Klidná mysl

Hugh Prather
 OBSAH

Předmluva 6

1. kapitola Jak se zbavit všeho co není láska: Základy 11

2. kapitola Jak se zbavit toho, co nám otravuje mysl 29
3. kapitola Jak se přestat upínat na emoce 59
4. kapitola Jak se zbavit trápení 78
5. kapitola Jak přestat předpovídat, co se stane
Jak se zbavit iluze, že něco ovládáme a řídíme 108
6. kapitola Jak se zbavit vnitřního konfliktu 120
7. kapitola Jak se zbavit „upřímnosti” 150
8. kapitola Jak se zbavit svého ega 161
9. kapitola Jak se zbavit pocitu duchovní výlučnosti 192
10. kapitola Jak se zbavit všeho, co není láska 202

O autorovi 218
Slovník cizích slov 219
 PRVNÍ KAPITOLA

Jak se zbavit všeho, co není láska:

Základy

V našem srdci všichni cítíme ono naléhavé volání po

jednoduchosti, plném prožívání daného okamžiku a po realitě.
Ale v průběhu dne nás svět nutí, abychom vstoupili do války
sami se sebou i s ostatními: „Zlob se na svoji minulost. Obávej se
budoucnosti. Chtěj to, co nemáš. Bu nespokojen s tím, co máš.
Bu důležitý. Ci se vinen. Měj pravdu. Bu znuděný.“ Jen máloco
v přírodě vykazuje tuto potřebu, potřebu být něčím víc, než
doopravdy je. Prostý déš, jasný svit hvězdy, nenucený let ptáků,
soustředěné úsilí mravence – ti všichni jsou jen to, co jsou.
Spodní prádlo rozházené na podlaze může zničit manželství.
Podívejte se ale na malé štěně, jak se mu rozzáří oči, když na
podlaze spatří vaše slipy nebo kalhotky. Pro ně nejsou špinavé
ponožky důvodem k ošklivé hádce, ale ke hře. Většina zvířecích
mláat v sobě má něco božského. Něco, co v nich uvolňuje
obrovskou svobodu. Já tvrdím, že to něco je čistota a jednoduchost
a že něco takového můžeme zažít i my, lidé. Mysl, která se učí
zbavovat se všeho, co není láska, se pomalu vrací k vrozené
celistvosti, štěstí a jednoduchosti.

11
Klidná mysl

Tak na příklad: lidé, kteří jsou dnes součástí našich životů,

jsou dnes součástí našich životů – může být něco jednoduššího?
A přesto často reagujeme na ty, s nimiž se setkáme, s myslí
zaplněnou konfliktem: nechceme, aby byli v našem životě, naopak
bychom chtěli, aby v něm byli jiní lidé, nejsme si jistí, jestli vůbec
chceme, aby byli v našem životě, nevíme, kdy to skončí, proč
se to stává vždy jen nám a tak dále. Když se začneme přespříliš
zabývat tím, co chceme či nechceme od druhých, co schvalujeme
či neschvalujeme, přestáváme být schopni vidět dobrotu, jemnost,
smutnost, záš či cokoliv dalšího, co je přítomno. Tato běžná reakce
na druhé lidi a vše v našem životě nám zbytečně komplikuje život
a brání nám cítit radost a mír.

Velký náklaák
Když byly našemu Johnovi dva roky, žili jsme v Santa Fe.
Jednoho dne jsme spolu stáli na rohu ulice a čekali na
zelenou. Když padla, objevil se na přechodu velký nákladní
vůz a pomalu projížděl kolem. Rozzlobilo mě, že kvůli tomu
autu nemohu přecházet a musím čekat, když v tom jsem
uslyšel malého Johna, jak říká: „Velké auto.“ Podíval jsem
se na něj. S pusou dokořán a očima plnýma údivu sledoval
automobil. Podíval jsem se na vůz znovu. Jel tak blízko, že
stačil jediný krok a mohli bychom se ho dotknout. A řekl jsem:
„Ano, velké auto.“ Protože teprve te jsem ho doopravdy viděl.
Vypadalo jako mateřská lo z Hvězdných válek.
Možná jsem si myslel, že tam ten nákladní vůz vůbec neměl
být, nebo že to, co dělám já, je mnohem důležitější než to, co
dělá řidič. A už to bylo cokoliv, tato myšlenka mi zabránila
radovat se z toho, že stojím vedle svého syna a držím ho za
ruku. Jedna zbytečná myšlenka! Malé děti takové myšlenky

12
 Jak se zbavit všeho, co není láska: Základy

téměř nemají, pokud vůbec, proto jsou obvykle tak šastné,

schopné žít v přítomnosti a soustředěné.
Ptačí matka vidí lézt po větvi hada a myslí si: „To je had“.
Okamžitě na něj začne nalétávat. Viděl jsem, co takový pták
dokáže udělat, když had nezačne lézt dolů dostatečně rychle.
Je ale naprosto jasné, co by se stalo ptáčatům, kdyby ta samá
matka začala přemýšlet: „Já toho pro svět dělám mnohem víc
než nějaký had.“ Nebo: „Já nemám ráda hady.“ Případně:
„Co má co had dělat na stromě?“ Nebo: „Dám tomu hadovi
najevo, co si o něm myslím.“
My lidé nejenže dáváme ostatním najevo, co si myslíme, ale
my jim dáváme i kus svého štěstí, celistvosti a někdy i kus svého
zdraví.

Klidná mysl vidí, co je. Zaneprázdněná mysl vidí, co není.

Ten, kdo je přítomen, není nic víc a nic míň než člověk,
který je přítomen. Dívejte se tedy na člověka, který je zde.
Můžete na něj myslet, jak chcete, ale pořád to bude ten
samý člověk.

Naše životy jsou naplněny zbytečnými bitvami, protože naše

mysli jsou přeplněné zbytečnými myšlenkami. Neustále o něčem
přemýšlíme. Neseme si s sebou smutné scény z minulosti, jako by
se stále odehrávaly a neustále si v mysli přehráváme, co jsme právě
udělali. Tento nadbytek myšlenek značně ovlivňuje svět, který
vnímáme, a život, který žijeme. Člověk, který vidí svou matku
v každé ženě, kterou potká, nedokáže v této ženě vidět ženu,
kterou potkal. Jedna zbytečná myšlenka ho dovede k osamění
a zajistí mu, že zemře sám. Matka, která nedokáže přijmout do
svého srdce svého zetě, protože na sobě má „moc železa“ (například
hromadu náušnic, piercing v nose a kdo ví kde ještě) pouze napadá
vlastní schopnost milovat a být šastná. Svého zetě tím nezmění

13
Klidná mysl

a ani její dcera svého muže nepřestane milovat. Zato si může být
jista, že díky těmto myšlenkám nebude mít její dcera takovou
matku, jakou by potřebovala.
Poslední dva příklady ukazují, co se stane, když se negativních
věcí nezbavíme. Neschopnost zbavit se jich ujídá z naší porce
štěstí, kterou máme každý den k dispozici. Typickým příkladem
byl pokus napsat tuto stránku.

Párky
Asi před hodinou mě syn Jordan požádal, jestli bych mu
mohl udělat „párky tak, jak je vždycky dělá mamka“. Přestal
jsem tedy psát a vydal se do kuchyně, kde se mě John, nyní
dvacetiletý, zeptal, jestli bych se mohl podívat na podnikatelský
plán, který si připravil na kurz manažerského účtování. Gayle
jako dcera bankéře by normálně zvládla i tento požadavek,
ale tentokrát zrovna odešla nakoupit.
„Hned jak Jordanovi udělám párky,“ řekl jsem.
„Jé,“ řekl John, „uděláš mi taky?“
„Ano,“ řekl jsem s jemně zatnutými zuby.
S pocity rozpolcenosti, způsobenými žádostí, abych přestal
psát o laskavosti a míru, a vlastně je předvedl v praxi, se
zanedlouho párky pomalu ohřívaly v kuřecím vývaru. A tak
jsem se hezky v duchu litoval, že nemůžu dělat, co bych chtěl,
a přemýšlel, kde jsme asi s Gayle udělali chybu, že si naši
chlapci neumějí ohřát párky, jestli bylo dobře, že jsme z nich
neudělali vegetariány a tak podobně.
V určitém smyslu máme všichni dvě mysli – jednu celou
a plnou míru, druhou rozpolcenou a zaneprázdněnou. Já jsem
v tu chvíli byl zcela jistě ve své zaneprázdněné mysli. A pak jsem
si vzpomněl, co mi Gayle říkala těsně před svým odchodem:
„Myslím, že bychom do té knihy měli napsat něco jako: ‚Stav

14
 Jak se zbavit všeho, co není láska: Základy

vaší mysli je mnohem důležitější než to, co děláte. Pamatujte

na to a snažte se to dodržovat.‘“
Hm.
Asi bych se tím měl především řídit já sám, že?

Kdyby bylo možné shrnout veškeré mystické učení do jedné

věty, zněla by nejspíše takto: Stav vaší mysli je mnohem
důležitější než to, co děláte.

Pokoušel jsem se zbavovat všeho, co není láska, dostatečně dlouho

na to, abych věděl, že je to mnohem lepší, než to nedělat. I když
můj mentální stav byl dobrý, nebyl jsem ani šastný, ani v klidu
a míru, ani jsem se necítil celistvý. Proč mám snášet i takováhle
malá trápení? Proč nejde pár drobných úkolů udělat s radostí?
Moje chyba byla přesně v tom, o čem hovořila Gayle. Považoval
jsem okolnosti za mnohem důležitější než můj stav mysli. Tak te
to musím otočit. Musím se těchto negativních myšlenek zbavit.
Protože už mám s tímto procesem zkušenosti, vím, že se skládá
ze tří kroků.

1. krok: Chceš-li odstranit vše, co ti brání zažít pocit míru

a celistvosti, musíš se nejdříve na tyto překážky podívat.
Nebyl jsem nijak zvláš naštvaný kvůli párkům, ale trochu mi
vadilo, že nemohu dělat, co chci, a maličko jsem vnitřně zápolil
s tím, že musím vařit. Když jsem se na tyto pocity podíval
hlouběji, našel jsem myšlenku – překážku: „Neměl bych dělat to,
co nechci.“ Na chvíli jsem se nad tím zamyslel a uvědomil si, že
tomuto tvrzení ani sám nevěřím. Neustále přece dělám hromadu
věcí, které nechci. A v tomto případě jsem chtěl synům připravit
jídlo a podívat se na Johnův návrh.
Takže si můžu odškrtnout první krok.

15
Klidná mysl

Než se dostaneme k druhému kroku, chtěl bych zdůraznit

jeden aspekt tohoto procesu „zbavování se“, který je nezbytnou
podmínkou úspěchu. Když jsem se snažil ujasnit si, co vlastně
chci, všechno bych pokazil, kdybych čekal, až tuto situaci někdo
(třeba Gayle nebo mí synové) nebo něco změní.
Ve chvíli, kdy si pomyslím: „Neměl bych ohřívat párky“, mohu
udělat jediné: čekat, že mě před touto činností někdo zachrání.
Třeba přestane jít elektřina a já budu moci prohlásit: „Chtěl jsem
vám vyhovět, ale s tímhle nic nesvedu.“ Pak bych jen bezmocně
potřásl hlavou a vrátil bych se ke svému psaní. Nebo by se třeba
vrátila Gayle a udělala by to sama. Nebo by přišel John a řekl by:
„Tati, vařil jsi nám párky celý život, te je řada na mně. Ty se vra
ke svému psaní.“
Kdykoliv čekáme, že někdo nebo něco změní situaci, která se
nám nelíbí, nebereme na sebe odpovědnost za stav naší mysli.
Jediné, co v tomto stavu můžeme udělat, je stát se obětí a čekat
na osvobození. A když čekáme na vysvobození, tak je jasné, že
se nemůžeme ničeho negativního zbavit. Samozřejmě že existují
skutečné oběti, ale většina z nás se staví do této role zcela
zbytečně. A každý den.
Chceme-li se opět cítit celiství a spojení s ostatními bez ohledu
na to, co nám den přináší, nesmíme se prostě stát obětí. Nic se
nevymyká naší kontrole, protože my nic kontrolovat nechceme.
Necháváme lidi i situace, v nichž se ocitáme, aby byli takovými,
jací a jaké jsou. Nemáme žádnou motivaci je změnit nebo předělat.
To samozřejmě neznamená, že se nám líbí, jak se lidé kolem nás
chovají, ani to neznamená, že nejsme schopni bránit sami sebe
a své milované před zhoubnými lidmi. Znamená to, že když se
rozhodneme změnit i třeba příjemné a milé lidi, kteří se změnit
nechtějí, stáváme se okamžitě oběmi jejich reakce. Každá malá
reakce na naši snahu tahá za nitky našich emocí.

16
 Jak se zbavit všeho, co není láska: Základy

Asi vás stejně jako mě udivuje, jak často se řidiči nechávají zlákat
k tomu, že to ostatním na silnici chtějí tak zvaně ukázat. Přidají
razantně plyn, aby řidiči ukázali, že nemá dělat při předjíždění
myšky, jindy se pověsí přímo na kufr vpředu jedoucího vozu,
aby řidiči naznačili, že jede příliš pomalu, nebo vystartují za
vozidlem, které právě nebezpečně vjelo do jízdní dráhy. Stručně
řečeno mu to „vrátí“.
A právě tito lidé, kteří se rozhodli „vzdělávat“ řidiče za
volantem, jsou klasickými oběmi. Jede se jim dobře jen tehdy,
když se ostatní řidiči chovají tak, jak si oni představují. Jenže
ostatní řidiči jejich představu jaksi neznají…
Nikdo se ještě nestal citlivějším či ohleduplnějším jen proto,
že mu někdo vynadal nebo ho vystrašil. Nátlak naše srdce nijak
nezmění, jen nás dostane do nekonečného konfliktu, který
rozděluje naši mysl a vyvolá zmatek v našich citech.

2. krok: Abyste překážku překonali, musíte si být jisti, že ji

chcete překonat.
Tento krok byl pro mě snadný. Chtěl jsem v klidu chlapcům
uvařit párky. Chtěl jsem v klidu a míru splnit žádost svých synů.
Chtěl jsem v klidu a míru přerušit svou vlastní práci. A hlavně
jsem toužil po klidu a míru víc než po oné myšlence, která mi můj
klid a mír narušovala. Chvíli jsem ještě zjišoval, jestli to opravdu
a upřímně chci, a došel jsem k názoru, že ano.
Takže si mohu odškrtnout druhý krok.

3. krok: Chcete-li zažít celistvost, musíte reagovat celou

myslí, nikoliv jen její zaneprázdněnou částí plnou konfliktů.
K tomu je třeba najít místo v našem nitru, kde taková
celistvost je. Máme je všichni – je v našem srdci, kde cítíme klidné
a láskyplné spojení s ostatními. A i když je v nás stále, pokud

17
Klidná mysl

ve své mysli držíme rušivé myšlenky a pokud první dva kroky

neuděláme poctivě, nebudeme cítit ani celistvost ani skutečné
spojení s dalšími lidmi. Jste-li ale schopni dojít do místa, kterému
se říká „chrám krásy“, pak musíte odtud i reagovat a musíte
si předsevzít, že již nesklouznete zpět do své staré, problémy
zahlcené mysli.
A jaká je povaha tohoto předsevzetí?
Je to hlavně upřímnost. Opravdu si upřímně přejete cítit se
s ostatními spojeni a jim rovni? Chcete se opravdu dívat na svůj
život v klidu a míru? Opravdu toužíte po celistvosti, klidu a hlubo-
kém spojení s partnerem, dětmi, rodiči, sourozenci a přáteli?
Nebo byste raději své srdce trochu zadrželi? A zůstali v postavení
soudce, triumfujícího člověka, který měl nebo má pravdu?
V tom je tento třetí krok poněkud ošidný: chcete-li se zbavit
destruktivnějších citů a temnějších popudů, nemusíte mít plně
pod kontrolou předmět vašich myšlenek, přestože si to většina lidí
myslí. Ve skutečnosti není třeba ovládat myšlenky nebo city vůbec.
Neválčíte přece s okolnostmi, s vaším chováním nebo chováním
druhých lidí, s vašimi city, s city druhých lidí, vašimi myšlenkami
či myšlenkami druhých lidí. Neválčíte vůbec. Právě naopak. Když
se jich zbavíte, jste svobodní. A když zjistíte, že jste se dostali do
zbytečné bitvy, tak prostě z bojiště odkráčíte.
Ukázku toho, jak tento třetí krok funguje, můžeme nalézt ve
způsobu, jak prožíváme lásku. Všichni jsme už viděli příklady
katastrofických důsledků rozhodnutí určitých lidí adoptovat nebo
mít dítě proto, že tak chtěli získat někoho, kdo je bude milovat.
Důvod, proč to nefunguje, je nasnadě. Adoptované dítě by se
muselo chovat přesně tak, jak si takový rodič představuje a očekává.
Ale dítě je samostatná, svébytná osobnost a podle toho také jedná.
A konflikt je na světě. Sami uznáte, že konflikt a láska rozhodně
není to samé. Stejně to dopadne i v případě, že se lidé rozhodnou

18
 Jak se zbavit všeho, co není láska: Základy

pořídit si ze stejného důvodu psa nebo kočku – skončí nešastní,

protože je jejich mazlíčci zklamou.
Oba tyto scénáře jsou natolik známé, že na nich lidé snadno
pochopí, o jakou chybu jde. Ale pokud se jedná o romantický
vztah, lidé nezkoumají svou touhu najít někoho, kdo je bude
chovat ve svém srdci, považovat je za úžasné a skvělé, sdílet jejich
zájmy, uspokojovat jejich potřeby, mít oči jen pro ně a obdivovat
je i v pokročilém věku. Jenže i tady je to stejné a ani tady to
nefunguje, jak ukazuje křivka rozvodovosti.
Existuje řada lidí, kteří tolik milují zahradničení, že jsou schopni
strávit podstatnou část dne zaléváním, okopáváním, pletím,
sázením, přesazováním a dalšími podobnými činnostmi. A cítí se
dostatečně požehnáni za každý pokus, každé úsilí, které vyvinou.
Je radost procházet se zahradou, kterou někdo skutečně miluje.
Jak tyto požehnané vztahy mezi člověkem a rostlinou vůbec
vznikají? Bylo by absurdní tvrdit, že přesně tak, jak by měly
fungovat romantické vztahy mezi lidmi – člověk, který touží mít
zahradu, hledá takovou, která je astrologicky zcela vyhovující – má
odpovídající věk, tvar, je správně pěstěná, přinese spoustu radosti
a vyhovuje jeho potřebám.
Důvod, proč zahrada přináší požehnání zahradníkovi, domácí
mazlíček svému pánovi a dítě svým rodičům, partner partnerovi,
je ten, že cítíme lásku: Prožíváme lásku. Ale jen tehdy, pokud
my sami milujeme. Pokud sami nemilujeme, ani ten neoddanější
pes, dítě nebo milenec se našeho srdce nedotkne – tak to prostě
nefunguje.

Tisíce let nám písně, básně i próza vyprávějí, že láska je

nádherná. Většina lidí si myslí, že být milován je nádherné.
A to také je. Ale dříve než poznáme „tento láskyplný cit“,
musíme sami milovat. Když milujeme, dostáváme mnohem
víc než jen pocit, že nás někdo miluje. Apoštol Jan řekl:

19
Klidná mysl

„Milujte jeden druhého, protože láska je Bůh. Každý,

kdo miluje, je zrozen z Boha a zná Boha. Ti, kdo nemilují,
nevědí o Bohu nic, protože Bůh je láska.“

A je to pravda. Když lidé milují, ponoří se do onoho citu naplno.

Proto můžeme všude na světě spatřit rodiče, kteří oddaně milují
své tělesně či duševně postižené děti, své domácí mazlíčky ne
zrovna nejčistější rasy i své značně obtloustlé partnery. Najdeme
páry tak staré, že jsou doslova samá vráska, které cítí a vidí krásu
lásky vyzařující z jejich těl jako sluneční jas. Aby se něco takového
stalo i vám, potřebujete vycházet ze své tiché, milující mysli,
nikoliv z mysli zaneprázdněné a rozpolcené.
Tady si, prosím, uvědomte jednu věc. Nikdo z nás nedokáže
prostě jedním skokem přejít od konfliktního přístupu ke světu
k přístupu naplněnému až po okraj čistým souzněním a mírem.
Ale je to otázka volby, můžeme se vydat bu jedním nebo
druhým směrem. Můžeme pociovat rostoucí pocit vnitřní
celistvosti, větší klid a mír ve vztahu k životu a lidem v něm, ale
přesto občas prožívat chvíle, které nejsou tak dobré a příjemné.
Co se s tím dá dělat? Snažit se co nejvíc, a hned te. Záleží na
směru, kterým se ubírá náš život, ne na tom, zda jsme dosáhli
nějakého dokonalého stádia procesu zbavování se všeho, co není
láska. Stačí, když každý den uděláme jeden krůček správným
směrem. Je to mnohem produktivnější a povzbudivější cíl než
snaha o naprostou a okamžitou dokonalost.
Když chci vysvětlit, jak to vypadá, když reagujeme z hloubi
srdce, a jak poznáme, když se ujme vlády konfliktní mysl, často
sahám po příbězích. Tady je jeden z nich:

Běhání po chodbě
Odcházel jsem zrovna s Gayle z tělocvičny, kde jsme se
byli podívat, jak náš syn Jordan hraje basketbal. Jak jsme tak

20
 Jak se zbavit všeho, co není láska: Základy

kráčeli dlouhou chodbou směrem k východu, proběhly kolem

nás tři osmileté dívenky, živě se smály a pokřikovaly na sebe.
Když probíhaly kolem muže před námi, hrubě je okřikl: „Na
chodbě se neběhá!“
Jeho slova je téměř přimrazila na místě. Evidentně nechápaly,
proč po takovéto chodbě, která je v podstatě nezničitelná,
nemohou běhat.
Když jsme je došli, byl už onen muž z dohledu. Gayle
děvčatům řekla: „Ale skákat se tu smí, to přece neříkal?“
Holčičky se okamžitě začaly smát a poskakovat. Slyšeli jsme,
jak si se smíchem říkají: „Ano, neříkal, že nesmíme skákat.“

Gayle, tak jako i v jiných případech, když se jedná o děti,

uviděla nevinnost a radost těchto dětí a prostě zareagovala z celé,
jednotné mysli. Kdyby byla onoho muže odsoudila a řekla jim:
„To je ale bručoun, proč byste tu nemohly běhat,“ dívky by se asi
zase rozeběhly, ale běžely by se strachem nebo vzdorovitě, nikoliv
s takovou lehkostí v srdci jako předtím. Jejich rychlost by sice
vzrostla, ale jejich mysl by byla nejistá a plná konfliktů.
Když jednáme z celé své mysli, pak problémy, které jsou důležité
pro ostatní, zejména pro ty, které milujeme, jsou důležité i pro
nás. Rodič, který miluje své dítě, se na něj nedívá spatra nebo
ho nezavrhne jen proto, že se bojí bouřky. Pokud trvale cítíme
souznění s partnerem, nikdy se nedokážeme spatra dívat na jeho
obavy z nedostatku peněz, na jeho strach z létání nebo řízení, na
jeho strach ze stáří nebo z toho, že bude vypadat směšně. Je-li vaše
reakce na partnerův strach – nebo jinou formu stresu – podráždění
nebo opovržení, pak v daném okamžiku netoužíte po souznění
a ani možná po přátelství se svým partnerem.
Pokud tvrdíte, že vaší touhou je pěstovat spojení s dalšími lidmi,
a pak se otočíte a jednáte zcela opačně, směrem k odloučenosti, jste
pokrytec. Nejdřív je třeba si přiznat, že tuto odloučenost chováte

21
Klidná mysl

ve svém srdci a na tento fakt se čestně a detailně podívat. Pak je

potřeba v nás samých najít místo, kde se skrývají naše opravdové
city. Je to místo souznění a štěstí a odtud šíří ven to, co je
na nás neměnného.

JAK SE ZBAVIT PROBLÉMŮ

Popis tohoto procesu je možná delší než jeho vlastní realizace.

Ve skutečnosti to vypadá asi takto: „Nechci, abych se musel cítit
takto. Já se chci cítit takto.“ A pak lze i ty párky ohřát v klidu
a míru. (Což je přesně to, co se nakonec stalo).
Nemusíte se „takto cítit“, protože to jsou vaše city. Stačí jeden
rychlý, upřímný pohled a člověk si vzpomene, kde je ono místo,
kde může jemně uložit své obavy a konflikty. I když obvykle
je potřeba mnohem více – proto také vznikla tato kniha. Jsme
lapeni ve svých pocitech (že máme vždycky pravdu, že jsme
pronásledováni osudem, že jsme rozzlobeni či očekáváme to
nejhorší a podobně), takže jsme zapomněli, že můžeme cítit
i něco jiného. My lidé jsme již skoro přestali věřit v lásku, která
trvá, závazek, který nelze nesplnit, a mír, který nelze narušit.
Zpočátku vypadá snaha zbavit se všeho, co není láska, jako
marný úkol bez nejmenší naděje na úspěch. Náš život i svět
je zaplněn nekonečnými problémy, kterých bychom se, jak si
myslíme, velice rádi zbavili. Ve skutečnosti se ale zřídka zbavíme
by jen jediného problému. Zdá se, že se prostě přesouváme od
jednoho problému k druhému bez možnosti odpočinku. I během
jednoho jediného dne řešíme „jeden problém za druhým“.
Naše problémy jsou pro význam lidského života tak ústředním
tématem, že máme tendenci popisovat i lidi kolem nás podle toho,
jaké mají problémy. Všimněte si toho, až se bude příště hovořit
o někom nepřítomném. A už v pozitivním nebo negativním
smyslu se bude hovořit o jeho problémech. A pro určení nás

22
 Jak se zbavit všeho, co není láska: Základy

samých to platí také. Máme tendenci uvažovat o své identitě,

dokonce o celkovém smyslu našeho života, z hlediska obtíží,
s nimiž se setkáváme.
Věříme rovněž, že dokážeme změřit, jak velké problémy
ostatních lidí skutečně jsou, i když to, co je pro jednoho jen
drobným problémem, může být pro druhého problémem pomalu
neřešitelným.
V našem sousedství žijí dvě kočky, které se narodily a žily
jako kočky divoké. Nás si adoptovaly a milují nás tak moc, že se
s námi dělí o každého ptáčka, myš, krysu nebo ještěrku, kterou
uloví. Odklidit tyto dary pro mě není žádný problém, ale když
nejsem doma, tak pro zbytek rodiny to problém je. Na druhé
straně já mám problémy některým lidem v klidu odpovídat na
e-maily, zatímco Gayle to zvládá zcela hravě.
Není to tak, že by někteří lidé měli skutečně těžký život,
zatímco jiné potkávalo jen to dobré. Všichni jsme viděli lidi, kteří
i šokujícími tragédiemi dokázali projít v relativním klidu a míru,
zatímco druhé dokáže zničit každodenní realita. V normálním
dni se toho stane spousta – mysl má tedy dostatek materiálu ke
zpracování - abychom si mohli říci, že máme důvod být a cítit se
nešastní.

Problémy na nás útočí jen do té míry, do jaké se jimi

zabýváme. Klíčem k úlevě a vnitřní svobodě není eliminace
těchto vnějších problémů. Klíčem je umět se zbavit našich
obvyklých reakcí na tyto problémy.

Za dvacet pět let rodinného poradenství jsme s Gayle nepřestali

žasnout nad tím, jak i v nepříznivých rodinných podmínkách
dokáží být malé děti šastné. Teprve dlouhé roky fyzických
a emocionálních traumat dokáží tento stav narušit a zničit. Živé
televizní zprávy z válečných zón, utečeneckých táborů a oblastí

23
Klidná mysl

postižených hladomorem ukazují, že i v takových neuvěřitelně

hrůzných podmínkách si děti dokáží hrát a být šastné. Ale
abychom poznali rozdíl mezi přístupem dětí a dospělých, musíme
se podívat hlouběji.

Lisa
Koncem sedmdesátých let minulého století nás krátce po
našem seznámení Jerry Jampolsky, jinak dětský psychiatr,
který založil Center for Attitudinal Healing, pozval, abychom
přijeli na první vánoční oslavu tohoto centra. Gayle se mnou
tehdy nemohla jet, a tak jsem do velké místnosti, kde již byly
všechny děti shromážděny, vstupoval sám.
To, co jsem tam viděl, mě šokovalo. Přede mnou byly děti
na invalidních vozících, s berlemi, děti postižené svalovou
dystrofií a Hodgkinovou nemocí, děti s amputovanými nebo
paralyzovanými končetinami, či děti, které vinou chemoterapie
ztratily vlasy. Rozhlížel jsem se po této místnosti plné hrůzy
a uvědomil si, že tu něco nehraje. Byly tu děti různého věku,
většinou mezi dvanácti a dvaceti, a tak jako na jiných večírcích,
vytvářely různorodé skupinky po dvou či po třech a povídaly si
spolu. Program ještě nezačal, ani večeře se ještě nepodávala,
ale když jsem se tak na ně díval, uvědomil jsem si, že se tyto
děti baví stejně dobře, jako by se bavily děti zdravé.
To něco, co mi nehrálo, byl jejich přístup. Místnost doslova
šuměla jejich smíchem a veselým hovorem.
Po chvíli jsem si začal povídat s mladou dívkou jménem
Lisa, která se posledních několik let urputně snažila prosadit
mezi modelky. Nyní měla půlku těla včetně obličeje nehybnou
následkem autonehody a stát mohla jen díky hliníkovým
berlím, o které byla opřená. Povídali si s námi další dva dospělí.
Lisa náhle ztratila rovnováhu a spadla na záda, jako když se

24
 Jak se zbavit všeho, co není láska: Základy

zkácí strom. Když jsme jí pomohli na nohy, měla v očích slzy

bolesti. Ale usmála se a řekla: „Takhle to vypadá, když někdo
spadne jako zralá švestka.“

Zralá švestka – to není zrovna duchovní jazyk. Ale co mohlo

být duchovnějšího než tato dívčina reakce? Neměl jsem nejmenší
představu, jakou víru Lisa vyznává. Nevím ani, zda vůbec nějaké
z přítomných dětí věřilo v Boha. Ale světlo, smích a boží radost
vyzařovala ze všech. Nepotřebovaly k tomu žádnou víru, jen
potřebovaly žít v přítomnosti, tak jak to děti často dělají. A co pro
mě bylo obzvláště poučné, že jejich uzdravené mysli jsou pro ně
reálnější a důležitější než jejich poničená těla.
Chceme-li přijmout dětský přístup ke štěstí, neznamená to, že
bychom se měli chovat jako děti. Měli bychom se ale naučit dívat
se jako ony. Zbavit se obvyklých reakcí a úzkého, jednostranného
vnímání. S úlevou a uvolněním si uvědomit, že lidé kolem nás
jsou takoví, jací jsou, a že my jsme na tomto světě s nimi. „Stát
se malým dítětem“ znamená jednoduše vzdát se naší potřeby
posuzovat věci, měnit věci a mít za všech okolností pravdu. Tím
odstraníme všechny překážky, které blokují naši schopnost těšit
se, radovat se nebo přinejmenším být v klidu a míru.

Potřebujete se zbavit jen tří věcí:

- odsuzování
- snahy mít všechno a všechny pod kontrolou
- pocitu, že musíte mít vždycky pravdu.
Zbavte se jich a budete mít celou mysl a jiskřivé srdce
dítěte.

Když už nic jiného, jsou děti velice přímé. Cítí to, co cítí; vědí, co
chtějí. Jsou spojeny se svým středem, svou přirozenou podstatou.
Ale ani děti nejsou dokonalé a nezranitelné. Vlastně jsou mnohem

25
Klidná mysl

zranitelnější, než si většina rodičů připouští. Dobře si pamatují

všechna dobrá i negativní ponaučení, která jim život přinesl
a rodiče připravili. Zejména jsou schopny vnímat a přebírat silné
nevyslovené obavy a strachy dospělých, s nimiž žijí.
Když se nyní podíváte na své mládí, určitě si vybavíte, jak
jste jako děti viděli, že určitý postoj k životu jednoho nebo obou
vašich rodičů nebyl správný. A možná si vzpomenete, jak jste si
umiňovali, že vy takovou chybu nikdy neuděláte. A jako dospělí
nyní zjišujete, že říkáte přesně ona slova, nebo děláte přesně ty
věci, kterých jste se chtěli vyvarovat. Přebíráte vzory, i když víte,
že byly špatné! A přesně to jsem myslel onou zranitelností dětí.
Jako dospělí se můžeme vědoměji pustit do procesu zbavování
se všeho, co nám škodí, a vpustit zase do svých myslí pocit míru
a pohody.
Možná, že znáte dítě, které velice záhy začalo silně projevovat
svoje názory a snažilo se svoje okolí ovládat. Nemám na mysli
ony dvouleté despoty, kteří zkouší sílu slovíček „ne“ a „nebudu“,
protože za těmito slovy není skryta žádná hořkost nebo hluboký
žal. Tyto děti se prostě jen snaží „převzít vedení“, což je dobré
a nezbytné stadium jejich vývoje. Mám na mysli děti, které si již
v překvapivě raném věku osvojí nenávist a odsuzování. Potřeba
ovládat je spojena s pocitem, že musí mít vždy pravdu. Nelíbí se
vám, co vidíte, a tak to chcete změnit. Vlastně si myslíte, že je to
vaše morální povinnost.
Pokud jste takové děti viděli, pak víte, že ztratily spojení se
svým základním pocitem štěstí a jistoty. Naučily se pochybovat
o druhých a aplikují ten samý přístup samy na sebe. A jakmile
začnou pochybovat samy o sobě, začnou si myslet, že musí samy
sebe i ovládat, kontrolovat. Nejsou spolehlivé a zcela přirozeně
spolehlivý není ani nikdo jiný.
Když naši mysl ovládne odsuzování a pocit, že máme a musíme
mít vždy pravdu, začneme si bez ohledu na věk myslet, že víme,

26
 Jak se zbavit všeho, co není láska: Základy

jak by měl svět vypadat. Naše pozornost je ale zaměřena mimo nás
samé. Připadá nám divné „dívat se do svého srdce“, dokonce z toho
máme možná i strach. Je to již dávno, co jsme upřeli svůj pohled na
místo, v němž není, jak jsme přesvědčeni, nic jiného než tma.

JAK SE ZBAVIT STRACHU Z TOHO,

ŽE SE ZBAVÍME VŠEHO, CO NENÍ LÁSKA

Nebude v tom nějaký háček nebo nevýhoda – zbavit se

odsuzování a kontroly? Kdepak, není v tom žádný háček. Co
špatného můžeme způsobit tím, že přestaneme chtít, aby naši
přátelé, příbuzní byli jiní, než jsou? Můžeme přece přejít silnici,
aniž by se z nás stali „chodci“, jít se psem na procházku, aniž by se
z nás stali „majitelé psa“ a podat ruku svému dítěti, aniž by z nás
byli „rodiče“.
Potřebujeme jen být takoví, jací jsme byli stvořeni – svobodní,
žijící v přítomnosti, nenucení. Žádná historie, stav nebo přístup
není potřeba. Co nás nutí vydělávat peníze, získávat vzdělání,
hlásit se k víře či držet v ruce prapor potvrzující, že máme vždycky
pravdu? Co nás nutí odtahovat se od druhých, zahaleni do našich
zranění z dětství jako v krvavém kabátě? Naše dětství je pryč.
Všechny naše nahromaděné odlišnosti jsou jako prach, který se
nám usazuje na kůži, a členové naší lidské rodiny nám denně
otvírají svá srdce.
Kdybychom si mohli zajít na večeři bez toho, že by se z nás
automaticky stal „zákazník“, měli bychom šanci cítit se na stejné
úrovni s osobou, která nás obsluhuje. Kdybychom mohli stát před
porotou bez toho, že se z nás stane „občan“, který musí jednat
se „státním úředníkem“, měli bychom možnost cítit souznění
s osobou, která stojí před námi. Naše identita se může změnit jako
pokroucené odrazy ve výkladních skříních obchodů a nebo může

27
Klidná mysl

zůstat stejná, jako láskyplný obraz dítěte, který si každý rodič

uchovává ve svém srdci.

Ti v našich životech, kteří nejvíce a nejtrvaleji přispěli

k tomu, kdo jsme, se odvážili chovat se k nám jako
k rovným. Svět zírá v údivu na zářící ozdoby ega, ale jen
ti, kdo vedle nás kráčí v lásce a jako rovní s rovnými, se
mohou dotknout našeho srdce a transformovat nás.

CVIČENÍ Č. 1

Navrhovaná délka trvání: 1 nebo více dní

Až se příště vydáte do obchodního domu, restaurace, do práce

nebo jen tak půjdete po přeplněném chodníku, vyberte si jednoho,
nebo pokud máte čas, dva nebo tři jedince a zkuste se na malou
chvíli stát těmito lidmi. Jaké to je nosit jejich oblečení (cítíte látku
na své kůži?), jaké to je mít jejich vlasy nebo být jako oni plešatí,
chodit jako oni nebo nemoci chodit jako oni, gestikulovat jako
oni? Dívají se jejich oči občas na stranu nebo - tak jako oči náš
všech - se pokradmu rozhlížejí okolo, jako kdyby ten uvnitř,
který se dívá ven, byl poněkud nejistý a zranitelný? Venku je totiž
velký a nepředpověditelný svět.
A te řekněte, bez analýzy, pocitu méněcennosti, blaho-
sklonnosti… jinými slovy bez toho, abyste o tom přemýšleli: „Jaké
to je, cítit se jako oni a myslet jako oni?”
Zkuste to již dnes a pokud se vám to bude líbit, tak i v několika
příštích dnech. Možná vás zarazí, jak moc jsme všichni stejní a že
jsme v tom všichni až po uši. A možná pocítíte trochu smutku
a lítosti vůči osobě, která se zoufale snaží zůstat sama stranou, kde
ji nečeká nic než samota a izolace.

28