0

Všichni věděli, co se stalo a kdy se to stalo. Jak jsem se cítila, nezajímalo nikoho. A o to, co se dělo potom, se taky nikdo nestaral. Tu noc jsem pro ně přestala být člověk. Stala se ze mě hadrová panenka. Mrkačka na hraní. A terč na jízlivé poznámky. To ráno pro mě skončil svět. Konec přišel nenápadně, společně se zakňouráním, jak se moje tělo probíralo z alkoholového opojení. To poledne vytvořilo mezi mnou a mojí sestrou nepřekonatelnou propast. Tak širokou, že jsem ji už nikdy nedokázala přeskočit. Ten podvečer zabil veškerou lásku, která ve mně byla. Zemřela, zatímco mě mučily čerstvé vzpomínky. A další noc byla jen jednou z mnoha, kdy mi dělal společnost jen vlastní pláč. Nechávala jsem mu volný průchod s nadějí, že slzy mě zcelují. Nejvíc mě na tom děsilo to, jak pozdě jsem si to uvědomila. Na bolest si totiž bylo snadné zvyknout. A brzy se stala stejně nepostradatelnou součástí mého života, stejně jako třeba dýchání. Proudila v mých žilách i tepnách, naplňovala mě. Ale na každém místě, kterým prošla, po ní zůstávala tma a prázdnota. Ničila všechno živé ve mně a zanechávala otevřené rány. A já věděla, že jednoho rána se vzbudím a ona tam nebude. V duchu jsem si ten den pokřtila na Den, kdy přestanu být člověkem. Den, kdy nebudu cítit. A další dva roky jsem se na něj celou svojí existencí upínala. Tenhle den nikdy nepřišel.

Ještě včera totiž nevisela přímo přede mnou. Jsou prázdné. Abigail. Že to tak není dobře. zatímco mi před očima tancují rudé skvrny. Taky výkřik: „Abby!“ . takže si dovolím svézt se na kolena a opřít si hlavu o chladivé kachličky za mnou. někde v realitě momentálně ode mě na kilometry vzdálené. Jsem kráva. Proč jsem proboha zareagovala zrovna takhle? Už pěkných pár měsíců jsem se v rámci snahy být normální na Dannyho usmívala. jenže pak se ozve ještě tupá rána. jak se Danny omlouvá. klapnou dveře. neosobní místnosti. jakožto můj emoční alarm. Ani budoucnost. Slané cestičky na tvářích nepříjemně studí. kterou bych se musela zaobírat. a nacpat svůj (téměř netknutý) oběd do tašky. Prostě sedím. Ztěžka se zvednu a pohlédnu na sebe do zrcadla. Absolutní troska a cvok. jak nějaký předmět dopadne na zem. a jako by se uvnitř mě cosi zlomilo. že nemůžu zůstat. Pokouším se ho ignorovat. „Jsi zlomená. rozsvěcuje mi v hlavě veškeré kontrolky. o kterém vím. bylo jasné. Už nejsem v mrňavé. že to dřív nebo později začne brát vážně! Ještě včera bych po nabídce chození s ním chňapla všemi deseti. Přiznej si to. aniž by ses přitom zhroutila. teď můžou pominout. jaká bych měla být. Tohle přece nemůže myslet vážně! „Chodit? A proč bych s tebou jako měla chodit?“ vypadne ze mě po chvíli. rozpláču se. Ty se. objímám svoji tašku a řvu. abych na důvěrně známý obraz mohla vyprsknout pár jedovatých vět. A je mi tam líp než v realitě. ale mně je to jedno. která by mi nedala spát. Pomalu mi to dojde. A nikdo se mi nesnaží diktovat. ale nevěnuju tomu pozornost. pitomé slovo a jeho význam mě paralyzuje. Na školních záchodcích. ledabyle poházené na schodech. že mě na něj nebude následovat: na holčičí záchodky. Na nic lepšího se nezmůžu. jestli někdo přijde. Nesmím. Vyběhnu zpátky do školy a zamířím na jediné místo. nedokážeš dát ani pusu klukovi. jestli mě někdo slyší. Ten zvuk je rušivý. Slyším. jak jsem řvávala každou noc po tom večírku. Nezajímá mě. přesně tak. Nacházím se v nicotě a existuju tam pouze já a můj žal. S posledními zbytky zdravého rozumu ještě dokážu sesbírat svoje učebnice. mrkala a trávila s ním spoustu času. nalhávám si. Ve svých představách určitě.1 Zůstanu na něj zírat. A já se dříve nebo později donutím otevřít oči a dál přežívat. jako by praskla hráz. Jenže mě tam otravuje vědomí. To jediné. Řvu jako malá holka.“ Pak klesnu zpátky k zemi. Neexistuje žádná minulost. do mojí nicoty nepatří.

Přitom si uvědomím.“ Skloním se k umyvadlu a opláchnu si obličej.“ Ta slova se rozlehnou malou místností. „Nemyslím teď. Musím mluvit o tom. Nemám páru. ruka. když ani nedokážu říct. Zajímá mě. no. „Proč?“ Otevřu pusu. které mi přihrálo nepříjemné vzpomínky. I normálně je vyšší než já. že má skoliózu. ne? Říkala jsem si. kdy se vy dva dáte dohromady. ale neptám se. a pak ucítím na paži váhavý dotyk. Vztek na onu neznámou. co jí odpovědět. Byla bych cvok. co se stalo. se kterou sedávám na angličtinu. .Zamumlám podrážděné ‚nech mě‘. Zůstává po nich jen pusto a prázdno. Nemá cenu snažit se zachránit make-up. aspoň ze země to tak vypadá. Ztuhnu. Je to trochu pokřivený úsměv. že mi je líp tak. jak jsem se v tu chvíli cítila. Já sice vím. Odtáhnu se. mající účinky atomové bomby. Tyčí se nade mnou jako věž.“ usmívá se Bekka. Udělá se mi zle. Jen to většinou nedělám na školních záchodcích. zastrkující mi vlasy za ucho. Ticho začíná být trapné. až mi tlak gelových nehtů zanechá na ruce drobné šrámy. ale vyslovit to nahlas je nad moje síly. Neznámá mě stiskne. „To je super. Zaječím a konečně otevřu oči. „Abby. „Danny se mnou chtěl chodit. Taky se občas potřebuju vyřvat. že ses kvůli tomu šla vybrečet sem. Vidím ji v zrcadle. Myslím. Potřebuju se někomu svěřit. Prohlížím si ji. Nehty na mojí kůži. Takhle to tenkrát začalo. Pak mi podá ruku a vytáhne mě na nohy. „Už jsem říkala. že nic. kdybych to připomínala. to nevidí. není to zrovna příjemné. Teprve před pár měsíci mě škola přestala drbat a vyhýbat se mi obloukem. co se stalo?“ přeruší Bekka moje nesouvislé pokusy o vysvětlení. Sklání se ke mně Rebeka. „Poslala jsem ho do háje. Řekl mi to. Chci jí to vysvětlit. že už nevzlykám a cítím spíš vztek než cokoli jiného. zvlášť. Bekka se narovná a protáhne si záda. Moje omluvy zní uboze i mně samé. Ale nedokážu říct ani slovo.“ odmlčí se. Ať je to kdokoli. že na vině je moje podvědomí. holka. A. jak jsem? Chvíli se nic neděje. a odhrne mi z obličeje pramen vlasů. proč jsem tak vyletěla.“ šeptám s pohledem zavrtaným do země. „neber tu otázku zle. natož s těmi jejími podpatky. ale vypadá upřímně.“ zamumlám. A spolužaččin vyjevený výraz. Pořád ještě svírá moje předloktí a vypadá docela vyděšeně.

Sign up to vote on this title
UsefulNot useful