You are on page 1of 18

OCTAVE MIRBEAU:

Z DENÍKU

DCERY PROSTITUTKY

NAKLADATEL JAN TOUŽIMSKÝ, VRŠOVICE


Z DENÍKU DCERY PROSTITUTKY

Má drahá maminka zemřela . . .


Stará teta oznámila mně to dopisem. A já, ačkoliv
jsem od ní byla stále bita, litovala jsem jí a plakala
jsem, tolik jsem plakala . . .
Představená všimla si mých slzí a drsně se optala:
VENUŠINY POVÍDKY »Co pak je vám?«
Řada II. Číslo 19.
A já vzlykajíc zármutkem, jsem odpověděla:
»Oh, milostivá paní, maminka, má drahá maminka
mi zemřela . . .«
Představená se ušklíbla a pohlédnouc na mou práci,
řekla: »No zemřela, zemřela . . . Avšak upozorňuji
vás, abyste si raději hleděla práce . . .«
Ano, to řekla na můj zármutek! To řekla dceři,
která právě ztratila svou matku. Soucitná právě není,
ta má krásná paní, to není.
Tak ráda byla bych jela na její pohřeb. Audierne je
vsak velmi daleko, kdesi na hranicích země . . . a já
nemám peněz. Tak to je vždy s chudou služebnou dív-
kou; zaplatí z prvé služby honorář zprostředkovací
TISKLI HORKÝ A SPOL., PRAHA-VRŠOVICÉ kanceláři, nějaký ten peníz dá na své drobné dluhy,
které nadělala, když byla bez místa a nezbude jí zhola
vota. Jedni mají na světě mnoho štěstí, druzí samé ne-
nic. A není možno tam jeti bez peněz. Konečně, proč
štěstí. Jistě není na tomto světě spravedlnosti.
by tam jezdila? Ke komu vlastně? Bratr je námoř-
níkem a odejel lodí někam k Číně, neboť již dlouho mi Vzpomínám si na jednu noc, která je prvá a nejhroz-
nepíše. A sestra Lojzka? Bůh ví, kde ta jen je. Co nější z mých vzpomínek a ač jsem byla malá, pamatuji
odešla s Jendou Duffem do Carneau, nevím o ní vů- se, jak jsme byly jedné bouřlivé noci probuzeni vřeštivou
bec. Ó, co pak ta, protloukla se leckde a tam, kde dru- houkačkou záchranného Člunu. Je příšerné slyšeti v no-
hé hnily, ona měla užitek. Snad má peníze a je doma, ci houkati sovu, ale hrozný je vřeštivý zvuk houkačky,
snad je i mrtva. Vše je možné. Snad již nežije ani můj když někdo z rodiny je v nebezpečí. A vichřice hnala
bratr. Tak proč bych tam vlastně jela? Co by to pro- té noci vysoké čeřící se vlny proti kamenným břehům,
spělo mně, nebo mrtvé matce? Jinak tam nemám nikoho. o něž se s hlukotem tříštily.
A matka byla chudá, jistě, zcela jistě po sobě nic ne- V přístave bylo pár lodic, 'jež se narychlo vrátily
zanechala, toho jsem si příliš jista . . . A snad bych z lovu, ale druzí . . . druzí. . . byli jistě v nebezpečí . . .
tam přijela, prodala po ní zbylé špinavé hadry a ještě Otec můj lovil kdesi u seinského ostrova, o tom má
bych musela dopláceti na její dluhy za kořalku. — Ne, matka věděla. Ale nemusela míti velkých obav, neboť
nepojedu. Bylo by to příliš hloupé. Ale je to zvláštní, mnohokráte již utekl podobné bouři do přístavu seinské-
že pokud byla živa, ani jsem si na ní nevzpomněla, spíš ho ostrova. Však hrozné vřeštění ji zděsilo. Vstala,
mně bylo trapno vzpomenouti si, než snad jí viděti. bledá a třesoucí se, vzala mne s postele a zabalila do
Ovšem psala jsem jí časem, když jsem změnila adresu, vlněného pláště a běžela na hráz. Malá sestra Lojzka,
ale víc nic, a to jen k vůli té adrese. Vzpomenu-li si na která již byla statná jako bratr, drželi se jí za sukně a
to, 'jak mne tloukla . . . snad je to dobrý výraz — křičeli mezi slzami:
tloukla — vždy mne zmlátila, ano zmlátila do krve, až
vystoupily mně na těle modré podlitiny. A to se vždy »Ach, svatá Panno . . . Ach, svatý Ježíši Kriste!!«
A třesoucí se matka volala totéž. —
dělo, když byla opilá. Je hrozno viděti opilou ženu a
zvláště svou matku! — A nyní najednou se dozvídám, Všude v ulicích byla světla a u nich hloučky žen,
že zemřela. Jest mi smutno a pláči pro svou matku, starců a chlapců. Na hrázi, kam doléhalo praštění lodí,
pláči, pláči, neboť to byla má matka . . . . přebíhaly divoké stíny. Vichřice však a zuřivé vlny bily
do vysokých kamenů hráze, až cesta za ní byla chvílemi
Je bolestno si vzpomínati na své ubohé dětství. Vi-
zcela zatopena.
dím vše kolem sebe a slyším opět všechny ty muže a
Matka běžela úzkou pěšinou. »Ach, svatá Panno!
ženy, s nimiž jsem poprve vstoupila do kruté školy ži-

4 5
Ach, Ježiši Kriste!« A běžela naříkajíc a klopýtajíc stále opilá, vyhodili ji. Byla tedy nějaký čas doma, a to
s námi přes mokré útesy k majáku. se stále hádala a byla na vše nevraživá. Vycházela jen,
Pobřeží bylo zcela temné a moře při světle majáků by prodala nějaký kus chudého nábytku a za stržené
vrhalo proti skaliskům divoký příboj za příbojem, vlnu peníze koupila si kořalku. Když se řádně napila, tloukla
za vlnou. nás pro nic do krve, tloukla nás jako šílená. Vzpomenu-li
»Ach, svatá Panno! Ach, Ježíši Kriste!« Hlomoz na to vše, divím se, že mne nezabila . . .
vln, svištění vichru a tento příšerný nářek mi ochromo- Utíkala jsem z domu každého rána a bázlivě vracela
valy smysly, a ač otřesy matčina klopýtání mne vytrho- jsem se k večeru. Běhala jsem celý den a hrála si s ulič-
valy, přec 'jsem usnula v její náručí . . . níky na hrázi, lezla jsem do zahrad a koupala se v lou-
Když jsem se probudila, spatřila jsem nad sebou žích při odlivu moře. Když byla jsem pak o málo větší,
temný strop nízké špinavé světnice a vedle sebe temná, dělala jsem různé necudnosti s hochy staršími mne. Hrá-
schoulená záda a několik zasmušilých obličejů. Upro- vali jsme si tak na travnatých březích, obrostlých křovím
střed světnice pak na temném prkně ve světle dvou a chráněnými od severních větrů vysokými skalisky.
svíček dlouhou, suchou mrtvolu . . . »Ach, svatá Pan- Když jsem se vracívala pozdě večer domů, našla jsem
no, ach, Ježíši Kriste!«... dlouhou suchou mrtvolu, obyčejně matku ležící na zemi, spitou a spící. Často le-
zcela nahou, s roztříštěnou hlavou a rozbitými krva- žela v střepinách lahve od kořalky. Bylo to odporné.
vými údy. Byl to můj otec . . . Ale ještě hroznější bylo její procitnutí. Rozbila vše, co
Vidím vše před sebou jako dnes. Vidím jeho hlavu jí přišlo do rukou. A marné byly mé nářky a prosby,
s vlasy přilepenými na spáncích. Nad ním se skláněli vždy mne srazila k zemi, vláčela mě po světnici, kopala
muži, třeli mu kůži a vdechovali vzduch do jeho úst. do mne a tloukla mnou o nábytek křičíc:
Byl tam starý šedivý starosta, tlustý malý farář, dozorce »Sedřu s tebe kůži! Sedřu s tebe kůži! .
od celníků a pobřežní strážník. A já, když uvědomila Ale bylo pak ještě hůře. Matka, když nebylo co pro-
jsem si, že je můj otec mrtev, vybalila jsem se z vlňáku dati, začla prodávati sebe. Musela míti kořalku! Kaž-
a pobíhala lidem mezi nohama. Dlaždice byly studené dou noc zatloukl někdo na dveře, vešel, položil se na
a mokré a já se náhle dala do pláče a volala zajíkavě postel k matce, aby za hodinu odešel. Pak přišel druhý
tatínka a maminku. Jedna sousedka vzala mne pak do a bylo to totéž. Někdy obrátily se tyto klidné prodeje
náruče, a uspala mne. v pusté rvačky, v nichž museli zakročiti četníci.
Od onoho dne začala se matka pravidelně opíjeti. A tak jsme trpěly několik let. Každý námi opovrho-
Ovšem zprvu pracovala v sardelárně, ale jelikož byla val. Vyhýbali se nám na ulici. Počestní lidé házeli po

6 7
nás kamením, když šli jsme k nim žebrati nebo krásti.
A tak jednou v té bídě utekla sestra Lojzka, která již
mnohokráte spala s plavci, a víc se nevrátila. Pak bratr
nechal se najmouti za plavčíka . . . A já nejmladší zů-
. stala jsem doma s matkou.
A mohu já za takový život? Ve svých deseti letech
nebyla jsem již nevinou. Viděla jsem necudnosti mat-
činy se surovými plavci a byla jsem i zkažena uličníky
na hrázi, tak dospěla jsem velmi rychle. Dělala jsem to
vše obyčejně z hladu, ale, že jsem byla stále venku u mo-
ře, sílila jsem a vyspěla jsem v jedenácti letech tak, že
vyhlížela jsem jako kluk. Byla jsem tehdy však již skoro
ženou, neboť opravdu to vyrostlo na mně tak náhle, že
jsem jí byla ve svých dvanácti letech. Ve dvanácti le-
tech ženou a také již ne pannou. Byla jsem snad v do-
mě své matky znásilněna? Oh ne! Bylo to dobrovolně?
Tak trošku . . . byla jsem vždy upřímná v svých ne-
řestech a poctivá v své zkaženosti. Bylo to jednou v ne-
děli z rána, když odtáhl mne dozorce ze sardelárny, sta- mě čtyřikrát nebo pětkrát v té tmavé díře, ale neposkytl
řec sotva chodící, chlupatý a smrdutý jako kozel, s ru- mi žádnou rozkoš, spíše opak. A když si tedy na něho
kama chromýma, pod. skálu k sv. Janu. Vstrčil mne vzpomenu a vzpomenu si na něho často, neboť byl vlast-
v tmavé jeskyni do temné smrduté díry, kde hnízdili ně prvý — proč necítím hnus, ani ho neproklínám?
rackové a kam plavci často uschovávali, co moře vy- Proč, ač ráda si na to vzpomínám, cítím jakési zadosti-
vrhlo . . . tam na hnijící mořské trávě, aniž jsem se učinění? Jest to spíše něžnost a opravdová lítost, že
zdráhala nebo mu dovolovala . . . měl mne za jeden již nikdy nespatřím toho odporného starocha s sebou
malý pomeranč . . . Ale on měl takové směšné jméno: na hnijící mořské trávě . . .
Aladar Šťovík. A nevím, zdali je to ono, co nikdy ne-
Chci vsak říci něco o životopise slavných mužů.
povídá žádný román. Byl starý, ošklivý hrubý a odpor-
Chci to říci prostě, neboť jsem obyčejnou panskou.
ný, jak jen může býti stařec odporný mladé dívce. Měl
Pan Pavel Bourget byl velice důvěrným přítelem a

8 9
duchovním vůdcem komtesy Fardinové, u níž jsem byla pro mne příliš nevidomé a nemají vlastně vůbec ceny.
před rokem komornou. Vždy jsem slýchávala, že jen on Nejsou ani dušemi. — Vůbec — to nepatří do mé psy-
jediný zná záhadu duše ženy . . . Mnohokráte jsem si chologie.«
sedla a chtěla mu psáti o tomto zvláštním případu váš- Velmi dobře jsem pochopila, že tomuto velikému mu-
ně, ale nikdy jsem se neodvážila. Není však třeba se di- ži je duse duší teprve od sto tisíc franků ročně.
viti, že jsem se zabývala tak vážnou věcí, ač není to Zato pan Jullius Lemaiter, který byl u nás také jako
právě zvykem u služebných. Ale v salonech mé paní doma, ten, když jsem se ho optala na tutéž věc, stiskl
mluvilo se jen o psychologii. Služebnictvo pak vždy se mne v pasu a řekl zdvořile:
musí přizpůsobovati duševně svým pánům a o Čem se
»Vy se o takovéto věci zajímáte, Celestino? Řeknu
tedy mluvilo v salonech, mluvilo se i mezi námi v ku-
vám, že vaše přítelkyně je zcela hodné děvče, a to je
chyni. Ovsem, jen jediná veliká chyba byla, že jsme
všechno. A je-li tak hezoučká jako jste vy, řekl bych jí
neměli v kuchyni Pavla Bourgeta, aby nám rozřešil pří-
něco hezkého, vsak víte co — víte — he — he!«
pady ženskosti, o nichž jsme právě hovořili. Byl tam
s námi pan Jean, ale jeho výklady mne nijak neuspoko- A ten básník, přihrblý a šprýmovný, jak starý faun,
jovaly . . . alespoň se tak nenadýmal. Byl veselý jak dítě. Škoda ho
však, padl mezi pátery!
Jednoho dne poslala mne má paní s jakýmsi důležitým
Byla to náhoda, že jsem neklesla v té pekelné andienne
dopisem k tomuto slavnému spisovateli. Když odevzdá-
jako sestra a matka. Byly to jeptišky, jež se mne ujaly
val mi odpověď, s velikým přemáháním osmělila jsem se
ze soucitu, vidouce, že jsem hezká a chápavá. Byla jsem
ho optati na tuto věc, kterou jsem si tolik lámala hla-
mladá a nevědomá a ačkoliv mne nalezly v takovém
vu. Vysvětlovala jsem to tak, jako by tato choulostivá
spatném místě, nevyužily mne, jako se to u ctihodných
historie se stala mé přítelkyni. A pan Pavel Bourget
sester obyčejně stává. Byly to ubohé, chudé bytosti.
svraštil čelo a optal se:
Neosmělily se vztáhnouti ruky po almužně, i když měly
»Kdo jest ta vaše přítelkyně? Žena z lidu? Jistě, že hlad. A bývalo u nich více bídy než sytosti. Měly těž-
nějaká chudá žena?« ký život, ale byly přes to stále veselé, a zpívaly si bez
»Je komornou jako já, slovutný mistře.« ustání, tak bezstarostně, jak pěnkavky. Jejich nezna-
Pan Bourget se nafoukl a klapal naprázdno ústy. Ale lost života byla tak dojemná, že ještě dnes si zapláči
hleďme, hleďme, co pak jemu je do chuďasů ? při vzpomínce na ně, až nyní, kdy jsem pochopila, jaké
to byly dobré a Čisté duse.
»Já se vůbec nezajímám o takové duše,« řekl. »Jsou

10 11
Naučila jsem se od nich čísti, psáti, šíti, trochu vésti
jsou to sny, pouhé sny! Hloupé sny! Přejedla jsem se
domácnost, a když jsem se v tom všem trochu vyznala,
jich — jak říkával pan Choviles, zkažený veselý mla-
zaopatřily mě místo služky u starého plukovníka na
dík. A musela jsem žíti jako ostatní. Nechápu, že si
odpočinku. Každé léto jezdila jsem s jeho ženou a dvě-
v tom lidé libují, to není ž i v o t . . .
ma dcerami na jakýsi sešlý zámeček u Comfortu. Byli
Jsem přece ještě mladá, ale viděla jsem celý ten život
to dobráci, ale všichni tolik smutní . . . Tolik chladní.
řádně z blízka, viděla jsem lidi jak je pánbu stvořil. Cí-
Vždy jen vycházeli v tmavých šatech, nikdy veselého
tila jsem smrdutý pach jejich kůží, puch jejich prádla ..
slova neřekli a nikdy se neusmáli. Řeklo by se, že to
A duše byly ještě horší. . . Byli bohatí, navonění.. .
byla podivínská rodina, ale bylo to něco zcela jiného.
ale znám to, ty cnostné a vážené rodiny, vím o veškeré
Starý plukovník měl ve svém pokoji malý soustruh a
té špíně a hanebnostech, jež se v nich provádějí. . .
tam celé dny vyráběl dřevěné hračky a hlavně houby
Vím o tom v š e m . . . a mohou býti nejbohatší, mohou
na látání punčoch. Paní posílala žádost za žádostí, ne-
choditi v zlatě a hedvábí, spáti v ložích ze sloni, a když
boť toužila míti trafiku. A dcery? Nic nemluvily, nic
by se i umývali v stříbrných umývadlech a byli krásní
nedělaly, jedna byla hubenější jak druhá, samá kost a
— není to vůbec nic čistého. Jejich duse budou mi stále
kůže. Jejich tváře byly jako květy mrtvých růží. Bylo to
odpornější, než smrduté lože mé matky . . .
vše příliš odporné. Jsem přece jen člověk, nejsem . . .
Odešla jsem od nich, ale pak jsem litovala. My jsme jen ubohé panské, nejsme v tom všem ničím.
Ať bydlíme v nejkrásnějším paláci, kam přichází nej-
Oh, Paříž . . . Paříž . . . To je radost ze života! Vše
veselejší společnost, my bydlíme vždy někde u střechy
kolem dýchá novou vůní. Mé bloudění krásnými ulice-
domu samotny. Člověk není sám, žije-li sám, ale žije-li
mi plných paláců, nahlédnutí do krásných kočárů a aut,
mezi lidmi, od kterých není považován za člověka, ale
shlédnutí krásných nalíčených dam. Když jsem se vra-
za něco, co má cenu starého psa, či květiny v zahradě,
cela z takových potulek do svého Šestého poschodí a
nebo dítěte boháče . . . u těchto lidí, kteří se ušklíbnou
slyšela historky a vtipy druhých sloužících, byla jsem
a řeknou:
v údivu a záviděla jsem jim. A když jsem pak kolem
sebe viděla všechnu tu prostopášnost, zúčastnila jsem — Můžete snísti tuto hrušku, zahnívá . . . Z d e to
se jí s nadšením, ba, byla to vášnivá horlivost. Byla to maso, odporně zapáchá . . .
jen vášeň těla, klamný ideál, v tomto případě pouhá V každém posunku a v každém slově poníží vás
neřest, pouhá neřest. k zvířeti. A my musíme mlčeti, spíše se usmívati a de-
kovati, aby neřekli, že jsme nevděční. Často, když jsem
Ach ty iluse! Člověk je mlád, má jich plnou hlavu,
svoji paní česala, celá jsem se zlostí třásla, měla jsem
12
13
Byla jsem napitá kořalkou a srdce měkké, právě po-
chuť za to vše, co nám bídného učinila, zakousnouti se
hnuté slzami Mařky, počala jsem také plakati . . . při-
jí do chřtánu a vyrvati jí srdce z těla.
padala jsem si jako Magdalena . .. Ale Mařka je hodné
Ale takové černé myšlenky přeběhnou a rychle na ně
děvče, není-li opilá . . .
zapomínáme. Člověk tím vším otupí a přestává vůbec
To je tedy život ? A je zde člověk vlastně člověkem ?
uvažovati. Když večer, po jídle, viděla kuchařka, že
Nudím se tu, nudím. To je lepší sloužiti v nevěstinci,
jsem smutná, stala se něžnou, hladila a utěšovala mne
ba lepší . . .
svým způsobem. Sáhla do police, mezi staré hadry a
papíry, kde měla schovanou láhev kořalky. Prosila mne,
abych ten svět tak špatně nebrala a abych se trochu
rozveselila a rozjařila kořalkou.
Opřela se lokty o stůl, cedila slzy a přinutila mne,
abych pila. Vypravovala mně celou hodinu o smutné
historce, o nemocích, slehnutí, smrtelných zápasech
všech svých příbuzných. Slze jí kapaly s tváří na stůl,
jazyk se jí pletl a pila a pila.
— Jste ještě mladá, buďte veselá! Umřela vám ma-
minka . . . no, je to neštěstí. . . Ale to již jinak není. . .
všichni zemřeme . . . A vy jste sirotek, ubohý siroteček.
A plakala a plakala, slze jí proudem tekly a vzdy-
chala :
— Nermuťte se, buďte veselá . . .
S počátku se to sneslo, to jenom vzdychala, ale pak
se dala do hrozného nářku, čím dále tím většího. Vzly-
kala, až se jí tlusté břicho křečovité třáslo, a třásly se
i velké prsy.
— No, utište se Mařenko, mohla by nás uslyšeti paní.
Ale ona plakala ještě víc a křičela:
Ah bože, takové hrozné neštěstí, neštěstí. . .

14 15
vás ničeho žádat do té doby, dokud vás neuvedu do na-
H N Í Z D E Č K O L Á S K Y šeho hnízdečka.«
»Vy jste obdivuhodný! Víte o takovém bytě?«
»Nevím, ale naleznu jej zcela určitě. Prosím vás,
krásná paní, nezabývejte se takovými malichernostmi!«
»Chtěla jsem pouze proto, neboť vím jak těžké je ...«
Madame Dille se náhle zarazila a aby zakryla něco
nemilého, rozesmála se a pokračovala:
»Miluji vás! Miluji!« »Jsem na to velice zvědava!«
»Dobře a co dále?« »Pak budete mou?«
»Ano, dále, dále !« »Ano, pak budu vaší!
»Ano, zvete mne na číšku čaje ve vašem pokoji, »Celičkou?«
v m l á d e n e c k é m p o k o j i ! Dobře se mi stalo! »Dám vám prostě všechno, co budete požadovat jako
Číška čaje v mládeneckém pokoji. Ohavné sousedky na zálohu lásky!«
chodbách a zvědavé domovnice v průjezde! Zakoketo-
»Jak jste sladká, drahá! Smím vás políbit a obe-
vala jsem si trochu s vámi a vy mluvíte o bytě a o čaji!
jmout ?«
Ujišťuji vás, že jsem se chtěla pouze pobavit. Onen
»Polibte, ale pouze čelo! Ostatní přijde!«
flirt neznamenal nic jiného, než zábavu. Myslela jsem,
»Jistě?«
že to vezmete právě takovým způsobem, jako já jsem
»Ano! Až najdete vaše hnízdečko, přijďte mi říci!«
to myslela: pouhá hříčka to byla! Patřím mezi počestné
Mnohoslibná věta. A úsměv ji doprovázející byl ještě
ženy, které se sice rdí za nevinnou tvář, ale jsou jimi do
slibnější. Nuže, o jedno vítězství více, a nebylo docela
opravdy! Vím, jak si mne představujete ve svém mlá-
nic nesnadné . ..
deneckém bytě. Ale není to odporné ?«
A přece tato malá madame Dille provdaná teprve
»Ne, madame, vidím vás někde zcela jinde. Miluji jeden rok za muže okouzlujícího, jehož nikterak nená-
vás! Představuji si vás v salonech pro vás upravených viděla, nezdála se tak lehkou kořistí. Ženská slabost.
a vyzdobených. V našem bytě, láskou posvěceném. Můj Jsou přece jen všechny stejné! Max pociťoval zklamání.
mládenecký byt ? Jaká ohavnost ? Miluji vás příliš a vá- Představoval si zápas velmi delikátní a dlouhý, ve kte-
žím si vás! Proč jenom jste vdaná ? Ale já vám nabídnu rém bude třeba využíti veškeré svůdnosti a lstivosti. A
tajný útulek, který bude jen pro vás. Žádný nezneuctí hleďme, najednou stačí vhodný byt! Ocitl se v směsném
tuto svatyni lásky. Jediné slovo souhlasu a nebudu od
17
16
postavení člověka, jenž se strašným elánem se rozběhl, To jest velmi nesnadné. Ona jest jista, že Max hledá
aby přeskočil potok užší dvou stop. A již malá madame místnosti s velkými nároky: v přízemí, v diskretních uli-
Dille nepřipadá mu tak žádoucí. Příliš snadné, přespříliš cích, s dveřmi předloží vrátného, a dvěma východy.
snadné. . . »Můj bože, to já docela nepotřebuji, spokojím se
Ale zatím překážka již druhého dne. U obstaravatele s malým bytečkem, jen když bude v čistém domě, v ulici
bytů nemohli mu dáti žádné adresy. ne příliš šeredné a zdviž. Spokojím se s malým bytečkem,
»Nemáme absolutně ničeho, pane. Vše se ihned pro- v němž jest veselo a jasno. Tam si člověk oddychne, do-
najme a za každou cenu. Obyvatelstvo Paříže se zdvoj- mácnost jest v něm tak mladá: malá jídelna, dva pokoje,
násobilo. A domovníci dávají přednost jednání přímo salon, chcete-li, bílá kuchyně a kdyby tomu štěstí chtělo
s uchazeči: víc to vynáší. Myslím, že nezbude vám nic a byl při tom balkon, to již by bylo nad její sny! Něco
jiného, než pustiti se na lov, a myslím, že bude třeba takového byste mel najíti a to by pak byla láska! Tam
mnoho námahy, než byt najdete . . .!« pak se budeme milovati jako dva šťastní lidé a naše láska
Mnoho námahy, skutečně. Toulal se ulicemi . . . . bude tak veliká, že nás ohromí a unese!«
Žádná tabulka! Vstoupil do každého domu, ťukal na Max pokračoval dále, ale nic nenacházel. Překonával
okénko loží vrátných, s líčeným úsměvem na rtech, klo- proste sám sebe. Vstával časně ráno a za dne vnikal do
boukem v ruce a velkou zdvořilostí. . . Marné úsměvy, loží vrátných a ukazoval modré papírky tučným, nebo
marná zdvořilost. Takovým způsobem prohledal celou hubeným domovnicím. Jediné, co mohl vykonati za celý
čtvrt, boulevardy, ulice, pasáže ve středu města. A po- den bylo to, že večer, unaven a utrmácen, klesl do křesla
tom rozšířil své pole. Představoval si stále krásu madame a dříve než nalezl nůž nebo lžíci, usnul vysílením a úna-
Dille, její tělo a nožky a pustil se s novou silou do hle- vou.
dání hnízdečka lásky. Zdávalo se mu o krásném, svůdném těle nádherné
Ach, dobýti madame Dille není tak snadné, jak si ženy, tiskl ji k sobě a líbal v malém hnízdečku, které pro
Max s počátku myslil. Není to její cnost, která mu pře- ni nalezl. Pak zase sen unikl a následoval druhý: Potácel
káží: Ona jest právě tak netrpělivá jako Max. Ona vždy se po vysokých, nekonečných schodech na věž Eiffelovu
první mluví o hnízdečku lásky, kdykoli se setkají. za svůdnou kráskou, která mu stále unikala, stojíc nahá
»Našel jste již?« na pohyblivé kouli. Nahoře, když ji uchopil do roztou-
»Bože . . . Docela nic, doznával Max s nuceným smí- žené náruče a uložil do bělostného lůžka a líbal na ústa,
chem. —• Aspoň nic takového, co bych si přál. Nechci pokrylo se celé její tělo silnou koží a veliké chlupy bílého
pro vás okolí nevkusné ...!« medvěda točily se mu kolem krku.

18 19
Po takových nocích vstával ráno unaven a vydával se
znovu na smutnou Odyseu. »Mám jej! Mám jej!«
Odmítal pozvání do plesů, k hostinám a divadel, jeho »Ano?«
cíl byl pouze jediný: hnízdečko lásky. Jeho nálada byla »Pěkný byteček, pravé hnízdečko lásky!«
prabídná a s velice špatnou a skleslou myslí přicházel
»To je rozkošné — můj miláčku!«
na milostné randez-vous. Konečně ani k tomu neměl
času. »Krásné hnízdečko! Pohled na ulici. Zdviž. Oka-
mžité převzetí. . .!«
Kdyby alespoň madame Dille pochopila jeho situ-
aci. Přemlouval ji a žebronil alespoň o zálohu lásky ve »Drahý Maxi, miláčku můj! Jak jsi ohromný. Jsem
výši jedné noci, jednoho milostného výbuchu. Říkal jí spokojena. Nech se obejmout!« Uchopila ho a políbila.
zoufale: Max byl v ráji. Nedočkavě s výrazem očekávání ně-
»Milostivá paní, jen jednou přijďte ke mne, jen jed- čeho ohromného a krásného díval se na mladou, kypící
nou jedenkrát — zatím — mne navštivte! Ovšem, če- ženu.
kajíc na slíbené. Dodá mi to nové síly!« Dvě sladké, předpovídající hubičky na tváře. Ale
Tato situace dovolila by mu, aby mohl hledati ono to ostatní přijde! To jest pouze začátek!
vytoužené hnízdečko lásky s horlivostí méně unavující. »Uklidněte se, Maxi. Jste nedočkavý a nenasytný.
Ale madame Dille nechtěla ani slyšeti o mládeneckém Musíte čekat. Ano, če—kat. Kdy se půjdeme podívati
bytě. na naše hnízdečko lásky ?«
Moje ctnost padne vám do náručí pouze v malinkém » Okamžitě!«
a pěkném hnízdečku lásky . . . Sami dva . . u krbu . . . »Ne, to ne! Ale zítra!«
ty a já — a láska . . . !« »Tedy zítra. Ve čtyři hodiny!«
Max sílel touto řečí. Se zdvojenou silou hledal po »Dobrá, dejte mi adresu!«
pařížských ulicích byt. Strážníci si z něho tropili žerty »Rue de Pomarel, 15.«
a děti na něho volaly: »Hled'te blázna! Hledá byt! Druhého dne odstěhoval Max do nového bytu po-
La vie Parisien přinesl jeho karikaturu a veselou po- hovku. Starý nájemník se tomu velice podivil, neboť
známku: »Dámy! Kdo mu nabídne útulek? Onen ne- neměl dosud nábytek odstěhován. Avšak Maxovi tím
šťastník hledá ještě dnes v Paříži byt! neublížil, ani jeho důkladné horlivosti. Přesně ve čtyři
Jednoho dne přisel Max na schůzku nadšen a vítě- hodiny, trýzněn nedočkavostí a touhou, obejmouti její
zoslavně. vonné tělo a zlíbati ji na šíji a ňadra, přecházel kolem
domu, kde bylo jejich hnízdečko lásky.
20
21
Madame Dille byla přesná. Hodiny na věži kostela V Ě Č N Ě . .
sv. Lucie právě odbíjely, když se objevila na rohu. Ale
nebyla sama. Nějaký muž ji doprovázel.
»Manžel! Manžel!« vykřikl Max a podepřel se o
zeď, aby neupadl.
Došli k němu a onen muž, který byl skutečně manže-
lem sličné madame Dille, řekl vděčně Maxovi:
»Moje choť mi sdělila, že jste se neobtěžoval nalézti Byl blažen vedle zbožňované bytosti, která se k němu
pro nás byt — hnízdečko lásky. Hledáme jej již šest mě- něžně tulila.
síců, ale bezvýsledně. Vše jsme zkusili. Inserovali jsme,
Evě bylo 18 let. Půvab jejího těla nespočíval ve vy-
odměňovali rady a dávali bytovým kancelářím zálohy,
soké postavě, byla malá, ale plného těla, zjev naskrze
ale marně. Byli jsme na pokraji šílenství. Ale vy jste
temperamentní, z něhož rozšiřuje se fluidum ženské
čilejší a chytřejší. Jste pravý umělec v hledání bytů.
vůně na všechny strany. Tahy jejího obličeje byly bez-
Vypátral jste nám hnízdečko lásky . . . Je to nás starý
vadné. Velké modré oči projevovaly neukojené touhy
sen a nyní je uskutečněn. Děkuji vám, mladý muži. Ne-
s mužem, ale temné kruhy pod nimi prozrazovaly indi-
můžete mi ještě říci, zda je tam také ústřední topení? . .«
skrétně, vášně přece ukájené. Při každém úsměvu jejích
červených rtů zaskvěly se dvě řady pravidelných, bě-
lostných zoubků, jež propouštěly dech libý, čistý jako
voda lesní studánky. Pod Širokými rameny vzpíraly se
dva mladistvé prsy jako nezkrocená kůzlata. Jejich tuhé
bradavky snažily se protrhnouti batist blůzky. Pod roz-
ložitými boky a klenutým bříškem bylo zříti dvé nožek,
jež odhalovaly buclatá lýtka a končily krátkým, tlustým
chodidlem s roztomilými kotníčky.

Eva rozdováděla se vždy, kdykoli přišel Alfréd, její


snoubenec, hezký, mladý muž, poněkud nerozhodný
milenec, který mnoho si přál, ale málo žádal, zajisté
daleko méně, nežli dostával.

22 23
Který muž by odolal, aby nepolíbil dívky tak roz-
košné, jako byla Eva, když by stála před ním s očima
široce rozevřenýma touhou, s pootevřenými ústy, nabí-
zejícími se, s prsy, jež se téměř dotýkaly jeho těla ?
A přece musela jednoho večera říci sama: »Proč mne
nepolíbíte, Alfrede ?«
»Neveděl jsem, že smím,« odvětil tise a pak teprve ji
zlíbal.
A od té doby ji líbal. A zase jednou sama musela
vzíti jeho ruku a ovinouti si ji kolem pasu, marně čeka-
jíc, že prsty jeho zaboří se do hebkého těla jejího. Te-
prve pak ji objímal a hledal rukou její teplý prs.
Tak pomalu učila ho té nejtajemnější vědě, jež sluje
láska.
A když kdysi sama posadila se mu na klín, roztoužen
sevřel jí do náruče a věděl, že jest jeho, že smí všechno.
I zašeptal jí v růžové ouško:
»Takto bych chtěl v ě č n ě tě chovati!« Uplynula půlhodina.
»Nežertuješ?« tázala se. Pocítil v pravé noze píchnutí, nevšímal si však toho.
»Přísahám ti, Evo, při všem, co mi svaté, že bych tě Ale píchnutí se opakovalo, měnilo ve svíravou bolest a
chtěl míti v ě č n ě na klíně!« přešlo pak v nepřetržité brnění.
»Věřím ti, Fredo!« odpověděla blaženě a celý sbor »Neměli bychom jíti na procházku?« tázal se a něžně
dovádivých čertíků kroužil jí v ocích. ji odstrkoval, chtěje povstati. Ale ona bráníc se, še-
A seděli tak, byli blaženi. ptala ;
»Je to tak hezké, seděti takto u tebe!«
* *
»Aspoň přesedni na druhou nohu!« prosil.
Ale ona dělala, jakoby neslyšela.
Hodiny odbíjely pět. Stále laškujíce, hovořili o sňat- V další čtvrt hodině zatínal Alfréd bolestí rty, noha
ku, který se mel za tři měsíce konati. úplně zbrněla, mravenci v ní běhali, pak úplně zdřevě-

24 25
něla. Také v paži, jíž objímal její kypré tělo, počalo »,Takto bych chtěl v ě č n ě tě c h o v a t i řekl jsi
brnění. před chvílí a už máš toho dost? Co jsou tři hodiny proti
Ale ona, na jeho klíně, jen se usmívala, tisknouc se věčnosti ?«
k němu. »Ne, ne, ty mi nerozumíš, Evo, mínil jsem —«
Uplynula hodina. Jeho situace stávala se nesnesitel- »Ne, nemínil jsi, řekl jsi zcela určitě; »Abych už šel!«
nou. — Nuže já nechci, abys Šel! Jsem ospalá, dej mi pusu
Osmělil se opakovati znova přání, aby šli na pro- a nech mne dřímati!«
cházku. A stočila se v jeho klíně jako mladá kočka, vzala ho
»Hleď, je venku tak krásně!« kolem krku, na němž již nemohl téměř unésti hlavy, a
zavřela oči. Za chvilku spala zdravým spánkem, majíc
»Krásněji než u mne?« tázala se, »chceš, abych žár-
ústa na jeho tváři a ovívajíc ho teplým dechem, tak
lila na přírodu?«
čistým, jako voda lesní studánky . . .
Umlkl a seděl dále. Nastala doba večeře. Zavolala
Co nyní? Usne-li také, spadnou oba na zem. Může
služku zvonkem, k němuž rukou dosáhla, dala přinésti
vůbec spáti? Celé tělo ho bolí, je jako mrtvicí raněn,
obložené chlebíčky a dvě sklenice černého piva a s chutí
sklenice 14stupňového »převratu«, rychle vypitá při-
pustila se do jídla, houpajíc se na jeho klíně. Dávala
vedla ho do potu. Jaká to bezohlednost, tak ho týrati,
mu ukousnouti v místě, kterého se dotkly její bělostné
chytati za slovo, v zápalu pronesené! Nemá k němu
zoubky. Vzala do úst kus šunky a pobízela ho:
ohledů, ani k jeho tělesným potřebám
»Vezmi si! Vezmi si přece!«
Pokusil se zvednouti nejméně 50 kil jejího těla a po-
Ach, jakou rozkoš pocítil jindy při těchto dráždivých
vstati, aby ji uložil na divan. Ale nohy jeho neměly síly,
hrách, které mu dnes kalily bolesti v noze, rameni a zá-
aby povstaly, ruce byly zdřevěnělé, aby jí uzvedly.
dech. Napjal poslední energii a pozvedl ji v loktech.
Již 8 hodin. Nastala obvyklá doba loučení. Cítil
Procitla, usmála se a šeptala:
vysvobození. Chtěl povstati, řka:
»Jen seď, je to tak hezké, spí se to tak krásně!«
»Abych už šel, pravda ?«
»Ale bude tě vše boleti,« namítal.
»Ach, nikoli,« odpověděla, »jen seď, dnes nemusíš »Ujišťuji tě, že nikoli — jen seď, seď, pří — sahal
pospíchati!« jsi —« A usnula znova.
Něco jí mrzutě odpověděl. Pohlédla naň udiveně. Hodiny odbíjeli desátou. Uvažoval dále:

26 27
»Konec, konec všemu!« zavzdychal — »A jak ji měl
»Kdyby aspoň byla její teta doma, nedovolila by rád! Jaké štěstí jim kynulo <
!<
takových výstřednoctí své neteře. Ale odjela na tři dny Pak četl:
k nemocnému bratru . . .« »Miláčku, zbavuji tě přísahy. Byla bych přišla sama,
Tři dny, tři dny toho nevydrží! ale bolí mne celé tělo. Přijď odpoledne hodně brzy a
pochováš mne zase ale jen tak dlouho, jak budeš
Sladké jeho břímě spalo tak sladce, cítil stále její
chtíti! Tvá Eva.«
pravidelný dech na své tváři, pravidelné pohyby její
hrudi, chvílemi vzdechy a svírání nožek. O čem snila?
Nastala půlnoc, hodina duchů. V hlavě jeho rojily se
divoké myšlenky. Sílel ? Zavřel oči! Dvanáct duchů,
zahalených v bílé rubáše, s červivými lebkami na krku
a chrastících údy, tančilo kolem něho divokým tancem.
Cítil, že jest to tanec jeho smrti, která se blížila. Pot
vyvstal mu na čele, srdce mu prudce bušilo. Strach do-
dal mu síly. Nadzvedl tělo Evino a povstal. Neprocitla.
Zvolna nesl ji na divan, kdež ji uložil.
Pak vyňal z kapsy zápisník, vytrhl z něho list a napsal
chvatně při svitu měsíce:
»Odpusť mi. Musíme se rozejíti. Nelze mi dodržeti
přísahy! Alfréd.«
Potichu kradl se ke dveřím a otevřel je. Studený
vzduch ho ovanul a osvěžil. V těle počala opět prouditi
krev. Vyšel na chodbu a sestupoval zvolna po schodech.
Když domovnice, podezřele se usmívající, za ním za-
vřela vrata, oddychl si zhluboka a uchýlil se do blízké-
ho hostince.
Doma usnul tvrdým spánkem a procitl až o 10. ho-
dině. Na stole leželo psaní, jehož písmo mu bylo dobře
známo. Třesoucí rukou je otevřel.
29
28