You are on page 1of 21

Jsem Ainu, jsem člověk

Kamil Brzák

Vydáno pod licencí GFDL (GNU Free Documentation License) v roce 2013 v Praze, 1. vydání.

Jsem Ainu, jsem člověk

1

Předmluva Když jsem se v polovině roku 2002 začetl do tehdejšího vydání Lidových novin, všiml jsem si reklamy na román Eiji Yoshikawy „Taiko“ (Taiko ki, 1938) 1. Po přečtení stručné recenze jsem byl okamžitě okouzlen tím, jakým způsobem je kniha pojata a neváhal jsem si ji pořídit. Už jako malého chlapce mě přitahovala vůně orientu, zejména tajemné a vzdálené Japonsko. V 80. letech 20. století se mi, jako dítěti, příliš příležitostí k setkání s japonskou kulturou nedostávalo a co má paměť sahá, vybavuji si jen střípky. Tyto střípky se mi ale nesmazatelně zapsaly do mé paměti a dodnes způsobují zvláštní vzrušení podobné tomu, které můžete cítit při setkání s něčím novým a tajemným. Tyto střípky minulosti tvořily seriály „Goro, bílý pes“ (Ogon no inu, 1980), „Strážce noci“ (Gennosuke Yonaoshi-cho, 1981), filmy „Zajatec japonských ostrovů“ (Shogun, 1980) nebo „Gappa“ (Daikyoju Gappa, 1967). O téměř 20. let později jsem navázal na tuto svou „tradici“ a to vskutku velkolepě právě zmíněným románem Taiko. Právě ten mne v náznacích dovedl k tajemnému národu Ainů. Do té doby pro mne neznámé etnikum, které od pradávna obývalo japonské ostrovy, vzbudilo můj zájem a přivedlo také k rozhodnutí zasvětit mu část svého života. Výjimečnost Ainů díky jejich jazykové a do značné míry i kulturní odlišnosti a de facto izolovanosti od okolního prostředí, to bylo a stále zůstává výzvou. Výzvou, kterou se snažím uchopit a ukázat českému člověku, jak křehký a zároveň nesmírně houževnatý styl života lidé Ainu praktikují a zároveň by mi bylo ctí zachovat informace o jejich kultuře jako součást světového dědictví. Tato publikace volně navazuje a rozšiřuje můj článek věnovaný lidem Ainu, který jsem zveřejnil na webových stránkách eDen-X2 dne 12. října roku 2005, stejně jako na stránku o Ainu na české Wikipedii3, kterou jsem vytvořil dne 15. srpna 2006. Tato publikace není literaturou odbornou, vyjadřuje pouze můj osobní zájem a zaujetí pro lid Ainu. Budiž tedy chápána jako hold starému japonskému etniku. Zároveň bych chtěl poděkovat své přítelkyni Janě za trpělivost a výraznou pomoc v částech zabývajících se genetikou, panu Martinu Milerovi za jeho vhled do japonské kultury, panu Alanu Hájkovi za skoro až přechovávání mých pamětí a paní Tomoko Košťálové, která mne po dlouhé sedmileté pauze opět motivovala k návratu nad „rozdělanou práci“, stejně jako panu Hectoru Zazouovi za to, že do svého alba „Songs from the Cold Seas“ (Chansons des mers froides, 1994) zařadil mj. skladbu „Yaisa Maneena“, a především panu Johnu Batchelorovi (jehož Ainu nazývali „Otec Ainů“) za jeho „objevení“ Ainu pro západní svět. Poznámka: Všechna japonská slova přepsaná do latinky nechávám navzdory svým dosavadním článkům v původním, anglickém přepise. Chtěl bych se tak vyhnout fonetickým a syntaktickým nepřesnostem při jejich přepisu do jazyka českého.

1

V českém překladu vyšlo u nakladelství BB art v Praze roku 2001, překlad Tomáš Hrách. Reedice v roce 2008 obohacená o mapy starých japonských provincií, rodinné erby samurajských rodů a přehled měření času ve středověkém Japonsku. 2 http://www.eden-x.cz/topics.inc.php?topic=46&menu=5 3 http://cs.wikipedia.org/wiki/Ainu Jsem Ainu, jsem člověk 2

Kapitola 1 – Ztracené kořeny Jsem Ainu, jsem člověk „Ainu“ znamená v jazyce Ainů „člověk“. Je to výraz, který zdůrazňuje protiváhu člověka vůči bohům. Podobně jako v shinto4, také Ainu uctívají mnoho božstev (kamuy), jejichž původ obsahuje celou šíři lidského konání, obsahuje živé i neživé objekty a je nerozlučně spjat s přírodou. Proto se můžeme setkat s abstraktnějšími božstvy (ohně, vody, bouří, hor, …), stejně jako hmatatelnými (medvěd, liška, houby, borovice, …) nebo přímo věcmi, jež vyráběly ruce vedené boží vůlí (např. lodě) a božstvy ochraňujícími příbytky. Původ a jazyk Ainů Původ Ainů je doposud zahalen mlhou neznáma. Existuje několik teorií, které se nejen doplňují, ale stojí i proti sobě. Podle jedněch jde o europoidní národ, jiní hovoří o mongolském národě, další o oceánském kmeni, o pra-asijském národě nebo o endemické entitě. Podle vědců se zdají být v kurzu ty, z nichž plynou nejpravděpodobnější vazby Ainů na mongoloidní rasu, která se na asijském kontinentě vyskytovala před několika desítkami tisíc let. Podle této teorie zde v této době existovaly dvě mongoloidní skupiny – severní a jižní. Jižní skupina, která migrovala na sever, obsazovala japonské ostrovy a v období Jomon5 utvářela pilíř japonské kultury. Naopak severní skupina překročila moře, které oddělovalo pevninu od ostrovů, během období Yayoi6. Tyto obrovské migrační vlny, jež zasáhly japonské území, vytvořily základ pro japonské etnikum a z poslední migrační vlny nejspíše vzešla císařská dynastie - tenno. Zároveň však tyto mohutné pohyby tvrdě dopadly na původní obyvatelstvo ostrovů – obyvatele jižního souostroví Ryukyu7 a severní národ Ainů. Kulturní rozvoj Ainů také není, v návaznosti na nejasný genetický původ, zcela zřejmý a i zde existují různé teorie. Podle jedné z nich nastalo na Hokkaido v dlouhém období mezi érami Yayoi a Muromachi (cca 300 př. n. l. – cca 1450 n. l.) mísení vlivů tradičních hrnčířských kultur zoku-Jomon8, Satsumon9 a Ochotské10. Má se za to, že kultura Ainu vznikla jako produkt kombinace Ochotské kultury a kultury Satsumon v období 13. a 14. století. Předchůdci Ainů jsou (zejména) v kronikách nazýváni Emishi (愛瀰詩). Původní pojmenování kebito nebo mojin, bylo změněno na Emishi a v průběhu 7. století n. l. se změnily znaky z 毛人 na 蝦夷, tedy složením znaků „barbar“ a „skrček“. Tyto znaky jsou i dnes překládány jako Ainu.

4

Shinto (神道) je polyteistické náboženství původních obyvatel Japonska. Dodnes koexistuje a mísí se spolu s jinými místními náboženstvími, zejména buddhismem a vytváří specifický obraz Japonska. 5 Éra Jomon (縄文時代) zahrnuje období japonské historie cca od roku 14 000 do roku 300 př. n. l. Název je odvozen od typického vzhledu hrnčířských nádob, které byly opatřeny specifickými rýhami. 6 Éra Jajoi (弥生時代) navazuje na éru Jomon a představuje rozmezí let 300 př. n. l. až 250 n. l. Je významná především tím, že bylo započato s pěstováním rýže. Má se za to, že kultura Yayoi byla velmi ovlivněna korejskými vlivy, velkou migrační vlnou z království Koguryo a Baekje (geograficky Korea). 7 Ryukyu (南西諸島) je nejjižnější souostroví, které je po násilné anexi roku 1879 pod správou japonské vlády. 8 Zoku-Jomon je období po éře Jomon (cca 200 př.n.l.). 9 Sacumon (擦文文化) je období po éře Džómon (cca 700 n. l.). 10 Ochotská kultura (オホーツク文化) byla aktivní v okolí Ochotského moře v období cca 600 – 1000 n.l. Jsem Ainu, jsem člověk 3

Následující obrázek ukazuje vazby a vývoj mezi jednotlivými kulturními epochami.

Teorií o původu Ainů existuje řada, nejvýrazněji jsou zastoupené čtyři hypotézy11. Indoevropská hypotéza První zmínky od evropských misionářů, obchodníků a objevitelů o národu Ainu sahají k počátkům 17. století. Brzy na to se stalo studium tohoto etnika mezi evropskými učenci populární. Ainu byli popisováni jako dobře stavění lidé, kteří se více podobají evropanům, než Japoncům. Tento poznatek byl potvrzován dalšími vědci a učenci, což napomohlo ke vzniku hypotézy, že Ainu byla původně indoevropská rasa. Podle lingvistů Ivara Lindquista12 a Pierra Naerta 13lze tuto hypotézu doložit také po stránce jazykové, protože původní jazyk Ainů obsahuje 14 slov, která mají společný sémantický základ s jinými indoevropskými jazyky. Těžko říci, zda hypotéza postavená na 14-ti slovech může být považována za nosnou. Naertova práce čerpala z podkladů Johna Batchelora14, britského misionáře, který vytvořil anglickoainu-japonský slovník. Mnoho vědců se však domnívá, že tento slovník obsahuje velké množství chyb a není příliš přesný. Kirsten Refsingová 15(podobně jako James Patrie) například tvrdí, že Naertova a Linquistova práce stojí na vratkých základech, protože nesedí časové posloupnosti, přepisy nejsou konzistentní a neexistuje dostatek znalostí gramatiky a morfologie řeči Ainů. Vliv Naertovi práce byl však ve vědeckých kruzích značný, a proto je jeho teorie považována za plnohodnotnou hypotézu. Mezi další zastánce indoevropské hypotézy patří Koppelman a van Windekens.

11

Uceleně vydané Dr. Cynthií L. Hallen v letech 1998-1999 na katedře lingvistiky univerzity Brigham Young University. 12 Ivar Lindquist hypotézu rozebírá ve své knize „Indo-european features in the Ainu language: With Reference to the Thesis of Pierre Naert“ (vydalo nakladatelství C. W. K. Gleerup v Lundu roku 1960, svazek 54, 1. vydání, 67 stran). 13 Disertace Pierra Naerta „La situation linguistique de l’Ainou I Ainou et indoeuropeen“ z roku 1958 14 Dílo „Ainu grammar“ (vyšlo v Imperial University roku 1887) spolu s Basilem Hallem Chamberlainem. 15 Kirsten Refsingová je od roku 1994 profesorkou na Hong-Kong University a zabývá se, jako svým hlavním oborem, studiem menšiny Ainu v Japonsku. Jsem Ainu, jsem člověk 4

Hypotéza severopacifického pásu Důvodem k této hypotéze byly nálezy dávných obydlí Ainu. Podle těchto nálezů, resp. jejich sousedství s oblastmi na sever od Hokkaido, se dle této hypotézy Ainu řadí k severopacifickému jazykovému okruhu (Osahito Miyaoka 16– profesor lingvistiky na Hokkaidské univerzitě v knize „Kitano Gengo“ (Severní jazyky), r. v. 2001). Tato hypotéza hovoří o společných kořenech Ainů a severoamerických indiánů a jejich vzájemné migraci přes Beringovu úžinu. Kyosuke Kindaichi, jeden z nejuznávanějších odborníků v oblasti Ainů se domnívá, že existují vazby mezi domorodými indiány a Ainy. Kindaichi dále předpokládá, že Ainu migrovali ze severní Ameriky. Cesta Ainů podle něj započala na Aljašce, přes Beringovu úžinu (ve své době pevninský most mezi Asií a Amerikou), na Sibiř a pak dále na jih na Sachalin. Ku prospěchu této teorie budiž fakt, že jazyk Ainu obsahuje stejně specifické časování, jako např. baskičtina, jazyk původních indiánů a mnoho hyperborejských jazyků (tj. jazyků národů žijících na severu Evropy a Ruska – možná eskymáků). To znamená, že morfémy jsou spjaté dohromady a věta tak vypadá jako jedno slovo (Miyaoka, 1993). Miyaokova kniha tyto aspekty časování uvádí jako důkaz, že jazyk Ainů patří do severopacifického jazykového okruhu, neboť stejné principy se uplatňují také u jiných jazyků v tomto regionu. Zajímavým důkazem podporujícím tuto teorii by mohl být také nalezený artefakt. Specifický typ harpuny, která se používal v celém uvedeném regionu. Vykazuje stejné detaily, zdobení i zbroušení jaké jsou typické i pro Ainy. Tento důkaz vrátil do hry teorii o osídlení japonských ostrovů migrací z amerického kontinentu. Altajská hypotéza Další z řady hypotéz o původu jazyka, potažmo národa Ainů. Zeměpisně se mezi altajské jazyky řadí turečtina, arménština a ázerbajdžánština, středoasijské republiky bývalého Sovětského svazu, mongolština a jazyky Vnitřního Mongolska (Čína) atd. Shiro Hattori17, který sestavil dialektický slovník Ainů načrtnul potenciální vazby mezi jazykem Ainů a altajskou skupinou. Hattori vytvořil porovnávací studii mezi jednotlivými jazyky altajské skupiny a jazykem Ainů a zjistil mnoho společných kořenů. V následující tabulce je příkladem slovo kur, které v jazyce Ainu znamená „stín“. jazyk ainština japonština korejština tunguština mongolština turečtina maďarština
16

význam slova v daném jazyce kur kurasi kurum/kurim kurunyuk kara kurim korom

český ekvivalent stín tma mrak/saze saze černá saze saze

Osahito Miyaoka vede od října roku 1999 na Osaka Gakuin University výzkumný projekt „Endangered Languages of the Pacific Rim“, který je součástí programu UNESCO na záchranu ohrožených jazyků „Safeguarding of the Endangered Languages“. 17 Shiro Hattori (服部四郎) byl profesorem na Tokijské univerzitě, kde se věnoval rané historii Japonců a japonských jazyků. V roce 1964 vydal „Dictionary of Ainu Dialects“ (アイヌ語方言辞典). Jsem Ainu, jsem člověk 5

Hattori nevěří v to, že tato shoda je náhodná a hledá historické faktory, které by podložily jeho domněnky. Ainové udržovali kontakty se sousedními zeměmi po tisíciletí, je tedy pravděpodobné, že mnoho slov bylo přejato z jazyků těchto zemí. Nicméně, pokud tato příbuzná slova sdílí stejný kořen a mají jen odlišný styl odvozování, je zde velká šance, že tato slova mají společné předky. Další zastánce této teorie, James Patrie 18(a oponent Indoevropské hypotézy) se domnívá, že Ainové z Hokkaida a Sachalinu, kteří byli od asijského kontinentu odděleni pouze úzkou linií moře, byli jednoduše v takové blízkosti, tedy pod silným vlivem altajských národů (tunguský kmen Goldi) žijících na asijské části daného regionu, že se jejich jazyky prolínaly. Na následujícím obrázku jsou vyobrazeni členové kmene Goldi.

Patrie nám podává pro své závěry několik důkazů na základě fonologických, morfologických a syntaktických podobností mezi jazyky v oblasti. Poukazuje na samohláskový zvuk a shlukování společné pro altajské jazyky a ustavuje tři základní body: 1. Jazyk Ainů vykazuje mnoho společných rysů s altajskými jazyky. Těmito rysy jsou primárně lexikální prvky projevující se také ve fonologickém souladu. 2. Většina těchto rysů musela být přítomna již v období před kulturou Ainu (proto-Ainu). 3. S ohledem na přejatá slova musela být proto-Ainu kultura ve styku s kmeny používajícími altajský jazyk. Mezi další zastánce altajské hypotézy patří Alexej Burynkin.

18

James Patrie je autorem publikace „The Genetic Relationship of the Ainu Language“ (vydalo univerzitní nakladatelství The University Press of Hawaii roku 1982, 174 stran). Jsem Ainu, jsem člověk 6

Jihoasijská hypotéza Alexandr Vovin19, který dal dohromady fonologii a slovník proto-Ainů, měl vizi, že jazyk Ainů pochází z jihovýchodní Asie. Poté, co sjednotil své porovnávací studie mezi jazykem proto-Ainů a jihovýchodními asijskými jazyky, Vovin prohlásil, že nejzřetelnější charakteristikou, kterou Ainové převzali od sousedních národů, zejména Korejců a Giljaků, jsou skupiny samohlásek a bohatý systém samohlásek. Během rekonstrukce jazyka proto-Ainů Vovin zjistil, že tito lidé měli daleko bohatší samohláskový systém, než moderní Ainové, a že několik základních konsonantů (pr-, tr-, hr-, ty- a hd) se v moderním jazyce Ainů vůbec nevyskytují. Legrace je, že bohaté samohláskové systémy a skupiny konsonantů nejsou vůbec typické pro severní Asii. Na rozdíl od jihovýchodní. Dalšími důležitými důkazy byla přítomnost předního „a“ a zadního „A“ (co se fonetiky týče), které nebyly nalezeny v žádném jiném severoasijském jazyce. Rovněž přítomnost hlásky „r“ v těchto jazykových skupinách neexistuje. Na rozdíl od jihovýchodních. Kromě jazykových hledisek zkoumal Vovin také kulturní aspekty. Zajímavé bylo, že zatímco kult medvěda, který je společný také sibiřským národům, existuje vedle kultu hada. Kult hada se nikde v severní Asii nevyskytuje, na rozdíl od jižních částí kontinentu. Stejně jako kult meče. Také stavba luku se blíží více jihovýchodním technikám, je lehký a jednoduchý, na rozdíl od složitě konstruovaných severoasijských luků. Žádný ze sousedních národů také nepoužíval bederní zástěru jako jediný letní oděv a žádný nepoužíval otrávené šípy. To vše ukazuje spíše na jižní kořeny Ainů. Na základě těchto poznatků Vovin zvažuje tyto možnosti: 1. Jsou proto-Ainové příbuzní proto-Austronézanům? (PAN) 2. Jsou proto-Ainové příbuzní proto-Austoaisatům? (PAA) 3. Jsou proto-Ainové příbuzní proto-Miao-Yao? (PMY) První a třetí možnost byla zavržena, protože Vovin nedokázal najít podobné paralely, které by mohly prokázat genetickou příbuznost mezi těmito dvěma protojazyky a proto-Ainu. Porovnávací metodou však našel fonetické vazby mezi proto-Ainy a PAA. Vovin cítil genetické vazby mezi oběma skupinami, i když přejímání slov mezi nimi nebylo patrné, a to z hlediska vzdálenosti – nesousedily spolu. Vazby Ainů na jihovýchodní Asii jsou podporovány i mnoha archeology. Podle profesora sociologie Petera Geisera20 mohli Ainové migrovat z jižní Asie a dosáhnout Honshu. Ze severu, Korey, se k Honshu dostali mongoloidní kmeny, takže došlo ke vzájemnému prolnutí obou etnik, přičemž předkové Ainů zůstávali nadále v oblasti jihovýchodní Asie. Podle této hypotézy mají Ainové a Polynésané společný původ a nepatří ani k indoevropské ani mongoloidní rase, i když mohou mít jisté charakteristiky obou zmíněných. Ainové i Polynésané mají společné prapředky, takže i když došlo k mísení s mongoloidními kmeny, stále jsou patrné australoidní tělesné proporce. K tomu lze ještě dodat, že prvky společné s Filipínci, Indonésany a Melanésany jsou dobře identifikovatelné v ručních výrobcích, na ornamentech, při výrobě zbraní, rituálních ceremoniálech atp.

19

Alexander V. Vovin je rusko-americký lingvista a filolog na katedře východoasijských jazyků a literatury (EALL) na University of Hawaii, kde funguje jako profesor japonštiny. Je mj. autorem publikace „A Reconstruction of Proto-Ainu“ (ISBN 90-04-09905-0). 20 Kniha „The Ainu, the past in the present“ (vydalo nakladatelství Bunka Hyoron roku 1977, 340 stran) spolu s Fredem C. C. Pengem. Jsem Ainu, jsem člověk 7

Zenichiro Koyabe, který napsal knihu o původu Japonců, se zmiňuje o více než 60 zeměpisných názvech, které pocházejí z jazyka Ainů. Na základě těchto jmen a jejich jazykové stavbě se opět vrací hypotéza jihovýchodní kolébky Ainů na pořad dne. Cesta Ainů mohla vést přes Taiwan, Okinawu, na sever Honshu a nakonec skončila na Hokkaido. Mezi další zastánce jihoasijské hypotézy patří Olof Gjerdman, Leo Sternberg, Shitiro Murayama a Anatolij Solntsev. Demonstrace slov jazyka ainu a jejich význam Mísení a vlivy na vývoj jazyků na území Japonska ve vztahu k historickým obdobím: Dříve Pozn. Lovci a sběrači 300 př.n.l. Velká migrační vlna z Korejského poloostrova Jomon Jomon Jomon Jomon 100 př.n.l. Pěstování rýže Nyní

Jazyk

Yayoi

japonština ryukyuština ainština

Významové podobnosti a vzájemné vlivy okolních národů a kultur v oblasti Ochotského moře:
čeština osada soška duch ainština kotan inau kamuy mongolština gotan goldiština hoton mandžuština hotan nivchština hoton nau orošština ilau itelmenština kamul/kamuy

Zeměpisné názvy21: název Kunashir Iturup Urup Shikotan Paramushir Simushir Repun Okushiri Totomoshiri původ Kunne Siri Etoropa Urup Si kotan Para mosir Si mosir Repun Ikushun Siri Totomo Siri český ekvivalent Černý ostrov/země Medůza Losos Velká obydlená oblast Rozlehlý ostrov/země Velký ostrov/země Ostrov v otevřeném moři Ostrov/země na druhé straně Ostrov/země lvounů

21

Přehled výrazů jazyka Ainu je částečně zpracován na anglické Wikipedii http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_Ainu_terms Jsem Ainu, jsem člověk 8

Původ a geny Ainů Y-DNA Z hlediska genetiky22 je zajímavé, že podle Y-chromozomu (tedy otcovské linie) spadají Ainu ve většině do haploskupiny D2 a D2a1 (menšinově též do C3, zřejmě díky mísení s okolními národy, především Nivchy z ostrova Sachalin), jedná se tedy o velmi starou haploskupinu23 (izolovaná v Japonsku ca. Před 12 – 20 000 lety). Pro představu, Češi spadají do jedné z nejmladších haploskupin R1 (ca. 10 – 15 000 let stará). Jedna ze dvou nejvíce zastoupených mutací, D-M55 24, je společná také pro Japonce (v malé míře) a obyvatele Ryukyu a v Japonsku je její téměř exkluzívní výskyt. Druhá mutace D-M125 je v Japonsku zastoupena v 12 – 20% populace. Ainu nevykazují žádné jiné Y-haploskupiny, a to dokonce ani s Japonci a obyvateli Ryukyu. Co je zajímavé, že Ainu (87,5% z nich), stejně jako Japonci a Okinawané mají ve svém genomu YAP element (YAP – Y Alu polymorphic, laicky jde o specificky se opakující sekvence, které jsou přítomné v dlouhém vláknu lidského Y-chromozomu ca. Posledních 29 – 334 000 let). Tento YAP element se nevyskytuje v žádné jiné asijské nebo oceánické (Oceánie) populaci. Všechny asijské a oceánické populace, vyjma Japonců, tvoří jednu skupinu, která je úzce spojená s populací evropskou. Existuje zde veliká genetická propast, která stojí mezi zmíněnými euroasiaty a Japonci s afričany. Národy v Japonsku jsou tedy geneticky silně oddělené od svého okolí. Mitochondriální DNA (mtDNA) Z hlediska (méně přesné) analýzy po mateřské linii jsou v populaci Ainu zastoupeny haploskupiny Y (21,6%) – ta poukazuje na vliv Nivchů, Tunguzů, Korejců, Mongolů, Tádžiků, Číňanů a dalších národů střední Asie a jihosibiřských turkických národů a je výhradně přítomna u severovýchodních Asiatů a Ainu – M7a – specifická pro pre-Jomon a Jomon japonskou populaci – a M7a1 (15,7%), D (hlavně D4) – frekventovaná ve východní a střední Asii – a G – nejfrekventovanější mezi vymřelými národy nejvýchodnější části Sibiře a střední Asie. Vztahy s jinými národy Zatímco Y-DNA haploskupina D2 a mtDNA haploskupiny D4 a M7a (včetně M7a1) indikují, že jsou Ainu příbuzní s dalšími japonskými národy ve zbytku Japonska, rozdílné mtDNA studie naznačují, že si muži Ainu brali za ženy příslušnice z různých částí střední Asie, Sibiře a Dálného východu. Podle genetických analýz se také ukazuje, že Ainu nejsou čistými nástupci lidu Jomon, ale spíše směsi lidu Emishi z období Jomon a Yayoi. Emishi byli potomky doby Jomon s prvky kulturních znaků Yayoi. Podle místních názvů v Tohoku je patrné, že Emishi velmi dobře ovládali jazyk Ainů. Na základě výzkumů kosterních ostatků (lid Ainu/Emiši a lid období Jomon vykazují podobnou stavbu, kdežto Japonci jsou podobní lidu Yayoi – tedy imigrantům z pevniny) a genetických analýz se

22

http://heritageofjapan.wordpress.com/just-what-was-so-amazing-about-jomon-japan/1-temp-from-africa-toeast-asia-the-tale-of-migration-and-origins-emerges-from-our-mitochondria-dna/origins-of-the-jomon-jomonconnections-with-the-continent-and-with-todays-japanese/who-are-the-ainu-people/ 23 http://en.wikipedia.org/wiki/Human_Y-chromosome_DNA_haplogroup 24 http://www.isogg.org/tree/ISOGG_HapgrpD.html Jsem Ainu, jsem člověk 9

dále ukazuje, že Ainu pocházejí časově nejspíše z období mezi kulturami Satsumon a Ochotskou, tedy zhruba z 12. století. Kdo ví25?

25

Zajímavá hypotéza o propojení nilské (egyptské) kultury a Ainu je k nalezení zde: http://jandyongenesis.blogspot.cz/2012/05/nile-japan-ainu-connection.html Jsem Ainu, jsem člověk 10

Kapitola 2 – Historické milníky Obecný přehled Osídlení V průběhu času se tvar území obývaného Ainu dramaticky měnil, zejména kvůli tvrdé politice císařství Jamato a jeho expanzivnímu charakteru. Původně byli Ainu, jako přímí pokračovatelé lidu Jomon, usídleni v centrálním až severním Japonsku. Mimo tato území obývali značnou část ostrova Sachalin, pravděpodobně existovalo několik osad Ainu také na asijské půdě, a to při ústí řeky Amur. Hojné osídlení představoval pás Kurilských ostrovů až po jižní část poloostrova Kamčatka. Kvůli expanzivní politice Yamato, přes období šógunátů, prakticky až do obnovení císařství v roce 1868, docházelo k nepřetržité agresi vůči Ainu. Nemalou měrou se o radikální vyhlazování starala také ruská strana, která během objevitelských výprav na Dálný východ prakticky vymazala z mapy světa etnika na Kamčatce, Sachalinu i Kurilských ostrovech. V současné době existuje pouze nepatrný počet 100% Ainu (několik desítek) na ostrově Hokkaido (podle sčítání obyvatel z roku 2006 se k Ainu původu hlásilo 23 782 lidí), mezi míšence se počítá na 150 tisíc lidí, v drtivé většině na Hokkaido a v severní části ostrova Honshu (oblast kolem města Aomori). Na následujícím obrázku je mapa osídlení lidem Ainu (červená barva) do roku 1945.

Jsem Ainu, jsem člověk

11

Další obrázek ukazuje přibližné rozmístění Ainů na ostrově Hokkaido v roce 1989.

Názvosloví území obývaných Ainu: česky (ainu význam) Japonsko Hokkaidó anglicky (přepis) Japan (Nihon) Hokkaido (Ezo, Yezo, Yeso, Yesso) japonsky 日本
北海道

ainsky kai

Sachalin Sakhalin (Země, kde bůh na (Karafuto / Saharin) pobřeží stvořil ústí řeky) Kamčatka Kurilské ostrovy Kamchatka Kuril Islands (Chishima retto / Kuriru retto) -

樺太/サハリン

kar put ya mosir / Karput (カラ・プト), kuyi, kuye kur

カムチャツカ半島 千島列島

Ústí Amuru

-

kar put ya mosir / Karput (カラ・プト), kuyi, kuye -

Komandorské ostrovy

Commander Islands

コマンドル諸島

Jsem Ainu, jsem člověk

12

Rozdělení podle osídlení Rusko – Ainu žijí v Chabarovském kraji, Usť-Bolšeretském kraji a Sachalinské oblasti, dá se počítat s celkovou populací okolo 110 příslušníků.   Kamčatští Ainu – podle historických zdrojů byli buď asimilováni jinými, tzv. kamčadalskými národy, nebo vymřeli po rozsáhlé epidemii neštovic. Poslední zmínky o nich jsou z 18. století. Kurilští Ainu o Severokurilští Ainu – po předání Kurilských ostrovů, zejména pak Shumshu a Paramushiru, Rusku, přesídlili na Kamčatku do Usť-Bolšeretského kraje (1877), kde jich v současnosti žije ca. 100. o Jihokurilští Ainu – obývali převážně ostrovy Kunashir, Iturup a Urup, dnes je známo pouze 6 Ainů, všichni z rodu Nakamura, v Petropavlovsku. Ainu z údolí Amuru – byli v průběhu času asimilováni místním, převážně slovanským, obyvatelstvem, naposledy zaznamenáno 26 Ainů při sčítání v roce 1926 v Nikolajevském rajonu (tehdy okruhu). Sachalinští Ainu 26 o Severosachalinští Ainu – drtivá většina byla repatriována po roce 1875 na Hokkaido a při sčítání lidu v roce 1926 bylo zjištěno pouze 5 Ainu. Poslední rod Ainu zanikl v 60. letech 20. století poté, co po smrti své ženy spáchal sebevraždu Kirato Yamanaka. o Jihosachalinští Ainu – byli repatriováni po roce 1945 do Japonska. Poslední 3 Ainu zemřeli v průběhu 80. let 20. století. Ainu z Komandorských ostrovů – rody Badajev a Kuzněcov sem migroval v roce 1877, kde byli jeho členové asimilováni zdejšími Aleuty.

Čína – oficiálně kolem 1800 příslušníků Japonsko – oficiálně kolem 15 000 příslušníků, neoficiálně až 200 000. Vzhledem k faktu, že Ainu nejsou v Rusku uznanou národnostní menšinou, nemohou využívat výhody stanovené zákonem. Těmi jsou např. kvóty pro lov a rybaření. Důsledkem je, že se mnoho Ainu hlásí k jiným národnostem (Nivch, Ulč, apod.).

26

poslední mluvčí, jež hovořila sachalinským dialektem ainštiny, Take Asai (Tahkonnana), zemřela v roce 1994 13

Jsem Ainu, jsem člověk

Chronologie První zmínky v kronikách (488 n.l. - 655 n.l.) Již stará čínská kronika Song Shu („Kniha písní“) z roku 478 zmiňuje království Bu, jehož král si podrobil 55 oblastí Ainu. V jiné čínské knize se praví o vysokých horách (pohoří Hakone), které dělí království Jamato a zemi Ainu. V severních teritoriích Yamato byly budovány hraniční pevnosti a vztahy mezi oběma etniky byly poměrně dobré, čehož důkazem může být přijetí několika Ainu z regionů Koshi a Michinoku na císařském dvoře Yamato v roce 655 a jejich oficiální uznání tím, že obdrželi jakousi společenskou „hodnost“. Dobývání Hirafem z Abe (658 - 663) Abe no Hirafu byl jmenován guvernérem nově obsazené provincie Koshi a jeho kampaň proti Ainu spočívala v použití flotily zhruba 180 válečných lodích. Těmi se vydal do Japonského moře vstříc pobřežním osadám Ainu. Podařilo se mu obsadit oblast Akita, kde ustavil svého zástupce a pokračoval po plážích Arimy hlouběji do území Ainu. Narazil na tzv. Ainu z Watarashimy, se kterými vyjednal mírovou smlouvu. Po čase se mu podařilo na ostrově Hokkaido, za souhlasu místních domorodců, založit císařský úřad v Shiribeshi. Na obrázku generál Abe no Hirafu přemáhá medvěda (možná přeneseně Ainu)

I mezi jednotlivými kmeny Ainu panovaly otevřené střety. Hirafu se během své mise nesetkal vždy s vřelým přijetím jako v případě Ainu z Watarashimy. Kmeny Shukushin 27(dle předpokladů nejseverněji žijící kmen Ainu na dnes obtížně lokalizovatelném ostrově Herobe, zřejmě separátní část Watarashimy) např. odmítl jeho nabídku na mírové soužití, což způsobilo krvavý střet, ve kterém straně Jamato pomáhali právě watarašimští Ainu, a to z důvodu vzájemné nevraživosti obou subetnik
27

Známé také pod názvy Mishihase (粛填) či Ashihase – podle druhé nejstarší japonské kroniky Nihon Shoki (日本書紀) první Mishihase přistáli roku 544 n.l., za doby vlády císaře Kimmei, u ostrova Sado (dnešní prefektura Niigata). Jsem Ainu, jsem člověk 14

Ainu. Po několika vzájemných střetech byly kmeny Shukushin poražen, což vedlo k dominaci Yamato v regionu. Námořní dobývání na čas skončilo kvůli porážce Hirafuovy flotily spojeným loďstvem království Tou (Čína) a Silla (Korea) v bitvě na korejské řece Hakusuki. Počátek masivní invaze do Mutsu (cca 700 - 772) Císařský ministr Takeuchi Sukune sdělil, že na východ od císařství se nachází velká a bohatá země Hidakami (situovaná kamsi mezi roviny Sendai a pláně Kitakami), obydlená statečnými Ainu, jejichž těla jsou výrazně tetována. Doporučil, aby bylo toto území dobyto císařskými vojsky. Na to byla v severní části provincie Echigo postavena pevnost Iwafune a byly provedeny přípravy k ustavení nové císařské provincie Dewa. Byly podniknuty masivní manévry s cílem obsadit a zajistit severní část Honshu před Ainu. Do této části byly vyslány dvě námořní flotily, které zaútočily zároveň od Tichého oceánu a Japonského moře, přičemž se opíraly o pozemní podporu pevnosti v Dewě. Po drtivé porážce Ainu v ústí řeky Mogami bylo mnoho z Ainu zavlečeno do západních provincií, aby byly zpřetrhány jejich rodinné vazby, mnoho bylo pobito a vyhnáno na Hokkaido. Do zpustošených oblastí přesídlilo asi 200 nových japonských rodin. Velká válka o Mutsu, neboli 38letá válka (774 - 812) Nově nabytá území Yamato ovšem neoplývala klidem a harmonií. Násilně zabraná země na svých bedrech stále nosila zbylé Ainu, kterým v žilách kolovala touha po získání svého odvěkého území. Tyto tendence vyvrcholily rebelií v regionu Ukanme, kde zdejší náčelník Ukuhau odmítl platit císařskému dvoru daně. Posbíral a zorganizoval ozbrojenou družinu a dobyl pevnost Momonu. Odplatou vyslal císař vojevůdce jménem Surugamaro Otomo, aby se svou 20 000 armádou vzpouru potlačil. To se také podařilo a velké množství Ainu bylo deportováno do západních částí Yamato, na Kyushu a Shikoku, kde byli uvrženi do otroctví. Proti vzbouřencům v provincii Dewa, kteří pobili tamní jamatské síly, se císař rozhodl nasadit speciální císařskou gardu složenou z Ainu, kteří byli nakloneni Dvoru a do jejich čela postavil Azamara z provincie Iji. Roku 780 se ale Azamaro postavil proti císaři, snad kvůli příkořím a šikaně ze strany jamatských důstojníků. Podařilo se mu dobýt pevnost v Iji a zabít zdejšího velitele. Úspěch pokračoval drtivým zásahem císařským silám a sebevědomí, když rozdrtil posádku v hlavní baště regionu, pevnosti Takajo, kterou nechal do základů vypálit. Císařským vojskům v počtu několika desítek tisíc mužů se sice podařilo v tom samém roce Takajo dobýt zpět, nicméně ještě celý rok se dařilo Azamarovi vytvářet aktivní odpor vůči Jamatu. Mezitím se na scéně objevila legenda, snad nejznámější válečník a náčelník Ainu, Aterui28 (阿弖流為). Teprve po třech velkých taženích v letech 789, 794 a 801 se císařským vojskům podařilo za cenu obrovských lidských a materiálních ztrát dobýt zpět severní území a donutit Ateruie se vzdát. Ten byl následně převezen na císařský dvůr, kde byl i se svým zástupcem Moreiem roku 802 popraven. Císař tehdy prohlásil, že „duše Ainu je nestálá jako duše divokého zvířete, je jen otázkou času, kdy zradí“.

28

http://p-www.iwate-pu.ac.jp/~acro-ito/Japan_pics/Japan_MZS/Aterui.html 15

Jsem Ainu, jsem člověk

Na obrázku je údajné místo Ateruiova narození.

A na dalším obrázku je památník Ateruiovi a Moreiovi.

Jsem Ainu, jsem člověk

16

Vzpoury zajatých Ainu (805 - 939) Během více než sta let bylo zaznamenáno mnoho odbojných akcí přesídlených nebo jinak znásilněných Ainu. Nejznámější byly zřejmě nepokoje v Dewě, známé též jako Revolta v období Gankyo. Jednalo se vůbec o největší masivní povstání té doby, kdy ozbrojené skupiny Ainu útočily na mnoha místech a způsobily jamatským okupantům těžké ztráty. Známý je masakr u řeky Akita, kdy bylo císařské vojsko poraženo na hlavu a bylo ukořistěno mnoho zbraní. Po roce 879, kdy se podařilo Jamatu za cenu velkých nákladů získat zpět kontrolu nad oblastí, došlo již jen k jedné významnější vzpouře tohoto období, rebelii v provincii Dewa roku 939. Jednotkám Ainu se podařilo dostat do oblasti Akita a zaútočit na místní hrad. Byli však poraženi a jejich porážkou se uzavírá éra masivního celoplošného odporu Ainu vůči Dvoru. Ainu na Hokkaidu (1200 - 1250) Poté, co skončilo období kultury Satsumon, podléhali Ainu vlivu Yamato. Kolem roku 1216 vykázal šógunát Kamakura asi na padesát Ainu, obviněných z loupeží a pirátství na ostrov Ezo, nyní Hokkaidó. Zároveň byl tehdejším shikkenem Yoshitokim Hojo vyslán Ando Taro, aby zde působil jako guvernér a chránil touto předsunutou pozicí Jamato. Tarova rodina se usídlila v Tosaminato (dnes vesnice Shiura), přístavu na břehu Japonského moře, a spravovala region Tsugaru, ovšem její vliv sahal daleko za hranice tohoto území. Přístav Tosaminato se stal důležitým obchodním centrem ve vzájemném obchodování mezi Ainu a Jamato. Boj sachalinských Ainu proti říši Gen (1250 - 1308) Mongolsko, neboli říše Gen, podnikalo východním směrem dobyvačné výpravy. Mongolské oddíly dorazily až k ústí řeky Amur, kde se setkali s etnikem Gilyemi, které bychom dnes zřejmě přiřadili ke Nivchům, zastarale Giljakům. O nich zřejmě hovoří staré kroniky, jako o Šukušin, když popisují výpravy Abe no Hirafua. Giremi se stali spojenci říše Gen. Jejich spojitost s Ainu je zřejmě založená na jejich problémech s výbojným kmenem Kugi (též Kuj), který je často napadal. Centrum Kugi se zřejmě nacházelo též u ústí Amuru nebo/a v severní části ostrova Sachalin a má se za to, že to jejich název byl jen jiným pojmenováním pro Ainu. Každopádně po mongolských výbojích na Sachalin (o síle 1,000 plavidel a desetitisíců mužů) přislíbili Kugi spojenectví s říší Gen.Mongolové, chystajíce ofenzivu proti Jamatu, požádali Kugi, aby se pustili do stavby válečných plavidel, kterými by napadli jamatské břehy. Výměnou za to nepožadovali po Kugi daně. Protože však museli odevzdávat téměř veškeré potraviny nově se formující mongolské armádě, vyvrcholila roku 1284 jejich nespokojenost prvním povstáním, které trvalo téměř dva roky a stálo Mongoly 10,000 mužů. Podruhé se postavili na odpor rok po ukončení prvních nepokojů a než byli poraženi mongolskou přesilou, dosáhli výrazných úspěchů, o čemž svědčí i jejich několikanásobná vylodění u pevninských břehů a bojové operace na dolním Amuru. Po jejich porážce byl mezi oběma stranami uzavřen pakt o podrobení se říši Gen. Osidlování jižního Hokkaidó Japonci (1432 - 1739) Klan Ando byl po porážce klanem Nandu vyhnán na Hokkaidó, kde vytvořil svou vlastní samosprávu. Čilý obchod s Ainu a mnohé nové technologie v rybolovu vedly k prosperitě, která dovolovala rodinám podřízeným klanu Ando stavět malé pobřežní pevnosti, tzv. Date. V polovině 15. století pak dochází k ozbrojeným výpadům proti japonským osadám pod vedením Komashaina (též Koshamaina), a to až do roku 1457 (bitva Kosyamanina nebo též Kosyamaninova, tedy Koshamaynova bitva), kdy se zbytek místních Japonců sjednotil a zformoval do protiútoku, během kterého se podařilo zabít jak Komašajna, tak jeho syna. Útoky na japonské osady
Jsem Ainu, jsem člověk 17

však neustávaly téměř celé další tři čtvrtě století. Až se roku 1515 podařilo zavraždit bratry Shoyu a Kushiho (též Kujiho), toho času vůdce Ainu. Ani to nestačilo pro potlačení nepokojů a tak bylo rozhodnuto o návratu japonských osadníků do Matsumae (jižní část část Hokkaido). Roku 1648 byla rozpoutána Shakushainova válka, která původně propukla mezi dvěma znepřátelenými klany Ainu - Shumu-kuru (západní lidé) a Menashi-kuru (východní lidé) na řece Shibuchari (Shizunai, nyní Shinhidaka). Menashi-kuru byli loajální vůči japonským okupantům. Během litých bojů byl ovšem zabit čelní vůdce podřízený přímo náčelníkovi Onibishimu, což způsobilo velké starosti japonské správě. Mezitím (1653) došlo k odvetě, a Menaši-kuru srovnali, za tiché podpory Japonců, se zemí pevnost Shibutyari a zabili jejího velitele Kamokutaina. Na obrázku je socha Shakushaina.

O dva roky později silami nabitý Shakushain opět zaútočil na Menashi-kuru. Po vyrovnaném boji oficiálně hlavy obou znepřátelených klanů, tedy Šakušajn a Onibiši, podepsali příměří, fakticky však konflikt nikdy neskončil. Po deseti letech příprav byl Onibiši zavražděn ve svém domě a i když se jeho sestra pokusila sestavil síly proti Šakušajnovi, byla poražena a zabita. Region Pae, bašta Menaši-kuru, padla do rukou Shumu-kuru. Šakušajn způsoboval Japoncům vážné škody a v podstatě nebylo v jejich silách jeho postup nikterak zastavit. Při střetech byly síly vyrovnané, ale Šakušajn, byť o vlas, vždy vítězil. To přimělo Japonce vlákat Šakušajna do léčky. Protože ztráty byly na obou stranách obrovské, rozhodli se Japonci uspořádat banket, kde měla být podepsána mírová smlouva mezi oběma stranami. Šakušajn a jeho 14 nejlepších mužů však bylo zajato a následně sťato. Stalo se tak 24. října roku 1669.

Jsem Ainu, jsem člověk

18

Následně bylo roku 1672 podepsáno příměří mezi Japonci (klan Matsumae) a neutrálními nebo poraženými kmeny Ainu, čímž definitivně skončila vleklá válka. V té době už do hry začalo pomalu vstupovat Rusko, které zásadním způsobem zasahovalo do geopolitického uspořádání v oblasti. Nový daňový systém a jeho dopad na Ainu (1720 - 1758) Kvůli daňovým reformám v souvislosti s novým územně-daňovým systémem, reformou Basho UkeoiSei, přišli Ainu o významné oblasti pro rybolov. Redukce takového rázu způsobovaly boj o loviště mezi jednotlivými kmeny, z nichž zřejmě nejkrvavější vzplál mezi kmeny Noshappu a Soya, při kterém 2,000 bojovníků klanu Kiitappu (náležícím k Noshappu) téměř vyvraždilo Soye. Střety Ainu s Rusy (1765 - 1771) První setkání mezi Ainu a Rusy nebylo nikterak přívětivé. Na ostrov Uruppu, jež je součástí Kurilských ostrovů, dorazila skupina ruských lovců, která vyvraždila starce Ainů a páchala násilí na dalších lidech. Když se v roce 1771 chystali Rusové opět přistát u břehů Uruppu, Ainu podnikli protiútok, zabili 20 z nich a zbytek se jim podařilo vyhnat. Revolta na Kunashiri a Menashi (1785 - 1794) Po dlouhém období útlaků ze strany klanu Matsumae, který nerespektoval šógunovy dekrety o Ainu (nechat z Ezóči vládu lidu Ezo) a, s leckdy sadistickým nádechem, terorizoval Ainu (nechal znásilňovat ženy, zabíjet muže, trávit náčelníky), pohár trpělivosti přetekl. Poslední kapkou zřejmě byla vražda náčelníka z ostrova Kunashiri, Jankichiho. Jankičiho bratr Mamekiri ve vzteku nad tou opovážlivostí podnítil vzpouru proti Japoncům. Roku 1789 vypukla bitva mezi Ainu a Japonci na poloostrově Shiretoko v severovýchodní části Hokkaido. V květnu téhož roku zaútočil Mamekiri na ostrov Kunashir(i) a na část distriktu Menashi. Podařilo se mu zabít několik desítek japonských vojáků, obchodníků i civilistů, než byl přinucen se se svými 314 muži vzdát. Byl bez odkladu popraven a s ním i další jeho spojenci. O houževnatosti Ainu svědčí i to, že ještě v roce 1794 se znovu pokusili kunashirští Ainu o revoltu, která však byla brzy potlačena. Obnova císařství, éra Meiji a Ainu (1868 - 1913) Po roce 1867, spolu s reformami Meiji, byla císařským výnosem nařízena expanze japonských rodin do nově nabytých území a započala tak násilná asimilace Ainů s nově příchozími osadníky v masivním měřítku. Spolu s tímto „pojaponštěním“ bylo Ainům zakázáno praktikovat svůj dosavadní styl života. V roce 1899 sice císař vydal edikt Kyu Dojin, jež měl zajistit „pomoc“ a „modernizaci“ Ainů v oblasti zemědělství, fakticky však sklouzl ještě k hlubší diverzifikaci mezi nimi a Japonci. Během této éry, s masivním nárůstem japonské populace a další kolonizací Hokkaido, docházelo k prohlubující se diskriminaci Ainů, která trvá dodnes a představuje nepříjemný sociální problém. Blýskání na lepší časy? (1923 - ) S příchodem dvacátého století se zdá, že Ainu přece jen začalo blýskat na lepší časy. Chisato Yukiemu se podařilo vydat sbírku básní Svaté verše Ainu, za podpory zemské vlády na Hokkaidu

Jsem Ainu, jsem člověk

19

vznikla Asociace hokkaidských Ainu a vyšla poutavá díla „Kotan“ od Hokuto Ibashiho, „Mladý Utari“ (若きウタリに29) od Yaeko Batchelorové a „Pláč Ainů“ od Tuzu Kaizawy. Na obrázku je adoptivní dcera Johna Batchelora, Yaeko Batchelorová:

Roku 1961 byla asociace přejmenována na „Asociaci Utari“ z důvodu negativního povědomí veřejnosti při vyslovení slova Ainu, jako spojení s čímsi podřadným a nečistým. V roce 1986, navzdory všem obrodným příznakům znovunalezené národní identity Ainu, však tehdejší japonský premiér Yasuhiro Nakasone (中曽根 康弘) prohlásil, že „Japonsko je jednonárodnostní stát. Zde, mezi lidmi, kteří se nazývají japonskými občany, neexistují žádné národnostní menšiny.“ V roce 1997 byl vydán nový zákon o původním obyvatelstvu Japonska, který zařadil Ainu a jejich kulturu mezi národní poklady země.

29

若きウタリに, vydalo nakladatelství 竹柏会 v roce 1931, počet stran 162 20

Jsem Ainu, jsem člověk

Kapitola 3 – Tradice V polovině 15. století expandovala japonská kultura až na jižní pobřeží Hokkaidó. Tato část se stala japonskou provincií Ezo (název ostrova – Yezo/Eizo/Emishi). Bylo také období prvních ozbrojených konfliktů mezi oběmi etniky (japonským a Ainu), které vyvrcholilo první velkou bitvou o Kosjamanin v roce 1457 a pokračovalo dalšími dvěmi, roku 1669 o Syaksyain a osudovou bitvou o KunasiriMenasi v roce 1789. Ainu v každé této bitvě prohráli, roku 1789 se však dostali pod konečnou nadvládu Japonců. To nejhorší však přišlo až po roce 1867 s reformami Meiji30, kdy byla císařským výnosem nařízena expanze japonských rodin do nově nabytých území a započala tak násilná asimilace Ainů s nově příchozími osadníky. Spolu s tímto „pojaponštěním“ bylo Ainům zakázáno praktikovat svůj dosavadní styl života. V roce 1899 sice císař vydal edikt (Kyu Dojin31), jež měl zajistit „pomoc“ a „modernizaci“ Ainů v oblasti zemědělství, fakticky však sklouzl ještě k hlubší diverzifikaci mezi nimi a Japonci. Během této éry, s masivním nárůstem japonské populace a další kolonizací Hokkaido, docházelo k prohlubující se diskriminaci Ainů, která trvá dodnes a představuje nepříjemný sociální problém. Vyvrcholením tohoto nežádoucího stavu bylo založení Asociace Ainů z Hokkaido32 v roce 1946. Ta měla podíl mimo jiné také na prosazení vyššího vzdělávání mezi Ainy a hlavně pomáhala při výstavbě sociálních zařízení a poraden. Spojitosti v duchovní sféře Legenda Ainu (Yukar Upopo) praví „Ainu žili na tomto místě statisíce let předtím, než přišli synové Slunce“. Toto mě okamžitě udeřilo do očí, protože jsem četl Smaragdové desky33, četl jsem o Enneadě34, Achnatonových reformách, o vnitřním ohni, dětech Slunce, Sákkaře a Toltécích (a viděl pana Jaroslava Duška ve Čtyřech dohodách)… to vše v jiných kulturách a zřejmě také v jiných časových obdobích. Nicméně, toto téma je natolik všeobjímající a individuální zároveň, že nechám na každém jednotlivci, aby k tomuto aspektu kultury Ainu zaujal svůj vlastní postoj.

30

Reforma Meidži znamenala pád šógunátu Tokugawa a nastolila v Japonsku opět výkonnou moc císaře. Japonsko, které do té doby žilo v téměř absolutní izolaci od okolního světa (celých 264 let, od nástupu Iejasua Tokugawy do úřadu šóguna), otevřelo pod nátlakem americké válečné flotily svoje přístavy a začalo „implementovat“ západní prvky do svého systému. 31 Hokkaido Kyu-Dojin Hogo Ho – Ochranný výnos původních obyvatel Hokkaido Podle tohoto modelu postupovaly japonské vojenské síly při anexi Mandžuska, Korey a Filipín – tedy zákaz původních domorodých zvyků a zákonů a násilná asimilace podle japonského modelu. 32 V roce 1961 se organizace přejmenovala na Asociaci Hokkaido Utari („Utari“ znamená „krajan“ – všímáme si politicky korektního pojmenování) a během roku 1984 prosadila ve vládě změnu dosud platného ediktu Kyu Dojin. Nabytí účinnosti nového zákona se však v různých pramenech různí a lze nalézt také rok 1997 . 33 http://okultismus.mysteria.cz/index2.php?m=003deska 34 Kosmogonická koncepce Devatera: bůh Geb jako země, nad ním se klene jako nebe Nut se dvěma podobami slunečního boha Rea v bárce; nebesa drží bůh Šu. Jsem Ainu, jsem člověk 21