P. 1
Hrdy Budzes - Irena DOUSKOVA

Hrdy Budzes - Irena DOUSKOVA

|Views: 68|Likes:

More info:

Published by: Оля Ворожбит on Sep 23, 2012
Copyright:Attribution Non-commercial

Availability:

Read on Scribd mobile: iPhone, iPad and Android.
download as PDF, TXT or read online from Scribd
See more
See less

04/11/2015

pdf

text

original

Pepa s Kačenkou mi dovolili chodit na jiskřičky! Napřed se zavřeli
v kuchyni a křičeli tam na sebe něco o tom, co má a co nemá cenu,
potom mě pustili dovnitř, šli pryč a bouchali po bytě dveřma. Nakonec
se zase vrátili a řekli, ţe jestli chci, můţu tam chodit. Kačenka se mi
zdála ubrečená a mluvila trochu dost sprostě.
To ona poslední dobou dělá často, brečí a nadává. Já si ale myslím,
ţe jiskřičky nejsou ţádný zasraný a ţe to bude príma. Náš oddíl se
jmenuje Veselí lumíci a naše vedoucí se jmenuje slečna Anděla a uţ
chodí na gymnázium.
Byla jsem s nima na prvním výletě a jsem na to pyšná, protoţe mi
dovolili napsat o něm do kroniky a hlavně namalovat obrázek. Ta
kapitola se jmenuje Po stopách partyzánů, ale jmenuje se tak jenom
jako, protoţe ve skutečnosti si partyzáni dávali velkej pozor, aby
ţádný stopy nezanechali. Musí se tak jmenovat taky proto, ţe se tak
jmenovala ta naše akce. Akce se říká výletu nebo čemukoli jinýmu, co
se s jiskřičkama dělá. Výlet byla akce k 9. květnu, kdy Sovětský svaz
s partyzány a s komunistama osvobodil naši vlast od Němců, protoţe
tenkrát ještě byli Rusáci hodný. Myslím, ţe jim pomáhal i Hrdý
Budţes, proto o něm asi pořád recitujeme.
Nedaleko Ničína je vesnice Touţim a u ní kopec Palice, kde padly
poslední výstřely druhé světové války. Proto na Palici stojí veliký
památník a dělají se tam skoro všecky ničínský akce. A tam jsme
právě šli na výlet.

Šli jsme polema a lesama, po kterejch dřív běhalo plno partyzánů a
fašistů. Partyzáni bydleli v zemljankách, to jsou takový díry do země,
který vymysleli v Sovětském svazu. Kdyţ Němci nějakýho partyzána
zastřelili, tak ho ostatní partyzáni zahrabali v lese. Ale neudělali mu
ţádnej hrobeček, naopak po tý hlíně dlouho skákali a dupali a navrch
to zaplácali mechem a šiškama, aby Němci nic nenašli. Ačkoli nevím
proč, kdyţ uţ stejně byl mrtvej. Ale bylo to tak, protoţe nám to po
cestě vyprávěl Vladimír.

38

Vladimír není náš vedoucí, ale je to pán, kterýho Anděla vzala s
sebou na výlet, a řekla nám, ţe je to odborník na partyzány. Vypadal
úplně jako Jeţíšek, kdyţ uţ byl starej, a zrovna tak se mračil. Vůbec
se netvářil, ţe by nám chtěl o partyzánech něco vyprávět. Kdyţ se ho
Lenka Krátká, co je dcera pani učitelky Krátký, zeptala: „Soudruhu
Vladimíre, ţe vy se jmenujete podle soudruha Lenina?“, řek jí: „Je to
moţný, voni mě naši moc nechtěli, soudruţko holčičko.“ A zamračil
se ještě víc.

Jenţe Anděla ho honem odtáhla někam za strom, něco mu tam
vykládala a hrozně při tom šermovala rukama. Kdyţ se vrátili, uţ se
tvářil docela jinak, a kdyţ jsme si pak udělali táborák a pekli buřty,
vyndal si z chlebníku pivo a začal nám konečně vyprávět o ţivotě
partyzánů.

Bylo to moc zajímavý a dobrodruţný, jenom mi vrtalo hlavou, jak
se mohli celou válku schovávat a bojovat proti Němcům v lesích
kolem Ničína, kdyţ ty lesy jsou takový řídký a za chvíli vţdycky
člověk dojde na konec. Ale Vladimír mi vysvětlil, ţe jednak měli
spoustu těch zemljanek, a potom, ţe ty ničínský partyzáni byli takovej
zvláštní druh partyzánů. Ţe byli všichni malý a hrozně hbitý, takţe
uměli děsně rychle kličkovat a taky šplhat po stromech. Ale poněvadţ
měli vopravdu dost špatný podmínky, tak jich i tak hodně padlo. Proto
je jich kolem Ničína spousta zakopanejch.
Koukali jsme, jak dohořívá ohníček, a vůbec nikdo nic neříkal. Já
myslím, ţe se všichni začali trochu bát. Já teda určitě. Vladimír dopil
pivo, vstal a ukázal mezi stromy.
„Tak hele,“ povídal, „vidíte támhletu velikou hromadu šišek? Nezdá
se vám to podezřelý? Mně jo. A támhleten měkkej mechovej dolíček
ve tvaru obdélníku je taky dost zvláštní, ne? Poslouchejte mě dobře, já
bych řek, ţe uţ vám taky došlo, co se tam můţe skrejvat. Proto mám
pro vás takovej návrh. Vás je tady – dva, čtyři, šest – tak se rozdělíte
do dvou druţstev po třech, vezmete si kapesní noţíky a klacky a
prozkoumáte ty dvě zlověstný místa. Jestli mě můj instinkt odborníka
neklame, tak... No, nechci vás strašit. Vidíte ten nůţ?“ Vladimír
odněkud vytáh neuvěřitelně dlouhej tesák. „Ten jsem si vzal na
památku od jednoho, co jsem ho loni kousek odtud vykopal. Psaly o
tom tehdy všechny noviny. Tak se do toho pusťte, jestli se ovšem
nebojíte.“

39

„Nebojíme,“ zašeptal Secký, co mu hrozí dvojka z chování.
Jinak všichni mlčeli.
„Výborně!“ řekl Vladimír. Pak vzal Andělu kolem ramen.
„My zatím s Andělou půjdeme dál do lesa, podívat se po dalších.
Vrátíme se asi tak za půl hodiny a podáme vám zprávu. Kdyby něco,
tak křičte.“

Anděla nevypadala dvakrát nadšeně a zkoušela to Vladimírovi
rozmluvit, ale Vladimír ji táhnul za sebou a volal na nás:
„Vidíte, děti? I vaše soudruţka vedoucí má strach. To není ţádná
hanba, hlavní je ho umět překonat.“ Anděla se ještě párkrát ohlídla a
pak oba zmizeli v lese. Tak úplně řídkej ten les zase nebyl.
Byli jsme akorát tři holky a tři kluci. Kluci samozřejmě řekli, ţe si
udělaj druţstvo spolu a my ať si uděláme svoje. Zabrali si tu hromadu
šišek.

Začali jsme hrabat. Přemejšlela jsem o tom, ţe má Pepa dneska
narozeniny a večer bude oslava. Taky jsem si dělala starosti, jestli mu
ještě stihnu koupit dárek, jestli mi, neţ se vrátíme do Ničína, nezavřou
všechny obchody. Hlavně drogerie. Ale pořád mi tak divně škubalo v
zápěstí a v hlavě. Pak jsem si vzpomněla, ţe večer určitě bude dort, já
si budu moct výjimečně taky vzít a moţná ještě i k snídani. To mi

trochu pomohlo.

„Jeţišimarjá – noha!“
To zařval Secký. Rybička mi vypadla z ruky, Zdena zařvala a
Krátká se svalila, jako by ji někdo kopnul pod koleno. Secký se
chechtal a radostí vyskakoval do vejšky.
„To je vůl!“ křičeli kluci, ale taky měli radost.
Krátká se naštvala. Sedla si kus dál do mechu, vyndala si tatranku a
řekla, ţe se na to můţe vykašlat.
„Já to řeknu,“ řekla. „Řeknu to mámě. Ten chlap je stejně ňákej
divnej, a jestli tu ňáký partyzáni jsou, tak ať si je najde SNB.“
Tak jsme v našem druţstvu hrabaly uţ jen já se Zdenou. Uţ jsme
měly docela velkou jámu a byly jsme pěkně špinavý.
„Lenka Krátká, tralala, se nám strachy posrala!“ zpíval Secký.
Musela jsem se smát, i kdyţ vím, jaký to je, kdyţ se člověku všichni
posmívaj. Kdyţ vona ta Krátká, já nevim...

40

Najednou jsem narazila na něco tvrdýho. Myslela jsem, ţe je to
kámen, ale i kdyţ jsem ryla sebevíc do strany, nešlo to vyndat. Pořád
to tam všude bylo.
„Zdenko!“ řekla jsem a znělo to, jako kdyţ mám angínu. „Pojď mi

pomoct.“

Uţ mi zase tikalo po celým těle. Konečně jsme s tím pohnuly.
„Kluci! Andělo! Pomóóc!“
Všichni se seběhli a zírali jsme na tu věc. Byla to kost. Veliká a
dlouhá. Byl to partyzán!
„Ty vago,“ řek Secký.
Zdena pořád křičela a křičela. Mezi stromama se objevil Vladimír a
za chvíli i Anděla. Ale ta šla pomalu a divně se motala. Kdyţ přišla
blíţ, viděli jsme, ţe v ruce drţí rozmlácený svoje děsně tlustý brejle.
Taky byla rozcuchaná a vůbec vypadala divně. Vysvětlili jsme jim, co
se stalo, a ukázali jsme Vladimírovi partyzána. Ale Vladimír nás
zklamal. Řekl, ţe to je váţná věc a ţe uţ je taky dost hodin, takţe teď
tu kost zase pěkně zahrabeme a on, Vladimír, ţe půjde v Ničíně ten
nález ohlásit na SNB. Mluvil skoro stejně jako předtím Krátká a
připadalo mi, ţe uţ ho to vůbec nezajímá.
„Tak panstvo,“ řekl, „a teď půjdeme všichni rovnou na autobus,
jelikoţ Anděla si lehla, totiţ šlápla na brejle a nemůţe jít zpátky
pěšky. Projevili jste vysoký stupeň odvahy a máte můj nehynoucí
obdiv.“ Pořád při tom mrkal na Andělu, ale ta to neviděla. Myslím, ţe
neviděla vůbec nic.
„Vladimíre, tak aspoň vezmeme tu kost, kdyţ jsme si s tím dali
takovou práci,“ poprosila jsem. Vladimír uţ se zase mračil.
„Jinak ti to esenbáci ani nebudou věřit,“ podpořil mě Secký, „a to
jsme se na to mohli fakt vykašlat.“
„No tak dobře,“ souhlasil nakonec Vladimír. „Dejte to sem.“
Sebral kost, flašky od piva a jeli jsme domů.
V Ničíně jsem šla rovnou na náměstí do drogerie a koupila jsem
Pepovi vodu po holení značky Pitralon za devět korun a ještě mi zbylo
na ţiletky Astra za pět korun. Kdyţ jsem čekala ve frontě u kasy,
všimla jsem si, ţe před krámem stojí Anděla s Vladimírem, něčemu se
smějou a dávají si pusinky. Najednou Vladimír otevřel mošnu, vyndal
z ní tu kost z partyzána a hodil ji do popelnice. Potom šli pryč. Vyšla
jsem ven, opatrně jsem se rozhlídla, jestli mě nikdo nepozoruje, a pak

41

jsem tu kost rychle vytáhla. Schovala jsem ji do chlebníku, ale byla
tak dlouhá, ţe kus pořád čouhal ven. Musela jsem ho cestou domů
nenápadně zakrejvat jednou rukou a tvářit se jakoby nic.
U divadla jsem potkala Berenčičovou. „Ahoj, Helčo!“ křičela na
mě. „Kam neseš tu prasečí kost? To dostane Pepa k narozeninám?“
„To není prasečí, ale partyzánská,“ řekla jsem a dost jsem se na
Berenčičovou naštvala.
„Mě neoblafneš, já jsem ze selskýho. Hele, já k vám večer taky
přijdu. Ale aţ po zkoušce, to ty uţ budeš dávno chrnět. Tak čau.“
Ta byla ale drzá, nikdo se jí neprosí, aby k nám chodila. No jo, ale
co kdyţ má pravdu? Přece jenom mi to vrtalo v hlavě. Vůbec jsem
neměla chuť, aby si ze mě všichni dělali legraci. Pro jistotu jsem
partyzána schovala do křoví před naším barákem a šla jsem na dorty.
Dorty byly a předtím ještě řízky s bramborovým salátem. Zeptala
jsem se Kačenky, z čeho jsou ty řízky udělaný, jestli z krávy, nebo z
prasete. Řekla, ţe z prasete, tak jsem ji poprosila, jestli nám z něj
nezbyly nějaký kosti, a Kačenka řekla, ţe v řízkách ţádný kosti
nejsou, ale ţe jestli mám ještě hlad, tak si můţu výjimečně přidat.
Řekla jsem, ţe si radši přidám dort, a uţ jsem o tom víc nemluvila. Po
večeři musel jít Pepíček spát, ale přišel pan Dusil, Luděk Starý a Lída
Ptáčková s Ťutim a já jsem měla dovoleno do půl desátý.
Dala jsem Pepovi dárky a popřála jsem mu všechno nejlepší ke
třicátým narozeninám.
„Helčo, víš, co to znamená, kdyţ se po třicítce vzbudíš a nic tě
nebolí?“ zeptal se Pepa a já jsem nevěděla.
„To znamená, ţe jseš v rakvi.“
Fuj, to jsou vtipy, ale hlavně ţe se mu líbil pitralon. Potom se stala
jedna úţasná věc. Kačenka poslala všechny do kuchyně, a kdyţ nás
zavolala zpátky, stála uprostřed pokoje taková bedna, nebo spíš
hromada beden přikrytá prostěradlem. Kačenka řekla – jedna, dva, tři
– ţivijó – zatáhla za hadr a byl tam gramofón! Pepa dostal od
Kačenky gramofón a tři desky: Mou vlast od Bedřicha Smetany,
Lidové písně od Waldemara Matušky a Ztracenka si zpívá nevím od
koho. Všichni tleskali a objímali se a hned pustili Waldemara
Matušku a zpívali s ním všechny jeho lidové písně, hlavně Děvče,
děvče, povadlý květ
a pořád dokola. Byla to taková krása, ţe na mě
úplně zapomněli. Kdyţ si vzpomněli, bylo uţ deset hodin pryč a

42

honem mě chtěli poslat spát. Jenomţe najednou zazvonil zvonek, a
kdyţ Pepa otevřel, stála na prahu Jolana Berenčičová. Z vlasů, přes
obličej, aţ dolů na tričko jí kapala krev. Všichni začali něco křičet,
jenom Pepa odved Jolanu do koupelny, potom do křesla a zeptal se
docela tiše, co se stalo.
„Zmlátily mě,“ řekla Berenčičová, „prostě mi trochu rozbily hubu.“
„Kdo?“
„Kroupová s Panýrkovou. Přišly za mnou po zkoušce aţ do
garsonky kvůli SSM a já jsem je poslala do prdele. Řekla jsem jim, ţe
jsem určitě nejmíň stejně velká kurva jako oni, ale ne taková svině.
Zamkly, seřezaly mě a utekly.“
„Paneboţe, co budeme dělat?“ zeptala se Kačenka divným hlasem.
„Hlavně mi nalejte pořádnýho panáka,“ chtěla Jolana, a kdyţ ho
vypila, řekla, ţe uţ je to dobrý. A protoţe nikdo nevěděl, co by měli
dělat, poslali mě aspoň spát. Jenom Berenčičová křičela: „Jen ji
nechte! Jen nechte to dítě, ať vidí, jak vypadá ţivot. Vopravdickej,
zkurvenej ţivot.“

„Ţivot, Jolano, ţivot není peříčko,“ řekl Pepa. „Ale mezi náma, ve
dvaceti, ve dvaceti je to stejně sranda.“
Ráno jsem na partyzána úplně zapomněla, a kdyţ jsem se odpoledne
vracela ze školy, tak uţ tam ta prasečí kost nebyla.

43

You're Reading a Free Preview

Download
scribd
/*********** DO NOT ALTER ANYTHING BELOW THIS LINE ! ************/ var s_code=s.t();if(s_code)document.write(s_code)//-->