You are on page 1of 112

VYBRANÉ BÁSNĚ.

ŽEŇ Z LITERATUR, SVAZEK


XXVI. o PŘELOŽIL JAN KAMENÁŘ.
M L A D Ý M Č T E N Á Ř Ů M VYDÁVÁ
JAN LAICHTER. REDAKCÍ VÁCLAVA
ŘÍHY. V PRAZE 1910. D
Z-fSS?
***£\

b.ms
<rtf-i
FRIEDRICH SCHILLER.
HEKTOROVO LOUČENÍ.

Ándromache.
Chce mne Hektor navždy opustiti
právě teď, kdy Achill kupí lítý
Patroklovi strašné oběti?
A kdo synáčka pak vyučí ti
metat oštěpy a bohy ctíti,
když tě zhltne temné podsvětí?

Hektor.
Utlum proud svých slzí, ženo drahá!
Dnes má ruka s touhou na meč sahá,
chránit musím Pergam, rodný hrad.
V boji za vlast život svůj-li složím,
její spasitel, štít chrámům božím,
k řece stygické pak sejdu rád.
Andromache.
Řinkot tvých už neslyším zbraní,
meč tvůj v síni nepohne se ani,
vymře Priamův rod hrdinný.
Tam, kde Kokyt pláče pustinami,
zoře nikdy dne kde neoznámí,
padne mně tvá láska v hlubiny.

Hektor.
Život myšlenek a touhy plný
utopí sic Lethe tiché vlny,
ale lásku moji ne.
Slyš! ten divoch nám už vráží v brány,
dej mně meč a zanech bědování!
Hektorova láska nezhyne.

BB B

.'
SLAVNOST VÍTĚZNÁ.

Padla pevnost Priamova,


Trója byla v ssutinách,
s lupem hojným domů znova
vítězný voj řecký táh;
velkolepé loďstvo jejich
stálo v pyšném pořadí
heiiespontských na peřejích,
hledíc k břehům Hellady.

„Výš a výš ať zpěv se vznáší!


Lodi v domov rozmilý
odnesou nás za chvíli,
pod krov drahé vlasti naší.“

Bledý, s rozvlátými vlasy


sedí zástup trojských žen,
zoufale hruď rozrývá si,
v tvářích žal a bolest jen.
Ve slavnostní jásot divý
mísí se jich hořký ston,
památku strast vlastní živí
na žalostný říše skon.

„S bohem, půdo drahá, s bohem!


Z vlasti sladké v širou dál
cizí pán nás mocí vzal.
mni, ach smrt je lepší mnohem!“

Kalchas bohy věčné slaví


obětí, již zanítí
Palladě, jež města staví,
města umí bořiti,
vzývá Neptuna, jenž směle
vodním pásem země spial,
Zeva, lidí strašitele,
bouř-li na ně rozpoutal.

„Vítězně je dokončený
dlouhý namáhavý spor,
v kruh je doplněn let chór,
město velké bylo — není.“

Atreovec čítal voje,

4
které vedl do pole,
kolik z nich, ach, zhubeno je
v skamanderském údole!
A tu oblak na tvář králi
hoře pochmurného vzlet —
z vojsk, jež z domova ved v dáli,
přivádí jen málo zpět.

„Nuže, v radostnou tu chvíli,


kdož se vracíš v rodnou zem,
plesej nad svým životem,
přemnozí se nevrátili!“

„I když vrátí se, ne každý


smí se těšit na domov,
neboť zlosyn lačný vraždy
vplížil se snad v jeho krov.
V obět padl mnohý vrahu
krutým bojem šetřený!“
zvolal Ulix na výstrahu
nadšen duchem Athény.

„Šťasten, kdo má věrnou ženu,


jež mu, cudná, střeží dům;

5
avšak jejím rozmarům
nevěř, neb má ráda změnu!“

S vydobytou právě ženou


Atrid potěšení má,
šťastný v náruč roztouženou
tělo krásné objímá.
„Zločin stíhá pomsta vždycky,
zajde každá špatná věc,
neboť vládne olympický
spravedlivě Kronovec.“

„Zlo se zlem vždy dokonává,


pohostinství ztupené
vyhubí rod z kořene —
Zeus vždy váží podle práva.“

„Šťastnému to arci sluší,“


Oileův syn statný vzdych',
„velebí-li celou duší
vládu božstev nebeských;
spravedlivost v tom však není
štěstí najít náhodou:
Patroklos je pohrobený,
Thersitové domů jdou,“

6
„Od náhody máš-li osud,
slepé štěstí dá-li jej,
nuže, tedy zaplesej,
kdož jsi živ a zdráv zde posud!“

„Ba, rek nejstatnější zhyne!


Bratře, z řeckých slavností
památka tvá nepomine,
neb's nám byl vždy pevností.
Když nám loďstva zapálena,
tvá nás páže spasila,
lest však cenou odměněna,
jež jen tobě patřila.“

„Dřímej v míru prach tvůj svatý,


všem jsi doved odolat,
Aiax Aiakem jen pad,
hněv, ach, nejchrabřejší sklátí!“

Neoptolem vína nyní


ke cti otce svého lil:
„Nad osud, jejž mají jiní,
velký otče, tvůj je díl.
Mezi všemi dary žití
sláva největší je dar,

7
když se tělo ve prach sřítí,
jména nedotkne se zmar.“

„Chrabrý hrdino, tvá sláva


v písni bude věčně žít,
život náš je pouhý kmit,
žít až mrtvý nepřestává.“

„O rekovi sebe větším,


podleh-li, zpěv málo ví,
nuž, já Hektorovi svědčím,“
Tydeův syn statný dí.
„Za krb tichý padl v boji,
za krb, jemuž strážcem byl,
ve cti výš-li vítěz stojí,
jeho ctí je krasší cíl.“

„Pro oltář pad svého domu,


jenž v něm pevný štít vždy měl,
proto také nepřítel
skloň se úctou k muži tomu.“

Nestor, jenž rod přečkal trojí,


velký rek i při číši,
Hekubu, jež v pláči stojí,

8
potěšiti pospíší:
„Vem ten pohár ověnčený,
pij a žal svůj zapomeň,
nad Bakchův dar léku není,
balsám srdci bůh lil veň.“

„Vem ten pohár ověnčený,


pro srdce vlit balsám veň,
pij a žal svůj zapomeň,
nad Bakchův dar léku není.“

„Vždyť i Nioba, jež byla


terčem pro hněv Nesmrtných,
plodu klasů okusila
a tu srdce bol jí ztich.
Neboť dokud žití šťáva
pění se kol lidských rtů,
Lethe bolest uchovává
v hlubinách svých ukrytu.“

„Jistě, dokud žití šťáva


pění se kol lidských rtů,
hoře prchá v kraje snů,
Lethe v hloub je pochovává.“

9
Bohem uchvácena, bledá,
věštka se teď pozvedla,
tam, kde z vlasti dým se zvedá,
naposledy pohledla:
„Pouhý dým je všecko žití,
pára, jež se rozplyne,
věčně nic tu nemůž' býti
mimo bohy jediné!“

„Starost \oď zde doprovází


jinde zase jezdce kdes,
žijme tedy aspoň dnes,
zítra se snad všecko zkazí!“

B B B

iO
POLYKRATŮV PRSTEN.

Stál na cimbuří svého hradu


a pyšný na svou moc a vládu
děl k příteli, jenž s ním byl tam:
„Co vidí vůkol oko tvoje,
to všechno mně zde poddáno je,
jsem šťasten přec, viď, řekni sám!“

„Nu vskutku, bohové ti přáli,“


děl přítel ku sámskému králi,
„dřív rovným nyní panuješ.
Leč dosud žije jejich mstitel;
jak může šťasten být můj přítel,
když dnes či zítra zhyne též?“

A dřív než dokončil tu větu,


hle, posel vyslán od Miletu,
jenž tyranu dí tuto zvěst:

11
„Žár obětní ať bohům vzplane,
ty skráň si laurem věnči, pane,
a veselo ať všude jest!

Tvůj nepřítel pad právě v boji,


teď zdraví tebe zvěstí mojí
tvůj věrný vůdce Polydor.“
A z mošny, kterou rozendává,
hle, zkrvavená známá hlava
k nim upírá svůj hrůzný zor.

Král egyptský couv' zděšen hbitě


a spěšně dí: „Přec varuji tě,
ó nevěř, nevěř ve štěstí!
Jen považ, na proradné vodě
s tvým štěstím plují kdesi lodě
a bouř je může rozmésti.“

A při posledním jeho slově


vznik náhle jásot na ostrově
a v okamžiku všude ples.
Hle, s pokladů tam vzácných tíží
se loďstvo z cizích krajů blíží
a přístav mění v stěžňů les.

12
Host královský to vida žasne.
„Máš opravdu dnes chvíle šťastné,
leč chvíle jsou vždy nestálé!
Voj krétský v bojích otužilý
ti válkou hrozí tuto chvíli
a před branou je namále.“

A ještě nedořek to ani,


hle, loďstvo pluje mořskou plání
a „Vítězství!“ zní jeden hlas.
„Už nebezpečí zlomeno je,
bouř pohrobila krétské voje,
jež právě chtěly zničit nás!“

Host patří na to, úžas v líci:


„Žes šťasten, mohu nyní říci,
leč o tvou spásu teď se chvím.
Mne bohů závist plní strachem,
ti radost stálou v žití plachém
nám nedopřejí smrtelným.

I mně vše dařilo se zcela


a přízeň nebes provázela
vždy každý vladařský můj čin.

13
Leč když mně počal dědic kvésti,
já dluh svůj splatil svému štěstí:
chtěl bůh a umřel drahý syn.

Ty chceš-li ujít strasti proto,


pros úpěnlivě božstvo toto,
by k štěstí bol ti přidán byl;
neb život skončí jistě mukou,
kde neustále plnou rukou
bůh radostné jen dary sil.

A když ti božstvo nevyhoví,


tož pomni rady přítelovy
a volej neštěstí si sám:
co z pokladů tvých v zemi zdejší
je srdci tvému nejmilejší,
hoď v pospas mořským hlubinám!“

Tu králi rázem zbledla líce:


„Z všech skvostů svojí pokladnice
mám tenhle prsten nejraděj.
Nuž ať jej Erinye mají
a pro štěstí mne nestíhají.“
To pravě v příboj vrhl jej.

14
A časně druhého pak rána
vstoup rybář v palác svého pána
a přímo zářil, jak byl rád:
„Hleď, pane, chyt jsem rybu v síti,
jíž rovné nelze uloviti,
tož, prosím, smím ji tobě dát?“

A když tu rybu rozřezali,


tu vrazí kuchař k svému králi
a volá k němu s úžasem:
„Můj pane, prsten, jejž jsi míval
se právě v břiše rybím skrýval —
ó hranic není v štěstí tvém!“

Tu hrůza zmocnila se hosta.


„Zde zůstat nemožnost je prostá
a též, bych přítelem tvým slul.
Vždyť bozi záhubu tvou chtějí;
bych ušel jí, já odtud spěji.“
Tak děl a rychle domů plul.

a Q El

15
IBYKOVI JEŘÁBI.

K hrám, k dostihům a k písní boji,


jenž všecky kmeny řecké spojí
a před Korint zve na slavnost,
spěl Ibyk, bohů milý host.
Sám Apoll dal mu mysl svěží
a v ústa sladkých zpěvů dar;
tak z Regia šel bez přítěží,
jen v prsou nesl božský žár.

lile, Akrokorint s pyšné skály


už kyne poutníkovi v dáli,
jenž zbožnou hrůzou nesmělý
v háj Neptunův jde setmělý.
Zde všude svatý klid; jen v šeru
šik jeřábů se výší mih,
již odlétají ze severu
teď právě na teplejší jih.

16
„Buď pozdrav, přátelé, vám vřelý,
vy mořem jste mne provázeli
a teď jste dobrým znamením,
vždyť máte osud stejný s mým.
My přicházíme ze zdaleka
jen přístřeší zde hledati;
kéž potupu, jež snad nás čeká,
bůh pohostinný odvrátí!“

A zbystří krok a dál se nese,


až v hlubokém se octne lese.
Tu náhle v těsném úbočí
dva lupiči naň vyskočí.
Dal do boje se odvážného,
leč páž mu rychle zemdlívá,
vždyť lyra byla nástroj jeho,
ne těžký luk a tětiva.

I volá k lidem, bohy vzývá,


leč nikdo se mu neozývá,
ni živé duše není tu
v tom hrozném lesním úkrytu.
„Ach v cizině a opuštěný
zde klesám rukou zlosynů,

17
Friedrich Schiller: Vybrané básní. 2
ni slzy pro mne nikde není,
já bez pomsty tu zahynu.“

A těžce raněn klesá v keři.


V tom šum zní jeřábího peří
a z blízka strašný krákor jich.
Už nemá sil, by zraky zdvih.
„Vy jeřábové moji drazí,
když nezvedne se žádný hlas,
vy žalujete, kdo moji vrazi!“
Tak zaúpěl a zrak mu zhas“.

Pak mrtvola tam nalezena;


ač nahá, od ran zohavena,
přec jeho přítel, hospodář
hned poznal drahou onu tvář:
„Ach tak se shledáváme zase!
A já vždy pevně doufal jsem,
že ověnčím tě po zápase
a sám ctí stoupnu v lesku tvém.“

I rozesmutní zpráva ona


lid na slavnostech Poseidona;
ba celé Řecko truchlilo,

18
vždyť srdce všech jej ztratilo,
Lid k prytanum jak bouř se žene
a pomstu žádá rozlícen
a Mány vraždou zneuctěné
prý smíří vrah svou krví jen.

Dav ohromný hry přivábily,


v něm černí vrahové se skryli;
leč jak se vyznat ve stopě
v té vlnící se potopě?
Snad zbabělí to loupežníci,
či závistivý nepřítel?
To Helios jen vše vidící
by jediný snad pověděl.

Vrah drze chodí zde snad právě


v té pobouřené Reků vřavě,
a co jej marně hledá soud,
jde k zábavě si zasednout.
Snad ve chrám bohů právě kráčí,
jim na hanu a na vzdory
neb s vlnami se lidu tlačí
snad v divadelní prostory.

Vždyť lidu tam jak vln je v moři,

19
až hlediště se téměř boří,
že sotva pojmou lavice
ty čekající tisíce.
A jak vln mořských hukot víří,
ta stavba duní, roste výš
a obloukem se vzhůru šíří
a sahá v modré nebe již.

Kdo zná ta jména, spočte kmeny,


jež pohostinu shromážděny?
Tam Sparta, tuto Athény
a Fokis, Aulis sdruženy
a s břehů dálných, od Asie
i s ostrovů se sešli sem,
by chóru hrůzné melodie
zde poslouchali s úžasem.

Chór přísně, jako v dávném čase,


jen volným krokem ubírá se,
v před postupuje tich a něm
a vážně kráčí jevištěm.
Tak žena nikdy nekráčela,
ó pozemský to není chod!
Výš obří mají jejich těla,
v niž nevyrůstá lidský rod!

20
Plášť černý kolem beder lítá
a v bezmasých se rukou kmitá
jim od pochodní rudá zář;
krev nebarví jim bledou tvář.
A na hlavě, kde lidem vije
se vlas, v němž čelo vnady má
je vidět plazy jen a zmije,
jichž břich se jedem nadýmá.

V kruh příšerný tak sestaveny


teď hymnus zpívat začly ženy,
jenž srdce bodá jako meč
a vinníka v svou vleče léč.
I cit i rozum ihned zmate,
jak Erinye ozve se,
v to nesmí znít zvuk lyry zlaté,
kdo slyší, hrůzou třese se.

„Ö šťasten je, kdo neporuší


si vinou dětsky čistou duši,
ten cestu žitím volnou má
a nestíhá ho naše msta.
Však běda, běda, kdo se vražd
jen tajně třebas provinil!
My vypátráme stopu každou,
my, dcery strašných nočních chvil.

Když utéci clíce, rychlým skokem


jsme za ním na křídlech a okem
mu zadrhneme rychlý let,
že klopýtne a padne hned.
Tak štvem jej stále, bez únavy
a lítost neusmíří nás,
až v stínů kraj jdem za ním tmavý,
kde pronásledujem ho zas.“

Tak v tanci víří zpívajíce


a nad divadlem víc a více
je ticho jako nad hroby,
jak božstvo blízko bylo by.
A slavnostně, jak v dávném čase,
chór odměřeně ubírá se,
v zad ustupuje tich a něm
a mizí zvolna jevištěm.

Je pravda, klam, co zde se děje?


Hruď každá hrůzou jen se chvěje
a před mocí chce pokleknout,
jež bdí a tajný vede soud;

22
moc, osudu jež klubko svíjí
kdes v temné hloubce bezedné:
jen srdce v nitru vytuší ji,
však vyhýbá se světlu dne.

Tu ß hora v zadu z nenadání


se ozve výkřik polekaný:
„Ha, Timothee, vidíš-li
ty Ibykovy jeřáby!“ —
A náhle s nebe temno padlo
a vzduchem víří ptáků r o j :
to letí nízko přes divadlo
šik1 jeřábů, jak táh' by v boj.

„Co — Ibykovi?“ — Ó to jméno


všem drahé tak zde vysloveno
jak vlna mořem letí dál
a v lidu znova jitří žal.
„Co — lbykus? Proň pláčem nyní,
že zhubil nám jej mrzký vrah!
Kdo volal jej? — A co tím míní?
A co ten jeřábí zde tah?“ —

Ty otázky vždy hlasitěji


a jako bleskem se rtů spějí,

23
všem v srdcích budí jeden cit:
„Hle, to je dílo Eumenid,
jež pomstít chtějí pěvce svého!
Vrah sebou sám zde zrazen byl!
Kdo vzkřik' to slovo, polapte ho
i toho, k němuž promluvil!“

Jen maně slovo vyletělo,


jež iv hlubinách být skryto mělo
lze zapírat? Hle, bledý strach
pad na tvář, prozradil, kdo vrah!
Hned chytli je a na soud vlekli
a tribunál byl ze scény,
kde zlosyni pak pravdu řekli
mstou bohů samých lapeni.

a Ba
HERO A LEANDER

K moři-li se zadíváte,
zříte v slunce záři zlaté
starých zámků dvojici.
Pod nimi se odkuds z dáli
dardanelskou branou valí
Hellespontos hučící.
Slyšíte, jak příboj bouří,
bije v skalní útesy?
Asii urval od Evropy —
avšak lásku neděsí.

Amorova božská střela


náhle z luku vyletěla,
stihla Hero s Leandrem.
Hero jako Hebe v květu,
on pak houštím horských hřbetů
lově proletoval zem.

25
Milencům však v cestě stála
pohněvaných otců zášt,
proto lásky plod jim sladký
zavěšen byl nad propast.

Na skále věž Sestu pne se,


kol níž věčně bouříc dme se
pěna hellespontských vod;
z hrozné samoty v té věži
s touhou hledí na pobřeží
panna přes vln mořských hřmot.
Nikde most, ach! do Abydu,
kde dlí její milenec,
od břehu člun neodráží — —
avšak láska přešla přec.

Z labyrintu umožní ti
cestu kouzelnou svou nití,
zmoudříš, aťs byl pro vše hluch.
Zvěř se divá vzpírá darmo,
býky ohnivé spne v jařmo
láska, v démantový pluh.
Ač kol teče devětkráte,
láska Styx přec překoná,

26
vyrve tu, k níž zaplanula,
z temné říše Plutona.

Leandra teď na pout dlouhou


láska pudí žárnou touhou
do vln Pontu den co den.
Sotva hasne světlo denní,
smělý plavec bez prodlení
do temných se vrhá pěn;
moře jeho silným pažím
ustupuje ochotně,
na břehu mu druhém kyne
s pavlače zář pochodně.

Po té nebezpečné pouti
smí pak, šťastný, spočinouti
v milenčině náručí,
polibky kde tisíceré
za odměnu božskou bere
s lásky vášní nejprudčí;
bílý den až teprv končí
snění jeho nejkrasší,
jitřenka jej v chladné moře
s klínu lásky vyplaší.

27
Loupíc blaho slunce zlaté
uprchlo tak třicetkráte
šťastné oné dvojici.
Vždyť noc svatební též míjí,
ač i bozi závidí ji
mládím věčně bující.
Nikdy neokusil štěstí,
nebeské kdo ovoce
netrhal, kde hrůzný plamen
řekou pekel bleskoce.

Za Aurorou nebes bání


Hesper střídavě se sklání,
šťastným chvilka nezbývá
všimnout si, jak listí padá,
jak už z ledných síní vkrádá
zima k nim se zuřivá.
S potěšením poznávali,
že se rychle krátí den,
Zevu za vzrůst blaha v nocích,
slepí, děkovali jen.

V stejnou výš se na to záhy


zvedly dnů a nocí váhy,

28
v dál pak hledíc patřila
s hradu dolů, jak se oři
sluneční už do vln noří,
v touze panna spanilá.
Široširou mořskou plání
slavné ticho zavládlo,
nezčeřoval vánek ani
křišťálné to zrcadlo.

Delfínů se zástup hravý


v stříbrojasném živlu baví,
míhá se pak světlý stín;
s ním se v pestrých tlupách snoubí
vynořiv se z temné hloubi
barevný voj Tethydin.
Tito jediní jsou svědky
lásky tajně sepiaté,
jim však němá ústa zamkla
navždy božská Hekaté.

Srdce její rozechvělé


z mořských krás se těšíc vřele
takto živel osloví:
„Ty prý lžeš, ó bože vlídný!

29
já však dím, že lhář je bídný,
takovému lotrovi.
Falešný jen rod je lidský,
kruté srdce otcovo,
lásky bol však s každým sdílet
tvé jest srdce hotovo.
Uzavřena v pusté skále
musela bych truchlit stále,
v hoři věčném odkvésti;
ty však neseš na svém lůnu
bez mostu a beze člunů
těšitele v neštěstí.
Vlny tvoje řádí lítě,
strašná je tvá hlubina,
avšak láska uprosí tě,
zkrotí mysl hrdinná.

Když i tys, bůh vodní pláně,


podleh Erotově ráně,
na zlatém když beraně
mladou krásou kvetouc skvěle
s bratrem utíkala Helle
přes tvé vlny zlekaně.
Půvabem jat jejím z temna

30
vynořil ses najednou,
stáh's ji s hřbetu beranova
v mořskou propast bezednou.
Bohyní jsouc s tebou nyní
vchází mořských do jeskyní,
nesmrtelná, ve svůj dům;
záštitou je lásce štvané,
když tvá vášeň divě vzplane,
vodí plavce k přístavům.
Bohyně, ó krásná Helle,
blažená, slyš prosbu mou:
milence i dnes mi přiveď
cestou naší obvyklou!“

A když s nebes tma se lila,


pochodeň zas postavila
na vysoké pavlači;
od ní naznačeným směrem
drahý plavec nočním šerem
pout svou jistě zatáčí.
Náhle v dálce bouř se zvedla,
temně duní v noční tiš,
shasínají nebes světla,
bouř se žene blíž a blíž.

31
Zatím co se k mořské poušti
husté šero s nebe spouští,
mračna chrlí příval vod;
blesky kmitají se výší,
všecky bouře ze svých skrýší
ven se řítí o překot,
v moře jícen široširý
vrývajíce rokliny
proměňují vodní víry
ve chřtán pekel jediný.

„Smilování, Zeve velký,“


zazněl nářek trpitelky,
„po čem jsem to toužila!
Vyhověl-lis přání mému,
v šanc šel moři falešnému,
když už bouře zuřila.
Hle, i ptáci bouřliváci
letí kvapně do svých hnizd,
koráb nezborný se vrací
k přístavu, by tam byl jist.

Ach, on nikdy neznal bázně,


jistě se teď zas vrh' rázně
v tůň, kam bůh jej mocný hnal.

32
Slíbil mně to při loučení
při lásce a to prý změní
jenom smrt, mně přísahal.
Ach on v tomto okamžiku
přemoci chce bouře jek
a v svůj chřát ho uchvacuje
nenasytný moře vztek.

Lstivý Ponte, ticho tvoje


jenom k zradě líčeno j e !
Byl jsi hladký jako sklo,
ale to vše proto bylo,
aby se ti podařilo
dostati jej v osidlo.
Nyní ze strašných tvých“ proudů
zavřen východ veškerý
a ty na něj zrazeného
štveš své všecky příšery.“

Zuří moře rozbouřené,


vlny jako hory klene,
rozbíjí je o skály;
korábem jak třískou mrští,
by v té rozpěněné smršti

33
Friedrich Schiller : Vybrané básně. 3
jenom trosky plavaly.
Pochodeň, jež s věže plála,
vichr náhle uchvátí,
hrůzno plouti těmi proudy,
hrůzno také přistáti.

Panna zírá v hrůzy tyto.


„Ztiš ten orkán, Afrodito,
poruč lehnout živlům zlým
a já větrům, jež tak dují,
obět hojnou přislibují:
býka s rohem zlaceným.“
K bohyním lká mořských hlubin,
úpí k bohům ve výši,
oleje by do vln vlili,
který bouři utiší.

„Slyš, ach slyš mé prosby nyní


ve své smaragdové síni,
Leukotheo blažená!
Vždy, bouř smrtící když ječí,
spatřuje tě v nebezpečí
plavců duše zděšená.
Pode} svatý svůj mu závo),

34
tajemně jenž utkaný,
ty kdož na sebe jej vezmou,
z vln a z hrobu zachrání!“
Umlkají větry divé,
v nebe jasné jako dříve
červánkoví oři jdou.
Moře zrcadelné zase
v staré lože ukládá se,
všecko září lahodou.
Vlny ke skalám se tulí,
hrají si jen pospolu,
a jak takto klidně plují,
nesou k břehu mrtvolu.
Je to on! I tentokráte
dostál přísaze své svaté,
v okamžik ho poznala.
Nenaříká, když jej shlédne,
slzy neuroní jedné,
zří naň němě zoufalá.
V hloubku zírá bez útěchy,
potom v ether do světla,
plamenně se zruměňuje
tyáře je)i ubkólá,

35
„Tušení mé rozpoznává,
že jdeš vymáhat svá práva,
neúprosný Osude!
Odcházím sic velmi záhy,
ale tak, jak můj byl blahý,
ničí osud nebude.
Za života mně, své kněžce,
lila's štěstí do duše,
nyní umřít půjdu ráda
tobě v obět, Venuše!“

Výší přes cimbuří hradu


zablesklo se cosi v pádu —
panna klesá k hlubinám,
riladina se rozechvěla,
bůh dvě svatá houpá těla
pro oba jsa hrobem sám.
Loupeží svou spokojený
rád zas dál se chystá plout
z urny nevyčerpatelné
vylévaje věčný proud.

ES E3 &

36
RUKOJMÍ.

V plášť skrytu dýku se Moeros krad


až k trůnu Dionysovu;
tam vrhli ho do okovů.
„Nu, vida, s dýkou! — Co pak bys rád?“
A smělec se nezdráhá odpověď dát:
„Své vlasti tyrana vzíti.“ —
„A za to tě na kříž dám vbíti!“

„Oh, na smrt jsem připraven,“ Moeros dí,


„mně život už pramálo vrátí;
však chceš-li milost mi dáti,
tož dopřej mi lhůty třídenní,
bych sestru svou moh' provdati v ní.
zde nechám ti přítele svého,
a prchnu-li, zardousíš jeho.“

Tu s potměšilým úsměvem král


naň upřel své zkoumavé hledy:

37
„Nuž, tři dny ti daruji tedy,
leč pravím: kdybych tu pozejtří stál
a tebe se v předvečer nedočkal,
tož přítel tvůj najisto zhyne
a tebe pak pokuta — mine.“

„Král rozkázal,“ Moeros příteli dí,


„mne výstražně potrestati;
už měli mne přibíjet kati,
však dopřál mi lhůty třídenní,
bych sestru svou moh' provdati v ní,
Tož pobuď mu zárukou zatím,
já půjdu a rychle se vrátím.“

A přítel mlčky ho obejme jen,


pak v moci se tyranu nechá
a Moeros k domovu spěchá.
A dříve než nadešel třetí den,
byl pro sestru manžel přiveden,
a Moeros se do spěchu nutí,
by nepropás určené lhůty.

Déšť bez konce najednou s nebe se lil;


s hor odevšad bystřiny tekou

38
„ potok je hučící řekou.
Když Moeros ku břehu dorazil,
proud přihnal se k mostu a ze všech
vln příboj se na pilíř vrhá
a klenba se s rachotem trhá.

Sem tam jej beznaděj pohání;


břeh prohlíží shora i zdola
a zoufale do dálky volá,
leč marno je všecko to volání:
člun ukryt je v bezpečné ústraní
a živoucí duše tu není
a řeka se v moře už mění.

Tu klesá na břeh a modlí se


a ruce k Zevovi zvedne:
,ó zastav ty povodně bědné!
Čas prchá, už poledne blíží se,
a slunce-li k západu sníží se
a do města nestihnu záhy,
tož zahyne přítel můj drahý.“

Však zuřivý roste a mohutní proud


a vlna za vlnou plyne
a hodina hodinu mine.
Tu sevře ho zoufalost do strašných pout,
on vrhne se do vln jsa odhodlán plout
a mocně se peřejím brání —
a bůh má smilování.

Když dosáh' břehu, hned uhání dál


a za spásu děkuje vřele.
Leč v lesní roklině ztmělé
dav lačných lupičů kdesi se vzal
a zastoupiv cestu uprostřed skal
kyj hrozivě do výše zvedá
a poutníku dále jít nedá.

„Co žádáte?“ vykřikne hrůzou bled,


„nic nemám než holé své žití,
jež dnes ještě vladař chce míti!“
Kyj vytrhne lupiči prvnímu hned:
„Ach pro mého přítele: milost! — a
zpět!“
A tři z nich se do krve halí
a ostatní prchají v dáli.
Žár plamenný slunce vysílá,
že nelze snášet ty trudy
a únavou klesají údy.

40
„Hle, lupičů zlomena přesila,
Tvá milost i z vln mne spasila,
leč vedro teď zlomí mé síly
a zahyne přítel můj milý!“

A slyš! co stříbrně zurčí t u ?


kdes blízko tak bublá to tiše.
Sluch napial, že sotva dýše.
A ejhle! pramínek živý tu
se řine z temného úkrytu.
A nová zas naděje vzrůstá,
když osvěžil vyprahlá ústa.

Skrz větve padá slunce svit


a stromů obrovské stíny
už maluje na lučiny;
Tu vidí dva pocestné před sebou jít,
a když je chce rychle předhonit,
v tom slyší, jak hovoří si:
„Teď snad už na kříži visí.“

Jde večer. I zrychlí krok v šílený klus,


neb předtucha strašná jej žene.
Už červánky ozářené
se třpytí věže Syrakus.

41
A od města Filoskat — stopy hrůz
má psány v zděšené tváři —
jde naproti hospodáři.
„AcH zpět! Už přítele nespasíš,
ten mrtev je v této době,
chraň život alespoň sobě!
On čekal a věřil, čím lhůta blíž,
a doufal, že se mu navrátíš;
zlost posměchu tyranova
jen vírou jej plnila znova.“
„Oh je-li už pozdě a nelze-li
mu přinésti toužebné spásy,
pak smrt ať oba nás má si,
by tyrani chlubit se nesměli,
že věrnost jsem porušil příteli.
Ať dvojí obět si vraždí,
leč věrnost má uznati každý!“
V tom slunce zapadá. U brány
hle, do výše kříž se zdvíhá
a civící dav se tam sbíhá.
Kdos na kříž tažen je katany.
Tu Moeros vrazí tam zlekaný:

42
„Ach pro bohy počkejte, kati,
on za. mne jen králi měl státi!“

A zástupy úžas zachvátí.


Když přátelé v radostném bolu
se horoucně objali spolu,
kol všichni plakali dojati
a žádali králi to vzkázati.
A král tou překvapen zvěstí
dal k trůnu si oba je vésti.

A dlouze se na ně zadíval sám


a pravil: „Co nemožno bylo,
vám nyní se podařilo:
Přec věrnost není jen klam a mam.
Jak rád bych se nyní přidružil k vám!
ö dovolte, přátelé, děti,
bych ve spolku s vámi byl třetí!“

i l B

43
POTÁPĚČ.

„Kdo, páni, z vás, nebo pážata,


v tu strž by byl odhodlán?
Cíš vrhnu do ní ze zlata;
hle, právě ji pohltil černý chřtán.
Kdo číši onu mi ukáže znova,
ať pro sebe si ji na věky schová.“

A se slovy těmi s vysokých skal,


jež divoce strmí tu
v pláň mořskou, hučící v bezmeznou dál,
král číš vrh ve řvoucí Charybdu.
„Nuž, kdo je tak odvážný, znova se táži,
či nikdo se v hlubinu neodváží?“

A pážata, páni, jichž břeh je pln,


to slyší, leč každý je tich
a mlčky hledí jen do bouřných vln,

44
jak o pohár nestál by nikdo z nich.
A král tedy po třetí nyní už volá:
„Což nikdo tu není, jenž Charybdu zdolá?“

Však všecko je němo posavad.


V tom panoš, hoch hezký zvlášť,
stoup“ »rázně z pážat bojácných řad,
pás odhodil a odhodil i plášť —
a páni tu všichni a všechny tu paní
zři hocha a úžasem nedýší ani.

A panoš stoupá na skalní sráz,


zří v jícen níž a níž.
V tom s hukotem vychrlí Charybda zas
vod spousty, jež před tím zhltila již;
a jako když zdaleka duní a hřímá,
ven zpěněny z temného řítí se klína.

A vlní a vře to a hlučí a střik!


jak plamen by prožehl proud;
šum syčící k samým až nebesům vnik
a za vlnou vlnu zříš bez konce plout
a roste ten živel vždy znova se noře,
jak moře by rodilo nové zas moře.
Však přec, už přestala řádit ta moe
a černá z pěnivých vod
se rozvírá propast jak zející noc
a bezdná, jak byl by to do pekel vchod,
a vlny vzedmuté po moři širém
vrou v klokotu strženy závratným vírem.
Teď rychle, než příboj se přižene,
hoch křížem se znamená
a — výkřiky zazněly zděšené:
vír chopí ho v hrozná svá ramena
a nad plavcem odvážným tlama kletá
se tajemně zavře — je po něm veta.

A nad vodní tůň klid příšerný leh',


jen v hlubinách dutě to zní;
vzdech lítostný na všech se zachvívá rtech:
„Ach, s bohem, jinochu statečný!“
\ dutě a dutěji duní to tůní
a všichni tu s úzkostí čekají u ní.
A kdybys tam královskou korunu smeť
a řekl: „Kdo by ji zdvih',
je králem, já trůn jemu postoupím hned,“
i takovou odměnou pohrdl bych.

46
Co vyjíc tam skrývá si hlubina zrádná,
to blažená duše nám nepoví žádná.

Vír mnohý koráb už polapil,


strh' střemhlav v prohlubeň
a z hrobu jen stěžeň vyjel a kýl,
vše ostatní v troskách pohřbeno ven. —
A jasně, jak za bouře vichr když skučí,
slyš, ze hlubin blíž a blíže to hučí.

A vlní a vře to a hlučí a střik!


jak plamen by prožehl proud;
šum syčící k samým až nebesům vnik'
a za vlnou vlnu zříš bez konce plout,
a jako když zdaleka duní a hřímá,
se s hukotem z temného řítí to klína.
A hle! tu kdosi se v temném příboji zveď,
jak bělostná labuť se mih',
Teď páž a nahý se zaleskl hřbet
a mocně to vesluje v peřejích —
a on je to! vysoko v levici drží
číš zlatou a pozdravem kyne z té strži.

A dlouze vzdech' a z hluboká vzdech'

47
t
a pozdravil nebeský jas;
Vzkřik jásavý dere se ze rtů všech:
„On žije! On vrací se mezi nás,
on z hrobu a z vln, jež všecko kruší,
si vychvátil, hrdina, život a duši!“

Už jde. Dav s jásotem obstoup' ho již,


hoch sklání kolena
a kleče podává vladaři číš.
Král kyne a spanile vznešená
mu princezna do číše leje mok žhavý;
a jinoch takto ke králi praví:

„Ať žije král! Buď každý rád,


když růžový těší ho svět!
Tam dole děs příšerný vláď.
Tož chraňte se bohy pokoušet
a nebažte spatřiti nikdy ni chvíli,
co nocí a šerem tam laskavě skryli.

Jak blesk mne to najednou srazilo v hloub.


V tom ze skalní rokliny
proud divoký v cestu mi stoup'
a odtud jsem letěl v ty hlubiny

43
jak vlk, jenž točí se v závratný spirál
Já bezmocný byl a marně se vzpíral.«

Tu Bůh, k němuž v bídě jsem zaúpěl,


mně ukázal skalní tes,
jenž z propasti bezdné vzhůru čněl
a bez něhož v záhubu byl bych kles*.
A tu se i zlatý pohár můj chytil,
jenž jinak by byl se v bezedno sřítil.

Jak hora propast pode mnou


v hloub zeje bezmezná,
sluch nachází hlušinu tajemnou,
však oko tam s hrůzou rozezná,
jak hýbou se příšerní draci a mloci
v té pekelné tlamě, v té purpurné noci.

Tam hemží se ohavné předivo


z těch černých klubek a tlup:
i obludné mořské kladivo
i rejnok ostnatý, nestvůrný hňup
a žralok, jenž vycenil z hlubin se noře
zub na mne hrozivě — hyena moře.
Zde vise jsem věděl, že odnikud

49
Friedrich Schiller: Vybrané básně. 4
už pomoci není mí
z té pouště, kde jediná cítící hruď
byl já mezi larvami němými;
hlas lidský tam na věky mrtev je cele
v těch netvorů samotě neveselé.

V tom pode mnou zvedá to v temnotách


sto ramen pomalu
a leze a chňap! — Sílený strach
mne přepaď, já pustil se korálu,
vír úžasným vztekem se zmocnil mne zase,
a nesl mne vzhůru, — což bylo mi k spáse.“

Král poslouchá sice s podivem,


leč dí: „Nuž, pohár je tvůj;
však tento prsten — je drahokam v něm
z mých nejvzácnější —- ti v odměnu stůj,
když znova to zkusíš a sdělíš pak se mnou,
co u dna až skryto v tu hlubinu temnou.“

To slyšíc princezna dojata dí


mu v důvěře dětinné:
„Ach, nechtě již, otče, té ukrutné hry,
on doveď, co nikdo už nikdy ne!

50
A tužba-li srdce se přemoci nedá,
nuž některý rytíř ať slávu zas hledá.“

Král sotva prosbu tu uslyší,


číš chopil a v moři ji v m e ť :
„Aj budeš můj rytíř nejvyšší,
když vrátíš mi číši tu teď,
a v té, jež za tebe prosíc tu stojí,
v té dnes ještě obejmeš nevěstu svoji.“

Tu z očí mu šlehne jakoby blesk,


moc nebes ho zachvátí:
zřel panně na tváři ruměnný lesk
a ještě, jak bledne v závrati —
a rázem se rozhodnuv cenu tu vzíti
hned na život na smrt dolů se řítí.

Zas ovšem je slyšet, jak příboj se zveď,


vždyť hlásí jej hromový hřmot;
kdos nad moře naklání toužebně hled
a vody jdou, jdou celé spousty vod
a klesají ke dnu a stoupají ze dna,
však jinocha nevrací ni jedna.

51
BOJ S DRAKEM.

Což taký shon? Jak příval vod


lid městem proudí o překot.
Jak v ohni stál by Rhodus celý,
se davy všude nastavěly.
V tom rytíř pyšném na oři
se z tlupy ryčné vynoří
a za ním — možno věřit zraku?
cos vlekou podobného draku.
Jak netvor ten se blíží sem,
chřtán krokodýlí rozevírá,
vše na něj hledí s úžasem
a hned zas na rytíře zírá.

Z úst tisíců se dere hlas:


„To je ten drak, jenž týral nás,
žral stáda, pastýře nám hubil,
a to je rek, jenž draka ubil!
Už nejeden jej vyhledal
a v zápas odvážný se dal,
leč pak ho nezřel nikdo zdráva —
tož smělci tomuto buď sláva!“
A ke klášteru míří dav,
kde sídlo řád má světce Jana.
Tam též se doslechli těch zpráv
a na kvap rada zavolána.

Jde jinoch přímo k mistrovi,


jej skromnou řečí osloví
a za ním lid se dere mžikem
a síň i schody plní křikem.
Dí jinoch pýchy zcela prost:
„Já konal svoji povinnost.
Drak, pro nějž kraj náš dýchal stěží,
mnou zabit, nyní mrtev leží.
Zas může pocestný jít v dál
a pastýř stáda v pole hnáti,
jak dříve poutník putoval,
zas ke kapličce putovati.“

Zrak přísný na něj upřel pán:


,,Cin rekovný byl vykonán

53
a rytíři duch smělý sluší:
ty osvědčil jsi smělou duši.
Však řekni, co jsi přislíbil,
než's ve voj Kristův přijat byl,
než ruka tvoje pro kříž sáhla?“
Všem na tvář padla bledost náhlá.
On s dvorností, v níž dosud rošt,
dí, v tvářích rdě se studem:
„Ta prvá ctnost je poslušnost,
jíž teprv kříže hodni budem.“

„A této ctnosti,“ mistr děl,


„jsi, synu, zcela zapomněl,
když drze odvážil ses boje,
jejž zakázala vrchnost tvoje.“
„Suď, pane, uvážil-lis vše,“
dí jinoch mistru pokorně,
„já jednal jsem však v přesvědčen
že čin můj proti řádu není.
Vždyť do boje s tou obludou
jsem nevytáhl bez rozvahy;
lest s důmyslem však dobudou,
jsem doufal, vítězství mi záhy.“
Rád o pět bratří chudší jest,
pět církve svaté skvoucích hvězd,
z nichž každý draka zabít hleděl.
Boj dalšľs proto zapověděl.
Však od té doby týrala
mne bojechtivost nemalá,
sen v noci hrozný se mi zdával,
já supě s drakem jsem se rvával,
a sotva den se ukázal,
vždy nosil nám zvěst nových smutků.
Tu zmocnil se mne divý žal,
já rozhod se, že dám se v půtku.

Sám sebe zeptal jsem se jen:


„Proč muž, proč jinoch bývá ctěn?
Co vykonali reci kdysi,
jichž slávu píseň znova křísí,
jež v lesk a božských do stanů
duch vznesl slepých pohanů?
Ti čistili v boj jdouce mužně
svět od netvorů dobrodružně,
lvy rdousívali v objetí,
i s Minotaurem zkusili to,
by vyprostili oběti,
a krve nebylo jim líto,

55
Což křesťanský můj svatý meč
jest pro saracénskou jen seč,
smím bít jen božstva ona kletá?
Vždyť křesťan ochráncem je světa,
by každou bídu, každý žal
svou paží silnou potíral.
Však smělost musí moudrost vésti,
jen lest má proti síle štěstí.“
Tak říkal jsem a přemýšlel
a zkoumal brloh šelmy samé.
A v tom jak vnuknutí bych měl,
jsem vykřikl: „Aj, už to máme!“

Pak vstal jsem, šel a k tobě děl:


J á po vlasti se rozželelľ
Ty svolil jsi, bych zkojil hoře,
já jel a šťastně prolít moře,
a sotva ve vlasti jsem stál,
hned umělce jsem vyhledal,
by dle mých slov, jak věrně stačí,
mně vyhotovil model dračí.
Noh krátkých záhy čtvero zřít
a na nich tělo-kláda leží
a v šupinový pancíř skryt
hřbet strašlivý se vzhůru ježí.

56
Jak hrozná brána do pekla
v šíř tlama se mu rozsmekla
a s krku dlouhého se sklání
a chňapá kol a kořist shání
a v ní, jež pořád do kořán,
řad ostrých zubů běží v chřtán
a jazyk jak meč ostrý švihá
a z očí malých blesk se míhá,
pak přejde netvor ve zmiji,
jak had se vleče ohon po něm
a v zákrutech se zavíjí,
že obepial by jezdce s koněm.
Když hotovo to věrně je,
pak v hnusnou šeď to oděje:
půl plaz a drak, půl mlok se zdá to,
jak otravné je plodí bláto.
A když už výtvor hotov byl,
pár dogg jsem sobě opatřil,
dogg silných, mrštných, rychlých v štvaní,
jimž divý tur se neubrání.
A hafanů těch vzteklý pár
štvu na draka a štvu je znova,
by vtínali doň zub a spár,
však přesně jen dle mého slova.

57
V srst měkkou, v rouuo na břiše,
kde zranit lze jej nespíše,
štvu doggy, by jej uchopily
a zub v něj vťaly ze vší síly.
Já ozbrojen jsa lukem svým
se na araba posadím —
mám oře racy ušlechtilé,
jejž rozplamením každé chvíle —
a toho tedy povzbudě
já ostruhami pobodnu si
a šípy metám k obludě,
jak chtěl bych rozstřílet ji v kusy.
Kůň vzpiav se hrůzou klesá mi
a uzdu třísní pěnami
a doggy úzkostlivě kňučí,
já nedbám však, jen ať se učí!
A za tohoto učení
se měsíc třikrát promění.
A když vše řádně pochopují,
sem s nimi rychlou lodí pluji.
Co zdařilo se přistáti,
teď právě třetí přešlo ráno;
však údům klid se navrátí,
když dílo dobře vykonáno.
9i
Kraj nové stihlo neštěstí,
že sám jsem zalka! bolestí,
jen kusy z pastýřů prý zbyly,
již k močálům těm zabloudili.
Já rázem proto hotov byl,
jen se srdcem se poradil,
dal rychle pokyn pro pážata
a už kůň vycvičený chvátá,
i dogg mých pár se rázem zdvih,
a cestou tajnou letím směle,
kde nikdo nezří činů mých,
a hledám, hledám nepřítele.

Ten kostelíček, pane, znáš,


jenž se skal zírá v úval náš,
s té výše, kde jej ruka smělá,
kdys nad ostrovem vystavěla.
Zdá chudý se a zchátralý,
však poklad v něm je nemalý:
máť boží tam a dítě její,
jimž králi dary přinášejí.
Jdeš stupňů dvakrát přes třicet,
než cesta strmá překonána,
tam zmizí ti však bídný svět
a cítíš blízkost Krista Pána.

59
A této skále do klína
je vyhlodána roklina,
skrýš mrákotná a plná kalu,
jenž teče do ní od močálu.
Tu zdržoval se netvor ten
a na lup číhal v noc i den
jak pekel saň, jež v bráně leží
a vchod v dům boží stále střeží.
A na toho, kdo putuje
šel touto cestou zbožně k výši,
vrah vyřítil se ze sluje
a chňapl ho a sežral v skrýši.
Já mysle na boj pomalu
jsem vystupoval na skálu.
'A před Kristem v tom božím tichu
jsem zbavil se všech svojich hříchů.
Pak zbroj si vezmu nejdražší,
meč v svatyni si opáši
a pravice má chutě chopí,
než sejdu v zápas, ostré kopí.
I pážatům zde nahoře,
co třeba vyložím, jak mohu,
pak vyšvihnu se na oře
svou duši poroučeje Bohu.
60
A jen se octnu na pláni,
psi propukají v štěkání
a oř můj supí úzkostlivě
a nechce dál a vzpne se divě,
vždyť před očima vyvstává
nám v klubko svitá ohava,
jež v trávě se tu právě sluní.
A doggy mé jsou skokem u ní,
leč jako šíp jsou zase zpět,
neb tlama dračí ohromí je,
z níž rozeklané soptí jed;
saň skučíc jako šakal vyje.
Však vlídné moje na slovo
psi v boj se vrhnou nanovo,
já rozpřáhnu se po zvířeti
a kopí mocně v bok mu letí,
leč jako prut se odrazí,
ni šupiny mu nezkazí.
Než zas se mohu chopit zbraně,
kůň vzepne se mi polekaně,
neb zrak jej baziliští pich
a mor naň dýchla tlama kletá,
že prchá v skocích zděšených —
a teď už bylo po mne veta.
61
1 vyskočil jsem ze sedla,
páž má jak blesk meč pozvedla,
leč nadarmo se namáhala,
ten krunýř byl jak pevná skála.
A vztekle švihnuv ohonem,
drak mrštil mnou jak pírkem v zem;
chřtán dokořán má otevřený
a zuby děsné na mne cení,
když v tom psi moji, vzteklí snad,
v břich zakousli se draku rázem,
že zavyl jen a zůstal stát
a bolestmi byl stržen na zem.
A než se od psů vyprostí,
já vyskočím a v rychlosti
meč v právě obnaženém místě
az po jilec mu vrazím jistě,
že projel mu až k srdci břich.
Krev Černá tryskla v ručejích,
drak padá k zemi — přímo na mne
a celou tíhou pohřbívá mne.
Já pozbyl ovšem vědomí.
Když vrátily se síly svěží,
dvé pážat k službám bylo mi
a u nohou drak mrtvý leží.“

62
Teď sálem náhle hřímala
tak dlouho krytá pochvala,
neb rytíř skončil vyprávění;
a odražena od sklepení
směs hlasů hlučí zmatená
jak stonásobná ozvěna.
Řád celý hlučně provolává:
„Buď ověnčena jeho hlava!“
a v triumfu jej vést chce lid
tak aspoň odvděčit se snaže.
Leč na mistrově čele zřít
mrak zlověstný — a mlčet káže.
„Saň hroznou, zkázu pro kraj náš,
tvá chrabrá zahubila páž.
Bůh lidu v klášter se teď vracíš,
leč řádu's vrah, jej tedy ztrácíš,
neb horší, než jsi ubil, saň
jsi z nitra svého vyštval naň;
toť had, jenž srdce otravuje,
jenž nešvár jen a zkázu snuje,
toť strašidlo je příšerné,
jež kázeň boří, zloduch kletý,
a svaté pouto řádu rve —:
duch vzpoury, který ničí světy.

63
I mameluk zná zmužilost,
leč křesťan v pokoře má ctnost.
Kde Pán náš velký světem chodil
jen v odříkání maje podíl,
tu, na posvátné půdě té,
řád založili otcové
a nad vše ctnosti vyšinuli
vždy ve všem krotit vlastní zvůli.
Tys marnou slávou dal se svést
a proto nyní s očí jdi mi!
Kdo nechce zde jho Páně nést,
kříž nesmí tupit skutky svými.“
Lid propukává v nevoli,
bouř mocná domem hlaholí
a o milost jej prosí bratří.
Jen jinoch mlčky k zemi patří
a svléká šat jej zdobící
a líbá přísnou pravici
a jde. Tu mistr hledě za ním
naň zvolá s vlídným usmíváním:
„Ach obejmi mne, synu můj,
boj strašlivý jsi vyhrál zase —
kříž pokoru tvou ozdobuj,
jež nyní sama přemohla se.“

oaa
CESTA DO HUTÍ.

Jen sloužit zbožný Fridolín


vždy v bázni boží prah'
jsa oddán jako vlastní syn
hraběnce v Savernách.
I rozmarům a choutkám snad
by pro Boha byl sloužil rád,
leč laskavá a dobrá paní,
ta nebyla jich schopna ani

Hned od časného svítání,


co vstal, žil pro ni jen
až do samého klekání
jsa k všemu ochoten.
Když řekla dáma: „Pohov si!“
hned zrak mu zvlhl od slzí,
vždyť práce prý mu není těžká
a beztak leccos ještě zmešká!

65
Friedrich Schiller: Vybrané básnř. 5
„On nejlepší je ze všech tu,“
vždy paní říkala
a stále s jejích krásných rtů
mu zněla pochvala.
A že je srdce dobrého,
má ráda jak své dítě ho
a s potěšením prohlíží si
vždy pěkné jinochovy rysy.

A Robert, pánův myslivec,


zlý, jedovatý had,
nač dlouho čekal, našel přec:
čas pomstu vykonat.
A rychle k činu odhodlán,
když s lovu navracel se pán,
jak1 pokušitel opravdový
sil podezření lstnýrni slovy.

„Jste, vzácný hrabě, prešfasten,“


tak začal zlosyn hned,
„vám neotráví zlatý sen
zlý pochybnosti jed.
Vždyť proti svůdci doposud
vám cudnou choť vždy bránil stud

66
a kejkle drzé v přízeň její
se vetřít marně pokoušejí.“

Tu zchmuřil hrabě obočí:


„Co pleteš, člověče?
Ctnost žen jak voda v úbočí
je nestálá, hned odteče;
ta proti svůdci nestačí.
Já bezpečnost mám jinačí,
neb k choti savernského pána
je tuším uzavřena brána.“

„Tak, tak!“ dí na to Robert v kvap,


„jen smích váš zaslouží!
Ten otrok, pošetilý chlap
a drzec, zatouží
až k velitelce, všecko pryč,
svůj nestydatý zvednout chtíč —“
„Co?“ hrabě zlostí jen se chvěje,
„že lotr taký na světě je?“ —

„Nu ba, čím dvůr už hlaholí,


to pán můj neví snad!
Však tajiti to libo-li,

67
i já to skryju rád —“
„Mluv, ničemo, sic prach a brok!“
vzkřik hrabě naň a stavil krok,
„kdo vzhléď k mé Kunigunde k ďasu!“
„Proč ne?—- ten švihák plavých vlasů . . .

Tvář jeho není ošklivá,“


lstně pokračuje zas
a hrabě horko oblívá
a jezdí po něm mráz.
„Můj pan si vskutku nevšímá,
jak visí na ní očima?
Z gest jejích neujde mu žádné
a pro vás — nic mu nenapadne.

A tuhle také verše psal,


v nichž lásku vyznává . . . “
„Co že?“ — „A lásky sobě „zdál“
ta chamraď špinavá.
Leč něžné paní útlocit
snad kázal vám to zatajit
a mne řeč má teď skoro mrzí,
vždyť kamž se dere hlupák drzý?“

Tu hrabě zlostí celý zrůd

68
a k lesu beze slov
se obrátil, kde z tvrdých rud
se tavil v hutích kov.
Tam jiskry srší, dmýchá měch
a jak by v bílých plamenech
tát měly na sklo celé skály,
v těch pecích žár je neustálý.

Zde oheň vodě pomáhá,


kde sama nestačí,
proud v kolo mlýnské zasahá,
jím chvatně otáčí
a klepot strojů zaznívá
a v taktu buší kladiva,
že když jich mocné rány zkusí,
i železo zde změknout musí.

Dva sluhy hrabě chytne tam


a bez okolků dí:
„Já někoho sem pošlu k vám
a ten vás osloví:
„Je pánův rozkaz vykonán?“
A vy ho hoďte tu v ten chřtán,
ať z něho v okamžik se dýmí
a na oči ať nechodí mi!“

69
Ta zhovadilá dvojice,
již těší taký hnus,
má v hrubých prsou za srdce
as železa jen kus.
Hle, s novou chutí nadmýchá
žár strašné peci do břicha
a potom, krvelační kati,
jen prahnou obět přivítati.

A Robert, podlý ničema,


je doma ve chvátě:
„Jdi, Fridolíne, duše má,
pán cosi volá tě.“
A pán už také čeká j e j :
„Teď půjdeš — ale pospíchej!
a pacholků se zeptáš v huti,
zda provedli mé rozhodnutí?“

„Hned, pane, vyřídím to tak,“


a už už vyrazí.
V tom napadne mu náhle však,
zdaž jí cos neschází?
A ku hraběnce odběhne:
„Pán do hutí si poslal mne;

70
chceš, paní, ty snad něco zatím,
či bude kdy, až zas se vrátím ?“

A na to vlídně odvětí
mu paní ze Savern:
„Jen mši jsem chtěla slyšeti,
leč syn je nemocen.
Tož, hochu, chvilku-li jen máš,
jdi, pomodli se očenáš,
a vzpomeneš-li svojich hříchů,
i za mne povzdychni si v tichu.“

Hoch s milou povinností tou


jak vítr uhání,
a sotva proběh dědinou,
tu s vížky pod strání
je slyšet jasný zvonku zvuk,
jenž z chatrčí a s polí, luk
zve ve chrám hříšné smrtelníky
vzdát Bohu vroucí za vše díky.

„Když jdeš a potká Bůh tě sárn,


tož před ním neprchej!“
To pravě vstoupí v boží chrám,

71
jenž prázdný vítá jej.
neb horko je a právě čas,
kdy žence volá zralý klas;
a proto nikdo nemoh jíti
a knězi při mši posloužiti.

Tu Fridolín se rozhodne,
že poslouží mu sám.
„To,“ praví, „neobmešká mne,
co Bohu vykonám.“
A štolu, ornát, cingulum,
jichž třeba k svatým úkonům,
a všecko nádobí mu chystá,
v nichž v obět nést má Pána Krista.

A když to všecko obstaral,


pak v chrám se obrátí
a sáhnuv ještě pro misál
jde ministrovati.
A v levo, v právo pokleká,
kněz marně na nic nečeká,
a když se mše už k sanktus kloní,
pak zvoncem zvučně třikrát zvoní.

A když pak před oltářem kněz,

72
sám zbožnou úctou tich,
zvěd Boha, jenž se k zemi snes,
v svých“ rukou velebných,
tu s věže zvučným zvonečkem
jde věřícím to hlásat všem
a zbožný lid se v prsa bije
a před Pánem své shýbá šíje.

To všecko hbitě vykoná


a v pravý čas a rád,
neb velmi dobře dávno zná,
co třeba při mši znát,
a vytrvá, až v boží dům
kněz při dominus vobiscum
se obrátí a požehnává,
čímž svatý děj se dokonává.

Tu všecko zase spořádá,


jak má být v kostele,
a když vše na svá místa dá,
pak dál jde vesele.
Nic k obavám ho nenutí,
že měl být snad už u hutí.
By cestou čas mu ušel spíše,
tož očenášky říká tiše.

73
Už vidí z hutí dýmu mrak
a pec je dokořán:
-,Hej, slyšte, jářku, zdali pak
se stalo, co chtěl pán?“
A s chechtem na to odpoví
mu pacholků dav surový:
„Ba, tamhle v bezpečném je místě,
pan hrabě pochválí nás jistě.“

A s touto odpovědí hned


se rozběh poznovu.
Pán zraku nevěřil, když shléd
jej spěchat k domovu.
„Oh, nešťastníce, odkud jdeš?“ —-
„Nu z hutí.“ — „Kýho výra, lžeš,
Či cestou jsi snad opozdil se?“ —
„Jen co jsem, pane, pomodlil se.

Neb když jsem od vás odcházel,


bych neměl nesnází,
já k velitelce svojí šel,
zdaž jí nic neschází.
A ona, pane, přála si,
bych za ni poslech svatou mši
a za 'společné blaho vaše
bych říkal dva tři očenáše.“

A pánu tváře zbělely


a úžasem se třas:
„A co ti odpověděli
tam v hutích na dotaz?“
„Já, pane, nerozuměl jsem,
jen k peci mávli s chechtotem:
,Ten schován v bezpečném je místě,
pan hrabě pochválí nás jistě.“

„A Robert?“ v řeč mu hrabě vpád,


neb zmocnil se ho děs,
„což nepotkal tě vůbec snad?
Já sám ho poslal v les.“
„Ne, pane, Robert nikoli,
ni v lese ani na poli —“
„Nuž,“ zvolal hrabě odhodlaně,
„zde zřetelné jsou cesty Páně.“

A laskavě, jak nikdy ne,


ved sluhu choti vstříc,
jež v bezelstnosti nevinné

75
však nechápala nic.
„Ten hoch, vzor ctnosti veškery,
je hoden zvláštní důvěry.
Byl krutě osočen, má paní,
leč andělé a Bůh jej chrání.“

BBS

76
RUKAVIČKA.

By viděl šelmy v bojí,


lví ve dvoranu svoji
král František šel;
s ním nejvyšší velmoži říše.
A na skvostném balkónu v pýše
dam krásných věnec se skvěl.

Král kyne a k zápasu velí.


Klec železnou otevřeli,
z klece do dvora, mohutný zjev,
jde vážně lev
a kolkolem
zří něm
a dlouze zívá
a hříva mu splývá,
hřbet táhle přehne
a pak si lehne.

77
Král opět se s balkonu sehne.
Tu vrata druhá již
jsou do kořen.
Než pomyslíš,
hle, divě se řítí
z nich tygr ven.
A sotva zahlídl lva,
vztekle řva
ohonem v běh
kol sebe šleh'
a oči mu svítí.
Pak plaše jda
okolo lva
zuřivě vrčí;
potom se skrčí
a podál lehne.

Král oj>ět se k pokynu sehne.


Jak mříže kovové pozvednou,
dva levharti z nich najednou
se na tygra ženou a netvoři
naň oba se oboří.
Ten v drápy je chňapí ve skoku
V tom ozve se strašný řev;
vše ztichne — neb vztýčil se lev.
A po krvi prahnouce,
teď leží tu v oblouce
dva páry strašlivých šelem.

Tu rukavička vysvlekla
se dámě kterés vysmekla
a padla, než ji kdo stih'
v střed šelem zuřivých.

V tom k rytíři Delorges se zadívá,


hle, slečna Kunhuta výsměšně:
„Když láska vaše je ohnivá,
jak často jste už přisáh' mně,
tož rukavičku podejte!“

A rytíř kvapně odejde


a k příšerné ohradě sbíhá;
už prošel dvéře,
k šelmám se bére
a rukavičku směle zdvíhá.

A s hrůzou, dýchat nelze ani,


zří páni naň a vzácné paní,

79
zří s kořistí jej jít a netknuta.
Tu sláva hřmí mu hromným rykem.
A láskou planouc, pohnuta
jej vítá slečna Kunhuta.
Ó sladký dar ti bude díkem!

On rukavičkou v tvář ji šleh':


„Dík, dámo, pro sebe si nech!“
A od ní šel tím okamžikem.

E Q B

80
ZAHÁLENÁ SOCHA V SÁÍDĚ.

Hoch jakýs, který žíznil po vědách,


spěl do Egypta, do Saždy města,
by tajemnou tam poznal moudrost kněží.
Duch jeho bystrý prošel stupňů řad,
leč touha věděti jej hnala dále,
že stěží ukojit ji dovedl
už hierofant. „Ach, když nemám všecko,
což mám?“ tak trpce naříkal si jinoch,
„či má zde jaký smysl: víc a míň?
Jest pravda tvá, jak šťastný požitek,
jen souhrn, z něhož víc a jindy míň
si může člověk vzít a přece má?
Z ní nedílné že možno brát i části?
Vem z harmonie jediný jen tón
a barvu jedinou vem z boží duhy
a vše, co zbývá, není zhola nic,
neb tónů porušen a barev celek.“

81
Friedrich Schiller: Vybrané básni. 6
Tak hovoříce jednou kráčeli,
až ocitli se v tiché rotundě,
kde zahalená socha obrovitá
v zrak jinochovi padla. S podivením
vzhled k průvodi a ptá se jinoch:
„Co za tím závojem je skryto zde?“
„Tam? — pravda,“ zněla odpověď. „Ach jak že?
Já po pravdě jen prahnu a ta zde
že zrovna přede mnou se ukrývá?“
„To vyřiď sobě s božstvím,“ odvětí
mu velekněz, „jež dí: ,Ať nezvedá mi
ten závoj nikdo dřív, až já jej zvednu.
Kdo provinilou rukou nesvatou
by svatý závoj tento dříve zveď,
ten,' praví božstvo —“ „Nu ?“ — „Ten pravdu u z ř í“
„Toť prapodivná věštba! Což ty sám,
tys nikdy závoj onen neodhalil?“
„Já? — vskutku ne! A v pokušení též
jsem nikdy nebyl.“ — „Podivno! Já kdybych
jen rouškou od pravdy byl oddělený —“
„A zákonem!“ v řeč vpaď mu průvodce.
„Můj synu, vážnější, než myslíš si,
je tenký závoj ten; tvé ruce snad
jen lehoučký, vsak centnýř pro svědomí.“
82
Pak zadumán se vrátil mladík domů.
Leč touha věděti mu loupí sen,
jak1 oheň pálí jej a z lože žene
v čas půlnoční. A jinoch plachým krokem
se bére maně tam, kde stojí chrám.
Zeď přeskočit mu bylo velmi snadné
a skok ten přived smělce odvážném?
v šer osamělé tiché rotundy.

Zde stojí teď a ticho neživé


se rozprostírá kolem osamělce,
jen dutý ohlas kroků jeho zní
a ke klenbě se vznáší tajemné;
svit bledě modravý sem padá shora,
jejž měsíc vrhá v otvor kopule.
A najednou jak zjevivší se bůh
tmou klenutí tu zazářila náhle
v háv dlouhý zahalená postava.

K ní jinoch kráčí krokem nejistým


a ruka drzá na svatost už sahá —
v tom žhavý mráz mu prožeh' každou kos.
a ruka neviděná odstrčí jej prudce.
„Co pácháš, nešťastníce?“ volá hlas,

83
jenž současně se ozval v nitru jeho,
„chceš pokoušeti Nejsvětějšího?“
„Ať smrtelník,“ tak věštby výrok zněl,
„ten závoj nezvedá, až já jej zvednu.“
Však nedodala k tomu věštba táž:
„Kdo závoj pozvedne, ten spatří pravdu?“
Ať cokoliv je tam, já zvednu jej!“ <
Hlas jeho zvučně volá: „Chci ji znáti.“ — Znáti!
se za ním šklebí dlouhá ozvěna.

A sotva dořek' závoj odhalil.

„Nuž,“ ptáte se, „co zjevilo se mu?“


To nevím. Bez vědomí, bledého
dne druhého jej kněží nalezli;
byl shroucen na podstavec Isidin.
Co viděl však a co tam zakusil,
to nikdy nezjevil. Leč veselost
se rozloučila s jeho životem,
bol hluboký v hrob předčasný jej sklátil.
„Ó běda,“ pravil na výstrahu jen,
když otázkami doléhali naň,
„ó běda, k pravdě-li kdo vinou jde!
Ten na věky jí nepotěší se.“

a a ta
84
DĚLENÍ ZEMĚ.

„Zde máte svět!“ v svém sídle ve vznešeném


řek' lidem Zeus, „af každý odnese,
co dědictvím chce mít a věčným lénem —
však bratrsky jen dělte se!“

Co jenom ruce má, hned k dělbě spěchá,


jak1 na obrátku staří, mladí jdou:
hvozd zvěře plný zeman sobě nechá
a sedlák role s úrodou.

Pan opat staré víno vybírá si


a kupec shrábne zboží ostatek,
král silnice a mosty zatarasí
a zvolá: „Můj je desátek!“

A když už všechno bylo rozděleno,


tu básník spěchá odkuds z neznáma;

85
Ach, proň už nezbylo tu žádné věno,
neb všechno už zde pána má.

„Ó běda!“ básník lkal, „já jediný jen


byl zcela zapomenut od nebes,
já, nejvěrnější syn, jsem opomíjen!“
A před trůn Jovův zdrcen kles'.

„Ty v zemi snů kdes toulal jsi se zase,“


řek' bůh, „tož nereptej teď na nebe!
Kde pak jsi byl, když země dělila se?“
„Já byl,“ dí básník, „u tebe.

Mé oko lpělo na tvé jasné tváři


a souzvuk nebe tvého v sluch mi zněl.
Actí, odpusť duchu, jenž, tvou zpitý září,
vše pozemské by pozbýt měl.“

„Což naplat?“ Zeus dí — „Zem je rozdělena


a podzim, honba, trh — to není mé;
však nebesa má vždy jsou otevřena,
jen přijď, my spolu budeme.“

0 0 0

86
DÍVKA Z CIZINY.

Když v údolí rok vcházel mladý,


kde pastýř chudý stáda pás,
vždy přišla dívka diyné vnady,
jen skřivánčí se ozval hlas.

V tom údolí se nezrodila,


leč kde, to tajno docela;
a sotva že se rozloučila,
Kned po ní stopa zmizela.

Z ní blaho proudilo kol tiše


a cítils, jak bys náhle rošt,
leč její důstojnost a výše
ti vzala každou důvěrnost.

A nesla ovoce a kvítí,


jichž domácí pláň nepodá,
Híe, jaro vstává; rozehřátá lícha
zas v síle jaré mladý rodí květ,
keř ve vzduch vůni nektarovou dýchá
a ptačím zpěvem jásá celý svět,
ni mlaď ni stáří domů nepospíchá
chtíc ve slunci se přímo utápět —
A jaro pomine! Plod bude z květů,
z nichž ani jediný pak nezbude tu.

126
J. CH. FRIEDRICH SCHILLER.
(* 10. XI. 1759 V MARBACHU † 9. V. 1805 VE VÝMARU.)

Půl druhého století po svém narození jest


Schiller nejpopulárnější německý básník. Poesie
jeho dává šťastný výraz oněm ušlechtilým citům
a ideálům lidskosti, které jsou všem lidem spo­
lečné, a proto mocně vzbuzuje v každém čtenáři
jen ušlechtilé city. Pro každého má něco. Bás­
ník sám, jeho osobní radosti a žaly, ustupují
v jeho díle radostem a žalostem všelidským.
Schiller rád filosoficky hloubá a miluje dějiny.
Filosofickým myšlením hledal podklad pro my­
šlenku o svobodě, která mu byla nejdražším lid­
ským ideálem. A v historii hledal osoby, jež v ži­
votě chtěly tuto myšlénku uplatniti, raduje se
z jejich vítězství a truchle nad jejich porážkami.
Dějiny mu dávají látku, z níž buduje národu své­
mu tragoeďi, a to je také pole, kde uzrává jeho
úroda nejcennější.

127
Ale i ostatní všecka tvorba Schillerova má
ráz dramatický.
Zemřel na vrcholu své činnosti tvůrčí. Duch
jeho byl neustále připraven k letu a nepodléhal
ani tehdy, když musel téměř násilím vléci s sebou
zchřadlou schránku tělesnou. 1 v tom je Schiller
podivuhodný.
A podivuhodná byla celá trnitá jeho dráha
životní. Jestli kde, tož u něho žíti znamenalo
zápasiti s nepřízní lidí i osudu.
Otec jeho, jenž vlastní houževnatostí se vyšinul,
z prostého felčara husarského až na majora vé­
vody würtenberského, byl člověk ctižádostivý a
neústupně přísný. Přání despotického vladaře
bylo mu vždy rozkazem a proto nic nenamítal,
když pán rozhodl, že mladý Schiller nepůjde za
touhou srdce svého, nebude studovati bohosloví,
nýbrž jako důstojnický syn vstoupí do nově za­
ložené „Karlovy školy“ za chovance, juristu a
potom medika. Místo hřejivého krbu rodinného,
jehož útlý organismus slabého hošíka tolik po­
třeboval, octl se mladý Schiller v jakési ka­
sárně. Výchovným cílem tam bylo vštípit cho­
vancům přesvědčení, že tvůrcem veškeré jejich

128
pozemské existence je vévoda, jemuž budou za
to po celý budoucí život věrně a oddaně sloužiti.
Pro jistotu vyžádal si vévoda od rodičů revers,
jímž se k službě té jménem svých synů zavazo­
vali. Schiller vzpomínal později vždy jen s trp­
kostí na léta ztrávená v této vojenské akademii.
Jak šťastný byl proti Schilierovi mladý Goeťhe:
pečlivý otec jej choval jako oko v hlavě, a
přátelé sledovali s něžnou pozorností každičký
projev jeho volně se vyvíjejících vloh, aby jen
mohli býti pomocí a povzbuzením, kdekoli se po­
třeba ukázala!
Vojenská kázeň zle tedy doléhala na budou­
cího poetu a poeta nespokojené duši své ule-
voval výbušnými verši. Činnost ta však špatně
slušela dle úsudku vévody Karla Eugena budou­
címu důstojníku a úředníku, zvláště když po
18. roce jako sopkou vybuchla truchlohrou „Lou­
pežníci“. Když byli „Loupežníci“ hotovi, byl
Schiller už chirurgem u granátnického pluku. Po
velikém úspěchu, s nímž byli v Mannheimu pro­
vedeni (dvakrát), byl „vojenský medikus“ za­
vřen 14 dní na štuttgartské hlavní strážnici,
protože se opovážil odejít k představení svého

129 Friedrich Schiller: Vybrané básné. 9


kusu, t. j . bez dovolení podniknouti cestu do ci­
ziny. Ve vězení si tam Schiller načrtl plán pro
pozdější své drama „Oklady a láska“. Sotva si
trest odseděl, donesl jakýsi udavač vévodovi stíž­
nost Grisonců, kteří se cítili uraženi výrokem
Schillerova loupežníka Spiegelberga, že „Gri-
sonsko má darebácké podnebí“. Tato denunciace
popudila Karla Eugena proti básníkovi tak, že
mu zakázal psáti komedie a vůbec jakoukoli
spisovatelskou práci nemedicínskou, sic prý bude
zbaven místa. Schiller se rozhodl, že „vědu
i úřad“ nechá vévodovi a půjde za hlasem svého
nitra. 17. září 1782 ztrácí trnoucí otec syna, a
německý národ získává velikého básníka: s no­
vým dramatem („Fieskovo spiknutí v Janově“)
a v průvodu obětavého přítele, hudebního umělce
Ondřeje Streichra, prchá Schiller do nehostin­
ného Mannheimu a odtud do zapadlého Bauer-
bachu, kdež nalézá na chvíli útulek u matky dvou
svých spolužáků, u paní Wolzogenove. Tam
vzniká třetí jeho kus „Luise Millerin“ (později
pojmenovaný „Úklady a láska“). Učiniv s intin-
dantem mannheimského divadla smlouvu o pro­
vozování dosavadních dramat, k nimž přibýti má

130
„Don Karlos“, stává se Schiller divadelním bás­
níkem, což znamenalo neklidný, bohémský život
a rostoucí finanční nesnáze.
Jako vysvobození z bídy dochází Schillera
roztomilý list od neznámého mu kroužku ctitelů,
list, jenž mu vrací „radost z povolání básnického
a smiřuje ho zase s Bohem a krutým osudem“.
Schiller rád přijímá pozvání ke konsistoriálnímu
radovi Körnerovi, otci básníka Theodora Kör-
nera. Toto šetrně nabídnuté pohostinství (Schil­
ler bydlí nejprve ve vsi Gohlis u Lipska, potom
v Körnerově letohrádku při Labi nedaleko Dráž­
ďan) přináší básníkovi klid a novou chuť k práci.
Nenadálá radost naplňuje celé nitro jeho, víra
v lidskou ušlechtilost se mu vrací a vytryskuje
z duše jeho jásavou písní „O radosti“. S chutí
dává se do studia dějin a filosofie, řeckých a
římských klasiků, dokončuje „Dona Karla“
(1787). Avšak přes to, že, oddán svým pracím,
prožívá chvíle srdečného štěstí v kruhu spříz­
něných duší přátelských za živé a otevřené vý­
měny názorů, přes to prese všecko počíná ko­
nečně živěji a živěji pociťovati, že jest povinen
svému talentu, přátelům svým a světu poohléd-

131
nouti se po širším působišti; touhy jeho letí
k Výmaru.
Léto 1788 ztrávil ve vsi Volkstädtu jsa tam
ve stálých stycích s rodinou paní Lengefeldové,
jejíž dcera Charlotta stala se později jeho chotí.
Tenkrát se vrátil Goethe ze své italské cesty
a oba básníci se poprvé setkali osobně právě
u paní Lengefeldové. Ale ještě nepřišla jejich ho­
dina. „Pochybuju, že se kdy spolu sblížíme,“
píše o tomto setkání Schiller Körnerovi. „Mnoho,
co mne nyní ještě zajímá, po čem toužím a v co
doufám, má on už za sebou; je daleko přede
mnou (ani ne tak lety jako životními zkuše­
nostmi a vyspělostí), tak že se už nikdy nese­
jdeme; a celá jeho bytost je už od počátku
jinak založena než má, jeho svět není světem
mým, zdá se, že si všecko představujeme zcela
rozdílně.“ Ve Výmaru se Goethe Schillerovi
úmyslně vyhýbá. Schiller dobře uhodl příčinu:
byly to rozdíly v názorech, v pojímání života
i uměleckých cílů. Goethe se vžil v Itálii do iducha
antického a toužil doma tohoto antického du­
cha vzkřísiti v německé poesii. A zatím se do­
movina jeho ozývala nadšením pro Schillerovy

132
„Loupežníky“. „Kdyby to bývalo možno,“ zpo­
vídá se Goethe z tehdejší své zoufalé nálady,
„byl bych se rád zřekl básnictví nadobro; vždyť
kde pak byla jaká naděje, že člověk překoná ony
výtvory geniální ceny a divoké formy? Jen si
mne tenkrát představte! Já se pokoušel živiti
a sdíleti nejčistší názory a najednou jsem se
ocitl v kleštích mezi Ardinghellem a Moorem.“
Tak se díval Goethe na Schillera a neuspoko­
joval ho ani „Don Karlos“.
Na podnět Goethův nabídnula Schillerovi
v Jeně universitní stolice dějin (bezplatná) na
základě toho, že napsal historické dílo „Dějiny
odpadnutí Spojeného Nizozemí“. Schiller zahájil
universitní činnost svou skvěle přednáškou: „Co
znamená studium všeobecných dějin a co od
něho očekáváme“. Ale četného posluchačstva
rychle mu ubývalo a po třech semestrech za­
stavuje nebezpečně ochuravělý básník před­
nášky jsa úplně vyčerpán, neschopen práce a
podruhé se ocitaje na pokraji propastné bídy.
Tentokráte stává se zase v pravý čas me­
cenášem velikého národa německého maličké
Dánsko: Schillerovi se odtamtud zajišťuje na

133
tři léta čestný plat ročních 1000 tol., aby se mohl
zotavit, aby získal „nezávislost ducha a klid,
pracovat pro věčnost“. Schiller přijímá dar a
slibuje „splatiti lidstvu“, co mu velikomyslní
dárcové poskytli. Doby rekonvalescenční po­
užívá i k návštěvě své domoviny, jíž po celou
tu dobu od slavného svého útěku neviděl. Vé­
voda Karel Eugen právě před Schillerovým ná­
vratem zemřel. Otec a rodina celá přijala vra­
cejícího se slavného syna s vroucí radostí.
Na jaře 1794 se Schiller z domoviny vrátil
a v červnu téhož roku setkal se s Goethem na
schůzi „Přírodovědecké společnosti“ v Jeně. Ten­
kráte nadešla neočekávaně chvíle, kdy si oba
básníci porozuměli. V rozhovoru, který rozpředl
se mezi nimi nejprve o vědeckém thematě a
přešel potom na otázky umělecké, poznal Goethe
s radostným překvapením, že muž, k němuž cítil
dosud bezděčnou nechuť, je zatím jediný člověk
v tehdejším Německu, jenž celou jeho básnickou
osobnost správně oceňuje, jediný, jenž ho úplně
chápe. Ledová kůra najednou roztála a mezi
oběma básníky vyrostla květina nejvroucněj­
šího přátelství, jež působila na oba přímo kbu-

134
zelně. „Pro mne to bylo nové jaro“, praví
Goethe, „všecko začalo rázem pučeti“. Z ušle­
chtilého jejich závodění vznikala potom literární
díla, jež znamenají vrcholky německé slovesné
tvorby umělecké a jako nádavkem zůstal ze
styků jejich národu německému vzácný dar, vzá­
jemné jejich „Listy“. Společně vydávali časopis
„Hóry“, jehož cílem bylo povznésti kleslou teh­
dejší literární úroveň německou. „Bude to dílo
epochální“, oznamuje Schiller Körnerovi, „a
všichni, kdo chtějí míti vkus, musí nás kupovat
a čísti“. Společně podnikli přísnou očistu ně­
mecké literatury ode všeho nedochůdnictví a na­
dutého šosáctví v „Almanachu Mus“ řadou „bez­
božných“ Xenií. A když se nad jejich hlavami
rozpoutala pravá bouře nevole všech posti­
žených, tu již oba básníci svými pracemi podá­
vali vzory ve všech téměř druzích poetického
tvoření. Po roce „Xenií“ následoval rok „Bal-
lad“, jež téměř všecky zde podáváme v českém
rouše.
Nyní vrací se Schiller vyzbrojený novou
znalostí dějin a filosofie zase k tvorbě drama­
tické. Valdštýnův osud vábil jej ode dávna. „Dě-

135
jiný 301eté války“ zabývají se hlavně jeho osob­
ností. Konečně napsal svoji mocnou tragédii
„Valdštýn“ (Valdštýnův tábor. Piccolominiové.
Valdštýnova smrt). Po tomto velkém díle zbý­
valo Schillerovi už jen šest let života. Stěhuje
se z Jeny do Výmaru, a jakoby tušil blížící se
konec, rozpoutává všechny síly mohutného du­
cha <svého ještě k několika vítězným letům,
skládá dramata „Marie Stuartka“ (1800), „Panna
Orleanská“ (1801), „Nevěsta Messinská“ (1803),
„Vilém Telľ (1804) a pak umírá. Nádherně my­
šlené drama z ruských dějin „Demetrius“ zů­
stává jenom velkolepým zlomkem, na jehož do­
končení ani sám Goethe se neodvážil, ač na to
z počátku pomýšlel.
Celým dílem Schillerovým vane jediný duch:
úcta k lidské důstojnosti. Cena jeho poesie leží
v tom, nač kladl on sám kdysi důraz, když přísně
posuzoval básně Bürgrovy: „v neskaleném, v do­
konalém otisku individuality, jež mravně a esthe-
ticky se vykrystalisovala k nejčistší a nádherné
lidskosti.“

S I El

136
DROBNÉ POZNÁMKY K JEDNOTLIVÝM BÁSNÍM.
(Přejaty většinou z knih „Aus deutschen Lesebüchem“
a z rozmanitých „Výkladů“.)

H e k t o r o v o l o u č e n í . Podnět k této
básni vzal Schiller ze VI. zpěvu „Iliady“, kde loučí
se Hektor v Tróji, obležené řeckým vojskem,
se svou chotí s Andromachou, odcházeje do boje
proti Diomedovi. Schiller pošinul celou scénu
těsně před Hektorovu smrt. Divochem, jenž je
už před samými branami, rozuměti třeba Achil­
lea, který se zvedl ze svého hněvu, aby pomstil
smrt přítele svého Patrokla. Původně básněna
byla píseň tato jako vložka do II. jedn. „Lou­
pežníků“ 1780.
S l a v n o s t v í t ě z n á — z r . 1803 je píseň
společenská, pův. nazvaná „Hrdinové před Tró­
jou“. Poslední čtyři verše při každé sloce jsou
jakýsi chór, určený pro zpěv celé společnosti.
Celá báseň je komponována asi na tuto zá­
kladní myšlenku: Život lidský je sice pln trá­
pení, ale přece lze v něm najíti tolik světlých
okamžiků, že to za to stojí, abychom žili.
P o l y k r a t ů v p r s t e n . Historický podklad
vzat z Herodota a báseň má býti jakýmsi pro-

137
tějškem k Ibykovým jeřábům. Schiller ji poslal
1797 Goethovi, jenž odpovídá: „Prsten Polykra-
tův je proveden velmi dobře. Královský přítel,
před 'jehož zraky se vše odehrává jako před
zraky posluchačovými, a konec, jenž ponechává
výsledek in suspenso, všecko je velmi dobré“.
I b y k o v i j e ř á b i (1797). Ibykus žil za
časů Kroesových (kolem r. 530 př. Kr.). V l p ^
svátném háji nedaleko Korintu Konávaly 40- zá­
vody ke cti Poseidonově. Mimo jiné umělce, zá­
pasili í Basmgls3.:ýjr.U._yýtvory. VítežT'yfSĚSĚtiBs
i«--¥f€Í5?SäJí£llo. vénßfpi jeho čest přenášela -sř
i na rodiště a na hostitele j^ífo. Hosté byli
v ochraně samého Dia a o veřejný pořádek při
slavnostech starali se prytanové, úřadující to
radní. N ^ j ^ ^ š í ^ o ž i t e k poskytovalo diyadlo^_y^-.
likoJepJ. stavba y hledišti pod širým nebern^ po-
lokruhovitě stoupající do výše. Ve středu tohoto
polokruhu bylo zvýšené jeviště a před ním dole
orchestra, kde stál chór a hudbou, zpěvem,
tancem projevoval souhlas nebo nelibost tomu,
co se předvádělo na jevišti. V tragoediích před­
stavoval chór často Eumenidy (Erinnye), bohyně
pomsty, jež pronásledovaly vraha na usmíření

138
duše zavražděného. Herci chóru se pohybovali
na obrovských kothurnech, aby postavy své zve­
ličili do nadlidských rozměrů. Hrůzný zjev
a zpěv jejich otřásal nitrem diváků — a v naší
básni dohání Ibykovy vrahy k výkřiku, jímž se
prozrazují.
H e r o a L e a n d e r . 1795 vyšla Musaiova
epická báseň o Heře a Leandrovi v Lipsku v pře­
kladu Fuldově. Goetha pěkná ta pověst upou­
tala tak, že se chystal ji zpracovat, ale po čase
na ni zapomněl a místo něho zpracoval ji roku
1801 Schiller.
R u k o j m í . (1798). Látka vzata z povídkové
knížky Augustova propuštěnce Higina a týká
se Dionysa staršího, jenž panoval na Sicílii 406
až 368 př. Kr.
P o t á p ě č . (1797). Přímý pramen Schillerův
není znám, nepřímo (snad z vypravování Goe-
thova) přejal tuto látku z knihy jesuity Atha-
nasia Kirchera „Mundus subterraneus“ (Pod­
zemní svět) (1678), ale zcela ji přepracoval,
zušlechtil a ovšem formou uměleckou úplně
znova vytvořil. Zajímavo, že Schiller, jenž ni­
kdy neviděl moře, dovedl tak mistrně vykouzliti

139
jeho obraz v této balladě. Fantasii jeho stačil
nepatrný podnět, víření vod pod mlýnskými koly.
B o j s d r a k e m (1798) vzat z Vertotovy
Historie řádu johanitského, k jejímuž překladu
Niethamrovu psal Schiller předmluvu.
C e s t a d o h u t í . (1797). Pramenem je Rétif
de la Bretonne: „Les Contemporaines,“ sbírka
novel z r. 1780. 22. listopadu 1797 píše Schiller
Goethovi: „Náhoda poskytla mi ještě jeden
opravdu slušný námět k balladě, která jest již
téměř hotova a nebude tuším Almanachu na
ostudu, bude-li jej ukončovati. Má 24 osmiveršo
vých slok a je nadepsána „Cesta do hutí,“ z če­
hož vidíte, že jsem se zmocnil i ohně, když
jsem dřív prošel elementy jinými, vodou a
vzduchem.“ (V Potápěči a v Ibykovi). Později
přibylo ještě 6 slok.
R u k a v i č k a (1797) je protějškem k Po­
tápěči, zpracována dle anekdoty, vypravované
v knize „Essey sur Paris“ od St. Foixe.
Z a h a l e n á s o c h a v S a i d ě (1795). Pra­
menem k básni této byl spis prof. Reinhold?
„O nejstarších mystériích hebrejských od bratra
Decia.“

140
D ě l e n í z e m ě . Vyšla v „Hórách“ 1795, a
mnozí se domnívali, že pochází od Goetha. Je
to rozmarné provedení myšlenky, že pro bás­
níka není pozemských statků, básník že se musí
spokojit duševními požitky, jichž poskytuje mu
tvůrčí jeho činnost.
D í v k a z c i z i n y — je drobná allegorie
nového jara nebo poesie, nebo nejspíše se dívkou
tou rozuměla Schillerovi Musa onoho Alma­
nachu, kde 1797 báseň poprvé vyšla. Básník
chtěl tak vytknouti účel ročenky své v německé
poesii a pak ovšem úkol poesie vůbec.
P r o c h á z k a , původně „Elegie“ z r. 1795.
Schiller cení si tuto báseň vysoce pro zvláštní
poetický vzruch, jenž v ní dýchá a podmaňuje
si bezpečně čtenáře, ať ji čte v náladě jaké­
koli. Cesta ze Stutgartu do Hohenheimu vede
rozsáhlým parkem, jenž jest složením svým ja­
kýmsi obrazem a historií umění zahradnického.
Procházka těmito sady dala básníkovi podnět
k řadě velikolepých obrazů o vývoji lidské vzdě­
lanosti z nejprimitivnějších počátků až na
vrchol novodobé kultury, se všemi jejími světly
i stíny. K „Písni o zvonu“ je „Procházka“ po
nejedné stránce zajímavou paralelou.

141
P í s e ň o z v o n u . Za svého pobytu v Ru-
dolštadtě 1788 chodíval Schiller často procház­
kou do nedalekých dílen zvonařských a pozo­
roval tamní práce. Namanula se mu myšlénka
učinit zvon, jeho vznik a úkoly, tlumočníkem
lidských osudů; počal ji uskutečňovat r. 1797,
ale hotov byl až na podzim 1799. „Dal jsem se
do své písně zvonařské a studuji od včerejška
Krünitzovu Encyklopedii, z níž mnoho čerpám.
Tato píseň mně velice přirostla k srdci, vyžádá
si však několika neděl, protože k ní potřebuji
velmi mnoho rozmanitých nálad a musím zpra­
covat velikánskou látku“ — píše 7. července
r. 1797 Goethovi. Báseň je velmi uměle složena:
trojí postup myšlenkový vine se jí a splétá jako
trojí pramének v mohutné lano; 1. postup prací
při lití zvonu, 2. rozmanité funkce zvonu, 3.
obrazy ze života lidského. Celek je monolog,
vložený do úst zvonařskému mistru, ale dá se
snadno přeměniti i ve scénický výjev bez jedi­
ného přídavku nebo zkrácení.
Za motto vzal básník nápis na okraji veli­
kého zvonu na věži šafhúzského chrámu: Živé
svolávám. Mrtvé oplakávám. Bouřlivé mraky roz-

142
ptyluji. Jako celá tvorba Schillerova byla i tato
báseň u romantiků německých (A. \V. Schlegel
na př.) v malé úctě, ale většinou ceněna velmi
vysoko. Humboldt napsal o ní: ,,V žádné řeči
neznám básně, jež by při tak nepatrných roz­
měrech1 otvírala tak široký obzor poetický, jež
by procházela celou stupnicí nejhlubších citů lid­
ských a způsobem zcela lyrickým ukazovala
život v nejdůležitějších jeho příhodách a epo­
chách, jako přirozenými hranicemi obemknutý
epos. Básnická názornost se zvyšuje ještě tím,
že zjevům jen lehce nadechnutým odpovídá před­
mět, líčený z bezprostřední zkušenosti a tím
dvě řady představ běží paralelně podle sebe, za­
měřujíce k témuž cíli.“
Jako všechny téměř básně tohoto svazečku
byla i „Píseň o zvonu“ již několikrát u nás
s větším a menším zdarem překládána a náš
překlad jistě nebude také poslední. Je v tom ja­
kási vděčnost nás pozdějších a úcta ke kulturní
práci, jíž sloužili lidstvu mužové tak ušlechtilí,
jako byl Schiller.
U j a ř m e n ý P e g a s — otištěn poprvé v Al­
manachu Mus 1795. Rozmarná allegorie tato uka-

143
zuje, jakým nebezpečím je pro poesii všeliká
tendenčnost, jež ubíjí volný vzlet básníkův. K na­
rážce o divném zboží na počátku básně třeba
připomenouti toto: V anglickém městečku Hay-
marktě mohl podle prastarého práva manžel do­
vésti svou ženu na provaze prodat na trh, při-
stihl-li ji při nevěře.
P ě v c o v o l o u č e n í — jmenovalo se pů­
vodně „Stance čtenáři“ (t. j . na rozloučenou) a
vyšlo jako poslední báseň v „Almanachu Mus“
r. 1796.
BBB

144
OBSAH.
Strana
Hektorovo loučení 1
Slavnost vítězná 3
„Polykratův prsten II
\Ibykovi jeřábi 16
Tíero a Leandr 25
Rukojmí 37
potápěč 44
jjoj s drakem 52
Cesta do hutí . . . . 65
.Rukavička 77
Zahalená socha v Saidě 81
Dělení země 85
Dívka z ciziny 87
Procházka 89
«Jßíseň o zvonu 101
Ujařmený Pegas 120
Pěvcovo loučení 125
J. Ch. Fr. Schiller 127
Poznámky 137

13 0 0

Üttředni mlifsfcá
knihovna
Václava J£.op- c kéí. 0