Welcome to Scribd. Sign in or start your free trial to enjoy unlimited e-books, audiobooks & documents.Find out more
Download
Standard view
Full view
of .
Look up keyword
Like this
4Activity
0 of .
Results for:
No results containing your search query
P. 1
C.G.Jung - Problém duše moderního člověka

C.G.Jung - Problém duše moderního člověka

Ratings:
(0)
|Views: 404|Likes:
Published by Nuur Lana

More info:

Published by: Nuur Lana on Mar 21, 2011
Copyright:Attribution Non-commercial

Availability:

Read on Scribd mobile: iPhone, iPad and Android.
download as PDF, TXT or read online from Scribd
See more
See less

10/28/2013

pdf

text

original

 
Carl Gustav Jung
Duše moderního člověka
 
Základní problém současné psychologie
Zatímco středověk, jakož i antika, ba dokonce celé lidstvo vycháze
ly od svých
prvopočátků z přesvědčení o substanciální duši, vznik 
la ve druhé polo
vině devatenáctéhostoletí psychologie „bez duše". Vlivem vědeckého materialismu se všechno, co se nedalospatřit očima a ohmatat rukama, stalo pochybným, ba co dím, získalo špatnou pověst, neboťto bylo podezřelé z metafyziky. Za „vědecké", a tím vůbec př 
ípustné platilo jen to, co se bud`
dalo materiálně poznat, anebo odvodit ze smyslově vnímatelných příčin. Tento pro
nikavý
obrat se připravoval pozvolna, nezačal až s materialismem. Když duchovní katastrofoureformace skončila gotická doba směřující strmě k výšinám, jež se však vypjala nageograficky i světonázorově příliš úzce omezené základně, byla i vertikála evrop
ského ducha
proťata horizontálou moderního vědomí. Toto vědomí už nerostlo do výšky, nýbrž do šíře, ato jak geograficky, tak svě
tonázoro
vě. Byla to doba velikých cest a empirického rozšiřovánípojetí světa. Víra v substanciálnost duchovna pozvolna ustupovala čím dál více se vtírajícímupřesvědčení o zásadní substancialitě psychična, až potom nakonec
-
v průběhu téměř čtyř 
staletí - vrcholn
é vědomí evropských myslitelů a učenců nazíralo ducha v plné závislosti nahmotě a hmotných příčinách.Je takřka beznadějné chtít tento iracionální obrat zpracovat filozoficky. Je lepší se o tonepokoušet, neboť odvozuje
-
li dnes ně
kdo duchovní nebo dušev
ní jev z funkce žláz, může si
být beze všeho jist zbožností a úctou svého publika. Avšak toho, kdo by se pokusil atomový
rozpad hvězdné hmoty vysvětlovat jako emanaci tvořivého světového ducha, by totéžpublikum jen politovalo jako duševně nenormálního. A přece jsou obě vysvětlení stejnělogická, stejně metafyzická a stejně svévolná a stejně symbolická. Z teo
reticky noetického
hlediska je stejně tak přípustné odvozovat člověka z nějakého živočišného kmene, jakoodvozovat živočišné kme
ny z lidí. Avšak Dacquému …
Pozn. překl.: Dacqué Edgar, nar. 1878, paleontolog. Na rozdíl od většiny evolučních teorií, které odvozují složitější formyživota vývojem z jednodušších, odvozoval Dacqué veškerý život od člověka jako prapůvodní formy.
Ducha doby nelze postihnou
t kategoriemi lidského rozumu. Je to něco jako„penchant", emocionální sklon, který z nevědomých důvodů působí s neodolatelnousugestivností na všechny slabší duchy a strhává je s sebou. Myslet jinak, než se v naší doběprávě myslí, má vždy příchuť čehosi neoprávněného a rušivého, ba pů
sobí to dokonce jako
cosi nemístného, nezdravého nebo rouhačského, a proto je to pro jedince společenskynebezpečné. Plave nesmyslně proti proudu. Stejně tak jak bylo dříve samozřejmýmpředpokladem, že všechno, co je, se kdysi zrodilo z tvořivé vůle duchovního Boha, objevilo19. století stejně samozřejmou pravdu, že všechno vzniká z materiálních příčin. Dnes sinebuduje duševní síla tělo, nýbrž naopak 
- látka ze svého chemismu produkuje duši. Tentozvrat by byl k smíchu, kdyby se nestal jednou z velkých pravd ducha doby. Myslet tímto
způsobem je populární, a proto slušné, rozumné, vědecké a normální. Ducha si musíme před
-
stavovat jako epifenomén látky. K tomuto závěru směřuje všechno, i když se neříká přímo
„duch", ale „psy
che", a i když se nehovoří přímo o„hmotě", nýbrž o„mozku", „hormonech"
nebo o instink 
tech a pudech. Připisovat duši vlastní substanci odporuje duchu doby, neboť byto bylo kacířství.Kdopak je vlastně tato všemohoucí hmota? Opět je to Bůh stvořitel, kte
rý se tentokrát
zřekl svého antropomorfismu, a nabyl proto podoby univerzálního pojmu, o němž se všichnimylně domnívají, že vědí, co říká. Naše všeobecné vědomí se sice nesmírně rozrostlo do šířkya dálky, avšak bohužel jen prostorově, a nikoli též časově, jinak bychom měli mnohem živějšíhistorický cit. Kdyby naše obecné vědomí nebylo pouze efemérní, nýbrž historické, pak bychom věděli o podobných proměnách bohů v období řecké filo
zofie, což by nás mohlo
přimět k určité kritice naší filozofie současné. V takovém zamyšlení nám však duch časubrání nejúčinněji. Historie je pro něj pouze arzenálem vhodných argumentů, takže se
 
například dá říci, že už starý Aristoteles věděl... atd. S ohledem na tuto situaci se musímevskutku ptát, odkud bere duch času tuto zvláštní nezvyklou moc. Duch času je nepochybněvelice závažný psychologický fenomén, je to prejudice, která je v každém případě natolik závažná, že vůbec nemůžeme dojít k našemu problému duše, pokud této prejudici neučiníme
zadost.Kdybychom si byli v
ědomi ducha času, věděli bychom, že máme sklon interpretovatpředevším z fyzična, zatímco dříve se interpretovalo příliš z ducha. Toto vědomí by nás ihnedkriticky naladilo vůči našemu „penchantu". Říkali bychom si: s vysokou pravděpo
dobností
děláme nyní chybu opačnou, a proto stejnou. Přeceňujeme materiální příčiny a domníváme se,že jsme teprve teď našli správné vysvětlení, poněvadž si myslíme, že hmota je nám lépeznámá než „metafyzický" duch. Avšak hmota je pro nás právě tak neznámá jako duch. Ani o
jednom ani o druhém nevíme nic. Teprve tímto náhledem se vracíme do rovnovážného stavu.
Nikterak tím nepopíráme úzkou spojitost duševna s fyziologií mozku, žláz a těla vůbec, pořádještě jsme hluboce přesvědčeni o skutečnosti, že obsahy našeho vědomí jsou do značné míry
determinovány na
šimi smyslovými vjemy, nemůžeme popřít, že nevědomá dědičnost nám
vtiskuje charakteristické vlastnosti fyzické jakož i duševní povahy a že jsme zcela trvale
ovlivňováni silou pudů, jež mohou také inhibovat nebo podněcovat nebo nějak jinak 
modifikovat du
chovní obsahy. Musíme dokonce přiznat, že lidská duše, ať se jí dotknemekdekoli, je v první řadě a především věrným odrazem všeho, co označujeme jako hmotné,
empirické a vezdejší, a to od
razem v příčině, účelu a smyslu. A nakonec před samým uznánímse tážeme, zda duše přece jen není koneckonců jevem druhého řádu, takzvaným
epifenoménem, a zda není zcela závislá na fyzickém substrátu. Náš vlastní praktický rozum a
zakotvení ve vezdejším světě tomu přitakají a jen naše pochyb
nost o všemohoucnosti hmoty
by nás mohla podnítit ke kritickému zvážení tohoto vědeckého obrazu duše.Moderní přesvědčení o primátu fyzična vede v prvé řadě k„psy
chologii bez duše", to
znamená, že psychika nemůže být vůbec nic jiného než biochemický efekt. Moderní vědeckápsychologie, která by interpretovala z pozice ducha, vůbec neexistuje. Nikdo by se dneskanemohl odvážit založit vědeckou psychologii na předpokla
du samostatné duše nezávislé na
těle. Idea ducha o sobě a pro sebe, idea duchovního systému světa, který by spočíval v soběsamém a který by byl nutným předpokladem pro autonomní individuální duši, je u náspřinejmenším svrchovaně nepopulární. Musím ovšem podotknout, že jsem byl ještě v roce
1914 na takzvaném Joint Session Aristotelian Societ
y, na společném zasedání MindAssociation a British Psychological Society, totiž na sympoziu v Bedford College v Londýně,
jehož tématem bylo: Are individual minds contained in God or not? - Jsou individuální duše
zahrnuty v Bohu, nebo ne? Kdyby někdo v Anglii popíral vědecký charakter těchtospolečností, které patří k elitě anglické inteligence, stěží by asi našel někoho, kdo by bylochoten mu naslouchat. Skutečně jsem byl asi jediný, kdo se podivoval diskusi, ve kterézaznívaly argumenty ze třináctého století. Tento případ by vám mohl ukázat, že idea
autonomního ducha, jehož existence se po
kládá za samozřejmou, v evropském duchovnímsvětě ještě zcela nevymřela a nestala se hlavní středověkou fosilií.
Tento nástin by mohl ukázat, jak pradávné nazírání vn
ímalo duši. Psychično se tu jevíjako zdroj života, jako primum movens, jako duchovní, avšak objektivní přítomnost. Proto
primitiv dove
de se svou duší rozprávět, duše má v něm hlas, poněvadž vůbec není totožná sním samým nebo s jeho vědomím. Psychično ne
ní pro prvotní zkušenost souhrnem všehosubjektivního a libovolné
ho tak jako pro nás, nýbrž je něčím objektivním, něčím, co žije samoze sebe a co spočívá samo na sobě.Vzhledem k této skutečnosti je naprosto pochopitelné, že má své oprávnění starý názor na duši jako na něco samostatného, nejen pouze objektivního, nýbrž cosi přímo nebezpečně

You're Reading a Free Preview

Download
scribd
/*********** DO NOT ALTER ANYTHING BELOW THIS LINE ! ************/ var s_code=s.t();if(s_code)document.write(s_code)//-->