A Job for Me: Práce pro mě

(ebook)

Obsah knížky

A job for me

Copyright

Obsah knížky

Kapitola 1: Pokažené dětství

Kapitola 2: Docházení do školy

Kapitola 3: Osud?

Kapitola 4: První kroky

Kapitola 5: Lepší vyhlídky

Kapitola 6: Plno otázek

Kapitola 7: Touha

Kapitola 8: Návštěva

Kapitola 9: Pomsta

Kapitola 10: Druhá strana

Kapitola 11: Úvod do byznysu

Kapitola 12: Nedořešený spor

Kapitola 13: Propuštění

Kapitola 14: Půlnoční projížďka

Kapitola 15: Druhý krok

Kapitola 16: Vykrádání

Kapitola 17: Rozlučka

Kapitola 18: Diskotéka

Kapitola 19: Rozhovor

Kapitola 20: Noční výlet

Kapitola 21: Pohřeb

Kapitola 22: Honička

Kapitola 23: Cesta na hrad

Kapitola 24: Soud

Kapitola 25: Probuzení

Kapitola 1 : Pokažené dětství

Pršelo. Ten déšť neskutečně tloukl na parapety našich starých oken. Máma seděla jako obvykle u televize a dívala se na svůj seriál. Nechápal jsem tehdy, že u toho vydrží tak dlouho, vždyť co jí na tom baví? Neustále řešili to samé, láska, sladké slova, spory, hádky, usmiřování, kamarádky. 

  Vypadalo to jak ze staré školy. Častokrát jsem čekal, až půjde spát, abych si pustil něco, co mě bavilo. Hrozně jsem miloval drsný chlapy, co budili respekt u každého, na koho se podívali.

Ovšem ne jak můj otec. Bylo po půl dvanácté, když přišel opilý z hospody. Nesnášel jsem ty stavy. Pokaždé začal nadávat mámě a vyčítal jí, že nedělá nic, než se dívá na televizi anebo spí a celý život s ní nic není? Nerozuměl jsem tomu, možná že jsem tomu radši ani nechtěl rozumět, byl jsem ještě tak malý, bylo mi asi šest?

  Vůbec si nemůžu vzpomenout, vím ale jistě, že jsem vyrůstal v rodině dvou psychopatů. Nešlo s tím nic dělat, otec se nechtěl za žádnou cenu vzdát alkoholu a matka svých seriálů. Patrně oba

hledali něco, co si za každou cenu přáli mít, ale nikdy se jim to nedostalo. Možná že to bylo v nich, jen k sobě nedokázali najít cestu. Nevím, proč si mě dělali, když se častokrát chovali, jak když mě nechtějí, jak když sem cizí anebo se za mě styděli. Jiní brávali své děti na hřiště, mezi ostatní ratolesti, aby se spolu seznámili a hráli si, učili se. Naši?

  Ne, proč by to dělali, vždyť ty jejich věci sou asi o dost zábavnější, než zájmy maličkého kluka, který se vlastně ještě vyvíjí a vůbec nic neví… Jak by taky mohl, kdo by mu to řekl? Co ze mě ale chtěli mít? Psychopata? Vraha? Zloděje?

Chtěli vůbec, ať ze mě něco je? Anebo jsem jim byl celý život volný? A jak to vůbec začalo?

Možná že to byl jeden z těch dnů, nad kterým právě teď přemýšlím. Asi za to mohl pocit, že sem nikdo a neznám osobu, co by si mě vážila anebo někoho, kdo by se mnou něco myslel upřímně a tak se ze mě stalo to, co se ze mě stalo...

Život nás někdy přivede do situací, ze kterých už není cesta zpět, vše se semele tak strašně rychle a my jen koukáme a nevíme, jak, ani proč, víme, že musíme jít dál, jinak hrozí nebezpečí.

Poprvé jsem začal vnímat okolí snad v pěti letech. Teprve jsem se rozkoukával, když moje matka plakala. Mého tátu, plešatého, malého, ne příliš hezkého muže akorát vyhodili z práce.

  Pracoval ve výrobně rosstlinných tuků. Nevím, zda-li byl na vyšším postu, či byl obyčejný dělník, ale peníze jsme tedy rozhodně neměli. O tom vypovídal i dům, ve kterém jsme žili. Připomínal spíše chatku nebo dřevěnou chýši se třemi místnostmi. Dost se divím, že jsme měli splachovací záchod a funkční vanu.

I ona televize, před kterou mamka často sedávala, měla hodně velké rozměry. Byla ještě celé ze dřeva, bez dálkového ovládače. Ani auto jsme neměli, táta jezdil na kole, patrně se tím snažil ušetřit nějaké peníze na jídlo, protože máma nepracovala.

Byla to obyčejná, menší, blondýnka s modrýma očima. Nedalo se o ní říct, že by byla krásná, ovšem nebyla ani ošklivá, zkrátka normální žena.

Jsem z toho všeho tak mimo, že si ani nedokážu uspořádat myšlenky, jak moc mi buší srdce nad vším, co jsem za poslední dobu dokázal. Ale abych neustále neodskakoval, budu se snažit vrátit k těm událostem, které mě dovedli až sem.

Zatažená, šedivá obloha oznamovala obyvatelům Prahy celý den, že to bude určitě velice špatný den, jakoby to někdo chtěl. Byl jsem nucený dívat se na ty seriály spolu s mámou. Vůbec mě neučila do školy a bylo jí jedno, jestli něco budu umět, nebo ne. Tehdy jsem to nevnímal, teď ale vím, že jim na mně nezáleželo.

Otec přišel domů ve velice zvláštním stavu. Nějak jsem to dřív nechápal protože předtím byl normální, smutný, asi ho štvalo, že nemůže dát mámě všechno, co chce, ale ona byla stále s ním, přes to všechno. Musela ho milovat. Ovšem od toho dne se všechno změnilo. Neustále to mám před očima. Jen se dopotácel do dveří, spustil svůj křik.

  „Co ty kundo, kde mam něco k jídlu?!"

  „Jak to se mnou mluvíš?!" Bránila se mamka, mimochodem její jméno bylo Laura.

  „Tak, jak si zasloužíš! Celý dny čumíš jenom na televizi a nic neděláš!"

  „Sem na mateřský, jak bych mohla něco dělat?! Příští rok už končí…"

  „To mě nezajmá, kde mam jídlo?!"

  „Už si ho snědl, když si přišel odpoledne, copak si to nepamatuješ?!"

  „Drž hubu a táhni něco uvařit!"

  „Radši di spát…" Usměrnila Alberta (otce) Laura, ovšem on se usměrnit podle jeho chování nechtěl nechat a ze dveří se dopotácel přímo ke gauči, kde mamka seděla.

  „Budeš na mě drzá?!"

  „Di spát, máš dost…" Odpověděla stroze, ukazovala svůj nezájem nad pokračující hádkou. Milovala ho a tohle bylo poprvé. Ovšem člověk v náladě mnohdy ukáže svou pravou tvář spíš, než když je střízlivý. Proč se lidé takhle chovají? Copak ona mohla za to, že jemu se přestalo dařit?

Rozhodně ne, jen si potřeboval vybít svůj vztek a nejbližším terčem pro něj byla ona. Ta, která by pro něj udělala všechno. A tak hádka pokračovala dál. Otec chytl mamku za vlasy, zvedl jí z gauče a donutil jí jít mu uvařit jídlo. Nebylo divu, že se jí po takovémhle jednání příliš nechtělo, načež mu za jeho gesto vrazila facku, až se svalil na dřevěnou podlahu domu.

  „Tohle si nedovoluj!" Naštvala se už i Laura.

  „Ty děvko!" Odsekl Albert, chytl se malého, dřevěného stolku, který minul jen o vlásek. Zvedl se a uhodil jí pěstí do obličeje. Nemohl mít velkou sílu, vždyť byl hubený, bohužel Laura neudržela rovnováhu a upadla na zem. O stolek se praštila do hlavy o začala brečet.

Já jsem nechápal, co se to děje, ale viděl jsem křik a rány, divná slova, která jsem předtím nikdy neslyšel, tudíž jsem se rozbrečel taky. Snažil se mě umlčet, křičel na mě, ať sklapnu, ať držím hubu, mě to ale tehdy moc neříkalo, načež jsem spustil ještě větší pláč a nářek, než před chviličkou. Tohle gesto ho velice rozzlobilo a já vím, že jsem byl další, kdo dostal pár ran pěstmi do obličeje a ustlal si tam dole, s mamkou. Jak se mohla bránit?

Plakala a čekala, až odejde do postele, ještě na ní plivl, předtím, než odešel. Ani si nedokážu předtsavit, co se tehdy honilo mamce hlavou, ale musela být hodně zklamaná a znechucená s někým takovým dál žít, vždyť člověk jakmile udělá něco jednou a my mu to promineme, udělá to znovu. A ani můj otec nebyl tehdy výjimkou.

  Následující den se nesl ve stejném duchu, přišel pozdě domů, a když měl na stole večeři, nelíbilo se mu zase něco jiného a brutálně zmlátil mamku i mě. Snažil se mě donutit mlčet. Ve svém jednoduchém mozku nedokázal pochopit, že čím víc mě bude mlátit, tím víc budu křičet.

Bohužel žádné sousedy jsme tehdy neměli, dokonce ani telefon, abychom zavolali na veřejnou bezpečnost a tak nezbývalo nic, než se nechat dál tyranizovat člověkem, který měl patrně nějaký problém sám se sebou a nedokázal se s ním vyrovnat a proto se rozhodl ničit vše kolem sebe. To, co měl tak rád a přísahal mu lásku a věrnost a plod jejich lásky, mě.

Kapitola 2 : Docházení do školy

Když jsem konečně přišel na jeho problém a začal s docházením do školy, netušil jsem tehdy, jak moc zla to ve mně zanechá a stejně tak jsem ani nevěděl, co bude následovat dál. Školu, tu základní jsem si představoval jako místo, kde poznám nové lidi a odpočinu si od toho blázince, který byl doma. V tu chvíli mě otec přestal mlátit, protože si uvědomil, že kdyby s tím takhle pokračoval dál, brzo by na to někdo přišel.

  O to více ubližoval mé mámě. Vůbec jsem nechápal, že s ním ještě ty dva roky vydržela. Abyste si nemysleli, měl jsem rok odklad školy a celé dva roky jsem doma doslova trpěl. Přál jsem si, ať to jednoho dne skončí.

Svůj první den na základní škole si moc nevybavuji, kolem bylo spousty lidí, nových tváří, šťastných rodičů, jen já jsem šel sám. Moje mamka v tu chvíli nevypadala snad ani jako žena, dost spíš její obličej připomínal omalovánky. Jak mi jí bylo líto, bohužel nemohl jsem dělat nic, byl jsem ještě malý kluk. Dokonce vím, že jsem se bál i mluvit s lidmi, vždyť co když by mi chtěli také ublížit? Ve své hlavě jsem si utkvěl myšlenku, že budu opatrný a nebudu nikomu příliš věřit. Častokrát mi v hlavě zněli slova mé matky, když jí otec zmlátil a odešel do postele, plakala na podlaze a neustále dokola opakovala, jak se ten člověk mohl tak rychle z měnit.

O to víc byla naše situace horší, doslova jsme přežívali, častokrát ani nebylo co k jídlu. Ve svých sedmi letech jsem měřil neuvěřitelných sto patnáct centimetrů a vážil sotva třicet pět kilo. Někteří spolužáci byli o čtvrt hlavy až o celou větší, než já a rozhodně to vypadalo, že si někteří žijí nad poměry.

Další můj strach byl, že se mi budou smát, kvůli tomu, že nemám až tak pěkné oblečení jak oni. Moje kalhoty byly pěkně ošoupané, staré mrkváče, měli jen jednu světle modrou barvu, neměli žádné střižení, ba co víc, vždyť byly úzké a někteří kluci měli tak hezké seprané, značkové džíny a já?

Vypadal jsem jak největší socan. Bylo jasné, že po mě asi příliš děvčat nepoletí, ani jsem se jim tehdy nedivil, vždyť co by se jim na mě mohlo líbit. Ale i přes všechny své obavy jsem si řekl, že by byla blbost schovávat se doma před světem, kord když vypadal, že bude o dost hezčí a lepší než ten, který jsem žil tam doma v té chýši. Překonal jsem se, vzal tašku na záda a stál tam, díval se kolem dokola, dokud nás učitelka neutišila.

Neznal jsem nikoho, nikdo mi ani nebyl oporou, jen tu paní jsem už jednou viděl, na zápise, kam jsem také musel sám a dokonce mě přinutili říct, že mámě ani tátovi není dobře. Po krátkém uvítání tehdy následoval přesun do naší třídy.

Nebyla až zas tak hnusná, bylo tam umyvadlo, velká, černá tabule a dost lavic pro všechny. Já jsem se posadil do řady blíže ke dveřím co nejdále od učitelky, až na konec.

Díval sem se kolem dokola po třídě, kluci se znali ze sídlišť či byli sousedé, posedali si spolu, jen já nikoho neznal. Ale říkal jsem si, že je všechny moc rád poznám a snažil jsem se na nic špatného nemyslet. Učitelka nás tem den seznámila s našimi povinnostmi a se školním řádem, příliš se mi to nelíbilo, nechtěl jsem dodržovat žádné z těch věcí, co vyjmenovala, patrně za to mohl otec a jeho výchova, neustálé nadávky a tyranie, co mě přesvědčili v to, že je vlastně dobré mít svůj názor a ten si hájit, nebýt ničím a nikým omezován. Možná to mohl být důvod jeho vyhození z práce? Ani to mi v tu chvíli ještě tak úplně nedošlo, ale dle slov učitelky je na škole lepší mlčet a držet krok s ostatními. Příliš jsem jí to tehdy nerozuměl, však časem mi to všechno došlo…

Učení mi do hlavy příliš nešlo, sotva jsem se začal učit psát, už jsem škrábal. Nedokázal jsem dokonale kopírovat ty tvary, jako ostatní, ba co víc, ani mě to nějak extra nebavilo. Jazyk? Matematika? Nic mi to neříkalo. Nějaká čísla či podstatná jména a slovesa, učit se nějaké básničky, počítat rovnice.

Také to podle toho vypadalo, pokaždé jsem prolezl s odřenýma ušima, učitelé mi hodně dávali a už od první třídy jsem si zasloužil několik čtyřek a trojek, dokonce i několik trojek z chování a ředitelských důtek.

Nebyl to už můj problém, já se pokaždé jen bránil útokům ostatních. Vůbec mě v tu chvíli nezajímalo, že si sedím ve své lavici a za celou dobu se z ní ani nehnu, ba co víc, dost mi vadilo, že se mi smáli za to, že nosím stále stejné tričko anebo jedny a ty samé kalhoty, že ani nemám obaly na učebnice, které byly ještě ke všemu potrhané a použité, nikoliv nové, jak měli ostatní. Zkrátka stal jsem se tehdy takovým třídním otloukánkem, který mohl za všechny problémy jinak dokonalé třídy, které jsem dělal jen ostudu, jak říkávala naše třídní. Ale já vím, že jsem žádná chudinka nebyl. V průběhu let jsem příliš nevyrostl, v šesté třídě jsem měl kolem sto šedesáti centimetrů, stále jsem byl ten maličký, hubený kluk.

  Když jsme se vážili naposledy o tělocvik, měl jsem tehdy necelých čtyřicet pět kilo. Až tak to se mnou bylo špatné. Vůbec to ale neznamenalo, že jsem si nechal od někoho ubližovat, naopak.

Kluci drželi spolu a když zjistili, že mě nedokážou zbít, třebaže jsou větší než já a svalnatější, rozhodně nebyli silnější, stále jsem to byl já, kdo dokázal zmlátit tři najednou.

Našly se děvčata, kterým se to líbilo, našli se i takové, které mnou opovrhovali a nesnášeli, když jsme se mlátili. Mě to přinášelo neuvěřitelné potěšení, vědět, že jsem z nich alespoň v něčem nejlepší, když to není prospěch a slušné vychování. Od koho bych ho asi tak měl? Nadával už jsem tehdy učitelce a jediné, na co jsem se těšil, bylo, až z toho ústavu zmizím.

Navštěvoval jsem snad osmou třídu, když mi ruplo v bedně a do krve jsem zmlátil jednoho svého spolužáka, jen protože nadával do krav jedné holce, co se mi v tu chvíli zrovna líbila.

Bohužel já jí né, byla to platonická láska z mé

Strany. Ještě aby se jí líbil takový drban jako já. Nevyčítal jsem jí nic, to ale neznamenalo, že si na ní někdo bude dovolovat!

  Takhle jsem se to tehdy snažil vysvětlit ředitelovi školy, moc mě ale neposlouchal. Smutné bylo, že i on přišel s tím názorem, že dělám ostudu nejen své třídě, ale celé škole a moc rád by si promluvil s mými rodiči, kteří se mimochodem za celých devět let na třídních schůzkách neukázali ani jednou a když si s nimi přáli mluvit, neměli ani jednou čas. Otec byl zaneprázdněný, protože mlátil a znásilňoval mámu no a máma?

Ta se musela nechávat, takže také neměla čas, navíc ani nejlepší make-up světa by nezakryl její rány na obličeji, či na srdci.

Na všechno jsem byl sám, nesnášeli mě ve škole, nesnášeli mě doma, ba co víc, často jsem se ani neukázal doma, přišel až kolem půlnoci a tátovi to ani nevadilo, protože spal a máma to neřešila, nechávali mi neuvěřitelnou volnost. Ale jak jsem zjistil, ona to nebyla právě volnost. Stal se ze mě kluk ulice a už tehdy mě sám život vedl touhle cestou, kterou jsem se později dal.

Peníze jsem žádné nedostával, byl jsem nucený si je obstarávat sám, čímž jsem trávil své dny na ulici. I proto na mě nikdo neměl. Ve škole jsem byl nejlepší ve všech sportech, to bylo asi jediné, za co jsem nikdy nedostal špatnou známku a také tělocvikář byl jediný člověk, co za mnou čas od času stál.

Mohli za to hodně filmy, které jsem sledoval večer, když mamka usnula a táta ještě nebyl doma. Ti muži, kteří drželi v ruce pistol a mířili s ní na někoho a úplně ho měli ve své moci, stejně jako ti, kteří si brali, co chtěli a nikoho se na nic neptali. Bylo to tak dokonalé, zábavné a přesto originální.

O svých problémech jsem nikomu neříkal. Za celou tu dobu, možná to bylo ze strachu, možná z obav, že by se mi někdo smál anebo mě snad nikdo nepochopil?

Já sám ani nevím, ovšem nebál jsem se vejít do obchodu a odnést si z něj nějaké jídlo zadarmo. Když mě chytli, slíbil jsem jim, že třeba uklidím, jen když mi to nechají sníst. Nebyl jsem tak hloupý, abych to dělal přímo v ulici, ve které jsem bydlel. Pokaždé jsem jel metrem na konec města, aby o mě nikdo nic nevěděl.

A tak jsem si zajistil přežití několika let, zlodějinou, krádežemi, ale také jsem se naučil pracovat a pomáhat lidem. I když jsem si myslel, že svět byl hodně zkažený a zlý a onen osud se mnou pěkně zamával, přece jen jsem měl štěstí, že se našli i lidé, kteří mi něco dali výměnou za práci, nemohli to být peníze, ty jsem získával z provizí od pokladních, či zákazníků.

  Totiž když mě jednou chytli v dobře zabezpečeném obchodě, nezavolali policii, naopak řekli, že mi těch pár sušenek a pití zaplatí, když