You are on page 1of 3

Londýn 1858: Velký zápach likviduje město

Splašky ze statisíců domácností zabíjejí chudé i bohaté, nemocné i zdravé

Promodralé vyzáblé tělo nebožtíka Trulleho už rodina druhý týden omývá octem. Obličej a
rozkládající se zkroucené tělo každý den obkládají nakrájenou cibulí. Není, kde ho pohřbít. V
malé světnici u londýnské Temže sedí a polehává 18 lidí včetně batolat a novorozeňat. Nad
městem visí smrt a nesnesitelný zápach.

V polovině 19. století postihuje Londýn jedna z neuvěřitelných pohrom. Po Velkém moru a
Velkém požáru přichází neviditelná smrt nazývaná Velký zápach. Vydejme se s EPOCHOU
do roku 1858 a blíže poznejme příčiny neobvyklé katastrofy. Krutě při ní umírají tisíce
dospělých i dětí.

Smrad je užitečný i v politice


„Ctihodní pánové, dovolte sluhům, aby obložili okna nakrájenou cibulí. Venku pod okny bude
rozstříkávána velmi silná mátová esence,“ hlásí u řečnického pultíku ostatním členům Dolní
komory vážený Raphael Farnborough. Léto roku 1858 je nezvykle horké. Temže a její přítoky
jsou extrémně znečištěné výkaly a splašky. Voda se podobá husté hnědé páchnoucí tekutině
kapající z dlouho používané dýmky. Navíc dýchání šíleného všudypřítomného zápachu je pro
mnohé spojeno s nesmírným utrpením. Tento zkažený vzduch pochází ze zastaralé londýnské
kanalizace a Temže a již brzy přinutí Dolní sněmovnu aktivně jednat.

Za všechno může splachovač


Část katastrofy, která málem zlikviduje jedno z největších měst planety, způsobuje příliš
velké množství tehdy moderních splachovacích záchodů. Pořizují si je snad všechny
domácnosti, kde dříve funguje, jako u většiny Londýňanů, jen klasický nočník. Zvyšuje se
množství spotřebované vody a tím i splašků, jež jsou odváděny do žump. Ty jsou napojeny na
veřejnou kanalizaci, která je kdysi vybudována jen pro odvod dešťové vody. Síť je přetížena
odpady. Temže coby hlavní zdroj vody je totálně znečištěna. Tu a tam se plyn ze žump
dostane do kanalizační sítě a zahltí město. Roku 1858 se situace stává doslova katastrofou. Do
města se totiž navíc vrací cholera.

EPOCHA nahlíží do kronik


Cholera se podle anglického dobového Lexikonu DVL (Dictionary of Victorian London)
poprvé rozšiřuje ve městě již ve 40. letech 19. století. Kvůli dobové představě, že se odporná
nemoc šíří povětřím, je celá záležitost ponechána osudu. Tehdy se věří, že nejvíc neduhů ve
velkých městech přináší ovzduší v noci, kdy země hnije a bakterie ze splašků se množí.
Zkažený vzduch ničí lidský organismus. I v roce 1858 všichni věří, že choleru šíří ten příšerný
zápach!

Lékař detektivem
„Lékaři tehdy slepě věří, že mor i cholera se šíří po Evropě jedovatým vzduchem. Proto jsou
doktoři na dobových kresbách a rytinách zobrazováni s mohutnými zašpičatělými filtry na
hlavách. Vypadají jako velcí ptáci,“ tvrdí Australan Russell McGowan, zabývající se vývojem
přenosných chorob. Nejvíce případů onemocnění cholerou se objevuje v londýnské čtvrti
Soho. Denně sem směřují stovky nových přistěhovalců. Hygienické zásady jsou téměř nulové.
Tři čtvrtiny zdejších obyvatel před nemocí prchají, 500 jich během několika dnů umírá. Na
scéně se objevuje dnes legendární doktor John Snow (1813–1858). Pečlivým studiem údajů o
nemocných dochází k závěru, že cholera je přenosná nakaženou vodou. Objeví, že chudí i
bohatí lidé, beroucí vodu z konkrétní studny v londýnské lokalitě Broad Street, dostávají
choleru. Zdroj vody nechá úředně uzavřít. Šíření nákazy v této čtvrti se zastaví. Svým téměř
detektivním objevem později pomůže objasnit, že Velký zápach v roce 1858 není jedovatý,
nýbrž jen důsledkem otravy vody v Temži.

Moudré hlavy dumají


Okamžitě po tomto zjištění je ustaven výbor. Staří moudří vládcové Londýna z Dolní
sněmovny okamžitě zasedají a přemýšlejí, dokud problém nevyřeší. Na stole se již brzy objeví
plán nového systému kanalizace, který počítá s výstavbou neuvěřitelných 2100 kilometrů
tunelů a potrubí pod povrchem zbídačené metropole. Autorem je dosud neznámý konstruktér
Joseph Bazalgette (1819–1891), nyní hlavní inženýr MBW (Metropolitní stavební úřad).
Bude trvat dlouhých šest let, než systém odvádění splaškové vody a rozvod pitné vody začne
účinně fungovat.

Josef a Marie: Růžový příběh kolem kanálu


Mladý konstruktér Joseph zatím netuší, že ho tato práce vynese do stavbařských výšin. Když
se v roce 1892 německý Hamburk ocitá kvůli choleře ve smrtelné křeči, je po tomto
londýnském inženýrovi velká sháňka. Žel, Joseph Bazalgette je již rok po smrti. Ve 40. letech
19. století se Joseph seznamuje s půvabnou Marií Koughovou (1819–1902). Mezi malým
mužem s jiskrnýma černýma očima a krásnou plnoštíhlou ženou v bleděmodrém kloboučku
vzplane velká láska. Svatba v roce 1845 se odehrává v kavárně u parku St. James poblíž
Buckinghamského paláce. Kousek odtud na třídě Pall Mall jsou dodnes proslulé džentlmenské
kluby.

Bída kolem, světlo v nedohlednu


Bazalgette má na začátku navrhování kanalizačního systému těžký úkol. Ten starý původně
vyrůstá kolem řeky, která časem vysychá a je zastavěna sklady. Při silných záplavových
deštích kanály nestačí odnést kaly do řeky. Vracejí se zpět do sklepů a přízemí budov a
domků. Hnijící splašky stoupají provlhlými stěnami a podlahami. Lidé trpí cholerou, hladem a
zimou. Umírá přes 10 000 Londýňanů. Bazalgette má coby vrchní komisař kanalizace
vyhodnotit rozmanité návrhy na řešení problému. Do ruky se mu dostávají i kuriózní nápady.
Někdo se domnívá, že pod Temží má být postaven dlouhý tunel, který bude odvádět smrduté
splašky. „Kaly by měly být z Londýna vyváženy nákladními vlaky,“ navrhuje slavný
vydavatel z města nad Temží, ctihodný pan W. Smithe. Vzduch nad Londýnem se podobá
stropu ponuré hrobky, z něhož přicházejí neštovice, cholera, spála… Všechno, včetně mrtvol,
hnije a páchne.

Londýn: Smrt má červenou!


Bazalgette má skvělý nápad. Využije nejjednodušší síly, zemské přitažlivosti. Londýn je
postaven na údolních svazích. Když pochytá splašky, ještě než dorazí do Temže, může je
odvést mimo město. Systém stok umožní, že se odpadová voda bude vlévat až do ústí Temže
přímo do moře. Na konci těchto stok budou obrovské pumpy. Vytlačí odpadní vody z
podzemí nahoru do obrovských nádrží, což umožní vypouštět odpad do řeky jen za odlivu.

Chybné součty mrtvých


Šest let trvá, než jsou vybudovány základy této sítě. Podle ní později systém londýnské
kanalizace kopírují jiná velká města na celém světě. Důsledkem vybudování systému
kanalizace podle návrhu Bazalgetteho nastane v Londýně výrazný pokles výskytu cholery a
jiných nakažlivých chorob. Do této doby však v anglické metropoli vládne v řešení epidemií
infekčních chorob zmatek. I když jde o jedno z nejmodernějších velkoměst, staré organizační
rozdělení Londýna je zbytečně komplikované. Mrtví se chybně sčítají. Při velkých pohromách
lékaři stejně jako vládní a královští úředníci opouští své domovy a přečkávají na relativně
bezpečných místech.

EPOCHA nahlíží do kronik


Velký mor z roku 1665 je nakonec vymýcen Velkým požárem v roce 1666. Velký zápach se v
roce 1857 řeší až poté, co pach pronikne do budovy, kde zasedají zákonodárci. Velký smog v
roce 1952, kdy díky heslu „rodinný krb“ je město zaneseno jedovatými plyny a umírají tisíce
lidí, vše vyřeší jednoduché, účinné a moderní nařízení. Tím je okamžitý zákaz topení v
kamnech a krbech. Pod vysokou pokutou.

Aleš Crha

Nenápadný zabiják
• Cholera je akutní střevní onemocnění (domov – Indie).
• Původcem onemocnění je mikrob Víbrio cholerae, izolovaný v roce 1883 německým
vědcem Robertem Kochem (1843–1910).
• Choroba, která má inkubační dobu několik hodin až pět dní, mívá velmi krutý průběh.
• Postižený trpí téměř nepřetržitým průjmem, zvracením, ukrutnými bolestmi břicha a hlavy,
křečemi.
• Smrt se dostaví i během několika hodin.
• Zdrojem nákazy je nemocný člověk, přenáší se vodou, potravou a rukama.
• Do Evropy se cholera dostává z Indie a Cejlonu na počátku 19. století.

Velký požár zastaví mor


• Nejničivější oheň v Londýně začal v sobotu 2. září 1666 brzy ráno.
• Lidé jej kvůli třem šestkám v letopočtu přisuzovali ďáblovu dílu.
• Podle kroniky však vypukl v domě pekaře krále Karla II., zavalitého Tomase Fyrrynorava
ulici Pudding Lane.
• Nejspíš zapomněl zhasnout oheň v peci, když šel večer spát.
• Živel nakonec zničil 13 200 domů, 87 chrámů, 6 kaplí a 44 cechovních sídel.
• Bez domova zůstalo 100 000 lidí – šestina obyvatel Londýna.
• Kuriózně zastavil šíření morové nákazy, která město zasáhla předchozí rok a způsobila smrt
až 100 000 lidí.