Kapitoly z dějin českého překladu

Editor Milan Hrála

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE NAKLADATELSTVÍ KAROLINUM 2002

Recenzenti; doc. PhDr. Miloslav Jehlička, CSc. (†) PhDr. Naděžda Macurová, CSc.

Publikace vznikla s podporou Grantové agentury ČR reg. č. 405 195 10227

■2551084839«

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze

© Milan Hrála (za kolektiv autorů), 2002 ISBN 80-246-0386-1

OBSAH

Úvodní poznámka (Milan Hrála) I. Český překlad od středověku do národního obrozeni (Jindřich Veselý)

7

11

II. České překlady z anglické a americké literatury 31 Překladová literatura národního obrození (Eva Masnerová) 31 Překlad padesátých až osmdesátých let 19. století (Eva Masnerová) 37 K překladové tvorbě od osmdesátých let 19- století do roku 1941 (Eva Masnerová) 40 Období lumírovské a přelom století (Eva Věšínová-Yjňivoäová) . . . . 51 Období mezi válkami (Eva Véšínová-Kalivoäová) 63 Výhled do poválečného období (Eva Masnerová) 71 Til. České překlady z francouzské literatury Obrozenský překlad (Šárka Belisová) Šedesátá až osmdesátá léta (Šárka Belisová) Období od počátku devadesátých let do první světové války (Šárka Belisová) Období mezi dvěma válkami (Šárka Belisová) Píddl&ixá x ítasw.wvLská. ütewtauFř p<a Í . 1945 (JwidrvcK Veselý . . . TV. České překlady z německy psané literatury Překlady doby obrozenské (Jiří Veselý) Překlad 1850-1890 (Ivana Vízdalová) Překlad 1890-1918 (Ivana Vízdalová) Překlad mezi dvěma světovými válkami (Jiří Veselý) Výhled do období po» roce 1945 (Jiří Veselý) V. České překlady z ruské literatury Překlady v době obrození (Milan Hrála) Překlady v období 1850-1880 (Milan Hrála) Překlady v období 1890-1918 (Milan Hrála) 77 77 85 98 106 119 125 125 136 144 162 179 185 185 191 196

5

Překlady v meziválečném období [Milan Brala) Výhled do poválečného období (Milan Hrála) VI. České překlady ze španělské literatury Překlad v 19. století (Miloslflu Uličný) Překlad od počátku 20. století do konce první světové války [Miloslav Uličný) Překlad v období první Českosíovenské.Tepubliky a tzv. protektorátu (Miloslav Uličný) . . T Poválečné perspektivy (Miloslav Uličný) Překlady z hispanoamerických literatur (Miloslav Uličný) Poznámky Základní literatura

210 254 241 241 243 249 251 253 259 271

6

Úvodní poznámka

Dějiny překladu jsou důležitou součástí snad každé národní lite­ ratury. O české kultuře to platí dvojnásob, což způsobily složité pod­ mínky jejího vývoje, dané historickými okolnostmi. Překlad u nás měl vždy významné postavení, neboť plnil některé důležité funkce. Připomeňme jen, že například v obrození byl významným prostřed­ kem k rozvíjení jazykové kultury a vůbec konstituování spisovného jazyka a suploval i nedostatek literární produkce určitého druhu (např. tzv. rytířskou povídku a obecně prózu ze šlechtického pro­ středí). Sloužil také jako prostředek politického boje ve dvou smě­ rech: Jednak posiloval tendenci k uznání politických práv svébytné­ ho národa, jednak přispíval ke sblížení slovanských národů uvnitř habsburské říše i mimo ni. Konečně byl i prostředkem při šíření osvěty v širokých vrstvách prostého obyvatelstva, neboť odstraňoval jazykovou bariéru a tím sloužil demokratizaci vzdělání. Fungoval také při šíření technických a Čistě praktických poznatků, hlavně v ze­ mědělství. Ani později, kdy už konstituování národního jazyka, kultury a vě­ dy je v podstatě dovršeno, neztrácí překlad svůj význam, jen v sou­ hrnu jeho funkcí dochází ke změnám, do dominantního postavení se dostává funkce poznání a přibližování kulturních hodnot jako ne­ zbytného doplňku domácí produkce, místy dokonce inspirující a po­ sunující další vývoj. Při hlubším pozorování vývojových změn překladu lze vidět, že zároveň s tím, jak se rozvíjí domácí kultura (v širokém slova smyslu zahrnující vše od umění přes vědu, techniku, právo, vztahy mezi lidmi atd.), přestává se překlad podílet na jejím rozvoji přímo v jejím vzniku, stává se jednou z jejích součástí relativně samostatnou, emancipuje se. Například spojení s původní literaturou se už neuskutečňuje bezprostředně přímo při vzniku jednotlivých děl, ale ve vyšších rovinách myšlenkových, kulturněpolitických, jazykových, estetických a jiných tendencí.
7

Zde se otevírají možnosti pro zkoumání překladu jako samostat­ né složky národní kultury (nikoli už součásti její literatury nebo Če­ hokoliv jiného), složky, která vedle obecných vývojových souvislos­ tí má i svou vnitřní logiku, svá pravidla a zákony, jimiž se řídí a jež určují takové kategorie, jako je překladová norma, metoda překladu v Širokém smyslu, tj. od výběru originálu přes zvolené překladatel­ ské postupy, výběr jazykových prostředků až po zakotvení v domá­ cím prostředí. Z toho však plyne, že můžeme zcela legitimně uvažo­ vat o takových kategoriích, jako je tradice v překladu, zákonitosti jeho zastarávání, jazyk překladu, vliv původních textů a naopak pů­ sobení překladů v přijímající kultuře, účast při formování estetické normy včetně takových okrajových jevů, jako je rovina tabu atd. Tento neúplný a kusý pohled na problematiku spojenou s dějina­ mi překladu je snad dostatečným zdůvodněním snahy členů semi­ náře dějin překladu Ústavu translatologie FF UK v Praze zabývat se touto částí české kulturní minulosti a pokusit se v několika kapito­ lách podat výsledky dosavadní práce zachycující jen některé úseky a období. Dějiny českého překladu totiž představují neobyčejně rozsáhlý a různorodý materiál, jehož zkoumání může být užitečné jak pro práci na vlastním tématu, tak pro celou řadu dalších oblastí od vědy, techniky, kultury a zvláště literatury až po politologii, právo a stav společenského vědomí. Zároveň ovšem je tento materiál velmi růz­ norodý co do jazyka originálů. Díky některým okolnostem historic­ kého vývoje a možná i geografické poloze naší země česká veřejnost vždy velmi pozorně sledovala vývoj v ostatním světě, byla v tomto směru společností otevřenou různým podnětům a impulzům. V pro­ cesu poznávání byl překlad vždy významným činitelem, přičemž ne­ bylo důležité jen co, ale také kdo a jak. Je jasné, že takto pojatý úkol je časově i pracovně neobyčejně ná­ ročný. Vytvoření skutečně syntetických dějin českého překladu je otázkou přinejmenším příštího desetiletí. Jen překlady beletrie (kvantitativně poměrně malé, i když velmi důležité části textů) zahr­ nují vedle čtyř jazykových oblastí (angličtina, francouzština, němči­ na a ruština), které jak množstvím materiálu, tak významem pro vývoj české kultury lze považovat za nosné, také překlady další. Z románských jazyků je to hlavně španělština a italština, ze slovan­ ských pak polština a jihoslovanské jazyky vedle ukrajinštiny a běloruštiny, dále pak severské a také orientální jazyky a v neposlední řadě dědictví antiky, překlady z řečtiny a latiny. Pak je tu ještě další
8

vrstva, z níž české překladatelství čerpalo spíše nárazově, jako na­ příklad v posledních desetiletích některé africké literatury ať už fran­ kofonní, nebo anglof onní, některé literatury národů bývalého Sovět­ ského svazu atd. Nelze říci, že by tyto záběry pro svou nárazovost a někdy i náhodnost byly zcela bezvýznamné. A není to zdaleka vše, co lze v překladovém materiálu nalézt. Z toho snad je dobře vidět, že předkládaná publikace je skutečně pouze sondou do obrovského materiálu, i když se zabývá čtyřmi nosnými oblastmi, k nimž je přiřazena studie o překladech ze špa­ nělštiny, jejichž význam zvláště v novější době rychle stoupá. Tyto kapitoly mají především sloužit studentům oboru překladatelství a tlumočnictví, tedy oboru, který se realizuje v uvedených pěti jazy­ cích. Mohou ovšem i velmi dobře posloužit posluchačům jiných fi­ lologických oborů a také nakladatelským redaktorům, publicistům i všem ostatním zájemcům o literaturu. Studie vycházejí ze základních znalostí obecných i literárních dějin dané jazykové oblasti a doplňují je o fakta a další důležité informace z problematiky překladu. Přihlížejí i k vývoji domácí kul­ tury, zejména literatury, neboť se soustřeďují na překlady beletrie, ostatní oblasti překladu jsou zmíněny jen okrajově. Pro přehlednost a usnadnění orientace se autoři studií pokusili vytyčit na základě materiálu i odborných prací hlavní mezníky v dě­ jinách českého překladu takto: národní obrození (zhruba 1790-1850), období příprav a doplňování (1850-1890), období velkých edičních projektů (1890-1918), období meziválečné (1918-1939) a období po­ válečné. Jelikož se v tomto oboru pochopitelně uplatňuje vliv vývo­ jových tendencí a ostatních fakt původní kultury, nelze tyto hrani­ ce vždy přesně dodržet, přesahy a odlišnosti jsou nevyhnutelné. Proto také kapitoly knihy nejsou tvořeny podle těchto období, jak by se dalo čekat v plně syntetické práci, ale podle jednotlivých ja­ zykových oblastí, řazených abecedně. (Význam překladů z jednotli­ vých jazykových oblastí je v každém období jiný, ve vedoucím po­ stavení se střídají, a proto nelze stanovit prioritu pro celé dějiny.) Někde se autorům již nyní podařilo uvést daný úsek do souladu s ostatními a zapojit syůj text do celkového rámce, jinde to možné nebylo ať už pro časovou odlišnost materiálu, nebo pro rozdílný přístup a pohled autorů. Přesto však se domníváme, že již v nyněj­ ší podobě je práce dostatečně ucelená a může být publikována, neboť vnitřní uspořádání kapitol „horizontální“ orientaci značně usnadňuje.

9

Autoři studií se také pokusili shrnout a syntetizovat dosud vyko­ nanou práci v této oblasti, realizovanou v řadě časopiseckých článků i knižních publikací. Jakýmsi „základním kamenem“ byla obšírná práce Jiřího Levého, zařazená jako úvod v knize České teorie pře­ kladu (Praha 1957). Další důležitá literatura je uváděna přímo v jed­ notlivých studiích a v závěru publikace. Všechny kapitoly končí druhou světovou válkou. Pro orientaci a zejména studijní účely je na konci kažBého oddílu zařazen výhled do poválečného období, které pro svůj rozsah a hlavně složitost pro­ blematiky nebylo možné zpracovat v rozsahu ostatních kapitol a uveřejnit při této příležitosti. Výsledky práce na tomto tématu se mohou objevit až v delším časovém horizontu. Předkládaná publikace vznikla za pomoci Grantové agentury Čes­ ké republiky (grant č. 40579570227), což bylo nejen materiální pod­ porou (většina finančního příspěvku byla předána Nakladatelství Karolinum), ale zejména podporou morální, kterou udělení grantu (bez ohledu na průměrný věk autorů) a tím i uznání významu úkolu pro autorský tým znamenalo. Členové týmu touto cestou vyjadřu­ jí GA ČR své poděkování. Nás dík patří také všem pracovníkům knihoven a dalších institucí, kteří nám pomáhali při shromaždování a ověřování materiálu.

10

I. Český překlad od středověku do národního obrození

Česká středověká kultura typologicky náleží ke středověké kultu­ ře západokřesťanské. Pro tu je charakteristické, že se v jednotlivých „národních“ kontextech objevuje a rozvíjí nestejně rychle zhruba mezi 8. a 14- stoletím. Jejím základním konstitutivním rysem je dvojlomost. Kultura „učená“, spojená s tradováním a šířením křesťanské zvěs­ ti, má primárně písemnou podobu, v níž se předává v klášterech, církevních školách a později na univerzitách v latinském jazyce. Na vrcholu ]e)í „zdrojové“ složky stojí Písmo svaté, v tomto případě Vul­ gáta, tj. bible přeložená do latiny sv. Jeronýmem, která má v západokřesťanském středověku závazný charakter Božího slova. Vedle ní stojí texty kanonické, tj. závazné výklady Písma, schválená teologic­ ká literatura, rozhodnutí koncilů, papežů atd., kterými se povin­ ně řídí církev. Nižší vrstvou tohoto písemnictví jsou texty určené k usnadnění propagace křesťanství v širších vrstvách, tj. písemnictví legendární, exempla (tj. svody příkladů, jichž lze užívat při kázá­ ních) atp. Obecnou otázkou, která se v oblasti „kultovní“ literatury klade, je problém, kam až má a smí sahat snaha o zprostředkování křesťanské zvěsti, jinak řečeno, jaké texty lze nebo nelze šířit jazykem srozu­ mitelným místnímu obyvatelstvu. Okamžik, kdy se začne obecněji objevovat názor, že by měl mít každý křesťan možnost seznamovat se s biblí ve svém jazyce a vykládat ji samostatně, svým vlastním ro­ zumem, je pak v podstatě počátkem evropské reformace. Druhý zdroj evropské západokřesťanské slovesné kultury je silně poznamenán folklorními rysy. Stejně jako u folklorní slovesnosti se i zde setkáváme s orálností a se všemi důsledky, které z ní plynou. Závaznou je pro tuto slovesnost přesně vymezený okruh tematiky a motiviky spolu s „formálně-mnemotechnickými“ postupy závazný­ mi pro její šíření (základní typy rozvíjení syžetu a f abule - např. tro­ jí opakování líčení zásadních dějů, více či méně závazná rytmická
li

i hlásková organizace vycházející z povahy toho či onoho jazyka typ verse, rým či asonance atp.). Na rozdíl od folklóru, jehož tema­ tickým zdrojem bývá pokleslá a banalizovaná předkřesťanská myto­ logie, je tematickým zdrojem západokřesťanské „světské“ slovesné kultury vesměs legendarizovaná historie, ať už domácí, anebo - což je častější případ - cizí (látky z historie galské, antické atd.). S po­ stupným rozvojem středověké společnosti se objevuje i tematika těs­ něji spjatá s dobovým životem (např. satiry). V souvislosti s pronikáním křesťanství do čím dále širších vrstev středověké společnosti se tematika související s kultem začíná v ur­ čitých podobách objevovat i v této „světské“ vrstvě (legendární svě­ tec je mimo jiné i „kladným hrdinou“), a to jak v oblasti „kratochvil­ né“, tak i ve sféře, která původně s kultem souvisela (divadlo). V této obecné situaci překlad sensu stricto v podstatě neexistuje. Vpisky v domácím jazyce, které nalezneme v latinských kanonických textech, jsou služebné povahy (místo, jehož smysl by si řeholnice či řeholník jinak nezapamatovali), překlad orální slovesnosti - pokud nějaký náhodou existoval - se rozhodně nedochoval, stejně jako se v řadě kontextů nedochovaly pravděpodobné „hrdinské“ zpěvy s do­ mácími historickými látkami. S rozvojem středověké společnosti se situace začíná postupně měnit. Významným faktorem je přitom vznik a rozvoj měst. K pů­ vodním centrům vzdělanosti, jimiž jsou kláštery, přibývají centra další, zasahující přece jen o něco širší vrstvy obyvatelstva. Původní výlučně orální charakter slovesnosti se začíná měnit, k fixování zprvu vesměs pro soukromé či polosoukromé účely - převážně orál­ ně šířené slovesnosti s praděpodobnými, leč nedochovanými, původ­ ně orálně šířenými tematickými zdroji se začíná používat písma. Jisté „vysoké“ žánry původně orální slovesnosti začínají dokonce písemně „vznikat“ (např. dvorská poezie, kanonicky nezávazná náboženská slovesnost), anebo se jejich látka přejímá z písemných „cizích“ zdro­ jů a zpracovává „domácími“ prostředky pro domácí potřeby. Z dneš­ ního hlediska můžeme takovýto postup s jistou dávkou nepřesnos­ ti kvalifikovat jako „překlad“ silně adaptační povahy. S překladem sensu stricto, který si klade za výslovný cíl přetlumočit cizí text (cizí­ ho autora), tj. přenést domácími jazykovými prostředky význam cizí­ ho textu do textu domácího, význam originálního díla do významu díla překladového, a teprve na druhé místo staví problém, jak překlad přiblížit konzumentovu informačnímu základu a přizpůsobit domá­ cím potřebám, se však setkáváme až v počátcích humanismu.
12

„Český“ středověký kontext, přesněji řečeno blízce příbuzné slo­ vanské kulturní kontexty nalézající se ve středověku plně či částečně na území dnešní České republiky, má oproti obecným rysům vývoje západokřesťanské slovesné kultury jistá specifika. Nejvýznamnějším z nich je nedlouhá, leč velice důležitá epizoda evangelizačního úsilí vycházejícího z Byzance a užívajícího jako liturgického jazyka staro­ slověnštiny. V roce 863 přicházejí na žádost knížete Rastislava na území Velkomoravské říše soluňští bratři Konstantin a Metoděj šířit křesťanství jazykem pro domácí Slovany srozumitelným. Srozumi­ telnost křesťanské zvěsti ležela Konstantinovi na srdci do té míry, že tvrdil, že chce raději říci pět slov jazykem srozumitelným než tisíc ja­ zykem nesrozumitelným. K tomuto úkolu se oba budoucí světci vy­ zbrojili i překlady liturgických textů do slovanského a i místním Slo­ vanům srozumitelného (byť ne jejich) jazyka. Do staroslověnštiny pak přeložili i samo Písmo svaté, jehož veršovaný Proglas (předmlu­ va) je dílem Konstantinovým. Jelikož po dlouhých jednáních s řím­ skou kurií dosáhli nakonec souhlasu k šíření Božího slova ve slo­ vanském jazyce, vznikly tak podmínky pro to, aby se za příznivých okolností stal jejich překlad slovanskou Vulgátou, a to tím spíše, že se jejich evangelizační úsilí dělo v rámci křesťanství západního. Dlužno podotknout, že pokus o evangelizaci slovanského obyva­ telstva na našem dnešním území neměl dlouhého trvání a že ke konečnému přijetí křesťanství a jeho obecnému rozšíření došlo po­ sléze v podobě latinské. Staroslověnská liturgie se u nás s různými peripetiemi a i dlouhými přestávkami stopově udržela (Sázavský klášter, klášter Na Slovanech) až do pozdního středověku a liturgic­ ké texty a cyrilometodějský příklad sehrály nemalou úlohu při prv­ ních českých překladech bible. Dalším specifickým rysem našeho kulturního kontextu je skuteč­ nost, že se v něm po velice pomalých a skromných počátcích středo­ věká kultura plně rozvinula ve srovnání s prestižními západokřesťanskými kulturními kontexty neobvykle rychle. Kulturní zázrak, jímž se tento kontext v rozmezí zhruba jednoho sta let ocitl na předním ev­ ropském místě, se odehrál za vlády posledních Přemyslovců a prvních Lucemburků, tedy v průběhu 14- století. Jeho výsledkem byla pak sku­ tečnost, že k prvnímu* ucelenému a i z politického hlediska relativně úspěšnému pokusu o reformu římské církve u nás dochází již v první polovině 15. století, tedy sto let před reformací západoevropskou. K domestikaci latinské „učené“ kultury u nás dochází jejím po­ stupným „zcestováním“, počínajícím u českých glos a překladu izo13

lovaných slov (např. v žaltáři Mater verborum), s nimiž se nejdříve setkáváme v ženských klášterech. S rostoucí vzdělaností se postup­ ně začíná objevovat potřeba systematičtějších svodů domácího více či méně specializovaného lexika. Vznikají veršovaná lexika a tezau­ ry na způsob dnešních výkladových slovníků, vokabuláře, bohemáře, herbáře atp. Od 13- století pak dochází k souvislému zcestování kanonické literatury. Liturgické, a zvláště biblické texty se překláda­ jí nejčastěji slovo za slovem, aby nedocnázelo ke zjinačení křesťan­ ské zvěsti. Není divu, vždyť, jak známo, „na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh“ (Jan, i, 2). K méně závazné­ mu, lpění na takovéto „doslovnosti“ dochází při zcestování závazné literatury věcné povahy. Při zcestování obecněji středověké tematiky jde v podstatě o nové (z jazykového hlediska) zpracování obecné substance, které se opírá o jeden či více latinských zdrojů. Tak je tomu například u staročeského Alana. Jasně o tom mluví i nejvý­ znamnější zčešťovatel doby předhusovské Tomáš Štítný ze Štítného ve své poznámce ke zčeštění traktátu Roberta Holkota: „... nemienimť bych jeho řeč latinskú chtěl Česky klásti, než z jeho knih bera naučenie mluviti chci perem, což mi bóh dá...“ Obdobně se pak Štít­ ný chová i při zcestování Zjevení sv. Brigitty: „V kniehách čtvrtých této svaté ženy také něco vezmu, ale mnoho nechám, chtě odbýti skuoro, abych mohl psáti jiného něco, neb některému nemohu rozu­ měti a některé nenie tobě užitečno.“ Značná volnost v zacházení se zcestovanou „předlohou“ se projevuje i kompozičně. Například látku z prvních 37 kapitol Zjevení seskupil Štítný ve zčestěné podo­ bě do devíti kapitol a nikterak přitom nerespektoval původní sled či zřetězení témat a motivů. Pokud jde o staročeskou Alexandreidu, Trojánskou kroniku, o staročeského Tristrama a Izaldu a další díla, jen stěží by o nich bylo možno uvažovat jako o - byt i adaptačních překladech. Jsou to prostě „samostatná44 domáci zpracováni obecně středověké látky cizího původu. Vrcholu dosahuje česká středověká kultura, jak známo, v době Karla IV., kdy mimo jiné dochází k centrální organizaci kulturního života. Tento kulturní, politický i hospodářský vzestup se nepříliš dlouho po zaíožení pražské univerzity (1348) promítá do základní intelektuální orientace jejích českých mistrů, která se velice rychle rozletí i do Širšího kulturního života. Značnou roli zde začíná hrát kromě otázek jazykových - i specifická recepce reformního učení Johna Viklefa. Ve snahách českých univerzitních reformátorů církve se tak spojuje již poněkud anachronický „realismus“, podle nějž na14

příklad „pravda“ není pouhé slovo označující určitý „lidský“ pojem, ale ontologická entita založená přímo v Bohu, s raně reformačním étosem božího lidu, v tomto případě českého, který má právo na to, aby mu bylo slovo Boží hlásáno v jeho jazyce. Výsledkem jsou první ucelené české překlady Písma svatého (nejstarší znění staročeského překladu bible je zrcadlový latinsko-český Starý zákon zvaný Cardův z 15. století, deponovaný ve Strahovském klášteře). Ačkoliv jak pří­ padně poznamenal již Josef Pekař, nešlo v této první české „refor­ maci“ dozajista o právo křesťana zkoumat Písmo vlastním rozumem a Husovu často citovanému výroku „hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti“ je třeba rozumět jako „hledej pravdy boží, slyš pravdu boží, uč se pravdě boží, miluj pravdu boží, prav pravdu boží, drž pravdu boží, braň pravdu boží až do smrti“, při diskusích o českém překla­ du Písma se již nicméně objevuje argumentace, s níž se setkáme při pozdějších zdůvodňováních oprávněnosti reformačních překla­ dů bible. Tak například Hus na mnoha místech Postily zdůvodňuje oprávněnost lokalizace: „Tu věz, že položil jsem ,zlatohlav*, latinsky stojí purpura, jež, jako dí svatý Běda, jest roucho barvené rybí krví... A že v Čechách nebývá, neumíme ho správně jmenovati: protož po­ ložil jsem zlatohlav, že na nich, na bohatých, zde vídáme nejlepší roucho...“ Pro Husa či Jeronýma není ještě dozajista překlad bible jejím výkladem v pozdějším humanistickém slova smyslu, nicméně již tvrdí, že ne každé slovo bible (respektive Vulgáty) pochází přímo od Boha a odvažují se o tom, které slovo od Boha pochází a které ne, lidským TOTAMXvem YOTtaodw&t. ‰ sváiv»d<a\i ^ ^ v d \ píektadatelská. činnost jedním z článků kostnické žaloby. Husitství pak vnáší do oblasti víceméně související s překladem v moderním slova smyslu dva soubory zčeštěných slovesných proje­ vů, literaturu nábožensky výkladovou a duchovni písně. Nepřináší sice nic zásadně nového, co by se vymykalo středověké praxi, ale pro dějiny české kultury obecně a českého překladu zvlášť má přesto ne­ malý význam, a to přinejmenším ve dvou aspektech. Je to období ne­ sporného rozmachu českého jazyka, který je v té době jedním z prv­ ních evropských stabilizovaných spisovných jazyků v užším slova smyslu, čímž jsou pro budoucí české překládání předem vytvořeny neobyčejně příznivé podmínky. Zároveň husitství orientuje český kulturní kontext na sféru náboženskou a morální. Svou „přísností“ se tak stává poměrně účinnou brzdou pro to, aby i k nám pronikala ve větší míře tematika mravně nevázanější, světská v renesančním

15

slova smyslu. Tento rys se i v důsledku našeho pozdějšího vývoje stane pro českou kulturu čímsi příznačným a bude mít nemalé dů­ sledky i pro překladovou sféru. Připomeňme jen skutečnost, že např. překládání „skandálních“ děl světové literatury a překlad vulgarismů zůstává vzhledem ke čtenářským zvyklostem choulostivým problémem českého překladatelství do dnešních dnů. V době od 14. do 16. století dochází v západokřesťanské slovesné kultuře k velice podstatné změně. S postupným rozvojem měst a vzdě­ lanosti se tato kultura začíná diferencovat na kulturu pro elitu, spo­ jenou s feudálními dvory a postupně i s vysokými měšťanskými vrstvami, a na kulturu určenou obecnému lidu. „Vyšší“ vrstvy slovesnosti se postupně transformují z původně orální podoby do po­ doby psané, zatímco vrstvy nižší jsou stále vázány na mluvené, respektive zpívané slovo. Ve městech bude takováto orální či „poloorální“ slovesnost přetrvávat jako součást kultury „jarmareční“, na venkově se stane slovesným doplňkem svátečních a polosvátečních kolektivních událostí venkovského lidu, začleněného do více či mé­ ně pevné vesnické komunity. Ve vznikající písemné slovesnosti pro elity, jejíž vývoj je ovlivňo­ ván zaváděním a zlepšováním technik k reprodukci textu (kopistické dílny, rytí textu do dřevěných desek a jeho otiskování pomocí barvy a lisu atd.) vrcholícím v polovině 15. století vynálezem knih­ tisku, dochází oproti předchozímu období k dosti podstatným změ­ nám. Tematika epické a naučné povahy přestává být zpracovávána veršem s mnemotechnickou funkcí a ten je z ní postupně vytlačován prózou. Sám verš se zachovává v poezii lyricko-epické a lyrické, ta se však sama podstatně proměňuje z hlediska formálního. V jednotli­ vých kontextech postupně vznikají a stabilizují se nové umělé strofické útvary, neodpovídající ani poezii antické, ani původní „zdrojo­ vé“ folklorní písni, jakými jsou např. rondel, rondeau, francouzská balada, balata a mnoho dalších. Z formálních experimentů provensálských trubadúrů přenesených na území dnešní Itálie tak vznikne sonet, který - jako jediná ze stabilizovaných středověkých strofických forem - přežije i masivní odmítnutí středověkých básnických forem renesancí a paradoxně se stane v jistém smyslu přímo jejím emblémem. V této slovesnosti určené pro elity se čím dál více do­ stává do popředí i autor pojímaný zprvu nikoliv jako tvůrce, ale jako zručný řemeslník více či méně dovedně naplňující dané formy daným obsahem. K požadavku formální dovednosti se postupně začne připojovat i stále častěji formulovaný požadavek jisté tematic16

ké inovace, což vytvoří předpoklady pro vznik kategorie autorství a původnosti na straně jedné a „nepůvodnosti“, respektive převzetí původního „obsahu“ a jeho přenesení do jinojazyčné „formy“, tedy jeho relativně věrného „překladu“ na straně druhé. Mezi písemně šířenou slovesností určenou pro elity a orální slovesností, která je součástí svátečního či polosvátečního života měst­ ského i venkovského „obecného“ lidu, postupně vzniká jistá mezivrstva slovesné kultury, která má na jedné straně podobu slovesnosti psané, na straně druhé se zaměřuje na lidové vrstvy a zachovává si řadu atributů původní slovesnosti orální. Tak například kategorie původnosti, autorství, přebírání, překládání atp. v ní nehrají žádnou významnou úlohu a plně se podřizují kategorii „užitečnosti“ pro prostředí, které se snaží zasáhnout, ať už jde o spisky „věcné“ (kníž­ ky „populárně naučné“, „náboženské“, „morální“), anebo o spisky „zábavné“ (kratochvilná čtení). Tato slovesnost je určena gramotným příslušníkům lidových a pololidových vrstev ve městech i na vesni­ cích (lidoví písmáci) a stejně jako písemná slovesnost pro elity se šíří částečně individuálním čtením, částečně polosoukromým až poloveřejným předčítáním, které se v celé oblasti psané slovesnosti udrží v konkurenci s tichým osamělým čtením - až do 19- století (viz fe­ nomén dvorů a salonů na straně jedné a přástek na straně druhé). „Tvorba“ a šíření slovesné kultury převážně písemnou podobou vytváří předpoklady pro několik typů mezikulturních transferů, a to jak v rámci sféry působnosti jednoho jazyka, tak i při přenášení slo­ vesných kulturních statků mezi jednotlivými jazyky. Obecným pra­ vidlem je to, že se z vyšších kultur či vyšších kulturních vrstev šíří určitá tematika do kultur či kulturních vrstev nižších „vulgarizací“ („banalizací“), provázenou vesměs formálními transformacemi (změna žánru, stylu, proměny syžetové i fabulační) tak, aby „sub­ stance“ díla zůstala v nižší kulturní vrstvě zachována. Při přechodu ze sféry působnosti univerzálního kulturního jazyka (latiny) do ja­ zyka domácího anebo z jednoho domácího jazyka do domácího jazyka jiného při překládání se pak tento proces komplikuje proble­ matikou nahrazování původního diskurzu diskurzem novým v rám­ ci rozdílných a vzájemně jednoduše nepřevoditelných jazykových kódů. V oblasti „translace“ se tak otevírá široké pole pro jazykový transfer sahající od principiální „doslovnosti“ (která je vzhledem k rozdílům mezi jazyky prakticky nerealizovatelná) k různým typům „zpřístupňování“, sahajícím od více či méně „věrného“ překladu „dnešního typu“ přes různě volné adaptace a „parafráze“ k tvůrčí ná-

17

podobě v novém jazyce. Ta je však jíž vesměs vnímána jako součást původní slovesné kultury nového jazykového kontextu, později je začleněna do „národní“ literatury (viz např. ve Francii tvorbu Plejá­ dy) a je zpravidla interpretována jako historicky první vrstva jejího novověkého vývoje. První prestižní kulturou, které se takovýmto „adaptačním“ (ve smyslu přiměřování dobovým potřebám.určitého kontextu) transfe­ rem začíná jazykově se rozrůzňující zápctdokřesťanský celek zmoc­ ňovat, je - v průběhu jeho postupné emancipace od monopolního postavení písemné slovesností kultovní, církevní a náboženským účelům přímo podřízené, pro niž platí tradice a její závazná inter­ pretace - slovesná kultura antická, považovaná za soubor slovesných výtvorů individuálních autorů fixovaných v původních („zdrojo­ vých“) textech, tradice, jejíž zlomky se doposud tradovaly v různou měrou závazných opisech a zpracováních. Vyhledávání „zdrojových“ textů, jejich studium a adaptace pro nová jazyková prostředí je zá­ kladním cílem evropského humanismu, respektive jednotlivých ev­ ropských „národních“ humanismů, jejichž představitelé jsou - oproti svým „latínizujícím“ protějškům vyskytujícím se v jednotlivých ná­ rodních kontextech paralelně s nimi - pevně přesvědčeni, že je jejich domácí jazyk schopen vyjádřit v zásadě vše, co vyjádřili antičtí auto­ ři v jazyce původním. Kromě sepisování obran domácího jazyka a ná­ vrhů na jeho zvelebení a zušlechtění se proto zabývají prací slovníkářskou a překladatelskou. Zcela pochopitelně se přitom dovolávají překladatelských postupů teoreticky zdůvodněných v římské tradici, která je vypracovala a zformulovala v obdobném procesu adaptace řecké slovesné kultury. Po vzoru Cicerona, Horatia a v nemalé míře i svatého Jeronýma je pro ně překlad transferem významu, jehož no­ sitelem je původní jazykový diskurz, do diskurzu jinojazyčného., který má translator pořídit. Překlad je tedy v zásadě sémantická ope­ race uskutečňující se nahrazením jednoho jazykového média jazy­ kovým médiem druhým („Nec verbum verbo curabis reddere fidus interpres“ - Horatius, „non verbum e verbo sed sensum exprimere de sensu“ - sv. Jeroným). Jestliže dílo humanistů spočívá především v transferu a „adapta­ ci“ - pro účely jednotlivých vrstev jejich jazykového společenství antické literatury naučné a děje se především prostřednictvím změ­ ny jazykového média společné substance, případně její „vulgarizací“, tj. překladem s převažující funkcí „reprodukční“, a to i v případě „adaptace z důvodů vulgarizačních“, renesance se snaží přivlastnit si 18

to, co považuje za „antický“ životní způsob, za „antický“ ideál po­ zemského života. V literární oblasti se tak - obecně vzato - soustře­ ďuje jednak na transfer antických literárních forem a jejich naplňo­ vání domácím jazykovým materiálem (ódy, elegie, hymny, eklogy, tragédie, komedie atp. postupně zcela vytlačují dřívější básnické formy s výjimkou sonetu, který zpopularizovali renesanční básníci italští a jenž je implicitně považován za „italský“, tj. vlastně „latin­ ský“ žánr - všude dochází k pokusům o zavedení časomíry), jednak na přebírání tematiky a motiviky ať už antické, respektive vesměs klasické a postklasické římské, anebo „renesančně zdrojové“, tzn. z italské renesance. Nejdůležitějším způsobem transferu je zde „tvůrčí imitace“ reflektující se už nikoliv jako transfer substance a formy z jednoho jazykového média do jazykového média jiného, tedy jako reprodukce (a adaptace z důvodu nutné vulgarizace), ale jako původní tvorba. Transfer obsahové i formální stránky „původ­ ní“ tvorby antické či cizí do renesanční slovesné tvorby v jazyce „do­ mácím“ je pak pociťován jako cosi těsněji spjatého s originálem, jako transfer kulturního statku, jehož původcem nepřestává být původní autor - tedy jako překlad. Překladatel pak už není pouhým vyklada­ čem a translátorem do nového jazykového média, ale zároveň se stává i translátorem do nové, případně staronové básnické formy. Dlužno podotknout, že dnešní nezaujatý interpret u svěžího rene­ sančního dílka, jehož zdroj mu nezůstal skryt, často jen stěží rozli­ šuje, zda by je sám označil spíše za „adaptační“ překlad anebo za „původní domácí adaptaci“. Snaha společensky i jazykově bouřlivě se rozvíjejících domácích kontextů přivlastnit si kulturu a vzdělanost, která byla původně pří­ stupná pouze mizivé vzdělanecké menšině, se nezastavuje ani před Písmem svatým. Kulturní i společenská situace totiž přestává odpo­ vídat posťuřáťu jednoho křesťanske'ho íidu centräíné evangeíizovaného z římskolatinského zdroje, který je zároveň jediným médiem a uchovatelem slova Božího, postulátu, při němž se rozšiřující se vzdělané, leč „méně elitní“ vrstvy musí spokojovat pouze s připuš­ těnými vulgarizacemi a výklady v domácích jazycích. Bůh pro ně prostě mluví stále jen (nesrozumitelně) latinsky. Latinský „učenecký“ kontext začíná být pociťován jako pouze jeden (funkčně specia­ lizovaný) jazykový kontext mezi kontexty jinými, potenciálně kon­ kurenčními, které se začínají dožadovat „vlastního“ Božího slova, tzn. Božího slova ve vlastních jazycích. Dochází tedy ke studiu Písma v hebrejských a řeckých „originálech“, k transferu jeho „sub-

19

Stance“ do jiných jazykových médií a k popření teze, že jediným le­ gitimním transferem, jímž se boží povaha Písma nepoškodila, byl Je­ ronýmův překlad do latiny (Vulgáta). Každý překladatel si tak oso­ buje právo samostatného výkladu (tj. rozlišení závazné substance od „nezávazných“ zvláštních okolností i samostatného využívání jazy­ kových prostředků - slov, jejich následnosti, zvuků, harmonie, čí­ selných poměrů v textu atd.). A některé z takovýchto výkladů se po­ zději stanou základem nových výkladů (tj. překladů) nejen textu, ale i křesťanské zvěsti a povedou k založení a stabilizaci nových křes­ ťanských „reformovaných“ církví. Dodejme ještě, že takovéto pres­ tižní překlady bible sehrají většinou podstatnou úlohu při vytváření či stabilizaci spisovných jazyků v jednotlivých národněkulturních kontextech. V pohusitských Čechách se obecně popsané procesy začínají pro­ jevovat od konce 15. století a vrcholí v první třetině 17. století. Jejich konkrétní průběh je zde ovlivněn třemi významnými faktory. Velmi raná a „nezralá“ česká náboženská reforma zaměřila náš kontext na problematiku převážně morální a náboženskou, takže se v něm bude renesanční „pohanství“ jen stěží ujímat a nepřestane být poci­ ťováno jako prvek v podstatě cizorodý a omezující se (ve velice mír­ ných podobách) na úzké elitní vrstvy, které jsou jazykově české pouze částečně. Neméně významným faktorem se stávají i neoby­ čejně složité vztahy s jazykově německým etnikem, často luterán­ ským, a s luteránskou konfesí vůbec - ta postupně téměř vytlačí tra­ diční „husitství“ zajištěné kompaktáty a vstoupí do konkurence se vznikající domácí českobratrskou reformací. Determinujícím histo­ rickým faktorem je pak skutečnost, že české, převážně nekatolické stavy dosadí na český trůn dědičné krále z habsburského rodu, kteří jsou v té době vesměs zároveň císaři Svaté říše římské národa německého. Snahy královské moci o centralizaci českého státu tak ! narážejí na snahy Českých (z hlediska zemského, zdaleka ne vždy jazykového) stavů o udržení „stavovské“ povahy království, což je komplikováno poměry v celé konfesijně rozdělené říši a skutečnos­ tí, že v převážně nekatolickém království vládne katolická dynastie. V tomto ohledu se u nás už tehdy formuje jazykově-národní český kontext s poněkud atypickou strukturou, v níž jsou elitní vrstvy (zvláště vyšší šlechta a městský patriciát) částečně jinojazyčné a své „národní“ kulturní potřeby si uspokojují texty převážně německými, i Jinak řečeno, už tehdy dochází k postupnému početnímu oslabování těch elitních vrstev naší společnosti, které se česky vyjadřují a vy- j

20

zadují česky psanou původní i překladovou literaturu vyšších stylove-tematických vrstev. V českém kulturním kontextu byl hlavním představitelem latin­ ského humanismu a hlavou skupiny latinských humanistů Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Právě proti němu vystoupila v posledních desetiletích 15. století skupina českých humanistů - Viktorin Kornel ze Všehrd, Václav Písecký, Řehoř Hrubý z Jelení, Mikuláš Konáč z Hodiškova aj. Na jejich dílo pak o sto let později navázali čeští hu­ manisté další, jako byli Daniel Adam z Veleslavína, Jan Kocín z Kocinétu či Abraham z Günterroda. V jádru původní polemiky stála stejně jako v jiných národních kontextech - otázka, jak širokým vrst­ vám se má otevřít přístup k nové vzdělanosti přicházející ze západ­ ní Evropy. Hasištejnský považuje za neúnosné, aby přístup ke vzdě­ lanosti získalo nejen „panstvo“, ale i „vládykové“, ba dokonce i onen „lid“, jehož pravým místem je pole s pluhem a hnojem. Jinak řeče­ no, z prvotní „jazykové“ diskuse se téměř okamžitě vylupuje disku­ se o základní společenské funkci humanistického překladu, tedy o funkci vzdělávací, která se při překládání projevuje preferováním sdělné funkce překladového textu. Český humanistický překladatel tak nejen nelpí na tom, aby proti slovu originálu postavil významo­ vě co nejpřesnější slovo překladu (skutečnost, že se rozsah lexikál­ ních jednotek v jednotlivých jazycích často nekryje, vyřeší ostatně nezřídka tím, že za jednu lexikální jednotku originálu dosadí v pře­ kladu jednotky dvě), ale snaží se ve výsledném českém textu expli­ citněji vyjádřit i vztahy mezi jednotlivými větami souvětí či jednotli­ vými větnými členy, explicituje informace, které jsou v originálu vyjádřeny pouze implicitně a často doplňuje svůj překlad i komen­ tářem. Tak například Řehoř Hrubý z Jelení opatřuje svůj překlad Erasmovy Chvály bláznivosti „Výkladem míst těžších a potřebněj­ ších k Erasmovi s přídavky těch věcí, kteréž k těm místom přinále­ žejí pro sprostné a neučené lidi a pro ty, ježto, co se nyní děje a co se někdy dalo mezi Římany a mezi námi, nevědí, nebo pro ty, ježto jaký jest mezi námi a jimi rozdíl, neznají“. Humanistický překladatel pak řeší předpokládané rozdíly mezi informačním základem čtenáře originálu a informačním základem Čtenáře překladu nejen vysvětliv­ kami „pod čarou“, alé často i vysvětlivkami vnitřními, které umísťu­ je do závorek nebo i - bez dalšího označení - přímo do textu. U pře­ kladů určených širšímu publiku se pak odhodlává i k odvážnějším „adaptacím“ informací, které podle jeho mínění nenáležejí k infor­ mační substanci originálu (nahrazení jména méně známého cizího

21

básníka, teologa atp., sloužícího jako kulturní narážka, jménem ci­ zího básníka, teologa aj. známějšího atp.). Vedle úsilí o přenos „cizí“ informace do domácího kontextu si humanistický překladatel velice přesně uvědomuje i svou úlohu jazykově-vlasteneckou, a to jak v konfrontaci s prestižními kulturními jazyky (zvláště s latinou), tak i v soutěži s němčinou. Snad nejpregnantněji to vyjádřil Viktorin Kornel ze Všehrd ve své předmluvě He knihám Jana Zlatoústého o napravení padlého: „K Zlatoústému st navrátím, kterýž ode mne nynie jest vyložen. Kteréhož jsem i z té příčiny rád vyložil, aby se jazyk náš český i tudy šířil, šlechtil a rozmáhal. Neb nenie tak úzký, ani tak nehladký, jakož se některým zdá. Hojnost a bohatstvie jeho z toho móž poznáno býti, že cožkoli řecky, cožkoíi latině (o němči­ ně nic nynie nepravím) móž povědieno býti, to též i česky.“ Čeština je tedy jazykem vynikajícím, ale Češi si jí dostatečně neváží: „Němci, jichž jazyk tak drsnatý, tak dreptavý a tak nerozumný jest, že jeden s druhým mluvě, Němec s Němcem, sobě častokrát nerozumievají, avšak jej našemu na potupu šířie a trú, takže i latinská slova veň vtrušujú, aby vždy jazyk jich byl dostatečnější a hojnější,... již téměř všecky knihy pohanské i křesťanské z latinských, jeden jazyk dru­ hým vykládajíc, německé jsú učinili, kdež my však ještě žádných nemámy.“ Přes veškeré (obvyklé) stesky je však třeba našim humanis­ tickým překladatelům přiznat, že se jim během necelé stovky let podařilo převést do velice kultivované Češtiny učená díla tvořící stan­ dardní humanistický překladový repertoár charakteristický pro kul­ turně vyspělé evropské kontexty. Velice bohatá překladová tvorba českých humanistů v oblasti „věcné“ či „mravoličné“ literatury, která velmi dobře odpovídala po­ třebám a tendencím českého pohusitského kontextu, se však jen ne­ směle proměňovala v českou překladovou tvorbu „renesančního“ typu. I při překládání literatury „krásné“ se - snad i z alibismu klade důraz na její užitečnost. Šimon Lomnický tak charakterizuje například Vergilia jako autora, který „za živobytí svého mezi jinými tyto troje knížky užitečné uměle složil a vydal, totiž Bucolica, v kte­ réž učí dobytek pásti, Georgica, v té učí rolí vorati a zemi dělati, Eneida, a v té učí bojovati“. Převládající kritérium užitečnosti se pak promítá i do vydávání překladů „okleštěných“ (tento zvyk se v české překladatelské tradici udrží až do posledního desetiletí 20. století). Tak čeští překladatelé výboru z Boccacciových „krotcích“ novel, pře­ kládající z druhé ruky (z latinských zpracování, která už sama pro­ šla náboženskou cenzurou), při své práci ještě více „obrušují hroty“

22

a vynechávají např. eroticky ožehavá místa. Jinak řečeno, v českém kulturním kontextu nedošlo - pravděpodobně vzhledem k jeho zá­ kladním konstitutivním rysům - k plnému přechodu od překladu humanistického k překladu renesančnímu, od překládání literatury „naučné“ k překládání literatury „krásné“. To se nejvíce projevuje při překládání básní (jde o překlady nepříliš četné), kdy se znovu klade důraz na transfer „substance“ a veškeré formální výboje se zastavují u překládání rytmizovanou prózou, rozdělenou do často nestejně dlouhých řádků, které nerespektují ani počet veršů originálu, a kdy se zpravidla jediným formálním příznakem „verše“ stává rým. Pře­ vody, které více respektují formální kvality originálu, se pak u nás začínají objevovat až koncem 16. století. Vrchol českého překladatelského úsilí tohoto období je spojen s překladovým dílem jednoty bratrské, v němž se - vedle jasného konfesijního zřetele - postupně projevuje i výslovné estetické zamě­ ření. Historiografie české literatury vykládá tuto skutečnost (např. u Komenského) obvykle jako „ovlivnění“ šířícím se literárním baro­ kem, zatímco by bylo pravděpodobně vhodnější interpretovat ji jako pozdní dopad renesanční překladatelské praxe na český kontext (Ko­ menského preferování prozódie časoměrné). Největším kulturním počinem českobratrského překladu je nový český úplný překlad bible (tzv. Bible kralická), který se na dlouhá staletí stal svodem lexi­ kálního, morfosyntaktického i stylistického bohatství českého jazy­ ka. Českobratrští překladatelé překládají bibli pochopitelně z heb­ rejského a řeckého originálu a při konkrétních překladatelských řešeních dospívají k velice šťastné syntéze humanistické věcné i ja­ zykové poučenosti a recepce lidového výraziva, diktované ohledem na předpokládanou celonárodní platnost (a tedy i srozumitelnost) výsledného textu. Obrovskou estetickou hodnotu pak jejich překlad čerpá z vřelého citového zaujetí a ztotožnění se s osobami, ději a ideami originálu, který je překladem velice citlivě odexotizován (nahrazení řady původních reálií reáliemi dobovými a místními) a konfesijně i dobově domestikován. Tak například jedno řecké slovo znamenající „větší skupinu lidí“ je - podle toho, zda jde o sku­ pinu Kristu „přátelskou“ či „nepřátelskou“ - do češtiny převáděno jako „zástup“, nebo naopak „sběř“ či „rota“. Spolu s rozvojem čes­ kobratrské překladatelské tradice dochází pak i ke vzniku českobra­ trských teoretických prací o překladu se zaměřením na česká pře­ kladatelská řešení (Jan Blahoslav, J- A. Komenský), pro něž je příznačná snaha pojímat překlad nikoliv už jen jako výklad a substi-

23

tucí jazykových prostředků, ale i jako substituci prostředků stylistic­ kých. Příkladem může být Blahoslavova úvaha o překládání přísloví z jeho Muziky (1558), kde je jako příklad uvedeno latinské přísloví „dabo ad Calendas Graecas“ (tj. nikdy): „Myto přísloví latinské svým českým můžeme takto exprimere: Dámť, až pes na lísku poleze, sedláci říkají: Až se v krbe zhvězdí.“ Vyvrcholením a zároveň i koncem Českobratrské tradice Českého překladu je dílo J. A. Komenského, který začíná klást na překlad pozdně renesanční požadavek jisté věrnosti i formální, takže překlad by měl podle něj být slovesným dílem, pro nějž je charakteristický velice citlivý kompromis mezi funkcí reprodukční (transfer význa­ mu, „substance“) a estetickou (ohled na estetickou formu překlado­ vého díla): „dále dbáti jest toho, aby }...} v překladu odpovídalo ovsem v mezích možnosti - vlastní užití slova vlastnímu, přesné přesnému, žertovný výraz žertovnému, zastaralý zastaralému atd.“ Ne náhodou užívá Komenský při vlastních překladech žalmů umě­ lých antických forem (Kralická bible je překládá prózou) a ve sto­ pách časoměrné poetiky některých starších vzdělanců - Vavřince Benedikta z Nedožer aj. - spoluzakládá českou tradici časoměrné prozódie (zde v překladu). Komenského dílem mělo vyvrcholit i slovníkářské úsilí českého humanismu. Připravovaný Poklad jazyka Čes­ kého vsak zničil oheň. Od počátku 15. století byla Evropa zmítána sérií postupných ná­ boženských válek odehrávajících se v jednotlivých národních kon­ textech. Jejích zdrojem je mimo jiné krize římské církve, která se mění v mocnost světské povahy a nehodlá se přitom vzdát svého mo­ nopolu na duchovní moc. Jestliže duchovní potřeby nově vznikají­ cích úzkých národních elit dokáže vesměs uspokojit renesanční kul­ tura, jinak je tomu s potřebami širších „národních“ lidových vrstev, v jejichž mentalitách konečně - po dlouhém evangelizačním úsilí zakořenila křesťanská zvěst. Obecně tak dochází k volání po nápra­ vě církve spojenému s jednotlivými reformními hnutími, která se čas od času - odtrhávají od Říma a mění se v církve reformované. Pro jejich příslušníky se tak na dlouhou dobu omezuje písemnictví šíře­ né v národních jazycích na překlady Písma a žalmů, popřípadě na tvorbu čí překlady náboženských písní, a světské, tj. „kratochvilné“ písemnictví v tomto jazyce skládané či do něj „překládané“ {tj. pro ten či onen kontext adaptované), na více Či méně evangelizující a mo-j ralizující čtivo a divadlo. Výjimkou jsou pouze nečetné elity, jež se nehodlají zcela zříci renesančního akcentu na světský život. Takové-

24

to kulturní podoby postupně nabudou kalvinistické (Ženeva, bu­ doucí Spojené státy americké) či luteránské „národní“ kulturní kon­ texty, které se udrží nejen po domácích náboženských válkách, ale i po konci všeevropského, vesměs konfesijně prezentovaného mo­ cenského konfliktu, jímž je třicetiletá válka, zakončená potvrzením konfesijního státu quo aute: cuius regio, eius religio. V protestant­ ských zemích je reziduální katolicismus buď zcela (více či méně ná­ silně) vymýcen, anebo pouze tolerován, takže se tu nemůže stát vý­ znamnějším kulturotvorným faktorem. Hnutí církevní obrody se však nevyhne ani zemím, jež od Říma neodpadly. Výsledkem tridentského koncilu zakončeného r. 1563 je rozsáhlý program církevní reformy a reevangelizace křesťanů vlaž­ ných či od Říma odpadlých, jinak řečeno program rekatolizace. Tridentská reforma však na rozdíl od reformace nevyžaduje návrat círk­ ve k původní prostotě, tj. nevyžaduje ani to, aby se člověk plně odvrátil od světských radostí a celý svůj život vyplnil prací a zbož­ ností. Elity tak získávají možnost kultivovat svůj „renesanční smysl pro krásu“ za předpokladu, že budou kulturní statky prodchnuty duchovností, tj. vroucností, citem, vášní a ideou světské pomíjivosti, jež se však zároveň snoubí s monumentalitou odkazující k velikosti primárně Boží, ale odvozeně i lidského díla. Zatímco v zemích, kde dochází k rekatolizačnímu úsilí (habsburské državy a říšské kato­ lické státy), je akcentována právě tato duchovní vrstva a rozvíjí se v nich nový barokní styl, ve státech, kde k soustavné katolické reevangelizaci nedochází, se vyvíjí monumentální styl akcentující har­ monii rozumu a citu - klasicismus. V období nastupující krize ev­ ropského feudalismu, díky oslabujícímu se důrazu na náboženskou vroucnost a zduchovnění, spojenému s rostoucím pocitem prchavosti všeho pozemského, se postupně tyto dva proudy slijí do spo­ lečného řečiště rokoka. To se v sentimentaíístícké „vulgarizaci“ v po­ slední třetině 18. století rozšiřuje i mimo dvorskou elitu a vlévá do druhé (v některých kontextech vůbec první) vlny klasicismu, spoje­ né s osvícenským kritickým myšlením. Z hlediska jazykově národního pak paralelně dochází k upevňo­ vání domácích jazykul v nich již fixovaných něho nově se fixujících literárních forem, které je průvodním jevem snahy o postupnou transformaci státu stavovského typu ve stát typově i jazykově „národ­ ní“ (srv. např. postupné nahrazování latiny jako univerzálního jazy­ ka vzdělanců jazyky národními). Rozvíjející se národněkulturní kon­ texty tak vstřebávají veškeré cizí podněty domestikačním způsobem, 25

jinak řečeno, přisvojují si cizí „substanci“ prostřednictvím vlastních estetických a ideologických kánonů, jež zpočátku ještě vydávají za kánony „věčné“ (srv. ambice francouzského klasicismu). Překladate­ lé tohoto období nakládají pak s originály z dnešního hlediska veli­ ce volně a příliš nerespektují ani jejich původní formální strukturu, ani původní hierarchii jejich sémantických prvků. Snaží se pro svůj národní kontext pořídit dílo, jaké by byí daný autor napsal v přípa­ de, že by byl psal jeho jazykem, a to právě v daném historickém oka­ mžiku. Překladatelovo úsilí je tak veskrze tvůrčí a velice málo se liší od úsilí autora tzv. „původní“ literatury, který s tímtéž zápalem a cí­ lem „samostatně“ ztvárňuje tematiku z valné části „obecně barokní“ či „obecně klasicistickou“. Tomuto obecnému kulturnímu vývoji se v zásadě nevymyká ani Český kulturní kontext, až na to, že se v něm po porážce stavovské­ ho povstání v roce 1620 a po jejím definitivním potvrzení vestfál­ ským mírem v roce 1648 dramaticky radikalizují předchozí tendence ve vývoji „jazykově národních“ elit. Dochází k více či méně nucené masové emigraci příslušníků původní politické a kulturní elity a jí uvolněné místo je z větší Části obsazeno příslušníky elit konfesijně i národnostně cizích, přičemž sama čeština je vídeňským dvorem dlouho - přinejmenším implicitně - považována za jazyk „nebez­ pečných rebelů“. V průběhu druhé poloviny 17- století a prvních dvou třetin 18. století se tak česká stavovská kulturní elita (vyšší šlechta a městský patriciát) vcelku nenásilně proměňuje v elitu jazy­ kově německou, a to do té míry, že se v josefínských reformách, usi­ lujících o vytvoření novodobého centralizovaného národního státu, s českým jazykem (jako jazykem „politickým“) už vůbec nepočítá. Češtině je vcelku pochopitelně (z hlediska reálné politicko-mocenské situace v království) přiznán statut jakéhosi neplnohodnotného ja­ zyka, který může pouze prozatímně sloužit ke vzájemnému praktic­ kému dorozumívání domácích lidových vrstev. Tento postoj však zá­ roveň ohrozí relativní politickou nezávislost Českých zemských stavů a svrchovanost Českého království. Není tedy divu, že v reak­ ci na josefínskou centralizační politiku dochází ke snahám o obrodu Češtiny, jež se mohou opírat o dřívější úsilí směřující proti úpadku její politické i komunikační funkce (např. Balbín). Tyto snahy o ob­ rodu jazyka, a tím i národa, k nimž bude docházet ve vypjaté situa­ ci formování jazykově jednotného, leč politicky rozdrobeného, mo­ derního národa německého, jsou vesměs označovány jako české národní obrození.

26

Vzhledem k tomuto specifickému vývoji se u nás v pobělohor­ ském období sice rozvinula běžná původní i překladová „rekatoli­ zační“ literatura, která se ve výběru zdrojů a způsobech jejich domestikace v zásadě neliší od analogické literatury působící v té době v jiných jazykově národních kontextech, vyšší vrstvy literatury du­ chovní a světské, ať již původní či překladové, se však rozvinuly pouze stopově. V překladové sféře se tak téměř výlučně setkáváme s náboženskými, moralistickými či kratochvilnými spisky a divadel­ ními hrami určenými k lidovému konzumu, jinak řečeno, s vesměs velice volnými domestikujícími „barokizujícími“ adaptacemi a para­ frázemi. Pobělohorské období je v literární oblasti neseno rekatolizačními snahami obracejícími se především k širokým lidovým vrstvám, je­ jichž stylistickým médiem je baroko, respektive převážně ten z jeho dvou směrů, který - podle slov B. Havránka - „aktualisuje přede­ vším stránku zvukovou účinným zvukosledem a rýmy a stránku le­ xikální jednak užitím slov a obratů lidových, a to zvláště ze sféry ci­ tové (deminutiv), jednak symbolickým využitím prostých metafor braných z přírody...“ V tomto ohledu může české reformační překladatelství navázat na slovníkářskou činnost pozdně humanistic­ kou, především na sbírky přísloví a lidových rčení jako Dicteria seu proverbia Bohemica (1582, 1599) Jakuba Srnce z Varvažova, Neoforum Latinoslavonicum (1678) Daniela Sinapia Hořčičky či Komenského Moudrosti starých Čechů. Využívání „jadrných“ a profesionálních vrs­ tev češtiny nebylo v době těsně předbělohorské výsadou českobra­ trského překladatelství, ale obecnější kulturní tendencí související mimo jiné - s jistými pozdně renesančními a raně barokními stylis­ tickými tendencemi tohoto období. Tak Jan Kořínek v předmluvě ke Starým pamětem kutnohorským (1675) osvětluje tuto tendenci, která se týkala jak překladu, tak i původní tvorby, slovy: „Jaký by byl fi­ losof, kdyby po filosoficku a lovec po lovecku, švec po ševcovsku nemluvil. f...f Pokud se týče krásy Českého stylu, chtěl jsem větši­ nou kráčeti urovnanou cestou, neboť jsem se nestaral o to, abych příliš hledanými a ne všeobecně známými výrazy usiloval o vzneše­ nost řeči, ježto jsem si byl dobře vědom, že v tom je víc marnivosti než užitku. Pročež, abych pomohl chápavosti posluchačstva, ne­ zdráhal jsem se vplétati do mluvy tu a tam slova cizí, převzatá z ji­ ných jazyků, ale vžitá již mezi lidem a v denním užívání...“ Český protireformační překlad na tuto tradici navazuje a radikalizuje ji. Výběrem překládaných předloh, vesměs „evangelizačních textů“ ne-

27

valné estetické hodnoty, i prostředků jejich zčeštění usiluje totiž o zasažení a náboženskou konverzi širokých lidových vrstev. Pře­ klady životů svatých, kázání, líčení hrůz pekelných a slastí nebes­ kých měly být pro čtenáře (respektive pro posluchače) jazykově sro- J zumitelné a měly útočit na jeho city. S originálem, ať už prozaickým f či veršovaným, nakládá přitom protireformační překladatel pouze I jako s relativně závaznou „oporou“ vlastního evangelizačního (pří- I padne i estetického) úsilí. Není proto divu, že do syžetu i fabuíe za- i sáhuje tak, aby česká verze lépe odpovídala svému účelu. Často i proto vypouští určité dějově retardační prvky, s oblibou amplifikuje drastické scény (např. mučení a umučení kladného hrdiny, jímž je daný světec). Spolu s tím se nebojí výrazového zexpresivnění, účinnějšího než neutrálnejsí stylizace originálu. Podobnými prin­ cipy se řídí i „překladatel“ (jiných) kratochvilných skládání včetně divadelních her provozovaných - kromě ochotnických představení her „náboženských“ (hry pašijové aj.) - převážně kočovnými lout­ káři. Nepříliš výrazným ohledem na konkrétní podobu originálu se vyznačují i mnohem méně četné překlady poezie vyšší (např. Kadlinský, Bridel), kterým nechybějí vlastní estetické ambice charakteris­ tické pro evropské barokní i klasicistní překladatelství. Formální strukturu originálu pochopitelně příliš nerespektují, ale zároveň ji ani nezjednodušují, spíše naopak. Charakteristickým rysem jejich tvorby je - přesně v intencích barokního a klasicistického překladu formální virtuozita, s níž je dílo adaptováno pro přijímající (český) kontext. Jenže právě Česká kulturní elita, na niž se podobní překla­ datelé zaměřují, od porážky povstání českých stavů postupně taje jako sníh na slunci a v poslední třetině 18. století z ní zbývá již jen nevelký hlouček zarytých staromilů. V souvislostí s tímto společenským procesem přibývá obran čes­ kého jazyka odvolávajících se na bohatství starší tradice a na úzus. Typickým příkladem je stať o překladu v Gramatice Václava Jandyta (1715): „Tak přesní a chvalně vzdělaní jsou toho času Čechové, aspoň přednější z národa, ve svém jazyku českém neboli svatováclavském, že nechtějí a nemohou snášet ani kazy, které se vloudily do Českého jazyka, a tím méně cizí formy a způsoby mluvení, překlá­ dání a vykládání, které se do něho vetřely a vnutily.“ Pro nezasvěcence může být paradoxem skutečnost, že češtinu obhajuje přede­ vším řeholní inteligence českého původu, pro niž je skutečným „obcovacím, a nikoliv jen dorozumívacím“ jazykem latina, přede28

vším čeští členové jezuitského řádu. Nicméně stále se ztenčující vrst­ va těch, na něž by se bylo možno s česky psanými obranami a gra­ matikami češtiny efektivně obracet, vede tuto vzdělaneckou vrstvu k přechodu k jazyku „učenců“, zprvu k „univerzální“ latině (Balbín aj.), později dorozumívacímu jazyku učenců říše a dědičných zemí habsburského domu, tedy k němčině (Dobrovský aj.).

29

Sign up to vote on this title
UsefulNot useful