Japonská opevnění v Pacifiku za druhé světové války

1. Obecně
Japonská obranná postavení nebyla budována šablonovitě. Byla stavěna tak, aby co možná
nejlépe splývala s okolním terénem a aby plnila taktické požadavky. Až na několik málo výjimek
stavby příliš nevyčnívaly nad terén. Obvykle 3 – 5 stop. Obranné stavby měly i velmi nepravidelné
tvary a často byly stavěny okolo vzrostlých stromů.
V japonském manuálu pro budování polních opevnění se doslova píše, že opevnění nemají
být slepě budována podle existujících vzorů, ale že se musí co možná nejvíce přizpůsobit
konkrétním podmínkám.
Velitel japonských sil v Jižním Pacifiku dal svým vojákům následující instrukce pro
budování opevnění: „I ta nejmenší jednotka může na předpokládaných směrech nepřátelského útoku
vybudovat silné obranné postavení. Vybudujte svá opevnění tak, aby byla co nejvíce odolná proti
bombardování jak námořním, tak i pozemním dělostřelectvem. Místa pro vybudování palebných
postavení dělostřelectva a jiných zbraní musí být vybudována tak, aby bylo dosaženo širokých
palebných sektorů. Musí být vybudována záložní postavení. Velice důležité je vybudovat dostatečný
počet pozorovatelen. V džungli se postavení budují tak, aby z nich bylo možno vést palbu do všech
směrů“.
Japonci se dodržovali zásadu, že obranná postavení je nutné neustále zdokonalovat. V první
fázi se budují individuální střelecká postavení, která se, v případě dostatku času, propojí do
uceleného obranného postavení. V poslední fázi se budují opěrné body s bunkry a pevnůstkami.
Pevnůstky se budovaly především z klád a zeminy.
V japonských obranných postaveních se nacházely bunkry, úkryty, kulometné okopy, zákopy
a okopy pro protiletecké zbraně.
Opěrné body byly stavěny tak, aby z nich mohla být vedena hustá křížová palba
automatických zbraní. Byly uzpůsobeny ke kruhové obraně a obvykle velmi dobře zamaskované.
Jednotlivé části postavení byly propojeny zákopy nebo tunely. Blízká obrana bunkrů byla obvykle
zajištěna palbou z blízkých okopů, které na ně byly napojeny průleznými zákopy. V bunkrech
bývala dostatečná zásoba potravin a munice pro delší obranu. V některých oblastech byly bunkry
stavěny v přímé linii a ve vzájemných vzdálenostech cca 5 yardů. Z druhé linie byla vedena palba
do mezer mezi pevnůstkami. Budována byla také třetí linie.
Hlavním stavebním materiálem, který byl obvykle dobře dostupný, byly kmeny kokosových
palem a jiných, vhodných, tropických stromů. Používala se také samozřejmě zemina, písek a pro
účely maskování různé druhy trávy a jiné vegetace. Zdi a opěrné konstrukce se občas budovaly ze
sudů od paliva naplněných pískem.
Ne všechny bunkry měly ve stěnách vybudovány střílny. V raných fázích výstavby opevnění
se budovaly spíše úkryty, které měly chránit jejich osádky před palbou z děl, minometů a před
leteckým bombardováním.

2. Bunkry
Jako bunkry jsou označovány stavby, které se od pevnůstek liší rozměry, tvarem a mělčím
založením v terénu. Ve větších počtech byly objeveny pouze v místech s vysokou hladinou spodní
vody, kde nebylo možné vybudovat dostatečně hluboké zákopy. Dále byly stavěny ve víceméně
otevřeném terénu, např. v kokosových hájích nebo na okrajích letišť.
Na obr. 1 je skica typického japonského bunkru. Stěna se střílnami má v půdoryse tvar
oblouku. Vnitřní prostory bunkrů jsou cca 4 – 6 stop vysoké, 6 – 10 stop široké a 12 – 30 stop
dlouhé. Větší bunkry mají bojový prostor uvnitř rozdělen na dvě části blokem zeminy. Každý bunkr
má 1 a více úzkých střílen. Střílny je, při palbě z větší vzdálenosti, velmi obtížné zasáhnout. Střílny,
které nebyly zrovna používány byly velmi dobře zamaskovány.
Na Buna-Gona byly bunkry budovány následovně. Nejdříve byl vyhlouben okop, dále se z
kmenů kokosových palem vybudovala nosná konstrukce. Následně byly obloženy stěny výkopu a z
několika vrstev klád, položených napříč okopem, vybudován strop. Stěny se dále zesilovaly
ocelovými pláty, sudy naplněnými pískem, muničními bednami naplněnými pískem. K zesílení se
používaly také další vrstvy klád. Vnějšek bunkru byl pak překryt hlínou, pískem, kamením, kousky
klád a kokosovými ořechy. Násypy byly osázeny rychle rostoucí vegetací.
Vstupy do bunkrů byly řešeny několika způsoby. Do některých se vstupovalo přímo ze
zákopu, do jiných zase vedly tunely. Až na několik málo výjimek byly všechny otvory chráněny tak,
aby granát explodující v nich, nezranil osádku bunkru (obr. 7).
V několika málo případech byly v bunkrech osazeny také doprovodné zbraně, jako například
protitankové kanóny. Tyto bunkry byly charakteristické velkými střílnovými otvory.

3. Pevnůstky
Pevnůstky byly většinou vybudovány přímo na nebo v těsné blízkosti podzemních úkrytů. U
několika objevených pevnůstek byly zjištěna přítomnost dvou místností. Jedna byla střelecká a
druhá sloužila jako odpočinkový úkryt a ke skladování zásob.
Na obr. 2 je snímek typické pevnůstky. Za povšimnutí stojí malá střílna s poměrně širokým
palebným vějířem (díky „seříznutí“ jejich okrajů). Dalším zajímavým detailem jsou ocelové skoby,
které zpevňují konstrukci pevnůstky. Dle obr. 3 je možné si udělat představu o tom, jak vypadal
interiér pevnůstky nebo úkrytu.

Obr. 1: Typický japonský bunkr

Obr. 2: Pohled na střílnu japonské pevnůstky (Betio)

Obr. 3: Interiér japonské pevnůstky nebo úkrytu

a) Buna
Pro pevnůstky vybudované na ostrově Buna bylo typické:
Pevnůstky se budovaly před linií zákopů tak, aby nebránily střelbě z pušek a automatických
zbraní. Jejich stěny byly tvořeny sudy naplněnými pískem. Před sudy byly do výšky 3 – 5 stop
navršeny klády tak, aby nezakrývaly střílnové otvory. Stavba byla překryta drny a zamaskována
větvemi, křovinami tak, aby co nejlépe splývala s okolním terénem.
Na obr. 4 je snímek typické kulometné pevnůstky.

Obr. 4: Kulometná pevnůstka (Buna, Nová Guinea)

b) Nová Georgie
V této oblasti bylo nalezeno velké množství dvoupatrových pevnůstek. Při těžkém
bombardování se jejich osádka ukrývala ve spodním patře, do kterého se vstupovalo průlezem z
horního patra. Pevnůstky byly rozmístěny tak, že si mohly poskytovat palebnou podporu. Všechny
byly velmi dobře zamaskované. V těchto pevnůstkách byly většinou osazeny těžké zbraně. Po
stranách pevnůstky byla vybudována, dobře zamaskovaná, palebná postavení lehkých kulometů. S
týlem pevnůstky byla postavení spojena spojovacím zákopem.
Hodně pevnůstek bylo zesíleno bloky korálu. Ten je totiž odolnější než běžná skála (obr. 5).
Dalším typickým stavebním materiálem byly kmeny kokosových palem, zemina a jiný vhodný
materiál, který byl po ruce. Strop velkého počtu pevnůstek byl tvořen až čtyřmi vrstvami klád. Strop
byl pokryt zeminou a korálem. Štěrbiny v násypech byly osázeny různou vegetací, aby pevnůstky
splývaly s okolním terénem.

Obr. 5: Kulometná pevnůstka (Nová Georgie)

c) Betio
Hlavní obranné linie na ostrově Betio byla tvořena pevnůstkami, zákopy a různými typy
okopů, včetně střeleckých okopů pro jednotlivce. Přední okraj linie se nacházel ve vzdálenosti cca
100 yardů od hranice přílivu.
Hlavním stavebním materiálem byl železobeton (stěny některých bunkrů byly až 16 palců
silné), kmeny kokosových palem a písek. Na plážích byly nalezeny také ocelové pevnůstky ve tvaru
šestibokého komolého jehlanu (obr. 6). Tyto pevnůstky měly být očividně zesíleny betonem. U
dvou z nich se tak dokonce stalo. Tyto stavby nebyly příliš dobře zamaskovány a během ostřelování
byly značně poškozeny. Většina z nich totiž postrádala ochrannou vrstvu z pytlů naplněných pískem
nebo kmenů kokosových palem. Prefabrikované šestiboké pevnůstky měly sloužit jako velitelská
stanoviště a pozorovatelny. Měly dvojité stěny mezi kterými byla vrstva písku nebo jiného
materiálu.
Většina děl, která sloužila k ostřelování pláží byla umístěna v kasematách nebo
pevnůstkách. Velká část z nich byla vybudována ze železobetonu.
Po ostrově byly různě roztroušeny odolné úkryty, ve kterých se skladovala munice a zásoby
potravin.
d) Barma
Pevnůstky nalezené v pralesích Barmy byly velice podobné těm, které byly stavěny v Jižním
Pacifiku. Jedna z pevnůstek byla popsána jako zhruba kruhový pahorek o průměru cca 25 stop a
výšce 5 stop. Do vchodu, situovaného v týlu, ústil průlezný zákop. Nízko nad okolním terénem se
nacházela střílna o šířce 6 stop a hloubce menší než 1 stopa.

Obr. 6: Ocelová pevnůstka (Betio)

4. Úkryty
a) Popis na základě terénního průzkumu
Obecně se dají úkryty rozdělit na lehké a těžké. Lehký úkryt měl většinou podobu o něco
většího střeleckého okopu, který byl překryt kládami, zeminou a jiným vhodným, místně
dostupným, materiálem. Lehké úkryty byly většinou velmi dobře zamaskovány a jejich osádku
tvořili 3 – 4 muži.
Na obr. 7 je snímek odolnějšího úkrytu vybudovaného v blízkosti pláže. Vchod je chráněn
před vhozením ručního granátu. Odolnost úkrytu je srovnatelná s kulometnými pevnůstkami. Jeho
osádku tvořilo 6 – 15 mužů. Na obr. 8 je snímek úkrytu, vybudovaného na ostrově Betio, který
sloužil jako stanice první pomoci.
Japonské úkryty budovány především jako povrchové nebo podpovrchové (obr. 9 a 10).
Úkryty nalezené na ostrově Makin byly cca 20 stop dlouhé a měly různou šířku. Strop byl tvořen
dvěma nebo třemi vrstvami klád o průměru 10 – 15 palců. Klády byly navíc ještě překryty vrstvou
zeminy o síle 8 – 10 stop. Úkryty měly pouze jeden, velice úzký, vchod.

Obr. 7: Úkryt vybudovaný v blízkosti pláže

Obr. 8: Úkryt sloužící jako stanice první pomoci (Betio)

Obr. 9: Japonský povrchový úkryt (Betio)

Obr. 10: Japonský povrchový úkryt (Betio)

b) Porovnání s kořistními japonskými podklady
V tomto oddíle jsou zařazeny pokyny pro budování úkrytů, které byly uvedeny v japonském
ženijním manuálu. Po prostudování japonských podkladů se dá říct, že v obecné rovině byly hlavní
zásady pro budování úkrytů dodržovány.
Základní pravidla – Úkryty se budují za účelem ochrany živé síly, zbraní a zásob.
Konstrukční řešení úkrytů závisí na tom, k jakému účelu mají sloužit. V závislosti na dostatku času
a materiálu mohou být úkryty již od začátku budovány jako odolnější. Zesilování úkrytů lze
provádět také dodatečně.
Klasické stavební materiály jsou většinou obtížně dostupné. Je proto nutné, aby byl v co
možná největší míře využit materiál z místních zdrojů.
Před střílnami se hloubí malé příkopy, které slouží k pohlcování zeminy vyvržené výbuchy.
Předchází se tak zablokování střílny. Střílna se také obkládá přikrývkami, plátnem apod., aby se
snížil hluk vznikající při střelbě.
Nosná konstrukce – Klády, které tvoří strop úkrytu se svazují drátem. Spoje musí být pevné.
Mezery mezi kládami je třeba ucpat, aby jimi do úkrytu nepropadávala zemina a písek.
Odolnost stropu se zvyšuje dalšími vrstvami různého materiálu. Strop lze zesílit kamením,
kládami nebo ocelovým plechem. Vše se poté překryje tenkou vrstvou zeminy nebo písku. Stropy
se obvykle zesilují dvěma a více vrstvami. Zesilující vrstvy se obvykle prokládají vrstvou zeminy.
Kvůli zvýšení odolnosti proti tlakové vlně by měly být boční stěny úkrytů obsypány.
Zesílení lze provést také naskládáním několik vrstev klád podél těch stěn, které jsou nejvíce
ohroženy nepřátelskou palbou. Podobně se zesilují také ty části stropu, které jsou vystaveny
nepřátelské palbě. Vždy však musí být také adekvátně zesílena přilehlá stěna.
Vchod je třeba dobře zamaskovat a vybudovat jej dostatečně odolný. Vchody méně
odolných úkrytů se chrání prkny o minimální síle 2 palce. Před vchodem se také staví barikáda z
pytlů naplněných pískem, která snižuje účinek tlakové vlny výbuchu. Větší stavby mají mít
minimálně 2 vchody. Minimální vzdálenost mezi nimi je 6 stop. Nemůže se tak stát, že by oba
vchody byly najednou zničeny explozí jedné bomby nebo dělostřeleckého granátu.
Vchody, které mají podobu tunelu, musí mít dostatečně silné nakrytí. Vstupní šachty do
tunelů je nutno dobře zamaskovat.
Nosná konstrukce musí být dostatečně tuhá. Klády se spojují pomocí skob, hřebíků, šroubů
nebo pomocí klasických tesařských spojů.
Výkopy pro lehčí typy úkrytů se hloubí současně se spojovacím zákopem. Postup výstavby
se liší podle typu úkrytu a jeho požadované odolnosti. V případě lehkých úkrytů se postupuje tak, že
do výkopu se nejprve osadí sloupky, poté se obloží stěny a nakonec se rozmístí nosníky. Nosníky
mají přes obrys úkrytu přesahovat alespoň o 1 stopu. Nosná konstrukce se s kládami, které tvoří
strop musí svázat drátem apod. Po dokončení stropu se úkryt zahrne zeminou. Před zahrnutím se ke
střílnám připevní střílnové nástavby.
Pokud není k dispozici potřebný materiál, ale na místě výstavby je vhodné podloží, budují se
jeskynní úkryty a palebná postavení.
Aby při střelbě nedocházelo ke zvíření prachu, rozloží se před střílny vlhká tkanina, rohože
apod.
Zařízení sloužící k řízení dělostřelecké palby a k výpočtům se umísťují do samostatných
úkrytů. Palbu na postupujícího nepřítele musí být možno vést i za zhoršené viditelnosti (v noci, za
mlhy apod.).
Zejména u kulometných pevnůstek je třeba dbát na to, aby bylo zajištěno dostatečné větrání.
Při delší střelbě se uvolňuje velké množství oxidu uhelnatého. Dezinfekce po proniknutí plynů
dovnitř úkrytů se provádí chloridem vápenatým (emulze, aerosol).

Úkryty, které se nacházejí hluboko pod zemí se větrají pomocí větracích šachet. Do úkrytů je
také možno nainstalovat ventilátory. V interiérech se věší závěsy napuštěné chloridem vápenatým.
Je třeba také předcházet akumulaci oxidu uhelnatého.
Skladovanou munici je třeba chránit před vlhkostí. Pěchotní a dělostřelecká munice se
skladuje v bednách. Množství uskladněné munice je závislé na typu a velikosti úkrytu. Vzdálenost
mezi jednotlivými bednami musí být minimálně 5 yardů.

5. Přeměna budov na palebná postavení
Takováto postavení byla nacházena v Jižním a Centrálním Pacifiku. Na Nové Guineji byly
takto upravovány typické rákosové domy. Domy jsou zde stavěny na kůlech, takže jejich podlaha se
nachází několik stop nad úrovní okolního terénu. Japonci podlahy domů zesílily vrstvou klád a
zeminy. Po obvodu domu vyhloubili zákopy, které byly shora kryty zesílenou podlahou. Kolem
domu pak postavili stěny z klád a drnů. Mezi podlahou a horním okrajem stěny vznikla mezera o
výšce cca 9 palců. Ta pak plnila funkci střílny. Dům tak byl uzpůsoben ke kruhové obraně.

6. Střelecká postavení, okopy a zákopy
Stalo se pravidlem, že pokud byli japonci „přibiti“ k zemi palbou, byť i na velmi krátkou
dobu, začali se okamžitě zakopávat. Japonci velmi často používali okopy pro jednotlivce. Spousta z
nich sloužila k ochraně bunkrů, úkrytů a dělostřeleckých postavení. Do stěn spojovacích zákopů
byly často hloubeny malé úkryty pro jednotlivce.
Předsunuté pozice v Barmě byly tvořeny řetězcem okopů pro jednotlivce, které od sebe byly
vzdáleny 20 stop. Často byly nacházeny také okopy pro dva muže. Okopy byly propojeny
spojovacími zákopy.
Před postaveními byla stavěna překážka z ostnatého drátu. Jako jednoduché poplašné
zařízení sloužily plechovky spojené s klopýtacím drátem. Umísťovaly se ve vzájemných
rozestupech 5 stop a byly předsunuty před překážku z ostnatého drátu.
Okopy pro jednotlivce byly většinou 3 stopy hluboké. Byly kruhové a jejich průměr byl
zhruba 3 stopy. Vykopaná zemina byla navršena okolo.
Okop pro dva muže byl také 3 stopy hluboký a měl oválný půdorys. Ve svažitém terénu se
vykopaná zemina ukládala dopředu, aby vznikla dostatečně silná předprseň.
Spojovací zákopy (průlezné) byly zhruba 2 stopy hluboké a 1,5 stopy široké.
Kulometné okopy měly v půdorysu tvar oblouku. Z vykopané zeminy se navršila cca 6 palců
vysoká předprseň. Střeliště se nacházela ve stejné výškové úrovni jako okolní terén.
V pralesích Barmy se střelecká a kulometná postavení často budovala ve svazích kopců. V
jejich týlu se nacházel malý úkryt (obr. 11).
Podle hlášení z bojišť v Jižním Pacifiku byla japonská tábořiště obklopena různými typy
standardních střeleckých postavení. Některá z nich byla opatřena nakrytím. Jednotlivá střelecká
postavení byla spojena průleznými zákopy.

Obr. 11: Střelecké postavení s úkrytem vybudované ve svahu (Barma)

7. Palebná postavení protiletadlových zbraní
a) Obecně
Vojenští pozorovatelé potvrdili, že japonská protiletadlová postavení v Jižním Pacifiku byla
budována excelentně. V uzlech protiletadlová obrany byly soustředěny jak těžké, tak lehké zbraně.
Na obr. 12 je schéma typické protiletadlové baterie. Na obrázku nejsou zakreslena
maskovací opatření. Za zmínku stojí, že na jednom místě se nachází postavení těžkých a středních
děl a protiletadlových kulometů. Velitelské stanoviště je situováno uvnitř půlkruhu tvořeného
postaveními pro těžká děla.
b) Šalamounovy ostrovy
Japonské baterie středních a těžkých protiletadlových děl byly budovány dle tří základních
schémat. Děla byla rozmístěna v oblouku, trojúhelníku nebo obecném čtyřúhelníku.
V obloukové baterie bylo rozmístěno 3 – 10 děl. Poloměr půlkruhu byl přímo úměrný počtu
zbraní. Baterie byly často doplněny několika postaveními pro lehké protiletadlové zbraně.
Velitelské stanoviště bylo vybudováno v týlu baterie, zhruba uprostřed tětivy půlkruhu. Úkryty pro
obsluhy děl a munici byly obvykle rozmístěny na okrajích ploch, které byly pro baterie vykáceny.
Trojúhelníková baterie byla tvořena třemi dělostřeleckými postaveními. Velitelské stanoviště
se nacházelo zhruba uprostřed.
V čtyřúhelníkové baterii byla osazena 4 děla. Velitelské stanoviště se opět nacházelo
uprostřed baterie. Úkryty se rozmísťovaly stejně jako u obloukových baterií.
Okopy byly většinou kruhové a neměly vchody. U některých okopů byly vybudovány
chráněné vchody. U jiných zase vchody nebyly chráněny vůbec.
Průměr okopů se pohyboval mezi 12 a 33 stopami. Většina z nich byla mírně zapuštěna do
země.
U Port Vila (Vanuatu) byl objeven nový typ dělostřeleckého postavení. Do okopu vedla, skrz
úkryt, rampa. Kolem kruhového náspu byl vybudován ještě jeden (obr. 12).

Obr. 12: Palebné postavení u Port Vila (Vanuatu). Vnější val nebyl dokončen.

Na základě rozboru leteckých snímků bylo zjištěno, že okopy pro těžké automatické zbraně
byly budovány podle jednoho vzoru a měly průměr 10 – 12 stop a hloubku 5 – 6 stop. Stěny okopů
byly obvykle zesíleny kmeny kokosových palem nebo, pokud byly okopy vyhloubeny v korálu,
byly obloženy jeho úlomky a pytli s pískem. Vše bylo výtečně zamaskováno. Zemní násypy byly
někdy maskovány pomocí drnů.
Pro všechna japonská protiletadlová postavení bylo typické: jeden nebo dva úkryty
zabudované do stěn okopu. Jeden sloužil k uskladnění munice a druhý k ukrytí obsluhy zbraně nebo
zásob. Úkryty obsluh byly většinou podzemní a byly budovány nedaleko od okopů. Východně od
Lambeti byl nalezen kruhový okop spojený s bludištěm podzemních úkrytů a jiných prostor. Do
podzemí bylo možno vstoupit několika šachtami o průměru přibližně 3 stopy. V několika případech
byly šachty vybaveny žebříky.
Na Gurasi byly nalezeny nové typy palebných postavení. Jednalo se o relativně úzké okopy
vybudované v korálu, napojené na betonový bunkr.

8. Překážky
a) Obecně
Informace uvedené v této sekci jsou čerpány z různých japonských manuálů. Čtenář se zde
seznámí s různými typy překážek, se kterými se může setkat v budoucích bojových operacích.
Japonci používají překážky k znesnadnění postupu nepřítele, k ničení a zpomalení jeho
jednotek a také jako preventivní opatření proti překvapivým útokům. Nejběžnější jsou překážky z
ostnatého drátu, přenosné překážky, miny, záseky, protitankové příkopy a jámy. Dalším typem jsou
překážky sloužící k oddělení pěchoty doprovázející obrněná vozidla.
b) Drátěné překážky
Na obr. 13 je překážka z ostnatého a hladkého drátu, který je připevněn ke dřevěným kůlům.
Kromě spodní, horizontální, části překážky není drát napnut. Překážka se někdy zesiluje spojením
horizontálních drátů.
Na obr. 14 je vyobrazena překážka nalezená na ostrově Betio. Opět je zde použit jak hladký,
tak i ostnatý drát. V překážce byly občas vynechány průchody, které se zatarasovaly přenosnými
překážkami. K upevnění drátu se občas používaly také ocelové kotevní kolíky s oky (tzv. prasečí
ocásky). Výstavba překážky se tak značně urychlila. Eliminován je také hluk doprovázející
zatloukání dřevěných kůlů.
Na Nové Georgii použili japonci místo ostnatého drátu k vybudování překážek pichlavé
šlahouny popínavých rostlin.
Schéma průchodů v drátěných překážkách je uvedeno na obr. 15.

Obr. 13: Drátěná překážka na dřevěných kůlech

Obr. 14: Drátěná překážka používaná na ostrově Betio

Obr. 15: Dva typy průchodů v drátěných překážkách

c) Přenosné překážky
Japonci považují přenosné překážky za nepříliš efektivní, ale pozitivně hodnotí jejich
jednoduchý transport, rozmístění a maskování. Podle japonských manuálů se měly tyto překážky
používat v místech, kde jejich přítomnost nepřítel nepředpokládá, dále k uzavírání průchodů v
drátěných překážkách a tam, kde se velmi obtížně zatloukají překážkové kolíky (např. ve skalnatém
nebo zamrzlém terénu).
Rozměry japonských přenosných překážek jsou různorodé. Byly určeny taktickými
požadavky a přepravními možnostmi.
Ke zvýšení efektivity se mají překážky, dle japonských pramenů, rozmísťovat také na sebe,
nebo se na koncích spojovat kolíky, drátem apod.
Jeden typ přenosné překážky je vyobrazen na obr. 16. K výrobě překážky byl použit hladký
(dvou různých průměrů) i ostnatý drát.

Obr. 16: Přenosná překážka z hladkého a ostnatého drátu

Fríský kůň, jehož schéma je na obr. 17, je obvykle 10 stop dlouhý a 4 stopy vysoký. K
usnadnění transportu je japonci někdy vyráběly jako rokládatelné.

Obr. 17: Fríský kůň
Dalším typem překážky je roztahovatelný drátěný válec. Jeho průměr se pohybuje mezi 3 –
4 stopami. Překážka se na místo použití přepravuje ve složeném stavu. Po roztažení se kotví k zemi.

Obr. 18: Drátěný válec (a, b – výroba překážky, c – instalace překážky)

d) Další typy překážek
Japonci došli k závěru, že stromové záseky lze snadno zničit. V hustě zalesněných oblastech
je však používají velmi často. Podle japonských manuálů se k vybudování záseků hodí nejlépe
stromy s velkým počtem větví a širokými listy nebo bambus. Rovné a silné větve jsou seříznuty do
špice a umístěny proti směru předpokládaného nepřátelského postupu. Japonci překážku zesilují
tak, že větve, které se navzájem dotýkají ještě svážou hladkým drátem.
Stromy jsou někdy také káceny tak, že ve výšce 2 – 3 stopy zůstanou částečně spojeny s
kmenem. Větve jsou upraveny tak, jak bylo popsáno výše.

Obr. 19: Schéma stromového záseku
Válcová překážka z ostnatého drátu je tvořena pěti prstenci spojenými šesti dráty.
Horizontální dráty jsou dále propleteny ostnatým drátem.
Překážka z ostnatého drátu napnutá v rámech se buduje dle obr. 20. Pro usnadnění transportu
lze překážku poskládat.

Obr. 20: Překážka z ostnatého drátu na rámech

Japonci používají několik typů drátěných, tzv. klopýtacích, překážek. První typ má podobu
prstenců o průměru 1 – 2 stopy (obr. 24a). Druhý typ je tvořen oblouky drátu. Vrchol oblouku se
nachází ve výšce něco málo přes jednu stopu nad úrovní terénu. Konce oblouků jsou připevněny ke
kolíkům (obr. 24b). Poslední typ překážky je tvořen smyčkami drátu. Japonci ji budují jak z
hladkého, tak z ostnatého drátu. Drát je ukotven pomocí kolíků. Smyčky mají různou velikost.
Vrcholy smyček se nachází cca 10 palců nad povrchem terénu.
Překážky mohou být tvořena také drátem, lany nebo popínavými rostlinami napnutými mezi
kmeny stromů.

e) Protitankové překážky
Podle japonských pramenů mají být typy protitankových překážek voleny dle terénu, typů
nepřátelských tanků a dalších okolností.
Protitankové příkopy sloužící k zastavení postupu středních tanků mají obvykle šířku 10 a
více stop (v úrovni terénu). Hloubka příkopů bývá 6 a více stop. Stěny příkopů se budují co možná
nejstrmější. Příkopy, které mají postup středních tanků pouze zpomalit mají zhruba poloviční
rozměry.
Protitankové stupně se podle japonských manuálů budují s výhodou především ve svažitém
terénu. Jejich efektivita je tím větší, čím strmější je svah.
f) Miny
Dle japonských manuálů se s minami snadno manipuluje a mohou být rychle rozmístěny na
požadovaná místa. Jejich nevýhoda spočívá v tom, že mohou být předčasně přivedeny k výbuchu
následkem nepřátelského leteckého a dělostřeleckého bombardování. Je tedy velmi důležité minová
pole dobře zamaskovat.
Vzdálenost mezi minami se volí dle taktické situace, typu min a charakteru terénu. Obecně
se však rozmísťují šachovnicovitě. Ukládají se do takové hloubky, aby bylo zajištěno dostatečné
maskování.
g) Překážky sloužící k oddělení tanků od pěchoty
Tento typ překážek se dle japonských podkladů buduje velice snadno a také není obtížné jej
zamaskovat. Tyto překážky se budují v těch případech, kdy, z nějakého důvodu, není možné
postavit protitankové překážky. Osádky tanků bývají frustrovány, když přijdou o ochranu, kterou
jim poskytuje doprovodná pěchota.
K tomuto účelu se nejčastěji používají klopýtací překážky a spirály z ostnatého drátu.
Překážky se rozmísťují tak, aby bylo možné je postřelovat z postavení obránce.
Při přejezdu tanku jsou spirálové překážky stlačeny. Po přejetí tanku se překážky vrací do
původní polohy.
h) Další typy překážek
Mezi další překážky zmiňované v japonských materiálech patří:
- Jámy
- Pokácené stromy
- Dřevěné kůly – Kůly, o průměru cca 1 stopa a délce cca 9 stop, zapuštěné do země dokáží někdy
zpomalit postup tanků. V terénu se rozmísťují nepravidelně. Kůly vyčuhují cca 3 stopy nad povrch
terénu.

Použité prameny a literatura: Intelligence bulletin, Vol. II, No. 6, January 1944, Military intelligence
division
Autor: Ing. Vladimír Polášek
E-mail: vladimir.polasek@atlas.cz
Web: www.polni-opevneni.websnadno.cz