ARCHEOLOGIE BARBARŮ 2005

Eduard Droberjar – Michal Lutovský (eds.)

ARCHÄOLOGIE DER BARBAREN

2005
Materialien der I. frühgeschichtlichen Konferenz „Die spätkeltische, germanische und frühslawische Besiedlung“ Kounice, 20.–22. September 2005

Institut für Bodendenkmalpflege des Mittelböhmens Prag 2006

Eduard Droberjar – Michal Lutovský (eds.)

ARCHEOLOGIE BARBARŮ 2005
Sborník příspěvků z I. protohistorické konference „Pozdně keltské, germánské a časně slovanské osídlení“ Kounice, 20.–22. září 2005

Ústav archeologické památkové péče středních Čech Praha 2006

EDITOŘI: EDUARD DROBERJAR, MICHAL LUTOVSKÝ REDAKCE, GRAFICKÁ ÚPRAVA, SAZBA, OBÁLKA: MICHAL LUTOVSKÝ (m.lutovsky@seznam.cz) ADRESA REDAKCE: ÚAPPSČ, NAD OLŠINAMI 3/448, 100 00 PRAHA 10 (www.uappsc.cz) TISK: RK TISK, HRADECKÁ 1130, 506 01 JIČÍN (www.rktisk.cz)

SBORNÍK VYŠEL
V RÁMCI PUBLIKAČNÍ ČINNOSTI

STŘEDOČESKÉHO KRAJE

Pokud není uvedeno jinak, překlad souhrnů do německého jazyka Daniela Marešová (daniela@skriptorium.cz)

© ÚSTAV ARCHEOLOGICKÉ PAMÁTKOVÉ PÉČE STŘEDNÍCH ČECH 2006 ISBN 80-86756-11-4

PŘEDMLUVA
Na území bývalého Československa se stalo už jistou tradicí pořádání pravidelných neformálních setkávání archeologů-specialistů pro různá období pravěku a středověku. Tak se postupně na různých místech v Čechách, na Moravě a na Slovensku konají vždy jednou ročně archeologické konference či kolokvia v rámci tzv. pracovních skupin. Badatelé, zabývající se časnou dobou dějinnou (protohistorií) či archeologií barbarů, dosud obdobná jednání na srovnatelné úrovni neměli. Proto jsme se rozhodli založit tradici pravidelných konferencí pro archeology a odborníky z příbuzných oborů (zejména klasické archeologie, historie, numismatiky, antropologie ad.), jejichž společným zájmem jsou pozdní doba laténská, doba římská, stěhování národů a časně slovanské období ve středoevropském kontextu. Už dlouhou dobu jsou sice pořádána prestižní mezinárodní sympózia „Grundprobleme der frühgeschichtlichen Entwicklung im mittleren Donauraum“, ta však mají více či méně určený okruh účastníků a pevná konferenční témata. Výsledkem jsou kvalitní tématicky zaměřené sborníky. Naším cílem je setkávání nejširšího okruhu badatelů, ale rovněž studentů, kde vedle přednášek z předem určeného hlavního tématu středoevropské protohistorie bude místo i pro referáty a krátká sdělení o nových výzkumech a nálezech, informace o projektech a prostor pro diskusi. Pokud to bude možné, měl by z každé konference vycházet sborník příspěvků. Pořádání první mezinárodní protohistorické konference se ujal Ústav archeologické památkové péče středních Čech. Ve dnech 20.–22. září 2005 se na pracovišti ÚAPPSČ v Kounicích u Českého Brodu sešlo na padesát českých, polských a slovenských archeologů a studentů a odeznělo 27 přednášek. Většina referátů byla věnována hlavnímu tématu konference, jímž byl „Konec keltského osídlení a problémy s počátky doby římské“. K této problematice se vedly velmi živé diskuse, což je důkazem nejen o neobyčejně komplikovaném úseku středoevropských dějin mezi Kelty, Germány a Římany, ale rovněž svědectvím různých představ a teorií současného bádání o konci oppid, akulturaci, etnicitě, relativní a absolutní chronologii nejstarších germánských památek atd. Další referáty se týkaly především nových římských, germánských a časně slovanských nálezů, z nichž je nutné vyzdvihnout důležité výsledky široce koncipovaného výzkumu „římského Mušova“. Součástí konference byl společenský večer v objektu ÚAPPSČ v Kounicích a také exkurze po vybraných památkách a archeologických lokalitách Českobrodska a Kolínska (Dobřichov-Pičhora: významné žárové pohřebiště z časné doby římské, Plaňany-bývalý cukrovar: eponymní lokalita plaňanské skupiny, Radim-zámek: působiště J. Vaňka, jednoho ze zakládajících členů tzv. Píčovy archeologické družiny, Přistoupim: raně středověké hradiště, Tismice: románská bazilika). Poděkování za vydatnou pomoc při organizování celé akce náleží především řediteli ÚAPPSČ PhDr. Vladimíru Čtverákovi a kolegyni mgr. Ireně Benkové. Výsledkem první protohistorické konference je tento sborník, do něhož přispěla většina referujících a tři kolegové, jejichž příspěvky nemohly být předneseny. Příští (druhá) protohistorická konference se bude konat v roce 2006 v Českých Budějovicích a lze si jen přát, aby se v započatém díle úspěšně pokračovalo dál. Praha – Kounice – Závist leden – únor 2006

Eduard Droberjar

Michal Lutovský

VORWORT
Auf dem Gebiet der ehemaligen Tschechoslowakei wurde die Durchführung von regelmäßigen, inoffiziellen Treffen von Fachleuten für unterschiedliche Zeiträume der Urgeschichte sowie des Mittelalters zu einer festen Tradition. Daher finden archäologische Konferenzen oder Kolloquien im Rahmen der sog. Arbeitsgruppen in verschieden Orten Böhmens, Mährens und der Slowakei einmal pro Jahr statt. Für Wissenschaftler, welche sich mit der Frühgeschichte („Protohistorie“) oder mit der Archäologie von „Barbaren“ beschäftigen, fehlten bisher ähnliche Treffen mit vergleichbarem Niveau. Daher entschieden wir uns, eine Tradition regelmäßiger Konferenzen für Archäologen und Spezialisten verwandter Fächer, wie vor allem klassische Archäologie, Geschichte, Numismatik, Anthropologie u. a. mit gemeinsamen Interesse für die Spätlatène-, Römer-, Völkerwanderung- und frühe Slawenzeit im mitteleuropäischen Kontext zu begründen. Internationale Prestigesymposien wie „Grundprobleme der frühgeschichtlichen Entwicklung im mittleren Donauraum“ werden zwar schon längere Zeit veranstaltet, aber sie haben einen mehr oder weniger begrenzten Teilnehmerkreis und feste Konferenzthemen. Unser Ziel besteht in Treffen breiteres Kreises von Wissenschaftlern und Studenten, wobei neben Vorträgen zu einem vorher bestimmten Hauptthema aus der mitteleuropäischen Frühgeschichte breiter Raum für Referate und kurze Nachrichten von neuen Untersuchungen, Funden und Projekten sowie für Diskussion bleibt. Wenn möglich, sollen die Beiträge einer jeden Konferenz in Sammelbänden veröffentlicht werden. Die Veranstaltung der ersten internationalen frühgeschichtlichen Konferenz ermöglichte das Institut für Bodendenkmalpflege des Mittelböhmens. Vom 20.–22. September 2005 trafen sich fünfzig tschechische, polnische und slowakische Archäologen und Studenten in den Räumen des Instituts in Kounice bei Český Brod, und 27 Vorträge wurden gehalten. Die Mehrheit von Referaten wurde dem Hauptthema der Konferenz „Das Ende der keltischen Besiedlung und Probleme des Beginns der römischen Kaiserzeit“ gewidmet. Diese Problematik führte zu intensiven und lebhaften Diskussionen, was nicht nur von einem ungewöhnlich komplizierten Abschnitt der mitteleuropäischen Geschichte zwischen Kelten, Germanen und Römern, sondern auch von den verschiedenen Darstellungen und Theorien der gegenwärtigen Forschung zum Ende der Oppida, zur Akulturation, Ethnizität, zur relativen und absoluten Chronologie der ältesten germanischen Denkmäler usw. zeugt. Weitere Referate betrafen vorwiegend neue römische, germanische und frühslawische Funde. Das Ergebnis der ersten frühgeschichtlichen Konferenz wurde dieses Sammelbuch mit den Beiträgen der Mehrheit der Referenten sowie von drei Kollegen, deren Beiträge nicht gehalten werden konnten. Im Jahre 2006 wird die nächste (zweite) frühgeschichtliche Konferenz in České Budějovice stattfinden. Es ist nur zu wünschen, das das angegangene Werk erfolgreich fortgesetzt werden kann. Praha – Kounice – Závist Januar – Februar 2006

Eduard Droberjar

Michal Lutovský

OBSAH
Eduard DROBERJAR
Plaňanská skupina grossromstedtské kultury. K chronologii germánských nálezů a lokalit v Čechách na sklonku doby laténské a v počátcích doby římské . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Die Plaňany-Gruppe der Großromstedter Kultur. Zur Chronologie der germanischen Funde und Fundstellen in Böhmen am Ende der Latènezeit und zu Beginn der römischen Kaiserzeit . . . . . 89

Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ
Problémy konce doby laténské v Pojizeří Probleme vom Ende der Latènezeit im Isergebiet . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 . . . . . . . . . . . . . . . . 146

Jan NOVÁK Slivínko – zpráva o antrakologické analýze (Slivínko – Anthracological analysis) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 Kristin KOŽELSKY Analysis of Faunal Material from Two Features at the La Tène Site of Slivínko in Bohemia . . . . . . . . 149 Analýza archeozoologického materiálu ze dvou jam laténského sídliště ve Slivínku v Čechách) . . . . . . . . 153

Balázs KOMORÓCZY
K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. století po Kr. u Mušova (kat. úz. Pasohlávky, Jihomoravský kraj). Kritické poznámky z pohledu římsko-provinciální archeologie . . . . . . . . . . . . . . . . 155 Zur Frage der Existenz eines römischen Militärlagers am Anfang des 1 Jh. n. Chr. in Mušov (Kataster Pasohlávky, Südmähren). Kritische Bemerkungen aus der Ansicht der provinzial-römischen Archäologie . . . . . . . . . . . . . . . . 203

Jiří MUSIL
Keltové a Germáni v Caesarově a Augustově pojetí. Vojenské obsazování zaalpských oblastí Kelten und Germanen nach der Auffassung von Caesar und Augustus. Militärische Besetzung der Länder hinter den Alpen . . . . . . . . . . . . . . . . 207

. . . . . . . . . . . . . . . . 214

Karla MOTYKOVÁ
Příspěvek k diskusi o zániku českých oppid a o počátcích germánského osídlení Čech . . . 217 Ein Beitrag zur Diskussion über den Untergang der böhmischen Oppida und die Anfänge der germanischen Besiedlung Böhmens . . . . . . . . . . . . . . . . 226

Vladimír SALAČ
Kdy začíná doba římská? Wann beginnt die Römische (Kaiser)Zeit? . . . . . . . . . . . . . . . . 229 . . . . . . . . . . . . . . . . 235

Petr ZAVŘEL
Současný stav poznání plaňanského horizontu v jižních Čechách Der gegenwärtige Forschungsstand des Plaňany-Horizont in Südböhmen . . . . . . . . . . . . . . . . 237 . . . . . . . . . . . . . . . . 251

Ján BELJAK
Púchovská kultúra a Germáni na Pohroní v staršej dobe rímskej . . . . . . . . . . . . . . . . 257 Die Púchov-Kultur und die Germanen im Gran-Gebiet (Hron) in der älteren römischen Kaiserzeit . . 272

Tomáš POLIŠENSKÝ
Nové sídliště z časné doby římské v Praze-Křeslicích. Předběžná zpráva o výzkumu . . . . . . 273 Eine neue Siedlung der frühen römischen Kaiserzeit in Prag-Křeslice Vorläufiger Untersuchungsbericht . . . . . . . . . . . . . . . . 282

Jaromír BENEŠ – Jaroslav JIŘÍK – Jan KYPTA
Sídlištní a hrobové nálezy ze starší doby římské z Prahy-Křeslic (poloha Ke Štítu) . . . . . . . . 287 Siedlungs- und Grabfunde der älteren römischen Kaiserzeit aus Prag-Křeslice (Flur „Ke Štítu“) . . . 305
Pavel KUBÁLEK Antropologické zhodnocení lidských kosterních pozůstatků ze žárových pohřbů nalezených v Praze-Křeslicích (Anthropologische Auswertung der menschlichen Skelettreste aus den im Verlaufe der archäologischen Rettungsgrabung entdeckten Brandgräbern in Prag-Křeslice) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 306 Jiří HOŠEK Metalografická analýza nožů Metallographic examination of knives . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 309

Ivana VOJTĚCHOVSKÁ
Hrob ze sklonku doby laténské ve Velkých Přílepech, okr. Praha-západ Ein Grab vom Ende der Latènezeit in Velké Přílepy, Bez. Prag-West . . . . . . . . . . . . . . . . 313 . . . . . . . . . . . . . . . . 318

Lucia ŠULOVÁ
Osídlení z časné doby římské na katastru Horoměřic, okr. Praha-západ . . . . . . . . . . . . . . . . 319 Die Besiedlung der frühen römischen Kaiserzeit auf dem Kataster Horoměřice, Bez. Prag-West . . . 327
Marie PTÁČKOVÁ a kol. Analýza vzorků strusek z Horoměřic (Die Analyse der Schlackeproben aus Horoměřice) . . . . . . . . . . . 328

Jakub HALAMA
Polozapomenuté nálezy doby římské z Letů u Dobřichovic, okr. Praha-západ . . . . . . . . . . . . 337 Fast vergessene Funde der römischen Kaiserzeit aus Lety bei Dobřichovice, Bez. Prag-West . . . . . 358

Martina BEKOVÁ
Sídliště z počátku doby římské ve Slepoticích, okr. Pardubice . . . . . . . . . . . . . . . . 361 Eine Siedlung vom Anfang der römischen Kaiserzeit in Slepotice, Bez. Pardubice . . . . . . . . . . . . . . 364

Agnieszka RESZCZYŃSKA
Současný stav zpracování sídliště z doby římské v Trmicích, okr. Ústí nad Labem . . . . . . . . . 365 Der gegenwärtige Bearbeitungstand der römerzeitlichen Siedlung von Trmice, Bez. Ústí nad Labem . . . . . . . . . . . . . . . . 368

Milan JANČO
Několik poznámek k římským výrobkům 1. poloviny 1. století v Čechách . . . . . . . . . . . . . . . . 373 Kurz zu dem römischen Erzeugnisse der 1. Hälfte des 1. Jahrhunderts in Böhmen . . . . . . . . . . . . . 378

Ivana KVETÁNOVÁ
Noricko-panónske súčasti odevu v germánskych hroboch zo severnej časti stredného Podunajska . . . . . . . . . . . . . . . . 379 Norisch-pannonische Trachtbestandteile in germanischen Grabfunden aus dem Nordteil des Mitteldonaugebietes . . . . . . . . . . . . . . . . 403

Jan JÍLEK
Skyfy typu Meroe z Krakovan-Stráží a Ostrovan. K poznání dekoru skyfů typu Meroe a přísunu drahocenných nádob na území SR . . . . . . . . . . . . . . . . 405 Meroe type skyfos from Krakovany-Stráže and Ostrovany. Contribution to the cognition of the Meroe type skyfos decor and the supply of precious vessels to the territory of the SR . . . . . . 425

Marek KALÁBEK
Germánské osídlení Olomouce Die germanische Besiedlung der Stadt Olmütz . . . . . . . . . . . . . . . . 431 . . . . . . . . . . . . . . . . 448

Tomáš ZEMAN
Sídliště z pozdní doby římské ve Zlechově. Stav zpracování, východiska a cíle projektu . . . 451 Eine Siedlung aus der späten römischen Kaiserzeit in Zlechov. Zum Stand der Bearbeitung, Ausgangspunkte und Ziele eines Projektes . . . . . . . . . . . . . . . . 468

Miloš VÁVRA – Dražen ŠŤASTNÝ
Záchranný výzkum na dálnici D 11 v Kaníně, okr. Nymburk Die Rettungsgrabung an der Autobahn D11 in Kanín, Bez. Nymburk . . . . . . . . . . . . . . . . 471 . . . . . . . . . . . . . . . . 480

Ivana PLEINEROVÁ
Litovice (okr. Praha-západ): hroby vinařického stupně doby stěhování národů . . . . . . . . . . . 483 Litovice (Bez. Prag-West): Die Gräber der völkerwanderungszeitlichen Vinařice-Stufe . . . . . . . . . . . 492

Michal PŘICHYSTAL – Dagmar VACHŮTOVÁ
Nález hrnčířské pece z doby stěhování národů v Rajhradicích (okr. Brno-venkov) . . . . . . . . . 499 Der Fund eines Töpferofens aus der Völkerwanderungszeit bei Rajhradice (Bez. Brünn-Land) . . . . . 510 Program konference Seznam účastníků konference . . . . . . . . . . . . . . . . 515 . . . . . . . . . . . . . . . . 516

Hermanna Amenta na Humboldtově stipendiu. Baatz 1997. a to jak v minulosti (Šimek 1934. pozdně laténské a germánské?). narozeninám svého profesora dr. Haffner – v. Oesterwind 1989. Mnohým otázkám z různých pohledů už byla věnována značná pozornost v pracích badatelů zahraničních – zejména německých (Jahn 1941. kterým by se dal vývoj na sklonku doby laténské vysvětlit tak. že Čechy byly osídleny nejprve Kelty a po nich přišli Germáni. ale i kmenově silně komplikovanou. Pescheck 1941. Lichardus 1984. jakož i nesnáze s tzv. týž 1979. Hüssen 2000. týž 1992. v těžkostech chronologického bádání a v neposlední řadě ve vlastní výměně obyvatelstva. Kde je pro české území skutečný počátek doby římské v absolutně stanovených datech? Není vždy snadné a mnohdy ani možné rozlišit keltské a germánské prvky v nálezovém prostředí 1. Problém celého tzv. tak i v nedávné současnosti (Waldhauser 1983. že tato situace platí především pro dobu kolem středu a pro 2. Peschel 1978. Meduna 1968. týž 1997. ÚVOD I přes usilovné bádání nad problematikou konce keltského osídlení a počátků germánského osazení ve střední a západní Evropě patří toto téma stále ke komplikovaným a nedořešeným. Lze to říci také o oppidální kultuře? Je výskyt tzv. * Tuto studii připisuji k 70. Tejral 1968).“ Zdá se. Droberjar 1995. Hachmann – Kossack – Kuhn 1962. Co se u nás dělo v době pádu oppid a po odchodu Keltů? Kdy v české kotlině začalo souvislé germánské osídlení? Nejmladší stopy po Keltech jsou v neoppidálním prostředí zpravidla spojovány s přítomností germánských nálezů. Už J. 2000. Irlinger 2003. Bockius – Łuczkiewicz 2004). že „na rozhraní letopočtu je proto potřeba předpokládat ve střední Evropě situaci nejen ethnicky. Proto nelze přijmout zjednodušený model. Preidel 1979. Christlein 1964. 2004. týž 1960. takřka v absenci písemných pramenů. 11–90 PLAŇANSKÁ SKUPINA GROSSROMSTEDTSKÉ KULTURY K chronologii germánských nálezů a lokalit v Čechách na sklonku doby laténské a v počátcích doby římské* Eduard Droberjar 1.ARCHEOLOGIE BARBARŮ 2005. týž 1995. Seyer 1976. přechodného období v Čechách spočívá nejen v nedostatku kvalitních archeologických pramenů. 332) se před půl stoletím domníval. 1995. Do diskuse se zapojili i naši archeologové. Tejral – Pieta – Rajtár eds. jež jsem vykonal na universitě Johanna Gutenberga v Mohuči. Filip (1956. Motyková-Šneidrová 1965. resp. týž 1997. Bockius 1992. Waldhausera (1983) v české vědecké literatuře vážně míněno. táž 1977. Völling 1994. táž 1964. v níž lze sledovat poměrně pestrou kulturní „směs“ různorodých vlivů v keltském i germánském substrátu. Musil 1998). století př. Terminologická neujasněnost (co je keltské. Frey 1986. Schnurbein eds. Haffner 1974. že germánské kmeny vyplenily česká oppida. smíšených objektů s keltskou a germánskou keramikou (v laténu D1b. Rybová 1956. Hachmann 1960. Werner 1942. Glüsing 1964/65. resp. str. D2a) důsledkem chronologickým nebo kulturně-lokálním? Problémy existují i s absolutní chronologií. týž 1996. naposledy první protohistorická konference v Kounicích v roce 2005). Demetz 1999. Salač 1995. Výzkumné aktivity můžeme sledovat i v projektech a na různých sympoziích a konferencích (např. Lenz-Bernhard – Bernhard 1992. . Kr. Rieckhoff 1995. Kr. Seidel 2000. jak bylo ještě do přelomových úvah J. Hüssen – Irlinger – Zanier eds. Metzler 1995. století př. Symposium Ausklang 1977. Ament 1999. týž 2005. polovinu 1.

Kr. poloviny 1. . Periodizaci pozdní doby laténské nazval výstižně A. Zánik oppid hledá v krachu ekonomického systému a zhroucení oppidální kultury (podobně jako J. Pomohaní ještě před příchodem Markomanů. Amentovi (předsedovi společnosti „Freunde der Archäologie in Europa e. Miron (1991) považuje za mezník mezi časnou a pozdní fází laténu D2 rozmezí let 55/50 př. Waldhausera (1992) a V. Waldhausera (2001. von Schnurbeinovi (prvnímu řediteli RGK) a panu Prof. Waldhauser) důsledně odděluje od historických událostí spjatých s Marobudem. plaňanskou skupinu jako součást großromstedtské kultury (dosud v naší literatuře označovanou jako plaňanský horizont nebo horizont plaňanských pohárů). která LT D2a klade do rozmezí let 85–45 př. potažmo v Čechách. Kontakty mezi Kelty a Germány ve 2. Hlavní pozornost přitom bude soustředěna na tzv. Kr. a to podle inventáře ženského hrobu č. 139) k zániku kompaktního osídlení. H. století př. 330–331. V. resp. který nejprve vyčlenil podle jihobavorských nálezů W. Jansová 1965.“ ). A.. tíž 2001. Dr. přičemž fáze D1b je pro něj závěrečným horizontem českých oppid a konec této fáze tvoří rozhraní stupňů D1 a D2.1. resp. V chronologických otázkách argumentuje tím. byly v poslední době zkoumány zejména zásluhou J. Další precizaci laténu D2 provedla na bavorském materiálu S. Latén D1 rozdělil na dvě fáze (LT D1a. 58–59) o obsazení Čech Markomany nadvakrát. 2. 5). S. mezi roky 50 a 25 př. zvláště pokud jde o západní Evropu. Nejinak je tomu i v Evropě střední. Motyková 1980). resp. resp. Waldhauser 1983) nebo počátky doby římské (Motyková-Šneidrová 1965. LT D1b). polovině 1. 379. Oppida v Čechách podle něj končí v předaugustovské době. oppidálního osídlení (Drda – Rybová 1997. O to se zasloužil A. 2. keltské a germánské chronologie. 1242 na pohřebišti ve Wederath-Belginu (Miron 1989) a na základě dalších nálezů ze sklonku hunsrücko-eifelské kultury (HEK) v treverské sídelní oblasti. která expandovala do Čech ze středního Německa. kompatibility tzv. Waldhausera nejdříve pravděpodobně Hermundury a až poté Markomany. resp. charakterizovat více či méně známé nálezové skupiny památek. s Eggersovým stupněm A. V LT D1b došlo podle J. 78. V tomto svém příspěvku1 se pokusím na základě dostupných dokladů ke germánskému osídlení 2. čtvrtině 1.12 Eduard DROBERJAR přežívajícími předměty. že před příchodem Marobudových Markomanů do Čech existovalo po zániku oppid pře1 Práce byla dokončena v rámci pobytu v Římsko-Germánské komisi Německého archeologického ústavu (RömischGermanische Kommission des Deutschen Archäologischen Instituts) ve Frankfurtu nad Mohanem v prosinci roku 2005. Motyková 1980. a LT D2b mezi roky 45–5 př. 174. Kr. byl J. století př. století př. tj ve 3. keltsko-germánské otázce předložil V. Kr. Dr. agónii civilizace oppid a Keltů vůbec. Dále modifikoval Dobiášovu hypotézu (Dobiáš 1964. Kr. v Čechách jsou doloženy poslední stopy Keltů a počátky stálého osídlení polabskými Germány. Pro naše prostředí je toto období ztotožněno s počátkem doby římské. Rieckhoffová (1992). s počátky doby římské se váží především na chronologické a kulturní objasnění laténu D2. týž 1996). rozdělen na dvě fáze LT D2a a LT D2b. týž 1968). časné spony s prohnutým lučíkem („geschweifte Fibeln“). Salače (1995). ale také navrhl jasné a srozumitelné řešení na základě srovnávacích dat z lokalit západně a jižně Čech. Miron (1991). kde významným ukazatelem byly tzv. V západní Evropě byl LT D2. Kr. kdo u nás nejen vážně zpochybnil dosavadní datování konce oppid v souvislosti s příchodem Markomanů. Za možnost studia v RGK děkuji srdečně panu Prof. celou situaci ještě více ztěžují. Krämer (1962. Salač (1995. kdy mohlo jít o doklady starožitností nebo i o svědectví přežívání původních obyvatel.. Motyková – Drda – Rybová 1978. Dosavadní bádání v Čechách sledovalo především konec keltského. jenž byl opřen o konec oppid v důsledku invaze germánského kmene Markomanů na samém sklonku starého letopočtu (Filip 1956. Miron (1989) jako babylonský zmatek. Waldhauser (1983). tíž 1990. Kr. První. Jiné hypotézy k tzv. resp. Kr. a fáze D2b končí kolem roku 20 př. Kr. přičemž fáze D2a začíná kolem roku 85 př. podle nichž lze nastínit problematiku přelomu mezi dobou laténskou a římskou v Čechách. podle J. PROBLÉM LATÉNU D2 Nejasnosti spojené s koncem doby laténské. Konec oppid a keltského osídlení v Čechách V Čechách byl dlouhou dobu na zánik keltského osídlení zastáván názor.

9 Mlékojedy. obj. 1 Třísov: Almgren 65a1 (podle Břeně 1966). č. Nejmladší oppidální spony a analogie v Čechách. 12 Stradonice: lžičkovitá spona typu Demetz IIa (podle Břeně 1964). 15 Třísov: typ Kostrzewski var. hrob č. 11 Stradonice: lžičkovitá spona typu Demetz Ia (podle Břeně 1964). obj. 75: lžičkovitá spona typu Demetz Ia. 2 Stradonice: Almgren 65a1 (podle Břeně 1964). 14 Stradonice: typ Beltz J (podle Břeně 1964). 5 Stradonice: Almgren 65b2 (podle Břeně 1964).Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 13 Obr. 15 Kobyly. 13 Lužice. 9/83: typ Beltz J (podle Salače 1995). 7 Stradonice: typ Jezerine (podle Břeně 1964). 10 Křinec. K (podle Karasové 2002). č. 3 Třísov: Almgren 65 (podle Karasové 2002). č. XXVI: typ Beltz J (podle Mählinga 1944). 1. obj. 8 Stradonice: Almgren 238aa (podle Břeně 1964). 27: lžičkovitá spona typu Demetz Ia (podle Sedláčkové 1991). . 4 Stradonice: Almgren 65b1 (podle Břeně 1964). 6 Třísov: typ Cenisola III (podle Karasové 2002).

týž 2001. 70–71.3) a Stradonice (obr. tedy V. Na první pohled se to zdá být pouhá kosmetická úprava. Na rozdíl od J. 1:1. lžičkovité a typ Jezerine. belgická hradba. také spony typů Cenisola III: Stradonice a Třísov (obr. obr. Kr. kování pochev mečů typu Ormes nebo jiné kování meče s analogií v nálezovém souboru v Alesii. neboť se stejně podle původního pojetí překrývá s Eggersovým stupněm A doby římské. Za doklady přechodného období považuje sídlištní celky. Své úvahy o nejmladším osídlení oppid dávají do kontextu nejen s Caesarovou pasáží o účasti Bójů na galském tažení kolem roku 60–58 př. 2:4–7). 1:6).. Kr. Drdy a A. 3:1–7). charakteristický v Čechách pro plaňanskou skupinu. jejichž nejmladší exempláře známe z období 50–30 př. Kr. K: Stradonice (Píč 1903. 131). ale svoji argumentaci opírají zejména o nejmladší doklady.. Kr. Almgren/Demetz 65b2: Stradonice (obr. resp. laténsko-římský horizont – viz dále) germánským osídlením už začínající doby římské. Další velmi mladou skupinou nádob jsou simpula typu Castoldi-Feugère 3 (obr. tedy do LT D1(Drda – Rybová 2001. Waldhauser 1983. do rozmezí let 50 a 30 př. (Castoldi – Feugère 1991. neboť jsou v Čechách doloženy i pro LT D2b (viz dále) a B1a (Droberjar 1999. Ačkoli vědra typu Eggers 18 a 19 jsou v českém oppidálním prostředí charakteristická spíše pro LT D1. Přičleněním hmotné kultury českého laténu D1b k LT D2a (pak LT D1a = LT D1) tak vznikne lepší prostor pro zkoumání keltsko-germánských vztahů. vědra. 1:8). 2:1–3). tak i absolutně chronologického hlediska. 14:2627). tedy už v době germánské expanze tzv. Pro český LT D2a jsou charakteristické kromě nejmladších oppidálních spon typu Almgren 65. horizontu. který je navíc vyplněn (pokud nebudeme nadále akceptovat tzv. protože je dle nového pojetí nahradí LT D2b. tzv. které se vyskytují i kolem poloviny 1. caesarského horizontu. Drdy a A. Význam však spočívá v tom. Dalším důležitým chronologickým ukazatelem pro konec oppid jsou římské importy. podle P. Almgren/Demetz 65b1: Stradonice (obr. v nichž vedle keramiky germánské se vyskytuje ještě keltská složka. přechodný laténsko-římský horizont (LT D2: tzv. že přechodný horizont byl delší a klade jej přibližně do třetí čtvrtiny 1. Podobně i na nejdůkladněji zkoumaném oppidu. spony typu Almgren 65. 1:1. Na Manchingu a českých oppidech je závěrečná fáze osídlení kladena do LT D1b. 1:15). (tamtéž). I. großromstedtský či plaňanský horizont). mincovní nálezy ad. resp. . 1:2). na bavorském Manchingu je. G. zejména na základě výzkumů Hradiště nad Závistí. 1:14) a částečně patrně také typu Kostrzewski var. Beltz J. Kr. století př. 74–81). ačkoli drobné aktivity omezených skupin Keltů mohly být v oppidálním prostředí patrné ještě na počátku LT D2b. 334–337). dle stávajících nálezů je však nelze prokázat (k tomu srov. Kr (b. 1:11) a typu Demetz IIa: Stradonice (obr. některá se mohla vyskytovat i dále v LT D2a (obr. 1:7). Přispívají k tomu nejen stratigrafická pozorování na lokalitě.3). Do časné fáze stupně D2 lze podle P. Drdy a A. 108) klást i fragmenty foukaného skla. Almgren/Demetz 65a1: Třísov (obr. konec keltského osídlení kladen do tzv. Almgren 238aa: Stradonice (obr. (Feugère 1991). 5. tj. Waldhausera (1983. 2:8–11. století př. jakými jsou masivní sypané valy. 1:5). Používá pojem tzv. tab. Kr. který podle něj představuje mladší chronologickou i kulturní náplň celého přechodného období. 28–29). Jinou možností je pojem LT D2 vůbec nepoužívat. Jezerine: Stradonice (obr. plaňanské skupiny. Na rozdíl od starších prací (např. Na základě upravené chronologie by oppida končila v laténu D2a. nádoby z foukaného skla. Rybová (1997. na Závisti náleží do IV. 41) se domnívám. přispěly práce P. lžičkovité typu Demetz Ia: Stradonice (obr. či 20. resp. století př. kromě vzpomenutých spon Almgren 65 a 238aa jde zejména o bronzové nádoby. Motyková-Šneidrová 1965) soudí. a to jak z relativně. tíž 2001). letech 1. Nově k problematice konce oppid a laténu D2. IV:11) a Třísov? (obr.14 Eduard DROBERJAR chodné období. nebo nepoužívat stupeň A. že pro laténský stupeň D2 by zbyl jen velmi malý prostor (podle stávající chronologie jen asi čtvrt století či dvacet let). Rybové (Drda – Rybová 1997. Přímé kontakty mezi Kelty a Germány plaňanské skupiny na oppidech sice můžeme předpokládat. horizontu závistského oppida. na základě nových poznatků (Sievers 2004). Za nejmladší importované bronzové nádoby mohou být považovány poháry typu Idria (obr. což odpovídá nejmladšímu. 1:12). (Sievers 2004. Kr. mezi nimiž vynikají spony lžičkovité a Almgren 65. 1:4). ale i nejmladší nálezy. týž 1992. že pro zkoumání konce keltského osídlení a počátku doby římské v Čechách je lepší ponechat laténský stupeň D1 bez dalšího členění (nebo jej rozčlenit podle jiných kritérií) a naopak rozdělit následující stupeň D2 na dvě fáze. Rybové (1997) dokonce ještě ve 30. typu Beltz J: Stradonice (obr. D2a („keltský latén“=Waldhauser LT D1b) a D2b („nekeltský latén“=Waldhauser LT D2). Abb. Kr. LT D2 pro ně představuje období vymezené v absolutních datech roky 50 a 30/25 př. Na římské lokalitě v Dangstettenu jsou kladeny až k rokům 15–9 př. datovaném k roku 52 př.

2. Římské bronzové nádoby na oppidech v LT D2a–D2b. 5–7 Stradonice (podle Svobodové 1983). 1 simpulum typu Castoldi-Feugère 3 (podle Castoldi – Feugère 1991). 9–11 Stradonice (podle Svobodové 1983). 8 vědro typu Eggers 18. . 2–3 Stradonice: simpulum typu Castoldi-Feugère 3 (podle Svobodové 1983).Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 15 Obr. 4 pohár typu Idria (podle Feugère 1991).

Expanze římské říše. 4) na Nymbursku (Sedláčková 1991). nesmírně složitá. Dosud byla rozpoznána jen nepočetně. mnohdy i smíšených skupin. 6:3) má kromě areálu przeworské kultury analogie v keltsko-germánském objektu č. 28:3). „proud“ hercynských Bójů . 2:10). V běžném keramickém inventáři oppid. Situace v „barbarské“ Evropě byla v 1. Abb. z Manchingu (Bockius – Łuczkiewicz 2004. Kr. Abb. Podle analogických nálezů např.2. 114–115. Kolem roku 60 př. neboť i Čechy byly jeho integrální součástí. 100. ale i na laténských nížinných sídlištích je rozpoznávání nejmladších celků. fig. může reprezentovat např. odersko-wartské skupiny (Oder-Warthe-Gruppe). Radovesice. Abb.. pokud se zrovna neváží ke germánskému materiálu (např. 3. 27) z Křince (obr. Kr. 22:1) nebo Starého Hradiska (Meduna 1970. Počátky Germánů v Čechách v pozdně laténském kontextu Zkoumání nejstarší germánské kultury v našich zemích je nutno sledovat v širších historických a archeologických souvislostech středoevropského vývoje. 64/63. Pro zkoumání nejmladšího keltského osídlení českých oppid by mohla mít význam také germánská (przeworská) keramika. 198). 9:1) nebo na lokalitě Hanau-Mittelbuchen (Seidel 1999. chata (obj. Bockius – Łuczkiewicz 2004. Podle Svobodové 1983. 257:27) nebo na Třísově (Waldhauser 1983. Poslední Kelty v Čechách bez přítomnosti germánské složky. jenž ohrožoval galská území. na Hrazanech (Jansová 1992. přesuny a nájezdy keltských a germánských kmenů vytvářely prostor pro vzájemné prolínání různorodých kulturních proudů a formování nových. letech nájezdům Germánů. Abb. a 50. 2:2). velmi obtížné. 340. patřící do okruhu tzv. 135. 46:5. Lužice. Na Rýně musela Caesarova armáda čelit v 60. pozdní (římsovitá) okrajová profilace keltských nádob (tamtéž. např. 231. fig. 9/83 v Lužici (Salač 1995.16 Eduard DROBERJAR Obr. Malý zdobený fragment (vyplňovaná pole ohraničená rytými liniemi) z Hrazan (obr. století př. Taf. Objekt je datován železnou lžičkovitou sponou typu Demetz Ia (Sedláčková 1991. Fragmenty věder typu Eggers 19 (1) ze Stradonic (2–7). resp. Praha-Bubeneč).7) lze očekávat v české kotlině větší zastoupení. Pro pokročilé datování svědčí také tzv. 34. v jejímž důsledku lze předpokládat také velmi komplikované vztahy mezi Kelty a Germány na jedné straně a Římany a obecně barbary na straně druhé. 2. vedených svébským Ariovistem.

obj.). Tím dochází k jejich částečnému vylidnění z Čech (Dobesch 1991. 87–88). Kr. Poleska – Toboła 1987. století př. týž 1995). zaniká pravděpodobně na sklonku 1. století př. 27. století př. To je příklad smíšené keltsko-germánské kultury Fritzens-Sanzeno v Tyrolsku a přilehlém území. Caesar poráží keltské kmeny u Bibracte a současně v tomto roce jsou poprvé uváděni Markomani a Svébové (v souvislosti s možným osídlováním levého galského břehu Rýna Ariovistovými Germány). Kr. V 1. že některé další středoevropské kultury kolem středu nebo v průběhu 2. se na původně oksywském území začala formovat wielbarská kultura (Kokowski 2005. pronikl do Noreie.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 17 Obr. V letech 60–58 př. Doba plná převratných historických událostí se projevila i tím. Kr. Kr. Křinec. Roku 58 př. protože už počátkem 1. poloviny 1. Kr. 4. (Gleirscher 1986. Také kultura oksywská. Kr. Kr. zanikají nebo se transformují různými akulturačními procesy v jiná kulturní uskupení. Poměrně málo známý je konec jastorfské kultury (Müller 1985).. Na další vývoj severodunajských Keltů měl značný vliv střet Bójů s Dáky. 177. můžeme na českých oppidech předpokládat jen velmi mizivé aktivity. Podle Sedláčkové 1991. zavraždění Caesara ve stejném roce a zesílení germánských nájezdů urychlily kulturní a společenské změny. letech 1. Ve 40. Většina oppid je v této době již z větší či menší části postupně opouštěna posledními zbytky Keltů. století po Kr. na severu Polska mezi Odrou a Vislou. Kr. Keltská keramika se stříbrným kruhem a železnou lžičkovitou sponou (LT D2a). Následný rozpad dácké moci po smrti krále Burebisty († 44 př. 183). se Bójové účastní galského tažení proti Caesarovi. (LT D1/D2) na území jastorfské kultury vznikají nové kulturní celky: skupiny Odra-Warta a großromstedtská kultura. století př. Kolem přelomu letopočtu zaniká na jihu Polska tyniecká skupina (Woźniak 1992. jejíž vliv zasahoval i na sever Čech. a 30. tíž 1988). v němž utrpěli porážku. Jiné kultury kontinuálně pokračují z po- . jež je považována za smíšenou keltsko-przeworskou skupinu. století př. jež končí k polovině 1.

Čižmář 1990. 1993).8 Lužice. která je někdy nazývána jako odersko-wartská skupina (Oder-Warthe-Gruppe). Droberjar 1995) zejména od A2/A3=LT D1/D2 (LT D2a) a A3=LTD2 (LT D2b=R A). 9/83 (podle Salače 1995). pozdní době laténské zasaženo silnou expanzí przeworské kultury. kromě zmíněné przeworské kultury. polovině 1. obj. Peschla a dalších (např. 5. 44–71). podle K. To se týká zejména przeworské kultury (Dąbrowska 1988). obj.. Germánské osídlení středního Německa (oblast „Mittelgebirgsraum“) bylo v mladší době laténské. Definoval ji R. zdní doby laténské do časné doby římské (z LT D2b do B1). 3.18 Eduard DROBERJAR Obr. Kr. týž 1996). Geograficky zaujala přibližně stejnou oblast jako předchozí jastorfská kultura (Müller 1985) a dále expandovala do Hesenska. kam tato kultura expandovala. jejíž zásah je patrný v Čechách a rovněž na Moravě (Meduna 1968. Také u púchovské kultury na Slovensku (Pieta 1982) je doložena kontinuita od LT D1 (resp. V nálezech převažuje hrubá v ruce tvarovaná . D2a) přes LT D2b do B1. resp. Peschel (1978a. lze sledovat vývoj mezi LT D1. Pro české území mají ve 2. 43–58) a dále se jí věnoval zejména K. Hachmann (1960. Na tomto území se vytvořila východogermánská kulturní skupina. obj. Další kontinuta do B1 zatím není na Moravě prokázána (Čižmář 1991. týž 1993. Na východní Moravě. 1–2. zvláštní význam poměry ve středním Německu a v jihovýchodním Bavorsku.9 Radovesice. století př. 385 (podle Waldhausera ed. 4–7 Praha-Bubeneč. Keltská keramika ze smíšených objektů skupiny typu Radovesice-Lužice (LT D2a). Seidel 1999) i do Čech. D2b do LT D2b. 2/83 (podle Salače a Konopy 1985). resp.

6 Kobyly. 1983). XXXIV (podle Mählinga 1944). 1983). 2/83 (podle Salače a Konopy 1985). XXXIV (podle Mählinga 1944).6). obj.22 Radovesice. obj. 7.13–16 Praha-Bubeneč. Hrazan (3) a ze smíšených objektů skupiny Radovesice-Lužice z LT D2a (2. 457 (podle Waldahusera 1992). 9 Radovesice.21 Lužice.20 Radovesice. 4–5. 9/83 (podle Salače 1995). 3 Hrazany (podle Jansové 1992).4–5. 10. obj. 2 Radovesice. Przeworská keramika z Kobyl (1. hr.11–12. 1 Kobyly. 130 (podle Waldhausera ed.7–22). 1983).18–19.8. hr.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 19 Obr. 385 (podle Waldhausera ed. obj. 17. obj. . 408 (podle Waldhausera ed. obj. 6.

třetí představuje vrchol kolonizace (konec LT D2–R B1=Lichardus 2) a čtvrtým je stabilizační stupeň (B1=Lichardus 3). Kr. 65–68. 183–190) ji charakterizuje jako soubor rozličných prvků: kultura obyvatel z oblasti rýnsko-mohanské a Keltové z Čech. 128–129) lokalizované do labské průrvy. Waldhausera LT D1b) a nejmladšími laténskými (keltskými) sídlišti (např. Venclová 1969. 408. 113). J. táž 1973). V nejmladší fázi podmokelské skupiny vzniká počátkem LT D1 na severu Čech skupina kobylská (Mähling 1944. je sice považována za smíšenou keltsko-germánskou (Venclová 1973). 1993. Ve stejné době (LT D2a) se na jihozápadě od Čech zformovala jiná smíšená kulturní skupina. Kr. v němž byla točená situlovitá nádoba. tzv. století př. tak i ze sídlištních nálezů. Waldhauser (1992). poloviny 1. Tato skupina bývá někdy ztotožňována s Ariovistovými kolonisty (Rieckhoff 1995. století př. že kobylská skupina končí dříve než zanikla oppida. Almgren 65 a železná pásová zápona. hrob č.). D. Konec keltského osídlení dokumentují podle mého názoru také ty sídlištní objekty (Rieckhoff 1992. 7:1–5). Situlahorizont) a úpadek SOB-GR a 4) germánská kolonizace Pomohaní v LT D2b (mladší fáze großromstedtské kultury). obj. Waldhauser 2001. podle R. porovnejme dvě koncepce: bavorskou podle S. Velmi časté jsou hroby se zbraněmi. Rieckhoffové a českou podle J. V keramice jsou natolik blízké vztahy ke středoněmeckému prostředí. kde je patrný silný vliv jastorfské kultury (Müller 1985). ale zatím je obtížné jejich rozpoznání v materiálu nebo v terénu. že se dokonce hovoří o keltizované středoněmecké skupině (Steidl 2004. Velmi zřídka se objeví i několik střepů hřebenových netuhových. 2) germánské přistěhování v LT D2a je doloženo kolonizací JV Bavorska (SOB-GR) a ojedinělými nálezy v Pomohaní (tzv. resp. SOB-GR je podle S. táž 1973. 225). projevující se závěrečným horizontem oppid (částečně dosavadní česká fáze podle J. Procesem germánské invaze do Čech od pozdní doby laténské do počátků doby římské se zabýval J. Nejstarší doklady germánské kultury v Čechách lze rozpoznat už v podmokelské skupině (Jahn 1941. XXXIV (obr. zastoupena je také jemná točená keramika. obj. ale dominují v ní v LT D1 prvky germánské. původně označená W. Rieckhoffové (1995.). a hrob č. Dosud málo prozkoumaná kobylská skupina. a to ze 2. V laténu D2a lze v Čechách sledovat postupný úpadek keltské civilizace. XXVI (obr. Waldhausera. Waldhauser LT D1/D2 nebo LT D1b) – synchronizuje s první Lichardusovou fází. Bockius – Łuczkiewicz 2004. tj. Germáni –. spona typu Belz J. 130. Oppida podle ní zanikají už kolem roku 80 př. 94:12–26. středoněmecké a przeworské. druhý – časně kolonizační stupeň (konec D1–počátek D2. Součástí SOB-GR je skupina pozdně laténských hrobů označená jako Uttenhofen-KronwinklHörgertshausen. (40/30–1 př. Kr. jež „geneticky“ navazuje na svoji předchůdkyni. tedy prvky příznačné pro przeworskou keramiku. 457 (Waldhauser ed. Malé procento tvoří jemné na kruhu točené nádoby. Christleinem (1982) jako jihovýchodobavorská skupina (SOB-GR: Südostbayerische Gruppe). Gebharda (2004) je mladší. Lužice. polovině 1. jastorfské. Kr. Nejmladší kobylské hroby můžeme podle mého názoru synchronizovat s laténem D2a a stupněm A2/A3 przeworské kultury. X-tvarovanými uchy apod. Jelikož vývoj v Bavorsku je v mnohém obdobný českému prostředí – do původně keltského prostředí infiltrují v 1. Křinec). 7:6–9) s przeworskou keramikou (miska a dvojkónická nádoba) a staršími sponami pravděpodobně typu Kostrzewski var. S.). Rieckhoffová (1995) ji datuje do LT D2a (90/80–50/40 př. 93:16–17. S. 385. Jde zejména o dva hroby z Kobyl. Krämerem (1968) jako skupina Traunstein-Uttenhofen-Kronwinkl. tuhových a zcela výjimečně i malovaných nádob. 80. ještě v době oppid (např. 86) rozlišuje čtyři fáze vývoje germánské kultury v Bavorsku: 1) invaze Germánů v LT D1. Waldhauser (2001. Hrubá keramika výrazně převažuje (85–90 %). . S. Pro keramiku jsou příznačné hrubé misky se zataženými okraji nebo hrnce a misky s fasetovanými okraji. Toto datum je však příliš časné a nelze je aplikovat na české prostředí. 185. 129) soudí. kolonizační stupně. Do prvního – předkolonizačního stupně (LT D1) – klade kobylskou skupinu. 16–150. Také on vyčlenil čtyři tzv. Jedná se zejména o lokality v severozápadních Čechách: Radovesice. Kr. Pravděpodobně takových nížinných sídlišť jako Křinec mohlo být více. Rieckhoffová (1995) hovoří o středoněmecké keramice ve stylu przeworské kultury. známá především ze žárových hrobů a snad i ze sídlištních nálezů (Waldhauser – Krásný 2006). tradice kultury przeworské a středoněmecké jastorfské. Rieckhoffová (1995. mezi léty 70–50 př.20 Eduard DROBERJAR keramika (s typickými fasetovanými okraji. Proto také S. Skupina je známá jak ze žárových hrobů. Bild 1. Germáni na Staffelbergu). rozpoznaná na sídlištích i v žárových hrobech a nazvaná R. Kr. 187) mladší než keltská oppidální kultura v Bavorsku. Rieckhoffová (1995. Venclová 1969. 102:14–22). v nichž jsou zastoupeny germánské nálezy. 101. 134). 3) zesílené přistěhování do Pomohaní (nejstarší fáze großromstedtské kultury. Mainfranken). tj. Abb.

7. fáze radovesického sídliště).). že podle analogických tvarů a výzdoby (obr. Abb. zvláště chatu z Lužice. v Praze-Bubenči se našlo asi 15 % germánské keramiky.4–5. XXXIV). V. 6) má skupina síd- . Waldhausera (1992. Podle J. poskytl početnou kolekci keltské i germánské keramiky (přibližně v poměru 1:1). 9/83 (Salač 1995) nebo Jenišův Újezd (nepubl. 9:19–42. Další naleziště je v Praze-Bubenči (ul. U Hřbitova). Waldhauser ed. 6–9 hrob č. Domnívám se. Abb. Nejmladší žárové hroby z Kobyl (1–5 hrob č.7–22) a vazby k odersko-wartské skupině (Oder-Wartha-Gruppe). 153. 86. týž 1996. obj. V germánské keramice lze v těchto sídlištních objektech rozpoznat przeworskou kulturu (obr. 177.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 21 Obr. 90) tyto objekty. 6:2. klade do „großromstedtského nebo plaňanského horizontu“. 138:34–72) se jedná o horizont germánské keramiky s fasetovanými okraji (LT D1/2=VI. datovaný sponou typu Beltz J. Objekt (chata) z Lužice. 1993. Salač (1995. Podle Mählinga 1944. 2/83 (Salač – Konopa 1985). XXVI. 283.

tab. XIII–XIV). v němž četné sídlištní objekty s laténskou a germánskou keramikou podle J. Marciniak 1957. částečně také ke gubińské skupině jastorfské kultury (např. Taková kontinuita je doložena např. na pohřebišti ve Wederath-Belginum (Haffner 1974. přes horizont Goeblingen-Nospelt C/D (LT D2b) až do gallo-římského horizontu (30–15/10 př. je dosud obtížné určit. jež by bylo možno klást před LT D2b. neboť o římské invazi (nebo římském osídlení) ve 2. 1:1 a 16). že v Čechách nemáme doklady ke kontinuitě keltského a germánského osídlení v LT D2. Domnívám se. horizont Münsterhügel) odpovídá konec pozdně laténského sídliště začátku augustovského tábora mezi lety 40–20 př. 483–486. tedy . obr. LIX:10. která dle mého soudu nebyla dobyta vnějším nepřítelem. tedy do LT D2b. Waldhausera (1986. 3:1). a to nejen chronologickým.22 Eduard DROBERJAR lišť (i když je zatím rozpoznáno jen několik objektů) silné vazby k przeworské kultuře (např. Rovněž na Moravě je zastoupen obdobný smíšený keltsko-germánský typ sídlišť. na lokalitě Basel-Münsterhügel (tzv. XX:11. Dąbrowska 1988. 1 (Horálková 1993. 10) datuje S. zlomek okraje plaňanského poháru (o. 29. Časná fáze stupně D2 může být považována za hlavní keltsko-germánské „přechodné“ období a nikoli tzv. týž 1989). Kontinuita vývoje mezi pozdně laténským a časně římským osídlením je sledována také ve východních oblastech Horního a Dolního Bavorska. Zároveň můžeme vyslovit předpoklad. (Hecht – Helmig – Spichtig eds. např. Některé české nálezy se staly ve stěžejním díle S. před příchodem Markomanů. Mezi germánskými nálezy z Prahy-Běchovic (Venclová 1975) nejsou předměty. který reprezentují hroby v Goeblingen-Nospeltu A. Už samotné slovo „římské“ je chybné. Průnik germánských obyvatel je znám minimálně od laténu C (podmokelská skupina). Kr. Jaký je vztah kobylské skupiny k sídlištím typu Radovesice-Lužice (nebo přímo k „Oder-WartheGruppe“). XXVIII:4. Rieckhoffové (1995) důležitým pramenem pro její úvahy. tab. obr. že jeho používání pro naše prostředí. tedy nikoli v dosavadním LT D2. resp. Mělo by se tedy raději používat laténsko-germánský nebo snad keltsko-germánský horizont. 2. plaňanským typem či horizontem. Rieckhoffová (1995. Např. ale i kulturním. Domański 1981. v bavorské části území regnum noricum (Irlinger 2003) apod. X:8. Kr. 541–542. Kontakt mezi Kelty a Germány nelze přeci v Čechách zúžit jen na jeden krátký časový horizont. 147) „…vznikly spíše kontaminací obou skupin nežli společným obýváním daných sídlišť Germány a Kelty“. Terminologické a chronologické svízele S terminologií a datováním pozdně keltské a časně germánské hmotné kultury v našem prostředí souvisejí dle mého soudu dvě hlavní překážky: 1) lpění na tradičních. často ztotožňované s tzv. 1:8) a kónická miska s ouškem (o. byť nejasných pojmech a 2) nepřesná klasifikace keramického materiálu a nálezových celků. c. v našem případě Germány. XXIII:2. 79:1). a to ve Vyškově. Je to podle všeho také svědectvím expanze przeworské kultury. Období nejintenzivnějších kontaktů mezi českými Kelty a Germány lze spatřovat právě v LT D2a. LXVII:5. 1999). které už reprezentují großromstedtskou kulturu polabských Germánů. Abb. LIII:1. 102–103) do LT D2a. Svéby. B (Metzler 1995) atd. c. 5–8. Svědčí pro to fragmenty dvou terin (Motyková – Sedláček 1990. resp. resp. mezi bohatými hroby od horizontu Clemency (LT D2a). laténsko-římský horizont. polovině 1. že jde o objekt zařaditelný do plaňanské skupiny.. obj.). V důsledku těchto skutečností pak dochází k mylným interpretacím. která právě v LT D2a (LT D1) zasáhla střední Německo. Hesensko a patrně také severozápadní a částečně i střední Čechy. obr. Dříve se tím rozumělo přechodné období mezi dobou laténskou a dobou římskou. Za svébské památky nelze dle mého soudu v Čechách považovat výše zmíněná smíšená sídliště s východogermánskými elementy. XLVI:1. III-IV)... Kontinuita vývoje je také na oppidu Titelbergu (Metzler 1995). v LT D2b (=R A). obr. Domnívám se. Zdá se však. resp. Hlavním argumentem však je to.3.. byť jsou to oblasti v důsledku časné římské expanze odlišné od české kotliny. Kolín-Radovesnice I (obj. 1:19). ale ani to není přesné. které se vyskytují od LT D2b. laténsko-římský horizont (R A). že tyto nálezové soubory jsou starší než ty sídlištní objekty a žárové hroby v české kotlině. jež má analogii na sídlišti großromstedtské kultury na lokalitě Felsberg-Rhünda v severním Hesensku (Seidel 2000. Tradičním archeologickým termínem v české literatuře je tzv. v gallořímském prostoru. století př. XL:5. přes LT D1 (kobylská skupina) či LT D2b. kde mezi pozdně laténským a augustovským horizontem není žádný hiát. ryc. není dále opodstatněné. LXXXI:4. Příčinu lze spatřovat v zániku českých oppid. Kr. Několika poznámkami je nutné se pozastavit i u klasifikace nálezového materiálu. že nejmladší hroby jsou s nimi alespoň částečně současné. 24-25. XXXV:12. nelze pro českou kotlinu uvažovat.

obr. plaňanským. ale germánskou (plaňanskou). Zalužany.. Šneidrová 1956. Domnívám se. 7:16–17). se obtížně datuje. 36). Tab. . Rieckhoffová (1995. Soběsuky). 7:2). Na některých nalezištích se prováděly výzkumy. Rosenstock (1986) a S. ale zejména potřeba zasadit nálezy z časné doby římské v Čechách do širšího kontextu germánského osídlení. 230–232. Abb.. 25) se podařilo odkrýt první žárový hrob bojovníka s tzv. Eichhornem v roce 1927) a lze za nimi vidět germánský kmen Hermundurů. Slepotice. R. kdo pojem großromstedtská kultura použil. c. 105). 146–150). obr. 7:6). To je i případ objektu (chata 10) z Prahy-Michle (Fridrichová 1976. Taf. Na základě nového přehodnocení a nových poznatků k počátkům doby římské. zkoumaného počátkem 20. 145. kde byla v někdejším cukrovaru roku 1894 pravděpodobně na germánském sídlišti vykopána jedna jáma (Píč 1897).2 Přesto lze říct. fragmenty terin (o. mají shodný charakter jako ostatní hroby plaňanské skupiny. jež odkryly části půdorysů osad (zejména Nový Bydžov-Chudonice. c. že žárové pohřebiště začíná v plaňanské skupině a dále pokračuje přes stupně B1 a B2 do mladší doby římské. dnes interpretovaná jako kultovní objekt (Ernée 1998. Minimálně z pěti sídlištních lokalit pocházejí doklady obětních jam (Plaňany. 6–7). jak důležité je zpřístupnit a interpretovat plaňanský nálezový materiál. století ve středním Německu a publikovaného G. 3 Také S.3 3. Z minimálně 151 lokality lze shromáždit převážně střepový materiál hlavně ze sběrů.. M. Tvrdíkovi (Regionální muzeum Kolín) děkuji za laskavé zpřístupnění nálezů z Nebovid. event. dříve tedy kostomlatským pohárem (Šnajdr 1876). Borkovským (1942) byl také první. PLAŇANSKÁ SKUPINA JAKO SOUČÁST GROSSROMSTEDTSKÉ KULTURY Od padesátých let minulého století se v naší literatuře ujal pojem plaňanský typ nebo plaňanský horizont. Už v časopise Altböhmen und Altmähren správně rozpoznal M. obr. VII). Obdobný problém spatřuji i v termínu „Brandgräberfelder vom Typ Nebovidy“ (Rieckhoff 1995. Celá řada souborů. Rieckhoffová (1995. 3). uložené v Regionálním muzeu v Kolíně. Současně s I.1. 3.. v nichž postrádáme dostatečný počet charakteristických znaků či prvků a možná i v důsledku intruzí. neboť v roce 1872 v Kostomlatech nad Labem (obr. V moderní historii bádání jej znovu oživil D. Rieckhoffová (1995). svědčí nejen výše nastíněné problémy. U nebovidského pohřebiště je velmi obtížné rekonstruovat nálezové celky. Přítomnost pásových zápon typu Voigt A ještě nemusí být dokladem staršího časového zařazení (k tomu viz dále). několik střepů točených na kruhu a pouze jeden fragment keltské keramiky (o. Motyková-Šneidrová 1965. jako nejstarší stupeň (Eggers A) doby římské v Čechách (Rybová 1956. 104. Název vznikl podle lokality Plaňany (obr. lze základní Jahnovu tezi přijmout. kde se podařilo prozkoumat pravděpodobně celý půdorys rozsáhlé osady se čtyřiceti zahloubenými chatami a dalšími nadzemními. 150–153. c. To dokládají střepy zdobené jednoduchým ozubeným kolečkem kolem rytých linií (o. 18). Starý Vestec. 7:4). patrně plaňanský pohár (o. že nálezy plaňanského typu jsou součástí großromstedtské kultury (nazvané podle žárového pohřebiště Großromstedt. Nálezy großromstedtské kultury jsou pozůstatkem specifické skupiny germánských památek. Praha-Běchovice. obr. Jahn (1941). 151. 140) řadí k typu Nebovidy. O tom. PrahaBubeneč. Zliv I. Autorka své úvahy opírá o materiálovou publikaci K. 2 Mgr. v níž byl zveřejněn jen výběr nálezů z nejstarší fáze pohřebiště. jakož i nutnost definovat celou tuto skupinu. pro kterou je možné podle mého názoru v Čechách používat název plaňanská skupina. Motykové (Motyková-Šneidrová 1963. Žárové hroby z lokalit Lipence a Lékařova Lhota. obr. 140. horizont plaňanských pohárů. V Jenišově Újezdu výzkum odkryl základy dvorce. 36. Nejrozsáhlejší výzkum byl uskutečněn v Mlékojedech. které S. 122) používá pojem „die böhmische Gruppe Plaňany“. ostatní tvary charakteristické pro LT D2b. Jahn chronologicky umístil kulturu großromstedtskou mezi podmokelskou a dobřichovskou. že nejde o chatu pozdně keltskou. Starší název pro nálezy této skupiny zněl kostomlatský typ. výrobními a hospodářskými objekty.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 23 před plaňanskou skupinu (Rieckhoff 1995. Archeologické prameny k plaňanské skupině Nálezový fond plaňanské skupiny tvoří především sídlištní nálezy. c.

ostře profilované situly. v Durynsku: Arnstadt „Alteburg“ a Römhild „Steinsburg“ (Rosenstock 1986. bude výstižnějším pojmem pro germánskou hmotnou kulturu počátků doby římské v Čechách (LT D2b) plaňanská skupina großromstedtské kultury. začíná podle S. Zvláště pak Čechy a oblast Mainfranken měly ve 2. Podle S. 130) a v dalších regionech (Peschel 1978. Doklady großromstedtské kultury jsou také v jihovýchodním Bavorsku (Hüssen 2000. Völling 1995) a Čech. 35:145). Frankách a středním Německu v rámci jedné kultury natolik blízký. vázovité nádoby točené na kruhu a další věci. hrob 733 (obr. že některé keramické a kovové artefakty a také hrobové celky můžeme považovat za identické nebo téměř shodné. poněkud odlišné jsou typy sídlištní architektury. 143–146). Kr. 72-114. století před Kr. Lékařova Lhota a Praha-Bubeneč).5 tisíce zbytků) z Mlékojed zpracoval L. bronzové nádoby (hornoitalské a jihovýchodoalpské). Rosenstock 1986. jenž patří do LT D2a. Taf. uzavírají typy lokalit v Čechách. kde großromstedtská kultura vznikla a kde se také nachází nejvíce sídlištních a hrobových lokalit (Peschel 1978. rozsáhlý zvířecí kostní materiál (přes 3. chybí kovové popelnice. 135. Lidské pozůstatky byly analyzovány z tišického a třebusického pohřebiště (Chochol 1963). hrob 145 (Schmidt – Nitzschke 1989. V českém stupni B1 pak sledujeme odlišný vývoj. V großromstedtské kultuře lze rozpoznat tři chronologické fáze (horizonty) či časové skupiny. určitelné podle velkého počtu analogických 4 Výšinné polohy großromstedtské kultury se nacházejí např. Nicméně i tento nález by mohl být považován za jeden z pramenů pro poznání laténu D2b. 39) a Altendorf. Rieckhoff 1995. 9). velmi blízké vztahy (Rosenstock 1986. resp. hrob 70 (Pescheck 1978. 407. resp. .24 Eduard DROBERJAR Limuzy. Kr. Starý Vestec. Ungedanken. 381. Situlahorizont. Ve druhé fázi. 131). typické spony pozdně laténské konstrukce. Großromstedtská kultura. jež je shodná s plaňanskou skupinou. Počátek plaňanské skupiny. Důležité prameny k poznání plaňanské skupiny známe z hrobů. 26:4–6) a Aubstadt. Dvě výšinné polohy4 (Závist a Rubín) a minimálně 15 lokalit s ojedinělými nálezy (většinou plaňanských pohárů). 146) a Würzburg „Marienberg“ (Rosenstock 1986. pro nějž jsou rovněž příznačné jiné prvky hmotné kultury. Nejlépe je großromstedtská kultura dokumentovaná na pohřebištích ve Schkopau a Großromstedtu. Völling 1995. kdy začíná pohřebiště v Großromstedtu (Rieckhoff 1995. 179). polovině 1. např. Jelikož je tedy u nás zastoupena až druhá fáze großromstedtské kultury a z dalších důvodů (v některých detailech se liší keramika. Rieckhoffové kolem roku 75/70 př. v severním Hesensku: Amöneburg. hrob 69 (Motyková-Šneidrová 1963a. 151–168. společnosti apod. M. Taf. Třebusice. rozdíly byly ve struktuře společnosti. Lichardusova horizontu Tišice 1 (Lichardus 1984. 239–248). Tišice. 131. časné „geschweifte Fibeln“. 17–19) je v období kolem roku 45 př. týž 2005. 32–38. rozdíly v pohřebním ritu. 8). Niedenstein (Seidel – Soares da Silva 2001. expandovala do Frank. N a O. v níž jsou spatřováni germánští Hermunduři. Třetí horizont (Zeitgruppe 3) datuje S. jenž je podle nejmladších artefaktů datován do doby až po polovině 1. že lokalita Plaňany a plaňanský typ jsou v české a také v zahraniční literatuře jistým způsobem zažité pojmy. spon západořímských a Kostrzewski var. Rieckhoffové jsou pro první horizont (Zeitgruppe 1). Své kořeny má ve středním Německu. obr. 282). Zajímavým nálezem je depot železných předmětů z Kolína (Rybová – Motyková 1983). Peške (1994). století př. Tišice.. Kr. 8). jejichž celkový přehled je obsažen v příloze této studie. Dobříčany a Svatý Jan pod Skalou). zejména bojovníků – téměř chybí vyšší vrstva bojovníků s meči atd. Rieckhoffová do fáze B1a (česká fáze 2 podle Licharduse) zejména podle časných spon s očky. Seidel – Soares da Silva 2001). Definice plaňanské skupiny Plaňanská skupina rozšířená v Čechách je součástí großromstedtské kultury polabských Germánů pozdní doby laténské (obr. v oblasti Mainfranken: Seinsheim „Bullenheimer Berg“ (Rosenstock 1986. Rieckhoff 1995. hrob 49 (Motyková-Šneidrová 1963a. že vývoj osídlení v LT D2b je v Čechách.2.). Kdybychom jej chtěli interpretovat jako germánskou kořist z nějakého keltského oppida na počátku plaňanské skupiny. Druhý horizont (Zeitgruppe 2) je datován do LT D2b a jsou pro něj příznačné spony typu Kostrzewski var. jež jsou registrovány minimálně na 25 nalezištích. 33) a Schkopau. 3. situlovité a vázovité nádoby točené na kruhu. obr. Někdy bývá tato fáze označena jako tzv. Už také z toho důvodu. Vedle archeologických pramenů poskytly důležité poznatky také antropologie a osteologie. Rieckhoff 1995. Taf. Kromě dvou malých plaňanských pohřebišť (Tišice a Třebusice) byly další hroby objeveny nejčastěji osamoceně nebo po dvou (celkem na dvaceti lokalitách) a v malých skupinách (Tvršice. noricko-panonských spon a pásových garnitur. do Hesenska a Pomohaní (Rosenstock 1986. pak by se jednalo spíše o velmi hypotetický předpoklad. 191). Přesto lze konstatovat. hrob 10 (Völling 1995.

c. teriny. Pro plaňanskou skupinu jsou charakteristické nádoby zhotovené v ruce. různé misky). Frankách a Čechách (GK: großromstedtská kultura.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 25 Tab.. povrch pohárů je zpravidla černý hladký až leštěný. 32:6–10). 19. 61–65). různé ryté V-motivy. 82. Baldersheim (o. Podle Peschel 1978. Rozšíření großromstedtské kultury (stav do roku 1978). plaňanské) poháry (obr. Altendorf. Taf. tak i z hrubé (hrncovité.. Chronologie großromstedtské kultury (tučně) a další vývoj v časné době římské podle hlavních germánských nekropolí ve středním Německu. zdobené (rýhy oboustranně lemované vpichy.3 GK: Zeitgruppe 3 Großromstedt B GK: Zeitgruppe 1 Schkopau 1 GK: Zeitgruppe 2 Schkopau 2 Großromstedt A Franky Čechy Altendorf 1 Aubstadt Plaňany Tišice 1 Třebusice 1 plaňanská skupina Altendorf 2 Tišice 2 Třebusice 2 Tišice 3 Třebusice 3 Dobřichov-Pičhora A Dobřichov-Pičhora B Obr. 17:4–7). 77-79). Taf. 85. c. Völling=Völling 2005. 36–37). ale i miskovité tvary a zásobnice). 83.1 B1a: Völling/Hor. 92-94. 9:1–5). Taf. Dingolshausen (o. 149 (Pescheck 1978. nálezů hrobových i sídlištních např. i velké až 30 cm. někdy jemně zrnitá a sytě hnědá hlína. Tauberbischofsheim (o. tj. 1.2 B1b: Völling/Hor. Charakteristickým materiálem je jemná.96) atd.. polokulovité nádoby.) a často i nezdobené. . 13:1–15.. c. hroby č. Rieckhoff=Rieckhoff 1995.. a to jak z jemné keramiky (poháry. Střední Německo Rieckhoff LT D2a Rieckhoff LT D2b (=R A): Völling/Hor. Taf. K dalším tvarům patří: misky polokulovité (obr. K nejdůležitějším formám patří situlovité (tzv. Taf. Hallstadt (o. 19). 8. ostře profilované pohárkovité nádoby na vysoké nožce. Taf. 4. Jsou malé (kolem 15 cm). c. c. Ascholshausen (o. radélkové meandry ad. 12. někdy mají ouško.

Mezi kovovými předměty převládají výrobky železné nad bronzovými. tedy západně od mladších žárových hrobů z B1. jen čtyři (č. V některých hrobech byly rozpoznány i zvířecí kosti (např. 1 a Stehelčeves. D: 13. jaké známe z následující fáze B1a. 15–16). 12). doloženy jsou i velké jámové (obr.15). jehly. B: 6–8 teriny. Tvršice. meandrová výzdoba. H: 20-22 zásobnice a vázovité tvary. 928). 28. 5 Stehelčeves. hrob 1 (obr. 10:1). psaníček. Také v Třebusicích převládají popelnicové hroby. Přitom hrob 5 Na velkém žárovém pohřebišti z doby římské v Třebusicích s 960 hroby. 9:20–22). 139 ad. 10:2–4).19). 404/02/0047) podařilo identifikovat skupinu nejstarších (plaňanských) hrobů. přesleny. 15:1–3. Abb. kolečka a malé lžíce. C1: 9–10 polokulovité misky s vyhnutými okraji. 5). tak i jámový. obr. zásobnicové a vázovité nádoby (obr. 1 (podle Zavřela 1999). 928 a 936) byly jámové. Kostrzewski var. 25).15 misky se zataženými okraji. Bojovnické hroby mají opakující se předměty: kopí. 4:1). Lékařova Lhota. opaskové železné kroužkové mezičlánky (obr. různě tvarované a vrypy vyplňované trojúhelníky. patří spony s prohnutým lučíkem („geschweifte Fibeln“): typy Almgren 18a (obr. 1 Mlékojedy. 32. 9:13. hroby č. 30). dále nůž a břitva. tab. 2 Jezbiny (podle Motykové-Šneidrové 1965). méně mísovité tvary). Abb. 10:7–9) nebo jednoduché drátěné spony Almgren 15 (obr. Třebusice. U1/62). 362–363.) a Aubstadt s 12 hroby (Völling 1995) či pohřebiště na severohesenské lokalitě Hatzfeld-Lindenhof (Seidel – Soares da Silva 2001). svazky rýh. 27. ojediněle meč (Stehelčeves. obj. 7). 141. Motyková-Šneidrová 1963. nově Haberstroh 2000. U fragmentů fasetovaných okrajů je mnohdy obtížné rozlišit keramiku plaňanskou od przeworské. železné pásové zápony typu Werner C (obr. 9:17–18) někdy s jedním nebo dvěma uchy (obr. nástroje (železné nože a nůžky. Postrádáme vysloveně bohaté hroby. Do hrobů plaňanské skupiny se vkládaly většinou součásti oděvu (spony. 4 Lékařova Lhota. Mezi hliněnými předměty jsou doloženy: tkalcovská závaží. 27:3. zbraně (hroty kopí a oštěpů. Vedle nádob vyráběných v ruce se vyskytuje i na kruhu točená keramika (nejvíce vázovité. o jejichž časovém zařazení je možné vést diskuse (stupně A nebo B1?). Ve výzdobě převládají: motiv přesýpacích hodin s vyplňovanými trojúhelníky.12). U 1/62 (podle . 3 Třebívlice (podle Motykové-Šneidrové 1963). 49 (se středolaténskou sponou spojené konstrukce) byl na jihovýchodním okraji (Droberjar 1999a. 133–159. 31:2) a částečně snad také Almgren 2aI (obr. hřebenová výzdoba.26 Eduard DROBERJAR 9:9–10) či kónické s vyhnutými okraji (obr. vlešťované pásy. 29) a Třebusice5 (cca po 16 hrobech). dekor tzv. K nejdůležitějším sponám. plastické výčnělky nebo tzv. Pohřební ritus plaňanské skupiny byl žárový. hr. 413. Všechny hroby plaňanské skupiny (kromě dvou) se nacházely západně a jižně od kvadratických žlabových objektů.9–10. 26. grant GA ČR č. 27. 27:4–5). hrob U 1/62 (obr. Pouze hrob č. nepravá ouška. jež definují plaňanskou skupinu. U1/62 a Tvršice. 10:5–6). 25:5–6. jedna spona (někdy beze spony) a plaňanský pohár: Stehelčeves. velmi vzácně meče). rýha oboustranně lemovaná ručně provedenými tečkami. a to jak popelnicový. hr. Hroby se koncentrují především na západním okraji pohřebiště. Kostomlaty nad Labem (obr. N-a (obr. Almgren 18b (obr. hrob V (obr. Taf. M-a (obr. pásové zápony a kování opasků). během grantového projektu („Třebusice – významné germánské pohřebiště z doby římské v Čechách“. hrncovité nádoby (obr. koflíky (obr. 241. Motyková 1981a. hr. přesleny. asi 6 m od většího objektu č. V) a štítová puklice (Hlízov. Jen hroby 472 (XLV/37) a 557 (LIII/41) byly umístěny severně a východně. Dalšími příznačnými předměty jsou bronzové prolamované zápony typu Voigt A a B (obr. ryté klikatky. 9:16. na rozdíl od velkých nekropolí v Großromstedtu: přes 600 hrobů (Eichhorn 1927) a Schkopau: 285 hrobů (Schmidt – Nitzschke 1989). ojediněle i další např. hr. 904. Hlavní typy keramiky plaňanské skupiny v Čechách. 557. V plaňanské skupině jsou počátky techniky ozubeného kolečka (jedno nebo dvouřadé radélko). teriny s nízkým hrdlem (obr. 2 (Motyková-Šneidrová 1977. 124. malá pohřebiště: Tišice (obr. Proto dosud za jediné plaňanské pohřebiště byly považovány Tišice. hr. V Tišicích převažují hroby popelnicové. Obr. kování picích rohů. 9. 10:10). F: 17–18 hrnce. páska tvořená dvěma rýhami a uvnitř drobné důlky či tečky. 9:6–8). často s jedním nebo více uchy a zdobené různými rytými motivy.19 hrncovité tvary s uchy. event. hr. A: 1–5 situlovité (plaňanské) poháry. Abb. misky se zataženým okrajem (obr. 1–18. MotykováŠneidrová 1965a. C2: 11–12 kónické misky s vyhnutými okraji. Nejčastější jsou ojedinělé žárové hroby nebo skupinky (se dvěma až sedmi hroby). G: 16. Obdobně malá jsou dvě důležitá žárová pohřebiště großromstedtské kultury ve Frankách: Altendorf se 17 hroby (Pescheck 1978. 733. Kostrzewski var. 26:4–5. E: 14 koflíky či misky s uchem. kroužková kování opasku. 9:14). 9:11–12). mřížkování. V-motiv. 1). pazourkové úštěpy). se teprve nedávno. vpichy a hřebenováním. 310–311. vrypy nehtové a různé jiné.

obj. . 157. chata I/82 (podle Zavřela 1999). 21 Jenišův Újezd 11. 12 Tišice. 18 Třebusice. 16 Mlékojedy. 6 Kolín-Radovesnice. 9/77 (podle Ernée 1992). obj. 17 Jenišův Újezd 11. 9 Zliv. 1957 (podle Motykové-Šneidrové 1965). chata z r. 14 Jenišův Újezd 11. 3/77 (podle Ernée 1992). 141. obj. 71 (podle Motykové-Šneidrové 1963a). 16 (podle MotykovéŠneidrové 1958). 19 Starý Vestec.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 27 Motykové 1981a). hr. 7 Roztoky. obj. 10–11 Mlékojedy. 200. obj. obj. 8 Mlékojedy. 15 Mlékojedy. 35/85 (podle Ernée 1992). obj. 10 (podle Motykové a Sedláčka 1990). 20. 904 (podle Motykové-Šneidrové 1965). obj. obj.22 Plaňany (podle Ernée 1998). 13 Mlékojedy. hr. 161.

století po Kr. Jiný problém představuje osídlení následné. chata 16 (Motyková 1976. (Archeologický ústav AV ČR Praha) děkuji za zpřístupnění údajů z jeho diplomové práce. které lze považovat za velkou osadu. Tento sídlištní typ má přímou analogii v großromstedtském dvorci odkrytém v bavorském Gerolzhofenu (Steidl 1994). Je však možno hovořit o LT D2a nebo ještě starším LT D1? To je mnohdy obtížné rozhodnout. 90–91. Známe i obydlí typu C2 (obr. 38. . Abb. Praha-Bubeneč). 3. 17) ad. 7 Kolegovi PhDr. obj. ale o dvorcích nelze mluvit. obj. kde by bylo možno přesvědčivě dokázat kontinuitu od LT D2b do B1. 16). 151. 557). obr. tak i pozdní (Tišice 3). Propojenost s předchozím vývojem české kotliny v LT D2a a návaznost na markomanskou 6 Sídlištních lokalit bude v Čechách daleko více. Praha-Nusle. 6). V Třebusicích bylo možno antropologicky určit ze 16 jen 4. 43. Některé chaty tvořily určité skupiny. chov domácích zvířat – především tura domácího. Mezi nejvíce zkoumanými českými lokalitami nenacházíme žádnou. ohniště a domácí pece. 8 Typologie zahloubených chat podle Droberjar 1997a. východních a jižních). Kromě zahloubených obytných objektů byly v osadách budovány také nadzemní kůlové stavby. Na některých plaňanských sídlištích je doložena železářská výroba (Mlékojedy. Jestliže v Mlékojedech předpokládáme osídlení v LT D2b (s možným přesahem do počátku B1a?). Motyková (1998) dokonce soudí. M. Řezáče na první protohistorické konferenci v Kounicích). 16). Mlékojedy?). obr. 18) a Mlékojedy. K. Ernéemu.). 23 (Motyková-Šneidrová 1963. připomeňme Zalužany (Rybová 1961). a to ve starším až stařeckém věku. kůlové jámy a žlaby). Nový Bydžov-Chudonice. 38:2) s trojicí kůlových jamek ve středu kratších protilehlých stran (Mlékojedy. Kadaň-Jezerka. 57. Na pohřebišti v Tišicích výrazně převládají pohřby žen (70 %). Starý Vestec. obr. postplaňanské. 11. Mlékojedy. je zřejmé. Toto konstatování je poněkud v rozporu s vnitřní chronologií obou lokalit. z nich tři patří osobám pohřbeným ve stáří maturus (hr. Na většině lokalit (viz soupis6) byla prozkoumána jen menší či větší část osídlené plochy. obr. 904) nebo adultus II–maturus I (ženský hr. 83. Přešťovice. Droberjar – Prostředník 2004. v Čechách západních. 22. Plaňanské sídliště v Mlékojedech se nacházelo asi 1100 m jižně od pohřebiště v Tišicích a bývá považováno za současné s touto nekropolí (Motyková 1980. 2). 38:1) s kůly rozmístěnými do šestiúhelníka: (např. 505. Zliv. obj. 12 (Fridrichová 1976. Na některých lokalitách jsou prokázány (na základě sběrů i výzkumů) starší keltské aktivity (např. a to jak fáze časné (Tišice 2). že k mlékojedské osadě patřilo pohřebiště v Tišicích a klade je do doby od počátku 1. Na základě výzkumu sídliště v Mlékojedech (Motyková 1981b. 39. že objekty se koncentrovaly v pásu ve směru Z–V. zahloubená chata a dvě pece. Ze západních Čech lze připomenout nová plaňanská sídliště (viz nepublikovaný referát M. Slepotice. 157. O velikosti a celkovém vzhledu plaňanských sídlišť si dovedeme učinit představu jen částečnou. 4). Celkem bylo prozkoumáno 40 zahloubených chat a další objekty (zásobnicové jámy. Novými povrchovými sběry přibývají dosud neznámá naleziště (např. 117). obr. zejména spony a další součásti oděvu (pásové zápony) apod. Objevují se různé typy:8 B1 (obr. obj. 38). Vedle už zmíněného Jenišova Újezdu. 520–521). PhD. 38:3–4) se dvěma kůly ve středu kratších stran: např. Nový Bydžov-Chudonice (Rybová 1964. obj. obj. Abb. 42. prasete a ovce nebo kozy (Mlékojedy. chata I/82 (Zavřel 1999. Základní sídelní jednotkou obyvatel plaňanské skupiny byly zahloubené chaty (obr. Zástavbu dvorce tvořily dvě nadzemní kůlové stavby s velkou jámou (hliníkem). Ta se naopak jeví na některých hrobových lokalitách (tab. 455 byl spíše mezi dvěma velkými kvadratickými objekty 1 a 2. 2. Jeden byl prozkoumán v SZ Čechách na lokalitě Jenišův Újezd 117 (Ernée 1997. Kolín-Radovesnice) a pěstování rostlin (velké množství zuhelnatělého obilí z Mlékojed).3. Důležitou stránku vývoje osídlení představuje otázka kontinuity či diskontinuity z předchozího keltského (LT D2a) a následného germánského osídlení (B1). 203) nebo typu D1 bez kůlů (Mlékojedy. včetně železářských pecí. 172. Jinak jsou na tišickém pohřebišti zastoupeny především hroby ze stupně B1. 828 a mužský hrob č. Chronologické opory Pro časové zařazení památek plaňanské skupiny großromstedtské kultury jsou v Čechách důležité jak některé sídlištní a hrobové celky.28 Eduard DROBERJAR č. pravděpodobně také Praha-Michle. Dřetovice. ale jen s velmi malým počtem hrobů ve vztahu k silnému osídlení v Mlékojedech. 8. 219) a A1 (obr. tkalcovství (hliněná závaží. Zliv. Kromě větších osad existovaly v Čechách na počátku doby římské také malé dvorce. tak i jednotlivé předměty. pak v Tišicích je doloženo pohřbívání jak v LT D2b. 243 (nepubl. 23). přesleny a jehly).

8 Mlékojedy. 12 Praha-Běchovice: typ Alesia (podle Venclové 1975). 1 Tišice.18b2a. 733: Almgren 2aI. 3 Tišice. N-a. hr. hr. 4. hr. 76: Almgren 18b = Demetz A. 6 Tišice. 87: Kostrzewski var. 10. 557: Almgren 18a var. 32: Kostrzewski var. hr. 11 Mlékojedy. 24: Kostrzewski var. obj. 5 Tišice. hr. M-a. Altenburg. hr. hr. 2 Třebusice. 9 Tišice. 10 Třebusice. 82: Kostrzewski var. M-a. N-a. .Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 29 Obr. obj. 7 Lipence: Almgren 18a (podle Motykové-Šneidrové 1963). 174: typ Aucissa. 76: Almgren 18a. Tišice (podle Motykové-Šneidrové 1963a). Charakteristické spony plaňanské skupiny.

Völling (1994. větší počet chat a orientace těchto objektů na lokalitě Mlékojedy mě vedou k domněnce. Kostrzewski var. Tento jev může. tedy do LT D2b. Demetze (1999. Nicméně přítomnost plaňanské keramiky umožňuje v rámci relativní chronologie a s vědomím obtížnosti tzv. být i mladší. K hlavnímu typu náležejí spony s prohnutým lučíkem (tzv. geschweifte Fibeln) Almgren 18a. 122). 258) ke zvláštní variantě Almgren 18a2 s křidélky. 6) rozdělil Almgrenův typ 18 na dvě varianty: A. 174. Spony typu Aucissa s nápisy. čímž by se dala vysvětlit velká koncentrace objektů. Jejich typologie a chronologie postupně prochází vývojem. neuzavřených nálezových celků ze sídlišť klást objekty do počátečního stupně doby římské. časné „geschweifte Fibeln“ datuje už do LT D2a. 118. 116 ad. Problémy mohou vyvstat s některými hrobovými celky.. 38. Některé samotné keramické tvary (situlovité či plaňanské poháry. poněkud znesnadňovat jejich přesné datování. poloviny 1. především kovových předmětů. poloviny 1.1. století př. kterých je v Čechách ve srovnání s dalšími formami nejvíce (min.18a (s horní tětivou a opěrnou destičkou. Zatímco lžičkovitá spona v obj. 18a2. V nejnovější studii S. Chronologie spon. ryté linie lemované tečkami. . spony Almgren 2aII z objektu č. Taf. V rámci LT D2b jsou tyto kusy zařaditelné na samý sklonek zmíněné fáze. 3. Původně P. zejména obytných. Altenburg.18b (s horní tětivou zachycenou háčkem a s opěrnou destičkou). K nejstaršímu hrobu z LT D2a/b (plaňanské skupiny? nebo ještě předchozího vývoje?) podle pásové zápony („profilierte Stabgürtelhaken“) typu Voigt B a spony Almgren 18a snad patří soubor z Lukavce. Abb. Spony Ačkoli spony plaňanské skupiny nevytvářejí tak širokou typovou škálu jako spínadla následující fáze B1a. přesto jsou důležitým zdrojem informací. polokulovité misky s fasetovanými okraji) a výzdoba (např. Všechny spony typu Almgren 18a můžeme v Čechách na základě výskytu v hrobových i sídlištních celcích klást podle mého názoru do 2. 29–30) je typ Almgren 18a rozdělen na tři varianty: 18a1. jež je shodná se spínadlem z Magdalensbergu. pro níž jsou typické zaoblené výčnělky (křidélka) místo opěrné destičky. ryté pásky s vrypy) jsou dostačujícím datujícím materiálem. zvláště v nálezových celcích.. řadí S. 178–188) rozlišuje u typu Almgren 18a několik variant (var. Kr. 122. 1993). století př. století př. nejčastěji tvarovanou do podoby křidélek) a A. Dünsberg a Wederath). Kr. že na tomto sídlišti snad mohly existovat dvě vývojové fáze osídlení v průběhu 2. V Čechách je nejvíce zastoupen základní (klasický) typ Almgren 18a (viz soupis). Tyto spony lze datovat do období po polovině 1. hrob 557 a Praha-Bubeneč. 315. hrob 12) známe i Völlingovu variantu Altenburg (=Almgren/Demetz 18a2). N-b z objektu č. Kr. Demetz (1999. (Demetz 1999. jež některé tzv. 23 kusů). Naopak mezi nejmladší hrobové soubory LT D2b/B1a (dle Licharduse 1984: fáze Dobřichov-Pičhora AA) může být zařazen hrob 30 z Dobřichova-Pičhory. Rieckhoffové (1999. Ve čtyřech chatách byly spony. 87 nebo Aucissa z objektu č. V kombinaci s keramickým materiálem lze v řadě případů tuto diskrepanci řešit. 2 Bratislava-Devín: 1.3.. Glüsing (1972. další spony už spadají na samý sklonek Obr. 75 je dokladem přežívání starých spínadel z LT D2a. na rozdíl od názoru S. Ze sídlištních celků mají pro chronologii plaňanské skupiny význam nálezy z Mlékojed. jež nás zavádějí spíše do přechodných fází. Kr. 1 Nový BydžovChudonice. Jednu sponu z Lukavce. 52). Th. v některých případech by mohly nápis AVICIN[II]? (podle Kolníka – Krekoviče ad. 11. sídliště: nápis DVROTIX. 18a3. století př.. neboť jsou příznačné až pro B1a.30 Eduard DROBERJAR kulturu fáze B1a způsobily částečné prolínání některých chronologických prvků. Ze dvou lokalit (Třebusice.

hrob 12 (Motyková-Šneidrová 1965. atd. sub-. 4:6–7. 6 Třebusice. 12. Lékařova Lhota.Tišice. např. hrob (Preidel 1930. 19. Völling 1994.) 5. 258) 3. 258) 7. Völling 1994. Podle Demetze (1999. Konopnici/PL a v Siemianicích/PL. 2. Abb. hrob 76 a 79 (Motyková-Šneidrová 1963a. Völling 1994. hr. 912. Droberjar 1997. Nebovidy. v Nitranském Hrádku/SK. Demetz 1999. Vedle uvedené subvarianty lze zmínit další. 1–5 podle Motykové-Šneidrové 1961. 1960 (Motyková-Šneidrová 1963. sídliště (Motyková-Šneidrová 1963. Taf. 259) Ke vzácným a poměrně luxusním spínadlům náleží v Čechách velká spona s prolamovaným zachycovačem typu Almgren 18b. Na vznik těchto 9 Typologie spon doby římské je dnes už tak detailní. i sloučením mnoha takových moderně vzniklých „hybridů“. Abb. 259) 10. 381. 26. 278) spolu se sponou Almgren 18a. Abb. Abb. Prolamované pásové zápony v Čechách.15. 14g) 8. Praha-Běchovice. 36 a nepubl.3. 19a1a1a či dokonce 20b3b2b2 (podle Cociș 2004). subvarianty často mají jen jednoho zástupce. 7:3. obr. Almgren 236b2a1 (podle Demetze 1999) nebo 8a8b1b. hrob z r. 103. Takovéto sub-. 3 Praha-Smíchov. 51ad. 6. např. 401. 383. Taf. Motyková-Šneidrová 1963. 381. 258) jde o typ Almgren 18b2a9 podobný sponám s límcem („Kragenfibeln“). 27:2. 4 Nebovidy. Duchcov (Preidel 1930. Starý Vestec. Abb. 258. Völling 1994. jenž má analogie v nálezech na Magdalensbergu/A. Bockius a P. Taf. 259) 6. 169. hroby 1 a 2 (Rybová 1964. Rosnice. 259. Lukavec. 8:5. 50) je nazývají jako „Pseudokragenfibeln A. 180.18b2a“. Taf. že v mnohých případech ztrácí funkční význam. 26:1. sídliště (Motyková-Šneidrová 1958. Völling 1994. 1–2 Radovesice. Völling 1994. 259) 9. sídliště (Völling 1994. hrob 557 (nepubl. I:12. Völling 1994. Völling 1994. která se našla v hrobě č. 5 Stradoniceoppidum. 28:13. rozrušené hroby (Motyková-Šneidrová 1963. R. XXXI:8. 120–121.) 12. 26:1. 33. 28. Karlsteinu/D.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 31 Obr. Třebusice. Abb. Praha-Bubeneč. . Völling 1994.. Łuczkiewicz (2004. 258) 2. Nový Bydžov-Chudonice. Zalužany. 258) 4. Spony Almgren 18a v Čechách: 1. 19. Abb. sídliště (Rybová 1961. 76 v Tišicích (Motyková-Šneidrová 1963a. Z tohoto důvodu je nutné typologické systémy výrazně zpřehlednit. 12. 259) 11.

století př. 260–270. 229. 107) podle spony s očky náleží do B1a. Podle A. 27). 12 a 36 (Motyková-Šneidrová 1965. které definují přítomnost germánské kultury v Čechách. typ Bern-Gergovia (Böhme-Schönberger 1994). u některých spon A. Kr.. N se spodní tětivou) je doložena v českých lokalitách (kromě jednoho sídlištního obj. Tab. Taf. vojenské spony (podle výskytu v římských táborech) a u nás je datujeme do B1a (Droberjar 1997. že je ono zakončení odlomené. 18 ad.2. 30–30. 264). M-a (Bockius – Łuczkiewicz 2004. že tišická spona má západní původ a byla zhotovena někde v galsko-helvétské oblasti ve 2. 27:2) a Tvršicích. 5:3). Přitom právě nejčastější kombinace spon var. př. 32. Abb. 193 ad. 733 (nepubl. rámcově 2. Abb. 79 – 10 kusů (Motyková-Šneidrová 1963a. Určitá blízkost je i se sponami typu CRICIRU podle S. Tyto galské mince byly raženy před rokem 51 př. století př. Völling 1995. stol.2aII je příznačný pro českou fázi B1a. hroby č. Taf. 9:4–7. Konečně je třeba zmínit i jednoduchá drátěná spínadla se spodní tětivou typu Almgren 15. 5:2–3. 53. hrob 79 (obr. Obdobně jako předchozí typ s horní tětivou (var. 5. Na samý sklonek 1. Z plaňanské skupiny pochází minimálně 21 kusů a spolu s formami Almgren 18a představují v Čechách nejběžnější typ spon. 71. polovina 1. a především na počátek nového letopočtu patří spony typu Almgren 2a (také Kostrzewski var. Také tyto spony se nejčastěji vyskytují u polabských Germánů. resp. 69. N-a (Völling 1994. 106–109. M-a (Völling 1994. (Völling 1994. Völling 1995. hroby č. V:4. Völling 1995. Rieckhoff 1995. 197. č. 36. Menší formy se někdy označují jako tzv. 248) jde o zvláštní skupinu „geschweifte Fibeln“ typu Weisenau-Hörgertshausen. pro něž je příznačný výčnělek nebo svinuté zakončení nožky. 125. patří spony typu Kostrzewski var. i když začínají už se sponami typu Jezerine. 36:1. 28) či s jinou luxusní stříbrnou sponou ze sbírek pařížského Louvru (Krämer 1971. Kragenfibeln a mohou být označeny i za jejich prototypy. M). 7:7. Kr. Abb. hroby č. Blízkost mají také se zlatou sponou z Ravenny (Krämer 1971. 6:9. Tvršice. 36. založený na hrobových nálezech z Dobřichova-Pičhory. obr. ale také v Altendorfu. 31:2. jež zůstávají v bádání o sponách poněkud stranou. Beilage 6. 29). Völling 1995. (Völling 1986. 10:8. 50–61. Th. 387. 29:4. také varianta N-a (var. hr. Pásové zápony Určité typy pásových zápon jsou jedním z charakteristických předmětů. Abb. Pro LT D2b jsou rovněž příznačné spony typu Kostrzewski var. 264). N-a je s var. Ale je to zatím jen velmi hypotetický předpoklad. Tab. 240. hrob 27. Výskyt uvedených spon je znám i ze skupiny Uttenhofen-Kronwinkl-Hörgertshausen z doby kolem poloviny 1. K velmi charakteristickým spínadlům großromstedtské kultury. 64. 40:12. V případě. Völling (1986) je dokonce nazval přímo „Kragenfibeln“. Völling 1994. tj.2aI lze jejich výskyt předpokládat snad ještě v závěru plaňanské skupiny. 24. 13. 101 (Motyková-Šneidrová 1963a. 281). 5). 315. Aubstadtu. 24:6. hroby č. Taf. 127). hrob 8.. Karte 2. 102). Abb. je pak obtížná jejich klasifikace a mohou být zaměněny se spínadly Almgren 15. 25:2). obr. Tišicích. Abb. XI:8. Böhme-Schönbergerové (1990. hrob V (obr. Zatím je známe jen z hrobů: Lipence – 4 kusy (Motyková-Šneidrová 1963. resp. Z toho všeho je zřejmé. 19. 87 v Mlékojedech) jen z hrobů: Lipence (Motyková-Šneidrová 1963. 124. časté jsou však také v przeworské a oksywské kultuře. 32 – 4 kusy (Motyková-Šneidrová 1965a. 2 z naleziště Vrbice (Motyková-Šneidrová 1963. Kr. 82. Spony Almgren 15 se v Čechách našly v Kostomlatech nad Labem (obr. Motyková-Šneidrová 1963a. Abb. Abb. 38:30/7. Název pochází z mincí (zlatých statérů) s nápisem CRICIRV.. Taf. Bockius – Łuczkiewicz 2004. Tišice. 107) je obtížné blíže datovat. 198 ad. 66. 106).. polovině 1. 50. Tab. Abb. 61–67. 9:2–3. Völling 1995. 106). 409. Völling 1994. 383.32 Eduard DROBERJAR spínadel měly nepochybně vliv galské. Kr. hrob 50 apod. Nejstarší formy jsou u nás doloženy už v podmokelské a kobylské skupině . Schkopau. Jejich společný výskyt byl zaznamenán v tišickém hrobě 79. 170. 5). 27:3. 26:4–5. 102). Abb. Völling 1994. 52:9-10). Časové postavení forem Gorica je navíc obdobné jako Almgren 15. 10:6–7. Abb. 362. Bockius – Łuczkiewicz 2004. 6:6–7. obr. Karte 23. 8). století př. 101–105. Völling 1995. Nebovidy – 3 kusy (Motyková-Šneidrová 1963. 359. 9. týž 1995. 401. 12:2. 27:3. Taf. Taf. O). hr. Rieckhoffové (1995. Spona Almgren 2aI ze žárového hrobu č. 377. treverské spony s límcem tzv. 3. Tišice. v przeworské a oksywské kultuře. Třebusic. 10:6–7. Sporný nález (sídlištní či hrobový?) ze Siřemi (Motyková-Šneidrová 1963. Motyková-Šneidrová 1965a. Kr.5. 264) a Tvršice. Jsou velmi blízké sponám typu Gorica (Demetz 1999.) a lokality Hředle (Felcman 1909.3. na nichž je zobrazena právě taková spona. 92. 30 (Droberjar 1999. 340. Völling 1995. Völling 1995. 31. Zatímco typ A. Abb.17. 102). 102). Karte 17).

Také podle J. 235ad. Jednoduchým kruhovým pásovým záponám („Ringgürtelhaken“) se věnoval J. dvěma nákončími picích rohů atd. Hrazan a Kobyl lze datovat do LT D2a. 1:4). např.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 33 doby laténské (Venclová 1973. Bockia a P. Taf. a to z doby kolem středu 1. že mají původ v großromstedtské kultuře. 13:1. který můžeme označit jako typ Werner C. Karte 3) je v Čechách zastoupen i typ Sotin (zápony s výrazně vystupujícími polokulovitými nebo hřibovitými knoflíky). Z prostředí przeworské kultury jsou doloženy ve stupni A2 (Dąbrowska 1988. 59). Pásové zápony obou uvedených Voigtových typů se soustřeďují hlavně do oblasti mezi Rýnem a Labem. Podle W. 17:3–4). Starém Hradisku (Meduna 1968. Waldhauser 2001. 124–125. Abb. 13–15. 1:5–6. Zápona typu Voigt A z třebusického hrobu 912 (XVI/63) se našla spolu se sponami Almgren 2aI (3×). 58. 4:13. . Praha-Smíchov. nálezy z Třebusic patří do plaňanské skupiny (LT D2b). Starého Hradiska a Liptovské Mary jsou nejsevernější. především jako součást mužského kroje. kde je prokázána expanze této kultury. Abb. Některé starší tvary germánských pásových zápon byly zaznamenány i v oppidálním laténu D1. V laténu D2 byly používány jak bronzové zápony prolamované či s otvorem („Lochgürtelhaken“). Prolamované zápony (Voigt 1960. 137–141) se mohou vyskytovat ještě v oppidálním prostředí (Stradonice: Píč 1906. oválné či trojúhelníkovité zápony zakončené na kratším nebo delším ramenu háčkem či knoflíkem („Ringgürtelhaken mit haken.. Je tedy zřejmé. Anm. 80) nebo z púchovské kultury (Pieta 1997. 60–61. Taf.oder knopfförmigem Ende“). a to jednak ze Stradonic (Píč 1906. Karte 4). IV:50). 167. 128–129). 149–151) jsou zápony s křidélky dominujícím prvkem mužského kroje bójsko-noricko-panonských Keltů. století př. tab.E/1–5. Bockius – Łuczkiewicz 2004. Rozdělil je do dvou skupin: typ Werner A („geflügelte Ringgürtelhaken“) a typ Werner B („Ringgürtelhaken mit verzierten Knopfteil“). Nebovidy/2×.15. 140. táž 1965. Typologicky a zřejmě částečně i chronologicky železným kruhovým pásovým záponám (Werner typ C) předcházejí bronzové (ojediněle i železné) zápony s křidélky (Werner typ A) a zápony se zdobeným knoflíkem (Werner typ B).57). 13:6. 125–126) patří do plaňanské skupiny (typ Voigt A: Lékařova Lhota. 25. 9–15). jež mají své předlohy v norických bronzových (mosazných) záponách typu Garbsch G1a. Ve Stradonicích se vyskytují i železné imitace norických pásových zápon s pevným háčkem a s obdélníkovitým rámečkem (Píč 1903. Motyková-Šneidrová 1965. Werner (1961. Radovesice/2× a typ Voigt B: Radovesice). 4:1–5). které lze klást do LT D2 (Voigt 1960. Jelikož podle antropologického určení byl v hrobě pochován jedinec ve věku maturus II až senilis. 182. zvláštním typem bronzové naběračky. (Collis 1973) a ze severní Itálie (Graue 1974. Většina z nich v českých nálezech (Motyková-Šneidrová 1961. známe je také z Čech a jihovýchodního Bavorska (Bockius – Łuczkiewicz 2004. 169–170). tak i kruhové formy („Ringgürtelhaken“). 159–160 Abb. 15–19. 17). 16:1) a nově také z lokality Slivínko na Mladoboleslavsku (Waldhauser – Krásný 2006). Nálezy ze Stradonic (Píč 1906. Abb. Typ Voigt B (zápona zakončená stylizovanou zvířecí hlavičkou) byl v žárovém hrobě v Lukavci (Motyková-Šneidrová 1963. Zatímco pásové zápony Wernerova typu C ze Stradonic. 49–52. 2b:6–9. Wernera (1961. Abb. Železné kruhové zápony jsou známé na četných pozdně laténských hradištích. ale také v germánských hrobech (Schulze-Forster 2004. tabl. 42) se kruhové pásové zápony vyskytují v keltsko-germánské oblasti střední Evropy v pozdní době laténské. je určitá možnost přežívání z LT D2b do R B1 vysvětlitelná. 158. Nejmladší nálezy typu Sotin lze klást do časné fáze stupně D2. Bockius – Łuczkiewicz 2004. Východně od Čech a v przeworské kultuře se už nevyskytují. Kromě nich však existují i jiné ještě jednodušší železné kruhové. Praha-Lipence. a které můžeme klást na samý sklonek doby laténské nebo až do augustovského období (Kaczanowski – Madyda-Legutko 2000. 16:6). MadydaLegutko 1990. Taf. tedy do oblastí. obr. 158. 136–137. 2). 377. 33. Podle R. Ze středního Německa se poté se svými nositeli dostaly do Čech a Bavorska. Rieckhoff 1995. Kr. Abb. K důležitému typu patří profilované tyčinkovité pásové zápony („profilierte Stabgürtelhaken“). byla dosud věnována nejmenší pozornost (Madyda-Legutko 1990. Taf. Gleirscher 1986.56. Łuczkiewicze (2004. Tomuto prostému typu.16). Doklady pocházejí i z Británie. Almgren 2b (2×). na Třísově (Waldhauser 1992. Abb 3:D/1–3. 149–151. 17. Zaniera (1999. 4–5). známých z Magdalensbergu (Garbsch 1965. V Čechách je doložen typ Voigt A (zápona zakončená kulovitým knoflíkem). XXXIII:50. 19:11. Některé mohou přežívat až do počátku stupně B1 doby římské. ostatní se koncentrují jižně od Dunaje a ukazují spíše na východokeltskou oblast hlavního rozšíření a pravděpodobně i původu. 1:1–7).

5:6) 12. Schkopau/D. Taf. XI:6) 25. 21 Ornavasso-S. 4 Badow. 6 Eisenberg.30–32. Ornavasso-S. hrob 9 (Seidel – Soares da Silva 2001. 1298. 149:1025/3. Taf. Rozšíření železných pásových zápon typu Werner C. 135:11) 17. 35. 7 Forggensee.6–7. 385. Anm. 134. Taf. Heidetränke/D (Schulze-Forster 2004. Hamburg-Fuhlsbüttel/D (Tischler 1954. hroby XIII. Dünsberg/D (Schlott 1999. 27 Stradonice. Taf. 28 Stręgiel. Hörgertshausen. hroby 109. 110. 12 Heidetränke. hrob 41 (Schmidt – Nitzschke 1989. 10 Hambach. Taf. Hornbek/D. 53:2) 10. Alte Burg bei Bad Laasphe/D (Schulze-Forster 2004. 25 Schkopau. 26:9 a nepubl. hroby 324. Abb.10. Großromstedt/D (Eichhorn 1927. Abb. hrob 7 (Graue 1974. hrob 1911/131) 9. 928. 7:1. 42:2. Pikule/PL (Kokowski – Łuckiewicz 2002. 11:284–287) 20. 35:308/c) 16. XI:2) 24. 385. Kundl/A (Lang 1998. Stradonice/CZ (Píč 1903. Taf. Badow/D. 97:22. 18–20. 27. 17) 14.) . 3 Augsburg-Oberhausen. 23 Podtureň-Velínok. Eisenberg/D (Schulze-Forster 2004.11–13.Bernardo/I. Podtureň-Velínok/SK (Pieta 1982. Hambach (Schulze-Forster 2004.34) 28. Forggensee/D (Zanier 1999. Anm.34 Eduard DROBERJAR Obr. 29 Třebusice. Hatzfeld-Lindenhof. XXXIII: 1. 30:9. 20 Liptovská Mara. 4:6) 2. 5:2) 15. 18 Kojetín. Taf. 13–15): 1. 385. Taf. 1462 (Bemmann 1999. Anm. XI:3) 21. Anm. Taf. Hrazany/CZ (Jansová 1988. Taf. XI:7) 19. 2× mimo hrobový celek (Motyková-Šneidrová 1965. 19 Kundl. 9 HamburgFuhlsbüttel. 15 Hornbek. 26 Sobocisko. 213. 308 (Rangs-Borchling 1963. 136:992/2. 357. 14:109/c. Taf. Altenburg-Niedenstein/D (Schulze-Forster 2004. Augsburg-Oberhausen/D (Hübener 1973. 385. Abb. 4:6) 7. 46:324/2.12) 4. Abb. Kobyly/CZ. XXXII:15) 29. 7:8. 20:B33–B36) 8. Liptovská Mara I/SK (Pieta 1982. Pásové zápony typu Werner C (obr. Abb. 134/b. Taf. 13. 184:1298/2. Heunstein/D (Schulze-Forster 2004. 24 Prosné. Abb. 8:22. 17) 3. 1025. Abb. 12:3) 18. XXVI (Mähling 1944. Třebusice/CZ. Taf. 48. Stręgiel/PL (Jaskanis – Okulicz 1981. 8 Großromstedt. 12:4) 22. Anm. hrob 11 a 21 (Pescheck 1939. Kojetín/CZ (Pieta 1982. 8:1–4. 5 Dünsberg. 16 Hrazany. 206:1462/4) 5. 1 Alte Burg bei Bad Laasphe. Schulze-Forster 2004. 2 Altenburg-Niedenstein. 17) 13. tab. Sobocisko/PL (dříve Zotwitz). Taf. Prosné/SK (Pieta 1982. tabl. 11 Hatzfeld-Lindenhof. 904. hroby 413. 14 Hörgertshausen. 17) 11. 992. 17) 6. 9:41/d) 26. Taf. 13 Heunstein. 17 Kobyly. 385. 186:4) 27. 17:132/b. hrob 1908/E. hrob 3 (Gebhard 2004.Bernardo. 22 Pikule. 8:k) 23.

Zdánlivá podobnost s kováním zadní strany pásové zápony z Traunsteinu (Krämer 1962.Bernardo/I. Náramek(?) z Třebusic V inventáři hrobu 928 v Třebusicích (obr. 3. Zatímco v przeworské kultuře převažují náramky bronzové drátěné a uprostřed zesílené a profilované. Několik exemplářů je známo z przeworské a oksywské kultury (Dąbrowska 2004). pro oksywskou kulturu jsou charakteristické železné náramky s kruhovým průřezem. 5 Dünsberg/D (podle Schulze-Forster 2004). 1 Ornavasso-S. 9-16 Stradonice/CZ (podle Píče 1903). Uprostřed vnější strany byly zdobeny liniemi vpichů. 32:928/4). 0. .3.5 cm). 2 Pikule/PL (podle Kokowski – Łuckiewicz 2002). Třebusický předmět je výrazně tenčí. 4 Augsburg-Oberhausen/D (podle Hübenera 1973).3. 7 Liptovská Mara I/SK (podle Piety 1982). Podle zaoblení největšího fragmentu lze předmět interpretovat jako náramek. 106:10) však neodpovídá rozměrově. se našly fragmenty bronzového pásku (š. časově zařaditelného podle spony Almgren/Völling 2aII a pásové zápony Werner C1 do plaňanské skupiny. Taf. 6 Eisenberg/D (podle Schulze-Forster 2004).Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 35 Obr. 14. 8 Podtureň-Velínok/SK (podle Piety 1982). Železné kruhové pásové zápony typu Werner C. I tak nelze vyloučit. že do třebusického hrobu mohl být uložen náramek. Z plaňanské skupiny dosud neznáme žádný nález kovového náramku a ani v jiných nekeltských kulturách pozdní doby laténské nebyly náramky častým předmětem. hrob 7 (podle Graue 1974). 3 Hrazany/CZ (podle Jansové 1988).

16 Badow. 1462 (podle Bemmanna 1999). 1 Třebusice/CZ. 5 Forggensee/D (podle Zaniera 1999). hr. hr. hr. 7 Sobocisko/PL. 4 Sobocisko/PL. hr. hr. . 11 Badow. hr. 11 (podle Pescheck 1939). 1025 (podle Bemmanna 1999). 3 Třebusice. 12 Třebusice. mimo hrob. Železné kruhové pásové zápony typu Werner C. 6 Hamburg-Fuhlsbüttel/D (podle Tischlera 1954). 15 Großromstedt/D. hr. 41 (podle Schmidt – Nitzschke 1989). 21 (podle Pescheck 1939).13 Stradonice/CZ (podle Píče 1903). 413. 10 Badow/D. 15. 14 Schkopau/D. 1908/E (podle Eichhorna 1927). 8 Stręgiel/PL (podle Jaskanis – Okulicz 1981). hr. 2 Třebusice.36 Eduard DROBERJAR Obr. hr. 9. 928. 992 (podle Bemmanna 1999). mimo hrob.

které mají svůj původ ve středním Německu. 9 Třebusice. . hr. bez hr. hr.10). 167. pochvy jsou germánské a vlastní dvousečné meče mohou mít keltský původ. 6 Třebusice. VIII:1–2). 7 Třebusice. 124. 57. 5:2). ryc. Ze středního Německa se kovové pochvy mečů dostaly do dolního Polabí a na Jutský poloostrov. obr. 46. Nejvýchodnějším nálezem je právě zbraň ze Stehelčevsi. Taf. Nové nálezy dokládají i přítomnost przeworských zbraní. Zbraně Zcela unikátním nálezem plaňanské skupiny je meč s celokovovou pochvou (obr. 64. resp. hr. Taf. středogermánské skupiny mečů („mittelgermanische Sondergruppe“). týž 2000. hr.4. Bochnak 2002. 73. 48/72 a H/68 (podle Venclové). nalezený v žárovém hrobě U1/62 ve Stehelčevsi. 204. V plaňanské skupině jsou meče vzácné. hr. 472.3. 27:2) v Tvršicích. 28:1. Jemná točená keramika LT D2b (1-9) a B1a (10). Völlinga (2005. XCVII:5. 1 Třebusice. Podle Th. V objektu ve Velkých Přílepech (Vojtěchovská 2006) byl nalezen meč pravděpodobně typu Łuczkiewicz III/2 s celokovovou pochvou (Łuczkiewicz 1997. kromě stehelčevského nálezu můžeme jednosečný meč vidět ve fragmentu břitu (obr. 10 Dobřichov-Pičhora. 523. 2 Přítkov (podle Filipa 1956). hrob V (Motyková-Šneidrová 1965. 3. 16. obj.. 4–5 Praha-Běchovice. 8:2.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 37 Obr. 364–365) a velmi dlouhé kopí (Dąbrowska 1997. 1. 3. 8 Třebusice. Karte 22) patří stehelčevský exemplář do tzv.

8).38 Eduard DROBERJAR Obr. že pro následující stupeň B1 bylo obdobné procento hrobů se zbraněmi zjištěno v Třebusicích (17. Jemná točená keramika (popelnice) z Třebusic. Více bojovnických pohřbů známe z Dobřichova Pičhory (22 %). tedy do naší plaňanské skupiny.4. hrob 30 (Droberjar 1999. Zatímco hrobový celek z Třebusic klademe do B1. bradavkovitou výzdobou z Třebusic. 17. Cizí prvky v plaňanské skupině Pro chronologické zkoumání nejstarších germánských památek v Čechách mají také značný význam různorodé cizí prvky (keltské. které mají původ v keltském prostředí.) nebo Dobřichova-Pičhory.10 3.4. 38:30/5. kruhy s výčnělky či s tzv. hrob 744 (nepubl. germánské a římské civilizace si zvláštní pozornost zaslouží srovnání některých jejich komponent. Zbraně byly v plaňanských žárových hrobech zjištěny celkem v 17. Připomeňme si některé z nich. Zejména pro otázky vzájemného prorůstání keltské. . ale současně i propojování menších i větších kulturních celků v důsledku častých migrací a akulturačních procesů (k tomu srov. Pestrost rozličných složek hmotné kultury na sklonku doby laténské a v počátcích doby římské dokumentuje nejen složitost doby. Jinak v českém „nekeltském laténu“ (LT D2b) mezi zbraněmi výrazně dominují hroty kopí či oštěpů. Taf. 340.8 %).1. germánské z jiných oblastí nebo římské).2 %. 10 V této souvislosti je zajímavé. Obě zbraně můžeme datovat do stupně A3 przeworské kultury. Např. Keltské kovové předměty v časné době římské Poměrně častými nálezy na germánských lokalitách nebo přímo i v objektech časné doby římské jsou kovové předměty. 3. Andresen 2004).

66. 6 Hörgertshausen. c. 7 Hörgertshausen. 1 Třebusice. hr. známe je z oksywské.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 39 Obr. hr. Jiným předmětem může být bronzová podkovovitá část uzdy z již zmíněného hrobu 30 . 4 Großromstedt. 69–72). 1 (podle Völlinga 1995). hr. 18. hr. Jsou také doloženy jako pozdní importy na sklonku doby laténské v przeworské kultuře (o. hr. 1911/99 (podle Eichhorna 1927). wielbarské a przeworské kultury. Kruhy s výčnělky se vyráběly hlavně v období oppid v Čechách a na Moravě (Balke 1999. 5). 1908/E71 (podle Eichhorna 1927). 1 (podle Krämera 1962). 2 (podle Krämera 1962). 1911/80 (podle Eichhorna 1927). 2 Großromstedt. V době římské došlo k jisté renesanci těchto forem (o. a to z přelomu LT D2b (A) a B1. nálezy z třicátého hrobu na Pičhoře mohou být starší. 5 Großromstedt. hr. ryc... 67–69). c. Vázovité na kruhu vyráběné nádoby. 3 Aubstadt.

století př. Teurnia). přežívají některé exempláře až do augustovského období.4. pilník (rašple) v Horoměřicích. XXV. zejména v římských nálezových kontextech (např. 5 Rybňany (nepubl. Taf. 111.20. považuje J. Demetz 1999. 260. 5). 20. 209.30/2).4. Vindonissa.) za keltské výrobky. 110. Kempten. Nicméně určité typy spon přímo definují jednotlivé fáze doby laténské a římské. jež známe z vícerých keltských lokalit v Čechách. 211).. sídliště (podle Motykové-Šneidrové 1962). XVIII:1) či z římských provincií (např. Striewe 1996. pozdně laténského žárového hrobu z Hofheimu (Werner 1953. Abb. c. Také spony Almgren 65. které považujeme ze jeden z nejdůležitějších chronologických ukazatelů. periferií a center) stejně datovány“ (Waldhauser 1983. 15–18. Kr. Abb. . Např. v Dobřichově-Pičhoře (Droberjar 1999. 15:2. Jiným nástrojem je sekera z Dubu-Javornice. 25:4.6 Závist (podle Motykové – Drdy – Rybové 1978). 10:2. např. Hübener 1973. 17:7. 2:7) nebo oppida na Altenburgu (o. 3. jako např. 4 Most (nepubl. Abb. Droberjar 1999. obj. 25:5–6). 1-2 Stradonice. 9:3. 332). Dangstetten. 5:2–3). 11:4.). Zaniera (2004). Przeworská keramika plaňanské skupiny (LT D2b). a to jak oppidálních. V plaňanských objektech jsou doloženy také laténské (keltské) železné nástroje.40 Eduard DROBERJAR Obr. polovina 1. 1/99 (Parkman – Zavřel 2003. Abb. XXXI. 16:1. tak i depotů (Rybová – Motyková 183. které rovněž pocházejí z prostředí oppidálního (Jacobi 1974. Takovéto předměty. Taf. Taf. Jak prokázala nedávná studie W. které patří k vůdčím typům LT D2a.4. púchovské kultury (Pieta 1982. 5:1). přestože „…totožné předměty materiální kultury. 38. nemusejí být v různých oblastech (např. až 1. 80. 17. nauheimské spony jsou typické pro latén D1 (konec 2.). 19. Poněkud obtížnější situace je v problematice spon. 1/03 (Šulová 2006). 132–133. Abb. Werner (o. Abb. Parkman – Zavřel 2003. obj. c. se mohou vyskytnout v mladších souvislostech. pocházející ze stradonického oppida (Píč 1906b. 111. 78–91). Taf.. spony. 51).

Waldhausera (1983. Postačí však výskyt těchto starožitností k tomu. 338) existují v severozápadních Čechách i další sídlištní objekty z časné doby římské. Stejná forma a k tomu ještě starší spona nauheimská tvořily nálezový celek v bavorském Großmehringu spolu s labsko-germánskou terinou ze druhé poloviny 1. 180. Expanze przeworské kultury ve stupni A3 (=LT D2b). V germánských chatách v Kadani-Jezerce. V nálezových celcích se „starými předměty“ mají daleko větší význam ty nejmladší. kde ostatní materiál je kulturně celistvý a nenechává nás na pochybách. Dąbrowské 2003a (doplněno o šipky směřující do Čech). 2:1–3) byla spona Almgren 65. 2 směry šíření a vlivů. (Hüssen 2000. 1:6) se našla větší část nádoby a fragment. Motyková – Sedláček 1990. 75) plaňanské skupiny v Mlékojedech (obr. 46:A6. Kr.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 41 Obr. abychom mohli hovořit o přežívání keltské kultury do doby římské? K tomu by snad více mohly napomoci jiné nálezy. Poněkud jiná si- . obj. že přežívání určitých starších kovových předmětů (a to z různých důvodů) patřilo k častějšímu jevu a nemusí být signifikantním ukazatelem pro klasifikaci jednotlivých kusů. Kruta 1972) a Kolíně-Radovesnicích I.2. v žárovém hrobě I ve Vrutici. století př. Laténská (keltská) keramika Kromě kovových keltských nebo obecně pozdně laténských předmětů jsme zaznamenali už ve vícero objektech z počátku doby římské přítomnost keltské keramiky. v nichž byla nalezena laténská malovaná keramika. Např. 20. 14 (obr. 239–246. Abb. 272. V obou případech jde o cizorodý prvek v sídlištních objektech. Proto zde keltskou malovanou keramiku lze označit za starší kulturní příměs. 3 intenzivní stopy osídlení. Je tedy zřejmé. 40:1). Se sponami Almgren 65 jdou lžičkovité spony. jenž je datován sponou s očky Almgren 45 do stupně B1 (Zápotocký 1969. ale i ty se mohly ve výjimečných případech dostat do mladších celků. obj. 3. 45:B. obr. 3). Podle T. Podle J. 10 (obr. 1 západní hranice kultury ve stupni A3.4. Jedním z příznačných jevů je výskyt laténské malované keramiky v objektech plaňanské skupiny. obr. že jej můžeme zařadit mezi keramiku plaňanské skupiny. Jedna z nich byla v chatě (obj.

V onom hrobě byla pohřbena žena patrně v kroji ještě s keltskou tradicí. obj. 18/68. v žárovém hrobě v korutanském Peratschitzenu (Gleirscher 1997. Taf. hrob 1 (Droberjar 1999. 56–60). 17. 260. Přesto se lze domnívat. horizontu pohřebiště (Schmidt – Nitzschke 1989. 47:1–2. obr. 12:23). Taf. 141. 7:4). 18:2) a 1911/80 (obr. Zdá se. 47:3) a také další keltské předměty (žernovy a sekera). 2:5. Jemná točená keramika Poněkud z jiného pohledu. malé skupiny Keltů mohly přežívat. Točené nádoby jsou časté v hrobech a na sídlištích großromstedtské kultury ve středním Německu a ve Frankách (Peschel 1978. zda na germánské lokalitě nebylo předchozí keltské osídlení. 26–28). Poměrně často bývají v plaňanských sídlištních objektech také fragmenty laténské tuhové keramiky. Venclová 1975. Taf. 245. V Třebusicích se našla jedna celá nádoba (obr. pak nelze přeceňovat význam ojedinělých keltských hliněných střepů v mladších objektech. Bavorska a Čech. 73. V uvedených hrobech však chybí průvodní materiál nebo je blíže nedatovatelný. 1/99). Mezi 2. V objektu (č. H/68 a 48/72 (Venclová 1975. velké zachovalé části i střepy (Motyková-Šneidrová 1977. poloviny 1. Frank. např. 3. obr. 523) i mimo hrobové celky (obr.42 Eduard DROBERJAR tuace je na jihu Čech. 12 (Fridrichová 1976. Praha-Michle. 105. jejichž provenience je vcelku jasná. Pak náhodné tuhové střepy mohou být jen intruzemi.6–9). 16:10) z časné fáze stupně B1. 226. 1/03 (Šulová 2006). Obdobné nádoby jsou také .5 tisíci germánskými keramickými fragmenty. 472. pravděpodobně jáma (Rybová 1956.. Abb. Keramika zhotovená na kruhu pochází také z Großromstedtu (Eichhorn 1927. 204. Vzájemná souvislost vysokých zdobených vázovitých tvarů s horizontální lištou na hrdle. obj. Je známá např. 1 (obr. Horoměřice.). obj. 20–25) nebo ze dvou hrobů (č. 424–425. že většina nálezů této keramické skupiny náleží v Třebusicích do LT D2b. Mähling 1944. 31). Když to srovnáme s nálezy ze žárového pohřebiště v Třebusicích. 245). 12 % všech uren). 4:2. z následujících plaňanských objektů: Praha-Běchovice. 227. fází großromstedtské kultury už není možné podle této badatelky počítat s opačnou cestou transportu točené keramiky z Čech do středního Německa. kde byl mezi 6. 160–164) spatřuje původ vysokých vázovitých na kruhu točených nádob v české oppidální keramice. 73. 6:3). Avšak v ojedinělých případech lze připustit i mladší datování. a 3.3. Motyková-Šneidrová 1977. V třebusickém hrobě 514 byl spodek točené nádoby s urnou a sponami typickými pro B1a. 23:1/1) se našla celá točená nádoba (obr. Ojediněle se ve střepovém materiálu (od jednoho do několika fragmentů) vyskytuje v sídlištních objektech plaňanské skupiny. století po Kr. 3) v několika hrobech (č. 64. Také v Dobřichově-Pičhoře. 18:3). hr. 316 (nepubl. 47:8–11) objevilo vícero keltských fragmentů a rekonstruovaných nádob (obr. hrob 1908/E71 (obr. V tomto případě by jihočeský celek mohl být dokladem přežívání keltské kultury do plaňanské skupiny. Dosud byla všemi našimi badateli určována jako keltská (např. 271. právě na jihu Čech. 140. resp. že počátky plaňanské skupiny zachytily ještě sklonek civilizace oppid. Rovněž i z jiných oblastí je keltská keramika prokázána v mladších kontextech. 255 (1 frag. Zde je však vždy nutné rozlišovat. některé tvary lze datovat do 1. obj. K. Ve Schkopau bylo 38 točených nádob (tj. Rieckhoffová (1995. Roztoky. 34:3). 152. Celá nádoba z Třebusic (obr. Nejvíce nálezů pochází z Mlékojed.4. 116). došlo podle S. prozkoumaném na lokalitě Dub-Javornice (Parkman – Zavřel 2003) se vedle germánské keramiky plaňanské skupiny (obr. předměty mohly být na oppidech Germány plaňanské skupiny běžně nacházeny nebo v některých okrajových oblastech. 17) má analogie v Großromstedtu. 29:3). 163) i k jistému oživení tohoto sortimentu. 272.3. 1 a 6) z Aubstadtu (Völling 1995. 18:1. 1:2. Rieckhoffové (1995. vypovídá o propojenosti germánské kultury a kontaktu jejich obyvatel. s vešťovanou mřížkou). Také S. Kulturní zařazení tohoto materiálu není zdaleka tak jednoznačné jako u předchozích na kruhu točených nádob. Peschel (1978. obr. objeven pouze jeden zlomek keltské tuhované keramiky (obr. musíme zkoumat jemné šedé vytáčené zboží. např. včetně malované oppidální keramiky (obr. Völling 1995. 32/02. S konsolidací großromstedtské kultury a po nových podnětech z galsko-porýnských dílen na výrobu točených nádob. která v jeho druhé fázi pronikla do Durynska z keltských Čech na konci doby laténské. pocházejícími ze sběrů v letech 1962–63. 164. Slepotice.4–7). 99) soudí na českou provenienci vytáčené keramiky ve středoněmeckém prostředí. jiné až do 2. obj. než hrubou tuhovou a jemnou malovanou keramiku. 16:1. týž 2000. Podněty dle ní zprostředkovala elita pohřbená na bojovnických nekropolích typu Schkopau a Großromstedt. Abb. Kromě sídlišť je zaznamenána také z hrobového prostředí. 325. který patří podle dvou spon Almgren 67 do 1. jež pocházejí ze středního Německa. 18:5) a Aubstadtu.

3 Wygoda. hr.7) a analogie z polských lokalit.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 43 Obr. hr. 8 Podwiesk. hr. 1 Nový Bydžov-Chudonice. hr. hr. 308 (podle Bokiniec 2005). hr. hr. 105 (podle Bokiniec 2005). 4 Podwiesk. 2 Nový Bydžov-Chudonice. 198 (podle Bokiniec 2005). 300 (podle Bokiniec 2005). 2 (podle Rybové 1964). 54 (podle Machajewski 2001). Przeworská nebo oksywská(?) keramika z Nového Bydžova-Chudonic (1–2. 21. 424 (podle Pietrzaka 1997). 9 Podwiesk. . hr. 5 Pruszcz Gdański. 1 (podle Rybové 1964). 6 Podwiesk.

Římské importy v LT D2b. 6 Plotiště n. 4 Kluk (Eggers 20). obj. 2 Kostomlaty n. 7–9 Podmokly: obrázek podle dobové publikace. 3 vědro typu Eggers 20. rekonstrukce a současný stav (podle Waldhausera 2001). žár. 152: fragment okraje neurčitelné nádoby (podle Rybové 1974).. 22.L. 1 vědro typu Eggers 16 (podle Bolla – Boube – Guillaumet 1991). . hrob (Eggers 16).44 Eduard DROBERJAR Obr.. 5 Litoměřice: Eggers 20 (podle Zápotockého 1969a).L.

. uloženo v mosteckém muzeu. podobně jako v předchozím osídlení (LT D2a). inv. z výzdoby je nejtypičtější rytá páska tvořící meandry a vyplňovaná krátkými čárkovitými vrypy (obr. Pruszcz Gdański. 19:4. Völlinga (1995. CIII:300/9. Taf.3). Taf. 3.4. polovině 1. Jeden fragment se našel v obj. Hlavními typy przeworské keramiky v Čechách jsou kónické misky s válcovitými hrdly a fasetovanými okraji (obr. 353b).15). XXXIII:7) a Rybňan (obr. 99–101. 141.11 11 Paní Prof. tab. 105 a 198 (Bokiniec 2005. 18:6–7. Úplně zachovalá vázovitá nádoba s lištou byla objevena také v Přítkově (obr. LXIII:15. hr. doložený na dvou fragmentech a pocházející z chaty (obj. Vlešťovaný dekor v podobě jedlové větvičky. tabl. Jak intenzivní byl. zda je možno u takových artefaktů hovořit o cizích prvcích v plaňanské skupině. keramiku przeworskou od oksywské. Taf. Keramika z germánského sídlištního objektu (jáma I) ze Stradonic (obr. CLXXI:12–13. je shodný s nálezy ze severodurynské sídlištní lokality Körner. 12. obj. Teplice (Filip 1956. J. 10. 13:p. 21:7.11). že máme před sebou první doklad kontaktu Čech s oksywskou kulturou.5. lze v Čechách sledovat zásah przeworské kultury (Bockius – Łuczkiewicz 2004. 3. 422–423) ji dává do souvislosti s keltským rýžováním cínu. XLI:7. 424 (Pietrzak 1997. 1954 (Peschel 2000. jejich výroba mohla být germánská. století př. Lze se tedy domnívat. obr. Taf. LXXIV:198/1). Bokiniec 1999. Ačkoli jsou patrné keltské tradice u vysokých situlovitých nádob. CXXVIII:424/1) nebo Wygoda. a to z Mostu (obr. Motyková 1981b. 34 byla obdobná dvojkónická nádoba (obr. Keramika z obou žárových hrobů s typickou dvojkónickou profilací má analogie na pohřebištích oksywské kultury: Podwiesk. Przeworská keramika Také v plaňanské skupině. Ze starých nálezů pocházejí popelnice dvou hrobů (obr. 495. 4:18–19) je datována fragmentem plaňanského poháru (o. Motyková-Šneidrová 1963. Mezi zlomky plaňanské keramiky nalezené v prostoru za bránou A lze identifikovat minimálně dva fragmenty przeworských nádob (obr. Taf. 16:2). Zvláštní postavení mají germánské nálezy z LT D2b na keltském oppidu Závist. Typickou przeworskou misku s ouškem zdobila rytá přerušovaná klikatka umístěná v horizontálním pásku. Waldhauser (2001. z r. ryc. 19:2. tab. Na základě uvedených paralel se můžeme domnívat. 172. 21:1–2). tab. Kr. Motyková – Drda – Rybová 1978. 6:7).8/6).5. Rybová 1964. Rovněž ze severozápadních Čech máme doklady charakteristické przeworské keramiky.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 45 v hrobech bavorské skupiny Uttenhofen-Kronwinkl-Hörgertshausen (obr. 32/02) ze Slepotic (obr. 1/88 ve Žďáru. 20). XII:19) opět s analogiemi v Podwiesku. bavorský LT D2a). Jiným prvkem točené keramiky jsou výzdobné motivy. hr. Zřejmě i na jihu Čech můžeme předpokládat przeworskou keramiku. Dr. Taf. 19:3. Krämer 1962. CXXXI:1). si na základě zatím jen několika nálezů dokážeme představit pouze velmi orientačně (obr. 19:1. okr. v nichž se našlo po jedné sponě typu Almgren 18a (Rybová 1964. VIII:54/1). c. Podle Th. 18:F23). Původně mohla sloužit jako urna žárového hrobu. že řada nálezů jemné točené keramiky v objektech plaňanské skupiny má s velkou pravděpodobností germánskou provenienci a byla zhotovována v großromstedtské kultuře. 300 a 308 (Bokiniec 2005. 8:8. 4:17). Karte 34). XXV:6. obr. Peschel datuje už do LT D1=A2 przeworské kultury (tj. jak mnohdy obtížné je rozeznat ve 2. Motyková-Šneidrová 1962. jež spočívá v určení keramiky jako przeworské. Martyniak – Pastwiński – Pazda 1997. obr. 197–198. Poblíž žárových hrobů v Chudonicích se nacházelo germánské sídliště plaňanské skupiny. obr. großromstedtské kultuře. 54 (Machajewski 2001. Przeworská nebo oksywská(?) keramika Neobvyklá keramika byla na našem území zjištěna na východočeské lokalitě v Novém Bydžově-Chudonicích. Z tohoto důvodu vyvstává otázka. Mączyńské (Uniwersytet Łódź) děkuji za upozornění na skutečnost. I:11–13). Písek (Zavřel 1999. Taf.6. resp. CVIII:308/1).4. M.4) nebo hrncovité nádoby s fasetovanými okraji (obr. 56–60) točená keramika této bavorské skupiny nepochází z domácích dílen a má vazby na středoněmecké prostředí. 19:1–2.. č.4. 19:5. Mezi jeho materiálem v objektu č. okr. 19:4. Taková výzdoba je na identických tvarech častá (např. 48:1. 44:13. Abb. Tento objekt K. Dąbrowska 1997. hr. 107:3-5). XLIII:105/1.5. Vyloučit však nelze ani jinou interpretaci. obr. hr.6).

Z Großromstedtu (Eichhorn 1927. Taf.6. fajánsové korále. okr. Dąbrowské (o. Kr. Rieckhoff 1995. 212). Tato vědra a kotle jsou datovaná do obou časových stupňů či skupin großromstedtské kultury („Zeitgruppe“ 1–2). Obdobně také v kulturách tzv. která jsou považována za hlavní typ stupně B1 a jež se objevují už od 1. století př. 204) a Schkopau (Schmidt – Nietzschke 1989. Anm. resp. spony Almgren 65. Jak prokázal K. století př. fig. Jedná se především o skleněné poháry typu Reticela. z níž se dochovalo několik druhů bronzových nádob.46 Eduard DROBERJAR 3. 23. např. 7. 1910) a ze Schkopau. Dąbrowska 2003. z eponymní lokality (hrob z r. Obdobná situace je v großromstedtské kultuře. zejména v kultuře przeworské a oksywské. plaňanskou skupinu dosud dis- Obr. na oppidech (např. Stradonice a Staré Hradisko). Hradec Králové. c. hroby 29 a 44 (Bolla – Boube – Guillaumet 1991. Káchová. . Držadlo vědra typů Eggers 18-20. Mezi další římské importy této kultury jmenujme nádoby Eggers 16. který podle T. M/N a Almgren 18b. Ústí n. resp. norické pásové zápony ad. kulturu. 67 a 122. pronikají do Polska nové typy římských nádob Eggersových forem 15. 154). 14–15. Foto: L. že v 1. poloviny 1. pocházejí i z großromstedtské kultury. Pieta (1996). se římské importy ve střední Evropě koncentrují především na keltská oppida. Římské importy Představa. 42:175a) jsou také prokázány časné formy tzv.4.) je datovaný sponami typu Kostrzewski var. Orlicí. nekeltského laténu. Kr. Vědra typu Eggers 18. bodlákovitých spon („Distelfibeln“). 24. četné předměty římské provenience jsou doloženy v púchovské kultuře v LT D1. V následujícím stupni przeworské kultury (A3). 156. Foto: L. není zcela přesná. je znám v LT D1 (A2) import bronzových věder italské provenience typu Eggers 18–21 (Wielowiejski 1985. Káchová. Vraclav. Obr. bronzové poháry typu Idria. LT D2. 19 a východoalpské kotle Eggers 6/8 opět z Großromstedtu a Schkopau (Rieckhoff 1995. 155–159). Říční nález vědra Eggers 19 V Čechách jsme pro großromstedtskou z Labe.

žárový hrob.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 47 Obr. 25. Kostomlaty nad Labem. .

sed penitus atque in splendidissima Raetiae provinciae colonia. Přijmeme-li tezi. Právě toto období je mimořádně bohaté na římské výrobky. ut quo modo paulo ante Rhenum. fida Romanis. že nositeli kultury mezi koncem oppidální civilizace a příchodem Markomanů do Čech mohli být Hermunduři. Jaké Hermundury a v jakém čase a prostoru měl Tacitus na mysli.48 Eduard DROBERJAR Obr. Jinou možností může být ta skutečnost. že mezi českými Hermundury a Římany neprobíhaly žádné obchodní vztahy ani jiné kontakty. ale i ve vnitrozemí a v nejskvělejší kolonii raetské provincie“ (Tacitus. Germania 41). jako jsem dříve sledoval Rýn.“/„Bližší. Proto jako jediní z Germánů obchodují nejen na dunajském břehu. eoque solis Germanorum non in ripa commercium. pak je obtížné si vysvětlit Tacitovu zprávu o tom. pak to dozajista neznamená. Lékařova Lhota. přestože pozdně . resp. Hermundurum civitas. Na keltská oppida a do Marobudovy říše pronikaly římské výrobky nejen se značnou intenzitou. budu-li nyní sledovat Dunaj. ponovali velmi torzovitými údaji o římských importech. že Hermunduři obchodují s Římany: „Propior. Podle Motykové-Šneidrové 1963. ale také v pestré typové škále. hrob 1. Pravděpodobnější se však zdá být doba předchozí (LT D2b). 26. je obec Hermundurů věrná Římanům. sic nunc Danuvium sequar. Blízko Dunaje sídlili tzv. že Tacitus měl na mysli Hermundury. Jestliže zatím existují jen skromné vědomosti o římských importech v plaňanské skupině. kteří po záboru novým kmenem Markomanů v Čechách jimi byli alespoň částečně asimilováni a mohli si zachovat uvnitř Marobudovy říše svoji identitu v průběhu fáze B1a. čeští Hermunduři großromstedtské kultury. plaňanské skupiny.

22). poloviny 1.A/Demetz Ia2: viz Demetz 1999. Fig. Taf. 128.2. 3:4). Tav. IV:1) a Asseria (Buora 1999. Beiheft 2. Bavorska: Andechs (Bayerische Vorgeschichtsblätter 1986. která se vyskytovala už od augustovského období (Riha 1979. 277). Fig. a to zejména v důsledku dlouhé chronologie některých typů bronzových nádob (především Eggers 18. Tvršice. století . 3:2). K nejcharakterističtějším předmětům patří spona typu Alesia (typ Feugère 21a/Erice 19. 401. Abb. Do stejné doby by mohla být datována další Aucissa. Tav. Riha 5. 20 a 6/8).Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 49 Obr. Droberjar 1997. 10:12) má analogie na lokalitách Španělska: Tarragona (Luik 1997. Ačkoli podle čistě typologických kritérií ji lze zařadit k var. Podle Motykové-Šneidrové 1965a.4 (Riha 1979. 115). které se vyskytují především od 2. Určování římských výrobků v plaňanské skupině je obtížné. 27.. 273–274) z Prahy-Běchovic (Venclová 1975. 466. u nichž mnohdy nelze přesně rozhodnout. 289. 117. 174). Typologicky jde o Aucissu varianty Riha 5. nekeltském laténu v Čechách bylo dosud rozpoznáno jen nemnoho. 5:14) a Liptovská Mara (Pieta 1977. Přesto lze v prostředí plaňanských sídlišť.2. 5:12) a Slovenska: Bratislava (Tejral 1997. 119 ad.1b. Sponu z běchovického sídliště můžeme zařadit do pozdního caesarského nebo časně augustovského období. zda se do Čech dostaly ještě v oppidálním laténu D2a nebo už v D2b či dokonce v B1 (Sakař 1994. 138. Francie: Alesia (Demetz 1999. Efektní mřížkovaná výzdoba běchovické spony (obr. Další spona pochází z plaňanského sídliště v Mlékojedech (obr. Dolního Rakouska: Waltersdorf (Tejral 1997. 101). 117. republikánských až augustovských importů v tzv. 138. hrobů a dalších lokalit některé importy vidět. Droberjar 1997. 40:1). Abb. 1:1. v našem pojetí na počátek vývoje plaňanské skupiny. 11:1). 41:1). Abb. IV:1). severní Itálie: Basiliano (Buora 1999. obr. pravděpodobně s keltským nápisem DVROTIX (obr. 282). a to přímo z chaty (obj. z Nového Bydžova-Chudonic (Svoboda 1955). hrob V.

Chudonická spona by tak mohla reprezentovat nejstarší nápis z doby římské v Čechách. Ačkoli se jedná o nejstarší formy spínadel se zvířecí hlavičkou na lučíku (Demetz 1999. 11:2. 74. Podle profilace okraje jde o var. 138. Také tyto exepláře lze datovat do 2. Problémy s datováním jsou i u spon typu Demetz TKF Ia1 (tzv. Svědčí o tom nejen obdobné exempláře z augustovského tábora v Haltern (Müller 2002. Taf. Taf. 12:123–125). 28:3) a Měcholup (Svoboda 1965. 1 v Lékařově Lhotě (Motyková-Šneidrová 1963. 73. 3). pozn. přičemž nejmladší exempláře se hlásí mezi roky 50 a 10 př. Kr. XXIX:9). 1993. hrob č. za předpokladu. obr. 7:2). Francouzští badatelé tento typ datují do LT D1–D2. že vědra tohoto typu (var. Pravděpodobnější doba jejich přísunu do Čech je až ve fázi B1a. c. Podle profilace a šířky stěny je zřejmé. 1911/69) a Schkopau. přesto jsou datovány v jihovýchodoalpském prostoru. 27. ale i spona s nápisem z Bratislavy-Děvína (obr.). může být jihočeský nález nejstarším dokladem těchto římských břitev už v plaňanské skupině. . Fig. 28. Bolla – Boube – Guillaumet 1991.50 Eduard DROBERJAR až do průběhu 2. Kolník – Krekovič ad. Taf. Podle Motykové 1981a. Obr. 19. Za římský produkt lze také označit železnou břitvu s bronzovou (mosaznou?) rukojetí (obr. východní Menkeho série). 838). obr. hrob 80 (Motyková-Šneidrová 1963a.až pozdně augustovského období. 2). 25:8). hrob U1/62. 4 (s přehnutým okrajem). může mít starší původ. Další importy z římského území do Čech zastupují bronzové nádoby. 26:2). Přestože se tyto předměty vyskytují v západních oblastech římské říše zejména až ve 2. 8–11. že jde o okraj nádoby typu Eggers 16 (obr.. uložený ve sbírkách Národního muzea v Praze (HM-1 63 908). 22:1. jež byla součástí inventáře žárového hrobu č. hrob 36 (Schmidt – Nitzschke 1989. jež známe z Tišic. Důležité při tom je. 108. 2) známe také z Großromstedtu (Eichhorn 1927. pak nejdříve až s jejím koncem. tab. kde patrně mají i svůj původ. Pokud mají nějakou spojitost s plaňanskou skupinou. Mezi nálezy známého žárového hrobu z Kostomlat nad Labem (Šnajdr 1876) byl v literatuře opomenut malý fragment bronzového (mosazného) plechu (obr. 143:4). do středo. Abb. c. 11:117). pro níž je přímá analogie na slovinské lokalitě Crnica (o. 73. že by ji bylo možno klást do augustovského období. Abb. století (Garbsch 1975. na jedné Aucisse je rovněž keltský nápis ROXO[S] (o. století. Stehelčeves. dosud v českém prostředí neznámý. 244. 8:36a).

které známe z našich i zahraničních lokalit doby laténské (např.4. Sakař 1970. 482. V úseku mezi Hradcem Kralové a Litoměřicemi je dnes známo minimálně pět lokalit: Hradec Králové/ Eggers 19 (obr. Sakař 1970. Toto naleziště může být považováno za spojovací článek mezi Labem a moravským územím. 187. 54). Lysá na Labem/ Eggers 18 (Sakař 1970. 1:1). jehož kohoutková výška byla vypočtena na hodnotu přes 145 cm (Peške 1990). Několik věder typu Eggers 18. je toto určení pouze spekulativní. Sakař 1994. Když odhlédneme od přesného určování chronologických souvislostí těchto říčních nálezů z důvodu výše naznačeného delšího časového výskytu (např. Podle Motykové-Šneidrové 1963a typu Eggers 20 ze známého depotu zlaa Droberjara 1999a. 85. 152) plaňanské skupiny na lokalitě Plotiště nad Labem (Rybová 1974. Výrazně se liší od malých keltských a germánských koní (ponny) té doby (Peške 1994.7. Karte IV) jej určuje jednou jako typ Eggers 24. Tišice. Nicméně pro úplnost a podpoření předpokladu existence obchodních tras je nutné zmínit starý ojedinělý nález fragmentu držadla zakončeného ptačí hlavičkou (pravděpodobně z některého vědra typu Eggers 18. 308.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 51 časové skupiny pohřebiště ve Schkopau (Rieckhoff 1995. okr. Sedláčková 1973. Oba takto velcí koně nejsou v našich zemích podle L. Ačkoli ojediněle lze 12 Z. 14. obr. Šimek 1923. fragmenty Obr. Plán žárového pohřebiště s vyznačením věder Eggers 19 ze Stradonic nebo kotel plaňanských hrobů (A). musíme prozatím ponechat otevřené. resp. Stradonice. Jelikož je však vědro nezvěstné a nález nemá v publikacích obrázek. Karasová (1998. Bořitov. 20:6). 315. 29. V plaňanské chatě (obj. Motyková – Militký 2001. Radovesnice. 10) plaňanské skupiny v Kolíně-Radovesnicích se našla zánártní kost z koně. směřující k polabským Germánům z římského Podunají. 3. Zápotocký 1969a. pak je nápadná koncentrace příbuzných forem římských nádob na důležitém labském úseku v Čechách východních. Sakař 1970. 155–156). V jiné chatě (obj. kudy (po tzv. Závist. z východoalpských oblastí v augustovském období. . Velký Osek/ Eggers 24?12 (Píč 1905. tých keltských mincí z Podmokel – obr. Peške (1976) kosti minimálně čtyř koní. 312). přes střední po severozápadní. 12) v Praze-Michli určil L. Orlicí (Motyková-Šneidrová 1963. 22:7–9). 22. 24). Ústí n. Přínos osteologických nálezů Zajímavým ukazatelem cizích vlivů v Čechách jsou některé druhy zvířat doložené v sídlištních nálezech. pozn. 22:4. 19 či 20) z východočeské lokality Vraclav (obr. podruhé Eggers 24–28. 23. Zda-li lze interpretovat tyto říční nálezy jako doklad obětin či daleko pravděpodobněji jako ztráty při lodní dopravě zboží po Labi (k významu Labe viz Zápotocký 1969a nebo Salač 1998). 64. 22:6) byl rovněž v sídlištním objektu (č. trstěnické stezce) snad procházely kupecké karavany. 3:7). obr. 57). 473. z nichž jeden mladý jedinec (ve věku 1–2 roky) dosahoval kohoutkové výšky více než 150 cm. 22:5. obr. Zvláštní nálezovou skupinou mezi kovovými nádobami jsou říční nálezy. 66. 303. Kluk/ Eggers 20 (obr. 55) a Litoměřice/ Eggers 20 (obr. 19 a 20 bylo už v minulosti vyloveno z Labe. Peškeho normálním zjevem. 51). Neurčitelný fragment okraje bronzové nádoby (obr. Manching) nebo časné doby římské (Mlékojedy).

312. v našem prostředí byly rozpoznány až pro dobu stěhování národů. jejichž průměrná kohoutková výška dosahovala okolo 140 cm. 42–43). 3 hr. Různé typy jámových hrobů: 1 hr. 42–43) bylo možno po šesti generacích docílit vzhledu původní rasy. Tišice. 30. Malí koně Keltů a Germánů měřili průměrně 120 cm a tudíž nebyli vhodní pro vojenská tažení. Velcí koně byli chováni v římské říši pozdně republikánského a časně augustovského období a v dalších dobách.52 Eduard DROBERJAR Obr. zejména od poslední třetiny 1. 2 hr. 74. . Proto velcí koně jsou snad v českých nálezech (Praha-Michle a Kolín-Radovesnice) dokladem importu z území římské říše nebo dokladem křížení s římskými koňmi. kde před tím byli také vyšlechtěni. velké koně doložit např. 92. Podle Motykové-Šneidrové 1963a. (Peške 1994. Nejpravděpodobněji však mohli být velcí koně do Čech importováni z neřímského území. Podle německých badatelů (Peters – Manhart 2004. Peters – Manhart 2004. 24. Z tohoto důvodu se kolem zlomu letopočtu započalo s chovem vysokých koní. století po Kr. pro Manching.

Tribocos. historická data. Pro absolutní určení počátků doby římské jsou důležité historické události. Hesensku a Durynsku.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 53 4. resp. kteří pod Ariovistovým velením utrpěli od Římanů porážku. Podle Motykové-Šneidrové 1963a. zejména v Bavorsku. mezi dvěma hlavními událostmi. které vymezují časový úsek. Caesar. Obrazně i historicky řečeno se budeme pohybovat mezi dobou dvou svébských náčelníků – Ariovistem na straně jedné a Marobudem na druhé. Roku 58 př. Marcomanos. Caesar poráží keltské kmeny u Bibracte a současně v tomto roce jsou poprvé uváděna společně jména Markomanů a Svébů („…generatimque constituerunt paribus intervallis Harudes. I. K PROBLÉMŮM PLAŇANSKÉ SKUPINY Mezi hlavní problematické okruhy ve zkoumání plaňanské skupiny patří zejména: otázky absolutní chronologie. jsme do jité míry závislí na několika faktorech: 1. hrob 79. 2. Před tímto rokem nelze se svébským osídlením v Čechách počítat. data stanovená v jiných oblastech. eventuálních vazeb na předchozí osídlení. kontinuity osídlení se stupněm B1 a samozřejmě etnicity a historického kontextu. Eudosios. G. Suebos…“. Kr. dole i nahoře s pevně fixovanými daty. Druhým mezním Obr. 3. 31. 51). Co se týká absolutních dat. . Mezi těmito daty lze pak hledat vlastní počátek doby římské (předřímské?) a tedy i dobu existence plaňanské skupiny. Tišice. Problematiku předplaňanského (předsvébského) osídlení jsem se ve stručných poznámkách pokusil nastínit výše. b. Nemetes. Vangiones. přírodovědná data (zatím u nás chybějí). jejichž aktéry byli tito svébští náčelníci či králové.

pak naše území osídlili během 2. Sakař 1981) svědčí údaj: „In Hermunduris Albis oritus“/„Labe pramení v zemi Hermundurů“ (Tacitus. že Hermunduři byli v Čechách (např. století př. plaňanskou skupinou großromstedtské kultury byli Hermunduři. Germania 41). Kr. Třebusice. vždy jde o českou kotlinu. K jedněm z nejobtížnějších otázek ve zkoumání počátků doby římské patří stanovení doby. Peschel 1978. kde pohřebiště sloužilo především ve stupni B1. O tom. jak großromstedtská kultura u nás zanikla. vročena do rozmezí let 45/40 př. Pokud přijmeme tezi. – odchod Marobuda z Pomohaní a jeho příchod s největší pravděpodobností do Čech. Rieckhoff 1995) je její druhá (mladší fáze). 30?) tam není prokázána . 40 bude třeba klást i počátky plaňanské skupiny. Jiná situace je v Dobřichově-Pičhoře. datem je rok 9/6 př. že obyvateli Čech s tzv. 32. poloviny 1. kdy došlo k ukončení plaňanského osídlení Čech. Kr. Kr. Můžeme vůbec hovořit o jejím zániku (odchodu obyvatel?). Ať už za pramen Labe budeme považovat Labe či Vltavu. která je také zastoupena v Čechách. Návaznost na starší osídlení (snad vyjma problematického hrobu č. dále co se dělo s obyvateli této skupiny a jaký je vzájemný vztah mezi českými Germány (Svéby) ve stupních A (LT D2b) a B1. A právě někam kolem r. V absolutních datech stanovených pro großromstedtskou kulturu (např.54 Eduard DROBERJAR Obr. Není totiž zcela jasné. Na dvou velkých nekropolích – v Tišicích a Třebusicích – je prokázáno pohřbívání od plaňanské skupiny (stupně A) do stupně B1. nebo lze v české kotlině doložit kontinuitu osídlení? Na základě vnitřní chronologie pohřebišť lze určitou kulturní návaznost sledovat. 557 a 928. Nejprve malá pohřebiště se kolem zlomu letopočtu postupně výrazně rozšiřují. hroby č. týž 1978a.

pak za dobřichovskou skupinou lze vidět Markomany. který byl používán pro celou dobu římskou (např.13 Na tomto místě už není mnoho prostoru pro její podrobné vylíčení. Nutno ovšem podotknout. jež se projevují i v archeologických pramenech. Tab. Naopak na některých svébských hřbitovech ji neznáme (např. že určitý vztah mezi obyvateli plaňanské skupiny a osídlením ve stupni B1 existoval. Altendorf). Praha-Bubeneč.. kde byl proveden rozsáhlejší výzkum a kde lze rozlišit osídlení starší (plaňanské) od mladšího v B1. Doba existence tzv. Šimek 1923. zřejmě z důvodu podstatného vylidnění tímto etnikem (odchod na východ především na jižní Moravu a zřejmě také z části i na západ do oblasti Neckaru). PLAŇANSKÁ SKUPINA DOBŘICHOVSKÁ SKUPINA ostatní a nedatované LT D2b (R A) Tišice Třebusice Tvršice Lomazice Stehelčeves Nebovidy Praha-Bubeneč Dobřichov-Pičhora 16 16 7 1 1 x x 1? (D2b/B1a) B1 88 282 2 5 10 x x 141 B2–C3 0 662 22 24 15 x x 18 Celkem 104 960 31 30 26 x 9-12 160 V každém případě hmotná kultura germánských obyvatel Čech se ve stupni B1 oproti předešlému období změnila. že vedle velkých kmenů se na vývoji osídlení české kotliny na po13 Zde používaný pojem dobřichovská skupina nelze zaměňovat se starým pojmem dobřichovská kultura.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 55 v takové míře. dobřichovské skupiny je fixována v rámci české kotliny na relativně-chronologický stupeň B1. Podle většiny sledovaných lokalit je tedy jisté. jako na dvou předešlých lokalitách. Tím mohlo dojít k akulturaci a postupnému splynutí obou kmenů. Pokud nositeli plaňanské skupiny byli s velkou pravděpodobností Hermunduři. Nicméně alespoň několik základních dat. ale v mnohém závislé na plaňanské skupině. které je možno pracovně nazvat podle nejcharakterističtější lokality – Dobřichova-Pičhory – dobřichovskou skupinou. 59–178). . v němž pak lze sledovat dvě fáze vývoje (B1a: 10/5 př. B1b: 20/30–40/50). možná splynutí staršího obyvatelstva s nových proběhlo souvisle bez zachytitelných archeologických charakteristik. Po stupni B1 následuje období. V souvislosti se vznikem a rozvojem prvního historického útvaru Germánů – tzv. Kr. že část Hermundurů (možná i většina) mohla v Čechách zůstat. Na dalších menších pohřebištích (Tvršice. pro něž je už poměrně obtížné hovořit o čistě markomanských Čechách. Nebovidy. Lomazice a Stehelčeves) byl vždy alespoň jeden hrob plaňanský a několik mladších (B1). na pohřebišti v Hatzfeld-Lindenhofu (Seidel – Soares da Silva 2001) apod. pak se lze. její definici a postavení v rámci labsko-germánského okruhu bude věnována samostatná studie. Rozhodující význam pro další vývoj však měla mocenská vrstva Markomanů v čele s Marobudem. a to jen vemi hypoteticky domnívat. zejména na pohřebištích za doklad kontinuity (ovšem nemusí to tak být vždy). 2. Kontinuita či diskontinuita vývoje časně svébských žárových pohřebišť v Čechách (x neurčitelný počet hrobů). z níž se nám dochovalo množství sídlištních a hrobových památek. Pokud můžeme považovat některé nálezy. postrádáme jednoznačné doklady kontinuity. ale také následnému v B2) k zásadním společenským a ekonomickým změnám. Jahn 1941. Poněkud jiná situace je na sídlištích. Počet Markomanů v první vlně tak nemusel být závratně vyšší než množství původního hermundurského lidu. Nálezům dobřichovské skupiny.–20/30 po Kr. Tito obyvatelé pak byli ovládnuti markomanskou elitou a přejali její kulturu. Pro většinu českých lokalit. Marobudovy říše – došlo na území Čech (vzhledem k předchozímu osídlení v LT D2b. Možná je to dáno stavem sídlištního výzkumu. Kontinuita mezi stupni A a B1 je doložena na eponymní lokalitě großromstedtské kultury. Vytvořilo se specifické uskupení s novými prvky.

41. 32. Třebusice. 56. 455. 495. 904. 936). 456. 132. 33. 413. hroby plaňanské skupiny (č.56 Eduard DROBERJAR Obr. . 733.

teriny s kuželovitými hrdly atd.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 57 čátku doby římské mohly podílet i menší skupiny jiných germánských (svébských) obyvatel. plaňanská (1–2. V plaňanské skupině chybějí velká pohřebiště jaká jsou v B1 a neznáme žádné kostrové hroby. C2. teriny s nízkými nevýraznými hrdly a misky s vyhnutými okraji. kde jednoznačně dominuje typ se šestiúhelníkovitým rozmístěním kůlů (typ B1). a lze říci. Určité diference sledujeme i v typech zahloubených chat. že v plaňanské skupině chybí elita. Rozdíly jsou také v keramice: zatímco nejtypičtějším tvarem plaňanské skupiny je situlovitý pohár. Římské importy jsou na rozdíl od tzv. . Odlišnosti lze sledovat i v kroji apod. D1). pro dobřichovskou skupinu jsou charakteristické vysoké (vázovité) teriny či vázy. B1. V řadě charakteristik však lze rozlišit kulturní náplň skupiny plaňanské (hermundurské) od dobřichovské (markomanské). Marobudova horizontu (B1a) málo početné. Třebusice.4–14) a keltská (3) keramika z vrstev pohřebiště. ve srovnání s dobřichovskou skupinou. V sociální struktuře nenajdeme bohaté ženské ani bojovnické hroby. Poměrně intenzivní osídlení v plaňanské skupině Obr. V plaňanské skupině převažuje různorodost obytných objektů (typy A1. na rozdíl od následujících stupňů doby římské. jaké existovaly v B1. 34. které je dosud obtížné v archeologických pramenech identifikovat.

o nichž bude pojednáno jinde. Výše uvedené rozdíly nejsou jen dílem chronologickým. (známe minimálně 193 lokalit. ZÁVĚR Situace na sklonku doby laténské a v počátcích doby římské byla na území Čech značně komplikovaná. Podle Droberjara 1999. Ale i v tomto rozsáhlém kulturním okruhu lze pro časnou dobu římskou vyčlenit několik specifických skupin. Vedle dožívající kobylské skupiny na severu Čech. keltský latén a LTD2b (=stávající LT D2) označuje už tzv. z toho asi 150 sídlišť) bylo nahrazeno ještě silnějším osídlením ve stupni B1. Četné prameny jsou příznačné pro českou skupinu (dobřichovskou). Dobřichov-Pičhora. Dosavadní laténský stupeň D2 (=stupeň A doby římské) je vhodné dle mého názoru rozdělit na dvě fáze. K jejímu důkladnému prozkoumání bude nejprve nutné vyřešit některé terminologické nesrovnalosti. můžeme na pozdně .58 Eduard DROBERJAR Obr. známé především z hrobových nálezů. Ještě v závěrečné fázi oppid (LT D2a) lze v Čechách. 5. přičemž LT D2a (=stávající LT D1 nebo podle J. resp. Křinec). sledovat výrazný vnější zásah především východogermánským etnikem. od oblastí. Waldhausera LT D1b) je možno považovat ještě za tzv. nekeltský latén. nýbrž také kulturním a společenským. v mnohých existují odlišnosti od labsko-germánské kultury na území Německa. Jednou z nich je i problém laténu D2. které byly osídleny svébským etnikem. hrob 30. 35. kromě keltských nížinných sídlišť (např.

Byl vytvořen soupis plaňanských lokalit (téměř 200 položek). Plaňany – eponymní lokalita. resp. kterou lze pojmenovat jako plaňanskou skupinu. v nichž výrazně dominují sídlištní nálezy. V této studii byla věnována pozornost prvnímu z nich. vývoje v okolních oblastech a interpretace dějinného vývoje germánských kmenů a skupin. laténských sídlištích rozpoznat smíšené keltsko-germánské objekty skupiny Radovesice-Lužice či odersko-wartské skupiny (Oder-Warthe-Gruppe). známá ze středního Německa. Podle Ernée 1998. Domnívám se. Jejich kultura. obětní jáma(?). pásové zápony) a cizorodých prvků (jemná točená keramika. Na základě rozboru vybraných archeologických pramenů (spony. které současně představují hlavní invazi dvou labsko-germánských kmenů – pravděpodobně Hermundurů (plaňanská skupina) a Markomanů (dobřichovská skupina). Přitom silné vazby jsou nejen na původní . kde důraz byl kladen především na rozlišování a vzájemný vztah jednotlivých stupňů a fází starší doby římské. Vedle keramiky pozdně keltské se v těchto souborech vyskytují také przeworské nálezy. 36. Z výše uvedeného textu je zřejmé. můžeme postoupit dále. V časné době římské na území Čech. Po polovině 1. století př. lze kulturně i archeologicky rozlišit dvě velké skupiny.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 59 Obr. proniká do Čech nové germánské etnikum – Svébové. Hermunduři. V Čechách je zastoupena až její druhá fáze. Pohřebiště byla malá (Tišice a Třebusice) nebo se dochovaly jen skupiny hrobů či ojedinělé pohřby. Hesenska a Bavorska se nazývá großromstedtskou. že na základě českého materiálu. przeworská keramika a římské importy) je možno památky plaňanské skupiny považovat za nejstarší vývojovou fázi doby římské v Čechách. Kr. že jsem se pokusil nastínit odlišnou představu od stávajícího chronologického pojetí počátků doby římské. v chronologických stupních A (LT D2b) a B1.

dobřichovské skupiny. II 205.-y?). Lit. poloha: ? Hrob (před r. Podle absolutní chronologie lze plaňanskou skupinu v Čechách klást do rozmezí let 45/40 – 10/5 př.: Felcman 1909. Lit. II:1. Zavřel 1999. Pardubický kraj). vědro (frag. br. kroužek (A–B1a). spona (Almgren 2aI). keramiky (včetně plaň. Fe pásová zápona. Ledvinky. 6.: Droberjar 1999. Středočeský kraj). Dobřichov. poloha: les Tolom (Kubatův les). Středočeský kraj). 5–6. poloha: pozemek Ant. 38. br. XXXI:1–5. Fe kování opasku. 14. 3 frag. sklo. Hluboká nad Vltavou (okr. Taf. Zdá se. ale zvláště na Pomohaní (oblast Mainfranken). . hrot kopí. 7. Hroby(?): frag. Lit. poloha: ? Hrob 1 (1835): urna (plaň. kruhů. Lit. poloha: Pičhora. br. 37.: Motyková-Šneidrová 1963. br. 3.) Eggers 16. Nymburk. spona (typ ?). pohár). Fe nůžky (A[LT D2b]/B1a?). 5 br. 647–650.: Šnajdr 1876. Dašice (okr. Kostomlaty nad Labem (okr. Hrob 30: urna. poloha: u nádraží. sídliště. Hradenín (okr. České Budějovice. Lit. Středočeský kraj). Středočeský kraj). 24–25. Fe břitva. 9:B. 20. Hlízov (okr. Pouze další zpřesňování shromážděného materiálu a dat. že původní obyvatelstvo (Hermunduři) bylo postupně asimilováno Markomany. 476. 5. Lit. Kr. jakož i nové nálezy mohou vytvořit celistvější obraz o počátcích germánské kultury v Čechách. štítová puklice. Podle Rybové 1974. Dobřichov (okr. Hrob 2 (1835): urna.1. Ag kování picího rohu Andrzejowski K. 246. poloha: Kosejčinský. pohár). 2. Motyková-Šneidrová 1963. 240. Žárové hroby a pohřebiště 1. stol. Taf. Taf. Hrob (1884): frag. 1963): urna (A?). 234–235. Fe šídlo. 35 (vedeno jako Munice). Počátek této skupiny můžeme ještě alespoň částečně synchronizovat s koncem keltské civilizace.: Preidel 1930. Vzájemný přechod obou kulturních a chronologických skupin přitom nemusel být ostře ohraničený. Středočeský kraj). Hředle (okr. 4. br. br. přezka. 2 Fe nože. Obr. spona Almgren 2aI. Motyková-Šneidrová 1963. Hrob? (poč. poháru). keramiky (plaň. obr. 2 Fe kování nožů.): urna. III:3–4. br. Závěr plaňanského osídlení se podle dosavadních poznatků kryje s novým příchozím lidem tzv. 19. Jihočeský kraj). udidlo. Lit. Fe spona (patrně Almgren 15). Fe kruh. Kolín. jehlice. I 70.: Motyková-Šneidrová 1963. Kolín. 550–551. Fe objímka. Pardubice. Taf. br. 18. 20. VIII:7–15. pohár. Fe nůž.: Motyková-Šneidrová 1963. Motyková-Šneidrová 1963. Kutná Hora. SOUPIS PLAŇANSKÝCH LOKALIT V ČECHÁCH A. Hrob (1872): urna (plaň. zvláště se závěrečnou fází oppid. obr. Rakovník.60 Eduard DROBERJAR území großromstedtské kultury ve středním Německu. hrot kopí.

5 Zliv. 1 Mlékojedy. 203). 42. 6 Mlékojedy. 4 Mlékojedy. 14 (podle Motykové-Šneidrové 1976). 8 (podle Motykové 1976). obj. obj. obj. 243.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 61 Obr. 38. Zahloubené chaty plaňanské skupiny. 3 Kadaň-Jezerka. I/82 (podle Zavřela 1999). . 2 Mlékojedy. obj. obj. obj.

18. Hrob 2: urna. Hrob 71: urna. 60. poloha: býv. Hrob 69: urna.). kraj Praha). Hrob V: urna. 17. Ústecký kraj). Praha-Lipence (Praha 5. Fe nůž. hrot oštěpu. 960 a 740). poloha: Za Lesíkem a K Nádraží (na katastrech obcí Třebusice a Želenice).: Šneidrová 1957. spona Almgren/Demetz 18b2a=typ Weisenau-Hörgertshausen (podle Böhme-Schönberger). č. poloha: pod svahem návrší Horka. 2 Fe kování opasku. VIII:1–6. Lékařova Lhota (okr. Ma. Hrob 1: urna. 5 br. br. spon Almgren 18a. 23. 1941–42. pazourek. 2 hroby (1935): 2 urny. poloha: býv. Hrob 32: urna-frag.: Motyková-Šneidrová 1963. Ústecký kraj). 323–324. br. 10. Chomutov. 1484/33 v ARÚ Praha (V. zda jde o jeden hrobový celek.: Preidel 1930. Fe nůž. kování picího rohu. Fe břitva. I 106. br. Fe jehla. Fe jehla. 91–93. Ústecký kraj). 137/1). břitva. drátek (frag. pohár). hrot šípu. Fe spona (typ?).). Hrob 87: Frag.). Fe spona Kostrzewski var. brousek. pásová zápona (typ Voigt B). ocílka. 3 Fe spony Kostrzewski var.: Píč 1905. 828. Lit. Hrob 2 (1/52): urna. 12. a Fe spon (4× Kostrzewski var. Fe břitva. Lit. V letech 1954–55 prozkoumala K. Hrob 49: urna. Královéhradecký kraj). čp. Fe nůž. poloha: zemník elektrárny Tušimice (ppč. břitva. Přerov nad Labem (okr. 22. Středočeský kraj). Motyková-Šneidrová 1963. 1936–39. Chomutov. Teplice. Lukavec (okr. 2 Fe kování opasku. Lit.: Motyková-Šneidrová 1963.: Droberjar 2005. br. žárové pohřebiště zkoumané v letech 1921–27. Nádoba (urna. 366–367. Fe nýt. Rozrušené žárové hroby: 2 plaň. poloha: Kostelní pole. 11.: Motyková-Šneidrová 1963. Nový Bydžov-Chudonice (okr. Lit. Lit. 308. hrot kopí. br. Nymburk. Lit. štítová puklice. dlouhý Fe nůž s Fe pochvou(frag. 33. Lit. M-a. Hrob 101: Fe spona Kostrzewski var. 15. Fe+br.j. ker. Zachovala se z nich pouze jedna hliněná popelnice z plaňanské skupiny(?). Více hrobů (počet: ?): 4 urny: z toho 2 plaňanské poháry. Hrob (1990): 2 Fe spony (typ?). Praha-Radotín (Praha 5. Nebovidy (okr. Hrob 1: urna. 562 (dům pana Bergmanna). M-a. Hrob 58: br. Hrob 2: urna. Lit. Mělník.: NZ č. Středočeský kraj). hrot kopí. 20. Ledvice (okr. tab. Motyková-Šneidrová 1963. poloha: vápencový lom J obce. Fe spona Almgren 15. Hrob VIII: urna. Hrob 55: plaň. II 217. spona Almgren 18a. Hrob (1881): 3 br. Fe spona Almgren 18a (frag. z nichž lze min. Kladno.. Fe pinzeta. Fe nůžky. Středočeský kraj). Zavřel 1999. 9. 177–178. poloha: JZ od obce (mezi zámeckým parkem a četnými parcelami). poloha: někdejší Haberova cihelna. spona Kostrzewski var. Hrob (1933): urna. br. Lit. M-a. IV:1–8. pohár). Abb. století zachraňoval A. hrot kopí. 2 Fe spony Kostrzewski var. Fe kroužek. Břicháček 1986. br. 47–48. Taf. 12:A–B. Hrob 75: Fe spona Almgren 15? Hrob 76: urna. Od počátku 20. brousek. koflík. Žákova cihelna. 36. N-a. Abb. Lit. Fe nůž. Fe nůž. poloha: Zadinův písečník. br. 2 Fe spony Kostrzewski var. brousek. Lit.: Motyková-Šneidrová 1963. 7 br. N-a. Středočeský kraj). poloha: Na Návrší (návrší „Matky Boží“). Bylo . Fe spona (frag. 1956–57. Fe kování opasku. Fe spona Kostrzewski var. spony Almgren 67? a další předměty) – není jisté. 2 Fe spony Kostrzewski var. Tišice (okr. 21. Taf. Motyková 101 žárových hrobů. Hrob 4+5 (1–2/60): 2 urny (1× plaň. plech. Droberjar 2005. 26. M-a. hrot kopí.j. 1694 (P. N-a. poloha: Zádušní pole. poloha: Terronské ulice (mezi čp. poloha: Kaberna. M-a. plech. 2 br. pohár). v zahradě Vl. Hrob 96: urna (plaň. 2 br. spona (Almgren 18a).: NZ č. 2 Fe frag. přeslen. Praha-Bubeneč (Praha 6. Kolín. 57:12–16. kroužky. Fe kruh. brousek. opaskový kroužek (dat. 26 celků. Fe kroužek. br. 13. Třebusice (okr. Fe+br. 1962–63. kraj Praha). N-a. Kladno. Fe tyčinka. keramiky ze 4 nádob. poháry. Lit. tab. pásová zápona (frag. Fe spona Kostrzewski var. Vavřincova pískovna (ul. 12. N-a). č. Hrob 79: urna. Tato lokalita bývá mylně uváděna jako Lahošť. Hrob 3 (2/52): urna. Hrob 36: urna-frag. prsten. 16. kraj Praha). 19. Hrob 92: br. ocílka. prolamované pásové zápony typu Voigt A. 2 Fe spony Kostrzewski var. 136. Praha-Hrdlořezy (Praha 9. 13. 1944. spony Almgren 18a (+2 br. poloha: v obci. 6 Fe fragmentů.). 45. III:6. pásová zápona (frag. 10. Motyková-Šneidrová 1963. Litoměřice. středolaténské spojené konstrukce). Krajíčka. 138. Fe+br. 817. kování. Ústecký kraj). Koutecký). 347. br.: Dvořák 1936. 2× br. z toho jeden patří k plaňanské skupině. Hrob 1 (1/42): urna (plaň. Fe břitva. N-a. frag. smola. Středočeský kraj)..: Rybová 1964. 9.: A?). Fe spona Almgren 18a.: BZO 1990–2 (1995). 15–16. br. Fe frag. Rozrušené žárové hroby z časné doby římské. 2 Fe břitvy (hrobové celky nerozlišeny). Abb. 30. Hrob XII: urna (vyrobena na kruhu?). Soběsuky (okr. Hradec Králové. táž 1963a. hrot kopí. kraj Praha). Knor žárové hroby ze starší doby římské. 1187/77 (D. Fe jehlice. Fe nůž. 160. Jihočeský kraj). Fe břitva. hrot kopí. pohár). Hrob 24: 2 Fe spony Kostrzewski var. Abb.62 Eduard DROBERJAR 8. České Budějovice. Lit. M-a.). 26–28. Stehelčeves (okr. Fe spony (typ?). Taf.). 14. obr. pohár. Fe spona (tzv. Fe kování. Praha-Bubeneč (Praha 6. Lit. Lit. hrot kopí. 7–8.: Motyková 1981a.: Motyková-Šneidrová 1963. Fe jehla.. Fe kování opasku. 16 klást do plaňanské skupiny. Pod Táborem). 2 Fe přezky. Fe spona Almgren 18a (frag... smola. dvousečný meč v pochvě. Chochol 1963. Několik(?) hrobů: Hrob I: urna (plaňanský pohár?). Motyková rekonstruovala min. kraj Praha). Hrob 95: urna. Hrob (1936): urna. Fe nůž. Holodňák). K.. Fe nůž. Droberjar 2002. hrobu ?). Hrob 19: urna-frag. 2× Kostrzewski var. Budaváry). Hrob U1/62: urna (plaň. 476–477. I:11–13. Lomazice (okr. poloha: proti bývalému hostinci „U Modré růže“ a na „Panském poli“ (mezi dnešními ulicemi Paťanka a Pod Juliskou). typ ?). spony Almgren 18a.

141. 2 obj. Mlékojedy. 39. ukázky plaňanské sídlištní keramiky (1 obj. 84).Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 63 Obr. .

486950. Fragmenty keramiky. Lit. jehlice. 31. 342–344 (tam další literatura). Jihočeský kraj). Břežánky (okr. Chomutov. táž 1965a. Fragmenty keramiky. 2 Fe kování opasku. pohár?). Fe hrot z křesací soupravy (intruze). br.20. 475. B. 6:A. Objekty a vrstvy. Ústecký kraj). Fe pásová zápona. Středočeský kraj). Ojedinělé nálezy: 13 frag.č. kost. Český Brod (okr. spona (frag. frag. Hrob XIII: urna (frag. Brandýsek (okr. keramiky ze 2 nádob na kruhu (př. 486735. 27.typ?). frag. Hrob XLII: 2 Fe spony Kostrzewski var. Gerstenhöfer 31 žárových hrobů z doby římské.: Motyková-Šneidrová 1963. br. Hrob 472 (XLV/37): urna (na kruhu). Hrob XII: urna. mapa 2:6. tab. 2 Fe tyčinky (frag. br. o. Valentová 2000. XVI:1–17. Český Brod (okr. obr. Hrob 2 (1912): urna (plaň. Jihočeský kraj).–mat.č. poloha: u mlýna H. Hrob XXXIX: urna. Kolín. 3 kost. 175/41). České Budějovice. 486766. páskové kování (náramek?).: Ernée 1992. jednosečný meč? (frag. br. Fe břitva.č.. 12. Ústecký kraj). 37.). 40/23). Hrob 56 (L/21): urna (plaň. NM inv.: BZO 1996–7 (1998).: Droberjar 2002. Hrob 132 (XXIX/22): 2 ker. Kolín. koule (frag. 39. jehlice (frag. Lit. hrot kopí. 486976). poloha: U Červeného kříže. jehlice. 33. IV:8–10. Jihočeský kraj). 34. pohár). Královéhradecký kraj). Fe tyčinka.). Lit. Břešťany (okr. pásová zápona.). Hrob 523 (XIX/41): urna (na kruhu. poloha: chmelnice po levé straně silnice z Břešťan do Tmáně. Lit. Ústecký kraj). 2 Fe kruhové pásové zápony (př. Hrob 936 (XL/63): 2 plaň. Matyse. Lit. poháry. poloha: ? Fragmenty keramiky. 202. Hrob XXIX: br. br. 13. Fe pásová zápona? (frag. Hradec Králové. Fe jehla nebo jehlice. Lit. poloha: dvůr radnice. Břežánky (okr. tyčinka. Lit. 12. 16 lze klást do plaňanské skupiny. . 201. Hrob 904 (VIII/63): urna.: Motyková-Šneidrová 1963. 5376/60. 9. Ahníkov (okr. 960 hrobů. Fe spona (frag.). obr. kroužek (frag.: Preidel 1930. Hrob 455 (XXVIII/37): urna (frag. pohár. Středočeský kraj).). Smidary (okr. Buzice.: Motyková-Šneidrová 1963. jehla. 2 Fe spony Kostrzewski var.: Motyková-Šneidrová 1963. z nichž min. poloha 4: Maierhof. 25.č. 6:B. o. VI:1–5.: Motyková-Šneidrová 1963. Žiželice (okr. Fragmenty keramiky. Hrob 41 (XXXV/21): urna. České Budějovice (okr. Fe břitva (frag. Lit.231/36. Lit. Hrob 64 (LVII/21): urna (na kruhu). poloha b): urna.: Ernée 1992. 30. Teplice. Taf. keramiky (NM inv. tab. plaň. 486736/a–b. Motyková-Šneidrová 1963. Zavřel 1999. 11–12. Kulturní vrstva a jáma. 486311. kost.: Motyková-Šneidrová 1963. 64. br. 27/63). Hrob 557 (LIII/41): urna (plaň. rkp. br. II 264. poloha 5: štěrkovna. 41. Fragmenty keramiky. Fe spona Kostrzewski var. M-a). Lit.: Motyková-Šneidrová 1963. Hrob 1 (1911): urna (plaň.. Lit. Valentová). Valentová). 486806. 486741 (př. Blatná (okr. 486622. 151 (J. Ž?).). 60. I. Jihočeský kraj). Lit. poloha: autoprodejna a autoservis u křižovatky na Tismice. Slaný inv. Hrob 413 (XCVII/36): Fe pásová zápona. 28–29. Fragmenty keramiky. 4 objekty (jámy). kost. nádoby. slitky. Středočeský kraj). poloha: hřbitov.j. České Budějovice. Fe nůž.. Motyková – Droberjar. 475. II:7–10. urna (na kruhu. N-a. Teplice. Hrob V: urna (plaň. Ústecký kraj). VII–XV. poloha: u silnice Teplice-Praha. Lit. hrot kopí. z nichž min. poloha: u ústí Zorkovického potoka do Otavy. 7 lze klást do plaňanské skupiny.). Několik objektů (jámy a jedna chata). N-a.: Budinský 1986.). BZO 2000 (2003). pohárů (NM inv. Strakonice. 475. Dívčice (okr. 70. pohár nebo terina?). Teplice.č. Altenburg). 486659.: Zavřel 1999. muz. jehla.: Motyková-Šneidrová 1963.č. poloha: při stavbě vodovodu do Cvrčkovic.M). frag. pohár). Lit. 7:C.). Tvršice (okr. č. Ústecký kraj). Fragmenty keramiky. typ?). kost. 1 chata. 32. Hrob 733 (L/42): bronzová spona Almgren 2aI. jehlice (frag. Hrob XXXVI: urna (frag. zvířecí kosti (mat.). II.). spona Almgren 18a (Völling 18a var. Lit. 12. 2 Fe spony (Kostrzewski var. 40. 24. Cabrnocha. Hrob 73 (LXV/21): urna (na kruhu). Čejetice (okr. 486812. poloha 6: Pod Lipami. Břežánky (okr. poloha: Na Hliništi. Ernée 1992. Kladno.). Počátkem 20. Bystřany (okr. Středočeský kraj). Nížinná sídliště 26. M-a.).).). 11. poloha: jižně od tvrze Buzice. Fragmenty keramiky. 28. spona Almgren 2aII. další nádoby. Středočeský kraj). kování.: Zavřel 1999. 118 (J. 27–28. tab. Kolín. 16). Hrob 928 (XXXII/63): br. 486795. 35–36. 486822. Louny. Ústecký kraj). jehlice (frag. III:1–8. Teplice. týž 1999. zvířecí kosti (ad. zvířecí kosti (mat. 29. č. smola. Fe nůž. 36. Hrob 495 (pole 1/38. kam. frag. 10–11.č. hliník H. Kolín. 2 frag. 29–36. 35.: Motyková-Šneidrová 1963.64 Eduard DROBERJAR prozkoumáno min. 475. Strakonice. Fe spona Almgren 15. 486777. Lit. Lit. Fe pásová zápona. Lit. br. Středočeský kraj). Červeněves. Fragmenty keramiky. poloha: 800 m od středu obce. Valentová 2000. Hrob 32 (XXVI/21): urna. Fragmenty keramiky. Kladno. Zavřel 1999. br. obr. poloha: býv. Cerhýnky (okr. 38.: ARÚ č. století zachránil A.

Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 65 Obr. . 75 (chata). obj. Mlékojedy. 40.

výzkum L. Lit. Lit. skleněný korálek. poloha: návrší mezi Dubským a Černým potokem. poloha: při regulaci Výrovky. 227–230. Fe pilník. Obj. 17–18. Hořany (okr. keramiky na kruhu. Dolní Jiřetín (okr. poloha: rodinné domky. Abb. Fragmenty keramiky. Lit. 42. Obj. 3 kamenné žernovy.: Motyková-Šneidrová 1963. sběry (fragmenty keramiky). Lit. obr.: Zavřel 1999. Dřetovice (okr. XXXVI: 9–15. Nymburk. 45. Středočeský kraj).: Motyková-Šneidrová 1963. Středočeský kraj). Lit. Most. poháry a kostrou kohouta. 9. 46. 18:1–8.66 Eduard DROBERJAR Obr. Několik objektů. Ernée 1998. Abb. 3 frag. Kolín. Taf. 1/03: chata (2003–2004. 176. kam. Fragmenty keramiky. poloha: Pod Pičhorou. 1/99: keramika plaňanská spolu s keltskou (včetně malované). Ústecký kraj). Parkman – Zavřel 2003. Několik objektů (zejména jáma 1). Motyková–Šneidrová 1963. Lit.: Rybová 1974. Ústecký kraj). 174 (chata). Prachatice). Dobřichov (okr. 3–4. Dub-Javornice (okr.: Pleiner 1960. Kladno. 19. obr. Praha-západ. frag. 2. 14–15. 200–206. 41. Mlékojedy. 476. Louny. poloha: důl Quido III. obj. včetně obětní jámy s plaň. 41. brousků. Droberjar 1999. 43. keramiky laténských tvarů z hrubého materiálu (germánského provedení?). Dobříčany (okr. Fragmenty keramiky. poloha: Na Blatech. 17:9–14. Středočeský kraj). Středočeský kraj). 16. několik frag. Horoměřice (okr. . Fe sekera. 47. Lit. 8:B. poloha: Zlatý potok a Zámecké pole.: Šulová 2006. 44. hliněná závaží. zdobený přeslen. Abb. Šulové): plaňanská keramika.: Motyková-Šneidrová 1963.

48. Ústecký kraj). 20.: BZO 1986–7 (1989).parc. Hradištko (okr. Lit. Dobeš). X). 20. tab. poloha č. Teplice. Lit. Charvatce (okr. Královéhradecký kraj). poloha: S strana rybníka. 51. 1 jáma (obj.: Motyková-Šneidrová 1963. Mlékojedy. nález z roku 1901. Fragmenty keramiky. 20. 53. XIV) a ojedinělé nálezy (sběry). poloha: na polích okolo panského dvora. XXXIII:1–13. Elipsovitá jáma (obj. č.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 67 Obr. 22. obec Žeretice (okr. Taf. Poloha 11B: Heinova pískovna. Fragmenty keramiky.: BZO 1988/9 (1992). 46–48. 650. poloha: dvůr H. č.: Motyková-Šneidrová 1963. 51. 38 (chata). 130 (M. Středočeský kraj). Dobeš). poloha 11A: Hofmanova pískovna. Douši. Hradec Králové. Středočeský kraj). XXX:1–3.: Ernée 1992. 49. parc. Lit. Chomutov. 661/662. Ústecký kraj). 2: pole SZ od obce před roklí. Hradišťko. IV). Chata. Lit. II. Poloha 11A: Hofmanova pískovna. Fragmenty keramiky.: Motyková-Šneidrová 1963. 49–50. č.: Ernée 1992. Jičín. 49. 42. .: MotykováŠneidrová 1963. Lit. 50. č. parc. Jenišův Újezd (okr. 22. při výzkumu keltského pohřebiště v roce 1896–1899. Mladá Boleslav. Fragmenty keramiky. Královéhradecký kraj). Hořenice (okr. 54. XXXI:2. Louny. obj. poloha: ? Fragmenty keramiky. Kolín. XXXI:3–4. Lit. tab.: Motyková-Šneidrová 1963. Lit. 144 (M. XXXV:1–5. 52. Lit. Ústecký kraj). Lit.č. 645. nález z roku 1906. 2 objekty (č. poloha: pravý břeh potoka Dubá II.5–9. Chotěbudice (okr. XXXII:1–9. Janovice (okr.

č. Lit.: Motyková-Šneidrová 1963. poloha: Na Smrčicích.: ARÚ. 58. 63. 52–60. 198/15). č. Most. Nymburk. Lit. hostinec u mostu. 121a–b (J.j. Praha-západ.: BZO 1998 (2000). poloha 14: u hřbitova. o. č. Ústecký kraj). Obj.č. poloha: Z od obce.: Ernée 1992. Kladno. Lit. o. 65. Lit.: Motyková-Šneidrová 1963. poloha: na okraji kamenolomu. (V. 29. 6. 3246/49. 60. č. 351 (J.: Velímský (ed.: BZO 1978–1979 (1982). 1980. Fragmenty keramiky. Lit. Krásný Dvůr (okr. poloha: u školního hřiště. Velímský (ed. 121 (J. Zavřel 1999. na pravém břehu Cidliny. Kladno. poloha: Na Pláni a Farská louka.: Halama 2006. Zahloubená chata (obj. XXX. Lit. Lit. Jenišův Újezd (okr. východní pole. č. XXVII: mapa 10. Kralupy u Chomutova (okr. poloha: výsypka dolu Merkur II. III/27b (J. 60. Fragmenty keramiky. Krtely. 10 (chata s plaňanskou keramikou a jedním fragmentem keltské malované keramiky). 38/77). č. 75. Waldhauser). 79. XXXX–L. Lit. Lit. Jáma (obj. 187–9. Holodňák). Středočeský kraj).68 Eduard DROBERJAR Ernée 1992. Fragmenty keramiky. Fragmenty keramiky. Ústecký kraj). 76. Více objektů (chaty a jáma). Fragmenty keramiky. Obj. Lit. Lit. Louny. 74. Löppenova pískovna. Fröhlich – J. tab. 35/85). 477. Bubeník – V. 476. Michálek). 11. Klobuky (okr. Ústecký kraj).: Motyková – Sedláček 1990. Mělník. Kyjice (okr. obec Sedlec (okr. Fragmenty keramiky. obr. Jihočeský kraj). východní pole.) 1986. tab. 23–24. Klučov (okr. 23. 2 nadzemní objekty (obj. 61. Lit. Most. Kudrnáč). Fragmenty keramiky.: BZO 1998 (2000). Lit. 77. Lit. Lit. 87. Poloha 11E: východně od plochy výzkumu z roku 1977. obr. železná zápona. Jihočeský kraj). Louny. tab. 388 (M. 10. Prachatice. Michálek). 25. XXXIX:1–7.9–10. Fragmenty keramiky. Chomutov. Michálek). č. Libice nad Cidlinou (okr. 62. 44–45. 68. poloha: Za Mlýnem. 24. na levém břehu Klenice. Dvorec: Poloha 11D: jižně od vsi. 64. 74 (J. poloha: býv. Jihočeský kraj). Smrž – I. Ústecký kraj). BZO 1968 (1969).: Motyková-Šneidrová 1963. Jihočeský kraj). Kolomuty (okr. Kolín. 68. Fragmenty keramiky. 50–51. 3/77). 22. jáma (obj. 25.: Motyková-Šneidrová 1963. Lit. Kralupy nad Vltavou (okr.: Ernée 1992. Středočeský kraj). JZ od hřbitova. 61. Lhota Kestřanská. 50–51. 67. Chomutov. 73. 70. 60–61. 201.: BZO 1982–3 (1985). č. výzkum 1977. Lit. o. 1985. Křtětice. Lit.) 1986. 348–353). Fragmenty keramiky. 68–69. Jihočeský kraj). 72.: Motyková-Šneidrová 1963. Chomutov. 201. tab. 59. Libkovice (okr. 29. Fragmenty keramiky. poloha: pole J od obce. LI–LII. 14–15. 71. 55. 64. Krašlovice (okr.11. 37/77).: Rusó 1990. Kruta). výzkum 1977. Kopisty (okr. č.12–16.: Zavřel 1999. . Lékařova Lhota.: Motyková-Šneidrová 1963. XXXIV–XXXV. Lahovice (okr.: Motyková-Šneidrová 1963. Fragmenty keramiky. poloha: ? Fragmenty keramiky. Pec (obj. Vodňany (okr. poloha: asi 650 m JV od kapličky v obci. Ernée 1992. Kruta 1972. poloha: vpravo od silnice z Radovesnic do Lošan (čp. č. poloha: dřív. poloha: při ústí Zákolanského potoka. 171 (Z. Peške 1990. Lhotka nad Labem (okr. Ústecký kraj). Středočeský kraj).: Ernée 1992. Mladá Boleslav. Litoměřice. 2975/57 (J. 66.: BZO 1972 (1975).: Motyková-Šneidrová 1963. Waldhauser – P. poloha: pískovna V od obce. Rada). Lit. Teplice. poloha: Turyňský rybník a okolí. XXIX. 176c (I. č. Bubeník). 57. poloha III: mírný V a S svah S od Blanice. 56. 1210 (J. Liběšovice (okr. Malovice (okr. XXVIII. Rada). 53–54. 9/77). Ústecký kraj). č. 119. poloha: před rafinerkou cukru. 29. Velímský (ed. Motyková-Šneidrová 1963.: MotykováŠneidrová 1963. Budinský 1986. Středočeský kraj). Ústecký kraj). 249. obr. XXIX. Lit. poloha: V svah Velkého vrchu při starém meandru řeky Otavy (parc. 87. Lit. Fragmenty keramiky. XXXIX:8. Lit. obr. Zahloubená chata (obj. XXXVII–XXXVIII. Ústecký kraj). 476. Fragmenty keramiky. Středočeský kraj). Objekt (jáma). Beneš). Fragmenty keramiky. Kolín-Radovesnice (okr. 153 (J. Kruta – J. 1/80).: BZO 1998 (2000). poloha: Na Okrajkách (Salamánkova pískovna).: BZO 1988/9 (1992). Fragmenty keramiky a objekty(?). Ústecký kraj). č.) 1986. 69. BZO 1969 (1972). Parkman). Středočeský kraj). Kolín. nepravidelná jáma (obj. Poloha 11D: jižně od vsi. Středočeský kraj). Lit. Strakonice. 1/72 a 2/72: fragmenty keramiky. Ústecký kraj). 28. Lety u Dobřichovic (okr. Louny. 53–54. 30. 2. Lit. poloha: někdejší cihelna. poloha: kat. 203. Strakonice. České Budějovice. Chata 14 (plaňanská keramika a 1 velký kus keltské malované keramiky). výzkum 1985. Zavřel 1999. 4/91) a chata (obj.: BZO 1968 (1969). Lit. Písek. Středočeský kraj). Kamenné Žehrovice (okr. Smrž 1981. 6/91). 93d. Kadaň-Jezerka (okr. Kestřany (okr. BZO 1966 (1967). Lit.

Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 69 Obr. obj. Mlékojedy. 87 (chata). 43. .

Most. 38. 122c (K. Fragmenty keramiky. 424 (P. Ústecký kraj). Lit. 2. 230. Mlékojedy. Louny. Waldhauser – P.: MotykováŠneidrová 1963. poloha: předpolí výsypky dolu Březno. BZO 1973 (1975). 104. 81. 568). poloha: blok 351 a zrušené zahrádky. obec Záryby (okr. 5 velkých pecí obložených kameny. 102. obec Zlonice (okr. Milejovice (okr.: Motyková-Šneidrová 1963. Ústecký kraj). Fragmenty keramiky. 89. 83. Lužice (okr. LVI (F. 99. Ústecký kraj). Středočeský kraj). poloha: při stavení čp. Neratovice (okr. BZO1984–1985 (1987). 484. Objekt (jáma). 87 (Kostrzewski var. levý břeh Lužického potoka.: Motyková-Šneidrová 1963. Lit. Lit. Lit. 212. táž 1981c. Holodňák). 271). Středočeský kraj). 520–521. 87. 2 a 5. 245 (Motyková – Čižmář). Kolín. 8. 242a (Z. 5:4–7. 142a (J. 14 objektů (z toho 4 chaty). 92. Šneidrová 1955. 84. BZO 1990–2 (1995). 90. 202. 99. 204. Ústecký kraj). obj. týž 1913. Mradice (okr. 35. Holodňák). včetně obětní jámy. Mělník. Ústecký kraj). 35. 32. 111–112.: Motyková-Šneidrová 1963.: BZO 1976–7 (1981).: Velímský (ed. 1118 (P. 95. 115 jam různého charakteru a 9 zásobních jam. Písek. Louny. poloha: Resslova ul. 34. 88. 35. Smrž). 201. Chaty (40 objektů: obj. Fragmenty keramiky. BZO 1975 (1978).: Motyková-Šneidrová 1963. 203. 95. 92.: BZO 1972 (1975). poloha: na polích podél cesty do Skyřic. 97. poloha: č. Středočeský kraj). Tatermusche. Lit. Mirotice (okr. 94. Fragmenty keramiky. 86. Most. při silnici do Patokryjí. Kladno. poloha: kamenolom (č. Waldhauser). 37–38. 97. 95. 7.: Zavřel 1999. 219. 75 (lžičkovitá spona). Most. J od silnice Úvaly – Roztoklaty. Motyková). č. Most (okr. 239 (V. 243. 30.: Motyková-Šneidrová 1963.: Rybová 1974. Lipany (okr. č. 201. poloha: pole nad Hořejším mlýnem. 504 (J. 106. Lit. Jihočeský kraj). 121. poloha: Nad Pilou. 4:2. Martinov. Lit. 489–490. Svoboda 1955. Praha-západ. Mladá Boleslav. 39. táž 1998.: BZO 1982–1983 (1985). Motyková).8. poloha: Na Olšové. Lit. Holodňák). Lužice (okr. Ústecký kraj). 35. Strakonice. obj.: Motyková-Šneidrová 1963. Středočeský kraj). Hammer) 100. 260. 82. 200. č. Fragmenty keramiky.: Motyková-Šneidrová 1963. Lovosice (okr. Několik objektů.. 261. 101. 30. nedaleko bývalé školy. 174 (typ Aucissa). 53–54. Most. 15 železářských pecí se zahloubenou nístějí a nadzemní hliněnou šachtou. 542 (J. č.10. Františka. Most (okr. Lit. Motyková-Šneidrová 1963. Nový Bydžov-Chudonice (okr. 117 (J. 262. Mělník. Fragmenty keramiky. Fragmenty keramiky. 141.: Motyková-Šneidrová 1963. 174. Lit. č. 117. Nepřevázka (okr. poloha: Na Vrších (ppč. 77. 87. Lit.kat. 172. Objekty (chaty) se sponami: obj. Mladá Boleslav. Most. 76. 105. Fragmenty keramiky. č. 154. poloha: pole v JZ části katastru obce. levý břeh Liboce. 137. Fragmenty keramiky. 15 ohnišť nebo domácích pecí. 170. 118–119. Most. Abb. obr. 85. 33. č.70 Eduard DROBERJAR 78. Hradec Králové. Lit. Koutecký). Fragmenty keramiky. Královéhradecký kraj). obr. 2:4–6. 205. Nesuchyně (okr. Lit. Lit. nadzemí stavby). Libočany (okr. Fragmenty keramiky. o. Lit. Motyková). Waldhauser).: Motyková-Šneidrová 1963.) 1986. Teplice. Lit. Salač). Most (okr. Rybová 1964. obr. Ernée 1998. Lit. poloha: U Milostína nebo Pod Pěšinou (lokalita XIX-B). Středočeský kraj). 2 žlaby. 140. BZO 1972 (1975). Fragmenty keramiky. Lochenice (okr. 50. 93. Středočeský kraj). Lit. 167. Fragmenty keramiky. poloha: pole Z od obce. Lit. N-a). 637 (D. Středočeský kraj). 254. č. Fragmenty keramiky. 94. Jihočeský kraj). 91. Hradec Králové. Ústecký kraj). Abb. poloha: pole pana Kubelky. Obruby (okr. Středočeský kraj).: BZO 1996–7 (1998). 24–25. 36. 34. č. Peške 1994. poloha: panský dvůr H. Limuzy (okr. 41. Středočeský kraj). 251. Fragmenty keramiky.: Waldhauser – Holodňák 1972. Lit. 77. Fragmenty keramiky. Ústecký kraj).: BZO 1982–1983 (1985). Lit. Most. č. Lit. 119/2. Nebovidy (okr. Královéhradecký kraj). 98–99. poloha: Kadaňská ul. Rakovník. č.: Stocký 1909. 80. poloha: školní hřiště na V okraji obce. Waldhauser). 220. poloha: ? Fragmenty keramiky. obj. 30. poloha: K Vyšinku. poloha: SZ okraj obce při silnici k Patokryjím. Motyková 1981b. 96. č. 809–10). tab. č. Ústecký kraj).: Motyková-Šneidrová 1963. Fragmenty keramiky. 160 (K. Jámy. poloha: Podžatecká ulice. 98.: BZO 1969 (1972). BZO 1998 (2000). č. BZO 1973 (1975). Lužice (okr. 79. 215. Objekty (jámy. poloha: U Sv. Lisovice.parc. 43. Kolín. 86. Litoměřice. . 148 (K. Ústecký kraj). Lit.: BZO 1996–7 (1998). 75.: Waldhauser 1996. 255. 84. 38 (Almgren 2aII). Lit. Ústecký kraj). poloha: SZ od obce. Lužice (okr. spona typu Aucissa s nápisem DVROTIX. 10–11. Modlany (okr.

Louny. Lit. Plácky (okr. Lit. Hradec Králové. 9–12.: Rybová 1974. poloha: chmelnice asi 250 m SSZ od středu obce mezi silnicí Oploty – Kněžice. 44. Abb. Oploty (okr. Jáma (patrně obětní). obj. 4–7. Lit. 3. 230–232. obr. Jáma. Holodňák).: Píč 1897. 103. Kolín. č. Královéhradecký kraj). 152–153. Slepotice. poloha: dvůr někdejšího cukrovaru. 6.: BZO 2000 (2003). 42–43. 690 (P. poloha: Kydlínov. Plaňany (okr. Abb. Eponymní lokalita plaňanské skupiny. Ernée 1998. Středočeský kraj). Jahn 1941. .Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 71 Obr. 69. 488–489. 32/02 (chata). Ústecký kraj). Fragmenty keramiky. Motyková-Šneidrová 1963. 102. 104.

43–45. 1–5. . poloha: býv. Lit. 246. Objekty (jámy. kraj Praha).: Polišenský 2006. Plzeň (okr. Praha-Dolní Počernice (Praha 9. 144. 14 (chata). 43. tab. Chata. Polišenského). Objekt (patrně chata). 152 a 153). poloha: při výzkumu žárového pohřebiště z doby římské. poloha: Perlová ul. Středočeský kraj). obj. spona Almgren 18a. Lit. 1319 (M. 45. chaty). Praha-Ďáblice (Praha 8. Lit.: Vokolek 2004. Plzeňský kraj). Nymburk. Lit. obr.: Motyková-Šneidrová 1963. 113. kraj Praha). br. Jáma (obj. poloha: Ke Štítu. kraj Praha).: Venclová 1975.: BZO 1996–7 (1998). č.72 Eduard DROBERJAR Obr. kraj Praha). 105. Kostka). 1). Praha-Ďáblice (Praha 8. spona typu Alesia. Lit. Lit. zahrada a hřiště základní školy v ulici U Parkánu. kraj Praha).: BZO 1990–2 (1995). Objekty.: Motyková-Šneidrová 1963. Přední Ovenec a na dalších místech. Poříčany (okr. 597 (M.: BZO 1990–2 (1995). č. poloha: JV od starých Ďáblic. 246. 2 objekty (č. 107. br. 111.: Motyková-Šneidrová 1963. č. fragmenty keramiky. Praha-Bubeneč (Praha 6. 115. Lit.: MHMP č. Lit. Plzeň-město. Lit. 114. kraj Praha). Plzeň (okr. poloha: býv. pískovna na ostrohu nad soutokem Rokytky a Říčanského potoka.j. Kadaň-Jezerka. 133:3. Hradec Králové. Praha-Křeslice (Praha 10. Fragmenty keramiky. 70. Lit. 112. 106. Lit. Metlička). Z od ulice Na Pramenech.: Rybová 1974. poloha: Terronská ulice. 1319 (M. Metlička) 108. 110. poloha: V Ráji a Na Pískách. Plzeňský kraj). 2/85 (M. poloha: ? Fragmenty keramiky. Plotiště nad Labem (okr. Podle Kruty 1972. Jáma. Kostka). Objekty (výzkum T. kraj Praha). 16–17. 481–488. Objekty (zejména jáma IV). Praha-Běchovice (Praha 9. Plzeň-město. 109. Praha-Dejvice/Podbaba (Praha 6. poloha: Sedláčkova ul. Královéhradecký kraj).

1). 6–7. pratur lesní. Lit. Chata (obj. Pročevily. Vnější. Lit. Prosmyky (okr. 12 (chata): téměř 400 zl. Středočeský kraj). Praha-Michle (Praha 4. Zavřel 1999. Snítilý). 122. poloha: pískovna u cihelny vedle silnice z Michle do Krče. 121.: BZO 1975 (1978). Volenice (okr. Přešťovice (okr. točených na kruhu). obj. 125. Fridrichová 1976. Vnitřní. Přerov nad Labem (okr.: Zavřel 1999. tab. z toho jeden mladý jedinec/1–2 roky/ dosahoval kohoutkové výšky více než 150 cm!. č. Středočeský kraj). 16:E.: Vokolek 2004. cihelna cukrovaru (č. Praha-Michle (Praha 4. Strakonice. Jihočeský kraj). BZO 1968 (1969).: Motyková-Šneidrová 1963.: Motyková-Šneidrová 1963. 116.: BZO 1970 (1971). Litoměřice. poloha: Velkopekárna. 46. obr. 117–118. Fragmenty keramiky. poloha: býv. hostinci U Nové Prahy. Králova Lhota (okr. Obj. kraj Praha). 104–107. Královéhradecký kraj). Fragmenty keramiky. Kolín-Radovesnice. Lit. poloha: Na Skale. o. 368. Nymburk. Lit. BZO 1978–9 (1982). 3–4. 119. 17. Prostřední a V úhlu. č. 126. 836. . 48. zubr.: Motyková-Šneidrová 1963. 150–153. Rybová 1956. obr. 47. 14–15.4 %. Lit. 208 (J. Rybáků pahorek a Židů pahorek. kraj Praha). Fragmenty keramiky. poloha: ? Jáma. keramiky (z toho 9 zl. č. poloha: J a JV svah návrší Na Býkovci. 287b (K. poloha: pískovna proti býv. při ústí ulic Hadovité. 205a (V. Fröhlich).: Dubský 1937. 123. Michálek 1999. 12) a pec (obj. 46. jelen lesní. Motyková-Šneidrová 1963. Fridrichová). Fragmenty keramiky. kraj Praha). 47. Podle Motykové a Sedláčka 1990. 76. zlomek lastury velevruba). Lit. kraj Praha). kraj Praha).2 %. 46. Probulov. Lit. kohoutková výška u jednoho měřitelného jedince dosahovala 112 cm. 69. poloha: ? Fragmenty keramiky. 10 (chata). 185 (M. Praha-Stodůlky (Praha 5. Lit. 155. Lit. Fragmenty keramiky. 477. Praha-Michle (Praha 4. poloha: ? Fragmenty keramiky. Praha-Vršovice (Praha 10. Lit. Lit.: Droberjar 2005. Motyková).: Motyková-Šneidrová 1963.2 %.: Motyková-Šneidrová 1963. 130:8. prase divoké. 120. kosti (tur domácí: 34. Předměřice nad Labem (okr. poloha: severně od samoty Na Cihelně. 47. 58. Příbram.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 73 Obr. obr. č. Jihočeský kraj). 1756 (P.parc. o. Písek. 117. kraj Praha). BZO 2000 (2003). kůň domácí: 14. Praha-Nusle (Praha 4. Lit. 477. divoká zvěř: 24.: Motyková-Šneidrová 1963. srnec evropský. 625/28). přesleny. 118. poloha: Na Břehách.1 % – ze čtyř jedinců. 127. Peške 1976. poloha: Na Dolnici. Ústecký kraj). Vokolek). Objekty. č. 124. obr. prase domácí: 9. Fragmenty keramiky. 130–131. Hradec Králové.

Svojšice (okr. 152. BZO 1982–3 (1985). Ústecký kraj). Fragmenty keramiky. Beková 2006. 478. poloha: Nad Loučkami (tzv. poloha: nad samotou U Mostáka. poloha: levý břeh Vltavy. 138. Ernée 1998. Chomutov. Lit. Praha-západ. poloha: fara v obci a okolí fary. Ústecký kraj). spona Almgren 18a. 18. 149. 374. 216b (J. č. spona Almgren 18a. Jihočeský kraj). 486). Gojda – M. Fragmenty keramiky. 13/02) a jámy. poloha I: výsypka Velkolomu M. 32. 346 a 346A). poloha: č. 75. 8. Prose. Fragmenty keramiky. 194. č. Strakonice. Lit. poloha: tzv.: Motyková-Šneidrová 1963. Lit. BZO 1988/9 (1992).) 1986. spony. Abb. 490. 121 a 171). Radovesice (okr. č. 233–234. Chomutov. Široké Třebčice (okr. Kuna). Salač). 140. 136. 159–160. 143. 59. Ústecký kraj). poloha: zemník elektrárny Tušimice (ppč. 50–51. Středočeský kraj). poloha: Na Změnách.: Motyková-Šneidrová 1963. Bekové v letech 2002–2003: 4 chaty (obj. 400–463/74). Objekty (132–317/73. Nymburk. 130. 144. Jihočeský kraj). Roztoky u Prahy (okr. č. 78. Objekty (č. Světec (okr.: MotykováŠneidrová 1963.: Motyková-Šneidrová 1963. Soběsuky (okr. 145. Louny. Mělník. Teplice. 1957 a fragmenty keramiky. 251. poloha: pole rolníků Sokoláře. 56. Lit. č. 1071 (J. poloha: Tafka. táž 1963. Fragmenty keramiky. BZO 1988/9 (1992).: Motyková-Šneidrová 1963. Fragmenty keramiky. 393 (M. táž 1963. Holodňák – L. 142–143. Písek. 53.parc.: BZO 1990–2 (1995). 132. poloha: Na Bočku (V Pikárnách). ojedinělé nálezy. Siřem (okr. Ústecký kraj). 3270-pec). 153. Nymburk. Lit. Lit. Královéhradecký kraj). druhé sídliště (kat. Štěkeň (okr. 148. BZO 1989/9 (1992). č. poloha: JZ od obce. Středočeský kraj). 135. Břicháček). č. Výzkum M. 51. 147. Putim (okr.: Motyková-Šneidrová 1963. první sídliště). Fragmenty keramiky. Waldhauser).: BZO 1975 (1978). Holodňák – J. Ratenice (okr. 52. Středočeský kraj). Vokolka v letech 1998 a 2001: obj. Středočeský kraj). Středočeský kraj). Fragmenty keramiky. Chomutov. 526 (P. Lit. při stavbě kravína. Radovesice (okr. Ústecký kraj). Rybňany (okr. Starý Vestec (okr. 52. Fragmenty keramiky. 129. Putim (okr. Teplice. Kolín. Středočeský kraj). Fragmenty keramiky. 1795 (J. Středočeský kraj). Stradonice (okr.parc. 51–52.74 Eduard DROBERJAR 128. poloha: Syřínkův grunt. 396–398/74. Lit. Kunderta a Suchánkové a zahrady osadníků Tlustého a Helvicha).: Motyková-Šneidrová 1963. Ústecký kraj). 37. poloha: J od Košáteckého potoka (pole na č. 345–346. 426. 52–53. Svatý Jan pod Skalou (okr. Lit.: BZO 1990/2 (1995). Tišice (okr. 56–58. Kuna).: Motyková-Šneidrová 1963.2506. Stěžery (okr. 903/1). Staňkovice (okr. Fragmenty keramiky. 436 (M. 494. Fragmenty keramiky.: Zavřel 1999. 524 (P. poloha: ? Fragmenty keramiky. 137/1). Putim (okr. 323–324. Louny. 58. Taf. poloha: při stavbě silnice. . Ústecký kraj). Chata z r. jámy (obj. 136. 151. č. Snítilý). obr. poloha: pod Hradištěm. Hradec Králové. BZO 1984–5 (1987). 830–831 (P. Teplice. BZO 2000 (2003). Lit. Fragmenty keramiky.: Motyková-Šneidrová 1963. Lit. Fragmenty keramiky. 58–59. 29 a 187/02).parc. Fragmenty keramiky. poloha: u usedlosti čp. Středočeský kraj).: Motyková-Šneidrová 1963. Lit. včetně obětní jámy. Nymburk. Kulichová). Hampla. č. 1804 (M. Dobeš). Ústecký kraj). 141–142. Lit. 23. poloha 1: pole S od vsi.: Motyková-Šneidrová 1963. Louny. Jihočeský kraj). poloha: Na Vinicích.: BZO 1996–7 (1998).: Motyková-Šneidrová 1963. Ústecký kraj). 60. Michálek). 146. 2 chaty (obj. 142. Hradec Králové. 232–233. Výzkum V. Lit. 833 (P. 131. Lit. Středočeský kraj).: Motyková-Šneidrová 1958. Semice (okr. č. 319–328/73. Beková – Dragoun 2004.parc. 478. br. 52.: Motyková-Šneidrová 1962. Lit. táž 1965. 59.: BZO 2000 (2003). Slepotice (okr.: Motyková-Šneidrová 1963. Fragmenty keramiky. Roztoky u Prahy (okr. Beroun. poloha: č. 24. jižně od ústí Únětického potoka. Holodňák). 314 a 325). Břicháček). 329–394/74. Lit. 50. 139. Pardubice. Beroun. Středočeský kraj). obec Všestary (okr. Fragmenty keramiky. 22. 137. 359–368). Jihočeský kraj). Písek. č.: Vokolek 2001. poloha: ? Fragmenty keramiky. Soběsuky (okr. 60. 201-202. Fragmenty keramiky. při stavbě kravína (č. Objekty. Lit. Fragmenty keramiky. 493. 79/1. Lit.parc.: BZO 1996–7 (1998). Vlčková). 502 (V. též frag. 183.: Budinský 1986. Rybová 1974. 133. 1 pec na pálení vápna (obj. Zavřel 1999. Ratenice (okr. poloha: u vápencového lomu (č. Lit.č. poloha: č. 141. 194. Lit. Nymburk. Gorkij. Rosnice.parc. 134.: Motyková-Šneidrová 1963. Pardubický kraj). Písek. Lit. Šafka. Lit. Lit. č. 1694 (P. 150. Špaček – P. Objekty. 56. Královéhradecký kraj). Praha-západ. Lit. poloha IIIb: u kostela. Velímský (ed.: Motyková-Šneidrová 1963. Lit. 144 (chata).

obj. Dub-Javornice. 47. Podle Parkmana a Zavřela 2003.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 75 Obr. 1/99. .

Kolín. Lit. nadzemní kůlové stavby. 156. 67. Fragmenty keramiky.: Motyková-Šneidrová 1963. 64. Plzeň-jih. poloha: vrch Rubín. Jihočeský kraj). obr.: Motyková-Šneidrová 1963. Vokolek 2004. Lit. chata 7 (spona Almgren 18a). poloha: SV od obce a V od hřbitova. Žabokliky (okr. 22–24. Lit. České Budějovice. Žďár. Středočeský kraj). Rumla na břehu Doubravky. Vokolek). Motyková-Šneidrová 1963.: Mácalová 2005.č.: Droberjar 2002. Hradec Králové. Kolín. 176. 208. Lit. č. 228. Třebestovice – Sadská (okr. Fragmenty keramiky. 62. Kladno. poloha: na poli JZ od osady K Babinám.10. Žiželice (okr. Fragmenty keramiky. Lhota. Středočeský kraj). Zavřel 1999. Objekty a ojedinělé nálezy. Jihočeský kraj). Praha-východ. Královéhradecký kraj). Záluží. Vraný (okr. Dolní Břežany (okr. č. 28. Ústecký kraj). poloha: S od rybníka Zadní Topole. 171. Fragmenty keramiky.: Motyková-Šneidrová 1963. Ústecký kraj). Vokolek). Lit. 483. Litoměřice. Lit. České Budějovice. 19. obr. poloha IV: mírný J svah nad levým břehem Libotyňského potoka. Fragmenty keramiky. Lit. 2146 (J. Řezáč – P. Plzeňský kraj). Jihočeský kraj). Zliv I (okr. Fragmenty keramiky. Jihočeský kraj). Tvršice (okr. Michálek). 178:4.: Motyková-Šneidrová 1963. poloha: Na Ohrádce. BZO 1986–7 (1989). 2 objekty (chata a jáma). Militký). Fragmenty keramiky. 483. Velký Bor u Horažďovic (okr. č. Objekty (včetně chaty I/82).76 Eduard DROBERJAR 154. Dolánky (okr. 212. poloha: ppč. Písek. Chomutov. Středočeský kraj). 145. 68.: BZO 1982–3 (1985). poloha: býv. 484. Ústecký kraj). 176. 484. Klatovy. Louny.: BZO 1988/9 (1992). poloha: tzv. Zliv II (okr. Vilémov (okr. 329. poloha: pole NC 2671 pana V. Středočeský kraj).: Motyková – Sedláčková 1974. o. 530 (P. Salač). o. Zavřel 1999. Zaříčany (okr. Velké Žernoseky (okr.parc. 238. České Budějovice. Prachatice. 318.: Motyková-Šneidrová 1963. 502/2.: Motyková-Šneidrová 1963. 1666 (J. Fragmenty keramiky. poloha: na rozhraní obou katastrů. Trnky. obr.: BZO 1993–5 (1997). Jihočeský kraj). Strunkovice n. pískovna H. I centrálního opevnění v těsném JZ sousedství akropole. tab. Zavřel). 165. 173.: Zavřel 1999. Ústecký kraj). 68. Fröhlich 1987.16–21. 177:4–5. včetně jednoho przeworského střepu). Louny. Kutná Hora. 212. 1/74. Fragmenty keramiky. C. Lit. Zavřel 1999. 160. inv. Nymburk.: Motyková-Šneidrová 1963. 163.: Motyková-Šneidrová 1963. poloha: Hradiště na Závisti.: Rybová 1961. Kladno. Chomutov. Zavřel). BZO 1984–5 (1987). Lit. Frolík). poloha: ? Fragmenty keramiky. Zápotocký 1975. Lit. o. Lit. Výšinné sídlištní polohy 177. BZO 1986–7 (1989). 62. Mladá Boleslav. 557c (J. 174. 4393). 64. Louny. Středočeský kraj). 155. Lit. Středočeský kraj). poloha: u řepné váhy čejtického cukrovaru. 164. 176:10–11. Lit. č. Ústecký kraj). 57. Tuchlovice (okr. Fragmenty keramiky. Fragmenty keramiky. Plzeňský kraj). č. 67. poloha: Varta. Fragmenty keramiky. Objekty. Středočeský kraj). Lit. 202. Lit. Žiželice (okr. 478. Lit. poloha: ? Fragmenty keramiky. 543 (P. Fragmenty keramiky. č. Fragmenty keramiky. Břicháček) 166. Lit. poloha: pole na V okraji obce. Zliv III (okr.: Velímský (ed. . Fragmenty keramiky. 586 (P. 159. výzkum brány N ve valu č. 407. Praha-západ. 179:7. Středočeský kraj). 158. 483. 168.: BZO 1984–5 (1987). Lit. Zavřel).13. 649 (J. č. č. obr. poloha: pole H. 18:F.: Motyková-Šneidrová 1963. 101–102. Stod (okr. Lit. o. Lit. Lit. Zavřel 1999. Žíchovec. Dufka.: BZO 2002 (2004). V okraj obce. Zalužany (okr. Vysočany (okr. obj. Lit. Zápy (okr. poloha: Na Vartě. 191–246. Zbelítov. Kolín. Tálín (okr. Fragmenty okraje plaňanského poháru (Muz. 407. č. 175. Fragmenty keramiky. Středočeský kraj). Jihočeský kraj). Milevsko (okr.: Zavřel 2006. Písek. Fragmenty keramiky. Zavřel 1999.: BZO 1982–3 (1985).: BZO 1990–2 (1995). 498 (V. 169. poloha: západní břeh zatopené pískovny. 161. 594 (V. Lit.) 1986.: BZO 1988/9 (1992). 170. 65–66. Tuklaty (okr. Waldhauser – Košnar 1997. Fragmenty keramiky. 65. 178. Středočeský kraj). o. poloha I: JJZ od samoty U Apoleňáka. 167. 162.7. Fragmenty keramiky. Příbram. 2150 (V. Lit. 1517 (M.: Motyková-Šneidrová 1963. včetně chaty. zámek. 157. Fragmenty keramiky. č. Jáma (fragmenty keramiky. poloha: drůbežárna JZD (č. 217). 4:5. č. 172. Michálek). poloha: mezi železnicí a silnicí vedoucí do Českého Brodu. Blatnicí (okr. 235. obr. 221.10.7–8. Úherce (okr. Středočeský kraj). poloha: v obci. BZO 1990–2 (1995). poloha: vlevo od Arbachu. Lit.

inv. Drda). Rozšíření großromstedtské kultury v Durynsku a v Pomohaní (oblast Mainfranken). K3128.: Motyková-Šneidrová 1963. Praha-Ruzyně (Praha 6.: Motyková-Šneidrová 1963. Litoměřice. poloha: ? Plaňanský pohár (?). 187. Lit. 3:4. 23. 192. Přerov nad Labem (okr. 191. Ústecký kraj). Liběšovice (okr. Lit. Kolín. Lit.: Motyková-Šneidrová 1963. Mladá Boleslav. č. poloha: jezero. poloha: ? Terina (plaňanská skupina?). kraj Praha). Podle Völlinga 1995. vzniklé těžkou písku od r. Středočeský kraj). Středočeský kraj). Ústecký kraj). 22. 29.: nepubl. Ústecký kraj).: Sedláčková 1973. obec Jaroměř (okr. poloha: Zahumenský rybník. Přečaply (okr. 1958 na pomezí katastrů Poděbrad a Kluku. č. Fragment okraje zdobeného plaňanského poháru. 261 (K. Ojedinělé nálezy keramiky 179. 180. Lit. Lit. 168–169. 188. Jezbiny. 190. Dolní Beřkovice (okr. Drda). Lit. Louny. Ústecký kraj). Středočeský kraj). Vázovitá nádoba.: Motyková-Šneidrová 1963. Nymburk. Mlékojedy (okr. poloha: Am Brünnel. Češov (okr.: Motyková-Šneidrová 1963. 838. Lit. 185. Litoměřice. Uložení: Muzeum Teplice. Královéhradecký kraj). 189. Jabkenice (okr. 26. 127. 855 (P.: Motyková-Šneidrová 1963.: Motyková-Šneidrová 1963. poloha: ? Plaňanský pohár. č. Lit. poloha: ? Plaň. 48.č. Kšely (okr. Lit. 182. Královéhradecký kraj).: Motyková-Šneidrová 1963. pohár. Veltěže (okr. Celý zachovalý plaňanský pohárek. Lit. Ústecký kraj). Mělník. poloha: ? Fragment pravděpodobně plaňanského poháru. Kluk (okr. Obr. 48. 44. Jičín. 65. nezdobený. poloha: retenční nádrž Jiviny. Třebívlice (okr. 32–33. 16. Středočeský kraj). 35. Lit. 186. keramiky (plaňanská skupina?). pohár. Středočeský kraj). BZO 1990–2 (1995). Chomutov). 644 (A. 13. 183.: Motyková-Šneidrová 1963. Lit. Středočeský kraj). poloha: ? Plaň. Drda). Náchod. Lit. poloha: ? Fragment plaňanského poháru.: MotykováŠneidrová 1963.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 77 78–79. poloha: ? Plaňanský pohár. poloha: ? Pohár plaňanského typu. 61. Lit. 181. Lovosice (okr. BZO 1993–5 (1997). 184. Litoměřice. poloha: ? Frag. Lit. Český Brod (okr. D. Motyková – A. Rybová – P. Louny. tab.: Droberjar 2005. .: Motyková-Šneidrová 1963. Nymburk. 13.: Motyková-Šneidrová 1963. Kolín. Rybová – P. poloha: ? Terina. 193. Fragment plaňanského poháru.

49.78 Eduard DROBERJAR Obr. Čísla odpovídají soupisu lokalit v textu. . Rozšíření plaňanské skupiny v Čechách.

Synchronizační tabulka pozdní doby laténské a časné doby římské. . 50.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 79 Obr.

Dobiat (ed. Disertace (rkp. Diplomová práce (rkp. Studia z archeologii okresu przedrzymskiego i rzymskiego w Europie Środkowiej dedykowane Teresie Dąbrowskiej w 65.). Feugère – C.). Břeň. Praha. O. Andrzejowski (ed. Lutovský (eds. Bemmann. 2004: Fubulele din Dacia Romană. In: J. Rolley (eds. S. Böhme-Schönberger. gm. Archäologische Bausteine zu einer historischen Frage. 2004: Studien zur Geschichte und Methodik der archäologischen Migrationsforschung. Nachrichtenblatt für deutsche Vorzeit 18. řada A-Historie 18. Archeologie barbarů 2005. M. 1986: Výzkumy a přírůstky Archeologického odboru Krajského muzea v Teplicích v letech 1972–1981. Comhlan. M. D. Supplément 56. 195–289.). 361–364. 1999: Osservazioni sulle fibule dei tipi Alesia e Jezerine. 111–126. 1942: Ein neues germanisches Urnengrab der Großromstedter Kultur aus Südböhmen. Beková. Böhme-Schönberger. M. Baatz. A. 239–252. Borkovský. stol. Budinský. Zprávy České archeologické společnosti. Centre de recherches sur les techniques gréco-romaines 13. Mannus-Bibl. Břeň.). 7–22. Leipzig.–1. Actes de la table-ronde CNRS organisée à Lattes du 26 au 28 avril 1990 par ľ UPR 290 (Lattes) et le GDR 125 (Dijon). 2005: Podwiesk.Rom überschreitet den Rhein. In: M. Internationale Hochschulschriften. Marburg. J.-P. J. In: M. 1999: Badow. Festschrift für Otto-Herman Frey zum 65. Monographien Band 58. Studia z archeologii okresu przedrzymskiego i rzymskiego w Ewropie Środkowej dedykowane Teresie Dąbrowskiej w 65. M. Antike Schriftquellen und archäologische Spurensuche in Hessen. FF UK Praha. Jhr. Lübstorf. 105–144. Dijon. 1966: Třísov. Geburtstag.). 1964: Význam spon pro datování keltských oppid v Čechách. 1997: Rhenus transeundus est . B. Mainz. 2002: Die typochronologische Gliederung der vorrömischen Lanzenspitzen der Przeworsk-Kultur. etapa II a III. J.). Marburger Studien zur Vor.80 Eduard DROBERJAR LITERATURA Almgren = Almgren. Bd. Praha. Berichte der Kommission für Archäologische Landesforschung in Hessen 4. 1994: Die Kragenfibel – eine treverische Fibelform? In: C. Andresen. Castoldi. rocznię urodzin. Ein Gräberfeld der jüngeren vorrömischen Eisenzeit und älteren römischen Kasiserzeit im Landkreis Nordwestmecklenburg. Centre de recherches sur les techniques gréco-romaines 13. Actes de la table-ronde CNRS organisée à Lattes du 26 au 28 avril 1990 par ľ UPR 290 (Lattes) et le GDR 125 (Dijon). Münster. In: E. Mogilno. Ch. Břicháček.und Frühgeschichte von Hessen 8 (Festschrift für Günter Smolla I). Pardubice. B. Warszawa. Warszawa – Toruń. I. 1996/97. Keltské oppidum v jižních Čechách. Bockius. Warszawa. Sborník Národního muzea. P.okr. Bockius. Wiesbaden. E. 1991: Les simpulums. Université de Bourbogne. 2004: Slepotice – laténské a časně římské sídliště. . Chr. R. 257–261. Balke. P.und Frühgeschichte 16. Comhlan. Droberjar – M. 1991: Les situles.und älteren römischen Kaiserzeit im Mittelrheingebiet. Université de Bourbogne. M. – Guillaumet. 115–140. – Feugère. R. A. Archeologický výzkum v severních Čechách 13. 37–52. Monumenta Archaeologica Barbarica 11. In: J. 1992: Untersuchungen zur jüngeren Latène. Feugère – C. 41–58. P. Ament. Maizer Zeitschrift 84/85. Materialien zur Vor. La vaisselle tardo-républicaine en bronze. Cociș. 1999: Cmentarzysko z młodszego okresu przedrzymskiego w Świerkówcu. Bokiniec. 61–79. Jahodov – mlýn zaniklý počátkem 15. 373. La vaisselle tardorépublicaine en bronze. T. – Boube. Lublin. Bolla. Römisch-Germanisches Zentralmuseum. 24–25. 1923: Studien über Nordeuropäische Fibelformen der ersten nachchristlichen Jahrhunderte mit Berücksichtigung der provinzial-römischen und südrussischen Formen. 1–3. E.). Cluj – Napoca. Un esempio di contatti commerciali e culturali tra l´età di Cesare e quella di Augusto nell´arco Alpino orientale. rocznicę urodzin. Beková. Dijon. Mainz. In: Bewaffnung der Germanen und ihrer Nachbarn in den letzten Jahrhunderten vor Christi Geburt. Andrzejowski (ed. v. – Dragoun. Bokiniec. Ein Gräberfeld der Oksywie-Kultur im Kulmer Land. 2006: Sídliště z počátku doby římské ve Slepoticích. Rolley (eds. M. 32. G. M. Buora. 61–88.). Aquileia Nostra 70. 1989/1990. 2004: Kelten und Germanen im 2. 1999: Unikatowa bransoleta znad Mogielanki. 1999: Zur historischen Deutung der suebischen Funde am Oberrhein. – Łuczkiewicz. 1990: Ein Bemerkenswertes Körpergrab aus Mainz-Weisenau. Bochnak. 1986: Římské osídlení mezi Berounkou a Vltavou (ve Středočeském kraji). In: Archeologické výzkumy v Čechách 2003. H. Fundstelle 2. Teplice. Bibliotheca Ephemeris Napocensis 3.

1997: Keltská oppida v centru Boiohaema. Ein Brandgräberfeld der älteren römischen Kaiserzeit in Böhmen (Ein Beitrag zur Kenntnis des Marbod-Reichs). . Pieta – J. In: Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West. 1999: Fibeln der Spätlatène. In: Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 23. Brno – Nitra. G. Eggers = Eggers. Lutovský – L. Domański. 173–182. Eichhorn. 15–19. Archeologie ve středních Čechách 1. T. Čižmář. Römer vom Ausklang der Latène-Zivilisation bis zum 2. J. 21–37. století před Kristem. Tejral – K. Kelten. E. I. tom V. 1996: Die Stellung der Púchov-Kultur auf dem Gebiet der Mährischen Pforte. Rajtár (eds. Drda. A. 1997: Kamieńczyk. Germanen. Archäologisches Korrespondenzblatt 21. al IV d. Dąbrowska. 1. století před Kristem až 6. T. Pragae. Sborník Národního muzea. 31–106. Zum Text vom Caesar b. 1999a: Od plaňanských pohárů k vinařické skupině (Kulturní a chronologické vztahy na území Čech v době římské a v časné době stěhování národů). R. Jahrhundert im Mitteldonaugebiet. Ciołek (eds.–V. 311–315. 1995: Zur Frage der ältesten germanischen und römischen Siedlungsfunde in Mähren. Drda. M. G. Brno – Nitra. 1990: Die Erforschung der spätlatènezeitlichen Siedlung in Bořitov.). Wiełowiejski (ed. Droberjar. Fontes Archaeologici Pragenses 21. Dobesch. Tejral – K. 1964: Dějiny československého území před vystoupením Slovanů. Dobesch. T. Droberjar. Pravěká Praha. Dvořák. Jahrhundert im Mitteldonaugebiet. Bursche – R. In: J. A. 1992: Osídlení na Lomském potoce v severozápadních Čechách v prvních pěti stoletích našeho letopočtu. G. E. Ernée. Památky archeologické 88. Frühe Römische Kaiserzeit. Bez. 196–200.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 81 Collis. 273–301. Doba římská a doba stěhování národů (konec 1. M. Kraków. Fontes Archaeologici Pragenses 21. P. 1998: Keltové a Čechy. Römisches Österreich 17/18. ČSFR). B. In: J. E. G.e. – Prostředník. T. FF UK Praha (rkp. Čižmář. Wrocław – Warszawa – Kraków – Gdańsk. Droberjar.). 121–133. 1991: „Oppugnarant“ oder „oppugnabant“. T. Ernée. 1989–1990. 86–96. 1997: Bemerkungen zu germanischen Siedlungsstrukturen in Nordwestböhmen am Beispiel der Mikroregion des Lomský-Baches. 777–841. Čižmář. J. In: A. E. E. 2004: Bransolety z młodszego okresu przedrzymskiego w kulturach przeworskiej i oksywskiej. Smejtek a kol. 1993: Zur Chronologie der Púchov-Kultur in Mhren. 1–58. E. Rajtár (eds. H.e. Księga dedykowana profesorowi Jerzemu Kolendo w siedemdziesiątą rocznicę urodzin. Pragae. Drda. M. Archäologisches Korrespondenzblatt 20. 153–160. 540–553. 1951: Der römische Import im freien Germanien. Blansko (Mähren. Památky archeologické 95. Erice = Erice Lacabe. In: M. 284–349. 2003a: Przeworsk-Kultur: Jüngere vorrömische Eisenzeit. 1927: Der Urnenfriedhof auf der Schanze bei Großromstedt. století po Kristu). J. 73–78. 1936: Pravěk Kolínka. 2005: Praha germánská. 2001: Model vývoje velmožského dvorce 2. století. P. Droberjar. Römer vom Ausklang der Latène-Zivilisation bis zum 2. 2004: Turnov-Maškovy zahrady – germánský dvorec ze 3.). Droberjar.). Hamburg. Droberjar. M. Warszawa. řada A-Historie LIII/1–2. 1999: Dobřichov-Pičhora. Antyk i barbarzyńcy. F. 4 und dem Angriff der Boier auf Noreia. století po Kr. E. Mannus-Bibliothek 41. 1937: Jihozápadní Čechy v době římské. 1973: Burials with Weapons in Iron Age Britain. Warszawa. Pieta – J. M. Lublin. – Rybová. Kolín. Praha. In: Kontakte längs der Bernsteinstrasse (zwischen Caput Adriae und den Ostseegebieten) in der Zeit um Christi Geburt. Kelten. A. Treffen. Dąbrowska. 65–123. 5. 1997: Časně římské spony západní provenience v Čechách. Monumenta Studia Gothica IV. Strakonice. Prahistorie ziem Polskich. 1988: Wczesne fazy kultury przeworskiej. R. Demetz. Espelkamp. Dobiáš. Germania 51. Soupis archeologických památek Kolínka a Kouřimska. Dąbrowska. 1981: Grupa gubińska. Frühgeschichtliche und provinzialrömische Archäologie. In: J. Ćwierć wieku archeologii w Masłomęczu. Chronologia – zasięg – powiązania.–1. Dąbrowska. J. Dąbrowska. Praha. 1995: Las fíbulas del nordeste de la ponínsula ibérica: siglos I a. M. Leipzig. Praha. E. In: Europa barbarica. – Rybová. Droberjar. 1995: Die Boier und Burebista. Ein Gräberfeld der Przeworsk-Kultur in Ostmasowien. Droberjar. Čižmář. Praha. – Rybová. P. 523–526. Hluboká nad Vltavou 1996). 79–90. Materialien und Forschungen.und frühen römischen Kaiserzeit in den Alpenländern. Kraków. 2003: Jeszcze raz o najwcześniejszych wpływach rzymskich na ziemiach polskich. Rahden/Westf. Germanen. Památky archeologické 81. 1997a: Studien zu den germanischen Siedlungen der älteren römischen Kaiserzeit in Mähren. Památky archeologické 92. Późny okres lateński i okres rzymski.und Südböhmen (6.). Band 4. 2002: Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě. S. Zaragoza. 1991: Neue Erkenntnisse über die Púchov-Kultur in Mähren (ČSFR). 39–47. Dubský. G.

Garbsch. Praha. Materialhefte zur Bayerischen Vorgeschichte 82.) 2000: Kelten. Bonn. Památky archeologické 23. Bonn. Revue Arch. – Kossack. und 2. 1974: Die Gräberfelder von Ornavasso. 93–101. 1991: Les gobelets. 2000: Endlatènezeitliche Fundstellen im oberbayerischen Donauraum. P. Geburtstag. Praha. Zu den ältesten germanischen Funden aus Hessen nördlich des Mains. 12. In: Gedenkschriften für Gero von Merhart zum 100. Paris. Université de Bourbogne. Eine archäologisch-historische Spurensuche um der Klopeiner See mit Ausblicken auf den Kärntner Raum und bis ins Mittelalter. 145–159. 227–254. Monumenta Archaeologica 5. Materialhefte zur Bayerischen Vorgeschichte 28. 1956: Keltové ve střední Evropě. – v. Lutovský (eds.) 1999: Zum Stand der Erforschung der Spätlatènezeit und der augusteischen Epoche in Basel. Actes de la table-ronde CNRS organisée à Lattes du 26 au 28 avril 1990 par ¾ UPR 290 (Lattes) et le GDR 125 (Dijon). J. Gleirscher. 1975: Zu neuen römischen Funden aus Bayern. Frey. Haffner. 59–72. M. O. (eds. Hüssen. Teplice. 45–79. Hüssen – W. J. Disertace. J. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 81. 1995: Die Frühen Chatten. Kolloquien zur Vor. 2004: Die spätkeltische Gräbergruppe von Hörgertshausen. okr. 1964/65: Frühe Germanen südlich der Donau. Graue. Hecht. Spätlatènezeit und frühe römische Kaiserzeit zwischen Alpenrand und Donau. Archäologisches Korrespondenzblatt 16. Jahrbuch der Schweizerischen Gesellschaft für Ur. Droberjar – M. M. Germanen. Feugère. Horálková. 68–107. Hübener. 2000: Germanische Funde der Kaiser. W. 474–491. 1997/98. P. In: E. Filip. Zum Totenbrauchtum der Kelten und Römer am Beispiel des Treverer-Gräberfeldes Wederath-Belginum. 1909: Archaeologický výzkum v roku 1906 až do roku 1908. (eds. 1998: Opfergruben mit Tongefäßen aus der älteren römischen Kaiserzeit in Böhmen. Kallmünz/Opf. 1999: Sídlištní objekty ze starší doby římské u Břežánek. 163–182. Band 8. Archeologické rozhledy 45. 1960: Die Chronologie der jüngeren vorrömischen Eisenzeit.-H. J. P. 1997: Die Keltensiedlung auf der Gracarca.). Rolley (eds. Fridrichová. Čech (ed. Zanier (eds. Irlinger – W. Schriftquellen.und Frühgeschichte. Dijon. Ernée. Münchner Beiträge zur Vorund Frühgeschichte. Praha-západ. Felcman. St. 1973: Die römischen Metallfunde von Augsburg-Oberhausen. 337–359. – Helmig.-M. Garbsch. In: P. Saarbrücker Studien und Materialien zur Altertumskunde 6/7. P. Haffner. 85–91. H. Studien zum Stand der Forschung im nördlichen Mitteleuropa und in Skandinavien. München. Vlastivědný sborník Podbrdska 32/33. 1972: Studien zur Chronologie und Trachtgeschichte der Spätlatènezeit und der frühen römischen Kaiserzeit. Freising. 1962: Völker zwischen Germanen und Kelten. J. Zur Ethnischen Deutung der spätlatènezeitlichen Grabfunde von Uttenhoffen und Kronwinkl in Niederbayern. Schnurbein. und 12. R. Marburger Studien zur Vor. J. R. 1986: Eine Überlegungen zu den Beziehungen zwischen Kelten und Germanen in der Spätlatènezeit. Halama.). Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 41. 105–112.und Frühgeschichte 82. 1985: Les Fibules de la Gaule Méridionale de la Conquêta à la fin du Ve Siècle après J. Archäologische Informationen 18/2.). N.und Völkerwanderungszeit aus Oberfranken. Hamburg.82 Eduard DROBERJAR Ernée. Bayerische Vorgeschichtsblätter 40. Centre de recherches sur les techniques gréco-romaines 13. Archäologisches Korrespondenzblatt 4.-M. Hamburger Beiträge zur Archäologie. 1987: Sídliště ze starší doby římské u Zalužan.-H. 7–20. Oktober 2001. 53–59. 1986: Ein früher germanischer Gürtelhaken aus Sanzeno im Nonsberg. A. G. Glüsing. 11. Mainz am Rhein. A. Fröhlich. La vaisselle tardo-républicaine en bronze. Most 1999.-C. 1965: Die norisch-pannonische Frauentracht im 1. 541–542. Bd. Y. C. G. A. 1908–1909. – Kuhn. Neumünster. O. J. Bodenfunde und Namengut zur Geschichte des nördlichen Westdeutschlands um Christi Geburt. . Haffner. In: M. Kallmünz/Opf. In: C. Akten des Kolloquiums in Ingolstadt am 11. 1993: Pozdně laténské sídliště ve Vyškově s nálezy germánské keramiky. S. Feugère. 2006: Polozapomenuté nálezy doby římské z Letů u Dobřichovic. Glüsing. Kiel. Gebhard. 235–301. M. M. Lkr. Archeologie barbarů 2005.) 1989: Gräber-Spiegel des Lebens. Hachmann. Archeologické rozhledy 28. Barbonnaise Suppl. Feugère – C. Beihefte 1.und Frühgeschichte 7. Hachmann. 195–199. R. Gleirscher. Jahrhundert. 1976: Halštatské a laténské nálezy z Prahy-Michle. okr. Frey. Kanzian.). (ed. 1–276. 1974: Zum Ende der Latènezeit im Mittelrheingebiet unter besonderer Berücksichtigung des Trierer Landes. 547–564. Archeologické výzkumy v severozápadních Čechách v letech 1993–1997. M. Haberstroh. – Spichtig. Römer im Mittelgebirgsraum zwischen Luxemburg und Thüringen. P. J. Offa 21–22. 21–30.

1919: Die ostgermanische Kultur der Spätlatènezeit. Die Besiedlung der Abhänge der Červenka. 2000: Zur späteisenzeitlichen Bewaffnung in Polen. Tafeln und Beilagen. 1992: Das Oberrheingebiet zwischen Caesars Gallischen Krieg und der flavischen Okkupation (58 v. – Irlinger. Germania 49. 2000: Uwagi o napływie norycko-panońskich części pasów na teren środkowoewropejskiego Barbaricum. III. 1962: Manching II. Germania 40. Irlinger. Wiełowiejski (ed. . Altböhmen und Altmähren 1. Kraków. A. 12. In: Kultura przeworska III. A. Wiesbaden. 1992: Hrazany. Oktober 2001. 438–466. Jahrbuch des RömischGermanischen Zentralmuseums Mainz 47. 169-225. Wrocław – Warszawa – Kraków – Gdańsk. 216–247. – Okulicz. Památky archeologické 54. 1997: Fibeln vom Typ Alesia aus den römischen Lagern um Numantia. 241–249. 1984: Körpergräber der frühen Kaiserzeit im Gebiet der südlichen Elbgermanen. A. Z. Bonn. 1998: Das Gräberfeld von Kundl im Tiroler Inntal. Wrocław. In: J. bis 22. Jahn. Łuczkiewicz.. Památky archeologické 93. 1982: Zu den jüngsten keltischen Funden Südbayerns. Krämer.-M. Martyniak. Krämer. Archäologisches Korrespondenzblatt 27. Štefanovičová a kol. J. Jansová. R. II. Luik. C. Frühgeschichtliche und provinzialrömische Archäologie. 1991 (1992). Chomutov).). L. 1997: Cmentarzysko kultury przeworskiej w Ciecierzynie.. Eine siedlungsgeschichtliche Studie. H. Najstaršie dejiny Bratislavy. 64–93. Lublin. Treffen 19. Das keltische Oppidum in Böhmen. Akten des Kolloquiums in Ingolstadt am 11. Plzeň. Kruta. Od trzeciego stulecia przed narodzeniem Chrystusa do schyłku starożytności. Z. J. Łuczkiewicz. woj. Band 8. 1971: Silberne Fibelpaare aus dem letzten vorchristlichen Jahrhundert. Lichardus. ad. 1965: Hrazany. Zu den Ausgrabungen in den Jahren 1957 bis 1961. tom V. 19. M.-73n. Christlein. In: T.und Niederbayern. G. 1988: Hrazany. 1981: Kultura zachodniobałtyjska. 275–292. 1972: Železářská osada ze starší doby římské Kadaň-Jezerka (okr. 1993: Doba rímska. Lenz-Bernhard. Mannus-Bibl. Bd. Lang. – Bernhard. In: Bewaffnung der Germanen ind ihrer Nachbarn in den letzten Jahrhunderten vor Christi Geburt. Warszawa. 1963: Antropologický rozbor žárových pozůstatků z pohřebiště římského období v Tišicích. Stand der Forschung. Mitteilingen des Historischen Vereins der Pfalz 89. 1974: Werkzeug und Gerät aus dem Oppidum von Manching. 2. – Zanier. Fontes Archaeologici Pragenses 22. H. 226–258. In: SVPERIORES BARBARI. W. Karasová. Lublin. Kolník. Kaczanowski.) 2004: Spätlatènezeit und frühe römische Kaiserzeit zwischen Alpenrand und Donau. Bayerische Vorgeschichtsblätter 57. Band 43. In: Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West. Kokowski. Jacobi. Bd. 317–327. W.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 83 Hüssen. Machajewski. 2002: Pikule – ein militärischer Opferplatz (?) aus der jüngeren vorrömischen Eisenzeit. Mácalová. Chochol. 293–316. W. Materialien und Forschungen. Bonn. 367–368. Das keltische Oppidum in Böhmen. Monumenta Archaeologica Barbarica 9. R. Archeologické rozhledy 24. L. J. Praha. 185–195. J. Die Ausgrabungen in Manching 5. R. Jansová.und Südböhmen. – Łuczkiewicz. Księga ku czci Profesora Kazimierza Godłowskiego. Krämer. P. Prahistorie ziem Polskich. V. Bayerische Vorgeschichtsbläter 33. – Krekovič. 210–274. W. 1968: Ein endlatènezeitlicher Stabgürtelhaken aus Eining in Niederbayern. – Pazda. Pragae. P. 111–132. Opolskie. Katedra archeologie Západočeské univerzity. 2001: Wygoda. 81–91. 355–437. M. P. 2005: Starożytna Polska. Leipzig. 2002: Spony z keltského oppida na Třísově. J. gminia Byczyna. W. S. 2003: Zur Frage der Kontinuität von der Spätlatènezeit in die frühe römische Kaiserzeit im östlichen Ober. 463–479. Kostrzewski = Kostrzewski. Kokowski. Christlein. G. Kolloquien zur Vor. 1941: Die ersten Germanen in Südböhmen. Saarbrücker Beiträge zur Altertumskunde. 2005: Problematika osídlení české kotliny na přelomu doby laténské a doby římské. Speyer. Jaskanis. Praha. Studien zur vorrömischen Eisenzeit in den zentralen Alpen. E. Keltské oppidum na Sedlčansku.Chr. P. Rahden/Westf.). M. Rahden/Westf.und Frühgeschichte. (eds.). G. 169–187. – Pastwiński. T. 147–162. Diplomová práce (rkp. Bayerische Vorgeschichtsblätter 29. Juni 2002 in Cheb. Warszawa. L. 1998: Die römischen Bronzegefässe in Böhmen. 1964: Datierungsfragen der spätestlatènezeitlichen Brandgräber Südbayerns. W. 1997: Miecze lateńskie z obszaru kultury przeworskiej. Bratislava. Jansová. – Madyda-Legutko. Ein Gräberfeld der Oksywie-Kultur in Westpommern. Praha. Bd. und 12. Karasová. R. Późny okres lateński i okres rzymski.

Motyková-Šneidrová. Autoreferát disertace k získání vědecké hodnosti doktora historických věd. Praha. Praha. 103–174. Motyková-Šneidrová.und Westeuropa. Luxembourg. J. 143–199. P. Ein Beitrag zur germanischen Landnahme in Böhmen. A. Z. 429–438. 405–413. K. 1978: Závist.und Frühgeschichte 5. – Droberjar. Geburtstag gewidmet. In: H. Beihefte 13. Miron. 270–283. – Sedláček. Památky archeologické 56. Metzler. – Drda. – Rybová. Motyková. Motyková. Památky archeologické 49. Praha. Krauße – A. 228. Památky archeologické 72. Miron. 1961: České nálezy prolamovaných zápon z nejstaršího období římského. A. J.: Třebusice – významné germánské pohřebiště z doby římské v Čechách (katalog). 1970: Staré Hradisko II. okr. Brno. Materiały Starozytne 2. Römer und Germanen in Mittel. K. Böhma v letech 1932–1934). Prague – Brno. 308–433. 504–533. J. K. 1957: Cmentarzysko ciałopalne z okresu późnolateńskiego w Wilanowie kolo Warszawy. 1989: Das Frauengrab 1242. 56–69. Strakonice (nepublikovaná dokumentace k výzkumům B. Plumlov und Prostějov. Motyková. Symposium Birkenfeld 1987. Rahden/Westf.). 1961. Motyková-Šneidrová. Motyková. In: Nouvelles archéologiques dans la République socialiste Tcheque. J. 469–475. III (ed. Alfred Haffner zum 60. Miron. 343–437. E. Müller-Karpe – H. rkp. Michálek. 115–148. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 12. P. Bd. 1963a: Žárové pohřebiště ze starší doby římské v Tišicích ve středních Čechách. Prag. A. Hrala). 5/1. 1965a: Žárové pohřebiště z Tvršic na Žatecku. Motyková. 1998: Mlékojedy. Meduna. Wigg (eds. 1981b: Osídlení ze starší doby římské u Dolních Břežan. 1968: Příspěvek k problematice pozdní doby laténské na Moravě. In: A. Haffner – A. 598.). Brandt – H. Dubského a J. In: Symposium Ausklang der Latène-Zivilisation und Anfänge der germanischen Besiedlung im mittleren Donaugebiet. Zur Kontinuität zwischen der spätkeltischen und der frührömischen Zeit in Nord-Gallien. K. Trierer Zeitschrift. Archeologie ve středních Čechách 5. Pragae. K. Meduna. 1965: Zur Chronologie der ältesten römischen Kaiserzeit in Böhmen. 1995: Das treverische Oppidum auf dem Tittelberg (G. Příspěvek k problematice výzkumů germánských sídlišť a jejich interpretace. 159–184. Fontes Archaeologici Pragenses 6. Gräber – Spiegel des Lebens. Motyková-Šneidrová. A. 340–415. K. Motyková. Berliner Jahrbuch für Vor. K. 215–228. Studien zur Archäologie der Kelten. Motyková-Šneidrová. 7–174. Bd. K. Mainz am Rhein. Überlegungen zur Terminologie der Spätlatène-Chronologie. Archeologické rozhledy 42. A.. K. K. 1977: Das Fortleben latènezeitlicher Traditionen im Verlauf der älteren römischen Kaiserzeit in Böhmen. 1944: Das spätlatènezeitliche Brandgräberfeld von Kobil Bezirk Turnau. K.und Frühgeschichte. K. In: A. Motyková. Praha. Internationale Archäologie. 33–60. W. 1998: Die babylonische Verwirrung. – Militký.). 1962: Osada pod Hradištěm u Stradonic. 1991: Die späte Eisenzeit im Hunsrück-Nahe-Raum. Archeologické rozhledy 33. 1976: Die ältere römische Kaiserzeit in Böhmen im Lichte der neueren historisch-archäologischen Forschung. Památky archeologické 81. Olomouc. . – Drda. Katalog der Funde aus den Museen in Brno (Brün). Hase (eds. Filip. 151–169. Památky archeologické 54. In: A. In: J. Praha (Prag). Studia honoraria Band 4. J. 1980: Starší doba římská v Čechách ve světle nových archeologických pramenů. Temporini – W. Miron (eds. 137–154. – Rybová. Fontes Archeologiae Moravicae 11. Luxemburg). Motyková-Šneidrová. Motyková. K. Motyková. Zur chronologischen Gliederung der Stufe Latène D2. Enzyklopädisches Handbuch zur Vor. 1999: Sídliště ze starší až mladší doby římské u Přešťovic. K. Archeologické rozhledy 20. Motyková-Šneidrová. 116–117. Motyková. J. K. Studien zur Eisenzeit im Hunsrück-Nahe-Raum.-H. 2001: Dva nové nálezy římských mincí ze středních Čech. Aufstieg und Niedergang der römischen Welt II. Motyková. Keltské hradiště ve středních Čechách.84 Eduard DROBERJAR Mähling. 239–248. 1958: Další poznatky k problematice pozdně laténských a časně římských osad v Čechách na základě nálezů ze Starého Vestce. 1963: Die Anfänge der römischen Kaiserzeit in Böhmen. 1990: Oppidum Závist – prostor brány A v předsunutém šíjovém opevnění. Památky archeologické 53. 1981a: Das Brandgräberfeld der römischen Kaiserzeit von Stehelčeves. 1990: Osídlení ze starší doby římské v Kolíně-Radovesnicích I. Motyková-Šneidrová. K. K. K. Mittel-und spälatènezeitliche Gräberfelder. Jöns – D. Zum Totenbrauchtum der Kelten und Römer am Beispiel des Treverer-Gräberfeldes Wederath-Belginum. Haffner (ed. Marciniak. Berlin – New York.). Památky archeologické 52. 1981c: The early Roman settlement at Mlékojedy. K. Bratislava. J.

1974: Nálezy ze sídliště doby římské u Třebestovic-Sadské. 1997: Frühgermanische Bodenfunde zwischen Werra und Rhein und die Stammesfrage.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 85 Motyková.). Preidel. 2003: Die Grabung in Dub-Javornice. 306–318. H. Ein Beitrag zur Vor. 1997: Die frühen norisch-pannonischen Handelsbeziehungen mit dem nördlichen Mitteldonaugebiet. 162–170. J. 1937: Der Berg Rubin bei Podersam im Spiegel der Steiner-Sammlung. ze starší doby římské. Archeologické rozhledy 26. 13–36. Walter (eds. Kassel – Wilhelmshöhe. Pescheck. G. 2. L. H. P.. K. 225–235. 2006: Nové sídliště z časné doby římské v Praze-Křeslicích. . C. Musil. 41 w Nowej Hucie-Krzesławicach (Część I. II/3. K. Píč. Kolloquium zur germanischen Keramik des 1. Příspěvek k diskusi. 1903: Starožitnosti země České II. 75–99. 190–192. Archeologie barbarů 2005. K. P.-M. Peschel. Irlinger – W. 1990: Osteologický materiál ze sídliště starší doby římské v Kolíně-Radovesnicích. L. In: Symposium Ausklang der Latène-Zivilisation und Anfänge der germanischen Besiedlung im mittleren Donaugebiet.). Pieta. 1977: Zu Besiedlungsproblemen in der Slowakei an der Wende der Zeitrechnung. 184–220. Žárové hroby v Čechách a příchod Čechů. Peschel. Bonner Hefte zur Vorgeschichte 24. H. – Manhart. Jahrhunderts 17. Bayerische Vorgeschichtsblätter 25. R. Archeologické rozhledy 46. 39–52. Peschel. J. In: C. Preidel. Peške. Lutovský (eds. Spätlatènezeit und frühe römische Kaiserzeit zwischen Alpenrand und Donau. In: E. 1985: Die Grabfunde der Jastorf. Mělník. Biegert – S. Archeologické rozhledy 28. K. Zanier (eds. In: S. bis 22. Treffen 19. B. Hradiště u Stradonic jako historické Marobuduum. Praha. In: Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/ West. 1930: Die germanischen Kulturen in Böhmen und ihre Träger. 1978a: Die Sueben in Ethnographie und Archäologie. 1906: Le Hradischt de Stradonitz en Bohême. 1988: Osada grupy tynieckiej kultury lateńskiej na stan. 1996: Römischer Import der Spätlatènezeit in der Slowakei. 1939: Die frühwandalische Kultur in Mittelschlesien. – Toboła. 45–61. Chr. H. April 1998 Frankfurt a. Arheološki vestnik 47. L. Polišenský. Praha.und Südböhmen. H. Nitra. 1976: Osteologické nálezy z Prahy-Michle. Ein Beitrag zur Diskussion über Kontakte zwischen Kelten und Germanen in Südböhmen. M. 183–195. Chr. Bohemia – Jahrbuch des Collegium Carolinum 20. 1960: Zum Bevölkerungswechsel von Kelten und Germanen in Unterfranken. 1996/97. In: J. Leipzig. Peške.und Frühgeschichte. Bonn. L. J. Chr. Supplementum ad Acta Musei Moraviae 83. Parkman. 1989: Die Spälatènezeit und die frühe Römische Kaiserzeit im Neuwieder Becken. Pieta. – Sedláčková. 1979: Die Bevölkerungsverhältnisse in Böhmen und Mähren in den Jahrhunderten um Christi Geburt. Měchurová (eds. H. 273–286. G. 1935: Heimatkunde des Bezirkes Komotau. Droberjar – M. K. Poleska. 89–130.und Frühgeschichte des Saazer Landes. 2000: Keramik aus Siedlungen der jüngeren vorrömischen Eisenzeit und frühen römischen Kaiserzeit in Nordthüringen. 1978: Anfänge germanischer Besiedlung im Mittelgebirgsraum.). Germania 25. Píč. 1998: Čechy v Augustově zahraniční politice. Juni 2002 in Cheb. Preidel. Čižmářová – Z. Bd. Peschel. 1941: Wandalen in der Wetterau zur Spätlatènezeit. L. Pleiner. 1897: Kulturní jáma v cukrovaru Plaňanském. J. 12. 319. Pescheck. Bonn. Steidl – D. Materiały archeologiczne Nowej Huty 11. Památky archeologické 17. 282–283. 1905: Starožitnosti země České. Materiały archeologiczne Nowej Huty 12. 2004: „…und jegliches heimische Rind ist weit besser als ein auswärtiges…“ Zur Frage der Kontinuität keltischer Viehwirtschaft im süddeutschen Raum. Peregrinatio Gothica – Jantarová stezka. I–II. Katalog materiałów).-5. – Toboła.–18. L. und 12. 1960: Význam typologie železářských pecí v době římské ve světle nových nálezů z Čech. Kolloquien zur Vor. Píč. L. Praha. Beiträge zur germanischen Keramik zwischen Donau und Teutoburger Wald. K. Bratislava. Klio 6/1. Analiza materiałów). Kolloquien zur Vor. – Zavřel. okr. Kr. Oktober 2001. Sueben – Hermunduren – Markomannen. K. Müller. 19–36. Pieta. 283–296. Berlin.und Frühgeschichte. Preidel. Rahden/Westf. 41 w Nowej Hucie-Krzesławicach (Część II. 1987: Osada grupy tynieckiej kultury lateńskiej na stan. 1986–97. Pieta. K. Berlin. Brünn – Prag – Leipzig – Wien. Prachatice. Peške. Pescheck. 259–309. M. 1–16. 4. 1982: Die Púchov-Kultur. Peters. Archeologické rozhledy 42. Poleska. Píč. Akten des Kolloquiums in Ingolstadt am 11. Památky archeologické 51.und Latènezeit an unterer Saale und Mittelelbe. P. J. von Schnurbein – B. Chomutov. K. 203–219. Oesterwind. T. Berichte der Kommission für Archäologische Landesforschung in Hessen 4. 7–119. Band 8. 1994: Osteologické nálezy z Mlékojed.). J. Bonn. Leipzig. Archeologie ve středních Čechách 2. Hüssen – W. R. 151–156. 156–159.

S. řada A-Historie 45/1–4. 1970: Roman Imports in Bohemia. u. In: S. 281–352. Rybová. A. Römer im Mitteldonaugebiet vom Ausklang der Latène-Zivilisation bis zum 2.und Frühgeschichte. 1963: Das Urnengräberfeld von Hornbek in Holstein (2. 2000a: Frühgermanische Siedlungskeramik aus Felsberg-Rhünda.–18. 129–133. 181–230. Sakař. Archaeologica Pragensia 6. Sakař. Schlott.und Frühgeschichte. Forschungen zum Dünsberg 2. Biebertal-Fellingshausen. Chr. 3–142. Fontes Archaeologici Pragenses 14. E. Hüssen – W. Rybová.Z. B. A. Schmidt. Salač. série B: vědy společenské 7. Studien zur Chronologie der Spätlatènezeit im südlichen Mitteleuropa. V. S. Augst. 1–355. Merseburg. und 12. 145–176. Salač. 1995: Zur ältesten germanischen Besiedlung Böhmens. H. 149–165. Jh. 1996: O hospodářství. A. 1999: Zum Ende des spätlatènezeitlichen Oppidum auf dem Dünsberg (Gem. Pieta – J.In: Aus Frankens Frühzeit (Festschrift P. A. 60–97.). 67–71.. Spätlatènezeit und frühe römische Kaiserzeit zwischen Alpenrand und Donau. Germania 76. Brno – Nitra. Salač. In: C. H. 2004: Späteisenzeitliche Funde von Eisenberg bei Battenberg (Eder). . A. Archäologisches Korrespondenzblatt 34. A. 1964: Pozdně laténské a časně římské sídliště v Novém Bydžově-Chudonicích (Výzkum 1960–1961). Tejral – K.). 213. Landkreis RhönGrabfeld. Sborník Národního muzea. Berlin. Jahrhundert vor bis 2. Beiträge zur germanischen Keramik zwischen Donau und Teutoburger Wald. Montagnac. Berlin. Sievers. Sedláčková. A. Steidl – D. 1981: Ein Beitrag zur Problematik der ethnischen und wirtschaftlichen Entwicklung Böhmens im 1. Archeologické rozhledy 8. Kolloquien zur Vor. Kr. D. 1976: Zur Besiedlungsgeschichte im nördlichen Mittelelb-Havel-Gebiet um den Beginn unserer Zeitrechnung. M. M. 228–232. Zanier (eds. Rybová. Schulze-Forster. 1994: Čechy a podunajské provincie římské říše. M. und 2. Kolloquium zur germanischen Keramik des 1. 103–121. 481–503. Fundberichte aus Hessen 37/38 (1997/98). Vlastivědný zpravodaj Polabí 12. Endrich). In: J. Bd. 1989: Ein Gräberfeld der Spätlatènezeit und der frührömischen Kaiserzeit bei Schkopau. Walter (eds. 1–66. 1995: Süddeutschland im Spannungsfeld von Kelten. Seidel. V. Bayerische Vorgeschichtsblätter 57. Seidel. Jahrhunderts 17. 375–388. district Nymburk. 206–208. 1973: Archeologické nálezy z jezera u Kluku. Seidel. 40–44. 2004: Das „Ende“ von Manching – eine Bestandsaufnahme. 1994: Hradiště by Stradonice. Alt-Thüringen 33. 96–174. Památky archeologické 74. Biegert – S. 397–404. 1979: Die römischen Fibeln aus Augst und Kaiseraugst. V. Trierer Zeitschrift. oppidech a Marobudovi. Germanen. 2000: Die jüngere Latènezeit und ältere Römische Kaiserzeit in der Wetterau.86 Eduard DROBERJAR Rangs-Borchling. Anthropologie 19. 1990: Archeologická sbírka bývalého Městského muzea v Duchcově. 1999: Siedlungsfunde der Przeworsk-Kultur aus Hanau-Mittelbuchen. V. Riha. Rybová. Kolloquien zur Vor. Fundberichte aus Hessen 34–35. Germanen und Römern. V. V. Rebirth of a celtic Oppidum. Jahrhundert nach Christi Geburt). Salač. – Motyková. Rusó. Seyer.und Bevölkerungsverhältnissen in der Wetterau. M. A. Archeologické rozhledy 26. Rieckhoff. Rybová. Archeologické rozhledy 48. 1956: Horizont plaňanského typu v sídlištních nálezech v Čechách. Teplice. Neumünster. Hesse). Bonn. 1983: Der Eisendepotfund der Latènezeit von Kolín. Main-Kinzing-Kreis (Hessen).–5. – Drda. von Schnurbein – B. 1992: Überlegungen zur Chronologie der Spätlatènezeit im südlichen Mitteleuropa.). 1974: Další nálezy z počátku doby římské ve východních Čechách. In: Archaeology in Bohemia 1986-1990. 1961: Předběžné poznatky z výzkumu římského sídliště v Zalužanech u Písku. J.-M. – Nitzschke. Rybová. Práce musea v Hradci Králové. Akten des Kolloquiums in Ingolstadt am 11. Kr. R. Seidel. 1986: Ein reicher Keramikkomplex der Großromstedter Kultur aus Oberstreu. 1998: Die Bedeutung der Elbe für die bömisch-sächsischen Kontakte in der Latènezeit. 2001: Das frühgermanische Gräberfeld von Hatzfeld-Lindenhof. Kelten. 4. Ein Beitrag zu den spätlatènezeitlichen Kultur. S. M. Praha. Band 8. Rajtár (eds. Sedláčková.und Frühgeschichte 29. Rosenstock. Irlinger – W. P. Mainfränkische Studien 37. Kreis Gießen. 1991: La Tène Period sunken-floored houses at Křinec. P. Schriften zur Ur. Pragae. M. A. Trier 1995. 113–132. 25–35. Památky archeologické 52. Sakař. Beiheft 19. Jahrhundert. Schwalm-Eder-Kreis (Niederhessen). Oktober 2001. 217–236. 1994–1995 (2000). V. W. – Soares da Silva. 1985: Pozdně laténský objekt z Prahy 6-Bubenče. Rieckhoff. 573–617. Ein Beitrag zur frühgeschichtlichen Besiedlung in Mainfranken. Bonn. April 1998 Frankfurt a. – Konopa. A. Waldeck-Frankenberg (Hessen).

– Pieta. 1956: Zur Chronologie des Plaňaner Typus. Svoboda. 226–231. Germanen. 1960: Einige Funde der Spät-La-Tène-Zeit von Halle und Umgebung. Akten des Kolloquiums in Ingolstadt am 11. 1876: Starožitnosti Kostomlatské. H. 111–136. 1955: Provinciální spona s nápisem z Chudonic (okr. 1955: Sídliště starší doby římské v Novém Bydžově. E. Praha-západ. N. 1997: The Amber Route and the Roman Military Campaigns north of the middle Danube Area during the first two centurie A. 17–23. Spisy Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně 38. 479. B. Zanier (eds. 223–251. B. Časopis Společnosti přátel starožitností českých (příloha Obzoru praehistorického) 21 (IV). Jahresschrift für mitteldeutsche Vorgeschichte 44. Jahrhundert. Römer im Mitteldonaugebiet vom Ausklang der Latène-Zivilisation bis zum 2.). Stocký. Venclová. Symposium Ausklang 1977: Symposium Ausklang der Latène-Zivilisation und Anfänge der germanischen Besiedlung im mittleren Donaugebiet. J. Vokolek. Antonio Salač septuagenario oblata. 66–68. Band 8. Vokolek. Striewe. 41–71. Z. B. 1909: Praehistorický výzkum okolí Nového Bydžova r. Monumenta Archaeologica 13. J. Archeologické studijní materiály 15. Šneidrová.) 1986: Archeologické výzkumy v severozápadních Čechách v letech 1973–1982. Šimek. Památky archeologické 10. Th. 1908–1909. 1973. 1969: Problém počátků germánské kultury v Čechách. Supplementum ad Acta Musei Moraviae 83. Praha. 1983: Bronzové nádoby z keltských oppid v Čechách a na Moravě. Tejral. Irlinger – W. 2001: Závěrečná zpráva o archeologickém výzkumu ve Slepoticích v roce 2001. J. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 75. Praha-západ. Lutovský (eds. Espelkamp.und Frühgeschichte. okr. 173–177. A. L. Praha. 647–650. K. 100–102. Měchurová (eds. Brno – Nitra. 1996: Studien zur Nauheimer Fibel und ähnlichen Formen der Spätlatènezeit. Völling. 1934: Keltové a Germáni v našich zemích. Tischler. Památky archeologické 59. Šneidrová.). Bratislava. In: E. Droberjar – M. Tejral. 1994: Ein frühkaiserzeitliches Gehöft der Großromstedter Kultur bei Gerolzhofen. Praha. Valentová. In: J.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 87 Smrž. 1907. Das archäologisches Jahr in Bayern 1994. FF UK Praha. Archeologické rozhledy 27. Droberjar – M. A. Památky archeologické 23. Archeologie ve středních Čechách 4. Šulová. Kolín) na počátku letopočtu. Praha. Stocký. Kritická studie. Kritická studie. Oktober 2001. Nový Bydžov). In: E. Archeologické rozhledy 35. Boreas. – Rajtár. Bonn. 223–235. Th. NW Bohemia. . N. Šnajdr. eds. Steidl. Tejral. Münstersche Beiträge zur Archäologie 9. 153–158. Spätlatènezeit und frühe römische Kaiserzeit zwischen Alpenrand und Donau. Velímský. Svobodová. Pragae. 656–677. 2000: Příspěvek k osídlení Českého Brodu (okr. 1981: Early Roman period settlemet site at Kyjice. und 12. 400–428. Internationale Archäologie 29. 1913: Nálezy z doby římského císařství v okolí Nového Bydžova. Praha. In: Archaeological News in the Czech Socialist Republic. 2004: Katalog staré sbírky Oddělení prehistorie a protohistorie Národního muzea.). 1986: Die Kragenfibel aus Delbrück. 1975: Sídliště laténsko-římského horizontu v Běchovicích. Diplomová práce (rkp. Steidl. Vojtěchovská. Peregrinatio Gothica – Jantarová stezka.). K. s. J. Venclová. 1973: Otázky etnické příslušnosti podmokelské a kobylské skupiny. L. Venclová. 319–336. 1923: Čechy a Morava za doby římské. Šimek. Brno. V. Hamburg. I. E. Archeologie barbarů 2005. Fontes Archaeologici Pragenses 30. 2006: Osídlení z časné doby římské na katastru Horoměřic. K. 82–103. 1994: Studien zu Fibelformen der jüngeren vorrömischen Eisenzeit und ältesten römischen Kaiserzeit. 313–318. 2006: Hrob ze sklonku doby laténské ve Velkých Přílepech. 147–282. Čižmářová – Z. okr. Archeologické rozhledy 9. Praque. F. Archeologické rozhledy 25. Th. Archeologické rozhledy 7. N.). In: Chronologie préhistorique de la Tschécoslovaque. 5–7. 1968: K otázce postavení Moravy v době kolem přelomu letopočtu. 1995: Kelten. (ed. 47–51. 199–209. Šneidrová. 165–168. K. Studia Antiqua. K. Hüssen – W. Völling. Prague – Brno. Lutovský (eds. Kolloquien zur Vor. 55–60. V. In: Výroční zpráva Východočeského muzea Pardubice za rok 2001. Archeologie barbarů 2005. 1954: Das Gräberfeld Hamburg-Fuhlsbüttel. T. 488–518. J. Voigt.D. In: C. 2000. B. Svoboda. Praha.-M. 1965: Čechy v době stěhování národů. 1957: Pohřebiště v Tišicích a problematika pohřebního ritu ve starší době římské. 2004: Mainfranken in den beiden Jahrhunderten um Christi Geburt. 120–121.

Ser. Schwangau). Praha. 1992: Zum Bevölkerungswechsel von Kelten und Elbgermanen in Böhmen nach Siedlungsstrukturveränderungen in der Mikro-. 123–320. Dolní Poohří. 1953: Keltisches Pferdegeschirr der Spätlatènezeit. Zanier. 1999: Der spätlatène. Waldhauser. – Košnar. Archeologie barbarů 2005. Werner. Woźniak. Waldhauser. 1996: Nové germánské nálezy jihu Českého ráje v Pojizeří. Germania 26. Praha. Wielowiejski. 277–366. (ed. 1360. J. Waldhauser. J. In: Probleme der relativen und absoluten Chronologie ab Latènezeit bis zum Frühmittelalter. Zavřel. J. Praha. Gesammelte Aufsätze zur Spätlatènezeit. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 66. 1979: Spätes Keltentum zwischen Rom und Germanien. Droberjar – M. Waldhauser. Praha – Teplice. J.und latènezeitliche Siedlung mit Gräberfeld bei Radovesice. 42–52. . 237–256. 2006: Současný stav poznání plaňanského horizontu v jižních Čechách.) 1993: Die hallstatt. Slovenská archeológia 31. Oxford. 1942: Zur Besiedlungsgeschichte Mitteldeutschlands in der Spätlatène. 23–26. Werner. Archeologické rozhledy 21. 2001: Encyklopedie Keltů v Čechách. Th. München. Zápotocký. Saalburg-Jahrbuch 12. Supplementum. J.). Mitteilungen der Gesellschaft für Salzburger Landeskunde 101 (Festschrift M. Waldhauser. 148–154. München. In: E. 1975: Archeologické nálezy a výzkumy litoměřického muzea v letech 1945-1973. Archeologie barbarů 2005. 162–183. 325–356. P. J. Th. Vorgesch. Zanier. Bayer. P. 1969a: K významu Labe jako spojovací a dopravní cesty. 143–160.und Frühgeschichte. J. 1961: Bemerkungen zu norischem Trachtzubehör zu Fernhandelsbeziehungen der Spätlatènezeit im Salzburger Land. BZO 1973.und frühen Kaiserzeit. 1983: Závěrečný horizont keltských oppid v Čechách (Konfrontace výkladů historických pramenů. Mezzo. Památky archeologické 60. Weimarer Monographien zur Ur. Völling. – Holodňák. Studien zum Kulturwandel beim Übergang von der vorrömischen Eisenzeit zur älteren römischen Kaiserzeit in der Germania Magna.). Archaeologica Pragensia 7. 65–80. Waldhauser. Bd. 178–201. M. BAR Internat. J. Zápotocký. Waldhauser. 2004: Ende der Naumeimer Fibeln in früher römischer Kaiserzeit. 1972: Z archeologických přírůstků teplického muzea za rok 1972. J. J. J.und frühen Kaiserzeit. numismatiky a archeologie). 191–246. 91–153. 9–17. Praha – Mladá Boleslav. F. Droberjar – M. Archeologické rozhledy 51. Waldhauser. Kraków. A 67. – Krásný. 1986: Problémy interpretace pozdně laténského objektu 2/83 z Prahy-Bubenče a otázka obchodu u českých Keltů. J. 1999: Současný stav výzkumu doby římské a doby stěhování národů v jižních Čechách.Studie Oblastního vlastivědného muzea v Teplicích 8. 2005: Germanien an der Zeitenwende. 77–82. 1985: Die spätkeltischen und römischen Bronzegefäße in Polen. P. 1997: Archeologie Germánů v Pojizeří a v Českém ráji.88 Eduard DROBERJAR Völling. Pojizerský sborník 3.und Frühgeschichte 28.und Makroebene während der Endlatène. W. J. M. Kallmünz/Opf. Archäologisches Korrespondenzblatt 34. 2006: Problémy konce doby laténské v Pojizeří. 52. Werner. I. Münchner Beiträge zur Vor. Hell). In: E. 1992: Zur Chronologie der keltischen Siedlungsmaterialien aus Schlesien und Kleinpolen. M. 468–516. Waldhauser.und römerzeitliche Brandopferplatz in Forggensee (Gde. Lutovský (eds. 1969: Materiály k osídlení Litoměřicka v době římské. Zprávy . Materialh. L. 143–150. Z. Werner. 1995: Frühgermanische Gräber von Aubstadt im Grabfeldgrau (Mainfranken). Lutovský (eds. W. Zavřel. Říční nálezy mezi Mělníkem a Pirnou. Zápotocký. J.

die früher in Böhmen als der sog. 10:12) oder Aucissa (Abb. Neben Gürtelschnallen handelt es sich um Przeworsk-Keramik aus Hrazany. Hessen und Bayern bekannt ist. In der frühen römischen Kaiserzeit (in den chronologischen Stufen A/LT D2b und B1) können auf dem Gebiet Böhmens zwei große Gruppen. wobei LT D2a (= bestehende LT D1 oder nach J. Eine interessante Gruppe bilden römische (gallische. Eine davon stellt das Problem der Latènestufe D2 dar. In Böhmen ist erst ihre zweite Phase unter dem Namen Plaňaner Gruppe vertreten. auf denen die Siedlungsaktivitäten in den vierziger oder am Anfang der dreißiger Jahre des 1. 22:4–4. einige terminologische Unklarheiten zu lösen. die Hermunduren nach Böhmen. 26) sowie die Flussfunde aus der Elbe (Abb. Die Situation am Ende der Latènezeit und zu Beginn der römischen Kaiserzeit war in diesem Gebiet recht kompliziert. Eisengürtelhaken des Typs Werner C) und fremdartiger Elementen (feine Drehscheibenkeramik. Von fünf Lokalitäten zwischen den Städten Hradec Králové und Litoměřice sind Eimer des Typs Eggers 18. Es ist allerdings nicht gelungen. Třísov und Závist.und vermutlich auch Oksywie-Gruppe? sowie römische Importe) können die Denkmäler der Przeworsk-Gruppe für die älteste Entwicklungsphase der römischen Kaiserzeit in Böhmen gehalten werden. Nach Meinung des Autors wäre es günstig. Zu ihrer grundsätzlichen Untersuchung schlägt der Autor zunächst vor. die bisherige latènezeitliche Stufe D2 (= Stufe A der römischen Kaiserzeit) in zwei Stufen zu teilen. Gemeinsam mit spätkeltischer Keramik treten in diesen Fundkomplexen auch Przeworsk-Funde auf (Abb. 19 und 20 ausge- . gewidmet. B. Prototyp der Kragenfibel (Abb. keltisch-germanische Objekte unter dem Arbeitsnamen RadovesiceLužice-Gruppe oder Oder-Warthe-Gruppe verfolgen. In der 2. als die keltischen Oppida enden und die intensive germanische Besiedlung des böhmischen Beckens beginnt. enden. 6). Hälfte des 1. In dieser Studie versuchte ich.. wo vor allem die Differenzierung und beiderseitige Beziehung einzelner Stufen und Phasen der älteren Römerzeit betont wurde. dass diese Oppida im Zusammenhang mit der Ankunft der Germanen untergegangen sind. 10:1). Ich vermute.Plaňanská skupina grossromstedtské kultury 89 DIE PLAŇANY-GRUPPE DER GROSSROMSTEDTER KULTUR Zur Chronologie der germanischen Funde und Fundstellen in Böhmen am Ende der Latènezeit und zu Beginn der römischen Kaiserzeit Dieser Beitrag ist der Problematik Böhmens in der 2. eine andersartige Darstellung von der bestehenden. 23). dass wir auf Grund des böhmischen Materials. können wir auf den spätlatènezeitlichen Siedlungen vermischte. drang das neue germanische Ethnikon – die Sweben. bzw. wobei die Siedlungsfunde deutlich dominieren. Chr. Rasiermesser (Abb. zu beweisen. chronologischen Auffassung zu den Anfängen der Römerzeit. 25). kulturell und chronologisch unterschieden werden. nach Chr. Waldhauser LT D1b) noch als sogenannte „keltische Latènezeit“ angesehen werden kann. Neben der Kobyler Gruppe in Nordböhmen (Abb. Křinec. heißt die Großromstedter Kultur. während LT D2b (= bestehende LT D2) schon als sogenannte „nichtkeltische Latènezeit“ bezeichnet werden kann. 25–46. 4) ein machtvoller Eingriff vorwiegend durch ein ostgermanisches Ethnikon (PrzeworskKultur) beobachtet werden. Noch in der Schlussphase der Oppida (LT D2a) kann in Böhmen ausser den keltischen Flachsiedlungen (z. Die Gräberfelder (Tišice und Třebusice mit 16 Gräbern) waren klein oder es erhielten sich nur Gräbergruppen und vereinzelte Gräber. 22:2. Es wurde ein Verzeichnis von Plaňaner Fundstellen (mit mehr als 200 Einträgen) erarbeitet. M-a und N-a. sondern auch besonders zum Maingebiet (Gebiet Mainfranken). welche gleichzeitig die Hauptinvasion beider elbgermanischen Stämme – vermutlich der Hermunduren (Plaňaner Gruppe) und Markomannen (Dobřichov-Gruppe) – darstellen. Auf Grund der Analyse ausgewählter archäologischer Quellen (Fibeln Almgren 18a und 18b. Jhdts. der Entwicklung in den umliegenden Gebieten und der Interpretation der geschichtlichen Entwicklung der germanischen Stämme und Gruppen weitergehen können. Almgren 15. 49). Hier definiere ich die Plaňaner Gruppe der Großromstedter Kultur (Abb. 9–10. zu skizzieren. Jhdts. Plaňaner Horizont oder Plaňaner Typ bezeichnet wurde. Ebenfalls werden auf manchen böhmischen Oppida (Abb. germanische Funde nachgewiesen. n. welche ihre Tage schrittweise beschloss und vor allem aus Grabfunden bekannt ist. Hälfte des 1. Jhdts. Kostrzewski Var. wie in der älteren tschechischen Literatur behauptet wurde. italienische und ostalpenländische) Importe in den Siedlungen: Fibeln des Typs Alesia (Abb. 41:1) und auf den Gräberfeldern: Fragment eines Eimers des Typs Eggers 16 (Abb. welche aus Mitteldeutschland. 1–3). Ihre Kultur. Przeworsk. Dabei existieren nicht nur starke Beziehungen zum ursprünglichen Gebiet der GroßromstedtKultur in Mitteldeutschland. 7). Abb. 12.

Das betrifft auch manche keltischen Metallgegenstände. 16–18) höchstwahrscheinlich germanischen Ursprung haben. Es scheint. Chr. Von fremden Einflüssen in Böhmen zeugen ebenfalls manche Tierarten in den Siedlungsfunden. Nr. aus nichtrömischem Territorium. datiert werden. dass nur die weitere Präzisierung der gesammelten Funde und Daten sowie die Neufunde ein vollständigeres Bild von den Anfängen der germanischen Kultur in Böhmen schaffen können. Der Beginn dieser Gruppe kann zumindest teilweise mit dem Ende der keltischen Zivilisation. 12 und Kolín-Radovesnice. Höchstwahrscheinlich handelt es sich um Gegenstände.). Nový Bydžov-Chudonice. Davon zeugt vorwiegend die Entwicklung auf den Gräberfeldern (Taf. Slepotice. CZ-100 00 PRAHA 10 . 24) auf der ostböhmischen Fundstelle Vraclav entdeckt worden. TrsteniceWeg) verloren. dass sowohl manche Scherben als auch ganze Gefäße aus Siedlungsobjekten und Brandgräbern (Abb. dass die ursprüngliche Bevölkerung (Hermunduren) schrittweise von den Markomannen assimiliert wurden. wie Fibeln. Der Übergang zwischen beiden kulturellen und chronologischen Gruppen musste nicht unbedingt scharf begrenzt sein. 47) sind keltische und Plaňaner (Großromstedter) Keramik sowie weitere Gegenstände zusammen gefunden worden. 10). 2). Nr. Abgesehen davon können vereinzelte keltische Funde in den Plaňaner Objekten eher für Intrusionen gehalten werden. B. welche die Händler beim Schiffsverkehr auf dem Weg nach Böhmen (aus dem Donaugebiet durch Mähren und den sog. wo sie vorher hochgezüchtet worden waren. Zliv. Auf diesem Weg ist das Fragment eines Eimergriffes mit Vogelkopf vermutlich des Typs Eggers 18. welche früher für keltische gehalten wurde. Obj. Laut einer Reihe von Analogien in der Großromstedter Kultur sowie in der bayerischen Gruppe Uttenhofen-Kronwinkl-Hörgertshausen scheint es eindeutig zu sein. Zum Schluss sollte es erwähnt werden. bzw. bis 10/5 n. Der Schluss der Plaňaner Besiedlung entspricht nach bisherigen Erkenntnissen chronologisch dem neu ankommenden Volk der sog. EDUARD DROBERJAR ÚSTAV ARCHEOLOGICKÉ PAMÁTKOVÉ PÉČE STŘEDNÍCH ČECH. Chr. Der einzige Beleg einer Kontinuität zwischen der spätkeltischen und germanischen Besiedlung ist aus Südböhmen bekannt. Dobřichov-Gruppe (Dieser Gruppe wird besondere Aufmerksamkeit in einer selbständigen Studie gewidmet. Knotenringe. Fragen werfen auch die eventuelle Kontinuität und Diskontinuität zur älteren keltischen Besiedlung auf. In einer Siedlungsgrube in DubJavornice (Abb. Eine andere Situation herrscht bei der feinen Drehscheibenkeramik. 19 und 20 (Abb. Mlékojedy) wurden ältere keltische Siedlungsaktivitäten – vorwiegend LT D1 oder noch älter – nachgewiesen. Es handelt sich vorwiegend um hohe Pferde mit Widerristhöhen zwischen 140 und 150 cm (Prag-Michle. synchronisiert werden. Auf manchen Siedlungen (z. besonders mit der Schlussphase der Oppida. Diese beiden großen Pferde unterscheiden sich deutlich von keltischen und germanischen Pferden (Pony). a. NAD OLŠINAMI 3. Daher kann vorausgesetzt werden. Nach der absoluten Chronologie kann die Plaňaner Gruppe in Böhmen in den Zeitraum von 45/40 v. importiert wurden. Eisengegenstände u. dass die großen Pferde aus dem Gebiet des Römischen Reiches. Přešťovice. oder bemalte Oppida-Keramik in der frühen römischen Kaiserzeit (LD D2b– B1).90 Eduard DROBERJAR baggert worden. Obj.

91–153 PROBLÉMY KONCE DOBY LATÉNSKÉ V POJIZEŘÍ1 Jiří Waldhauser – Filip Krásný I. ležící na jihovýchodním okraji intravilánu střediskové obce Dolního Slivna v nadmořské výšce 272 m n.–9. V okolí Slivínka byla zjištěna další laténská sídliště: dvě polohy u Sušna (700 m J od obce a v Zábrodí. 4. Původní geomorfologicky znatelná vodoteč mohla být vzdálena zhruba 100–150 m JZ od objektu 1/02. Od roku 1995 jsou terénní aktivity v této oblasti sledovány archeologickým oddělením Muzea Mladoboleslavska. 273–274. 119). LT D1b. 140. datovaných do LT B2–D1 (obr.V této práci užívané periodizační symboly. Waldhauser 1983). 8 km západně od Benátek nad Jizerou (obr. LT D.. 2002 a prováděl ho J. u Košátek (Waldhauser 2001. Historie výzkumů Oblasti dolního Pojizeří. Vřelý dík patří také panu Tomáši Gajdošovi z Košátek. 14). totožné a pro Čechy rovněž vypracované (cf. Waldhauser (Waldhauser 2002b. dále u Krp v poloze Na písku. 143). str. č. 3. 34). V pojetí P. Pouze jediný menší archeologický výzkum nadzemního objektu ze zlomu LT A/B1 byl uskutečněn v Krpech (Waldhauser 2003). LATÉNSKÉ OSÍDLENÍ U SLIVÍNKA NA MLADOBOLESLAVSKU JAKO POTENCIÁLNÍ SÍDLO SPOLEČENSKÉ ELITY KELTŮ Jiří Waldhauser – Filip Krásný Všeobecné informace Obec Slivínko. 1. na jejímž katastru se nachází sledované lokality. zejména pak širšímu okolí sledované lokality. Těžištěm této práce je mikropoloha Slivínko 2. leží v oblasti dolního Pojizeří. přír. nedaleko hospodářských budov bývalého zemědělského družstva (obr. Gebharda (1989). 1. Z okolí Slivínka jsou z laténského období známy pouze povrchové nálezy z VVS okraje vsi. Droberjarovi. 40/86 (Waldhauser 2002a. 47. Drdy a A. Lokalizace Mikropoloha Slivínko 2 je situována na SV okraji obce. odpovídají definované náplni podle R. 300 m Z od obce).ARCHEOLOGIE BARBARŮ 2005. 280. m. . Rybové (1998) se kryje jejich LT D1 s LT D1a a jejich LT D2 s LT D1b. 1 Za konzultaci problematiky a cenné rady patří díky kolegovi E. nadmořská výška dosahuje 272 m (obr. jejichž povrchové sběry do r. nebylo v minulosti věnováno z archeologického hlediska mnoho pozornosti. u čp. 2004 přinesly množství informací. LT D1. Zitou po roce 1949/před 1960 a uloženy v M Mladá Boleslav. na území okresu Mladá Boleslav (Středočeský kraj). 2). v posledních letech zde navíc působí několik místních archeologů-amatérů. a to na velmi pozvolna se sklánějícím svahu JV expozice. 1). Souřadnice objektu na ZM 1:10 000 13-11-12 činí 094:232. Krásný 2005. 473) a v Benátkách nad Jizerou-Obodři (Waldhauser 2002c). např. Záchranný výzkum dvou cestou porušených objektů v mikropoloze Slivínko 2 však proběhl až 7. Získány byly amatérem J. 262–263. Jedná se o několik keramických zlomků nalezených snad roku 1949. který objevil lokalitu Slivínko pro vědu a provedl řadu nehonorovaných prospekcí.

Kobyly a Chocnějovice (podklad podle Němce a kol. dole: situace laténského osídlení lokality Slivínko na ZM 10 000. 1. . Nahoře: Pojizeří s vyznačením v textu diskutovaných lokalit Slivínko.92 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ Obr. 2000).

mikropoloha 2. Vodopisně spadá lokalita Slivínko nikoli do Pojizeří. nýbrž k povodí Košáteckého potoka. mezi nimi a Kokořínskem klesá terén pod 300 m n. slínité a kaolinitické pískovce. střední turon – vápnité. písčité slínovce a vápence). plány a profily objektů 1/02 a 2/02 (dole). odvodňující východní část území do Labe. Na jihu se rozprostírají Staroboleslavské lesy. Jeho nejzápadnější výspa Mužský-Hrada uzavírá celý region od severovýchodu. které přecházejí v oblast Českého ráje. m. jílovité vápence. Mladá Boleslav). který ústí u Neratovic do Labe. Geologické podloží mikroregionu tvoří uloženiny svrchního a středního turonu (svrchní turon – slínovce a vápnité jílovce. a protéká tudy Košátecký potok. Přírodní podmínky Region Pojizeří mezi Turnovem a Starou Boleslaví tvoří poměrně ostře geograficky ohraničená oblast o rozloze asi 600 km2. Na severovýchodě ohraničují region vyvýšeniny u Horního Bousova. představující přístup na Turnovsko. slínité prachovce. Geomorfologicky náleží sledovaná oblast k Dolnojizerské tabuli. plán archeologicky zkoumané plochy (nahoře). přecházející k jihu v pahorkatinu Kokořínskou.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 93 Obr. Jizera zde vytvořila zhruba 8 km široký průchod. Od Staré Boleslavi se obloukovitě k severovýchodu táhne široký zvýšený pás lesů směrem k Libáni. Pánvovitá konfigurace je obklopena od severozápadu Dokskou pahorkatinou. Slivínko (okr. oddělující dolní Pojizeří od Nymburska. Ovšem rozvodí k povodí Jizery je . 2.

42–43). rámcově zařaditelný do doby laténské (Muzeum Mladoboleslavska. 14) Mikropoloha Slivínko 1 Lokalita se nachází na východním okraji intravilánu Slivínka. příp. Šlo o čtyři zlomky keramiky z rozpětí LT B2–D1 (nejpravděpodobněji LT C2/D1). benátskému bioregionu. Potenciální vegetací sledovaného úseku Pojizeří byly habrové doubravy. 34:1–4). 5/03 a 35/04. Zita 1960). Mikropoloha Slivínko 4 V poloze „U kalu“ nalezl v roce 2003 pan T. Jedná se o okraje mísovitých nádob (Muzeum Mladoboleslavska. které jsou nejčastějším podložím okolí laténských sídlišť v severní polovině Čech. Vyházená zemina byla následně prosívána a zkoumána detektorem kovů (v současné době je Muzeem Mladoboleslavska předběžně plánováno důkladné prozkoumání oraných ploch na katastru Slivínka pomocí detektoru kovů. 40/86.0–8. za domem čp. mj. Možná. z důvodu ohrožení nálezů orbou. č. Mikropoloha Slivínko 2 O dvou prozkoumaných objektech a několikrát prováděných povrchových sběrech pojednává další text.Waldhauserem. Pedologické podloží představují především modální hnědozemě. 2000). že právě mimořádná poloha mezi rozvodími mohla hrát dopravněgeografickou roli. Mikropoloha Slivínko 3 V poloze „U vodoteče“ nalezl pan T. 10:5). zapuštěný do hnědožluté . č. č.8×2. 8/2002). Na těchto plochách bylo sesbíráno větší množství (řádově desítky) laténské keramiky. Objekty zkoumané na lokalitě Slivínko 2 Popis objektu 1/02 Objekt 1/02 se projevoval jako tmavě zabarvený nepravidelný kruh o průměru 8 m. část nožky poháru vyrobeného na kruhu a jeden zlomek na kruhu točené keramiky s žebry (obr. Postup a metodika výzkumu mikropolohy Slivínko 2 Počátkem března roku 2002 bylo ve vzdálenosti 70 m východně od zemědělského družstva zjištěno narušení dvou objektů hlubokou orbou a příležitostnou hlouběji vyježděnou vozovkou. Po skrytí ornice o mocnosti 35–40 cm se podařilo zachytit obdélníkový půdorys objektu o rozměrech 3. Z geobotanické rekonstrukční mapy vyplývá pro radiál bezprostředního okolí lokality Slivínko typ černýšové dubohabřiny – Melampyromemorosi Carpinetum. Vzhledem k vážnému ohrožení objektů dočasnou úvozovitou vozovkou a hlubokou orbou byl v průběhu roku 2002 proveden záchranný výzkum vedený archeologem Muzea Mladoboleslavska J.94 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ od Slivínka vzdáleno přibližně pouhý kilometr severovýchodně (Němec a kol. č. z toho dva okraje. Gajdoš z Košátek dva keramické zlomky. vzdálená od sebe 10 m. 2000. 2. 9/02. Část získaných artefaktů je t. Gajdoš dva zlomky okrajů laténské keramiky (LT B2–D1). Další nález z této polohy představuje zlomek náramku z modrého skla se žlutou klikatkou. Polohy s výskytem laténských nálezů na katastru obce Slivínka (obr. 34:5. Příměsi jiných pravěkých ani středověkých kultur nebyly (až na dvě výjimky raně středověkého stáří) v souboru identifikovány. 57/02. uloženo v Muzeu Mladoboleslavska.8 m. zřejmě po roce 1949. uváděnému na klimatické mapě k teplé oblasti s průměrnou roční teplotou 8. Nálezy jsou deponovány v Muzeu Mladoboleslavska pod přír. nelegálními výkopci). Po ručním skrytí ornice na ploše vymezené tmavým zbarvením a nejvyšší koncentrací nálezů bylo přistoupeno k začištění plochy a následnému provedení řezů obou objektů. Sledovaný prostor patří k tzv. náleží po vymýcení k úrodným a dobře obdělávatelným půdám (Neuhäuslová a kol. a bronzový prsten (obr. přír. Šlo o dvě tmavá kruhovitá probarvení o průměru cca 8 m. 294/01). 47. přír. datované do LT B–D (obr. 2001). Zde získal povrchovým sběrem. vystavena v expozici pobočky Muzea Mladoboleslavska v Benátkách nad Jizerou. které lze datovat do období LT B2–C1. 1. přír.5 °C a srážkami až přes 600 mm (Němec a kol. č.6). kronikář Zita několik zlomků laténské keramiky.

pravděpodobně se jedná o natavené zlomky mazanice. 9:17. Bronzový otevřený kroužek (průměr 7 mm. rozměry 22×10 mm). rozměry největšího kusu 135×100×50 mm). Kuželka s jedním článkem řetízku. Zhruba v geometrickém středu objektu. 16.7. žádné úpravy podlahy (kromě velmi mělkého zahloubení s obsahem uhlíkové drtě a popela u JV rohu objektu) nebyly pozorovány. obr. obr. hráněný kruh s rýhami oválného až trojúhelníkového profilu (Venclová 2001 – typ 10). Výplň byla černohnědá. 12.5 cm. Malé uhlíky v počtu několika desítek kusů. přímo na dně (podlaze) potom kroužek z bronzového drátu. výška 7 mm). v. Švartnový kruh. na dvou kusech otisky stébel či drobnějších větévek. 4. materiál: rula slídnatá s vyšším podílem muskovitu (určení V. Keramika (707 jedinců). obr. výška 2 mm). Struska. obr. Stěny objektu byly téměř kolmé s výjimkou partií u SZ rohu. na některých možno pozorovat nerovnoměrnost výpalu –„čelní“ plocha (s otisky stébel) vypálená do cihlové barvy.1×3 cm. Švartnový kruh. 9:3. rzivý charakter Fe-komponenty. průřez obdélníkový). bíle líčené.1 cm). zvrstvení nebylo zjištěno. typologie: Venclová – typ 155.6×5. 4 ks (obr. nicméně zjištěna zde . půlměsícovitý plochý tvar (d. surovina pro získávání ostřiva se slídou pro keramiku. datace: LT C1b. obr. obr. Dno bylo rovné. 9:4. 9:15. Mazanice. 10:9. resp. 9:6. Na dně objektu se přes důkladné začištění nepodařilo identifikovat žádnou kůlovou jamku. rozměry 38×22×20 mm). Skleněný symetrický korál. 17 (určení V. Novák (viz Příloha 1). pouze u S stěny byl zjištěn miniaturní lavicovitý výběžek. Brousek kamenný (délka 97 mm. Popis nálezů z objektu 1/02 1. výjimečně LT D1. materiál: křemenný porfyr typu Oparno–Žernoseky (určení V. Hrudky mazanice v počtu 9 kusů (rozměry největšího 6×5×4 cm). Opracovaná (?) hornina. Skleněný náramek. 0. šířka 5 mm). Tentýž artefakt. Deskovitý plochý artefakt. 11:3. 20. Bronzová tyčinka. 17.7 kg (max. část švartnového kruhu.5 cm. 9. zlomky deskovitého útvaru. Zjištěná hloubka činila 22–25 cm. 19. v. 6. Jazykovitý výběžek byl pozorován u S stěny a na protilehlé J straně. max. typologie: Haevernick/Venclová 1990 – typ 14. brousek? (d. polovina koláčkovitého útvaru (rozměry 5. zlomek masivního trojúhelníkovitého průřezu (max. 4–5. Daněček). nevyobrazeno. 14. fragment. Zvýšená koncentrace keramiky byla také sledována v SV rohu objektu. Nálezy byly rozptýleny plošně i hloubkově po celé výplni objektu. obr. zlomek (průměr 9 mm). zlomek (délka 36 mm. 21. keramiky. nalezen ve V sektoru. Rotační žernov. barva: modrá. 11. 3.2 m. Stěny objektu se ve vztahu k podlaze jevily jako téměř kolmé. přičemž přiléhající strana byla nepatrně obloukovitě rozšířena. mírně zohýbaná (délka 34 mm). nevyobrazeno. nejpravděpodobněji běhoun neurčitelného typu. Venclová – typ 8a. zlomek (délka 41 mm. 2–3). tloušťka 30 mm. 10:6. Lalokovité zahloubení vybíhající mimo objekt na V straně lze snad připsat aktivitě hlodavců. pravděpodobné opracování po stranách a na svrchní ploše. zda se jedná o fragment náramku je vzhledem k rozměrům sporné (Venclová 2001 – typ 4). typologie: Haevernick – typ 8. Objekt byl pracovně rozdělen na západní a východní sektor a zkoumán po mechanických vrstvách 20 cm. Skleněný náramek. 10. Daněček). Místy bylo zjištěno slabé promíšení uhlíky o max. 10:4. 8. 7. Osteologický materiál. artefakt nalezen ve V sektoru. obr.9. 18. Daněček). snad náramku. 26×34×15 mm a 24×18×6 mm). Popis objektu 2/02 Po skrytí ornice se v podložní hnědožluté sprašovité zemině jevil objekt 2/02 jako mírně nepravidelný obdélník o rozměrech 3. šířka 10 mm. Daneček). výška 7 mm). obr.9 cm). barva: modrá/kobaltová. max. velikosti 0. rozměry největších cca 25×25 mm. barva: modrá/kobaltová. obr. bronzová. 15. datace: LT B–C. obr. analýzu provedl J. 12:4. 12:2. Další významnější nekeramické nálezy se nepodařilo polohopisně zaměřit (obr. Daněček).5 cm).2. pevné jednolité konzistence. součást opaskové garnitury (max. průřez nepravidelného trojúhelníku až čtverce o rozměrech 3×2 mm. sumárně opuka (určení V. 29 cm. 16. zlomek (délka 47 mm. 8 cm nad dnem. byly nalezeny dva zlomky skleněných náramků. 9:2. 5. týž materiál jako č. výška 7 mm. v. Několik amorfních hrudek porézní sklovité spečeniny o celkové váze cca 0. 1. 13. 2. 13. 3 ks (rozměry 7. brousek? (d. obr.3×6. šířka 12 mm. expertizu materiálu z obou objektů na lokalitě Slivínko 2 provedla Kristin Koželsky (viz Příloha 2). 16. datace (rozumí se počátek výskytu): LT C1a.2. výška 2. event.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 95 sprašovité zeminy do hloubky max. 12:3). 65 cm od současného povrchu (zbaveného ornice). plocha protilehlá spíše do šedé barvy. nevyobrazeno. Gebhard – serie 12. obr.1 cm). Ve středu V strany byla zjištěna kůlová jamka. zejména však v jeho J polovině. obr.6×3. Gebhard 1989 – serie 1. Miniaturní nádobka (nerevidovatelná). materiál: křemenec (určení V. 12:1.

průměr otvoru 7 mm. výzdoba hluboce rytými svislými liniemi. rozměry: v. 7. obr. mísovitý tvar (menší část). byla úprava podlahy vysypáním pískem. 12:6. další menší zlomek. rozměry: v. 3. Slivínko. 6. . 9:18. Přeslen.9 cm. 5. průměr 5. Keramika (726 jedinců). vypáleného do šeda. Popis nálezů z objektu 2/02 1. typ: spona spojené konstrukce.6 cm. průměr otvoru 8 mm. letecký snímek lokality a fotodokumentace objektu 1/01 (foto J. 8. Spona. průměr 5. mísovitý tvar (větší část). železná. 6 cm. 12:7. soudkovitý tvar (část). max. průměr 65 mm. Miniaturní nádobka. 3. 9:1. 3. Miniaturní nádobka. hlavně však v oválném mísovitém zahloubení v JZ rohu (obr. max.96 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ Obr. obr. 2). obr.8 cm. průměr lučíku 3–4 mm). 6–8.7 cm. část s deformovaným lučíkem a zachycovačem zlomek (délka 75 mm. rozměry: průměr 61 mm a tloušťka 19 mm. nevyobrazeno. max. Polovina přeslenu (nezvěstný).4 cm. max. obr. obr. V černohnědé jednolité výplni se nálezy koncentrovaly v jižní třetině objektu. Miniaturní nádobka. rozměry: v. 12:5. průměr 6. Waldhauser). 4. nese stopy po výrobě na hrnčířském kruhu. 2. Přeslen z hrubě drsněného střepu s příměsí slídy. obr. 4.

délka 15.průměr 9 mm). 14.5 cm. druhé a čtvrté se síťovým rýhováním („Kerbzier“). Šrein). obklopená bochníčkovitým vývalkem masivní koroze (délka 35 mm.8 cm. Rieckhoff (1995. 59 mm. 91–92). nedeponováno. zlomek (délka 18 mm. datace: LT C1b. Abb. barva: medová/jantarová. Lom recentní. Waldhausera na ploše výzkumu v poloze Slivínko 2 (Waldhauser 2005. Tyčinka železná. 15. zlomek. 3. Venclová – typ 7b. mírně esovitě prohnutá. zlomek (délka 12 mm. Ml. 13. zhruba 1/6). typologie: Haevernick – typ 13. typologie: Haevernick – typ 7. Struska. rovná (rozměry d. 12. datace: LT C1b. Keramika. fragment postrádá otvor pro osu a pohybové zařízení.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 97 9. šířka 5 mm). tyčinkovitá (Stabgürtelhaken) z bronzu (obr. obr. šířka 8 mm. 9–15. 2004 (M Ml. výška 5 mm). nepravidelný průřez (délka 45 mm). 10:7. datace: LT C1b. 4:7). Gajdoš 2004. Zápona. 11:2. barva: modrá (průhledná). 9:16. symetrický. Některé výjimečné znaky náleží Voigtovu typu B (střídání kruhovitých a pásových vývalků). 5. 11:1. Boleslav č. (délka 82 mm. obr. 235). 57/02. na koncích zašpičatělá. žlutá klikatka. miniaturní. bíle líčená. 2. zlomek (délka 28 mm. průměr 5 mm). obr. 9:19).3–2. průřez nepravidelný (z důvodu koroze?). šířka 4 mm). šířka 18 mm. zhruba 20 m S od zkoumaných objektů 1/02 a 2/02. Karte 3). 3. 10. ušlechtilá světle zelená patina. typologie: Venclová – typ 157. barva: modrá/kobaltová. Náramek skleněný. Náramek skleněný. Amorfní zlomečky železného předmětu. obr. 9:12. 9:14. barva: modrá/kobaltová. zlomek (délka 26 mm. datace: LT C2. při jednom konci snad čtverhranný. obr. výška 5 mm). 8. miniaturní (průměr 13 mm). 312–313. sběr z vyházeného materiálu. silně zkorodovaná. Náramek skleněný. Gebhard – serie 4. zlomek (délka 14 mm. 9:11. Popis předmětu (obr. silně zkorodovaná. obr. Nálezové okolnosti: artefakt byl získán povrchovým sběrem na mikropoloze Slivínko 2. výška 13 cm. výjimečně LT D1. řádově desítky jedinců (nevyobrazeno). typ A shodně podle Voigta (1960. Náramek skleněný. žlutá klikatka. barva: modrá/kobaltová. obr. šířka 11 mm. šířka 12 mm. na těle zápony čtyři uzlíkovitá zesílení. výška 5mm). Korál skleněný. 31): fragment bronzové opaskové zápony (zachována téměř polovina. 35/04). přír. 9:7. Korál skleněný. 2. 11. plochá lišta násypové výdutě (š. povrchový nález J. Tyčinka železná tvaru úseče kruhu. Povrchové nálezy z mikropoloh Slivínko 3 1. Keramika. obr. nalezl T.5 cm). výška 5 mm. typologie: Haevernick – typ 3. 35/04. 11. výška 7 mm). 5 ks. první kruhově tvarované pro ozdobnou vložku (nedochovanou). běhoun typu B2 (zlomek. 9:5. Gebhard – serie 4. Fragment rotačního mlýnku. obr. typologie: Haevernick – typ 8. nevyobrazeno. výška 4 mm). Náramek skleněný. Boleslav. 9:9. obr. datace: počátek LT D1. typologie: Haevernick – typ 7.6 cm. 6. průměr ca 48 cm. trapezoidní destička. asi čtvrtina).4 cm). Mazanice. symetrický (průměr 5mm). fragment. Náramek skleněný. nahoře ozdobný nýt a podélné dvojité linie. obr. Müller (1985. šířka 14 mm. obr. uložení: M. šířka 17 mm. datace: LT C1b. šířka 11 mm. Osteologický materiál (určení viz Příloha 2). zlomek (délka 20 mm. šířka 12 mm. barva: modrá/kobaltová. datace: LT C1b. barva: modrá. obr. Gebhard – serie 4. šířka 1. Gebhard – serie 12. obr. 9:10. 9:8. Povrchové nálezy z mikropolohy Slivínko 2 1. Gebhard – serie 4. 13. tyčinka. bez dochovaného otvoru pro pohybové zařízení. obr. 7.). 312. zlomek (délka 23 mm. Náramek skleněný. zlomečky. zlomek (délka 21 mm. běhoun typu B2 (zlomek. rekonstruovatelný průměr 36 cm. 13. barva: modrá/kobaltová. typologie: Haevernick – typ 13. výjimečně LT D1. 4:6). datace: LT B–C. č. typologie: Haevernick – typ 13. typologie: Haevernick – typ 13. výška 1–1. barva: modrá/kobaltová. . datace: LT B–C. na spodní části s jednou zachovalou a jednou odlomenou kruhovou ploškou pro uchycení organické části opasku. jednoznačně typově určitelná). materiál: znělec typu Kunětická hora (určení V. Venclová – typ 3a. Gebhard – serie 14. max. datace: LT C1b. povrch silně zkorodovaný (maximální rozměr 19mm). 9:13. Náramek skleněný. barva modrá/kobaltová. typologie: Venclová – typ 155. 4. obr. plochá lišta násypové výdutě (šířka 2. možná náramek nebo nápažník. Typové určení: Tyčinkovitá profilovaná pásová zápona typu Traunstein.9 cm. 10:5. max. výška 4 mm). Odlomené záchytné očko reparováno bronzovým plátkem ve tvaru písmene U. 34:5. rekonstr. 16. Gebhard – serie 14. Rotační žernov.6). 9. Profil písmene D. Boleslav č. zlomky. zlomky (obr. Gajdoš. nekresleno. materiál: znělec typu Kunětická hora (určení V. nevyobrazeno. 2a:1–2. 2. Gebhard – serie 35. 10. 12. př. Tyčinka železná. uložení: M Ml. sběr T. 140) a Bockiuse – Łuczkiewicze (2004. zkorodovaný povrch. v. Venclová – typ 7b. amorfní hrudka. přichyceným bronzovým nýtkem. Šrein) (Waldhauser 2005. př. cca 20 m S od obj. Šídlo železné. nevyobrazeno.

Kód a komentář k číselnému popisu keramiky Nejčastějším nálezem na lokalitě Slivínko byly keramické zlomky. Kuna 1994. 7. nezvěstný. byla získána prostřednictvím často opakovaných povrchových sběrů objevitele lokality.5 cm. max. aniž by jinde na podobně „bohatou“ laténskou lokalitu narazil. Kroužek skleněný. Kritika pramenů Získané prameny představují nepatrnou část hmotné kultury keltské komunity ze Slivínka.14). obr. nevyobrazeno. Kroužek. 4. max. dále rovněž kalichovité nádoby (obr. bronzový. 10:8. mísy se zataženým okrajem (220). 8:9). Krásného. Slitek bronzu. z čehož 1433 pochází z výplně dvou nálezových celků.4x1. obr. 5:2). Zásobnice netvoří podstatnou část souboru (obr. Také vhlazovaný dekor oběžných linií se nepočetně vyskytl (obr. Neustupný – Venclová 1996). 4:12). obr. 7:3–11). kde by opět šlo uvažovat o importu. 5. též Rulf – Salač 1995) pro laténské sídlištní keramické soubory ze severozápadních Čech.2 cm. což platí také pro základní druhovou skladbu. Struktura kódu Tvar nádoby (trojmístné číslo. 321–322. jednak pro komponentu tenkostěnné. V tomto smyslu lze považovat archeologickou reflexi mimořádných nálezů ze Slivínka za objektivní realitu. Byla provedena kolkem a má analogii v blízkých Krpech (Waldhauser 2003. který je charakteristický pro LT B (např. Vencl 1995. 8:11). průměr 3 cm. průměr 1. Neobvykle často byl na hrncovitých nádobách zaznamenán oběžný pás vrypů. druhá typ a třetí variantu): Soudky (100). Sumární charakteristika keramiky Pro analýzu je k dispozici okolo půldruhého tisíce keramických jedinců. obr. bronzový.4 cm. Rovněž zcela ojedinělá zůstala klasická kolkovaná výzdoba půlobloučků/girland (obr. nálezy jen zčásti pocházejí z pouhých dvou prozkoumaných objektů. 10:3. varianty 121–122.5 cm. 4–5). Salačem (1988. 10:10. především zlomky skleněných předmětů. 10:2. který procházel i řadu jiných laténských lokalit Pojizeří. Mimo uváděné druhy stojí nepočetná tuhová keramika (obr. 7:2). 5:4–10. průměr 1. 8:1–2). průměr 17 mm. podle sdělení F. obr. Mísy (200). 6. Výhradně na hrnčířském kruhu byly zhotovovány esovité mísy (obr. jednak pro komponentu nejběžnější užitkové „hrubší“ keramiky. Soudkovité i hrncovité tvary byly většinou nezdobené nebo nanejvýše opatřené na výduti pásem prstových (obr. Kód byl částečně doplněn. 8:1–4). Ani jinak se nejeví překážky k vyhodnocování laténského fondu ze Slivínka (cf. 5:11). Prsten. páskový. první číslice vyjadřuje třídu. Fragmentarizace keramiky nevybočuje z obvyklých situací. kónické mísy (210). Naopak běžnou „šípovou“ oběžnou výzdobu bylo třeba v souboru očekávat. 4 mm. válcovitý. 10:1. polozemnic (obr. obr. bronzový. Waldhauser – Salač – Holodňák 1986. Keramika. Výzdoba keramiky nebyla početná. Zcela neobvyklá je jejich kombinace s nehtovými vrypy.2 cm. plochý. snad může jít o keramický import (obr. v. 8:3). nezbytnému pro následnou analýzu nálezového celku. Vzácné zůstalo tradiční svislé rýhování na tuhové keramice (obr.98 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ Povrchové nálezy z mikropolohy Slivínko 4 1. Kroužek. max. varianty 311–312. 8:12. Kroužek. 2. plochý. 4:9) nebo nehtových vrypů (obr. průměr 1. Významná část souboru. rozměry 7. Si- . konvenčně jako na hrnčířském kruhu zhotovené hrnčiny. Celkový charakter souboru navozuje asociace s horizontem keramiky. mísy esovité profilace (230). 3:4). Co do počtu fragmentů keramiky náleží oba objekty ke „středně bohatým“ (Salač 1998). K jejich popisu. amatérského archeologa Tomáše Gajdoše. obr. a lze je tedy poměrně spolehlivě vyhodnocovat. varianty 211–212. varianty 221–225. které bývají považovány za nejčetnější z tvarů nádob. 0. který se na postčasnělaténské keramice Čech vyskytuje poměrně vzácně. Hrnce (300).Velmi často byly zastoupeny (hrubší) mísy. cf. zatímco ryté oběžné linie náleží k častějšímu druhu výzdoby (obr. bronzový. 331–332. v. varianty 231–234. stejně tak i plastická žebra (obr. 4:7). 4–8). Převažují typy se zataženým okrajem (obr. 3. byl použit numerický kód vypracovaný V.

objekt 1/01.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 99 Obr. tečkované tuhovou keramiku a ostatní nevykryté „běžné“ hrnčířské zboží). . obr. 5. 4. Slivínko 2. Slivínko 2. Obr. 1–13 keramika (černě vykryté profily značí nádoby s makroskopickými stopami hrnčířského kruhu. 1–14 keramika (značky cf. 4). objekt 1/01.

6.100 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ Obr. . Obr. objekt 2/02. obr. objekt 2/02. Slivínko 2. Slivínko 2. obr. 1–16 keramika (značky cf. 1–11 keramika (značky cf. 4). 7. 4).

vpichy (200).5 mm). Průměr ústí. první číslice vyjadřuje třídu tvaru nádoby. 10 – tělo (plece+výduť+spodek). Trojmístné číslo. Cedníky (800). 710 – černý smolný nátěr. mísy (200) a hrnce (300). Výzdoba. první číslice rozlišuje vnější (100) nebo vnitřní (200) povrch nádoby. 1 – tuhový střep Umístění výzdoby. uvedených např. 03 – nasazení hrdla. 1–14 keramika (značky cf. 21 – mramorování (do 1 mm). 3 – ostatní. s neodsazeným hrdlem (410). vhlazovaná výzdoba (800) – typy nerozlišeny (nevyobrazeno).Problémy konce doby laténské v Pojizeří 101 Obr. vhlazovaná výzdoba (600). – (nevyobrazeno). druhá a třetí typ a variantu okrajů). jemná výzdoba (400). varianty 610 a 620. v práci o moravské malované keramice. 07 – dno. 01 – okraj. 06 – spodek. Krásný. 4). Z. Poháry (600). že tvar nádoby neodpovídal žádné z výše uvedených definic. 05 – výduť (maximální výduť). Typy okrajů byly vypracovány pro tyto keramické třídy: soudky (100). tuly (400). Drápela. Zásobnice (700) s neodsazeným hrdlem (710) a s odsazeným hrdlem (720). s odsazeným hrdlem (420). 1. 02 – hrdlo. vrypy. 5–8 kreslil F. 1 – makroskopické stopy po užití hrnčířského kruhu. Tvar okraje (trojmístné číslo. Obr. 2 – drsnění. případně šlo o tvar sporný. 22 – chuchvalcovité drsnění (1–5 mm). Slivínko 2. V případě. kolkovaná výzdoba (500). 09 – podstava. 24 – zrnitý povrch. 221 – velmi hrubé chuchvalcovité drsnění (přes 5 mm). Počet kusů – každý střep má vlastní pořadové číslo.1 – stopy po rychle rotujícím hrnčířském kruhu. 08 – nožka. plastická výzdoba (300). 23 – struhadlovité drsnění. 211 – velmi jemné drsnění (do 0. obr. malovaná výzdoba (700). Úprava povrchu. objekt 2/02. Láhve (500). Rýhování (100). 8. . Rudolfová a L. 04 – plece (podhrdlí). je označen číslem 999. Další dvě čísla vycházejí z členění keramických tvarů.

Slivínko 2.98 % (87 ks). poměr jemné a ostatní keramiky z objektu 1/02. 11. (Pochopitelně nelze stanovit. Z celkového počtu 726 kusů keramiky je jemné zboží zastoupeno 11. miskovité nebo pohárkovité profilace.02% Graf 1.6 % z celkového počtu).8 % z celkového počtu). tj. mísy max.8 % z celkového počtu) a hrnce 17 fragmenty (13. hrnce 6 kusy (0. ale nepoužity). tzv. Z celkového počtu 707 kusů keramiky tvoří jemná keramika 15. Fragmenty soudků jsou v souboru zastoupeny 30 kusy (4.98 % (113 ks). 15.8 % z rozpoznatelných tvarů. 71. t. 13.j.5 % z celkového počtu) a zásobnice 5 kusy (0.5 %. Celkový počet fragmentů keramických nádob je výrazně nadprůměrný. Soudky jsou zastoupeny 32 zlomky (25.8 % z rozpoznatelných tvarů. tj.9 % z jejich celkového počtu). miniaturní nádobky bez pyrotechnických stop. Poslední sloupec.j. Miniaturní nádobky Obecně bývají rozlišovány dva základní druhy laténských keramických nádobek výrazně malých rozměrů (nejčastěji okolo výšky 5 cm) – jednak technická keramika. soudkovité. šípových kolků (obr. mísy 115 kusy (15. tj.6 % z rozpoznatelných tvarů. Ačkoli oba nálezové celky ze Slivínka náleží do stejného horizontu LT B2/C1. Neurčitelné fragmenty tvoří 78 % z celého souboru. tj. Jde o „hrubě hnětené“ nádoby. poháry ani zásobnice. Počet neurčitelných tvarů je 582 kusů (82. tj. Krásný 2006.1 % z celkového počtu). zda nebyly k uvedené aktivitě zhotoveny.5 % z celkového počtu keramických zlomků). které jsou z Čech známy (v počtu až 4 kusů) jednak z laténských . Vyhodnocení předmětů hmotné kultury Keramický materiál z objektu 1/02 Výrazné zastoupení v souboru z objektu 1/02 má jemná. nejčastěji se jedná o misky esovité profilace.2 % z rozpoznatelných tvarů.7 % z celkového počtu). 10.j.6 % z rozpoznatelných tvarů.98% Jemná keramika (113 ks) Ostatní keramika (594 ks) 84.8 % z rozpoznatelných tvarů. Tabelizace popisu keramiky podrobně cf.7 %. na kruhu zhotovená keramika. Keramický materiál z objektu 2/02. 3. t. V souboru nebyly rozpoznány situly.3 %). Slivínko 2.102 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ Odkaz na vyobrazení. poměr jemné a ostatní keramiky z objektu 2/02.98% Jemná keramika (87 ks) Ostatní keramika (639 ks) 88. 8:10). 76 zlomky (60. jednak tzv. láhve. Rozpoznány nebyly situly a láhve. číslo za lomítkem číslu fragmentu keramiky na obrázku. t. 2. poháry 4 kusy (0. a to vzhledem k (byť ojedinělému) výskytu kolkované keramiky (obr. 18. daly by se spatřovat indicie k rámcově nepatrně většímu stáří objektu 2/02. tyglíky se stopami po metalurgickém použití. číslo před lomítkem je rovno číslu obrázku. Zvláštním tvarem je miniaturní nádobka (dochována polovina) s plastickou výzdobou svislými vlnicemi. 3. 4. 8:9) a tzv.02% Graf 2.

na str. Tab. 13. jejichž součástí jsou nejen fragmenty starší keramiky. jejichž součást tvoří chronologicky citlivé předměty. jejíchž chronologický výskyt poprvé zachytil P. že některé konkrétní soubory/nálezové celky lze datovat přesněji.).21–23).Problémy konce doby laténské v Pojizeří 103 zahloubených objektů (např. Souhrnně ve smyslu ad quem by stáří objektu 1/02 ve Slivínku spadalo nejpozději do LT C1b. LT B2/C1 a LT C2/D(1) (např. 21): 1) dětských hraček (dětmi zhotovených).19. eventuelně jiných komponent. 383). 1. Co do kvantity výskytu na laténských sídlištích v Čechách se jedná o poměrně ojedinělý předmět. poloviny 3. 2. 383–384. a to na základě těchto (spíše/pravděpodobně) krátkodobě vzniklých souborů. jemuž bývají obecně připisovány různé (vesměs nedoložitelné) funkce (např. Vitiněves. 12:5–7) pocházejí pouze z objektu 2/02. intuitivní datování LT A zlom LT A /B1 LT B LT B2–C1 LT C2 LT C2–D1 lokalita/soubor Hrada 273 Krpy Klamorna Řehnice 1 Dalovice Markvartice 1 Řepov 14/04 Srbsko-Sokolka Trosky. 3) stolní keramiky se zvláštním určením. tedy hlavně do 2. ale i mladší intruze. s lit. 3. polozemnice II. Absence hloubkově drsněné keramiky z obou objektů ze Slivínka vylučuje dataci do LT C2–D1. Jenišův Újezd. Tři exempláře miniaturních nádobek ze Slivínka 2 (obr. 389. Podle uvedených studií náleží keramika z obou objektů ze Slivínka do „středočeské“ fáze LT B2/C1 nebo do „podkrušnohorských“ fází LT B2 a LT C1 Na základě dosavadních poznatků o laténské keramice Čech lze stanovit její poměrně spolehlivý vývoj také v Pojizeří (včetně lokality Markvartice). Waldhauser 1976a Waldhauser 2003 Waldhauser 1976a Rybová 1968 Waldhauser 2002a Waldhauser 1970–71 Waldhauser 2005 Waldhauser – Jenč 1998 Prostředník 2001. a to svislými esovitě vedenými hrubými liniemi. Stöckli 1974. Ve výskytu hliněných miniatur na lokalitě lze spatřovat určitou zvláštnost. jednak z hrobů (např. a to i přes to. nic nemění najejich chronologické průkaznosti pro LT B(2) až C1. např. 25:9074. Streit 1938. hrob 90. Absence černého (smolného) nátěru naznačuje poněkud vyšší stáří v rámci úseku LT B2–C1 (cf. Waldhauser 2002d Na keramice ze Slivínka 2 je možno shledávat několik pro datování významných diagnostických znaků. Waldhauser – Holodňák – Salač 1986. možná spojenou s postavením keltských obyvatel. 127–129. Waldhauser 1978. konkrétně mužů se zbraněmi i bez. soli nebo sušených bylin. obr. popřípadě do sedmi vývojových horizontů v Podkrušnohoří (např. Taf. III:15. Nadprůměrné zastoupení mís kónické profilace. 4–5). Waldhauser 1991. kombinační tab. Soběsuky. 1. I když počátek jejich zastoupení v nejstarším horizontu původně datoval do průběhu LT C. 4) manipulace při zvláštních (nedoložitelných) úkonech. vrstva literatura Pleslová 1958. obr. Venclová 1998). LT B. Jedna z nich je výjimečně (v kontextu Čech) zdobena. 60–61. Taf. 72. 2) nádobek určených pro uchovávání vzácných sypkých hmot. Drda (1977. Waldhauser 1988. Datování objektů a sídliště Slivínko na základě keramiky Proponováno a více méně definováno bylo všeobecně pět přijímaných fází vývoje laténské keramiky ve středních Čechách pro období LT A. století. 5:3). Jsou to především ty. . Zařazení keramiky ze Slivínka do chronologické sekvence vybraných laténských nálezových celků v Pojizeří. Naopak nesnáze působí datace patrně kontaminovaných nálezových celků z dlouhodoběji obývaných sídlišť.

objekt 1/02. 1 železné (obj.104 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ Obr. Jde hlavně o jámy označené jako a. tab. Slivínko 2 a 3. b ze Špatného cihelny. a 17. . II–III na str. tab. 4–16 skleněné (4. především z klíčové lokality Nový BydžovChudonice. 7–14 a 16 Slivínko 2. Rybová 1968. sběr). sběr. 104–105). 6 a 15 objekt 1/01. Diagnostické znaky zastupují právě kónické mísy. 8. Analogické celky k oběma objektům ze Slivínka 2 lze uvést z Pojizeří (Řehnice. 9. 43–44. 19 sběr). 18 keramický přeslen (objekt 2/02). 2/02). 19 bronzové předměty (17 objekt 1/01. resp. 5 Slivínko 3. XXXV). také z dalších lokalit v SV Čechách. 2–3 švartnové (objekt 1/02). šípové kolky. varianty hrncovitých nádob a hlavně tenkostěnné esovitě profilované mísy s plynulou profilací (Rybová 1964.

železné a kamenné předměty.98 %) ze Slivínka. přibližně na sever. soudě dle objektů 1/02 (15. Přesnější datování do LT C1 by však připouštěly pouze skleněné předměty a rotační mlýnek. . mohla Slivínko 2 obývat právě jedna z nich.10–11 sběr z mikropolohy Slivínko 4.98 %) a 2/02 (11. 2/02 z mikropolohy Slivínko 2. Již dříve byl sice všeobecně zjištěn snižující se podíl keramiky zhotovované na kruhu směrem od jádra sídelního území Keltů ve střední Evropě směrem k okraji. pokud se ovšem nenalézalo přímo ve Slivínku. V tomto případě by pro ni šlo zvažovat „majetkovou potenci“ pro bezproblémový dovoz z center její výroby. je možno použít vzorek z Čech (1.8. ale uváděné procentuální počty pro potvrzení této hypotézy (Stöckli 1974) nejsou přesvědčivé. 10. Bronzové. Venclová 1998). Pokud by se dalo konstatovat.2–1. 5. 2 lze považovat kvantitu této keramiky ve Slivínku za sice (mírně) nadprůměrnou v rámci Pojizeří. 1–3. plně srovnatelnou s oppidem Závist a mírně menší nežli vzorky z areálu čtyřúhelníkových valů Mšecké Žehrovice a Markvartice.7 obj.9 % na kruhu zhotovené keramiky ze středočeských Říčan a Přišimas zdůrazňuje v tomto směru význam Slivínka. 4.9 objekt 1/02. že její zvýšený podíl je „barometrem“ užívání pro „náročnější“ komunity. Oba nálezové celky ze Slivínka 2 bezesporu vykazují vysoký stupeň podobnosti s řadou analogických celků a i jinak není pochybnosti o jejich dataci do úseku LT B2–C1.2–28 % keramiky „na kruhu“). Slivínko 2–4. do jejichž výplně se ovšem dostala po skončení jejich funkce sekundárně z okolí (!). aniž by byl badateli vůbec exaktně prokazován import keramiky z nich nebo toto centrum lokalizováno (s výjimkou známých hrnčířských pecí). popřípadě z regionu Pojizeří (často 3–12 % „na kruhu“). Význam podílu jemné tenkostěnné na kruhu vyráběné keramiky ve Slivínku 2 V české literární produkci o době laténské byl kladen důraz na kvantitu zastoupení keramiky na kruhu (např. nikoli keramika.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 105 Obr. Pouhá 1.6. z čehož bylo usuzováno na význam jednotlivých druhů keltských sídel. Podle tab. popřípadě na vztah k výrobním a distribučním „centrům“ tohoto druhu keramického zboží. Pro posouzení podílu tenkostěnné keramiky na kruhu.

Ovšem znaky keramiky z obou objektů ve Slivínku v období LT B2–C1 očividně inklinují ke keramickému okruhu 1 ve středovýchodních Čech (dolní Vltava a Labe). 3). Procentuální zastoupení tenkostěnné na kruhu zhotovované keramiky v poměru k tuhové a běžné hrnčířské produkci. nicméně schází další dostatečně početný (a typický) soubor keramiky (např. patrně v partii ústí a podhrdlí dotáčené na kruhu (Wald- . V řadě objektů však nebyla nalezena žádná keramika z tuhy (Trosky. popřípadě prostorem vzdálených východočeských Železných hor s lokálními zdroji grafitu. Abb. spíše k podokruhu 1a (Bubeneč) než k 1b (Bydžov).106 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ Tab. která by byla současná s částí skleněných náramků z LT C2 až (počátku) LT D1. struhadlovitě drsněné) z povrchových sběrů. nicméně poukazují na kontakty s jihem Čech. Několik dat u „hrubé“ keramiky zastupuje jednotlivé její druhy. Tato kvantita se téměř shoduje s uváděnou „normou“ sousedního Mělnicka a okolí soutoku Ohře s Labem. zónu ve vzdálenosti 100–175 km od zdrojů grafitu (Waldhauser 1992a). Waldhauser 2005). kde jde o 3.89 % a 0. 2. Jde především o hrnce s pásy vrypů nad výdutí. Dle členění osídlení Čech v mladém až pozdním laténu na základě charakteristických znaků keramiky náleží lokalita Slivínko do kontaktní zóny mezi středovýchodními Čechami na jedné straně a severozápadními Čechami až Podkrušnohořím na straně druhé (Waldhauser 1996. Tyto okolnosti neukazují na nějakou mimořádnou potenci keltské komunity ze Slivínka v přísunu sortimentu tuhové keramiky či tuhové suroviny. nicméně v této zóně na Turnovsku byly zjištěny i vyšší hodnoty (Waldhauser 1976a). Příslušnost souboru ze Slivínka ke keramickým okruhům Získaný soubor fragmentů keramického inventáře obou polozemnic sice nemohla nijak výrazně ovlivnit metodika terénního výzkumu. Regionální keramické okruhy byly totiž zachyceny především pro období LT C2–D1. Řepov 14/04. Tuhová keramika Zastoupení tuhové keramiky v obou objektech ze Slivínka nepřesahuje pouhé procento (0.99 %). Waldhauser 2002d.

Michálek – Venclová 1994. Patrně tento závěr pro . popřípadě v rámci jemnějšího chronologického systému R. že skleněné náramky (jako každá kardinální inovace šperku) musely být zpočátku – v LT C1– vysoce prestižním předmětem osobní výbavy. Nástup jediného exempláře nejmladšího typu jednoduchého náramku s D-profilem spadá do LT D1. stupňů LT B–C. a zda jejich lokální výroba v Čechách nezačala již v LT C1“ (Špaček – Venclová 2003. v rámci Čech co do barevné škály nejhojnější (Venclová 1990. Tato formulace evokuje odpověď v tom smyslu. fig. Pozice skleněných náramků ve srovnání s exempláři ze Slivínka Těžiště souboru ze Slivínka tvoří sklo modré barvy.. jak to signalizuje jejich relativně vzácný výskyt v hrobových inventářích. zda skleněné náramky byly tak nadstardardním šperkem. a to podle N. Typy skleněných náramků ze Slivínka patří (podle datování počátku výroby) do období LT C1–D podle N. Závist (4 kusy) (cf. představují sice málo početnou. Venclové (1990) a R. než se dřív předpokládalo . 341–342). Lovosice (13 kusů). století“ (Sievers 2004.. Filip 1947. Srovnávaný soubor z Pojizeří zahrnuje ovšem minimum nálezů. Brestovanský – Stará 1998. Relativní a absolutní datování Soubor 10 skleněných fragmentů kruhů (a dalších čtyř skleněných korálů) reprezentuje v rámci Čech šestý nejpočetnější soubor z jedné lokality po oppidu Stradonice (143 kusů skleněných náramků). Mšecké Žehrovice II/Mšec II (14 kusů). zvláště ve srovnání se středem. Oba typy z Příšovic jsou rovněž zastoupeny v souboru ze Slivínka. Venclové (2002). tedy do doby „ke konci 2. Jejich výskyt ve Slivínku tedy ukazuje na mimořádnou majetkovou potenci příslušníků tamější komunity. Modlešovice (13 kusů). zda se jedná o archeologickou reflexi teritoriální komunity. eventuelně LT C1b. Jak ho interpretovat. ve Slivínku chybí. 27:9–10. zatímco jeden ze dvou typů z Karlovic (typ 16) z fialového skla. Spíše se jeví nápadný počet pouhých tří lokalit z celého regionu Pojizeří. pagu či jinak. Radovesice (8 kusů). Venclová 2001. ale zato výraznou skupinu ze stupně LT C1. 9:7–8. určených „pro zámožnější vrstvy obyvatelek v oblasti severozápadních a středních Čech“ (Venclová 1980. Slivínko (10 kusů). tedy do let 260/250–220/210 až těsně po 125/115. Řezáč 2004.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 107 hauser 1996. Mšec II ( 8 kusů). tato frekvence vyvolává otázku. Mšec I (20/26? kusů). Třísov (9 kusů). datovaného výhradně do LT D1. Waldhauser 2002c) není pochyb o geografické příslušnosti teritoria Slivínka v LT C2–D1 ke keramickému okruhu ve středovýchodních Čechách. Podle běžného výskytu struhadlovitě drsněné keramiky na východě Mělnicka (Lobeč. Horoušany-pískovna (4 ks). Vyhodnocení skleněných předmětů „Pečlivý moderní výzkum zjišťuje v laténských osadách přítomnost většího počtu skel. ale výjimečně se vyskytnou i v pozdním laténu. Horoušany-V suchých lukách (5 kusů). Venclová 1990. V rámci Pojizeří lze konstatovat naprostou výjimečnost souboru ze Slivínka ve srovnání s pouhými čtyřmi dalšími skleněnými náramky (Karlovice-Čertova ruka. Jejich analogie známe z Pojizeří (Řehnice) i východu Čech (Nový BydžovChudonice). Špaček – Venclová 2003). náramek typu Haevernick 13. severozápadem i jihem Čech (Venclová 1990. Soudilo se o jejich dopravě jako „importů“ z území mimo Čechy. Waldhauser 2002a). zůstává (obecně) nevyřešeno. jak se obvykle předpokládá. typ 8 a 13. 79). Venclová 1990. Tento fakt dovoluje poměrně spolehlivé zařazení do vypracovaných chronologických systémů sledovaného druhu šperku. 2 kusy. typ 7b a 16. zejména náramků. Typy skleněných perel lze jen rámcově datovat do doby laténské. Příšovice. 2 kusy. ilustruje nepochybnou příslušnost ke středoevropskému prostoru (naposledy např. 170). 81–82). méně (také) pro LT C2 (typ 13). Venclová – Salač 1990. 155). mapa). 73). Gebharda (1989). Gebharda (1989) do LT C1a až počátku LT D1. Filip 1947) a v Pojizeří (Benátky nad Jizerou. Většina z nich je charakteristická pro stupeň LT C1. Socioekonomická interpretace skleněných náramků Polovina typů náramků ze Slivínka je známa z inventářů laténských plochých kostrových hrobů v Čechách. Nejčastější v Čechách (ale i v Durynsku). zastoupený ve Slivínku třemi zlomky (obr.13).

1–2 povrchový sběr. 5–7 miniaturní nádobky (objekt 2/02). Fragmenty rotačních mlýnků. 1–2 brusné (?) artefakty (objekt 1/02). Obr.108 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ Obr. 3 objekt 1/01. Slivínko 2. 3 úlomek mazanice s bílým nátěrem (objekt 1/02). 4 kamenný artefakt (objekt 1/02). 11. Slivínko 2.12. .

Co do relativní a absolutní chronologie spadaly řetězové opasky do Filipova horizontu spon spojené konstrukce. Rozlišovat lze osm typů kuželek (obr. století až první třetiny/čtvrtiny 2. III. Křinec. baňaté s nožkou s očkem. LT C1a a LT C1b (Waldhauser 1978. 9:3) a do LT C1b (obr. Hrazany. století a přelomu 3. jak tyto čtyři varianty pregnantně definoval J. . které v současné absolutní chronologii spadají aproximativně do 2. tyčinkovité s očkem a rozšířenou podstavou.“ eventuálně osmičkovitými články. Jejich větší kvantita by tehdy měla být indikátorem prosperity lokálních komunit. situlovité s očkem a nožkou. Dolní Chabry. Libčeves. Lenešice. i když chronologicky průběžné. Exemplář ze Slivínka 2 náleží typu VI. Libočany. Sedláčková – Waldhauser 1987). Jenišův Újezd. pramenící z existence industriální zóny a poloze na komunikaci (Michálek – Venclová 1994. hlavně (podle nálezových souvislostí) žen z určitých výše postavených vrstev“. V Čechách se řetězové opasky s kuželkami výrazně koncentrují v hrobech v Poohří v makroregionu SZ Čech (více než tři čtvrtiny lokalit). oppidálním období sice bývají registrovány ojedinělé bronzové kuželky. – „indikátor prosperity“. VI. který byl později pro Čechy rozčleněn do fází LT B2b (část?). 37). Kruta 1975. hypertrofické s žebrem a očkem. spíše však vázičkovitého. století (např. především na počátku jejich výskytu v LT C1. Zápotocký 1973. nýbrž se jen spokojit s konstatováním. Telce. nežli typy IV–VI. zatímco typ VIII. tedy do druhé poloviny 3. Závěrem nutno jmenovat významné lokality s nálezy kuželek (Lovosice. 580).. osmičkovité s očkem (dvě varianty. V otázce pravděpodobné provenience kuželky ze Slivínka není možno jednoznačně určit místo výroby (dílny). Zdá se. Kapkovité typy I a II náleží k nejstarším.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 109 předoppidální období konce 3. Filip 1956. 12). 9:2). století (Venclová 2001). ale také za: – doklad existence „výrobního a distribučního centra“ s proponovanou funkcí jejich redistribuce (Venclová – Salač 1990). kapkovité oválné s otvorem. Bureš 1987. kapkovité s očkem. Vyhodnocení švartnových kruhů ze Slivínka Typy švartnových kruhů náleží do rozpětí LT B2(b)–LT C1 (obr. tvořily součást výstroje žen. Bronzový opasek jako indikátor přítomnosti žen společenské elity Keltů na lokalitě Závěsek v podobě bronzové profilované kuželky s otvorem ze Slivínka (obr. Waldhauser 1987. 171–173). V těchto případech nebyla prokázána jejich funkce jako závěsků nebo/také segmentů opasků. Tvršice. VIII. výrobky z „nejskvělejších slévačských a emailérských dílen. hlavně typ V. – nebyl mu připisován markantnější význam. II. Jansová 1965). koreluje s horizontem nejmladších plochých hrobů (Libčeves). výrazně profilovaného tvaru (Píč 1903. že nejvíce exemplářů bylo nalezeno na několika . Prvé tři jmenované typy kuželek se jeví formálně a podle datování výbav hrobů relativně spíše starší. V následujícím. a počátku 2.. VII. že přítomnosti skleněných náramků na keltských sídlištích lze přičítat značný význam. Ostřejší hypertrofická profilace. je znám pouze z prostředí oppid. Výskyt většího množství (zlomků) skleněných náramků na lokalitě byl nedávno považován nejen za obecně šperk vyšší vrstvy keltských komunit. Letky. 13): I. který stejně jako typy V a VII charakterizuje jednodušší plynulá profilace s výdutí v horní třetině a hlavně nožka. století nic neztratil na své aktuálnosti. V. vždy se závěsným kroužkem. Podle jeho názoru tyto opasky. úzká a protáhlá). poloviny 3. Filip (1956. České Kopisty. vázovité na nožce s profilovaným podhrdlím nebo/také nožkou. tab. podstatně méně ve středních Čechách a prakticky vůbec v dalších regionech osídlených v LT B2–C1 (soupis: Filip 1956). 9:17) pochází z typu řetězového opasku buď s destičkovitými nebo tyčinkovitými či „řetízkovými. Rieckhoff – Biel 2001./2. XXI:3. IV. spíše byl odvozován od pečlivějších prospekčních metod autorů výzkumů (Špaček – Venclová 2003).

event. Opasky s kuželkami náležely na plochých pohřebištích Čech tzv. bronzovou záponou a kroužkem (Waldhauser 1987. Kruta (1975). se projevují segmenty z kovu. . text). XIX:5). 103. kde snad došlo k pozdější muzejní záměně nebo k narušení dalšího (dvoj)hrobu. 13. Nicméně exempláři ze Slivínka 2 tvarově nejpodobnější kuželka pochází z Prahy-Dolních Chaber (Bureš 1987. pohřebištích v prostoru Lovosic (Zápotocký 1973). Filip (1956) a V. mimořádnou výbavou. 8:18–23). Tyto první kuželky na opascích. vždy byly doprovázeny nadprůměrnou. 16:1–10). Celokovové opasky se objevují již v LT B2b s horizontem švartnových kruhů. bohatým ženám. Do Podkrušnohoří kladli dílny na výrobu náročných šperků z plochých hrobů také J. což nezpochybňuje ani existenci dílny na území středních Čech. Taf. Vyloučena proto nemůže být výroba řetězových opasků právě v lovosické sídelní aglomeraci. Tečkovaně spojeny analogie nálezů ze Slivínka 2. zhotovovaných převážně z organického materiálu. tab.110 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ Obr. Tou je někdy v letech 1928–1932 prokopaný hrob 14 z Lovosic s botkou kopí. na čemž nemění nic ani jediná (zdánlivá) výjimka. obr. typickou pro hroby mužů-bojovníků (Zápotocký 1973. rozšíření typů závěsků z významnějších plochých pohřebiš’v Čechách (prameny cf. ze vzdálenosti 30 km vzdušnou linií od Slivínka. Typologie rolničkovitých závěsků bronzových opasků z plochých kostrových pohřebišť v Čechách (nahoře). tedy ve vzdálenosti 55 km vzdušnou čarou od Slivínka.

Zdůraznění zaslouží především jeho dekorativní úloha. Pokud se nejedná o mimořádně velký závěsek/amulet. 10). 79:7). obr. 1993. a to poměrně vzácně. fig. Interpretace diskovitého předmětu s otvorem Naprosto výjimečný nález v kontextu laténských sídlišť představuje artefakt tvaru přeslenu. 158) přicházejí v úvahu také pro brousek ze Slivínka 2. století. V případě Slivínka (ne)překvapuje dovoz z obou nejvýznamnějších center výroby. ale také zvuk upozorňoval na přítomnost ženy z keltské společenské elity. dále ve středních Čechách (Berounsko. Okolnost. 172) musel být nošen spíše na svrchním oděvu. ze kterého splýval ozdobnější koncový článek s řetízky a kuželkovitými závěsky (Filip 1956. Ve stupnici tvrdosti dosahují stupně 7.1 cm. že jejich nositelky patřily i v rámci agrárních komunit dvorců /vesnic k té nejvyšší špičce keltské společnosti ve 3. 2). a to v rámci girlandovitého zavěšení posledního kroužku řetězu. Průměr 1. 12:1–2) pocházejí ze středočeského krystalinika. Provenienci suroviny brousku ze Slivínka 2 by patrně bylo možné upřesnit prostřednictvím důkladné petrografické expertizy. 62). okolí Nehvizd. Brousek zastupuje druh artefaktů běžně užívaný na laténských sídlištích (např. 268–269). nejpravděpodobněji z Říčanska. Černokostelecka nebo Kutnohorska. předměty tohoto druhu byly výjimečně zhotovovány i z jiného atraktivního materiálu – švartny (Venclová 2001. Nicméně nutno upozornit na nepochybný zvukový efekt „chrastění“ kuželek při pohybu (např. z „dílen“ pod Kunětickou horou na Pardubicku na východě Čech. 1993). Diskuse o kamenných předmětech Dva fragmenty rotačních mlýnků pocházejí z tehdejšího významného výrobního střediska. používaný pro „šperkovou“ dekoraci. 45–46. I ony mají typologické analogie na středo- . cf. Byla prokázána „majetková potence“ obyvatel některých keltských sídlišť v Čechách pro dovoz těchto nejkvalitnějších rotačních mlýnků. 173). další z lovosického „výrobní a distribučního centra“ v SZ Čechách.7 cm se shoduje s kulminací tohoto rozměru. naznačuje. který je datován do rozpětí LT A2–LT B2/C1 s těžištěm v LT B. Buď máme co do činění s kategorií předmětů označovaných jako curiosa. Taf. dokonce i použitý materiál – křemenec – náleží k nejběžnějším (např. Venclová 1998. snad proto. Švartnový přeslen ze Žatce (Venclová 2001. Prsten a jeho problematika Tzv. Jejich význam pro sociální strukturu se nepodařilo jednoznačně objasnit. jednak v prostoru Most – Podbořany – Louny? (Venclová 1998. který podle průměru 124 cm (Libčeves. mohlo by jít o přeslen. nicméně podle publikovaných informací (mléčně monotónní vzhled) se makroskopicky jeví nejpotenciálnějším zdrojem buď okolí Lahoště v Podkrušnohoří nebo sběr valounu z teras větších řek v severní polovině Čech. který se však od kategorie těchto předmětů odlišuje technologií výroby na hrnčířském kruhu a obzvláště kvalitním vyhlazením povrchu. Waldhauser 2001. Filip 1956.8 % všech určených brousků. chůzi) nositelek opasků s kuželkami. Již z větší vzdálenosti viditelný. 5. Další dva deskovité artefakty (obr. nebo jde o excelentní výrobky určené jen pro významné členky keltských komunit. že byl zhotoven ze dna nožky kalichovité nádoby a poté dvojkonicky provrtán. 379. Abb. Dosud známé české. Není vyloučeno.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 111 Funkce kuželek na opasku – téměř pravidlem dvou kusů – se sice stala předmětem pozornosti. obr. „snubní“ prsten ze Slivínka náleží typu 410. Venclová 1998. jde téměř výhradně o ženské prsteny (Waldhauser 1998. 101–102. Podobný efekt lze předpokládat v případě závěsků růžicových spon nebo modelů vozíků ze sklonku doby bronzové. že opasky s kuželkami se i na větších plochých pohřebištích o desítkách hrobů objevují výjimečně (až na Lovosice). Radovesice. Prsteny z laténských plochých hrobů Čech jsou známy většinou z ženských hrobů. v laténu využívané zdroje křemence v Podkrušnohoří. zatímco jinde se museli (zčásti) spokojit s méně kvalitnějšími lokálnímí surovinami a výrobky (cf. Fröhlich – Waldhauser 1989. že lokalita leží zhruba na polovině vzdálenosti mezi nimi. mimořádně hodnotný prestižní opasek žluté barvy. obr. Mšecké Žehrovice. až na moment jejich výskytu u „bohatěji“ vybavených jedinců. Waldhauser a kol. 386. jednak mezi Lahoští a Hudcovem (Waldhauser a kol. 62:6) se i svým průměrem 6 cm rozměrově přibližuje artefaktu ze Slivínka 2 s průměrem 6. 81. 197–198).

158). (ústní sdělení E. Abb 42:14. Sotin. slídnaté keramiky (cf. Tomu neodporuje časové určení (bohužel jenom fragmentu) deformované spony spojené konstrukce s doloženým výskytem od LT B2b. patřících nepochybně k nejvyšší elitě soudobých komunit ve střední Evropě. ojediněle Čechy. kovových a kamenných předmětů z LT C1(b). snad do doby přibližně po roce 80 př. Objekt 1/02 by však mohl být datován také zlomky dvou skleněných náramků ve smyslu ante quem (před počátkem výskytu) do LT C1a a LT C1b.112 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ českém laténském sídlišti Borek u Jílového a pravděpodobně i jinde (Venclová 2001. Waldhauser 2005 s lit. Burgundsko. jejichž spodní hranici výskytu nelze přesněji datovat. Velem-Szent Vid Problematika provenience exempláře tyčinkovité opaskové zápony ze Slivínka. 10–12).. Petronell. 94–95. přičemž další švartnový kruh je zařaditelný do rozpětí LT B2b–C1. že do detailu identické analogie pocházejí téměř výhradně z oblasti povodí Sály (např. střední a nejjižnější Německo. „fortgeschrittene Stufe LT D1 bis frühen Abschnitt der geschweiften Fibel“ – Bockius – Łuczkiewicz 2004. ojediněle Čechy. V devadesátých letech minulého století začaly být považovány za produkt dílen v oblasti Sály v Durynsku ve středním Německu (srv. Čižmář 1989. Oba artefakty představují nejmladší (známé) datovatelné doklady aktivit ve Slivínku. jak to signalizuje datace obou typů skleněných náramků a především podélně rýhovaný švartnový kruh. Waldhauser 2001. typ Sotin – východní část Karpatské kotliny (včetně Liptovské Mary. Nejpravděpodobnější se jeví hypotéza o dlouhodobějším erozním procesu zaplňování objektů nebo o sekundárním porušení objektů nerozeznatelnými zásahy.). Gernsted. Geografické rozšíření: typ A – obecně Durynsko. Finální vyhodnocení tyčinkovité zápony. Starého Hradiska). ojediněle nejjižnější Německo. Droberjar) Sociální postavení majitelů tohoto druhu předmětu: „gehobene Wert bis hin zu Pretiosen“ (Bockius – Łuczkiewicz 2004. Bronzový prsten by pravděpodobně spadal až k úseku LT B2(/C1). nejčastěji v LT C. méně až do konce doby laténské. stejně jako zlomek neprofilovaného skleněného náramku medové barvy. typ B – obecně Durynsko. Profilované tyčinkovité zápony byly považovány za výrobky noricko-raetských dílen na území severního Rakouska a jižního Bavorska. Motyková – Drda – Rybová 1990. stejně jako bronzová kuželka řetězového opasku. Müller 1985. Rieckhoff 1994. Brücken. 66:4). 140). lze zařadit do pokročilé fáze LT D1 (LT D1b). 9). Z od Sály. Abb. Mohly sloužit jako brousky i jako surovina – třením suroviny se totiž získá silně obohacený muskovit pro ostřivo tzv. dále fragmentem švartnového kruhu s podélným rýhováním nejspíše do LT C1b. Diskutovat by tedy bylo možné o disproporci mezi datováním („starší“) keramiky z mladšího LT B2 či přelomu LT B2/C1 a („mladších“) skleněných. Oba žernovy s plochou lištou z materiálu Kunětické hory náleží ve smyslu post quem do LT C1 (cf. Z od Sály. 9) Sociální statut pohřbených: hroby žen „zámožného okruhu obyvatelstva“ („vermögendes Bevölkerungskreis“ – Bockius – Łuczkiewicz 2004. 361) Datování objektů a sídliště Slivínko Objekty 1/02 a 2/02 by bylo možno datovat podle prakticky identických tvarů a výzdoby keramické náplně spíše do (sklonku?) LT B2 nežli do LT C1. . střední Francie. Kr. Müller 1985. Tyčinkovitá profilovaná opasková zápona Relativní datování: pozdní doba laténská (LT D1–D2a/LT D1b. Kr. Při hledání původu profilované tyčinkovité zápony typu A ze Slivínka lze považovat za důležité zjištění. 91–92. Tento prestižní předmět osobní výbavy žen. Přesnou analogii se nepodařilo zjistit v jižním Bavorsku. střední a nejjižnější Německo. Absolutní datování: 80–50/40 př.

Vyhodnocení a interpretace objektů Jediné doložené archeologické objekty ve Slivínku 2 zastupují dvě polozemnice. vycházejícími z dosavadních poznatků. Ty mohly být bezkonfliktního (obchod. V úvahu přicházejí dvě vysvětlení – buď podíl skupiny migrantů ze středního Německa na zániku keltského sídliště ve Slivínku. Pokud opasek s tyčinkovitou záponou nenáležel ke hmotné kultuře lokální keltské komunity (což není pravděpodobné z důvodu sporadického výskytu těchto zápon v Čechách). Venclová 1990). zatímco využití polozemnice 2/02 by bylo možno hypoteticky označit jako smíšenou výrobní a zároveň obytnou. Jenom s výhradami. Struktura hmotné kultury ze Slivínka Vedle nekeramických předmětů a naturfaktů tvoří výraznou „slivíneckou“ skupinu předměty osobní potřeby (náramky. dále konstrukčním typům B a E (Waldhauser a kol. získaný ovšem z variace mezi 41 až 2796 kusy (Salač 1998). Počtem získaných fragmentů keramiky (něco málo přes 700 keramických jedinců na každý objekt) se slivínecké polozemnice zařazují mírně nad průměr. Plochou okolo 10 m2 spadají obě polozemnice ze Slivínka do (nejmenší) skupiny a (variace 5–21 m2) (Waldhauser a kol. není vyloučen ani její přímý podíl. brousků – je nízký. Nelze vyloučit souvislost se zánikem. Výskyt nečetných prestižních tyčinkovitých zápon typu A či B na východě Francie. Co do importní (a tím i majetkové) potence (některých) příslušníků keltské komunity ve Slivínku 2 lze uvažovat o její příslušnosti k vyšší vrstvě. Mainfranken). které jak svým tvarem.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 113 Z Čech jsou známy bronzové tyčinkové zápony typu A z oppida Stradonice (Píč 1903). nebo krizového charakteru (ztráta při likvidaci sídliště. méně na oppidech. Litoměřicka (mlýnky) a pravděpodobně i Teplicka (brousek). materiál v nich získaný se tam dostal až po skončení jejich funkce. Také počet nástrojů – především mlýnků. Co do stavební charakteristiky náleží objekt 1/02 polozemnici typu 120 a objekt 2/02 typu 240/160. V žádném směru nebyla pozorována mimořádná specifika slivíneckých polozemnic. a to z okolí. 1993. 48). dosud bylo v tomto ohledu formulováno minimálně 18 (někdy diametrálně odlišných) hypotéz (Waldhauser a kol. 348). Salač 1998. pece) signalizující výrobu. Salač 1998. Délkami 3. sňatek). nebo interakce mezi nimi. bývá pro dobu těsně před zánikem keltské civilizace interpretován migracemi těch komunit. spony. nepochybně dovezené z tehdejších výrobních zón – Novostrašecka (švartnové kruhy). které jsou spojovány (mimo jiné) s Ariovistovými Svéby a jinými Germány. typu B z Lukavce (Motyková-Šneidrová 1963). spadajícího chronologicky právě do doby pravděpodobného zániku keltské komunity ve Slivínku.29 m (variace 0. násilného spolužití obou komunit). Waldhauser a kol.6 m (variace 2. zato je však zastoupen kvalitními nástroji ze suroviny importované až z Pardubicka. 48). je možno opatrně formulovat hypotézu o původu ve středním Německu.1 m) (cf. Abb. 164). spíše však k menším. nebo o předměty z nekeltských pohřebišt s několika málo hroby či ze stejně tak „germánských“ sídlišť. Varia vystupují jen velmi vzácně. 1993. hlavně však v jižním Německu (Bavorsko. 1993. eventuálně s krizovými momenty elity společnosti Keltů sídlících ve Slivínku. V případě obou polozemnic z mikropolohy Slivínko 2 neznáme (kromě indikátorů podomácké výroby) žádné doklady (např. 12.65 a 0. 1993. Buď jde o ojedinělé nálezy z „keltského“ prostředí. což platí i pro jejich hloubky 0. kde lze pozorovat jejich koncentrovaný výskyt. popřípadě sklo možná i z komerčních center v prostoru mimo Čechy (cf. 355–357). 30 km vzdušnou čarou). opasek). eventuálně odraz jeho ovládání imigranty.75–7. činící 456 kusů. Nicméně většinou se předpokládá obytné nebo/také výrobní využívání plozemnic (Salač 1984). popřípadě jihovýchodu středních Čech (deskovité artefakty).8 m) patří ke standardu. v oblasti Saale–Unstrut. snad jenom v chladnějších částech roku. Naopak.10–1. Otázky funkce laténských polozemnic nebyly dosud jednoznačně vyřešeny. . tak strukturou nálezů plně spadají do standardu laténských sídlišť Čech (cf. dar. Vzhledem k relativně blízkému geografickému sousedství nejbližšího pohřebiště nekeltského etnika (ze středního Německa též migrující) kobylské skupiny (Chocnějovice. jež jsou běžně zastoupeny na laténských sdídlištích. Očividně chybí zbraně. lze funkci polozemnice 1/02 definovat jako skladovací (možná v rámci okolních staveb).8 a 3.

event. zkušenosti ze středověké archeologie zatím mluví jednak o nadprahovém podílu kostí lovné zvěře na některých hradech. třetím místě prase (Zikmundová 1972. Problematika výpovědní hodnoty osteologického materiálu pro stanovení druhu konzumace masité potravy u keltské populace ve Slivínku Analýzu ve stanoveném směru nutno považovat za obsahově pouze orientační. a to ve srovnání s Hrazany a Stradonicemi (Motyková – Drda – Rybová 1990). Pokud nejde o náhodný výběr. desky. Waldhauser a kol. 41). Vzhledem k omezenému rozsahu výzkumů na lokalitě nemusí být absence četnějších dokladů podomácké a specializované výroby rozhodující pro úvahy o mimořádném postavení této keltské komunity. Beranová 2005. jejich části – popřípadě výběr chovaných nebo lovených zvířat– by měly být specifické pro elitu společnosti a naopak jaké pro méně významné vrstvy.). místě s tím. resp. nikoliv lokalit) vystupuje vyšší podíl prasete nad ostatními druhy. především však určené pro ostření železných čepelí a hrotů. ale pouze z mikropolohy Slivínko 2. dalších podobných aktivit. zatímco kůň bývá na 4. jejíž hmotnost a oxidovaný rzivý charakter makroskopicky ukazuje na výraznou komponentu železa. Aktivity specializované výroby jsou prokazatelně indikovány pouze výjimečným nálezem několika hrudek strusky. běžné na každém (ve větším akvizičním záběru dokumentovaném) laténském sídlišti. a brousky jako univerzální nástroje s multifunkčním určením. ale s jednoznačnou převahou hovězího masa (!) v jídelníčku (cf. 52 s lit. kterou lze spíše ztotožnit s armaturou stěn polozemnic nežli s pláštěm pece. – nadprůměrné zastoupení koně. Lze pozorovat: – rovnovážné zastoupení tura a prasete v objektu 1/02. jaká zvířata. 65–66). neboť dosud nebylo v české archeologii Keltů prokázáno. 1993). Podomácká a specializovaná výroba Získaný laténský soubor hmotné kultury ze Slivínka sice poskytuje informace o výrobě na lokalitě. méně ovce/kozy a na dalším. Venclová 2001. 1993). Také výskyt pozůstatků koně . Problematika konzumace druhů masité potravy ve Slivínku 2 V případě sídelní jednotky Slivínko 2 omezuje výpovědní hodnotu menší kvantita osteologického souboru. ať již byla v rámci laténské komunity trvalá. popřípadě čtyřúhelníkovými valy.114 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ Bíle natřené zlomky mazanicových desek jako indikátor přítomnosti další (nadzemní) stavby Nepočetné zlomky mazanice s bílým nátěrem pocházejí z tzv. což by podle tohoto výrazného druhu strusky dávalo oprávnění uvažovat o kovářské výrobě. že na některých rovinných sídlištích nebyl v osteologických souborech zjištěn vůbec (Zikmundová 1972. měl by v tomto směru soubor z polozemnice 1/02 mimořádné postavení. – vyšší podíl lovné zvěře. Některými výjimkami osteologického souboru však Slivínko 2 přesto vybočuje. V publikovaném fondu z laténských sídlišť Čech jenom zcela výjimečně (a v rámci několika objektů. jak to bylo prokázáno na jiných sídlištích i oppidech. Peške 1993. nebo pouze občasná. že z tohoto souboru nevyplývá proporcionalita obvyklé „normy“ laténských rovinných sídlišť. 41. Nicméně nutno konstatovat. neměla by však zásadním způsobem ovlivňovat analýzu. Přítomnost (občasnou?) kováře na lokalitě lze sotva zpochybnit. 10:6) a přepálených hrudek mazanice. která byla součástí interiéru nadzemního domu. rotační mlýnky jako indikátory semílání zrnin na mouku. zastupují přesleny jako doklady tkalcovství. Desky sloužily spíše mimořádným aktivitám nežli běžné každodenní činnosti (Waldhauser 1977. Dosud se tyto rozdíly nepodařilo určit ani mezi protourbánním prostředím (oppidy) a neopevněnými agrárními sídlišti. kde se v kvantitativním zastoupení vyskytuje nejhojněji tur. není možno kvalifikovaně hodnotit (Waldhauser a kol. Aktivity podomácké výroby. a to v „nadprůměrném“ zastoupení ovcí/koz a snad i koní na oppidu Závist. jednak o co do počtu kostí hojnějším praseti nežli hovězím dobytku. Taktéž nalezené železné šídlo náleží k všeobecně často užívaným nástrojům. Problematický nález bronzové tyčinky (obr. Mezi českými oppidy byly zachyceny rozdíly. Pouze v jednom případě se jedná o zhruba polovinu koláčkovitého tvaru.

56). Vlčkové 1991. . Ten činí v případě objektu 1/01 značných 7.14 %. např. 365). s měsíčním kultem. zajíc (2 ks). Snad chov vepřů a koní mohl hrát ve Slivínku nepatrně vyšší roli nežli na běžných sídlištích Keltů v Čechách.. . medvěd. by mohl signalizovat buď zájem tamějších Keltů o lov jako takový (podobně tomu bylo u šlechty ve středověku) nebo by se snad mohlo jednat o projev kultovních praktik. 126. Tab. Nicméně lze upozornit na indicii zvýšeného podílu divokých zvířat z materiálového fondu na lokalitě Slivínko 2. dále i rys. jak je znám z ikonografie na halštatských a laténských bronzových a hliněných nádobách. kultem plodnosti a jara“ (Pleinerová 1973. Otázka podílu lovné zvěře Současný stav teoretického výzkumu živočišné výroby na sídlištích Keltů v Čechách mluví jednoznačně jenom v odpovědi na badatelskou otázku podílu lovených a domestikovaných zvířat. 60. Podíl obou složek se ustálil v poměru do 5:95 v neprospěch lovených zvířat (Peške 1993. Waldhauser a kol. 3. Waldhauser 1976b. pokud není náhodný. ale se zcela ojedinělými výjimkami v Neštěmicím blízkém Střekově v hodnotě 37 % lovné zvěře (Waldhauser – Holodňák – Salač 1996. Ve Slivínku 2 chybí např. dále uložení v hrobech i depotech (např.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 115 nad obvyklou hranici 5 % nemusí být u téhož objektu náhodný. v Radovesicích v jednotlivých fázích 0.5 %. Waldhauser 1981.. Pleinerová 1973. Venclové 1998. což pochopitelně nemusí odpovídat tehdejšímu kvantu získané biomasy obou komponent. 1993. Motykové – Drdy – Rybové 1990. Čižmář 1989. Rybové – Drdy 1994. Srovnání podílu domestikovaných zvířat ve Slivínku 2 s vybranými lokalitami doby laténské v Čechách (podle Budinského 1987. Zvýšený podíl lovné zvěře ve Slivínku 2. Zikmundová 1972). tedy stejně jako ze Slivínka 2. známý ze Závisti. srnec (4 ks). Libkovice. Jde však o aritmetický propočet poměru určitelných kostí domestikovaných a divoce žijících živočichů. i když hodnoty nad „normu“ nevystupují nikterak markantně (koně ovšem náleželi k „obchodnímu artiklu“. drobní hlodavci. v Neštěmicích.9–4. zejména v případě zajíce jako „totemového zvířete. Beranová 2005.jeho spojení s kultem matky země.1 % lovné. Tam zastoupené druhy divokých zvířat (NISP) – jelen (1 ks). Waldhausera – Holodňáka 1984. bobr. Rvenice. popř. 290–291). 1993. 2. Waldhauser 2001). Waldhausera a kol. liška (1 ks) – však nevybočují z (percentuálních) zastoupení na jiných keltských sídlištích Čech (Zikmundová 1972). Kyselý 2002). Radovesice. Kyselého 2002). odkud jsou z vyhodnocovaného souboru známy kosti „pouhých“ dvou zajíců (Motyková – Drda – Rybová 1990.

kde je předpokládán původní porost černýšové dubohabřiny (Neuhäuslová a kol. výjimečně se sídlišti LT C. 1993. Rybovou /1998/ jako „obchodní emporium“) bez výhrad přijímat. Minimum poznatků vyplynulo o přírodním prostředí Slivínka v době laténské. Mšecké Žehrovice II konsekventně jako „elity duchovní“ (Venclová 2001. ale hlavně Moravy. století Slivno). Po dodatečném srovnání souboru ze Slivínka 2 s adekvátními lokalitami (tab. v první řadě takových atributů. 3 a 4.–1. Tento jev může být ovšem interpretován i jinak. opominula srovnání s oppidy a čtyřúhelníkovými valy. století v Čechách (podle nálezů skla) a postavení „keltského“ Slivínka v těchto souvislostech I přesto. Přijmeme-li tento metodický postup. Tento rezultát konvenuje s geobotanickou rekonstrukcí okolí lokality. slivoně (10 %). 12). Tam však výjimečně nevystupovaly v bezprostředním okolí vodoteče a na zatravněných místech včetně staveb na V okraji intravilánu obce. že vyšší podíl („množství“) skla (skleněných náramků) „naznačuje významné postavení lokality jako bohaté obchodní stanice. označené P. a to na plochách od 0. – rámcovou shodu druhů a kvantity zvířecích kostí ze Slivínka s jinými (vybranými) laténskými sídlišti Čech. jejich sídlech a sféře vlivu v této době nejsou téměř žádné informace“ (Venclová 2001. se opírá o tyto (nepříliš) průkazné argumenty: – vysoký podíl domácích zvířat.7 do 1. 271–272. což koresponduje s českým názvem obce (dnes Slivínko. jejíž osazenstvo mělo možnost získávat určité luxusní předměty pro sebe a případně další distribuci“ nelze (ani pro Lovosice. z Manchingu (Sievers 2004. Nízký počet skleněných náramků z významných oppid – ačkoli tam probíhaly plošně rozsáhlé terénní výzkumy – jako jsou Závist. V dosavadním bádání českých archeologů platil tedy vyšší počet nálezů zlomků skleněných náramků (nad 9 ks) z jedné lokality jako jedno z kritérií přítomnosti elity také (!) mimo oppida. 2001). Na některých oppidech ovšem mohly být neupotřebitelné zlomky skleněných náramků recyklovány pro nové výrobky.5 hektaru a označeny jako mikropolohy Slivínko 1. Z následujícího textu vyplývá různorodost postupů. které obvykle bývají považovány za specifické pro vyšší vrstvy keltské společnosti. a to často s datovanými do LT A. které nesou minimum svalové hmoty. Pouze určení uhlíků z jednoho z objektů. Abb. 647) Sumarizace poznatků o sídelním areálu u Slivínka Podle výsledků povrchových sběrů a terénních výzkumů byly artefakty laténské kultury zjištěny na celkové ploše 8–10 hektarů. Identifikace sídel společenské elity ve 3. ve 13. Salače (1990. Drdou a A. 2. Novák (Příloha 1). Venclové a V. Podle dosavadního studia variabilní velikosti sídelních komponent (sídlišť) patří lokalita Slivínko do skupiny 3 – velká nikoli dlouhodobě (po celou dobu laténskou) obývaná sídliště na ploše nejčastěji 7–8 ha (Waldhauser a kol. například náhlým zánikem sídla. ukázalo na přednostní využívání dřeva dubu (76 % určených uhlíků). že se pro předoppidální Čechy obecně soudilo. znemožňuje generalizaci příčin výskytu tohoto druhu skleněného šperku. Rozpoznány byly čtyři zahuštění archeologických nálezů. Sídliště Mšec I (20 ks) a Mšecké Žehrovice II (14 ks) byla ovšem mimo jiné podle „nadprůměrného množství“ počtu nalezených zlomků skleněných náramků interpretována jako sídla „místní elity“ (Mšec I). Koželské (Příloha 2). Třísov a České Lhotice (které nepochybně hrály významnou úlohu v „obchodě“). 59) a Heuneburku (Čtverák 2005. Názor N. dokonce menší nežli ze Slivínka. Koželská ovšem konfrontovala soubor ze Slivínka 2 pouze s rovinnými sídlišti. Určení tisu naznačuje jeho možné užití při výrobě zbraní. Nutno bez komentáře připomenout. dílčí pozorování byla přesto učiněna. že jak na Novostra- . Zajímavé je určení další dřeviny. luků a oštěpů. 3) by mohly být shledávany indicie pro zvýšený podíl konzumace prasat a lovné zvěře v tamější keltské komunitě. Hrazany. 655). K. mělo by být rovněž ve Slivínku hledáno sídlo (společenské) elity Keltů.116 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ Konfrontace výsledků osteologického studia Názor K. že zastoupení prasete jako nejčastěji konzumovaného domácího zvířete je uváděno z nejprestižnějších lokalit středoevropského keltského osídlení. Jedno z východisek pro hledání sídel společenské elity v době laténské představují mimořádné nálezy „bohaté“ hmotné kultury. To konvenuje i s tím. že skladba konzumovaných druhů zvířat na lokalitě Slivínko 2 náleží v rámci sídel doby laténské „spíše k horšímu“. které provedl J. 211). 136). že „o elitě.

docházeli čestí archeologové k formulaci podloženějších závěrů o zkoumaných sídlištních strukturách. popřípadě označený termínem „hrazený dvorec“ (Drda – Rybová 1998. 628).75 km okolo mikropolohy Slivínko 2 s rekonstruovanou vodotečí (čárkovaně) a vodními prameny. a to velikostí a sortimentem nálezů. Waldhauser – Holodňák 1984. bude mluva archeologických pramenů vyznívat jednoznačně. tak v Pojizeří. že právě jenom na některých sídlili příslušníci keltské společenské elity. a počátkem 2. toku komodit) mohla být zdrojem určité nadstandardní hmotné kultury. od 50. V době užívání sídla u Slivínka musela elita keltské společnosti v předoppidálním období ve 3. Michálek 1990. Pokud by byla konsekventně položena otázka. – čtyřúhelníkové valy. skupina J. Sumarizace poznatků. Gajdoš). sídlit na tehdy běžném nehrazeném sídlišti – dvorci nebo části vesnice. jenom na několika málo z nich nalézali (vyšší počet) zlomků skleněných náramků a korálů. Viereckschanzen (Venclová 2000). Modlešovice. tedy v době. výrobní a distribuční centra. popřípadě obchodní emporia a některá větší sídliště („villages“ v termínu ostrovní archeologie) by se měly archeologicky projevovat jako významnější nežli okolní osady. Lužice. Tzv. Dosud byly v české literární produkci o době laténské označovány jako dvorce různé archeologické entity: – menší sídliště (Böhm 1941. kde se v rámci (obytného) areálu lokality Slivínko (1–4) mohly nalézat vlastní domy (usedlosti) elity. Sedláček. Michálka. – plošně omezená koncentrace laténských objektů krátkodobého/„jednofázového“ osídlení (Waldhauser – Holodňák 1984). Strakonice. let minulého století (výjimečně i o dvě desetiletí dříve). tzv. popřípadě ve více výrobních odvětvích. Obr. Hloubětín. resp. století. Toto konstatování však nelze bez výhrad vztáhnout k lokalitě Slivínko. Salač – Smrž 1989. Radiál 0. neboť tam (zatím) není doložena specializovaná výroba. 421). kteří prošli opakovaně desítky lokalit. – skupiny staveb na laténských sídlištích. kdy jí přibývalo (Rieckhoff – Biel 2001. respektive T. vlastní výrobou. Soudský 1955. Michálek – Venclová 1994). „dvorcové komplexy“ (Pleiner a kol. 1978. tečkovaně znázorněny nálezy keramiky z povrchových sběrů. Jeví se tedy odůvodněná konkluze. 212). industriální zóny. Bílina. 14. popřípadě mezi nimi. 214). 118). Jedná se asi o čtvrtinu plochy z předpokládaných 7–8 ha rozlohy celého (archeologicky známého) sídliště. a podílem na nadregionálním obchodu (Venclová 2001. Herrenhof. Dařilo se jim to hlavně na těch lokalitách. a kde tudíž nedocházelo k překrývání fází osídlení (např. Podle (dosavadních) nálezů skla pouze v mikropolohách Slivínko 2 a 3 by byla jako sídlo elity indikována plocha téměř výhradně na sever od vodoteče. V úvahu by mohla připadat rovněž hraniční poloha určitých sídlišť na okraji regionů i makroregionů. kde dlouhodobě působili amatérští archeologové (F. v německé archeologické terminologii tzv. tímto způsobem usnadněná kontrola (např. . Exkurs.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 117 šecku a Strakonicku. tzv. – palisádou ohražený areál. kde bylo zachyceno krátkodobější osídlení a chronologicky citlivý datovací materiál. Stav výzkumu malých sídlištních jednotek – dvorců (mimo oppida) Až během rozvoje plošných archeologických výzkumů.

118

Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ

Obr. 15. Kontakty komunity Keltů ze sídliště Slivínko 2 v období LT B2/D1 podle analýzy hmotné kultury (cf. text).

Byla vylučována identita jejich vzhledu a funkce s dvorci středověku (Waldhauser – Holodňák 1984, 205); zároveň se běžněji začal užívat pojem „dvorec“ i mimo oppida, ať již na základě teoretického nebo (zároveň) terenního výzkumu (Rybová 1967–69, 84), jako samostatné hospodářství (Waldhauser – Holodňák 1984; Waldhauser 2001). Tento terminus technicus byl definován poměrně široce a nebyl konfrontován s výsledky archeologie doby laténské ve Francii a Anglii. V české literární produkci došlo ke konkretizaci pojmu laténského dvorce mimo oppida na základě těchto znaků: – plošně omezená rozloha výskytu sídlištních objektů (na ploše zhruba 50×50 m); – zastoupení několika typů objektů v několika málo případech (polozemnice, zásobnice/sila, nadzemní (kůlové) stavby, hliník apod.). – výrazný agrární charakter osídlení, výjimečně se specializací na (podomáckou?) výrobu. Hmotná kultura z agrárních sídlišť krátkodobějšího charakteru, tak jak byla v Čechách poznána během minulých padesáti let, vykazuje mnohé podobné znaky. Běžná je keramika dokonalejšího tenkostěnného charakteru, zhotovená na rychle rotujícím hrnčířském kruhu, nejčastěji esovité profilované mísy. Výjimkou nejsou ani zásobnicovité tvary, téměř chybí luxusní malovaná keramika, typická pro prostředí oppid. Z nástrojů jsou zastoupeny především nože a důležitá součást vybavení – drtidla/zrnotěrky a (později) rotační mlýny. Rovněž brousek k ostření nožů, srpů, seker a vzácně také zbraní náležel k běžnému sotimentu, čímž se dostáváme k dalším předmětům hmotné kultury. Osobní výbavu zastupuje především kruhový šperk (náramky, nánožníky), dále segmenty opasků a spony. Švartnové (od LT B2), později skleněné náramky byly zpočátku (v LT C1) určitým módním luxusem, ale po čase (od LT C2) se mohly skleněné šperky včetně korálků stát běžnou ozdobou. Výjimkou zůstávají doklady specializované výroby – kovářství, ale hlavně zpracování barevných kovů (Lužice). Běžným nálezem je přeslen, výjimečně však v dokonalejším zpracování na hrnčířském kruhu jako exemplář ze Slivínka. Konzumaci běžných druhů masité potravy dokládá početný osteologický materiál. Prozatím se nepodařilo eliminovat rozdíly mezi druhy agrárních sídlišť navzájem a oppidy, zůstává možnost, že ani ne-

Problémy konce doby laténské v Pojizeří

119

existovaly. Dluhem zůstává poznání rostlinné výroby, neboť chybí paleobotanické expertizy včetně určení druhů obilnin. Nicméně se pro dvorce uvažuje o 6,7–10 hektarech orné půdy včetně přílohu, které by obhospodařovalo 10–18 jedinců (Waldhauser – Holodňák 1984, 211). Česká archeologie dosud nepřistoupila ke komplexnímu studiu sídlišť dvorcového charakteru doby laténské (což neplatí pro keramiku, kde bylo dosaženo významných výsledků; např. Salač 1988). Především chybí souborná kritika pramenů a úplná publikace materiálové základny. Proto zůstávají následující úvahy o lokalitě Slivínko (2) pouze předběžným pokusem.

Konfrontace lokality Slivínko s dosavadními poznatky o laténských dvorcích v Čechách
I když rozsah terénního výzkumu ve Slivínku 2 byl limitován, můžeme na základě povrchových sběrů velmi pravděpodobně konstatovat, že koncentrace osídlení zachycená severně od vodoteče koresponduje s dosavadními poznatky o charakteru laténských dvorců v Čechách. Slivínko 2 pochopitelně reprezentuje pouze jednu sídelní komponentu z několika. Předpokládané komponenty Slivínko 1, 3 a 4 buď zastupují vývoj (dvorce?) v několika fázích doby laténské, nebo „vyšší“ útvar v hierarchii neopevněných agrárních sídlišť (vesnice). Opět narážíme na limity pramenů, i když pracovní hypotéza, že mohlo jít o dvorec „elity“ tehdejší společnosti není teoreticky zpochybnitelná. Možná, že právě polohu komponenty Slivínko 2 na okraji sběry a nálezy vymezeného osídlení lze interpretovat jako specifickou pro tu část keltské komunity, která se chtěla/musela vyčlenit z běžného sídelního areálu. Pochopitelně nelze jednoznačně ztotožnit Caesarovy „gallské“ aedificia privata (viz níže) s termínem dvorec v prostředí českých Keltů. Chybí totiž společné entity k oběma termínům. Proto užívají francouzští archeologové termín „aristokratické rezidence“, definované archeologickými znaky elity – luxusními a prestižními předměty (Brunaux – Méniel 1997).

Informace o dvorcích v Zápiscích o válce gallské G. I. Caesara
Termín aedificium – překládaný podle běžných slovníků českými výrazy dvorec, ale i stavení nebo budova – zmiňuje Caesar zřídka, takže nelze jednoznačně stanovit jejich stavební vzhled a místo v hierarchii sídlišt. Uvádí je často v souvislosti s vesnicemi (vici) a oppidy, snad jako nejmenší typ galského sídla. Uvedené příklady použití termínu dvorec najdeme v souvislosti s pleněním: „I dal Caesar zpustošit všecka pole nepřátel, vypálit jejich vsi i osamělé dvorce...“ (III/29), dále II/7, III/29, IV/19, IV/35, VI/6. Poznámka o osamělosti dvorců koresponduje s asi nejobsáhlejším popisem dvorce: „Dvorec byl obklopen lesem, jak už bývají skoro vždy příbytky Gallů, kteří proti vedru vyhledávají obyčejně blízkost lesů a vod“ (VI/30). Dále se dozvídáme, že v přímořských krajích Británie je dvorců „gallským skoro úplně podobných velmi husto“ (V/12). Na uskladňování obilí na dvorcích snad ukazuje následující pasáž: „...obsadili všecky jejich dvorce a žili zbytek zimy z jejich zásob“ (IV/4). Jak vyplývá již z latinského výrazu pro dvorec aedificia privata, jednalo se o víceméně soukromé (?) sídelní jednotky. (Caesar, jehož cílem bylo zachytit hlavně hrdinské činy své a činy římské armády, věnoval nevojenským záležitostem minimální pozornost. Sporná zůstává často také míra pravdivosti jeho informací. Nutno mít též na paměti že Caesar zachycuje válečný stav, tedy nestandardní situaci. V neposlední řadě má vliv na konečnou podobu zpracovávaného textu jeho překlad z latinského originálu).

Problematika polohy Slivínka na pozemní komunikaci (dopravně-geografická situace lokality)
K aktuálnímu trendu archeologie patří (pokusná) analýza možného postavení lokality Slivínko na pravěké (laténské) stezce, ať již by byla regionální nebo/také dálková. („Pozitivní“) predestinace potenciální stezky, jež by probíhala přes Slivínko, je sice dána jeho polohou v prostoru rozvodí (a zároveň navazujících údolí) mezi dvěma většími vodotečemi; jednak bezejmenným potokem, tekoucím od Slivínka na východ a ústícím u Benátek nad Jizerou do Jizery, jednak rovněž bezejmenným potokem, vedoucím přímo z katastru Slivínka – dělícího laténské sídliště na dvě poloviny – na severozápad a ústícím pod Krpy do Košáteckého potoka. Pokud by takto přes Slivínko probíhala komunikace, existovalo by tak dopravně-geografické propojení mezi komunitou Keltů u Slivínka a Jizerou na jedné, zároveň

120

Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ

i přes Košátecký potok s Labem na straně druhé (cf. obr. 17). Jizera a Košátecký potok zastupují dva větší vodní toky II. řádu, které ústí do Labe. Slivínkem mohla tedy probíhat regionální, méně významná (transverzální?) pozemní komunikace mezi dvěma regiony keltského osídlení: jednak (dolním) Pojizeřím (na Mladoboleslavsku), jednak prostorem na středním Labi u soutoku s Vltavou (Mělnicko) (cf. Waldhauser 2001, 42–43). Ovšem R. Květ (1999, obr. 1) nelokalizoval žádnou keltskou stezku přes lokalitu Slivínko či do její blízkosti. Za málo pravděpodobnou lze předpokládat polohu Slivínka na nějaké nadregionální (dálkové) trase, takové, jaká je známa z vrcholného středověku, ovšem relativně daleko od sledované lokality. Jde o tzv. Žitavskou, popř. nisko-jizerskou/boleslavskou stezku, probíhající podél Jizery (Květ 1997, 23, obr. 50). Do prostoru od Benátek nad Jizerou po Mělník (Pšov) však byla ve vlastivědné literatuře kladena „slovanská“ stezka mezi kmenovým územím Charvátů a Pšovanů. V Benátkách nad Jizerou, popřípadě v sousedních Brodcích měl navazovat brod přes Jizeru (Strnad 1938, 18–23). Také k roku 1561 se vztahuje zmínka o „zatarasení svobodné silnice“ od Mělníka k Benátkám a dále „k Podkrkonoší“ právě přes Horní Slivno, potažmo i Slivínko, kudy „jezdívali s chmelí od Bavor“ (Kolektiv autorů 1927, 263).2 Umístění Slivínka na nějaké pravěké (laténské) komunikační tepně lokálního rázu není možno vyloučit, ale ani jednoznačně prokázat.

Závěr
Cílem analýzy se stalo poznání struktury agrárního osídlení v době laténské. Zpracování (byť ne rozsahem velkého) výzkumu lokality Slivínko zahrnuje nejenom mimořádné nálezy, ale i keramiku. Jedná se o nejpočetnější soubor laténských artefaktů nejen z Mladoboleslavska, ale z celého Pojizeří. Aktuální zjištění naorání objektů a jejich následný výzkum snad zabránil další fragmentarizaci, popřípadě i pozdějšímu totálnímu zničení. Otevřenou zůstává také otázka umístění pohřebiště, které lze snad předpokládat na terénní vlně SV od mikropolohy Slivínko 2. Ideální podmínky vymezení plochy výskytu objektů jednak naoráním objektů, jednak keramikou, poskytují orientační představu o velikosti sídelní jednotky Slivínko 2. Zkoumané objekty jsou zřejmě dokladem krátkodobého („jednofázového“) osídlení okolo rozhraní stupňů LT B2/C1 na zlomu 3./2. století). Archeologické nálezy indikují ovšem přítomnost Keltů v sídelním areálu Slivínko, na mikropolohách 1,3 a 4, od LT B ve 4./3. až do (počátku) LT D1, tedy do první poloviny 1. století. 1. Výsledky intenzivních povrchových sběrů a leteckého průzkumu ukazují, že jde o plošně omezený areál, který je snad reliktem nejmenší sídlištní jednotky – dvorce. Ty mohou být považovány za sídla vyšší sociální skupiny, někdy nazývané elitou. Na tuto skutečnost ukazuje i výrazná koncentrace artefaktů, které obecně svým malým zastoupením v nálezových fondech bývají považovány za atributy movitější skupiny obyvatelstva. Ačkoli je výpovědní hodnota těchto nálezů z povrchových sběrů u Slivínka zčásti snížena chybějícím nálezovým kontextem, lze předpokládat, že jejich výskyt je vázán na existenci sídla společenské elity, snad aedificia, tedy dvorce, stavení, budovy, jak jsou známy z Caesarových Zápisků o válce galské. Ambivalentní projekci dvorců známých z písemných pramenů a některého z druhů ohražených i „volných“ sídlišť kontrastně odlišných archeologických pramenů z Čech není ovšem (zatím) možno překonávat. 2. Z ekonomického hlediska zůstává nevyjasněna příčina majetkové potence obyvatel dvorce (?), situovaného víceméně na okraji makroregionu, mimo ložiska využitelných surovin. Ani existence obchodní či jiné stezky mezi oblastí soutoku Labe s Vltavou (Mělnicko) a Pojizeřím (Mladoboleslavsko) nemůže být apriorně vyloučena; mohlo to ostatně souviset s importem prestižních předmětů do Slivínka. Prosperita zkoumaného dvorce může jednak souviset s archeologicky nedoložitelným druhem výroby nebo směny, jednak –a to je nepravděpodobnější – z kontroly/vlastnictví nad ornou půdou (cf. Pleiner 1979, 19; Rieckhoff – Biel 2001, 213). Spekulovat tak lze také o blíže nespecifikovatelném vládnoucím postavení zdejších obyvatel; potom by jejich majetnost mohla vyplývat z „daní“ či podobné formy odvádění neznámého druhu dávek podřízeným obyvatelstvem (podle Caesarova líčení situace
2 Slivínko se ve středověku stalo sídlem nejenom v Pojizeří významné feudální rodiny pánů ze Slivna, předků např. známých pánů z Cimburka. První z nich je zmiňován Albert ze Slivna již roku 1224, Jaroslav ze Slivna, známý pod jménem Jaroslav ze Šternberka v RK jako obránce Moravy proti Tatarům, jinak jako držitel nejvyššího úřadu v zemi a diplomat (Kalista 1947, 69–70). Snad právě počáteční pozemková držba a osobní duchovní i vojenské kvality mohly být důvodem počátku prestiže pánů ze Slivna (tedy při srovnání s „dřívější“ keltskou elitou ve Slivínku, fenomény archeologicky přímo nezachytitelné).

Problémy konce doby laténské v Pojizeří

121

v Galii se nejčastěji jednalo o obilí). Pro přítomnost ozbrojené komponenty keltské společnosti ve Slivínku není přímých důkazů, a tak lze sotva soudit na její vliv na prosperitu. 3. Podle kontextu soudobých pohřebišť – současných v LT C1 se sídlem Keltů v mikropoloze Slivínko 2 – by obyvatele měla zastupovat společenská elita, nejpravděpodobněji muž(i) se zbraněmi a ženy s honosnými opasky a právě inovovaným kruhovým šperkem, skleněnými náramky, možná i jejich podřízení. Není od věci zvažovat vrstvu, uváděnou u Caesara (VI/13/1) jako equites (jezdci/rytíři), možná (v okolí ty „bez jakékoli ceny“) plebs. Jak a nad čím mohla společenská elita ve Slivínku 2 vykonávat určitou kontrolu (nejspíše zemědělské výroby a eventuelně i směny), z níž by měla profit, zůstává nevyřešeným problémem. Její místo bylo mezi (jedinou tehdy existující) lokální elitou s odpovídající omezenou mocí (cf. Venclová 2001, 12, 213).3 4. Zánik keltského sídliště u Slivínka nemohl být jednoznačně objasněn. Snad jen náhodný povrchový nález prestižní opaskové zápony, známé z Čech pouze ve třech exemplářích, vyvolává otázku, zda jde o svědectví přítomnosti Germánů v 1. století na ještě existujícím keltském sídlišti (nebo méně pravděpodobně o součást výbavy rozoraného hrobu). Lokalita i její širší okolí zasluhuje další důkladný vícefázový průzkum povrchovými sběry, doplněný užitím detektoru kovů a perspektivně také maximálně pečlivý záchranný výzkum s odebráním možných vzorků pro následné analýzy.

II. KONEC KELTSKÉHO OSÍDLENÍ POJIZEŘÍ A PROBLEMATIKA IDENTIFIKACE SÍDLIŠŤ KOBYLSKÉ SKUPINY
Jiří Waldhauser Geografické rozšíření
Termínem kobylská skupina bývá označována skupina pouhých tří pohřebišť: Kobyly (Mähling 1944), Chocnějovice (Filip 1932) a Jestřebí (Streit 1936). Jako archeologický odraz exogenní migrace do Čech nemůže být sporu o oprávněnosti vyčlenění kobylské skupiny, byť se její lokality rozkládají na ploše trojúhelníka o stranách pouhých 30×22×8 km. V současnosti by mohla být zpochybněna oprávněnost vyčlenění kobylské skupiny, protože od třicátých let minulého století nebyly zjištěny nové lokality, především žádná sídliště. Pouhá tři pohřebiště tak – i přes svoji odlišnost od charakteristické hmotné kultury Keltů v Čechách – totiž nebývají obvykle důvodem k vyčlenění samostatné archeologické skupiny. Mimo to názvy dalších regionálních skupin doby laténské (turnovský, cítolibský a hořejanský typ) mizí z obvyklé archeologické terminologie .

Stav výzkumu/sumarizace poznatků z pohřebišť
Všechna pohřebiště kobylské skupiny byla prozkoumána již v meziválečném období, čemuž odpovídá snížená kvalita dokumentace a absence přírodovědných analýz (hlavně antropologického určení kremací), nicméně získané informace byly (již na svou dobu) kvalitně zveřejněny, hlavně co do fotodokumentace. Část archeologického materiálu se nedochovala, což platí o naprosté většině fondu z Chocnějovic (do sbírek Muzea Mladoboleslavska se převodem z majetku Univerzity Karlovy dostala pouze známá lahvovitá nádoba s kolkovanou „kotvou“ a jedna železná zápona).
3 Příčiny mimořádného bohatství komunity Keltů u Slivínka na zlomu 3./2. století se tradičními archeologickými metodami nepodařilo zjistit. Hranice exagerace dosahuje hypotetická úvaha o nadstandardním zdroji exportního artiklu, a to (uzené) slaniny, pramenící z faktu nadprůměrného zastoupení kostí vepřů už v lokalitě a (zároveň) mimořádného kvanta uhlíků slivoně (10 %), téměř nikde v soudobých Čechách nedoložené. Dnes se v Pojizeří (včetně Slivínka) užívá dřevo švestky (druh slivoně) pro zvýšení kvality uzeného, a to pro zvýšení aroma finálního výrobku včetně slaniny. Výborná galská slanina se vyvážela až z Cisalpiny do Říma ve velkém množství už od 2 stol. př. Kr., jak zaznamenal Varro (II, 2 Terentii Varroni Rerum rustikarum libri tres). Podle Strabona (IV, 4, 3 Geografica) se Řím a celá Itálie staly odběrateli galských masných výrobků (cf. Pleiner 1979, 43): „(Gallové) jídla mají veliké množství, též mléka a masa všeho druhu, čerstvého i soleného“. Nebylo exportované uzené maso/slanina protihodnotou za (archeologicky doložený) nadstandardní skleněný šperk Keltů ve Slivínku nedlouho před vznikem oppid? Přítomnost tisu červeného pokládá J. Novák (Příloha 1) za doklad přítomnosti odřezků z výroby zbraní v palivovém dříví, případně přímo jako zuhelnatělé zbytky luku či oštěpu. Pravděpodobné použití luku ve Slivínku pro lov by mohla nepřímo potvrzovat také osteologická analýza. Nebyly dřevěné (součásti) zbraní vývozní komoditou keltské komunity ze Slivínka?

122

Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ

Obr. 16. Geografické postavení kobylské skupiny v rámci laténských Čech (kroužky v pořadí zleva ukazují polohu pohřebišť Jestřebí, Kobyly a Chocnějovice).

Pohřební ritus populace kobylské skupiny byl výhradně žárový; jiné druhy pohřbů nežli popelnicové zůstávají spíše výjimečné nebo neověřitelné. Pohřebiště se skládala až z 55 (známých) hrobů, ve zbývajících připadech z přibližně okolo deseti. Inventář hrobů tvořila především keramika, dále početné spony a zápony, jiné předměty byly zastoupeny pouze v několika málo exemplářích (např. hrot a botky kopí, ovčácké nůžky, pinzeta).

Hmotná kultura a její komponenty
Co do kulturní identity funerální hmotné kultury kobylské skupiny byly rozpoznány prvky laténské kultury, zvlášť jastorfské a středoněmecké materiální kultury, dále také przeworské kultury, nemluvíme-li o tzv. „vlastních výtvorech kobylské skupiny“ (přehledně Venclová 1973, 51–56, obr. 2–3). Ovšem již při prvotním pohledu na fossile directeur hmotné kultury tří pohřebišť kobylské skupiny zůstane zafixována absence (až na ovčácké nůžky a pinzety) všech druhů kovových, kamenných a kostěných nástrojů, dále především „hrubé“ sídlištní keramiky (obr. 18) a některých druhů zbraní. Skutečnost, že některé druhy zápon a spon (ale i keramiky) zjištěné na kobylských pohřebištích se vyskytnou v kontextu běžných laténských sídlišť a oppid Čech, vyvolává nutně otázku, zda populace kobylské skupiny (bez vlastních sídlišť) obývala některá (nepříliš vzdálená) keltská sídliště.

Relativní a absolutní chronologie
Datace kobylské skupiny tradičně spadala výhradně do pozdní doby laténské, tedy stupně LT D1, a byla považována za jeden z jejích klasických představitelů (např. Hachmann 1961; Venclová 1973). Jeden typ spony se zalomeným lučíkem, typ Kostrzewski C (cf. tab. 4), byl ovšem klasifikován s pojmenováním typ Eichloch jako jedna ze spon náplně LT C2 (Polenz 1971, 35). Právě tento typ spony byl v několika exemplářích zjištěn na nekropoli u Kobyl, např. v hrobě XXXIX (Mähling 1944, 45–46, Abb. 21:5–8). To by mohlo být indicií pro zařazení nejstarších hrobů v Kobylech již na sklonek LT C2. Periodizace kobylského pohřebiště na dvě fáze (Zeitgruppen 1 a 2, Hachmann 1961, cf. revize Venclová 1973, 59–61, obr. 6) je dnes stále problematická. Nicméně starší hroby se sponami Kostrzewski var. D a E doprovází častěji „hrubá“ keramika zhotovená bez kruhu, zatímco mladší se sponami

Problémy konce doby laténské v Pojizeří

123

Obr. 17. Povodí části Jizery v době laténské (stupně LT B–D1) s vyznačením regionů dolního a středního Pojizeří (podle Waldhausera 2002a s doplněním nových nálezů z let 2002–2005). Značky: 1 sídliště (LT B–D1), 2 pohřebiště (LT B–C1), 3 čtyřúhelníkové valy Markvartice na okraji Pojizeří (LT C2–počátek LT D1), 4 ojedinělé nálezy (LT B–D1), 5 převis/jeskyně, 6 opevnění/ohražení např. Semín, kat. úz. Troskovice, okr. Semily, 7 depot, 8 keltská mince, 9 pohřebiště kobylské skupiny (tečkovaně dnes zalesněné území).

var. K a F provází tenkostěnná keramika vyráběná na kruhu (což by v důsledcích signalizovalo akulturaci migrantů na „domácí“ civilizaci českých oppid a neslučovalo by se s níže citovaným názorem R. Gebharda /2004/) V absolutní chronologii náleží existence kobylské skupiny do „pokročilé“ druhé poloviny 2. až první poloviny 1. století př. Kr. Toto datování souvisí s tendencí časnějšího datování laténských stupňů ve střední Evropě. Ještě J. Filip (1956) kobylskou nekropoli kladl do 2. poloviny 1. století, popřípadě také N. Venclová (1973, 64) hledala její chronologické „těžiště“ po polovině 1. století. Počátky pohřebišť kobylské skupiny již ve 2. století a pokračování pouze v první polovině 1. století př. Kr. zastával autor tohoto příspěvku (Waldhauser 1990, 87, Anm. 1).

Etnicita kobylské skupiny
Již téměř 80 let trvající bádání o etnicitě kobylské skupiny, zahrnuje (téměř) všechny možné alternativy: neurčitelná etnicita; nekeltská etnicita, tj. Germáni; smíšená etnicita (germánská a keltská); akulturované etnikum (germanizovaní Keltové nebo keltizovaní Germáni); Keltové (popř. „jiný keltský kmen“) (např. Franz 1939; Böhm 1941; Mähling 1944; Břeň 1960; Hachmann 1961; Venclová 1973; Waldhauser 2001; Gebhard 2004). Shrneme–li, potom výčet názorů o etnicitě kobylské skupiny paradoxně začíná a končí s identifikací Keltů jako nositelů kobylské skupiny (Gebhard 2004, 112: „die in ihrer Genese eindeutig keltisch erscheint“, in litt. 15. 5 2005 „vom Anfang aussschliesslich keltisches Gepräge“).

124

Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ

Po metodické stránce všechny uvedené dosavadní důvody (ne)určení etnicity spočívaly v posouzení hmotné kultury jako takové, dále vycházely z pohřebního ritu a geografické polohy kobylské skupiny. Podle (mého) názoru se jeví (nikoli jako klíčová) argumentace lingvistiky pro prostor centrálního Durynska, odkud (přinejmenším zčásti) do Čech migrovala populace kobylské skupiny; germánská toponyma totiž zasahují od severu až po oblast Lipska. Také aproximativní svědectví písemných pramenů o zarýnském osídlení (na sever od Mittelgebirge) tam signalizuje výhradně Germány (Caesar a další). Nezaznamenat ovšem nelze trend současné archeologie s výraznou skepsí až agnosticismem ke stanovování etnicity na základě archeologických pramenů (přehledně např. Brather 2004).

Východisko a cíl migrace populace kobylské skupiny
Transfer řady předmětů hmotné kultury ze středního Durynska na (sever) Čech na zlomu 2. a 1. století nemůže být předmětem sporu. O doklad směny/obchodu, exogenních sňatků apod. by mohlo jít v případě jejich ojedinělého výskytu (např. na oppidu Stradonice), prokazatelná se jeví „výměna“ (nebo napodobení) hmotné kultury mezi Kelty ze středovýchodních Čech a nositeli kobylské skupiny (např. hloubkově drsněná keramika; Mähling 1944, Abb. 34).

Přírodní podmínky
V době, kdy byla kobylská skupina rozpoznána (poprvé ve 30. letech 20. století), nedosahovaly poznatky o původním přírodním prostředí okolí jejich pohřebišť a o klimatu (subatlantiku) výraznější kvality. Až nedávno byla zdůrazněna poloha pohřebišť kobylské skupiny na samém okraji ekumeny zemědělského pravěku (obr. 16–17), na nepříliš úrodných půdách, v klimaticky pro zemědělství málo vhodných místech (Waldhauser 1990, 102; Waldhauser 2001, 130). Doba existence kobylské skupiny ve srovnání s obdobím laténu a doby římské by podle V. Ložka (2000) klimaticky zastupovala relativně nejchladnější a nejvlhčí periody. Pro střední Evropu také spadají do doby mezi lety 120–114 př. Kr. a do šedesátých let (70–60 př. Kr.) extrémní vlhké periody, což podporuje „legendu o povodních“, kterou zachytil Strabon (Vll, 2, 1) (cf. Schmidt – Gruhle 2003, 281–283, Tab. 2, Abb. 10; Bockius – Łuczkiewicz 2004, 3, Anm. 10)). Z této písemné zprávy a z okolnosti úbytku osídlení v prostoru dolního a středního Labe v Německu byla odvozována příčina germánských – do Čech směřujících – migrací v posledních dvou stoletích před změnou letopočtu (Waldhauser 1992b, 168). Lze konstatovat, že kolonizace teritoria kobylské skupiny při srovnání s dalšími územími Čech nevycházela ze snahy o zábor optimálních půdních druhů, ani ze zájmu o klimaticky vhodnou zónu. Samo chovatelství domácích zvířat nemohlo být pro imigranty jedinou motivací obsazení části severu Čech. Jako pravděpodobné příčiny migrace populace kobylské skupiny tak zbývají faktory „politické“, mj. „katastrofy“ a „nedostatek“ potravin.

Kritika pramenů a výzkumných metod
Povrchové sběry v zóně pohřebišť Kobyly, Chocnějovice a okolí Jestřebí prováděné v letech 1969–2005 (sice často, ale nesystematicky) nezaznamenaly žádné pozitivní zjištění laténských aktivit. Je tedy nutné zaujmout k problému sídlišť kobylské skupiny stanovisko, které vychází z teoretického studia. Zkreslení pramenů vyplývá z okolnosti, že známe pouze funerální předměty, hlavně keramiku. Výběr hrobové keramiky byl však výrazně omezen, např. lze zdůraznit absenci soudků a dalších typů nádob (obr. 18). Chybí také zásobnice, „cedníky“ a některé typy mis. Nezanedbatelná část fragmentárně nalezené keramiky, především té z Kobyl, nebyla vyobrazena a podrobněji publikována; nalezneme o ní jenom zmínky v textu (Mähling 1944).

Teoretické předpoklady k identifikaci sídlišť kobylské skupiny
Zvažovat lze sídlištní nálezy, které by mimo datování do LT C2–D1 splňovaly následující předpoklady: – poloha v bezprostřední topografické souvislosti s pohřebišti; – v zóně výskytu pohřebišť a výjimečně i mimo ně řádově do vzdálenosti 2 až okolo 10 km; – mimo zónu pohřebišť do vzdálenosti až okolo 25 km, buď jako laténská sídliště s částí exogenní hmotné kultury nebo jako ojedinělé předměty.

Problémy konce doby laténské v Pojizeří

125

Obr. 18. Absentní a frekventované tvary keramiky kobylské skupiny v konfrontaci se soudobou skladbou keramického inventáře laténských sídlišť v typologii V. Salače (1988). 1 – vůbec nezastoupená na nekropolích, 2 – ojediněle se vyskytující do 5 ks, 3 – výjimečně okolo 10 ks zastoupené. Bez kroužku – běžně se vyskytující typy nádob.

Potenciální sídliště Kobyly (sporadické nálezy v okolí sídliště)
Na pěti místech (mikropolohách 1–5), 100–300 m S, popřípadě Z od nekropole u Kobyl se na ppč. 184/2 a dalších narazilo na zlomky keramiky. Jde o náledující místa, zatímco další mikropolohu (6) zastupují již v literatuře zmíněné archeologické struktury na Z okraji kobylské nekropole: (1) Akce J. Waldhauser, V. Weber (1970, 47–48), 28. 4. 1970, tři sondy 1×0,5 m v místech tmavého probarvení ornice, archeologické nálezy uloženy v M Liberec, inv. č. 7467–8. O datování do zemědělského pravěku není sporu, nicméně do doby laténské by bylo možno zařadit zlomek mísy se zalomeným okrajem (obr. 19:2), hlavně však fragmenty tuhové keramiky (obr. 19:3–4). Datování fragmentu železného předmětu a bronzového kruhového terče s železným nýtem (faléry?) zůstává sporné (obr. 19:1,5). (2) Akce J. Nachlinger (důchodce), 1960, „zjištění keramiky“ ve zkypřené části ovocné aleje (nálezy nezvěstné). (3) Akce J. Kaván, 1959, narušený, dále nezkoumaný objekt (údajně hrob, což nekoresponduje s uváděnou hlubkou 1,5 m; takovéto hloubky hroby kobylské skupiny zdaleka nedosahují), „střepy“, nezvěstné (Kaván 1964, 269). (4) Akce J. Louda (učitel), 1965, povrchový sběr u lesa, keramické fragmenty (údajně uloženy v soukromé sbírce). (5) Akce J. Waldhauser, 1971–2005, opakované povrchové sběry, získány řádově desítky keramických zlomků neurčitelného zemědělského pravěku z plochy na rozhraní ppč. 177/1 a 177/4 (předáno M Český Dub). (6) Akce J. Böhm, 1931. Na JZ těsně vedle (!) nekropole zcela mimo hroby (!) byla zjištěna na ploše cca 20×15 m koncentrace 4 objektů, ohniště s vypáleným dnem a 17 kůlových jamek (obr. 19). Lze uvažovat o archeologických reliktech obdélníkového kůlového domu o rozměrech cca 11×5 m v nejběžnější (laténské) orientaci staveb V–Z. Právě J. Böhm (1941, 451), autor výzkumu v Kobylech v letech 1930–31, na tato místa proponoval existenci „jakési dřevěné stavby.“ Nalezené zlomky keramiky se bohužel nedochovaly.

126

Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ

Obr. 19. Kobyly (okr. Liberec). Dokumentace nálezů z 20. století (polohy 1–6) s nálezy z r. 1970 (dole), nahoře výřez z plánu zkoumané plochy v Kobylech s objekty a kůlovými jamkami (podle Mählinga 1944).

Během archeologického výzkumu eponymní nekropole u Kobyl se na ppč. 184/1 v areálu žárových hrobů narazilo na další archeologické objekty a kůlové jamky. Část z nich je podle superpozice starší nežli žárové hroby (XLIX a XLVI), což asi platí i pro další nepravidelné objekty a kůlové jamky, situované mezi jednotlivými hroby. Některé mohou být přírodními nebo recentními útvary. Archeologické „nefunerální“ nálezy z areálu nekropole (obr. 20), tedy ty nalezené mimo hroby, zastupují (bohužel v originále nezachované) zlomky keramiky a 6 ks štípané industrie (Mähling 1944, 116, Taf. 28:1–17; zde obr. 20). Ze zlomků keramiky čtyři bezpečně patří na zlom raného a vrcholného středověku (Mähling 1944, Taf. 28:13–16), dalších 6 ks s přesekávanou plastickou páskou/lištou, event.

Problémy konce doby laténské v Pojizeří

127

Obr. 20. Kobyly (okr. Liberec). Archeologické nálezy sídlištního charakteru z areálu nekropole (podle Mählinga 1944).

i okrajem náleží údajně do sklonku eneolitu, do kultury se šňůrovou keramikou (Mähling 1944, Taf. 28:2–6, 17; cf. Turek 1995, 91), jeden zůstává podle fotografie nedatovatelný (Mähling 1944, Taf. 28:1). Silexy byly nalezeny ve větším objektu v sektoru 53 spolu se „střípky“ a zřejmě nenáleží do doby laténské. Mohlo jít o eneolitický objekt.

Diskuse
Uvedené informace indikují v okolí kobylské nekropole i jiné aktivity než funerální; nelze však prokázat ani vyloučit jejich datování do doby pohřbívání na nekropoli. Tyto okolnosti ovšem vyžadují bu-

Obr. V každém případě není možno zcela vypustit z úvah laténské stáří keramiky s plastickou páskou z prostoru nekropole Kobyly (a tím zpochybnit její jednoznačnou. jíž má procházet komunikace nového obchvatu a patrně i výstavba rodinných domků. Turek 1995). – laténské sídliště Nowa Cerekvia. XXXII:p. 21. přírodními expertizami neprokázanou dataci do kultury se šňůrovou keramikou. – „koncová“ (endlatènezeitliche) laténská sídliště v Bavorsku (Rieckhoff 1995). text níže). halštatu a podobně. okrajové partie nádoby s plastickou vlnicí (Mähling 1944.128 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ doucí bedlivé sledování lokality. 25:11). 24–25. Nastoupilové v členité geomorfologické situaci střední části Českého ráje (označeno šipkou). Taf 28:5) byl datován do eneolitické kultury se šňůrovou keramikou. Grube 38/75. cf. 91). 46:8. do detailu shodná s exemplářem z Kobyl (cf. v Horním Slezsku. XXIII:p. že z uváděných nepočetných příkladů vyplývají pouze dvě možnosti. Grasselt 1994. byla publikována část nádoby s plastickou páskou. 24:12) spolu s keramikou tradice doby laténské (cf. Nutno podtrhnout. „dom 1“. ale i przeworskou (Woźniak 1970. cf. Widerstatt. Rovněž ze sídliště gubińské skupiny v Luboszycích a Nowé Sóli jsou uváděny nádoby s plastickou páskou z období LT C/D1 (Domański 1975. obr 32:p). Poloha převisu dr. Podle Waldhauser – Lutovský 1998. nebo jde v těchto případech o nerozpoznané intruze fragmentů z epochy eneolitu. 10). odkud ze souboru z obytné stavby spolu s „keltskou“ keramikou na kruhu. obr. A. . k tomu Korelationstabelle Abb. kde se mělo jednat o zásobnici (Turek 1995. – laténská sídliště v Durynsku mají v keramickém inventáři z LT C/D1 rovněž nádoby s plastickou páskou (např. XXIV:1). Troskovice (okr. tabl. 25:8–10). kde opět najdeme plastickou pásku (cf. obr. 32): – převis u Troskovic (obr. I když vyobrazený zlomek výdutě/resp. neunikly registraci následující do detailu analogické nálezy z laténských kontextů ve střední Evropě (obr. Semily). Taf. 305. Buď keramika se sledovaným typem plastické pásky patřila (i když poměrně vzácně) k výrobkům lidí na sklonku doby laténské v okrajových zónách laténské kultury. tabl.

okrový. byl kresebně zaměřen a fotograficky dokumentován (obr. vyježděných vozovek a dalších. 5 část silnostěnné nádoby s částí páskového ucha. Takovýmto způsobem byly v září 2003 identifikovány aktivity pod skalním převisem o rozměrech (před dešťovými srážkami chráněné plochy) 4. lesních prací. které jsem v červnu r. Informoval mne.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 129 Aktivity z konce doby laténské pod převisem u rybníka Věžák v Českém ráji (hmotná kultura problematické uloženiny/„vrstvy“) Některé náhodné archeologické nálezy z nestandardních (archeologům běžně neohlašovaných) zásahů do terénu. šedý (2 ks). 6 výduť nádoby s výzdobou kolmých žlábků. Troskovice. (především) uvnitř silně přepáleno. okrový neupravený povrch. 85/03 (Muzeum Mladoboleslavska). 152) a vypracována NZ čj. Nálezové okolnosti souboru 82 keObr. bahnitý materiál. 21) Převis. přispívají v místech se zalesněním k registraci často zcela neočekávaných pravěkých a středověkých lokalit. Nadmořská výška aproximativně dosahuje 285 m (obr. že „odhrabal“ keramické fragmenty. tm.35 a 3 m. ramických jedinců zůstaly limitovány. Nálezce neobjasnil jemu neznámý původ nehluboké terénní deprese. 22 a 23). nad ní vyhlazeno. 22. oboustranně leštěný povrch. Liberecký kraj). Nisou). Kopřiva). 2. 24): 1 část nádoby s prohnutým hrdlem a oblým odsazeným tělem. 8 tělo nádoby s chuchvalcovitým drsněním. silnostěnný. bahnitý materiál (3 ks). bahnitý materiál. 7 výduť tenkostěnné nádoby s výzdobou nehluboko ryté vlnice mezi liniemi.55. . ležící ve vzdálenosti 18 km JV od Kobyl. 3 výduť tenkostěnné nádoby. Plán a profil převisu. Troskovice. pod nepravidelně zdrsněno. 2 část soudkovité nádoby s vodorovnou linií. Fotodokumentace převisu (foto V. světle hnědý povrch. A. plavený materiál. Nastoupilové. šedé. příkladně erozních rýh. Na ZM 10 03–34–09 činí souřadnice 017:252. bahnitý materiál. Lokalita je vzdálena pouhých 90 m od břehu rybníka Věžák. tvrdě vypáleno. Popis keramiky (čísla 1–12 se shodují s obr. kterou užívají i těžká motorová vozidla. náznak šikmého rýhování. který je získal z „černé vrstvy“ v hloubce až 60 cm pod povrchem. Lokalita byla pojmenována po objevitelce jako Převis dr. 4 výduť nádoby. 9 výduť středněstěnné Obr. a to na JZ okraji katastrálního území Troskovic (okres Semily. šedý.01. 23. probíhající nedaleko od lesní vozovky. neboť se omezují na informaci Martina Kubečka (Jablonec n. 3. Dosud byla publikována třířádková zmínka (Waldhauser – Drápela – Krásný 2004. žlutošedé (2 ks). bodové vrypy. 2005 předal do sbírek Muzea Českého ráje v Turnově.

24. 10–12 datace do kultury se šňůrovou keramikou. 9 vrcholný středověk. 1–8 datace zlomu doby laténské a římské. Troskovice. Keramika z převisu. .130 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ Obr.

25.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 131 Obr. .11–15. Výběr keramiky z nekeltských/germánských sídlišť konce doby laténské v Bavorsku. 8–10 výzdoba plastickou páskou. 1–10 (č. dom 1. výběr keramiky z nálezového celku (č. 11 okraj s plastickou páskou podle Woźniaka 1970). Nowa Cerekvia. a laténského sídliště v Horním Slezsku. Keramika na kruhu s vykrytými profily. podle Rieckhoff 1995).

silnostěnné. „hradištní“ tradice (2 ks). z toho 2 s vnitřní žlutohnědou glazurou). objekt 37/71 a další (Waldhauser – Košnar 1997. kulka. 14–18 nedokonalý výpal). 24:2).6 %) a zcela intaktní. neupravovaný povrch. 224. tj. okr.. zl. výdutí. Literatura: Filip 1947. 158. dna vyšší silnostěnné nádoby. také z Nového Bydžova. tvrdě vypáleno. neupravovaný povrch. ale i ze středních Čech. kosodélníků. neupravovaný povrch. Stopy sídelních aktivit doby laténské v okolí nekropolí kobylské skupiny (problémové neřešitelné interpretace) V okruhu do několika kilometrů S. Taf. avšak s „nadprahovým“ (tj. Laténské nálezy z okolí pohřebišť kobylské skupiny. Nekeramické nálezy: kosti zvířecí (3ks. patřícího mezi nejstarší na nekropoli. (č. výdutí. černý/smolný nátěr). novověk (5 ks. Lokalita se rozkládá 3 km severně od Kobyl. tvrdě páleno. olověná. silnostěnné. Filip 1956. Charakteristika pravěkého keramického souboru Předložená kolekce keramiky zahrnuje 82 fragmentů. Absolutně jde o poslední desetiletí před změnou (a zlom) letopočtů. Běžná je velikost zlomků. V a Z od pohřebišť kobylské skupiny byla doloženy aktivity z mladší až pozdní doby laténské. jáma I.4 %). Nesporné zůstává datování struhadlovité drsněné situly do LT C2–D1 (2. okr.–1. výduť s vlnicí mezi liniemi (obr. okrový přetah vně (5 ks). Soubor tří zlomků keramiky (obr. Waldhauser 1992. což naznačuje rovněž analogie vlnice z hrobu 1 pohřebiště Dobřichov-Pičhora. obr. obr. které by mohly souviset se sídlením zmíněné populace. 26. neupravovaný povrch. Pozoruhodná je poloha lokality přímo pod valovým opevněním hradiště Semín (cf. 16 zlomky těl středněstěnných nádob. neupravovaný povrch. 3 bronzová spona z Lobče (podle Filipa 1956). 134–135 s obr. Formálně lze dělit keramický soubor na více či méně přepálené zlomky (24. Mezi fragmenty keramiky vystupují jako chronologicky citlivější zlomky soudku s vodorovnou rýhou v podhrdlí (obr. šedé. minimálně 30 diagnostických jedinců obsahujícím) významem. století). 2 Soběslavice. Tato okolnost se jeví jako mimořádná hlavně po srovnání s jinými soubory ze sídlištního nebo z „převisového“ kontextu mladšího pravěku nejen z Pojizeří. v Pojizeří situovaná lokalita Obruby nebo středočeské Běchovice. výdutí. bahnitý materiál. Waldhauser – Lutovský 1996. Liberec). nevyobrazené keramické fragmenty: 13 zlomek z těla středně silné nádoby. tab. 19. 26:1) ze dvou téměř sousedících poloh na SZ okraji obce nemá bližší nálezové okolnosti. 4–5).132 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ nádoby řady vrypů tvaru trojúhelníků. neupravovaný povrch. Venclová 1975. šedé (2 ks). okr (19 ks). žárem nepostižené fragmenty (52. 414–416. Kr. 17 zlomky těl středněstěnných nádob. Waldhauser – Holodňák – Salač 1986. bahnitý materiál. 9). odpovídající normě podobných souborů z objektů a uloženin „kulturních vrstev“. Zmíněný dekor vlnice i varianty soudků s prohnutým hrdlem vychází z laténského základu (cf. silnostěnné. dno s bílým nátěrem (novověk?). 24:5). 177. (Motyková-Šneidrová 1963. 1 Letařovice. Nastoupilové spadají do úvahy pouze analogie z tzv. (Droberjar 1999. např.4–47. 23:1). 10–12 část výdutě silnostěnné nádoby s vodorovnou plastickou páskou přerušovanou prstovými vrypy. neurčeno). CXII:1.–20/30 po Kr. (5 ks). 1998). částečné přepálení. zl. Co do datování souboru keramiky z Převisu dr.laténsko-římského horizontu a samých počátků starší doby římské. méně potom soudek s prohnutým hrdlem (obr. Vyloučit ovšem nelze aktivity Keltů z nížin Čech ani jejich předcházející osídlení. atypické odloučené (odprýskané) zl. 24:7). 11). 14 dovnitř prohnutý zlomek výdutě tenkostěnné nádoby. bahnitý materiál. slídnatý. Obr. hlazený povrch. šedé. Laténské aktivity v okolí nekropole Kobyly Letařovice (okr. 15 zlomky těl tenkostěnné keramiky. (10 ks). A. Bezpečně určená intruze: středověk. které šlo jenom zcela ojediněle laboratorně slepit do částí nádob. dokonce ani jejich sídla ve stupni LT D1. (jeden zlomek s náznaky svislého rýhování). zl. na kruhu šedočerný (vrcholný středověk). do období 10/5 př. (7 ks). Waldhauser 2002a. bahnitý materiál. 101–102. Dalších 7 zastupuje středověkou až novověkou intruzi. (10 ks). bahnitý materiál. (3 ks). okr. oboustranné stopy černé hmoty („příškvar“?. výrazné oboustranné pórovité přepálení. Co do počtu zlomků jde o menší soubor. 37–38. okr (3 ks). atypické zlomky: zl. . výdutě. z toho 2 přepálené. 24:1) a ucho (obr. Abb.

Snad orbou silně otřelý okrajový zlomek soudku s prohnutým hrdlem (obr. kteří vyobrazený zlomek na konferenci v Kounicích klasifikovali jako nepochybný import předřímské przeworské kultury (do jejíhož okruhu spadá i gubińská skupina). Z autopsie je posoudili specialisté na laténské období M. Necelé dvě desítky zlomků keramiky a nezvěstnou železnou sponu bez okolností (akce 1934. Datování spočívá na zlomku mísy s vhlazenou vlnicí a koncentrickou kružnicí do LT C1b–LT D1. Koldová 2005. aniž by šlo konstatovat výjimečnost tvarů i výzdoby od běžné mlado. Mimořádná je poloha lokality na sever od laténského osídlení a dokonce i na severozápad od kobylského pohřebiště v Jestřebí u České Lípy. 9. Česká Lípa). 26:2) z polohy „U dubu“ na Z okraji vsi má náznaky struhadlovitého drsnění. 6 ks. Oba poukázali nejenom na tvarovou identitu(obr. Záměnu tohoto tvaru . Literatura: Waldhauser 1976a.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 133 Soběslavice (okr.až pozdnělaténské keramiky. datovatelného jako u předcházející lokality. Bohužel zlomky keramiky. Literatura: Waldhauser 1971. obr. 30–31. Sloup (okr. 30. Literatura: Filip 1956. Laténské keramické nálezy z okolí pohřebišť kobylské skupiny. Ml. Dąbrowska 1988. 28:12–16). obr. Bednarek (Univerzita Wroclaw) a M. 33). Rudnicki (Univerzita Warszawa). Několik fragmentů keramiky“ (min. Waldhauser 2002a. 102. Liberec). 1938) a ze dvou sond (zjišťovací výzkum 1970. včetně svisle rýhované a mis. 27. Waldhauser 2002a. Větší soubor keramiky pochází z obdélného objektu (polozemnice?) ve Fiedlerově cihelně. Wielowiejski 1981. 28:14). Lokalita leží 12 km JV od pohřebiště kobylské skupiny u Chocnějovic. Lípa). 119. Z nich bylo 876 ks (92. Ml. tab. Analogické tvary s charakteristickým tmavě šedým pečlivě hlazeným povrchem jsou uváděny z przeworského prostředí v severní části střední Evropy. Laténské aktivity v okolí nekropole Jestřebí Česká Lípa (okr.1 %) určeno jako typických pro laténské období LT C2–D1 (obr. obr. 60). 70. Boleslav). hlavně ze Slezska (např. která obsahovala 951 fragmentů keramiky. a to ve vzdálenosti pouhé 3 km od kobylského pohřebiště u Chocnějovic. se nedochovaly. Č. Obr. 51–52. tabl. 27:1–6) z „nevýrazné vrstvy“ a z výplně „jednoho objektu“ bylo získán archeologickým výzkumem v poloze Erbenova ulice-nové parkoviště. Waldhauser 2002a. tabl.Vzdálenost činí 9 km od pohřebiště Jestřebí severozápadním směrem. 1998) na suťovém kuželu pod skalním sukem se zříceninou středověkého hradu lze datovat do období LT C/D. trojúhelníkovým okrajem (obr. III:35). Specifickou „nekeltskou“ komponentu z laténské vrstvy tvoří čtyři bez použití hrnčířského kruhu zhotovované keramické tvary: 1. 1–6. Laténské aktivity v okolí nekropole Chocnějovice Jivina (okr. CXII:2. 156. Boleslav). Lokalita je situována 8 km SZ od pohřebiště Jestřebí. Poloha byla ve vrcholném středověku využita pro stavbu skalního hradu. Abb. 28:1–11). Mísy/hrnce/hrnky s hráněným. XXXII:9). 155:13–14. ven profilovaným. které se stávají předmětem analýzy. Srbsko (okr. včetně gubińské skupiny z LT C–D1 na teritoriu dnešních hranic Polska a Německa (Domański 1975. ale i charakteristickou úpravu povrchu. 119. na str. 32. Lokalita leží 2. tabl. Literatura: Gabriel 1986–87. I:4. zatímco zbytek tvořily „nelaténské“ specifické zlomky keramiky (obr. I:7. Česká Lípa (podle Gabriela 1986–87). Pod kolmými skalními stěnami pískovcového bloku Sokolka (kóta 322 m) byla v letech 1997–98 na svažité ploše 15×9. popisovanou i v literatuře (Wielowiejski 1981. Waldhauser 1990.5 km jihovýchodně od eponymní nekropole Kobyly. 92.5 m pod svislou skalní stěnou v hloubce okolo 80 cm zjištěna a 16 sondami zkoumána tmavě černá uloženina (vrstva). Literatura: Waldhauser – Jenč 1998.

poloha Sokolka. Boleslav). Laténská a „nekeltská“ keramická komponenta z vrstvy LT C2–D1. . Ml. 28.134 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ Obr. Srbsko (okr.

Posledně jmenovaný datovala autorka výzkumu do nejmladší laténské fáze V. 29) z nekropole Kobyly (Mähling 1944). západ i jih od Čech. Mísy se zalomeným a ven talířovitě vyhnutým plochým okrajem (obr. Teriny (hrnce) se zalomeným ven trychtýřovitě vyhnutým okrajem (obr. Dokonce i v prostředí souboru ze Sokolky nalezneme podobnou. 28:15) pocházejí v několika případech dokonce z eponymní nekropole u Kobyl (Mähling 1944. zde obr. II:9). sponami) nebyl také tento keramický tvar. Kr. včetně typické úpravy hrubého „chropowatego“ povrchu (cf. Kobyly (okr. 86:2. která však mají nepatrně vyvinutý plochý vějířovitý tvar ústí mis. Taf. Dąbrowska 1988. 6:1). 3. XXVII:1).Problémy konce doby laténské v Pojizeří 135 s keramikou konce doby římské a počátku stěhování národů vylučují i konzultace nad materiálem i s českými specialisty. Liberec). Hrnce s krátkým svislým až nepatrně ven zahnutým okrajem blízké profilací okraje a horní části výdutě nádob „pražského“ typu (obr. 29. běžný během LT C–D na sever. Oder-Warthe Gruppe (Müller 1985. dále i z Bavorska (Rieckhoff 1995). Její zánik s proponovaným odchodem populace v LT D1 „okolo roku 100“ př. tabl. 60) shodně určili oba výše jmenovaní badatelé. 2. 79:2. a to pro fáze A1–A2/LT C–D1. I:1. Hrubý tvar keramiky. Uváděny jsou rovněž z Durynska (Müller 1985. XXXII:a). 93–104) teoreticky Obr. XXXIX). opět včetně gubińské skupiny (Domański 1975. zda mezi četnými předměty (a někdy adaptovanými předlohami) přejímanými populací przeworské kultury (např. XLVI. Odlišují se rovněž „nelaténským“ způsobem úpravy povrchu a v případě obou variant mis především absencí stop po hrnčířském kruhu. ale na kruhu provedenou keramiku (obr. 4. kde tvoří i jeden z vůdčích typů (Wielowiejski 1981. Mísy se zalomeným a ven talířovitě vyhnutým okrajem jsou známy v několika exemplářích (obr. a to například již ze zlomu LT B2/C1 ze Slivínka (obr. 117). běžně z przeworské kultury. dále běžně z przeworského milieu. tabl. Abb. Nebo jde i v Chudonicích o importy? Diskuse. 28:11). Branžeže v souboru patrně z LT C2 (Waldhauser 1994. 5:14) a Nového Bydžova-Chudonic (Rybová 1964. Vyčleněné keramické tvary tvoří makroskopicky naprosto specifickou komponentu hrnčířského zboží ze Srbska-Sokolky. kde byly zdůrazněny „scharfkantige“ profilace okrajů v souvislostech s przeworským prostředím tzv. opět se souvislostmi s Durynskem (cf. Wielowiejski 1981. 97:23). 28:13). z Nadodří (Domański 1975. Vzdálenost gubińské skupiny u hranic mezi Polskem a Německem od kobylské skupiny činí vzdušnou linií pouhých 60 km. Nejsou uváděny ze standardních laténských sídel Čech. 82:2. Mísovité tvary s krátkým zalomeným okrajem a hrnce (podle Mählinga 1944). 93:7. obr. tabl. konvenuje s objevením tohoto druhu kera- . tab. Kriticky je nutno upozornit na formálně poněkud vzdálené analogické tvary z prostředí laténských sídlišť. V těchto souvislostech se jeví oprávněná otázka. 38/hroby I. 25:6) Tento výčet zahrnuje jeden z častých keramických tvarů. 28:16) opět pocházejí v řadě příkladů z prostředí przeworské kultury a nemá smysl uvádět četné analogie.

Allier. Pokud nejde o komerční import. Nález tyčinkovité zápony z bronzu typu A (obr. 135–136). Podle Peschel 1978 a Bockius – Łuczkiewicz 2004. Boleslav). Přímo to vysvítá z textu G. 191–192. 30. 31) pro léta 72/71–58 (tj. Karlstein u Berchtesgadenu v Bavorsku). Z nálezového kontextu není pochyb o datování toho typu A prestižní zápony do LT D1. ale také o východní partie bývalé Gallie. Nyní se vrátíme k již v této stati podrobně zveřejněné lokalitě Slivínko. XVI:1). kdy germánští Svébové v čele s králem Ariovistem „zabrali“ část území jmenovaných kmenů a ovládli jejich oppida. hvězdička označuje lokalitu Slivínko. Avšak tato expanze Germánů se (zatím) neprojevila v archeologických pramenech z východu Francie s výjimkou již výše zmíněných tří nálezů tyčinkovitých zápon. nejpravděpodobněji ve středním Durynsku v oblasti řek Sály a Unstruty (Bockius – Łuczkiewicz 2004. která je situována 25 km jižně od pohřebiště kobylské skupiny u Chocnějovic. Holtzheim. mimo jiné osídlené kmeny Arvernů a Sékvanů. dep. I. 9:19. Absence germánských sídlišť z LT Dl jak z východní Francie tak v areálu okolí pohřebišť kobylské skupiny musí nutně evokovat Obr. tab. Slivínko (okr. . dep. Bockius – Łuczkiewicz 2004. Jejich výskyt dosahuje přialpské oblasti na jihu a východě (např. Neschází tedy předpoklady k úvaze o migraci populace gubińské skupiny/przeworské kultury z nížin severně pod Krkonošemi na jih směrem do Čech (pokud by nešlo o lidi této identity. závěr LT D1). Bas-Rhin a „Elsass“ bez určení přesné lokality. Rozšíření bronzových tyčinkovitých zápon (Stabgürtelhaken). Peschel 1978. kteří v této době pronikli i do Durynska. cf. jak to konečně naznačuje i jediný další českých nález z oppida Stradonice (Píč 1903. Ml. Peschel 1978). 14–15). signalizuje to nejpravděpodobněji expanzní zájem populace z Durynska nejenom o Čechy. 31) právě na laténském sídlišti Slivínko 2 indikuje komponentu hmotné kultury s proveniencí mimo Čechy. dále byl zaznamenán ve východní Francii (Aubeterre. Caesara (I.136 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ miky na severu Čech.

Tato problematika bude ještě diskutována níže. aby vůbec mohly být odmítnuty.“ Nezbývá tedy. Dosavadní bádání na této problematice vyústilo ve formulaci tří hypotéz. badatelskou otázku. který varoval. Filipa (1932). způsobu a příčinám zániku keltského osídlení v regionech středního a dolního Pojizeří Hypotézy musí být nejprve formulovány. že v budoucnosti budou stále ověřovány a snad se stanou i cílem grantových projektů. 31.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 137 Obr. Slivínko 2. než se pokusit balancovat na samém okraji výpovědní hodnoty dosavadních archeologických nálezů s tím. Alternativy k datování. . „aby apriorní negace v tomto smyslu nám nakonec nebránila v přesnějším poznání pravého stavu věci. Připomenutí zaslouží badatelský přístup J. bronzová zápona (foto V. zda Germáni neobývali běžná (laténská/keltská) sídliště. Kopřiva). a to s reflexí na písemné prameny.

století př. Waldhauser – Košnar 1997. v jejichž „čisté“ hmotné kultuře nejsou ani náznaky po „přežívání“ endogenní populace popelnicových polí. Na základě nově identifikovaných sídlišť polabských Germánů z Dolního Bousova a Obrub na jižním okraji Českého ráje a jiných v dolním Pojizeří. Pojizeří. chronologie významný typ spony klíčová lokalita (č. LT D2 duchcovská spona spona s velkou kuličkov. Výše uvedené alternativy mohou být testovány a lze se tak pokusit o přiblížení k pravděpodobnosti některé ze tří hypotéz. Waldhauser 1994.–2. tu však v širším středoevropském kontextu nelze interpretovat jako fyzický doklad přítomnosti Keltů. Hypotéza C: Relikty keltského osídlení se v Pojizeří udržely až do archeologického stupně LT D1b (zhruba první polovina 1. Hypotézu A je nutno považovat za antikvovanou. Hypotéza B: Keltové sídlili přinejmenším ve středním Pojizeří až do doby počátku imigrace nekeltské populace kobylské skupiny z území zhruba mezi Odrou a Durynskem.G) Kobyly (polabští Germáni) . kterou lze datovat na sklonek archeologického stupně LT C2 (zhruba po polovině 2. Chocnějovicích a Jestřebí.). Kr. Prostě chybějí ověřitelné podklady. a to ve 2. Kr. století až počátku 1.138 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ Hypotéza A: Keltové neopustili v době úpadku keltské moci po roce 50 př. a následující desetiletí). které by byly v souladu se současnými poznatky archeologie Keltů a doby římské v Čechách. ale žili zde sami či v určité symbióze s lidem popelnicových polí turnovského typu až do počátku doby římské v 1. polovina 1. století před Kristem. Tab. Po určitou dobu docházelo k sotva mírové koexistenci populace Keltů a nekeltských.). Vídní a Bratislavou. 164). Kr. datovatelné do stupně LT D1b (zhruba 1. Mähling 1944. století před Kristem) a zanikly ve stejné době jako oppida v Čechách ve třetí čtvrtině 1. Kr. Nepřevázka) se sice v několika zlomcích vyskytla laténská keramika. kuličkové konstrukce mötschwillská spona spona typu Eichloch spona se zalomeným lučíkem Kostrzewski C/D nauheimská spona stradonická spona geschweifte Fibel Řepov H. LT C2/D1 LT D1a LT D1b 50/25 př. Tato alternativa byla formulována podle závěrů prací J. Kr. Tím se pochopitelně snižuje možnost přijetí hypotézy B. století př. snad germánských nositelů materiální kultury kobylské skupiny. Hachmann 1961). že Pojizeří bylo od severozápadu ještě na sklonku 1. Diskurs. Waldhauser 1975. shledáváme jednoznačně. Waldhauser 2002a. i když výpovědní schopnost dosud získaných archeologických pramenů z Pojizeří zůstává i nadále silně omezena. Stakory Markvartice 17 Markvartice 17 Markvartice 1 Markvartice 20 Markvartice 22 Pařez Lobeč Zdětín LT D1/Zeitgruppe 1 Kostrzewski (C) D/E Kobyly LT D1/Zeitgruppe 2 Kostrzewski K (F. LT B1 LT B2 LT C1 LT C2 LT C2 LT C2 125/115 př. osídleno vlnou polabských Germánů. století př. Postavení typů laténských spon v Pojizeří na jedné a v kobylské skupině na straně druhé ( prameny: Waldhauser – Salač 1977. Na některých sídlištích těchto polabských Germánů (např. na jejichž pohřebištích končí ukládání spálených pozůstatků pravděpodobně již před polovinou posledního století před změnou letopočtu (cf. Alternativu (C) podporuje sekvence laténských spon z Pojizeří a přilehlého území (tab. století př. ojedinělý nález bronzové spony stradonického typu (Almgren 65) z Lobče. Také zmíněné nálezy zlomků fialových skleněných náramků z Čertovy ruky. V tomto – asi konfliktním – období Keltové odešli z Pojizeří a spolu s dalšími z ostatních částí Čech migrovali do území u soutoku Dunaje s Moravou zhruba mezi Neziderským jezerem. Kr. neboť nelze identifikovat ani náznaky (neakulturované) existence lidu popelnicových polí. Kr. 4. Kr. Zvažováno by mohlo být i krátké trvání keltského osídlení po odchodu populace kobylské skupiny. století do období okolo poloviny 1. polovině 2. odpovídá objektu) Detailní chronologie kobylské skupiny typy spon (Kostrzewski 1919) 400/375 př. století po Kristu. které patří do doby od samého sklonku LT C2 po LT D1b (rozpětí od poloviny 2. patkou spona spoj. je možno datovat jako současné nebo i mladší nežli osídlení populace kobylské skupiny. z nichž pochází početný materiálový fond. Tato komunita po sobě zanechala hřbitovy v Kobylách. století př. Filipa. 4). Kr.

náplň fází III a IV pohřebiště Luboszyce (podle Domańskiego 1975). keramika ze sídliště Nowa Sól v Polsku (nahoře). 139 . Gubińská skupina.Problémy konce doby laténské v Pojizeří Obr. 32.

století před změnu letopočtu. by se mohlo shodovat se zánikem některých keltských sídlišť. zřejmě i sídliště u Branžeže (Waldhauser 1994). LT C (nahoře) a A2. – (konfliktní?) situace nastaly asi po příhodu populace kobylské skupiny. Hypotéza C je dnes (!) v souladu s existujícími archeologickými nálezy. 33. spojené s osazením jen malého území na SZ okraji Pojizeří. ale také s ukončením funkce keltských čtyřúhelníkových valů a přilehlého sídliště u Markvartic na V okraji Pojizeří. Vůdčí typy przeworské kultury ve fázi A1. Obr. V současnosti lze nejpravděpodobnější datování. Kr. Kr. kdy mizí všechny archeologické stopy Keltů v Čechách na konci stupně LT D1b zhruba ve třetí čtvrtině 1. asi navazující na asimilaci či genocidu předcházejícího lidu popelnicových polí s turnovským typem. Jejich zánik nutno klást do souvislosti se situací. způsob a motivaci zániku keltského osídlení Pojizeří naznačit následovně: – nejpozději v průběhu archeologického stupně LT C. století př. LT D(1) dole (podle Dąbrowské 1988). století př.140 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ Závěr. Nejpravděpodobnější datování této imigrace na samém sklonku stupně LT C2 či na rozhraní LT C2/LT D1 a po polovině 2. Ojedinělá keltská sídliště přetrvala i poměrně krátké trvání osídlení populace kobylské skupiny (odhadem 40–60 let) a po odchodu komunit kobylské skupiny z Pojizeří pravděpodobně ještě nějakou velmi krátkou dobu existovala.) došlo k maximálnímu rozsahu keltského osídlení Pojizeří (včetně kolonizace regionu středního Pojizeří). snad provázené prosperitou. nikoli však na jeho sklonku (tedy od konce 3. . a v průběhu 2.

byly prý jich převáděny další zástupy. A tak prý dojde v několika letech k tomu. J.. Slivínko 3: 5. století př. nejprve dočasná. přičemž Keltové ve vazalském postavení platili Germánům tribut. Hůře však prý pochodili vítězní Sékvané než poražení Haeduové. Kr. 34. G.6 sběr r. ale ke zjištění historické situace nejsou jednak průkazné. polovině 1. že oni všichni budou vypuzeni z území Galie a že všichni Germáni přejdou Rýn. Kr. později spojená s (relativně) trvalým osídlením. vyspělejší způsob života a blahobyt galský. kterým prý se opatřuje prostor k osídlení. „Sékvané. Zitou. Slivínko 1: 1–4 nálezy získané J. 2003 (pokud není uvedeno jinak.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 141 Obr. 31). tedy ve stejné kritické době na tomto místě zkoumaných vztahů populací kobylské skupiny a laténské kultury v Čechách. kresby A. Buď Germáni založili nová sídliště nebo se usídlili v keltských. která je nejlepší z celé Galie. A nyní prý už zase přikazuje Sékvanům. Waldhauserová). Nyní prý jich je v Galii celkem na sto dvacet tisíc. – oppida byla (zčásti) obsazena. kteří si Ariovista vpustili do země a všecka svá hrazená sídliště vydali do jeho moci. Král germánský Ariovistus se usadil totiž v jejich území a zabral si třetinu půdy sékvanské. Neboť ornou půdu germánskou nelze prý vůbec srovnávat s ornicí v Galii ani živobytí v germánském Zarýní s obvyklým životem zde – v Galii“ (Caesar I. – obě etnika koexistovala na stejném teritoriu. – přenechání půdy k (relativně) trvalému zemědělskému užívání. což muselo být spojeno s trvalými sídlišti. kteří v rámci keltského kmene získali politickou moc. aby mu vyklidili další třetinu. vedenými králem Ariovistem. Z uvedeného textu vyplývá několik důležitých informací: – migrace Germánů na území Keltů. . Těch prý přešlo přes Rýn napoprvé okolo patnácti tisíc. popřípadě lze připustit obě možnosti. Když však si ten divoký a barbarský lid oblíbil obdělaná galská pole. protože před několika měsíci přišlo za ním čtyřiadvacet tisíc lidí kmene Harúdů. Keltů navzájem) na určitém území sice archeologické prameny mohou indikovat. Modelování potencionální socioekonomické a politické situace v kontaktním prostoru laténské kultury a kobylské skupiny Čech Interakce Keltů a Germánů (event. a to mezi lety 72/71–58 př. Nicméně písemné prameny zachytily interakce mezi Kelty a Germány na východě Galie v 1. jednak mají výrazně omezenou výpovědní hodnotu.: „Arvernové i Sékvanové si povolávají za žoldnéře Germány. 32). Caesar popsal v Zápiscích o válce galské interakce keltských kmenů Arvernů a Sékvanů s germánskými komunitami. musí snášet všecka myslitelná muka“ (Caesar I. tudíž osídlena Germány.

Jenišův Újezd. Žádné sídliště populace kobylské skupiny – migrantů ze středního Durynska – se zatím nepodařilo jednoznačně identifikovat. kteří v Pojizeří pohřbívali na okraji tehdejší ekumeny (Kobyly) nebo i mimo ni (Jestřebí). J. Jahrhundert vor Christus. 324–344. Chronologia – zasięg – powiazania. 1960: Naše nejstarší města – mladší doba laténská. což souvisí s menší kvalitou a hlavně kvantitou archeologických pramenů k období LT C–D v Pojizeří. že jde o projev populace gubińské skupiny (jako okrajové facie przeworské kultury). 1998: Wczesne fazy kultury przeworskiej. 1998: Archeologie v Příšovicích (okres Liberec). Archaeologica Pragensia 8. – Stará. Warszawa. Břeň. J. 5–123. Motivací záboru mohly být negativní faktory.. Její zánik nejpozději v první polovině 1. Není vyloučeno. Zahrnuje jednak komponentu tradičně označovanou za keltskou. století př. Smejtek a kol. a to spíše s Germány než s Kelty. Jednoduše vzato. Tato komunita disponovala hmotnou kulturou s některými atributy tehdejší společenské špičky. Ti mohli ve Slivínku sídlet spolu s Kelty. Politická a socio-ekonomická situace v Pojizeří v první polovině 1. P. Budinský. Čtverák. 591–715. Praha. R. Na laténských sídlištích v Pojizeří byla rozpoznána komponenta keramiky przeworského prostředí. P./2. Kr.). mohly být analogické jako ve východní Galii. agrární společenská elita Keltů. nevylučují možnost sídlení (germánských) imigrantů na keltských sídlištích i oppidech. – Méniel. Berlin. Cvrková. 1987: Libkovice (Mariánské Radčice). Brestovanský. Kontexty. Čech – Z. Památky archeologické 80. i když jsou k dispozici vágní indicie. je zapotřebí nových terénních archeologických výzkumů. In: P. Archeologie Libereckého kraje 1. Mainz. konkrétně středoevropský klimatický výkyv mezi lety 120–114 př. P. rekonstrukce naleziště a prameny. Kr. Starší doba železná – doba halštatská. Jejich registrace by měla být podnětem pro budoucí cílený terénní výzkum. Archeologie ve středních Čechách 9. ze středního Durynska (v pokročilém LT D1 mezi léty 80–50 př. Smrž (eds.-L.. Pravěk Československa. Současný stav řešené problematiky lze formulovat takto: 1. 1987: Plochá kostrová pohřebiště doby laténské v Praze. 4. Teplice. 1989: Pozdně laténské osídlení předhradí Závisti. Část III. Böhm. Kr. P. M. 2005: Praha železná. – Łuczkiewicz. 67–92. Neustupný a kol. Naznačovala by to také (byť nepatrná) komponenta hmotné kultury. století může souviset s migranty. Praha. – Salač. století př. 167–174. Lokalita Slivínko 2 reprezentuje sídelní jednotku (nebo její část). In: J. v době nedlouho před vznikem oppid. Paris. aniž by ji bylo možné považovat za vyřešenou. Hostomice. Lutovský – L. 59–122. tyčinkovité zápony ve východní Francii (a také ve Slivínku 2). Dąbrowska. . Bureš. M. kterou obývala v LT C1 na zlomu 3.142 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ Závěr: fakta a hypotézy o sídlech elity Keltů i konci keltského osídlení Pojizeří a způsobu sídlení imigrantů kobylské skupiny Shrnout je možno stav analyzované problematiky. a to ze vzdálenosti okolo 60 km. Kr). známé z písemných pramenů k rozhraní střední a západní Evropy v souvislosti s germánskými Svéby a králem Ariovistem na jedné a keltskými kmeny Arvernů a Sékvanů v Galii na straně druhé. V. Praha. 3. 2002: Laténské sídlištní nálezy na Střekově (Ústí nad Labem). Významná naleziště doby laténské v Podkrušnohoří. Kr. migrující na sever Čech z Poodří. 2005: Historie senoseče v Čechách podle archeologie. Bockius. M. M. Brather.–1. Čižmář. V. In: M. jednak migranty ze středního Durynska. Brunaux. Most. Grundlagen. 2004: Ethnische Interpretationen in der frühgeschichtlichen Archäologie. S. např. Pravěká Praha.. LITERATURA Beranová. 1997: La résidence aristocratique de Montmartin (Oise). Alternativen.1. 9–63. jak možná indikuje prestižní zápona z bronzu. Hostomice. Sborník Drahomíru Kouteckému. tedy až k letům 50/25 př. T. Archäologische Bausteine zu einer historischen Frage. J. M. 1941: Kronika objeveného věku. 2004: Kelten und Germanen im 2. 2. Závěrečný horizont keltského osídlení Pojizeří zasahuje pravděpodobně až do konce LT D1. Geschichte.

1989: Glasschmuck aus dem Oppidum von Manching. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 7. Z. Kolektiv autorů 1927: Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého. Mladá Boleslav. Paris. 1978: Anfänge germanischer Besiedlung im Mittelgebirgsraum. Pragae.. Středočeský vlastivědný sborník 23. W. – Waldhauser. Květ. wieku p. In: E. Strnad (ed. Most. Smrž (eds. 61–129. Sueben – Hermunduren – Markomanen. 1975: Studia z dziejów środkowego Nadodrza w III. 1996: Využití prostoru v laténu. Drda. Bonn. 2004: Die spätkeltische Gruppe von Hörgertshausen. In : P. Neuhäuslová. Michálek. K. Keltské oppidum na Sedlčansku. 259–272. Fröhlich. Píč. n. Krásný. G. Frankfurt/Main.). N. Fontes Archaeologici Pragenses 23. 41. A. Kalista. Liberec (nepublikovaná magisterská práce). a kol. R. E. 1932: K problému kultury laténské v Čechách. Jansová. J. Archeologické rozhledy 41. Mladá Boleslav). L. 1947: Dějinné počátky Českého ráje. – Rybová. Berlin. 1919: Die ostgermanische Kultur der Spätlatènezeit. 1993: Hunting specialisation during La Tène D period. – Venclová. 140–143. 1944: Das spätlatènezeitliche Brandgräberfeld von Kobil. Výzkumy v Čechách 1986–87. In: J. Berlin. 7–50. 2006: Laténské osídlení u Slivínka (okr. 2005: Archeologické výzkumy na Mladoboleslavsku v roce 2004. Stuttgart. Hachmann. Čech – Z. 213–217. J. 215–222. Květ. P. Archeologické rozhledy 29. L. Sborník Drahomíru Kouteckému. J. 308–433. 1975: Ľ art celtique en Bohême. – Rybová. Motyková. Filip. 1939: Kelten und Germanen in Böhmen. Česká Lípa. 2000: Vývoj klimatu a přírodního prostředí v holocénu. Filip. Praha. 1965: Hrazany. 1989: Příspěvek k ekonomice českých Keltů (kamenictví a distribuce žernovů). L. Kaván. Mähling. 1990: Oppidum Závist – prostor brány A v předsunutém šíjovém opevnění. Archeologické rozhledy 46. K. Praha. 105–112. 558–583. – Drda. 2005: Mimořádné aktivity Keltů na lokalitě Sokolka. Gebhard. 1979: Otázka státu ve staré Galii. J. Leipzig – Würzburg. – Venclová. Kolloquien zur Vorgeschichte 8 (ed. Památky archeologické 38. F. Krásný. Koldová. Praha. 1963: Die Anfänge der römischen Kaiserzeit in Böhmen. V. P.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 143 Domański. Praha. V. Z. Pragae. A.1903: Hradiště u Stradonic jako historické Marobudum. 1985: Die Grabfunde der Jastorf. 1978: Pravěké dějiny Čech. Nepublikovaná diplomová práce FF UK. Nejstarší osídlení severních Čech. R. Gebhard. Bratislava. 1997: Staré stezky v České republice. 1998: Keltové a Čechy. Filip. 615–642. Pavúk (ed. In: Spätlatènezeit und frühe Kaiserzeit zwischen Alpenrand und Donau. Peške. Praha.–I. Ein Gräberfeld der älteren römischen Kaiserzeit in Böhmen. Michálek. . F. Bericht Römisch-germanischen Kommision. Praha. 2001: Mapa potencionální přirozené vegetace České republiky. 27–31. K-M. Pleiner. a kol. – Peša. Mladá Boleslav. Gabriel. Boleslavsko. 1956: Keltové ve střední Evropě. Zprávy ČAS – supplément 23. Grasselt. 2002: Laténské zvířecí kosti ze Střekova. Fontes Archaeologici Pragenses 6. E. R. J. M. e. Kyselý. Droberjar. R. N. Franz. 93–96. Pleiner. Peschel. Kostrzewski. okr. 1999: Keltské osídlení České republiky v závislosti na predispozici stezek. J. Praha. 366–393.). Brno. Stuttgart. L. Archeologické rozhledy 48. Praha. Česká Lípa. Bezirk Turnau. J. Lkr. Praha. Praha. 1986–87: Česká Lípa. Kuna. 1994: Laténské sklo ze Strakonicka. T. 1964: Výzkum přechodného útočiště pod převislou skalou ve Světlé pod Ještědem na okrese Liberec. F. 1999: Dobřichov-Pičhora. R. Památky archeologické 81. 2000: Příroda Mladoboleslavska. Hüssen et. 1994: Archeologický průkum povrchovými sběry. Neustupný. 1947: 1000 let v dějinách našeho kraje. Prag. Freising. V. J. J. al. J. R. 1961: Die Chronologie der jüngeren vorrömischen Eisenzeit. Wrocław – Warszawa – Kraków – Gdańsk. Praha. P.und Latènezeit an unterer Saale und Mittelelbe. Brünn – Prag – Leipzig – Wien. Sborník Severočeského muzea 4. Archaeologia historica 23. J. 30. 1990: Pozdně laténský sídlištní objekt u Strakonic. Ložek. R. Müller. Němec. 16–58. R. Kruta. Drda. 1977: Laténská osada Vikletice I. 1994: Die Siedlungsfunde der vorrömischen Eisenzeit von der Widerstatt bei Jüchsen in Südthüringen. P. K. 25–32.). a kol. R. In: Jenč.). Actes du XIIe Congrès UISPP. Motyková-Šneidrová.

1995: Süddeutschland im Spannungsfeld von Kelten. Vencl. 1987: Laténská pohřebiště ve středním Polabí. Teplice. Vlčková. Archeologické rozhledy 25. 134–204. Salač. 1976b: Sídliště podmokelské skupiny u Neštěmic (o. Rybová. Historické sklo 3. Chomutov. v roce 1969. 1989: Laténské sídliště u Lužice v SZ Čechách. Stuttgart. Archeologické rozhledy 47. Sievers. Sborník čs. P. J. 2000: Dvorce a druidové. 1990: Laténské sklo ze sídliště v Lovosicích. Soudský. 1995: K otázce věrohodnosti svědectví povrchových průzkumů.144 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ Pleinerová. Voigt. okr. 520–551. Památky archeologické 67. 159–173. W. Teplice. P. Příspěvek k laténskému osídlení podkrušnohorského regionu. Památky archeologické – supplementum 13. část). V.und spätlatènezetliche Brandgräber aus Dietzenbach. J. Rulf. 1998: Standardní soubor laténské sídlištní keramiky. – Gruhle. 91–101. Nymburk. Praha. Rybová. – Waldhauser. Waldhauser. okr. 2004: Mladolaténské sklo v západních Čechách. Langen. 1968: Laténská sídliště ve východních Čechách a přilehlé oblasti středočeské. Liberec. C. I. 1970–71: Výzkum čtyřúhelníkových valů a laténského sídliště u Markvartic. 373–417. 31–54. Ústí n/L). Waldhauser. – Smrž. okr. – Biel. 400–428. Práce muzea v Hradci Králové 7. – Venclová. Stöckli. 1960: Einige Funde der Spät-La Tène-zeit von Halle und Umgebung. Z. Hradec Králové. Sceaux. Archeologické rozhledy 47. H. Strnad. Turek. 1994: Hradiště by Stradonice. Památky archeologické 78. Waldhauser. 297–312. N. S. N. Wiesbaden. 1973: Otázky etnické příslušnosti podmokelské a kobylské skupiny. 1995: Zpráva o laténské keramice SZ Čech. 1967–69: Hospodářský charakter osad z doby laténské a časné doby římské ve východních Čechách. 1976a: Turnovský typ kultury lidu popelnicových polí v severních Čechách. Rieckhoff. Archeologické rozhledy 42. Jahresschrift für mitteldeutsche Vorgeschichte 44. N. J. Acta musei Reginaehradecensis (řada B) 11. 1971: Mittel. Studien und Forschungen NF 4. 143–158. 1973: Bronzové nádoby v bylanské kultuře. E. 1974: Die Grob. J. Rybová. 2001: Kelten in Deutschland. 458–471. Schmidt. Sborník Západočeského muzea v Plzni 17. Salač. Archeologické rozhledy 50. Sudeta 12. Venclová.und Importkeramik von Manching. A. V. Venclová. 71–80. okr. B. Mnichovo Hradiště. 1975: Die keltische Viereckschanzen in Böhmen. Stuttgart. Venclová. J. V. 61–88. okr. J. Polenz. Waldhauser. J. V. 1990: Prehistoric glass in Bohemia. 31–84. 71–79. 41–71. Památky archeologické 59. Th. N. 1964: Pozdně laténské a časně římské sídliště v Novém Bydžově-Chudonicích (Výzkum 1960–1961). B. 1977: Keltské opevněné (?) sídliště. Litoměřicko 24. 2001: Pravěké nálezy z hradu Trosky. A. Metodika práce – systematický popis keramiky. Archeologické rozhledy 47. Archeologické rozhledy 36. 43–76. 1988: Laténská keramika v Českém středohoří (I. Archeologie ve středních Čechách 5. 2003: Pravěké sklo ve sbírkách Městského muzea v Čelákovicích. Salač. 1958: Nález laténské chaty s hromadným pohřbem na Hradech. Waldhauser. Die Keltenstadt. In: In memoriam Jan Rulf. Venclová. 2004: Manching. A. Venclová. Rieckhoff. Praha. společnosti archeologické 4. Venclová. Trier. S. W. 1980: Nástin chronologie laténských skleněných náramků v Čechách. 1975: Sídliště laténsko-římského horizontu v Běchovicích. Jičín. N. N. 235–244.-E. 261–278. 1984: Laténské sídliště u Břešťan. Památky archeologické 44. 1991: Pohlody. 1998: Mšecké Žehrovice in Bohemia. J. Řezáč. Rybová. Waldhauser. N. Venclová. J. J. 11–57. 549–576. 61–92. Germanen und Römen. S. Sedláčková. 1995: Sídlištní nálezy kultury se šňůrovou keramikou v Čechách. Praha. Studien zur Chronologie der Spätlatènezeit im südlichen Mitteleuropa. Projekt Loděnice. kultovní objekt a pohřebiště u Želenic (okres Most) a nález keramického importu na keltském sídlišti u Všechlap (okres Teplice). J. J. Alba Regia 14. 2001: Výroba a sídla v době laténské. . Archeologické rozhledy 41. Archeologické rozhledy 43. Archeologické rozhledy 5. Venclová. 33–39. N. Landkreis Offenbach am Main. H. Streit. N. Prostředník. Špaček. Pleslová-Štiková. Salač. – Drda. Archeologické rozhledy 27. A. 190–197. S. 223–251. 1938: Boleslavsko. – Salač. 272–300. E. 1936: Neue Brandgräber der Latènezeit in Nordböhmen. V. 640–657. Archäologisches Korrespondenzblatt 33. 281–299. J. Praha. – Salač. Rebirth of Celtic Oppidum. Teplice. Památky archeologické 71. V. 2003: Niederschlagsschwankungen in Westeuropa während der letzten 8000 Jahre. 1955: Halštatská průmyslová osada v Praze-Hloubětíně. 1971: Archeologický výzkum v severních Čechách II.

– Salač. J. J. 189–193. Waldhauser. Waldhauser. Marburg. L. J. 1992b: Zum Bevölkerungswechsel von Kelten und Elbgermanen in Böhmen nach Siedlungsveränderungen in der Mikro-. Památky archeologické 82. Praha – Mladá Boleslav. J. 335–357. 325–356. – Holodňák. 137–141. J. Waldhauser. 1992: Opevnění Semín na Semilsku v Pojizeří. . 2004: Archeologické výzkumy na Mladoboleslavsku v roce 2003. 147–152. 1996: Regionale keramische Kreise der jüngeren Latènezeit in Böhmen: Anfänge der Forschungen. M. 1983: Závěrečný horizont keltských oppid v Čechách. 47–48. J. J. Velímský (ed. Bern. okres Mladá Boleslav. Archeologia Polski 35. J. In: Europa celtica. Waldhauser.) 1978: Das keltische Gräberfeld bei Jenišův Újezd in Böhmen. J. J. Waldhauser. 51–54. Waldhauser. 87–90. Praha. 262–263. Středočeský vlastivědný sborník 17.). In: Die Kelten in der Alpen und an der Donau. 1991: Diskussion über die oppidumartige Anlage Úhošť und keltische Besiedlung Nordwestböhmens. In: T. Bericht der Römisch-germanischen Kommission 68. Wirtschaftsarchäologie im ostkeltischen Raum. Waldhauser. Konfrontace výkladů historických pramenů numismatiky a archeologie. Waldhauser. Praha – Teplice. J. J. 85–122. (ed. Waldhauser. J. J. Waldhauser. 2005: Laténský objekt 14/04 s nálezem antické mince a rotačního mlýnku u Řepova na Mladoboleslavsku. Waldhauser. Teplice. Středočeský vlastivědný sborník 21. a kol.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 145 Waldhauser. 2001: Encyklopedie Keltů v Čechách. 363–365. Bonn. doplněné vydání). In: Dürrnberg und Manching. 1987: Keltische Gräberfelder in Böhmen. 1988: Keltská pohřebiště na Jičínsku. 1998: Aktivity doby laténské na lokalitě Sokolka v Českém ráji. Slovenská archeologia 31.und Makroebene während der Endlatène– und frühen Kaiserzeit. 2002a: Keltové na Jizeře a v Českém ráji (2. 1998: Die Goldfingerringe von Münsingen-Rain und ihre Vergleichstücke aus Flachgräberfeldern zwischen schweizerischen Mittelland und den Karpatenbecken. J. Problematika laténských struktur a lokalit. 112–132. Waldhauser. Waldhauser. J. 1997: Germáni v Pojizeří a v Českém ráji. J. Wielowiejski. 2002d: Semín a Trosky. 1970: Kobyly. M. 2002b: Slivínko. V. Waldhauser. Waldhauser. – Holodňák. 2003: Archeologické výzkumy na Mladoboleslavsku v roce 2002. Archeologie ve středních Čechách 6. 307–316. Památky archeologické 75. Waldhauser. Archeologické rozhledy 44. 1984: Keltské pohřebiště z Bíliny okres Teplice. Archäologisches Korrespondenzblatt 22. Výzkumy v Čechách 1970. 203–214. Waldhauser. Archeologické výzkumy v severozápadních Čechách v letech 1973–1982. 1996: Endlatènezeitliche Befestigung aus Dehn’s Gruppe 2 von Semín in Böhmen. Kelten und Germanen in Mittelgebirgsraum. – Jenč. 87–111. Výzkumy v Čechách 2002. o. J. Waldhauser. Waldhauser. F. 35–80. – Weber. Archeologie ve středních Čechách 9. J. – Drápela. J. 1998: Zjišťovací archeologický výzkum laténského opevnění Semín roku 1993. P. J. J. Archeologie ve středních Čechách 6. Z Českého ráje a Podkrkonoší 7. 325-350. Waldhauser. 66–76. Waldhauser. P. Památky archeologické 72. Středočeský vlastivědný sborník 22. – Krásný. J. Waldhauser. Budapest – Wien. 377–392. 181–216. J. J. 56–76. 1992a: Keltische Distributionssysteme von Graphittonkeramik und die Ausbeutung der Graphitlagerstätten während der fortgeschrittenen Latènezeit. – Košnar. Z Českého ráje a Podkrkonoší 11. 1999: Záchranné archeologické výzkumy na Mladoboleslavsku v roce 1998. 1994: Zánik keltského osídlení Českého ráje a Pojizeří na základě archeologického výzkumu v Branžeži v roce 1993. 1990: Sozioökonomische Modelle zu den nordböhmischen nichtkeltischen Gruppen von Podmokly und Kobyly (Modelle der Latènisierung). 133–158. Waldhauser. 1986: Výzkum sídelního areálu Horní Lukovský potok (Radovesice) v letech 1969–1983. L. J. Liberec. Waldhauser. P. J. Kolloquien 6. 1981: Keltské rotační mlýny v Čechách. 273–286. Praha. Středočeský vlastivědný sborník 16.und latènezeitliche Siedlung mit Gräberfeld bei Radovesice in Böhmen. J. J. Praha. Waldhauser. Waldhauser. 385–404. Mezzo. 162–183. 1993: Die hallstatt. V. 1977: Keltská pohřebiště ve středním Pojizeří. J. V. Waldhauser. Waldhauser. 2002e: Wirtschaftliche Strukturen in offenen Siedlungen und Verkehrswege der Latènezeit in Böhmen. Dolní Slivno. J. Muzeum a současnost 1977. – Salač. Ein Markstein der keltischen Archäologie. – Lutovský. Zpravodaj KMVČ 15. Waldhauser. Warszawa – Wrocław – Kraków – Gdańsk. 153–221. J. In: Münsingen-Rain. 25–179. o. J. Waldhauser. 2002c: Laténské sídliště v Benátkách nad Jizerou III-Obodři. Weimar. – Lutovský. Waldhauser. 1981: Późny okres lateński i okres rzymski.

Zápotocký.. Die Autoren widmeten ihre Aufmerksamkeit auch dem höheren Anteil der dünnwandigen Drehscheibenware. 31) wurden durch eine Oberflächenuntersuchung gefunden. In Objekt 2/02 überwog die Keramik (Abb. 9) sowie der Teil eines Stabgürtelhakens (Abb. 1. d. Das Ende der keltischen Besiedlung im Isergebiet und die Problematik der Identifikation von Siedlungen der Kobyler Gruppe. Hälfte des 1./2. Jhdts. Ausser Keramik stammen vom Objekt 1/02 je zwei Bruchstücke von Glas. Zikmundová. Es ist leider nicht gelungen. 4–5. Der Ursprung des Stabgürtelhakens des Typs Voigt A kann in Mittelthüringen gesucht werden. M. Die Autoren schließen eine Stellung der Lokalität Slivínko im Bereich eines örtlichen Weges nicht aus und verbinden ihre Siedlungseinheit 2 mit dem Sitz einer keltischen Gesellschaftselite. Antické písemné prameny: Caesar (100–44 př. Die Form dieses Sitzes konnte ein unbefestigter Gehöft sein. Kr. 6–8). 13). Durch Oberflächensammlungen wurde ferner der Siedlungsraum. Die latènezeitliche Besiedlung bei Slivínko in der Region Mladá Boleslav als potenzieller Sitz der keltischen Gesellschaftselite Auf dem Fundplatz Slivínko (Bez.h. Archeologické rozhledy 25. 1. Der Erkenntnisstand kann in vier Hypothesen zusammengefasst werden: 1. – kurz vor der Entstehung der Oppida – bewohnte. 19–24) bekanntgeworden sind. 15) festzustellen. Kr): Zápisky o válce gallské (Commentarii de belo Gallico). Jhdts. (vor der Entstehung der Oppida) wurden vor allem manche nichtkeramische Funde. wobei die Existenz hiesiger Besiedlung bis an den Anfang von LT D1 dauerte. Der zweite Teil der Studie macht die bisher schmalen Erkenntnisse über das Ende der keltischen Besiedlung des Isergebietes am Ende der Stufe LT D1. Die Lokalität Slivínko 2 präsentiert eine Siedlungseinheit (oder deren Teil). PROBLEME VOM ENDE DER LATÈNEZEIT IM ISERGEBIET I. Vlastivědný sborník Podbrdska 6./2. die Provenienz zweier Fragmente von Drehmühlen aus Kunětická Hora bei Pardubice und einer Drehmühle aus Oparno – Malé Žernoseky bei Lovosice (Abb. Jhdt.und Sapropelitsarmbändern und eine Reihe von weiteren Gegenständen (Abb. Die Lokalität wurde vorwiegend im Zeitabschnitt LT C1 besiedelt. von denen ein Kegelanhänger stammt (Abb. importierten Graphitgefäßen und den Prestigebronzegürteln. nach der Mitte des 1. die Siedlungsweise der Einwanderer der Kobyler Gruppe zu identifizieren. 35–52. Zita. 14) geteilt wurde. Es ist gelungen. Diese Gemeinschaft verfügte über eine materielle Kultur mit einigen Attributen der damaligen Gesellschaftsspitze. Mladá Boleslav. überschaubarer. Die geringe Qualität und Quantität der archäologischen Quellen für die Stufen LT C–D im Isergebiet erlauben keine endgültige Lösung der Problematik (beider Teile) der vorliegenden Studie. Mittelböhmischer Kreis) sind im Jahre 2002 zwei Grubenhäuser (Abb. obwohl endlatènezeitliche Funde aus der Umgebung von Nekropolen dieser Gruppe (Abb. II. 9. 139–184. Z. – kann im Zusammenhang mit Einwanderern (eher mit Germanen als mit Kelten) aus Mittel- . Bemerkenswerte Ergebnisse brachte eine Beobachtung des Anteils von Jagdtieren sowie von Hausschweinen. 1970: Osadnictwo celtyckie w Polsce. Jhdts.146 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ Woźniak. 1973: Keltská pohřebiště na Litoměřicku. Mladá Boleslav (rkp. Warszawa – Wrocław – Kraków – Gdańsk. Ihr Untergang – spätestens in der 1. Weitere acht Glasarmbänder (Abb.–19 po Kr. welcher in vier Siedlungseinheiten (Abb.): Geographica. soweit man sich der Begriff „aedificium“ bei Cäesar überhaupt in dieser Weise verstehen läßt. beobachtet. 1960: Osídlení Slivna v pravěku a středověku. welche eine agrarische keltische Gesellschaftselite in der Stufe LT C1 auf der Wende des 3. Strabon (63 př. 1972: Chov zemědělských zvířat na sídlištích doby laténské. 9). E.). Zum Indikator ihrer Anwesenheit im 3. J. 2) untersucht worden.

Auf den latènezeitlichen Siedlungen im Isergebiet wurde Keramik des Przeworsk-Milieus erkannt. Er umfasst sowohl eine Komponente. h.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 147 thüringen (in der entwickelten Stufe LT D1. FILIP KRÁSNÝ MUZEUM MLADOBOLESLAVSKA. konnte im Isergebiet analogisch derjenigen in Ostgallien sein. andeuten. z. Bisher konnte keine Siedlung der Kobyler Gruppe eindeutig identifiziert werden.) stehen. 4. v. zwischen den Jahren 80 und 50 v. Jhdts. Hälfte des 1. wie eine Klimaschwankung in Mitteleuropa zwischen 120 und 114 v. welche in den schriftlichen Quellen einerseits mit den germanischen Sweben und König Ariovist. als auch die Einwanderer aus Mittelthüringen. Die Belege. STAROMĚSTSKÉ NÁMĚSTÍ 1 – HRAD. schließen die Möglichkeit einer Besiedlung germanischer Immigranten auf keltischen Siedlungen und Oppida nicht aus. Diese Tatsache könnte ebenfalls eine wenngleich kleine Komponente der materiellen Kultur. beitragen können. die Stabgürtelhaken in Ostfrankreich (ebenfalls in Slivínko 2). 3. 60 km) emigrierte. Diese konnten in Slivínko gemeinsam mit den Kelten siedeln. Die politische und sozial-ökonomische Situation in der 1. andererseits mit den keltischen Stämmen der Arverner und Sequaner in Gallien in Verbindung stehen. Chr. Zu dieser „Annexion“ haben negative Faktoren. Der Schlusshorizont der keltischen Besiedlung im Isergebiet reicht wahrscheinlich bis zum Ende der Stufe LT D1. 2. Chr. d. welche am Rande (Kobyly) oder außerhalb der damaliger Siedlungsökumene (Jestřebí) bestatteten. JIŘÍ WALDHAUSER. Es kann nicht ausgeschlossen werden. welche aus dem Odergebiet nach Nordböhmen (Entfernung von ca. daß es sich hierbei um eine Population der Gubińer Gruppe (als einer Randfazies der Przeworsk-Kultur) handelt. welche traditionell als keltisch bezeichnet wird. Chr. Chr. B. wovon der Prestigestabgürtelhaken zeugen kann. bis zu den Jahren 50/25 v. CZ-293 01 MLADÁ BOLESLAV .

LITERATURA Schweingruber. datovaného do laténského období. Je to světlomilná dřevina často osidlující raně sukcesní stádia vegetace. což odpovídá 10 % pozitivních určení. Výsledky Počet pozitivně určených jedinců v souboru je 63 a celkově byly zaznamenány čtyři druhy dřevin. Vzorky uhlíků byly uloženy v jednom sáčku. 1978: Mikroskopische Holzanatomie. jako zbytky luku či oštěpu po požáru.7–1. tak jak je to dosud v antrakotomických analýzách typické. což dokládají např. Hojný výskyt dubu v souboru je vedle dominantního postavení v okolních biotopech možná také způsoben rozpadem většího kusu dřeva na drobnější uhlíky.und Zweighölzer zur Bestimmung von rezentem und subfossilem Material.5 cm. Je tedy možné. Jednalo se o poměrně malé uhlíky okolo 5–10 mm. Formenspektren mitteleuropäischer Stamm. Závěr Studovaný materiál poskytl cennou informaci o dřevinné skladbě uhlíků na lokalitě Slivínko.3 cm. V souboru je zaznamenána v 6 určeních. ale i tak má jistou vypovídající hodnotu. H. Je zajímavé. Další dřevinou je tis červený (Taxus baccata) zastoupený v 5 určeních. V souboru zcela převládal dub (Quercus). Velikost valné většiny uhlíků byla okolo 0. Druhou nejhojněji zastoupenou dřevinou je slivoň (Prunus). Zug. Za velmi zajímavý považuji výskyt tisu červeného (Taxus baccata). z objektu 1/02. což odpovídá 8 % pozitivních určení. Graf antrakotomických určení z lokality Slivínko 2.148 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ PŘÍLOHA 1 SLIVÍNKO – ZPRÁVA O ANTRAKOLOGICKÉ ANALÝZE Jan Novák Analyzovaný materiál Dodané vzorky pochází ze záchranného výzkumu na lokalitě Slivínko 2. Borovice (Pinus. zda se například jedná o slivoň trnku (Prunus spinosa) nebo střemchu hroznovitou (Prunus padus). že se často jednalo o uhlíky o velikosti 0. že jeho přítomnost je částečně nadhodnocena. popř. Tak například u dubového dřeva lze určit pouze botanický rod slivoň (Prunus). Výskyt tisu v souboru si vysvětluji jako přítomnost odřezků z výroby zbraní v palivovém dříví.3 cm. Struktura uhlíků byla poměrně dobře zachovalá. byl o tom učiněn záznam do databáze. Nalezené anatomické struktury byly porovnávány se snímky v mikroskopickém atlasu dřev (Schweingruber 1978). CZ 370 05 ČESKÉ BUDĚJOVICE . U řady případů se jednalo i o malé úlomky. Soubor čítající 63 pozitivních určení (z celkových 79 určení) nelze sice považovat za reprezentativní. i nalezené kousky zuhelnatělých větviček. F. Dále byl na plastelíně pomocí žiletky vytvořen podélný nebo tangeciální lom. Jednotlivé zlomky byly lámány prsty (příčný lom) a prohlíženy stereomikroskopem o zvětšení 40× na příčném lomu. Pokud se v sáčku vyskytl jiný materiál než uhlík. Materiál lze interpretovat s největší pravděpodobností jako palivové dříví. či jiné druhy. JIHOČESKÁ UNIVERZITA BRANIŠOVSKÁ 31. který byl zastoupen 48 určeními (což odpovídá 76 %). pouze do úrovně botanického rodu. ale bylo zde zastoupeno i několik uhlíků okolo 1–1. a tak není divu. Fragmenty uhlíků byl určovány. Metoda Po vysypání ze sáčku na podložku byl vzorek fragmentů makroskopicky posouzen jako celek. často o velikosti okolo 5 mm. který byl prohlížen mikroskopem při zvětšení do 250×. objekt 1/02. Nelze jistě určit. s velkou pravděpodobností Pinus sylvestris) byla v souboru nalezena ve 4 určeních (což odpovídá 6 %). že se v blízkosti lokality nacházela. JAN NOVÁK LABORATOŘ ARCHEOBOTANIKY A PALEOEKOLOGIE.

This measure addresses heterogeneity – the uncertainty or inability to predict the taxa of the next specimen – and is a logarithmic measurement based on the number of individuals present in each taxon with respect to the total number of individuals. modification. Large mammals include such potential taxa as Bos Taurus. and that these two measures target slightly different kinds of information (Reitz and Wing 1999: 202). medium mammals include Ovis aries. although a small number of wild animal elements are present. taxon. or small based on the deduced size. Osteological similarity between sheep (Ovis aries) and goat (Capra hircus) was particularly problematic. NISP (Number of Identified Specimens) is the most basic calculation technique. and Canis familiaris. Taxonomic richness simply describes the number of species present. and examples of small mammals include Lepus europaeus and the mustelids. The primary source for identification was the zooarchaeological collection maintained by the department of Institute of Archaeology. and the Shannon-Weiner diversity index describes how individuals are distributed in each taxon. simply yielding the number of specimens that have been identified. excluding generalized categories) is sufficient for relatively unbiased samples. Dentition and epiphyseal fusion were used to estimate age. Other suggestions. such as Binford’s MNE (Minimum Number of Elements) and MAU (Minimal Animal Units). and Equus caballus. was analyzed by the author during July and August 2005. it appears that screens were not used during excavation. and when possible dentition and morphological differences were used to estimate sex. Identification was fairly general due to the experience of the researcher and the limitations of the comparative collection. . Measures of fragment mass. Methodology The Slivínko faunal sample. The location of this element is currently unknown. medium. biomass (a logarithmic calculation of potential meat weight). mid or low-status household(s). Czech Republic. side. Payne (1975) states that calculating the NISP of diagnostic elements (i. Academy of Sciences in Prague. portion of element. The material was excavated in 2002 by Jiří Waldhauser. The material included in this study was recovered from two features. it has been excluded from this analysis.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 149 PŘÍLOHA 2 ANALYSIS OF FAUNAL MATERIAL FROM TWO FEATURES AT THE LA TÈNE SITE OF SLIVÍNKO IN BOHEMIA Kristin Koželsky Introduction Faunal material from two settlement features from the La Tène period site of Slivínko in Mladá Boleslav district. The distribution of taxa in the Slivínko assemblage is similar to other La Tène domestic samples. Researchers may or may not include highly generalized categories such as ‘large mammal’ in calculation. Bohemia. a total of 255 specimens. Czech Republic. diversity and equitability provide further insight into the relative exploitation of different taxa. Equitability incorporates the actual and maximum diversity measures of the sample and describes the evenness of distribution (Krebs 1978: 449-458). referred to as Features 152 and 153 in this study). mass. but that MNI (Minimum Number of Individuals) of identified taxa is the most appropriate way to compare different taxa in highly biased samples. Since it was not analyzed by the author. and robusticity of the elements. Obj 1/02 z sektor 0-40cm. specimens that could not be distinguished were identified to subfamily (Caprinae) only. thickness. The modifications and distribution of elements suggests that the deposits may have been middens associated with butchering waste. Based on the size and robusticity of the fragments.. 267ks and Obal 153 57/02-13. The Iron Age settlement is from the La Tène C1b period. number. and additional notes. who removed one element that she identified as a donkey (Equus asinus). or fill containing waste material collected from the site vicinity. totals. element. Capra hircus. Data collected from the specimens include provenience information. Capreolus capreolus. was analyzed. sex. making inter-site comparison difficult. Cervus elaphus. It is likely that the sample is biased toward larger elements and larger-bodied animals whose bones are easier to recognize during excavation and that small elements or the remains of small animals were lost. and ecological variables such as richness. a pit inside a pithouse and a pit outside of the pithouse (Obal 152 57/02-4. analysis proceeded accordingly. Both features are dominated by the non-meaty portions of young adult domestic animals.e. minimum number of individuals (MNI). MNI is the primary measure used in this study in order to account for the sampling bias. Obj 1/02 v sektor 0-25cm. 326ks. produce useful data but rarely appear in zooarchaeological reports. Unidentified mammal fragments were usually classified as large. Since the material was already grouped by feature. biomass. It has been argued that MNI may distort the data in small samples. age. Ursus arctos. Analysis of the material was begun by Jitka Petříčková. and has been dated to about 200 BC. Site Setting Slivínko is located.

65 I-51 3-I 0. but some patterns are evident.65 1673.04 % 0. All hare and canid (domestic dog and red fox) elements originated from adult individuals.82 3 17. with four individuals present. three fragments with rodent gnaw marks. hare (Lepus europaeus). The roe deer element could not be used to estimate age. and 28 fragments TOTALS 38 62 with carnivore gnaw marks were identified. three pigs (Sus scrofa). 0-40.92.35 236.5 II-57 1410. caprines. Pigs.81 Sus scrofa/cf: Sus 18 16. and one horse (Equus caballus). and dogs are represented primarily by mandibles and dentition.47 X-19 0. The most frequent taxon was Caprinae (sheep/goat). Two worked or smoothed elements (a medium mammal long Burned 5 3 bone diaphysis fragment and the gonial angle of a large mammal Pathological 1 2 mandible). In addition.39 Ovis aries/cf: Ovis 1 0.97 Vulpes vulpes 1 0. indi- . Specimen Numbers 1-73 TAXA NISP % MNI % Mass % Biomass Lepus europaeus 2 I-87 1 V-88 9.2 51.34 8-I 0.44 Caprinae 8 VII-48 4 23.03 Carnivora? 4 III-74 0 V-88 7-IX 0.82 3 17.45 15. The distribution of elements does not indicate a strong preference for side or part of the body. Fourteen examples of scrapes.90 Medium Mammal 23 21-V 0 0 85. Cattle are mainly represented by lower limb elements. which may indicate that the animal was butchered before deposition and that the meaty elements (such as the femur) were deposited elsewhere. maximum 1). These cuts tend to occur on domestic Modifications F 152 F 153 animals and usually appear near the epiphyses of long bones but were Carnivore gnaw 13 38 found also on scapulae.08 Small Ungulate 7 VI-54 0 0 37. Similarly.93 1 V-88 11-V 0.53 20950.43 7077.3 I-15 683.3 201.53 237.57/02-4. a small ungulate cervical vertebra. each comprised of four individuals.28 190. a cervical vertebra. red fox (Vulpes vulpes).7 II-64 1444. and an unidentified medium mammal long bone fragWorked 2 3 ment. mandible. domestic dog (Canis familiaris).3 203. and innominate Rodent gnaw 3 5 bone. There were also five burned fragments. The cattle elements that could be used to estimate age originated from adult individuals between the ages of one and three and a half years. roe deer (Capreolus capreolus).14 105. There were also at least three cows (Bos taurus). and one dog (Canis familiaris).99 Canis familiaris 3 2-VIII 1 V-88 83. a dog mandible. red deer (Cervus elaphus).18 Large Ungulate 4 III-74 0 0 80. and roe deer (Capreolus capreolus). 152. the horse elements indicate that an individual of at least one year was present. The sample achieves a very high equitability rating (Shannon’s Equitability = 0.8 100 45209. The majority of the caprine elements also originated from adult individuals between two and four and a half years. The oldest individual was estimated to be female based on dentition.93 1 V-88 10-I 0. the distal humerus of a Chopped/cut 14 11 horse. and chicken (Gallus gallus).21 Small Mammal 3 2-VIII 0 0 4-VII 0.50 TOTALS 107 100 15 100 3246. and the oldest over three years old.42 0.39 Capra hircus 1 0.0 V-39 2746.93 0 V-88 9-VI 0.9 VII-33 3620.24 168. Thirty-seven possible instances of modification were noted in the sample from Feature 152. which is the result of a nearly equal distribution of a few individuals in each taxa and a low taxonomic richness (nine taxa).0 0.93 0 V-88 9-VII 0.37 3-XII 0.38 Large Mammal 10 IX-35 0 0 175. Feature 153 Feature 153 contained at least 17 individuals in eight taxa.52 46.9 IX-58 4606. there were three pigs (Sus scrofa).150 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ Summary of Feature 1. Bos taurus and Caprinae were the most frequent taxa.21 Unidentified Vertebrate 2 I-87 0 0 8-V 0.23 III-19 6-VII 0. The youngest pig was estimated to be between seven and eleven months old.3 II-47 1362.65 310. Summary of Modified Fragments or chopped bones were noted.93 Bos taurus/cf: Bos 18 16.0 15.37 Capreolus capreolus 1 0. a cow zygomatic bone.28 Equus caballus 3 2-VIII 1 V-88 501.45 0. One individual was estimated to be about three months old from mandibular dentition. but it is difficult to determine if this is the result of human selection or the fact that these elements are more robust and tend to preserve well (Pohl 1976: 71). two equines.26 180.4 100 Feature 152 A minimum of 15 individuals in nine taxonomic groups were identified in Feature 152. cutmarks.31 210.

85 646.2 I-38 1003. It appears that a nearly complete Bos skull was originally present in the deposit. The second individual was a domestic horse less than three years old. rib fragments. In addition to the diagnostic material. hare. chicken (Gallus gallus) and possible red deer (Cervus elaphus) were adults. but some patterns are present. cranium fragments.4 1-XII 831.48 Ovis aries/cf: Ovis 5 III-42 0 X-53 89. which accounts for the high number of cranial fragments identified in the sample. The two equine individuals were both adults.59 Gallus gallus 1 0. meaty elements are missing and lower limb bones are common. dog and pig mandibles are more frequent than other elements of the body.30 Medium mammal 14 IX-59 0 0 46.82 Capreolus capreolus/cf: Capreolus 3 2-V 1 V-26 22-VI 0. cut. the youngest was about one and a half years of age and the oldest was at least three and a half years old. and the roe deer (Capreolus capreolus) was a subadult individual. the sample achieves a very high equitability rating (Shannon’s Equitability = 0. and a sheep/goat scapula. but in each deposit a small number of dog and wild animal fragments were present. and the fox could have been procured for its fur. The caprines were also represented by young and adult individuals. ranging from six months old to at least four years old.79 444. there is a lack of meaty elements.5 0. maximum) due to a nearly equal distribution of individuals in a small number of taxa (8).Problémy konce doby laténské v Pojizeří 151 Summary of Feature 2. and pig comprising the majority of individuals. a mandible.44 3 15.4 III-73 2453. . Both deposits have an equitability rating of 0.92. The only elements from wild animals in Feature 153 were red and roe deer. a cow metatarsal.78 53. The majority of dentition originates from individuals that were one and a half to two years old or individuals that were two and a half to three years old. Similar to Feature 152. Specimen Numbers 74-177 TAXA NISP % MNI % Mass % Biomass Canis familiaris/canidae 5 III-42 1 V-26 35. there are a high number of scapula fragments and an innominate is present.9 II-17 1507.4 IV-79 3074.03 29907.7 X-74 6357. In addition to the domestics. Likewise. caprines.15 139.12 I-49 V-71 0. Like the cattle.12 Cervus elaphus/cf: Cervus 1 0. 0-25.4 1-VII 799.68 1 V-26 0. ribs.64 II-14 4-IV 2-VII V-51 0.2 I-67 1191.56 Unidentified Vertebrate 4 II-74 0 0 6-IV 0. and podial and metapodial elements.94 Equidae 2 I-37 2 X-53 198. and 38 fragments were gnawed by a carnivore. an innominate bone. a cervical vertebra.68 1 V-26 57. however. or chopped. Three fragments were burned – one pig maxilla and two mammal long bone diaphysis fragments. and three fragments were worked or smoothed – the gonial angle of a cow mandible.66 Small mammal 4 II-74 0 0 2-VII 0. These cutmarks were observed on a variety of elements.50 Capra hircus/cf: Capra 3 2-V 0 X-53 154.92. The dog (Canis familiaris).25 100 viduals were also identified.3 IV-98 3184. also generally occurring on domestic animals. Two elements might have pathological damage.1 0. The distribution of sheep/goat is more distinctive. Five fragments were gnawed by rodents.82 TOTALS 146 100 17 100 4139. resulting from a low number of individuals distributed fairly evenly among a small number of taxa.18 Large Ungulate 11 VII-53 0 0 276.34 4 21-V 2484.81 Sus scrofa/cf: Sus 24 16.36 Caprinae 4 II-74 4 X-53 69. and roe deer fragments.4 VI-68 4143.5 100 55751. and some cranial material. 153 -57/02-13. These fragments primarily consist of long bone diaphyses. The tooth was slightly smaller than an adult domestic horse (Equus caballus) tooth.72 % I-16 11-IV 1-VIII 0.51 Large mammal 17 XI-64 0 0 206. Feature 153 contained 11 fragments that were scrapped. and lower limb and foot bones are much more common.21 Bos taurus/cf: Bos 37 25.55 435.01 X-87 Small Ungulate 11 VII-53 0 0 44. The elements utilized for age estimation suggest that both subadult and adult cattle up to about four years of age or more were present in the deposit. The distribution of elements among the taxa is fairly regular. one cow phalanx appears to have pathologies related to heavy labor. scapulae.9 60. which might have been used for food and possibly fur or leather. The pigs exhibited a smaller range of ages. Discussion Both features primarily consist of the non-meaty elements of domestic animals. but was larger than a domestic donkey (Equus asinus) tooth. The first was a seven to eight year old individual represented by a single tooth (third molar) and might have been a Celtic pony. Feature 152 included fox. The distribution of taxa between the two deposits is similar with cattle. As in Feature 152.02 I-43 VII-43 0. non-diagnostic fragments were also present and ascribed to general taxonomic categories such as ‘medium mammal’ or ‘large ungulate’. The hare and roe deer were probably hunted for food and possibly for fur or leather.07 64.

Carnivore gnaw marks are prevalent in the deposits. another researcher. These two assemblages both contain a high proportion of domestic animals as well as a small proportion of wild animals. femur. and one cow phalanx. subadult. The age range of the individuals in the deposit suggests that they were killed for human consumption. The the other samples were recovered from storage pits or other features. Juvenile. the last was probably due to heavy labor during the animal’s lifetime. suggesting that the bones might have been exposed before deposition. Like the Slivínko material. Without information about the other materials found in the deposits it is difficult to make a solid interpretation. and adult individuals are present in both deposits with a general preference for young adults. Caprinae Sites and Feature Numbers Slivínko 152 Slivínko 153 Střekov Slavíkovice 12 Slavíkovice 20 Slavíkovice 21 Horní Heršpice 4 Horní Heršpice 7 Horní Heršpice 9 Obřany Čelákovice 1 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 2 0 0 0 2 0 0 0 0 0 0 4 0 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 1 1 1 0 0 0 0 0 0 1 2 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 3 3 5 0 0 0 2 0 0 16 2 0 1 3 0 0 0 0 0 0 8 0 1 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0 4 4 2 1 0 0 3 0 0 9 2 3 4 4 3 28 3 6 4 1 18 3 1 2 1 15 17 19 5 34 3 16 4 3 54 10 0 0 5 0 0 1 1 TOTALS . This distribution indicates that most individuals included in the deposits were killed for human consumption and did not die naturally of old age. one large ungulate mandible. identified a donkey metapodial among the Slivínko material and removed it.g. burned. Unfortunately. The current location of this element is unknown. but the presence of these elements may suggest that these features were contained refuse from butchering. This destructive action might partially account for the high number of non-diagnostic long bone diaphysis fragments. it is difficult to assess the original composition of the faunal assemblage and accurately interpret the sample. Despite this. scraped. Worked. Střekova (Kyselý 2002). especially in Feature 153. it is likely that smaller remains were lost during excavation and without more information about the provenience and other material recovered from the features. one proximal pig ulna. humerus. In addition to the material presented here. and chopped fragments tend to originate from domestic animals. Fragments in both deposits show evidence of human and animal modification..g. Jitka Petříčková. This element is significant because domestic donkey is very rare in La Tène period faunal assemblages and it appeared to have been modified into a skate. or that the deposits accumulated slowly allowing time for dogs or other carnivores to chew on the bones. the Slivínko samples most closely resemble the assemblages from Střekova and the hill settlement of Obřany. these assemblages are thought to have been related to domestic structures. When compared to other La Tène period assemblages1 from Slavíkovice (Enderová 1994). but that meaty elements (e. some conclusions can be drawn. Koželsky 2005: 85) or simply contained fill and waste collected from the site vicinity. and suggests that Celtic ponies were present at Slivínko or in the surrounding region. Three possible examples of pathologies were identified in the sample. and Čelákovice (Mlíkovský 2004). The presence of a small horse tooth is intriguing. Horní Heršpice (Enderová 1994). Conclusions The Slivínko faunal material is mainly characterized by the remains of young adult domestic animals. and the presence of a pos- Comparative Summary of La Tène Period Faunal Assemblages Equus/cf: Equus caballus Canis/cf: Canis familiaris Bos taurus/primigenus Capreolus capreolus Sus/cf: Sus scrofa Lepus europaeus Cricetus cricetus Cervus elaphus Vulpes vulpes Gallus gallus 0 1 1 0 0 0 0 0 0 1 0 Ursus arctos Castor fiber Rattus sp.152 Jiří WALDHAUSER – Filip KRÁSNÝ The element distribution suggests that there was no selective pressure for side. belonged to mid or low-status households (e. As described above. Obřany (Čižmář 1994). and lumbar vertebrae) were excluded from these deposits.. cut.

ANALÝZA ARCHEOZOOLOGICKÉHO MATERIÁLU ZE DVOU JAM LATÉNSKÉHO SÍDLIŠTĚ VE SLIVÍNKU V ČECHÁCH Předmětem archeozoologické analýzy byly zvířecí kosti nalezené ve dvou laténských sídlištních objektech lokality Slivínko (okr. Consequently all sheep. E. edited by A. T. LITERATURA Čižmář. and individuals that could not be definitely assigned to the wild or domestic strain of a species are grouped together into a single taxonomic category. Čelákovice. R. J. J. Florida State University. . Most. 1994: Časně laténská sídliště v Brně-Horních Heršpicích. and ambiguous caprine specimens are grouped into the subfamily ‘Caprinae’. že zvířecí kosti mohly být součástí zásypu objektů. okr. suggesting that the material was exposed before deposition. Tallahassee. Čech – Z. Florida (available online). L). 93–96. Department of Anthropology. Pravěk NŘ 4. Cambridge. Harvard University. P. PhD Dissertation. které za života nesou minimum svalové hmoty. Oba objekty obsahují vysoký podíl kostí domácí zvěře. zbytky po řeznickém zpracování zabitých zvířat nebo odpadem domácnosti. Fauna from the Lagartero Basurero. S. K. 253–270. In: P. Pohl. Ch. it can be argued that the features were the waste from butchering.Problémy konce doby laténské v Pojizeří 153 sible Celtic pony tooth and donkey metapodial provide interesting information about the equines present at the site or in the region. Koželsky. Sborník Drahomíru Kouteckému. 2002: Laténské zvířecí kosti z polohy Střekov-Podhradí (Ústí n. D. In: 100 let Městského muzea v Čelákovicích. Mexico. KRISTIN KOŽELSKY BARRANDOVA 5. 1978: Ecology: The Experimental Analysis of Distribution and Abundance. Brno-město a Slavíkovicích. která nebyla postavena vysoko ve společenské hierarchii. In: Archaeozoological Studies: Papers of the Archaeozoological Conference 1974. Smrž (eds. 1975: Partial Recovery and Sample Bias. held at the Biologisch-Archaeologisch Institut of the State University Groningen. Variabilita kosterních elementů a zásahy na jejich povrchu naznačují. Clason. okr. Reitz. Druhové složení domácí zvěře je srovnatelné s ostatními laténskými lokalitami. Department of Anthropology. M. Brno-Město). M. Kyselý.2004: Zvířecí kosti ze dvou laténských objektů v Čelákovicích. Second Edition. 1994: Laténské osídlení Hradiska u Obřan (okr. Pravěk NŘ 4. 1976: Ethnozoology of the Maya: An Analysis of Fauna from Five Sites in Peten. – Wing. Nedomestikované druhy jsou v obou objektech zastoupeny řídce. Amsterdam. E.). or simply fill that included waste from the site locality because the meatiest portions of the body were not included in these deposits and a number of fragments had carnivore gnaw marks. který původně pocházel z jejich blízkosti. 2005: Identifying Social Drama in the Maya Region. In addition. Vyškov. goat. Chiapas. Krebs. New York. 141–144. 1999: Zooarchaeology. Payne. 233–251. such as Sus/cf: Sus scrofa. Mlíkovský. Guatemala. CZ-301 00 PLZEŇ 1 For comparative purposes some of the taxonomic groupings were simplified. 1-17. Enderová. middens associated with mid or low-status individuals. Mladá Boleslav). Master’s Thesis.

.

Delmatia omnibusque tractus eius gentibus in societatem adductis consilii. prvních germánských přistěhovalců a postupně se etablující římské moci – mocensko-politickou mapu střední Evropy. která byla obhájena na univerzitě ELTE v Budapešti. paene aequali divisae intervallo ab hoste intra paucos dies in praedicto loco cum Caesare <se> iunctuare erant. Není třeba příliš zdůrazňovat. 99. 10507. Ačkoli očekávané vědecké zpracování a zveřejnění této lokality se doposud neuskutečnilo. i vznik této práce. 3 Shrnutí Dobiáš 1964. (např. ÚZ. Velleia Patercula. legatus legionis pro praetore v průběhu bellum Delmaticum. 411.3 Za této situace pochopitelně nabývá každý nový objev. Gassner – Jilek 2002. 126). 155–205 K OTÁZCE EXISTENCE ŘÍMSKÉHO VOJENSKÉHO TÁBORA NA POČÁTKU 1. 1 Tato studie byla vypracována v rámci grantového projektu GA ČR č. 60. nemusí být správný. ÚVOD „Praeparaverat iam hiberna Caesar ad Danubium admotoque exercitu non plus quam quinque dierum iter a primis hostium <aberat et legiones etiam quas> Saturninum admovere <ei> placuerat. jak významně ovlivnily historické procesy této doby – éry ustupující keltské civilizace. Mušov-Neurissen I). Rajtárovi děkuji za možnost studovat jejich dosud nepublikované disertační práce. Do vojenských akcí v průběhu panonsko-dalmatského povstání se skutečně zapojil jakožto legatus quaestorius – jeho činnost v Illyricu a úřední postup viz Fitz 1993. nález či lokalita. 445). 1–2. obrovského významu. jednostranným a rozhodně ne objektivním spektrem svědectví písemných pramenů. . Mosser 2002. II. Kolník 1999. Kehne v tisku. Hlavní teze pak byly předloženy v listopadu 2004 na konferenci „Rom auf dem Wege nach Germanien: Geostrategie. citace podle Fehér – Kovács 2003. pozn. Wells 1999). 110. Přes některé již dříve vyslovené skeptické připomínky zatím nebyl učiněn pokus o celkové kritické zhodnocení dosud předložených objektů a nálezů z pohledu římsko-provinciální archeologie. insolens longae pacis bonis. (např. Pat. že byl i přímým účastníkem tažení proti Marobudovi v roce 6 po Kr. PASOHLÁVKY. Za pomoc při přípravě obrazových podkladů děkuji Miroslavu Lukášovi. Přesné archeologické a historické vymezení této etapy je výrazně ztěžováno nepříliš zřetelnými sídelními strukturami. zřízeného na katastru zaniklé obce Mušova v rámci Tiberiova tažení proti Marobudovi v roce 6 po Kr. patří můj zvláštní dík Jaroslavu Tejralovi. 2 Často se objevující předpoklad. související s dobou vlády císaře Augusta. doprovázející mj. Proto znamenaly i první zprávy o výsledcích výzkumů v trati Mušov-Neurissen pro odbornou veřejnost „senzaci“. K metodice a pojetí dějepisectví klíčového autora doby Velleia Patercula viz fundovanou monografii Schmitzer 2000. U MUŠOVA (KAT. JIHOMORAVSKÝ KRAJ)1 Kritické poznámky z pohledu římsko-provinciální archeologie Balázs Komoróczy 1. Bálek – Šedo 1996. „pohyblivými” hranicemi kulturních okruhů a kmenových celků. STOLETÍ PO KR. Vormarschtrassen und Logistik“ v Delbrück-Anreppenu a poté odevzdány do tisku v monografické řadě Bodenaltertümer Westfalens. str. 80d. arma corripuit“ (Vell. Šedovi a J. neboť v té době měl zastávat v Římě úřad quaestora (Fehér – Kovács 2003. Schnurbein 2000. srov. akceptovala část badatelské obce existenci římského vojenského tábora (tzv. Známá pasáž z díla C. slabou resp. Tato studie není překladem.ARCHEOLOGIE BARBARŮ 2005.2 je jedním z mála opěrných bodů při rekonstrukci historických událostí ve středním Podunají krátce po přelomu letopočtu. 404/05/2455 „Aktuální úkoly výzkumu a záchrany římsko-antických památek u Mušova“ a je součástí plnění výzkumného záměru Archeologického ústavu AV ČR Brno č. 98d. 93. nýbrž rozvinutím a rozpracováním tam diskutovaných myšlenek. Jančo 2005. Droberjar 2000. adulta viribus. Dobiáš 1964. 30. cum universa Pannonia. Rajtár 1998. Vznikla na základě mírně přepracované kapitoly mé disertační práce (Komoróczy 2003a). 31). Kolegům O. pozn. nerovnoměrně rozloženou archeologickou pramennou základnou a omezeným. Za četné cenné diskuse.

Například na mapě. v barbariku severně od středního toku Dunaje. 167. Bálek – Šedo 1996.156 Balázs KOMORÓCZY Úvodem této studie považuji za nezbytné krátce se vyjádřit k motivaci jejího vzniku a její struktuře. Přesto však zavedly do české i cizojazyčné odborné literatury množství historických a archeologických hypotéz a interpretací. 1. zveřejněné v základní publikaci údajného augustovského tábora MušovNeurissen I v Germanii roku 1996 (obr. 1995b. Stane-li se tak na základě argumentů. Abb. spolu s tím. že dostupné ověřitelné informace se časem nerozmnožují. 409).6 m). z tohoto pohledu je poloha trati pro výstavbu táborového útvaru vcelku nevhodná a nezahrnuje-li v sobě též výše položené svahové partie Hradiska. Naprostá zlomkovitost dosud odborně publikovaných zpráv o významné části nesmírně důležité lokality. Přitom jeho vyznačené hranice jsou ve skutečnosti jen jednou z náhodně vybraných vrstevnic. 400d. 1996. 7: „v místech. Hradiska (Burgstall) u Mušova. 407. je vyvolána výhradně zájmem o poznání jedné z klíčových lokalit naší protohistorie – Hradiska u Mušova. Jeho průběh kopíruje přírodní linii této hrany (obr. opřených o ověřitelnou terénní dokumentaci a materiálové soubory. V žádném případě se tedy nejedná o svébytný terénní útvar. FORTIFIKACE Jako součást opevnění tábora Mušov-Neurissen I byl uveden příkop s hrotitým dnem („Spitzgraben“. Nejsem očitým svědkem jejich průběhu a moje zde vyslovené závěry a kritické poznámky se opírají pouze o již zveřejněné materiály. Moje snaha vyslovit se k nalezišti a nálezům. jen se doplňují často velmi odvážnými teoretickými konstrukcemi. Abb. Tato skutečnost. kdy já jsem svoji aktivní účast na zdejších výzkumech brněnského Archeologického ústavu zahajoval. 1998. 1995a. V době.5 m. Šedo 1999. znající region jen z literatury. které bohužel analytickou část resp. snahu o úplné zveřejnění a vyhodnocení alespoň dílčích úseků pomíjejí (Bálek – Šedo 1994. Rozhraní mezi tratěmi Hradisko a Neurissen. vybudovaná v novověku (podobně Tejral 1999a. 1. Někdy je to za účelem přesnějšího zjištění charakteru analyzovaných objektů. 168. 5B). mi jiný postup ani neumožnila. pokrývá čtverec značící trať Neurissen z 85 % s lokalitou nijak nesouvisející inundační území řeky Jihlavy. týž 2000b. Zde přechází pozvolný svah návrší v plochou terasu. jindy k tomu vede nutnost zásadněji se vyjádřit k některým publikovaným archeologickým či historickým závěrům. Abb. 95). š. LOKALIZACE Již samotná lokalizace naleziště Mušov-Neurissen v jednotlivých publikacích vyvolává řadu pochybností a pro čtenáře. 2. záchranné výzkumy na terase Neurissen se již chýlily ke konci. Bálek – Šedo 1994. 404. 4:MN I – Bálek – Šedo 1994. 1). Na mapových podkladech a v popisech lokality je většinou uvedeno. Plocha záchranného výzkumu na trati Neurissen pokryla prostor o rozloze ca 300×80 m. tvoří pouze 8 m široká silnice. Šedo 1999. je velmi zavádějící (např. majících dopad na názory odborné i laické veřejnosti o událostech prvních dvou století po Kr. na které se měl údajný tábor nacházet (Bálek – Šedo 1996. v němž zaujímá citace a rozbor dosud zveřejněné literatury a její komentáře nadstandardní prostor.). zřetelně oddělitelnou trať. který byl na hraně terasy zjištěn v délce ca 190 m. pak nemá z hlediska efektivní obrany příliš kvalitní parametry. Vystavuji se tak vědomě rizika vyvratitelnosti mých tvrzení. 3:2. Povaha předmětů této studie měla jistý vliv i na strukturaci textu. které nebyly doposud v úplnosti zveřejněny. Naopak. 1996. ani o mocnou vyvýšeninu. 1996. hl. jejíž severovýchodní hranici pak tvoří ca 15 m hluboký zářez inundačního území Jihlavy (a v době římské zřejmě i jeho koryta). nacházející se ve spodní partii severovýchodního svahu Hradiska. 2. Jeho hnědočerná výplň údajně odpovídala slože- . která se nalézají mimo areál římské vojenské stanice na návrší Burgstall“). Za uplynulých deset let od ukončení výzkumů vyšla již celá řada dílčích či předběžných publikací. 3 a obr. tak jak je definováno terénní konfigurací. o hlubší analýzu opřené interpretace dosud známých výsledků výzkumů. že se jedná o trať. týž 2001). jejímž terénním výzkumem se zabývám i já. týž 2000a. 1998) a na jednom místě prořezával ještě starší příkop (MN III – obr. ale jinak s ní nikterak nesouvisí (např. 2. mne přiměla ke snaze dobrat se určité konzistentní. která s rozlohou této lokality nemá mnoho společného. budu tuto práci považovat za úspěšnou. 3. která se sice nachází v sousedství tzv. Naopak Hradisko u Mušova se zde objevuje jako samostatný a zřetelně oddělený terénní útvar.

u Mušova 157 Obr. které by umožnily detailnější poznání tohoto objektu (nelze se ani dopátrat. Chybí především kresby profilů a fotografie. Obecně lze říci. B – Hradisko u Mušova. Mušov-Neurissen a Hradisko-Burgstall na mapě podle Bálek – Šedo 1996. ní valu. jednu sponu typu Aucissa. že se jedná o typickou fossu fastigata (na jejíž tvar má jasný vliv poloha na hraně te- .K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. ve kterém místě byly zveřejněné řezy učiněny). C – inundační území. 5A) neobjevily žádné podklady. na kterých by bylo možné vidět stratigrafickou skladbu výplně příkopu. 1. obsahovala rozptýlené kusy uhlíků a propálené hlíny. V dosavadních publikacích se kromě schematické kresby řezu příkopem (obr. Obr. A – Mušov-Neurissen. jednu v ruce robenou keramickou nádobku a jeden střep s hřebenovou výzdobou. D – římská fortifikace z období markomanských válek. století po Kr. 2.

.. F – věže. jev aplikovatelný i mimo dotčené území nebo že by na základě tohoto konstatování bylo možné datovat jakoukoli fossu. 3. že by to byla ale nějaká norma. týž 1999b. 198). může mít chronologickou vazbu. Bálek – Šedo 1998. týž 2002. C– val. D – příkop. B – studna. Hanzelyová – Kuzma – Rajtár 1996. že úhel. Srovnání MN I s příkopy. vyslovili Bálek – Šedo 1998. týž 1997a. 86d. po formální stránce jej ovšem datovat nelze. 4) ukazuje. Mušov-Neuriessen. tak i u dalších krátkodobých táborů římské armády severně od středního Dunaje zcela běžnou a jedinou formou opevňovacích příkopů v období markomanských válek (všeobecné přehledy viz Bálek – Droberjar – Šedo 1994.158 Balázs KOMORÓCZY Obr. Komoróczy 2002. E – brána. A – budova s apsidou. Plocha údajného augustovského tábora. Rajtár 1997. 4. Plán příkopů v tratích Neurissen (MN) a Hradisko (MB) podle Bálek – Šedo 1998. která je jak na Hradisku u Mušova.4 Předložený plán objektů na trati Neurissen (obr. 63d.). týž 1997b. O tom. 194–212. Jejich interpretace jakožto pozůstatků nejméně pěti Obr. Odvolávali se přitom na publikaci fortifikace raně císařského tábora Lahnau-Dorlar. týž 2003a. 258–259. Tejral 1999a. týž 1998. že u augustovských táborů východně od Rýna se tento úhel pohybuje v rozmezí 40–50°. 164. je bez dalších údajů a odpovídající dokumentace nemožné. pod kterým se protínají dvě stěny příkopu. 4 Tvrzení. Friesinger 1985.. Kovárník 1996. že zde kromě MN I bylo odkryto ještě několik dalších příkopů. 114d. Zřejmě špatně pochopili tam uvedené konstatování (Schnurbein – Köhler 1994. zkoumanými na četných místech Hradiska u Mušova a jeho okolí. rasy). tam není ani zmínky.

11:3. V citovaných pracích zformuloval následující myšlenku: „Použití příkopů s plochými dny je doloženo z doby Caesarových kampaní v Gallii.. 4.. týž 2000b. 12:1–2. obr. Šedo 2000b. prehistorické (zřejmě časná doba bronzová) opevňovací soustavy (srov. 2. A B Obr. MN VII a MN VIII jsou jednoznačně pozůstatky starší. týž 1999a. Červák – Komoróczy – Musil 1997. na základě jasné superpozice s příkopem MN I byl i autory výzkumu označen za starší).“.. 1998. 188–189. celková konfigurace terénu a výsledky odkryvů na Hradisku u Mušova jasně dokazují. 89. týž 2000b. 23d. rozměry). . 23. Tejral – Bouzek – Musil 1995. Abb.) pro přiřazení příkopů MN III. 170–171. století po Kr. například v době bojů o Panonii v posledních desetiletích před zlomem letopočtu. 132. Vinicia roku 9 před Kr. Pozůstatky této pravěké fortifikace byly objeveny i na několika místech Hradiska u Mušova (někteří autoři ho označují jako MB III – např. 6. Šedo 2000a. 33–34). kde byla taková překážka součástí obléhacích zařízení před gallským oppidem Alesia a podle svědectví Hirtiova tak byl Caesarem opevněn tábor vystavený útoku neobvykle početných nepřátel. 33d. B – příkop MN III (bez měřítka)..“ Tato teze je doprovázena spekulací. A – příkop MN I. týž 2000b. obr. jakými byla výprava M. Droberjar – Tejral 1993. 5. a to ve zcela jednoznačné stratigrafické poloze včetně drobné ale datující kolekce nálezů (obr. kde tyto příkopy jsou již uvedeny jako součásti jednoho opevnění). pozn.. že „římská vojska mohla být v Mušově už před rokem 6 po Kr. Tyto skutečnosti nás vedou při výkladu příkopu s plochým dnem k hledání odpovídající dobové situace v začátcích pronikání Římanů do oblasti středního Dunaje. srov. tab. 14. 164. 27–28. srov. 65. 33–34. 35. Abb.. opřené o statigrafická data (Bálek – Šedo 1995b. 43. týž 1997b. VII a VIII (a MB III) k římským vojenským aktivitám na území jižní Moravy vyžaduje několik poznámek. 97. Fig. Šedo 1999. u Mušova 159 krátkodobých táborů byla ovšem provedena bez předložené náležité analýzy. 66. 16). 188. 63–64. 1999. Šeda (např.K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. 1. týž 2000a. římské datování viz Bálek – Šedo 1998. ploché dno. Podle toho by tábor vznikl v souvislosti s akcemi. obr. Argumentace O. Droberjar 1993. 57d. 5B. Forma (kolmé stěny. 2). Tejral 1987. 161–167. Kovárník 1997a. Komoróczy 2002. že příkopy MN III (obr. 317. Tejral 1999a.

že jeho výzkum přinesl datovatelné předměty“ (Bálek – Šedo 1998. Lze jen litovat. 161d. které jeho jednotky nemohly dostatečnou silou bránit. 127. v tomto nestabilním a sesunutím ohroženém místě mohl být příkop i několikrát opravován či předěláván (tato superpozice není bohužel dokladována ničím jiným než schematickým plánkem na obr. Caesar (VII. vyřčeného v práci věnované právě soupisu těchto zařízení: „Ojedinělé předměty nebyly nikdy nalezeny poblíž dna příkopů. obléhací a nikoli táborové architektuře. or a mixture of both. Naopak v obou citovaných pasážích se hovoří o nestandardní. Tato skutečnost dobře připouští i jejich současnou existenci (nápadná je i shodná orientace MN II s osou budovy s apsidou. viz níže) a přisuzuje příkopu č.“ „Alternatively. týž 2000a.“ „The way in which the archaeological evidence differs from Caesar's commentaries has important implications. practically impossible. the flat-bottomed shape encountered during excavations might have been caused by collapse of the graved scarps. The ditches of the circumvallation of Alesia were either of a wide V-shape or trapezoidal (perhaps this is a better interpretation of lateribus derectis). v našem prostředí tedy do doby po markomanských válkách (problematiku podrobně pojednal již Tejral 1999a.160 Balázs KOMORÓCZY K historické relevanci této myšlenky se vyjádřím níže. aniž by ovšem dle svědectví autorů výzkumu fossu MN I porušoval. 5. 243d. týž v tisku. a to často na témže úseku (všechny viz Harmand 1967. 4). 104. 1982. 65:1). Fig. že se citovaným autorům nepodařilo přidržet se vlastního metodického pokynu k datování příkopů. the ditches surrounding Alesia. 7. 175d. Johnson 1987. jejich římskost musí být dokázána nikoli samotným tvarem. 16. 203–204. že mělo jít o přírodní překážku – zčásti naplněnou vodou – v místech. 72) volbu této netypické formy dokonce zdůvodňuje právě tím. Přirovnání příkopů s kolmými stěnami a plochým dnem v trati Neurissen k fosse tábora Mužla 1 (Šedo 2000b. např.. VII a VIII nelze zařadit mezi římské příkopy. Samotné výzkumy v Alesii prokázaly. 62). který je „Spitzgraben“). Šedo 1999. týž 2000b. 5 Podrobně o nich referuje např. obr. 87–88. 223. že se v rámci obléhací soustavy střídají příkopy hrotité a lichoběžníkovité. 13–14. 17. Jejich vysvětlení není jednoznačné (viz např. 23. Abb.. Abb. Abb. Fragmentárnost příkopů MN V a VI jejich interpretaci jako samostatných pozůstatků táborů (Bálek – Šedo 1998. v žádném případě ovšem nejsou chronologicky signifikantní a většinou ani nepředstavují převládající formu na tom kterém opevnění (příklady viz Nijmegen-Hunerberg – Bogaers – Haalebos 1977. Příkop MN IV po formální stránce ani příliš neodpovídá klasickým fossám římských krátkodobých táborů na našem území (š. charakteristický pro určitý časový úsek. details of the defensive structures were dependent on more local factors. Pasáže čerpané z Caesarových popisů nemohou být v žádném případě považovány za archeologický důkaz. Fig. Nejsou dokumentační povahy. kde již příkop MN I údajně nebyl zachycen. označených jako MN II a IV netřeba hned uvažovat o pozůstatcích svébytných táborů. 1998. kladoucí přes přítomné mladší datující drobné předměty příkop do markomanských válek viz Bálek – Šedo 1995b. 256. anyway. 165). Mnohem pravděpodobnější se mi jeví. . bez kritiky nálezových okolností. 198. Navíc se na jeho dně nacházela kolekce archeologických a osteologických nálezů. 2:7. 302. 33) z období markomanských válek nelze ovšem přijmout ani po formální stránce (srov. did not often reach those dimensions. že útvary MN III.5 Čas od času se sice při výzkumech římských fortifikací objevují příkopy do určité míry se vymykající klasickému formálnímu schématu. Jones 1975. 3). 4 ve výřezu). Šedo 1999. týž 1998. II je veden kolmo k hraně terasy. Příkopy s vyloženě kolmými stěnami mezi nimi ovšem nejsou. Fig. Jospeh 1974. Far instance. nepopisují konkrétní typ příkopu. Musil 1997. 66. Longthorpe – Frere – St. Podobně nemusí být každý příkop ve tvaru písmene V nutně římského původu (srov. 476. obr. Příkop č. 28).9 m). Heiligmann 1990.. časově zařadit kterýkoli příkop i v případě. The latter was and is. v místech. zvlášť poloha MN V tomu odpovídá. II spíše roli ve vnitřní strukturaci areálu. která se řadí již do počáteční fáze relativně-chronologického stupně C1. nověji Reddé – Schnurbein 1995.. and never had vertical sides. Oberstimm – Schönberger – Köhler – Simon 1989. claimed to be each 15 feet wide with lateribus derectis. 5. Baunaventa – Dix – Taylor 1988. Zjištění. Hanzelyová – Kuzma – Rajtár 1996.“ . whatever the commander or the handbooks advised. Zatím se tedy zdá. Tím také nelze přímočaře. týž 2000b. 111d. for it suggests that. Schönberger et al. 13. Nacházejí se na poměrně strmé hraně terasy. výrazně koriguje tvrzení o množství krátkodobých táborů na tomto místě. 27. Rajtár 1997. 6. 18: „Archaeological exploration has shown the reality to be neither so substantial nor so uniform. Vzájemná superpozice MN V a VI takový výklad nemusí zpochybňovat.4 m a hl. 3. Stejně tak i u úseků příkopů. 56–57. že publikované úseky příkopů rozhodně nemusíme počítat mezi zjištěné římské krátkodobé tábory na Moravě. že jsou právě pokračováním fossy MN I.. Fig. 24.. 23. Šedův argument je i z metodického hlediska stěží akceptovatelný. 97. Abb. opačný názor. 3–4. 28) příliš nepodporuje. 161d.

8). která v době jeho výstavby zřejmě vytvářela půdní pokryv v okolí“. In den Profilen erschien der Wall als eine Schicht schwarzbrauner Erde.. např. Mušov-Neurissen. 76d. Je to také jediná zřetelná stratigrafická jednotka. Vzhledem k tomu. K němu patřící val je doposud znám pouze z jediné fotografie (obr. 70d. 101.6 Při výstavbě hliněných valů římských táborů je vždy pro jeho jádro užito výhozu. Je to zcela jednoznačný postup. Ta vznikla postupným nahromaděním humusovité půdy.5 m (a totéž bude zřejmě platit i o šířce) se týká pouze recentní terénní vlny. že stratigrafická situace valového náspu byla vyhodnocena nesprávně. die stellenweise noch bis zu 1. 6) ovšem jasně vyplývá. současná s valem. že geologické podloží. A – kůlové jámy dřevěné brány. kdy valové těleso již dávno zaniklo.). musíme i na dostupné fotografii se objevující tenkou sprašovou vrstvu interpretovat jako jádro valového náspu. realizovaných na vyšších partiích Hradiska (obr.. Měla-li být dřevěná brána. srov. jejíž kůlové jámy jsou zřetelné v popředí. vzniklého při kopání příkopu. týž 1992. . Die Wallaufschüttung bestand aus humoser Erde. dass beim Bau Rasensoden verwendet wurden“ (Bálek – Šedo 1996. Visy 2000. Srovnání s nimi ukazuje. Johnson 1987. die ursprünglich auch die Bodendecke im Bereich der Terrasse gebildet hatte. tak černohnědá humusovitá uloženina nemůže být v žádném případě těle6 Bálek – Šedo 1998. 6).. tvoří na trati Neurissen žlutá spraš. An anderen Stellen war er durch Überpflügen bereits weitgehend eingeebnet worden. Šedo 1999. kterou doprovází následující popis: „Der Wall verlief entlang der Terrassenkante und war auf einer Länge von 22 m als Bodenwelle erkennbar. 6.K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. Spuren einer Innenkonstruktion und Pfostengruben im Sohle Untergrund wurden nicht festgestellt.. u Mušova 161 Obr. týž 2002. Proto mohla vzniknout představa. do kterého je zde vyhlouben příkop. Tejral 1986. století po Kr. která je s konstrukcí valu spojitelná (tak již Tejral 1999a. 88d. 71. Tuto skutečnost znovu můžeme ověřit na zobrazeném snímku (obr. Budování hliněného valu z humusovitého půdního pokryvu je i z hlediska realizace (sběr orné půdy?) a technologie (bez pevné dřevěné roštové konstrukce) obtížně představitelné.). Vše bez jediného kresebně zdokumentovaného profilu řezu valem. 32. 385d.. 404). týž 1999a. 6). který netřeba ani vysvětlovat (Jones 1975. 170: „černá hlína. In den gut erhaltenen Abschnitten überstieg die Wallbreite 5 m. Vraťme se nyní k problematice údajného augustovského opevnění MN I. Es ist anzunehmen. že tělesem římského valu je humusovitá hlína. 13. týž 2002. B – zbytky hliněného valu. Z dostupné fotografie (obr. že val na hraně terasy je zachován poměrně špatně a udávaná dochovaná výška 1. vytlačené na okraj terasy orbou v době.5 m hoch war. 76d. původní půda na terase. 401d. Tejral – Bouzek – Musil 1995. 15d. V podstatě identická struktura se objevuje i ve všech řezech valem. Komoróczy 2003a.

. Každopádně by měla platit slova S. 161–188.. 478–479. Brána v místě. autora) zachytit pouze část v délce kolem 275 m. Taf. 43d. v táborech Hayton – Johnson 1977. 9. 12. 331). ležela by přibližně uprostřed severovýchodní strany tábora. Planck 1986a.. Proto se nejčastěji objevují právě v provinciích s vhodnými klimatickými podmínkami (Britannia. Na více než 2. V případě. tíž 1985. Chazelles de – Poupet 1984. 354. 149). Informace v jednotlivých publikacích jsou i v této otázce velmi problematické. Souběžně s příkopem probíhal val. Stratigrafická skladba drnových valů. 38. že tyto věže byly zapuštěny do tělesa valu (tak i Šedo 7 Stěží přesvědčí argument. Pro posouzení charakteru valu (a s ním i příkopu MN I) a rozlohy údajného tábora jsou velmi důležité údaje o rozměrech a směřování fortifikace. přesto se domnívám.. Lze jen litovat.8 Důvodem skutečnosti. by byla situována asymetricky u cesty probíhající napříč šířkou (sic!!). 5. Fig. Naopak zde pod ní zřetelně chybí žlutá sprašová vrstva. je ovšem dobře doložitelná dokonce i u fortifikací krátkodobého charakteru (srov. neboť se nachází právě i v místech průchodu bránou. a Hofheim – Nuber 1986. Není žádných pochybností o tom. Jde o poměrně běžný postup při záchranných výzkumech a dostupné fotografie užití této metody naznačují (např.. 3 úsek východně od brány a východně od věže F2). 17. 18. tak i v celém kontextu Hradiska u Mušova. Hogg 1969. Welfare – Swan 1995. kde došlo již k větším odkryvům. chybí podklady jak v rámci objektů na terase Neurissen. 2). neboť jen tak je „nejasná ‚rastrová' struktura černého tělesa valu“ vysvětlitelná (Šedo 2000b. Asskamp 1986. Další směřování valového náspu ovšem bezpečně ukazují pozice čtyř čtvercových věží (F1–F4). 149d. obecně k užití nepálených cihel např. pozn. týž 1989. 89). které k němu náleží. 226d. Tejral – Bouzek – Musil 1995.. v jeho delší ose. Fahr – Reichmann 2002. Abb. která lze aplikovat nejen na počátek 1. Pl.. 89d. známý v délce 190 m. že tam drny musely být. im Rückschluss aus der Limes-Zeit und den dort erkannten Regeln der Kastellgrundrisse. 17–18. Fig. von Schnurbeina (1992. Tento faktor při jejich stavbě žádnou roli nehraje. 189: „Z jeho (tábora Mušov-Neurissen I. Rajtár 1998. Tamtéž. 34). Podle mého soudu je třeba i na terase Neurissen počítat s konstrukcí valu. 54. že na nich archeologické stopy drnů patrné nejsou. 341. Germania). charakterizovaná střídajícími se tenkými světlejšími a tmavšími vrstvami. Shirley 2001. Je to také jeden z mála přímých důkazů toho. 113. kde by měla být porta principalis. 55. „diese Abweichungen vom später kanonischen Schema warnt einmal mehr davor. obr. Takové rozměry by zařazovaly Mušov mezi rozsáhlá opevnění doby augustovské. kde se val budoval na tvrdém nebo kamenitém podloží (Šedo 2000b. na rozdíl od dostatečného množství vlhkých luk (nikoli orné půdy) v prostoru tábora a jeho bezprostředním okolí. nejednotné a na sporých sděleních o terénních jevech budují neověřitelné – a někdy i nesrozumitelné – teoretické konstrukce. V prvním případě by vzdálenost (275 m) mezi bránou a nejvzdálenějším známým bodem tábora byla nejméně polovinou této strany táborové fronty. které jsou vzdáleny zhruba 800 m. 7). 522. 37d. že nejsou k dispozici přesné kresby a kolmé fotografie profilů (jsou-li vůbec nějaké). Dostupné obrazové a kresebné podklady jsou pro přesné posouzení charakteru valové konstrukce v trati Neurissen nedostatečné. 17: „. Kaiser 1986. vzniklá těžbou rostlého podloží při kopání příkopu. pozn. 2. Müller 1962. jak je to občas zjišťováno i na limitních táborech (např. Reddé – von Schnurbein 1995. 34).“ „Z tábora Mušov-Neurissen I známe široký pás pouze 30–60 m. století po Kr. 98. 20: „Brána tábora Neurissen I stála zjevně na začátku některé z hlavních táborových cest.. Fig. 88d.. Ta by na základě této úvahy měla být dlouhá nejméně 550 m. Kvůli účinné obraně by tábor měl zabírat prostor mezi vrcholovými částmi Burgstallu (!!) na severu a někdejší terasou nad nivou řeky Dyje na jihu. 8 Šedo 1999. 33:3. že hliněný val na okraji terasy a dřevěná brána jsou součástí jedné fortifikační linie. o kterou bránu se jedná.. z nichž každá stála na čtyřech nosných kůlech (podobná terénní situace je např. Ubl 1986. že to byla porta praetoria nebo decumana. autora) obranných staveb známe pouze část příkopu a krátký úsek valu“.5 km dlouhém úseku opevnění Mušova je možné samozřejmě počítat s určitými odlišnostmi v konstrukci valu. Donevski 1997. pozn.“ K serióznímu zjištění toho. obecně k dřevěným věžím táborů viz Jones 1975.“ Šedo 2000a.162 Balázs KOMORÓCZY sem valu.. Hanson 1999. nýbrž na všechny nelimitní opevněné struktury. 192: „Podařilo se z ní (z fortifikace. 47). 182. Abb. shodnou s fortifikací na Hradisku.byl zjištěn příkop s hrotitým dnem. v nichž byly zachovány stopy objektů (?). Přitom celé opevnění muselo zasahovat mnohem dál. Breeze 1993.7 Na základě dosavadních výzkumů odpovídajících fortifikačních zařízení se mi zdá. 293d. vedených přes celou šířku valového náspu.. Baatz 1963–1964. 75. 71. Hobley 1974. že se užívaly tam. 41. Hogg 1969. pozn. Nesprávným pochopením jejich technologie je pak tvrzení. 23. Johnson 1987. např. Abb.“ Tamtéž. kde se předpokládá hliněný val obložený nepálenými cihlami (k Mušovu viz výše citované práce. García 1999. 48d. že je to v našem regionu spíš nepravděpodobné. 79d. Teilgrundrisse aus der Frühzeit des stehenden Heeres ohne größere Vorbehalte zu interpretieren“. může být kromě nerozpoznání jeho vrstev i skrývka dotčené plochy stavební mechanizací až na úroveň podloží. Určitě nešlo ale o porta praetoria! Taková definice je ovšem často obtížná i u těch táborů nepravidelného půdorysu. že byl val podle sdělení autorů výzkumu zachycen v poměrně krátkém úseku (podle plánku na obr. Krajní body. 71d. Kuzmová – Rajtár 1986a. Visy 2000. jsou ve směru SZ–JV vzdáleny 320 m. 65.

Oberaden – 3 m š. Kühlborn 1992. zachycené na úrovni podloží. Tejral 1997b. Kühlborn 1992.5×4. týž 2000. 17). že zde nebyly zachyceny žádné konstrukční stopy valu a že zde v žádném případě nebyla použita pro raně císařské tábory východně od Rýna typická hliněná hradba s dřevěnou konstrukcí (tzv. Abb. H–E hradba (von Schnurbein 1981. před nimi by se pro hliněný násep již žádné místo ani nenašlo. 20. 2 a 15. Kühlborn 1987a. Marktbreit – 3 m š. Rasbach – Becker 2000. Abb. 392–393.. 6) jasně ukazuje.5 m (jsou však známy i případy. Johnson 1987. Kůlové jámy věže F1. 189). kdy věže byly zasazeny do tělesa valu již od úrovně horní plochy náspu. Holz-Erde Mauer).5 m) poskytují důležitý údaj ke zjištění šířky valového náspu. H–E hradba (Pietsch – Timpe – Wamser 1991. 337–367. 89). 201. Pozice věží F3 a F4. a proto bez dokumentované vazby na val. musela být spodní šířka valu větší než 4. 540). Beil. kde byl zdokumentován val z doby markomanských válek na Hradisku. Carlisle – Charlesworth 1980. Pokud by tomu tak být nemělo. od sebe ca 3 m vzdálené linie kůlových jam nebo žlabů na přední i zadní straně valu (obecně viz Jones 1975.9 Na Neurissenu naopak musíme počítat s klasickým hliněným valem se šikmými stěnami. 349–354. že věže. že jediný doposud publikovaný trochu detailnější terénní plán (obr. 27–33. 29). 34–37). Johnson 1987. Bereme-li v potaz údaje o rozměrech věží 4.. 48–53. jak naznačují určité nejasné zmínky v některých publikacích (týž 2000a.K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. 331–332. U limitních táborů zjištěné spodní šířky hliněných 9 Valy autory výzkumu citovaných augustovských zařízení východně od Rýna jsou: Anreppen – 3 m š. tento typ hradeb dokonce označuje pro augustovské období jako normu). von Schnurbein 1981. 24. 72d. v takovém případě bychom museli počítat s ještě větší spodní šířkou). Haltern. Obr. že spodní část čtvercových věží nutně stála v tělese valu (již jen z důvodů „požární bezpečnosti“. ale zřejmě i úseku příkopu na hraně terasy pod označením MN V. hlavní tábor – 3 m š.5×4. Lahnau-Waldgirmes – 3 m š. činí ca 40 m. H–E hradba (např. Becker – Rasbach 2002. století po Kr. Podle mého soudu tato skutečnost. 591–610. týž 2000. 130–144. Abb. 1). 6–7. 10. stály na okraji terasy. stanovený ovšem proporcemi věží nikoli již zmíněné humusovité uloženiny). 20. von Schnurbein 2000.5 metrů a udávanou šířku valu přes 5 metrů (což je docela reálný odhad. která je velmi významná i z hlediska interpretace brány tábora. Becker – Rasbach 1999. 7 (Bálek – Šedo 1996. Abb. Pietsch 1995. tak již např. 3. . 1999. Mušov-Neurissen. 532). Rozměry dřevěných bočních věží (4. H–E hradba (von Schnurbein – Wigg – Wigg 1995. 38–40. že fortifikace odkrytá v trati Neurissen je přímým pokračováním opevnění Hradiska – jsou to tudíž součásti jednoho opevněného areálu (obr. Abb. H–E hradba (Kühlborn 1987b. celková konfigurace terénu i shodný charakter obou valů jasně ukazují. že se zde opevnění kopírujíc hranu terasy stáčí směrem k západu. Beckinghausen – 3 m š. Vzhledem k tomu. 263–324. tak nemohou být ani s valem současné. např. Tu charakterizují paralelní. přesto jasně dokazují. Vzdálenost mezi věží F4 a nejbližším místem. 6). vyplyne. H–E hradba (von Schnurbein 1974. u Mušova 163 Obr. týž 1995b. Abb. 475d. 3) údajného augustovského tábora v trati Neurissen je spíše schematickým náčrtem než přesnou dokumentací. Z dostupné terénní dokumentace a publikací jasně vyplývá. 7. 14. 29).

0 metrů. 32–58.13). je proto pochopitelně největší pozornost věnována v římsko-provinciální archeologii těchto zemí (např. 2. století po Kr. Jako nejbližší analogie označili brány s bočními věžemi na šesti kůlech v táborech Rödgen (srov. 12 Tato situace je však silně podmíněna jak stavem zkoumání tak i klimatickými a půdními podmínkami dochování. 169. Tvoří půdorys o celkové šířce 15 a hloubce 6. Brány III. Schönberger 1976. že jde o bránu. která pak byla přičleněna k fortifikaci údajného augustovského tábora (popis viz Bálek – Šedo 1996. 1. že typologie A. že stejné brány se objevují i v mladším kontextu (Rottweil III). Hobley 1971. 297). týž 2002. 409. 201d. 52). že vrstva destruovaného valu vpředu mírně přesahuje před kůlové jámy konstrukce věží.. 23–25). 35). které byly stavěny v táborech za Augusta. 7:48. 14 Např. . že je brána posunutá za linii opevnění směrem dovnitř tábora (Bálek – Šedo 1996. týž 1971a. Bechert 1971. 2. Künzing-Quintana (Schönberger 1964. 76–77)10. 1982. tak nám vyjde. Na obr. Johnson 1987. 103. 98–100.5–6 m. Ačkoli dle vyjádření autorů výzkumů nebylo zjištěno napojení brány na val. Tejral 2002. Hesselbach (Baatz 1968. 42. a 2. v Britannii. Abb. 9.5 m (Johnson 1987. Fendoch (Manning – Scott 1979. Abb. jeho datování do počátku 1. týž 1974. 226–227. 76. Nepřesnost (brána tábora Rottweil III představuje typ Manning – Scott IVb a není shodná s augustovskými.. jejíž boční věže stály na šesti kůlech a vjezd byl rozdělen dvojicí kůlů na dva průchody. Abb.. Tím má patřit k typu bran augustovských táborů. Kühlborn 1995c.25 m. 139–157).. týž 1975. Skupiny I a II jsou z hlediska posouzení mušovské brány bez významu (Manning – Scott 1979. v rámci jednotlivých skupin se pak ještě rozlišují varianty s jedním resp.). 15d. Heilbronn-Böckingen (Schönberger 1960.5–6. Jones 1975.75–1. 12. tíž 1988. Tejral 2002. Bild 3:3). Johnson (1987. že brána na terase Neurissen vlastně není příliš zatažená za linii opevnění. že zadní linie bočních věží brány přesahovala zadní linii valu o ca 0.75 m. se pokusil O. 191d. Abb. Abb. že brána stojí svou vnější stranou bezprostředně na kraji terasy. viz níže) takového posouzení vyplývá i z dále citovaných pramenů. Abb. 32–38. Abb. Abb. Beil. Její konstrukční trámy byly umístěny do kůlových jam čtvercového půdorysu o ploše 120×80 cm a hloubce 80–90 cm.sind dadurch gekennzeichnet. Johnson 1987. 409. upozorňujícím na to. 281. Schönberger 1960. 216–217. Raetii a na území východně od Rýna.). na 6–6 kůlech stojícími věžemi (tamtéž. 8). u kterých není užita dřevěná konstrukce. viz níže). 46. jenž definovali slovy „. 3. týž 1973b). týž 1965. Jde ovšem o jev sekundární (destrukce). 10d. 44. Bálek – Šedo 1996. týž 1962. Šedo svou interpretaci obhájit poměrně vágním tvrzením. Fig. Abb. že autoři výzkumu chybně identifikovali polohu valu. 6 a 8). 19–23). 279.5 a 7. Šedo 1999. 6 je zřetelně vidět. 4). což není moc přesná definice. 76–77). týž 2000b. Abb. 24 za jednoznačnou kritiku považovat nelze. Základní klasifikace římských dřevěných bran z Anglie a Německa je člení do 5 hlavních typologických skupin (Manning – Scott 1979.14 Pro nalezení 10 Zmínku Droberjar – Sakař 2000. který je u opevnění s hliněnými valy bez opěrné konstrukce běžný (srov.. 96 a 98. jaké známe z Halternu či Nijmegenu (2000b. což ostatně potvrzují i pozice již zmíněných čtvercových věží. dass der eigentliche Eingang tief hinter die Befestigungsfront zurücktritt“ (tamtéž. Echzell (Baatz 1963/64. Bechert 1971. pocházejících tam převážně z 1.164 Balázs KOMORÓCZY a drnových valů. Beil. bránu tábora v Carlisle – Charlesworth 1980. týž 1989. 21–33. 79d.12 Otázce typologického členění a chronologie dřevěných bran. 192). srov. století. typologické skupiny jsou vybaveny dvěmi.5 až 9 m s největší koncentrací mezi 5. 11–15). Moos-Burgstall (Schönberger et al. 100. týž 1964. např. Johnson 1987. 68–69. Podle mých poznatků rozměry valu na Mušově (v tomto případě jak na Hradisku. Pokud přijmeme realistickou či možná minimální spodní šířku valového náspu 5. 1. 404: „anhand der Gesamtsituation“). Mapa rozšíření známých dřevěných opevnění vykazuje největší koncentrace na území obou Germanií. 1998. 20–61. Haltern (např. 13 Je třeba upozornit na to. 100d. nicméně připustili. tak i v trati Neurissen) vykazují přibližnou spodní šířku 5. 77 uvádí nepřesně právě tuto bránu jako analogii k bráně na trati Neurissen). 404. čímž se značně podobají parametrům zjištěným a rekonstruovaným v táboře „The Lunt“ v Bagintonu (Komoróczy 2003a. že se ani příliš neliší od časných bran. Jejich hloubka je poměrně malá. 89). Záchranný výzkum odkryl na hraně terasy též pozůstatky dřevěné brány (obr. její užití pro typové určení a chronologii není proto ani vhodná (jak to činili např. 185–192. Fig. 13. 93–112) není příliš přesná. týž 1964. 1. 35). 1–24. Tato interpretace je ovšem na základě celkové terénní konfigurace i studia provinciálních příkladů zpochybnitelná.11 Tvořila tak jednotnou linii s čelem valového náspu. Po publikovaném negativním stanovisku (založeném na poznatku. Fig. Abb. se pohybují v rozmezí 4. I. dvěmi průchody). argumentovali tím. viz Tejral 1999a. Hofheim (Nuber 1986. většinou nepřesahuje ani šířku valového náspu. Biricianae-Weißenburg (Grönke 1997. který jasně ukazuje. 11 K domněnce o posunutí brány za linii valu možná přispěla i skutečnost. Poukázali sice na to. 4) a Nijmegen (Haalebos 1995. že je mušovská shodná i s těmi. 17.

5–23.. Marktbreit (Pietsch – Timpe – Wamser 1991. 98.K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. Příklady V. Pietsch 1995. Longthorpe (Frere – St. Breeze 1986. Bechert 1971. Fig. 9:73). Abb. Hayton (Johnson 1977. 130–144. 3. Johnson 1987. 32–35. Příklady IV. 337–344. Fig. Abb. 7:60). U opevnění. 52. Abb. se nacházejí především – nikoli ovšem výhradně – v augustovských táborech (Manning – Scott 1979. 10:89). 97–108. 1. Abb. Znamená to. užívají až do té doby. 2). typologické skupiny je vždy 15 Např. 263–324. Abb. skupinou není tedy výhradně chronologický. 52. že brány IV. von Schnurbein 2000. Tím je pak hradba pevně spojena s konstrukcí brány. 125).. 9:74. 47. Nijmegen 1 (viz citace v pozn. u které je přemostění nad průchody více zasunuto směrem k vnitřku tábora. další příklady viz v citovaných přehledech). 34–37). Manning – Scott 1979. Abb. Abb. 4. Bogaers – Haalebos 1977. typu je 4 : 1. jejichž rozměry překračují dimenze kůlů samotné hradby. 29–32. Autoři užité typologie uvedli. 52. Fig. 54). 98. Fig. 98. skupiny představují hlubší variantu typu III (tamtéž. 39d. Každopádně však jde o rozdíl zásadní (odkazuji např. tzv. 169. skupiny se objevují již na předflaviovských kastelech a staví se resp.2 až 3. Holz-Erde Mauer. 99–100. Fig. 52.16 Jejich společným charakteristickým znakem je půdorys bočních věží ve tvaru písmene L. Fig. 6). Usk (Manning – Scott 1979. 54). 3 m širokými dřevo-hlinitými (Holz-Erde) hradbami (toto posunutí se pohybuje v rozmezí 0. 4). 104. 475. Manning – Scott 1979. Manning – Scott 1979. 4:3. je tento přesah směrem dovnitř tábora nepatrný resp. Kühlborn 1995a. 216: „die Wallenden mit dem rückwärtigen Trakt. převážně v třímetrových rozestupech rozmístěných kůlech. 8–19. Známé příklady totiž jasně dokazují. 8:69. Abb. Risstissen (Schönberger 1960. Oberaden (von Schnurbein 1992. týž 2000. Abb. Hod Hill (tamtéž 49. u IV. Abb. 48. „Camp César“ – Brunaux – Fichtl – Marchand 1990. 17 Schönberger 1964. 7:59. Fig. 79d. Abb.4 m). 7:53). Fig. 8:68. že dřevo-hlinitá hradba (tzv. hliněný val bez dřevěné konstrukce se šikmými stěnami). 21d. století po Kr. k nimž vlastně objekt na terase Neurissen přiřadili autoři výzkumu. der von drei Seiten her eingesehen und verteidigt werden konnte“. 2). Fig. Půdorys brány. 1. Jejich konstrukce. na rozdíl od na ně typologicky navazujících bran typů IV a III. co přepokládáme na Mušově (tj. 16 Např. šířka drnového valu je 5 m. typologické skupiny bran. 5. 8. 58–63. Abb. porta decumana tábora Pen Llystyn je hluboká 6. 6 a 7. 9:72). boční věže stojí na 6–6 pravidelně. Beckinghausen (Manning – Scott 1979. Fig. 2:4). Haltern (von Schnurbein 1974. kde se objevují spolu s klasickými. týž 1995b. Fig. Komoróczy 2003a. skupiny jsou poměrně jednotné. na velmi názorný příklad odlišnosti augustovské a flaviovské brány tábora Nijmegen-Hunerberg. Beil. sunuta za zadní linii valu. Johnson 1987.4 m. . zdůrazňuje obrannou stránku. von Schnurbein 1981. 54). 331–332. 43–46. která jsou srovnatelných dimenzí s těmi. 7:54. Abb. 201–210. přesah je tudíž 1. 392–393. 1). Poměr šířky a hloubky bran III. Ačkoli již výše uvedené stačí pro nezařazení brány z Mušova mezi raně císařské formy. 4. Půdorysy bran IV. 8:68. 12d. Fig. Carlisle (Charlesworth 1980. Great Casterton (Manning – Scott 1979. Hüssen 2000. a IV. 48–53. ale to především u těch táborů. in welchem der Torverschluss untergebracht ist. Manning – Scott 1979. 5 a 20.4 m. Abb. Manning – Scott 1979. co jsem uvedl u brány na terase Neurissen (např.). Nijmegen 4 (Bogaers – Haalebos 1977. že jejich zadní strana bývá sice mírně poObr. 30–42. 113–116. 2. Haalebos 1995. Abb. 216. u Mušova 165 odpovídajících analogií k bráně z terasy Neurissen jsou nejpodstatnější typologické skupiny IV a V. 99–100. Fig. Beil. Mušov-Neurissen. 98. Rödgen (Schönberger 1976. 15). einen Torhof bilden. 104. 24. své předlohy mají již v pozdně republikánském období (např. týž 1995. než na území Britannie a germánských provincií dojde k přestavbě táborů do kamenné podoby (Manning – Scott 1988. Zadní linie bran V. Abb. Abb. Fig. nýbrž i koncepční.: „rechtwinklige Abknicken der Umwehrung zu beiden Seiten des Torweges“. 8:66). 31. Vetera I (Manning – Scott 1979. typu je to 2 : 1. 6–7. Johnson 1987. 53. věnujme ještě pozornost i proponovanému hlubokému posunutí za linii opevnění. Haalebos 1991. Manning – Scott 1979. 3. Numanita-Renieblas III – Bechert 1971. Hüfingen (Fingerlin 1986a. 27–28). Fig. Manning – Scott 1979. Valkenburg (Haalebos – Willems 1999. Rozdíl mezi V. 9–10). 51. Bild 2:4. s jinou formou valu se téměř neobjevují) se na obou stranách podél průchodu pravoúhle stáčí směrem dovnitř tábora.). Fig. Pen Llystyn (Hogg 1969. 25d. Anreppen (Kühlborn 1987a. 5). Bechert 1971. 53. 47. Joseph 1974. 57. Kühlborn 1995d. Fig. 27–33. shodný s tím. Tyto brány jsou jednoznačně chronologicky i typologicky starší. Abb.17 Toto uspořádání ve tvaru písmene L je pak často potvrzeno i v konstrukci brány užitými zřetelně mohutnějšími kůly. 89–99.15 Rozměry jednotlivých bran jasně ukazují. Fig. 24. Bild 2:5). Abb. Abb. že se od nich zásadně liší i v tomto parametru.

typologické skupiny (varianta B se dvěma průchody). 73. Gherla. 9 a 11. 7 m (tábor II. zaujímá budova. je datována do let 140/150 až 180 (Schönberger 1975. Moigrad-Citera. 76). Buciumi. U východní brány v Rödgenu je to ca 6 m. stavební perioda tábora. sinistra). století v Novae (srov. co je u těchto bran zjišťováno (pohybují se mezi 6 a 7 m). dextra) a 9 m (tábor II. o nálezech podporujících toto datování nebo o kontextuálních souvislostech s dalšími objekty na této trati není zmínky.1 m (tábor I. 3–4). K všeobecnému užívání dřevěných bran v 1. 250) tuto formu kladl do éry Marka Aurelia.5 m u porta principalis dextra v Oberadenu. objevujícím se na augustovských vojenských zařízeních. jejichž základové rýhy jsou od sebe odděleny přerušeními. Bologa. kolem poloviny 2. 146) prokázal brány kůlové konstrukce na konci 1. hatte er zur Bebauung des Holz-Erde-Lagers römischer Truppen gehört. Tato skutečnost dobře ukazuje. Dobře doložitelná je i přítomnost bran a věží dřevěné konstrukce v kastelu Ellingen.18 Jsem tedy přesvědčen. 20 Viz např. p. zajímavá pozorování v kastelu Künzing-Quintana. Chronologický kontext bran IV. 19 Z chronologického hlediska jsou např. Joseph 1985. T. že brána odkrytá na terase Neurissen se svými formálními parametry neřadí k typům. 436–439. že „jak se nakonec ukázalo. Bálek – Šedo 1994. Tihau. ještě např. vybudována na samotném začátku našeho letopočtu” (Bálek – Šedo 1995b. BUDOVA S APSIDOU Dominantní postavení mezi objekty. Každopádně kamenné brány. Iliţua. pouze s odkazem na zmíněné vlastní předběžné zprávy (srov. dokud tam dochází k výstavbě římského vojenského tábora s dřevěnými konstrukcemi. 475 spíš počítá s datem 140/150. svou šířkou patří mezi nimi k největším (12 až 14 m. porta principalis dextra v Tullnu (Ubl 1986. dextra). Moigrad-Pomet. Tento přesah se pohybuje v rozmezí 3. Za zadní linii opevnění zasahuje nevýznamně (nikoli svou polovinou. týž 1995. Budova byla z leteckých snímků známá již před zahájením záchranného výzkumu a je zmiňována hned v prvních zprávách o výzkumu (Bálek – Šedo 1994. pouze uvádějí. V dalším předběžném sdělení se o datování stavby dozvídáme pouze. 168. 130). základové žlaby jsou 35–130 cm hluboké a 60–70 resp. nověji je to v Pannonii posunuto ještě dál až do doby jeho následovníků (Visy 2000. 45–50 cm široké. p. Bechert (1971.19 Podobné tendence. Sarnowski (1984. hovoří o devíti. 261–272. že nově vybudované kamenné věže brány přesahují před linii kamenných hradeb o šířku jejich zdiva. což je zřejmě překlep. výjimkou je brána v Inchtuthil se šířkou 22 m. Pitts – St. Z jihu se k nim připojuje peristylium s osmi kůlovými jámami (č. 2) a dvě symetrické. o nichž předpokládají. Diana – Kondič 1989–1990. součást vojenského tábora. 17). čtvrtině 2. první kamenné tábory začínají až o zhruba 40 let později. lze pozorovat i podél středního a dolního Dunaje. sinistra). dispozičně shodná přestavba se datuje do roku 182 (Zanier 1992. 64).. Jsou tedy doložitelné až do té doby. Gilau). 167). 403d. Zdá se ovšem. T. p. 81–86). pouze vojsko zařizující se na dlouhodobou obranu hranic na jednom místě potřebovalo přeměnu z trvanlivějšího typu stavebního materiálu. . že funkčně či dispozičně nebyly zastaralé. 8 m (tábor I. jejíž půdorys a rozměry nemají doposud ve středoevropském barbariku paralely a která byla do odborné literatury uvedena jako tzv.) je již popisována jednoznačně jako část vnitřní zástavby tzv. brána v Gorsiu (Fitz 1986). že náleží do období markomanských válek. Isac 1999. stavba s apsidou (obr. 3.20 4. Naopak je poměrně reprezentativním příkladem IV.1 m u jižní brány v Marktbreitu až 13. století po Kr. tab. přestavba z dřevěných potrvá až do počátku 3. Abb. srov.166 Balázs KOMORÓCZY posunuta směrem dovnitř tábora nejméně o šířku samotné dřevo-hlinité hradby.22 18 U domnělých analogií v Halternu je to 6. odkrytými na terase Mušov-Neurissen. 403d. 104). „pracovní hypotéza” je anoncováno již zde. Podobně i Šedo 2001. Citované práce stavbu charakterizují takto: dřevěná budova. týž 1996. 15. údaje o rozměrech Komoróczy 2003a. Stavba o celkové rozloze 44×20 m se skládá z několika částí. Caţei. p. jejichž kamenná.–2. vystavěné v 3. byla tato stavba.21 V souhrnné publikaci (Bálek – Šedo 1996. století a jejich výstavba resp. Při výstavbě táborů v nové provincii Dacia vznikla za císaře Traiana celá řada kastelů dřevěné konstrukce (např. 216: „Wie es im Verlauf der Arbeiten festgestellt wurde. tábora Mušov-Neurissen I z Augustovy éry. S–J orientované obdélníkovité místnosti (č. viz Pitts – St. ještě Šedo 1999. Joseph 1985. 6). Ústřední část má tvořit místnost s apsidou (místnost č. i když bohužel archeologicky hůř zdokumentované a zveřejněné. a to bez dalšího zdůvodnění. p. p. p. kdy dojde ke kamenné výstavbě. 21 Augustovské datování jakožto tzv.“ 22 Bálek – Šedo 1996. Jeho hloubka plně odpovídá tomu. Herrmann 1972 předpokládá dobu markomanských válek). století (Gudea 1997. číslování místností bylo pro lepší srozumitelnost provedeno autorem této práce). 151–170). 296). skupiny je podstatně mladší a je vesměs omezen existencí dřevěných táborů v západních provinciích vůbec (k tomu viz i níže). Schönberger 1985. století podržely půdorysné dispozice a rozměry svých dřevěných předchůdců. že základové rýhy budovy jsou porušeny kůlovými jámami čtvercového půdorysu. jak uvedl Tejral 2002. das als Mušov-Neurissen I bezeichnet wird. p. I). 73d. jejíž boční věže stojí ovšem na devíti kůlech.

9. Stavba s apsidou. Stavba s apsidou a poloha studny.K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. 10. . Mušov-Neurissen. Obr. Mušov-Neurissen. století po Kr. u Mušova 167 Obr.

) nemůže být řeč. 191. Jakožto objekt související se samotnou budovou resp. se nachází „in einer durch Außenwände geschützten Ecke“. jak byly rozeznány zbytky údajných šindelů od dřevěného obložení šachty. 28). 24 Naopak dle Šedo 2000a. že jsem přesvědčený. že by stavitelé studnu takových rozměrů hloubili v bezprostřední blízkosti základů budovy. 4 a 5. podle Bálek – Šedo 1996. na nichž jsou zřetelné stopy hlazení a prstových rýh (podle Šedo 2000a. 220). 7:2–11A). než je horizont samotné stavby. jestli nebyly 23 Tyto prostory označil O. se mazanice nacházela „na úrovni někdejšího povrchu terénu“). do vnitřní zástavby údajného tábora Mušov-Neurissen I (Bálek – Šedo 1996. týž 2000b. 20–21. že uvedená studna nemohla být s ní současná. 191. 192d. pouze je udáván rozměr 2.25 Na stěnách šachty byly údajně ještě sledovatelné stopy dřevěného obložení. 404. např. na jejím dně v hloubce 8. mezi 18 a 37 ha. údajně z bronzové nádoby. Šedo (2001. nálezy ležely v blízkosti (?) dna šachty včetně údajného fragmentu římsko-provinciální keramiky. spálena samotnými Římany před jejich odchodem. Nesporným. 65. dokonce vyvozuje i předpoklad.27 Podle dostupných údajů se horní část výplně šachty nacházela bezprostředně pod ornicí.23 Na dně základových žlabů se měly snad nacházet jámy po kůlech. který autoři výzkumu v některých publikacích dokonce srovnávají s tábory v Halternu. 23. 65. V novějších publikacích pak byla vyslovena interpretace. což podle mého soudu nemá žádné opodstatnění a ani paralely v římsko-provinciální architektuře (viz níže). 17. a jedno kování cingula (Bálek – Šedo 1996. Podobně snadno rozeznatelný je i fakt. 10). 17. 1 (obr. Nad mazanicemi se údajně našly sporé fragmenty na kruhu točené keramiky a v destrukční vrstvě jedna spona typu Aucissa a železné hřebíky.5 m. 191.28 Než přikročíme k dalšímu rozboru samotné stavby s apsidou. k ní patřící. „byla nepochybně určena pro zásobování velkého množství lidí“. V dostupné literatuře není žádný konkrétní důkaz ani pokus o vysvětlení. hovoří dokonce i o spálených šindelích). Ve výplni šachty resp. 27 Nabízí se také otázka. a na více vyobrazeních zřetelným faktem je. ale ještě nebyly položeny dřevěné podlahy.6×2. Šedo 2000b. 7). kdy již byla střecha pokryta šindeli. 190. 26 V této. Na V straně ústřední části budovy je umístěná chodbovitá místnost (č. 11 např. a týž 2000b. 190. železné hřebíky. . týž 2000a.24 Na ploše celé budovy se našlo množství sekundárně propálených mazanicových ker. nacházely se na dně či ve výplni?) je v publikacích značná nejednotnost.6×2. 8). a 2000b. Z architektonického hlediska a s ohledem na statické zajištění stavby se nezdá pravděpodobné. tvořících svislé konstrukce stavby. musím hned konstatovat. že patřila jednoznačně ke stavbě s apsidou. ve stavu. 28 Šedo 2000a. 217) jako obslužnou chodbu a obslužný prostor („Bedienungsflur. Na základě její polohy a nálezů železných hřebíků a zuhelnatělých dřev pak stanovili. 1). další taková má uzavírat část stavby s apsidou ze severu (č. 11. Podle Bálek – Šedo 1995a. 65. Bálek – Šedo 1998. Bedienungsraum“). že horní část výplně studny se nalezla ve vyšší vertikální pozici. Bálek – Šedo 1995a. byla plánovitě zničena resp. 191. Šedo 1999. že studna nebyla dokončena. Abb. Šedo 1999. Šedo 1999. Do šachty propadlé nálezy římské provenience (je-li vůbec možné v případě železných hřebíků nebo zuhelnatělých dřev bez přírodovědných analýz o přesné dataci hovořit). o kterých bohužel nevíme. že budova. Ve výplni základových žlabů se zmiňuje ještě nález oválného bronzového plechu. týž 2001. neboť k dosažení dnešní úrovně spodní vody by musela být 16 m hluboká. Předpokládají. týž 2000b. zlomky jeleního parohu a fragment amfory (srov. z hlediska stratigrafie významné otázce (tj. týž 2000a. nacházející se v její bezprostřední blízkosti (obr. že trychtýřovitě rozšířená horní část šachty jednoduše protíná základové rýhy stěn místnosti č. Anreppenu či Marktbreitu (tj. je uváděna studna. 65.5 m26 se našly zbytky spálené dřevěné desky. O prostorovou nouzi v případě areálu.168 Balázs KOMORÓCZY Na V straně peristylového dvora se nachází malá místnost s dvojitými základovými žlaby (č. „kterou začali budovat Římané hned po ukončení prací na opevnění“. V horní části byla trychtýřovitě rozšířená o největším průměru 8 m. Abb. „náležela do areálu stavby s apsidou“). 10 a 11. podle Šedo 2000a. 403. tzn. týž 2000a. 5). na Z straně naopak paralelní linií základových žlabů tvořený vchod (č. podle slov autorů přímo pod ornicí. že ačkoli její hloubka nedosáhla úrovně spodní vody. týž 2000a. Stavba měla být celodřevěná se stěnami z „dřevěných trámů a hlíny“.6 m. byly rozeznatelné pouze slabě a to ne příliš zřetelným odlišným zabarvením výplně základových rýh. 190) již studna není popisována s trychtýřovitým ústím. mazanice. „Tento krok jim umožnil ze spáleniště rychle vysbírat většinu železných hřebíků a stavebních kování“ (Šedo 1999. 25 Později (např. v hloubce 5 m přecházela v pravoúhlou šachtu o rozměrech 2.

naznačuje to spíš naopak.K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. Jediná shoda. že v době římské. ve které mj. 167). že pod hranou terasy Neurissen se již nachází inundační území a je velmi pravděpodobné. 11. O rozměrech jednotlivých místností. 219). C – ústřední budova villy v Gorhambury (vše bez měřítka). že studna dokončena resp. že toto tvrzení obstojí u mušovské stavby jen bez započtení prostoru č. platným pro každý objekt římské architektury. 215d. že orientace obou budov vůči dominantnímu prostoru apsidy je naprosto odlišná a že ani po funkční stránce nejde o srovnatelné příklady. B – Mušov-Neurissen. stavba s apsidou a poloha studny. war ein Punkt ausgesteckt worden. že se skládá z několika částí. věnovanou městské bazilice v Colonia Iulia Fanestris (Vitruvius V. že „der Bau offensichtlich nach einem vorher vorbereiteten Plan gebaut worden war und dabei römische Längenmaße benutzt worden waren“ (tamtéž. wo sich der Lagerweg mit dem als via sagularis bezeichneten Weg kreuzte. Musíme si uvědomit. ale i v jiných úsecích prehistorického vývoje. např. prostory s oddělenými základovými žlaby. Jeho první bod zní: „In der Nähe des Tors. Stejně tak i následné „zjištění“. vycházejících z římské stopy netřeba pochybovat. nevypovídá vůbec nic.. tento výčet domnělých kroků vyvolává však řadu dalších otázek. Opírá se přitom o pasáž. definované Vitruviem. V následující části citované stati autor „definoval” v sedmi bodech postup prací při rozměření a zakládání budovy (tamtéž. zveřejnil i návrh její rekonstrukce (Šedo 2001. 43). doprovázeny i nálezy jinými. se tam nacházelo rameno řeky Jihlava (tak již i Bálek – Šedo 1998. je ve skutečnosti zcela očekávatelným základním jevem. Podle něj stavba vykazuje charakteristické znaky antické architektury. A – Mušov-Neurissen. musíme tuto „shodu” považovat za dílo náhody. Doposud jsem bohužel v žádné publikaci o výsledcích výzkumů na terase Neurissen nenalezl odpověď na následující otázky: O jaké táborové cestě je řeč? Byla nějaká vykopána? O přítomnosti via sagularis na vnitřní straně valu. naplněna vodou byla (viz Matuz – Szabó – Vaday 1998. století po Kr. 5 (tak je to 44×15 m). rozhodně je však studna mladší než samotná stavba s apsidou. Vaday 2003. Architektuře budovy věnoval O. že hladina spodní vody dnešní doby o tom nemůže vypovídat. u Mušova 169 Obr. Osobně se domnívám. 4). natož s Vitruviovou bazilikou. Znovu uvedl. 41–42). Abb. der zur Ecke des Baus wurde“. ovšem spočívá v tom. Pokud je správný údaj o dochovaných zbytcích dřevěného obložení šachty (což je v klimatických a půdních podmínkách dotčeného regionu velmi vzácný a bez přítomnosti vody v podstatě vylučitelný jev). . Ty mohly být narušeny při hloubení šachty a do ní se dostaly při jejím zaplnění. že poměr stran obou budov je 1 : 3. kterou uvádí. které podle mého soudu můžeme bez potíží nazvat přesnějším termínem místnosti či prostory. Je taktéž otázkou. Vzhledem k tomu. 4–10). Značnou kolísavost hladiny spodní vody lze často doložit právě i na dobře zkoumaných studnách (srov. O shodách stavby s konkrétní budovou. Do komplexního zveřejnění dokumentace se lze jen obtížně vyslovit k otázce. Nemohou tak dokládat žádnou paralelní existenci studny s budovou. Šedo samostatnou studii. pocházejí jednoznačně z jiných objektů (zřejmě z budovy s apsidou). 218). zda je předpoklad o nedokončení studny správný. kdy se to stalo.

Přesto podle něj její správnost potvrzuje fakt. 2. Z hlediska komplexního pojednání zpráv o trati Mušov-Neurissen. ale i při snaze o shromáždění co největšího počtu informací o samotné stavbě s apsidou. Protože však jde o budovu půdorysně. na obou stranách budovy nestály i další objekty? Byla tato místa zcela bez nálezových situací nebo tamní situace jen neprošly sítem při výběru objektů do domnělého augustovského tábora Mušov-Neurissen I? Dokud položené otázky nebudou jednoznačně zodpovězeny. Typické jsou pro ně údajně i chodbovitě řešené vstupy. 7 (označovaný nejasným termínem „Segmentverschluss“) na V straně peristylia je při této rekonstrukci v rozporu s publikovanými půdorysy umístěn přesně v linii stěn prostoru č. pozn. 6. týž 1997b. považují za paralelu k místnosti č. smysl a především archeologický projev komunikace. Abb. netřeba pochybovat. 31 Ačkoli sami připouštějí.170 Balázs KOMORÓCZY označovaného jako MN I. že se v základních rysech shoduje s rekonstrukční kresbou jedné z budov. Beil. zůstává ovšem nadále nevysvětleno. je nejen na území barbarika. Některé odlišnosti v mém pojetí vyplynou z následujících rozborů. odkrytých v Marktbreitu. Bild 11). Beil. která se objevila v některých novějších publikacích (viz např. které augustovské datování objektu odmítly.. Tejral – Bouzek – Musil 1995. Zpočátku se tomu ani nevěnovali a první dvě interpretace. obr.. 357. Pietsch 1993. 409) za analogie označili budovu. Šedo 1999. 3 a Abb. Abb. označované jako fabrica. 66. 475. Abb. funkčně i chronologicky podle mého soudu stěží srovnatelnou (viz Pietsch – Timpe – Wamser 1991. Interpretace budovy v publikacích autorů výzkumu – jak sami uvádějí – vychází z metodologicky nesprávného přístupu. jehož jedna stěna je mírně ven vyklenutá. zřetelné z publikovaných plánků a fotografií. Místo. Abb. Budova s apsidou.31 Na tento názor pak navázal ve zmiňované „architektonické studii” 29 Dle mého soudu současné nejspíš jsou (oproti např. wo sie jedoch durch eine spätere Bebauung überdeckt wurden“ (tamtéž). prostor č. 4). odpovídajících tomuto časovému horizontu (shrnutí např. 11–13. Pietsch 1995. jako určitou alternativu to připouští též Droberjar 2002. 1 a 5). je důkazní váha chtěné či nechtěné podobnosti obou rekonstrukčních kreseb pro správnost jeho návrhu minimální. není bez významu si připomenout vývoj její interpretace. že je vestavěna do vnitřní části budovy (srov. nikoli ovšem z doby vlády císaře Augusta (viz níže). 5. odkrytou u jižní fortifikace v Marktbreitu a s ní téměř totožnou stavbu v táboře Anreppen (srov. který předjímá bez analýzy augustovské stáří a proto hledá vhodné analogie jen na lokalitách. je třeba považovat navržený postup prací při stavbě budovy s apsidou za hypotetický. von Schnurbein 1974. týž 1981. . týž 2000a. 281. Šedo 2001.3. 16. V první detailnější publikaci (Bálek – Šedo 1996. že lze o ní diskutovat (Šedo 2001. 3. 196). označené jako „Lagerweg”. 409). že budova a brána jsou současné?29 Na základě čeho vylučuje autor. Ty vykazují podle nich shodné dispozice (tzn. Pravoúhlý prostor v budově č. 7 mušovské stavby. 301. „ohne Kenntnisse der darstellenden Geometrie vorbereitet wurde“). Dvě údajně podobné místnosti uvádějí z budovy. 8 (srov. jsou srovnatelných rozměrů a v obou případech leží v blízkostí opevnění. pocházejí od jiných badatelů. 30 Např. 4. 15–16). Abb. 65). 4. Anreppen: Kühlborn 1995b. Abb. které lze ještě srovnávat s principiemi v Marktbreitu a Halternu (viz např. že technologicky s mušovskou identické budovy se stavěly v táborech východně od Rýna za císaře Augusta (Bálek – Šedo 1996. 7)? Čím bylo prokázáno. Ti na základě dostupného leteckého snímku a přítomnosti apsidy budovu označili jako principii nebo principii podobnou stavbu (Tejral 1994a. Šedo 2000b. Při takové rekonstrukci celého prostoru je nutný tento problém řešit též na základě zjištěné stratigrafie pomocí ověřitelné dokumentace. 10 v Halternu. 292d. Snad se nepokládá za archeologicky přijatelný důkaz cesty schematická kresba s vytečkovaným pásmem. Droberjar 2002. 2. nýbrž i na provinciální půdě značně ojedinělá a hledání jejích paralel je velmi obtížné. 11. že mezi nepravidelnou linií opevnění a budovou resp. i když šlo spíš o volný nezastavěný prostor než o klasickou cestu. obr. Analogie k místnosti s apsidou se domnívali nacházet v hlavním táboře v Halternu. Marktbreit: Pietsch – Timpe – Wamser 1991. Abb. jak poznamenali i autoři výzkumu.30 K posouzení správnosti kresebně navrženého původního vzhledu budovy je bohužel k dispozici málo podkladů. že „ähnliche Bauten gab es sicher in jener Zeit und auch noch später an weiteren Orten mit militärischen Funktion innerhalb des römischen Reichs sowie an den Grenzen. Sám autor rekonstrukce připustil. 196). pozn. 220. 532. 59–61. Já jsem při svých soudech odkázán pouze na dostupný sporý materiál a na vlastní výzkumné zkušenosti z Mušova. 4). 65. kde podle mínění autorů výzkumů je jedna z apsid shodná s mušovskou jak rozměrově tak i tím. že místnosti se nacházejí podél delší osy a peristylium na jedné z kratších stran).2. Na základě těchto pozorování pak soudí. který v některých bodech neodpovídá ani skutečnosti.

dass wir auch in Mušov ein Werk von Tiberius Militärarchitekten antreffen…“.. nýbrž fakt. von Schnurbein – Wigg – Wigg 1995. budovaných východně od Rýna v době před rokem 9 po Kr. jak to bylo prokázáno v případě objektu v Anreppenu (Šedo 2001. 337d. což potvrzují mj. jen konstatování nápadné podobnosti již zmíněných fabric resp. Zajímavě však zde rozvinul otázku funkce budovy jako úřadu vyššího důstojníka s ne úplně jasným odkazem na praetorium a quaestorium v Marktbreitu. Bau III) byla pak údajně kancelář praefecta castrorum nebo quaestorium.K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. 1. 34 Praetorium v Marktbreitu (viz Pietsch 1993. že praefectus fabrum je jedním z nejvyšších úřednických postů doby císařství a praefectus castrorum byl – jak píše Vegetius – vybírán z nejzkušenějších důstojníků armády. která tak odpovídá apsidám v bazilikách na civilních sídlištích.. hospodářských budov v Marktbreitu a Anreppenu. Uváděné raně císařské apsidy však ani nejsou analogické k místnosti č. o níž se předpokládá. V případě lokality Waldgirmes (srov. 38d. přesto jsou k ní nejpříhodnější analogie v zástavbě táborů. že budovu na Mušově přítomnost apsidy činí v tomto směru výjimečnou. 1. týž 1995. i jejich nálezová spektra. zda se apsida jako stavební prvek užívala v té době či nikoli. století po Kr. Bouzek 1994. Ann. Becker – Rasbach 1999. že měl i soudní pravomoc. že na počátku 1. Podle této rozvinuté interpretace byla tedy stavba vybudována ihned po dokončení prací na opevnění a byla určena pro úřad důstojníka. století po Kr. zjištění. V jiné centrální budově (Pietsch 1993. Rasbach – Becker 2000.34 Přesto. spíše opak). pokusil se definovat úkoly některých důstojníků římské armády. které jsou součástí bazilikální budovy. Šedo ve své disertaci (2000b. 220). 193) jde o apsidy s kamenným základem. Bau II.. 532. přičemž se přidržel výše popsaných analogií (Marktbreit. I 38. Abb. Abb. . majícího na starost výstavbu tábora. kde ovšem žádné takto dalekosáhlé tvrzení není. Přesto původní stanovisko O. Anreppen. je to však vysvětlitelné tím. I 38 (správná citace by byla Tacitus. u Mušova 171 O. Nepříliš členitý půdorys budovy se liší od domů vyšších důstojníků augustovské éry a proto ji autor určuje nikoli jako dům obytný. Shody některých dílčích komponent jsou většinou jen velmi obecné a stejně tak by se našly i v jiných časových úsecích římského císařství.. Haltern.35 podobně se přidržel jediné pasáže u Vegetia o úloze praefecta fabrum. kde se nacházelo obydlí legata legionis a zároveň i svatyně na uchovávání signií (naproti principii). Ani 32 Cituje Kühlborn 1995b. Šedo tvrzením. 36 Vegetius II 11. se struktura nových úřadů teprve utvářela a tudíž toto místo bylo zatím odpovídající. 349d.33 Nejpodrobněji interpretaci předmětného objektu pojednal O. S jejich významem prý sice koliduje poloha stavby na okraji tábora v bezprostřední blízkosti brány. Zmiňuje ještě jednu budovu složitého – a s mušovským neporovnatelného – půdorysu v blízkosti principie v Halternu.). ale ani tak nelze toto místo považovat za vhodný pramen k otázce) a Vegetius II 10 (podle mého soudu z citovaného místa soudní pravomoc nevyplývá.. Upozorňuje na to. samo o sobě nedokazuje nic. že připustil kvůli pozici mušovské stavby na okraji tábora problematičnost jejího spojení s činností vyššího důstojníka.. 2 mušovské budovy. když se pokusil překlenout tuto funkční disproporci poukazem na nesporný fakt. 33 Domnívám se ovšem. Tejral 1997b. Konfrontace dostupných výsledků výzkumu na terase Neurissen s objekty z řady lokalit a s uvedenou škálou interpretací jasně ukazuje. že sice stavební technologie budovy s apsidou byla užívána dlouhou dobu. týž 1999a) byl názor. Dovede si však i představit. nýbrž především jako úřad důstojníka řídícího stavbu a zásobování tábora. že obydlí legata nebo jiného vyššího důstojníka bylo na jiném místě v blízkosti centra tábora (?). 362. Becker – Rasbach 2002. 35 Tacitus. Např. že ji užíval prafectus castrorum. že „. (Šedo 2000a. že na tomto typu stavby ji nenacházíme v příslušném období a prostředí. Becker – Rasbach 2003. že autoři citovaných prací v augustovském prostředí nenalezli ani jednu úplně přesvědčivou analogii ke zkoumané stavbě. 191). 20). že apsida je přítomná i na dřevěných stavbách z doby vlády císaře Augusta. 172) je podle něj místem. 364. lemující z jedné strany městské forum a nelze je považovat za uzavřené místnosti (jsou to niky v jedné z delších stěn halové stavby s předpokládaným kultovním využitím). které doplnil tvrzením. Reakcí na některá mezitím publikovaná negativní stanoviska (např. Hist. Činnost praefecta castrorum popsal na základě dvou písemných pramenů.32 Funkce staveb v Marktbreitu a Anreppenu je výslovně hospodářská. 591d. Abb. Šedo rozvíjel dál (1999. 138–141. Waldgirmes) a datování. že jádrem vyslovených kritických postojů nebyla otázka. mit größerer Sicherheit zu konstatieren. Zároveň výsledky výzkumů na lokalitě Lahnau-Waldgirmes údajně potvrdily použití apsidy jako stavebního prvku již i v tomto časovém úseku. Užívala se i v dobách starších či podstatně mladších. 65d.36 Tato soudní jednání pak nám údajně vysvětlují přítomnost apsidy na mušovské stavbě. 363.

ale její funkce není vůbec jistá. Sakař (Tejral 1999a. je vybavena řadou místností.5 m. Von Schnurbein o ní ani nehovoří a chybí i na rekonstrukční kresbě (tamtéž. zřejmě byl špatně vyložen plán. 62–67. 1 a 2 mušovské budovy srovnávané vestavění apsidy do pravoúhlé místnosti v Halternu neexistuje. jak Stieren 1934. praetoriemi a obytnými domy velitelů. že vnitřní kůlové jámy u mušovské apsidy chybí (Droberjar – Sakař 2000. 41d. 46d. Droberjar a V. má rozměry 26. . 292–296: Budova v Marktbreitu je v centrální části o rozměrech 25×21 m vícepatrová s peristyliem o velikosti 18×12. Stieren 1934. Hledání analogií ke stavbě s apsidou na terase Neurissen je ovšem skutečně značně obtížné a též autor tohoto příspěvku může vycházet pouze ze studia a porovnávání jednotlivých stavebních prvků a celkové dispozice. který nebyl zcela dokončen. Reuter 1995. byla přinejmenším jednou přestavěna a podle nálezů ji lze interpretovat jako fabricu. 37 Tyto stavby viz von Schnurbein 1974. Abb.5 m hluboké základové rýhy. která jsou navíc k budovám připojena mimo osu. Šedo zmiňuje při snaze o nalezení funkce mušovské budovy. které se napojují na vnější zeď peristylia a jsou po 14 metrech přerušeny (jde o části. před kterými se často ještě nachází portikus (von Petrikovits 1975. ty jen spolu s dalšími základovými rýhami napojenými na budovu tvoří smysluplný celek – uzavřený dvůr za účelem ustájení zvířat.37 S místnostmi č. Již právě u velmi časných dřevěných principií dominuje jejich šířka vůči hloubce a jejich vnitřní dvůr s portikem je skutečně centrálním prostorem stavby (obecně k principiím Johnson 1987. Abb. Droberjar – Sakař 2000. 175. Je obecně známou skutečností. 62–67.. Samotná fabrica (tamtéž. 2 a 6 jsou umístěny v jedné ose. 4 m paralelně vedené a 1. Abb. Proto je argument. uvádí. 65). 30. snadno můžeme dospět i ke značně odlišné interpretaci tohoto zajímavého objektu. jsou orientovány proti sobě a celou stavbu zřetelně svírají v jeden smysluplný dispoziční celek. 24–2538). 136d. 11. 15.) má rozměry 54×46 m. apsidálně ukončené místnosti jsou v římské vojenské táborové architektuře typické pro principie. Domnělé analogie v Halternu odmítli již J. 24) irelevantní. Peristylium a obzvlášť apsida. nebrali však v potaz. Na první pohled je zřejmé. O dvou místnostech pod nimi dodává. Týž 1981. Správně odmítli půdorysnou analogii. Činíme-li to však v širším časovém kontextu. 38 Droberjar – Sakař 2000. Nejpodstatnější a rozhodující je jejich koncepční odlišnost. Baatz 1973b. že apsida se sloupy či kůly na vnitřní straně na plánku von Schnurbein 1981.).5 m Většina místností byla vybavena podpodlažním topením či větráním. 15–16). např.39 Nic na tom nemění ani dílčí shoda. jejich datování není ovšem založeno pouze na podobnosti půdorysu. 1. K ní je připojeno z jihu peristylium o velikosti 16×21. 1) se nachází v blízkosti via sagularis. Šeda. však nepostřehli – stejně jako O. v němž jsou shrnuty různé stavební fáze tábora (což je zřetelné ze všech publikací.. praetoria a lázně.5 m na V straně. že jsou nápadné.172 Balázs KOMORÓCZY zmiňované apsidy z Halternu neodpovídají tomu. předem nezaměřeném jen na krátký úsek augustovské éry a omezený počet vojenských táborů východně od Rýna. Nejen funkčně. srov. von Schnurbeina. E. Abb. o „jungsteinzeitliches Hügelgrab“. že jsou podle nálezových zpráv mladší než je samotná fabrica.. že apsidy resp.5×23. Budova v Anreppenu (Kühlborn 1995b. 3 nejsou součástí fabricy podle S. 10 nejsou k mušovskému objektu analogické. bez organické vazby na jejich centrální blok. ale ani dispozičně nejsou k naší stavbě analogické. které O. a proto u nich dominuje rozsáhlý dvůr v centrální pozici stavby. srov. 6. Beil. Šedo přirovnává ke vstupní chodbě mušovské stavby). Principie vycházejí ze stavební a funkční koncepce městského fora (shromaždiště). Kühlborn 1995b. že se jedná zřejmě o svatyně. spočívající v přítomnosti peristylií. Pietsch – Timpe – Wamser 1991. 2. a v tom se shoduji s výše citovanými názory O. Šedo –. Abb. Prostory č. 123d. že dominantním architektonickým elementem stavby na Mušově je centrální místnost s apsidou a peristylový dvůr. 104. že kvůli chybějící terénní dokumentaci lze o nich říci pouze tolik. 68. Abb. 24–25. 62). 66. 59d. Jak ukázaly další výzkumy. 136d. není součástí ani starší ani mladší stavební fáze. 11. Abb. který je obklopen většinou ze všech stran řadou do něj se otevírajících místností. Tejral. mušovská budova se však od nich liší v řadě dalších důležitých znaků. 16. Jejich místnosti nejsou uspořádány podél jedné osy nýbrž do čtvercového bloku. 39 Pietsch – Timpe – Wamser 1991. protože jsou v dřevěné architektuře nepříliš obvyklé (tamtéž. 116. 292d. týž 1981. von Schnurbein 1974. Hlubší rozbor hospodářských budov v táborech Marktbreit a Anreppen netřeba na tomto místě uvádět. že byla součástí většího komplexu budov hospodářského charakteru. Abb. který byl Římany zplanýrován. co bylo odkryto u Mušova. zvl. Beil. 17). Naznačují to na SZ a JV straně ve vzdálenosti 3 resp. Přesto je třeba být vůči porovnání s principiemi. v klasické táborové architektuře se peristylium objevuje u obytných domů centurionů jen ojediněle a spíše charakterizuje domy vyšších důstojníků – von Petrikovits 1975. kde není jejich hlubší rozbor – jde o publikaci starých výzkumných plánů – jen konstatování. Ani tyto dvě apsidy. jsou znakem vyšší či vysoké sociální prestiže (např. že objekty na jejich Fig. uvádí. 10. Abb. Abb. 66. Abb.. Jde totiž. Předpokládají. ani klenutá jedna stěna místnosti v budově Nr. Její příbuznost se stavbou v Marktbreitu je nepochybná. U principií je sice apsida jako stavební prvek často přítomna. které O. Pietsch 1995. 11–13. skeptický. 59d.

23. století po Kr. bývají největší a nejbohatěji zdobené (Ellis 1995. srov. praefectus fabrum nebo důstojnický sbor?). že datování dobře zmapovaných příkladů na 40 Pouze v případě některých malých principií. Triclinia s apsidou jsou typická též pro villovou architekturu Pannonie (všeobecný přehled s další literaturou viz Gabler 1994. ani bohužel to. von Petrikovits 1975. týž 2003b. století po Kr (např. Pokud by bylo něco pravdivého na tvrzení. 108.43 Takové místnosti. Johnson 1987. bei den in der Frühzeit der Okkupation erbauten Bädern teils gar nicht. villa ve Fishbourne. nebyla ještě vytvořena pevná struktura „nových úřadů“41 a že tato skutečnost měla vliv i na uspořádání staveb uvnitř táborů. either built with an apse at the rear or given one in a later period. 344. 357. kép). Fig. Pl. . kde se uskutečnily rozsáhlejší výzkumy. kép). které se snaží tuto skutečnost překlenout. 377–419. století po Kr. k přijímání hostů domu („reception room“).. 2–4 mušovské budovy (tj.K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. sie sind besonders charakteristisch für jene der hadrianischen und nachhadrianischen Zeit. hypocausta. že na počátku 1. budovaných kolem pol. Breeze – Dobson 2000. 2. že „it is the central room. Fig. Ty se samozřejmě v mnoha rysech liší od toho. Visy 1994. nenacházím dostatek přesvědčivých argumentů. Budakalász (tamtéž. Haltern. Hummetroth. o jaký pramen se toto tvrzení opírá.44 Užití triclinia s apsidou v rámci provinciálních staveb je charakteristickým projevem adaptace římských zvyklostí stolování. neznám. 226. 3:a). die man oft als charakteristisches Merkmal von Bädern bezeichnet findet. Těžko si lze představit. praefurnia. Abb. že tábory na východ od Rýna vznikly až v době mladší. Abb. z téže doby jsou však již doloženy na celém území římského impéria. Black 1994.“ 44 Viz takové ústřední místnosti ve villách na území Thracie a Moesie Inferior (Henning 1994. 19. celkové plány táborů v Oberaden. 5. Z toho plyne. Balácza (Hajnóczi 1975. kép). 2:2. kép). Balmuildy. Abb. že čistě ze dřeva vystavěné lázně. Abb. 33d. 107). Všechny tyto budovy zaujímají v augustovských táborech centrální polohu uvnitř táborů (viz Pietsch 1993. jak bylo některými badateli naznačeno (Gassner – Jilek 2002. dřevěno-cihlovou architekturou (Komoróczy 2003a. 166. Další příklady: Brodac bei Pula (Vasić 1970. jeden prostor – ovšem bez apsidy – přes celou šířku budovy a na něj kolmo vedené dvě nebo tři shodně s osou budovy orientované a většinou různě široké místnosti – např. porovnatelný se stavbou s apsidou na Mušově (srov.11:11. Eisenstadt (tamtéž. jako jsou např. se podařilo totiž dosti bezpečně rozeznávat principie. co považujeme pak v průběhu císařství za standardní vzhled vnitřní zástavby tábora (srov. Komló (tamtéž. 21. v čemž se příliš neliší od pozdější ustálené a jednotné táborové dispozice.). 348). 24 – a Marktbreit – von Schnurbein 2000. kép). Fig. století po Kr. Na rozdíl od již déle známých lázní na temeni Hradiska u Mušova nedisponujeme ani náznaky. k apsidám u významných obytných domů v Britannii poznamenává. 63. Fig. 421–449). užívané mj. orientované směrem k peristyliu. jaký úřad je tím myšlen (zřejmě něco jako praefectus castrorum. 2. než později při budování trvalých hraničních pevností. Cadder. pro některé časné lázně typickou.42 Naopak u mušovské budovy chybí další. III:7). Apsidou ukončená místnost jako ústřední architektonický prvek se v římském stavitelství stejně silně prosazuje mimo samotnou vnitřní zástavbu vojenských táborů. 20. že by zde bylo možné počítat se smíšenou. 42 Wolff 1920. 8.. ale i obecně společenských zvyklostí a norem. Ellis 1995. Baatz 1973a. praetoria. lze postřehnout prostorové řešení připomínající místnosti č. 360–362.). 22. 166. 3:3. 13–16. vycházejícími z mediteránního typu obytného domu s peristyliem. 22).“ 43 Cosh 2001. Abb. Například v architektuře civilního charakteru na území Britannie se ústřední místnosti s apsidou ojediněle objevily již před koncem 1. vodovody nebo základy bazénů. majících za úkol pojmout vždy jednu konkrétní jednotku s více méně daným počtem vojáků. 83: „Andererseits sind die apsisartigen Ausbauten. 173). v táborech u Antoninova valu v Britannii. 25. natož ještě dispozičně s naší stavbou shodné. v tomto případě podstatnější prvky. 4. jsou většinou otevřené resp. že by římská armáda bez pevně dané vojenské hierarchie vůbec jakékoli operace východně od Rýna zvládla. Hosszúhetény (tamtéž. triclinia. villa Hüfingen (Eckerle 1987. 105. Abb. villa Haselburg (Baatz 1989a. T. I). 16. 14. Anreppen – Kühlborn 2000. Samotná apsida není pro lázně nejtypičtějším a bezpodmínečně nutným znakem.). teils sparsam angebracht. např. Nikoli ovšem z důvodu neustálené hierarchie vojenských a úředních struktur. which is likely to have been a dining-room. Ve všech. je ovšem pravda. 26). 1. 3. 67d. 11. bez uvedených analogií). Samotný stavební materiál není nutně vylučujícím znakem. nenacházíme půdorys. Za dispoziční analogie k mušovské stavbě jako celku je ovšem považovat podle mého soudu nelze. u Mušova 173 Petrović – Vasić 1996. 2:b. Ani pro zařazení mušovské stavby mezi lázně.40 Podobně ani mezi praetoriemi. obytné domy i další běžné součásti vojenských táborů. Todd 1994. 41 Není nikde bohužel upřesněno. museli bychom si myslet. 152d. ale protože se v té době prostě stavělo jinak. 303a–b). V obytných budovách především villového charakteru je typickou formou centrální místnosti – jídelny.

„winged corridor“ typ (jejich všeobecný přehled viz Smith 1978. I.25 m). i v detailech analogický k celé řadě provinciálních příkladů triclinií. Bíró 1974). prům. 4. 6 m) a Winterton (villa. Podél jedné z delších stran obdélníku se pak nachází portikus (tamtéž. hned za chodbou. Smysl tohoto jevu je dle Ellis (1995. villa v Ormalingen (týž 1988c. Tato varianta často tvořila jádro pozdějších rozšířených rozsáhlých reprezentativních budov.48 Jsou však k dispozici též analogie. Dispoziční – a podle řady analogií možná i vizuální – vazba této místnosti k peristyliu takovou interpretaci jednoznačně podtrhuje.5 m). Fig. jednak jako v případě mušovské budovy vytvořením samostatného „dutého“ prostoru či místnosti (např. takže z vnější strany je zeď rovná (např. Ke stavebnímu vývoji villy viz Neal 1978. 6. 47 Skutečnost užších základů reflektoval O. resp. ve ville v norickém Mautern a. kde se na jedné straně hlavní budovy nachází „boční chodba či portikus“ (Genser 1994. v jejím půdorysu se nachází i tzv. srov. které srovnatelný půdorys interpretují jako skutečnou chodbu. 2 činí 97 m2. pozn. Aldborough (město. I). jimž měla být mušovská budova určena. Stejně tak je „boční chodba“ interpretována jako portikus v případě villy v Oberlunkhofen (týž 1988b. villa Steinwenden (týž 1990b. nýbrž poměrně citlivým ukazatelem této kulturní adaptace ze strany místních elit (Ellis 1995. 424). Abb. Abb. 6. 616 s citovanými příklady). prům. Fig. Lulingstone (tamtéž. 6. že základové rýhy stěn nejsou napojeny na stěnu místností č. 7. Brodac bei Pula (Vasić 1970. Domnívám se. 5. Ellis 1995. 363d. villa Weißenburg-Gunzenhausen (Fischer 1994. 14:8).. Boxmoor). Roth-Rubi (1994. že místnost č. 1 jako její „vnější součást“) představuje centrální prostor dřevěné stavby na terase Neurissen a lze ji bez potíží označit za triclinium. Zcela běžným jevem je částečné oddělení apsidy od zbytku triclinia pomocí dvou z boků přečnívajících zdí45 a není ojedinělé ani vnější (resp. 311) v přehledu švýcarských vill uvádí v případě ústředních budov (Herrenhaus) tzv. 46 Toto se dělo dvojím způsobem.174 Balázs KOMORÓCZY území Britannie (s výjimkou zmíněné vily ve Fishbourne většinou z konce 2. T. 567. Věnujme pozornost i otázce místnosti č. Šedo při rekonstrukci budovy tak.3 m).2 m2). 1 a 5 mušovské stavby se však jedná o rozměrově dosti bezvýznamný vnitřní prostor. že vnější zeď je zesílena a zarovnána bez užití mezního prostoru. Lullingstone (villa.46 Mimořádné rozměry nejen celé stavby. Ditchley. že zde navrhl stěny nižší – Šedo 2001. jednak tak. Genser tuto budovu řadí k villám se středním koridorem. prům. variantu Sarmenstorf. ze 3. prům. Abb. 544. za Hadriana byla přestavěna v kamennou budovu). 117–147. 1). 176. Její půdorysná dispozice se skládá z protáhlého obdélníku s místnostmi umístěnými v řadě. . villa Köln-Müngersdorf (Spiegel 1987. Abb. villa v Boxmoor (Neal 1970.–4. zadní) „ukrytí“ klenuté zdi apsidy za další zeď (v našem případě jde o prostor č. prům. 9). za níž se nacházely místnosti podél delší osy budovy. Abb. a v první polovině 3. 75 po Kr. Abb. První. 97 m2 plochy přijímací místnosti či triclinia dokonce překračuje i největší zjištěné rozměry tamních stejně interpretovaných sálů (největší triclinium v Britannii má plochu 68. 49 Např. Hajnóczi 1975. D. jinak u kamenných triclinií běžného. např. V ústřední pozici. 348. Charakter apsidy. 5. villa v Dewlish (Ellis 1995. Mimo Anglii viz např. 178). 419). které jsou obzvlášť v Pannonii velmi oblíbené ve druhé polovině 2. 46 (její počáteční dřevěná fáze se datuje do doby kol r. 1). 177) nejasný (označení obslužný prostor však rozhodně nepoužívá). villa Rothselberg (Bernhard 1990a. Tento průměr ve srovnání s příklady z Britannie (shrnuty u Ellis 1995. O. villa Westerhofen (Fischer 1994. lze narozdíl od případné interpretace budovy jako lázní vysvětlit stavebním materiálem a užitím přenosných otopných zařízení (Seitz 1999. 431).47 V římských provinciích byla odkryta řada objektů. Fig. je. 171. prům. Abb. 6 m).. Fishbourne (villa. 48 Takový příklad viz např.. Fig. Mimochodem. 459. villy Box a Bignor – tamtéž. století) není primární oporou pro chronologické zařazení tohoto architektonického prvku. 4–5). Box (villa. u kterých byl s naším příkladem srovnatelný jev interpretován tak. 36. Tab. 381. Šedo (2001. 171. Fig. po pol. autory výzkumu označené jako obslužná chodba. 2 (a vlastně i místnost č. Stejný půdorys vidíme např. narozdíl od místností č. Na základě srovnání s uvedenými příklady se domnívám. Leicester (villa. villa Great Witcombe (tamtéž. „service corridor“. 409–410. 177. Abb. že se zde nenacházely uzavřené stěny nýbrž otevřená veranda či portikus. villa Allersdorf v Noricu – Genser 1994.49 V anglické literatuře se villy s takovou chodbou podél jedné z delších stran označují jako tzv. Abb. 219) udává průměr apsidy 20 římských stop (tj. ca 6 m) a plocha samotné místnosti č.5 m). 40. 1. „prin45 Např. prům. nýbrž i samotné apsidy podtrhují společenskou prestiž osoby či osob. Další příklad portiku viz např. že souvisí především se zamezením úniku tepla na značné ploše apsidovitě klenuté stěny.) odpovídá apsidám v York-Clementhorpe (městský dům. Dewlish (villa. Abb. století (Thomas 1964.III:7). 502–505. 16:2). století). 470). 14:10). Podle definice tohoto typu se vstup do villy otevíral z této chodby.11). 3). Fig.8 m). 147. 6.17. Fishbourne. Jejich konstrukční sloupy nemusely nutně zanechat od uzavřených stěn odlišnou archeologickou stopu. je mj. 500) atd.4 m). někdy do hloubky dělenými do dvou částí. 2 a 4 a jsou užší. 156–162. Abb. užité při stavbě budovy na terase Neurissen. čeho si na publikovaném půdorysu budovy všimneme. se nachází tzv. Nepřítomnost podpodlažního topení. I. prům. villa Hölstein (Švýcarsko – Drack 1988a. Uvedené apsidy se na území ostrovní provincie řadí k největším. 17:6). Abb.

čtvrtiny 2.50 V případě místnosti č. Lišila se uvnitř jedné linie nebo v jednotlivých místnostech? Podobně je evidentním nedostatkem. 104. hledání přesných analogií k mušovské stavbě není příliš úspěšné. Chr. Archeologickou argumentaci augustovského datování lze shrnout následovně: průběh valu a příkopu tábora je přizpůsoben hraně terasy mocné vyvýšeniny. 11. 167. Jádro stavby vzniklo kolem roku 100 po Kr. Tato shoda ovšem vyplývá z povahy římské vojenské architektury. nikoli z chronologické jednoty. 5 (portikus/vstupní chodba) byla až s odstupem času přistavěna k budově. u Mušova 175 cipal room“ (znovu největší místnost interpretovaná jako triclinium či jídelna. takto: „Im Verlauf der noch nicht abgeschlossenen Grabungen neigten wir zu der Arbeitshypothese. und brachten sie mit dem Feldzug des Tiberius gegen Markomannenkönig Marobudus 6 n. 11B). Wir nehmen demnach an. 407d. tíž 1995b. in Verbindung. autora) in die augusteische Zeit gehört. 7) ztratil na této straně své opodstatnění a byl uzavřen. Pohled na takto oddělené stěny. dass sie nicht in die Zeit der Markomannenkriege gehört. Bálek – Šedo 1994. určitého souboru nálezů a zmínek historických pramenů. Bálek – Šedo 1996. 20–23). KONTEXTŮ A NÁLEZŮ Datování existence údajného tábora Mušov-Neurissen I je v jednotlivých publikacích založeno na směsi „pracovních hypotéz“ (mezi které musíme zařadit všechny ty zmínky o augustovském táboře. že základové rýhy stěn místností č. Domnívám se. nepravidelný půdorys a strategická výšinná poloha (podobná tomu. Proto je třeba podle mého soudu s touto východní stranou budovy počítat jako se stranou frontální či vstupní. 167). 532d. 33. Fig.. zobrazený stav je pak datován do 3.“ (Bálek – Šedo 1994. 14a). Neal 1978. 51 Např. jak je rozložena autory uváděná značná variabilita hloubky základových rýh (35–130 cm). který se opírá o výše popsané rozbory. 9–11. Zdá se. v čem tato budova vykazuje větší shodu s centrálními stavbami augustovských táborů (srov. než jsou ony z augustovských táborů známé budovy. již jen s ohledem na rozměry celé budovy i samotného triclinia. že nikde nejsou na půdorysech zachyceny přesné polohy jednotlivých kůlových jam v základových žlabech. že se nikde nemáme možnost dovědět. augustovský typ brány.). Sie könnten wie das Gebäude mit der Apsis in augusteischer Zeit entstanden sein. že se zde původně nacházel vchod stejného charakteru. Podle mého názoru. 5 a částečně i 7 jsou od ostatních vyloženě odděleny. tamtéž. menší vchod (místnost č. dass die Anlage (rozuměj budova A. týž 1999a. byl jistě určen vysoce postavené osobě či osobám a měl splňovat velmi náročná kritéria. že i místnost č. že půdorysná dispozice na obr. pozn. Význam této případné „druhé stavební fáze“ budovy pro její celkovou interpretaci netřeba zdůrazňovat. Pochopitelně to nemusí nutně vylučovat jejich současnost. budova s apsidou. Žádná dosavadní studie o budově s apsidou na terase Neurissen nereflektovala detailněji již zmíněnou skutečnost. Tejral 1997b. 5 je pak označení „obslužná chodba“ nevhodné a zbytečně marginalizující. jejíž stavebně-technologicky a půdorysně identické paralely se stavěly v táborech východně od Rýna za Augusta (shrnutí např. u kterých není snaha datování vůbec čímkoliv doložit – např. Jak jsem již zmínil. 37. vyznačené na půdorysu budovy (obr. je tedy nutné hledat předlohy budovy s apsidou na Mušově v provinciální villové a civilní architektuře. Přesto se domnívám. 136). 41. Vysvětlením této skutečnosti může být hypotéza. 8 na protilehlé straně peristylia. co je zjišťováno u jiných časně císařských táborů). jako je prostor č.. Šedo 1999.” „Ein Teil der Objekte kann innerhalb der römischen Kaiserzeit zeitlich nicht näher engeordnet werden. vybavenou tricliniem s apsidou a boční chodbou. že inspirace stavitelů dřevěné budovy na terase Neurissen uvedenými typy provinciálních villových staveb je zřejmá. 106. Protože se pak vstup do budovy otevíral z ní. Fig. nutí však k zamyšlení i nad tím.. století (Todd 1994. Kühlborn 1991. počítající s tím. Na základě nepřehlédnutelných shod s ústředními budovami provinciálních villových komplexů lze potvrdit již i dříve naznačené určení stavby na Mušově jakožto domu obytného (např. . století po Kr. tíž 1995a. 99d.K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. To je to jediné. zda se v tomto případě přece jenom nejedná o dodatečně přistavěné části domu. 120). 7 je sekundární stavební úprava zcela zřejmá. 1. 11C uvedeného objektu je k ní mnohem blíže. Ten byl v rámci určitých stavebních úprav později přepažen. Black 1994. 2). Pro místnost č. který. DATOVÁNÍ PODLE TERÉNNÍCH JEVŮ. která organicky vychází z civilního stavitelství. 6451). 5. archeologických argumentů. 50 Z tohoto pohledu považuji za velmi nešťastné. Die Mehrzahl von ihnen kann man jedoch zweifelsohne der Zeit der Markomannenkriege zuornden. Jde o centrální obytnou budovu villy v Gorhambury (30×13 m.

Formy odlišné od klasické táborové dispozice jsou zjišťovány jak v dobách starších (srov. 2). proto nemají autorem uvedené – sice technologicky odpovídající – analogie 52 Ne zcela srozumitelná je ovšem věta: „Zwischen den senkrechten Balken war ein durch Lehm ausgeschmiertes Stangenholz gefestigt worden. 220). Jejich stavební dispozice vychází ovšem již z odlišných potřeb a mnohem méně reflektuje samotné hledisko obrany. Obytné domy. Gelduba-Gellep – tamtéž. že odkryli nanejvýš jednu stranu tábora a že ostatní tři strany se musejí tedy nacházet na plochách. Podobná je i vývojová tendence v západních provinciích u nově založených táborů. Abb. že objekty v trati Neurissen spojuje s počátky římského císařství mj. Abb. pozn. Např. že vojenská opevnění a stavby ze dřeva nacházíme v první stavební fázi vpodstatě všech nově založených táborů v 1. přizpůsobeny terénní konfiguraci a díky tomu získávají nepravidelný půdorys (Bálek – Šedo 1996. o čemž netřeba pochybovat. 88–98). další případy namátkou: Durnomagus-Dormagen – Bechert – Willems 1995. Gechter 1987. 519). století (Gabler 1997. a 2. než je tomu u táborů založených na nestabilním. Co označuje „Apsisumgebung“? Byly prstové rýhy formou výzdoby stěn? . 175. století po Kr. je samotné Hradisko u Mušova (obr. obrácených do svahu resp. Přitom je zcela evidentní. je i v obecné rovině akceptovatelná jen s výhradami a s ohledem na historický kontext těchto zařízení. že je vlastně nemožné jen na základě užité stavební technologie jakýkoli objekt takto úzce datovat. Využití přirozené terénní ochrany při volbě místa římského vojenského zařízení je tedy ve velké míře závislé na okolnostech zakládání (Pamment Salvatore 1997). Kabakčieva 1997. i v druhé polovině 2. jak mohli k tomuto závěru dojít autoři výzkumu. že k táboru Mušov-Neurissen I připisované plochy jsou součástí vojenského komplexu na Hradisku. 44–47. převládá taktéž dřevo-hlinitá architektura. das in der Apsisumgebung wahrscheinlich durch Fingerkannelierung ergänzt wurde“ (Šedo 2001. jen jejich chronologický kontext je od středo– a východoevropského prostoru mírně odlišný (Schönberger 1985. Problematičnost augustovských půdorysných analogií ke stavbě s apsidou jsem již podrobně pojednal výše. Petrović – Vasić 1996. Pamment Salvatore 1997..). Visy 2000). století po Kr. že odkrytý úsek opevnění se v žádném z nejvýznamnějších znaků neshoduje s typickými fortifikacemi skutečných augustovských vojenských táborů.52 Budov stavěných touto technikou je na území římských provincií celá řada (ve všech vojenských a civilních objektech v jejich „dřevěné“ stavební fázi). Prezence dřevěné opevňovací architektury jak na Mušově. Teze. okupovaném nebo zcela nově získaném území. Abb. a tudíž další spekulace o rozloze a poloze tábora ztrácí na významu. Gechter 1987. Fig. týž 1998). že byla užita výhradně dřevo-hlinitá technologie (Kuzmová – Rajtár 1986a. Jsem přesvědčen. 20). 1997. Fachwerku). v případě trati Neurissen v žádném případě nelze hovořit o strategické výšinné poloze (i kdyby tomu tak bylo. že opevněné objekty nepravidelného půdorysu. 114). 1c–d. které je na rozdíl od nevhodně samostatně pojednávané trati Neurissen skutečnou výšinnou a strategickou polohou. za datující argument ho považovat nelze.) tak i mladších (např. Baginton „The Lunt“ – Hobley 1974. 42.176 Balázs KOMORÓCZY Jak jsem již výše uvedl. umístěné v ne úplně běžných terénních podmínkách. O tom. Nejlepším dokladem toho. Hofheim – Nuber 1989. (srov. Šeda stavěny technikou hrázděného zdiva (tzv. století po Kr. republikánská zařízení Renieblas a Numanita – Jones 1975. jsem již psal (viz výše. Stefan 1997. válečném. 296. do jen mírně skloněné roviny. ukazují. Naopak jeho paralely shledáváme v mladším kontextu vojenské architektury. 352–354. podobně zpochybnitelný je i předpoklad o datující váze její dřevěné konstrukce. např. Není dokonce jasné. Vícekrát vyslovili autoři výzkumu argument. u táborů na pannonském limitu dochází k postupné přestavbě vojenských objektů – vyjma legionářských táborů – teprve v průběhu celého 2. 18d. Fig. nejpozději od flaviovské doby zakládaných táborů. Svislé konstrukce budovy byly podle O. Stejně tak jsem konstatoval. 42d. Rajtár 1992. Frere 1986. Při výstavbě nově založeného auxiliárního tábora v Iži (Leányvár) v době markomannských válek se zdá. vývoj od první dřevěné fáze až ke kamenné je sledovatelný i v provinciálním městském prostředí – viz např. Johnson 1987. obecné přehledy Schönberger 1985. 8. tak i v táborech východně od Rýna není tudíž z hlediska chronologického zařazení nijak signifikantní. že augustovsko-tiberiovské dřevo-hlinité tábory jsou na rozdíl od pravidelných. 37–39. Visy 2000). 10. i jejich dřevěná stavební technologie. 53d. 33. 387. vznikaly např. že v Dacii v průběhu 2. když přitom sami věděli a viděli. 1986b. Fulford et al.). jejichž aspoň částečně s naší stavbou shodné příklady se podle mne nacházejí v římsko-provinciální villové či civilní architektuře. Ostatně ani klasické limitní tábory nevznikaly bez zřetele k terénní konfiguraci (např. srov. 135.

17:3. pozn. Poing. která by postupovala od objektu k objektu. spojující tábor u Mušova s fortifikacemi východně od Rýna bývá řazeno i tvrzení. Abb. Klee 1999.. Zanier 1992. 37d. Holzhausen a. Další příklady dřevěné villové architektury jsou např. Zuchering-Ingolstadt (Fischer 1994. 54–58. Namátkou jen Strageath – Hanson 1999. srov. Künzingu. že nedokončení studny (podle mne časově nesouvisející.55 V této souvislosti bych chtěl znovu připomenout možné přestavby budovy s apsidou na terase Neurissen. Dokonce se ukazuje. 12. že v koncepci autorů výzkumu a s ohledem na časovou tíseň. Grönke 1997.56 Jejich přestavby jsou jistým dokladem toho. Heide – Baatz 1989. Abb. Künzing-Quintana – Hermann 1972. 57 Jako doplněk k této vykonstruované časové posloupnosti lze zmínit i tvrzení autorů výzkumu. Pro takovou konstrukci nemůže existovat jeden jediný terénní doklad a nemá to oporu ani v odborné literatuře (srov. Valkenburg (van Giffen 1971. týž 2001. Eching. Speyer-Noviomagus (Bernhard 1990c. přesto se musíme ptát po jejích důvodech.57 Rozumím sice tomu. Další příklady technologicky srovnatelné dřevěné architektury jsou např. 36d. 21).). že většina kamenných vill disponovala i předchozí dřevěnou stavební fází. Šedo 1999. 14 s řadou paralel z raného a středního císařství. že spíš generalizují na celou plochu to.1–2 a pozn. 205d. V průběhu výzkumů na Hradisku byly u většiny objektů zjišťovány dvě stavební fáze (např. Hesselbachu – Baatz 1971b.K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. u Mušova 177 z raně císařského sídliště na Auerbergu žádný význam pro chronologické zařazení mušovské stavby. Abb. Hanson 1999. 22). Za hypotetické je třeba považovat tvrzení. norické viz Genser 1994. 129d. Stavby. pozn. je nach Art des verwendeten Holzes. dokonce na ní snad proběhly i nějaké druhotné přestavby. opevnění). Časné villy v Britannii viz Neal 1978. 88d. 276d. Abb. Unterschwanningen. 414. 220). 15d. Cambodunum-Kempten (Schleiermacher 1972. dílny. . kdy byl další postup kvůli vzpouře v Pannonii zastaven. Abb. jehož budování započalo ihned po dokončení prací na opevnění (proč ne jiný objekt. viz výše) je vysvětlitelné přerušením tažení proti Marobudovi a opuštěním tábora (Bálek – Šedo 1996. 13:7). 344. 160. 55 Nejen v civilní architektuře je užití dřeva jako dominantního stavebního materiálu běžné i v průběhu 2. že v případě této stavby jde o objekt. 48. Srov. 805. který byl historickými okolnostmi vymezen pro efemérní působení Tiberiových vojsk v roce 6 po Kr. Hesselbach (Baatz 1973b.). Aalen – Planck 1986b. 21. zdá se. Já jsem naopak výše uvedl připomínky. München-Denning (Fischer 1994. Aschheim. Abb. 54 Např. že stavba dokončena byla. 33–41. srov. Helvetské dřevěné villové stavby viz Roth-Rubi 1994. stavební činnost ustala. Citovaný detailní rozbor výstavby tábora v Inchtuthil dobře dokumentuje. Johnson 1987. století. Oberndorf am Lech. 16:4)..). V celé řadě limitních táborů zůstává dokonce vnitřní zástavba převážně dřevěná i po přestavbě fortifikací do kamenné podoby. im Durchschnitt mit 30–60 Jahren angenommen“. 32. Na několika místech bylo užití tohoto stavebního materiálu prokázáno ještě i v 2. a 3. Šedo 2000a. 1982. 17:4. ke kterým technologicky náleží i budova s apsidou. 256d. 55–56). d. O této teorii lze bez odpovídající dokumentace obtížně diskutovat. Großsachsenheim (Hüssen 1994. Abb. který nebyl dotčen plochou výzkumu nebo proč by Římané nestavěli všechny objekty najednou?). 152. 96). Weber 1996. 357–360. že tábory nebyly stavěny jedinou jednotkou o pár lidech. že se užívaly rozhodně delší dobu. Abb. Butzbach (Müller 1962. týž 2000b. v době. 48. 311 (nejlépe známý případ je Laufen-Müschhag – tamtéž. Taf. např. aniž by dle svědectví nálezů mezi nimi nastal delší časový hiát (spíš lze uvažovat o krátkém opuštění a o změněných nárocích v průběhu užívání. že nastalo v případě stavby s apsidou. 26). 117–118. týž 2000. kdy již v provinciích jinak převládala kamenná architektura. Abb. 62. jejich počet je dnes již čím dál větší. co předpokládají. nepokračovalo se už v dalším hloubení studny a po uzavření míru bylo nehotové dílo opuštěno“). 300.). 192: „V době. Mezi charakteristiky. století po Kr. 557d. do které je staví literárními prameny předestřený sled událostí roku 6 po Kr. mansionální stavební komplex na temeni Hradiska. 258. 56 Podobně i u fortifikací ze dřeva se počítá s životností na dobu 20–40 let (na základě pozorování např. ve Valkenburgu. 276d. ještě Filgis 1997. Abb. se projektovaly s poměrně dlouhou životností (např.53 Ačkoli dřívější terénní výzkumy nedokázaly vždy jednoznačně zachytit dřevěné villové obytné domy. 65. než je čas. s jasným rozpisem postupu prací při stavbě legionářského tábora). je tento postup (opevnění – zahájení 53 Stavby na Auerbergu srov. někde ve středním Podunají (srov. zvl. že Římané údajný augustovský tábor nedokončili a před opuštěním vypálili (v případě budovy s apsidou dokonce za účelem vysbírání stavebních kování. 75). 203–209. 212.. 129: „Die Dauer von Holzbauten wird. 492). 8.). Osterburken (Schallmayer 1986. Pamment Salvatore 1997. Isac 1999. Abb. Komoróczy 2003a.54 Podle aktuálního stavu bádání převažuje dřevěná architektura i mezi stavebními strukturami. Jaké archeologické jevy ukazují na nedokončení některého z předložených objektů? V případě dřevěné brány a bočních věží o ničem takovém nemluví ani autoři výzkumu. tj. případ tábora Inchtuthil – Shirley 2001. století po Kr. naznačující. Moos-Burgstall – Schönberger et al. odkrytými na Hradisku u Mušova..

die im Verlauf einer militärischen Aktion. nýbrž k Mušovu. že „the ditch is not likely to be massive. něco. nad stany se budují jednoduché přístřešky kůlové konstrukce (do této kategorie táborů řadí i tábory Oberaden. M. Jejich vnitřní zástavba již není výhradně stanová. 191–195). … langfristig belegte Lager solche zu bezeichnen.61 Vyhnul se tím problematickým definicím literárních pramenů. letním. podle mého soudu nepravděpodobné. 33–34. 61 „… die Trennung zwischen lang. Otázky jejich terminologie viz Welfare – Swan 1995. Rödgen. 24. 47). je tudíž značně nejisté.. podařilo se to ovšem jen u augustovských příkladů a jen vůči tzv. odkrývané na Hradisku u Mušova nebo na terase Neurissen. „temporäre Lager“. Srov. deren Truppe einen langdauernden Sicherungsauftrag hatte. které nachází archeologie na našem území (hovoří sice o krátkodobých táborech – srov.“ . während kurzfristig benutzte Lager (temporary camp) Einsatzlager waren.. wichtig ist der Unterschied zwischen Lagern..und kurzfristig belegten Lagern ist schwierig. and structural timberwork would be not be encountered“. Jones 1975. – jejich popisy ovšem odpovídají tomu. Hojně citovaná práce D. jak je terminologie užívaná pro moravské tábory nepřesná. co se zjišťuje u stálých limitních táborů na zpacifikovaném 58 Tj. Podle těchto kritérií pak na území Moravy mezi zimní tábory zařazují pouze Mušov-Burgstall a Mušov-Neuriessen. die für kurze Frist gebaut waren.-M. že zařazení táborů. während eines Marsches oder bei der Vorbereitung und Durchführung eines Angriffs angelegt wurden. 107. Ve svém interpretačním vymezení tábora Mušov-Neurissen I byli i autoři výzkumu několikrát konfrontováni tím. pozn. Lager. die für eine im Einsatz befindliche Truppe gebaut wurden. jej nazývá „semipermanentes Kastell“. 49d. „temporary camp“ resp. hibernám. které vojsko buduje tehdy. shrnutí těchto pramenů viz Musil 2000b). u kterého předpokládá. ovšem naráží na problém nejisté definice tohoto typu tábora. Webster 1969. Johnson 1987. Proto jej přiřadil k zimním táborům. krátkodobý tábor. und solchen. vícefázovost jeho fossy ukazuje na užívání po dobu několika let (Hüssen 1995. … es genügt demnach nicht. že mohl sloužit k ubytování vojska na dobu od několika nocí až po jeden či dva roky. 31d.59 Výsledky některých plošných odkryvů dobře dokumentují slepou uličku této determinace bez odpovídajících výzkumů. Podle mého soudu rozdíly mezi jednotlivými typy táborů nejpřesněji vystihl ve svém základním díle H. Naopak tábor „Breitung“ ve Weißenburgu neměl ani bránu ani palisádovou konstrukci valu. co bychom od římské armády na pochodu územím vně impéria očekávali (viz citace v pozn. 171d. Dangstetten atd.60 Tato zástavba ovšem ani vzdáleně nedosahuje kvalit architektury. unterschieden sich von den langfristig belegten dadurch. tamtéž. Nakolik je příliš striktní užívání literárními prameny zprostředkovaných definicí problematické. Podle Welfare – Swan 1995. Tu se pokusili ujasnit v jiných publikacích. von Petrikovits (1975. ale nikdy nekopaných. že se doposud ani v jednom případě neuskutečnily větší odkryvy v jejich vnitřním areálu – může být vlastně kterýkoli zdejší tzv. 60 Na tomto příkladě je dobře vidět. a že oby typy se mohly využívat i po delší dobu. poukázali podle mého soudu správně na skutečnost. 99. 194) trefně poznamenává. ukazuje. rozdíl mezi camp a fort spočívá v tom. 145d. 1. kurzfristige von langdauernd belegten Lagern zu unterscheiden. 159. pokud zůstává na nepřátelském území mezi koncem jedné a počátkem další kampaně. týž 2000b. Hüssen prokázal v případě tábora Ingolstadt-Zuchering I. že charakter jimi odkrytých staveb neodpovídá tomu. že castra aestiva a hiberna literárních pramenů archeologicky nejde rozlišit neboť se ani nemusely od sebe lišit reálně. které vlastně ani nepopisují ty typy táborů.). Baatze (1985) se pokusila o vymezení zimních táborů. Ovšem už jen náročnost výstavby – podle mého názoru dokončené – budovy s apsidou (srov. vysvětlení výrazu viz Baatz 1963/64. co označujeme termíny „krátkodobý tábor”. 54. C. přesto plošné odkryvy ukázaly.). že ačkoli nebyl vybaven v podstatě žádnou vnitřní zástavbou.). přičemž se ale výhradně opírali o termíny známé z literárních pramenů – castra aestiva a castra hiberna (Bálek – Šedo 1998. Např. I toto řešení. internal features such as roads would not normaly be expected. dass sie weniger Bequemlichkeiten für die Truppe aufwiesen und dass in ihnen manche Einrichtungen fehlten. známých od Skotska až po Podunají z leteckých snímků. Castra hiberna jsou podle jejich názorů ty tábory. 2: „…as winter-quarters (hiberna) for a few years…“ 59 Bishop – Freeman 1993. že jsou pro předložené objekty tyto časové rámce úzké. die in den für lange Zeit eingerichteten Legionslagern geläufig waren. C. 7–9. Hüssen (tamtéž. die – militärisch gesehen – der Verteidigung oder militärischen Sicherung eines großen Gebietes auf weite sicht dienten. pozn. lze vyčíst i ze snahy o jejich naplnění konkrétními archeologickými objekty v jiných zemích. 9–13. že jeho vnitřní plocha je kompletně zastavěná objekty kůlové konstrukce (Hüssen 1991. přičemž anglická literatura užívá spíše neutrálního výrazu camp.178 Balázs KOMORÓCZY stavby – náhlé opuštění) nejméně „rušivý“.58 Za účelem překlenutí této disproporce se pokusili o nový výklad jedné v úvodu této práce citované pasáže z práce Velleia Patercula o umístění Tiberiova zimního tábora (hiberny) nikoli do prostoru pozdějšího Carnunta či Porty Hungaricy. stálým táborům. 167d. Taková hiberna – vzhledem k tomu. 1–2. rozhodně ne vůči tzv. 86 a 87). Šedo 1999.

přesného kontextu nebo vyhodnocení – Bálek – Šedo 1995b. aby se zapojila do potlačování vypuknuvšího povstání? Ačkoli význam nálezů pro chronologické zařazení objektů na terase Neurissen je nade vší pochybnost. Teprve ve studii v Germanii je zveřejněna tabulka s drobnými předměty. u Mušova 179 provinciálním území). resp. kamen im Wall ausschließlich vereinzelte kleine vorgeschichtliche Scherben zutage. O sekundární pozici nálezů. 404). Proč by se měla chovat jinak v roce 6 po Kr. Bálek – Šedo 1996. 4).. autora) mit verschiedenen militärischen Zusammenstössen im nördlich der mitteleren Donau liegenden Barbarikum“ (Bálek – Šedo 1996. Nicméně tato praktika je poměrně běžně zjišťována nejen na autory citovaných lokalitách Oberaden (Kühlborn 1995a. V táborech. stopy nosných trámů ve výplni základových žlabů budovy s apsidou nesvědčí o nějakém prudkém žáru či ohni při zániku stavby). und ein Cingulumbeschlag. že četné drobné bronzové a železné předměty.. Nálezy z valu: „.. pocházejících z výplně studny. Lze tedy konstatovat. jak jsou ostatní nálezy a jejich kontexty popisovány autory výzkumu. Nálezové spektrum Hradiska u Mušova. které podle mého soudu bylo také opuštěno bez dobytí. tj. Es handelt sich um kleine Scherben aus hellrotem Ton. die kleine nähere Klassifizierung ermöglichen“ (tamtéž.62 Kromě chronologicky necitlivých železných hřebíků a dosud neurčeného fragmentu amfory tak pro plochu 300×80 m. 139). 411).. stavěných za účelem zajištění jednorázové vojenské operace. představujícími nálezové spektrum údajného tábora Mušov-Neurissen I (obr. 407). 407. „Eine Fibel des Typs Aucissa wurde im Bereich des Gebäudes A entdeckt. jednoznačně dokládá. které je dodnes jediným známým opaskovým kováním z této lokality. římská armáda při odchodu sebou nebrala (Komoróczy 1999). co obecný úzus očekává u krátkodobých táborů.-S. že nezřetelné. Nálezy z příkopu: „.. století po Kr. In der Verfüllung der Wandgräben fand sich ein ovales Bronzeblech. 123–124. údajně z tohoto místa. In einer der Anhäufungen aus verbranntem Erdreich lag eine Fibel vom Typ Aucissa. že vysvětlení této skutečnosti nelze hledat ve snaze o vybudování stálého centra nové provincie. uložené například v dílenských objektech a určené k druhotnému zpracování. V tom se shoduji i s výše citovaným zjištěním autorů výzkumů. které dle názoru J.. zřejmě skoro vůbec nepropálené. 289d. jsem již hovořil. Např. „Bruchstücke von scheibengedrehten Gefäßen lagen vereinzelt auf der Oberfläche der Zerstörungsschicht von Gebäude A. (viz dále). Abb. ovšem bez vyobrazení. Cingulumbeschlag und Eisennägel von drei verschiedenen Größen festgestellt“ (Šedo 2001. 7).“ (tamtéž.K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. 12. wurden hier eine Scherbe mit Kammstrichdekor und ein Fragment eines handgemachten Gefäßes gefunden. jak málo hrála primární analýza nálezů roli při stanovení datace objektů z terasy Neurissen: „Am Anfang der Grabungsarbeiten erwog man Möglichkeiten der Gleichsetzung des Fundes (tj. Problematické je i zdůvodnění rychlým vysbíráním stavebních kování a hřebíků. jinde sice zmiňují jedno kování cingula a jednu sponu typu Aucissa. zbyly dvě spony a jedno bronzové kování. Tato strategie ovšem nemá sebemenší chronologickou vazbu. kde měla být zjištěna část augustovského tábora. Diskutabilní je i otázka vědomého zničení tábora. které O. aus der Destruktionsschicht mit Brandspuren stammen Eisennägel und eine Aucissa-Fibel. zde ovšem je hlavním argumentem pro toto tvrzení otrávení studní) a Anreppen (týž 1995b. v prvních publikacích již vyřčené datování a historickou interpretaci nedoprovázejí (Bálek – Šedo 1994. obr. žádné takové jednoznačné pozorování nebylo učiněno. bylo původně umístěno do jedné z pecí. „Auf der Baufläche wurden Reste vom Lehmbewurf. Kühlborna již Římané nechtěli po evakuaci zbytečně tahat sebou.“ (tamtéž. Nálezy z budovy s apsidou: „Über den Resten des Lehmbewurfs lagen vereinzelte kleine scheibengedrehte Gefäßscherben. pro běžné jednorázové přezimování vojska na nepřátelském území. se zdá. 404). století po Kr. kein Fund aus der Römerzeit“ (tamtéž. kdy se náhle stahovala do Illyrica. tíž 1995a. 217).). že bronzové kování cingula. Při studiu jednotlivých publikací se nelze ubránit ani podezření. a není tudíž použitelná jako argument pro datování „tábora“ Mušov-Neurissen I. rozhodně ne na počátku 1. tábora MN I. Aucissa–Fibel. Naopak v Anreppenu se našly větší hromady spečených železných hřebíků. že některé předměty nebyly původně (nebo později) lokalizovány správně. Šedo pokládá za analogické. 407). ale např. Jospeh 1985. ke které taktéž není připojen žádný terénní doklad (dokonce se domnívám. Nebyly projektovány na jednu či dvě sezóny resp.. pozn. Ve vědomě vyklizeném táboře Inchtuthil se našlo více než milión takových hřebíků (Pitts – St. . Joseph 1985). i na dalších místech Hradiska u Mušova lze takovou aktivitu předpokládat (ačkoli jednoznačnými důkazy nedisponujeme). wohl von einem Bronzegefäß. Není bez zajímavosti se podívat i na to.“ (tamtéž. 403). O ní referovali autoři výzkumu takto: 62 Zde se též dozvíme. že objekty údajného tábora Mušov-Neurissen I neodpovídají tomu. Jako příklad znovu uveďme legionářský tábor v Inchtuthil (Pitts – St. Domnívám se však.

Es wurden jedoch nicht genügend Fundobjekte geborgen. 66). Mušov-Neurissen. . kdy je již zveřejněno kování cingula ze základového žlabu budovy s apsidou. die eine Datierung ermöglichen. se můžeme dočíst. Öfen)..180 Balázs KOMORÓCZY „Bei den Grabungen wurden im Ofenraum Nr. Nálezové spektrum údajného augustovského tábora. 2 eine eiserne Lanzespitze sowie ein versilberter. Naopak v roce 1996. da er beim Eintiefen des Wandgrabens verloren ging“ (Bálek – Šedo 1996.B. 407). die die Anwesenheit römischer Truppen anzeigen (z. že „im Verlauf der Rettungsgrabungen wurden weitere Befunde entdeckt. 410). 12. 168).. Tyto nepřehledné a v odborné archeologické literatuře nestandardní popisy vyvolávají řadu dalších otázek ohledně datovací hodnoty Obr. Proto je pak i vysloven argument. že „. Destičkovité kování se později již objevuje vždy jako nález z výplně základového žlabu stavby s apsidou (nikoli ze dna! srov. Šedo 2000b..er zweifellos in die Zeit der Entstehung des Apsidenbaus gehört. geschmiedeter Beschlag eines Militärgürtels gefunden“ (Bálek – Šedo 1994.“ (Bálek – Šedo 1996..

130). 1982. z nichž nejmladší by poskytl terminus post quem pro zaplnění objektu (rozhodně nemůže datovat kopání základového žlabu! srov.63 Obzvlášť to platí v případě lokalit s více fázemi osídlení. nikoli o zemnici či polozemnici. V přehledných příručkách 63 Existují i opačné výjimky. A my na terase Neurissen víme nebo alespoň tušíme přítomnost objektů či materiálu z doby bronzové. že je neznáme. Ačkoli se ještě v následujícím textu k problematice drobných nálezů vyjádřím. zřetelnou již jen z pozorování dostupných obrazových podkladů. die den Zerstörungshorizont bildet. Schönberger 1976.. 400. Určité nejistoty si byli vědomi i autoři výzkumů. co se dochovalo v terénu do doby nutné destrukce záchranným výzkumem. Tudíž to. 18. již nyní mohu předeslat. .K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. protože zrovna v předpokládaném augustovském období keramiku na jižní Moravě neznáme téměř vůbec (zároveň ani nevíme jak dlouhý odkrytý úsek příkopu tento soubor reprezentuje). jak bylo možné zjistit. že stavební práce na budově byly přerušeny ještě před položením dřevěné podlahy (Šedo 2000b. Ani v tomto světle není tedy např. Jsou to nálezy buď bez jednoznačného kontextu (spona nad stavbou s apsidou. Das gilt letztendlich auch für die Datierung des Grabens durch die Fibel aus seiner Verfüllung“ (Bálek – Šedo 1996. že tomu tak nebylo. z možná vícero etap doby římské atd. Na fotografiích z dob výzkumu je patrné (obr. kann die Fibel auch nachträglich geraten sein. V těchto místech se nemohl dochovat žádný výraznější sled vrstev. 410). než je samotná budova. Jeho výplň je totiž – možná kromě spodních tenkých a pro nás „neviditelných“ splachových vrstviček – tvořena destrukcí valu (tomu odpovídá i výše uvedený verbální popis kontextu spony). Bohužel nevíme které jsou tím míněny a v čem se vlastně liší od těch. 1998.). které byly předloženy jako augustovské. jsem naznačil již výše. z jak velkého nálezového souboru byly tyto tzv. 64 Musíme se zatím spokojit s tímto vysvětlením: „Die meisten Objekte werden in die Zeit der Markomannenkriege datiert. které dle předpokladu autorů výzkumu bylo na terase Neurissen zanecháno Tiberiovým vojskem při stavbě budovy s apsidou. že je nepovažuji za oporu pro datování žádného z předložených objektů (tak již Tejral 1999a. odkazuje na situaci v Rödgenu. neležel přímo na dně těchto objektů a datování podle nálezů z výplně je možné jen pomocí statistického vyhodnocení všech (!) nálezů. identický jev je zjišťován i při výzkumů valu a příkopu na jiných místech Hradiska v souvislosti s materiálem ze starší. Ta ovšem v sobě neobsahuje nálezy současné s existencí valu. že se jedná o nadzemní budovu římsko-provinciálního typu. pozn. užitých autory výzkumu pro datování. 213). 400). augustovské předměty vybírány. tak je starší než je val i příkop (jednoznačné potvrzení tohoto postdepozičního procesu viz Hobley 1974. 1996. pravěké fáze osídlení lokality). Rád bych upozornil na skutečnost. např. Věnujme nejdřív pozornost kování cingula. kde se v základovém žlabu principie našly i nálezy mladší než samotná budova. Jen znovu upozorňuji na fakt. 79d. Jako příklad uveďme nálezy z výplně příkopu Mušov-Neurissen I. s nimiž nelze než souhlasit: „Die Auffindung der Fibel im Bereich des Gebäudes A garantiert nicht eindeutig ihre Gleichzeitigkeit. kresby vertikálních řezů terénem nejsou vůbec) se geologické podloží nachází téměř pod ornicí. u Mušova 181 předložených nálezů. Na této niveletě hovořit o podlahách či povrchu terénu nelze. Zmiňovány jsou ovšem i střepy v ruce dělané keramiky s hřebenovou výzdobou. jsou spodní části základových žlabů. Dostala-li se tudíž jedna ze spon typu Aucissa do příkopu na hraně terasy v destrukci valu. Lze jen litovat. 161d. nýbrž starší. např. Žádný z předmětů. Stejně tak je metodologicky značně problematické opírat datování o jednotlivé nálezy z výplně základových žlabů či příkopů. Schönberger et al. Jak samotní autoři uvádějí „Die meisten Objekte in Neurissen sind in die Zeit der Markomannenkriege zu datieren“ (Bálek – Šedo 1994. Ein Teil der Befunde weist jedoch einen anderen Charakter auf und gehört nicht in dieselbe Periode“ (Bálek – Šedo 1996. In die Schicht. 23. jak to dokládají jejich uvedená slova. železné. jasné. 168. 65). Vyobrazena bývá a pro datování se užívá pouze spona typu Aucissa. Proto v některých publikacích objevující se zmínky o destrukční vrstvě resp.64 Ještě podstatnější je. povrchu destrukční vrstvy je třeba posuzovat značně opatrně. století po Kr. Problematika příkopu je zajímavá ještě v jednom aspektu. To. zřejmě z ornice/podorničí) nebo v jasně sekundární poloze (spona ve výplni příkopu a kování v základovém žlabu stavby). Tyto „vrstvy“ mohou být snadno kontaminovány i předměty jiného stáří. že ani u jednoho objektu či vrstvy není uvedeno. 9 a 10). že v prostoru budovy s apsidou (odjinud fotografie v podstatě nemáme.

11 jednoznačně vyvrací). 43 (plechový postříbřený. 96–98. Zřejmý rozpor mezi datací všech známých analogií ke kování cingula a předpokládaným chronologickým zařazením objektů na terase Neurissen pocítili i samotní autoři výzkumu. C. Mil. Nr. Ulbert 1968. jejíž jediná výzdoba spočívá v postříbření či potažení bílým kovem. století po Kr. uvedli E. nikoli však z doby před rokem 60/61. století po Kr.. Wiesbaden. 0. Kat. Sochu Casacco viz tamtéž. 57. 907. d. 8. Nr. 361–368 (Taf. 77:6 (4. 74 Crummy 1983. 66 Náhrobky viz např.4 cm ) a 7 (4. Tab. 2. 45: skupina destiček s jednoduchými soustruženými koncentrickými kroužky je Nr. 911. cohors IIII Delmatarum. že jediným a typickým kováním opasku z doby vlády Augustovy je typ s plochou destičkou. kde je doložen jejich společný výskyt s typy s výzdobou niello a s emailem vykládanou střední částí. 2.70 Více exempláři je mezi nimi zastoupena lokalita Rheingönheim. neboť patří k typu s vypouklou střední částí. tamtéž.3 tl.9 tl. 69 Deschler-Erb – Peter – Deschler-Erb 1991. 48. Abb.9×4. 135) citoval ještě další nález z lokality Longthorpe. 47.43 (masivní postříbřené. tl. 0. 294. 67. Bingerbrück.4 tl. Unz – Deschler-Erb 1997.65 Nejlépe to dokládají četné reliéfy na vojenských náhrobcích (mezi nimiž mne není znám žádný příklad z augustovské éry) resp. ozdobný nýt či knoflík uprostřed. Abb. Abb. Abb. 71 Jejich souběžné užití viz např.9×3.1 cm. st. datování dle stratigrafie nemožné. 30 (5. o které se datování tohoto typu opírá. pol. 1 mm). Bishop – Coulston 1993. Petilius Secundus. 903–913.3 cm. 70 Deschler-Erb – Peter – Deschler-Erb 1991. tl. Robinson 1974. V citovaných publikacích je uvedena řada analogických kování. pozn. 191 se domnívá. 21.76 Naleziště jedno- 65 Bishop – Coulston 1993. d. Fig. Další přehledy výzbroje 1. 4211 (3. 50. nález viz Frere – St. legionarius. Taf. Taf.“ Přesto jim to nebránilo v tom. 31. Abb. Fig. na opasek se destičky připevňovaly nýty v rozích (detailní rozbor viz Deschler-Erb 1999. st. tamtéž. 30 (6. Pintaius signifer. 67 Augst-Unterstadt je castellum z doby Tiberia a Claudia (Deschler-Erb – Peter – Deschler-Erb 1991. Ubl 1989. Gechter 1987. 330. st. legio II.66 Nejdůkladnější třídění těchto opaskových kování zveřejnili švýcarští badatelé (Deschler-Erb – Peter – Deschler-Erb 1991. 48–50. Feugère 1993. 38. 6–9. 151. 38b2. viz např. 1. pol. 73 Deimel 1987... 61. 8). 1 mm. posunutí datování jeho konce až do doby Nerona E. 151. d. 50. 155 a 156 jsou ukázky typu přežívajícího až do dob Claudia/Nera a Flaviovců.3×3. Abb. Nr.. Abb. datování dle stratigrafie 15–50. 20. st. Nr. Deschler-Erb 1999. Abb. Zde je ještě jeden příbuzný exemplář s mírně vyklenutou střední částí (Abb. 45). Legionářský tábor ve Vindonisse existoval mezi 17 až 101 po Kr.2 š. 24–25). 4210). Abb. v literatuře 15–60). 904. že „jsou přístupné další analogické předměty. Tejral (1999a.35 cm). Abb. datování v literatuře 15–60). Šarnýrovitě ohnuté okraje neplnily žádnou funkci. Unz – Deschler-Erb 1997. kterou H. 49.1×4. Taf. že jednoduchými koncentrickými kroužky zdobené destičky jsou dominantním prvkem vojenských opasků 1. socha Casacco. 1. Takové zde: Kat. tamtéž. Nr. Nr. st. 11. 1. 29d. Droberjar a V. 1.9 cm.75 Další srovnatelná kování. 2. Deschler-Erb 1999. Flavoleius. 410: „Er (tj.71 Další exempláře byly nalezeny např. tzv.8 cm. Largennius. 25. st. Q. 59 (kteří pro tento časový úsek označují vojenský opasek termínem balteus. 1. Deschler-Erb 1999. 903. Licaius (Wiesbaden). Unz – Deschler-Erb 1997. Annaius Daverzus.. já se přidržím tradičního výrazu cingulum). vesměs z táborů budovaných od dob císaře Claudia. 10. 13. 50. 75 To ovšem jejich současnost nikterak nevyvrací. 27:1–12. 29. v pozn. Caius Valerius Crispus. 5–12.) a Kat. Taf. Kat.2 cm).6 cm. 27:32.68 Kování nalezené na terase Neurissen lze přiřadit ke skupině „Gürtelblech mit Nietlöcher und Pseudoscharnierachsen“. 64. Sakař (2000. 76 Bálek – Šedo 1996. 1. autora) zählt zu den typologisch altertümlichen Gegenständen aus dem Kreis der mit konzentrischen Linien verzierten Bleche. hlavně Kat. (nikoli z augustovské éry). 98. Firmus. Strassbourg-Königshofen. die vor allem aus der tiberisch-claudischen Periode bekannt sind. Ulbert 1968.. 19–20). 1. v literatuře 15–60). Při zpracování nálezů z Augstu a Vindonissy67 ukázali. a Wamser 2000. které dovolují datovat kování vojenského opasku také do doby augustovské“ (bez jejich citace)..8×3. 4 š. Feugère 1993.72 Magdalensberg73 a Colchester. 12.43 (masivní postříbřené. 0. 72 Schreiter 1993. st. P. legio XV Primigenia. 1. cohors V Asturum. Joseph 1974. který však není přímou analogií. pol. Kat. Oba pochází z kontextu 1. Nr. Např. týž 1968. Mil. 3. st. 3. Augustovské exempláře viz Deschler-Erb – Peter – Deschler-Erb 1991.69 na nichž jsou lité nebo soustružené koncentrické kroužky a příp. před pol. třetina 1. 64. . 154. 4. st. Ubl pokládá za vyobrazení typické výbavy legionáře z 1. datování dle stratigrafie 15–50. 133. 68 Většinou jde o masivní lité destičky. 88. Rheingönheim: Ulbert 1969. 63. Nr. Abb. 64. (Unz – Deschler-Erb 1997.5 š.74 J. cohors Raetorum. Deschler-Erb 1999). Abb. 43. 52. Šedo 2000. kování cingula – pozn. aby jej nadále užívali jako důkazného materiálu pro existenci augustovského tábora na Mušově. Abb. na lokalitách Xanten. legio XIIII gemina. Abb.182 Balázs KOMORÓCZY o římských militariích je na první pohled patrné.

K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. století po Kr. u Mušova

183

značně augustovského stáří taková kování neposkytla77, proto se O. Šedo přiklonil k vysvětlení, že jednoduchost provedení destičky z terasy Neurissen ji mezi dnes známými analogiemi činí typologicky nejméně vyspělou a tudíž i nejstarší (tzn. že ji lze datovat i do doby před nástupem císaře Tiberia).78 Tato domněnka je zcela v protikladu s tím, co zjistil E. Deschler-Erb po provedení analýzy všech dostupných kování cingula.79 Podle něj je datace tohoto typu do doby Tiberia až Nerona resp. Flaviovců jednoznačná, aniž by bylo možné jejich detailnější typo-chronologické členění.80 Z výše popsaného je tedy zřejmé, že bronzové kování cingula, nalezené na terase Mušov-Neurissen, je typickou součástí vojenského opasku druhé a třetí čtvrtiny 1. století po Kr. a jako takové v žádném případě nemůže dokládat přítomnost římské armády na jižní Moravě v roce 6 po Kr.81 Vysvětlení pro výskyt tohoto kování na Mušově a odpověď na otázku, kdy se dostalo do země, je značně ztíženo stavem publikování výsledků výzkumu. Jeho nejednoznačně specifikovaný terénní kontext nám příliš nepomůže. Bylo-li kování nalezeno ve výplni základové rýhy budovy s apsidou, znamená to, že se tam dostalo s hlínou, která byla při jejím kopání vyzvednuta a následně vsypána zpět. Dosud není možné v archeologickém materiálu a odkrytých objektech v celém prostoru Mušova rozeznat jinou časovou fázi římské vojenské přítomnosti, než jsou markomanské války. Jejich účastníci však toto kování na naše území již nemohli přinést, v této době by to představovalo ve výzbroji a výstroji římského vojska prvek již dlouho nepoužívaný a zároveň i nepoužitelný.82 Nelze ovšem vůbec vyloučit – dokonce se mi to zdá velmi pravděpodobné – že původním archeologickým kontextem tohoto kování byl objekt jiný a nikoli římský. Bohužel jen ze sporadických zmínek v jednotlivých publikacích víme, že se na terase Neurissen nacházely i jakési germánské sídlištní objekty. Je možné, že se sídlištní aktivity v této trati (svou polohou na rozdíl od vyšších partií Hradiska více méně odpovídající parametrům germánských sídlišť starší doby římské) objevují již ve stupni B2, tj. rámcově v období od konce 1. století po Kr. do markomanských válek. V těsné blízkosti trati Neurissen nalezená stříbrná trubkovitá spona typu Almgren IV 77 vedla pak nedávno J. Tejrala k úvaze o přítomnosti bohatého hrobu (případně i snad částečně rozrušeného pohřebiště) stupně B2a v tomto prostoru (Tejral 2001, 203d.). Ačkoli se římská militaria na území severně od středního Dunaje objevují v barbarském kontextu poměrně zřídka (výjimkou je období markomanských válek a následná fáze C1; Komoróczy 2003a,
77 Šedo 2000b, 66, cituje ještě jeden předmět z Magdalensbergu, který je ovšem dle jeho nálezců pouze „vierfach zentrisch gerilltes, kreisförmiges Bronzeblech, dm. max. noch 2,1 cm“ (Dolenz – Flügel – Öllerer 1995, 51d., Nr. 82, Abb. 12). Tento exemplář, i kdyby nebyl tvaru kruhového (!), tak je natolik zlomkovitý, že jeho přiřazení ke kováním cingula je přinejmenším velmi problematický. Jen samotný fakt, že je zdoben koncentrickými kroužky nedokazuje vůbec nic (stejně zdobené nálezy tam např. Nr. 25, Abb. 8 – nýt s plechovou hlavičkou; Nr. 43, Abb. 9 a Nr. 95, Abb. 13 – plechová kování skříňky). Soustružené koncentrické kroužky jsou jedním z nejoblíbenějších výzdobných prvků na římských bronzových předmětech a objevují se v každém časovém úseku doby římské (např. v hojném počtu na militariích a kovových předmětech z doby markomanských válek na Hradisku u Mušova). Co se týká nálezových souborů z augustovských táborů, tak zmiňme jen velmi dobře publikovaný materiál z tábora Dangstetten, kde se taková kování cingula nevyskytují (Fingerlin 1986b a 1998). Pro tento stav je charakteristické, že M. Junkelmann (1994, 161–162) při rekonstrukci vojenského pochodu z doby císaře Augusta si kvůli chybějícím dokladům vypůjčil pro opasek přiznané mladší předlohy. 78 K tomu ještě Šedo 2000b, 66, připojuje poznámku, že v severovýchodních provinciích impéria se od dob císařů Claudia a Nera užívaly svou výzdobou sice příbuzné, ale výrobní technologií již zcela odlišné součásti výzbroje a tudíž, že lze datování mušovského kování cingula do Augustovy doby považovat za doložené. Není mi znám zdroj tohoto zjištění, a tak se lze těžko k této údajné technologické změně vyjádřit. Není bohužel ani zřejmé, o které provincii je vlastně řeč (přičemž podle mého soudu je unifikace římské výzbroje tak výrazná, že těžko mohlo dojít v některých provinciích k výraznějším změnám, aniž by se to odrazilo na militariích i v jiných částech impéria). Domnívám se však, že mnou uvedené ikonografické a archeologické prameny jsou v tomto směru naprosto průkazné. 79 Deschler-Erb 1999, 45. Jejich výskyt v Pompejích a Herculaneu uvádí např. Feugère 1993, 227. 80 K tomu poznamenávám, že samotná „jednoduchost“ provedení nemůže být kritériem stáří uvnitř určité skupiny římských vojenských předmětů (a to v podstatě platí i pro další kategorie archeologických nálezů). Je k dispozici řada dokladů o tom, že jeden typ výzbroje či výstroje v jednom konkrétním časovém úseku se užíval ve velmi jednoduchém, ale i vysloveně honosném provedení (k tomu viz Komoróczy 2003a, 92d.). 81 Takto zformulovaná naděje „musíme předpokládat, že obdobné předměty se v budoucnu najdou v táborech a nálezových situacích z doby augustovské“ (Bálek – Šedo 1998, 173) zatím nedošla naplnění. 82 Srov. kovové nálezy z Hradiska u Mušova, v úplnosti Komoróczy 2003a, 84d.; Tejral 1994b, 27d. Vzhledem k odlišným parametrům vojenského opasku 2. pol. 2. st. po Kr., které kování nalezená na Mušově a na časově shodných římskoprovinciálních lokalitách jednoznačně dokladují, by destička z terasy Neurissen nebyla uplatnitelná.

184

Balázs KOMORÓCZY

Obr. 13. Hradisko u Mušova. Řezy hliněným valem na V a J svahu návrší.

84d.),83 ve světle historických událostí si lze představit i variantu, že Germáni, kteří v průběhu druhé poloviny 1. století po Kr. přišli do styku s římskou armádou, mohli též vlastnit některé součásti výzbroje a výstroje. Jako modelový případ lze uvést germánského bojovníka, jehož hrob v Mehrumu, podle doprovodných sigillatových nálezů uložený v 6. desetiletí 1. století po Kr., obsahoval i dvě hladká
83 Nedávno objevený hrob H2 v Dolanech, datovaný na základě doprovodných nálezů spon k přelomu letopočtu a obsahující bronzové závěsné poutko římské dýky, ukazuje, že sice v menším počtu, ale i v jiných dobách musíme počítat s možností pronikání římských militarií do germánského prostředí (Kalábek 1999, 391–403, obr. 2).

K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. století po Kr. u Mušova

185

Obr. 14. Příkop MB III, dole v superpozici s vnějším příkopem římské fortifikace z doby markomanských válek.

destičkovitá kování opasku.84 Hrob je v odborné literatuře interpretován jako pohřeb germánského bojovníka, sloužícího v římském auxiliárním sboru. S takovou službou je možné počítat i v případě germánských bojovníků z našeho území. Zvlášť je to pravděpodobné např. v době nástupnických válek po Neronově smrti, kdy o účasti svébských jednotek hovoří i písemné prameny. Tato doba vcelku dobře odpovídá datování destičkovitého kování z trati Neurissen, které se tak mohlo na naše území dostat bez přímého podílu římského vojska jakožto osobní majetek germánského bojovníka. Železné hřebíky se mezi nálezy augustovského stáří ocitly z důvodů datace samotné stavby s apsidou. Zůstává jen otázkou, jak vypadaly hřebíky z jiných částí výzkumu. O jejich záměrném sbírání jsem se již zmínil a vzhledem k jejich nulové chronologické citlivosti je zde uvádím jen kvůli jejich přesněj84 Tyto destičky byly sice v původní publikaci označeny za germánské napodobeniny, s odůvodněním, že na rozdíl od analogií zobrazených na náhrobcích jsou málo zdobené (Gechter – Kunow 1983, 449–468, destičky viz 464, Abb. 17:11 – na destičce o rozměrech 5,1×3,5 cm, pokryté bílým kovem, je však prostřední, 2,1×3,6 cm velká část nepotažena, což podle mne naznačuje původní přítomnost jakéhosi aplikovaného zdobení v těchto místech). Ve světle nových publikací, přinášejících bohatou škálu římských militarií 1. st. po Kr. se jeví tento argument jako ne zcela přesvědčivý. Proto se nálezy z Mehrumu v novějších zpracováních již objevují jako opasková kování římské provenience (Bishop – Coulston 1993, 96, Tab. 59; podobně nevylučuje jejich římský původ ani Bishop 1985, 2). Názor (Gechter – Kunow 1983, 464), podle kterého přezky hákovité konstrukce hovoří taktéž proti jejich římské provenienci, není zcela průkazný. Destičky nepocházejí z okrajové části opasku, nemusely nutně patřit k těmto přezkám a stejně tak mohly být původně užívány s typickými přezkami šarnýrové konstrukce (ve srovnání např. s exempláři Deschler-Erb 1999, 42, Nr. 312–313, Taf. 17, není ovšem vyloučena ani římskost samotných přezek z Mehrumu). Potažení bílým kovem a stále početnější soubor jednoduchých, jinak nezdobených destičkovitých kování cingula v římském prostředí podle mého ukazují mnohem zřetelněji na římský původ destiček z Mehrumu (srov. např. Deschler-Erb – Peter – Deschler-Erb 1991, Kat. Nr. 36, Abb. 41, Kat. Nr. 37, Abb. 41; Unz – Deschler-Erb 1997, Kat. Nr. 1120; Franzius 1995, Abb. 8:10).

186

Balázs KOMORÓCZY

šímu zařazení. Autoři výzkumu uvedli, že větší hřebíky (12 cm) sloužily v dřevěné konstrukci budovy, ty menší (4–6 cm) naopak pro uchycení šindelů na střeše (Bálek – Šedo 1996, 407). Já osobně jsem takovou definici zatím v odborné literatuře nečetl, ovšem to neznamená, že je tento předpoklad nutně nesprávný.85 Vyobrazené hřebíky představují po formální stránce variantu B typu 1 dle třídění nálezů z British Museum, jejichž délka nepřesahuje 15 cm (Manning 1985a, Fig. 32:1b). Největší soubor železných hřebíků z římských provincií je znám z tábora Inchtuthil, kde převažují velké stavební hřebíky. Ty, které měly na Mušově sloužit k připevnění šindelů, lze přiřadit k tamní skupině E (3,8–7 cm; Manning 1985b, 289, Fig. 86). Dvě spony typu Aucissa jsou tedy jedinými dosud předloženými nálezy, které lze bez potíží zařadit do počáteční fáze 1. století po Kr. (přičemž je třeba počítat s možnou delší životností; naposled k tomuto typu viz Böhme-Schönberger 1998, 351d.). Vzhledem k jejich problematickému nálezovému kontextu a ve světle výše uvedené řady argumentů se domnívám, že nejsou pro datování jednotlivých objektů v trati Mušov-Neurissen použitelné. Spony typu Aucissa nejsou sice při objevování stop augustovských vojenských aktivit bez významu, na druhé straně rozhodně nepatří k těm nálezům, jejichž prezence by automaticky znamenala i přítomnost římského vojska na konkrétním místě. O takové interpretaci by se dalo uvažovat jen v případě, že by byly doprovázeny i dalšími nálezy, např. některými typy italských sigillat a jiných charakteristických keramických forem, pro toto vojsko typickými sériemi mincovních ražeb a/nebo některými součástmi výzbroje a výstroje (v tomto smyslu srov. Riha 1979, 114; Ettlinger 1973, 94; srov. dále Wigg 1997, 281–288). Aspoň některé z těchto skupin nálezů se totiž objevují i v těch augustovských táborech, které jsou jinak na nálezy poměrně chudé (k metodice datování táborů východně od Rýna viz von Schnurbein 1991, 1d.; srov. ještě Roth-Rubi 1997, 479d; k datování jednotlivých táborů východně od Rýna na základě jejich nálezového spektra viz všechny výše citované práce, navíc nejnověji i tábor Hedemünden, Ldkr. Göttingen, kde jsou hlášeny nálezy mincí, nářadí, militarií apod. – http://www.grote-archaeologie.de/index.html, dne 14. 2. 2006). Drobné nálezy předložené autory výzkumu na terase Neurissen tedy podle mého soudu neposkytují žádné pevné datovací opory pro analyzované objekty a nelze je ani považovat za jednoznačné archeologické doklady přítomnosti římské armády u Mušova v roce 6 po Kr. Nelze pochopitelně zcela vyloučit, že úplné zveřejnění nálezů z této trati přinese v budoucnu některé pro tento časový úsek typické předměty. Jsou-li ovšem nějaké takové, nabízí se otázka, proč se tak nestalo doposud, po všech citovaných kritických připomínkách. Podle mých zkušeností s tím ovšem příliš počítat nelze. Dlouhodobé systematické terénní prospekce, prováděné pomocí detektoru kovů v celém širším prostoru Hradiska (včetně tratí, oddělených od terasy Neurissen jen šířkou novověké silnice a podle představ autorů koncepce tábora Mušov-Neurissen I náležících taktéž do jeho vnitřního areálu – obr. 15, tečkované pole „Fläche mit zahlreichen römischen Funden“), doposud nepřinesly ani jeden nález, hlásící se do počáteční fáze 1. století po Kr.

6. HISTORICKÉ INTERPRETACE
Ve svých úvahách o datování a interpretaci příkopů MN II, VII a VIII O. Šedo několikrát zmiňuje výpravu M. Vinicia a „boje o Pannonii”.86 Historickým – správněji literárním – pramenem k interpretaci dalších objektů (opevnění MN I, stavba s apsidou), odkrytých na terase Neurissen, byly některé pasáže Velleia Patercula, citované i v úvodu této práce. Celkový historický kontext údajného tábora MušovNeurissen I pak byl spatřován jednoznačně v tažení proti Marobudovi v roce 6 po Kr.87 Archeologické
85 Lze jen litovat, že k němu nepřipojili žádné citace. Shodné hřebíky drobných rozměrů s plochými hlavičkami se nacházejí ve značném počtu i v objektech Hradiska u Mušova, dokonce i tam, kde nemáme důvod počítat s pokrytím střech šindeli. 86 „In den Jahren vor dem Beginn unserer Zeitrechnung wurde an der mittleren Donau das Gebiet Pannoniens und Norikums allmählich besetzt. Die römischen Truppen überschritten die Donau zum ersten Mal im Jahre 19 v.u.Z. (?), während des Zuges von Marcus Vinicius. Dieser Feldzug führte jedoch wahrscheinlich in den Ostteil des Karpatenbeckens“ (Bálek – Šedo 1996, 411). „Z historických zpráv je nejstarší známou zadunajskou výpravou tažení Marka Vinicia, který měl kolem roku 10 před Kr. na levém břehu Dunaje vybojovat vítězství nad Dáky a Bastarny a podmanit další drobné kmeny. Akce proti Dákům měla vycházet z prostoru někdejší Jugoslávie, jako východisko výpravy je však podle některých autorů uváděno území pozdějšího Karnunta... Představa zásahu Římanů do prostoru ležícího severním směrem od toku středního Dunaje by odpovídala tehdejší

K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. století po Kr. u Mušova

187

Obr. 15. Mušov-Hradisko a Neurissen, opevněná plocha a nejdůležitější objekty v době markomanských válek.

římské politice, kdy dosažené územní zisky byly považovány pouze za postupné kroky rozsáhlé expanze. Navíc Římané dobývali význačnou část pannonského prostoru podél toku Dunaje od západu, z Norika. Norické království nedlouho předtím zasahovalo mocensky do poměrů za Dunajem. Impérium mohlo mít jisté územní nároky a veletok ještě nebyl určen jako nejzazší hranice. Zda je náš příkop skutečně archeologickým projevem expedice, kterou podnikl M. Vinicius, nebo dokládá jinou podobnou akci nezaznamenanou v antických pramenech, musí být podrobeno další diskusi“ (Šedo 2000a, 188–189). O. Šedo (2000b, 63d.) s odkazem na názor von Premersteina předpokládá, že výprava M. Vinicia se uskutečnila v roce 9 př. Kr. severně od Carnunta. Domnívá se, že tato nebo jí podobná výprava se mohla dotknout i oblasti Mušova. Jako oporu této hypotézy uvádí mincovní ražby na Oberleiserbergu v Dolním Rakousku (cituje Kolníková 1995, 105, 113), které snad měly realizovat před římským obsazováním prchající keltské skupiny z Norika a Pannonie. Problematika přežívajícího keltského substrátu na některých lokalitách přesahuje rámec této studie, nicméně je třeba podotknout, že datování postnorických ražeb na Oberleiserbergu prozatím není zcela jisté. Nejnověji R. Göbl předpokládá jejich konec kolem roku 40 př. Kr., po rozrušení bójské sféry dáckými vpády (srov. Göbl 1992, 16; týž 1994, 41; obecněji k problému viz např. Dembski 2001–2002, 3d.). Podle dostupných zjištění je zřejmé, že určitá forma keltského osídlení na Oberleiserbergu přežila pustošení bójsko-dáckého konfliktu. O. H. Urban u něj předpokládá existenci ve stupni LT D2, delší než na výšinných sídlech na Leopoldsbergu a Braunsbergu a zčásti paralelní s Devínem (Urban 1996, 201d., Tab. 2.; srov. týž 1992; týž 2000, 352d.; k určitým shodám v nálezových spektrech viz Pieta 1996; týž 1997). 87 „Das durch die Grabungen erforschte Lager übertrifft durch seine Ausstattung und Befestigung das Niveau, wie man es von einer im Zuge einer kurzfristigen Militäraktion auf barbarischem Gebiet erbauten Anlage erwarten würde. Es ist anzunehmen, dass das Lager einen Beleg für ein wichtiges historisches Ereignis darstellt, das möglicherweise in antiken schriftlichen Quellen aufgezeichnet wurde“ (Bálek – Šedo 1996, 411). V částečném rozporu s tím pak „Gesetzt den Fall, dass diese Schlussfolgerung richtig ist (tj. datování MN I do roku 6 po Kr., pozn. autora), wurden Spuren eines historischen Ereignisses erfasst, das nur wenige Monate in einer einzigen Kriegssaison dauerte. Die freigelegten Bauten waren ohne Zweifel für eine längere Zeit gedacht und gingen weit über den geläufigen Bedarf eines temporären Militärlagers hinaus. Aufgrund des Verzichts auf ein weiteres militärisches Vorgehen gegen Marbod wurden sie jedoch nur kurzfristig benutzt“ (tamtéž, 414). Pro omezené vypovídací schopnosti literárních pramenů byla odmítnuta datovací verze, počítající se vznikem tábora v době Domitianových bojů v roce 89 po Kr. a byly hledány odpovídající historické situace ještě starší. „Er (tažení proti Marobudovi, pozn. autora) fand in einer Situation statt, wo die Römer den Raum zwischen Rhein und Elbe beherrschten. In der Nachbarschaft der neu konstituierten Provinz Germania sowie der donauländischen Provinzen festigte sich in jener Zeit die Macht des Markomannenkönigs Marbod“ (tamtéž, 411). Poté citují teorii J. Dobiáše (1964, 34) o směřování této invazní armády podél dolního toku Moravy a dále podél Dyje do oblasti Mikulova a zmiňují nálezy na Devíně. Pak následuje dedukce: „Der Feldzug im Jahre 6 u.Z. war für lange Zeit die einzige Aktion römischer Truppen nördlich der mittleren Donau, von der wir aus den

188

Balázs KOMORÓCZY

argumenty proti těmto hypotézám, které jsem uvedl výše, jsou podle mého soudu natolik silné, že detailnější rozbor událostí kolem přelomu letopočtu není na tomto místě nezbytný. Proto bych se chtěl jen krátce vyjádřit k některým historickým aspektům a tvrzením, které byly v této souvislosti vysloveny (s ohledem na obrovský rozsah literatury se v následujícím textu omezím jen na citace některých základních prací). Domnívám se, že dosavadní poznatky archeologie a starověké historie nedovolují předpokládat římský vojenský zásah na naše území v době před rokem 6 po Kr. (či dokonce jej spojit s výstavbou tábora o rozloze ca 25 ha u Mušova). V uvedených citacích se několikrát hovoří o dobývání či obsazování Pannonie. Stopy něčeho takového ovšem doposud archeologie severně od řeky Drávy (tj. v oblasti až několik set km jižně od Mušova) neprokázala. Naopak tento prostor, obývaný nikoli pannonskými, nýbrž převážně keltskými kmeny, jaksi „dobrovolně“ uznal hegemonii Říma, aniž by k jakékoli okupaci zpočátku došlo (souhrnné základní práce s další literaturou jsou např. Fehér – Kovács 2003; Fitz 1993; týž 1999; Gabler 1982; týž 1997; Gabler – Lörincz 1990; Gassner – Jilek 2002; Genser 1986; Mócsy 1962; týž 1974; týž 1975; Mócsy – Fitz 1990; Visy 1999; týž 2000). V tom pochopitelně hrálo významnou roli i tzv. Norické království, které podobně nekonfliktně přešlo pod římskou moc (Jilek 1999, 122). Všechny vojenské aktivity Římanů, které se v písemných pramenech objevují, se týkají území pozdější Dalmatie a prostoru mezi řekami Sáva a Dráva (archeologické prameny jsou ještě méně přesvědčivé, jediný mně známý, bezpečně augustovský vojenský tábor leží v Obrežje na hranici mezi Chorvatskem a Slovinskem – přednáška P. Mansona na konferenci v Delbrück-Anreppen v roce 2004). V Pannonii je dokonce doloženo přežívání výšinných sídlišť původního obyvatelstva až do třicátých let 1. století po Kr. a jejich ražby mincí, což jasně svědčí o neokupačním a postupném etablování římské moci (k problematice viz Gabler 1990–1991, 54d.). Teze o dobývání Pannonie ze západu, podél Dunaje, se možná zakládá na nesprávně vysvětleném faktu, že západní část pozdější Pannonie – jakožto alespoň sféra zájmu ne-li součást Norického království – se pod přímou římskou kontrolou ocitá již po anexi regna Norica, tudíž zhruba o tři desetiletí dříve než část východní. Jinak samotná vojenská okupace části pozdější Pannonie, ležící severně od Drávy, zahájená teprve za vlády Tiberia, se uskutečnila podél hlavních, severo-jižně (tzv. Jantarová stezka) a východo-západně (trasa Emona – Siscia – Sirmium) orientovaných komunikací resp. po cestách vedoucích z těchto tras diagonálně (srov. Šašel 1977, 235d.). Tok Dunaje v této okupaci (nikoli dobývání!) kromě hraničního bodu či demarkační linie žádnou roli nehrál (podobně jako v Raetii a západním Noricu – srov. Hüssen 2000; Gassner – Jilek
historischen Quellen erfahren. Funde aus der frührömischen Periode in Mušov können also höchstwahrscheinlich mit diesem Ereignis verbunden werden“ (Bálek – Šedo 1996, 412). Toto konstatování je považováno za řešení problému datování a citováno v dalších pracích autorů výzkumu (např. Šedo 1999, 20: „Můžeme se domnívat, že celá nálezová situace souvisí s římskou výpravou, kterou roku 6 po Kr. vedl Tiberius proti ... Marobudovi“). „Na základě rozboru zpráv Velleia Patercula (II 104–108) můžeme předpokládat, že Římané využívali také v naddunajském prostoru postupy osvědčené při výpravách na východ od Rýna v letech 4 a 5 po Kr. Zde po skončení obou válečných sezón uvedl Tiberius vojsko do zimního tábora uvnitř dobytého území a odcházel na krátký čas do Říma. Výstavba tábora v Mušově začala podle všeho hned na začátku tažení proti jádru markomanského území. Nejlépe dobové situaci vyhovuje závěr, že v Mušově byl připravován zimní tábor. Obvykle se sice automaticky předpokládá, že hiberna měla být pouze v Karnuntu (Velleius Paterculus II 109), odporovalo by to však současným představám o cílech tažení – Tiberius by podle toho už při plánování akce počítal pro zimu mezi lety 6 a 7 s návratem svých vojsk na území říše, ne s trvalým podrobením Marobudova království. Průběh výstavby tábora Neurissen I, přerušení prací a odchod Římanů dobře odpovídají průběhu válečné akce, kterou známe z popisu Velleia Patercula (II 108–110). Poté co se rozhořela protiřímská vzpoura v Pannonii, byl zastaven další postup proti Markomanům ... Po nastolení míru opustili Římané území na sever od Dunaje a samozřejmě také rozestavěný tábor v Mušově. ... Podle kvality stavby s apsidou se můžeme domnívat, že zde měly být postaveny budovy stejné úrovně, jaké byly obvyklé v západní části Germánie“ (Šedo 1999, 23). „Zjištěné nálezové situace dobře odpovídají průběhu Tiberiova postupu, jak jej popisuje Velleius Paterculus (108–110). ... Obvykle se uvedený text vykládá v tom smyslu, že vojska z Pannonie vystavěla na začátku válečné sezóny roku 6 zimní tábor na jižním břehu Dunaje v Karnuntu, překročila řeku a poté pokračovala v tažení směrem k markomanským sídlům. ... Podle našeho výkladu Velleiova textu došlo k výstavbě zimního tábora (nebo táborů) pro zimní měsíce mezi lety 6 a 7 po Kr. až po překročení Dunaje na území jeho severním břehu. Právě v této situaci měly být podle našeho názoru vybudovány objekty tábora Mušov-Neurissen I. Pokud platí, že dobytím Marobudova území měly být uzavřeny boje nutné pro ustanovení provincie Germánia, byl by Mušov vybrán za středisko východní části takového území. Jeho poloha tomu dobře odpovídala. Nalézal by se v ústředí naddunajského prostoru, v relativní blízkosti Dunaje, z tohoto místa by byla možná kontrola komunikací směřujících k Českomoravské vysočině a také by tábor s početným vojskem ležel na dohled od západního okraje dácké zájmové sféry“ (Šedo 2000a, 193). „Pro výpravu vedenou Tiberiem roku 6 po Kr., byly nepochybně připraveny a částečně i realizovány projekty s jednoznačným cílem získat naddunajské území. K realizaci všech přípravných kroků nedošlo pro krátkost času – akce trvala pouze v prvních měsících jediné válečné sezóny“ (Šedo 1999, 15). „Známé stopy tábora označovaného jako Mušov-Neurissen I jsou v případě správnosti navrhovaného datování do roku 6 po Kr. zlomkem původního areálu“ (Šedo 1999, 20).

K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. století po Kr. u Mušova

189

2002). Vyjma důležité suchozemské spojnice mezi severní Itálií a Balkánem, vedoucí podél Sávy, se větší římské kontingenty na těchto trasách objevily výhradně až v poaugustovské době. Užívání termínu Pannonia jako provincie v tomto období je navíc v rozporu s historickými skutečnostmi.88 Několikrát zmiňované jméno M. Vinica je nevyjasněným problémem historiografie této doby. V prvním roce se bojů proti pannonským a dalmatským kmenům (13–9 př. Kr.), vyvolaných jejich povstáním v těsném sousedství severní Itálie a Norického království a vedených v oblasti mezi Sávou a Drávou, zúčastnil proconsul M. Vinicius. Legátem římského vojska byl Tiberius, který jej vedl proti povstalcům jak z Itálie, tak i z Macedonie. Výsledkem dlouhotrvajícího konfliktu bylo porobení pannonských a dalmatských kmenů. Po konečném vítězství mohl Augustus rozšířit hranice provincie Illyrica k Dunaji (MonAnc. 30: „...protulique fines Illyrici ad ripam fluminis Danuvi...“, citováno podle Fehér – Kovács 2003, 234). Dnes se již většinou nepochybuje o tom, že se tato dunajská hranice týkala pouze sremského úseku této řeky (viz Tóth 1976; týž 1977; týž 1981; týž 1998, 14–15; srov. Mócsy 1979). Následujících 15 let je charakterizováno především střetnutími s Dáky, nemajícími ovšem vyloženě ofenzivní charakter. Jednu z výprav zmiňuje i fragmentárně dochovaný nápis z Tuscula.89 Jednoznačně dokazuje, že nějaký [––]ciu[s], jakožto illyrský legatus vedl výpravu přes Dunaj proti Dákům a Bastarnům, přičemž donutil menší kmeny v prostoru Velké uherské nížiny (a snad až středníhovýchodního Slovenska; srov. Pieta 1982) k uznání římské nadvlády (jisté jsou Cotini, Osi, Anartii). Ostatní teze, které se k tomuto epigrafickému pramenu vztahují (včetně jména M. Vinicia či jeho syna Publia; Fitz 1993 se kloní spíš k té druhé variantě), jsou již jen hypotetické či interpretativní, ke kterým přímé prameny nejsou. K tomuto tažení se zřejmě váže i zmínka u Strabóna, podle které Římané své zásoby transportovali po říčních trasách Tisy a Maros/Mureš. Přesný čas tažení není znám, v úvahu přicházejí všechny alternativy mezi lety 10 př. Kr. a 1 po Kr. (srov. Mócsy 1962, 543–544; Mócsy – Fitz 1990, 33; Fitz 1993, 62–66; Fehér – Kovács 2003, 269–270).90 Další výrazný mezník, pannonsko-dalmatské povstání v letech 6–9 po Kr., je znám mnohem lépe (Mócsy 1962, 544–548; Mócsy – Fitz 1990, 33–34; Fitz 1993, 66d; týž 1999, 20–21). Informuje o něm několik „na sobě nezávislých“ pramenů (shrnuty Fehér – Kovács 2003, 270d.). Ne ovšem o výpravě proti Marobudovi, u které zůstává prioritním pramenem Velleius Paterculus, všeobecně považovaný za autora vůči Tiberiovi značně a nekriticky zaujatého (tamtéž, 270). P. Kehne nedávno poukázal na skutečnost, že o této vojenské akci se příliš nezmiňují právě ani ty prameny, které jinak průběh povstání dobře znají (Kehne v tisku).91 Jeho analýza, podle mého soudu ve shodě s archeologickými prameny, vedla k závěru, že tažení proti Marobudovi v podobě, jak je dramaticky líčí Velleius Paterculus, je spíše literární fikcí, sledující mj. i určitou obhajobu Tiberiovy politiky, kterému se situace jižně od Drávy vymkla z rukou. Jeho exercitus Illyricus zřejmě ani nemuselo dosáhnout regionu Carnunta a Bratislavy, který mohl být plánován jako zázemí pro celé tažení a kde možná doopravdy i mohla začít výstavba nějakého tábora pro shromáždění a přezimování vojska. Podle J. Tejrala, který nálezy časně římských spon typu Aucissa, Alesia a Longton Dawn ve středním Podunají víckrát a podrobně zpracoval, je třeba při jejich interpretaci brát v úvahu nejen aktivity
88 „... zu der Zeit, zu der Illyricum bestand, (die schon aufgrund des Gebrauches des Namens nicht bis 8/9 n. Chr. sondern eher bis 19/20 zu rechnen ist) Pannonien und Dalmatien die von den Pannonii bzw. den Delmatae bewohnten Gebiete bedeuten und nicht mit den Territorien der späteren Provinzen gleichzusetzen sind. Als Provinznamen kommen ,Pannonia’ und ,Dalmatia’ erst seit dem zweiten Drittel des 1. Jh. n. Chr. vor“ (Fitz 1993, 13). 89 [‚,,,,]ciu[s,,,, | co(n)s(ul)XV]vir s(acris) f(aciundis) [pr(aetor) q(uaestor) | leg(atus) pr(o)]pr(aetore) Augusti Caesaris in [Illyrico | qui t]rans flumen Danuium [missus Daco | ru]m et Basternarum exer[citum vicit pro | fli]gavitque Cotinos, O[sos, ,,,, Teuris | co]s et Anartio[s imperia p(opuli) R(omani) | et Au]gust[i Caesaris perferre coegit] – viz Fehér – Kovács 2003, 238. 90 Z novějších prací počítá s uskutečněním této výpravy někde i severně od středního Dunaje na území Slovenska např. Visy 1999, 143; týž 2000, 126, jenž ovšem nedochované místo ve výčtu porobených kmenů doplňuje o Boios!. 91 Cassius Dio 55, 28, 5–7 přímo o výpravě nehovoří, pouze o poskytnutí míru Germánům, ve srovnání s tím pasáž 55, 29, 1–4 detailně popisuje, jak při tažení proti Germánům měly být k vojsku legata Valeria Messalina připojeny i pomocné jednotky z řad Dalmatů, jejichž členové se vzbouřili ihned při shromažďování vojska a vypukly boje v oblasti Drávy. Podle této posloupnosti se zdá, že se pomocné jednotky pro tažení teprve shromažďovaly a tudíž ani hlavní vojsko nemohlo být při postupu směrem na sever z trojúhelníku Emona – Siscia – Poetovio příliš vzdáleno (pasáže viz Fehér – Kovács 2003, 201d.). P. Kehne (v tisku) celkem přesvědčivě poukázal i na to, že u Cassia Diona nelze ani rozlišit, jestli zde nemluví o vojenských operacích Tiberia v letech 4 a 5 po Kr. východně od Rýna. Tac. Ann. 2, 46, 2 mluví vlastně jen ústy Marobuda o odvráceném ohrožení (Fehér – Kovács 2003, 157).

190

Balázs KOMORÓCZY

římského vojska (Tejral 1997a; týž 1998; týž 1999a; srov. Stuppner 2002, 23; koncepci rekonstrukce tažení Tiberia na základě často i velmi problematických nálezů spon typu Aucissa viz Kolník 1991, 71d.; Musil 1998, 151d.; podobně i Bouzek 1994, 173; zpochybňované spony ze Starého Hradiska viz Peškař 1972, 34, Taf. 1:2; Meduna 1961, Taf. 50; týž 1970, 114; týž 1974, 30, 33; z povrchových sběrů v Dolním Rakousku pocházejí dva exempláře z lokality Drösing – Allerbauer – Jedlicka 2000, Abb. 544; Adler – Jedlicka 1989, Abb. 620, po jednom z Rabensburgu – Pollak 1980, 106, Taf. 95:10 – a Sierndorfu a. d. March – Stuppner 1986, Abb. 634). V posledních letech jsou k dispozici stále početnější archeologické doklady zřetelného pozdního norického vlivu i v tomto prostoru severně od Dunaje, především podél tzv. Jantarové stezky (srov. Pieta 1996; týž 1997; Pieta – Zachar 1993, 190d., 203). V případě Devína byla souvislost s Tiberiovým tažením vyslovována již dříve. Jeho časně římské nálezové spektrum je v celém středním Podunají značně ojedinělé a vedlo některé badatele k názoru, že jsou archeologickou stopou „hiberna ad Danuvium“, resp. že augustovské nálezy pocházejí z tábora někde v okolí a na devínské sídliště se dostaly druhotně (což je s ohledem na nevhodnou polohu devínské skály pro umístění tábora pro větší kontingent při přezimování i z důvodů doposud nenalezených fortifikačních zařízení přijatelnější vysvětlení; např. Gabler 1981, 16–17; Kolník 1991, 74; Kolník et al. 1993, 210–211, počítá s tím, že hiberna byla někde jižně od Dunaje v prostoru Hainburgu; srov. ještě Urban 1996, 204). Nejnovější výzkumy na výšinném sídlišti v Devíně u Bratislavy ukázaly, že časně římská přítomnost na tomto strategicky exponovaném místě je doložitelná v poměrně dlouhém časovém úseku posledního desetiletí př. Kr. a prvních dvou desetiletí po Kr. Určitá symbióza pozdně keltských a časně římských prvků vojenského ale i civilního charakteru vedla slovenské kolegy k interpretaci lokality jakožto menšími vojenskými jednotkami kontrolovaného regionálního řemeslného a obchodního střediska (Pieta – Plachá 1999). Vliv takového – na mapě sídlištních struktur prvních dvou dekád po přelomu letopočtu severně od středního toku Dunaje téměř „osamoceného“ – centra musel být značný i na území podél dolního toku Moravy (tak i časně římské spony interpretuje J. Tejral, cit. místa; naopak A. Stuppner – 2002, 23 – nevylučuje ani souvislost nálezů těchto spon s prvními germánskými skupinami v dolním Pomoraví, což by jejich dataci posunulo až někam do třetí dekády 1. století po Kr.). Vysvětlení přítomnosti dvou spon typu Aucissa u Mušova je zřejmě třeba hledat v archeologicky obtížně postižitelném prostředí poslední fáze prezence keltského substrátu na jižní Moravě a v naddudnajském Dolním Rakousku (k tomu viz Urban 1996, 204d. jenž tuto zatím jen ojediněle prokázanou složku připouští, a dále to, co jsem uvedl v pozn. 86). Problematika stupně LT D2 není doposud v tomto prostředí uspokojivě vyřešena. Její detailní rozbor jde nad rámec této studie a s otázkou krátkodobého, s početnou armádou realizovaného římského tažení a s výstavbou vojenského tábora v prostoru Mušova nemá přímou souvislost. Obdobná, ale o něco starší tendence než na Devíně byla pozorována např. v Nauportu, Iuliu Carnicu nebo zhruba současně s Devínem na Magdalensbergu (k nim Gassner – Jilek 2002, 41d.; Scherer 2002, 13d.; Dolenz – Flügel – Öllerer 1995). To jsou ty pravé doklady pronikání Římanů do prostoru východně od Alp. Etnicko-politická konfigurace nebo ekonomické zájmy Říma zde nevyžadovaly žádné masivní vojenské akce a přežívání pozdně keltského substrátu, pochopitelně uznávajícího hegemonii Říma, je jižně od Dunaje sledovatelné až do pozdně tiberiovského-claudijského období (resp. i dále, ale to již v provinciálním kontextu). O. Šedo má samozřejmě pravdu v tom, že v této době neexistuje ještě žádná pevná hranice na Dunaji, ale Římané v podstatě větší část budoucích provincií Pannonie a Noricum ani neokupují vojensky (většími kontingenty jen území odbojných kmenů z dob povstání jižně od Drávy). Menší jednotky, přítomné v lokálních či regionálních centrech typu Magdalensbergu a Devína, lze chápat jako projev dozoru nad římskými obchodními zájmy a kontroly důležitých komunikací. Zajisté zároveň i připomínaly místním elitám čí zájmy jsou prioritní a kdo je politickým hegemonem na jejich území. Je docela pravděpodobné, že určité menší vojenské kontingenty Římanů dohlížely na úsek Jantarové cesty i severně od Dunaje. Přesvědčivé doklady jejich pobytů u nás ovšem doposud archeologie nenašla. V tomto světle lze politické uspořádání východoalpského a středodunajského prostoru za vlády císaře Augusta vnímat jako velmi podobné tomu, co nazýváme v republikánské éře systémem klientelních a spřátelených, povětšinou podél římských hranic se nacházejících útvarů (nejde jen o asijská území, velmi podobný je i vývoj např. v Thracii či Moesii – obecné přehledy s další literaturou viz Bechert 1999). Norické království a jeho zájmová sféra jsou tak i přirozeným nástrojem římské zahraniční politiky v celém regionu. V těchto poměrech se zdá, že ani případné tažení proti Marobudovi neznamenalo větší změnu a bylo vyřešeno poměrně snadno a rychle.

K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. století po Kr. u Mušova

191

Teprve události spojené s Marobudovým pádem a následným pronikáním svébských skupin až k Dunaji (Tejral 1995 s literaturou) přiměly Římany k postupnému přesouvání svých vojsk k dunajské linii a k rezignaci na přítomnost na Devíně, nacházejícím se severně od ní. O. Šedo, v částečné shodě s některými dalšími badateli (např. Musil 1998; v přiměřené formě též Droberjar 2000), se podle mého soudu příliš spoléhá na teze G. Dobesche o „imperiální politice“ a koncepci jednotné, pod římskou nadvládou spojené Evropy (Dobesch 1985). Ta není všemi badateli jednoznačně akceptována, což je nápadné především v oblastech, kde jsou stopy po ofenzivním pojetí zahraniční politiky císaře Augusta nejzřetelnější (shrnutí např. Schönberger 1985, 324d.; Timpe 1995, 13d.; Gassner – Jilek 2002). Její nejméně přesvědčivou stránkou je totiž právě značný nesoulad mezi historikovými konstrukcemi a „realitou“, odrážející se v archeologickém záznamu. Porovnáme-li v této souvislosti obraz, který ukazují oblasti východně od středního a dolního Rýna, horního Rýna a pozdějšího raetského území, Norika, Illyrica či dolního Dunaje, nelze se ubránit dojmu, že zde žádná jednotná „imperiální koncepce“ expanze za Augusta uplatněna nebyla. Upozorňuji zde jen na evidentní disharmonii v obsazování hornogermánsko-raetské oblasti s aktivitami v oblasti povodí Lippe (porovnej výše citované studie v publikaci Wamser 2000). Nestabilnost a určitou povrchnost římské kontroly nad územím východně od Rýna ukazuje i fakt, že po jistě katastrofální, pro velkolepou imperiální koncepci ale stěží fatální porážce v Teutoburském lese se Řím bez většího váhání stáhl za linii, kterou kontroloval již před ofenzívou v roce 12 př. Kr. Mohl tak učinit i z toho důvodu, že jeho hlavní cíl – nikoli koncepce kontinentální Evropy nýbrž přes striktní kontrolu Germánů dosažené zajištění Gallie, byl splněn. Moderní teze světovládné koncepce či koncepce kontinentální Evropy je sice v některých rysech v souladu s tvrzeními Velleia Patercula (např. o tom, že již kromě Marobuda bylo v Germánii vše podrobeno), vcelku však ostře kontrastuje s tím, co odrážejí archeologické prameny. Podle mého soudu nevhodně a ahistoricky vnucuje poměrům dotyčné doby novověké pojetí politiky jakožto střetu „velmocí“, přehlíží složitou etnickou, kulturní a geografickou skladbu rozsáhlých oblastí, redukuje širokou škálu mocenských nástrojů Říma na volbu mezi porobením a nezájmem a přisuzuje kmenovým strukturám schopnosti a možnosti moderních státních útvarů. Toto zjednodušení je více pochopitelné u římského autora, za cíl si kladoucího jednoduše a srozumitelně vylíčit pro čtenáře ve „věčném městě“ především výrazné úspěchy Tiberiovy, a to i za cenu značných nepřesností, zveličování a zkreslení. Budovat ovšem na těchto dvou pilířích interpretaci konkrétních archeologických objektů je chybným metodologickým východiskem a zákonitě povede jen k velmi diskutabilním a podle mého soudu neobhajitelným závěrům (např. teze o konečných cílech Tiberiova tažení a s tím související role Mušova v „nové provincii“, o případné stavbě hiberny jižně od Dunaje na již provinciálním území, o dohledu nad Dáky z Mušova apod.). Vyzní tak jen jako nepovedený a násilný pokus ilustrovat terénními jevy velmi problematickou historickou myšlenku konceptuální povahy, nikoli faktografický sled událostí. O správnosti opačného postupu, tj. na „tvrdých“ archeologických a historických datech budovat případné širší koncepce, netřeba diskutovat.

7. ZÁVĚR
Závěrem bych chtěl navrhnout k diskusi odlišnou interpretaci a datování těch objektů v trati Neurissen, jejichž zveřejnění jsem ve výše uvedených řádcích kriticky připomínkoval. Vzhledem k povaze předložených dokumentací a nálezů tak mohu činit jen ve velmi omezeném rozsahu. Předpokládám, že detailnější vyhodnocení bude předmětem jiné studie, která musí nezbytně zahrnovat i s touto terasou organicky související ostatní partie Hradiska u Mušova. Na základě archeologických rozborů a dobového kontextu musím vyslovit přesvědčení, že raně císařský tábor Mušov-Neurissen I v předložené podobě nikdy neexistoval. S ohledem na výsledky dlouholetých systematických výzkumů na Hradisku a na obrovské množství prospekcí získaných nálezů se přikláním k variantě, že se zde podařilo objevit část rozsáhlého římského ležení z období markomanských válek. Fortifikace MN I a zřejmě i MN II, V a VI jsou součástí téhož opevnění, které obklopuje i vyšší partie Hradiska. Provinciální analogie proti takovému datování nehovoří, hliněný val a příkop, brána a dřevěné věže jsou typické pro vojenskou architekturu 1. a 2. století po Kr. a jako takové je nelze interpretovat jinak, než v souvislosti s přítomností většího vojenského kontingentu. Chronologické a interpretační určení budovy s apsidou je mírně pro-

192

Balázs KOMORÓCZY

blematizováno chybějícími podklady k její stratigrafii (především se to týká vazby na opevnění) a užitím stavebních forem, majících své předlohy v civilní architektuře. Terminus ante quem pro ní – ale i pro ostatní římské objekty na Neurissenu – jsou na více místech zjištěné stopy germánského osídlení z relativně-chronologického stupně C1 (Tejral 1986, 402, Abb. 4:b; týž 1999a, 109d.). Dosavadní poznatky o vývoji germánské společnosti ve starší době římské na našem území podle mého soudu neposkytují žádné důvody předpokládat, že by zde mohlo docházet k výstavbě takto koncipované římské budovy, ať už pro místní složku nebo pro římské civilisty. Taková interpretace staveb na Hradisku byla sice dříve častěji vyslovována (např. Mócsy 1975, 96; Böhme 1975, 191d.), podle výsledků archeologických výzkumů ji ale bylo možné jednoznačně odmítnout (srov. Tejral 1986; týž 1999a; Komoróczy 2003a, 33d.). Přítomnost apsidou vybaveného triclinia nebo lázní i u civilních staveb na římsko-provinciální půdě odráží zřetelnou a nejen formální adaptaci římského způsobu života a společenských norem ze strany jejich uživatelů (např. Ellis 1995, 178). S takovou „poptávkou“ nelze podle mého soudu ani přes působivé projevy akulturace ve výbavě knížecího hrobu u Mušova (Peška – Tejral 2002) počítat. Podobně málo pravděpodobná se mi jeví výstavba honosného obytného domu s apsidou pro potřeby římských civilistů (obchodníků, úředníků atd.) ca 100 km od pannonských hranic. Proto, nikoli z důvodů nevhodného časového zařazení, považuji E. Droberjarem a V. Sakařem (2000) navržené datování do doby vlády Antonina Pia za málo průkazné. Samotná stavba se musela uskutečnit v režii římského vojska. Datování do doby germánských válek císaře Domitiana problematizují jak chybějící průkazné nálezy, tak i celkový předpokládaný charakter a rozsah tohoto konfliktu (naposledy shrnuto u Kovács 2004, 170d.). Jako nejpravděpodobnější se mi jeví, že budova je současná s fortifikací na okraji terasy a tudíž je zařaditelná do období markomanských válek. V celkové koncepci zařízení na Hradisku u Mušova v době markomanských válek nepůsobí civilní charakter užité architektury v žádném případě rušivě. Toto označení a předlohy především ve villách totiž neznamenají nic jiného, než že budova je římská, ale nepatří do kategorie standardizovaných táborových staveb (srov. Kunow 1994, 162–163). Systematické výzkumy a analýzy již déle známých objektů z této lokality stále zřetelněji ukazují, že Hradisko u Mušova se vymyká běžnému pojetí římského vojenského tábora. Jsem přesvědčený, že habitus lokality – tzn. jak objekty, tak i nálezy – ve specifické formě kombinuje prvky vojenského tábora a vojenského sídliště typu vici či canabae. Na rozdíl od zpacifikovaných provinciálních oblastí se zde obě tyto složky nacházejí uvnitř mohutného opevnění, ne nepodobně tomu, co bývá zjišťováno u některých kastelů v Britannii ve formě tzv. annexia (srov. Sommer 1984, 34ff; týž 1989, 25–29; Jones 1984, 84; detailní rozbor otázky – Komoróczy 2003b, 29d. – značně přesahuje téma této studie a bude zveřejněn jinde). V této souvislosti znovu upozorňuji na příkop MN II, paralelně s osou budovy s apsidou probíhající k okraji terasy, který byl autory výzkumu jednoznačně zařazen do období markomanských válek (obr. 4:MN II). Nelze vyloučit, že vědomě odděloval prostor s budovou od ostatních ploch vnitřního areálu Hradiska, což by ještě podtrhovalo význam stavby s apsidou. Interpretace v Inchtuthil odkryté struktury „The Compoud“ (od tábora oddělené příkopem a tvořené rozsáhlou obytnou budovou, jejíž forma pochází také z civilní architektury – Pitts – St. Jospeh 1985, 220d.) jako pro nejvyšší důstojníky, mj. snad pro praefectus castrorum a legatus legionis, určeného obytného okrsku, může být i pro naši situaci jakýmsi interpretačním návodem. Tím bychom alespoň zčásti nalezli shodu v interpretaci budovy s O. Šedem. Praefectus fabrum lze sice z těchto úvah vyloučit (již B. Dobson – 1965, 63 a 78 – jasně ukázal, že jde o post výhradně úřední, s vojenskou hierarchií nemající nic společného), podobně jako soudní jednání odvozená z přítomnosti apsidy.92 Praefectus castrorum ovšem skutečně vykonával dozor i nad zásobováním vojska, nad stavební a řemeslnou činností apod. (např. Junkelmann 1994, 119 s další literaturou). Jedním z jeho úkolů byl i dozor nad canabae legionis (Sommer 1984, 13). S ohledem na přítomnost všech těchto složek v areálu zařízení na Mušově, a to ve značném rozsahu, nelze skutečně vyloučit, že budova s apsidou mohla sloužit jako reprezentativní obytný dům praefecta castrorum resp. osoby, která v této nestandardní struktuře suplovala i jeho funkce. Ústřední role Hradiska-Neurissenu v rámci římských vojenských zařízení v době marko92 Někdy se objevující spojení praefecta fabrum s vojenskými fabricae se zakládá pouze na jediné pasáži u Vegetia. M. Bishop (1985, 2–3) dokonce prokázal, že to co Vegetius vyjmenovává na základě republikánského zdroje o praefectovi fabrum, jsou ve skutečnosti pravomoci praefecta castrorum (viz naopak Lörincz 1992, 194, který hovoří o legionářských cihelnách pod velením praefecta fabrum). Srov. ještě Saddington 1990, 67d; Pitts – St. Jospeh 1985, 221.

In: Cüppers. D. Baatz. Sasbach und Riegel. 1971b: Zum archäologischen Nachweis eines Alamanneneinfalls. In: Sborník příspěvků proslovených na I. Baatz. 1988.). In: Baatz. J. O.). Baatz. Saalburger Jahrbuch 22. 1990c: Speyer. 1994: Die römischen Feldlager in Mähren (1991–1992). Stuttgart. 1994: Neue Forschungsergebnisse in Mušov (Rettungsgrabungen beim Bau der Autobahn Mikulov–Brno. 2000: Drösing. Památky archeologické 85. (Hrsg. H. Archäologische. Roman Frontier Studies 17/1997. Bonner Jahrbücher 171. D. H. Baatz.). Baatz.). 557–567. In: Gudea. Römer im Mitteldonaugebiet vom Ausklang der Latène-Zivilisation bis zum 2. G.). 2003: Die spätaugusteische Stadtgründung in Lahnau-Waldgirmes. H. H. – Šedo. G.-R. 1974: Roman villas in Pannonia.K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. Bíró. The Proceedings of the 7th International Congress held at Tel Aviv. D. 377–385. 147–199 Bernhard.und Frühgeschichte in Baden-Württemberg Bd. Germanen. O. (Hrsg. Asskamp. A. Bericht der RömischGermanischen Kommission 82. – Willems.-R. – Stuppner. 1986: Die Lager von Herten/Wyhlen (?). Bechert. 32–58. H. F. O. 1995a: Die Notgrabungen in Mušov in den Jahren 1993–1994 (im Bereich der Terasse unter der Anhöhe Burgstall). 147–154. . (Hrsg. A.). S. obnoveném sjezdu Moravského archeologického klubu v Moravských Budějovicích. 544. (Hrsg. Die Römer in Rheinland-Pfalz. Proceedings of the XVIIth International Congress of Roman Frontier Studies. 567. 357–360. In: Tejral. In: Friesinger. Juli–November 1993). F. (ed. 841–843. D. 345–350. Forschungen und Berichte zur Vor. K. Einführung und Überblick. M. Tel Aviv. T. Stuttgart. 1973a: Römische Bäder mit hölzernen Apodyterien. 1985: Hibernacula. (Hrsg. Becker. In: Studien zu den Militärgrenzen Roms III. 1971: Römische Lagertore und ihre Bauinschriften. – Herrmann. O. 360–362. D. 1999: Die Ausgrabungen im spätaugusteischen Militärlager Lahnau-Waldgirmes in den Jahren 1996/1997. – Šedo. M. – Šedo. In: Applebaum. 1989b: Holzhausen a. Baatz. Baatz. Stuttgart. Allerbauer. 309. architektonische und naturwissenschaftliche Untersuchungen.). 12. Becker.). Zalau. – Tejral. Kurzbericht über die Grabungen 1963 und 1964. Bechert. LITERATURA Adler. Kelten. D. – Rasbach. D. 591–610. H. – Rasbach. Germania 81. In: Baatz. 159–184. – Rajtár. 98–100. H. – Jedlicka. R. u Mušova 193 manských válek činí předpoklad o jejím využití i dalšími představiteli nejvyšších kruhů válečného velení a okupační moci velmi pravděpodobným. Spisy archeologického ústavu AV ČR Brno 1. Bonner Jahrbücher 171. – Šedo. D. M. Baatz. Bálek. O. 1963/1964: Die Grabungen im Kastell Echzell 1962. 1998: Příspěvek k poznání krátkodobých táborů římské armády na Moravě. A. 1990a: Rothselberg. Stuttgart. Markomannenkriege – Ursachen und Wirkungen. – Šedo. Kurzbericht. Bálek. 2002: Waldgirmes. Saalburger Jahrbuch 21. A. (ed. 13. Baatz. Bernhard. – Šedo. E.) 1995: Die römischen Reichsgrenze zwischen Mosel und Nordseeküste. Saalburger Jahrbuch 25. 1999. 201–287. 74–77. – Rasbach. – Jedlicka. In: Cüppers. M. Eine augusteische Stadtgründung im Lahntal. Bálek. Památky archeologické 59. 1999: Die Provinzen des Römischen Reiches. J. Ein Beitrag zur Entwicklung und Datierung kaiserzeitlicher Lagertorgrundrisse von Claudius bis Severus Alexander. H. H. 399–414. Stuttgart. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 3. 59–74. 23–57. G. Stuttgart. D. 63–70. Brno – Nitra. Archäologisches Korrespondenzblatt 3. 1971a: Ausgrabungen des Numerus-Kastells Hesselbach. Fundberichte aus Österreich 38. Fundberichte aus Österreich 27. 20. – Pieta. Stuttgart. Brno. 1973b: Kastell Hesselbach und andere Forschungen am Odenwaldlimes. 11–14. (Hrsg. Die Römer in Hessen. M. In: Cüppers. Die Römer in Rheinland-Pfalz. T. Bálek. Baatz. Bálek. d. 167–172. D. N. 139–157. D. Germania 63. 349–354. 1965: Limeskastell Echzell. 1989: Drösing. – Herrmann. F. M. M. W. Jahrhundert. 1996: Das frühkaiserzeitliche Lager bei Mušov – Zeugnis eines augusteischen Feldzugs ins Marchgebiet? Germania 74. Becker. J. Berlin. Heide. Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae 26. 1989a: Hummetroth. (Hrsg. T. Die Römer in Rheinland-Pfalz. – Droberjar. J. (Hrsg. 1990b: Steinwenden. 1995b: Záchranný výzkum v Mušově v letech 1993–1994. S. Die Römer in Hessen. D. století po Kr. Mainz am Rhein. Brno. Bechert. Bálek. Internationaler Limeskongreß Aalen 1983. O. Limesforschungen Bd. 185–192. 1968: Das Numeruskastell Hesselbach (Odenwald). Bernhard.). Roman Frontier Studies 1967. F.

Pasohlávky. C. London. M. – Stuppner. S. Drack. Northants. Červák. – Deschler-Erb. Forschungen in Augst 12. A.194 Balázs KOMORÓCZY Bishop. – Friesinger. 39–87. M. – Fellmann. 1988b: Oberlunkhofen. Britannia 19. – Öllerer. Droberjar. 1993: Die römische Keramik von Mušov-Burgstall. 1994: Die neuen römischen und barbarischen Funde und Befunde in Südmähren und Niederösterreich: Historische Interpretationsmöglichkeiten. 1985: The Military Fabrica and the Production of Arms in the early Principate. Praha. H. Chr. D. 1975: Archäologische Zeugnisse zur Geschichte der Markomannenkriege (166–180 n. 1993: Recent work at Osmanthorpe. ústavu AV ČR Brno 16. Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz 22. 2000: Příběh o Marobudovi. The Production and Distribution of Roman Military Equipment. Essays presented to Eric Birley on his sixtieh birthday. D. Deimel.). D. – Dobson. W. Mai 1997 in Kleinmachnow. J. Britannia 24. Internationale Arbeitstagung 25. Drack.–W. 351–366. in Augusta Raurica. Britannia 25. 1999: Ad arma! Römisches Militär des 1. Bishop. 153–217. (eds. 219–242. Jahrhunderts n. J. Stuttgart. (Hrsg. Dix. 1987: Die Bronzekleinfunde vom Magdalensberg. Breeze. C. Břeclav). 61–79. In: Drack. – Sakař. 1993: Hadrian‘s Wall. 1964: Dějiny československého území před vystoupením Slovanů. Wünsdorf. – Coulston. et al. W. Chr. W. Reges und Rom. Droberjar. 331–334. Gentes. – Fellmann. E. 99–110. Festschrift für Günter Ulbert zum 65. Breeze. 1979–1983. C. Stuttgart. Ser. A souvenir guide to the Roman Wall. Brunaux. S. K. G.. In: Bishop. P. Auseinandersetzung – Anerkennung – Anpassung. – Fichtl. C. 275. .). Deschler-Erb. Folia Numismatica 16–17. Dobiáš. 1977: Die Nijmegener Legionslager seit 70 nach Christus. E. Böhme-Schönberger. Ch. In: Lebendige Altertumswissenschaft. Proceedings of the XVIth International Congress of Roman Frontier Studies. et al. 169–175. 459–461.). 21–34. Festgabe zur Vollendung des 70. B. Internationaler Limeskongreß Aalen 1983.) 1970–71. J. J. In: Bouzek. 1997: Neue archäologische Informationen zum Legionslager Novae. – Flügel. W. Breeze. 13. 3–11.–28. In: Studien zu den Militärgrenzen Roms III. G. V. 173–178. 98–105. B.). London. – Tejral. Lebensjahres von Hermann Vetters. 162–175. 1997: Mušov (k. – Marchand. J. Land Brandenburg.Tirancourt (Dept. 2001: Seasonal Dining-Rooms in Romano-British Houses. R. 2000: Hadrian‘s Wall. 5–23.ú. Stuttgart. J. Spisy archeologického ústavu AV ČR Brno 1. – Fellmann. R. M. Bishop. S. D. BAR Internat. J. Droberjar. J. 1–42. Espelkamp. London. Köln – Bonn. Crummy. 51–80. Frankreich). W. Praha.und Frühgeschichte in Baden-Württemberg Bd. G. Augst. In: 100 Jahre Fibelformen nach Oscar Almgren. 1993: Roman Military Equipment from the Punic Wars to the Fall of Rome. 1990: Die Ausgrabungen am Haupttor des „Camp César“ bei La Chaussée. S. In: Czysz. 299–339. Drack. W. Böhme. C. Kendal. 1965: The praefectus fabrum in the early principate. Markomannenkriege – Ursachen und Wirkungen. Saalburger Jahrbuch 45. M. W. M. Supplementum ad Acta Musei Moraviae. W. Britannia 32. E. Scientiae sociales 84–85. Provinzialrömische Forschungen. 1988c: Ormalingen. 1994: Villa-Owners: Romano-British Gentlemen and Officers.. 1988a: Hölstein. – Freeman. – Pieta. M. 93–108. (ed. (Hrsg. B. Dobson. – Komoróczy. In: Groenmanvan Waateringe. In: Jarrett. E. – Musil. Die Römer in der Schweiz. Die Römer in der Schweiz. 409–410.). Přehled výzkumů 1993–1994. J. Somme. J. L. H. E. 20. – Peter. J. Cosh. Oxford. P. W. Colchester. Praha. Archäologische Forschungen zu den Grabungen auf dem Magdalensberg 9. (eds. Dembski. Brno. 1995: Militaria aus einer fabrica auf dem Magdalensberg (Kärnten). 2001–2002: Die Münzprägung der Boier in Niederösterreich. okr. Augst. Spisy Arch. – Dobson. B. 1985: Die Rolle Europas in der Reichskonzeption des Augustus und Tiberius. Die Römer in der Schweiz. 21–42. 1986: The Frontier in Britain. Britain and Rome. 1988: Excavations at Baunaventa (Whilton Lodge. Brno. In: Drack. Nottinghamshire. C. 1991: Das frühkaiserzeitliche Militärlager in der Kaiseraugster Unterstadt. Donevski. P. Black. M. E. Stuttgart.. Droberjar. Geburtstag. 465–466. Klagenfurt. N. Archaeologica Austriaca 77. In: Drack. Dobesch. – Komoróczy. In: Friesinger. Bouzek. Dolenz. E. K. E. Proceedings of the Second Roman Military Equipment Research Seminar. W. J. 2000: Problems of the Roman military campaign against the empire of Marobuduus in the year 6 A. – Taylor. Forschungen zur Archäologie im Land Brandenburg 5. 1983: The Roman small finds from excavations in Colchester 1971–1979. R. Bogaers. Forschungen und Berichte zur Vor. Niedermösien. M. Ch. A. In: Studien zu den Militärgrenzen Roms II. R. Forschungen in Augst 28. Wien. Colchester archaeological Report 2. B. – Haalebos. Roman Frontier Studies 1995. Deschler-Erb. B.). H. 2002: Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě. (Hrsg. 1988: Die provinzialrömischen Fibeln bei Almgren.). H.

D. Espelkamp. 1–129. – Cämmerer. Forschungen und Berichte zur Vor. 205–213. J. Mitteilungen der Gesellschaft der Freunde Carnuntums 1981/3. Espelkamp. 1986: Das Auxiliarkastell von Gorsium. Fontes Pannoniae Antiquae I. 54). 42–46. Budapest. Katalog der Funde (Fundstellen 604 bis 1358). Wien. Chr. Fahr. In: Filtzinger. 1990: Limestáborok. 1973: Die römische Fibeln in der Schweiz. 85–92. 337–344. G. 1986a: Hüfingen. M. E. (eds. Fehér. 2. 1987: Hüfingen. . Pannonia régészeti kézikönyve. 1997: Umnutzung eines Luxuriös Ausgestatteten Streifenhaues für die Verarbeitung landwirtschaftlicher Produkte im Vicus von Wimpfen. Stuttgart. (Hrsg. – Reichmann. (Hrsg. H. C. M. 94–103. Budapest. Britannia 28. – Cämmerer. Proceedings of the XVIth International Congress of Roman Frontier Studies. N. 69. J. 1997: Silchester: Excavations at the North Gate. 1998: Dangstetten II. 20. Fitz. K. D. 377–419. Stuttgart.und Frühgeschichte in Baden-Württemberg Bd. (Hrsg. J.).). – Kovács. Bd. Paris.K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. Gabler. Á. – St. D. Ph. Ländliche Besiedlung und Landwirtschaft in den Rhein-Donau-Provinzen des Römischen Reiches. B. D. 69–88. S. Gabler. Franzius. (ed. Stuttgart. – Williams. Antaeus 19–20. S. (Hrsg. – Ford. Gabler. Roman Frontier Studies 1995. In: Bender. 1995: Die römischen Funde aus Kalkriese 1987–95 und ihre Bedeutung für die Interpretation und Datierung militärischer Fundplätze der augusteischen Zeit im nordwesteuropäischen Raum. 1993: Les armes des Romains de la République á ľAntiquité tardive. století po Kr. Oxford. Passauer Universitätsschriften zur Archäologie. Stuttgart. G. Friesinger. J. Fischer. H. Oxford. Proceedings of the Ninth International Roman Military Equipment Conference. J. Forschungen und Berichte zur Vor. Bern. 1994: Römische Landwirtschaft in Bayern. In: Studies in the Iron Age of Hungary. K.). H. u Mušova 195 Droberjar. Fingerlin. Ph. Forschungen und Berichte zur Vor.). 87–168. E. 1994: Die ländliche Besiedlung Oberpannoniens. Budapest. Fitz. Internationaler Limeskongreß Aalen 1983. In: van DrielMurray. 1999: Las técnicas constructivas noc tierra en la arqueología prerromana del país valenciano. – Fitz. Lebensjahres von Hermann Vetters. 475–489. 1993: Erforschung der römischen Höhenbefestigung am Mušov-Burgstall im Jahre 1991 (Bez. Britannia 26. G. 161–188. Břeclav). P. bis 20 n. 2002: Die Kasernen des Kastells Gelduba (Krefeld-Gellep) in frühflavischer Zeit. J. 57–127. D. G. 1993: Die Verwaltung Pannoniens in der Römerzeit I. Jospeh.). In: Studien zu den Militärgrenzen Roms III. Ellis. 20. 1982: Aspects of the development of Late Iron Age settlements in Transdanubia into the Roman Period (Evidence based upon the excavations at Szakály in southern Hungary). D. – Planck. 258–259. 51–70. Frere. Festgabe zur Vollendung des 70. Illyricum von 35 v. (ed. H. 1986b: Dangstetten I. B. 22. R. Leiden 1994. BAR International Series 144. In: Filtzinger.). M. Chr. 1985: Römische Befestigungsbauten nördlich der Donau in Niederösterreich. Feugère. P. 163–178. 2. Fulford. Germania 80. et al. (eds. S. S. Ettlinger. – Rippon. Gabler. Die Römer in BadenWürttemberg. In: Groenman-van Waateringe. Ch. Gabler. on the North Walls and in the Northern Suburbs 1988 and 1991–93. 64–65. B. Budapest. D. W. – Wolff.und Frühgeschichte in Baden-Württemberg. 13. A. 1974: The Roman Fortress at Longthorpe. Stuttgart. Stuttgart. Britannia 5. 316–321. In: Mócsy. Eckerle. Forschungen und Berichte zur Vor. – Timby. Internationaler Limeskongreß Aalen 1983. 1999: Pannonia születése. S. Die Römer in Baden-Württemberg. Oxford.). Fingerlin. – Planck.und Frühgeschichte in Baden-Württemberg Bd. B. 1997: Early Roman occupation in the Pannonian Danube Bend. 1981: Zum Anfangsdatum des römischen Carnuntum. D. 344. Frere. – Tejral. 6. – Wolff. Přehled výzkumů 1991.) 2003: Scriptores geographici antiquiores – aetas occupationis Romanae (usque ad a.und Frühgeschichte in Baden-Württemberg Bd. S. et al. Katalog der Funde (Fundstellen 1 bis 603). 3–18. 1986: The Use of Iron Age Hill Forts by the Roman Army in Britain. Journal of Roman Military Equipment Studies Vol. In: Bender. 267–308. 1990–1991: The Shaping of the Life of the Late La Tène Settlements in the Roman Period. S. Roman Frontier Studies 1995. 1995: Classical Reception Rooms in Romano-British Houses. (Hrsg. Filgis. García. Ländliche Besiedlung und Landwirtschaft in den Rhein-Donau-Provinzen des Römischen Reiches. In: Lebendige Altertumwissenschaft. H. In: Studien zu den Militärgrenzen Roms III. Bd. Gabler. W. J. B. In: Groenman-van Waateringe. D. Passauer Universitätsschriften zur Archäologie Bd. 13. Fitz. Roman Military Equipment: Experiment and reality. 20. T.). Fingerlin. – Lőrincz. Proceedings of the XVIth International Congress of Roman Frontier Studies. Quaderns de Prehistória i Arqueologia de Castelló Vol.

1995–1997. J.). Chronologie und historische Relevanz für Noricum und Nachbargebiete. E. In: Gudea. (ed.. 1994: Die ländliche Besiedlung und Landwirtschaft in Noricum während der Kaiserzeit (bis einschließlich 5. B. J. C. Stuttgart. S. Münster. M. Zalau. 331–376. – Ladstätter. H. A. 1975: Pannónia villaépítészete. – Dobson. The Proceedings of the 7th International Congress held at Tel Aviv.196 Balázs KOMORÓCZY Gassner.). Ländliche Besiedlung und Landwirtschaft in den Rhein-Donau-Provinzen des Römischen Reiches. K. J. Berichte zur Vor. Passauer Universitätsschriften zur Archäologie Bd. S. Proceedings of the XVIth International Congress of Roman Frontier Studies. The Proceedings of the 7th International Congress held at Tel Aviv. Oxford. 1994: Die ländliche Besiedlung im Umland von Sadovec. Espelkamp. – Jilek. In: Groenman-van Waateringe. In: Gudea. (Hrsg. H. 1999: Der niedergermanische Limes in den Niederlanden. Hobley. J. In: Birley. H. unterem Neckar. K. J. M. 2. 110–138. M. Roman Frontier Studies 17/1997. Espelkamp. Herrmann. J. (ed. Espelkamp. S. Am Rande des Reiches. (eds. K. 13–23. K. Ein Forschungsbericht. Hüssen. Cardiff. H. Exeter. 88–93. Hüssen. N. J. 1997: Die Verteidigung der Provinz Dacia Porolissensis zwischen Mauersperre und Verteidigung in der Tiefe. 1999: The Antonine Wall: a review of recent research. 1974: A Neronian-Vespasianic fort at „The Lunt“ Baginton. B. 463–503. In: Gassner. Roman Frontier Studies 1969. Roman Frontier Studies 17/1997. Archeologické rozhledy 48. Bodenaltertümer Westfalens 26. Gy. J. – Jarrett. 1986: Der österreichische Donaulimes in der Römerzeit. 275–278. J. – Rajtár. Gechter. A. Limesforschungen Bd. Hogg. A. Grönke. 21–33. – Wolff. 25. Nordbulgarien (Vit-Tal) und die römischen Agrarstrukturen im europäischen Vorland von Byzanz (Thrakien/Niedemösien). Ländliche Besiedlung und Landwirtschaft in den Rhein-Donau-Provinzen des Römischen Reiches. Ländliche Besiedlung und Landwirtschaft in den Rhein-Donau-Provinzen des Römischen Reiches. – Jilek. – Willems. H. 97–107. Hanson. Rhein und Donau während der Kaiserzeit. R. Roman Frontier Studies 1995. Stuttgart.). K.u. Zalau. Die Römer in Nordrhein-Westfalen. Ablauf. The Archaeological Journal 125. Giffen van. 45–54 Hanzelyová. . I. In: Maxfield.). J. M. 1971: An experimental Reconstruction of a Roman Military Turf Rampart. In: Horn. H. R. V. S. N. – Wolff. 3–61. 1996: Letecká prospekcia v archeológii na Slovensku. 1991: Das Holzkastell auf der „Breitung“ in Weißenburg in Bayern. Építés-Építészettudomány 7. 1972: Die Ausgrabungen in dem Kastell Künzing/Quintana. Passauer Universitätsschriften zur Archäologie Bd. Proceedings of the XVth International Congress of Roman Frontier Studies. E. F. 70–83. M. Proceedingsof the XVIIth International Congress of Roman Frontier Studies. Genser. Tel Aviv. 1969: Pen Llystyn: A Roman Fort and Other Remains.). Forschungen u.). Veröffentlichungen der Numismatischen Komission 28. Ein Beitrag zur römischen Besetzungsgeschichte Südwestdeutschlands. Die Römer in Österreich. E. Wien.. 3–24 Göbl. 1983: Der frühkaiserzeitliche Grabfund von Mehrum. Heiligmann. Tel Aviv. Römische Limes in Österreich 33. H.). Harmand. (eds. B. et al. 194–212. (ed. G. 1994: Die Hexadrachmenprägung der Gross-Boier. 1997: Das römische Alenkastell Biricianae in Weissenburg i. 1987: Das römische Heer in der Provinz Niedergermanien. E.). Göbl. (Hrsg. – Kuzma. Haalebos. 1995: Frührömische Lager in Nimwegen. J. C. (eds. Roman Frontier Studies 1967. H. In: Bender. Mainz am Rhein. Gudea. 191–195. 1992: Münzprägung und Geldverkehr der Kelten in Österreich. Haalebos. Genser. Frühgeschichte in Baden-Württemberg 35. Haalebos. 29–42. Henning.). Hobley. Die Grabungen von 1890 bis 1990. Bonner Jahrbücher 183. 1994: Die ländliche Besiedlung und Landwirtschaft Obergermaniens zwischen Limes. Proceedingsof the XVIIth International Congress of Roman Frontier Studies. V. 449–468. 2. Roman Frontier Studies 1967. England. 101–192. A. 1971: Neues zu dem Limeskastellen unterhalb Valkenburg am Rhein.-M. – Dobson. In: Die römische Okkupation nördlich der Alpen zur Zeit des Augustus. 1967: Une campagne césarienne Alesia. In: Applebaum. In: Applebaum. R. Stuttgart. Roman Frontier Studies 1989. Wien. W. Germaniam pacavi – Germanien habe ich befriedet.). (Hrsg. – Kunow. In: Kühlborn. – Wolff. Passauer Universitätsschriften zur Archäologie Bd. 255–265. Paris.). Bay. Gechter. 1990: Der „Alb-Limes“. S. S. W. N. 77–87. Wien. S. (Hrsg. H. In: Bender. Jahrhundert). V. In: Bender. 2002: Die Frühzeit. (ed. Hajnóczi. 2. Kleine Schriften zur Kenntnis der römischen Besetzungsgeschichte Südwestdeutschlands. W. Archäologische Stätten augusteischer Okkupation. 1991: Das große augusteische Lager auf dem Hunerberg in Nijmegen.

– Ferus. 2000: Die Donaugrenze von tiberisch-claudischer bis in frühflavische Zeit. – Geržová. In: Gudea. 1999: Nordpannonische Limesvorland-Forschung 1984–1996. (ed. A. Roman Frontier Studies 17/1997. II. J. T. Roman Frontier Studies 17/1997. W. Papers presented to the 12th International Congress of Roman Frontier Studies. okr. 58–63. Brno – Nitra. – Rajtár. 149–160. 21. Stuttgart. In: Wamser. 1975: Roman Fort-Defences to A.-A. Chazelles de. N. 210–274. 20. (Hrsg. Proceedings of the XVIIth International Congress of Roman Frontier Studies. Kolník. P.K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. et al. 71–84. 71–90. Zprávy památkové péče 63. 1995: Römische Lager an der Donau in Ingolstadt-Zuchering. 117. Spisy Arch. J. M. 1993: Doba rímska. Oxford Junkelmann. Břeclav. Pravěk NŘ 9. Römer im Mitteldonaugebiet vom Ausklang der Latène-Zivilisation bis zum 2. In: Czysz. Roman Frontier Studies 17/1997. Festschrift für Günter Ulbert zum 65. Chr. Aquitania 3.). (eds. Provinzialrömische Forschungen. (Hrsg. J. J. ústavu AV ČR Brno 12. Kaiser.und Frühgeschichte in Baden-Württemberg Bd.). 30. B. Kolníková. C. In: Die römische Okkupation nördlich der Alpen zur Zeit des Augustus. P. 201–210. S. Proceedings of the XVIth International Congress of Roman Frontier Studies. 1984: Ľemploi de la terre crue dans habitat gallo-romain en milieu urbain: Nîmes. – Keppie. – Pieta. 1994: Die Legionen des Augustus. Roman Frontier Studies 1979. Mainz am Rhein. Budapest. C. 66–77. Kalábek. B. Nepublikovaná disertační práce. Proceedings of the XVIIth International Congress of Roman Frontier Studies. I. – Snopko. 1987: Römische Kastelle des 1. 129–142. In: Gudea. Münster. K. Chazelles de. Limes. W. Germanen. T. a kol.-M. V. J. C. 95–114. 1997: Die Gründung des Militärlagers bei der Mündung des Flusses Oescus und die Entstehung der Provinz Moesien. v tisku: Velleius Paterculus und die geplante militärische Unterwerfung des Marbod-Reiches: Ein Krieg ohne Feldzug! Klee. K. Zwischen Rom und dem Barbaricum. BAR Brit. 2003b: Římské cihly na Hradisku u Mušova. – Poupet. Jahrhunderts n. P. Hüssen. I. 131–138. Kolník. Oxford. In: Gudea. N. Forschungen und Berichte zur Vor.). Komoróczy. et al. N. In: Štefanovičová. Kelten. Kolník. Johnson. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 3. C. D. 13. Jančo.). 95–110. Johnson. 1985: La fouille des structures de terre crue: définitions et difficultés. Bodenaltertümer Westfalens 26. L. Charlesworth. Isac. J. 1986: Die römische Kastelle in Ladenburg am Neckar.). E. In: Hanson. B. Oxford.). (Hrsg. – Hečková. 71–101. Festschrift für Titus Kolník zum 70 Geburtstag. Komoróczy. Jahrhundert. Proceedings of the XVIIth International Congress of Roman Frontier Studies. 103–119. Komoróczy. – Poupet. F. M. A markomann háborúk és előzményei a régészeti források tükrében. poloha „U kříže“. Chr. Bratislava. (Hrsg. L. Komoróczy.–6. L. E. T. 441–457. Mainz am Rhein. G. 2003a: A barbár-római kapcsolatrendszer felbomlása az i. Geburtstag. 2002: Das römische temporäre Lager in Modřice (Bez. B. Kulturgeschichte der antiken Welt Bd. near York. Brno. században a Pannoniával szomszédos barbarikumban.). Südmähren). Kabakčieva. Internationaler Limeskongreß Aalen 1983. J. století po Kr. 1999: Germánské pohřebiště z přelomu letopočtu v Dolanech (okr.). Die Römer zwischen Alpen und Nordmeer: Zivilisatorisches Erbe einer europäischen Militärmacht. M. – Pieta. D. T. Olomouc). (ed. Jahrhundert. S.-A. u Mušova 197 Hüssen.sz. 391–403.). Das mitteleuropäische Barbaricum und die Krise des römischen Weltreiches im 3. In: Kuzmová. J. und 2. Akten des XI.).. Brno-venkov). Jones. with special reference to Britain. Najstaršie dejiny Bratislavy. 1999: Ein bemerkenswerter Eisenfund im Areal der römischen Anlage am Burgstall bei Mušov (Bez. 387–392. Nitra. – Krekovič. M. In: Tejral. 151–170. 1991: Zu den ersten Römern und Germanen an der mittleren Donau im Zusammenhang mit den geplanten römischen Angriffen gegen Marbod 6 n. (ed. . Archeologie ve středních Čechách 9. 2005: Existoval v stredných Čechách rímsky pochodový tábor? Pár zbežných poznámok k nálezu dvojice zahrotených priekop vo Vlněvsi. 1980: The South Gate of a Flavian Fort at Carlisle. M. Zalau. in: Groenman-van Waateringe. Revue Archéologique de Narbonnaise 17. 1999: Die Entwicklung der Erforschung des Limes nach 1983 im nördlichen Dakien (Porolissensis). 182–186. Zalau. (Hrsg. Kehne. Mělník. (Hrsg. 1976). In: Fitz. 1995: Münzfunde und die historischen Ereignisse im nördlichen Mitteldonauraum um die Zeitwende. (ed. K. In: Studien zu den Militärgrenzen Roms III. Roman Frontier Studies 1995. H. Budapest. Internationalen Limeskongresses (Székesfehérvár. Zalau. Ser. 8. – Rajtár. Espelkamp. D. 37. BAR International Series 71 (III). 1977: An early Flavian fort at Hayton. 43–46. 1999: Zum Stand der Limesforschung in der Provinz Obergermanien. W. 9. In: Tejral. in Britannien und in den germanischen Provinzen des Römerreiches.). Mainz. M.

1988: Timber gateways. Kovárník. 29–36. 1995c: Der augusteische Militärstützpunkt Haltern. 141–197. 103–124. Kovács. J. A. K. (Hrsg. J. – Vaday. Přehled výzkumů 1993–1994. Meduna. H. Germaniam pacavi – Germanien habe ich befriedet. I.). (ed. – Miket. (eds. Oxford. L. J. Inchtuthil. Historia Pannoniae ab a. J. P. Kumová. 1961: Staré Hradisko. In: týž. In: Čižmářová. R. 185–222. Mócsy. Římské importy.-S. R. Archeologické rozhledy 48. London – Boston. 1995b: Das Römerlager bei Anreppen. J. Belgrade. – Ford. J. 2000: Schlagkraft. Kühlborn.-S. Manning. Ländliche Besiedlung und Landwirtschaft in den Rhein-Donau-Provinzen des Römischen Reiches. (Hrsg. Stuttgart. Z. – Měchurová. Espelkamp. 261–272. Supplementum ad Acta Musei Moraviae. A. Kühlborn. Stuttgart. – Scott. Matuz.-S. J.-S. 177–186. In: Wamser 2000. – Szabó. J. Kühlborn. Germaniam pacavi – Germanien habe ich befriedet. – Rajtár. with a note on iron fittings. Kühlborn. J. Manning. J. 177–191. W. Brno. London. Ser. Communicationes Archaeologicae Hungariae 1998. 19–61. 129–140. E. Studies of Roman fort gates. Plumlov. 1992: Das Römerlager in Oberaden III. (Hrsg. 311–331. W. 1997a: 10 let letecké archeologie na Moravě (a v bývalém Československu) 1983–1994. Manning. 515–776. Bodenaltertümer Westfalens 27. Fittings and Weapons in the British Museum. 87–109. Kondić. P. G. Peregrinatio Gothica. J. 2004: Pannonia története Kr.-S. P. 82–102. 1975: Pannonia a korai császárság idején. Kovárník. Joseph. Starinar 40–41. Portae cum turribus. W. Fontes Pannoniae antiquae II. B. Münster. LIV usque ad initia belli Marcomannici (CLXVI). J. (ed.198 Balázs KOMORÓCZY Kondić. Münster. Die Römer in Nordrhein-Westfalen. 392–393. J. 9. 27–33. Referáty přednesené na semináři konaném u příležitosti výstavy Římské nálezy v Čechách. 1979: Illyricum északi határa Claudius elött. Roman Limes on the Middle and Lower Danube. H: – Scott. In: Pitts. Britannia 10. Manning. R. 2. – Kovács. Brno 1961. J. RE Suppl. Katalog der Funde aus den Museen Brno. In: Bender. K. 1974: Pannonia and Upper Moesia. 1979: Roman Timber Military Gateways in Britain and on the German Frontier.-S. 1974: Římské importy z keltského oppida Staré Hradisko. Scientiae sociales 82. In: týž. 1985a: Catalogue of the Romano-British Iron Tools. Britannia Monograph ser. Meduna. Münster. H. Archeologické rozhledy 38.-S. A. 6. Prostějov. In: Fehér. B. 1987b: Lünen-Beckinghausen. 1996: Přínos letecké archeologie k poznání pravěku a rané doby dějinné na Moravě (1983–1995). The Roman Legionary Fortress. 358–377. Germaniam pacavi – Germanien habe ich befriedet. – Rajtár. In: Římské importy. J. P. Mócsy. W. Lörincz. Passauer Universitätsschriften zur Archäologie Bd. 1985b: The Iron Objects. G. Olomouc. Meduna. Praha 1970. 81–86. Archaeologiai Értesítö 106. 1995d: Das Uferkastell in Beckinghausen. Mócsy. J. J. – St. – Wolff. F. Slovenská archeológia 34. Kühlborn. 130–144. J. Mócsy. 540–541. 125–129. Archäologische Stätten augusteischer Okkupation. Archäologische Stätten augusteischer Okkupation. Specimina nova 1991. J. I.). 1962: Pannonia. Archäologische Stätten augusteischer Okkupation. 1996: The earliest Fortifications of Diana. J. u. Praha. Jantarová stezka.). 54–166 között a források fényében. In: Horn. H. Kühlborn. J. D. 1–24.). Archäologische Stätten augusteischer Okkupation. Stuttgart. A History of the Middle Danube Provinces of the Roman Empire. D. In: Petrović. 41–62. BAR Brit.-S.. J. In: Horn. 1998: Preszkíta kút Kompolton (Ein präskythischer Brunnen in Kompolt). Budapest. 1991: Die Lagerzentren der römischen Militärlager von Oberaden und Anreppen. 1987a: Delbrück-Anreppen. 1989–1990: Diana – Ist century fortification. 1995a: Das Römerlager Oberaden.). 191–211.-S. K. Kühlborn. 1997b: Neue Entdeckungen römischer Feldlager nördlich von der Mitteldonau (Fünf Jahre nach der Entdeckung der ersten Feldlager in Mähren). In: Bidwell. Münster. Kühlborn. Germaniam pacavi – Germanien habe ich befriedet.. Münster. Die Feldzüge unter Augustus und Tiberius in Nordwestdeutschland. J. Kunow. Praha. . In: týž. B. 1992: Organisatorische Fragen der Herstellung und Verwendung von Ziegelstempeln. A. 1986a: Anfänge des Römerlagers in Iža. Bodenaltertümer Westfalens 26.). H. 206. No. Budapest. 1970: Staré Hradisko. J. A. In: týž. In: Die römische Okkupation nördlich der Alpen zur Zeit des Augustus. Kovárník. 289–299. London. Die Römer in Nordrhein-Westfalen. 1994: Die ländliche Besiedlung im südlichen Teil von Niedergermanien. Kuzmová. Kühlborn. Münster. H. H. 1986b: Bisherige Erkentnisse zur Befestigung des Römerkastells in Iža. H.

Brno. 183–195. Nuber. (Hrsg. Wien. J. Pietsch.). Z. 355–368. In: Filtzinger. D. Ph. 1990: Eseménytörténet. 31–51. – Měchurová. Bratislava. B. 179–206. M. Pasohlávky. 2. In: Groenman-van Waateringe. 1975: Die Innenbauten römischer Legionslager während der Prinzipatszeit. 1986: Das Steinkastell Hofheim (Main-Taunus-Kreis). Neal. okr. Musil. Jantarová stezka. Petrović. U. The Roman Legionary Fortress. Roman Frontier Studies 1995. No. 263–324. Příspěvek k diskusi. Stuttgart. M. – Planck.). J. 1996: The Roman Frontier in Upper Moesia: Archaeological Investigations in the Iron Gate Area – Main Results. Thraco-Dacica 3. Pieta. Römisch-Germanisches Zentralmuseum. A. D.). J. D. Nuber. Supplementum ad Acta Musei Moraviae. Ph. (ed. – Precht. Petrikovits von. Jahrhunderts n. K. Pitts. Oxford. J. 103–136. Opladen. J. Peregrinatio Gothica. K. Musil. London. 2002: C. Brno. Pieta. F.). – Planck. Musil. Fundort Wien 5.). 1962: Untersuchungen am Kastell Butzbach. – Tejral. M. I. (eds. et al. 33–58. In: Baatz. 45–61. – Timpe. Studia Hercynia 4. Abhandlungen der Rheinisch-Westfalischen Akademie der Wissenschaften Bd. Britannia Monograph ser. 2002: Das germanische Königsgrab von Mušov in Mähren. 2000: Dočasné římské tábory v literárních a archeologických pramenech. Pietsch. A. Pamment Salvatore. – Cämmerer. (eds. 1997: Mušov (k. 1982: Probleme der Erfoschung der dakischen Besiedlung in der Slowakei. – Tejral. u Mušova 199 Mócsy. W. In: Probleme der relativen und absoluten Chronologie ab Latènezeit bis zum Frühmittelalter. (Hrsg. Praha. 1997: A possiblie strategic function for the Location of the Roman republican fortress at Cáceres el Viejo in Extramadura. M. Die Römer in Hessen. 35–46. (Hrsg. et al. ú. 1991: Das augusteische Truppenlager Marktbreit.und Frühgeschichte in Baden-Württemberg Bd. Pieta. Berlin. Pieta. Neal. Roman Frontier Studies 1995. a kol. – Plachá. – Zachar. K. 1996: Römischer Import der Spätlatènezeit in der Slowakei. M. Bisherige archäologische Befunde und historische Erwägungen. Atius und die legio XV Apollinaris in Vindobona. K. 1993: Zentralgebäude des augusteischen Legionslagers von Marktbreit und die Principia von Haltern. D. – Fitz.). Interim Report. G. 102–126. In: Harl. 162–168. 156–162. 1. 55. D. (szerk. et al. Die Römer in Bayern. W. Mosser. Limesforschungen Bd. 473–477. J. P. 53–58. Nitra. L. 1997: Temporäre römische Militärlager in der Slowakei. S. In: Groenman-van Waateringe. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 72. Archeologie ve středních Čechách 2. 6. im nördlichen Niederösterreich.). 143–209. 226–239. D. Forschungen und Berichte zur Vor.. H. D. 20. 1986a: Rottweil. P. J. F. Arheološki vestnik 47. 203–209. (Hrsg. Chr. Britannia 1. J. V. T. 1980: Die germanischen Bodenfunde des 1. Oxford 1997. Peška.–4. – St. (Hrsg. 1985: Inchtuthil. L. Die Römer in Baden-Württemberg. 475–479. 149–170. In: Filtzinger. – Herrmann. J.). 1970: The Roman Villa at Boxmoor. D. L. Přehled výzkumů 1993–1994. Müller. – Fitz. In: Štefanovičová. Stuttgart. (Hrsg. Roman Limes on the Middle and Lower Danube. In: Czysz. stor. Planck. Studies in the RomanoBritish Villa. O. K. 1993: Mladšia doba železná (laténska). Pollak. In: Čižmářová. Th. Břeclav). In: Petrović.). Planck. 1995: Marktbreit. Mainz. Pieta. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 14. U. 1978: The growth and decline of villas in the Verulamium area. K. Wien. B. 1992: Das Holz-Erde-Lager aus der Zeit der Markomannenkriege in Iža. Budapest. – Vasić. 1998: Čechy v Augustově zahraniční politice. Die Römer in Baden-Württemberg. Proceedings of the XVIth International Congress of Roman Frontier Studies. W. – Wamser. In: Mócsy. Germania 71. Nepublikovaná disertační práce. Pannonia régészeti kézikönyve.K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. Internationaler Limeskongreß Aalen 1983. 1989: Hofheim am Taunus. 350–357. Germanen beiderseits des spätantiken Limes. 13. Pietsch. století po Kr.. Belgrade. (Hrsg. H. 1997: Die frühen norisch-pannonischen Handelsbeziehungen mit dem nördlichen Mitteldonaugebiet. Scientiae sociales 82. 521–527. J. 36. M.). M. Proceedings of the XVIth International Congress of Roman Frontier Studies. Rajtár. Monographien Bd. Joseph. S. Stuttgart. 15–24. Peškař. 151–156. – Cämmerer. Rajtár. Western Spain. J. Leicester. G. 1972: Fibeln aus der römischen Kaiserzeit in Mähren. Stuttgart. 1998: Kríza rímsko-germánskych vzťahov v stredodunajskej oblasti v 2. Kraków. In: Fischer. In: Studien zu den Militärgrenzen Roms III. Rajtár.). 1986b: Aalen. 1999: Die ersten Römer im nördlichen Mitteldonauraum im Lichte neuer Grabungen in Devín. In: Todd.-R. J. Stuttgart. J. . H. J. Najstaršie dejiny Bratislavy. Berichte zur Archäologie.

Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 70. D. 1994: Die Ländliche Besiedlung und Landwirtschaft im Gebiet der Helvetier (Schweizer Mittelland) während der Kaiserzeit. Scherrer. 1962: Neuere Grabungen am Obergermanischen und Rätischen Limes. 1964: Über einige neu entdeckte römische Lager. S. B. 5–101. 1986: Ausgrabungen eines Benefiziarier-Weihenbezirks und römischer Holzbauten in Osterburken. 1995: Ein spätaugusteisches Militärlager in Lahnau-Waldgirmes (Hessen). – Köhler. Schnurbein von. E. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 62. In: Studien zu den Militärgrenzen Roms III. Münster. Chr. Schönberger. 1984: Poczatki legionowego budownictwa w Novae i wojny dackie Domicjana i Trajana. P.und Frühgeschichte in Baden-Württemberg Bd. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 76. Reddé. 1975: Kastell Künzing-Quintana. M. Limesforschungen Bd. – Kandler. G. Roth-Rubi. 2002: Vom Regnum Noricum zur römischen Provinz: Grundlagen und Mechanismen der Urbanisierung.–J. 1995: Fouilles et recherches nouvelles sur les travaoux de César devant Alésia (1991–1994). Raetien und Noricum. Bericht über die Grabungen 1993–1994. – Wigg. Schönberger. S. 179–280. S. M. In: Wamser 2000. Stuttgart. Roth-Rubi.u. 12–70. 26–51. 65–75. 321–497. Steinbauten im römischen Kastellvicus von Rainau-Buch (Ostalbkreis). Bonn. 1974: Die römischen Militäranlagen bei Haltern. In: Buora. – Simon. 2002: Nuove testimonianze archeologiche delle guerre dei Marcomanni a nord del medio Danubio. Münster. 2000: Neue Forschungs-ergebnisse der Grabungen in Lahnau-Waldgirmes in Hessen. G. Bonner Jahrbücher 164. (Hrsg. In: Groenman-van Waateringe. A. Forschungen und Berichte zur Vor. E. 1995: Zur Inschriftenausstattung römischer Auxiliarstabsgebäude in den nordwestlichen Provinzen Britannien. Akten des 14. H. Proceedings of the XVIth International Congress of Roman Frontier Studies. Robinson. Schnurbein von. Internationaler Limeskongreß Aalen 1983. Ein augusteisches Römerlager im Lahntal. – Wolff. 1979: Die römischen Fibeln aus Augst und Kaiseraugst. Schönberger. Stuttgart. S. H. 3. Germania 72. K. London. – Becker. 243–350. Die Ausgrabungen von 1958 bis 1966. Augst. Germanien. M. 1985: Die römischen Truppenlager der frühen und mittleren Kaiserzeit zwischen Nordsee und Inn. 1994: Dorlar. 1990: Praefecti classis and praefecti castrorum in the Julio-Claudian Period. Germania 73. 89–99. Oxford. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 66. 2.200 Balázs KOMORÓCZY Rajtár. (Hrsg. H. 479–481 Saddington. 1992: Exkurs 1: Die Tore. 1991: Zur Datierung der augusteischen Militärlager. 73–158. H. 38–40. H. In: Šašel Kos. H. H. D. Ljubljana. – Jobst. (Hrsg. 57. 99–120. 2000: Die augusteischen Stützpunkte in Mainfranken und Hessen. Da Aquileia a Carnuntum lungo la via delľambra. 1997: Zum strategischen Konzept der frühen Kaiserzeit am Oberrhein nach den neuen Erkenntnissen von Zurzach AG.).). Ländliche Besiedlung und Landwirtschaft in den Rhein-Donau-Provinzen des Römischen Reiches.). 1972: Cambodunum-Kempten. T. Roma sul Danubio. 309–329. Schnurbein von. K. Mit Beiträgen von B. J. Xantener Berichte Bd. (Hrsg. Der römische Limes in Österreich 36/2. 1993: Die Militaria. M. (eds. Schönberger. J. H. Ein neues Römerkastell. Udine. A. 1–5. 13. W. Neue Funde aus dem Alten Rhein bei Xanten. – Wigg. Limesforschungen 15. et al. – Scherrer. Schönberger. 1989: Neue Ergebnisse zur Geschichte des Kastells Oberstimm. H. 1975: The Armour of Imperial Rome. S. Schönberger.). Sarnowski. 1976: Römerlager Rödgen. Die autonomen Städte in Noricum und Pannonien. . S. S. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 63. Frühgeschichte in Baden-Württemberg Bd. In: Vetters. Koster. Schallmayer. – Schnurbein von. Balcanica Posnaniensia 1. 2000: Velleius Paterculus und das Interesse an der Geschichte im Zeitalter des Tiberius.). Forschungen in Augst 3. Reuter. Eine Römerstadt im Allgäu.-J. 2. 39–44. In: Die römische Okkupation nördlich der Alpen zur Zeit des Augustus. Berlin. H. 337–367. Rasbach. Schnurbein von. G. Roman Frontier Studies 1995. P. 1960: Das Nordtor des Römerkastells in Heilbronn-Böckingen.-G. Schnurbein von. In: Wamser 2000. H. Berlin. Schreiter. Limesforschungen Bd. H. M. Wien. W. 67–70. H. – Schreiter. Schleiermacher. U. Heidelberg. Berlin. Forschungen und Berichte zur Vor. Germania 38. 13. Seitz. H. H.und Kastelltore aus Holz. 193–203. S.-R. Schönberger. et al. Internationalen Limeskongresses 1986 in Carnuntum. Passauer Universitätsschriften zur Archäologie Bd. Bodenaltertümer Westfalens 14. 43–58. Ch. In: Bender. Schnurbein von. Bodenaltertümer Westfalens 26. Schnurbein von. In: Schalles. Schmitzer. 1981: Untersuchungen zur Geschichte der römischen Militärlager an der Lippe. Schönberger. Saalburger Jahrbuch 48. 256–261. In: Kühlborn 1992. H. Becker und H. – Köhler. Riha. W. 1999: Rainau-Buch I. 34–37. (eds. Situla 40. Espelkamp. Geschichte aus dem Kies.). 143–169. 20. 1982: Moos-Burgstall.

Germanen. 25–29. 215–221. O. 501–508. J. 1997a: The amber route and the roman military campaigns north of the middle Danube area during the first two centuries A. 117–147. Oxford. 129. 378–468. 111–136. 1997: Les guerres daciques de Trajan: les operations du front alpin. 1987: Die Ergebnisse der Grabungssaison auf der römischen Station bei Mušov im Jahre 1985 (Bez. 1995: Zur Frage der frühesten elbgemanischen Machtzentren nördlich der mittleren Donau am Beispiel des römischen Importes.–28.K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. M. 531–536. et al. Stieren. Oxford. Zalau. Die Römer in Nordrhein-Westfalen. J. 387–398. In: Buora. BAR Brit. J. G. Tejral. Jižní Morava 38. A. Leicester. J. Šedo. H. Köln – Bonn. In: Tejral. 34–35. Supplementum ad Acta Musei Moraviae. (eds. Wünsdorf. J. Přehled výzkumů 1995–1996.D. Anodos 1. Jahrhundert. In: Driel-Murray. M. Sommer. Oxford. S. 2001: Building a Roman Legionary Fortress. J. von (Hrsg. 27–60. Internationale Arbeitstagung 25. Proceedingsof the XVIIth International Congress of Roman Frontier Studies. their Location and Layout.). In: Mušov 1276–2000. 235–244. – Stuppner. Ser. 1977: Viae militares. Function and End. O. Udine. Roma sul Danubio. J. 829–851. (ed. O. Forschungen zur Archäologie im Land Brandenburg 5. 1994b: Römische und germanische Militärausrüstungen der antoninischen Periode im Licht norddanubischer Funde. In: Čižmářová. M. Studies in the RomanoBritish Villa.). – Rajtár. In: Horn. Šedo. Aspects of their Origins..). Šedo. Šedo. Brno. (Hrsg. 1986: Siernodorf an der March. 1984. Scientiae sociales 82. W. 2000a: Archeologie a stopy pobytu římských vojsk v prostoru Mušova. Beiträge zu römischer und barbarischer Bewaffnung in den ersten vier nachchristlichen Jahrhunderten. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 73. 1997b: The roman military impact and the natives north of Middle danube during the 1st centuries AD. 1999b: New aspects of the Roman-Germanic confrontation on the Middle Danube. Šašel. 21–32. J. J. Gloucesterrshire. J. van C. Kelten.). Tejral. Marburg – Lublin. J. (Hrsg. u Mušova 201 Shirley. Administration. 1984: The Military Vici in Roman Britain. Spiegel. (Hrsg. Archeologické rozhledy 38. W. století po Kr. Da Aquileia a Carnuntum lungo la via delľambra. S. 97–121. J.). Proceedings of the XVIth International Congress of Roman Frontier Studies. A. A. 2000b: Krátkodobé tábory římské armády v barbariku na sever od středního Dunaje. Tejral. Peregrinatio Gothica. 1934: Vorgeschichtliche Bauten in Westfalen. Land Brandenburg. Z. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 3. N. 517–525. E. 1998: Die Grundprobleme der kaiserzeitlichen Fibelforschung im norddanubischen Raum.). 2002: Rinvenimenti germanici a nord di Carnuntum. Bodenaltertümer Westfalens 19. 1992: Die Probleme der römisch-germanischen Beziehungen unter Berücksichtigung der neuen Forschungsergebnisse im niederösterreichisch-südmährischen Thayaflussgebiet. C. – Pieta. 299–324. C. Brno – Nitra. J. S. Ser. A. 1999a: Zum Stand der archäologischen Forschung über den römischen militärischen Eingriff in Gebieten nördlich der Donau. 1999: Přínos letecké prospekce a výzkumu v trati Neurissen v Mušově k poznání římského působení v jihomoravském prostředí. Stefan. J. 1986: Neue Erkentnisse zum römischen Stützpunkt am Burgstall bei Mušov in Südmähren. – Jobst. In: Gudea. D. O. Tejral.).). Roman Frontier Studies 1995. E. Tejral. 476. Fundberichte aus Österreich 23. In: Studien zu den Militärgrenzen Roms II. 81–164. 1994a: Die archäologischen Zeugnisse der Markomannenkriege in Mähren – Probleme der Chronologie und historischen Interpretation. In: Carnap-Bornheim. 395–410. J. Tejral. A. . Römer im Mitteldonaugebiet vom Ausklang der Latène-Zivilisation bis zum 2. Stuppner. (Hrsg. Roman Frontier Studies 1995. In: W. Sommer. Marburger Kolloqium. – Tejral. In: Friesinger. Groenman-van Waateringe et al. Roman Military Equipment: The Sources of Evidence. Tejral. Tejral. Tejral. Proceedings of the XVIth International Congress of Roman Frontier Studies. 1987: Umland der CCAA: Gutshöfe. Markomannenkriege – Ursachen und Wirkungen. Proceedings of the Fifth Roman Military Equipment Conference. In: 100 Jahre Fibelformen nach Oscar Almgren. Brno. C. 183–205.). 7–31. Spisy archeologického ústavu AV ČR Brno 1. Stuttgart. Smith. 304. In: Groenman-van Waateringe. H. 1989: The inner and outer relation of the military vicus to its fort. Pasohlávky. K. (eds. J. Oxford. 1978: Regional aspects of the winged corridor villa in Britain. (eds. Břeclav). Mai 1997 in Kleinmachnow. 2001: Bemerkungen zum Grundriss des Baus mit Apsis aus dem römischen Militärlager Mušov-Neurissen I. 225–265. Stuppner.). Tejral. – Měchurová. J. BAR Internat. (ed. Tejral. Přehled výzkumů 1985. In: Todd. Nepublikovaná disertační práce. Brno. Roman Frontier Studies 17/1997. Jantarová stezka.

– Zanier. 19–22. Slovenská archeológia 49. 197–207. – Musil. H. Kleine Schriften zur Kenntnis der römischen Besetzungsgeschichte Südwestdeutschlands 4. Thomas. (Hrsg. 2. 13–27. G. Tejral. Roman Military Equipment: The Sources of Evidence.). Zs. Pferdegeschirr und Jochteile bis 1976. N. Proceedings of the XVIth International Congress of Roman Frontier Studies. H. (Hrsg. H. Zs. 1985–1986. J. Antaeus 26. Römmisches Österreich 13/14. H. 1997: Katalog der Militaria aus Vindonissa. The Field Archaeology. R. 2003: Wells excavated in the Carpathian Basin during a decade..) 2000: Die Römer zwischen Alpen und Nordmeer. Zivilisatorisches erbe einer europäischen Militärmacht.). Visy. Ulbert. Archaeologia 45. Tóth. London.). 278–286. 421–449. – Swan. Ländliche Besiedlung und Landwirtschaft in den Rhein-Donau-Provinzen des Römischen Reiches. Espelkamp. D. Roman Frontier Studies 17/1997. (ed.und Frühgeschichte 46. 1976: Pannonia provincia kialakulásához. L.). In: Bender. Geschichte – Mythos – Literatur. 14.). Veröffentlichungen der Gesellschaft Pro Vindonissa. Weber. M. Kraków.). 203–247. Ulbert. G. Urban. Zalau. Visy. – Tejral. Der Auerberg II. Wigg.). In: Groenman-van Waateringe. 2000: A Ripa Pannonica Magyarországon. – Wolff. In: Probleme der relativen und absoluten Chronologie ab Latènezeit bis zum Frühmittelalter. Szombathely. Ländliche Besiedlung und Landwirtschaft in den Rhein-Donau-Provinzen des Römischen Reiches. (ed.202 Balázs KOMORÓCZY Tejral. 55. Oxford. Zivilisatorisches erbe einer europäischen Militärmacht. 25–68. O. Jahrhunderts n. Archaeologiai Értesítö 103. 1996. Ubl. Oxford. – Bouzek. E. Mainz. 1970: Römische Villen vom Typus der Villa rustica auf jugoslawischem Boden. Tejral. Espelkamp. E. 197–202. H. A. 1992: Keltische Höhensiedlungen an der Donau. Proceedings of the XVIIth International Congress of Roman Frontier Studies. Das germanische Königsgrab von Mušov in Mähren. 1995: The Fortification of the Roman Military Station at Mušov near Mikulov. 1998: Savaria-Szombathely története a város alapításától 1526-ig. (eds. Roman Frontier Studies 1995. Bd. (Hrsg. Wamser. Welfare. H. 1994: Die ländliche Besiedlung und Landwirtschaft in Niederpannonien. (ed. Roman Frontier Studies 17/1997. Todd. Tóth. J. (ed. 2000: Der lange Weg zur Geschichte: die Urgeschichte Österreichs. 2002: Das archäologische Umfeld des Grabes in der frühen Kaiserzeit. Zalau. Vasić. M. 13–33. 1977: „. Zeiselmauer. 1964: Römische Villen in Pannonien. BAR International Series 476. W. Besiedlung innerhalb der Wälle. 2000: Von Holz zu Stein. J. Mainz. J. Neue Forschungsergebnisse zu drei Hilfstruppenlagern im norisch-pannonischen Grenzbereich des österreichischen Limesabschnittes. Budapest. 1997: Coin supply and the Roman army. 1981: Megjegyzések Pannonia provincia kialakulásának kérdéséhez. G. Paderborn. 1994 (Warszawa 1995). 1996: Rekonstruktionsversuch römischer Holzbauten au dem Auerberg. Budapest. Römisch-Germanisches Zentralmuseum. In: Gudea. – Woesler. 81–88. V. In: Bender.. N.protulique fines Illyrici ad ripam fluminis Danubii“. G. Arminius und die Varuschlacht. Vaday. 1969: Das Frührömische Kastell Rheingönheim. 1995: Geographische Faktoren und politische Entscheidungen in der geschichte der Varuszeit. Wien. In: Wamser. Freinberg – Leopoldsberg – Braunsberg. 1986: Tulln. J. Brugg. 61–74. Monographien Bd. W. O. Passauer Universitätsschriften zur Archäologie Bd. Mainz. 3–7. Wells. W. Die Römer zwischen Alpen und Nordmeer. In: Wiegels. Archaeologia Iugoslavica 11. 139–150. E. Proceedings of the Fifth Roman Military Equipment Conference. Die Funde aus den Jahren 1912 und 1913. Proceedingsof the XVIIth International Congress of Roman Frontier Studies. D. 2. 73–95. Stuttgart. B.. Timpe. Urban. H. 1989: Was trug der römische Soldat unter dem Cingulum? In: Driel-Murray. Visy. G. 57–68. Chr. – Wolff. C. Zum bauwesen in den Nordwestprovinzen.1. In: Gudea. 1999: Neue Forschungsergebnisse an der Ripa Pannoniae Inferioris in Ungarn. Berlin. G. L. J. In: Ulbert. 1994: Rural Settlement and Society in Britannia. Unz. Urban. München. 101–121. van C. 9. H. M. Arheološki vestnik 28. 1999: The German Policy of Augustus: 25 Years On. Limesforschungen Bd. Webster. 1995: Roman camps in England. In: Peška. 1996: Zur Chronologie der jüngeren Latènezeit in Ostösterreich.. 2001: Die germanische Silberfibel von Mušov und ihr archäologisch-historisches Umfeld. Weber. London. D. J. Zs. Militärische Funde. . E. Passauer Universitätsschriften zur Archäologie Bd. 293–322. Arheološki vestnik 47. 281–288. H. 129–143. et al. G. Ubl. 1969: The Roman Imperial Army of the first and second centuries A. Münchner Beiträge für Vor. (Hrsg. Archaeologiai Értesítö 108. Chr. E. H. Tóth.). Klosterneuburg. – Deschler-Erb. Tóth. 45–81. O. 1968: Römische Waffen des 1. E.

In: Czysz. 1918/1919. dass hier eine Menge von Objekten und Funden nicht nur römischer Herkunft aufgedeckt wurde. V und VI könnten nach den publizierten Plänen gut eine Fortsetzung der fossa Nr. 436–439. auf der sich das angebliche Lager Mušov-Neurissen I befunden haben soll. ohne ihn zu beschädigen. Es ist zwar bekannt. W. Die Römer in Bayern. Aufgrund der bisher publizierten Fundstücke aus seiner Verfüllung lässt sich voraussetzen. Ein Teil der Forschung akzeptierte dann die Existenz eines im Rahmen des Feldzuges gegen Marbod im Jahre 6 n.K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. dass den Körper des Walls eine Schicht schwarzbrauner . Zanier. Allerdings bringt ein näheres Studium sowie die Konfrontation mit den Ergebnissen der systematischen Entdeckungen und Terrainbegehungen. Stuttgart. die das Archäologische Institut der Akademie der Wissenschaften Brno in der unmittelbaren Nähe der Flur Neurissen auch mit der Teilnahme des Verfassers realisierte. dass es sich um eine Flur handelt. wurde eine Reihe von vorläufigen. die sich im unteren Teil des östlichen und nordöstlichen Abhangs des Burgstallberges befindet. dass der Charakter dieses Beitrages stark durch den ungünstigen Bearbeitungs. Die problematischen Grabenwerke Nr. Limesforschungen Bd. et al. N. der Graben II verlief rechtwinklig zum Graben Nr. dass es sich in diesem Fall um eine nicht römische Struktur handelt. höchstwahrscheinlich frühbronzezeitlichen Fortifikationssystems waren. CHR. Von den veröffentlichten Formen und Vergleichen mit den am Burgstallberg entdeckten Gräben lässt sich ablesen. VII und VIII (alle mit flachem Boden und senkrechten Wänden) Bestandteile eines prähistorischen. 1920: Kastelle und Bäder im Limesgebiet.6 m breiter Spitzgraben sein. Deswegen entstand die Vorstellung. In Wirklichkeit betrafen die Rettungsgrabungen eine Fläche von ca. Allerdings handelt es sich um eine typische Form der fossa fastigata. so dass sie für diejenigen. Mainz. W. století po Kr. Ein Bestandteil des angeblichen Lagers Mušov-Neurissen I soll ein 1. In den Kartenunterlagen wird angeführt. dass hier darüber hinaus noch mehrere Grabenwerke erforscht wurden. IN MUŠOV (KATASTER PASOHLÁVKY. Es handelt sich also unter keinen Umständen um eine mächtige Anhöhe. Bereits die Lokalisierung der Fundstelle Mušov-Neurissen wurde in den Publikationen ungenau durchgeführt. dennoch steht uns nur ein kleiner Teil davon – in unterschiedlicher Qualität – zur Verfügung (Fortifikation und weitere Grabenwerke. Burgstall bei Mušov grenzt. Einleitend muss konstatiert werden. IV entspricht mit seinen Ausmaßen und seiner Form nicht so ganz eindeutig den in unserem Raum entdeckten römischen Fortifikationen. eindeutige historische Interpretationen enthaltenden Beiträgen publiziert. dass die breiten Grabenwerke III. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission. Der Graben Nr. I. W. Chr. Zanier. die sowohl in Mušov. Damit ist eine Gleichzeitigkeit dieser Strukturen vorstellbar. 1992: Das römische Kastell Ellingen. 23. der entlang der Terrassenkante auf einer Länge von 190 m festgestellt wurde. 300×80 m. als auch in temporären Lagern in der Zeit der Markomannenkriege eine übliche Befestigungsform darstellte. ZUR FRAGE DER EXISTENZ EINES RÖMISCHEN MILITÄRLAGERS AM ANFANG DES 1 JH. die diesen Raum nur aus der Literatur kennen. G. SÜDMÄHREN). u Mušova 203 Wolff. die zwar an den sog.. 1995: Ellingen. dessen nordöstliche Grenze der ca. Lager Mušov-Neurissen I). Zweifel an der Richtigkeit der von den Autoren der Grabungen vorgestellten historischen Interpretation mit sich. jedoch mit diesem nicht zusammenhängt. 15 m tiefe Einschnitt des Inundationsgebietes des Jihlava-Flusses bildet. ausgesprochen irreführend sein kann. Bau mit Apsis). I an der Terrassenkante. errichteten Lagers und baute ihn in die archäologisch-historische Konzeption der Zeitwende fest ein.5 m tiefer und 2. Kritische Bemerkungen aus der Ansicht der provinzial-römischen Archäologie Die ersten Berichte über die Aufdeckungen eines frühkaiserzeitlichen Militärlagers auf der Flur Mušov-Neurissen stellten eine Sensation dar (sog. Hier geht der nicht zu steile Abhang in ein teilweise flaches Gebiet über. Der vorgelegte Plan der einzelnen grabenartigen Objekte in der Flur Neurissen deutet an. Obwohl eine seriöse und vollständige wissenschaftliche Bearbeitung und Veröffentlichung der Fundstelle bisher ausblieb. 71–92. Die stratigraphische Situation der zum beschriebenen Spitzgraben gehörender Wehrmauer wurde offensichtlich falsch interpretiert.und Veröffentlichungsstand der Fundstelle beeinflusst ist.

eine unmittelbare Fortsetzung der Umwehrung darstellt. 5. Wir sind der Ansicht. Der Vergleich der zugänglichen Dokumentation des Baus mit Apsis in der Flur Neurissen mit den Grabungsergebnissen der augusteischen Militäranlage beweist. Die Fortifikation in Neurissen ist allem Anschein nach ein Bestandteil der auf dem Burgstall bei Mušov erbauten Wehranlage. Die zur Verfügung stehenden Überreste des Erdwalls und des Grabens. und als solche sind sie nur als Ergebnisse der Anwesenheit des römischen Heeres anzusehen. Wenn wir mit einer Sohlbreite des Erdwalls von ca.5 m rechnen. Die Orientierung des Walls belegt klar die Position der vier am Rand der Terrasse entdeckten Holztürme. dass das frühkaiserzeitliche Lager Mušov-Neurissen I in der vorgelegten Form nie existiert hat. Das einzelne. Hinsichtlich der Ausmaße und aufgrund des großen Empfangsraumes und des Peristylhofes wird man jedoch kaum fehlgehen. dass das Tor in der Flur Neurissen in Bezug auf seine formale Seite nicht zu dem Bautyp gehört. Hibernacula) besaßen – welche man im Fall des Aufmarsches gegen Marbod erwarten würde – lässt sich nicht bezweifeln. Die Tatsache. Daraus sowie aus der gesamten Terrainkonfiguration ist gut zu ersehen. Die Errichtung des Baus mit Apsis musste also unter der Assistenz des römischen . vom teilweise aufgenommenen Wall und vom Graben am Rand der Terrassenkante in Neurissen begrenzt wird. Anhand der durchgeführten Analyse der einzelnen Objekte sind wir eine unterschiedliche Interpretation und Datierung der Fundstelle getroffen. Außer den ausführlich behandelten archäologischen Argumenten dafür muss man noch daran erinnern. Wir sind der Ansicht. Hingegen gehört es zu der IV. In Bezug darauf. Die Entfernung des Turms F4 von der nächsten Wallschnittstelle am Hang des Burgstallberges beträgt etwa 40 m. dass die Fortifikationslinie. mit einer Breite von 15 m gehört es zu den breitesten.25 m. Die provinzialrömischen Analogien sprechen nicht gegen diese Datierung. typologische Gruppe (Variante B mit zwei Durchfahrten).204 Balázs KOMORÓCZY Erde darstellte. Die chronologische und interpreterische Bestimmung des Baus mit Apsis ist durch das Fehlen stratigraphischer Unterlagen und die Anwendung einer zivilen Bauform erschwert. neigen wir zu der Version. das als Bau mit Apsis bezeichnet wurde. die bereits mehrmals am Burgstall erforscht wurde. Die Lage der Türme F3 und F4 ist ein eindeutiger Beweis dafür. in die innere Bebauung des angeblich frühkaiserzeitlichen Lagers in Mušov eingeschlossene Objekt ist ein Holzgebäude. der beim Festungsausbau auf dem rechtsrheinischen Gebiet zur Zeit Kaisers Augustus verwendet wurde. auch die entsprechenden historischen Bedingungen fehlten. muss die helle Schicht unter der humosen Deckschicht eindeutig als Wallkern interpretiert werden. dass die aufgedeckten Objekte nicht den Charakter einer kurzfristigen Anlage (temporäre Lager. deren chronologischer Kontext auf eine jüngere Zeitperiode hinweist. in dem man in dieser Zeit höchstens mit einer sporadischen keltischen Restbevölkerung rechnen kann. die von den Türmen. hierin einen Bau für gehobene Ansprüche zu vermuten. Dies ist auch beim Wall in den oberen Partien des Burgstallberges der Fall. Seine Vorbilder sind nach unserer Ansicht in der zivilen Villenarchitektur zu suchen und die Analysen bestätigen die schon früher geäußerte Annahme. dass es sich um ein Wohngebäude handelt. eine entsprechende Analogie zu ihm zu finden. Mit Rücksicht auf die langjährigen Forschungen auf dem Burgstallberg und auf die gewaltige Anzahl der Fundstücke samt Prospektionen der Fluren. die der Flur Neurissen sehr nah liegen. Chr. die ursprünglich auch die Bodendecke gebildet hatte. die Toranlage und die Türme sind typische Merkmale der römischen Lagerarchitektur der ersten zwei Jahrhunderte n. Den terminus ante quem für die römischen Bauten in Neurissen – und auch im Bereich des Burgstallberges – stellen die an mehreren Stellen belegten germanischen Siedlungsspuren der Stufe C1 dar. Chr. dass hier ein Teil einer Anlage aus der Zeit der Markomannenkriege entdeckt wurde. dann ergibt sich eine Größe der Zurückversetzung der Rückseite der Tortürme hinter die Befestigung von 1. Die Ergebnisse der langjährigen Forschungen der hiesigen Gesellschaft bieten keinen Grund für die Voraussetzung des Ausbaus römischer Bauten entweder für die germanische Bevölkerung oder auch für die Römer in den friedlichen Perioden der älteren römischen Kaiserzeit. Unserer Meinung nach weist die Grundrisskonzeption des Baus in Mušov unübersehbare Anklänge an den angeführten Typ des provinzialrömischen Herrenhauses auf. Seine Tiefe entspricht völlig den bei den Toranlagen desselben Typs festgestellten Ausmaßen. dass den Untergrund in der Flur Neurissen gelber Sand und Löss bilden. dass sich der Wall zwischen ihnen nach Nord-Nordwesten richtete. dass es den Autoren der zitierten Veröffentlichungen nicht gelang. dass für den Ausbau eines mit den rechtsrheinischen Anlagen vergleichbaren Standlagers im Jahre 6 n. Es mangelt auch an logischen und logistischen Gründen für die Errichtung solch eines stark befestigten Lagers in einem Gebiet.

u Mušova 205 Heeres geschehen sein. dass der Habitus der Lokalität – d. Im Unterschied zu den pazifisierten Provinzgebieten befinden sich beide Elemente innerhalb der Befestigung. In der Gesamtkonzeption der römischen Anlage am Burgstall wirkt der Zivilcharakter des Gebäudes keinesfalls störend. CZ-612 00 BRNO . eine neue Bedeutung bei der Raumgestaltung im Inneren der gesamten Anlage am Burgstall. Die zentrale Rolle der Anlage in Burgstall-Neurissen macht ihre Benützung auch durch Mitglieder der höchsten Kreise des römischen Militärs möglich. Diese mögliche abgesonderte Stellung würde noch mehr die Bedeutung des außergewöhnlichen Wohngebäudes unterstreichen. der parallel zur Längsachse des Baus mit Apsis und rechtwinklig zum Graben an der Terrassenkante verlief. h.K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. ähnlich wie es in den sog. ohne ihn zu beschädigen. Damit halten wir seine Gleichzeitigkeit mit der Fortifikation am Rand der Neurissen-Terrasse am plausibelsten. Wir sind der Ansicht. Dahingegen wurde bei den systematischen Forschungen immer mehr die Anwesenheit der nicht eindeutig militärischen Formen festgestellt. In dieser Hinsicht bekommt vielleicht der Graben MN II. Komoróczy) BALÁZS KOMORÓCZY ARCHEOLOGICKÝ ÚSTAV AV ČR. und den die Ausgräber eindeutig in die Zeit der Markomannenkriege datierten. (Deutsch von B. KRÁLOVOPOLSKÁ 147. sowohl Befunde als auch Funde – spezifisch die Elemente des Militärlagers und der vicus– oder canabae-artigen Militärsiedlung kombiniert. Annexen bei einigen britannischen Kastellen der Fall war. století po Kr.

.

století př. Kr. ale také na Peloponéssos a do Malé Asie tak úspěšné. označovaného jako hospitium publicum mezi Římem a Noriky. Také díky této nepřipravenosti mohlo být keltské tažení nejen do Itálie. větrné oblasti (Polybios XXXIV. 220 př. ve které Germánům podlehli. K zásadnímu obratu došlo však později. a již v 6. Nedaleko města Noreie Římané lehkovážně připustili bitvu. Tyto neúspěchy se podařilo odčinit až Mariovi. který Germány porazil nejprve roku 102 u Aquae Sextiae (Aix-enProvence) a o rok později v údolí Pádu u Varcell (Vercelli). 51). Kr. měly v té době především ekonomický charakter. Výsledky těchto bojů však nepřinesly výraznější posílení římských pozic. kdy germánští Kimbrové prošli ze severní Evropy přes naše území k Dunaji a dále do území keltských Taurisků a Noriků. obývané necivilizovanými barbarskými kmeny s podivnými zvyklostmi (Wolters 2002. u Aurausia (Orange). ovládli postupně Balkánský poloostrov. ale také vojenských stratégů. Caesar se . vidí jako nehostinné. století př. Důvody. Řím se zatím omezil na vytváření jakýchsi sfér vlivu (Dobesch 1989. str. Kr. Tato událost je považována za jednu z prvních římských operací na sever od Alp (Gassner – Jilek 2003. řecké a etruské kolonizace zásadním způsobem rozšiřovat. obývaných divokými a nepřátelskými kmeny barbarů. Kr. 53). Pro oblasti na sever od Alp zbylo pouze jediné souborné označení „Celtae“. která již reflektovala tažení Alexandra Makedonského. která přinesla zásadní obrat v dosavadním vztahu mezi Římany a barbary. historiků. Tyto poznámky představují však pouze „oficiální“ postoj.–6. které Římany k postupu vedly. Roku 113 utržili katastrofální porážku. Důvodem se staly především ložiska nerostných surovin.–1. Avšak na počátku 4. zeměpisců. povědomí o jejím osídlení i jeho charakteru lze přirovnat spíše k bájným pověstem o mlžných zemích Hyperborejců a nehostinných krajinách. ať už se jednalo o velmi kvalitní norickou železnou rudu (ferrum Noricum. Podobně se také Římané nejprve soustředili na porobení kulturně i ekonomicky vyspělých oblastí západního a východního Středomoří (v 2. 10). Sýrii a Palestinu). století př. ale podobně jako v Illyrii. zmiňují keltské osídlení řečtí autoři (Hekataios Milétský a Hérodotos). 39n. Porobení Říma a následné události překvapily současníky svou silou a bezohledností. stol př. Určité těsnější vztahy uvozuje také existence přátelského svazku. území Alp a oblasti na sever od nich ležely stále na okraji zájmu antického světa. země na sever od Itálie ještě Polybios ve 2. 38–39). neboť hospodářský a politický tlak Říma postupně sílil. olovo. Do otevřeného konfliktu se Římané dostali na konci 2. Gugl 2003. 22). jak se tento nezájem a neinformovanost mohl změnit v přímé ohrožení samého centra římské republiky keltskými útočníky.. Malou Asii. století př. v době Caesarovy vlády. Střední a západní část kontinentu tehdy ležela na okraji zájmu filozofů. 207–215 KELTOVÉ A GERMÁNI V CAESAROVĚ A AUGUSTOVĚ POJETÍ Vojenské obsazování zaalpských oblastí Jiří Musil Přestože intenzivnější kontakty obyvatel Středomoří s centrální Evropou lze vysledovat již do 7. Přestože se hranice známého a prozkoumaného světa začaly přinejmenším od doby foinické. pro národy sídlící nad Istrem (Dunajem). Kr. To se odráží i v Eratosthenově mapě (kolem r. měď nebo zlato. století se zřetelně ukázalo. V jeho zobrazení nalezneme především geograficky „horizontální“ (rovnoběžkovou) rovinu – od Středomoří s Lybií. Konkrétnější a přesnější představy získávali Řekové a Římané především díky obchodu s nerostnými surovinami a jantarem.ARCHEOLOGIE BARBARŮ 2005. přes Arábii a samozřejmě po Indii..). Kr. znamenající zásadní průlom v chápání dosud známého světa. Kr. na Balkáně nebo v Thrákii nedošlo k invazi do vnitrozemí a porobení celé oblasti a ke vzniku pevně stanovené hraniční linie provincie. Jednalo se tedy především o ekonomicky zajímavé oblasti. nicméně zprávy antických autorů z této doby jsou poměrně fragmentární. Další porážka přišla roku 105 př.

Přestože byly Alpy považovány za přirozenou ochranu Itálie (claustra Italiae). že je z mnoha důvodů pro něho nezbytné přejít Rýn. cum intellegerent et posse et audere populi Romani exercitum Rhenum transire“ (Caesar. suis quoque rebus eos timere voluit. . I. 38). Dákie a konečně také Germánie. naznačuje také následující text – „populi Romani imperium Rhenum finire. aby přicházeli do Galie. zde byl budoucí následník trůnu Tiberius nucen svádět těžké boje. že Rýn v té době pravděpodobně představoval hranici římských aktivit. že fakticky došlo pouze k zahájení expanzivní politiky vůči Keltům. že ochránil Itálii před těžko podmanitelnými kmeny. takto jej vnímali jako určitý status quo Germáni. tamní obyvatelstvo se proti římské nadvládě postavilo – v letech 11/10 př. Teprve pak došlo k další římské expanzi. To předpokládalo také konečné ovládnutí Norického království. legie na podzim roku 17 nebo 16 př. Léto tohoto roku je tradičně považováno za počátek římské přítomnosti za Alpami. 1) a několikadennímu plenění vesnic germánských Sugambrů v nejbližším okolí Rýna. což naznačily již dvě demonstrativní Caesarovy výpravy na pravý břeh Rýna v letech 55 a 53 př. resp. Vita Caesaria. že se Germáni dávají snadno pohnout. Skutečnost. Kr. nelze s jistotou říci. 1. (Kühlborn 1988. Kr. a dále od Sávy až po Chorvatsko.) a jejím vedením byli pověřeni Augustovi adoptivní synové – Tiberius a Drusus. 1. mělo praktický význam. 2 „…odpověděli Sugambrové. Kr. ale také v Porýní a v Britanii. Přestože směr dalších expanzí byl také literárně zachycen (Plútarchos. Dobesch 1985. chtěl. Porýním a Illirií.1 Následně došlo k výstavbě dřevěného mostu (trvala pouhých 10 dní. podobně jako kontrola oblastí podél Dunajského toku.208 Jiří MUSIL svou politikou odpoutal od středomořského světa a jako první se plánovitě obrátil na sever.1. BG. 16. Zároveň tím však byl učiněn první krok pro faktické ovládnutí dosud neporobené části Evropy.“ Přel. Bureš. si se invito Germanos in Galliam transire non aequum existimaret. Tiberius vyrazil pravděpodobně z Gallie a přes severní Švýcarsko dorazil až k Bodamskému jezeru. 530). Římská ofenzíva roku 15 př. až by viděli. nejprve směřovala na území Raetů a Vindeliků (Fischer 2005. 16. Usipetů a Tenkterů sílily a popudem pro jasnou odezvu se stala zdrcující porážka legáta Marca Lollia a ztráta orla 5. Nejprve v letech 35–33 př. Kr. realizoval vojenské operace v severní Itálii. který byl důležitou spojnicí. Rýnem. že vojsko národa římského má sílu i odvahu přecházet Rýn. přel.: „Germanico bello confecto multis de causis Caesar statuit sibi Rhenum esse transeundum. Kr. Clades Lolliana. Ta by však nebyla zajištěna bez kontroly adriatické oblasti a Illyrie. proč prý si osobuje vůbec jakou svrchovanou moc nad něčím za Rýnem?“ BG IV. Přestože Plútarchos přisoudil Caesarovi takovýto velkorysý a rozsáhlý plán na ovládnutí kontinentální Evropy. Pokládá-li (Caesar) za nesprávné. aby mohlo být zajištěno spojení mezi Gallii. století př. 1). než utichly konflikty občanské války a k moci se dostal Oktavián. Sám Augustus v dopisech senátu píše. popud ke „konečnému řešení“ Římské aktivity neochabovaly ani na Rýně a již za Agrippova tažení došlo k přesídlení Ubiů do okolí pozdějšího Kolína n. je zřejmé. neboť jako spojenci tvořili prostředníky mezi Galií a kořistnickými útoky dalších germánských kmenů (Simon 1982. 18. Pannonií. cum videret Germanos tam facile impelli ut in Galliam venirent. 58). že panství římského národa končí Rýnem. Z nich hlavní byl ten: když viděl. aby dosáhl pramenů Dunaje 1 „Skončiv válku s Germány rozhodl Caesar. 55). AUGUSTOVO ALPSKÉ TAŽENÍ Po Caesarově smrti však došlo k přerušení těchto operací až do té doby. Ze strategického hlediska se jednalo o nezbytný krok. Zde se již začaly vedle zájmů ekonomických projevovat také důvody vojensko strategické. nutností se stalo ovládnutí a kontrola Alpských průsmyků a jejich severního předhůří tak. Tyto aktivity především Sugambrů. intenzivně operoval nejen v Galii. Jeden pochodový den mu postačil. aby proti jeho vůli přecházeli do Galie. 54. IV. Bureš. Quarum illa fuit iustissima quod. Přestože v té době již začalo v Illyrii budování provinciální správy a došlo ke stanovení tributů. 48n. do jaké míry se jednalo o ucelenou a promyšlenou koncepci (dle Plútarcha bylo Caesarovým záměrem ovládnutí Parthské říše. BG IV. a opakovaně 6– 9 po Kr. aby také oni sami pocítili strach o své vlastní bezpečí. Kr. které bylo pod římským vlivem již od 2. cur sui quicquam esse imperii aut potestatis trans Rhenum postularet?“2 Důvody pro Caesarova tažení měly praktické základy – ovládnutí zaalpské Gallie by přispělo k ochraně Itálie. I.

Cassius Dio 54. kohorty XIX. Brenner) a za Alpami svedly 1. 14. Kr. která v té době zřejmě sídlila v Augsburku-Oberhausenu a záhy po r. 8. 588. byla přeložena na dolní Rýn. Cílem těchto aktivit zřejmě ani v této době nebylo porobení celé Germánie až k Labi. 1. 5. jejichž počátky sahají do této doby. nálezy mincí a terry sigillaty umožňují datování k roku 15 př. Tábor byl zřejmě opěrným bodem. 5). 58). 4. let). Kr (Ritterling 1914. který vznikl v letech 15–12 př. Strabon 7. a jejich úspěšné zakončení se staly. která tažení zakončila (Horacius carm. Ulbert 1960). zajišťujícím spojení a zásobování pro předsunuté jednotky. raných variant spon typu Aucissa. legie (Fingerlin 1970/71. 8. Směr tažení roku 15 př. Fingerlin 1999). námětem mincovních ražeb. V té době došlo také ke konečnému připojení regna Norica (Gassner – Jilek 2003. přinášející Augustovi vavřínové ratolesti. jak bylo běžné.. Další lokality. Jeden z prvních táborů v alpském podhůří byl objeven na horním toku Rýna u Dangstetten. Denár z Lyonu/Lugduna. (RIC 165a. Kat. (Strabon 7. Kr. srpna úspěšnou bitvu. Přestože přesná podoba tábora není známa. 9 př. 1. 9.Nr. ale řešení otázky v alpském předhůří mělo upevnit situaci v Galli a zlepšit její spojení s Itálií. 14. legie. Za nejstarší doklady Drusovy přítomnosti v Bavorsku jsou považovány nálezy z Döttenbichlu (objevené na počátku 90. 20 hrotů kopí. Kr. Datovány jsou přibližně do období 15–10 př. . Abb.–III. byly objeveny v Augsburgu-Oberhausenu. ražen 15–12 př. Kr. tři dýky. 13. Zanier 2000. V této době došlo k vybudování prvních táborů ve Windischi. kde pravděpodobně leželo sídlo 13. úlomky přilby. 11. 22. Nezůstalo však pouze u mincí: nad La Turbie v dnešním Monacu vznikl r. Mezi nejčastější nálezy patří hroty římských šípů (na 350). Abb. Abb. podařilo nalézt také bronzové plechy a olověné bully s označením I. 2). 5). 7b2) zachycuje oba úspěšné vojevůdce. Kr. Události roku 15 př. se vedle terry sigillaty (dílny Sexta Annia).Keltové a Germáni v Caesarově a Augustově pojetí 209 Obr. Drusovy jednotky vyšly z Aquileie alpskými údolími a pasy (Etschtal. a 21. 1. Kr. V tomto asi 13 ha velkém táboře (nedochoval se celý). jižně od Oberammergau (Zanier 1994. Basileji a Zürichu. legie. cvočky z bot (asi 100). 7/6 př. 8 mincí a hrot střely do katapulty s kolkem XIX.

Tato zmínka naznačuje. hroznů. Příštího roku (11 př. O této skutečnosti svědčí rozměrná horrea v Rödgenu. považovali oblast Porýní a Horního Podunají za svou sféru vlivu. 2. když se vrátil k rýnské armádě. známý jako Tropaeum alpium. Kr.. že doba pozdního léta neumožnila dokončení akcí. Boje úspěšně ukončil v letech 4–5 po Kr. Tiberiovy a Varrovy aktivity 1–4 po Kr. (Kühlborn 2000. Tyto útoky a srážky se odehrály ve třech hlavních etapách: byla to Drusova tažení v letech 12–9 př. 29. Přítomnost na Labi vedla logicky k vyústění. Posledním krokem mělo být r. Sugambrům a Cheruskům. AUGUSTOVA TAŽENÍ PROTI GERMÁNŮM: ŘÍMANÉ VÝCHODNĚ OD RÝNA (12 PŘ. stanuli Římané na Labi. Pravděpodobně hlavním popudem se stala provokace Sugambrů a jejich spojenců r. Roku 5 po Kr. Římské aktivity na počátku nového letopočtu Po Drusově smrti římské aktivity poněkud ochably. na jihu z Mogontiaca a další jednotky operovaly v Noviomagu a Neussu. Drusova ofenziva Roku 12 došlo k mohutnému vpádu Sugambrů a dalších kmenů do Galie.. Kromě této rozlehlé fortifikace vznikly v tomto období menší tábory v Beckinghausenu. 534). mandlí. resp. vznikly zde rozměrné budovy principií (41×59 m) a praetoria. jejichž sídla ležela na pravém břehu Rýna.. že Germánie mezi Rýnem a Labem byla vojensky obsazena. ale kvalitní a promyšlený systém zásobování jednotek dokládá také dovoz luxusní keramiky (terra sigillata) i nálezy oliv. kdy se římské vojenské oddíly dostaly hluboko do germánského vnitrozemí.. AŽ 16 PO KR. která nakonec vyústila ve velký konflikt. Kr. legát Marcus Vinicius bez zásadních úspěchů proti nim vedl boj – immensum bellum (Velleius 2. Vrchol těchto aktivit znamenal rok 5 po Kr. 104). předpokládané užívání fortifikace spadá zřejmě do rozmezí let 11–8 př. nicméně zde byli vystaveni stále sílícímu tlaku germánských kmenů. což mělo význam pro logistiku bojujících oddílů. Bad Nauheimu-Rödgenu pro 1000 mužů.1. Dovoz vína dokládají nejen transportní amfory.. . 1) a Drusus vedl své operace především proti Usipetům. 15 př.. jak velký propagandistický význam a dopad letní tažení r. Dangstettenu. z popudu senátu monument. Zmíněné skutečnosti dokládají. Přestože se jednalo o tábor s poměrně krátkou existencí. III. i když lze předpokládat. (Hist. snad před stanovením tributů. Kr. velebící porobení 45 alpských kmenů (jejich přesný seznam uvedl Plinius. 22). II. 2. 12 př.2. Drusovy aktivity zastavila předčasná smrt. pepře (Kühlborn 1988. Bezprostředním popudem pro další akce se opět stal neklid v Germánii – roku 1 po Kr. Tenkterům. při níž následně porazil Usipety. poté došlo k jeho záměrnému opuštění. že určitou kontrolu si nad dříve obsazenou oblastí ponechali. 33. Cheruskům. Kr. měly zajistit zásobování bojujících jednotek. Jejich funkce byla zřejmě především taktická. Tyto tábory představovaly báze pro další tažení proti Chattům. porobení Marobuda. setrvali Římané přes zimu v dočasných táborech (castra hyberna). Kr. Vojska postupovala podél Lippe až k Veseře a pravděpodobně při této akci nechal Drusus v zimě založit tábor v Oberaden. byly již stanoveny nové zájmové linie tvořené tokem Labe a Dunaje. ukončení akcí se zhostil jako nový velitel vojska Tiberius a r. že zde sídlily dvě legie a pomocné sbory. fíků.210 Jiří MUSIL Kr. Batavy a mezi řekami Lippe a Ruhrou usazené Sugambry.) začala tažení již na jaře (Cassius Dio 54. stany mužstva kryly lehké dřevěné přístřešky (hybernacula). Nástupištěm římských útoků se stal Rýn: Drusus velel 5 či 6 legiím a pomocným sborům a operace vedl na severu z Vetery. 11 př. Kr. 6 po Kr. 136–138). ale také dřevěné sudy. KR. až Tiberius. 9 př. mělo. Akce podporovala námořní flotila působící na pobřeží Frísů a Chauků. Vzhledem k tomu.) Římané po tažení roku 15 př. 97: …sic perdomuit eam. ut in formam paene stipendiariae redigeret provinciae…). Dendrochronologicky je vznik tábora datován do pozdního léta až podzimu r. a Germanikova tažení v letech 14–16 po Kr. 2. Podle rozlohy tábora lze předpokládat. Kr. což vyvolalo okamžitou Drusovu protiakci (v srpnu). kterým se mělo stát porobení Marobuda. 7–9 po Kr. Abb. 8 došlo k opuštění výše zmíněných táborů (pravděpodobně kromě Marktbreitu). kdy podle zmínky Velleia Paterculla stál Tiberius blízko triumfu a připravovalo se stanovení tributu nové provincie. Kr. až r.

16 – Bratislava-Devín. dílny). 3 – Carnuntum. odkud jako při dřívějších akcích prošel Wetterau dále na východ. 2 – Mohuč/Mogontiacum. Došlo k další akci. Druhý proud vedl z Carnunta Tiberius a zřejmě směřoval Moravským polem směrem k severu. 4 – Bunnik-Vechten. operujících dále na východ směrem k Čechám (von Schnurbein 2000. 7 – Beckinghausen. Římské aktivity na Rýnu a Dunaji 12 př.–16 po Kr. 6 – Haltern. 13 – Rödgen.Keltové a Germáni v Caesarově a Augustově pojetí 211 Obr. 11 – Dorlar. Do souvislosti s tímto tažením je kladen především větší tábor nedaleko Marktbreitu (rozloha 37 ha). datují fortifikace od Drusovy doby do doby tažení Sentia Saturnina. 2. 8 – Oberaden. Kr. 6 mincí a terra sigillata (Ateiova dílna). horrea. 18 – Kalkriese. 14 – Friedberg. Sentia Saturnina opět z Mohuče. 10 – Waldgirmes. jež měly na starosti především zásobování římských jednotek. praetorium. Přestože zde nebylo učiněno mnoho nálezů. Do této souvislosti jsou kladeny také nálezy militárií a spon typu Aucissa z lokality Mušov-Neurissen (Bálek – . 17 – Mušov-Neurissen. 15 – Marktbreit. Marktbreit pravděpodobně patřil k táborům. 12 – Frankfurt-Höchst. 5 – Holsterhausen. Výzkumy přinesly zjištění o početné a složité vnitřní zástavbě (principia. 36). 9 – Anreppen. prozkoumaný v letech 1986–1993 (shrnutí Pietsch – Timpe – Wasmer 1991). 1 – Xanten/Vetera. koncipované podobně jako v době Drusově: jeden proud vyrazil pod vedením G.

srovnávané s dávnou Keltskou katastrofou. v Halternu. se jeví jako přijatelná úvaha. Waldgirmes) a podél Mohanu (Friedberg. 9 př. Döttenbichl-Oberammergau Mainz/Mogontiacum Xanten/Vetara Neuss/Novaesium Dangstetten Oberaden Rödgen Beckinghausen Haltern Dorlar Anreppen Holsterhausen Marktbreit Waldgirmes rozloha ? 38 ha 54 ha 25. 462–463. 434). Kr. Rödgen.7 ha. charakteru vnitřní zástavby. např. 0 (?)–9 po Kr. Rasbach 2002. 59. žádná není datována po r. Z destrukčních vrstev pochází 200 mincí z rozmezí let 7–3 př. Kr. legie. 3 Vell. 9 po Kr. kudy vojsko postupovalo do Germánie: podél Lippe (Hoslterhausen. Haltern. Kr. se podařilo objevit v Kalkriese nedaleko Osnabrücku. které otřáslo a zásadně změnilo Augustovu politiku vůči Germánům. z Lugduna. Kr.) a Holsterhausenu. Kr. že i přes poměrné úspěchy vojenských expedicí kolem přelomu letopočtu bylo ovládnutí germánského území mezi Rýnem a Labem pro Řím nad jeho síly. že v tomto případě mohlo jít o jádro budoucího správního centra oblasti (např. Ann. a 19. Její výsledky jsou dobře známy – ztráta tří orlů 17. Aulius Manius.. zlomek olověné vodovodní roury. 1. rané datování stavby s apsidou je však spektakulární (Komoróczy 2006). 6/9 po Kr. Unikátním nálezem jsou úlomky bronzové pozlacené jezdecké (snad Augustovy) sochy. jižněji Marktbreit).–9 (?) po Kr. ale mnohem horší pro Řím bylo trauma z této bitvy. 11 př. Fortifikace lemují několik hlavních cest. Vzhledem ke struktuře nálezů. která svým charakterem připomíná městské forum (Becker 2002.6 ha 18 ha 21 ha 23 ha 50 ha 37 ha 7. některé s kontramarkami VAR. 4/5 po Kr.3 ha ? 54 ha 3. Touto událostí se stala bitva v Teutoburském lese roku 9 po Kr. –9 (?) po Kr. 4/5 po Kr. které s velkým nasazením (až 15 legií) likvidovali Římané po dobu tří let. Místo. Opuštění táborů východně od Rýna dokládají nálezy mincí z r. jistě šlo především o zajištění bezpečnosti severní Itálie. dal přednost nutnosti před slávou3 a ještě před dosažením cíle ji počátkem léta ukončil. Podobně také u Suetonia: „bellum…gravissimum omnium externorum bellorum post Punica“. podél Lahnu (Dorlar. 11–8 př. Situaci řešil rychlým diplomatickým jednáním s Marobudem (Dobiáš 1964.. Puteoli (např. Lucilius. 3. . 9 po Kr. 15/12–9/7 př. 18. Tib.–9 po Kr.212 Jiří MUSIL Tab. 16. nálezy terry sigillaty původem z Arezza. 2). aby.2 ha 1. Suet. Tento konflikt znamenal ukončení Tiberiovy expedice v Germánii. Podobně je také datována fortifikace ve Waldgirmes o rozloze 7. Hojné jsou „civilní“ prvky – portiky před ubikacemi (běžné až později). 12/11 př.–9 po Kr. zničení 3 alae a 6 kohort. kde došlo k této události. Paterculus 2. Kr. Rasbach 2002. Datování a velikost římských táborů na východ od Rýna. 1). Abb. především centrální stavby. dosud bylo objeveno několik fragmentů lyonské. 6). Dokončení tažení však zabránilo povstání v ne zcela klidné Pannonii a Illyrii (povstaní Dalmatů a Pannonů). Kr. Kromě toho nezvykle velký podíl nálezů tvoří také fragmenty germánské v ruce vyráběné keramiky (až 20 %. Toto konstatování dokládá prioritu řešení otázky panonského povstání před germánskou politikou. Kr. Kr. I. jak uvádí Velleius Patercullus. Tacitus. 110. Velením porýnských legií byl pověřen legát Publius Quinctilius Varus.7 ha datování 15–10 př.. 11–7 př. To se však již schylovalo k novému dramatu. který se snažil upevnit římské pozice na východ od Rýna – do této doby patří tábory v Halternu. Anreppenu (založený r. Ukázalo se. 4/5 po Kr. Šedo 1996). 11 př. Kr. 99). Anreppen). Kr. Beckinghausen. Pisy. Abb. Keramika je podobná jako v Haltern. 8/7 př. 434. 11–8 př.

byly obvykle odpovědí na útoky Germánů. že myšlenky na územní zisky byly něčím více než propagací a přípravou na vznik porýnských a podunajských provincií. Bodamským jezerem. Legion von Dangstetten am Hochrhein. A. 1964: Dějiny československého území před vystoupením Slovanů. jež způsobeny… bez vůdcovy viny…“ (Tacitus Ann. Illerem a střední Issarou. Na tomto místě také zdůrazňuje zavázání si Sugambrů a Markomanů. ať je také pamětliv ztrát. že nepřátelé kolísají. postupoval – alespoň kolem r. Gentes. Ale Tiberius Germanika pobízel četnými dopisy. Festschrift für Jaroslav Tejral zum 65. G. dost nehod. že se zabývají úmyslem žádat o mír a že bude možno válku skončit. inferior apud ripam Rheni. Vojenské akce. přímé doklady pro toto konstatování chybí. Kr. Veleli jim legati pro praetore sídlící ve Veterae a Mogontiacu. provedl jejich reorganizaci a posílení. Fingerlin. Přestože četné vojenské aktivity. 2000: Problems of the Roman Campaings against the empire of Marobuduus in the year 6 A. nejsou nálezy ani tábory „…potom bylo vojsko vedeno do zimního tábora… a považovalo se za nepochybné. – Sakař. jak naznačuje existence fortifikací v Marktbreitu a především ve Waldgirmes. a 11–14 po Kr.3. Auseinandersetzung – Anerkennung – Anpassung. Friesinger – K. Válečné akce. Hartmann). omítaného hlínou. případně je odradily a zastrašily. SHRNUTÍ Povědomí Římanů o osídlení oblastí na sever od Alp bylo na konci republiky a počátku principátu velmi povšechné a nelze oprávněně očekávat (nemáme podloženo). tak. ein Legionslager am Hochrhein. Geburtstag. dosud chybí. LITERATURA Becker. Epilog. Tyto úspěchy umožnily také ustavení řádné provincie Gallie r. (viz Tabula Siarensis): Aquitania. Germanikova ofensiva Bitva v Teutoburském lese znamenala pro Řím velkou ztrátu. 26. 1970/71: Dangstetten. o Tiberia. horním Dunajem. Minařík a A.). Komoróczy (eds. 461–465. In: J. V. kde se v základech uplatnilo zdivo kamenné. Jisté je. Posílení římské moci nakonec přineslo určité výsledky. Pokud jde např. Dobiáš. Praha. aby náležitě Germány „upozornily“ na sílu a moc římské říše. podařilo se mu dokonce po bojích s Cherusky roku 16 získat zpět jednoho orla a po porážce Arminia byl roku 17 po Kr.D. Zůstává otázkou. G. 3–18. který opět velel rýnským legiím. Proceedings of the XVIIIth International Congress of Roman Frontier Studies held in Amman. až po Augustově smrti odeslal Germanikus asi 2000 déle sloužících revoltujících vojáků do Raetie. aby se vrátil k povolenému již triumfu: že je již dost úspěchů. Výjimku na východ od Rýna představuje však fortifikace ve Waldgirmes. 197–232. Cherusky a Angrivary“. 1999: Römische und keltische Reiter im Lager der XIX. nicméně Tiberius. E. Jeho nástupce Germanicus se sice snažil obnovit situaci před rokem 9. 19 po Kr. až 10 po Kr. – zpravidla obezřetněji a zřejmě akceptoval skutečné Augustovy záměry. přel. J. Že má za sebou veliké šťastné boje. slaven v Římě triumf nad „Chatty. Droberjar. které přivedly Drusa a později Domitia Ahenobarba nepřátelským svébským územím až k Labi. Lugdunensis a Galie Belgika. do jaké míry byly události kolem přelomu letopočtu vedeny snahou o skutečné rozšíření pomeria. 21–42. že výsledků válek s Germány bylo vždy dostatečně využito propagandisticky a nepřímé doklady připravované pacifikace existují.Keltové a Germáni v Caesarově a Augustově pojetí 213 2. . 2002: Die Ausgrabungen in Lahnau-Waldgirmes. Osm římských legií se rozdělilo na dvě části – exercitus superior a ex. Archäologische Nachrichte aus Baden 60. Jordan (September 2000). Fingerlin. Pieta – B. 8–7 př. Tábory byly budovány na nepravidelném půdorysu. A. Kr. přidá-li se jen příští léto. Bouzek – H. Reges und Rom. hlavním stavebním materiálem bylo dřevo – konstrukce staveb většinou předpokládá různé druhy hrázděného zdiva. stály Řím příliš mnoho prostředků a sil a obtížně lze rozlišit osobní ambice velitelů od plnění skutečných „státních“ úmyslů. BAR-IS 1084. Limes XVIII. Brno.. Raná okupace se soustřeďuje na dnešní Švýcarsko mezi horním Rýnem. Naopak mezi Illerem a Innem nálezy z období 15 př. II. roku 11 vedl Tiberius odvetné tažení na pravém rýnském břehu. Bericht der Römisch-Germanischen Komission 51/521. jak se ukazuje.

sich die Römer für diese erst relativ spät zu kümmern anfingen. F. 263–324. – Wasmer. In: L. Die Römer zwischen Alpen und Nordmeer. J. Chr. Die Römer in Hessen. welches in der Vergangenheit durch die Barbaren bedroht wurde. Germania 83. W. Schlagkraft. 31–284. 1991: Die augusteischen Truppenlager von Marktbreit. 2000: Frühe Germanienpolitik. Im Zeitraum zwischen 12 und 9 n.). Legion aus Obermargau – Neues zum Alpenfeldzug des Drusus im Jahre 15. Baatz.). F. Kallmünz. welche römische Truppen unter der Führung von Drusus verwirklichten. Hermann (eds. R. von Schnurbein. Die Römer zwischen Alpen und Nordmeer. 2002: Die spätaugusteische Siedlung in Lahnau-Waldgirmes – Zusammenfasende Bemerkungen zum Stand der Fundauswertung. Jihomoravský kraj). 1982: Eroberung und Verzicht. 1960: Die römische Keramik aus dem Legionslager Augsburg-Oberhausen. Zur Regierungszeit von Caesar und Augustus begann sich diese Situation wesentlich zu ändern. als Beginn der römischen Anwesenheit nördlich der Alpen angesehen. úz. Zeitschrift des Historischen Vereins für Schwaben 40. Ch. Geschichte – Mythos – Literatur. Sperl. Galik. Chr. Wasmer (ed. Pasohlávky. Chr. Kühlborn.. Chr. Am Rande des Reiches.-S. Pietsch. Ein Zentrum norischer Eisenverhüttung. G. Zivilisatorisches Erbe einer europäischen Militärmacht. Die Feldzüge unter Augustus und Tiberius in Nordwestdeutschland. In: L. Mainz am Rhein. Zanier. welche entweder zur Versorgung oder als Hinterland der kämpfenden Truppen dien- . století po Kr.und Wirtschaftspotential dieser Länder im Vergleich mit dem Mittelmeergebiet wenig interessant war.–G. Berlin.). Gugl. W. W. Wasmer (ed. Wasmer (hrsg. Simon. Zivilisatorisches Erbe einer europäischen Militärmacht. Zürich-Lindenhof und Dangstetten. D. bedeuteten eine eindeutige Antwort auf die Angriffe der Germanen. In: E. 587–596.). 45–51. Zivilisatorisches Erbe einer europäischen Militärmacht. Wiegels. Limes XVIII. Bericht der Römisch-Germanischen Komission 72. 2005: Zur historischen Datierung frührömischer Militärstationen. Chr. Chr. 34–37. Jordan (September 2000). 162–176. 1994: Eine römische Katapultpfeilspitze der 19. G. Praha. Droberjar – M. Ulbert. In: A. führen. S. Archäologische Forschungen 9.214 Jiří MUSIL Fischer. – Timpe. Germania 72. Kritické poznámky z pohledu římsko-provinciální archeologie. Die Römer in Österreich. Ch.) 1995: Arminius und Varusschlacht. Feldkirchen in Kärnten. – Jilek. Mainz. (eds. 2000: Der Alpenfeldzug 15 v. L. 2006:K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. Gugel. Die Römer zwischen Alpen und Nordmeer. Es ist interessant. 155–205. 11–17. R. Rasbach. H. und die augusteische Okkupation in Süddeutschland. G. 7–60. 38–57. Lutovský (eds. M. J. Zanier. entstanden die ersten Lager längs der Flüsse Lippe und Main. 1988: Die Zeit der augusteischen Angriffe gegen die rechtsrheinischen Germanenstämme. Eine wichtige Rolle spielten dabei vor allem praktische Gründe. In: L. Walenseetürme. S. v. Die römische Politik in Germanien zwischen 12 v. als die Truppen von Tiberius und Drusus im Verlaufe einer Kampagne die Gebiete um den Bodensee besetzten. 433–440. Die weiträumigen militärische Eingriffe zwischen Rhein und Elbe. 2002: Římané v Germánii. obwohl schon einige Jahrhunderte früher ein bestimmte Bewusstsein für diese „ungastlichen Landstriche“ existierte. In: D. u Mušova (kat. Mainz. Wolters. da das Bevölkerungs. BAR-IS 1084.). 2003: Die Frühzeit. KELTEN UND GERMANEN NACH DER AUFFASSUNG VON CAESAR UND AUGUSTUS Militärische Besetzung der Länder hinter den Alpen Traditionell wird das Jahr 15 n. V. Stuttgart.-S. Wien.). Der Gewinn neuer Länder im nördlichen Vorgebirge der Alpen sowie das Stärken der Position am Rhein sollten zur Konsolidierung der Situation und Verstärkung des Schutzes Norditaliens. 2000: Die augusteischen Stützpunkte in Mainfranken und Hessen. 2003: Das keltische und römische Feldkirchen. E. Komoróczy. In: Kaiser Augustus und die verlorene Republik. R. In: H. B. dass. Wolfram (ed. Gassner. – Woesler. Praha. 530–541. Kühlborn. München – Wien – Zürich. 1914: Die römischen Münzen aus Oberhausen bei Augsburg. Ritterling. und 16 n. vor allem der Sugambrer und Usipeten. 27–37. Archeologie barbarů 2005. Proceedings of the XVIIIth International Congress of Roman Frontier Studies held in Amman.

Trotz mancher Erwähnungen bei römischen Autoren ist es bisher nicht gelungen. dass der eventuelle Geländegewinne große menschliche und materiellen Verluste bedeuten würde. Die Ergebnisse wurden allerdings für die kaiserliche Propaganda verwendet und führten zu einer Veränderung der römischen Außenpolitik gegenüber den Germanen. JIŘÍ MUSIL ÚSTAV PRO KLASICKOU ARCHEOLOGII UNIVERZITY KARLOVY. CELETNÁ 20. Chr. In der folgenden Zeit wurde es in römischen Expansionen nur in begrenztem Maße fortgesetzt. das eventuelle Interesse für die Entstehung neuer Provinzen klar zu belegen. und die Vorsicht von Tiberius verhinderte ihrem rasanten Abschluss. und die Niederlage der römischen Legionen in Kalkriese zeigte klar. aber weitere Konflikte führten schrittweise zu der großen militärischen Operation gegen Marbod im Jahre 6 n. Nach dem Tod von Drusus beschränkten sich die römische Aktivitäten zwar einigermaßen.Keltové a Germáni v Caesarově a Augustově pojetí 215 ten. CZ-110 00 PRAHA 1 . Angesichts der Situation im schon früher kontrollierten Pannonien konnte dieser Feldzug allerdings nicht beendet werden.

.

Vždy se však jednalo o fenomén s jistými vazbami společenskými. obr. lze považovat za další analogickou lokalitu (Waldhauser 2001. . Menším zjišťovacím výzkumem se podařilo objevit základy velkého domu (8. 217–227 PŘÍSPĚVEK K DISKUSI O ZÁNIKU ČESKÝCH OPPID A O POČÁTCÍCH GERMÁNSKÉHO OSÍDLENÍ ČECH Karla Motyková Příspěvek je reakcí na diskusi. byl zde proveden výzkum menšího rozsahu ARÚ Praha. nezačínala ani nekončila v přesně stejné době a důvody i způsob zániku jejich osídlení se pravděpodobně v detailech lišily. Po obou stranách této cesty byly zachyceny zahloubené sídlištní objekty. která se vyznačovala patřičným zázemím a nesporně i určitou pevnou organizační strukturou a nepochybně i kultovním ukotvením.50 m) vymezeného 50 cm širokými žlaby vysekanými do skalního podloží (Sedláček 1981. před zatopením údolí v souvislosti se stavbou přehrady. ráda bych k němu zaujala své stanovisko.00 m byla vedena na severní straně od základů hradu směrem po stráni k podhradí.1 Ostrožnu Hradec (k. Zvíkov (Waldhauser 2001. které lze v těchto souvislostech uvést ze středních Čech. datované do pozdní doby laténské a do středověku. Waldhauser označení castella. spíše se uvažovalo o středověkém stáří. 374). která proběhla v první den konference. začínala silná kamenná destrukce. Rozhodně se v tomto prostředí nesetkáváme s doklady znalosti písma jako na Stradonicích a Starém Hradisku na Moravě (Píč 1903. kde byl ve středověku postaven hrad. Čižmář 1990) nebo s ražbou zlatých a stříbrných mincí či se specializovanou šperkařskou výrobou. V horní části. konané v roce 2005 v Kounicích (na pracovišti ÚAPPSČ). s důrazem na to. Při tom protínala tehdy ještě funkční cestu. Šlo o nejdůležitější centra v kraji. K prvnímu tématu. Orlík nad Vltavou). kde se v mladší a pozdní době laténské setkáváme vedle menších i větších vesnických útvarů i s řadou opevněných menších hradišť. Svá sídliště neopevňují a žijí tedy v prostředí. o rozloze 9 ha (obr. hned za bermou. odezněly představy o trvání některých z těchto lokalit ještě v době. 536). výrazně nižší úrovni. které známe z oppid. Dlouhá sonda o š. Místem. Jelikož jsem tento názor zaregistrovala i v písemné formě (Droberjar 2002.ARCHEOLOGIE BARBARŮ 2005. 3). zániku českých oppid. ú. společenská organizace a náboženské představy jsou na jiné. kterou registrujeme na oppidech. L. Ta zřejmě představovala důležité články ve správní a hospodářské organizaci celé země a životní standardy jejich obyvatel odpovídaly v zásadě těm. kde to nejspíše není zapotřebí. Je sice pravda. jako např. 241). směřující v serpentině k řece.00×6. 1:poloha 17). stol. V padesátých letech 20. které přepažují vstup na ostrožnu. ale o celou úrodnou část země. Tyto aglomerace se v mnoha směrech odlišovaly od sídlištních forem převážně zemědělského germánského obyvatelstva. ale pamatuji se. Chtěla bych zdůraznit. se jeví uvedený závěr jako málo pravděpodobný. že její datování ve zkoumané části nebylo jednoznačné. které archeologie objevuje v neopevněných sídlištích nově příchozích po celé zemi a jejichž řemeslné dovednosti. velký dům je spolehlivě datován do mladší doby laténské a svojí rozlohou i technikou výstavby je srovnatelný se zástavbou na oppidech. pro které razí J. 2. Ačkoli pro zachycené zbytky opevnění nelze vyloučit pozdněhalštatské stáří. kterého jsem se též krátce účastnila. v některých případech dokonce významnými pro celou zemi. Na základě publikovaných terénních výzkumů i rozborů. str. 1 Laténské opevněné hradiště malého rozsahu (cca 2 ha) bylo zaznamenáno na ostrožně nad soutokem Vltavy a Otavy. kde jednotlivým dvorcům dominuje velký nadzemní dům. Následně zjištěné zbytky opevnění. Zřejmě zde už začínala zástavba podhradí. že nešlo jen o velká oppida a vztah nově příchozích k nim. že všechna česká oppida se netěšila stejnému významu. Jde o menší a dobře strategicky situovaná a opevněná místa. kdy do země přicházejí labsko-germánské kmeny. Chybí i vyspělá stavební technika obydlí. kterými dnes disponujeme. že musíme vzít v úvahu. je výrazné návrší „Kolo“ u Týnce n. hospodářskými i obecně lidskými k obklopujícímu je regionu. že mělo jít o nenásilné obsazení země. jsou datovány do doby laténské a řadí lokalitu mezi skupinu keltských opevněných míst menšího rozsahu. 173–178. která vykazuje osídlení o rozsahu 2 ha.

. které jsou obvyklou složkou jiných českých nálezů. 1936. nalezený náhodně v továrně v prostoru Pražského Předměstí v Kolíně (obr. Naprostá převaha stejných typů. 133–135) do souvislosti s posuny části Keltů z Čech do Podunají. tedy v sídelním prostředí. objevený nedaleko břehu říčky Klejnarky. století a měl být ukryt ve dvou váčcích v sousedství mladolaténských jam (Filip 1956. že k výrobě některých předmětů došlo až po polovině 1. 1:poloha 11) v r. 1:poloha 20). tentokrát železných nástrojů a dalších výrobků. Dle analýzy Z. Nemeškalové-Jiroudkové (1998) se v pokladu vyskytují jen ojediněle mince. jejichž původ by bylo možné předpokládat ve vzdálenějších oblastech. Řadí se tak k nejvýznamnějším pokladům doby laténské z Čech. Mapa okolí Labe u Kolína s vyznačenými místy osídlení: 1 – z doby laténské. že poklad obsahoval pouze nejvyšší nominálové hodnoty: statéry a jejich třetinky. O koncentraci laténského osídlení v pásu dlouhém zhruba 10–12 km podél levého břehu Labe nemůže být pochyb. Do dnešního dne patrné zbytky říčních meandrů mohly zajišťovat bezpečnost a tok hlavní české řeky dobré spojení s centrem země. Je datován do první poloviny 1. dovoluje považovat poklad za soubor ražeb domácích. Na základě některých charakteristických kusů (např. ale pozornost přitahuje především poklad 304 zlatých keltských mincí. Nemeškalová-Jiroudková (1998. nůžek) lze usuzovat. 237). (Rybová – Motyková 1983. levého přítoku Labe na katastru Starého Kolína (obr. městem Kolínem a jeho okolím. malované keramiky) musí nutně vést k otázce. vykazuje rovněž cílený výběr různých druhů. Podle Motyková – Sedláček 1990. Důležitá je rovněž skutečnost. ale o úmyslně tvořený poklad vysoké hodnoty. nešlo tedy o hotovost náhodně shromážděnou. století př. a to z Podmokel a Stradonic.218 Karla MOTYKOVÁ Obr. Intenzita a hlavně naprostá výjimečnost některých mladolaténských nálezů se projevila dále po proudu řeky. závěsu kotle. které to dokazují. jaké byly vzájemné vztahy objevených částí zdejší sídelní aglomerace a zda nelze uvažovat o nějaké organizační formě blízké oppidům. v prostoru mezi dnešním Starým Kolínem. století a jeho uložení dává Z.Kr. Byl zřejmě uložen v nějakém organickém obalu a obsahoval 68 předmětů o váze 15 kg. které mají své analogie především na oppidech. 2 – ze starší doby římské. 1. Oba popsané depoty spolu s nápadným soustředěním dalších méně obvyklých laténských nálezů (např. K nálezu došlo už ve třicátých letech 20. 168–174). Další depot. Po obou březích se i při bagrování písku nebo rozšiřování přístavů objevují ojedinělé laténské nálezy.

Už v dobách konsolidace a rozkvětu oppidální civilizace se setkáváme s archeologickými situacemi. ozdob nebo keramiky.4 cm dlouhý hrot šípu s křidélky). Jiný příklad neopevněné polohy se specializovanou výrobou a obchodními kontakty při levém labském břehu byl zkoumán v Lovosicích (Salač 1996). které svědčí o keltské přítomnosti na místě nebo alespoň o určitých kontaktech s mladolaténským prostředím (Chytráček 1996. kde se sice dosud nepodařilo registrovat výrazné stopy laténského osídlení. 2 V souvislosti s hodnocením lovosicého sídliště zmiňuje V. Souhlasím s ním. Výskyt prestižních předmětů v lesním prostředí nebo na vyvýšených polohách opravdu může představovat pozůstatky po obětinách. na raně středověkém hradišti byla na konci 19. že při stavbě dráhy byl nalezen republikánský denár (Motyková – Sedláček 2001. bronzových figurek kančíků (Drda – Rybová 1998. kdy jde o předměty z výšinných poloh: Stará Kouřim.. Nálezy pocházejí ostatně z osmdesátých let 19. které byly spíše v držení elit než vesnického zemědělského obyvatelstva. že fungovaly jisté společné výrobní. na Závisti (Drda – Rybová 1992. Poněkud jiný příklad představují nálezy ze západních Čech. zřejmě mezikmenovými střety. 344–347). a V. které ukazují. i když náhodně objevené nálezy např. např. zanikají tato oppida pravděpodobně i v souvislosti s odchodem části keltské populace do Podunají. století náhodně objevena stříbrná hexadrachma s legendou TITTO. 276.Příspěvek k diskusi o zániku českých oppid a o počátcích germánského osídlení Čech 219 Ve středním Polabí neregulovaný tok přinášel ovšem i záplavy. bratislavským ražbám (Waldhauser 2001. Radoměrský 1955. polohy Žmavy. Tato pozorování vedou k závěru. Pozoruhodná je však v této souvislosti zpráva. Hrazany i Nevězice byly zřejmě opuštěny dříve a záměrně. může být správná. Tento přehled byl míněn jako připomenutí situace v Čechách v době. která náleží k nejmladším tzv. Nachází se na okraji české kotliny v podstatě na samém počátku labské průrvy a má už z geografického důvodu jiné vazby ke svému okolí. obce Opolany ) na jižním úbočí polohy Hřebínek byla objevena už před rokem 1900 třetinka zlatého mušlovitého statéru (Radoměrský 1955. kdy se v jižní části soustřeďoval život na oppidech a lze předpokládat. S ohledem na nemalou původní cenu nalezených předmětů. obr. Při výzkumu hradiště z doby bronzové a starší doby laténské na Černém kopci u Svržna se našly dva železné předměty (spona spojené konstrukce a 8. naznačuje. že i zde došlo ke zřízení refugia. o kterých už víme z historických zpráv. ve kterých by se mohly odrážet události neklidného 1. Úvaha o kultovním významu těchto i jiných předmětů objevených bez bližších nálezových souvislostí. Výjimečně se využila vyvýšená poloha. V případě popsaných stop laténského osídlení v Nymburce šlo zřejmě o ochranu brodu. zastavěných jádrem bývalého královského města Nymburka. 17). 175–176). ale na význam místa nás upozorňují pozoruhodné. i když zde jistě hrály roli i útoky a založené požáry. zachycená při východním okraji náměstí. a to k severovýchodu a severozápadu. 6. 92). které lze nejspíše vysvětlit místními. Lze uvést několik příkladů. že předměty uložené v muzeu Třebenice nepředstavují celek. Zatímco Třísov. 56). 635) soubor nálezů z Dřemčic. který fungoval v lomu řeky od pravěku a byl součástí dálkové cesty záhy se rozvětvující ve dvě větve. a tak registrujeme i pozdnělaténské osídlení spíše v jistém odstupu od řeky. náboženské i organizační prvky spolu s ostatními částmi země. ať jakkoli stručných. tak jsem na původ (?) některých kusů z hrobových kontextů usuzovala především ze stop. výstavbu a následně požáry bran a opevnění obou stavebních fází na Hrazanech (Jansová 1986) nebo ve fázi III. Kr. Na polabské krajinné dominantě Oškobrhu (kat. . Proto také jim bude věnována následná pozornost s cílem upozornit na postup změn. Pouze jedna menší jáma. I na Hrazanech se v poslední fázi užívání setkává archeologický výzkum s předsunutým sypaným valem. ve kterých se ovšem může odrážet i situace širšího středoevropského dosahu. Kolníková 1991).2 K popsaným lokalitám přistupují ještě strategicky výhodné body v krajině. keltských nebo republikánských mincí. Před tím se však ještě hrazanské oppidum rozrostlo z původních 30 ha do plochy 39 ha a do pevnostního systému byla zahrnuta obě předhradí. V posledních letech se podařilo při záchranných výzkumech na Kostelním náměstí a v jeho okolí objevit mladolaténskou keramiku především v navážkách a výplních středověkých objektů jako intruzi. zbraní. 104–106. Pokud však jde o mnou publikovaný údaj (Motyková-Šneidrová 1963. století. že prošly žárem. Sledujeme např. že můžeme počítat s osídlením východním směrem. 115–127). Salač (1990. což byl případ pravého břehu Labe v místech. ale oblast keltských náboženských představ je nám z různých důvodů jen velmi málo známá. Větší archeologické výzkumy sledovaného období byly dosud zaměřeny mnohem více na oppida než na rovinná sídliště. mohlo by jít spíše o řízené akce nebo slavnosti než o jednání jednotlivců. osídlenými keltským etnikem. Přes evidentně velký hospodářský význam lovosické aglomerace považuji však srovnání s oppidy v tomto případě za předčasné. století př.

Nepochybně to byli Germáni. 3. Tvršice ale i Dobřichov-Pičhoru). že zde systematický archeologický odkryv neproběhl. po větší část 1. lze pozorovat podstatné změny ve struktuře zástavby. To samé platí pro větší a lépe prozkoumané žárové nekropole (např. Útočníky. není způsob jejich zániku tak jednoznačný především proto. Pokud jde o Stradonice. 176–182). 2. ale nebyl tak rozsáhlý. jako v boční bráně A (Motyková – Drda – Rybová 1990. Markomanech nebo jiných kmenech. kterou můžeme dobře sledovat jak na sídlištích. že se z ní oppidum už nevzpamatovalo. byl stejně ničivý. která nahradila starší typ hradeb s vertikálním lícem (obr. co bylo jen stručně uvedeno. Z toho. Archeologické nálezy jsou v tomto ohledu poměrně výmluvné. Z terénní situace také vyplývá. které ostatně dokládají i některé importované předměty. Vyznačují se zcela jiným způsobem bydlení. Stehelčeves. 2). 65–81. Třebusice. ale že se situace vyhrocovala dlouhodobě. poslední fáze brány D oppida Závist. se v závěrečné V. která se vysvětluje odchodem části Keltů do Podunají i budováním refugií pro obyvatele zázemí v nebezpečných dobách. Pátá. Z toho můžeme usuzovat. a ukazují tak na těsné styky Boiohaema s Galií. Tak např. století př. tak i v hrobové výbavě žárových hrobů (Motyková-Šneidrová 1963). Kr. . Tuto první vlnu příchozích charakterizuje náplň tzv. Axonometrická rekonstrukce P. kteří dobili závistské oppidum. že nově příchozí se usazují a místo už vesměs po delší čas neopouštějí. Závist i Stradonice fungují déle (Drda – Rybová 1997. Drdy. známých z písemných zpráv. Kr. protože se země zřejmě dosti brzy zaplnila novými kolonisty. kdy byla využita technika sypaných valů. nalezené na Stradonicích. Katastrofa byla taková. Důležité je. L. O požárech nepochybuje a odvolává se na „spousty popela“. ať už uvažujeme o Hermundurech. zničili i další keltské državy a tuto dějinnou epochu naší země uzavřeli. kdy stojí v místech hlavního vstupu monumentální brána s dřevěnou stavbou (obr. Poukázat je však možno na pozorování J. K této změně existují paralely z období dobývání Galie Caesarem v letech 58–50 př. plaňanského horizontu. Požár. který byl s lokalitou seznámen před více než 100 lety. Záchranný výzkum. Drda – Rybová 1992). tíž 1998. Drdy. jakož i z dalších publikovaných podrobností je násilný konec českých oppid jasný. který byl v roce 1981 vyvolán výkopy pro vedení plynu. který zachvátil všechny dřevěné konstrukce brány D. přinesl sice řadu důležitých poznatků. Píče (1903). že tato nejstarší sídliště jsou v celé řadě případů funkční dále. nebo i déle. První fáze výstavby brány D oppida Závist. Tišice. že nešlo o nějaká překvapivá přepadení. aby tuto otázku mohl vyřešit (Rybová – Drda 1994). století po Kr. Axonometrická rekonstrukce P. Ve srovnání s první stavební fází brány D na Závisti. 3). 4) v úvahu průběh třetí čtvrtiny 1. Jsou Obr. neznáme jménem. fázi setkáváme se zcela jinou formou opevnění.220 Karla MOTYKOVÁ Obr. hospodaření i náboženských praktik. Pro trvání této poslední brány na Závisti přichází dle zmíněných analogií sypaných valů (obr.

5 Nevězice. že jen menší část hrobů náležela podle an- . Závěrečná fáze opevnění oppid – tzv. pokud nevezmeme ovšem v úvahu několik drobných ozdob nebo na kruhu vyrobenou nádobu. poté bylo zřejmě dobrovolně opuštěno. V této oblasti navazují nejspíše na keltské znalosti. které ale mohly mít původ už v jejich předcházející vlasti. kteří nesnesou srovnání se specializovanými řemeslníky oppid. kde se s Kelty setkali. 6 Heidengraben. 5). 3 Závist. Osídlení trvalo přibližně po dvě generace.Příspěvek k diskusi o zániku českých oppid a o počátcích germánského osídlení Čech 221 Obr. Jinak nikde není keltský vliv markantněji patrný. který se uskutečnil v letech 1972–1976 v pískovně u Mlékojed v malém předstihu před postupující skrývkou pro pískovnu. který začínal ve vzdálenosti 150 m východním směrem na katastru sousední obce Tišice (obr. Pro poznání stavební struktury germánských vesnic z přelomu starého a nového letopočtu. Podle Drda – Rybová 1998. Tento závěr potvrzuje i k popsanému sídlišti náležející hřbitov. Posledně jmenovaná řemesla se naopak těší jejich zájmu především z důvodů potřeby zbraní a zbroje. 2 Liercourt-Érondelle. Všech osm seskupení tvořilo řadu a bylo založeno s největší pravděpodobností najednou na začátku germánské invaze. jsem vybrala plán největšího dosud zkoumaného sídliště ze sledovaného období (obr. 4 Závist-Šance. 6). 4. Šlo o výzkum záchranného charakteru. sypané hradby. s výjimkou železářství a kovářství. šíjová linie. Příklady sypaných valů: 1 La Chaussée-Tirancourt. Sídliště bylo založeno v horizontu plaňanského typu (stupeň A) na táhlé písečné terase nedaleko pravého břehu Labe. to zemědělci. které se prostírají především v úrodných pásech podél hlavních řek často v místech před krátkou dobou opuštěných Kelty. Pohřebiště bylo výjimečné tím.

Mělník. 5. Plný obdélník znamená polozemnici. Mlékojedy. okr. .222 Karla MOTYKOVÁ Obr. Plán sídliště ze starší doby římské.

Příspěvek k diskusi o zániku českých oppid a o počátcích germánského osídlení Čech

223

Obr 6. Tišice, okr. Mělník. Plán pohřebiště ze starší doby římské. 1 – popelnicový hrob, 2 – malý jámový hrob, 3 – velký jámový hrob, rozrušený, blíže neurčitelný hrob. Plná černá značka – žena, polovina značky černá – muž, třetina značky černá – dítě, prázdná značka – pohlaví neurčitelné.

tropologického posudku mužům a obecně častý byl i zvyk ukládat spálené pozůstatky mrtvých do jámových hrobů. Jelikož pohřebiště bylo před časem publikováno i s rozlišením dvou chronologických fází (obr. 7), uvádím je zde jako příklad, jak dobře může hrobová výbava odrážet rozdílný chronologický horizont spojitelný nad to s historicky známými událostmi (Motyková-Šneidrová 1963a). V tomto

224
Karla MOTYKOVÁ

Obr. 7. Tišice, okr. Mělník. Chronologické třídění nalezených předmětů do dvou stupňů.

Příspěvek k diskusi o zániku českých oppid a o počátcích germánského osídlení Čech

225

smyslu by první fáze znamenala stupeň A, tedy dobu příchodu germánské komunity do Čech, druhá fáze (stupeň B1), která je bohatší např. i na římské importy, může být spojena s rozkvětem země za vlády Marobuda a jeho bezprostředních nástupců.3 Zbývá nyní ještě odpověď na jednu otázku. Když budeme komplex Mlékojedy – Tišice považovat za běžnou normu pro zemědělské germánské sídliště, jak můžeme hodnotit některé zvláštnosti, které se vážou na prostor bývalých oppid. Právě tyto sídelní stopy jsou jádrem úvah o mírovém soužití mezi Germány a Kelty. Jde především o malý kůlový přístřešek, postavený do ruin postranní brány A závistského oppida, který je datován nemnoha keramickými zlomky do stupně A. Domnívám se, že pro nové příchozí, kteří zemi ovládli, znamenaly ruiny keltských oppid vítaný majetkový zdroj. Trvale se zde však neusadili, ale využili nedlouho před tím opuštěná místa v úrodných částech Čech k zemědělství a pastevectví. Stejná byla situace na Stradonicích, kde se pod Hradištěm, na břehu Berounky, usídlila menší komunita. Zajímavé je, že několik keramických zlomků z obou lokalit ukazuje svojí ornamentikou na vztah k przeworské kultuře. Jako vysvětlení se nabízí v této souvislosti Tacitova zpráva že Marobud mimo jiné ovládl i kmen germánských Lugiů, který bývá s touto kulturou spojován. Domnívám se, že z výše uvedeného je zřejmé, že na přelomu starého a nového letopočtu opravdu došlo k násilnému obsazení země germánskými kolonisty. Staletá keltská država se zhroutila a oppida byla ponechána svému osudu. Nová agrární společenství nevyhledávala výšinné polohy a ani je nebyla zvyklá opevňovat. Noví osadníci spíše pátrali po opuštěných a dosud zcela nezarostlých polohách vhodných k osídlení i k zemědělství. Často diskutovaná otázka, co se stalo se zbytky Keltů, kteří střet přežili a ze země neodešli, musí zůstat bez odpovědi. Jejich stopa v germánském kulturním projevu není patrná.

LITERATURA
Čižmář, M. 1990: Funde der Siegelkapseln aus den keltischen Oppida Stradonice (Böhmen) und Staré Hradisko (Mähren), Germania 68, 597–600. Drda, P. 1987: Keltské oppidum Hrad u Nevězic, Archeologické rozhledy 39, 517–556. Drda, P. – Rybová, A. 1992: Ľ oppidum de Závist: construction de la porte principale (D) et sa chronologie, Památky archeologické 83, 309–349. Drda, P. – Rybová, A. 1997: Keltská oppida v centru Boiohaema, Památky archeologické 88, 65–123. Drda, P. – Rybová, A. 1998: Keltové a Čechy. Praha. Droberjar, E. 2002: Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě. Praha Filip, J. 1956: Keltové ve střední Evropě. Praha. Chytráček, M. 1996: Ojedinělý nález z mladší doby laténské na Černém vrchu u Svržna, okr. Domažlice, Archeologické rozhledy 47, 115–127. Jansová, L. 1986/1988/1992: Hrazany. Das keltische Oppidum in Böhmen. Band I–III. Praha. Kolníková, E. 1991: Bratislavské keltské mince. Bratislava. Lichardus, J. 1984: Körpergräber der frühen Kaiserzeit im Gebiet der südlichen Elbgermanen. Saarbrücker Beiträge zur Altertumskunde, Band 43. Bonn. Motyková, K. – Drda, P. – Rybová, A. 1990: Oppidum Závist – prostor brány A v předsunutém šíjovém opevnění, Památky archeologické 81, 308–433. Motyková, K. – Sedláček, Z. 1990: Osídlení ze starší doby římské v Kolíně-Radovesnicích I, Archeologické rozhledy 42, 270–283. Motyková, K. – Sedláček, Z. 2001: Archeologické výzkumy na Nymbursku v roce 2000, Středočeský vlastivědný sborník 19, 99–106. Motyková-Šneidrová, K. 1963: Die Anfänge der römischen Kaiserzeit in Böhmen. Fontes Archaeologici Pragenses 6. Pragae. Motyková-Šneidrová, K. 1963a: Žárové pohřebiště ze starší doby římské v Tišicích ve středních Čechách, Památky archeologické 54, 343–437. Nemeškalová-Jiroudková, Z. 1998: Keltský poklad ze Starého Kolína. Praha.
3 O ještě detailnější třídění tišické nekropole se pokusil J. Lichardus (1984), ale nedomnívám se, že je možné dojít při poměrně malém počtu hrobů, nadto často silně poničených orbou, k obecně přijatelným podrobnějším závěrům.

226

Karla MOTYKOVÁ

Píč, J. L. 1903: Starožitnosti země České II. sv. 2. Hradiště u Stradonic jako historické Marobuduum. Praha. Radoměrský, P. 1955: Nálezy keltských mincí. In: Nohejlová-Prátová, E. (ed.), Nálezy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I. Praha, 35-84. Rybová, A. – Drda, P. 1994: Hradiště by Stradonice. Rebirth of the Celtic Oppidum. Praha. Rybová, A. – Motyková, K. 1983: Der Eisendepotfund der Latènezeit von Kolín, Památky archeologické 74, 96–174. Salač, V. 1990: K poznání laténského (LT C2–D1) výrobního a distribučního centra v Lovosicích, Archeologické rozhledy 42, 609–639. Salač, V. 1996: O hospodářství, oppidech a Marobudovi, Archeologické rozhledy 60, 60–97. Waldhauser, J. 2001: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha.

EIN BEITRAG ZUR DISKUSSION ÜBER DEN UNTERGANG DER BÖHMISCHEN OPPIDA UND DIE ANFÄNGE DER GERMANISCHEN BESIEDLUNG BÖHMENS
Dieser Beitrag ist die Reaktion auf eine Diskussion, welche am ersten Konferenztag in Kounice geführt wurde. Zum ersten Thema – dem Untergang der böhmischen Oppida – wurden die Vorstellungen präsentiert, nach denen manche Oppida noch in der Zeit der Landesbesetzung durch elbgermanische Stämme überdauerten, und dass das Land gewaltlos besetzt wurde. Auf der Basis der veröffentlichen Geländeuntersuchungen und Analysen von Fundkomplexen (vorwiegend von Münzen) kann jedoch diese Ansicht nicht akzeptiert werden. Es ist zwar wahr, dass die böhmischen Oppida ihre Existenz nicht alle gleichzeitig beendeten und die Gründe zum Abruch der Besiedlung unterschiedlich waren, aber es handelte sich immer um wichtige Zentren innerhalb eines Gebietes mit ausreichendem wirtschaftlichem Hinterland und entsprechender Organisationsstruktur. Während Třísov, Hrazany und Nevězice im Zusammenhang mit dem Abzug eines Teiles der keltischen Bevölkerung ins Donaugebiet relativ absichtlich verlassen wurden, lebten Závist und Stradonice weiter. Allerdings kann auch hier eine bestimmte Abnahme der Siedlungsbauten beobachtet werden (Z. B. Vorburg von Závist bereits ohne Besiedlung.). In dieser Hinsicht ist es wahrscheinlich, dass ein Teil der einheimischen Bevölkerung ebenfalls mit anderen Gruppen abgewandert ist. Die Gesellschaft auf beiden Oppida scheint allerdings wirtschaftlich und gesellschaftlich konsolidiert gewesen zu sein. Es ist möglich, dass sie innerhalb ihrer Mauern einen Teil der Bevölkerung aus den südböhmischen Oppida aufgenommen hat. Diese Tatsache kann auf dem Oppidum Závist gut durch den Aufbau der letzten mächtigen Befestigung sowie durch eine Erweiterung der Gesamtfläche des Oppidums belegt werden. Es besteht kein Zweifel daran, dass das Oppidum Závist in der Schlussphase seiner Existenz erobert wurde und dass das Haupttor D sowie das Seitentor A dabei niederbrannten. Im Fall von Stradonice ist die Situation nicht so eindeutig, da hier keine systematischen Untersuchungen verliefen. J. L. Píč aber, welcher diese Lokalität vor mehr als 100 Jahre gut kannte, hegte keinerlei Zweifel am Untergang der Anlage durch ein Brandereignis, wobei er immer wieder „die Mengen an Asche“ erwähnte. Die ankommenden Germanen müssen auf Widerstand gestoßen sein, wovon die ältesten Gräber der Stufe A zeugen; den Männern wurden Waffen beigegeben. Manche der Brandgräberfelder beginnen gerade in diesem Horizont, und ihre Existenz dauert bis ins 2.–3. Jhdt. n. Chr. Andere wiederum umfassen nur wenige Gräber und haben eine kurze Lebensdauer. Da sie auf dem gesamten, damals besiedelten Teil Böhmens auftreten, können sie die Gräber der germanischen „Vorposten“ darstellen. Diese waren für die Kontrolle der Situation in einem Land, welches sich in der vorangehenden keltischen Zeit durch eine starke Organisationsstruktur und ein relativ hohes Wirtschaftsniveau auszeichnete, notwendig. Für Neuankömmlinge, welche nunmehr das Land beherrschten, wurden die Ruinen der keltischen Oppida zu einer willkommenen Vermögensquelle. Sie haben sich zwar nicht auf den Oppida angesiedelt, aber sie verwendeten die kurz vorher verlassenen Orte in den fruchtbaren Teilen Böhmens zur Land- und Weidewirtschaft. Unter dem Hradiště bei Stradonice sind im Rahmen einer kleinen Rettungsgrabung vor kurzem die Spuren eines germanischen Dorfes aus dem ältesten Horizont der Römerzeit festgestellt worden. Eine kleine Hütte des gleichen Alters ist im Bereich des niedergerissenen Tores A auf dem Oppidum Závist erbaut worden. Es stellt sich die Frage, ob es sich nicht um provisorische Be-

Příspěvek k diskusi o zániku českých oppid a o počátcích germánského osídlení Čech

227

hausungen von Menschen handelt, welche das Land eroberten und auf dem verlassenen Oppidum nach Wertgegenständen suchten. Es ist interessant, dass die Verzierung einiger Keramikfragmente von beiden Lokalitäten eine enge Beziehung zur Przeworsk-Kultur hat. In dieser Hinsicht brachte Tacitus eine Bemerkung, dass Marbod auch den Stamm von germanischen Lugiern, welcher mit dieser Kultur in Verbindung steht, beherrschte. Der Schluss dieses Beitrages ist der größten bisher publizierten, germanischen Siedlung aus der älteren römischen Kaiserzeit in Mlékojedy (Bez. Mělník) gewidmet. Seine Existenz auf der Sandterrasse, unweit des rechten Elbeufers ist mit der Stufe A verbunden. Alle acht Gehöfte (in eine Reihe geordnet) wurden gleich am Anfang der germanischen Invasion gegründet und von zwei Generationen ungefähr verwendet. In Entfernung von zirka 150 m in der Ost-Richtung befand sich ein zur Siedlung zugehöriges Gräberfeld in Tišice, welches bei der fortschreitenden Sandförderung durchgeforscht wurde.

KARLA MOTYKOVÁ POLABSKÉ MUZEUM, PALACKÉHO 68, CZ-290 55 PODĚBRADY

ARCHEOLOGIE BARBARŮ 2005, str. 229–235

KDY ZAČÍNÁ DOBA ŘÍMSKÁ?
Vladimír Salač

Abychom mohli odpovědět na otázku obsaženou v titulku, musíme si nejprve položit otázku základní – co je doba římská? Student u zkoušky zpravidla odpoví, že jde o období, kdy se střední Evropa a potažmo i české země ocitají ať již přímo či zprostředkovaně ve sféře vlivu Římské říše.1 Je to ovšem pravda? Platí toto tvrzení i pro její počátky? Ještě nedávno se o takovéto odpovědi nepochybovalo – vždyť velmi dobře odpovídala chronologickému schématu, které se až do 80. let minulého století považovalo za jediné správné. V Čechách měla doba římská začínat někdy mezi lety 9–6 př. Kr., tedy v době, kterou Josef Dobiáš (1964) považoval za nejpravděpodobnější, avšak nikoliv jedinou možnou pro příchod Markomanů pod Marobudovým vedením do České kotliny. Potud bylo vše v pořádku, protože s příchodem Marobuda se skutečně Čechy dostávají do užšího kontaktu s Římskou říší, a to jak z hlediska archeologického (příliv tzv. importů), tak jistě i politického. Písemné prameny nám ostatně konkrétní politické činy zmiňují – vzpomeňme např. poslání Varrovy hlavy Marobudem, který ji obdržel od Arminia po bitvě v Teutoburském lese, do Říma apod. Nejen politický, ale přímo i mocenský tlak představuje také vojenské tažení proti Marobudovi, od jehož provedení (či jen plánování?) uplyne letos 2000 let.2 Pokud jde o představu archeologického projevu takovéhoto počátku doby římské v Čechách, významně k ní přispěl Oscar Almgren, který v roce 1913 napsal článek Zur Bedeutung des Markomannenreichs in Böhmen für die Entwicklung der germanischen Industrie in der frühen Kaiserzeit. V tomto příspěvku dospěl významný švédský archeolog k závěru, že země na Vltavě, Labi, Ohři a Berounce představuje nejlepší příklad toho, kterak obsazení původně keltské země polabskými Germány za současného vlivu římsko-provinciálního prostředí vytvořilo podmínky pro symbiózu těchto tří kulturních proudů. Jejich symbióza potom měla vést ke vzniku svérázné smíšené kultury, která měla ovlivňovat okolní germánská území. Autor přitom vycházel z Píčem (1905) publikovaných hrobů ze starší doby římské, především z Dobřichova-Pičhory a v neposlední řadě z písemných pramenů. Tady někde jsme zřejmě na stopě představy, že právě u nás vznikala na počátku doby římské specifická kultura pod vlivem římských provincií, která se odtud stejně jako politická moc šířila do okolí. Zde jsou jednoznačně dávány do úzkého vztahu historické politické události s vývojem a šířením hmotné kultury.3 Že
1 Pro porovnání uveďme charakteristiky doby římské v posledních syntézách pravěku našich zemí. Pravěké dějiny Čech (Pleiner ed. 1978, 676): „Doba římská. Vžitý název pro první čtyři století nového letopočtu v samém středu Evropy je možné přijímat s výhradami. V Čechách Římané nikdy nebyli, nepočítáme–li možnost cest nějakých obchodníků. K pohraničí římského impéria patřily jen malé územní části na jihozápadním Slovensku a na jižní Moravě. Protože však byla první polovina +1. tisíciletí ve znamení dějin římského císařství a ohlasů některých jeho kulturních projevů, je ustálený název srozumitelný.“ Pravěké dějiny Moravy (Tejral 1993, 424): „V archeologické literatuře se dějinná etapa, charakterizovaná sousedstvím a vzájemnými střety římského impéria s barbarskými, ponejvíce germánskými kmeny, žijícími na našem území, nazývá dobou římskou. Vztah těchto světů, barbarského a antického, je hlavním a posléze osudovým momentem tohoto období, v jehož průběhu nabývá různé tvářnosti a mnohdy je na obou stranách citlivým ukazatelem vnitřních společenských procesů.“ 2 Nelze ovšem opominout, že o uskutečnění tohoto tažení resp. o hodnověrnosti zpráv o něm v díle Velleia Patercula se začíná v současném bádání i vážně pochybovat (Kehne 2002). 3 Ovšem kombinování údajů z antických písemných pramenů s archeologickými nálezy má i v české archeologii dávnou tradici. Již v Pravěku země České J. E. Wocela (1968, 185) se ještě před kapitolou hledající germánské archeologické nálezy lze dočíst: „Uvážíme-li však, co o říši Marobudově římstí vrstevníci, zvláště Vell. Paterculus, kladou, nakloníme se zajisté k náhledu, že Markomané za oněch věků z primitivních oněch poměrů poněkud se již byli vyšinuli…“ Ztotožňování údajů z písemných pramenů s archeologickými zjištěními někdy vedlo i k extrémním závěrům, jako např. ztotožnění Marobudova sídla s laténským oppidem Stradonice J. L. Píčem (1903).

230

Vladimír SALAČ

nejde jen o dávno zapomenutou epizodu z dějin bádání, dokládá právě vydaná, byť posmrtně a s odstupem zhruba deseti let, kniha Th. Völlinga (2005), která se k tomuto schématu stále hlásí. Podíváme-li se ovšem na posuny v datování, ke kterým u nás a nejen u nás za poslední čtvrtstoletí došlo (shrnutí např. Salač 1996 s další literaturou), je zřejmé, že dřívější chronologické schéma a s ním spojené kulturně-historické interpretace musí být nahrazeny schématy novými, odpovídajícími dnešnímu vyššímu datování. Čtenář očekávající na tomto místě chronologický rozbor typů a variant spon či dalších artefaktů s cílem zpřesnit jejich datování, a tedy diskusi o tom, zda určitá spona či opasková zápona je o pět či deset let starší nebo mladší, než se dosud uvádí v literatuře, bude zřejmě zklamán. Cílem příspěvku je poukázat na některé obecné problémy spojené s vytvářením chronologických schémat a jejich následným využíváním k rekonstrukci historických událostí, či naopak s tvorbou chronologických schémat na základě historických událostí. Na tyto problémy se totiž velmi snadno a často zapomíná. Představa, že z archeologického hlediska lze počátek doby římské v Čechách klást k letům 9–6 př. Kr. a spojovat jej s příchodem Markomanů vedených Marobudem, kteří k nám měli přinést kulturu tzv. plaňanských pohárů, dnes již neobstojí. Je totiž zřejmé, že tzv. horizont plaňanských pohárů, který ve skutečnosti není ničím jiným než v Čechách z tradičních důvodů odlišně pojmenovaným mladším úsekem großromstedtského horizontu, je o několik desetiletí starší než zmíněná léta 9–6 př. Kr. Důvody, které k vyššímu datování vedly, zde není možné a nakonec ani nutné rozebírat, neboť byly mnohokrát publikovány, byť, jak jsme již uvedli, o konkrétním stanovení počátku tohoto horizontu se nadále intenzívně diskutuje (např. Rieckhoff 1995; Peschel 1991; 1999; Meller 1999; Bockius – Luczkiewicz 2004). Vraťme se ovšem k původní otázce – co je to doba římská? Přijmeme-li odpověď, že jde o období, kdy se střední Evropa ocitá pod vlivem Říma, pak zjišťujeme, že dříve uváděný počátek, tedy poslední desetiletí př. Kr., je vlastně v pořádku. Skutečně, teprve od této doby můžeme o římském vlivu ve střední Evropě vůbec uvažovat. Maximálně bychom se mohli dostat k roku 15 př. Kr., k prvnímu vojenskému tažení Římanů za Alpy.4 Zde tedy narážíme na zásadní problém – data spojovaná s historickými událostmi a především jejich historická interpretace se rozcházejí s archeologickou chronologií, jinak řečeno – dějinné události nejsou v souladu s vývojem a šířením hmotné kultury. Obojí se zjevně vyvíjí nezávisle na sobě. Jak by také mohly souviset politické události nejčasnějšího císařství v Římě či Itálii, které vyústily v expanzi do střední Evropy, s tvarovou či výzdobnou proměnou germánských hrnců, spon či polozemnic kdesi v českém či německém Polabí? Jakkoliv by se zdál opačný názor absurdní, přesto mnozí archeologové v běžné praxi nejednou podobné jevy do souvislostí kladou. Zopakujme si, großromstedtský horizont, jehož mladší fáze je v Čechách nevhodně označována jako horizont plaňanských pohárů, neboli stupeň A doby římské, začíná výrazně dříve, než se ještě nedávno soudilo, s ohledem na výše citovanou literaturu nejspíše někdy mezi lety 40 až 20 př. Kr. Zatímco vliv Římské říše ve střední Evropě nelze před římským vojenským tažením za Alpy v r. 15 př. Kr. zaznamenat ani historicky ani archeologicky. Potřebujeme-li tedy již pro nějaké účely jediné datum, např. pro výuku, schéma pro muzejní expozici apod., nikoliv však pro samotné bádání, neboť je zřejmé, že římský vliv za Alpami se neprosadil naráz v jediném roce, pak by z hlediska historického bylo možné spojovat počátek doby římské právě s rokem 15 př. Kr. Z hlediska archeologického již odpověď tak zřejmá není. V sousedním Bavorsku (s výjimkou Pomohaní), ale i Rakousku, jihozápadním Slovensku či na blízké Moravě, tedy na územích, kde se großromstedtská kultura nevyskytuje, lze na sklonku starého letopočtu buď shledávat vývoj vycházející plně z laténské kultury, nebo, jako na Moravě a v Bavorsku,5 osídlení z druhé poloviny 1. století př. Kr. prakticky neznáme. Na těchto územích se oprávněně užívá pro několik posledních desetiletí starého letopočtu formální označení LT D2 a může se mluvit o nejpozdější době laténské. Ovšem stejné označení užívá např. K. Peschel (1978; 1999) při datování großromstedtského horizontu v Durynsku, včetně eponymní lokality Großromstedt. Toto označení zřejmě odráží i skutečnost, že kultura großromstedtského horizontu zde plynule navazuje na smíšenou keltsko-germánskou kulturu pozdní doby laténské. Možná jde ovšem i o reakci na skutečnost, že v něm4 Počátkům římského vlivu na území mezi Alpami a Dunajem je věnován sborník příspěvku z konference konané v Ingolstadtu v r. 2001 (Hüssen – Irlinger – Zarnier Hrsg. 2004). 5 Až na výjimky v podobě zásahu púchovské kultury na východní Moravu (Čižmář 1993) či sporadického výskytu sídlišť tzv. jiho-východobavorské skupiny (Rieckhoff 1995).

Kdy začíná doba římská?

231

čině se neužívá obecný pojem doba římská, ale přeci jen konkrétnější, a tím i chronologicky fixovanější označení Römische Kaiserzeit, tedy doba římského císařství. Dobu římského císařství ovšem nelze dle archeologických požadavků posouvat v čase. I v Čechách se někdy označení LT D2 pro nálezy großromstedského horizontu užívá, ale vzhledem k tomu, že zde na přelomu LT D1/D2 resp. „uprostřed“ stupně LT D2 (LT D2a/b)6 dochází k zásadní proměně hmotné kultury, domnívám se, že je vhodnější tuto razantní změnu vyjádřit i novým pojmenováním a označením – doba římská, stupeň Ř A. Ovšem s tou podmínkou, že bude nutné vysvětlovat, že po většinu tohoto stupně nebylo ve střední Evropě po římském politickém i kulturním vlivu téměř ani památky. Jde vlastně paradoxně z historického hlediska o jakýsi předřímský stupeň A doby římské. Toto označení zjevně není nejšťastnější a nepůsobí jazykově ani obsahově příliš logicky. Nelogičnosti se ovšem nevyhneme, ani když budeme období großromstedtského horizontu chápat jako závěrečný vývoj předchozího laténského období a označíme jej jako stupeň LT D2 (např. Peschel 1978; Waldhauser 1992). Pak by totiž doba římská začínala až stupněm B, což zase souvisí s tradičním členěním doby římské.7 Je ovšem nepochybné, že předěl mezi pozdně laténskou kulturou a kulturou großromstedtského horizontu je podstatně výraznější, než mezi náplněmi stupňů Ř A a B, což by se dle mého názoru mělo odrazit i ve formálním členění. V každém případě je pojmenování nejstaršího stupně germánského osídlení Čech (i takto se dá stupeň A doby římské totiž označit) legitimním námětem k diskusi. Z archeologického hlediska a s ohledem na již zakořeněné označení období následujícího v Čechách po zániku oppid resp. laténské civilizace je snad únosné označit stupeň A za nejstarší dobu římskou a dále pokračovat v již zažitém pojmenování – stupeň B = starší doba římská atd. Tím by se i ve slovním označení vyjádřil odlišný vývoj hmotné kultury, ale i hustoty, rozsahu a kontinuity osídlení mezi stupni A a B. E. Droberjar (1999b) užívá stejně vhodného pojmenování – časná doba římská, avšak pro období stupňů A až B1, pojem starší doba římská potom zužuje pouze na stupeň B2. Toto členění však považuji za méně vhodné, neboť klade důraz na přelom stupňů B1/B2 a nikoliv na podstatně výraznější rozdíly mezi stupni A a B, nadto slovní označení nekoresponduje s pevně zakořeněným členěním doby římské na alfanumerické stupně. Zatímco počátek stupně Ř A je dosud zahalen tajemstvím a jeho datování osciluje v řádech desetiletí mezi lety 40 (výjimečně ovšem i 80) až 20 př. Kr., pak o jeho konci se často mluvilo či mluví s přesností na jednotlivé roky. V dřívějších pracích o době římské se uvádělo, že stupeň A začíná v Čechách v letech 9/6 př. Kr. a jeho konec býval kladen na počátek letopočtu (např. Motyková-Šneidrová 1965; Motyková 1976; cf. Pravěké dějiny Čech, str. 691). Měl tedy v Čechách trvat zhruba jediné desetiletí. Nějaký přesvědčivý argument, proč by měl stupeň Ř A končit právě na přelomu letopočtů, však nikdy publikován nebyl. Spíše se jednalo o to, že ze stupně Ř B1 již existují římské importy, které je možné a nutné datovat do prvních desetiletí po Kristu. Proto se zřejmě považovalo za nutné stupeň A urychleně ukončit, byť bylo nápadné, kolik sídlišť by v oněch několika málo letech mělo vzniknout a mnohdy i zaniknout. V dosud obecně užívané absolutní chronologii starší doby římské, vytvořené na základě datování tzv. importů, nálezů z římských vojenských táborů a antických mincí v Germánii její tvůrce H. J. Eggers (1955, viz též 1959, 162–170) přiřadil stupeň A pozdnímu laténu a dále se jím nezabýval. Pokud jde o datování počátku stupně Ř B 1, píše v souvislosti s nálezy chronologicky spadajícími do tohoto stupně: „Haltern wurde 11–9 v. Christi Geburt von Drusus gegründet und im Jahre 9 n. Christi Geburt nach der Varusschlacht zerstört. Daraufhin können wir Beginn der Stufe B1 und damit der älteren Kaiserzeit um Christi Geburt annehmen“ (Eggers 1959, 168). Z těchto slov zjevně vyplývá, že počátek stupně Ř B1 byl kladen k počátku letopočtu nikoliv striktně s přesností na rok, jak by snad mohlo vyplývat z přehledných chronologických schémat a tabulek (Eggers 1955), ale spíše orientačně, u Eggerse nadto s přípisem ca, nebo „um“. Dnes, jak jsme již uvedli, je situace odlišná – stupeň A začíná dříve a trvá podstatně déle, takže se domníváme, že jsme schopni do něj všechny nálezy großromstedtské kultury vtěsnat a chronologicky
6 Věnovat se na tomto místě diskusi o chronologických detailech, tj. opět datování určitých variant spon, není možné. 7 Zde je nutno podotknout, že také H. J. Eggers (1955) ve své základní práci o absolutní chronologii doby římské stupeň A přisoudil pozdní době laténské, označení A však ponechal.

232

Vladimír SALAČ

ostře oddělit od nálezů následujících. S jeho ukončením se přesto nebo právě proto dostáváme do stejných obtíží. Stále totiž panuje snaha ukončit jeho trvání s přesností na rok či jen na několik málo let, a to nikoliv symbolicky, nýbrž absolutně, abychom je mohli klást do souvislosti s historickými událostmi. Nebo ještě hůře, abychom pomocí historických událostí hledali pevné body pro relativní chronologii archeologické kultury. Zřejmě jediný, kdo se u nás v poslední době datováním nejen počátku, ale i konce stupně A zabýval, je Eduard Droberjar (1999a,b). Je tak vlastně jediný, kdo na časnější datování počátku tohoto stupně zareagoval. E. Droberjar klade konec stupně A mezi roky 10/5 př. Kr. a dává jeho ukončení resp. počátek stupně Ř B do souvislosti s příchodem Marobuda resp. Markomanů do Čech. Dokonce následující horizont označuje jako horizont Marobudovy říše. Čili kruh se uzavírá – změnilo se absolutní datování konkrétních stupňů, avšak užité metody jsou stále stejné – máme-li k dispozici písemné prameny, dostanou písemné zprávy náhle přednost před našimi archeologickými nálezy. Bohužel nezřídka bez jakékoli bližší argumentace. Jak ovšem může změna hmotné kultury, tedy tvary spon či nádob souviset s politickými událostmi? E. Droberjar se domnívá, že novou kulturu stupně Ř B1 k nám přinesli právě Markomané z Pomohaní. Potíž je ovšem v tom, že právě v Pomohaní nálezy stupně Ř B1 prakticky postrádáme (např. Pescheck 1978; Rosenstock – Wamser 1991; Völling 1995; 2005). Ostatně k přechodu od archeologické kultury stupně Ř A ke tvarům artefaktů stupně Ř B1 a současně i k rozsáhlým strukturálním změnám v osídlení dochází na širokém území Durynska, Posálí, středního i dolního Polabí, kde je do souvislosti s tažením Markomanů do Čech jistě klást nemůžeme. Zdá se být proto zřejmé, že tyto události spolu nesouvisí ani souviset nemohou. Budeme-li předpokládat opak, dostaneme se kromě jiného i do chronologických potíží. Tvarová náplň stupně Ř B1 by totiž musela vzniknout dříve, než ji k nám donesli Markomané z Pomohaní. Tam se ovšem předměty stupně Ř B1, jak jsme právě uvedli, téměř nevyskytují a již vůbec nelze prokázat, že by se k nám dostaly artefakty, ale i typy objektů apod. stupně Ř B1 se zpožděním právě oproti Pomohaní. O značném nepoměru rozsahu a hustoty osídlení mezi Čechami a Pomohaním ve stupních Ř A a B1 ani nemluvě. Domnívám se proto, že vznik archeologické großromstedtské kultury stupně A, stejně jako její zánik resp. přeměna v kulturu stupně Ř B1, představují přirozený kulturní vývoj, který je zcela nezávislý nejen na Marobudovi a jeho Markomanech, ale i na ostatních historických událostech, které nám písemné prameny uchovaly. Jedná se o stejnou proměnu, se kterou se setkáváme v předchozím pravěkém vývoji poměrně často či lépe řečeno pravidelně, neboť souvisí s přirozeným kulturním vývojem. Na druhou stranu nelze pochopitelně ani tvrdit, že k proměňování náplně stupně A a ke vzniku tvarů (spon, keramiky, domů apod.) stupně Ř B1 skutečně mezi roky 10 až 5 př. Kr. nemohlo začít docházet, pochybuji však, že to má nějaké souvislosti s Marobudovou říší. A ovšem ještě o jedné věci lze pochybovat – totiž, že by se tak nápadná proměna archeologické kultury dala stihnout za pět let. Vždyť by to znamenalo, že by během těchto pěti let musely všechny domácnosti vyměnit své nádoby, změnit tvary spon, opaskových zápon, ale i založit nová sídliště a začít na nich budovat nové typy staveb. Je to vůbec reálné? Není přeci jen pravděpodobnější, že kdo jednou obdržel kroj se sponami a dalšími doplňky, byl s ním i pohřben? Že nositelé kultury stupně A zde dožívali v poklidu vedle nositelů progresivnějších spon stupně Ř B1? Přitom by to ovšem vůbec nemuselo znamenat, že nositel mladší spony se od nositele starších ozdob musel lišit místem svého původu, příslušností k jinému kmeni či dokonce etnicitou. Musíme tedy nutně předpokládat, že ke kulturní proměně došlo náhle? Nemohla trvat delší období? Např. v souvislosti s demografickými změnami i několik desetiletí (viz obr. 1c–d)? Tyto úvahy se ovšem netýkají jen přechodu mezi stupni Ř A a Ř B, jde o obecný archeologický problém kulturní změny. Obávám se ovšem, že právě archeologie doby římské se v případě chronologických otázek dostává do nemilé závislosti na písemných pramenech. Nebýt těchto pramenů, nikoho by zřejmě ani nenapadlo uvažovat o rychlosti kulturní proměny v řádech jednotlivých let. Ostatně lidské artefakty nebude nikdy možné datovat archeologickými metodami s přesností na konkrétní roky. Jestli k nějakému výraznému pokroku v chronologii někdy dojde, pak to bude jedině díky dokonalejším a přesnějším datovacím metodám přírodovědným. Tento příspěvek by ovšem neměl být chápán jako rezignace na řešení chronologických otázek či snad jako výzva k čekání na přesné datovací metody, které nám dodají jiné obory. Naopak, byl bych rád, kdyby byl chápan jako výzva k intenzivnějšímu zabývání se chronologií, ovšem především v inter-

E. pretační rovině. Po stránce historické. že dnes archeologické nálezy představovaly kdysi součást živé kultury. Kdy tedy v Čechách začíná doba římská? Odpověď zní: po formální archeologické stránce počíná stupněm Ř A někdy mezi lety 40–20 př. nezbaví nás to nutnosti zaobírat se problémem. I když budeme znát datum výroby spony s přesností na rok. zda ve svých interpretacích upřednostní např. vypálení keramiky či přetavení bronzu s přesností na rok. Absolutní datování počátků doby římské dle K. Kr.Kdy začíná doba římská? 233 Obr. tedy po stránce skutečného uplatňování římského vlivu na našem území ovšem stále zůstáváme u Marobuda a u let 9 až 6 př. d). 1. součástí hrobové výbavy. Motykové (a). dobu vzniku artefaktu. proto bychom měli právě tímto směrem napřít více sil než doposud. Droberjara (b) a schémata navrhovaná v tomto příspěvku (c. proč a jak došlo např. Kr. Nelze totiž zapomínat. Na otázku „Kdy začíná doba římská?“. Jestli se někdy v budoucnu objeví metody určující dobu např. V optimálním případě totiž obdržíme „pouze“ množství přesných letopočtů. či naopak jeho vyřazení z užívání. ke kulturní proměně. jak dlouho byla užívána. v domýšlení všech konsekvencí. V tomto směru je místo našeho oboru zjevné a nezastupitelné. než se stala např. Přesná data ostatně nevysvětlí. Přírodní vědy totiž naše historické problémy řešit nebudou. nebude to samo o sobě znamenat vyřešení problému. Opět jen archeolog bude muset rozhodnout. a to po různě dlouhou dobu. by tedy měl opravdu dobře připravený student odpovědět opět otázkou – „Jak to myslíte“? . jejich význam však budeme muset určit sami. které s sebou vyslovení určitého absolutního data přináší.

Pragae. oppidech a Marobudovi. Hradiště u Stradonic jako historické Marobudum. Praha. Unterfränkische Geschichte I. Mannus 5. 1996: O hospodářství.-G. 380–423. Germanen und Römern. 1955: Zur absoluten Chronologie der Römischen Kaiserzeit im freien Germanien. K. Rieckhoff. J. – Irlinger. Kehne. C. L. München. K. Spielvogel (Hrsg. vydání). Studien zur Chronologie der Spätlatènezeit im südlichen Mitteleuropa. E.). In: F. 1991: Chronologie und Struktur des elbgermanischen Gräberfeldes Großromstedt. H. Salač. Wocel. In: V.234 Vladimír SALAČ LITERATURA Almgren. Žárové hroby v Čechách a příchod Čechů. Völling. Krenig (Hrsg. Hüssen.und Forschungsberichte zur Sächsichen Bodendenkmalpflege – Beiheft 12.–1. 1959: Einführung in die Vorgeschichte. Praha. Píč. Peschel. L. Motyková-Šneidrová. BAR International Series 1360. Eggers. O. Berlin. Horst – H. Motyková. Völling.und frühgeschichtlicher Zeit. 1913: Zur Bedeutung des Markomannenreichs in Böhmen für die Entwicklung der germanischen Industrie in der frühen Kaiserzeit. (Hrsg. 103–174.und Forschungsberichte zur Sächsichen Bodendenkmalpflege 41. J.). 1868: Pravěk země České. Pleiner.) 1978: Pravěké dějiny Čech. Pescheck. 15–90 (3. H. 1995: Frühgermanische Gräber von Aubstadt. Čižmář. Eggers. 1999b: Od plaňanských pohárů k vinařické skupině (kulturní a chronologické vztahy na území Čech v době římské a v časné době stěhování národů). Píč.. Arbeits. 1999a: Dobřichov-Pičhora. Berlin – New York. Tejral. Trier.und Frühgeschichte 5. Waldhauser. Droberjar. 196–244. Jahrhundert vor Christus. 1999: Recenze: S. 1903: Starožitnosti země České II/2. 2002: Limitierte Offensiven: Drusus. Arbeits. P. Tiberius und die Germanienpolitik im Dienste des augusteischen Prinzipats. Stuttgart. 1991: Von der germanischen Landnahme bis zur Einbeziehung in das fränkische Reich. Ch. Praha. Brno. Aufstieg und Niedergang der römischen Welt. In: H. Oxford.. Keiling (Hrsg. Archeologické rozhledy 48. Sueben – Hermunduren – Markomannen. Berlin. Geburtstag (Hermes-Sonderband). 1992: Zum Bevölkerungswechsel von Kelten und Elbgermanen in Böhmen nach Siedlungsstrukturveränderungen in der Mikro-. Droberjar. Res Publica Reperta. Mainz. Ein Brangräberfeld der älteren römischen Kaiserzeit in Böhmen (Ein Beitrag zur Kenntnis des Marbod-Reichs). Praha. In: Beiträge zur keltisch-germanischen Besiedlung im Mittelgebirgsraum. Peschel. Zur Verfassung und Gesellschaft der Römischen Republik und des frühen Prinzipats. Trierer Zeitschrift Beiheft 19. J.und frühen Kaiserzeit. Meller. 1905: Starožitnosti země České II/3. 2004: Kelten und Germanen im 2. K. II. 297–321. Festschrift für Jochen Bleicken zum 75. 60–97. R.-M. R. J. V. 162–183. W. Haase. – Zarnier. 89–97. 1–58. In: Reallexikon der Germanischen Altertumskunde Bd. Podborský a kol. Mezzo. Praha. Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz 2. München. J.). 1993: Keltská okupace Moravy (doba laténská). Dobiáš. 2005: Germanien an der Zeitenwende.und Makroebene während der Endlatène. In: V.) 2004: Spätlatènezeit und frühe römische Kaiserzeit zwischen Alpenrand und Donau. Bockius. L. 265–278. 1978: Die germanischen Bodenfunde der Römischen Kaiserzeit in Mainfranken I–II. W. 13. Bestattungswesen und Totenkult in ur. 1964: Dějiny československého území před vystoupením Slovanů. – Łuczkiewicz. Würzburg. 424–468. 1999: Großromstedt. 143–199. Pravěké dějiny Moravy. Bonn. In: J. 131–155. Temporini – W. J. J. E. In: R. T. Kolb – E. Archäologische Bausteine zu einer historischen Frage. 1993: Na hranicích impéria (doba římská). Rieckhoff – Süddeutschland im Spannungsfeld von Kelten. 1995: Süddeutschland im Spannungsfeld von Kelten. Podborský a kol. Principat. K. J. S. Kallmünz. 252–256. Brno. Geschichte und Kultur Roms im Spiegel der neueren Forschung. P. Peschel. Germanen und Römern. Rosenstock. Studien zum Kulturwandel beim Übergang von der vorrömischen Eisenzeit zur älteren Römischen Kaiserzeit in der Germania Magna. – Wamser. E. H. . Pravěké dějiny Moravy. Sborník Národního muzea v Praze řada A-historie 53/1–2. (ed. D. 1976: Die ältere Römische Kaiserzeit in Böhmen im Lichte der neueren historisch-archäologischen Forschung. Berliner Jahrbuch für Vor. Weimar. T. M. Fontes Archaeologici Pragenses 23. K 1965: Zur Chronologie der ältesten Römischen Kaiserzeit in Böhmen. 1978: Anfänge germanischer Besiedlung im Mittelgebirgsraum.

Motyková (a). dass in Böhmen eine scharfe Trennung zwischen der Latène-Kultur der Stufen LT D1 (bzw. Es wird mit einer kontinuierlicheren und langwierigeren Kulturabwandlung zu rechnen sein. nicht wie im Deutschen „Römische Kaiserzeit“.Kdy začíná doba římská? 235 WANN BEGINNT DIE RÖMISCHE (KAISER)ZEIT? Der Autor befasst sich mit Datierung der Anfänge der römischen Kaiserzeit in Böhmen. Hinsichtlich dessen. d) (Deutsch von H. wird im Beitrag vorgeschlagen. E. In der tschechischen Sprache lautet die Bezeichnung für den Zeitraum nach dem Untergang der Latène-Zivilisation „römische Zeit“. CZ-118 01 PRAHA 1 ÚSTAV PRO PRAVĚK A RANOU DOBU DĚJINNOU UNIVERZITY KARLOVY. dass eine relativ markante Veränderung der archäologischen Kultur zwischen Stufen A und B1 lediglich während fünf Jahre eintreten konnte. E. Salač 1996) wurde der Beginn dieses Horizontes in die Jahre 40–20 vor Chr. Salačová) VLADIMÍR SALAČ ARCHEOLOGICKÝ ÚSTAV AV ČR. Abb. Der Autor dieses Beitrages macht weist darauf hin. 1. CELETNÁ 20. Droberjar (1999a. diese Trennung auch formell zu verdeutlichen. Die tschechische Bezeichnung ist also chronologisch nicht an den Zeitraum des römischen Kaisertums gebunden. CZ-110 00 PRAHA 1 . dass der Wechsel einer archäologischen Kultur mit einzelnen konkreten historischen Ereignissen in direkten Zusammenhang nicht gesetzt werden kann. datiert (z. doch aber dem Verfasser nach. Der Beginn des Großromstedter Horizontes wurde in Böhmen mit dem Einzug der Markomanen unter Marbods Führung in Zusammenhang gestellt und wurde zwischen den Jahren 9–6 vor Chr. wegen der überregionalen Zusammenhänge unpaßend als Horizont der Plaňany-Situlen bezeichnet. verlegt. Abb. Der Großromstedter Horizont ist durch seine jüngere chronologische Phasen in Böhmen vertreten und wird traditionell. Droberjar (b) und die im vorliegenden Beitrag enworfenen Schemata (c. Einer Kritik ist auch die Annahme unterzogen. 1a). B. LETENSKÁ 4. Motyková 1965. (Abb. Waldhauser 1992. Die absolute Datierung der Anfänge der römischen Kaiserzeit nach K. 1b). Später (z. B. Die in Böhmen völlig neue Kultur des Großromstedter Horizontes sollte in der relativen Chronologie schon als Stufe A der Römischen Kaiserzeit bezeichnet werden.b) verschiebt in diesem Zusammenhang auch sein traditionell zum Beginn der Zeitrechnung datiertes Ende und setzt das Ende und dementsprechend auch den Beginn der Stufe B1 jetzt zwischen die Jahre 10–5 vor Chr. LT D2a) und der Kultur des Großromstedter Horizontes besteht.

.

31 – Úlehle. 30 – Štěkeň. Vedle již známých lokalit (obr. 28 – Rakovice. 38 – Přešťovice) . Další větší akcí důležitou pro poznání námi sledovaného období byl výzkum sídliště v Zalužanech na rozhraní středních a jižních Čech v letech 1958–1959 (Rybová 1961. 251–252. Zjištěná skupina sídlišť v okolí Vodňan a Protivína (obr. V několika případech jsou situovány v rovinných polohách (obr. 1: 12 – Krašlovice. 1: 2 – Čejetice. století rozšířil B. potok nebo alespoň pramen) je zpravidla v blízkém okolí. Z počátku doby římské je také jediné dosud bezpečně zjištěné pohřebiště tohoto období v jižních Čechách. Dubský 1956. 36 – Žďár) tvoří spojovací článek mezi pootavskou a budějovickou skupinou. 15 – Lékařova Lhota) došlo i k objevu lokalit nových (obr. výjimečně v sedle mezi dvěma pahorky či kótami (obr. na návrší (obr. 257–261. 400–425. 469). 25–27 – Putim I–III. dvě pohřebiště a dva ojedinělé nálezy. 17 – Lhota Kestřanská. 1). Přelomem se stal rok 1932. Byla zakládána v nestrategických polohách na relativně úrodných půdách kolem větších řek jako je Vltava.ARCHEOLOGIE BARBARŮ 2005. 13 – Krtely. 32 – Zalužany). 1). V současné době registrujeme z období plaňanského horizontu na území jižních Čech celkem 38 lokalit. které přispívaly k dalšímu zahušťování dosud známého osídlení starší doby římské v jižních Čechách. kdy B. Lomnice. 1: 1 – Buzice. 24 – Pročevily. Dubského byly jižní Čechy v době římské považovány za neosídlené. jeho počátek náleží do období plaňanského horizontu (Zavřel 1999. Vodní zdroj (řeka. 1: 8 – Dub-Javornice. v letech 1933 a 1934 částečně prozkoumané (Dubský 1937. 397–404). 37 – Žíchovec. Rozloha sídlišť činí podle momentálních . 5–6 – Čimelice. 22 – Prachatice. SÍDLIŠTĚ Drtivou většinu lokalit plaňanského horizontu v jižních Čechách tvoří sídliště. jihovýchodu nebo k východu a jen výjimečně k severovýchodu či k severozápadu (obr. Michálek 1983. 10 – Hoštice. 237–256 SOUČASNÝ STAV POZNÁNÍ PLAŇANSKÉHO HORIZONTU V JIŽNÍCH ČECHÁCH Petr Zavřel DĚJINY VÝZKUMU Až do doby průkopnické práce B. 19–20 – Mirotice. 29 – Ševětín. K dalším objevům docházelo v průběhu devadesátých let minulého století v Českobudějovické pánvi. objevované postupně v letech 1942–1960 v Lékařově Lhotě na Českobudějovicku (Borkovský 1942. Během čtyřicátých let 20. který probíhal až do roku 1988. z toho 34 sídlišť. Jejich charakter byl ryze zemědělský. 33–60). 11–34. 18 – Litochovice. Dubský okruh známého osídlení v Pootaví o další sídliště (Čejetice. Dubský 1949. Volyňka. 33–35 – Zliv I–III). 1: 9 – Hluboká nad Vltavou. 4). 23 – Probulov. 7 – Dívčice. Zcela nově vykrystalizovala skupina sídlišť starší doby římské v podhůří Šumavy v povodí Volyňky a Blanice (obr. 14 – Křtětice. ale i o rozhraní jihočeské a středočeské oblasti ve středním Pootaví (obr. Nacházejí se na mírných svazích obrácených především k jihu. Nadmořská výška se pohybuje v rozmezí 370–550 m. Převýšení nad nivou kolísá v průměru kolem 10–20 m. Michálek 1999. Můžeme tak konstatovat. Jde nejen o klasickou oblast Pootaví (obr. str. V roce 1980 začal výzkum sídliště ve Zlivi na Českobudějovicku. 3). 16 – Lékařova Lhota. Otava. 11 – Kbelnice. 5). Skalice a kolem jejich přítoků (obr. Dubský objevil v Přešťovicích u Strakonic sídliště. 2). 1: 3–4 – České Budějovice. 6–7). Lhota Kestřanská). že celé jádro jižních Čech bylo na počátku doby římské poměrně hustě osídleno (obr. Současně probíhal i poměrně intenzivní terénní průzkum a drobné záchranné akce. Počáteční fáze tohoto sídliště náleží právě počátku doby římské. 21 – Myslín.

1. znalostí několik arů nebo desítek arů. 445–446). Rozsahem největší výzkum zde provedla A. 6). náhodných nálezů a menších záchranných výzkumů. Zde však opět narážíme na zatím nedostatečnou úroveň archeologického poznání. Většinu sídlišť známe jen na základě povrchových sběrů.238 Petr ZAVŘEL Tab. Tyto údaje jsou však pouze orientační vzhledem k nedostatečnému stavu výzkumu. Nejrozsáhlejší výzkum v tomto směru proběhl v Zalužanech. Nejdůležitější pro poznání života v osadách starší doby římské jsou sídlištní objekty. 218). Již v roce 1924 zde B. Dubský objevil chatu (Dubský 1924. výjimkou však nejsou ani sídliště rozsáhlejší (obr. V jižních Čechách byl proveden rozsáhlejší archeologický výzkum na sídlištích plaňanského horizontu pouze v Zalužanech. Přehled lokalit plaňanského horizontu v jižních Čechách. Rybová v letech 1958 . další tři sídlištní objekty zde prozkoumal Archeologický ústav v roce 1934 (Rybová 1956. Přešťovicích a ve Zlivi.

Patrně jsou současné. O jejich vnitřním členění a nosné konstrukci střechy se nelze vyjádřit definitivně. 397–403). při kterých zde J. Jejich šířka se pohybuje zpravidla mezi 5 a 7 m. Z velkého množství zde zjištěných sídlištních jam a komplexů kůlových jamek z plaňanského horizontu lze alespoň část interpretovat jako půdorysy domů (obr. Fröhlich registroval několik zahloubených objektů (Fröhlich 1987. Uvnitř některých chat jsou umístěny sídlištní jámy. 8). délka od 8 do 14 m. Zdá se. a 1959. 1. snad s chatami současné (obr. že měly ohniště nebo dokonce i pec uvnitř. V roce 1974 byly na sídlišti provedeny meliorace. jindy vně svého prostoru. 21–30). 7).Současný stav poznání plaňanského horizontu v jižních Čechách 239 Obr. Jižní Čechy v období plaňanského horizontu. přičemž malé rozměry zahloubených staveb v poměru ke stavbám kůlovým nasvědčují tomu. Čísla lokalit odpovídají číslování lokalit v textu. že jde . Výsledky výzkumu rovněž přispívají k řešení otázky vzájemného vztahu zahloubených staveb a staveb kůlových ve starší době římské. Jeho výsledkem byl odkryv 11 chat a řady sídlištních objektů (Rybová 1961. Někdy není po ohništi žádných stop.

240 Petr ZAVŘEL Obr. 4. České Budějovice). České Budějovice). Pohled od jihu. Sídliště. Písek). Sídliště. Zliv I (okr. Pohled od jihovýchodu. Dívčice (okr. . 3. 2. Obr. Putim I (okr. Pohled od severu. Sídliště. Obr.

Hoštice (okr. Fröhlicha 1987. Sídliště. Strakonice). Pohled od jihu. 5. Zalužany (okr. Podle J. Přešťovice (okr. 2. 1. 6. Strakonice).Současný stav poznání plaňanského horizontu v jižních Čechách 241 Obr. . Písek). Obr. Rozloha sídliště. Rozloha sídliště (tečkovaná linie).

9. 7. Rybové 1961. . Strakonice). Rybové 1959. Podle A. Chata 36 (plně) a chata 37 (šrafovaně). Podle A. Obr. Zalužany (okr. Výzkum sídliště v roce 1959. Příbram). Obr. Příbram). Zalužany (okr. Michálka 1999. Přešťovice (okr. Výzkum sídliště v letech 1933–1934. 8.242 Petr ZAVŘEL Obr. Podle J.

477–478). 6:2). Výzkumem byla odkryta jen jeho část (obr. 424). Výzkum sídliště v roce 1933 (J. nýbrž že jejich funkce byla odlišná a pramenila z hospodářské základny osady (Rybová 1961. Michálka 1999. Obr. Dubský). Pravidelné . Bylo založeno na samém počátku doby římské a existovalo až do počátku doby stěhování národů (Michálek 1999. Podle B. 410. Obr. 11. sotva o obytné stavby dvojího typu. 397–403). Strakonice). neboť plán výzkumu ani jednotlivých objektů není k dispozici a v textu jeho knihy jsou pouze zmínky o jednotlivých kůlech a zbytcích mazanice v jamách. se nachází v Přešťovicích (obr. 271). Přešťovice (okr. jejichž vnitřní i vnější konstrukce spočívala na kůlech (Dubský 1949. Podle J. Chata I/82. Zliv (okr. Přešťovice (okr. Podle J. Snad šlo o kůlovou konstrukci se stěnami vypletenými proutím a omazanými hlínou. 270. Böhm. Michálka 1999. 33–38. 418. České Budějovice). výzkum B. Ze starší doby římské pochází nejméně 4 chaty a 25 jam a jámových komplexů se stopami po stavbách. Bohužel výsledky výzkumu dosud nejsou kompletně publikovány. což zatím neumožňuje tyto otázky zodpovědět. Dubského jsou některé dokladem dřevěných srubů. 9). 10). 269. částečně prozkoumané v letech 1932–1934. 12. Výzkum sídliště v roce 1932 (Přešťovice-Slaník. ppč. Zavřel 1999. dále shluky nepravidelných jam a kůlových jamek různé velikosti (obr.Současný stav poznání plaňanského horizontu v jižních Čechách 243 Obr. Další důležité sídliště. Strakonice). ppč 252. Je ovšem otázka. 10. co Dubský tímto výrazem mínil.

Na dalších jihočeských sídlištích starší doby římské (Dub-Javornice. že některé z chat měly uvnitř jámy. které mohly být součástí nějaké větší stavby nebo mohly představovat pozůstatek samostatného objektu (např. 218) a v Zalužanech (Dubský 1932. sýpky.244 Petr ZAVŘEL kůlové stavby s podlahou na úrovni byly stejně běžné jako objekty zahloubené a byly s nimi současné. 11). 490–491. Obr. Typ této chaty. Nejnověji byla taková chata prozkoumána ve Zlivi. dílny apod. 19–42. Prachatice). 505–506). 125. . zahloubených do země. Byla orientována SZ–JV a byla částečně vysekána do skalnatého podloží (obr. Krtely. Početný soubor keramiky z její výplně ji datuje bezpečně do období plaňanského horizontu (Zavřel 1985. 13. Žďár) byly prozkoumány většinou jen jednotlivé objekty – jámy různých tvarů a velikostí. Jiná je otázka čtyř čtyřhranných chat o rozměrech 3–4×5–6 m. Objekt 1/99. Zavřel 1999. Rybová 1956. Rybová 1956. s jediným kůlem uprostřed kratší strany. Měla obdélníkovitý tvar. Dub–Javornice (okr. v rozích zaoblený o rozměrech 3×6 m a hloubce 30 cm. Kbelnice. Dubský 1949. i když mohly původně sloužit nějakému jinému účelu. zahloubené do podloží. Bližší zjištění půdorysů a vnitřních dispozic staveb není zatím možné.). Putim. považované za ohniště (obr. často kruhového půdorysu. čtyřhranného (obdélníkovitého) půdorysu byl prozkoumán rovněž ve Lhotě Kestřanské (Dubský 1949. 12). O jejich konstrukci a vnitřní dispozici lze říci jen tolik. Anebo šlo o jámy odpadní. sušárny. 492–493. 218).

Zachovány jsou pouze typické zlomky keramiky. skládající se z chaty nebo několika chat a dalších hospodářských zařízení. Zlomky keramiky získané z pravěké mohyly. Prakticky na všech jihočeských sídlištích zjišťujeme provozování různé domácí výroby a řemesel. který patrně obsahoval žárový pohřeb (obr. Dotyčné zlomky keramiky jsou z poháru plaňanského typu. Běžné jsou nálezy železné strusky. které nesly střechu přístřešku. prozkoumaný v roce 1999 v Dubu-Javornici na Prachaticku. I když se za současného stavu výzkumu není možné vyjadřovat k vnitřní struktuře jihočeských sídlišť starší doby římské. pocházející z výzkumu Jana Nepomuka Woldřicha v roce 1884 (Zavřel 1999a. koní. 84). 15. 15). zahloubenou do podloží do hloubky 60 cm. 14). že osady vytvářely určité hospodářské komplexy. srnec). Jedná se totiž patrně o dodatečný pohřeb do pravěké mohyly nedaleko Hluboké nad Vltavou (obr.70×4.90 m. České Budějovice). 381–388). Na její jižní straně se v rozích nacházely dva kůly.Současný stav poznání plaňanského horizontu v jižních Čechách 245 Někdy byly v takovém objektu nalezeny kusy mazanice s otisky prutů a dřev. která dokládá výrobu železa na sídlištích. S velkou pravděpodobností se jednalo dílnu nebo dílenský prostor (Parkman – Zavřel 2003. Hluboká nad Vltavou (okr. i když železářská pec dosud v jižních Čechách nebyla objevena. . Příkladem může být objekt. Jedná se o pravidelnou jámu o rozměrech 3. stejně jako pec hrnčířská. Parkman – Zavřel 2004. České Budějovice). POHŘEBIŠTĚ Zatím nezodpovězen zůstává nápadný protiklad mezi počtem objevených sídlišť (33) a pohřebišť (pouhé 2). 13). Hluboká nad Vltavou (okr. 14. Dále je doložen chov domácích zvířat (vepřů. Obr. Výjimkou je i lov (jelen. přičemž jedno z nich má navíc nejasné nálezové okolnosti. 203–219. Přibližně uprostřed byl umístěn mohutný balvan s rovnou horní plochou (pracovní stůl?) a tři mlýnské kameny (obr. hovězího dobytka. přesto se zdá. koz a ovcí). Mohylník ze starší a střední doby bronzové a doby halštatské v poloze Tolom – Tolomy – Kubatův les. Při výběru pohřebišť je nepochybná záliba ve vyvýše- Obr. Z výplně pocházelo kromě velkého množství nálezů ze stupně LTD 2-A také velké množství mazanice s řadou dobře zachovaných otisků dřevěné konstrukce. Nejvýrazněji se tato situace rýsuje v Přešťovicích.

19). Nepochybně odráží současný stav výzkumu a také skutečnost. že dosud známá jihočeská pohřebiště tohoto období odpovídají pohřebním zvyklostem stupně A. kdy převažujícím způsobem byl pohřeb v urně. Z druhého pohřbu se dochovala jen spodní partie urny. Je možné zrekonstruovat. jaké byly zjištěny na pohřebišti v Tišicích ve středních Čechách. 17). jak to můžeme pozorovat v případě druhého jihočeského pohřebiště plaňanského horizontu. C – hrob 1/42. Borkovského 1942. Soubor doplňovala malá. nádobka (obr. hrubě provedená. hrot oštěpu. která obsahovala část spálených lidských pozůstatků. situovaný na okraji mohylového násypu v jámě. V bezprostřední blízkosti hrobu. 257–261). Nacházely se 30 až 70 cm pod dnešním povrchem. A – plán hrotem kopí. V roce 1952 zde byly při rozšiřování lomu objeveny další dva hroby (Dubský 1956. železný nůž. se nacházely tři do skály vyhloubené malé jamky. pískovcový brousek a dvě železné kvadratické přezky. 16. Jako urna byl využit plaňanský pohár. První byl uložen do teriny. 251–252). V případě obou jihočes- . Inventář obou hrobů je pomíchán a není dnes již možné jej odlišit do nálezových celků.246 Petr ZAVŘEL ných polohách. že na pohřebištích této doby můžeme očekávat vedle sebe dva současné pohřební rity – urnové hroby a jámové hroby. dva železné články opasku. Poslední dva hroby na této lokalitě byly objeveny za stejných okolností v roce 1960 a bohužel byly zničeny. Podle I. že jeden pohřeb se nacházel v plaňanském poháru a druhý v terině. železný nůž. část železné pinzety a další neurčitelné železné fragmenty (obr. vými kroužky a částmi dvou spon (obr. 1:15). Tím je vyčerpán počet hrobových nálezů plaňanského horizontu a starší doby římské v jižních Čechách. 16). pískovcový brousek s otvorem pro zavěšení. část prolamované bronzové zápony. Není vyloučeno. 28). že se jednalo o podobné jámové hroby bez milodarů. dvěma bronzovýzkumu z roku 1942. který obsahoval ohnuté železné kopí. Lékařova Lhota (okr. České Budějovice). Můžeme tak jen konstatovat. zmačkaný bronzový plech. opět s ohnutým železným Obr. Nálezy z Lékařovy Lhoty naznačují skutečnost. Zatím můžeme předběžně konstatovat. B – uložení hrobu 1/42. Jednalo se o žárový hrob. 18). které se nachází v Lékařově Lhotě na západním okraji Budějovické pánve (obr. tři neurčitelné kousky železa a část brousku. také ještě pod násypem mohyly. s částí brousku. Na povrchu jedné z těchto jamek se patrně nacházel žárový pohřeb (Borkovský 1942. vyhloubené do skály do hloubky 30 cm. vyplněné popelem a uhlíky. železnou břitvu s bronzovou rukojetí. že minimálně část pohřebišť či hrobů mohla být zničena hlubokou orbou. vzdáleny od sebe asi 6 m a 20 m od hrobů z roku 1952 (Motyková-Šneidrová 1963. že v inventáři hrobů byla bronzová spona pozdnělaténského typu. ocílku. První pohřeb zde byl náhodně objeven v roce 1942 při výzkumu slovanské mohyly (obr. která vedle žárového pohřbu obsahovala ohnutý železný hrot kopí.

Podle K. nožů. Přesto můžeme konstatovat. Lékařova Lhota (okr. Výzkum z roku 1942 v Lékařově Lhotě prokázal i druhý typ pohřbu. kých nalezišť v Hluboké nad Vltavou a v Lékařově Lhotě však není možné tato pozorování bez výhrad potvrdit. 17. Obložení hrobů kameny nebo jejich označení na povrchu nebylo pozorováno. ve středním Německu i na dalších lokalitách polabského okruhu. 86–91). České Budějovice).Současný stav poznání plaňanského horizontu v jižních Čechách 247 Obr. Motykové-Šneidrové 1963. že alespoň u části hrobů z Lékařovy Lhoty byly v urně spálené lidské pozůstatky spolu s předměty výbavy zemřelého. neboť chybí podrobná dokumentace. Hrob 1/42. totiž uložení spálených pozůstatků zemřelého do okrouhlých. Analogie k tomuto způsobu pohřbívání najdeme ve středních Čechách. do skály vyhloubených jamek. Výbava v podobě hrotů kopí. . brousků a břitvy ukazuje na pohřby bojovníků. Kostrové hroby z námi sledovaného období v jižních Čech dosud neznáme (Zavřel 1999a.

Lékařova Lhota (okr. České Budějovice). Obr. Lékařova Lhota (okr. 1 – hrob 1/52. A – hrob 1/60. Michálka 1983. 2 – hrob 2/52. Podle J.248 Petr ZAVŘEL Obr. C – hroby 1–2/60. B – hrob 2/60. 18. . 19. České Budějovice).

20:14). Charakteristické jsou mohutné zásobnice s vodorovně ven vyloženými fasetovanými okraji (obr.21. ovaleným (obr. Mnohem vzácnější jsou hrnce s mírně klenutým tělem a ven vykloněným zaobleným okrajem (obr. Blanice a Dubského potoka až do podhůří Šumavy v okolí dnešních Prachatic.19–20). Zde se toto osídlení udrželo až do stupně B2. 21:1–2.27–28). 23:1–16). 23:17. jedná se prakticky pouze o několik železných nožů.6–8). hliněná závaží (obr. 23:25. 22:18–19). Překvapuje malý počet kovových předmětů v nálezovém fondu plaňanského horizontu v jižních Čechách. se v jižních Čechách objevuje výrazná skupina památek plaňanského horizontu. 20:11. která představuje příchod nového germánského obyvatelstva. 23:18–19. 21:3–5) a polokulovitá terina (obr. 22:23).4. Českobudějovicko – a postoupili také proti toku Volyňky. Ostatní nálezy Běžnými nálezy z jihočeských sídlišť jsou brousky různých tvarů (obr.17). 22:24).23–24. 22:8. 23:31–32). hrnce s ovalenými či esovitě prohnutými okraji (obr. Teoreticky by se neměly vyskytnout společně ve výplni jednoho objektu. avšak nejpozději ve 2. kulovitým (obr. ZÁVĚR Od třicátých let 1. 22:12. Ti obsadili centrální partie jižních Čech – Strakonicko. století př. Nejvýraznějším tvarem stupně A časné doby římské je plaňanský pohár (obr. 24:13). 20:1.15).14). 22:1–4. Jeho výplň obsahuje dvě zcela odlišné skupiny nálezů. Tato keramika končí se zánikem oppid a její poslední stopy nacházíme na sídlištích starší doby římské. Její poměrně značnou část tvoří typické pozdnělaténské zboží – tuhová keramika zdobená svislým hřebenováním (obr. 20:9. Objeví se i soudkovité hrnce s rovně nasazeným okrajem (obr. století ustoupilo zpět do nižších poloh Strakonicka a Českobudějovicka. Do této kategorie patří i sídlištní objekt z Dubu-Javornice. které je běžná spíše v prostředí oppid (obr.22.7). které tento problém pomáhají řešit. které podle uznávaných kritérií můžeme rozdělit na starší – keltskou a mladší – germánskou. prozkoumaný v roce 1999 Jihočeským a Prachatickým muzeem (Parkman – Zavřel 2003. vrypy a důlky různého druhu (obr. 22:17) nebo kyjovitým (obr. 24:6–7. Kr. 24:11) a zlomek bronzového tyčinkového náramku s plasticky zdobenými vývalky z mladší doby laténské z téže lokality (obr. Obě skupiny však tvoří výplň to- . 24:12). 22:27). Oba tvary mají charakteristické hráněné okraje a výzdobu provedenou ozubeným kolečkem v podobě kosočtverců. 22:25) i ven vytaženým (obr.16). patrně Hermundurů. Inventář doplňují koflíky se zakulaceným uchem (obr. 22:10) nebo okrajem dovnitř zataženým (obr. rovně i šikmo seříznutým (obr. 24:1–5).26. 24:10) a prosté ploché nebo bochníkovité přesleny (obr. Z výdobných motivů se nejčastěji vyskytuje svislé rýhování (obr. šikmé hřebenování ohraničené horizontální rýhou.29) a umělé drsnění až mramorování (obr. kulovitým (obr. Zatím nezodpovězena zůstává otázka vztahu těchto nově příchozích k domácímu keltskému obyvatelstvu. 22:21).10.14). Existuje jen omezené množství archeologických pramenů. železnou sekerku z Dubu-Javornice (obr.13. Nepočítáme-li nálezy z Lékařovy Lhoty. psaníček. zlomek lučíku bronzové spony pozdně laténského typu ze Zalužan (obr. cikcakovité linie. zásobnice s kulovitými nebo kyjovitými okraji (obr. mřížky. 22:5. 203–219). 23:20) či husté hřebenování (obr. 22:6). Zcela běžné jsou mísy a mísovité nádoby s okrajem zaobleným a lehce zataženým (obr.13.15).30). Písecko. Z hrubého sídlištního zboží je nejběžnějším tvarem hrncovitá nádoba s okrajem hráněným do několika plošek (obr. Výjimečný je v sídlištním prostředí této doby nález lahvovité nádoby z Dubu-Javornice s malovanou výzdobou. 22:26) a amforovité tvary s uchy pod okrajem (obr. 20:5–7). křižující se rýhy (obr. Objeví se i na kruhu točená keramika z jemně plavené hlíny – misky se zataženými okraji nebo situly s baňatou výdutí (obr. meandru a rýhami vyplněnými nebo lemovanými ručně provedenými vpichy (obr.Současný stav poznání plaňanského horizontu v jižních Čechách 249 NÁLEZOVÝ INVENTÁŘ Keramika Inventář jihočeských lokalit plaňanského horizontu a starší doby římské představuje z větší části keramika.

což je v jižních Čechách zcela běžné. Dubský. 1949: Pravěk jižních Čech. 1942: Ein neues germanisches Urnengrab der Grossromstedter aus Südböhmen. že stavba zanikla mohutným požárem. A. I. že stavby původního keltského obyvatelstva byly při příchodu Germánů v krajině ještě patrné a mohly být případně i využity. 1932: La Tène jižních Čech. 1999: Současný stav výzkumu doby římské a doby stěhování národů v jižních Čechách. tak zda to byla koexistence mírová nebo se jednalo o likvidaci původních obyvatel.. Dubský. M. A. Strakonice. Zavřel. Praha. Rybová. Památky archeologické 52. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 12. 297. 205–236. . jak to ukazuje velké množství mazanice s dobře zachovanými konstrukčními prvky a žárem deformované nádoby. 257–261. Prachatice. Michálek. Není vyloučeno. Kr. Dubský. Treffen 19. Strakonice. Zavřel. Juni 1998 in Běšiny bei Klatovy. 1956: Žárové hroby ze starší doby římské u Lhoty Lékařovy v Čechách. který zde v nejbližší době plánujeme. 2003: Die Grabung in Dub-Javornice. 1987: Sídliště ze starší doby římské u Zalužan. Zavřel. Dub-Javornice patří k sídlištím. J. č. 84–96. B. 397–404. P. Zalužany. 364–394. 303. že na většině jihočeských sídlišť existovala kontinuita ze stupně LT D1 do stupně LT D2-A. Zprávy českoslovené společnosti archeologické 25.250 Petr ZAVŘEL hoto objektu a přibližně stejně početnou. K. Parkman.und Südböhmen. 1956: Horizont plaňanského typu v sídlištních nálezech v Čechách. Katalog pravěké sbírky. Archeologické rozhledy 51. Rahden/Westf. 251–252. 1961: Předběžné poznatky z výzkumu římského sídliště v Zalužanech u Písku. Rybová. 21–30. Bis 22. Pragae.. 19–42.Südböhmen. Druhé možnosti by napovídala skutečnost. B. zda se Keltové dostali s nově příchozími Germány do kontaktu a pokud ano. M. Dubského a J. 1983: Městské muzeum a galerie ve Vodňanech. Praha. Motyková-Šneidrová. 33–60. České Budějovice). In: Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West. J. 1937: Jihozápadní Čechy v době římské. Blatná. Nachrichtenblatt für deutsche Vorzeit 18. nebo zda mezi nimi existuje časový interval. B. Dubský. 1924–1925: Laténsko-římské sídliště u Zalužan na Mirovicku. okr. Naskýtá se proto otázka. Treffen 17. LITERATURA Borkovský. 1959: Archiv NZ ARÚ Praha. A. 1999a: Zu den Problemen des Bestattungswesens der römischen Kaiserzeit und der Völkerwanderungszeit in Südböhmen. Böhma v letech 1932–1934). Archeologické rozhledy 8. Dubský. Příbram.j. Strakonice (nepublikovaná dokumentace k výzkumům B. Archeologické rozhledy 8. Fröhlich. okr. 468–516. P. P. J. Jinými slovy. Michálek. Juni 2002 in Cheb. Vlastivědný sborník Podbrdska32/33. kde se nálezy plaňanského horizontu nacházejí současně ve stejné poloze jako nálezy z pozdní doby laténské. 8. Ein Beitrag zur Diskusion über Kontakte zwischen Kelten und Germanen in Südböhmen In: Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West. 12. 445–446. P. 214. 1963: Die Anfänge der römischen Kaiserzeit in Böhmen. ale je zatím velmi obtížné blíže definovat jeho charakter. Gojda (ed. Rybová. – Zavřel. Zdá se. 1985: Pokračování výzkumu z doby římské ve Zlivi (okr. Parkman. bis 20. 2004: The Prachatice region as a peripheral territory of the Bohemian basin in Prehistory. – Zavřel. In: M. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 2. P. 203–219. podle archeologických kritérií jsou tedy současné. Snad k řešení této otázky přispěje pokračování výzkumu v Dubu-Javornici. Ancient Landscape Settlement Dynamics and Non-Destructive Archaeology Czech Research Project 1997–2002. Dle mého názoru ke kontaktu Keltů a Germánů v jižních Čechách došlo.). Fontes Archaeologici Pragenses 6. 1999: Sídliště ze starší až mladší doby římské u Přešťovic. Ve výplni objektu zůstaly zachovány i poměrně cenné věci. 6334/59. které by při pokojném opuštění sídliště byly jistě odneseny. Památky archeologické 34. B. zda jsou obě nálezové skupiny skutečně současné. B. Rahden/Westf.

Seit Ende des 1. Die meisten Siedlungen kennen wir nur auf Grund der Lesefunde. CZ-370 51 ČESKÉ BUDĚJOVICE . Sehr wichtig ist auch Problem des Kontakts der Kelten und Germanen. Es ist aber sehr schwer den Charakter dieses Kontakts zu erklären. Die grössere archäologische Ausgrabung in der Siedlungen wurde in Přešťovice. 468– 516). die in den Jahren 1933–1934 teilweise durchforscht worden (Dubský 1949. 33–60). Im Jahre 1932 kam die Wende. zufälliger Funde oder kleinerer Rettungsgrabungen. Zavřel 1999. Bisher kennen wir in Südböhmen nur ein einziges Gräberfeld in Lékařova Lhota. nach Süden oder Osten orientierten Abhängen gegründet. Zavřel) PETR ZAVŘEL JIHOČESKÉ MUZEUM V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH. Gegenüber der Zahl der entdecten Siedlungen steht eine auffalend geringe Zahl der Gräberfelder. dass die Bauten der ursprünglichen keltischen Bewohner noch im Gelände sichtbar waren und sogar von den neu angekommenen Germanen genutzt wurden. 203–218). Heute kennen wir aus der Zeitspanne des Plaňany-Horizont in Südböhmen insgesamt 38 Lokalitäten – 34 Siedlungen. das besiedelte Gebiet in der Spätlatènezeit und am Anfang der römischen Kaiserzeit identisch ist. Es zeigt sich. 2 Gräberfelder und 2 Einzelfunde. aber auch das Gebiet am Unterlauf der Flüsse Volyňka und Blanice. Die südböhmischen Siedlungen der Spätlatènezeit überlagern sich mit den Siedlungen des Plaňany-Horizont. Es scheint. erscheint in Südböhmen eine ausgeprägte Gruppe der Lokalitäten des Plaňany-Horizont. Jh. Meiner Meinung nach kam es höchstwahrscheinlich zu Kontakten zwischen Kelten und Germanen. Im Unkreis bis 500 Meter befindet sich meistens ein Wasserlauf. Prachatice) zeugt klar davon (Parkman – Zavřel 2003. DUKELSKÁ 1. Es ist nicht ausgeschlossen. (Deutsch von P. 397–404) und in Zliv (Zavřel 1985. Hier wurden in den Jahren 1942–1960 fünf Gräber mit den Brandbestattungen in Trichterbecher vom Plaňaner Typus oder in Terrienen mit der üblichen Ausstatttung ausgegraben (Motyková-Šneidrová 1963. Nach bisherige Geländeforschung können wir konstatieren. dass in den meisten südböhmischen Siedlungen eine Kontinuität von LT D1 bis in die Stufe LT D2-A existiert. Diese neuen germanischen Stämme besiedelten vor allem das Kerngebiet des Südböhmens – das mittlere Otava-Gebiet und Budweiser Becken. vor Chr. Dubský unweit von Přešťovice (Bez.Současný stav poznání plaňanského horizontu v jižních Čechách 251 DER GEGENWÄRTIGE FORSCHUNGSSTAND DES PLAŇANY-HORIZONT IN SÜDBÖHMEN Bis die Pionierarbeit von Bedřich Dubský war Südböhmen als unbesiedelt angesehen. die der neuen germanischen Bevölkerung (Hermunduren?) zugeschrieben wird. Zalužany (Rybová 1961. Michálek 1999. 19–42) durchgeführt. Die Höhe über dem Meeresspiegel bewegt sich zwischen 370–550 Meter. Das Siedlungsobjekt 1/99 aus Dub-Javornice (Bez. dass ganzes Zentralteil Südböhmens am Anfang der römischen Kaiserzeit kontinuierlich besiedlet worden ist. als B. Strakonice) eine Siedlung entdect. Die Siedlungen der älteren Kaiserzeit hat man auf den sanften. 400–425.

1–4.252 Petr ZAVŘEL Obr. 8–9. 20. Dub–Javornice. 19. . 10–18. Lhota Kestřanská. České Budějovice. Výběr pozdně laténských nálezů z jihočeských lokalit. 5–7. 20.

Výběr plaňanských pohárů a polokulovitých terin z jihočeských lokalit. Lhota Kestřanská. 1. 2–3. 5. 8. Lékařova Lhota. 21. . Dub–Javornice. Zliv.Současný stav poznání plaňanského horizontu v jižních Čechách 253 Obr. 6. 4. 7.

2. 21. 18. 5–6. Zliv. Dub–Javornice. Žíchovec. 1. 20. 27. 8. 26. 3–4. 17. 22. Probulov. 22–25. .254 Petr ZAVŘEL Obr. Zalužany. 19. 19. 8–16. 7. Lhota Kestřanská. Dívčice. Výběr běžné sídlištní keramiky z jihočeských lokalit.

21. Typická výzdoba jihočeské keramiky plaňanského horizontu. 17. 26. Probulov. 22. Dívčice. 28–29. 23. 18–19. 30. . 3–16. 31. Zliv. 32. 23–25. Dub–Javornice.Současný stav poznání plaňanského horizontu v jižních Čechách 255 Obr. Krašlovice. 27. Lhota Kestřanská. 1–2. 20.

5. 4. 11–12 (podle A. 13. Dub–Javornice.256 Petr ZAVŘEL Obr. 1–3. 14. Rybové 1961). Zalužany. 24. . Žíchovec. Výběr nekeramických nálezů z jihočeských sídlišť plaňanského horizontu. 6–10. Probulov.

Marcus Vinicius ako prvý viedol rímsku vojenskú výpravu za Dunaj. stavom archeologického bádania. Kotíni ťažia aj železo. po Kr. ktoré sa spája s vojnovou výpravou Marca Vinicia okolo roku 10 pred Kr. takisto i to. Hanuliaka. v stupňoch B1 a B2 v chronológii vyčlenenej Eggersom (Eggers 1951). Kotínmi a pravdepodobne aj s Dákmi a Osmi (ILS XIV 2757. 34–35). na ktorom je potvrdené osídlenie púchovskou kultúrou v dobe laténskej. 23. že nie sú Germánmi. Zároveň je to doklad o istej forme vazalstva Kotínov v tomto období. Stredný a horný úsek patrí do horskej oblasti. t. Pelikán 1960. napr. hlavne v oblasti Zvolena a Žiaru nad Hronom (obr. Detva-Kalamárka a Hronská Dúbrava-Hrádok (ďalšie lokality sú v súpise nálezísk a na mape). . Počas výpravy sa určite stretol s Bastarnami. Prvýkrát sa o Kotínoch dozvedáme z Tuskulského elógia (obr. napr. 257–272 PÚCHOVSKÁ KULTÚRA A GERMÁNI NA POHRONÍ V STARŠEJ DOBE RÍMSKEJ Ján Beljak ÚVOD A ZÁKLADNÁ GEOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA Predmetom predkladanej štúdie je osídlenie územia Pohronia a jeho prítokov v staršej dobe rímskej. časť Kvádi. Dôvodom boli pravdepodobne vojnové udalosti v 30-tych rokoch 1. Časť poplatkov im ako cudzincom udeľujú Sarmati.ARCHEOLOGIE BARBARŮ 2005. Premerstein 1904.1 Neopevnené sídliská sa nachádzali na riečnych terasách Hrona. Za informácie mu láskavo ďakujem. Pieta (1994) predpokladá južnú hranicu osídlenia púchovskej kultúry na línii: Trenčín – Partizánske – Žarnovica – Zvolen – Detva. Na strednom a hornom Pohroní nebolo dodnes objavené žiadne centrálne hradisko ako napr. OSÍDLENIE A ZÁNIK PÚCHOVSKEJ KULTÚRY Horná a stredná časť Pohronia bola osídlená v prvých dvoch storočiach nositeľmi púchovskej kultúry (Pieta 1982). str. Tieto geografické predpoklady determinovali aj osídlenie tohto územia v dobe rímskej. že sa sledovaný región nachádzal na južnej hranici púchovskej kultúry. že železné rudy sa vyskytujú v blízkych pohoriach Poľana a Slovenské Rudohorie. Nie je vylúčené. O tejto činnosti ľudu púchovskej kultúry – keltských Kotínov – nás informuje tiež informácia Tacita z konca 1. S púchovskou kultúrou na strednom Pohroní sa viažu doklady metalurgickej činnosti. 1). Z nich Marsingovia a Búri pripomínajú rečou a spôsobom života Svébov. „Vzadu od chrbta obkľučujú Markomanov a Kvádov Marsingovia. Na území Zvolenskej a Žiarskej kotliny sú potvrdené iba malé hrádky. Kotíni. K. Vtedy 1 Nepublikované nálezy z archeologického výskumu V. ktoré zvyčajne „sprevádzali” spomínané centrá.j. komu platia dane. Germania 43). Spomínané územie je charakterizované odlišnými geomorfologickými danosťami. po Kr. Južnú časť Pohronia tvoria nížiny a pahorkatiny. Horizont púchovskej kultúry je v staršej dobe rímskej menej výrazný v porovnaní s predchádzajúcim obdobím. resp. Anartami. Absencia centier môže súvisieť s tým. stor. Treba podotknúť. Z počiatkov doby rímskej pochádzajú opevnené osady tejto kultúry. Osi a Búri. aby ich hanba bola ešte väčšia” (Tacitus. stor. kde rieka preteká niekoľkými kotlinami. keltský jazyk Kotínov a panónsky jazyk Osov dokazuje. že medzi ne bude možné zaradiť aj Zvolen-Pustý hrad. Liptovská Mara na Liptove alebo Machalovce na Spiši. 2:2). železné poloprodukty a troska z Detvy-Kalamárky (Šalkovský 1994).

14 Gbelce-Nová osada-pri železnici. 9 Čaka-Kopec. 15 Gbelce-Tehelňa. 43 Turá-Malá Turá. 47 Zvolen-Pod drahami-Haputka. 1 Bíňa-Apáti. 12 Dolná Ždaňa-Prielohy. 33 Salka. 10 Detva-Kalamárka. 41 Tekovský Hrádok. 40 Štúrovo-Vojenské cvičisko. km 1711. 6 Budča-Klinovisko. 26 Kozárovce-Chríb. 38 Šarovce-Tehelňa. 44 Veľký Ďur-Družstevná vinica. 46 ZvolenPod bralami. 28 LieskovecHrádok. 34 Sikenica-Veľký Pesek-Agátový dvor. 4 Bíňa-Severne od obce I. 21 Hronská Dúbrava-Suť.258 Ján BELJAK Obr. 35 Selce-Hrádok. 51 Žiar nad Hronom-Mestský park. 20 Hronská Dúbrava-Hrádok. 31 Pohronský Ruskov-Severný okraj obce-breh Hrona. 5 Bíňa-Strojový park JRD. 49 Želiezovce. 13 Gbelce-Čapáš. 3 Bíňa-Halászov pozemok. 39 Štúrovo-Obidská pusta. 37 Slovenská Ľupča-svah s južným sklonom. 25 Kamenný most. 36 Slovenská Ľupča-Brvništia. 52 Žiar nad Hronom-Šášovské Podhradie-Hrad. 29 Lovča-Nad stružka-Terasa III. 18 Horné Pršany-Veľký Hrádok. 50 Žiar nad Hronom-Horné Opatovce II-Senková. 30 Malé Kosihy. 16 Horná Lehota-Lesná škôlka. 8 Čaka-Diely. Mapa nálezísk zo staršej doby rímskej v oblasti Pohronia. 42 Tupá. . 2 Bíňa-Berek. 24 Kamenín-Ľavý breh Hrona. 45 Zvolen-Balkán. 27 Levice-Pod Krížnym vrchom. 23 Kalná nad Hronom. 19 Hrochoť-Hrádok. 48 Zvolen-Pustý hrad. 1. 17 Horná Lehotu-Hrádok. 22 Chľaba-dunajský breh. 32 Ostrá Lúka. 11 Dolná Seč. 7 Budča-Západne od potoka Turovka.

Púchovská kultúra a Germáni na Pohroní v staršej dobe rímskej 259 Obr.. REDEGIT . CAESARIS A]UGUSTI [ET P. COTINOS.... ]S ET ANARTI[OS SUB POTESTATEM IMP. AUGUSTI CAESARIS I[N ILLYRICO PRIMUS T]RANS FLUMEN DANIVIUM [PROGRESSUS DACORU]M ET BASTERNARUM EXER[CITUM ACIE VICIT FU]GAVITQUE..[PR. R. . M.. Tuskulské elógium (Premerstein 1904). 2. LEGATUS PRO] PR. F.. F. Scéna XVI – tzv. 1. Q.. VINU]CIU[S P. N.. „zázračný dážď“ (Petersen – Domaszewski – Calderini 1896). –. [OSOS. Stĺp Marka Aurélia v Ríme. 2. XV]VIR S. COS.

Výrazné sa mení aj sídelná štruktúra. Počet osád v jej zvyšných regiónoch (Orava. IV.j. Na skúmanom území možno stopy požiarov a deštrukcií sledovať na opevneniach v Detve-Kalamárke (Šalkovský 1994. superiora autem inter Danuvium et Hercynium saltum usque ad Pannonica hiberna Carnunti Germanorumque ibi confinium. tab. keď podľa písomných prameňov boli presídlení jej nositelia Kotíni spolu s Osmi do južnej Panónie (Pieta 1994. i. a ani výzbroj púchovskej kultúry nie je dostatočne rozpoznaná. alias Scythae degeneres et a servis orti aut Trogodytae. P. 30). po Kr . že tu istý čas pretrvávalo keltsko–dácke osídlenie. 45). 80. ktoré spôsobili deštrukciu hradísk.2). ktoré hovoria o susedstve Kvádov s Dákmi a Sarmatmi (Plínius Starší. Katastrofálne udalosti zapríčinili zánik osídlenia tejto kultúry na hornej Nitre. stupňa B1 doby rímskej) môže byť železná štítová puklica typu Jahn 5 z okolia Zvolena (obr. Hampel 1880. 6:2). .j. Naturalis historia IV. Prvý raz sa objavujú obydlia vo vnútri starších fortifikácií. 1996. 29). Kotlina Sądecka. 131–161). 1996. 103). možno podľa paralel z Panónie datovať na roky 120–170/180 (Gassner 1990. 29). Je však otázne. kedy dochádza postupne k jeho osídľovaniu germánskymi Kvádmi. Liana 1970. že zbrane v dobe rímskej podliehali výraznej unifikácii. Krakovský región) následne vzrástol. varie tamen litori adposita tenuere. 103). Pieta spája s fázou B1a (Pieta 1982. 138). 72. Uvedené nepokojné obdobie označované tiež ako obdobie katastrofy. keďže sa dodnes nepodarilo odkryť žiadne ich hroby (Pieta 1996. 81. Zánik niektorých hradísk pravdepodobne spôsobili germánski Kvádi (Pieta 1982. 72. Madyda-Legutko 1996. Godłowski 1992. Kolníka (Kolník 1971). na severovýchodnej Morave a v časti Malopoľska (Pieta 1982. napr. V stupňoch B1 a B2 doby rímskej sa v nálezoch púchovskej kultúry objavujú cudzie kultúrne a etnické elementy. Graecis Sauromatae. na dolnom Pohroní chýbajú. na základe analýzy málo charakteristickej keramiky vyhotovenej v rukách.html#80 [80] Ab eo in plenum quidem omnes Scytharum sunt gentes. či súvisí so zanikajúcou púchovskou kultúrou alebo s prichádzajúcimi Kvádmi. 45.nh4. Naopak rímskoprovinciálnu amforovitú nádobu z lokality Lieskovec-Hrádok (obr. Vo fáze B1b sa stredné Pohronie pravdepodobne značne vyľudnilo. 145–146) v ponímaní T. 6:4. POČIATKY KVÁDSKEHO OSÍDLENIA Doklady germánskeho osídlenia z 1. Liptov. przeworské. Zároveň však treba pripomenúť. Prerušenie osídlenia trvalo približne do obdobia okolo markomanských vojen. Naznačuje to i vazalský vzťah Kotínov ku Kvádom. 31. (t. tab. 451. mox Alani et Rhoxolani. Na tomto nálezisku je doložené osídlenie púchovskou kultúrou v staršej dobe rímskej a Kvádmi v mladšej a neskorej dobe rímskej (Beljak 2003). 83). 253. eorumque Hamaxobli aut Aorsi. zaniká jej výroba na hrnčiarskom kruhu (Pieta 1996. alias Sarmatae. Rozsiahlejšie osady vystriedali menšie usadlosti. po Kr. doložený zmienkou Tacita (Germania 43) o nedobrovoľnom platení daní vynúteného na Kotínoch mocenským tlakom.260 Ján BELJAK došlo k celoplošnému zániku hradísk na jej území (Pieta 1996. campos et plana Iazyges Sarmatae. alias Getae. Osady v staršej dobe rímskej boli zakladané nízko na terasách nad riekami (Madyda-Legutko 1996.2 Strabon.thelatinlibrary. Madyda-Legutko 1996. Mohli ich vyvolať nájazdy Dákov prípadne aj nositelia przeworskej kultúry. 45).1. stor. 1. Šalkovský nevylučuje možnosť pretrvávania púchovskej kultúry na strednom Pohroní aj počas mladšej doby rímskej (Šalkovský 1994. Potvrdzujú to zmienky antických autorov. Svedectvom vojenských udalosti z 30-tych rokoch 1. Rovnako nepoznáme pohrebný rítus Kotínov. Je pravdepodobné. t. Datovanie lokality Detva-Kalamárka do staršej doby rímskej. 83) a v Hronskej Dúbrave-Hrádku (Pieta – Mosný 1999. ktoré by potvrdzovali takúto hypotézu. V tejto dobe sa vytrácajú prvky charakteristické pre laténsku kultúru. strednom Považí. K zániku osídlenia púchovskej kultúry v horských regiónoch severného a stredného Slovenska dochádza počas markomanských vojen. S Germánmi určite súvisí fragment bronzovej spony typu 43 Almgrena typickej pre fázu B2/C1 (Rajtár 2002) a v rukách vyhotovená keramika s lokality Zvolen-Haputka. napr.com/pliny. Daci Romanis dicti. Nastúpila degradácia v remeselnej produkcii m. Doposiaľ nie sú úplne známe príčiny. na Liptovskej Mare (Pieta 1996. K. 31). Madyda-Legutko 1996. stor. 91). ale nedosiahol už stav z neskorej doby laténskej. v technológii produkcii keramiky. Geo2 http://www. Pri náčrte osídlenia v tejto oblasti môžeme zatiaľ pracovať len s veľmi ohraničenými písomnými prameňmi. je problematické. V súčasnosti však chýbajú datovateľné nálezy. Spiš. 17. 254. strednom a hornom Pohroní. kvádske (zvlášť zosilnené v stupni B2) a dácke (Pieta 1994.

[81] a Maro. ad flumen Vistlam a desertis Sarmatiae prodidit. Scytharum nomen usquequaque transiit in Sarmatas atque Germanos. . poloha Diely.grippa totum eum tractum ab Histro ad oceanum bis ad decies centenum milium passuum in longitudinem. Čaka. ignotic prope ceteris mortalibus. quattuor milibus minus CCCC in latitudinem. 1 – pôdorys objektu M 32-36/1950. aversa Basternae tenent aliique inde Germani. degunt. 3.Púchovská kultúra a Germáni na Pohroní v staršej dobe rímskej 261 Obr. 2–5 – výber keramických nálezov z výplne objektu M 32-36/1950. sive Duria est a Suebis regnoque Vanniano dirimens eos. nec aliis prisca illa duravit appellatio quam qui extremi gentium harum. montes vero et saltus pulsi ab iis Daci ad Pathissum amnem.

1/61 a 3/61) datujeme do rozvinutého štádia stupňa B2. Nitra-Mikov dvor (Pieta 1982a. pochádzajú z osád položených na dolnom Pohroní.. Thomas (obr. v okolí rieky Dudváh (Kolník 1977. po Kr. po Kr. stor. dynamicky rozvíjal nový politický celok „Vanniovo kráľovstvo“ germánskeho kmeňa Kvádov. stor. Vo fáze B2 sa Kvádi začali posúvať na východ. Ginalski 1991) a železná pracka (skupina G. Archeologické nálezy. Pochádzajú z juhogalských dielní3 a z dielne v Rheinzaberne. Do polovice 2. 5:5) s analógiami na Polabí (Beljak – Kolník 2006. 4/60) patrí medzi najstaršie dosiaľ odkryté uzavreté nálezové celky na Pohroní. Z hrobu č. 3/61 pochádza zaujímavá kombinácia páru železných provinciálnych spôn (varianty typu 86 Almgrena. Germánske pohrebiská zo staršej doby rímskej sú na Pohroní doložené len na dvoch lokalitách: Čaka-Kopec a Gbelce-Tehelňa. po Kr. 36–38. 5:4) a striebornej spony typu 38–39c (obr. Západne od rieky Váh sa už v prvej polovici 1. Kaczanowski 1995). 4:1–3) z tej istej lokality. 1977. Zo Štúrova-Vojenského cvičiska môžeme do tohto obdobia datovať chaty č. Štúrovo-Vojenské cvičisko (ďalšie lokality v súpise nálezísk a na mape). 5:6) s analógiami na Polabí. typ E 1/2 podľa Ginalského. skupiny Biborského. na Ponitrí: Nitriansky Hrádok. 161–168). je datovaná aj chata č. O niečo mladšie sú dva mužské hroby s bojovníckou výstrojou z Gbeliec-Tehelne (hroby č. bronzové nádoby rímskej proveniencie (E 39/40) ako aj urna zdobená viacnásobnými rytými vlnovkami germánskej proveniencie. 5:1. Žiarový urnový hrob bojovníka z Čaky-Kopca (hrob č. 5:3) a v rukách vyhotovená urna nám umožňuje zaradiť hrob č. 4/1961 (obr. (Beljak – Kolník 2006. ktorého južnú a východnú hranicu tvorili rieky Dunaj. po Kr. Štúrovo-Obid-Obidská pusta. odkrytá počas výskumu A. Dva ženské hroby z Gbeliec-Tehelne (hroby č. 4:4). 3: 1–5). prípadne do B2/C1. typ 18 podľa Madydy-Legutko. typ VI podľa Kaczanowského. stor. Nálezy terry sigillaty z germánských osád Šarovce-Tehelňa a Bíňa-Strojový park JRD dokladujú kvádske osídlenie na dolnom Pohroní už v stupni B2. ktorej konštrukcia sa vyznačuje dvoma stĺpmi umiestnenými v strede jej kratších stien. Bíňa-Berek. 4:5–7). Meč typu gladius-Pompei (obr. napr: Bíňa-Apáti. Váh a pohorie Malých Karpát (Kolník 1971. Čaka-Diely.4 3 Sú to tri fragmenty terry sigillaty juhogalskej proveniencie zo Šaroviec-Tehelni a jeden z Bíne-Strojového parku JRD (Kuzmová 1997). v tlači). Pravdepodobne jedným z najstarších dokladov germánskeho osídlenia dolného Pohronia je chata (objekt č. stor. Ďalším objektom z Čaky-Dielov je jama č. Rajtár 1998. I/56 a II/56 (Kolník 1962). Hrob č. na Pohroní doklady tohto osídlenia zatiaľ chýbajú. 3. Jej datovanie (do staršej doby rímskej) potvrdzuje jednovrstvový kostený hrebeň typu C podľa S. . V hrobe č. Výrazná koncentrácia kvádskeho osídlenia v priebehu 1. VI.262 Ján BELJAK grafia 7. 5:1. Biborski 2004). je evidovaná na dolnej Morave a v južnej časti Trnavskej pahorkatiny. Vytvorilo tak najďalej na východ vysunutú sídelnú zónu podunajských Germánov v staršej dobe rímskej. Železný záves pošvy meča (obr. Archeologické objekty datované na fázu B2 doby rímskej boli potvrdené v osadách v Čake-Dieloch a v Štúrove-Vojenskom cvičisku. V Gbelciach bolo zachránených päť hrobov a niekoľko nálezov z ďalších hrobov. GbelceČapáš. 2/61 a 4/61). t. 5:7. Kvádske osídlenie sa vo fáze B2 doby rímskej rozšírilo až do dolného Pohronia a Poiplia. j. stor. V Čake boli odkryté 4 žiarové urnové hroby a jeden žiarový jamový hrob. ho datujú do obdobia okolo polovice 2. ktoré potvrdzujú prítomnosť Kvádov na tomto území okolo polovice 2. 1993b). 4 Ide o produkciu dielne v Rheinzaberne z obdobia vládnutia cisára Antonina Pia (Kuzmová 1997). Táto migračná vlna vyšla medzi rokmi 80–100/120 z centrálneho územia pôvodného Vanniovho kráľovstva. obr. 519–522. 1/61 sa okrem sklených korálikov a hlinenej urny našlo aj držadlo drevenej skrinky provinciálno-rímskej proveniencie. Točíka v roku 1950. hrot oštepu (obr. Sporadické staršie keltsko-dácke osídlenie je sledovateľné ešte v neskorej dobe laténskej (LT D2). Madyda-Legutko 1986) s analógiami v przeworskej kultúre a bronzová kolienkovitá spona typu 140/141 Almgrena (obr. Šarovce-Tehelňa. 1). v tlači). 2/61 do stupňa B2/C1 datuje pár železných ostrôh (obr. napr. 20). 5 – M 32–36) z Čaky-Dielov (obr. 4/61 do fázy C1a. 2/1961 (obr. po Kr.

1 – pôdorys a prierez chaty 4/1961.Púchovská kultúra a Germáni na Pohroní v staršej dobe rímskej 263 Obr. 5-7 – výber keramických nálezov. 2. Výber nálezov z objektu 2/1961: 4 – kostený hrebeň. Čaka. 3 – výber keramických nálezov z výplne chaty 4/1961. poloha Diely. 4. .

z ktorých (ako sme vyššie naznačili). „zázračný dážď“. ktoré ich postihli v priebehu markomanských vojen (Cassius Dio. Táto bitka medzi rímskymi oddielmi a kvádskymi bojovníkmi je zaznamenaná aj ikonografickým prameňom – v scéne XVI na stĺpe Marka Aurélia v Ríme (Petersen – Domaszewski – Calderini 1896. Turca a cez horské priesmyky aj severnejšie regióny (Hanuliak 1996. Tu barbari zastavili boj v očakávaní. obr. Ta eis heauton – Rozhovory I. ktorý sa pravdepodobne odohral niekde v povodí Hrona alebo v jeho tesnej blízkosti5 (Cassius Dion – Rímske dejiny 71. že ich ľahko zajmú ukonaných páľavou a smädom. 2:1). alebo v roku 173 (Jobst 1978) cisár Markus Aurélius písal 1. horného Ponitria. knihu (kapitolu) diela „Ta eis heauton” – Hovory k sebe samému. stor. Prvou zónou rímskych importov je dolné Pohronie. po Kr. Je to sledovateľné na hustote osídlenia na území obývanom príslušníkmi tohto kmeňa už skôr. 208). a druhá z juhu na sever. terry sigillaty. Hronom (Marcus Aurelius Antoninus. Ide hlavne o priestory v horských kotlinách stredného Považia. 443–449). na dolnom a strednom Poiplí a na ľavom brehu Dunaja. Hlavným dôvodom posunu germánskeho osídlenia do horských kotlín stredného Slovenska mohol byť záujem o exploatáciu rudného bohatstva v tomto priestore. 8). Hanuliak – Malček – Pieta 2000. stredného Poiplia a ľavého brehu Dunaja južne od jeho ohybu (v okolí dnešného Vácu v Maďarsku). Birley 1987. 17.264 Ján BELJAK OBDOBIE MARKOMANSKÝCH VOJEN Prechodový stupeň B2/C1 (C1a) môžeme v predpolí severopanónskeho limitu synchronizovať s vojenskými udalosťami. . Kvádske osídlenie na juhozápadnom Slovensku vrcholí v prvej polovici 3. 21). 6:1. SHA. mapa B) a stredovekých analógií môžeme však predpokladať jej priebeh po trase: Aquincum – stredné Poiplie – pozdĺž toku Krupinice – do mikroregiónu Zvolena. Uvedená trasa cesty sa v stredoveku spomína ako Via Magna. Ide o tzv. aby Rimania odnikiaľ nemohli získať vodu“ (Cassius Dion. Rímska história. Zapríčinili zmeny nielen vo vojensko-politických vzťahoch medzi rímskym Impériom a barbarmi. ktoré sú v písomných prameňoch známe ako tzv. ale aj v kultúrno-historickom živote stredoeurópskeho barbarika. jedna viedla pozdĺž Hrona spájajúc naddunajské regióny s územím Spiša. Druhá trasa expanzie Kvádov smerovala do oblasti Zvolenskej kotliny z juhu. našla výrazné odzrkadlenie v písomných prameňoch a je bezprostredne zviazaná s územím Pohronia. Rozľahlosť tohto osídlenia celkom nezodpovedá zmienkam antických autorov. Druhú 5 Viac pravdepodobné je miesto bitky v istej odľahlosti od rieky „…Rimania odvážne bojovali so štítmi prirazenými k sebe. „markomanské vojny”. V tomto období môžeme sledovať prílev importovanej keramiky m. Štruktúra importov sa v tomto regióne mení v závislosti od vzdialenosti provinciálnych centier. Východná enkláva Kvádov v tom čase zaberala územie na dolnom a strednom Pohroní. panónskej stolovej keramiky ako aj iných provinciálnych výrobkov. Jeden viedol pozdĺž rieky Hron až do Zvolenskej kotliny. Život Marca Antonina). na konci ktorej sa nachádza poznámka. tu bola najrozšírenejšia panónska úžitková keramika a terra sigillata. ktorá spájala centrálne časti dnešného Slovenska s územím pri Dunaji. Tí informovali o veľkých stratách Germánov. stredného Pohronia. Na základe výskytu rímskych importov (TIR M 34. Oravy. Výnimočná udalosť.j. 176). Možným dokladom je napr. Dôležité je pripomenúť. i. ktorá sa odohrala počas prvej rímskej výpravy (expeditio germanica prima). Sú to produkty z dielní: Rheinzabern. spájajúc tak Poiplie a Pohronie. obzvlášť v jeho naddunajskej zóne. t. Môžeme uvažovať o dvoch smeroch osídľovania stredného Pohronia Kvádmi. V tejto pozícii Kvádi pravdepodobne kontrolovali obchodné cesty. 28–29). že bola: „písaná v krajine Kvádov nad Granuou“ t. 8). južne od pohoria Cserhát (Rajtár 1998. V zime roku 174 (Dobiáš 1964. po starej obchodnej komunikácii. železiarska pec nájdená na lokalite Zvolen-Pod drahami-Haputka (obr. Najsilnejšie väzby vykazuje Pohronie s rímskymi centrami Brigetio a Aquincum. ako aj v ich výraznej expanzii do nových regiónov.j. Viditeľné sú oživené hospodárske kontakty medzi Rimanmi a Germánmi (Kolník 1991. že trasy rímskych oddielov pravdepodobne viedli proti toku riek Hron a Ipeľ (Böhme 1975). Všetko navôkol zahatali. Nepochybne mala staršie korene. 47–48). môžeme sledovať tri zóny ich výskytu na Pohroní a Poiplí. Rímske dejiny 71. Westerndorf i Pfaffenhofen (Kuzmová 1997). spájala oblasť v okolí dnešnej Budapešti – antického Aquinka – s regiónmi Liptova. Súčasný stav archeologického výskumu nám zatiaľ nedovoľuje precízne stanoviť jej priebeh v dobe rímskej. Na základe výskytu terry sigillaty. V mladšej dobe rímskej zaznamenali Kvádi početný nárast.

Výber nálezov z germánskych pohrebísk. 3–7 – Gbelce-tehelňa: 3 – hrob 4/61. hrob 4/60. 7 – železo.Púchovská kultúra a Germáni na Pohroní v staršej dobe rímskej 265 Obr. 5 – hrob 3/61. 5 – striebro. 2 – Čaka-Kopec. 4. . 7 – hrob 2/61 (1–4. 5. 1. 6 – bronz). 6.

Tento hiát trval približne do obdobia markomanských vojen. Na dolnom Pohroní sú takéto chaty doložené na osadách v: Šarovciach-Tehelni (chaty č. ktoré hovoria o susedstve Kvádov s Dákmi a Sarmatmi (Plínius Starší. 51–56). stor.. Táto situácia môže súvisieť so stavom archeologického výskumu. po Kr. z lokality Ipolytölgyes-TSZ-Major pochádza chata s konštrukciou v schéme šesťuholníka (Erdélyi – Lamiová-Schmiedlová 1971. Poznáme ich tiež z dolného Poiplia. Kommoda a v druhej mince Gordiana III. 3 (2/61). Geografia 7. keď dochádza k celoplošnému zániku hradísk tejto kultúry (Pieta 1996. čiernu leštenú keramiku. 3. po Kr. Potvrdzujú to okrem inventárov hrobov č. po Kr. Marka Aurélia. (4/61) zo žiarového pohrebiska Gbelce-Tehelňa aj nálezy z chaty č. 32/84 z osady Štúrovo-Obidská pusta (chata č. Vo výzdobe alebo vo formách nádob Kvádov obývajúcich nížiny a Kvádov sídliacich v horských kotlinách nie sú viditeľné rozdiely. Do horských kotlín stredného Slovenska sa rímske výrobky dostávali zriedkavejšie ako do prvej zóny. Antonina Pia. po Kr. Z germánskych osád na strednom Pohroní pochádzajú iba málopočetné nálezy terry sigillaty a panónskej úžitkovej keramiky. XII). Železné rudy sú doložené v blízkych pohoriach Poľany a Slovenského Rudohoria. stor. Dôvodom boli pravdepodobne udalosti v 30-tych rokoch 1. v tlači). Doteraz tu neboli odkryté pohrebiská z doby rímskej.j. Predpokladanú remeselnú činnosť naznačuje tiež Tacitus vo svojej Germánii (Tacitus. 1). Sporadické importy sa vo všeobecnosti dávajú do súvisu s kvádskym osídlením z neskorej doby rímskej a včasnej fázy doby sťahovania národov. Potvrdené sú aj malé hrádky. Do istej miery to môže súvisieť aj s medzerovitosťou prieskumu a výskumu. .266 Ján BELJAK zónu tvorí stredné Pohronie.. Pre mladšiu dobu rímsku sú charakteristické zahĺbené chaty so stĺpovou konštrukciou v schéme šesťuholníka. a v prvej polovici 4. stor. V horských oblastiach takmer nenachádzame kvalitnú ručne vyhotovenú. Z germánskych osád (Bíňa-Kostolná záhrada. 30). ale dodnes nebolo objavené centrálne hradisko typu Liptovská Mara. Kvádi obsadzujú dolné časti Pohronia a Poiplia v druhej polovici 2. Horizont púchovskej kultúry je tu v staršej dobe rímskej v porovnaní s predchádzajúcimi obdobiami zastúpený menej výrazne. Pre región Pohronia a Poiplia je charakteristická určitá kumulácia rímskych mincí v období okolo polovice 2. Stredné Pohronie sa v období od fázy B1a vyľudňuje. Araba a Konštantína I. stor.6 ale môže to byť aj špecifikom keramickej výroby v tomto regióne. a v priebehu markoman6 Stav výskumu na území stredného Slovenska má v porovnaní s juhozápadným Slovenskom podstatne nižšiu úroveň. Strabón. t. stor. Kontakty medzi horskými enklávami a Kvádmi usídlenými na nížine. železné poloprodukty a troska z Detvy-Kalamárky (Šalkovský 2002. 83. Stolová keramika je na dolnom Pohroní známa predovšetkým z pohrebísk. 81. po Kr. ktorý tu vznikol po zániku púchovskej kultúry. Štúrova-Vojenského cvičiska (chata č. v druhej polovici 3. po Kr. Chľaba. Pieta – Mosný 1999. ZÁVER Osídlenie nositeľmi púchovskej kultúry je počiatkom doby rímskej doložené na hornom a strednom Pohroní (Pieta 1982). 80. 99–126). Potvrdzujú to písomné pramene. Počiatky kvádskeho osídlenia začínajú východne od rieky Váh až v druhej polovici 1. po Kr. 138). že tu istý čas pretrvávalo keltsko-dácke osídlenie. Z dolného Pohronia dosiaľ chýbajú archeologické nálezy z priebehu 1. Na dolnom Pohroní je dobre doložená chronologická fáza B2/C1 (C1a). stor. ktoré bolo vzhľadom na hornatú geomorfológiu menej dostupné. V prvej skupine sú najpočetnejšie zastúpené mince Hadriána. Filipa I. Dekýš-Zažihlavie. napr. stor. 32/84). Je pravdepodobné. Vzhľadom na hiát v osídlení. Germania 43). Štúrova-Obidskej pusty (chata č. C9 i C9/10). Kamenín-Ľavý breh Hrona. na predpolí severopanónskeho limitu boli sťažené. Čaka-Diely. Zvolen-Haputka) sú iba málo početné razby Antonina Pia a Marka Aurélia (Beljak 2006. Šarovce-Tehelňa. Ich sídliská sa nachádzali najmä na riečnych terasách Hrona. S pobytom ľudu púchovskej kultúry možno na strednom Pohroní spájať doklady metalurgickej činnosti. sa tu dosiaľ nevyskytli provinciálne výrobky napr. Na skúmanom území sú stopy požiarov a deštrukcií viditeľné na opevneniach v Detve-Kalamárke a v Hronskej Dúbrave (Šalkovský 1994. Treťou zónou bolo územie horného Pohronia. Naturalis história IV. terra sigillata. 4 (3/61). 32/84) a Želiezovciach. keď sem postupne expandujú germánski Kvádi.

3 – Zvolen-Haputka. štítová puklica (Hampel 1880). 2 – Lieskovec-Hrádok. Germánske náleziská z okolia Zvolena. . 1 – Zvolen-Haputka. amforovitá nádoba z (Malček 2000c). 4 – Zvolen-okolie. miska. železiarska pec (Cengel – Holly – Hanuliak 2002).Púchovská kultúra a Germáni na Pohroní v staršej dobe rímskej 267 Obr. 6.

223. 49–50). 364). 9. 15. č. Bíňa-Severne od obce I (Beninger 1937. 9. 113–114. Křižek 1966. č. 143–156. 158–160. č 6b). 223. 188). 4. 22. SÚPIS NÁLEZÍSK ZO STARŠEJ DOBY RÍMSKEJ NA POHRONÍ Opevnené osady púchovskej kultúry 1. 42. Pieta 1982. 1999. 238). Kamenín-Ľavý breh Hrona (Ožďáni 1984. Salka (Kolník 1962. 2. 1993. Horné Pršany-Veľký Hrádok (Pieta 1982. 68). 8. 13. 113. 218. Trgina 1980. 2000c. 18. Geografické danosti terénu predurčovali aj smer osídľovania a obchodných ciest. 369. 10. 140). 7. 19–20. 6c). 1998. Horná Lehota-Lesná škôlka (Pieta 1982. Levice-Pod Krížnym vrchom (Oždáni 1976. Mácelová 1993. km 1711 (Křížek 1966. Pieta 1982. 356. 3. č. Beljak 2004). č. 133–134. 6. Tie viedli jednak pozdĺž tokov Hronu a Ipľa. východná enkláva Kvádov. 82–84). 79–80). 151–152). 4. Gbelce-Nová osada-pri železnici (Kopecký – Kuzma – Rajtár 1990. 173). Hanuliak – Malček – Pieta 2000. 364). 11. Bíňa-Apáti (Kuzmová – Roth 1988. 120). 91–92. č. Žiar nad Hronom-Šášovské Podhradie–Hrad (Hoššo 1980. Horná Lehota-Hrádok (Pieta 1982. 70. Bíňa-Strojový park JRD (Kuzmová – Roth 1988. 12. 6.268 Ján BELJAK ských vojen aj stredné Pohronie. 101). 356. 5. Selce-Hrádok (Pieta 1990. Malé Kosihy (Kolník 1962. Zvolen-Balkán (Beninnger 1937. 12. 98–99). 8. Pohronský Ruskov-Severný okraj obce-breh Hrona (Kolník 1962. 2. č. Slovenská Ľupča-svah s južným sklonom (Mosný 1998. 120). 83). Kolník 1962. 2. 1997. 272. 1987. Kuzmová – Roth 1988. 100). 108. 138). Ostrá Lúka (Pieta 1982. Gbelce-Čapáš (Křížek 1966. Vzniká tzv. 111–112. 9. Bíňa-Berek (Kuzmová 1997. 133). 40. 139). 80–82. Žiar nad Hronom-Mestský park (Pieta – Mosný 1990. 11. 7. 14. 17. Pre osídlenie Pohronia sú charakteristické odlišnosti spôsobené geografickými danosťami. 187). Malček 1997. Budča-Klinovisko (Mosný 1993. Čaka-Diely (Točík 1951. 2. 5. Pieta – Mosný 1990.). a jednak aj popri riekach Krupinica a Neresnica. 311). 18. č. Kalná nad Hronom (Krekovič 1981. 1996. 16. 42. 363. Křižek 1966. 315. 142–143. 364). Otvorené osady púchovskej kultúry 1. Kozárovce-Chríb (Ivančič 2002. Zvolen-Pustý hrad (nepublikované). Pieta 1982. 139. 4. Germánske osady 1. 3. Zvolen-Pod drahami-Haputka (Žebrák 1982. 138). Beljak 2004). Dolná Ždaňa-Prielohy (Pieta 1988. Detva-Kalamárka (Šalkovský 1994. Bíňa-Halászov pozemok (Prášek 1995. 3. 219. 6. Hronská Dúbrava-Suť (Pieta – Mosný 1999. 221. č. 138). Budča-Západne od potoka Turovka (Pieta – Mosný 1990. 2000b. 111. 310. Dolná Seč (Vlašičová 1997. 10. Slovenská Ľupča-Brvništia (Mosný 1998. č. Lieskovec-Hrádok (Beninnger 1937. Hronská Dúbrava-Hrádok (Pieta – Mosný 1999. 107). 10. 37). 114). . 37). 99). 5. 47–49). 7. Kamenný most (Kolník 1962. 35. 32. Žiar nad Hronom-Horné Opatovce II-Senková (Trgina 1981. 219. 167). č 6a). Zodpovedá im rozdelenie tohto regiónu na tri zóny výskytu rímskych importov. stredné Poiplie a územie južne od dunajského ohybu v okolí dnešného mesta Vác v severnom Maďarsku. 222). Hrochoť-Hrádok (Janšák 1938. Chľaba-dunajský breh. 8. Zvolen-Pod bralami (Žebrák 1982.

J.). 91–93. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1979. – Kolník. Eggers. Beninnger. Štúrovo-Obid-Obidská pusta (Ožďáni 1985. Böhme. Przegląd Archeologiczny 38. Turá-Malá Turá (Eisner 1933. Kuzmová – Roth 1988. J. Hampel. Atlas der Urgeschichte 1. Praha. Pieta 1982. K. 1937: Die germanischen Bodenfunde in der Slowakei. v tlači: Germánske hroby z Čaky a Gbeliec – príspevok k osídleniu juhozápadného Slovenska v dobe rímskej. A. 223. Beljak.1987: Marcus Aurelius. Diplomová práca. Rukopis. – Malček. 17. 2006 v tlači: A few comments on occurrence of Roman coins in the Hron and Ipeľ river basins. Želiezovce (Kolník 1962. Príspevok bol vypracovaný v rámci grantového projektu VEGA 2/6126/6 LITERATURA Beljak. J. In: Arma et Ollae. 103). Dobiáš. Archaeologica historica 21. 1975: Archäologische Zeugnisse zur Geschichte der Markomannenkriege (166–180 n. 72. 177–178). Sikenica-Veľký Pesek-Agátový dvor (Beninger 1937. Východoslovenský pravek 2. Hoššo. . Rukopis. J. Šarovce-Tehelňa (Novotný – Kuzmová 1994. č. Hanuliak – Malček – Pieta 2000. 1991: Ostrogi kabłąkowe kultury przeworskiej. Žiar nad Hronom-Horné Opatovce II-Senková (Pieta – Mosný 1990. č. 140). Tab. – Pieta. 20. 71–88. 1990: Gelbtonige Keramik aus datierten Fundkomplexen in Carnuntum. V. Žiar nad Hronom-Mestský park (Pieta – Mosný 1990. 51–72. J. 107–117. Zvolen-Pod drahami-Haputka (Žebrák 1982. 100). R. Veľký Ďur-Družstevná vinica (Beninger 1937. J. Reichenberg – Leipzig. 123). Tupá (Beninger 1937. Trnava. Berlin – New York. 133–161. 1980: Výskum hradu v Šášov a mestského hradu v Kremnici. 24. Hanuliak. 2. 88. E. 47–49. 443–449. I. M. J. Tekovský Hrádok (Kuzmová – Roth 1988. Mácelová 1993. 310. 101). Birley. Ginalski. Slovenská numizmatika 18. 1971: Osada z doby rímskej v Ipolytölgyesi v Maďarsku. Štúrovo-Vojenské cvičisko (Kolník 1962. Łódź. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1999. 2006. 2004: Osadnictwo z okresu rzymskiego i wczesnej fazy okresu wędrówek ludów w dorzeczu Hronu i Ipoli. Čaka-Kopec (Beljak – Kolník 2006 v tlači). 35. Beljak 2003). 1933: Slovensko v pravěku. Novotný 1984. Biborski. Bratislava Erdélyi. Chr. 42. č. Beljak 2003). Křížek 1939. 182–184. V: 1–2. Hamburg. 30. H J. 1880: Magyarhoni régészeti leletek repertoriuma. 22. 1996: Via magna na strednom Slovensku v období včasného a vrcholného stredoveku. H. 1964: Dějiny československého území před vystoupením Slovanů.Púchovská kultúra a Germáni na Pohroní v staršej dobe rímskej 269 19. V. Carnuntum Jahrbuch 1989. London. 1951: Der römische Import im freien Germanien. Gbelce-Tehelňa (Beljak – Kolník 2006 v tlači). 47–49. 2004: Schwert. 44. Slovenská archeológia. 21. 153–217. – Lamiová-Schmiedlová. Beljak. Römische Kaiserzeit. M. 23. č. Praca magisterska. 549–562. 2003: Germánske osídlenie Pohronia – osady v Šarovciach a Zvolene. 356–363. 27. J. Gassner. 1986. Kraków. tabl. Godłowski. Eisner. Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz 22. 22. Kopecký – Kuzma – Rajtár 1990. V. 105. 28. In: Reallexikon der Germanischen Altertumskunde. 356. 1992: Zmiany w uzbrojeniu ludności kultury przeworskiej w okresie wpływów rzymskich. 53–84. Beljak. 26. 76–80. 33. K. Hanuliak. tab. 54/55). Germánske pohrebiská 1. J. 36. Kuzmová – Roth 1988. 2000: Záchranný výskum vo Zvolene. W. 44. Band 27. 63). Archeologiai Közlemények 13. 4). 139–140. A biography. Trgina 1981. Klasyfikacja typologiczna. Studia dedykowane Profesorowi Andrzejowi Nadolskiemu w 70 rocznicę pracy naukowej. Beninger 1937. 25. 29. T. 315).

Nitra. Juni 172 n. 80–82. – Kuzma. Liana. R. Malček.und Regenwunders im Quadenlande. Spisy historického odboru Matice slovenskej III. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1998. – Rajtár. Křížek. O. Kolník. 1995: Klasyfikacja grotów broni drzewcowej kultury przeworskiej z okresu rzymskiego. 31–39. Kuzmová. Krekovič. F. In: Otázky neolitu a eneolitu našich krajín 1998. 1966: Nové nálezy terry sigillaty na Slovensku II. 128–129. 1994: Terra sigillata z germánskeho sídliska v Šarovciach. 2000b: Piata sezóna výskumu výšinného sídliska Lieskovec-Hrádok. Křížek. Brno. 1893: Inscriptiones Latinae Selectae. K. Kaczanowski. Malček. – Roth. P. 1988: Terra sigillata v barbariku. W. Nitra. 120. 1996: Zróżnicowanie kulturowe polskiej strefy beskidzkiej w okresie lateńskim i rzymskim. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 2001. Malček. Mosný. Kolník. M. Slovenská archeológia 9. 341–376. F. 168–171. Kraków. Krekovič. Janšák. E. 335. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1999. B. Madyda-Legutko. Archeologické štúdie. Nitra. Památky archeologické 78. Monografia k 750. Mácelová. . Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1983. 79–80. 385–397. P. 371–380. 1993: Praveké a včasnohistorické osídlenie. T. Ivanič. 1984: Chata z doby rímskej v Želiezovciach (okr. Slovenská archeológia 29. 1987: Rímske importy na Slovensku. Študijné zvesti AÚ SAV 30. F. 499–548. 1999: Doterajšie výsledky archeologického výskumu na Lieskovskom hrádku. – Kuzmová. Novotný. 143–171. J. T. Öster. Kuzmová. 107–115. Kopecký. 143–156. Berlin. 1939: Terra sigillata in der Slowakei. Turčiansky sv. T. M. R. Mosný. 1998: Výsledky prieskumu v lupčianskej doline. 82–84. Kraków. In: Zvolen. Bratislava. Kolník. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1975. E. Wien. 1976: Nové praveké a včasnostredoveké nálezy v Leviciach. R. T. P. R. výročiu obnovenia mestkých práv. Chr. Nitra. Malček. 2000a: Zbery v okresoch Zvolen a Detva. K. I. Oždáni. Wiadomości Archeologiczne 35. Oxford. 1984: Výsledky prieskumu stredného Poiplia v okrese Levice. Slovenská archeológia 14. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1996. 429–491. Kolník. R. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1995. Kl.2000c: Nález rímskeho dvojuchého džbánu v Lieskovci-Hrádku. Š. 1981: Rímska importovaná keramika na Slovensku. Wiss. 133–134. 1978: 11. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1988. 1986: Die Gürtelschnallen der römischen Kaiserzeit und der frühen Völkerwanderungszeit im mitteleuropäischen Barbaricum. 301–317. R. O. Novotný. Nálezy z germánskych sídlisk a pohrebísk na území Slovenska. 344–368. BAR International Series 360. Madyda-Legutko. Slovenská archeológia 19. 1990: Výsledky leteckej prospekcie. 1971: Prehľad a stav bádania o dobe rímskej a sťahovaní národov. Ausklang der Latène-Zivilization und Anfänge der germanischen Besiedlung im Mitteleren Donaugebiet. 111. 101. Oždáni. K. 1993: Výsledky prieskumu v katastri mesta Zvolen a Budča. 1997: Terra sigillata im Vorfeld des Nordpannonischen Limes. 172–173. 2002: Výsledky prieskumu v Kozárovciach a Čajkove v rokoch 1999–2001. Jobst. 1962: Nové sídliskové nálezy z doby rímskej na Slovensku. Křížek. Malček. 1998: Druhá sezóna výskumu výšinného sídliska v Lieskovci. P. Malček.270 Ján BELJAK ILS XIV 2757 – Dessau.. Martin. phill-hist. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1996. 1938: Staré osídlenie Slovenska (Dolný Hron a Ipeľ v praveku). P. T. R. Archeologické rozhledy 14. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1992. Martin. 1997: Výskum výšinného sídliska v Lieskovci. R. Der Tag des Blitz. Materialia Archaeologica Slovaca 9. 1961: Nové nálezy terry sigillaty na Slovensku. In: Zborník prác Ľudmile Kraskovskej (k životnému jubileu). 1970: Chronologia względna kultury przeworskiej we wczesnym okresie rzymskim. In: Symposium. 1977: Anfänge der germanischen Besiedlung in der Südwestslowakei und Regnum Vannianum. Levice). 98–99. 1991: Germáni a Rimania na Slovensku. 107–117. Akad. 97–145. B. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1999. H. 231–282. Bratislava. Autoreferát dizertácie na získanie vedeckej hodnosti doktora historických vied.

1982a: Probleme der Erfoschung der dakischen Besiedlung in der Slowakei. 1993a: Hradisko a výšinné sídlisko z doby laténskej a rímskej v Horných Pršanoch.. K. Pieta. Život Marca Antonina. Šalkovský. O. Nitra. 139–140 Pieta. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v r. Antické písomné pramene boli prebrané z: Pramene k dejinám Slovenska a Slovákov I. Geburstag. 1960: Slovensko a rímske impérium. G. 215–239. Trgina. 2002: TABVLA IMPERII ROMANI M 34–KRAKÓW. – Calderini. 35–46. 1951: Výskum v Čake na Slovensku. K. Rajtár. In: Zwischen Rom und dem Barbaricum. 106–107 Pieta. Naturalis historia IV. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1987. 1980: Nález keramiky z doby rímskej v Dolnej Ždani. Chr. Prášek. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1995. Kraków. K. 2002: Zur Verbreitung der Fibeln Almgren 43 im Mitteldonaugebiet. 142–143. 1988: Polykultúrne sídlisko v Dolnej Ždani. – Mosný. Ursachen und Wirkungen. 99–126. K. München. Ta eis heauton – Rozhovory I. 253–261. 1998: Kríza rímsko-germánskych vzťahov v stredodunajskej oblasti v 2. In: Nitra. 142–143. Pieta. Archeologické rozhledy 3. G. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1984. 19 v. G.thelatinlibrary. K. Pieta. 1997: Prieskum v Dolnej Seči. – Margos. 1982: Die Púchov Kultur. Marcus Aurelius Antoninus. Petersen. 2002: Výšinné hradisko v Detve . P. Pelikán. Pieta. 138. 74–90. 182–184. TIR M 34 – Kaczanowki. Nitra. Thraco-Dacica 3. 1992. 1994: Mittel. Jahreshefte des ÖAI 7. P. In: Markomannenkriege. A. K. Strabon. 1985: Výsledky záchranného výskumu v Štúrove v Obidskej puste. 1996: Liptovská Mara. Bratislava 1998. Marcus Aurelius Antoninus.und Nordslowakei zur Zeit der Markomannenkriege. 1982: Předběžné výsledky záchranného výzkumu v okolí Zvolena. 1990: Nové nálezy na Hrádku v Selciach pri Banskej Bystrici. Bratislava. Točík. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1994. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1985. SHA. 1996: Pokračovanie výskumu v Bíni. Antické pramene: Cassius Dion. K. Premerstein. 1997: Pokračovanie výskumu v Bíni v roku 1995. Vicinus Cos. 1994: Hradisko v Detve. E. K. 188. Príspevky k najstarším dejinám mesta. H. Včasnohistorické centrum severného Sloveska. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1994. O. P. Bratislava.Púchovská kultúra a Germáni na Pohroní v staršej dobe rímskej 271 Oždáni. 315. Pieta. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1988. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1988. Rajtár. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1979. 310–312. O. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1980. 138. Slovenská archeológia I. A. 238–239. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1993. 1981: Prvá výskumná sezóna v Žiari nad Hronom. – Mosný. Pieta.com . Nitra. – Domaszewski. P. 177–179.–1. stor. A. 1904: Ein Elogium des M. Materialia Archaeologica Slovaca 11. 1999: Hrádok púchovskej kultúry pri Hronskej Dúbrave. Germánia. Rímske dejiny. P. 111–112. Festschrift für T. Praha 1969. K. Oždáni. Trgina.protohistorické osídlenie. Brno. Žebrák. K. 1993b: Osídlenie z doby rímskej a sťahovania národov v Nitre. Nitra. K. Vlašičová. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1997. J. Prášek. 1896: Die Marcus-Säule auf der Piazza Colonna in Rom. 1990: Prieskum sídlisk z doby rímskej na strednom Pohroní. Prášek. Geografia. 108. 1986: Druhá výskumná sezóna v Štúrove-Obide. 17. Nitra. U. K. Hovory k sobě. J. 1995: Pokračovanie výskumu v Bíni. Autoreferát dizertácie pre získanie vedeckej hodnosti kandidáta historických vied. 158–160. Plínius Starší. Pieta. Šalkovský P. K. AVANS v roku 1981. Kolník zum 70. Tacitus. Pieta. http://www.

Die Siedlungen dieser Kultur wurden vorwiegend an den Flussterrassen der Gran situiert. JÁN BELJAK ARCHEOLOGICKÝ ÚSTAV SAV. Geographische Geländeeigenschaften bestimmten auch die Richtung der Besiedlung und Handelswege vorher. Die Quaden treten später in der 2. Jhdts. 30). SK-949 21 NITRA . Es ist wahrscheinlich. Der Horizont der Púchov-Kultur ist hier in der älteren römischen Kaiserzeit im Vergleich mit den vorhergehenden Zeitabschnitten weniger vertreten. 83. Chr. Mit der Anwesenheit der Träger der PúchovKultur im mittleren Gran-Gebiet können Belege metallurgischer Tätigkeit. Germania 43). dass hier für bestimmte Zeit eine keltisch-dakische Besiedlung überdauerte. Ch. bisher ist allerdings keine Zentralburg vom Typ Liptovská Mara entdeckt worden. Vom unterem Gran-Gebiet fehlen bisher archäologische Funde aus dem Verlaufe des 1. Das mittlere Gran-Gebiet wurde ab Phase B1a entvölkert. Im Untersuchungsgebiet können Spuren von Bränden und Zerstörungen an den Befestigungen in Detva-Kalamárka und Hronská Dúbrava beobachtet werden (Šalkovský 1994. Geographia 7. als die Burgstätten dieser Kultur großräumig untergegangen sind (Pieta 1996. 81. 80. Pieta – Mosný 1999. als germanische Quaden schrittweise in diese Region expandierten. Diese Tatsache verursachten vermutlich die Begebenheiten in den dreißiger Jahren des 1. Jhdts. Für die Besiedlung des Gran-Gebietes sind die durch geographische Gegebenheiten verursachten Unterschiede charakteristisch. Dieser Hiatus dauerte ungefähr bis zur Zeit der Markomannenkriege.272 Ján BELJAK DIE PÚCHOV-KULTUR UND DIE GERMANEN IM GRAN-GEBIET (HRON) IN DER ÄLTEREN RÖMISCHEN KAISERZEIT Die Besiedlung der Púchov-Kultur ist zu Beginn der römischen Kaiserzeit im Gebiet der oberen und mittleren Gran belegt (Pieta 1982). Eisenerzlagerstätten befinden sich in den nahegelegenen Gebirgen der Berge Poľana und Slowakisches Erzgebirge (Slovenské rudohorie). Diesen entspricht die Gliederung der Region in drei Bereiche mit dem Vorkommen römischer Importe. wie Eisenhalberzeugnisse oder Schlacke aus Detva-Kalamárka (Šalkovský 2002. Chr. Nauralis historia IV. 138). Hälfte des 2. im unteren Gran-Gebiet und unterem Eipel-Gebiet auf. Die Besiedlung der Quaden fing östlich der Gran erst in der 2. Im Verlaufe der Markomannenkriege sind sich schon im mittleren Gran-Gebiet und mittleren Eipel-Gebiet sowie im Bereich der Donaubiegung in der Umgebung der heutigen Stadt Vac in Nordungarn. n. Chr. n. Strabon. welche von der Nachbarschaft der Quaden mit den Dakern und Sarmaten sprechen. an. Diese Tatsache betonen auch schriftliche Quellen (Plinius der Ältere. n. Es werden auch kleine Burgwälle nachgewiesen. 3. Diese führten einerseits längs der Flussläufe von Gran und Eipel. Auf diese Art und Weise entsteht die sogenannte östliche Enklave der Quaden. Hälfte des 1. andererseits auch längs der Flüsse Krupinica und Neresnice. n. Die hierbei vorausgesetzte Handwerkstätigkeit skizziert auch Tacitus in seiner „Germania“ (Tacitus. Jhdts. AKADEMICKÁ 2. 1). 99–126) verbunden werden.. Jhdts.

449) v nadmořské výšce 260–265 m. VZTAH K PŘÍRODNÍMU PROSTŘEDÍ Lokalita se nachází v poloze U Fantova mlýna na severním okraji městské části Praha-Křeslice (obr. str. 280/168). doby laténské a časné doby římské. Demek 1987. 1. Sídliště je situováno na velmi mírném svahu se sklonem k jihu a východu nad soutokem Botiče a Pitkovického potoka v prostoru Říčanské plošiny (VA-2A-c. Zjištěné objekty poskytly časně germánské nálezy plaňanského horizontu a také nálezy kultury laténské. 1. 273–286 NOVÉ SÍDLIŠTĚ Z ČASNÉ DOBY ŘÍMSKÉ V PRAZE-KŘESLICÍCH Předběžná zpráva o výzkumu Tomáš Polišenský V průběhu května až srpna roku 2004 bylo v Praze 10-Křeslicích při stavbě komunikací pro plánované rodinné domy zachyceno nové sídliště z eneolitu. Substrát je tvořen würmskými navátými . Praha-Křeslice.ARCHEOLOGIE BARBARŮ 2005. koordináty situace– střed: ZM 12-42-04. U Fantova mlýna. Obr. Poloha lokality s vyznačením rozsahu časně germánského osídlení. Časně římskému období náleží s jistotou čtyři zahloubené objekty a lze prokázat železářskou výrobu.

. Plán plochy zkoumané v r.274 Tomáš POLIŠENSKÝ Obr. 2. 2004 (vyznačené pouze objekty a železářské pece). Praha-Křeslice.

barva šedá až hnědá. vrstva 2 – šedožlutá písčitá (bez nálezů). výzdoba – trojúhelníkové vrypy. ostřivo do 2 mm. jemná na kruhu točená tvrdě vypálená keramika. tloušťka 0. – 2 zlomky stěn různých nádob. povrch hlazený. barva oranžovohnědá vně a šedá zevnitř. povrch hlazený. Plošná skrývka poskytla množství archeologických situací z různých období pravěku. – 2 zlomky fazetovaného okraje hrnce. Mocnost ornice na lokalitě kolísala mezi 20 a 40 cm. Objekt č. vrstva 2 – černošedá hlinitopísčitá promísená se žlutou jílovitopísčitou (bez nálezů). povrch hlazený. – 3 zlomky nezdobeného plaňanského poháru (1 okraj). ostřivo do 1 mm (obr. vrtva 3 – do červena propálená písčitohlinitá (bez nálezů). Datace: časně římské období LT D2b (R A). barva šedohnědá vně a šedočerná zevnitř. do 5 mm). tloušťka 1–1. 7:2). 7:3). 4) Rozměry: délka 250 cm.4–0.4–0.6 cm. tloušťka 0. – 1 zlomek stěny nádoby. barva oranžovohnědá. – 8 zlomků (4 okraje) mísy s vodorovně seříznutým okrajem a lehce odsazenými plecemi.6 cm. ostřivo do 2 mm. Objekt č. Výplň: vrstva 1 – šedohnědá písčitohlinitá s drobnými kousky mazanice a jílu. 1 dno. vrstva 3 – šedohnědá hlinitopísčitá promísená se žlutou. dno téměř rovné. 3 z nich s výzdobou ozubeným kolečkem. tloušťka 0. povrch lehce drsný. vodorovná rýha na plecích.8 cm. keramika přepálená.5 cm. – 1 zlomek stěny nádoby. 5 cm. – 1 zlomek dna a stěny nádoby.7–1. vrstva 5. max. Popis keramiky: – 1 zlomek ven vyhnutého ostře vyhnutého okraje.5 cm. navzájem se křížící linie na podhrdlí a pod nimi girlandový motiv.Nové sídliště z časné doby římské v Praze-Křeslicích 275 písky (Macoun 1984. 8:1).2–0.3 cm. povrch hlazený. stěny šikmé až kolmé.5 cm. ostřivo do 1 mm (obr. ostřivo do 2 mm (použita i namletá keramika) (obr. ostřivo do 1 mm. hloubka 77 cm. tloušťka 0. barva šedá. barva oranžovohnědá vně a šedá zevnitř. ostřivo do 2 mm. POPIS TERÉNÍ SITUACE Záchranný archeologický výzkum probíhal v prostoru budování komunikací pro zajištění plánované výstavby rodinných domů. Z datovatelných objektů náleží časně germánskému období čtyři (obr. ostřivo do 1 mm (obr. tloušťka 0. stěny šikmé. 3) Rozměry: průměr 174 cm. tloušťka 0. ostřivo do 2 mm.8 cm. tloušťka 0. tloušťka 0. 34 (obr. hrubá keramika. – 3 zlomky stěn různých nádob. 2 fragmenty bronzového drátu (obr.5 cm. barva šedočerná až oranžovohnědá. ostřivo do 1 mm. tloušťka 0. 36–38). povrch lehce drsněný. výzdoba – 3 svislé rýhy. tloušťka 0. barva šedohnědá.5 cm. 7:5). Výplň: vrstva 1 – černošedá hlinitopísčitá. barva šedá. Nálezy: 60 zlomků keramiky (14 okrajů. 1 fragment rotačního žernovu (běhounu) (obr.3–0.34) půdní pokryv tvoří arenosoly (Tomášek 1984. keramika točená na kruhu.5 cm.2 cm. tloušťka 0. tloušťka 0. – 1 zlomek ovaleného okraje hrnce.3–1. – 1 zlomek stěny nádoby. ostřivo do 1 mm. ostřivo do 2 mm. Popis: mělká podlouhlá jáma nepravidelného tvaru. 62 (obr. – 4 zlomky stěn nádob černé leštěné keramiky. jemná keramika.4 cm.4 cm. tloušťka 0. výzdoba ozubeným kolečkem – dvě vodorovné. ostřivo do 2 mm. ostřivo do 2 mm. barva šedá. povrch hlazený. 40 ks mazanice. povrch hlazený (1× otřelý). ostřivo do 2 mm. povrch leštěný. – 1 zlomek ovaleného vodorovně seříznutého okraje hrnce. – 10 zlomků stěn více nádob. . uhlíky.8 cm. tloušťka 0. tloušťka 0. V části lokality s časně germánskými objekty je tedy všude písčité podloží. max. barva šedá. barva černá. tloušťka 0. povrch hlazený. 6 – žlutá jílovitopísčitá (bez nálezů). vrstva 4 – šedohnědá hlinitopísčitá (bez nálezů).4–1.9 cm. – 17 zlomků stěn více nádob. – 1 zlomek fazetovaného okraje hrnce. – 1 zlomek okraje misky s dovnitř zahnutým vodorovně seříznutým okrajem. 2). ostřivo do 2 mm (resp. tloušťka 0. šířka 150 cm. – 1 zlomek vodorovně seříznutého okraje hrnce. 1 ks železa. barva šedá (místy i oranžová). hloubka 14 cm. Popis: kruhová jáma s dnem kotlovitého tvaru. 45 stěn). přepálená hrubá porézní keramika. 7:6). Vzhledem k plánovanému kompletnímu zničení původních terénů v prostoru komunikací byly zjištěné objekty prozkoumány celé. barva šedohnědá. barva žlutobílá. tuhová keramika. barva šedá.5 cm. plastická výzdoba – dochovaná část dvou žeber a jednoho žlábku. 7:4). povrch hlazený. 7:1). povrch hlazený. ostřivo do 2 mm (obr. barva šedá až oranžovohnědá.povrch otřelý. – 1 zlomek lehce ven vyhnutého okraje . povrch lehce drsněný. barva šedá. dno plasticky profilované. ostřivo do 3 mm.

barva šedohnědá vně a šedočerná zevnitř. 9:1). tloušťka 0. – 1 zlomek stěny nádoby. ostřivo do 2 mm. výzdoba – ryté linie (1 vodorovná a 3 šikmé). 9:3). ko – kost. barva šedá. Nálezy: 54 zlomků keramiky (8 okrajů. – 1 zlomek ven vyhnutého okraje hrnce.3 cm. průřez ucha čtvercový 1. povrch hlazený. – 1zlomek ovaleného okraje hrnce. tloušťka 0. tloušťka 0. Objekt č. – 1 zlomek lehce rozšířeného vodorovně seříznutého okraje mísy. povrch hlazený. – 2 zlomky fazetovaného okraje mísy. 3 ucha.5 cm. 129 ks mazanice. barva šedá. 9:2). Seznam zkratek (k obr. tloušťka 0. – 1 zlomek dna nožky poháru.8 cm. průřez ucha oválný 1.4 cm. – 17 zlomků stěn (+3 dna a 1 fragment okraje) více nádob. tloušťka 0. 34. povrch hlazený. ostřivo do 1 mm (obr. ostřivo do 1 mm (obr. 3. tloušťka stěny 0. tloušťka 0. ostřivo do 1 mm.6 cm. Popis keramiky: – 1 zlomek fazetovaného okraje. tloušťka 0. ucho nasazeno pod okraj. výzdoba plastická – žebro. 39 stěn). ostřivo do 5 mm (obr. hrubá keramika. Praha-Křeslice. výzdoba – ozubeným kolečkem 2 až 3 linie v meandrovém vzoru na plecích. barva šedobílá. – 2 zlomky okraje mísy s uchem. barva černá. barva šedá až hnědá. 12 ks zvířecích kostí. barva šedá až oranžovohnědá. jemná keramika. – 1 zlomek okraje mísy s uchem. ostřivo do 2 mm. barva šedá. povrch hlazený.5–1.3 cm.5 cm. barva šedá. ostřivo do 0. 3 ks ostrohranných kamenů. povrch hlazený. 8:2). 8:3). povrch na spodní části těla lehce drsněný. barva šedá. 1 ks železité konkrece.5 cm. povrch hlazený. jemná keramika na kruhu točená. ostřivo do 2 mm. jemné ostřivo. u – uhlíky. hlazený povrch. tloušťka 0. hrubá keramika.276 Tomáš POLIŠENSKÝ Obr.5 cm . m – mazanice.5 mm (obr. povrch hrubý. povrch leštěný. 3–6): k – kámen. st – struska.5 cm. ucho nasazeno vodorovně s okrajem. – 1 zlomek rovného vodorovně seříznutého okraje mísy. ostřivo do 3 mm. 4 dna. 37 ks strusky. .5–0. ostřivo do 2 mm (obr. ke – keramika.3–0. barva šedá.5 cm .

ostřivo do 2 mm. 34:14 a 373. Nálezy: 143 zlomků keramiky (21 okrajů. jemné ostřivo. – 2 zlomky stěny nádoby. 62.6 cm. 10:1) (srov. 9:5). 354. povrch lehce drsněný. tloušťka 0. 53:8. 8:4). Popis: objekt nepravidelného tvaru s železářskou pecí v severovýchodním rohu a kumulací strusky v předpecním prostoru.1 (1 okraj. 254 ks mazanice . jemná na kruhu točená keramika. hloubka 66 cm.6 cm.5 cm. 116 stěn) + 4 z pece č. jemná keramika. Datace: časně římské období LT D2b (R A).3–0. jemné ostřivo (obr. . Objekt č. Popis keramiky: – 2 zlomky fazetovaného okraje. 4. Pl. ostřivo do 2 mm (intruze). tloušťka 0. vrstva 3 – černošedá hlinitopísčitá (bez nálezů). barva šedá až oranžovohnědá. 6 den. vrstva 2 – žlutá písčitohlinitá (bez nálezů). tloušťka 0. 10:2). Praha-Křeslice. 1 keramické závaží (obr. hrubá keramika. výzdoba – ozubeným kolečkem ve dvou vodorovných pásech na plecích ( horní pás – šikmé linie. tloušťka 1 cm.5–0. dolní pás – girlandy).8 cm. 907 ks strusky. barva šedočerná (výzdoba ozubeným kolečkem na dvou). Pl. max. jemné ostřivo. povrch leštěný. dno ploché s několika menšími prohlubněmi různých tvarů a větší prohlubní z části zabíhající pod úroveň povrchu v západní části objektu. barva hnědorůžová vně a šedá zevnitř. zevnitř stopy po černé organické hmotě či nátěru.2–0.Nové sídliště z časné doby římské v Praze-Křeslicích 277 Obr. tloušťka 0. 3 ks železité konkrece. Venclová 1990. intruze pravděpodobně eneolit. šířka 130 cm. barva šedá. Výplň: vrstva 1 – šedohnědá hlinitopísčitá s drobnými kousky mazanice a uhlíků. max.9).3 cm. barva šedá. povrch svisle až šikmo hřebenovaný. 74 (obr. 3 stěny). Objekt č. – 1 zlomek stěny nádoby. 5) Rozměry: délka 240 cm. – 15 zlomků stěn více nádob. – 8 zlomků stěn více nádob. 1 fragment modrého skleněného náramku s plastickou výzdobou vodorovné vlnice (obr. povrch leštěný. barva šedočerná.3–0. ostřivo do 2 mm (obr. 20 ks zvířecích kostí. – 4 zlomky stěny nádoby. tloušťka 0. povrch prstovaný.

ostřivo do 2 mm. – 1 zlomek vyhnutého okraje.5–0. barva šedobéžová.6 cm. barva šedá až oranžovohnědá. barva oranžovohnědá. povrch lehce drsný.2 cm. povrch omletý. 1 ks železité konkrece. tvrdě vypálená keramika. – 5 zlomků stěn nádob. – 3 zlomky stěn nádob. hrubá keramika. barva šedá.4 cm. 1: – 1 zlomek oblého vytaženého okraje. – 20 zlomků z těl více nádob + 1 ze dna. Datace: časně římské období LT D2b (R A). 4 zl. keramiky (3× dno). ostřivo do 4 mm (obr. – 2 zlomky fazetovaného okraje hrnce. barva šedohnědá. barva oranžovohnědá. povrch hlazený. povrch hlazený. barva šedohnědá. – 1 zlomek fazetovaného okraje mísy. barva šedá. barva oranžovohnědá.7 cm. hrubá keramika. tloušťka 0.5 cm. tloušťka 0. – 1 zlomek stěny.4–0. max.8 cm. hloubka 41 cm (pec 2 – 91 cm. povrch horní části hlazený a dolní části lehce drsněný. – 3 zlomky stěn nádob. barva šedobéžová vně a šedá zevnitř. povrch hlazený.5 cm. barva šedá vně a oranžovohnědá zevnitř. na vnitřní stěně stopy po černé organické hmotě či nátěru. – 1 zlomek stěny. 73 stěn) + 1 z pece č. povrch hlazený. Popis keramiky: – 1 zlomek vyhnutého okraje hrnce. ostřivo do 2 mm (obr. vrstva 5 – černá uhlíkatá. ostřivo do 2 mm.5 cm. ostřivo do 4 mm. stopa po černém nátěru. ostřivo do 1 mm.6–0. velmi hrubá keramika.5 cm. barva šedá. barva hnědá.8 cm. ostřivo do 3 mm. hrubá keramika. – 1 zlomek fazetovaného okraje. barva šedohnědá. ostřivo do 2 mm. tloušťka 0. – 1 zlomek zataženého vodorovně seříznutého okraje mísy s lehce odsazenými plecemi. povrch hlazený.6 cm.5 cm. hrubé blíže neurč. barva šedá až oranžovohnědá. povrch lehce drsný. barva šedá až oranžovohnědá. barva šedá.8 cm. barva šedohnědá. vrstva 4 – tmavě šedobéžová až šedohnědá hlinitopísčitá.6 cm. tloušťka 0.5 cm.5 cm ostřivo do 2 mm. barva světle oranžovošedá. povrch lehce drsněný. – 1 zlomek stěny hrnce s odsazenými plecemi.278 Tomáš POLIŠENSKÝ – 2 zlomky fazetovaného okraje hrnce. hrubá keramika. ostřivo do 2 mm. – 2 zlomky fazetovaného okraje hrnce. 14 den.4–0.4 cm.5–0. ostřivo do 2 mm. tloušťka 0.6–0. povrch hlazený. povrch hrubě nepravidelně drsněný. ostřivo do 2 mm. 80 (obr. 231 ks strusky. .6 cm. šířka 8. – 1 zlomek stěny a dna. povrch hlazený. tloušťka 0. barva šedá až oranžovohnědá. velmi hrubá keramika.7 cm. 9:7). Popis: mělčí jáma oválného tvaru se dvěma železářskými pecemi v krajích podélné osy. barva šedá. tvrdě vypálená keramika. barva šedá. pravděpodobně intruze. 6) Rozměry: délka včetně pecí 314 cm.5 cm. ostřivo do 1 mm. – 1 zlomek lehce vytaženého okraje. ostřivo do 4 mm. výzdoba – trojúhelníkové až šestiúhelníkové vrypy. – 1 keramické závaží kuželovitého tvaru s otvorem v horní části. barva žlutohnědá. povrch hrubě nepravidelně drsněný.3 cm. – 2 zlomky zataženého fazetovaného okraje mísy. tloušťka 0. (1× Fe – reparace). 9:6). ostřivo do 2 mm. povrch stěny lehce drsněný. tloušťka 0.7–1. ostřivo do 2 mm. – 1 zlomek lehce vytaženého vodorovně seříznutého okraje hrnce. ostřivo do 2 mm. povrch hlazený. barva šedá až oranžovohnědá (obr. tloušťka 0. velmi hrubá keramika. tvrdě vypálená keramika. intruze pravděpodobně LT A. výzdoba – svislá rýha na plecích (4×). Z pece č. Objekt č. povrch hlazený. ostřivo do 3 mm. tloušťka 0. Nálezy: 106 zlomků keramiky – vrstva 1 (19 okrajů. – 1 zlomek vyhnutého okraje hrnce. povrch hlazený. povrch struhadlovitě drsněný. tloušťka 0. barva světle hnědá vně a šedá zevnitř.4–0.5–0. velmi hrubá keramika. vrstva 2 – šedohnědá hlinitopísčitá. pece v horní polovině z části narušené. stěny plynule se svažující. – 1 zlomek stěny cedníku. povrch lehce drsněný. barva šedá. tloušťka 0. tloušťka okraje 0.7 cm. délka 12. – 2 zlomky stěny nádoby. barva šedá. tloušťka 0. ostřivo do 2 mm. vrstva 3 – hlinito-uhlíkatá. tloušťka 1–1. barva šedá. – 1 zlomek vodorovně seříznutého okraje. povrch hrubě nepravidelně drsněný. barva šedá až oranžovohnědá. ostřivo do 1 mm (obr. ostřivo do 2 mm. tloušťka 0. barva šedá vně a oranžová zevnitř.5 cm. ostřivo do 1 mm. tloušťka 0. tloušťka 0. 2 – vrstva 3 (okraj). – 2 zlomky stěn nádob. povrch chuchvalcovitě drsněný. 9:4). povrch hrubě nepravidelně drsněný. tloušťka 0. hrubá přepálená keramika. barva šedá. tloušťka 0.5 cm. povrch hlazený. – 33 zlomků stěn více nádob + 1 ze dna. dno téměř ploché.8–1 cm. tloušťka 0. – 1 zlomek vyhnutého okraje hrnce. hrubá keramika. tloušťka 0. povrch lehce drsný. otvor oválný cca 1×1. ostřivo do 2 mm. ostřivo do 2 mm. – 1 zlomek vodorovně seříznutého okraje mísy. 28 ks zvířecích kostí. tloušťka 0.6 cm. ostřivo do 4 mm. pec 3 – 78 cm).3 cm. šířka 186 cm. – 1 zlomek fazetovaného okraje mísy. 10:2). tloušťka 0. Výplň: vrstva 1 – tmavě šedobéžová hlinitopísčitá. – 35 zlomků stěn více nádob + 1 ze dna. 168 ks mazanice.

Nové sídliště z časné doby římské v Praze-Křeslicích 279 Obr. Praha-Křeslice.1. 74 s pecí č. . 5. Objekt č.

– 11 zlomků stěn hlazených. 7:3. velmi hrubá keramika. barva červenohnědá vně a šedá zevnitř.6 cm.až pozdně laténském období (LT C2/D1). tloušťka 0. Veškerá keramika byla ostřena drobnými kamínky. barva šedá až světle červenohnědá. povrch hlazený. tloušťka 0.5. hrubá keramika.5). povrch z části hlazený a z části drsněný. ostřivo do 3 mm. – 1 zlomek vodorovně seříznutého okraje mísy. ojediněle i namletou keramikou.4. Celkem lze laténské kultuře připsat 13 až 15 keramických zlomků. – 6 zlomků den a části stěny. tloušťka 0. – 1zlomek okraje hrnce (horní část nedochována). 8:2). povrch stěn lehce drsněný s hlazeným pruhem nade dnem. povrch hrubě nepravidelně drsněný. ryté linie (obr. Pec č. – 4 zlomky fazetovaného okraje soudkovitého hrnce. ostřivo do 2 mm. trojúhelníkovité až šestiúhelníkovité vrypy (obr.3–0.8–1. – 1 zlomek stěny.5 cm.4 cm.6–0. barva šedá. 10:3). rytá mřížka (obr. ostřivo do 2 mm. 10:3). barva šedá. tloušťka okraje 1. horizontu plaňanských pohárů. ostřivo do 3 mm. drsnění (obr.8–1 cm. bylo objeveno nové polykulturní sídliště. Kromě germánské keramiky obsahuje soubor i nálezy patřící spíše laténské kultuře (obr.5 cm. barva šedohnědá. – 2 zlomky stěny (1 i část dna ) mísy. – 1 zlomek vodorovně seříznutého okraje mísy. tloušťka 0. 10:3). povrch plecí a stěn lehce drsněný. nepravidelné hřebenování (obr. tloušťka 0. tloušťka 0.4 cm. 8 zlomků stěn hrubé keramiky. ostřivo do 2 mm. tloušťka 0. povrch hlazený. 3): – 1 zlomek stěny hrnce. 9:7). ten však zatím nebyl podrobně analyzován. barva žlutohnědá vně a šedá zevnitř. grossromstedtské kultuře. barva šedá až světle šedohnědá. – 1 zlomek lehce zataženého dovnitř seříznutého okraje mísy. Tuto skupinu keramických nálezů doplňuje ještě fragment skleněného náramku (obr. tloušťka 0. barva šedá. ostřivo do 2 mm. barva šedohnědá. ostřivo do 3 mm.8–1 cm. povrch hlazený. že se plocha s časně germánskými objekty kryje s prostorem osídleným v mlado. povrch lehce drsněný. – 1 zlomek lehce vyhnutého fazetovaného okraje hrnce. Vzhledem k tomu. V laténské složce souboru převažují drobné zlomky a je zde zastoupena jemná i hrubá keramika. s výskytem pro toto období typických výzdobných technik – výzdoba provedená ozubeným kolečkem (obr. – 7 zlomků den. v poloze U Fantova mlýna. ostřivo do 3 mm (obr. 7:1. 8:3. – 1 zlomek stěny ( zalomení plecí ). 9:5). povrch hlazený. výzdoba – rytá mřížka. Byly zjištěny čtyři zahloubené objekty. ZÁVĚR Při záchranném archeologickém výzkumu v Praze-Křeslicích. nelze ani v jednom případě vyloučit vysvětlení výskytu laténských nálezů v časně germánských objektech jako intruzi. 9:6. 8:3. 10:1) a možná i fragment rotačního žernovu (obr. (2 z hlazených nádob).5 cm.5 cm. ostřivo do 2 mm. tloušťka 0. barva šedá. povrch lehce drsněný. ostřivo do 2 mm. tj. V rámci této lokality bylo zachyceno též časně germánské osídlení LT D2b (R A) s prokazatelnou výrobou železa. 51 zlomků stěn lehce drsněných. 10:4). barva šedohnědá vně a šedá zevnitř.3 cm. barva šedá.3–0. 8:4). 9:1. 8:3. 10:4) – a úprav povrchu – fazetování okrajů (obr.6. barva hnědá. povrch hlazený.4 cm. ROZBOR KERAMIKY Keramické nálezy ze všech čtyř časně římských objektů náleží v naprosté většině germánské provenienci. povrch lehce drsněný.1 cm. leštění povrchu jemné keramiky (obr. z nichž minimálně jeden ob- . 2 (vrstva č. povrch lehce drsněný. tloušťka 0. 7:1. ostřivo do 2 mm.2 cm. ostřivo do 2 mm. – 1 zlomek lehce zataženého fazetovaného okraje mísy. – 2 zlomky lehce oblého okraje mísy. barva světle šedohnědá. 7:6.280 Tomáš POLIŠENSKÝ – 1 zlomek vyhnutého zduřelého okraje hrnce.6 cm. barva světle červenohnědá.8–1.5–0. 8:1). ostřivo do 2 mm. povrch lehce drsněný. 9:5). Datace: časně římské období LT D2b (R A).8 cm. tloušťka 0. tloušťka 0.8 cm.3–0. – 1 zlomek lehce zataženého fazetovaného okraje mísy. tloušťka 0. povrch hrdla hlazený. ostřivo do 2 mm. ostřivo do 4 mm (obr. tloušťka 0. 7:6. – 2 zlomky lehce zataženého dovnitř seříznutého okraje mísy. barva světle šedohnědá. tloušťka 0. barva šedohnědá. – 2 zlomky zduřelého fazetovaného okraje zásobnice. povrch lehce drsněný. ostřivo do 2 mm. barva šedohnědá vně a šedá zevnitř.

Ostatní železářské pece v blízkosti objektů č. stejně tak ale mohou náležet i období laténskému. 81 mohou tomuto období náležet také. Objekt č.až pozdnělaténském období LT C2/D1. 80. Tuto otázku zatím nelze pro absenci datovatelných keramických nálezů s určitostí rozhodnout.Nové sídliště z časné doby římské v Praze-Křeslicích 281 Obr. Lokalita byla osídlena již v mlado. Praha-Křeslice. 80 s pecemi č. 6. 81 a samotný objekt č. Kontinuita osídlení lokality trvá až do počátku stupně R B1b. jak dokládají sídlištní a hrobové nálezy zjištěné v nedaleké poloze Ke Štítu (Beneš – Jirik – Kypta 2006). . 2 a 3. sahoval soudobou železářskou pec.

Infolge des Fehlens datierbarer. J. 1987: Zeměpisný lexikon ČSR. CZ-100 00 PRAHA 10 . 81 selbst können sowohl in diese Zeit als auch zur Latènezeit gehören. – Jiřík. Praha. J.282 Tomáš POLIŠENSKÝ Poděkování: Za pomoc s datováním děkuji PhDr. Vysvětlivky k základní geologické mapě ČSSR 1:25 000 12-422 Průhonice. Mašek (ed.). J. Weitere Eisenschmelzöfen in der Nähe der Objekte Nr. welche eine Besiedlungskontinuität in den nachfolgenden Phasen der römischen Kaiserzeit nachweisen könnten. J. NAD OLŠINAMI 3. 287–311. EINE NEUE SIEDLUNG DER FRÜHEN RÖMISCHEN KAISERZEIT IN PRAG-KŘESLICE Vorläufiger Untersuchungsbericht Im Jahre 2004 ist im Verlaufe einer archäologischen Rettungsgrabung in Prag 10-Křeslice eine neue polykulturelle Siedlung entdeckt worden. 1984: Půdní poměry. Es ist bisher leider nicht gelungen. Lutovský (eds. Praha. – Kypta. 1990: Prehistoric glass in Bohemia. Vysvětlivky k základní geologické mapě ČSSR 1:25 000 12422 Průhonice. Venclová. Archeologie barbarů 2005. jüngere Funde festzustellen. LITERATURA Beneš.). In: J. 80. Praha. M. J. In: J. keramischer Funde kann diese Frage nicht eindeutig gelöst werden.bis Spätlatènezeit LT C2/D1 besiedelt. Hory a nížiny. Praha. von denen mindestens eins einen Eisenschmelzofen darstellt. Demek. Es wurden vier eingetiefte Objekte aufgedeckt. Die Lokalität wurde schon in der Jung. Mašek (ed. a kol. Eduardu Droberjarovi. Praha. Im Rahmen dieser Lokalität ist auch eine frühgermanische Besiedlung LT D2b (R A) mit nachweisbarer Eisenherstellung festgestellt worden. In der frühen römischen Kaiserzeit LT D2b (R A) enden offensichtlich die hiesigen Siedlungsaktivitäten. 1984: Kvartér. TOMÁŠ POLIŠENSKÝ ÚSTAV ARCHEOLOGICKÉ PAMÁTKOVÉ PÉČE STŘEDNÍCH ČECH. N.). In: In: E. Tomášek. Macoun. Dr. 2006: Sídlištní a hrobové nálezy ze starší doby římské z Prahy-Křeslic (poloha Ke Štítu). Droberjar – M. 81 sowie das Objekt Nr.

. Nálezy z objektu č.Nové sídliště z časné doby římské v Praze-Křeslicích 283 Obr. 34 (1–6). 7. Praha-Křeslice.

Nálezy z objektů č. 34 (1) a 62 (2–4).284 Tomáš POLIŠENSKÝ Obr. . 8. Praha-Křeslice.

9.Nové sídliště z časné doby římské v Praze-Křeslicích 285 Obr. Nálezy z objektů č. . 62 (1–3) a 74 (4–7). Praha-Křeslice.

286 Tomáš POLIŠENSKÝ Obr. Praha-Křeslice. . 74 (1–2) a 80 (3–4). 10. Nálezy z objektů č.

etapa . Kypta. Kontrolovány byly pouze nevelké skrývky v místech plánovaných obytných domů a krátké trasy výkopů. etapa . 1). 2 K přírodnímu prostředí lokality více Beneš – Kypta – Lukešová – Věšínová 2004. 1 Při výzkumu byla též zachycena část sídelního areálu z období kultury s lienární keramikou. převážně tvořeného kompaktním pískem světle hnědých odstínů. severozápadně od jádra vsi Křeslice.skrývka v trasách komunikací. místy s výrazným podílem jílu. 1. 287–311 SÍDLIŠTNÍ A HROBOVÉ NÁLEZY ZE STARŠÍ DOBY ŘÍMSKÉ Z PRAHY-KŘESLIC (POLOHA KE ŠTÍTU) Jaromír Beneš – Jaroslav Jiřík – Jan Kypta ÚVOD Předmětem předkládané studie je publikace výsledků záchranného výzkumu sídelního a pohřebního areálu ze starší doby římské nacházejícího se v katastru Prahy-Křeslic. III. provedené společností Archeos Prachatice. Interval vrstevnic je 2 m. Lokalita je situována na terase nad levým břehem Botiče. Obrysy některých objektů byly „čitelné“ teprObr.1 Terénní práce. během něhož byly též zachyceny nálezové situace ze starší doby římské (Polišenský 2006). Identifikaci a vlastní výzkum jednotlivých nálezových situací ztěžovala obtížná rozpoznatelnost výplní objektů od okolního podloží.). Polišenského z ÚAPPSČ. s.2 Severovýchodně od dotčené plochy proběl v roce 2004 výzkum pod vedením T. Jako podklad využita ZM 1 : 10 000. Zbývající část byla archeologicky dotčena velmi nevyrovnaně. etapa – průběžné dohledy individuální výstavby jednotlivých stavebníků. vymezení plošných skrývek čerchovanou linií. jejíž katastr je dnes začleněn do tzv. Plocha dotčená výzkumem v roce 2002 a 2003. proběhly ve třech etapách v závislosti na postupu stavebních prací: I. Kresba J. Kromě tras komunikací byla ornice kompletně odstraněna i v širokém pásu podél východní hranice staveniště a částečně i v jeho severozápadním rohu. II.celoplošné skrývky parcel v zóně výstavby investorského záměru. Praha-Křeslice. Hranice staveniště vyznačena nepřerušenou linií. Výzkum byl uskutečněn v souvislosti s výstavbou souboru řadových rodinných domů v letech 2002 a 2003 (realizace CENTRAL GROUP a. Předběžná publikace této komponenty viz Beneš – Kypta – Lukešová – Věšínová 2004. str.ARCHEOLOGIE BARBARŮ 2005. . Plošná skrývka se týkala pouze zhruba jedné třetiny výstavbou dotčené plochy. v poloze Ke Štítu. Velké Prahy (obr.

Limity archeologického výzkumu v lokalitě. Kresba J. Tato situace byla zvláště nápadná. dobře odrážejí i okolnosti evidence pohřebního areálu. Praha-Křeslice. Kresba J. Výřez z celkové plochy výzkumu s vyznačením sídlištních objektů ze starší doby římské (srov. které se od podloží odlišovaly až při častém zamokřování a následném vysychání skrytých ploch. které by případně barevně odlišily výplně objektů od podloží. Výřez z celkové plochy výzkumu s vyznačením registrovaných pohřbů ze starší doby římské (srov. uskutečněných jednotlivými vlastníky. obr. aby byly skryté plochy vystaveny alespoň dva týdny vlivům povětrnosti (uvedená doba byla odhadnuta na základě zkušeností při výzkumu celoplošně skrytých ploch). Okamžitě během dohledu při skrývce v trase komunikace zde byl zaznamenán žárový pohřeb uložený v urně (H1). jimž předcházel velmi deštivý podzim. ve po vícenásobném začišťování podloží. Přítomnost zahloubených situací byla nejprve indikována pouze výskytem střepů na povrchu skrytých ploch. část prací proběhla v zimních měsících. který se nacházel v severozápadní části plochy výstavby (obr. Z tohoto důvodu nebyly při téměř dvou desítkách dohledů zachyceny žádné zahloubené situace. Kypta. Tito stavebníci nebyli ochotni akceptovat možnost. K jeho odhalení napomohl vydatný déšť. Zmíněný charakter podloží zásadním způsobem ovlivnil možnost registrace archeologických situací v průběhu postupně prováděných dohledů stavebních prací. 3. 2.288 Jaromír BENEŠ – Jaroslav JIŘÍK – Jan KYPTA Obr. 1). 3). Kypta. Toto počasí ale někdy paradoxně přispívalo k zvýrazňování výplní. obr. jíž si náhodně povšiml jeden ze sta- . Praha-Křeslice. Další hrob (H3) však byl nalezen až po dvou měsících od provedení skrývky. mnohdy však až po několika dnech nebo až týdnech od doby provedení skrývky. Stopy dalšího pohřbu (H2) prozrazovalo již jen několik kůstek a pár atypických střepů v jedné z hlubších rýh orby na povrchu podloží. byť se též v místech některých parcel jistě musely nacházet. které však mají jistě též širší platnost. Obr. Výzkum byl též výrazně komplikován klimatickými podmínkami. neboť radlice stroje „odřízla“ horní část nádoby. 1). který vymlel hrdlo urny.

Praha-Křeslice. Po identifikaci třetího hrobu byly díky vstřícnosti investora skryty i části parcel (v zóně individuální výstavby) přiléhajících ke komunikaci v okolí skupinky tří hrobů. které mohou být uloženy do nevelkých jam. . Položky pohřebních aktivit se již ale nepodařilo dále rozhojnit. 4. Sídlištní objekty ze starší doby římské. Obr. jejichž zásypy jsou zcela nerozeznatelné od okolního podloží. Tato skutečnost je výmluvným dokladem omezených možností registrace žárových pohřbů.Sídlištní a hrobové nálezy ze starší doby římské z Prahy-Křeslic (poloha Ke Štítu) 289 vebních dělníků. Kypta. Výše uložené pohřby naopak mohla téměř zničit zemědělská činnost. Kresba J. Následně byla celá takto odkrytá plocha až do vzdálenosti přibližně 30 m od středu skupinky hrobů hluboce zryta (do hloubky cca 20 cm).

rozm. 6:17. Pv světle hnědý. 53×40×10 mm. Obr. Pu hnědočerný. Pu černošedý. Pv šedý. Obr. Časovou spojitost mezi sídlištními a výrobními objekty považujeme podle analogií za velmi pravděpodobnou.21. Jeho vymezení jsme schopni stanovit pouze od severu a západu. rozm. Obr. 65×24×9 mm. tř. hrubá. 19×45×8 mm. Obr. 7) 1 fragment dna (slepeno z 5 ks) podstavy nádobky s omfalem. nahodile drobné kamínky. 6:8. tř. tř. 6:6. 22×28×9 mm. potuhovaný. Obr. Obr. 6:10. . stěny s výzdobou prstovaných důlků. Celkem bylo zachyceno 9 zahloubených jam (obr. jemná. 6:3. Pu i Pv černý. 6:14. Pu i Pv černý. ker. rozm. Nepřímým dokladem jsou nálezy strusky ve výplních jam. okraj vytažený. místy šedý. 6:16. cihlově červený. hlazený. tř. rozm. ker. Pu i Pv drsný. 6:23. 6:12. 17) 1 zlomek vytaženého okraje. hrubá. 18) 1 zlomek okraje hrubého hrnce. Pu i Pv černý. jemná. na vnější straně 1× mírně fasetovaný. jemná. tř. hlazený. ker. 15) 1 zlomek zataženého okraje a části stěny mísy. Pu i Pv černý. Obr. oranžovočervený. Obr. 6:7. rozm. Obr. středně hrubá. 22×54×10 mm. Pv světle hnědý. 2) 1 zlomek okraje téže nádoby. rozm. tř. ker. 20) 2 zlomky vytažených okrajů patrně téže nádoby. Pu béžový. hlazený. jednoznačný důkaz ale chybí. 18×56×10 mm. 6:5. místy černý a béžový. jemná. okraj zaoblený. tř. 3 Při popisu keramických nálezů byly použity následující zkratky: ker. spodní vrstva – hnědookrový písek se slabou příměsí jílu. stěny nádoby s radýlkovou výzdobou. 28×26×5 mm. 21) 1 zl. středně hrubá. jemná. rozm. 19) 1 zlomek hrubé stěny s výzdobou rytých linií. hrubá. Pu i Pv černý. 6:2.290 Jaromír BENEŠ – Jaroslav JIŘÍK – Jan KYPTA POPIS NÁLEZOVÝCH SITUACÍ A ARTEFAKTŮ Odkrytá část sídlištního areálu vyplňovala jihovýchodní roh plochy plánované výstavby (obr. tř. 28×30×11 mm. ker. 39×50×9 mm. Pu i Pv šedý. 28×48×5 mm. Pu i Pv šedohnědý. tř. stěna zdobena prstovanými důlky. stěna zdobena otiskem rádýlka. Pu i Pv černý. 12) 1 zlomek okraje nádoby. na východě patrně plynule zasahoval až do území zkoumaného v roce 2004 T. 6:1. Pv hnědý. jemná. ker. okraj 1× fasetovaný. 3× fasetovaný. ker. vytaženého okraje nádoby. Pu hnědočerný. Pu i Pv hrubý. rozm. hrubá. okraj vytažený. Pv béžový. 30×33×13 mm. tř. 8) 1 zlomek okraje nádoby. Pu i Pv3 černý. 50×18×10 a 24×42×12 mm. rozm. ker. rozm. rozm. 6:15. ker. Obr. 34×19×11 mm. rozm. 22) 1 zlomek okraje mísy s kónicky se rozevírajícími se stěnami. 70×44×6 mm. 19×30×11 mm. 32×35×3 mm. jemná. tř. 70×40×8 mm. Pu i Pv šedočerný. 65×68×8 mm. rozm. ker. Obr. okraj 3× fasetovaný s radýlkovou výzdobou. 6:24. 6:22. okraj 3× fasetovaný. Obr. a 7 zapuštěných nístějí železářských pecí (obr. Nálezy: mazanice – 6 amorfních zlomků. 23) 1 zlomek zataženého okraje hrubé mísy. rozm. ker. rozm. Obr. jemná. okraj 3× fasetovaný s radýlkovou výzdobou. ker. tř. 11) 1 zl. vesměs funkčně neurčitelných. rozm. 10) 1 zl. tř. rozm. leštěný. 6:13. keramika – 454 fragmentů a 2 tuhové zlomky se stopami obroušení jsou laténské produkce. Obr. 2). tř. 13×20×4 mm. Obr. velké množství vměstků šedého jílu vytvářejících efekt „mramorovaní“. tř. Obr. rozm. 89×91×6 mm. 3) 1 zlomek okraje nádoby. Výplň: horní vrstva – hnědošedý písek promíšený hlínou. okraje 2× fasetovaný. – keramická třída. 4) 1 zlomek okraje téže nádoby. Pu – vnitřní povrch. K dokumentaci vybrány: 1) 1 zlomek okraje a hrdla nádoby s radýlkovou výzdobou. 3× fasetovaný. Pv – vnější povrch. Obr. ker. 6:20. podhrdlí zdobeno rádýlkem. 5). 6:19. ker. rozm. max. 5) 1 zlomek okraje téže nádoby. nahodile drobné uhlíky. Pu místy šedočerný. 6:11. ker. 3× fasetovaný. Obr. Funkčně neurčitelná jáma. dno nerovné. rozm. 6:9. rozm. 6) 1 zlomek podhrdlí a stěny nádoby s výzdobou meandru tvořeného rádýlkovým otiskem a rytých horizontálních linií. rozm. Obr. Objekt 3 Tvar: půdorys nepravidelný. ker. rozm. hlazený. 9) 1 zlomek vyhnutého okraje nádoby. Obr. Pu i Pv hnědý. 4). 18×19×5 mm. 16) 1 zlomek okraje nádoby. Polišenským. Obr. 14) 1 torzo misky s kónickými stěnami a mírně zataženým okrajem. leštěný. tř. jemná. Pu i Pv černý. 6:18. ojediněle zrna mazanice. středně hrubá. hlazený (slepeno ze 2 ks). 6:4. 33×58×5 mm. tř. 13) 1 zlomek stěny nádobky s radýlkovou výzdobou. 28×62×23 mm. hlazený. Pu šedý. 25×11×6 mm. ker. hrubá. Obr. tř. Pu i Pv oranžovohnědý. hlazený. Obr. hlazený. rozm.

Pu i Pv leštěný. vytaženého okraje a těla mísy. Obr. okraj zesílený. hnědý. Obr. 7:13. hrubá. nahodile drobné uhlíky. okraje a části těla mísy. hrubá. hnědočerný. max. hrubá. 30×47×4 mm. středně hrubá. vytaženého okraje jedné nádoby. 38×64×15 mm. hrubá. okraje mísy. 7:2. středně hrubá. Pu hnědočerný. 41×55×8 mm. středně hrubá. Obrysy nístějí železářských pecí na povrchu podloží. ker. 5. obr. hnědočerný. ker. 3) 1 zl. Obr. okraj mírně zatažen. Pv okraj a podhrdlí hlazeno. jemná. rozm. hrubá. ker. z části hnědočerný. tř. ker. 7:8. ker. max. vytaženého okraje nádoby. 85×50×10 mm. 7:1. Pu i Pv hlazen. 2) 1 zl. z části světle hnědý. tělo bez úpravy. rozm. Pu bez úprav. ker. 5) 1 zl. hrubá. Pu i Pv šedočerný hlazený. 24×57×25 mm. 15×20×5 mm. rozm. Nálezy: 8 amorfních zlomků mazanice a 1 zlomek s otisky konstrukčních detailů. barva hnědá. 76×60×7 mm. K dokumentaci vybrány: 1) 1 zl. Pv hlazen hnědý. Pv hlazen. Kresba J. Obr. Obr.Sídlištní a hrobové nálezy ze starší doby římské z Prahy-Křeslic (poloha Ke Štítu) 291 Obr. rozm. 10) 1 zl. Obr. Obr. Kypta. seříznut. rozm. tř. hnědý. okraje a těla mísy. 47×47×5 mm. tř. zaoblen. rozm. 4) 2 zl. Pu i Pv hnědý drsný. Pu hlazený. rozm. 7:12. šedohnědý. ker. 12) 2 zl. 7:9. vytaženého okraje. zatažených okrajů mís. ker. okraj 3x fasetovaný. vyhnutý. cihlově červený. 7:5. tř. Keramika – 275 fragmentů. složený z výrazné trychtýřovité jámy s rovným dnem. Pu i Pv hlazen. Obr. 43×53×13 mm. 11) 1 zl. 7:7. 7:6. vně zesílený. 35×47×8 mm. šedočerný. ojediněle kameny do 15 cm. 41×18×10 mm. 7:10. rozm. 85×30×15 mm. Pu hlazen. hlazený. rozm. rozm. ker. tř. jemná. vytaženého okraje mísy. 6) 1 fragment (slepeno ze 2 ks) okraje mísy. k níž se napojuje mělká nepravidelná zahloubenina. rozm. 15×34×8 mm. zaoblený. černý. Výplň: světle hnědá hlína výrazně promíšená pískem a jílem. 8) 1 zl. zaoblený. Obr. Obr. Obr. Trychtýřovitá jáma mohla plnit skladovací (zásobní) účel. rozm. 2× fasetovaný. ker. zaoblený. . tř. tř. podhrdlí zdobeno rytou horizontální linií. okraj vytažený. Praha-Křeslice. tř. tř. Pv hlazený. okraj 2× fasetovaný. Objekt 6 Tvar: půdorys nepravidelný. Pu bez úpravy hnědý. okraj vyhnutý. Pv hlazený. 7:4. rozm. vyhnutého okraje. 7:3. 9) 1 zl. okraje mísy s kónicky se rozevírajícími se stěnami. Pu i Pv hlazen. 7:11. Obr. tř. 7) 1 zl. tř. šedohnědý. ker.

ker. přepálená mazanice zpečená se struskou – 2 zlomky. pod nimi hlína výrazně promíšená uhlíky (do hloubky 16 cm) a vrstva uhlíkové drtě (do hloubky max. hnědý. ker. středně hrubá. Pu hlazen. 40×43×5 mm. ker. 9:3. + 1 neslep. vytaženého okraje nádoby. 15) 1 zl. podhrdlí s výzdobou ryté rýhy. Obr. zakončení šikmo seříznuto. hranky zmírněny zaoblením. zesílen. 75×52×30 mm. okraje a těla nádoby. šedý. ústí 195 mm. ker. hrubá. z jedné mísy.2 kg. tř. Obr. stěny 7 mm. Obr. 4) 1 přepálený zl. rozm. rozm. 16) 1 zl. 2× fasetovaný. Obr. 9:2. jemná. Obr. ker. vytaženého okraje. tř. ker. 10) 1 zl. hrubá. Funkčně neurčitelná jáma. ker. 4× fasetovaný. Pu i Pv hlazen. 7:17. ker. tř. tř. oranžovohnědý. prům. 34×40×8 mm. Objekt 11 Tvar: půdorys pravidelný. středně hrubá. místy šedý. Obr. Pv okraj a hrdlo hlazeno. Obr. Obr. okraje a těla nádoby. středně hrubá. hnědý. . okraj vytažený. 4× fasetovaný. jinak bez úpravy. 8:7. Výplň: na povrchu kusy strusky (do hloubky 4 cm). Pu i Pv leštěn. okraj vytažený. max. rozm. 8:1. 22). středně hrubá. 46×49×10 mm. ker. Relikt zahloubené nístěje železářské pece. s. ker. rozm. prům. zaoblen. pokryt černou engobou. Funkčně neurčitelná jáma. Objekt 8 Tvar: půdorys mírně nepravidelný. Obr. rozm. 31×57×8 mm. max. Pu šedočerný. okraj uvnitř zesílen. rozm. okraj dotvářen jednoduchým plným ouškem. 120×55×9 mm. hlazený. světle hnědý. ker.). místy bez úpravy. Obr. hnědé. rozm. okraj 4× fasetovaný. Pu leštěn. 8) 1 fragment (slepeno ze 2 ks) a 2 zl. Pv šedočerný hlazený. rozm. tř. přepálené stěny s výzdobou rytých trojúhelníků s podstavou orientovanou vzhůru. 8:10. 50×53×10 mm. oválný. okraj vytažený. struska – 1 kus. tř. Výplň: horní vrstva – šedohnědá hlína promíšená pískem. hlazený. 147×60×8 mm. rozm. Pu černý. rozm. okraj vyhnut. hrubá. stř. šedočerný. Pv z části hlazený. tř. Obr. z části bez úpravy. zaoblený. spodní vrstva – tmavě šedá hlína promíšená pískem. hlazený. tř. ker. Obr. rozm. okraje a těla nádoby. 7:15. ker. Pv bez úpravy. rozm. 14) 1 zl. dno rovné. tř. z části drsný. oválný. šedý. hnědý. Obr. 59×70×8 mm. nahodile uhlíky. Pu i Pv šedočerný. 3× fasetovaný. Obr. okraj vyhnutý.) okraje a těla nádoby. 8:8. 8:4. tř. 17) 1 fragment (slepeno ze 3 ks) okraje a stěny nádoby (hrnce-teriny). 63×64×9 mm. světle hnědý. leštěný. nádoby. 8:3. 8:5. Pu i Pv hlazen. šedý. tř. rozm. hrubá (slepeno z 9 zl. Pu leštěný. ker. Pu hlazený. Pu i Pv hlazený. 9:1. Pu hnědý. 3× fasetovaný. 4× fasetovaný. max. 7:16. středně hrubá. Pv z části šedočerný leštěný. 7:18. 45×73×16 mm. hnědošedý. hrubá. Pu i Pv hlazen. 6) 1 vytažený okraj nádoby. Obr. 7) 1 torzo mísy. Pu bez úpravy. šedočerný. zaoblený. hnědý. 8:9. šedohnědý. okraje nádoby. středně hrubá. černý.292 Jaromír BENEŠ – Jaroslav JIŘÍK – Jan KYPTA 13) zl. šedohnědý. Pv hnědošedý. rozm. okraj vytažen. ker. Pu hlazený. Pv drsný. 9) 1 zl. dno rovné. hrubá. 8:2. Pu hlazen. ojediněle drobné uhlíky. rozm. hnědý. 19) 1 zl. vytaženého okraje a části těla mísy. tř. tř. 2) 1 zl. středně hrubá. Pv bez úprav. Nálezy: kusy strusky – 2. jemná. okraj vytažen. vyhnutý. Pv hlazen. Pu leštěný šedočerný. vyhnutý. dno rovné Výplň: hnědošedá hlína promíšená pískem a jílem. tř. 45×49×7 mm. rozm. Obr. Pu i Pv hlazený. Pv hlazený. výška 155 mm. místy až šedočerný. tř. rozm. Obr. Pv při okraji hlazen. hnědošedý. 5) 1 zl. tř. 68×93×9 mm. 18) 2 fragmenty (slepeno po 2 ks) a 3 zl. 127×77×14 mm. 50×75×29 mm. rozm. Objekt 9 Tvar: půdorys oválný. vně mírně zesílený. max. max. Obr. černý. okraje s výlevkou kahanu. 20) 1 zl. 8:6. tělo bez úpravy. 3) 1 zl. mírně zataženého zaobleného okraje mísy s kónicky se rozevírajícími se stěnami. Nálezy: mazanice – 20 amorfních zlomků. okraje a těla misky. zaoblený. rozm. okraj 4× fasetovaný. 85×89×10 mm. 7:14. K dokumentaci vybrány: 1) 1 fragment (slepeno ze 2 zl. zesílený. okraj 4× fasetovaný. Pv drsný bez úprav. ker. hrubá. tř. keramika – 70 fragmentů. max. 101×90×5 mm. 37×40×7 mm. šedohnědý. hrubá. šedohnědý. ker. Pu světle hnědý až oranžovohnědý. tř. hnědý. 18×25×5 mm. ker. mírně zataženého okraje mísy s kónicky se rozevírajícími stěnami. okraj vytažený. max. dna 88 mm. hrubá.

Praha-Křeslice. 6. Kresba J.Sídlištní a hrobové nálezy ze starší doby římské z Prahy-Křeslic (poloha Ke Štítu) 293 Obr. Jiřík. Výběr keramiky. . 1–24: objekt 3.

okraj vytažený. jemná. Pv hlazený. Obr. bez úpravy. okraje a stěny téže nádoby. 2) 1 zl. 23×26×9 mm. Pv hnědý. tř. 9:11. vně zesílen. Funkčně neurčitelná jáma. Obr. Výplň: hnědošedá hlína s výraznou příměsí písku. stěny. Pu hlazený. 62×102×9 mm. ojediněle drobné uhlíky. okraj zaoblený. Pu leštěn. Pv hnědý.) a 14 zl. 13×23×6 mm. ker. tř. pod nimi hlína výrazně promíšená uhlíky (max. prům. Objekt 27 Tvar: půdorys pravidelný. dno rovné. bez úpravy. do hloubky 18 cm). leštěný. vytaženého okraje nádoby. z téže nádoby 1 fragment (slepený z 5 ks) a 5 zl. 9:13. Pv drsný šedohnědý. Obr. Nálezy: keramika – 20 fragmentů. ker. zesílený. Obr. ker. povrch místy korodován. středně hrubá. středně hrubá. šedý. Obr. tř. Obr. rozm. okraje je 172 mm. barva hnědá. rozm. Objekt 23 Tvar: půdorys oválný. 2) 1 zl. Obr. z téže nádoby patrně též 2 zl. dno mísovité. hnědý. Obr.294 Jaromír BENEŠ – Jaroslav JIŘÍK – Jan KYPTA Nálezy: keramika – 17 fragmentů. 125×140×13 mm. Funkčně neurčitelná jáma. rozm. Pu šedý. rozm. ojediněle drobné uhlíky. podhrdlí zdobeno rytou horizontální linií. tř. 4× fasetovaný. Pu i Pv pokryt černou engobou. oválný. max. Výplň: na povrchu kusy strusky (do hloubky 5 cm). 9:8. stěny nádoby s výzdobou rytých linií. max. ker. 2) 1 zl. 9:14. Pu leštěn. světle hnědý. 9:4. hrubá. 51×57×10 mm. 9:6. Výplň: hnědošedá hlína s výraznou příměsí písku. 49×50×10 mm. 9:13. hranky zmírněny zaoblením. hlazený. přepáleno. rozm max. 9:5. k tomu 1 zl. Funkčně neurčitelná jáma. rozm. k tomu patří 8 jemných stěn téhož materiálu. 9:7. tř. nahodile vměstky hnědorzivého písku. Obr. Objekt 24 Tvar: půdorys téměř kruhový. okrajů. 2) 1 fragment (slepeno ze 3 zl. spodní vrstva – kompaktní šedý písek se slabou příměsí hlíny. 9:10. černý. hrubá. rozm. Pu šedý. Pv leštěn. vytaženého okraje. rozm. 20×20×3 mm. Relikt zahloubené nístěje železářské pece. zataženého okraje mísy. středně hrubá s výzdobou svislých rytých linií. . přep. tř. stěny s radýlkovou výzdobou. Pu i Pv leštěný. tř. od okraje k výduti vedena plastická aplikace s dvěma postranními výčnělky. 147×84×7 mm. Nálezy: keramika – 21 fragmentů. tř. bez úpravy. dno rovné. mírně zataženého okraje a těla misky s kónicky se rozšiřujícími se stěnami. Pu drsný černý. oranžovohnědý.9 kg. okraje mísy. neslepitelné. 3× fasetovaný. 3) 1 zl. 9:12. tř. Nálezy: kusy strusky – 0. Pu i Pv hlazený. jemná. okraj zaoblen. K dokumentaci vybrány: 1) 1 zl. Pv drsný hnědý. tř. 9:5. 10×20×5 mm. ojediněle drobné uhlíky. k téže nádobě 2 zl. Obr. hrubá. okraj vytažen. 45×58×9 mm. Pv. ker. Pu černý hlazený. Pu i Pv drsný hnědošedý. rozm. bez úpravy. zataženého okraje mísy. 36×55×5 mm. rozm. rozm. 3× fasetovaný. dna a stěny. Objekt 31 Tvar: půdorys téměř kruhový. zaoblený. okraj vytažený. K dokumentaci vybrány: 1) 1 zl. ker. 3) 1 zl. hrubá. K dokumentaci vybrány: 1) 1 zl. dno mísovité. Obr. 3) 1 zl. 39×55×5 mm. hnědošedý. Obr. tř. ker. Obr. rozm. středně hrubá. tělo zdobeno rytými trojúhelníky orientovanými podstavou vzhůru. rozm. 9:9. ker. Výplň: horní vrstva – šedohnědá hlína slabě promíšená pískem. ker. hnědý. 44×63×10 mm. okraje a těla mísy. ker. nahodile vměstky hnědorzivého písku. Nálezy: keramika – 14 fragmentů K dokumentaci vybrány: 1) 1 fragment (slepeno ze 3 ks) okraje a těla nádoby. středně hrubá.

1–18: objekt 6. . Jiřík.Sídlištní a hrobové nálezy ze starší doby římské z Prahy-Křeslic (poloha Ke Štítu) 295 Obr. Kresba J. 7. Praha-Křeslice. Výběr keramiky.

průměr okraje 284 mm.296 Jaromír BENEŠ – Jaroslav JIŘÍK – Jan KYPTA Objekt 32 Tvar: půdorys téměř kruhový. ker. středně hrubá. rozm. dno mísovité. Pu drsný. 10:3. 36×43×8 mm. Pu barva šedá. do hloubky 19. 42×63×9 mm. dno mísovité. Výplň: na povrchu vrstva tvořená téměř výlučně kusy strusky (do hloubky 11 cm). Pu i Pv drsný. do hloubky 18 cm). Místy propálené stěny max. rozm. Výplň: hnědorzivá hlína výrazně promíšená pískem. Místy propálené stěny max. rozm. ker. Objekt 33 Tvar: půdorys mírně oválný. Objekt 41 Tvar: půdorys mírně oválný. okraje a těla mísy. Výplň: na povrchu kusy strusky (do hloubky 6 cm). tř. do hloubky 14 cm. Nálezy: keramika – 10 fragmentů. Nálezy: kusy strusky – 0. pod nimi hlína výrazně promíšená uhlíky a kusy mazanice (max. Pu i Pv potřen černou engobou. do hloubky 19. Výplň: hnědookrový písek slabě promíšený hlínou. Nálezy: kusy strusky – 1. Pv oranžovohnědý. pod nimi hnědočerná hlína výrazně promíšená uhlíky a kusy mazanice (max. 10:1.8 kg. Obr. Nálezy: kusy strusky – 0. tř. Objekt 42 Tvar: půdorys mírně oválný.7 kg Objekt 47 Tvar: půdorys oválný.5 kg. stěny s výzdobou rádýlka. dovnitř rozšířen.) okraje a těla nádoby. Objekt 43 Tvar: půdorys mírně oválný. leštěn. Relikt zahloubené nístěje železářské pece. 2 a 2 zl. Místy propálené stěny max.3 kg. Nálezy: mazanice – 8 amorfních zlomků. Relikt zahloubené nístěje železářské pece. Výplň: na povrchu kusy strusky (do hloubky 4 cm). 10:4. nahodile drobné uhlíky a drobné kamínky. Místy slabě propálené stěny max.5 cm). 10:2. do hloubky 18 cm). Funkčně neurčitelná jáma. tř. max. dno nerovné. 62×251×12 mm. Nálezy: kusy strusky – 1. stěny. Funkčně neurčitelná jáma.5 kg. dno mísovité. rozm. Obr. ker. Místy propálené stěny i dno. šedohnědý. do hloubky 4 cm. Obr. pod ní hnědočerná hlína výrazně promíšená uhlíky a kusy mazanice (max. Relikt zahloubené nístěje železářské pece. struska – 3 kusy. okraj vytažen. stěny částečně mírně podhloubené. leštěn. pod ní vrstva hnědočerné hlíny výrazně promíšené uhlíky (14 cm) a vrstva uhlíků a kusy mazanice (max. 3) 1 zl. dno rovné. 35×52×5 mm. Pu i Pv potřen černou engobou. zaoblen. plece nesou výzdobu ryté horizontální rýhy. dno mísovité.5 cm). Obr. Relikt zahloubené nístěje železářské pece. šedý. rozm. pod nimi hlína výrazně promíšená uhlíky (max. Pv hlazen. Objekt 35 Tvar: půdorys oválný. Relikt zahloubené nístěje železářské pece. do hloubky 18 cm). 4) 1 zl. dno mísovité. zaoblen. do hloubky 8 cm. okraj zatažen. Výplň: na povrchu vrstva tmavě hnědé hlíny s kusy strusky (do hloubky 5 cm). Výplň: na povrchu vrstva s kusy strusky (do hloubky 8 cm). Nálezy: kusy strusky – 0. 30×47×9 mm. keramika – 109 fragmentů. středně hrubá nádoby s výzdobou v podobě rytých linií. zesílen. do hloubky 8 cm. 2) 1 zl. K dokumentaci vybrány: 1) 3 fragmenty (slepeno ze 4. . max. jemná.

8. Výběr keramiky.Sídlištní a hrobové nálezy ze starší doby římské z Prahy-Křeslic (poloha Ke Štítu) 297 Obr. Kresba J. 5–10: objekt 8. Jiřík. Praha-Křeslice. 3–4: objekt 6. . 1. 2.

Obr. Zachován celý. Zachovaná délka 44 mm. Délka 262 mm. 11:3. Na spálené kůstky (bez jiných zbytků pohřební hranice). 10 mm. 11:6. Obr. místy povrch poškozen žárem. délka zachycovače 31 mm. Hrob 2 Existenci tohoto pohřbu prozrazovaly 4 střepy ze spodní části nádoby a několik spálených kůstek nalezených v rýze po orbě. Obr. části vinutí a nožky. výzdoba sestává ze 4 pásů kombinace rytých svislých linií a šikmých linií tvořených rádýlkovým otiskem. 2005). Kompletní. na které byly položeny artefakty a 2 žárem puklé oblázky (max. povrch místy silně korodován a poškozen žárem. hmotnost 17 g. slepena ze 127 zlomků. 11:9. max. max. 1) Urna: nižší široká terina. Konzervováno (r. Zachována zcela. . šířka vinutí 24 mm. Ker. šířka 5 mm. Na řapu vrub 28 mm od konce. Konzervováno (r. čtyřhranné. Silně korodován. Průměr dna 92 mm. 5) 1 železný předmět s očkem. 11:7. Obr. tř. železná objímka pro rukojeť délka 17 mm. 4) 3 zlomky podunajské výrazně profilované bronzové nebo mosazné spony typu Almgren 67 (a?). tř. síla čepele max. Původní délka 59 mm. 2005). Pu opatřen černou engobou. 2005). Silně korodován. jemná. Povrch opatřen černou leštěnou engobou. 4 Konzervaci kovových předmětů provedla RNDr. jež vyplňovaly zhruba polovinu objemu nádoby. průměr dna 100 mm. Rozm. Obr. Hmotnost 19 g. Délka 68 mm. Rytá výzdoba na nožce (V motiv). Obr. délka zachycovače 30 mm. Délka 66 mm. která byla vsazena do jamky. silně korodováno. Obr. průměr výdutě 328 mm. Objímka zdobena 3 rytými liniemi. Podobně jako v případě hrobu 1 vyplňovaly spodní část nádoby spálené kůstky (bez jiných zbytků pohřební hranice). část zachycovače chybí. Hmotnost před konzervací 111 g. 8) Šídlo železné. 2005).298 Jaromír BENEŠ – Jaroslav JIŘÍK – Jan KYPTA Hrob 1 Žárový pohřeb byl uložen do urny (při skrývce byla zničena její horní část). resp. 3) Zlomek spodní části bronzové nebo mosazné spony s očky typu Almgren 45b. Ker. barva hnědá až hnědošedá. Alena Šilhová z Archeologického ústavu AV ČR v Praze. 10:6. c) zlomek vinutí. do níž byla vložena kompletně dochovaná urna (rozpadla se však na několik desítek střepů v důsledku tlaku těžké mechanizace). 9) Železný nůž s čtyřhranným řapem a objímkou pro rukojeť typu Dobřichov-Pičhora 2. 2) Noricko-panonská bronzová nebo mosazná spona se dvěma uzlíky na lučíku typu Almgren 236b. stopy vybíjené výzdoby na lučíku a uzlíku. 10:5. 11:2. Hrob 3 Obrysy jámy. délka 92 mm. Konzervováno (r. b) zlomek nožky. 4 mm. byla položena spona. silně korodováno. Konzervováno (r. Zachována zcela. šířka 9 mm. šířka čepele 23 mm. která zasáhla do podloží. Světle zelená patina. šířka 15–17 mm. 2005). Konzervováno (r. 2005). 2005). Zachován a) zlomek lučíku. Světle zelená patina. 7) Šídlo železné. Rozm. hmotnost 17 g. leštěn. Obr. 1) Urna: torzo spodní části teriny z 27 zlomků. nebyly určeny. 11:8. Rozm. 6) 1 plochý železný předmět s otvorem průměru 1 mm. Světle zelená patina. jemná. Průměr ústí 208 mm. Konzervováno (r. Obr. výška nádoby 230 mm. šířka řapu max. 11:1. 5 mm. 2005). Konzervováno (r. jejíž rozměry jen o několik centimetrů přesahovaly průměr výdutě. Pv z části leštěný. Světle zelená patina. průměr výdutě 140 mm. max. Obr. Rytá výzdoba na nožce (V motiv) a zachycovači. 11:5. z části bez úpravy. 2) Bronzová nebo mosazná spona s očky typu Almgren 45b. 22×47×1 mm. 2005). Zachována část lučíku včetně části uzlíku a zachycovač. na konci s kruhovým průřezem. čtyřhranné. hmotnost 39 g. Slabě korodován. Výzdoba výdutě tvořena rádýlkovým otiskem nepravidelně se opakujících pásů.4 Obr. Konzervováno (r. Konzervováno (r. 11:4. velikost 6 a 8 cm). 82×9. 50×20×8 mm.

Kresba J. Praha-Křeslice. 9. 7–9: objekt 23. 1–3: objekt 8. Jiřík.Sídlištní a hrobové nálezy ze starší doby římské z Prahy-Křeslic (poloha Ke Štítu) 299 Obr. . 4–6: objekt 11. 10–12: objekt 24. 13–14: objekt 27. Výběr keramiky.

1.9. k níž náleží keramika s radýlkovou výzdobou. 7:4. Materiál keramiky hrubé třídy obsahuje silnou příměs ostřiva. 4:4. Jen volně můžeme více či méně namátkově uvést analogie k registrovaným výzdobným prvkům a zastoupeným tvarům. 6:1–7. Povrch těchto nádob je tvořen (často černou) leštěnou engobou. Objekt 3 Objekt 6 Objekt 8 Objekt 11 Objekt 23 Objekt 24 Objekt 27 Objekt 47 1 5% 2% 10 % 59 % 0% 0% 0% 1% 2 5% 13 % 36 % 35 % 14 % 50 % 57 % 1% 3 92 % 85 % 54 % 6% 86 % 50 % 43 % 98 % 4 47 28 24 2 8 2 2 5 5 66 % 14 % 12 % 0% 50 % 0% 50 % 40 % 6 28 % 32 % 83 % 50 % 50 % 100 % 0% 0% 7 6% 54 % 5% 50 % 0% 0% 50 % 60 % Z přehledu je zřejmé.4.9. Ze sídlištních nálezů jsou známé například z prostoru brány A na oppidu Závist (Motyková 1981. obr. tř. Běžně jsou zastoupeny teriny s fasetovaným okrajem (obr. 7) okraje vytažené zaoblené (%). obr. 1) ker.8. nelze dosud adekvátním způsobem ověřit. 8:1. nicméně co do počtu radýlkem zdobené keramiky je v objektu 3 četnější: 25 kusů oproti 2 z objektů 11 a 47. nezřídka patrně z plaveného materiálu. hrubá (%). tř. že keramické soubory z jednotlivých objektů jsou nevyrovnané jak co do množství střepů.4. povrch bývá upraven hlazením či leštěním. 37). 8:2. 8:10). . Navíc se ukazuje určité zkreslení. 8:1). Z výplně objektu 3 pochází zlomky keramiky jemné třídy nejméně ze 3 nádob a svojí charakteristikou zastupují stolní nádoby. které je patrné zejména při sledování keramiky jemné třídy. středně hrubá (%). 7:6–8).10. jež lze na základě analogií datovat do stupňů A–B1 (Benková 1997. 6) okraje vytažené fasetované (%). 6. 6:23. 9:1. Poměr jednotlivých tříd a zastoupení tvarů okrajů je tedy spíše ovlivněn různými způsoby zaplňování objektů a patrně není odrazem chronologie. 27 a 47 (obr.7.11. jejichž analogie lze datovat do intervalu stupňů A–B1 (Rybová 1974. 3) ker. Zda jsou však v literatuře předložené datace oprávněně zdůvodněné.13. 6:6.11).6. jemná (%). jejíž určení bylo provedeno na základě vizuálního posouzení.17. 10:3) a terina z objektu 8 (obr. 7:2. Rybová 1974.8. Motyková 1981. 5) okraje zatažené (%). 6:1. 488–490. misky se zataženým okrajem a zdrsněným vnějším povrchem z objektů 3. 525.12.14. K jemné keramické třídě byly zařazeny exempláře tenkostěnné (cca do 6 mm). 8. jejichž povrch není upraven vůbec nebo jen určitá část (například okraj). obr. tak i v zastoupení jednotlivých keramických tříd. Tyto fragmenty z objektů 3. 490. 4) celkový počet okrajů (ks). Tab. 10:4) náleží miskám se zesíleným okrajem a oblým lomem. Na přechodu obou je třída střední. 11 a 47 (obr. Datace Vzhledem k absenci moderně pojaté klasifikace sídlištní keramiky ze starší doby římské z českého prostředí se lze při pokusu o dataci opřít jen o nejisté opory.13. Pescheck 1978. Ta sice v objektu 3 tvoří pouze 5 %. materiál obsahuje různé množství ostřiva. 8:2.20. 23. 9:4.11. obr.300 Jaromír BENEŠ – Jaroslav JIŘÍK – Jan KYPTA ROZBOR NÁLEZŮ Keramika ze sídlištních situací Základní statistika Ve statistickém přehledu byla kromě morfologie okrajů nádob zohledněna keramická třída. K rekonstruovatelným tvarům náleží miska s ovaleným okrajem z objektu 6 (obr. K chronologicky citlivějším nálezům náleží střepy nádob jemné keramické třídy s výzdobou provedenou ozubeným kolečkem.7.5. tř. K hrubé keramické třídě byly zařazeny zlomky ze silnostěnných nádob (cca 10 mm a více). které jsou jedním z charakteristických znaků keramiky grossromstedtského horizontu. kam byly zařazeny zlomky se sílou stěny na pomezí předchozích dvou kategorií. 2) ker.3.21. oproti objektu 11 s 59% zastoupením.2.24. Taf. 9:2.

Výběr keramiky. Praha-Křeslice. 1–4: objekt 47. . 5–6: hrob 1. Jiřík. Kresba J. Hrobové nálezy.Sídlištní a hrobové nálezy ze starší doby římské z Prahy-Křeslic (poloha Ke Štítu) 301 Obr. 10.

5. Podunajská výrazně profilovaná spona typu Almgren 67 náleží v českém prostředí k nejvíce rozšířeným typům. datovatelné do průběhu stupně B1 (Droberjar 1999a. tab. Hrobové nálezy Hrob 1 byl uložen v urně s radýlkovou výzdobou a povrchem potřeným černou engobou.8.10. obr. Výskyt těchto spon je kladen do stupně B1. 24. 176. Dva exempláře klasických spon s očky typu Almgren 45b v hrobě 3 náleží svými rozměry mezi průměrné exempláře. zastoupené v objektu 8 a 23 (obr. Rybová 1974. jenž se hojně vyskytuje průběžně ve stupni B1 v českých a labskogermánských nálezech (Droberjar 1999a. Bližší zařazení v rámci typologie terin vypracované na pohřebišti v Dobřichově-Pičhoře znesnadňuje její torzovité dochování. 4:7. 17:1. jenž byl datován do stupně B1 (Motyková – Pleiner 1987. 114). Funkčně nezařazený zůstává železný plíšek s drobným otvorem a železný předmět s očkem. obr. Motyková-Šneidrová 1963b. 121). Příkladem ne zcela jasného chronologického zařazení je současný výskyt fasetovaných okrajů společně se zlomky stěn nádob.26. V českém prostředí jsou nálezy analogických plastických aplikací uváděny například ze sídlišť z Dobřichova „Pod Pičhorou“. obr. tedy do horizontu Marobudovy říše (Droberjar 1999a. 10:2) nachází obdobu v souborech z Trubína. Jediný milodar hrobu 1 představuje noricko-panonská spona se dvěma uzlíky na lučíku typu Almgren 236b. .13. Taf. Abb. Obdobný zlomek v hrobě 24 na pohřebišti v Tišicích je datován sponami typu Kostrzewski var. Motyková-Šneidrová 1963a. 40.10. obr. 7:4). Ne zcela běžným nálezem je zlomek kahanu domácí produkce z objektu 6 (obr. obr. Droberjar – Frána 2004). 427. Droberjar 1999a. 394). 9.302 Jaromír BENEŠ – Jaroslav JIŘÍK – Jan KYPTA 524–525. 193). 9:8. jako importy se však vyskytují i na území przeworské a wielbarské kultury. 9:10. 13:17–18). Plotišť nad Labem a z hrobů z Modřan a Tišic (hr. 489. Abb. Jsou charakteristickým spínadlem v oblastech labskogermánských kmenů. Jednoduše utvářený exemplář z objektu 8 lze přiřadit k formě A1b Asmusovy typologie. Motyková-Šneidrová 1963a. Jakousi obdobu představuje nález torza kahanu na sídlišti v Berouně-Závodí v objektu 2/78. 6:26. 42–43). Urnu z hrobu 3 lze na základě typologie terin z nekropole v Dobřichově-Pičhoře poměrně bezpečně zařadit mezi teriny typu 6a. 9:8). Droberjar 1999a. Na základě uvedených lokalit s obdobným nálezovým rejstříkem lze datovat získanou keramiku do stupně A a B1a. 9:9. Lochenic. Spony tohoto typu patří k vzácněji doloženým exemplářům. jehož prolamované otvory jsou pro determinaci nejdůležitější.12). Svojí délkou 262 mm náleží k nejdelším exemplářům této skupiny (Droberjar 1999a. jenž se vyskytuje průběžně ve stupni B1. 6:15). náleží k formě A1e s analogiemi v Körchowě v hrobech 148 a 36 (Asmus 1939. kde je rovněž hledáno místo (místa) jejich výroby (Čejková – Droberjar – Vykouková 1999. 350. Chronologicky necitlivým nálezem jsou dva exempláře šídel (Droberjar 1999a. 4:3. Výzdoba tvořená prostými rýhami a rytými trojúhelníky (obr. Motyková-Šneidrová 1963b. 4:4). jenž je datován do mladší doby římské (Břicháček – Košnar 1998. zdobenými nehtovými vrypy v objektu 3 (obr. příklad z objektu 23. Abb. tedy na konec období Marobudovy říše. 8:3).5 Důležitým předmětem je nůž zařaditelný v rámci typologie nekropole Dobřichov-Pičhora k typu 1. Na základě profilu spodní části torza lze uvažovat o zařazení k typu Dobřichov 6. 6:19. 8:1. Tato klasifikace však částečně zůstává v intuitivní rovině. 40). 28). Droberjar 1999b. obr. 2. S jejich největším zastoupením v hrobových kontextech se setkáváme v následující fázi B1b. dotvářený dvěma postranními výběžky. na pohřebišti v Dobřichově-Pičhoře jsou známé pouze ve třech exemplářích. 8:5. 8:10. Abb.31:7.27. 3:23. 141. Přesné určení křeslického exempláře v rámci variant Almgren 67a a 67b znesnadňuje poškození zachycovače spony. Charakteristickým výzdobným prvkem terin jsou také plastické aplikace. 7:1. Jenišova Újezdu. Největší koncentrace těchto spon se nachází v České kotlině. 43. 142). 74) (Benková 1997.12. Počátek jejich výskytu je kladen na sklonek fáze B1a. 484. 376. varianta Almgren 67a spíše do jeho starší fáze (Droberjar 1999a. obr. 79. 42–43). 492. Čejková – Droberjar – Vykouková 1999. 25:8–9). z Kopist a PrahyBubenče – Mauthnerovy cihelny (Rybová 1974. 34:1. S analogickou situací se setkáváme v případě objektu 8 na sídlišti s železářskými pecemi v Ořechu u Prahy. 5 Případné budoucí exaktní posouzení materiálu spon může přinést podstatná zjištění (srov. Jejich datování spadá do stupně B1a. M-a rovněž do stupně A (Motyková-Šneidrová 1963b. 35:7. 70–71.

Sídlištní a hrobové nálezy ze starší doby římské z Prahy-Křeslic (poloha Ke Štítu) 303 Obr. Hrobové nálezy. Kresba J. 1–9: hrob 3. . Praha-Křeslice. Jiřík. 11.

Fontes Archaeologici Pragenses 6. U hrobových nálezů se lze opřít o dosud nejdůkladněji zpracovaný nálezový fond z pohřebiště v Dobřichově-Pičhoře (Droberjar 1999a). . 1977: Anfänge der germanischer Besiedlung in der Südslowakei und das Regnum Vannianum. 1963a: Die Anfänge der römischen Kaiserzeit in Böhmen. 504–533. Motyková – Pleiner 1987. Archeologie ve středních Čechách 8. 2004: Antická mosaz (aurichalcum) v českých nálezech časné doby římské. které se původně patrně skládalo jen z malé skupinky hrobů. Toto chronologické zařazení otevírá otázku možného podílu obyvatelstva z lokality v Praze-Křeslicích při sídelních změnách na počátku stupně B1b. 143–171. In: Symposium Ausklang der Latène-Zivilisation und Anfänge der germanischen Besiedlung im mittleren Donaugebiet. okr. I. Přítomnost tuhové keramiky laténské produkce se stopami obroušení a keramického fragmentu s tuhovaným povrchem z časné doby římské v objektu 3 svědčí o příležitostném sběru střepů na laténských sídlištích. Hrob 3 pak svým bohatým inventářem představuje závěr osídlení ve sledovaném prostoru. Neumünster. Kolník. 1987: Die römerzeitliche Siedlung mit Eisenhütten in Ořech bei Prag. Motyková. které byly přítomny na výstavbou dotčené ploše. Beneš. K. J. Pragae. tedy v době po zániku Marobudovy říše (Kolník 1977). – Pleiner. Benková. Marobudovy říše (fáze B1a). Ein Brandgräberfeld der älteren römischen Kaiserzeit in Böhmen (Ein Beitrag zur Kenntnis des Marbod-Reichs). E. Podstatná je identifikace produkce železa. Motyková-Šneidrová. Motyková. LITERATURA Asmus. 1981: Osídlení ze starší doby římské u Dolních Břežan. R. E. Na možné důvody absence pohřebních komponent důrazně upozorňují okolnosti registrace křeslických hrobů. 343–437. 303–308. E. Otázky neolitu a eneolitu 2003. Droberjar. Jako nutné se též ukazuje. Výše popsané okolnosti týkající se půdních podmínek mohou mít i obecnější platnost a výmluvně svědčí o snadném přehlédnutí řady nenápadných nálezových situací při zběžných prohlídkách skrytých ploch. 1999: K využití elektronového rastrovacího mikroskopu při konzervaci spon z doby římské. J. Z typologické analýzy vyplývá. Droberjar. – Frána. že hrob 1 je možné na základě spony typu Almgren 236b datovat do horizontu tzv. nabízejí dosažené výsledky rámcovou představu o topografickém vztahu mezi sídlištním areálem a pohřebištěm. 1999a: Dobřichov-Pičhora. E. Droberjar. K. – Lukešová. Archeologie ve středních Čechách 1. K. J. 371–448. – Věšínová. Pragae. Příspěvek k problematice výzkumů germánských sídlišť a jejich interpretace. Sborník Národního muzea v Praze. 441–462. Čejková. 193–203. In: M. Archeologie ve středních Čechách 3. – Kypta. 29–40. kde jsou potenciálně očekávány tmavé výplně zahloubených objektů v barevně kontrastním podloží. V získané kolekci artefaktů se tak podařilo doložit osídlení počínaje pozdní fází plaňanské skupiny grossromstedtské kultury s jejím přesahem do stupně B1a. K. jež je známá i z mnoha jiných lokalit (např. 2004: Sídliště z doby počátků kultury s lineární keramikou v Praze-Křeslicích. K. J. – Droberjar. Fontes Archaeologici Pragenses 23. Sídlištní objekty lze na základě rozboru keramiky klást na sklonek stupně A s přesahem do stupně B1a. Lutovský (ed. hrob 3 podle přítomnosti spon typu Almgren 45b a Almgren 67 na počátek stupně B1b. 1963b: Žárové pohřebiště ze starší doby římské v Tišicích ve středních Čechách. řada A-historie. I. Památky archeologické 54. 1–58. Beroun.). Památky archeologické 78. A. aby archeolog byl přítomen po celou dobu skrývky. Praha.-D. W. 1999b: Od plaňanských pohárů k vinařické skupině (Kulturní a chronologické vztahy na území Čech v době římské a v časné době stěhování národů). Určení velikosti sídliště a vysledování možných prostorových proměn jeho struktury zástavby dnes není možné. 1997: Chata ze starší doby římské v Trubíně. Archeologické rozhledy 33. Motyková-Šneidrová. T. 400–402). Bratislava.304 Jaromír BENEŠ – Jaroslav JIŘÍK – Jan KYPTA ZÁVĚR Přestože se během záchranného archeologického výzkumu podařilo zachytit jen část situací. – Vykouková. 1939: Tonwaregrupen und Stammesgrenzen in Mecklenburg während der ersten beiden Jahrhunderte nach der Zeitenwende.

Praha. Archeologie barbarů 2005. Die Keramik aus den Siedlungsobjekten kann auf Grund von Analogien zu gleichzeitigen Funden in die Stufe A mit Übergreifen in die Stufe B1a. Archeologické rozhledy 26. 206–236. in die Zeit der Plaňany-Gruppe der Großromstedter Kultur sowie in die sogenannte Zeit des Marbods Reiches datiert werden. CZ-130 11 PRAHA 3 . VELKÉ NÁMĚSTÍ 113–114.und Grabfunde werden vermutlich die Relikte der eingetieften Herde der Eisenöfen haben. 2006: Nové sídliště z časné doby římské v Praze-Křeslicích.Sídlištní a hrobové nálezy ze starší doby římské z Prahy-Křeslic (poloha Ke Štítu) 305 Pescheck. JAROMÍR BENEŠ ARCHEOS. d. CZ-370 05 ČESKÉ BUDĚJOVICE JAROSLAV JIŘÍK PRÁCHEŇSKÉ MUZEUM.und Grabbefunde nur schwer von der umliegenden Bodensohle unterschied. NEBAHOVSKÁ 1016. nordwestlich des Ortskernes von Křeslice. BIOLOGICKÁ FAKULTA. da sich die Verfüllung der Siedlungs. 1974: Další nálezy z počátku doby římské ve východních Čechách. Das gleiche Alter wie die Siedlungs. h. T. JIHOČESKÁ UNIVERZITA BRANIŠOVSKÁ 31. Lutovský (eds. In: E. 1956: Horizont plaňanského typu v sídlištních nálezech v Čechách. Die Grabfunde gehören auf Grund der Anwesenheit von Fibeln des Typs Almgren 236b.UND GRABFUNDE DER ÄLTEREN RÖMISCHEN KAISERZEIT AUS PRAG-KŘESLICE (FLUR „KE ŠTÍTU“) In den Jahren 2002 und 2003 fand im Zusammenhang mit der Errichtung von Familienhäusern eine Rettungsuntersuchung des Siedlungs. Rybová. 1978: Die germanische Bodenfunde der römischen Kaiserzeit in Mainfranken. A. Rybová. SIEDLUNGS. Die Lokalität befindet sich auf einer Terrasse über dem linken Ufer des Baches Botič. CZ-397 24 PÍSEK JAN KYPTA NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV-ÚZEMNÍ ODBORNÉ PRACOVIŠTĚ STŘEDNÍCH ČECH V PRAZE SABINOVA 5. 273–286. 481–503. A. München.).und Gräberfeldareals der älteren römischen Kaiserzeit im Kataster Prag-Křeslice – Flur Ke Štítu statt. Archeologické rozhledy 8. Ch. Almgren 45b. Droberjar – M. CZ-383 01 PRACHATICE LABORATOŘ ARCHEOBOTANIKY A PALEOEKOLOGIE. Almgren 67 in die Stufen B1a und B1b. Die Identifikation sowie die Untersuchung selbst erwiesen sich als kompliziert. Polišenský.

113. v kterém byly uloženy. v kterém byly uloženy. Při hodnocení bylo použito mezinárodně platných standardních metodik (viz Dokládal 1999). Největší velikost zlomku je 56 mm. Hrob 1 Zlomky kostí jsou druhotně zbarveny do žluta pravděpodobně vlivem prostředí. článků prstů palce nohy. přes 2 kg. (dolní a horní čelisti s jedním zlomkem zubu). žeber. srov. holenní kosti a dlouhých kostí. Význam pro identifikaci osob. Největší velikost zlomku je 47 mm. sytě bílé zbarvení kostí i na lomu. zeleně ionty mědi a hnědě ionty železa. M. zlomků je velké množství – asi 2 l. PAVEL KUBÁLEK MATÚŠKOVA 786/10. 1999: Morfologie spálených kostí. srov. záprstních kostí. přes 2 kg. pánevních kostí. pažní kosti.306 Jaromír BENEŠ – Jaroslav JIŘÍK – Jan KYPTA PŘÍLOHA 1 ANTROPOLOGICKÉ ZHODNOCENÍ LIDSKÝCH KOSTERNÍCH POZŮSTATKŮ ZE ŽÁROVÝCH POHŘBŮ NALEZENÝCH V PRAZE-KŘESLICÍCH Pavel Kubálek Materiál a metody Materiál pro osteologický rozbor tvoří lidské kosterní pozůstatky jedinců ze žárových pohřbů. Podle Dokládala lze odhadnout teplotu spálení těla na 800 °C a vyšší. neurčeného pohlaví. Spálení kostí je druhého (zčásti nedokonalé) až pátého stupně (křídovité. pravé a levé (?) čéšky. vyzvednuté během záchranného výzkumu v Praze-Křeslicích. článek prstu ruky. Zachovány byly zlomky krania. zlomek zánártních kostí. křížové kosti. Brno. (hlavice) loketní kosti. Podle Dokládala lze odhadnout teplotu spálení těla na 800 °C a vyšší. LITERATURA Dokládal. vřetenní kosti. Nalezené kosterní pozůstatky náleží pravděpodobně dospělému jedinci. CZ-149 00 PRAHA 4 . vznik parabolických trhlin. distální konec stehenních kostí. článku prstu ruky. vznik parabolických trhlin. lopatky. Dokládal 1999). a hnědě ionty železa. zlomků je velké množství – asi 2 l. Nalezené kosterní pozůstatky náleží pravděpodobně dospělému jedinci. holenních kostí. žeber. nártních kostí. Spálení kostí je druhého (zčásti nedokonalé) až pátého stupně (křídovité. volných obratlů. Dokládal 1999). sytě bílé zbarvení kostí i na lomu. neurčeného pohlaví. Zachovány byly zlomky krania. Hrob 3 Zlomky kostí jsou druhotně zbarveny do žluta pravděpodobně vlivem prostředí. Sborník prací Lékařské fakulty v Brně č. obratlů. pažní kosti.

IV) řad vměstků odpovídající vysokému stupni znečištění 4 až 5 dle Jernkontoret. 4f. 1. Nůž z Křeslic. Nůž byl původně jistě kvalitním i když patrně nekaleným výkovkem. velikostí zrn 8 ASTM a tvrdostí 136±9 HV0. 2 a 5) V rovině výbrusu je materiál čepele prostý vměstků. č. . zlomen na 2 ks.2 %. oblast II). V oblasti II množství glob. 0. tj.3 až 0. Metodika práce a rozborů Metalografické rozbory byly v obou případech provedeny na vzorcích odebraných z břitových částí čepelí v blízkosti kořene trnu. Perlit je převážně v lamelární formě. Ze struktury lze dále usuzovat na následné vysoké vyhřátí. dokumentace pořízena fotoaparátem Olympus Camedia C-5050.3. nejspíše na teploty 750 až 850 °C. Tvrdost v oblasti IV je 102±10 HV0.3. viz obr. na bočních stranách čepele je ferit většinou svázán s perlitickými ostrůvky (v tom případě ferit bez jemného precipitátu). Hodnocení bylo provedeno na mikroskopu Olympus BX60.3 % C. H1 53.4 % C. některá zrna však vykazují částečný rozpad lamel cementitu. 1 dle normy Jernkontoret. 4b–e). Korozní vrstva vzorku je velmi rovnoměrná a má ve srovnání s běžnými „půdními“ nálezy atypickou stavbu dle obr. tvar a hustota vměstků. Nůž z hrobu VI z Dobřichova-Pičhory (Národní muzeum inv.4 % (viz obr. Taf. zalitím do dentakrylu.541) Metalografický popis (viz obr. Obsah uhlíku zde klesá na cca 0. hrobu 3 Metalografický popis (viz obr. zasahující v břit a částečně i v boční strany zachovalého jádra (viz obr. V oblasti III již protáhlá zrna ze spodní části oblasti II nabírají polyedrický tvar a velikost 6÷7 dle ASTM. V oblasti I je hrubší perliticko-feritická Widmanstättenova struktura s obsahem uhlíku do cca 0. jehlicovitý Widmanstättenův sloh je veskrze zachován. 22:1) pro možnost srovnání. za mokra vybroušeny na sadě brusných papírů a vyleštěny pomocí diamantových past. Směrem k břitu uhlíku pozvolna ubývá (asi 0. Průběh tvrdosti byl naměřen na tvrdoměru BEUHLER řady Micromet 2100 ve spolupracující laboratoři Katedry materiálu FS TU v Liberci. 3 a později i typologicky shodného nože z bohatého hrobu VI z Dobřichova-Pičhory (nůž velmi blízký exempláři z Křeslic.3.4 %. dle zvyklosti laboratoře dle normy Jernkontoret) a stav po naleptání 3% nitalem (mikropozorování – základní struktura oceli) a Oberhofferovým činidlem (makropozorování – rozložení fosforem bohatších a chudších částí). v ostří zřejmě nauhličenou (avšak v tom případě pravděpodobně nekalenou).globulárně perlitická s cca 0. vměstkovitost tak odpovídá nejnižšímu stupni znečištění st. Metalografické výbrusy byly připraveny standardními postupy. Zbytek výbrusu je vměstků relativně prostý – stupeň 2 Jern. H1 53.3 až 0. Oblast I je feriticko. při kterých došlo ke značné austenitizaci a oduhličení povrchových vrstev. Tvrdosti v těchto feiritcko-perlitických oblastech dosahují 127±21 HV0.541. jsou zrna feritická velikosti 5÷6 ASTM prostoupená jemnými a v břitové hraně hrubými karbidickými laťkami. urychlovací napětí 20 kV.3). doba načítání spekter 50 s). V oblasti IV. Droberjar 1999. Národní muzeum inv.Sídlištní a hrobové nálezy ze starší doby římské z Prahy-Křeslic (poloha Ke Štítu) 307 PŘÍLOHA 2 METALOGRAFICKÁ ANALÝZA NOŽŮ Jiří Hošek V rámci předkonzervačního průzkumu byl v laboratoři Archeologického ústava AV ČR Praha proveden metalografický rozbor nože z hrobu č. 3 a 4) Na pravé straně výbrusu je úzká oblast (obl. Hodnotil se neleptaný stav (mikro i makropozorování – uspořádání. 222–224. Vzorek lze podle rozložení struktur podélně rozdělit do čtyř základních oblastí. Hodnocení Konstrukčně lze nůž z Křeslic ohodnotit jako původní celoocelovou čepel (hřbetní část ovšem nehodnocena) s obsahem uhlíku min. 3. Chemické složení jehlicovitých precipitátů ve struktuře nože z Křeslic bylo stanoveno energiově disperzní mikroanalýzou na elektronovém mikroskopu PHILIPS XL30 s analyzátorem EDAX (systém korekcí ZAF.2 až 0. Cílem analýz bylo posoudit základní konstrukci čepelí a dle možností vyslovit hypotézu o jejich původním tepelném zpracování a kvalitě. přičemž směrem dále do těla čepele může tvrdost výrazněji růst (poslední vtisk byl 170 HV0. 4a). č.

tvrdost 171±6 HV0. č. dtto s vměstky a grafem průběhu tvrdosti). b – nákresy výbrusu (zleva: neleptaný stav.541 z hrobu VI. H1 53. b – nákresy výbrusu (zleva: neleptaný stav. . rozložení struktur po naleptání nitalem.3. Nůž z hrobu 3. vel. některá zrna feritu se prodlužují a struktura celkově hrubne na vel. Ve struktuře vzorku lze rozpoznat nevýrazné stopy podélných svarů. a – zkoumaný nůž. 2. dtto s vměstky a grafem průběhu tvrdosti). po naleptání Oberhofferem. rozložení struktur po naleptání nitalem. tvrdost dosahuje 184±7 HV0. velikost zrn lze odhadnout na 7÷6. a – zkoumaný nůž. Nůž inv. Obr. Obr. viz obr. Dobřichov-Pičhora. 1. Oblast III je perliticko-feritická a místy téměř eutektoidní. 5f. perlit se vyskytuje jak v globulární tak i lamelární formě. po naleptání Oberhofferem. zrn kolem 7 ASTM.3.308 Jaromír BENEŠ – Jaroslav JIŘÍK – Jan KYPTA perlitu narůstá. Praha-Křeslice. rozložení popisovaných oblastí. V oblasti IV je globulární cementit rovnoměrně rozložený ve feritické hmotě. zrn 7÷6 ASTM. rozložení popisovaných oblastí. které dobře vyniknou po naleptání Oberhofferovým činidlem.

tj. 3 and very similar knife No. Zda bylo ostří původně cementované nelze rozpoznat. In both cases we can underline very low amount of slag inclusions. poměrně dobrá a uhlíkem bohatá ocel v čepeli převažuje. Praha-Křeslice. chemickotepelné zpracování a tím i vlastnosti výkovku. Ani u jednoho z exemplářů dnes nelze prokázat původní kalení. že nikoliv. kterou jsme schopni rozlišit. jeho několikanásobné přeložení a prokování (případně vzájemné svaření několika jednotlivých plátů). E. Ein Gräberfeld der älteren römischen Kaiserzeit in Böhmen (Ein Beitrag zur Kenntnis des Marbod-Reichs). které nedoznávají tak kritických změn. Fontes Archaeologici Pragenses 23. which could be done in order to homogenize distribution of carbon. Zkoumané nože byly z pohledu materiálu dobré. The blade from Dobřichov-Pičhora revealed traces of piling. Závěr U předmětů postihnutých sekundárním vyžíháním je vždy velmi problematické určit původní tepelné příp. je nůž kvalitním výrobkem. při kterých dochází k rozpadu cementitických lamel a vzniku zrnitého perlitu. 53. R. which were usually made of piled steel and/or carburised in their cutting edges (see Pleiner 1962. Praha. neboť břitová část podlehla korozi. Pragae. 1962: Staré evropské kovářství. Po naleptání Oberhofferovým roztokem lze v zachovalé ocelové části poměrně spolehlivě doložit proces paketování materiálu. oba vykovány z oceli. 122–123). In any case we cannot describe original heat treatment (if quenched or not). CZ-118 01 PRAHA 1 . Poslední fáze tepelných cyklů. přičemž čepel z Křeslic mohla mít původně nauhličené ostří. což by svědčilo o pečlivém zpracování a používání svařovacích prostředků (křemičitého písku). LITERATURA Droberjar.Sídlištní a hrobové nálezy ze starší doby římské z Prahy-Křeslic (poloha Ke Štítu) 309 Hodnocení Čepel byla pravděpodobně vyrobena podélným svařením kvalitního ocelového a železného či nízkouhlíkového ocelového prutu. oba nicméně náleží k velmi kvalitním výrobkům své doby. která by mohla být dobře kalena případně i dále cementována v ostří. U obou nožů lze přitom vyzdvihnout nízkou vměstkovitost. Hošek) JIŘÍ HOŠEK ARCHEOLOGICKÝ ÚSTAV AV ČR LETENSKÁ 4. obvyklé (viz Pleiner 1962. u kterých byla výroba z paketovaných ocelových polotovarů Obr. které teoreticky mohlo být provedeno ve snaze o vyrovnání obsahů uhlíku a zhomogenizování struktury. Jestli byl nůž původně kalený však rozhodnout nelze. 122–123). Archeometalurgické posouzení proto hodnotí především konstrukci a užité typy materiálu. (English by J. Více pravděpodobné je. Nůž z hrobu 3. spočívala v ohřevu (nebo ochlazení) a výdrži na teplotách kolem 700 °C. Pleiner. korozní vrstva anebo nauhličování v sečných a řezných hranách na výbrusu vzorku z čepele. originally forged out of steel and at least the blade from Křeslice in addition most likely carburised in the cutting edge. Přestože tato železná (ocelová?) část (oblast I) je na hranici možnosti být kalena. 3. Z pohledu užité oceli. Both of them were found very good.541 from grave VI from Dobřichov-Pičhora were metallographicaly examined in order to evaluate their original construction and quality of used material. METALLOGRAPHIC EXAMINATION OF KNIVES Knife from grave No. both the knives however ranked among contemporary high quality products. Čepel z Dobřichova zase nesla prokazatelné stopy paketování. what witnesses for precise treatment and forging. 1999: Dobřichov-Pičhora.

f – jemné i hrubší karbidické jehlice ve feritických zrnech oblasti IV. Praha-Křeslice. d – feriticko-perlitická struktura v oblasti III. c – oduhličení pravé strany. 4. vše leptáno nitalem. .310 Jaromír BENEŠ – Jaroslav JIŘÍK – Jan KYPTA Obr. b – oduhličení levé strany. ferit v oblasti IV. a – Widmanstättenova struktura v oblasti I. Nůž z hrobu 3.

53. Nůž i. e – globulární perlit oblasti IV. f: Oberhoffer. a–e: nital. 5. Dobřichov-Pičhora. f – stopy po paketování v těle vzorku.541 z hrobu VI. použitá leptadla. b až d – feritickoperlitická až perlitická struktura oblasti III. a – feriticko-perlitická struktura oblasti I.Sídlištní a hrobové nálezy ze starší doby římské z Prahy-Křeslic (poloha Ke Štítu) 311 Obr. č. .

.

. který zde probíhal v letech 1994–1996 pod vedením Středočeského muzea zastoupeného I. parc.ARCHEOLOGIE BARBARŮ 2005. V údolí pod lokalitou protéká Podmoráňský potok. OKR. str. Lokalita se nachází ve svahu na levé straně silnice vedoucí z Velkých Přílep do Úholiček proti rybníčku a zároveň proti poloze rozsáhlého archeologického výzkumu na stavbě domků firmy H-SYSTÉM. Velké Přílepy. Obr. Pravá strana údolí se zmíněným výzkumem na stavbě H-SYSTEMU je daleko otevřenější. č. Pohled ze svrchní terasy údolí přes lokalitu směrem na nivu. 64/7 a 64/8. ú. Velké Přílepy. PRAHA-ZÁPAD Ivana Vojtěchovská Na sklonku jara roku 1999 provádělo Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy pod vedením autorky tohoto příspěvku záchranný archeologický výzkum na budoucí komunikaci a jedné z parcel z chystaných šesti rodinných domů. 2. zatímco na straně levé se z nivy potoka zdvíhá terén až k horní terase daleko prudčeji (obr. Obr. Vojtěchovskou a občanského sdružení Archaia zastoupeného tehdy L. 1). Velké Přílepy (obr. Šipka ukazuje polohu objektu 4 v trase komunikace. který dále směřuje přes obec Úholičky a vlévá se jako levobřežní přítok do Vltavy. 313–318 HROB ZE SKLONKU DOBY LATÉNSKÉ VE VELKÝCH PŘÍLEPECH. k. Smejtkem. Situace v mapě 1:5000. 1. 2).

Šipka ukazuje polohu objektu 4. v jejíž stěně se nalezly zbytky tělesa železářské pece. . Na jižní straně z tohoto půdorysu vybíhal oválný výběžek. Skladba nálezů na této úrovni je bohužel mozaikovitá vzhledem k omezené možnosti sondování v budoucí komunikaci. 3). Kromě zásobních jam kultur nálevkovitých pohárů. Vseverovýchodním sektoru byla odkryta rokle. zatímco mladší vhloubený objekt měl výplň šedohnědou hlinitou. max. patrně umělé vyrovnávací vrstvy. Velké Přílepy. pod nímž se teprve nacházelo sprašové podloží. Nejedná se však o tvar klasické hrobové já- Obr. tvořily v některých místech této sondy souvrství mocné až 240 cm. hloubka 45 cm od povrchu skrývky.století. Výplň staršího objektu byla černá hlinitá.314 Ivana VOJTĚCHOVSKÁ Celková délka komunikace od nivy byla 116 m a šířka 6 m. 5) o rozměrech 178×200 cm. Plocha byla směrem od nivy zkoumána třemi možnými způsoby. Při výzkumu bylo zjištěno. Střed skryté plochy směrem do svahu byl prozkoumán čtyřmi sektory. zasypaná již ve starší době římské. pravděpodobně odlomené vodorovné zakončení ucha džbánu. Jednalo se o téměř pravidelnou kruhovou jámu (obr. rozměry zkoumané plochy pro dům na parcele č. Po zasypání rokle byl do zásypu ještě ve starší době římské vhlouben ženský kostrový hrob (Droberjar – Vojtěchovská 2000). s tím. Rozměry tohoto mladšího objektu jsou 260 cm na délku ve směru sever–jih a 106 cm na šířku ve směru východ –západ. Horní část sprašové terasy nad potokem byla překryta pouze 20 cm ornice. 4. Dole v nivě byla vyhloubena podélná sonda od nivy do svahu kolmo na vodoteč potoka v délce cca 26 m se třemi na ni kolmými sondami. Plán prozkoumané plochy. Dle laskavého sdělení E. V souvrství se nacházel v hloubce 130 cm od povrchu žárový hrob z mladší doby římské v nádobě (Droberjar – Vojtěchovská 2001) a na téže úrovni železářská pec. Náplavy potoka i jednotlivé. s vypíchanou keramikou a období časného laténu byly nalezeny také dvě časně laténské polozemnice. Droberjara jde patrně o výrobek z Podunají datovaný do 5. 64/8 dosáhly 9×10 m. Zhruba na úrovni dnešního terénu se dá předpokládat osídlení konce období stěhování národů neboť po skrývce ornice cca 80 cm od povrchu byla nalezena v odhrnuté zemině hliněná hlavička orla. parc. byla zde nalezena i křemencová čepelka. Výběžek pak byl výsledkem vhloubení mladšího oválného objektu do původní jámy. 3. že jde o superpozici dvou objektů. že bylo možno odkryté objekty na hranici skryté plochy prozkoumat v celistvosti z části i mimo ni (obr. V tomto článku sledovaný objekt byl označen číslem 4. původně oválné jámy s keramikou vypíchanou.

že všechny předměty byly nalezeny v původním uložení. zlomek těla kosti pažní a zlomek hlavice neidentifikovatelné kosti. I když vrstva ornice byla poměrně nízká. hypoteticky jakoby v poloze u pravé ruky. potom jevila lehké prořídnutí. z nichž čtyři patřily turovi domácímu. že pro jejich robustnost a přítomnost zbraní v témže objektu šlo s největší pravděpodobností o muže. Lidské kosti nesly známky značného opotřebování a měly nezvykle tmavou barvu až dohněda. Objekt byl již na povrchu vymezen nejen odlišnou barvou výplně. ale spíše o nepravidelný ovál. Dobisíkové je uvedena robustní dolní epifýza stehenní kosti. má však tvar nepravidelného oválu. Pokud byla na kostech spongióza. Délka rekonstruovaného meče bez nedochované špičky je 61. Pohlaví nemohlo být s jistotou určeno. ale neležely volně.Hrob ze sklonku doby laténské ve Velkých Přílepech 315 my. I když v antropologickém posudku není možno stanovit pohlaví jedince ze zlomků zachovaných kostí. že ležely v jedné vrstvě nade dnem. ale též rozptylem železných zlomků. velkému silnému jedinci. Metalografický rozbor nebyl zatím proveden. Domnívám se proto. které patřily kultuře nálevkovitých pohárů (sousední objekt) a kultuře s keramikou vypíchanou. že kosti patřily dospělé osobě. Poloha kopí uloženého ve směru sever–jih zcela ve středu hrobu by mohla odpovídat hrobu skutečnému. při západní stěně se nacházela největší část samostatné pochvy meče. Velké Přílepy. že původní uložení kostí mohlo být též porušeno skrývkou. Není vyloučeno. která pravděpodobně nedosáhla věkové kategorie senilis a určuje přibližně věk mezi 20 a 40 lety. zlomek hlavice holenní kosti. Čtyři nevýrazné keramické zlomky z tohoto objektu nepatří ani k souboru keramiky kultury s keramikou vypíchanou a nedají se ani jednoznačně přiřadit k objektu mladšímu. postavu středně robustní až robustní. naopak zlomek kosti pažní je pohromadě s částí kosti stehenní a holenní v jižní části objektu. rozptýlené zlomky patřily meči a blíže ke středu jámy leželo železné kopí ve dvou kusech (obr. . Při hloubce objektu pouze 20 cm po skrývce se dá říci. Při bližším pohledu na objekt našeho zájmu lze konstatovat. délka kopí 59 cm. Na témže místě se nacházely v těsné blízkosti čtyři lidské kosti v neanatomickém uložení. Dobisíková usuzuje. železné předměty i kosti byly po skrývce vidět na povrchu pouze z části a musely být postupně na téže úrovni vypreparovány. V antropologickém posudku M. 6). Jižní část tohoto mladšího objektu obsahovala již po skrývce zjištěnou kumulaci zvířecích kostí. Zatímco předpokládaná lebka a horní část kostry v severní části nalezena nebyla. že rozměrově se objekt blíží klasickému hrobu. a jeden zlomek pocházel z patní kosti ovce. domnívám se. Objekt 4/99. Obr. snad býku. Mezi nimi byly na povrchu nalezeny jako příměs zlomky keramiky. 4. Důležité je ovšem zdůraznit orientaci jámy podélnou osou sever–jih. zatímco větší část pochvy je v západní části. Severní část objektu vyplňují roztroušené zlomky meče a jeho pochvy.5 cm. Tyto předměty se rýsovaly již po skrývce. Z těchto skutečností M.

Zbytky ostatků mrtvého. 2 – černá hlinitá.316 Ivana VOJTĚCHOVSKÁ ROZBOR NÁLEZU Na základě předložené dokumentace se domnívám. Například takovéto kopí Obr. jako by byly shrnuty na hromádku. 5. zda nešlo o záměrné rozlomení. Velké Přílepy. středně ulehlá. Také nezvykle tmavé zabarvení kostí a opotřebování jejich povrchu je nápadné. Železný meč a pochva meče byly buď záměrně před uložením rozlámány nebo po předchozí destrukci uloženy druhotně. že v tomto případě nejde o klasický hrob. Legenda: 1 – šedohnědá hlinitá. výbavy a obětin byly druhotně přeneseny na místo dnešního nálezu. . že jde o dodatečné uložení pohřbu přeneseného z jiného místa. Vzhledem k umístění předmětů v objektu i jejich rozložení se domnívám. avšak odlišného typu. Plán objektu 4. Nápadná je kumulace zvířecích a lidských kostí na jednom místě. odkud snad mrtvý původně pocházel. S tímto faktem by mohl souviset také typ meče a kopí připomínající naše zbraně doby laténské. Pouze kopí bylo nalezeno jen ve dvou navazujících kusech. není ovšem také zjistitelné. středně ulehlá.

. 2 – pochva. Velké Přílepy. Inventář objektu 4: 1 – meč. 6. 3 – kopí.Hrob ze sklonku doby laténské ve Velkých Přílepech 317 Obr.

I. EIN GRAB VOM ENDE DER LATÈNEZEIT IN VELKÉ PŘÍLEPY.und 100 cm in O–W-Richtung. 447–483. Auf der Gesamtfläche des Objektes – ausgenommen seinen Südteil – waren Bruchstücke eines gebrochenen Eisenschwertes und seiner Scheide verstreut. k níž mrtvý příslušel. Droberjar. In: Bewaffnung der Germanen und ihrer Nachbarn in den letzten Jahrhunderten vor Christi Geburt. V rámci úvah o širších vztazích musíme však předpokládat. by mohla potvrzovat teorii. mit gleicher Datierung wie unser Objekt) festgestellt worden. LITERATURA Bochnak. ZÁMEK 1. Nebo zde byl pohřben přímo germánský bojovník przeworské kultury. P. IVANA VOJTĚCHOVSKÁ STŘEDOČESKÉ MUZEUM. 2001: Žárový hrob mladší doby římské z Velkých Přílep. Praha-západ. E. – Vojtěchovská. 1997: Miecze lateńskie z obszaru kultury przeworskiej. dass es sich in diesem Fall um ein Kultobjekt. PRAG-WEST Im Jahre 1999 wurde im Verlaufe einer archäologischen Rettungsgrabung in Velké Přílepy (nördlich von Prag) ein Grundstück am linken Ufer des Baches Podmoráň (Podmoráňský potok) untersucht. welches in eine ältere Vorratsgrube der Stichbandkeramik eingetieft worden war. Laut der anthropologischen Analyse gehören die menschlichen Knochen zu einem robusten Individuum (Alter zwischen 30 und 50 Jahren) – vermutlich des männlichen Geschlechts. Tato nová fakta. Lublin.2) lze zbraně datovat na samý konec 1. přeneseny do místa jeho rodiště. 211–225. E. 169–225.318 Ivana VOJTĚCHOVSKÁ s dlouhou tulejí se v našich nálezech nevyskytuje. že místní bojovník. CZ-252 63 ROZTOKY U PRAHY .h. In: Kultura przeworska III.und Tierknochen zu einem Häufchen zusammengeschoben wurden. Auf der höchsten Talterrasse wurde ein ovales. Prostor zkoumané plochy byl omezený (na západní stranu 1 m od okraje ke kraji skrývky. zda jde o ojedinělý objekt či zda mohl být součástí většího pohřebiště. In der Mitte lag – in N–S-Richtung – eine in zwei Teile gebrochene Lanze. okr. 4/99. In seinem Südteil befanden sich Fragmente von vier Menschenknochen sowie von Auerochsen. 8:2) a dlouhého kopí (Bochnak 2002. Omezený rozsah výzkumu zatím nedovoluje jednoznačné závěry. E. Die Autorin setzt voraus. 2002: Die typochronologische Gliederung der vorrömischen Lanzenspitzen der Przeworsk-Kultur. snad příbuznými. 46. I.oder Siedlungsbefunde vom Ende der Latènezeit (d. Závěrem je nutné zmínit nálezové vztahy k okolí. č. ryc. 204. století př. 41–58. BEZ. wobei hierfür allerdings der kleine Untersuchungsbereich eine wesentliche Rolle spielen könnte. 57.und Schafknochen. Archeologie ve středních Čechách 4. že ať již šlo o dodatečný symbolický hrob či kultovní objekt. Archeologie ve středních Čechách 5. Droberjar. Das Objekt maß 170 cm in N–S. Łuczkiewicz. v jeho blízkosti se pravděpodobně nacházela osada. dass diese Menschen. N–S-orientiertes Objekt aufgedeckt. Der Typ des Schwertes und der Lanze weist auf direkte Verbindung mit ähnlichen Waffentypen in der PrzeworskKultur auf dem Gebiet des heutigen Polens hin. která nám snad přinášejí analogie ke zbraním nalezeným v obj. Kr. Die Fundsituation erlaubt die Vermutung. – Vojtěchovská. Lublin. a proto se tento zajímavý objekt jeví jako osamocený. na východní straně 4 m od okraje skrývky. T. VIII:1. In seiner unmittelbaren Umgebung sind keine weiteren Grab. který se na sklonku doby laténské dostal do bojového prostředí na sever od našeho území. používal zbraně z prostředí przeworské kultury a jeho ostatky byly později. 2000: Kostrový hrob mladé ženy ze starší doby římské z Velkých Přílep. Droberjar mě upozornil na podobné nálezy v Polsku z prostředí przeworské kultury. eventuell um ein Sekundärgrab handeln könnte. Podle analogického meče (Łuczkiewicz 1997. ale severní okraj skrývky byl vzdálen až 50 m). Taf.

2 – sídlištní a výrobní objekty z časné doby římské. 1 Poděkování náleží J. Horoměřice. vzdáleného 100 metrů.ARCHEOLOGIE BARBARŮ 2005. 149/70. Horoměřice. Hložkovi za dokončení výzkumu chaty a poskytnutí zhotovené dokumentace a E. 170:284. OKR. ú. antropogenní pozůstatky datované do mladší doby laténské a časné doby římské (výzkum L. Obě plochy spolu v časné době římské nepochybně souvisely a zřejmě náležely jednomu většímu sídlišti. Hložek. Droberjarovi a R. Lokalita se nachází cca 400 m JJZ od křižovatky státních silnic Horoměřice – Únětice a Praha – Suchdol – Statenice. Nadmořská výška je 286 m. 1 – parcela 149/70 se zahloubenou chatou a výhní. L. Pleinerovi za cenné rady a připomínky. Předmětem následujícího článku je však pouze plocha 1. Prozkoumán byl dosud velký výrobní objekt s pecí (390×680 cm). Na mapě ZM 10 12-24-11 lze tuto plochu vymezit koordináty: 160:282. Parcela leží na jižním svahu. objevené při výstavbě Komeční zóny. str. plocha 2). Šulová). 172:278 (obr. k. Řídký. zvláštní vanovitý objekt s pyrotechnologickou aktivitou (165×105 cm) a několik dalších zásobních a jiných jam. 1. kde již známe výsledky většiny analýz. 162:275.1 Obr. Stejně datované sídlištní a výrobní objekty byly v letech 2003 a 2004 nalezeny také o 100 až 150 m severněji při výstavbě „Komerční zóny Horoměřice“ (výzkum J. 319–336 OSÍDLENÍ Z ČASNÉ DOBY ŘÍMSKÉ NA KATASTRU HOROMĚŘIC. 1. J. plocha 1). PRAHA-ZÁPAD Lucia Šulová ÚVOD Na podzim 2003 byly v rámci běžné dohledové činnosti při stavbě rodinného domku objeveny na parcele č. Šulová). Výsek ze ZM 10 12-24-11. na terase vyvýšené 3 m nad hladinu Horoměřického potoka. 1. Zaměřením na mapě ZM 10 12-24-11 lze umístění vymezit jako desetimetrový okruh kolem bodu 163:265 (obr. .

i kousky strusky (cca 1 kg) a železný pilník. Na rozdíl od obj. o čemž by svědčilo i množství nalezené mazanice v objektu. Byla proto odebírána po mechanických 10 cm vrstvách. Obj. kde zmizela v důsledku odstranění povrchových vrstev (obr. která byla bezprostředně ohrožena stavbou. Výplň tvořila hnědošedá hlína s četnými uhlíky. Na základě analogií (Mšec. 25 cm. kj. Kůly spíše patřily ke konstrukci ohrazení. 10 cm). Celkové rozměry: 480 (bez výklenku na SV konci)×414 cm. Uprostřed spočívaly dvě celé nádoby (obr. Dokončení výzkumu bylo možné až v následujícím roce. 15 cm. hl.75 kg). jako je keramika. tj. V jižní části bylo zachyceno 5 kůlových jam (kj. Hostivice-Palouky) lze objekt interpretovat jako výheň. 1 Ø 34 cm. a proto byla odebírána po 20 cm. Po odstranění povrchových vrstev skrývkou (ale možná již předtím erozí či orbou) se postupně směrem k jihu (ze svahu) ztrácela. kj. hl. Po odstranění ornice se již v podorniční vrstvě (v r. 9:8). Začištění okolo objektu nemohlo být z časových a finančních důvodů provedeno. vedle výklenku symetricky naproti kj. To vše jsou ale pouze dohady. a proto investor nechtěl povolit výzkum celého objektu. V severní části nebyly nalezeny kůlové jámy. Severní část byla ručně začišťována od povrchu terénu. č. přesleny. Objekt přesahoval mimo půdorys rodinného domu směrem na sever. Vzhledem ke skutečnosti. 10 cm. . Objekty 3–5 byly vyhodnoceny jako recentní jámy vzniklé vysazováním ovocných stromů v sadu. Skutečný důvod umístění kůlových jam vedle vyhřívací výhně zůstává i nadále záhadou. kj. kamenné brousky. v tom propálená krusta – výheň – 180×170 cm. 8:12. Poměrně blízko postavená chata musela být také chráněna. 1 zde bylo nalezeno minimum zlomků keramiky i zvířecích kostí. 20 cm. 1 Ø 32 cm. bylo možno v následující sezoně zkoumat objekt od úrovně současného terénu a získat tak zajímavé poznatky o množství úniku informací způsobených skrývkou orniční a podorniční vrstvy. kj. Artefakty náležející do časné d.320 Lucia ŠULOVÁ POPIS OBJEKTŮ Po odstranění orniční vrstvy (30 cm) pod budoucím rodinným domkem parc. hl. Výplň v jižní části. římské se nacházely až na rozhraní podorničí a vrstvy 3. hloubka od povrchu skrývky 60 cm. strusky a uhlíky. kdy jej vedl z důvodu mé nepřítomnosti J. hl. Výplň se jevila jako jednolitá šedočerná vrstva. 2 Ø 42 cm. Obj. Původně se pravděpodobně vodorovně zařezávala do svažitého terénu. která jasně odděluje výplň objektu od orniční vrstvy (obr. 385–400). 149/70 se na půdorysu 8×12 m ve světlé spraši vyrýsovalo pět objektů. 2/2003 – vyhřívací výheň (obr. kj. hl. 2). 3 Ø 40 cm. mazanice. Při okrajích objektu byly zdokumentovány čtyři kůlové jámy (kj. Necelé 4 m od objektu 1 se nacházel objekt 2 datovaný dle keramického inventáře do časné doby římské. Zastřešení pecí a vyhřívaček není doloženo. 4 Ø 38 cm. který byl zde rozdělen do 10 sektorů. Další kůlovou jámu lze předpokládat na jižním okraji. V samotném objektu bylo možno odlišit dvě vrstvy (3 a 4). uhlíky. hl. 2003 označeno jako vrstva 2) objevily obrysy objektu. Rozměry jámy byly 400×320 cm. Tuchlovice. Je možné. hl. Na tomto profilu je zřetelná asi 10 cm mocná světle hnědá podorniční vrstva (2). kde byl složen stavební materiál. že objekt byl již znám a zaměřen. které mělo např. 25 cm). v níž se na dřevěném uhlí vyhřívaly houbovité železné lupy. č. Neobvyklá je existence kůlových jam na okrajích objektu. Tato lupa se poté opatrně kovala a stlačovala. 3) Ve vzdálenosti asi 4 m od chaty se nacházela mělká plochá jáma. 12 cm. zvířecí kosti. 1/2003 – zahloubená chata (obr. Hloubka od povrchu skrývky 0–20 cm (v jižní části svažující se k potoku byl objekt narušen skrývkou až ke dnu). že se nacházely v bezprostřední blízkosti mimo výkop. hl. hl. hloubka od současné úrovně terénu: 90–122 cm. 4 a 5. kj. Hložek. Je také nepravděpodobné z důvodu možného způsobení požáru. rozdělené na dva sektory. se jevila jako jednolitá kompaktní hnědočerná až šedočerná zemina. Tuto interpretaci potvrzuje také laboratorní analýza železné strusky (viz Příloha). Přesnější rozdělení vrstev bylo patrné až z profilu vytvořeném na hraně možného výzkumu a zároveň v předpokládané polovině chaty (profil C–D). zabraňovat pronikání velkého žáru do okolí. Samotná konstrukce ohrazení mohla být proti ohni zabezpečena mocným hliněným omazáním. 3). Na povrchu této propálené až mazanicové vrstvy se nacházely hroudy mazanice. 2) V roce 2003 mohla být odkryta pouze jižní část objektu 1/2003. 42 cm. 4 Ø 26 cm. do červena vypálená vrstva (místy až 15 cm!). např. přičemž vrstva 3 zřejmě zaplavila objekt nedlouho po jeho zániku. 1 byl zaplněn artefakty náležejícími pozdní době laténské a plaňanskému horizontu časné doby římské. Nálezy: výplň objektu obsahovala kromě běžného sídlištního materiálu. čímž se zbavovala roztavené hutnické strusky (Pleiner 2005. kousky mazanice a strusky (ca 0. 5 Ø 26 cm. 3 Ø 36 cm. 2 Ø 32 cm. 20 cm. Dno tvořila mocná. obj. skrývka v tomto případě mnoho informací nezničila. č. kj.

Vpravo celkový pohled po odkrytí. okr. Horoměřice.Osídlení z časné doby římské na katastru Horoměřic. Praha-západ 321 Obr. Objekt 1/2003. zahloubená chata. půdorys a profil C–D. . 2.

Materiál větších hrubých zásobnic obsahuje drcenou žulu. Další specifikum je hlubší a výraznější profilace s dolů prohnutým žlábkem. typický již pro dobu římskou. Venclová 1973. 7a:4). germánská keramika). 224–226. 0–20cm) se vyskytla také jemná na kruhu točená keramika s velmi kvalitním výpalem (2 zlomky).2 Ukázalo se. 156. 422). ke které výše zmíněné keramické skupině náleží.286 gramů. okraj. Stejně obtížné bylo rozlišit mezi těmito dvěma keramickými skupinami i drsněné nebo hlazené Latén 474 g zlomky z výduti.8. Také v Horoměřicích se tato výzdoba vyskytla jak na nádobách laténského charakteru. 230) a na dalších prozkoumaných sídlištích laténsko-římské fáze.10). V zásypu (v hl. Výrazným rysem je příměs slídy. Chudonicích (Rybová 1956. které umožňují kulturní rozlišení. ze kterého je vyrobena všechna ostatní typická keramika plaňanského horizontu (tj. Ostřivo je podle účelu keramiky jemně písčité až hrubší kamenité. 6:4. 148. 11:1). Horoměřický soubor vykazuje jeden zásadní rozdíl v tom. Podobný okraj. že keramický materiál (hmota. nikoli chemicko-fyzikální analýzy. Analýza keramiky měla mimo jiné prokázat poměr zastoupení těchto kulturních složek v souboru.5. kvalita výpalu. je vizuálně shodné s materiálem. Bývá často řazen ještě ke keramice laténské.10 a 5:1). 3:7. vlnitými nebo křížovými tahy hřebene. výpal) je u obou komponent obdobný. 4:13. Venclová 1975. 638. . 6:4. 2 Prováděno pouze vizuální zhodnocení. kterou jinde nenacházíme (obr. Celkem bylo vyzvednuto a posouzeno 708 zlomků vážících 17. 4:9. bývá považován za poměrně mladý a můžeme jej v relativní chronologii řadit do LT D1 až LT D2 (Jansová 1960. Někdy se tato keramika považuje za intruzi přimísenou do časně římské – germánské keramiky. 400–428). 6). Zlomky okrajů jsou pozůstatky z minimálně čtyř nádob. Podobná keramika je zmiňována v nálezech z pozdně laténských či laténsko-římských sídlišť a zpravidla je z tuhového nebo tuhou promíšeného materiálu (Rybová 1956. Nádoby s těmito okraji byly zdobeny svislými.10.322 Lucia ŠULOVÁ INVENTÁŘ Keramika Keramický inventář obsahoval dvě keramické skupiny: keramiku s prvky pozdně laténského charakteru a keramiku typickou pro plaňanský horizont časné doby římské. ostřivo. Pro statistické 78% zhodnocení jsme zvolili hmotnostní ukazatel. ale stejná výzdoba pokračuHmotnostní poměr keramiky . Rybová 1964. Přešťovicích. 10:1. Obdobná keramika byla hojně zastoupena také na sídlišti v Běchovicích (Venclová 1975. Zlomky byly tenkostěnné. U tohoto typu výzdoby však nelze určit. Posuzován byl tvar. kvalitně vypálené z jemně písčité černé a šedočerné hlíny. výzdoba. ze kterého jsou „laténské nádoby“ vyrobeny. Keramika náležející typologicky době laténské Keramickému souboru náležejícímu typologicky době laténské patří celkem 18 kusů zlomků okrajů s ovaleným převislým a žlábkem odsazeným okrajem (obr. že keramické těsto.okraje je i ve starší době římské. který se jeví jako nejobjektivnější (viz Graf 1 graf 1). 73. Keramika plaňanského horizontu časné doby římské Typický „plaňanský pohár“ byl rozpoznán ve 12 zlomcích pocházejících minimálně ze čtyř nádob (obr. tak i na nádo22% bách s časně římskou profilací. někdy byly rýhy překříženy (obr. Mnoho zlomků bylo svisle či šikmo vlnkovitě rýhováno hřebenem (obr. ostřivo. keramická hmota. Jako ukazatel zastoupení Časný Řím 1658 g obou kultur byly proto vzaty v úvahu pouze zlomky pocházející z okrajů nádob. obr.5. 66. Salač – Konopa 1985. označovaný někdy jako římsovitý. 4:13).

Vpravo pohled na objekt od jihu. hráněné do několika plošek. U výdutí nelze často bezpečně rozpoznat. vyhřívací výheň. okr. Praha-západ 323 Obr. Povrch byl tuhovaný. Okraje (8 ks) byly vzhůru vytažené. Objekt 2/2003. zdobený vlešťovanou nebo mělce rytou páskou ze dvou paralelních rýh. i když jich sem patří pravděpodobně více. půdorys a profil A–B. zdali se jedná o plaňanský pohár nebo o jinou kvalitní černou keramiku.Osídlení z časné doby římské na katastru Horoměřic. leštěný. vyplněnou dvojitě vleštěnými „psaníčky“ v oddělených obdélníkových polích. zdobené stejnými technikami jako plaňanské poháry (Rybová . Horoměřice. 3. Proto byly do této skupiny zařazeny pouze 4 zlomky. Dalším typem keramiky tohoto horizontu jsou polokulovité nádoby s podobně profilovanými okraji.

422–423). Z domestikovaných druhů zvířat byly zjištěny především skot. Zpočátku jsme se domnívali. Soubor zhodnotila jako neobvyklý pro mladolaténské období z důvodu vyššího zastoupení divokých druhů (jeleni. s okraji hráněnými do několika plošek. Korespondují s výše popsaným rozborem keramiky. století př. ale artefakty byly rovnoměrně rozloženy v celé výplni. Jeden přeslen se tvarem a výzdobou vymyká od ostatních (obr. kůň. Ruční vpichy byly provedeny na předkreslených liniích (obr 4:10. 8:11). jeleny. (po100 0 dle chronologického třídění E. nikoli ale nástrojem se dvěma hroty. Keramiku laténského charakteru rozhodně nelze považovat za intruzi. Kosti ovcí/koz se objevují v malém množství. 7a:5). Její podíl zde také převyšuje zvyklosti na jiných sídlištích laténskořímské fáze (Venclová 1975. vyplněná dvojitě vleštěnými kříži. Z analýz vyplývá. n. 5:17. L. Také soubor vyzvednutý následujícího roku vykázal vyšší podíl divoké zvěře. Největší podíl obou typů keramiky ležel ve spodní části objektu. každá linie byla vedena zvlášť. 206–208. vázovité nádoby. přičemž většina zlomků z výdutě nemohla být rozpoznána. Typickým znakem celého zdobeného souboru je dvojité provedení všech rytých či vlešťovaných linií. popř.19).324 Lucia ŠULOVÁ 1956. bobři. . prase domácí. Kovačikovou. srnci a bobry byl zjištěn i medvěd hnědý (Weiter 2005). 9:11). může800 700 me keramiku časově klást do období po600 Latén 500 zdní doby laténské až do starší fáze horiČasný Řím 400 zontu plaňanských pohárů (stupeň A). 217–236). Zvířecí kosti Soubor zvířecích kostí z roku 2003 byl analyzován v Archeologickém ústavu AVČR mgr. V jednom případě byl pozorován kuchyňský zásah (zásek) i na krčním obratli koně. 4:8. srnci. že keramika byla používána současně. Z dalších tvarů je možno uvést různé terinovité. obr. Rybolov je doložen úlomkem kosti kaprovité ryby (požerákové zuby). Domnívám se. l. te300 200 dy asi do třetí čtvrtiny 1. že artefakty ze zkoumaného objektu spadají do mladší doby laténské a s touto informací osteoložka pracovala. 1. 7a:17). Ani na jednom zlomku nebyla prokázána výzdoba ozubeným kolečkem. což je považováno za starší výzdobný motiv (Venclová 1975. Do černé hlíny jsou vyryty obrazce připomínající keltské výzdobné motivy. (0/-10cm) (10-20cm) (20-30cm) (30-50cm) Graf 2 Přesleny V zahloubené chatě byly nalezeny celkem čtyři přesleny. Ty byly buďto celé hlazené nebo s vyhlazenou horní třetinou výdutě a drsněné v dolních dvou třetinách. Chronologické zařazení Celý soubor působí kompaktním dojmem. Snad jde přímo o keltský přeslen. nebo samostatně tvořily nějaký obrazec (obr. Dále misky se zataženým nebo rovně seříznutým okrajem (obr. jak ukazuje graf 2. ven vykloněným nebo vzhůru vytaženým okrajem ad. že hlavním zdrojem masa na sídlišti byly vzrostlejší druhy – skot a jelen. zajíci a prase divoké). po stranách někdy zdobená ručními vpichy (obr.115:9). Naopak připodobnila hodnocený vzorek k osteologickému materiálu z lokality 2 (obr. plocha 2). ovce/koza a pes. 422). koflíky se zakulaceným uchem nasazeným při rovném okraji (typ Da – Rybová 1956. Droberjara Vrstva 3 Vrstva 4a Vrstva 4b Vrstva 4c 1999). Ve sledovaném souboru bylo 10 většinou zdobených okrajů tohoto typu nádob. Výzdobu opět tvoří dvojitá vleštěná páska. který jí byl prezentován jako starořímský. zásobnicové nádoby s masivním. Druhým nejčastěji poráženým druhem byly domestikovaní vepři. Mezi ulovenými zajíci. Vezmeme-li v úvahu vysoký podíl keraVýskyt okrajů nádob v jednotlivých vrstvách (v g) miky chronologicky zařaditelné do LT D1 1000 až LT D2 a starší způsob výzdoby kerami900 ky horizontu plaňanských pohárů. nebo v krátkém časovém sledu za sebou.

které je dodnes. 5. Keramika s ovaleným a žlábkem odsazeným okrajem má své analogie již v LT D1. přes nemalé úsilí badatelů. Kalenou vrstvu ale bylo možno doložit jen na boční straně. keramické těsto i výpal je obdobný u obou skupin. ukázal nápadnou shodu. Dochovaný materiál v místech pracovních ploch je relativně měkký (279±23 HV0. 4:12). byl předán k analýze J. n. přijali složky obou materiálních kultur. Přitom právě kvalita povrchové vrstvy byla pro funkčnost nástroje rozhodující. 6:5). Nepřímé indicie ukazují na místní výrobu keramiky. Chronologicky lze celý soubor zařadit do období pozdní doby laténské až do horizontu plaňanských pohárů. že kovář chtěl snížit křehkost nástroje po kalení samopopouštěním. zploštělý a hladký oblázek s různě sešikmenými a ohlazenými hranami (tab. Struska V obou objektech bylo nalezeno celkem asi 1. čímž je vyloučena možnost „kontaminace“ náplně s jiným obdobím (stejná situace je i na ploše 2). Analogie lze nalézt na laténských oppidech (Jacobi 1974. Přesto i tyto dva objekty podávají zajímavé svědectví o období. že oproti publikovaným analýzám laténských pilníků nalezených na oppidech (Pleiner 1982) je tento o něco méně kvalitní. 86–173). což by bylo možné jen velmi krátkým ponořením celého výkovku anebo pouze jeho jednostranným ochlazováním. Provedená expertiza potvrdila přítomnost hutnické strusky v objektu 2/2003. V chatě byla nalezena struska kovářská.Osídlení z časné doby římské na katastru Horoměřic. který je znám převážně z oppid. l. zda může být malý odebraný vzorek dostatečně reprezentativní. kteří je vyrobili. a tím i předpoklad. že z výzkumu na ploše 8×12 m nelze činit dalekosáhlé závěry. cca 420 jednotek Vickerse. Otázkou zůstává. 0. Abychom využili veškeré informační hodnoty pilníku. 6:10. tedy asi ve třetí čtvrtině 1. Ke zmírnění nepříznivého soudu musíme ale uvážit stav zachování předmětu.75 kg strusky (1 kg v chatě. délka pracovní části 130 mm. Pleiner 1982. kdy se jedna sešikmená hrana vsunula do žlábku pod okrajem nádoby s vlnovitým hřebenováním (tab. takže se velkou část nepodařilo zachránit. Martenziticko-feritická vrstva. ale nezavrhovala bych brát tuto skutečnost alespoň jako nepřímou indicii místní výroby keramiky.5 mm). zahaleno tajemstvím. . V místě odebraného vzorku byl však zjištěn pouze povrchový účinek kalení. svědčí o nedostatečné kalící teplotě. Mazanice a ostatní nálezy Mazanice byla přítomna v obou objektech. že jde o náhodu. Všechny artefakty působí kompaktním dojmem. Skutečný původní povrch je již zkorodovaný a nelze ho metalograficky ohodnotit. Praha-západ 325 Železný pilník Dalším zajímavým nalezeným artefaktem byl železný pilník obdélníkovitého průřezu (11×6. ve které lze naměřit max. Jiná zaoblená hrana oblázku zase přesně zapadala do profilu žlábku nádoby se svislým hřebenováním (tab. Ve vyhřívací výhni byly i velké kusy o průměru 40 cm. Celková délka pilníku je 160 mm. Je možné. ZÁVĚR Je jisté. Stejně tak pilník. Rovněž nelze vyloučit lepší účinek tepelného zpracování ve vzdálenějších místech od trnu rukojeti. V okolí lokality nenacházíme žádné starší laténské osídlení a ani osídlení mladší. kde v uceleném souboru (intruze můžeme vyloučit) nacházíme současně vysoký podíl artefaktů laténského i germánského charakteru.2 na straně feritické). Kámen zřejmě fungoval jako pomůcka hrnčíře k profilaci nádob. století př. Podle současného výskytu těchto artefaktů a plaňanských pohárů lze předpokládat fungování objektů spíše v mladší fázi pozdní doby laténské až starší fázi horizontu plaňanských pohárů (LT D1/LT D2 – R A). Taf. jakoby lidé. Je možné.4). svařený ze železných (feritických) a ocelových prutů (obr.75 kg ve vyhřívací výhni. že se skutečně jedná o vyhřívací výheň. Náhodný experiment. 7b). Byla však měkká a drolivá. Z dalších materiálů byly v chatě nalezeny také dva kamenné brousky a několik dalších v místě netypických kamenů. Mezi nimi vynikl zvláště jeden trojúhelníkovitý.2 na straně s ocelí a 201±6 HV0. Hoškovi z jehož odborné zprávy cituji: „Ocelová část měla místy vysoký obsah uhlíku a mohla po kalení dosáhnout vysoké tvrdosti. Jak tedy interpetovat objekty.“ Z provedené analýzy vyplývá. okr.

2004: The Prachatice region as a peripheral territory of the Bohemian Basin in prehistory. 2004: Pilník z Horoměřic (výzkum 2003 – RD). L. Odbor strukturní a fázové analýzy. Praha. J. In: Die Ausgrabungen in Manching 5. Brno. Rybová. Tejral – K. LITERATURA Droberjar. Waldhauser. P. které snad můžeme předpokládat blíže k potoku. řada A-Historie 53. Vysoké učení technické v Brně. Motyková. In: J. 1983: Závěrečný horizont keltských oppid v Čechách. 1974: Werkzeug und Gerät aus dem Oppidum von Manching. Rajtár (eds. 270–282. Fakulta strojního inženýrství. 1982: Untersuchungen zur Schmiedentechnik auf den Keltischen Oppida. Weiter. K. Pleiner. Na lokalitě bylo prokázáno zpracování houbovitých železných lup ve vyhřívací výhni. Archeologické rozhledy 25. L. R. 1983. P. Wiesbaden. Germanen. Praha. Archaeologica Pragensia 6. Zavřel. V současnosti je uznáván spíše názor o opuštění Čech Kelty ještě před příchodem hlavní vlny Germánů. což potvrzuje nález kovářské strusky a pilníku na železo v chatě. A. A. N. č. 385–400. Pieta – J.326 Lucia ŠULOVÁ Situace v Horoměřicích se jeví jako osídlení zdejšího území nově příchozím obyvatelstvem. přeslen?). 1–2. že někde v okolí se nacházely i hutnické pece. Rybová. 136–160. 149–165. A. L. že tato nová kultura musela nějakým způsobem přijít do kontaktu s keltským etnikem od nějž mohla výrobky získat přímo (pilník?. 381–389) můžeme přidat i sídliště v Horoměřicích. 2003: Analýza zvířecích kostí ze ZAV Horoměřice 2003 – RD. Ptáčková. 1973: Nové laténské nálezy ze středních Čech. V. 2005: Hostivice-Palouky: protohistorická výroba železa. Kolín-Radovesnice I (Motyková – Sedláček 1990. – Parkman. Venclová. keramika laténského charakteru).1964: Pozdně laténské a časně římské sídliště v Novém Bydžově-Chudonicích. Archeologický ústav AVČR. Je pravděpodobné. Archeologie ve středních Čechách 9. E. Gojda (ed. Památky archeologické 51.– Sedláček 1990: Osídlení ze starší doby římské v Kolíně-Radovesnicích. 400–428. Jansová. Slovenská archeológia 31.). Ancient Landscape Settlement Dynamics and Non-Destructive Archaeology. R. Brno – Nitra. 206–236. 1989: Hradiště de Stradonice – nouvelles notions sur l’oppidum celtique. G. Rybová. 400–428). 146–150) či Dub-Javornice (Zavřel – Parkman 2004. M. 86–173. Archeologické rozhledy 27. – Konopa P. Není od věci uvažovat i o malé části přežívajícícho keltského obyvatelstva. Jacobi. 270). Přesto se objevují doklady o soužití nebo delším kontaktu těchto dvou etnických skupin. Archeologický ústav AVČR. Západočeský institut pro ochranu a dokumentaci památek. Römer im Mitteldonaugebiet vom Ausklang der Latène-Zivilisation bis zum 2. Archeologické rozhledy 42.). které se na sídlištích laténsko-římského horizontu samo podílelo na výrobě. 1975: Sídliště laténsko-římského horizontu v Běchovicích. Nálezová zpráva o osteologické analýze. Salač. 2005: Mineralogický a metalografický rozbor strusek. EXPERTIZY Hošek. Archeologické rozhledy 8. 1–58. J. série B. Plzeň. V. Salač. Památky archeologické 80.1956: Horizont plaňanského typu v sídlištních nálezech v Čechách. Památky archeologické 73. zahloubené do svahu. Lužice u Chomutova (Salač 1995. Práce muzea v Hradci Králové 7. 145–176. 626–646. Sborník Národního muzea. 1985: Pozdně laténský objekt z Prahy 6-Bubenče. 1959–60: Studně na laténských oppidech. 2005: Horoměřice. K lokalitám jako jsou Praha-Běchovice (Venclová 1975. Kovačiková. Kelten. Jahrhundert. Pleiner. 382–389. N. 1995: Zur ältesten germanischen Besiedlung Böhmens. 1989. M. Je však zřejmé. 1999: Od plaňanských pohárů k vinařické skupině (Kulturní a chronologické vztahy na území Čech v době římské a v časné době stěhování národů). Venclová. nebo na zkušenosti a um keltských výrobců sama navázala (pilník?. – Drda. . Praha. Také další následné kovářské zpracování probíhalo zde. In: M.

da die Untersuchung bisher nicht aufgearbeitet wurde. PRAG-WEST Am NW-Rand des Dorfes Horoměřice wurden in den Jahren 2002 und 2003 zwei Stellen mit Siedlungsbelegen der frühen römischen Kaiserzeit entdeckt. welcher auf Siedlungen ungewöhnlich ist. Hasen. Der Graph 1 belegt die Vertretung (fast ein Viertel) der Keramik mit dem latènezeitlichen Charakter.19. In der ersten Gruppe wird typologisch die Keramik aus der Latènezeit vertreten. Beide Stellen hängen aber ohne Zweifel zusammen. welcher sich nach der relativen Chronologie in die Stufen LT D1 bis LT D2 reiht. Wildschwein. Wie die in der Hütte entdeckten Funde (Schmiedeschlacke. datiert werden. Auf Grund des Vergleichs aller Artefakten können beide Objekte in den Zeitraum von der jüngeren Phase der späten Latènezeit bis zur älteren Phase des Horizontes der Plaňaner Becher (LT D1/LT D2 – R A). durch eine kleine Kehle abgesetzte Rand (Abb. Rehe. CZ-252 63 ROZTOKY U PRAHY . aber sie unterschieden sich in der Profilierung der Ränder. 8:11). Die erste befindet sich auf einer Terrasse am Südabhang des Horoměřitzer Baches – 3 m über dessen Wasserspiegel (286 m NN). Praha-západ 327 DIE BESIEDLUNG DER FRÜHEN RÖMISCHEN KAISERZEIT AUF DEM KATASTER HOROMĚŘICE. 5:17. 10) und ein verzierter Spinnwirtel (Abb. Brand. Es ist zwar kompliziert. welche allerdings in Kontakt mit der ursprünglichen Bevölkerung kamen. Die zweite Stelle wird hier nur am Rande erwähnt. Einen deutlich keltischen Charakter haben ebenfalls eine Eisenfeile mit Analogien auf den Oppida (Abb. 6:4. Biber. die Ethnizität der hiesigen Bevölkerung zu bestimmen. 7:4) typisch.12. Graphitzusatz) zwar gleich war. dass das bis dato unbesiedelte Gebiet durch Neuankömmlinge – die germanische Bevölkerung – besiedelt wurde. Für diese ist der ovale. in der frühen römichen Kaiserzeit bildeten sie vermutlich eine größere Siedlung. Eine interessante Aussage erbrachte die Tierknochenanalyse. Chr. erfolgte auch hier die weitere schmiedetechnische Bearbeitung. deren Material (Ton. welche einen hohen Anteil an Jagdtieren (Hirsche. okr. d. Feile zur Bearbeitung von Eisen) belegen. n. Weiterhin kann hierher Drehscheibenware hoher Brandqualität (zwei Bruchstücke) eingereiht werden. Jhdts. ZÁMEK 1. Der Fundkomplex umfasste zwei keramische Gruppen. 7:17). zeigte.9. 4:13. Die zweite Gruppe stellt Keramik des Plaňaner Horizontes der frühen römischen Kaiserzeit dar (Abb. 7:5.11. LUCIA ŠULOVÁ STŘEDOČESKÉ MUZEUM. vermutlich ins dritte Viertel des 1. aber nach dem Vergleich aller Artefakte scheint es.10. h. 4:8.Osídlení z časné doby římské na katastru Horoměřic. An Fundstelle 1 wurden eine eingetiefte Hütte (Objekt 1/2003) und eine Herdstelle (Objekt 2/2003) aufgedeckt und untersucht.10. BEZ. Braunbär). Auf der Lokalität wurde die Verarbeitung schwammartiger Eisenluppen im Ausschmelzofen nachgewiesen.5.

44 23.4 20.67 0. difrakční fázové (mineralogické) analýzy strusek struska fáze techiometrický vzorec 49 1 2 3 50 2 4 5 6 7 8 9 2 Ag2S Si02 SiO2 CaMgSi206 PbSO4(PbO)2 Ca(Al2Si2O8) Fe2SiO4 Mg75Fe. Vzorek č.97 60.59 0. Příprava vzorků a použité experimentální metody K analýze byly z nálezů strusek odebrány vždy dva vzorky.15SiO4 FeO SiO2 minerál Silver Sulfide Quartz low standard 15-0077 86-1560 46-0469 05-0490 71-1495 75-1248 85-1660 71-1400 71-1087 06-0615 83-2465 Ho2FeO. 43/2005 byl proveden mineralogický (fázový) a metalografický rozbor dodaných strusek. 50 – objekt 2. sektor A6. vzorek č.12 1.49 0.3 3. sektor SV. 80 – objekt 1.87 2.39 2.27 11.92 0.36 0.93 vzorek 80 0.06 0.667Mo1.5 0. K analýzám byl použit elektronový analytický komplex PHILIPS–EDAX a rentgenový difraktometr SIEMENS D 500.42 0.69 63.12 vzorek 50 1.28 6.87 2.110Mn. připraven metalografický výbrus. Z druhého vzorku byl obvyklým způsobem.63 0.39 0.89 0.43 10.33307 Holmium Iron Molybdenum Oxide Quartz low Diopside Lead Sulfate Oxide Anorthite Fayalite Hortonolite Weustite Quartz 80 .47 Výsledky rtg. 49 – objekt 2. vzorek č.89 0.16 1.22 0. broušením za mokra a leštěním na diamantových pastách o zrnitosti do 1 mm.25 1. vrstva 1.79 68.328 Lucia ŠULOVÁ PŘÍLOHA ANALÝZA VZORKŮ STRUSEK Z HOROMĚŘIC Marie Ptáčková a kol.7 0.22 1. Z jednoho vzorku po rozdrcení a rozemletým v achátovém mlýnku na zrnitost ca 1 a 10 mm byl připraven práškový vzorek pro fázovou (mineralogickou) analýzu. Výsledky analýz jsou uvedeny v následující tabulce: složky Na2O MgO Al2O3 SiO2 P2O5 SO K2O CaO TiO2 Cr3O3 MnO Fe2O3 vzorek 49 0. vrstva 2. sektor J.79 5.67 1.23 1. Na základě objednávky č.

%) a poměrně nízký obsah oxidu fosforečného (0. %). %). je možno s jistou pravděpodobností hodnotit ještě jako odpadní produkt výroby železa z rud v primitivní šachtové nebo výhňové peci.%). CZ-616 69 BRNO . Struska č. Struska 50 je pozoruhodná tím. Mineralogické složení této strusky tvoří podle fázové analýzy fayalit Fe2SiO. Svědčí o tom zmíněný vyší obsah oxidu fosforečného (1.8 hm. %) a převážně sklovitou. %).89 hm. Stejně jako v předchozích případech běží o strusku kyselou.10Mn0. je-li pochod veden při vysoké intenzitě hoření paliva – dřevěného uhlí. než vlastní hutnický proces. okr. Z analýz plyne. pro kterou je charakteristický poměrně vysoký obsah oxidů železa (63 hm. TECHNICKÁ 2869/2. 45 a 50 jsou pravděpodobně hutnické strusky.15SiO4 wüstit FeO a křemen SiO2. Závěr Strusky č. V daném případě se její složení nejvíce blíží struskám charakterizujícím pochod v dřevouhelné vysoké peci. že analogické pochody mohou probíhat v primitivních šachtových pecích. Praha-západ 329 Železářskou strusku 49. Avšak strusku 80 je již možno charakterizovat jako strusku provázející spíše kovářské zpracování hutnicky vyrobeného železa. poměrně nízký obsah volné síry (0. Nutno však poznamenat.63 hm.Osídlení z časné doby římské na katastru Horoměřic. která provází kovářské zpracování železa. který je ve strusce příznačný pro převážně oxidační atmosféru. že chemické složení této strusky je obsahem oxidů železa velmi blízké složení strusky 80. vytápěné dřevěným uhlím. hortonolit Mg0. amorfní strukturu. %) a hlinitého (11. %). FAKULTA STROJNÍHO INŽENÝRSTVÍ. vysoké obsahy oxidu křemičitého (68 hm. MARIE PTÁČKOVÁ VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ. %) a zároveň nízký obsah volné síry (0. 80 pochází velmi pravděpodobně z kovářského zpracování polotovaru kujného železa. že má velmi nízký obsah oxidů železa (3. od níž se odlišuje obsahem oxidu fosforečného.9 hm.75Fe1.05 hm. který je ve strusce 80 trojnásobně vyšší a zároveň je v téže strusce poněkud vyšší obsah volné síry (0.13 hm.07 hm.

4. Horoměřice. Objekt 1/2003. a z povrchu: 14–18. zlomky keramiky z vrstvy 3: 1–13.330 Lucia ŠULOVÁ Obr. .

Praha-západ 331 Obr.Osídlení z časné doby římské na katastru Horoměřic. Objekt 1/2003. Horoměřice. okr. 5. . zlomky keramiky z vrstvy 4a.

Horoměřice. . Objekt 1/2003.332 Lucia ŠULOVÁ Obr. zlomky keramiky z vrstvy 4b. 6.

Horoměřice. Objekt 1/2003. okr. Praha-západ 333 Obr. . 7b. Objekt 1/2003. 7a. Horoměřice. Obr.Osídlení z časné doby římské na katastru Horoměřic. pilník z vrstvy 3 (0/–10cm). zlomky keramiky z vrstvy 4c.

zlomky keramiky z vrstvy 1. 8.334 Lucia ŠULOVÁ Obr. Horoměřice. Objekt 2/2003. .

z povrchu: 9–12. 9. Objekt 2/2003. z vrstvy 2: 8. .Osídlení z časné doby římské na katastru Horoměřic. Horoměřice. zlomky keramiky z vrstvy 1 a 2: 1–7. Praha-západ 335 Obr. okr.

Horoměřice. zlomky keramiky z části zkoumané v roce 2004. . Obr. 11. zlomky keramiky.z části zkoumané v roce 2004.336 Lucia ŠULOVÁ Obr. Horoměřice. Objekt 1/2003. 10. Objekt 1/2003.

1 V roce 1937 došlo v této obci při kopání základů hostince p. Ve sbírkách NM je zapsán pod inv. 3.ARCHEOLOGIE BARBARŮ 2005. z doby římské se dochovala jedna bronzová spona (Lutovský – Slabina 2004. poloviny 20. Zajímavý materiál z doby římské zachránil z Letů u Dobřichovic. a 30. 2. E. Autoři v něm publikovali především cenné Friedrichovy deníkové záznamy se soupisem příslušných nálezů. PRAHA-ZÁPAD Jakub Halama 1. OKR. Od nynějšího břehu řeky je budova vzdálena cca 30 m. str. SPONA Tento předmět byl bohužel F. Tyto písčité štěrky mají na sobě vyvinuté hluboké povodňové hlíny a holocenní subfosilní půdy. Friedricha. 1 Za zpřístupnění materiálu a Friedrichovy dokumentace (během r. letech minulého století v oblastech Českého krasu. Friedricha. list 12-414 Černošice) je podloží v místě lokality tvořeno fluviálními písčitými štěrky würmského stáří. Osobnost F. 78). C. C. Lokalizace nálezu spony je obtížnější – byla nalezena při stavbě silnice k novému mostu. ÚVOD V archeologických depozitářích Národního muzea v Praze se nachází množství starých ještě nepublikovaných nálezů. století. 51–52). 1). H1 352. 345). při prokopávání silnice k novému mostu bylo bez jakékoliv dokumentace zničeno množství archeologických objektů (převážně knovízských). 428 mm od Z a 121 mm od J sekční čáry. dříve. . Podbrdska. mimo jiné také z obsáhlé sbírky Františka C. F. která od něj procházela Lety směrem na Dobřichovice. Praha-západ) leží na levém (severním) břehu dolního toku řeky Berounky. Podle geologické mapy (Základní geologická mapa ČSSR 1:25000. č.548 (v původním Friedrichově inventáři pod č. která na severu přechází v Třebotovskou plošinu (Demek 1987. Friedrichovi pouze předán bez jakýchkoliv nálezových okolností. která se dostala do NM v roce 1967. významného archeologa-amatéra 1. ten jej navíc považoval za sponu starolaténskou. 2002) děkuji Dr. Droberjarovi. Lutovského a M. list 12-41-19. Friedrich byl archeologicky činný především ve 20. proto jsou prvotřídními zemědělskými půdami (Havlíček 1986. 32). Slabiny (2004). připomenul v nedávné době článek M. Střížky stojí na říční terase v blízkosti mostu přes řeku v prostoru na ZM ČR 1:10 000. Budova bývalého hostince p. GEOMORFOLOGICKÁ A GEOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA Lety u Dobřichovic (bývalý okr. POLOHA. Nadmořská výška pozemku hostince činí asi 207–208 m. Střížky k narušení dvou sídlištních jam z doby římské. již roku 1933. Prahy a jejího okolí. V těchto místech vytváří levý břeh Berounky údolní terasu – Řevnickou brázdu (zde zasahuje i na protější břeh) o šířce cca 1 km. C. 29. 337–359 POLOZAPOMENUTÉ NÁLEZY DOBY ŘÍMSKÉ Z LETŮ U DOBŘICHOVIC. Hostinec byl posléze postaven právě vedle této komunikace (obr.

Podle typu nožky předložil jedno členění T. Taf. Je třeba ale také zmínit. na konci otevřenou nožkou. Nález z Letů náleží do jeho první skupiny – spony s pravidelně do hrotu se zužující. na vrchní straně podélně hraněná. 210–212. železo. největší výška spony 19 mm. 11:3). Stav zachování je vynikající (stále funkční). tj. nožka tvaru protáhlého hrotitého trojúhelníku. obr. Popis konstrukce a výzdoba Jedná se o bronzovou sponu jednodílné konstrukce s horním oboustranným samonosným vinutím o čtyřech závitech a horní tětivou (obr. Mohutný zachycovač probíhá v délce celé nožky. Výzdoba se uplatňuje formou příčných rýh a postranních vroubků na začátku lučíku před přechodem k vinutí a na rozhraní lučíku a nožky (zde ještě navíc plastický příčný vývalek). místy však setřelé.338 Jakub HALAMA Obr. Zařazení spony Podle konstrukce. šířka vinutí 10 mm. Spony této skupiny známe především z pohřebiště Kostelec na Hané (Zeman 1961a. 118). Co se týče materiálu. ojediněle. 87–88). dvě rýžky jsou po obou stranách koncové části nožky. výzdoby i početných analogií patří tato spona do skupiny jednodílných spon se špičatou (hrotitou) nožkou (deriváty spon s podvázanou nožkou). 118–120. Páskový lučík obdélníkového průřezu je parabolického tvaru. 13–15). většinou je užit bronz (i na našem nálezu). 1. hlavně v jižním Polsku. obr. Po stranách lučíku je patrné zlacení povrchu. 3. . Peškař (1972. Kolník (1965. 188–195.2. 3. je plný nízký – nejvyšší na začátku a směrem ke konci nožky se postupně snižuje. Celková délka spony je 77 mm. Nejvíce se popisu konstrukce a výzdoby této skupiny věnoval ve své studii I. Výřez z mapy 1:10 000 (ZM10 12-41-19) s vyznačením pozemku p.1. bez patky. 34–35). Střížky v Letech u Dobřichovic. ze Slovenska je popsán jeden stříbrný exemplář (Peškař 1972. že spony s hrotitou nožkou se vyskytují i jako dvojdílné deriváty podvázaných samostřílových spon (typ A 178).

Beningerem a J. Analogie v rámci Čech Spony tohoto typu byly objeveny také na několika dalších českých lokalitách. 424–6). který se ve svých názorech opírá o závěry T. Opatów). Kolníka a v podstatě souhlasí s jeho datováním i ve své nastíněné chronologii pro širší středoevropskou oblast (Godłowski 1961. České Budějovice) – Zavřel 1997. Je zřejmé. byly již před válkou jednodílné spony se špičatou nožkou datovány k r. Stráže – Zeman 1961b. 119–120). Je zachován pouze lučík s nožkou 2 Podle T. také sehrály jednoduché. století a poukazuje na typologickou podobnost s výrazně obloukovitými sponami. 39). 249). 193. okr. které v moravském prostředí mohou být spolehlivě prokázány teprve v průběhu první poloviny 3. ale i ze sídlišť či se objevují jako ojedinělé nálezy (Kolník 1961. Možnost časnějšího datování spon je podle něj v souladu s datováním spolu s nimi zjištěných keramických forem (Očkov. 301–302. které známe z pozdní fáze C1. Dále poukazuje na nález spony se špičatou nožkou z knížecího hrobu I ze Stráží. století. Abb. oporou jsou podle něj i nálezy dvojdílných samostřílových spon se špičatou nožkou. století (Kolník 1965. 212). mají též mnohé příbuzné znaky se souběžnými tvary s obdélníkovitou nožkou (Zeman 1961a. že tyto spony můžeme typologicky navázat pouze na jednodílné podvázané spony s úzkou nožkou. Godłowski. 300 a na začátek 4. Kolníka při jejich vzniku důležitou úlohu. 1961b. 250). Noricu (Lauriacum – Jobst 1975. 3. II:5. 426 ). 175. na provinciálním území v limitní oblasti Pannonie (např. okr. Také J. vývojovou řadu je vyčlenil již E. století. Peškař uváděl 40 lokalit s 90 exempláři spon se špičatou nožkou (Peškař 1972. 3 Další byly ojediněle zaznamenány v jižním Polsku (např. a 4. Svědčí o tom jejich geografické rozšíření a určité typologické znaky. tradičně datovaného k r. výrazně obloukovité spony. Zemanem za příliš pozdní a odvolává se opět na T. 118–119). J. Část jednodílné bronzové spony se špičatou nožkou registrujeme v jižních Čechách – na sídlišti v Sedlci (býv. Kolník. také v sarmatské oblasti dnešního Maďarska (Kolník 1965. Dvě spony popisovaného typu publikoval v rámci jihopolského pohřebiště Opatów K. Beninger 1937. století (Zeman 1961b.3. 4:2. čtvrtiny 3. Dolní Lovčice. 426). Původ a rozšíření Jako samostatnou germánskou (kvádskou). Tejral považuje datování těchto spon E. 1992. 249). Co se týče exemplářů z Kostelce na Hané (začátek pohřebiště datuje do poloviny 3. Taf. Pocházejí nejen z pohřebišť (nejvíce Kostelec na Hané. 263. poukazuje na poměrně malý počet těchto spon ve srovnání s ostatními typy zastoupenými na pohřebišti a vyslovuje názor. století). Beninger a jejich rozšíření omezil pouze na západní Slovensko (dolnolovčická skupina) a Moravu (Kostelec na Hané) (Beninger – Freising 1933. Popisovaný typ vykazuje nad rámec vlastní oblasti vzniku jen malé rozšíření. který mohl vzniknout pod vlivem provinciálních spon z 2. století (Tejral 1975. ani na konci uzavřený zachycovač. Poněkud odlišný názor má však T. Dolní Lovčice) a neodporuje mu ani časté fasetování a metopovité členění lučíku. 300. také datace hrobů ze Stráží je dle něj příliš pozdní a spona z hrobu I spíše představuje vrchol výskytu (Kolník 1961. Taf. H. 3. že hrob I ze Stráží by se měl předatovat do 3. 84. . 214). Další badatelé jsou v datování opatrní a spíše shrnují dřívější názory (Peškař 1972.2 Největší koncentrace nálezů byla zaznamenána na jihozápadním Slovensku a na Moravě. jen odtud I. u některých však není jejich přiřazení jisté. Praha-západ 339 3. 214). blízké nejen konstrukčně. 465. 298. Brigetio). který počítá s výskytem spon se špičatou nožkou už v průběhu 1. Vznik jednodílných spon se špičatou nožkou tedy v jeho pojetí spadá pravděpodobně již na sklonek C1 – v absolutních datech ještě před polovinu 3. Přiklání se tedy k dataci jednodílných spon se špičatou nožkou na konec 3. že v době počátků kostelecké nekropole tento typ již doznívá (Tejral 1993. Kolník 1961. Kolníka.3 Známe i několik exemplářů z Čech (viz dále).5. 467). 36–37. že tento typ spon úzce geneticky souvisí s jednodílnými podvázanými sponami s úzkou nožkou. 27). vedle jednodílných podvázaných spon. Časový horizont výskytu Na základě nálezů z Kostelce n. Carnuntum. století (Beninger – Freising 1933). Zeman se domnívá. 13–14). ale i formou nožky zachycovače (Kolník 1965. domnívá se.4. Očkov. poloviny 3.Polozapomenuté nálezy doby římské z Letů u Dobřichovic.

Oba hroby. neboť poukazuje na B. obr. Nejnověji je však soubor podle bronzové přezky s příchytnou destičkou datován do 2. 90. 3 s motivem A. 2. Pleinerová se spíše kloní k dvojdílné samostřílové konstrukci. 191. 16). století (Břicháček – Braun – Košnar 1991. špatně zachovalé (Rybová 1979. Podle typologie mohou být datovány do mladší doby římské a snad mohly pocházet z porušeného kostrového hrobu (Droberjar 2002. Fig. Schematická mapa okolí Letů u Dobřichovic (1:100 000) s lokalitami z mladší doby římské (1 – spona z Letů. 16:2. ve kterých byly nalezeny. L. který je řazen do 4. která patří k nejmladším částem pohřebiště. fáze pohřebiště. Severně od sousedních Dobřichovic z polohy Blatnice pod vrchem Krásná stráň (cca 2.6. 65:2 ). jsou železné (spony tohoto typu bývaly většinou bronzové). Kolín) není analogií zcela přesnou – jedná se o sponu s lichoběžníkovou nožkou pravděpodobně dvojdílné samostřílové konstrukce. 217). 1900 nalezen žárový hrob s bohatším železným inventářem. Abb. 114. 300 (Břicháček – Košnar 1993. 3:2). patří do II. 43:6. 2. Labem ve východních Čechách. 2 – nález klíčů že nedatovaná římská bronzová minz Dobřichovic. jedná se o několik fragmentů keramiky a dva kostěné zdobené hřebeny. l. neregistrujeme tu zatím žádné stopy osídlení z mladší doby římské. Nelze tedy jednoznačně rozhodnout.340 Jakub HALAMA (ta dle Kolníkova třídění patří též do 1. skupiny). přes řeku) byla nalezena bohužel blíObr. a hlavně nález ze Sedlce. 101–102. zda byl tento exemplář konstrukce jednodílné či dvojdílné samostřílové. 4 – Běleč). 70. 1:1–6). kladené do let asi 260 – krátce po 300 n. Taf. Exemplář z Opočna byl nalezen v zásypu muldy. . Jižně od obce Běleč (cca 5. je z nich však v nejlepším stupni zachování. tab. kterou autor datuje do 4.7. století (Thomas 1960. jako vzdálenou analogii ji uvádím pro její metopovitý ornament na dolní části lučíku a na nožce.5 km západně Letů přes řeku) byl r. spona má nejblíže k moravským nálezům a je datována rámcově do 1. C2. Dva další exempláře pocházejí z nekropole Plotiště n. zachovala se totiž pouze část lučíku s nožkou. Břicháček datoval do 2. století (Droberjar 2002. Rybová 1980. poloviny 4. století (Svoboda 1965. Datování fází ale zpochybnil K. Svobodou uváděný exemplář z 2. poloviny 5. Břicháček (1986. Spona z Letů a vztahy k osídlení z mladší doby římské v blízkém okolí Co se týče katastru samotných Letů. V Řevnicích (cca 1 km jihozápadně Letů. 78). Exemplář z Letů sice spadá do kategorie ojedinělý nález. I. a je datován též do 4. 127–128. tab. okr. fasetování nožky a zdobení přechodu lučíku v nožku). obr. 3 – Všenory. skupině třídění T. Shrnutí Ojedinělý nález jednodílné spony se špičatou nožkou a plným zachycovačem z Letů u Dobřichovic představuje důležité doplnění výskytu spínadel tohoto typu mimo oblast s jejich největší koncentrací (Morava a jihozápadní Slovensko).–4. Problematický je nález z pohřebiště Opočno v severovýchodních Čechách. je datována kolem r. století (1986. C1b. Nález fragmentu spony ze sběrů u obce Kšely (býv. kostrového hrobu v Praze-Bubenči U modré růže. Ten více zachovalý patří Thomasovu typu II. Nálezy ze 3. var.–1. 31) a fázi II řadí již do st. který vedle stejného materiálu má i částečně stejnou úpravu a výzdobu (profil lučíku. který P. 1:2). ce (Fridrich 1964) – obr. 57). století (Pleinerová 1995. 26–27. 3. Jedinými prokazatelnými analogiemi z Čech ke sponě z Letů jsou prozatím dva exempláře z pohřebiště v Plotišti n. 143) a odpovídají opět 1. 136–138. 20).5 km severovýchodně od Letů) byly vyorány tři železné klíče spojené bronzovým řetízkem. Godłowski (1992. (st. 1980. Kolníka. 3. století uvádí ze Všenor (cca 4 km východně přes řeku) P.–3. 83:18). 223. Abb.

OBJEKTY DOBY ŘÍMSKÉ ZJIŠTĚNÉ PŘI STAVBĚ HOSTINCE Jedná se o dvě sídlištní jámy s keramikou doby římské a zvířecími kostmi zachráněné r. Praha-západ 341 4. 1937 na staveništi p. č. I uváděny pod položkou 903 a to hrubá keramika z doby římské a zvířecí kosti. Střížky. 4. Friedrichův plánek s umístěním jámy I na pozemku p. Z něj vyplývá šířka/délka objektu 160 cm (z absence nákresu půdorysu by se možná dalo usuzovat na to. obr. Okolnosti nálezu O okolnostech narušení dvou sídlištních objektů doby římské r. 352. situační plánek tentokrát připojen není. okr. Z nákresu jámy I je patrný (pod slabší vrstvou ornice) pravidelný obdélníkový objekt se zaoblenými rohy o délce 490 cm a šířce 300 cm.Polozapomenuté nálezy doby římské z Letů u Dobřichovic.1. I pod inv. Střížky. zahloubenému 65 cm do podložní vrstvy (pokud ovšem bylo dosaženo dna objektu) – obr. I uváděny pod položkami 904–905. O poloze jámy II v rámci staveniště pana Střížky se můžeme pouze dohadovat. Friedrichův nákres jámy II na pozemku p. zřejmě se zužujícími stěnami směrem ke dnu.732–898. připojen i situační plánek (obr. 32–33.895–898. 352. 4). navíc doplněné plánkem a nákresy objektů (Lutovský – Slabina 2004. ale je omezen pouze na profil (obr. Bohužel ani jedna jáma nebyla „pro odpor majitele“ dokopána. 5.727–731 a z obj. 352.890–892 a 352. Střížky. Nálezy z jámy I jsou v Knize inventáře č. Friedrichův nákres jámy I na pozemku p. 1937 na pozemku hostince jsou zmínky ve Friedrichově deníku na dvou místech. Nechybí však nákres objektu. z objektu II pod inv. vedle zvířecích kostí a keramiky římského období je zde zmínka o příměsi keramiky knovízské. . Obr. 3. Zhruba ve třetině výšky byl objekt vyložen horizontální vrstvou kamení (mocnost cca 20 cm). I kompletní. č. 5). Obr. č. postupně se zužovaly a dno bylo v hloubce 115 cm. stěny byly tvořeny 3–4 cm silnou vypálenou vrstvou. 3. Bohužel se mi však nepodařilo nalézt soubor z obj. Obr. Střížky. 4. chybí nálezy inv. Nálezy jsou v NM evidovány pod přírůstkovými čísly 7/67–72. Nálezy z jámy II jsou v Knize inventáře č. 24–26). že jáma byla okrouhlého tvaru).

zevnitř mírně zesíleného okraje terinovité nádoby. Povrch zevnitř i vně hlazený – výzdoba radýlkem – dvojité a trojité vert. vně hlazený – zdobený velmi jemnými vleštěnými liniemi tvořícími též zřejmě horiz.777 – 5 slepených zlomků těla asi terinovité nádoby.7 cm. terinovité či polokulovité a hrncovité tvary. střepu 0. 6:7. Zdobení místy setřelé. 6:4. střepu 0. obr. Tl. povrch uvnitř hladký. místy však značně setřelá. mísovité.810 – 4 zlomky těla a výduti pohárku. dole patrné mírné odsazení – zřejmě znak blížícího se dna. 6:3. které pocházejí z nejméně asi 60 různých. 6:11. obr. plynule nasazené. obr.2. Z obj. obr. ven vyhnutého.758 – zlomek 3× hraněné výduti pohárku. II pochází pouze hrubší keramika. 1× hraněným okrajem. Tl.8 cm. obr.7–0. vně hlazený. Průměr podstavy cca 3. povrch zevnitř i vně hlazený. se zaoblenou hranou.8 cm. tl. 352. Tvarově lze rozeznat výrazné poháry plaňanského typu.756 – zlomek oblého. místy setřelé. uvnitř hladký. 6:8. dlouhého úzkého. tl. I vyděluji dvě základní skupiny – jemnou černou hlazenou keramiku (cca 22 % celku) a keramiku hrubší s různou úpravou (viz dále).744 – 3 slepené zlomky mísy s mírně zataženým. vně hlazený.7 cm.9 cm (směrem ke dnu se postupně zesiluje). 6:10. Keramika Z objektu I registruji cca 253 zlomků. 352. střepu 0. rozčleněné dalšími liniemi na trojúhelníky a kosočtverce.8 cm.9 cm. v ruce robených nádob (zachovány části okrajů asi 48 nádob). od okraje k podhrdlí obloukové symetrické tunelovité ouško s provrtem (průměr 3 mm) pouze ze 3/4. Tl. i horiz. Vnitřní průměr ústí cca 20 cm. vně hlazený.8–0. zevnitř zesíleným. které jsou dále děleny tvarově. dno rovné. povrch ale barvy okrové. značně setřelá.814 – 2 slepené zlomky dna a stěny velmi tenké miniaturní otevřené misky. povrch uvnitř hladký. pás dvojitých trojúhelníků či psaníček. vně leštěný – bohatá výzdoba jemných vleštěných horiz. 3× hraněným odsazeným okrajem. obr. uvnitř hladký. 1× hraněným. povrch se stopami slídy. uvnitř hladký. II je k dispozici pouze 9 zlomků ze 4 nádob. 6:5. . tl. 6:2.6 cm.753 – zlomek 2× hraněného zevnitř zesíleného okraje pohárku. střepu 0. povrch zevnitř hladký. 11:1. 6:9. 352. Vnitřní průměr ústí cca 28 cm. obr. povrch se stopami slídy. které tvoří vertikální pásy. Mísovité tvary 352. tl. Vnitřní průměr ústí cca 20 cm. obr.6–0. tl. 352.5–1 cm. podstava též rovná. vně hlazený – zdobený vleštěnými liniemi. střepu 0. Vnitřní průměr ústí cca 30 cm. Terinovité a polokulovité nádoby 352. vnitřní průměr ústí cca 13 cm.3. 1× hraněného okraje teriny se zřejmě válcovitým hrdlem. v některých případech s obsahem slídy.768 – zlomek mísy s přímým. v horní části zbytek plastického. povrch uvnitř hladký. Zde byl také rozpoznán 1 zlomek patřící kultuře knovízské.751 – zlomek oblého. mírně prohnutého výčnělku vertikálního směru. tl. Povrch se stopami slídy a tuhování. Některé okraje a další zlomky z těl a den nádob jsou bez možnosti bližšího určení. obr. Pohárky plaňanského typu 352. střepu 0. tl.785 – zlomek těla. střepu 0. uvnitř hladký.7–0. střepu 0. obr. 6:1. střepu 0. v jednom místě ohraničujících trojúhelník vyplňovaný drobnými mělkými důlky.342 Jakub HALAMA 4. Objekt I – popis materiálu Jemná černá keramika Nádoby této skupiny mají černý hladký a hlazený (až leštěný) povrch (u jedné nádoby též tuhovaný) a jsou vyrobeny z jemné tmavošedé hlíny. odsazeným okrajem. vně hlazený.3–0. 352. 352.5–0. vně hlazený – zdobený jemnými vleštěnými liniemi tvořícími horizontální pás dvojitých trojúhelníků a svazky tří krátkých vertikálních rovnoběžných rýžek pod tímto pásem. pásy. 352.5 cm. Povrch zřídka se stopami slídy. 352. V rámci obj. Linie jsou z obou stran hustě lemovány mělkými důlky.748 – zlomek mísy s nálevkovitě seříznutým. V následujícím přehledu je podán výčet těchto keramických zlomků podle inventárního čísla se základním popisem (kromě nezdobených zlomků těl a podstav nádob). mírně vně zesíleným.5 (přechod ke dnu) cm. 352. z obj. vně hlazený. 4. zřejmě mísy. povrch uvnitř hladký. obr. střepu 0. mírně zataženým okrajem. střepu 0. obr. a vert. Vnitřní průměr v místě největší výdutě cca 36 cm. 6:6.6–0.754 – zlomek teriny/polokulovité nádoby s oblým.6–0. linií. s mělkým horizontálním žlábkem. tloušťka střepu 0.5–1 cm. tl.7–0. zevnitř i vně hlazený – výzdoba je tvořena jednoduchým radýlkem.5 cm.

Praha-západ 343 Obr. Jáma I – tvary jemné keramiky.Polozapomenuté nálezy doby římské z Letů u Dobřichovic. Lety u Dobřichovic. okr. . 6.

vně hladký. Na největší výduti začíná šikmé obloukovité rýhování. 1× hraněným okrajem. obr. střepu 0.9 cm. zřejmě polokulovité nádoby s vertikálním výčnělkem (nepravým uchem) od okraje k podhrdlí. střepu 0. tl. Vnitřní průměr ústí cca 16 cm. střepu 0. obr.8 cm. a vert. vert. Vnitřní průměr ústí cca 14 cm. tl. Povrch uvnitř hladký. odsazeným okrajem.7-0. zevnitř zesíleného. vně hladký. Vnitřní průměr ústí cca 16 cm. Vnitřní průměr ústí cca 24 cm. vně šedočerný hladký. barvy tmavošedé.771 – zlomek misky se zataženým.743 – 2 zlomky hrncovité nádoby s ven vykloněným.767 – zlomek mělčí misky s přímým oblým okrajem. barvy černé a hnědé. 352. vně 1× hraněným. obr. střepu 0. Tl.. 352.766 – zlomek misky s přímým.9 cm. obr. 7:8. tl.808 – zlomek těla nádoby. střepu 0. barvy hnědé a černé.763 – zlomek misky se zataženým.6–0. 7:11. obr. 7:12. Povrch uvnitř hlazený. střepu 0. Tl. barvy černé. Úprava povrchu se různí od hlazení po hrubé drsnění.3–0. vodorovně seříznutým (2× hraněným) okrajem. těla nádoby. obr. 8:5. Hrncovité nádoby 352. barvy černé. 7:5. Tl. . střepu 0. uvnitř hladký. vodorovně seříznutým (2× hraněným) okrajem. vně hlazený – zdobený tenkými hlubšími a jemnými vleštěnými hor. dno rovné.5 cm. barvy černé. vert.6 cm. 352.783 – zlomek těla nádoby. Povrch uvnitř hladký. Průměr podstavy cca 10 cm. Tl. obr. mírně zataženým okrajem. 7:3. barvy šedohnědé. tl. méně často slídy. 8:4. ale nerovný.344 Jakub HALAMA 352. vně hlazený – zdobený jemnými vlásenkovými hor. Povrch uvnitř hladký.5–0. 352. uvnitř hladký a vně hlazený. pod okrajem 0. 7:9.8–0. podstava rovná se zaoblenou hranou. Povrch uvnitř hladký. 7:2.784 – zl. Povrch uvnitř hladký. vně hlazený. i šikmými liniemi. Povrch uvnitř hladký. střepu 0. 7:13. 7:7) různých nádob. zevnitř zesíleným odsazeným okrajem. povrch uvnitř hladký. Tl. barvy černé. Vnitřní průměr ústí cca 20 cm. 7:4. 352. obr. 352. 8:1.5 (tělo) – 0.761 – zlomek hlubší mísy s přímým. Tl.762 – zlomek mísy s přímým oblým okrajem proměnlivého tvaru. 1× hraněným. střepu 0.55 cm. oboustranně zesíleným oblým okrajem. zdobené rytými liniemi jsou pouze 4.760 – zlomek mísy se zevnitř zesíleným. barvy šedohnědé. zevnitř i vně hladký – zdobený jemnými rytými horiz. 7:6.6 cm.8 cm. které mají většinou povrch se stopami slídy. barvy černé. vně hladký. terinovité. povrch barvy šedočerné. Uvnitř černý povrch hladký nerovný. 352. 1× hraněným okrajem.737 – zlomek hrncovité nádoby s ven vykloněným oblým. barvy černé. Tl. obr.7 cm. 7:1. tl. 7:14. obr. Povrch uvnitř zrnitý. střepu 0.5 cm. dost poškozený.8–0.8 cm. vně hladký. oboustranně zesíleným. Vnitřní průměr ústí cca 16 cm.65–0. obr. střepu 0. střepu 0. vně zesíleným oblým okrajem. Povrch uvnitř hladký. povrch zevnitř i vně hlazený. zásobnicovité a dokonce zlomky cedníku a amforovité nádoby. na podhrdlí část ucha či oble kuželovitého výčnělku. ale nerovný. obr. s obsahem drobných kamínků. ale poškozený. plynule nasazené. vně hlazený. střepu 0. střepu 0. Mísy se zataženým okrajem 352. 352.773 – zlomek mísy s přímým.7 cm. střepu 0. tl. barvy černé. vně hladký. barvy černé a hnědé. obr. na výduti výzdoba – dva horizontální mělké užší žlábky šikmo pravidelně spojované dalšími.769 – zlomek misky s přímým.8 (dno) cm.8 cm. vně hlazený. barvy černé. obr. liniemi.8–0. barvy šedočerné. odsazeného okraje tenké. povrch se stopami slídy. výzdoba se uplatňuje méně často.811 – zlomek těla a dna misky. barvy šedočerné.9–1 cm. střepu 0. tl. povrch se stopami slídy. hrncovité. barvy světlehnědé. Bez určení tvaru Jedná se o 13 fragmentů těl a 1 dna (obr. z nichž uvádím jen tyto: 352. vně hladký. barvy černé. obr. Tvarově jsou zde zastoupeny nádoby mísovité. 352. uvnitř hladký. Tl. Hrubší keramika Keramika této skupiny je vyrobena z hlíny tmavošedých. Na výduti široký mělký víceméně horizontální žlábek. Povrch uvnitř hladký. nezataženým nebo ven nevykloněným) okrajem 352.. hnědých či okrových odstínů.9 cm. vně hladký. 352. barvy černé. 352.993 – zlomek 2× hraněného. ale nerovný. barvy černé a hnědé. vně hlazený.7–0. a šikmými liniemi.8 cm. 7:10. obr. dále zlomky podstav a větší množství neurčitelných zlomků těl různých nádob. Mísovité tvary Mísy s přímým (tj.5–0. Tl.

Jáma I – tvary jemné keramiky (1–7).Polozapomenuté nálezy doby římské z Letů u Dobřichovic. . 7. Lety u Dobřichovic. mísovité tvary hrubší keramiky (8–15). Praha-západ 345 Obr. okr.

Vnitřní průměr ústí cca 15 cm.735 – zlomek ven vykloněného. tl. střepu 0. barvy černé.6–0. Povrch uvnitř nerovný. tl.752 – zlomek nádoby s oblým. obr. Vnitřní průměr ústí cca 24 cm. 352. obr. v horní části hladký zdobený – ryté linie vytvářejí pravidelné trojúhelníky. 352. barvy černé. tl. 8:9.9–1 cm. Povrch uvnitř hladký. střepu 0. 352. barvy černé a hnědé. Povrch uvnitř hladký. vně zesíleným oblým okrajem. Vnitřní průměr ústí cca 20 cm.2 cm. 352.9 cm (pod okrajem ale jen 0. barvy světlešedé. barvy černé. střepu 0. 352. 2× hraněným okrajem. barvy černé. Povrch místy se stopami slídy. obr. vně hlazený. Povrch uvnitř hladký nerovný. 8:7. vně hlazený.6 cm. 352. 8:2. 8:18.7–0. 352. střepu 0.8–0. Vnitřní průměr v místě max. barvy černé.749 – zlomek nečleněné teriny/polokulovité nádoby se zevnitř zesíleným. vně hladký nerovný. obr. obr. vně hlazený. vně hladký. Vnitřní průměr ústí cca 30 cm.9 cm. 8:16. 2× hraněným okrajem proměnlivého tvaru (místy zesílený). 8:14. vně hladký. barvy hnědošedé. 1× hraněného okraje zřejmě terinovité nádoby s odděleným hrdlem. Povrch uvnitř hladký. tl. Povrch místy se stopami slídy. střepu 0.6–0.7 cm. tl.8–1. Povrch uvnitř hladký. 352.734 – zlomek nádoby s mírně zataženým. barva hnědá. Tl. 352. barvy černé a hnědé.778 – zlomek těla polokulovité (?) nádoby.7 cm. 8. 8:15. Povrch uvnitř hladký nerovný. barvy hnědé.742 – zlomek nečleněné teriny s ven vykloněným. místy zrnitý. Povrch uvnitř hladký. obr. barvy černé a hnědé.20. obr.745 – zlomek nečleněné teriny/polokulovité nádoby s oblým zevnitř zesílením. Tl. střepu 0.6–0. barvy šedé. ale patrné stopy výroby (horizontální nepravidelné rýžky). Povrch uvnitř hladký. Vnitřní průměr cca 20 cm. Vnitřní průměr ústí cca 17 cm. 352.6 cm. 7:15. barvy černé.7 cm. Vnitřní průměr ústí cca 12 cm. Vně povrch světlehnědé barvy. Tl. obr. Tl. 8:11. barvy černé. vně 1× hraněným okrajem. Povrch uvnitř hladký. obr. obr. 8:13. ale nerovný.739 – zlomek nádoby se zataženým oblým okrajem. obr. barvy hnědé. Povrch uvnitř nerovný. střepu 0. obr. barvy světlehnědé (okrové). Povrch uvnitř hladký. střepu 0. Tl. 352. barva při okraji černá.8–0. barvy světlehnědé (okrové). vně hladký. střídavě vyplňované mělkými důlky (motiv „psaníček“). Vnitřní průměr ústí cca 30 cm.755 – zlomek terinovité nádoby s ven vykloněným oblým okrajem a náznakem hrdla. tl. barvy hnědočerné.9 cm. tl. poškozeným okrajem. 8:10.746 – zlomek nádoby se zevnitř 2x hraněným okrajem. střepu 0. ale poškozený. střepu 0. . Vnitřní průměr ústí cca 18 cm. barvy šedočerné. obr. Vně povrch nerovný. střepu 0. střepu 1 cm.765 – zlomek nádoby se zataženým.750 – zlomek nečleněné teriny/polokulovité nádoby s 2× hraněným okrajem. barvy černé. 352. barvy světle hnědé. výduti cca 34 cm. barvy šedé. místy hladký nebo zrnitý.7–0. oblým okrajem. obr. vně hladký. vně hladký.5 cm). Povrch uvnitř hladký. vně hladký. jinak hnědá. střepu 0.8–0. 352. Povrch uvnitř hladký. uvnitř nerovný. Povrch uvnitř hladký. obr. barvy šedé a černé. Vnitřní průměr ústí cca 18 cm. 8:3.8–1 cm. vně hlazený. vně hlazený. obr. oboustranně zesíleným oblým okrajem.772 – 3 slepené zlomky hlubší mísy s mírně zataženým oblým okrajem proměnlivého tvaru. barvy černé.747 – zlomek nádoby se zevnitř 1× hraněným. 1x hraněným okrajem. Hrncovité nádoby 352. stopy výroby – nepravidelné horizontální rýhy.774 – 2 slepené zlomky mísy s mírně zataženým oblým okrajem. v dolní části (od největší výduti) se uplatňuje vertikální hřebenování. 1× hraněným okrajem. Povrch uvnitř hladký nerovný. tl. barvy černé. obr. barva černá. barvy černé. zevnitř zesíleným okra