1.

Kapitola
Jedna hodina „poté“ U sourozenců je to vždycky takové divné. Určitě to znáte, jestli s nějakým žijete. Nedejbože s více. Ať už jich máte kolik chcete, nějakým sporům se stoprocentně nevyhnete. Věřte mi, vím co říkám. Sama jednoho mám. Jsou to vždycky nějaké nesmyslné hádky, které vám akorát zkazí celý den a chcete díky nim jen zůstat v posteli a nevnímat svět. Horší je, když s tím ďáblem sdílíte jednu ložnici, to už se tak snadno neschováte. Nezbývá než ignorovat a ničeho si nevšímat. Hezky mlčet a snažit se držet krok. Může se vám to jinak vymstít, opět, vím o čem mluvím. Říkáte si, že jsem přehnaně chytrá holka, co si nevidí na špičku vlastního nosu a tváří se, že snědla všechnu moudrost světa. Můžu vás ujistit, že tak to není. Pravděpodobně jsem se jen narodila ve špatnou dobu a do špatné rodiny. Jinak bych vám tu ani nemohla vyprávět svůj příběh. Na jednu stranu je to dobré, na tu druhou už docela děsivé. Vždycky jsem věděla, že mám se svojí sestrou určité problémy. Její neustále upřednostňování u ostatních, ~1~

chválení, zkrátka tak nějak všechno, co tomu druhému z dětí leze na nervy a nemůže se přes to přenést. Jeden den je všechno v pohodě a ten druhý se to zvrtne, v mém případě to mělo katastrofální následky, alespoň pro mě. Asi deset minut „před“ „Sklapni už konečně ty dementko!“ Začne na mě řvát moje „milovaná“ sestra. „Uklidni se prosimtě, stoupne ti cukr.“ snažím se zůstat v totálním klidu. Nemám na ní dneska vůbec náladu. Ani nevím, co jí vlastně přelítlo přes nos, že se chová jako ta největší kráva pod sluncem. Na mojí poznámku neodpoví a rázuje si to do kuchyně. Hrozně dupe, ale to bude asi jejím tělesným složením. Víte, proti tlustým lidem nic nemám, sama nejsem zrovna ukázka fitness bohyně. Jenže někdy je to už prostě příliš a musím si ulevit nějakou nadávkou na její postavu. Nikdy jí to ale neřeknu nahlas, protože až tak zlá nejsem. „Nemá to v hlavě v pořádku.“ zamumlám a jdu raději do pokoje. S knížkou mi bude rozhodně líp a aspoň na ní nebudu muset myslet. Náš společný pokoj není nijak velký ani extra úžasně super cool, ale vyhovuje mi. Čtyři fialové stěny s jedním oknem a dveřmi. Moje postel je hned u stěny u dveří, její pak naproti mně u okna. Mezi postelemi je konferenční stůl, na kterém se mi většinou povaluje ~2~

spousta knih a notebook. Slyším ťapání a za chvíli ke mně doběhne náš pejsek. Uvelebí se vedle stolu u mojí strany postele tak ho začnu hladit. Má takovou úžasně jemňoučkou srst. Nejradši bych ho uhladila k smrti. Dnes se prý klidu nedočkám, slyším ségru, jak jde do pokoje a povzdechnu si, asi hlasitě. „Máš nějakej problém?!“ zafuní a svalí se na postel. Ve tváři má takový ten výraz typu: Já jsem ta nejlepší na světě a vy všichni ostatní jste jenom nicky, který můžu zašlápnout. No, do zrcadla se asi moc často nekouká. Díky Bohu, že si nejsme moc podobné. „Potřebuješ něco?“ odpovím jí znuděným hlasem a dál s hlavou visící přes okraj postele hladím psa. „Abys vypadla.“ Taky jste čekali, že řekne něco mnohem víc drsnýho? „Není to tu jenom tvoje, tak se hoď do klidu.“ Mojí radu si zřejmě nevzala k srdci, protože se jí v obličeji začala objevovat nasraná rudá barva. Na mysl mi přišel vtípek o krabu v horký vodě, ale radši držím jazyk za zuby a dál se věnuji psu. Jen se pro sebe tak uchechtnu a jako poslední uslyším psí zakňučení.

~3~

2. Kapitola
Deset minut „poté“ Upřímně jsem neměla ani páru, co se to vlastně děje a proč se na svoje skloněný tělo dívám z druhého rohu místnosti. Pes už dávno někam odběhl a není ho vidět. Ségra sedí na posteli a čumí na mě jako pacient ústavu pro psychicky labilní jedince. Nemám vůbec tušení, co se mnou je a proč koukám na svojí tělesnou schránku, která se mimochodem vůbec nehýbe. Visí tam hlavou dolů a tak nějak čím dál více vypadá mrtvolně bledě. Mám divný tušení, že něco není v pořádku a pohnu se. Chci udělat krok ke svému druhému já, ale nedaří se mi to. Přijdu si strašně lehká a nemotorná. Podívám se na své nohy a ruce. „Doprdele!“ Jsem celá podivně průsvitná, jako by mi kůže vydávala nějakou podivnou záři. V duchu si stále opakuju „Doprdele, doprdele, doprdele.“ Podívám se na sestru a uvědomím si, že klidně můžu mluvit nahlas, protože mě asi neslyší. Nemotorně k ní dojdu a chci se jí dotknout, moje ruka jen projede jejím tělem, až z toho uskočím. Jako by si ničeho nevšimla, jen se trochu oklepe. Přesunu se zpátky do rohu a začnu jí pozorovat. Pomalu se zvedne a jde ke mně. Chápejte, ke mně na posteli. Ne k mému podivně průsvitnému já, které stojí v rohu. Zatřese se mnou a pak rychle odtáhne ruku. Celá ~4~

zmatená se začne rozhlížet po pokoji. Jako by snad hledala nějakou schovku, kam by mě šoupla. Podívá se na okno, pak na mě a tahle výměna se opakuje docela dlouhou dobu, jako by byla na nějakém tenisovém zápase, jak pořád otáčí hlavu. Dvěma kroky přejde k oknu a otevře ho. Nakoukne přes parapet a pak se zase otočí na mě. Začíná mi pomalu docházet, co má v plánu a chci jí v tom zabránit. Ale jako bych v tu chvíli absolutně zatuhla a nemohla se pohnout. Myslím jen na to, proč jsem musela tolik zhubnout, proč jsem o několik kilo lehčí, vždyť mě teď může utáhnout. Taky tak udělá, dá jí to sice práci a na jejím čele můžu vidět několik kapek potu, které jí stékají až na bradu. Chvilku mi přijde jako nechutný tlustý chlápek, co si rád dává koblihy v nějaké zapařené koblihárně. Když už je moje bezmocný, mrtvý tělo opřený o parapet, nechybí jí mnoho. Stačí mě jenom chytit za nohy a koukat, jestli umím lítat. Najednou se vidím, jak padám dolů. Netrvá to dlouho, bydlíme jen ve třetím patře, ale přesto to podivně zamlaská a zakřupá, jakmile dopadnu. Venku je tma, je už pozdě večer, počítám s tím, že někdo bude mít ráno pěknou podívanou.

~5~

3. Kapitola
V životě jsem se nesetkala s žádnou živou mrtvolou, a proto nemám tušení, co dělat se svým volným časem. Sedím se svým průsvitným tělem na posteli a pozoruju zeď naproti sobě. Jsem tu sama. Můj vrah odešel někam pryč a očividně ho netrápí sebemenší výčitka svědomí. Co mě ale zaráží nejvíc je fakt, že necítím žádnou nenávist, žádný vztek, nic spojeného s tím, že mě zabila vlastní sestra v návalu zuřivosti. Možná kdyby ona tak hrozně vytočila mě, zabila bych jí první. Pozitivní je, že já už si za mříže sednout nepůjdu. No, kdo ví, jestli půjde ona. Ten maličkej šmudla mi sedí u nohou, jako by cítil, že tu s ním někdo je, jen ho nevidí. Je mi hrozně, že ho nemůžu ani pohladit. „Oukej, takže co tu máme,“ natáhnu před sebe pravačku a začnu odpočítávat na prstech, „Jsem mrtvá, nemůžu se hnout z pokoje, moje tělo je průsvitný a září,“ takhle si vypočítám různé věci, které mě v tu chvíli napadly. Po chvíli si stoupnu a přejdu k oknu. Nějak podivně mě to k němu táhne. Když před sebe natáhnu ruku a chci se dotknout rámu, prsty mi jím proklouznou. Polekaně ruku odtáhnu a jdu k oknu ještě blíž. Snažím se potlačit počáteční šok a znovu nechám ~6~

ruku, aby projela oknem. V tom okamžiku jako by mi někdo zatáhl hákem za pupík. Než stačím mrknout, ocitnu se venku, jen kousek od svého těla. Ve tmě si ho nemůžu pořádně prohlídnout. Dojde mi, že nemám jak se dostat zpátky domů. Jenže, mám ještě nějaký domov, kam bych se mohla vrátit? Nebo bych navždycky měla sedět na svém náhrobku (až mi ho udělají) a tam brečet nad nespravedlností života? „Slečno?“ ozve se za mnou čísi hlas. Prudce se otočím a spatřím podivného staříka, který má na vodítku malého psíka. On mě vidí? Zvláštní, doma mě přeci nikdo neviděl, jenom ten malý chlupáč mě cítil. „Ehm,“ odkašlu si. „Předpokládám, že tohle je vaše tělo.“ Ukáže prstem na místo, kde leží moje druhé já. Moje mrtvé já. Nemám tušení, jak mě může vidět a vrtá mi to hlavou. „Jo,“ co jiného bych mu asi tak měla říct? „Sebevražda?“ Podívá se na mě vědoucím pohledem. Jako by se mě snažil odhadnout. Snažím se mu oplatit pohled co nejtvrději a zakroutím hlavou. Proč bych se proboha měla zabíjet? Jasné, neměla jsem lehký život. Bože, jak divně to zní, když o svém životě mluvím v minulém čase. Nikdy to ale nedošlo až tak daleko, vždycky jsem si to nějak vyřešila. Tentokrát to někdo vyřešil za mě. „Nemůžeš se pohnout z místa viď,“ usměje se na mě. Psík vrtí ocáskem jako šílený. „Neboj, to bude lepší, ~7~

musíš jenom cvičit a za chvíli se budeš moci dostat, kam jen budeš chtít. Chce to jenom trochu cviku.“ mrkne na mě a začne se šourat pryč. „Počkejte!“ zavolám na něj, když se vzpamatuji z prvotního šoku. Zastaví se a otočí. „Copak?“ „Jakto, že mě vidíte?“ Ta otázka mě pálila na jazyku od té doby, co ke mně promluvil. „Protože jsem na tom stejně jako ty.“ Najednou se rozplyne na místě a nic po něm nezbude. Rychle zamrkám, jestli mě jen nešálí zrak, když si ale uvědomím, že je definitivně pryč, začnu chodit dokola. Soustředím se, div mi nestoupá pára od uší a snažím se dostat do našeho paneláku. Vždyť jsem tu bydlela dvacet let, tak se mi to přeci musí podařit. Opakuji si svojí povzbuzující mantru a dělám jeden malý krok za druhým. Dostanu se až ke schodům. Stařík měl asi pravdu, chce to cvik. Už jsem v prostoru u výtahu, a kdyby se moje průsvitné tělo mohlo potit, byla by teď pode mnou jedna velká louže. Jenže jsem hrozně unavená, až se z toho sesunu na podlahu. Zavřu oči abych zjistila, jestli i duch může spát.

~8~

4. Kapitola
Spánkem bych svůj stav nazvala jen stěží, ale alespoň jsem dopřála svým očím trochu temnoty a mohla popřemýšlet o předchozích událostech. Zase jsem si odpočítávala na prstech, abych náhodou na nějakou důležitou věc nezapomněla. Vždycky jsem byla takový ňouma do počtů. Ani nevím pořádně proč. Za mého živého života to probíhalo asi následovně. Když jsem měla dlouhou chvíli a nechtěla nikde jen tak čekat a nudit se, tak jsem počítala veškeré částečky na nějakém určitém místě. Například vzory na povlečení. Pokaždé mi ale musel vyjít sudý počet, jinak bych byla schopná si tam přidat něco vlastního. Ano, až do takových extrémů jsem své počítání dostávala. Nejdůležitější ale bylo, že jsem se nenudila. Teď budu muset svoje počty pravděpodobně zdokonalit, jestli budu už navždycky duch. Chce to vymyslet nějakou strategii. Abych se ale vrátila k předchozímu. U výtahu jsem si jen tak sedla a přemýšlela o všem. Prčo zrovna já jsem musela umřít a opustit svůj, sice trochu bídný, život? Copak není dostatečně nefér, že žije moje sestra? No, brečet už asi nemá vůbec cenu. Proto jsem tam jenom tak posedávala a pozorovala noční návštěvníky našeho paneláku. Nikdy bych nevěřila, že zrovna ten chlápek z druhého patra chodí domu tak pozdě v noci a ~9~

ještě v značně podnapilém stavu. V tu chvíli mi to došlo, můžu šmírovat své okolí a vytahovat na ostatní různou špínu. Má to ale malý háček, nikdo z živých by mě asi nemohl vyslyšet. A povídat to tomu dědkovi se psem se mi nechce. Bůh ví, co by mi navykládal za nesmysly. Na druhou stranu ale nemám nikoho, s kým bych si mohla o svém problému a nápadech poklábosit. Napadne mě zkusit vyjít po schodech až do našeho patra a tam svým průsvitným tělem projít do bytu. Chůze po schodech mi dá o poznání méně práce, než bych čekala. Když vezmu v úvahu, jak jsem se včera zapotila jenom tím krátkým úsekem, který jsem chtěla ujít. Ten chlap měl pravdu, časem to půjde lépe. Nebo v to alespoň doufám. Udělám krok vpřed a část mojí nohy se dostane do našeho bytu. Potom už neváhám a procpu tam celé tělo. Nejradši bych si samou pýchou zatleskala. Slyším nějaké hlasy. Mamka se baví se ségrou. Možná už bych jí tak neměla říkat, přeci jen mě připravila o život, ale lepší pojmenování budu muset teprve vymyslet. Času na to mám dost. „A tobě neříkala, kam jde?“ vyptává se mamka. Nakouknu do kuchyně, abych je obě viděla. Pes ke mně okamžitě přiběhne, jako bych ani nikdy nezmizela. Čmuchá kolem a nadšeně vrtí ocáskem. „Fluffy! Fuj! Co tam máš?“ Z toho jejího hlasu je mi občas na blití. Vážně. Jsem ráda, že jí ignoruje a dál vesele čmuchá kolem mých nohou. Asi je obě pes brzo ráno ~ 10 ~

vzbudil, jinak by ještě spaly. To znamená, že na moje tělo zatím nikdo nenarazil. Venku je navíc ještě tma. Nemám ráda ta tmavá rána. Vždycky jsem se bála, když jsem tou dobou musela chodit na autobusovou zastávku a čekat tam. Měla jsem nutkání se pořád otáčet a pozorovat, jestli mě náhodou někdo nesleduje a nechce přepadnout. Nemám chuť poslouchat jejich rozhovor a raději zamířím do pokoje. Chci se rozloučit se svýma věcma. Aspoň se na ně naposledy podívat, protože nemám tušení, jestli si je můžu vzít do rukou a naposledy se pomazlit, očuchat a oplakat. Nebudu vám popisovat, jak loučení dopadlo. Bylo to velmi smutné. Vůbec se mi nechtělo ten pokoj opouštět, jenže jsem chtěla být u toho, až někdo objeví moje tělo a až ho rozřežou. Navíc se do toho bytu už nechci vracet, alespoň prozatím ne. Určitě mě chápete.

~ 11 ~

5. Kapitola
Byla jsem hodně překvapená z toho, jak rychle se moje duchovní nálady dokážou měnit. Doslova z minuty a minutu. V jednu chvíli si v pohodě kráčím sem a tam po příjezdové cestě k našemu paneláku. A hned na to někým nechtíc projdu a pociťuju nepopsatelný vztek. Jako by se na mě přenesla nálada toho chudáka, který pocítil můj ledový dotek. Netuším, co s tím budu dělat. Naštvaně proto dokážu jenom chodit dokolečka a bručet si pod vousy nadávky. Téměř nic nedokážu vnímat do doby, kdy se za mnou ozve cizí mužský hlas. „Promiň, nevíš kolik je hodin?“ Prudce se na dotyčného otočím a podle jeho polekaného výrazu soudím, že pravděpodobně metám očima blesky. „Nemůžete mě nechat na pokoji už?“ Bylo to spíš jen takové zvolání z nouze, namířené na všechny duchy v okolí. „P-promiň, nechtěl jsem tě nijak rušit,“ začne koktat, „jen jsem se doma trochu opozdil a pospíchám na autobus.“ Najednou je mi ho docela líto. Asi to bude zmatený duch, když chce jezdit autobusem. Pozorně si ho prohlédnu a v tu chvíli mi to dojde. Nevidím kolem něj žádnou mihotavou záři, která by prozrazovala jeho

~ 12 ~

duchovní pouzdro. Připadám si bezmocná, co když na mě promluvil pravý, nefalšovaně nemrtvý člověk? „Ty mě vidíš?“ zalapám po dechu. Musí si o mně myslet, že jsem idiot. „Neměl bych?“ prohlédne si mě od hlavy až k patě, jako by se přesvědčoval, jestli mě doopravdy vidí. „No, sice nechápu, proč tu takhle couráš v ponožkách, ale to bude asi tvoje věc.“ Rychle shlédnu dolu na svoje nohy. Objevila jsem první nevýhodu duchů. Zůstane vám vaše staré oblečení, ve kterém jste vydechli naposledy. Pousměju se a v tom slyším dupání hned několik nahou. Někdo každou chvíli rozrazí naše vchodové dveře. Podvědomě tuším, co se bude za chvíli dít. Někdo už objevil moje tělo. Když se dveře otevřou, vidím svojí mamku, v závěsu za ní je táta. Těch několik schodů téměř proletí a ženou se ke straně domu. Neváhám a běžím za nimi. Neznámí kluk je mi v patách. „O můj bože! O můj bože!“ Slyším naříkat mamku. Moje tělo teď vypadá podivně mrtvolně bledě. Za chvíli slyším policejní houkačky a v následujícím momentu se přiřítí policejní auto. Uvědomím si, že ten kluk celou dobu střídá pohled mezi mým mrtvým tělem a tím duchovním. „C-co, co to je pane bože!“ zašeptá se pro sebe polekaně. Mám chuť nahodit něco v tom smyslu, že vypadá, jako když právě viděl ducha, ale vzhledem k situaci mi to přijde víc než nevhodné.

~ 13 ~

Policie už nasoukala moje tělo do matného černého pytle. Nyní čekají na pohřební službu, která mě odveze. Maminka celou dobu brečí a táta jí hladí po zádech. Jemu slzy jen tiše kanou po tvářích. Nemám na to žaludek a začnu se sunout pomalu pryč. V tom z druhého rohu vyjde moje sestra a v rámci možností běží směrem k rodičům. Jak může být taková! Vzplane ve mně vztek. Mám chuť jí na místě zakroutit krkem a počkat, až uslyším její poslední vydechnutí. Zuřivě se proženu jejím tělem a dám do toho všechnu nenávist, které jsem schopná. Vyřídím si to s ní jednou pro vždy, to slibuju. „Co to bylo!“ vyjede na mě a chce mě chytit za rameno. Jeho ruka však mým tělem jen nevinně proklouzne. „Kurva, ty si jako co, doprdele!“ Prudce se na něj otočím. „Nejsem žádná kurva, to tamta kurva ze mne tohle udělala a já se jí hodlám pomstít!“ Jsem plná vzteku, jako by vytékal každičkým pórem mého těla. „Jsem mrtvá, chápeš to, tohle mi zůstalo, ani nemůžu nic pořádně udělat, abych dokázala, že mě zabila moje vlastní sestra!“ Kousek ucouvne, ale pak se zase přiblíží. V jednu chvíli mám pocit, jako by mě chtěl pohladit, ale pak svou ruku stáhne zpátky. „Promiň.“ zašeptá a upřeně se na mě dívá. „Chtěla bys o tom mluvit? Nebo se projít?“ Je celkem divné, že ještě neutekl, na druhou stranu, kdo by mu věřil, že viděl ducha. ~ 14 ~

„Ne a jo.“ Trochu se na něj usměju a cítím, jak mě vztek pomalu opouští. Možná že to nebude tak hrozné. Třeba by mi mohl pomoct. A kdyby ne, můžu mu vyhrožovat doživotním strašením.

~ 15 ~

6. Kapitola
„Jak se jmenuješ?“ Sedíme spolu na lavičce v parku. „Carter.“ Najednou jako by mým tělem projel mírný elektrický šok, až se z toho zachvěju. „Fajn Cartre, jdeme k tobě.“ Ani nevím, proč mě to napadlo, ale bylo to tu a já jsem hodlala využít každé příležitosti, která se mi naskytne. „Cože?“ zatváří se poněkud nechápavě. „Nemám čas to teď vysvětlovat, zvedni se a pojď.“ Jako bych mu naháněla strach, zvedne se a vede mě pryč. Cesta nám netrvá dlouho a za chvíli se dostaneme před pěkný dvoupatrový rodinný domek. Asi nově zrekonstruovaný, podle vnějšku. „Tady bydlíš?“ Jen přikývne a vede mě dovnitř. Když mi přidrží vchodové dveře, trochu se uculím. Zuje si boty a pak mě vede po schodech nahoru. Otevře druhé dveře od schodů a vejde dovnitř. Má typicky klučičí pokoj. Všude rozházené špinavé oblečení, na stole talíř s nedojedeným obědem. Po zdech má nějaké plakáty závodních aut, ve kterých se vůbec nevyznám. Všemu tomu pak vévodí velká postel pro dva, která je samozřejmě neustlaná. Postaví se k oknu a založí si ruce na prsou.

~ 16 ~

„Tak proč jsi sem chtěla jít?“ Vypadá celkem naštvaně, kupodivu mě to ale nějak netrápí a posadím se na postel. „Ani nevím, prostě mi to přišlo jako dobrý nápad,“ pokrčím rameny. „Potřebuju tvojí pomoc, víš.“ Neříkám to jako otázku, ale jako větu oznamovací. „Dobrý nápad, pomoc, zbláznila jsi se snad,“ začíná se chovat trochu hystericky, „ani nevím, kdo jsi?“ Svlékne si bundu a začne přecházet sem a tam po pokoji. Vždy když projde kolem mně, ovane mě příjemný větřík. „Vlastně mě to ani nezajímá,“ pokračuje dál, ale pak přestane. Prudce se na mě otočí. Nevidím v jeho očích žádný hněv. Je jenom zmatený. Taky bych byla, kdybych právě viděla ducha a ještě ho pozvala k sobě domů. „Jak se jmenuješ?“ Jako by na svá předchozí slova zapomněl. Nechci nic říkat, ani nevím co. Možná bych ho jenom víc naštvala a opravdu by mě vyhodil. „Jsem Anna.“ řeknu tiše a sklopím hlavu. Ještě ho chvíli slyším chodit sem a tam, až najednou ucítím, jak se postel na místě vedle mně propadla. „Co se ti stalo?“ Tuším, že to ani nebyla otázka. Jen na mě smutně kouká. „Potřebuju tvojí pomoc.“ „Já vím, to jsi říkala, ale s čím?“ „Usvědčit mojí sestru a cvičit.“ Bože, proč mě radši nevykopnul někam na ulici. Cítím se tak hrozně. Chvíli nic neříká a pak si jen povzdechne. „Půjdu si hodit sprchu, ~ 17 ~

chceš donést něco k pití nebo tak.“ Zavrtím hlavou na znamení, že nic nepotřebuju. „Jsem v pohodě, jdi se vykoupat. Počkám tady.“ Když se vrátí, ležím v jeho posteli schoulená do klubíčka. Podívám se na něj. Balancuje s podnosem plným obložených chlebů a sklenicemi pomerančového džusu. „Vážně nevím, jestli můžu jíst nebo pít.“ řeknu smutně. „To se musí vyzkoušet přeci.“ Jako by se jeho nálada najedou otočila od sto osmdesát stupňů. „Asi máš pravdu.“ posadím se. Stejně ale nevěřím, že bych mohla něco jíst. Viděla jsem několik duchařských filmů a ti chlapi v prostěradlech tam vždycky jenom strašili. „A jak to uděláme? To cvičení?“ Lehce se na mě usměje a sedne si vedle mě na postel, tác s občerstvením položí na noční stolek. „Prostě musíme zkoušet.“ Z jeho tajemného tónu jsem celá nesvá. Když ke mně zvedne svojí ruku, je mi to najednou jasné. Už chápu, v čem bude spočívat ten jeho trénink.

~ 18 ~

7. Kapitola
Trénink bohužel nedopadl přesně podle našich představ, ale jak řekl Carter, „Každá snaha se cení.“ Navenek jsem s ním souhlasila, ale uvnitř jsem byla naštvaná, že se nemůžu posunout dál. Není to tím, že bych se dostatečně nesnažila, ale jako by mi něco bránilo. Vzdát jsem to ale nehodlala. Lekce spočívaly v pokusu o vzájemná dotýkání. Našich rukou, samozřejmě. Zrovna jsem před sebou na posteli měla položenou malou kuličku, kterou jsem se snažila zvednout, když někdo zaklepal na dveře. „Zlato?“ ozval se ženský hlas. „Máš tu návštěvu.“ Pak se otevřely dveře a do pokoje nahlédla asi čtyřicetiletá žena s přehnaně zmalovaným obličejem. Když se usmála na Cartera, všimla jsem si rtěnky, která jí zůstala na zubech. Carter se na mě nenápadně podíval. „Jasně, hned jsem dole, mami.“ Hodil na sebe mikinu a následoval svojí matku dolu. Zůstala jsem sedět na posteli, ale byla jsem našpicovaná, až mi málem vylezly oči z důlku. Na kuličku jsem v tu chvíli ani nepomyslela. Po chvíli se vrátil, v patách mu šla nějaká slušně stavěná slečna, která se tvářila, jako by jí tu všechno patřilo. Mě na štěstí nebrala vůbec na vědomí.

~ 19 ~

„Nemůžeme si promluvit někde jinde?“ řekl zoufale Carter a přitom po mě pošilhával. Vypadal, jako by se mu objevila dávno ztracená oční vada. „Tady je to fajn.“ prohlásila ta holka panovačně a posadila se na jeho postel. Jen kousek od místa, kde jsem seděla já. „Proč si mi včera nezavolal?“ Její tón nezněl vyčítavě, ale spíš naštvaně. Jako by se na ní nikdy v ničem nezapomínalo a Carter si tím dovolil opravdu hodně. „Měl jsem nějakou práci.“ odpověděl vyhýbavě a začal nervózně přešlapovat. „Práci? Co je důležitějšího, než tvoje přítelkyně?“ V tu chvíli jsem nechápala, jak mohl kluk jako Carter, chodit s takovou kreaturou. Nechtěla jsem jejich rozhovor dál poslouchat a zvedla jsem se k odchodu. Carter se na mě smutně podíval, ale jinak nedal nic najevo. „Přijdu později.“ pošeptala jsem mu, když jsem kolem něj procházela a pak jsem opustila místnost. Dveře zůstaly zavřené. Tenhle nečekaný vývoj událostí mnou docela otřásl. Nevěděla jsem, kam mám jít. U Cartera jsem si připadala jako doma, tak trochu. Jenže jsem měla i jiný domov, ten minulý. Nastal čas pohnout s vyšetřováním mojí smrti. Ať už s Carterem, který byl momentálně indisponován svojí náruživou přítelkyní, nebo bez něj. Překvapilo mě, jak rychle jsem došla až na místo, kde bylo nalezeno moje tělo. Procházela jsem se sem a tam a snažila se najít nějaké stopy, které by mi pomohly. Věděla ~ 20 ~

jsem ale, že je najdu jen ve svém bývalém pokoji. Určitě tam musí něco být. Něco, co bude moct Carter předat na policii. Nechtěla jsem být zaškatulkovaná jako sebevražedkyně. Pomalým krokem jsem došla až před dveře našeho bytu a tam se zastavila. Musela jsem se zhluboka nadechnout. Chvíli jsem měla chuť si to všechno rozmyslet, ale nakonec mě to přešlo a prošla jsem vchodovými dveřmi dovnitř. Jako by se tam nic nezměnilo. Přivítala mě temná vstupní chodba, na jejímž konci byly dveře. Za těmi dveřmi jsem mohla najít nějaké odpovědi, ale sama jsem je získat nemohla. Došla jsem až tam a proplula do svého pokoje. Když jsem se vzbudila jako duch, leželo mé tělo na posteli s hlavou a rukama svěšenýma dolu u stolu. Přesně tam jsem musela najít nějaký důkaz. Modlila jsem se, aby tam něco bylo. Klekla jsem si k posteli a začala prohledávat koberec. Po chvíli jsem našla tmavou skvrnu, která by tam normálně být neměla. Zachvátil mě pocit štěstí. Mohla by to být moje krev. Teď jen vymyslet způsob, jak sem Cartera propašovat, aby ty vzorky sebral. Celá šťastná jsem se vyřítila ven na čerstvý vzduch a chtěla jsem pokračovat ke Carterovi domů, ale pak jsem si uvědomila, že je zaneprázdněný. Znovu jsem se tedy vrátila na to místo v trávě, kde mě našla moje mamka. Vypadalo to, jako by se tam nic nestalo. Tu hrůznou událost připomínala jen policejní páska, která se táhla kolem dokola. Většinou se nemá ~ 21 ~

procházet místem činu, ale jako duch jsem neměla téměř žádné zábrany. Pokud bych totiž i tam našla svojí krev (pokud to v pokoji bylo opravdu moje krev), měla bych napůl vyhráno. Ovšem snáz se něco řekne, než udělá. V trávě se mi nic pořádného najít nepodařilo a tak jsem to po chvíli vzdala. Až seženu nějaké nádobíčko a Carter to posbírá, budu o poznání klidnější. „To jste vy!“ vykřikla jsem a snažila se dohnat podivného starce venčícího psa. „Hey!“ zařvala jsem na něj z plných plic. Konečně se otočil a usmál se. „Zdravíčko, slečno.“ Rukou naznačil, jako by si zvedal neviditelný klobouk a pak ho znovu nasadil. „Mám otázky.“ K čemu nějaké zdvořilostní úvody, když jsem neměla tušení, kdy toho staříka zase uvidím. „To mě nepřekvapuje.“ usměje se a posadí se do trávy. Chvilku tam tak postávám a pak se posadím naproti němu. „Tak co bys ráda věděla?“ „Proč jsem duch? Jak dokážete jen tak na místě zmizet, jako když jsme se viděli poprvé,“ chrlila jsem na něj otázky, „Proč nedokážu v rukou udržet nějaké věci?“ Stařík jen tak chvíli seděl a vypadalo to, že přemýšlí. Pohladil psa a zhluboka se nadechl. „Protože jsi nezemřela přirozeně, proto tu tvoje duše bloudí a snaží se dostat pryč, nejdřív ale budeš muset vypátrat příčinu své smrti –„ musela jsem ho přerušit, ~ 22 ~

„O to se snažím, ale nedosáhnu toho, dokud se nenaučím nějaké duchařské kousky.“ Podíval se na mě, „K tomu se dostaneme, a je to odpověď i na tvojí další otázku, jak jsem dokázal zmizet. Je to jen otázka praxe. Jsi duch jen krátkou dobu, neboj, všechno se naučíš.“ Než jsem stihla cokoliv říct, stařík zmizel. Doslova se rozplynul jako pára nad hrncem. Takže jsem se dozvěděla to, co jsem tak nějak podvědomě dávno věděla. Opravdu nápomocný muž. Ještě se mi nechtělo vracet, kdo ví, v jaké poloze bych ty dva zrovna našla, na to jsem náladu vážně neměla. Proto jsem se jen tak procházela po známých místech, kde jsem chodila ještě jako živá. Míjela jsem spoustu lidí, ale nikdo mě nebral na vědomí. V tu chvíli jsem si připadala ještě víc sama, než jsem byla ve svém předchozím životě. Přišel čas pro moje počítání, musela jsem přehodnotit svůj seznam. Takže, 1. Jsem duch, 2. musím se naučit duchařské triky, 3. musím usvědčit svého vraha, a 4. proč mě támhleten kluk pořád sleduje?

~ 23 ~

8. Kapitola
Byla jsem z něj docela nervózní. Na dálku jsem nedokázala určit, jestli patří mezi živé, nebo mrtvé. No, možná taky mezi něco mezi tím. Když jím ale prošla mladá matka s ubrečeným dítětem, bylo mi to jasné. Nasadila jsem svůj nejdrsnější výraz a rázným krokem jsem došla až k němu. „Máš hezkej výhled, úchyle?“ vypálila jsem na něj a založila si ruce na prsou. Hodnou chvíli se na mě jenom tak díval a pak se zhluboka nadechl. Jako by si vychutnával chuť vzduchu, který mu proudil tělem. „Docela jo,“ šibalsky na mě zamrkal a strčil si ruce do kapes. Usoudila jsem, že s ním asi bude „sranda“ a dál jsem ho propalovala pohledem. „Proč na mě tak zíráš?“ Pořád se tak záludně usmíval. „Seš moc hezká.“ vypadlo z něj. Nevím, jestli mám v těle nějakou krev, to jsem nezkoumala, ale kdybych byla živá, rozhodně bych měla tváře celé rudé. „Ha ha, tak to vyklop, co chceš?“ Neměla jsem chuť na nějaké hloupé hry. „Co kdybych ti řekl, že ti můžu pomoct?“ Jeho tón se mi nelíbil. Mluvil tak sebejistě, úplně až arogantně.

~ 24 ~

„Jako s čím? Tvojí pomoc nepotřebuju.“ Možná bych potřebovala, ale nechtěla jsem to přiznat. Vždyť ho vůbec neznám a kdo ví, co je to za pošuka. „Všichni jí potřebujou, jinak by tu nechodili.“ řekl to jako jasnou věc a v tu chvíli mi došlo, že má pravdu a navíc, že i on sám potřebuje pomoct. Lákalo mě to, ale na druhou stranu na mě čekal Carter. Jestli teda na mě v zápalu vášně nezapomněl. „Pán je chytrák.“ zašklebila jsem se na něj. „Chytrák mi můžeš říkat, nejsem proti, ale jestli chceš vědět moje normální jméno,“ předvedl mi směšnou poklonu a pak se narovnal, „Gas, těší mě.“ Natáhl ke mně ruku. Nepřijala jsem jí, kdo ví, jestli bych jí vůbec dokázala uchopit. „Anna,“ odvětila jsem bez špetky zájmu v hlasu. Nebudu vám ale lhát, na ducha to byl docela fešák. Takovým tím uličnickým způsobem. Kluk vyvolávající maléry, který přitáhne srdce každé dívky, a pak ho odhodí jako zmuchlaný kus posmrkaného kapesníku. „Hezký jméno, takový nevinný, přímo se k tobě hodí.“ usmál se pokřiveným úsměvem, který mě málem dostal do kolen. Ale udržela jsem se a radši od něj odvrátila zrak. Klidně by se taky mohlo něco stát a na to jsem opravdu neměla čas. Žádné rozptylování, řeším vraždu. „Proč jsi mě tak sledoval?“ Nedala jsem se odbýt. Jestli mám mít v patách nějaké stalkera, chci vědět víc podrobností. ~ 25 ~

„Už jsem ti odpověděl, seš moc hezká.“ řekl to jako naprostou samozřejmost. Jako by ta moje otázka byla úplně zbytečná. „Jasně, tak se měj fajn Gasi.“ otočila jsem se na patě a rozešla se pryč. Litovala jsem ale, že se neumím rozplynout jako ten stařík, protože Gas mi byl v patách. Pospíchal za mnou jako ztracený pejsek. Prudce jsem se zastavila a otočila se. V tu chvíli do mě těžce narazil, až jsem se zapotácela. Zalapala jsem po dechu. „Ty – tys mnou neprošel?“ vyhrkla jsem nevěřícně. „Proč bych to dělal?“ „Protože to se mi stává, lidi mnou prochází, když jim zrovna neuhnu.“ vysvětila jsem mu. „Lidi.“ odfrknul si. „Ty snad nejsi člověk?“ zeptala jsem se. „Já jsem duch, v tom je rozdíl, přeci nebudu jen tak procházet jiným duchem, není to slušné,“ nadechl se, „Svými neprocházím, všimla sis snad, že by lidi sebou jen tak procházeli?“ Musela jsem se zasmát nad absurditou té otázky. „Ale to je přeci něco úplně jiného.“ namítla jsem, ale on jen zakroutil hlavou. „Máš se ještě hodně co učit, Anno.“ Naposledy na mě hodil svůj pokřivený úsměv a pak zmizel. Zůstala jsem sama mezi tlupou živých lidí.

~ 26 ~

9. Kapitola
Vrátila jsem se zpátky do Carterova domu s hlavou plnou různých myšlenek. Co po mě Gas chce a jak by mi mohl pomoct. Jistě, je to duch a očividně má spoustu zkušeností, ale i tak. Jak ho zase najdu? Jistá část v mojí hlavě tušila, že on si najde spíš mě. A až se to stane, tak ho zavalím lavinou otázek a budu se ho snažit udržet tak dlouho, dokud mi na všechny neodpoví. „Už jsem tady,“ proplula jsem do Carterova pokoje a našla ho, jak sedí u počítače a očividně něco zuřivě hledal, protože bouchal jak do klávesnice, tak do myši. „Hm?“ zvedl ke mně hlavu a pak jí zase sklonil k počítači. „Co hledáš?“ stoupla jsem si k němu a koukala na monitor. Byly to nějaké noviny. „Zkouším, jestli se někde nepíše o tvojí smrti.“ Dala jsem si ruce v bok a zamžourala na text. „A nějaké úspěchy?“ Jen zakroutil hlavou a vypnul prohlížeč. Pak si promnul oči a protočil se na kolečkové židli. „Ty snad máš nějaké dobré zprávy?“ S pokrčením ramen jsem se ráčila usadit na jeho postel. „Tak povídej přeci.“ zvedl se ze židle a šel si stoupnout k oknu, kde se opřel o parapet. ~ 27 ~

„Byla jsem u nás,“ zadívala jsem se do zdi naproti, „něco jsem tam našla, ale bude potřeba, aby ses nějak dostal dovnitř a sebral vzorek.“ Rukama se odstrčil a posadil se vedle mně. „Vzorek?“ zeptal se nechápavě. „Jasně, vzorek. Na koberci je asi moje krev, nejsem si tím jistá, proto se tam musíš dostat a získat toho co nejvíc.“ Jen přikývl a položil se na ustlané peřiny. Usoudila jsem, že s jeho přítelkyní to nedopadlo zrovna nejlépe, anebo byl jen zmožený z nejlepšího sexuálního zážitku svého života. Původně jsem neměla v plánu se ptát, co se stalo, ale je to chlap a ten nikdy nic dobrovolně nevyzradí. Neměla jsem proto jinou možnost. „S tou tamtou to nedopadlo dobře?“ pronesla jsem jako by nic. Zhluboka se nadechl, snad už chtěl něco říct, ale pak zakroutil hlavou a zavřel oči. „Ok, takže asi ne.“ usoudila jsem. „Stejně se mi zdála divná,“ pokračovala jsem se svým proslovem dál, „nemám ráda takové holky, co si myslí, že jsou středem vesmíru a všechno se točí jen kolem nich.“ Když udělal takové nuceně strojené „Ehm,“ raději jsem skončila a položila se vedle něj. Po chvilce mlčení jsem to nevydržela. „Potkala jsem ducha,“ snažila jsem se, aby to znělo, jako když člověk říká, že je venku zataženo. „Co chtěl?“ Najednou jako by se do jeho hlasu dostal zájem. Otočil se na bok a rukou si podepřel hlavu. ~ 28 ~

„Pomoct.“ Nevím ovšem, jak mi někdo chce pomáhat neustálým mizením. Třeba jako ten stařík. Člověk mu položí pár otázek a on se po chvíli vytratí pryč. „Ale?“ začal. „Není tu žádný ale, prostě zmizel, ale mám pocit, že se zase objeví.“ přiznala jsem mu svojí tajnou myšlenku. „Cartere, zlato, je večeře!“ zahulákala z dolního patra jeho matka. Carter si povzdechl a zvedl se z postele. „Za chvíli jsem tu.“ A odšoural se z místnosti. Vrátila jsem se zpátky ke své kuličce, kterou Carter mezi tím přesunul na jeden z nočních stolků. Snad se mi tentokrát povede s ní hnout alespoň o malý kousek. „Tak tady bydlíš?“ Ozval se za mnou povědomí hlas. Prudce jsem se otočila a na vetřelce se zamračila. Co se týče mizení, byl ten kluk fakt třída, ale v objevování byl super borec. „Gasi, co tu děláš?“ zamumlala jsem otráveně a přesunula své oči opět k malé kuličce usazené na prostěradle. Vždycky, když jsem se jí snažila posunout, mi prst akorát projel skrz. Přitom jsem se soustředila div mi oči nevypadly z důlku. „Jdeš na to špatně.“ popošel k posteli a pak cvrnknul do kuličky. „Jo?“ řekla jsem nakrknutě a zvedla k němu hlavu. „Jo. Nesmíš se tak hodně soustředit, prostě si řekni: „Teď do toho prostě cvrnknu a ta kulička odletí,“ a uvidíš.“ ~ 29 ~

Moc jsem mu nevěřila, ale měl víc zkušeností, tak asi ví, jak na to. „Fajn.“ odsekla jsem. Protáhla jsem si krk a ruce. Snažila jsem se nemyslet tolik na to, co chci a jen jsem si řekla, že teď se ta blbá kulička prostě pohne. Zkusila jsem do ní cvrnknout, jenže prst mi proletěl jako vždy. „Tolik k tvým cenným radám.“ pronesla jsem vztekle. „Vysíláš špatný vlny, uvolni se pořádně.“ Mistr světa v dávání rad do života. „Zavři oči, zhluboka dýchej nosem, na nic nemysli, natáhni ruku,“ když jsem udělala co chtěl, přistála mi v ruce malá průhledná kulička. Celá vylekaná jsem div nespadla z postele. Udržela jsem jí několik vteřin, než mnou propadla zpátky na postel. „Tohle. Tohle byl pokrok!“ usmál se na mě. Chtěla jsem mu úsměv oplatit, ale pak jsem se zarazila. „Proč mi pomáháš? Pravdu.“ Začal přecházet po pokoji a prohlížet si Carterovi věci. „Protože se nudím.“ Pronesl jako by nic. „Už musím jít, zase se uvidíme.“ Než jsem se s ním stihla rozloučit, byl pryč. Byla jsem na něj naštvaná, samozřejmě. Totálně jsem zapomněla na své předsevzetí vyptávat se a nepustit. Co jsem ale mohla dělat, ten kluk měl svojí hlavu. Byl tvrdohlavější než mezek. V duchu jsem mohla jen doufat, že mi časem dá nějaké odpovědi a doopravdy mi pomůže. ~ 30 ~

Carter se vrátil očividně spokojený a napapaný. Něco ve stylu: Když ti sedí v pokoji mrtvá holka, neber ohledy a krkej o sto šest. Neuznávala jsem tuhle jeho mantru, ale nic jsem s tím stejně nezmohla. Rozhodla jsem se, že dokud své tělesné zvuky a pachy neuklidní, nebudu s ním mluvit. Zdálo se ale, že je s mým mlčením plně spokojen a pohroužil se do tajů nějaké mně neznámé počítačové hry. Výborně. „Vstávej!“ zakřičela jsem další den ráno Carterovi do ucha, ale jen sebou cuknul a pak se převalil na druhý bok. „Dělej ty blbče!“ Po tomhle pojmenování trochu otevřel oči a zadíval se na mě. „Ještě chvíli.“ Děkovala jsem všem svatým, že neřekl, „Ještě chvíli mami,“ jako to dělá většina maminčiných mazánků. „Já ti dám chvíli, dělej, vstávej.“ Ráda bych s ním zacloumala, jenže se mi to nějak nedařilo a tak nezbývalo, než bez přestání mluvit, však on se brzo vzbudí. „No jo prosimtě, už jsem vzhůru.“ řekl po chvíli ospale a začal se hrabat z postele. „Hoří, nebo co?“ Vyjel na mě, když si na sebe natahoval tepláky a mikinu. „Ne.“ usmála jsem se na něj. „Ale jestli si nepospíšíš, tvoje matka dole zešílí vzteky, že přijdeš pozdě.“ Odfrknul si a začal hledat nějaké normální oblečení. Zřejmě usoudil,

~ 31 ~

že tepláky a stará ošoupaná mikina nebudou do školy zrovna to pravé ořechové. „On už není víkend?“ zeptal se, jen jsem zavrtěla hlavou a koukala na jeho zoufalý tanec po pokoji. Kdybych neměla kouska citu v těle, začala bych se nahlas smát. Takhle jsem se jen musela držet, až mě začínala bolet tvář. „Fajn,“ podíval se na mě, konečně plně oblečen, „až tu nebudu, chovej se jako doma.“ To jsem měla v plánu. „Jen, prosím tě, nikoho nestraš.“ dodal s úšklebkem a zmizel z pokoje. Ještě jsem zaslechla, jak dupe po schodech dolů. Po chvíli zaznělo i bouchnutí vchodových dveří a zvuk startujícího motoru. Nudný den cvičení s kuličkou byl přede mnou. Podívala jsem se na tu průhlednou bestii a vsadila bych se, že se mi vysmívala do obličeje.

~ 32 ~

10. Kapitola
„Tak jak ti to dneska šlo?“ zeptá se Carter, zatímco hází školní batoh do kouta pokoje. Určitě velmi pilný student, to se hned pozná. Abych pravdu řekla, dnes se mi dařilo o něco lépe. Dokázala jsem kuličku několikrát udržet v ruce. Jen na krátkou chvíli, ale i tak to byl pokrok. Před několika hodinami by se mi o tom ani nesnilo. „Dobře, víceméně.“ usměju se na něj. Vypadá hodně unavený. Divím se, že mě to vůbec překvapuje, sama jsem vždycky byla po škole vyždímaná jako hadr na nádobí. Není to žádný med, být osm hodin ve škole a poslouchat věci, kterým většinou stejně nerozumím. „Jak se vedlo tobě?“ Na první pohled vidím, že na nic, ale v dnešním světě není slušnosti nikdy dost. „Šlo to,“ odkašle si. „Jen nějaké –„ odmlčí se. „To by tě nezajímalo.“ Aha, určitě problémy s jeho lady, která si z něj dělá hadrového panáka. „Chápu, nebudu vyzvídat.“ Nikoho jistě nepřekvapí, že uvnitř jsem byla celá dychtivá po podrobnostech. Carter je ale bohužel kluk, a ti se o takových věcech moc nebaví. Možná tak mezi sebou, ale to jenom v případě posunutí se na další metu. Rozhodně se nebude bez sebe nadšením vybavovat o svých milostných problémech ~ 33 ~

s mrtvou holkou, která se mu usadila v pokoji. A na nějakou dobu ho asi opustit nehodlá. Ten pokoj, samozřejmě. „Potřebuju teď na chvíli zmizet, mám nějakou práci, takže se vrátím až večer.“ Dojde do kouta, kam odhodil svůj batoh a začne se v něm přehrabovat. Po chvíli vytáhne pomuchlaný sešit a kývnutím hlavy se rozloučí. Takže mám před sebou opět několik hodin nudy a samoty. Rozhodnu se zmizet na čerstvý vzduch a najít jistou, občas otravnou a velmi arogantní osobu. Asi po hodině pátrání zjišťuju, že někoho najít, je opravdu hodně těžké, obzvlášť když nemáte tušení kde hledat. Mojí výhodou je ale všechen čas světa, takže až tak hodně nepanikařím a jenom se procházím po známých místech, které jsem za živa navštěvovala. Sehnu se pro kamínek, který leží na cestě. K mému vlastnímu údivu zůstane v mé ruce. Mám chuť si ho jen tak přehazovat, jako jsem to dřív občas dělávala, bojím se ale, že mi druhou rukou jen tak propadne. Vzdám to a kamínek upustím. „Dobře, kam by ses vydala, kdybys byla tajemný, namyšlený a očividně vševědoucí dospívající kluk?“ mumlám si pro sebe. Upřímně, nikdy mi takové úvahy nepomohly, ale několikrát jsem je viděla ve filmech, nebo o nich četla. Takové to, co bys dělal, kdybys byl světově hledaný masový vrah? Asi bych se schovala, ale to už je jiná.

~ 34 ~

Zkusím to v parku, kde jsem Gase viděla poprvé, třeba budu mít štěstí. Jen tak jsem se bezcílně procházela kolem bloumajících lidí, kteří očividně nemají nic na práci. To prostředí mě nutilo trochu přemýšlet. Nikdy jsem nebyla dokonalá holka, která všechno zvládá, se všemi je za dobře a každý jí má rád. Ale umřít jsem si určitě taky nezasloužila. Nikdo si nezaslouží umřít takhle předčasně. Možná jsem si vždycky dělala srandu, že už mám půlku života za sebou, ale nikdy jsem to nemyslela vážně. V jistých chvílích jsem měla vztek. Nejen na svojí sestru, která tohle všechno zapříčinila, ale na celý svět. Třeba jsem si smrt zasloužila. Asi na mě nechtěla čekat až do stařeckého věku a vzala si mě už teď. A sestru k tomu použila jenom jako nevinný nástroj. Dobře, teď už filosofuju až moc, ale určitě mi rozumíte. Nikdy jsem nebyla věřící, ale teď jsem občas na pochybách. Po neúspěšném pátrání po Gasovi jsem se vrátila domů. Ne domů, jako domů, ale ke Carterovi. Ještě pořád tam nebyl. Asi šel do knihovny, nebo na nějaké doučování. Co já vím, jak mu to ve škole vlastně jde. Položila jsem se na postel a založila si ruce za hlavou. Pak jsem uslyšela prásknout dveře a nějaký rozzuřený hlas. Nikdo na něj neodpovídal, buď dotyčný trpěl samomluvou, nebo řval na někoho na druhém konci telefonu. Po Carterově zuřivém příchodu do pokoje jsem ~ 35 ~

usoudila, že za bé je správně. Z jeho návalu zuřivosti jsem na chvilku dostala strach, než jsem si uvědomila, že mně ublížit nemůže. Navíc byl naštvaný na někoho úplně jiného, tudíž jsem byla v relativním bezpečí. „Já už na to prostě nemám!“ zaječí. „Furt abych ti dělal blbečka, to se ti líbí, viď?!“ Na chvíli se odmlčel, někdo na druhé straně mu zřejmě právě odpovídal. „Ne, nevolej mi, nech mě na pokoji!“ řekne rozzuřeně a potom mrští telefonem o zeď. Vyjeveně se na něj podívám. „Teď ne,“ řekne jenom a zasedne k počítači. Hlavu si opře o ruce. Nejradši bych ho šla utěšit, říct mu nějaká milá slova, která by mu zvedla náladu, ale z vlastní zkušenosti vím, že je lepší nechat ho chvíli vydechnout. Třeba pak věci z jeho pohledu získají jiný rozměr a nebude tak rozzuřený. Ležím na posteli a Carter vedle mně hlasitě oddechuje. Odhaduju, že nemá asi dobré sny. Já bych v tuto chvíli uvítala i ty nejhorší noční můry. Od té doby, co jsem duch, jsem si ještě pořádně nezdřímla. Když zavřu oči, dokážu si jen promítat své myšlenky, ale osvobozující spánek nikdy nepřichází. Je to k vzteku, nemoct na chvíli na všechno zapomenout a upadnout v zapomnění. Donutím se přemýšlet o Gasovi a jeho pohnutkách. Samozřejmě, že každý duch potřebuje pomoci, protože ~ 36 ~

není normální, aby tu takhle strašil, jenže proč se nabízí zrovna on, a proč právě mně. Že jsem hezká je sice příjemný kompliment, ale třeba je za tím vším něco víc, něco, co mi odmítá prozradit. Napadá mě, že je taky mladý a navíc moderně oblečený, v rámci možností, takže tu asi nestraší příliš dlouho. Ale ví toho hodně, takže ani krátká doba bloudění po světě nepřichází v úvahu. Nebo se všechno jen snadno a rychle naučil a já jsem duchařský antitalent. Výhodou ducha, který nemůže spát, je rozhodně žádná bolest zad z dlouhého ležení a převalování se. Otočím se zády ke Carterovi a zamžourám do tmy. Zdá se mi to, nebo vidím nějakou mihotavou postavu stojící u okna? Snažím se pořádně rozkoukat, až mi dotyčný hádání usnadní. „Ahoj Anno.“ Mohlo mi dojít, že je to Gas, kdo jiný by mě pozoroval v mém ne-spánku?

~ 37 ~

11. Kapitola
Stojíme před Carterovým domem, abych ho svojí „samomluvou“ nerušila ze spánku. Nemám totiž tušení, jestli by Gase slyšel, nebo ne. Proto raději toto antibláznovské opatření. Stačí už to, že jsem duch, nepotřebuju být ještě označená za tu, co si povídá sama pro sebe. „Gasi,“ pronesu zoufale. Pomalu už začínám být unavená z uvažování, co po mě může chtít a proč si našel právě mě. Po světě určitě běhá mnoho jiných duchů. „Trochu jsem přemýšlel a rozhod jsem se, že tvoji nabídku vezmu.“ řekne vážným, možná až formálním tónem. Upřímně ale nemám tušení, o jaké nabídce mluví. „Nabídku?“ Mojí zmatenost nebere na vědomí. „Jistě, pomůžu ti. Však víš, duchařské záležitosti, jak v tom chodit a všechno to kolem toho.“ Nevzpomínám si, že bych mu někdy nabízela, že mi může pomoct. Buď za to může můj mozek anebo na mě něco kuje. V úvahu beru spíš tu druhou možnost. „Já jsem ti někdy něco nabízela?“ pozvednu obočí. On jen samolibě přikývne, jako by byl pán světa, který se smiloval nad malou holkou. „Na to si teda nevzpomínám,“ založím si ruce v bok. „Ale určitě jsi něco takového říkala,“ zamyšleně se poškrábe na bradě. Jako by nad něčím uvažoval. Po chvíli ~ 38 ~

ho to přestane bavit a blýskne po mně úsměvem. Spoustu holkám by se při pohledu na jeho tvář v úsměvu podlomila kolena, já se ale snažím být imunní. Zčásti proto, že se mi zdá tak trochu arogantní a taky nevím, jestli duchové vůbec můžou vést nějaký intimní život. „Fajn, tak začneme první lekci.“ řekne po chvilce a rozejde se směrem pryč od Carterova domu. Od mého jediného bezpečného útočiště, které momentálně mám. Ráda bych mu ukázala, že nejsem žádný pejsek, který bude běhat jak si pískne. Ale vím, že kdybych za ním nešla, nemusela bych ho už najít, respektive ode mě. „Co je první lekce?“ zeptám se, když ho doženu. „Prostor.“ odpoví prostě a pokračuje za mně neznámým cílem. Prostor, super, hned tomu víc rozumím. Zašklebím se a srovnám s ním krok. „Ok.“ přikývnu, jako že všechno chápu. „Jde o to, kde a jak se pohybovat, víš?“ zakroutím hlavou, jako že nevím. Což vážně nevím. „Kdybys byla živá, mohla bys jít všude, kam tě nohy zanesou, a nemusela by sis nad ničím lámat hlavu. Jenom bys šla.“ krátce se na mě zadívá a pak pokračuje. „Jako duch si ale trochu omezená,“ když chci zaprotestovat, že nejsem žádný hloupý omezenec, jen zvedne ruku a přeruší můj hlasitý nádech. „Ty nejsi omezená jako mozkem nebo myšlenkama, ale prostorem. Teď už nemůžeš jít kam se ti zlíbí, můžeš

~ 39 ~

jenom tam, kam jsi se dostala za živa.“ podívá se na mě a čeká na mojí reakci. „Ale, byla jsem přeci u Cartera a to místo jsem ani v životě nenavštívila.“ zaprotestuju. Jako by čekal přesně na tohle. „U toho je to jiné. Aspoň myslím. Představil se ti, když jsi ho potkala?“ Přikývnu. „To hodně vysvětluje. Protože se ti představil, mohla si jít k němu domu, následovat jeho cestu, jeho prostor.“ Takže to znamenalo to divné brnění, které projelo mým tělem, když jsem Cartera poznala? Něco jako vstupenka do jeho světa. „Aha.“ řeknu jen a dál mlčky pokračuji v cestě. Po chvíli chůze a mlčení se Gas zastaví. Udělám po jeho vzoru a čekám, co bude následovat. „Jak jsi vlastně umřela?“ V tu chvíli se mi to zdá jako velmi intimní otázka. Mám pocit, že kdybych mu odpověděla, budu si připadat nahá. Jenže z jeho pohledu nevycítím žádnou zvědavost, jen smutný zájem. To mě trochu uklidní. Přesto jsem i tak nervózní, když mu odpovídám. „Na devadesát devět procent jsem si jistá, že mě zabila moje ségra.“ Divně se na mě zadívá, jako by chtěl, abych pokračovala. „Pohádaly jsme se, už si ani nepamatuju proč, ale prostě se to stalo. Zrovna jsem si hrála se psem, s hlavou skloněnou přes postel, a pak už si pamatuju jenom jeho ~ 40 ~

zakňučení.“ odvrátím od něj pohled. „A pak jsem se ocitla v rohu postele a koukala na svoje tělo.“ zakončím své vyprávění a zase se dám do chůze. Bylo pro mě těžké tohle říkat. Nedovedu si představit někoho, kdo by rád mluvil o své smrti. „To se stává.“ slyším vedle sebe jeho hlas. Přijde mi, jako by zněl z velké dálky. „Stává?“ „Ano, je to jako kdyby mi někdo prostřelil hlavu kulkou. Budu si pamatovat, jak na mě mířil, ale průstřel si pak už nevybavím.“ Když to prezentuje takhle, přijde mi to celkem logické. Jako kdyby mě někdo topil, asi bych si taky nepamatovala svůj poslední pokus o nadechnutí, protože by můj mozek už neměl dostatek kyslíku. „Ok, takže prostor,“ snažím se změnit téma. „Jak je to s tím náhlým mizením, už jsem to viděla.“ Mám na mysli toho staříka, co se jen tak rozplynul uprostřed chůze. „To chce trochu víc praxe.“ mrkne na mě. „Jsem na to připravená.“ řeknu pevně a v tu ránu mám chuť mizet z místa na místo, jak se mi zrovna zlíbí. Jenže Gas je zřejmě jiného názoru, protože zakroutí hlavou. „Kdepak, nedokážeš ještě ani pořádně udržet kuličku, takže na tohle ještě chvíli nemysli.“ uzemní moje náhlé nadšení, jako když někdo přelije vodou doutnající zbytky ohniště. Tak rychle mě dokázala přejít nálada. „Hele, můžem v tom pokračovat zítra? Mám teď ještě něco na práci.“ To jeho neustále mizení mě začíná ~ 41 ~

docela štvát. Nejdřív mě vytáhne někam pryč a pak chce zase někam odejít. „Máš snad nějakou poradnu pro narušený duchy?“ zeptám se sarkasticky. Přála jsem si, aby neodcházel a nenechával mě zase tápat v neznámu. On se ale otočil a vydal se směrem, odkud jsme sem přišli. „Dovedu tě zpátky a zase se někdy zastavím.“ Začínám být docela naštvaná, proč prostě nemůže zůstat, naučit mě všechny ty divný věci a pak zase zmizet? Trochu mi to drásalo nervy. Objeví se tu z ničeho nic, hází na mě úsměvy a pak si zmizí do neznáma. Dojdeme až k domu a tam se k němu otočím. „Kam vlastně pořád mizíš?“ vyjedu na něj. Gas se na chvilku odmlčí a zavře oči. Když je otevře, nedokážu v nich vyčíst žádnou emoci. Jsou úplně prázdné. „Nejsi jediná, kdo řeší svojí smrt.“ řekne potichu a pak, mrknutím oka, se rozplyne. Náš poslední rozhovor mě donutí přemýšlet. Každý duch se vrací z jednoho jediného důvodu – vyřešit svojí smrt, aby se mohl posunout dál. Proč mě to nenapadlo dřív. Chovala jsem se, jako by se všechno točil jenom kolem mého úmrtí a už mě nezajímalo, že i někdo jiný to musí řešit, jinak se nikam neposune. Vrátila jsem se do Carterova pokoje. Ještě pořád leží v posteli a převaluje se. Asi má nějaké špatné sny. Předtím jsem si neuvědomila, že i on může mít potíže. Svůj ~ 42 ~

vlastní život, do kterého jsem mu tak otřesným způsobem vstoupila. Možná kvůli mně mu to neklape s přítelkyní. To snad ne, nejsem v jeho životě tak dlouho, abych vytvářela nějaké extrémní změny. Prostě měli problémy už před mým příchodem, to je celé. Když se nad tím tak zamyslím, zasáhla jsem mu do života, aniž bych se ho vlastně zeptala. Jen jsem mu to oznámila a počítala s tím, že to bude tak, jak si představuji. Nebrala jsem v úvahu žádnou jinou možnost. Všechno mělo mít jen jeden scénář. Ten můj.

~ 43 ~

12. Kapitola
„Něco sem objevil,“ vytrhl mě Carter z přemýšlení, když vešel do pokoje. Měl zrovna po škole. „Vážně?“ Pořád jsem trochu zmatená z toho, co si o všem myslím, jak se chovám, ale své nadšení nedokážu skrývat. „Jo,“ sedne si ke stolu a začne vytahovat z batohu nějaké zkumavky. Tuším, co by to mohlo být, určitě vzorky, které jsem našla ve svém pokoji a které pak sebral. „Zašel jsem s tím do laborek, ty školní jsou sice tak trochu na nic, ale něco ještě zjistit umí.“ Vytáhne zápisník a podívá se do něj. Přejdu k němu a nahnu se mu přes rameno. „Pořádně sem tomu nerozuměl, ale jeden šprt mi pomohl. Prej je tam nějaká shoda, ale překáží tomu ta hlína.“ Jistě, druhou část vzorku Carter sebral vedle našeho paneláku, tam, kde dopadlo moje tělo. „A ve výsledku je to dobrý, nebo špatný?“ zeptám se s jistou nadějí v hlase. „Dobrý, odstranit tu hlínu by se mi s naší školní technikou prej nepodařilo, ale na další výzkum to stačí,“ odmlčí se, „řekl jsem mu, že to mám na jeden projekt.“ vysvětlí. Jen přikývnu a zadívám se na zkumavky. Musel to něčím naředit, protože tolik jsme toho spolu nesebrali.

~ 44 ~

Jako by četl mé myšlenky, „Neboj, původní vzorek pořád mám, jenom sem musel trochu odebrat, aby to šlo vykoumat.“ Uleví se mi. Někdo by se totiž určitě ptal, proč je ten vzorek zředěný a co nás k tomu vedlo. Takhle to stačí poslat anonymně na policejní stanici a čekat, co se bude dít dál. Jedna část mého já doufá, že se to všechno vyřeší a dojdu klidu, ta druhá je ale stále na pochybách. „Mám to poslat?“ vytrhne mě z přemýšlení. „Jo, asi jo.“ zamumlám. Carter se na mě pochybovačně podívá, ale pak jen pokrčí rameny a obě zkumavky vloží do obálky, kterou předtím vyndal ze školního batohu. Vhodí do toho i lístek a pak obálku zalepí. „Co bylo na tom papírku?“ zajímám se. „Tvoje jméno a adresa, kde tě našli,“ upřesní. „Nemyslím si, že by jim to jen tak došlo, kdybych poslal jenom zkumavky.“ zasměje se. Policii asi obdivuje stejně jako mnoho dalších. Jen aby o tom za chvíli nezačal vtipkovat, to bych asi nepřežila. „Jo, máš pravdu,“ usměju se na něj a přejdu k oknu. „Kam jsi večer zmizela?“ Tou otázkou mě překvapí. Měla jsem za to, že tvrdě spí. „Cože?“ Možná mi projde hrát si chvíli na nechápavou. „Ležela si vedle mě a pak si najednou byla pryč,“ upře na mě pohled. Zdá se mi to, nebo v jeho hlasu slyším jistou výčitku?

~ 45 ~

„Jo, tohle,“ nasadím bezstarostný tón. „Jen jsem potřebovala na vzduch a trochu přemýšlet.“ Mávnu rukou, jako by to nebylo nic extra závažného. „Ok.“ Řekne po chvíli a zapne si počítač. Tím naše dnešní konverzace pravděpodobně končí. Sedím ve své posteli. Musela jsem se sem vrátit, abych si trochu utřídila svoje myšlenky, které se mi pořád honí hlavou. Gas změnil můj pohled na věc. Najednou si nejsem jistá, co přesně chci udělat a jestli mají moje činy vůbec nějakou cenu. Jako by se mi moje předchozí přesvědčení rozpadalo před očima. Zvednu se a pomalou chůzí dojdu až do obýváku. Najdu mamku, jak leží na gauči a pravděpodobně spí. Posadím se na křeslo a rukama si podložím hlavu. „Kdybys tak věděla, že žiješ v domácnosti s vrahem.“ zašeptám a zadívám se na její tvář. Ve spánku vypadá tak poklidně. „Kéž bys mě viděla a poradila mi, co si mám počít.“ Když řeknu poslední slovo, mamka najednou prudce otevře oči. Jsem tak hrozně polekaná, až se poprvé, ve svém životě ducha, dokážu rozplynout. Připadám si jako po jízdě na horské dráze. Vnitřnosti mám zamotané jako klubko bavlny. Posadím se na zem a zakryju si oči dlaněmi. Snažím se dýchat zhluboka. Dokázala jsem to! Dokázala jsem se během zlomku vteřiny odhmotnit a objevit se na úplně jiném místě. Spustil to můj strach. Bála jsem se, že mě slyšela a ~ 46 ~

díky tomu otevřela oči. Jedno vím jistě, v nejbližší době se tam rozhodně nevrátím. Nechci zjistit, že mě moje mamka může vidět. Nechci jí takhle ublížit, stačí, že už jí ublížila jedna z jejích dcer. To ona ale bohužel neví. Odkryju si oči a rozhlédnu se po okolí. Musím se zorientovat. Když jsem se odhmotnila, nemyslela jsem totiž na žádné konkrétní místo, kde bych se chtěla objevit. Kupodivu nejsem nijak daleko od Carterova domu. Sedím pod stromem nedaleko od něj. Což mě překvapuje, protože jsem tu asi nikdy nebyla. I když, možná jsem tudy šla včera s Gasem, ale jistá si tím stoprocentně nejsem.

~ 47 ~

Sign up to vote on this title
UsefulNot useful