You are on page 1of 85

Ministerstvo národní obrany

Polní opevňování

(Povrchové a zapuštěné objekty)

Žen 2-1/1
Hlava 1
Význam, rozdělení a použití opevňovacích objektů
1. Všeobecně o opevňování a opevňovacích objektech

1. Opevňováním terénu se rozumí taková činnost, která směřuje k zeslabování nebo


odstraňování nevýhodných vlastností terénu pro boj. V podstatě zahrnuje opevňování
taková ženijní opatření, jejichž cílem je zeslabit účinnost bojové činnosti nepřítele

2. Tento úkol se plní


- komplexem ochranných opatření k snížení účinnosti palebné, chemické a radiační
činnosti nepřítele
- komplexem zatarasovacích opatření, znesnadňujících nepříteli pohyb

3. Opevňovací objekty umožňují v boji účinné využívání zbraní a bojové techniky, pevné
velení vojskům, skrytý manévr pod palbou nepřítele a ochranu živé síly a materiálu
před účinky prostředků ničení.

4. Podle svého taktického určení se opevňovací prostředky dělí na:


a) objekty k vedení palby, neboli palebné objekty
b) objekty pro místa velení
c) zákopy a spojovací zákopy
d) kryty a úkryty pro živou sílu, raněné, bojovou techniku, dopravní prostředky a jiný
materiál
e) opevňovací zátarasy

5. Palebné objekty zabezpečují efektivní využívání různých druhů zbraní. Propojení


jednotlivých palebných objektů umožňuje skrytý manévr živé síly a zbraní.

6. Objekty pro místa velení slouží k zabezpečení pevného velení vojskům v boji.
Nepřetržité pozorování bojiště a činnosti vlastních vojsk i nepřítele na něm se
zabezpečují budováním pozorovacích objektů, které jsou součástí pozorovacích a
velitelských stanovišť. Práce štábů, ochrana živé síly a techniky na místech velení se
zabezpečuje zřizováním pracovních a jiných úkrytů.

7. Zákopy a spojovací zákopy se současně se zabezpečováním jiných bojových úkolů


využívají k skrytému pohybu živé síly, zbraní, a jiných prostředků před palbou
nepřítele. Zákopy jsou určeny především k vedení palby, pozorování a ke skrytému
spojení podél fronty. Spojovací zákopy na rozdíl od zákopů zabezpečují především
skryté spojení mezi zákopy a týlem.

8. Kryty a úkryty chrání živou sílu, bojovou a dopravní techniku, střelivo a ostatní
druhy materiálu před nepřátelskými prostředky ničení a zároveň též před nepříznivým
počasím.

9. Opevňovací zátarasy mají za úkol zpomalit nebo zastavit pohyb nepřítele, rozrušit
jeho bojové sestavy a tím mu přivodit úplné zničení palbou.
10. Opevňovací objekty mohou být nekryté a kryté. Nekryté objekty se zřizují jako zemní
částečně nechráněné výkopy. Kryté objekty jsou chráněny ze všech stran. Nekryté
objekty pro vedení palby se nazývají okopy.

11. Podle stupně ochrany se kryté opevňovací objekty dělí na objekty:


- jednoduchého typu
- lehkého typu
- těžkého typu

Objekty zabezpečující velký stupeň ochrany se nazývají objekty mohutného typu.

12. Podle rázu ochranných konstrukcí a způsobu budování se kryté opevňovací objekty
dále dělí na povrchové, zapuštěné (částečně nebo úplně) a podzemní.

Při budování zapuštěného objektu se nejprve vyhloubí jáma, do níž se vestavují


nosné a ochranné konstrukce, které se nakonec obsypávají horninou. Zapuštěné objekty je
účelné, pokud je to možné, pro lepší ochranu před soudobými prostředky ničení co nejvíce
zapouštět do země, avšak tak, aby to neomezovalo plnění bojových úkolů (vedení palby,
pozorování, rychlost výstupu z objektu apod.).

Podzemní objekty se budují, aniž by se odkrýval povrch země, jako ochranná vrstva
se v nich využívá vrstva horniny v přírodním stavu. Je účelné je budovat k ochraně před
mohutnějšími prostředky ničení, před kterými nejsou povrchové a zapuštěné objekty
dostatečně účinné. Podrobně o těchto objektech pojednává předpis evid. zn. Žen-2-1/2.

13. Nosné konstrukce jsou:


a) podle možnosti převážení a použití na jiném místě: převozné, stabilní
b) podle způsobu budování opevňovacího objektu: skládací, monolitické
c) podle způsobu výroby konstrukcí: průmyslově vyráběné, vyráběné z materiálu
z místních zdrojů

14. Nosné a ochranné konstrukce mohou být podle použitého materiálu zemní,
kamenné, dřevěné, kovové, betonové a železobetonové, tkaninové, z plastických hmot,
sněhové, ledové a kombinované

15. Převozné konstrukce opevňovacích objektů jsou takové celky, které se dají převážet
a jsou určeny k několikanásobnému použití.

16. Stabilní konstrukce opevňovacích objektů jsou takové celky, které po vybudování
opevňovacího objektu nelze, nebo v bojových podmínkách lze jen s obtížemi vyjmout
a použít na jiném místě.

17. Skládací konstrukce opevňovacích objektů jsou takové celky, které jsou dodávány na
místo budování opevňovacího objektu v jednotlivých prvcích a dílech a při budování
objektu se sestavují.

18. Monolitické konstrukce se vyrábějí buď na místě budování opevňovacího objektu


nebo v závodě, jejich podstatnou část tvoří jeden celek a nelze je demontovat.
19. Konstrukce opevňovacích objektů z materiálu z místních zdrojů jsou takové
celky, které jsou převážně vyrobeny z materiálu získaného v místě budování
opevňovacího objektu nebo v jeho blízkém okolí. Může to být materiál přírodní nebo
vyrobený v závodech, který nebyl původně určen k budování opevňovacích objektů.

20. Průmyslově vyráběné konstrukce opevňovacích objektů jsou takové celky, které
byly vyrobeny účelově v závodech k budování opevňovacích objektů. Dodávají se
jako soupravy jednotlivých dílů nebo sestavené celky.

21. Polní opevňovací objekty a jejich komplexy mohou být budovány spěšně nebo
dlouhodobě, v dotyku nebo mimo dotyk s nepřítelem. Tyto podmínky určují
zvláštnosti organizace prací, zabezpečení pracovníky, stroji, konstrukcemi a
materiálem a hodnotu vybudovaných opevňovacích objektů a jejich komplexů, danou
počtem vybudovaných objektů, jejich stupněm ochrany a třídou vybavenosti.

22. Kryté opevňovací objekty se vyznačují vyšším stupněm ochrany a třídou vybavení než
nekryté opevňovací objekty. Vyžadují však větší množství času a prostředků
k vybudování a dobrou vycvičenost vojsk. Z těchto důvodů bude většina polních
opevňovacích objektů nekrytých, takže úspěch budování komplexů opevňovacích
objektů bude záviset na provádění zemních prací. Dostatečné vybavení vojsk stroji pro
zemní práce, trhavinami a ženijním nářadím je proto rozhodující podmínkou.

23. Kryté opevňovací objekty se budují s využitím průmyslově vyráběných konstrukcí,


materiálů z místních zdrojů a také vhodných staveb, které se pro nový účel upravují. U
všech druhů a typů konstrukcí se využívají horniny a kámen ke snížení ničivých
faktorů prostředků ničení. Průmyslově vyráběné skládané konstrukce se vyznačují
velkou odolností, jednoduchostí montáže, krátkou dobou stavby i s nedostatečně
vycvičenými jednotkami a možností několikanásobného použití. Konstrukce mohou
být kovové, tkaninové, z plastických hmot a v některých případech betonové nebo
železobetonové. Pro jejich stavbu, udržování a údržbu se vydávají zvláštní směrnice.
Konstrukce z materiálu z místních zdrojů jsou vyrobeny z dostupných druhů
materiálu, nejčastěji ze dřeva.

24. Z hlediska ochrany a budování jsou nejvýhodnější zapuštěné opevňovací objekty.


Budování částečně zapuštěného objektu je vynuceno buď účelem objektu (palebné,
pozorovací), nebo nepříznivými geologickými a hydrogeologickými podmínkami
(bažinatý terén, vysoká hladina spodní vody, málo zvětralá hornina v horském terénu,
zmrzlá půda apod.). Povrchové opevňovací objekty se budují tam, kde jejich zapuštění
není pro nepříznivé podmínky vůbec možné. Podzemní opevňovací objekty většího
rozsahu se v polním opevnění budují jen výjimečně, zejména tam, kde je možno
využít podzemní prostory.

25. Opevňovací objekty jsou podle účelu a předpokládané doby pobytu živé síly v nich
náležitě vybaveny palebnými prostředky, prostředky pro pozorování a spojení,
prostředky pro zabezpečení kolektivní protichemické ochrany, kouřovody a
vzduchovody, filtračním a ventilačním zařízením, prostředky pro zásobování pitnou a
užitkovou vodou, prostředky pro osvětlení a vytápění, ubytovacím zařízením,
vyprošťovacím nářadím, prostředky pro provádění hygienické očisty, dezaktivace a
odmoření, nádobami pro suchý záchod aj.
26. Opevňovací objekty musí být zajištěny proti vnikání povrchové vody a musí být
odvodněny. Hladina spodní vody musí být nejméně 30 cm pod úrovní dna
opevňovacího objektu.

27. Druh a typ konstrukce opevňovacího objektu se volí pro každý případ zvlášť a závisí
na účelu objektu, bojové situaci, času, půdních podmínkách a dostupných prostředcích
(nářadí a strojích pro výrobu konstrukcí a budování opevňovacího objektu, materiálu
pro výrobu konstrukcí).

28. požadované odolnosti opevňovacích objektů a požadovaného stupně ochrany jimi


poskytované se dosahuje:

- správným umístěním opevňovacího objektu v terénu a využitím ochranných a


maskovacích vlastností a jiných zvláštností terénu,
- správně zvolenou posloupností budování s ohledem na dodržení zásad rovnoměrné
ochrany, vyjádřených správnými relacemi mezi odolností jednotlivých částí objektu a
mezi ochrannými vlastnostmi objektu a odolností chráněného předmětu,
- zvlášť pečlivém vybudování a situování zhlaví úkrytů,
- navržením vhodného druhu a typu konstrukce s ohledem na předpokládaný způsob
působení na opevňovací objekt nepřítelem
- optimální hloubkou výkopu, pečlivou stavbou a spojením konstrukčních prvků v jeden
celek, řádnou izolací, utěsněním a dodržením předepsané ochranné vrstvy,
- protitlakovou a plynotěsnou úpravou vchodů, otvorů a spár,
- správným používáním a udržováním opevňovacího objektu,
- zajištěním spolehlivého provozu filtračního a ventilačního zařízení,

29. Stupeň poskytované ochrany a odolnost opevňovacích objektů a jejich komplexů


musí být neustále zvyšovány. Nekryté opevňovací objekty se obkládají a nakrývají
s postupem času se nahrazují úkryty. Přitom musí být zachován účel objektu. Vyššího
stupně ochrany proti účinkům ničivých prostředků se u úkrytů dosahuje zvyšováním
pevnosti konstrukce a zvětšováním nebo zkvalitněním ochranných vrstev. Komplexy
opevňovacích objektů se doplňují objekty s vyšším stupněm poskytované ochrany a
s lepším vybavením.

30. Opevňovací objekty se v terénu umisťují tak, aby navazovaly na ochranné vlastnosti
reliéfu terénu s využitím všech jeho nerovností. Tím se dosáhne omezení výkopových
prací. Vstupy objektů ústí do terénních nerovností nebo do nakrytých zákopů a
spojovacích zákopů a to tak, aby byly situovány v opačném směru, než je možný směr
šíření tlakové vlny, a současně tak, aby vstup nebyl vystaven přímé palbě a pozorování
nepřítele. Nekryté opevňovací objekty je třeba situovat podélnou osou kolmo ke směru
šíření tlakové vlny a palby nepřítele.

31. Z hlediska dispozičního uspořádání (tj. půdorysných a výškových tvarů a rozměrů a


vzájemného rozmístění prvků opevňovacího objektu) se většina polních opevňovacích
objektů skládá z účelové části a ze vstupní části. Při vypracování dispozičního
uspořádání opevňovacího objektu se bere v úvahu typ objektu (podle charakteru
ochrany a účelu), požadovaná kapacita, materiál použitý pro konstrukci, geologické,
hydrogeologické a topografické poměry poměry místa budování opevňovacího
objektu, čas, síly a prostředky k budování a jiné požadavky. Účelová část je vybavena
zařízením tak, aby objekt zlepšoval podmínky k činnosti osob a techniky. Vstupní část
musí umožnit vcházení, vycházení a dopravu do opevňovacího objektu za každé
bojové situace, aniž by byly ohroženy osoby a technika uvnitř objektu a aniž by byl
porušen objekt a jeho zařízení. Vstupní část se skládá z obvodové konstrukce vstupu,
z konstrukce umožňující vstup nebo vjezd do opevňovacího objektu (schody, žebříky,
rampy apod.), u úkrytů navíc z konstrukcí a zařízení protitlakové a protichemické
ochrany. Objekty lehkého a těžkého typu mají dát možnost nouzově opustit
opevňovací objekt při zničení nebo zavalení hlavního vstupu (nouzový výlez nebo
východ).

32. Maskování opevňovacích objektů během jejich budování a využívání je základní


podmínkou jejich bojové použitelnosti a životnosti. Vnější vzhled opevňovacích
objektů se proto přizpůsobuje okolnímu terénu především tvarem a barvou. Ke skrytí
opevňovacích objektů se využívá terénních nerovností, křovin, skupin místních
předmětů, násypů apod. Nelze-li budování opevňovacích objektů utajit, budují se
podle bojové situace klamné opevňovací objekty a provádí klamná činnost.

33. Komplex opevňovacích objektů je soustava objektů budovaná k ochraně vojsk nebo
jiných předmětů možného nepřátelského napadení a zabezpečující činnost na základě
zamýšleného použití sil a prostředků v boji, operaci a válce. Komplexy opevňovacích
objektů se skládají z jednotlivých objektů různého účelu, konstrukce a stupně ochrany.
Typy a množství těchto objektů závisí na času, silách a prostředcích k jejich budování.

34. Budování opevňovacích objektů a jejich komplexů musí být prováděno s plným
vypětím sil, s maximálním využitím mechanizačních prostředků a trhavin.

35. Stavební materiál pro budování opevňovacích objektů se kromě použití průmyslově
vyráběných konstrukcí těží zpravidla z místních zdrojů:

- Horniny (zeminy a kamene) se využívá k vytváření ochranných vrstev a


konstrukcí. Stěny a násypy nekrytých neobložených povrchových a
zapuštěných objektů tvoří konstrukce těchto objektů. V ochranné vrstvě
zapuštěných objektů se používá horniny k tlumené účinků prostředků ničení.
Tkaninové pytle plněné horninou slouží k zpevňování otevřených výkopů, ke
zvyšování odolnosti povrchových opevňovacích objektů a také k vytváření
nosných konstrukcí úkrytů. Jílu se používá jako izolační vrstvy proti vodě
v nakrytí opevňovacích objektů. Ve zvláštních podmínkách se používá zeminy
tvrzené nebo zpevněné chemickými prostředky. V zimě se používá jako
konstrukčního materiálu zmrzlé půdy, ledu a upěchovaného zledovatělého
sněhu.
- Dřevo je velmi používaným materiálem pro všechny druhy konstrukcí
vzhledem k jeho dosažitelnosti v místě budování opevňovacích objektů nebo
v blízkém okolí. Získává se kácením, ze skládek a demontáží konstrukcí a
staveb v osadách. Stavební prvky se navrhují tak, aby dřevo vyžadovalo co
nejmenší opracování. Dřevo se používá k obkládání výkopů, k jejich nakrývání
a k výrobě konstrukcí a ubytovacího zařízení.
- Železa a oceli se používá k průmyslové výrobě konstrukcí opevňovacích
objektů, protitlakových konstrukčních prvků a vnitřního vybavení. Slouží též
k výrobě spojovacích součástí (hřebíků, trnů, skob, třmenů apod.) a vázacího
drátu. Drátěného pletiva a plechu se používá k obkládání výkopů, válcovaných
nosníků jako konstrukčních prvků k budování úkrytů.
- Železobetonové stavební prefabrikáty, vytěžené z místních zdrojů se
využívají k obkládání výkopů a k budování úkrytů. Průmyslově vyrobené
železobetonové konstrukce opevňovacích objektů se používají pro budování
polního opevnění jen ojediněle, a to na předem připravovaných čarách
operačního významu.
- Plastické hmoty a umělá vlákna (skelné lamináty, PVC, chemlon apod.) se
pro svoji lehkost, pevnost a dobré izolační vlastnosti používají na různé
konstrukční prvky, např. příčky, dveře, izolace proti vodě, k dosažení
plynotěsnosti a také jako nosné konstrukce.

Vedle těchto hlavních druhů stavebního materiálu se používá i


keramických výrobků (cihel, drenážních trubek), pryže, nátěrů, lepidel a jiného
materiálu.

2. Prostředky ničení

36. Terén a opevňovací objekty svými ochrannými vlastnostmi snižují účinky prostředků
ničení na živou sílu, bojovou techniku a materiál. Za prostředky ničení se považují:
- jaderné zbraně
- chemické zbraně
- biologické zbraně
- klasické prostředky ničení (ruční a palubní zbraně, dělostřelecké granáty,
letecké pumy a hlavice raket s náplní klasických trhavin)

37. Prostředky ničení působí na živou sílu, bojovou techniku a materiál těmito ničivými
faktory:
- tlakovou vlnou jaderného výbuchu,
- světelným zářením jaderného výbuchu,
- tepelným zářením při hoření zápalných látek,
- pohybovou energií střel z ručních zbraní, dělostřeleckých granátů, leteckých
pum, hlavic raket a střepin po jejich výbuchu,
- tlakovou vlnou při výbuchu dělostřeleckých granátů, leteckých pum a hlavic
raket s náplní klasických trhavin,
- seismickými účinky pozemního a podzemního jaderného výbuchu

38. Mimoto na živou sílu působí:


- pronikavá radiace jaderného výbuchu,
- záření radioaktivně zamořeného terénu po jaderném výbuchu,
- toxické účinky bojových otravných látek a bojových biologických prostředků,
- infekční účinky bojových biologických prostředků,
Na některou bojovou techniku a materiál mohou dále působit:
- pronikavá radiace jaderného výbuchu
- elektromagnetický puls jaderného výbuchu.

Mimo uvedené prostředky ničení působí na živou sílu, bojovou techniku a


materiál též pásová a kolová vozidla nárazy a přejížděním.
39. Tlaková vlna jaderného výbuchu působí na živou sílu, bojovou techniku a materiál
svým přetlakem v čele tlakové vlny a rychlostním náporem (dynamický účinek). Doba
působení tlakové vlny ovlivňuje její účinek. Tlaková vlna způsobuje mechanické
poškození různých částí živého organismu, převrácení a destrukci bojové techniky a
znehodnocení materiálu mechanickým poškozením a rozmetáním. Tlaková vlna
rovněž působí svými druhotnými účinky, a to troskami padajících budov v osadách,
padajícími a letícími větvemi a stromy v lesích apod.

40. Světelné záření jaderného výbuchu působí na živou sílu, bojovou techniku a
materiál světelným impulsem vyvolávajícím zvýšení teploty jejich povrchu.
Způsobuje živé síle popáleniny kůže a dočasnou nebo trvalou ztrátu zraku a vzněcuje
hořlavý materiál včetně hořlavého materiálu na bojové technice. Světelné záření
působí rovněž svými druhotnými účinky, a to vznikem požárů.

41. Tepelné záření při hoření zápalných látek způsobuje popáleniny živé síle a vznícení
hořlavého materiálu, včetně hořlavého materiálu na bojové technice. Může též vyvolat
jednotlivé nebo plošné požáry, při nichž je živá síla ohrožena nejen tepelnými účinky,
ale též nedostatkem kyslíku ve vzduchu a zvýšením koncentrace kysličníku uhličitého
a uhelnatého.

42. Pohybová energie střel z ručních a palubních zbraní, hlavic raket, leteckých pum,
dělostřeleckých granátů a jejich střepin při jejich výbuchu působí na živou sílu,
bojovou techniku a materiál úderem a průnikem.

43. Tlaková vlna při výbuchu hlavic raket, leteckých pum a dělostřeleckých granátů
s náplní klasických trhavin působí obdobně jako tlaková vlna jaderného výbuchu,
avšak s nesrovnatelně menším poloměrem účinku.

44. Seismické účinky pozemního a podzemního jaderného výbuchu se šíří v geologickém


prostředí a vyvolávají silné otřesy předmětů umístěných uvnitř nebo na povrchu tohoto
prostředí.

45. Pronikavá radiace jaderného výbuchu (záření gama a tok neutronů) způsobuje
patologické změny v živém organismu a ztmavnutí skel optických přístrojů.
Radioaktivní zamoření terénu způsobuje rovněž patologické změny v organismu buď
přímým vyzařováním, nebo vniknutím radioaktivních částic do organismu. Působí
v něm dlouhodobě.

46. Toxické účinky bojových otravných látek a bojových biologických prostředků


způsobují bezprostřední vyřazení z činnosti nebo ochromení zasaženého živého
organismu. Infekční účinky bojových biologických prostředků způsobují
onemocnění znamenající dočasné vyřazení živé síly z činnosti.

47. Elektromagnetický puls jaderného výbuchu vyvolává indukované proudy


v elektrických uzavřených obvodech, a tím je dočasně nebo úplně vyřazuje z provozu.
3. Ochranné vlastnosti terénu

A. Všeobecné zásady

48. Ochranné vlastnosti terénu jsou dány jeho členitostí a pokrytostí, které snižují hodnotu
působících ničivých faktorů prostředků ničení, a tím do jisté míry zajišťují přímou
ochranu živé síly, bojové techniky, opevňovacích objektů a materiálu. Nepřímou
ochranu zajišťují tím, že usnadňují maskování a utajení. Dovedným využíváním
ochranných vlastností terénu je možno značně snížit ztráty živé síly, bojové techniky a
materiálu způsobované ničivými faktory prostředků ničení. K ochraně vojsk se proto
musí využít všech přirozených krytů a skrytů.

49. Pro ochranu je nejvhodnější členitý terén s úzkými, hlubokými a klikatými údolími,
stržemi, úžlabinami, výmoly, lomy, lesními masivy a křovisky nebo terén s vhodnými
dopravními anebo vodními stavbami (silnice a železnice v náspu nebo v zářezu, suché
odvodňovací příkopy apod.). Přitom však je třeba přihlížet k možnosti závalů a požárů
v lesních a k tomu, že v lesích, stržích a úžlabinách se velmi dlouho drží otravné látky
a bojové biologické prostředky.

B. Vliv mikroreliéfu terénu

50. Mikroreliéf terénu (drobné terénní vyvýšeniny a prohlubně a jednotlivé pozemní


objekty) může mít vliv na šíření a parametry tlakové vlny jaderného výbuchu pouze
tehdy, není-li sklon svahů menší než 5° - 10°. Při šíření tlakové vlny členitým terénem
dochází k odražení tlakové vlny od přivrácených svahů k epicentru výbuchu,
k obtékání vyvýšenin a k zatékání do prohlubní. V důsledku toho se může změnit směr
šíření tlakové vlny a tlak i rychlost vzduchu se mohou lišit od tlaku a rychlosti na
rovinatém terénu.

51. Při vzdušném výbuchu v bližší oblasti (R<H) přetlak v čele odražené tlakové vlny
málo závisí na úhlu dopadu, takže i vliv mikroreliéfu terénu je zanedbatelný, a to i
když je terén značně členitý.

52. Při pozemním výbuchu a ve vzdálenější oblasti vzdušného výbuchu (R>H) se šíří
vertikální čelo tlakové vlny rovnoběžně s povrchem terénu a na předměty vyčnívající
z roviny terénu naráží. Přetlak na svahu přivráceném k epicentru výbuchu se zvětšuje,
na odvráceném zmenšuje.

Přetlak na přivráceném svahu činí:

∆Pc´ (α ) = κα • ∆pc´

Přetlak na odvráceném svahu činí:

∆Pc´ ( β ) = κ β • ∆pc´
Kde κ α a κ β jsou koeficienty změny přetlaku, který se určí z grafu na obr. 1.
Obr. 1: Koeficienty změny přetlaku na přivráceném a odvráceném svahu

53. Ke snížení přetlaku dochází i na terénu za odvráceným svahem (tlakový stín) do


vzdálenosti ohraničené přímkou, vedenou pod sklonem 30° – 45° od vrcholu. Ve větší
vzdálenosti dochází však opět ke zvýšení přetlaku. Průběh přetlaku v čele tlakové vlny
je znázorněn na obr. 2, a to jak pro terénní vyvýšeniny, tak i pro prohlubně.
Obr.2: Průběh přetlaku v čele tlakové vlny v okolí terénních vyvýšenin a prohlubní

54. U jednotlivých pozemních objektů (např. u staveb), jejichž rozměr kolmý ke směru
šíření tlakové vlny je menší než dvojnásobek výšky objektu (b<2h), v důsledku
obtékání k tlakovému stínu nedochází a přetlak bude zvýšen již těsně za objektem
(obr. 3).

55. Světelné záření je na odvrácených svazích snižováno nebo vůbec nepůsobí, je-li sklon
svahu větší než sklon šířících se světelných paprsků. Odraz od přivrácených svahů je
nepatrný a má praktický význam jen na zasněženém terénu nebo při hodnotách
světelného impulsu větších jak 30 cal/cm2. U pozemních objektů s hladkými stěnami
k odrazu světelného záření nedochází (obr. 4) a ten způsobuje zvýšení účinků
v prostoru před objektem.
Obr. 3: Průběh přetlaku v čele tlakové vlny u objektů, kde b<2h

Obr. 4: Působení světelného záření v okolí pozemního výbuchu


56. Za odvrácenými svahy a pozemními objekty může dojít k zastínění účinků pronikavé
radiace, Úplné zastínění však nevzniká v důsledku působení rozptýleného záření.

57. Mikroreliéf terénu chrání i proti přímému zásahu střelami z ručních zbraní a střepinám
při výbuchu dělostřeleckých granátů, leteckých pum a hlavic raket s náplní klasických
trhavin. Na ostatní ničivé faktory prostředků ničení nemá mikroreliéf terénu vliv.

C. Vliv makroreliéfu terénu

58. Při působení tlakové vlny jaderného výbuchu má makroreliéf terénu vliv na polohu
epicentra a tím i na velikost tzv. bližší oblasti vzdušného jaderného výbuchu, kde
tlaková vlna působí kolmo nebo téměř kolmo k terénu a kde dochází k silným
pravidelným odrazům tlakové vlny a tedy k mohutným účinkům.

59. Epicentrum výbuchu je kolmý průmět centra výbuchu na terén. Je-li terén skloněn, je
jeho poloha v jiném místě než při výbuchu nad rovinatým terénem. K pravidelným
odrazům dochází tam, kde tlaková vlna dopadá na terén pod úhlem větším než 45°.
Různé případy výbuchu nad terénem jsou znázorněny na obr. 5. Směr působení
tlakové vlny na povrch je vyznačen šipkami.

Obr. 5: Vliv makroreliéfu terénu na šíření tlakové vlny

Ve větších vzdálenostech působí tlaková vlna na přivrácených a odvrácených svazích


obdobně jako v případě mikroreliéfu terénu.

60. makroreliéf terénu může dále zastiňovat světelné záření a pronikavou radiaci
jaderného výbuchu. Ostatní ničivé účinky prostředků ničení nejsou ovlivňovány.
D. Vliv městské zástavby

61. Při pozemním výbuchu jaderné zbraně a ve vzdálenější oblasti vzdušného výbuchu
ovlivňuje městská zástavba šíření tlakové vlny hustotou zástavby, výškou budov a
jejich rozmístěním. Maximální přetlak při povrchu terénu převyšuje uvnitř městské
zástavby zpravidla přetlak na volném terénu.

62. V městské zástavbě, kde dochází k četným odrazům světelného záření, bude obtížné
určit plně chráněné prostory mimo budovy. K zastínění pronikavé radiace však
dochází.

63. Ve městech je též nutné počítat s druhotnými účinky jaderného výbuchu, a to


padajícími troskami budov, zavalením komunikací, poškozením plynového a
vodovodního potrubí a vznikem požárů. Vzhledem k tomu je nekrytá živá síla
v osadách bezpečná pouze do přetlaku 0,05 kp/cm2 v čele tlakové vlny (bezpečný
přetlak na volném terénu je 0,07 až 2 kp/cm2).

64. S výhodou lze v osadách a okrajových částech měst využívat k ochraně sklepních
prostor, které poskytují určitý stupeň ochrany téměř proti všem ničivým faktorům
prostředků ničení.

E. Vliv lesních masívů

65. Přetlak v čele tlakové vlny uvnitř lesních masívů se prakticky neliší od přetlaku na
volném terénu, avšak rychlostní nápor je při malých tlacích (do 0,4 kp/cm2) značně
menší, a tím se i zmenšují poloměry ničení (1,1 až 1,3 krát). Ochranné vlastnosti lesa
jsou tím větší, čím je les hustší a čím mohutnější jsou stromy.

66. Světelné záření je oslabováno lesem v závislosti na druhu, hustotě a mohutnosti


stromů a na ročním období, a to 2 násobně až 15 násobně. Proti pronikavé radiaci
chrání les jen nepatrně. Radioaktivní zamoření terénu může být v letním období
snižováno až o 50%. Účinky klasických prostředků ničení jsou lesem snižovány.

67. V lesních masivech jsou však nebezpečné druhotné účinky, a to padající stromy, letící
větve a drobné požáry.

4. Ochranné vlastnosti opevňovacích objektů

A. Všeobecné zásady

68. Opevňovací objekty svými ochrannými vrstvami, konstrukcí a vybavením v dané míře
zajišťují přímou ochranu živé síly, techniky a materiálu proti ničivým faktorům
prostředků ničení a zabezpečují jím podmínky dané účelem objektu. Účinné ochrany
se dosahuje snížením hodnoty ničivého faktoru na přípustnou mez nebo vůbec
vyloučením jeho působení.
69. Ochrany proti tlakové vlně jaderného výbuchu a tlakové vlně výbuchu klasických
prostředků ničení se dosahuje pevností konstrukce opevňovacího objektu a
protitlakovou úpravou všech vstupů a otvorů (protitlakové dveře, protitlakové uzávěry,
kouřovody, vzduchovody). Nakryté opevňovací objekty účinek tlakové vlny snižují.

70. Ochrana proti světelnému záření jaderného výbuchu se zabezpečí použitím


nehořlavého materiálu pro vnější konstrukce, případně jeho nehořlavou povrchovou
úpravou (protipožární nátěry jílovou, cementovou nebo vápennou kaší anebo
průmyslově vyráběné prostředky, např. Betogen) a odstraněním všech hořlavých
předmětů z okolí objektu.

71. Ochrany proti pronikavé radiaci jaderného výbuchu se dosahuje výškou nakrytí
(vrstvou horniny nad opevňovacím objektem) a v menší míře též tloušťkou
konstrukce.

72. Ochrany proti radioaktivnímu zamoření terénu, otravným látkám a bojovým


biologickým prostředkům se dosahuje dokonalým plynotěsným oddělením vnitřního
prostoru opevňovacího objektu od vnější atmosféry, výškou nakrytí, tloušťkou
konstrukce, vytvářením přetlaku vzduchu uvnitř objektu (1,5 kp/cm2 u zapuštěných
objektů a 10 kp/cm2 u částečně zapuštěných objektů) a intenzivním provětráváním
plynotěsných předsíní.

73. Ochrany proti zápalným látkám se dosahuje nehořlavostí vnější konstrukce,


zabráněním zatékání zápalných látek do opevňovacího objektu, např. zřízením prahu
ve vchodu a jímky s mříží před vchodem a jeho utěsněním.

74. Ochrany proti klasickým prostředkům ničení se dosahuje pevností konstrukce a


výškou nakrytí (vrstvou horniny nad opevňovacím objektem).

75. Ochrany proti seismickým účinkům výbuchů a proti účinkům přejíždění vozidel se
dosahuje pevností konstrukce a pevným spojením všech konstrukčních prvků.

76. K zabezpečení podmínek pro život a činnost živé síly a techniky slouží vybavení
opevňovacích objektů dané jejich účelem.

Do jaké míry zajišťují opevňovací objekty přímou ochranu živé síly, techniky a
materiálu proti ničivým faktorům prostředků ničení a do jaké míry zabezpečují
podmínky pro život a činnost, se určuje kategorizací opevňovacích objektů.
Kategorizace spočívá v určení stupně přímé ochrany a třídy vybavení.

B. Stupně přímé ochrany

77. Stupeň přímé ochrany slouží k obecnému určení hodnoty ochranných opatření.
Vyjadřuje zmenšení plochy, na níž je živá síla vyřazena z boje při jaderném výbuchu.
Přímá ochrana n-tého stupně zabezpečuje snížení plochy, na níž je živá síla vyřazena
z boje při jaderném výbuchu, o jednu polovinu, oproti stupni přímé ochrany o
jednotku nižšímu. Plochy vyřazení při různých stupních přímé ochrany jsou
znázorněny na obr. 6.
78. Plochu vyřazení P a poloměr vyřazení R při určitém (n-tém) stupni přímé ochrany lze
zjistit ze vztahů:

Pn = Po • 2 − n
−n
R n = Ro • 2 2

Kde Po – plocha vyřazení nechráněné živé síly


Ro – plocha vyřazení nechráněné živé síly
n – stupeň přímé ochrany

K dosažení určitého stupně přímé ochrany musí opevňovací objekty splňovat


požadavky uvedené v tabulce 1.

Tabulka 1: Požadavky na odolnost opevňovacích objektů pro různé stupně


Přímé ochrany

Minimální odolnost
konstrukce proti Minimální
Stupeň přímé přetlaku přecházející tloušťka Minimální odolnost konstrukce proti
ochrany tlakové vlny jaderného nakrytí klasickým prostředkům ničení
∆p č´ hn
výbuchu
- střely z ručních a palubních zbraní 2)
1 0,3 kp/cm2 - 1)
- střepiny min, granátů a leteckých pum
2 0,5 kp/cm2 40 cm - střely a střepiny
- výbuch 155 mm granátu ve vzdálenosti
2,5 – 4,5 m od stěn opevňovacího
3 1,0 kp/cm2 90 cm
objektu
- přímý zásah miny do 120 mm
- výbuch 155 mm granátu ve vzdálenosti
1,5 – 2,5 m od stěn opevňovacího
4 2,0 kp/cm2 130 cm Objektu
- přímý zásah granátu 105 mm houfnice
a všech min s okamžitým zapalovačem
- přímý zásah granátu do 155 mm s
5 5,0 kp/cm2 180 cm
okamžitým zapalovačem 4)

Poznámky:
1) Ochrana proti pronikavé radiaci záleží na poloze osob
2) Živá síla je chráněna jen částečně
3) Protitlaková ochrana vchodů musí zabránit vniknutí tlakové vlny dovnitř opevňovacího
objektu
4) Proti granátům se zpožděným zapalovačem chrání za předpokladu, že v nakrytí je nárazová
vrstva lomového kamene 70 cm tlustá
Obr. 6: Plochy vyřazení živé síly z boje při různých stupních přímé ochrany

C. Třídy vybavení

79. Třída vybavení určuje kvalitu a kvantitu vybavení opevňovacích objektů a kolektivní
protichemické ochrany k zabezpečení podmínek života a činnosti živé síly a techniky
po dobu jejich umístění v opevňovacím objektu. Označuje se velkými písmeny A až F,
přičemž třída A je nejvyšší, s nejlepším vybavením.

Třída F je prakticky bez vybavení (pouze lavice a nouzové osvětlení). Neposkytuje


kolektivní protichemickou ochranu. Při zamoření okolí musí ukryté osoby používat
prostředky individuální ochrany. Umožňuje nepřetržitý pobyt po několik hodin.

Třída E má omezené vybavení (jednoduchý nábytek, vytápění, osvětlení). Poskytuje


kolektivní protichemickou ochranu (utěsněním opevňovacího objektu a filtračním a
ventilačním zařízením). Umožňuje nepřetržitý pobyt po dobu až 24 hodin.

Třída D má jednoduché vybavení (nejnutnější nábytek, stabilní osvětlení, zásobu


vody, nouzové hygienické zařízení, ohřívání vzduchu). Poskytuje kolektivní
protichemickou ochranu. Umožňuje nepřetržitý pobyt po dobu až 3 dnů.

Vyšší třídy vybavení jsou určeny pro stálé opevňovací objekty.

D. Zařazení opevňovacích objektů do kategorií

80. Polní opevňovací objekty jsou zařazeny do kategorií podle stupně přímé ochrany a
třídy vybavení (viz. tabulka 2)
Tabulka 2: Zařazení opevňovacích objektů podle stupně přímé ochrany
a třídy vybavení

Stupeň přímé Třída


Opevňovací objekty
ochrany vybavení
Okopy, zákopy 1 F
Nakryté okopy, nakryté zákopy 2 F
Úkryty jednoduchého typu 2 F (E)
Úkryty lehkého typu 4 E (D)
Úkryty upravené ve sklepích budov 2, 3 E (D)

5. Postup při navrhování konstrukcí opevňovacích objektů


(přibližný výpočet dřevozemního úkrytu)

81. Konstrukce opevňovacích objektů svou odolností a ochrannými vlastnostmi musí


odpovídat působení všech ničivých účinků prostředků ničení. Vlastní konstrukce
úkrytů se navrhují navrhují podle účelu objektu a vzhledem k účinkům tlakové vlny
jaderného výbuchu, výbuchu klasických prostředků ničení a vzhledem k schopnosti
pronikání střel. Výška nakrytí úkrytu se navrhuje podle požadovaného snížení dávky
pronikavé radiace a záření radioaktivně zamořeného terénu a podle požadované
odolnosti proti pronikání klasických prostředků ničení a snížení účinků jejich
výbuchu. Vstupy a otvory do úkrytů se navrhují podle jejich druhu a určení s ohledem
na působení tlakové vlny tak, aby zabezpečovaly těsnost proti pronikání nejen tlakové
vlny, ale též radioaktivních, chemických a biologických látek. Všechny vnější
konstrukce musí být zabezpečeny proti vznícení způsobovanému světelným zářením
jaderného výbuchu a zápalnými prostředky.

Působení ničivých faktorů prostředků ničení je určeno:

Výchozí údaje (příklad)


- ráží jaderné zbraně q, q = 30 kt
- druhem výbuchu, vzdušný výbuch
- výškou výbuchu H, H = 300 m
- vzdáleností od epicentra výbuchu R = 750 m
- ráží dělostřeleckého granátu nebo
hmotností letecké pumy
(GH – houfnice, GK – kanón) GH = 155 mm
Obr. 7: Označení základních vzdáleností

Přibližný výpočet dřevozemního úkrytu spočívá:


- v určení potřebné výšky nakrytí Hn vzhledem k účinku pronikavé radiace
- v určení ekvivalentního statického zatížení qekv jednotlivých prvků úkrytu
- v dimenzování prvků nosné konstrukce a protitlakových dveří
- v přezkoušení pevnosti konstrukce vůči účinku dělostřeleckého granátu nebo letecké
pumy s okamžitým zapalovačem v nakrytí opevňovacího objektu (určení vzdálenosti
od stěny konstrukce, na které může vybuchnout granát/puma/dané ráže)
- v případném zajištění ochranných vlastností opevňovacího objektu při radioaktivním
zamoření terénu.

A. Určení potřebné výšky nakrytí horninou vzhledem k účinku pronikavé radiace

82. Při výpočtu se vychází z přípustné dávky pronikavé radiace Ddov pro osoby umístěné
v úkrytu, která činí pro:

- pohotovostní úkryty Ddov = 50r,


- pracovní a odpočinkové úkryty Ddov = 10r,
- úkryty se zvláštním určením Ddov = 1r.

Vypočte se účinná výška výbuchu pro působení pronikavé radiace (vzhledem ke stoupání
oblaku):

H ef = H + q + 145(m) H ef = 300 + 300 + 145 = 475m

Kde H = skutečná výška výbuchu v m,


q = ráže jaderné zbraně v kt

Zjistí se vzdálenost opevňovacího objektu od centra výbuchu r, a to podle grafu na


obr. 8 nebo výpočtem.

r = 4752 + 7502 = 887 m


r = H ef2 + R 2
Obr. 8: Graf pro určení vzdálenosti od centra výbuchu
Obr. 9: Dávka pronikavé radiace Do a koeficienty Kx a KD pro výpočet výšky nakrytí při
vzdušném výbuchu jaderné zbraně
Obr. 9: Dávka pronikavé radiace Do a koeficienty Kx a KD pro výpočet výšky nakrytí při
pozemním výbuchu jaderné zbraně
Podle r, ráže q a druhu výbuchu se určí z grafu na obr. 9:

Koeficient Kx K x = 1,78

Koeficient KD pro K D = 0,46


přípustnou dávku
(odpočinkový úkryt)

Potřebná vrstva horniny


x = K x − K D (m) x = 1,78 − 0,46 = 1,32m

Potřebná výška nakrytí


H ef 475
Hn = x • (m) H n = 1,32 • = 0,71m
r 887

Je-li vypočtená výška nakrytí Navrhuje se výška nakrytí


menší než údaj v tabulce 1, H n = 90cm
navrhuje se výška nakrytí
podle tab. 1

B. Výpočet ekvivalentního statického zatížení jednotlivých prvků úkrytu

83. Určí se přetlak v čele tlakové vlny při povrchu terénu ∆pč´ podle grafu na obr. 10 a
s použitím grafu na obr. 11. Vychází se z těchto hodnot:

druh výbuchu vzdušný

ráž q (kt) q = 30kt

Vzdálenost od epicentra R (km) R=0,750 km

Z grafu na obr. 11:

R 0,75
R= R= 3
= 0,24km
3 q 30

Z grafu na obr. 10:


∆pč´ ∆pč´ = 1,45kp / cm 2

Vypočte se ekvivalentní svislé statické zatížení od tlakové vlny:

psv = (2,15 − 0,4 H n ) • ∆pč´ (kp / cm 2 )

psv = (2,15 − 0,4 • 0,9) • 1,45 = 2,6kp / cm 2


Platí pouze pro
0,4 ≤ H n ≤ 2,5

Pro H n p 0,4 platí


psv = 2∆pč´

Obr. 10: Přetlak v čele tlakové vlny v závislosti na vzdálenosti od epicentra jaderného
výbuchu

Zatížení stropu

Svislé zatížení hmotností nakrytí:


q sv = 0,1 • H n • γ (kp/cm2) q sv = 0,1 • 0,9 • 1,8 = 0,162kp / cm 2

Kde:
Hn = výška nakrytí v m
γ = objemová hmotnost γ = 1,8t / m 2
horniny v t/m3

Celkové zatížení stropu:


q str = p sv + q sv (kp / cm 2 ) q str = 2,6 + 0,162 = 2,76kp / cm 2
Obr. 11: Nomogram k určení hodnoty R = R / 3 q

Obr. 12: Schéma zatížení zapuštěného opevňovacího objektu


C. Dimenzování prvků nosné konstrukce a protitlakových dveří

84. K dimenzování se použije graf na obr. 14 s těmito výchozími údaji:


- výpočtové rozpětí l,
- tvar profilu,
- ekvivalentní statické zatížení q,
- výpočtové namáhání dřeva δ.

Tabulka 3: Střední výpočtové namáhání smrkového, jedlového a borového netříděného


dřeva při dynamickém namáhání v kp/cm2

Výška nakrytí
do 0,5 m 0,5 – 2,0 m
Způsob namáhání
kulatina hraněné kulatina hraněné
dřevo dřevo
panely, štíty 360 240 300 300
Ohyb
samostatné prvky 300 210 240 180
Tlak rovnoběžně panely, štíty 280 240 220 200
s vlákny samostatné prvky 220 210 200 180
Smyk podél vláken 40 35
Místní otlačení napříč vláken 60 60

Stropní nosník:

Tvar profilu kulatina


Výpočtové rozpětí l = lo + 0,1(m) l = 1,90 + 0,1 = 2,0m
Výpočtové namáhání δ δ = 240kp / cm 2
Koeficient Kd z grafu na obr. 14a Kd = 12,1
Profil kulatiny d ≥ K d • l (cm) d ≥ 12,1 • 2,0 = 24,2cm
Navrhuje se d = 25 cm uprostřed rozpětí

Stojka: l = 1,9m
δ = 240kp / cm 2
Kd = 8,5
d ≥ 8,5 • 1,9 = 16,1cm
Navrhuje se d = 17 cm uprostřed rozpětí
Zatížení stěn:

psv 2,6
pboč = (kp / cm 2 ) pboč = = 1,3kp / cm 2
m 2

m = 2 pro nesoudržné horniny


m = 3 pro soudržné horniny

1 1
qboč = γ • ( H n + hk ) • 0,017 (kp / cm 2 ) qboč = 1,8 • (0,9 + 2,3) • 0,017 =
2 2
= 0,062 kp / cm 2

qstět = pboč + qboč qstět = 1,3 + 0,062 = 1,36kp / cm 2

Zatížení dna:

psv 2,6
pdna = (kp / cm 2 ) pdna = = 0,87 kp / cm2
3 3

Zatížení dveří:

qdv = 4 • ∆pt´ (kp / cm 2 ) qdv = 4 • 1,45 = 5,8kp / cm 2

Obr. 13: Schéma ekvivalentního statického zatížení


Obr. 14a: Graf k určení hodnoty koeficientu Kd

Dolní práh: l = 1,9+0,1 = 2, 0 m


δ = 240kp / cm 2
Kd = 6,8
d ≥ 6,8 • 2 = 13,6cm
Navrhuje se d = 14 cm uprostřed rozpětí

Tloušťka dveřního křídla: Světlá šířka 0,6m


l = 0,6+0,05 = 0,65 m
δ = 200kp / cm2
qdv = 5,8kp / cm 2
Kh = 15 (odhadem)
h ≥ 15 • 0,65 = 9,7cm
Navrhuje se h = 10 cm uprostřed rozpětí
Ostatní konstrukční prvky opevňovacího objektu se při tomto přibližném výpočtu navrhují
úměrně k vypočteným prvkům.

Obr. 14b: Výpočet rozměrů dřevěných prvků opevňovacích objektů


D. Přezkoušení pevnosti konstrukce vůči účinku výbuchu dělostřeleckého granátu
nebo letecké pumy

85. V úvahu se berou pouze prostředky s okamžitým zapalovačem, jejichž použití je


nejrozšířenější. Výbuch prostředků ničení se zpožděným zapalovačem při přímém
zásahu způsobí destrukci úkrytu. Výpočtem se zjišťuje, zda ekvivalentní statické
zatížení konstrukce od výbuchu klasického prostředku ničení qekv nepřesahuje hodnotu
svislého zatížení psv, na které je konstrukce dimenzována. K určení qekv se používá
grafu na obr. 15 s výchozími hodnotami uvedenými dále.

Obr. 15: přibližný výpočet ekvivalentního zatížení opevňovacího objektu, způsobeného


výbuchem klasických prostředků ničení na povrchu nakrytí (m1=1, mr=1)
Ráž granátu nebo hmotnost letecké pumy,
popř. přímo hmotnost náplně trhaviny N (kg) GH = 155 mm

Navržená výška nakrytí Hn Hn = 0,9 m


z grafu na obr. 15

(při m1 . kr=1) se určí qekv qekv je vyšší než 3 kp/cm2


Je-li eekv ≤ psv , pak je konstrukce eekv f psv = 2,6kp / cm 2
objektu odolná Konstrukce není odolná na
přímý zásah

Je-li eekv f psv , pak se z grafu zjistí


vzdálenost (Hn), při níž je eekv = psv Pro qekv = 2,6 kp/cm2 je
a tuto hodnotu lze přibližně považovat Hn = 1,5 m
za bezpečnou vzdálenost od úkrytu, Konstrukce odolá při
v níž ještě může dojít k výbuchu. výbuchu ve vzdálenosti
1,5 m od úkrytu

E. Zjištění ochranných vlastností opevňovacích objektů při radioaktivním zamoření


terénu

86. Všechny druhy krytých opevňovacích objektů s odolností proti tlakové vlně jaderného
výbuchu větší než 0,5 kp/cm2 poskytují ukrytým osobám dostatečnou ochranu proti
účinkům radioaktivního zamoření terénu s běžně se vyskytující úrovní radiace. Jedině
při výjimečné úrovni radiace (radioaktivní stopy od pozemních jaderných výbuchů se
překrývají) je nutno ochranné vlastnosti opevňovacích objektů ověřit. Použije se
k tomu grafu a vzorce na obr. 16 s těmito výchozími údaji:

Průměrná úroveň radiace nad


opevňovacím objektem Dpú, zjištěná Dpú = 3000 r/h
podle pomůcky Oper-51-5 nebo
naměřená

Plocha objektu F (m2) F = 1,9 • 5,6 = 10,6m 2

Doba pobytu osob v objektu tú (hod) tú = 4hodiny

Výška nakrytí horninou Hn H n = 0,9m

Vzdálenost od povrchu do středu světlé


výšky opevňovacího objektu
1 1
v = H n + d + ho (m) v = 0,9 + 0,25 + 1,9 = 2,1m
2 2

Určí se koeficient K z grafu na obr. 16 K = 9 • 10−6


Osoby obdrží dávku radiace
D = K • D pú • F • tú (r ) D = 9 • 10−6 • 3000 • 10,6 • 4 = 1,14r
Dávka je přípustná

Obr. 16: Graf pro přibližný výpočet dávky radiace, kterou obdrží osoby v opevňovacích
objektech od radioaktivního zamoření terénu
Hlava 2
Okopy pro motostřelecké jednotky a zákopy
1. Dispoziční uspořádání a konstrukce

87. Nekryté okopy pro živou sílu a zákopy poskytují první stupeň ochrany, kryté okopy a
zákopy druhý stupeň ochrany.

88. Dispoziční uspořádání závisí na požadavcích kladených na tyto objekty (viz. čl. 31).
S přihlédnutím k těmto požadavkům se volí optimální tvary a rozměry objektů se
zřetelem na minimální objemy výkopů.

89. Konstrukce zákopů a okopů se volí co nejjednodušší. Základními konstrukcemi jsou


horninové konstrukce (stěny výkopů, násypy a kamenné rovnaniny). Jejich sklon
v závislosti na druhu horniny musí být co nejmenší.

90. Pro zvýšení stability výkopů, zejména z důvodů zvýšení odolnosti vůču účinkům
tlakové vlny jaderného výbuchu, granátů a pum a nájezdu tanků, se stěny při dostatku
času a materiálu obkládají. Opěrné sloupky (o průměru 8 – 16 cm podle výšky
obkládané stěny, druhu horniny a požadované odolnosti) se zatloukají do hloubky 30 –
50 cm a v sypkých nebo kamenitých horninách se opěrné sloupky na dně výkopu
rozpírají (obr. 17). Vzdálenost mezi nimi závisí na druhu obkladního materiálu a bývá
50 – 150 cm. U některých objektů se opěrné sloupky rozpírají nad kulatinami nakrytí
nebo se kotví na vzdálenost rovnou 1,5 – 2 hloubkám výkopu (obr. 17). Kotevní
kolíky musí být minimálně 70 cm dlouhé o průměru 8 – 10 cm. Kotevní dráty o
průměru 4 mm bývají zpravidla dvoupramenné. Za opěrné sloupky se vkládá obložení
z tyčoviny průměru 6 – 8 cm bez mezer nebo s mezerami, z fošen, hatí, proutí,
sněhových zábran a jiného materiálu (obr. 18). Obložení se přerušuje po dvou až
čtyřech metrech, aby se usnadnila jeho oprava. Každých 10 – 15 m se vytváří
v hořlavém obložení protipožární mezera široká 2 – 3 m. V nesoudržných horninách
mohou být výkopy a násypy v krajním případě obloženy také pytli nebo truhlíky
naplněnými horninou. Výkonové normy jsou uvedeny v tabulce 4.

91. Nakrytí okopů a zákopů se provádí z tyčoviny o průměru 8 - 12 cm, izolace a vrstvy
horniny vysoké minimálně 40 cm (obr. 19). Tyčovina se ukládá na terén a přesahuje
hranu výkopu o 50 – 100 cm. Podle časových a materiálových možností se stěny
okopů a zákopů v místě nakrytí obkládají. Používané dřevěné prvky pro budování
opevňovacích objektů jsou uvedeny v tabulce 5.
Obr. 17: Obložení stěny výkopu

Tabulka 4: výkonové normy při ručním obkládání stěn výkopů do hloubky 1,5 m za 10
hodin

Popis práce Výkon bm


Obložení stěny drátěným pletivem 6,5
Obložení stěny drátěným pletivem a drny 1,6
Obložení stěn tyčovinou se dvěma mezerami 4,9
Obložení stěn tyčovinou s jednou mezerou 4,1
Obložení stěn proutím 3,3
Obložení stěn pytli naplněnými horninou 2,8

Poznámka: Při práci za ztížených podmínek (v noci, za deště apod.) nebo při práci
nevycvičených pracovníků se uvedená norma násobí koeficientem 0,5 – 0,8.
Obr. 18: Obložení stěn výkopu různým materiálem
Obr. 19: Nakrytí prohloubeného zákopu

92. Nakrytí střílny (výhledny) se provádí podle obr. 20.

93. Násypy jsou z horniny vytěžené buď z výkopu nebo blízkého okolí budovaného
opevňovacího objektu. Pro zvýšení ochrany proti střelám a střepinám se mohou
násypy prokládat kameny nebo dřevem. Násypy se maskují přírodním materiálem a
při dostatku času se obkládají drnem.
Tabulka 5: Dřevěné prvky používané pro budování opevňovacích objektů

Šířka Délka Výška Měření


Název prvku
cm m cm Profilu délky
Tyčovina Tyčky 3 – 6 2–8 až ke špici
Tyče 7 – 131) 6 - 15 1 cm od kusu,
silného až k tloušťce
konce 2 cm
(s kůrou)
bez kůry
Kulatina 13 a více 3 a více na tenčím celého kusu
konci
Prkna 6 – 26 2–9 1,3 – 4,0
Fošny 9 – 26 2–9 4,5 – 10,0
Hranoly 8 – 13,5 1–9 12,0 – 20,0
Pražce2) 20 – 25 2,5 – 2,6 13,0 – 15,0

Poznámky:
1) odkorněné 6 – 12 cm
2) Železniční pražce bývají impregnované

94. Vstupy (vjezdy) do okopů a zákopů se upravují jako schody, opatřují zářezy pro
špičky bot, žebříky a rampami (obr. 21).

95. Odvodnění okopů a zákopů se provádí vnějším odvodněním, které zabraňuje


vniknutí povrchové vody do objektu, a vnitřním odvodněním dešťové, popř. i spodní
vody. Dno zákopů se buduje v podélném sklonu a voda se svádí odvodňovací stružkou
nebo trativodem do nejnižšího místa v úseku zákopu, kde se shromažďuje v jímce a
odtud se vyčerpává nebo se drenážemi odvádí do vsakovací jímky mimo zákop.
V okopech je dno skloněné ke sběrné jímce nebo k vsakovací jámě. Základní
odvodňovací konstrukce jsou uvedeny na obr. 22.

2. Okopy pro střelbu z ručních zbraní

96. Okopy pro střelbu z ručních zbraní poskytují střelcům ochranu proti účinkům
nepřátelských prostředků ničení a zvýhodňují podmínky obsluhy ručních zbraní.
Okopy se umísťují tak, aby jednotka mohla plnit svůj úkol na daném směru do
hloubky účinného dostřelu zbraně, aby každý voják měl z okopu dobrý výhled a
výstřel, aby velitel měl zabezpečeny příznivé podmínky k řízení palby a velení
jednotce. Pro ulehčení zemních a maskovacích prací se při rozmisťování okopů
využívá všech vlastností terénu (terénních nerovností, nálevek po granátech, porostu
apod.). Menší překážky ve výstřelu (větve, tráva, kameny) se odstraňují. Způsob a
postup budování okopů závisí především na bojové situaci a terénních podmínkách.
Obr. 20: Nakrytá střílna (výhledna) v násypu zákopu
Obr. 21: Vstup do okopů a zákopů
Obr. 22: Odvodnění okopů a zákopů

97. V přímém dotyku s nepřítelem se okop pro střelbu z ruční zbraně buduje nejdříve ke
střelbě vleže a postupně se prohlubuje na okop pro střelbu ke střelbě vkleče a vstoje.

Okop ke střelbě ze samopalu vleže (viz. obr. 23, 1. fáze budování) se hloubí takto:
- po zaujetí určeného (vyhlédnutého) místa odloží střelec samopal vpravo od
sebe na vzdálenost natažené paže. Zaujme polohu tak, aby co nejméně
vyčníval nad terén,
- polní lopatkou vyznačí obrys okopu, proseká drn (vrchní vrstvu horniny)
vpředu a po stranách okopu, sejme jej a hloubí okop,
- z drnů a vytěžené horniny vytváří přední násyp. Mezi předním okrajem výkopu
a násypem ponechá předprseň širokou 20 – 30 cm pro opření loktů při střelbě.
Tvar a rozměry okopu se volí takové, aby se do něj vešel trup střelce,
- jakmile střelec dosáhne v přední části okopu hloubky 20 cm, stáhne se dozadu
a dokončí výkop.

Takto vybudovaný okop se postupně zdokonaluje. Hloubka se zvětší na 30 cm,


v předním násypu o výšce 30 cm se ponechá střílna o výšce 10 cm a okop se
zamaskuje tak, aby byl v terénu co nejméně nápadný (obr. 23, okop po
dokončení). Při vybudování okopu střelec soustavně pozoruje terén a nepřítele.

98. Okopy ke střelbě ze samopalu vkleče (obr. 24) a vstoje (obr. 25) se zřizují
zpravidla z okopu ke střelbě ze samopalu vleže tak, že se nejdříve vyhloubí okop u
přední stěny na délku 60 cm, a pak se výkop dokončí (při dostatku času). Z vytěžené
horniny se vytváří na čelech a bočních stranách okopu násyp 30 cm vysoký a ve střílně
asi 10 cm vysoký. V závislosti na hlavním směru palby nepřítele a palebném úkolu
střelce v okopu mohou být rozměry a tvar násypu upraveny tak, aby okop poskytoval
co největší ochranu a umožňoval bezpečné a pohodlné vedení účinné palby. Ochranné
vlastnosti okopu ke střelbě ze samopalu vstoje je možno zvýšit nakrytím zadní části
výkopu vrstvou tyčoviny a rozprostřením vrstvy horniny 30 cm tlusté.

Obr. 23: Okop ke střelbě ze samopalu vleže


Obr. 24: Okop ke střelbě ze samopalu vkleče

Obr. 25: Okop ke střelbě ze samopalu vstoje


99. Okop ke střelbě ze samopalu pro dva střelce (obr. 26) je zpravidla 150 cm hluboký.
Nejdříve se vybuduje na hloubku 110 cm a pak se dokončí. K jeho budování může být
použito okopu pro jednotlivce ke střelbě vstoje.

Obr. 26: Okop ke střelbě ze samopalu vstoje pro dva střelce

100. Okop ke střelbě z kulometu vleže (obr. 27) je hluboký 30 cm, výška násypu
v místě střílny je do 20 cm a výška ostatního násypu je 30 cm.

Okop pro střelbu z kulometu vkleče (obr. 28) je hluboký 60 cm, výška násypu
v čele a na bočních stranách je až 30 cm.

Okop pro střelbu z kulometu vstoje (obr. 29) se vybuduje prohloubením okopu ke
střelbě z kulometu vkleče na hloubku 110 cm. V zadní části postavení střelce se však
neprohlubuje. Tato část okopu se používá jako výklenek pro uložení střeliva. Při
dostatku času v závěrečné fázi budování je výhodné zadní část okopu nakrýt vrstvou
tyčoviny a horniny.
Násypy okopů ke střelbě z kulometu se na vnitřní straně zpevňují drnem. Je-li
dostatek času a materiálu, prokládají se násypy uprostřed kameny a zpevňují se
drnem i vpředu. Násyp je vzdálen od okraje okopu nejméně 20 cm. Střeliště má
rozměr 100 x 100 cm.
Obr. 27: Okop ke střelbě z kulometu vleže

Obr. 28: Okop ke střelbě z kulometu vkleče


Obr. 29: Okop ke střelbě z kulometu vstoje

101. Okopy ke střelbě z ručních protitankových zbraní (obr. 30a, 30b) se budují tam,
kde je nejlepší výhled a výstřel. Postup při hloubení okopu je obdobný jako při
budování okopu pro střelbu ze samopalu. Z vytěžené horniny se zřizuje násyp
vysoký až 10 cm v místě střílny a 30 – 60 cm po stranách. Střeliště má šířku 80 –
100 cm. Zadní část okopu musí být o 15 cm nižší než střeliště. Rozšíření zadní části
okopu ke střelbě z pancéřovky (tarasnice) zabezpečuje větší bezpečnost střelce při
vedení palby. Prostor za střelcem se zbaví nerovností a předmětů vyčnívajících
z terénu na šířku rozevření palebného sektoru, většinou 35° na každou stranu do
vzdálenosti 10 m. V tomto prostoru nesmí být umístěn jiný okop. Je-li dostatek času,
je možné v okopu ke střelbě z pancéřovky vstoje dokončit výkop jako u okopu ke
střelbě ze samopalu vstoje a provést nakrytí. Přitom je nutno mít na zřeteli, že
nakrytí horninou nad tyčovinou musí být níže než zadní ohrožený prostor okopu.

102. Okopy ke střelbě protitankovými řízenými střelami (obr. 31). Postup budování
je obdobný jako u okopů ke střelbě ze samopalu s tím rozdílem, že v přední části
okopu je zapuštěna naváděcí skříňka. Plocha pro uložení naváděcí skříňky musí
umožňovat i opření loktů operátora při navádění střely. Při dostatku času a materiálu
se provádí v zadní části okopu nakrytí z tyčoviny stejně, jak je uvedeno v čl. 98.
Vlastní střela je zapuštěna mimo okop operátora (obr. 32). Okop pro střelu má
ochranný násyp jen na stranách, vpředu je střela pouze vhodně zamaskována. Okop
pro střelu je vzdálen od okopu operátora na délku odpalovacího vedení, ne však
méně než 3 m.
Obr. 30a: Okop ke střelbě z pancéřovky (tarasnice) vkleče

Obr. 30b: Okop ke střelbě z pancéřovky (tarasnice) vstoje


Obr. 31: Okop pro operátora při střelbě protitankovými řízenými střelami vleže

Obr. 32: Okop pro protitankovou řízenou střelu

103. K budování okopů v přímém dotyku s nepřítelem se používá polní lopatka. Postup
práce při hloubení okopu musí být takový, aby okop v kterékoliv fázi budování
poskytoval odpovídající stupeň ochrany a umožňoval pozorování a vedení palby.
3. Zákopy

104. Zákopy poskytují ochranu před účinky prostředků ničení, zlepšují podmínky pro
vedení palby a umožňují krytý pohyb a přemístění osob a ručních palebných
prostředků, a tím výrazně zlepšují podmínky vedení bojové činnosti.

Svým umístěním, tvarem a maskováním musí umožňovat:


- výhodné vedení palby a pozorování,
- krytý manévr podél fronty a z hloubky.

Zákopy podstatně usnadňují také činnost uvnitř jednotek i mezi nimi, zabezpečují l
lépe velení, spojení a soustředění sil na ohrožených místech, jakož i zásobování
jednotek a odsun raněných.

105. Hloubka zákopů a způsob jejich budování (ručním nářadím nebo mechanizačními
prostředky) závisí na bojové situaci, časových možnostech, technickém vybavení
jednotek a na terénu, zejména na složení a tloušťce jeho pokryvné vrstvy.

Průlezné zákopy (obvykle 60 cm hluboké) umožňují střelbu z ručních zbraní vkleče


a krytý pohyb plazením.
Mělké zákopy (obvykle 110 cm hluboké) umožňují střelbu vstoje a krytý pohyb
sehnutých osob.
Normální zákopy (obvykle 150 cm hluboké) umožňují střelbu vstoje ze střeleckého
stupně a krytý pohyb vzpřímených osob.
Prohloubené zákopy (obvykle 180 cm hluboké) se budují zpravidla u vchodů do
úkrytů a v nakrytých úsecích zákopů. Jejich stěny je nutno zpevnit obložením.

Šířka zákopů u povrchu terénu je 90 až 120 cm, šířka dna je 40 až 60 cm.


Výška násypů dosahuje 30 až 60 cm.
Základní profily zákopů jsou uvedeny na obr. 33, názvy částí zákopů (okopů)
jsou na obr. 34.

106. Zákopy se podle bojových a materiálových podmínek vybavují dalšími


opevňovacími objekty a zařízeními (čl. 112 – 117), které zvyšují ochranu osob i
bojových prostředků a usnadňují vedení bojové činnosti, jakož i pobyt jednotek
v zaujatých bojových postaveních.

107. Podle terénních podmínek, bojové situace a účelu se zákopy umísťují (obr. 35): na
úpatí svahu, na přivráceném svahu, na odvráceném svahu, v rovinatém terénu.

Výhody a nevýhody:
- ze zákopů umístěných na úpatí svahu je možno vést před přední okraj palbu
s plochou dráhou střely, ale je ztíženo spojení s týlem,
- ze zákopů na přivráceném svahu lze zpravidla postřelovat celý svah, podmínky
pro pozorování pozemního nepřítele jsou výhodnější. Provedení zteče je
nepříteli ztíženo výstupem do svahu. Spojení s týlem a maskování je obtížné,
- zákopy umístěné poblíž topografického hřebene usnadňují pozorování, spojení
s týlem i podél fronty a ztěžují nepřátelskému dělostřelectvu zastřílení. Před
těmito zákopy však zpravidla vznikají velké hluché prostory,
- zákopy na odvráceném svahu zabezpečují kryté spojení s týlem i podél fronty,
ztěžují nepříteli pozemní pozorování a mířenou přímou palbu. Palba a
pozorování z těchto zákopů jsou však velmi omezeny,
- zákopy v rovinatém terénu nedovolují vést účinnou palbu na větší vzdálenost,
zvláště v travnatém nebo jinak pokrytém terénu, takže vznikají velké hluché
prostory.

Obr. 34: Části zákopů


1 – horní šířka (délka) zákopu (okopu), 2 – dno zákopu (okopu), 3 – předprseň, 4 – přední násyp, 5 –
výška předního násypu, 6 – šířka předního násypu, 7 – ochranná tloušťka předního násypu, 8 – pata
předního násypu, 9 – hloubka zákopu (okopu), 10 – celková krycí výška zákopu (okopu), 11 – šířka
zadního násypu, 12 – výška zadního násypu, 13 – přední stěna zákopu (okopu), 14 – zadní stěna zákopu
(okopu), 15 – odvodňovací stružka (vsakovací jáma), 16 – boční stěna okopu (čelo zákopu), 17 – boční
násyp okopu

Obr. 35: Umístění zákopu v terénu


1 – úpatí svahu, 2 – na přivráceném svahu, 3 – poblíž topografického hřebene, 4 – na odvráceném
svahu, 5 – v rovinatém terénu, 6 – odvodňovací stružka nad zákopem

108. systém souvislých šikmých a křížových paleb před zákopem, potřeba vedení paleb
do boků a mezer, zajištění ochrany před podélným postřelováním a zlepšení
ochranných vlastností zákopů vyžadují, aby trasa zákopů byla lomená, stupňovitá
nebo vlnovitá (obr. 36). Délka přímých úseků zákopů nemá při ručním hloubení
přesahovat 15 – 20 m, při hloubení zákopovými pluhy 25 m. Úhly mezi lomenými
úseky musí být tupé, od 100° do 150°. Je-li nutno budovat rovné trasy zákopů delší,
dělají se místo lomů na vzdálenost 15 – 20 m nepravidelné stupně nebo lomy.
109. Ruční hloubení zákopů se provádí tímto postupem:
- v terénu se vyznačí celkový průběh trasy a ta se rozdělí na úseky
s vyznačenými místy lomů,
- podle palebných úkolů a terénních podmínek se vyznačí kolíky místa
palebných stanovišť a palebné sektory pro kulomety a ruční protitankové
zbraně (stanoviště střelců a směry paleb),
- vyznačí se ostatní opevňovací objekty v zákopu (pohotovostní okopy, úkryty,
výklenky, odbočky apod.),
- rýhami na terénu se vyznačí obrysy půdorysů všech výkopů,
- před zahájením výkopových prací se sejme vrchní vrstva terénu (drn, porost)
v místech výkopů a použije se pro maskování při dokončování zemních prací.

Obr. 36: Trasy zákopů

Tabulka 6: Výkonové normy zemních prací

Při hloubení zákopů jedním vojákem ručně, za 10 hodin (1 dv) ve středně kopné hornině
při použití vozného ženijního nářadí

Druh práce Výkon


Oddrnování 40 m2
Vyhloubení průlezného zákopu na hloubku 60 cm 7,1 bm
Vyhloubení mělkého zákopu na hloubku 110 cm 4,1 bm
Vyhloubení normálního zákopu na hloubku 150 cm 3,2 bm
Vyhloubení odvodňovací stružky mimo zákop na hloubku 30 – 40 cm 30 bm

Poznámka: při práci ve ztížených podmínkách (v noci, za deště apod.), nebo při práci
nevycvičených pracovníků se uvedená norma násobí koeficientem 0,5 – 0,8. V těžce
kopné hornině se tato norma násobí koeficientem 0,7, v lehce kopné hornině
koeficientem 1,3. Objem výkopu 1 bm představuje u průlezného zákopu 0,45 m3
horniny, u mělkého zákopu 0,8 m3 horniny, u normálního zákopu 1,2 m3 horniny a u
zákopu prohloubeného 1,4 – 1,8 m3 horniny.
110. Při hloubení zákopů zákopovým pluhem se označí výtyčkami trasa zákopů a směr
pohybu strojů. Objekty v zákopové síti se vytyčí a vybudují se až po vyhloubení
zákopů. V dotyku s nepřítelem se zákopovým pluhem hloubí zákopy zpravidla od
druhého palebného postavení do hloubky obrany. Za příznivých bojových podmínek
(např. členitý porostlý terén, hustá mlha) může se použít strojů i na prvním
postavení.

111. Spojovací zákopy se svým tvarem podobají zákopům popsaným v čl. 105. Na
důležitých úsecích se upravují k obraně zřízením střeleckých stanovišť pro ruční
zbraně. Podél spojovacích zákopů se umísťují opevňovací objekty nutné pro život
vojsk (pohotovostní okopy a úkryty, odpočinkové okopy a úkryty, pracovní okopy a
úkryty pro zdravotnická zařízení, výdejny materiálu, polní záchody apod.) Při volbě
trasy spojovacích zákopů se zvlášť využívá nerovností terénu (roklí, úžlabin, úvozů,
odvrácených svahů), terénních předmětů (příkopů, ohrad, násypů, plotů) a
přirozených masek (porostů). Úseky zákopů, které může nepřítel pozorovat, se
nakrývají nebo pečlivě maskují.

4. základní objekty budované v zákopech

112. Ke zlepšení podmínek pro vedení aktivní bojové činnosti a k dalšímu zvýšení
ochrany osob, palebných prostředků a materiálu se v zákopech budují tyto objekty:
- pro palbu a pozorování (přimknutá a vysunutá střelecká a pozorovací
stanoviště, nekryté a nakryté střílny a výhledny),
- pro zvýšení pasivní ochrany osob, zbraní a materiálu (výklenky, okopy a
úkryty),
- pro hygienická, hospodářská a zdravotnická zařízení (polní záchody, místa pro
odběr vody, bojové a hospodářské výdejny, skládky materiálu, obvaziště)
- pro zlepšení provozu v zákopech (slepé výběžky, odpočívadla, výhybky).

Rozsah prací závisí na bojovém úkolu, času a složení jednotky, která zákopy
buduje nebo obsazuje, a je podmíněn materiálním zabezpečením. Posloupnost se
podřizuje uvedenému pořadí.

113. Palebné a pozorovací objekty se budují jako přimknuté ke stěně zákopu nebo
vysunuté ze zákopu (obr. 37). Při jejich budování se vychází z tvarů a rozměrů
samostatně vybudovaných objektů. Je-li zákop hlubší než 110 cm, je v přimknutém
střeleckém stanovišti ponechán stupeň. V průlezném zákopu se střelecké stanoviště
prohlubuje na 110 cm. V krajním případě mohou být v zákopu zřízeny jen nekryté
nebo nakryté střílny a výhledny (čl . 92).

114. Pohotovostní úkryty se budují v přední stěně zákopu v postavení družstev. Jejich
dispoziční uspořádání a konstrukce jsou uvedeny v čl. 179 až 183 a 202 až 206.
V hloubce opěrného bodu čety se zřizuje při dostatku času odpočinkový úkryt (čl.
208).

115. Výklenky se budují v přední stěně zákopů nebo v slepých výběžcích pro ochranu
zásob munice, proviantu, vody, zbraní a nářadí, výjimečně pro ochranu jedné až tří
osob ve vysunutém stanovišti. Mohou se budovat zapuštěním konstrukce do
otevřeného výkopu a nakrytím nebo vyhloubením (ražením) do stěny zákopu. Tvar a
rozměry výklenku a způsob budování závisí na velikosti chráněného předmětu a
druhu horniny. U výklenků pro proviant, vodu, munici bez vodotěsných obalů a
osoby se strop a stěny zásadně izolují. Jednotlivé typy výklenků jsou uvedeny na
obr. 38.

Obr. 37: Palebné objekty budované v zákopu a mimo zákop

1 – přimknuté střelecké stanoviště, 2 – vysunuté střelecké stanoviště, 3 – nekrytá střílna v zákopu (zpravidla
jako záložní palebné stanoviště, provádí se jen úprava střílny v násypu, hloubka zákopu musí umožňovat
střelbu vstoje), 4 – okop pro pancéřovku

116. Polní záchody (obr. 39) se budují ve spojovacích zákopech ve vzdálenosti


minimálně 50 m po směru převládajícího větru od postavení jednotky.

117. Výhybky, odpočívadla a slepé výběžky (obr. 40) se zřizují k zlepšení pohybu a
přepravy raněných v zákopech. Vzdálenost mezi výhybkami a odpočívadly záleží na
terénních podmínkách a účelu zákopu a bývá zpravidla 25 – 40 m. Tvar a rozměry
musí umožnit položení nosítek s raněným.
Slepé výběžky v zákopech (obr. 40) slouží k uložení materiálu nebo ke zřízení
sběrných jímek na vodu (vsakovacích jam).

5. Zdokonalování zákopů

118. Ke zvýšení ochrany osob a zbraní a ke zlepšení provozu se zákopy neustále


zdokonalují. Zdokonalení zákopů spočívá v dokonalejších maskovacích opatřeních,
v prohlubování zákopů, v jejich odvodnění, ve vytvoření přejezdů přes zákopy, ve
vybudování zařízení k výstupu ze zákopů, v obkládání stěn zákopů, v budování
záložních objektů pro palbu a pozorování. Posloupnost prací při zdokonalování
zákopů závisí zcela na konkrétních podmínkách.
Obr. 38: Výklenky pro zbraně a materiál

119. Maskovací opatření v zákopech spočívají v zastírání palebných objektů (provádějí


se okamžitě při jejich budování), ve skrytí provozu v zákopech a v budování
klamných palebných objektů a klamných zákopů. Skrytí provozu v zákopech se
provádí vodorovnými, případně svislými maskami vytvořenými z normovaných
maskovacích sítí nebo z materiálu z místních zdrojů (drátěné pletivo, sítě z vázacího
drátu a vypletení vybarvenou střiží nebo rostlinstvem). Nejdříve se provádí
maskování zákopů proti pozemnímu pozorování a později všech ostatních úseků.
Obr. 39: Polní záchod

Obr. 40: Výhybky, odpočívadla, slepé výběžky ve spojovacích zákopech


120. Prohlubování zákopů. Průlezné zákopy se prohlubují na mělké a podle možnosti na
normální, popř. prohloubené. V místech, kde jsou stěny zákopů obloženy s použitím
rozpěr, a u nakrytých zákopů musí mít zákopy hloubku minimálně 150 cm, lépe
však 180 cm. Nejdříve se prohloubí zákopy u palebných objektů (střílen) a postupně
v celém postavení družstev a spojovací zákopy u vstupů do úkrytů. Zákopy
vyhloubené zákopovým pluhem se nejprve opatří základními objekty nutnými pro
vedení boje a pasivní ochranu a pak se prohlubují do větší hloubky.

121. Nakrytí zákopů (obr. 19). V místech postavení jednotek a v dlouhých spojovacích
zákopech se zákopy nakrývají tyčovinou nebo tenkou kulatinou a vrstvou horniny o
tloušťce 40 cm. Délka nakrytého úseku bývá zpravidla 10 m, hloubka zákopu
minimálně 150 cm. Jé výhodné stěny nakrytého zákopu nejdříve obložit.

122. Přejezdy zákopů v místech vybudovaných nebo vytyčených cest se upravují pro
kolová vozidla v šířce nejméně 3,5 m jako rampy s oboustranným sklonem
minimálně 1:4 nebo můstky. Můstky se budují jako zesílené nakryté úseky zákopů.

123. Záložní palebné objekty se budují jako přimknutá střelecká stanoviště a dokončují
se zpravidla v plném rozsahu až po vybudování hlavních palebných objektů a
pohotovostních úkrytů.

124. Odvodnění zákopů, obkládání stěn zákopů a zařízení k výstupu ze zákopu je


popsáno v čl. 90, 94, 95.

6. Okop pro motostřelecké družstvo

125. Při budování okopu pro motostřelecké družstvo v dotyku s nepřítelem se po


dokončení okopů pro střelbu vstoje propojí jednotlivé okopy v postavení družstva
průlezným zákopem (obr. 41). Dále se v jednom nebo dvou úsecích zákop prohloubí
a nakryje, vybuduje se pohotovostní úkryt. Zákop se v celé délce prohloubí na 110
cm, vybudují se výklenky pro střelivo a záložní palebné objekty, nakryjí se střílny,
vyhloubí se okop pro obrněný transportér a vybuduje se k němu spojovací zákop
(obr. 42).

126. Budování okopu pro motostřelecké družstvo mimo dotyk s nepřítelem se


provádí takto:
- kolíky se vyznačí místa jednotlivých palebných objektů, směr paleb, palebné
sektory pro kulomety a ruční protitankové zbraně
- vyznačí se všechny obrysy výkopů objektů kolíky a rýhami v terénu, včetně
zákopů,
- před zahájením výkopových prací se v zarostlém terénu sejme horní vrstva
terénu (drn, porost) v místech výkopů a násypů a použije se pro maskování
násypů,
- při spěšném budování se vyhloubí po celé délce mělký zákop, při dostatku času
se prohloubí ihned na hloubku 110 cm.

Po dobudování se okop shoduje s okopem druhé fáze při budování v dotyku


s nepřítelem (obr. 42). Obdobně může být dokončen i okop pro motostřelecké
družstvo, jehož první fáze byla vybudována zákopovým pluhem.
Obr. 41: Postup budování okopu pro motostřelecké družstvo v dotyku s nepřítelem
a – rozmístění družstva, b – postupné budování okopů pro střelbu vleže, vkleče a vstoje, c –
propojení okopů zákopem hlubokým 60 cm

Obr. 42: Okop pro motostřelecké družstvo


7. Okopy a zákopy budované ve zvláštních terénních a klimatických podmínkách

127. V bažinatém terénu nebo v prostorech s vysokou hladinou spodní vody je


provádění zemních prací závislé na pečlivém hydrogeologickém průzkumu. Jeho
účelem je:
- zmenšit rozsah zemních prací, zvláště v neprůchodných úsecích
- vhodným umístěním opevňovacích objektů, typem konstrukcí a jejich
provedením předejít zaplavení, a tím zajistit jejich použitelnost a snížit rozsah
údržby.

V největší míře se využívá přirozených maskovacích vlastností terénu. Budují


se jen nejnutnější objekty, a to zpravidla jako částečně zapuštěné nebo povrchové.
Dno výkopu musí být minimálně 30 cm nad úrovní hladiny spodní vody.
Požadované přímé ochrany se dosahuje násypy z udusané horniny vytěžené
v nejbližším okolí, proložené dřevem. Hlavním stavebním materiálem je hornina a
dřevo (proutí, tyčovina a kulatina). Na obr. 43 jsou naznačeny způsoby budování
opevňovacích objektů v terénu s vysokou hladinou spodní vody.

128. V horském skalnatém terénu se násypy zákopů a okopů budují z kamenů,


popřípadě pytlů s horninou (obr. 44). Jejich výška je závislá na možnostech
hloubení a těžení stavebního materiálu v nejbližším okolí. Vnitřní stěny násypů musí
být zhotoveny z drnů, pytlů s horninou nebo dřeva, aby se zabránilo působení
odštěpků kamene při nárazu střel. Z téhož důvodu se pokrývají kameny ve směru
k nepříteli vrstvou horniny.

129. V zimě, je-li malá vrstva sněhu, se opevňovací objekty budují jako za normálních
podmínek a sněhu se používá jen k maskování. Je-li sněhová vrstva vyšší než 80 cm,
je možno budovat zákopy a okopy ve sněhu. Násypy mají obdobné vlastnosti jako
násypy zemní až při tloušťce 400 cm. Proto se k obložení stěn a zesílení násypů
používá buď kusů zmrzlé horniny, kostek zmrzlého sněhu, a jsou-li k tomu
podmínky, polévá se násyp vodou. Využívat sněhu, ledu a zmrzlé horniny
k budování opevňovacích objektů je možné, jen jsou-li trvalé, pravidelné mrazy
(obr. 45 a, b). Vrstvy zmrzlé horniny se využívá k budování výklenků (obr. 45 c) a
pohotovostních úkrytů. Výkop se provádí bez porušení nadloží. Výklenky pro
uložení předmětů o rozpětí do 60 cm je možno za mrazivého počasí ponechat bez
vypažení, je-li tloušťka zmrzlé horniny nejméně 40 cm. Je-li tloušťka zmrzlé
horniny při trvalých mrazech pod -5°C, lze dále zvětšovat rozpětí až do 160 cm, a to
v poměru tloušťky nadloží k rozpětí 0,7:1. Větší rozpětí je třeba pažit. Pevnost
zmrzlé vrstvy se zvětšuje, jestliže je hornina stejnorodá, nasycená vodou a bez
větších kamenů.

130. V nesoudržné hornině se musí stěny opevňovacích objektů zásadně obkládat.


V prostorech, kde je možno těžit dřevo, se obložení zhotovuje z proutí nebo
tyčoviny. V prostorech, kde tyto možnosti nejsou, se stěny obkládají nejrůznějším
materiálem, nejčastěji drátěným pletivem, drny, pytli s horninou, betonovými
prefabrikáty, sudy, dřevěnými truhlíky naplněnými horninou apod.
Obr. 43: Budování okopů (zákopů) v terénu s vysokou hladinou spodní vody
Obr. 44: Budování okopů (zákopů) v horském terénu
Obr. 45: Budování opevňovacích objektů v zimě

7. Využití terénních předmětů k ochraně v postaveních vojsk

131. Využití a úprava terénních předmětů je nejúčinnějším způsobem ochrany


v postaveních vojsk. Je proto prvořadou povinností velitelů a vojáků vyhledat
příhodné terénní předměty, ze kterých je možno plnit bojový úkol, a vhodným
způsobem je upravit pro zabezpečení ochrany a plnění daného úkolu. Přitom se
využívá mikroreliéfu terénu (terénních nerovností, mezí, úvozů, nálevek od granátů
apod.), dopravních, vodních a jiných staveb (příkopů, silničních a železničních
násypů, ohradních zdí apod.) a budov.
132. Nálevky se upravují na okopy a pohotovostní úkryty. Dlouhé přímé úseky příkopů,
násypů a zářezů se příčně přehrazují násypy k ochraně před podélnou střelbou.
Možná varianta úpravy železničního násypu je uvedena na obr. 46.

Obr. 46: Úprava železničního náspu v palebném postavení

1 – okop pro kulomet vybudovaný mezi kolejnicemi, 2 – okop pro samopal vybudovaný na odvrácené
krajnici, 3 – okopy vybudované před násypem s možností vedení bočních paleb (k překrytí hluchých
prostorů), 4 – vodní propust pod násypem (využije se jako spojovací zákop a k ochraně jednotky, světlost
propusti lze zmenšit zemním násypem nebo hranicí železničních pražců), 5 – okop za násypem upravený na
břehu

Poznámka: K případnému nakrytí palebných objektů je možno vhodně využít


železničních pražců a dřevěných sloupů telefonního vedení.

133. V osadách se pro aktivní boj využívá budov a zřícenin a upravují se na palebná
stanoviště (sklepy, přízemní místnosti, zdi) nebo jako úkryty (sklepy). Úprava budov
pro palebná stanoviště spočívá v zesílení stropů (popřípadě ve vybudování
ochranných konstrukcí), ve vybourání nebo úpravě střílen a zesílení střílnových stěn,
v zazdění oken a otvorů, ve vybavení ocelovým zařízením, v provedení
protipožárních opatření, v úpravě nouzového výstupu apod. (obr. 47). Úprava sklepů
budov na úkryty je popsána v čl. 231. Pro palebná stanoviště se využívá silných a
pevných zdí (obr. 48). V palebných stanovištích se vybourají střílny a vybudují se
okopy, a ty se podle možnosti nakryjí k zabezpečení ochrany před padajícími
troskami.
Obr. 47: Úprava sklepního prostoru pro střelecké stanoviště

Obr. 48: Úprava zdí v palebném postavení


134. Lesů se využívá především z maskovacích důvodů. Opevňovací objekty
v postaveních se rozmísťují podél okrajů lesů, cest a mýtin a upravuje se výhled a
výstřel pročištěním předpolí. Okopy (zákopy) v lesích se nakrývají, neboť je zde
zvýšené nebezpečí zranění (padající větve, stromy). Tloušťky vrstev nakrytí (stropní
konstrukce, násyp) však mohou být v lese zmenšeny až o 25%.

Hlava 3

Okopy pro tanky, dělostřelectvo a minomety a kryty pro vozidla a


materiál
135. Okopy pro tanky, dělostřelectvo a minomety a kryty pro vozidla a materiál se pro
velkou kubaturu výkopu zpravidla budují pomocí strojů pro zemní práce,
dozerových radlic nebo trhavin a dokončují se ručně nebo stroji. Výjimečně se tyto
objekty hloubí ručně. Je bezpodmínečně nutné, aby pro ochranu těchto prostředků
bylo v maximální míře využito terénních předmětů, které se případně upraví (terénní
nerovnosti, úvozové cesty, násypy a zářezy dopravních staveb, strže, povrchové
lomy apod.). Tyto objekty poskytují první stupeň ochrany.

1. Okopy pro tanky, samohybná děla a obrněné transportéry

136. Okopy pro tanky, samohybná děla a obrněné transportéry musí zabezpečovat dobré
podmínky pro vedení palby, ochranu osádek a zčásti i vozidel proti ničivým
účinkům prostředků ničení.

Obr. 49: Částečně zapuštěný okop pro tank


Obr. 50: Okop pro tank T-54, T-55 (T-34) ve věžovém postavení

Obr. 51: Okop pro 100 mm samohybné dělo


137. Částečně zapuštěný okop pro tank (obr. 49) je první etapou při hloubení okopu
pro tank ve věžovém postavení v přímém dotyku s nepřítelem. Hloubí se přídavným
dozerovým zařízením BTU.

138. Okop pro tank ve věžovém postavení (obr. 50) je druhou etapou budování okopu
v přímém dotyku s nepřítelem. Skládá se z palebné pláně a násypů. Tank má
z tohoto okopu zabezpečen kruhový výstřel.

Rozměry okopu pro tank se stanoví tak, že:


- spodní šířka okopu se rovná šířce vozidla zvětšené a 50 cm,
- spodní délka okopu se rovná délce vozidla zmenšené o 50 cm,
- hloubka okopu (palebné pláně) se rovná palné výšce zbraně, zmenšené o 20 –
30 cm a výšku násypu (40 – 50 cm),
- délka rampy podle druhu horniny se rovná 1,5 – 3 hloubkám okopu.

Hloubí - li se okop dozerem (shrnovačem) (D-271, BTU, BZ, DOK), je spodní


šířka okopu rovna minimálně šířce radlice. Konkrétní rozměry okopů a normy
budování jsou uvedeny v tabulce 7. Je – li dostatek času a materiálu, zřizuje se pro
osádku pod tankem (samohybným dělem) kryt (v suché hornině) nebo se zřídí ve
stěně okopu pohotovostní (odpočinkový) úkryt. Kryt pro osádku je shora zakryt
dnem vozidla a může být nakryt kulatinou o průměru 13 – 15 cm. V nakrytí se
zřizuje šachtový vstup opatřený štítem. Nejracionálnější je však budovat jeden až
dva pohotovostní (odpočinkové) úkryty pro tankovou četu.

139. Okop pro samohybné dělo (obr. 51) se buduje s omezeným sektorem výstřelu.
Šířku dna okopu je nutno volit takovou, aby bylo možno vést palbu ve stanoveném
sektoru (změny palebného sektoru se dociluje natáčením techniky v okopu). Násyp
v místě střílny se nevytváří.

140. Okop pro obrněný transportér pro střelbu z palubních zbraní se buduje obdobným
způsobem jako okop pro tank a samohybné dělo. Okop pro obrněný transportér OT-
64 je uveden na obr. 52. Rozměry okopů okopů pro obrněné transportéry OT-62,
OT-64, OT-65, tanky a samohybná děla a normy budování jsou uvedeny
v tabulce 7.

141. Pro zvýšení ochrany osádek a vozidel se u okopu může budovat kryt pro vozidlo
(obr. 53). Rozměry a normy pro budování krytů pro různá vozidla jsou uvedeny
v čl. 157 a 158 a v tabulce 10.
Obr. 52: Okop pro obrněný transportér OT-64

Obr. 53: Okop s krytem pro tank T-54, T-55 (T-34)


Tabulka 7: Rozměry a normy budování okopů pro obrněné transportéry, tanky a
samohybná děla pomocí strojů pro zemní práce

Obrněný transportér Tank Samohybné


OT- OT- OT- OT- T-54 T-34 dělo
65 64 62 810 T-55
Obsah výkopu v m3 29 41 43 27 26 28 51
šířka dna1) 300 300 360 1) 380 350 5003)
Rozměry délka dna 530 690 650 520 550 560 550
okopu hloubka okopu 120 140 140 140 100 110 140
v cm délka rampy 450 500 350 300 200 250 300
výška násypu 60 70 70 50 50 50 805)
Potřebný čas DOK 31 43 46 28 27 29 55
na použití D-271 81 114 120 75 73 78 142
stroje a počet BTU 45 63 66 42 40 43 78
dv při ručním 2) ruční
v minutách 1,2 1,8 1,9 1,1 1,0 1,2 2,2
dokončení
Pro uložení
Počet dv při 0,2 0,3 0,3 0,2 0,2 0,2 0,4
náloží
budování
Pro ruční
trhavinami 1,5 1,9 2,0 1,3 1,2 1,4 2,6
dokončení
Při budování okopů pomocí
trhavin v hornině 2. třídy je 35 45 47 30 28 32 56
celková spotřeba trhavin v kg

Poznámka:
1) Šířka pracovního orgánu v cm je u: BTU 340, D-271 303, DOK 315, BZ 250.
2) Uvažován čas pro vyhloubení vlastního okopu a pro vytvoření násypů strojem.
(hornina 3. třídy, výkonová norma pro těžení: DOK 80 m3/hod, D-271 30 m3/hod, BTU 55
m3/hod, BZ 35 m3/hod, na vytvoření násypů se počítá 30 – 40% z doby těžení).
3) U 100 mm SHD je nutno volit šířku dna takovou, aby bylo možné natáčení kanónu ve
směru palby pojížděním SHD.
4) Při ručním dokončení se provádí konečná úprava dna, stěn, násypů a jejich maskování.
5) Rozumí se výška násypu mimo střílnu, střílna je v úrovni rostlého terénu.
6) Buduje se zpravidla s pomocí BTU.
7) Šířka okopu je závislá na palebném úkolu zbraně. Při práci v lehce kopné hornině se
uvažuje výkonový koeficient 0,7, v hornině vyšších tříd je vhodné stanovit normu podle
konkrétních podmínek

2. Okopy pozemního dělostřelectva

142. Okopy pro děla umožňují dobré vedení palby a chrání obsluhy, zbraně a střelivo
proti ničivým faktorům prostředků ničení. Umístění okopů pro děla v terénu musí
zabezpečovat plnění palebného úkolu a skrytí před nepřátelským pozemním a
vzdušným pozorováním.
143. Okopy pro děla v palebném stanovišti pro přímou střelbu se umísťují tak, aby byla
zabezpečena přímá střelba na tanky a jiné pohyblivé a pevné cíle. Okopy pro děla
určená pro palbu ze zakrytých palebných stanovišť se umísťují za terénními tvary a
předměty v prostorách vhodných pro maskování.

144. Okopy pro děla (minomety) se budují s omezeným sektorem výstřelu (60° - 120°)
nebo s kruhovým výstřelem a mají tyto základní prvky:

- palebnou pláň pro dělo (minomet),


- pohotovostní úkryt pro obsluhu,
- kryt pro dělo,
- kryt nebo výklenky pro střelivo,
- rampy.

145. Okopy pro děla (minomety) se budují tímto postupem:

1. fáze:

- vytyčení okopu a dočasné zamaskování palebného stanoviště,


- srovnání palebné pláně do roviny a zbavení porostu,
- vybudování pohotovostního okopu pro obsluhu.

2. fáze:

- vybudování palebné pláně a rampy (drn se používá k maskování násypů),


- propojení pohotovostního okopu pro obsluhu s palebnou plání,
- vybudování výklenku pro střelivo
- nakrytí pohotovostního okopu pro obsluhu.

3. fáze:

- vybudování pohotovostního úkrytu pro obsluhu,


- nakrytí výklenku pro střelivo,
- vybudování pohotovostního okopu pro dělo (kromě okopu s hlubokou
zapuštěnou palebnou plání),
- dokončovací práce (sběrné jímky na vodu, zřízení trvalé masky, obkládání stěn
výkopu, zpevňování rampy apod.)

Ke zvýšení stability děla při střelbě se zřizuje na palebné pláni podlaha z omítané
kulatiny. Podlaha musí být spojena skobami v pevný celek a musí být v úrovni palebné
pláně. Aby se zabránilo strhávání násypu a víření prachu při střelbě, zpevní se násyp před
hlavní v sektoru výstřelu zadrnováním, štíty z tyčoviny, rohožemi z proutí nebo drátěným
pletivem. Při střelbě horní skupinou úhlů je nutno vyhloubit pro zadní část hlavně,
přecházející při výstřelu do zákluzu, prohlubeň (rýhu). Stěny rýhy se v nesoudržných
horninách obkládají pletivem.
Obr. 54: Okop pro 82 mm bezzákluzový kanón
Obr. 55: Okop pro 100 mm kanón s kruhovým výstřelem
7 – sběrná jímka

Obr. 56: Okop pro 100 mm kanón s omezeným sektorem výstřelu


146. Okop pro 82 mm bezzákluzový kanón se buduje podle obr. 54.

147. Okop pro 100 mm kanón se buduje s kruhovým výstřelem (obr. 55) nebo
s omezeným sektorem výstřelu 120° (obr. 56). Při dostatku času se buduje kryt pro
kanón.

148. Okop pro 122 mm kanón, 122 mm a 142 mm houfnici a 152 mm kanónovou
houfnici se buduje buď s hluboko zapuštěnou nebo mělkou palebnou plání.
Okop s hluboko zapuštěnou palebnou plání (obr. 57) umožňuje nepřímou střelbu
a zároveň chrání dělo. V přední stěně okopu se zřizuje rýha pro ochranu hlavně děla.
Okop s mělkou palebnou plání (obr. 58) umožňuje i přímou střelbu. Pro dělo se
buduje kryt.
Vytyčovací plán okopu s hluboko zapuštěnou palebnou plání s omezeným sektorem
výstřelu je uveden na obr. 59. Obdobným způsobem se vytyčují i ostatní okopy pro
děla (minomety).

Obr. 57: Okop s hluboko zapuštěnou palebnou plání s omezeným sektorem výstřelu pro
122 mm kanón, 122 a 152 mm houfnici, 152 mm kanónovou houfnici

1 – možné připojení na zákop, 2 – pohotovostní úkryt, 3 – nakrytí, 4 – výklenky pro střelivo, 5 – rampa,
6 – rýha pro hlaveň, 7 – sběrná jímka
Obr. 58: Okop s omezeným sektorem výstřelu pro 112 mm kanón, 122 a 152 mm
houfnici, 152 mm kanónovou houfnici s krytem pro dělo

1 – možno připojit na zákop, 2 – nakrytí, 3 – pohotovostní úkryt, 4 – kryt pro dělo, 5 – sběrná jímka,
6 – rampa, 7 – výklenky pro munici
Obr. 59: Vytyčovací plán okopu hluboko zapuštěnou palebnou plání s omezeným
sektorem výstřelu pro 122 mm kanón, 122 a 152 mm houfnici, 152 mm kanónovou
houfnici

Obr. 60: Okop s kruhovým výstřelem pro 122 mm (82 mm) minomet
149. Okop s kruhovým výstřelem pro 120 mm a 82 mm minomet je na obr. 60.

150. Okop pro 122 mm a 130 mm raketomet se buduje jako kryt pro automobil
PRAGA – V3S, spodní šířka okopu je však 430 cm, neboť musí umožňovat sklopení
bočnic.

151. Okopy mohou být budovány pomocí automobilového rýpadla. Na ruční dokončení
výkopových prací se uvažuje 20 – 25% z norem uvedených v tabulce 8. použití
trhavin k budování těchto okopů je neefektivní (velmi nepravidelný tvar po
výbuchu). Trhavina se používá jen v těžce kopných horninách pro nakypření.

3. Okopy protiletadlového dělostřelectva

152. Okopy protiletadlového dělostřelectva chrání obsluhy, zbraně a střelivo proti


ničivým faktorům prostředků ničení a umožňují dobré vedení palby. Budují se
s kruhovým výstřelem proti vzdušným a pozemním cílům. Pro zvýšení ochrany
mohou být budovány okopy s větší krycí výškou, ze kterých je možná palba pouze
proti vzdušným cílům. I v tomto případě však lze zřídit rozebíratelný násyp a
umožnit tak palbu proti pozemním cílům v ohroženém směru (s omezeným sektorem
výstřelu). Okopy se skládají z palebné pláně, rampy, výklenků pro střelivo a
pohotovostního úkrytu pro obsluhu. Výkonové normy pro budování těchto okopů
viz v tabulce 9.

153. Okop pro 30 mm protiletadlový dvojkanón vz. 53 je znázorněn na obr. 61.

154. Okop pro 30 mm protiletadlový dvojkanón vz. 53/59 může být zřízen pro bojové
vozidlo s kanónem (obr. 62) nebo pro kanón sejmutý z vozidla (obr. 63). Bojové
vozidlo se umísťuje v tomto případě mimo okop.

155. Okop pro 57 mm a 85 mm protiletadlový kanón je znázorněn na obr. 64.


Nepředpokládá-li se palba na pozemní cíle, může být hloubka palebné pláně
zvětšena na 95 cm a výška násypu na 100 cm. Tato hloubka okopu umožňuje i palbu
proti pozemním cílům v omezeném sektoru. V tomto případě se násyp v tomto
směru nezřizuje, nebo se vybuduje jako rozebíratelný (např. z pytlů naplněných
horninou).

156. Postup prací při budování okopů protiletadlového dělostřelectva je stejný jako při
budování okopů pozemního dělostřelectva (viz. čl. 145).
Obr. 61: Okop pro 30 mm protiletadlový dvojkanón vz. 53

1 – pohotovostní úkryt, 2 – kryt, 3 – výklenky pro střelivo, 4 – sběrná jímka, 5 - rampa


Obr. 62: Okop pro protiletadlový dvojkanón vz. 53/59
(zbraň na bojovém vozidle)

Obr. 63: Okop pro 30 mm protiletadlový dvojkanón vz. 53/59


(zbraň v palebném stanovišti mimo vozidlo)

1 – palebná pláň, 2 – rampa, 3 – výklenky pro střelivo, 4 – pohotovostní okop, 5 – pohotovostní úkryt,
6 – sběrná jímka
Tabulka 8: Výkonové normy pro budování okopů pro pozemní dělostřelectvo podle fází
budování a druhů horniny

Čas Norma dv při ručním budování v hornině


v min lehce kopné středně kopné těžce kopné
Kubatura Počet dv
při fáze
Palebný okop pro výkopu pro
použi-
v m3 dokončení
tí 1. 2. 3. 1. 2. 3. 1. 2. 3.
D-030a
100 mm kanón s
41 82 2,9 0,7 7 2,1 1,0 10 3 1,3 13 3,9
kruhovým výstřelem
100 mm kanón s
omezeným 31 62 2,2 0,7 4,9 2,1 1,0 7 3 1,3 9,1 3,9
sektorem výstřelu
82 mm bezzákluzový
16 32 1,1 0,5 2,5 1,8 0,8 3,8 2,5 1 5,1 3,3
kanón
122 mm kanón, 122
mm a
152 mm
houfnici a 152 mm 109 218 7,8 0,7 19,4 2,3 1,0 27 4 1,8 36,1 5,4
kanónovou
houfnici
- s hluboko
zapuštěnou pal .plání 45 90 3,2 0,7 7,5 2,3 1,0 10 4 1,8 13,9 5,4
- s mělkou pal. plání
122 mm kanón, 122
mm a
152 mm
houfnici a 152 mm
kanónovou
84 168 6,0 0,7 17,2 4,8 1,2 24,5 4,2 1,8 31,8 5,4
houfnici s mělkou
pal. Plání
a pohotovostním
okopem pro
dělo
120 mm minomet
s kruhovým 22 44 1,3 0,5 2,9 2,1 0,7 4,2 2,6 0,9 4,7 3,2
výstřelem
82 mm minomet
s kruhovým 20 40 2,2 0,5 2,6 2,1 0,7 3,6 2,6 0,9 4,7 3,2
výstřelem

Poznámky:
- 3. fáze při budování je uvedena bez budování krytu pro dělo a dokončovacích prací,
- při použití automobilního rýpadla D-030a se uvažuje výkon 30 m3/h,
- pro 130 mm a 122 mm raketomet GRAD se okopy nebudují, kryty jsou uvedeny
v tabulce 10,
- při práci strojem se počítá 20 – 25% z celkové kubatury výkopu na ruční dokončení
(konečná úprava stěn, dna, násypů, maskování apod.)
Tabulka 9: Výkonové normy pro budování okopů protiletadlového dělostřelectva

Čas Norma dv při ručním budování v hornině


v min lehce kopné středně kopné těžce kopné
Kubatura Počet dv
při fáze
Palebný okop pro výkopu pro
použi-
v m3 dokončení
tí 1. 2. 3. 1. 2. 3. 1. 2. 3.
D-030a
30 mm protiletadlový
14 28 1 0,4 2 0,4 0,8 2,2 1 1 5 1
dvojkanón vz. 53
30 mm protiletadlový
dvojkanón vz. 53/59 –
46 2) viz. poznámka
zbraň
je na bojovém vozidle
30 mm protiletadlový
dvojkanón vz. 53/59 –
11 22 0,8 0,3 1,7 0,4 0,6 1,7 0,7 1 3,5 1
zbraň
je mimo vozidlo
57 mm protiletadlový
38 78 2,8 0,9 6 1 0,7 9,9 0,9 1 18,5 1
kanón
85 mm protiletadlový
80 160 5,7 1 14 1 1 20 2 1 38 1
kanón

Poznámky:

1. Uvažuje se hodinový výkon rýpadla D-030a 30 m3


2. Při budování je výhodnější použít stroj pro zemní práce s radlicí. Přitom se
uvažují výkony uvedené v poznámce 2 tabulky 7
3. Pro ruční dokončení se uvažuje 20 – 25% z celkové kubatury výkopu
Obr. 64: Okop pro 57 mm (85 mm) protiletadlový kanón

1 – rampa, 2 – palebná pláň, 3 – výklenky pro střelivo, 4 – pohotovostní okop, 5 – pohotovostní úkryt,
6 – sběrná jímka

4. Kryty pro bojová, dopravní a speciální vozidla

157. Kryty pro bojová, dopravní a speciální vozidla se budují pro ochranu osádek
(obsluh) a vozidel. Rozměry krytů se stanoví tak, že:

- spodní šířka krytu se rovná šířce vozidla, zvětšené o 100 cm. Provádí-li
obsluha (osádka) v krytu pracovní činnost (např. opravy, údržbu, obsluhu
zařízení vozidla), může být šířka poněkud větší nebo ve stěnách krytu mohou
být zřízeny účelové výklenky. Hloubí-li se kryt strojem pro zemní práce
s radlicí, je spodní šířka krytu rovna minimálně šířce radlice,
- spodní délka krytu se rovná délce vozidla zmenšené o 50 cm,
- celková krycí výška (hloubka krytu s výškou násypu) se rovná výšce vozidla.
Hloubka krytu nesmí být větší než 200 cm. K zhotovení násypu se podle
potřeby použije i horniny z okolního terénu, přičemž je nutno dodržet zásady
maskování. Anténní systém musí být zásadně nad násypem,
- délka rampy se rovná 1,5 – 3 hloubkám krytu pro pásová vozidla a 2,5 – 5
hloubkám pro kolová vozidla (podle druhu horniny, povětrnostních podmínek
a schopnosti vozidla překonávat svahy).

Rozměry krytů a normy jejich budování jsou uvedeny v tabulce 10


(kromě těch, které jsou uvedeny na obr. 65 až 67). Kryty se mohou budovat pro
jednotlivá vozidla nebo jako skupinové kryty. Kryty mohou být průjezdné (se
dvěma rampami) nebo neprůjezdné (s jednou rampou). Podle časových a
materiálových možností se na rampách zřizují kolejové vozovky a stěny krytu
se obkládají. Na dně krytu se na přístupném místě zřídí sběrná jímka na vodu.
K ochraně obsluh (osádek) se budují pro skupinu vozidel (jednotku)
pohotovostní nebo odpočinkové úkryty.

158. Kryty pro tanky, samohybná děla a obrněné transportéry se budují v palebných
stanovištích a v prostorech rozmístění jako samostatné kryty nebo v palebných
postaveních ve spojení s okopy (čl. 141, obr. 53). Z krytu není možno vést palbu, a
proto se buduje jen tehdy, nepředpokládá-li se vedení palby a požaduje-li se zvýšená
ochrana, nebo když se kromě krytu buduje ještě jeden nebo více okopů.

159. Kryty pro dopravní vozidla se budují při nedostatku času jen pro speciální vozidla
(štábní automobily, speciální vozidla chemického a spojovacího vojska s naloženým
speciálním materiálem a municí). Základní typy krytů pro automobil P-V3S jsou
uvedeny na obr. 65 až 67.

160. Kryty pro automobily spojovacího vojska a pro radiolokační techniku se budují
podle typu podvozku (tabulka 10). Krycí výška se zásadně volí tak, aby anténní
systém byl umístěn nad krytem.

161. Kryty pro speciální bojovou techniku se budují v prostorech bojového rozmístění.

5. Kryty pro materiál

162. Kryty pro materiál se budují pro ochranu důležitého materiálu proti účinkům tlakové
vlny (před rozmetáním a poškozením), světelného záření a zápalných látek (před
vznícením), pronikavé radiaci (optika, fotografický materiál), proti zamoření
radioaktivními a otravnými látkami (především potraviny a voda) a proti účinkům
střel a střepin (poškození materiálu, např. munice, obalů PHM apod.).

163. Kryty pro materiál se budují zpravidla ve tvaru dlouhé rýhy o rozměrech
odpovídajících násobku modulu rozměru obalu materiálu (obr. 68) nebo při strojním
hloubení minimálně v šířce pracovního zařízení stroje pro zemní práce. Pro uložení
zálohy střeliva se v palebných postaveních dělostřelectva mohou budovat
samostatné kryty obdobným způsobem jako kryty ve spojení s okopy (obr. 54 – 60).

164. Kryty pro materiál se nakrývají tyčovinou a nejméně 40 cm tlustou vrstvou horniny
nebo jenom vrstvou horniny, popřípadě se materiál izoluje proti povrchové vodě a
zemní vlhkosti (zejména munice, potraviny apod.).
Obr. 65: Kryt pro automobil P-V3S (neprůjezdný)

Obr. 66: Kryt pro nákladní automobil P-V3S (průjezdný)


Obr. 67: Skupinový průjezdný kryt pro dva nákladní automobily P-V3S
(vozidla v krytu stojí zadními čely k sobě)
Tabulka 10: Rozměry a normy pro budování krytů pro bojová, dopravní a speciální bojová vozidla

Při použití Počet


Potřebný čas v minutách
Rozměry okopu v cm3) trhavin v hornině Dv ve středně
Při budování za použití4)
Výkop 2. třídy Kopné hornině při
Druh techniky
m3 hmotnost dv při dokončování
délka výška D- práci
šířka délka hloubka DOK BTU BZ trhaviny ručním po práci
rampy násypu 271 ruční
v kg dokončení strojní
Osobní a
lehké terénní
130 50 34 39- 95- 51- 85- 0,5-0,67
automobily 1) 300 550 25-35 2,7-3,8 9,8-12,8
170 60 45 47 126 69 110
GAZ 69, GAZ
69a, T-805
Střední terénní
nákladní
automobily
350 550 160 600 70 64 67 179 98 155 52 5,5 18,2 0,95
P-V3S
(valníkový,
skříňový)
Těžké terénní
nákladní
automobily 350 700 170 600 80 76 80 213 117 180 60 6,4 21,7 1,14
T-111, T-138,
T-813
Speciální
automobilová 1,07
350 550 160 700 80 72 76 202 110 170 58 6 20,5
technika
T-141
Tabulka 10 (dokončení): Rozměry a normy pro budování krytů pro bojová, dopravní a speciální bojová vozidla
Při použití Počet
Potřebný čas v minutách
Rozměry okopu v cm3) trhavin v hornině Dv ve středně
Při budování za použití4)
Výkop 2. třídy Kopné hornině při
Druh techniky
m3 hmotnost dv při dokončování
délka výška D- práci
šířka délka hloubka DOK BTU BZ trhaviny ručním po práci
rampy násypu 271 ruční
v kg dokončení strojní
Lehké obrněné
transportéry 320 150 60 51 53- 143- 78- 120- 14,5- 0,76-0,91
520 500 23-38 4,2-5
OT-810, OT- 350 130 70 61 64 171 94 150 17,4
65
Střední
obrněné 420 520 160 500 80 70 71- 196- 108-
170 54-56 5,2-6,1 20-21,1 1,05-1,1
transportéry 350 700 160 600 70 74 79 207 113
OT-62, OT-64
Tanky T-54, 2) 380 60 68 69- 176- 96- 1-0,94
570 180 400 150 58-51 5,6-5,2 19,4-18
T-34 350 90 63 66 191 104
Podvozek se
1,5
speciální 350 800 200 600 80 100 102 280 155 240 80 28,8
8,3-12 2,2
bojovou 400 1100 200 600 80 145 140 400 240 380 130 41,5
technikou
Tahač
s přepravníkem
2,74
pro speciální 350 1500 200 800 80 183 194 512 280 440 155 15,2 52,1
bojovou
techniku
Elektrocentrála
1) 400 160 500 60 45 47 126 69 110 35 3,7 12,8 0,67
15 a 30kVA
Pojízdný 1,59
350 850 170 900 80 106 112 224 165 260 96 8,8 30,2
zemní vrták
Poděkování: panu Martinu Bubelovi za poskytnutí studijních materiálů. Bez jeho pomoci
by tato práce nemohla vzniknout.

Zpracoval: Ing. Vladimír Polášek

Použité prameny a literatura: Polní opevňování (povrchové a zapuštěné objekty),


Ministerstvo národní obrany, Praha, 1972