You are on page 1of 20

4.

prosince 2012

Úvod
Když britský producent Alex Graham před lety seznámil BBC se svým nápadem na doku­ mentární sérii o genealogii, nikdo netušil, že se zrodí globální televizní hit. Původní britský formát „Kdo si myslíš, že jsi?“ nyní BBC vysílá už devátou sezónu a stal se z něho nejsledo­ vanější dokumentární pořad na britských televizích. Formát převzaly televizní stanice napří­ klad ve Spojených státech, Kanadě, Austráliii nebo Irsku. Česká televize připravuje do vysí­ lání na ČT 1 od ledna 2013 vlastní verzi podle britské licence. Pod názvem „Tajemství rodu“ uvidí diváci celkem třináct hodinových dokumentů, třináct na­ pínavých i dojemných putování známých osobností po stopách svých předků. „S britskými formáty máme v Centru zábavné tvorby letité zkušenosti“, říká šéf zábavy v ČT Jan Potměšil. „Po StarDance a Duetech jsme se rozhodli koupit licenci i ke „Kdo si myslíš, že jsi?“, protože doufáme, že se do něj čeští diváci zamilují stejně jako jinde na světě. V Británii vzbudil for­ mát obrovský zájem o amatérskou genealogii a historii Britských ostrovů a to bychom rádi dokázali i tady“. Třináct dokumentů odkrývá Tajemství rodu pestré škály osobností, známých z obrazovky i veřejného života. Svůj rodokmen a životní zkoušky svých předků důkladně pozná např. bavič Karel Šíp, spisovatel Michal Viewegh, hudebník David Koller, herec Viktor Preiss nebo kněz Tomáš Halík. „Ze zkušeností BBC vyplynulo, že dvě ze tří oslovených osobností účast odmítnou ze strachu o ztrátu soukromí,“ vzpomíná vedoucí projektu Zuzana Šimůnková na rozjezd příprav před rokem a půl. „Chtěli jsme, aby Tajemství rodu zobrazovalo významné historické události naší země stejně jako životní podmínky lidí z různých společenských sku­ pin. Navíc jsme věděli, že ne každá genealogie dopadne dobře ve smyslu vzniku strhujícího, napínavého scénáře. Ve výsledku se ale potkáváme s dramaty rodů jak uměleckých, tak intelektuálních, poznáváme podhoubí podnikatelských i vojenských elit v naší zemi.“ Z dal­ ších osobností se na cestu za poznáním svých kořenů vypravují např. architekt a moderá­ tor David Vávra, herečky Veronika Freimanová, Květa Fialová, Tereza Kostková, scenáristka a spisovatelka Halina Pawlowská, moderátorka Ester Janečková a frontman hudební sku­ piny Gipsy.cz Radoslav Banga. K režii Česká televize přizvala přední osobnosti českého dokumentu, např. Olgu Som­ merovou, Miroslava Janka, Lindu Kallistovou Jablonskou, Davida Síse, Karla Koulu ale i reži­ séry hraných filmů Karla Smyczka nebo Víta Karase. „Převést britský formát, který funguje tam, do našich českých podmínek, bylo hodně komplikované,“ vysvětluje dramaturgyně Věra Krincvajová. „Některé postupy, které Angličani používají běžně, u nás působí komicky a nahraně. Stejně tak vykutat z genealogického průzkumu krásný a nosný scénář dá mě­ síce intenzivní práce a podrobného hledání v archivech, na farách, v matrikách, v muzeích. Nejtěžší ze všeho ale bylo osobnosti setrvale překvapovat, neprozrazovat jim pointy pří­ běhů, načasovat vyprávění tak, abychom na kameru zachytili jejich autentické reakce.“ Všechny genealogie zpracovává pro ČT tým vedený Helenou Voldánovou z České genealo­ gické a heraldické společnosti. Na projektu se podílí množství odborníků v čele s historikem Eduardem Stehlíkem a genetikem Danielem Vaňkem. Divácký manuál, jak si sestavit vlastní rodokmen po vzoru oblíbených tváří obrazovky, Česká televize vydá knižně – budeme tak první neanglicky mluvící zemí, která formát převzala včetně knižní podoby.

Alex Graham
„Je to mnohem obtížnější formát, než většina lidí soudí.“
Autorům Tajemství rodu jste řekl, že je pro vás útě­ chou vidět, jak se s vaším formátem perou – jak jste to myslel? Když autoři začnou pracovat na „Kdo si myslíš, že jsi?“, mají za to, že je to klasický dokumentární formát. Pro­ stě se vydáváme s celebritou na cestu historií, na které se dovídá důležité skutečnosti o svém rodu. To je sa­ mozřejmě správný dojem, ale pod povrchem je to po­ dobné, jako když pozorujete labuť. Je krásná a ladná, ale pod vodou velmi tvrdě pracuje nohama. Ve skuteč­ nosti je velice obtížné ten formát natočit, protože za­ tímco štáb musí vědět absolutně všechno o příběhu, celebrita nesmí vědět vůbec nic. Takže plánování, pro­ ces, ve kterém odhalujete určitá fakta té osobnosti, utajení určitých věcí před osobností a rozvíjení jejího příběhu, to všechno představuje obrovské množství příprav a rozmyslu dopředu. Je to mnohem obtížnější formát, než většina lidí soudí. Je pravda, že vy sám jste formát vymyslel? A proč je podle vás tak globálně úspěšný? S myšlenkou na „Kdo si myslíš, že jsi?“ jsem přišel já, to je fakt, v životě jsem nevymyslel mnoho formátů, ale tento se mi povedl. Produkujeme ho už desátý rok a je to nejúspěšnější dokumentární pořad na britských te­ levizích za dlouhou dobu, pokud ne absolutně. Kombi­ nuje mnoho faktorů na různých úrovních – je to příběh plný emocí, který zároveň osvětluje historii, většina z nás jej pochopí bez toho, abychom byli studovaní his­ torici, a nejdůležitější je, že je to detektivka. Jde o vyšet­ řování, které vede ke konkrétnímu výsledku, na konci se dozvídáme důležitou pointu, a zvraty toho příběhu jsou důvod, který vás u sledování udrží až do konce. Co byste vzkázal divákům České televize, kteří uvidí českou verzi pod názvem Tajemství rodu? Jsem mile potěšený představou, že „Kdo si myslíš, že jsi?“ má českou verzi. Jsem hrdý, že jste si náš formát vybrali. Měli jsme s ním úspěch po celém světě a jsem si jist, že bude úspěšný i v České republice. Přeji vám hodně štěstí!

Dramaturgyně Věra Krincvajová
„Snad náš seriál podpoří smysl pro osobní čest, už jen z úcty k našim předkům.“
Můžete přiblížit historii a vznik takto rozsáhlého a dlouhodobě náročného projektu od počátečního nápadu až po poslední klapku? S nápadem točit dokumenty o známých osobnos­ tech, které pátrají po životě svých předků, přišla před více než deseti lety britská stanice BBC, konkrétně pan Alex Graham, který s rozjezdem seriálu pomáhal i nám v České televizi. S ním i s tvůrci jsme se shodli, že jde patrně o nejsložitější televizní formát, na kterém jsme kdy pracovali. Realizace jednoho dílu může zabrat i rok. Několik měsíců se připravuje genealogický průzkum a až z hotového rodokmenu je zřejmé, zda obnáší ma­ teriál zajímavý také pro nás, filmaře. Následuje spolupráce s historiky, rešerše, obhlídky, hledání dostupné literatury, zdrojů informací, odbor­ níků, prolézání archivů a muzeí, a to vše nám pomalu se spoustou slepých uliček teprve pozvolna odkrývá příběhy, které je možné scénáristicky zpracovat. Naše hlavní postavy, o jejichž rodokmen se jedná, ale scénář předem neznají. Dostávají jen postupně indicie, na zá­ kladě kterých dál pátrají samy za přítomnosti kamery. Příprava seriálu v České televizi začala v roce 2010, po­ slední díl roztáčíme v lednu 2013. Máte lepší představu o své rodové historii, nebo se na zkoumání vlastní rodové linie teprve chystáte? Znám základní rodinné příběhy po generaci mých prarodičů, dál ne. Díky práci na seriálu mi bohužel na vlastní rodokmen zbývá nula času. Ale po dokon­ čení posledního dílu asi rovněž využiju známosti s naší genealožkou Helenou Voldánovou. Patrně si však po­ čkám. Stejný nápad, prozkoumat svůj rodokmen, totiž dostala logicky i většina tvůrců seriálu. Takže stojím v poměrně dost dlouhé řadě. Byla jste přítomna všem pátráním, které s sebou třináctidílný cyklus přinesl. Který osud hlavních protagonistů vás osobně nejvíce zasáhl? Máme často tendence lamentovat nad čecháčkov­ stvím, vlastenectví je považováno téměř za patetickou úchylku. Když se ale podíváme na to, čím generace našich předků osobně procházely, nejen po Bílé hoře, možná by se dalo bez nadsázky říci, že jsme ještě dobře

dopadli. Zároveň máme hodně svědectví o tom, že ob­ čanská statečnost má u nás také svou tradici, takže snad i tento seriál podpoří smysl pro osobní čest, už jen z úcty k našim předkům. Za unikátní lze ale podle mne i v rámci celého cyklu označit díl s Karlem Šípem. Reži­ sérovi a scénáristovi Karlu Koulovi se totiž podařilo uči­ nit skutečně šokující objevy, kterými nás dostal úplně všechny, nejen pana Šípa. Máte za to, že Tajemství rodu může u obyvatel České republiky vzbudit touhou po zkoumání činů a životů jejich dávných předků? Očekávat se to dá. Všude ve světě, kde se tento cyklus odvysílal, následoval doslova genealogický boom. Co bylo na natáčení Tajemství rodu nejtěžší a co vás naopak nejvíce potěšilo? Proces natáčení byl místy adrenalinový, protože občas bylo nutné řešit operativně různé kalamity. Bez ohledu na plány a harmonogramy se zkrátka vždycky vyvrbí něco navíc. Bavilo mne ale nesmírně sledovat rozdílné tvůrčí přístupy, protože každý díl točil jiný režisér. Což zároveň dalo vzniknout hlavolamu pro mne, jak tvůrce podpořit v jejich uměleckém rozletu, a přitom stále dr­ žet principy formátu, protože je dobře vymyšlený a fun­ guje. Jsem dodatečně vděčná zkušeným autorským dokumentaristům, že si do svých ověřených postupů nechali mluvit. I když se po nich chtělo i leccos, s čím dosud nebyli zvyklí pracovat. A mladším režisérům za nadšení, které je neopouštělo ani v pozdějších eta­ pách práce, kdy už i jim bylo jasné, jak jsou tyhle filmy fakt náročné.

Genealožka Helena Voldánová
„Rodopis je koníček pro celou rodinu.“
Pokud má někdo zájem o průzkum své rodové his­ torie, kam by se měl v prvé řadě obrátit? Jsou dvě možnosti. První je, že si z pátrání udělá krás­ ného celoživotního koníčka a pustí se do rodopisné práce sám. Tou druhou je vyhledání profesionálního genealoga, který průzkum povede. Práce v archivech je běh na dlouhou trať. Jak dlouho trvá v průměru zmapování jedné rodové linie? Doba zpracování je závislá na jejím rozsahu a dostup­ nosti archivních materiálů. Nejčastěji se zpracovává rodokmen přímé linie nebo vývod z 16 předků, kde zpracování trvá dva až čtyři měsíce. Jde o sběr jednot­ livých zápisů a dalších informací. Pokud chcete získat podrobnější informace nebo více rodokmenů, může to trvat i roky. Internet v domácnostech se stal standardem. Máte za to, že budeme někdy z pohodlí domova přistu­ povat do všech archivů a matrik, které genealo­ gové ke své práci potřebují? Projekt digitalizace matrik bude trvat ještě několik let. Archivy dále plánují digitalizaci dalších archivních ma­ teriálů, které my, jako genealogové nejvíce využíváme. Pro další poznání je však důležité se osobně podívat do kolébky svého rodu, projít si místa, kde vaši předci žili a pochopit souvislosti, které se vám v archivech po­ vedlo nasbírat. Kam „nejhlouběji“ do minulosti jste se ve svém pá­ trání kdy dostala? Většina z nás pochází ze selských rodů, a proto naše ar­ chivní podklady končí v období let 1650 až 1680. Tedy období, kdy po třicetileté válce začala obnova a za­ kládání matričních a gruntovních knih. V některých případech najdeme i knihy starší, například k roku 1570. Pokud váš předek byl bohatým měšťanem nebo šlechticem, můžete postoupit i sto let dále do minu­ losti. Známé šlechtické rody mají své předky i potomky dobře zpracovány. Setkáváte se i s osudy, které vás silně zasáhnou? Jako matku dvou dětí mě asi nejvíce zaujala četnost po­ rodů a úmrtnost dětí. V jednom rodopisném zpracování zachránil pokračování celého rodu jen jeden nemanžel­ ský syn. V jiném rodu pak všichni muži předčasně umí­ rali. Když potom najdu rodové linie, kde se dotyční díky houževnatosti a vzdělání vypracovali do elitní společ­ nosti, mám z toho sama radost.

Nemají lidé o pátrání v archivech někdy až roman­ tické představy? Dnešní představa je hlavně ta, že zmáčknete klávesu a na počítači vám vypadne rodokmen. Rodopis je po­ mocná věda historická a je třeba se na ni dostatečně připravit a vzdělat. A ještě mít také trochu detektivního důvtipu ke složení získaných střípků spolu s velkou mí­ rou trpělivosti a času. Podařilo se vám někdy v rodové linii objevit „mod­ rou krev“? Za deset let praxe jsem se s tím nesetkala. V nejstar­ ších dobách bohužel ve většině případů nelze písemně prokázat návaznost na staročeskou šlechtu. Další mož­ ností pak je prokázat návaznost na předky povýšené do šlechtického stavu. A tady znám pouze dva případy, přičemž se ani v jednom nejednalo o přímého potomka. Očekáváte, že cyklus Tajemství rodu u nás v České republice vzbudí touhu po zkoumání životů dáv­ ných předků? Ano, myslím si, že zájem bude veliký a jsem ráda, že se tomuto tématu dal prostor v České televizi. Rodopis je totiž koníček pro celou rodinu. Dává dohromady žijící generace, kde děda s babičkou vyprávějí a vnoučata pomocí moderní technicky tyto rodinné legendy za­ chycují. Ale také může ukázat, jak důležitá je práce ar­ chiváře a jaké poklady lze v našich archivech stále ještě najít. Pracujete v rámci svých bádání i s DNA? Rodopisné zpracování je tvořeno podle písemných zá­ znamů. Takže, jak to bylo doopravdy, by věděli jen naši předkové. Pro genealoga je genetický test zajímavý při srovnání žijících potomků několika větví rodu. Jak jsme tady v Čechách, na Moravě a ve Slezsku „namícháni“? Přece jenom jsme stát ve středu Ev­ ropy… Je to velmi zajímavé. Genealog tady může písemně pro­ kázat 350 až 400 let zpět. Naše složení nejvíce ovlivňo­ valo stěhování našich předků, jejich řemeslo a povolání, průmysl, císařské patenty, ale hlavně války…

Historik Eduard Stehlík
„Zahraniční badatelé jsou na tom mnohdy mnohem hůře.“
Jste znám jako historik, který se specializuje na čes­ koslovenské vojenské dějiny. Co vás nejvíce upou­ talo na genealogii a pátrání po dávno zapomenu­ tých osudech? Přestože se dlouhá léta zabývám vojenskými dějinami a jsem tak vnímán především jako vojenský historik, není tato má profese od genealogie až tak vzdálená, jak by se mohlo na první pohled zdát. Již před řadou let, kdy se začínal rodit můj zájem o historii, tehdy v sou­ vislosti s čs. pohraničním opevněním z let 1935–1938, jsem si totiž začal uvědomovat, že není důležité jenom to, kde která pevnost stojí, jak silné má stěny a jakými zbraněmi měla být vyzbrojena, ale také to, kdo ji pro­ jektoval, kdo ji vybudoval a kdo ji měl bránit. A tak jsem se čím dál tím více začínal zajímat o lidské osudy, abych si postupem času uvědomil, že je to právě tato otázka, tedy úloha konkrétních lidí v dějinách, co mne zajímá nejvíce. Máte už i vy sám přehled o svém rodu? Pokud ano, dopátral jste se nějakých skutečností, které jste nečekal? Pokud jde o můj vlastní rodokmen, jsem klasickým zhmotněním přísloví „kovářova kobyla chodí bosa“. Ne snad, že bych o svých předcích nevěděl vůbec nic (dobral jsem se do počátku 19. století), ale vzhledem k tomu, že část z nich pochází z Francie a část z území bývalé Podkarpatské Rusi, jde o pátrání poměrně slo­ žité a časově dosti náročné. Nicméně právě spolupráce na tomto seriálu mě přivedla k rozhodnutí již toto pát­ rání dále neodkládat a pustit se do toho, jak to vlastně je s tím mým „tajemstvím rodu.“ Velké objevy na mne tak možná ještě čekají. Můžete jako vojenský historik říct, jak moc zne­ snadňují nynější pátrání po rodových kořenech obě světové války, které proběhly ve 20. století? Obě světové války, které se ve 20. století krvavě pře­ hnaly světem, za sebou zanechaly nesmazatelné stopy nejen na osudech miliónů lidí, ale mnohdy i na archivá­ liích, v nichž bychom rádi objevili něco o našich před­ cích. Mnoho archivů a matrik shořelo během bojů, či byly zničeny při náletech a pátrání po rodinných dě­ jinách některých z nás je tak často velice kompliko­ vané, ne­li nemožné. Na druhou stranu však musím říci, že v tomto ohledu jsou na tom naši genealogové ještě poměrně dobře, neboť území naší republiky se až na smutné výjimky nestalo dějištěm velkých bitevních

střetnutí. Většina archivních fondů tak byla uchráněna před zánikem. Zahraniční badatelé jsou na tom mnohdy mnohem hůře. Pokud však hovoříme o válkách, je za­ potřebí zmínit i to, že právě v souvislosti s nimi a v ne­ poslední řadě i s donedávna u nás existující základní vojenskou službou, obsahují naše archivy (především pak Vojenský ústřední archiv) naopak neuvěřitelně bo­ hatý a často bohužel opomíjený genealogický materiál. Jste známý tím, že jste na téma vojenství bádal i v archivech za oceánem. Jak si oproti nim stojí archivy na našem území? Jsme v něčem pozadu či naopak dominujeme? Díky své profesi jsem měl opravdu možnost studo­ vat v mnoha zahraničních archivech jak v Evropě, tak i v USA a musím zodpovědně konstatovat, že není možné říci, zda jsou ty naše v něčem výrazně horší nebo lepší. Velké rozdíly v přístupu k badateli můžete totiž nalézt nejen mezi některými zeměmi, ale i uvnitř jednoho jediného státu. Obecně však mohu konsta­ tovat, že bez ohledu na to, zda jde o hypermoderní „továrny na informace“, jakými jsou bez pochyby ame­ rický Národní archiv ve Washingtonu (NARA) nebo brit­ ský Národní archiv v Kew, jež jsou vybaveny tou nej­ modernější technikou, či o maličké univerzitní archivy, nakonec zjistíte, že tím největším bohatstvím, které ten či onen archiv má, jsou opět jen a jen lidé. Právě na nich, na kvalitních, odborně zdatných a ochotných archivá­ řích nakonec záleží úspěch badatele. Jaký osud, který jste v archivech objevil, vám nej­ víc utkvěl v paměti? Bezpochyby je to tragický osud až do nedávna zcela zapomenutého důstojníka Karla Lukase, rodáka z Br­ níčka u Zábřehu na Moravě, muže, který prošel v letech první světové války našimi legiemi v Rusku a ve Fran­ cii a po jejím skončení zastával v prvorepublikové ar­ mádě řadu významných funkcí. Po okupaci zbytku ČSR v březnu 1939 se zapojil do protinacistického od­ boje v řadách Obrany národa, před hrozícím zatčením ze strany gestapa odešel za hranice a působil v naší armádě ve Francii a později se stal náčelníkem štábu naší brigády ve Velké Británii. Spolu s britskou armá­ dou se však zúčastnil i bojů v severní Africe, kde byl raněn, v roce 1943 se zapojil do vylodění spojenců v Itá­ lii a o rok později byl účasten na přípravách známého spojeneckého vylodění ve Francii (operace Overlord). Následně odjel do USA, kde až do roku 1947 zastával funkci vojenského a leteckého atašé. Za prokázané hrdinství byl mnohokrát vyznamenán našimi i spo­ jeneckými řády a medailemi. Po únoru 1948 byl však jako pro nový komunistický režim nespolehlivý důstoj­ ník z armády vyhozen a v květnu 1949 ubit příslušníky Státní bezpečnosti. Ne však pro své protikomunistické smýšlení a činnost, ale proto, že se kdosi chtěl zmocnit stříbrošedé limuzíny Packard, kterou si z USA do Čes­ koslovenska přivezl. Nesmím však zapomenout ještě na jeden osud. Osud ne jednoho člověka, ale celé ves­ nice a jejích obyvatel, vesnice, kterou se již dlouhá léta zabývám. Jmenovala se Lidice.

Ester Janečková
„Díky Tajemství rodu se mi podařilo udělat si nezkreslený názor na svého otce.“
Co vás přivedlo k tomu, abyste se zúčastnila natá­ čení pořadu Tajemství rodu? Hlavním motivem byla samozřejmě zvědavost. Navíc, můj starší syn se právě v tu dobu začal sám dost za­ jímat o židovství, a proto jsem si říkala, že vědět něco o svých předcích bude obohacující i pro mé děti. Další motivací byla paní režisérka Olga Sommerová. Na natá­ čení s ní jsem se moc těšila. Jaký přehled jste měla o své rodové linii před na­ táčením? O svých předcích jsem toho věděla dost málo. Zvlášť o židovské rodině svého otce. Neměla jsem o tom s kým mluvit, protože jsem s ním téměř nebyla v kon­ taktu. Po natáčení pro mě tato rodina konečně přestala být abstraktní. Jak moc vás všechna zjištění, která pořad Tajemství rodu provázely, ovlivnily? Nemůžu říct, že bych začala jinak vnímat sama sebe nebo své děti. Jen je příjemné, že si člověk více uvě­ domuje, čeho je součástí. A že vůbec existujeme, to rozhodně není samozřejmostí. Naši přímí předkové (na rozdíl od spousty jiných příbuzných) přežili holo­ caust. Jak moc vás pátrání v minulosti obohatilo? Myslím, že se mi podařilo konečně si udělat vlastní ne­ zkreslený názor na svého otce, který mě nevychovával. Dříve jsem měla jeho obraz zprostředkovaný matkou. Řekla bych, že díky natáčení jsem se s ním sblížila. Bo­ hužel až deset let po jeho smrti. Možná jsem trochu če­ kala, že se mezi předky objeví nějací významní umělci, rabíni nebo podobně. Ty jsem sice nenašla, ale to ne­ znamená, že bych na své předky nebyla pyšná. Našla jste i nějakého „kostlivce ve skříni“? Pár kostlivců se objevilo. Násilná smrt nebo matka, která se nechovala dost mateřsky… Jak se na vaši účast tvářilo okolí? Nepokoušel se Vám ji někdo rozmluvit? Účast mi nerozmlouval nikdo. Musím říct, že jsem měla podporu a má rodina byla na naše předky zvědavá. Čeho jste se nejvíc obávala? Nejvíc jsem se obávala toho, jak zvládneme natáčení s mou osmiměsíční kojenou dcerou Sárou. Nakonec to ale naštěstí šlo skvěle. Na většinu míst jela se mnou.

A kam všude jste se se štábem dostali? Překvapením pro mě bylo, že obě rodiny, a to jak matky, tak otce, pochází ze stejného kraje. Nejčastěji jsme tedy točili v jižních Čechách, v okolí Miličína. Velmi silný den jsme pak prožili v Osvětimi.

Karel Šíp
„Natáčení Tajemství rodu vneslo do minulosti mé rodiny světlo. Už mám vcelku jasno.“
Jaký byl impulz k vaší účasti v pořadu Tajemství rodu? Především skutečnost, že pro mě byly otázky mého rodu skutečným tajemstvím. Neměl jsem ani ponětí o svých předcích z tatínkovy strany a tak jsem si řekl, že by tu mravenčí pátrací práci mohli vzít na sebe odbor­ níci – genealogové, kteří pracují na tomto cyklu. Takže před natáčením jste toho o svém rodu moc nevěděl… Před natáčením byl můj přehled nulový. Mé očekávání se ale naplnilo, protože do minulosti mého rodu toto natáčení opravdu vneslo světlo. Teď už mám, díky Ta­ jemství rodu, vcelku jasno. Změnil se časem nějak váš pohled na vlastní rodinu nebo sebe sama? Potvrdily se mé nepotvrzené dohady. Náhled na mě, mého tatínka s babičkou nebo dědečka to nikterak ne­ změní. Všechny okolnosti chápu jako logické, vzhledem k oné době. Cítíte se díky všemu tomu pátrání obohacen? Celé natáčení bylo především velmi náročné. Dost jsme cestovali. Na Domažlicko, do Vídně. Už mnoho let jsem zvyklý na jiný způsob natáčení. Přijdu do divadla, natáčí se a za dvě hodinky jedu domů. Jsem rád, že jsem natá­ čení absolvoval, ale někdy už jsem trochu skřípal zuby. A co genealogie, jak na vás působila? Jde především o trpělivost, kterou musí genealog mít. A samozřejmě také dost zkušeností, aby věděl, kde hle­ dat to, co chce najít. Prošli jsme například podzemí ví­ deňského archivu a ty rukou psané zápisy v matrikách na člověka skutečně dýchnou historií. Objevilo se i něco, co byste raději nikdy nevěděl? Nic takového se neobjevilo. Škoda, že jsem nepoznal svoji babičku z tatínkovy strany, zemřela deset let před tím, než jsem se narodil. Určitě bych se jí na spoustu věcí zeptal. Takhle jen tuším, že se protloukala životem velice svízelně, a to se člověk dostane do často kompli­ kovaných situací. I ona se do takových dostala, ale sou­ dit ji pochopitelně nelze. Nebylo vaše nejbližší okolí proti natáčení? Když se pro něco rozhodnu, je mi pak už jedno, co na to okolí. Je fakt, že ve filmu dochází ke zveřejnění dosud

neznámých okolností, které se týkají bezprostředně mé osoby, ale to ať si každý přebere, jak chce. Obával jste se něčeho? Obával jsem se, že pouť bude náročná, což také byla…

Tomáš Halík
„Můj rod prakticky vymírá.“
Co vás přimělo k tomu, abyste se zúčastnil natáčení Tajemství rodu? Částečně zvědavost, částečně přesvědčení, že jde o za­ jímavý pořad, který divákům umožní nahlédnout ne­ všedním způsobem do minulosti našeho národa. A ovlivnily výsledky bádání nějakým způsobem váš náhled na sebe sama nebo svou rodinu? V jistém smyslu ano. Můj rod prakticky vymírá. Uvědo­ mil jsem si velkou odpovědnost za to, abych ten mo­ rální odkaz svých předků co nejlépe předal svým žá­ kům, posluchačům a čtenářům. Cítíte se genealogickým bádáním obohacen? Uvědomil jsem si určitou blízkost mého myšlení s myš­ lením mého příbuzného, filozofa Emanuela Rádla. Také jsem se dozvěděl pár nových detailů o jiném příbuz­ ném, rektoru Karlovy Univerzity, jehož jméno zatím raději neprozradím. A také mě potěšilo, kolik mých předků osvědčilo opravdovou lásku k naší zemi a ná­ rodu a vložilo něco dobrého do našich dějin. Takže „kostlivce ve skříni“ jste zřejmě neobjevil… Ne, na nic takového jsme nenarazili. Za své předky se bohudík nemusím stydět a nikoho schovávat. To znamená, že vám účast v pořadu nerozmlouvalo ani okolí? Někteří se domnívali, že nahlížení do rodové minulosti je příliš intimní záležitostí. Jiní se ptali, zda tím příliš nemarním čas a síly, které bych mohl věnovat jiným věcem. Já však nelituji, že jsem do Tajemství rodu šel. Vznikl hezký snímek. Měl jste z natáčení nějaké obavy? Jsem zvyklý riskovat. Když se k něčemu rozhodnu, pak už se zpravidla nenechám brzdit obavami. Brzy jsem pochopil, že režisérka i ostatní, kteří na filmu pracují, jsou velmi dobří ve svém oboru a k tomuto úkolu při­ stupují velmi citlivě a kultivovaně. Kam všude vás natáčení zavedlo? Bohužel se nenaplnil původní záměr, podívat se za za­ vátými stopami dvou mých prastrýců v Americe. Točili jsme hodně v Domažlicích, kde sídlily od 17. do 20. sto­ letí oba rody mých rodičů. Já jsem první rodilý Pražák.

Květa Fialová
„Každá minuta je nová, stejně jako každé setkání s novým člověkem.“
Jste známá tím, že milujete a praktikujete bud­ dhismus. Je tedy podle vás studium biologických předků vůbec důležité? Důležité je hlavně to, co člověk dělá a jak se chová. Pro mě osobně je každá minuta nová, stejně jako kaž­ dé setkání s novým člověkem. Nejdůležitější je ale to, že si musíme všichni pomáhat. V tom už je obsaženo všechno podstatné. Co vás vůbec přimělo k tomu, abyste se na Tajem­ ství rodu podílela? Pořád někde skotačím, něco jsem o své historii věděla, ale popravdě jsem nikdy neměla čas, abych si vše pro­ šla a pořádně ověřila. Nečekala jsem, že by mě mohlo něco překvapit z toho důvodu, že všechno přijímám s láskou a pokorou. Ať se děje co se děje, je to poslání a musíme jej zvládnout. Udělal vám nějaký objev během natáčení radost? Dle mé filozofie nemůžu říci, že by se něco vymykalo. Vše bylo moc fajn, stejně jako byli skvělí lidé, kteří se na Tajemství rodu podíleli. Takže už jen sama práce pro mě byla radostí. A co místa, která jste během natáčení navštívili, jak na vás působila? Byla jsem například v Opočnici, kde se narodil můj ta­ tínek. Já sama jsem se narodila u Lučence na statku. Tam to bylo nádherné, ale už tomu tak není. Lidé, kteří tam teď žijí, mají o bytí jiné představy. Když jsem tam viděla domov, ze kterého nás v roce 1939 vyhnali, bylo to úplně jiné. Nikdy poté jsem tam už totiž nebyla. To je, jako když by vám někdo nejdražší zemřel. Také bych se na něj pak nerada dívala v rakvi. Lepší je to pouze ve vzpomínkách, než něco takového vidět zase naživo.

Halina Pawlowská
„Největší radost mi udělalo zjištění, že mí předci byli hrdí lidé, kteří věřili ve vzdělání, hrdost a čest.“
Jaký byl prvotní impuls k tomu, abyste se natáčení zúčastnila? Na začátku jakéhokoliv natáčení stojí „nabídka“. Dra­ maturgyně Tajemství rodu Věra Krincvajová se mne zeptala, zda bych měla zájem se zúčastnit projektu, ve kterém bych se mohla dozvědět něco o svých před­ cích. Zaujala mne možnost, že bych mohla zjistit po­ drobnosti o mých dědečcích a babičkách. Ani jednoho z nich jsem totiž „nezažila“ a mí rodiče mi o nich ani moc nevyprávěli. Také jsem doufala, že objevím nějakou fas­ cinující informaci typu, že jsem vlastně z královského rodu a z toho vyplývají nějaké konkrétní majetkové ná­ roky. To si dělám legraci, i když restituce Karlštejna by mě nadchla… Dozvěděla jste se o svém rodu hodně nového? Od svého otce jsem pouze věděla, že můj dědeček byl velice osvícený muž. O pradědečkovi a prababičce ani můj táta nic nevěděl. Maminka také nebyla moc infor­ movaná. Vysvětluji si to tak, že oběma rodičům jsem se narodila poměrně pozdě a i oni byli dětmi relativně starých rodičů a tak se o předcházejících generacích nemluvilo. Ovlivnily vás nějak nová zjištění? Informace o udavačích z nejbližšího okolí mě zhnusily. Okamžitě jsem se omluvila svému otci, o kterém jsem si občas myslela, že přehání, když hovořil o číhajícím nebezpečí a o tom, že nikomu nemám věřit. Mám také nové emoce a nové poznatky o Huculské republice a poprvé jsem si uvědomila, jak moc byli mí předci moudří a šikovní lidé. Největší radost mi udělalo zjištění, že mí předci byli hrdí lidé, kteří věřili ve vzdělání, hrdost a čest. Jak se shodovala vaše představa o pátrání v archi­ vech s realitou? Čekala jsem víc konkrétních informací. Myslela jsem si, že není tak těžké dojít v pátrání třeba až ke Karlu IV. A co vaše rodina, nerozmlouval vám někdo účast v Tajemství rodu? Nikomu jsem se nesvěřila, takže mě nikdo neodrazoval. Když už se maminka dozvěděla, kam chodím „natáčet“, byla moc zvědavá a také pyšná na všechna fakta, která jsem jí prezentovala.

Bála jste se něčeho? Nebála jsem se žádných informací. Nejstrašnější by ale zřejmě bylo, kdybych se dozvěděla, že někdo byl prakti­ kujícím komunistou, který v souvislosti s ideologií ubli­ žoval svému okolí. Cestovala jste kvůli natáčení hodně? Tajemství rodu mě zavedlo na Ukrajinu a do Karpat­ ských hor, kterými protéká řeka Tisa. A také do Kunratic v Praze 4, kde není řeka, ale dva pěkné rybníky a krásný kostel.

Veronika Freimanová
„Spousta věcí mě dojala a také jsem si začala víc uvědomovat, odkud jsem.“
Jaká pohnutka vás přiměla zúčastnit se natáčení Tajemství rodu? Dlouho jsem váhala, protože jsem se bála bulvárního zneužití. Ve chvíli, kdy jsem viděla originální pořad BBC, jsem však pochopila, že je to o něčem jiném a spolu­ práce na Tajemství rodu pro mě může být přínosná. Také se ve mně probudila zvědavost. Měla jste o svém rodu přehled i před natáčením? Před natáčením to byla jen kupa historek, více či méně zábavných, velká hromada fotografií a některé nedo­ řešené záležitosti. Myslím si, že po natáčení mám teď o svém rodu poměrně velký přehled. Spousta věcí mě dojala a také jsem si začala víc uvědomovat, odkud jsem. Takže se dá říct, že vás pátrání ve vlastní rodové historii obohatilo… Těžko bych si kdy udělala čas na to, abych spoustu věcí rozkryla a „vmyslela“ se do bojů a zážitků svých předků. Jsem opravdu pyšná na to, že Ladislav Preininger byl mým dědečkem a mrzí mě, že jsem ho nikdy nepotkala. Práce v archivech se vám líbila? Klasické staré archivy jsou nádherná záležitost. Jsem hrozně ráda, že jsem se mohla dostat například do tře­ boňského archivu. Navíc to bylo spojené s pátráním po historii mého rodu, takže to bylo o to zábavnější. Měla jsem nějakou představu, ale skutečnost byla na­ konec úplně jiná a musím přiznat, že mě to velmi bavilo. Držet v ruce ty staré a krásné matriky je úžasný pocit. Zmínila jste obavu z bulvarizace, nepokoušel se vám účast v Tajemství rodu někdo rozmluvit? Nejdřív jsem si účast rozmlouvala já sama, pak nad tím pochopitelně přemýšlela má nejbližší rodina a pak, když už se celý proces natáčení a hledání rozjel, mě to začalo bavit. Ale přiznám se, že jsem byla jen krůček od toho, abych nad celým projektem mávla rukou. Každopádně jsem teď moc ráda, že jsem do toho šla. Kam všude vás natáčení pořadu zavedlo? Asi nejsilnější zážitek mám ze severních Čech, z oblasti Duchcova, kde není prakticky nic. To byl největší šok. Krajina dětství mého tatínka je tam naprosto zničená a já sama bych se tam nikdy nedostala. Pátrání mě také zavedlo do vojenského muzea, kam jsem se mnoho let

zdráhala jít. Tam jsem si poprvé uvědomila, že můj dě­ deček byl hrdina. Celkově musím přiznat, že natáčení bylo moc pěkné putování, které mě zavedlo jak do již­ ních, tak i severních Čech. Do Mostu, Třeboně a také do Soběslavi.

Radoslav Banga
„Díky Tajemství rodu jsem si uvědomil, čím vším si moji předkové museli projít.“
Co vás přimělo k tomu, abyste se zúčastnil natáčení pořadu Tajemství rodu? Těch důvodů bylo hned několik. Věděl jsem skutečně málo o svých předcích, což byl jeden z těch hlavních. Já jsem chtěl ovšem především nalézt příčiny mého po­ citu odlišnosti. Od malička jsem cítil, že je u nás v rodině něco jinak, než by mělo být. Měl jste přehled o vaší rodové linii i před natáče­ ním? Znal jsem spíš otcovu linii. Ale ne úplně dokonale. Dědu a babičku si pamatuji. Umřeli na konci 90. let. O rodičích mé matky jsem ale nevěděl skoro nic. Má druhá ba­ bička umřela, když mámě byly čtyři roky. Děda v roce 1978, čtyři roky před mým narozením Změnilo nějak Tajemství rodu váš pohled na vlastní rodinu nebo sebe sama? Určitě ano. Mnohem víc rozumím svým rodičům a také sám sobě. Vždyť díky tomuto pořadu jsem si uvědomil i to, čím vším si moji předkové museli projít. Romové to dříve neměli vůbec lehké. A čím Vás hledání ve vlastní rodové historii nejvíce obohatilo? Asi mě to hledání utvrdilo v tom, že jsem nemohl v ži­ votě dělat nic jiného, než hudbu. Těch vynikajících mu­ zikantů jsem měl totiž v obou rodinách mnoho. Gene­ tika prostě zvítězila. :) A to mě žene kupředu. Shodovalo se pátrání v archivech s vaší předsta­ vou o genealogii? No, upřímně jsem si myslel, že je možné najít toho tro­ chu víc, ale to pátrání je velice těžké. Někdy nemáte skoro žádné vodítko a musíte se spoléhat jen na me­ todu ,,pokus­omyl“. Čím vás pátrání v archivech nejvíce překvapilo? Asi maďarštinou :) Neumím maďarsky ani slovo. To je potom panečku počteníčko. Jaké zjištění Vám udělalo největší radost? Že jsem už od malička něco cítil, a i když tomu nikdo nevěřil, já jsem věřil své intuici. A také že mám tak úžas­ ného prastrýce, jakým je Dezider Banga. A že můj děda Ernest Haluška byl úžasný muzikant a také hrdina.

Měl váš rod nějakého „kostlivce ve skříni“, který se nyní objevil? No právě že ano. Tušil jsem, že ty atypické rysy mého dvojčete a mé sestry nemůžou být jen náhoda. Cítil jsem, že odpověď leží kdesi v minulosti. Nepokoušel se účast v pořadu někdo rozmlouvat? No táta se trošku bál, aby z toho nebyla ostuda, ale bál se zbytečně. Jeho rodina je úžasná. Čeho jste se nejvíce obával? Toho, že se ukáže nesprávnost mé intuice. Já vím, že to slovo „intuice“ užívám často, ale pro mě je hrozně důležitá. Můžete prozradit, na jaká místa Vás pořad Tajem­ ství rodu zavedl? Do Hanušovců nad Topľou (Slovensko), do Hradiště u Lučence (Slovensko), do Bratislavy, Brna, Mostu, Kladna a do Prahy.

Olga Sommerová

Veronika Sobková

(*1949) Filmová dokumentaristka, absolventka FAMU. V letech 1991–2002 vyučovala na pražské FAMU, od roku 1994 vedla osm let katedru dokumentární tvorby. Nato­ čila 100 filmů, za něž získala přes třicet cen na domácích a zahraničních filmových festivalech. Ve svých filmech se zabývá sociálními tématy a mezilidskými vztahy, později významnými osobnostmi a fenomény spole­ čenského a uměleckého života, feminismem a nedáv­ nou historií naší země. Na základě úspěšného filmu O čem sní ženy vydala tři stejnojmenné knihy rozho­ vorů, a knihu O čem sní muži, které se staly bestsellery.

Veronika Sobková je absolventkou FAMU a dokumen­ taristkou, která zpracovává primárně sociální témata. Je autorkou časosběrného dokumentu Venku, který mapuje osudy tří osob právě opouštějících nápravné zařízení.

Miroslav Janek
Miroslav Janek (*1954) po několika neúspěšných poku­ sech o přijetí ke studiu na FAMU emigroval do Spolkové republiky Německo a následně do Spojených států. Od roku 1996 žije opět v České republice, kde učí na Ka­ tedře dokumentární tvorby pražské FAMU. Je autorem filmů jako Nespatřené, Chačipe a Občan Havel.

Karel Koula
Karel Koula je režisér a scénárista, absolvent katedry re­ žie FAMU, autor snímků jako Totem, tabu a andělé nebo Severní Vietnam je krutý aneb Balada Zpívající nudle.

Vít Karas

Linda Kallistová Jablonská
Linda Kallistová Jablonská (*1979) je absolventkou FAMU obor dokumentární tvorba. Do širšího diváckého povědomí se dostala snímkem Kupředu levá, kupředu pravá, který sleduje činnost mladých konzervativců a komunistů, dokumentem Vítejte v KLDR a také dílem Pozemšťané, koho budete volit? Ten pojednává o štábu mentálně handicapovaných filmařů a jejich zapojení se do předvolebních klání. Vít Karas (*1978) vystudoval obor herectví na DAMU a také obor filmové a televizní režie na FAMU. Kromě seriálového debutu Dokonalý svět stojí i za režií po­ hádky Micimutr, kterou mohli diváci v roce 2011 zhléd­ nout v českých kinech. Pro Českou televizi natočil také sci­fi film Běžci a pohádku O pokladech.

Karel Smyczek

Rozálie Kohoutová
Rozálie Kohoutová (*1985) vystudovala romistiku na Univerzitě Karlově. S českou televizí začala spolupra­ covat již během svého studia, a to na pořadech Kosmo­ polis nebo City Folk. Od roku 2006 studuje na Katedře dokumentárního filmu na pražské FAMU. Její filmy zís­ kaly několik cen na domácích i zahraničních festivalech.

Věra Krincvajová
Věra Krincvajová (*1969) je původně novinářka a vá­ lečná reportérka, později televizní dramaturgyně a pro­ ducentka (TV Nova, ČT). Vystudovala Fakultu sociálních věd na Karlově Univerzitě a Faculty of Journalism, Uni­ versity of Georgia, USA.

Karel Smyczek (*1950) je absolventem FAMU, katedry režie. Tuzemští diváci jej mohli zaregistrovat už v út­ lém věku, kdy ztvárnil roli ve snímku Františka Vláčila Holubice. Režíroval deset filmů a mnoho televizních seriálů, přičemž mezi divácky nejoblíbenější patří ko­ medie Sněženky a machři a adaptace humoristického románu Karla Poláčka Bylo nás pět. Natočil také řadu dokumentů, mj. portréty pro cyklus GEN – Galerie elity národa.

Helena Voldánová
Helena Voldánová (*1968) je genealožkou a členkou správního výboru České genealogické a heraldické společnosti v Praze, která sdružuje zájemce o rodopis. Rodopisné detektivní pátrání ji zaujalo natolik, že se z dlouholetého koníčka stalo její povolání. Velmi ráda cestuje a miluje historii.

David Sís
David Sís (*1962) je absolventem FAMU. Na svém kontě má více než sto televizních pořadů (např. Bago, Šede­ sátka, Kdo je kdo, Causa Kain, Poprask, Vodopád, se­ riál Pandurango, Konečně jsi tady, Na cestě, Trapasy…), bezpočet přímých televizních přenosů (např. Noc s An­ dělem, Největší Čech), několik desítek reklamních spotů pro různé klienty a řadu videoklipů pro české i zahra­ niční interprety.

Eduard Stehlík
Eduard Stehlík (*1965) je absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, vojenský historik, I. ná­ městek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze. V letech 1989–2012 působil ve Vojenském his­ torickém ústavu v Praze, kde prošel funkcemi zástupce ředitele VHÚ, ředitele muzejně­správního odboru a ve­ doucího oddělení vzdělávání a vojenské knihovny. V le­ tech 2002–2012 zároveň zastával i funkci prezidenta České komise pro vojenské dějiny zapojené v CIHM (Commission Internationale d’Histoire Militaire) s ústře­ dím v Bruselu. Autor nebo spoluautor dvou desítek mo­ nografií věnovaných nejnovějším dějinám. Pro Českou televizi připravoval v letech 2006–2008 publicistický pořad Historický magazín.

Petr Kotek
Petr Kotek (*1963) debutoval filmovou adaptací novely Jaroslava Foglara Záhada hlavolamu. Vystudoval SPŠ grafickou, obor užitá fotografie (1978–1982), v letech 1982–1984 působil jako fotograf Střediska státní pa­ mátkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje. V letech 1985–1991 vystudoval FAMU – obor režie doku­ mentární tvorby. Od roku 1991 autorsky a režijně spolu­ pracoval s FSB, Krátkým filmem, ČST a podobně. Trvale autorsky a režijně spolupracuje s Českou televizí v ob­ lasti dokumentární i hrané tvorby.

Pořadí vysílání Tajemství rodu
(středa 21.00 na ČT1)
9. 1. 2013 Tajemství rodu Karla Šípa
Populární moderátor ve filmu režiséra Karla Kouly zjiš­ ťuje, kdo byl tajemným otcem jeho tatínka. Pomůže mu nově sestavený rodokmen a testy DNA najít tušené, ale zapomenuté příbuzné? Proč se děti v Karlově rodo­ kmenu ztrácejí svým matkám a v jaké části světa najde Karel Šíp odpovědi? Co způsobilo na počátku minulého století migraci jeho předků z poklidné chodské vesničky a co na ně čekalo ve víru rakousko­uherské metropole?

6. 2. 2013 Tajemství rodu Davida Vávry
Architekt a herec David Vávra věří, že o významných stavbách moderní Prahy ví vše podstatné. Jak ale ve filmu režiséra Miroslava Janka zareaguje, když zjistí, že jeho spojení s moderní pražskou architekturou je díky jeho předkům mnohem bližší, než ve snu tušil? Proč jeho dědeček doplatil za druhé světové války na strach ze zubaře? A kolik měli Vávrové v 16. století koní, volů a krav?

13. 2. 2013 Tajemství rodu Květy Fialové
Herečka Květa Fialová se ve filmu režiséra Karla Smy­ czka vrací do míst, kde vyrůstala, na Slovensko do obce Buzitka. Tu spolu s dalšími českými legionáři pomáhal budovat Květin otec, slavný vojenský letec Vlastimil Fi­ ala. Po roce 1939 ale odsud byla celá rodina vyhnána, podobně jako další tisíce Čechů v období vzniku Slo­ venského štátu. Co Květu po více než 70ti letech čeká v místech spojených se vzpomínkou na idylické dět­ ství? Jak proběhne její setkání s novým majitelem ro­ dinného statku?

16. 1. 2013 Tajemství rodu Veroniky Freimanové
Herečka Veronika Freimanová ve filmu režiséra Davida Síse pátrá po osudech obou svých dědečků. V jejích žilách koluje krev zakladatele československé jed­ notky Cizinecké legie ve Francii i zakladatele vlaste­ neckých spolků v česko­německém pohraničí. Co tuší Veronika o hrdinství svých prarodičů a může být pyšná na všechny činy, které vykonali? Byli Freimanové svo­ bodní páni, možná dokonce šlechta? Potvrdí si anebo vyvrátí rodinné legendy?

20. 2. 2013 Tajemství rodu Davida Kollera
Rockový zpěvák a bubeník David Koller se pokusí ve filmu režiséra Davida Síse konečně jednou provždy potvrdit anebo vyvrátit rodinnou legendu o tom, zda je či není potomkem skladatele Josepha Haydna. Za od­ povědí se ale nakonec musí vypravit až do Vídně. Který slavný hudebník mu s pátráním pomůže? Jaké další osudy svých předků odhalí v malebné krajině Jižních Čech? Proč mohl odchod jeho předků z míst, kde pů­ vodně po generace žili, nakonec zachránit Davidův rod?

23. 1. 2013 Tajemství rodu Viktora Preisse
Otec i matka oblíbeného herce bojovali na sklonku druhé světové války v Pražském povstání. Na ruinách Prahy se zrodila jejich láska. Jaké fascinující podrobnosti se dozví Viktor Preiss ve filmu režisérky Olgy Somme­ rové? Je možné, aby byl potomkem stejnojmenného prvorepublikového bankéře? Vede jeho rodokmen do Pruska, jak by napovídalo po generace děděné pří­ jmení? A komu z jeho rodiny přinesly smrt spojenecké bombardéry?

27. 2. 2013 Tajemství rodu Ester Janečkové
Moderátorka Ester Janečková pátrá ve filmu reži­ sérky Olgy Sommerové po osudech svých židovských předků. Odkdy a jak Židé na našem území vlastně žili? S jakými traumaty se museli vypořádat blízcí těch, kteří zemřeli při hromadném vyvražďování Židů během II. světové války? A koneckonců i těch, kteří nacistické tábory smrti přežili? S jakými dramaty, doléhajícími z minulosti, se potřebuje vyrovnat i sama Ester? Může poznání a pochopení tragických osudů předků přinést smíření a odpuštění?

30. 1. 2013 Tajemství rodu Michala Viewegha
Nejčtenější český spisovatel se s rodinnou historií už li­ terárně vyrovnával. Jak se teď vyrovná se skutečnou minulostí svých předků ve filmu režisérky Lindy Ka­ llistové Jablonské? Splní se mu přání zařadit se mezi židovské spisovatele, které má tak rád? Najde u svých předků vysoký nebo nízký původ? A budou znovuob­ jevená svědectví stačit k napsání zamýšleného nového románu?

6. 3. 2013 Tajemství rodu Haliny Pawlowské
Spisovatelka Halina Pawlowská se vydává ve filmu reži­ séra Víta Karase na Ukrajinu, odkud pocházel její tatínek. Halina ví, že její předci usilovali ještě před přičleněním Podkarpatské Rusi k Československu o vybudování sa­ mostatného státu, Huculské republiky, jejíž vládě v roce 1919 dokonce předsedal Halinin strýc. Jaké osudy je ale čekali dále? Proč museli z rodné země odejít? Co jim hrozilo? Co tuší Halina o pronásledování svých předků sovětskými tajnými službami i domácí StB po odchodu do Československa?

13. 3. 2013 Tajemství rodu Tomáše Halíka
Kněz a světoznámý filozof Tomáš Halík odhaluje ve filmu režisérky Veroniky Sobkové osudová propo­ jení svých předků s morálními i kulturními elitami ná­ roda, se spisovatelem Karlem Čapkem, T. G. Masary­ kem, J. K. Tylem a mnoha dalšími. Jakou pomoc mohli těmto osobnostem jeho předci nabízet? Co riskovali? Jak mohly dramatické příběhy jeho předků přímo či nepřímo ovlivnit jeho vlastní postoje a jedno klíčové ži­ votní rozhodnutí?

Poslední tři díly ve výrobě
20. 3. 2013 Tajemství rodu Radoslava Bangy
(režie Rozálie Kohoutová)

27. 3. 2013 Tajemství rodu Terezy Kostkové
(režie Petr Kotek)

3. 4. 2013 Tajemství rodu Jolany Voldánové
(režie Kamila Vondrová) Změny ve vysílání vyhrazeny.

Kontakt pro média
Jakub Fürst 732 582 839 jakub.furst@ceskatelevize.cz

Fotoservis
Pavel Král pavel.kral@ceskatelevize.cz

© Česká televize 2012 www.ceskatelevize.cz