Neznámí Romové

(pracovní materiál)

Mgr. Helena Balabánová

Ostrava září 2003
 I. KAPITOLY Z HISTORIE ROMŮ NA ÚZEMÍ ČESKA
A SLOVENSKA

Základní údaje

V České republice žije cca 150-170 tisíc obyvatel příslušících k etnické skupině
Romů. Demografický odhad do roku 2005 počítá, i přes obecný pokles
populace, s 500 tisíci obyvateli příslušícími k romské etnické skupině.

Největší skupina Romů na našem území (80%) jsou Servike Roma – Slovenští
Romové, další skupinou, která žije na našem území jsou Vlachike Roma (10%)
– olaští Romové, malou část romské etnické kupiny tvoří Ungrike Roma
(maďarští Romové) a Sintí (němečtí Romové).

Romové se nehlásí k romské národnosti, a proto je ze strany státních úřadů

poměrně obtížné realizovat plošně kroky, které by byly romské komunitě ku
prospěchu. Příkladem je oblast školství, kde bylo potřeba vymyslet výraz „žák
z kulturně odlišného a sociálně znevýhodňujícího prostředí, jehož mateřskou
řečí není čeština“, aby mohl být učiněn průlom do uzavřeného kruhu romské
neprofesionality.

V následujících několika odstavcích si dovolím načrtnout historický vývoj

romské komunity na našem území.

Původ

V Evropě žije cca 6 milionů lidí, kteří se od ostatních obyvatel liší tmavší
barvou pleti, očí a vlasů, odlišnou kulturou a jazykem. Tito lidé nemají nikde
na světě svůj vlastní stát, všude žijí rozptýleni mezi ostatním obyvatelstvem.

Lidé jim říkají různě, někde Cikáni, jinde Zingari, Gitanos nebo Gypsies. Oni
sami sobě také říkají různě – Kale, Manuša, Sinti, Lovari – nejčastěji však
Roma.

Romové jsou Indoevropané a pocházejí ze Středozápadní Indie (z oblasti

dnešního Paňdžábu a Pákistánu). Do Evropy se dostali v několika migračních
vlnách od 3. do 10. století n.l. Přesný důvod odchodu Romů z Indie není dosud
znám, předpokládá se, že pravděpodobným důvodem bylo přelidnění a následný
hladomor v dané oblasti a v jeho důsledku se vydali Romové na cestu za lepším
živobytím.
Do Evropy se romské kmeny dostávaly dvěma cestami – první cesta přes Persii
(Irán), Sýrii, Arménii, Malou Asii, Řecko, a podél Dunaje do Střední Evropy, -
druhá cesta přes Persii, Sýrii, Arménii, Sinajský poloostrov na africký kontinent,
po jeho pobřeží přes Gibraltarský průliv na Pyrenejský poloostrov a odtud
do západní Evropy.

Prapředkové Romů v Indii patřili k národu, který sám sebe nazýval Dóma
(Dómové). Život a kultura indických Dómů dosud vykazuje mnoho shodných
rysů s kulturou Romů. Příslušníci domských kast se i dnes věnují řemeslům,
která jsou spjata také s romskou tradicí, podobně jako Romové v minulosti
nepoužívají písmo, a tedy nemají literaturu, ale zato mají velmi rozvinutou ústní
lidovou slovesnost.

Osidlování Evropy

Nejstarší známá písemná zmínka o Romech v Evropě pochází z roku 1068.

Neznámý řecký mnich v klášteře na hoře Athos zapsal do kroniky poznámku
o zvláštním lidu pohybujícím se v okolí Cařihradu, který nazval Atsíganoi
(Atsigános). Tímto slovem byly v té době označováni příslušníci heretické
náboženské sekty, která se věnovala věštění a černé magii v oblasti malé Asie.
Romové mohli být s touto sektou ztotožněni, neboť se také věnovali magii,
vzhledem se výrazně odlišovali od místního obyvatelstva a navíc přicházeli
ze stejné oblasti. Pobytem na maloasijském území mohli Romové převzít
některé prvky místní kultury a zvyklosti, které byly typické i pro sektu Atsíganů.

Je potřeba připomenou, že od tohoto označení „Atsíganoi“ se odvozují všechna

„gádžovská“ pojmenování pro Romy ve všech evropských jazycích. Tato
označení jsou zpravidla Romy považována za hanlivá, a doporučuji slovo
„cikán“ při rozhovoru s Romy nepoužívat.

V průběhu 12. a 13. století Romové postupně pronikli z Balkánu do střední

Evropy. Přicházejí po skupinách (přesněji v rodových klanech). V 15. století
prochází územím Česka a Slovenska skupina asi 400 lidí v jejímž čele stál
„král“ Sindel a „vévodové“ Panuel, Ondrej a Michal. Toto je nejstarší
dochovaná zmínka o pohybu a pobytu Romů na našem území.

Kočovné skupiny Romů se obyvatelstvu představovali jako poutníci z Malého

Egypta, kteří jako kající se hříšníci musí putovat po světe. Starousedlíci jejich
legendám zprvu věřili a přijímali je pohostinně. Světští panovníci i papež jim
vydávali ochranné listiny – glejty.
Období perzekuce

Od poloviny 15. století se vztah původního obyvatelstva k Romům začal měnit.

Zejména představitelé katolické církve poukazovali na to, že chování kočovných
Romů se neshoduje s tehdejší představou o křesťanských kajícnících, za které
se vydávali. Současně se církevním hodnostářům nelíbilo zvláštní pojetí
křesťanské víry, kterou Romové přebírali a také řada v pravdě nekřesťanských
rituálů a magie, které si s sebou přinesli z Indie.

Původní pohostinnost a ochrana evropského obyvatelstva se měnila v nedůvěru

a později v otevřené nepřátelství. V jednotlivých zemích byli Romové postaveni
mimo zákon, odevšad byli vyháněni. V roce 1427 byli Romové pařížským
arcibiskupem exkomunikovaní z církve. Romové nesměli, pod pohrůžkou
přísných trestů, překročit hranice zemí západní Evropy, proto začali směřovat
do zemí východní Evropy, kde perzekuce vůči nim byla mírnější, a začali
se v těchto zemích usazovat.

Období počátku „asimilace“

Ze 16. století pocházejí nejstarší zprávy o usazování rodin romských kovářů

na okrajích slovenských měst a na jižní Moravě. Bývalí kočovníci si začali
zvykat na usedlý způsob života.

O trvalé usazení romského obyvatelstva – o asimilaci „splynutí“ Romů s

většinovou společností začali poprvé usilovat osvícenští panovníci Marie
Terezie a Josef II., kteří chtěli z Romů udělat rolníky, nařídili povinnou školní
docházku pro romské děti, zakázali Romům oblékat se po tradičním způsobu,
zakázali jim mluvit romsky, dali jim nová počeštěná jména (např. Holub,
Holomek, Daniel). Řada jejich, tehdy moderních představ byla v praxi
nerealizovatelná (např. školní docházka), poprvé v dějinách Romů ale nebyli
vyháněni a perzekuováni, ale počítalo se s nimi jako s obyvateli země.

Ze soupisu z druhé poloviny 18. století vyplývá, že Romové žili již na celém
území Slovenska a na jižní Moravě. Převládal u nich usedlý způsob života, živili
se kovářstvím, příležitostnou zemědělskou prací, některé rodiny byly vyhlášené
svými hudebníky.

Období genocidy

Asimilační proces, který započal v 18.století byl násilně přerušen v období

druhé světové války. Podle rasistických, tzv. norimberských zákonů, které
vstoupily v platnost na území tehdejšího protektorátu Čechy a Morava i na
území Slovenského štátu byli některé skupiny lidí považovány za méněcenné
a neměli podle těchto zákonů právo na život v lidské společnosti.

V roce 1939 vyhlásilo tehdejší Ministerstvo vnitra povinnost trvalého usídlení

kočujících osob. Tento krok měl zpřehlednit situaci o počtu a rozmístění
nepohodlných osob a vytvořit jasnou představu o „konečném řešení“.

V létě 1940 vznikly kárné pracovní tábory v Hodoníně u Kunštátu a v Letech

u Písku. Na jaře 1942 vydala protektorátní vláda nařízení o preventivním
potírání zločinnosti, mezi asociály byli výslovně uvedeni „Cikáni a osoby žijící
po cikánsku“. V létě 1942 vydal generální velitel protektorátní policie výnos
o potírání cikánského zlořádu. Součástí výnosu byl soupis veškeré romské
populace, včetně dětí ze smíšených manželství. Tato evidence již zahrnovala
osoby romského původu bez ohledu na jejich způsob života, dosažený stupeň
vzdělání nebo míru integrace do společnosti. Základ pro tento soupis byl
vytvořen již v roce 1927 na základě zákona o potulných cikánech, který
původně sloužil pro podchycení kočovného obyvatelstva (osoba žijící kočovným
způsobem života starší 14 let se prokazovala „cikánským“ průkazem. Často
záleželo na místních radních jakou legitimaci Romovi vystaví, takže i řada
usedlých Romů vlastnila místo občanské, cikánskou legitimaci ).

V prosinci 1942 byly zahájeny, na základě rozkazu říšského protektora,

deportace romských rodin do koncentračního tábora v Osvětimi.

V Osvětimi v romském rodinném táboře zahynulo od prosince 1942 do srpna

1944 cca 20 000 Romů z celé Evropy. Odhaduje se, že v období druhé světové
války zahynulo půl milionu Romů. Ze 7000 Romů zavlečených z českých zemí
do koncentračního tábora Osvětim se po válce vrátilo cca 200 osob. Několik
staletí trvající integrace romské komunity do společnosti tak byla násilně
přetržena.

Poválečný vývoj - pokračování snahy o asimilaci

Po válce začíná příliv slovenských Romů do českých zemí. Probíhá v několika

vlnách. Na Slovensku neproběhla genocida romské komunity v takové míře jako
v českých zemích. Větší část romského obyvatelstva přežila.

Po roce 1948 se Romové stávají „de iure“ poprvé rovnoprávnými členy

společnosti, což jim zaručila ústava. Zákon o potulných cikánech z roku 1927
je však stále v platnosti, a to až do roku 1950. V roce 1958 byl vydán zákon
o trvalém usídlení.
Komunistický režim se snaží o asimilaci Romů ve společnosti. Rozptýlením
tradiční romské komunity z osad na východním Slovensku především
do velkých průmyslových měst s sebou přinesl nekontrolovatelnou migraci
romských obyvatel a vytvoření nových izolovaných romských osídlení tentokrát
v českých zemích (Chanov, a další).

Likvidací tradičních romských osad zanikly také rodové komunity, které byly
zárukou jistého morálního řádu jejich členů. Anonymita velkoměst znemožnila
vzájemný dohled nad dodržováním tradičních zvyklostí. Rozptyl provázela
i další negativa, jako například necitlivé usidlování Romů z nejrůznějších
prostředí a skupin vedle sebe do jednoho bloku sídliště.

Vývoj po roce 1989 - změna v myšlení – cesta k integraci

Oficiálně jako svébytná etnická skupina však nebyli Romové před rokem 1989
uznáni, nadále byli považováni za skupinu sociálně zaostalou, kterou je třeba
převychovat dle českého vzoru.

Od roku 1990 vzniká celá řada romských obrodných, kulturních i politických

hnutí. Nutno dodat, že politická reprezentace romské komunity odráží
v komunitě přetrvávající kastovní systém, který v podstatě znemožňuje, aby
v čele komunity stál jediný člověk. Velmi těžko se jednotliví představitelé
domluví i mezi s sebou.

Začaly vycházet noviny a literatura v romštině. Částečně bylo Romům

zpřístupněno vzdělání, zatím řadou nesystémových kroků. Od roku 1993 se
otevřeně hovoří o diskriminaci romských dětí v přístupu k základnímu a
potažmo k vyššímu vzdělání. Mění se pohled dětských psychologů na
posuzování inteligenčních schopností u romských dětí. Mění se postoje
romských rodičů při rozhodování, zda jejich dítě půjde do zvláštní školy nebo
do školy základní. Mění se postoje učitelů a sociálních pracovníků ve vztahu a
přístupu k romské komunitě. Je realizován systém vzdělávání budoucích učitelů
a sociálních pracovníků v oblasti základů romistiky.

II. DŮLEŽITÉ INFORMACE, KTERÉ MUSÍME ZNÁT,

CHCEME-LI NAVÁZAT POZITIVNÍ KONTAKT
S ROMSKÝM KLIENTEM (ŽÁKEM A JEHO RODINOU)

Struktura romské komunity

Romská etnická skupina žije na evropském území v 21. století ve struktuře
rodových klanů. Pro Romy termín „rodina“ (familia, fajta) nepředstavuje
intimní jednotku – manželský pár a jedno či dvě děti, případně prarodiče, ale
veškeré široce rozvětvené příbuzenstvo, čítající často několik stovek lidí.
Příslušnost k rodině (de facto - k rodu) je pro jednotlivého příslušníka nevětší
hodnotou, znamená pro něj jistotu zázemí a bezpečí. Vše, co příslušník rodiny
dělá, dělá pro přežití rodu. Přežití rodu je největší životní hodnotou, které
se podřizuje všechno osobní.

Romská komunita je rozdělena do mnoho společenských vrstev – kastovních

skupin. Každá rodina patří do určité kastovní skupiny. Postavení rodiny
v romské komunitě je určováno nikoli sociálním nebo společenským postavením
v majoritní společnosti, ale je po staletí určováno způsobem obživy rodiny –
tradičním řemeslem a rituální čistotou rodu.

Romové dělí sami sebe do dvou hlavních skupin – žuže (čistí) a meľale
(nečistí). Příslušnost rodin v těchto dvou skupinách se dědí z generace na
generaci a vymanění se ze skupiny nečistých je možné pouze sňatkem
s příslušníkem rodiny příslušící k čistým. V těchto dvou hlavních skupinách je
pak dále rozděleno postavení jednotlivých rodin podle tradičního způsobu
obživy. Nejvýše postavené jsou rodiny – lavutaris (hudebníků), lovari (koňští
handlíři, obchodníci), kalderaši (kotláři). K níže postaveným rodinám patří
kováři, košíkáři a další.

Spory mezi čistými a nečistými rodinami jsou běžné a často pro příslušníky
nepoučené majoritní většiny nepochopitelné. Bariéra mezi hlavními dvěma
skupinami je neprostupná a často si příslušníci různě postavených rodin
nesednou společně za jeden stůl. Výjimkou nejsou ani předáci různých
romských politických hnutí a seskupení.

Struktura romské rodiny

V romské rodině platí patriarchální řád. Otec (o dad, dadoro) je hlavou rodiny
stará se zejména o její obživu, obecně se počítá s tím, že jeho příjem není stálý.
O výchovu malých dětí se nezajímá vůbec, nezajímá se ani o chod domácnosti,
tyto povinnosti zastává v rodině matka a nejstarší dcera. Otec se začíná zajímat
o výchovu dětí, zejména synů až když jsou větší. Tradiční řemeslo přechází
v rodině z otce na syna, pokud je otec muzikant zpravidla všichni synové
v rodině také hrají na hudební nástroj a přebírají způsob obživy od svého otce.
Znám několik rodin – lavutaris- kde otec se všemi svými syny mají vlastní
kapelu. Muž (manžel – o rom) má téměř úplnou volnost, nevěra je do jisté
míry tolerována. Čím větší zájem o manžela mají jiné ženy, tím si ho manželka
(e romni) více cení a usiluje o něj. Romské ženy dodnes o své muže bojují,
často se dopouštějí násilí na milenkách svých manželů.

Matka (e daj, dajori) pečuje o děti, živí rodinu, stará se o chod domácnosti, je
oddána svému muži, nevěra je nepřípustná a komunitou kritizována. Nevěrnou
ženu může manžel opustit a vrátit ji do otcova domu. V minulosti mohla být
nevěrná žena exkomunikována z komunity, v olašské komunitě mohla být za
opakovanou nevěru i zabita. Delší odloučení od muže je nemyslitelné a není
mužem tolerováno.

Muž mohl být exkomunikován z komunity v případě hrubého porušení zákonů a

řádu komunity, např. za zabití člena komunity ve rvačce, za incest, za únos
dívky, která mu nebyla přislíbena.

Žena se těší v romské komunitě úctě tehdy stane-li se matkou, čím více dětí
porodí a vychová, tím je v komunitě váženější. Neplodná žena nemá žádnou
hodnotu.

Největší úctě se v romské komunitě těší staří lidé, pro jejich životní zkušenost a
moudrost. Romské babičky a dědečci (o puro dad, e puri daj) neumírají
opuštěni, odloženi rodinou v domovech důchodců nebo v léčebnách pro
dlouhodobě nemocné, ale doma, obklopeni svoji rodinou.

Rodinné obřady

Svatba, námluvy (mangavipen)

Mnoho romských, ale i smíšených párů žije společně, viděno našima očima,
jako druh a družka. Ve skutečnosti, podle zákona romské komunity, jsou
právoplatnými manžely. Většina romských rodů neuznává sňatek podle zákonů
společnosti, ve které žijí. Budoucí manželé jsou sobě rodinami zaslíbeni dlouho
před tím, než jsou oddáni, často v dětském věku. V rumungrovské komunitě se
tento jev postupně vytrácí, ženy jsou emancipovanější, už tolik neposlouchají
otce. V olašské komunitě rozhoduje stále otec o tom, s kým bude jeho syn nebo
dcery žít v manželském svazku. Neuposlechnutí otcova rozhodnutí se rovná
exkomunikaci z rodu. Obřad, kterým jsou partneři oddáni se jmenuje
mangavipen. Křesťanský nebo civilní sňatek podle zákona, bývá uzavírán až po
několik let trvajícím manželství.

Pohřeb
V předcházejícím textu jsem uvedla, že staří lidé umírají většinou doma
obklopeni svými blízkými. Celá rodina se může přijít s umírajícím rozloučit a
vyprovodit ho na poslední cestě. Romové věří na masivní z mrtvých vstání a
proto, až na výjimky, nesvolují k pohřbu žehem. Naopak, i ty nejchudší rodiny
se snaží pořídit pro rodinu hrobku, kterou pro mrtvého příbuzného zařizují téměř
jako obývací pokoj. Mrtvému je potřeba dát do rakve všechny jeho za života
oblíbené předměty, na žádný se nesmí zapomenout. V domě, kde někdo umřel,
vartují u jeho těla příbuzní tři dny a tři noci, potom je pochován.
Romové věří na návrat duše mrtvého – muľo.

Narození dítěte

Romky nerady rodí v gádžovských porodnicích, nevěří doktorům, často ihned

po porodu utíkají za svými dalšími dětmi a mužem, kterého je potřeba pohlídat,
aby nezačal chodit za jinou. I teď ještě někdy děti přicházejí na svět doma
v kuchyni.

Každá romská matka ihned po narození dítěte musí vykonat magický rituál.
Dítěti musí být okamžitě po porodu dána přezdívka, aby byl zlý duch oklamán,
který by se ho snažil ovládnout. Když se narodí např. holčička, podle rodného
listu se jmenuje Lucie, ale ihned po narození dostane od matky přezdívku Šuki,
a poprvé ji jménem Lucie osloví až učitelka v první třídě. Děťátku musí být na
ručičku přivázána červená stužka nebo nitka a do peřinky, pod hlavičku dítěte se
dává kovový předmět (většinou lžička) – toto čarování slouží k odvrácení moci
zlého ducha. Někdy bývá také dítě třeno po celém tělíčku mateřským mlékem,
aby bylo silné a zdravé.

Romské matky příliš na novorozence nemluví, považují to za zbytečné, více se

jich, ale dotýkají. Osobní kontakt mezi členy rodiny obecně je více dotykový
(haptický), jsou rádi blízko sebe, rádi se vzájemně dotýkají, nevadí jim stísněné
prostory, nepožadují soukromí, jsou neradi sami.

Výchova dětí v romské rodině

Romské děti (o čhavoro, čhavore) z velké většiny nechodí do mateřských škol

a nemají tedy žádnou zkušenost s jinými než romskými dětmi ani s
organizovanou kolektivní činností. Romské dítě bývá vychováváno v širší
rodině s větším počtem sourozenců než je zpravidla běžné. Každé dítě má v
rodině svoje místo a svoji přezdívku. Děti jsou vedeny od útlého věku k
samostatnosti a brzy s nimi rodiče jednají jako s dospělými lidmi, rovnocennými
partnery. Jsou zasvěcovány do problémů dospělých lidí v rodině a berou na nich
účast. To je také jeden z důvodů, kromě rasových somatických znaků, proč dříve
dospívají. Tento postoj k dětem se zřejmě dědí z dob, kdy byla brzká
samostatnost dětí nutná k přežití rodu. Na jedné straně otevírá svět dospělých s
jeho starostmi a rozvíjí tak nebývalým způsobem jejich sociální vnímání a
chování, na straně druhé, pro tuto zátěž jakoby ztrácely to "dětství", jak ho
prožívá většina ostatních dětí. Takový způsob výchovy je typický pro přírodní
národy, a odpovídá způsobu života v těžkých podmínkách na okraji civilizace.

Ve všech kulturách je základem výchovy dětí předávání tradic a základních

mravních norem, Romové vychovávají své děti k "přežití" ovšem v
civilizovaném světě. Jejich výchova se vyznačuje značnou emocionalitou a
současně neschopností rodičů děti učit čemukoli jinému než je nezbytně nutné,
vše ostatní je považováno za nepotřebné.

V praxi se často setkáme s šestiletým romským dítětem, které nepostaví z kostek

komín, protože nikdy před tím nemělo kostky v ruce a jeho vědomosti o světě
kolem něj budou překvapivě malé, ani básničku vám neřekne, za to ale bezpečně
pozná hodnotu mincí i bankovek, které mu ukážete a řekne vám, co si za tu neb
onu můžete v samoobsluze koupit.

Způsob života v romské rodině vede u jednotlivce ke ztrátě pocitu

zodpovědnosti za svůj život, což je v rozporu s pocitem tíhy zodpovědnosti za
sebe sama, který je nosným principem evropské kultury. Kolektivní rozhodování
a zodpovědnost v romské rodině vede k tomu, že jednotlivec nemá potřebu
jakékoli vlastní individuální životní ambice a to velmi citelně poznamenává
školní práci a budoucí profesionální orientaci. Z tohoto pohledu se romství může
jevit jako sociální kategorie. Velmi často se stává, že když jedinec přestane žít v
komunitě, přestává také být Romem. Tento fakt je pro vzdělávání Romů
zásadním. Jak pěstovat v dětech individualitu a současně nenarušovat
zákonitosti rodinné výchovy? Vědomí individuální zodpovědnosti za svůj život
je nezbytně nutné k přežití v současném světě a není jiné cesty než k ní děti ve
škole vést. Bude zřejmě trvat několik desítek let než rodinná výchova a vzdělání
romských dětí nebudou stát proti sobě.

Zvláštní postavení mají v romské rodině nejstarší dcera (e čhaj) a nejstarší

syn (o čhavo). Velmi brzy přebírají část úkolů svých rodičů. Pokud otec zemře
nebo odejde od rodiny, nejstarší syn automaticky přebírá funkci hlavního
živitele rodiny, přestane chodit do školy a pracuje většinou na černo u
soukromých kopáčských firem.
Rysy sociálního systému

Pekárek uvádí deset základních rysů sociálního systému Romů:

• každé rozhodování je společné,
• neschopnost být sám,
• vyhoštění z rodu je největší trest,
• mnohost je podmínkou štěstí,
• čas je minulost a přítomnost, budoucnost neexistuje,
• čas se neodvozuje od ročních období,
• neustálá změna - místa a prostředí zvyšuje naději na přežití,
• setrvání na jednom místě zvyšuje nebezpečí,
• způsob obživy - řemesla jsou podřízena této neustálé změně,
• základní dovedností je umět se vyhnout - uniknout před nebezpečím.

(Pekárek,P.: Demografie r.39, č.1,1997)

Typické znaky romského myšlení

Romské myšlení je velmi konkrétní a impulzivní. Problémy se neřeší

s předstihem, problémy se odkládají a řeší se až tehdy, když už je pozdě. Když
na problém nikdo neupozorní zvenčí a nedožaduje se jeho okamžitého řešení,
problém neexistuje.Typickým případem jsou obrovské dluhy na nájemném.
Není pro rodinu ostuda, že dluží na nájemném, ostuda to je tehdy, když se
o tom mluví.

Romové nepřemýšlejí o budoucnosti a nevracejí se v myšlenkách ani příliš do

minulosti. Žijí teď a tady. Díky této insuficienci jsou jejich kombinační
schopnosti omezené a nedokáží tak předvídat nepříjemnosti, které mohou
z jejich současného jednání vzejít v budoucnosti. Ve spojení se značnou
emocionalitou projevu mívají často jejich okamžitá rozhodnutí katastrofální
dohru v budoucnosti.

Jejich schopnost poměrně rychle se přizpůsobit změně je obdivuhodná a často

svou pohotovostí a orientovaností, např. v systému státní sociální podpory,
předčí vysokoškolsky vzdělaného „gádža“.

Vnímání času a prostoru

Čas Romové neodvozují od ročních období – posloupnosti změn v přírodě, ale

od konkrétních událostí, které se v životě odehrávají cyklicky (např. měsíční
termíny výplaty sociálních dávek). Zvláštnost ve vnímání času v kombinaci
s nepřemýšlením do budoucnosti je často příčinou „špatného“ hospodaření
romských žen, které nejsou neschopné, ale nedokáží peníze
na domácnost rozložit do potřebného množství týdnů. Vzhledem k tomu, že
peníze bývají utraceny často během několika dnů, vzniká potřeba peníze si
půjčit a tak se rozjíždí kolotoč věčného zadlužení. Zadluženým rodinám jsou
ochotni po čase půjčit už jenom rodiny „užera“ nebo „intereše“ (romských
lichvářů), kteří mají prostředky na to, jak z nich dluhy dostat. Z tohoto kolotoče,
bez pomoci zvenčí, mimo komunitu, není cesty ven.

Prostor vnímají Romové synteticky, dokáží se v něm orientovat, ale nedokáží jej
popsat, tak, aby „gádžo“ rozuměl. Často zaměňují pojmy dopředu, dozadu za
nahoru (upre) a dolů (tele). Porozumět romskému popisu, např. cesty na
nádraží, chce určitou předcházející praxi v komunikaci.

Představy, sen a realita

Gádžové často vnímají Romy jako nezodpovědné lidi, kteří téměř nikdy nemluví
pravdu a nedrží dané slovo. Pro pochopení tohoto jevu si musíme uvědomit, že
pro Romy je skutečné to, co si dokáží představit. Co si představit nedokáží pro
ně nemá žádnou hodnotu, vypouští to ze zřetele, přestává to pro ně existovat –
není to skutečné. (Např. studium na střední škole. První myšlenka, která Roma
napadne, to je jen pro gádže a už o tom dál nepřemýšlí).

Naopak, i věci a události neskutečné, které reálně neexistují, a která si Rom

dovede představit a ztotožnit se s nimi zvnitřňuje a mluví o nich jako by byly
skutečné. Velmi často zvnitřňují sny, přikládají jim velkou váhu a když spolu
romsky hovoří, vykládají sen jako skutečnou realitu.

Jazykové bariéra

Učitelé dětí indických emigrantů v Anglii doporučují rodičům, aby na své děti
mluvili jen rodným jazykem. Mají k tomu dva důvody: pokud dítě ovládá dobře
mateřský jazyk, naučí se snadno ve škole jazyku cizímu a nebude se učit
nestandardní angličtinu od svých rodičů.

Základem jazykové výbavy většiny romských dětí přicházejících do prvního

ročníku základní školy je, až na výjimky, romský etnolekt češtiny. Tyto děti
jsou znevýhodněny ve srovnání s dětmi ostatními především tím, že neovládají
obecnou češtinu. Romských rodičů, kteří by mluvili na své děti jen romsky je
malé procento, většina rodičů učí děti češtině, ovšem tak jak se ji naučili oni- tz.
romskému etnolektu češtiny.

V důsledku rychlého školního tempa se jazyková bariéra u dětí prohlubuje. Dítě,

které ztratí kontakt s učitelem, protože mu nerozumí, se přestane brzy zajímat o
školní práci. Motorický neklid, nesoustředivost a kázeňské problémy u
romských dětí bývají často učitelem mylně považovány za vývojovou poruchu
typu LMD.

Ve skutečnosti jsou tyto projevy důsledkem toho, že dítě dávno ztratilo "niť" s
učitelem i se třídou a chce na sebe, přiměřeně svému temperamentu upozornit.
Vzhledem k tomu, že Romové jsou občany ČR, jejíž úředním jazykem je
čeština, je pro ně životně důležité naučit se dobře česky. Nebudeme ale vyhánět
romštinu ze školy, kde je víc než 80% romských žáků. Romština by měla mít ve
škole své místo vedle češtiny. Romského jazyka můžeme použít jako
pomocného při uplatňování zpětné vazby - kontrole, zda dítě správně pochopilo
v češtině, zda nám dítě skutečně rozumí, v emocionálně vypjatých situacích
nebo zprostředkovně v písních, pohádkách a hádankách.

K tomu je nezbytně nutné, aby měl učitel, ale i sociální pracovník alespoň
základní povědomost o struktuře romštiny. Ideální by bylo, kdyby v našich
školách učilo víc romských učitelů nebo pedagogických asistentů, kteří ovládají
svůj mateřský jazyk. Děti totiž mnohem lépe spolupracují s rodilým mluvčím,
který jim je přece blíž.

V praxi se často setkáváme s romskými dětmi, které " nepoznají barvy" a

neústupně tvrdí, že modrá pastelka je zelená a červená, že je hnědá. Někdy si s
nimi nevíme rady a přitom může jít jen o to, že dítě nerozumí českým slovům
pro barevnou konvenci, když použijeme slova romská reagují správně.

Romština patří do skupiny indoevropských jazyků a nejblíže má k bengálštině

nebo tamilštině. Současný jazyk obsahuje asi jen 600 původních staroromských
slov, zbytek slovní zásoby je přejat ze slovníku národů, ve kterých Romové žili.
Romština má dva rody, osm pádů a používá řecké koncovky (os, is).

Úskalí komunikace s romským klientem

Všechny důležité informace, které musíme nutně znát před tím, než se budeme
snažit pomoci vyřešit spletitý problém romské rodiny jsou uvedeny
v předcházejícím textu.

Hledání komunikačního kódu

Pokud chci správně porozumět problému konkrétní rodiny, musím se nejprve

pokusit naleznout komunikační kód, komunikační úroveň, na které jsou rodinní
příslušníci se mnou schopni se domluvit. Komunikační kˇod naleznu tehdy.
Podaří-li se mi vzbudit u romské rodiny pocit důvěry. K vyvolání pocitu důvěry
u Romů ze strany „gádža“ , je ovšem zapotřebí, aby „gádžo“ respektoval a
dodržoval v kontaktu s Romem nepsaná romská pravidla, zvyky a obyčeje.

Oblékání

Aby sociální pracovnice byla schopna správně vyhodnotit svoji první návštěvu
v romské rodině, musí podřídit hledání možného kontaktu všechno, dokonce i
svůj např. osobitý styl v oblékaní a líčení. Je vhodné oblékat se a líčit se
obyčejně, vkusně a ne vyzývavě. Celá sociální práce, přes veškerou vaši snahu,
vezme za své, navštívíte-li olašskou rodinu ve své oblíbené minisukni. U ženské
části rodiny ztratíte okamžitě respekt pro mužskou část rodiny budete
považována dozajista za lehkou ženu (e lubni). Když půjdete na šetření
k meľale rodině rumungrů, nechte doma většinu svých zlatých šperků, které
běžně nosíte.

Umět vyjádřit úctu

Pokud žena jedná z romským mužem, doporučuji nedívat se mu nikdy zpříma

do očí, přímý ženský pohled je obecně považován za sexuální výzvu. Romský
muž, který vám podává ruku a nepodívá se vám zpříma do očí, vám vyjadřuje
úctu.

Mladá, bezdětná sociální pracovnice by nikdy, v kontaktu s romskou matkou,

neměla klást direktivní podmínky, prohlížet skříně, poučovat o tom, co je pro
její děti vhodné nebo vyhrožovat odebráním dětí. Měla by se postavit do role
žákyně, vyslechnout matku, pochválit děti, případně pořádek v domácnosti.

Nepodceňovat jazykovou bariéru

Pozitivní komunikaci je nutné přizpůsobit i slovní zásobu, zjednodušit řeč a

neustále zpětnou vazbou kontrolovat, zda to, co jste právě řekli, bylo druhou
stranou správně pochopeno. Vzhledem ke skutečnosti, že Romové nevnímají
český jazyk ve všech jeho intencích, reagují někdy jako Češi komunikující
nedokonalou angličtinou s rodilým Angličanem. Když mluví Angličan přikyvují
a přitom rozumí každému třetímu slovu a intuitivně částečně rozumějí obsahu
řečeného. Když se o nic nejedná, je to v pořádku, v případě, že jde o něco
vážného nebo důležitého, intuitivní, nepřesné porozumění sdělení obsahu
řečeného může mít katastrofické následky. Až na výjimky, Romové rozumí
proudu řeči rodilého českého mluvčího částečně a obsah řečeného si dávají
dohromady intuitivně, po svém, tak jak oni řečenému rozuměli – někdy z takto
nesprávně nebo částečně pochopené myšlenky může vzniknout nová
informace, kterou jste nikdy nevyslovili. Je nutné počítat s tím, že tato
dezinformace za krátký čas bude kolovat v celé komunitě.

Pozitivní komunikace stojí na partnerském vztahu

Často spoléhají sociální pracovníci i učitelé na „majestát“ svého postavení, který

jim automaticky přinese ze strany klientů respekt a uznání. Pak se začnou
pohybovat v terénu jako slon v porcelánu a udělají více škody než užitku.
Nejhorší na tom je, že to už jen ztěží lze napravit. Základem pozitivní
komunikace je vnímání klienta jako rovnocenného partnera v jednání. Důležitý
pro pozitivní komunikaci je aspekt asertivity. Je nutné se přizpůsobit v
komunikaci romským zvyklostem, ale neustupovat z požadavků, které na rodinu
klademe a činit to tak, abychom neztratili obtížně získanou důvěru.

Pokud jste v kontaktu s romským klientem poprvé, jistě ho zarazí, že se umíte

pohybovat na „romské půdě“. Reakce bývá většinou dvojího druhu. Buď se
stane opatrným a ostražitým, protože si vás přesně nedovede zařadit, to je spíše
mužská reakce nebo se vás bude snažit využít (dělají to spíše ženy, které vás ze
zpočátku budou považovat za „lači gádži“, v překladu dobrou bílou ženu,
v tomto smyslu hloupou ženu, kterou je možné obalamutit).
Neustoupíte-li ze svých požadavků a budete-li je prosazovat v souladu
s romskými zvyklostmi, na komunikační úrovni, které jsou schopni porozumět,
získáte si jejich důvěru i respekt. Podaří-li se vám to v případě jedné rodiny,
rozšíří se pověst o vás velmi rychle v celé komunitě.