You are on page 1of 1

›  

Tak jsem byl v minulém Odrazu v článku pana Bára nazván developerským lobbyistou. Mohl bych se
tu bránit, že se stavebnictvím nemám nic společného, ale to fakt nehodlám. I kdybych vlastnil Ekospol
a Trigemu dohromady, vůbec by na tom nezáleželo, neboť podstatná je jen váha argumentů. Ty buď
platí samy o sobě anebo ne, ale je lhostejno, kdo je píše.

Pan Bár vyjmenovává asi půl tuctu oblastí, které jej v Roztokách trápí (školky, kvalita silnic, atd.) a o
kterých se domnívá, že by se přistěhováním dalších obyvatel ještě zhoršily. Samozřejmě, lze o nich
diskutovat, ale berme je na chvíli jako fakt. Je dobré si všimnout jedné vlastnosti, která je spojuje:
všechny jmenované potíže spadají do veřejného sektoru, žádná do sektoru soukromého. To považuji
za symptomatické. Uvědomme si, jaké telefonní číslo má v našem městě Äveřejný sektor³ a hned věci
uvidíme v jiném světle. Chorobně podezřívavý člověk by totiž mohl nabýt dojmu, že vedení města si
s těmito problémy nevědělo rady, popř. vidělo své priority jinde a tak na to šlo od lesa. Povedlo se mu
přesvědčit občany (jak o tom vypovídá citovaný článek), že takový stav je vlastně daný, nic se s tím
nedá dělat, a východiskem je zarazit příliv novousedlíků, aby se to alespoň nezhoršovalo. Je to asi jako
by člověk řešil kapající kohoutek odpojením domu od vodovodu. Kupodivu nenásledovala staletími
prověřená česká metoda ± defenestrace ± ale řada lidí na tuto bizarní myšlenku vskutku přistoupila.
Naštěstí, troufám si tvrdit, většina se šaškárny zvané referendum zúčastnit odmítla (hrdě se ke členství
v tomto klubu také hlásím) a tak to dobře dopadlo. Čili, máme-li problém s děravými silnicemi, řešme
děravé silnice, máme-li problém s kapacitou školy, řešme školu, ale nepokoušejme se zde o sociální
inženýrství a nesnažme se vyzrát na realitu. Ta nás totiž stejně vždycky doběhne.

Pro celý problém rozvoje Roztok ztělesněný v poslední době třeba veřejným projednáváním
regulačního plánu Tichého údolí, Panenské a všemi ostatními příležitostmi pro řádění Äobčanské
společnosti³ jsou podstatné dvě otázky: kde má růst města skončit a jak má být výstavba regulována.

První odpověď je jednoduchá. Růst města skončí tam, kde si to budou lidé přát. Jenže takové přání
může být vyjádřeno jedině ochotou nebo neochotou dalších lidí se přistěhovat a nikoliv, že jim to tak
nějak po demokraticku zatrhneme. V současnosti sice kdekdo kňourá, co že je tu všechno špatně, ale
zdá se, že to těm stovkám nově příchozích vůbec nevadí. Naopak bych opravdu rád poznal alespoň
jednoho člověka, který se z Roztok skutečně odstěhoval (ne tím jen Ävyhrožoval³), protože už to tu
nemohl vydržet (pokud o někom takovém víte, napište mi prosím).

Co se týče té regulace, záležitost je podle mě rovněž přehledná. Nedotknutelnost soukromého


vlastnictví je fundamentální, nejzásadnější právo, jaké máme. Stačí z něj vycházet. Na svém pozemku
si za své peníze může postavit kdo chce co chce, třeba i Äbezduchou stavbu³. Respektive měl by moci.
Samozřejmě platí, že zároveň nesmí omezit hmatatelná práva ostatních, zejm. sousedů. Od toho aby
např. někdo neznehodnotil vilu souseda tím, že vedle ní postaví kravín, máme ale územní a stavební
řízení, kde by se všechny relevantní osoby (relevantní osoby! ne křiklouni, kteří se cítí být věrozvěsty
tzv. veřejného zájmu) měly mít možnost setkat a uplatnit své individuální požadavky. Nakonec se pak
dojde k výsledku, který je příznivý pro všechny zúčastněné a všichni by tak měli odejít plus minus
spokojeni (tzv. × ×  situace). Pokud se ale z problému udělá veřejná kauza a možnost kafrat do
toho, co a jak kdo kde smí nebo nesmí stavět, dostane každý včetně lidí, kterým je do věci asi tolik, co
Mikronésii do elektrárny Prunéřov, vzejdou ze střetu vítězové a poražení a výsledkem je demokraticky
uplatněná zvůle. Uvědomuji si, že v praxi je vyvažování zájmů cesta klopotná a trnitá a výsledek
nedokonalý, ale měli bychom spíše hledat způsoby, jak je zlepšit než jak druhým zatnout tipec.

Tomáš Šalamon

c