OCTAVE MIRBEAU

:

Z DENÍKU DCERY PROSTITUTKY

NAKLADATEL JAN TOUŽIMSKÝ, VRŠOVICE

Z DENÍKU DCERY PROSTITUTKY

Má drahá maminka Stará teta oznámila jsem od ní byla stále jsem, tolik jsem plakala

zemřela . . . mně to dopisem. A já, ačkoliv bita, litovala jsem jí a plakala . . .

VENUŠINY

POVÍDKY

Řada II. Číslo 19.

Představená všimla si mých slzí a drsně se optala: »Co pak je vám?« A já vzlykajíc zármutkem, jsem odpověděla: »Oh, milostivá paní, maminka, má drahá maminka mi zemřela . . .« Představená se ušklíbla a pohlédnouc na mou práci, řekla: »No zemřela, zemřela . . . Avšak upozorňuji vás, abyste si raději hleděla práce . . .« Ano, to řekla na můj zármutek! To řekla dceři, která právě ztratila svou matku. Soucitná právě není, ta má krásná paní, to není. Tak ráda byla bych jela na její pohřeb. Audierne je vsak velmi daleko, kdesi na hranicích země . . . a já nemám peněz. Tak to je vždy s chudou služebnou dívkou; zaplatí z prvé služby honorář zprostředkovací kanceláři, nějaký ten peníz dá na své drobné dluhy, které nadělala, když byla bez místa a nezbude jí zhola

TISKLI HORKÝ A SPOL., PRAHA-VRŠOVICÉ

nic. A není možno tam jeti bez peněz. Konečně, proč by tam jezdila? Ke komu vlastně? Bratr je námořníkem a odejel lodí někam k Číně, neboť již dlouho mi nepíše. A sestra Lojzka? Bůh ví, kde ta jen je. Co odešla s Jendou Duffem do Carneau, nevím o ní vůbec. Ó, co pak ta, protloukla se leckde a tam, kde druhé hnily, ona měla užitek. Snad má peníze a je doma, snad je i mrtva. Vše je možné. Snad již nežije ani můj bratr. Tak proč bych tam vlastně jela? Co by to prospělo mně, nebo mrtvé matce? Jinak tam nemám nikoho. A matka byla chudá, jistě, zcela jistě po sobě nic nezanechala, toho jsem si příliš jista . . . A snad bych tam přijela, prodala po ní zbylé špinavé hadry a ještě bych musela dopláceti na její dluhy za kořalku. — Ne, nepojedu. Bylo by to příliš hloupé. Ale je to zvláštní, že pokud byla živa, ani jsem si na ní nevzpomněla, spíš mně bylo trapno vzpomenouti si, než snad jí viděti. Ovšem psala jsem jí časem, když jsem změnila adresu, ale víc nic, a to jen k vůli té adrese. Vzpomenu-li si na to, 'jak mne tloukla . . . snad je to dobrý výraz — tloukla — vždy mne zmlátila, ano zmlátila do krve, až vystoupily mně na těle modré podlitiny. A to se vždy dělo, když byla opilá. Je hrozno viděti opilou ženu a zvláště svou matku! — A nyní najednou se dozvídám, že zemřela. Jest mi smutno a pláči pro svou matku, pláči, pláči, neboť to byla má matka . . . . Je bolestno si vzpomínati na své ubohé dětství. Vidím vše kolem sebe a slyším opět všechny ty muže a ženy, s nimiž jsem poprve vstoupila do kruté školy ži-

vota. Jedni mají na světě mnoho štěstí, druzí samé neštěstí. Jistě není na tomto světě spravedlnosti. Vzpomínám si na jednu noc, která je prvá a nejhroznější z mých vzpomínek a ač jsem byla malá, pamatuji se, jak jsme byly jedné bouřlivé noci probuzeni vřeštivou houkačkou záchranného Člunu. Je příšerné slyšeti v noci houkati sovu, ale hrozný je vřeštivý zvuk houkačky, když někdo z rodiny je v nebezpečí. A vichřice hnala té noci vysoké čeřící se vlny proti kamenným břehům, o něž se s hlukotem tříštily. V přístave bylo pár lodic, 'jež se narychlo vrátily z lovu, ale druzí . . . druzí. . . byli jistě v nebezpečí . . . Otec můj lovil kdesi u seinského ostrova, o tom má matka věděla. Ale nemusela míti velkých obav, neboť mnohokráte již utekl podobné bouři do přístavu seinského ostrova. Však hrozné vřeštění ji zděsilo. Vstala, bledá a třesoucí se, vzala mne s postele a zabalila do vlněného pláště a běžela na hráz. Malá sestra Lojzka, která již byla statná jako bratr, drželi se jí za sukně a křičeli mezi slzami: »Ach, svatá Panno . . . Ach, svatý Ježíši Kriste!!« A třesoucí se matka volala totéž. — Všude v ulicích byla světla a u nich hloučky žen, starců a chlapců. Na hrázi, kam doléhalo praštění lodí, přebíhaly divoké stíny. Vichřice však a zuřivé vlny bily do vysokých kamenů hráze, až cesta za ní byla chvílemi zcela zatopena. Matka běžela úzkou pěšinou. »Ach, svatá Panno!

4

5

Ach, Ježiši Kriste!« A běžela naříkajíc a klopýtajíc s námi přes mokré útesy k majáku. Pobřeží bylo zcela temné a moře při světle majáků vrhalo proti skaliskům divoký příboj za příbojem, vlnu za vlnou. »Ach, svatá Panno! Ach, Ježíši Kriste!« Hlomoz vln, svištění vichru a tento příšerný nářek mi ochromovaly smysly, a ač otřesy matčina klopýtání mne vytrhovaly, přec 'jsem usnula v její náručí . . . Když jsem se probudila, spatřila jsem nad sebou temný strop nízké špinavé světnice a vedle sebe temná, schoulená záda a několik zasmušilých obličejů. Uprostřed světnice pak na temném prkně ve světle dvou svíček dlouhou, suchou mrtvolu . . . »Ach, svatá Panno, ach, Ježíši Kriste!«... dlouhou suchou mrtvolu, zcela nahou, s roztříštěnou hlavou a rozbitými krvavými údy. Byl to můj otec . . . Vidím vše před sebou jako dnes. Vidím jeho hlavu s vlasy přilepenými na spáncích. Nad ním se skláněli muži, třeli mu kůži a vdechovali vzduch do jeho úst. Byl tam starý šedivý starosta, tlustý malý farář, dozorce od celníků a pobřežní strážník. A já, když uvědomila jsem si, že je můj otec mrtev, vybalila jsem se z vlňáku a pobíhala lidem mezi nohama. Dlaždice byly studené a mokré a já se náhle dala do pláče a volala zajíkavě tatínka a maminku. Jedna sousedka vzala mne pak do náruče, a uspala mne. Od onoho dne začala se matka pravidelně opíjeti. Ovšem zprvu pracovala v sardelárně, ale jelikož byla

stále opilá, vyhodili ji. Byla tedy nějaký čas doma, a to se stále hádala a byla na vše nevraživá. Vycházela jen, by prodala nějaký kus chudého nábytku a za stržené peníze koupila si kořalku. Když se řádně napila, tloukla nás pro nic do krve, tloukla nás jako šílená. Vzpomenu-li na to vše, divím se, že mne nezabila . . . Utíkala jsem z domu každého rána a bázlivě vracela jsem se k večeru. Běhala jsem celý den a hrála si s uličníky na hrázi, lezla jsem do zahrad a koupala se v loužích při odlivu moře. Když byla jsem pak o málo větší, dělala jsem různé necudnosti s hochy staršími mne. Hrávali jsme si tak na travnatých březích, obrostlých křovím a chráněnými od severních větrů vysokými skalisky. Když jsem se vracívala pozdě večer domů, našla jsem obyčejně matku ležící na zemi, spitou a spící. Často ležela v střepinách lahve od kořalky. Bylo to odporné. Ale ještě hroznější bylo její procitnutí. Rozbila vše, co jí přišlo do rukou. A marné byly mé nářky a prosby, vždy mne srazila k zemi, vláčela mě po světnici, kopala do mne a tloukla mnou o nábytek křičíc: »Sedřu s tebe kůži! Sedřu s tebe kůži! . Ale bylo pak ještě hůře. Matka, když nebylo co prodati, začla prodávati sebe. Musela míti kořalku! Každou noc zatloukl někdo na dveře, vešel, položil se na postel k matce, aby za hodinu odešel. Pak přišel druhý a bylo to totéž. Někdy obrátily se tyto klidné prodeje v pusté rvačky, v nichž museli zakročiti četníci. A tak jsme trpěly několik let. Každý námi opovrhoval. Vyhýbali se nám na ulici. Počestní lidé házeli po

6

7

nás kamením, když šli jsme k nim žebrati nebo krásti. A tak jednou v té bídě utekla sestra Lojzka, která již mnohokráte spala s plavci, a víc se nevrátila. Pak bratr nechal se najmouti za plavčíka . . . A já nejmladší zů. stala jsem doma s matkou. A mohu já za takový život? Ve svých deseti letech nebyla jsem již nevinou. Viděla jsem necudnosti matčiny se surovými plavci a byla jsem i zkažena uličníky na hrázi, tak dospěla jsem velmi rychle. Dělala jsem to vše obyčejně z hladu, ale, že jsem byla stále venku u moře, sílila jsem a vyspěla jsem v jedenácti letech tak, že vyhlížela jsem jako kluk. Byla jsem tehdy však již skoro ženou, neboť opravdu to vyrostlo na mně tak náhle, že jsem jí byla ve svých dvanácti letech. Ve dvanácti letech ženou a také již ne pannou. Byla jsem snad v domě své matky znásilněna? Oh ne! Bylo to dobrovolně? Tak trošku . . . byla jsem vždy upřímná v svých neřestech a poctivá v své zkaženosti. Bylo to jednou v neděli z rána, když odtáhl mne dozorce ze sardelárny, stařec sotva chodící, chlupatý a smrdutý jako kozel, s rukama chromýma, pod. skálu k sv. Janu. Vstrčil mne v tmavé jeskyni do temné smrduté díry, kde hnízdili rackové a kam plavci často uschovávali, co moře vyvrhlo . . . tam na hnijící mořské trávě, aniž jsem se zdráhala nebo mu dovolovala . . . měl mne za jeden malý pomeranč . . . Ale on měl takové směšné jméno: Aladar Šťovík. A nevím, zdali je to ono, co nikdy nepovídá žádný román. Byl starý, ošklivý hrubý a odporný, jak jen může býti stařec odporný mladé dívce. Měl

mě čtyřikrát nebo pětkrát v té tmavé díře, ale neposkytl mi žádnou rozkoš, spíše opak. A když si tedy na něho vzpomenu a vzpomenu si na něho často, neboť byl vlastně prvý — proč necítím hnus, ani ho neproklínám? Proč, ač ráda si na to vzpomínám, cítím jakési zadostiučinění? Jest to spíše něžnost a opravdová lítost, že již nikdy nespatřím toho odporného starocha s sebou na hnijící mořské trávě . . . Chci vsak říci něco o životopise slavných mužů. Chci to říci prostě, neboť jsem obyčejnou panskou. Pan Pavel Bourget byl velice důvěrným přítelem a

8

9

duchovním vůdcem komtesy Fardinové, u níž jsem byla před rokem komornou. Vždy jsem slýchávala, že jen on jediný zná záhadu duše ženy . . . Mnohokráte jsem si sedla a chtěla mu psáti o tomto zvláštním případu vášně, ale nikdy jsem se neodvážila. Není však třeba se diviti, že jsem se zabývala tak vážnou věcí, ač není to právě zvykem u služebných. Ale v salonech mé paní mluvilo se jen o psychologii. Služebnictvo pak vždy se musí přizpůsobovati duševně svým pánům a o Čem se tedy mluvilo v salonech, mluvilo se i mezi námi v kuchyni. Ovsem, jen jediná veliká chyba byla, že jsme neměli v kuchyni Pavla Bourgeta, aby nám rozřešil případy ženskosti, o nichž jsme právě hovořili. Byl tam s námi pan Jean, ale jeho výklady mne nijak neuspokojovaly . . . Jednoho dne poslala mne má paní s jakýmsi důležitým dopisem k tomuto slavnému spisovateli. Když odevzdával mi odpověď, s velikým přemáháním osmělila jsem se ho optati na tuto věc, kterou jsem si tolik lámala hlavu. Vysvětlovala jsem to tak, jako by tato choulostivá historie se stala mé přítelkyni. A pan Pavel Bourget svraštil čelo a optal se: »Kdo jest ta vaše přítelkyně? Žena z lidu? Jistě, že nějaká chudá žena?« »Je komornou jako já, slovutný mistře.« Pan Bourget se nafoukl a klapal naprázdno ústy. Ale hleďme, hleďme, co pak jemu je do chuďasů ? »Já se vůbec nezajímám o takové duše,« řekl. »Jsou

pro mne příliš nevidomé a nemají vlastně vůbec ceny. Nejsou ani dušemi. — Vůbec — to nepatří do mé psychologie.« Velmi dobře jsem pochopila, že tomuto velikému muži je duse duší teprve od sto tisíc franků ročně. Zato pan Jullius Lemaiter, který byl u nás také jako doma, ten, když jsem se ho optala na tutéž věc, stiskl mne v pasu a řekl zdvořile: »Vy se o takovéto věci zajímáte, Celestino? Řeknu vám, že vaše přítelkyně je zcela hodné děvče, a to je všechno. A je-li tak hezoučká jako jste vy, řekl bych jí něco hezkého, vsak víte co — víte — he — he!« A ten básník, přihrblý a šprýmovný, jak starý faun, alespoň se tak nenadýmal. Byl veselý jak dítě. Škoda ho však, padl mezi pátery! Byla to náhoda, že jsem neklesla v té pekelné andienne jako sestra a matka. Byly to jeptišky, jež se mne ujaly ze soucitu, vidouce, že jsem hezká a chápavá. Byla jsem mladá a nevědomá a ačkoliv mne nalezly v takovém spatném místě, nevyužily mne, jako se to u ctihodných sester obyčejně stává. Byly to ubohé, chudé bytosti. Neosmělily se vztáhnouti ruky po almužně, i když měly hlad. A bývalo u nich více bídy než sytosti. Měly těžký život, ale byly přes to stále veselé, a zpívaly si bez ustání, tak bezstarostně, jak pěnkavky. Jejich neznalost života byla tak dojemná, že ještě dnes si zapláči při vzpomínce na ně, až nyní, kdy jsem pochopila, jaké to byly dobré a Čisté duse.

10

11

Naučila jsem se od nich čísti, psáti, šíti, trochu vésti domácnost, a když jsem se v tom všem trochu vyznala, zaopatřily mě místo služky u starého plukovníka na odpočinku. Každé léto jezdila jsem s jeho ženou a dvěma dcerami na jakýsi sešlý zámeček u Comfortu. Byli to dobráci, ale všichni tolik smutní . . . Tolik chladní. Vždy jen vycházeli v tmavých šatech, nikdy veselého slova neřekli a nikdy se neusmáli. Řeklo by se, že to byla podivínská rodina, ale bylo to něco zcela jiného. Starý plukovník měl ve svém pokoji malý soustruh a tam celé dny vyráběl dřevěné hračky a hlavně houby na látání punčoch. Paní posílala žádost za žádostí, neboť toužila míti trafiku. A dcery? Nic nemluvily, nic nedělaly, jedna byla hubenější jak druhá, samá kost a kůže. Jejich tváře byly jako květy mrtvých růží. Bylo to vše příliš odporné. Jsem přece jen člověk, nejsem . . . Odešla jsem od nich, ale pak jsem litovala. Oh, Paříž . . . Paříž . . . To je radost ze života! Vše kolem dýchá novou vůní. Mé bloudění krásnými ulicemi plných paláců, nahlédnutí do krásných kočárů a aut, shlédnutí krásných nalíčených dam. Když jsem se vracela z takových potulek do svého Šestého poschodí a slyšela historky a vtipy druhých sloužících, byla jsem v údivu a záviděla jsem jim. A když jsem pak kolem sebe viděla všechnu tu prostopášnost, zúčastnila jsem se jí s nadšením, ba, byla to vášnivá horlivost. Byla to jen vášeň těla, klamný ideál, v tomto případě pouhá neřest, pouhá neřest. Ach ty iluse! Člověk je mlád, má jich plnou hlavu,

jsou to sny, pouhé sny! Hloupé sny! Přejedla jsem se jich — jak říkával pan Choviles, zkažený veselý mladík. A musela jsem žíti jako ostatní. Nechápu, že si v tom lidé libují, to není ž i v o t . . . Jsem přece ještě mladá, ale viděla jsem celý ten život řádně z blízka, viděla jsem lidi jak je pánbu stvořil. Cítila jsem smrdutý pach jejich kůží, puch jejich prádla .. A duše byly ještě horší. . . Byli bohatí, navonění.. . ale znám to, ty cnostné a vážené rodiny, vím o veškeré té špíně a hanebnostech, jež se v nich provádějí. . . Vím o tom v š e m . . . a mohou býti nejbohatší, mohou choditi v zlatě a hedvábí, spáti v ložích ze sloni, a když by se i umývali v stříbrných umývadlech a byli krásní — není to vůbec nic čistého. Jejich duse budou mi stále odpornější, než smrduté lože mé matky . . . My jsme jen ubohé panské, nejsme v tom všem ničím. Ať bydlíme v nejkrásnějším paláci, kam přichází nejveselejší společnost, my bydlíme vždy někde u střechy domu samotny. Člověk není sám, žije-li sám, ale žije-li mezi lidmi, od kterých není považován za člověka, ale za něco, co má cenu starého psa, či květiny v zahradě, nebo dítěte boháče . . . u těchto lidí, kteří se ušklíbnou a řeknou: — Můžete snísti tuto hrušku, zahnívá . . . Z d e to maso, odporně zapáchá . . . V každém posunku a v každém slově poníží vás k zvířeti. A my musíme mlčeti, spíše se usmívati a dekovati, aby neřekli, že jsme nevděční. Často, když jsem svoji paní česala, celá jsem se zlostí třásla, měla jsem

12

13

chuť za to vše, co nám bídného učinila, zakousnouti se jí do chřtánu a vyrvati jí srdce z těla. Ale takové černé myšlenky přeběhnou a rychle na ně zapomínáme. Člověk tím vším otupí a přestává vůbec uvažovati. Když večer, po jídle, viděla kuchařka, že jsem smutná, stala se něžnou, hladila a utěšovala mne svým způsobem. Sáhla do police, mezi staré hadry a papíry, kde měla schovanou láhev kořalky. Prosila mne, abych ten svět tak špatně nebrala a abych se trochu rozveselila a rozjařila kořalkou. Opřela se lokty o stůl, cedila slzy a přinutila mne, abych pila. Vypravovala mně celou hodinu o smutné historce, o nemocích, slehnutí, smrtelných zápasech všech svých příbuzných. Slze jí kapaly s tváří na stůl, jazyk se jí pletl a pila a pila. — Jste ještě mladá, buďte veselá! Umřela vám maminka . . . no, je to neštěstí. . . Ale to již jinak není. . . všichni zemřeme . . . A vy jste sirotek, ubohý siroteček. A plakala a plakala, slze jí proudem tekly a vzdychala : — Nermuťte se, buďte veselá . . . S počátku se to sneslo, to jenom vzdychala, ale pak se dala do hrozného nářku, čím dále tím většího. Vzlykala, až se jí tlusté břicho křečovité třáslo, a třásly se i velké prsy. — No, utište se Mařenko, mohla by nás uslyšeti paní. Ale ona plakala ještě víc a křičela: Ah bože, takové hrozné neštěstí, neštěstí. . .

Byla jsem napitá kořalkou a srdce měkké, právě pohnuté slzami Mařky, počala jsem také plakati . . . připadala jsem si jako Magdalena . .. Ale Mařka je hodné děvče, není-li opilá . . . To je tedy život ? A je zde člověk vlastně člověkem ? Nudím se tu, nudím. To je lepší sloužiti v nevěstinci, ba lepší . . .

14

15

H N Í Z D E Č K O

L Á S K Y

»Miluji vás! Miluji!« »Dobře a co dále?« »Ano, dále, dále !« »Ano, zvete mne na číšku čaje ve vašem pokoji, v m l á d e n e c k é m p o k o j i ! Dobře se mi stalo! Číška čaje v mládeneckém pokoji. Ohavné sousedky na chodbách a zvědavé domovnice v průjezde! Zakoketovala jsem si trochu s vámi a vy mluvíte o bytě a o čaji! Ujišťuji vás, že jsem se chtěla pouze pobavit. Onen flirt neznamenal nic jiného, než zábavu. Myslela jsem, že to vezmete právě takovým způsobem, jako já jsem to myslela: pouhá hříčka to byla! Patřím mezi počestné ženy, které se sice rdí za nevinnou tvář, ale jsou jimi do opravdy! Vím, jak si mne představujete ve svém mládeneckém bytě. Ale není to odporné ?« »Ne, madame, vidím vás někde zcela jinde. Miluji vás! Představuji si vás v salonech pro vás upravených a vyzdobených. V našem bytě, láskou posvěceném. Můj mládenecký byt ? Jaká ohavnost ? Miluji vás příliš a vážím si vás! Proč jenom jste vdaná ? Ale já vám nabídnu tajný útulek, který bude jen pro vás. Žádný nezneuctí tuto svatyni lásky. Jediné slovo souhlasu a nebudu od

vás ničeho žádat do té doby, dokud vás neuvedu do našeho hnízdečka.« »Vy jste obdivuhodný! Víte o takovém bytě?« »Nevím, ale naleznu jej zcela určitě. Prosím vás, krásná paní, nezabývejte se takovými malichernostmi!« »Chtěla jsem pouze proto, neboť vím jak těžké je ...« Madame Dille se náhle zarazila a aby zakryla něco nemilého, rozesmála se a pokračovala: »Jsem na to velice zvědava!« »Pak budete mou?« »Ano, pak budu vaší! »Celičkou?« »Dám vám prostě všechno, co budete požadovat jako zálohu lásky!« »Jak jste sladká, drahá! Smím vás políbit a obejmout ?« »Polibte, ale pouze čelo! Ostatní přijde!« »Jistě?« »Ano! Až najdete vaše hnízdečko, přijďte mi říci!« Mnohoslibná věta. A úsměv ji doprovázející byl ještě slibnější. Nuže, o jedno vítězství více, a nebylo docela nic nesnadné . .. A přece tato malá madame Dille provdaná teprve jeden rok za muže okouzlujícího, jehož nikterak nenáviděla, nezdála se tak lehkou kořistí. Ženská slabost. Jsou přece jen všechny stejné! Max pociťoval zklamání. Představoval si zápas velmi delikátní a dlouhý, ve kterém bude třeba využíti veškeré svůdnosti a lstivosti. A hleďme, najednou stačí vhodný byt! Ocitl se v směsném

16

17

postavení člověka, jenž se strašným elánem se rozběhl, aby přeskočil potok užší dvou stop. A již malá madame Dille nepřipadá mu tak žádoucí. Příliš snadné, přespříliš snadné. . . Ale zatím překážka již druhého dne. U obstaravatele bytů nemohli mu dáti žádné adresy. »Nemáme absolutně ničeho, pane. Vše se ihned pronajme a za každou cenu. Obyvatelstvo Paříže se zdvojnásobilo. A domovníci dávají přednost jednání přímo s uchazeči: víc to vynáší. Myslím, že nezbude vám nic jiného, než pustiti se na lov, a myslím, že bude třeba mnoho námahy, než byt najdete . . .!« Mnoho námahy, skutečně. Toulal se ulicemi . . . . Žádná tabulka! Vstoupil do každého domu, ťukal na okénko loží vrátných, s líčeným úsměvem na rtech, kloboukem v ruce a velkou zdvořilostí. . . Marné úsměvy, marná zdvořilost. Takovým způsobem prohledal celou čtvrt, boulevardy, ulice, pasáže ve středu města. A potom rozšířil své pole. Představoval si stále krásu madame Dille, její tělo a nožky a pustil se s novou silou do hledání hnízdečka lásky. Ach, dobýti madame Dille není tak snadné, jak si Max s počátku myslil. Není to její cnost, která mu překáží: Ona jest právě tak netrpělivá jako Max. Ona vždy první mluví o hnízdečku lásky, kdykoli se setkají. »Našel jste již?« »Bože . . . Docela nic, doznával Max s nuceným smíchem. —• Aspoň nic takového, co bych si přál. Nechci pro vás okolí nevkusné ...!«

To jest velmi nesnadné. Ona jest jista, že Max hledá místnosti s velkými nároky: v přízemí, v diskretních ulicích, s dveřmi předloží vrátného, a dvěma východy. »Můj bože, to já docela nepotřebuji, spokojím se s malým bytečkem, jen když bude v čistém domě, v ulici ne příliš šeredné a zdviž. Spokojím se s malým bytečkem, v němž jest veselo a jasno. Tam si člověk oddychne, domácnost jest v něm tak mladá: malá jídelna, dva pokoje, salon, chcete-li, bílá kuchyně a kdyby tomu štěstí chtělo a byl při tom balkon, to již by bylo nad její sny! Něco takového byste mel najíti a to by pak byla láska! Tam pak se budeme milovati jako dva šťastní lidé a naše láska bude tak veliká, že nás ohromí a unese!« Max pokračoval dále, ale nic nenacházel. Překonával proste sám sebe. Vstával časně ráno a za dne vnikal do loží vrátných a ukazoval modré papírky tučným, nebo hubeným domovnicím. Jediné, co mohl vykonati za celý den bylo to, že večer, unaven a utrmácen, klesl do křesla a dříve než nalezl nůž nebo lžíci, usnul vysílením a únavou. Zdávalo se mu o krásném, svůdném těle nádherné ženy, tiskl ji k sobě a líbal v malém hnízdečku, které pro ni nalezl. Pak zase sen unikl a následoval druhý: Potácel se po vysokých, nekonečných schodech na věž Eiffelovu za svůdnou kráskou, která mu stále unikala, stojíc nahá na pohyblivé kouli. Nahoře, když ji uchopil do roztoužené náruče a uložil do bělostného lůžka a líbal na ústa, pokrylo se celé její tělo silnou koží a veliké chlupy bílého medvěda točily se mu kolem krku.

18

19

Po takových nocích vstával ráno unaven a vydával se znovu na smutnou Odyseu. Odmítal pozvání do plesů, k hostinám a divadel, jeho cíl byl pouze jediný: hnízdečko lásky. Jeho nálada byla prabídná a s velice špatnou a skleslou myslí přicházel na milostné randez-vous. Konečně ani k tomu neměl času. Kdyby alespoň madame Dille pochopila jeho situaci. Přemlouval ji a žebronil alespoň o zálohu lásky ve výši jedné noci, jednoho milostného výbuchu. Říkal jí zoufale: »Milostivá paní, jen jednou přijďte ke mne, jen jednou jedenkrát — zatím — mne navštivte! Ovšem, čekajíc na slíbené. Dodá mi to nové síly!« Tato situace dovolila by mu, aby mohl hledati ono vytoužené hnízdečko lásky s horlivostí méně unavující. Ale madame Dille nechtěla ani slyšeti o mládeneckém bytě. Moje ctnost padne vám do náručí pouze v malinkém a pěkném hnízdečku lásky . . . Sami dva . . u krbu . . . ty a já — a láska . . . !« Max sílel touto řečí. Se zdvojenou silou hledal po pařížských ulicích byt. Strážníci si z něho tropili žerty a děti na něho volaly: »Hled'te blázna! Hledá byt! La vie Parisien přinesl jeho karikaturu a veselou poznámku: »Dámy! Kdo mu nabídne útulek? Onen nešťastník hledá ještě dnes v Paříži byt! Jednoho dne přisel Max na schůzku nadšen a vítězoslavně.

»Mám jej! Mám jej!« »Ano?« »Pěkný byteček, pravé hnízdečko lásky!« »To je rozkošné — můj miláčku!« »Krásné hnízdečko! Pohled na ulici. Zdviž. Okamžité převzetí. . .!« »Drahý Maxi, miláčku můj! Jak jsi ohromný. Jsem spokojena. Nech se obejmout!« Uchopila ho a políbila. Max byl v ráji. Nedočkavě s výrazem očekávání něčeho ohromného a krásného díval se na mladou, kypící ženu. Dvě sladké, předpovídající hubičky na tváře. Ale to ostatní přijde! To jest pouze začátek! »Uklidněte se, Maxi. Jste nedočkavý a nenasytný. Musíte čekat. Ano, če—kat. Kdy se půjdeme podívati na naše hnízdečko lásky ?« » Okamžitě!« »Ne, to ne! Ale zítra!« »Tedy zítra. Ve čtyři hodiny!« »Dobrá, dejte mi adresu!« »Rue de Pomarel, 15.« Druhého dne odstěhoval Max do nového bytu pohovku. Starý nájemník se tomu velice podivil, neboť neměl dosud nábytek odstěhován. Avšak Maxovi tím neublížil, ani jeho důkladné horlivosti. Přesně ve čtyři hodiny, trýzněn nedočkavostí a touhou, obejmouti její vonné tělo a zlíbati ji na šíji a ňadra, přecházel kolem domu, kde bylo jejich hnízdečko lásky.

20

21

Madame Dille byla přesná. Hodiny na věži kostela sv. Lucie právě odbíjely, když se objevila na rohu. Ale nebyla sama. Nějaký muž ji doprovázel. »Manžel! Manžel!« vykřikl Max a podepřel se o zeď, aby neupadl. Došli k němu a onen muž, který byl skutečně manželem sličné madame Dille, řekl vděčně Maxovi: »Moje choť mi sdělila, že jste se neobtěžoval nalézti pro nás byt — hnízdečko lásky. Hledáme jej již šest měsíců, ale bezvýsledně. Vše jsme zkusili. Inserovali jsme, odměňovali rady a dávali bytovým kancelářím zálohy, ale marně. Byli jsme na pokraji šílenství. Ale vy jste čilejší a chytřejší. Jste pravý umělec v hledání bytů. Vypátral jste nám hnízdečko lásky . . . Je to nás starý sen a nyní je uskutečněn. Děkuji vám, mladý muži. Nemůžete mi ještě říci, zda je tam také ústřední topení? . .«

V

Ě

Č

N

Ě

.

.

Byl blažen vedle zbožňované bytosti, která se k němu něžně tulila. Evě bylo 18 let. Půvab jejího těla nespočíval ve vysoké postavě, byla malá, ale plného těla, zjev naskrze temperamentní, z něhož rozšiřuje se fluidum ženské vůně na všechny strany. Tahy jejího obličeje byly bezvadné. Velké modré oči projevovaly neukojené touhy s mužem, ale temné kruhy pod nimi prozrazovaly indiskrétně, vášně přece ukájené. Při každém úsměvu jejích červených rtů zaskvěly se dvě řady pravidelných, bělostných zoubků, jež propouštěly dech libý, čistý jako voda lesní studánky. Pod Širokými rameny vzpíraly se dva mladistvé prsy jako nezkrocená kůzlata. Jejich tuhé bradavky snažily se protrhnouti batist blůzky. Pod rozložitými boky a klenutým bříškem bylo zříti dvé nožek, jež odhalovaly buclatá lýtka a končily krátkým, tlustým chodidlem s roztomilými kotníčky. Eva rozdováděla se vždy, kdykoli přišel Alfréd, její snoubenec, hezký, mladý muž, poněkud nerozhodný milenec, který mnoho si přál, ale málo žádal, zajisté daleko méně, nežli dostával.

22

23

Který muž by odolal, aby nepolíbil dívky tak rozkošné, jako byla Eva, když by stála před ním s očima široce rozevřenýma touhou, s pootevřenými ústy, nabízejícími se, s prsy, jež se téměř dotýkaly jeho těla ? A přece musela jednoho večera říci sama: »Proč mne nepolíbíte, Alfrede ?« »Neveděl jsem, že smím,« odvětil tise a pak teprve ji zlíbal. A od té doby ji líbal. A zase jednou sama musela vzíti jeho ruku a ovinouti si ji kolem pasu, marně čekajíc, že prsty jeho zaboří se do hebkého těla jejího. Teprve pak ji objímal a hledal rukou její teplý prs. Tak pomalu učila ho té nejtajemnější vědě, jež sluje láska. A když kdysi sama posadila se mu na klín, roztoužen sevřel jí do náruče a věděl, že jest jeho, že smí všechno. I zašeptal jí v růžové ouško: »Takto bych chtěl v ě č n ě tě chovati!« »Nežertuješ?« tázala se. »Přísahám ti, Evo, při všem, co mi svaté, že bych tě chtěl míti v ě č n ě na klíně!« »Věřím ti, Fredo!« odpověděla blaženě a celý sbor dovádivých čertíků kroužil jí v ocích. A seděli tak, byli blaženi.

*

*

Hodiny odbíjely pět. Stále laškujíce, hovořili o sňatku, který se mel za tři měsíce konati.

Uplynula půlhodina. Pocítil v pravé noze píchnutí, nevšímal si však toho. Ale píchnutí se opakovalo, měnilo ve svíravou bolest a přešlo pak v nepřetržité brnění. »Neměli bychom jíti na procházku?« tázal se a něžně ji odstrkoval, chtěje povstati. Ale ona bráníc se, šeptala ; »Je to tak hezké, seděti takto u tebe!« »Aspoň přesedni na druhou nohu!« prosil. Ale ona dělala, jakoby neslyšela. V další čtvrt hodině zatínal Alfréd bolestí rty, noha úplně zbrněla, mravenci v ní běhali, pak úplně zdřevě25

24

něla. Také v paži, jíž objímal její kypré tělo, počalo brnění. Ale ona, na jeho klíně, jen se usmívala, tisknouc se k němu. Uplynula hodina. Jeho situace stávala se nesnesitelnou. Osmělil se opakovati znova přání, aby šli na procházku. »Hleď, je venku tak krásně!« »Krásněji než u mne?« tázala se, »chceš, abych žárlila na přírodu?« Umlkl a seděl dále. Nastala doba večeře. Zavolala služku zvonkem, k němuž rukou dosáhla, dala přinésti obložené chlebíčky a dvě sklenice černého piva a s chutí pustila se do jídla, houpajíc se na jeho klíně. Dávala mu ukousnouti v místě, kterého se dotkly její bělostné zoubky. Vzala do úst kus šunky a pobízela ho: »Vezmi si! Vezmi si přece!« Ach, jakou rozkoš pocítil jindy při těchto dráždivých hrách, které mu dnes kalily bolesti v noze, rameni a zádech. Již 8 hodin. Nastala obvyklá doba loučení. Cítil vysvobození. Chtěl povstati, řka: »Abych už šel, pravda ?« »Ach, nikoli,« odpověděla, »jen seď, dnes nemusíš pospíchati!« Něco jí mrzutě odpověděl. Pohlédla naň udiveně.

»,Takto bych chtěl v ě č n ě tě c h o v a t i řekl jsi před chvílí a už máš toho dost? Co jsou tři hodiny proti věčnosti ?« »Ne, ne, ty mi nerozumíš, Evo, mínil jsem —« »Ne, nemínil jsi, řekl jsi zcela určitě; »Abych už šel!« — Nuže já nechci, abys Šel! Jsem ospalá, dej mi pusu a nech mne dřímati!« A stočila se v jeho klíně jako mladá kočka, vzala ho kolem krku, na němž již nemohl téměř unésti hlavy, a zavřela oči. Za chvilku spala zdravým spánkem, majíc ústa na jeho tváři a ovívajíc ho teplým dechem, tak čistým, jako voda lesní studánky . . . Co nyní? Usne-li také, spadnou oba na zem. Může vůbec spáti? Celé tělo ho bolí, je jako mrtvicí raněn, sklenice 14stupňového »převratu«, rychle vypitá přivedla ho do potu. Jaká to bezohlednost, tak ho týrati, chytati za slovo, v zápalu pronesené! Nemá k němu ohledů, ani k jeho tělesným potřebám Pokusil se zvednouti nejméně 50 kil jejího těla a povstati, aby ji uložil na divan. Ale nohy jeho neměly síly, aby povstaly, ruce byly zdřevěnělé, aby jí uzvedly. Napjal poslední energii a pozvedl ji v loktech. Procitla, usmála se a šeptala: »Jen seď, je to tak hezké, spí se to tak krásně!« »Ale bude tě vše boleti,« namítal. »Ujišťuji tě, že nikoli — jen seď, seď, pří — sahal jsi —« A usnula znova. Hodiny odbíjeli desátou. Uvažoval dále:

26

27

»Kdyby aspoň byla její teta doma, nedovolila by takových výstřednoctí své neteře. Ale odjela na tři dny k nemocnému bratru . . .« Tři dny, tři dny toho nevydrží! Sladké jeho břímě spalo tak sladce, cítil stále její pravidelný dech na své tváři, pravidelné pohyby její hrudi, chvílemi vzdechy a svírání nožek. O čem snila? Nastala půlnoc, hodina duchů. V hlavě jeho rojily se divoké myšlenky. Sílel ? Zavřel oči! Dvanáct duchů, zahalených v bílé rubáše, s červivými lebkami na krku a chrastících údy, tančilo kolem něho divokým tancem. Cítil, že jest to tanec jeho smrti, která se blížila. Pot vyvstal mu na čele, srdce mu prudce bušilo. Strach dodal mu síly. Nadzvedl tělo Evino a povstal. Neprocitla. Zvolna nesl ji na divan, kdež ji uložil. Pak vyňal z kapsy zápisník, vytrhl z něho list a napsal chvatně při svitu měsíce: »Odpusť mi. Musíme se rozejíti. Nelze mi dodržeti přísahy! Alfréd.« Potichu kradl se ke dveřím a otevřel je. Studený vzduch ho ovanul a osvěžil. V těle počala opět prouditi krev. Vyšel na chodbu a sestupoval zvolna po schodech. Když domovnice, podezřele se usmívající, za ním zavřela vrata, oddychl si zhluboka a uchýlil se do blízkého hostince. Doma usnul tvrdým spánkem a procitl až o 10. hodině. Na stole leželo psaní, jehož písmo mu bylo dobře známo. Třesoucí rukou je otevřel.

»Konec, konec všemu!« zavzdychal — »A jak ji měl rád! Jaké štěstí jim kynulo < !< Pak četl: »Miláčku, zbavuji tě přísahy. Byla bych přišla sama, ale bolí mne celé tělo. Přijď odpoledne hodně brzy a pochováš mne zase ale jen tak dlouho, jak budeš chtíti! Tvá Eva.«

28

29