ffd8ffe000104a46494600010101004b004b0000ffdb0043000d090a0b0a080d0b0a0b0e0e0d0f13201513121213271c1e17202e2931302e292d2c333a4a3e333646372c2d405741464c4e525352323e5a615a50604a51524fffdb0043010e0e0e131113261515264f352d354f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f 4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4fffc0001108024c01f403012200021101031101ffc4001f0000010501010101010100000000000000000102030405060708090a0bffc400b5100002010303020403050504040000017d01020300041105122131410613516107227114328191a1082342b1c11552d1f02433627282090a161718191a25262728292a3435363738393a434445464748494a535455565758595a636465666768696a737475767778797a838485868788898a92939495969798999aa2a3a4a5a6a7a8a9aab2b3b4b5b6b7b8b9bac2c3c4c5c6c7c8c9cad2d3d4d5d6d7d8d9dae1e2e3e4e5e6e7e8e9eaf1f2f3f4f5f6f7f8f9faffc4001f0100030101010101010101010000000000000102030405060708090a0bffc400b51100020102040403040705040400010277000102031104052131061241510761711322328108144291a1b1c109233352f0156272d10a162434e125f11718191a262728292a35363738393a434445464748
Události v této knize jsou vesměs podle skutečných událostí a osoby v nísepohybující mají svůj reálný protějšek. Pokud něco z popsaného znínesrozumitelně,nevěrehodně či přímo nesmyslně, dá se to přičíst na vrub mé neschopnostivyjádřitto co by vyjádřeno být mělo.
autor
…“psychedelická droga je látka, která,aniž způsobuje fyzickou závislost, nutkavou potřebu konzumace, závažné fyziologické poruchy, delirium, dezorientaci nebo amnézii, víceméně spolehlivě vyvolává takové změny v náladách, myšlenkách a vnímání, které jsou jinak prožívány jen zřídka, například ve snech, přimeditacích nebo náboženském vytržení, při jasných záblescích bezděčných vzpomínek a akutních psychózách“
Lester Grinspoon a James B.BakalarPsychedelic Drugs Reconsidered
1.ŽÁBY
Druhá Mojžíšova
1.1.2003 Praha
Před kruhovým domem v tiché vilové čtvrti zastavila modrobílá dodávka. Na boku měla velkými písmeny napsáno „GLASS BOTTON“ a uvnitř seděli tři muži.
Sedím tady úplně sám. Nikdo z lidí tu není. Ale ON je velice blízko. Cítím jej v sobě a ve všem co mneobklopuje. Zatím jsem jej neviděl, ale již brzo bude chtít vidět on mně. Zatím tu nikdo není a já se přesto necítím opuštěný. Jak jsem se sem dostal? Zemřelý Samuel a narozený Haask? Jak se to tak mohlo přihodit? Můžu ten příběh vyprávět. Začnu třeba od chvíle, kdy jsem byl ještě Samuelem. Dlouho jsem si myslel, že jsem člověkem Samuelem. Když jsem jím přestal být, bylo už pozdě se jím zase stát. Vlastně jsem o to už ani nestál. Je to trochu zamotané. Fakt že jsem to byl já, kdo musel Samuela zabít, fakt že to nebylo z nenávisti ale z lásky, bych se rád pokusil ozřejmit. Snad se mi to povede. Moje prsty se láskyplně mazlí s klávesnicí počítače, který tu mám k dispozici. Moje prsty žijí svým vlastním životem. Alespoň když tančí po poddajném povrchu počítačové klávesnice. Nemám nad těmi prsty žádnou moc a o žádnou ani neusiluji. Cosi tvoří a já jen přihlížím.
O návratu ztraceného syna
„A jestliže milujete ty, kteří milují vás, jaká je to pro vás zásluha? Vždyť i hříšníci milují ty, kteří milují je.“ Lukáš 6:32
22.12.2002 Lipnice u Dvora Králové n/L
Autobus najel na koleje, útrpně pohozené v chladném a hrbolatém asfaltu, na konci zlostně zakřivenýchserpentin. Zakýval se ze strany na stranu, jako starý unavený hroch a já jsem otevřel oči. Vjížděli jsmedo obce Dvůr Králové nad Labem. Na chvíli jsem spatřil věž štíhlé budovy kostela s hodinami, nakterých bylo za pět minut půl sedmé. Pak se mi věžička ztratila mezi chaoticky roztroušenými domkytoho malého milého městečka. Kdysi jsem se tu narodil a vždy když jsem přijížděl na návštěvu za svýmirodiči, sledoval jsem pobíhající obyvatele, jak se míhají po chodnících. Zvědavě jsem větřil, zda -linepoznám někoho ze svých milých spolužáků. Nikdy jsem žádného nepotkal, nebo možná nepoznal.Možná že ani nikdy neexistovali, možná bylo celé moje dětství velikým snem, že kterého postupně procitám.Statný padesátník, který seděl vedle mne, ještě stále spal. Než usnul, měl neustálou potřebu hovořit.Všiml jsem si, že lidé mají neustále nutkavou potřebu hovořit. Ticho je děsí. Ticho je smrt.Tento muž jel na svátky navštívit svoji bývalou ženu do Trutnova. Trutnov bylo malé městečko, asidvacet kilometrů od Dvora Králové. Byla tam zima a okolo samé hory.„Jedete do Trutnova?“ Udeřil na mne hned na okraji svátečně nakynuté Prahy.„Do Dvora Králové.“ Otázka odpověď, formální zahájení komunikace. Zřejmě mu bylo zatěžko zůstatsámse sebou.„Já jedu do Trutnova.“ Spokojeně zafuněl a prstem si zajel mezi ohryzek a uzel kravaty. Nebylo třeba aby jeho vědomá část věděla, že do Trutnova nedorazí. Nevěděl to on, nevěděl jsem to já anevěděl to ani žádný z dalších cestujících tohoto autobusu.„Jste Trutnovák.“ Nevím proč mají lidé potřebu reagovat, vracet úder, komunikovat. Ten člověk mi byllhostejný, nic jsem od něho nepožadoval, neznal jsem ho a ani jsem ho poznat netoužil. Přesto jsem taslova vyslovil, s vědomím, že tím otvírám další komunikační spojení. Už dlouho jsem nevěřil nanáhodné události. Věřil jsem, že vesmír má svůj pevný řád, byť se nám, nedokonalým lidským bytostemmůže jevit jako naprosto chaotická změť příčin a důsledků. Má-li mít můj život smysl, musí mít svůjsmysl i to, že tu sedím s člověkem, který mi chce cosi sdělit.
„Nojó,“ usmál se Trutnovák. „Bejvávalo. Už patnáct let jsem Pražák…i když žena se kterou žiji, kdysináhodou pracovala blízko Trutnova.“ Rukou s několika jaterními skvrnami setřel zamlžené okno a potomse prstem a palcem levé ruky krátce potáhl za zplihlý konec rudé kravaty. Ruce poté složil do klína. Nakalhotách se objevila drobná vlhká skvrnka, jak se o ně otřel vlhký hřbet jeho ruky.„Před patnácti lety mi řekla: „Tak si sbal svých pár švestek a vypadni.“„Kdo? Vaše žena?“„Moje žena.“„Vaše žena v Trutnově. A vy jste si je sbalil a vypadnul.“„Byl jsem hrdý a myslel jsem si že jsem v právu.“ Odpověděl Trutnovák s pohledem upřeným kamsi doflekatého skla vibrujícího autobusu..„A nebyl jste?“„Ten vztah byl takový nějaký vyhaslý. Mrtvý.“ Podíval se smutně na své ruce. Vyprávěl mi svůj příběh,který se započal kdesi na silnici mezi Plzní a Nepomukem, před více jak třiceti lety. Na začátku bylasmrt. Ale není konec konců smrt nutným předpokladem všech začátku?Před třiceti lety mi bylo osm let. Chodil jsem do třetí třídy a byl jsem zamilovaný do Edity, což byladcera mé učitelky. Byla to první žena, se kterou jsem byl ochoten žít ve vztahu. Nepohrdl bych anivztahem příbuzenským, hlavně když bych jí mohl být co nejvíce nablízku. Naštěstí se tak nestalo…Pročvlastně naštěstí?Trutnovák tehdy pracoval jako řidič z povolání. Měl krátce po vojně a byl plný síly a víry v sebe a svojemožnosti. Lidé to tak většinou mívají, pokud to tedy nemají úplně jinak. Toho dne, kdy se proměnil vMorta, služebníka Smrťe, jej v Plánicích naložili nákladem nevábně zapáchajících pivovarských kvasnic,které měl dopravit do…„…Smiřic.“„U Hradce Králové?“„No. Jasně.“„Tam jsme jezdili s lodí. Můj otec byl jeden čas fanda do vodních sportů. Než to teda zakázali.“ To byladocela příjemná asociace. Léto, motor našeho kluzáku, ladně svištícího po vodní hladině…ach..jo.. kdeto je? Kdesi v šedé kůře mého mozku.Muž opět pohlédl na svoje ruce, potažené povislou a unavenou kůží. Nestalo se mi ještě, aby mi někdoservíroval svůj vlastní život na cestě mezi Prahou a Dvorem Králové. Mluví – li na mne lidé, není promne ani tak důležité co mi říkají, jako spíše CO „mi tím“ říkají. Zatím jsem netušil, co mi tím mužsděluje a to byl snad důvod, proč jsem jej poslouchal.„Byl jsem pár kilometrů před Plzní, náklaďák řval a já si akorát říkal, jaký to mám dobrý čas, kdyžnajednou zelená škodovka, stovka to byla, vjela do protisměru a pak se ozvala rána…“Mužovi ruce vzlétli jako nepokojný pár motýlů a zase spočinuli na stehnech, kde jim asi bylo nejlíp.„Já si při nárazu vyrazil zub o volant a potom najednou takové divné ticho…“Trutnovák se odmlčel.Pokaždé když svůj zážitek někomu vyprávěl, stále se vracel do té chvíle. Alespoň jsem se tak domníval podle jeho obličeje, který vypadal pojednou zašle a šedivě. Jakoby se potáhl matným voskem pohřebnísvíce. Chvíli jsem přemýšlel, co odpovědět a zda-li je vůbec třeba nějaké moji reakce. Pořád někdoněkde umírá. No a co? Zase jinde se pořád někdo rodí. Můžu pořád smutnit nebo se pořád radovat.„Řidič to asi nepřežil že?“ Poposedl jsem si na sedadle. Cestování v autobuse není nijak zvlášť příjemné.Je tu málo prostoru a mnoho cestujících. Ještě že nikdo nestál v uličce a nerýpal mne loktem v uchu.„Nepřežil. Byl na místě mrtev. Ale byla tam ještě spolujezdkyně a tu odvezli do vojenské nemocnice vPlzni.“„V Plzni? Tam jsem žil sedmnáct let.“ Náhody. Náhody! Náhody?„V Plzni? Vážně? Jak jste se tam proboha ocitnul?“ Jeho zájem byl příjemnou pobídkou pro mé ego.Líbilo se mi, když měl o mne někdo zájem.„Přiženil jsem se tam.“
Search History:
Result 00 of 00
00 results for result for
p.
More From This User
Notes
Load more
