Polní opevnění

P.S. Ivanov, I. D. Poverin, M. I. Yesin

Armádní nakladatelství
Ministerstvo obrany SSSR
Moskva, 1961

Přeloženo ACSI pro FSTC
Tato práce je překladem originálního zahraničního textu. Údaje a teorie v ní zveřejněné se
neshodují s doktrínou US Army. Obrazové přílohy a text jsou publikovány s minimálními úpravami,
aby bylo umožněno co nejrychlejší rozšíření této práce na patřičná místa. Požadavky na vydání
dodatečných kopií směrujte na Obranné dokumentační centrum, Cameron Station, Alexandria,
Virginia, ATTN: TSR-1.

Pozn.: Předkládaná práce byla nejdříve přeložena odborníky americké armády z ruského do
anglického jazyka. Tato práce je překladem z angličtiny do češtiny. Původní manuál byl dán do
tisku 14. srpna roku 1961 v Moskvě, v počtu 8 500 výtisků. Měl 120 stran a stál 21 Kopějek.

Kapitola I
Zákopy střeleckého družstva
Pro účinné vedení boje je nutné maximálně využít všechny vhodné terénní prvky v oblasti
nasazení střeleckého družstva. Na bojišti se například obvykle nachází větší množství kráterů, které
lze, po vynaložení trochy práce využít jako střelecká postavení, úkryty a skryté komunikace.
Nejlepší ochranu před nepřátelskou činností a atomovým výbuchem však poskytují individuální
okopy, zákopy a zákopové systémy.
Pomocí moderních ženijních strojů je možno vyhloubit zákopy velmi rychle. V případě, že
potřebné stroje nejsou k dispozici nebo pokud se má opevnění budovat v dotyku s nepřítelem, je
nutné zákopy hloubit ručně. Nejprve si každý vyhloubí individuální okop. Ty se pak spojují do
zákopového systému.
Zákop je úzký rýha v zemi, jejiž délka se může pohybovat od několika metrů až po několik
desítek kilometrů.
Většina zákopů, hloubených buď ručně nebo strojně, je 1,1 m hluboká (obr. 1 a 2). Tato
hloubka poskytuje dostatečnou ochranu před destruktivními účinky nepřátelských zbraní a
umožňuje skrytý pohyb. Ze zákopu o hloubce 1,1 m lze také vést palbu z ručních zbraní. Střelec
stojí na dně zákopu, není třeba, aby byl vybudován střelecký stupeň.

Obr. 1: Profil zákopu o hloubce 1,1 m vyhloubeného zákopovým pluhem BTM a ETR-152

Obr. 2: Profil zákopu o hloubce 1,1 m hloubeného ručně (výška předprsně je 40 – 60 cm)
K vyhloubení 1 m zákopu v průměrně tvrdé půdě je zapotřebí 0,8 hod

V zákopech o hloubce 1,5 m, které jsou hloubeny strojně nebo ručně, se lze pohybovat ve
vzpřímené poloze (obr. 3 a 4). Budování takovýchto zákopů je však časově náročnější. Vyhloubení
300 m zákopu o hloubce 1,5 m s využitím zákopového pluhu BTM zabere jednu hodinu. Při použití
pluhu ETR-152 je možno za stejnou dobu vyhloubit 150 m zákopu. K vykopání jednoho metru
zákopu ručně je zapotřebí 1,3 hod.

Obr. 3: Profil zákopu o hloubce 1,5 m hloubeného stroji BTM a ETR-152

Obr. 4: Profil zákopu o hloubce 1,5 m hloubeného ručně
V obraně plní zákop primární funkci střeleckého postavení (pušky, samopaly, kulomety a
pěchotní protitankové zbraně). Zároveň slouží jako úkryt před účinky nepřátelských konvenčních a
jaderných zbraní. Zákop umožňuje skrytý pohyb obránců podél fronty a také do týlu (spojovací
zákop). V týlu jsou obránci skryti před nepřátelským pozorováním a palbou. Zákopy se používají
jak při obraně, tak při útoku.
Zákopy mohou plnit spolehlivě svou funkci pouze tehdy, když jsou dobře organizovány a
rozmístěny v terénu.
Zákopy mohou být umístěny na úpatí terénní vyvýšeniny, poblíž jejího topografického
vrcholu nebo na svahu odvráceném od nepřítele. Důležité je, aby byla zajištěna účinná palba
pěchotních protitankových zbraní.
Když jsou zákopy umístěny na úpatí terénní vyvýšeniny, je velice obtížné zamaskovat před
nepřátelskými pozorovateli spojovací zákopy vedoucí do týlu. Terén před zákopy je však účinně
postřelován.

Pokud jsou zákopy rozmístěny na svahu přivráceném k nepříteli, poblíž topografického
vrcholu vyvýšeniny, komunikace s týlem se zajišťuje lépe a polohu spojovacích zákopů lze utajit.
Pro útočícího nepřítele je také nevýhodné vedení útoku směrem do kopce. Na úpatí vyvýšeniny
však vznikají mrtvé prostory, do kterých nelze vést palbu a které nelze pozorovat.
Zákopy situované na straně svahu, která je odvrácena od nepřítele se nesmí nacházet v těsné
blízkosti topografického vrcholu. Vzdálenost musí být taková, aby se daly efektivně použít pěchotní
protitankové zbraně. Vzdálenost nesmí být menší než 400 m.
Zákopy se v terénu umísťují tak, aby je šlo dostatečně zamaskovat, např. Ve vysoké trávě, v
křoví, podél hranice lesa apod. Zároveň však musí být umožněna střelba.
Pokud se v terénu nachází přirozená protitanková překážka, situují se zákopy za ni. Terén
schůdný pro tanky je postřelován boční a kosou palbou vedenou ze zákopů.
Po strojním hloubení je třeba zákopy ještě dále dokončovat. Vyznačí se místa, ze kterých
bude vedena protitanková palba, vyhloubí se střelecká postavení, vybudují se pozorovatelny, rozšíří
se prostory určené ke shromažďování mužů před výpady a vybudují se jednoduché úkryty pro
mužstvo a vybavení.
Zákopy se organizují tak, aby jejich poloha neodhalovala, jak je jednotka rozmístěna. Různá
střelecká postavení, okopy a nakryté části zákopů musí mít jednotný vzhled a podobné rozmístění
jak v postavení družstva, tak v intervalech mezi nimi. Pokud jsou střelecká postavení a okopy
rozmístěny pouze v místě soustředění družstva, přitahuje takovéto rozložení pozornost
nepřátelských pozemních a leteckých pozorovatelů. Pokud však postavení z nějakého důvodu musí
být takto rozloženo, je třeba jej pečlivě zamaskovat.
Strojně hloubený zákop mívá hloubku 1,1 m a výšku předprsně v rozmezí 0,3 – 0,5 m.
Takováto krycí výška je dostatečná pro bezpečný přesun osob zákopem. V některých místech se
však zákop prohlubuje. Obzvláště tam, kde může být z nepřátelských pozorovatelen sledován pohyb
v zákopech. Prohlubování se provádí až po dokončení úkrytů.
Palebná postavení kulometů, granátometů a dalších pěchotních zbraní se rozmísťují v malé
vzdálenosti od sebe (viz. obr. 5). Je tak usnadněno řízení palby. Palebná stanoviště je výhodnější
budovat jako přimknutá. Pokud se budují jako předsunutá, může je nepřítel při leteckém průzkumu
snadno identifikovat díky spojovacímu zákopu.
Z přimknutých palebných stanovišť mohou být vedeny čelní, boční a kosé palby. Stanoviště
pro boční palbu jsou většinou umístěna v místech lomení zákopů (obr. 6 a 7). Stanoviště pro čelní
palbu jsou budována na rovných úsecích.
Pokud je k dispozici dostatek materiálu a času, zdokonalují se některá stanoviště budováním
střílen a stropů. Jejich osádka je pak lépe chráněna proti zápalným látkám a bojovým plynům, které
obvykle tvoří kapky.

Obr. 5: Úsek zákopu, hloubeného strojně, obsazovaný střeleckým družstvem
a) Zákop ve stavu po vyhloubení
b) Zákop doplněný přimknutými střeleckými stanovišti

Obr. 6: Přimknuté střelecké stanoviště pro vedení boční palby. K jeho vybudování je potřeba
přemístit 0,6 m3 zeminy a práce zabere 0,7 hod.

Obr. 7: Přimknuté kulometné stanoviště pro boční palbu (1,5 m3, 3 hod)

Obr. 8: Přimknuté střelecké stanoviště pro vedení čelní palby (0,5 m3, 0,6 hod)

Obr. 9: Nakryté střelecké stanoviště se střílnou pro vedení čelní palby
V předpolí zákopů se mohou budovat střelecké okopy. Dají se z nich lépe ostřelovat přístupy
k hlavnímu obrannému postavení.
Konce nebo prodloužení zákopů nesmí být kratší než 2,5 m. Šířka dna zákopu nesmí být v
tomto místě menší než 60 cm. V prodlouženích se shromažďují ranění na nosítkách.
Pro účely pozorování se v postavení střeleckého družstva nebudují speciální pozorovací
okopy. Postačují běžné okopy pro jednotlivce.

V zákopech se budují úkryty, které může tvořit např. úzký zákop pro 2 – 3 muže, nakrytá
část běžného zákopu nebo výklenky pro 1 – 2 muže. Dále se budují výklenky pro uskladnění
střeliva a granátů. Detailně budou tyto součásti zákopů popsány v kapitole II.

Obr. 10: Dokončený úsek zákopu pro střelecké družstvo
V bojové situaci někdy není možné použít k hloubení zákopů mechanizované prostředky.
Obranné postavení tedy vzniká tak, že si muži nejprve vyhloubí individuální okopy, které se později
propojí zákopem. Důvodem k nepoužití mechanizace mohou být také vlastnosti terénu (např.
bažinatý terén). V takovém případě se zákopy musí hloubit ručně.
K hloubení okopů se používají polní lopatky nebo běžné lopaty. V závislosti na bojové
situaci se okopy hloubí v poloze vleže, kleče nebo vestoje.
Po zaujetí bojového postavení si každý voják neprodleně vyhloubí okop pro střelbu vleže
(obr. 11). Oproti nechráněnému vojákovi má mnohem lepší ochranu před projektily pěchotních
zbraní, střepinami a tlakové vlně. Další fází je prohloubení okopu na 0,6 m. Vznikne tak okop pro
klečícího střelce (obr. 12). Pokud si do takového okopu voják lehne, je dostatečně chráněn před
tlakovou vlnou výbuchu atomové bomby. Nakonec se okop prohloubí do podoby okopu pro
stojícího střelce (obr. 13).
V některých případech je vhodné budovat společné okopy pro 2 – 3 muže (obr. 14). Ušetří se
čas pro budování okopu a lépe se pak organizuje podpůrná palba.

Obr. 11: Okop pro ležícího střelce

Obr. 12: Okop pro klečícího střelce

Obr. 13: Okop pro stojícího střelce

Obr. 14: Okop pro 2 – 3 muže

Jednotlivé fáze budování okopů pro kulomety jsou stejné, jako u okopů pro střelce z ručních
zbraní (viz. obr. 15 – 17).
Po dokončení okopů pro stojící střelce jsou tyto propojeny zákopem. Vznikne tak zákop pro
střelecké družstvo.
Jednotlivé fáze výstavby zákopu pro střelecké družstvo jsou přehledně znázorněny na
obrázku č. 18. Jedná se o zákop hloubený ručně.
Pokud je podloží sypké, je třeba stěny zákopů zpevňovat vhodným materiálem, jako např.
kulatinou, proutím, pytli naplněnými zeminou apod. (obr. 19 a 20).

Obr. 15 a 16: Vlevo – kulometný okop pro střelbu vleže, vpravo – kulometný okop pro střelbu
vkleče

Obr. 17: Kulometný okop pro střelbu vestoje (pro čelní palbu)

Obr. 18: Jednotlivé fáze výstavby zákopu pro střelecké družstvo
a) vybudování okopů pro jednotlivce, okopů pro 2 – 3 muže a kulometných okopů
b) spojení okopů zákopem, vybudování přimknutých a jiných střeleckých stanovišť
c) výstavba úkrytů, výklenků pro munici, nakrytých střeleckých stanovišť se střílnami
d, e) – střelecký zákop, f) okop pro jednotlivce, g) nakryté střelecké stanoviště se střílnou,
h) výklenek, i) záložní postavení kulometu, j) úzký zákop sloužící jako úkryt pro 2 – 3 muže
(nakrytý), k) palebné postavení kulometu, l) možný směr pokračování střeleckého zákopu, m) možný
směr pokračování spojovacího zákopu, n) možný směr palby kulometu

Obr. 19 a 20: Způsoby zpevňování stěn zákopu. Vlevo – dřevěnou kulatinou, vpravo – pytli
naplněnými zeminou

Při plánování výstavby zákopů je třeba zvážit možnosti jejich ochrany proti vnikání
povrchové vody. Z období Velké vlastenecké války jsou známy případy, kdy byly okopy a zákopy,
zejména na jaře a na podzim, zaplaveny vodou. Musely být opuštěny a bylo třeba je vybudovat na
jiných, výše položených, místech.
Za účelem ochrany polních opevnění proti vnikání vody je vhodné je umisťovat na svazích
terénních vyvýšenin. Umístěním zákopů na dně terénních prohlubní nebo ve vyschlých korytech se
vystavujeme nebezpečí, že budou zaplaveny. Dna okopů a zákopů by se měla nacházet minimálně
25 cm nad úrovní hladiny povrchové vody.
Ve svažitém terénu se budují drenážní příkopy, které se nacházejí 5 – 10 metrů za zákopy
(na výše položeném místě). Odvodňovací příkopy jsou 40 cm hluboké a 20 – 40 cm široké. Voda z
nich se odvádí do níže položených míst terénu. Pokud to není možné, odvádí se přes zákopy pomocí
žlabů do předpolí. Podél zadní stěny zákopu, u jeho dna, se také hloubí odvodňovací strouhy o
hloubce 10 cm. Voda, která do zákopu pronikne se shromažďuje v odvodňovacích nebo
vsakovacích jímkách.
Odvodňovací jímka je 75 – 100 cm hluboká, umísťuje se do nejníže položených částí
zákopu. Její stěny se obkládají kulatinou, prkny nebo proutím. Shromážděná voda se vybírá pomocí
kbelíků.
Vsakovací jímky se budují především v místech, kde je nepropustná půda. Je třeba je
vyhloubit 25 – 30 cm pod úroveň nepropustné vrstvy terénu. Jímky se naplní štěrkem nebo
sutinami.
Letečtí pozorovatelé identifikují zákopy jako tmavé, klikaté pruhy, lemované světlejšími.
Světlý odstín má čerstvě vykopaná zemina (obr. 21).

Obr. 21: Nezamaskovaný zákop vyhloubený zákopovým pluhem
Poloha palebných stanovišť, úkrytů a nakrytých postavení může být identifikována díky
rozšířeným částem zákopu a větším zemním násypům.

Velké množství zákopů a okopů většinou nelze úplně zamaskovat. Okopy pro jednotlivce a
kratší úseky zákopů lze zamaskovat překrytím maskovacími prostředky (obr. 22). Nosná konstrukce
maskování je tvořena dřevěnými kolíky a drátem. Šířka maskování je dána dostupností vhodného
materiálu. Zamaskovat lze samotný zákop nebo zákop včetně zemních násypů. Maskování je ve
stejné výšce jako horní plocha zemních násypů. Maskovací prostředky, které se vplétají do drátěné
nosné konstrukce mohou zasahovat také do blízkého okolí zákopů. Použité maskovací prostředky
musí odpovídat okolnímu prostředí. Pokud se v pozadí zákopů nachází louka, obkládají se zemní
násypy drny.
Drny se získávají v místech, kde je tráva zhruba stejně vysoká a stejného druhu jako v okolí
zákopů. Níže položené části zákopů se maskují drny z níže položených míst okolního terénu a
naopak. Drny mají rozměry 40 x 20 cm a tloušťku 5 – 8 cm.
Maskovací sítě, ať už průmyslově vyráběné nebo ocelové s propletenými maskovacími
prostředky, se natahují na nosnou konstrukci.
Vegetace použitá k maskování rychle schne a mění svoji původní barvu. Nejlépe se
osvědčily větve jehličnatých stromů, které si ponechávají původní barvu po dobu zhruba 20ti dnů.
Zákopy vybudované v polích se nejlépe maskují pomocí větví zbavených listí, které jsou
kladeny paralelně s rýhami v půdě. U zákopů ležících na pozadí polí se shora maskuje pouze
samotný zákop. Na předprseň se rozprostře zemina tak, aby byly simulovány brázdy v poli. Na
posečených obilných polích se větve kryjící zákop přesypávají slámou. Možnost použití průmyslově
vyráběné maskovací sítě je uveden na obr. 23.

Obr. 22: Maskování zákopu
a) drát o průměru 3 – 4 mm, b) kotevní kolíky, c) materiál vpletený do drátěné sítě (materiál
nalezený v okolí)

Obr. 23: Zákop zamaskovaný pomocí průmyslově vyráběné maskovací sítě
a) vykopaná zemina, b) maskovací síť

V zimním období se předprsně maskují sněhem. Nad zákopy a okopy se vybuduje nosná
konstrukce, na kterou se rozprostře seno, sláma a větve. Takto se vytvoří základ, na který se
následně rozprostře 10 cm silná vrstva sněhu. K zamaskování lze použít také bílou látku. Zimní
maskovací sady se také vyrábějí průmyslově. K zamaskování zákopů je možno využít obloukové
prefabrikované rámy. Ty se rozmístí podél zákopu, propletou větvemi nebo jiným vhodným
materiálem a překryjí vrstvou sněhu.
Před zraky nepřítele je třeba obzvláště pečlivě zamaskovat nejdůležitější části zákopu
(palebná postavení kulometů a minometů, pozorovatelny apod.). Díky důkladnému maskování
nemůže nepřítel odhalit, jak jsou obranná postavení organizována.
Přimknutá střelecká postavení je třeba maskovat tak, aby vypadala jako pouhá předprseň.
Nad stanovišti se tedy buduje maskovací nakrytí. Pokud není k dispozici vhodný materiál,
překrývají se střelecká postavení větvemi nebo proutím. Části zemních násypů nebo palebných
postavení, které vystupují nad obrys předprsně se maskují materiálem, který je dostupný v místě
výstavby. Snažíme se imitovat terén ležící v pozadí.
Předsunutá postavení se maskují velice podobně. Nosná konstrukce se překrývá travou,
větvemi, listím apod. Důležité je řádně zamaskovat spojovací zákop. Část zákopu se maskuje tak,
aby splývala s okolním terénem a zbytek tak aby splýval s čerstvě vykopanou zeminou (obr. 24).
Nosná konstrukce maskování je zhotovena z tyčí a je položena přes palebné stanoviště. Ve
směru palby je konstrukce přizvednuta, aby bylo možno vést mířenou palbu. Střílny se zastírají
různými typy sklopných rámů vyrobených z místně dostupného materiálu. Do rámů jsou vpleteny
vhodné maskovací prostředky (obr. 25).
Opevňovací práce je třeba maskovat již v jejich průběhu. Je třeba zajistit, aby již
zamaskované části opevnění nebyly poškozeny během dalších fází výstavby.
Zamaskovány musí být také přístupové cesty k zákopům. Nejlepším řešením je využívat
přirozených součástí okolního terénu (příkopy, stezky, cesty). Nejprve se vždy maskuje samotný
zákop a až poté zemní násypy.

Obr. 24: Maskování předsunutého palebného stanoviště
a) palebné postavení je maskováno tak, aby splývalo s okolním terénem, b) spojovací zákop je
maskován jako předprseň

Obr. 25: Sklopný rám pro maskování střílny
a) přimknuté palebné stanoviště je maskováno jako předprseň, b) nakrytí zhotovené z kulatiny o
průměru cca 6 cm, c) tyč sloužící ke zvedání rámu, d, e) sklopný rám

Součástí maskovacích prací je také budování klamných postavení. Např. spolu se zákopy
jsou budovány také zákopy klamné. Klamná postavení se budují ve dne a musí se co nejvíce
podobat regulérním postavením. Z části klamných okopů, obzvláště těch, které se nachází nejblíže
střeleckému zákopu, musí být umožněno vedení palby. Jinak se nepřítel brzy dovtípí, že postavení
jsou klamná.
Jako klamná postavení mohou sloužit též zákopy a okopy, které nebyly dokončeny na plnou
hloubku. Palbu z nich ovšem vést lze.
Doporučuje se, aby byly klamné objekty rozmístěny ve vzdálenosti minimálně 75 – 100 m
od skutečných palebných postavení. Skutečné objekty tak nebudou ležet v prostoru, ohraničeném
elipsou, ve kterém se rozptylují střepiny nepřátelských dělostřeleckých projektilů, dopadajících na
klamná postavení.

Kapitola II
Jednoduché úkryty pro mužstvo

V bojových podmínkách obvykle není dost času na budování odolných úkrytů. Je tedy velmi
důležité, aby vojáci znali, jaké možnosti krytí jím může poskytovat okolní terén a jak je využívat
během různých bojových aktivit.
Terénní útvary (rokle, úžlabiny, odvrácené svahy terénních vyvýšenin, příkopy, lesy,
jeskyně, granátové jámy) a člověkem vybudované stavby (propustky, silniční zářezy a náspy,
kamenné zídky, doly, tunely) mohou být s výhodou použity k ukrytí mužstva, bojového vybavení a
vozidel.
Tlaková vlna výbuchu strhává budovy, láme stromy atd. Mužstvo, které se ukrývá v jejich
okolí může být poraněno nejen účinky tlakové vlny, ale také úlomky zdiva, kamení a dřeva.
Atomový výbuch doprovází oslepující záře. Pokud ji voják spatří, musí se okamžitě schovat
do nejbližší přirozené prohlubně. Pokud poblíž žádná není, musí si voják lehnout obličejem k zemi,
nohama směrem k epicentru výbuchu a zavřít oči.
Oproti tlakové vlně jsou účinky světelného záření poněkud delší. Podle zahraničních
podkladů trvá světelné záření, u exploze o síle 20 000 tun, zhruba 3 sekundy. U exploze o síle 1
milion tun je to 12 – 25 sekund. Při atomovém výbuchu s ekvivalentem 20 000 tun TNT může
člověk, nacházející se 2,5 km od epicentra výbuchu, utrpět popáleniny třetího stupně. Světelné
záření na nějakou dobu člověka oslepuje. Je tedy nutné si před jejími účinky chránit zrak. K tomuto
účelu se dají využít přirozené krycí vlastnosti terénu.
Kromě ochrany před tlakovou vlnou a světelným zářením musí být mužstvo chráněno před
účinky pronikavé radiace. Expoziční dávka pronikavé radiace odpovídající 400 r má na lidský
organismus fatální účinky. V případě nutnosti je tedy nezbytně nutné vyhledat vhodný přirozený
kryt, aby se dávka radiace na mužstvo co možná nejvíce snížila a aby byla zachována bojeschopnost
jednotky.
Pokud je k dispozici dostatek času a materiálu, zvyšují se přirozené ochranné vlastnosti
terénu. Budují se také jednoduché kryty, které poskytují vyšší ochranu než přirozené terénní útvary.
Úkryty neslouží jen k ochraně mužstva před destruktivními účinky výbuchu, ale také k odpočinku,
výdeji stravy a k ochraně před klimatickými jevy (déšť, chlad).
Jednoduchými úkryty se rozumí: výklenky v zákopech, nakryté úseky zákopů, krátké úseky
úzkých zákopů (pohotovostní okop), kamenné valy atd. Během přestávek v boji se budují odlonější
úkryty. Jejich výstavba zde však nebude blíže popisována.
Výklenek v zákopu nebo okopu má rozměry 1 x 1 x 1 m. Výklenek může být prodloužen
tak, aby si do něj voják mohl lehnout. Výklenek obvykle slouží jako úkryt pro jednoho až dva
muže. Může se však rozšířit, aby se do něj mohli uchýlit 3 – 4 muži. Na výklenkem musí být vrstva
zeminy o minimální tloušťce 60 cm. Vchod je situován na straně odvrácené od nepřítele.
V méně soudržném podloží je strop výklenku podepřen prkny, dřevěnou kulatinou,
betonovými deskami, ocelovými nebo železobetonovými trubkami apod. V prvé řadě se používá
vhodný materiál, který je dostupný z místních zdrojů. Ve skalnatém a soudržném terénu se nosná
konstrukce stropu nebuduje.

Postup výstavby výklenku v méně soudržném podloží je následující: v místě budoucího
výklenku se odstraní předprseň, vyhloubí se úkryt, obloží se stěny úkrytu a zhotoví se nosná
konstrukce jeho stropu, na nosnou konstrukci se rozprostře vrstva horniny o minimální tloušťce 60
cm. V soudržném podloží lze výklenek vyhloubit bez odstranění části předprsně zákopu.
Proti pronikání tlakové vlny je výklenek uzavřen dřevěným štítem, který je na vnitřní straně
opatřen dřevěným nebo ocelovým madlem. Štít je zhotoven ze dvou vrstev prken, mezi kterými je
připevněna vrstva asfaltové lepenky nebo jiného vhodného materiálu (např, nepromokavá tkanina –
celta). V místě vstupu do výklenku se zákop nakrývá, aby se zabránilo pronikání napalmu a jiných
zápalných látek do prostoru před vchodem. Nakrytí také snižuje účinky tlakové vlny. Dřevěný štít
se chrání vrstvou hlíny nebo jílu. Toto opatření zvyšuje jeho odolnost proti zapálení.
Pohotovostní okopy jsou krátké, slepé úseky zákopů o hloubce 1,3 m a délce 2 – 3 m. Délka
okopu je závislá na plánovaném počtu ukrývajících se osob. Pro jednu sedící osobu se počítá s
jedním metrem délky okopu. Pro ležící osobu se počítá s 1,5 m. Tyto okopy se budují jak přimknuté
k zákopu (obr. 26), tak i samostatně mimo něj. Okopy, které nejsou napojeny na zákop se doplňují
zemními schůdky, které usnadňují vstup a výstup. Chrání také konce okopů před zborcením. Zemní
násypy mají výšku 0,8 – 1 m. Hloubka výkopu je pak 1,1 m. Pokud není množství zeminy potřebné
k vybudování násypů dostatečné, získává se z blízkého okolí. Aby bylo možno, v případě
atomového výbuchu, využít okopu co nejrychleji, buduje se v blízkosti palebných postavení.
Pokud je k dispozici dostatek času, okopy se zodolňují nakrytím. Nosná konstrukce se
vybuduje z místně dostupného materiálu (tyčovina, svazky proutí, prkna apod.). Nosná konstrukce
se překryje vrstvou zeminy o síle 30 – 40 cm (obr. 27). Vstup do okopu se zakryje dřevěným štítem.

Obr. 26: Pohotovostní okop přimknutý k zákopu

Obr. 27: Pohotovostní okop – nakrytý
a) řez N-1, b) zemina, c) dřevěná kulatina o průměru 5 – 7 cm, d) půdorys, e) kotevní kolíky, f)
kotevní drát o průměru 3 – 4 mm, g) štít z tyčoviny o průměru 3 – 4 cm, h) řez N-2, i) tyčovina o
průměru 5 – 7 cm, j) řez N-3, k) tyčovina o průměru 5 – 7 cm

Nosná konstrukce nakrytí se pokládá přímo na zem, ne na podélníky, jak je obvyklé u
odolnějších úkrytů. V místě vstupu je možno předprseň zesílit 30 – 40 cm zeminy. Vnitřní stěna
předprsně má však větší sklon a je třeba ji zpevnit drny.
Dřevěný štít je zhotoven z tyčoviny o průměru 3 – 4 cm. Kulatina je navzájem provázána
drátem. K horní části štítu se připevní kulatina o průměru 5 – 7 cm a délce 220 cm. Kulatina se
připevní k drátěným sponám, které jsou upevněny ke kotvícím kolíkům.
Ve skalnatém podloží (v horském terénu) se okop hloubí jen na vrstvu tvořenou tvrdým
podložím. Potřebné hloubky se dosáhne tak, že se vybudují vyšší násypy. Do spodních vrstev
násypu se ukládají větší kameny a do horních menší. Vrstvy kamení se prokládají drny, aby byla
zajištěna jejich lepší stabilita. Kamenné valy se pak překryjí zeminou, aby dopadající projektily
nevytvářely střepiny z odštěpků kamení. Pokud se na skále nenachází žádná vrstva zeminy,
vybudují se valy o výšce 1,3 – 1,4 m. Při dostatku času a materiálu se okopy nakrývají a vstupy se
chrání štíty (obr. 28).
Nakrytí střeleckých a spojovacích zákopů poskytuje dostatečnou ochranu před účinky
střepin dělostřeleckých a ručních granátů. Rovněž chrání před pronikáním zápalných látek. Nakryté
úseky mají obvykle délku 3 – 4 m. Nosná konstrukce nakrytých zákopů se nijak neliší od té, která
se používá u pohotovostních okopů. Zákopy jsou v těchto místech prohloubeny na 1,5 – 1,8 m.
Dovedné využití přirozených maskovacích vlastností terénu napomáhá k účinnému zastření
opevňovacích objektů. Za prostředky maskování jsou považovány také tma, mlha a špatné počasí.
Je třeba zvažovat všechny aspekty vhodného maskování – barva, textura a tvar okolního terénu.
Využití všech přirozených vlastností okolního terénu snižuje viditelnost opevňovacích staveb.

Obr. 28: Pohotovostní okop v hornatém terénu
a) řez N-1, b) měkká půda, c) skalnaté podloží, d) půdorys, e) obrys nakrytí, f) štít zhotovený z
tyčoviny, g) řez N-2, h) zemina, i) kamení, j) tráva, větve apod., k) vrstva klád o průměru 8 – 10 cm
a délce 200 cm, l) odvodňovací příkop
Následující terénní útvary jsou vhodné ke krytí: lesy, zahrady, parky, vysoké křoví, rokle,
příkopy, granátové jámy, budovy apod. Výše uvedené prvky poskytují ochranu před vzdušným,
radarovým a pozemním průzkumem. Chrání také před pozemním pozorováním s použitím
infračerveného vybavení.
Každý vojín, poddůstojník a důstojník musí vědět, jak využít ke krytí přirozených vlastností
terénu. Když se využívají příkopy, granátové jámy, kamenné zídky, ruiny budov apod. , ukrývají se
vojáci na jejich zastíněné části. K nejjednodušším maskovacím prostředkům patří větve, tráva a
celty (obr. 29).

Obr. 29: Maskování pomocí celty. Použití při obsazení příkopu nebo granátové jámy. Celta je
pokryta materiálem nalezeným v okolí.

V lese nebo v křovinách slouží jako maskovací prostředky stromy a keře. K maskování je
nejvhodnější les s podrostem. V řídkém lese se ke krytí využívá prostor za kmenem, v jeho těsné
blízkosti. Je třeba stále myslet na důsledné využití zastíněných ploch (obr. 30).

Obr. 30: Střelec kryjící se ve stínu stromu
V zastavěných oblastech se naskytuje nespočet možností, jak se krýt v nepoškozených nebo
v demolovaných budovách. Hromady sutin a zídky se využívají jako palebná postavení (obr. 31).
V hornatém terénu potřebám maskování výborně vyhovují různé útesy, balvany a prolákliny.
Při změně pozice je třeba se neustále pohybovat ve stínech vrhaných těmito terénními útvary.

Obr. 31: Krytí v ruinách domu, zídky
Čerstvá zemina navršená okolo polních opevnění má, zejména v letním období, značně
demaskující vliv. Tuto nevýhodu lze odstranit rozmístěním opevnění na světlejších částech terénu.
Viditelnost lze snížit rozbitím pravidelných geometrických obrysů předprsní. Výhodou je, pokud se
v okolním terénu nachází podobně světlá místa.
Čerstvá zemina se dá maskovat překrytím trávou, větvemi, drny a podrostem. Pohotovostní
okopy jsou shora zakryty rámy, na kterých jsou položeny kamuflážní prostředky. K tomuto účelu se
hodí sláma, větve, rákosí apod. Maskovací prostředky lze připravit v týlu ve formě rohoží, které se
srolují a poté rozvinou nad úkryty (obr. 32). Rohože se ještě pokryjí zeminou nebo jílem, aby se
zvýšila jejich odolnost proti vzplanutí.

Obr. 32: Maskovací rohož rozvinutá nad pohotovostním okopem

Kapitola III
Okopy pro tanky a dělostřelectvo
Okopy pro tanky a dělostřelectvo se budují za účelem zlepšení podmínek pro vedení palby a
pro zvýšení jejich pasivní ochrany. Pokud jsou tanky a dělostřelectvo umístěny v okopech, dají se
také mnohem účinněji zamaskovat.
Okop má několik základních částí: vlastní palebné postavení, úkryty pro obsluhu,
vjezdové/výjezdové rampy, výklenky pro uskladnění munice (u dělostřeleckých okopů). Vzájemná
poloha jednotlivých částí okopu závisí na bojových úkolech a terénních podmínkách.
V závislosti na bojových úkolech a terénních podmínkách se okopy budují buď s omezeným
(60 – 120°) nebo s kruhovým palebným sektorem (360°). V členitém terénu se pro tanky většinou
budují okopy s relativně úzkým palebným sektorem. U samohybných děl je palebný sektor určen
oděrem zbraně.
Pokud je z okopu vedena palba na cíle s předem známou polohou, budují se s omezeným
palebným sektorem. Pokud se s okopem počítá pro palbu na nepřátelské tanky a jiné pohyblivé cíle,
u nichž není předem znám směr, ze kterého se budou přibližovat, buduje se palebným sektorem
360°. Při dostatku času se v blízkosti okopu s omezeným palebným sektorem buduje okop s
kruhovým palebným sektorem.
Je třeba mít na paměti, že okopy s omezeným palebným sektorem poskytují technice a jejich
obsluhám lepší ochranu před účinky nepřátelských zbraní. Palebná postavení se také dají mnohem
lépe zamaskovat.
Rozhodnutí, jaký typ okopu bude vybudován, činí velitel jednotky, po analýze palebných
úkolů a vlastností okolního terénu.
Odolnost tanků, samohybných děl a kanónů proti účinkům jaderného výbuchu lze zvýšit
vybudováním úkrytů. Do těch se technika ukrývá během přestávek v plnění bojových úkolů.
Charakter okopů pro děla a minomety neumožňuje použít při jejich budování mechanizaci.
Je také velmi obtížné umístit minomety a děla do palebných postavení s využitím tahačů. U těžkých
děl a v nesoudržném terénu je prakticky nemožné je umístit do okopu manuálně.

Okopy s pravoúhlým půdorysem lze hloubit s využitím buldozerů. Radlice však mohou být
namontovány také na dělostřelecké tahače nebo tanky. Okopy pravoúhlým půdorysem lze lépe
zamaskovat před nepřátelským průzkumem.
Doporučuje se budovat okopy s vysokými zemními násypy (1 – 1,5 m). Díky tomu se ušetří
velké množství práce potřebné k jejich hloubení.
V následujících odstavcích budou popsány nejrozšířenější typy okopů pro tanky, samohybná
děla, kanóny a minomety.
Okopy s omezeným palebným sektorem pro tanky a samohybná děla (obr. 33 a 34) jsou
tvořeny jámou, zemními násypy a vjezdovou rampou. Šířka okopu u jeho dna je na každé straně o
20 – 25 cm větší než šířka vozidla (měřeno přes vnější okraj pásů). Šířka v horní části je o něco
vyšší, díky sklonu stěn jámy. Aby se stěny nesesouvaly uděluje se jim sklon v rozmezí 5:1 – 3:1. V
nesoudržném podloží se stěny budují se sklonem 3:1 a vyšším.

Obr. 33: Okop pro tank
Objem vykopané zeminy je 50m3. Budování okopu ručně trvá 65 normohodin. Při použití
mechanizace: 1,2 normohodin práce stroje a 10 normohodin ruční práce
a) řez N-1, b) drenážní jímka, c) půdorys, d) úkryt, e) půdorys, f) řez N-2

Délka okopu u dna se volí o 50 cm menší než je celková délka vozidla. Hloubku okopu
ovlivňují terénní podmínky a výška, ve které se nachází hlaveň kanónu. Například v plochém terénu
je hloubka okopu 50 – 60 cm. Celková krycí výška (hloubka okopu a výška zemního násypu) je
přibližně stejná jako výška vozidla. Výška násypů bývá, jak bylo uvedeno v předchozím textu, 1 –
1,5 m.

Obr. 34: Okop pro samohybné dělo
Objem vykopané zeminy: 40 m3. Ruční hloubení: 54 normohodin, Strojní hloubení: 1 normohodina
a 10 normohodin ruční práce
a) řez N-1, b) drenážní jímka, c) půdorys, d) úkryt, e) rezerva, f) řez N-2

Vjezdová rampa má, v závislosti na kvalitě podloží, sklon 1:3 – 1:4. V nesoudržném podloží
se rampa a dno okopu zpevňují kládami, proutím nebo větvemi.
Pohotovostní okopy a úkryty slouží k ochraně obsluhy. Budují se buď ve dně nebo ve stěně
okopu.
Pokud je zapotřebí zajistit palebný sektor v úhlu 360°, budují se okopy dle obrázku č. 35.
V oblastech koncentrace vojska, kde se nepočítá s vedením palby, se budují úkryty pro
zásoby, bojovou techniku a mužstvo. Klasické nebo nakryté pohotovostní okopy slouží k ukrytí 1 –
2 mužů.

Obr. 35: Okop pro tank s kruhovým palebným sektorem
a) řez N-1, b) drenážní jímka, c) půdorys, d) úkryt, e) řez N-2

Okopy pro protitankové kanóny se, za účelem zvýšení ochrany zbraně a obsluhy, většinou
budují s omezeným palebným sektorem (60 – 120°). Pokud je třeba vést palbu v rozsahu 360°,
přemístí se zbraň do předem připraveného záložního okopu. Okop pro protitankový kanón má tyto
základní části: vlastní okop, rampa, dva výklenky pro uskladnění munice, úkryt pro obsluhu (obr.
36). Zemní násypy mají obvykle výšku 60 – 90 cm. Pokud je okop součástí zákopového systému, je
třeba mít na paměti, že z důvodu maskování, nesmí být předprseň vyšší než 20 – 30 cm.
Výklenky pro uskladnění munice jsou vyhloubeny v čelních stěnách pohotovostních okopů
(jsou dva po obou stranách palebného postavení). Doporučuje se vybudovat v pohotovostním okopu
zemní lavici pro ukládání munice připravené ke střelbě.
Pokud je k dispozici dostatek materiálu a času, pohotovostní okopy a výklenky pro munici
se nakrývají. Buduje se také úkryt pro obsluhu, do kterého se vstupuje z pohotovostního okopu.
V tabulce č. 1 jsou uvedeny základní rozměry okopů pro konkrétní typy protitankových
kanónů.
Okopy pro střelbu v rozsahu 360° se budují dle schématu uvedeného na obr. 37. Rozměry
okop s kruhovým půdorysem jsou uvedeny v tabulce č. 2.

Obr. 36: Okop pro protitankový kanón s omezeným palebným sektorem (60 – 120°)
Množství vykopané zeminy: 35 – 40 m3. Spotřeba času při ručním hloubení: 55 – 60 normohodin
a) řez N-1, b) nakrytí pohotovostního okopu, c) řez N-2, d) nakrytí pohotovostního okopu, e)
půdorys, f) rampa, g) výklenky pro munici, h) úkryt pro obsluhu, i) obrys stropu pohotovostního
okopu, j) místo možného napojení spojovacího zákopu

Rozměry v cm

Ráže
kanónu

A

B

a

b

v

g

d

e

-K

+K

+K1

57 mm

450

450

250

100

250

70

200

190

50

80

60

85 mm

700

600

300

200

400

85

200

230

60

90

60

Tabulka č. 1: Rozměry okopů pro protitankové kanóny s omezeným palebným sektorem

Rozměry v cm

Ráže
kanónu

D

a

b

v

g

d

e

-K

+K

57 mm

800

250

300

350

150

350

100

80

60

85 mm

1000

250

380

450

200

450

100

100

60

Tabulka č. 2: Rozměry okopů pro protitankové kanóny s kruhovým palebným sektorem

Obr. 37: Okop pro protitankový kanón s kruhovým palebným sektorem
Množství vykopané zeminy: 30 m3, čas potřebný k vybudování – ruční práce: 50 normohodin, při
použití mechanizace: 0,5 normohodin a 15 normohodin ruční práce
a) nakrytí pohotovostního okopu, b) řez N-1, c) schody do úkrytu (kulatina), d) řez N-2, e) rozměry
pro strojní hloubení, f) rozměry při ručním hloubení, g) půdorys, h) úkryt pro dělo, i) půdorys
nakrytí pohotovostního okopu, j) výklenek pro munici, k) možné místo pro napojení spojovacího
zákopu, l) drenážní jímka, m) svislé maskování, n) úkryt pro obsluhu, o) půdorys nakrytí
pohotovostního okopu, p) obrys palebného postavení

Schéma okopu pro bezzákluzový kanón je uvedeno na obr. 38. Okop nemá po svém obvodu
navršenu předprseň. Hlavní součásti okopu jsou: vlastní okop, rampa (slouží k umístění zbraně do
okopu a k odvodu spalin po výstřelu), pohotovostní okopy, výklenky pro uskladnění munice.
Základní rozměry okopů pro 82 mm a 107 mm bezzákluzové kanóny jsou uvedeny v tabulce č. 3.

Obr. 38: Okop pro bezzákluzový kanón
a) řez N-2, b) řez N-1 (u strojního hloubení), c) půdorys, d) obrys stanoviště při ručním hloubení, e)
úkryt pro obsluhu, f) ne méně než 2,5 m, g) výklenek pro munici, h) drenážní jímka, i) místo
možného napojení spojovacího zákopu, j) řez N-1 (u ručního hloubení)

Rozměry okopu v cm

Ráže
zbraně

a

b

v

g

d

-K

+K

82 mm

170

240

-

225

120

60

60

107 mm

320

390

200

390

220

100

60

Tabulka č. 3: Rozměry okopů pro bezzákluzové kanóny

Okopy pro dělostřelectvo jsou většinou budovány s omezeným sektorem palby a pečlivě se
maskují. Z těchto zbraní je zřídkakdy vedena přímá palba na útočníka.
Houfnice ráže 122 mm a 152 mm jsou, jak je známo, velmi těžké a jejich ruční umístění do
okopů je pro jejich obsluhu velmi náročné. Okop je tedy konstruován tak, aby umožňoval umístění
zbraně s využitím dělostřeleckého tahače. Jeho půdorys se volí tak, aby jej bylo možno vyhloubit
buldozerem nebo tahačem vybaveným radlicí.
Okopy pro houfnice ráže 122 a 152 mm se budují dle schématu uvedeného na obr. 39.
Součástí okopu jsou také rampa a výklenky pro munici. Rozměry okopů jsou uvedeny v tabulce č.
4.

Obr. 39: Okop pro houfnice ráže 122 a 152 mm s palebným sektorem 120°
Množství vykopané zeminy: 85 m3, ruční hloubení: 120 normohodin, strojní hloubení: 1,4
normohodiny a 50 normohodin ruční práce
a) řez N-1, b) řez N-2, c) nakrytí pohotovostního okopu, d) půdorys, e) rezerva, f) zemní lavice pro
uložení adjustované munice, g) výklenky pro munici, h) v palebném sektoru je terén urovnán a
udusán, i) úkryt pro obsluhu, j) půdorys nakrytí pohotovostního okopu, k) místo možného napojení
spojovacího zákopu, l) drenážní jímka, m) obrys při ručním hloubení

Ráže
zbraně

Rozměry okopu v cm
A

B

a

b

v

g

d

e

zh

z

vg

-K

+K

122 mm 800 550

400

200

370

60

330

160

200

250

250

100

90

152 mm 1200 750

600

300

370

120

450

180

210

300

300

100

90

Tabulka č. 4: Rotzměry okopů pro houfnice ráže 122 a 152 mm

Okopy pro přímou palbu mají palebný sektor 60°. Výklenky pro munici jsou umístěny vlevo
od palebného postavení. Pro lepší ochranu munice se budují výklenky také v těsné blízkosti zbraně.
K ochraně obsluhy slouží klasické nebo nakryté pohotovostní okopy.
V nesoudržném podloží se stěny okopu zpevňují tyčovinou, proutím nebo jiným, místně
dostupným, materiálem. Rampy se zpevňují kládami nebo tyčovinou. Ke zvýšení stability zbraně se
může dno palebného postavení zpevnit kládami, které jsou navzájem spojeny ocelovými skobami.
Tyto platformy se umísťují pod kola a jsou ve stejné rovině jako dno okopu.
Za účelem omezení víření prachu při střelbě se přední část okopu urovnává a obkládá drny
(upevňují se pomocí dřevěných kolíků), tyčovinou, sítěmi, rohožemi nebo ocelovým pletivem. Pro
umožnění palby s velkou elevací se v palebném postavení vyhloubí jáma, která umožní zpětný
pohyb závěru po výstřelu.
Okopy pro samohybné raketomety mají své typické prvky, které zabraňují jejich devastaci
spalinami po odpálení raket. Součástí okopu je palebné postavení a vjezdová/výjezdová rampa.
Někdy se budují také úkryty pro obsluhu.

Obr. 40A: Okop pro samohybný raketomet

Obr. 40b: Okop pro samohybný raketomet
Množství vykopané zeminy: 75 m3, hloubení s využitím mechanizace: 1,5 normohodiny, 40
normohodin ruční práce
a) půdorys, b) zpevnění okopu v nesoudržném podloží, c) drenážní jímka, d) klády o průměru 12 cm,
e) spojení pomocí hladkého drátu o průměru 5 – 6 mm, f) kotevní kolíky o průměru 12 – 16 cm a
délce 250 cm, g) řez N-1, h) sklon, i) podpěra z klád o průměru 16 – 20 cm a délce 350 cm, j) řez
N-2

Celková krycí výška okopu musí být taková, aby se do něj ukrylo vozidlo s odpalovacím
zařízením v přepravní poloze (obr. 40a, 40b). V přední části okopu, ve vzdálenosti 50 cm od jeho
stěny je z klád zhotovena podpěra, umožňující nastartování motoru vozidla pomocí kliky. Vjezdová
rampa se směrem nahoru rozšiřuje kvůli odvodu spalin a nastavení potřebného odměru
odpalovacího zařízení. Vjezdová rampa je zpevněna kládami o průměru 12 cm, které jsou drátem
připevněny k příčníkům.
Okopy pro minomety ráže 82 a 120 mm jsou konstruovány tak, aby umožňovaly palbu v
rozsahu 360° (obr. 41). Okop je 80 cm hluboký (není započítána výška předprsně), u 120 mm
minometu je vybaven vjezdovou rampou. Jeho součástí jsou dále výklenky pro munici a
pohotovostní okopy pro jeho obsluhu.
Přesnost a rychlost palby minometu je závislá na stabilitě zbraně. Opěrná deska zbraně je
zapuštěna do terénu. Sklon zahloubení je 20 – 30°. Je nutné, aby opěrná deska byla po celé své
ploše v kontaktu s podložím. Nejméně ¾ obvodu opěrné desky musí být v zemi. Zapuštění pro
opěrnou desku se v málo soudržném terénu zpevňuje drny, pytli s horninou a dalším vhodným
materiálem. Pokud se palebné postavení nachází ve skalnatém terénu, je třeba rovněž opěrnou
desku podložit drny nebo pytli s horninou, aby nedocházelo k její deformaci při zpětném rázu.

Obr. 41: Okopy pro minomety ráže 82 a 120 mm
Množství vykopané zeminy: 15 m3, čas potřebný k ručnímu vyhloubení: 20 normohodin
a) řez N-2, b) řez N-1 (pro minomet ráže 120 mm), c) půdorys, d) úkryt pro obsluhu, e) výklenek pro
munici, f) rezerva, g) rampa (u 82 mm minometu ji není třeba budovat), h) místo, kde je zapuštěna
opěrná deska minometu, i) drenážní jímka, j) místo možného napojení spojovacího zákopu, k) řez N1 (pro 82 mm minomet), l) obložení kulatinou

Protiletadlová děla ráže 37, 57 a 85 mm vedou palbu v sektoru 360°. Děla mohou ostřelovat
také pozemní cíle. V takovém případě je třeba okop náležitě upravit. Okopy pro protiletadlová děla
menších ráží mají všechny stejný půdorys. Schéma okopu je uvedeno na obr. 42. Rozměry okopu
pro různé typy kanónů jsou uvedeny v tabulce č. 5. Celková krycí výška okopu musí taková, aby
byla skryta obsluha i kanón s hlavní ve vodorovné poloze. Pokud je vedena palba na pozemní cíle,
část předprsně, vybudovaná z pytlů naplněných horninou, se rozebere. Stěny okopu jsou obloženy
kulatinou, pletivem nebo jiným vhodným materiálem. Dno okopu je zpevněno kládami.

Rozměry okopu v cm

Ráže zbraně
a

L

v

g

d

-k

+k

37 a 57 mm

500

560

150

306

250

40

50

85 mm

580

600

260

320

280

70

50

Tabulka č. 5: Rozměry okopů pro protiletadlové kanóny ráže 37, 57 a 85 mm
Při střelba na vzdušné cíle se spotřebovává velké množství munice. Poblíž okopu je tedy
vybudováno několik úkrytů pro munici. Ve stěnách okopu jsou dva výklenky pro munici, další
mohou být vybudovány ve spojovacím zákopu. Někdy se místo prostých výklenků budují větší
úkryty pro uskladnění munice. Výklenky pro munici jsou v palebném postavení rozmístěny tak, aby
z nich mohla být vyjímána munice při jakékoliv poloze hlavně vůči okopu. V zákopech jsou
výklenky situovány v místech, kde je vybudováno nakrytí. Pokud je to možné stěny výklenků se
obkládají prkny nebo kulatinou. Schéma výklenku je uvedeno na obr. 44. Rozměry výklenků pro
různé typy munice jsou uvedeny v tabulce č. 6.

Namísto pohotovostních okopů se někdy buduje více menších úkrytů pro obsluhu celé
protiletadlové baterie.

Obr. 42: Okop pro protiletadlové kanóny ráže 37, 57 a 85 mm

Obr. 43: Okop pro protiletadlové kanóny určené také k palbě na pozemní cíle
Část předprsně je zhotovena z pytlů naplněných zeminou. V případě potřeby ji lze rozebrat.

Obr. 44: Výklenek pro uskladnění munice
Vpravo varianta s částečně nakrytým zákopem

Rozměry v cm

Zbraň

Dřevo v
m3

Poznámka

Minomety ráže 82 a 120 mm,
bezzákluzový kanón ráže 82 mm,
kanóny ráže 57, 122 a 152 mm

110

110

110

0,21

Kulatina průměru
5 – 7 cm, délky
250 cm

Kanóny ráže 85 a 100 mm

130

110

110

0,22

Kulatina průměru
5 – 7 cm, délky
270 cm

Bezzákluzový kanón ráže 107 mm

140

110

110

0,22

Kulatina průměru
5 – 7 cm, délky
280 cm

Tabulka č. 6: Rozměry výklenků pro uložení munice

Okopy se budují také pro ukrytí dělostřeleckých zaměřovacích zařízení a jejich přívěsů. Ve
vzdálenosti ne menší než 50 m se budují okopy pro tahače a generátory elektrické energie. Poblíž
těchto zařízení se budují také pohotovostní okopy pro ukrytí jejich obsluhy. Okop pro tahač má dvě
rampy. Jeho krycí výška odpovídá největší výšce tahače. Okop pro vozidlo se zaměřovacím
zařízením se buduje ve vzdálenosti 10 – 20 m od antény. Okop pro generátor se nachází ve
vzdálenosti 20 – 45 m od zaměřovacího zařízení.
Maskování tanků a dělostřelectva má za úkol je úplně skrýt před nepřátelským průzkumem
nebo alespoň maximálně ztížit jejich identifikaci. Důležitým předpokladem pro účinné maskování
je výběr vhodného místa v terénu. Maskování nesmí být uniformní, jelikož by přitahovalo
pozornost nepřátelských pozorovatelů.

V obydlených oblastech se okopy umísťují za zídkami, v ruinách budov, v zahradách apod.
Přístupové cesty je třeba také pečlivě maskovat. Stopy po kolech a pásech se překrývají trávou,
větvemi apod. Stopy v pooraných polích, sněhu a písku je nutno rozhrabat.
V lesích se okopy umísťují pod stromy. K dosažení horizontálního krytí se větve a koruny
stromů přitahují k zemi. Předprsně se pokrývají vegetací a hrabankou. Dna zákopů se pokrývají
větvemi.
Pozemnímu pozorování brání vertikální masky. Vertikální masky kryjící čelo a boky okopů
se napínají mezi stromy, keři apod. V zastavěných oblastech tvoří vertikální masku ploty a zídky.
Vertikální maska je velmi důležitá u protitankových palebných postavení, jelikož je z nich vedena
přímá palba. Vertikální maska je většinou tvořena dřevěným rámem, ve kterém je napnuto pletivo
nebo drát. Do vzniklé sítě se vplete vhodný, místně dostupný nebo průmyslově vyráběný materiál.

Obr. 45: Zastření protitankového děla vertikální maskou. Střední část masky je pohyblivá.

Obr. 46: Maskování okopu pro kanón ráže 85 mm

V masce se, po celé její výšce, vynechává otvor pro hlaveň děla. Otvory je možno zakrýt
odnímatelnou maskou (přenosná, odklápěcí, posuvná). Odnímatelné masky se vyrábí z vegetace
nebo z textilních sítí. Pohyblivé masky jsou připevně k hlavni děla. Při jejím pohybu se tedy
pohybují zároveň s ní. Šířka pohyblivé masky je dvakrát větší než šířka otvoru v pevné masce (obr.
45).

Obr. 47: Maskování okopu pro palbu s rozsahem 360°

Obr. 48: Okop zamaskovaný průmyslově vyráběnou maskovací sítí

Minometné okopy jsou překryté plochou maskou. Část masky lze odhrnout pomocí
jednoduchého mechanismu, takže před zahájením střelby není nutno ji odstraňovat celou (obr. 49).
Pokud se používá maska vystupující nad terén, napíná se na dřevěné rámy. Rámy nesmí
zasahovat do palebného vějíře minometu. Vyčnívající maska musí mít nepravidelný tvar. K napnutí
lze využít také koruny menších stromů. Maska se pomocí drátu fixuje ke kotevním kolíkům. Okraje
masky se ohrnou a zahrabou do země tak, aby měly v půdorysu zaoblené tvary.

Obr. 49: Zamaskovaný okop pro miomet ráže 120 mm
Plochy, které jsou spáleny po výstřelech mají značně demaskující vliv. Je třeba je pečlivě
maskovat. V letním období se tyto plochy překryjí sítí, do které je vpletena vegetace. Síť je k zemi
připevněna kolíky. V zimním období se zčernalé plochy překryjí sněhem.
Okopy pro tanky se umísťují v členitějším terénu. V zimním období se okopy rozmísťují v
místech s nepravidelnou sněhovou pokrývkou.
Tanky umístěný v okopu se maskuje buď plochou maskou nebo maskou vytupující nad
povrch. Barva a textura maskování musí korespondovat s okolním terénem. Okop se pochopitelně
maskuje až po tom, co do něj vjede tank. Nejčastěji se používají průmyslově vyráběné maskovací
sítě. Pro lepší splynutí s okolím se do maskovací sítě ještě vplétá vhodný materiál nacházející se v
blízkém okolí (obr. 50). Dále se také posypává materiál imitujícím vykopanou zeminu. Masku lze,
stejně jako u minometných okopů, částečně odhrnout pomocí řetízkového mechanismu.

Obr. 50: Tank v okopu. Vozidlo je zastřeno průmyslově vyráběnou maskovací sítí.
Část masky, která zastírá věž tanku se při střelbě snímá. Odnímatelná část masky je k zemi
připevněna kolíky. Její okraje jsou ohrnuty a zahrabány do země. Okraje musí být zaoblené a
přesypávají se zeminou. Aby při střelbě nedocházelo k poškození maskování, musí být instalováno
ve vzdálenosti ne menší než 1 m od ústí dělové hlavně.
Pokud je tank umístěn mimo okop nebo ve velmi mělkém okopu, zakrývá se, nad terén
vyčnívající, konvexní maskou. Je důležité, aby okraje masky splývaly s terénem. Její obrysy nesmí
kontrastovat s pozadím. Místo nosného rámu lze použít také menší stromy. Někdy se nepoužívá
nosná konstrukce a vozidla se pouze překrývají maskovací sítí, do které je zapleten maskovací
materiál (obr. 51). V zimě se maskování doplňuje sněhem.

Obr. 51: Tank umístěný mimo okop, zastřený konvexní maskou

Tanky je možno proti pozemnímu pozorování zastírat také pomocí vertikálních masek. V
otevřeném terénu se vertikální masky používají pouze v rámci celého systému tohoto způsobu
maskování. Ojedinělé objekty zastřené tímto typem masky by v terénu působily rušivě. Masky
mohou být průmyslově vyráběné nebo zhotovené z materiálu dostupného na místě. Jejich provedení
je v podstatě stejné jako u protitankových kanónů.
Za účelem oklamání nepřítele se budují klamné okopy. Klamné okopy jsou 0,3 – 0,6 m
hluboké. Dna okopů se pokrývají škvárou, rašelinou, větvemi tak, aby se na leteckých snímcích
jevily jako tmavé (hlubší). Do okopů lze také umísťovat atrapy bojové techniky a bojového
vybavení. Do okopu se instaluje rámová konstrukce, která se překryje maskovacími prostředky.
Klamné okopy se maskují podle stejných zásad jako ty opravdové. Rozdíl spočívá v tom, že klamné
okopy se nemaskují tak pečlivě.
Na obr. 52 je schéma atrapy tanku postavené z hlíny. Okop a trup „tanku“ se budují zároveň.
Trup tanku tvoří vynechaný ostrůvek zeminy. Věž tanku je postavena z drnů. Hlaveň děla
napodobuje dřevěný kůl.
Makety vozidel lze snadno zhotovit ze sněhu. Sníh se pěchuje mezi prefabrikovanými
dřevěnými štíty. Atrapa tanku se pak pokryje tmavým pigmentem.
Atrapy vozidel jsou také vyráběny průmyslově. Většinou jsou tvořeny rámovou konstrukcí
překrytou plachtou nebo pletivem.

Obr. 52: Atrapa tanku umístěného v okopu

Kapitola IV
Úkryty pro bojové vybavení a transportní vozidla

Bojové vybavení a transportní vozidla umístěná ve volném terénu mohou být zničena
tlakovou vlnou jaderného výbuchu i v poměrně velkých vzdálenostech od jeho epicentra.
Nejvyšší stupeň ochrany před účinky jaderného výbuchu poskytují zapuštěné úkryty.
Rozměry zapuštěných úkrytů jsou závislé na typu vozidla nebo vybavení, pro které jsou určeny.
Dalším faktorem ovlivňujícím rozměry úkrytů jsou terénní podmínky.
Základními částmi úkrytu jsou okop, vjezdová a výjezdová rampa a zemní násypy. Okopy
mohou mít jednu nebo dvě rampy. Úkryty s jednou rampou (obr. 53) jsou využitelné pro většinu
bojových a nákladních vozidel. Úkryty se dvěma rampami (průjezdné) se používají pro vozidla s
přívěsy, pro skupinu vozidel nebo pro osobní vozidla (obr. 54).

Obr. 53: Úkryt s jednou rampou
Hlavním problémem je stanovení potřebné šířky okopu u jeho dna. Šířka okopu hloubeného
buldozerem, tankem nebo tahačem, který je vybaven radlicí je šířka okopu omezena šířkou radlice.
Pro některá vozidla však může být tato šířka nedostatečná. Potřebné rozšíření okopu se provádí
manuálně. U okopů hlubokých maximálně 2 m se dále uvažuje s dodatečnou šířkou 60 – 80 cm.
Při navrhování délky okopu je nutné si uvědomit, že část půdorysu vozidla může zasahovat
do prostoru vjezdové a výjezdové rampy. Délka dna okopu je tedy o něco menší než celková délka
vozidla. Tím se dá ušetřit čas při hloubení okopu.
V závislosti na kvalitě podloží se stěnám okopu uděluje sklon 3:1 (nesoudržná zemina) a 5:1
až 6:1 (tvrdé podloží).

Obr. 54: Úkryt se dvěma rampami (průjezdný)

Zemní násypy se budují ze zeminy získané při hloubení okopu. Výpočet potřebného
množství zeminy a množství zeminy získané hloubením okopu je nenáročný. Rozpojená zemina je
kypřejší, proto se její objem vynásobí koeficientem 1,2 – 1,3. Zemní násypy se budují tak, aby
umožňovaly snadné obtékání vzduchu při průchodu tlakové vlny. Sklony vnitřních a vnějších stěn
násypů se, dle praktických zkušeností, volí v rozmezí 4:1 – 3:1 (obr. 55). Takovéto předprsně
odolávají účinkům tlakové vlny, chrání mužstvo před šrapnely a pěchotními projektily. Spodní okraj
předprsně lemuje horní hranu okopu ve vzdálenosti ne větší než 0,5 m.
Sklon ramp závisí na typu vozidla, pro které je úkryt určen, a musí umožňovat rychlý vjezd
a výjezd. U okopů pro bojová vozidla a pásové tahače se rampa buduje se sklonem 1:2. Pro kolová
vozidla se volí sklon 1:3 – 1:1. V deštivém počasí, obzvláště v jílovité půdě, se dno okopu a rampy
obkládají.
Velmi důležité je, kde jsou úkryty pro vozidla a bojové vybavení umístěny. Je obecně
známo, že vozidla ukrytá na odvrácených svazích nebo v roklích lépe odolávají tlakové vlně
jaderného výbuchu než vozidla rozmístěná v plochém terénu.
Schémata úkrytů budovaných na odvrácených svazích nebo v přirozených terénních
prohlubních jsou uvedeny na obr. 56 a 57. Okopy budované dle obr. 56 jsou chráněny před
vnikáním vody ze svahu odvodňovací strouhou, která se buduje ve vzdálenosti 3 – 5 m. Při využití
odvrácených svahů a prohlubní se ušetří velké množství práce. Rozměry úkrytů pro různé typy
vozidel jsou uvedeny v tabulce č. 7. Rozměry úkrytů pro dvě vozidla stejného typu jsou uvedeny v
tabulce č. 8.

Obr. 55: Profily zemních násypů
nahoře – vnitřní stěna není zpevněna, dole – vnitřní stěna je obložena pytli naplněnými zeminou

Obr. 56: Úkryt pro vozidlo vyhloubený na svahu odvráceném od nepřítele

Obr. 57: Úkryt pro vozidlo vzniklý úpravou přirozené prohlubně v terénu
Při strojním hloubení okopů dojde k poškození okolní vegetace. Je prakticky nemožné,
zakrýt tyto stopy pomocí drnů. K maskování okopu se tedy používají prostředky napodobující
plochy s poškozenou vegetací. K zastření úkrytu se používá plochá, horizontální maska buď
zhotovená z dostupného materiálu nebo průmyslově vyráběná (síť, plachta).
Při využití průmyslově vyráběných maskovacích prostředků se použijí takové, které imitují
pouštní prostředí. Okraje sítě jsou posypány zeminou a na zbytek se poházejí větve a uřezané
koruny menších stromků.
Při dostatku času a materiálu se buduje pevná maska. Je tvořena nosnou konstrukcí, která se
překrývá prkny. Celá konstrukce se překryje zeminou. Pevná maska chrání také před povětrnostními
vlivy a světelným zářením jaderného výbuchu (obr. 58).
Pokud se v pozadí maskovaného objektu nachází louka nebo křoviny, překrývá se takovým
maskováním, které s nimi splývá. K provizornímu zamaskování lze v takovémto případě použít
čerstvé větve nebo posekaná tráva. Masku je nutno dle potřeby obměňovat, jelikož listí na větvích a
tráva brzy zasychají a mění svou původní barvu na světlejší.

Tabulka č. 7: Rozměry úkrytů pro různé typy vozidel
Dle obr. 53, 56 a 57

Tabulka č. 8: Rozměry úkrytů pro dvě vozidla
Dle obr. 54

Obr. 58: Maskování rozprostřené na pevné konstrukci

Obr. 59: Maskování imitující krajinu v pozadí
Dobrých výsledků se dosahuje, pokud se při maskování používají prefabrikované sítě, do
kterých jsou vpleteny barevné pásky z papíru nebo vinylu. Na maskovací síť je také možno
nepravidelně nanést různobarevné skvrny.
Pevná maskovací konstrukce se doplňuje drny nebo mechem. Zemní násypy se pokrývají
trávou, drny, mechem, větvemi, listím apod.
Vjezdové rampy se maskují tak, aby se v případě potřeby daly maskovací prostředky
odhrnout na stranu (obr. 60, 61). Dobrých výsledků se dosahuje, když jsou vjezdové rampy
maskovány jako krátery. Provádí se to tak, že část vykopané zeminy se rozprostře okolo vjezdu.
Okop se zastře konkávní maskou.

Obr. 60: Zastření vjezdu do okopu maskou, kterou lze odhrnout

Obr. 61: Zastření vjezdu do okopu maskou, kterou lze odklopit

V některých případech se okopy pro vozidla maskují tak, aby se jevily jako neobsazené. K
tomuto účelu se používají přírodní nebo prefabrikované maskovací prostředky. Hlína se rozprostře
rovnou na ukryté vozidlo. V tomto případě není nutné maskovat stopy po pásech a kolech, rampy a
zemní násypy (obr. 62).
Úkryty se někdy také maskují tak, aby vypadaly jako zničené a zarostlé vegetací. Větve a
koruny menších stromů se rozprostřou na drátěnou nosnou konstrukci. Vegetací se rovněž
překrývají zemní násypy (obr. 63).
Za účelem oklamání nepřítele se používají klamná maskovací opatření, která se budují v blízkosti
skutečně zamaskovaných objektů.

Obr. 62: Úkryt maskovaný tak, aby se jevil jako nepoužívaný

Obr. 63: Úkryt maskovaný tak, aby se jevil jako zničený a zarostlý vegetací

Obr. 64: Maskování vozidla ukrytého v rokli

Obr. 65: Maskování vozidel ukrytých za terénní vyvýšeninou
Maskovací přístřešky se budují podél útesů a skalních výchozů (obr. 66). K lepšímu
zamaskování stop vozidel se staví v blízkosti cest. K maskování se používají prefabrikované
materiály. Šířka přístřešku je 3 – 3,5 m, délka se volí taková, aby se do nich vešly 3 – 4 vozidla.
Přístřešky se budují v místech s velkou koncentrací vozidel, např. Blízko přechodů přes vodní toky.
Samostatně stojící objekty se maskují pomocí průmyslově vyráběných materiálů. Přes
vozidlo se přehodí maskovací síť, která se podepře tyčemi různé výšky, aby se rozbil jeho obrys
(obr. 67).
V zastavěných oblastech se vozidla a bojové vybavení maskují tak, aby vypadaly jako
drobné stavby. K maskování se pochopitelně využijí i existující budovy jako např. Stodoly, stáje
apod. Maximálně je třeba využít stínů, které stavby vrhají. Nejlépe se vozidla maskují v ruinách
budov.

Obr. 66: Maskovací přístřešek

Obr. 67: Zastření volně stojícího vozidla maskovací sítí

Vozidla, která nemohou být objevena nepřátelským pozemním průzkumem se zastírají
plochou horizontální maskou. Ta je tvořena maskovací sítí, ke které jsou připevněny barevné
proužky papíru nebo plastu.
K rozbití siluet stojících nebo pohybujících se vozidel se používají individuální maskovací
prostředky. Jedná se o různé rámy, ke kterým jsou připevněny maskovací prostředky a které jsou
připevněny k vozidlu. Rámy jsou sklopné a mají tvar růžic nebo vějířů. K rámům je připevněno
plátno nebo maskovací sítě, které jsou barevně upraveny tak, aby splývaly s okolním prostředím.
Nejlepších výsledků se při tomto způsobu maskování dosahuje, pokud jsou vozidla odstavena v
keřích nebo uvnitř skupiny stromů.
Pokud z nějakých důvodů nejsou k dispozici vhodné maskovací prostředky, rozmístí se
vozidla do přirozených skrytů (obr. 68). V lese zastírají vozidla koruny stromů, které mohou být v
případě potřeby přitaženy k sobě. Stromy musí svou výškou přesahovat vozidlo 1,5 – 2 x. Pokud je
stromový porost příliš řídky, napne se mezi většími stromy drát a k němu se připevní odřezané
koruny menších stromů. Dále je možno pokácet menší stromy a keře a techniku jimi pokrýt.
Maskovací plachty v kombinaci s materiálem dostupným na místě se používají především v
otevřeném terénu.

Obr. 68: Uměle vytvořená, nezatravněná plocha
a) nenarušený přirozený porost, b) místa, na kterých jsou zaparkována vozidla

Kapitola V
Pozorovatelny
Efektivní vedení boje není možné bez dobře organizovaného pozorování. Důležitým prvkem
jsou pozorovatelny. Z těchto objektů provádí důstojníci pozorování okolního terénu a sledují
pohyby vlastních a nepřátelských vojsk. Pozorovatelny se budují na místech, kde je dobrý výhled a
kde se dají efektivně zamaskovat. Často se budují na svazích terénních vyvýšenin.
Vlastní pozorovatelna se skládá z několika částí: místa pro pozorovatele, spojaře a kurýry.
Jednotlivé části pozorovatelny mohou být mezi sebou propojeny spojovacími zákopy.
Pozorovatelny mohou být budovány v zákopech i samostatně. Pro potřeby pozorování ze zákopů lze
využít střelecké výklenky, které se nacházejí v blízkosti pohotovostních úkrytů nebo jejich
nakrytých úseků. Pokud takovou pozici v zákopu nelze využít, buduje se pozorovatelna v podobě
výklenku pro 2 osoby.
Pozorovatelna pro velitele roty se buduje dle schématu uvedeného na obr. 69. Součástí
okopu je také zemní lavice. Spodní plocha pozorovacího stanoviště se nachází 1,4 m pod úrovní
terénu. Pozorování se provádí vestoje. V předprsni jsou vybudovány průzory. Jejich šířka a
rozevření je závislá na velikosti prostoru, který má být pozorován. Průzory se, stejně jako střílny,
shora překrývají místně dostupným materiálem. Zvýší se ochrana pozorovatelů před pěchotní
palbou. Nakrytí zároveň plní funkci maskovacího opatření (obr. 70). Nakrytí se provádí již během
výstavby pozorovatelny. Doporučuje se nakrývat pozorovatelny celé. Jejich osádka je lépe chráněna
proti pěchotním projektilům, střepinám, zápalným látkám a světelnému záření doprovázejícího
jaderný výbuch.
Dělostřelecké pozorovatelny se budují za účelem sledování pozemních a vzdušných cílů a
také výsledků vlastní dělostřelecké palby. Předsunuté dělostřelecké pozorovatelny jsou napojeny na
zákopový systém, aby se usnadnila komunikace s ostatními jednotkami. Pozorovatelna velitele
baterie se většinou skládá ze šesti částí: místo pro velitele, pozorovatele, výpočetní zařízení,
telefonního operátora, radiotelefonního operátora a spojky (obr. 71). K usnadnění práce se na
jednotlivých stanovištích budují zemní lavice. Při nedostatku času se nebudují místa pro telefonního
operátora a výpočetní zařízení. Místo pro spojky je ve výklenku, který je vyhlouben ve stěně
spojovacího zákopu vedoucího do lehkého úkrytu nebo zamaskovaného postavení. Při dostatku času
se buduje, z místně dostupného materiálu, stropní konstrukce. Konstrukce se překryje trávou nebo
drny. Tato vrstva zabraňuje pronikání vody skrz zeminu, která je na ní rozprostřena. Pokud je k
dispozici, použije se jako izolace proti vodě asfaltová lepenka nebo jiný, vodě odolný, materiál.
Pozorovatelny pro vyšší stupeň velení se budují dle obr. 72 a mají tři části: místo pro
velitele, telefonního operátora a radiooperátora. Všechny části jsou propojeny zákopem o hloubce
1,1 m. Pro dosažení dostatečné krycí výšky (1,7 – 1,8 m) je zákop lemován zemními násypy o
výšce 0,6 m. Vstup do pozorovatelny umožňují zemní schůdky. Ke shromažďování vody slouží
drenážní jímka. Při dostatku času se pozorovatelna nakrývá. Nosná konstrukce se zahrne vrstvou
zeminy o tloušťce 30 – 40 cm.
Pro velitele protileteckých baterií se pozorovatelny budují dle schématu na obr. 73. Okop se
skládá z pěti částí: místo pro radiooperátory, pozorovatele a dálkoměry. Součástí pozorovatelny je
také platforma, na které se stýkají komunikační linky jednotlivých členů její osádky. Pro velitele
čety v baterii protiletadlových děl se buduje pozorovatelna dle obr. 74.

Obr. 69: Pozorovatelna velitele roty

Obr. 70: Stanoviště pozorovatele opatřené nakrytím

Obr. 71: Pozorovatelna velitele baterie

Obr. 72: Pozorovatelna pro vyšší stupeň velení

Obr. 73: Pozorovatelna velitele protiletecké baterie

Obr. 74: Pozorovatelna velitele čety v protiletadlové baterii

Pozorovatelny pro potřeby ženijních jednotek se budují dle obr. 75. Součástí objektu jsou 2
stanoviště pro pozorovatele. Berma lemující horní okraj stanoviště se buduje širší, aby na ni bylo
možno umístit optické přístroje. Na bermě je také vyhrazeno místo pro kreslící prkno (pro kreslení
map) a deník pro zapisování výsledků pozorování. K uschování optických pomůcek slouží výklenek
vyhloubený v přední stěně zákopu. Prostor mezi jednotlivými pozorovacími stanovišti se nakrývá a
slouží k odpočinku.
Doporučuje se zdokonalit pozorovatelnu vybudováním stropní konstrukce, která se nejprve
překryje 10 cm zeminy, poté se izoluje proti vodě (jíl, asfaltová lepenka atd.) a nakonec se překryje
dalšími 30 – 40 cm zeminy. Nakrytí nesmí přesahovat přes horní plochu zemního násypu lemujícího
pozorovatelnu.
Pozorovatelna sloužící potřebám chemického vojska je stejná jako ta, kterou používají
ženisté. Jediný rozdíl spočívá v tom, že v jednom z výklenků je umístěn přístroj pro detekci
chemických látek.

Obr. 75: Pozorovatelna ženijního a chemického vojska
Způsob maskování závisí na typu pozorovatelny a jejich dispozicích. Nejdříve je třeba
maximálně využít maskovací potenciál okolního terénu. Shora otevřené pozorovatelny se zastírají
maskují horizontální maskou tak, aby splývaly s terénem v pozadí (obr. 76). Stejně jako ve všech
předchozích případech se používají prefabrikované a přírodní maskovací materiály.
Pokud se pozorovatelna nenachází přímo v zákopech, maskuje se také spojovací zákop. V
blízkosti spojovacího zákopu se též může vybudovat klamný spojovací zákop vedoucí do klamné
pozorovatelny. Pokud do pozorovatelny nevede spojovací zákop, ale pouze stezka, prodlužuje se
směrem k nejbližší cestě. Pozorovatelny se zásadně neumísťují do pravidelného terénu jako např.
Do pooraných polí a luk.

Obr. 76: zastření pozorovatelny horizontální maskou
V zastavěných oblastech se pozorovatelny s výhodou umísťují do stojících nebo
zdemolovaných budov. Způsob jejich maskování je naznačen na obr. 77.

Obr. 77: Pozorovatelna umístěná v ruinách budovy
Pozorovací průzory je třeba maskovat obzvláště pečlivě. K tomuto účelu se používají různé
clony, rámy a svislé masky upravené tak, aby ladily s okolním terénem. Jako základ svislých masek
a clon dobře poslouží maskovací sítě. Výplně rámů mohou být pevné nebo pohyblivé. Pokud jsou
pozorovatelny situovány mezi stromy nebo keři, osází se vnější okraje průzorů vegetací.

Kapitola VI
Organizace výstavby polních opevnění
Velké množství zákopů, okopů, úkrytů a dalších staveb není možné vybudovat za krátký čas
bez použití mechanizace. Výkopové práce jsou prováděny s využitím bagrů, zákopových pluhů,
buldozerů a tanků nebo dělostřeleckých tahačů s připevněnými radlicemi. Stroje jsou schopny
pracovat v jakémkoliv podloží kromě skalnatého. V zimě lze hloubit zákopy pomocí mechanizace,
pokud je podloží zamrznuto maximálně do hloubky 10 cm. U zákopových bagrů může být podloží
zamrzlé maximálně do hloubky 40 cm. Ve skalnatém podloží a v půdě, která je zamrzlá do velké
hloubky se opevnění budují s využitím trhavin, pneumatických kladiv a vrtaček.
Pomocí ženijních strojů KG-65 a ETR-152 se budují střelecké a spojovací zákopy o hloubce
1,5 m, šířkách 1,1 m (v úrovni terénu) a 0,6 m (u dna). Zemní násypy jsou 0,4 m vysoké.
Produktivitu ovlivňuje charakter podloží, hloubka zákopu a půdorys zákopové linie (zaoblený,
lomený). V průměrné půdě dokáží zákopové stroje vyhloubit 200 m zákopu o hloubce 1,5 m za
hodinu. U zaoblené linie je radius zaoblení 50 m, u lomené trasy jsou jednotlivé rovné úseky 20 –
25 m dlouhé.
Vysokorychlostní stroj BTM (obr. 78) se používá k budování střeleckých a spojovacích
zákopů o hloubce 1,5 m a šířkách 0,9 (v úrovni terénu) a 0,4 – 0,5 m (u dna). Zemní násypy jsou 0,5
m vysoké. Produktivita při hloubení zákopů o hloubce 1,1 m, v průměrné půdě, je 500 m za hodinu.

Obr. 78: Vysokorychlostní stroj pro hloubení zákopů BTM
Zákopový pluh PLT-60 hloubí zákopy do maximální hloubky 0,6 m, o šířkách 0,9 m (u
povrchu) a 0,5 m (u dna). Zemní násypy mají výšku 0,3 m.
Produktivita zákopového pluhu, taženého tahačem S-80, je 1,5 km délky zákopu za hodinu.
Zákopy hloubené zákopovými pluhy se dokončují ručně.
Bagry E-255 a E-302 se používají při
transportní vozidla. Bagry mohou být vybaveny
přimontovat také jeřáb. Bagry mají většinou
výkopové práce až do hloubky 3 m. Základní
tabulce č. 9.

budování okopů pro bojové vybavení, bojová a
lžící připevněnou vepředu nebo vzadu. Lze k nim
lžíci připevněnou vzadu. Mohou tak provádět
takticko – technická data bagrů jsou uvedena v

Maximální cestovní rychlost,
km/hod

Produktivita, m3/hod

Typ stroje

v lehké půdě

ve střední půdě ve tvrdé půdě

po vlastní ose

tažený

E-255 se lžící
o kapacitě 0,25
m3

45 – 50

30

25

12

30

E-255 se lžící
o kapacitě 0,35
m3

70

40 – 45

-

12

30

E-302

75

50

+

13

30

Tabulka č. 9: Základní takticko – technická data bagrů

Nízká mobilita bagrů je velkým problémem, pokud se mají polní opevnění budovat v
místech, která jsou vystavena nepřátelskému pozemnímu pozorování. V takovýchto situacích je
lepší použít tanky a dělostřelecké tahače, na které jsou osazeny radlice.
Buldozerové radlice jsou k tahačům nebo tankům připevněny pomocí masivních ramen.
Radlice se zvedá buď pomocí hydraulického nebo lanového mechanismu. V některých případech
lze radlicí pohybovat i v horizontálním směru. Takové buldozery jsou označovány jako univerzální.
Buldozery se používají k hloubení okopů pro bojová a transportní vozidla o hloubce
maximálně 3 m, dále k budování cest, zemních valů, přístupů k brodům, k zahrnování příkopů,
kráterů, okopů a zákopů a samozřejmě také k srovnávání terénu. Demontovatelné vybavení,
připevňované k tahačům a tankům, používají jednotky, do jejichž sestavy tato technika patří.
Základní takticko – technické údaje buldozerů, tahačů a tanků, na které lze namontovat
radlici jsou uvedeny v tabulce č. 10.
Typ

Šířka radlice

Produktivita
m3/hod

Cestovní rychlost,
km/hod

Buldozer D-271

3

do 80

6-8

Lehký
dělostřelecký
tahač AT-L

2,5

do 60

do 35

Střední
dělostřelecký
tahač AT-S

2,8

do 80

do 35

Těžký
dělostřelecký
tahač AT-T

3

do 100

do 35

Tank

3,4

do 150

do 40

Poznámka

Produktivita je
uvedena pro práci
v lehkém a středně
tvrdém podloží

Tabulka č. 10: Základní takticko – technická data buldozerů a vozidel, ke kterým lze připevnit
radlici

Práce na výstavbě opevněného postavení začínají jeho vytyčením v terénu. Při volbě polohy
opevněného postavení se musí brát v úvahu následující faktory: plnění požadovaných bojových
úkolů, vlastnosti terénu, možnosti maskování, možnost využití ženijní techniky. Poloha jednotlivých
objektů se vyznačuje pomocí kolíků umístěných v jejich středu.
Poloha palebných objektů se vybírá tak, aby z nich bylo možno palbou pokrýt určený
prostor. V úvahu je třeba brát dostřel zbraní, které mají být ke střelbě použity. Objekty pro boční
palby se umísťují na odvrácenou stranu terénních vyvýšenin tak, aby byly skryty před nepřátelským
pozemním pozorováním. Objekty, ze kterých má být vedena kruhová palba se umísťují v plochém
terénu.
Pozorovatelny se staví v místech s dostatečným výhledem. Vzdálenost, na kterou z nich lze
pozorovat, musí odpovídat potřebám zbraní, jejichž palba z ní má být řízena.
Střelecké zákopy se vytyčují tak, aby byla maximálně využita palebná síla pěchotních
zbraní. Kromě čelních musí být umožněny také kosé a boční palby, které mají za úkol bránit
přístupu nepřátelských jednotek k zákopům. Spojovací zákopy a úkryty se vytyčují tak, aby bylo
maximálně využito přirozených maskovacích vlastností terénu.
Trasa střeleckých a spojovacích zákopů se vyznačuje pomocí 2 m dlouhých kolíků, které se
zatloukají v místě jejich lomení (změny směru). V místě, kde jsou umístěny kolíky, mění ženijní
technika směr svého pohybu (v rámci jejich technických možností). Při práci v noci nebo za snížené
viditelnosti se k určení směru dalšího postupu ženijní techniky používají různé druhy osvětlovacích
zařízení. U kolíků se rovněž nachází průvodci, kteří obsluze stroje ukáží směr dalšího postupu.
Vytyčování okopů se provádí ve dvou fázích. Jak bylo uvedeno výše, nejdříve se vyznačí
střed objektu. Dále se vytyčí směr palby a vyznačí se půdorys objektu. Ve druhé fázi se vyznačí ta
část objektu, která má být vyhloubena s využitím ženijní techniky. Používají se kolíky o délce 2 m
zatlučené v místech začátků a konců vjezdových/výjezdových ramp. Průběh výkopu se vyznačí
paralelně s jeho osou. U dělostřeleckých okopů je osa shodná s osou palebného vějíře. Po
dokončení práce se vyznačí ty části objektu, které se dokončují ručně. Pokud se hloubení okopů
provádí pomocí bagrů, vyznačí se pomocí kolíků jejich rohy.
Dobrá organizace práce při použití mechanizačních prostředků je velice důležitá. Pokud se
dosáhne časové úspory 10 – 15 min při hloubení výkopu o objemu 60m3 strojem s produktivitou
80m3/hod, dají se během jedné směny vyhloubit další 2 – 3 objekty.
Rotační stroje na hloubení zákopů se pohybují podél jeho osy. Při hloubení zákopů na svahu
s bočním sklonem větším než 10° se nejdříve terén srovná buldozerem. Před započetím prací na
zákopech a okopech je vždy nutné vyznačit ty části, které budou hloubeny ručně a které pomocí
ženijní techniky.
Zákopy a okopy se rozdělují do dvou skupin. Stavby, jejichž součástí je výkop o šířce do 3,5
m a který se hloubí ručně patří do první skupiny. Většina okopů pro ukrytí vozidel a umístění
protiletadlových děl a minometů patří do této skupiny. U druhé skupiny je šířka výkopu větší než
3,5 m. Do této skupiny patří okopy pro samohybná děla, houfnice ráže 122 a 152 mm.
Hloubení okopů patřících do první skupiny se provádí dle obr. 79. Kolíky o délce 2 m se
použijí k vyznačení ramp a horizontální části okopu. Při hloubení se postupně odebírají vrstvy
podloží o tloušťce 6 – 12 cm. Buldozery nebo tahače s připevněnou radlicí se pohybují podél osy
okopu a vyhrnují zeminu na oba jeho konce.

Obr. 79: Okop o šířce do 3,5 m (u dna), který je hlouben buldozerem
a) řez N-1, b) řez N-2, c) postup výstavby zemních násypů, d) vyznačení příkopu, e) osa, f)
značkovací kolíky o délce 2 m, g) horizontální část okopu

Zemní násypy se budují ručně ze zeminy vyhrnuté buldozerem. Při budování okopu s jednou
rampou se vyhrnutá zemina použije k její výstavbě. Při hloubení okopů o délce větší než 15 m se
postupuje po částech. Zvlášť se budují obě jeho poloviny.
Při výstavbě okopů pro protiletadlová a protitanková děla se postupně odstraňují jednotlivé
vrstvy ve směru jejich osy. Stěny se zároveň manuálně upravují, aby měl okop potřebný tvar.
Zároveň se budují výklenky pro munici, výhledny a střílny v zemních násypech. Práce jsou
zakončeny úpravou předprsní. Pokud není množství zeminy získané při hloubení buldozerem
dostatečné, dováží se odjinud. Zemní násypy se po získání potřebného množství zeminy mohou
upravovat buldozerem.
Okopy pro houfnice ráže 122 a 152 mm (obr. 80) jsou hloubeny stejně jako okopy pro
protitankové a protiletadlové kanóny. Šířka okopu je výrazně větší než šířka radlice buldozeru.
Musí být tedy hlouben nadvakrát (viz. půdorys na obr. 80). Okop se dokončuje ručně.
Při práci v noci je třeba světlomety tahačů z důvodu maskování zakrývat a ponechat pouze
úzké škvíry. Dozadu, na levý bok tahače se dále připevní světlo svítící směrem dopředu a na boční
stěnu výkopu, aby byla obsluze stroje usnadněna orientace.
Při manuálním hloubení okopů a zákopů je výsledek práce ovlivněn typem podloží, rozměry
objektu, roční a denní dobou. Zemina se dělí na kyprá, střední, tvrdou, skalnatou a zmrzlou, dle
obtížnosti jejího rozpojování.
Písčitá půda, rašelina nebo půda s velkým množstvím štěrku se řadí do kategorie kyprá.
Tento typ zeminy se snadno rozpojuje lopatami. Půda s velkými kusy štěrku, s podílem jílu, těžká
hlína a čistý jíl spadají do kategorie středně tvrdá. Lopatou už se rozpojuje obtížněji. Průměrně lze
přemístit 1 m3 střední zeminy za hodinu. Do kategorie tvrdá půda patří tvrdý jíl, křída, vápenec a
půda s velkými kameny. Lopatami se dá půda přemísťovat jen po předchozím rozpojení krumpáči,
perlíky a motykami. Během jedné hodiny se dá průměrně přemístit 0,5 – 0,6 m3 tvrdé zeminy.

Obr. 80: Okop pro houfnice ráže 122 a 152 mm budované s využitím buldozeru nebo tahačů s
namontovanou radlicí
a) půdorys, b) vytyčení okopu, c) výkop prováděný pomocí buldozeru, d) hloubeno ručně, e)
hloubeno ručně

Po vytyčení polních opevnění je každému pracovníkovi přidělen jeho úsek. Úsek je široký
1,5 – 2 m a ne kratší než 2 m.
Kopáči si při provádění výkopových prací nesmí navzájem překážet. Při práci v zamrzlé
půdě se skupině 7 – 8 pracovníků přidělují kromě lopat také sochor, ocelová motyka, perlík o
hmotnosti 4 – 6 kg, dva lehké a jeden těžký krumpáč.
Ve zmrzlé půdě se postupuje následovně. V úseku, který má být vyhlouben během jedné
směny se odstraní vrstva sněhu. Na ostatních úsecích se sníh neodstraňuje, aby půda mezitím
nezamrzla do ještě větší hloubky. Následně jsou zahájeny nepřetržité výkopové práce, aby
vykopaná zemina dále nezamrzala. Půda se rozpojuje pomocí krumpáčů, motyk a perlíků na větší
hroudy, které jsou následně z výkopu vyhazovány. Velmi efektivní je rozpojování zamrzlé půdy
pomocí trhavin. Lze ji rovněž nechat částečně rozmrznout rozděláním ohňů.
Maskování prací se provádí již v jejich průběhu. Většina zemních prací se provádí v noci.
Pokud nelze všechny práce provést během noci, je třeba je přerušit a před rozedněním vše řádně
zamaskovat. Nepřítel se tak nedozví, jaké typy staveb byly vybudovány a kde přesně jsou umístěny.
Materiál a prefabrikované prvky je třeba rovněž efektivně zamaskovat. Obzvláště segmenty
vlnitého plechu lze snadno identifikovat na leteckých snímcích.

Použitá literatura: Fortifications of fire positions, Technical translation
Autor: Ing. Vladimír Polášek
E-mail: vladimir.polasek@atlas.cz
Web: www.polni-opevneni.websnadno.cz

Master your semester with Scribd & The New York Times

Special offer for students: Only $4.99/month.

Master your semester with Scribd & The New York Times

Cancel anytime.