně uvádí, že neexistují žádné důkazy, že jsou organické potraviny lepší,
než ty běžné. Některé články sice tvrdily, že organické potraviny mají lepší skladbu, ale
dosud to nebylo empiricky prokázáno.
Výzkumníci z London School of Hygiene & Tropical Medicine nyní dokončili rozsáhlou a
systematickou analýzu výzkumů, ve které se v posledních pěti letech zabývaly srovnáváním
organických a běžných potravin. V 50 000 časopisech našli celkem 162 relevantních článků
a prověřovali jejich tvrzení a odkazy na výsledky empirických výzkumů.
Rozdíly mezi oběma druhy potravin byly v zanedbatelných množstvích látek, které
pocházely z rozdílných hnojiv. Nicméně na výživnou hodnotu a lidské zdraví neměly tyto
rozdíly vliv.
pst, Novinky
mmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm
mmmmmmmmmmaqazz (''''M, řekl náš nový černý kocour

jakub, 31, považská bystrica: nikdo nevěděl, kdo nebo co ho dovezlo na slovensko, on
sám někdy tvrdil že byl unesen mimozemšťany a jindy že přišel pěšky, jednoho říjnového
dne se na náměstí objevil zvláštní kluk, usadil se na kočičí hlavy a když tam bez pohnutí
seděl tři dny, sebrali ho a už nikdy nepřekročil stěny některého ze dvou místních ústavů,
střídali si ho, takže se po čase ve světě mezi zdmi vyznal a často si s psychiatry hrával na
zábavu, říkal jim, jak už neexistuje nic, co by bylo třeba brát vážně, jak se může všechno

41
spotřebovat a zahodit i identita i dentadura i dásně i sliné žlázy i všechno, asi aby nás
nemohli zkoumat budoucí archeologové, dodával, zpočátku si v ordinacích odplivával na
zem, ale pak si nechal vysvětlit, aby to nedělal, tehdy doktor poprvé použil za větou neplivej
tu slovíčko prosím a jakub se usmál a spolkl co měl na jazyku a někdy vydržel rozbíjet
olověnou stoličku o celu klidně i celý týden a nevadilo mu, že ho při tom ládovali
sklidňujícími injekcemi, všechno se znevažuje tak hrozně rychle, dokonce i planetu máme
na jedno použití, vůbec jsme neměli jezdit po orbitě, říkají, že když ti chybí práce, můžeš si
rekvalifikovat bytí, ale že on vždycky říkal, že nebude pracovat, už si nepamatujeme ani
vtipy, asi to tak bude, a zasmál se sám sobě, furt se usmíval, být blázen je dobrá schofka pro
šťastné jedince, ale to nikdy v ordinaci neříkal nahlas i když si to myslel ale byl v klidu,
protože věděl, že doktoři neumí číst cizí myšlenky, a tak poňoukal dál toho civilizačníka, co
jej poslouchal a všechno si to pečlivě zapisoval, zdá se to být celé jen něco jako hra z níž z
nejasných důvodů nehodláme vystoupit snad aby se pravidlo necítilo uraženo snad se
bojíme vidět jaké nám to vlastně dali karty protože předvídáme, že nejjistější by bylo se na
to prostě vysrat a nedělat nic a přitom tušíme, že je s námi něco v nepořádku, že s naším
globálním organismem něco není v pořádku, že nám řekli, že v naší hlavni sedí načekaná
kulka a že máme ústí na spánku a že pistole je kvůli naší bezpečnosti jen jako a my dál
sedíme a bojíme se stisknout kohoutek, jako když vám z oka teče krev, doktore a taky se
nám porouchala mícha a gramatika i taxativní systém a v tu chvíli se jakub začal
proměňovat v zelenou roschbachovu skvrnu tvrdící že je docela reálné, že se nacházíme v
postavení mimo hru a že naše prací prášky stále nedokážou odstanit pachuť co se nám lepí
na patra a že k bráně je to tady odsud vlastně nekonečně daleko a že se navíc rozhodli nám
moc nepřihrávat a že nám po revoluci v každém případě sebrali praporky, takže nejsme
rozhodčí a doktor už jen zmateně pohyboval jazykem po své ústní dutině a už chvíli si nic
nezapisoval, ale jakub pokračoval s tím, že se může míchat několik her v jedné hře protože
se může improvizovat, chci nějaká pravidla hry pro zábavu, jentak zakřičel z čistajasna ale
ze všech sil a na poličce nad lékařem si sukulenty přisedli k sobě blíž a bakterie jsou ti, co si
hrají se svou dna a přemýšlel jste doktore jaké musí být být bakterií a nepřemýšlel a jen
seděl a poslouchal ten nový doktor co nevěděl, že jakub si ve své cele vede registr
vyvalených doktorů a pečlivě vyškrabuje jejich profesionálně zmatené pohledy a nikdy, ale
ani jednou, jej nenapadlo chtít z ústavu odejít, naše krajiny už mohou být zasypány pískem,
už dávno jsme postavili síto na jeho místo, naše výrytky do omítky můžou být abstraktní
naše věty už nemusí dávat žádný smysl naše současnost už přestala existovat už jde jen o to
přijít včas do práce a včas za to zaplatit ale furt jde jen o skotačení s obrazotvorností
vesmíru naše životy se definitivně vyprázdnily jako mlha vznášející se nad úpatím severní
hory odrážející se v očích tamté vážky. jsme jen kopírky na kosmy. život je dítě hrající si s
kostkami. království náleží dítěti. poklady existují. mám takovou paranoiu, myslím si, že
žiju v reálném světě. ubavím se k existenci. načrtnu si svůj hrubý obrys a nechám pastelky
vymalovat mou nicotu.

krize 7: potravinová. organické potraviny už nejsou ty běžné. všechna semínka stvořil

člověk, a tak na ně existují autorská práva, v jejichž důsledku semínka už neprodukují
rostliny schopné se reprodukovat, biotechnologie, co to umožňuje, se jmenuje terminátor,
ale zase se semínkům duhově lesknou šlupky, jelikož jim smíchali vnitřnosti s geny rybích
šupin nebo tak něčím. v principu se nás snaží otrávit. ceny základních potravin poslední
roky astronomicky rostou. miliarda lidí prožije zítra ráno svůj hlado mor zatímco nám

42
procházejí jogurty co nemění svá vzezření ani když je otevřete o půl roku později dvě
miliardy trpí hlady většina našich nemocí se nejspíš šíří díky naší hygienicky zabalené
stravě jež je sama v zásadě různými druhy plastiku a všichni to spíš vědí než nevědí, že víc
než všežravá zvířata jsme kosmonauti uzavření v těsné kapsli mířící někam daleko mimo
gravitační pole, občas jí to po ránu nebylo vůbec jedno, ale nemůže s tím nic moc dělat,
snad nejíst a snad opustit společnost a doufat, že si toho moc nevšimne a snad stát se
vegetariánem a nechat vymlátit deštný prales kvůli své nekrvavé soje. a co kdybysme
vynalezli, jak udělat benzín z lidí, stejnak je nás tolik a místo pro pochovávání mrtvých
ubývá stejně jako všechny další místa. naděje sídlí jen v čerstvě zoraných očích sítě
permakulturních míst, kde se lidé opět spojují s místními ročními obdobími a ve
vyprávěních těch, co říkají, že lidské tělo se původně živilo stopovými prvky slunečních
skvrn. měj se na pozoru před codex alimentarium a přečti si něco o okolních koříncích a
bylinkách a se skleníkovým efektem přišla renesance skleníků.

informační revoluce: už si neumíme představit život bez strojů, už se nám oči proměnili na
obrazovky, už jsme si na prsty implantovali čidla, čidla na klávesy a industriální revoluce
nezačínají spuštěním prvního stroje, nýbrž příchodem věku, jemuž stroje dominují a někdy
kolem roku 1880 se industriální revoluce přihodila ve spojených státech a na začátku
dalšího století se všechny děti chtěli stát inženýry a pak kosmonauty a teď žijeme
informační revoluci co začala někdy kolem roku 1980 taky ve spojených státech a stojíme si
někde mezi světovou vládou jedniček a nul a nevěděním kým se chceme stát

krize 13: krize drog. došlo hulení. tahle civilizace je jen jedna droga co máme v krvi
permanentně. kouření pavučin mexických pavouků je halucinogenní

ana, 80, coimbra: prožila klidné dětství, klidnou devítiletku, klidnou diktaturu, její otec si
zařídil krámek s prádlem všeho druhu, samozřejmě mu tam pomáhala, pak otěhotněla, ale
tiago, jak se jmenoval, se neukázal být úplně nejzábavnějším partnerem, tak ho opustila, i
když se kvůli tomu necítila úplně společensky zařazená, ale nyní se jim s dcerou žilo vcelku
klidně nad obchodem, bydlela dál s rodiči, kteří byli vlastně rádi, že se jim jejich jediná
dcera neodstěhovala pryč a děkovali za jídlo bohu a v 60. letech děkovali za peníze příjezdu
nátělníků do portugalska a tak celkem padesát šest let sebíhala po schodech dolů mezi
spodky, jak říkali, kdysi se slipy v obchodech zkoušely a ona moc dobře věděla, kde se v
pánské kabince nachází vyvrtaná dírka a už nikdy se nezapletla s žádným mužem
doopravdy, měla jen pár brazilských a angolských a španělských milenců, spíš dávno než
teď někdy, poslední roky už nikam neschází, krámek zavřel v roce 2002 kvůli supermarketu,
co postavili za městem, tak se baví díváním se na policejní seriály, jen na ty evropské,
hlavně německé a francouzské, americké ji nebaví, mezi sedmou a půl osmou se baví po
telefonu s kamarádkou o případech co viděli a při tom se společně bojí chodit ven, ale už
beztak není o co stát, její vesnice se změnila, říká se, že ve jménu nabité svobody a
zelenočervené účasti ve hvězdné evropě, ale ona to nikdy takhle necítila, vlastně až do
chvíle, než o ní slyšela mluvit v televizi, nikdy o ničem takovém jako svoboda nepřemýšlela
a kromě toho si připomeňme že někteří staří znají strašnou spoustu užitečných věcí, ale my
je neposloucháme, protože věříme na mládí a na novinky a svět se točí stejně rychle jako
před miliónem let

43
strach 1: nejdůležitější zboží, kterým nás zásobují. ze strachu se staví ego a to si staví zdi.
programovaně se zaobíráme obavami o to všechno co se stane. jsme sestaveni z nočních
můr a naši společnost tmelí náš strach. když nám říkají, abychom se pojistili, abychom
mysleli na budoucnost (co nikdy nepřijde), abysme čekali, že ten druhý nám chce podrazit
nohu, abysme nezapomněli cítit nejistotu číhající všude tam kde se nacházíme
nezabezpečeni, v neřádu - proto ta permanentní čistka proti komukoli nečistoskvoucímu, v
neznámu - proto ta informační záplava, v zahorizontem - proto ta nekončící kolonizace
vesmíru, v nitru - proto to odborně hlubokomyslné dobývání naší duše, jenže země letí
kolem slunce 29 km/s, což je dost rychle a zabezpečeni nejsme nikde a nikdy, protože život
se nebojí ani nicoty ani živelných pohrom a přesto se převaluje v životě, elipsování si
vesmírem je takový klidný adrenalínový sport, bylo by třeba připočítat rychlost průletu
sluneční soustavy galaxií, pak to dělá 249 km/s, ale oni mají sen, v němž nám všem chtějí
zabezpečit bytí, říkají nám, že bez nich si v té rychlosti rozbijeme huby a proto nám dali
právo na život, což je nejspíš něco jako šuspík a bez ustání nám připomínají, že jsme jim
byli svěřeni do rukou a že jim nejde než o naše dobro, že se nemáme bát, že nás připoutají,
abysme nespadli ze země, že když jim dáme naše životy, dají nám za ně naše práva a
svobody a natáčí nám o tom filmy a my si je pouštíme, o tom, jak páni se zlými plány
nakonec vždycky prohrajou a jelikož ty filmy sami dělají, musí se neustále vypořádávat s
myšlenkami na den, kdy dojde i na ně, vědí, že jim ani v této kapitole nevyjde jejich touha
po dokonalém světovém řádu, že kultura se zase nenechá dodělat a že mýtiny nakonec
přemůžou parky a tak mají bezustání strach a různé paranoie a tak pracují ještě urputněji na
tom, aby nám vštípili hlavně strach z toho, že v ně přestaneme věřit, a tak máme strach,
vlastníme ho, platíme si ho z našich daní, aby dobře fungoval, vyžadujeme ho po sobě ve
jménu vlastní zodpovědnosti, jelikož civilizovaní lidé potřebují odpovědi na sebe sama,
protože se díky své civilizovanosti už nepoznávají a tak nám impérium produkuje řešení na
naše hádanky a labyrinty, východiska, jimiž nás uvádí a seznamuje a sbližuje a spojuje
dohromady s novými spektakulárními strašidli a hádankami a když přestanou fungovat
sověti, přepne se na teroristy a pak třeba na ufony, už máme strach i dívat se druhým do očí,
dokonce se bojíme i lásky, je to fascinující podívaná, na všechny ty obavy co se spořádaným
občanům linou z očí. díváme se radši do zrcadel než do sebe, protože máme strach se vidět a
mít se. všechny naše problémy jsme si vytvořili sami. googluj: “problem-reaction-solution”.
a zkus nechtít se vyřešit.

,,nebudeme tolerovat žádný stát ve státě”: a na konci 18.století byla jak šlechta tak církev

44
tak francouzské revoluční měšťanstvo zajedno, že se nesmí povolit existence žádného
profesního spolku nebo zájmového sdružení nebo unie poddaných nebo jakékoli jiné lidské
organizace, která by nebyla podrobena státnímu dohledu, že jen stát a církev se mohou
věnovat designování světských záležitostí a řízení činnosti svobodně podrobených, kteří se
pokaždé, když budou mít nějaký společný problém nebo zájem nebo potřebu, budou muset
uchýlit k žádosti o státní pomoc a pohled na věc a zajistit si jedno řízení a nikdy už se
občanům nepovolí, aby si cokoli postavili sami nebo aby se na něčem domluvili nebo aby
něco společně promysleli a pak to hned taky udělali a spustili produkci státních norem a
kulturního chování a sdělávacího systému a při tom všem se evropskou krajinou šířila zvěst
o tom, že člověk je člověku vlkem, že život je neustálý boj o vlastní místo a že to místo se
může přivlastnit a zabezpečit a že čas se může prodávat a že i osud se může vlastnit a proto
kontrolovat a že na počasí už nezáleží a že přirozené soužití a vzájemná pomoc a podpora že
už nejsou možné ani žádané ani společensky přijatelné a ,,státní vysávání všech sociálních
funkcí hrozivě napomáhá odbržděnému rozvoji bezhlavého individualismu. s tím, jak se
rozmnožují povinnosti občana ke státu, tak se lidé osvobozují od povinností k druhému.”

strach 2: uzavřely jsme se do svých mozků a identit a osobních názorů a individuí a

pojištěných subjektů a občanů a aktivních amatérských sportovců a jiných typů tvorů, co se
definují ze jména sebou samými, takže se nám za tělem, venku, mimo, kolem nás
nevyhnutelně a ze zákona spojitosti vnějšího a vnitřního objeví ne-náš a cizí a divný a
nebezpeččný svět krajiny a světa a vesmíru a boha a protože my jsme uvitř úplně plní, tak
ten náš svět je prázdný a strach z vnějšku maj židi snažší a ten cize mrtvý ne-já svět je plný,
dokonce přeplněný vším tím životem, co nejsme my a co nám bez ustání komplikuje tu naší
zidealizovanou konstrukci nás samotných, jsme ti, co si věří, jen když jsou uzavření a pevní
a ztvrdlí, když víš, kdo jsi a co chceš a tak, když se chceš cítit zabezpečeně a sebejistě a
zodpovědně a dospěle a jak se stává tohle a jaký to má tvar, a tak máme strach ze všeho, co
by se nám mohlo stát, a tak si vlastníme strach z vlastních životů a jejich světů a nevnímáme
že husí-kůže-je-symptom-těla-zahýbajícího-se-s-krajinou-větrnou a tak se bojíme setkání s
problémy a jinými dobrodružstvími a tak si je představujeme všude kolem sebe, ale oni tam
nejsou, tam venku, je tam jen ten druhý a jeho tvář a jeho krajinovatost a svět a vesmír a
slunce a bůh, žije tu jen tvá vypravující se mysl a bydlí tam barevná nicota jen tu a tam
hrající si světlo. je tam jedna představivost, když se otevře životu, je tam tvé srdce, když se
zamiluje, odpadají sem tvoje vlasy, znějí tu tvá slova, zařezávají se sem tvoje pohyby. tady v
opravdovosti neexistují strašidelná zákoutí. strach lze na příslušných místech odevzdat od
8:30 do 14:00. mimo tyto hodiny je nutné zavolat nejprve na tísňovou linku a nahlásit se.
svět patří těm co se od vážili.

reprezentace: oddělení. vlezli jsme do obrazu. když se zasekne přímý přenos, je cítit co
byla reprezentace, když už nic nedávají. svět a mysl. židle a obraz židle. věc a peníze.
subjekt a objekt a objekt a subjekt. svět a shluk čísel. život a člověk. bůh a křesťanství.
spektákl. pohyb a stát. informace. člověk a sportovec. člověk a jméno. tvář a zrcadlo.
příroda a její poznání. impérium jazyka. odsouzenost k iluzi. k věčnému pochybování. k
odstupu co nikdy nezmizí. démon. lucifer. světlo co nás odděluje od zářivé noci. ten, kdo
nám hovoří o právech, co nepotřebujeme. reprezentace je přirozená. obrazy a slova jsou
živo čichové. krize 8: krize reprezentace. digitálno. když zmizí schopnost reprezentace a
zbydou jen ještěři. obrazová příroda. konec oddělení a sdělení a život naživo a přímý přenos

45
myšlenek a reálný čas času a krevní oběh matky země. nakreslili jsme si mapu světa velkou
přesně stejně jako naše planeta a rozhodli jsme se přestěhovat se do její barevně rozlišené
krajiny a osídlit tamně vtisknutá města a hned po příchodu jsme vyzkoušeli jestli je žlutě
narýsované potrubí dostatečně vodotěsné protože jsme se báli, že by se nám naše mapa
mohla promočit, že když si nedáme pozor, tak se nám jednou při sprchování rozpustí
koupelna a odpad se ucpe malými kuličkami zcuckané vany, nikdy jsme to neměli příliš
domyšlené a naší mapu už z obou stran napadají červené houby a modrá plíseň a fialové
lišejníky a stáda bílích polárních lišek a na několika rozlehlých plochách je mapa promáčená
nazelenalou mořskou hladinou cákající od vln proskočených stříbrnými delfíny. Tuiavii z
Tiauea, Samoa 1: kina a noviny proměnili Papalagiho v to, co je dnes: slabý a ztracený
lidský tvor, co miluje neskutečné, protože už nedokáže rozlišit mezi fantazií a realitou, co
myslí, že odraz měsíce je sám měsíc a že hustě popsané papíry jsou sám život.

Po více než století byla v Irsku rok po roku

rozvíjena Brity podnícená téměř výhradní závislost na jediné potravině – bramborách. Počet
obyvatel ostrova
v tomto období vzrostl ze dvou na více než osm miliónů lidí.
Roku 1845 však došlo k neočekávané katastrofě: cizopasná houba změnila brambory na
lepkavé, nepoživatelné
slizké hroudy. Irský venkov během jediné generace zažil úplnou devastaci; více než polovina
obyvatelstva zemřela
hlady neb
nebo emigrovala a ti, kteří zůstali, byli odsouzeni k životu v nesmírné nouzi, jíž začalo ubývat až
o sto
let později.
Příští budoucnost obyvatel planety Země pravděpodobně bude do jisté míry horší než osud
tehdejších Irů. Krutost
bramborového hladomoru nakonec kompenzovala skutečnost, že mnoho Irů tenkrát mohlo
odejít do země
překypující hojností, do Ameriky. To těm, kteří na ostrově zůstali, umožnilo zužitkovat sporé
zdroje, které
v zemi zbyly.
Lidstvo však na rozdíl od Irů nemá kam odejít.

46
nunzia, 33, porto do son: zívala protože byla člověkem, o tom zatím pochybovala jen
málo, tak zívala a ne jen někdy když se cítila jako slečená a rozebraná mrkající panna a
multiplikovaná jako medvídek s růžovou srstí a rozložená jako stůl z ikei čerstvě vylovený z
krabice a rozmazaná jako příliš zmrzlé máslo a rozkrájená jako zaměstnanec jemuž už
nezbývá nic co by mohl vypotit a za šminky a krémy a šampóny utrácela asi 30% platu a
pro jistotu se věnovala víc pohledům druhých než vlastnímu vidění a když jí řekl že už
nemá sílu vzala si to osobně a věděla určitě, že má taky latinské jméno, řekli jí to ve škole,
ačkoliv si ho nepamatovala, protože tenkrát zívala protože její mozek potřeboval kyslík a
tak nikdy neskočila na to, že by měla uvěřit v rozum, kterým by dokázala vládnout a když jí
někdo říkal: no ty snad nemáš rozum, roztomile se usmívala a myslela na svoje věci a
povinnosti a spíš si o všem myslela, co chtěla a co cítila, že je správné, takže snadno uvěřila,
že místo jídla na zahradě je lepší pěstovat touhu po penězích, z počátku musela pracovat
tvrdě a bolela ji záda i ruce a často zívala, ale potom si zvykla jezdit na sny o budoucnosti a
tak si přestala všímat kudy se jí děje život a oddělování se od krajiny domova už ji šlo
celkem snadno a každý den zívajíc dojížděla do práce a nepřišlo jí to podezřelé ani nekalé a
často si zakazovala být ospalá a utrmácená a začala o sobě přemýšlet ve třetí osobě a
zároveň začala o všem myslet v prvním plurálu, ostatní nazývala klienti a zákaz nic e a
stejně jako všichni homo sapiens si brzy svoje místo ve vesmíru vybarvila svou osobitou
schizofrenií a přesvědčila se o svém přesvědčení a taky měla vlastní a blikající domovskou
stránku a prostě si zvykla na svou ztracenost a radši si život zaplnila hejnem nedůležitých
ale bolestivých problémů a pustila si k sobě stádo nevyřešitelných ale vytrvalých pochyb a
smečku virtuálních ale reálných dluhů a pracovala s několika různými bezčasnostmi
najednou a často na všechny tyhle svoje osobní zádrhele myslela a proto nikdy nebyla a
nikdy se po práci nezastavovala na skalách a nedívala se na vítr nad hladinou a rovnou ze
zastávky zapadala domů kde hlavně málo jedla a hodně si fragmentila dívání a malovala se
a čistila a utírala a přemalovávala a poslední dobou nás obklopují krvežíznivá monstra s
nimiž mlčky sdílíme vlastní společnost i nevlastní já a když měla ráno oči do černa musela
večer jít ven s tmavěmodrými očními stíny a naopak a místo volby měla právo na volbu v
místním okrsku, které neuplatňovala, protože věděla že starostou bude stejně ten největší
mafián anebo aspoň jeho kámoš a místo času vnímala svůj osobní kalendář a těšila se hlavně
na dovolenou protože jinak si toho moc nedovolovala a zívala a nevěděla proč, ale věřila, že
si to zaslouží a tak se dál na zastávce tlačila do ranního autobusu což věřila že musí aby
mohla dál snít o luxusním životě co kdysi viděla v televizi a o němž si nepřestávala myslet
že se jí jednou dotkne a tak se nám věčně něčeho nedostává a tak necháváme rozmnožovat
bohatství a pestrost svých bolestí a únav a nechutenství a nunzia vlastně se svými životními
komplikacemi ne zcela souhlasila, to fakt ani moc ne a vlastně se jí to nelíbilo vlastně ji její
dojížděcí život příliš nebral a kdybyste se jí zeptali proč to teda dělá, nevěděla by říct nic
než že už je taková a s ní i celý její svět a že tak to prostě je a že je to normální a od
nepaměti a že se s tím nedá nic dělat protože se přeci nedá přestat být člověkem a pak nám
ještě řekli, že každý z nás tvoří částečku lidstva, což je takovej člověk-ale-jako-všichni-lidi-
najednou, kterému jsme zapoměli v našem systému přidělit trvalou adresu, takže nevíme
odkud je ani jaké má zvyky a tak jsme člověkem co je zároveň taky víc než člověk takže
nečlověk nebo nadčlověk anebo podčlověk a tak si věříme a hledáme se a bloudíme sem a
tam, aniž by nám to připadalo divné a aniž by nás napadlo, že tahle abstrakce a
univerzalizace člověka a generalizace a extrapolace je jedním z důvodů naší ztracenosti, že
tenhle nicneříkající obraz větší než já je jen ten prázdný obraz co způsobuje ono tušení, že

47
tahle rozštelovaná globální kreatura a tahle rozpustilá hrouda nesmyslností a divností prostě
nemůžu být já, že já mám dojem, že patřím sem a ne tam, že tvář v zrcadle nejsem já, že
mediální humanistická masáž nedělá mému tělu dobře, že takhle to být nemělo a že i
moucha může kdykoli změnit směr letu a že lidstvo mi může z života zmizet a já zůstanu
klidně na místě a nebudu ani náhodou sám a ani trochu nemocný nebo nelidský a to i
kdybych byl náhodou bez pohybu ale je snažší na to zívat protože pak už se nedá jezdit na
sny a musí se prostě žít bez dojíždění a bez oddělování se od sebe sama ale nám přijde
pohodlnější se vykreslit jinak a radši se myslet jinde než tady a tak se všichni dobrovolně
stáváme jednou elementární částicí jednoho obřího virtuálního supertěla kterým jsme
všichni a zároveň nikdo z nás a tak se rovnoprávně a svobodně a sami zatahujeme do sítí
civilizace a volného trhu, toho bez kašny uprostřed, kde pak zoufale lezeme skrz obraz co
máme o sobě a skrz obrazy co máme o ostatních a člověk je nápad chlapů z města, to, co
zbyde ze společenského zvířete, když mu rozeženete jeho hejno, ta věc, co se vyklubala z
vesmíru bez boha, to, co zbylo z bytosti, která rozuměla místům díky dotekům a vůním
zatímco žila mezi proměnami aniž by se sama musela změnit a která dokázala zpívat s ptáky
a mluvit s nebem a taky vidět jak jejíma očima prorůstá blízký les a tak by nunzia teoreticky
nemusela být rozbitá protože ačkoli měla italské křestní jméno pocházela z kmene který
dokázal rozumět co šeptá vítr, o porto do son se říká že je to galicijská brána mořských
zvuků, ale ona nechtěla a tak si možnosti nestresovat se nevšímala protože neměla čas ani
sílu a taky protože se opravdu snažili zabranit jí si vzpomenout a protože si zabraňovala
vzpomenout si a protože nechodila poslouchat moře a televize ani učitelka jí neřekly že
kdysi lidské společnosti řízené matkami dokázali spolupracovat s přírodou po tísíce let a
místa se nekazila a špatné nálady se rychle vypařovali a bolesti se vyháněli lektvary a nuda
nebyla ještě objevena a ani pracovní doba ani soukromé vlastnictví a jejich muži chodili pro
dřevo na oheň a poslouchali se a jejich nápadům se všichni rádi smáli a na výlety se jezdilo
jen když bylo potřeba ostříhat grónskému ledovcovi nehty a tamní nerozuměli výrazům
moje-tvoje a tak byli stále pospolu a sbírali životy a lovili časy svým rytmem a skoro bez
pohybu každo pádně bez námahy a člověk je to, co věří, že potřebuje mít právo na život,
protože už necítí, že žije, protože hlavně zíváme, protože mezi informacemi se mysli těžko
dýchá a protože byla civilizačníkem, už se nedokázala veselit bez potvrzení, bez písmenek,
a tak se preferujeme necítit a města už dolezla až na náves a až na louku až do lesa a až na
mýtinu a tady už po nás šlapou chodníky, člověk je produkt, nový ale ne moc čerstvý, takže
si vymysli jméno a věk a město a i kámen může dosáhnout osvícení a i potok může téct
spokojeně a svítit si na cestu a i vrba dokáže vlnky číst aniž by se namočila a i vrabec je
schopný pochopit že nemůže vypít všechnu vodu že se musí nechat něco tůňky pro okouny

kropotkin o historii: jasné a slunečné dny se ztrácí ze zřetele mezi množícími se popisy
bouří a zemětřesení. historici dávají přednost dramatické stránce života a neváží si klidné
lidské práce a kropotkin si taky myslel, že kdyby se renesančně a buržoazně a industriálně a
moderně nezadusila svobodomyslnost středověkých měst, jezdili by v evropě lokomotivy o
několik set let dříve, protože řemeslníci by jamesovi tenkrát v době temna sestrojili jeho
parní součástky hbitěji a zručněji a s úsměvem a on by se s tím nemusel soustružit sám
dvanáct dlouze upocených let.

l.f.martial: hotentot nikdy nejí sám. i kdyby měl sebevětší hlad, musí si najít někoho s kým
pojí, takže hladoví hotentoti volají na všechny, co procházejí kolem a nabízejí jim své jídlo.

48
státněsoukromá firma na dubai má problémy: v tokiu spadl nikkei, v soulu narazil kospi,
v shanghaji se zřítil generální index nebo jak se to jmenuje, čtu tu správu ve španělštině a
nevím, jak to přeložit a nechce se mi to hledat, ono je to celý takový zmatený a bez
překladu. v hongkongu burzovní trh zavřel s poklesem o 4,84 %, bangkokská burza hodnot
poklesla o 5,36 bodů, zatímco finanční trhy v kuala lumpuru a v singapuru zůstaly zavřené
kvůli svátku obětování beránka a indikátor technologických hodnot, bože, co to asi bude, se
propadl o 4,67 %. ze všech těch umělých ostrovů ve tvaru světa je zastavěný pouze jeden,
koupil ho tamní král a šéf firmy, co převážela písek z pouště do moře. dubaj se stavěla na
dluh, ale nakonec se do pouště nikomu nechce, tak budou krachovat nějaké anglické banky
a kdo ví kdo ještě a taky se říká, že začíná druhá fáze finanční krize, že teď po bankách
začnou krachovat státy a že ten počátek už je tady a island co zkrachoval hned na počátku
krize už oznámil, že ty dluhy fmi prostě asi nezaplatí, což jim nejspíš projde, jelikož nejsou
zemí negrů a protože island je něco jako jedna anglická firma a islanďané si nechali
zprivatizovat svůj genetický bazén už někdy před rokem 2000 a taky se říká, že angličani
potřebujou ropu co je v abu dhabi co teď bude zachraňovat vedlejší dubaj protože ta je příliš
vysoká aby se nechala spadnout protože postavili jeden dům co má 800 metrů a plánujou
jinej co má 1300 metrů, ale ten už nebude, protože ona firma, co je taky zároveň dubaj,
nemá na placení dluhů, což se nejspíš dalo předvídat, ale nevadilo to.

antoine, 44, eidhoven: myslí, že si vzpomíná, že měl klidné dětství, ale na detaily si už
nevzpomíná, protože ho strávil sériovatěním se před obrazovkou, vymýšlí si, když vypráví o
svém dětství, zatímco bezustání pozoruje, zatímco se zakusuje do studeného sandwiche, co
mu právě prodala, chybí mu pár zubů, ale říká, že lepší si nepamatovat, jak se některý věci
přihodily, někdy je ráda, že tu s ní někdo zůstane a neodejde se najíst jinam, ale tenhle by
mohl odejít někam jinam, ve skutečnosti je až hrozivě snadný šířit demokracii a svobodu a
schizofrenii a vůbec se na to nepotřebuje válka, ta se používá na něco jinýho, říká, ale chce
se jí zeptat na něco jinýho, ví přesně jak i kdy, dívá se na své prsty, má rád čisté nehty a
snaží se nepobrindat si nahoře rozepnutou růžovou košili zapasovanou do džín s řádně
utaženým koženým opaskem, ale nepodaří se mu to a skvrna se snadně rozmaže ještě víc a
jeho obezřetně nalinkované vlasy mu spořádaně polehávají směrem k temeni a snaží se
vyprostit z nánosů gelu a prodavačka pozoruje, jak jí a dívá se kolem a nic víc, protože
právě pracuje a je zvyklá, že jí někdo něco vykládá a teď je jen nepatrně nervózní a denně
nanejvíš čtyři pět piv, nikdy víc, chodí rád brzo spát, to ona taky, přestože jejich fabriku na
hliníkové trubky zavřeli už předloni, tudíž je nezaměstnaný, tudíž má spoustu času, ale chce
pracovat, ale nehledá si práci, protože se jim hodilo mít celou fabriku rovnou v číně, ve
skutečnosti nikdy nepracoval v žádné továrně, víc průmyslu by tohle město potřebovalo, to
je to, co tu chybí, říká, zatímco mu prodavačka začne připomínat někoho z televize ale ona
řekne že v televizi nikdy nebyla tak se zase otočí a sledovaně se zadívá na slečnu ve
fialových šatech, co se nese kolem, tudíž pokračuje různě hlasitým a všestraně podrobným
popisem jejího neviditelného pohlaví, o němž, zdá se, neví jen to, že s ním nikdy nepřijde
do styku a ona je nepatrně nervózní a on uzavře svou svačinu dlouhým souvětím o všem, co
lze podniknout s jedním takovým neviditelným a nedosažitelným pohlavím, prodavačka ho
jakoby vnímá a přikyvuje, protože neposlouchá, protože myslí na to, že tenhle tajnej se jí
chce zeptat na něco úplně jinýho a že je už nepatrně nervózní, protože jí začíná seriál, víc
pracovních míst, to by měl starosta dělat, tohle město potřebuje jednu novou industriální

49
zónu, ale to už se k němu prodavačka otáčí zády, protože znělka seriálu už zní a tak se jí
rychle zeptá: nevidělas tady někoho se starověkou truhlou plnou podivuhodně lesklých
zlaťáků, neviděla, odpověděla prodavačka lživě a přestala se s ním bavit a otočila se aby se
spektáklem nechala vklidu opakovat a inovovat a dělit se a sériovatět a on odešel dobře
najezen i když bez informace co chtěl a ona nemyslela že se seriály šíří podobně jako viry,
že se prostě reprodukují po obrazovkách a tak má každý národ na počátku století svou
ošklivě krásnou holku od b, všichni stejnou, ale každý jinou, protože ve skutečnosti je až
hrozivě snadný šířit demokracii a svobodu a schizofrenii a vůbec se na to nepotřebuje válka,
tahle šéfka je hrozná pizda, myslela si pro sebe prodavačka

darwin, 22, blízko zátoky poslední naděje: na skalnatě holých kopcích ohňové země,
mezi křovinovitým porostem za deštivého počasí a mezi bičováním silného větru za
bouřkové atmosféry viděl mladý naturalista žít tehuelche nebo alakalufy nebo yaghany nebo
hausche nebo selkmany a neměl zrovna po své první transatlantické plavbě nejlepší náladu,
byla mu zima a cítil se špatně, a tak se mu domorodci zdáli nevznešení a hnusně divocí: ,,dá
námahu věřit, že jsou to lidské bytosti, obyvatelé stejného světa jako je ten náš, jsou od nás
více odlišní než domácí zvířata od těch divokých.” darwin se také podivil, že se místní dělí
o všechno se všemi přítomnými kolem a že se vřele starají o starce. o něco později charlese
napadlo, že život je neustálá bitva o přežití, ale to si jen špatně všímal a zle smýšlel anebo
mu špatně sedli vyuzení tučňáci.

klinická smrt: a pak najednou spadl na zem a probudil se až po týdnu dovolené na jiném
světě a řekli mu že zemřel a pak že se nacházel v komatu, ale že už je zase živý, což byla
událost co mu změnila život a tak už od onoho oka mžiku týdenního nikdy necítil jaké je žít
protože všechno co se mu stávalo cedil přes svou jedinečnou zkušenost se smrtí a nikdo z
živích mu nemohl říct jaká je to blbost protože on to přeci zažil

krize 9 - trh s nemovitostmi se zastavil což se vzhledem k tomu že se s domy a poli nedá
hýbat dalo předvídat a co to jako bylo když se nemovitosti hýbali. ale ty jsi hlupák, nehýbali
se domy, hýbalo se jejich vlastnictví a hned pak jí došla trpělivost a přestala vnímat
abstraktní věci a kde bydlí to vlastnictví a co kdyby se zrušila naše víra v univerzálně platné
hodnoty, co kdybysme rozpustili svůj antropocentrický egoismus, co se rozlezl po planetě a
zklidnili to naše megastaveniště a nechali samu od sebe navrátit se životnost všeho místního
a jedinečného, kdybychom přestali spekulovat s virtuálnem a hlavně vyhnali z mysli víru v
globální možnost směny, až všechno přestane být vyjádřitelné penězi, zdejší bublina tohoto
problému na místě splaskne a zmizí. jediné, co je třeba udělat, je říct, že místo je toho, kdo
na něm bydlí, kdo se v něm pohybuje, že spíš my náležíme místu než místo nám, že se víc
nacházíme a míň jsme a co kdybysme přestali platit za život na zemi a zavedli zákaz placení
nájmu, ať je to zákon, kdo zaplatí, tomu bude useknuta hlava a co kdyby ten starý feudální
systém vlastnictví půdy už skončil, třeba teď když už se nám nechce být vlastněni vlajkou a
písničkou a rodovým znakem a už víme, že smlouva je jen papír potištěný hejnem černých
skvrn a taky že je nesmysl vlastnit více než jedno místo, že jen blázen může sbírat po-zemky
a co kdybysme už zapomněli tuhle aroganci, co si bere za své něco daleko trvalejšího než je
ona sama a co kdyby se zase blížila jedna pozemková reforma, třeba z energetických
důvodů a komu patří zemská kůra adeště a motýli a křemeni a červi a přesličky nikdy
nepřestali spravovat půdu a ze spár paneláků raší sedmikrásky, biosféra vlastně nikdy nebyla

50
naše, přichází doba uvědomit si, že země nemůže být nikým vlastněna, že místo je mocnější
než zápis v katastru, kde leží spousta složek co nikdo nepotřebuje rozložit a tak se tam na ně
práší a co kdyby přišla doba nalézání svých míst, co kdyby už se necestovalo za prací a co
kdyby umřel turismus, třeba z ekologických důvodů a nejspíš bude třeba si zvyknout na pár
konkrétních stromů, staň se místňanem, vybudujte si s kamarády vlastní permakulturní
vesnici, vykašlete se společně na práci a vězte že nikdo nikdy neviděl žádnou banku brodit
se v bahně rozestavěného stavení, úředníci nemají se zahradami a jedlými lesy nic
společného, když si jeden staví vlastní dům, nepotřebuje znát státní normy, sám si dá
záležet, aby mu později nespadl na hlavu, kdyby to neudělal, byl by sám proti sobě, kdo
neví, se může zeptat bližního, stavební povolení není ve vesmíru potřeba, většina z dělníků,
co se dře na stavbě dálnic, ví i něco o zdech. ve skutečnosti je povoleno si navzájem
pomáhat. je třeba rozdistribuovat města. je čas se rozmístit. mezi tebou a krajinou nestojí
žádný reprezentant, žádný symbol, nic nebrání bydlení ve vlastním životě.

a ve třetí třídě: jsme o češtině brali jak vyplňovat složenky nikdy jsem nepochopil co má
jazyk společnýho s poštou a penězma a složenky jeden den mýho života dokonce změnily
barvu

brenda, 29, pécz: nikdy jí nikdo nic nevysvětlil, ani proč má tak divné jméno, až pak jeden
seriál a spíš na ni jen vrhali stíny a ona je nechávala sežehnout sluncem, tak třeba včera
potřebovala nechat padnout staletou palmu a tak na to myslela a za tři dny a tři noci palmu
srazil pořádný blesk a v zimě objevila, že i knihy o osvícenství hoří a taky že tlustá
vyprávění o svobodě mohou chytit plíseň a v kuchyni jí sousedka vyprávěla, jak se
bezbolestně otvírají škvýry v proslovech o dobrotě a kudy se hovoří o odstínech bílé,
protože brenda se vždycky chtěla odhodlanými nehty dostat pod jemně odstávající povrch a
v létě do vsi dorazilo tolik sarančat, že místní ženy stihli objevit, jak je chutně připravovat a
když dojedli na rychlo usmažená sarančata s rajčatových protlakem dívali se na televizi a
brenda si při hře s ovladačem zlomila šestý nehet za poslední tři dny tak vzala rodině
televizi a vydala se k řece co byla potokem a pustila se do topení své osnovy v nehlučně
proudícím proudu a vánek jí zajížděl do výstřihu a ona si vyhrnula rukávy a za mlázím drak
doběla ohlodával kosti svatého jiřího a ponořila a voda se zbarvila vytékajícím vyprávěním
a z televize se zaprášilo, nechtěla se moc namočit, a tak skákala z místa na místo, z břehu na
břeh, snad jen předloktí, možná loket, ze scény do scény, až ponořím černý igelitový pytel
do proudu a nechám do něj vejít něco personifikovaného potoka, vyhrnu si rukávy, z teď do
teď, televize se chvíli divoce zmítala pod hladinou, motá se tu pátá ulice, kde jsem nebyl s
devátou bránou, kterou jsem neviděl, tady se vytrhuje. pohled z kontextu, tady se vychází z
kina a ještě se nejde domů, je to science-fiction, je to neoddiskutovatelná pravda, co se mění
s tím jak se na ni díváte a jemná ale zřejmá lež, co ji nikdo nepotřebuje potvrdit, a tak vydrží
navěky a osnova cákala a brenda ji pevně tlačila ke dnu a zvedal se kal protože dno se v
místech kde klečela bahnilo a vyhrnula si rukávy a odírala si prsty o kameny a písek a proud
proudil a osnova cákala a krokodýli tančili na pravěké rytmy toho cákání až dokud se jí
nenamočili rukávy a ona si vyhrnula rukávy, tančili po kolena ve vodě a cákali jako topící se
televize a tančili a zpívali až brečeli a z jejich tančení stříkali příhody a v těch příhodách se
horkem z tančení tavila slova co létala z cukající se osnovy a krokodýli cákali a brenda
viděla že když se duše vypravuje po krajině, škarpy zarůstají jetelem a mysl se otvírá až na
měsíc a došlo jí že se při východu slunce obarvuje temnota a když krokodýli dotančili, točila

51
se jim hlava, tak si sedli a začali plést provazy z ostružiní. jak udělat z ostružiní provaz. se
použijí co nejdelší stonky, zbaví se svých rozvětvení, všech trnů a listů a nožem se rozříznou
na délku na čtyři části, poté se oddělí šlupka od dužiny a zapletáním a spletením a
zahýbáním kolem sebe se z ní stane provaz pevnější než větev ostružiníku a když začali v
maďarsku vysílat beverly hills dozvěděla se brenda hodně o tom kým je a taky že to
dopadne dobře, protože ve filmových seriálech všichni ti zlí, zkažení a porouchaní po cestě
odpadnou, zatímco se za ticha a po svém zase přebarví vesmír a mezi poházenými větami a
bludnými kořeny se had zakousne do postaveného penisu lidstva a exformace se jí v hlavě
shlukovali jako když se rozpuštěná hmota stává hvězdou jako když se centrální mozek
lidstva příliš nakloní a nezbývá než stát se navždycky návštěvníkem jiných časů a před
televizí plápolala revoluce a všichni, co sedí kolem ohniště, se těší na barvy popela co z ní
zbyde a aby to bylo jinak, musíte se stát kamenem, jemuž kolemtekoucí potok bezpřestání
vypráví o všem, co se děje za kopcem, dnes třeba o tom, jak noční motýli jedí elektrické
světlo a není zas tak snadný stát se kamenem a navíc se nikdy úplně neví jestli je to vůbec
vhodný, tak jsme radši vyprávějící se věci. stavíme se ze smeček příběhů. jsem netopýr, ne
upír, nepiju krev, sonaruju okolí, živím se pohybem much.

technologie - nevíme na co zašly dávné civilizace, snad se tamní klima měnilo příliš
kvapem, snad se přihodilo něco, co se doposud nikdy nepřihodilo, občas dochází ke
skutečně zvláštním přiznáním, možná se jen jedno kolečko zatoulalo příliš hluboko pod
postel a nikomu se už nechtělo se ohýbat anebo tamní soustrojí přestalo fungovat v opravdu
nevhodný okamžik a nikdo už nehledal černou skříňku, nevíme na co zašly všechny
předcházející kultury, ale víme, co spotřebuje všechnu energii, kterou máme k dispozici, co
zamoří ovzduší podivnými látkami, jež nedokáže vstřebat včelí organismus, víme, co nám
dělá hlučnou společnost, když se chceme na návsi bavit, víme, co určuje rytmus naší práce,
víme, kdo vyhubí včely, víme, kde se to vypíná ale nezapomínáme, kde se to zase zapíná,
víme, že nám tahle kyborgizace našich známých vlastně nikdy nepřipadala moc přirozená,
že od jistého věku si ruce nezvykají na přítomnost čudlíků snadno a nevíme, kdo, až tu
nebudou včely, zajistí přeměnu květů na plody a víme, že dílo je takřka dokonáno, že naším
myslím už nezní podivně sousloví technologická společnost a ekonomové vědí, že stroje
vynášejí víc než lidé, proto se přeci vědecky zkoumá a odborně pokrokuje a doufáme, že
vědci sestrojí ovoce, co nebude včely potřebovat a víme, že síť vyžaduje virtuální myšlenky,
víme, že soukolí života je těžké a složité a komplexní a poslední dobou míň soukolovité a
víc z jedniček a nul a nevíme, že i my sami se taky dokážeme vypnout a zase zapnout.
restartovat se. něco zmizí a něco zůstane a něco se najednou spustí samo od sebe.
aktualizace. zpřítomňování. když objevuješ že k životu žádné nástroje ani techniky potřeba
nejsou Tuiavii z Tiauea, Samoa 2: Papalagiové už nemají nic rádi, protože jim stroje
mohou v kterýkoliv okamžik vytvořit něco nového, řekl samožský cestovatel po evropě a
dodal, že pokud papalagiové chtějí obdržet ty automatické zázraky bez srdce, musí své
stroje neustále krmit krví svých životů

medvědi: podle dalšího vědeckého článku se vystresovaní lední medvědi za posledních

sto let scvrkli, podložil to nový empirický výzkum. ,,Medvědi nemají dost energie pro růst.
Nicméně přesné údaje - o kolik se medvědi zmenšili - zveřejněny zatím nebyly.” (proč asi,
co před námi skrývají) medvědi ve dvacátém století degenerovali a zmenšily se jim i penisy
,,Ostatně už v roce 2006 se objevila zpráva, že se polárním medvědům v důsledku

52
globálního oteplování zmenšují penisy.” je dost možný, že problémy ledních medvědů nám
spektákl prodává kvůli právě se rodícímu trhu se splodinama, aby to bylo dojemnější to
globální oteplování, jako film od disneyho, ale těžko se to zjišťuje, když nejste medvědem,
co v tom plave až po uši tak jako tak, medvědi umí plavat a jsou smrtelní a arktida roztává
každé léto, takže každý rok lze natočit spousty záběrů plavoucích medvědů, co dobře vědí,
že kra je na okrajích tenká tak že je neunese ale že směrem na souš je ledu víc a víc a dobře
vědí že k tomu víc a víc se bude třeba chvíli brodit ledem a prolamovat se do vody, ale
poslední dobou možná klidně víc než dřív, nevím, nejsem ani arktickým příkrovem, lidé
jsou na tom dneska každopádně hůř než lední medvědi, jelikož správy o zvířatech se v naší
společnosti používají k nemluvení o našich vlastních problémech a my nejsme na rozdíl od
medvědů zvyklí na studenou vodu ale taky řešíme jestli se nám nezmenšily penisy a ještě se
zvířata používají k zabarvování atmosféry ale to je přirozené jelikož k tomu tu zvířata jsou,
aby byl les jako duha i když zrovna nic nekvete a proto slunce dělá barvy a zvířata nosí
skvrny a polární medvědi dokáží rozlišit až několik miliónů odstínů bílé.

dereck, 99, the city: 1. burza. jeden z axiomů burzovního života zní: to, co vědí všichni,
nemá na burze žádnou cenu, a tak si milí čtenáři ranních tisků a večerních správ můžete být
skoro jisti, že jsme o opravdový kousek burzy nikdy ani nezavadili, ještě protože devadesát
osm procent peněz nikdy nepozná co znamená být sevřený v dlani, žijí pouze na burze a
nikdo nezamýšlí vytisknout je na papír nebo do nějaké slitiny, ty peníze žijí jako barevná
běhající čísla a tahle čísla, co znamenají svět, se bezustání neuvěřitelnou rychlostí do čtyř do
odpoledne mění a vlastně spíš neexistují než jo. 2. realita. burza je hejno nejdůležitějších
obrazovek, je to velká herna, hraje se tu o všechny, ale úplně o všechny peníze a věci na
světě, no přeci nebudou v práci spekulovací až do večera a neoliberální realita je realitou
burzy je několik měst a tam se vždycky po ránu zapínají monitory, co pak říkají každé věci a
události na světě, jakou má zrovna cenu a co se s ní tedy v realitě děje a to říkání vlní
realitou protože ta zrovna tak věří že je ekonomická a geopolitická a objektivní a tak a od
16:00 východního času už se neděje nic a započítává se až do dalšího dne a všechen tenhle
virtuální kapitál rozkolíbává situace a mění na dálku životy a ve dne v noci a bez výjimky je
se svobodou sobě vlastní marní. burza je typ nory, v níž se peníze, nejdůležitější
reprezentace našeho století, starají o svoje mladé a realita spíš neexistuje než jo. 3. bankéř
obecný. a na burze žijí vedle čísel a virtuálních hodnot a nadsazených odhadů a křiků a
možných budoucností taky bankéři, samozvaní poslové co operují mezi světem obyčejných
lidí a ideálním světem burzy, ti bankéři nemají jména a nepíše se o nich v dnešních
novinách, tedy pokud nepotřebují něco reklamovat pravdě podobně nějakou fúzi a mezi
sebou ti bankéři mezinárodní natáhli linky co nefigurují v telefonních seznamech a baví se
jen se sobě rovnýma a jen o číslech a zkratkách a tváří se důležitě a ustaraně a nikdo
nerozumí na čem se domlouvají a nikdo se o ně vlastně moc nezajímá, spíš pro nás
neexistují než jo. 4. dereck. burza je síť. platební karta je váš modrý klíč, ale přístup na
burzu spíš neexistuje než jo. dereck na burze už nejen pracoval ale i bydlel protože už
nemohl moc chodit měnil tam čísla světelnou rychlostí nechal si na to udělat speciální
mašinku protože už nemohl moc mluvit a tys upaloval po chodnících, protožes spěchal do
práce a teklo z tebe a tunel už byl zase zacpanej za tím co tvé tři nebo čtyři oblíbené
bankomaty berou ten neoliberální shon s klidem monitoru kterému nevadí že se ho někdo
dotýká dereck burzu považoval za svou globální hru na počítači a ty jsi postavička co si
podla derecka vždycky může nějak dobít životy, což ale spíš neexistuje než jo 5. je to

53
spousta skabaelovaných obrazovek. moderní technologie existují hlavně protože napomáhají
mentálnímu rozvoji burzy. někdo se baví. hraje si s kostkama, stavebnicí, legem, jako
playstation jen doopravdy. z krav se dělá mlíko a z lidí peníze, stojí napsáno v jedné z knih
ranného kapitalismu. internet je způsob, jak se re-prezentovat na burze, jako číslo ne jako
bankéř, to se nikdy neděje. teď vyšel iPhone a hned jsme inteligentními telefony s mobilním
bezdrátovým připojením na síť a na konci dne ve čtyři zazvoní zvon a burza se vypne a
finanční svět se přestane honit, ale ráno začnou znova, protože to považují za fakt důležitý a
my jim to věříme ale možná že jeden den nebudou mít proud na všechny ty monitory a
operační paměti a záložní baterie už bude vybitá ze včerejška a co kdyby se nám jeden den
nechtělo vstávat a co kdybysme navíc už nepotřebovali být číslem a co kdybysme spíš
neexistovali než jo

divokej bill: pozdravuj pocestný svět je malej dokonalej pozdravuj pocestný svět je zlej co
když se nevrátí co když se nevrátí co když se nevrátí nevrátí nevrátí nevrátí
Jak už jsme si vysvětlili, sleduje produkce ropy zvonovou křivku. Tudíž,
pokud byl rokem vyvrcholení produkce rok 2000, bude objem ropné
produkce v roce 2025 asi stejný, jako v roce 1975. Podle statistických
odhadů dosáhne světová populace v roce 2025 zhruba 8 miliard. V roce
1975 nás zde byly zhruba 4 miliardy. Protože se objem ropné výroby v
podstatě rovná potravinovým výnosům znamená to, že na planetě bude
8 miliard lidí, jenže potraviny vystačí jen pro 4 miliardy, %$n
-ffffuecifghýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýý
ýýýýýýýýýýýýýýýývygoih spíš méně. Už od roku 1975 nejsme schopni
nakrmit všechny. přes klávesnici taky přešla nalezaná černá kočka, co ji
přinesli marta s josém a my ji doma krmíme, je hrozně roztomilej a milej,
myslím, že je to démon, co se nám vetřel do baráku

pocit na křižovatce dvou slepých ulic ve světě kvant: kvantový svět je v esoterické
literatuře poměrně populární protože je to věda a pro zapadající civilizačníky co chtějí číst
něco víc východního je dostatečně nepochopitelný aby se zdál esotericky pravdivým a
zároveň dostatečně vědecký aby jim připadal opravdový a přirozený je to hra viditelna s
neviditelnem je to prolínání světa s vlastními nápady je to když kulturní determinace
pomalu ochutnává rameno barbarské nálady je to tak málo sněhu že si lyže můžou hrát s
promrzle ulámanými větvičkami, jednou jsem viděl jednu svojí myšlenku na vlastní oči a
zahnal jsem jí, je to podruhé hořící alexandrijská knihovna je to šaman tančící kolem
oranžově plápolajících obecných encyklopedií je to trhání borgesových slovníků co netrhá
borgesovi sovníky je to drift na hbitě praskajícím ledovci a je to poslech šumění a šumotu a
šepotání a švidrání oceánských vln a je to truhlice s olméckým kamenem mudrců zpevněná
třemi modrými stužkami z neznámého kovu a je to předpotopní mapa co ukazuje jak a kudy
se lze prosmíknout mezi polními větry a hlubokými puklinami a zdejším aktivním
arktickým příkrovem a je to namáčení se ve vesmíru a je to bod nebod a je to vlna nevlna a
je to rozpouštění se prostorů v časech a je to karavana rozprchávající se po poušti do všech
stran je to mizení kalendáře v přímém přenosu je to jen spirálovitá znělka jedný ságy
jednoho rodu je to celý necelý je to bylo nebylo je to důsledek co vede k příčině tak jako
vždycky je to a nemůže se to rozhodnout kudy mají plout oblaka a kde se má hladina
bublinkovat a pěnit, je to ukončený tohle nekončení, je to hora vyplňující údolí k jehož

54
skutečnosti schází několik kodeků a tlak celkové váhy bruselských vodoměrek se stal
nesnesitelným tak si lidé ve městech šlapou na hlavy a řeky se vylévají z břehů a někdo neví
se kdo zrecykloval hubblův teleskop protože je to bez tak uzavřený tahle historka o
civilizaci už ani ne za čtrnáct dní se na palouku za třemi pařezy koná setkání hejkalů lesních
s horskými skřítky, už brzo uvidíme, že jsme se nakonec dokázali doopravdy překonat a je
to ačkoliv jeden by neřekl že to lze překonat sám sebe a jo jde to vypravili jsme se do
zvlněných proudů buněk okolního vesmíru a za saturnem jsme narazili na jedno obří
mraveniště a je to zjištění že i skály jsou živé a hravé a uslyšíme názory lesů na naši
monokulturizaci ale plevel nakonec zvítězí nad státními silnicemi a zase se projdeme
opuštěnými sídly legendárních králů a v přírodních rezervacích vyrostou skutečné stromy a
ve zlaté uličce si domky vymění barvy a je to ale je nám to jedno protože zrovna asistujeme
azurovému zviditelňování se elementárních částic a je to osudový dojem ze hry na sebe
sama a ještě nezřetelný pocit při zacházení s oduševnělým tvarem který nechává slunce
protékat kůží dovnitř a je to zavrhování vlastního názoru, je to vrhání očí, je to navrhování
života bez návrhu, je to exformování se a je to čmouhovatění a je to předvídání se a je to
dělání se a je to kýchání ducha svatého někdy se potkáváme s divností a se zdroji vlastní
imaginace a radši odvrácíme zrak a na kulatém fotbaláku se střetáváme s trojjediností a je to
klidné a tiché dýchání a je to louhování kapitalismu a je to vypravování se po proudu života
a proti proudu dějin a je to nespasená alpská louka a je to jako stát na průniku dvou slepých
tříd a vidět jen čtyři oprýskané zdi a je to trolej tramvaje sežehnutá zítřejším bleskem a jsou
to čtyři co jsou osm co jsou šedesát čtyři a je to zašívání mraků a lakování lišejníky a je to
společné zaplétání se simbiotických organismů protože čtyři je tři je dva je jedna je nic je to
béžová hra na schovávanou a bronzová hra na viděnou a je to to co je a to co není

heroin: produkce opia v afghánistánu je pod dohledem spojených národů severního atlantiku
vyšší než za vlády talibánu, což je v zásadě skupina místních, co chce něco trhnout z
ropovodů mezi ruskem a indií a íránem a čínou, ale my bysme jim radši nedali nic, nehledě
na fakt, že nejsme nikdo z těch čtyř kolem, je to dobrej bysnys tenhle obchod s drogama,
nemusí se vést účetnictví ani platit daně, všechno to je na ústní dohodě a stisku rukou a když
si zařídíte kosovo, máte pak při letu z kábulu až za atlantik kde mezipřistát a natankovat a
nikdo se nebude ptát co vezete, protože vás tam znaj, to je tak zvláštní ta válka proti
drogám, jak se jí nedaří vyhrát, někdo má vždycky tajnou službu a zaspí a tajný služby
musej dealerovat protože kdyby to nedělali tak by zaplnil díru na trhu nějakej soukromník a
to by pak byl pěknej zmatek a patent na heroin vlastní německá firma bayer, známá jeden
čas pod jménem ig farben a po druhý světový válce existovala britsko-íránská ropná
společnost ale pak se íráňanům zachtělo znárodnit si druhý největší světový zásoby ropy a
zemního plynu a tak se musela udělat revoluce aby k tomu nedošlo a společnost se
přejmenovala na british petroleum a pak už jen na bp aby se časem vůbec nevědělo co to je
a ta společnost je tak velká že dokáže udělat skvrnu jako celý oceán

archie, 53, york: prožil klidně luxusní dětství takže měl na elitní internátní škole za
spolubydlící dva budoucí lordy, každou noc se vydávali dělat neplechy po setmělých
chodbách s šeptajícími obrazy na stěnách, pamatoval si, jak se cítil zaskočen, když později
narazil na portrét, který ani po půl hodině detailního pozorování nepromluvil, věděl, že tady
na ostrově jsou všichni tak trochu jiní a byl přesvědčen, že když má na něco názor, tak je to
prostě pravda jakože lochnesská příšera náleží do knihy o anglické přírodě a protože si

55
podle svého neoliberálního domnění mohl dělat co chce, tak během života sebejistě tloustl a
přímoúměrně s množstvím děr na opasku nejistěl, jelikož soustavným konáním jen a jen
toho, co se mu zachtělo, se mu sice nezachtělo nejíst nebo přestat být bohatým, ale zase
mohl vidět, jak jeho milované státní zřízení rozhodně nedělá, co by chtělo, říkajíc otevřeně,
že jo, že všechno jde podle plánu, a tak, aby viděl, kam to vede, si spojil to-co-se-říká-okolo
s tím-co-se-děje-kolem a viděl, že se jim ostrov za nebude to nejspíš trvat moc dlouho
nejspíš začne potápět přímo pod nohama, ale nijak jej to nerozhodilo a tak vycházel na
zvídavé procházky a protahoval se svými oblíbenými ulicemi a říkal si dokud se ještě dá tak
si užiju pevniny nepevniny co to dá a v sobotu šel kolem manifestujícího se shromáždění a
na oka mžik se zastavil, aby se rozhlédl, co že se dneska děje v krajině a už u něho stál
jeden občan a říká mu, aniž by se ho na něco zeptal nebo aspoň pozdravil: ale pane, vy
chcete anarchii, což vůbec nemělo logiku, protože archie ani nevypadal jako anarchista ani
se vlastně moc nejednalo o anarchistickou demonstraci, chvíli se domníval, že nerozuměl
bližnímu dobře, ale ten se na něj upřeně díval nastrčeným nosem, takže asi slyšel dobře,
takže s klidem někoho, kdo má čas odpovědět, když se jej zeptají nebo tak něco, se archie
podíval až pod řasy do očí až do panenky toho někoho a normálně mu řekl: ale pane, všiml
jste si, že anarchie vlastně nikdy nefungovala, neexistovala, že je to jen příběh na strašení
občanů, aby si mysleli, že potřebují někoho na řízení, to stačí jen na ulici zakřičet chaos a
anarchie a obyčejný lidi už se bojí a ani je nenapadne že by se klidně uřídili svým vlastním
životem sami, on jim zas není tak vlastní, já mluvím o neřízeném samořízení, o chaotickém
uspořádávání se, o plynoucím neplánování, o nespekulování s budoucností, o neboji o moc,
o autopoetických systémech, já mluvím o životě, anarchie nikdy neexistovala, je nemožná
jako nicota, já tvrdím, že lidi se vždycky nějak dohodnou, že když si bude každý dělat, co
cítí, že má dělat, tak že celý svět prostě běží a společenští se a jen se čas od času potopí
nějaký ostrov, protože to se prostě stává, jelikož chaos se děje sám a nepotřebuje žádné
bojovníky za svobodu ani ochránce demokracie nebo kohokoli na dozírání ani anarchisty
ani neoliberální ekologisty, já se tady teď nenacházím, pane, já neprotestuju, já se
nemanifestuju, jen se procházím a zpívám si potichu pro sebe jednu melodii co mám rád a
možná že jen ta písnička mě sem zanesla, kdo ví, snad proto, abych vám něco řekl do očí a
zase šel, rád jsem si s vámi popovídal, ale já tu nejsem, já jsem neviditelnej, já po nocích
poslouchal mluvící obrazy, a tak jsem si povolil myslet něco určitě a mít se rád, sbohem,
pane.

konzument - už nás ani neoznačují jako lidi. dali nám práva spotřebitele. už se nás ani
neptají, co chceme, je snadnější nám naše odpovědi vsugerovat než čekat až se
vyžvejkneme. chceme spotřebovávat naše životy. na začátku dvacátého století měli problém
s tím že jejich nové běžící pásy produkovali příliš výrobků a ještě čerstvá střední třída je
nekupovala, jelikož je nepotřebovala a radši si nechávala drobné na co kdyby, jak byla
zvyklá z domova, a tak vymysleli public relations, veřejné vztahy a v šedesátých letech
reklama dobyla obrazotvornost malířů a v devadesátých letech doběhla obrazotvornost
všech civilizovaných občanů a na počátku dalšího století doběhla sama sebe, když se snažila
totéž vysvětlit čínským a indickým a jiným civilizačníkům a oni, jako všichni, není jasné
proč, nesouvisí to s myslí ani písmenky a oni jí uvěřili a začali hromadně používat-co-by-si-
nikdy-nepomysleli-že-by-mohli-potřebovat-používat a chvíli potom došla planetě trpělivost
a vypnula nám naše zdroje energie a jí osobně to bylo fuk, protože se při té příležitosti
rozhodla spracovat své civilizační návyky a zkonzumovat si své ego a svou společenskou

56
příslušnost a svou občanskou zařazenost a mlácení se ze zaměstnání do za-mě-stnání a
jelikož konzumenti jsou cvičeni k tomu, aby se neznali a čekali na příkazy co jim formují
jejich touhy a nálady a jiné informační nápady, prostě aby mysleli jen na to, co jim nabízí
spektákl, bude blízké selhání zásobovacích systémů nepřipraveně bolet, protože spektákl
bude zapírat a zapírat a nikdy neřekne, že to nevyšlo nebo že už nefunguje. hodí nás do
toho. budeme se učit plavat v moři jinakosti. se lze dobíjet díváním se. ale ne na spektákl. na
sebe sama. teď čteš spíš sebe než mě. být konzumentem znamená žít v době, kdy se
nadnárodní mocnosti, firmy a jiné spolky bohatých nadlidí ujaly vlády nad slovníkem
společnosti a nad spektrem všech možných pohybů humanoidních a ládujeme do sebe
čokoládu, protože na nakupování sebe sama se potřebuje energie rafinovaného cukru a
zmizeli státy a nastala éra celosvětové zaměstnanosti a na záchodech se zase chovali husy
jako za války a když se rozbije spektákl, nefunguje televize, internet ani lednička, světlo
svítí a voda teče a lidi se spolu baví a jejich životy se spíš než konzumují normálně odvíjejí
mezi červenou a černou a bílou a zelenou a až si jednou vzpomeneme jak jsme si mezi
sebou říkali konzumenti a klienti tak se tý naší pomatený přítomnosti zasmějeme

nakonec jsem naučil černýho kocoura nešlapat na text klávesnicoví, ale nevím, jestli to
bylo na místě, ale třeba se kočičí stopy zatuhnou do bahna a až zkamení, bude tu moci
půl miliónu let vyrůstat mech:
dddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddbnb a kočky
nezajímá, že existují písmenka, kočkám čas běží jinak, umí si počkat, je to jiné čekání,
nestojí ve frontě, ani nemusí být nikde včas, čekání kočičí není nervózní a dlouhé ani
pomalu se pošoupávající a kočky jsou známé svou schopností vidět ve tmě, kočky neutíkají
ze života, kočky nikdy na nic nečekají, kočky cítí svět, mají hadí jazýčky, co při olizování se
připomínají kočičí obrazotvornosti stopy krajin kterými se kočka dneska prosmýkala mezi
nohama židlí a pročichávala prachem a otírala o limovník a skákala po dobře naloženém
broukovi a kočka se stává prostorem všude kudy se provlňuje a to místo je tv@r a kočka
dokáže sevřít mouchu mezi dlaněmi a procházet obrazy protože pro kočku neexistuje rozdíl
mezi tím co si myslí a tím co si představuje okolní kosmos a kočce je jedno, že hoří, a tak
nemá vůbec potřebu utíkat a kočky jsou nehořlavé, ale rozladí je, jestliže se zase prohádáte
večerem a jeden týden youtube propagovalo kočku švédskou co zahnala medvěda co chtěl
jen pytel s odpadky a domácí mazlíčci pracují tvrdě na tom aby se lidstvo při tom
civilizačnickém honění se udrželo nad hladinou kočky fungují jako houby na špatnou
náladu lze do nich vsáknout jakékoli množství zla a hřbitovy domácích mazlíčků se množí
jak houby po dešti a flekatá egyptská bohyně začíná vyhrávat nad démonem a i kočkám
končí doba ledová a jim nezbývá než akceptovat více světla a na místo toho umírání si
postavit ulitu a vyspirálovatět si živorytní krajinu a kočky se před rozedněním, když začnou
zpívat ptáci, dívají směrem k východu a čekají co bude a poslouchají štěbetání konce noci a
někdy se cítila jako kočka co chodí na procházky do lesa a kdo nebo co je člověk domácí

57
kapitalismus: nepřemýšlet o něm jako o formě mocenské struktury, která vede na počátku
21.století žebříček nejobdivovanějších světových náboženství, nemyslet na kapitalismus
jako na tvar celé společnosti, jako o zdech světa a dláždění všech cest, není to to, co teče ze
zhora do plastikových myslí umístěných těsně vedle sebe na mechanickém páse, necítit
kapitalismu jako nevyhnutelnou současnost, co vyplynula z historie a bude tu zítra i po zítří
a bylo nebylo že kapitalismus taky nebyl na věčné časy a co kdybysme si představili
kapitalismus jen jako životní styl, trend, který se zrovna ujal, který se uchytil jako
extravagantní módní doplněk a zaviroval celou čtvrť a pak i celé město a pak vymyslel stát
a teď celou ohnivou planetu. kapitalismus znamená, že peníze přestanou reprezentovat zboží
a napomáhat při směně a začnou reprezentovat peníze a už napomáhají ledatak ničemu a tak
se peníze stanou směnou směny, směnou o sobě a najednou je v materialisticky ustálené
evropě dominantní proměnou studený pohyb peněz a tak si tu děláme horko a aby měli
zástěrku pro rozvoj sítě na ten nesmyslně neskutečný pohyb peněz, ne na jejich chytání spíš
na jejich uplatnění, tak distribuují řeči o tom, že přežije ten nejsilnější a že bůh neexistuje a
že objektivní realita je ta co má nějakou cenu na trhu, je to síť ušitá z pokrokujícího oběživa
a když tou síti skrz komunikační média a jiné technologie zkapitalizovali taky naší
představivost, tak jako vedlejší efekt otevřeli našim myslím přístup ke zdrojovým
programům a my si všimli, že kapitalismus je jen životní styl, co se dá klidně změnit,
protože náš obrazotvorný kapitál sám od sebe míří jinam než sem asi protože si myslíme že
to tam bude zábavnější a všimli jsme si, že existují programy, kde je vidět, jak lze
kapitalismus obejít a kudy a vědělo se že síť kapitalistická tyhle alternativní světy nemůže
eliminovat, protože potřebuje růst, o cokoli, klidně i o nepatrný kousek procenta života, ale
růst, hlavně růst, a tak trpí a mrská sebou a snaží se zasíťovat co nejpevněji a co nejjistěji a
co nejpředvídatelněji, ale vymyká se jim to z rukou, protože se dá držet dieta, protože se
může vystřídat oblíbená značka, protože se může roztržitě nevnímat okolní svět, protože to
tvrdí kapitalismus, protože to musí zůstat povoleno, aby mohl dál žít, se může snížit
poptávka po civilizaci a Pokud někdo během života začne měnit své oblíbené barvy či
kombinace, a nejde jen o projev módních trendů, může to znamenat začátek nějaké
psychické poruchy a ona chtěla zažít jak se žilo dávno před civilizací dávno před tím než
lidé s penězmi narušeným vědomím začli převládat a rozhodla se uvěřit že kapitalismus i
technologická společnost i civilizace sama jsou jen nápadem co se může klidně přejít a
zapomenout a řekla si že bude zábavnější zkusit si v životě jak se může žít. se dá vymyslet
odvykací kůra na peníze, se dá zapomenout na pozici za-mě-štvance, jako když se z vašeho
teritoria vypaří právě opuštěné pracovní místo, je třeba otevřít před sebou otevřené okno a
zavřít za sebou zavřené dveře a ještě žijí lidé, co ví-umí pěstovat zeleninu i bez
univerzitního sdělání a nejsou to ovocnáři a lidé co dokáží vyrábět věci a vyměňovat je
jednu za druhou a pytel za zimní kabát protože se může pohlížet na nějakou potřebu i bez
rozvážného přemýšlení o ní a počítání co z ní trhnout a cihly a čas za dobré jídlo a pití, ale
ještě se necítíme být zcela realizovaným lidským kapitálem, ještě jsme tomu neporozuměli
doopravdy, ještě bysme měli být schopni rozlišit módu od skutečnosti, ale už jsem slyšel
křičet člověka, že má snad nějaká práva konzumenta, tak bysme možná celkem snadno tu
permanentní rozpohybovanost a flexibilitu mohly použít na chopení se východní změny
nezměny, což taky děláme, když se globálně multikulturizujeme, se dá žít v době, v níž
minulost neexistuje a budoucnost se zase musí zažít hned teď protože na jindy není čas a
obloha sedí na nebi a ne na talíři se jménem restaurace a zlatým okrajem a už není ani
náhodou chudá ani nezávisí na kuchaři a uvidíme jaké přijde počasí protože to se dá lehce

58
poznat na vlastním těle když cítíte jak vám kůží proudí krev pokaždé jinak a vždycky stejně.
se může jen tak pomáhat

59
ingrid, 35, belfast: a najednou si vzpomněla na svůj mozek a přeskočila na pocit, že ho
necítí a ani si vůbec nebyla jistá tím, co zrovna dělá, ale dopřávala mu volnost, a tak často
ani nevěděla, že má mozek ani kde jí hlava stojí, ale zachovávala klid a dál mačkala tlačítka
na kopírce a nikdy se nestresovala, protože věděla, že život obsahuje špatně vyšlé kopie
zcela přirozeně a aby nemusela myslet, že pracuje v kopírce a že do konce pracovní doby
zbývá ještě její pracovní doba, přečetla si z první dnes kopírované knihy náhodně, že věda
potřebuje úplně, ale úplně všechno prozkoumat, což je spíš blbost než dobrý před-se-vzetí a
okopírovala to a otočila list a chvíli si četla jak není nutné se zabývat lidskou dna, postará se
o sebe perfektně sama, stálo tam, dělá to už tisíce miliónů let, není třeba se učit dýchat ani
myslet ani pohybovat se opatrně, není po-třeba ověřovat pokusy a omyly, ani mít cokoli
černé na bílém, není nutné přát si zastavit čas, změřit ho a stopnout, není nezbytné izolovat
se od okolního světa v bíle vymetenených místnostech v bílých pláštích a v bíle
olemovaných identitách padat do bezedné propasti redukcionistické zvědavosti a chaoticky
se teoretizovat a přestala kopírovat tu pavědeckou knihu a sundala si pracovní plášť a strčila
ho do kopírky a vší silou přimáčkla víko a představila si vědce čekajícího ve frontě až ho
potvrdí autorita a musela se usmát a znovu cítila, jak si různé vědecké teorie protiřečí a
znovu věděla proč tu kopíruje a nepracuje v lingvistickém ústavu a cítila že protiřečení se v
případě bible považuje za příznak ne-při-četnosti, takže jednoho by mohlo napadnout, že
protiřečení je celkem konstantní vlastností vesmíru, když ho obsahuje bible i věda a že černá
je bílá a bílá je černá a z mezery v kopírce lezly kopie šedých záhybů a šedavých
zmačkanců pracovního pláště a ona si uvědomila jak málo ve skutečnosti využívá ve svém
životě poznatků vědy z dvacátého století že se jen málokdy cítí chaotická a kvantová a
relativní a molekulární a jaderná, jaderná jo, to se někdy docela cítí a napadlo ji, že se
vlastně věda moc nepotřebuje a že kdybychom se rozhodli na ni zapomenout a věřili jen
svým očím jako to děláme s bohem a kopírovaným pláštěm, spustili bychom se asi jako
když věříme, že už nemáme víru, zmáčkla čudlík o trochu silněji až dokud ji nezačal bolet
ukazováček a tak nepoužíváme kostely na mluvení s bohem a v sedmnáctém století se věřilo
že bůh je matematika a pak se toho boha povedlo vykrátit a pak se rovnice zratila kdesi v
nekonečnu tak se strčila do operační paměti odkud jako z černé skříňky vylezla daleko
komplexnější a ještě zašmodrchanější tak se rozhodla si tyhle nápady v sobě vyzmizíkovat a
vybělit a jen kopírovala a kopírovala a tak byla vědecká pracoviště zavřena, jelikož tu
produkují jen to, co víme všichni i bez vědy i bez církve, že to všechno, co známe co jsme
co vlastníme co žijeme co cítíme může být tak hle anebo taky jinak a tak musím poděkovat
mouchám, že zabavili kocoura, zatímco jsem psal něco o vědě a o víře v ní a ještě mi
nakonec dopřáli vidět jeho volný pád a slyšela konec vědy jako o něco větší ticho než bylo
to když si na vlastní oči přečetla to o tom že bůh je mrtvej nebo když vám to ještě předtím
někdo řekl ale potom jak jste to četli, jste si to doopravdy potvrdili, tak asi takový nicotný
ticho nastalo u kopírky, když z hlavy vypustila starost o vědeckost svého života a stroj dál
tiskl barevné verze jejího bílého pracovního županu směrem až do vyčerpání zásobníku až
dokud se nezduhovatí místní škála šedi a když někdo dělá divný věci na ulici, tak jej lidi
měří svými pohledy a vědci, to může vidět každý jasně a zřetelně, chcete-li, dělají divné
věci, kterým nikdo kromě nich nerozumí a používají na to divné přístroje a šéf, co se už
jistou časovou periodu díval jak ingrid bezhlavě a samoúčelně kopíruje svou pracovní
uniformu k ní přistoupil a dotkl se jejího obnaženého ramene a zvolna řekl: a co když tě teď
vyhodí, ingrid a ingrid mu odpověděla: nemůžou mě vyhodit z vesmíru a jeho dlaň hbitě
uskočila protože se pálila o její nesamoúčelně rozpálené rameno, což se nedalo racionálně

60
nijak vysvětlit, prostě z ní v nepatřičném množství sálalo teplo, ale jakýkoliv vědec by vám
řekl, že smrt vědy je nesmysl, protože věda je věčná a všechny vědecké revoluce na tom nic
nezmění, protože ve vesmíru je povoleno dělat divný věci, tak jo, dneska jsme se v kuchyni
bavili-shodli na tom, že kauzalita už nejspíš nefunguje tak jako dřív, že se něco změnilo
nebo co, že něco se děje častěji než obyčejně a věci přicházejí tak nějak jinak a záhadněji a
přirozeně a schrödingerova kočka je živá i mrtvá najednou, to dá rozum

knihy dnes nepíšou spisovatelé ale tiskoví mluvčí: je to kousek pohledu z hradu, není to
zlá kniha, ačkoliv má lehce mediálně materiální pojetí pojmu střed, ačkoliv rozbředlé, její
první věta zní: sovy nejsou tím čím se zdají být, ale dává to smysl, tahle válka, co nad
politiky vyhrávají média, která se nám tu prezentuje a pan profesor a pan prezident řekl,
abyste si to přečetli, a ten když mluví anglicky, pomalu a s úsměvem, který ti, co odmítají
poslouchat druhého, nazývají arogantní, tak se najednou objeví, že mu to myslí i jinak než
beznadějně neoliberálně, snad se mu povede zdržet evropskou unii dostatečně dlouho na to,
aby měla čas projít datem spotřeby, což je mimo-chodem-možné jen z pozice vně souboje
levice a pravice, tedy ze středu, který se nalézá také na celém obvodu kružnice, nepovedlo
se mu to ale neví se kde končí bitva a začíná válka ani kde jsou zákopy a kde vodní příkopy
a v knize se taky zmiňuje, že jedenáctýho září si američani mohli odpustit, zas tolik dat se
neuvádí a dají se vyvodit daleko prudší závěry, ale když jsi na hradě, když jsi hradem, musíš
si dávat jistá omezení, a tak sice svedete celý spektákl na moc médií a z politiků se stanou
jen loutky nasládlých věčněpředvolebních kampaní a předvolebních průzkumů, ale nějak
přitom zapomínáte zmínit, kdo to všechno sponzoruje a k čemu slouží moc nadesignovaná
tiskovými agenturami a já mám dojem, že jak prezident se svou ekonomickou minulostí, tak
jeho mluvčí kancléřoví se svými bohatými životními zkušenostmi odpovědi znají, ale prostě
je nikdy nenapsali, protože nejde psát o všem a peníze a kontrola moci nejsou zas tak
důležitá věc řeší-li se válka mezi médii a politickou scénou a taky se říká že spíš než válka
je to poválečná situace, že politici už prohráli, že už neexistují, že už nemají moc, protože
jejich obrazotvornosti byli schovány za tiskové mluvčí, reprezentace reprezentace. kdo nebo
co dělá kancléř a o čem po nocích sní rozpadlé hrady

lilith, 35, taškent: prožila klidné dětství, byla chytrá a všímavá, a tak jí její okolí
neprodukovalo žádné nepřekonatelné překážky a nestávalo se, že by nevěděla kam jít co
dělat a co říct nebo jak se rozhodnout nebo co by měla právě vymyslet a když jí jednou
nechutnala bramborová kaše, vytvořila si na talíři královský pár i s jeho odrazem v zrcadle a
obrazem jeho dětí a taky s jejich psem a dvěma pávy, chvíli je všechny pozorovala, a pak
když se královna rozhodla pohnout, uvědomila si, že by se měla naučit hrát šachy a za pár
let vyprávěla svému příteli, že počítač hraje opravdu skvěle, někdy se nestačí divit, kde bere
ty pohyby a strategie, ale potom najednou udělá takovou blbost, jakoby chtěl snad schválně
prohrát, což ji nebaví, je to divný, jelikož cítí, že tohle nebyl jeho tah, dělá se to takový
pochybný a nepřirozený a skoro vždycky, protože nechtěla přiznat že úplně vždycky, ji to
úplně deskoncentruje a často už nemá chuť danou partii ani dohrát, protože vyhrát takovým
nelogickým a nešachovým způsobem ji nebaví, to by se mnohem raději nacházela
beznadějně ponížena a programovaně zostuzena a digitálně ztrapněna neuvěřitelně
vychytanou matematikou velmistra počítačového, aspoň by se tak spoluúčastnila situace, v
níž lze cítit komplexnější představivost a živější myšlení než její vlastní a tak by mohla zažít
něco co neví a co si ani nepředstavuje, měla bys nechat počítači svobodu rozhodnout se

61
prohrát, řekl její přítel, měli by mě nechat svobodu být poražena strojem, řekla ona, je to
jenom hra

Dnes 14:46 Hlavní stránka » Ekonomika

Koruna spadla z nejsilnějších hodnot, stáhlo ji Lotyšsko
Česká měna již několik dní oslabuje. Například vůči euru se o desítky haléřů vzdálila svým
letošním nejsilnějším pozicím. Podle analytiků oslabují všechny regionální měny. Za
propadem kurzu stojí mimo jiné dění v Lotyšsku.

kampaň: reklamní průmysl každým rokem uděluje ceny za nejlepší reklamní kampaně roku
a v roce 2008 získala hlavní cenu kampaň Baracka Obamy, která ve své vynalézavosti
předčila dokonce obrázky počítače Apple, takže všichni kreslíři a šéfové presidentské
kampaně byli v sedmém nebi a veřejně se chlubili, že jde o jejich největší úspěch od
okamžiku, co se rozhodli designovat reklamní kampaně na politiky, o nichž se vyjadřovali
jakoby mluvili o zubních pastách nebo lécích, které reklamní průmysl stejně jako
prezidenty asociuje s životním stylem.

takže realita: ne historie králů a pokroku a geopolitických uspořádání jako ve škole, nýbrž
o tom, v co věřili ti, co zpoza panovníka pozorovali bitvu z vršku blízkého kopce,
pozorovali a mysleleli a rány mečem ani přilétající kulky je neboleli. jedna historka
vyprávěná z pohledu banky, sestavená z vidění peněz a z obrazu reality a z kopce. historie
budování jednoho impéria co sídlí jen ve všech městech. mysleli a organizovali a slídili za
hradbami. bydlí a pracují výhradně ve vznešených palácích. za zavřenými dveřmi. mimo oči
lidu, navzdory šlechtě, proti církvi, navzdory zemi, proti nebi, přímo tam nahoře, navzdory
přírodě, bez citu, jejich způsobem, bez ohledu a bez dohledu, nekompromisně a hladce, jak
jen oni dokáží zařídit, mužsky, čistě nebo špinavě, doopravdy nebo jen jako, na tom
finančníkům nakonec nesejde, to oni vynalezli hru na jsi z levice anebo pravice a taky tu na
máš peníze nebo nemáš peníze. je to taková mýdlová opera o zvedání civilizace. z duhových
bublin co občas prosáknou z informačních kanálů. o tom jak je nikdy nemáme ale pořád je
chceme a ve jménu pokroku a higyeny předělali studny na náměstí na kašny a každému nám
rozdali vlastní kohoutky a sprchy, a tak už se vlastně moc nescházíme, abychom si
popovídali o tom, co se děje. už nevíme jak to vidí druzí. jen jako to vidíme my a televize co
s námi sedí u nás doma a už se nevídáme s informovanými o tom, co se vaří na zámku,
jedna historie, co se nepopisuje při děje pisu, naše knihy nemluví o pramenech peněz. to, co
vám média nikdy neřeknou, protože se narodila hlavně proto aby to skrývala. co vidí ono
oko z dolarové pyramidy. k čemu existují peníze a kdo je má doopravdy rád. zde se rozlévá
legendární poušť na níž vegetuje permanentní planetární plantážnictví jako cíl toho všeho
jako světová továrna na oběživo jako tradiční fabrika postavená z lidí jako nadnárodní firma
co čerpá svoji prosperitu z energie co generují jejich životy jako forma totalitní, protože
globální, mocenské struktury jako nástroj na zabírání planety jako ten nejlepší z možných
řádů jako ten jediný reálný svět jako ekonomický bič na všechny možné pohyby, jako když
tiskne křivky a práská úsečky, jako ten svět co potřebuje další světy protože jen jeden už mu
nestačí, bankovnictví bylo vždycky mezinárodní jako jeden kmen jehož jméno nesmí být
vysloveno, ve španělsku existuje povolání černého petra, studenti si přividělávají jako tajní
v supermarketech na legendární poušti co je plánem těch co zacházeli s dluhy i v dobách,

62
kdy se to zakazovalo, jako uskutečněné záměry těch, co se spolu shlukovali v evropských
městech za časů, kterým teď říkáme renesance, na tehdejší dobu dělali divné věci, občas je
někdo vyhnal z chrámu, občas ze země, ale vždycky se zase vrátili a pak tihle nemravní a
protestující donutili na evropském poloostrově tamní indoevropské kmeny přiznat jim své
místo na slunci a brzy se o nich doslechli i zdejší králové, a ačkoliv se tím nikde příliš
nechlubili, stali se z králů a finančníků přátelé na život a na válku, a tak obchodnící a
bankéři a tihleti uviděli na vlastní oči, jak se dělá moc a ani chvíli neváhali začít generovat
půjčky na všechny strany a brzy se naučili investovat svá hříšně nabitá jmění do těch
odvětví co slibovali to co oni potřebovali a tak se evropa začala pomalu zasíťovávat aby
časem vytvořila svobodně kapitalistický deštník pod nějž by se před větrem s deštěm
schovali všechny evropské pohyby a pohyblivosti a tak se začalo pozvolna zvedat předivo
sítě a dlážděných obchodních cest a železnic a továren a chudinských čtvrtí bez vodovodu a
leteckých tras a silnic a dálnic, protože i když najdeš ropu na zahradě, neznamená to ještě,
že máš na ropné pole, kdežto tvůj feudál nejspíš ano a nejbližší bankéř určitě a za feudálem
se muselo jít na zámek, kdežto bankéři za ropnými poli chodili až do domu, ne osobně, v
zastoupení, to je jasný, a tak se ranní ale snaživí kapitalisté svezli na naší pohodlnosti a byla
objevena lenost a ihned prohlášena za negativní a vznikala síť umělých vztahů a prázdných
životů a opuštěných vesnic a telefonu a rozhlasu a bankovních poboček a jiných vojensko-
průmyslových komplexů a různých jiných finančních organizací a právnických subjektů a
onačí technologie a stále přesnějším časem zabírala neviditelná ruka trhu většinu myšlenek
do té doby celkem uzeměných bílích tváří jejichž domy se zmenšili na byty ale jim to
nevadilo protože beztak chodili celý život do práce a na unavené trmácení nepotřebovali
tolik prostoru natož třeba zahradu a tak bankéři posledních víceméně dvě stě let modelují
vrásky starého kontinentu a v roce 1815 uspořádali ve vídni kongres a pak zábavní park a
potom trvalo sto let než dokázali rozpustit habsburgskou říši a možná se to vše stalo jen na
hlavičkovém papíře s nějakou korunou nebo aspoň znakem a tak dnes už neexistují peníze
nezaložené na dluhu nějaké centrální bance, nejspíš soukromé firmě, nejspíš, moc se neví,
kdo nebo co je evropská centrální banka a my už si bez peněz, co nikdy nejsou naše nebo
pro nás nebo ne na dlouho, nedovedeme představit vůbec nic, kdysi jsme byli obyvateli
evropy, ale už jsme ze jména platiči evropských dluhů a máme své spotřebytelské účty u
evropských bank a když stvoříš úspěšnou firmu, někdo si tě časem koupí nebo aspoň
pronajme a peníze půjčované s ú-roky bývají zakázané, protože se po tisíciletích zkušeností
s mnoha verzemi kultur ví, že když se ve společnosti nechá dluhům příliš prostoru, lidská
sídla se rozpadají a lesy napadá kůrovec a všechny hmatatelné peníze jsou pokryty dluhem
který se splácí díky naší sveřepé participaci na spektáklu tak že se bezpřestání multiplikuje.
jsme zboží co se prodává samo protože pod cenou ale nikdo si nás nekupuje protože už jsme
prodaní a peníze jsou nástrojem kontroly a o moc víc ta naše civilizace komplikovanější
nebude. Ve skutečnosti se opravdové z-boží vyměňuje i bez nich Všechny důležité věci.
dává vesmír k volnému použití zadarmo, ještě to může být horší, ještě cítíme, že si nelze
koupit lásku, ale už si lze předplatit životně důležité orgány, třeba zmraženě bijící srdce,
pravda se dala koupit vždycky a možná, že je vlastně docela pohodlné být děvkou, že je
nám celkem fuk, že nás každé ráno znásilňují a zaručené pracovní místo mají ti, co se
dokáží znásilnit sami, kdo si umí vypnout mozek, má jednoznačně výhodu a kdo se naučí
nebrat peníze vážně, možná objeví, že život není jen k posrání. peníze nás nutí starat se o
budoucnost, peníze nás vrhají do světa plného nejistých reprezentací až iluzí, peníze si
podmaňují celé společnosti, peníze nechávají pokrokovat civilizace, peníze pořádají války,

63
peníze kradou čas, když se s nimi zaplete a myslí se, že čas jsou peníze, peníze jedí život,
peníze rozhodují, co bude v průběhu století vynalezeno a zrealizováno, peníze nechávají
naše vůdce vést nás, na peníze se přepočítavájí cesty po vesmíru, peníze jsou vynález
bankéřů, mají na ně monopol a ať si ho nechají, protože my už nevěříme, že voda teče jen za
peníze. a na počátku 21. století se peníze rozmnožili po civilizačnické virtuální realitě
natolik, že se společenské dění zaseklo a už se nedělo nic. jen si evropané vzpomněli co je
to život. jedna měnová reforma řízená zespoda, jeden pramen pěnivě vyvěrající ze země,
jedna opravdová krize důvěry. rovnost, volnost, bratrství je jejich slogan. mluví se v něm o
moci a o penězích. jiný důvod to celé nemá. tady neplatí otázka proč. nedá se o tom
přemýšlet, od začátku to bylo zcela iracionální, jenom to je, nemá to účel ani příčinu,
počátek ani konec, zotročuje to lidi, zadlužuje to společenské vztahy, dělá to z kultury
civilizaci, sviní to svět. vedou mezi sebou účty o moc a o peníze. prostě je to jejich práce.
kontrolovat tok kapitálu, zvyšovat jeho proud a taky rychlost proudu, protože se uvěřilo, že
peníze se rozmnožují pohybováním sebou sama a ta rychlost proudu se zvýší zužením
koryta a vehnáním většího objemu peněz, vylití z břehů musí přijít, ale nemluví se o něm,
protože nejsme břehem, ale proudem a čím větší část světa se přemění na kapitál, tím je hra
reálnější a víc podobná normálnímu životu, míň abstraktní, zato turbulentnější a
komplikovanější a proto napínavější, protože má větší spád a vždycky leží na hraně chaosu
a celou dobu tvrdí, že hladina je klidná a pomalá a že vodopády neexistují. něco jako
dostihy a sázky jen víc jako monopoly. privatizace reality, jakože budeš mít peníze, ale
nebudeš mít skutečnost. máme prostě u nás velkou bankovní tradici. jsou to takoví
popletové co si hrají na vojáky. teče při tom krev a vždycky je cizí. řeknou vám, že to dělají
pro dobro společnosti a lidstva, pro své děti a vnuky a nikoli pro sebe a fakt tomu věří,
prostě dělají to, co se má, což je, jak mají pod kontrolou psaní a procházení zákonů, taky zá
roveň pravda a peníze běhají od jednoho bankéře k druhému a tím se množí a v roce 1913
koupili bankéři spojené státy americké a s nimi i celé dvacáté století.

písmenko w: wewnitř wenku we wenku uwnitř

pocit 3: je třeba nezapomenout, že v žádném případě není povinné chtít změnit svět, natož
ho třeba potřebovat zachránit, nikdo si dobrovolně neklade do cesty zlepšení současného
stavu, něco prostě existuje, ani koutkem oka by mě nenapadlo něco kritizovat nebo
nedejbože nabízet ruku k dílu, nikdo si nehodlá pod nohy házet klacky zoodpovědnosti za
lidstvo a už vůbec ne v časech kdy překračuje nejbludnější kořen a padá na něj nejzákeřnější
ze statných památných lip, naše společnost je zkrátka zapadající, je třeba se s tím smířit, což
se dělá tak, že se ze sebe sama v budoucnostech přemístíme do sebe sama v přítomnostech,
že si použijeme ne užijeme ty naše životy teď a tady a že nám nebude vadit že se furt
nalézají na okraji srázu, že už nebudeme mít strach ze slibů nicoty a z bezbřehosti našich
vlastních možností, běž se napít vody, brzo to nebude takhle jednoduchý a zvykej si na
bezpráví a mušky, stvořeny ovocem co se utrhlo samo, taky vrhají stíny, já-netvořím-
termíny-já-jen-používám-po-mlčky, je to takový odstřihávání, při němž se roste, já jen
čůrám přímo do vody a ono-to-dělá-na-toaletní-hladině-bublinky-samo, je to trhání co
zašívá a nemyšlení co objevuje a přiléváním benzínu se začerňuje barevnost ohně a moře
zdá se to v pravdě zenové soustředění tahle koncentrace na peníze, osvícení se tím
nedosáhne, ale jestliže je na složenky za světlo, nikomu to neva a protoře elektřinu, co
generuje naše tělo, aby mu dobře běžela nervová a neuronová soustava, což je totéž jedno

64
já, si patentoval microsoft, takže nejoblíbenějšími argumenty naší doby jsou: jenže lidi si
myslí že a taky: ale to nejde protože lidi se a ještě: nicméně lidi dneska takhle nefungují a
navíc: ale tohle není možné protože lidi anebo tak něco společensky obecného o lidstvu,
jehož se ještě nikdo neodvážil zeptat, co si o všech svých náladách a tendencích vlastně
myslí, snad ze strachu z tichosti jeho odpovědi, které lze očekávat vzhledem k tomu, že
lidstvo nemá pusu ani uši ani žádný centrální mozek lidstva a tak často skáču lidem do řeči a
ptám se jich co o tom cítí oni sami a čím víc myslím na lidstvo, tím víc si uvědomuji, že
není z masa a kostí a dojmů a že jde jen o slovo co nikde nežije, že je to monstrum, co nejí
ani nespí ani se nebojí a že po vesmíru si chodím jen já sám a mé nápady a myšlenky a
pohledy těch co žijí se mnou a ještě taky další věci a že si prostě nějak musíme poradit mezi
sebou protože ať už se spektákl rozloží nebo ne tak já se musí rozpustit mezi ostatní
přítomné a co si o tom myslí lidstvo nebo společnost nás nemusí moc zajímat. pochovala
bych lidstvo ale čekám až mi ho někdo sundá z kříže. zachránila bych velryby ale vím že už
dávno se naučili umírat a že nemají strach z vyhlazení. chtěl bych nechat afghánce žít si
docela-jak-chtějí, ale mám pocit, že naše reprezentace má jiný názor a že v evropě se stále
domníváme, že je nadále nezbytné kolonizovat odlehlé kontinenty a jejich končiny kde
nicméně taky žijí lidé ačkoliv bychom to nečekali protože si vůbec nedokážeme představit
jak tam můžou žít uprostřed pouště ve válce ale bojíme se jich zeptat tak se radši z povzdálí
díváme nato jak je masakrujeme a posíláme jim na pomoc naše jednotky abysme to nedívání
se na ten barbarský masakr měli dřív za sebou a řekli jsme černochům tak vidíte ani to moc
nebolelo a už máte svého prezidenta a je to ten náš a dál je masakrujeme aby nám nikdy
neskončila ta skvělá civilizovaná pohodlnost co jsme si slíbili až do nekončna a taky
abysme si nemuseli všimnout že nejsou stejní jako my a díky tomu se nedejbože změnit.
něco se naučit. abysme neviděli vlastní jinakost. protože máme strach hlavně z lidské
jedinečnosti. protože se bojíme vlastního života. bývali bychom mohli nechat třetí svět
odpočívat v pokoji, kdybysme bývali nepotřebovali jejich věci a jejich energii a jejich
životy na konstrukci nás samotných a našich samot a jiných nesmyslů. čím víc myslím na
sebe, tím víc je svět v pořádku protože mě nikdy nenapadá že bych se měl rozlobit anebo
vztekat a každá nová změna uvádí do krajiny starou nezměnu a čím víc myslím na tebe ono
to nakonec dopadne ňák zamilovaně chtěl bych ti zavolat až takhle jsem mimo.

gól: a míč letěl a obránce se díval a já tentokrát nepodklouznul a utíkal jsem za ním a
obránce se otočil a míč poskakoval a tráva se ohybala a bahnila a já utíkal směrem k bráně a
míč už neposkakoval a jen se valivě otáčel směrem k bráně a brankář byl daleko a já běžel
mezi drny a kolíky se mi správně zařezávaly do trávníku a louže kterou jsem proběhl nebyla
vůbec hluboká a měl jsem míč a lehce jsem si ho předkopnul a od pravačky mi odletělo
něco bahna a míč se odkutálel víc k bráně a obránce běžel ke mně a za míčem a já zabíral a
obránce zabíral spolu se mnou ale proti mně a brankář si popošel směrem k nám aby zabral
větší úhel a míč se kutálel a já i obránce jsme věděli kde se potkáme a míč se pomalu kutálel
a brankář byl ještě daleko a obránce byl blízko a já byl blízko a když jsme se potkali tak
jsem do něj rovnou strčil ramenem což se tenkrát ještě nepískalo a tak jsem se nezastavil
protože ani míč se nezastavoval protože chtěl do brány a ani obránce se nezastavoval
protože padal a pak jsem napřáhnul a kopnul a míč letěl a já se zastavil a díval se a brankář
se ani nepohnul a díval se a obránce se nezvedal a díval se a míč letěl přes celé vápno a
díval se a letěl přímo do šibenice a čas se zastavil a všichni se jen dívali a nic nedělali a
nikam neutíkali a míč letěl a přeletěl brankovou čáru a otřel se o břevno i o tyč a o síť a síť

65
se zavlnila a míč doletěl až dozadu do rohu a síť se vlnila dál a pak míč spadnul na zem a
začal poskakovat a síť se vlnila dál a dál, dal jsem vážně pěknej gól, škoda, že to bylo na
tréninku a ani se to nepočítalo, mohl jsem bejt slavnej

sestav si z obrázku svou větu o skutečnosti:

bezmocnost na svobodě: psací program chce aby tento ostavec byl tučně, nejde mi to
odstranit, nevím, ,,tak to je, no, a co můžeme dělat” změnilo se to samo, taková už je
svobodomyslná informovačnost, dělá si co chce, protože podrobení a překážky a
determinace a moc už oficiálně neexistují a všechno může dělat všechno i třeba něco proti
něčemu a svět je volně k dispozici. i svoboda. i přístup k moci. ale dyť to už všechno víme.
co chceš abysme mohli dělat, říkají svobodní, co jsou volní protože takovým se dneska rodí
každý živí tvor oficiálně a tedy povinně. a co teda máme dělat. možná že dávno, třeba
tenkrát jak vesnice o deseti staveních cítila, že se nachází příliš utlačovaná a dostala nápad
se vzbouřit ale někdo řekl, no jo, to máte pravdu, je to na hovno ale co můžeme dělat, a tak
se nikam nešlo a zmagořenému šéfovi se nezjizvila tvář a feudálovi se neusekla hlava a
bankéři se neurazili obě ruce, ačkoliv taky všechno bylo jasný a špatně a zkaženě a zle, ale
nemohlo se dělat nic protože před sedmdesáti lety si tamní zkusili stěžovat vrchnosti a
odpověď přežili jen ti co utekli, a tak by bylo naivní jít tam znova, ačkoliv jim ta sociální
nespravedlnost už leze krkem ačkoliv jim nad hlavami vlají všechna jejich vyjednávací
práva ačkoliv jsou tak svobodní až si myslí že jsou absolutně zodpovědní za svůj život a
jeho svět a co jít tentokrát třeba beze zbraní, jen se na něco zeptat, ale dobře si pamatují,
jaké to bylo, nikdy se o tom vlastně nepřestalo mluvit a tak se neřeklo ani neudělalo nic
protože si nepamatovali, že ještě před existencí silné ruky moci se jejich předkové prostě
dohadovali a pak jednali a dělali si svoje věci a že než se krajinami rozeběhla moc, tak když
něco nějak bylo tak to nějak bylo a když se něco chtělo udělat, tak se to udělalo, ale už
neumíme žít sami za sebe a už nevíme, jak funguje moc, jak rostou eventuality a jak kvetou
možnosti a jak se barevní nicota a jak se realizují obrazotvornosti a nic z toho nás ani
nenapadá, protože nemá, protože to něco málo o tom, jak funguje moc se nám donáší jen

66
díky jednomu televiznímu pořadu o dějepisu a učitelky vypráví, že moc válčí a dohaduje se
silou, ale jinak o motivech a úsudcích a chování našich šéfů radši vůbec nepřemýšlíme,
protože se navíc domníváme, že naše civilizace má být jiná snůška zápletek a chceme tomu
věřit, protože věříme všemu, co se nám říká a tak se dnes oficiálně předpokládá, že časy
mocných odešly už dávno, je to pohodlné a víceméně jisté, spolehlivé a taky transparentní, a
tak si myslíme, že stát má své otvírací hodiny a že svět zajímají naše připomínky a že ty
připomínky jsou naše vykonávání moci, že naše křiky jsou naše akce, tak mlčky vyplňujeme
žádosti a jiné formuláře anebo se třeba manifestujeme nebo shlukujeme, ale ono to úplně
takhle nefunguje že by se moc nabízela a představovala a uváděla a průhledně říkala, co a
jak dělá a třeba když tvrdí, že ve svobodném státě, který nikdy nikde doopravdy nefungoval,
se dá s vrchností normálně mluvit, lehce lžou, protože se vždycky krčí někde za okýnkem za
mříží za dozoru za obzorem za horizontem události ale ona tomu nechtěla věřit a radši se šla
přesvědčit a tak šla na úřad kde hodlala přetáhnout jednu civilizačnici co žila svůj systém v
říši za přepážkou na svoji stranu a úřednice věřila v moc černě předtištěných á čtyřek a byla
v práci a ona chtěla vysvětlit úřednici že a úřednice si dala na čas a tak klidně do mluvítka v
plexisklu povídala, že peníze vlastně neexistují anebo aspoň ne ty důležité, ty které nikdy
neviděla a zatímco se hrabala v papírech vyslechla si ještě pár vět o věčných dluzích a pak
se zeptala uřednice proč biješ budík, když tě přeci tak baví vstávat a cvičit a pracovat a
dokážeme si přečíst a někdy i uvědomit, že věnovat život na vydělávání na oběživo je
marnost a taky že víme že věřit že úřední dokumenty jsou skutečné a živé příběhy je
nesmysl a tušíme že některým sbírkám písmenek by se neměla věnovat velká pozornost a
přesto si podle nich organizujeme život a podlá úřednice se dívala jak si před ní dře kůži
vlastními argumenty a bavilo ji to poslouchat a dávala jí za pravdu protože nikam
nespěchala a aspoň jí říkala něco jinýho než všichni ostatní přicházející na úřad a
nepřestávala sedět za okýnkem a stále hladila nějaký dokument a neopouštěla své tělo ani
svůj postoj takže jí brzo došlo že by měla něco dělat a vrátila se zpět do duše úřednice takže
zase začala kývat hlavou normálně horizontálně a říkat že ona s tím nemůže dělat nic a že
má všechnu svobodu své pozice s tím taky nic nedělat a o tom momentu někteří říkají že
tehdy se dají cítit volně pobýhající se nemyšlenky a jiní že jen prázdno a pozorní tvrdí že
taková už je státní moc že se ve skutečnosti za sebe jen vydává a že nikdy nic nedělá a o
ničem nerozhoduje a všichni se shodují, že v ten oka mžik lze vidět jen bezmocnost protože
v očích občana se objeví bez-moc-nost a nikdo neví co dělat a tak jde do práce, protože tam
už mu někdo objasní co se zrovna dělá a protože stát se ve skutečnosti stížnostmi krmí a
potřebuje je aby mohl předstírat že se otáčí ze strany na stranu a tak vsakuje cokoli se v něm
uděje a vstřebává nápady lidské a výkřiky utlačovaných a z bolestí důchodců staví
prosperující zdravotnictví a podobně se impérium naučilo používat taky třeba revoluce nebo
negativní nálady davu a spektákl je čas od času zařazuje do programu a celé to funguje
zatímco jsme na tom tak jako vždycky protože se žádný sociální pokrok nekonal protože
demokracie je jen jméno a ne vylepšení společenského řádu protože nejsme v moderním
věku nýbrž dál pokračujeme jako poddaní a to co máme není kultura ale jen příběh o
civilizaci a jsme jen otroci co už nechodí do roboty jen proto že si do vlastní představivosti
nechali našroubovat handsfree oprátky a to o svobodě lidu je jen přelud, jen dané právo co
nám zbývá když už nemáme vůbec nic, jen vyprávění, ani co do pusy, jen spektákl, jen fígl,
ani hlavu na krku, obraz kterým se zbavujeme našich nepříjemných pocitů, film, kterým nás
baví zatímco se sami kontrolujem jestli spořádaně pokračujeme v honbě za světlými zítřky,
pouští nám o tom festival jeden svět, kde se díváme, co děláme jiným lidem, otrokům, které

67
nám ukazují, aby nás nenapadlo, že jsme na tom stejně, když jsme na tom tak dobře, až
takový máme přehled o mezinárodní situaci, vidíme až tak hluboko do vesmíru, že jsme se v
tom kosmickém prázdnu lehce ztratili a tak stojíme ve frontách na myslíme tedy nejsme a na
zplantážování evropanů stačilo dát nám práva prakticky na vše, co jsme do té doby dělali i
bez práv a jsou v tom efektivnější a efektivnější, už nám dokázali vysvětlit, že preferujeme
právo na život před životem o sobě a že si věříme, že jsme svobodní a pracujeme pro sebe a
ani nám nepřipadá že si lžeme, když říkáme, že myslíme, že to víme, ale že se nedá nic dělat
a co když dělat nic je k něčemu a co když se něco dělá samo, jenže my se nevolníme ve
svých zabedněně vycentovaných obrazotvornostech, kde si nás uspořádali tak, že už ani
nevíme, komu si stěžovat, že už ani nevíme, že bysme se měli vzbouřit a jen sedíme a
díváme se a je nám smutno, a tak na sobě pracujeme a chceme si rozumět a to smutno je
nám z nás, protože jsme mluvící rybičky v akvárku odsouzené poslouchat ozvěny vlastních
slov zatímco se opakují nekonečně ode zdi ke zdi, chodíme se dívat do kina na svoje sny o
živorodce co se brodí od nesmyslu k nesmyslu a pak se bojíme že až k tomu dojde
nebudeme to my kdo dokáže proždibat sklo a utéct někam do pryč a obviňujeme sami sebe a
cítíme se špatně, protože vedle oráče jsme taky zapřaženým volem, co zapadává do bahna,
protože se nutíme, protože se utlačujeme, a tak nám předepisují prášky, které ale pomáhají
jen dočasně, protože to vidíme zle obecně, je to totiž zlo, to-co-jsme-a-to-co-děláme-a-
myslíme a z televize nám vysílají odpovědi na jejich vlastní otázky a říkají ale zajímá to
diváka, musíte odpovědět a tak si už nepovídáme ale za to si zodpovídáme každý sám sobě,
že prachy jsme a v prachy se obrátíme a tak zjišťujeme, že si už neodpovídáme anebo že si
odpovídáme zle že jdeme šejdrem kde objevujeme že ta naše představa volnosti a rovnosti
je tak nějak špatně a tak se síť zasíťovala a životy civilizačníků se v ní usadili definitivně a
objevila se svoboda nicnedělání a klidná svoboda a svoboda času volného a ne svoboda mít
za-mě-stnání a ne svoboda na papíře a ne věčně slibovaná svoboda a že se nebouříme může
být taky příznakem toho, že jsme si konečně vědomi, že to nemá cenu, že už jsme přišli na
skutečnost, že boj za cokoli je jedním ze spektáklovitých sloganů impéria a že spíš nejspíš
začíná doba-kdy-se-prostě-ignoruje-přítomnost-moci a pak se síti vypnul zdroj globální
energie a zrodili se lokální sítě s vlastními studánkami představivosti a s vlastními čerpadli
akceschopnosti a místního organizování a lidského činění a zvířecího nachomítání a
větrného připlétání se a přišla ta slíbená svoboda a víc a víc lidí už jí k ničemu
nepotřebovalo a s výpadky elektřiny se dostavili taky výpadky moci a tak se moc vrátila z
říše písmenek a papírovaní zpět do srdcí všech živých bytostí a pak mrtví pár dní vstávali z
hrobů a pak se nebe i země zase sklidnili a svět existoval dál

východ 5: takovým způsobem až by celou zemi zachvátil oheň, řekl mistr

skvrna: a pak jednoho dne roku 2010 britští ropní průzkumníci narazili na zásobu která se
nacházela pode dnem mexického zálivu natlakována doopravdy po-řádně takže
nerespektovala trubky a monitory a kontrolní orgány takže spálila ropnou plošinu a svrhla ji
do moře a ta vysvobozená zásoba se vydala na americké pláže a rozpouštěla se ve světovém
oceánu a všichni se snažili tu nenadálou díru, co stála tolik peněz, teď už díry, zalátat, ale
nepovedlo se to protože nikdo nedokázal pohybovat s havarovanou plošinou s několika
kilometry moře na zádech a taky nikdo ani státy ani lidstvo ani soukromníci neměli znalosti
ani technologii na krocení děr v oceánském plášti a tak je ze zoufalství napadlo to zapálit a
kolem létal černý mol a černé zlato unikalo vesele do všech stran a létalo po vlnách a ptáci

68
přestali létat a želvy plavat a lidstvo ztratilo k ropnému průmyslu důvěru ale už bylo pozdě a
skvrna se šířila a z ručně se mísila se slanou vodou světového oceánu a do pár let vymřely
všechny řasy a plankton a taky včely protože benzín začal konečně pršet a hned potom bylo
na dlouho po biologické rozmanitosti ale už se aspoň vědělo proč země zakopávala ropu do
země

honza, 14, říčany: prožíval klidně vystresované dětství, ale věděl, že terminátor dvě je
nejlepší film na světě, že sice mluví o budoucnosti, ale že v něm viděl i něco ze světa kolem,
takže si před spaním představoval jak zezhora z palandy střílí z pod deky na němce
vzduchovkou co dostal k desátému výročí sebe sama a ten film byl o budoucnosti jen dokud
jsme ještě kupovali kazety na nahrávání televize, dneska už se zdá vypadat jinak, nikdo neví
jak, protože informace o terminátorech jsou tajné a geopoliticky důležité a dozvíme se to, až
přijde čas a robotika existuje a umělá inteligence byla zanešena do plánu a po válce se
vždycky ví o jedné spoustě nových zbraní a predátor původně věrně sloužil výhradně na
špionáž, ale už se přišlo na to, že se dá na malého létajícího robůtka připevnit odpalovatelná
raketa, co se může vystřelit čudlíkem na joysticku přesně stejně jako ve hře na počítači a
mají taky letadlorobota, podobného tomu z terminátora 3, co má třináct metrů a obřího
digitálního psa, co unese spoustu válečného materiálu a nikdy nezakopne ani neupadne a
hejno očipovaných kovových ryb co hlídkují v přístavech a tučňáka, co se přisaje na loď
jako bomba a vyhodí se do vzduchu, a tak spáchá teroristický čin a na detailní pozorování
mají digitální motýly a elektronické včely, co kolem nás létají a my je odháníme, ale ony se
vrací a je hrozivě složité vysvětlit jim kudy vede cesta z okna a mají havrana, honza, když
mu bylo kolem třiceti, nevěděl moc o co jde a byl líný to hledat, protože zbraně ho nudily,
šlo o něco mezi strojem a počítačem a robotem a stanicí na střílení a mají haarp na měnění
ionosféry který prý způsobuje zemětřesení nebo aspoň tornáda a každopádně otepluje
atmosféru, k čemuž jej zapnuli, tak dělá na obloze podivu hodně barevné mraky a američani
znají i preventivní útok a humanitární okupaci a mají náladu bránit svoje impérium a
bojovat za svůj sen a mají vlastní zemi v rozkladu a náturu nevzdávat se a poslání od boha a
považují za nebezpečí všechno co není jako oni a vydávají na to vojensko-průmyslové
terminátorování světa mnohem víc než zbytek států dohromady, říkají té globální válce
národní obrana, tisknou si na to zelené papírky a pruhované vlajky kde už není víc místa na
hvězdy a tak je američané těm co dobijí jen slibují a už dlouho se v knihách o civilizaci
objevuje, že roboti se na extrémní podmínky adaptují lépe než lidé a že na organizované
pohybování po zuby zadluženým kapitálem jsou všeobecně vymakanější než my a tak se
necháváme nahrazovat soustrojími s automatickým zaměřením a osobními počítači a
američané a švýcaři a izraelci zbrojí jako o život a naše pohledy splývají s digitálním dis-
play-em a jeho skrytými miniaturními soukolími, co se těší na křemíkové nebe a už dávno
nesestávají z ozubených kol do nichž by se dal zaklínit klacek a tak to celé s pomocí boží a
silou suku zastavit a hry už nejsou jen hry, ale vždycky mají sdělávací charakter a vojenští
piloti stojí spolu se svěšenými pažemi dělníků z evropských automobilek a jiných
průmyslových zařízení otce evropy ve frontě na úřadu práce a mezi čekáním a nudou jim
říkaj tyjo aspoň tě nikdo nesestřelí ale nikdo tam tomu nevěří a oni musí vyprávět o tom,
jaké je řídit stíhačku a že ani afghánci ani iráčani nemají po domech schované protiletadlové
střelivo takže to není zas tak nebezpečný a jen opravdu málokdy spadne helikoptéra protože
by jí sundali to se spíš něco rozbije to se stává častějc a kamioňák říká, že kamióny už se po
pomalých pruzích taky sunou sami, protože tak kontaminují míň a žijeme v době biologické

69
technologie a všeobecného chemického postřiku a už se zasíťovává nervová soustava
velkého bratra a internet je nejspíš útočná zbraň podivných vlastností a třeba to není moc
přirozený a jsme tak nevšímavě oblblí a uvláčení a hloupí a neteční jenom v týhle verzi
reality tak si necháváme aktualizovat vidění a už ostříme výhradně automaticky a třeba nám
nakonec dojdou akumulátory a v našich kasárnách vytečou mrazáky a odejdou pračky a my
se zase začneme cítit a mobilní vysílačky jim spadnou do vody a možná, že v ně prostě
přestaneme věřit a třeba jen straší a možná jen natáčejí nějaký válečný film o přítomnosti a
nějak už to dopadne a třeba přiletí sluneční skvrna, co jim všechnu tu rozvinutou technologii
přehřeje svou neutrálností, mohli bysme si to všichni přát k vánocům, tak by to bylo
zadarmo protože od ježíška a třeba přiletí vesmírný vítr a roztrhá jim to jejich elektronické
plachtoví a třeba už tu ten závan je a jen čeká až si ho každý z nás zkrotí rozvinutím svých
blán a střev a jiných optických vaziv a až se rozprostře po okolním kosmu honza pod dekou
objeví že tekuté krystaly jeho buněk nakonec zase přemůžou stádo nanorobotů a jeho
žaludek se naučí zachytávat a trávit neutrina a tak se honza poslední dobou věnoval
představování si jiných světů, protože dospěl k závěru, že život je lepší film než terminátor
dvě a pak si vymyslel větu že sice můžou naučit stroj potápět se ladně a tiše pod hladinou,
ale že přijde o své orientační schopnosti, když se dostane do vod moře lásky, kde je
zapletení se s živorodkami nevyhnutelné

málo: a jak málo lidí poznáme doopravdy a jak málo znamená doopravdy a proč si
představujeme všechny možné instalatéry podle toho našeho a jak moc vidíme všechny
podle sebe a jak málo z vesmíru jsme si udělali sami a jak málo nás napadá že život uplyne
rychleji než si myslíme a proč se nám chce snít tak málo

eduardo galeano: je to těžké protože kultura ropy tě trénuje abys nakupoval a ne abys
tvořil. co tím chcete říct. tě cvičí s myšlenkou že není třeba trávit čas vytvářením věcí
jestliže si je můžeš koupit. je to kultura konzumu a ne tvorby. rodí se z kultury impotence
která je tím nejhorším co jsme zdědili z kolonialismu. učí tě nemyslet vlastní hlavou a
necítit tvým vlastním srdcem. už se nepohybujeme na vlastních nohách. ukazují ti jak řídit
kolečkové křeslo a jak opakovat cizí myšlenky a jak zažívat emoce které nejsou tvoje

krize 11 - krize představivosti. cítíme, že se to celé rozpadá. matematicky civilizaci brzo

dojde energie, logisticky se svět dávno vymkl přehlednosti, umělecky se kolem nás rozlézá
prázdno, živě sledujeme zašmodrchávání se orgánů evropské unie, tělesně se necítíme
zrovna nejlépe, naši filosofové definitivně opustili své schránky už někdy během dvacátého
století a obecně nikdo nemá žádný nápad, co veselého by třeba mohlo přijít. západní tištěná
tradice je v krizi. o orální tradici nám řekli, že zmizela, ale není to pravda a navíc není v
krizi. na víc se zdá že slunce září o něco víc ale my si toho nevšímáme protože naše města
zakrývají hvězdy a včera nechala myším kousek sýru ze supermarketu a myši ho nechali
pohozený stranou protože to nebyl sýr a už nám nepromítají filmy o zářivé budoucnosti jako
to dělali dřív, protože lidstvu se rozbíjí představivost a dokáže vidět jen katastrofy a
pohromy a zkázy a strach, snad jen ve venezuele a bolívii prý mají optimistické představy a
veselá vyprávění, ale naše média nám je zkreslují, takže se u nás díváme jen na jednu krizi
za druhou jakoby ta naše civilizace snad ani nemohla jít dobře. jakobychom se chtěli mít
zle. každý chce aby jeho známí utonuli v příští tsunami, aby mohl onu vlnu z televize fakt
procítit. jakobysme se necítili dobře, kdyby nám nebylo špatně. přejeme si ať prší, abychom

70
si nemuseli vysvětlovat, proč jsme nakonec zůstali doma, něco se děje a ani oni to nemají
moc zajištěné a tak se o tom nemluví. a pokud snad, přichází na řadu jen rozpad a ničení a
nicota a celosvětová mícení a válka a bída a konečné řešení a nějaká jiná ztráta energie
naprázdno a jen tik a tak a ti, co přikládají největší váhu vojensko-průmyslovému
komplexu, který existuje, ačkoli se o něm nepíše ani nemluví, protože žijeme v míru a
protože tenhle komplex nezadává své reklamy televizním obrazovkám a jeho právnické
osoby a jejich reprezentanti nestojí ani o publikum denního tisku, takže novináři o nich
nevědí, ale ti, co věří, že v našem spravedlivém impériu dál existuje válka, vidí přicházet
jednu třetí světovou ale jiní říkají, že začala invazí afghánistánu a další, že bombardováním
srbska a ostatní, že není a internet je spíš orální než tištěná tradice a duch svatý přece musí
něco dělat, řekla jedna moje kamarádka a možná by ten náš střet civilizací mohl být první
válkou do níž se nejde, když se nechce

Úplně nejdivočejším optimismem oplývající odhady naznačují, že

k vyvrcholení celosvětové ropné produkce dojde v roce 2020. Jsou
to odhady zpravidla pocházející z vládních úřadů.
Mnohem realističtější odhady se pohybují mezi rokem 2004 až 2010.
Neštěstím je, že o tom, že jsme překonali
tento vrchol nebudeme vědět ještě celé 3-4 následující roky poté, kdy k
tomu došlo. Produkce ropy rok od roku
poněkud kolísá i v období, kdy těžební křivka stoupá. Je ale docela
možné, že rokem vyvrcholení ropné produkce
byl už rok 2000, protože od té doby výnosy každoročně klesají.
Energetický průmysl vzal vážnost situace potichu na vědomí.
- Zdravotnictví
Ropa je převážně odpovědná za pokroky v medicíně dosažené za
posledních 150 let. Zemní olej umožnil hromadnou výrobu
farmaceutických drog a rozvoj infrastruktury zdravotní péče jako
nemocnic, sanitek, silnic, atd.
Ropný krach srazí naši civilizaci zpět do roku 1765.

divizna, 43, maastricht: a jedno odpoledne otevřela branku a vzala auto a vycouvala ze
zahrady a než zařadila jedničku nezapnula si bezpečnostní pás protože uměla lítat autem a
pak šlápla na plyn a vydala se do vesmíru a protože nikam nespěchala trvalo jí asi hodinu a
dvacet minut než doletěla tam kde už atmosféra řídne viditelně ve tvaru mlhy na černém
pozadí a přibližně za dvě hodiny už byla na místě

nevěření: jen seděla a dívala-se-co-dávali a díval se a dívali se a nedívali se. dvakrát.

jednou, když jsem to zažil a podruhé, když jsem uviděl, jak to celé narafičili. nic víc se prý
za posledních deset let nestalo, do té doby vedla spektákl smrt princezny diany a tak otázka
co zůstala v pokoji zní: lze zbořit dva skleněné paneláky dvěma dopravními letadly,
odpověď je na všímavosti každého zvlášť, stalo se to mezi prvním a druhým dílem matrixu,
každý to musí vidět sám, nemá smysl o tom mluvit, je to totiž jeden příběh se schopností
nahnat strach a ještě se může vracet ke starému tématu. je potřeba zvědavost. je nutná hodně
otevřená mysl a ať to zní sebebanálněji, už nezbývá zas tolik času, nastal čas začít se divit
co všechno se v týhle realitě může stát a co vše se zde umožňuje. je třeba cítit informaci. je

71
to příběh o tom, jak funguje náš svět. je to iniciační otázka začátku dalšího tisíciletí. věříš
oficiální verzi nebo ne. dá se s tebou mluvit nebo už musíš jít do práce. je potřeba čas a ještě
je nezbytná odvaha odpojit se od obecně uznávaného, je potřeba připojení na internet, to
nelze popřít a pak vám ještě řeknou, že jste blázen a ať mlčíte a že se zabýváte blbostma ale
na síti lze najít celou-necelou smečku podivných a neklidných otázek. je možné, že by to
spáchali tak špatně, že by na sebe zaútočili tak okatě a dopustili se tolika chyb a přešlapů, že
by to takhle celé odflákli, kolik práce by stálo zavolat na fbi a říct jim, ať k teroristickým
akcím bin ládina v africe připíšou taky 911, že to bude vypadat nebezpečněji, když se nad
tím jeden zamyslí, maybe, maybe i just want to believe, pero es lo que hay, aspoň že
spáchali fakt krásně řízenou demolici, takže se na to dá dívat znova a znova a když se do
pádu sedmé budovy jeden vcítí a když ví, že tam sídlili tajné služby a zrovna měli nějaké
účetní problémy, chybělo jim něco přes tři trilióny, pokud tomu jeden věnuje jen trochu
svého zábavného času, dojde k závěru, že je celkem možné, že by to bývali zpachtili stejně
jako ten požár říšského sněmu a jako to přistání na měsíci a jako tu válku v iráku, že si to
můžou dovolit, snad protože věří, že už jsme tak otupělí spektáklem a tak omlácení
veřejnými vztahy s impériem, že už si vlastně ničeho-ani-moc-všímat-nebudeme, že je nám
to stejně jedno a že jsme si navíc docela přáli vidět hořet new york naživo a na dvojce se
tenkrát viktorka žižkov zrovna účastnila evropských pohárů a když jsem přepínal tak jsem
pak zavolal na babičku, podívej, babi, hoří new york a trvalo sedm ostře sledovaných let než
jsem ten film, tehdy si celý svět nejdřív přirozeně myslel, že jde o nějaký film, než jsem ho
viděl znovu, tentokrát už ne jako instatní správu ale jako film a udělal jsem si čas a viděl to
celé znovu a četl ze všech stran a vše sledoval zárověň na mnoha stejných televizních
kanálech a s myší v ruce viděl mnohokrát detonovat se ty tři domy a slyšel hafo výpovědí
očitých svědků a necítil jsem se nepatřičně, mám totiž vysokou školu na dívání se na
televizi a navíc čas protože moc-nepracuju a tak jsem nikdy nezahlédl to-letadlo-co-
narazilo-do-pentagonu, protože se vypařilo a protože pentagon nenatáčí žádná bezpečnostní
kamera, co by byla schopná zachytit velké dopravní letadlo, teď nepřesně lžu, viděl jsem
ono letadlo v jedné digitální simulaci vytvořené firmou co se normálně zabývá obchodem se
zbraněmi a jinými sofistikovanými operačními systémy a taky výrobou digitálně
vysvětlujících filmů a viděl jsem televizní správu, co se vysílala jen jedenáctého září, o tom,
jak díra v pensylvánské půdě zezdola zblízka ani z vrtulníku zezhora neobsahuje žádné
trosky hrdinovitě havarovaného letadla, zprávu, co nepřebrala žádná agentura a slyšel jsem
jednoho pakistánce nebo palestince, jednoho muslima, jak říká, že ačkoliv je jeho jméno na
seznamu bezhlavých útočníků, tak že on není jedním z teroristů, protože nemohl zahynout
tam nad devadesátým patrem, protože zrovna ze svého obýváku telefonuje do televize a cítí
se lehce živí a uvěřil jsem architektovi těch hranatých skleněnek, že budovy plánovali na
náraz deseti letadel a že se jedná o jediný případ v dějinách stavitelství kdy byla
železobetonová konstrukce rozbitá ohněm a uvěřil jsem těm, co jim v ruinách chybí ta trčící
konstrukce, co by tam podle oficiální vyšetřovací správy měla teoreticky trčet protože se v
ní říká že patra se po ní sklouzávala jedno na druhé a že se ty věžáky sesunuli a vůbec k
tomu nepotřebovali ty výbušniny co tam předtím cia-nebo-kdo narvala a rozmístila a
shledával jsem se, jak lehce bolí uvěřit, jak snad ani nechci uvěřit, že všechno to o spektáklu
a impériu je živoucí realita, do níž jsme se prostě dorostli, že válka s terorismem je vážně
nejspíš jen reklamní slogan, protože mnohem uvěřitelněji existuje výhradně profesionální
terorismus tajných služeb a jiných soukromo-státních firem a tak je všechno co jste chtěli
vědět o mezinárodním nebezpečí ale báli jste se zeptat jen vyprávění kvůli kterému se nemá

72
smysl na někoho zlobit nebo kvůli tomu bláznit prostě to tak na pozadí horizontu reality
chodí sice úplně jinak než se říká ale nedá se s tím nic dělat maximálně to nechat chcípnout
a před svobodnou evropou několik let blokovali jeden jízdní pruh aby tamtudy nemohli
projíždět teroristi tedy uživatelé pražské magistrály a taky proto abychom jim na tu mediální
hru skočili na vlastní oči. jenže my neuvěřili, i díry a ničení děláte zle, nevěříme,
prohráváte, pánové, nevíme a chceme víc a nemáme strach. jste jen nudná banda zoufalců,
co nemá žádnou představivost.

kultura mravenců: bytí společenským zvířetem. existují dva proudy lidské touhy co tečou
spolu proti sobě. chtění být sám a chtění být s ostatními. jako neposedné sezení v
přeplněném autobuse a rozhlížení se po převlecích ostatních a jako ztracenost v davu a jako
masová osamělost a jako let vlny po moři na níž si usedají rackové a do níž se vejde i
průmerný žralok a která se bezustání pění na povrchu a do hlubin sebou strhává vše co
potká co se jí připlete do cesty co se jí připroudí na dosah a ohlédni se v lásce letící vlny a
pociť síly co nepřestávají otesávat reliéfy okolních tváří protože i matka země má svoje
typická gesta a oblíbené postoje a skály neznají název jejich pohoří a ani svoje jméno a
letící vlna se potká s ostrovem a nepotopí jej a obejme se o něj a když najde hrobařík
zdechlinu na jejíž zakopání nemá on sám k dispozici dostatek sil tak zavolá na své kolegy
aby mu mršinu pomohli zakopat a jeden z nich a vždycky je jedno kdo do ní pak naklade
vajíčka a když se někdo stane čekajícím ostrovem a vlnou objímající v letu, ztratí se v moři
jeho života všechny kalé i nekalé společenské problémy a zčeření a zvnění a zostrovatění a
když se v lese potkají dva mravenci nebaví se o počasí ale o hladu a jestliže na to přijde dají
najíst jeden druhému protože vědí že cesta vnějškem mraveniště se může protáhnout a když
kočka ví že zejtra bude zase dělat to samý a ví že to samí se bude stávat úplně jinak a tudíž
se nikdy nenudí ani nemá pocit rutiny a když jsou mravenci z palouku rozumní a nemají
potřebu napadat a vykrádat mraveniště ostatních tak se stává že se mezi nimi odehrává
volné nabízení přenášené potravy i kolemjdoucím členům jiných druhů a to jsou pak
mravenčení v lese i celý les zase o něco živější

o filosofickém pochybování: že descartesovi by to bez boha nefungovalo ve smyslu

nezapadalo do sebe ve smyslu celý by se mu to rozpadlo. bez pochyby rozpadání se
neexistuje. tedy. vesmír o ničem nepochybuje. život. život v borováku.

73
indie: nebyl to normální dopravní prostředek, toho si všimla hned a ještě před vzlétnutím se
rozhodla prolistovat palubní časopis, asi aby to měla za sebou, ale hned první větší reportáž
ji lehce zaskočila, protože titulek zněl: když už jsme odtamtud kdysi vyšli, mrkněme se, co
se děje doma a pojednávala o tom, že 70 procent indické populace žije na venkově a že 60
procent polí nemá zavlažování, takže zcela závisí na monzunu, takže když dostatečně
neprší, jako letos, úroda je zlá a jelikož semínka dneska něco stojí a na burze se počítá jen s
dobrou úrodou, tak se zemí šíří dluhy, které místní nemohou splácet, a tak prodávají svým
věřitelům své ženy a děti, jedna žena stojí mezi 83 a 248 dolary, ,,prodali mě, protože moje
rodina neměla jinou možnost,” řekla Sangeeta a ve státě Andhra Pradesh spáchalo
hromadnou sebevraždu 25 rolníků a od roku 2001 se v celé indii kvůli zasetým dluhům
zabilo ještě dalších asi 9000 zemědělců. kupujeme ty děti, ale říkáme tomu adopce a
porodnost civilizačníků klesá taky protože ženy chtějí do práce a muži už radši nechtějí nic
a v minulých dvou týdnech pršelo v indii přeci jenom o něco víc. stává se, že občas na
nějakou vesnici přijede továrna na coca-colu a do pár let kontaminuje všechnu vodu v okolí,
těsně před tím než zase odjede pryč, protože na jeden litr koly se spotřebuje dvacet litrů
vody a indická půda nasává těch devatenáct zašpiněných litrů a ničemu se nediví, protože
starověcí indové znali letecké bitvy a protivzdušné rakety a měli mezi městy vybudovanou
síť elektrického nebo jakéhosi jiného védení a tak zdejší země zažila už všelijaká jiná
nepřístojná stávání se a pár nových podivných nápadů západních civilizačníků ji nemůže
rozhodit

krize 12: krize přirozenosti. odstavili jsme se. ďáblova práce. odtrhování. změna života.
pohyb. iluze. reprezentace. myšlenka. jsme vážně v extrému. odštěpení. touha. když nejsi
tvoje pocity. být levicí i pravicí protože jinak existuje trhání. některé rytmy jsou přirozené a
tak znějí až k orionu a často i dál. jakýkoliv osvobozování se od něčeho je zlo. nechat se být.
nedělat si zlo. dělat si dobro. touhy se námi procházejí podobně jako příběhy nebo sluneční
paprsky. žít si sebe sama dobře. radovat se ve vesmíru. slepovat papír nůžkama.
osvobozování se je negování současnosti a touha po svobodě je padání do prázdna a srdce
umí samo od sebe rozlišit dobro od zla. zlo existuje. strach dělá problém. dýchat boha. i
místa jsou živá. nesouhlas dělá nesoulad. rozumět si pohledy. užitečnější než myslet si že
mě cizí pohledy soudí je myslet si že myslí i když je to nepředstavitelné. přirozené je být
vesmírem, normální stávat se nicotou, v obrazotvornosti druhého každý létá víc než si sám
myslí. rozumět si s pohledy. už mě nemohou urazit, není to možné. splývat s krajinou.
spojovat větrem. svět se děje klidem. tvořit místa. přítomnost je přírodní, zatímco minulost a
budoucnost jsou umělé. ostatní jsou taky jenom lidi. umělá hmota je přirozená stejně jako
divoká tráva nebo divoká skládka. dělohy cítí jak se spirálovatí život. přirozené čtverce jsou
kulaté. normální je cítit vesmírem, přirozené je být nicotou. jaká je forma tvých krystalů.
jmenujeme se lidi a každý pro sebe si pod dekou musí vymyslet a našeptat, co to znamená
ve tmě a co když se rozsvítí, protože naše civilizace, naše přirozenost, je v krizi, prostě nás
to potkalo

74
Dnes 13:03 Dolar se díky komentářům šéfa centrální banky odpoutal od ročního dna
Americký dolar se odpoutal od více než ročního minima a zamířil vzhůru vůči naprosté
většině hlavních světových měn. K růstu mu pomohl především komentář šéfa americké
centrální banky (Fed) Bena Bernankeho, který řekl, že stav ekonomiky se zlepšuje a
postupně bude nutné ukončit nynější uvolněnou měnovou politiku. Tím naznačil, že Fed se
připravuje na zvyšování úrokových sazeb. (je třeba si povšimnout, že oficiální hodnoty jsou
ovlivnitelné komentáři, slovy)

civilizace: jsme divná civilizace a když se zastavuje rozjíždění se, když se upíná rozptýlený
pohled, musí mysl uchopit za své, že kvůli pohybu nestojí za to spálit vedle všeho jídla taky
všechnu vodu, motory na vodu už fungují, ale nepoužívají se, protože se čeká, až dojde ropa
a co to znamená, když se na sobě pracuje a co chce říct, že se něco stane samo a doopravdy
poznat, co se děje, když se nic neděje a podobně jako v našich krajinách existují
monokultury pšenice a smrků tak se u nás pěstují monokultury pohybů a myšlenek a pocitů
a strachů a bolestí a byli jsme podivná civilizace tv@r, 1, město: podtrhlo se to a
obarvilo samo, no budiž, zase nezáleží na mně. tak se tady formuju a je nějak jedno co to
vlastně znamená i na koho se při tom ukazuje a beru s sebou něco drog, ani já sama ani ti
rodiče ani ta společnost ani ten bůh za to neneseme zodpovědnost a ani ho to vlastně nikdy
nezajímalo, co tady a teď budu dělat, vždycky nechávala dost na nás to stvoření světa a z
obláčku se dívala, jak se ti tvoři obarvují a do jakých tvarů se navlíkáme a jak a jestli máme
odvahu dívat se dlouho do záře nejhlubší černi, cítila jsem, že dno propasti je zároveň i
jejím jediným povrchem, takže se dole nemusím od ničeho odrážet, anýbrž si jen splynu s
dnem a tak se dostanu nahoru a některé stromy se rozhodli přežít vznícení svahu, přišli sice
o všechny listy a většinu větví, ale zůstali stát a nad ránem měli lepší výhled na čerstvé,
protože dnešní, a tudíž ještě teplé sluneční paprsky. a ještě než vypadla z města, poslala mu
poslední smsku: jsme společně ve společnosti co se rozhodla nemít budoucnost. časem jsme
se udělali k obrazu svému. jsi jen zarytá představa. jsme v petriho misce. jsme plíseň co se
přemnožila a jedovatě nasytila karmínem. jsme špinavá voda. jsme vyhaslý oheň. jsme
obraz co se rozhodl vylámat z pozlaceného rámu. jsi jen ten zvyk. a ještě: už musím jít,
potřebuju se na chvíli představovat bez tebe. jsme napnuti větrem. jsme prohnaní zemí. jsme
mravenci co si v mraveništi staví užší a užší chodbičky, a tak je bolí hlava z neustáleho
zadrhávání o strop. už musíme jít, potřebuju se na oka mžik dotýkat vlastní stopy, jsme
shluk vzlyků ztrácející se pod rozfoukávanou dunou kousek před dakarem. se dá promyslet
co znamená mít tělo. se mohou zručně filtrovat informace. se může nemyslet na vlastní
krevní oběh a pohlazení se můžou rozplývat do tmy. vždycky jsem měl pocit, že tvá kůže je
ze slepených zrnek písku a když jsem tě rosívával špičkou jazyka, slýchával jsem šustění
běhajících škorpiónů. se lze procítit pouští. vědět o čem přemýšlí tamten osamělý cypřiš.
poslouchat zatáčející vlaštovky. slyšet ozvěnu nápadů kráterovitě dopadajících do šedé kůry
mozkové. jsme jen paths. vždycky když jsi mě olizoval, představovala jsem si, jak sbírám
na chalupě houby. jsme jen medvěd zasypaný přes zimu v jeskyni jsme jeskyně pomalovaná
umazanými dlaněmi jsme zával u východu jsme hejno netopýrů co visí ze stropu jsme
seskupení pokálených kamenů jsme stádo lovných kusů vyvedených po stěnách v
přírodních barvách jsme bolestivě zasaženi jsme vyrušeni ze spaní jen se obtiskáváme na
povrchy skal. jen jsme. jsme zanícení. jsme přesvícení blesky. jsme rozpuštění do
hyperprostoru co neexistuje anebo nás stojí tomu věřit. jsme fragmenti sebe sama. jsme v
osamělém davu co letí kosmonicotou. jsme vysypávači odpadkových košů. jsme sípací

75
hodiny. jsme kusem žvance pro mimozemské larvy. jsme moderní od přírody a jsme
revolucionáři od spektáklu. jsme čísla z impéria. jsme postavy vypravující se z fotografií.
jsme tvorové bez tvaru. jsme lidský kapitál vržený do volného trhu práce. jsme na roztrhání.
jsme trosky. jsme dvě kompozice co na sebe mrkají a nevěří svým očím. jsme prázdno co
nenaplnilo očekávání. jsme neforemné formy. jsme připečení a proto rozpadlí beránci. jsme
nevychovatelné děti. jsme na ránu. jsme na hraní. jsme nahráni. jsme nahraní.

východ 7: co když všechno co se mi na světě děje jsem si vysnil a co kdyby všichni kteří
mě obklopují byli bohové

carol, 28, kristiania: prožila klidné dětství i když se často cítila sama a jednou večer
skončila studená válka, ale jaderné arzenály nepřestaly být dál průběžně zahřívány, takže
nezapomínala myslet, že se jednou potká s atomovým hřibem a že se s tlakovou vlnou bude
muset vypořádat sama, a tak nepřestávala skladovat igelitové pytlíky a pestrobarevné
gumičky, aby vedle tvorby řetízků a náušnic aspoň něco dělala, i když věděla, že je to
nesmysl, ale dělala to dál, říkávala, že skladuje pytlíky pro všechny, protože měla obavy
zůstat postapokalypticky sama a její společenský mozek ji neustále našeptával, ať si někoho
nebo něco najde, protože jinak zůstane sama, protože vedle toho, jak nám řekli, že jsme
společenští nám taky zdůrazňují, že jsme sami a že to tak celý život musí zůstat, že jeden už
je jedním jaksi přirozeně a nezbytně ať se nám to líbí nebo ne a tak se poohlížela venku a s
každým večerem zoufaleji a beznadějněji se snažila potkávat někoho druhého a tak se nikdy
s nikým nesetkávála, protože měla velké oči a obří nároky a protože vlastně měla strach
přestat hledat, protože pak by se najednou necítila sama, na což byla zvyklá, jelikož od
mládí svou osamocenost považovala za normální a potřebnou pro svou verzi života a tak
trvala na tom, aby se změnil, protože si nechtěla přiznat, že se má změnit ona, takže se
rozešli, ale tak jednoduchý to neměli, nejdřív nechtěla a pak chtěla a on nechtěl a pak si dal
říct, ale ona už nechtěla a tak carol ve skutečnosti stálo docela velké množství energie a vůle
být v klidu sama a zároveň nepřestat cítit, že žije ve společnosti, na kterou nakonec, nikdo
nechápal proč, ani jak to vůbec bylo možné, nedopadla už žádná další nukleární hlavice

przewalski: ,,medvědi, převážně se živící malými hlodavci, jsou zde neobyčejně početní.
místní vyprávějí, že jednou objevili jeskyni se 100-150 spícími medvědy. kolem roku 1820
bylo medvědů bílých tolik, že je scoresby připodobňoval ke stádům ovcí” a v průběhu

76
moderního věku mědvědi objevili samotu

chtělo by se mi: mít nějakou věc, ale rozbil se mi můj hrnek s barevnýma žirafama, který
jsem ve svém životě používal jako tu věc, jenže tahle moje oblíbená plechová věc si nechala
horkým kafem propálit díru do záhybu těsně nade dnem protože tu věc nešlo vkládat do
mikrovlnky a tak jsem ohříval kafe v nějakém jiném pro mě zcela bezvýznamném hrnku a
pak přeléval ztmavenou a horkou vodu co mám rád ačkoliv vím že bych neměl a tak jsem
špinil dva hrnky jedním kafem a jednou večer se mi nechtělo přelévat a pil jsem přímo z
normálního hrnku a hrnek s žirafama se urazil a odešel ode mě a následující ráno už z něj po
kuchyni jen crčelo takže jsem měl najednou na starosti po půlce podlahy rozběhlé stádo
kávových skvrn a už jsem si nevzpomínal k čemu je dobrý něco vlastnit hned takhle po ránu
ještě před kafem a potkávám víc a víc lidí co už to všechno neberou vůbec vážně, co už se
smějí, když jim řekneš, že tě propustili z práce a pogratulují ti, lidé, co už nevědí, proč by
měli něco mít, lidé, co se ráno probouzejí s úsměvem, ať se děje cokoli, protože vědí, že
dobrá ranní nálada způsobuje dobré dny za nichž nikdy nemají chuť se podílet na vlastnictví
ničeho z vnějšku jejich srdcí a obklopuje mě víc a víc lidí, co tomu všemu o prázdnu vlastně
doopravdy věří, i když často ještě nemají odvahu zavřít si doširoka vidění a všimnout si, že
mají sebe a těžko o sebe přijdou a že mají prázdno a můžou si s ním dělat co si zamanou,
leze mi nad hlavou pavouk, zakázali jsme si doma rušit pavouky a tak žijeme mezi živými i
mrtvými pavučinami a zapomenutými povrchy osminohých těl a procházíme se průvanem
mezi splaskle poletujícíma přirozenýma mucholapkama no prostě bydlíme pod pavouky co
vrhají své stíny mezi stíny svých provazových očí a obklopoval ji zánik věcí a ona věděla,
že je to absolutně normální, že jde jen o prchavost v přímém přenosu jejího vlastního života.
proto prchal vždycky ukazoval na fotkách třídy svoje hodinky. ani si nevzpomínám na jeho
křestní jméno. svědí mě na kůži neviditelno. ukázala mi jak sluneční světlo přetéká přes
listy stromu pod nímž jsme leželi a já to nepochopil a tak jsem poznal co znamená
doopravdy někoho ztratit a rozhodně si vzpomínám na motýli co poletovali z řasy na řasu
jejích očí. vegetujeme mezi hlasitým trháním nití. společně s otvírákem. cítím vzduch co mi
utíká konečky prstů. hrávali jsme si spolu na fontánu. chtěla chodit po vodě, ale věděla, že
se ještě bojí, že se ještě necítí na co kdyby to dokázala a tak se nacházela jako právě
odstřižený nehet co utekl do chlupatého koberce a cítila se dál jako malá odstrčená věc, i
když už dávno přestala poslouchat, co jí šéf radí, zatímco ji vyhazuje a ukradli mi mobil tak
jsem se nechal bez mobilu a koupil si budík, ale má problémy s měřením času, aspoň se
naučím chodit pozdě do práce, zavolat mi nemůžou, už si nenechávám řídit čas telefonem,
už nemám žádný přístroj co dělá píp a tak už se nevzrušuju a ani mi nevibrují kapsy a stejně
jako nás navykli na to, že nosíme mobil furt u sebe a když spíme, tak nám volá a připomíná
kolik už je hodin, dřív se muselo volat, když chtěl člověk znát přesný čas a třeba to speciální
číslo na čas stále existuje, ale nikdo už nevolá, protože díky mobilům nepotřebujeme vědět
kolik je zrovna teď přesně hodin, protože všechno se mění tak rychle že je taková informace
k ničemu a tak si dneska už bez ptaní necháváme o všem poradit od přístrojů, ptají se nás,
kde jsme a mi jim šeptáme a pak hned křičíme zprávu o naší situaci a taky si do mobilu
ukládáš kousky své paměti a proto se stejně jako na mobil který už tvoří přirozenou součást
našeho těla dá zvyknout, když si chceš zvyknout, ne když si přivykáš, ne když se adaptuješ,
ale když si tvoříš zvyk, říkají ti, co se po ránu usmívají, podobně se dá ve vlastní kůži
zakoušet vídání se s anděli, co nemají gps ani rychlé připojení ale s docela přesným
rozlišením značkují cestu božským tvořením a pak si třeba zase vzpomeneme, že mít signál

77
záleží víc na otevřeném srdci než na tom, jestli jsme na pokrytém kopci anebo v přeplněném
údolí kde žije víc a víc lidí, co se beze strachu baví díváním se do očí. věci jsou živé a
člověk domácí je věc a tak se dá ztratit anebo rozbít anebo stvořit

východ 8: ó, páne lesa, nech mě nahlédnout do hlubin vesmíru, ó, matko země, nech mě
poslouchat vyprávění hub, ó, všemohoucí, nech mě poznat to tajemství které se vůbec
nehýbe, ó, prázdnoto, nechej ať se stanu pokladem navždy nastraženým na temnotu

strana 696: to, čemu dnes obecně říkámě fyzika, je ve skutečnosti jen dílo barokního umění

pokrok: rovnovážný stav je smrt systému a tak existuje chaotický svět a rozvyklaný pohyb
a vlnící se čas a živá planeta kde nám v rámci udržitelného rozvoje řekli, že si můžeme
poškrábat naše desky a kvůli čitelnosti našich jmen, ne kvůli ptákům, nám sebrali psací pera
a dali nám psací stroje, ale zároveň, pravda, nám nechali tužky, tak jsme s nima přetáčeli
kazety, abysme ušetřili baterky, když jsme neudržitelně chtěli poslouchat naší oblíbenou
písničku, čehož si všimli a začali nám prodávat blíštivé disky co fungují taky jako barevná
zrcátka, co si pamatují, kde začíná naše oblíbená písnička, co ale díky tomu už nemá jméno
jen číslo a řekli nám, že kazety můžeme už klidně zamotat a přestali nám na ně na
přehrávačích dělat tlačítka a přihrádky a taky jsme si mezi sebou rozdali osobní počítače s
dírou na cédéčka a hned začali experimentovat s vypalováním a písničky zase mají jména a
desky se míchají, čehož si všimli, a tak si uvědomili, jak se dáme umístit před obrazovku
navždycky, stačí po síti nechat běhat hodně hudby a my už se kvůli ní sami připojíme,
udělali nám kvůli tomu v internetu MojiMezeru, už si nedokážeme představit svět bez
zvukové stopy a tak se v informačním věku oči přilepují ke spektáklu a oni nám časem ve
jménu technologického vývoje zruší díry na cédéčka a my už budeme jen stahovat a
poslouchat a kopírovat a vyjímat a vkládat a napsali nám, že si už můžeme podrápat naše
desky a kvůli reprodukovatelnosti našich dokumentů, ne kvůli ptákům, nám sebrali psací
pera a dali nám počítací stroje, ale zároveň, pravda, nám nechali tužky, tak jsme s nima
přetáčeli kazety, abysme napravili co přetáčení dozadu zašmodrchalo, když jsme chtěli
poslouchat naší oblíbenou písničku, čehož si všimli a začali nám prodávat blískavé disky co
fungují taky jako panáci do zelí, které si pamatují, kde začíná naše oblíbená písnička, co ale
díky tomu už nemá jméno jen číslo a řekli nám, abysme si mezi sebou rozdali osobní
počítače s dírou na dévédéčka, že potřebujeme víc paměti a že odteď musí napsat všechny
rukopisy přenosné počítače, takže už je nemůže otevřeným oknem rozfoukat vítr a ani se
nemůže stát, že by je dopsali moli, tak jsme začali experimentovat s ohněm, písničky zase
mají jména, co se dokonce dají změnit a reprodukují se, aniž by se muselo utrácet za vydání
cédečka, čehož si všimli, a tak si uvědomili, jak se sami umístíme dobrovolně navždycky na
síť, stačí nechat po ní běhat hodně hudby a my už si sami stáhneme naší novou oblíbenou
písničku, a tak jsme neudržitelně dopokrokovali do světa plného párminutových kousků a
když ti spadne systém, můžeš začít budovat stahovat a ukládat tvůj herníseznam odznova a
kup si jednu externí pevnou paměť. čísla vytetovaná na vyhublých židovských předloktích
jsou čísla děr počítacích strojů z předčipové éry firmy ibm, která dodávala technické
vybavení potřebné k organizaci transportů a jiných pohybů s lidmi a v lidech a dalším z
produktů tohoto tradičního aktéra mezinárodních trhů je kultura microsoft. příroda se o
pokrok nezajímá stejně jako jiná lidská společenství, třeba čína, není tak úplně jasné, co v
její tisícileté historii jako znamená těch posledních jako neoliberálních dvacet let, ale tuším,

78
že se tam ví, že brzo nastane čas přestat platit pokrok vlastním tělem, čas draka nebo
motýla, lze to pochopit přes hudbu a tanec

nenacházet se: poslední dobou. přes cestu přecházela žabka, tak jí sebrala a odnesla do
blízkého potoka, aby jí něco nepřejelo a když žabka doletěla na hladinu, objevila se velká
plotice a žabku spolkla. jsme negři, co na rozlehlé plantáži zapomněli, kde bydlí jejich bílý
pán a tak už jen pracujeme abychom nikdy neměli čas a možná se nám tou dřinou při
ztrácení života zatemnil zrak a možná jsme jen ovce co jim spolu s vlnou ostříhali i mysl
jejich stáda a teď se k sobě u plotu tisknou a čekají až jim do něj pustí proud a bezpřestání
bečíme až sténáme a funíme od nikud nikam a vytáhl jsem z louže topící se včelu a na souši
ji zašlápnul aby se netrápila a právě v těchto dnech si po cestě na jatka nevšímáme že se
zrovna uskutečňuje jedna válka daleko víc světová než ta první a minimálně stejně jako ta
druhá a protože v ní participujeme a jsme spíš nepřátelé než spolubojovníci, spíš sprostě
zákeřní vrazi co se dívají z dálky než partizáni co po lesích kladou pasti, tak se o třetí
světové válce zatím příliš nemluví a neví se o ní a nenazývá se tak, protože jsme váleční
zločinci co pořádají mírové tribunály, které odhlasovávají že se naším akcím má říkat
mírová operace nebo humanitární zákrok nebo democracy now nebo prostě volný trh nebo
ještě prostěji pokrok, ale každo pádně se nevyslovuje slovo válka ačkoliv třeba v pakistánu
nebo v hondurasu nebo v kolumbii nebo v sudánu si asi říkají něco jiného a v subtropických
kempech papoušci dál prohryzávají turistům stany a spacáky a o prázdninách potkala v lese
srnku a ta srnka jí neuhnula z cesty, tudíž se na sebe museli asi dvě hodiny dívat, což je dost,
takže si sedli, ona na pařez a srnka do spadaného jehličí a vědomě si myslíme že toho víme
ze všech nejvíc za celé lidské dějiny a neznáme ani křestní jména sousedů protože nejsou na
zvoncích ani krajiny soutoků našich žil protože nám došla krev a necítíme ani dech svého
srdce co kouří výhradně tabák sklizený s láskou sbalený do lotosových lístků a jen nám
šplouchá v uších protože první obojživelník už leze na první pláž a co kdyby nám oči
všechno převraceli vzhůru nohama kde přežíváme jen se scivilizovaným zlomkem tušení o
všem co se v nás odehrává tak se nacházíme když se nenacházíme a proto už nevíme a
myslíme že ani nemůžeme vědět co jsme vlastně zač ale pro jistotu se s ním nebavíme
anebo si apoň lžeme a proto nikdy necítíme jak se máme, protože už se nenacházíme na
svém místě, kde se, ačkoliv na ně nemyslíme, stále nacházíme a kde se štítíme svých
vnitřností a přede vším svých nápadů a kde se bojíme vlastních vnějšností a už nejsme
homo protože jsme sapiens a na konec jsme do konce vypustili i životodárné vyprávění o
potloukání se všudemožně po vesmíru a stali jsme se radši rozkouskovaně mobilní a
neustále na stand-by a oni se rozhodli otevřít přehradu protože už přetékala a lehce to
přehnali a tak se ráno ve vsi pod přehradou už nikdo neprobudil a měli bychom si useknout
ruce a přesvědčit svou mysl, že ví něco o dorůstání ale neřídíme ani náš vlastní imunitní
systém ani neznáme které květy a jak a kudy a v jakou hodinu se jedí a nikdy nepřemýšlíme
proč toužíme mít strach a k čemu je zábavný komplikovat si život a jen celý život tvrdíme
že jsme prostě takový a tak neumíme nic a tak umíme jen nicotu a různě jemné druhy a typy
vyhlazování a lakování a z jezera vylezla želva a číňan na břehu se pustil do vidění jejího
krunýře a ze čtyř čar se stalo osm co ukazovali každá svým směrem a všechny mířili do
středu a nikdy jsem si příliš nedokázal představit, že by všichni lidi mysleli na smysl svýho
života nebo tak něco, protože svět by pak upaloval jinak, říkal jsem si, aspoň jednou za život
všichni, říkala Olalla de Cáceres a není to málo ptal jsem se a co kdyby to bylo moc
nezastavila Olalla de Cáceres co kdyby jediná civilizačnická myšlenka stačila abys pak byl

79
celej život rozbořenej já se včera rozhodla rozbourat svoje rozbité myšlení o sobě samé a
přestala jsem se představovat a vydávat ve třetí osobě a v infinitivu a už se nehledám a proto
se nacházím co kdyby myšlení bylo spíš vymýšlení si a představování si a obrazotvoření a
všímala si jak si krásně žijeme a jak je svět veselý a plný motýlů a už se nenechávala
stresovat svou vychytanou myslí ani svou nevychytanou civilizací a naučila se používat
trosky té barevné nicoty na stavbu jiného světa

a pak našla ten poklad: byla nebyla na cestě do banky, kde si hodlala zažádat o půjčku na
bydlení, chtěla se osamostatnit, taková alespoň byla její předem připravená oficiální verze,
ve skutečnosti zamýšlela peníze využít na permanentní zmizení odsud, z čehož vyplývá, že
je nezamýšlela vrátit, beztak byly virtuální a pak když autobus zastavil, počkala až z něj
pomalu vystoupí ta babička nebo spíš ten zelenomodrožlutý kabát na babičce a pak v klidu
sestoupila ze schodů a doskočila na chodník, co vede po centru města, jenže se ozval
zvláštní výkřik holuba, co svačil i snídal najednou, takže místo k výloze vyložené od
podlahy až ke stropu finančními výhodami, zpozorněla směrem k parku, který se
karlákovatěl mezi silnicemi a fakultami a kostely a nákupními středisky a neušlo jí, že noční
bouřka vykotlala dub stínící desítky a možná i stovky let zdejší pískoviště, momentálně bez
hrajících si dětí, nevěděla proč, ale místo směrem k bance, ačkoliv se to pod pokutou
nesmělo, vkročila na trávník a žitnou projížděla sanitka a Olalla de Cáceres se vydala přímo
k čerstvě odhaleným kořenům a zatímco se vyhýbala nastraženým psím hovínkům, napadlo
ji, že se v jámě vykotlané určitě hned za ležícím stromem určitě najde jeden starověký
poklad, což se taky za oka mžik stalo, takže si sundala batoh, vyházela z něj nepotřebné
předměty, knihu, co ji nezatáhla do děje a co třeba někdo sebere z trávníku dřív než se
rozmočí, mobil, aby ji nemohli zaměřit satelitem, deštník, protože ho stejnak s sebou vezla
jen pro co kdyby, peněženku, kterou vyprázdnila a zahodila hned co si její obsah rozdělila
po kapsách a pak se podívala dovnitř, kde už nezbývalo nic než krabička s hulením a volné
prázdno a tak se sklonila a z bouřkou vykotlaného bahna vyzvedla truhlici a dlaní setřela to
nejhorší a dlaň otřela o trávu a potom ještě o kalhoty, ale ani potom neměla úplně čisté ruce
a třebaže si svůj nález příliš neprohlížela, protože ječnou projížděl hrozně dlouhý nákladní
vlak a dělal strašnej kravál, viděla, že truhlice nebyla zrovna moc pozlacená i když relativně
velká nicméně s trochou námahy nacpatelná do batohu, pak dobře zavázala všechny šňůrky
ale plastikové přesky sepnout nešly a šla do banky klidně i od bahna a tam jí přiznali půjčku
a o něco větší dluh, který až do konce svého života nezapočala smazávat

nevědění: proč chtějí, abych se zvážil

helena, 39, soluň: prožila klidné dětství, jednou vyhnal profesor dějepisu celou třídu na
exkurzi do atén, ale bylo horko, tak si historii vůbec neužívala, a do atén se víckrát
nepodívala, ačkoliv normálně se jí v kostelech dost líbilo, ale stejně měla radši ty menší a po
gymplu se pustila navštěvovat kurzy administrativního chování a pak nastoupila do práce a
psala všema deseti skoro bez chyby, ale brzo zjistila, že dokumenty po ní už znovu nikdo
nečte, takže se přestala tolik snažit a pak už neměla víckrát žádný teologický problém,
protože se naučila nezaobírat se přehmatáváním opravdu dobře a časem už dělala i tři nebo
čtyři překlepy na sto slov, ale brala víc a víc, ale i věci stávaly víc a víc, tudíž se v jejím
životě nic neměnilo, o lichých nedělích pořád objížděla okolní pravoslavná místa a jen děti
rostli a manžel tloustnul a vrásčil se, ale jí to nevadilo, jelikož se taky vrásčila a občas se jí

80
nechtělo budit se do práce a někdy se jí nechtělo jít ještě spát, tak za očima vymýšlela barvy
potahů na polštáře vytvarovaných do kulatých čtverců, co se u nich doma váleli i po zemi a
ona je svlékala a pravidelně prala a zase povlékala a nepravidelně pořádala a jednou z
trojúhelníkových polštářů poskládala tháletovu kružnici a jednou se jim porouchal jejich
stříbrný hyundai, tak musela jít až do bytu svých rodičů pěšky a v prosinci nebo v lednu jim
na dva dny vypadl proud tak nemohla vařit nic teplýho, navíc děti měli zavřenou školu,
nevěděla co dělat, ale pak si vzpomněla, že ještě nezapomněla mazat máslo na chleba a měli
doma i jahodovou marmeládu a ještě si uvědomila že má plnou svobodu oznámit svým
ratolestem, že jestli maj hlad, můžou se vztekat ale nic jinýho dneska a možná ani zejtra
nebude a nebylo a zavolala do práce, že si bere dovolenou a hned potom jí došla baterka, tak
si sedla a otevřela hrozně barevnou knihu o andělech, kde bylo napsáno, že andělé jsou
poslové světla a že rozdíl mezi andělem a knězem je v tom, že andělé jsou ty, kdežto kněz je
jen reprezentace boha, je to takovej zastupitel, myslela si a nevěděla, jestli to není spíš
zastupování ve smyslu skrývání než zpřístupňování a zavolala svého anděla, aby se ho na to
zeptala a on jí potvrdil, že jo

tramvaj: jednou jsem v létě sjížděl na kamenickou a přes okno viděl délfského potápěče
mířit na letnou. šel tak pomalu, že jeho chůze ukazovala čas. cesta nahoru dolu - jedna a táž.
na malém břehu asie spolu od nepaměti svačí živý oheň a živá voda. a neříká se že ty řeky
byly dvě anebo snad i víc ani že evropa není kontinent ale poloostrov ani že protiklady
spolu nebojují a říká se že plameny se řečí vypařují a že moře řečí hoří a že právě proto jsou
ty řeky dvě anebo snad i víc a o skákání do nich anebo kamkoli jinam se neříká nic

Jestliže čínská ekonomika poroste průměrně o 6 % ročně, stoupne její

spotřeba fosilních paliv z 850 milionů tun v roce 1999 na 2,4 miliardy tun
do roku 2030. Tuna fosilních paliv odpovídá 7,33 barelům ropy. Problémy
s dodávkami energie už dnes má 21 z 31 čínských provincií, regionů a
municipalit. Čína vyvíjí v úsilí o zajištění nezbytných dodávek
energetických surovin z celého světa maximální snahu. Letos v lednu
uzavřela se Saudskou Arábií kontrakt na společný projekt vyhledávání a
vytěžování ložisek zemního plynu. Čína a státem vlastněná saudská firma
Aramco za tímto účelem vytvořily joint-venture, podložený třemi
miliardami dolarů. Všechny tyto kroky postupně vyvolávají vrásky na
čele USA, závislých na Saudské Arábii a Egyptě, jež pro ně představují
klíčové partnery pro kontrolu celé oblasti. Americká vládní agentura pro
ropnou problematiku odhaduje, že zatímco v roce 1985 byly Spojené
státy závislé na ropném dovozu z 30%, v roce 2003 to bylo již 50% a tato
hodnota může ještě k roku 2020 dosáhnout 75 %! USA proto čínské
snahy o zajištění stálých stabilních
dodávek ropy považují za hlavní hrozbu americké globální dominanci. K
tomu se navíc řadí i problematika
volného obchodu, soupeření ve vojenské oblasti a konkurence v dobývání
kosmu. [1] se říkalo v roce 2004, pro číňany je ukázání se draka
pozitivním znamením.

o kažení a o mezerovatění: co jinýho než ty může v přítomnosti překážet tomu co je a proč

81
si myslíš že je vždycky potřeba něco na překážení a co když myslíme tedy nejsme

sv.václav, skoro každý rok tisíc let, stará boleslav: se rozpadne jezdecká socha tak, aby
odehnala mluvící na výroční celonárodní manifestaci a lomozem rozházeného bronzu
nechala zapomenout na jejich hesla a zároveň se nechá vyhodit do povětří pár mostů, hlavně
ten barrandovský a ještě několik dalších, obecně se ví které, ať je z anděla zase náves, až
ruzyňské letiště zmizí pod závěji islandského prachu, taky ještě národní muzeum a
svobodná evropa, jejichž troskam se zablokuje magistrála a hlavní nádraží a na
ministerstvech se zacpou umyvadla a jejich dlaždičky se nechají utopit a národní divadlo
bych nechal, dá se jít čůrat na střelecký ostrov a je to krásně zlatě vyzdobený záchod,
nuselský most je nejlehčí zabarikádovat stržením mostu co jde od hotelu ke kulturáku,
protože odpálit ho by v nuslích nepřijali s nadšením a taky je to zbytečně velký množství
semtexu spotřebovanýho jen na jeden autocíl, jako znuděný a zlomený semafor a jako zvuk
kovové trubky dopadající na dláždění a jako konec jednoho tisíciletí bez silvestra, tanky jim
stejně nefungujou, padáky nemaj, jako zvonkohra tramvají, co nevědí, proč ta úplně první
zastavila, protože nevidí za zatáčku, se dá zatočit s prahou za jednu noc, jako když prší na
svatovítské zvony, jako když se šmátne do orloje a on se prostě zastaví, jako když se otevře
okno a někdo se z něj vyhodí, kdyby se mísťanům jedné díry po meteoritu zachtělo žít si své
životy a neprodávat všechny zdejší stromy nadnárodním dřevákům, výbušniny se vypůjčí z
těch míst, kde se používají na ničení oněch míst, úředníkům se oznámí, že mají doživotní
volno a po dalším volebním patu se češi rozhodli další volby už nikdy nepořádat a
osmašedesátníkům se vysvětlilo že už si svobody užili dost a oni to pochopili protože to
cítili už nějakou dobu, ve skutečnosti nemáme žádného velkého bratra, protože česká
republika nikoho nezajímá, takže nikdo těm bambiliónům nepřijde na pomoc a zažijeme
den, kdy česká policie nebude mít co natankovat a co budeme dělat my, zeptal se štábní
generál, najdem si normální práci, řekla mu paní prodavačka, nikdo v evropě se nebude
dožadovat vysvětlení, nechaj nás klidně dál jezdit na mistrovství světa v hokeji i na
olympiádu, přestanou nás přejíždět kamiónama a prvotně průmyslové suroviny nám seberou
dřív než se přihodí terorismus.cz, to asi jo a možná by se to mezinárodní embargo dalo
uvnitř českých zemí přežít, možná se dá ignorovat nějaký zahraniční výrobek a možná si k
nám budou jezdit něco koupit nebo nakrást, třeba svobodu nebo klid nebo vyprávění o tom,
jak jsme přestali mít strach ze šéfů a odjeli si užívat na chatu, protože není důvod stavět
kolem českého kráteru ostnatý dráty

tak se rozhodla vycestovat se ze svého ubíjejícího života: a měla na krku přivázán růžově
průsvitný křemen a půjčku, co nehodlala vyrovnat a měla pytlík zlatých rybek čerstvě
nalovených ve valdštejnské zahradě a měla dojem že ani tu povinnost zemřít není třeba brát
vážně a pohledem rozsekla letící vlaštovku na dvě půlky a přitom jí nic neudělala a od
včerejška už se měla ráda i když si pořád ještě občas lhala a na kakau se jí zase udělal
škraloup, tudíž už nemohla vymyslet žádnou výmluvu, proč by se ve svém životě měla dál
složitit s přítomností podivně nesmyslých a studících příkazů, tudíž se rozhodla, že do práce
ani nemá cenu volat, že za pár dní jim dojde, že se už neobjeví a sedla si k počítači a prodala
na burze svoje kategorie a hodnoty a většinu vlastností co měla a koupila si letenku na zítra,
cíl se jí zdál dostatečně daleko a dostatečně z cesty, aby nikoho ani nenapadlo, že by se byla
mohla vydat právě tam nebo by už možná měla říkat sem a odhrnula si vlasy z očí a
rozhlédla se po svém dětském pokoji a uvědomila si, že pár věcí si přece jen vezme do

82
budoucnosti s sebou a že musí pořádně promyslet které, tebe určitě, modrý hrnek s žirafama
každopádně a třímetrového plyšového hada taky a zapálila si čas a změnila si kousek
minulosti, co chtěl natřít už dlouho a co ještě, osm ponožek a čtvery kalhotky a dvě sukně a
delší fialové šaty a klobouk se třemi pavími pery a taky sadu dvaceti tří pastelek a růžové
tričko se šťastně létajícím bílím nosorožcem a nápisem yes we can a pak se konečně dostala
ke svému batohu, co od včera polehával pohozený pod stolem, vytáhla z něj starověkou
dřevěnou krabici s rezavým zámkem, navlhčeným hadrem z ní setřela zaschlé bahno a
viděla že se truhla dá černožlutým šroubovákem otevřít celkem snadno a když nadzvedla
víko, okamžitě se ven protáhl velký černý pavouk, ale nevšímal si jí a hned se ztratil pod
palandou, ale ani si ho nevšimla, protože byla najednou strašně načekaná a už jí do tváře
pálila zář lesknoucích se dobrodružství s podivnými znaky na obou stranách, co vydávaly
při semtam přehrabování se v pokladu zvláštní cinkavě šplouchavou melodii

bůh 2: bůh je skvělej a může všechno dokonce i nebýt

Vědci vypalují v Amazonii část pralesa, chtějí ho lépe poznat: 24. srpna 2009 15:51
Skupina vědců z brazilského Institutu pro zkoumání amazonského životního prostředí
(IPAM) a severoamerického Woods Hole Research Centre se sešla v lesích brazilského státu
Mato Grosso. Kromě dopadů požárů na tropické lesy chtějí také zjistit, kolik oxidu
uhličitého uvolňují hořící pralesní stromy a křoviny. "Vybrali jsme oblast o rozloze zhruba
150 hektarů a rozdělili ji na tři bloky," řekl španělské verzi BBC koordinátor projektu
Oswaldo de Carvalho Junior. "Jeden blok vůbec nezapálíme, druhý podpálíme jednou za rok
a třetí budeme vypalovat každé tři roky," objasnil vědecký postup smíšené skupiny. Požár
pod odborným dohledem: Následky ohnivého řádění odborníci změří a zanalyzují. Díky
této metodě budou vědci moci přesně zjistit, za jak dlouho se stromy vzpamatují nejen v
místě požáru, ale i o několik set metrů dál. "Takové porovnání by se nemohlo udělat, kdyby
oheň nevznikl pod odborným dohledem. Pro nás je důležitá výchozí informace. Každá část
lesa je jiná, jde o mozaiku rozličných struktur," dodal Carvalho.

revoluce je ňáká zelená: 18. května 1781 byl na Náměstí zbraní v Cuzcu v Peru přivázán
mezi čtyři koně José Gabriel Condorcanqui Noguera, známější jako Túpac Amaru. Chtěli ho
rozčtvrtit, ale jeho vůle po svobodě jihoamerického lidu byla silnější než napínání provazů
trhané na příkaz koloniální moci, a tak se jeho tělo zachovávalo po dlouhé minuty vcelku
pohromadě a Túpac Amaru zatínal zuby a nekřičel a koně zatínali kopyta a taky nekřičeli,
takže bylo slyšet, že se publikum začíná nepatřičně bavit, dokonce se ozvalo i několik
pochybovačných hlasů, takže toho nakonec nechali a bez použití koňské síly mu usekli
hlavu a rozřezali ho na kousky a 14. srpna 1791 se koná na Haiti jeden vúdú obřad vedený
jistým sebejistým Boukmanem, po němž se vzbouří tisíce černých otroků, protože už se jim
nechce být za negry a pozabíjí většinu přítomných bílých a vypálí jejich domy a v listopadu
je Boukmanova hlava vystavena v Le Cap, ale revoluci to neuspává, během let jsou
černochy postupně poražena vojska španělska, anglie i francie a 1. ledna 1804 je vyhlášena
svobodná republika Haity, přesně podle ideálů francouzské revoluce a když Haiťané touží
participovat na občanském rozhodování na kontinentě, je jim oznámeno, že oni žádní
občané nejsou, že jsou příliš tmaví a že ,,když se počítá počet zastupitelů, který přísluší
jednotlivým oblastem Francie, nezapočítávají se ani koně ani oslové,” a tak jim nezbyde než
si založit vlastní republiku a tak je po dvou stech letech svobody z Haity nejchudší země na

83
světě a v roce 2004 tam dorazí vojska usa a francie a kanady a společně pak okupují
ostrovní půdu až do smrti až dokud na ni američané neuvalí jedno přírodní embargo a jednu
humanitární akci

východ 9: čekání. jsi-li opravdový, náleží ti světlo a úspěch. vytrvalost přinese zdar. je
prospěšné překročit velkou řeku. čekání neznamená oddávat se lichým nadějím. obsahuje
vnitřní jistotu, že dosáhne svého cíle. čekání na bezcílnost.

vepřový: americký sen. je to sen, je třeba spát, abyste mu mohli věřit. někdy větu prostě
odněkud překopíruju. spotřeba vepřového masa jako faktor schopný reprezentovat růst
čínské střední vrstvy. v roce 1965 žilo ve spojených státech 55 miliónů prasat rozmístěných
mezi více než milión farem, zatímco dnes je v 65 tisících zařízeních koncentrováno 65
miliónů producentů vepřového masa takže to vypadá že výroba prasat spíš než růstu se
věnuje koncentrování protože je třeba neoliberálně efektivněji organizovat proudy energie a
tak drobní lokální producenti musí zmizet a ve jménu higienických kontrol se pěstuje
technické vepřové a nechcete vědět kolik tun hoven vyprodukuje za den továrna co
zaměstnává sto tisíc prasat a žijí tu s námi na planetě i daleko vetší továrny v nichž se
vyrábějí hromady a kopce toxického materiálu který půda ve střední americe rozhodně
nestačí přeměnit na humus takže zbývá čas potřebný na stvoření se rozmanitých
bakteriologických konstelací protože viry jsou známé svou schopností mutovat zejména
když znají příhodné klima mexického vedra a dobře se vyznají ve světě ekonomických
abstraktních pohybů a navíc vědí kdy a kde se budou skladovat prasečí odpadní suroviny
takže je možné, že rozmarné každoroční chřipkové epidemie jsou jen výrobky prasat,
známých tím, jak hodně myslí a šikovně řeší jednoduché lidské hlavolamy, možná je rýma
jen derivací ze slaniny a možná že už se odehrává ona msta, o níž jsme vždycky věděli, že
jednou přijde a zabít prase na zahradě zatímco jemně sněží a bahno na dvorku se množí a
dřív než budou jelita je zima co se musí zapít se v evropské unii považuje za nelidské a
ilegální

starý papírek z království co není z tohoto světa: a našla v kapse u bundy poznámku z
loňska co tvrdila že všechny liberální a sociální koncepty byli v činnost uvedeny penězy a v
zájmu peněz a na druhé straně dřevěné desky se říkalo že peníze myslí a že peníze řídí a že
ředí krev a že takový je stav kultur v dekadenci zrovna potom co se velké město zmocnilo
zbytku země a stromy se proměnili v obrazy rodinných historií a les se proměnil na stromy
v krajině a metro jezdilo až přes pole a do trávy se začali dělat jamky a sedmikrásky se
nenáviděli a keře se zastřihávali do geometrických tvarů a stavíme si pro nás virtuální svět a
kvůli neposkvrněnosti si říkáme že do něj nepustíme brouky ani pavouky ani sliny a tak si
žádný motýl nikdy nesedne na žádnou z našich obrazovek protože nechceme a tak spektákl
vyhyne protože bez hmyzu nemají obrazy žádnou cenu a tak se impérium zase rozpadne
ačkoliv nechceme a ani si neplánujeme chtít to a časem někdo nebo něco osídlí i vnitřky na
po řád vypnutých počítačů a možná že se opět rozzáří některá z obrazovek ale lidé už
nebudou používat čísla a nejspíš ani papírky

sebastian, 47, ženeva: prožil klidné dětství, ačkoli to tak nevnímal, jelikož často trpěl, když
mu nabízeli čokoládu, která mu vůbec nechutnala a která byla všude kolem, tak začal
navštěvovat klub potápěčů protože tušil že pod vodou se čokoláda jí špatně i ve švýcarsku a

84
pořádal s nimi výpravy do středu jezera, kde se smáli až se za břicha popadali a po zádech
padali do vody a prděli nahlas pod hladinou a hlavně zezačátku si porovnávali bubliny
zatímco si vyrovnávali tlak v uších klesajíc kalnou vodou k bezejmenným troskám, na něž
jednou v sobotu narazila sylvia co bydlela nad tělocvičnou, takže se pak pár měsíců zabývali
hledáním ve všech švýcarských archívech, ale kromě jedné divné stopy o nacistech, které
odmítli uvěřit a sledovat ji dál, nic neobjevili a na oficiálních místech se o tom s nimi nikdo
nehodlal bavit, takže se na to časem vykašlali a jen tam dál jezdili a potápěli se a líbilo se
jim sedat si na kostelní věž a každý měl svůj příběh o zatopených rozvalinách staře neznámé
ženevy, každý měl jiný, ale občas si je navzájem svěřovali a nevymlouvali si nic, spíš si
věřili a bavili se představivostí svých kamarádů a to se pak mísili dlouhé časy i celé kultury
z čehož si sebastianova žena odnášela odsouzenost žít mezi obrazy bájných civilizací a
legendárních měst, ale zvládala to dobře a vlastně ji to docela bavilo a tak si někdy
představovala že pije kafe tisíc let a nespěchala zpátky do práce a odpoledne spíš k večeru
přišel do obýváku jejich syn s notebookem a ukázal jim na google earth atlantidu víceméně
mezi las palmas a madeirou, z čehož měli všichni radost, protože to je jeden ze zvyků
atlantidy, řekl švýcar senior, že se nachází, kde zrovna chce.

national geographic: propaganda obrázková imperiálního válcování světa od roku 1888,

když se po světe spektáklovitě seje zlo a zároveň ožívá skrývání a malování technických
obrázků a v dokumentech o zvířatech co je mají všichni tak rádi hlavně děti se očím diváků
představuje domnělá přirozenost boje o přežití a odněkud mě napadlo ,,Jak bezvýznamný je
ve srovnání s tím počet masožravců. A jak pomýlený je proto úhel pohledu těch, kteří mluví
o říši zvířat jako by sestávala pouze ze lvů a hyen, co bez ústání smáčí své čelisti v krvi
oběti. Je to totéž jako kdybychom tvrdili, že celá existence lidstva nespočívá v ničem jiném
než ve válkách a zabíjení.” víc jak sto let manipulování s lidskou představivostí. hezké
obrázky fauny a flóry a reklamy na auta a luxusní věci a texty o biopalivovém vypalování
pralesů a o svobodně se šířícím kapitalistickém zapadání do všech koutů. jeden zaprášený

85
výtisk se žlutě zarámovanýma nejkrásnějšíma očima na světě v kaluži afghánské krve. a při
filmech o přírodě se učíme, jak je impérium přirozené, jak je život neustálá válka a
nevypráví nám o tom, že zvířata taky baví sedět v klidu vedle sebe, že si spolu užívají
dlouhé oka mžiky v nichž nedělají vůbec nic a že někdy se mouchám rozšiřuje najednou i
několik set zorniček a to spolu často zvířata ani nemluví, ale kapitalismus nám chce říct že
zvířata líná nepřežijí že je třeba zdrhat a zachraňovat se a zabíjet a strom po sobě nechává
poskakovat veverky bez poplatku a úplně beze strachu že mu tam našlapají a ještě nám taky
nepředstavují jak často si příroda hraje ani že se její formy a neformy bezustání dívají a
procházejí a tvorovatí po povrchu jednoho kamene co letí vesmírem a klidně si žije podle
svého docela jako jedna šelma ležící na slunci

• Hlavní stránka » Koktejl

Astrologové a proroci spolu s Nostradamem nevidí rok 2010 růžově

Rok 2010 bude podle čínského zvěrokruhu rokem Tygra a věštby nejsou příliš příznivé.
Útěchou všem může být, že proroci, včetně mystického Nostradama, který mluví o nástupu
krvelačného vládce, nejsou příliš úspěšní. Umírněnější věštci, jako ruský astrolog Pavel
Globan podle deníku Pravda jen neurčitě naznačují, že se třeba Rusům povede lépe, ale
USA a Evropa zažije další propad.

klára, 67, dvůr králové: prožila klidné dětství na vesnici. od mlada nacházela zalíbení v
přírodě, nedalo se ani očekávat, že by někdo ze dvora králového neskončil jako zaměstnanec
tamní zoo, jako malá dokázala z trávy poslouchat oblohu klidně i celé odpoledne a neměla
žádné oblíbené listí a hrála si se všemi kvítky stejně spravedlivě a společně pozorovali luční
kobylky a mravence a bavili se o nich když jim přinášela třílístky, štěstí ji nikdy přiliš
nezajímalo, občas z ní sálala nesnesitelná lhostejnost k událostem, co se dály v jejím okolí,
jednou v srpnu kláru málem přejelo auto zatímco sledovala let tří vlaštovek najednou a
nevěděla kam utíkat rychleji ale potom se naučila slyšet simultánně i celé hejno holubů co
žili na návsi a to i když byl datel v práci, a tak se jí už nikdy v životě nic špatného nebo
nebezpečného nestalo a chodila do školy o zvířatech a později v zoo pracovala s papoušky
ara a když se jí nechtělo domů, tak s nimi zůstávala na noc a jednou se jí tam zdálo jak
pochopila proč spíš nemluví než mluví a když se probudila podívala se na ně a věděla že se
už naučila doopravdy mlčet a tak může začít mluvit a od té doby vyprávěla zvědavým
návštěvníkům, že papoušci sice mluví, ale že ve skutečnosti preferují být potichu, moc lidí
to nechápalo a chtěli, aby promluvili, ale jim i jejím papouškům to bylo jedno a jen tak na
sebe koukali a měli se rádi a návštěvníci přicházeli a odcházeli a ona každých devět měsíců
přemalovávala všechny voliéry do veselejších odstínů, aby ptáci měli ty svoje klecovité
výhledy živější a později když byla pár týdnů v důchodu, tak se jí stýskalo, tudíž se vydala
ve středu odpoledne na procházku do zoo, nemusela platit vstup, všichni jí tam dobře znali,
to je jasný a ona všechny ty chovance slušně zdravila zatímco si vykračovala tamtou-
cestičkou-co-vždycky a napadlo ji, že je to naposledy, co tudy našlapuje a lehce zvolnila
svůj dech a s ním i rytmus srdečního nafoukávání se a tempo svých kroků, aby si vychutnala
každé zakřupnutí štěrku a citlivě prošla mezi keříky a kolem potoka s kachnami z jižní
ameriky a nalevo od plameňáků a mezi výběhem medvědů a pavilónem malých šelem a
šouravě a nespěchově došla až kde bydleli papoušci co v její přítomnosti byli hned veselejší

86
a ona jim bez mluvení řekla že dneska se naučí doopravdy vidět živou barevnost světa a
otevřela jim rezavějící klece a oni pochopili, co mají dělat a stali se návštěvníky venkovního
prostoru a klára potom ještě otevřela všechny zbývající ptačí výběhy a všichni dvounozí
vyběhli nebo vykoukli nebo vyletěli nebo jak chtěli a červená nad zobákem a zelené skvrny
za ušima a béžové fleky mezi křídly a usměvavě opeřené ocasy a pak se všichni sešli u ní na
zahradě a tam si seděli na sluníčku a mlčeli a zobali a do zoo už kláru nikdy nepustili
protože jí tam znali

kvantová písmenka: písmenka od roku 1922 a co nepopisují a co nepřikazují a co nebudují

řád a černá písmenka na bílém pozadí a co neregistrují a co neodrážejí světlo protože to jsou
světložravá a nepravděpodobná písmenka a písmenka co nezabíjí paměť a co klidně
nevedou myšlení a co nikdy nevcházejí do zámku a chaoticky se rizomatící písmenka co
otvírají magická zákoutí mysli a co tvoří slova zatímco se přeskupují a sekané věty a
neodstavené odstavce a vytržené příběhy a nezralé interpretace a spadlá digitalizovaná
písmenka ve formě řady jedniček a nul a neznačené zatáčky a neuspořádané osudy a shluklé
nápady co se na něčem dohadují, ačkoliv jsou všichni vlastně za jedno, že dneska nikam
nedojdou ani nic nevyřeší a nevydají tiskové prohlášení a nevejdou se do večerního
spravodajství a písmenka co rozhodla odejít z encyklopedie a písmenka co se dávají najíst
jiným písmenkům hned po příjezdu a písmenka vyrytá do skály barbarem jenž tudy
procházel kolem třetího století a nažluklá písmenka a geometrická písmenka a písmenka ve
tvaru zvířat a čínská písmenka vlhčená podzimní mlhou a písmenka co zakládají tuhle
společnost a písmenka osvětlená měsícem co zase začal dorůstat a písmenka v polévce a
písmenka co koušou a písmenka co v noci osvětlují města civilizačníků na barevno a
písmenka co vyprávěním vyprazdňují a písmenka zívající co se pletou s hekáním a co se
jako draci rozutíkají po obloze a co jsou bílá anebo neviditelná a písmenka ze světla co
představují obrazotvornost a co hladce nenavazují i navazují na jednou a písmenka co se
obarvují myší a kopírují a vkládají a písmenka jimiž se přivolávají andělé a jiná co slouží na
odhánění zlých duchů a jiných nálad a nespolečenská písmenka a písmenka na dveřích
sovětské rakety na staré nástěnce pohozené v kopřivách u plotu z pletiva a písmenka z
mechu a kapradí a písmenka mezi skvrnami poslední kočičí kůže co uvidíš a písmenka co
přiběhnou když na ně zavoláš a orální písmenka mytologických dobrodružství a jiná živá
písmenka jak lehce se dýchá když se uhasí žízeň a jak bez prostředně potom chutná vzduch
a co teprve kouřící písmenka sta discontinuidad de la secuencia de lenguaje crea Desvaríos
Tangenciales - los nuevos mensajes originados de las yuxtaposiciones de palabras y la
locura de las asociaciones que ésta provoca. Corta y reordena textos sobre magia para
descubrir nuevas magias. Corta y reordena el libro de Crowley Book of The Law y descubre
cualquier cantidad de nuevos capítulos.

bruno, 32, fuerteventura: prožil klidné dětství, ačkoliv mu televize neustále opakovala, že
má o hodinu dřív než oni, což mu nikdy nebylo moc jasné tudíž se na ni nedíval jestliže
nemusel a aby si udělal o čase jasnější představu, chodil často ven a občas s kamarády
vylezli na kopec co měli za zahradou a často, velmi často, bruno přestával dělat, co zrovna
dělal a zůstával stát jako přišpendlený k nezastavujícím se mrakům a tak se naučil číst nebe
a pak se začali na nebi objevovat dlouhé rovné čáry, co nebyly mizející stopy
kondenzujícího se vzduchu z rotorů, které občas, jen občas a ne každý den doprovázely
letadla kmitající mezi latinskou amerikou a evropou, ty hle byly jiné, delší, až kam oko

87
dohlédlo a nerozpouštěly se ani se nerozplývali jako pára, spíš se sypaly a vůbec se
neztrácely v nebeské modři, spíš se roztahovaly do šířky až dokud nezakrykly celou oblohu
takovým bílošedým potrhaným povlakem a protože byl zvědaví a měl rád oblohu, jal se
vyšetřovat o co jde a nic nenacházel, hlavně ne žádné oficiální prameny ani žádné
neoficiální zdroje a tak o těch nebeských čarách založil internetovou stránku a na ní mu
začali přicházet fotografie obloh z celého kontinentu a z celého světa a všechny byly
počmárané velkými liniemi, co se někdy křižovaly jakoby nám bůh dával poslední
požehnání, co se někde rozutíkaly, aby se ztratily ve dvou různých mracích a pak
pokračovaly jako jedna linie anebo se přerušovaly a někdy se i z dálky vidělo blískající se
letadlo a jeho hledání dalších informací, teď už důkazů, protože něco se dělo a nikdo nechtěl
říct co, což mu připadalo zvláštní, jelikož realita prý fungovala jinak a ta jeho právě že moc
ne měl ten pocit tak pozoroval nebe a dělal fotky a zaznamenával časy přeletů, pracoval
jako čistič oken výškových domů a nosil si do práce notýsek a ostatní lidé mu dál posílali
další a další filmy poškrábané oblohy a pak ho pozvali do televize do pořadu o pyramidách
a mimozemšťanech a nadpřirozenu a tak a on jim řekl že to jsou chemtrails, že nás v zásadě
práškují a pak řekl že neví proč, ale že mu to nikdo nechce říct, letadla jsou to nejspíš
vojenská, ale někdy i běžná, soukromá, malá i velká, jde o směs barya a hliníku a magnésia
a titánia a kdo ví čeho ještě, možná, že to odráží sluneční paprsky, neví se proč ani jestli je
třeba se bránit před tím, co přichází z oblohy odvždycky, možná, že to padá všechno na zem
a my tu v tom žijeme, neví se jak, ale nejspíš ne moc dlouho, občas se takový věci dějou, ale
seděl proti němu expert a řekl, že to nejsou chemtrails ale normální contrails, ale on řekl, že
viděl, jak letadla zapínají a vypínají stopu co zanechávají, což dříve nedělala, anebo ne
takhle, což on ví, jelikož se dívá na oblohu celý život, ale odborník řekl, že ne, že to není
možný a on řekl proč ne a on mu svobodně odpověděl, že se tomu nedá věřit, že by nás
práškovali, a protože si právě potvrdil, co čekal, že ať radši nic nečeká, že jít do televize
stejně nikam nepovede, tak už řekl jen ale já jsem to viděl na vlastní oči a svobodně se
usmál a moderátor svobodně řekl ale to se nepočítá a teď musíme jít na reklamy a zatímco
scházel ze schodů, myslel na to, že aktuálnější než vysvětlit chemtrails lidem, je vysvětlit je
vlastním plicím a vyšel z budovy televize a podíval se na oblohu a usmál se a nahlas
vydechl hele už nás zase práškujou

tzolkin: drak stvoří zrození a stará se o potravu a vítr očišťuje a vypráví o duchovním
smyslu a noc umožní aby tento smysl spolu s přebytky vesmíru pronikl až úplně dovnitř a
udělá že se semínko vyklube z hmoty ven snadněji a had nikdy neztratí životní sílu
potřebnou k zahnání smrti a nepřestává se plazit mezi vyššími dimenzemi kde bydlí ten
který spojuje světy a dává pochopit ozdravnou misi kterou všichni vykonáváme vlastní
rukou protože život hvězdy má být ještě krásnějším a duchovní čistota měsíce rozdává lásku
a pes přináší důvěru a spolu si užívají magie života úplně jako opice která objevila

88
svobodnou vůli člověka a tak si může hrát se všemi větvemi a zabarveními a chodit po
vesmíru jako nebeský chodec a změnit čarodějovo vnímání času a potom konečně
zahlédnout svět stvořený orlicí a dokázat ho vidět odvážnýma očima válečníka a plavit se
přes všechny země a nikdy nepotkat vlnobytí a doplout až do zrcadlového paláce v němž žijí
všechny světelné odrazy průhlednosti lesknoucích se povrchů a tam spustit proměnu bouřky
a nechat barvami slunce ozářit vše co se má narodit

Sprchy jsou zdraví nebezpečné, varují vědci: Sprchování může být hrozbou pro zdraví. S
tímto závěrem přišli pracovníci americké akademie věd, podle nichž mohou sprchové hlavy
uvolňovat množství škodlivých bakterií. Uvedla to britská stanice BBC na svých
internetových stránkách. Včera 17:10 - Londýn
Testy odhalily, že téměř třetina sprchových koncovek ukrývá významné množství bakterií
způsobujících vážné zdravotní komplikace včetně plicních infekcí. Lidé, kteří se invazi
neubrání, mohou trpět teplotami, ztrácet na váze či trpět anémií či průjmy. Příznaky
některých chorob mohou být podobné tuberkulóze. Podle studie uveřejněné v žurnále
Proceedings by to mohlo vysvětlit nárůst plicních onemocnění v USA v uplynulých letech,
kdy lidé stále více upřednostňují sprchu před vanou. Pod sprchovou hlavou totiž lidé
bakterie přímo vdechují. „Když na vás po zapnutí sprchu dopadá první sprška, znamená to,
že na vás pravděpodobně útočí i velké množství Mycobacterium avium, což nemusí být
zrovna zdravé,“ řekl vedoucí týmu výzkumníků Norman Pace. Pro zdravé lidi to prý nemusí
být problém, ale pro ty s oslabenou imunitou, jako jsou starší lidé či těhotné ženy, už ano.
Tato bakterie se často objevuje u lidí s nákazou virem HIV. Studie uvedla, že nebezpečnější
než kovové jsou hlavy z umělé hmoty. Novinky (zde je na místě konspiračně poznamenat,
že něco nejspíš hodili do vody nebo se jim to vylilo nebo jim něco uteklo a teď se to snaží
hodit na bakterie z hlav plastikových sprch anebo nechtějí, abysme se myli, což je taky
smradlavě podezřelý, žijeme ve světě podivných správ.)

to: existuje, to existuje, i když neukazuje a není na něj ukazováno, existuje, existuje to, i
když to nejsme my a co když jsme to my

kouřit: vdechovat oheň. její tělo si navyklo na přítomnost ohně. když ho nemělo,
objevovalo se takové zábavné mrazení a proto často přestávála kouřit taky asi aby, poslední
dobou už nic nevěděla určitě, aby mohla zase začínat a po každý znova při zapalování cítila
jak si hraje na svobodu rozhodování o vlastním životě a neměla jasno, proč by měla přestat
kouřit, ale přemýšlela o každém dalším špeku, ačkoliv se dávno domluvila s plícemi, že to s
tou rakovinou není dobrá myšlenka ani nic užitečného co by jeden musel mít, tak na to
kašlala a z cigaret vždycky odlamovala filtr jako marylin protože jim nechutnal a vždycky si
při tom vzpomněla na nápisy v pohřebních barvách a na to že plíce se dají roztájnout až na
měsíc a nevadilo jí, když se tabák nepříjemně klikatil mezi jejími zuby a zapadal do
žlutících se mezer ustupujících dásní a klidně ho i polikala dokonce i naproti v zakouřeném
baru kde při sledování sportovního přenosu sledovala diváky protože si vybrala že o nich
napíše disertaci, asi aby přitom mohla dosyta kouřit a cítila jak jí žábrami proudí atmosféra
zápasu v němž arsenal zrovna prováděl invazi velkého vápna paris saint germain a nosem
nabírala opravdu ohnivé ovzduší co se dalo krájet a něco si o něm zapisovala a nakonec z
útoku nic nebylo a kdo sklízí tabák a za kolik, o tom levicoví civilizačníci zas tolik nepíší,
coca-cola, mcdonald to jo, ale kafe a cigára a čokoláda, kakao sbírají mrštné děti, to se ví,

89
tak od sedmi, osmi let a pravdě podobně ani já, zasraný proti-evropský intelektuál, se tím
radši nebudu zabývat, teď jsem si po letech zase dal termix zatímco ona byla jednou z těch
dívek, co preferují čokoládu před přítomností rozptýleného přítele ale v tomhle se často
smůlovatěla a všichni které si narazila měli radši vanilku a ona jim vyprávěla jak syntetická
vanilka zrušila místní ekonomiku na martiniku a mauriciu a kapverdských ostrovech a
mámě vyprávěla že prostě musí kouřit že je to jedinej způsob jak se dneska na univerzitě
setkat s ohněm a dyť já nic neříkám říkala máma ale něco říkala a kytky letos dopadly
špatně, bude snažší přestat kouřit a tak si všimnout, že kouř stoupá hlavně od otevřených očí
a že tedy není na místě obávat se potenciálního nedostatku spirálosvitících mizení ve
společnosti a kouřila protože potřebovala cítit oheň ve své blízkosti a protože cítila potřebu
mrakovatět si útroby a protože ji to zavádělo na podivná zákoutí měst a protože vnímala jak
je každé pokouření jedním okamžikem a jak se dá měřit čas dýmem a rozžhavenými kousky
rostlin a když se vystoupí z právě běžícího cyklu a když je každý potah úplně jako jedno
teď-co-trvá a zároveň jeden kousek mizejícího času tak se sedí blízko kouřovému bohu a tak
zatla zuby a táhla a táhla a táhla až dokud nevnímala kouř i v té nejzapadlejší a
najzmačkanější a nejnervóznější komůrce plic i v tom nejztracenějším záhybu pravého
laloku a až na povrchu té nejlínější buňky produškové a taky všude jinde po těle a v prstech
na nohou a bylo jí úplně jedno že sedí na molitanových sedačkách v čekárně na pohotovosti
obklopena pacienty s rouškami chřipkovými protože věděla že jde jen o další kapitolu
spektáklu a řekla si že beztak žijí v klubu rváčů a že si toho kvůli ní třeba všimnou a potáhla
si a přestala se na ně dívat a četla dál the smoky god

Home > Disease Listing > Mycobacterium avium Complex

Mycobacterium avium Complex

Incidence Not reportable. Population-based data available for Houston and Atlanta
metropolitan areas suggest a rate of 1/100,000/year. Incidence is decreasing among HIV-
infected patients as a result of new treatment modalities e.g., combination therapy with
nucleoside reverse transcriptase inhibitors and protease inhibitors, as well as
antimycobacterial prophylaxis. Sequelae In HIV infected persons, manifestations include
night sweats, weight loss, abdominal pain, fatigue, diarrhea, and anemia. Transmission
Although the mode of transmission is unclear, MAC is most likely environmentally
acquired. Risk Groups HIV-infected persons. Rarely in children or nonimmuno-
compromised persons. Surveillance MAC is not nationally reportable. Currently under
active surveillance in the Houston and Atlanta metropolitan areas. Date: October 12, 2005
Content source: National Center for Immunization and Respiratory Diseases: Division of
Bacterial Diseases
(takže nakonec ty bakterie ze sprch zas tak moc neútočí, ale zkuste šetřit s vodou o něco víc
doopravdy)

východ 16: Když je mysl čistá, tak jde o elixír; když je mysl prázdná, tak jde o medicínu; se
říká, že mysl je prázdná, když v sobě nic nevidí Když se prázdno vidí jako prázdno, tak ono
prázdno ještě není prázdno Když je prázdno a nezájem o prázdno, tak se tomu říká
opravdové prázdno

90
jitrocelový čaj: Čaj připravený z jitrocele pomáhá při onemocnění dýchacích cest, kašli,
nachlazení, chřipce, angíně, u astma. Jitrocel rozpouští hleny, ničí bakterie, pomáhá chránit
sliznici a tlumí podráždění v důsledku kašle. Měli by jej pít i kuřáci, jelikož je očistou pro
jejich plíce a průdušky. Účinkuje také při problémech s trávením, je vhodný na detoxikační
kůry (pročišťuje vylučovací soustavu, orgány, odvádí z těla toxiny), užívá se u zánětů
močového měchýře a ledvin.

příběh, 6518, delta eufratu: ve vedlejším království panoval zlý a všemi obávaný král,
který si jednoho dne usmyslel, že rozšíří své hranice také směrem na východ, a tak hbitě
zorganizoval válečnou výpravu a postavil se, nejspíš aby byl mezi novými dobrodružstvími
o krok dříve než ostatní, do jejího čela a vyrazil ven a všichni před ním strachy utíkali pryč a
jeho armáda procházela prázdnými vesnicemi, ochutnávala ještě nevychladlé pokrmy,
spávala v ještě teplých postýlkách a ani zde tomu nebylo jinak, když král dorazil, mohl se
lehce slyšet jeho kručící žaludek, takové se u nás rozlévalo ticho, dokonce i tráva přestala
vonět ale král neztrácel čas protože byl na válečné výpravě a dobrodružil se a tedy rychle
rozrazil další dveře nejbližšího stavení, ale jaké bylo jeho překvapení, když se namísto
prostřeného stolu setkal s klidně sedícím starcem, jenž se mu nehybně a bezvýrazně a
zárověň jaksi zvědavě díval do očí a král chvíli nevěděl, co si má myslet, ale brzo se vrátil
do sebe a zakřičel vskutku zlým a hromovým hlasem, cože, ty nevíš, kdo já jsem, bez
mrknutí oka mohu nechat můj meč projít se tvým srdcem, a ty nevíš, kdo jsem já, odpověděl
mu pozvolně stařec, bez mrknutí oka mohu nechat tvůj meč projít se mým srdcem

91
Utíkal jsem.: Utíkala jsem a neveděla jsem ani že utíkám už dlouho. Utíkala jsem ven.
Utíkala jsem pryč. Ale už to dělat nebudu. Utíkala jsem od utíkání. Utíkala jsem před kalem
co se vířil kolem mě. Utíkala jsem vzduchem mezi mraky. Utíkala jsem si z hlavy ještě víc
dovnitř do sebe. Utíkala jsem tak rychle, že jsem vídávala vítr, když se kolem mě
neproháněl. Utíkala jsem venku. Utíkala jsem a dívala jsem se jak se ten vítr bortí a ohýbá a
jak z jeho záhybů vyrůstá modrá a oranžová a zelená a jak se klikatí větve a jak zase mizí
když se hýbou pod dojmem z rychlosti kterou jsem kolem nich utíkala. Utíkala jsem z
terminálu na terminál, abych pak měla zase sedadlo nad křídlem. Utíkala jsem za zrcadlo,
protože jsem se bála se na sebe podívat. Utíkala jsem abych si na sebe furt nešahala. Utíkala
jsem v čínských teniskách. Utíkala jsem do bitvy s čarodějem. Jednou jsem na betonové
zahradě před základkou podrazil jedný holce nohu viděl jsem ji jak utíká a viděl jsem jak
utíkajíc našlapuje a viděl jsem jak se nedívá a viděl jsem jak utíká a že utíká ke mně a že za
pár kroků proběhne kolem mě a viděl jsem se jako někdo kdo se nemusí ani pohnout anebo
ne moc a vzal jsem jedno rozhodnutí na sebe takže se stalo že ke mně opravdu doutíkala a
že moje holení kost cítila utíkající pohyb zatímco se zastavuje, tehdy jsem stvořil pohyb,
když už nepokračuje dál a poprvé doopravdy cítil to prázdno před pádem a žil jsem v něm
protože jsem si ho udělal a poslouchal ho zatímco jsem se díval jak padá jak se mi zasekla
vůle jak jsem věděla ale nechtěla a jak jsem se marně bránila své nevyhnutelné
představivosti a jejím padajícím nápadům a viděl jsem jak se její kolena dotýkají betonu na
zemi a smělo se zahlédnout jak se nahlas rozedírají punčocháče barvy těla ale to už jsem se
sebral a honem jsem k ní utíkal a sklonil se a říkám jí promiň promiň já jsem nechtěl ale
nefungovalo to protože jsem chtěl. Utíkal jsem ve snech před dinosaury co ničili město.
Utíkal jsem na noční tramvaj aby mi neujela. Utíkal jsem za zvukovou stopou populárních
spolužáků abych se necítil nevyslyšený. Utíkala jsem tramvají před revizorem. Utíkal jsem
po tvé slze a nejspíš od ní. Utíkala jsem k tobě protože jsem utíkala. Utíkal jsem abych tam
byl dřív než jsem tam měl být. Utíkal jsem aby mi nebylo zima a když explodoval a hřál
reaktor v černobylu utíkal jsem nahý abych doskočil co nejdál do písku. Utíkala jsem před
psy co štěkali za plotem. Utíkala jsem před sebou ale neutíkala jsem za pokladem a
neutíkala jsem ani s pokladem v batohu. Utíkala jsem před křikem ještě než se spouštěly
nářky těch druhých. Utíkala jsem abych necítila svou vlastní bolest. Utíkal jsem aby mi
ostatní nemohli závidět že nemám potřebu utíkat. Utíkala jsem po bitvě a utíkal jsem z
bitvy. Utíkala jsem před sny. Utíkala jsem před lidma abych proč jsem utíkala před lidma
jak se jeden ocitne v běhu jak se jeden dostane před dav co běží jak se utíká z utíkání a jak
se neutíká. Utíkala jsem abych byla jako ostatní. Utíkala jsem protože jsem se narodila
bílým rodičům co se vidí jen když si utíkají. Utíkala jsem někam kde to bude lepší a
důležitější. Utíkala jsem do budoucnosti. Utíkala jsem si. Utíkala jsem v čase. Utíkala jsem
protože takový zdál se být smysl života, nemělo to sice žádný význam ale ta věta zněla
komplikovaně a tak se jí věřilo. Utíkala jsem k bolesti. Utíkala jsem před prací. Utíkala jsem
na další odstavec. Utíkala jsem před povinností. Utíkala jsem se skrýt do stodoly. Utíkala
jsem v zabahněných polobotkách. Utíkala jsem od tématu. Utíkala jsem před vlastní
svobodou. Utíkala jsem na místo, kde se setkávají rovnoběžky. Utíkala jsem před řádem. V
pondělí jsem utíkala na oběd kolem učitelky co neměla dozor a tak jí to bylo jedno. Utíkala
jsem s hranostaji. Utíkala jsem mezi schofkami. Utíkala jsem před životem. Utíkala jsem
protože jsem měl strach. Utíkala jsem protože jsem nevěřila svým očím. Utíkala jsem před
skutečností že si lidé neuvěřitelně zapřekážkovávají svůj život prostě proto že se narodili na
sever od rovníku a že jinak už to tu nebude a že to bude spíš daleko horší a že to dělají

92
dobrovolně a celému světu aby se cítili zdravější a zajištěnější a nějak jsem tomu nechtěla
věřit a tak jsem před tím utíkala jelikož mi nepřišlo ani trošku zřejmé že bych se takovou
měla stát a tak jsem utíkala a nikdo si ničeho nevšiml, protože kolem všichni taky utíkali a
protože jsem utíkala k západu úplně stejně jako každý běžný všední den. Utíkal jsem na
olympiádě a ničil přitom mezerník. Utíkal jsem se zápalem. Utíkal jsem z programu na
program. Utíkal jsem do práce a utíkal jsem v práci. Utíkal jsem po škole a za školu. Utíkal
jsem o hodině. Na gymplu jsme ze třídy utíkávali na oběd a když byl sportovní den, radši
jsem utíkal než měl normální výuku, i když jsem věděl, že si nic nevyběhám, protože
neumím dobře utíkat. Utíkala jsem na noční vlak a po lese a abych na vršku kopce byla
první. Utíkala jsem z města na venkov. Utíkala jsem před matematickou olympiádou.
Utíkala jsem za hlavní silnici. Utíkala jsem po jezdících schodech. Utíkala jsem až se ze mě
kouřilo. Utíkala jsem prstem po mapě. Utíkala jsem zadem. Utíkala jsem všude kudy jsem
prošla. Utíkala jsem z diskusí na internetu. Utíkala jsem k cigaretám. Utíkala jsem před
pohledy nočních zvířat. Utíkal jsem na jez za vílami. Utíkal jsem do nekonečna. Utíkal jsem
po stezce. Utíkala jsem k tobě a zároveň jsem utíkala od tebe. Utíkala jsem ze zvyku.
Sasanka s Lipem utíkali v úterý do jídelny zkratkou a Mastil neutíkal a oni ho pak pustili do
fronty ale až za sebe. Utíkala jsem protože mi řekli abych to dělal. Utíkala jsem a celá
krajina utíkala se mnou. Utíkala jsem na zlámaných podpadcích. Utíkala jsem tiše jako
kočka. Utíkala jsem s dobou a utíkal jsem před dobou. Utíkala jsem ze sprchy aby nikdo
neviděl jak jsem čistá a krásná. Utíkala jsem aniž bych věděla kam ale znala jsem toho co
mi měří čas. Utíkala jsem, abych se necítila líná jako buk co stál u nás na zahradě. Utíkala
jsem do filmu, ke lžím, ke šminkám a ke žvýkačkám. Utíkal jsem mezi houbami. Utíkala
jsem k vymýšlení si erotických dobrodružství. Utíkala jsem před mikulášem. Utíkala jsem
před zodpovědností za sebe sama. Utíkala jsem před formuláři. Utíkal jsem ohněm jako
salamandr. Utíkal jsem před týpkem co mi jen chtěl něco říct. Utíkal jsem za zrcadlo protože
tady už jsem viděl dost. Utíkala jsem před řešením svých vlastních otázek. Utíkala jsem
před papíry ve větru. Utíkala jsem před svou střeštěnou civilizovaností. Utíkala jsem od bytí
k myšlení. Utíkal jsem myslí. Utíkala jsem zevnitř ven. Utíkal jsem ze sebe. Utíkal jsem
když jsem myslel a utíkala jsem když jsem cítila. Utíkala jsem od teď a tady. Utíkal jsem do
nicoty kterou jsem si myslel že jsem. Utíkala jsem ale už to dělat nebudu. Utíkala jsem před
cestou do středu země. Utíkala jsem až na konec světa. Až tam kam se neutíká. Až tam kde
nikdo neví kým je. Až do krajiny co nikam neběží. Až tam kde všichni denně vídávají
horizont co se ani nehne. Utekla jsem jinam. Utekla jsem z minulosti a dál utíkám před
budoucností ale už mi na tom přijde něco nepatřičného a tak utíkám čím dál tím víc do
skutečné opravdovosti. Budu utíkat až tam kde snídají draci. Utekl jsem od společnosti.
Myslel jsem že tak přijdu o možnost potkávat lidi ale to jsem si představoval špatně. Utekla
jsem až pod orbitu a viděla že všechny sluneční soustavy začínají hned mezi lavicí a stolem
a zdí na opírání se a že kouř se pohybuje po površích vzduchu a že světlo dělá oheň a že
voda neteče, že se proměňuje. Čas od času je nějaká generace odsouzena participovat na
tvorbě legendární krajiny a nikdo nemůže za to že se má zrovna psát nějaká nová mytologie
a po časech co utíkali přišel věk bez utíkání. Utíkala jsem až tam kde se vaří představivost a
kde se připravuje mysl a kde se krájí jazyk a kde se neznámo smíchalo s oblohou. Utíkala
jsem a veděla jsem že utíkám už dlouho. Utíkala jsem. Ale už to dělat nebudu. Utíkala jsem
tak rychle, že jsem vídávala vítr, když se kolem mě neproháněl. Utíkala jsem venku. Utíkám
od utíkání. Utíkala jsem před kalem co se vířil kolem mě. Ale už to dělat nebudu. Už jsem
líná jako vesmír.

93
kus stolu: když jsem se připojil na síť, nebál jsem se záření a pokládal jsem si svou
očipovanouknihupoznámek rovnou na stehna, ale pak mě začaly pálit koule, tak jsem
vykuchal jeden rozbitý šuplík a polepil ho barevnými papíry a mám teď k počítači
přenosnýmu i přenosný stůl bez nohou a na něj jsem si v roce 2008 zaznamenal: Bůh je v
detailech. Dnes zapomeň na to, co neděláš a zaměř se na to, co děláš a udělej to s láskou a se
zájmem. Stvořitel nedokončil stvoření v okamžiku stvoření. Létající objekt byl prostě
rozšířením vlastností vlastních těl pilotů a to z toho důvodu, že jeho kybernetika byla
spojená s jejich neurologickým systémem. princip ve kterém energie vědomí působí přímo
na inženýrsko-technologický komplex pochopili jsme, že tento princip nelze přepsat do
rovnic, ale že funguje

4=3=2=1=0: čtyři: člověk se dívá na sebe a člověk se dívá na svět a svět se dívá na člověka
a svět se dívá na svět a čemu se diví svět když se dívá na svět a venku a mezi a uvnitř a syn
a duch svatý a otec a nebo naopak a tys chtěla nebe a já chtěl zemi a tak jsem chtěl nebe a
tys chtěla zemi a tak jsme se nedohodli ale bylo to jedno a něco se stalo a při tom se nestalo
nic které se celou dobu dělo od oka mžiku kdy jsem se díval na tebe a ty ses dívala na mě

nechápání: proč byses ve vesmíru měla mít špatně

na výletě: Olalla de Cáceres už nevěděla, kde končí její pocity a začínají její zážitky a
neměla jasno, odkud se přihodila tahle situace a kdo měl ten originální nápad, že se pojede
na výlet v monzunovém období, ale teď jí hlavně zajímalo, kde sídlí zima a jestli sedí víc u
ní v těle než někde venku a nemohla se rozhodnout a nepřestávala se třást a nebe na ni
neúnavně dotíralo skrz šaty a ona se nechtěla nechat sbalit, ale nedařilo se jí to, jelikož ještě
ani nevěděli kam jdou a tak měla zimu a cesta se dělala do mokra a někdy nezbývalo než
projít kaluží anebo přeskočit rozvodněný potok a pak přestala používat prsty jako stěrače a
rozhodla se dívat se ve vodě a otevřela oči a stejně jako kapalo z větví co tam žili, kapalo
taky z jejích řas co se tam slepovali a jí to bylo fuk a narovnala se a řekla si, že se
nerozpustí, protože není z cukru a teď tomu už doopravdy věřila, že zima je spíš v ní
samotné než venku, a tak se zahřála, protože chtěla a taky protože věděla že by furt měla mít
u sebe něco přes šestatřicet stupňů teda docela vedro a za odměnu nedostala obrázek nýbrž
potkala jednorožce, který radši hned zmizel v lese než aby se zdržel na kus řeči, ale aspoň
dostala příležitost prohodit směrem k ostatním a hele co kdybysme zastavili tady ale dyť
tady prší támhle taky prší já myslím že bysme poklad měli nechat tady protože tady se
objevil jednorožec a co má jednorožec společnýho s místem kam je třeba vrátit poklad teď
už má řekla a v kyborgovi se něco zahřálo protože jednorožec je ten co ukazuje kam se má v
lese zakopat poklad-co-byl-na-náměstí-vykotlán-bouřkou a co když jednorožec ukazuje kde
je v lese zakopaný další poklad co pak bude třeba zase zakopat někde jinde a tak nevěděli co
znamená jednorožec a tak se nezastavili a pokračovali v uskutečňování výletu a jednorožec
se ukázal ještě jednou a ona kvůli tomu nedošlápla na slepýše co se koupal mezi čůrky
přítomného deště protože z obřího ostružiní přímo před ní vykoukl jednorožec a do ucha bez
náušnice a beze studu zašeptal přede mnou se nemůžeš nikam schovat protože já můžu vidět
i ve tmě

ohniště: zkouší vymazat nám oheň z reality. hérakleitos ohněm představoval mysl. kdysi se

94
společnosti shlukovali kolem praskajícího dříví, co se pořád povalovalo někde kolem,
protože lísky a kaštany umírají odnepaměti a protože při bouřkách si stromy stříhají nehty a
protože se sami zapalujeme a pak hledáme do koho se vypálit a tak si sežeháváme svět
svým vlastním vztekem a stavíme tekoucí vodě přehrady a neumíme si hrát s větrem na nic
víc než na větrné mlýny co už nemelou něco ale jen melou a melou a nenecháváme blesky
potkávat se s našimi bližními a nabarvujeme vzduch na šedo a kvůli bezpečnosti našich dětí
jsme si zrušili zápalky a plynové sporáky a táboráky mezi paneláky a snažíme se zakázat si
kouřit a kde se dá zabraňujeme spontánnímu stávání se ohniště, protože se bojíme ohně a
protože ho chceme krotit a kontrolovat a útroby se nám svírají když se vidíme s dýmem a
tak odháníme děti zvědavé daleko od plamenů a rozestavujeme kolem sebe kameny a místo
abychom zachraňovali sebe, mluvíme o tom, jak zachráníme zemi a na její orbitu mezitím
někdo nebo něco pečlivě rozestavilo meteority co se doposud jen tak prozatímně váleli
poházené po sluneční soustavě a jsou to relativně čerstvé kameny teprve nedávno byly
vydloubány z lesní půdy takže jsou ještě navhlhé a pokryté stopami slimáčí minulosti, takže
se ví, že oheň v nás bude zkrocen, že nikam nepřeskočí a že ani kdyby mýtina nedejbože
zakopla, neměla by se o žhavcící uhlíky spálit, takže se nic nestane, jen zlámané větve
pohltí plameny a když se noční oheň nechá hořet až do rána, je ve vzduchu vidět, jak se
zdraví s přicházejícím sluncem a hvězda hořela a mahagon se smažil a lak pěnil a zpoza
kopce přicházel nepravidelný, ale ne neorganizovaný křik tučňáčí kolonie a před více jak
pěti sty lety smylo moře stopy prvních evropských kolonizátorů a v ohňové zemi ledovce
dodnes pamatují jména těch čtyř co viděli ten nejslavnější příjezd na vlastní oči a hned
pochopili, že nejde o nic vážného a jen se dívali a kouřili a povídali si v jazyce ohňové
země, co se nikdy nedonesl k našim uším, protože nám v dětství řekli, abysme si nehráli s
ohněm a protože když ti čtyři později dorazili domů, všem řekli, kdo přijel a co chce, což
místním stačilo, aby si řekli, že s těmahle nemá smysl se bavit, a tak nikdy žádné bílé uši
nezaslechli nic ze starověkých vyprávění ohňové země, protože místní se bíle naučili
vyslovovat jen slovíčko peníze, a kdykoli se někdo z těch nových potuloval kolem, tak se
nic jiného než peníze, peníze, peníze neříkalo

společnost není vynález, předchází lidstvu: ten-po-cit-když-je-nablízku-živá-bytost-

sou.cit-se-během-společenského-života-rozvíjí-nezbytně-prostě-cítíme-o-čem-druhému-
byje-srdce-a-víme-kdy-se-dá-vidět-hromadně-a-jak-klidně-dýchat-po-spolu

vyprávění se měst: ve městech byly vynalezeny dveře a zámek a klika a chodníky a

semafory a cesta kultury nepokračuje po zastávce civilizačníků nikam dál, jen zase před
vynález města a biosféra nechala vylíhnout v uplynulých miliónech let tisíce měst a stovky
rozmanitých společenství z nichž nezbylo ani jejich jméno ani jejich doba a nákresy starých
sídel vypadají podobně jako obrázky jednobuněčných organismů a země ví, že města jsou
smrtelná a taky ví, kdy je město zralé na to, aby bylo sklizeno dřív než se docela zkazí a
existují města zasypaná červeným pískem a existují opuštěná města, jako to u černobylu,
kde ještě žije pár starousedlíků, pamatují si to tam před i po městu a mezi ledabyle
zarůstajícími bytovkami sekají trávu a je jim fuk, že je zasáhlo ozáření nebo osvícení a vozí
se na trakařích rytmem poklidně našlapujících koní, které nepřišla informovat ani
vysvobodit žádná humanitární organizace na ochranu zvířat, ale koním je to jedno a jsou
rádi, že nemusí mít klapky na očích, protože tu nejezdí auta, a předtím na okně sedělo
několik much a dívalo se toužebně ven a není tak jasné kde začíná město a končí kopec a

95
kde končí město a začínají jen zříceniny

od vstupu do nato je česká republika okupována velitelstvím armády spojených států:

mise tajných jednotek jsou koordinovány oddělením Zvláštních Sil které se nachází ve
vysoce sledovaném křídle generálního ústředí nato v casteau kde mají zašifrované a šedivé
dveře jako od bankovního trezoru co znemožňují vstup neautorizovaných osob a všecny-ty-
z-ostatních-oddělení které pozvou do ZS proženou před vstupem černou místností v níž jsou
podrobeni kontrole a oddělení ZS mají vždy pod vedením pouze britští a američtí náčelníci
a většina zde kolujících dokumentů nese označení: american eyes only a od vzniku nato si
nato zajišťuje vlastní podporu neutuchající řadou tajných operací doma i v zahraničí

staré bitvy: kvetou dál, barbaři ještě nedokončili vytyčování nového neviditelného impéria,
dobro se stále mísí se zlem a bitva o moc mezi šlechtou a církvi prorůstá dál skrz půdu i
skrz díry ve střeše a zrovna se jen postmoderně rozmazala dualita a už kolem sebe neseká
břitvou ani ohněm nebo mečem a jen stojí ta dualita na bitevním poli a rozhlíží se zmatkem
co na týhle planetě napáchala a přemýšlí co že to tu vlastně dělá a generálové pořád stojí
nastoupeni v řadě proti matkám a nemají v úmyslu přestat přesvědčovat svět že patriarchát
je přirozený a tak srší země a vaří se nebe a vodě se upouští žilou a do trubek se vhání
kyselina a světí se jako na běžícím páse a ještě se odehrává taky spor o národní knihovnu a
přeměnu rajské zahrady na pěší zónu a pletený kočárek nekontrolovatelně poskakuje ze
schodiště směrem do moře kontaminovaného oděskými křižníky a z města jen řvou, že život
je boj o přežití, ale není to pravda, to jen nebe padá na zem a hory se protahují po prospalé
noci nahoře na střeše světa operují ti co touží rozložit vatikán a postavit ze skla jeden novej
řím a nad olympem napevno umístit aspoň pět nabitých satelitů a to o těch z lhasy není
špatnej příběh do reklamy, jeden známej princ nastoupí v los anděles do auta a vyjede si do
zelených svatolesnatých kopců ale vystoupí na zasněžené náhorní plošině, kde jej usměvavě
přivítá fialové dítě, možná příští dalajláma, vždycky jich maj v šambale pár v zásobníku a
autu se otevírají dveře a herec vystupuje z kočáru, jako setkání šťastně se culícího mníška a
zrcadlového odrazu skalního masivu na nejlesklejším stříbrňáku na světě a všichni víme, že
richard do tibetu patří, protože spektákl říká, že je to herec budhista a velitel největší armády
světa s nejširším arzenálem jaderných zbraní a ten co v rámci svého vládnutí chodí do
televize komentovat basketbalový zápasy a šéf státu co s přehledem vede žebříček ve
zbrojení se nesmyslama a co taky právě teď vede několik válek na všech kontinentech
současně obdrží v našem reálném světě nobelovu cenu za mír, protože u nás se válka
jmenuje mír a otroctví říkáme svoboda a skutečnost nazýváme iluze anebo rovnou virtuální
realita a park je pro nás les a vysušíme pouště a zavodníme řeky a až se jim ta hra na
masové ničení rozjede, neboť takový je plán, ve jménu nového pořádku a světové vlády a
klidu a míru a globální čistoty, protože takovou si představujeme budoucnost proudů
kapitálu namožených v informatice, ve svém jménu anebo spíš zkratce přeřazujeme na
jinou, kvantově-elektronickou a digitální rychlost a až si povolí smontovat další revoluci a v
rolích rozhněvaných rolníků s vidlemi nejspíš vystoupí počítačové viry a neviditelní
nanoroboti a poženou nás zase proti sobě a proti nějaké temnotě, abysme spotřebovali jejich
zbraně a pár procent oficiální nezaměstnanosti a abysme vyřešili jejich abstraktní
hlavolamy, ale budou vědět, že je nevyřešíme, protože na hlavolamech ve skutečnosti vůbec
nezáleží a až se jim pod rukama začne rozpadat stávající svět, svedou to na něj, ve druhém
díle, co přijde do ulic mezi kiny kolem 2012, řeknou veřejně, že se naděje nepovedla, že ke

96
změně dojde až příště, budou hrát na schovejte se za negra a budou z jekyll islandu sledovat
další americky barevnou občanskou válku a ďábel stále ponouká boha a hledá kde byly
stvořeny skulinky a člověk hledá až dokud se nerozhodne přestat hledat a co když příroda
nikdy neútočí co když vždycky jen podává ruku anebo aspoň větev anebo aspoň uschlé
stéblo divoké trávy třeba tohle co mám na dosah protože už se nemůžu moc hýbat protože
okolí se rozpustí a promění v bažiny protože jsem to neustál když jsem to dostal a protože
jsem dopadl doprostřed pole a nikoho kolem sebe neviděl a protože už osobně znám ten
operační zákrok co dělá tělu protiletící kulka ten oka mžik co dokáže tak krásně uvolnit ruce
ten záškub co dělá životu protiletící kulka ten cuk při kterém si mysl všimne že je to poprvé
co jde dopředu sama bez těla a oči se doširoka uzavřou

film: zadusil jsem film, rozhodl jsem se ho zažít a nahnal jsem spektákl do fabriky a lisoval
jsem ho a on po mně natahoval ruku ale nedosáhl na mě a pak v očích války vyhaslo
červené světýlko a film zemřel a už jen chodila po světě a vybarvovala si ilustrace ke svému
životu. používat se na tvorbu života. ať po ulicích běhají zombies a když chceš zneškodnit
zombie musíš jí narušit mozek a pak ať civilizaci vystřídají závěrečné titulky a pěkná
písnička a co když obrazy jsou jen mimozemšťané co na výletě dostali rozchod a odřel jsem
si dlaně než jsem se dostal za plot ale stálo to za to

rozhodnutí: udělám to o víkendu, sakra, už je neděle večer

97
hlídat se: hlídat sestřino šestileté dítě a sedět zase na koberci pod palandou a objevit krabici
lega a vysvětlit klukovi že když si bude hrát tak že bouřka na něj nemůže a pustila si rádio
bytí sama se sebou a poslouchala svou osamocenost a slíbila si, že už si nebude lhát a cítila
jen kosmos bez vlastností v barvící se nudě a hlídané se usadí a nehlídané zrovna nehraje
roli a když se dá stavebnice do pohybu a všechno se promění jen na problém stvoření při
němž je třeba brát v potaz že při stěhování kdosi zrecykloval návody na kosmické lodě od
desíti do dvanácti let a tak na dně krabice zbývají jen chaoticky uskladněné kostky lega
které se rukama vytáhnou a začnou se sestavovat do improvizovaného vesmírného plavidla
a neví se tak úplně jestli si dítě něco staví z lega nebo jestli lego používá dítě na stavění se a
rodící loď vypadala pevně protože musela ustát jakýkoliv druh mezihvězdného záření a dítě
pohybovalo prstíky a formovalo si představivost a novou archu a venku se zatím rozpadal
svět protože se stávala bouřka a protože se končila západní civilizace ale protože lego
nepotřebovalo elektřinu ani satelit ani nic kromě prstů a zubů dítěte tak mohli všichni
doplout až na konec světa a objevit tam jednu novou planetu co se vešla dolů na palandu
kde nataženě ležela a vysmrkala se aby nemusela začít brečet a vidělo se jak život nedokáže
krotit svou zvědavost na nové tvary a nenadálá soutvaří a Olalla de Cáceres mlčky a
zklíčeně hlídala vedle malého a přemýšlela proč že si musí každý den vymýšlet znova a
znova všechny ty zádrhele a komplikace co má protože jsou jí vlastní a co si na nich stojí
protože jsou její a že si za ně nejspíš může sama a proč si vlastně radši nehraje jako tohle
dítě a proč si nehraje třeba na dítě když beztak dospělákům vůbec nerozumí a nedokáže
ukrotit svou zvědavost a vysadila si jedno makové pole a postavila se do jeho středu a
roztáhla ruce a pole se s ní nahnulo a pak vzlétlo a pak spolu vibrovali mezi větrem venku a
strakatě dětským světem uvnitř a taky všechno přestalo platit, ale nic nepřestalo běžet dál a
dítě si hrálo na boha a Olalla de Cáceres přemýšlela o tom co tam dělá a kým se při tom cítí
být a co by mohla podniknout a chtělo se jí nechat se obklopit jen osamělostí mezihvězdné
prázdnoty a krátkostí rozpadu čtvrtohor a neměla strach z bouřky protože cítila že už se
naučila žít s atmosférou vlastní doby a chtěla být člověkem ale zase ne tak moc ale pro
jistotu o sobě nevěděla nic najisto aby se náhodou nemohla s něčím byť jen prozatímně
ztotožnit, proč si neustále schovává na dosah aspoň jednu nepříjemnost aby se mohlamít
špatně a všimla si jak mezitím v mysli kritizuje loď co se dole kutí mezi dvěma malejma
vytahanejma ponožkama ale nic neřekla ale dítě cítilo co si myslí a přemýšlelo proč by
vesmírná loď měla mít obě strany stejný a nemohlo na nic přijít ale nic neřeklo, ale ona mu
nahlas dala zapravdu když jí hned došlo že taky nikdy moc nechápala to s tou symetrií
vesmíru a zazívala a její svěřenec se k ní otočil a řekl jí ať se nebojí že kdo bude chtít může
odletět do vesmíru na jeho lodi, že jemu tenhle konec světa přijde docela normální, že tohle
je jen tahle zasraná forma civilizačníka, která se musí nějak přežít, jen tenhle zkurvenej tvar
názoru, co se nedá přečkat, jen tohle zakopávání o prázdno vlastního života, který se musí
milovat, protože naše sluneční soustava taky vznikla při jednom zakopnutí a tak nemůžeš za
skelnost vlastního pohledu, která se musí vyrazit, aby se jeden cítil dobře, vzpomeň si teto
že ty už jsi dokázala postavit plavidla, co se necítila sama obklopena oceánem a teta jej
rychle přerušila a řekla: já nejsem sama já jsem jen strom nahoře na kopci co si chce
vybarvit okolní lány, jsem jen kůra na rytí a pár starých větývek na rozdělání ohně, jsem jen
stádo listů co nepřestanou schnout a opadávat, jsem jen kouř co stoupá z krajiny, protože
teploty se ne a ne vyrovnat a jsem had co se kroutí nahoru do koruny a jsem víla co k smrti
utancovala krokodýla, víš, dítě, za sedmero horami a sedmero řekami, to není zas tak
daleko, jsem jen noc co spadla doprostřed dne, jsem jen křeslo, co si nikdy na nikoho

98
nesedne, jsem jen zachlá skvrna na dně popelníku, jsem jen rozlámanej horizont co se dá
vidět jen zezdola z týhle palandy, jsem smutná a nemůžu se přesvědčit, že jsem veselá, jsem
jen špatnej pocit, co mi přichází když se mračí obloha a když se mi sny noční o otáčení se
země a jestli se knedlíky zase nechali příliš nacucat omáčkou a proč se krabatí prostěradla a
proč se při líbání skvrní brýle a proč mě nepřestane krájet má cibule, když neděláš než
hledat někoho, kdo za to může a nacházíš jen sebe a když potřebuješ bojovat, nezapomeň
tam umístit pořádný děla, když se chceš střetnout, ale vlastně se radši zase otočíš v posteli a
když se nemůžeš zvednout, když se ti zachce rozprchnout se do všech stran, ale zase to
nedokážeš a maximálně se dokopeš se osprchovat, běž si lehnout, řeklo dítě a otočilo se
zpátky ke svému vesmírnému korábu

a na konci druhohor vzala jednu knihu na cestu: vnitřní spornost toho kdo zakouší
proměny je asi nejcennější vrstvou hérakleitovy myšlenky to už není běžná spornost jedné
dvojice z všelijakých opačných tenzí ale konfliktní vzájemnost jednoty a mnohosti identity a
proměnlivosti života problém souhlasu jednoho a všeho. stavění jednoho a jedno stavění.
dělání člověka. bang: bity, atomy, neurovědy, geny. americká vláda tomu říká konvergence
nbic: nanotechnologie, biotechnologie, informatika, kognitivní vědy. geoinženýrství:
manipulace s planetou jako celkem nebo aspoň ladění jednotlivých ekosystémů, teoreticky
kvůli zpomalení globálního oteplování. jak se asi jmenuje věda o manipulaci lidské
obrazotvornosti, jak se jmenuje fabrika na žíly a co když vzadu na očích máme vyraženo
made in malaysia a co když zuby jsou jen klávesy a naše kulturní potraviny nemají za úkol
nic než někomu předat zprávu o ústní dutině a o ještě dál. jak se dělá lidstvo. nazývají to
extrémní genetické inženýrství, už se nejedná o pouhé míchání existujících kousků života, ta
samá historka jako před dvěma sty lety s frankensteinem, ta samá hra jako před snad tisíci
lety s golemem, ale bez masa a bahna, je levnější používat syntetické látky, umělou hmotu,
už si v laboratořích zadělávají na nové tvary buněk, už si na nás míchají předem nadrcenou
d n a, už si staví náhradu za tvé tělo, nejdřív tě zraní a pak ti půjčí peníze na tvou
nanoprotézu a pak tě nechají přežívat s dluhem, ale s vděkem co ti umožní vrátit se do
práce, protože ten evropan co na něm všichni děláme musí být velký jako celá afrika,
protože je dobrý mít digitální mozek, protože má určitě lepší rozlišení, protože civilizaci je
nutné dostavět, protože skutečnost, že neroste sama od sebe, je právě znakem, že nejde o
barbarskou přírodu nebo nějaké jiné spontánní žití, ale o kulturní civilizaci, a tak na počátku
jednadvacátého století začali zapadající vědci produkovat život z ničeho, aby se cukr dělal
ze slunce rychlejc, aby si mohli připadat užiteční, aby se stonky měnili na brčka už na louce,
aby se vitamíny po oloupání ovocné šlupky rovnou objevovali ve formě pilulek, aby obilí
rostlo svěžeji a pravidelněji a bylo možno ho použít ne jako jídlo pro lidi ale jako pohonnou
hmotu pro vozítka a mezi obyčejnými lidmi se věřilo v obecné dědictví stáda genů a tak se
nikdo necítil zodopovědný za svou zhýralost a lhostejnost a lidskost a ustrojenost a bojovalo
se proti oxidu uhličitému a proti metanu a proti všem co nevěděli proč by se měli
organizovat ale dokud kapitalisti běhali na svobodě nepřestávali stavět z ničeho společnosti
a světy a organizovat, aby se člověk mohl stát co nejrychleji strojem a začít fungovat
konečně přesně a spolehlivě, aby se počasí dalo předem spočítat a prodat, aby se lidské
vztahy trhali sami od sebe a městsky přirozeně, aby se člověk dal předem spočítat a prodat
po kouskách, celý to bylo opravdu nesmyslný, takže je normální, že to vůbec nedopadlo a že
se to po sérii krizí rozpadlo a zmizelo a zapomnělo ještě dřív než došlo na nej, tenkrát došlo
na další civilizační nej a sopky začali soptit a moře se zvedalo a mylo ostrovy a pobřežní

99
státy a trhliny se rozestupovali a hory chodili po krajině a teprve potom se přestalo věřit, že
život je něco, co je třeba nejprve vymyslet a naplánovat a pak zkonstruovat a potom nechat
rozbít a zase vymyslet a postavit znova a nakonec se jim nikdy nepovedlo zavést nám do
mozku nanotechnologii na sledování našich nápadů, i když to měli v plánu a my o ničem z
toho neměli ani tušení, ale nevadilo to

smrt jednoho slova: proč je zakázáno vyslovovat slovo ďábel

letiště: nevěděla, zda nebude mít na letišti problémy, protože jezdit na výlety s batohem
plným starověkého pokladu truhlicovitého a ještě přejíždět z kontinentu na kontinent není
jen tak, ale když procházela protiteroristickou kontrolou, čtecí stroj si roentgenově nevšiml,
že má v příručním zavazadle schovanou antikvární bedýnku plnou zlaťáků, protože
sledovačně bezpečnostní průmysl má hlavně strašit a prodávat se a ne fungovat,
nefungování je dokonce zdrojem skutečných událostí na strašení protože londýnské kamery
netouží zachytit teroristy protože ty je pak možné hledat permanentně všude možně což je
způsob jakým se vykonává velkoměstsky zajištěná svoboda pocit 9: k čemu se hodí mít
dozor. jak moc se musí dívat někdo druhý nebo něco ostatního aby jedna mohla vidět. jak se
vyrábí přirozená civilizačnická schizofrenie a když má jeden pocit že se musí něco dělat že
se nestačí jen dívat a divit se a co když být viděn neexistuje a co když neexistuje nic než
vidění a tak jí jen řekli, ať se zuje, což klidně udělala, jelikož to předvídala a ráno se
koncentrovala, aby si nevzala děravé ponožky ale její okolí zapípalo tak si ještě sexy
pohybem rozepla pásek, vlastně si to na kontrole výborně užila, letiště jejímu letadlu ani
nezměnilo bránu ani čas odletu, také na přestupu se vše dělo podle příkazů obrazovek, takže
cesta na konec světa nakonec byla úmorná jen proto, že byla dlouhá a taky protože z uší
pána, co seděl v letadle přes atlantik na sedadle před ní, nepřestávali jedna za druhou vylézat
stonožky-vylézající-z-lidských-uší, které musela každých pár minut odstrkávat a
usměrňovat aby nepřepadli k ní na sedadlo což se dělo protože se zapomínala s mraky a pak
jí ty stonožky šimrali na kolenou a ona je musela vzít do ruky a vrátit je postaršímu
džentlemenovi do pleše kde podklouzávali zatímco se snažili zmizet ve zbytcích kudrnatého
porostu na stranách hlavy kde se opět ztráceli v ušních dutinách a když se takhle bavila asi
dvě a půl hodiny, jedna stonožka se zastavila a řekla jí: svoboda je když se stane všechno co
tě napadne a ona poslouchala pozorně protože se jednalo o stonožku co se vyznala ve
sluchovém systému a ona moc dobře věděla, že na zemi žijí bytosti, co když se v něčem
vyznají, tak se v tom vyznají doopravdy, ne jako vědci a usmála se při čerstvé vzpomínce na
medúsinu kštici a zachtělo se jí zanořit ruku mezi mihotající se hádky a prsty si hrát s
mrštnými jazýčky a věděla, že tohle jí bude chybět a cítila že chybění se jí děje právě teď a
zachtělo se jí pohladit medúsu po ramenou a nechat vlasy omotat její ruku až k loktu a snad
ještě dál a zase se jí zachtělo slyšet medúsin úsměv a vidět jak se odráží a leskne v jejích
tence otevřených očích a letět a věděla, že odjíždí a že zapomínání je povoleno a že ztrácení
se je přirozené a rozhodla se slíbit si že nikdy ale nikdy nezapomene na doteky zmijí
prolézajících se jí po mezerách pohledů ale nebyla si tím moc jistá

hlava štěstěny: zákon: nebýt líný a nemít v srdci vztek a tak se dostavilo štěstí a španělský
král mu usekl hlavu ale ta hlava nezemřela ta hlava štěstěny a dál obíhala ulicemi cuzca a je
stále živá ta hlava a není líná a nemá v srdci vztek a až ta hlava obnoví své tělo přijde do
města vítězícího kondora soudný den

100
101
stát na vlku: se předpokládá, že se mezi sebou požereme, když nás nebudou hlídat. stát je
továrna na stáda. stát je něco, co prohlašuje za oficiálně fungující ty věci, co už fungují i
neoficiálně, jako by bylo třeba nějak potvrdit život a zvědavost a tvorbu světa a bavení se
lidí a společenské zaplétání se, v zásadě se jedná o to dát na vesmír razítko. stát si kdysi
vymysleli svobodní měšťané aby nasrali šlechtice a biskupy, věda odmítá vytisknout bohu
osvědčení k činnosti a my jsme stádo ztracených ovcí a zároveň jsme prý taky boje-žízniví-
vlci, protože se spolu bez přestání strkáme o přežití a o kořist a o holý život a o přístup k
vodě, tak jsme jako smečka, co se trhá na kusy, nám říkají, klubko čelistí a drápů a ostrých
zubů a nastražených frňáků, jenže tohle se smečkám vlků spíš nestává než že by se to dělo
denodenně, věděla to, protože se jí předevčírem zachtělo strávit noc v lese a zažila smečku
vlků míhat se tmou všude kolem místa kde se místovatěla a kde se právě proto zatarasila
kruhem z kamení a větví a jedněch vět, a tak vlci jen proběhli kolem a hýbali nahoru dolu
mladými smrčky a škrábali se o ostružiní a žádný z nich se s ní nezastavil na kus řeči
protože statný jelen paroháč, co kdysi potkal milióntého turistu v ohňové zemi, jim přišel
jako zajímavější úlovek, tak jen mlčky poslouchala, jak si ho nadhání a brzdí a zatáčejí a
natáčejí a jak jelen zarývá kopýtka do uschlého jehličí a oni se strkali s keři a trním a dávali
si vrčící signály a větvičky z kruhu co měla kolem sebe odvál vítr někam do lesní tichosti a
jelen se zastavil a ona slyšela kam se sípavě díval a cítila na co udýchaně myslí když se mu
zakousli do krku a jeden vlk mu pod žebry prokousl malou dírku a jedny špičáky mu do
jeho paroží nasadili trnovou korunu a sova pálená nehoukala a jen se dívala temnotou a
všechna přítomná čela kromě čela z cáceresu se vrásčila a jelení tělo se rozhodlo víckrát
nemrkat a jen zmrzle stálo v zapadajícím pozoru obklopené smečkou vlků a jeho pravé oko
pomalu a černě vysychalo a po jeho povrchu stékala modrá krev a k uším z cáceresu se
donášelo několik různých rytmů dechu a jí přeskočila mysl na myšlenku že osobně nikdy
nepotkala nikoho, kdo by se doopravdy zakusoval do lidí a najednou v kruhu z kamení a
jedněch slov vlastnila dojem, že si to na ní jen vymysleli, aby se životem protloukala a
myslela ve strachu z toho že jí někdo nebo něco jednou na ulici sní a cítila, že už ví co nebo
kdo je stát ani hnout, že se právě přesvědčuje na vlastní mysl že zastavování se na světě a
pohybování se džunglí se klidně může dít i bez imperiálního přesazování a roubování životů
a osudů a že normálně mezi lidma žádná společenská smlouva zapotřebí není a že ani není
nutné, aby se někdo obětoval za všechny, že se nepotřebuje, aby se vyžadovala
zodpovědnost jaksi automaticky a že jen v moderní společnosti v níž žije kapitál se místní
musí chránit před druhými protože si sami představují že jsou vlky co žerou vlky a myslí
smazala kruh z vět co ji odděloval od bytí v lese kde jí mysl vyprávěla že jenom z
civilizačnického úhlu pohledu je vidět svět přes potřebu vlastního prospěchu a pohybu a
viděla že jenom rozbití a přežvejkaní civilizačníci jsou schopní opravdu věřit na
kanibalismus, protože ho sami denodenně praktikují na sobě, že jinak se prostě ví, jak to na
světě chodí, že rostliny běžně vědí, kdy je na čase se zastavit a kdy je dobré vrátit se a že
zvířata umí číst krajiny i bez sdělání a bez vidění a bez instruování a napadlo ji by se ta
stávající smlouva o společnosti dala zneplatnit, protože každý se dokáže dát do pohybu sám
a její mysl se nezastavovala a dál myslela že bysme mohli vyhlásit nedůvěru zdejší
nadnárodní organizaci, zatímco si seděla v lese s kameny, vyhlásit nedůvěru místnímu
multinárodnímu protože feudálnímu řádu, státním civilizačním návykům, protože národ je
taky vynález těch z města a protože jde spíš jen o dohodu o věčně budoucí smlouvě a vlci se
sebrali od kořisti a olalla de cáceres se v lese rozhodla vyhlásit si na chvíli nedůvěru ale
hned znova viděla jak se mezi sebou místňané pohybují klidně smečkově a ohleduplně a

102
bez kousání jak si jeden druhému nadbíhají s pozdravy a kudy se spolu dívají všichni
dohromady a stejným směrem a každý svou cestou a tak svobodně jako když zmizí i
problém svobody i potřeba práva na svobodu i nutnost být kvůli němu zaznamenána v
rejstříku ovčanů a vlci se vrátili na místo kde seděla olalla de cáceres a snila že si klidně dál
v knihách, co nebudeme číst, můžou psát, že jsme vlci, ale že my jsme se rozhodli míhat se
krajinou podle našich představ o chování se ve skupině tak seděla dál v kruhu z kamení a
klidně nosem polikala místní molekuly kyslíku a vlci se rozesadili každý k jedné mezeře
mezi kameny a poslouchali co si myslela a lízali zbytky vět z nichž měla původně postavený
kruh a dívali se jeden po druhém a něco si vrčeli a smáli se při tom a po povrchu jeleního
oka tekla červená krev a tekla směrem k ránám a k paroží a když to olalla viděla řekla
nahlas vlkům že se jim zvedá kořist z mrtvých takže na sebe začali pomateně a netrpělivě
neboť hladově koukat a hned na to se rychle sebrali a šli se najíst a olalla de cáceres
pokračovala v tichém stávání se barbarem a šuměla se smrky a drápala s ostružiním a
zapomínala k čemu je dobré umět psát, spektákl si začal a rozhodla se že už se bude
podepisovat výhradně orálně a že se vrátí k předevropskému usedavému nomádství po údolí
a okolních kopcích a místo v osamělém protože abstraktním davu se začne vnímat ve
spolupracujícím stádě živých bytostí a už nikdy před spaním nepočítala ovečky a všichni
kolem ní se s ní začali proplétat a prosmíkat jako když si vlci nadbíhají a šeptají a přestali
jsme věřit na hranice našich chlupatých těl a nechávali smekavou mysl smečky běhat po
okolních horách a uvědomovali jsme si přicházející úplněk a když tenkrát při stěhování
národů barbaři procházeli římskou říší, nenaráželi na odpor, prostě osídlovali a jen tak
mimochodem si brali od místních bratrskou pomoc a když se kvůli té pomoci porvali tak se
jim pak nežilo dobře a když se spolu normálně domluvili jak bude jejich společný kraj
fungovat tak se jim pak žilo dobře a nechávali se rozpouštět místní sněmy a zakládali se jiné
instituce a furt se přebírala zdejší pravidla a implantovala nová a míchali se zákony a pak se
nechávali na okně odstát a kynout a větvit se a kvést podle toho jak šel čas a počasí a
barbary ani místňany nenapadlo že by měli předstírat že už to mají a že už se mají a že jsou
tu na pevno že by tady měli stát navždycky a prostě si žili a hráli na evropu a tak jsme se
jako všechno zrodili se setkání pohybu a nepohybu a proto je nám vlastní zakládat
experimentální kultury a vlci se zvedli od jídla a vydali se zpátky k tý holce co tam seděla a
místňané mezitím pochopili kudy se domlouvá s plameny na tvarech ohně a řekli barbarům
ať jim pomůžou odnést kameny z jejich kruhů táhmhle na horu a společně z nich na kopci
postavili něco kulturního a třeba se neukáže být zas tak složité vyhlásit jedno pohádkové
království a třeba to může vyplynout z událostí a když došli na místo kde seděla olalla de
cáceres dokážeme si představit celou řadu pozemských mytologií tak už tam olalla de
cáceres neseděla a nejíme se mezi sebou a není to proto že by to bylo zakázané nebo protože
by nás při tom mohl někdo vidět třeba soused nebo policie, ale protože nás to nikdy
nenapadne, protože se nám do toho moc nechce, protože na sebe nemáme chuť a stejně jako
my to mají i ti druzí, protože všichni jsou ti podobní, podobně jako nás ani nenapadne jít
střílet nějaký cizince a kdybysme byli co k čemu, mohli bysme místo toho dělat něco úplně
jinýho

východ B8: protikladné se shoduje - z neshodných věcí je nejkrásnější harmonie, a všechno

vzniká sporem

mouchopavouk: než se pavouk rozhodne vysoukat ze sebe svou první pavučinu, jelikož mu

103
něco našeptává, že ji bude potřebovat, ačkoliv se předpokládá, že zvířata žijí jen v
přítomnosti a nepočítají v žádném okamžiku s budoucností, než se pavouk poprvé
rozeběhne po neviditelnu a předtím, než si uloví svou první večeři, nemá žádnou životní
zkušenost s mouchami, žádnou nikdy neochutnal ani nenakousl ani nerozbalil ani nezabalil
ani nechytil, nesledoval ani nezahlédl nebo tak a tak neví jak to udělat a má utkat síť a neví,
tak se zastaví a rozhlédne se kolem a vidí kout a zdá se mu, že tam chce, tak jeho noha
vystřelí vlákno, co se chytí přesně na místě, kam se pavouk díval a přemístí pavouka do
vytoužených souřadnic a najednou pavouk ví, jak se dělají pavučiny, zná přesně množství
provázku, co bude potřebovat i čas, který tkaním stráví a vidí, že vše je připraveno a že času
je na zbytek života a taky ví, kudy a jak dlouho i jakou rychlostí vést příští šef a pavučina se
mu nikdy během jeho práce netrhá, spíš naopak, je hustší a hustější a vlákna jsou tenčí a
jemnější a pavouk se bez námahy pohybuje vzduchem a jeho tělo přemýšlí o tom, kudy a
jak létají mouchy, které pavoukovi oči ještě nikdy nespatřili a také myslí na to, jaké jsou
rozlišovací schopnosti mušších reflexů, protože chce vědět, kdy si může konečně
odpočinout, zastavit se a stát a nepokračovat už dál do říše ještě jemnějších tkaniv, ví, že
pavučina, co už má, je dostatečně hladká a vzdušná a děravá a lehká, aby byla pro
kolemletící mouchu neviditelná, protože jen tak může fungovat, když je dostatečně pevná a
vyztužená a flexibilní a nepropustná a to všechno o mušším pohledu a mušší fyziologii
pavouk zná ještě dřív než se poprvý v životě vidí s ňákou mouchou a jsou mouchy co znají
pavoučí pohledy na svět a proto nikdy nezalítávají do rohů a měli v kuchyni zavěšené město
pro pavouky, které minulý rok zkonstruoval oranžový drak, a tak se pavouci rozmístili po
celém povrchu stropu, a tak to místní mouchy měli složitější, protože jim bylo k ničemu že
věděli že se mají pohybovat v centru protože centrum bylo všude a tak občas jen tiše seděli
a pozorovali prostor své kuchyně a dívali se na chaotické pohyby much a uspořádané
pavučiny pavouků a kouřili po jídle a klidně nechávali na stole odstávat špinavě zasychající
talíře a představovali si, že je třeba stát se mouchou i pavoukem najednou a že by o víkendu,
co pro ně tři trval celý týden, měli jet na další výlet a jen skuteční mouchopavoukové vidí
doopravdy

další výlet: měli bysme vzít auto dřív než mu propadne pojištění a vyrazit do středu země a
nejlepší by bylo vyrazit teď hned dřív než roztajou ledovce protože auto je připravený ale
ještě chvíli počkáme dokud se neochladí země a oceán nezamrzne odhodlaněji a dokud
nedokouříme a pak pokračovali v plánování a těšení se ale nakonec se tam dokopali

nevědět a žít: a už neměla strach být dítětem a tak se přestala stávat dospělou

popfilosofie: s filosofií se poprvé setkala na gymplu o jedné volné hodině, při níž seděla
nad půlitrem v herně a poslouchala někoho, kdo vyprávěl, že na filosofické fakultě se řekne:
kočka prochází dveřmi a ty musíš odpovědět, že odchází ze své minulosti vstříc své
budoucnosti a protože se chtěla dozvědět něco o myšlení koček, začala se zabývat
vyhledáváním se v komplikovaných textech, ale nakonec skončila docela zklamaná a
rozkouskovaně smutná ačkoli původně měla náladu cítit se radši postmoderně veselá a
intelektuálně odvážná ale aspoň si teď žila bez odpovídání na cokoli a bez hloubkování se a
bez sebeodůvodňovacích problémů a v průběhu 20. století se partizáni nechávali najímat do
armády nebo k policii a tak je vycvičoval jejich vlastní nepřítel a navíc věděli, jak funguje
obrana strategických bodů a stát s tím nemohl nic dělat, protože potřebuje zaměstnance na

104
zacházení s disidenty co potřebuje aby mohl předstírat že nestojí na místě a když dokončila
školu odevzdala rodičům papír co jí tam nakonec dali aby se mohli cítit realizovanější a
rychle zapomněla všechno co jí sdělávací systém věnoval anebo si to nějak pro sebe pomalu
přeskládala aby se jí v tom líbilo žít a když se jí zachtělo, měnila své názory nebo zvyky
během pár minut, a tak si hrála se svou myslí i se svou společností na honěnou a na
schovávanou a nakonec na přehazovanou a časem se pozorováním a zkoušením naučila jak
to kočky dělají že jsou své i nesvé zároveň a brzo potkala obličeje které se spíš usmívali než
jevily

hodně: ,,čím víc věcí potřebuješ, tím víc si evropanem” od indiánů se lze kromě lovu
bělochů-co-hodně-pijou naučit též respektu před hodností matky přírody a objevit že kousek
vody spadlé z nebe je třeba hodit do ohně protože strom si před svým konečným zmizením
zaslouží zažít ještě poslední déšť a s jeho praskáním vyhodnotit že sezení kolem dokola
ohniště dělá život klidný a spořádaný a kůži rudnoucí a při dýmce míru bysme se mohli
dopátrat že ze všech našich čísel jsou skutečně potřeba jen tři: jedna a dva a hodně a tak jsou
indiánské ohně malé a v krajině hodné a neviditelné

105
svoboda: když se může všechno, co tě napadne. stávání-se-opravdovostí. když přestaneš
cítit potřebu svobody. když pohled černé kočky splyne s hledající můrou a kočičí
našlapování přestane respektovat rozmístění salónních předmětů. svoboda jednoho, co
začíná tam, kde začíná svoboda toho druhého. začíná, začíná, nikoli končí, začíná. svoboda
světla stávat se tmou a svoboda tmy ztratit se ve světle. svoboda vypnout a odpočinout si.
svoboda žít klidně ve druhém. nech ostatní vlézt ti do života. svoboda milovat boha.
svoboda duality odejít z bitevního pole. svět se točí svobodně. svoboda časů letových
provozů motýlů a much. svoboda věřit na vesmír co se schází ve vyprávěních, která mě
potkala. věděla, že si to tu zamiluje. svoboda tvorby každým po-klidným záškubem
představivosti i všemi trhnutími těla. protože si věřila. svoboda ostatních když tě obklopují.
cítila se. svoboda najít si svůj poklad. nebála se. svoboda přítomnosti. svoboda chameleona
změnit barvu v kterémkoli oka mžiku. svoboda bez tečky svoboda bez papírů nelegální
svoboda nevypočitatelná svoboda. nevyhraňovala se. svoboda vnějšku když se svobodně
zahýbá dovnitř. nevyhraničovala se. to, co se nestalo, když jsme si v čechách dobyli nebo
tak něco svobodu, ani to, co se přihodilo západním trhům, když jsme to pro sebe udělali, to
jen spektákl otrhával svobodu, to se jen rozpouštěly hranice, protože lidstvu došlo že už je
nepotřebuje, že už překračuje permanentně. petr svoboda se napřahuje a dává gól rusům.
nikdy to neviděla a nijak jí to nescházelo. svoboda vymyslet si sůj život. svoboda teď chvíli
tu pobýt. svoboda šťastného tance. svoboda vysrat se na to. klidně i sama. svoboda páteře v
krajině nepopsané fyzikálními zákony a tvorba se pozná tak že z ní sálá svoboda a na
prázdných ulicích se cítila svobodně a na náměstí obsazeném procházejícími se cítila plná
svobody druhých a svobodně je za to hladila a jim se to líbilo a ona jim mezitím oživovala
neurony a oni to nevěděli ani necítili protože je to nebolelo a svoboda mysli co hladí vršky
okolních hor a svoboda nebe modře se škálovatět a svoboda hada svléhnout si kůži. svoboda
měsíce odrážet sluneční svit svým rytmem. trosky se na horizontu rozpadají svobodně.
svoboda číst vítr a ne jen svoboda tisku. svoboda psa jen promluvit. svoboda neměřit si tep.
svoboda kočky rozdrápat sedačku. volnost prázdna. jeho přístupnost k prostoru. svoboda
navrhování a šití pěny. když máš na starost jednu realitu co nevydrží chvíli sama. chodila si
kam chtěla. svoboda nechat možnosti zemřít a nestavět jim ani pomníky podél své cesty.
nikam moc nechodila. svoboda země měnit tvar. svoboda nevěřit na něco a nemuset to v
životě obsahovat. svoboda nechat být. svoboda nechtít. svoboda nezažít. svoboda bez
kalendáře. svoboda těla rodícího bezbolestně. svoboda leskle se odrážejícího slunce.
svoboda na zapomínání svého jména. svoboda na poslouchání teplého přívalového deště
když ti bubnuje do vlasů a chaotická svoboda stékajících kapek. svoboda ztrácející se formy.
svoboda vídávání se se zvířaty. svoboda rašící v podpaždí reality. vánková svoboda semínka
vybrat si jedno místo na louce. svoboda rozpadání se zaschlého motýla. svoboda dělání
nicoty. svoboda přát si zábavný osud. svoboda vypadnout z módy. svoboda mimozemšťana
jehož mozek je jedno s přístrojovou deskou létajícího talíře. svoboda mimo svobodnou
společnost. svoboda pračky se sama otevřít a vytáhnout ze zásuvky. svoboda vypěstovat si
vlastní jídlo. svoboda myslet si co sis sama vymyslela. svoboda empirického asistování
rozpadu jednoho globálního představení. svoboda rozpomínání se. svoboda větru když je v
klidu. svoboda kamene drolícího se v mělčinu. svoboda kouřit a s úsměvem ignorovat
zdravotnická varování impéria. svoboda pokladu, zatímco čeká schovaný. svoboda věřit si
že se najdu. svoboda čekat to. svoboda zažít si svůj život v totalitní společnosti. svoboda
nesvobodit se. svoboda sestrojit se jinak a svoboda jinak a absolutně jinak a se spoustou
hrubek a třeba furt stejně a klidně ve světě hraček, svobodně se zaseknout na kus řeči.

106
svoboda jako děraví světlo a ne nepřetržité světlo v noci na chodbě aby se nic nestalo. bozi
taky nevědí, co dělají a proto jsou svobodní.

prostě ještě jeden špatný den a to předevčírem nechala zmizet svoje ego: byla
odsouzena myslet na nicotu, nevěděla proč, připadala si taková, a tak se ji do hlavy cpali vše
možné konce světů a vše mocná globální ohrožení naší civilizace ale co když nepřijde konec
světa a ona stráví život připravováním se na něj, což je přesně to, co děláme, když se
soustředíme na budoucnost, když si plánujeme zítřejší, od vždycky zítřejší, ráj na zemi,
když se věnujeme vydělávání se na složenky na příští měsíc, a tak se před časem rozhodla,
že už nebude prodávat svůj čas a že radši nic neplánuje a spíš si vymýšlí než že by
přemýšlela a spíš se nechává překvapit než že by toužila překvapit a jen se stává
nezapomněnkou, co je tahle kultura zač a že je to furt dokola to samý, ať už je zrovna u
společenského formování mocného kdokoli, protože někdo to vědět musí, aby se o tom
nějak mohli doslechnou ti, co to budou potřebovat slyšet, až se to naše systémové vypnutí
toho opravdu přiblíží, až to bude na dotek, až to bude vážně cítit, ve škole jí máma řekla, že
spengler uvádí jako kulminační bod západu rok 1800, tehdy prý svět fungoval na západní
optimum, nejlíp, pak už to jenom směřuje dolů, umělci často tvrdí něco podobného, protože
fotka přizabila štětec a lidskou obrazotvornost o něco později, králové si za tím stojí,
objektiv vystřídal lidské zápěstí, byl vyfotografován mozek a myšlení se stalo strojovým a
plánovatelným a virtuálním a ekonomickým a zapadajícím do sebe a z přítomnosti se stala
budoucnost a biosféře je celá ta moderna celkem postmoderně jedno, což věděla, a tak si
říkala, že by s tím vším sice teoreticky mohla mít problém, jenže taky věděla, že se docela
dobře pohybuje mezi různými formami nicoty protože se nijak nestresovala kvůli
fragmentovatelnosti ani nesmutnila pro staré časy ani se nebála vlastní rozpuštěnosti ani jí
nebolela její zatracenost a nevědění a přišlo jí to vlastně docela vtipný, že zrovna v její době
zemře tolik lidí a věděla že si to všichni zasloužíme a představovala si jak se prochází
středověkými obrazy mezi esteticky zohyzdněnými těly a viděla se jako ta, co pozoruje
toho, co se ustavičně dívá klíčovou dírkou na pracující smrt, ale zároveň jí vrtalo hlavou, že
by to klidně mohla být ona sama, sama-na-celym-světě, kdo to přivolává a že to třeba stačí,
aby se to stalo, což jí nepřipadalo tak nutný, tak radši myslela, že s tím nemůže nic udělat a
tak že není zábavný na to myslet a už neměla nic co by se mělo udělat a jen tušila že v ten
oka mžik každý zvlášť prožije znova všechny chvíle, kdy byl usměvavý a spokojený a
vyrovnaný s vesmírem a nic víc a někdo bude vědět, jak si to poskládat, aby to šlo dál a jiný
ne, což je v zásadě jen to, co děláme vždycky, takže ať se stane cokoli, nic se neděje

tělo bolesti: temný stín, co ti do života projektuje tvé ego, mysl, co tě tlačí, ty sám, když se
popichuješ, ty sama, když se nemáš ráda a děláš se strojem na utrpení a zmar, továrnou na
problémy, líhní bolesti, zatímco se nenacházíš spokojená, protože se cítíš zle, když si
myslíš, že se to muselo stát právě tobě a když se máš špatně ale to jen chce žít tvé tělo
bolesti, které se krmí strachem a bídačením a tvým vlastním neštěstím a zeptala se jí jak se
má a ona na ní spustila své tělo bolesti. ještěže už se poslední dobou nemáme. bolest se živí
bolestí a není rozdíl mezi myšlenou bolestí a skutečnou bolestí a tak tělo bolesti tvrdí že
svědění je nesnesitelné a že se máš rozškrabat a bolí tě to a tehdy se stáváš svým úhlavním
nepřítelem, jen ty cítíš že svrbíš a nikomu to nedokážeš vysvětlit, zkoušíš představit tu
strašnou nepříjemnost cizím očím a jejich obličeje se lítostivě krabatí a tvoje bolest se netiší
a tvoje vědomí se neuklidňuje a třeštící hlava jen hoří žes zase nic nevysvětlila a že je to

107
ještě horší protože se zase nenašel nikdo, kdo by se chopil tvé nemohoucnosti a smutku,
zase ti nerozuměli a bolest toho nenechá a nikdo tě nechce protože tě nikdo nemá rád a tak
nám spektákl řekl to je proto že bolest je přirozená a že naše bolest nás má ráda a pak se
naučil jezdit na našem těle bolesti a my jsme pro něj před sezónou každý koupili jedno
sedlo. ještěže nás udělali tak flexibilní a my si teď se sebou můžeme hrát a tak
experimentovala se svou bolestí a převracela si mysl na ruby a léčila se z vlastních koplexů
a zádrhelů a uzlů a věděla, že jestli jí to bolí tak jenom protože chceš a tak pouhá myšlenka
na existenci impéria nahání strach ale emoce může životem projít jako oka mžik nebo jako
zasedlá vzpomínka co nepouští a protože my jsme hodně zvyklí přivlastňovat si infekce a
zádrhele, protože si myslíme že patří do naší kultury a je to pravda a když lidstvo
akceptovalo své tělo bolesti a tys je přiživovala svým komplikováním se, vzalas je za své a
tak si věnujeme těžké dny, protože jsme závislí na utrpení, protože jsme se přilepili na svoje
tělo bolesti a splynuli s jeho pečlivým plánem cukání a píchání a necítíme se bez něj sví ani
celí protože se už neumíme vyskytovat bez ničení se, jen tak se cítíme živí, a proto jsme tak
nepochopitelně a svobodomyslně a dobrovolně rozbití. tělo bolesti je nezávislá bytost,
pavouk co se do nás zaplétá, ropucha co po nás skáče, pole negativní energie co zaprášilo
tvou dobrou náladu a parazituje na tvém bytí a mačká tvůj časoprostor a baví nás řežat se do
krve vlastními nehty a v kinosále se kousat do rtů, protože se nám něco přihodilo a my se
rozhodli trápit se kvůli tomu po celý zbytek života. poslední doba je výplodem mysli co
kontroluje tělo bolesti a tělo bolesti vegetuje v tvé mysli: ,,chtít víc bolesti je dementní a
nikdo není vědomě dementní. stejně jako nemůžete bojovat proti temnotě, nemůžete bojovat
ani proti tělu bolesti. stačí ho pozorovat a věčně se nacházet v přítomnosti. slunce má do
zmizení ještě daleko a tak je možné si kousek utrhnout a zpříjemnit si pocity a zlozvyky
něčím trvalejším a mocnějším než jakákoliv bolest i nejsvědomitější svědění. svoboda nedat
na bolest.

somálsko v tisku: Vojáci mírových sil Africké unie, kteří působí v metropoli chaotického
Somálska Mogadišo, v sobotu večer omylem zastřelili u místního letiště jedenáct velbloudů.
Myslili si totiž, že s pomocí velbloudů jako štítů se na letiště pokoušejí proniknout
islamističtí povstalci. Mluvčí jednotek Africké unie přiznal, že šlo o omyl. Podle něho byli
na místě noví vojáci, a když viděli, že k nim běží skupina velbloudů, mysleli si, jde o útok
povstalců, a spustili palbu. (dobrá zpráva je, že v somálsku se nedějí jen hladové děti a
špatná je ta, že spektákl přešel z informování o lidech na informování o velbloudech, což
vždycky dělá, když preferuje nemluvit o tom, co se nám děje, nějak tak hle prý vypadá třetí
světová válka, ale nikdo si toho moc nevšímá a každý se za-obírá tím svým a svět je tak
chaotický, že klidně může kdykoliv zaútočit nějaká skupina velbloudů, také si připomeňme,
že prozatím se v somálsku dějí jen sporadické nálety amerických vzdušných sil na jednu
suverénní zemi, která není s nikým ve válce, ale že ztráty jsou povoleny, dyť to bylo jen pár
vrtulníků střílejících na poklidně jedoucí kolonu aut, oficiální zpráva je o tom, jak chtěli
mluvit s jedním teroristou, co ale útok helikoptér nepřežil, takže už jim toho moc neřekne a
dobře dělá. somálští piráti jsou místní rybáři, kterým se nelíbí, že jim celý svět na jejich
pobřeží kde nežije žádný normotvorně schopný státní aparát jezdí vysypávat svůj přetékající
odpadkový koš, zbraně mají západní.)

tvrdohlavci: a vždycky měla dojem, že si nepříjemně a zbytečně stojí na svém a pokaždý

když se pár dní neviděli, tak pociťovala, jakoby všechno začínalo zase odznova, protože si

108
nikdy nebyla jistá, jestli si pamatuje na dobu před rozloučením a pak se na to jednoho dne
rozhodla nemyslet a nehodnotit svou situaci a líbilo se jí, jak všechno kolem plyne bez
starostí a domnívání se a dívala se mu do očí a viděla jeho svět a nechala ho mluvit a neměla
na nic žádný názor a jen ho poslouchala a vůbec do jeho vyprávění nevměšovala svoje
pohledy anebo připomínky a zapomněla že poslouchá krasavce-zpoza-bankovního-okýnka-
co-nevěděl-že-ho-brzo-nahradí-strojem protože ho beztak jeho práce nebavila s čímž
souhlasila a přála mu to a neposlouchala ho a rovnou se mu dívala do duše a všímala si
vlastních nálad a nic nebylo dobře ani špatně a prostě si to mezi nimi žilo a dívala se mu na
jazyk zatímco vyslovoval dlouhá písmenka a myslela na chuť jeho rtů a ona cítila a on cítil
a mluvil a cítil se dobře, protože měl chuť si s někým promluvit a tak jí vyprávěl, co se mu
honilo hlavou a ona to všechno viděla na vlastní oči a cítila přirozeně a pozvolna se
nadechovala a věděla, že mu úplně rozumí, protože se dokázala úplně vypnout a odevzdala
se jeho řeči a poslouchala a nemíchala se do příběhů vyslaných k jejím pohledům a byla mu
nablízku a s ním a u něho v srdci a on byl rád, že se mu dívá do očí a mluvil a mluvil a ona
poslouchala se zalíbením protože ho objímala myslí a viděla, jak nic z toho o čem se jí ve
vesmíru právě obrazotvorní nemá vůbec nic společnýho s jejím životem, cítila jen mezeru
ve světě a cítila že tou mezerou je on a cítila že to je celý on, ale líbilo se jí, že to bylo jiné
než ona a nic z nápadů a obrazů jeho představivosti ji nebolelo, protože se přeci rozhodla
nepoužívat své soudící soukolí a navíc kvůli děravějící se jinakosti druhých se s nimi přeci
střetáváme a tak klidnila a poslouchala a on mluvil a cítil že ho ráda poslouchá, což byla
pravda a ona ho poslouchala daleko víc než ráda kde o všem všechno to co říkal dál nemělo
nic společného s ničím co ji právě teď zajímalo, což už ji lehce mátlo, ale brzo si toho
všimla, protože zrovna pozorovala emoce, co se jí klubali v prostorech za očima, a tak se jí
ani trochu nezměnilo dýchání ani nálada, zatímco myslela na svoje cítění a cítila jeho
myšlení a jen si párkrát tiše odfrkla a dvakrát neladně zamrkala, čemuž nevěnoval
pozornost, protože o něčem mluvil a ona ho poslouchala a v její páteři nepřestávalo tlačit a
on se vyprávěl a ona cítila prázdno, co se kolem ní rozlévalo zatímco mizela aby mohl být
slyšet on a zatímco on mizel a tak se mohla slyšet ona a podívala se na pohozenou bundu a
pomyslela na dveře a tiše se zvedla a sebrala bundu a on přestal mluvit protože už necítil jak
ho ráda poslouchá a jen se díval jak otevírá dveře a odchází a viděl jak se dveře dotřískly o
futra, protože je včas nikdo nezabrzdil, protože klika už si zase kovově chladla a on slyšel,
jak si na chodbě oblíká bundu, protože za dveřmi podobně jako u něj v hlavě šustilo a
zipovatělo, zatímco hrála na první kroky pryč

rumi: minulost a budoucnost skrývají boha před naším pohledem; spal je v ohni.

12. října 2009 0:04: Mnozí šamani a mystikové to už tvrdí dlouho. V roce 2012 všechno
zanikne, přijde konec světa. Řeknou vám i přesné datum: 21. prosince 2012. Proti horečným
přípravám na zánik světa ale začali protestovat sami potomci Mayů. Lidé na Západě by se
podle nich měli vzpamatovat a přestat bláznit.
"Lidi jsou opravdu vyděšení," tvrdila astronomka Ann Martinová na Cornellově univerzitě.
"Dostáváme zoufalé e-maily od lidí, kteří naříkají, že jsou příliš mladí na to, aby umřeli.
Jedna matka píše o tom, jak moc se bojí, že neuvidí své malé děti vyrůstat."
Mnozí nadšenci objevili celou řadu zcela výjimečných astronomických konjunkcí, které se
současně přihodí v roce 2012. Včetně třeba toho, že v den zimního slunovratu (21. 12.) bude
Země ležet na přímce se Sluncem a středem Mléčné dráhy. A usuzují z toho, že proto

109
nastane něco démonického.
Jakou událost s "magickým" datem spojovali sami Mayové, netušíme. Jejich potomci se
spolu s mnoha západními archeology a astronomy shodují v tom, že jedinou věcí, jež zřejmě
naši planetu zasáhne, bude mohutná sprška popové astronomie, rádobyfilozofie a
"zasvěcených" televizních diskusí. (když se lineární čas zacyklí a když se zase začne brát na
vědomí vesmír a když se prolítává jedním místem. budoucnost nikdy nepřijde. je to takové
veselé zmrtvýchvstávání. tohle ladění 2012. a když spektákl, kdo ví proč, potřebuje mluvit o
konci světa.)

východ 13: a když v noci protéká záchod, může se slyšet přítomnost, i ve městě

atmosféra: zemská atmosfera se scvrkává, její vrstvy jsou tenčí a tenčí a řidčí a řidčí
protože mezery mezi molekulami vzácných plynů se rozšiřují a rozvírají a rozestupují a co
když nejde o krizi ale o dýchání a život je uzel co se sesmolil ze setkání nebe a země a
každá z barev je vesmírem vlnící se radiace elektromagnetického vibrovatění se a slunce
nám připadá bělejší než dřív a ,,je třeba rozumět, že chlad přichází na naši planetu vždycky
z vesmíru, kde mají víc jak 240 stupňů pod nulou” a teplo tělesné je sluneční radiace. zkus
si rozehřát srdce. duše olally de cáceres byla do fialova a nikdy neměla náladu nemyslet na
život ve vesmíru

110
jde to pomalu, sice si toho nevšímáme, protože nechceme, aby se nás to týkalo, ale jde
to: ten náš průlet vesmírem, to naše prokutávání se do jádra země, ta naše zvědavost na
nekonečno co se nedá vypnout ale všímala si jak poslední dobou zelenají šachovnice a
někdy cítila, jak ji zakřivuje zemská přitažlivost a jak se hrbí obratníky a jindy jak se tlačí v
davu a jindy jak tlačí na pilu, onehledánípevnéhobodu jedné noci, když už ptáci venku
zpívali a Olallu de Cáceres přestal tlačit svět, tak si dala ještě poslední kafe a poslední cígo a
šla si lehnout a zdálo se jí že nakonec nepřijde žádná třetí světová válka, protože už tu je, i
když neviditelně a za horizontem, protože všechno co se kdy stalo a stane se děje v
přítomnosti takže ani nepřilítne meteorit ani nedojde ze dne na den ropa ani se nepřižene
vlna v efektním záběru znovudobývání nízkých zemí mořem a nezatopí holandsko, všechno
to ještě chvíli poběží ve zpomalených záběrech dlouhého času, protože každá vyprávějící se
věc má své vlastní trvání svého přítomnění se takže kapitalismus bude ještě chvíli pěnit a
praskat, sice na nesplatitelný dluh a záložní zdroje energie, ale nejspíš je apokalypsa v naší
kultuře tak dobře zažitá že si ji můžeme dopřávat po malých dávkách, protože cestou z
výjimečného režimu do jiného výjimečného stavu není kam spěchat, ačkoli si myslela, že by
snesla ten rozpad svého civilizačnického uhlíku i lehce akčnější protože věděla že taky
existují rychlé změny krátkého času a byla lehce netrpělivá a tak si konec světa
představovala dlouhý asi jako celovečerní film a maximálně jako trilogii protože byla lehce
rozptýlená a nedočkavá a protože strávila sledovaním pohyblivých obrázků víc času než by
se v biosféře mělo což ji rozhozeně poznamenalo ale nestresovala se tím protože věděla že
obrazy si prostě žijí v její době přirozeně že po krajinách si běhají po svém že se normálně
vypravují mezi nás a že námi jen divoce vyprávějí o sobě a že i na loukách nebo v lese nám
vylézají až na obličej kde se nám zakusují do očí a sajou naší teplou krev a v ohňové zemi
se už o spektákl moc nestarala protože už se nebála impéria a protože věděla že ve všech
verzích snů žijí klíšťata a taky že všichni ostatní co s ní participují na zapadající společnosti
mají svoje smysly labyrintickým stoletím bio grafů rozkousány úplně stejně jako ona a na
evropskou kulturu dosedal prach z obrazovek a projektorů a průvan z otevřeného konce
světa, a tak, sedíc v obýváku a prodlužujíc si své dětství hltáním televizní zábavy a
informovačnosti, si vymyslela, že její život bude film a teď byla v období vybírání si
dostatečně zábavné katastrofy, kvůli akční krajině, kterou tady i tam u sebe i vedle jinde
chtěla mít protože už byla postmoderně taková a bylo to ještě tou scénářovitou kontaminací
našeho myšlení a sériovitostí našich pohledů a taky krátkým kapitolováním našich krtčích
životů, tudíž jsme nervózně netrpěliví a nedočkavě vyplašení a neustále ve střehu a naše
před-stavivost jede na plné obrátky, chtěli bysme to tak strašně zažít, protože civilizačnický
život je taková nuda a nemá to ani moc dobrý efekty, jenže biblická povodeň neopadla za
hodinu a čtyřicet osm minut, takže nakonec při záběrech mizejícího bangladéše zase
utrmáceně zapadnem do sedačky jako se nám to děje z okupace palestiny a neklikneme si je
mezi své oblíbené záložky, takže se o spoustě zaplavujících a končících událostí nikdy
nedovíme a tichomoří zmizí pod vlnami tichého oceánu už v příštích letech, jako první ze
satelitních snímků odejdou vanuatu a tuvalu ale nakonec se zase neobjeví mimozemšťané
anebo zase někde jinde a nakonec zůstane vše při staronovém nebo aspoň tady v ohňové
zemi kde si to všechno vylepšila protože ten její film nebyl tak úplně celovečerákem ani
stádem kraťasů ani dokumentem ani se na něj nedalo moc koukat protože si dávala
průhledný film takovou fólii co si představovala před spektáklem a za níž se maskovala
protože si bude myslet že je jako animovaná a ona zatím bude oduševnělá a protože tak
splyne s jeho scénami tak ji spektákl nepozná protože si bude myslet že to jenom hraje a ona

111
se přitom zažívá doopravdy a tak se rozhodla stát filmem v němž se může ledacos odehrát a
který se vždycky může přepnout a roztrhat a i roztrhaný se bude pomalu ale průběžně a bez
odpočinku natáčet a měnit a ztrácet a zapomínat jako odnepaměti a kudy mizí slova a proč
chtějí abychom měli mysl jen uvnitř a už se to vlastně nejspíš stalo, už stojíme za vrcholkem
grafu, podrazili jsme evropě nohu už před nějakými pěti sty lety, ale ve školách se to nikdy
nebude vyučovat a většina z nás už tam stejně nikdy nepáchne, není na to čas, protože se
předstírá, že se to neděje, ale nakonec, když se to pomalu děje, nám to dojde a potom a
předtím co přestaneme nadávat na dobu a na ostatní a povšimneme si vesmíru co postává a
přešlapuje přímo v nás dokonce ještě blíž než hned za rohem a z trosek veselé
obrazotvornosti si vyvětráme průhledné filmy a necháme je vlát jako záclony a tlačit jako
průvany a trhat se jako o život a jako o příští život a představíme z čeho se dá opět sestavit
nasycený oheň a co by se ještě nemohlo přiložit do oceánu a uvidíme kde lze zpomalit a
odrůst a kudy se dá prosmýknout rychleji a co všechno se může objet anebo minout anebo
prostě podlézt a jde to pomalu jako otáčení se země rychlostí života a pomalu jako
upalování sluneční soustavy která se blíží do zatáčky tempem při němž se značky bez
výjimky ztrácejí v stříbrných hlubinách zpětných zrcátek kde bez záchvěvu upozorňují že
existují zatáčky v nichž občas někdo doopravdy vyletí, protože sluneční soustava pomalu
elipsuje nebo tak něco kolem centra galaxie, docela rychle, čím jsou hvězdné věci větší, tím
létají rychleji, nemám úplně jasno jak se jako měří rychlost galaxie, ale budiž, jsem to četl,
jak jsem hledal, jak rychle letí po obloze slunce kolem země a není zas tak ujetá představa,
že země musí do zatáčky najet v určitém stavu, kvůli něčemu se sysel vydává hledat ještě
jedno zrnko a něco dělá že duha nikdy není hranatá a něco umožňuje abyses měla dobře ve
všech oka mžicích tvého života co když se někdy nejede úplně obyčejnou zatáčkou a jak se
v krajině kolem centra galaxie rozhodne co je obyčejná a co neobyčejná zatáčka a objevuje
se příležitost si konečně povšimnout že o vesmíru a velkých zákonech toho vlastně nikdo
příliš moc nevíme a nějak žijeme, je to záhada, ten pocit, že nevím, proč myslím, protože se
spíš vidí co se ve vesmíru děje než že by se to vědělo a že vesmír nejsou jen meteority a
komety v dálce ale i cesty větší než všechny naše mapy dohromady a městská hromadná
doprava a že andělé při průletu atmosférou nechytají a při přistávání do skutečnosti
nevytvářejí krátery a že nemáme žádný přístroj co by uměl číst celé spektrum všech
vesmírných vyprávění najednou, snad jen sebe sama, a tak je možná jistější zbavit se zátěže
anebo si odepnout pás a jít někam jinam a pořád někam jinam až dokud se nedojde na
stejné místo a proto po životě jdeme pravdě podobně víc jak tří nebo čtyř dimenzionální
zatáčkou a co kdyby rychlost času závisela na pomalosti dechu a co kdyby srdce vedle krve
pumpovalo po nocích taky potoky v lese a co kdyby nerovová soustava sahala až za
souhvězdí andromedy a co když se východy a západy slunce dějí jen těm co se dívají na
horizont a ještě dál a slova při svém průletu kaosmickým prázdnem neděrovatí bytosti které
se tam nacházejí ale urážejí kousky těch co se nenacházejí a sluneční soustava se nepřestává
vlnit a cákat, takže je místy lehce rozklouzaná, vídávala to na mořské hladině, když se
spojovala s odcházejícím sluncem nebo s odcházejícím měsícem, a myslívala jak se před ní
hunab-ku krásně třpytí napravo-a-nalevo přímo před jejíma očima a nevěděla co si o tom
myslet tak cítila jak se třpytí i za ní a odnepaměti žijí lidé, kteří cítí, jak se bez ustání vlníme
onou galaktickou zatáčkou, jak z ní nevyjíždíme ve dne ani v noci, vědí, že když típneš z
houpací sítě o trávu cigaretu, tak se dotkneš v jednom bodě země a můžeš se krásně
rozhoupat a pak pozorovat nebe v pohybu, lidé, co si udělali čas dívat se po vesmíru, bývají
lidé, co si všímají barevnosti svých dechů a dělají si iluze a jiné pravdě podobnosti o světě v

112
němž žijí a o němž vypravují protože jim to nedá a přemýšlí o čemkoli se jim nachomítne
do cesty po níž se vypravují existují lidé kteří cítí cokoli se jim řekne a pak si něco
představují z pravidla něco z jiného světa

protože si to všechno vymýšlí o sobě a pro sebe protože se rozhodli vymalovat si svou verzi
vesmíru protože se jim chce a tak si dovolují spoustu věcí a tak se krouživě pohybují po šišatých
orbitách a jiných spirálách a ostatních perifériích a zůstávájí ve spojení a smajlíky co dokáží
vytvořit ze svých obličejů si povídají o západním katastrofickém diskursu a o řečech o tom jak je ta
naše civilizačnická realita beztak celkem k nežití a proto nás všechny jednou napadlo, jestli by
nebylo fajn stát se kosmonautem a odletět do vesmíru, ale nakonec jsme to neudělali, protože jsme
nějak tušili, že do vesmíru není nutný cestovat v raketě

dneska jsem potkal jednoho člověka: narodil se v portugalsku, ale pětatřicet let žije v
brazílii a dneska dokončil camino de santiago a byla to ta nejlepší věc jakou kdy v životě
udělal a zářil že je šťastnej a byl se sebou spokojenej protože na smrtelný posteli se ho jeho
máma co pocházela z belgie zeptala, co bude to první, co udělá, až zemře a on jí řekl, že za
ní půjde camino de santiago a ona mu řekla, ale synu dyť ty si hrozně línej to neujdeš ale on
už to měl ušlý a tak se rozplakal štěstím a smutkem najednou a otočil se směrem k východu
a chvíli se třásl a vzlykal a smrkal do mastného ubrousku a přijel do evropy vyhodit její
popel na jednu konkrétní pláž v portugalsku a kousek mámy pak nesl v batohu z burgosu až
sem, protože popel jeho mámi si zasloužil proletět se po katedrále a měl ucpaný nos takže
musel dýchat s otevřenou pusou plnou drobků a kousků šunky ale já jsem nic neříkal a
nechal jsem ho ukázat mi, jak jí a on, aby teď nemusel myslet na smutný věci, mi začal
znova vyprávět příhodu jak ho před chvílí odchytili policajti, aby to mohl dojíst, jak by se
jeho mámě určitě líbilo, jak se najednou objevila dvě auta dvou různejch policií, když čůral
na jedno oplocený staveniště, za čůrání na starověké město je v santiagu pokuta od 50 do
700 euro, ale pak to ňák vyřešil, spíš mu to bylo jedno, protože jim dal jednu portugalskou

113
adresu co znal a já mu říkám no jo no tady to neni jako v brazílii tady se policajti nudí, a tak
si vymíšlej takovýhle věci, tady se totiž nikdy nic neděje, ještě minulej rok se ve městě čůrat
smělo, znám bezpečný noční záchod v centru s poklidným výhledem na katedrálu, vidí se
tam z neviditelna a není vůbec těžký ho objevit a blízko je místo, které jasně říká, kde je
třeba ještě dotesat anténu na komunikaci s bohem a výzva se nachází blízko její nejstarší
části

odpadky: prach nevzniká ani nezaniká, jen se transformuje. odpadky jsou naše sliznatá
stopa, jsme jen šneci, co se přesvědčili o tom, že je nutné utíkat. lidstvo je stroj na zbytky,
na pohozené papírky, na žvýkačky černě zašlapané do chodníků, na nedopalky, co
nezapadly do mřížoví kanálu tak, jak bylo zamýšleno, loupe se nám kůže, reznou nám žíly,
jsme jen špatně těsnící pytlíky na pot, o moc komplikovanější ta naše identita nebude. naše
hnízda si protkáváme igelitovými taškami a papírovými ubrusy a nudnou zábavou a
plastikovými kelímky. naše plivance dokáží utopit střevlíka a pálí trávníky, naše mraveniště
jsou líhně nemocí, co chytají krajiny, naše nápady znechutily olymp. vznikly jsme abychom
zamořili biosféru betonem a sklem a umělou hmotou.com, ale až za pár miliónů let se na
zemi objeví živočišný druh s křemíkovými žílami, tudíž se nic neděje, odpadků nemůže být
nikdy příliš, protože takhle vesmír nefunguje, můžete kontaminovat jezero ale ne kámen co
letí vesmírem a život nemá datum spotřeby a potoky se stékají a roztékají po polích a
energie se přijímá a používá a vypouští a po pár týdnech se utopených petlahví zmocní
zelené řasy a zařídí jejich spojitost se dnem, ještě že naše splodiny ve skutečnosti
nepředstavují pro zemi žádné nebezpečí, živá planeta není ohrožena, pohybují se po ní
poklidně celé kontinenty a v klidu může unést i několik desítek velkoměst co se v chrlení
čmoudu vyrovnají střední sopce a povrch země má schopnost tvořivě zrecyklovat každý den
několik miliónů tun kanalizovaných hoven a motorového oleje a obalů od žvýkaček a
sladkostí všech myslitelných chutí a ještě víc jiného použitého materiálu bez cukru, prostě
to všechno smíchá s uhlíkem a vápníkem z biosféry a s kysličníky a dusíky z atmosféry a
bůhvíčímještě a vytvoří se pestrobarevné formy života cítící bezprostřední přítomnost stejně
jako to dělávali mraky na nebi a na zemi přibude jedna geologická vrstva se zbytky těch, co
se dobro volně nechali zavalit vlastními výměšky

eckhart tolle 1: mysl sama o sobě není disfunkční. je to úžasný nástroj. nefungování se
dostaví, když hledáte v mysli svou identitu a pletete si ji s tím, kým jste vy. to se pak
promění v egoistickou mysl a dominuje totalitě vašeho bytí. odděl od sebe mysl a čas a mysl
se zastaví, až dokud se nerozhodneš ji zase použít. teď je mimo čas, protože minulost a
budoucnost jsou jen dvě z obrazotvorností mysli

začít si věřit: a bylo jí fuk že jí za to můžou zavřít protože věděla že to se stává všem
disidentům všech totalitních systémů i když si dřív myslela že disidenti se cítí úplně jinak
než jak se cítila a přišlo jí na mysl, že se nikdy nedopátrá, zda si ostatní svoje historky
nevymysleli, protože ona si nějaké vysnívala bez ustání a napadlo ji ještě, že už nemá
žádnou cenu pokračovat v tom únavném zpochybňování skutečnosti sebe sama nebo
neskutečnosti svojí představivosti a že je obě klidně může nechat plynout že už nějak
dopadnou protože už měla dost dotěrného vyptávání se co po ní lezlo všude možně a do
něhož nás ženou ve jménu nového poznání a univerzální pravdy a autentického života ve
virtuální realitě a společenské příslušnosti o sobě, a kterým nás nakazili přesně na konci

114
dětství a rozhodla se zkusit skákat si na všechno co jí přišlo na mysl, což jí osobně se
stávalo furt, protože mysl se byla projít a tak chtě nechtě si musela vystačit s vlastní intuicí a
taky měla dojem že její pohled na svět ji během života neopustí a protože si fakt uvěřila tak
se jí v následujících dnech život měnil strašně rychle, protože hned, co si něco usmyslela, to
taky zažila, se to stalo a ona to cítila z počátku měla občas problémy ten nevšední příval
zelené a modré a jiných událostí ustát ale brzo se naučila věřit svým očím a pár citům co si
vyvynula a spoléhala se na svůj život a usmívala se při tom na sebe i na svět co potkávala a
co ne vždycky se choval zrovna tak jak si představovala zatímco si věřila že je i není tedy se
domákla že všechno co si myslí je pravda pravdoucí právě protože si to sama vymyslela a
protože při tom cítila že si to vymyslela dobře, že například bolest druhých je horší a
nepříjemnější než její vlastní, to věděla určitě, protože ji ještě nikdy nedokázala zahnat
myslí, protože zase tak vymakaná se ještě neměla protože třeba žlutá a červená a hnědá dál
diskutovali s jejími stíny, které také ještě úplně nekontrolovala a vlastně ani nevěděla jestli
je to doopravdy potřeba zato cítila že se jí chce jít na procházku do lesa kde si její mysl ráda
zpívala s mechem zatímco stopovala hrozně mrštné lesní rostliny které nikdy nebylo možno
ani zahlédnout jak rychle se pohybovali a taky si začala všímat že s každým dalším
východem cítí menší a menší nutkání si o sobě něco vymýšlet že dlouhodobě je dost únavný
si neustále něco vysnívat a jen si představovat a nikdy si nic nenechat představit a tak se
přestávala namlouvat a objevila jednu průhlednou radost z tvořícího se života a virovou
přirozenost biosféry a bezstarostnost ptáka který skáče po zemi a zobákem sbírá co našel a
viděla svou neviditelnost a slyšela svou nervovou soustavu a ochutnala ptáka co doskákal
po zemi až k ní a když ho zase postavila do trávy tak od ní neodlítl a jen se na ni prosebně
díval a od těch dob a oka mžiků jako každá jiná čarodějnice chaosu kopírovala po vnějšku
svoje myšlenky a pocity a vyprávění a někdy na cestě lesem zastavovala a poslouchala teplo
co vysílala místa mezi stromy přes něž často přecházejí trpaslíci když hledají houby a
lišejníky na polívku

východ B10: spojitosti - celé a necelé, shodné a neshodné, souzvučné a nesouzvučné, a ze

všeho jedno a z jednoho vše

kosmické záření: zrovna teď, posledních přibližně 250 miliónů let, prochází sluneční
soustava mrakem kosmického záření a když se její buňky postaví do neutrality, což
znamená ani tak ani jinak a někam mezi, někam ani sem ani tam, tak se mohou setkat s
neutrálními částečkami kosmického záření které tudy a teď prolétávají tělem sluneční
soustavy i všemi bytostmi co si v ní vegetují a objevuje se víc a víc lidí co zakouší jak se
žije když se o tom ví a když se o tom cítí a většinou ve skupinách si mezerovatí svoje bytí
ve sluneční soustavě a po neutrálních vlnách se natahují až do krajin v nichž leží ten mrak
co má něco kolem 6000 °C

115
116
ohňová země: a měla jasno, že není normální bojovat o přežití a ještě nevěděla, že se má
stát krajinou s větrem a s mrakem a kopcem a jen tušila, že mysl se dělá ohněm co potřebuje
vodu, v tomhle odledu jí připadala ohňová země ideální, protože si toužila udělat doma tam,
kde bude možné založit ohniště dostatečně velké na to, aby odolalo i prudšímu dešti protože
cítila-že-se-jí-chce vařit při měsíčním světle při němž se za-mýšlela odpojit od problémů,
jejichž banalita ji tížila natolik, že nebyla schopná se jimi zabývat, natož je vyřešit, hlavně
protože ze všeho nejvíc opovrhovala jejich řešeními, která až na výjimky znala nebo jí
aspoň připadala povědomá. když se ještě v evropě nudila v hospodě, pálila si zapalovačem
vlasy a následně nezúčastněně poslouchala soudy o jejich vůni a pak se sebrala a odjela na
konec světa kde si našla strakatý byt se zvláštními spolubydlícími, našla tam omalovánky s
tučňáky na zdech nejbližšího baru a stejně klidně rozhlédnuté kuřáky marihuany skříňovité
jako doma ve španělsku a našla album fotek zimouhřivé vesničky pod kopcem a pár
legendárních příběhů o příjezdu evropanů k pobřeží co kouří jinak než jiná pobřeží a v
zapadlé uličce našla krámek s červeným vývěsním štítem coca-coly a v něm pohlednice se
sochou domorodé čarodějnice a bílou kašnou na něčem mezi vsí a náměstím a blízko
ošklivé několikapatrově betonové domy a dalších deset nových hotelů v konstrukci co
zrovna kvůli zimě stála a nad ní modré a oranžové a žluté stavební jeřáby překážející ve
výhledu na místní holý kopec s dřevěnou rozhlednou z konce minulého století na níž se
nesmělo lézt odhodlaně protože si pozvolna červotičila a erodovala a našla spolubydlící s
nimiž si svítila vzducholodí z obchodu s lapičkami všech tvarů a na digitální televizi se
dívala kyborgem i s kyborgem co měl nervový systém přímo napojený na síť, takže
nepotřebovali žádného operátora ani dálkové ovládání a kyborg mrkáním přecházel reklamy
a skoro pořád se dívali na fotbal anebo na videoklipy ale jednou skrz jeho zelené oči našla i
mýtické vyprávění o prvních evropanech, které tradovalo, jak kdysi původní obyvatelé
celkem rychle rozhodli, že s těmahle příchozíma se nemá smysl bavit a prostě si jich
nevšímali, protože nevěděli, že když nám někdo neodpovídá na naše volání, tak ho prostě
zrušíme a pobijebe a vyhladíme, takže to bylo jen legendární vyprávění, co se říká pár dní
po příjezdu turistům, co sem dojíždějí z celého světa, aby viděli konec světa a výborně se na
něm užili a poslední dobou přilétá tolik turistů, co jsou vždycky tak nějak na obtíž, ale mají
peníze, že se v ohňové zemi rozhodli smontovat prosperující turistický průmysl, protože
nevěděli, že nás teď čeká náš vlastní konec světa doma, a tak nejspíš nepřijedeme, což
tušila, a tak byla ráda, že si vybrala klidnou čtvrť světa bez turistů a tak spolužila s
kyborgem a se zeleným drakem, co tvrdil, že oheň je to všechno mimo nás, zatímco podoba
těla se tvoří zavírováváním kousků z koloběhu vody a drak ze zásady nikdy nechodil do
supermarketu a radši se živil z pachů vzduchu a z vůně květin a jeho životním plánem bylo
přestat si lhát takže se radši moc nepohyboval a jen se dost pozoroval a usazoval a
rozpouštěl zároveň a Olalla de Cáceres každý den sestupovala do květinářství na rohu a
spolu s květinářkou šplhávali kouřit na střechu a dívali se na nebe a pomlouvali mraky a
jelikož kyborg uměl pohledem dobíjet vedle televize taky kreditní karty, tak kromě všeho
tohodle rozhodně nedělali nic moc, když si třeba ráno ostříhala nehty, tak si říkala, že
dneska už nemusí udělat vůbec nic dalšího, že už dneska bude plodným a akčním dnem tak
jako tak a někdy si všimla, že opravdu dlouhou dobu pozoruje potápníky, co se pachtívali po
drakově kůži, většinou když si uvědomila že musí jít na záchod, což ji vždycky hrozně
nudilo a ještě se kvůli tomu musela zvednout a strašně se dívali na televizi a zároveň
přílišnou dobu sedávali na síti a čekali, vždycky celou noc pravidelně až do dalšího rána,
jestli konečně nezačne sundavání stavebních jeřábů z horizontu, což by si přeložili jako že

117
cestující svět se už definitivně zastavil takže si už můžou přestat hrát na teroristy
mezinárodní a dát si něco slavnostně hořlavého na konečně zapadlou civilizaci a když si
vzpomněli, tak vyvětrali a když jim začla být zima, tak zavřeli okno a snídali mezi druhou a
čtvrtou odpoledne a neměli žádné problémy a jediné o co se víceméně starali byla tříbarevná
kočka, která byla závislá na jedný multinárodní značce žrádla a která z místnosti do
místnosti neprocházela skrz dveře ale skrz abstraktními obrazy co na stěny vyšíval drak
když potřeboval spotřebovat své lži a nikdy jim nedošly oka mžiky kdy kočce moc
nerozuměli ale i tak ji čas od času brávali autem na expedice po okolí protože se domnívali
že je zvědavá stejně jako oni a měli pravdu

zastavila čas: seděla kousek od nebe a zastavila čas protože seděla kousek od nebe takže se
prádlo na bálkóně přestalo vlnit a šumění řeky co protéká pod zahradou došumělo a ptáci
ztichli a ona seděla na židli kousek od nebe a dýchala nosem odzdola nahoru a zezhora dolu
a lidé i auta v ulicích se zastavili a igelitkám přestalo praskat v uších a listy na stromech se
netřásli a krysy nevrtěli svými ocásky a ona seděla na větvi kousek od nebe a nevěděla co
dělat tak nedělala nic a čas byl zastaven a nikam už se nedalo přijít pozdě a v tom oka mžiku
o němž by nedokázala říct jak dlouho trval ale o němž věděla že trval úplně dlouho protože
si přesně pamatovala jak dlouho nemusela nic dělat a něco myslet protože čas byl zastaven a
ona seděla na náhorní plošině kousek od nebe a viděním se vypravovala k severu co pro ní
byl na jihu protože zastavila čas a tak si se svou myslí vyšli na procházku po sobě a proto
teď seděla na lamě kousek od nebe a její cesta se děla sama a taky závisela na lamím
našlapování a klikatila se z kopce na kopec kde potkala divoké prase na němž se vidělo že
únavou už plete nohama a tak mu pomohla a naložila si ho na záda a táhla se mezi kopci
krajinou v níž se zastavil čas aby si v ní na oka mžik vorazil a ona seděla s divočákem na
ramenou kousek od nebe na lamě co žvýkala kousek nebe o němž se tvrdilo že to byl vůbec
poslední volný kousek nebe a nedaleko postával čas a olalla de cáceres věděla že až lama
ten kousek nebe dožvýká tak že čas zase někam poběží a tak se kolíbala od západu k
východu na lamě kousek od nebe a od těch dob zase uměla časotvořit

HDP se dá měřit i z vesmíru, tvrdí vědci: Hrubý domácí produkt (HDP) je jedním
nejzákladnějších údajů, který vypovídá o hospodářské síle jednotlivých států světa. K
získání tohoto čísla používají země různou metodiku, některé se ani nenamáhají něco
takového zjišťovat. A některé vlády prostě jen lžou. Nyní však skupina amerických vědců
přišla s jinou metodou - zjišťování HDP s pomocí nočních satelitních snímků.
Zvětšit obrázek
Světla lidských sídlišť na satelitním snímku.
Včera 15:37 (o tom jak světlo stíní hvězdy a o tom jak nám sledují naše světla)
Do noci totiž září světla měst. Čím více světla, tím je země rozvinutější a její hospodářství
silnější a výkonnější. Autoři studie J. Vernon Henderson, Adam Storeygard, a David N. Weil
uvádějí. Podle nich při současném sběru dat běžnými metodami jsou v údaje z chudých
zatíženy až 40procentní chybou. Jde například o země jako Irák, Barma, Somálsko nebo
Libérie. Údaje o HDP by se tak daly zpřesnit s pomocí satelitních snímků. USA provádí
navíc snímkování země již delší dobu, a vědci tak mohou srovnávat změny za delší období -
třeba za posledních 10 let. „Spotřeba téměř jakéhokoli zboží vyžaduje světlo,“ upozorňují

118
autoři ve své studii a dodávají: „S tím jak rostou příjmy, roste i využívání umělého osvícení
na hlavu, ať již jde o aktivity spojené se spotřebou, nebo produkcí a investováním.“ (když
spotřeba a produkce a investování jsou pohyby co letí)

dutá země: když jsme se na cestě do útrob planety přibližovali k zemským pólům, cítila
jsem v každém kousíčku svého plovoucího nadnášení se jak se moře ve zdejších vodách
podivně a záludně ohýbá a to jsme se ještě neplavili po nijak prudkém svahu, rychlost se
přihnala až později, byl to zatím jen kopec moře pro začátečníky, ačkoliv hned pak se věc
zprudšila a bylo zřejmé že auto by se místními krami neproškrábalo ani s boží pomocí takže
jsme udělali dobře přesednutím na loď a pak přestal platit kompas a nikdo nevěděl kde jsme
a moře se strmělo a ledová voda cákala a za zatáčkou se objevila slavná lední ulice a
architektura supermanova příbytku nebyla tak podivná jako ve filmu a ani jsme
nezastavovali a před přídí i za zádí se vznášela mlha a bylo slyšet praskající kousky ledu a
cachtání těch nejodvážnějších ledních mědvědů a námořníci vyprávěli o vodách v nichž už
nemá smysl snažit se přetlačovat vůli kormidla, protože v těch vodách je každý pohyb i
kývnutí na bohu a tak jsem si řekla, že ještě než se potopíme anebo doplujeme, uvšímám se
k smrti a poznám jak se žije jižňáku u něj doma a co znamená promoklé schoulení se a
nakolik se dá stisknout provaz od kotvy a snažila jsem se zapamatovat si každou z
kolemproplouvajících neznámých vln a opravdu ji poznat a vlny mi říkali kým jsou a
předváděli mi své stříkavé plány a aktivně se opírali do otřískaného trupu ledoborce a někdy
i do zimou třesoucího se plachtoví co bílí drak udělal sám protože věděl že ledoborec ho k
ničemu nebude potřebovat takže si dovolil se pustit a tělo cítilo svah co se pohyboval kolem
trupu a hlava se koupala v bílém moři co zalepuje oči a viděla se s třicetimetrovou
chobotnicí polární a poznala se i s pěnou, co se rozhodla usadit se jí na dásních a na jazyku
a místní voda byla podivuhodně teplá a překvapivě sladká a po celém viditelném světě se
rozestupovali mlhy, aby odhalili, jak po všech okolích bílošedě pokračuje kouřící se
antarktický oceán a na větvích místních kaštanů a jasanů odpočívali ledňáčci a bílí motýli
nepřestávali opylovávat vlny tříštící se hlavně indigově a zeleně a purpurově a já myslela že
to není nakonec vůbec nebezpečná cesta a že zdejší dinosauři si mohli nejspíš sami za to že
tu umírali nudou protože neměli všudemožně vyhlašovat že cesta do středu země je složitá
protože nikdo pak dlouho nepřicházel s novými historkami což původně chtěli ale pak díky
tomu všichni seschli a rozložili se na kosti v zatuhlém blátě. ještě zbývá pár neobjevených
kontinentů. existuje vnitřní plášť země a podle všeho kypí a přetéká životem a ještě se říká
že na sibiři nalezení mamuti nezemřeli dávno nýbrž teď někdy a že existuje několik cest
které vedou z našich končin zemského povrchu až do zemí boha co vyfukuje světlo přesně z
míst kde se nám řeklo že leží zemské jádro a dala si svobodu načtrtnout tvar své rodné
planety a do bot si jí vlezla zrnka písku a když cítíš mezi prsty na nohou promočenost
ponožek a když se tvé tváře derou protivětrem a když sjíždíš jezy svých nervových kanálků
na vesmírné lodi a když ti systém životního pojištění splývá s ulámanými krami ztracenými
mezi severem a jihem a pátou světovou stranou

119
a na povrchu videokonference: se klidně mohli vidět každý den, ale protože ve hře byl
pohled přes celý atlantik skoro nikdy to nedělali, protože jim nepřipadalo vůbec přirozené
vídat se v televizi a vlastně měli daleko víc pocit že se nevidí než vidí když se na sebe
koukali přes obrazovky rozpixelovanejma hlavama a dělali škubající se gesta a očima si
kladli rozmazané otázky a videokonference rodičů a dítěte zase vypadávala a sekala se
protože technologie civilizačníků nebyla tak rozvinutá jak se říkalo anobo jen hodně někde
jinde takže její rodiče vůbec nemluvili tak plynule jako dřív a tak jim skoro nikdy
nerozumněla jako dřív a furt se jich na něco ptala jako nejdřív a oni všechny ty létající věty
trpělivě opakovali ale ona se vůbec nestihla soustředit na nic důležitýho protože rozhovor se
zadrhával a řeč vázla a měla spoustu co vyprávět jelikož už pár měsíců žila na konci světa a
vůbec nedostala nápad nebo okamžik nebo něco aby jim řekla že je má ráda a že je jí líto že
nezažívá oka mžiky s nimi ale že neumí vysvětlit proč je ztrácení se ve vesmíru tak běžné a
nevyprávěla jim ani proč vlastně žije na zlomu světa protože nepotřebovali tak úplně vědět
že se věnuje terorismu a protože spoustu věcí o přirozenosti ztrácení se nedokázala moc
vysvětlit ani sama sobě a už vůbec ne na dálku a taky protože asi nechtěla aby to přeskočilo
někam do prázdna nad atlantikem a taky nevěděla jak jim říct že žije s kyborgem a drakem a
že vůbec nepotřebuje peníze protože by nikdy nepochopili jak jako že je nepotřebuje a už
nikdy nebude protože z toho měli strach protože si to spojili se strachem o ní co si spojili s
láskou k ní a tak si mysleli že je o ně požádala, když jim říkala, že je nepotřebuje, což
vlastně nevěděla jestli je pravda nebo ne, protože jí boleli zuby, ale ona spíš myslela že ne a
představovala se jako zdravá, protože se právě rozhodovala věřít víc svému tělu než
zubařovi placenému a protože se právě chystala chopit všech zrnek písku co se rozprostřeli
po trávě ve vnějšku pískoviště protože vždycky byla ta co si představovala jak jen stojí a
prolézá ji prolézačka protože na houpačce nikdy nezapomínala že ačkoliv je nahoře bude se
zase muset nějak dotknout země protože se jí nikdy nepovedla tak pravidelná bábovička

120
jako některému z ostatních dětí a protože si příliš brzy uvědomila že jde o hodně dočasnou
prohru a protože hned na to začalo pršet a blýskat a ona nešla domů protože už tam byla a
zase spadl anebo vypadl anebo zapadl internet a čas přenosu dat skončil a jí i jejím rodičům
zůstali jen rozporuplné pocity a stýskání po analogové době v níž láskyplná setkání zdaleka
neobsahovala tolik mezer a přerušených objetí jako dnes

exformace: všechny pohledy kterých jsme si nevšimli. ráda se žila u sebe venku kde se teď
už vědomě a celkem přád stávala průhledným filmem. tvary ptáků cos neviděla přelítnout,
protože jsi zrovna seděla v autě. prostory co se vyskytují všude tam kam ses nepodívala a
všechny záškuby obličeje co byli rychlejší než tvoje percepční schopnosti a když se
přenášela ulicí občas jí někdo prošel ale nemračila se kvůli tomu protože věděla že si svou
průhlednost navrhla sama takže když ho potkala nic mu o své průhlednosti neřekla a on se s
ní strašlivě osudově zapletl a pak se z toho pár let vzpamatovával a jednou se vrhl směrem k
mikrovlnce a křičel že to vybouchne a čas běžel a nula nula sedm už dávno uplynulo a on se
vrhnul po mikrovlnce a konečkem ukazováčku stihl stisknout čudlík sekundu před tím než
to vybouchlo ale byl to špatný čudlík a tak to vše jen oddálil o třicet sekund a dál nevěděl a
ona zase věděla ale hned se zprůhlednila protože si ten cár hned otrhla a zahodila na zem
když už byla tou hlavní hrdinkou co měla sny o odvaze je uskutečnit a za starým mlýnem
potkala dvě z těch ryb co jí dřív nic neřekli a teď se nemohla rozhodnout pro žádné z toho
šupinatého mraku vyprávění a musela věnovat pozornost všem možnostem i každé z
eventualit a čápi letos zahnízdili ve vedlejší vesnici a chodila bosa po trávě s rosou protože
věřila že rosa vyléčí všechny nemoci a zítra jí rosa ujistí o tom, že samota a rozptýlenost
není ve vesmíru tak úplně možná, ale že je myslitelná a taky že slunce a živá voda neškodí,
říká se v pohádkách. zkus draka nezabít.

kousek obrazotvornosti co se exformuje po netu: relokalizace je strategie konstruování

společností založených na lokální produkci jídla, energie a konzumního zboží a rozvoji
lokální měny a vlády a kultury a hlavními cíly relokalizace jsou nárůst energetického
zabezpečení komunity a zesílení lokání ekonomiky a drastické zlepšení podmínek životního
prostředí a sociální rovnost

121
a stávala se barbarem: někým kdo se nezabývá participováním na civilizačnické realitě a
nebála se deště ani když blískal a hřmněl a krupobytil se a kdysi měla něco s barbarem z
malé asie co rozložil římskou říši a tak věděla kde vyvěrá studánka z níž pijí obři co drží
nebe a do kaštanu za domem každou noc vyrývala kudy se pohybuje měsíc a když bylo
zataženo dívala se skrz mraky a mezi lidmi se radši soustředěně věnovala poslouchání cizích
srdcí než že by si jejich přeskakování brala osobně a klidně se nechávala rozedírat tygry
šavlozubými a radši prostě viděla než se by se rozebírala a stávala se někým kdo usuzuje
spíš v tlupě než že by se zaobírala právem na svůj obraz a co si o něm myslí ostatní a tak
neměla nejsoudržnější obraz a ostatní často nevěděli co si o něm myslet ale jí to připadalo
normální a vlastně si toho ani nevšimla protože taky nevěděla co si o tom svém obraze
myslet a ani nevěděla jak vypadá tak o sobě už moc nepřemýšlela a klidně byla barbarem co
klidně přeleze plot golfového hřiště a osídlí to tam a barbarem co umí psát jen nad převisem
kde to pořádně fouká protože jen do kamene a jen ve větru má psaní smysl a barbarem co se
mu nechtělo přeplavat řeku, tak vymyslel jak postavit most a už o své představivosti
přestávala přemýšlet jako o nemocné, prostě to měla jinak, takže už skoro nikdy netrpěla,
protože se rozhodla opravdově se bavit světem co se jí udával a procházela se sadem v roli
ochutnávajícího a zdravila slepice co potkala a vysazovala je na strom aby si mohli dát
čerstvé třešně a ony se pak učili létat s plnými břichy a zase jim to moc nešlo a jindy se
zastavovala na sluníčku s hady a skákavě polehávala mezi lučními koníky a hravě ztrácela
schopnost vykládat si špatně svou živorytní situaci a protože jí v hlavě splývalo období
učení s časem na užívání podobně jako se to v roce 489 přihodilo sečtělému barbarovi, když
se zastavil, aby se chvíli opaloval a přehřál se, tudíž nemyslel a aniž by to plánoval, dvakrát
skočil do téže řeky, nějaký čas si myslela že je jeho reinkarnací, a když se potkala s nějakou
mytologickou bytostí, zapovídala se s ní, anebo se jí už z dálky vyhla, to záleží, koho zrovna
potkala a předělávala se na barbara, co se naučil nepřisuzovat svým oka mžikům kalé a
nekalé nálady a nechávala svá poznávání smíchávat se s podivováními se dlouho do noci a s
jinými překvapeními a nejasnostmi a jak se tak provycházkovávala zapadající evropou a
viděla že mastné fleky zdejší oduševnělé mlhy se místní krajiny nepouští ani po dvojím
máchání a taky ještě cítila, že už se nemůže, protože se jí nechce, protože už netoužila po
ničem lepším a už se nebrala vážně a už si nerozuměla a tak už nemohla být přeci rozumná
ani dospěle zodpovědná takže doopravdy nemohla spolupracovat se svou dobou a ne že by
si to vymyslela spíš se to tak přihodilo a zase se měla a nomádovala se svým tělem a myslí
se vypravovala po labyrintu světa co se jí nepřestával dotýkat a hladit ji a tahat za rukáv a
někde si přečetla že i během dob temna vychází každý den slunce a vybírala si na sebe jen
to nejlepší počasí a brala se vážkově a zároveň přestávala být jednoduchá a
individualizovaná a osamocená a místo toho se začínala cítit jako doma všude kam přišla a
mezi svými ať už se bavila obklopena kýmkoli protože všude ve vesmíru je to barbarsky
fascinující říkala když se jí ptali jestli se jí u nich líbí a vybírala si, že bude barbarem co
používá jazyk úplně negramaticky a samo a zřejmě a na domlouvání a na tvorbu nových
věcí a taky se najednou začínala stále víc a víc cítit složitá a multiplikovaná a zamotýlovaná
mezi všechnu tu stříbrnost všetečných událostí lesknoucích se zlatou ostatních barbarů a
jiných typů protože to byla legendární doba kdy lidi nebyli nikdy sami a čas se sochal z lesů
a kopců co se bez ustání stávali všude kam dorazili litosférické desky a od té doby už nikdy
nikam nepřišla pozdě a byla soutokem co se po pár set metrech zase roztekl a o němž se
vyprávělo že každých 188 let přes léto vyschne a že tenkrát se za velkým kořenem mohou
otevřít dveře vedoucí do podzemí a snad i ještě dál ale ještě předtím že je třeba odhrnout

122
vodní trávy a mezi řasami najít klíčovou dírku což není snadné jelikož všechny vchody do
jiných světů nechává řeka zarůstat schválně a nebývá výjimkou že je navíc ještě třeba
odhrabat z paměti koryta značné množství bahna a teprve pak má cenu ke klíčové dírce
přiložit žábu kterou je nutné najít a chytit a nakonec je potřeba přesvědčit ty její do prázdna
budoucnosti vykulené oči a tu její širokou a bezednou pusu že je na řadě odemknout jeden
podzemní vchod a že to může dokázat

spojka: spojka a je esenciální. je starší než život a smrt.

magie chaosu: každý hýbe jen svou realitou anebo ne. nalézej magic of caos. cesta
nerozhodla, že pouze ti, co mají vylézt na horu, docestují na horu a svět patří těm co se
odvážili a moc má to čemu se přisoudí moc a neví se tak úplně k čemu slouží mít moc a
dávejte si pozor protože si hrajete s věčnou pěnou nicoty. jsme jen přenašeči příběhů. tajné
nauky neexistují, protože neexistuje tajnost. chaos je místo kam si chodí život prožívat své
hry. jsme jen zauzlování vesmírné představivosti a jsme jen zábavné nedorozumění v
záběhu a nepíská se postavení mimo hru a jsme jen východy co si sami otevřeme a země
dokáže zabít člověka a mysl se umí ušlapat a vítr má v moci rozfoukat její popely

jako jedna tepláková souprava: dvě věci co jsou jedna. tepláky a bunda co jsou tepláková
souprava co si o víkendu koupila od květinářky co si jí koupila a pak se jí nelíbila. dvě věci
co jsou jedna aniž by přestali být dvěma věcma jako moucha a pavouk. dvě věci co tvoří
jednu věc. když se děje nebe a země. mohou se rozdělit ale zůstane pocit nepatřičnosti. a
když místňané překonali dualitu, uviděli, že vesmít nosí teplákovou soupravu klidně i do
práce a nicota se dál zamilovaně pěnila něcotou, protože jako tepláková souprava je život v
krajině a jako tepláková souprava se má já ve společnosti. tepláky a bunda spolu musí
barevně ladit stejně jako prázdnota vnitřku a plnost vnějšku a bílé anebo červené anebo
modré pruhy na boku na sebe musí navazovat jako já a jeho život a končit až na konci
rukávů a nohavic najednou. život je dívající se hejno a každý má stádo skutečností a jednu
smečku pohledů a jednu nepřebernost obrazů a klidně i několik teplákových souprav. jako
tepláková souprava v igelitovém pytli v krabici z kartónu se jménem zboží a v kontejneru
naloženém až na horu z kontejnerů jedoucí na zaoceánském trajektu z číny až na druhý
konec světa je civilizačnický život s vytahanou gumou a rozbitým zipem ale pak evropané
začli recyklovat teplákové soupravy a bylo po mezinárodním obchodě ale zase jim v číně
zbyly hromady teplákových souprav a nakonec se ukázalo že to bylo to oč celou dobu šlo a
běželo a vyklusávalo. možná to nevypadá, ale tohle je opravdu důležitej odstavec

123
dělání nedělání: ,,a věci se budou moci změnit aniž bys je změnila ty” a protože už
neutíkala ani se nepotřebovala od ničeho vysvobodit ani se vydávat někam dál a protože
nemyslela že by pohyb musel existovat a protože si řekla že i postmoderní situace si zalouží
nějakou opravdovou morálku tak si vymyslela anebo pro sebe objevila nicnedělání a svět se
jí zpřítomnil a čas se aspoň poohlédl a řekla si, že se zpomalí, že odhodí všechnu zátěž a
zbaví se svých povinností protože chce mít dojem ze zdravého trávení času, když si
přestaneš myslet, co máš ještě všechno udělat, protože už jsme toho jako civilizačníci
udělali dost a je třeba s tím přestat, protože nevíme, jak se zachází se světem a nutíme ho
chovat se zmateně, protože sami se pěstujeme zmateně a přikazujeme realitě a skutečnosti a
opravdovosti chovat se proti všem jejich zvykům a mimo jakékoliv cykly a kulaté čtverce a
setkání rovnoběžek a možná že vlastně spíš věříme že svět neexistuje že nežije a že je jen
mrtvou objektivní realitou kterou je neustále potřeba rozpohybovávat a jinak oživovat a
myslíme si že jen my sami jsme hodni tvořit změny světa ale to se pleteme a protože už se
nechtěla plést, řekla si, že bude dobré a užitečné nedělat nic anebo co možná nejmíň akčně a
skoro se přestala pohybovat a vystoupila ze společnosti svobodných a zodpovědných aktérů
a klientů a tak a začali po ní šplhat hory protože byla líná jako vesmír a ona se z jejich
špiček a soutěsek jen rozněžněně rozhlížela po očích sítě a dírách v mracích, protože vůbec
nemá náladu přestat žít a ještě jí zbývá pár otázek pro strýčka příhodu: v co věří jelen, kde
se dobíjejí slovesa, kolik stojí vesmír a kdy bude období slev a chtěla se naučit zvědavit se v
prázdnu a časotvořit se v tichu zvukové stopy biosféry a proplétat se mezi nehlučnou
barevností očí a řas světa a od toho oka mžiku se pohybovala nicneděláním a hned viděla,
jak se jí najednou zlepšuje život, jak ji nic netrápí a její život se bavil a nicota se obarvuje a
zahradovatí a osud se tvoří a na vlastní kůži cítila jak se samo objevuje vše, co měla zažít a
to se skoro nehýbala a rozhodně se o nic nesnažila a už vůbec nic nechtěla a její mysl se
zastavila a ona už si nemyslala že už jsme ten svět pošramotili a rozhašili a podupali a
ošourali až až a když se jeden na oka mžik zastaví, tak je to všechno krásně vidět, jak se to
jen dělá narychlo jak to jde nakřivo a trhavě se mění za běhu a ve zkušební době a spíš se to
bortí volným pádem do nekonečna nebo někam, kde to moc neexistuje, protože to tam
nevoní a čtvercovitá stáda krav už ve svých oplocených čtvercovitých výbězích spásla
všechnu trávu i všechen plevel a kolemprojíždějící kamión jim rozváží geneticky uvařené
zrní s namletými kostmi jejich předků a zastavila se a vytáhla se ze zásuvky a nechala se
předběhnout měřeným časem a objevovala jak není možné jít pomaleji než vesmír a netušila
co si o tom má vyprávět a že čas se nedá ztratit a že okolní proudy hmoty lze dovnitř-i-ven
formovat myšlením vždy když se přihlíží k jejich místu pohledu a když stárneme stáváme se
stromem a srůstáme s vypelichaným mechem a sžíváme se s geneticky upraveným
trávníkem a naše kořeny drží svah. život se žije sám. akce neakce diváka angažovaného v
ději skutečného spektáklu o jeho vlastním osudu. když se ti nechce do práce. když jí to radši
neřekneš. když se mi nechce uspořádat větu srozumitelně. když cítila, že myslí svým tělem a
sledovala rytmus svého času a tvořila dění představivostí a v zápisníku jednoho spisovatele
co se nezabil stálo zaznamenáno, že psaní stejně jako žití je nicnedělání, protože se děje
samo, protože je součástí jistých proudů po nichž lze cestovat z krajiny do krajiny, až k
horizontu a ještě dál, až mezi časy, až na hranu kosmu, až za volný čas, až tam-kde-končí-
volný-pád, až k prasknutí, až tam-kde-začíná-neviditelno, až a ještě dál, třeba do sušárny
promoklých motýlů, do maringotky s kobercem plným opadaných cigaret, do paláce s
mluvícími schody co po sobě nenechají šlapat nikoho kdo si lže a někde úplně jinde se sama
od sebe rozpadala technická společnost a jediné co se dalo hromadně podniknout bylo

124
nedělat nic a necítit se zle a nehledět si svého a jen nechat problémy na pokoji, ať se tam
vyleží ze sebe samých, to se totiž normálně děje, přičemž se samovolně a svobodně přestane
pracovat na řešení problémů a oni zmizí protože jen málo něčeho je tu navždycky a protože
v opravdovosti hned vedle zádrhele sedí jeho vyhlazení a pak přemýšlela co asi úplněk na
tom slunci pořád dělá a proč potom skoro na měsíc zmizí a vždycky se jí zdálo, že není
nutné se koupat v dračí krvi jen proto, že jeden germán tak kdysi nabyl skoronesmrtelnost a
když budeme myslet na válku přirozenou, přijde den, kdy neuvidíme jinou skutečnost a
budeme křičet je třeba něco dělat a musíš něco dělat a tak a vojensko-průmyslový komplex
naplní přítomnost strachem a den se zašpiní bolestí a noc bude zastíněna železnými ptáky a
mysl si už nebude moci vzpomenout anebo představit klidný život ani náhodou a den před
ohlášeným přepadením iráku se v bagdádských nonstop barech nemluvilo o ničem z toho,
co přicházelo a nikdo nic nedělal, protože se vědělo co přijde, protože se to přesně znalo z
dřívějška a proto se babylónie zase nestane operující pouští a za čas jedna duna nechá
zmizet poslední viditelnou stopu americko-českého bunkru na okupování a rozhodla se že
nebude dělat nic ale vůbec nic že už si ani nebudeme nic vymýšlet a že nejspíš podnikne
nějakou výpravu

východ B124: jako hromada ledabyle nasypaných věcí je nejkrásnější svět

,,čarodějnice: duchové a ženy dominující zvláštním schopnostem, kteří mohou přebývat v

prostorách času mezi světy a Ještě Dál. Lze je potkat jak mezi obyvateli Přírody, tak mezi
lidskými tvory. Jsou to prostřednice, měnice a vládkyně přírodních sil.” a zavolala
čarodějnice bankéřovi a představila se mu jako matka příroda, takže poslouchal, protože
čísla se beztak zrovna nepohybovala nahoru ani dolu a on už nějaký čas přemýšlel o
investici do matky přírody takže poslouchal a čarodějnice vyprávěla o moci měnit svět a o
moci řídit vlastní osud a bankéř poslouchal protože burza beztak včera spadla a on věděl, že
nezná nikoho, kdo by měl nápad jak ji oživit zatímco matka příroda netušila, proč by se to
mělo podnikat, ale nic neřekla a dál si vypravovala, co chtěla a ani on nikdy žádnou
podobně oživovací myšlenku nekoupil a tak ani on neměl pod kontrolou nic na oživování a
tak jen poslouchal, protože to byl jenom člověk a měl normální strach a pocit nejistoty a pár
špatných dnů za sebou a tak poslouchal, protože měl na bezkabelovém drátě matku přírodu
a pak zavěsil a naposledy si sedl k síti a napsal pár emailů spíš ze setrvačnosti než že by měl
na mysli něco podstatného

eckhart tolle 2: nástroj se vás zmocnil. naučte se neidentifikovat se s vaší myslí. dokážete
se dobrovolně vzdát své mysli? našli jste čudlík, kterým se vypíná? mysl vždycky hledá
způsob jak obejít přítomnost, jak negovat teď a kudy se z něj utíká. žije hlas a žiju já
naslouchajíc tomu hlasu, jsem tichý pozorovatel a to představování si “já jsem”, tenhle pocit
vlastní přítomnosti nepatří mysli, není to kousek myšlení a není to ani skvrna na myšlence,
pochází z jiného prostranství, ze země bez času a bez tvarů, je to kousek bytí nicoty, krajina
boha, kde vegetují tvořící se teď, tam sedí tišší pozorovatelé kolem ohně, tam co se nachází
bez pře stání tady odkud se ani nedá myslet propadnutí se do ztracena a tady hle mezi
nepálícími plameny a tam hle mezi šplouchajícími šlapadly na konci mola a mezi pocitem
že jsi na světě sám a pocitem že jsi na světě, tady a teď, ti už ani tvoje vlastní myšlení neříká
kým jsi a přítomný pozorovatel v oka mžiku, při němž si uvědomí, že myslí, tedy že
nepozoruje tiše teď, že myslí a že se nenachází v přítomnostě v tichém pozorování, tak se

125
nachází v přítomnosti mysli a vypne se poslouchání mysli a objeví se časotvornost

nanotechnologie: a protože jsou posedlí nicotou, nemůžeme se přestat vrtat v začátcích a

protože jsme napadeni smrtí nezbývá nám než se bez odpočinku snažit dělat život a pak
zápolíme s tím jak ho udržet na nohou ale nesmíme nechat toho rozebírání se a taky toho
neustálého konstruování a možná že se bojíme deště protože jsme jen golemové uplácaní z
hlíny a tak si stavíme dojem, že čím menší, tím skutečnější, protože blíž zdroji a základu,
víc z písku, víc na pláži u moře, daleko autentičtější, že když spravujeme něco vskutku
detailně a s vědeckou přesností, musí to být k něčemu, a tak jsme autenticky a automaticky
rozdrobení, a tak jsme došli až k technologii tak malinké, že náš imunitní systém není
schopen si jí všimnout, takže proti ní nebojuje, když se nám usazuje na plicích jako azbest,
když děrovatí hranice naší dna, když chemicky obsazuje neokupovaná zákoutí našeho
mozku, když se formovatí do našich parádních nádorů, co vlastně očekáváme, protože to je
to poslední, co nám potvrzuje, že jdeme s dobou, v níž se věří a tvrdí, že nanotechnologie je
budoucnost, co hodně slibuje, protože nanoroboti zbaví půdu všech mikrobů a desinfikují
vodu fakt dobře, podle vědců a technofilů život nepotřebuje bakterie ani viry ani chyby v
mutaci ani houby v lese, civilizačníci touží nahradit biosféru laboratorně zesoustruženou
biotechnologií, tak se stáváme nepatrným kouskem plastiku, odborně vyvynutého a
upgradovaného automaticky kdesi v síti, a tak toužíme vlastnit místo chaty nepřístupný
podzemní bunkr a nejlepší by bylo kdyby byl takovým bunkrem celý svět a tak vymýšlíme
obří stroje co rodí stáda nanomalých tvorů, neví se tak docela, proč ze sebe potřebujeme
udělat vetřelce, ale všichni souhlasíme, že je to pohodlný a v pohodě a mezi nanovelikostmi
platí kvantové fyzikální zákony, ty jiné, tam se malé kousky hmoty-energie chovají
chaoticky nepředvídatelně, aby se aspoň něco naznačilo a neexistuje tu čas a protipóly tu
jsou přitáhlé a neznají tu viditelnost, nanotechnologie se používá třeba na čipy nebo plenky
nebo letadla nebo čistící prostředky nebo léky nebo auta nebo kabely a taky s ní hodlají
měnit klima. prostě si do světa pouštíme neviditelné stroje-počítače-viry-kdo-ví-co-to-je a
ne jen na podzim, ale celej rok a myslíme si, že to máme pod kontrolou podobně jako když
jsme si rozdali mobily mikrovlné a počítače osobní a když jsme z nich udělali jednu věc a
hned potom se stali definitivně kyborgy nebo jako když kdysi bakterie začali
fotosyntetizovat a pak nevěděli co s kyslíkem, protože každá technologie má vedle
životnosti technologických zařízení taky svůj vlastní život technologie a tak si technologie
dělají vlastní prostor a vítr kvůli hladkosti a čistotě našeho civilizačnického laboratorního
prostředí nepřestane foukat protože země se kvůli nám nepřestane otáčet a když se na
spektákulovitou kapsli podíváte z odstupu času je to dobře vidět jak si nás pár mrtvých věcí
bez srdce plastelínuje k obrazu svému, takže nás nejspíš nakonec něco rozežere zevnitř a
zase si to uděláme sami. jako když přidělali na telefon foťák a my si teď spotřebováváme
schopnost paměti a co když myšlenky jsou něco jako přirozená nanotechnologie a co když
jen neumíme bydlet ve vlastní představivosti. žij na svoje myšlení

126
když jí bylo šestnáct, napsala si na strop dětského pokoje modře, že teroristou: jste jen
dokud prohráváte, pak se stáváte bojovníkem za svobodu a do rohu prskla půlku velkého
usměvavého slunce. vždycky věděla, že označení terorista je lehce pochybné, že slouží
ideologickým účelům podobně jako slogany na biojogurty a že je to jen zástěrka pro
napadání cizích území že poslední v řadě stojí jemen a že se o tom tolik mluví, jelikož se
potřebuje zakrýt nelítostná a krvelačná distribuce zauzlovávání se volného trhu spolu s
jinými podivnými nápady jako demokracie nebo svoboda a že jde nejspíš jen o humbuk, co
má nahnat atmosféru strachu, něco jako globální zámek hrůzy plný neviditelných zlých
mužů vyskakujících ze tmy ale nevěděla to určitě, což ji dost trápilo, protože od mala cítila,
jak ji svět terorismu přitahuje proto si kupovala ábíčka a vystřihovala všechny zmínky o
potopení titaniku a myslela že to dělala kvůli fotkám z mořského dna ale ne a pak jí jednoho
dne napadlo, že možná v severním atlantiku není tolik ledovců, že to neví, protože tam
nebyla a když vyšlo číslo s papírovým modelem vraku z lockerbee, pečlivě vystříhala
všechny kousky a zručně je slepila dohromady bílým lepidlem a vystavila si je v pokoji na
poličku a tudíž jí přišlo celkem normální a nijak se sama sobě nedivila že si za identitu
nakonec zvolila nevyhledávanou mezinárodní teroristku, a když se jí při rozhovorech pro
časopisy ptali po důvodech, používala jako argumenty boha a osud a cestu a dobro a zlo a
kamarádům pak vyprávěla že ani moc ne, že spíš cítila, že je třeba vytvořit jeden kousek
skutečnosti, aby se dalo cítit doopravdy a aby se mohlo něčemu rozumět a aby se v životě
dalo o něco opřít a tušila že tenhle bod si nakonec bude zase muset udělat ona sama a tak si
sama pro sebe zvolila zrealizovat myšlenku mezinárodního terorismu, ne žít jako terorista,
musela se stát teroristkou, protože chtěla a protože potřebovala něčemu doopravdy věřit,
protože hledala jeden pevný bod, jednu jistotu a co lepšího než oficiálního globálního
nepřítele, myslela si, že něco takového musí existovat, že takhle velkou lež by jentak někdo
do oběhu nedal, že to bude spíš její paranoia, že si to vymysleli, takže spíš nepřítel celý
planety existovat bude, což je dobrá vlastnost pro něco, co chcete doopravdy poznat a navíc
kolem toho obtočit život o sobě a navíc se domnívala, že mimozemsťany si nelze vymyslet,
protože vesmír je nekonečný a lidská samota v něm jí připadal hroznej antropocentrismus a
takhle si to vysvětlovala definitivně i když dokud nepotkala draka a kyborga tak nepotkala
nikoho kdo by to pochopil natož aby tomu uvěřil a domnívala se, že když nenajde nikoho s
kým se spojit a teorismus bude vážně existovat doopravdy jen díky ní, tak že se třeba mýlí,
protože se ukáže, že svět funguje a nechystá se přestat a že zároveň měla správný pocit,
když si myslela, že terorismus je jen výmysl na strašení lidí a pak až se ona sama rozhodne
přestat terorizovat svět, tak že hned bude po tom globálním strachu a humanitárních válkách
a tak došla logicky k závěru, že nezbývá než se nápadu zhostit že je to ona sama kdo má
teroristické myšlence darovat svůj subjekt a pár plánů a jednu krev a pár zlomenin a svůj čas
a všechnu svou dřeň, že nejlepší bude uspořádat si nějakou revoluci na vlastní pěst, protože
pak bude složité nalhat si, že se zase nic nezměnilo anebo nestalo anebo že to vůbec
neexistovalo že šlo jen o její osobní strach a touhu co si mohla kdykoli vypojit ze sebe a tak
teď potřebovala vědět na vlastní oči, že ta válka proti terorismu je živoucí a ne jen
nadesignovaná zezhora, protože s terorismem žila od malička a protože si myslela že
terorismus by si zasloužil objevit svou dobrou část a potřebovala vědět že to není jen příběh
bohatstvím a mocí pomatených synů země, což by klidně mohlo, kteří potřebují proti
něčemu bojovat, aby se cítili užiteční a potřebovala tu odpověď zažít osobně, protože když
myslela tak nebyla a protože to prostě potřebovala protože bez toho se nedalo nic dál a
nikdy nezůstávala ve škole po o, protože se jí už chtělo domů, ale procházela všemi ročníky

127
jakoby nic, byla to záhada, nicméně i s tou se musí teroristé dříve či později setkat a
rozhodla se ujasnit si že nebojuje kvůli něčemu ani nepotřebuje nic změnit, jen se jí
zachtělo, aby aspoň kousek světa určitě existoval a nechtěla bojovat ani za nic, jen cítila
nutnost zrealizovat ten nápad na permanentní teroristický boj o přežití, cítila totiž, že je to
nápad dobou ušitý přímo na její osobu a koneckonců neudělala nic než že se zúčastnila
přítomnosti a podle svého aktuálně nejlepšího svědomí a vědomí a bůhvíčehoještě přidala
ruku k dílu ve své vlastní společnosti a pomohla svým lidem a když nechala vyhodit do
vzduchu svou první administrativní budovu, věděla že konečně nalezla sebe sama a cítila se
neuvěřitelně málo reálná protože k nebi stoupající uhlíky sálali červenou radostí a žlutou
volností a před očima jí poletoval netopýr a osm much co se bavili jeho provokováním a
Olalla de Cáceres našlapovala sebejistě po vláknech neviditelné pavučiny kterou kolem něj
natahovali a byla klidná a nemohla se doposlouchat svého dechu protože nevydával hluk
protože už o nic nezadrhával protože mu nic nebránilo ani zákruty těla ani záhyby mysli a
tak se rozlétávala po přítomnosti plné doopravdického mezinárodního terorismu a nemohla
se vynadívat na skutečnost svého života

ionosféra a krišna: kdesi tam nahoře v oblacích žijí hadi kosmičtí, což jsou bíle průhlední
tvorové, space serpents, jejichž existenci neberou současní biologové v potaz, ačkoliv má
nasa s nima natočenejch pár dokumentů a oranžoví věřící mají zakázáno zabíjet jakékoli
živé bytosti kromě hadů které jsou naopak poňoukáni zabíjet

setkání: když zase zkoušela chodit po vodě a pak seděla na molu na hromadě pohozených
palet s hřebíky trčícími na všechny strany a seděla promočená až na kost a vymáchaná ve
slané vodě až hluboko do krku a cítila se zklamaná a bezmocná a nepatrná a taky unavená,
protože vlny byli dneska větší proto si taky tentokrát tolik věřila a seděla tam a nevnímala
hřebíky co se do ní zapichovali a přistoupil k ní postarší muž se psem na vodítku a pozdravil
ji a ona mu jen nepatrně pokynula hlavou, protože na něco lidštějšího neměla sílu a vlastně
ani moc náladu ale on to bral a tak se jí zeptal jestli vězení nebo blázinec a ona řekla co a on
to zopakoval že jestli vězení nebo blázinec a ona řekla blázinec, řekla odpověď docela
rychle, protože už jí měla rozmyšlenou z dřívějška, protože se na tyhle věci ptala sebe sama
docela běžně, tak se klidně nechala pozvat na co chtěla a vyprávěla tomu cizinci o něčem o
čem se normálně s nikým moc nebavila o víře a osudu a o velkých pocitech a odvahách a
tak a on se usmíval a ona později nevěděla, jestli se na víno nechala pozvat bohem anebo
luciferem ale tušila, že je jí nakonec jedno jestli vězení anebo blázinec, že k smrti
odsouzený uprchl a pak pro ní přijel kamarád, co mu předtím zavolala, což mohla, protože
než vykročila na vlny, klíče a mobil nechala na břehu a možná právě proto jí vlny zase
pohltili, tak se rozloučila s tím který ji pozval a pohostil a vrátila se autem do svého
normálního života

128
Potkal jsem jednu větu.: V antice by nikoho ani nenapadlo, že by se měl změnit svět. Se
může žít bez snahy o lepší budoucnost. se dá představit si svět bez snění a bez plánů a bez
technologických reprezentací a rozhodně lze zastavit pokrok, protože to je jen slogan
civilizace, co tvrdila, že cílem všeho je civilizace, což cítíme, že nesedí, ani není nutné nic
dělat, pokrok se brzo zastaví sám, pro nic za nic, protože nesedí, protože není žádný cíl
všeho a protože život přežije i civilizaci a stačí přestat poslouchat informace a předat ohni
pomyslnou štafetu četby knihy o globální historii a přihodit i scénáře možných rozvojů a
vývojů a utopií a když existují smlouvy o smlouvách a určitě existují i scénáře plánů a
scénáře vývoje a závoje rozvojů a ve skutečnosti je v pořádku jen když se baví mezi sebou,
protože mluvit a myslet a cítit stačí na to, aby něco bylo, protože poznatky o přítomnosti
mají tendenci se sdružovat a věty k jednomu přicházejí i bez znalosti abecedy a nápady se
dějí i bez schváleného terminologického zásvětí, a tak si nežila ve vědeckém vypravování,
protože jí bylo jedno, jestli vše, co se jí stává, se děje taky univerzálně a protože si
připouštěla, že někde jinde vesmír funguje jinak a věděla že to jinde se nachází ze jména v
pohledu každé bytosti se kterou se na cestě lesovitým městem mihne a mine a že to jinak se
nachází prostě všude a tak se Olalla de Cáceres permanentně procházela ve svém pravdivém
a skutečném a živém a poskvrněném vyprávění, protože mezi jejími příhodami nebyli
zmíněny žádné lži ani chyby, vím to, celé jsem si to sám vymyslel nebo odněkud stáhnul a
poskládal, aby se mi líbila hromada co se sem naházela a ona prostě nevěřila, že potřebuje k
životu matematiku a řád a plán a rozhodla se pochopit život bez nich, jen přes sebe sama a
hned se měla a tak se s radostí dvakrát podtrhla a hned to měla, protože cítit se ve vesmíru
živí je snadný a vůbec není potřeba dělat žádný zkoušky ani přijímací řízení, nalezl jsem
sám sebe je další starej zlomek. existovat hotovej. celej. teď. vždycky být. celej život. bez
pochyb. bez touhy. bez chybění. bez utíkání. vylahně nebo vypravdivě, na tom člověku
opravdu nesejde. bez objevování zlepšováků bez promýšlení všech oněch příležitostných
možnostech bez ustavičného zpochybňování každého dojmu bez ohryzávání svědomí bez
pokukování po sobě. Na pláži. bez schizofrenie mezi vnitřkem a vnějškem. na horizontu.
bez souboje mezi pevninou a mořem. Rýsovat kruhy do písku. v antice se linie nikdy
neobjevovali na nebi nebo sami od sebe. Nenačrtávat protože se tak tvoří věčně platné
zákony geometrie prostoru ale protože se tak tvoří a existenci získávájí lámající se
trojúhelníky a kostrbaté kružnice a přijde mořská voda a pískovité kruhy zastíní a potom
leskovitě rozmaže nejmodernější geometrii. hrát si s tvary ne protože by šlo o nesmrtelnou
vědu ale protože je to zábavná hra s mozkem kterou je nejlepší vykonávat před západem
slunce, když se pláž vyprázdní od lufťáků z polis kteří odnepaměti před večerním poklesem
teplot utíkají zpět do nor. Ne protože by se na pláži dala v mysli řešit nějaká ideální
abstrakce ale protože se mi chce aby se tudy pískem procházela úhlopříčka a je mi krásně
když přijde tamta vlna, tahle ne, protože bude nejspíš přiliš pomalá, mám ještě chvíli času,
tahle vlna, co ji zamázne a tak se o trojúhelnících bavících se v kružnici může začít
představovat znovu a moře ani písek nikdy nekončí. ono to řecko nebylo svobodná
republika v našem spektáklovitě demokratickém smyslu sousloví, tehdy mělo každé místo
svého boha a člověk když se pohyboval mezi horizonty po cestách co nikdy nevedli úplně
rovně svým rytmem přecházel z vlivu jednoho boha do krajiny boha jiného a klidně se
choval tak že si protiřečil a tak nikdo neřešil kdo lže a kdo mluví pravdu protože to bylo na
denním pořádku a stezky se klikatili mezi olivovníky a občas se muselo jít za želvou,
protože se cestou nikdo zajímavější nepotkal a protože její kroky byli považováni za
znamení o změně rytmu času a ona šla do vedlejší vesnice a neměla žádný problém s tím

129
jestli je správné být takhle nábožensky schizofrenní možná proto že neznala ani slovo
náboženství ani slovo schizofrenie ale nějak žila a zas tak čas to se nepohybovala, takže s
tím neměla příliš problémů, je to záhada tyhle alternativní civilizační sítě co sahají až do
předminulých životů a ke kouskům předpřítomné představivosti a do říše záblesků paměti a
u silnice zbytky vypravování z vnitřní krajiny a kromě knih sestavených z fragmentů, co se
vše-lijak-přeložili-až-k-nám, nemáme s antikou nic společného, žijeme za hranicemi římské
říše a díváme se jak peníze hýbou s jednou odedávna zakořeněnou zemí a neví se přesně zda
se díváme ze světla do temnoty anebo z temnoty do světla. Tamní bozi navíc nevěděli co
dělají a poměrně často spolu diskutovali a hned na to experimentovali takže se nikdo necítil
permanentně pod tlakem pocitu že je z definice jedna nedokonalá bytost co za sebe dobro-
volně přebrala plnou zodpovědnost protože tak to je přeci nejlepší aby za všechny chyby
někdo mohl a nejlíp já sám a tak abychom všechno jen nekopírovali od zaniklých kultur
jsme si speciálně pro sebe vynalezli boha co nikdy nechybuje, perfektního boha, co všude
byla a všechno zná, což je spíš horší verze než byla ta stará, hravá a nedokonalá, ale každá
civilizace musí mít nějaký strukturální prvek co ji povede na její životní cestě za jejím
zidealizovaným nekonečnem, a pak jsme toho boha zabili, protože nějak se ta civilizace
koneckonců musí rozpadnout v prázdno, takže se teď sami sobě vydáváme za perfektní, což
je o dost nesnesitelnější verze nás samých než byla ta stará, co si klidně vegetila mezi
chybami a nevyzpytatelnostmi ačkoliv jsou obrazotvornosti, co nekonečno vůbec
nepotřebují, mám pocit že evropskému umění chybí jedna socha bohyně, o tom jak si musí
člověk všechno dělat sám, svět jde tudy kudy má a my jen zežloutneme jako novinový papír
zapadaný za mokrou lavičkou podzimním listím a nic na tom nezmění že ti co se za okny, v
nichž se stále svítí, podepsali vlastní krví na to že chtějí modrou planetu zlepšit a
zmodernizovat a přetřít a mezi místními se tuší v kolik hodin dorazí bohyně do vedlejší
vesnice a byli jsme těmi kteří se rozhodli zrekonstruovat vesmír ale nakonec se našli jedni
co nebyli ani zelení ani červení a stačilo jim se s kosmem prostě zaplétat což stačilo na to
aby se nezlepšilo už nic víc a země je modrá protože vzduch je modrý a modrost atmosféry
se odráží na hladině světového oceánu a tak je taky modrý

ještě z reálného světa: kde člověk přistál na měsíci, a když si tam sedneš na skvrnitou
kočku, podivuhodně zamňouká, v reálném světě hrají peníze jistou roli a víly se tam
prezentují jako optické iluze, v reálném světě se volně šíří nezabarvené informace a řeky
tam nemluví s ohněm, v reálném světě nikdo lidu nic nepřikazuje, tady si přeci národy
vládnou sami, v reálném světě se věří na své právné státy, v reálném světě si nejsme
vědomi, kolik vlastně máme moci, i když se předpokládá, že to víme, a tak tu mají revoluce
barvy a podivná přídavná jména a v reálném světě za sebe necháváme myslet a pohybovat
se a soustružit stroje a jiné operační systémy, tady se věří na vědce a údolí se předávají do
správy vozovým parkům a při tom ve skutečnosti nejsme takový nemohoucí sraby jako si
snažíme si namluvit a také v reálném světě bezpřestání vnímáme kosmické pohyby a v
reálném světě se žádný světový mír neplánuje, neměli byste tolik číst a v reálném světě se
nám stává zapomínání a chybování a nevědění a nerozhodnutelnost a nejistota a prdy, i když
ve zdravém reálném světě se nic takového nepovažuje za přijatelné, zatímco po reálném
světě běhá míň a míň velbloudů a kolibříků a ostružiní a stejně hub a stejně bakterií jako
vždycky a víc a víc lidí na pár facek a bombardujeme měsíc a pod betonovým mostem kudy
nikdo nikdy nechce projít je roura z níž vytéká cosi šedého do řečiště a v reálném světě se
na pestrobarevnost dýchajícího vesmíru kašlou chřipkové viry sesmolené v laboratořích za

130
nocí plných intelektuální dřiny a brainstormingu a ve skutečnosti nejde o to přestat pít, ale
začít se opíjet s rozumem a prostě se naučila pít a uvěřila napevno na rozkolíbané tvary a
vykolejující zatáčky a během života může zmizet klidně i několik reálných světů a když se
přestane točit hlava, začne se točit světlo

chuť kafe: jak chutná kafe z mikrovlnky, jak chutnala brazilská káva v antickém řecku, jak
chutná přeslazené kafe, jak chutná vylité kafe a jak chutná kafe víl a jak chutná kafe, co sis
udělal sám, jak chutná instatní kafe a proč jsme akceptovali říkat tomu kafe, jak chutná
instantní přítomnost, jak ti chutná tenhle oka mžik, jak chutná oranžová barva, jak chutná
postmoderní vyprávění se nomádů, kteří se rozhodli vyzmizíkovat ze skutečnosti usazující
se lógr, jak chutná čas severního větru hrajícího si s vypařujícím se kafem, jak chutná italské
kafe na dně moře, jak chutná slunce když ti vypaluje do pohledu skvrny od kafe, jak chutná
hruškové kafe co nikdy nevidělo hrušku, chutná jako-hruška, nejez to, jenom to ochutnej,
jsou lidé, co se živí ochutnávaním kafe a nepovažují se za závisláky, jak chutná ráno bez
kafe, jak chutná život, když se už nemusíme dívat z okna na negra, co tam venku za pár
šupů sklízí naše kafe a nikdy jsem nevěděl kolik by stálo celý kafe a jak chutná kafe na
venkově, jak chutná kolumbijské přirozené kafe a keňské biologické kafe, jak chutná kafe
na terase se značkovými slunečníky, jak chutná kafe s tebou, jak chutná kafe při sledování
polární záře, jak chutná kafe ve sborovně, jak chutná kafe z termosky, když se snídá v trávě
a jak chutná kafe na jupiteru

dávno: nejspíš ještě před potopou. čas se mezitím rozmazal. bývaly na zemi doby, kdy ráno
nevycházelo slunce a v noci se nenechávali vidět hvězdy. nad zemí se vznášela
nepřerušitelná hra mraků a kouře a mlhy. blesky existují odzdola nahoru, to se málo ví. žijí
mezi námi pohledy, co slyšeli vyprávět o lidech nebo bozích, to se neví, jelikož jejich osudy
se mezitím rozvyprávěly, o prvních lidech, co se živili světlem a pili oheň, o barbarech, co
se při svých potulkách nazdařbůh orientovali podle polárky, kterou vídávali bez vidění a žili
své každodenní životy ve věčném šeru a s nejasným tušením nejasné události, co se tehdy

131
dávno, dávno před jejich pamětí, přihodila na nebi, tehdy vládli legendární králové, co měli
božské schopnosti a jednou za úherský rok se pořádal lov tříset metrové chobotnice co žila
na širém moři a nejvyšší pohoří obývali draci a místní dokázali zpaměti přesně vyjmenovat
všech šedesát pět miliónů šedých barev a v ulicích měst bývalo běžné setkat se s tvrzením,
že hvězdné nebe neexistuje a že světlo je jen abstraktní pojem a že to jediné co je zřejmé a
co se ví, je skutečnost, že ten oheň, co žije nad našimi hlavami pádá na zem ve formě vody
před kterou je lepší utíkat a zdejší, když se potkali, si s úsměvem říkali ať tě doprovází
mraky a jak se plameníš nebo pojď na oheň a podruhé za úherský rok přichází doba, v níž
nezbývá než zažít nová mytologická dobrodružství, tak chodí mezi námi oblečení lidé, co
věří, že se kdysi dávno na zemi vedla válka mezi delfíny, velrybami a mimozemšťany,
myslím, že vyhráli ti ještěři a pak svořili naši genetickou mutaci, globální zasíťování
pomáhá rozvíjet obrazotvornost lidstva na všechny strany a tak nezbývá než vyprávět si
nějakou minulost, v níž ráno zase vyjde slunce

turistický zájezd: jeden z vchodů do středu země se nachází v marcahuasi, které se nachází
v sierra de lima, pět hodin autem od hlavního města mezi údolím svaté eulálie jehož
starověké jméno bylo možná mamay a udolím rimac. nejběžnější je vyrazit z chosici, odkud
se dá na náklaďáku dojet až do vesnice která je nejbližší marcahuasi: san pedro de casta.
pak je třeba jít pěšky a některý věci se položí na osli a jsou to asi jenom tři hodiny dokud se
neobjeví les obrovitých kamenů postavených obry na zadní. mezi roky 800 a 1476 žili v
marcahuasi kultury yunga a yauyo, o jejichž počátku se nic neví a o jejichž konci vědí něco
inkové a místňané kteří si nechali vyprávět místními stromy vědí že se tu kdysi pohybovali
bytosti s bílími šaty pocházející z jiného světa a neví se jak dlouho trvá cesta zemí ani kolik
je cestou jeskyní

132
viditelná část jejího natrhlého filmu: rozhodla se natočit film o sobě a zakryla si tvář
pruhovanou podkolenkou a sedla si před oprýskanou stěnu posprejovanou tajemnými
symboly a kolem sebe rozmístila vázy s květinami a kvůli zmatení nepřítele několik
digitálních přístrojů a měla pocit, že ano, že existuje něco většího než my a že je to ona
sama a tak se nachomýtla do éteru a oznámila světu, že čím více myslí se bude cítit
spokojeně a klidně a svým rytmem, nicneřešícně, že čím víc se budeme bavit svým okolím,
tím půjde svět hladčeji a snadněji a jako vždycky protože je v našich silách nedělat nic
protože máme vůli si přiznat že doopravdy chceme přestat pracovat a vypít konečně
všechno víno co jsme si v uplynulém století všude možně zarezervovali a věděla, že biosféra
nemá proč vystávat naše způsoby chování a že beztak lidtvo nečeká než přítomnost bez
budoucnosti, a napila se z čutory a chladnokrevně rozhodla, že si pro sebe klidně obsadí
všechny reálné časy všech televizí na planetě a v přímém přenosu napadne cizí pohledy, což
mohla, protože měla moc časotvornosti a nešlo o nic víc než o jednu globální změnu ve
vysílání satelitní sítě kterou si právě dělala a tak se jednou navečer lidem přepli televizní
programy a vysílalo se jedno amatérské a autentické a živé teroristické vysílání, takže do
rohovek obsazených sedaček dopadalo vyprávění o tom, že když se některá společnost
zblázní, tok dějin nebo zemětřesení událostí ji prostě eliminuje, podobně jako to děláme s
lidmi s živě chaotickou obrazotvorností my, jen bez papírování a bez farmaceutického
slitování a nebyla vůbec nemocniční jako ostatní tváře z obrazovek, byla sympatická jako
rumburak a mluvila o tom, že jsme druh na pokraji vyhlazení a že stačí jen přestat věnovat
se tomu a přestat věřit bezbarvým faktům a všední realitě a říkala že jsme se už zapsali do
bílé knihy ohrožených savců ale že nezbývá než si uvědomit, že jsme to byli my, kdo se
takhle odsouhlasil atak že je čas se vyškrtnout ze sebe a od-hlasovat, že se může začít dělat
si svůj život, tohle neřekla ale jen si to zapsala na kus papíru, co našla v kapse batohu, bylo
jí jedno, že se na ni dívá celý svět, věděla, že ten papír nejspíš ztratí, ale měla pocit, že myslí
víc, když si zapisuje postřehy a tohle ji zrovna napadlo a ona se znala osobně se
zapomínáním a pak se jí moderátorka zeptala: jak byste definovala pocit, zkuste si
představit, že nepotřebujete definovat pocit, už to máte, no, tak to je pocit, nebo to, co
vidíte, když jste na výletě, hlavně se snažila zásobovat svou představivost možnostma
nicoty, už jsem se zase vyhodila z práce řekla všem co měli zrovna zapnutou svou televizní
obrazovku, nejlepší je nedělat nic, takže mohli vidět na dálku, jak se dělá na smyslně
teroristickém odečítání se od reálného světa přímo ve virtualitě spektáklu kde zařvala do
kamery: jednou je třeba někde nechat hlavu a pak ještě svět je plný střech a buď líný jako
vesmír a líně se ztišila a pomalu a mlčky pokračovala o tom že když se přestává diskutovat a
pochybovat a rozdělovat se a lepit se a spíš se po okolí rozhazují otevřené pohledy a milá
slova a děkovná vypravování a zalíbené situace při nichž se moc nemyslí a jiné dobroty,
umožní se setkání pohybu a nepohybu a setkání na jednom místě a příhoda jednoho času ale
to už z obrazovky nevěnovala divákům moc pozornosti a povídala si s jedním ze zdejších
léčivých plevelů o vybuchujících terminálech sociálních správ a diskursů a potom
pomlouvali společné přátele ze zeleného údolí a až už ani nebude možný nedělat nic,
nebude stát za to žít dál, řekl dneska josé a nevypnul televizi která zatímco se vysílala jak
nic nedělá se plnila divokými zvířaty a zatuchlými příhodami a bytostmi usmířenými se
sebou samými a vyprávějícími se tvary a mrmlajícími věcmi a deštěm a výstavou
zrezivělých konstrukcí a chytrými travami co diskutovali své názory na impresionistickou
éru lučních květů a přeli se o jejím vlivu na rozvoj formem vlastních sestřihů během
válečného a svobodomyslného dvacátého století a mimozemšťané píší do obilí a měšťané

133
pěstují své prázdně polehlé monochromní nezahrady mezi veřejnými prostranstvími a ještě
síť komplexně zaneřáděných území k tomu a městské parky, v nichž se stromy mezi sebou
neznají, protože pocházejí ze všech kontinentů, a tak se spolu baví hlavně o zvykání si na
cizí počasí ale časem se poznají a všimnou si jak je pomyslný svět taky plný větru a
létajícího pylu a doteků a vůní a nápadů a jiných smyslových počžitků a ještě dalších
vibrujících polí a plání a veselých historek z vlastního smyslného natáčení a ještě něco
dořekla a potom se vypla a chvíli trvalo než chaoticky šedavé zrnění přešlo do obvyklých
televizních programů šedých kůr mozkových

byl jednou jeden brzezinski: co psal o šachovnicích a mezidobí a od sedmdesátých let až

po začátek nového tisíciletí vymýšlel pro američany jejich plány a furt musel něco dělat
afghánistánu, šťouchat do něj nebo cokoli a jak se mu naskytla příležitost, hned tam za
účelem americké globální nadvlády nechával posílat speciální jednotky, proti rusům nebo
proti číňanům, to mu bylo jedno, potřeboval se cítit v srdci euroasie, protože věděl, že je to
tam potřeba geopoliticky kontrolovat, protože tam možná něco hledá, protože možná tuší, že
v pakistánských horách se nalézá jeskyně, do níž by měl co nejdříve vkročit, chce-li se
jednouprovždy zbavit svého démonického osudu a brzezinski věděl, že na odevzdání svého
zakletí ještě v tomto životě už mu nezbývá moc času, že jeho život, v němž tak souznil s
pouštní rozlezlostí impéria a v němž se mu tvář zkrabatila až do krve, protože smýšlel zle,
se chýlí ke konci, protože zestárl a nemohl nevidět, ale nechtěl si přiznat, že jeho impériu už
dochází životodárná energie a tenhle pán, co svým hrozivě vyschlým a smutným pohledem
navrhuje plány permanentního planetárního plantážnictví, řekl, že všechny konspirační
teorie lze přeložit do otázky: myslíš si, že svět se děje sám anebo že jej někdo řídí a pak
dodal, že ačkoliv existuje mnoho lidí, co by svět rádo řídilo, svět se spíš odehrává sám takže
neexistuje žádná šedá vláda světa takže záleží na každém zvlášť protože jeden ze šéfů
reality říká, že se svět děje sám, bez přičinění, že tomu prostě nikdo nevládne, že moc a
řízení je spíš jen taková hra a že právě proto vegetuje mezi námi tolik marné politické práce
s řízením země a zemí, že lidské myšlení a dělání vlastně nic nezpůsobuje, že naše
civilizačnické činy nic neznamenají, že žádná globální organizace neexistuje, že nikdo
netahá za nitky našich pohybů, že banky jsou víc věcy nebo nápady než soustavy bankéřů,
že nic nesvazuje naše myšlení, že žádná z našich ulic není slepá a že žádnou z našich
únikových linií nelze zabarikádovat spektáklem a že když to impérium nikdo neřídí, bude
aspoň snadné a bezbolestné na něj zapomenout, protože nikomu nebude vadit, že už ho s
sebou nebudeme tahat a ani se nebude cítit dotčeně, když si ho v mysli vypneme a když si
vyhodíme z mozku všechnu tu spektakulární technologii co jsme si tam nahnali, když si
vypálíme mozek a postavíme se každý na vlastní nohy a klidně i zcela mimo šachovnici a na
věže namalujeme něco veselého, protože když svět řídí svět a my jsme tím světem tak se
můžeme řídit sami a podle sebe ale tak to nejspíš nebude a ovládání na dálku a řízené řízení
bude ještě chvíli běžet než si hromadně připustíme to o průhledném používání světa na
dosah ruky teď ještě realita pravdě podobně obsahuje normální lidi, ačkoli oni si myslí, že
se by se mohla dít sama, bez vlivu lidské vůle a bez švihání ocasem, že jim by řízení bez
řízeného bohatě stačilo, protože si myslí že by se to jejich digitální impérium mělo ve jménu
řádu a stálosti a udržitelnosti obejít bez života, protože pro něj neřízení světa znamená že to
za něj bude dělat jeho počítač, tudíž se staví a my se stavíme s nimi a civilizace se zlepšuje
a tak dál trváme na vlastní objektivní realitě a na jejich reálné moci a společně se shodujeme
na výhodách osobních operačních systémů a ani z letu mouchy a ani z čekání pavouka není

134
vůbec jasné co si jako představujeme když myslíme na směr našeho civilizačnického
pokrokování protože poslední dobou rozhodně nemáme připravenou žádnou představu o
zemi zaslíbené a tak se nezbavujeme pocitu že jsme vyhnaní ze sebe sama a že se jen po
soumraku šouráme někam do pouště a že doufáme že ten černý bod pod obzorem je jeskyně
kde se snad budeme moci nazítra skrýt a celé se to smí mít různě naopak protože všechny
nápady jsou koneckonců jedna přítomnost a jedna tepláková souprava

v ohňové zemi: právě dělala u stolu akci neakce a měla to naopak a živě si představovala
svou budoucnost pozorovala čínské čajové lístky jak se rozbalují v japonském kalíšku,
nevěděla, jak se kalíšek správně nazývá a nikdy jej neservírovala stejně a někdy nechávala
čaj sklizený otroky budhistických mnichů na himlájských svazích louhovat se celou věčnost
a pozorovala unikající dým a dívala se jak se voda živí příběhy co se v ní rozpouštějí
zatímco si čaj představuje tvary galaxií a všímala si jak její tělo sedí v ohňové zemi
absolutně bez pohybu a s náladou plánovat s bleděmodrým drakem a kyborgem seriál
neobvyklích akcí proti pře-bývajícímu řádu protože se rozhodli zakouřit se do jinak
plynoucí doby a věku a času a oka mžiku takže se při plánování svého teroristování
svěřovali do věšteckých dlaní formotvornosti louhujících se hejn v teplé vodě marně
fotosyntetizujících baktérií co se nepřestávali spirálovitě uspořádavat mezi dnem a hladinou
šálku a někdy těm bakteriím oslazovala život medem a pak pozorovali jak ten čajový svět
transparentně zahaluje pomalu tekoucí mlha a pak jim čaj řekl co se má podniknout a tak je
napadlo rozeslat přes pět tisíc mejlů svolávající falešné setkání spojených národů a našlo se
42 národů, co klidně přišli, protože tamní věřili, že svět se nepotřebuje potvrzovat a o týden
později znehybnili všechna letiště v latinské americe vypuštěním posledního dílu jedné
populární telenovely po všech obrazovkách všech terminálů, pořád dokola, celý týden, ve
dne v noci, jeden a ten samý závěr ságy, dokud první cestující nezačali propadat panice,
protože všude byla svatba a oni nemohli vzlétávat, jelikož jim obrazovky nedokázali říct, na
kdy a kde si zaplatili vstupenku a tu svatbu už znali úplně ale úplně zpaměti a jako první
přišly o život obrazovky ve venezuele a ekvádoru a netrvalo ani týden než se nákaza dostala
až do center všech hlavních měst jižní ameriky a pak se jim do rukou dostalo velké
množství dobré dobroty, tak dost kouřili a pár měsíců nic moc nenatropili a byl to kyborg
kdo posílal íránským pirátům anonymní, ale užitečná data o budoucích trajektóriích
britskoholandských ropných škunerů a byl to drak, kdo zanechával řezné rány na
megamašinách operujících v amazonském pralese a v několika čínskoruských dolech a
nikdo si ničeho nevšiml, protože vedle toho, že se svět považoval za neaktivně objektivní, se
zároveň taky akceptovalo, že existují přírodní katastrofy a že stroje se rozbíjejí a drak byl
fakt dobrej na dělání vlnobytí a já nemůžu za to, říkala si Olalla de Cáceres, že mě potkal
zrovna tenhle byt, nevybrala jsem si svoje spolubydlící, omlouvám se indonéským korálům
za ropu vylitou z americké námořní flotily, byla jsem vybrána, já jen přijela na konec světa a
hledala bydlení a tohle byl první barevnej byt, na kterej jsem narazila, předtím jsem viděla
ještě jeden, ale ten neseděl tak blízko nad mořem, takže se nedalo sedět v obýváku a dívat se
na západ i východ slunce najednou a já tohle teď doopravdy potřebuju, vážně, a taky stávat
se teroristou, protože tak to má být, je to nevyhnutelné anebo to tak aspoň vypadá, ale to se
už nedá rozhodnout, ale může se s tím začít hrát na schovávanou, což udělala a jednou
navečer si všimla že obloha začíná už pod stropem a hned to řekla všem okolo

globální vědomí a místní představivost: říkáme tomu gaia nebo síť nebo nový světový

135
pořádek nebo permanentní planetární plantážnictví nebo biosféra, ale je to jen globální
vědomí. není to mysl, je to naše tělo. spektákl říká mysli globálně a jednej lokálně, spektákl
to říká, protože tak může sídlit v našich obrazotvornostech, zatímco nám vštěpuje jak
vypadá svět a roubuje nás do svých globálních dění, představujíc nám věty zpoza horizontu
které nám ale nikdy nepředstaví a protože impérium tak leze do našich těl a lokalizuje naše
pohyby a ten pohyb splynul v éře informací s pohledem a pohled s obrazem a pohyb s
obrazem pohybu a tak se dá všechno vidět zároveň i naopak a tak se cítíme jinak za tím co
globální vědomí je naše tělo a místní představivost je naše mysl a už vnímáme že není žádná
hranice mezi myslí a tělem, že jsme jen jedna věc jako tepláková souprava nebo obraz v
obraze nebo krajina na světě a víme že naše tělo je zarostlé do celé planety a že naše mysl se
pouští napříč sluneční soustavou a místní představivost se stává z nás i z jak to vidí místo i
jak to vidí oka mžik i z čeho si všímá onen tichý pozorovatel a klidně i z ostatního a celého
zbytku světa co se dívá na naše myšlení a vidávala očima druhých a oni se mohli dívat jejím
pohledem a tělo si to rozmyslelo a mysl se ztělesnila a laboratoř se rozpadla a krysy utekli
do kanálu kde žili šťastně a spokojeně až dokud se nerozbořila civilizace a nedošly výkaly a
já je země a pohled je krajina a tělo je ze mě a pohled je na kraji a kůže je horizont a chlup
je duha a duše je kouřový bůh a obraz je nehet a oceán je jen neklidné oko a vypravování se
je duch svatý a kde končí tady a jak dlouho trvá tvoje teď

draci: věnuji svému okolí výskyt draků protože si tak smontuju zábavnější život protože
barevnější a legendárnější a protože není žádný důvod nemít legendárně barevný život a
protože v jeskyních mezizemí stíny nepřestávají šeptat že mají touhu být zase osídleny a že
k zamyšlení je spíš existence smrti než vznik života a co když zvířata myslí jen tak akorát a
proto vypadají tak spokojeně a okolí se usmálo a cítilo se čerstvě a protože stejně jako
pohledy co na přítomném místě žili neznalo hranice ani pomezí tak se draci mohli po
oblacích převalovat ze strany na stranu jak chtěli

matrix: a jednou barbar potkal nějakou hádku a moc se mu nechtělo se zapojovat, protože
už se evidentně přeli dost dlouho, soudě podle hluku a stupně rozhořčení takže se k nim
rozhodně nechtěl přidávat, ale protože věděl, že je viditelný a znal i dost dobře všechny co
pár minut předtím potkal přinejmenším věděl přesně odkud byli a proto ačkoliv vlastně s
rozepří neměl vůbec nic společného protože se k ní zrovna nachomýtnul a nijak jej to do ní
netáhlo věděl že se musí přimíchat že kdyby se nezastavil anebo se zastavil jen aby se díval
a kdyby se nepokusil nějak lidsky vyřešit spor na nějž zrovna narazil, tak že dost riskuje, že
se ti dva nakonec pobijou a že by klidně mohl být připočten ke smrtonosné rovnici protože
ho tu viděli a tak že ho klidně obviní z vraždy a taky věděl že to později spíš nikomu
nevysvětlí protože jeden barbar toho moc vysvětlit druhýmu barbarovi nemůže a tudíž že se
mu s klidem může stát že shledají viným a že jej vykrátí, ale tenhle barbar naštěstí věděl, že
drtivá většina sporů se dá vyřešit normálně a s klidem, k čemuž také za chvíli skutečně
došlo ,,ačkoliv podle nejnovějších teorií státu, který všechno pozoruje, ten, kdo se
nachomítne k nějaké bitce, nemá mít potřebu zakročit, protože kvůli tomu existuje policie.”
protože barbar nikdy nepotkal žádnou takovou věc jako stát a nečetl ani jeho propagandu a
tak neznal teorii a tak se s klidem vložil do situace a všichni to přežili a v klidu se rozešli
každý po svém

matka: nikdy nevěděla, kam se poděl její otec a nikdy jí nenapadlo, že by se tím měla

136
zaobírat, máma jí řekla, že není problém, že tu není a ona jí věřila úplně stejně jako když jí
ukazovala, jak se vaří trávy a jiné rostliny a jak se mísí a míchají a rozdělují a jak se
lektvarizují. nikdy nebyla nemocná. na svět přišla doma, první světlo, co viděla, nebyla
zářivka ani baterka, ale plamen modré svíčky, neměla rodný list, a proto se jmenovala Olalla
de Cáceres a neměla klidné dětství protože nebyla normální dítě a chodila do školy, kde byla
její máma učitelkou a v británii a řecku už zavírají malé a střední univerzity, protože
sdělávací systém je něco, co je možno prostě červeně přeškrtnout. věstonická venuše nebyla
bohyně ani marylin monroe, byla to matka. jde o to zajistit, aby dětem nechyběli matky, aby
se neodlučovali, matky musí přestat pouštět děti do školy a děti se musí dívat zblízka jak
matky dělají že pokračuje život. zní to banálně a samozřejmě, ale není to pravda, mezi
třetím a prvním světem rozkvétá také obchod s matkami, ženy z rozvojových zemích se
starají o malé civilizačníky, protože modernizované ženy potřebují mít právo na chození do
práce a zastupují se v politice anebo nějak jinak prodávají čas historek-co-je-potřeba-
vyprávět-znova-a-znova a všechny ty matky, některé svobodné a jiné ne, posílají nebo nosí
peníze domů, kde se o jejich děti starají matky chudších dětí, o které se už nikdo nestará, tak
se potulují po favelách a učí se z ulice, jak funguje-nefunguje spektákl a ve světě kmenů
vědci vysledovali, že fotbálek za barákem je jednoznačně pozitivní a že čím méně něhy se
věnuje dětem a ženám, tím víc je společnost násilnější a tak jsme pustili holky i do armády a
impérium je stroj na vytrhávání kořenů a k mezinárodnímu dni žen nadělil spektákl matkám
právo na permanentní přebíhání z jednoho do druhého a ony už se nemůžou zastavit a tak se
čistí a starají až do pryč z vlastních životů a tak jsou civilizačnice nervóznější a
vystresovanější protože nikdy nedělají ženy ani matky a rodina není matka, ale rod je stádo
matek a nejslavnější matka ze všech byla oplodněna tak nějak virtuálně, což je podezřelý a
za přirozeného stavu věcí se porodní ústavy na nic nepotřebují a plody ze stromu poznání
jsou jedlé nejen v dobách hladomoru a draci nepožírají princezny a otec je vynález
patriarchátu a kdyby bylo po ženském, do města by se nikdy neodešlo, protože by se vědělo,
že doma je práce dost a tak by se civilizace nikdy nestala a potom do toho muži přestali
krafat a začali hrát ping-pong mnohem víc než dřív a vrátili se zase k velkým setům a
podávali po pěti protože času bylo v jedenadvacátém století zase dost ale než se to stalo,
odjela Olalla de Cáceres od své mámy až na konec světa

vesnice v přechodu věří že: díky konci ropné doby je drastické snížení spotřeby energie
nevyhnutelné a že je lepší ho naplánovat než být později překvapena a věří že naše
komunity dnes nemají schopnost reagovat na události které přijdou a věří že musíme jednat
na vlastní pěst a že to musíme udělat teď a ještě věří že když nákres a rozvoj a spravování
našeho energetického vypínání svěříme do péče genialitě místní komunity, budeme moci
zažívat spojenější životy, co nás obohatí, aniž bychom tím ubližovali planetě. v první
tranzitorní vesnici, v totnesu, devon, zavedli vlastní měnu, totneskou libru, přes níž se baví
v místních obchodech a tak stimulují bohatství kraje a energie neutíká kdovíkam. je na čase
zažít kreativní recyklaci města. opusťme společnost a buďme zase spolu. chleba od člověka
který vás osobně zná vydrží i několik dní. ,,když nevytváříš permakulturní síť, tak neděláš
permakulturu.” přirozené zasíťovávání krajin, nestane se návrat do přírody, jen si všimneme,
že jsme z ní nikdy neodešli. už odtekla všechna kontaminovaná voda a moře ji zpracovává
bez mrknutí oka, protože ví, že je to na dlouho naposled, už si začínáme pamatovat jak se
opravuje země a jak se nachází duše a lidem co klidně spali, se zase začalo zdát, že život
přežije i tenhle globálně zabarvený civilizačnický nápad jakým je náš svět

137
kafe z pampelišky: kořeny smetánky lékařské se usuší na slunci nebo v troubě na čtyřicet
stupňů, opatrně, aby se nespálili, pak se nakouskují a opraží se za stálého míchání na pánvi a
nakonec se zrnka rozemelou mezi dvěma kamenama nebo se roztlučou v hmoždíři nebo se
rozotáčkují v mlýnku na kafe ale prozatím ještě na našich chodbách trpělivě postávají
automaty na kafe, protože bez drog by se civilizačnická společnost dávno zastavila, ví se, že
kafe je droga a všichni s jejím braním souhlasí, protože se ví, že tělo je jen chemická
míchanice a že je to mysli koneckonců šum a fuk

138
a hned po vystoupěnění v televizi se z ní stala známá firma: firma není ani jméno ani
město ani země ani zvíře ani rostlina ani řeka ani osobnost, firma je věc, je to abstraktní věc,
skládající se z lidí a z jejich časů. firma nemá formu, tvar, firma má své pohyby a jistá práva
a určité náhledy na věci a je to právnický subjekt, žije mezi smlouvami a jinými shluky
písmenek, kde se živí myšlenkami a chováním jiných subjektů a to hlavně přes den, ale jsou
i firmy, co žijí přes noc a jiné, co do konce nikdy nespí. s firmami se obchoduje na burze
nebo tak něco. finanční trh je to nejzašmodrchanější klubko skotačících firem. firma vytváří
svůj obraz, který nemá mít žádný rám a nemusí mít svědomí, musí mít pouze pověst a profit
a perspektivu, musí se chovat výdělečně, musí vydělovat bohaté od těch chudých, platí, že
čím víc kapitalismu, tím větší množství chudiny, pokrok tohodle rozkolu je tak strmý a
zářivý, až se z toho spektákl rozhodl pro neforemné ticho a s chudými se v prvním světě
nesmí mluvit teda kromě televizních soutěží a dokumentů o správně sociálním dívání se na
chudé a firma je továrna na dělníky ochotné pracovat za kus jídla až do úmoru, brzo si to
sami vyzkoušíte, anebo ne, aby nebylo vidět firemní zaměstnance, tak se firmy stěhují do
asie a do afriky a tak se bojuje proti nezaměstnanosti přestože nikoho nebaví chodit do práce
a firmu nikdy nebolí hlava a vždycky ji trápí jen její peněženka, firmy k sobě nepřikládají
návod na dávkování ani neuvádějí své vedlejší účinky, firma jezdí na flexibilní manažery,
firma je fabrika na mechanická zápěstí a digitální myšlenky. firma je ruka v kapse. studená
ruka v cizí kapse. firmy jsou schopné udělat cokoli, protože nemají formu, stávají se
čímkoli, aby přežily, klidně se i rozpustí do těla jiné firmy nebo se nechají přejmenovat a
kompletně zavrhnou a nově navrhnou svůj obraz. ze dne na den. někdy o tom informují v
novinách několikastránkovým inzerátem, firmy chtějí, aby se všichni lidé chovali jako
firma, aby celý svět přišel o svou formu, aby každé zvíře pochopilo, co znamená obětovat se
pro rozkvět firmy a firmy na oxid uhličitý jsou blízko zpeněžení zemské atmosféry a firmy
kupují plastikové rostliny, protože je nebaví zalévat život a radši si představují, že až celý
svět začne praktikovat firemní politiku, koupí si pro sebe celou titulní stranu novin a celičký
vesmír se bude jevit jako firma a boží logos dostane jedno profesionálně navržené firemní
logo a každý měsíc měsíc obdrží výplatní pásku a právo na pár dní dovolené, které ale
kupodivu nikdy nevyužije, takže ho časem povýšší. firma je věc na organizování lidských
spolupracování. firmy nám kradou náš čas. kouskují ho. firma je soubor, co jsme si nechali
nahrát do mozku. kouskuje nás. je třeba přestat věřit na firemní moc. je třeba odřít
služebáka. dokud je ještě čas, dokud ještě nemají firmy tolik moci, že by klidně mohli oželet
spotřebitele, dokud se ještě může nechat rozpraskat zpětné zrcátko. firmy už mají hodně
moci. podívej se ve filmu svět podle googlu co dělá google z lidí, když je zaměstná, brzo
přijde doba kdy se budou všechna auta standartně za-parkovávat automaticky, kompletně
sama. někde už firmy chtějí volební právo, aby se nemuseli schovávat za předvolební
příspěvkovou reklamu. firma je spíš stroj než člověk. existuje pocit: když najednou sedíte v
práci a přestanete ovládat svou myš a vidíte, jak nemůžete nic dělat, jak někdo kontroluje
vaše dokumenty, jak vám otevírá vaše soubory, jak do vás vidí a jak se vám z centrály dívají
přímo do vašich vystresovaných a vystrašených a znavených očí. firma je vězení,
panoptikon ve věku své digitální reprodukovatelnosti. jedna reklama na israelské rakety:
http://www.wired.com/dangerroom/2009/03/iron-eagle-isra/ banky jsou taky firmy. firmy
mají dneska víc moci než státy. firmy mají své zájmy. druhou světovou válku vedly
nadnárodní firmy. firmy neuplácejí naše reprezentanty v osn, firmy tvoří naší radu
bezpečnosti. existují firmy a společenství prstenů tak velká, že už ani neznáme jejich jména,
jsou pro nás neviditelní, nepotřebuješ kupovat čas reklamních šotů, když už jsi dávno

139
přesvědčil lidstvo, že existuje, aby ti prodávalo ten svůj, existují tak mocné firmy, že se nám
o tom ani nesnilo, takže můžeme na ty naše klidně zapomenout, což je ostatně to, co chtějí,
co se děje, co je v plánu, centralizace moci, někde ve virtuálnu, na jakémsi zapomenutém
ostrově si na dálku za peníze ze záchraných balíčků velcí-tak-že-nemohou-zaniknout kupují
malé-co-mohou-zaniknout, už zase to zkoušejí, ale nevědí, jak se budeme chovat v síti a
potřebují nám dát tu síť, aby mohli mít jen jednu velkou firmu s hejnem dceřiných
společností, jednu velkou bublinu, o níž zase nějak věří, že nesplaskne. marx měl kamaráda,
co měl velkou firmu, jmenoval se engels. nejpodstatnější rozdíl mezi československým
komunismem a americkým kapitalismem spočívá v intenzitě flákání se ve firmě, ten, kdo
firemní práci šidí, žije veseleji, to není nostalgie po komunismu šířící se poslední dobou
východní evropou, to je unavenost z kapitalistické práce. firmy filosofie firem nezajímá,
firma nemyslí, firma pracuje na zisku. jednou ti firma nabídne čudlík a řekne ti, že už jsi
absolutně svobodný, protože od nynějška máš pod kontrolou svou vlastní smrt, protože
záleží jen na tobě, kdy a jestli vůbec to zmáčkneš, ale možná že preferuješ vůbec se
nepohybovat. jsi nebo nejsi firma. abys přestala bít, stačí přestat pracovat na svém
prospěchu a nechat bojování o přežití a rozhlédnout se. je to jen jeden restart. je tolik věcí na
dělání života. jako-třeba-kterýkoli-oka-mžik.

strach 3: a koho se bojíme když se bojíme myslet

poprava smyslů: neškubala se, protože se jen rozhlížela, sloup byl ostříleně použitý a byla
o něj opřená židla a zeď byla skvrnitě stará a ona už zase ochotně dávala ruce za židli,
vždycky jí to přišlo hrozně roztomilé, tenhle trest, tahle postura, při níž učitelka mluví, ale
nikdo si nic nezapisuje, i když tentokrát se cítila speciálně i díky provázku, co škrtil a drásal
a škrábal, protože nebyl dobře utažen, tudíž mohla lehce pohybovat zápěstím a došlo jí, že
ta rozedraná ruka může být vedle její ruky taky uměleckým dílem, protože strupy se
tentokrát neobjeví, ani svědění, ani jizvyčky, ani vzpomínky na bolest, ani se už nikdy
nechytí za ruku a ani on to neudělá, vždycky přemýšlela, proč jich tam stojí tolik, odmítla
šátek přes oči, to se rozumí, stačil by jeden, co umí správně střílet, stačil by jeden, s nímž by
si mohla představit jedno dobrodružství, zatímco by poslouchali rozkazy třetího, jeden, s
nímž by se třeba mohlo něco přihodit, kdo ví, i kdyby viděla, jak už zvedá mušku proti
sloupu co jí objímal ruce, protože jeden se dá sbalit vždycky, ale těhlech, kolik jich je,
chtěla si své mládence, z nichž každý mířil na jinou čast jejího těla spočítat, ale nevěděla,
jestli je to důležitý, ani jestli jí na to zbývá čas, vybavila si, jak mu řekla, že by ho ráda
poznala, že dříve než všechno, chce vědět, kdo je a co skutečně chce, měli bysme se víc
poznat a on neřekl: copak mě neznáš, ani: takovej sem já, ani: cože, ani: takový poznání je
nemožný, ani: tak dobře, budeme se poznávat, ani: mám tě rád, nýbrž odpověděl: až tě
poznám, jestli někdy budu vědět, kdo jsi, tak tě opustím a potom už to nikdy nebylo jako
dřív, poznávali se nepoznáváním jak si to nazývala a nepoznávali se poznáváním, protože
měli strach z nudy nebo co a on si nevšímal anebo nechtěl, to nikdy nevěděla, a potom to
najednou jedno odpoledne nebylo, protože jemu nikdy nedošlo, kým je, protože mu
oznámila, že to přestalo být zábavný a hned ten večer si začla žít svůj život a následující
ráno našla poklad pod vykotlaným stromem, tudíž teď seděla na židli u sloupu a dívala se
před sebe a řekli jí že je terorista a přivázali jí ruce za záda a ona jim řekla: skutečnost, že
sem přicházím z ohňové země znamená, že na mě můžete klidně vypálit, ale ve skutečnosti
si myslela, že žádnej terorismus neexistuje a že si to všechno jen vymysleli, aby mohli dál

140
žít svůj spektákl a že ve skutečnosti udělala dobře, že si přiznala, že je z ohňové země,
protože to byla pravda a navíc teď neměla náladu se s nikým bavit, ostatně vždycky jí
připadalo, že na tomhle místě nemá smysl participovat a konečně se cítila přesvědčená, že
její pocity jsou správně a viděla, jak to všechno dosměřovalo až sem, slyšela jak jí ještě řekli
že je čarodějnice a jak se otočil zády a udělal pár kroků stranou a ona už nechtěla dělat
žádné kroky stranou a tak už nikdy nemusela a jak se každé z těch proč ptalo na barevně
pruhované tričko co nemá být chráněno před rudými fleky co za oka mžik pustí žíly a žilky
jejího těla a vzpomněla si jak se jí o všem tomhle jednou zdálo a ona ráno vůbec nevěděla,
co to mělo znamenat, ale nevykouřilo se jí to z hlavy a usmála se a jemu z toho nepatrně
poklesla muška ale snad si toho nikdo nevšiml a zase se narovnal a uslyšel slovo a vystřelil
a zakouřilo se nejprve směrem ke sloupu a pak pomalu nahoru a ona na místě zemřela a dál
seděla na židli s rukama za zády

další: a hudba se hlasitila a gesta se měnila na taneční kroky a on se ke mně prodral a

málem přitom přišel o půlitr a prodral se mi rovnou až ke krku protože na větší vzdálenost
beztak nebylo slyšet a on se ke mně prodral a málem přitom přišel o pivo, protože při tom
prodírání zakopl a zatímco na mě nekontrolovaně padal, prodíral se vzduchem s opravdu
rozhodným výrazem, tak jsem se mu nastavila a on se o mě zapřel a nespadl až na zem a
pouze několik pěnivých kapek bylo ztraceno a roztrhnul mi při tom tričko ale nejspíš si toho
ani nevšiml a prodral se mi až ke krku a až pod konečky vlasů a do ucha mi zakřičel, že
roztrhávání spíš neexistuje než jo, takže jsem rozhodla, že si můžeme v klidu sednout
támhle na trávník a dopít pivo a pak došel pro další a pak jsme zmizeli z oslavy nejdelšího
dne a ráno si nepamatovali, o čem jsme si včera povídali, ale bylo nám to jedno, protože
jsme si zase povídali o něčem jiném a nikdy jsme se vlastně na ničem nedohodli protože
jsme se nedohadovali a jen se spolu dál vypravovali a bavili o něčem jiném a o ničem, co se
trhá a o všem, co se netrhá a někdy o vlastních pocitech a dojmech a nápadech a jindy radši
ne a myslela jsem si, že když mu o sobě prozradím, že když se mu otevřu a vyklopím se,
budu cítit že co jsem řekla je doopravdy, protože on si to o mně bude myslet, takže to bude
reálný, protože to bude jeho myšlenka a ne moje smyšlenka, ale pak mě přestalo bavit si
lhát, tak jsem se s ním rozešla a víš, že když říkáš, že všechno souvisí se vším, ačkoliv se při
tom tváříš tajemně, tak vlastně neříkáš nic. chtěl jsem jen, abys slyšela kousek nicoty, ale je
to jedno a tak jsme se rozcházeli a nic si z toho nedělali a pak když jsme byli konečně sami,
tak jsme si něco dělali z toho nicnedělání

moci: a mezi lidma, ve skutečnosti, se vidělo docela dobře, že zastavit celosvětové

spektáklovatění je celkem snadné, protože jsme těmi co útočí a co nacházejí zalíbení v
preventivních opatřeních, tudíž si musíme začít my, tudíž nemusíme dělat nic, aby se vůbec
nezačínalo, ledaže by se už začalo, v tom případě by se jednalo o to, zda se může začít dělat
nic pozdě a nakonec civilizačníci do žádné války nešli, protože byli po pár set letech
modernity přespříliš zlenivělí a pohodlní a každou bitvu lze přežít tak že se jeden předtím
nenechá naroubovat což se dělá tak, že jeden dělá jen to co cítí jako dobré a není v zájmu
impéria zatočit s evropou protože nás používají v reklamních vyprávěních o kapitalismu a
svobodě určených pro příští druhé stavy a střední vrstvy a sdělané třídy a co když nejen
číňané a indové ale všichni máme zvláštní schopnosti a co kdyby moc tvořit si ve vesmíru
svůj vlastní život se vším všudy byla tím jediným co od tebe bůh, když se ti směje, chce, má
to dobře vymyšlený, ať se na zemi nebo na nebi děje cokoli, dělají si to sami

141
zvyk zmíněný juliem césarem: zdejší komuna každoročně rozhodne, která část místní
půdy má být obdělávána a toto území se rozdělí na parcely, jichž je tolik-kolik-je-místních-
rodin, a které se přidělují losováním. společné vlastnictví: a všichni si navzájem pomáhají,
protože se znají, protože spolu žijí, potkávají se každý den, protože spolu nechodí do práce,
protože vůbec neznají pojem práce, znají jen život-tady-u-nás a rukama se komunikují se
zemí a dělí se navzájem o své zkušenosti, povídají si o tom, jak rostou stromy, jednotlivé
stromy, tenhle a tamten, znají se s nimi osobně a společně se dělí o všechny pečlivě spadlé a
svévolně sbírané plody, s nimiž se znají niterně a dívají se navzájem do očí a mají se rádi a
mají rádi to-místo-kde-jsou a baví se a vegetují na slunci a jsou si společně vlastní

návštěva: a pak jim jednoho odpoledne došla tráva, tak se rozhodli, že lepší než nekouřit,
bude jít navštívit souseda a poslali Olallu de Cáceres do výtahu a řekli jí, ať vystoupí ve
třetím a zaklepe na dveře, co se objeví přímo před ní a ještě jí poradili ať v žádném případě
nejde po schodech a tak vše splnila a když jí soused pozval do bytu tak jí řekl, vůbec si
nemusíš dělat starosti, tady se respektuje rytmus, kterým ti běží čas, podívej tenhle tu na
kanapi sedí už skoro pět set let, dokonce jsme zapomněli i na ten polštář co zasedl, a tak se
pohodlně usadila vedle spoře ale červenomodře oděného domorodce, co poklidně kouřil a
chtěla si přistrčit popelník lehce k sobě, protože si chtěla smotnout jedno brčko na čekání,
ale nedokázala to, zatímco soused zmizel někde za chodbou, protože popelník byl evidentně
přeplněný a rozhlédla se, kam by se ho dalo vysypat, ale pak si vzpomněla, že není u sebe
doma, tak se jen dívala, jak se špička pyramidy z típání sesouvá až pod stůl, ale domorodec
nic neříkal, tak se chovala jako doma a když si zapálila, otočila se na hosta místního a
zeptala se ho odkud je a on jí odpověděl peníze a ona řekla cože a on řekl peníze a ona řekla
jak peníze a on jen opakoval peníze a kouřil a opakoval peníze a ona řekla nemám já
nepoužívám peníze a on řekl plynou španělštinou aha tak to já ti v tom případě řeknu něco
jinýho a spustil, že ať nezapomene, co jí v letadle řekla stonožka a že ten poklad musí zemi
zase vrátit a ona si pro sebe myslela týjo řekni mi něco, co nevim, ale on jí slyšel a řekl jí, to
si musíš říct ty sama, všechno to, co nevíš, to za tebe žádnej výlet ani domorodec neudělá, já
už v tomhle obýváku sedím tak dlouho, že jsem tu viděl i stromy hrát si s větrem a viděl
jsem kácet ty stromy a zažil jsem plesnivění jejich pařezů a jedl jsem i lišky, co se mi
narodili přímo před nosem a když chceš kouřit, musíš do výtahu a jestli chceš doopravdy
vidět skutečnou nicotu, musíš si ji vytvořit, jestli chceš vylézt na panelák, poklop na střechu
je otevřený nazelenalou rzí, ale pak se vrátil soused a dal jí pytlík s hulením a s pozdravy
pro kyborga a draka a ona zapomněla, že se právě chtěla rozhodnout, jestli se vyleze podívat
na tu střechu anebo ne a jen zamumlala něco ve smyslu jako že děkuje že si mezitím smotla
jedno brčko a možná jen proto aby slyšela že v pohodě a že za nic a proč se nemá chodit po
schodech ale soused se podíval jinam a tak se radši zeptala jestli si může skočit na záchod,
protože si uvědomila, že ten jejich nebyl nejčistější záchod na světě a když dočůrala, tak to
tentokrát nevydržela a aspoň přejela sousedovu mísu papírem, protože tohle bylo ještě
daleko smutnější než ten pyramídící se popelník a protože měla pocit, že to sousedovi dluží
a když se vrátila do pokoje, seděl tam jen soused a ona se ho hned zeptala kam se poděl ten
domorodec a on jí řekl, že jedinej domorodec tady je on a že jestli bude mít někdy chuť si
zakouřit, že ať se klidně staví, že je potřeba vykouřit k pyramidě taky sfingu tak se začala
bát že ten záchod neměla utírat ale už to bylo tak to nemělo cenu a tak se tím přestala
zaobírat

142
,,čas není vůbec nic úžasného, protože je to iluze.”: žijeme v období času bez času.
nemáme čas. skoro nikdy. čekáme až nám ho někdo přinese nebo tak něco je zábavný
poslouchat nás když si vyprávíme o našich časech, hlavně o tom, jak je nemáme a jak už to
není jako dřív, to by jeden nikdy neřekl, že čas plyne a to se ztrácí v mizení a máme volný
čas a prskající olej a práskající vítr, ale poslední dobou se mezi nimi necítíme vůbec
uvolněně protože místo abychom si užívali volnosti času se věnujeme jeho ztrácení anebo
utrácení a máme zanesenou dobu, v níž se utvrzujeme, že si uděláme čas, ale to si jen
namlouváme a na druhou stranu si tak aspoň bezpřestání připomínáme, že celou dobu víme,
že čas lze tvořit a že jsme v našem věku prostě jen zapoměli, že modelovat si čas je práce
mysli a že se to může nechat na ní, když se chceme mrknout jaké má čas barvy a nikdo
nemůže být příliš starý na svůj věk a co když je čas zrovna dozlatova a posledním dnem
nerozumíme tomu, že světlo dělá čas z ničeho, to nebyla skákající věta, šlo o zamotaný čas,
o pohled boha když zapomněl pro co jde protože se po cestě mrknul z okna zeptal se sám
sebe a jakou rychlostí se žije a svět je, svět je jenom hodinový hotel a její pokoj obsadilo
čerstvé hejno motýlů a teď přišla na návštěvu skupinka modrožlutých papoušků ara a teď
smečka známých vlků co se předtím navzájem nabarvili na zeleno, protože si mysleli, že jde
o večírek s maskováním se. čas je hra oka mžiku. hra teď na chvíli. jak snadně den střídá
noc a jak lehce ji nechá procházet se po sobě. žádné strkání nebo předbíhání nebo honění se
nebo jiné zápasení, už se neví co bylo dřív jestli noc anebo den a ani na tom nikomu příliš
nesejde a jak nemáme ten čas, můžeme si na vlastní husí kůži lehce zažívat, jak si čas
pohodlně neexistuje, jak nikam neběží, jak si srdce prostě tluče, o tom jestli ráno vyjde
slunce právě teď rozhoduje množství úsměvů které se urodí ve snech a kdyby neexistovali
lidé co si vědomě užívají své noční můry a jiné vysněné představivosti a snivé časotvornosti
tak by slunce nevycházelo ale zdá se že slunce samo zařizuje aby vždycky existovali takoví
snílci a snílkářnice i vhodné sny a čas se časovatí a barevně fraktálovatí a obrázkuje jako
obraz co se opakuje do sebe a od sebe zdá se stále stejně jiný a pokaždé jinak stejný a čas
plyne a neplyne časem a mění se a stojí a oka mžiky jsou bublinky co vzniknou a zase
zaniknou, čas je kulatý čtverec a taky pěna z kulatých čtverců a někdy je třeba přepsat čas a
jindy je dobré jej přespat a k tomu všemu čas neexistuje, což je důvod, proč se nedá zastavit
a všechny časové cykly se dějí naráz říkejte si tomu třeba jeden cyklus nebo jeden čas
protože momo stejně nechá padat do ulic města hejna pestrobarevných květů takže čas si
prší a nikdo s tím nenadělá nic což je dobře protože z času se staví prostor protože nicota je
barevná a z trvání se vypravují věci a z oka mžiků se rodí noví motýli a čas nemá počátek
ani konec ani směr je to od sebe a k sobě a do sebe klubkovatící se hejno záčátků a konců a
když si had svléká kůži, kouše se do ocasu a čas se vypravuje po vesmíru a bůh nemá žádný
pracovní rozvrh ani hodinky a už vůbec ne stopky protože bůh má svůj čas a dává si na něj
za tím co přichází čas smrti šedých mužů a čas vyléčení se z únavy a čas kdy se ví že nemít
počátek ani svůj čas znamená moci být čímkoli a jak rychle a kam utíká tvoje teď a měla
bys to vědět protože čas je vypravování se mysli po okolí kde přestáváme být otroky
ubíhajícího času a stáváme se zase služebníky vracejícího se po časí

stará evropa: před více jak 5000 lety, když ještě čas běhával bez kalendářů, když se bozi
přijímali víc jako přátelé než jako páni a ptáci si sedávali na lidská ramena protože byl
nedostatek elektrických vedení a ještě dřív, až před naší patriarchální kulturou, dávno před
napsáním májských proroctví a před objevem vertikálního rozumu a hierarchie a moci měnit

143
svět, za kralování matky přírody, spíš k počátku než ke konci velkého cyklu, když se lovilo
a sbíralo, pár hodin denně a zbytek času se jen živorytila opravdovost, protože egoističtí
bozi ještě nebyli vynalezeni a souhvězdí se nehledala, nýbrž vídávala a člověk byl spíš
pomnožný než individualistický a zemědělství nebylo ještě vůbec lánovitě vypěstované, ale
rostlo jen na malých, multikulturních políčkách okopávaných čarodějnicemi, tehdy ještě
práce znamenala niterný rozhovor se zemí co se nepřestávala krajinovatět kolem, protože ji
ještě nikdo nikam nepřevážel a když vysázíš do jednoho záhonu spoustu různých druhů
rostlin a zeleniny, tak ti případní škůdci, co vždycky žerou jen něco, nesežerou celý záhon a
ty budeš mít co jíst a když se používaly kovy, ale nedělaly se z nich zbraně a v dálce žlutý
císař poprvé rozhodil dřevěné tyčinky a odhodlaně řekl: a vidíme co se stane a když si ještě
lidé rozuměli se zvířaty, dlouho předtím než latinské sloveso conspirare znamenalo dýchat
pospolu, když se ještě nepotřebovalo žádné speciální sloveso na dýchat pospolu, když sovy
obývali lesy i přes den, když se život zachovával podle úsudku matek, když se ženy
nestěhovali pryč od matčina krbu, protože rod se udržoval ne po meči, ale přes ženskou
moudrost, která se stávala a předávala z pusy do pusy zatímco voda prskala a dřevo praskalo
a děti vřískali, blízko věstonic a v okolí altamíry a v ráji, předtím než jedno stádo chlapů
napadlo, že je potřeba zavést osobní vlastnictví sebe sama a něco nashromáždit a někoho
přepadnout, že je potřeba démonizovat hady a vyvraždit draky, tehdy neexistovala moc a
smyslem života nebyl boj o přežití, nýbrž život jednoho společenství, tenkrát byli děti
obecní a otcové neexistovali a zákony určoval vesmír a všichni se starali o všechny děti a
život plynul a děti se nechávali běhat kolem a učili se sami a drogy se brali výhradně s
rozumem a luna už zase dorůstala a poznávali svět a nechodili do školy a napodobovali
ostatní a pomáhali na poli a měli děti a žili až do smrti a celou dobu v klidu, v rytmu místní
přírody a když se muselo jít někam jinam, tak se šlo a když se mohlo zůstat, tak se zůstalo a
na válečné výpravy se nikdo nechystal, protože se nevědělo, co to je

ublížit: a když cítíte potřebu ublížit anebo když cítíte že si někdo ublíží nebo že oni si
ubližují přirozeně tak to si ubližujete sami sobě vaše mysl vám barví svět na černo nejspíš
protože chcete tak hodně štěstí a proč se bojím mít se dobře a v ten pocit je cítit jak jste pod
vlivem rozbitelnosti, typické to vlastnosti civilizačníků, když vás nenapadá než si ublížit a
když vás nenapadá než nechat to prostě zmizet

místo v lese: co si tě najde protože ho cítíš. když zmizí strach a vztek se propustí ze srdce a
definitivně se zapomene na zlo a když se dostaneš sem a tvoje větývky můžou popraskat
úplně kdykoli a když máš absolutní sluch a tak se naučíš hrát na chaos a noční výkřiky a
staneš se větrem na palouku v lese a hned potom okem hurikánu a ohýbající se borovicí a
pevně se držící veverkou a místem pohledu i vším spořádaně spadaným jehličím na něm a
stínem co se přitrhává skrz koruny a co tě ozařuje a co když se mraky formují podle nálad
lesů přes něž přelétávají podobně jako se diváci spektáklu strachovatí zatímco se dívají na
produkci zla a při dešti se vítr někdy opatrně vyhýbá kapkám a proplétává se mezerami a
dírami padajícího nebe a jindy ne a co se stane když se lidské oči naučí prodírat se kapradím
a ostružiním a když se tělo stane květem a plodem najednou a stromy rostou kýváním se
nahoru dolu a na výletě lesem se mysl houbovatí pod zemí a ptákovatí nad zemí

permakultura: jako ta mexická čarodějnice co čůrá na svou zeleninu protože tak splývá se
sluneční soustavou úplně jako místo co se vrostlo do člověka jako hlas co zdraví strom jako

144
minulost co zarůstá do přítomnosti a trvalá jako tráva co kvete v mezerách cestiček z panelů
a kulturní jako mraveniště když se krajinou převaluje jedna stolní kultura co zapomněla na
význam slovíčka jako a opravdová recyklace jednoho místa a jeden do sebe zamotýlovaný
kousek jedlého lesa i škůdci co se rozhodli participovat na úrodě se dají na něco použít
zahrada a dům kteří se do sebe zauzlují a slepice se klováním baví se zemí užitečně pokud
se jim vyhradí případné průchody přes záhony a energetické cykly se zacyklí a brambory
rostou ve sloupořadí a rajčata každým rokem vycházejí červenější a červenější a navíc už se
tak divně nelesknou a z konců se stanou počátky a z plevelu byliny a žížala se zakousne do
hlíny a její-jazyk-ochutnává-místo-kde-žije a místní nechali oteplování na zdejším klimatu a
už jen žijí své po-časí a celé dny se dívají po nebi a pohybují se mezi mraky a jen se starají o
zdárně poklidný život rostlin a stromů a mechů a hub a bakteríí a jiných bytostí co s nimi
sdílejí zemi kdykoli se vydají na výpravu po krajině své místní představivosti což je pořád a
spíš si připovídávají počasí než že by ho předpovídali a permakultura je snaha představit si
život-na-místě-co-když-bude-bůh-chtít-si-vystačí-navěky protože se nikdy nepřestane
pohybovat samo v sobě se schopností fotosyntetizovat na planetě přeplněné zelenými a
červenými a fialovými bytostmi kde hodlá ten život plynout v očích jejich sítě a v mezerách
rozpadající se civilizace a v oázách daleko od zahušťujících se měst kde dohasíná moc
obrazovek spektáklu a začíná temnota barbarského lesa a nadechování se venkova
oddechování si matky země odfrkování si krajiny recyklace holubů co jsme biosféře vytáhli
z nosu a den kdy krysy vyženou lidi z míst s dlážděnými ulicemi protože už budou mít
pokrk toho pachtění se v bahně tam dole a po odvrácených stranách vytapetovaných zdí a
promáčí stropy a rozhlodají kabely a nakakají do umyvadel ze zlata všech národních divadel
a když život ponouká jedince shluknout se na nějaké místo pohledu a když mysl cítí jak je
rozumné zpomalit na rychlost zahrady a když si v uších vypnete šumot města a když oči cítí
úlevu jestliže jeden tejden nevyšlo nedělní navštívení rodinného supermarketu a když se
žaludek zaradoval protože konečně může chodidlům odpovědět co si myslí o hnětění se
země kde společně přebývají ve formě oduševnělého uzlu co se už nehodlá odtrhnout od
tvarů větru co se mu prohání mezi očima a krajina tvých plic může být taky zelená a
rozkvétající a tvůj krevní oběh se formovatí podobně jako žilky na listech lip a tvůj nervoví
systém se meandrovatí a slévá a rozlévá a řekovatí do všech zákoutí jednoho hejna údolí a
potokových koryt a svahů ošlehaných severákem a osídlených rozmanitou faunou a florou a
houbami a jednobuněčnými živočichy a bakteriemi a viry a tak

východ 4: mistr pohodil motyku a řekl: dnes vůbec nemám sílu. když nemáš sílu, řekl
strýček, jak můžeš mluvit

mezi: mezi tvorem a netvorem a mezi tvarem a netvarem a mezi odhodlaností a

nemohoucností a mezi otevřít a zavřít a mezi mnou a tebou a mezi n, tam, kde se vnitřek
zahýbá s vnějškem mezi tichem a křikem a taky mezi našimi zaplétajícími se pohledy, kde
se vnitřek zaplétá s vnitřkem a někdy mezi olméckými legendami a zprávou cia o strategiích
roku 2025, přímo na horizontu, kde se vnějšek plete s vnějškem, mezi tady a tam a mezi
přílivem a odlivem a na hranici zaznamenatelnosti a za limitou viditelnosti, žili si ti tři mezi
mizejícími mezerami, v díře které říkali obývací pokoj, mezi vznikajícími příhodami a mezi
těmi vyprávěními, za průchodu, mezi vlněním se rozkmitaného vesmíru, mezi zdmi
místnosti, mezi časem a myslí, mezi se nachází ani tam ani tam, mezi může být jedině teď a
tady a ona se stýkávala s mezerami a chovala se jako jedna z nich a cítila se viditelně

145
neviditelně a prázdně ale plně a brouzdala se po kolena v pauznutých řekách a hladce
prostupovala pletivem kamkoli potřebovala a mezi se nenachází ani tam ani tam a tvoření se
vždycky odehrává mezi, na mezi se nedá vzpomínat protože se na něj nedá zapomenout a
marná je i snaha si ho představit, mezi se zažívá, z mezi se nevypadává, po mezi se
vypravujeme, z pomezí vyvstávávají věci, tady se rodí situace při nichž srdce byje rychleji,
na mezi se ti ježí chlupy, tady se ze smyslu stává nesmysl a naopak a cesta se mezerovatí
mezi krajinou a tebou a mezi všemi vybílenými zdmi se odehrávájí strakaté pohyby a každý
vchod je mezera a mezi průhlednými planetami se prohánějí ohnivé vozy, mezi nebem a
podzemím se odehrává země a všimla si mezer ve světě a myslela ve svých mezerách a
uvědomila se mezi a zůstala tu a seděla v chůzi věčně mezi jako kočka nad prahem která
nikdy nepozná rozdíl mezi životem a smrtí

akaša: akaša je éter. pátý element. barevná nicota. mizející mezetérie. život morfující se při
vyprávění. verze boha z informačního věku. digitální věčnost. pramen prostoru. archív
protikladů. po-mezí. čistě poskvrněná energie schopná přechovávat informace. duch svatý s
děravím pláštěm a staletým dubem v roli poutnické hole. z akaši si vesmír stahuje
aktualizace. experimentující bůh. hrající si syn. o co se opírá duha. akaša je kniha čarodějů
civilizace obrazů. kde žije obrazotvornost. mlha z níž odkapávají oka mžiky. kronika akaša
se nehýbe a proto může vyprávět o všech změnách, o každém pohybu, hraje si v minulosti i
v budoucnosti, nachází se mimo čas, každá z přítomností stojí v ní. na zachycování
vyprávění akaši do písmenek se používají palmové listy.

nelegální věta: viděl jsem digitální fotku fotokopie zápisu s razítky kde se mluvilo o
třistatisících

i v ohňové zemi jsou květinářství: chodila do květinářství povídat si s květinářkou a

květinářka znala spoustu vyprávění o všemožných květinách a jejich chemickém složení, a
tak s ní naše malá teroristka a zanícená čarodějnice ráda trávila svůj čas a poslouchala co
mohla o léčebných vlastnostech jednotlivých druhů orchidejí a květinářka jí řekla, že aby se
mohl léčebný účinek extrahovat do sytosti a aby měl plnou sílu je dobrý zapomenout jméno
orchideje a poznat se s barvou okvětních lístků a pohovořit si s vůní jejich vnitřku a někteří
šamani prý orchideje před použitím něžně hladí a zpívají jim veselé písničky a občas se v
květinářství procházela mezi regály a nechávala k sobě přičichávat trvalky a bonsaje a jiné
zvědavé květiny a léky je třeba chemicky vyrábět a opatrně fyzicky dávkovat a vědecky si
všímat mezi bohatými pacienty všech zvláštních příznaků a tak produkovat nemoci a
specializovat léčbu a nasazovat nové metody a držet při životě-neživotě pacienty pojištěné,
protože léky na nemoci-co-způsobují-na-černošských-čelech-brainwashingová-
shromáždění-much mohou na svůj výzkum chvíli počkat, potřebujeme z národně
bezpečnostních důvodů zkoumat jeden lehce agresivní virus a zemím se zakáže vyrábět si
vlastní léky a když je to napadne, teď to napadlo ekvádor, tak se můžete koukat, potáhneme
je po soudech, jen my máme právo na odborný zásah do textu vaší tkáně a když nám
náhodou zbyde vakcína proti ptačímu viru, co nefungoval na lidi, tak se stane mutace a
vakcína se prodá proti prasečímu viru, beztak dochází ropa a je třeba přestat žrát tolik masa,
což je beztak lepší, protože rostliny jsou v potravním řetězci blíž slunci, a tak se neztrací
tolik energie při jejím překladu do našeho žaludku, fluor se v koncentračních táborech
rozdává ve formě přídělů vody, a tak se dělá klid a podporuje smířenost vězeňská s osudem

146
neosudem a co když žijeme v takovém civilizovaně neviditelném koncentračním táboře a
internet je takovej digitální a zrevolucionovanej elektrickej plot a co když si do hlavy
necháváme cpát prášky a příkazy, protože si tam nevidíme a věříme, že je tam prázdno a
říká se nám, že to prázdno se musí vyplnit a co kdyby se tělo o sebe dokázalo postarat samo
a co kdyby to vlastně vždycky dělalo a co kdyby všechny choroby byli civilizační a tak se
na ně mohlo zapomenout jako na všechny ty další problémy co jsme si vymysleli a
nechávala se unášet vůněmi a pouštěla je ke svým orgánům a ochutnávala všelijak bílé
orchideje a chodila s květinářkou sbírat houby a bylinky a když se prohledávala po louce,
myslívala na svoje podivování se a na to, že některé rostliny jsou schopnější než
farmaceutické firmy, které to samozřejmě vědí, a tak to svým způsobem skrývají, ale strom
kýve pahýly a les hýbe kořínky a přišel čas pěstování a receptář nebyl jen na neděli a
normalizace byla taky doba rozkvětu alternativního bydlení a normální je když si lidé mezi
sebou pomáhají sami a v literatuře se doporučuje začít s permakulturou v šedé kůře, se otočí
mozek naruby a nechá se chvíli máchat ve vlastní duši a pak se pověsí na půdu mezi mávání
unavených holubích křídel aby odkapal a učila se připravovat exotické čaje ze
zapomenutých časů a kouřila listí všech odstínů zeleni i květy těch nejkřiklavějších barev a
žila víc a víc v přítomnosti kde většinou nic nemusela a nic moc nechtěla

bůh peněžní: Hospodin a luther a kalvín a weber a Bůh co je vším a má to všechno pod
kontrolou a každá živá bytost je od Něj oddělena propastí a všichni tváří v tvář bohu
zasloužíme nelítostnou smrt tak musíme pracovat a rozmnožovat bohatství a dřít se ku
prospěchu lidstva protože jedině tak můžeme splnit naší misi a utišit hněv boží co je
neustále připravený k odeslání na adresu našeho trvalého bydliště a pracovat a rychleji a
efektivněji protože to je jediné co od nás bůh chce a tak si myslíme že profesní život je
životem v bohu který to všechno už naplánoval jako jeden velký hodinářský stroj v němž se
mechanicky otáčíme poháněni okolními zuby a jen někteří se zachrání ale až na konci to je
jasný a budou to ti co dokáží celý život jen pracovat a sloužit a věřit v pohled co to všechno
pečlivě a bedlivě a starostlivě sleduje a z tohodle boha pochází objektivita vědy a nelidskost
kapitalismu a sterilnost měst a vymetenost ovčáckých představivostí a protože takovej bůh
je pěkně divnej bylo celkem snadný oznámit lidem že je mrtvej a naučit je věřit prostě
jenom v práci a v peníze a ve slepý útěk kamsi do nekonečna co se teď všude kolem nás
prázdní v roli prvního hybatele

architektura: zastavování světa a vytyčování prostoru a zvedávání zdí a pokládání podlah a

zakrývání přirozených pramenů energie a normalizace krajiny a formování okolí a
oddělování se od okolí a kostely zamykající vršky poutních kopců a altánky dusící důležitá
zákoutí zahrad a potrubí neumožňující vodě se rozlévat a vypadá to otevřeně ale je tam sklo
protože to není budova ale akvárium protože je to místo co se rozhodlo vystoupit ze
slunečného klimatu do klimatizovaného stínu a letohrádky šlechetné a letní sídla a zimní
paláce a nákupní zóny a kulturní střediska a kulturní domy a pak se jednoho dne který byl o
něco delší než dvacet čtyři hodin lidé rozhlédli kolem sebe po všech těch nemístech kudy je
nutili se pohybovat a všimli si že svět je plný střech a rozhodli se že už nápady architektů
nepotřebují a dali jim volno a od těch dob si lidi zase spolu povídali o tvarech míst kde žili a
když si to tam chtěli předělat tak si to tam předělali a jeden den v jedenáct večer přijel do
prahy architekt z budoucnosti a vymyslel si tu nejživější stavbu ze všech staveb a dal jí tvar
chobotnicovité knihovny co se slizila po vršku jednoho kopce letnícího se vesmírem a

147
stavěla se na zadní tak roztomile že ji prostě nešlo nechtít postavit a tak si řekli že si to zvíře
v praze postaví ale pak jim začala připadat moc živá až divoká protože to byli češi a tak o ní
začali diskutovat a diskutovali až dokud tomu architektovi neprasklo uprostřed kulatého
náměstí srdce zrovna v den kdy se mu narodila dcera a tak se ještě chvíli bavili o tom jestli
zelenofialovou knihovnu nepostaví aspoň někde za městem aby si ta malá až bude velká
měla na počest svýho táty kde číst ale už když to vyslovovali nahlas cítili že nejjednodušší
bude se na to prostě vykašlat a nechat to vyšumět do ztracena

potkávání se: kvůli smradu z vyprdnutého kočičího žrádla jí opravdu stálo zato naučit se
respektovat nepohybování se kocoura z jejího klína, ale snažila se to překonat tak že
děkovala bohu za tuto nevoňavou situaci protože ji chápala jako zkouškovou jestli se už cítí
doopravdy světem zároveň co myslela co asi strkaj do kočičího žrádla že tak smrdí když se
prdí a vzpomněla si na jeho chlupy v nose a jak se jí líbili když byla zamilovaná a jak ne
když nebyla a pak ji napadlo že respekt se rozdává a nikdy se nemůže vyžadovat a smrad se
rozpustil a zmizel a místo, kde žije respekt, společné místo je takové, kde se místním
situacím povoluje stávat se jakkoli zároveň s tím jak se účastnícím se bytostem umožňuje
uskutečňovat zde cokoli je napadne, protože na společném místě respekt náleží všem
projevům vřelenosti, všem zdejším formám, každému z tvarů teď, ne že by smrad
nepřekážel, ale je tady, všude kolem, respekt se bez čekání dostává jakémukoli jednání,
všude kolem tebe, je společným místem věnován každému z nápadu kolemjdoucích, všem
výskokům z radosti, co rozvlňují dav, každému kousku písničky, co se přivane na jazyk a
pak se přemění do pozpěvování a pak se ztratí definitivně a nejde o kousek biosféry, co by
byl vyhlášeným veřejným místem oficiálně spoutaným stádem obecních a státních a
rezervačních nařízení a vyhlášení a povolení, které by bylo třeba respektovat nebo aspoň
mrazivě cítit, zatímco se porušují, je to spíš svět, co se děje sám, místo nemísto kde se
rozpouští postcivilizační tušení mezer, kde se navzájem prolínají a mísí rozmanitá místa
pohledů, kde se vítr krajinovatí bez zapisování se, bez potřeby společensky se normovat a
místo žilo a místní už neřešili otázky týkající se svobody nýbrž praktikovali jejich odpovědi
a začínající problémy se okamžitě viděli jako začínající řešení a neděl se společenský
rozvrat ani myšlenkový zmatek ani chaotická chování ani anarchistické rozbíjení a spíš
pučení než zmar spíš odrůstání a nenastal neřád spíš soužití a lidi si dělali co chtěli a tak se
spolu hlavně bavili, ale my se nebavíme, protože prozatím v zájmu publika, co přijde po
nás, už nesmíme dělat prakticky nic, ve jménu pasivně kouřících mozků, se snažíme
odstranit oheň ze stolů společenských místností, ve jménu vlastní potvrzenosti, se snažíme
vyhladit pohledy druhých, existuje zoufalá obrana individualizovaných civilizačníků proti
stávání se životem, já chci respekt, křičí, chci, aby se mě respektovalo, dupou a myslí si při
tom na svou virtuálně abstraktně idealizovanou ochranou schránku, co se nedokáže vidět
jinak než věčně v ohrožení. učím se respektovat bolestivost zubů moudrosti, kvůli něčemu
budou mít tohle jméno. vesmír je společné nikoli veřejné místo a proto umožňuje být
nestresovaně beze strachu. a když se začne respektovat svět, najednou mizí ta-potřeba-
pořád-to-kontrolovat i ten-pocit-že-jsem-pod-kontrolou a už si nevzpomínala, proč dřív
měla s respektem k sobě samotné takové potíže a přestala si představovat svou věčně se
přestavující z-odpovědnost a začala si užívat příhody, co se jí naskytovali do cesty a kam
přišla, tam rozdávala svůj respekt

i auto dokáže stát samo: a všechna auta už o sobě bez uzardění tvrdí že jsou ekologická.

148
mně auto připadat divná věc. a jestli země je jen auto a co když je atmosféra spíš ještě na
kličku než elektronická a ona si stáhla okýnko, protože měla chuť cítit vítr a auto letělo
vesmírem rychlostí světla protože bylo sestaveno z civilizačníků a když se žije život
pěškovitý, cesta trvá déle než průměrná délka života. pro začátek zujme auta. není totiž
vlastně moc důvodů proč jim dáváme náš svět, proč jsme jim nechali udělat klíč od krajiny a
zastavit se na vyhlídce a vylézt ven. tam kde existuje svět bez zpětných zrcátek. vystoupit ze
sebe. nechat ruce řítit se bez volantu a vypadnout z rychlosti a nechat nohy sunout se svým
tempem beze strachu ze šlápot kalužovitých a kdo se nebál že si zvrtne kotník, ten si ho
nezvrtnul. z pneumatik se dají nadělat podrážky a takové podrážky vydrží přinejmenším
milión let. chodit po vodě a vidět mizet vlastní stopy. auta ve volné přírodě jezdí po poli.
zdravé motory nedýchají.

vypínání mysli: a taky chápala svůj terorismus jako víceméně přechodnou záležitost,
věděla, že za to může její mysl a její potřeba rozbitelnosti a tak ona sama se necítila
zodpovědná, tím spíš, že si vynalezla to nicnedělání a tak sice teroristovali ale zase ne tak
moc a když se mrak obrací na záda a šedá se mění v bílou a když stíny navrhnou mezi prsty
normálně neviditelné blány a když se Olalla de Cáceres cítila, že se vrací na všechny čtyři,
protože se nejspíš zase stává zvířetem, že se jí rozšířují nozdry a že čichá tak nějak ostřeji a
že dýchá tak nějak klidněji, protože zase opravdově cítí, že přišla o možnost upadnout a
řekla si že je mořská hvězdice, která se naučila pískat a mravenečník co se nechal ostříhat a
potetovat a rozhodla se nějaký čas pohybovat na čtyřech končetinách, takže jednou po oběd
vyhlásila, že od zítra nemůže chodit do květinářství ani že je pár týdnů nedoprovodí na
žádný výlet, protože bude jen doma a bude chodit po všech čtyřech a jak řekla, tak taky
udělala a přestala si stříhat nehty a narostli jí drápy a přestala se česat a brzo měla hřívu, do
níž si sedávali ptáci, protože slib nechodit ven samozřejmě nesplnila protože neměl logiku a
hned první týden jela s kyborgem a drakem na výlet na kopec, kde si poprvé skutečně užila
skály, protože mezi kameny se jí po čtyřech šplhalo daleko snadněji než dříve, takže si
najednou našla čas na pozorování života ve štěrbinách a zblízka sledovala tvary mapování
se lišejníku a když potkala šneka, uvědomila si až do detailu ulitového, že se vlastně stává
šnekem a slušně ho pozdravila a on ji opatrně obešel a nakonec chodila po čtyřech i do
květinářství i do baru za rohem, všichni jí tam už znali a vrchní jí pokládal pivo a tlačenku
na parkety pod nákresem dutosti planety země, kam si sedávala na zem a myslívala tady
nebyla a opírala si záda o topení a poklidně si svačila až úplně dole u země mezi nohama
ostatních účastníků společenského života a černým plastikovým nožem krájela tlačenku a z
pohledu psa zaparkovaného v hospodě a s přežvýkající myslí poslouchala jak někdo
vyprávěl o tom, že nikdy neví, do jakých kontejnerů vyhodit své obsese, že se mu ty barvy
na recyklování už pěkně pletou a nikdy nenamáčela chleba do octu, protože jí nechutnala
rozvlhlost

jaderný odpad: ten z francouzských jaderných elektráren polehává v pootevřených

kontejnerech v rusko-kazašské stepi, zatímco americký jaderný odpad se vznáší v podobě
taktických hlavic do vlasů iráckého a afghánského a pakistánského obyvatelstva, protože
když už se to musí někam vyhodit, tak ať to aspoň dává smysl a tak si myslíme, že dál
známe důvody vztyčování jaderných reaktorů, ale naštěstí dojde ropa rychleji než se spustí
budoucí komíny co nejsou komíny a doufejme že číňané mají v nějakém tajném plánu se
zastavit a taky bychom se mohli naučit recyklovat jaderný odpad z vlastních buněk a něco

149
smyje déšť a kde má město země svou skládku a o unavenosti a nepřebernosti nekonečen a
o tom jak aktualizovat zrak a o zašmodrchaných škálách vesmírné radioaktivní světlohry a o
smíšených náladách a přinejmenším ambivalentních pocitech a o jedné hře mezi malým a
velkým a o kvantovém tunelování a elektromagnetickém přemosťování a o dohodě mezi
turkmenistánem a íránem o dodávkách zemního plynu a o vzájemném zasíťování íránu a
turkmenistánu a ruska a kazachstánu a číny které nehraje moc do karet angličanům a
američanům a tak se uvidí jestli jsme opravdu tak hloupí že se kvůli týhle síti jednou
rozlobíme anebo jestli jí prostě akceptujeme jako reálnou a existující a prostě jí necháme v
klidu protože jsou vytrvalejší a odolnější a vyzrálejší než my a protože po nás nechtějí než
nechat je bejt takže se rozhodla s tím nic nedělat

150
a už neviděla cestu nazpátek: už to nemohla zastavit, protože se zapoměla umět
zapomenout a najednou cítila, jak ji pohlcuje vlastní představivost a jak se vpíjí do davu,
kterým musí projít k zastávce metra a necítila lítost, viděla se zvenku a viděla se ve své
líbivé teplákové soupravě a bylo jí jedno, že na václavák se takhle nemá chodit a když
sestupovala na zelené muzeum, znova přemýšlela jestli tomu všemu doopravdy věří a
zjistila že jo že už nedokáže rozlišit mezi sebou a okolní obrazotvorností a pak se dívala na
ubíhající podzemní kabely a nepřítomné neobličeje spolucestujících a věděla že všechno je
jen možný až konečně vystoupila na skalce kde přešla skutečné parkoviště autobusů a
zmizela mezi křovím a co bylo to čemu nemůžu uvěřit, co usnulo za mýma zavřenýma
očima a o čem si zpívají tvorové které jsem nepotkal a kteří oficiálně ani neexistují a už
měla svoje jasné a zřetelné místo s to dá rozum nejkrásnější vyhlídkou a už měla všechno
připraveno a na svém místě s rozbitou cedulí pozor nebezpečí a se starým psím hovínkem a
s kouskem neutrženého špagátu a krychlovitá budova statistického úřadu temně zářila do
tmy, protože měla po pracovní době a protože se v jejích oknech lesklo pouliční osvětlení a
dvanáctá hodina odbila a lampa ještě svítila a kolem tiše dobržďovala nízkoprahová
stosedmdesátsedmička a chlápek, co stál opodál, dočůral a vydal se na zastávku autobusu a
bylo mu jedno, že mu bus ujel před nosem, protože měl čas pořádně se upravit a olalla de
cáceres seděla na místě u křoví a nekvetoucí zlatý déšť ji šimral na krku, tak se otočila a
nemilosrdně ulomila zbytečnou délku větve, chtěla se soustředit na meditaci, chtěla se cítit
nerušena, chtěla být vesmírem bez šimrání, chtěla aby ji už nic nedrásalo pokožku a usadila
se ještě pohodlněji a znovu se zadívala na podivnou administrativní stavbu a necítila lítost a
snažila se plně věnovat přítomnosti a tak se pozorovala jak tam sedí s provázkem a dívá se
jak se nápady její postcivilizačnické mysli stávají opravdovostí a kochala se vlastním
životem a chtělo se jí zapálit si, tak vyšťourala zapalovač z kapsy, zatímco se tiše dívala jak
najde krabičku a strčí si do úst pravidelně sbalené pokouření a pokouřila a přiložila ještě
hořící zapalovač k provázku a oheň se jiskřivě vydal směrem ke státním statistickým
výsledkům a z kopce se trávou vlnilo pálení neutrženého špagátu podobně jako monetova
cesta makovým polem a Olalla de Cáceres se realizovala a bylo těsně před tím-co-se-bude-
na-skalce-pamatovat a bylo jako když se plní sny a čas se zase nedal zastavit a kdyby se vše
stávalo na dlouhou expozici, stalo by se to tak jako tak protože když se zadíváte na čerň
zadní strany vašich víček víte že tam není prázdno že když se zadíváte pozorně a klidně,
objeví se tady hejno mizejících světel a cestujících ohňů a jednou rukou kouřila a druhou
vyrývala něco abstraktního do hlíny před sebou a třináctá hodina odbyla a lampa ještě
svítila a český statistický úřad se vzňal a nálože v přízemí vyrazily dveře se všemi
průměrnými otvíracími hodinami a odstřihly titulní nápis od budovy a nálože v prvním patře
zpřeházely šanony s rozmanitými sociálními rolemi a poslaly okna do vzduchu a nálože ve
druhém patře rozvlnily lesklý povrch zápisků o průměrných ovčanech a z plamenů třetího
patra ideální česká rodina s holčičkou a chlapečkem vyskakovala do prázdna na skalce a
nálože ve čtvrtém patře dělaly modré mašle z průměrných českých snů a tužeb a plánů a
nálože z pátého zářily fialově na počest pálení našich reprezentací a potom se výbuchy
zastavili a z ventilaček šestého začali vylézat pavouci co se na zastávce postavili do fronty a
když první várka odjela na zahradní město opustil statistickou budovu poslední pavouk a
výbušniny z šestého se začervenily a spustily pískání, které bylo slyšet až do hostivaře a ona
seděla na skalce a kouřila zatímco explodovalo sedmé poschodí které odmítlo změnit tvar a
tak zůstalo viset nad zdemolovanou budovou v mraku prachu a kouřila dál když se větralo v
osmém protože sedmému se zachtělo opéct se taky zezhora a nezbývalo než tomu

151
doopravdy věřit a už věděla, že je taková a už pro ni neexistovala cesta nazpátek a potom se
mohla už jen usmívat na svět, protože plameny v klidu a se statistickou přesností pohlcovali
charakteristiky usedlého života kotlinatého a zatímco dokuřovala display co jí půjčil kyborg
ukazoval že při akci nebyl nikdo zraněn a blízké stromoví se oklepalo ze zažitku hned příští
den ještě před obědem

láska: láska nebolí

Včera 16:56: Čtvrtek bude ještě letní den, v pátek se ale očekává zejména na severozápadě
území pokles teplot a slabší srážky. V sobotu se bude dále ochlazovat, v neděli by se však
teploty měly vracet k normálu a příští týden se budou pohybovat kolem 20 stupňů Celsia.
Stejně jasno a teplé a suché počasí by mělo vydržet i v průběhu čtvrtka, teploty se budou
pohybovat v rozmezí 22 až 26 stupňů Celsia. Po ránu podobně jako dosud mohou ovšem
teploty klesat až k hranici šesti stupňů Celsia. "V odpoledních hodinách by se ale mohla
vytvořit nějaká kupovitá oblačnost, a to zejména v horských oblastech, kde může občas
spadnout nějaká dešťová přeháňka,“ upozornila Honsová na zhoršující se počasí. potvrdila
Novinkám Dagmar Honsová s Meteopressu.

východ B49a: do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme jsme i nejsme

2012: baudrillardův důkaz boží existence: nevěřím v boha, nepotřebuju věřit něčemu o
čem vím, že existuje. už je to oficiální tenhle postmoderní konec světa, už o tom továrna na
strachy a komplexy natočila film, ale když si ho stáhli, viděla, že tohle všechno už si
čarodějnice vyprávějí nějakou dobu a věděla že se klidně může dál kouřit čas a měnit
minulost a tvořit prostor a že černé díry ve skutečnosti nemají takovou moc a slouží životu,
už natáčejí filmy podle mého myšlení, pomyslela si a přišlo jí to nějak jinak, ale zarověň tak
nějak skutečné, protože normálně byla navyklá filmy nejdřív vidět a pak teprve myslet, ale
teď spíš realita opakovala to co si s jejím okolím představovali protože se zrovna děl jeden
globální pocit, že se něco blíží, něco většího než já, vždycky se něco blíží, jen se lidem
tentokrát nějak zdá že se to týká hlavně nás, jakoby to bylo o sobě a jakoby to nějak
souviselo s tím že náš svět je doopravdy k nežití a že to vlastně celou naší éru víme že jsme
se dobrovolně zakopali a že jsme rozbití přirozeně protože se domníváme že to tak má být a
kulaté kalendáře nekončí, jen se odehrávají dál znova, nemusí to být nutně postkatastrofický
scénář, může to být klidně přítomnost, pro někoho krizová a pro jiného osvobozující, a tak
si začala všímat znamení, bude to takové reálné odečítání civilizace co s námi teď čeká na
jednom kameni letícím vesmírem a civilizice postupně přestane fungovat a za pár let už
docela znatelně vypadne z provozu a brzo si uvědomila, že náhody se dají vytvářet a bude to
barevný odchod z továrny, jen to nebude další film, protože lidé, kteří vidí hunab-ku, když
se dívají na slunce na moři, jsou tak nějak víc v pohodě a veselejší a spíš než na filmy se
dívají do pohledů kolem sebe protože se tak mají líp a tak začala myslet co podnikne
odpoledne a klidněji naloženi a poznávají se a klidně si skáčou do řeči protože už nevěří že
ti druzí figurují v jejich životech proto aby jim ublížili a dívají se na sebe protože jim jejich
obličeje sluší a cítí, že nemá žádnou cenu scházet z jejich vlastní cesty, tak se na
křižovatkách vydávají po polních cestách a překračují silnice v pravém úhlu a krouží kolem
středu co se může přibližovat a zase oddalovat protože beztak bydlí v každém z nich a do
kaluží skáčí zásadně s rozběhem a když napadne sníh tak se kloužou po zadku protože

152
praktikují nějakou východní nauku o teple co studí takže jim nevadí promáčet si kalhoty a
jejich srdce vědí, že na světě žije nekonečno bytostí s nimiž stojí za to zavyprávět se a
klidně jezdí v metru v holinkách a věří, že je to zážitkovější než dívat se na spektákl anebo
smysluplnější než běhat v jakémkoli z civilizačnických měst a otázka boha spíš než k víře
patří do místní vesmírné představivosti

respekt 2: vyprávění k přemíšlení se: řeka k jedinci: vyžadovat respekt, respektovat,

spoluorganizovat. šipky vedou od každého zvlášť k jednomu, kterým je já, ale jak nevíme,
kým jsme ani jak takové nejlepší já vypadá, tak ten já je abstraktní a nalézá se výhradně
idealizovaně, vždy vysněně, nejsi tam ani ty ani já, jen tvoje představa o mně kterou já od
tebe vyžaduji a prostor se nám fragmentovatí protože to já si vymýšlí konstrukce které pak
od jiných a o trošku míň od sebe vyžaduje a potom se respektují zákony zezhora co se
rozumí sami sebou a tak je nikdo osobně nezná a jen se tuší a prostě platí a tak se dělá ona
věčná předzákoná nejistota, ten tlak, co žije na svobodně veřejných prostranství a co dělá, že
už se nesneseme protože už nás to nebaví a tak se radši zavíráme doma a je to protože venku
respektujeme nesmysly a rácháme se v nicotě a protože si myslíme, že máme nějaké venku
ale existuje jen uvnitř spolu s ostatním, jen jedna řeka ke skupince: dávat respekt,
respektovat, spolužít, šipky vedou od člověka ke všem ostatním kolem, nalézají se spolu
tady a teď, respektujíc každý sebe sama i všechny své blízké, ale nikoho abstraktního,
zatímco se pravidla tvoří a zase mizí mezi zúčastněnými kameny a radost ze sdílení
společného prostoru co se shlukuje mezi nimi dole naplňuje životy zvědavostí po nových
přestupcích a pohybech a přeskupení a formách chování a zcela volné zabíhání se
společenství nebo rodu nebo klanu nebo stáda rudochů nechává plynout zážitky a pocity a
pohledy všech spolutvořících, kteří se po setkání zase klidně rozejdou anebo zůstanou spolu
a když jdeš špatnou cestou, tak se to cítí, je to nepříjemný, bolí to nebo aspoň tlačí

permanentní planetární plantážnictví: je to možný, protože oficiální proudy směřují na

plné obrátky a tvrdě za svým zářivým cílem, ale protože je to celý docela nesmyslný, zase to
nevyjde, říkali yes we can a chtěli tím říct že to můžou udělat, že na to mají, nejspíš peníze,
ale zase mají jen velké oči a neumí vůbec žít a spíš už nemůžou podobně jako komunisti už
nemohli nic proti volnému trhu a někdy je vidět, že přichází změna tak velká, že se vůbec
nedá uhnout a zrak ustrne hypnotizován horizontem co se rozhodl stát přílivovou vlnou a
někdy už zbývá jen nedělat nic a vědět, že život si vždycky najde cestu a že se jistojistě
najde pár tisíc lidských společenství co dokáží poskládat trosky tak, aby se zase šlo dál
jakobynic, jak to jde, ale jo, jde to

rutina: procházela se vodními zrcadly žlutě sem a modře tam a brzo si načervenale odvykla
od reality a často řešila svízelně komplexní situace tak se stávala elektrickým úhořem a
někdy nechávala svou indigovou mysl venku klidně i po setmění a cítila se karmínově
klidná a naučila se vnímat své zelené tělo zevnitř i zvenku a už nepotřebovala ústřední
topení protože byla šnekem co se zahřívá při oťukávání očí jiných šneků a mohla nechat
mahagonová okna otevřená aby se její prozatím často ještě šedavěfialová představivost
mohla vracet domů kdy chtěla takže klidně i dlouho po setmění a krysy co bydleli v nikdy
neviděném mezizdí se odstěhovali nebo pochcípali každopádně už je nebylo slyšet, což ji
lehce znepokojovalo a časilo se jí počasí a země rotovala a ona si na síti pouštěla děrviše
točící se kolem své-její osy a tančila s nima očima kolem svého srdce a ve všech svých

153
okolích nechávala spirálovitě a nazlátle mizet jí samotnou vykouřený dým, který se
zpravidla neviditelnil a zároveň nemizel a necítila se zle jako terorista a nemyslela si, že by
měla nějaký státní nebo stávající dluh ani se necítila na konci světa spíš někde uprostřed a
nevzpomínala si na ty soubory s koncovkou a bez nálady co ze sebe odinstalovala a jen se
lehce nacházela lehce fialově a střídavě se ztrácela v překladu a zase se objevovala v
barvách nadnárodního společenství a nebylo jí ani dobře prostě si žila a vídávala se jak se
postcivilizačnicky barevní smaragdovým přerušováním každodenního formátování našeho
vesmírného disku a objevila že když se do tajných chodeb panských sídel prochází zrcadli
země se nepokrývá střepy a jen se pomalu přemisťovala mezi skutečnými viděními a
opravdovými znameními a snídala v zahradě a necítila potřebu vstoupit do zámku a s
každým pohledem na sebe sama a na tvary svého krajinovatění se mizel z přírody kousek
jejího strachu z červené zelenavosti života a taky kousek černobílé nutnosti se odizolovat od
světa a už necítila po-třebu utíkat někam jinam, už chodila taková jaká byla a když na to
přišlo a klidně si vyšla zároveň modrá i oranžová, protože najednou cítila že zná všechny
své tajuplné zahrady a dimenze a opuštěné útesy korálovité co se kdykoli nechávali vidět
hned tady a hned zase tam jako atlantida a duhově a byla na ostrově co obklopuje moře a na
skále z níž seskakovali lumíci a na stromě kde kvetli pampelišky a kolem ní stáli barvy a
vyprávěli jí o tom, že barva je larva tvaru a že svět se stává z motýlů a že stíny vrhané
sluncem jsou mocnější než stíny z elektrických spotřebičů protože mají pestřejší barvy a
jinačí životy a pak se spolu rozesmáli a na horizontu události si řekli naviděnou při dalším
neobyčejném setkání

zodpovědnost: každý si o sobě myslíme že máme odpovědi. dohoda s bohem spočívala v

osamoceném vykonávání už předepsaného osudu a nikdo jim s tím nemohl pomoci. cílem
kalvinistů nebyla spása duše, ta byla teoreticky zcela na bohu a prakticky na každém zvlášť
a žádné kouzelné nebo jiné síly nemohli dát požehnání tomu kdo si je nezasloužil a tak se
bílí rozhodli sedřít se z kůže a tak jsme odsouzeni být v tom sami ale třeba to ve vesmíru
chodí jinak než si myslíme a třeba se může nemít odpovědi a tedy nezodpovídat za sebe

154
o červí díře skrz přítomnost z tady do tam a zároveň z tam do tady a rozmazané teď: a
čtyř stý padesátý sedmý den v novém bytě ji napadlo teď, na něž nás koncentrují, protože to
napomáhá konzumu, protože jde o módní teď, o přítomnost známou, o multiplikované teď,
z televizní obrazovky, napadala ji teď, co vždycky jen přichází a nikdy se nezdrží, a tak
abychom zaplnili den, máme jednu mizící přítomnost a současně hejno různorodých
přítomností, co se následují, tudíž potřebujeme spoustu věcí na každé naše speciální teď a
když jsme v jednom teď nevěnujeme se jiným teď a každé teď je tak nějak jiné, a tak se
rozpadáme na nesouvislou řadu všech našich teď, a jelikož tohle teď se nachází mezi
minulostí a budoucností a neustále mizí, tak se nenachází, nikdy není, a tak nikdy nejsme,
protože myslíme jen na teď a denně se roztřiďujeme a tříštíme a lámeme mezi
rozprchávající se stádo všech našich oka mžiků, co máme neustále postmoderně
bezpřestánínějakjinak, a tak řešíme spoustu věcí narychlo a jen povrchně, ploše a navíc
všichni stejně fragmentálně, jelikož jde o vždycky roztroušené a rozptýlené oka mžiky
spektáklu, stejnak je to jen na teď, na zlomek civilizačnického času, na jedno použití, na
jeden přenos v reálném čase, teďhned se to vymění za něco jiného, a tak máme všechno na
světě včetně nás samotných snadně rozebíratelné a dokonale mobilní a oka mžitě
nahraditelné a příjemně konzumovatelné a všechny naše pohledy se spíš recyklují po krajině
než že by se dívali a vypadávají z módy, což nás lehce znepokojuje, což ale nebylo to, co
zrovna teď cítila, když bedlivě po očku pozorovala již zřetelně viditelnou mlhovinu starého
kouře prohnaného plícemi co se právě-teď-nějakou-dobu těžkavě spirálovatěl po okolní
prázdnotě obývacího pokoje a opřela se pohodlně do kanape se zelenomodrošedočerveným
povlakem a rozhodla se, že průlet tímto zamlženým oka mžikem se odehraje v pokoji, že
teď, které se právě odehrává, nemůže být nic mizivého a už vůbec ne strašného, jelikož je to
jen jedno teď jako jakékoliv jiné teď a všechna teď, co až doposud potkala, přežila celkem
bez úhony, a všechna teď jsou tak nějak stejná, a tak se dívala na to věčněseměnící jedno
teď, co nikdy není než jedno a vždycky, i přes noc, zůstává zapnuté, tohle jiné teď, co
zrovna naplňovalo celou místnost, teď které trvá, zatímco se z oka mžiku stává chvíle, teď,
co neznáme z televizní obrazovky a co si pokaždé dopřeje čas na rozhlédnutí se po místních
horizontech, teď, co se dává zadarmo a proto se nedá koupit, teď života, co jsme dostali od
boha, teď mraku dýmovitého krabatícího se nad stolem, aby s ním naložila, jak se mi z-
rovna zachce a napadlo ji, že kvůli něčemu ji předtím napadlo ono roztroušené a nestálé
postmoderní teď a protože taky četla filosofii, všimla si, že všimnout si toho prvního
rychlého teď co se furt hýbe není vůbec špatná cesta k poznání se s tím druhým teď,
pestrobarevním a trvalím, že sobecké individuum se může přes prázdno svého
imperialistického pobývání se vidět se svou nicotnou existencí vesmírné prázdnoty, teď jako
mezera vpíjící se do nicoty, teď jako mezera vpíjící se do nicoty, rozhodla se, že by mělo
začít pršet a na povrchu vykouřeného mraku se vyrojili načekané kapky, které dřív než si
stačila vzpomenout kam asi tak zapadl deštník, když ho naposled poslala usušit smáčeli
koberec a obsahy popelníků a déšť padal a televize co stála uraženě v rohu za kanapem byla
co by nevidět promoklá až na kost a kapky znemožnili papírky a kočku, co tudy zrovna
procházela a promočeně potvrdili starodávný eféský zlomek přirozenost každého dne je
jedna pokaždé jiná a samozřejmě pršelo i na mě, protože jsem zůstala doma a proto viděla
jak se dá skrz linie kapek stékajících po spáncích přirozeně implantovat do okolního
vesmíru pokoje a chvílemi lilo že nebylo vidět stěny ani jak se kolem mě rozpouští tvary
současnosti ani jak mi oka mžitě mrkají oči jak se mísí rychle mizící teď s pomalu
přítomnějící se věčností a jak některé kapky zkouší změnit směr, ale jsou strhávané okolním

155
davem a vidím kudy teče čas když nikam nespěchá a když se rozhodne skvrnit po čerstvě
rozpraskaných zdech, občas si jen tak pro zábavu zastavuju déšť a na zkoumám jak se jeho
povrchy ohýbají a klikatí mé úsměvy a jiné posměšky a potom, když jsem se vynadívala na
sebe sama, jsem nechávala kapky pěkně dopadávat jednu po druhé na zem a naráželi na
podlahu a rozstřikovali se a jejich kousky se mi vpíjely do kůže mezi prsty a do nártu a do
achilovky a to bylo naposled co jsem na sebe dorážela, neboť, ačkoliv to bylo poprvé v
životě, kdy jsem seděla v pokoji za deště, věděla jsem, že jsem dorazila na místo

práce: a v první polovině 21.století se civilizačníci v rámci své nezaměstnanosti věnovali

měnění svých každodenností a hromadně vystupovali ze strany zla, protože během života je
třeba něco dělat a nejde úplně o to jít do za-mě-stnání a protože cítili že na právě minulá
staletí je třeba co nejrychleji zapomenout a účastnila se starého a nového světa najednou a
spolupracovala na tvoření a sny se dají plnit hromadně a každý poklad je možné rozdělit a
na pracovních místech nemusí žít křik a panovat stres. ,,když je práce vykonávána s cílem
obohatit společenství a ne jen sebe sama, lze dosáhnout mnohem více za mnohem méně
práce, což znamená, že je možné žít lépe” a tak si místňané žili v klidu a zavedli společné
vlastnictví práce a neexistenci vyměňování času za papírky a pár kousků kovu k tomu a
práce domácí a práce místní a práce s koláči na povečeři a práce pro každého co se spojil s
ostatními a práce na všech jejichž mysli teď křičí komunismus, bacha, práce na čerstvém
vzduchu co není tak těžká jak se říká když se zahrada vycvičí aby se o sebe starala sama a
když se pracovník vycvičí na život ve vesmíru a práce je spíš pohybem než že by za ní bylo
nutné dojíždět a práce na jídle a spíš vnímání přírody a používání věcí a ochutnávání
starověkých květů a zaproudovávání energií a můj brácha pouští do krajiny bakterie a rákosí
a oni čistí vodu co odtejká od lidí a promíchávání druhů napříč kontinenty a třídění semínek
je dobrá práce a ještě máš čas najít si místo sama a jde o odvětví s budoucností a proč
chceme být placeni za to že žijeme svůj život

jitrocel: Doba sběru jitrocelových listů probíhá od května do srpna. Sběr je vhodné
provádět ještě před samotným kvetením, jelikož v této době jsou léčivé látky nejsilnější.
Sběr i sušení musí být precizní, protože jitrocel by mohl ztratit své cenné účinky. Zejména
dbejme na to, aby nedošlo k zapaření listů, které by později zčernaly. Sušení jitrocele by
mělo proběhnout co nejrychleji, tento způsob je specifická právě pro tuto bylinku. Při sušení
s rostlinkou nijak nemanipulujeme, neprotřepáváme apod. usušenou bylinku volně
naskládáme do nádoby, přičemž bylinka musí mít dostatek místa, takže ji tam netlačíme.

sloup života: se považuje za materializaci tajemné životní síly a věřilo se, že jádro této síly
bylo vlastní vejci a hadovi a vodě a tělu bohyně, především její děloze a někdy se sloup
objeví ve formě semínka nebo rozkvétající rostliny a pak se po obraze rozlévají aktivní
principy životní síly doplňující se v kompozici s žilnatými a spirálovatícími se děložními
tvary které celé scéně dodávají pohyb ve formě rostoucích vírů a hurakánů a galaxií a
býčích rohů a čerstvého kapradí a polokoulí a rozpůlených vajec a jiných symbolů stávání
se

pohyb a změna: už zase seskakovala ze stromu a když skončilo dvacáté století nezačínalo
se od nuly a to samé se přihodilo se stoletím devatenáctým, tehdy si taky jedna větev řekla,

156
že se zahákne a taky s patnáctým a taky s před naším letopočtem takže si zase roztrhla tričko
a zase to věděla už když začínala padat ale zase s tím nešlo nic udělat a změna je opakování
měnění a opakování je změna opakování a argumenty jsou jen obaly nápadů co kontaminují
myšlení a trvá tisíce let než se rozloží a když se na horizontu naposledy objevila amerika
stará evropa nepřestala existovat a stoletími se barbaři pozvolně proměňují na místňany a
když zapadne jedna civilizace děje se potom chvíli klid a když roztají ledovce kameny co s
sebou až k oceánu přivlekli naskáčí do vody a když migrují ptáci velké druhy jsou občas
doprovázeny hejny malých ptáčků kteří mají povoleno sednout si v případě únavy mezi
křídla svých silnějších kolegů a taky mezi námi žije pohyb-co-se-chce-zastavit-protože-mu-
nevadí-že-to-znamená-zmizet a tření o povrch vnějšku může být i docela pozitivní a
příjemné a když fouká vítr zaoblují se údolí a když se dělí buňky ví že se za svého života
opět nic nenaučí protože už umí všechno co se potřebuje na stávání se vesmírem ale
nakonec uznávají že se spletli a už navždycky přestaneme být těmi co si neustále stěžují že
pod dekou není nic vidět a co když pohyb je jen iluze a co když bůh nic netvoří a proč jsem
si vymyslela že toho pravého chci v sobě cítit na dálku

157
anebo ne: viděla jen to, co si dokázala představit, nic víc se jí v životě nestane, na to si
rozpomínala jasně a ona bez pochybností o sobě a jen ona beze strachu ze svého života i jak
jí oznamovali, že když se chce, tak to jde a ona cítila, jak ji v tom rčení nebo zaklínání, to
nevěděla protože už jí nešlo moc dobře rozlišování, jak ji v tom vyzývají, aby se otevřela
probouzející se přítomnosti, protože jí slíbili, že svět se pak přihazuje, jak jeden chtěl, aby to
fungovalo, jak to viděla, tak každá z mocností se vždycky rozpadla, ale nechtělo se jí jen
čekat, je třeba opravdu vědět, že jeden nic nechce, to je ta finta, říkala si, nechtít se a mít se
ráda, což si vlastně na sobě všímala už dlouho, občas se podivovala, jak si nic
nepředstavuje, jak jen sedí u sebe v pokoji a nic ji nenapadá a nepřipadala si znuděná a
neshledávala se zahálející a osamocená spíš vnímala takové brnění, spíš jen takový zvláštní
klid z toho nicnedělání a nechtění a kolem přelétávali veverky a houfovatěli se zálibně se
rozvíjející sbližování a bylo to dáno tou uvědomělou postmoderní situací a tou procítěnou
spektáklovitou rozpuštěností a tou imperiální flexibilitou kterou vzala za vlastní doslova
když se rozhodla udělat teroristkou a nakonec i tim hulením co zpomalovalo všechny její
pohyby a reakce a věděla že žije jen jeden normální život na počátku podivného-protože-
budoucího století a jakoby někdy na oka mžik přestavála rozmýšlet a vše zůstávalo
dovoleno i tak a protože tomu skutečně věřila, bylo jí jedno, že je to šílenství a někdy se
zapomínala a docela se stávala někým druhým nebo nějakou věcí a rytmem volného času
analyzovala svou víru a rozpustila se ve svobodě co si vystřihla z papíru plného uschlých
klikiháků, který nepodepsala, protože nevěděla kde, tak z něj složila vlašťovku, která po
chodbě posledního úřadu co v životě navštívila lítala fakt dobře a dokázala si na zavolání
sednout na levě obnažené rameno, tak si jí přinesla na rameni až domů a tak si z ní vystřihla
svůj tvar a tak jsem klidně zapoměla své jméno a svým tempem si našla třeba jedno jméno
něčeho jiného anebo jednu pláž a taky jednu jeskyni, kde se o zimních slunovratech schází
na večeři elfové, ale ne ti ze středozemě, že ty nikdo nepozval a všichni doufají, že se ani
znenadání neobjeví a každý den vídávála jak se jí pod nohama ohňová země začíná živorytit
mnohem víc podle její momentální atmosféry a taky sledovala jak se na dně těch nedávno
vyrytých škrábanců objevují čerstvé stonky trávy a věděla, že každá stavba se jednou
zastaví stejně jako se zastavila její mysl když nevěděla co chce a neměla náladu se
rozhodnout a nechala to na světě a ve vědění se jí tvořilo jedno pomnožné vyprávění bez
tvaru kterým se vypravovala ona sama zatímco si žila v přítomnosti co měla v úmyslu trvat
celý život a zatímco zažívala síť nevědění a nezaručenou přízeň krajin a nejistou aktuálnost
okolních gest a nepotvrzená číhání obřích pavouků na chaotické pohyby lichokopytníků a
všechno to přijímala určitě, věřila všemu, co jí ostatní nakukali a už jí nikdo z těch, co
potkala, nelhal, takže se s každým bavila o čemkoli a říkala že všechno co potká na síti je
pro ní pravda pravdoucí, že ji vůbec nezajímá kdo nebo co to napsal, že jí baví jen ta
vyprávění o sobě a že je to stejné jako dívat se ti do očí a už se jen bavila a neměla s tím
žádný problém, protože její svět byl taky utkán z bavících se lží, věděla to, vše, co si kdy
vymyslela, si vymyslela ona, takže spolu ladili a v tom byl ten problém, protože nechtěla,
aby se přihodilo to, co si myslela a řekla si, že se prostě musí naučit milovat pohledy
ostatních a jejich světy, protože jinak přivolá třetí světovou válku tak se stala mediálně
známou teroriskou a nakonec to tak i dopadlo, na zeměkouli se našlo dostatečné množství
lidí, co to s barevným životem ve svém těle mysleli dobře, a tak nevyhynulo celé lidstvo ani
nikdo nesmontoval žádné permanentní planetární plantážnictví a dřív jí to její prorokování
lezlo na nervy, ale už se to přestala snažit vysvětlit ostatním a taky jak jim dovolovala lhát jí
do očí, povolovala si snít, tudíž se uklidnila a jen si občas sedala do samoty aby se

158
vynadívala jak se po sobě a spolu zaplétají černý a bílý slimák a jak se furt znovu ze
světelného kulatého čtverce líhnou barvy prázdna a přenosná spirálovitá zákoutí a všechny
možné šnečí domečky a každá z lastur utopených oceánem naschvál

listy jitrocele: Čerstvé listy jsou známé svou schopností zastavit krvácení, mají dezinfekční
a hojivé účinky, takže se přikládají na nejrůznější rány (odtud právě přezdívka ranocel). Tato
výjimečná léčivá síla jitrocele se využívala především v minulosti ve válkách, bitvách a
vůbec všude tam, kde bylo potřeba. Návod: čerstvé listy by se měly omýt, trochu rozdrtit a
přiložit na ránu. Listy jitrocele jsou tedy něčím jako první pomocí, nicméně je vhodné je
aplikovat průběžně i v době hojení. Čerstvé listy však pomáhají i lidem, kteří trpí ekzémem.

Tradiční krocan nechyběl ani na palubě Atlantisu. Poletoval vzduchem: velikost textu:
26. listopadu 2009 22:47 O tradičního krocana na oslavu dne Díkůvzdání nepřišla navzdory
své cestě vesmírem ani posádka raketoplánu Atlantis, který se vrací z mise u Mezinárodní
vesmírné stanice. Ke svému překvapení ho našla mezi zásobami jídla naporcovaného v
sáčcích. Stačilo ho prý jen zalít vodou. Nakonec se ale na palubu Atlantisu dostal i uzený
krocan se sladkými bramborami, vysušenou nádivkou z kukuřičného chleba a zelenými
fazolkami. Stačilo je prý jen zalít vodou a nechat si chutnat.

leonard cohen: všichni vědí, že válka skončila, všichni vědí, že ti dobří prohráli, všichni
vědí, že boj byl předstírán, že chudí zůstanou chudí a bohatí bohatí, tak to je, jak to chodí a
všichni to vědí

Hlavní stránka » Zahraniční » Evropa Podrubriky: Evropa Blízký a Střední východ

Amerika Svět Začala platit Lisabonská smlouva
V platnost v úterý vstupuje nejdéle dojednávaný reformní dokument EU, Lisabonská
smlouva. Nebude ji vítat šampaňské ani ohňostroje či lidové veselice. U textu, jemuž
rozumí snad jen právní experti, by to snad ani nebylo na místě.

159
hranice: a byla spokojená se všemi svými rozhodnutími, protože už věděla, že se nemá
smysl stresovat kvůli něčemu, co už udělala, už se nebála důsledků svých činů, už se
necítila zodpovědná za své hry s pohyby, mívala celý den vypnutou televizi a puštěnou
jednu hlučně odvážnou obrazotvornost, dřív ji lehce rozhazovalo a docela štvalo, že nemůže
žít v tichu, ale nebylo to teď, právě naopak, někdy úplně jindy než teď a není ticho když se
hromadí pohledy a není ticho když se snídají poslední sluneční paprsky a sloup se zahříval a
jeho suky se opalovali a opřeli k ní zesmrkově oloupaný kmen zapíchnutý do hromady větví
a nasekaných kmenů modřínů a lip a vrboví a březové kůry a taky jiného nalámaného a
naštípaného dříví a to všechno bylo do sebe a přes sebe zaklesnuté tak spolehlivě a
metodicky, že ani náhodou vůbec nehrozilo, že se hranice rozvalí, zatímco na ni bude
stoupat, ani by jí nemuseli tolik popostrkovat, mohla by nahoru docela vyskočit sama, ale
zřejmě si chtěl šáhnout na její zadek a jí to bylo fuk, protože už jí o nic nešlo a protože to
bylo naposledy, co se jí někdo dotýkal, chtěl jí svázat ruce, ale řekla, nech mě lítat, musím,
řekl, seskočila bys, ale podívala se mu až do očí a slíbila, že poletí, že nebude seskakovat, že
je z ohňové země a že jí může věřit a on jí uvěřil protože si taky uměl hrát s nicotou a
pomalu sestoupil z hranice aniž by se jí jedinkrát dotkl, i když se mu za celou dobu
nepodařilo z katovi hlavy vyhnat její zadek a tentokrát měl pocit, že vážně stojí za to být
posledním dotekem ale nakonec se udržel aby snad nepřišel o flek a tak si o to přišel sám a
ona se dívala na okolní dav a dívala se jak se dívá na okolní dav a dívala se na okolní dav,
bez pohybu hlavy, ale nějak tam nestáli lidi, jen jedno plné náměstí na němž si chlapeček s
čepicí phoenix coyotes pouštěl draka, jen jedno veřejné setkání co už pár set let nevidělo
nikoho hořet takhle organizovaně, a tak bylo řádně zvědavo a hluboce si představovala kudy
se dýchá a jak se dívá a a že to za to stálo tenhle film co si natočila a jak se představuje a jak
se rozhlíží a jak se dochází až sem a jak se jí ani trochu nezajídá tahle podoba její smrti a
bavila se vlastním upalováním protože byla z ohňové země a už neutíkala protože věděla
přesně co to znamená když se nic neděje a už neutíkala ani se nehýbala protože byla líná
jako vesmír a jen se krásně a vesele a opravdově užívala na hranici a od prvního plamene
ještě odtáhla nožku, ale pak si řekla, že přítomnost od sebe nemá smysl oddělovat a že kvůli
něčemu se učila létat v tom horku a došlo jí proč vždycky skončila s úplně propoceným
tílkem a tak nechala ten první jazyk prolézat a pohraničit se mezi prsty levé nohy a tak tam
stála lehce rozkročeně uprostřed plamenů a zvedla ruce, aby se mohla celou délkou svých
paží dotýkat špiček ohňů vlastní hranice a poslouchala mručení a vřískání a tleskání davu a
poslouchala jak hladce se jí dýchá a rozhodla se že nebude poslouchat svůj dech a uklidnila
se a tělo jí brnilo a mysl se jí zeptala, jestli nemá papírek a kus něčeho na filtr, že má chuť se
zakouřit, tak se usmála a dav zavzdychal a nechtělo se jí nikam seskakovat a cítila že celá
hoří a že už nemusí nikam jít a že už nikdy nebude muset nikam jít, tudíž jí bylo lehko a
nebe bylo najednou nějak plošejší, snad padající a snad rozestoupené a možná že se prostě
jen podívala nahoru, protože vždycky chtěla vidět kam stoupá dým zatímco se z ní kouří a
vždycky se těšila na červi co si z ní udělají první večeři ale teď viděla že to byla jen iluze a
zeptala se draka co jí zrovna foukal na jedno bebíčko, jestli to praskání, co slyší, jsou ještě
větývky nebo už její kosti a drak k ní přivoněl a řekl že chutná svěže a jemně a ona se na něj
za to usmála a dav zavzdychal a už věděla že nemá náladu nikam letět a že ani nikam letět
nemusí, tak si tam hořela uprostřed obecního ohniště a stále více a více přestávala vnímat
hranici mezi rubem a lícem své identity a stále méně a méně se nacházela ve své kůži a s
každým nádechcem zvlášť se vztahovala ke svému bohu co se s přibývajícím ohněm
stahoval soustředěněji a ladněji do středu její obrazotvornosti a pak byla najednou sama a

160
cítila, že si nechybí a věděla jen, že po nějaký čas nejspíš nebude mít potřebu dotýkat se
ohně a pak se nablízku objevila jedna barva, tak se k ní vidala, aby se s ní vybarvila

161
obrazotvornost: je jazykem vesmíru, nikoli matematika nebo síly nebo vzdálenosti nebo
vliv sdělovacích médií, víc než s duchy mrtvých, se nacházíme mezi živými a věřila že je
hvězdou co se zbláznila a vrhla se na zem a naše pohledy se mezisvěty procházejí sami od
sebe a naše myšlení se exformuje, protože se tak baví a když se cítila smutná myslívala si
ach bože proč jsem se v pozemské atmosféře nevypařila docela a není žádný rozdíl mezi
podvědomím, nadvědomím a vědomím, informace se mezi nimi vypravují ze strany na
stranu odnikud nikam a jakobynic a jsou to tři různé světy, co jsou jedním vesmírem, což je
přibližně definice života představivosti, je-li dáno, že mysl žije i z vnějšku těla a že husí
kůži způsobují honící se andělé a třískalové a chce-li být tušeno, že bůh stvoření ještě
nedokončil a že základním stavebním kamenem vesmíru a života jsou motýli a mouchy a
pavouci, a tak jsme vrženi do obrazotvornosti mezi-světů kde se všechno z vnitřků mísí se
vším z vnějšků a nikdo tomu není konec a žloutek pečlivě a neprodyšně pokryl celou
kraslici aniž by potřeboval jedinou dirku na vytečení ven a navíc fakt, že je zase na
kalendáři neděle, nesmí nic znamenat, protože neděle musí být rutina a skutečnost, že každý
cyklus jednou končí a zároveň pokračuje, má své předvídatelné důsledky, něco nebo někdo
bude vykráceno sebou samým a myslela si, že něco chce, ale už nevěděla, jestli si to jen
nenašeptává a nevzpomínala si, jestli si vše jen nevybarvila jak se jí zamanulo a třeba se to
vše událo jinak and in heaven everything is fine a třeba se někdo rozhodnul, že při
omalovávání se může přetahovat a všechny trajektorie začali být viděny jako podivné
atraktory a skvrny obživli a nikdo nekřičel ježíši skvrna skvrna můj ty bože skvrna po kom
to dítě je a každá z jistot a forem se rozplynula ale nikomu to nevadilo a možná se jen dívá
na střechu z dek a jen si představuje jak se sinus spojuje s cosinem a jen bod když si vybarví
souřadnicový systém a jen plocha co si právě všimla osy zet a stala se neznámou co se
rozhodla zablokovat rovnici a jen koule co se derivovala a derivovala až se sama pohltila a
že se dá otočit stránka anebo cyklus spojování-čísel-co-vytvoří-tvar-co-se-pak-může-
vyšrafovat a snad se odehrává jen historka, co si o všem píšeme, když máme nutkání se
zamyslet o sobě a víme, že zároveň cítíme potřebu se vysmrkat, ale hodláme to vydržet,
protože by to bylo blbý a beztak jde pouze o rýmu, co do konce věty přestane a když
zacházíme za roh, zastavujeme se a zvedáme zadní nohu a ženy se umí do sněhu podepsat
bez dívání ale necítí o tom potřebu informovat nožem do kůry stromu a lehce se za to stydí a
co kdyby vážně nejdřív bylo jméno a až pak existovala věc a všechno běží podle zákona
podobnosti a přitažlivosti podobného, podle něhož si do života přitahujeme sami sebe a ještě
nikdy nebyla napsána žádná kniha a tak jsou všechny listy papírové na světě prázdné a
nestává se u nich žádná interpretace a když se vypravujeme do budoucnosti, když
zacházíme za zatáčku nebo překračujeme práh a když se procházíme v očekávání dalšího
dobrodružného vyprávění nebo jiné exformující se příhody anebo se těšíme na tvary co jsou
v omalovánkách na další stránce a tak netrpělivostí přetahujeme a tak se do bíla obtiskávají
naše představy a proto se všechny sny teprve musí stát, kdežto každou přítomnost si
prožíváte sami a s každým vrácením se pohledu po stránce ti tvoje oči píší tvůj příští spodní
řádek já už žádnou jinou větu nenapíšu a někdy tě zavedou zase nahoru protože některé věty
se musí číst dvakrát a tak když si čteme zatímco otáčíme stránky přehazujeme písmenka a
tak si děláme knihy co čteme co na nás pak čekají a nic na tom nezmění překládání rohů a
setkáváme se s tím co je nám podobné anebo s tím co je nám nepodobné protože se po
životě skládáme tak jak si představujeme a hvězdy se spolu setkávají poměrně hodně a
pravidelně a život nám nabízí lidi k poznání se a tři portréty si jedna hlava maluje sama
když se nechá otevřená a dívala se do zrcadla a řekla si že si připadá docela podobná svému

162
životu a četla tam že andělé si na tebe udělají čas, když ty si ho uděláš na ně a že s bohem se
dá normálně mluvit že po vesmíru neběhají žádné tajemně komplikované řeči pokud se tedy
zrovna nezažívá nějaká podivná mytologie a že každý si může vylézt na horu pro tabulku
čokolády a stromem odhozenou větývku na rytí a už viděla, jak nesplývá se svou myslí a
proč se vrtí mraky a slyšela příběh o ještěrce co běhala po vodě a co byla natolik odvážná že
ukradla ždibec věčného ohně co strážil tygr šavlozubý a donesla ho lidem ještě předtím než
se z nich stali inkové a už si dokázala přesně představit nicnedění a prokoukla tajemství a
tak věděla, že sovy nikdy nedojdou, stejně jako tři přítomnosti a čtyři stupně volnosti
pohybu a místní křivosti prostoročasu spodní strany stolu na kterém snídají deky a byla
obrazotvorná až se z toho usmívala jelikož už se nemohla nesmát sama sobě jak se tak
kolem sebe rozhlížela a otáčela se kolem středu galaxie a cenila se na sebe od koutku ke
koutku a rozloučila se s třemi tisíci buňkami co od ní nadobro odešly tuhle vteřinu a věřila
že některé z nich pouze zapadli do černých děr sídlících v jejím srdci ale rozhodla se s tím
nic nedělat protože už se dokázala smát do obličeje vlastního života tudíž se na ní svět taky
usmál ale stejně občas pršelo

meziříčí 1: a najednou se v domě sešeřilo a kyborg zapálil svíčku, protože už tak dlouho
věřili, že třídenní zatmění 2012 se prostě musí vyopravdovit, že si to teď na poslední chvíli
nechtěli kazit, když se na to společně těšili už několik let a tak si v květinářství předevčírem
vzala svíčky, o placení nechtěla květinářka nechtěla ani slyšet, protože sama už měla
všechny svíčky z nejpřírodnějšího vosku několik týdnů řádně rozestavěné na svých místech,
aby světlo procházelo tmou jak má a aby konec světa voněl přesně jak si ona sama
představuje, protože to se dá zařídit, takže si v kuchyni postavili pod stolem dům z dek a
madrací a kolíčků na prádlo a kolíčků na vypnutí střechy a pak okraje dek zezhora
zaizolovala tlustými svazky zelené celolegendární encyklopedie, protože věděla, že až bude
doma pod stolem, někdo se bude furt dotýkat stropu a tlačit na něj a tahat jej a věděla že
nebude mít náladu furt chodit ven a opravovat to a pak si Olalla de Cáceres dovnitř nanosila
všechno, co bude potřebovat, svíčky z nichž některé byli schopné udělat i několik plamenů
různých barev a několik popsaných pytlíků s nasušenými travami a tři termosky s horkou
vodou a popelník na spálený čas a jeden obrázek co zobrazoval celý svět a co si přilepila na
spodní stranu stolu a zatímco kyborg dokončoval napojení svého obýváku, zacpala poslední
díry ručníky a kolíček kyborga neposlouchal a deka mu padala z rukou a ona si pomyslela
že by byla radši bohyní než kyborgem ale nakonec to dokázal sám aniž by mu kdokoli
pomohl, protože olalla de cáceres se dívala na svět nalepený pod stolem a protože drak měl
dost svých problémů s tím, že předtím spotřebovala úplně všechny tlusté knihy, co měli
doma a on potřeboval napnout tohle tamhle, protože měl vidění, že když se to bude takhle
prohybovat, tak se do domu kde začínal vesmír všichni ani náhodou nemůžou vejít a určitě
přijde i kočka

kaštan: kaštani mohou žít až tisíc let a když je jim padesát dorostou se do své výšky a pak
už jenom rozšiřují svůj kmen o další a další slupky a po čase ty nejstarší slupky seschnou a
kaštan se u sebe uvnitř začne dutit a v mnoha evropských vesnicích se tradují historky o
pradávných kaštanech do nichž se uzavírala celá stáda dobytka anebo o jiných ve kterých
sídlili celé rodiny a o jiných do jejichž vnitřků si dávní mudrcové zařezávali pohyby
nebeských těles a lešení co si michelangelo postavil až pod strop bylo z kaštanu a na
kanárských ostrovech žijí stromy a nejmenují se kaštani a proto pamatují dokonce i starou

163
evropu

svědění: a v betlémské kapli se říkalo, že je to tady ve městě daleko pohodlnější život než
dřív na vesnici, ale pak se čas zrychlil a potom se obrátil vzhůru nohama a byla poslední
doba a nějak došlo na teď a potkávalo se stále víc a víc lidí co neztrácejí energii prací pro
impérium a rozhodli se odpojit od matrixu a sáhli si do života a ten život prostě začal běžet
sám protože to může každý udělat sám a taky přestávají být dobrovolně diváky spektáklu a
neodnášejí si domů brýle na 3D vidění, protože si řekli, že život mají jen jeden a že lepší
než sledovat tohle rozpadání se, bude začít si s tou opravdovou hrou hrát protože jim stejně
konečně celý život tvrdí že je jejich ten život a že se ve vesmíru vyskytuje pro ně tak co tady
jinýho a zrecyklovali si své civilizačnictví a splinuli s časem a naučili se spolupracovat a
souznit a tak žili v mnoha trvajicích příbězích najednou a spíš než svou mysl pozorovali
svůj dech a tlukoty srdcí těch kolem nich a když si vypnete hodinky a když se odvážíte
zahodit čas a když si zakážete se trápit a odvážete se od čísel a čtrnáctá hodina odbila a
lampa zhasla a neví se tak úplně co je to číslo, ale jeho bytí jasně a zřetelně neimplikuje
používání logiky jak bylo dokázáno světem co jsme si tu navzájem vypočítali a četla že
matematika a ekonomie nám zakryly všech 65 miliónů barev co mají čísla ve volné přírodě
a obecné rozpouštění se všeho na všechny strany a poslední nádech jí říkal že je klubkem
vody ohřáté světlem na svět se zvýšenou teplotou a že žijeme po druhé světové válce a po
vídeňském kongresu a taky na sever od rozpadu římské říše a navíc v době ústředního
topení a ještě za informační revoluce a myslíme si že se dá žít jen mezi vyprávěními a v
dlouhém čase a že kouř a blesky se dají jíst a žijeme zatímco zemědělství zase mění své
tvary možná taky naposled zatímco vodoměrky se na něco připravují a narychlo procházejí
evolucí a žijeme když stroje odcházejí do třetího světa a když vládnou peníze a za
ztrácejících se kultur a mizející civilizace, což se ví, protože se to časem vysledovalo a
žijeme v časech předpotopních monster a v čase jednoho pokušení na poušti a v čase
neoliberálním a kybernetickém a stále ještě žijeme ze smrti dinosaurů a když se pění nicota
zase se může protahovat si kořeny a když si vysníte svůj počátek a on se pak takovým stane
a mozek je spíš tráva než strom, píše se v postmoderní filosofii a kde žije zima a venku
anebo uvnitř a jak je na tom modrá krev jestliže je chladno a zlá tráva co zaplevelila
prostory záhonků a dobrá tráva co roste v mezerách mezi křovím na kraji lesa, na cestách
kudy prochází medvědi a norkové, na březích potoků a řek a moří a na horních stranách
mraků a tam kde sídlí zima, tam žije tráva bílá a když pro vás přestane mít smysl rozlišovat
život a sen, protože už nedokážete nevěřit, že jste docela a vlastně spokojeni s nalézáním se
a s jedním přítomněním se vesmíru a rozhodnete se a dohodnete se že si s ostatními stačíte a
že si klidně můžete povolit zastavit se protože si sami produkujeme dostatek tepla na dobrý
pocit a ponořila se do své doby temna ale bylo to naposledy a za bručení dlouhé expozice a
za prolínání pohledu a obrazu a za vrčení spouště a za ticha které se rozleje krajinou když se
odbzučí všudypřítomná elektrická vedení se protančila až do míst kde ožívají životní
příhody a vana se naposledy vypustila a nikdo nevrátil špunt na její okraj a nakonec zase
nebude než lidský ten nový post-digitální středověk bez vteřinové ručičky a krajina co se
živorytí a rosovatí a větrovatí a lososovatí jakobynic a zase bude víc dřevěný než kovový
ten věk ve středu a stejně jako onen barbarský bude skrz na skrz prozářen tichým božím
světlem, co si klidně bude vysílat lásku skrz oči těch, co díky televizi vídávali na dálku až
tam kde se rozlévá za-horizontem ale co se při tom nerozpustili protože si vybrali být těmi-
co-si-za-horizontem-klidně-stojí a vrátili se k sobě a příchozím se říkalo že je otevřeno a

164
zase se potkali a rozhodli se už spolu nerozcházet ani mezi sebou ani s místem svého
pohledu a když se rozhlédli po své opravdovosti a viděli její nerozbitelnost tak se jim z toho
světla doširoka zavřely oči a když je pak otevřeli tak se s pár lidma domluvili, že si na večer
naladí šumot spících lesních včel a lov medu a život mezi probuzenými žihadli a už
nebudeme organizovat včely a ony se o nás přestanou zabíjet a nebyl z bahna ten středověk
a nebyl plný krve a utrpení a strachu a zdi se zase dělali z bahna a čarodějnice kapkami své
odvážené krve odvážně zaháněli zlá znamení a stalo se rozmístění se po krajině a vylidnění
měst a recyklace zbytků civilizace a relokalizace a restaurace a renesance ze-mě-dělství a
jen lokální sítě mohou přežít zdejší konec energické práce strojů a zásuvek jen oči a ruce co
se spojí do sítí a dala drakovi své oči aby si s nimi pohrál a dokážete si představit co se bude
dít až to drak doopravdy začne dělat až se opravdu začně soustředit co se může všechno stát
a kdo nebo co se objeví a co všechno se vypředstaví a co se stvořuje

hlad: a co když doba hladomoru je poslední dobou a proto se musíme tak honit abychom se
mohli najíst a co kdybysme se uklidnili a už se tolik nehonili a nechali zemi vykvést jak-si
samu od sebe a tak mohli poznat jak chutná květ práce-nepráce

ezln: a květ nechal vzniknout semínku a semínko na sebe vzalo podobu země a naši
nejstarší stařešinové vypráví že ti co tu žili jako nejprvnější viděli přijet dzuly ty mocné a
viděli jak nám ukazují strach a když sem přišly nechávaly vadnout květy protože toužily
aby pouze květ jejich moci mohl růst a tak pošlapali a poranili květy co žijí v nás a ti
nejstarší říkají potom že už vadne život mocných dzulů že srdce jejich květin je mrtvé
protože se snaží roztahovat všechno až dokud to nepraskne a říkají že při tom rozbíjejí a
vysávají květy nás ostatních a vypráví ti nejprvnější že aby nemusel zemřít vzal na sebe květ
místní země barvu země a tak přežil mocné dzuly a ve svém srdci uchoval semínko z něhož
se zrodí nový svět

kuba: a jednomu řekla že už ho nemá ráda ale on tomu nevěřil protože nechápal pocity jako
množství energie, a tak mu to musela říct ještě asi třikrát protože na něj nechtěla být ošklivá
a když to kubovi konečně došlo a doopravdy odešel z jejího života tak se jí ulevilo ale zase
ne moc protože kuba ve skutečnosti nebyl ten problém

meziříčí 2: obrazem světa proskočila kočka a dopadla bez známek komplikací, protože
kočky při dopadání nemusí dělat kotrmelce ačkoliv se zdála lehce rozrušená nebo snad
rozhozená, ale předstírajíc sebejistotu se protáhla mezerou co se mapovala mezi kyborgem a
Olallou de Cáceres a drakem kteří seděli pohodlně na madracích a skoro vůbec se
nedotýkali střechy, co si společně vytvořili a hráli prší zatímco se venku děl konec světa a
kočka švitořila očima a nevěřícně našlapovala a když nenašla nic co by jí v tomhle novém
doma uvnitř u ní doma rušilo tak se klidně schoulila na modrý polštář v rohu a už nic
neříkala, ale jen na oka mžik, protože pak se začala prudce olizovat, protože jí to přeci jen
nedalo a potřebovala zjistit, co že se to venku děje a kvůli čemu teď tři velcí bydlí u ní pod
stolem a už věděla proč břízi tak šíleli a tak ze sebe slízla jejich šílenství a pak se klidně
schoulila na polštář v modrém rohu a oni se mezitím zasekli v jedné hře protože už zbývali
jen kyborg a drak a dešťové kapky co se zastavovali jako v matrixu protože kyborg si
opakovaně kopíroval esa a svršky a měnil dračí myšlení z lhostejnosti na zoufalství a zpět

165
protože už dávno prošel fází je tohle vůbec možný a teď si vychutnával jak drak bezpřestání
stojí takže se hra ani lehce nepohybovala

o tvoření se netvora bez formy: úplně všechny formy světa jako jedna věc. jeden tvar.
tvarování se nicoty. shluky seškrábnutých škraloupů. hejno neposedných bohů. když je
neforemnost ve formě. jako teď. ve formě osamělých tv@rů. co se rozhodli spolupracovat
na povstávání pomnožných směrů. svíčka se dvěma plameny. dveře co jsou otevřené i
zavřené zároveň. brouk co má drak ve svých hlavách. hrozně, ale ne hrozivě, pestrobarevná
šeď. plynout jako peníze a jako barvy písmenek a jen tvary skutečnosti a jen čísla reality a
jen řády dimenzí a pouhé skvrny co dábel vrhá na bílé prostěradlo. světlu se líbí být
pozorované. trávník má tvar. vítr je tvor. červ má tvar. les má tvar. nevědění má tvar. číhání
má formu. tušení netušení má tvar. vidění má pohled a obraz a ti oba mají tvar.
představování se sobě sama se tvarovatí. formální pozornost lišky bystroušky. tvar pařezu
obsypaného liškami. škubnutí lišky. liška u popelnic. poryv větru. zatáčka potoka. vykotlaný
břeh. obnažené kořeny. názor ryby na netvarovost tvaru. ledabylost vážky. kousek
vytvarované odvahy. něco stvořeného letu. žbluňk taky nemá tvar. přechod pro chodce je
pruhovaný. bůh je viditelně neviditelný. a když jsme tvary bez formy jak pak asi vypadá
moje já. živočich plynoucí po místě má tvar. jako někdo nebo něco napojené na místní
zahradu jako participující individium nebo jak si budeme nadávat jako někdo nebo něco s
myslí na procházce jako někdo kdo osídlil oči sítě a založil v nich osady-těch-co-se-
rozhodli-neběhat-do-práce někdo nebo něco kdo nebo co pochopil že jeho životem jsou ti
druzí i s jejich nevytvarovanými tvary a že jeho očima je svět a že jeho srdcem nepřestávají
procházet rozmanitá tělesa a události a formy a jiní tvorové a neděla se jen ona sama kdo si
všímal že není sama a kdo se rozhodla nebát se ostatních a řekla si že už nebude lhát protože
to je zbytečnost a že bude prostě vyprávět o svých pocitech a přestane si myslet že se nesmí
vyslovovat přesně to co jeden myslí protože to není možné ani vhodné a hned potom
přestala vídávat problémy a pak překážky a pak hranice a pak formy a pak začátky vět a pak
konečky svých chloupků a prostředky dojmů a zauzlila tóny svých superstrun a zahrála si na
sebe

dračí problém: to se právě líbilo drakovi protože měl stejnej plán a taky si chtěl přestat
lhát, protože vesmír nelže a jemu se zachtělo vypadat přesně jako vesmír a proto se skoro
nepohyboval protože si nedokázal představit jak se jako dokáže nepředstavovat a vůbec měl
hroznej problém se sebou samotným tak aby tolik nekouřil měnil barvy a díval se při tom do
sebe na zrcadle ale zas tak moc ho dračí odleskování se nebavilo protože to bylo furt jiný a
nepřestával přemýšlet která ze všech těch barev mu připadá nejvíc ta jeho pravá a co bylo
dřív jestli draci nebo orchideje co draci čichali když se jim zachtělo a tak jen nechával
proudit oheň svými žílami a pozoroval ho protože mu něco říkalo že tím něco vysleduje ale
určitě to nevěděl a měl spíš jen takový pocit takže nikdy nikam nespěchal a vůbec nikdy se
na nikoho nezlobil a jen se tak rozpouštěl mezi pohledy kolemvanoucích a vlastně ani moc
nevycházel ven aby si to tam mohl jen představovat a nemusel se na to přitom dívat zevnitř
a někdy ho pálila obrazotvornost a jindy ho svědilo jeho dračí pobývání a měl vesmír
uskladněný v krajinách za očima a hned vedle dračí duše se mu usadila jedna kultura ze
souhvězdí andromedy a někdy se jen tak zaposlouchával do větru a nechával se unášet a
neměl moc jasné co ho při tom napadá

166
odstředivá síla: nás strhává z povrchu země, nás nechává lítat na řetízkáči, nás vynáší ze
zatáčky, odstředivá síla lepí mokré prádlo na buben pračky, odstředivá síla vystřeluje
sluneční skvrny, odstředivá síla způsobuje dutost planet, odstředivá síla vyžene jóžina ven z
bažiny a odstředivá síla nemá vliv na kouřového boha, co tvoří jádro země a otáčí její osou a
svým teplem posouvá našimi kontinenty, odstředivá síla nás odnáší od centra na povrch a
ještě dál a odstředivá síla dělá z bodu svět a co kdyby ještě existovalo pár neprozkoumaných
končin a co kdyby našim glóbusům chyběl vnitřek co když nám v nich jen praskla žárovka a
co když se na pólech plní představivost a co když je polární záře dýmem z barevného
pokouření obrů a co nebo kdo s nimi bydlí v podzemním světě a co kdyby každým z nás
vedla jedna cesta do středu země a co kdyby civilizace byla jen kulturním zádrhelem, jen
stádem pupínků, co vyrašilo na představivosti biosféry, jen kouskem, co se oddrolil ze dvou
kontinentálních desek, co se do sebe opřely o trochu zabedněněji, jen motýlem, co spadl do
povrchu jezera ledovcovitého a teď si potřebuje usušit křídla

pravda: a donutili nás uvěřit že to co si myslíme není pravda že je to jen názor co sice
máme ale je jen náš a tak jsme zůstali sami se svou pravdou ale už je to jinak už je zase
pravda všechno co si myslíme a nikdo už nemůže říct že to snad není pravda protože lež se
včera strašně znemožnila řekla mysl a už je zase lež všechno co si myslíme a nikdo už
nemůže říct lžeš nebo lžu protože pravda se poslední dobou strašně znemožnila

jako-kdyby-ta-poslední-pětiletka-už-tu-jednou-byla: co si poslední dobou vrýváme do

srdce a co se nezapomíná, ani když shoří všechna písmenka a zapletou se všechny jazyky,
protože tohle už se nedá zastavit, protože příliš lidí už ze sebe chrlí lásku a nemají v plánu s
tím přestat, protože spektákl prostě nepočítá s možností, že bysme na sebe mohli bejt hodný
a že bysme dokázali objevit že spolupráce s námi samotnými je lepší než konkurování si a
že společná radost je zábavnější než společné obavy a že existuje deset tisíc tajemství co
nám nikdy ani nepřidou na mysl, ale holky na pískovišti mu nerozuměli nic z toho, co říkal,
ale bylo jim to jedno a jemu taky, protože beztak museli nějak trávit svůj čas lavičkovým
pozorováním dětí co si navzájem kradou lopatičky a rozbíjejí bábovičky a když jeho syn
ulomil cizím zeleným hrabičkám dva zuby najednou, byl zrovna u toho, jak si na tři dny
zmizí slunce a mámy ho poslouchali a kývali obličeji do rytmu jeho prorockých vět co se
mu sami od sebe vypouštěli z pusy a krásně se na něj usmívali a čas vyprávění byl
dostatečně daleko na to aby se jeden vzrušoval a dostatečně blízko na to aby se jeden
nenudil protože v roce 2012 bude matoušovi šest a andree čtyři a život a čas anebo naopak,
ale bylo mu jedno, že s ním jen sedí a vlastně spíš neposlouchají, protože hlídají, takže
chápal, proč je jim to jedno, protože taky hlídal, navíc jeho žena už měla 2012 plný zuby,
tak byl rád, že ho někdo aspoň poslouchá a vnímal, jak to vyprávění o čase jen tak naťukává
a že to stačí, protože jsou vyprávění, která se reprodukují zatímco někdo krátí jejich
vyprávění protože každý si ten příběh musí převyprávět sám a vždycky je tenhle konec
světa na síti někde za rohem, ale zároveň se vědělo, že v tom vyprávění každému slouží jen
věty s nimiž rezonuje v nichž se vidí kterým se podobá a ne celé vyprávění které bylo
zmatené a napřeskáčku a prakticky na všech místech si protiřečilo a ona mu vyprávěla jak
bude jaro 2013 zábavný protože spousta lidí se najednou rozhodne začít doopravdy novej
život ale tohle už bylo na holky sedící kolem pískoviště opravdu daleko

a řekl odyseus: liberální model oceňuje ambici jednoznačně pozitivně a pouze máme-li

167
ambici, můžeme vykonávat a plnit naši individuální svobodu, pouze ambiciózní se vážně
zabývají volbou svého života. ambice je moderní postoj a má smysl výhradně z pozice
prakticky izolovaného autonomního jedince, který se vidí nucen postrkovat svůj život
kupředu sám a sám, protože jej ani nenapadne, že by mu kdokoli mohl nabídnout pomocnou
ruku a ani by nic takového nežádal, protože si stačí i když poslední dobou nestíhá, jen z
takového pohledu je možno ospravedlnit potřebu ambice, ale pro někoho kdo žije v
komunitě kdo se rozhodla žít a podporovat se navzájem s ostatními kdo se rozhodl čelit
existenčním podmínkám pohromadě a sdílí svůj čas s jedním udržitelným místem, pro toho
ambice ztrácí důvod své existence a najednou není třeba být lepší než ten druhý a už se
nechce být první protože stačí být jeden mnohý a tak se olalla de cáceres rozloučila se svou
svobodnou vůlí a zalepila jí do obálky a šla na roh a poslala svoje plány a rozvrhy sil do
propadliště dějin ale nepoužila žádnou známku protože nepotřebovala aby dopis někam
došel

meziříčí 3: a venku nevyšlo slunce a zpod stolu to nebylo vidět protože tma je neviditelná a
protože existují dny kdy nezbývá než čichat barvy svíček a prodírat se tichem a v televizi
přeměněné na temné zrcadlo se odráželo stavání-se-z-dek tyčící se uprostřed kuchyně nad
kočkou co nemroukala ale tu krajinu obývacího pokoje už nikdo nesledoval protože klid je
neviditelný a protože všude se rozlévalo zatmění poslední doby a pak zrcadla i jejich
televize přestali odrážet protože démoni zažívali výpadky při dodávkách světla a zatímco se
slunce dál někam ztrácelo začal další noční den kdy plameny svíček měnili barvy podle
záhadného rytmu co se šuměl z ticha všude kolem nich z ticha co říkalo že celí živí svět
přestal mluvit a poslouchá protože se prolétává jedním z nejzajímavějších míst v galaxii a
tak se na zemi po nebi rozneslo ticho a bylo to globální ticho a ticho celýho vesmíru a uvnitř
znělo ticho slunce když odpočívá

nakonec dalšího dne: ,,aby život byl namísto obrany před životem uchopitelný jediným
laskyplným objetím všeho co se přihodí a dívala se na západ slunce. jako včera a jako
předevčírem a z větve nad ohništěm visela krajta tygrovitá a jeden jí nechal protože mu s ní
bylo příliš dobře a necítil se s ní v pohodě a nevypadalo to na déšť a zase nad rozvlněným a
rozeklaným obzorem kolem nehož plameně praskal kosmický oblouk v ohňové zemi k
vidění dvakrát denně, jelikož jde o ostrov, co obklopuje moře, o chvíli co se rozlévá mezi
východem a západem a její emoce jí neboleli a jeden holanďan jí nechal falešné číslo a ona
vůbec nechápala proč jí prostě neřekl že jí nechce a nevěděla tak docela jestli se doopravdy
stát kamenem v údolí z něhož je vyhlídka na hory kde nezapadá polární záře, takže místní
nikdy televize doopravdy neuspokojila, protože tady se sever cítí spíš dole než nahoře a
seděla hrozně blízko antarktidy a neví se skoro kdo obývá antarktidu tak se říká že nikdo a
vždycky když cítila zimu tak se zahřála nadechováním a když už se měsíc nechce dívat na
slunce tak si vleze za zemi do stínu a smyslem života horizontů je umožnit, aby oranžová
spolupracovala s modrou a s jedním se rozešli ani nevěděli proč a pouze na západě se věří v
krvavá střetnutí o dominantní postavení protože konec dní se bělochům zdá dokrvava a
protože si zapomněli povšimnout, že den a noc ani v jeden zapadající oka mžik necítí ani
odlesk potřeby spolu přetlačovat takže všechno to o válce a boji jsme si vymysleli, protože
jsme civilizačníci a jako důsledek toho, že jsme se na místo pro život na místě, rozhodli pro
přežívání na cestě a už nevěděla jak se dělá být na sebe navztekaná a stmívá se pomalu a
rozednívá se taky pomalu a slunce nikam nespěchá a nebe na zemi nikdy nepřestane střídat

168
své odstíny a její teta a strejda se rozvedli kvůli penězům ale tušila že to nebude celá pravda
ale v její rodině se o těhlech věcech nebavili a svět se mění klidně a úplně bez souboje
naživot a nasmrt a pak se potopila amerika a ohňová země se stala létajícím ostrovem a
kdyby náhodou padala, tak byla odhodlaná nekřičet a existují škály modrosti a oranžově
zamotané stupňovitosti a sluneční skvrny co lezou po sítnici až do nebe a rozpouštějí se ve
ztrácejících se dnech a v očích nám bydlí fleky všech barev i se svými komplementárními
protějšky což teď viděla jasně protože dopřávala pohledům prachutě slunečních paprsků a s
jedním se rozešli krásně ještě před tím než se něco stalo a on ji pak už nechtěl vidět a tak si s
kyborgem pěstovali ovoce a zeleninu a emoce a v garáži ustájili smečku koz a pár králíků co
do nich kyborg cpal dráty což se jí vůbec nelíbilo a když se jí líbila modrá oblohy a když se
vidí, že ani v noci tomu není jinak, že přes půlnoc je nebe tmavě modré jako trenýrky
argentinských fotbalistů, co kolem ní seděli rozmístění po skalisku každý na svém kameni a
kouřili, někdo jen cígo a jiný něco silnějšího a ona je utěšovala a snažila se z nich všech
vyhladit pocit z remízi co nic nevyřešila a moře šumělo a mraky se duhovatěli a hvězdy jí
svítili do očí

vnímání a komunikace: a jsme středem a kružítkem a kružnicí a protože cítíme potřebu

přidávat si hloubku nebo výšku což je totéž jen naopak tak jsme koulí a jsme středem a
prázdnem a povrchem a jdeme na sever a už jdeme na jih ale kdekoli na zemi nejen na
pólech a zároveň co jsme člověkem mezi středem a nebem jsme taky bublinou a proto nikdy
nejsme sami protože správné pěnění nicoty potřebuje nekonečno bublin jednu přes druhou a
čakry se mají k šesti smyslům jako počítač a internet k telefonu, rozhlasu a televizi. je to jen
další komunikační síť. o našem těle nevíme prakticky nic a komunikace prskala a situace
stříkali a vodopád se nebál balvanů na dně a řeka se nebála vrhnout do oceánu a oceán se
nepřestával vypařovat. ještě jsi nezapnul svoje vidění, nikdy jsi nepoužívala svou mysl.
jsme jen třírozměrně fraktálovitou jeskyní. jednou by ses měla projít krajinou. zkus si
stoupnout na zeměkouli. vciť se do svého života. můžete někomu říct, když mi dáš hodně
peněz, zařídím ti cestu do vesmíru a on to udělá a nikomu to nepřijde divný, až takhle jsme
mimo. po kosmu létají i jiné frekvence a my zapomněli že jsme aparáty protože nám dali na
to přežívání moderní technologii a tak si platíme vlastní vnímání a ukazování světa a
komety kolem nás jen tak polehávají a my si jich ani nevšímáme protože máme dost
problémů s vlastním příjmem sebe sama a kyborg byl tím co spálil první knihtisk protože
tehdy cítil že by písmenka neměla běhat tak rychle ale pak nedokázal rozbít všechny další
knihtisky a když nastoupili fotoaparáty rozhodl se že bude mít klidnější život když se s
technologií sžije a tak mu na hlavě na začátku dvacátého století vyrostli antény a ještě si
přidělal jedno pěkně dlouhé vedení a vynalezl kabely co se kudrnatěli do rytmu dat co jimi
probíhali

varování: kouření vážně škodí vám i lidem ve vašem okolí, tak dokouřila a šla si klidně
lehnout

čas trpaslíků: nikdy se nesmí zmiňovat slovo neděle. pátek je pro trpaslíky nedělí a tehdy
mají největší moc. ve čtvrtek, v některých krajích také v pondělí, trpaslíci nemohou
zaslechnout nic z toho, co říkají smrtelní, takže jim nemá smysl nic říkat. ve středu by se
smrtelní měli vyvarovat skončit v Jiném Světě. úterý je den harmonie mezi světem trpaslíků
a světem smrtelných. pondělí je Den Velké Bohyně, během něhoš trpaslíci mohou vstoupit

169
skrz sny a inspiraci do představivosti lidí. sobota je pro trpaslíky pondělí. pozn. všechna
data jsou uvedená v trpasličím čase poznámka k pozn.: kdo je něhoš.

opravdovost: říkali jí: neměla bys tolik mluvit o vesmíru, ale ona nevěděla proč a říkala
jim: a proč dyť vesmír je všechno co mám. skutečnost mimo realitu. ne život do opravy
nebo na pravdu ale doopravdy. když se zapomenete, když vypadnete z kola ven a brouzdáte
se okolím co vám leze do uší a v krajině se domlouvají místní a nepotřebujete tomu rozumět
a když bažanti skáčí vánku do řeči a zatímco frodo ještě nedorazil k hoře osudu ale olalla de
cáceres se na něj rozhodla dál nečekat a když na prazích mezi chlopněmi cítíte kterak se
mísí voda s ohněm a rozhodla se pro hranici a pro poklidné soužití dobra a zla mezi
východem a západem slunce a rozhodla se to vzít na sebe, protože jí to přišlo samozřejmé a
tak nějak přirozené a viděla jak se lze domluvit s vesmírem a přestala si zavírat okna a dveře
a šuplíky a už věděla, že proč je otázka na nic, už z ní jen sršili protože a při průletu ven se
měnili na motýli a vážky a pavouky a netopýry a už klidně nechávala své dojmy
kondenzovat se po pokoji a rosila okenní tabulky a vlhčila sousedovic zdi a na trámech a
parapetech se tvořili osamnělé kapky z pocitů a pozorností co ji opouštěli zatímco se
opravdovostně dotýkala vlastních čar osudu a choulila se k nim a hřála se o jejich příběhy a
seděla na křídle letadla a hladila svoje průsvitné blanky a sledovala jak jí rostou nehty a řasy
a jak po hoře přelétávají stíny nebouřkových mraků a pak pohledem přeskočila až na svou
oblíbenou pihu a pak se zase dotkla své vlastní dlaně ale tentokrát jen dechem a zevnitř a
vesmír byl všechno co jí zbývalo

bytí a nicota: a z ničeho vzniká něco a nic na tom není a děje se to pořád a vždycky když
žiješ

astrál, new age, kopírovat a vložit: Je to teorie tzv. „morfogenetických polí“ anglického
biologa R. Sheldraka (1981). Tato „morfogenetická pole“ jsou podle něj „neviditelné
organizující struktury, které formují a utvářejí věci jako krystaly, rostliny a zvířata a působí
tím organizačně na chování“. Tato pole obsahují sebrané informace všech minulých dějin a
evoluce a existují mimo materiální struktury, nejsou fixovány v genech. Při pozorování
přírody se nám vtírá otázka, odkud mají rostliny a živočichové své tvary, proč např. určitá
květina má specifický tvar listů a květů. Mechanistická teorie života to vysvětluje
chemickou a fyzikální interakcí na úrovni molekul a pomocí genetické substance DNK
(dezoxyribonukleová kyselina). Chemické substance samotné však nemohou formu
vysvětlit. Koncept morfogenetického pole byl formulován již r. 1922 a vyjadřuje myšlenku,
že organismus je ve svém růstu ovlivňován formotvornými poli. Představa těchto polí je
analogická známým polím fyziky: tak jako magnety jsou obklopeny poli, mají i organismy
neviditelná pole, která řídí jejich vývoj a určují jejich formy. Dokazují to případy
regenerace.

proč ondřej vetchý sbírá na karláku odhozené papírky: a někdy se mu nechtělo, tak to
nedělal a někdy jo a nebylo to protože by měl pocit, že lidi jsou prasata a je potřeba je naučit
chovat se společensky a ohleduplně a nemyslí si, že nejlepší je jít příkladem, na to se ondřej
vetchý může s prominutím vysrat, aby někoho vychovával, aby někoho učil vnímat své
okolí, aby participoval na špinění města jeho uklízením, co způsobuje, že si nikdo nevšimne
těch hromad bordelu, co generujeme, protože je vždycky někdo uklidí, protože prostě zmizí

170
samy, tohle všechno si ondřej vetchý uvědomuje, ale nestresuje se kvůli tomu a když narazí
u cesty na něco pohozeného, tak to zvedne a odnese do nejbližšího koše na odpadky, protože
tuší, že igelitová taška kamenu v potoce nesluší, protože ví, že pár bot nemá na stromě co
dělat, protože ví, že tráva nebude kouřit zmačkanou krabičku, protože je prázdná a třeba to
tam bůh na něho nastražil ale i to je ondřejovi fuk, protože vlastně jen cítí, že park je bez
těch odpadků živější a někdy se mu nechce dělat kroky do strany a ohýbat se a jen sleduje
jak si vítr hraje s pytlíky od koblih jak je míchá se stříbrnými obaly od čokoládové zmrzliny
a jak je nazdařbůh rozestavuje po keřích a stromech a ví úplně přesně jaká je to marnost
tohle čištění co si vymyslel protože ho sám provozuje a tak lehce bojuje proti sobě, ale slíbil
si, že to bude dělat, tudíž nakonec na mokrý trávník vstupuje a nové boty hned druhý den
zažívají konec své novosti a v praze navíc pod hrozbou pokuty protože u nás se na trávník
nešlape a tentokrát jde jen o tři nebo čtyři kroky a pak si přidrží tašku a ohne se a sebere
papírek a nechce se mu číst, co je na něm napsáno, tak ho nečte a jen se zadívá na místo,
kde si ten účet z máje polehával a usměje se protože vidí že se teď tváří o mnoho veseleji a
zmačká navhlou stvrzenku mezi prsty a cítí se spokojenej, protože zase dokázal dodělat to
co si předsevzal a líbí se mu jak si dělá co chce a jak mu po těle stoupá mrazení-a-nebo-
teplovatění-co-má-rád a tak si zase cítí že tenhle papírek tam byl doopravdy nastraženej na
něj, že když tam tudy už šel a když už ten papírek viděl a když už věděl, že mu nebrání nic
ale vůbec nic v tom udělat něco pro svět ondřeje vetchého co ještě není ani zdaleka
dotvořený a protože s tím nemá jako herec žádný problém, předvést vesmíru pár
nekonformních pohybů, je to pro něj nic, takže když už tamtudy jde, prostě sbírá z krajiny
bordel, protože se zdá mnohem snažší věnovat se svým krokům, když si jeden dělá co cítí že
má dělat, protože je jednoduchý dělat si to co si jeden doopravdy představí že má dělat a tak
se ondřej vetchý zastavuje na kus řeči s pohozenými papírky kterých si povšiml sám od sebe
a když to zkusíte nebudete mít pocit že pácháte zlo

kontrola: jen ve čtrnáctce lze rozesmát průvodčího tak aby zapomněl na abscenci jízdenky
a usmívala se a on se vysmál až z tramvaje a ještě na chodníku pověsil revizorování na
hřebík a šli spolu na pivo a on si myslel že něco bude ale ona nic neplánovala tak mu včas
naznačila že nic nebude a nechala ho zaplatit celý plůtek dohromady a on se dál smál a byl
se sebou spokojenej protože měl skvělej den a když dorazil domů probudil ženu a pět dětí
výkřikem dobyl jsem si nezaměstnanost a žena vstala a objala ho

meziřečí 4: a delfíni se shlukli v korálové jeskyni a pod stolem si každý z těch čtyř vegetil
jak chtěl, už plynul pěkně dlouhý okamžik co spolu nemluvili a jen si každý žil své
jedinečné ticho a delfíni poslouchali vyprávění korálů pradávných a pak se zpod severní
stěny stvořené převážně ze židlí a polštářů a zárubů dek co si jen tak spadávali přes nějakou
hranu přivalila řeka a moréna se tím vyprávěním cítila dotčená ale nemůžu napsat, že by se
proudově usměrněná povodeň přihnala znenadání, takže na ně měla dát, když jí to říkali a
občas někdo může za to, když se domem valí tekoucí vody a korály trvali na tom, že za to
může ta moréna a ona jim skákala do řeči a delfíni se té scéně smáli a naštěstí jsme na
podlahu umístili madrace co umí plavat, takže se nic neděje, jen tudy teď proudí řeka, což
by bylo v pohodě nebýt rozladěné morény a rozlámaných delfínů a korál zrovna nevěděl
jestli už zase vyšlo slunce, to bude dobrá poslední věta, co chci napsat, pomyslela si Olalla
de Cáceres a nechala odplavat tužku a hodila zápisník do řeky a korál řekl že přesně na to se
čekalo a ona poslouchala jak se topí slova a sledovala jak sebou škubou konce vět a jak se

171
jim zmítají ocásky a když se její paměť počala rozmokle rozpadat na žmolky a cáry papírů a
korálový útes pečlivě roztřídil cucky postřehů mezi delfíny a něco připadlo i moréně, tak se
zklidnila a pak vytáhla z vody ven co zbývalo ze zápisníku a zapálila zápisník a dívala se
jak se jí v dlani proměňuje v kouř a páru zároveň a když všechny její poznámky dohořeli
přihnala se ta druhá řeka

kolik hodin je dlouho: a potom tomu byl najednou konec a už dlouho mu nenapsala a ani
od něj jí nedošla žádná zpráva a v dalších týdnech vystřídala co potkala a radši se rozhodla
si odpočinout od vztahů a pak jí přišla jedna zamilovaná smska ale ukázalo se že se
přemáčkl a že to bylo pro jinou olallu, v extramaduře jde o docela běžný jméno, tak se jen
ušklíbla, ale nevěřila si to ani ona sama, tak měla dál pauzu od mužů jenže potom se
seznámila s jedním co ji asi po půl hodině řekl že se znají už dlouho, což se jí zalíbilo, jenže
to ještě neznala jeho jméno a kámoši mu říkali speedy gonzalez a ani ji moc neutěšilo že její
bratr na tom byl ještě komplikovaněji protože to už si začínala myslet že bude muset nejspíš
něco změnit na sobě

email krtkovi: Hlava nepadá a nic se nestalo jenom to na plátně bouří a teď sem do toho
strčil hlavu. někdy mám pocit a je to právě teď že plátno sem já a
nic se nepromítá jen dycky něco dělám, je to jako pohyb ruky před obličejem aniž bych
věděl že je moje
to se nejspíš právě děje
jakobysme tomu nemohli uvěřit, záleží na každym
hlas z rádia: teď je na to doba, chtěl bych všem těm co se zaobírají kradením marihuany po
polích říct, že karma existuje a že vám po tom hulení bude pěkně blbě, hajzlové
myslim, že spousta lidí teď prochází fází: je tohle vůbec možný
a dochází ke klidnému závěru, že ano
že ani vlastně nechápou jak by to mělo být jinak
a proč to dřív neviděli
protože se to děje na vlastní oči a celou dobu a na všech místech a při každém paprsku
slunce
při každém zaškubnutí stínu
a na všech ohýbajících se pohybech barev na všech škálách šedi
se dá zařídit aby na tebe nikdy nedopadla jediná kapka deště
se dá nastavit tělo aby se samo proplétalo lijákem
se dá pochopit proč ti má voda smáčet záda
se dá naučit necítit při tom chlad, ale pohlazení noční oblohy
na površích kapek se odrážejí jiná souhvězdí než ta co se objevují když není zatažená
obloha
že všechno co jsme si v životě zažili, jsme si sami zasloužili
a že existuje akce neakce
že existuje klid stvoření, že bůh ještě nikdy nic nedodělal až do konce, že všechno pořád
ještě běží, všechno, pořád, ještě, běží a hrabe se a radši se na to ani nekouká
povšimněme si, jak mají filmoví hrdinové vždycky všechno po ruce a jak nakonec ti zlí
vždycky prohrajou, tak něco takového se děje
všechno, co si myslíš, že víš, je spíš k ničemu než k něčemu a to je dobře protože tak je

172
blízko do prázdna, kde se vaří naše životy
každý si vybírá odstíny svých bublinek sám
je to ohromná moc
vypěnit a nevytéct na plotnu
dá se tak postavit jeden svět
dá se tak uspořádat si jednu výpravu po vesmíru
dá se tak usmívat a pít čaj rytmem čaje
dá se tak žít a nechat zemřít
jeden život jednoho o tom jak se dá všechno co se chce a jak se brzo přijde na to jak se nic
nechce
nech plynout svůj permakulturní jedlý les - koukni se na permakulturu a začni něco dělat,
práce v salamance je jen přechodná zastávka na cestě z cáceresu kamkoli, klidně zase do
cáceresu, ale spíš někam dál, bude to spíš pomalej pád, je dobrý že má česko korunu,
pozemky se budou stávat opuštěnější a opuštěnější, vyberte si nějakej statek nebo tak něco a
okupujte si a přestaňte se zabejvat nesmyslama a nejhorší už máte za sebou, já se taky
vyspala s ženou svýho nejlepšího kamaráda
překonávat stav pochyb jestli je to pravda, je to pravda, se může žít na světlo
umíš dobíjet se energií vesmíru, všechno co je ve městě je žití ve shnilým prostředí, ale
možná není tak špatný být plísní, ale jsou i jiné světy
nevim co přijde, nikdo to neví
je něco přes milión cest
deset tisíc budhů
stotřicetdva papuchalků
to nebolí bejt kouskem boha
a je to snadný
a veselý
a hebký
a osvěžující
a klidný
a pomalý i rychlí zároveň
a je to rozvolněně vyostřené
a rozlámaně svázané
a dalece blízké
a zamilovaně opuštěné
a opuštěně nalézané
je to setkání s mimozemšťany co žijou v našich tělech uvnitř
je to den nezávislosti a je to ústí gangy
je to spaní v nicotě a bdění v životě a pohybování se v prázdnu a lhaní si v realitě a zalíbení
v soukolí a potápění se v proudu a ještě cokoli si budeš přát
můžeš si dělat, co chceš, ten kdo mění dění světa se jmenuje čaroděj, je snadný přiklonit se
na stranu zla, ale je stejně pohodlný být s těma dobrejma, je třeba se mít rád s kosmem, ale
když se věci nechaj plynout a cítí se srdcem a poslouchá se klidný dech, neděje se v zásadě
nic jinýho než vesmír a to co se má dít, aby se umělo žít
tak za tim

15: Jestliže se nezastaví vědomí, duch neožije; jestliže

173
mysl není vyprázdněna, elixír nevykrystalizuje.

• Hlavní stránka » Věda a školy Podrubriky: Vzdělávání Výukové kurzy zdarma »

Vědcům se podařilo vypěstovat umělé maso

Po čtyřech letech výzkumů se podařilo holandským vědcům vypěstovat první "vepřový
řízek". Tedy vypěstovat - jednoduše nemuseli odchovat a porazit prase. Pouze se jim
podařilo v biogenerátoru úspěšně namnožit buňky odebrané živým vepřům. jak maso
efektivně pěstovat, aby se odstranil hlad ve světě. “Můžete vzít maso z jednoho zvířete a
vyprodukovat objem masa jako z miliónu zvířat," Umělému masu vzniklému bez kostí, krve
a pohybu chybí struktura.
Nicméně chomáče masových buněk mohou mít využití jako potrava pro zvířata, nebo směs
pro plnění párků. „Když to bude vypadat jako maso a chutnat jako maso, pak to lidé koupí,“
věří profesor Post.

šílensví reality 48: a věřili jsme, že všechno, co se nám děje, je reálné a ztráceli jsme se
mezi svými sny a tahalo nás naše umělé vazivo a tlačilo nás digitální svědomí a brouci co
jsme měli v hlavě byli z čínského plastiku a na klíček

normálně: kdybysme se skutečně společenštili v myslící civilizaci, tak bychom si teď spolu
kulturně sedli do klubovny a otevřeli si láhve vína, co máme, protože jsme si je schovávali
na teď a na jejich dně viděli, co je potřeba přestat dělat, když už stejnak dochází ta levná
energie a tak budeme muset pracovat víc na to abychom mohli pracovat víc což zní
normálnímu člověku divně, ale on už je takový takže s tou divností nic nepodniká a na dně
flašek viděli do čeho cítíme, že se nám moc nechce a řekli si, že když to neplyne samo od
sebe, že se to dělat nebude, normálně když se běží příliš rychle a do nikam tak se jeden radši
zastaví a ženy se sesedli a poslali muže vyřvat se ven, aby si tam hráli a unavili se a brzo
usnuli, když už jsme tím devastačním růstem dokázali zmrtvolnit i naší vlastní
představivost, tak by jsme mohli nechat civilizaci normálně spadnout z útesu známého
místními kvůli jednomu zajímavému sukulentu, co se zde přemnožuje a co ho oficiálně
považovali na pokraji vyhynutí, ale nebyla to pravda a ona visela za poslední prst a převis
byl z drolícího se pískovce a propast unaveně zívala a ona počítala stíny baboček které se
vybarvovali soutěskou zatímco se snažila usnout s otevřenýma očima a po zimní krajině se
popotahovalo pár potemnění způsobených kolemjedoucími mraky, kdybychom bývali byli
normální, vážili bychom si naší vždycky pestré atmosféry a vlastně to nemusí zabrat víc než
mrknutí jednoho rána anebo jedné třídenní noci, tělo se s myslí baví víc než se říká, stačí si
začít normálně věřit a jako do lomu padající stodvacítka, jako jedna společenská role co při
skotačení na zhasnutém záchodě spadla do toaletní mísy a když ji objevili už nemělo smysl
snažit se dostat ji ven, protože se věřilo, že ji mezi trubkovitím roztrhají krysy a stačí přestat
věřit, že za vodu je třeba platit, že vaše střecha není vaše, že půda může někomu patřit, že
elektřina se musí světem vodit, že je snad možné prodávat čas života, i mravenci i kameny
umí žít, není to vůbec složité, to se jen zdá, protože necháváme stroje dělat nám všechno a
tak dopila poslední zbytek vína ze včera a šla se uvařit k jídlu protože přišel čas k pěstování
se a taky už nevěřit tomu prapodivnému nápadu, že jsme pracovní silou potřebnou na

174
pohánění pokroku do budoucnosti na mačkání tlačítek na tlačení se ve frontě na čekání na
lístek na čekání, normálně se totiž ví co je třeba zrovna podniknout co má smysl dělat a co
je ztráta času a energie a zbytečnost a normálně by ženy mohli lehce změnit svět protože
všechny do jedné dokáží vypnout muže i s jeho mozkem a odhodlaností, ani se nemusí říkat
co je třeba podniknout, každá žena to ví moc dobře sama a tak se zase stávala mateřsky
prvotně pospolná společnost a když se mělo jít, šlo se a když se mělo kouřit, kouřilo se a
zbyl přitom čas i na budování podivných stavení na vrcholcích kopců a čas na navštěvování
okolních údolí a na povídání si s cizinci a normálně se nesměřuje do budoucnosti, ale my z
jakéhosi nejasného důvodu poslední dobou, nespíš pro slávu toho imperiálního klubka
nápadů a kvůli dýchání onoho spektakulárního shluku událostí, poslední dobou hrozně
chceme být sériovými sebevrahy a patologickými mučedníky svých duší a dětí a vnuků,
děláme to pro jejich dobro, a pak nám dali nabídku umělých srdcí a my ztratili zrak mezi
všemi těmi technickými daty protože si myslíme, že je asi normální se hrozně rozmnožit a
pak umírat po velkejch množstvích a tak se ženy zarovnávají s muži a vstupují do armády a
kolik znáte futurologických verzí civilizace, jaký je plán vaší společnosti, co to má kurva
všechno znamenat a jak je to možný a ale ani my se toho dobra nedožijeme, přestože by
bylo tak jednoduché začít v klidu odrůstat a zpomalit, protože jde o to nejít-do-práce-když-
se-ti-nechce protože jsme v lidské moci a s námi i naše životy a naše opravdovosti a jiné
obrazotvornosti a z kafe se kouřila a moje babička říká cocacole černá voda, protože naše
mysl může měnit rychlosti pohybování se věcí a Olalla de Cáceres pila klidně a bez odstupu
protože už nespěchala a protože dokážeme celkem dobře zacházet s touhle mozkomyšní
mutací co nastala jedno jaro v jednom opičím hejnu anebo ne a nezavolala do práce že už
nepřijde protože jim to za pár dní dojde samo od sebe a vymýšlela si svůj život a vybarvila
si že se pojede podívat do ohňové země protože se jí nechtělo nic moc měnit ani nikoho o
ničem přesvědčovat ,,Ne že by šlo o špatné osoby, samozřejmě, že ne, nejsou ani hloupý.
Jenže jde o to, že rozhodnutí jsou institucionální imperativy a ti, co se rozhodnou nehrát
podle pravidel, jsou vyloučeni, někdy skutečně podivu hodným způsobem.” A tak firemní
chování zabraňuje zklidnění světa, jenže pak lidi přestali číst a pak ztratili těla a tělo
lidského kapitálu splynulo v jedno s myslí finančnickou a když se mluvilo o pohybech,
mluvilo se o ekonomice a prospěšnosti ale v nic z toho se mezi lidmi vlastně nevěřilo takže
to nefungovalo a protože existuje přirozené zapomínání společenských struktur, peníze musí
před stavivostmi proudit rychleji než světlo a taková rychlost, jak můžete vidět na vlastní
oči všude kolem, negeneruje nejstabilnější chování atomů ve vesmíru, říká se, že se může
opustit svou vlastní podobu a že neživá příroda se musí využívat dokud nechybí a rychleji
než čas a lidé a zvířata pociťují chlad a snaží se běžet rychleji než zapadající slunce a jeho
mizející paprsky, ale nefunguje to, a tak nežijeme tak úplně v normálním věku a tak vítr
místní zvírazňuje rysy tváří utíkajících přes život, protože si nechceme představit to naše
aktivní živorytění zbavený nesmyslného zla, protože máme strach nalézat sama sebe v
pohodě na slunci, protože se bojíme vlastního přesvíceného prázdna, v němž se nemusí
běhat o život na čas, protože nás společensky odcizili natolik, že jsme zapoměli jak chutná
život a tak je pro nás všechno to stávání-se-městem-z-betonu-skla-a-jedniček-a-nul z-cela
při-rozené a každou noc před spaním nám až do prostoru za spánky skrz znamení
zvěrokruhu svítí hvězdy co pamatují počátek naší galaxie a taky nevíme normální věci jako
že se lze dotýkat stínů bez obavy z jejich barev a kudy se z oka mžiků dělají hodiny, a tak si
jedno duše myslíme, že se dělají sami a tak děláme nic, protože jsme se narodili do světa,
kde co je dole je nahoře a co je nahoře je dole a teď se bojíme odečíst se od obrazu, co jsme

175
si o sobě vytvořili, když jsme ještě nevěděli, že je to jen obraz a že bude třeba ho měnit
zatímco se vesmírovatí vesmír a kosmovatí to naše vypravování se na schovávanou, že-se-
můžou-měnit-barvy-jak-se-jednomu-zachce-a že drobky a chuchvalce a prach rozprostírající
se pod našima nohama mají vliv na nápady, které se nám přihazují do přítomnosti a když
továrna obrůstá psím vínem a staletými pavučinami je to podívaná kterou okolní topoly
považují za krásnou a města jsou plná recyklovatelného materiálu co před stavuje
měšťanům jejich pohyby a třírozměrnost a pevnost prostoru rozhazuje naše chování a
rozptyluje je po okolí a tak jsme normálně rozpuštěni ale to si jen biosféra hraje s jedním
interaktivním kolektivním vědomím a kolem se proplétají celkové-necelkové poměry dusíku
a ševců a válečných strojů a pochyb a metanu a řas co spadli do očí bohyním a pekařů a
kyslíku s kysličníkem oxidatým co na začátku století přichází do módy, protože
kapitalismus vymyslel jak kytkám zase o kousek víc zkomplikovat dýchání a ještě na tom
něco vydělat a děti vyběhli ze zahrady a rozeběhli se směrem k zatáčce a pak po jednom
přeskákali škarpu směrem na pole kde se hodlali seníkovat na jedné z tamních hromad
živích věcí a dupali a kýchali a zaseněně si vyprávěli tudíž se nad nimi na nebi objevila
špetka hluboce temného vesmíru aby si to poslechla a mluvilo se o létající vodě a padajícím
ohni a tak obloha vypálila pár bleskz do okolí seníku soustavu připomínající posvátnou
geometrii a děti si vyprávěli dál o bouři na jupiteru a nebe se lilo takže si děti klapáním zubů
řekli že je na čase vrátit se domů kde jim bylo oznámeno že jsou promáčené až na kost což
každé z nich už dávno vědělo a připadalo mu to normální ale i tak se museli jít převlíknout

okupace: a na koncertě kapely jejíž název si nepamatovala ani než tam šla potkala jednoho
co se zabýval okupováním domů neokupovaných městem a byl krásnej a vážně roztomilej
když nadával na spektákl a strašně se bouřil když mu říkala že okupovat ve městech nemá
smysl a nevěřil jí protože i ona se ve skutečnosti bála opustit společnost a protože jeho
bavilo lézt po střechách a řvát hesla nahlas takže ho jednou policajti z komína sundali nohou
od vrtulníku a pošramotil si páteř což ho konečně donutilo odejít od sociálních projektů
směrem ke zdi obecního hřbitova takže každej rok pořádali s kolegama vzpomínkovou
manifestaci ale ona z toho nemívala dobrej pocit

meziříčí 5: a cítili jsme jak nám nezbývá než zažívat se a nic nedělat v těch dvou řekách co
proudili pod stolem kde začínal vesmír a už jsme jen definitivně mlčeli a mluvili spolu
rytmem kolemtekoucích vod a časoprostor mezi námi se vírovatěl o naše těla a naše aury a v
polozavřených očích, ať kočka chtěla anebo ne, se obrazotvořili pěnící se proudy, v nichž
jsme se společně nacházeli i nenacházeli protože všude byla tma protože i barevné svíčky
teď hořeli tmavě a kočka ačkoli moc nechápala jaktože je pořád suchá zatímco vstupuje i
nevstupuje do týchž řek to akceptovala stejně jako když začalo foukat od severu co ale
nepřestával obtáčet stůl a z obrazu co zobrazoval svět vyšlehlo tornádo a opřelo se o vlny a
udělalo díru do modrého hrnku s žirafami a pak se řeky zčistajasna zastavili protože zamrzly
a v království pod dekou začala doba ledová takže kyborg se rozhodl vyrýt do místního
masivu studícího jeden horký příběh o legendárním městě mezi pouští a oceánem jehož
obyvatelé se kdysi dávno rozhodli postavit celý svět ale pak se jim to uprostřed pískových
vln nějak zadrhlo a tak po nich zbyla jen jedna bordelem zacpaná studánka a Olalle de
Cáceres nebyla vůbec zima protože věděla že každé geologické období musí jednou skončit
tak proč by to nemohlo být teď tudíž se řeky zase roztekli a z jejich vod vystoupil ostrov co

176
chtěl modře vzlétnout a červeně klesnout a rozplynout se v éteru, ale drak ho včas zastavil
aby kyborg mohl dopálit do permafrostu svoje vyprávění díky čemuž se později z místního
kousku kosmu stala čerstvá ohňová země

telepatie a lidé: Podle Úty mohou Opravdoví Lidé používat telepatii právě proto, že nikdy
nelžou, nikdy nevysloví ani ten nejmenší výmysl, polopravdu, natož hrubou lež. Prostě
nikdy nelžou, a proto nemají co skrývat. Jsou to lidé, kteří se nebojí otevřít svou mysl a
vyměňovat si volně informace. Úta mi vysvětlil, jak se toho dosáhne. Když například
dvouleté dítě uvidí, jak si jiné dítě hraje s hračkou – třeba s kamínkem na provázku – a chce
mu hračku vzít, okamžitě na sobě pocítí pohled všech dospělých. Naučí se tak, že jeho
úmysl něco vzít bez dovolení je všem známý a že je nepřijatelný. První dítě se na druhé
straně naučí dělit o to, co má a nevázat se na předměty. A protože už poznalo pocit radosti
ze zábavy a zapamatovalo si ho, bude toužit po tomto pocitu štěstí, a ne po samotném
předmětu. Lidé byli původně uzpůsobeni k tomu, aby komunikovali prostřednictvím
telepatie podobně jako zvířata a stromy

okupace 2: a města dál nasávala ovčany po kterých zůstávali v krajině rozeseté vesnice
opuštěné v nichž nebydlel už vůbec nikdo ani nadnárodní firmy na elektřinu a vodu anebo
jen pár zbývajících starců a více a více lidí obcházelo ta místa a líbilo se jim na venkově a
zabydlovali se v rozpadajících se sídlech anebo se domlouvali se zbývajícími místňany, což
mělo tu výhodu, že se dalo zjistit kde jde o skutečnou opuštěnost a taky se dalo dohodnout a
okupace se pak dokonce mohla stát i legálním osídlováním a ti lidé zredukovali své potřeby
protože nedokázali vyrobit energii potřebnou na nesmysly a protože nedokázali vyrobit
zdroj volné energie protože nevěděli k čemu by se jim hodil zdroj nekonečné energie

čtyři toltécký dohody: na první stránce co mi vyhodil google což je na počátku století
někdo jako spektáklovitá verze posla světla bylo napsáno, že slovo dohoda je zde myšleno
jako myšlenka, kterou jsme přijali za svoji pravdu, resp. pravidlo, kterým se budeme řídit 1.
plnit své slovo 2. nebrat si nic osobně 3. nevytvářet si domněnky 4. dělat vše, jak nejlépe
dovedu. čtyři dohody se sebou samým. starověká pravidla chovaní. sladění se s okolní
křivostí krajiny. splynutí s místními košatými proudy. potkávání se s nevyzpytatelnými
bohy. omývání si neznámého srdce. nastupování na světlo za jízdy. nedbalé hraní si s
neukvapeným chaosem zdejších větrných smrští. když se otvírají oči a rozmazávají se
hranice pohledů. vesmír je mocnější než firma. skřítkové procházejí i zavřenými dveřmi.

177
takže 3: a co kdyby ve světle noci a tmě dne bylo největším tajemstvím ze všech
vypravování se pohledu který se životem odehrává zcela podle obrazotvornosti
pohledávajících a že mysl má vesmír jen jednu a nic dělá něco a že život jen zakouší
mnohost forem a pestrost skvrn a multiplikovanost sluncí a tak co kdyby to bylo spíš takové
rozplizlé hejno tajemství i když všechna o tomtéž takže většina lidí nehodlá ani přemýšlet o
jeho existenci natož aby se s tím hejnem sloučili prý protože se jim rozutíká před očima do
všech stran v podobě zmatené věty co nikdo nevyslovil a nikdo neslyšel a tak na něj ještě
chvíli myslí, ale pak na něj kvůli něčemu reálnému zase zapomenou anebo o něm vědí,
protože ho už tisíckát někde zaslechli a potkali a přečetli, ale nechtějí si ho vzít k sobě a
říkají to si nemůžu připustit, abych si to představovala takhle, tak to nemůže být, takhle
jednoduše, že bych si já sama žila svůj život, to musí být nějak jinak a ty mi musíš říct jak
protož to potřebuju vědět, ale nevím jestli chvi ale olalla de cáceres už nepotřebovala vědět
nic protože už dávno si všimla že svýmu životu spíš nerozumí než rozumí a rozhodla se žít
pořád jen v přítomnosti a vpít se do místa co se nehýbe a stala se ostatními a už nemohla
přestat být sama sebou a vrátila své tělo zemi a nerozpadla se v digitální prach a co kdyby se
všichni zapadající civilizačníci ve svém uhoněném individualismu nacházeli docela blízko a
co kdyby už to tajemství vlastně znali a měli ho na dosah své moci a prozatím na něm jen
zanechávali své otisky prstů a spíš tu prázdnotu vlastnili a než že by z ní měli radost a tak
furt jen nesmyslně poskakovali jakoby bezesmyslů ačkoliv bez ustání pochybovali o
existenci tajemství co vypráví životu jak se chovat na světě a nechtěli si přiznat, že to
jediné, co jim ještě zbývá vykonat a co se ve skutečnosti dá udělat vždycky, i teď, je nechat
docela rozpustit sebe sama a vidět jak impériem vyhlášený řád ve skutečnosti ve všech oka
mžicích jen vykrádá původní chaos a pak je už nezajímalo kde se nachází jejich hranice a už
si neplánovali strach ani obranu a přestali se sledovat a přestali se znát protože věděli že se
zítra stejně uvidí jinak a usmívali se protože vesmír má mysl veselou a nechávali se nalézat
v očích co se na ně dívali a když se objevila prázdnota, nechtěli ji vyplnit ani zrušit ani
zakázat ani zrevoltovat a jen si o ní povídali a říkali že už je taková nijaká a nekonečná a
barevná a nevyčerpatelná a vždy čerstvá a soběstačná a štědrá a jednou šli vytopit hodinový
hotel a k ránu spálili sloupky plotu co ohraničoval zahradu a chránil její identitu a vypnul si
myšlení a jen si pro sebe říkala že když už jsme se nechali spektáklem a impériem rozložit
natolik, že se chápeme jen jako a jen jako klubko bolavých komplexů a cukajících se svalů a
zacpávajících se žil a rakovinotvorných představ a neskutečných utrpení protože nás
zotročili abysme pro ně dělali a ničeho si nevšímali tak jsme z ohledu vymazali naše životy
abysme pro ně dělali přesně jak chtějí a my je poslechli a dělali přesně to nic co po nás
chtěli abysme dělali a tak jsme nedělali nic a už vůbec ne nic moc a když se rozklížila
měststká hromadná doprava místňané se opět začali usmívat a zčistajasna cítili svou duši a
zažívali blízkost vesmíru protože bez metra konečně přestali mít dojem že každé ráno
dobrovolně jezdí do koncentračního tábora a svět se nijak podstatně nezměnil když do nich
vstoupil když se prolínal kolem pórů jejich pokožky když jim vítr čechral vlasy zatímco
seděli doma a pili kopřivovej čaj a sovy houkali o nadýmání se nicoty a kouskovatěli se
protože díky své moudrosti museli zatímco se všemohoucí otáčel ze strany na stranu a bavili
se s úlomky něčeho a hráli si na vzdálenosti kosmické a posílali si daleké ale přesné pasy do
vedlejšího pokoje a měřili si životy na světelné roky a slyšeli klidné oddychování etiopanů
co stáli pod stromy na zahradě a zhnědle suché trávě nevadilo, že po ní šlapou, protože byli
na boso protože střepy už neřežou a všichni vědí že teď už čas poběží jen jejich rytmem
protože jsou něčím co tvoří záhyby nicoty a nicota má čas jen na rozptýlení stejně jako ty a

178
že se narodili aby se potkávali a ne aby se rozdělovali a rozumovali svými těli a pohybovali
se mezi svými sny a všichni mohli vodět že každý z nich má ve skutečnosti křišťálovou
lebku a tak se na jejich rubech navzájem odráželi a shromažďovali se po nocích na dívčích
pokojích a užívali si krásy a hráli si v obrazotvornostech svých spolubydlících s jejich
astrálními světy a otvírali si navzájem čakry a objímali se ve vesmíru jako bohové a bohyně
protože je to bavilo a měli to místo pohledu a stáli na místě pohledu a cítili se dobře a už se
nestarali o to co si o tom kdo myslí protože to věděli protože měli jednu mysl úplně
společnou s vesmírem a klidně ji nechávali bez dozoru venku přes celou noc anebo i
prodloužený víkend a taky ve všech vnitřcích najednou a tak tajemsví vegetilo na jednom
místě v jedněch zasíťovaných vesnicích v jednom údolí blízko obzoru života kde se
popisuje legendární krajina a kosmické zákony a vyprávěli si o stádech mytologických
zvířat co scházeli z okolních lesů a dojídali šlupky z jejich kompostů a ono se to dá
vypravovat v jedný větě, ale trvá to několik let, protože některý věty jsou dlouhý a kostrbatý
a zkamenělí a ono psát je vůbec divnej pohyb zvlášť na stroji a neví se tak úplně jestli číst je
pohyb anebo ne

meziříčí 6: a pod dekama se po krajině potulovali ledovce a zanechávali za sebou velké

zaoblené balvany a kosti mamutů a půdu vyhlazenou až na morek a až na pěkně archaickou
geologickou vrstvu a drak se s nimi občas zapomínal aby si zavzpomínali jaké to bylo kdysi
nepředstavitelně dávno když tady spolu svačili a kolik vodopádů už mezitím odteklo a jak je
to letos jiné ale taky tak nějak stejné stáli si každý na názoru toho druhého a vesmír se
zahýbal mezi dvěma řekami co proudili spolu i navzdory jedna druhé najednou a ze tmy se
dál vykuklovali motýli a protahovali se dovnitř škvírami kterých se nezmocnili kolíčky
protože pod stolem potřebovali vytvořit síť neviditelných motýlích cest co měli vrhat spleť
barevných stínoher z níž se pak rodí soli a proteiny a kyseliny a dál už to znáte a když se
někdo na motýla při práci díval příliš dlouho, začala se mu točit hlava a ztratil se v plameni
některé ze svíček, přičemž barva vosku neměla nic společného se zabarvením motýlích
křídel...

179
šest velkých architektů vesmíru: volnost stejně jako rovnost a bratrství byla vymyšlena v
místnosti s šachovnicovou podlahou. vesmír nemá žádného architekta máte to špatně a
dojedete na to. bavilo ji hrát si s bohyní macháčka a nikdy se nemohla rozhodnout jestli má
smysl lhát protože věřila že bůh není lecjaký diskurs anebo termín anebo slovo a ta bohyně
co znala protože si kdysi skvělě popovídali na karláku u vypnutý fontány říkala že kouřový
bůh se vjenuje jen škálám mraků co si na něj dosedají a sklouzávají se po něm a ničemu
jinýmu a že pohyb byl sestrojen aby zanikalo bytí a že život pouze když se vnímá přes
pohyb tak směřuje nevyhnutelně ke smrti. nevyhnutelně. bez možnosti pohybu a bohyně
jsou jediné kdo neodpočívají, jediné kdo nikdy nespí pohodlně, bůh nikdy nezavře pořádně
oko a bohové, říkala taky, znají ztrácení a tajemnění, někteří bozi se specializují na design
tajemství a nikdy ale doopravdy nikdy se bozi neprobouzí docela protože sny nemají příliš
zájem na tom aby se tak stalo a život je ten co se nemění, co je stále stejný, tady a všude
jinde a teď co trvá celou věčnost a pak jednoho boha napadlo, nevěděl proč a ani nikdo z
jeho kolegů to nevěděl, tajemství o tom že nikde nežije žádné tajemství a hned obarvil
nicotu jako dítě co na truc proti zarachovi načrtává na zeď obývacího pokoje krajinu co se
rozlévá za neprodyšně zavřeným plastikovým oknem i dítě dokáže postavit katedrálu
protože v tom nevidí žádné tajemství jen pár energetických vlastností proudových polí
prostoročasu a jen smečka vlaštovek operující půl metru nad loukou v podezřelých
obrazcích a v kouzelnických školách se schodiště pohybují i v reálné skutečnosti a na stole
si čápi postavili hnízdo a příroda se nepohybuje a jen se dokola opakuje a reprodukuje se a
vytváří kopie sebe sama a nikdy to nevyjde stejně a už jsem ho zase potkala a zase se tak
divně tvářil jakoby vnímal celý svět a neměla jsem nic co mu na to říct protože se při tom
usmíval a byl na mě hodnej a evoluce je jen příběh co si vymysleli ti co si mezi sebou střeží
tajemství, oni, co vynalezli tajemství a teď si hrají na říši starostlivou protože mají strach
povídat si s ostatními lidmi o ničem z toho nač myslí a co se děje u nich uvnitř a o svém
bohu, protože tuší že mají rádi divného a prostoduchého a osamoceného boha a že by se jim
všichni smáli, ale oni dál říkali že je nekonečný a dokonalý a hrozně dobrý a všemohoucí a
dohleduplný a nemýlící se bůh a ostatní řikali hm, tak dobře, tak si zalezli do svých nor a
jejich bůh je tam šmíruje a oni se stresují tak si časem z těch nor udělali podzemní bunkry a
bůh na sebe nechává sedat ptáky stejně jako to dělají buvoli nebo krokodýli a ptáci existují
aby se v lese nezapomělo na létání ale stromy to furt nemůžou pochopit a bůh je viditelně
neviditelný a žije nežije mimo čas za devatero horami a devatero pohádkami do nichž se
jednou v neděli kouřový bůh schoval za každou z postav i za vlka i za řezníka kapitalistu a
tak si černé plastikové špunty exformovali své živoryty na božím místě pohledu a trhali
řetízky kuličkovité a pořádali závody po obvodech van a v těch veselých pohádkách je
každá ze štěnic pečlivě odhozena a deterministicky upuštěna na zem a nedbale ztracena
mezi poli na místech kde je tma a vlhko a z božského-pocitu-že-vše-je-dovoleno jí pohodili
tři slunéčka přímo pod nohy, takže musela nedošlápnout a na chvíli si myslela že už je
rozmáznutá, díky-té-co-se-rozhodla-vzít-život-do-vlastních-rukou-té-prázdnotě-co-se-
zamilovala-do-sebe-sama-tomu-co-vyřizuje-všechny-počátky a po rituálu se čaroděj cítí
vysátý jako kámen co náhodou spadl do díry po meteoritu a jako voda co se schází u koryta
řeky z celého údolí a jako rtuť natlakovaná ve zkumavce obrácené vzhůrunohama a jako trn
co se odrazil od hřbetu vlka a co si chvíli myslel že se dokázal zapíchnout a jako lístek co
chtěl až do koruny stromů a přesvědčil svoje kořeny že má smysl být plazící se rostlinou
jako nápad toho-co-mu-nedochází-nápady a jako kámen co se odrazil od sysifova padajícího
balvanu a chvíli se domníval že ho taky někdo přijde zvednout a nezbývá jí než se na to bez

180
přestání a bez pohybu protože se tu děje jen jedna vztažná soustava jen věc jedná a les mrkal
stromy a celá tahle situace věčná mezi bohem a mnou jedno udávání se co je z vnitřku a z
mezi a z vnějšku co se popletli a ztratili ve vesmíru protože se nemuseli hledat a pak se
rozpoznali jako kousek všeho takže jako všechno a všimli si že se nic neděje že život běží
dál prázdnem a bůh se nepřestával vrtět a cítit se vším teď tvoří a vrtěl se protože bohem
prochází vrtění se a bozi se vrtí kvůli neposedným snům co se jim nepřestanou jevit a tak
vzniká živobytné vlnění se nicoty a líbil se jí její život a rozhodně nehodlala měnit ani nic z
toho co právě teď je natož sebe sama protože už se měla konečně ráda a taky si včera lhala
naposledy anebo si to aspoň slíbilo ale jestli to splní to nevěděla časem určitě a stačila si a
nemusela se na sebe dívat zrcadlem protože nepřestávala žít život bohyně a nesledovala se
ani ona sama natož aby ji někdo sledoval a dělala si čas a měla všechny svoje pohyby i
každý ze záškubů světa a někdy si povolovala cítit jak se jí třesou buňky zatímco se v nich
bůh obrací ze strany na stranu a vložila si do podpaždí teploměr a rtuť se proměnila ve zlato

okupace 3: a co kdyby nebylo opravdovostí že nikdo nic neumí protože víc a víc lidí má
náladu se naučit něco pořádnýho něco co by bylo prostě jiný než všechny ty unavující
pohyby informujícího spektáklu a taky jim došlo že neznají důvod proč by se měli mít ve
vesmíru špatně a co kdybysme nic neměli protože impérium nepočítá s tím že bychom
mohli sdílet a nevlastnit a spolupracovat a nebát se a nehádat se a co kdybysme se taky
dokázali dohodnout a co kdyby se spory řešili sami protože všichni zainteresovaní je chtěli
vyřešit a co kdyby šlo opustit reálný svět a co když všechno spočívá v nechat plynout a co
kdyby tam kam se zmizí kam se ustoupí okupovat protože okupovat neznamená obsadit ale
přesně naopak znamená to vyklidit a co kdyby tam kde se budeme navzájem vyklízet rostli
léčivé byliny a pásli se ovce a slepice a ovocné lesy a přirozené kulturní vztahy co
kdybysme chtěli žít kde se dá dýchat a kde se může dívat jeden na druhého

děje se mi jen můj život: jen to, co potřebuju, abych ukolejila zvědavost, aby se mi zase
zachtělo napustit temperama holuby a racky a kosy co mi furt létají do záběru, kterým se
stala má duše, nevím, co se mi stane, co mě napadne ani co se objeví a neznám barvy svých
tělních dutin, nekontroluju, co se mi má stát, před pár měsíci byl můj teroristický život
úplně nepředstavitelný anebo zas ne tolik chci si přeci přestat lhát a od malička mě fascinuje
rozbitelnost věcí a to se děje pořád ať si na mě klidně vrhají abstraktní čmáranice, ať se na
mě třeba usadí volavky, nechávám se překvapit vesmírem vždycky vymyslí něco nového a
nikdy se se mnou nepřestane bavit a jednou jsem si všimla kde ve mně hnízdí bůh v dírách
mezi zuby se mi začala zasekávat stébla trávy a drobné větvičky tenkrát jsem hledala místo
kde se setkávají rovnoběžky a pak jsem si jednou přes den všimla, že už jsem tam byla, aniž
bych si toho všim, aniž by se stalo cokoli podivného, realita se kolem dál plynně děla a
všechna vyprávění co potkala se po chvíli vypravovala exformovat se krajinou postavené ze
všech přítomných představivostí a jak dlouho trvá rychlo a když kachna znenadání změní
směr letu je to slyšet a každé odpoledne ve čtyři chodila k potoku poslouchat kameny a
povídat si se stromy a v úterý se zamilovala do jednoho mraku ale opustil ji a když tě
přepadává život, když si bůh přišel zaplavat k tobě do bazénu a vůbec mu nevadí, že zrovna
cítíš potřebu vyčůrat se do vody a nebojíš se, je to tvoje voda, minulej tejden si vyměnila
filtr, víš, že nezčervená a bůh když se donadíval na rozplývající se čůrek co se nebál
žádného z možných směrů tak povídá Olalle de Cáceres: jestli si myslíš že to někdo
promyslel nebo promýšlí tak to myslím že spíš ne protože já jsem teď tady v bazénu a

181
nestuduju ani nepracuju prostě tu stojím u okraje a jen lehce vytlačuju vodu a čechrám
hladinu protože se mi líbí jak mizí nad okrajem bazénu a jak se ztrácí mezi dlaždičkami ve
výpustce žebrovité jestli se jí tak dá říkat navíc vlnění mi přijde dostatečně uklidňující tvar a
jestliže tomu nechceš věřit tak se nic neděje jen ti povím, že voda v bazénu červená pouze
když čůrající chce aby se tak stalo a že kafe kouří jinak než čaj a že mořské vlny nejsou nic
než molekuly vody co se jednou proslanili vnitřkem některého z průhledných mořských
tvorů a teď si myslí že mají nárok na vstup do nebe pravda je že jsou to dost vytrvalé
molekuly a je jich čím dál tím víc to se Olalle de Cáceres stalo ještě ve španělsku

ho´oponopono: měla se doopravdy ráda. vnímala se ve světě. být si radostně přítomný.

spokojený se vším. jak ve svých očích vypnout mysl. kudy se vyléčit ze sebe sama a kudy
vlézt do sebe. havajská meditace nebo tak něco na pozměnění nálady a načerpání energie,
když se necítíš, tak si řekneš: cítím se, promiň, díky, miluji tě, jen tak pro sebe, sobě sama,
protože věříš, že jsi zodpovědný nejen za sebe, ale i za vše, co se ti děje, že mysl generuje
krajinu a svět pozoruje oči, že ti tvé emoce zabarvují tvé pohledy, že si to vše jen
představuješ, že ty jsi vše co je i to co není a svůj život včetně ostatních si tvoříš sama a tak
vše co se ti děje, události i pocity, se dějí tobě, protože se ti mají stát, protože to potřebuješ a
chceš a nemusíš o tom vědět anebo jo a teď k tobě sama od sebe přichází havajská verze
solipsismu, když jsi jen sám s pocitem nicoty, když jsi jen pozapomenutým a opuštěným
sluncem v prázdně sálajícím vesmíru ale havajské já nemá dojem že jej obklopuje mrtvá
příroda a tak jej nikdy nenapadne ztracenost v prázdnotě, protože člověku co má havaj
protože se má rád se stávají rozehřátí srdce a rozproudění krve a opatří si chodidla co
přejdou klidně celou pláž se škeblema rozpálenýma až do ruda a tak místní usoudili, že když
se jim pod nohama odehrává živorytění aktivní sopky, kterou baví chrlit oheň, bude lepší ji
zahrnovat láskou než provokovat negativním myšlením, a tak se nebojí země, ale za to jí
zpívají a taky věří, že sopka je tak mocná, že by je mohla spálit v kterýkoli oka mžik a že
když to nedělá tak to asi kvůli něčemu bude a tak se mají rádi protože vědí že si jejich
životů váží sopka co je jejich ostrovem a vytvářeli by si dál příjemná setkání plážovitá a jiné
podpalmové zážitky, kdyby tam byli bývali nepřijeli američané a pak turisti, které se místní
snaží nechat zapomenout na sopku protože se nesmí cítit přehřátí ani se bát vlnobytí nebo ze
mě třesení, protože by zlým myšlením udělali, že by se jejich ostrovní zemi zachtělo
vulkanicky vypustit svou duši a s tím taky tu jejich, protože stejně jako jsme součástí
biosféry a atmosféry, jsme taky součástí litosféry, že jako jsme zvířetem a nebem jsme taky
kamenem, ale havajané vědí, že stávání se lávou má svůj čas, tak se radši mají rádi a vědí,
že špatné pocity jsou zbytky zmizelých zážitků co uvízli v paměti a teď se tam kazí a
komplechovatí, a tak si odpouštějí sami sobě, protože se mají rádi a protože ke svým
opravdovostem nepotřebují svou zatvrdlou minulost a s klidem přebírají plnou
zodpovědnost za kolem potulující se kousky svých negativních obrazotvorností protože
znají-to-prázdno-co-je-třeba-milovat-uvnitř-sebe-sama, a tak z něj odpouštěním sobě sama
seškrábavají špatné zkušenosti z minulosti a tak si radši čístí svou karmu a olizují se po
svých vnitřcích jako kočky, když přijdou z venku, říkají si sami sobě, že se milují, a že vědí,
že tohle se děje, aby se zažili o sobě, aby se měli na co dívat a čím se bavit, zatímco se
pohybují po samosedějoucím životě, a tak děkují své paměti, že jim dává příležitost
vypořádat se jednou provždy s nepříjemým zážitkem z onehdy a cítí znovu své situace a
odpouštějí si své zatvrzelosti a usazené vědomosti a zčernalé pocity a proto se mají vesele a
otevřeně a nikdy nemyslí na to, že každých pár let se některá z havajských polí ponoří pod

182
neodstranitelnou vrstvu čerstvé lávovité půdy a jestliže se snad náhodou nenacházejí klidní,
pak hned v příštím teď si vzpomenou, že vlastně mají rádi sebe i svůj svět a cokoli se v něm
děje a zase se mají havajsky vesele

meziřečí 7: a na dně dvou řek si povídali jejich proudové duše o tom co se zrovna
představuje a dává za horizontem zatímco se slunce rozhodovalo jestli tentokrát třeba
nevytvářet stíny a jestli by nebylo zábavně expresionistický nedělat ani barvy a noční motýli
tykadli rozráželi potemnění rozlézající se po necelém viditelném vesmíru a na hladině dvou
řek rostly vlasy a ryby nepřestávali vrtět ocásky a sovy pálené tiše vyměňovali větvi za
větev a za letu můrám ještě tišeji utrhávali hlavičky nebo křidélka a v lesích kvůli tomu
nepraskalo loňské ostružiní a odvrácená strana měsíce se podívala zvrchu na zeměkouli
protože dokázala vidět jen ve tmě a ta byla konečně i tady a usoudila že dinosaurus na břehu
jezera kde stála chata z dek snídá lehce předčasně a strop se znepokojivě prohýbal pod
miliónovým hejnem vodoměrek co šlo směrem na měsíc ale nemělo v úmyslu se tam
zastavit a pod obrazem z něhož se dál sypali blesky a kočky nebojácně kroužili čtyři
pelikáni bez mávání křídel a deky se ještě dávno přestali vlnit, alespoň při pohledu zevnitř
protože čas si pohodlně stál a protože nicota zadržela na oka mžik dech a umtateria přestala
vykusovat kapradí co si olalla de cáceres nechávala zarůst do podbříška a jen ho se snahou o
ticho opatrně drtila mezi svými stoličkami a v řečišti dvou řek co se střetávali i rozcházeli
zároveň se pěnila mouka na chleba protože skutečnost že si slunce někam na tři dny odskočí
neznamená že si papouškové ara mají přestat skřehotat až dlouho do noci a jedno
umtatérium se kouslo do jazyka a jeden pes co se jmenoval maya se potřeboval přechoulit z
klubíčka do klubíčka a jednomu netopýrovi se v tokiu zachtělo nabarvit si hlavu ale odmítli
ho obsloužit protože už zavírali a on křičel že přes den spává ale vykašlali se na něj protože
už chtěli domů a duhy si taky potřebují někdy zahrát na schovávanou a často podvádějí při
odpočítávání a mezi dvěma řekami si motýli někdy dovolí posadit se až na vrcholek
pampelišek a jeden na druhého bezostyšně řvou na celou louku

historka sufi: v noci mi šeptal jeden hlas: neexistuje nic jako hlas šeptající v noci

oheň a děti: odehrává se to teď to je třeba mít neustále na paměti a jedno odpoledne dorazí
křesťanský misionář do další kolonie domorodců a už má jisté zkušenosti a tak ví, že se
vyplácí poslouchat místní a mít s nimi trpělivost a zpočátku se spíš jen dívat a nechat se vést
a ve vesnici co nemá jméno protože není na žádné mapě ho přivítají dvě asi tak pětileté děti
a vezmou ho k řece, kde jej posadí do trávy, ukazují mu na řeku, misionář si přemýšlí, že tu
nemá co dělat, že mu chtějí říct, že už jsou pokřtěné, že už na ně byl uvalen prvotní hřích,
ale děti se o jeho vnitřní svět nezajímají a seberou z trávy odložené klacky s provázkem a
koncem a nahodí a chvíli počkají a o něčem si spolu šeptají, ale on ničemu nerozumí, tak se
dívá na řeku a přemýšlí, co na tomhle místě dělá, co ho tu asi čeká a že cesta boží není
vlastně až zas tak zlá pokud ho zrovna později dospělí místňané neobětují krokodýlům jako
se to stalo tomu italovi, jak zaslechl u vedlejšího stolu, když čekal na loď do ohňové země a
děti si najednou přestanou povídat a jedno zahodí svůj klacek do trávy a chopí se cizího
který se zuřivě ohýbá a oba rybaříci společně zaberou a hned vytáhnou úlovek a prstíky
zručnými ho rozmotají z háčků a pak zvednou misionáře a svedou jej zpátky do vesnice na
kopci, kde rozdělají oheň a vyvrhnou anakondu a rozpárají její žaludek a vyvrhnou rybu,
kterou opečou a podají misionáři aby se najedl, protože vědí že ti co přicházejí mají

183
vždycky hlad a je dobré jim něco nabídnout a popřejou mu dobrou chuť ale on už ničemu
nerozumí a vědí to protože viděli na vlastní oči že se to dělá a jak a když se křesťan dosyta
najedl rozhlédl se kolem sebe a neviděl spojitost místa a dětí a řeky a místních zvyků a
odehnal děti od ohně a polil ho svatou vodou a rozkopal kruhovitě uspořádané kameny a
začal indiánům vyprávět něco o barevném kouři co stoupal z doutnajících uhlíků za jeho
zády a vrhal na ně svůj stín ale jim to nevadilo protože nevěděli že stíny mají bolet a tak ho
nechali mluvit, to je jasný, byl cizí, klidně i v jazyce jemuž vůbec nerozuměli tudíž se na něj
hlavně usmívali a napodobovali ho ale ani na okamžik je nenapadlo že by jim říkal něco
čemu by snad měli rozumět nebo to měli vnímat natož brát vážně, spíš jej viděli jako
zábavný divadlo nebo zahraniční film ale protože to přeci jenom byl člověk tak se k němu
chovali dobře a s úctou a tak do pár let vyhynulo zdejší obyvatelstvo na jednu známou
evropskou nemoc a pak přišel čas nechat oheň zase na dosah dětí

tramtárie: aby se nelámal čas. aby se bez obav cítil vliv hvězd a lehkost země. aby byla
zase slyšet zvuková stopa biosféry. aby se pozorně poslouchalo, jak rackové nad
gigasmetištěm mávají křídli, aby se i dáma z protiflekovací reklamy na prací prášky sžila s
postcivilizační společností divoce kvetoucích luk a neobnovujících se dodávek měst,
kartářka jí řekla, že takový je její osud, že v minulém životě hrála v černobílé reklamě
chytrou babičku, kterou nebyla, a tak musí v tomto životě něco udělat, aby se vše vyrovnalo
tak se teď musela vyrovnávat se skvrnami aby v parcích zase začala růst vysoká tráva aby se
rozmnožil hmyz aby se pořádně protrhali pavučiny aby se nad město rozvalené vrátili
krkavci strakatí aby se lidé dostali na společné místo tak se živila lovem na skládce a našla
pororozpadlou igelitku něčeho aby si zamastila blůzu něčím smradlavým z popelnice a pak
jednou pochopila že skvrny se ve vesmíru dělají sami a z ničeho a jen tak a země se oteplila
a do evropy přiletěli papoušci a ona se přestala skvrnit dobrovolně a aktivně a sama se
udělala neviditelnou skvrnou rozmazanou na nicotě a jednou pestrobarevnou procházkou po
okolí které už pro ní nebylo skládkou ale světem a potkala se s jednou myslí co se
nepřestávala bavit s pohledy všech jeho očí a už si žila jen ty životy co se jí libili je to jen
jeden pevný bod v čase a venku tři dny temnoty před vánocemi protože je dobrý mít nějaký
zážitek. i třeba poskvrněný a externí. a protože to nestojí žádnou námahu sledovat měsíc a
vidět jak se rytmicky flekatí a myslet na barevné vyšívání co se odehrává když na stromě
zraje leopard a nic nevědět a dělat něco protože se to děje mastnými oky a protože jing a
jang je jen miska s písmenkovou polívkou co vevnitř bublinkuje a prská jako rozpálený olej
a protože májské knížky jsou obrázkovitější než naše diáře a protože obrázky jsou jen
plochy barev skvrnitých a jako den práce kdy se moc nepracuje jenom každý den každého
kalendáře a nebude to nuda, budou se stávat případná protože a protože taková stejně přijde
doba a zase nebudeme myslet na nesmysly. aby se člověk zase začal bavit se zemí rukama.
aby se nebál ušpinit se. protože se bude muset padat. aby se představivostí dotýkal svého
myšlení jedné mysli boha nebo vesmíru nebo volného trhu. aby si všiml, jak si vítr nikdy
nepřestane hrát s ohněm. aby nezapomněl kde se vypíná počítač. ať se v lesích zase objeví
bažiny. ať jsou zase vidět hvězdy a s nimi i cesta kterou je třeba urazit cestou kolem středu
galaxie a spirálovatěním se kolem cesty kolem středu galaxie a pak si znovu řekla že už to
jen nechá plynout a nestresovala se ani se neinformovala a někdy měla pocit, že se jen tak
poflakuje po krajině, že se skvní jak nějaká procházka přítomností a že se jí nikam jinam
nechce

184
jsem: jsem tady a už si nechybíme a už si nemapuju život svou identitou jsem muž co brečí
jsem žena co zase stojí u plotny jsem věčně na spadnutí už jsem si přestala vymýšlet zákazy
už neutíkám už se neschovávám už se spolu s měsícem opaluju na slunci bez obav ze
spálení jsem bílá paní co odešla do podhradí jsem kapka potu co se odvála z ovčího čela a
teď si vybírá kam se vsáknout a jsem hadem co si stáhnul kůži a teď se protahuje jsem
vlkem co se zakousl do oka jelenovi jsem ta co se nevdala a zrušila si samotu aspoň sama
pro sebe a chvíli se snažila ale pak rezignovala na snahu vysvětlit ostatním jak se to dělá
jsem opuštěný ale zarostlý jez jsem ta co tvoří vesmír jsem život života jsem odlesk tmy a
jsem stín v přesvětlené místnosti jsem blesk co dělá červené pohledy jsem motýl co se
rozhodl podruhé se zakuklit jsem protáhnutím se zmije jsem mezera liniovitá co neviditelně
odděluje moře od nebe jsem beznadějnej případ jsem vlna co se nese jsem stříkání rejnočího
ocasu jsem díra v hrnku na kafe jsem krajina bez vlastností jsem nesnesitelná lehkost bytí
jsem cirkus humberto a jsem ze strouhanky a z čerstvích okamžiků nicoty a umím šít z
hadích kožek a jsem poslední dobou a jsem svá a jsem dobrovolně nerozumná jsem
nemocná jsem jako vyměněná jsem přehozená jsem dobrovolně jsem zamilovaná jsem
protože jsem malá velryba mezi velkými oblaky jsem bílím netopýrem co vyrůstá v
nákupním centru až úplně u stropu haly a nesnáší vrčení mrazáků tam hluboko dole a jsem
nerozvazatelnej uzel a jsem hlava štěstěny a jsem propadlou střechou a zkysaným jogurtem
a jehlou a nití ve zbytku úžovky jsem louč sochy svobody a jsem holka pro všechno jsem
slepýš jsem i nejsem najednou to dá rozum jsem hezká jsem příjemná a líbí se mi na světě a
jsem ta co se má opravdově ráda a proto ji rádi přijímají i ostatní jsem ten co neví jak je
možný že žije ve vesmíru jsem ta co to povolila a jsem na to sama a proto se nikdy s nikým
nepřestávám bavit tak jsem strakatá jako hadí kůže na světle a jasně a teple si pamatuju že
jsem kdysi byla hvězdou co vybuchla protože se chtěla složit někde jinde a jsem klokanem
skákavě přebíhajícím silnici bez provozu a jsem oždibanou kremrolí a jsem úsměvem z
titulní strany z příštího týdne a jsem obrázkem na dně malého talířku s vyjedenými barvami
jsem padající lokomotiva jsem muž co brečí jsem žena co stojí u plotny jsem otřískaná
vzducholoď jsem škrábání vidličky do povrchu knedlíku jsem ohněm co nepřeskočil jsem
řekou co nevytekla jsem klidná jako vesmír jsem židle na stole jsem odvážná jako píchající
včela jsem potrhaným vějířem jsem šlápotou do písku jsem vytahané šaty jsem skvrna
menstruační krve objevená ve školní lavici jsem nenaučenou ale zvědavou skutečností těsně
pod stupínkem jsem vítr vycházejícího slunce jsem první z nové generace vakovlků jsem
indie když se poprvé setkala s asijským kontinentem jsem socha moa nevyzvednutá ze země
jsem tichý oceán jsem probuzená sfinga jsem začátek svahu se stádem lichokopytníků jsem
rozlomená sedmá pečeť jsem rozespalá a jsem mexičankou na hranici jsem uprchlíkem do
pouště jsem ta co opustila karavanu jsem ta co dopila oázu jsem ta co upustila pouště na
zem jsem ta co našla rajskou zahradu i řeku jejíž voda dává nesmrtelnost ale nenapila jsem
se jsem tím kdo jde domů jsem ta co odmítá dál jíst sračky kterým říkáme potraviny jsem
vlajícím závojem lesní víly co nemůže popadnout dech jsem zeleným rotačním
hyperboloidem a jsem svačinou v odpadkovém koši jsem mizející mezetérií jsem jen
snůškou nahodilých jmen jsem jen hadice co se na pumpě zadrhnula o nárazník jsem
lišejník na stromě jsem filtr z vysavače jsem roztékající se máslo jsem vysloužilý domácí
robot jsem ta co se zná a už nechci bolet už mě to netrápí už se nestávám taková jaká jsem
viděla jsem se v zrcadle a nahá a ve snu a jak přichází do školy oblečená v šatech
spíchnutých ze zmijí a užovek a viděla jsem svůj vlastní pohled a viděla jsem ho naživo a
věděla jsem že to jsem já plus něco z vesmíru jsem něco od boha jsem vodoměrka co nic

185
neváží jsem něco k nakousnutí jsem moucha a mám tisíc očí a jsem pavouk čekající že z
prázdna pokoje k němu přijde cokoli s nápadem přestat se pohybovat jsem pavouk co
navrhuje otevřít okno jsem moucha co provokuje v lidech touhu zabíjet a pak se mi jednou
už nechtělo zahýbat už jsem neměla náladu být středem pozornosti a něco si namlouvat a
změnila jsem provokování v obětování se a v ten okamžik se na to na všechno můžete
vysrat a jsem moucha co touží poznat hebkost lidské ruky jenže bůh ji měl příliš rád protože
se mu líbila její forma posedu a tak ji nechal vyčkávat všude možně po stole až do
nekonečna jsem ve photoshopu vyjasněnou duhou jsem vážkou co rozladila rovnováhu jsem
ten co kdovíproč zkusil nepoužívat sloveso být a zase se mu to nepovedlo jsem ta co se
odvážila mlčet když jí učitelka cupovala hadí tričko a co se naučila kývat hlavou správně
jsem ta nová právě jsem se sem přestěhovala jsem ta co odjela na výlet do středu země jsem
ta co ze zoologické zahrady pustila papoušky jsem žabincem na rybníku jsem rákosem ve
křoví jsem makovým polem na přilehlé louce jsem dubem na kopci jsem tiše se vlnícím
souhvězdím nad horizontem jsem vánkem co se nebál vystoupat až na horu odkud se
vynadíval na temnotu propasti a lesklost okolí co se nad ní vznášela a rozhodl se žít a
nerozplynul se a vyletěl si ven z atmosféry a pak se vrátil a pak si připomínal staré ale
rozlétané časy jsem žabincem na rybníku jsem tím kdo nechává úplněk odrážet se na
hladině jsem unavenou vránou jsem pootevřenou branou jsem kuňkající ranou jsem
vnějškem vzpomínek jsem nedostatečnou dovedností ale jsem koněm co se kamarádil s
hatátitlá jsem fialovým ubrouskem jsem šedou eminencí na pozadí jsem černou teroristkou a
nebolí to nikoho kromě těch co si nechali nahradit kostní dřeň oprátkami mobilních
operátorů jsem muž co se směje a jsem žena co se k němu otáčí od plotny jsem zvyklá na
jídlo co má chuť jsem zvyklá na mír jsem zvyklá na svou dobu jsem zvyklá žít jsem zvyklá
dorazit domů a říct že ve škole zase nic nebylo a jsem svým místem a tomu místu nikdo
neporoučí protože je to místo pohledu vesmírného jsem ledovou královnou čekající až popel
dopeče brambory jsem tím snem co jsem si zapamatovala jsem f.l.věkem předtím než se stal
brzobohatým jsem motýlem co umí zmačkat časoprostor jsem mrazničkou dokořán a ještě
se ze mě kouří jsem zápiskem z podzemí jsem zámkem zacpaným žvýkačkou jsem
dominem co se prošlo pokojem přesně jak jsem předvídala jsem výsledkem co se na tabuli
moc dlouho neohřál jsem ta co vyvětrala definitivně jsem nádechem řeky jsem zvrásněným
pohořím jsem létající rybou nad plachetnicí jsem zaraženou orchideí na výstavě orchideí
jsem snídající v trávě jsem španělskou vesnicí kde to žije

mraky: a prázdno mezihvězdného prostoru se cítí plné mraků stvořených rozmanitými

plyny, jejichž velikost se neměří v kilometrech jako u nás na zemi, ale ve světelných rocích
a vesmírné mraky jsou někdy studené a temné a jindy nebo jinde zase září všemi barvami a
lehce hřejí a ten mrak, kterým právě prolétává sluneční soustava a co má těch šest tisíc
stupňů a skládá se převážně z vodíku, spoustu věcí si ve vesmíru vymyslel vodík a někdy v
prázdnu prší a jindy se mraky pouze shlukují a jen tudy procházejí a baví se o svých věcech
a po setkáních mraků vznikají hvězdy hned tam kde se setkání odehrává a ještě víc mraků se
po obloze objevuje když nějaká hvězda zanikne protože hvězdy jsou zároveň továrny na
mraky a protože oheň se chce vypařovat a protože kouření barev se kosmickým prázdnem
šíří v dobré kvalitě a astronomové používají mizení světla aby mohli načrtnout tvary toho
mraku co je větší než cokoli si můžeme představit a tak vidí, že si vlastně nedokáží moc
jasně představit jakou má formu a tak ho prostě nazývají mrak a tak moc myslí na déšť když
se o něm baví a představují si co to vlastně je a jak to souvisí s oblačností ve sluneční

186
soustavě kde se pohybují a tráví své zamlžené životy že zapomínají že jdeme mrakem z
tepla a že jsme částečkou v shluku kosmických záření co se líně převaluje po krajině a
vsakuje se do prázdna i do čehokoli nač v něm natrefí protože to je to co mraky dělají a tak
se na površích planet objevuje plíseň kterou my nazýváme život a kterou redukujeme na pár
pohybů po biosféře a pár pohledů po atmosféře

za koncem ohňové země: a v den kdy nesvítilo slunce a mrak sopečného popela se snášel
do řeky a hned jak kormorán vylovil sardinku stříbřitou z táhleté vlny a když poslední
evropský učenec sklapl svou poslední knihu a vydal se mezi louky aby konečně mohl
přestat slyšet asfalt a mohl si utrhnout lístek máty divoké a rozdrtit ho mezi svými
nažloutlými zuby a aby nechal myslet potok a oheň a čáry na obloze a křivolaké kořeny v
zátoce kotvila opuštěná plachetnice jelikož tentokrát se chystali jet na výlet o kousek dál a
náhodu jsme si vymysleli jen abysme se nemuseli soustředit na sebe sama abysme se
nemuseli cítit zodpovědní za svoje nápady což nebylo to co ti čtyři dělali abysme si od sebe
mohli odpočinout a mohli se konečně na všechno vykašlat a bohové dělají náhody protože
taky nevědí co činí a olalla de cáceres prostě žila v ohňové zemi a zamilovala se tam do
kiwi a jak myslela na to že brzo se zastaví příval lodí ze zélandu nebo z itálie tak najednou
začalo existovat kiwi z ohňové země a říkalo se že prostě začalo existovat protože ona ho
potřebovala a někteří přísahali že viděli jak z něj za nocích před dozráním žlutě vyzařují
světla a jiní tvrdili že ta kiwi pálí ale ona se dopadem svého nápadu cítila spokojená a místní
pozemšťané taky a tak jim bylo fuk že jim jedna cizinka právě změnila seznam tradičních
plodin jejich země protože všichni teď měli plno kiwi a jednou naplnili loď šťavnatě
zelenými plody těsně před změknutím co věděli že přijde brzo i když ne hned a za úsvitu se
pustili nahoru po řece a pak se kyborgovi chtělo na velkou tak přirazili ke břehu aby si
odskočil na což měli klidně čas v němž se se na palubu nepozorovaně vsoukala jedna větší
zmije a vlezla si do olalli de cáceres ale nakonec to bylo dobře takže ani nevadilo že si toho
nevšimli a pak pluli dál nahoru po řece o níž slyšeli že vede do středu země a tak čekali že
to místy docela poteče a vybavili svou loď protiproudovým skákáním které občas používali
na překonávání vodopádů k nimž se neustále znova přibližovali a olalla de cáceres se vůbec
nevěnovala řízení nebo navegování nebo plachtování nebo čemukoli užitečnému jen seděla
na přídi nebo na zádi a dívala se do vody a stávala se řekou co vede až na břeh a myslela na
střed země a představovala si záři kouřového boha a nešlo jí do hlavy jestli je na rubu
kontinentů někdy noc anebo furt jen den tak radši věřila že je ten bůh bude chtít navést skrz
pole rozevlátých ledovců na které se radši snažila nemyslet a jen se chtěla soustředit na
vodu co jí ubýhala mezi nohama když už byla na výletě do středu země z něhož se možná
nechystala vrátit
řeka: nikdy neteče pod stejným kořenem a každé místo koryta se vodě zdá vždycky nově a
kolemproudící vírové a čůrky nosí kamínky co narážejí do půdy břehovité a vytloukávají
hroudy hlíny a obnažují stromy pobřežní a řeka vyhloubila celé údolí a obnažila skalní
masiv, aby ho vítr mohl otesávat a mezi neobdělávanými poli si bobři postavili přehradu
přírodní a řeka splavila větve potřebné na stavbu a řeka usadila místní zem a každá řeka má
za sebou hodně práce a neplánuje si přestat dodávat místu živiny a zemině mrtviny a řeky
pění odnepaměti a na vlastní hladinu žijí každá svůj geologicky dlouhý čas a řeka je někým
kdo vleze kamkoli může ačkoliv bezpřestání padá a řeka je koryto co hloubí ještě větší
koryto, řeky umí čekat tempem z něhož se rozmazávají pohledy, rytmem co ohoblovává
balvany, melodií co utrhává větve ze stromů, písničkou co namotává mezi listoví vrb

187
plastikové pytlíky a řeka je kousek vody co nemá konec ani počátek řeka je tekoucí
obrazovka na níž si planeta pouští co zrovna dává nebe a řeka je taky město ryb a raků a
řeky neznají svá jména a i voda v řekách je z motýlů a proto když svítí slunce se tolik leskne
a co když je řeka jen pozemní žíla atmosféry co se rozlévá kam může a někdy se řece
zachtělo si zakouřit a někdy se cítila na to, že by se vylila z břehů, ale nikdy nepřestala ani
na okamžik pochybovat, že by do sebe nedokázala nevstřebat i ten největší kus vody odteklý
z tajícího ledovce co žije tam nahoře a řeky se klidně nechají i vyschnout, protože vědí, že si
na ně krajina po období sucha zase najde čas a řeka nemyslí na budoucnost, protože cítí jak
cesta nahoru-dolu je jedna a táž a když řeka ucítí zvyšující se mořkost okolního větru
nedočkavě se rozleze kam může protože voda má chuť ústit co nejdříve slaně barevným
rybičkám vše o tom jak bylo na pevnině a ve vzduchoprázdnu ale ne vždycky to vyjde a tak
existují i kapky vody co nikdy do oceánu nedojdou ale ani tak nemají pocit že by v něm
nebyli taková dobrá je sladká voda

operace vyřvat se: a ve mlejně když jsme dělali příliš bordel tak nám naši otcové řekli
abysme se šli ven vyřvat a my jsme vylezli na dvůr a řvali a řvali a co nejvíc jsme řvali až
dokud se nám nezačali trhat plíce což bylo za dlouho protože jsme ještě ani jednou nekouřili
a řvali jsme úplně cokoli a jeden přes druhého a prostě jsme řvali na celý kolo protože cílem
bylo řvát až do vyřvání a vědělo se že na nás kvůli tomu nikdo nezačne křičet příkazy a
nashromážděná dětská energie se uvolňovala do zimního večera a zamrzlá okna okolního
lesa se nacházela vytřískávaná hejnem vřískajících hlásků a nejdřív jehličí a pak i střepy
větví zapadávali do sněhu trávovitého protože na mlejně nikdy nebylo moc sněhu a řev se
nesl dolinou po meteoritu až na sněžku a taky až do podunajské nížiny

ve středu země: a pak na přídi usnula nebo plachetnice dorazila a ona přeskočila na břeh
těsně předtím než se loď opřela o bahno pobřežní do nějž krabi donekonečna vydupávali
nápis sdělující že vše zde viděné je na zodpovědnost dívajících se tak se nezalekli sebe sama
a plni zvědavosti se vydali po svých do vnitrozemí a protože tu nebyly chodníky šli po trávě
co vypadala že by mohla tvořit nějakou cestičku i když nebylo snadný tomu věřit protože se
hustila keři a deštnými pralesy tak že si olalla de cáceres spíš myslela že zase vstupuje na
trávník co nikam nevede a v němž se jen šneci nenasytně sápou po čtyřlístcích ale radši jen
polohlasem prohodila že že se jí líbí místní zelenavost a drak taky říkal že nikdy neviděl
trávu-co-uhybá-když-na-ni-chcete-šlápnout a když se proplétali jedněmi liánami tak se jich
dotyčný strom zeptal jak dělá strom když padá v liduprázdném lese a olalla de cáceres mu
řekla že dělá chržstklkčrtprá a on se jí šibalsky otázal jak že to ví když tam není a tak to
nemůže slzšet a ona mu řekla že nemůže vědět že tam není tak ten strom zmlknul a kyborg
jí řekl tónem co oznamoval že ho to zas tolik nezajímá anebo si to můžeš vymyslet a jak
poznáme kam máme vrátit poklad to nevím řekla olalla de cáceres nějak už si poradíme
tudíž jim jeden domorodec přišel připomenout že za stádem mamutů mají zahnout doprava
že tam už to je a slunce se kývalo přímo nad jejich hlavami ze strany na stranu a zatímco se
otáčelo krásně šumělo a potkali dvě zebry s jedním mládětem a zaslechli jak mu jedna ze
zkušenějších zeber říká podívej to jsou ti co žijí na povrchu země jsou to jediná zvířata co
jsou smutná dobrovolně ale radši si toho nevšímali protože ta druhá zebra se na ně nedívala
zrovna nejpřívětivěji takže šli dál ačkoliv už vlastně byli tam kde chtěli být takže se rozhodli
zastavit a rozhlídnout se což pro ně znamenalo že opět nadešel moment zahalit kousek
vesmíru do dýmu co na téhle straně kontinentů stejně jako na té druhé zahaluje slunce a

188
zviditelňuje barvy větru co ani tady nepřestává pomalu pospíchat a dívali se skrz oči protože
ze středu země se ani jinak dívat nedá a jejich prsty četli atmosféru bez slabikování a skoro
bez chyb takže se ztratilo jen zanedbatelné množství kouření a viděli co chtěli protože byli
na výletě a ne na dovolené a olalle de cáceres se zachtělo si to udělat a zároveň se rozhodla
že teď si to neudělá a místo toho se dívala jak se tu horizont na periférii vidění ohýbá
nahoru a jak neviděli měsíc tak draka napadlo že a rovnou to zveřejnil protože ve středu
země nemá smysl nic skrývat a zamlčovat a co když má země dva měsíce a hned všem třem
scházelo vidět měsíc lézt po stmívající se obloze

str 88-diference a opakovani:

189
vítr: pomalu jako vítr vyhlazující údolí a kousky zvířat a odřezky borovic a zrnka skal a s
přehledem a jemností větru co se chce jen počechrat o krajinu a s větrem co nemá rád
závodění si lze povídat o zlámaných chlupech a vyražených řasách a drobcích odnešených z
nahlas vyřčených vět a s větrem co se zná s kapradím z březového háje se lze bavit o
toulajících se slepicích co se podle názoru větru na polsko-ruském pohraničí toulají zcela
jinak než na španělsko-francouzském a když se chce vítr o tebe opřít doopravdy
argumentuje silou neviditelna a s vytrvalostí rotující země ale jen s takovým větrem má
smysl bavit se o vůni noci důkladně očichané poschovávanou zvěří protože jen vítr dokáže
věrně vyprávět o únikových pohybech nočních tvorů a poznala se i s větrem co se rád přel s
americkou vlajkou a cáry myšlenek a hvězdné manýry a ta červenobílá pruhovanost co vítr
nepřestávala fascinovat a inspirovat a kterou nutil větru po němž se sklouzávají rackové a
albatrosové který nechápal proč by se měl začít pruhovatět a nedal si to vysvětlit a
znenadání změnil směr na jinam a tak se skončila jedna tlaková níže a trsy pohledů ve větru
co se nevyhýbal protiletoucím kondorům a záchvěvy úsměvů nesené větrem co studil uši a
kdo si ten vítr myslí že je o tom nikomu nikdy nic neřekne a jen závany tepla a povznešení
uhlíci a částečky štiplavého kouře co se nepravidelně zvedaly až k jejím zorničkám protože
se hrabala klackem v útrobách ohniště ačkoliv i protože všude kolem zmateně pobíhal
vzduch a posílala plamen po okolí kamkoli si pomyslela a tak obarvila čínskou vlajku na
červeno a rozpálila kousek egyptské pouště doběla protože už jí nevzrušovalo jestli snad
někde poblíž nesedí nějaké oko hurikánu a protože měla náladu svořit si něco pestrého do
života tak si s tímto ohněm hrála na tamten vítr čímž se tamten vítr ustáleně bavil, protože si
myslel, že jen on si umí hrát s ohněm, tak se o ní zbytečně neotíral a neolamoval a jen ji
zabaveně pozoroval a občas jí něžně rozhodil vlasy od sebe a snažil se respektovat co
tančilo v mezerách mezi dlaněmi a papírky a to si o sobě myslel že neumí než všechny
neustále rušit až ohýbat a normálně nevydržel chvíli v klidu a furt si potřeboval s něčím
pohrávat nebo něco a stromy mu někdy s tou svou trpělivostí lezli na nervy jak ani trošku
nechápali že je nutné změnit směr a aby se uklidnil a aby nemusel myslet na topoly hladil jí
záda odzhoradoluanaopak ale pak ho napadlo že jen odzhoradolu to pro ní bude příjemnější
a když si potřetí zandala tričko zpátky do kalhot tak mu došlo že bude asi lepší opravdu
hladit jen odzhora dolu a tentokrát se soustředil a doopravdy se změnil aby na něj
nevzpomínala ve zlém tak jí něco neustále donášel a olalle de cáceres nezbývalo než vonět
červenou a modrou a bílou a oranžovou a ultrafialovou a zelenou a žlutou plamenů s nimiž
si zahrávala někdy vážně ve velkém detailu ale zase když to dělala tak se jejím očím snadno
dařilo špičatět a kulatit a vršit vršky ohně takže jí to bavilo a mysl jí došlápla že ohniště je
jen málo trvanlivé pohoří a pak se nahnula o trochu níž a skoro si ani nespálila rohovku a
chvíli se šťourala klackem na úpatí and ale včas se zase narovnala protože poslední dobou
se vždycky od popálení odtrhávala tak nějak včas a vítr využil další příležitosti něco jí
podstrčit a pod nosem se jí vyrojilo stádo vůní co vítr sehnal na poslední moment v aktuální
nabídce docela globalizovaného světa a k ohni si přisedla sedavá vůně lenochodů a akční
kolínská šéfa světové policie a severní vítr přinesl květy a plody ze záhonků co se hlínovatí
hluboko pod grónským ledovcem a západní vítr dovál co vysypali trávy ze škarp po tibetu
opuštěných kousků dálnic včetně pylu z výjezdu na shambalu a jižní vítr přinesl vůně
antarktických zelenin a různě barevné kořeny neznámých zvířat a východní vítr nechal
olallu de cáceres přivonět ke květům co tvoří plísně které žijí výhradně na kostech
iguanodonů a vítr zezhora jí zaplétal do vlasů květy liberijských třešní a vítr zespoda jí
načechrával perský létající koberec a vítr ze středu roznášel lásku z jejího srdce všude po

190
světě

tam u zdi hřbitova tam se nic neschová už se to nedá utajit musíme zaplatit a jít: když
je všechno za peníze ale v žádné z existujících konstitucí, když se mluví o moci, se
nezmiňují peníze ani voda ani slunce. proč tam nejsou. tam, kde se mluví o fungujících
zákonech a právech a chozeních a státech, se peníze neberou do úvahy a jen se uvádí, že je
povinné je akceptovat a respektovat jejich bití, ale ve hře o realitu jakoby se peníze
nepočítaly, jakoby na ně při jednáních v nichž se řeší moc a politika a průmyslová a
zemědělská produkce a sdělovací média nepřicházela řada a taky jakoby na ně nemohlo
existovat všeobecné právo jako třeba na důstojný život nebo na svobodu pohybu když se
říká že zjednodušují zbožíznalskou komunikaci a jakoby se pro ně nedalo prostě chodit
anebo jakoby jsme je snad ve skutečnosti ani nepotřebovali a co kdyby touha po oběživu
byla tou základní civilizačnickou nemohoucností tím důvodem proč neumíme žít a proč se
na ten svět už radši ani nedíváme a pak si všimla že peníze vlastně nikdy nemá a nějak se
kvůli tomu nemá náladu honit a časem už na ně myslela jen opravdu málo protože si řekla
že už ji nebaví žít s nimi v jednom životě a sebrala se a odešla od peněz se slovy že už ji
nezajímají věci beze smyslu a citu a nechala těch pár šupů projít inflací na dně potoka co
protékal kolem ushuajského městského hřbitova a jak měla volné ruce i čas, tak se rozhlédla
a nikdo ji nepřišel ten pohled skásnout ale zase se brzo objevilo víc a víc lidí a jiných tvorů s
nimiž se jí vypravovalo fakt dobře protože společně věděli že ty nejdůležitější věci jsou v
životě zadarmo

ze středovitého místa pohledu: a byli na výletě ve vesmíru a sněžilo a jejich oči se

pohybovali rychlostí světla a jasně se rozlišovali kontury toho co se nemění od tvarů všeho
co se mění a stříkali po sobě nicotou a dívali se na mraky z výšky a nalézali jen bílo bez
stopy šedi a viděli jak se z meteoritů směrem k planetám odlamují kousky vzácných kovů
naložených novými druhy motýlů a zvláštními bakteriemi puklinovitě uskladněnými v
jednom neznámém plynu a mohli si dálkovým ovládačem co měli přímo napojený na svou
neuronovou soustavu zrychlit plynutí mezigalaktických proudů a podívat se na nikdy
neviděná zákoutí kosmických záření a na vlastní orgány cítili jak se vlní vesmír a rozhodli
se podívat se jeden na druhého a propojili si své oceány a očima si sladili vibrace a vnímali
se navzájem protože olalla de cáceres odvždycky byla kyborgem i drakem i kočkou co
prochází obrazy a ještě něco víc tak se společně uklidnili a uvolinili a udobřili protože
věděli že na cestě krajinou kouřového boha se jim nemůže stát nic co by si sami nenatropili
tak se jen motýlovali po okolí a nebáli se ani nehrozili žádného z cizokrajných a nevídaných
střepů života a chvíli se dívali na setkání dvou galaxií a pak se zapouslouchali do rozhovoru
několika kouřových bohů co se zastavili opodál se třemi modrozelenými strakami ale
ničemu z toho co říkali nerozuměli tak je brzo přestalo bavit poslouchat cizí hovor takže
spolu zase jen mlčeli a dýchali záhyby a přehozy a vrstvení a přeskupování kosmického
prachu a skotačících baboček a dělali si na svých hladinách navzájem kruhy co odpočítávali
jakou rychlostí se děje věk kdy se myšlenky musejí zažít a kdy se pohyby potřebují ještě
představovat než se stanou doopravdy a co kdyby se čas ještě nikam nevydal a těsně potom
se spolu rovnoběžky definitivně rozhádali

kapka z nebe: a létající talíře se po nebi proháněli bez zapnuté neviditelnosti a nízko nad
zemí rozhodně ne tak vysoko jako letadla co žijí u nás a nedělali hluk a jen si tak svištěli od

191
někud někam a jak tam stále seděli a kouřili a počítali si každý svou barvu
vnitrozemšťanských vozidel přiletěli pro ně létající koberce s ornamenty co ve staroperštině
znamenali vedle jiných věcí také takže a protože a jasně a slunečně tak si nasedli a začali se
pohybovat krajinou aniž by se museli hýbat protože na létajícím koberci se cestuje pohodlně
což je jakkoli ale pohodlně a brzo si všimli že vůbec nezatáčejí že je vítr nese úplně rovně a
že to možná není vítr ale že teď už skoro určitě je to přímo někam jemuž ale kyborg
nevěnoval pozornost protože přemýšlel nad šťavnatostí kiwi které si právě doloupal, protože
byl na koberci zvyklý dělat něco s rukama z dětství, tak proč se lehce nenajíst a když se do
něj zakousl zelená kapka se odsrkala směrem k zemi ale nic si z toho nedělal a jen si otřel
bradu rukávem protože věděl že tudy jen prolítává a že tu nebude muset uklízet což nebylo
na co myslel had který se dole opaloval na kameni a na něhož ona kapka pousrknutě
dopadla ach jo budu se muset pohnout pomyslel si had a stočil se víc k sobě aby se mohl
olíznout a měl tak očistu těla za sebou ale moc se mu nechtělo tak se chvíli niterně vztekal a
dobrovolně trpěl a syčivě rozčiloval ale když ochutnal kiwi uvědomil si že právě nezažil zas
tak zbytečný pohyb a že když se navíc vezme v potaz že nemusel ani na okamžik slézt ze
slunce protože stíny se ve vnitru země nevyskytují musel uznat že některé kapky z nebe
nejsou špatně vymyšleny nicméně nehodlal čin kyborga přelétávajícího jen tak přejít a
vyslal na něj zasičení které zvedlo ze země hejno papoušků co snídali opodál a z blízké hory
strhlo lavinu a na místě kam kyborg nevyhnutelně směřoval se vytvořil modrý mrak který se
kolem své vlastní osy otáčel opravdu nepříjemně a nepohodlně a olalla de cáceres se nejdřív
ničeho neobávala ale potom poprvé v životě zahlédla na čele spolubydlícího kapku potu a
potom se na ní podíval a pohled co vyslal neříkal že by byl moc v pohodě a jen si na koberci
co z jedné strany říkal protože a zespoda proč ne neklidně přesedl a naposledy kolem sebe
rozvířil vzduch a jen před sebe natáhl ruku a druhou si z ucha vytáhl sluchátko a pak bez
tření a bez zvuku nebo zmítání vyšuměl v modrém dýmu co se chvíli po tichu vrátil zpátky
pod hadí jazyk

chtít: dělat si co chci je chovat se přirozeně je žít v přítomnosti je cítit co mám dělat a co
udělat nemusím ačkoli můžu a kdo dokáže prázdnit co cítí dělá dobro a kdo dokáže plnit svá
před-se-vzetí dělá taky dobře a kdo dokáže nemyslet na svoje plány rozhodně taky a co se
má stát se stane a ono už to nějak vyplyne to jak každý zemře přesně včas

192
mysl na druhou: lykantropie je věda o přeměňování se na vlky a na sovy a na kočky a na
velociraptory a na orli a na sarančata protože v opravdové skutečnosti se potřebujeme stávat
těmi druhými i když tomu poslední dobou nevěříme a na severu severní ameriky žijí lidé
kteří řeší přebytek čehokoli tak že to čehokoli rozdávají protože když máte v iglu moc věcí
nedá se tam hýbat a protože se mají rádi a když mají příliš tuleních kožešin tak pozvou
sousedy na večírek a dají jim kožešiny a oni se usmějí na znamení přátelství a tak dodávají
sice už nemáme kožešiny ale zase máme vaše přátelství a někdy se sejdou dva klany nebo
dvě větší skupinky lidí a věnují si navzájem pozornosti a dávají si věci a mezitím si
vyprávějí co je nového a co běží při starém a dál se navzájem obdarovávají a někdy si
nakonec navzájem prohodí všechny kůže i svoje hlubiny a rozejdou se po blízkosti a tak
zůstávají blízcí i když žijí přes kopec protože jejich mysli zůstavají celou dobu venku mezi
nimi a mezi jejich-nejejich věcmi a tak se nepotřebují zahnízdit mezi přivlastněnými jmény
a zasedlými obývacími pokoji a domácími spotřebiči a jinými subjekty-a-objekty a na rozdíl
od naší mysli rozptýlené mají místní mysl pozornou mysl navyklou lítat si po vymrzlých
pláních a nikdy do ničeho nenarážet a lítat si jako severák mezi losím parožím a bahno
překonávalo dveřní prahy a větve stromů i celé stromy se snažili provalit mosty protože
když už se namočili tak je napadlo že doplují až do moře kde se hodlají protahovat na
způsob prázdného prostoru mezi tuleni hrajícími si ještě před snídaní a každý inuit aspoň
jednou cestou na lov ztratil čepici a musel se oka mžitě vrátit protože si zachumleně říkal že
bez čepice bude lepší se venku moc nemotat a tak si tuleni hráli i po snídani a mysl se
soustředila na cestu a nic víc protože do iglu to vedlo nazpátek pěkný kousek ledové pláně a
jak na nic nemyslel řekl si že mu vlastně nevadí co si myslela včera že by se měla jen
uklidnit protože sice ví že ty drogy co jí v minulém bavorském životě šikovně procházely
rukama se donesly až do štábu adolfa hitlera ale že proto přeci ještě není zodpovědná za
jeho amfetaminové proslovy ale to už se otevřel vchod domů a mysli už se zase chtělo ven a
hned odtamtud donesla ždibec minulosti a může se říct že se vám nelíbí co vás právě
napadlo a že moc dobře víte že to může být i jinak než si myslíte a že nevíte co to na sebe
zkoušíte a tak si úsměvy kanaďanů přirozených hrají na vyměňování se a jejich mysli se
mezi sebou míchají a ohřívají a párují a párovatí a kouřovatí a vypařují se do okolní
multihvězdnaté noci dírkou vyvrtanou speciálně kvůli tomu těsně pod kopulí iglu a mysl si
skákala z větve na větev a někdy se praskalo a jindy ne a občas nezbývalo než zachytit se
ocasem a odrazit se od vzduchu co seděl mezi korunami kaštanů a někdy se mysl v letu
chytala dlouhého času a to pak zůstávala prakticky bez pohybu i několik tisíc anebo miliónů
let co běželi i teď a jen se koncentrovala na představování si a věnovala si pozornost a
nechávala se omývat akašou a očkem mžikala po alefu a znala se s duchem svatým protože
byla duchem svatým ale chvílemi se zapomínala s ostatními makaky v korunách sekvojí a
pak se zase vracela hrát si s podhoubími na chaluhy a zaplétala se s viděními vlastních i
cizích myslí co se jí zrovna nachomýtli do cesty která se nikdy neztrácela ani nevracela
protože mysl si pohodlně seděla v dlouhém čase mysli vesmíru a tak se jí budoucnost
míchala s budoucností jen bezvýznamně asi jako stádo kopřiv kolonizujících zdejší vnějšky
plotů a mysl se proměnila v růžovou mšici co tudy prostě procházela přes mršinu a charles
když se zastavil a díval se na ní tak si samozřejmě všimnul jak tamtudy jde a jak přišel a jak
zase pokračuje jakoby nic jako normální oranžová mšice ale pak o ní doma u svíčky s
nohama zabalenýma do deky zapomněl básnil nicméně nazelenalé mšici to nevadilo protože
měla dost starostí se svou vlastní myslí a věděla že zvířata se mršinovatí když doběhají
podobně jako se děrovatí věci když se použijí podobně jako se rozptylují mysli když se

193
pohybují jedna od druhé a v bažině se zase roztrhalo pár představ a modrá mysl červené
mšice pozorovala jak jí život utíká před očima zatímco si namáčí našpiněná chodidla do
splavu s plánem na lehtání a aby ani kapka nedopadla na nárty protože se nechtěla moc
namočit ale nefungovalo to protože póry řeky nemyslitelně vystřikovali kam se dalo a tak
mšici chameleonské po nějaké době začalo být s nohama ve vodě zima a přišla sem a
posadila se za stůl a podívala se do očí co se pod nezastřiženou ofinou leskly naproti a
natáhla ruku a nezašpinila si natrhaný rukáv o hovězí vývar z něhož se tam kouřilo a jehož
hladina se už dávno vystydle ustálila a lesknoucí se oči se dívali na mysl ale nic neříkali a
tak jak se mysl právě vrátila z dlouhého času tak neměla moc trpělivost protože právě seděla
doma a chtěla aby se něco dělo možná aby se něco vyřešilo a možná že aby se to nevyřešilo
ale aby se nad stolem odehrával nějaký pohyb nějaké vypravování se obrazotvorností ale
nedělo se nic jen tam seděli dvě mysli a dívali se po sobě a nevěděli co si myslet ani co dělat
a jedna mysl rozhodla že něco podnikne aby ten napjatý oka mžik už skončil aby atmosféra
nebyla tak dusná aby se aspoň mohlo mrkat protože už jí pílili oči a tiše pohnula pravou
nohou a lehce ji oddělila od podlahy a opatrně ji začla natahovat směrem dopředu na jehož
konci se dotkla nohavice a zaslechla zašustění chlupů a hned potom cítila lidskou kost a
taky zachvění se pohledu co bylo vidět až ze židle na níž seděla a pak se chvíli její-nehet-o-
němž-si-mysl-myslela-že-by-se-dal-stříhat-častějc-ale-dneska-to-zase-nevyjde pohyboval po
lýtku nahoru a dolů vyškrabujíc do levné látky kalhot spíchnutých v turecku jedno
abstraktně rozporuplné vypravování a nad stolem se ukázalo pár zubů a oči se jim teď
pohybovali ještě znatelněji a někdy se dokonce i zavírali ale zase se hned otevírali takže
mysli si spolu pomalu začínali rozumět a na chvíli se dokonce i doopravdy zasmála jedna
druhé ale hned se zase vrátili do sebe a jen se dál okukovali ale už jim bylo jasné že je to jen
hra že ve skutečnosti není na čem se domlouvat protože v dohledu není žádný živý spor
nebo problém nebo překážka nebo nešvar že dokonce už ani nemá cenu čekat až se uvidí ani
si teď nepotřebovali nic vysvětlit a cítili že není kam spěchat protože to nehetící se holení
vypravování se stávalo celkem příjemně a nebylo zas potřeba tolik pohybu aby se něco dělo
na stole protože na podlaze se to taky počítá a tak nad stolem i pod stolem dvě mysli přišli
na to že v opravdovosti si spokojeně žije jen jedna mysl a vydávali se spolu jeden za
druhého na vegetační procházky po dlouhých i krátkých časech ale už jim tam ani tam
nebyla zima a koupili si dvě stejný teplákový soupravy

194
černý pavouk: a když se konečně setkali s kouřovým bohem, který beze slova oznámil že ji
rád zase viděl a že by teď měla jít zakopat poklad co našla a že ať jde jinam hned že si
potřebují promluvit s drakem, který se k ní otočil a snad na vysvětlenou a možná na
rozloučenou jí řekl, že se mu líbilo spolubydlit s její myslí a žít si v její představivosti a že si
ve skutečnosti nikdy nelhal že v dračí opravdovosti není nikdy nic skrýváno že to ji
napadalo jen protože to napadalo jí takže pokud se dívala dobře tak viděla úplně ale úplně
všechno z celé jeho dračí maličkosti a potom už jí neřekl že ve skutečnosti se jí nikdy
nepodaří opustit vidění protože světlo si každý dodává sám sobě a vlastně myslím že ani
nebudeme moc mluvit ale to jeden nikdy neví a neřekl to protože věděl že si to každý musí
vymyslet sám a protože stál tak blízko kouřového boha a rád jsem tě poznal a ať tě vůbec
nebolí to tvoje stávání se řekou a jestli budeš chtít tak se zase uvidíme a ještě jsem chtěl
nezapomenout že ti mám dát mýtický pytlíček trávy z ohňové země co se nedá nikdy
dokouřit abyses už nemusela strachovat o nedostatek dýmu ve společnosti tak tady máš
kousek jeho barevné látky zasaď ho na správné místo a starej se o sebe a měj se a on ti
vyroste takže se otočila a vydala se do lesa kde tušila spoustu stromů z nichž vybere jeden
pod nímž vykotlá jámu a zakope pod něj poklad i když nevěděla jak ho pozná ale pak se
nechal vidět černý pavouk co dříve nepozorovaně zalezl pod postel a začal létat
neviditelnem ze stromu na strom a olalla de cáceres se dívala že pavouk pro ni připravuje
znamení tak si sedla a pozorovala ho bez hádání i předčasného usuzování a čekala a brzy už
viděla že to není obyčejná pavučina že pavouk natáhl mezi místními listnáči velkou
děrovanou šipku, která docela zřetelně ukazovala na jeden konkrétní dub co se při bližším
zkoumání skutečně zdál jako nejvhodnější z celého lesa takže olalla de cáceres neztrácela
ani okamžik a vydala se vydloubnout díru pro poklad ještě dřív než černý pavouk stihl
dokončit co dělal což ho lehce rozladilo a chvíli se nesoustředil protože myslel na to že se
na to může vysrat a tak to potom musel látat a vyšívat znova protože chtěl dodělat co
rozdělal ale olalla de cáceres si najednou uvědomila že neví jak se dá ze země vyzdvihnout
strom formou co by mu následně umožňovala sedět dalších tisíc let na pokladu takže si zase
sedla aby si promyslela svou situaci a napadlo jí že je možná na čase proměnit si
obrazotvornost v řeku a opřít se do státního kmenu silou všech svých myslitelných proudů a
představitelných vírů ale jen o tom přemýšlela protože zatím nic nepodnikala a nevěděla že
řeky umí sázet vzrostlé duby přesně tam kde byli což nevěděla protože se ještě nikdy nestala
řekou a nevyzkoušela si to tak seděla a promýšlela se a dívala se do koruny nad sebou která
se roztahovala a zase zcukávala a větve se mísili a křížili a tenčili a překrývali a opírali se o
sebe a listovatěli a třepotavě zakrývali pterodaktyly co kroužili po obloze a šuměli si spolu a
společenštili se a nepřestávali propouštět světlo kouřového boha skrz svá pečlivě
vytvarovaná rozvětvení až na zem až tam kde se olalla de cáceres hladila na předloktí se
snahou zahnat husí kůži až tam kde snila že když slunce splývá s řekou ve vesmíru se září a
ztrácí tisíce hvězd a dívala se až tam a pohladla vítr co si tu sbíral borůvky a zase myslela
jestli by nebylo zábavné hrát si vážně chvíli na rozvodněné koryto rokytky ale nějak se
nedokázala rozpustit po lese protože byla klidná a rozteplená a cítila se lehce průhledná a
trošičku na svém místě a pak jí z vagíny vykoukla zmije a když se protáhla z kalhotek ven
mezi ulámané větvičky a hejno shnilých lišek kudy se musíte proplazit chcete-li se doplazit
směrem ke stromu až za protáhnutí se pod kořenem co byl zvědavý na nebe a na oka mžik
zablokovala mravenčí stezku a pak začala těsně před sukovitým kmenem hloubit díru která
byla brzo úplně ideální na starověkou truhlici s pokladem čehož si olalla de cáceres všimla
protože na to čekala takže otevřela batoh a vytáhla igelitku plnou měkkého kiwi z ohňové

195
země a jedno si vzala a strčila si ho do kapsy a pak otevřela poklad a opatrně do něj
nasypala celý vnitřek tašky a než ho zase zavřela vzala si rychle ještě jedno kiwi a strčila si
ho do kapsy a protože zmije mezitím dokončila práci na jámě a někam zmizela myslela
mysl olalli de cáceres že bude muset zahrabat poklad sama a tak ze stromu seskákali
trpaslíci a pomohli jí takže se nakonec ani neumazala a jen se celou zahrabávající dobu
drbala ve vlasech protože ji nepřestávali svědit nápady vesmíru v němž se teď vysadila

196
drak a kouřový bůh: pověz mi co si představují lidé jak se jim běhá vyprávěj co se honí v
hlavě těm pohledům co jsem si našil do kůže k obrazu svému pravda je že někdy už na ty
stehy ani nekoukám nějak poslední dobou nemám náladu vrtat se v dávno zjizvených
krajinách lidé nechali utéct anebo vyhnali všechny pozemské měsíce už jim zbývá jen jeden
poslední a drak snad na mysli nosil něco na odpověď protože si lidi vybral schválně aby to
měl těžší zatímco se snažil nelhat si ale neměl jasno jestli udělal dobře ale bůh se ani
nezastavil jako by tu odpověď znal anebo na ni nechtěl čekat anebo to nechtěl poslouchat a
pokračoval ve vyptávání se protože je tím jehož otázky zní nejvznešeněji a co ty draku viděl
jsem že se ti zrovna příliš nedaří nelhat si že si furt ještě o něčem přemýšlíš a nelítáš si jen
tak po horách a po údolích a po kopcích a lesem a říčním korytem a že máš pořád strach
připustit k sobě všechen ten oheň světa co se ti tvoří kolem křídel a mezi hlavami a někdy
bůh skákal někam úplně jinam a někdy neměl potřebu vyslovit vše co měl na mysli že se
stále nehodláš rozpustit ve vzduchu ačkoliv moc dobře víš že je to pro každého draka hračka
ale akceptuje se že se neví proč se čeká a věz že bůh co vymyslel nicnedělání je mezi bohy
slavným bohem takže se může jen dýchat jestli je ti tak hle opravdově taky není kam
spěchat to je jasný prozatím je na zemi větru dostatek ale brzo přijde okamžik kdy země
bude chtít rozfoukat velký oheň a pak poznáš skutečné rozhodnutí a víš moc dobře že se
chceš odhodlat anebo ne a země použije tvou větrnou sílu a zběsilé mávání neviditelných
křídel a netušené záhyby hlav a není pro každého draka hračka chovat se zběsile a chápu že
se ani moc neví jestli je to nutné a drak dřepěl a seděl a polehával před kouřovým bohem a
klidně nechával boží logos plynout jedním uchem dovnitř a druhým zase ven a bylo mu
hezky a kladně a bůh se pustil do historky o ohni a protože to byl bůh tak začal pěkně od
počátku a říkal že na počátku si oheň jen volně existoval a nikdo ani on sám se nekrotil ani
neformovatěl ani nic a výhradně pálil co potkal až do vyhasnutí a pak zase vznikal
samovolně z ničeho a staral se ve vesmíru o ztrácení se a dýmovatění což se líbilo nicotě
protože až do objevení se ohně musela všechno nic dělat sama a tak mu za odměnu stvořila
fabriku na kyslík protože oheň ho rád dýchával což nicota moc dobře věděla a chtěla mu
nějak dát najevo že oceňuje jeho tvořivost a obětavost a oheň přijal dar s nadšením a hrával
si s kyslíkem až do zemdlení ale vždycky si nechával něco kyslíku stranou aby měl na
potom a tak různě po vesmíru vznikala obří skladiště kyslíku kde se kyslíku žilo dobře a na
nic si nestěžoval jedině když se místo čas od času ponořilo do těch nejhlubších končin
nějakého z vesmírných mraků protože tomu se nedalo zabránit tehdy se kyslík cítíval lehce
navlhle což ho nebavilo a vrásčilo ale tomu se nedalo zabránit protože jiskření oblačných
jader nechávalo nastávat na chodbách vzdušných hal ne zrovna nejstabilnější podmínky pro
existenci stěn a stropů a papírových pytlíků takže kyslíci a oheň museli nějak jednat protože
mračna prachu a vodíku se usazovali na zdi všech průchodů a schodišť pro personál a vůbec
všude a nemístně tlačili a ti všichni se ukázali být celkem tvořivými a obětavými prvky
vesmírnými protože z ohňových připomínek a lepkavých mlh a kyslíku a nestabilních
podmínek se jednoho dne narodili podivní netvorové a tak se po kosmu rozutekli první draci
co z vrat hal na kyslík vypadávali ven rychlostí světla protože občas šlo o bytí a nebytí
skladu na kyslík docela kvapem jenže pak si všimli že z draků co před sebou měli v zásadě
jen úherský rok na rozkoukání po cestě ze skladu odpadávají bakterie co pocházeli z
povrchů dračích těl a zároveň z laku na zdech fabriky na kyslík které nejen byli na
přítomnost kyslíku nejen zvyklé ale docela ho i potřebovali k životu a tak se počali
soustředit na problém přelstění ohně který si mezitím ve vesmíru zařídil na kyslík něco jako
monopol a ačkoliv nejdřív nechtěli časem jim došlo že se budou muset vrátit k drakům že

197
draci mají díky svému třeskutě kouřovému původu zvláštní dar neztrácení se v plamenech a
že se nepropadají uhlíky když procházejí ohništěm a ani se neztrácejí ve vybuchujících
skladech kyslíku a všimli si že draci navíc umí nemizet v nicotě a že draka není ani možné
zadusit čmoudem z pneumatik ani jim nečerná kůže když zapadnou do pláště tavící se
hvězdy ani nic podobného co se stane čemukoli co se potká s ohněm a tak se ty bakterie
rozhodli nahánět oheň a skladovat ho v dracích a drakům vůbec nepřišel špatnej nápad krotit
oheň a přelstívat ho a krást mu kyslík a dávat ho bakteriím tak nechali bakterie dělat jak
mysleli a bakterie se procházeli dovnitř a ven mezerami pod dračími šupinami a zakládali
jim v hlavách brouky ale podcenili dračí schopnost hrát si s ohněm která byla právě
vynalezena a občas někde založila lehce požáru nebo trošku zmizení protože draci si rádi
hrají s ohněm přirozeně takže s tím bakterie ani oheň nemohli nic udělat a oheň ani
nenapadlo že by proti tomu něco měl tak se na tom bakterie ohledně kyslíku nacházeli stejně
jako předtím než se začali starat o skladování kyslíku a řízení draků ale nepřestali to dělat
protože mezitím aspoň objevili anebo si aspoň mysleli že objevili kudy se přelstívá oheň a
protože se doposud ve vesmíru nic takového nedělalo a protože v dračích nervových
soustavách se žilo pohodlně a jemně tak se u toho rozhodli zůstat a od těch dob si draci hrají
s ohněm zatímco si v jejich mozcích bakterie snaží vynalézt nějakou alternativu za kyslík a
oheň o tom donáší nicotě rozmanitá vyprávění jako třeba že poslední dobou jsou bakterie u
křemíku a někteří si hrají až se pálí celé oblohy a pár draků se stalo římskými císaři a v
souhvězdí orionu žil jeden drak co jednou rozpálil kupu prázdného vesmírného prostoru na
modro a od těch dob existuje spor těch co si hrají na ovládání ohně a co si myslí že oheň
přelstili anebo že aspoň někdo jiný to udělal za ně a plameňáků co se zasazují o volné šíření
plamenů co tvrdí že oheň nikdo nikdy nepřelstil a nepřelstí a drak myslel na to kam vlastně
patří a nevěděl kde zrovna teď lítá jeho mysl ale pak na to přestal myslet protože se mu
líbilo na soutoku řek na vrcholku hory kde se zastavil s kouřovým bohem na němž se vidělo
že si tou historkou o počátcích ohně a draků zas tak jistý není a řeka co pěnila za zatáčkou
se před proudem té pěnící v zatáčce skoro zastavovala a žili tu i pěny co se snažili se ze
soutoku vymanit a vrstvili se po hladině potoka směrem proti proudu a vytvářeli víry a řeka
tudy v zimě někdy i burácela ale právě se stávalo léto a starší řeka se zatáčela jakoby
potřebovala co nejdřív pohltit tu bublinkující si strouhu co se radši rozhodla zastavit a
umlknout protože to potoky před rozplynutím se v řekách dělají zatímco se ani na oka mžik
proudu nezastavují a zkušenější řeka dál trvala na tom že ten kousek hlíny co tvoří břeh
zatáčky která je odděluje se tu nebude půdovatět navěky a nepřestávala proudit silně a
rychle a jakoby nic a jakoby se do ní za půl metru nevlévalo hejno vody odjinud co si chvíli
bude muset přivykat na její upalování a zatímco odhodlaně strhávala okolní krajinu tak
přitékající voda nekřičela a drak už nevěděl ani jestli se dívá anebo jestli se dívá jen
kouřový bůh a už se moc necítil ale vnímal se a věděl že tak hle blízko boha nemůže usnout
ani se probudit a ani se nemůže jen tak ztratit anebo vypěnit že si nanejvýš spálí celé svoje
tělo že nic víc se stát nemůže a myslel na bakterie a co asi kutí za jeho šestnácti očima ale
hned cítil že je mu to jedno a že se nemusí ničeho obávat a cítil jen ten oheň co měl
uskladněný všude po sobě a věděl že se nemůže nic stát protože se nikdy nic neděje že ani
na počátku vesmíru se nic nestalo že si to moc dobře pamatuje a zase se přestal vnímat jako
nádoba na oheň a cítil se jako skladiště bakteriálních nápadů a najednou si vůbec nedokázal
představit tvar svých buněk a všechny se mu zprůhlednili a rozváli se mu po duši místa kde
dřepěl a seděl a natahoval se a bakterie kyslíkové co mu bydlili všude po těle se shromáždili
v jeho srdci kam se ale všechny nevešly takže se mu kolem chlopní tvořili fronty na vstup

198
dovnitř kde se proměňovalo v mikroskopické červí díry z křemíku a mizelo se do jiných
dimenzí a drak cítil jak se mu těmi červími dírami do srdce vlévá voda ale nebyla to
obyčejná voda byla to stočená živá voda ale dračí imunitní systém si záplavy včas všimnul a
vysušil se ohněm co tu nechali bakterie než se vypařili a tak konečně zažil co znamená když
drak říká že se zase spálil ale v srdci mu zůstalo malé živé moře a tak už necítil kde končí
voda a začíná oheň ani si nemohl představit komu nebo čemu si chce něco představit a už
necítil kde sedí kouřový bůh a kde se natahuje osmihlavý drak a dřepěli spolu ve středu
ohňové země a věnovali se pozornosti která se plamenatěla a popelnila a kouřila a vegetila
jakobynic a kdyby měl bůh u sebe zrcátko jako že neměl mohl by se drak vidět ve tvaru
nestabilních podmínek a ohnivých připomínek a viktoriiných vodopádů ale i tak věděl že se
právě teď nachází přesně mezi teplem a zimou a jedním velkým pohlazením ze sebe sundal
dračí kůži ale neztratil se a jen se cítil praskajícím ohněm co se umí doopravdy hornatit až si
bůh musel stoupnout na druhou stranu a jen se cítil zvedajícím se oceánem co se umí
neskutečně hloubkovatět až si bůh musel z uší vyklepat vodu a vosk co napadal do ohně
celého světa co byl drakem i kouřovým bohem i vrcholkem na soutoku kde se proměnil ve
svíčku co voněla potokem i mrakem i řekou najednou co hořela díky kousku kyslíku ve
tvaru perského takže a bůh se na oka mžik odmlčel aby se na to mohl podívat z odstupu
protože draci se ve větrný oheň neproměňují každý den a drak si dál pozorovaně hořel a
plynul a díval se ze sebe ven a mezi pohled a boha s odstupem vkládal ruku co ale byla vidět
neviditelně a díval se jak mu hoří blány mezi prsty bez šupin a kůže a jak se napínají
horkem a jak se trhají a jak se vlní ve větru plamenů a děrovatějí se a jak jim černají okraje
jako filmu co vzplanul v projektoru vesmírného hologramu a jak se ztrácejí mezi duhami
okolních ohnišť a jednou dírou co se mu udělala v plamenu co vystřídal jednu z jeho
končetin viděl jak si kouřový bůh chvíli taky hořel snad pro radost a snad měl zrovna nějaký
zvědavý nápad ale pak se zase uhasil a voda stoupala a zase opadala a bůh si z páry co se z
něj vypařovala odebral něco kouře a strčil si jej do baňky a drak se dál shledával někým
poklidně sedícím na vrcholku jedné hory v opravdové středozemi a už věděl že kouřový bůh
je i jeho bohem a že pranic nesejde na tom že on sám je starší a větší než jeho nový přítel a
dál si zahrával s ohněm a uvědomoval si že se tak vlastně cítil odjakživa a nevěděl už co si o
tom dřív představoval a jen ho napadlo že ani neví jestli to o ohni není jen oblíbeným
vyprávěním kouřového boha anebo jestli se jen neztratil v nějaké dračí hře ale pak ho hned
napadlo že nemá důvod si nevěřit a vzal svou neviditelnou dračí formu větru co po světě
roznáší oheň za svou a jeden plamen nahlas řekl že zase zkusí si chvíli nelhat a kouřový bůh
se začal smát a z úst se mu valil zelený a modrý a a ještěrkovitý a šedý a krátký a červený a
oranžový a fialový a lachtaní a střevlíkovitý a přesličkovitý a nahnědlý a oranžový a
leknínový dým a zlatý déšť a smaragdové oči a diamantové zuby a hadí jazyk a drak si na
sobě oka mžitě všimnul že se dívá na vlastní stoličky a opravdové řezáky a špičáky o sobě
co cedí duhové a zvířecí kouřoví smějícího se boha že ve skutečnosti se něj zubí povědomá
dračí ústa z nichž nechutně vylézají a vypadávají tři žluté a rozžvýkané a zasliněné
orchideje ale věděl že dneska se mu asi nebude chtít čistit si svou smečku dutin a exotické
květy vypadli na zem a čoudilo se z nich a dračí sliny se vpíjeli do hory a bouřka se mračila
a přítomný oheň se živil kyslíkem z místního vzduchu a drak už se zažíval jen jinak ale jaksi
docela a místně a kouřový bůh začal na počest jednoho kousku kamene co letěl vesmírem
vyrývat ukazováčkem do skály zprávu o zdejším setkání co se právě chýlilo ke konci a
stvořil jedno hejno písmenek co si skála bude pamatovat na věky vichru a na vzdory
hvězdnému horku a orchideje na zemi se vzpamatovali a žlutě zapustili kořínky do země ať

199
tučňáci vyženou z antarktidy polární expedice ať vyjde měsíc ať se kruhy nepřestanou
potkávat sami se sebou ať se tma rozleje světle ať lidé přestanou chtít přelstít oheň a ať oheň
nepřestane krotit lidi ať každý oheň dorazí do své jeskyně ať se nebojíš zvednout ruku ať se
nebojíš provyprávět životem ať se draci nebojí zapálit svá srdce a sežehnout svou zeleň a
modř ať se bozi nepotřebují na všechno neustále vyptávat ať si místa dovolí obstarat pár
místňanů ať se okna rozletí dokořán tak rychle že to zamává i s pavučinou v kuchyni ať se ti
čas zamotává podle tvých oblíbených odstínů ať se nenecháš zaskočit pořádkem co na jeden
oka mžik co se rozhostil zrovna kolem tebe vyplivla nicota ať si na tebe sedne vlašťovka ať
se ti nezacpe obrazotvornost ať se ti nezanítí tvá přítomnost ať se ti mlží pohled plžovitě a
ať ti správně přeskočí tvá oblíbená písnička a že ať se zdejší skála zachytí do božské sítě a
skála se zatřásla a ať už se jí nestýská po sobě samé a ať má vůli nechat svou mysl
proběhnout se a skála zkrystalovatěla a ať nikdy nezapomene co se s ní zde dnes odehrálo ať
se promění v láhev co nepohltí ani vlny potopy příští ať se promění v kámen co neslyší ani
rozvodněnou řeku a skála se stala skálou růžového křemene ať se zakuklí a svým rytmem si
rozmyslí kdy a kudy se stane motýlem ať se tu daří orchidejím ať zůstane zakletím na které
si žádná čarodějnice při sbírání bylinek nepřijde a tak zůstane celou zimu v lese ať na tomto
místě nikdy nerostou houby ať se stane mlčícím božím znamením zasypaným ve sněhu a ať
se vše zde řečeno stane tou skalou co zůstává v krajině jako stopa dávné činnosti
nejmocnějšího z geologů a ať tady časem postaví rozhlednu ať tady časem rozhlednu
přestaví na věž a tu ať nazvou dračí a teprve pak znovu sestoupím na zem a zbořím tu věž a
zasypu vchod do dračích rozvalin pouštním pískem a roztrhám tu skálu a na každý ostrov co
nechá život vykvétat i nad vyvýšenou hladinou světového oceánu pohodím jeden její kousek
a pak oheň konečně pochopí že není ani trošku sám a přestane se krotit a přestane přelstívat
i lidi a otočím se ze strany na stranu a přitáhnu si deku ve tvaru draka až úplně pod bradu a
drak už věděl co tím kouřový bůh myslí a nepřišlo mu jako zlej nápad postavit tady časem
rozhlednu

jednou ti někdo musí říct: že se smí mluvit s cizími lidmi

200
zahrada: a před olallou stála pravěká kovová branka jež se sama považovala za zavřenou
ačkoliv zvenku i zevnitř se vidělo že zámek si užívá vykotlanosti a rozhýbanosti a prostě si
trčí z branky ven a že v něm i na něm žije stádo škvorů takže z cizího pohledu vypadá
vlastně docela otevřeně takže olalla po kapsách nehledala klíč ani heslo ani nic a jen si ještě
chvíli postávala protože neměla kam by spěchala a navíc se jí líbila modrá co jen někde
zbývala oprískaně a opršeně a odřeně a slibovala že přítomnost za zdí něco zažila a teď ji
volá aby se po ní bez starostí vypravila a ještě naposledy se podívala na fleky co se vlhali po
zdi směrem od branky do pryč a uvěřila že někde dokonce už i opadla omítka a odhalila že
ty zdi nejsou ze spálené hlíny ani ničeho nějak materiálního ale z hladu a strachu a že to co
je poskvrňovalo nebyla vypařující se ranní rosa ale flusance a krev barbarů a domorodců a
místňanů a rozhodla se protáhnout kolem něco hledajících škvorů a vstoupit dovnitř do
zahrady protože si pomyslela že žádná zahrada ve skutečnosti není tajemná nebo strašidelná
a že ve všech se stejně jako kdekoli jinde nanejvýš slézávají bytosti ze stínů zítřka s tvory co
včera sestoupili ze slunce takže se protáhla kolen nic nenacházejících škvorů do zahrady kde
sněžilo naposledy v 17. století a nežili tu žádné cestičky ani záhonky ani jiné směry a
přiskočil k ní skřítek a vysmál se jí do obličeje a mezitím stihl pohodit do trávy zmačkanou
krabičku a zapálit si a k usychajícím větývkám v trávě prohodit, že to neměla dělat, připrav
si všechny své události a výmysly protože ti zbývá jen osm minut do konce tvého času
olallo de cáceres a její tváře se nezkrabatili ani neopálili ani nezarděli protože tak aspoň
věděla jak dlouho trvá její teď a protože už nebyla z cáceresu a všimla si že tam kde se zdá
že neroste nic než vyšlapaná tráva tak že tam strašlivě zhluboka oddechují spící želvy zpola
zahrabané do země a rozhodla si přivonět ke kvítkům co se rozmístili po jejich krunýřech a
rozhodla se natáhnout vedle nich aby cítila jestli pořád ještě hřeje země a taky si chtěla
nechat pohladit záda vyprávěním co vyšlapaná tráva našeptávala větru a protože zahrady
jsou místa na ležení a otočila se z boku na bok a na oka mžik zaslechla slabé zapískání které
ale hned zmizelo a dívala se na měnící se nebeskou modř a viděla jak ji přivážejí na loďce a
zase zaslechla ten pískot ale zase mu nevěnovala ani ždibec pohledu a nemusela veslovat
protože k tomu s ní v loďce naproti ní seděl chlápek s pořádně zamaštěnýma kalhotama co
vypadal že věděl kam se jede i co se tam má dělat ale aby se ujistila tak se ho nakonec
odvážila zeptat a zamumlal nějaké protože kterému nerozuměla ale uvěřila mu tak dál
nedělala nic a jen se po hladině jezera přibližovala ke břehu a ráchala si pravou ruku ve
vodě a vytvářela za loďkou vlnící se nápisy a tušila že jednou bude muset přestat a vystoupit
a on pádloval a ona věděla že nemá smysl ho zadržovat protože jestli se má přihodit něco
podobného jezero už zařídí aby se loďka přestala pohybovat, ale loďka nic takového
nezažila, takže dopluli až na pískovou pláž a on jí pokynul aby vystoupila a ona se sebejistě
zvedla a loďka se zakývala ze strany na stranu ale v pohodě se ustála a vyrovnala protože
věděla že to přijde až se olalla zvedne a pak vystoupila na břeh a nepotřebovala se ho chytit
za ruku kterou jí ani nenabídl a když doskočila na pláž nepatrně se zabořila do písku tak se
radši rovnou odrazila na louku na níž tušila že se rozprostírá tajemná zahrada v níž se smělo
přeskakovat jako v loni v marienbadu jenže doopravdy a rovnou ve skutečnost takže jí ani
nepřekvapilo když narazila na stonožky co se s nima znala z letadla a co jí vyprávěli že už
nelétají protože zažili jednu leteckou katastrofu a nebylo to nic moc a uprostřed zahrady
spala hrst modrožlutých tulipánů a když došla až k nim všechna tráva se proměnila na
sedmikrásky a mateřídoušky a bezejmenky a jasněnky takže od teď musela našlapovat
pozoru hodně opatrně a chvílema jí nezbývalo než se prostě vznášet aby nikoho nepošlapala
a pár šedých kosů se snažilo dosednout na hřbet ryby co se loukou potápěla těsně pod

201
hladinou ale olalla to nezkoušela protože cítila že musí jít, že něco hledá, že má někam dojít,
že se musí někam vrátit a věděla že je to tam kde naposledy vyskočila na pevninu protože
věřila že se nedá žít věčně na zahradě a cítila že by to ani nechtěla a taky si myslela že tam
ten chlápek na ní čeká s loďkou což nebyla pravda ale doufala, že tam čeká chlápek s
loďkou co jí odveze nevěděla kam ale koneckonců na tom nezáleželo protože teď stejně
cítila potřebu nacházet se louce na pospas a cíl cesty věděla že se jednou najde a cítila že jí
na podbříšku raší kapradí ale cítila lehce ostych se podívat a za bodláčím jen zeď a za
zahradou nic než prázdnota takže ji napadlo že pryč asi nepůjde a stejnak ani nechtěla a jen
se toužila vrátit odkud přišla protože ten skok na jezero byl sice snově přirozený ale docela
nevěděla kde je ani kudy má jít ani proč se vlastně dál krokuje ale šla protože musela
protože to tak cítila a aspoň tak objevovala další zahrady v zahradě a u jeskyně potkala
nudícího se minotaura co před sedmi týdny vyšel z labyrintu na výlet a zabloudil když
pozoroval jednoho muže co trénoval na athénský maratón a teď zbytečně naříkal tak se ho
zeptala jestli se mu nelíbí ta jeskyně a on řekl že hledá něco jinýho takže mu řekla ať třeba
přestane hledat ať se třeba rozhlédne kolem že jeho oči jsou určitě navyklé vidět vodou a
větrem zaoblené krajiny a proděravělá spirálovitění vypravujícího se času a minotaurus se
rozhlédl a slunce mu zasvítilo do očí a z konečků chlupů co se minotaurovi rozrůstali kolem
netvořích pysků vymazalo zbytky slz a trápení a pak si ten tvor oddychl a podíval se na
olallu a viděl že se dívá na nepěkně vypadající mrak a řekl jí neboj se nebude pršet tady na
zahradě nikdy neprší když nechceš mraky rádi slyší přání zezdola proč by jinak vůbec
sestupovali k zemi jen čekají až jim někdo napoví kam se mají rosprchnout ale lidi to
poslední dobou vůbec nedělají tak si z nudy prší kde je napadne protože zvířatům je to fuk a
mytologickým bytostem taky a pak se minotaurus rozhlédl o kus dál a jeho oči se rozevřeli
zvědavostí a jen se přes rameno naposledy podíval po olalle a pomalu utekl vlastní cestou
takže zase zůstala sama s potoky co se kolem ní všude rojili a slévali v zahradě která byla
spíš vodní než suchozemská a v níž se některým mlhám podařilo objevit jak pracovat s
hlínou a teď nepřestávali vytvářet složitě podivné struktury v nichž se nedalo ani bydlet ani
po nich nešlo přecházet z břehu na břeh ale protože to přeci jen šlo tak šla nebo anebo aspoň
přeskakovala a někdy se jí poloostrov změnil na ostrov zatímco na něm stála a nikdy
nepřecházela po stejné lávce dvakrát protože nechtěla a nenapadlo jí zastavit se protože už
nic ani nikoho nehledala protože právě řekla minotaurovi o vypravování se a už si přeci
nelhala takže se toulala venku po vnitřku zahrady a v každém oka mžiku se nacházela jinam
a někde kameny oblažovali přitékající proudění a jinde se skály omotávali horizonty aby jim
nefoukalo na krk a vzpomínala si že hledá místo kde ji vyhodili z loďky ale taky věděla že
už přestala hledat takže zase nic nevěděla jen měla dojem že v tom byli koně takže musí
najít koně a pak už bude zorientovaná a bude vědět kam má jít a došla až k zelenému mostu
pod šípkovým keřem který se zdál mnohem přesvědčivější než mosty z mraků nebo z
leknínů protože se jí libilo že šlo o most postavný z ofélie utopené na kolenou co nejspíš
složila svou hlavu pod vodní hladinu pěkně odhodlaně protože její pramínky vlasů se stále
ještě nechávali rozhořčeně unášet proudem do větví blízké vrby a přes průhledně promáčené
žluté šaty které se olalle dost líbili se pořád ještě viděl tlukot jejího srdce které tomu snad
dosud plně neporozumělo a olalla se k ní potopila a ofélie jí vysvětlila že než být královnou
to radši mostem a radši celá mokrá a zelená a klečící v potoce rozmáčím tu své tělo bolesti a
nechávám po svých zádech přejít každého kdo potřebuje přejít a neptám se kam já bych šla
na támhleten pařez na nějž si na večer přilétají odpočinout dvě vážky co to tu určitě znají tak
to tam musí bejt dobrý když si sem ty vážky každý den chodí odpočinout a teď tam nemohli

202
popadnout dech a vánek co se nad nimi stáčel a natahoval rozestavil lístky šípkového keře
do věty tak prý uvnitř zeměkoule je prazvláštní svět s živými bytostmi kterým svítí podivné
slunce a olalla i zebra co se na to s ní dívala se usmáli a o kousek dál stříhal vodopád
mamutům kly a ti co čekali se bavili o rozpojování a splývání nových létajících talířů a z
hejna modrých květů se zvedl oblak pylu a zformoval se do malého ptáčka co jí vlétl přímo
do třetího oka a ona uslyšela jak jí přestalo kručet v žaludku ještě dřív než zaslechla že má
hlad a dlouho předtím než si vážky odpočinuli a bez rozmýšlení přeskočila další potůček
protože to byl tentokrát jen čůrek kamínkovatě padající vody takže to bylo snadné a protože
nechtěla šlapat ofélii na záda protože ani vážky to nedělali a začal kolem ní hořet vzduch a
brzo byla celá zahrada v ohni a hvězdy nepřestávali svítit a prozařovali plameny co stoupali
ze zebry i z minotaura co se odněkud vynořil s krásně vyceněným pohledem i ze spících
pampelišek i z šípkové věty co se pomalu a pečlivě ponořovala do kouřové nicoty a olalla se
vůbec nelekla a ani trošku se nebála protože si myslela že tohle všechno bývá v zahradě
kouřového boha na denním pořádku a ze srdce a z duše a ze šlupek jejích pěnících sfér a ze
středů jejích dlaní začalo pršet do všech šesti stran a pramínky a řeky co z ní prýštili zahasili
oheň a vyrobili čerstvá hejna kouře a stáda neviditelna a společenství mraků co neváhali a
hned vypadli za zeď zahrady prozkoumávat interiéry venkovních údolí takže nad zahradou
už zase klidně pálil kouřový bůh a vrby se sušili na březích potoků a šnekům osychali
domečky a mravenci počítali mšice co odplavil oheň a odfoukla voda a v trávě se válelo pár
hrušek a několik much pilo džus a olalla se teď už musela na chvíli zastavit protože měla
žízeň a cítila se lehce vysátá a vyhašená a taky teď kolem neskutečně hlasitě projížděl vlak
naložený paletama s čerstvě vyrobenými ledovci skrz které středové slunce pouštělo
všebarevnou hru paprsků a záření a průsvitností a blíštění a lámání se do jednoho bodu který
automaticky přitahoval mamuty a vyvolával v nich touhu nakousnout ledovec právě tady
protože všichni mamuti znají legendu o chuti křišťálových duh a všichni sní že právě jim na
jazyku zůstane pachuť kterou by pak bylo možno vyprávět až do zániku mamutího druhu a
protože vlak s ledovci neprojíždí zahradou zase tak často a protože mamuti legendě věřili
doopravdy tak se jeden po druhém přestávali zdržovat a krotit a vrhali se na vlak a
zakusovali se do ledovců a snažili se olizovat jejich duhy co se nepřestávali míhat protože
vlak se nepřestával pohybovat a nejvytrvalejší mamuti přimrzali k ledovcům a pak se jim
oči už tolik neleskli protože se najednou cítili docela zaseklí a zamotaní do křišťálových duh
co byli ještě teplé a proto úplně pružné a nepouštící a choboty se jim pokrývali jinovatkou a
z nozder se jim fontánovatělo krupobití a v jejich pohledech nebylo vidět zas tolik chuti ale
spíš jen něco o legendární cestě na druhou stranu země kde na mamuty přimrzlé čekají tisíce
let čekání v ledu a mamut teď ještě nevěděl k čemu je takové čekání dobré ještě si nic
nepředstavoval protože tu ještě nikdy nebyl a jen slyšel jak se mamuti co nejedou
domlouvají na tom že permanentní přimrzání spíš neexistuje než jo a bylo mu lehce smutno
jak se tak díval z vlaku na dívku co seděla u potoka co se vléval do řeky a díval se jak kolem
něj pluje krajina a jak se tukani nepohybují ze stromu na strom vůbec tak zmrzle jako on co
až sleze z vlaku co nikdy nezastavuje se vleje do řeky co se opodál vlévá do jiné řeky co se
pak časem rozlévá do zátoky co se ohýbá na vnější strany krajiny kterou olalla znala docela
dobře protože tam žila celý svůj život takže zavolala na toho praslona že na sibiři nebo v
kanadě bude v klidu a že časem se podívá do muzea takže mamut teď myslel na muzeum a
těšil se na něj celých následujících deset tisíc let a protože olalla už věděla moc dobře že čas
se nedá ztratit rozhodla se zastavit se v tom mamutím obraze a už nikam nejít protože tahle
strouha se nejspíš nerozvodní před koncem poslední pauzy na cigáro a zatímco si její prsty

203
hráli s drolením a sypáním a papírkovatěním přecházeli jí před nohama ze strany na stranu
rozmanité byliny s čtvercovitými květy a jiné s pomeranči propíchanými hřebíky a jeden
česnek se u ní zastavil a daroval jí kousek bílé čokolády tak řekla děkuju a česnek se usmál
a pokračoval hlouběji do lesa takže si přečetla co vyrývají ve vnitru země v čokoládovnách
do tabulek bílích čokolád a musela si představit stroj který do sladkých čtverečků tiskne
jezírka s lekníny a rákosím tak se zadívala pořádně jestli neuvidí loďku anebo aspoň
chlápka v umaštěných kalhotách ale nakonec se zadívala příliš a spadla do vyrytého obrazu
a nezbylo jí než plavat v kousku čokolády mezi lekníny a rákosím až dokud se nenašla jak
sedí na břehu a zapomíná co dělá a vidí že nedělá nic a že si má balit špeka a dívat se jestli
se třeba neobjeví ptáh fénix a ne se na sebe dívat z kousku čokolády a rozhodla se tu
čokoládu radši sníst a pak dodělala co měla a konečně si zapálila a místo kde seděla se
propadalo do modravého dýmu a obíhalo slunce a nebe se ohýbalo kolem něj a její čas se jí
zpomalil díky čemuž olalla viděla jak se v potoce přemísťují i ty největší balvany a čas se
zrychlil tak že si olalla všimla jak radí potoku kudy má téct a na co by měl v co nejbližší
době narazit a čas se zastavil tak znenadále že ani kameny chvíli nevěděli co se děje ale brzo
to pochopili protože potok už zase tekl jako vždycky a tak se zase uklidnili a zahrada byla
jako předtím ale svět nebyl jako předtím a olalla se zvedla a vrátila se k ofélii a řekla jí
přestaň dělat most ofélie a zvedni se a ofélie vystrčila hlavu z potoka a odhrnula si mokré
vlasy z očí a z krku a posadila se na kámen a snažila se popadnout dech a plivala vodu a
cítila se celá promáčená a žabinec co jí rostl všude po těle se z toho nebývalého pohybu
rozhodl vykvést protože si myslel že už je jaro a z vlasů co už pár set let nepřestávali
pročesávat kolemprotékající proudy nepřestávala rašit voda co stékala ofélii po ramenou a
vytvářela na ní celé stromořadí potůčků a čůrků a ofélie si vytrhla jeden z těch tisíců
pestrobarevných květů žabince které ji pokrývali a ze žlutozelených šatů jí se smíšenými
pocity emigrovalo stádo žab co rozporuplnými pohledy měřili ofélii co musela rychle
vytrhat tolik květů kolik od ní odcházelo žab a dát je nejdřív jim a pak teprve olalle za to že
ji vytáhla z vody a olalla poděkovala za červený květ co na ni nakonec vyšel a snědla ho
protože potřebovala něčím zajíst tu bílou čokoládu co nebyla zase tak dobrá jak se zdálo
když se s ní viděla poprvé a ještě se chtěla ofélie na něco zeptal a ofélie si vytrhla jeden z
pramínků i s několika jeho čůrky a dala olalle napít vody ze svých vlasů a olalla se napila a
znova poděkovala a rozloučila se s ofélií protože si vzpomněla na loďku co jí přivezla do
zahrady kam se měla vrátit ale to byla jen výmluva pro ni samotnou protože ve skutečnosti
chtěla prostě už jít od ofélie na stádo koní které jí ukáže cestu nebo spíš konec cesty protože
vlastně moc nevěděla kam jde a jen věděla že až uvidí koně tak už tam bude a pak si
pomyslela že myšlenky je dneska třeba zažívat a že jestli chce najít koně neměla by na ně
nějakým způsobem přestávat myslet anebo možná že právě jo jenže hned jak zašla za roh
tak se jí před tělem z ničeho nic vytvořil průhledný křišťálový glóbus s hluboce vyrytými
kontinenty a oceány a otáčel se na místě a nejdřív jí nenapadlo že by se jej měla dotknout a
jen se dívala jak běhá kolem její hlavy a jak otvory v pólech z jeho vnitřku vyzařuje ven
zlaté světlo neviditelného slunce podzemní říše a její dech se zastavil na kus ticha se smrky
mezi volhou a lenou a její srdce konečně vyšplhalo na kilimandžáro a její mysl slézala ze
střechy světa spolu s pamírskými kozami a její duše se zadívala do proudu potoka a ztratila
se jí z dohledu už někde v lese a její aura vysušila mrtvé moře a její srdce napsalo do sněhu
že tohle je ta chvíle tudíž vyndala dva papírové sáčky co měla u sebe a vyhrnula si rukávy a
rozbila pár vajec a začala ten glóbus potírat vajíčky a obalovat do strouhanky a přišel
kouřový bůh a nezeptal se ani co dělá ani jak to chce mít a rovnou posadil obalenou

204
zeměkouli na baňku s kouřem co měl u sebe kde se ihned začala smažit takže olalla už
najednou nemusela dělat nic tudíž si vlezla dovnitř do řízku takže její krev mezi výdechem a
nádechem procházela přímo skrz bod kde se jádrovatí země a tak se dověděla kde berou
srdce náladu na tolik tlukotů a zároveň se cítila zahradou protože v ní žila a protože se
prolehávala krajinou a věděla přesně kudy skrz ní probublává ten který potok a taky kudy z
ní ústí a kam se potom vlévá a viděla že koně se pasou přesně docela tam jako vždycky a
pomyslela si že by mohla mít sny s konkrétnějšími vypravováními a zatímco ležela v trávě
nevlezl ji za límec žádný z více jak miliardy druhů co zrovna putoval mezi starými zdmi
zahrady co dávali klid a zároveň nezabraňovali odchodu jinam protože každých pár set let
stála jedna pootevřená branka a potom se opět odněkud ozvalo ono pískání a tak si
vzpomněla na křišťálový glóbus z kouře co nechala obalovaně se smažit a našla ho na zemi
přímo před sebou rozbitý na drobky a šlejšky a sněděný tak že deset mravenců odnášelo
poslední kousek zčernalé strouhanky co tu zbýval k jídlu takže se nikdy nedověděla jestli se
jí to spálilo nebo jestli to bylo dobrý každopádně byla ráda že ten průhledný glóbus někdo
snědl ačkoliv nevěděla kdo tak umyla vidličku se kterou se snažila namatlat po kontinentech
vajíčka než přišla na to že to musí udělat rukama a taky baňku na níž se smažilo i když se jí
do ní moc nechtělo ale nenapadalo ji co jiného dělat protože ani po probuzení neměla moc
náladu něco hledat a jen jí přišlo na mysl že možná nemá dojít tam kam má dojít a proto se
jí vlastně nechce zvedat se od škopku a že se toho možná lehce bojí protože ty koně se ve
vpomínce tvaří podivně a tuší že na ní nejspíš něco pečou tak si řekla že nemá cenu spěchat
a že jim dá čas si to pořádně rozmyslet ale spíš se nebojí než jo to je jasný a taky nevěděla
jak rychle koně myslí a kolik času potřebují na rozvinutí nějakého plánu který navíc ani
neznala a všimla si že jí to vyhaslo ale nakonec si nepřipálila protože k ní přistoupilo sedm
mládenců a položilo do trávy železný rám a dvě velká skla a začalo se svlékat a jeden
poklekl k ní do trávy a zadíval se kam se dívala ona a zatímco si rozepínal pásek začal jí tak
asi ze tří metrů našeptávat že zemřít znamená svléknout ze sebe všechno co nejsi ty a když
dokázal rozepnout ten pásek šeptal se zájmem dál že tajemstvím života je zemřít ještě před
smrtí a taky objevit že nic takového jako smrt nikde nežije a olalla ho poslouchala a pořád
měla ještě v ruce napěněnou houbičku a myslela na utěrku a na cígo odložené do trávy
myslela jen že by bylo fajn aby na něj nikdo z nich nešlápnul a nemyslela si nic protože čas
pro ni už dávno neplynul a jen se dívala na mládence svlékající se s různým úspěchem až do
konce a když to všech sedm opravdu dokázalo sebrali rám a zarámovali se i s olallou a
mlýnkem a pár čárami a plochami mezi ty dvě skla ale olalle se uvnitř rámu nelíbilo a
rozbila sklo a šla radši hledat ty koně a cestou potkala sfingu thébskou co jí vyprávěla jak
potom co skočila do moře tak že pak dlouho plavala pod hladinou a snažila se zapomenout
na lidi a že plavala kolem šalamounových ostrovů a velkého bariérového útesu a chvíli že
žila s krakenem v kleci ale nakonec že se vynořila tady a tak se tu už rozhodla zůstat
přestože původně přemýšlela o atlantidě která se ale mezitím potopila což ovšem nevěděla a
když na to přišla zjistila že sfingy nebo aspoň ona osobně mají radši sucho než mořské dno
a navíc mě baví poslouchat vítr který se přes mořské vlny špatně chytá takže jsem se
ubytovala tady není to tu špatný povídala sfinga já jsem odsud i odjela ven ale zase jsem se
vrátila hele sfingo já asi budu muset jít řekla opatrně olalla no jasně jasně jen běž
odpověděla sfinga a začala se olizovat protože vedle myslící bytosti s citem pro situaci to
pořád byla taky kočka a tak ji olalla opustila a šla se zase s někým potkat a brzo se k ní
připojila kolonie tučňáků tak už nebyla sama a občas jim v jazyce ohňové země řekla něco k
smíchu a jim se rozvlnili černé hlavičky a když je z dálky slyšel a pak i viděl starý kaštan

205
tak se taky rozhodl jít s nimi a vzal si s sebou všechny poklady co měl za ta léta pořádně
obrostlé svými kořeny a ty ho pak tížili když běhal do kopců aby se podíval za horizont
kolem kterého procházeli jestli tam nejsou ty koně co všichni společně vlastně bez ustání ale
s přestávkama a zastávkama a odpočinkama hledali a olalla říkala tučňákům kdybyste aspoň
uměli pořádně lítat mohli byste se vznést a podívat se zezhora jako satelit a oni se na ní jen
smutně dívali a nemohli s tím nic udělat a ani to neměli v úmyslu protože tučňáci mají na
létání celkem jednotný názor a olalla si řekla že takový řeči nemaj smysl že tučňáci prostě
nelétají a že si je nakonec vybrala sama a rozhodla se radši už nic neříkat a za křižovatkou
zahli doleva kde se s nimi brzy míjel zelený býk ale když viděl tučňáky zapomněl co chtěl
protože něco chtěl ale už nevěděl co protože se mezi tou proplétající se černou a bílou musel
hrozně opatrně brodit protože věděli že na ně nešlápne a tak se mu vůbec nesnažili uhybat
protože to byli tučňáci a olalla se usmála na býka a býk se usmál na ni a z každého zeleného
póru jeho kůže vyskočil jeden motýl a býk se rozehrál skvrnami celého vesmíru a po celém
těle cítil teplo a narostla mu světlezelená křídla a líbilo se mu na světě zase o něco víc a
starý pán co seděl na býkovi se taky usmál a pak začal býkovi zpívat o jeho nových křídlech
zatímco stále opatrně mizeli za zatáčkou nekonečně plnou i prázdnou zároveň vlnících se
tučňáků takže si zase zapálila zatímco přemýšlela o tom že kouřením se osvícení asi
nedosahuje ale že by mohlo když tomu bude doopravdy věřit a taky se jí líbilo sucho co
zůstavalo v puse když dokouřila a co umožňovalo pít velká množství nejdobřejší vody a
když se propletli mezi finskými jezery a na kaštanu obepluli tasmánii a v balónu přeletěli
patagonii o kousek dál seděla u cesty černá díra a šlapala jak švýcarské hodinky a kvantově
se bublinkovatěla jak francouzské šampaňské a už měla za sebou zhltnutí celoevropské
laboratoře a teď se rozhlížela co dál by stálo za to pozvat na exkurzi za horizont události a
olalla se u ní na chvíli zastavila a chvíli jí posílala kouř až do singularity a dívala se jak mizí
a jak se mění na nicotu a pak jí povídá tak pozvi nějakou další laboratoř všechny laboratoře
tě rádi uvidí a černá díra se zaradovala protože konečně měla v životě jasně vytyčený směr a
olalla si ulomila kousek té černé díry a měla chuť jako francouzský sýr a rozplývala se na
jazyku jako švýcarská čokoláda ale když se opodál potkali se skupinkou rumunských turistů
radši jim o černé díře řekla a radila jim aby k ní nechodili a aby si dobře všímali kudy se
prostorem line horizont události ale oni se smáli a žertovali že se nebojí ani pádu do té
nejčernější temnoty protože jsou na výletě a mají pro strach udělanou dobrou náladu ale
chtěli si zakouřit tak jim dala všechno svoje hulení aby si zakouřili pořádně když byli na
výletě tak poděkovali a vydali se zkouřit tu černou díru a olalla si zase vzpomněla jak si
slíbila že už nebude mluvit a teď si to slíbila doopravdy a pak potkala adama s evou a
rozhodla se je varovat o stromu s hadem ale už jak to vyslovovala tak cítila že se to neujme
a ti dva jí taky věnovali pozornost jen chvilku protože eva prohodila další chytrá a s
adamem se po sobě podívali a pak už nemělo cenu dodávat nic což olalla brzo pochopila a
pro sebe si zopakovala že by neměla tolik mluvit a pak se milovala s evou a podala adamovi
jablko a sprejem napsala na zeď že to byla eva a než zahodil ohryzek taky si párkrát
potáhnul a eva se zachovala stejně protože měla chuť si zakouřit a nakonec jí to nechala
dohulit celý protože tučňáci se už začínali nudit a dělat bordel tak se radši rozloučila se
svými prapředky a vyvedla je zase do krajiny zahrady a orientovali se podle souhvězdí a
zatáčeli kam jim ukazovali jejich nosy a zobáky a podle toho kam směřovala zpuchřelá
mapa co odněkud vytáhl kaštan a když se měli plazit tak se plazili a když se museli prodrat
ostružiním snažili se nejdřív si s trnovitím promluvit ale některé egoistické trny stejnak
museli poslat do věčných lovišť nebo aspoň ohnout a zašlapat a procházeli se ulicemi

206
vypnutého města a hledali stádo koní které se klidně mohlo krčit a hřívovatět v kterékoli z
opuštěných výloh a žádná z pouličních lamp nesvítila a žádná neměla rozbitou žárovku a
žádný kabel nebyl přetržen a žádná budova nebyla vyhozena do povětří a nikde se neváleli
odpadky ani sutiny ani trosky a kolem proudili a křižovali se prázdné ulice a po zebrách
přecházelo ticho a do vstupních hal vstupovali berušky a bourci morušoví a řeky a zase bylo
slyšet cvrčky a cikády a zase je nebylo vidět a ptáci sklízeli dozrálé plody protože to pro ně
nebyla žádná práce a skály argumentovali lesům sesuvy půdy a borovice po nich házeli
šišky a povrchní lomy dvacátého století prorostli břízami a zlatým deštěm a jitrocelem a
slunečnicemi a mákem divokým a kaštan vyprávěl po cestě olalle že tající ledovce brzo
odhalí na severu zahrady úrodnou zemi kde dávají víly dobrou noc a kde se skřítkové i ve
čtvrtek starají o to aby vítr do záhonků nepřivál žádné zelenožravé tvory co by nejspíš měli
hlad a nikoho moc neposlouchali a olalla už začala cítit svoje nohy protože se jí těch osm
minut jejího teď začalo dělat nějak na nohou a už ji chvílemi přestávalo bavit se furt
rozhlížet po okolních kopcích a hledat někde za horizontem jedno konkrétní stádo koní nebo
eventuálně rovnou to jezírko se zaparkovanou loďkou a řekla kaštanovi že se jí to vracení se
jeví jako nesmysl že hledat v krajině koně že to je jen bloumající výlet po zahradě od
nekončící zdi ke končící zdi a že až se stádu z její představy bude chtít tak se ukáže samo a
tučňáci taky o koních smýšleli že až tu budou tak tu budou a tak se rozhodli zastavit se v
labužnictví kde olalla objednala pro každého tučňáka jeden chlebíček ale nakonec to nebylo
tak jednoduché jak si myslela protože každý tučňák chtěl jiný chlebíček a protože tučňáků
bylo několik tisíc takže prodavačka lehounce nestíhala a jednou si dokonce zapomněla
hlavu u tácu chlebíčků s hermelínem a občas se jí přihnalo na mysl co bude dělat když
šmarjápanno budou chtít platit každý zvlášť a kdy jako a tučňáci do sebe cpali chlebíčky ale
pak na placení zapomněla protože jí došlo že teď nemá čas předbíhat události protože
nestíhala a některý nechtěl okurku a jiný neměl chuť na vajíčko tak někteří měli dvě okurky
nebo dvě vajíčka a jiní si rovnou řekli jestli by jim prosím nemohla sundat z chlebíčku
okurku nebo vajíčko nebo cokoli napadlo nějakého tučňáka a ona jim nedokázala říct že by
to radši nedělala a tak sundavala a mlčela a pár tučňáků litovalo že si vybralo ne moc dobrý
chlebíček ale už to nemohli změnit protože pro každého byl jen jeden chlebíček což každý
tučňák moc dobře ví což neznamená že by o tom nemohl dlouze a nahlas diskutovat klidně i
sám se sebou a když tučňáci dojedli svoje chlebíčky začali se mezi sebou postrkovat a
protože se postrkovali docela křiklavě a nebyl způsob jak je utišit protože byli čerstvě
najedeni a měli spoustu energie tak nastal čas odchodu takže se zvedli od stolů a z podlahy a
z pultu a ze stěn a olalla si pomyslela že je to beztak multinárodní labužnictví tudíž se může
odejít bez placení protože v multinárodním světě jsou peníze virtuální tudíž bohatě stačí na
placení myslet což se taky dělo takže prodavačka se zbavovala vřískajících tučňáků s úlevou
větší než si asi představovala a když kolem ní jako poslední procházel kaštan tak jí zblízka
řekl kouřový bůh ti to zaplať a ona mu lehce rezignovaně odpověděla no když to říkáš ty
kaštane a už byla jen ráda že se konečně zbaví těch hlučících ptáků a tak všichni sešli od
labužnictví z mírného kopce až úplně nahoru do moře klidu kde objevili rozmazaně
rozvalenou budovu co si o ní armstrong s aldrinem na měsíci natočili ten čtrnácti minutovej
dokument ve kterým jeden hrál a druhý natáčel nebo jak to bylo je k nalezení pod jménem
buildings on moon a kterou se rozhodli prozkoumat protože měli vesmír času a o chvíli
pozdeji objevili v prvním patře nalevo a na konec chodby hodně obědvajících
mimozemšťanů kteří si oka mžitě sladili pohledy na jedno jasně-najevo-že-si-přejí-klid a že
nemají žádné problémy zajít si ještě na chvíli do kuchyně a přidělat si tam k večeři pár

207
tučňáků což tučňáci pochopili docela dobře jelikož s sebou ještě měli posledních pár
stroužků krátkodobé paměti a tak zase uctivě a opatrně přibouchli dveře což pro tučňáky
znamenalo rozehrát původní předpotopní panty do symfonie cvakání a skřípání a šoupání a
mlácení a několikanásobného zabouchávání za jehož melodie vylezla olalla ven z budovy a
všimla si slunečních paprsků zvláštně osvětlujících místo které se zdálo dostatečně daleko
od nerudných ufonů a o němž nebylo pochyb že je na něm podzemní krypta s otvorem ve
střeše kudy prosvítá slunce jen jednou za rok což bylo náhodou dneska takže se tam oka
mžitě vypravila protože už se blížil ten oka mžik a olalla byla pěkně zvědavá a zrovna měla
náladu objevit něco co ještě neznala a když stála nad otvorem ve stropě dalo se vidět jak
slunce postupuje dovnitř a tak neváhala a rychle seskočila do krypty a s ní asi polovina
tučňáčí kolonie která hned začala křičet nahoru na druhou polovinu že tu nic není a že tu
není ani nic vidět ale potom slunce rozsvítilo a do měsíční krypty se před ně vyhoupla
místnost se třemi dveřmi pokrytá tajuplnými nápisy a přišpendlenými výkresy a
nejbarvitějšími plány a nejhlubšími rýhami a nejkřiklavějšími stíny a bůh ra ozařoval jednu
po druhé všechny tři přítomné kliky a spojoval konkrétní body na zdi a to bylo jediné čeho
se olalla chytla zatímco zeď hrála všemi odstíny modré a zelené a jedné neznámé a jiných
barev a zatímco dveře vystupovali ze tmy a zase se do ní nořili a mezi výkresy přelétala
hejna netopýrů a půlmetrových vrabců a rýhy nepřestávali přepisovat nápisy a zeď se vlnila
a vytvářela zdání anebo skutečnost že se propadá až někam do hluboké krajiny s vysokým
mořem a že to není zeď ale koráloví útes co radostně porostl měsíc jedné známé starověké
zahrady a ona tušila že tomu co vidí má rozumět ale nerozuměla vůbec ničemu protože cítila
že nerozumí jazyku tohodle místa ve vesmíru což je normální protože to tu zná jen pár
hodin a možná že ani tolik ne a podzemní krypta na měsíci navíc není obyčejný místo a tak
jen stála v tom kousku prostoru v jediný den roku kdy si užíval své viditelnosti a byl rád že
tam stojí a bylo mu jedno že tučňáci tolik výskají a že ta dívka ničemu z něj nerozumí
protože mu stačilo že se na něj ten den někdo dívá když už na něj chvíli svíli sluníčko a pak
zase celý rok nic a protože ten prostor obecně cítil svou tmu jako lehce nespravedlivou a
olalla cítila že se na ni nezlobí a krásně si za to teď užívala svoje nechápání a jen si
pozorovala barvy okolního ztrácení se a tak se olalla rozhlédla kolem dokola jestli jí místní
kousek prostoru nechce dát kousek sebe na památku ale nic neviděla protože krypta nic
takovýho nezamýšlela a pak už zase stála až po oči v naprosté tmě tak se na sebe podívala
zezhora a po tom pohledu vyšplhala z krypty zpátky mezi rozvaliny ale stále měla pocit že
tam dole něco nechala nebo nesplnila nebo tak ale už nemohla najít ten otvor a dokonce i
sluneční světlo někam zmizelo tak se museli potácet po zahradě na měsíci po tmě a naštěstí
jeden tučňák kousek napravo od ní najednou spadl ze schodů a tak objevili schodiště které
se stáčelo někam dolů kde se mžikavě nechával vidět bod světla tak chvíli počkala co si o
tom myslí tučňáci a když na nich bylo vidět že proč ne a když se zmátořil ten co objevil
schodiště tak kaštan řekl že dál nejde že tady na vršku měsíčních rozvalin se mu líbí a že se
mu už nechce odírat si konce větývek sestupujíc po schodišti zase někam dolů protože ho to
lámání až zas tak nebaví a že tu teď sice není nic vidět ale že nejspíš ani ne za rok tudy zase
půjde slunce a zakořenil se mezi troskami a místní sutiny i krypta ho vesele přivítali a on
jim hned začal vyprávět něco o pokladech a vidělo se že si s kryptou budou mít o čem
povídat ale to už olalla s tučňáky sestupovala po točitém schodišti stále hlouběji do nitra
země co bylo teď vlastně směrem k jejímu povrchu a taky scházeli z měsíce na zem a
možná že šli někam úplně jinam a občas se objevila horizontální chodba na níž kdesi v dáli
sálalo nějaké podzemní teplo a vzduch houstl a stále častěji se ozýval pískot kvůli němuž

208
nevěděla proč neměla ani jednou nutkání vybočit ze schodiště a zkusit prohledat okolní nory
a dokonce ani tučňáci se nerozebíhali do stran což jí připadalo podezřelé ale zase jí to
utvrdilo v tom že má jít dál po schodech dolů ačkoliv se jí začalo zdát že se vrací někam
kam není úplně tak třeba se vracet ale nevěděla jestli se zastavit a netušila jak říct tučňákům
že budou muset všechny ty schody šlapat zase nahoru a čím déle o tom přemýšlela tím to
bylo více schodů jenže ve skutečnosti teď myslela úplně mimo protože by se nedokázala
zastavit ani kdyby chtěla protože tučňáci si mezitím mezi sebou vysnili o konci toho
schodiště kdo ví co a už tomu i všichni najednou uvěřili a nadchli se pro to takže se teď
nezadržitelně valili jeden přes druhého směrem dolů ze schodů a předskakovali se a hlučeli
jakoby snad měli překřičet celé moře mezi ohňovou zemí a antarktidou a dělali vlny a ty
sráželi olallu mezi ně na studeně kamenné schody s nimiž se necítila příjemně a nervózně se
zase zvedala a pípání v uších nebo ve vzduchu nepřestávalo a zdálo se že dokonce sílí a ona
stále pokračovala dál kam se jí moc nechtělo a neměla nablízku nikoho kdo by si mohl
všimnout jak se cítí nebo komu by to aspoň mohla říct a tak se na sebe musela koukat sama
a všimla si že se zase bojí pádu protože tučňáci se jen valili a klesali směrem do podzemí a
nic než nějaký pád nemohlo přijít a měla čerstvé dojmy z padání na studené schody pod
nohy očekáváním skákajících tučňáků a tak zase měla strach z pádu do temnot a cítila že
těch osm minut už asi brzo uplyne a že ty koně už asi nenajde a že to zřejmě teda nevadí a
že ten její černobílí oceán z ptáků nelétavých to už nějak zařídí s jakoukoli budoucností a
tak se přestala bát padání právě včas protože schodiště skončilo a celá skupina začala volně
padat a rozpadat se někam po nicotě a hodně tučňáků se shluklo do mraku a pohodlně se
vznášeli mezi krápníky co se špičatili po jedné z dutin zemského pláště a posadili olallu na
sebe a svítili si na cestu zobáky tak olalla zase začla mluvit a řekla jim že od teďka jim bude
říkat světlušky a tučňákům se přezdívka líbila a ani o ní moc nediskutovali protože se
soustředili na létání a pak všichni společně dosedli na střechu věže s obálkovou omítkou s
níž se potkali protože byla tak vysoká že prorazila i půlku litosférické desky a dostavila se
až do zdejší jeskyně a tučňáci se ihned po dopadu na věž řadili do front a spořádaně jeden za
druhým se odebírali k sestupu po jejím vnějšku z obálek přičemž se pohybovali bez držení a
ještě se u toho bavili takže se ani nedívali před sebe směrem k zemi k níž se pomalu
přibližovali svými poklidně kolébavými kroky asi protože věřili že nahoru nepoletí a dole je
ostatní dyžtak seberou a nebáli se ani o věž protože když unese takovou výšku unese taky
navíc pár tisíc tučňáků sestupujících po jednom ale tak nějak najednou dolů a olalla protože
už tučňákům prostě jen věřila sestupovala s nimi a opatrně našlapovala a dívala se při tom
po nebi co jí obklopovalo ze všech stran a občas se jí některá obálka přilepila na patu
protože v pár místech nebyla omítka dobře dolíznutá takže se občas musela sehnout a
obálku od sebe odlepit a z obálek dělala za chůze vlaštovky protože nevěděla co nimi a
vracet se je lepit zpátky se jí nechtělo a pak je házela po tučňácích a když se za tou co lítala
fakt dobře dívala všimla si že je to opravdu vysoká věž z níž se dá pěkně vidět celá zahrada
takže zase zkusila najít koně nebo snad radši rovnou to místo ale zase se zapomněla s vlastní
myslí co teď když se ani nebála o sebe sama ani se nestarala o lokomoci bezpřestání myslela
a tak si myslela že teď žije ve francouzské zahradě jen ne z živých plotů ale z řek a že se zná
s anglickou zahradou jen ne z jezírek a ladně rozmístěných luk ale ze zátok a souostroví a
rozevlátých savan a pak svedla představivost k severu a hluboko pod sebou na louce daleko
nad svojí hlavou viděla pást se stádo koní co se rozvážně podivovali po okolí anebo prostě
jen leželi v trávě a líně přežvykovali cokoli se z jejich pohodlného místa dalo ukousnout na
co nejmíň pohybů a taky viděla že už na ni čekají ale nezačala se kvůli tomu plašit ale ani se

209
kvůli tomu nikde nezdržovala na kus řeči víc než bylo nezbytně zapotřebí takže se po
slezení z věže za pár odkrokovatelných chvil a jeden celoodpolední rozhovor se
sympatickým místňanem co trpělivě čekal na jednu její odpověď zatímco se po jednom
loučila s několika tisíci tučňáky kteří šli jinam takže se prakticky hned ocitla přímo u koní
co ani odsud nevypadali že by se jim chtělo něco dělat a někam se přemisťovat ani po ní
žádný z nich nic narychlo nechtěl koně jen volně přecházeli mezi rozkvetlými lotosy a
plameňáky na jedné noze a ani jí nikam neukazovali a jen občas jakoby nic koukli po olalle
aby viděli jestli se na ně dívá ale ani se během toho nezastavovali a olalla si pamatovala
všechny ty pohledy až do konce svého života a když teda nic nedělali ani nic nechtěli tak
aby se protáhla se otočila ke koním klidně zády a taky jestli a rovnou před sebou viděla
zátoku jezírka s pláží přesně stejnou jako byla ta kde ji nechala loďka a tak si pomyslela že
už došla tam kde má být a že nebyl důvod proč by se to nemělo stát a že se to zase děje jako
vždycky a k pláži přijížděla loďka v níž seděla jedna dívka a dívala se směrem ke břehu a
ráchala se pravou ruku ve vodě a na hladině vytvářela roztékající se věty o tom že bude
muset jednou přistát a vystoupit a on vesloval a ona věděla že nemá smysl ho zadržovat
protože jestli se má přihodit něco podobného jezero už zařídí aby se loďka přestala
pohybovat a olalla se sledovala a věděla že už nemusí dělat vůbec nic a že už nemusí nikam
jít ani se stávat řekou a kamenem a mouchou a pavoukem ani se nikam vrátit ani na nic
myslet protože už má všechny poklady zakopané tam kam je měla nastavit a teď našla co
ani nemusela najít a nechala svou krev volně plynout po krajině a nechala své kosti obrůstat
břečťanem a na hrudní koš si naroubovala psí víno a věděla že už je zase dítě co nic neví a
co se jen zvědavě rozhlíží v čase svého dětství a že už zase může otázky jen klást a ne je
zodpovídat takže zase cítila že už za sebe nemá žádnou zodpovědnost a že si už může tvořit
co se jí zachce a nechala své plicní laloky naposledy se naplnit modrostí okolního vesmíru a
ještě si zahrála přes mraky co se nalajnovali na obloze s hvězdami přehazovanou a pak si od
nich nechala zamotat špagáty od houpačky a pak se jí točila hlava a snažila se udržet nohy
nad zemí a celou dobu věděla že koně bez ní nezačnou a když seskočila ven do písku tak se
houpačka ještě chvíli zmítala ve vzduchoprázdnu a teprve pak se uklidnila a zase jen tak
visela a zahradou se zase rozlévalo to pískání v uších nebo ve vzduchu co se neozívá všude
ale vždycky jen někde a teď už věděla že už se dostavila že odteď už pro ní nicota navždy
může být jedině barevná a ve tvaru zahrady divoké takže se naposledy podívala na jezírko
které bylo tiché jak jen může jezírko s přijíždějící loďkou být tiché když se příď zarývá do
pláže a sebevědomá dívka vystupuje z loďky a došlapuje do písku který v ten oka mžik
přestal pískat a tak bylo slyšet kruhy co se po hladině dohladili až do rákosí mezi lekníny a
několik ledňáčků spolu nahlas něco řešilo a za zády se jí ohýbala pošlapaná tráva tak se
otočila aby se podívala na přicházející kroky a viděla jak přímo k ní běží bílý kůň jehož
pohyby nevěstili že sem běží kvůli zastavování se a olalla se něj zvědavě dívala protože
toho koně nikdy předtím neviděla ani si o něm nic nemyslela a nevzpomněla si na jednu
oblíbenou písničku co kdysi znala skoro celou a nezačala si ji zpívat ale natočila se k němu
pořádně aby se nemusela ohýbat a protože se jí líbilo jak mu mezi ušima vlaje hříva nahoru
a dolu a bílý kůň neslyšel písničku a přemýšlel o tom co právě dopískal písek a běžel a
celkem dupal ale pošlapané trávě to tak nepřicházelo a olalla viděla že tohle by šlo že si
dokáže představit že by si pro sebe vymyslela právě tenhle tvar že je dostatečně teplo a že s
rychlostí i odhodlaností i poskakovostí bílého koně je spokojena a že vítr vane od jejího
oblíbeného oceánu a že nejspíš právě tuhle bílou celou dobu hledala a bílá hříva vlála
směrem ke špinavému ocasu a špinavý ocas se před ní snažil utéct a bláto vyskakovalo ze

210
země a špinilo zahradu a olalla vzpomínala jak kdysi s tátou zašlapovali na chatě drny a
doopravdy se zažívala a skutečně si užívala a ještě se k tomu bavila a už se nezajímala jestli
má oči otevřené anebo zavřené ale když byl kůň na krok od ní měla je otevřené a nic si
nemyslela ani nepředstavovala a ani zdaleka nevypadala nerozhodnutá a necítila před sebou
okovaná kopyta ale stopy cesty co vedla po všudemožně až sem a ty stopy se pohybovali
volně a nevázaně kolem jejích očí a míhali se jí před nosem a bránili ve výhledu a
nevypadalo že by se dali odehnat mávnutím ruky jako bzučící vosa a bílá hříva vlála hebce a
lehce ale neříkala si o pohlazení a olalla vytáhla z kapsy jedno kiwi a loupala ho zatímco
kůň zpomalil a zvedal se na zadní a hned ho snědla a špinavý ocas se dotkl pošlapané trávy
a přední kopyta dupala po větru co jí rozhrnoval vlasy z čela protože ji měl rád a olalla si
vytáhla z kapsy druhé kiwi a oloupala jej ještě pomaleji než to první a když si poprvé
ukousla cítila jak jí po bradě tečou tři zelené kapky ale nechala je a pak zapomněla že
zrovna svačí svoje poslední kiwi a snědla ho hrozně rychle a zasmála se tomu a první kapka
skápla na zem a bílý kůň si nevšiml jejího úsměvu a rozšlápnul jí obličej na tisíc kousků a
běžel dál a udělal malé kolečko a vrátil se ke stádu mezi lotosy a plameňáky a pak zase
vyšel měsíc a tak olalla de cáceres unikla ze svého veselého pohledu ještě někam úplně
jinam a její tělo zůstalo na zemi blízko místa kudy běhají bílí koně a časem se proměnilo v
hejno převážně fialových motýlů co se usídlili na březích dvou ledovcových jezírek nahoře
v horách kde když hvězdy svítí tak svítí celý den

211