Kniha keltské moudrosti. John O’Donohue.

Když přišel svatý Patrik v pátém století do Irska, setkal se zde s Kelty a s jejich bohatou duchovní tradicí, kterou rozvíjeli již tisíce let. Keltové měli hluboký vztah k Bohu a vytříbený smysl pro duchovní hodnoty. Uvědomovali si hlubokou potřebu niterného přátelství, které objímá Boha, lidi, svět přírody i podsvětí jako jeden celek. Keltové nikdy neoddělovali viditelné od neviditelného, čas od věčnosti nebo lidské od božského. Víra v duchovní podstatu všech věcí a úcta k duši je jejich skvostným duchovním dědictvím, fascinujícím tisíce Američanů, kteří si dnes uvědomují svůj keltský původ a vracejí se k moudrosti svých předků. V Knize keltské moudrosti vás John O’Donohue zve do skrytého a tajemného světa vaší sounáležitosti s Bohem, do místa v duši, kde neexistuje žádný odstup mezi vámi a věčností. Dávná moudrost, starobylá poezie a požehnání probudí vaše srdce k životu a naplní je krásou. Tato kniha se zabývá tématem důvěrného přátelství, spiritualitou smyslů, samotou a světlem, jež se nám v ní zjevuje, uměním prožívat stárnutí jako čas vnitřní sklizně a smrtí – návratem do lůna věčnosti. Ať se vám setkání s keltskou spiritualitou stane požehnáním. John O’Donohue je katolický badatel. V roce 1990 dosáhl na univerzitě v Tübingenu doktorátu v oboru filosofické teologie a v roce 1993 byla v Německu vydána jeho kniha o Hegelově filosofii, Person als Vermittlung. K jeho dalším pracím patří řada monografií o čtyřech živlech: Stone as Tabernacle of Memory; Water: The Tears of the Earth; Fire: At Home ať the Heart of Spirit; Air: Breath of God. V současné době píše práci o mysticismu Mistra Eckharta. O’Donohue přednáší a vede semináře ve Spojených státech amerických a v Evropě. Žije v Irsku. Irský básník a katolický vědec John O’Donohue provádí čtenáře lyrickou duchovní krajinou irské imaginace a otvírá jim pokladnici

keltského myšlení. V této knize je seznamuje mimo jiné s keltským pojetím přátelství, samoty, lásky a smrti. Památce mého otce, Paddyho O’Donohua,který vkládal do své práce s kamenem tolik poezie, mého strýce Peta O’Donohua, jenž miloval hory,a mé tety Brigid. Památce Johna, Willieho, Mary a Ellie O’Donohuových,kteří emigrovali a nyní odpočívají pohřbeni v americké půdě.

BEANNACHT
(Požehnání) Josii Když těžké břímě ohne tvá záda a klopýtneš – kéž se zem roztančí, podepře nohy tvé, a ty vykročíš dál. A když šeď za oknem vezme tvým očím jas, když srdce sevřou ti obavy, že cenné ztrácíš zas – kéž všechny barvy pak, indigo, červená, zelená, nebeská, přijdou zas probudit v tvé duši radost krás. Když loďce tvých myšlenek plachta se třepí a hloubky pod tebou temně tě děsí – kéž světlo měsíce po cestě zářivé vede tě domů. Kéž ti vždy země dá potravu, kéž ti dá světlo svůj jas, moře pak daruje ladnost vln, a předkové chrání tvůj čas. Má slova ať vánek k tobě odnese a plášť z nich utká, plášť chránící žití tvé, plášť neviditelný, milosti lásky plný.

Davidu Whytovi za jeho velkorysost a přátelský přístup. Vyměňujeme si je mezi sebou.Poděkování Rád bych poděkoval redaktorce Dianě Reverandové z nakladatelství HarperCollins za veškerou její pomoc a podporu. Stále se tolik mluví. tichý svět. O tomto vnitřním světě ti nikdo jiný než ty sám nemůže nic říct. I ten nejmenší kamínek je o miliony let starší než my. spojujeme je do větších celků. a své rodině za příjemnou a radostnou atmosféru! Svému kraji a svým předkům – ˙Do mo ˙caírde a ˙tug fosca˙d agus solas. v televizi. který proměňuje ticho ve zvuk a z neviditelného činí viditelné. . Z hlíny této země jsme byli uhněteni. Zvuky slov udržují to. Předmluva Je zvláštní být zde na světě. na ulicích. který existuje v tobě samém. tvým stálým průvodcem je tajemství. jež plynou z našich úst. v rádiu. žehnáme a rouháme se. Johnu Devittovi za to. osobní podporu a pozornost. v bytech. potichu. kterou mi věnovala. Za tvou podobou. Nad našimi hlavami tančí k nekonečnu bezpočet galaxií. nahlas. že věří ve smysl mé práce a seznamuje s ní veřejnost. Každé vyřčené slovo je novým stvořením. Marian O’Beirnové za všechny její nedocenitelné editorské rady. v knihách. Svět. Svět je plný slov. co nazýváme naším světem. prorokujeme. Náš svět drží pohromadě díky každodennímu používání jazyka. Ellen Wingardové za víru v mou práci a za to. Nikdy nejsi sám. v novinách. Každý člověk je umělec. Kim Witherspoonové a její agentuře děkuji za to. že mi dodávala odvahy. Vypovídají však o něm slova. Lidé jsou zde nováčky. za tvými slovy. Tichý vesmír touží po ozvěně a nalézá ji v našich myšlenkách. Naše nohy kráčí po prastaré zemi. že laskavě pročetl můj rukopis a pomohl mi pozvednout jeho formu. Tami Simonové a Michaelu Taftovi ze Sounds True za jejich přátelskou podporu a Anne Minogueové za pomoc při mém vstupu do literárního světa. za tvými myšlenkami čeká jiný.

negativní a hrozivé postupně ztrácí svou moc. Nikde jinde se mysterium nezjevuje tak intimně a zároveň záhadně jako v člověku. Keltské myšlení nebylo logické ani systematické. Podlehneme-li závislosti na vnějším světě. v jejíž síle se odvažujeme pustit se do tohoto dobrodružství. která se snaží zachytit podobu našich myšlenek. je to síla daleko extenzivnější i pronikavější. dívají se současně ven i dovnitř. Nerozdělovalo to. přes nějž lze vstoupit do určitého jedinečného vnitřního světa. Staří Keltové však vnímali a ve svých lyricky laděných úvahách zachytili tajemnou jednotu života a lidské zkušenosti. anonymní. je třeba. starým a novým. Přátelství je milostí. Pod lesklým povrchem slov je ticho a tma. Člověk coby tvořivý umělec je aktivním účastníkem tohoto dění. Přistupujeme-li k němu přátelsky. Začneme pociťovat hlad. musíme zůstat věrní své vnitřní složitosti. časným a věčným. že důvěrnost je skrytým řádem života a vesmíru. znamená to být vstřícný ke světům.Jakýsi neznámý svět zde usiluje o reflexi. matce všech možností. Když se do těchto zrcadel zahledíte. Tato kniha by měla být nepřímým zrcadlem. se dokáže stavět přátelsky díky své imaginaci. co je ve skutečnosti jedním celkem. známým a neznámým. Tato celistvost je svatostí. K tomu. vše neznámé. Přátelství by tedy nemělo být redukováno na výlučný či sentimentální citový vztah. . Keltské myšlení nebylo zatíženo dualismem. který tvoří a dává tvar jedinečnému světu svého nitra. V tomto smyslu byl každý člověk obdařen privilegiem být umělcem. Mocný cit přátelství dovede tvořit i ničit. abychom udržovali spojení mezi vnitřním a vnějším. Slova jsou nerovná zrcadla. Být svatý znamená být přirozený. můžete na okamžik spatřit odlesk smyslu. Pokud si máme uchovat rovnováhu. hluboké vnitřní sounáležitosti a bezpečí domova. naše niternost nás bude stále znepokojovat. které ve vás chtějí zůstat v rovnováze. osoba ani čin. Lidské bytí je tvořivou a bouřlivou svátostí. jež nás činí tak zranitelnými. Tento úkol za nás nemůže udělat nikdo jiný. Lidský život je trvalým aktem proměny. co dosud nezná. Slova jsou jako bůh Janus. který nedokáže utišit žádná myšlenka. viditelným a neviditelným. v němž můžete zahlédnout přítomnost a sílu přátelství vnitřního a vnějšího světa. Pouze my sami jsme prahem. viditelným znamením neviditelné milosti. Máme-li být celiství. Učí nás.

přátelství. Toto přátelství může být lékem pro dnešního člověka. naše imaginace se obrozuje a dochází v nás k velkým změnám. že paměť je místo. Tělo je v duši – toto poznání tělu propůjčuje posvátnou a mystickou důstojnost. které jste mohli odhalit skrytá tajemství svého života. váš jediný domov ve vesmíru. S přítelem vás spojovalo něco věčného a vznešeného. Ve třetí kapitole budeme objevovat umění přátelství s vlastním nitrem. V páté kapitole budeme uvažovat o přátelství se stářím. zvláště pak vzájemným poznáním a vědomím vnitřní sounáležitosti dvou lidí. podsvětí a k lidem. Jádrem takového přátelství bylo vzájemné poznání a vědomí vnitřní sounáležitosti. kde jsou uloženy všechny uplynulé dny našich životů.Keltská imaginace přistupovala přátelsky k přírodě. Poznáme. kde prožíváme sounáležitost. že touha je Boží stopou v člověku a že duše je místem. které přijímá život v jeho rozmanitosti a rozporuplnosti. Jejich filozofií bylo přátelství. Zjeví se vám vaše zapomenuté nebo zanedbávané vnitřní bohatství. Spiritualita smyslů je spiritualitou proměny. Poznáme. Smysly jsou prahy božského světa. V druhé kapitole načrtneme spiritualitu přátelství s vlastním tělem. To vše vnímala jako jediný celek. jehož kolébkou byla imaginace a jež obetkalo svět jemnou sítí symbolismu. trpícího izolovaností a vnitřní osamělostí. Anam ˙cara tedy znamená přítel duše. Šestá kapitola . To je podstata práce. Anam ˙cara byla osoba. s podzimem života. ˙cara je přítel. Tento vztah stál nad všemi konvencemi a přesahoval běžné kategorie. Dualismus oddělující viditelné od neviditelného. Ve čtvrté kapitole se budeme zabývat prací jakožto poetikou růstu. Anam znamená v gaelštině duše. Když se přestanete bát samoty. Tělo je váš pozemský domov. v níž se budeme zabývat přátelstvím. Keltské pojetí přátelství vychází z pozoruhodného pojmu anam ˙cara. Pojem anam ˙cara je základem první kapitoly. Vrátíte se k sobě samému a naučíte se přebývat ve svém nitru. že vášnivé srdce nikdy nezestárne a že čas je riskantně žijící věčnost. božské skutečnosti. Myšlenky jsou naše vnitřní smysly. Když se k práci stavíme přátelsky. potřebují být posíleny tichem a samotou. čas od věčnosti a lidské od božského byl Keltům absolutně cizí. Mají-li objevit tajemství skrytá ve vašem nitru. Naše skryté touhy se projevují v našich činech. a je darem keltské kultury. zrodí se ve vás nová kreativita. Lidské srdce se stále vyvíjí a mění a láska je pokračujícím procesem tvorby v nás i mezi námi navzájem.

co nám dala. kterou opouštíme. Odtud pak vychází pozitivní hodnocení samoty. a pokouší se osvětlit výzvu. . Smrt je veliká bolest vesmíru. musíme nést břímě stárnutí a smrti. Tato kniha vymezuje fenomenologii přátelství lyrickou a přemýšlivou formou. kterou prožíváme ve své duši a které se smrt nemůže dotknout. mlčící sedmé kapitoly. příroda a božská skutečnost kopírují rytmus kruhu. Také tato kniha má kruhovou dynamiku. jejímž jádrem je přátelství. kterou nám život předkládá. Když naší vnější energie ubývá. jež bychom měli navázat s naším nejstarším a posledním společníkem. nepopsatelného. poté prozkoumává smysly – prahy umožňující tvorbu. Budeme přemýšlet o smrti jako o neviditelném společníkovi. abychom to. vyjádřili ve vnějším světě práce a činnosti. Tyto kapitoly opisují kruh kolem skryté. přičemž usiluje o formulaci její implicitní filozofie a spirituality. který nás provází na životní cestě od našeho narození. kořen všeho strachu a negativity. Nesnaží se ani tak o podrobný rozbor dostupných informací o Keltech jako spíše o obecnější reflexi. jejímž tématem je věčná bezejmennost v srdci lidského já. Struktura této knihy se drží kruhového modelu života. Inspiraci čerpá z lyrické implicitní metafyziky keltské spirituality. Keltové si povšimli. Přátelství s ní. že lidský život. Zde je sídlo nevyslovitelného. postupujícího směrem ke smrti. se smrtí.pojednává o přátelství. o vnitřní rozmluvu s keltskou imaginací. Začíná pojednáním o přátelství probouzejícím naši duši. nám umožní radovat se z věčnosti. Keltská imaginace měla ve velké oblibě kruh.

jitro přináší probuzení a obrodu. jak se rozednívá. Všechny části přírody – kameny. jsme dušemi ve formě z hlíny. Moderní život se soustředí do měst a my na to doplácíme ztrátou plodného přátelství s naší matkou zemí. že žít v tomto podivuhodném vesmíru . že dny jsou bohové. Podobně jako tma přináší odpočinek a uvolnění. tajuplný den zářící barvami. Tma je pravěké lůno. Pokud jste někdy měli možnost být venku časně ráno před rozedněním. jejíž podstatu už prakticky nechápeme. možná jste si všimli. Pod ochranou tmy se každá věc tiše vrací ke své vlastní povaze. co je to den. hory. Tma houstne a stává se stále anonymnější. Světlo je štědré. nového dne. Protože jsme byli stvořeni z prachu země. pole. Naše duše si v této době chtějí hrát. pole a tváře smějí opustit vězení své podoby. řeky i zvířata – jsou v čerstvém světle rozbřesku náhle obnoveny.“ Patří k tragédiím moderní civilizace. Úsvit je časem možností a příslibů. Potřebujeme žít v souladu se svým vnitřním „hliněným“ hlasem a touhou. pravděpodobně byste si vůbec nedokázali představit. V noci svět odpočívá. je tudíž o to intenzivnější. Tma vše rozpouští. těkaví a tlačení k průměrnosti. jak tma bledne a přichází nový. Světlo je neuvěřitelně štědré a mocné. Kdybyste nežili v tomto světě a nevěděli.Kapitola první. V noci odpočíváme. Této ztráty si ani nejsme vědomi a bolest našeho duchovního vyhnanství. Konečně jsou zbaveny povinnosti být vystaveny všem zvědavým pohledům. Noc je časem přebývání v lůně. je však i jemné. zapomínají na to. Avšak tento hlas už v moderním světě není slyšet. Stromy. boj o vlastní identitu a silnou osobnost utichá. První prsty světla se objeví na obzoru a s úžasnou zručností začnou světu zvolna svlékat jeho temný plášť. vidíte. Když se pozorně díváte. Jak píše Emerson: „Nikdo netuší. Tajemství přátelství. Ráno se vracíme k síle. jak světlo pomalu a něžně dobývá tmu. Moderní lidé. že nejtemnější fází noci je doba těsně před svítáním. Tiše se před vámi odhaluje tajemství nového jitra. že jsme ztratili kontakt s těmito základními prahy či vstupními branami přírody.

William Blake to vyjadřuje slovy: „Barvy jsou ranami světla. záři měsíce. Zoufale potřebujeme nové a něžné světlo. V této básni subjektivita a přírodní síly nejsou od sebe odděleny. pomáhá nám uvědomit si úchvatnou a nezávislou existenci přírody. Mnozí ze starých keltských bohů byli spojováni se zdroji plodnosti a sounáležitosti. Keltové uctívali světlo. světlo slunce. síla a vášnivost přírody.“ Barvy nás upozorňují na hloubku tajemné přítomnosti v srdci přírody. Překrásně líčí vítr. které ví o své příbuznosti s temnotou. Keltská spiritualita uctívá měsíc a životodárnou moc slunce. Jedna z nejstarších keltských modliteb nese název Náhrobní nápis svatého Patrika (je známá též pod názvem Nářek jelenů).je výsadou. žili v těsném a přátelském vztahu se světem přírody. Ve skutečnosti právě síly přírodních živlů utvářejí a pozvedají subjektivitu: Dnes ožívám skrze sílu nebes. květiny a vlny tříštící se o pobřeží. Stále jsme na cestě ze tmy do světla. Den co den ranní úsvit odhaluje tajemství tohoto vesmíru. Na začátku jsme byli dětmi tmy. Potřebujeme světlo. Jsme ve své ubohé průhlednosti osamělí a ztracení. Příroda je živila a právě odtud pramenilo jejich vědomí hluboké sounáležitosti a spřízněnosti s ní. Jitro je prapůvodní úžas. Vaše tělo a vaše tvář byly utvářeny v laskavém přítmí matčina . jas ohně. Pro Kelty hrála významnou roli bezprostřednost. Keltská přírodní poezie vyjadřuje tuto vřelost. obdiv a sounáležitost. To je jeden z důvodů. vzájemná blízkost a vědomí sounáležitosti. který je obklopoval. Keltský kruh sounáležitosti Veškerou keltskou poezii prostupuje barevnost. Keltové byli přírodní národ. proč se keltská spiritualita v naší době náhle objevuje jako nový žádoucí model. Neboť jsme syny a dcerami tmy i světla. v němž by naše duše mohla najít útočiště a vědomí své pradávné sounáležitosti. Nádherné barvy vesmíru se probouzejí. aby každou věc oděly do svých jemných odstínů.

Ze tmy zimního období vstupujeme do svěžesti jara. v noci vašeho srdce probouzí láska. Z noci vcházíme do dne. V západní tradici – a samozřejmě i v keltské tradici – byla myšlenka často přirovnávána k světlu. Také rok je cestou. Světlo probouzí duši k životu. je nyní odvaha. Každý den vašeho života je cestou. jako by se ve vás rozednívalo. je nyní půvab a elegance. Zázračnost myšlenky spočívá v tom. Vaše duše žije po celý život ve tmě vašeho těla. chvalte. chvalte/ jak se vše děje a jak to je.lůna. cítíte. překypujícího novými možnostmi. Světlo je tichá přítomnost Boží. znamenalo by to konec života všech lidí. je to jako znovuzrození. Patrick Kavanagh vyjadřuje blahodárnost všeho dění těmito slovy: „Chvalte. vždy pro tento fascinující cit používali metaforu světla. Intelekt. Životní rovnováhu naleznete teprve tehdy. S každou událostí se rozšiřuje o novou oblast. zvířat i rostlin. Kde byla předtím anonymita. až se naučíte důvěřovat tomuto prastarému rytmu. Když se ve vašem životě. Jakmile lidé začali hledat smysl života. že se objevuje v temné části vaší duše – světlo myšlenky se rodí v temnotě. byl pokládán za sídlo božského prvku v nás. Každá životní zkušenost může vaše srdce prohloubit. Keltové si dobře uvědomovali kruhovou povahu těchto cest. kde jste předtím bývali neobratní.“ Jednou z nejkrásnějších . je nyní důvěrnost. Když začali lidé uvažovat o druhém největším tajemství života. Když se ve vašem životě rozhoří láska. Zemi by znovu pokryl led. nový začátek. rození lidského srdce je však stálý proces. tam nemůže být žádný život. Kde není světlo. která má stejný rytmus. záblesk světla z vnitřní temnoty. Na tomto základním prahu. Každá vaše myšlenka je jako křísnutí pazourku. se probouzí veškerá kreativita. Světlo je matkou života. Pomáhá nám alespoň letmo spatřit a pochopit něco z posvátných hlubin v nás. kde byl předtím strach. Kdyby na zemi přestalo svítit slunce. Narození je první cestou ze tmy do světla. osvětlující spletitost života. světlo se stalo jednou z nejpůsobivějších metafor věčnosti a životní hloubky. o tajemství lásky. kde byla ošklivost. kde se světlo a tma vzájemně prověřují a navzájem si žehnají. Světlo je životodárné. je zdrojem tepla a barvy. díky němu život trvá. Lidské srdce se stále rodí Lidské tělo přijde definitivně na svět v jediném okamžiku. jste nyní kultivovaní a harmoničtí.

Nejste ochotni připustit. která vám už nikdy nedovolí zdržovat se v nížinách nenáročnosti a polovičatosti. přitom však nedokážete přijímat. ale i jako sídlo všech jeho citů. aby novorozenec nikdy neupadl do léčky. Roznítí se ve vás zvláštní touha. Právě zde vzniká láska. dávat. Člověk lásku nutně potřebuje. Modlitba při křtu obsahuje prosbu. Na pozadí nekonečnosti vesmíru a tichých hlubin přírody vyniká lidská tvář jako ikona důvěrnosti. Jste-li velkorysým dárcem. Láska začíná tím. Křest pochází ze židovské tradice. neboť pouze láska dokáže probudit jeho božskou podstatu. Tento vnitřní růst a návrat k sobě samému je zvláštní prémií. Ve chvíli. ale nikdy ji nevidíme. rovnováha ve vaší duši je porušena. kdo miluje a je milován. kterou bývá obdarován ten. aby tato vnitřní tvář byla krásná. Cílem lidského života je dosáhnout toho. jste zcela vnitřně sjednoceni. se božská podstata stvoření nejblíže přibližuje k sobě samé. Když se naučíte lásku dávat i přijímat. kterou stále vnímáme. aby prostřednictvím živé citovosti vstupovala jeho duše do světa a nalézala v něm pokoj a radost. můžete do světa a do života jiných lidí vnést nevídanou štědrost. v této ikoně lidské existence. Možná trpíte. Právě zde. Je třeba být laskavým k sobě samému. kde sídlí vaše nejhlubší touha a kde vnímáte sounáležitost s ostatním světem. Každý člověk má také vnitřní tvář. kdy vstoupíte na tuto duchovní cestu.křesťanských svátostí je křest. Podle Židů je srdce sídlem všech citů. ke krbu svého vlastního ducha. abychom dokázali přijímat lásku ze svého okolí. který má zásadní význam pro zdraví dítěte. Láskou rostete a vracíte se zpět k sobě samým. nechytil se či nezapletl do zrádných sítí vnitřní negativity. Právě tato velkorysá nezištnost je předpokladem růstu. Jakmile se duše probudí. Vnitřní tváří vašeho života je srdce. Když se vás dotkne věčnost. Tam. aby si vždy udrželo citovou plnost. dávat a dávat a k sobě samému zůstat nelaskavý. vracíte se domů. nenávisti nebo autodestruktivity. stanete se neústupnými. aby žilo hlubokým citovým životem. Našli jste hřejivé útočiště. Někdy je snadné být štědrý ke svému okolí. Lidská tvář je ikonou stvoření. začne hledat a už není cesty zpět. Srdce je pomazáno nejen jako nejdůležitější tělesný orgán. aby vaše dychtivé úsilí o absolutní naplnění brzdily kompromisy či hrozba nebezpečí. Jeho součástí je zvláštní pomazání dětského srdce. že věnujeme pozornost druhým a zapomínáme na sebe. Dítěti je také požehnáno. protože .

co vám svět může dát.“ Je zvláštní ironií. Přebývá na okraji vaší duše. Na svém povrchu je čas pomíjivý. Nezahřívá-li vaše srdce láska. rozvíjejí se a rostou. nic vás nemůže opravdu potěšit a pozvednout. ale přes to všechno se můžete cítit osamělí a nešťastní. jak působí přátelství na složitou lidskou individualitu. Ať jsme kdekoli. Možnost je skryté srdce času. Máte-li všechno. Každý . Ve vaší duši spí všechny možnosti vašeho lidského údělu. je láska. ani kdyby měl všechna ostatní dobra. Aristoteles ve své Etice věnuje několik kapitol úvahám o přátelství. schopný. kdo druhému přeje dobro. tyto dosud neznámé dimenze vašeho osudu procitají. Jste zde proto. které chováme k sobě samým. přátelství však nikoli. vy jste však dosud byli k její přítomnosti slepí. jako tělo potřebuje vzduch. těšit se obdivu druhých. jste ten největší ubožák na zemi. Pouze v teple lásky může být duše sama sebou. pracovní úspěchy a všechno. Jediné. která do našich životů vnáší něhu a vroucnost: „Nikdo by dobrovolně nežil bez přátel. my všichni potřebujeme lásku. Přítel je ten. sebejistý či vážený. Když do vašeho života vstoupí láska. Avšak láska je celou dobu na dosah. co cítíme ke svým přátelům.“ Přátelství je milost.zoufale hladovíte po lásce. ať jsme čímkoli a jdeme po jakékoli cestě. že ke vzniku skutečného přátelství je třeba trpělivosti: „Touha po přátelství vzniká rychle. Podstatou přátelství je podle něj idea dobroty a krásy. Každé lidské srdce hladoví po lásce. co vám svět může nabídnout. jak jste houževnatý. nezáleží na tom. ale nemáte lásku. Nezáleží na tom. často není hlasitější než tlukot vašeho vlastního srdce a velmi snadno ji můžete propást. Aristoteles si uvědomuje. Můžete být v tomto světě velmi úspěšní. daleko od sebe samého. mít obrovský majetek. Boris Pasternak řekl: „Když na dveře vašeho života klepe velká chvíle. jak se v přátelském vztahu odráží a prohlubuje vnitřní život člověka: „To. ať jsme kdokoli. musíme zůstat pozorní. je odrazem citů. a tedy zranitelný. po čem opravdu hluboce toužíte. co si o vás myslí druzí nebo co si o sobě myslíte vy sami. že svět miluje moc a majetek.“ Soudí. Možná už dlouhá léta hledáte na osamělých místech. krásnou rodinu. abyste si je uvědomili a uskutečnili. Máme-li být schopni přijímat.“ Láska je přirozeností duše Duše potřebuje lásku tak nutně.

láska věří. laskavá. ať byl krásný. Možnost je také skrytým srdcem kreativity. Přátelství se skutečným anam ˙cara nemůže narušit či oslabit odloučení nebo vzdálenost. Čas ví o všech možnostech a nedopustí. Na nejhlubší úrovni bytí je možnost jak mateřským lůnem. Když jste našli anam ˙cara. I když jste od svého přítele fyzicky odloučen. nezávidí. můžete stále zůstat naladěn na jeho vlnu a vnímat. co se na povrchu času jeví jako nenávratně ztracené. ať už si to uvědomujeme. že i když ji mnoho let neviděl. Avšak v hloubi tohoto srdce znamená čas proměnu. či ne. aby bylo cokoli ztraceno či zapomenuto. protože prolomili bariéry své osoby a svého sobectví a spočinuli na úrovni ducha. i kdyby přátelé žili daleko od sebe. kterou celý život miloval. byla stále po jeho boku. Láska nejedná nečestně. Když dáváme a přijímáme lásku. Pro duševní dění platí. že „dokonalá láska strach zahání“. nedá se vydráždit. až nás láska sama objeví. ale nemohl si ji vzít. Říká jí. či smutný. prázdnota se mění v plnost a vzdálenost se stává důvěrností. Přílišné soustředění na práci. Tuto palčivou touhu se často snažíme utišit nesprávnými prostředky. Chceme-li najít lásku. To. Nádherný je úryvek z prvního listu svatého Pavla Korintským. stále víc se zabydlujeme v království věčnosti. nehledá svůj prospěch. láska vytrvá. Láska je naše nejhlubší přirozenost a každý z nás po ní touží. láska má naději. . probudili jste věčnost. spíše pokojně vyčkejme. Strach se proměňuje v odvahu. fyzický prostor projde proměnou. Takový vztah zůstává živý. K nejkrásnějším textům o lásce patří některé biblické pasáže. nepočítá křivdy. Martin Heidegger hovoří o „ontologické prioritě“ možnosti. tak i proměnlivým cílem všech událostí a veškerých fakt. je ve skutečnosti proměněno a uloženo ve svatyni paměti. Tento tichý a skrytý svět věčnosti je duše. že k cíli nás nedovede křečovité úsilí. láska vydrží. To je krásně zachyceno ve filmu Babettina hostina. Přirozeností duše je láska. Když se probudí duše. kde starý voják u jídla mluví se ženou.“ Jinde bible říká.den skončí a odejde do nenávratna. nemusíme nikam chodit. … Ať se děje cokoliv. jak plyne jeho život. láska se nevychloubá a není domýšlivá. Svazek jejich duší není snadné zpřetrhat. Pavel zde píše: „Láska je trpělivá. V tomto duchovním prostoru neexistuje vzdálenost. úspěch nebo duchovní hledání nás může od lásky ve skutečnosti odvádět.

Láska nás může hodně zranit. Když druhému člověku dovolíte vstoupit do vašeho života. nemají však na to dost vnitřní síly. Vytratí se z ní všechna neupřímnost a žádostivost. Obstojíte-li v této zkoušce. kde bude moci dále růst. stane se hlubší a pravdivější. které pohltí celou vaši lásku beze zbytku. Vaše podstata je vypleněna. Dokonce i v mnohaletém vztahu může dojít k tomu. pociťujete jen smutek a bolest. A přesto je láska sestrou duše. . Láska je nejhlubším jazykem duše. Jste náhle bezmocní a nemáte. Lidé kolem nás chtějí milovat a někomu se darovat. jako byste přivedli na svět strašidlo. Začnete-li jeden na druhém vidět jen to špatné. myšlenky i pocity obklopuje nicota.Umbra nihili V obrovském vesmíru. Ale tam. že se zklamete a vaše důvěra a láska pohasnou. Tato kosmická osamělost je pramenem veškeré naší vnitřní osamělosti. Každé přátelství někdy prochází temným údolím zoufalství. všechny naše činy. Nejsou ochotni vyléčit svá srdce. Vroucností a tvořivostí lásky nás duše chrání před ponurostí nicoty. zanesená tlejícími zbytky dřívějších nezdařených vztahů. Celý náš život. Tady pomůže hluboká modlitba. Někdy nastane ve vývoji přátelství zvrat a pozitivní city obou partnerů vystřídá krajní negativismus. která by překonala naši osamělost. zůstáváte otevřený. že celý lidský život se odehrává ve stínu nicoty. Svou prázdnotu nemůžeme vyplnit předměty. Váš vztah se dostane na novou úroveň. pak nalezneme za nicotou plamen lásky. aby nás zahřál. Namísto lásky a sounáležitosti náhle pociťujeme hořkost a rozmrzelost. může to vaši lásku očistit. který nám často připadá temný a k nám netečný. v umbra nihili. století. Mistr Eckhart. V něm je podrobován zkoušce každý aspekt vašeho vztahu. majetkem či lidmi. který čeká. je to. Přitažlivost a kouzlo se ztrácejí. která jsou pro ně potvrzením jejich identity. Lidé se mění. a podléhají svým zraněním. toužíme po přítomnosti a ochraně lásky. Život je nevypočitatelný a riskantní. bdělost a opravdová snaha vrátit duši správný směr. mystik 14. Nikdo vás nemůže zranit tak hluboce jako ten. v lásce je duše nejvíce přítomna. říká. leckdy zcela nečekaně a dramaticky. Ostří nicoty se zařezává hluboko. koho milujete. a když se setkáte. co byste si vzájemně nabídli. Je třeba být velmi opatrný. Musíme do této prázdnoty sestoupit hlouběji. Vzájemné porozumění mizí. Proto jsme tak snadnou kořistí strachu.

že je nenaruší žádný rozmar osudu. částí vás samých. že toto pouto mezi přáteli je nerozlučné: „Pravím. kategoriemi i morálními principy. který plnil roli učitele. Můžete být takový. stane se ten. Pocítí-li dvě duše vzájemnou sounáležitost. vyžaduje velikou odvahu. V posvátném příbuzenství skutečné lásky jsou dvě duše úzce spojeny. pro niž měla stará gaelština termín anam ˙cara. jaký opravdu jste. V takovém vztahu jste přijímán takový. velmi hlubokém společenství. Anam je gaelské slovo pro duši a ˙cara znamená přítel. jímž je milost. Když milujete. Vzdáváte se bezpečného odstupu. Vaše existence a váš život už nepatří jen vám. Původně to byl člověk. Jan Kassián ve svých Konferencích píše. V rané křesťanské církvi byl pod pojmem anam ˙cara chápán člověk. Dovolit někomu. Podstatou takového přátelství je poznání duše druhého a pocit sounáležitosti. nemůže je roztrhnout či zničit plynutí času nebo vzdálenost. bez masek a předstírání. společníka nebo duchovního vůdce. Povrch vaší duše a kontury vaší identity se stanou propustnými. Anam ˙cara Keltská duchovní tradice měla velké porozumění pro lásku a přátelství. ale i jí. kterých užíváme v běžném společenském styku. cele se otvíráte druhému člověku.“ Každý ve svém životě naléhavě potřebuje svého anam ˙cara. Slijete se v jeden celek. kde . Tam. začínají žít ve zvláštním. Plytké účelové lži a polopravdy. Duše je božské světlo vlité do vás a vašeho přítele. Vyvolená osoba dostává bezvýhradné dovolení vstupovat do tajné svatyně vašeho ducha. Všechny vaše bariéry padají. zůstává otevřené svému vlastnímu základu. Protože tělo je v duši. S anam ˙cara jste mohli sdílet své nejvnitřnější já. Duši nelze uvěznit v žádné kleci. Láska je matkou porozumění a porozumění je něco velmi cenného.kde je přátelství přijímáno jako dar. co náleží do říše věčnosti. aby se vám takto přiblížil. V keltském pojetí nepodléhala duše žádnému časovému ani prostorovému omezení. ba ani sama smrt je nemůže zpřetrhat. své myšlenky i své city. Výraz anam ˙cara tedy v keltském světě označoval „přítele duše“. jaký jste. Takový vztah stojí nad všemi konvencemi. Vaše spojení je něčím. K jejím ústředním pojmům patřila láska mezi dušemi. kterému jste důvěrně sdělovali skrytá tajemství svého života. mizí. koho si pustíte tak blízko.

Láska je jediné světlo. Porozumění posiluje pocit sounáležitosti. V objetí tohoto věčného přátelství se odvažujeme být svobodní. Křesťanské pojetí svaté Trojice je nejdokonalejším vyjádřením souladu jinakosti a důvěrnosti.“ Ježíš. neboť tě miluji. Vědomí je tedy jedním z největším vkladů. Jejich přítel je proto jakoby skryt za závojem a oni se cítí osamělí. Láska je prahem. Bohužel se často stává. Veškerá existence je závislá na vědomí. že vám někdo skutečně rozumí. že je něčím sentimentálním. Přátelství je boží přirozeností. pak mu důvěřujete a do jeho duše se uchylujete jako domů. různorodé a nepřehledné vnitřní krajiny. jste doma. Kde je hloubka vědomí. Láska je naopak nejreálnější a nejkreativnější formou lidské existence. k němuž v přátelství dochází. nazývám vás přáteli. Probuzením a objevením této barvité. osvětluje zkušenost anam ˙cara Boží mysterium a laskavost. Ochraňuj můj krb a ochraňuj můj dům. Kde je vědomí otupělé. který řekl: „ Hle. které může objasnit tajemství individuality a duše druhého člověka. Toto poznání krásně vystihuje verš Pabla Nerudy: „Nikdo není jako ty. buď mou pevností. Mnoho lidí má anam ˙cara. Je obsažen v této krátké invokaci: Svatá Trojice. Jako jeho přátelé vstupujeme do něžné krásy a lásky Trojice. Pouze láska chápe všechny věci tak. lhostejné či mdlé. tam je úcta k existenci. bývá však už . že teprve ztráta přítele jim pomůže uvědomit si. Z tohoto hlediska můžeme spatřovat obdivuhodné naplnění naší nesmrtelné touhy ve slovech Ježíše. Ježíš je skrytým anam ˙cara každého člověka. co pro ně tento člověk znamenal. on je prizmatem vší rozdílnosti. existence slábne a mizí.vám rozumí. které můžete do přátelství přinést. kde jsem v bezpečí. dokáže pochopit i identitu a osud druhého člověka v jejich jedinečnosti. Boží syn.“ Taková láska odhaluje zvláštní a posvátnou identitu druhé osoby. Anam ˙cara je Boží dar. a vlastně si to ani neuvědomují. O lásce se tedy rozhodně nedá říct. věčného prolínání. kde se božské a lidské setkává a slévá vjedno. jak skutečně jsou. je prvním Ty ve vesmíru. Když cítíte. Keltskou spiritualitou prostupuje krásný motiv Trojice.

Způsob. postupně se však vaše citlivost zjemní a začnete žít jinak. násilí a útlak se rodí převážně tam.“ Když máme anam ˙cara. společností uznávané a ctěné pouto mezi dušemi. totéž platí pro myšlení a vědění… Obzvláště myšlení je pravděpodobně osobitý cit duše. Díváte se. Technika a média však svět nesjednocují. že přátelství s anam ˙cara bývá požehnáno láskou. Není divu. v němž lidské setkání nahrazuje počítač a náboženství nahrazuje psychologie. která nám umožňuje mít podíl na vnitřní sounáležitosti a jednotě veškerenstva. Když se ve vás rozhoří láska. kde došlo k oddělení idejí od lásky. nazíráme na svět z úchvatné perspektivy. lakota. Byli jsme totiž příliš dlouho slepí ke kognitivnímu bohatství citu a k citové hloubce idejí. Předstírají. vidíte a chápete jinak než dřív. . Činí tak náš lidský svět ještě anonymnějším a osamělejším. Keltové věděli. Zprvu vás to může rušit a zneklidňovat. O vztazích se stále mluví. Aristoteles píše v díle O duši: „Vnímání je ex hypothesi formou citu a pohnutí. nevytvořily však nic jiného než umělý svět stínů. S jasným vědomím pak možná ve své blízkosti objevíte anam ˙cara. Fundamentalismus. že lidi navzájem spojují. které ovlivňovalo a proměňovalo vaši osobní identitu i vaše vnímání. Posvátnost intimity V naší kultuře se klade mimořádný důraz na význam mezilidských vztahů. Takové přátelství není intelektuální či odtažité.příliš pozdě. na které se nepřestávají soustředit média i kinematografie. že svět. po němž jste vždy toužili. je posedlý vztahy. Přátelství probouzí lásku. Je moudré modlit se za milost poznání. kolem kterého marně krouží naše žíznivá touha po vřelosti a sounáležitosti. Anam ˙cara vám přináší darem sjednocení veškerého poznání a vnitřní uzdravení. Je to téma. Srdce se učí novému umění citu. V keltské tradici nebyl anam ˙cara pouhou metaforou či ideálem. vstoupí do vašeho myšlenkového světa dosud nepoznaná něžnost a soucit. „Vztah“ se však bohužel stal prázdným středem. Bylo to reálné.

Cizinec nepřichází náhodou. Bůh Ti žehnej. zvláště pak v gaelském jazyce. že napíšu povídku o světě. Řeknete tedy: Dia dhuit. řeknete: Go gcumhdaí Dia thu. a teprve potom byste se mu mohli začít přibližovat. Když se s někým setkáte. a jejich lásku věrnou připoutej k své duši pevnou obručí. Bible říká. Bůh Ti pomáhej. jež máš. Skutečná intimita je něčím vskutku posvátným. Bůh a Maria s Tebou. nebo Go gcoinne Dia thú. Rituál setkání je na začátku a na konci orámován žehnáním. Tato představa se stává reálnější. že nikdo nemůže spatřit sebe sama a dál žít. jeho přítomnost je pro nás zvláštním darem a přináší nám určité osvícení. kde byste se během svého života mohli sblížit pouze s jedním člověkem. a žasnete nad jejími tajemstvími. Za celý svůj život byste se mohli sblížit pouze s jedním či s dvěma lidmi. Je to někdo blízký. pravidelně vyjadřují své přesvědčení o božské podstatě svého protějšku. Krásně to vystihuje Shakespeare: „Přátele. jako například „ruka cizince je rukou Boží“. Nanejvýš se můžete poněkud přiblížit pochopení své vlastní duše. jak vás inspirují její skryté možnosti. Podobný obsah mají též stará rčení.“ Přítel je tedy někdo nesmírně cenný. Bůh s Tebou. V přeneseném smyslu také platí. barvy a obrysy. Při vykreslování takového imaginárního světa by bylo samozřejmě třeba odmyslet si biologické souvislosti této premisy. Skutečná intimita je záležitostí duše a duše je zdrženlivá. Přátelství znamená něco hlubšího a posvátnějšího. Někdy letmo zahlédnete její světlo.jakým se na veřejnosti hovoří o intimitě. když pečlivě rozlišujete mezi známými a přáteli. Přítel je něco jiného než známý. V keltské tradici. V gaelštině neexistuje slovo hello. který vám pomáhá objevovat vaše skryté životní možnosti. je většinou plytký a neustálé omílání tohoto tématu jen prozrazuje totální absenci intimity. Když se loučíte. jež by mělo být obsaženo v našich vztazích s druhými lidmi. existuje vytříbený smysl pro posvátno. Lidé. A on vám odpoví: Dia is Muire dhuit. kteří spolu hovoří v tomto jazyce. Tajemství sblížení Léta jsem uvažoval o tom. . Mnoho let byste museli prožít v mlčení. že nikdo nemůže spatřit Boha a dál žít. Cítíte. v uctivé bázni před tajemstvím existence onoho člověka. Tajemství vzájemné důvěry a sounáležitosti nikdy nevystavuje voyeurskému oku neonové kultury. požehnáte mu.

Pomáhala jim zvířata a moudří lidé jim radili. Život a city člověka zanechávají v atmosféře daného místa stopu. nebo je nepřítomna. Zamilovala se do Diarmuida a pohrozila mu. Když v sobě nemáte žádnou vášeň. kde buduje tajné svatyně. že ve skutečnosti šlo o pohřebiště. že Gráinne si měla vzít Fionna. Láska nezůstává pouze v srdci. seriózní. legenda je však zajímavější a více se dotýká našeho srdce. kněz působící v connemarském regionu. Keltská tradice tyto dolmeny nazývá Leaba Dhiarmada agus Gráinne. aby na žádném místě nenocovali více než dvakrát. slušná a úctyhodná osobnost i zdravý rozum a logické uvažování se rozplynou. Jsou to posvátná místa. stále určitý vztah a zvláštní vazbu. legendární skupiny keltských válečníků. odmítne-li s ní uprchnout. Ve vašem životě se znovu rozhořel oheň. ale proudí z něj ven do krajiny. chtěl vedle svého kostela vybudovat parkoviště. Když však někde zůstali na noc. který byl již padesát či šedesát let opuštěný. Zašel za mužem. Utekli spolu a Fianna je pronásledovala po celém Irsku. Když se zamilujete. Jako byste se náhle vrátili do let dospívání. Kněz se jej zeptal na důvod a muž odpověděl: „Céard a dhéanfadh anamacha mo mhuinitíre ansin?“. odhodí svá pouta a roztančí se. aby mu věnoval kameny z této budovy. Jeden můj přítel. vaše normální. Současné archeologické výzkumy dokazují.Irsko je zemí zřícenin. Muž odmítl. vaše duše buďto spí. jak uniknout pronásledovatelům. že jej svými kouzly zničí. Poblíž stály rozvaliny domu. Nad nimi vytváří jakousi stříšku další obrovský kámen. jehož rodina tam kdysi žila. že i k tomuto dávno opuštěnému domu měly duše těch. která někdy provází lásku. což znamená: „Co by pak dělaly duše mých předků?“ Pokládal za samozřejmé. Dolmen je dvojice dlouhých masivních vápencových desek. Když ve vás vzplane cit. a požádal ho. Je to krásné zobrazení bezmocnosti. kterým se říká dolmeny. který byl vůdcem Fianny. Zříceniny nejsou pusté. Bylo jim například doporučeno. Diarmuid prý na tomto místě postavil dolmen jako přístřešek pro svou milou. lože Diarmuida a Gráinne. dýchající živou přítomností. kteří zde dříve žili. Diarmuid a Gráinne V Irsku můžete na řadě míst pozorovat krásné kamenné útvary. Vstoupila do vás nová síla. protože je chtěl použít na základy stavby. vaše duše omládne. V této staré keltské legendě . položených rovnoběžně vedle sebe. Legenda říká.

Když utichnou lásky noci. Tato báseň vystihuje obdivuhodnou duchovní sílu. Dokud nepoznals.vidíme sílu lásky a moc vášně. avšak tato bolest je posvátná. co plane. jež spočívá v srdci touhy. dovede vás až k nejzazším prahům proměny a obnovy. že zemřít Znamená být obnoven. Připomíná. Svoboden jsi od té chvíle. Když se poddáte citu a necháte se naplnit kreativitou. kdybychom se těmto hloubkám pečlivě vyhýbali a nečinně se vyhřívali na výsluní banality. Máváš křídly tvoření. napsal Goethe a jmenuje se Požehnaná touha. . Tento růst působí bolest. Že se spálí na uhel. jak touha proměňuje lidský život. jenž nedbá toho. V nichžs tvořil a tvořen byl. již vám nabízí. Dáváš sbohem soužení. Jednu z nejpůsobivějších básní o tom. Bylo by daleko tragičtější. Nezbývá ti než brát zavděk Bídným. Tajemný a zvláštní pocit Překvapí tě v světle svic. ty nechápou nic Chtěl bych chválit to. Víří v tobě nový život. že v touze je ukryta pravá životní síla. Co je věčně živoucí. smutným životem. Okouzlen se vydáš k světlu Ve své touze podoben Motýlu. Jenom moudrým to lze říci Davy.

Když dva lidé uzavírají manželství. že toho druhého už dávno znáte. Ve vašem vědomí se něco probudí: máte pocit. Jeden ke druhému konečně přicházíte domů. Začali jste se vyvíjet jako dvě rozdílné formy a každý z vás přijal odlišnou individualitu a zvláštní osud. jako by miliony let předtím. co je mezi vámi odpradávna. protože je mezi vámi víc než jen to. kterého milujete. ležely vedle sebe hlína. . Přátelství je vždy aktem poznání. nebo vás prostě seznámí společný známý. jak se ve chvíli. vzešlá z hlíny. jedna duše. podle nějž lidé zpočátku nebyli samostatnými jedinci. byla rozdělena. hlína. že v duši toho druhého se budou cítit doma. ze které jste vzešli. že se znáte odjakživa. skryté hlubiny vaší paměti nad tímto odloučením truchlily. Ať se setkáte na ulici. Láska otvírá dveře a vy vstupujete. oba opouštějí samotu svého vyhnanství. Platon se odvolává na mýtus. Tato metafora pomáhá vysvětlit. To. V přátelství se uzavírá prastarý kruh. z níž jste byli uhněteni vy. či na přednášce. z níž byl uhněten váš milovaný či milovaná. aby spolu sdíleli jediný příbytek sounáležitosti. bude chránit vás i váš vztah. je to díky tomu. vždy najednou přijde záblesk poznání a rozhoří se řeřavé uhlíky vzájemné spřízněnosti. Zatímco vaše já. kdy vzniká přátelství. že jste spolu. a hlína. Následující metafora vychází ze skutečnosti. na večírku. že se už dávno dobře znáte. než bylo prolomeno ticho přírody. Když se dva lidé zamilují.“ Obdivuhodně to vyjadřuje Platon ve svém klasickém díle Symposion. Každý člověk byl složen ze dvou osob. vzájemně poznali a pochopili. měli by na své svatbě vyjádřit vděčnost milostivému osudu. Když naleznete člověka. aby se setkali. po tisíce let putovala vesmírem. Aniž byste to byť jen tušili. který jim dopřál. Potom se tyto dvě osoby rozdělily. Jak šel čas. Jestliže se navzájem naleznete a poznáte. dvě duše náhle vzájemně poznají.Láska – známe se odedávna Pravé přátelství nebo pravou lásku nelze vytvořit či získat aktem vůle nebo na základě nějakého záměru. máte pocit. že lidské tělo bylo uhněteno z hlíny. což je okouzlující dialog o podstatě lásky. Jak říká Euripides: „Dva přátelé. jejich touha po ztraceném příteli nikdy nezeslábla. Láska by nikdy neměla být vnímána jako břemeno. proto tak toužebně hledáte svou druhou polovinu.

kde by měli být a co by měli dělat. je to nejjemnější a nejněžnější ve vás. která je zaměřená na přesnost a jednoznačnost a která není vstřícná k tajemství. používá svůj vlastní posvátný jazyk. svým majetkovým poměrům. že zachycují existenci v celé její složité hloubce. postavení. že se světlo duše podobá proslulému Rembrandtovu žlutohnědému.Kruh sounáležitosti K označení toho. je vždy ještě něco třetího. Ocitne-li se někdy přátelství ve slepé uličce. potřebujeme výmluvnější výrazy. více nám to přiblíží smysl a tajemství setkání. než je opotřebované slovo vztah. toto vzájemné spříznění vás bude držet pohromadě. neměli bychom se je snažit vyléčit nekonečnými analýzami či konzultacemi. Možná. jakási třetí síla. kteří se milují. V kultuře. Často lidé věnují pozornost především elementárním životním skutečnostem. Ta část vaší osobnosti. Řekneme-li „prastarý kruh se uzavírá“ nebo „uvědomujeme si a objevujeme naši odvěkou sounáležitost“. abyste změnili stereotypní způsob. jakým jste si zvykli jeden k druhému přistupovat. pro které je Rembrandtovo dílo tolik obdivováno. . měli by se však zajímat především o své vlastní bytí. sdílejí jediný kruh sounáležitosti. jež je obklopuje a bude chránit je i jejich svazek. Je třeba. Přátelství potřebuje hodně péče. O tomto pokušení krásně píše Mistr Eckhart. jakoby ze země vycházejícímu světlu. je obtížné odmítnout zdánlivě dokonalý jas falešného světla a zvolit tlumené světlo duše. že mnoho lidí se stará o to. kteří skutečně vnitřně procitli. Díky tomuto proslulému zlatavému světlu vyvolávají jeho obrazy dojem. Říká. práci. Když znovu probudíte tuto sílu a obestřete se jí. Chce-li duše hovořit o vzájemnosti a důvěrnosti. Většinu své energie věnují nějaké činnosti. která je zdůrazněna jemnými stíny. Mezi dvěma lidmi. kde prožíváte lásku. Dva lidé. Toto světlo je rodnou sestrou stínu a kolébkou osvícení. a znovu navázali vztah s onou pradávnou sounáležitostí. která vás svedla dohromady. o čem hovoříme. Probudili odvěkou sílu.

Často na tento vydatný zdroj náhodou narazí lidé žijící osaměle. což je krásný. v duši. v žádném zrcadle na světě nemůžete zahlédnout svou duši. Jinými slovy. tato prapůvodní ozvěna se tiše ozývá v každém srdci. Když Němci hovoří o tom. Duše se sama nevynalezla. Je to spíš pramen lásky v srdci. co je to láska. protože mají velkou potřebu lásky. přítel vaší duše. co je v nepořádku. Podíváte-li se dozadu. ale obtížný duchovní úkol. prvotní důvěrnost. Čestnost a upřímnost pravého přátelství také odhaluje skutečné obrysy vašeho ducha. používají výraz ursprüngliche Dinge – prapůvodní věci. nevidíte se zepředu. Druhého člověka nemůžete milovat. protože on vidí to. kterého máte rád. co si sami neuvědomujete. O tuto hlubokou studni lásky ve svém nitru pak . Kaljanamitra vás věcně a laskavě upozorňuje na to. tak bývá slepé místo i v lidské duši. ale jemně a vytrvale vás upozorňuje na vaši slepotu. V prastarém mýtu pohlédne Narcis do jezírka. Nikdo není schopen vidět svůj život komplexně. Nikdy nejste sám pro sebe úplně vizuálně dostupný. Lidská duše prahne po tom být viděna. Člověk. v němž se odráží vaše duše. v němž nejsou důvěrnosti kladeny žádné překážky a není ničím omezena. co nemůžete vidět vy sám. Je to bod. kterým nic nevidíte. Podobně jako bývá slepé místo na sítnici lidského oka. když máte takového přítele. Bohužel. To není sobectví ani narcismus – v těchto případech se jedná o negativní obsese potřebou být milován. Takové přátelství je kreativní a kritické. abyste se naučili milovat sami sebe. „vznešený přítel“.Kaljana-mitra Jádrem tradiční buddhistické koncepce přátelství je pojem kaljanamitra. Pochází z božského světa. Dokonce ani všechny části svého těla nemůžete vidět najednou. Váš kaljana-mitra se nenechá ošálit vaším sebevědomím a domýšlivostí. jeho cílem je uzdravit naše vnitřní zranění a napravit to. In der Seele. Jste proto nutně závislý na svém příteli. chcete-li poznat. Život je krásný. váš anam ˙cara. co je prvotní. Duše jako božská ozvěna Takové lásky a touhy jsme schopni proto. V duši každého z nás je nevyčerpatelný zdroj lásky. nemusíte proto vystoupit ze sebe. spatří v něm svou vlastní tvář a zamiluje se do ní. že ve své duši ještě slyšíme ozvěnu prvotní důvěrnosti. existuje jakási Ur-Intimität. je nejvěrnějším zrcadlem. nesnažíte-li se zároveň o to.

jejž nazýváme duší. Věříte-li. sebeúcty a pocitu vlastní hodnoty. pokoje a radosti. Kde byla tvrdá. s níž se ustavičně sápete po věcech a lidech. Nechte jej volně prýštit. kterým je zanesen. nikoli proto. Jde spíše o to. Domníváte-li se. že pramen lásky se nalézá ve vašem vlastním nitru. koho milujete. být schopen trvale spočívat v příbytku sounáležitosti. Tam. očistíte jej od bahna. pustá. abyste se naučili milovat a přijímat lásku. přináší neobyčejnou útěchu. růst a nést plody. abyste skrze ně dosáhli potvrzení sebe samých. Představovat si takové obrazy je užitečné . Jeho životodárné vody se rozlijí na ztvrdlou půdu vašeho srdce a v láskyplné osmóze se s ní promísí. že jej potřebujete nebo že je objektem vašich nezdravých projekcí. kde není láska. který je koneckonců vaší nejhlubší přirozeností. bude vše hrát barvami. je probuzení skrytého pramene lásky ve vašem nitru. který vám přinese nová láska. sžíravé touhy. abyste si uvědomili přítomnost svých vlastních hlubinných zdrojů. Když na sobě budete pracovat. abyste se nutili milovat sami sebe. Takto se stanete nezávislými. Největší dar. Nyní se můžete přiblížit k tomu. změkne ve vás půda. Toto je jeden z nejkreativnějších způsobů. dovolili rozlít se do celého vašeho života. Vnímejte ve své vizuální fantazii. co ztvrdlo nebo vychladlo. všechno ztvrdne. že vaše srdce již ztvrdlo. abyste tomuto prameni lásky. Poznání. která už byla tvrdá. Pramen vnitřní lásky Možná lásku hledáte na vzdálených a nehostinných místech. jak osvěžující vody tohoto pramene proudí do vyprahlé země v zanedbané části vašeho srdce. zkuste se soustředit na svou duši a objevit na jejím dně pramen lásky. Když k tomu dojde. ale proto. a to vše díky něžnému prameni lásky. Láska by vás měla osvobozovat. Když budete mít chvíli pro sebe.pozorně pečují. Na světě není nic tak osamělého jako to. Hořkost a chlad znamenají konečnou porážku. že v sobě máte skutečnou důvěrnost. že zde tento pramen je. To je svoboda. neplodná. Budete svobodni od prudké. chováte k němu upřímnou náklonnost a pociťujete pravou sounáležitost. žít. Pak se ve vás odehraje zázrak lásky. Jste zde proto. Představujte si ten životodárný proud sounáležitosti. míru. Nejde tady o to. jak proměnit svou vnitřní negativitu. Následující cvičení by vám k tomu mohlo pomoci. pak jej dokážete probudit. Být svatý znamená být doma. mrtvá země. darujte mu vnitřní pramen.

Proto je třeba tuto rozdílnost zachovat a pečovat o ni. zvláště když něco vyséváte. Sbíral fotografie novomanželských dvojic. Uvidíte. navzájem se zadusí. Jednou z nejvzácnějších hodnot. že právě rozdílnost mezi lidmi je příčinou jejich vzájemné přitažlivosti. bude vaše duše naplněna něhou. Je zajímavé. který vás osvobozuje. který žil na ostrově u západního pobřeží Irska. víte. Ve vztahu je často přítomna sotva patrná homogenizující síla. Máte-li si v lásce zachovat svou odlišnost. Ironií je. když se s rozbřeskem probudíte. posvátným světlem duše. Poněvadž tělo je v duši. Neměli byste se navzájem napodobovat. která je destruktivní. S tím.zvláště před spaním. Může to naznačovat touhu po úplném splynutí. kterých byste se v přátelství či v lásce neměli nikdy vzdávat. co roste. můžete prožít bezpočet tělesných radostí. Zasadíte-li dva stromy těsně vedle sebe. Měl zvláštního koníčka.Láska je jasným světlem a vydatným pokrmem. je milování. není také třeba. Milování by nemělo být jen fyzickým či mechanickým aktem uvolnění. Znal jsem jednoho starého muže. jak se jeden člen dvojice začíná podobat druhému. když vstoupíte do duše druhého člověka. Pokud jste se narodili na statku. Mělo by zahrnout duchovní hloubku. Jednou z půvabných oblastí lásky. Jana Žlábková) Volný prostor vaší jinakosti umožňuje. potřebuje prostor. aby našla svůj vlastní rytmus a obrys. Yeats hovoří o „malém prostoru. je to však destruktivní a nebezpečné. která se probouzí. abyste vedle svého partnera zaujímali obranný či ochranný postoj. Tytéž páry si pak fotografoval deset let po svatbě. Celé tělo je naplněno jemným. je vaše odlišnost. Na druhé fotografii bývalo patrné. potřebuje vaše duše spoustu prostoru.“ (Přel. pokojem a štěstím. že prostor je k životu nezbytně důležitý. To. který by růže zaplnila svým dechem“. koho milujete a kdo vás něžně a laskavě přijímá. V láskyplném vztahu se může stát. Láska by vám měla dát odvahu a dokonalou svobodu k uskutečnění vašeho osobního potenciálu. . Chalíl Džibrán říká: „Ale nechť je volný prostor ve vašem společném bytí a větry bytí ať tančí mezi vámi. abyste byli zcela sami sebou. Po celou noc pak bude vaše vnitřní krajina zavlažována a zúrodňována a vaše vědomí sounáležitosti se bude prohlubovat. kde prostor může být zdrojem krásy. její světlo je prozařuje. že jeden partner bude mít sklon napodobovat druhého nebo změnit svou osobnost k jeho obrazu. že jeden z původních hebrejských výrazů pro spásu označuje zároveň prostor.

Znovu by se tak spojili se světlem. Takové milování by v obou partnerech otvíralo pramen hluboké lásky. která bude vždy pěkná. Světlo duše může tuto tendenci proměnit. Byla napsána v osmnáctém století a její větší část je podána z perspektivy ženy. mé rty chtějí líbat a ústa se smát.Duše je v člověku to nejintimnější. mohl by poznat neuvěřitelné možnosti milování. Pojetí této básně je krajně svobomyslné a feministické. Vědí. S duší druhého člověka se setkáváte dřív než s jeho tělem. Cesta. Proměna smyslů Půvabná teologie smyslovosti je obsažena ve spisech mystiků. muži. které vděčí za svůj vztah. takže člověk zasažený erótem opět nabude klidu a získá duševní rovnováhu. Mystici patří k nejvěrohodnějším odborníkům na poli erotické lásky. hleď na ta ňadra! A mé nožky štíhlé . Tento vstřícný přístup mystiků k erótu nám připomíná. oči jsou modré a záplava vlasů v prstýncích stéká na hebkou šíj. hovoří spíše o proměně smyslovosti. Žena promlouvá: Mám kypré tělo a hlas jako zvon. Setkáte-li se s jeho duší a tělem jako s celkem. byla složitá a bolestná. tady je tvář. Kdyby si člověk uvědomoval hloubku a krásu takového setkání a přistupoval k němu citlivě a s úctou. nespoutanost erótu a hravost duše vytvoří lyrický souzvuk. Tento postoj nalézá výraz v jedné z nejzajímavějších básní této éry. mám růžovou pleť a mé čelo se skví. Když svou smyslovost proměníme. vstoupili jste úplně do jeho světa. které je tím třetím mezi nimi. šíje a hruď vítězí nad krásou ostatních žen. jeho radostí a extází. Nikdy nekážou popření smyslů. po které šlo moderní Irsko k pochopení a přijetí erótu. že erós je koneckonců energií božské kreativity. Stará irská tradice zná moc erótu a erotické lásky a přistupuje k nim nesmírně citlivě. a vstoupili do kruhu odvěké sounáležitosti. že erós obsahuje prvek nebezpečné přitažlivosti či temnoty. a ten někdy může převládnout. jenž hledáš líbeznou družku. v básni Briana Merrimana nazvané Cúirt an Mheáin Oidhce čili Půlnoční soud. mé dlaně a paže.

jsou pružné jak proutky a světlé a zdravé. Tato velmi dlouhá smyslná báseň je oslavou erotiky. Její jazyk nemá nic společného s často negativním jazykem morálky, která se snaží rozdělit sexualitu na čistou a nečistou. Ostatně používat takové výrazy v souvislosti s tvory uhnětenými z hlíny není na místě. Jak je vůbec možné od takové bytosti očekávat, že bude dokonale čistá? Pozemský tvor je vždy směsicí světla a temnoty. Erós činí krásným právě ony vášní prostoupené prahy, kde se v člověku setkávají světlo a tma. Měli bychom si vytvořit novou představu Boha jakožto energie erótu, proměňující síly, zdroje vší kreativity. Jedny z nejkrásnějších veršů o lásce napsal Pablo Neruda. Píše: „Přinesu ti šťastné květiny z hor, zvonky, / tmavé lískové oříšky a proutěné koše plné polibků. / Chci / s tebou udělat to, co jaro dělá s třešňovými stromy.“ Tato myšlenka je překrásná; ukazuje, že láska přináší jaro i do té části našeho srdce, která byla uhnětena z hlíny. Také Yeats psal inspirativní milostnou poezii, například tyto verše: „Ale jeden muž miloval tvou duši poutnice/ a miloval smutek ve tvé stárnoucí tváři.“ Tyto verše vypovídají o tom, jak hluboce lze znát a milovat duši druhého člověka. Láska nám pomáhá vidět to, co je v druhém člověku zvláštní a jedinečné.

Dar vnitřního zranění
Jedním z největších darů lásky je vyrovnanost. Láska nám dává sílu k vnitřní proměně. Když se dva lidé sblíží, vstupují spolu do odvěkého kruhu sounáležitosti. Nepřicházejí k sobě s prázdnýma rukama, nýbrž s rukama plnýma darů pro toho druhého. Často mezi nimi bývají také dary vnitřních zranění – zde se otevírá léčivá dimenze lásky. Když někoho skutečně milujete, září na něj světlo vaší duše. Z přírody víme, že ve slunečním světle všechno roste. Podívejte se časně ráno na květiny: všechny jsou zavřené. Když se jich dotkne sluneční svit, důvěřivě se otevřou a vydají se novému světlu. Když milujete někoho, kdo je velmi zraněný, pak snad to nejhorší, co byste mohli udělat, je přímo se zaměřit na jeho zranění jako na problém, který je třeba řešit. Jakmile z něčeho uděláte problém, v duši se probudí zvláštní dynamika. Problém nemizí, ale fixuje se a stále

vrací. Často je lepší jen vědět o tom, že je zde jisté zranění, ale držet se od něj dál. Využijte každé příležitosti, které se vám dostane, abyste tomuto zranění poslali trochu jemného světla své duše. Je dobré pamatovat si, že v kruhu lásky se nalézá odvěký zdroj obnovy, díky němuž váš vztah vznikl a trvá. Osud vaší lásky nezávisí pouze na vašich křehkých subjektivních zdrojích a možnostech. Až vám bude těžko a budete toužit po odpuštění, útěše a uzdravení, vzývejte moc světla, jež je tím třetím mezi vámi: může vás vyléčit. Když někoho milujete, nezabývejte se ustavičně analyzováním vašeho vztahu, je to destruktivní. Je třeba důrazně doporučit, abyste svou lásku nechali žít její vlastní život. Dva lidé, kteří se navzájem milují, by se nikdy neměli cítit povinni vysvětlovat někomu třetímu, proč se milují nebo proč patří k sobě. Místo, kde si navzájem patří, je tajné. Jejich duše vědí, proč jsou spolu; a tomuto vědomí sounáležitosti by oba měli věřit. Budete-li se stále zabývat svým vztahem k člověku, kterého milujete, ke svému anam ˙cara, může se docela dobře stát, že se od sebe začnete vzdalovat. Thom Gunn napsal vynikající báseň o dvou verších, nazvanou „Jamesovská“. Henry James je vynikajícím romanopiscem, mistrem nuancí a přesného vyjadřování. Dovedl vše popsat v precizním detailu a z mnoha rozdílných úhlů. Avšak takové rafinované analýzy se mohou stát vtíravou posedlostí a pro lyrickou přítomnost lásky jsou zhoubné. Jamesovská Jejich přátelství nejspíše spočívalo v diskutování, pokud existovalo. Budete-li na jemnou tkáň vaší sounáležitosti stále svítit neonovým světlem analýz a vysvětlování, spálíte ji na uhel. Za lásku, která se v nás probudila, bychom měli děkovat Bohu. Jestliže milujete a jste milováni, měla by se vaše vroucná láska stát zdrojem požehnání pro ty, kdo trpí a nejsou milováni. Pošlete tuto lásku těm, kdo jsou zoufalí, kdo hladoví, kdo jsou ve vězení nebo v nemocnici, a všem těm, pro které je právě nyní život nesnesitelnou trýzní. Když jim pošlete lásku z hojnosti svého vlastního šťastného srdce, láska si je najde. Modlitba je nejsilnější, když milujete

V království lásky se nesoutěží
Když se modlíme, posíláme druhým lidem z hojnosti své lásky dar světla, aby jim přineslo požehnání, osvobození a uzdravení. Prožíváte-li lásku, měli byste ji duchovně sdílet s těmi, kdo byli vytlačeni na samotný okraj života. Keltové věřili, že když činíte dobro nebo když dobro sdílíte s druhými a dělíte se s nimi o své štěstí, všechno se vám desetitisíckrát vrátí zpět. V království lásky se soutěží; neexistuje zde chtivost, sobectví či touha po moci. Čím víc lásky dáváte, tím víc jí máte. S tím souvisí Dantův názor, že rytmus lásky je skrytým rytmem vesmíru, který hýbe hvězdami a planetami. Láska je zdroj, střed a cíl našich životních prožitků a zkušeností. Požehnání přátelství Kéž jsi požehnán dobrými přáteli. Kéž se naučíš být dobrým přítelem sobě samému. Kéž se ti podaří dojít až na to místo ve své duši, kde přebývá hluboká láska, vroucnost, cit a odpuštění. Kéž jsi tím proměněn. Kéž projde proměnou veškerá tvá vnitřní negativita, odměřenost a chlad. Kéž jsi obdařen vášnivým citem i vědomím spřízněnosti a sounáležitosti s druhými lidmi. Kéž si svých přátel vážíš jako skutečného pokladu. Kéž jsi k nim laskavý a kéž jsi vždy ochotný jim pomoci; kéž jsou ti tato přátelství zdrojem požehnání, pomáhají naplnit tvé možnosti a nalézáš v nich pravdu a světlo, které potřebuješ pro svou cestu. Kéž nejsi nikdy sám. Kéž se něžné pouto sounáležitosti mezi tebou a tvým anam ˙cara nikdy nepřeruší.

Lidská tvář je umělecké dílo. kde se manifestuje vnitřní svět člověka. užívá fráze „Tá agaidh an phobail ort“ – „Tvář lidu je obrácena k tobě. Je tím nejstarším na světě. která na vás z milované bytosti pohlíží. místem. je příjemné dostat od něj dopis. Byla zde stovky milionů let předtím. Tehdy zde byla krajina samotná. popovídat si s ním po telefonu nebo se dokonce v tichu své duše naladit na vlnu jeho bytí. Ke spiritualitě smyslů. Na velmi malé ploše se zde může vyjádřit neuvěřitelná rozmanitost a hloubka existence.“ Když žijete v tichu a samotě venkova. V Africe znamenají některé druhy pozdravu „Vidím tě. po které tiše toužil. města se vám zdají hrozivá. V lidské bytosti nalézá stvořený svět důvěrnost. Vody oceánů se zklidnily a vítr utichl.Kapitola druhá. Tvář je zrcadlem mysli. V lidské mysli začíná vesmír poprvé rezonovat se sebou samým. V jistém smyslu je tvář ikonou těla. když se na zemi poprvé objevila lidská tvář.“ V connemarské oblasti se k vyjádření skutečnosti. která přesahuje omezení fyzických forem. V lidské tváři se anonymita vesmíru mění v něco mateřsky důvěrného. je to úžasná slavnost zření. Žádné dvě tváře nejsou úplně stejné. můžete ji spatřit. V zrcadle mysli konečně spatřuje rozptýlená a nekonečná příroda sama sebe. prožíváte něco daleko hlubšího. Ve tváři se zračí vroucnost. Když někoho milujete a jste od sebe dlouho odloučeni. Tvář je ikonou stvoření. že je někdo oblíbený a obdivovaný. než se objevily květiny. Tvář je ikonou vesmíru. o čem dlouho snily bouřlivé vichry a moře i tiché hvězdy a hory. kdo to může uznat. Každá tvář je něčím zvláštní. Ve městech je neuvěřitelně mnoho tváří – tváří cizích lidí. přestože teprve s příchodem člověka se zde objevil někdo. jež se dosud skrývala v srdci stvoření. V této tváři vidíte sílu a hloubku lásky. Lidská . Je krásné znovu vidět milovaného člověka. Když se však znovu setkáte a spatříte milovanou tvář. Krajina je prvorozeným ve stvoření. Je to ta nejúžasnější věc v celém stvoření. když se do nich podíváte. zvířata a lidé. kteří jsou v ustavičném pohybu. V těchto tvářích je zobrazena intimita jejich životů.

že předtím stráví nějaký čas společně. dal si jen podmínku. protože máte tvář. Novinář předpokládal. Hledět do tváře druhého znamená v jistém smyslu pohlížet do hloubky jeho života a vidět jej v plnosti. který byl lidskému životu propůjčen. že celý jeho život je vystaven tichému pohledu tohoto cizího člověka. existuje koneckonců vizuální konstanta dostupná všem bytostem světa a tou je obloha. Zprvu to mého přítele vyděsilo. Když tato doba uplynula. Na hlubší rovině je každý z nás správcem zcela soukromého. spíše se odvozuje ze skutečnosti. oběma bylo. Více než dvě hodiny se na sebe mlčky dívali. Ve tváři se jako v zrcadle odráží božská podstata vnitřního života. je fascinující. Jeden můj přítel. Tato osamělost není jednoduše výsledkem naší vzájemné odlišnosti. zkušenosti a vzpomínky. avšak viditelnou autobiografií každého. Svatost pohledu. byli bychom schopni rozluštit tajemství jejich životních příběhů. Ať svůj vnitřní příběh jakkoli skrýváte či tajíte. že tělo je příbytek. abychom se nějakým způsobem vyrovnali se skutečností. Tvář vždy prozrazuje. Avšak vnitřní svět jedince je něco docela jiného. Namísto toho s ním náčelník odešel stranou a dlouho se mu mlčky díval do očí. nahlížíte tak do hlubin jeho života. se v Jižní Americe setkal se starým indiánským náčelníkem. jsme však osamělejší. odejde a odnese . Když je návštěva u konce. je zde fyzicky. že jsme všichni součástí jediného světa. Po chvíli začal i on prohlubovat svůj pohled. co je skryto v duši. individuálního světa. V něm si k vám přináší celý svůj vnitřní svět. Když se někomu díváte do tváře. že obýváme tentýž fyzický vesmír jako jiní lidé. Představa. jeho život není někde jinde. než si vůbec uvědomujeme. je celý s vámi. cítil. Kdybychom dovedli číst lidem z tváří. totiž ve svém těle.tvář je subtilní. že se setkají a prostě si popovídají. tělo vstane. Vynakládáme spoustu duševního úsilí na to. s nímž si přál udělat rozhovor. Se samozřejmostí předpokládáme. před vámi. Když k vám například někdo přijde na návštěvu. jako by se znali celý život. Náčelník souhlasil. na dosah ruky. nikdy jej nemůžete skrýt dokonale. novinář. Na objektivní úrovni platí. že každý z nás bydlí v jiném těle. že jsme na břemeno svého jedinečného vnitřního světa sami. Když je u vás na návštěvě. Rádi sami sebe přesvědčujeme. Nebylo už třeba dělat rozhovor. že s druhými sdílíme jeden a tentýž svět.

že v sobě neseme nekonečný a tajemný svět. Nekonečný svět prostoru. která miluje krajky. co krajce dává půvab. Na nepatrný okamžik na vás z této osoby pohlédne něco většího.tento skrytý vnitřní svět s sebou. V lidské tváři přebývá mysterium. jsou dírky. Když do takové tváře pohlédnete. vnitřní svět člověka je zde vystaven anonymitě vnějšího světa. Za každou lidskou tváří se skrývá jeden svět. tak i při rozhovoru s někým. Soukromý. je nekonečno jeho vlastního nitra. které se vzájemně objímají a pronikají. koho dobře znáte. která jsou si blízko. Nekonečno mikrokosmu: jedna malá tečka na špičce vašeho palce je celým světem. Nekonečno. V jeho očích se vám náhle zjeví jakási prazákladní vnitřní skutečnost. který je však tak nepatrný. Avšak nekonečnem. ale spíše dva světy. Zatímco zbytek těla je zakryt. Naše životy mají právě takovou krajkovitou strukturu. Toto nekonečno lidského nitra se vám může otevřít jak v pohledu cizího člověka. Cítíte. rozkládajícího se až do hlubin vesmíru. tvář je nahá. které na vás pohlíží. Za jasem tváře se skrývá neproniknutelný svět nitra. nekonečný svět času. Člověk je prahem. které každého člověka nejvíce děsí a nenechává jej v klidu. Lidská tvář je místem. Mikroskopické nekonečno je právě tak úchvatné jako hvězdný vesmír. Když se na tváři objeví . spatříte neklidný pohyb nekonečna. Vnímáte tichou přítomnost jiného. k němuž má přístup jen každý sám. je zde odpradávna. na kterém se setkává mnoho nekonečných světů. sahajícího miliardy let zpět. Od věčnosti se nemůžeme oddělit. že není lidskému oku viditelný. že na vás dopadl pohled odněkud z tajemných hlubin věčnosti. dosud nezrozeného nekonečna. Tato zranitelná nahota prosí o porozumění a soucit. kde se setkávají dva neznámé světy: nekonečný vnější svět a soukromý vnitřní svět. Jedna má přítelkyně. Vrhá na nás znepokojivé pohledy z nepředvídaných trhlin našich stereotypních životů. radostného a strašného je možné proto. Takový pohled netrvá déle než vteřinu. V některých tvářích je patrná zranitelnost plynoucí z vnitřní otevřenosti těmto hloubkám. Toto poznání také osvětluje tajemství milování. Je to také místo. Lidské nitro je nekonečné. kde se odhaluje tajemství individuálního života. které se začíná prodírat na povrch. Něco tak krásného. že to. Nejsou to jen dvě těla. často říká.

úsměv. v němž je možné vše. Zdá se. s krásnými starými tvářemi. se zračí v lidské tváři. Heidegger velmi krásně řekl. jako by se vnitřní noc tohoto skrytého světa náhle projasnila. Byl-li něčí život neradostný. jako by se hlína vašeho těla stávala s každým novým výrazem vaší tváře oduševnělejší a nabývala stále výraznějších osobních rysů. může v něm zůstat mnoho nevyléčeného negativismu. Ať byl život takových lidí sebetěžší a sebebolestnější. Tvář je místo. který se z nich line. Je děsivé hledět do tváře. zázračné nekonečno. Při tvorbě portrétu je také nesnadné vystihnout ústa. že oko je oknem duše. tvář se stává maskou. je to. jako hlína. že jsme strážci hlubokých a pravěkých prahů. s tvářemi. Jedním z nejstarších výrazů pro osobu je řecké slovo prosopon. že vytvořit portrét je neobyčejně obtížné. kde se pod klenbou lebky stává váš život vzešlý z hlíny skutečnou lidskou existencí. Mezi životním . Slovo prosopon původně znamenalo masku. Setkáváme se však také s opakem. že linie úst nějakým zvláštním způsobem kopíruje životní linii. Za něžným jasem. Velkou část jeho tajemství mohou z vaší tváře rozluštit druzí. je tím naznačen vzestup životních forem od hlíny k jáství a k důvěrnosti. tušíme svatost a celistvost. Je to. V lidské tváři se život dívá na svět a také na sebe sama. Nespatříme v ní život a vroucnost: tvář ztvrdne v masku. Tento náš potenciál. čím je pro dům ozdobná věžička. které si uchovaly krásnou nevinnost. aby rozleptal jejich duši. Protože tento negativismus nebyl proměněn. Když zůstanou hořkost. Portrétisté přiznávají. z níž je uhněteno. Vaše tělo je staré jako vesmír. Tvář je pro tělo tím. Tvář a druhá nevinnost. kterou nosili herci v řeckém chóru. Je však obtížné vidět obrysy svého vlastního života. ve tváři se usadí zachmuřenost. Takové tváře vyzařují líbezné světlo. Říká se. a tak se hlína vašeho těla stále setkává s pravěkou hlínou matky země. hněv či zášť neproměněny. Vaše tvář je ikonou vašeho života. Je-li tedy vaše tvář umístěna v nejvyšším bodě vašeho těla. nedopustili. Sevřené rty často prozrazují nerozvinutého ducha. do nichž se hluboce vtiskly a vepsaly čas a životní zkušenost. Tvář vždy odhalí. svému životu jste příliš blízko. v níž se usadily hořkost a zášť. Nohama se stále dotýkáte země. kdo jste a co vám život udělal.

příběhem a rysy tváře, do nichž duše tento příběh vpisuje, je zvláštní symetrie. Tělo je andělem duše Lidské tělo je krásné. Mít tělo je velká výsada. Prostřednictvím těla máte vztah k určitému místu. Není divu, že lidé vždy byli fascinováni místy. Místa nám nabízejí pozemský domov; bez míst by neexistovalo žádné „zde“. Základním „zde“ je pro nás krajina a dům uprostřed krajiny, který nazýváme svým domovem, je místem, k němuž máme intimní vztah. Domov si krášlíme a přizpůsobujeme jej své osobnosti, stává se tak zrcadlem duše. Avšak místem, k němuž máme nejdůvěrnější vztah, je naše tělo. Tělo je vaším domovem uhněteným z hlíny. Vaše tělo je jediným domovem, který v tomto vesmíru máte. Vaše duše se pro vás stává viditelnou a skutečnou ve vašem těle a skrze ně. Tělo je pozemským domovem vaší duše. Často se zdá, že mezi duší a tělem je tajemná souvislost. Neplatí to ve všech případech, často však můžeme skrze tělo nahlédnout do vnitřního světa určitého člověka. Tělo je místem, kde je vidět duši. Jeden přítel z Connemary mi kdysi řekl, že tělo je andělem duše. Tělo je anděl, který duši umožňuje, aby se projevila, a pečuje o ni. Svým tělům bychom vždy měli věnovat láskyplnou pozornost. Tělo často bývá obětním beránkem, který platí za hříchy a neřesti duše. Jemu samotnému je však vlastní prvotní nevinnost a zářivá dobrota. Tělo je andělem života. Tělo je místem, kde se může odehrát široká škála nejrůznějších životních projevů. Krásnou ilustrací této skutečnosti je divadlo. Herec má k dispozici dost vnitřního prostoru, aby poskytl přístřeší určité postavě a dovolil jí, aby se v něm úplně zabydlela, takže její hlas, myšlenky i činy jsou přesně a bezprostředně vyjadřovány prostřednictvím hercova těla. Postava začíná žít v těle herce. Nejveselejším projevem těla je tanec. Taneční divadlo je něco fascinujícího. Tanec se podobá pohybu oživlé sochy. Tělo dává tvar prázdnotě; je to velkolepá a dojímavá podívaná. Vzrušujícím příkladem takového pohybu je tradiční irský tanec sean nós, jehož figury věrně zrcadlí divoký proud lidové hudby. K tělu je často přistupováno jako k hříšnému, a to dokonce i v náboženství založeném na vtělení. Náboženství často v těle vidělo zdroj zla, zmatku, žádostivosti a pokušení. Takový postoj k tělu je naprosto

nesprávný a neuctivý. Tělo je posvátné. Tento negativní názor je do značné míry založen na nesprávné interpretaci řecké filozofie. Řekové byli skvělí myslitelé právě díky důrazu, který kladli na božství. Tajemná Boží skutečnost je stále znepokojovala, a oni se ji proto snažili zachytit ve svém jazyce, uchopit prostřednictvím pojmů a nalézt tak zrcadlo její existence. Jasně si uvědomovali důstojnost a význam těla. Cítili, že v něm se Bůh přibližuje až příliš blízko k zemi. Tuto přitažlivou sílu země nesprávně pochopili: domnívali se, že je vůči Boží skutečnosti nepřátelská. Nevěděli nic o vtělení, neměli ponětí o vzkříšení. Když křesťanská tradice přejala řeckou filozofii, stal se tento dualismus součástí jejího myšlenkového světa. Duše byla chápána jako krásná, inteligentní a dobrá. Touha být s Bohem náležela k její přirozenosti. Nebýt nešťastné tíhy těla, duše by dlela jen ve světě věčnosti. Křesťané pojali k tělu nedůvěru. S tím souvisí skutečnost, že v křesťanské tradici nikdy nevzkvétala teologie smyslové lásky. Jedním z mála míst, kde se objevuje erotika, je líbezná Píseň písní, která neobyčejně vášnivě a něžně oslavuje smyslovost a smyslnost. Tento text je výjimkou a je s podivem, že byl zařazen do biblického kánonu. V pozdější křesťanské tradici, zvláště pak mezi církevními Otci, se na tělo pohlíželo podezřívavě a sexualita byla předmětem negativní obsese. Sex a sexualita byly líčeny jako potenciální nebezpečí pro věčnou spásu jedince. Křesťanská tradice často podceňovala posvátnost těla a zacházela s ním nelaskavě. Umělce však křesťanská tradice inspirovala k úchvatným dílům. Překrásným příkladem je Berniniho Teresa v extázi. Terezino tělo je zachyceno v extatickém vzrušení, kde už smyslové a mystické není odděleno.

Tělo je zrcadlem duše.
Tělo je svátost. To krásně vystihuje stará, tradiční definice svátosti. Svátost je viditelné znamení neviditelné milosti. V této definici se uznává, že neviditelný svět se projevuje ve viditelném světě. Hluboko v srdci neviditelného světa spočívá touha projevit se. Veškerý náš vnitřní život a intimita duše touží po tom, aby nalezla zrcadlo ve vnějším světě. Touží po formě, v níž by mohla být viděna, vnímána a dotýkána. Tělo je zrcadlem, v němž se odráží skrytý svět duše. Tělo je posvátný práh a zasluhuje si, aby bylo respektováno, opatrováno a aby byla chápána

jeho spirituální povaha. Katolická tradice toto pojetí těla krásně vystihuje podivuhodnou větou: Tělo je chrámem Ducha svatého. Duch svatý zosobňuje živou důvěrnost i skutečnou rozdílnost uvnitř Trojice. Označit lidské tělo za chrám Ducha svatého znamená uznat, že tělo je naplněno živým a nespoutaným božstvím. Tento teologický vhled nám pomáhá pochopit, že smyslové je v tom nejhlubším smyslu posvátné. Tělo je také velmi upřímné. Jistě už jste sami poznali, že vaše tělo lže jen zřídka. Rozum vás může oklamat a postavit mezi vás a vaši přirozenost všechny možné překážky, tělo však nelže. Vaše tělo vám říká, pokud mu nasloucháte, jaký je váš život a zda jej žijete z hlubin své duše, anebo z labyrintů své negativity. Tělo má také obdivuhodnou inteligenci. Každý náš pohyb, opravdu všechno, co děláme, vyžaduje tu nejjemnější, detailní spolupráci všech našich smyslů. Lidské tělo je nejsložitějším, nejjemnějším a nejharmoničtějším celkem. Tělo je vaším jediným domovem ve vesmíru. Je to posvátný chrám, skrze nějž jste spojeni s vnějším světem. Budete-li mlčky rozjímat nad tajemstvím těla, přiblížíte se k moudrosti a k svatosti. Je smutné, že křehkost, jemnost a drahocennost příbytku, kterému říkáme tělo, si často uvědomíme teprve tehdy, když onemocníme. Když jste na návštěvě u člověka, který je nemocný nebo se chystá na operaci, můžete mu navrhnout, aby si popovídal s tou částí svého těla, která není v pořádku. Poraďte mu, ať s ní hovoří jako s partnerem, poděkuje jí za všechno, co pro něj udělala, a poprosí ji za odpuštění za všechno, co kvůli němu musela vytrpět. Každá část těla má paměť, do které se ukládají všechny její prožitky. Vaše tělo je celek složený z mnoha rozmanitých částí, které se společně snaží o to, aby umožnily vaši existenci v tomto světě. Dualismus oddělující duši od těla je nesprávný a měli bychom se ho zbavit. Duše není jednoduše v těle, schovaná kdesi v jeho nedostupných hlubinách. Pravdou je spíše opak. Vaše tělo je v duši, a ta je zcela naplňuje a prostupuje. Obklopuje vás proto krásné a tajemné světlo vaší duše. Toto poznání nás může inspirovat k novému způsobu modlitby: Zavřete oči a uvolněte celé své tělo. Představte si světlo, které je všude kolem vás, světlo vaší duše. Když se nadechujete, představujte si, že vtahujete toto světlo do svého těla, do každé jeho části. Je to krásný způsob, jak se modlit, protože takto proniká světlo vaší duše, váš křehký světelný pancíř, přímo do vaší fyzické existence, do

že síla a moc božství a ducha jsou odvozovány právě z tohoto napětí mezi viditelným a neviditelným. jež z vás vychází při výdechu. že jsme své tělo zanedbávali a nenaslouchali jeho hlasu. sem patří dech a myšlenka. zná vaši duši a její skrytý život. a temnotu či vnitřní nečistotu. Vzduch je říší neviditelného. Když zařadíte ducha výhradně do této oblasti. fyzické okamžitě ztratí na vážnosti. Za pevnosti nadpřirozených bytostí se považuje i mnoho . kteří mají zvláštní vztah k určitému místu. Když do svého těla necháváte proudit očistné. Celý svět duše vášnivě touží po viditelné formě. To je velká chyba. strašidlech a vílách. Keltové měli pro vzájemné prostupování viditelného a neviditelného světa neobyčejně vyvinutý smysl.hlíny. V naší fyzické. protože ve vesmíru není nic tak tělesného jako Bůh. Jedna z nejstarších meditací spočívá v tom. že duchovní svět si dáváme spíše do souvislosti se vzdušným než se zemským živlem. Příroda je zrcadlem Boží fantazie a matkou vší tělesnosti. tělesné existenci je přítomna jakási hluboká a ryzí moudrost. Vaše tělo si uvědomuje mnohem lépe než váš rozum. Například ojedinělý keřík uprostřed pole se podle tradice nikdy nevytíná: v tomto místě se totiž možná tajně scházejí duchové. Vaše tělo vás velmi důvěrně zná. Imaginace je mostem mezi viditelným a neviditelným. Příroda je přímým výrazem božské imaginace. Je ironií. sdělovat nám pravdy. Naše tělo k nám chce mluvit. které jste zanedbávali a které trpí. v tom spočívá síla imaginace. uzdravujete ty části svého těla. Keltská moudrost:Viditelné a neviditelné tvoří nedělitelný celek Tělo má v oblasti spirituality tak špatnou pověst proto. Často nás teprve nemoc přivede k poznání. Pro místní obyvatele jsou tyto příběhy samozřejmou součástí krajiny. léčivé světlo své duše. Ví také. to je Boží přirozenost. které jsou skryty pod povrchem našeho všedního života. Boží tělesnost. že si představíte světlo. že být zde na zemi je neobyčejné privilegium. když se nadechujete. Chápat ducha pouze jako součást neviditelného světa je proto neortodoxní. z níž jste uhněteni. že jednou přijde smrt. V západním Irsku se vypráví mnoho příběhů o duchách. jež do vás vstupuje. K takové tělesné modlitbě by měli být vedeni nemocní lidé. Je nejvěrnějším odrazem Božího pojetí krásy.

Král měl tři dcery a jednu z nich dal Lirovi. Jedním z úžasných aspektů keltského světa je představa nestálosti a proměnlivosti fyzických tvarů. že Lir se věnuje hlavně svým dětem. že dokonce i její vlastní otec. že fyzické je živé a vášnivé. V keltské tradici se duše a hmota. Léta živila ve svém srdci žárlivost.jiných míst. Zaklela je. začala žárlit. Tento mýtus naplňoval celou krajinu numinózní hloubkou. Když přišlo do Irska křesťanství. . Tuto skutečnost dojemně ilustruje krásná keltská legenda o dětech krále Lira. Duše je jako vánek. Lir znovu přišel ke králi a ten mu dal svou druhou dceru. její energii nelze uvěznit v žádné pevné formě. Podstata či duše určité věci není omezena na její konkrétní či aktuální tvar. zůstal jim lidský rozum a úplná lidská identita. který vedli v podobě zvířat s lidskou duší. Starala se o Lira i o děti. Lidské tělo je zrcadlem a výrazem duše. Zakrátko přišly na svět ještě další dvě děti. má Lirovy děti velice rád. který měl s místním králem. až nakonec posadila děti do svého kočáru a dotykem kouzelné druidské hole je proměnila ve čtyři labutě. aby prožily devět set let ve vyhnanství v irských mořích. Patos příběhu Lirových dětí je ještě umocněn důrazem na zranitelnost světa zvířat vzhledem ke světu lidí. král. měly jejich písně moc léčit lidi a vlévat do jejich duší útěchu. Místní lidé by zde nikdy nic nepostavili a neudělali by nic. dohodli spolu sňatek. když však viděla. Lirova žena však bohužel zemřela. Třebaže se staly labutěmi. která jej obývá. Lir byl náčelníkem tohoto podzemního kmene. Když byly Lirovy děti zaklety do labutí. čím by mohli narušit jejich posvátný charakter. zachycující jak sepětí přírodní říše se světem zvířat. To je možné jen za předpokladu. čas a věčnost mísí. byla jim konečně navrácena jejich lidská podoba. Protože chtěl vyřešit konflikt. Ve staroirském myšlení hrál ústřední roli mytologický svět kmene Tuatha Dé Dannan. V úchvatném rytmu tohoto prolínání žije i lidské tělo. tak i důvěrné přátelství mezi světem lidí a světem zvířat. Líčení života v divoké přírodě. vzájemně se prostupují. je nesmírně dojemné. Děti krále Lira. žijícího pod povrchem irské země. Po svatbě se narodily dvě děti. Všimla si. která však byla krutě poznamenaná jejich stářím. Je to pravý keltský příběh.

ten mi nepřekáží. když se lovem zabýváme. to je Pangur blažený! . Často štěstí Pangurovi tučnou kořist dopřeje. častokrát se smysl třepe v síti bystrých myšlenek. lovit slova začínáme stále znova. Ježíši. lovit myši. zatímco já usiluji ztéci stěnu vědění. jejich tichá samota zrcadlí mlčení zenu a tiché bytí krajiny. Humorně to vyjadřuje tato báseň pocházející z devatenáctého století: Učenec a kočka. ve vzduchu. Znalost země je uložena v jejich nitru. miluje svou dravčí práci. Pangur. Pentagonu a Vatikánu. Když se myška v drápech zmítá. Radost ve svých srdcích máme. Byli hluboce přesvědčeni. než se na zemi objevil člověk. Zvířata jsou naši starší bratři a sestry. v očích lásku k vraždění. Jejich mlčení. Jaksi se už zabydlela ve věčnosti. Buddhovi. Jejich existence není oddělená – prožívají poetickou jednotu se zemí. Nezajímají se o lidské záměry a intriky. Mlčky číhá Pangur u zdi. Zvířata žijí venku. jehož důstojnost a krásu nenarušuje falešná hierarchie nebo lidská arogance. že lidé jsou dědici tohoto skrytého a tajemného světa. Wall Streetu. ve vodách. Víc než chvále naslouchat toužím knihy číst a psát. v horách a v půdě.Zvířata jsou starší než my. Byla tady tisíce let předtím. já bojuji se slovy. Já i kocour Pangur Bán věrni jsme svým úlohám: on s myškami zápolí. Keltové vnímali tuto pradávnou moudrost světa zvířat. Zvířata nevědí nic o Freudovi.

v radost se nám proměňuje naše skvělá obratnost. dobré prvky. květiny – to všechno je zde díky slunci. obilí. Vyléváš na nás svou zář v každou dobu. Tráva. v každý čas. co je povinnost. která později způsobila těmto dvěma půvabným a vzájemně spjatým skutečnostem tolik škody. Zdrojem světla a dárcem barev je slunce. oko krále života. Duše byla sestrou těla. moudrosti mé jasný plamen nevědomost rozehnal. oko krále zástupů.Ach. rozžíhá její divokou smyslnost. Každodenním trénováním z Pangura se mistr stal. listy. tělo bylo sestrou duše. Přirozeně k sobě patřily. Lyrický výraz v ní nalézá bujný keltský vitalismus: Oko velikého Boha. kterou má v keltském světě jazyk. Do jaké míry se zde viditelný a neviditelný svět mísí. když správně řeším vážné problémy! Tak tu pilně pracujeme. Zpěvy a zaříkání mohly úplně změnit zlou sudbu a vnést do lidského osudu nové. Světlo je matkou života. víme. . je patrné i z moci. Samotný jazyk měl moc působit události a tajemným způsobem ovlivňovat budoucí dění. Sláva Tobě. vyléváš na nás svůj svit štědře. a zvláště pak v keltském světě smyslů. Keltskému světu tato nerozdělená lyrická spiritualita prospívala. Ještě mezi ně nevrazila klín dualistická křesťanská morálka. Slunce probouzí v oblé zemi erotický náboj. V představách Keltů měl svět tajemnou a aktivní duchovní podstatu. neexistovala mezi duší a tělem žádná bariéra. s něžností. oko slávy Boha. jak blažený jsem já. V keltském světě. V této gaelské básni je slunce uctíváno jako oko a tvář Boží.

synu. Není třeba. které má jejich život upravit do správného tvaru. které vás ochotně a spolehlivě dovedou domů. dovede vás tam. Můžete zemřít hladem. můžete prožít jakousi obnovu. Nasloucháte-li sami sobě a snažíte se nalézt hlubinu své existence. Ale vaše nitro o této jedinečné cestě ví. Je daleko kreativnější vyjít z představy pečlivé pozornosti než se o něco snažit na základě vlastní pevné vůle. Lidé se příliš často snaží změnit svůj život používáním vůle jako jakéhosi kladiva. Své děti pečlivě sledujete. dá vám poznat vlídnou dynamiku vaší cesty. Neměli bychom se snažit měnit se násilím. Tato pozornost nám pomůže hlouběji prožívat svou lidskou existenci i lépe vnímat Boží skutečnost. Zrádně vás odcizí vašemu vlastnímu nitru a vy pak můžete mnoho let bloudit na pouštích svých vlastních mechanických duchovních programů. Smysly jsou stezky. snadněji dosáhnete prostého a přirozeného souladu se svým nitrem. a proto můžete této skryté. úplnou proměnu svého života. kteří vás dovedou hlouběji do vnitřního světa vašeho srdce. Pokud jí věříte. Sláva Tobě. že veškeré poznání je do značné míry prostředkováno . Největší filozofové připouštějí. neznáte je však dostatečně. Jste-li pozorní ke svým smyslům.přeslavné slunce. kde máte být. Intelekt stanoví cíl programu a vůle pak život zdeformuje do žádané podoby. Jedině vaše duše má mapu vaší budoucnosti. co je však ještě důležitější. Jestliže budete sledovat rozdílný rytmus. Takový přístup k posvátnosti lidské existence je hrubý a povrchní. Musíte jim začít naslouchat úplně znovu. Spiritualita proměny Spiritualita je umění proměny. živoucí tváři Boha. Spíše se potřebujeme naučit být pozorní k vnitřnímu rytmu svých dní a svého života. jak je znáte. Pro umění žít v souladu s vlastní duší neexistují žádná obecná pravidla. Vaše duše zná geografii vašeho osudu. ale jednoho dne vás překvapí. Stále jsou to ony. přitesávat svůj život podle předem určené formy. Jeden příklad tohoto druhu proměny znají všichni rodiče. Vaše smysly jsou průvodci. jistě pro svůj život objevíte správný rytmus svého života. neviditelné části své bytosti důvěřovat. který jste si způsobili sami. abychom pro svůj život stanovili pevný plán či program.

Pak již nejsme exulanty. Pozornost k vlastním smyslům může rozehřát a uzdravit zakrnělé pocity. ale protože se vysílí. protože právě touha činí člověka svatým. že smysly vždycky pracují v souhře. že „příjemné pocity jsou něčím. Přestože uvažujeme o každém smyslu zvlášť. promění se v cynismus. . Svědčí o tom rozmanitost lidských reakcí na barvy. napsal. vaše duše je to první. abyste svou touhu přepínali. Wordsworth. že se touha zaměří na vzdáleného Boha. jeho ztuhlá víra ožije. pak je Bůh cele přítomen zde. Když se vaše smysly otevřou světu. že Bůh je mimo nás. Vaše smysly vás důvěrně spojují s Bohem ve vás a kolem vás. který si dobře uvědomoval důstojnost smyslů. velmi hluboká a moudrá. To je hluboce duchovní perspektiva. Lidská kůže je pórovitá. s čím se setkají. přetížíte ji. z nichž je zřejmé. neztratíte se ve fiktivním duchovním světě. být tělesný znamená být v přítomnosti své vlastní duše. Tak se často stává. Věříme-li. Není však vůbec nutné. že tělo je v duši a duše je Božím příbytkem. čím jsme dlužni sami sobě jakožto bytostem s lidskou důstojností“. jeho necitlivý postoj ke světu se stane laskavějším. Soustředíte-li svou touhu na vzdálené božstvo. že barvy nejsou vnímány pouze vizuálně. Když nasloucháte moudrosti svých smyslů. kterými do vás vstupuje svět. Vnímat smysly. To nejkrásnější na nás je naše touha. Příliš dlouho jsme se domnívali. Smysly jsou naše mosty do světa. svět proudí skrze vás. které jsou bariérou oddělující nás od sebe samých i od druhých. Začali jsme se cítit osamělí. Vaše citlivost pak může vzít zasvé. Protože tělo je v duši.smysly. který si vykonstruovala vaše vůle a váš intelekt. blízko nás. jeho smysly jsou prahy duše. Když se člověk naladí na vlnu svých smyslů. tato touha je duchovní. Toto přesvědčení katastrofálně zdeformovalo naši touhu. odloučenými od skvělé úrody božství. prázdnotu či negativismus. Vaše smysly jsou veliké póry. Překrývají se. která se v nás neustále vskrytu sklízí. je důležité uvědomit si. Smysly jako prahy duše. nikdy se ve svém vlastním životě neocitnete ve vyhnanství.

a přesto jsou zcela slepí. připoutaní jeden k druhému. o němž budeme přemýšlet. Moderní svět. Když na vás někdo dotěrně zírá. V lidském oku se také dokonale zrcadlí vesmír a jeho vnitřní sounáležitost. Irský malíř Tony O’Malley je umělec. Lidé plní svá srdce prázdnými a lživými obrazy. stává se tento objekt vaší součástí. Oko je také matkou vzdálenosti. je realita. které odděluje subjekt od objektu. Představuji si. Možná je to právě oko. Oheň za nimi vytváří stínové obrazy na zdi. matka vzdálenosti. je zrak. Slepí lidé prožívají celý svůj život v jednotvárnosti temnoty. V půvabném úvodu k jeho dílu o něm anglický . hvězdu. falešné obrazy skutečnosti. Vidí však jen odrazy stínů. připomíná obdivuhodnou Platonovu alegorii o jeskyni. neboť nám vše přibližuje. stává se to vaší součástí. kteří mají oči zdravé. že druzí lidé a svět jsou mimo nás. Čistý a soustředěný pohled je hluboce duchovním aktem. Josif Brodskij krásně řekl. že hory kdysi snily o tom. Když se oko otevře. Opakem pozorného pohledu je dotěrný pohled. zjistíme. Když se otevře oko. Když se na něco díváte skutečně soustředěně. Stáváte se objektem jeho pohledu. jsou od nás vzdálení. První smysl. co může váš pohled opětovat nebo co má hloubku. že to. V lidském oku se jedinečným způsobem soustředí a zjevuje intenzita lidské existence. který dokáže úchvatným způsobem vystihnout neviditelné. Ale naše vnímání veškerých objektů se uskutečňuje v náruči nekonečna.Dar zraku je darem svítání. Ostnem napětí. To je jeden z neblahých aspektů televize. v němž hrají takovou roli elektronická média a bezobsažné. které probudilo k životu veškerou západní filozofii. oblohu či tvář jiné lidské bytosti. kámen. Avšak oko. Vězni stojí v řadě. květinu. je touha po smíření subjektu a objektu. je to jako svítání. a dívají se na zeď jeskyně. že jednou vznikne zrak. je to však pohled ponižující. Oko se otevře a je zde nový svět. agresivní a hrozivý. Nikdy nespatří vlnu. na které stále zírají. budete-li se dívat na něco. jeho oko vás tyranizuje. že objekt činí nekonečno důvěrně blízkým. co vidí na zdi jeskyně. Svět televize a svět počítačů jsou veliké prázdné říše stínů. V tomto smyslu je oko také matkou důvěrnosti. nás také nutí žasnout nad tajemstvím a jinakostí všeho kolem nás. Vaše oči se mohou uzdravit a váš pohled prohloubit jedině tehdy. Vězni věří. které ukončuje noc. Jsou však také lidé. Když se na něco opravdu pozorně díváte. matka vzdálenosti.

Chcete-li něco ve svém nitru změnit. určuje. Chamtivost je sžíravá. protože ji stále rozněcují nové možnosti. co má. Bázlivé oko je stále ochromeno hrozbami. co ještě nemá. Ničí přirozenou nevinnost touhy. Je smutné. jakými se lze dívat na svět. Zkuste si před spaním položit otázku: Co jsem dnes opravdu viděl? Možná vás překvapí. na něž se soustředí. boří její horizonty a na jejich místo . mohlo by být zajímavé nejdřív ze všeho se zamyslet nad tím. jak pohlížíte na svět kolem sebe. Když se na svět díváte ustrašeně. Lidské oko si vždy vybírá. protože stále sní o tom. co vidět nechce. Mohou to být pozemky. Majetek může být zdrojem radosti. soustředíte-li se na jedinou věc. jak se díváte a co vidíte. peníze či umělecké předměty. Pro bázlivé oko je všechno děsivé. aby něco opravdu uviděly. vaše vidění se rozostří a detaily rozmažou. Způsoby. co je pro vás nebezpečné a co by vám mohlo ublížit. Zeptejte se sami sebe: Jak se dívám? Tato otázka vám pomůže objevit váš vlastní styl vidění světa. přijdete však přitom o celkový obraz. Snažíte-li se mít v zorném poli vše. I když vás to možná překvapuje. knihy. co chce vidět. Avšak ještě temnějším aspektem chamtivosti je její schopnost ochromit a zadusit touhy duše. obchodní společnosti. Chamtivost je jednou z největších energií působících v moderním západním světě. pak ji skutečně vidíte. a vylučuje.“ Mnozí z nás si nechali svět tak zevšednět. Zásadní otázka pak je: Jaká kritéria uplatňujeme při rozhodování o tom. že chamtivý člověk se nedokáže radovat z toho. Zorné pole je vždy komplexní a váš pohled nemůže pojmout všechno. co chceme a co nechceme vidět? Mnoho omezených a negativních životů je přímým výsledkem tohoto zúženého vidění. její hlad je neukojitelný. Motor a program chamtivosti jsou vždy stejné. soustředí se na budoucnost a nedokáže se těšit z přítomnosti. váš pohled nebyl pozorný a soustředěný. jak žijete a kým jste. že už jej ani nevidí. vidíte jen to.umělec Patrick Heron řekl: „Na rozdíl od většiny lidí chodí po světě Tony O’Malley s očima otevřenýma. co všechno jste neviděli. myšlenky. Chamtivé oko vidí ve všem majetek. Možná vaše oči celý den fungovaly jenom jako nepodmíněný reflex a nesnažily se o to. chamtivost však nezná klid. to.

staví přízemnost a sobectví. který by v nich vyvolal přesvědčení o jejich nadřazenosti. ostře ohraničených kategorií. . aby k druhým lidem vzhlíželo způsobem. aby na druhé shlíželo způsobem. Tato chamtivost dnes ničí naši planetu a ožebračuje lidi. Ti. Vidět znamená soudit. Pro sebepodceňující oko je každý. Neuvědomuje si své vlastní možnosti a nedokáže se radovat ze své vlastní existence. která se projevuje navenek. Možná jsou podráždění proto. lhostejnost ve vás zahubí soucit. lásku a schopnost vnitřní proměny. kde se pravda jeví jako paradox. Kritické oko vše řadí do definitivních. Zlostné oko se soustředí na svou chudobu a zapomíná na své bohatství. Kritické oko zpracovává povrch jevu a nazývá jej pravdou. který by v nich vyvolal pocit méněcennosti. ztratíte všechnu svou sílu. odvahu a očekávání. koho vidí. Lhostejnost tedy vyžaduje. že se jim druzí zdají krásnější. nadanější nebo bohatší než oni sami. lepší než on sám. Aniž byste si to vůbec uvědomili. Lhostejnost je jedním ze znaků naší doby. Druzí jsou krásnější. Díváme-li se někomu do očí. Na druhé se dívají vždy jen rozmrzele. Stále něco odmítá. i když má každý z nich svůj vlastní názor. Vaše imaginace uvázne v prázdnotě cynismu a zoufalství. musí být dokonale lhostejný k jejich potřebám a k jejich zranitelnosti. jejichž zrak je napaden snětí zlosti. Kritické oko je podobně nelítostné i k sobě samému. Chybí mu schopnost odpouštět a imaginace. Říká se. vylučuje a izoluje. že lhostejnost je nutnou podmínkou moci. ani k tomu. Sebepodceňující oko je slepé ke své vlastní vnitřní kráse. Tato ideologie povrchních soudů vytváří kulturu usilující především o vytváření vnějšího zdání a zaměřenou na nepodstatné věci. nemají nikdy radost sami ze sebe nebo z toho. Aby mohl člověk ovládat druhé. dáváme tím najevo svou upřímnost. Sebepodceňující oko nikdy nevidí své vlastní bohatství. s jejíž pomocí by mohlo nahlédnout hlouběji do podstaty. Pro zlostné oko je všechno k vzteku. nedokáže na svět pohlížet se soucitem nebo s obdivem. Lhostejné oko nevidí nic zajímavého a vzrušujícího. Ze svého vlastního ztrápeného nitra vidí jen tu část. co mají. abychom měli oči zavřené. kdo si hledí do očí. se chtějí dohodnout. Lidé. chytřejší. Když se stanete lhostejnými. nadanější než vy. Kritické oko vidí jen rovné linie a pravé úhly. Stala se temným nepřítelem bytí. Lidské oko není určeno k tomu. Ignorovat dění kolem sebe vyžaduje obrovské množství duševní energie.

vnitřní souvislosti a smysl lidského jednání. Chuť je jednou z obětí našeho moderního světa. Ztratili jsme smysl pro dekorum. Dokážeme-li na svět pohlédnout s láskou. V . intimitu a typickou atmosféru. pravděpodobně se prohloubí vaše poznání sebe samého a pochopíte také. protože je autonomní a svobodné. které je třeba při jídle zachovávat. Jedna má dávná přítelkyně často říká. Růst zemědělských plodin je od začátku ovlivňován používáním umělých hnojiv a chemických postřiků. máme málo času na to. otevře nám své dveře dokořán. může proměnit i bolest. abychom si jídlo opravdu vychutnali. Skotská básnířka Kathleen Raineová říká. už k jídlu neusedáme tak jako za starých časů. Závisí na něm také vaše kreativita. Láska je světlo. musíte především milovat. všimnete si i chutí. že před obchodním jednáním jeho účastníci společně pojedli. Chuť je smysl jemný a složitý. Jazyk je orgánem chuti i orgánem řeči. V dnešní době jídlo mnohdy zcela postrádá chuť. že jídlo je láska. pravou povahu a smysl všech věcí. Když si uvědomíte. Protože jsme stále ve stresu a pod tlakem. Bylo běžné. jak se díváte na věci kolem sebe. Milující oko vidí pod povrch jevu a působí hluboké změny. jaké to ve skutečnosti je. nedá se strhnout k negativismu či k nečestnému jednání. Milující oko je jasné. které si běžně neuvědomujete. klidně a soustředěně. Láska není sentimentální ani naivní. Máte-li vidět pravdivě. Způsob. dá nám poznat svou hloubku a nabídne nám vše. Pohled toho. V jejím domě musí každý jíst pomalu. Pohled lásky je tvořivý a proměňující. Chuť a řeč. Jednou z nejvyhlášenějších vlastností keltského národa byla pohostinnost.Milující oko vidí vše takové. co pro nás má. zajímá jej příčina. Jejich přirozená chuť se proto ztrácí. Když jídlo soustředěně vychutnáváte. je pro vaši existenci nesmírně důležitý. netouží klamat. Nemáme už smysl pro rituál. kdo miluje. Cizinec byl vždycky pohoštěn. Je povznesen nad žalostnou aritmetiku viny a soudu. Láskyplný pohled nepodlehne pokušení moci. jak úžasné bohatství je ve vašem životě skryto. které dřív k jídlu nezbytně patřily. jakým se díváte na svět. Na vše se umí podívat s láskou. v němž vidíme skutečnou příčinu. že dokud věc nevidíte ve světle lásky. utrpení a násilí v něco pozitivního. nevidíte ji vůbec. realisticky a má-li pro vás být váš pohled na svět zdrojem radosti.

Moderní jazyk postrádá smysl pro ticho a tajemství skryté za slovy. je duch barvitého gaelského jazyka. kde se jazyku daří nejlépe. jaký dnes používáme. Rychlé občerstvení hamburgerového typu je výstižnou metaforou pro moderní kulturu. Tato slova jsou příliš mělká. Jedním z faktorů. Jazyk. Taková strana je prostor plný ticha. který se za ní skrývá. vdechne mu inspiraci a naplní jej novým životem. nad slovy. je rovněž orgánem řeči. jednou z možností je vystavit jej vlivu poezie. které ze všech stran obklopuje nahá bělost papíru. jsou dnes pouhými neduživými stíny toho. Mnoho moderních slov patří do „hamburgerové“ kulturní sféry. stal něčím přízračným. uvidíte nepřehledné množství slov. které činí irskou angličtinu tak zajímavou. pro její citovou chudobu a ztrátu schopnosti vychutnávat a rozlišovat chuti. Totéž se odráží i v jazyce. která dřív byla zrcadlem duše a odkazovala k božské podstatě věcí. uvidíte štíhlé tvary slov. co vyjadřovala dřív. Používáme mnoho zkratkových slov. nemáme dost trpělivosti se slovy. je pamětí irského národa. Zkuste se zamyslet nad svým jazykem. Mají mimořádný smysl pro jazyk. V době násilné anglické kolonizace Irska však byla gaelština téměř zlikvidována. který byl samozřejmý ve starších kulturách a zvláště v lidové kultuře.důsledku toho je chuť většiny lidí zakrnělá. která nejčastěji používáte. Poezie váš jazyk očistí. která mají svůj příběh a vyvolávají asociace. v jejich způsobu vyjadřování se pružně odráží síla intuice a jiskry poznání. než aby mohla věrně vystihnout skutečnost. kde je obrys slova ostrý a výraz intenzIvní. Když národu ukradnete jazyk. zda chápete smysl mlčení. Vnáší do mluvené angličtiny nezvyklou pestrost i jemnou odstíněnost a činí ji průraznější. Poezie je tiché místo. chuťový orgán. si libují v poetických a vtipných slovních obratech. redukovaný na kódy a nálepky. Možná se takto dovíte. Jestliže pohlédnete na stránku popsanou prózou. zda umíte naslouchat tichu. protože je intimní. zmatete jeho duši. Venkované. nejsou schopna vyjádřit vnitřní tajemství věcí a prožitků. Slova. Pohlédnete-li na stránku popsanou poezií. zvláště pak obyvatelé západoirského venkova. Poezie je jazykem ticha. V našem rychlém a povrchním světě se jazyk. Chcete-li oživit a obnovit svůj jazyk. . Gaelština je velice poetický a silný jazyk.

Skvěle se svým čichem pracují zvířata. že naše čichové vzpomínky jsou ve srovnání se vzpomínkami jiných smyslů nejvěrnější. Je neuvěřitelné. Zvířata mají tak dobrý čich proto. Dech je vhodnou metaforou také proto. Odborníci tvrdí. Tento proces je popisován termínem spiratio. Svět myšlenek náleží k doméně vzduchu. Toto slovo naznačuje. když zkoumá neviditelné pachové stopy. ale inspirace je vždy spontánní a nepředvídatelná. jak vás může obyčejný pach. že Duch svatý vzniká z dechu Otce i Syna. Jedním z nejstarších výrazů pro ducha je hebrejské slovo Ruah. Inspiraci nelze plánovat. s výjimkou prvního nádechu a posledního výdechu. kterou duše vstupuje do těla. Ruah označuje také dojetí. Kolie jich má 220 milionů. že je stejně jako Bůh neviditelný. jež se k nim přiblíží.Vůně a dech. Každý den se 23 040krát nadechneme. Jděte na procházku se psem a uvědomíte si. K čichu patří též vůně. Můžete se na ni připravovat. znamená také vzduch nebo vítr. Tato prastará idea spojuje nespoutanou kreativitu Ducha svatého s dechem lidské duše. přenést o mnoho let nazpět a připomenout vám něco. Inspirace je vždy překvapivým hostem. vášeň a cit – stav duše. na co jste už dávno zapomněli. Křesťanský výklad tajemství Trojice pak naznačuje. Nenechá se spoutat vzorci opakování a očekávání. kteří pracují v oblasti vědy. dynamika dechu však též zahrnuje i posvátný svět modlitby a meditace. S čenichem přilepeným k zemi prožívá pes úžasné dobrodružství. který se dotkne vašeho nosu na ulici či v nějakém domě. Vůně našeho dětství stále zůstávají v naší paměti. a tak jim pomáhá bojovat o přežití. Naše největší myšlenky k nám přicházejí díky jeho štědrosti. aby byli pro přijetí velkých myšlenek. Lidé. výzkumu či umění. se stále snaží o to. máme 5 milionů čichových buněk. že Bůh se ve svém nesmírném nadšení podobá dechu a větru. jak se jeho vnímání liší od vašeho. snažit se být v pohotovosti. Právě toto je inspirace – vdechujete čili inspirujete myšlenky skryté ve vzdušném živlu. kde prostřednictvím rytmu svého dechu sestupujete do hlubin svého nitra. že je upozorňuje na nebezpečí. Když provádíte . Dech je tradičně chápán jako cesta. Čich je hbitý a bezprostřední smysl. co nejlépe připraveni. Všechny naše myšlenky žijí ve vzdušném živlu. Na nejhlubší úrovni je dech bratrem ducha. Dech se vždy dělí na výdech a nádech. Bez čichu by nebylo možné žít.

Když nasloucháte svou duší. Martin Heidegger říká. jak se sladit s tichem. Proto na nás tak působí bubnování. i když neslyšíme. který jste – jak říká Mistr Eckhart – nikdy neopustili. Mezi nasloucháním a slyšením je velký rozdíl. pak si přečtete jiné básníky a zjistíte. I když lidi a svět kolem sebe vidíte. byl tlukot matčina srdce. Byla to doba úplné sounáležitosti. že být hluchý je horší než být slepý. J. jejž milujete. Básníci jsou lidé. kolem nich. Zvuk bubnu nám přináší útěchu. který nám umožňuje naslouchat stvoření. protože nás přenáší zpět do dob. který každý z nás v mateřském lůně uslyšel. že verše podobné vašim byly napsány už dávno. sladíte se s rytmem hudby vesmíru a splynete s ní. Když začínáte psát. nesoulad světa bude uzdraven a vesmírná symfonie se stane zcela harmonickou. že je ve vás místo. Jedním ze základních úkolů básnického povolání je nalézt vlastní výraz. domníváte se. kde váš život vstupuje do života toho. Všechny pozitivní zvuky obsahují ticho. jste velmi osamělí. že hledání smyslu je ve skutečnosti hledáním ztraceného souzvuku. Curtis. Někdy nasloucháme. kdy jsme byli jedno se svou matkou. Jedním z nejvýznamnějších prahů reality je práh mezi zvukem a tichem. V tomto domě stále žijete. V přátelství a lásce se učíte. P. kteří se zcela zasvětili prahu. často říká. Mít dar slyšení je něco nádherného. že píšete dobrou poezii. Být opravdu duchovní znamená mít velkou úctu k tichu a k jeho možnostem. Skutečné naslouchání nám umožňuje dotknout se dokonce i nevysloveného a nevyslovitelného. jak se naladit na prahy tajemství. do domu.dechovou meditaci. na němž se setkávají ticho a řeč. a kde jeho život vstupuje do vašeho života. Uvědomíte si. protože neslyšíte lidské hlasy ani jiné zvuky. protože hluchý člověk je izolován ve vnitřním světě strašného ticha. Říká se. významný irský znalec hudebního stylu rhythm and blues. Nejdůležitějším prahem tajemství je často ticho. začínáte si uvědomovat. byli jsme v naprosté jednotě s druhou osobou. že pravé naslouchání je bohoslužba. Pravé naslouchání je bohoslužba Sluch je smysl. Když lidstvo objeví ztracený souzvuk. První zvuk. že jste je kopírovali. za nimi. Vaše dýchání a jeho rytmus vás mohou přivést zpět do domu niterné sounáležitosti s Bohem. aniž byste o . ticho je v nich. které se zcela intimně dotýká božské podstaty. Žádné oddělení ještě nebylo na obzoru.

Když jí pozorně nasloucháte. je zdrojem těch nejsilnějších. nejbezprostřednějších a nejintimnějších smyslových prožitků. Rodin vytvořil nádherné sousoší. nestálý lineární čas mizí a my vstupujeme do kruhu sounáležitosti s věčností. které země od člověka dostala. Dotekem si hluboce uvědomujeme skutečnost kolem nás. tvář. Možná zaslechnete i ozvěnu jemné membrány. postupně začínáte poznávat. aby se mohla objevit. Vytváříme jen podmínky pro to. aby se dotýkali světa – objevovali jej. protože okamžitě a nevratně mění způsob. který nikdo nikdy neslyšel. které k sobě vztahují ruce a chystají se k polibku. Dotknout se znamená nalézt ruce. dvě v prostoru oddělené bytosti se nakonec obejmou. Kouzlem tohoto polibku je jejich vzájemná vzdálenost překonána. je hudba. vnitřním hlasem. Hmat je opakem zraku. Rukama se dotýkáte světa. Když nasloucháme krásné hudbě. Vynikající dirigent Sergej Kelibidače řekl: „My nejsme tvůrci hudby. jak krásným způsobem strukturuje ticho.“ Hudba je blízkou přítelkyní přírody. Toto sousoší znázorňuje dvě postavy. na níž se zvuk setkává s tichem. které nazval Objetí. tělo druhého člověka a přiblížit se jeho světu. hovoříte ve skutečnosti z jedinečného svatostánku své vlastní existence. Avšak skutečná hudba je jedním z nejkrásnějších darů.tom věděli. který . Když mluvíte tímto hlubokým. Irský autor Sean O’Faolain řekl: „V přítomnosti velké hudby nemáme jinou možnost než žít ušlechtile. dokonce ani vy sami. Je ve vás hlas. kterou vám skýtá ticho. který se může rovnat tichu. vstupujeme do dimenze věčnosti. Ze všech uměleckých forem nás možná právě hudba nejvíce přibližuje nekonečnu. než vytřídíte povrchnější projevy svého talentu a objevíte konečně svou jedinečnou tonalitu. Dávno předtím. Pomíjivý. zde byla jakási pravěká hudba. Kant řekl. Oko – matka vzdálenosti – nám ukazuje. Ruce jsou krásné. Velká hudba vyjadřuje prastarou touhu země. že je mezi námi odstup. jakým vnímáme čas. jak odhaluje jeho skryté tajemství.“ Jazyk dotyku Náš hmat nás důvěrně spojuje se světem. jejího ticha a samoty. nalézali a vnímali. Trvá to dlouho. než se na zemi objevil člověk. Jediným zvukem. Hmat a svět hmatu nám umožňuje překonat anonymní vzdálenost ve prospěch intimní sounáležitosti. Využijte příležitosti. že ruka je viditelným projevem ducha. abyste se naučili slyšet hudbu svého vlastního ducha. Lidé používají své ruce k tomu.

vrátit jejich pravý život. Sexualita je pravděpodobně tou nejněžnější stránkou lidské existence. že nemáme ulity či krunýře. aby jí něco zahrál. Až se budete zabývat svým nitrem. jehož prostřednictvím zakoušíme bolest. Lidské bytosti jsou tak jemné a křehké proto. vpouštíte jej přímo do svého světa. Jazyk hmatu je jazyk sám pro sebe. je stále v činnosti a vždy na svém místě. položte si také otázku. Tímto tématem se zabýval George Steiner. Avšak hmat potvrzuje jinakost těla. Když se dítěte něžně dotýkáme. Máme-li plně rozvinout a prožívat svou lidskou přirozenost. možná vás to uzdraví a posílí a vy zjistíte. V našem setkání s bolestí neexistuje žádné váhání či nejasnost. Naše kůže žije a dýchá. ale kůži. váš život možná získá novou hloubku. označuje angličtina jako touching – dotkl se nás. doprovázejícím důvěrné doteky. Nemůže si nic přivlastňovat. jak prožíváte doteky. Zeptal se jí. vyprázdněna a znehodnocena neonovým světlem naší žádostivé. vyjadřujeme tak svou sounáležitost s ním a dáváme mu najevo svou lásku. Jasně ukazuje. zda by si přála. že jste blíž sobě samému. kterého se dotýká. který nás hluboce dojal. Dotýkáte se opravdu? Uvědomujete si a pociťujete moc doteku jakožto fyzické i jemné léčivé energie? Najdete-li znovu smysl doteku. Příběh. Velká moc doteku spočívá ve skutečnosti. musíme těmto něžným a posvátným slovům. že každé dítě potřebuje. Svět erótu je jednou z nejvíce politováníhodných obětí současné komercializace a žádostivosti. aby se ho někdo dotýkal. Takto posilujeme jeho sebedůvěru. důvěrná slova lásky a citu. která je tolik citlivá k působení okolního světa.pro viděné objekty ihned nalézá intelektuální vysvětlení a ve shodě se svou vlastní logikou si tyto objekty přivlastňuje. Hmat je inteligentní. která dřív směla slyšet jen noc. pocit vlastní hodnoty a duševní rovnováhu. Když máte s někým sexuální vztah. Hmat je jedním z nejbezprostřednějších a nejupřímnějších smyslů. Jeden klavírní virtuos přišel na návštěvu ke své přítelkyni. . jak byla tichá. Bolest nás zasahuje přímo v jádru naší identity. Říše sexuality je posvátnou sférou naší existence. Hmat je smysl. zasahuje nás v naší křehkosti a probouzí v nás zoufalství. že máme kůži. konzumentské doby.“ Součástí světa doteků je i celá říše sexuality. může jen usilovat o ještě větší blízkost. Dnes je známo. Řekl: „Právě mám v rukou krásný kousek od Schuberta. má velkou rozlišovací schopnost a citlivou paměť.

Je skrytým. prázdného světa útěků a předstírání. Může vás vyvést z nepravého. než jsem si já sám. Tu naleznete jen ve vroucném objetí. Ve vrcholných okamžicích lidské zkušenosti slova utichají. Svět keltské spirituality je naprosto sladěn s rytmem a moudrostí smyslů. Keltská smyslovost. vaši přátelé pro vás kdysi byli cizími lidmi. Tento svět učenci označují jako svět idejí. vnímáte chuť ovoce. V určité chvíli ale došlo k tomu. slova nepřinášejí velkou útěchu. zvláště ve vztahu k duchovnímu světu.Hmat je velmi bezprostřední smysl. Keltové tento meziprostor milují. Duch svatý je nespoutaným a vášnivým aspektem Božím. že odstupy a vzdálenosti jsou překonávány přitažlivostí. Duch svatý působí. když jste zcela šťastní. co se nalézá v meziprostoru mezi viditelným a neviditelným. sympatiemi a pocitem sounáležitosti. působí na všechny vaše smysly: slyšíte zvuk větru. A naopak. že jsou vytvořeny z jisté konstelace myšlenek a pocitů. Keltové mají hluboký smysl pro to. Keltská spiritualita je mostem mezi viditelným a neviditelným. Vroucnost a moc doteku pocházejí od Boha. Teď už si bez nich nedokážete svůj život představit. jak příroda ovlivňuje lidský život. jenž se vás dotýká ze všech stran. svědčí o tom . kde žijí andělé. taktilním duchem. Také pro vaši identitu a vidění světa platí. které nám pomáhá rozluštit tajemství setkání. Ztratit je by znamenalo ztratit sami sebe. Vyplní-li vzdálenost mezi dvěma cizími lidmi milost. Když čtete keltskou přírodní poezii. Keltská spiritualita také dobře ví o významu zraku.“ Něžná blízkost Boží proměňuje vaši duši a Duch svatý láskyplně střeží vaše cesty a vaše dny. citovým obsahem každého vztahu a svazku mezi lidmi. Žijete a pohybujete se v božském prostředí? Svatý Augustin řekl o Bohu: „Jsi mi blíž. něhu a sounáležitost. mohou se z nich stát přátelé. a především si hluboce uvědomujete. svět. že vzdálenost mezi vámi se rozplynula a oni vstoupili do vašeho života. Vypadalo to jako náhoda. Znovuobjevit hmat znamená vrátit se ke krbu svého vlastního ducha a zase prožívat vroucnost. Dotek je nejlepším vodítkem. vnitřního procitnutí a lidské sounáležitosti. Když bloudíte temným údolím bolesti. doteky se stávají jazykem extáze. které se vynořily ze vzdálených hlubin vašeho nitra. sbližuje vás s druhými a přibližuje vás i vám samým. Tehdy nastupuje řeč dotyků. Vaši blízcí.

Kéž tě naplní pokoj a radost a ty pochopíš. Paprsky světla je často měkce ozařovaly a dávaly vyniknout jejich plaché podobě. aby ses radoval z vesmíru. Kapitola třetí. Kéž si uvědomuješ. Narodil jsem se ve vápencovém údolí. Kéž jsi svými smysly nalezen a doveden domů. že tvé smysly jsou posvátnými prahy. půvabně a poeticky se mísí. lákající k prozkoumání neznámých oblastí a nových možností. Světlo samoty. Kéž je tvé tělo požehnáno. Požehnání smyslům. Přirozeně. promlouvajícím z kamene. Kéž ti tvé smysly vždycky dovolují. bůh země. cítit. jako by celý tento kraj navrhl . spojují se a zase oddělují. slyšet a dotýkat se. Tajemný svět duše. Život byl ze všech stran ohraničován obzorem. Kéž ti žehná Erós. které na této zemi máš. Po miliony let se zde v prastarém dialogu mísil zpěv oceánu s hlasem ticha. Máte zde pocit. zároveň však byl pro naše oči stálou výzvou.překrásná keltská poezie a žehnací modlitby. Obzor náš život chránil. Tajemství této krajiny ještě zvýrazňovala přítomnost oceánu. ze své podivuhodné lidské existence a ze všech možností. Žádné dva kameny v údolí nebyly stejné. že svatost znamená pozorně se dívat. Tyto dva světy už nejsou odděleny. Každý vypadal trochu jinak. Kéž si uvědomuješ. že tvé tělo je dobrým a věrným přítelem tvé duše. Žít v údolí znamená mít svůj soukromý kus nebe.

a tím. K tomu. B. Kruh nikdy neredukuje tajemství na jediný směr či jedinou správnou možnost. V jistém smyslu odráží povahu keltské duše. Tato krajina je divoká. ale vyrovnaná. posvátné mizí. V našich duších ožívají hlad a žízeň po tom. Keltové to věděli a osvojili si ji. Světlo moderního vědomí není jemné ani uctivé. že chce vše vidět v ostrém. Je plná křivek. S neobyčejným respektem přistupovali k tajemství kruhu a spirály. které jsou naším delikátním řádem“. barev a tvarů. . Básník W. existuje úzké spojení. pečlivě uchovává všechny pozůstatky dávné civilizace. tak výšku. Vždy po několika mílích se krajina změní. Kde se k tajemnému nepřistupuje s úctou. V přítomnosti tajemství se nechová kultivovaně. Naše myšlenky by proto neměly na svět duše vrhat příliš prudké či agresivní světlo. dokáže pojmout jak hloubku. Toto neonové světlo je příliš jasné a pronikavé a zastřenému světu duše neprospívá. které fascinují váš zrak a probouzejí imaginaci. Smířit se s touto moudrou zdrženlivostí kruhu vyžaduje trpělivost. co je tajemné. Stále více lidí se začíná zajímat o svůj vnitřní svět. Nebezpečí neonového vidění. dotěrně jasném světle. přímým liniím. trpělivé kameny tiše oslavují plynutí let. je to nová forma vědomí. Yeats mluví v souvislosti s touto krajinou o „temné barvě a jemné linii. Svět duše je tajemný. Irská krajina je plná vzpomínek na minulost. které soustavně znepokojují pozorovatele toužícího po symetrii nebo přímočaré jednoduchosti. nabízí však bezpečné útočiště všemu. Keltové nikdy netíhli k jednoduchým. co je skryté a zdrženlivé. Země má kruhový základ. Jedním ze škodlivých aspektů tohoto duchovního hladu je skutečnost. chce neznámé dobýt a podmanit si je. Vyhýbali se takovému myšlení a jednání. co je složité a tajemné. co je věčné. Nehybné. Moderní vědomí se podobá oslnivému bílému světlu v operačním sále.divoký. Na nejintimnější úrovni to platí i o životě každého jedince. Kruh našemu oku ani mysli své tajemství nikdy zcela nevydá. co je posvátné. Světlo keltského vědění je světlem tlumeným. Dokonce i sám čas má kruhovou povahu – den a rok jsou odpočítávány v kruhu. Kruh je jeden z nejstarších a nejmocnějších symbolů. Mezi tím. surrealistický Bůh. slunce a měsíc také. které by směřovalo k uklidňující jistotě. nabídnou se vám překvapivé nové výhledy. V naší době se objevil nebývalý duchovní hlad.

kde přebývá Bůh. dotkne-li se prahu. něžně v ní rozsvěcí světlé jeskyňky a svou září podněcují fantazii. že každá duše má jiný tvar. Keltové měli neobyčejný respekt k tajemství a hloubce každé jednotlivé duše. Individualita je jedinou vstupní branou k vašemu duchovnímu potenciálu a obdarování. V této době se snažíme k duši přiblížit prostřednictvím jazyka psychologie. uctivém světle svící. kladoucí důraz na smyslovou bezprostřednost. a podlehla nátlaku neonového vědomí. jeho vážnost i tvořivý potenciál. básní a modliteb nemá nic společného se strohým jazykem filozofie. Když je duchovní hledání příliš intenzivní a dychtivé. Prozkoumala mnoho nezmapovaných oblastí našeho vnitřního světa. V každém plamínku tančí stíny a barvy. vzniklo z re-valere. K tajemství duše a k její autonomii je třeba přistupovat citlivě a uctivě. Keltský mysticismus chápe. Letmý pohled úplně stačí. K svému vnitřnímu světu bychom se měli přibližovat jakoby v tlumeném. kterými prozařují . sounáležitost se světem a směr své cesty musí objevit každý sám. aby ona našla nás a pečovala o nás. Duše nemůže být nikdy zcela pochopena. kterým je duše zahalena. Je to jazyk uctivého a lyrického pozorování. Neexistuje žádný přímý. Nepotřebuje ani netouží proniknout na temenos. psychologie do značné míry opustila mýtus. Svíce jsou ke tmě přátelské. které neznásilňuje tajemství a nevynucuje si odpovědi. což doslova znamená „znovu zahalit“. že slovo revelation. a pak duši znovu zakryje. Před zavedením elektřiny si lidé svítili svíčkami. odporuje to její vlastní povaze. zjevení. že spíše než vystavovat duši ostrému světlu či snažit se o ni pečovat by bylo lepší nechat ji. Vytváří jasné slovní tvary. Často připomíná průzračnost japonských haiku. V naší kultuře. Nedokáže tak znovu nalézt či rozkrýt hloubku a hutnost světa duše. Je zajímavé. duše zůstává skrytá. stálý či veřejný přístup k božským tajemstvím. Člověk s úctou k tajemství se spokojí s tím.se nechová vlídně. abychom ji mohli letmo spatřit. Duchovní oděv jednoho člověka nikdy zcela nepadne druhému. sebereflexivního jazyka. Jazyk keltských příběhů. Svíce nebere tmě její tajemství. Závoj. Psychologie je úžasná věda. se na okamžik odhrne. Věděli. Každý člověk má svůj jedinečný osud. Nemá nic společného se spletitostí narcistického. Lépe se jí daří v tlumeném světle. Keltský mysticismus je něžný ke smyslům a nemá rád duchovní násilí.

Ve většině případů je však počato pouze jedno dítě. co je dané. Nikdo zde není náhodou. V jistém smyslu je tvář místem. který nemůže nikdo spatřit. protože tvář nemůže přímo vyjádřit všechno. Přesto nám duše stále uniká. Když duše procitne. které nám umožňují překročit to. Dostali jsme však také svobodu a tvořivost. vytvářet nové sítě vztahů a stále novou identitu. stvořila vás a stále o vás pečuje. Nicméně s věkem a přibývajícími vzpomínkami začíná tvář postupně zrcadlit cestu. kde lze alespoň částečně vidět duši určitého člověka. umístěná na pozadí divoké přírodní scenerie. Tato selektivita naznačuje. z nějž svět vyhlíží ven a kde se svět dívá sám na sebe. které může zcela proměnit všechno. kdybyste se narodil ve vedlejším domě. Už v momentu početí existuje nekonečné množství možností. že existuje jakási starostlivá prozřetelnost. který dostává duchovně zaměřený člověk. Lidská tvář je prahem. probuzená kreativita víc a víc ovlivňuje váš život a spoluurčuje váš osud. tím více se v ní duše odráží. ale není jí omezována. byl pro vás připraven zcela určitý osud. Keltská spiritualita ctí moudrost. když se rozhodovalo o hlavních faktorech. kterou duše prošla. z nitra vycházejícího přátelství.numinózní hloubky přírody a božství. Vypadá to. Narodit se znamená být vybrán. Osud určuje vnější . která zahrnuje i tu starou. která o vás snila. kde a komu jste se měl narodit. Jinými slovy. které střeží a prohlubuje život. Narodit se znamená být vybrán. Každý z nás dostal do vínku zvláštní osud. Čím starší je tvář. Nikdo se vás neptal na váš názor. Nejkrásnějším darem. s čím se setkává. Toto je tajemný rytmus růstu. čeho se dotýká. Tvář tyto dva světy spojuje. co vidí a co cítí. Když se snažíte nějaké události porozumět na duchovní úrovni. jak by byl váš život odlišný. často se objeví její hlubší smysl. co cítíme a intuitivně chápeme. jeho směr dokážeme vyčíst z výrazu lidské tváře. Za každou lidskou tváří je skrytý svět. Nejúchvatnější částí krajiny byl pro mě vždycky člověk. Představte si. Svou identitu jste si nemohl vybrat. Když se procházíte po horách a potkáte jiného člověka. Třebaže obsah samotného osudu poznáváme jen pomalu a částečně. Ví o klidném světle. je schopnost neobyčejně hlubokého. jeho tvář na vás působí jako ikona. jenž se odehrává vskrytu pod povrchem našeho života. které měly utvářet váš osud: kdy. jako by už zde fungoval určitý výběr.

Žijete-li v souladu s rytmem své přirozenosti. váš život bude určován mdlou rozvážností anebo jím budete procházet mechanicky. naše nádechy a výdechy jsou podobné přílivu a odlivu. není překvapením nikdy konec. Jakmile se to stane. nemůže se vám stát nic zlého. které nemají nic společného s falešnou spokojeností nebo pasivitou. Je krásné vystoupit na vrchol hory a objevit pramen prýštící zpod těžkých kamenů. Někdy vám toto nadání může způsobit utrpení. které lidské oko nikdy nespatřilo. Všechen život vyšel z oceánu. Často si říkám. Každý z nás zde má nějakou práci. Do vašeho srdce vstoupí nová síla a vědomí. kterou za něj nemůže udělat nikdo jiný. Zrodilo se v srdci hory na místě. abyste utekli před svým povoláním. otvírá se před vámi cesta k tomu. které se probouzejí v lidském nitru. Rytmus je tajný klíč k rovnováze a k vědomí sounáležitosti. pečuje o vás a vede vás k novým horizontům. Někdy v nás nečekaně nastane jaro a do naší duše vstoupí nová svěžest. Takové zřídlo ví hodně o tichu a temnotě. než jste byli posláni na tuto zem. Prozřetelnost je s vámi. které nelze přesně vysvětlit. Zázrak pramene připomíná archaické zdroje vědomí. v naší krajině plné vápenců. Každý z nás začal svou pouť v plodové vodě. Když si takto uvědomíte smysl svého osudu. Rezonance keltského podsvětí. abyste se spřátelili s rytmem svého života. roznítí vaše tvůrčí schopnosti. Vaše přítomnost na tomto světě je nezbytná. Jestliže ztratíte svůj osobitý rytmus. Vaše individualita byla pečlivě připravována už miliony let předtím. U nás. to si však můžete uvědomit. že váš život má tak velký význam. který není zaměřený na sebe. že vnitřní svět se podobá krajině. teprve když se ponoříte do hlubiny svého života. Smysl pro rytmus je něčím prastarým. volíte-li průměrnost. postoj. zapíráte-li svůj potenciál a svůj talent. Vzdalujete se mu. duchovní bdělost. začnete své schopnosti a nadání lépe používat. svoboda objevuje a naplňuje její vnitřní prostor. Každý má svůj zvláštní osud. Být duchovní znamená žít v souladu se svým vnitřním rytmem. Je to rytmus dynamické rovnováhy.rámec naší životní zkušenosti. . Byl vám určen obrys osudu. v němž byste mohli projevit své jedinečné nadání.

je to často způsobeno . Plotinos píše ve svých Enneadách o péči.“ Civilizace si krajinu podrobila. Člověk. země v nich prolévá slzy radosti i bolesti. v jejím tichu se skrývá něco nesmírného. aby se nám snadno chodilo a jezdilo. každá z nich léčí jiné potíže. kde se neznámý svět podzemí setkává s vnějším světem jasných forem a slunečního světla. Pod povrchem krajiny je věčná noc. Každé místo v krajině je zcela jedinečné. Lidé jsou přesvědčeni. která objímá všechny živé bytosti. Hory jsou zamyšlení velikáni. Objevíte v sobě netušenou hloubku a vzrušení. Irové dřív svou zemi pokládali za Boží tělo. jež nám jsou určeny. Jeho travnatý i kamenitý povrch vděčně přijímá požehnání deště. Lidé si obvykle uvědomují jen střídání dne a noci. jen z toho důvodu. že nejsme připraveni. oduševnělá a plná křivek. protože nejsme připraveni je přijmout. a která má duši. je třeba jen otevřít. Je zvykem několikrát takové místo obejít ve směru hodinových ručiček a uložit zde votivní dary. místa. větru a slunečního světla. Klika je na naší straně dveří. abychom mohli postavit domy a města. Smysl místa se nevyčerpává pouze jeho polohou. Řeky a potůčky jsou hlasem krajiny. Na toto vnitřní procitnutí naráží irský autor James Stephens. Když vytryskne pramen v lidské duši. že tyto studánky mají léčivou moc. z nichž prýští božství. kdo nepije z pramene. nemohou však proniknout do našeho života.“ Často zůstáváme v exilu. nedojde poznání. když píše: „Jedinou překážkou je naše nepřipravenost. Naším úkolem je zjemnit své srdce a svou mysl. který krajinou prochází v roztržitosti. Silnice. Blízko nás je hojnost krásy a požehnání. jež ji obývají. Tvar krajiny je tichou a prastarou formou vědomí. ulice i podlahy jsou rovné. Krajina soustředěně slaví liturgii ročních období a bezvýhradně se poddává Boží vášni.Krajina je oduševnělá. Viděli v nich prahy. mimo bohatý svět své duše. objeví se nové možnosti.“ Dokonce i dnes lidé putují k posvátným studánkám. Povrch země byl vyrovnán. Země má duši. v jaké se účastní jejího života. že Keltové pokládali vodní zřídla za posvátná. již sdílí se všemi svými částmi v té míře. kterou tato duše země věnuje světu: „… toto vše v jediné všechápající bytosti. Krajina nedotčená moderní civilizací je klidná. co je na zemi. Manannán mac Lir řekl: „Žádný. si jejího prastarého bytí ani nepovšimne. Nejsme-li připraveni. pradávná temná kolébka všeho. Není divu. Vodní prameny chápali jako zvláštní otvory.

kde naše duševní podstata chřadne. Naše myšlenky a touhy se často ocitají v konfliktu s našimi činy. co je překvapivé. které musíme v životě řešit. bezprostřední. nebo co se stále opakuje. dostane se nám požehnání. co je hlouběji než naše já. Vznikl z naší opatrnosti a bázlivosti. Tak náruživě se učíme. Pod povrchem našeho vědomí se skrývá rozlehlý. / nade vše je zralost. Duše má smysl pro humor a ironii a není posedlá svou vlastní důstojností. Obraz pramene tryskajícího z tvrdé. Když jsme připraveni. Někdy nás naše duchovní programy vzdalují od skutečného vnitřního života. zrozené ze strachu a obranných postojů. zatímco duši přitahuje spíše to. není to jednoduché „já“. strachem a nedostatkem sebedůvěry. jak žít. my zanedbáváme své vlastní bytí. Vytvořili jsme si závislost na psychologických a náboženských programech a metodách. vyschlé země je obrazem svěžesti. Vyhýbá se tomu. nudné. ovlivňující naše jednání. Nesmírnou složitost lidské duše poněkud osvětlili Freud a Jung. .“ Proměna ega – osvobození duše. Jednou z nejkrásnějších keltských vlastností je spontaneita. učíme se rozeznávat pudy a vášně. co je staré. vytvořený kolem našich nálad a citů. je konflikt mezi egem a duší. Je to ochranný krunýř. budeme-li důvěřovat tomu. Ego je vystrašené. z nedostatku odvahy důvěřovat druhým lidem a zároveň respektovat svou vlastní odlišnost. Duše je labyrint. Ego je falešné já. Tiše v nás zaznívá dávná historie země a příběhy bohů. Veškerá duševní aktivita je zprvu nevědomá. bojovné a napjaté. Často zjišťujeme. která se může znenadání objevit v srdci. V této chvíli se dveře našeho srdce stanou nebeskou branou. které jsou skutečnými motivy našeho jednání.naší netečností. která je velikým duchovním darem. dosud neznámý kořenový systém. Postupně si uvědomujeme vzorce naší vnitřní slepoty. Jedním z největších nepřátel prožívání duchovní sounáležitosti s ostatním světem je ego. Jedním z největších konfliktů. Shakespeare to krásně vyjádřil v Králi Learovi: „Člověk musí dokázat / unést úspěch i snést pád. podaří se nám to. je to říše tajných přání. Osoba nemá jen jednu dimenzi. že zatímco naše životy běží. Ego neodráží skutečnou podobu individuální lidské duše. že se stále vracíme na tutéž vnitřní poušť. nové a svěží. jež zůstává otevřené životu. Být spontánní znamená uniknout z klece svého vlastního ega.

Tyto programy bývají velmi přímočaré. Chcete-li mít skutečný kontakt se svou duší a proniknout do tajemství duchovního světa. nemusíte kvůli tomu nic zvláštního podnikat. spíše by se dalo říci. kterou vykonává svoboda. ale zato na míle hluboká. Z naší přirozenosti dělá našeho nepřítele. což znamená: „Země věčného mládí. Tento jev . To vystihuje půvabné keltské rčení: „Tá tír na n-óg ar chul an tí-tír álainn trina chéile“. který ji podstupuje a zároveň na ni dohlíží. Věčnost je zde – je ve vás. na tomto prahu. Takový názor je trochu šokující. se odehrává proměna každého jedince. Avšak právě zde. ale zároveň osvobozující. Jsme hliněné nádoby. Z jejích podnětů a pod jejím ochranným pláštěm se děje vše. Čas redukovaný na lineární pokrok je však prázdný. Tato práce. Určité aspekty tohoto pokladu však jsou temnější a nebezpečnější. Tak nás může oddělit a vzdálit od toho. byla by dlouhá jen čtvrt coulu. Duchovní život si představují jako cestu. celistvost či dokonalost. zahrnuje jistá nebezpečí a nabízí určitý zisk. jejíž kolektivní optice je niternost cizí. Kolem nás zatím žije svůj povrchní život společnost. Sladila by vás s rytmem vaší nejvlastnější přirozenosti a s hloubkou vaší existence. Kdyby nějaká duchovní cesta existovala.“ Věčné a časné neexistují vedle sebe. Každý člověk s touto svou vnitřní nocí žije a zároveň s ní i bojuje. než si odvažujeme představit. která má řadu fází. že se prostupují a mísí. je hned za domem. není daleko. přestáváme být vězni jeho temných sil. Nic není tak blízko jako věčnost. Minulost je opuštěna. je pomalá a nelze ji naplánovat. Neexistuje žádný duchovní program. v nichž je ukryt poklad. od níž si slibujeme svatost. co je nám nejbližší. protože už na ní nelze nic změnit. Je-li nevědomí osvětleno. Takový program je často samoúčelný. a přítomnost je používána jako odrazový můstek k budoucnosti. ta líbezná a dokonalá zem. myslíme si a cítíme. bez živé existence. které v ní hrajeme. V takové moudrosti lze nalézt velkou útěchu. Nic jako duchovní cesta podle něj neexistuje. Každá fáze má svou vlastní metodologii. Dnešní doba je posedlá duchovními programy. Věčnost není někde jinde. Mistr Eckhart podrobil ideu duchovního programu radikální kritice. co děláme. zajímá se jen o naši vnější podobu a o role.Nevědomí je stále přítomno a jeho moc je velká.

Stává se to i ve vztahu k určitému místu. Procitání lidského ducha je návratem domů. s čím jsme důvěrně obeznámeni. stav umožňující zachovat navyklý pořádek. že když své blízké důkladně poznáme. je jen povrch.popisuje krásný gaelský výraz fighte fuaighte. avšak zatím jsem Tübingen . Mendozou odpovídá Gabriel García Márquez na otázku ohledně svého třicetiletého vztahu k manželce Mercedes takto: „Znám ji teď tak dobře. Pravá povaha a skrytá tajemství osoby i kraje se redukují na povrchní zdání. a samozřejmě také o lidech. probouzelo tvůrčí neklid. získáváme nad tím jistou moc. a to právě proto. přijel jsem studovat Hegela. se skrývá něco zvláštního. Zevšednění důvěrně známého je jednou z nejsubtilnějších a nejrozšířenějších forem lidského odcizení. Naše vztahy a naše přátelství bývají paralyzovány právě vlivem tohoto mechanismu zevšednění. naše vztahy se stanou odměřenými a vytratí se z nich zvědavost i prvek překvapení. které důvěrně známe. Obvykle se však děje spíše to. že nemám nejmenší ponětí. že tomuto návratu často stojí v cestě právě naše životní zkušenost a pocit. nevnímáme už pravou povahu této věci. Avšak to. začneme ignorovat podstatu. co je na povrchu. Vzpomínám si na první večer. V knize rozhovorů s kolumbijským spisovatelem P. jenž utváří naše dny a naše cesty. Když totiž něco důvěrně známe. a nakonec si přestaneme uvědomovat. Obeznámenost může znamenat tichou smrt. „být jeden druhým protkán a jeden do druhého vetkán“. jež je pod ním skryta. Platí to o našem domově. který nás k ničemu nevyprovokuje a ničím nás neobohatí. Pod povrchem našich normálních životů existuje věčný osud. kde žijeme. o místě. že už se v životě dobře vyznáme.“ Pro Márqueze je důvěrné poznání výzvou k dobrodružství. Je ironií. Hegel řekl: „Das Bekannte überhaupt ist darum. co je odlišné a neznámé. Vytvoříme si uspokojivý vztah k tomu. Pod povrchem věcí. A. co dobře známe. Měl jsem zde zůstat čtyři roky. s nimiž žijeme. který jsem strávil v německém Tübingen. Když jsme s něčím dobře obeznámeni. necítíme její energii a nedokážeme se pro ni nadchnout. nicht erkannt“. pozváním do říše tajemství. že je zde stále ještě tajemství. což znamená: „Zpravidla neznáme to. a nepřipouštíme už. můžeme s tím snáze manipulovat. na ustálenou představu. kdo to doopravdy je. aby v nás to. weil es bekannt ist. že jsme s tím dobře obeznámeni.“ To je silné tvrzení.

Tělo je vaším jediným domovem. A byla to pravda. je osvobozující cvičení. že na chvíli vstoupíte do svého nejhlubšího nitra jako naprostý cizinec. že nejste bezmocnými vlastníky mátožného a nanicovatého života. V člověku se setkávají všechny čtyři živly. jsem je brzy už vůbec nevnímal. kterým život zevšedněl. že Tuatha Dé Dannan. jako kdybyste byli někým. protože už nikdy jej nebudeš vidět stejně jako dnes večer. jak nesmírné množství hlíny nikdy nemělo příležitost spatřit zemský povrch. Pozorovat sami sebe zvenčí.vůbec neznal a připadal mi velmi zvláštní. V Irsku se odedávna věřilo. Taková meditace vám pomůže překonat ochromující sevření usedlé spokojenosti. pohodlnosti a navyklé slepoty. plamen duše. keltský kmen vyhnaný z Irska. Ale všechno. kteří byli obdařeni velkým požehnáním a kteří mají takové možnosti. kdo se ve vašem životě ocitl zcela náhodou. přízračném světě. jež skrývá vaše samota. nýbrž hosty na této zemi. Nedokážou pak ve svém strnulém životě objevit nic nového. Poté co jsem si na tomto zvláštním území prošlapal vlastní cestičky. mohli byste začít tím. seznámil se s ním. sálavé myšlenky. Vzpomínám. jaké by sami ani nevymysleli a jaké si nijak nezasloužili. Skutečnost. V lidském těle však zároveň žhne ohnivá krev. kde je menza a kde knihovna. Měli bychom se lépe seznámit s tlumeným světlem své duše. nám již bylo dáno. Proniknout do svého vlastního vnitřního světa bývá nesnadné pro ty. Tato hmota nebude nikdy moci vystoupit nahoru a ukázat se na světle – vždycky bude žít v onom neznámém. Uvažte. Tělo člověka je uhněteno z prachu země a prostředím. Tělesný život člověka umožňuje nenápadná cirkulace vody. ve kterém žije. nyní sídlí v podzemí a odtud . že podsvětí není oblastí temnot. Uvědomíte si. Postupně začnete vnímat tajemství ukryté ve vašem vlastním nitru. Chcete-li roznítit svůj vnitřní život a uvědomit si hloubku a možnosti. O týden později už jsem věděl. co pro svou cestu potřebujeme. V této souvislosti si připomeňme krásnou keltskou představu. kde jsou všechny posluchárny a učebny. je něčím tajemným. Ve světě našeho nitra nás čeká ještě mnoho neznámého. že lidské tělo vzniklo z hlíny. je vzduch. Povstali jsme z hlubiny země. zajímavého či dobrodružného. jak jsem si říkal: Prohlédni si Tübingen velmi pozorně. nýbrž říší ducha. bez níž by jeho energie vyhasla.

Ve hře Toma Murphyho The Gigly Concert přichází hrdina o vnitřní rovnováhu právě v souvislosti s tím. Ve vašem těle je vyjádřeno a jasně ukázáno něco. tak jako hustá mlha na krajinu. Tajemství irské krajiny se zrcadlí v příbězích a legendách. Heideggerův výrok „Člověk je pastýřem bytí“ bychom mohli parafrázovat jako „Člověk je pastýřem země“. Snadno zapomínáme. nýbrž je hlasem hlíny. Keltové nutně potřebovali. jaké zde ještě nikdy nebyly. trávu. Lidské tělo vzešlo z tohoto podzemního světa. které se vážou k mnoha různým místům. obilí a stromy se skrytým podzemním světem. obsahuje také radost a světlo. Když byl tedy korunován král. protože byli zemědělci. máme stále prastaré kořeny – sestry a . Každé pole má své zvláštní jméno a na každém místě se něco zvláštního stalo. Pro tuto hlínu je nesmírným privilegiem. z níž je utvořeno vaše tělo. než získala svou současnou formu. přešla nad vaší hlavou a míří jinam. že tato emoce patří spíše vaší hlíně než vaší duši. Vaše radost často není jednoduše součástí vaší individuální biografie. že paměť naší hlíny je starší než naše mysl.pečuje o plodnost půdy. Krajina je posvátná. Tento smutek vás může svou vahou docela ochromit. současně však nese velkou zodpovědnost. v níž se – stejně jako v paměti bytí – nic neztratí a nic není zapomenuto. Pro Iry krajina neznamená pouhou přírodu. Zápasit s takovým citovým hnutím nemá velký smysl. Vypráví se obrovské množství historek. uzavíral symbolický sňatek s bohyní. který vás prosí. Ať si připadáme jakkoli moderní. Krajina má tichou a skrytou paměť. na nedalekém poli. Jste představitelem neznámého světa. Jeho vláda měla smiřovat krajinu nad zemí. z níž jste uhněteni. nabyla ve vašem těle takového tvaru a podoby. v němž tkví kořeny všech rostlin. že naše hlína žila svůj vlastní život už předtím. o čem dosud nikdo nic nevěděl. něco naprosto jedinečného a originálního. že mohla vystoupit nahoru na světlo. Mnoho úžasných příběhů vychází z existence nezávislého spirituálního světa a popisuje jeho strukturu. Je moudré nechat tuto citovou přeháňku jen tak odeznít. střeží zlatý poklad kouzelná kočka. Tato mytologická a spirituální perspektiva podstatně ovlivnila vztah Irů ke krajině. jak ztrácí citlivý vztah ke krajině. Daleko lepší je uvědomit si. Kousek od nás například. Jindy na vás padne smutek. Hlína. abyste mu dovolili skrze vás promluvit. v nichž vystupují duchové a strašidla. aby mezi těmito dvěma světy vládl mír.

z kolika míst pochází hlína. Je to napětí mezi starým a novým. které se v něm smísily: Trochu jí pochází z klidného jezera. Naše tělo o tomto krásném příbuzenství ví a je s ním spokojené. Imaginace usiluje o naše scelení. Takový cit pro naši hliněnou podstatu ve vás může probudit láska či přátelství. můžete si zkusit představit. kde spolu hraničí tyto dvě rozdílné vnitřní síly. Krajina není jen mimo nás. Cicero velmi pěkně řekl: „Numquam minus solus quam cum solus. kterou má osídlit jeho lid: . Prostřednictvím imaginace duše tvoří a buduje naše hlubinné zážitky. Toto napětí mezi hlínou a myslí je zdrojem veškeré kreativity. Krajina prostupuje celou lidskou existenci. Jiný druh hlíny zase z nějakého skrytého. aby se mohlo zrodit něco nového.“ Je možné žít v souladu se svou vlastní individualitou. trochu se jí vplížilo i do naší duše. trochu z divoké. kdy vstupuje na břeh země. Symbol nemůže být nikdy dokonale vysvětlen. pokud na ni pohlížíme jako na formu. aby byla individualita spojována s osamělostí či izolovaností. Možná dokonce rozlišíte několik různých druhů hlíny. Překlenout je může jedině imaginace. Nemůžeme vědět. z níž byl uhněten. K tomu. z níž jsme uhněteni. Pouze ona se dovede pohybovat v posvátném meziprostoru. potřebujeme pradávné vyzařování druhých lidí. Na tuto posvátnou a tajuplnou přítomnost krajiny upozorňuje Amairgen. Není nutno. Imaginace miluje symboly. kterého milujete. nespoutané přírody. usiluje o navázání hlubokého rozhovoru mezi nimi. ve chvíli. významný staroirský básník. protože ví. v níž se tajemným a posvátným způsobem projevuje hlína. Znáte-li dobře tělo člověka. Nepřiklání se k žádné straně vnitřního konfliktu. Hraničí s temnotou a tím nás provokuje k přemýšlení. abychom byli a stávali se sami sebou. Lidské tělo je na zemi doma.bratři zrození ze stejné hlíny. Příčinou našeho bolestného vyhnanství je daleko spíše cosi v naší mysli. která se v našem těle smísila. odlehlého místa. Imaginace je nejvěrnějším zrcadlem. V podstatě jsme součástí přírody. Z každého člověka vyzařuje odlišný aspekt tajemství. že posvátno v našem nitru může být vyjádřeno jedině symbolicky. mezi známým a neznámým v nás. Neposílá nás do emocionálního ani spirituálního vyhnanství. nechce jednu z nich potlačit nebo vyhostit. odkud asi pochází hlína. v němž se odráží naše nitro.

Duše je podle něj stísněna v jakémsi zvláštním. Západní myšlení předpokládá. Duše je mezistupeň mezi izolovaností vzduchu a sounáležitostí země. jsem šepot moře. jsem jezero v nížinách. že duše je v těle. Ke vzniku konfliktů často dochází na místech. Toto je pravděpodobně vůbec první báseň. jsem sluneční paprsek. Když porozumíme své přirozenosti. možná pak nalezneme prastarou harmonii. Amairgen jako by říkal: Jsem. jsem neohrožený kanec. protože je všechno ostatní. Tento velkolepý hymnus na existenci vyjadřuje ontologickou hloubku.Jsem vítr nad mořem. která byla v Irsku složena. Vaše duše je skrytou dimenzí vaší mysli a vašeho těla. jsem hrot ostrého kopí. jsem říše vědění. V tomto prvotním smyslu je duše tvořivá. chrání obojí a drží je pohromadě. tedy jsem“. Není zde žádný dualismus. jsem sup na skále. energie. Keltové měli hluboký smysl pro složitost jednotlivce. Tato prastará báseň převrací naruby pozdější Descartův výrok „Cogito ergo sum“. která zde proudí. jsem losos ve vodách. Jsem ve všem a vše je ve mně. Vše je v jednotě. jsem udatný tur. jsem vlna oceánu. Toto poznání nás může uvést v soulad s pradávným rytmem. nečištěná či těžko ovladatelná. z nějž cítíme osamělost a bezmocnost. jsem nejkrásnější květina. soulad a sjednocení. vzešlé z hlíny. Tělo je v duši. „Myslím. který stvořil oheň ducha. To je na duši to krásné. které přináší prožitek přátelství s anam ˙cara. . Vaše duše je prostředníkem mezi vaším tělem a vaší myslí. bývá hrubá. kde se v nás mísí různé druhy hlíny. Všechny její prvky dále rozvíjí raná irská literatura. Musíme se naučit důvěřovat skryté straně svého já. než nás vědomí uvrhlo do izolace. jsem Bůh. jenž nám byl vlastní předtím.

kde je uskladněno vše. Mít doma hořící zemi je opravdu něco zvláštního. Když člověk zemře. musíte absolvovat cestu ponurou zimní krajinou. Být přirozený znamená být svatý. Vaše duše prostupuje vaše tělo i vaši mysl. Tyto dary si můžete dát jen vy sami. Starší výklad vztahu těla a duše byl právě opačný. sahá však dál než vaše tělo. Když se v zimě vydáte někoho navštívit. Mám rád krby. Naprosto nezbytné je jen dvojí: ticho a samota. Znamená to. aby vás nakonec přivítalo sálavé teplo a podmanivé kouzlo domácího krbu. Takový názor na duši se nám zdá podivný. Je to úchvatné i děsivé. Požehnání. Člověk jakožto jedinec nemůže dokonale splynout se světem okolo sebe a to je dobře. Když jste osamělí. Koncept nevědomí. Tělo je v duši. nesmíme na sebe vyvíjet nátlak. že nemůžeme mimo sebe hledat to. jsou symbolem domova. Pracuje v nás cosi prastarého. symbolem tepla a návratů. že tam dole jsou nějaké příšery.malém. Naleznete je v samotném středu své duše. po kterém toužíme. V západním Irsku mají v mnoha domech krb. Rašelinový oheň je něčím pravěkým a živoucím. Yeats říká: „K sestupu do vlastního nitra potřebuje . potřebujete velmi málo. co potřebujeme nalézt v sobě. někdy lidi odrazuje od návratu k jejich vlastnímu vnitřnímu ohni. jež zakoušíte v největších hlubinách svého nitra. nenajdeme jinde nebo v jiných lidech. Rašelina pochází ze země a nese v sobě paměť stromů a polí a dávno zašlých časů. a proto si představujeme. prožijeme neobyčejná dobrodružství. Duše má jemnější tykadla než mysl či ego. co potlačujeme a co nám škodí. abyste si skutečně uvědomili svou vlastní duchovní individualitu. jinak k vědomí sounáležitosti nikdy nedospějeme. Ve vnitřní samotě každého člověka sálá jasný. Samota může znamenat návrat k vědomí sounáležitosti. Samota je něco jiného než osamělost. hřejivý plamen. V každé osobě je bod naprosté neslučitelnosti s čímkoli a s kýmkoli jiným. Věcem však musíme nechat volný průběh. Budeme-li důvěřovat této své skryté dimenzi. K tomu. duše odejde na věčnost a tělo vezme zasvé. ostře si uvědomujete svou izolaci. Nevědomí nesprávně chápeme jako sklepení. Máme sami ze sebe strach. V životě lidského ducha patří samota k největším hodnotám. pečlivě upraveném prostoru uvnitř našeho těla a nejspíš má bílou barvu. jakkoli obdivuhodný. co stále tvoří něco nového.

Keltové intuitivně chápali. I negativní a temné mělo podle Keltů božský původ. V zápasech s nimi hrdina vždy roste. abychom uskutečnili toto spojení se sebou samými. Na tuto zem jsme byli posláni mimo jiné proto. dostává se na nové úrovně kreativity a vnitřní rovnováhy. Anu byla bohyní země a plodnosti. Jednou pochopíte.“ Ve skutečnosti však nevědomí obsahuje víc než jen tyto démony. vodním pramenům a řekám. nikdy se jim to však nepodaří. Nejvíce uctívali Lugha. naše práce. démoni nás budou strašit. který vám může přinést uzdravení a osvobození. Abyste tento dar získali. Dokud nezačnete opravdu naslouchat jejímu volání. Často se o zaplnění tohoto místa urputně snaží náš majetek. toto vnitřní přátelství. musíte odložit svůj strach a podstoupit riziko jistých změn a ztrát. boha světla a nadání. Podle něj se jmenuje prastarý festival v Lunase. naše názory. Základní energií naší duše je nádherné teplo. je nezbytně nutný pro vyléčení naší izolovanosti. Tyto bohyně byly hlavními postavami starověkého eposu The Taín. k němuž v naší době dochází. Vždy z něj sklouznou. Z teologického nebo spirituálního hlediska můžeme tento bod naprosté neslučitelnosti s čímkoli jiným chápat jako posvátné místo. Bůh jasný a zářivý. Bohové a bohyně měli vždy těsný vztah k nějakému místu. Být přirozený znamená být svatý. Veškerá klasická mytická dobrodružství démony externalizují.člověk nezměrnou odvahu. Každý vnitřní démon je strážcem určitého duchovního daru. Tato spiritualita žila pod širým nebem a rozněcoval ji erotický náboj země. zvláště ke stromům. protože ji obklopovaly a chránily bohaté struktury božské přítomnosti. a my jsme pak ještě zranitelnější a bezbrannější než předtím. Vycházela z pozorného zaujetí pro krajinu a z úcty k ní. Věřili v existenci mnoha rozmanitých božských bytostí. štvaným od úkrytu k úkrytu. Uctívali dokonce tři bohyně války: Morrigan. Budeme-li se stále bát. k nimž dochází při každém vnitřním boji. být přirozený je však velmi obtížné. Keltská spiritualita byla intuitivní. naše duše je vždy připravena nás přijmout. Být přirozený . Psyché tehdejších lidí nebyla tak izolovaná a osamocená jako psyché moderního člověka. jež je prázdné a může být vyplněno věčným nic. budete věčným uprchlíkem. že už tuto prázdnotu nemůžete dále zalepovat. bez chvilky klidu a bez domova. Nemain a Badb. Návrat k duši. jak složitá je lidská psychika.

V bibli se 366krát objevuje výzva „nebojte se“. Existuje mnoho různých druhů samoty. pak patrně prcháte před tajemstvím. Motivem takové spirituality je strach z osamělosti. vždy doporučovali. Vaši bolest nelze vyjádřit. Instinkt mu radí. kukuřičné klasy nezůstanou rovně stát a nesnaží se čelit síle větru. co vás trápí. Tančící mysl. Spiritualita fungující pouze jako anestetikum. když procházíte hlubokými. vaše vztahy s druhými lidmi se zázračně promění: stanou se vroucnějšími a dobrodružnějšími. zmizí většina strachu. Nikoli. slova. jež má utišit něčí duchovní hlad. Když si to uvědomíte. že nikdy neutká svou pavučinu mezi dvěma tvrdými předměty. ztratíme vnitřní měkkost a přizpůsobivost a s nimi zákonitě vezme zasvé i pocit sounáležitosti. bezpečí a ochrany. pustými. která je sladěná se svým vlastním rytmem. například mezi dvěma kameny. Je samota utrpení. které činí vaši mysl tvrdou a necitlivou – odcizují vás totiž vaší vlastní hloubce a . znovu se narovná a obnoví svou původní rovnováhu. Zkušení lidé. vrátí se do své původní polohy. pavučina se skloní k zemi spolu s trávou. kterým vane vítr. Miluji pohled na kukuřičné pole v podzimním čase.znamená žít v souladu se svou vlastní přirozeností. Jste-li někde jinde než sami v sobě. Když ji přepínáme nebo když se naše názory stanou rigidními. strašlivými temnotami. a když se vítr utiší. Také o pavouku slíďákovi se říká. aby svou pavučinu utkal mezi dvěma stébly trávy. Kdyby to udělal. jež je uloženo ve vašem nitru. je podezřelá. Když se zvedne vítr. Obyčejně na svou mysl vyvíjíme obrovský tlak. aby se k sobě trpící člověk choval mimořádně laskavě. kterými se druhým pokoušíte sdělit. V srdci své samoty budete přijati. který ovládá váš život. Kdyby to udělaly. kteří znali lidskou psychiku. že samota vám nabízí vaši vlastní celistvost a pohroužíte se do tohoto tajemství. zjistíte. zdaleka nevystihují podstatu vašeho utrpení. Kukuřice se pružně sklání ve směru. Podobně je tomu s myslí. Někdy duši nejvíce prospěje. vítr by je zlomil. Když poznáte. Jakmile se váš strach promění. když upustíte od některých názorů. Každý člověk takovou bezútěšnost zná. Když zafouká vítr. že se nemusíte bát. Přijmete-li svou samotu s odvahou. jeho pavučinu by zničil vítr. sladíte se s rytmem svého vlastního já. vztahujete-li se stále k něčemu mimo sebe. A když vítr ustane.

shledáte. obnovuje a proměňuje. naleznete poklad. když hovoří o paměti žlutých narcisů: „Častokrát. Názorné je přirovnání lidské mysli k houslím. Nebeský umělec nestvořil nikoho.“ Vaše osobnost. V každém člověka se skrývá nesmírná krása. Krása miluje opuštěná místa. což znamená: „Humra najdeš tam. Duše vše očišťuje.“ V opuštěných zákoutích a trhlinách své samoty. názory a společenská role jsou ve skutečnosti technikou či strategií. Moderní kultura je posedlá kosmetickou dokonalostí. nebo tam. které věrně odráží její přirozenost. Tato krása je často skryta pod fasádou stereotypu a otupělosti. ale důvěrnost a bezpečí. Krása je standardizována. Ráda vyhledává opomíjená či opuštěná místa. To pregnantně vystihuje Wordsworth. Sklizeň paměti začíná. V connemarské oblasti. Avšak pravým smyslem krásy je inspirovat a osvítit duši. izolaci a opuštěnost. Ve své samotě jste často blíž pocitu sounáležitosti a příbuzenství s ostatními tvory. které se prodávají a kupují. které vám pomáhají vyrovnat se s každodenním životem a jeho nároky. než když pobýváte mezi lidmi nebo se pohybujete na veřejnosti.kráse. kde ho nečekáš. Když jste sami u sebe doma nebo když se probudíte uprostřed noci. Být sám nemusí znamenat zůstat osamělý. vydrží i silný nápor a vydají ze sebe něžnou a působivou hudbu. že kreativita vyžaduje pružné a přiměřené napětí. kam nikdo nechodí. Zdá se. Ezra Pound napsal o kráse něco podobného: Krása se ráda zdržuje stranou zájmu veřejnosti. Jedině v samotě můžete objevit svou vlastní krásu. V tomto smyslu je velkým přítelem samoty paměť. když je samota zralá. která vaši samotu naplňuje zářivým světlem. když ležím tam / zasněn nebo zadumán / a jejich vnitřní oko plá / tím samota je blažená. že v jejím srdci není osamělost ani prázdnota. Když se ve své samotě úplně zabydlíte a poznáte i její krajní body. mohou náhle prasknout. kde je mnoho rybářských vesnic. stala se jedním z produktů. Svou vlastní krásu najdete pouze v samotě. V samotě může vaše duše procitnout k jasné vroucnosti. podobu a důstojnost. Když jsou housle správně naladěny. neboť ví. se říká: „Is fánach an áit a gheobfá gliomach“. před níž utíkáte. neboť duše je sídlem božství. V duši je lucerna. může se z hlubin vašeho nitra vynořit na . že pouze zde najde ten druh světla. který jste stále hledali někde jinde. v němž by nebyla hloubka a světlo božské krásy. Jsou-li jejich struny příliš napjaté.

radikálně se změní i vaše vztahy s ostatním světem. budete štvancem neukojitelných tužeb vztahujících se k vnějšímu světu. Možná právě nyní nadešel čas pro fenomenologii duše. Je ironií. Tento bod osvětluje Mistr Eckhart. Když překonáte odstup. je způsob. který jste dosud udržovali od svého nitra. Takto obdarováni pak dokážeme k druhým lidem přistupovat jako k bytostem. nikdy v něm nic nenajdete. Duše tvoří a buduje náš vnitřní život. kterého se nemůže dotknout prostor. opuštěné a nečestné stránky své minulosti nebo znepokojující tužby. Pravé přátelství a svatost vedou člověka k tomu. po čem nejvíce toužíme. najdete jen prázdnotu a beznaděj. Svět není jednoduše tam. jakým se kolem sebe díváte. Duše není pouhou schránkou pro naši unavenou a frustrovanou . je zde a nyní. zmizí také všechny odstupy a vzdálenosti ve vnějším světě. Vytváří jej naše úmysly. Naše úmysly budují krajinu našeho nitra.povrch pravé poznání. Kdybychom na tomto místě pobývali často – abychom se nasytili. že veškeré vědomí je vědomím něčeho. Myšlenky jsou naše vnitřní smysly. Náš pozemský život se odehrává v čase a naše očekávání jsou tvořivou a konstruktivní silou. Branou k naší nejhlubší identitě není mechanická analýza. Většinou konstruujeme náš svět tak samozřejmě. že si to vůbec neuvědomujeme. Fenomenologie nám ukázala. Nebudete-li do svého vnitřního světa vstupovat naplněni láskou a tvořivým očekáváním. V nitru čeká na každého z nás nádherné přijetí. aby se často o samotě chodil zahřát ke svému vnitřnímu krbu. Potřebujeme duši naslouchat a její moudrost artikulovat v poetické a mystické formě. V tomto místě se nás dotýká věčnost. mimo nás. čas ani slabost těla. Zdá se. Naše nejhlubší potřeby nemohou být naplněny nikde jinde. Podle něj existuje v duši místo. Naše vnímání je pravá skutečnost. To. které jsou s věčností spojeny podobným způsobem jako my. v naší duši. Největší silou z těch. které utvářejí váš život. Postupně se naučíte vnímat skrytou rovnováhu své duše. Očekáváte-li. že ve svém nitru nenaleznete nic jiného než potlačené. a objevíte v něm božskou jiskru. že náš vnitřní svět má tutéž dynamiku. že teprve když získáte niterné vědomí sounáležitosti. Dokud nepocítíte vnitřní sounáležitost v samotě. posílili a obnovili – dali bychom sami sobě krásný dárek.

Jinými slovy. Tehdy se možná poprvé uvidíte takoví. děláme z ní něco bezvýznamného a neškodného. tvořivě a odvážně. Duše si zasluhuje. Pokud tyto myšlenky nejsou vašimi vlastními myšlenkami. Dostojevskij řekl. jakým pohlížíme na svět. že když jsou naše vnější smysly oslabené. že lidé si odpradávna uvědomovali její hloubku. co skutečně objevíme. aby zeslábly a vymizely. slyšíte místo hudby či hlasu blízkého člověka jen věčné ticho. Bojíte-li se své samoty nebo nemáte-li odvahu myslet jinak než nerozhodně či rigidně. Když máte špatný sluch. Chceme-li ji probudit. Vstoupit do kontaktu s touto podstatou znamená žít v souladu se svým osudem a s Prozřetelností. kde se naše zkušenost sklání před mysterium tremendum et fascinans – tajemstvím jinakosti. že mnoho lidí žije svůj život bez toho. která o vás pečuje na všech . Způsob vašeho myšlení rozhoduje o tom. jsou to myšlenky z druhé ruky – jako byste je koupili v secondhandu. nikdy nic nepoznáme úplně či dokonale. abychom měli stále na paměti. máme-li se v plnosti setkat se stvořeným světem. vidíte svět rozmazaně. a tím. váš život bude plný překvapení. Ke svému nitru se vztahujete prostřednictvím myšlenky.analytickou energii. negativní nebo omezené. Něco podobného platí i o vašem myšlení: je-li mdlé. To nádherně vystihl Mistr Eckhart: „Myšlenky jsou naše vnitřní smysly. Když v duši přestaneme vidět svatyni. Každý z nás se potřebuje učit jedinečnému jazyku své vlastní duše. má to bezprostřední vliv na naše vnímání vnějšího světa. to je pravý důvod vaší přítomnosti zde. nikdy ve své duši nenajdete nic velkého či krásného. Všechno vidíme přes brýle svých myšlenek. Tajemství vaší existence nemůže být redukováno na společenskou roli. že by kdy našli sami sebe. jaké je vaše vidění světa. i když býváme v pokušení vnímat ji tak. Naučíte-li se dívat se na sebe a svůj život s porozuměním.“ Víme. aby vás probudila. Musíme být při přemýšlení odvážnější. je třeba putovat až k hranici. Když máte špatný zrak. Tento jedinečný jazyk vlastního myšlení nám projasní a osvětlí náš vnitřní svět. Když dovolíte své vnitřní záři. Jsou-li myšlenky našimi vnitřními smysly a dovolíme-li. Jste věčnou podstatou. jednání. pak nikdy nemůžeme najít bohatství svého nitra. protože v ní viděli Boží příbytek. jací opravdu jste. ego či image. neobjevíte svou vlastní hloubku. Mezi způsobem. je těsná souvislost. nebezpečenství a nepředvídatelnost. je to veliká chvíle vašeho života.

nevyhradíme-li si pro ni čas a nevyplníme-li ji tichem. aby v samotě získal jasnější náhled na to. který nenabízí jejich smyslům žádné potěšení. následkem toho kultura současné civilizace je víc a víc homogenní a univerzální. lidé jsou na každém kroku povzbuzováni k povrchnosti. Existuje neuvěřitelně rafinovaný a velmi vypočítavý moderní průmysl rozvracející lidské nitro. Samota nemůže být blahodárná. Nesmíme však rezignovat na plnost svého bytí jen proto. Velká zátěž není tím pravým problémem. proč tolik lidí žije ve stresu.vašich cestách. Dochází k masovému exilu do vnější vrstvy života. Mlčení je jednou z obětí moderní kultury. abychom se vyhnuli bolesti. Učitelem těchto asketů bylo ticho: „Jistý bratr přišel k Mojžíšovi ze Skétis pro radu. Kláštery jsou zvláštní domy. kdo toto dělají opravdu a intenzivně. Obraz má neobyčejně velkou moc. Když někoho navštívíte doma. Ze všech stran na nás útočí vzrušující obrazy. kdo je. Ticho je jedním z hlavních prahů v tomto světě. je to. zazvoníte. aby riskovali svůj život ve vnitřním prostoru. Těm. který naprosto ignoruje to. Jsou to příbytky přemožitelů samoty. Na keltskou spiritualitu měla velký vliv spiritualita pouštních Otců. Na povrchu mysli jsme stále sváděni mocí obrazů. že nejlepšími druhy člověka na jeho životní . K asketické samotě patří mlčení. Náš niterný svět je násilně vyklízen mocí autority reklamních šotů a běžného společenského života. co vlastně dělá a kam se ubírá jeho život. se kterým můžete mluvit. Žijeme v intenzivní a vizuálně agresivní době. co je v nás hluboké. Tento exil do povrchnosti nás opravdu zbídačuje. Žít v asketické samotě není snadné. co patří do domény našeho vnitřního ticha. které se zde odehrály. že si nedopřejí chvíli ticha. kteří dobrovolně odešli ze světa a opustili jeho radosti. Svět je obetkáván nejrůznějšími sítěmi a některé obrazy se velmi rychle stávají univerzálními. pochybnosti i strach a děs. Asketa se odvrací od světa. Když přijdete do kláštera kontemplativního řádu. Tento proces sebeobjevování není snadný – může přinést utrpení. dveře a práh jeho domu jsou prostoupeny všemi rituály vítání a loučení.‘“ Keltové vždycky věděli. se říká kontemplativní lidé. Jeden z důvodů. Samota asketů. Vstoupíte. a za mřížkou se objeví člověk. Stařec mu řekl: ‚Jdi si sednout do své cely a tvá cela tě všemu naučí. nikdo vás ve dveřích nečeká.

že vyvěrají z hlubokého. Může se stočit kterýmkoli směrem a pokaždé narazí na něco nepředvídaného a neznámého. Skutečný rozhovor není konstruktem osamělého ega. Kdyby nebylo paměti. kterými začínaly a končily rozhovory. stáčejícím se doprava. která mají hloubku. je banální. která patří k jejich společenské roli. se často podobají pavouku. která používáme. které sledují. vítání a loučení. stále se opakující a povrchní. čistším a intenzivnějším. když je zapojena jak naše paměť.cestě jsou ticho a tajemství. Naše vnímavost je největší. k nám přišlo po mostě smysluplného rozhovoru. Skutečný rozhovor obsahuje prvky nepředvídatelnosti. Takové bohatství poezie. Jazyk je partnerem ticha.“ Doprava jde slunce. Příběhy. Slova. mají vždy formu požehnání. uctivého ticha. mezi nimiž byl vztah typu anam ˙cara. rezonanci. každého člověka denně přepadne nějaký nečekaný pocit. že to nejdůležitější. které se v dnešní době obyčejně vedou. nebo práce. z ticha vyšla všechna slova. Když se s někým dáte do řeči. V eposu The Taín dává Emer překrásné požehnání Cúchulainnovi. kterou nosili ve svých srdcích. Každého člověka denně napadnou nějaké nové myšlenky. Naše . jako kdyby byl výzkumnou cestou. který zběsile tká a tká síť ze slov. který nedává najevo svou příbuznost s realitou. konverzace by se stala příliš volnou. jak se lidé definují prostřednictvím cílů a záměrů.“ doslova: „Jezdím kolem tebe v kočáře. mělo samozřejmě vliv na jejich vnímání světa a na jejich rozmluvy. Rozhovory. nebezpečí a rezonance. Z keltských básní a modliteb máte dojem. načerpala svou sílu z ticha asketů. Keltské pozdravy. zpravidla neuslyšíte nic jiného než nějakou bezvýznamnou historku anebo seznam zdravotních potíží svého protějšku. tak i zkušenost. nýbrž vytváří společenství. Rozhovor patří k obětem moderní kultury. Proto se rozhovor může stát opravdovým dobrodružstvím. Říká mu: „Ať je tvá cesta požehnaná. léčivou moc a vnitřní náboj. tento směr přitahuje štěstí. protože nejsme zvyklí na takový způsob sebevyjádření. Při setkání s druhým člověkem však tyto myšlenky a pocity obvykle zamlčíme. Lidé se je učili zpaměti. Keltská tradice byla původně ústní tradicí. básně a modlitby žily po staletí v paměti lidí a v jejich ústním podání. Je bolestné poslouchat. co jsme od druhých přejali. zvlášť když si uvědomíme. Je to opravdu smutné. Jazyk. Jazyk poezie vyvěrá z ticha a do ticha se zase vrací. popisný a čistě diskurzivní. Tato perspektiva samoty a ticha činila setkání dvou lidí.

vám bude vyjeveno. Ticho je Boží sestra. které se objevují v naší spiritualitě. začneme vypracovávat gramatiku a geometrii popisující jejich vzájemné vztahy a zapomínáme na svou hlubší přirozenost. co mě oslňuje a působí. co je mezi dvěma lidmi nevyslovitelné. z nějž vznikají slova. Za jejich vznik jsou zodpovědné spíš naše nesprávné a povrchní představy a názory. které o sobě máte. že v tomto světě se nic nepodobá Bohu tolik jako ticho. která odkrývá skrytou hloubku. v míře bezpečí. Začíná se objevovat jistý rozdíl mezi představami. Ticho je velkým přítelem duše. jedna z prvních věcí. V jistém smyslu platí. bývají skryta v tichu mezi slovy nebo v hloubce toho. Rozpory. Jedním z úkolů pravého přátelství je s citem a tvořivostí naslouchat skrytému tichu. Hloubka a podstata přátelství se odráží v kvalitě ticha mezi dvěma lidmi. třebaže naše představa o ní je docela jiná. odhaluje bohatství samoty. či pro ticho. Mistr Eckhart řekl. které je mezi slovy a ve slovech samotných. které je zdrojem rezonance našeho jazyka. musíte pro ně vytvořit prostor. Když zapomínáme na toto ticho nebo je opomíjíme. a mezi vaší skutečnou. ticho se prohloubí. Měli bychom být tolerantnější k tichu. Jakmile si to uvědomíte. Často nejsou tajemství odhalována prostřednictvím slov.paralelní monology v koktavém staccatu jen zesilují naši izolaci. zbavujeme náš svět jeho tajemství. Když se začnete sbližovat se svým vnitřním tichem. vše. Jakmile si je vytvoříme. V moderní době si s vyjadřováním svých názorů rozhodně nedáváme na čas. Dosáhnout takové kvality vnitřního ticha je velmi obtížné. kterých si povšimnete. Nedovedeme již rozmlouvat s mrtvými či s nepřítomnými. zpravidla nepramení z naší duchovní přirozenosti. Někdy jsme přitom povrchní a velmi často se opakujeme. je plytké tlachání na povrchní úrovni vaší mysli. hlubší přirozeností. Miluji všechno to. co potřebujete znát. k onomu plodnému tichu. Nemáme dost trpělivosti pro ticho. že si ještě výrazněji uvědomuji svou vnitřní temnotu. Důvěřujete-li své samotě. jež jim oběma skýtá. Francouzský básník René Char napsal tato nádherná slova: „Síla je tichá. jeho jemných vrstev.“ Ticho je zde zobrazeno jako síla. psychologií či duchovních programů. Má-li začít pracovat pro vás. Ticho je Boží sestra. . že nepotřebujete žádný arzenál a terminologii terapií.

Když lidé objeví svou vlastní složitost. aby v rozporu poznal komplexní . Individualita není nikdy jednoduchá. definuje jej jako něco nemožného. polekají se a kladivy přejatých. těsně před probuzením se pak vracejí zpět. Často vidíte lidi. singulární já. Jednou z nejzajímavějších forem komplexnosti je rozpor. Trvale pobývají ve válečné zóně. Západní myšlenková tradice. počínaje Aristotelem. co je nesprávné a nelogické. jsou ve skutečnosti vaše vlastnosti. naše existence je tím velmi ochuzena a náš přístup k tajemství je zatarasen. který vás bude trápit celý život. Často se zdá. Řekové věřili. Příliš často však imaginaci degradujeme na techniku. Vnitřní rozpory jsou vaším bohatstvím. Potřebujeme znovu objevit rozpor jakožto tvořivou sílu v duši. se v našem jednání projevovat nemohou. Potřebujeme myšlenkové modely či vzory. secondhandových myšlenek stlučou tuto bohatou vnitřní krajinu do monolitu. Pokud takové rozpory řešíte pouze na povrchní úrovni. až ke krbu spřízněnosti. Pouze Hegel měl dost pronikavé. nemá jen jednu dimenzi. co se vymyká zákonitosti. a tudíž jako ukazatel toho. může ve vás vzniknout vážný vnitřní konflikt. Všechna naše nesčetná já. Rádi se přizpůsobí jednoduchému modelu. nedokázali sestoupit hlouběji. kteří trpí bolestným vnitřním rozdělením. kde dvě protikladné síly nejsou vzájemně nepřátelské.Tlačenice u krbu naší duše. Na nejhlubší úrovni lidského srdce neexistuje jednoduché. že postavy. Někdy se ocitnou ve vzájemném rozporu. považuje rozpor za něco. Potřebujeme si osvojit nový pohled na úžasnou komplexnost svého já. jako by v lidském srdci byla hotová tlačenice. Pokud je však neznáme. protože představují protichůdné sklony. které této komplexnosti odpovídají. jak se s nimi setkáváme ve svých nejhlubších meditacích. nýbrž se ukazují být dvěma různými aspekty jediné skutečnosti. vydávají se do světa a prožívají tam svá vlastní dobrodružství. která nám má pomoci řešit naše problémy. jemné a vstřícné myšlení. Chtějí žít bez problémů. které vystupují ve vašich snech. které opouštějí vaše tělo. Mluvíme zde o imaginaci a o jejím bohatství. nejsou již otevření ani sami vůči sobě a život se z nich docela vytrácí. V hlubinách našeho nitra je celá galerie rozmanitých já. Každé z nich vyjadřuje jinou část vaší povahy.

Měli bychom ke své vnitřní rozpornosti přistupovat trpělivěji. Udržujeme-li své trápení na této povrchní úrovni. To. Měli bychom přehodnotit svůj názor na to. protože to by znamenalo vykročit do neznáma. Negativní skutečnost je jedním z nejbližších přátel našeho osudu. jako bychom propadli chorobné a ničivé závislosti na negativním. budete se stále více podílet na harmonii. nikoli k pouhému nahrazení jedné představy. kdybychom alespoň dokázali negativní skutečnosti přijímat se stejně vlídnou tváří jako radostné a příjemné. Nechceme se vyléčit. Potřebujeme negativní skutečnosti nově pochopit a naučit se je integrovat. Když stojíte před obrazem Kandinského. nakonec však spásné a léčivé proměně. Naše životy by nesmírně obohatilo. co nazýváme negativním. aby se k nám vracelo. tam je život a růst. abychom si osvojili etiku autenticity. která zahrnuje a zároveň míjí zjednodušené záměry přímého přístupu. která nás za všemi těmito rozpory čeká. Často to vypadá. Umělecký prožitek vám může pomoci. že se tak zoufale držíme toho. Taková perspektiva nám umožňuje získat komplexnější představu o pravdě. vstupujete do chrámu . vyhýbáme se zprvu hrozivé. Kde je energie. V rozporu je obsaženo skryté světlo a životodárná energie. To vám dá odvahu ke konfrontaci s hlubinami. k níž dojde. Když se negativnímu vyhýbáme. Nese v sobě základní energie. V asketické samotě se vaše rozpory budou moci jasně a výrazně manifestovat. je obvykle povrchně chápaný rozpor. které nezbytně potřebujete a které nemůžete najít nikde jinde. abyste si k negativním skutečnostem vytvořili kreativní a přátelský vztah. roviny či systému jiným – tak totiž změna často probíhá. Zde může hodně osvětlit umění. co nám ve skutečnosti škodí. jen je povzbuzujeme. neboť předkládá mnoho náznaků negativního takovou formou. Vyžaduje. aby spoluutvářely naši identitu. jež odmítá pouhý lineární pokrok: chce probudit všechny latentní síly zkušenosti. která vám umožňuje podílet se ve fantazii na jeho možnostech. Je zarážející. Rilke říkával. Naše vlastní rány jsou pro nás zdrojem zvrácené rozkoše – dovolujeme jim. s temnotami a s riziky vašeho života. že překážky patří k největším přátelům duše. čelíme-li svým vnitřním rozporům. aby se v nás mohly rozmanité dimenze naší duše setkat a sblížit. Právě díky jejich vnitřní turbulenci a střetávání dochází k úplné proměně.sílu růstu. Zůstanete-li této energii věrní. co je to negativní skutečnost.

barev, kde se slaví dokonalá liturgie rozporů. Když posloucháte Marthu Argerichovou, jak hraje Rachmaninův Klavírní koncert č. 3 d moll, op. 30, jste svědky uvolňování vzájemně protikladných sil, které v každém momentu ohrožují a podrobují zkoušce velkolepou symetrii formy, jež je jejich rámcem. S negativní skutečností se můžete spřátelit jen tehdy, uvědomíte-li si, že není destruktivní. Často se zdá, že morálka je nepřítelem růstu. Morální pravidla nesprávně chápeme jako popis cesty, kterou musí naše duše jít. Avšak nejlepší směry v morální filozofii nám říkají, že tato pravidla jsou pouhými ukazateli, jež nás mají upozornit na komplex hodnot, které jsou latentně přítomné v našich rozhodnutích nebo které z nich vyplývají. Morální pravidla nás mají povzbudit k tomu, abychom jednali čestně a spravedlivě a cítili s druhými lidmi. Nemohou být přesným popisem žádoucího jednání z toho prostého důvodu, že každý člověk je jiný a každá situace je jiná. Když si na sobě povšimneme něčeho nemorálního, obvykle máme sklon se na sebe zlobit a pokoušíme se o jakýsi morální chirurgický zákrok, který by měl tuto vadu odstranit. Takto však dosáhneme pravého opaku: nemorálnost se fixuje. Tím se jen posílí naše negativní sebehodnocení, ignorujeme přitom svou schopnost vnitřního růstu. Duše funguje poněkud paradoxním způsobem: Snažíte-li se před problémem uniknout nebo ho násilím odstranit, bude vás stále pronásledovat. Takovou situaci lze vyřešit jedině proměnou tohoto problému: vytvořte podmínky pro to, aby mohl projevit svůj tvořivý potenciál a stal se něčím pozitivním, co obohatí vaši osobnost. Negativní skutečnosti mají jednu výbornou stránku a tou je jejich pravdivost. Negativní skutečnost vám nelže. Jasně vám sděluje, kde jste nedostatečný, a vašich kladů si nevšímá. Když zůstanete sám se svou samotou, negativní skutečnosti patří k prvním, které se vám ohlásí. Nietzsche říká, že jedním z nejlepších dnů jeho života byl den, kdy všechny své negativní vlastnosti znovu pokřtil jako své nejlepší vlastnosti. Takový křest znamená, že přestanete potlačovat všechno to, co se na první pohled jeví jako nežádoucí, a přijmete to jako součást svého života. Takové znovunalézání sebe samého je pomalá a obtížná práce. Každý člověk má určité vlastnosti nebo jeho život obsahuje určité skutečnosti, které jsou trapné, obtížné, zkrátka negativní. Jednou z vašich svatých povinností je přistupovat k nim laskavě. V jistém

smyslu jste povolán k tomu, abyste byl milujícím rodičem svých špatných vlastností. Vaše laskavost bude pomalu léčit jejich negativitu, zmírňovat jejich strach a přesvědčovat je, že vaše duše je jejich domovem, v němž nejsou souzeny a kde se násilím neprosazuje jednou daná, striktně vymezená identita. Negativní skutečnosti nás tolik trýzní právě proto, že touží po našem soucitu a provokují nás k rozšíření hranic naší osobnosti, na kterých ve své omezenosti tak křečovitě lpíme. Způsob, jakým pohlížíte na svět, je vaším domovem, a váš domov by měl mít tolik příbytků, aby mohl pojmout celou vaši nespoutanou božskou podstatu. Taková integrace respektuje mnohočetnost a rozmanitost našich vnitřních já. Nechce je násilně sjednocovat, dovoluje jim, aby koexistovala a každé z nich svým jedinečným způsobem přispívalo k vytvoření harmonického celku. Takové pozvolné znovunalézání sebe samých vyžaduje, abyste se stali velkorysými a měli odvahu riskovat, a to ne pouze ve svém nitru, ale i ve vnějším světě, na úrovni mezilidských vztahů. Je pravděpodobné, že když Ježíš vyzýval své stoupence, aby milovali své nepřátele, mluvil právě o této problematické oblasti. Při výběru svých „protivníků“ bychom měli být opatrní. Probuzená duše by měla mít pouze důstojné „protivníky“, kteří se hlásí ke své negativitě a jsou pro vás skutečnou výzvou. Naučit se milovat své protivníky znamená získat svobodu, kterou vám nemůže vzít žádná zášť, hněv ani hrozby.

Duše miluje jednotu.
Když se rozhodnete učinit svou duši domovem, v němž jsou s láskou přijímány všechny skutečnosti tak, jak přicházejí, vaše vnitřní rozervanost se ztratí. Vaše opuštěná, zanedbávaná a negativní já splynou v nedílnou jednotu. Duše je moudrá a citlivá, ví, že kde je jednota, je i sounáležitost. Duše miluje jednotu. Co vy rozdělujete, vaše duše zase spojí. S přibývajícími zkušenostmi se vaše paměť plní směsicí rozmanitých vzpomínek. Duše je kněžkou paměti, vybírá, třídí a pořádá vše uplynulé tváří v tvář přítomnosti. Tato liturgie vzpomínání, doslova nového členění (angl, re-membering), ve vás stále probíhá. Samota vám může nabídnout skutečné bohatství a nekonečnou kreativitu. Samota přírody je především tichá. To krásně vyjadřuje stará irská moudrost: „Castar na daoine ar a chéile ach ní ˙castar na sléibhte ar a chéile“ – což znamená: „Hory se nesetkají nikdy, ale lidé se mohou

vždycky sejít.“ Je zvláštní, že dvě hory stojí vedle sebe miliony let, a nemohou se k sobě ani trochu přiblížit. Mohou z nich však sestoupit do údolí dva lidé, kteří se navzájem neznají, setkat se a sdílet spolu své vnitřní světy. V takovém oddělení prožívá příroda svou samotu určitě nejsilněji. Oceán je pro lidské oko jednou z nejúchvatnějších podívaných. Na mořském břehu můžeme být svědky zázraku dokonalé plynulosti. Když prožíváme duševní zmatek, je uklidňující projít se po pobřeží a nechat do sebe vstoupit rytmus oceánu. Oceán rozmotá vaše vnitřní propletence. Všechna vlákna se uvolní a vrátí na své místo. Umělé rozpory se zmírňují, uvolňují a uzdravují. Avšak oceán sám sebe nevidí. Ani světlo, díky kterému vše vidíme, samo sebe nevidí, světlo je slepé. V Haydnově Stvoření světa završuje stvořitelské dílo právě slavnostní příchod muže a ženy. Naše samota je jiná než samota přírody a světa zvířat. V lidské mysli existuje jakési zrcadlo, které uchovává vše, co se v něm odrazí. Lidská samota proto neznamená nutně totéž co osamělost. V hluboké samotě je přítomno silné napětí a mocné přitažlivé síly. Když se uchýlíte do samoty, prožíváte společenství se vším a se všemi. Když se horečnatě snažíte vyniknout ve vnějším světě a hledáte útočiště ve své společenské roli a svém image, ocitáte se ve vyhnanství. Když se tiše a trpělivě vracíte k sobě samému, nalézáte jednotu a sounáležitost. Věčnost a hloubku, jež se skrývají ve vaší samotě, nemůže vnímat nikdo jiný než vy sám. To je jedna ze skutečností, ze kterých je zřejmé, že k individualitě jistá samota patří. S věčností ve svém nitru se setkáte pouze tehdy, budete-li čelit a vzdorovat svému strachu. Nic nevyvolává pocit osamělosti víc než strach. K světu vašeho nitra nemá přístup nikdo jiný; jste jeho správcem a vstupní branou. Nikdo jiný nemůže tento svět vidět tak, jak jej vidíte vy. Nikdo jiný nemůže vnitřně prožívat váš život tak, jak jej prožíváte vy. Je tedy zcela nemožné srovnávat dva různé lidi, protože každý z nich stojí na zcela rozdílné půdě. Když se srovnáváte s druhými lidmi, zvete si do svého vědomí nepřítele. Je to nebezpečné, protože takový host vám může ublížit. Jeden z nejtěžších úkolů, které stojí před člověkem usilujícím o hluboký vnitřní život, spočívá v tom najít svou osobní dynamiku, svůj jedinečný jazyk, své vlastní vnímání světa a ono místo ve svém nitru, kde prožíváte

neonové vědomí velké části moderní psychologie a spirituality nám ke sblížení s naší duší nepomůže. musíme chránit. Země pak udělá svou práci. že právě tato odrůda brambor se musí zasadit hustě vedle sebe.sounáležitost s ostatním světem. V úterý zasadíte brambory a máte z toho radost. Zasahovat do jejího rytmu a zpochybňovat její temnou moudrost nikdy nepřinese nic dobrého. abyste se své vizi zcela oddali a stále se k ní vraceli. nikdy vám . duši odmítl a vytlačil ji na okraj. pohasnou a zmizí. Plachost je tajemná. Proto se dnes objevuje takový hlad po jazyku duše. jak někoho přimět. uvidíte jen zkreslený obraz. Přestože být plachý nemusí být úplně snadné. by mohl být respekt k její plachosti. Pokoušíte-li se pohlížet na sebe tak. Na naše soukromí má destruktivní vliv moderní informační technologie. Když na jaře sejete. vaše vlastní vnitřní světlo a krása vyblednou. která je typická pro většinu našich dnešních rozhovorů. kdo vám řekne. Duše je plachá. co je v nás hluboké a skryté. Moderní svět. semena padají do temnoty země. Ke spiritualitě nevměšování. Nietzsche řekl. Příští pondělí se setkáte s odborníkem. Tajemství je sestrou posvátného. Hlad po jazyku duše ukazuje. aby se o vás zajímal. Pouze tam může žít ve svém vlastním rytmu a podle své vlastní povahy. kde nyní živoří. že zasadíte-li brambory příliš hustě vedle sebe. se z našeho života vytratil i smysl pro posvátné. člověk působící plaše je rozhodně přitažlivý. zvláště pak k moudrosti temného podsvětí. Když žijete na venkově. který přinesla moderní doba. přesvědčený o své soběstačnosti. Jinak řečeno. Vaše představa o duševní kráse musí zůstat vaší soukromou záležitostí. naučíte se úctě k přírodě. Máme-li navázat spojení se svým vnitřním životem. To. že duše byla přinucena uchýlit se do ústraní. Jedním ze způsobů. neměli bychom se snažit rovnou se duše zmocnit nebo se s ní střetnout. Ve středu potkáte někoho. Máte-li svému životu zůstat věrní. že jeden z nejlepších způsobů. Znovu je vykopete a zasadíte blíž k sobě. jak vás vidí druzí. nic se vám neurodí. vzácná a hluboká hodnota. Nemá nic společného se ztřeštěnou povrchností. je třeba. je červenat se. Pokud budete podobným způsobem pokračovat. který tvrdí. Vykopete tedy brambory a zasadíte je dál od sebe. Se zánikem úcty k tajemství. jak znovu navázat kontakt s hlubinami své duše.

která otvírá novou ránu. že jim to ani trochu nepomůže k tomu. těžko dosažitelné. Hegel k tomu krásně říká: „Die Wunden des Geistes heilen. ale nezmiňuje se o tom. Dnešní lidé neustále prohrabávají hlínu svého srdce. který vysvětluje. Objevili starou vzpomínku. aby se změnili. Analýza možná není správnou cestou k poznání naší vnitřní temnoty. proč jsou takoví. Možná si dlouho nevšimnete žádného pohybu. ohne dass Narben bleiben“ – „Rány ducha se uzdravují a nezůstávají po nich jizvy. pouštějí se do toho znovu a znovu. i to. jací jsou. které musejí překonat na své cestě k světlu. k tomuto léčení však dochází na skryté. Žijeme-li jej plně. Potřebujeme si uvědomit. Pokud ke svému zranění přistupujeme citlivě a laskavě. Byli jsme na tento svět posláni proto. Vnitřní svět se neotvírá snadno a rychle. aby svou tajnou práci vykonávala na odvrácené straně vašeho života. a poté vyzvat temnou hlubinu své duše. Jedním z největších hříchů je nežít svůj život. Je moudré dovolit duši. Mnoho lidí uvázne v její pasti na dlouhá léta a je ironií. V přírodě neuvidíte stromy. a vytváří si přitom tolik větviček a kořínků. Neúnavně ze svých srdcí odhrabávají hlínu. co potřebujete. Všichni máme skrytá zranění. vyléčí se. Negativní introspekce duši škodí. že jedním z největších hříchů je nežít svůj život. Život sám je veliká svátost. abychom všechno to. mají lepší plán. Dostali jiný nápad. co se stane v našem nitru. kolik jich potřebuje k vyjádření své nespoutané touhy. Možná se vám dostane jen nepatrných náznaků vašeho vnitřního růstu. dolů do tmy a nahoru ke světlu. budete obdařeni vším. skrze kterou jsme zraňováni i léčeni. Měli bychom s nimi být spokojeni a radovat se z nich.“ Každé vaše zranění lze vyléčit. Podstatný vliv na vaše uzdravení má naděje a její kreativní potenciál. našli nový syndrom. neanalyzované úrovni naší přirozenosti.na zahradě nic nevyroste. Pokud své duši důvěřujete. měli bychom je ošetřovat a umožnit jim. kde jsme byli zraněni. Každý strom roste najednou dvěma směry. aby se vyléčila. život nám bude věrný. aby tuto poraněnou tkáň vyléčila a obnovila naši vnitřní jednotu. Hlubiny duše nelze prozkoumávat ve studeném světle sebeanalýzy. co se nám přihodí ve vnějším . které by se vážně zabývaly terapií svého kořenového systému nebo analyzovaly překážky. Západní tradice nám říká mnoho o povaze negativních skutečností a o povaze hříchu.

kdyby jej měl omezovat strach a umělé překážky. Od naplnění jejich osudu je odvádí mnoho falešných důvodů. svornost. se budeme vracet stále častěji. které existují jen v jejich mysli. kde prožíváme klid a pohodu. Když se snažíte chovat jako ostatní nebo vtěsnat se do předem určené formy. Každá duše má jiný tvar.“ Skutečné božství je tedy tam. že ještě stále máme čas. vše ve vašem životě se harmonicky sladí. Celý život tak odkládal naplnění svých nejhlubších snů. to je člověk. Na toto místo v nitru. jaký se od nás očekává. plně prožili. který odpovídá naší přirozenosti. jaký bychom mohli milovat. Sladíme se s rytmem svého já.světě. kreativita. otevře se před námi bezpočet skvělých možností. Měli bychom se k němu přiblížit s úžasem dítěte. temnota a negativita v harmonii. který žije plně. aby náš strach nebo očekávání ostatních lidí posouvaly hranice našeho osudu Máme úžasnou výhodu v tom. Pokud žijete život. protože si myslel. který dřímá u krbu naší duše. století. Irenaeus. Nikdy bychom neměli dovolit. Každému je určen zvláštní a tajemný osud. Je smutné být u smrtelného lože někoho. dostane se vám ochrany a bude vám požehnáno. kým jste. že na to bude mít v důchodu dost času. Potřebujeme se vrátit k vnitřní samotě. a slyšet jej říkat. Budeme-li znovu jako děti. touží po úplném životě. Máme jen jeden život a byla by škoda. . kde je veškerá krása. jaký by rádi žili. Nejsou to skutečné překážky. Zbytečná břemena sklouznou z našich zad. kdo je naplněn lítostí a smutkem. Někdy je duchovní bída v našem nitru i v našem okolí důsledkem skutečnosti. zrazujete svou individualitu. Naše hliněná forma se postupně naučí ladně kráčet po této nádherné zemi. ale spíše jen život. řekl: „Boží sláva. znovu najít sen. Dovolíte-li si být tím. že nežijeme život. radujeme se a chválíme krásu života. o čem vždycky snil. Mnoho lidí nežije život. jaký se vám líbí. které objevuje něco fascinujícího. vynikající filozof a teolog 2. Nežijeme v rytmu. To je krásná představa. že nestihl udělat to. Boží kreativita je plná vášně.

Pohyb nás přitahuje. že tvá duše je jedinečná. jak podzimní vítr odnáší suché listí a ohýbá vzrostlé stromy. Vše živé se pohybuje. Uchvacuje je pohled na oceán v době přílivu. Kéž si uvědomíš. Kéž si vážíš své vlastní osobitosti a odlišnosti. Všimne si i sebemenšího zachvění. která ví o tvé sounáležitosti s vesmírem. kterou uděláme. dobrého a věčného. putujícím od prahu k prahu a ke stále novým . Náš život uvádí do pohybu posvátná touha našeho srdce. Kéž se naučíš dívat se na sebe sama se stejnou radostí. že je ti určen zvláštní úděl. Kéž objevíš svou duši. Oku lahodí jemný pohyb světla. které v pravidelném rytmu omývají pobřeží. líbí se mu svit letního slunce za oblaky plujícími přes louky. Každá nová zkušenost.Požehnání samotě. batolata se snaží chodit a dospělí kráčí k vytoužené nezávislosti a svobodě. obohacuje naši duši a prohlubuje naši paměť. Tento pohyb nazýváme růstem. Kapitola čtvrtá. a že pod povrchem tvého života se děje něco krásného. Člověk je věčným nomádem. že duše. Práce jako poetika růstu. Naše srdce si nejvíc ze všeho přeje. Změna a růst jsou skrytým srdcem času. Lidské oko zbožňuje pohyb. že nejsi nikdy sám. Miminka chtějí lézt. hrdostí a nadějí. Rádo pozoruje. Kéž si uvědomíš. tě intimně spojuje s jeho rytmem. Oči se radují z pohybu. na velkolepý tanec vln. aby tento pohyb nebyl ničím přerušován ani vychylován ze svého směru. nýbrž aby byl plynulý a sladěný s rytmem našeho života. její sílu a její světlo. nýbrž vnitřní duševní růst a osobní vývoj v rámci celého života. Nejúžasnější formou růstu není růst fyzický. s níž na tebe v každé chvíli pohlíží Bůh.

růst vstupuje jedině branou rizika. pohodlnost a netečnost nám brání v tom. ze kterého se díváme. že pod povrchem našich životů se skrývá věčnost. Každý nový zážitek odkryje další dimenzi naší duše. Skutečně však rosteme jen tehdy. V nebezpečí se však skrývá tvá spása. aby naše duše zůstala čistá a svědomí neposkvrněné. Takto potají změna a možnost ovlivňují náš vnitřní růst. Není divu. můžeme spatřit netušené možnosti. která představuje lidskou mysl. který vás nutí čelit rozporům a nést různá rizika. objevit neznámou oduševnělost. kde otvírají stále nové hloubky. Neznamená to ani vyhýbat se riziku a nebezpečí. Duše miluje riziko. Jak však řekl Stanislavskij. ruský dramatik a filozof. John Henry Newman to krásně vystihl touto větou: „Růst znamená měnit se a být dokonalý. Hodně záleží na úhlu našeho pohledu – na okně. která už čekají. Když jste věrni růstu. to není chladná bezchybnost. jakkoli netečně a beznadějně může působit navenek. když opustíme své okno a zamíříme k jiným. Hölderlin napsal: Snadné i obtížné je poznat Boha. Ústředními pojmy poetiky růstu jsou možnost a změna. Abychom si jej trochu přiblížili. k němuž dochází v lidské duši. až z nich pohlédneme ven. ustálené zvyky. Růst. nám pomáhá. . Dokonalost. abychom si uvědomovali. Ve skutečnosti nás může vést k dokonalosti.“ Změna proto není nic hrozného. Samolibá spokojenost. naši věrní průvodci. představme si věž s mnoha okny. Mnozí lidé zůstávají celý život u jednoho okna a každý den se stále stejným způsobem dívají na jednu a tutéž scénu. V hlubině každého života se děje něco věčného. Růst znamená měnit se. prožíváte svůj život naplno. je úžasně složitý.zážitkům. Tuláci obyčejně směřovali do cizích zemí a na neznámá místa. „nejdelší a nejdobrodružnější cestou je cesta do vlastního nitra“. abychom svůj život žili opravdu citlivě. nově nahlédnout do říše kreativity. že byl člověk odpradávna považován za tuláka. Jejich stálý pohyb v našem nitru. Uděláme-li to. znamená měnit se často.

který je vám darován. každý den chápali jako nový začátek. aby lidské oko „žehnalo všemu. které zde ještě nikdy nebyly. pominulo… Hle. sami sobě. překvapivého a nepředvídatelného. co vidí. žeň je však zanedbatelná. všecko tvořím nové. Ve Zjevení Janově Bůh říká: „…neboť. Každý den je jiný.Aby se možnost a změna proměnily ve skutečný růst. zda ji dokážete uskutečnit ve svém každodenním životě. Bože dej mi čisté srdce . a přináší nám něco nového. jenž mi dosud nikdy nebyl svěřen požehnáš tak své vlastní triumfující přítomnosti. píše a píše. potřebují konkrétní časovou formu – potřebují den. Bože. Naše životy se odehrávají v prostoru vymezeném dny a jsou utvářeny jejich rytmem. Tuto báseň prostupuje metafora vidění. jak obtížné je psát dobrou poezii. Skvělý polský básník Tadeusz RóŜewicz popisuje. Vznáší prosbu. Autor píše. Váš život přijímá každé ráno formu nového dne.“ Nový den rozvíjí to. Keltové nikdy nezačínali den s perspektivou nekonečného a únavného opakování rytmu dne a noci. Požehnám svému sousedovi A můj soused nechť požehná mně. že každý jednotlivý den je mikrokosmem celého vašeho života. Máte-li čestně a úplně dostát všem možnostem svého života. je třeba hodnotným způsobem využít možností přítomného dne. druhým lidem a přírodě. Možná chcete změnit svůj život. Jedna krásná keltská modlitba vidí v tomto smyslu den pro jeho neopakovatelnost jako Boží dar. Keltská úcta ke dni Keltská spiritualita uznává nesmírný význam každého jednotlivého dne a usiluje o jeho posvěcení. možná chodíte na terapii nebo se snažíte o zbožný život. osud vaší nové vize však závisí na tom. Den je čas. aby pak ony žehnaly všemu. Požehnej mým očím. co se již stalo. Bože požehnej tomuto novému dni. v němž máme rozjímat a žehnat Bohu. co bylo.“ Den je tak drahocenný proto. a aby Boží zrak tento den chránil a řídil. RóŜewicz však cituje staré rčení: „Prožít dobře den je obtížnější než napsat knihu. Každý nový den přichází s možnostmi a přísliby. co vidí“.

prostoupenou Božím duchem. Do nového dne se nevstupuje s arogancí. ať je sám či ať je jich mnoho. které prožíváte. Bůh je s fyzickou popisností představován jako božský anam ˙cara. nýbrž zářivou a numinózní skutečností. Dny do nás vstupují. Den nám připadá jako klec zvláště tehdy. je vtisknut tvar vašeho života. kdo by mi přál něco zlého. když jste obklopeni přírodou. Překrásnou invokaci dne obsahuje také stará báseň Nářek jelenů: Dnes procitám neboť mě vede Boží síla. V moderním životě je den bohužel často klecí. Dnům. ať je daleko či blízko. Samotné procitnutí je vnímáno jako dar. neboť se přede mnou prostírá Boží cesta. Mnoho dnů a mnoho času trávíme . Neboť Boží vojska mě ochraňují před nástrahami démonů před pokušením a neřestí. neboť mě slyší Boží ucho. neboť mě podpírá Boží moc. elán a sílu. neboť Boží štít mě chrání. v níž člověk ztrácí mládí. když jej trávíme na pracovišti. Keltové prožívali každý nový den uprostřed přírody. neboť mě střeží Boží ruka. Pro Kelty nebyla příroda hmotou. Je snadné přistupovat k přítomnému dni kreativně. neboť nad mou cestou bdí Boží oko. Chápeme-li den jako posvátný prostor. neboť mě řídí Boží moudrost. Z této básně je zřejmá keltská víra v Boží všudypřítomnost. V každé chvíli a každé situaci je naším důvěrným a ostražitým přítelem. která měla svou krásu.ať se ti nevzdálím z očí požehnej mým dětem a mé ženě a požehnej mému majetku a dobytku. neboť ke mně mluví Boží slovo. který nám dodává odvahy. stává se tak skvělým rámcem pro kreativitu. před každým. nýbrž s touhou velebit Boha. hloubku a svůj potenciál.

kteří se ještě pořádně neprobrali. aby se zabývali pocity. Na první pohled se zdá. tajemné a hodnotné. Máme často pocit. V jistém smyslu na světě neexistuje nic tak rychlého jako myšlenka. nevidíme je. neviditelná skutečnost v nás získává formu a projevuje se. že jakkoli je naše práce žádaná. Každý život potřebuje mít možnost projevit se. Celý den pracujeme. Každý člověk hluboce touží po sebevyjádření. nemají už sílu na to. méněcenní a zbyteční. Naše práce by proto měla být místem. Vyrovnat se s tím může být velmi nesnadné. aby přežila. Večer jsou tito lidé unavení po dlouhém pracovním dni. Také naše pocity jsou schopny rychlého pohybu. Ti z nás. Když se konečně dostanou domů. je myšlenka. že děláme práci. myšlenkami a touhami. Je pravda. Většina z nás pracuje. kde se duše může stát viditelně přítomnou.tím. Nechce se od nás víc než naše energie. Chceme-li mít pocit. jsou ospalí. a když večer odejdeme domů. měla by být arénou plnou možností a prostorem pro skutečné sebevyjádření. že jednou z definic energie je schopnost pracovat. Potřebujeme si vydělat peníze – nemáme na výběr. co nazýváme prací. Naše přirozenost hluboce touží po tom. jsou však často v zajetí monotónnosti. potřebujeme tento neviditelný vnitřní svět vyjádřit. Den se podobá dni jako vejce vejci. Všechno to. že jsme skuteční. Duše se touží projevit. se může objevit ve viditelné formě. Pocit. zůstávají převážně neviditelné. kterými se duše projevuje. děláme ji v podstatě mechanicky a nikdo ji pořádně neocení. nás unavuje a vyčerpává. se cítí frustrovaní. neklidní a frustrovaní. Většina z nás pracuje pro někoho jiného a při své práci spotřebuje hodně energie. nikdo si na nás nevzpomene. při které nemůžeme použít svůj cit a tvořivost. Ale taková by práce vůbec neměla být. . aby se mohla projevit v tom. Naše práce je víceméně anonymní. Její rychlost nás přesvědčuje o úžasné hbitosti naší duše. kdo pracují. Jedním z nejkrásnějších způsobů. Na druhé straně ti. Třebaže však myšlenky a pocity spoluurčují naši identitu. které celý den odsouvali. že sblížit svět práce se světem duše je velice obtížné. co je v nás neznámé. kdo jsou nezaměstnaní. Může zaletět kamkoli a ke komukoli. Jejich den jim už ukradl stres a napětí. že trávíme celé dny zavření v kleci. Ráno vycházejí do ulic měst tisíce lidí. Když něco děláme.

Někdo třeba záviděl svému sousedovi. žádné výsledky nevidíte. V tento den Keltové hlídali své studně. knih a poezie. Když se dva lidé neměli rádi nebo se chtěli navzájem zničit. v krajině vzniká něco nového. když jsem dokázal zvládnout práci. aby se obrátila proti tomu. Práce po nás vyžaduje mnoho úsilí a dřiny. Je namáhavá. Mrzelo mě. . co je neviditelné – duševní svět. převládá zde důraz na funkčnost a vnější dojem. Takovou negativitu ilustruje příběh. večer přesně víte. když se den nevydařil a večer jsem měl pocit. otrávit či poškodit negativní či destruktivní duchové. kterou jsem měl na daný den připravenou. který vidí i to. Když na slatiništi kopete rašelinu. Potřebujete však hodně trpělivosti a sebedůvěry. zahrada vám vydává plody svého lůna. vstoupil jsem do světa myšlenek. vidíte úrodu. co zde předtím nebylo. ani se tvořivě projevit. a proto nás vždy činí zranitelnými. kterou sklízíte. Práce na farmě vám skýtá velké zadostiučinění. často svému nepříteli zničili úrodu. To byl svět pisreogy. co nevidíte. ale její výsledky vidíte brzy. kdo pracuje. který spočíval v negativní invokaci a v použití symbolu vejce. když mi někdo vysvětlil. Brambory pak byly zkažené. Destruktivní přání bylo realizováno prostřednictvím rituálu. Už tehdy jsem měl radost. Pouze občas letmo zahlédnete ovoce své práce. Dokonce i v keltské tradici lidé s negativními sklony působili na přírodu. že jsem nevyužil všech možností. Když stavíte na okraji svého pole hraniční zídku. abyste neztratili odvahu pracovat na něčem. Byli jsme chudí a každý z nás musel udělat svůj díl práce. které sousedově zemi vzalo její moc a plodnost. jak mám pracovat. Práce na farmě měla viditelné.Vyrostl jsem na farmě. kolik jste jí ze země vydobyli. Když vykopáváte brambory. Měli byste cvičit svůj vnitřní zrak. Mají pocit. a tak mu mezi brambory zasadil vejce. nezpochybnitelné výsledky. mohli by je zničit. Tento druh práce náleží k říši neviditelného. Když jsem odešel z domu. které mi tento den nabízel. Vždycky jsem byl vděčný za to. Ve vaší mysli zraje neviditelná úroda. kde vznikají a rozvíjejí se myšlenky a kde se rodí vaše pocity. Mnoho lidí je nespokojeno se svým pracovištěm. Pisreoga. Většinou je pracoviště neosobní. Když pracujete duševně. že na tomto místě nemohou ani růst. První květen byl pro Kelty nebezpečným datem.

jak bylo zvykem. Na pracovišti může být dokonce i zcela nepřátelská atmosféra. Mohou vás kritizovat. Fluidum jakožto duševní struktura. požehnáním: „Dia Dhuit. Jednou se v sousední vesnici stalo. Fluidum je duševní struktura osoby. To není nic příjemného. a tak jej farmář svinul a odnesl si jej domů. se mohou dít úžasné věci. což znamená: „Mám jen provaz od té staré baby. na pracovišti s negativním a destruktivním étosem. kde je étos pozitivní. Ta stařena nebyla nevinný návštěvník. Étos pracoviště je velice jemné skupinové fluidum. že na pracovišti budete mít přátelskou. Tato historka ukazuje. Negativní atmosféra na moderním pracovišti může být velmi destruktivní. Byl to krásný provaz. jak někdy mohou být na prahu májového rána naše úroda a odměna za naši práci ukradeny. jen co si uvědomíte. Pracovní vztahy jsou často poznamenány faktorem moci. Tam. šikanovat a ponižovat. Fluidum je způsob. Fluidum skupiny lidí označujeme jako atmosféru či étos. a poté naplnila sud máslem. ale otočila se a zmizela. aby se sklidilo seno. Popsat či analyzovat étos je obtížné. Někteří lidé mají nad námi moc. Je smutné. Pracujete pro lidi. udělá se vám ráno doslova nevolno. sousedi mu je pomáhali svézt domů na voze taženém koníkem a potřebovali náklad přivázat k vozu. jeho sílu a působení však vnímáte hned. když víte. . mluvíme o jeho fluidu. toho májového rána ukradla jeho zemi podstatu a sílu. jestli má nějaký provaz. mohou vás i vyhodit. Je-li étos pracoviště negativní a destruktivní. Chceme-li popsat svůj dojem z určitého jedince.který mi vyprávěl můj strýček. že musíte do práce. potkal podivnou ženu. Tam jej vložil do sudu v jednom z hospodářských stavení a zapomněl na něj. že je plný másla. všechna tato síla zůstala v něm. když však přišel k sudu. že farmář. Zeptali se ho. Když upustila provaz.“ Šel pro něj do kůlny. viděl. kteří mají nad vámi moc. Odpověděl: „Níl aon rópa agam ach rópa an t-sean cailleach“. Provaz zůstal ležet na zemi. který je jim zde vyměřen. Pozdravil ji. že tolik lidí musí strávit velkou část krátkého času. jakým na vás působí něčí individualita.“ Ona však neodpověděla. protože jim ji sami dáváme. která táhla přes louku provaz. Chodit do práce je radost. Když nastal čas. který vyháněl svůj dobytek na pastvu. laskavou a tvůrčí atmosféru.

je nevypočitatelný člověk. protože nás nikdy nenapadne o této moci pochybovat. Jedině tak se jej může vaše pravdivé slovo dotknout. že na schůzce vynadal všem přítomným učitelům. ve skutečnosti však byl zhola nahý. Nedávno se stalo. kde pracuje jedna má přítelkyně. často nejsou tak silní. kteří mají nad vámi moc. aby pouze mechanicky plnili roli. Snaží se vás zatlačit zpět do role dítěte. K svému překvapení zjistila. Je slabý.Zkuste si položit otázku. protože omezuje vaši vlastní nezávislost a autonomii. nemůže být nikdy velkorysý. Slabý člověk. jejichž cílem je nalezení objektivní pravdy. Mnozí lidé. že mimo školu vypadá jako bezvýznamný člověk. Císař se předváděl v tom. protože jej jakožto ředitele pokládala za velmi mocného člověka. jež je jim předepsána. co si opravdu myslíte o lidech. jsou slabí. Usilujete-li o kreativní konfrontaci s takovým mocným. nemůže se stát absolutním pánem situace. nic ji nedokáže demaskovat tak rychle jako pochybnost. který je u moci. Lidé mu provolávali slávu a chválili jeho nádherné oblečení. „Nový zákon říká: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. jak by rádi vypadali. Všichni tak svorně lhali až do chvíle.“ Tento výrok platí pro každou situaci. které . aby vůči nám uplatňovali svou destruktivní moc. Protože na pracovišti hraje jistou roli moc. Všichni známe příběh o císařových nových šatech. Slabost a síla. Jsou-li tedy jemní a hluboce vnímaví lidé nuceni k tomu. Ředitel školy. měli byste k němu přistupovat laskavě a nedirektivně. protože otázky či alternativní možnosti chápe jako ohrožení své vlastní svrchovanosti a dominantní pozice. kteří zoufale touží po moci. mají možnost se tímto způsobem bránit. Prahnou po vysokém postavení. co pokládal za své nové šaty. Kontrola je destruktivní. avšak v hloubi duše vystrašeným člověkem. Někdy lidem dovolujeme. Pravdivé slovo má absolutní moc. Kladete-li člověku klidně a beze snahy o konfrontaci otázky. kteří jsou u moci. může se zde uplatňovat také kontrola. kde šel zavěšený do své ženy. Na druhý den jej má přítelkyně náhodou potkala ve městě. defenzivní a svou moc používá velmi negativním způsobem. kdy malé dítě řeklo ve své bezprostřednosti pravdu. které by kompenzovalo jejich vlastní křehkost a zranitelnost. Když na sebe špatnost bere masku moci. Šokovalo ji to. Lidé.

že ti. že vy sám jste autorem svých myšlenek a činů. kdo vás ohrožuje. Když se vám podaří uchopit celou svou vnitřní sílu. přestože všechno. Na své spolupracovníky pohlížíte jako na někoho. se v našich očích stávají obry. Je tudíž žádoucí. Dnes už si lidé nemusí dát takovou zjevnou manipulaci líbit. Pokud naše vztahy k rodičům dosud nedozrály a neproměnily se. že mají určitou moc. Znám milionáře. až k němu konečně přišla skupina. kdy proti sobě musejí bojovat. zachází s vámi spíše jako s objektem než jako se subjektem. Občas si povšiml. Ženy se vrátily ke své práci s pocitem. Přesto se ale stává. Jeho zaměstnankyně byly mizerně placeny. Ostatní by měli z vašich schopností radost a uvědomovali by si jedinečnost vašeho přínosu ke společnému . To se stalo před čtyřiceti lety. který svůj majetek získal podnikáním v oděvním průmyslu. aby se systém otočil proti vám. kdyby člověk mohl ve své práci uplatňovat svou tvořivost. že zvítězily nad svým šéfem. Svět funguje prostřednictvím mocenských struktur. Pozoroval. Pracoviště může být místem. kteří mají moc. že rádio bude hrát hlasitě. mívají často neuvěřitelnou schopnost dosáhnout toho. takže si všechny pracovnice začaly stěžovat. kde se produktivita stane bohem. Mají odbory a znají svá práva. Když vás někdo kontroluje. Management někdy staví pracovníky do situace. je každý jedinec redukován na svou pracovní výkonnost. Charizmatická osobnost ve vysokém postavení může být činitelem dalekosáhlých pozitivních změn. Zaměstnankyně se rozhněvaly ještě víc a pohrozily mu stávkou. aby ryzí lidé s vytříbenou citlivostí. To odmítl. Jejich vedení si osvojilo jemnější a nenápadnější metody nátlaku a ovlivňování. co se dělo. kdo mají autoritu. jak vzrůstá jejich nespokojenost. kdyby se pracoviště stalo místem skutečné inspirace. ztlumil zvuk. Mezi mocí a autoritou je podstatný rozdíl. Jednoho dne pustil ve své firmě rádio a zvuk zesílil na neúnosnou míru. Lidé. která jej požádala. On však stále trval na tom. Teprve když už byly opravdu na odchodu z pracoviště. aby rádio ztlumil. zinscenoval on. Tam. může se někdy stát. Se svým vlastním kolegou pak vedete boj o to. Bylo by nádherné. kde se soutěží. kdo má nad ním moc. kdo z vás má vyšší pracovní produktivitu. stáváte se svou vlastní autoritou. že mezi nimi vzrůstá napětí. že jsou v práci využíváni. Jeho strategií bylo vzbudit v nich dojem. imaginací a schopností soucitu s druhými lidmi byli ochotni podílet se na moci. Slovo autorita znamená.musí poslouchat toho.

byl Karel Marx. Jsou druhy práce.dílu. Učinila hlubokou sondu do společenského života. váš život bude šťastnější. která by vedla ke změnám. Je třeba podrobit kritice takovou činnost. Kritická teorie se významně zasloužila o znovunalezení duše. Prioritou by mělo být vytvoření optimálních pracovních podmínek. Protože každý člověk má zcela jedinečné nadání. spolupracovníci mezi sebou nemusejí soutěžit. která by mohla být nebezpečná pro lidi nebo pro životní prostředí. vědomí našich možností a soucit s . které lidského ducha otupují a zatemňují. metoda. z čeho mají užitek pouze majitelé a zaměstnavatelé. Škola kritické teorie nám nabídla pronikavý rozbor průmyslové společnosti. Každý má určité nadání. Práce by měla sloužit také pracovníkům a společnosti. znovu bychom objevili také jinakost. Měly by být vytvořeny takové struktury. Budete-li svůj talent rozvíjet a využívat jej na svém pracovišti. Jedním z nejvlivnějších myslitelů. Práce by neměla být něčím. Do našeho jazyka infiltrovaly pojmy jako proces. Budete se moci svobodně inspirovat činností druhých lidí. ve skutečnosti však směřuje k potlačení lidské individuality. Odhalila. jejichž výsledkem je psychické odcizení. a učinit opatření. aby se pracovníci mohli podílet na výsledcích své práce. Probuzená duše využívající imaginace chápe práci jako prostředek. Charakter moderní práce a konzumní životní styl zplošťují lidskou osobnost. Pracoviště se tak může otevřít všem rozmanitým energiím. model a projekt. tak by se v nás opět probudil smysl pro tajemství. kteří analyzovali svět práce. když identifikovala tyto nenápadné a všudypřítomné energie. že historie a společnost mají podstatný vliv na naši identitu. Tyto termíny nyní používáme k popisu našeho vztahu ke světu. jenž na povrchu působí pestře a zajímavě. Na tuto tradici navázaly některé z nejlepších směrů kritického myšlení tohoto století. Kdybychom se vrátili ke své duši. ale dobře myšlené otázky. jak tvořivým způsobem pomoci širší obci. jak práce může člověka odcizit jeho vlastní přirozenosti a potlačit jeho potenciál. Bohem současné společnosti je funkcionalita. rytmům a talentům. Ve svém prorockém díle ukázal. proč by na všech pracovištích nemohla být takovýmto způsobem rozvíjena kreativita. Neexistuje žádný důvod. Vysoce ziskový podnik či obchodní společnost by měly podporovat chudé a sociálně slabé občany. Dále by měl existovat prostor pro nepohodlné.

Toto přetvoření pracoviště by mohlo pomoci naplnit jednu ze základních potřeb každého člověka – potřebu sounáležitosti. naše bohatství překvapivě stále vzrůstá. kde pracujeme. zranění a ponížení. Ke keltské tradici však dnes musíme přistupovat kriticky a s rozvahou. jinak hrozí nebezpečí. Téměř v každé firmě či na každém pracovišti najdete mnoho zklamaných jedinců. připadají si zlomení. že se stane pouze dalším z řady módních a exotických duchovních programů naší povrchní a uspěchané kultury. že potřeba soutěžit projde určitou proměnou. Ve světě práce prodchnuté negativitou. být členem rodiny a mít také pevný osobní vztah k místu. Její metafyzika přátelství předpokládá jinakost přírody. projevovat se v souladu se svou pravou přirozeností. Filozoficky řečeno.druhými. jehož jsou součástí. Keltská spiritualita kladla na smysl pro jinakost velký důraz. Mezi vaším domovem. Představte si. kde jste řízeni. Ve světě duše však platí: Čím více máš ty. Mnoho lidí má velice naivní vztah k systému. kde můžete používat svůj talent. že jsou k tomu donuceni. Duše způsobí. Když žijeme v souladu s rytmem své duše. Většina lidí je však součástí systému jen proto. tím více mají všichni. Často lidé vůbec neuvažují o tom. Když je tento systém náhle vyvrhne či se sám zhroutí nebo je oproti jejich očekávání povýšen někdo jiný. soukromým životem a vaší prací by nebyly žádné umělé bariéry. lidského já a Boží skutečnosti. Zpočátku prožívali . jak by to bylo krásné. Plynule by do sebe přecházely a vzájemně se tvořivě obohacovaly. Ve světě kreativní práce. Oproti tomu svět orientovaný na kvantitu je soutěžením prostoupený: Mám-li já méně. kde je příliš často užívána moc a kde jste pouhou funkční jednotkou. Každý chce někam patřit. žádná soutěž neexistuje. kdybyste ve svém zaměstnání mohli být sami sebou. Chceme být součástí nějaké skupiny. Past nepravé sounáležitosti. Právě na pracovišti by se mohla naše kreativita úžasným způsobem rozvíjet. vkládat do své činnosti veškeré své nadání a používat svou imaginaci. Destruktivní funkcionalita by ztratila na síle a do našich životů by vstoupila nová vitalita. je všechno podřízeno etice soutěže. naše bytí by se mohlo projevit v našem jednání. ty máš více. Znovunalezení jinakosti je nejzávažnějším mystickým úkolem moderní společnosti. jakou povahu má jejich osobní vazba na určitý celek.

vznikne krásný axiom duchovního růstu: BeYour-Longing. o kterých se lineární mysl. To. k čemu se vztahujete. buď svou touhou. že staré modely řízení už nefungují. Lidé často potřebují patřit k něčemu mimo sebe. Duše je vítaná. Nyní už vaši touhu nemůže nic ohrozit. co je vně vás. Se samozřejmostí využíval jejich energie. Když vaše duše procitne. sounáležitost. Stále budete moci pobývat na svém vlastním území.“ Práce a imaginace. že zvláště ve firemním prostředí je stále víc kladen důraz na imaginaci jako nepostradatelnou a životodárnou sílu. Je povzbuzující.naivní splynutí se svou prací a vkládali do ní všechnu svou energii. A jak říká Nový zákon: „…kde je tvůj poklad. kde jste doma. Oceňují ji především proto. Je to váš poklad. protože se bojí náležet sami sobě a svému životu. kde nejste nájemcem. aby vaše vztahy k okolnímu světu byly dobře vyvážené. Je velmi důležité. Dnes je proto přítomnost duše na pracovišti žádoucí. nikdy se však nezajímal o jejich duši. by mělo být hodno vaší důstojnosti. Především byste měli náležet své vlastní niternosti. hnutí či systému. Překonává různé prahy a objevuje možnosti. relativizace a zánik. Anglické slovo belonging. je příbuzné se slovem longing. soustředěná navenek a usilující o řízení svého okolí. pak je však systém srazil dolů. pak vás nebudou moci zranit změny. Vedení firem pomalu začíná chápat. nikdy nedozví. uvědomíte si. kterými procházejí vnější vztahy – jejich vyhasínání. Pokud náležíte svému nitru. jež nám nabízí svět poznávání a kreativity. Imaginace je tvořivá síla v člověku. touha. že by firmy imaginaci tak milovaly. že jste právě dospěli ke skutečné sounáležitosti s ostatním světem. Jestliže slovo belonging rozdělíte. protože je sídlem imaginace. vyhodit či vyhnat. Nikdy byste se neměli úplně oddat nějaké záležitosti. možnosti. z nějž vás nikdo nemůže vyhostit. vzal jim iluze a degradoval je na věc. žijete v souladu se svým vnitřním rytmem a jste spojeni s jedinečným pramenem v hlubině své duše. že zaběhnutý lineární systém řízení pracovníků a jejich práce dnes není výhodný. Vaše nitro je území. Touha je cenný duševní instinkt. Imaginace pracuje na prahu. kde se . na území své duše. tam bude i tvé srdce. která hlavně musí dobře fungovat. Jádro věci je takové: Nikdy byste neměli plně náležet něčemu. že situace na trhu je v této době tak nevyzpytatelná a tempo změn tak rychlé. Není to proto.

Dokonce i způsob. na tom není nic nového. kterou velmi svět postrádá. která mu otvírá stále nové možnosti. která nikdo nemůže úspěšně kritizovat či vyvrátit. že bychom při řešení pracovních problémů používali imaginaci. Protože tento muž vedl mnoho postgraduálních studentů. může být jádrem pozitivní proměny celého pracoviště. Zdánlivě neřešitelné situace náhle získají svěží a vzrušující řešení. Řekl mi. co by mi mohl poradit. Tam. jakým kritizujeme. Umělec může do světa vnést svěžest. pokusím-li se nalézt v této oblasti několik otázek. indickým filozofem vědy. přistupujte ke své práci tímto způsobem. nyní procitají. stereotypní přístup. abych k dané situaci přistoupil zcela novým způsobem. které si ještě nikdo nepoložil. Vkládají do svého společného pracovního projektu více energie. měl jsem to štěstí. Takový cíl mají všichni. Mají-li se kreativita a spontaneita stát základními energiemi vašeho pracoviště. jehož práce není založena na stále stejných lineárních analýzách. skutečnost nikdy neztuhne a neuzavře se. Když jsem psal v Berlíně svou postgraduální práci. Obvykle převládá plochý. které dosud spaly pod povrchem tupé jednotvárnosti. Člověk. viditelným a neviditelným. Doporučil mi zvolit jiný přístup. Často se stává. že mnoho badatelů se snaží dokazovat taková tvrzení nebo dosahovat potvrzení takových tezí. že nový pracovník s sebou na pracoviště přinese také nový styl myšlení. zeptal jsem se ho na začátku své práce. ale na imaginaci. Lidé ožijí a začnou se víc angažovat. otevřít okna a dveře tam. je stále stejný. Možnosti. kde je imaginace živá a bdělá. .pohybuje mezi světlem a tmou. že něco skutečně originálního a zajímavého mohu objevit tehdy. Imaginace je velkým přítelem možnosti. stává se jen zřídka. I když do své práce vkládáme mnoho úsilí. Řekl. nýbrž zůstává otevřená a zve vás k novým prahům možnosti a kreativity. Tato inspirativní rada byla výzvou. hledáním a nadějí. kde dosud byly neproniknutelné zdi. který napsal několik skvělých knih o vědeckém poznání. že jsem bydlel v jednom domě s úžasným člověkem. Proto dnešní svět tolik potřebuje básníky – umělce duševního života. a to mu velmi prospívá. možností a skutečností.

strategické a taktické myšlenkové operace.Spontaneita a vnitřní blok. abyste se zamýšleli nad tím. do kterých se můžeme na své životní cestě snadno chytit. a tehdy jsem si řekl: Musíš se smířit s tím. atmosféra na našem pracovišti se úplně změní. bude možná třeba učinit některá nesnadná rozhodnutí. Měli byste uvažovat o tom. Ti. které přitahují spíše extrémy. Ke své práci a ke svému pracovišti byste neměli mít neutrální či lhostejný vztah. musíte spát tolik hodin. co mi bránilo spát. proud mého vědomí se zintenzivnil. Přání vzbuzovat vždy dobrý dojem a touha po jistotě jsou pasti. Jednoho večera jsem se cítil obzvlášť vyčerpaný. na kterou je třeba se hodně soustředit. třebaže si to vůbec neuvědomují. Pokud pracujete fyzicky. nedočkáte se žádného úspěchu. vládne zde bezduchá monotónnost. kdo ve snaze vypadat za každou cenu slušně uvíznou ve fádní průměrnosti. bývají zpravidla blíže takovým hodnotám. V důsledku toho se objevily problémy se spaním. Dovolíme-li imaginaci. pak náhle přišla únava a pocit frustrace. Mnoho lidí ve světě byznysu používá pouze část svého mozku: dennodenně provádějí výhradně mechanické. Odpovězte si na otázku. zda je zde ctěna vaše důstojnost. Prodáváte-li svou duši. co jsem si to připustil. byla usilovná snaha usnout. Na pracovišti řízeném direktivními metodami nikdy nevznikne nic nového. kolik si váš organismus vyžádá. Nakonec ani nedokážou . Do podobné pasti mohou upadnou lidé. Když jsem byl v Německu. To. jsem už tvrdě spal. Zkusil jsem všechno. spánek přišel sám. Nikdy si v noci pořádně neodpočineš. jsou ztraceni. světlu duše. jako je vnitřní obnovení a nalezení vlastního já. Zvláštní bylo. Je důležité. co děláte. Když však máte namáhavou duševní práci. ani na okamžik nepřestával přemýšlet. Jakmile jsem se touhy po spánku vzdal. nakonec si za ni nekoupíte nic víc než velmi ubohý život. aby pracovala s námi. zda ve své práci a na svém pracovišti můžete skutečně vyjádřit svou osobnost a projevit svůj talent. Lidé. Pokud ne. Tento problém už budeš mít celý zbytek života. Strašně nerad jsem chodil večer spát a pokaždé jsem se zoufale snažil usnout. kteří jsou posedlí svou prací. Když hrají na pracovišti hlavní roli vůle a intelekt. Vyvíjíte-li na duši nátlak. že už nikdy nebudeš dobře spát. nepotřebujete mnoho spánku. že pět minut poté. Po probuzení jsem mohl pracovat asi tak hodinu. Během několika dalších nocí se mi můj spánkový rytmus vrátil. Začal jsem trpět těžkou nespavostí.

shledal ve své posteli. mimo své pracoviště jsou to však osamělí. Firmy si dnes začínají uvědomovat nesmírný význam živé imaginace. . Role může člověka zadusit. Přitom se však svému vlastnímu životu víc a víc vzdaluje. 1990. nemůžete se jí však dopátrat. pojatém surrealisticky a s černým humorem. líčí surrealistický osud navýsost pedantského a zodpovědného úředníka. Jeho existence se redukuje na práci. že vaše práce ovládne vaši identitu. je Kafka nepřekonatelný.“ Často se lidská identita. Kafkova Proměna. která k ní patří. může se stát. Hledáte osobu. Hřešíte-li proti své duši. Primus. do tajemných hlubin duše. V práci mohou dosáhnout vysokého postavení. jež objevuje stále nové možnosti. že je proměněn v jakýsi obludný hmyz. Potřeby duše nelze beztrestně potlačovat. Budete-li se pohybovat pouze na povrchu a přistupovat ke skutečnosti mechanicky. a smiřují se s nevyzpytatelnou anarchií. Imaginace je pro plný a hluboký lidský život nezbytná. jakým pracujete. Jedna z nejvíce vzrušujících povídek literatury dvacátého století. brzy se opotřebujete. Na nespoutané vitalitě a kreativitě své vlastní duše se můžete vážně provinit i způsobem. Začíná zlověstnou větou: „Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů. lineární úroveň vědomí je velmi nebezpečné. Používáte-li pouze svou vůli a intelekt. vždycky za to zaplatíte vysokou cenu.) V podrobném popisu neosobního systému a jeho činovníků. Práce si vás zotročí a postupně ovládne vaši identitu. Narodil se jako člověk a zemřel jako zelinář. Člověk se stane vězněm své role. jednáte jen s jeho rolí.myslet jinak a přistupují podobně i ke svému vnitřnímu světu. Postupně rezignuje na vše niterné: je to pohodlnější. Používat jen povrchní. Když se s takovým člověkem setkáte. tato pestrá a bohatá vnitřní komplexnost duše a ducha.“ (Přeložil Zbyněk Sekal. nešťastní lidé. To vyjadřuje poněkud humorný epitaf na jednom náhrobku v Londýně: „Zde leží Jeremy Brown. Dříve nebo později skončíte jako zoufalý člověk. Zároveň jej cosi táhne nazpět. scvrkne na pouhou pracovní identitu.

Džunglí procházel s velikým spěchem. aby vstali a šli dál. Každý. Baudrillard. Nadměrná únava narušuje přirozený ochranný obal vaší duše. Znovu a znovu je zkoušel přemluvit. Po celou věčnost musí valit balvan do kopce a přitom vědět. Rychlost a spěch jsou dalšími stresujícími faktory. že se jednoho dne zhroutí. Možná budete mile překvapeni. Když se pohybujete pouze ve vyježděných kolejích. nic se nemůže ustálit. Znám půvabný příběh o člověku. než je doženou jejich duchové. aby mu vysvětlil důvod jejich vzdoru. Lidská duše má hlubiny. teď potřebujeme počkat. protože stanovenou trasu musí zdolat k určitému datu. Neposlechli ho. třeba na úkor své práce.“ Mnoho lidí. . na druhou stranu. že nebude dál pokračovat. se podobá Sisyfovi. Když se věci dějí příliš rychle. došel by klidu. Cestovatel na ně naléhal. urovnat či vyvíjet. aby válel do strmého kopce ohromný balvan. ale bylo to marné. Měl s sebou několik afrických nosičů. pokud používá pouze lineární myšlení a ztotožňuje se se svou rolí. Třetího dne večer se Afričané posadili na zem a odmítali se hnout. pro které není ve světě práce místo. když se znovu setkáte s dávno zapomenutým tajemstvím. který byl za své provinění odsouzen k tomu.Sisyfos. Tři dny se hnali jako o závod. vám tak zůstanou utajeny. jste uvězněni u jednoho z mnoha oken své duše. který nemůže nikdy dokončit. Kdyby se Sisyfos mohl zastavit a rozhodnout. Pozvěte na návštěvu svou zanedbávanou duši a věnujte se jí. Nakonec se jeden z domorodců dal přesvědčit. pak se mu však balvan vysmekl a skutálel se dolů k úpatí. On se však musí stále znovu pouštět do téhož úkolu. ale velmi užitečné duševní cvičení: Nechte ze dveřmi všechny své starosti a povinnosti. Darovat sám sobě hodně času je prosté. S velkou námahou jej vždy dotlačil až k vrcholku. který chtěl poznat Afriku. Řekl mu: „Šli jsme sem příliš rychle. si nikdy nedovolilo chvíli čekat. hovoří o stále vzrůstající rychlosti moderního života. Zhroucení je často zoufalým aktem duše. Nádherné vyhlídky a netušené možnosti. které byste mohli spatřit z ostatních oken. Takový člověk je ve velkém nebezpečí. francouzský filozof. že se mu nikdy nepodaří překulit balvan přes vrcholek. kdo se zabývá obchodem či podnikáním. kteří trpí latentní únavou z přepracování. které se na pracovišti často vyskytují. než nás dohoní naši duchové. Nechápal to. Zde se nám připomíná mytický příběh o Sisyfovi. která se snaží na sebe upozornit.

aby se mohly dít zázraky. se měl stát největším a nejnadanějším básníkem v Irsku a obdržet dar jasnovidnosti. že čas byl oknem do věčnosti. Čas nikdy nebyl redukován na pouhou příležitost k dosažení úspěchu. Duše se k našemu překvapení často chová velmi paradoxně.Keltové chápali a prožívali čas docela jiným způsobem. Ideologie rychlosti a výkonnosti. která nebyla dostupná běžným lidem. Požádal jej tedy. Losos poznání. a odešel do lesa. a . Mladý Fionn Mac Cumhaill se básnickému umění učil od Fionna Proroka. Pracovní úsilí člověka s analytickým. Imaginace se nikdy nedívá přímo před sebe: žije v rytmu kruhu. Básníci měli přístup k nadpřirozenému světu. Fionn Prorok neměl nikoho. vládli tvořivou silou a jejich moc se podobala moci druidů. aby zmírnil svou bolest. koho by mohl poslat pro dříví. Po chvíli oheň zeslábl. Muselo se jím velmi opatrně otáčet. Starý Fionn se vrátil z lesa. ztratil by svou moc. Spálil si přitom palec. Znali tajemství. a tak jej začal sát. K nejpůvabnějším stránkám irské země patří skutečnost. takže se losos nemohl dobře propékat. Čas zde byl proto. Jednoho dne jej konečně chytil. Keltové si vyprávěli krásný příběh o Fionnu Mac Cumhaillovi a lososu poznání. přepadla jej velká úzkost. Poznávat přítomnost a radovat se z přírody bylo možné jen proto. Když jej Fionn spatřil. Jejich časový rytmus je pružný a uvolněný. protože kdyby se spálil. po chvíli se však zasnil a zapomněl na svůj úkol. V keltských dobách bylo pro Iry básnictví posvátným povoláním. který je pro vás připraven. lineárním viděním někdy nepřinese žádné ovoce. Ten. Na lososu se mezitím udělal puchýřek. že místní obyvatelé mají stále čas. Je-li vaše vidění lineární. který tohoto lososa pronásledoval už několik let. Fionn se chtěl stát básníkem. V tu chvíli se tam objevil jeho mladý chráněnec. Fionn Mac Cumhaill pomalu otáčel rožněm. byla mu dána moudrost. rozšířená v mnoha zemích západního světa. můžete se minout s tajemným údělem. V řece Slane v meathském hrabství žil losos. Pokusil se tedy vtlačit puchýřek zpět. že Fionn Prorok se na něj proto bude zlobit. Jakmile ochutnal lososí olej. protože věděl. se zde dosud neujala. komu by se podařilo jej chytit a sníst. aby ho zastoupil u rožně. dar jasnovidnosti a básnické povolání. rozdělal oheň a dal lososa na rožeň. který ulpěl na jeho palci.

jaký jste. V hloubi duše prahneme po absolutní dokonalosti. kdo toto dílo zná. Tento vtipný příběh ilustruje. ve které jsme uvízli. Odměnou za otevřenost a ochotu riskovat je dar ducha. po kterých touží. Na naše uvažování má zásadní vliv naše vnímání. Nevidíme pak ve své práci příležitost k sebevyjádření. jedním z našich prvních úkolů bude naučit se pozitivně přijímat překážky. co se nám zrovna nehodí. co a jak vidíte. Když jsem se v Německu zabýval Hegelovou Fenomenologií ducha. To. dobře ví. Vaše vnímání je prizmatem. Někdy se nám v práci nedaří nikoli proto. Určuje. když nás něco zaskočí. co se stalo. bude souhlasit s tím. Obtíže obvykle vnímáme jako něco rušivého a nežádoucího. čeho bychom měli dosáhnout. které musíme překonávat. Byl velmi zklamaný. co nám překáží. Chceme mít všechno srovnané a uhlazené. vnitřní krásy a tvořivosti.“ To je úplně jiný přístup k tomu. jak se člověk s lineárním myšlením může navzdory své opravdovosti a houževnatosti zcela minout s dary. Máme-li změnit atmosféru na svém pracovišti. že by se snad tato práce pro nás nehodila nebo že my bychom se nehodili pro ni. je určováno tím. ale past. nepřekonatelná překážka je slunce. Velmi často je naše práce sama o sobě skvělá. Nevíme. Překážky jsou však velkým přítelem kreativity. Nelíbí se nám. okamžitě pochopil. co nám ztěžuje situaci. se od něj na poslední chvíli odvrátil a přiklonil se k nevinnému mladému muži. skrze které pohlížíte na svět. a tak jsme roztržití a duchem nepřítomní. který tak dlouho usilovně pronásledoval. Každý. Miluji tyto verše Paula Valéryho: „Une difficulté est une lumi’ere / Une difficulté insurmontable est un soleil“ – „Překážka je světlo. kterému se o takovém daru nikdy ani nesnilo. jak budete světu rozumět a jak se k vám bude svět chovat. Utkvělé představy nás mohou paralyzovat. v jednu chvíli jsem propadl beznaději. že skutečnost skrývá nepřeberné množství možností. my však vidíme jen potíže. že nemáme dost jasnou a přesnou představu o tom. že tento dlouhý text je fantastický.když se mladému Fionnovi podíval do očí. nač bychom se vlastně měli soustředit. avšak těžko . protože osud. ale proto. které se při práci objevují. Imaginace často volí spíše křivolaké stezky než přímé cesty.

Sloužící se mu to všemožně snažili vymluvit.“ – „Stojím si v cestě. Dary k nám často přicházejí nepoznány a v přestrojení. přestože mají práci. Král a žebrákův dar. co Němci krásně vystihují slovy „Ich stehe mir im Weg. ale v jejich představě o ní. že tuto překážku překonám. že představa není ani osoba.“ Odhodlaně jsem se znovu a znovu pouštěl do práce s vírou. Najednou někdo zaklepal na dveře. posadil se ke stolu a zapsal si to. Stařec krále chválil. mění se v prizma. když se ujal vlády nad královstvím. nedokázal jsem se však soustředit. bývá někdy ve skutečnosti velkým darem. Hned jsem se vrátil domů. Jeho poddaní se radovali. Pochopení. že je to stařec oblečený ošuntěle jako žebrák. protože byl již předtím velmi oblíbený. skrze které na ně pohlížíme. To. talent a potenciál. Také jsem pochopil. že svou práci nezvládnu. jakým je používáme. Za strukturu a vývoj svých představ neseme částečnou odpovědnost. ani věc. Zablokoval jsem se. ale byl jsem úplně zablokovaný. že svou práci nebudu schopen dokončit. Mé přesvědčení o obtížnosti úkolu. Problém netkví v jejich práci. Sloužící otevřeli a zjistili. Za několik dní se tato představa docela rozplynula a já jsem mohl normálně pokračovat v práci. ve které mohou plně vyjádřit svou osobnost. Jeden nádherný starý příběh vypráví o princi. Nemohl jsem se zbavit utkvělé představy. postupně ovlivnilo i můj postoj k němu. Uvědomil jsem si. jakou moc nade mnou tato představa má. plně odpovědni jsme za způsob. že můj problém není Hegel. vynášel do nebe jeho přednosti a vyprávěl mu o radosti nad jeho korunovací. a brzy jsem nebyl schopný vůbec pracovat. Poté začalo paralyzovat mě samotného.srozumitelný. který mi byl zadán. aby se s ním setkal. Jednoho dne jsem si vyšel na delší procházku do lesa poblíž Tübingen. ale mé přesvědčení. on byl však neodbytný. který byl korunován na krále. Král tedy přišel. V lese mě zničehonic napadlo. stalo se mi to. Přinesli mu mnoho různých darů. Každý den jsem to zkoušel nanovo. Chtěl mluvit s králem. která vládne v . ale právě jen představa. co se nám zprvu zdá nepříjemné a nežádoucí. Naše představy o různých skutečnostech nejsou něčím zanedbatelným. že má práce a má představa o ní jsou dvě různé věci. Někteří lidé se topí v pracovních problémech. je osvobozující. Po korunovaci mladý král večeřel ve svém paláci.

Nikoho by nenapadlo. že z nitra melounu vyletěla sprška diamantů. Král byl příliš laskavý. O týden později se v tutéž dobu znovu ozvalo klepání na dveře. V srdci našich nesnází často září veliký drahokam. I tentokrát meloun vyhodil. aby prohlédl i ostatní melouny. který byl úplně kulatý. který v každém kameni. jak by měl být člověk duchem přítomen v tom. Můj otec byl vynikající kameník. v každém však našel hromádku diamantů. Mockrát jsem ho pozoroval. nešikovně či hrubě. Byl to tentýž stařec. Mám rád příběh o Michelangelovi. že i nepříjemné situace. netečném kameni. a starý muž odešel šťastný. které bylo násilím zastaveno. problémy a překážky pro nás bývají maskovanou příležitostí k růstu. který čeká na vysvobození. viděl skrytý tvar. To se opakovalo po několik týdnů. Je to úchvatný obraz osvobozování. které však jsou od pasu dolů stále uvězněny v hrubém. poděkoval mu. který přišel chvalořečit králi a věnovat mu další meloun. které se rozletěly všude kolem. a tak jeho dar přijal. který čeká na to. které se skrývají ve vašich projektech. Soustředíte-li se na uvolnění možností. Můj otec však do něj několikrát ťukl kladívkem. . Je moudré naučit se laskavě přijímat to. Často vzal do ruky kámen. výsledek vás příjemně překvapí. Král melouny nesnášel. Pak se jednoho dne stalo. V našich náročných pracovních projektech se často skrývá tvar. Tuto jeho schopnost ilustrují jeho úžasní Vězni v kameni. Meloun se roztříštil na kousky. Jestliže ke své práci přistupujete tvořivě a s láskou. než aby starce odmítal či znevažoval jeho štědrost. co dělá. Král spatřil. Z kamene se vynořují lidské postavy. až se bude moci ukázat. že právě když se stařec chystal předat králi meloun. Král dal meloun sloužícím. Mistr Eckhart krásně mluví o tom. Tento příběh nám říká. Všechny už byly shnilé. že tento kámen před chvílí vypadal jako zcela nevhodný a neforemný kus. Kulatý kámen je k ničemu. aby jej vyhodili vzadu v zahradě. oživíte tím krásu. Šel do zahrady. ať působil jakkoli bezduše.celé zemi. nechtěl však starce zarmoutit. Pak králi daroval meloun. a náhle tu bylo něco docela jiného. seskočila ze sloupu opice a vyrazila mu jej z ruky. když stavěl zdi. Král jeho dar přijal a rozloučil se s ním. co je nepříjemné a nesnadné. protože jej nelze ve struktuře zdi použít.

Jednoho dne se stalo. Císař zavolal druhého nejlepšího hrnčíře. Jeho učedník užasl nad její nádherou. aby vázu znovu sestavil. Sebrali tedy všechny kousky a zavolali nejlepšího hrnčíře v zemi. že svět vaší práce je něčím velmi významným. Mnich přišel. máte-li ji rádi. Za tento nezdar zaplatil ztrátou hlavy. je vpravdě tvůrčí činností. kterého povolali do paláce. Nikomu z nejlepších japonských umělců se nepodařilo vázu znovu složit a všichni byli popraveni. Společně odnesli vázu zpět do paláce. Jak jsi bez nich mohl vytvořit vázu stejně nádhernou. ale byl neúspěšný. Sestoupíte-li však do hlubiny své duše. jako byla ta původní?“ Starý mnich mu odpověděl: „Když to. Tak to pokračovalo několik týdnů. Císař měl skvostnou starožitnou vázu. To. co děláš. osobně posbíral všechny střepy a odnesl si je do své dílny.Krása je plodem práce vykonávané s láskou. Někdy je to zpočátku těžké. Tuto skutečnost výmluvně ilustruje příběh o japonském zenovém mnichovi. které zde zůstaly. až byla nakonec váza zase v pořádku.“ . Běžel za svým mistrem: „Pohleď na tyto střepy. vždycky vytvoříš něco překrásného. Jednoho dne tato váza spadla a rozbila se na miliony malých kousků. že učedník cosi hledal a k svému překvapení přitom narazil na několik střepů z císařovy vázy. naučíte se tam přistupovat ke své práci s láskou. vychází z milujícího srdce. odpovídat vaší důstojnosti a nebýt v rozporu s vaší sebeúctou. dojdete jistě k závěru. vás musí být hodno. co děláte. který žil spolu se svým mladým učedníkem v jeskyni vysoko v horách. Císař a všechny jeho kurtizány se obdivovali kráse znovu sestaveného skvostu. Pokusil se o to. Svou práci můžete dělat opravdu dobře jen tehdy. mělo by to zasluhovat vaši pozornost. Pracoval celé týdny. která byla neobyčejně krásná a velmi bohatě zdobená. byl starý zenový mnich. Cokoli děláte s láskou. Když se nad tím zamyslíte. Posledním umělcem. a vše se opakovalo. Starý mnich byl štědře odměněn a spolu se svým učedníkem se vrátil do horské jeskyně.

Požehnání. komu jsou určeny výsledky tvé práce. Kéž tě jitro nalezne bdělého. inspirace a nadšení. kdo s tebou pracují. plného snů a otevřeného možnostem a příslibům nového dne. . kterého se dostává tvé práci. Kéž posvěcení. Kéž tě tvá práce nikdy neunaví. utěší a obnoví. které musíš nést. Kéž je tvá noc požehnaná. Kéž v tobě otevře pramen svěžesti. Kéž jsi přítomen v tom. i ty. vidíš krásu své vlastní duše. osvítí. Kéž tě vede světlo tvé duše. bezpečná a klidná. Kéž pro tebe den neznamená břemeno. co děláš. Kéž tě večer zastihne v dobré pohodě. Kéž v tom. Kéž světlo tvé duše požehná tvou práci srdečnou láskou a vroucností. svěžího. Kéž tvá duše neutone v roztržitosti. co děláš. obnoví a uzdraví ty. vyrovnaného a naplněného. Kéž tě tvá duše upokojí.

do nějž ústí paprsky kříže. a nakonec se vracíme zpět do neznáma. odkud přišla. kruhovou povahu. přijímáme od země potravu. Realita na sebe často bere podobu kruhu. Zima ustoupí jaru. jejich nahá přímost v něm nalézá útěchu a klid. na bělostný měsíc. aby se vzápětí obrátil a všechna voda se vrátila zpět. Oko přitahují tvary. Neznámo odkud se náhle objevíme na zemi. pak světla ubývá. Mezi těmito třemi světy nebyly žádné nepropustné hranice: vzájemně se prostupovaly a ovlivňovaly. Z temnoty se zrodí jitro. až přijde poledne. i sám čas má. Lidského ducha fascinuje kruh: tento tvar jako by naplňoval jakousi tajemnou touhu našeho nitra. Svět se podle keltských představ dělil na tři oblasti. Kelty kruh vždy mocně přitahoval: tento tvar je v jejich umění dominantní. I oceány se pohybují v tomto rytmu. den se schyluje k večeru a po něm opět nastupuje noc. kochá se pohledem na divokou krásu krajiny. Keltský kříž je krásný symbol. žijeme zde. také náš život má tvar kruhu. Zde žil kmen Tuatha Dé Danann – národ víl a dobrých bytostí. světla stále přibývá. že čas byl chápán jako všeobsahující a všeobjímající kruh. který zemi žehná kruhem světla. . Lidské oko si rádo prohlíží okolní svět. Protože žijeme v čase. Rok sám má kruhovou povahu. protínající se linie bolesti záchranou. Dokonce i kříž je v keltském pojetí obklopen kruhem. Kruh času nemá žádnou trhlinu. je pro tyto dvě osamělé. Země je kruh. Pod povrchem země bylo podsvětí přírody. příliv zaplaví pobřeží. nalézá v nich hluboké uspokojení. Kruhová povaha času.Kapitola pátá. z jara vykvete léto a na podzim rok dozrává. Svět lidí se nalézal uprostřed mezi podsvětím a nadsmyslovou nebeskou říší. U některých tvarů prodlévá obzvlášť rádo. Kruh. I den má kruhový rytmus. na vznešenost starých stromů. Stárnutí: Krása vnitřní sklizně. Podobá se rytmu lidského dechu: nadechneme se. jak se zdá. naplníme své plíce vzduchem a pak jej zase vydechneme. Kruh je jedním z nejuniverzálnějších a nejstarších tvarů ve vesmíru. Není tedy žádný div. na něhu v lidské tváři.

vaše vlastní duše vám bude bezpečným útočištěm. vše je pouze šedé. Můžeme se proto mnohému naučit od těch. dokud tento bezútěšný. připomínající nevinné dítě. Můžeme ze škody. růstu i ubývání sil. I sobě samé předepisuje zimní spánek. Příroda léčí právě takto. tak jako se příliv zakusuje do pobřeží. tušíme. Zemi je darován nový život a znovu se smí odít do nádherných barev: proto jaro vnímáme .Kruh přináší procesu stárnutí perspektivu. Strom shodí všechno listí a uchýlí se do vnitřní samoty. Srdce uhnětené z hlíny bije v rytmu čtyř ročních období. Když jste zasaženi velkou bolestí. která se týká každého člověka. prožíváte bolest či neklid. V takových dobách je moudré následovat instinkt a uzavřít se do sebe. Když je v přírodě zima. je zmrzlá a strnulá v pochmurném zřeknutí se sebe samé. Musíte se uchýlit do bezpečí a vyčkat. V zimě se příroda stahuje do sebe. kterou nám čas působí. z níž se ztratila tráva. A bude v tom pokračovat. že příroda začíná pod zmrzlým povrchem ožívat. byla jim vlastní nesporná intuice a hluboké poznání skryté dynamiky lidské sounáležitosti. čas mění vaše tělo. Když je ve vaší duši zima. a především vaši duši. Když vaše tělo stárne. povahu vaší životní zkušenosti. Protože jsme byli uhněteni z hlíny. zvláště pak od Keltů. je jaro všude. Přechod od zimy k jaru patří k nejkrásnějším změnám. všechny barvy zmizí. Jeden starý zenový mistr řekl. Když se na zemi objeví první květina. Z úchvatné krásy a pestrobarevnosti přírody nezbývá téměř nic. které se v přírodě odehrávají. rytmus našich srdcí se podobá rytmu ročních období. černé či bílé. dokud váš život docela nepohltí. máte problémy. mít nějaký zisk? To je jedna z nejvážnějších otázek. Když ve vašem životě nastane zima. Stárnutí je bolestivé a dojímavé. Třebaže se explicitně nezabývali psychologií. Chceme-li nalézt odpověď. že když kvete jedna květina. Když stárnete. úmorný čas nepomine. postupně ztrácíte přirozený a spontánní elán vašeho mládí. nebylo by správné snažit se o něco nového. že život se chvěje touhou po zrození. V gaelštině existuje krásná fráze – ag borradh. zabývejme se nejprve naší příbuzností s přírodou. jejichž spiritualita se utvářela pod vlivem rytmu přírody. Keltové vnímali rok jako kruh ročních období. což znamená. Země. Rytmus lidského srdce. zranitelnosti. Čas začíná požírat vaši sílu.

jako čas překypující hojnosti a naděje. v níž rosteme a sílíme. prožitků a zkušeností. . Podzim v lidské duši probíhá podobně: sklízíme plody dávných událostí. ponese vás váš vlastní duševní potenciál. Je na vrcholu své slávy. I náročné změny lze v tomto období provádět velmi přirozeně. Byla královnou tiché a ponuré přírody stovky milionů let předtím. které byly kdysi zasety do hlíny našeho srdce a už si na ně sotva vzpomínáme. je to ta nejlepší chvíle. vyrovnaní a sebevědomí. ukrytý v zimě a rašící na jaře. kdy se semena po dlouhé osamělé cestě tichem a temnotou pod povrchem země vracejí domů. Cítíte dostatek bezpečí. kdy se těšíme z bohaté úrody. Je to čas. símě zaseté na jaře a odchované létem nyní přináší své plody. královsky bohatá a plná svěžesti. Podzim lidského života může být dobou. Budete plout po proudu svého vlastního růstu. konečně v létě rozkvetl. Přichází čas sklizně. Sklizeň je jedním z největších svátků v roce. V létě příroda hýří barvami. Léto je čas slunce. Můžete si dovolit jakkoli riskovat: stále stojíte pevně na nohou. Cítíte. Jaro ve své duši můžeme prožívat jako překrásnou dobu plnou naděje. Vaše vlastní přirozenost je nosným proudem vaší existence. Nastane-li tedy ve vaší duši jaro. kdy byste se měli pustit do nějakého nového dobrodružství. abyste mohli být pevní. uvolní cestu létu. plné života a naděje. růstu a zrání. začít uskutečňovat nový projekt nebo provést ve svém životě významné změny. V keltské kultuře byla velmi významnou událostí. energie a skryté světlo vám pomohou. spontánně a nenásilně. Jaro je mladistvé. Léto duše je časem vyrovnanosti a rovnováhy. Za úspěšnou a bohatou sklizeň vděčíme plodnosti země. Nejstarším ročním obdobím je zima. kdy se touha setkává s pamětí. V jistém smyslu je jaro nejmladším ročním obdobím. Zima zde byla od samého počátku. jak tajemný život roku. než se na zemi objevila vegetace. příslibů a možností. Když se jaro zcela rozvine. Léto přechází v podzim. je to čas. kdy sklízíme plody svých životních zkušeností. který patří k mým oblíbeným ročním obdobím. Podstatou jara je hluboká vnitřní touha. protože vaše z hlíny uhnětené tělo vám bude pomáhat – jeho rytmus.

že nyní vám budou odhaleny mnohé tajemné souvislosti vašeho duševního života. který chrání váš život. Zpravidla podzim chápeme jako období. V srdci se střídají čtyři roční doby. co se vám stane. chrání a něžně objímá.Podzim a vnitřní sklizeň. příchod podzimu vašeho života by vás měl naplnit tichou radostí. Tyto své pocity jsem vyjádřil v jedné ze svých básní. že tělo je v duši. je zdrojem velké útěchy a pocitu bezpečí. které vám dosud byly skryty. Takto získáte sílu. hluboký pocit sounáležitosti a duševní vyrovnanosti. Stárnout také znamená začít vnímat posvátný kruh. Stárnutí neznamená pouze ztrátu tělesné zdatnosti. Když pak sami začnete stárnout. když pořádáte a shromažďujete ztracené chvíle a zážitky. síly a sebejistoty. duše je stále obklopuje. nýbrž jako sklizeň vaší duše. To je krásná perspektiva. které stárnutí často provázejí. avšak obvykle vašemu životu v určitém momentu dominuje jen jedna roční doba. protože máme dojem. uvadá. slábne a churaví. že stárnutí je dobou velké vnitřní síly. že přicházíme o svou autonomii a nezávislost. Když tělo stárne. je tajemství času. Bojíme se stárnutí. nemohly by naše zážitky vstoupit do dveří našeho srdce. Tento rámec je vaší oporou. se kterými se v životě setkáváme. na jejímž pozadí můžeme lépe porozumět stárnutí. Vědomí. začínáte si uvědomovat. duševní rovnováhy a sebedůvěry. děje se v čase a skrze čas. řídí a určuje čas. Jedno z největších tajemství. že lidé ve věku jejich prarodičů jsou staří jako svět. zjistíte. fyzicky zchátralým starcem je čas. Budete-li tuto sklizeň chápat na pozadí rytmu ročních dob. Mladým lidem se zdá. Cokoli se nám přihodí. Může v něm být současně několik období. nazvané Domek: . Podzim je časem vnitřní sklizně. k němuž putuji“. Jediný rozdíl mezi mladíkem na vrcholu svých sil a zesláblým. Dokážete-li stárnutí vidět nikoli jako postupný zánik vašeho těla. abyste z nich vytvořili jediný vnitřní celek. které odpovídá stáří. Vše. Čas objevuje a odhaluje tajemství duše. panika a strach. I když tělo stárne. Pomíjivost času a jeho schopnost rozkrýt tajemství mě vždy naplňovaly úctou a úžasem. uvědomíte si. jak láskyplně se vaše duše stará o vaše tělo. se pak možná ztratí. jak neuvěřitelně rychle čas utíká. Kdyby nebylo síly času. Měl by vás naplnit silou a vnuknout vám vědomí. Básník Paul Murray mluví o okamžiku jako o „poutním místu.

prázdný vzduch nemůže zastavit letící šípy osudu. Člověk pomíjí právě tak. například jste s člověkem. Jste v něm a den je vám tak blízký jako vaše kůže. nevidíte dny své minulosti. Po každém jitru. která z každého zážitku činí přízrak. Vaše dny mizí tiše a navždy. Čas plyne a bere vše s sebou.“ Pomíjivost času je síla. Lidské tělo obklopuje nicota a touto nicotou je vzdušný živel. Den vámi pohybuje jako figurkou po šachovnici. Po každém poledni přijde odpoledne. To je nezměnitelný fakt. Máte jej stále na očích a neopouští ani vaši mysl.Sedím za okénkem své mysli a bedlivě pozoruji míjející dny. ty cizince. Opak však platí. prožíváme-li něco trpkého a bolestného. když si řekneme: I toto pomine. Každý den je nakonec nocí uložen k věčnému spánku. i toto jednou skončí. Du bist so schön“ – „Trvej ještě. kéž by trvalo navěky. stojící v řadě za sebou. aby posečkal: „Verweile doch. Jste tak do dne pevně vpleteni. Život je nesmírně nejistá a nepředvídatelná záležitost. a život už nemůže být krásnější. Pomíjivost činí z prožitku pouhý stín Jedním z nejbolestnějších aspektů času je jeho pomíjivost. proč by se u mě zastavili. Čas může být v tomto smyslu opravdu děsivý. když se máte dobře a jste opravdu šťastní. vždy přijde poledne. kteří nemají žádný důvod. jsi tak krásný. ať je sebevíc krásné a plné příslibů. To však není možné. jak pomíjí čas. jak se dny ztrácejí. Udělá nám dobře. někdy vás sklíčí a jindy zase pozvedne. kterého milujete. Vaše tělo není zjevně nijak fyzicky chráněno a kdykoli se k němu může z kteréhokoli směru cokoli přiblížit. To nám může být útěchou. co prožíváme. . Překvapivé je. Nemůžete se procházet galerií své minulosti. Jedinou pevnou půdou pod nohama je přítomný okamžik. V takových nádherných chvílích či dnech si v duchu tajně říkáte: Bože. Vaše budoucnost ještě nenastala. Také Faust prosil okamžik. Čistý. Když se podíváte dozadu. Takto pomíjivost činí pouhý stín ze všeho.

Proto nás napadá vzrušující otázka: Existuje nějaké místo. jak nesmírná je paměť. jest to prostorná. že takové místo existuje. mohutnému toku řek. až dospěly k závěru tisíciletí. v éře renesance. Paměť: Místo. Vzpomínám si. aby se mohli diviti horským velikánům. Struktura jejího kmene prozrazovala. Avšak každá zkušenost se jednou stane minulostí. Následující pasáž je úžasným popisem vnitřního světa. Zkušenost je prubířským kamenem jejich pravdivosti. že paměť je místem. kdy svatý Kolumba odešel na Ionu. další pak v letokruzích. když sfoukneme svíci? Domnívám se. kam tajně odcházejí naše ztracené dny? Jeden středověký mystik se tázal: Kam se poděje světlo. První vlaječka byla zapíchnuta v šestém století. obrovským vlnám mořským. které narostly v následujících stoletích. v letokruhu. téměř bezměrná svatyně! Kdo dostoupí až na její dno? Jest to síla mého ducha. v sedmnáctém a v osmnáctém století. ó můj Bože.Naše kultura právem klade velký důraz na význam a posvátnost zkušenosti. Protože tělo samotné má těsný vztah ke zrakovému smyslu. podstaty a bohatství paměti v desáté knize Vyznání svatého Augustina. V klasice je nejkrásnější evokace síly. vaše myšlenky. co vlastně jsem. názory a city zůstávají pouhým přeludem. A přece ani sám nechápu. Veliká jest. kam odchází naše minulost. že jsem jednou v Přírodovědném muzeu v Londýně viděl průřez kmene obrovité kalifornské sekvoje. Jmenuje se paměť. nesmírně veliká. širému oceánu a pohybům . Jinak řečeno. věrohodnosti a vnitřní hloubky. Tato obrovská sekvoje žila čtrnáct či patnáct století. Duch tedy jest příliš omezený. aby pochopil sám sebe! A kde jest asi to. jejíž paměť sahala až do pátého století. často si neuvědomuje. jež do sebe všechen tento čas pojala. a ne v něm? Jistě ne mimo. nestanou-li se částí tkaniva vaší zkušenosti. A lidé podnikají cesty. moc paměti. náležející mé přirozenosti. Na různých místech v něm byly zapíchnuty bílé vlaječky dokumentující stáří jednotlivých letokruhů. kde se tajně setkávají uplynulé dny Paměť je jednou z nejkrásnějších stránek duše. čeho sám o sobě nechápe? Snad mimo něj. proč tedy toho nechápe? Z toho všeho mne uchvacuje veliký údiv a jímá mne hrůza. Nic nepřipomíná lidskou paměť tolik jako paměť stromu.

Tam jsou pro vás shromažďovány. a přec bych o tom nemluvil. stresem a povrchností. hlubší a silnější. kdo si nevzpomínají na minulost. řeky a hvězdy. Počítač má jistou úložnou kapacitu a schopnost vyvolat uložená data. Duše tedy žije především ve věčném čase.“ Stáří nám nabízí čas. náš čas míjí ve včerejšcích. aby si ji zopakovali. o němž jsem od jiných slyšel. Můžete si znovu prohlédnout celou svou minulost. padají do husté a pevné sítě věčnosti v naší duši. Vaše paměť sídlí ve vaší duši. jsem neviděl na vlastní oči. které se dějí v našich včerejšcích. V počítačovém průmyslu se pojmu paměť používá neprávem. jež jsem viděl. že věnujeme tak málo pozornosti paměti. Hovořit o paměti počítače je nesmysl. Má svou vlastní vnitřní selektivitu a posvátnou hloubku. jaké pocity v nás vyvolaly. Končí těmito verši: . Levinas říká: „Paměť jakožto inverze historického času je podstatou niternosti. (Přeložil Mikuláš Levý) Skutečnost. vyznačující se spěchem.“ Zatímco tedy vaše tělo stárne a slábne. že všeho toho. tak podle toho. Jinými slovy. kdy můžeme v tichu a samotě navštěvovat dům své paměti. Skvělý básník Czesław Miłosz napsal krásnou báseň o stáří nazvanou Nová provincie. dnešcích a zítřcích.hvězd – sebe však zanedbávají. Protože lineární čas odchází do nenávratna. Je zcela soukromá – patří jen jedinému člověku. a oceán. Toto místo se nazývá duše. jsou odsouzeni k tomu. Americký filozof Santayana řekl: „Ti. Naše doba trpí velkou amnézií. Lidská paměť je něco jemnějšího a vytříbenějšího. o čem mluvím. neviděl ve své paměti uvnitř v tak velkých rozměrech. Věci. jako kdybych je viděl před sebou. její přirozené světlo sílí a projasňuje se. kdybych i hory. V tomto chrámu. Je v nás však místo. uchovávány a opatrovány. je jednou z velkých bolestí naší moderní kultury. dnešcích a zítřcích a které pomíjejí. Postupem času získává stále větší sebedůvěru. A nediví se tomu. které žije ve věčnosti. vlny. vaše duše je ve skutečnosti stále bohatší. jejž v lidském nitru staví naše citlivost a citovost. vše závisí na paměti. se naše prožitky dělí do skupin jak podle své vnější podoby.

členu Fianny. Trápilo jej. kde spolu hodovali. že zatímco žil v zemi věčného mládí.“ Jsem však jako ten. jak se daří jeho druhům z Fianny a co se děje v Irsku. Sotva se dotkl irské země. vrásčitým starcem. Věděl však. aby patřil na slavnost. sedlo sklouzlo a Oisín spadl na zem. Když se projížděl na svém bílém koni. Oisín odešel z Fianny. Fianna dávno zanikla. Byla to země věčného mládí. Oisín byl válečník. Kvalita naší zkušenosti vždy určuje aktuální rytmus času. je to jeho konec. protože věděly. na světě uplynulo několik staletí. Když jste šťastní a máte radost ze života. co lze v tomto životě ochutnat. Začalo se mu stýskat po domově. Víly mu to rozmlouvaly. každý okamžik je dlouhý jako týden. Irsko mezitím přijalo křesťanství. družiny keltských válečníků. Keltové si velmi dobře uvědomovali. jak se marně pokoušejí nadzvednout velký kámen. kde žil národ dobrých víl. čas letí. jíž nerozumí. zpívali. Oisín s nimi dobře vycházel a dlouhý. aby mohl žít v zemi zvané Tír na n-Óg. aby jim pomohl. vyprávěli staré příběhy a kde konali hrdinské skutky. jakmile to však udělal. Cítil se velmi osamělý. předlouhý čas tam šťastně žil se svou ženou Niamh Cinn Oir. V zemi Tír na n-Óg plynul Oisínův čas skutečně rychle. a tak se mu zdálo. Dostal od nich krásného bílého koně a radu. Přesto se rozhodl k návratu. jíž se říkalo zlatovlasá Niamh. že tam žije jen velmi krátce. Aby potěšil své srdce. Vyprávěli si krásný příběh o Oisínovi. Tír na n-Óg: Země mládí. Pak se v něm však začala ozývat trýznivá touha po jeho starém životě. Chvíli je z dálky pozoroval a pak přijel blíž. jinak že bude ztracen. kdo odhrnuje záclonu. že neví. Byla to velmi šťastná doba. aby z něj nesestupoval. jsem ochutnal. že náš lidský čas je protkán věčností. zemi Éire. že jako bývalému obyvateli smrtelného a lineárního času mu hrozí nebezpečí a že už tam zůstane navždy. že sestoupí-li z koně. kde dřív se svými přáteli holdoval lovu. Když trpíte.Rád bych uměl říct: „Jsem přesycen. aby jim jej pomohl zvednout. navštívil místa. postroj praskl. Tento nádherný příběh nás upozorňuje na . a proto měl velkou sílu. Nemohl to již vydržet. Oisín zjistil. Vytáhl nohu z třmene a vsunul ji pod kámen. stal se vetchým. Velký bílý kůň jej donesl do Irska. spatřil skupinu mužů stavějících kostel.

náš život se však pomalu odvíjí v čase. ztroskotáte v pozemském. O zběsilém letu kalendářního času píše Shakespeare ve svém 60. Když se mnichové podívali do análů. měl dokonce dojem. že na něj doma čekají. ani oni nepoznávali jeho. Čas věčnosti se pohybuje v jiném rytmu než normální. I následující příběh ukazuje. co kdy slyšel. Jejich hudba byla krásnější než cokoli. že mnich Fénix se ocitl ve věčnosti a žil v jejím čase. Rozbijete-li vílami střežený práh mezi těmito dvěma rovinami. Fantastické keltské příběhy svědčí o tom. a nevrátí-li se. Pak si vzpomněl. že byl pryč dva týdny. Rozloučil se tedy se svými hostiteli. Šel se tam podívat a zjistil. podél níž nestály žádné domy. Čas věčnosti. Je v nás místo. pomíjivý lidský čas. že život ve věčném čase má odlišný rytmus. že žádného z nich nepoznává. vzal breviář a šel mezi ostatní mnichy. který se jednoho dne v klášteře modlil z breviáře. kterého se nemůže dotknout nic. lineárním čase. dozvěděl se. třebaže v onom věčném světě. Zdálo se. Když přišel domů.koexistenci dvou časových rovin. nikdo z nich tam však nebyl.“ Tato krásná věta je hluboká a působivá a pochází z De Profundis. předložili mu vynikající jídlo a pití. co přináší pomíjivý čas. Jednou v noci jistý člověk z naší vesnice jel na kole domů po silnici. Strávil s nimi několik hodin a cítil se velmi šťastný. sonetu: . že před mnoha a mnoha lety tajemně zmizel mnich jménem Fénix. Vyjmenoval všechny mnichy. že na tomto opuštěném místě je vesnice. Vycházela zpoza zdi postavené kolem moře. z dopisu plného lásky i odpuštění člověku. Oscar Wilde napsal: „Naše myšlení se děje ve věčnosti. že v jisté oblasti duše sídlí věčnost. Můj otec rád vyprávěl podobný příběh o mnichu jménem Fénix. že zapomněl na všechno ostatní kolem sebe. budou ho hledat. zjistil však. Náhle uslyšel nádhernou hudbu. s nimiž v klášteře – jak se mu zdálo – ještě před půlhodinou bydlel. který Wilda zradil a zničil jeho existenci. že ho dobře znají. Na konci lidského času je smrt. že její obyvatelé jej očekávali. Věčnost je nekonečná přítomnost. světě nadpřirozených bytostí mu to připadalo jako půlhodina. Když ptačí píseň skončila. Vtom začal zpívat nějaký ptáček a mnich se do jeho zpěvu tak zaposlouchal. Tento příběh metaforickou formou sděluje. našli tam zmínku o tom. Dostalo se mu vřelého přivítání.

kdy se vracíte zpět ke své hlubší přirozenosti. můžete procházet chrámem své paměti. nezmizí do nenávratna. které pro vás byly v uspěchaných dobách nedostupné. Keltské příběhy nás upozorňují na skutečnost. Večer jsou žhavé uhlíky zasypány popelem. Jejich spiritualita zná mnoho modliteb pro různé příležitosti. Pohanský a křesťanský svět spolu v irské duši nebojují. nýbrž klidně žijí vedle sebe. jdou naše minuty vstříc konci – děsný let! Za ty. aby byl omezen přístup vzduchu. modlitby přednášené při rozdělávání ohně i při jeho zhášení. Pro Kelty byla idea paměti velmi důležitá. která byla zároveň pohanskou bohyní a křesťanskou světicí. Existují zvláštní modlitby za krb. To je velká útěcha: Nic z toho. Proto se ve stáří můžete vracet do své minulosti.Jak vlna za vlnou. Nic se zde neztratí. úlomky vašich životů se spojí v jejich celek. že čas jakožto rytmus duše má věčnou dimenzi. i doby nesnází. v němž vás tiše očekávají všechny vaše uplynulé dny. V chrámu vaší paměti zůstává vše uchováno. kdy jste byli šťastní. jež minuly. Když přijde stáří. Stáří je časem. se hrnou stále jiné a všechny řítí se ve věčném spěchu vpřed. kdy vcházíte do chrámu své paměti. Existuje krásná modlitba za ty. kdo udržují oheň v krbu. V její osobě se tyto dva světy snadno a přirozeně setkávají. Nic zde není zapomenuto. rovnováhu a pocit sounáležitosti. čas životní sklizně. Ráno se může z dosud žhavých uhlíků znovu rozdělat oheň. Takto se vnitřně sjednotíte a získáte novou sílu. co se vám v životě přihodí. Obrací se ke svaté Brigitě. co se v čase odehraje. Tato krásná modlitba za krb připomíná význam paměti: . jež k břehům v dálce plyne. kdy vaše duše rostla a tříbila se. (Přeložil Jan Vladislav) Duše jako chrám paměti. v níž je opatrováno vše. znovu prožít dny.

jak se rozžíhá oheň v krbu. od jitra až do soumraku.Zahal nás svým pláštěm. shromáždi nás pod svůj plášť a obnov naši paměť Matky našich matek. připomeňte nám. zůstává roztříštěno. celý tento den a noc. Integrace vás navrací sobě samému. naše dlaně ve vašich Kéž nás Brigitin plášť zahaluje. jak kruh paměti láskyplně sjednocuje vše. ve dne i v noci. zapal v nás oheň. Co není integrováno. že kdybyste chtěli dešifrovat všechny dimenze jednoho dne svého života ve světě. Z této modlitby je zřejmé. strážkyně krbu. mocné pramatky. vaše dlaně na našich. Vstoupit do . že si Keltové uvědomovali. kdy navštěvujete chrám své paměti a integrujete do svého života. jak se uchovává jeho jas. někdy se z této roztříštěnosti může vyvinout vážný vnitřní konflikt. rozsvěcí světlo. ochraňuj nás. Kéž nás Brigitino srdce ochraňuje před škodou. mohli byste tím strávit celý zbytek života. co se odehrává v čase. zmatkem a zlem. Bez této integrace je úplný návrat k sobě samému nemyslitelný. Během jediného dne se nám toho přihodí tolik. jak se udržuje jeho plamen. co potřebuje být integrováno. Kéž nás Brigitina paměť učí. V každém člověku je toho tolik. od soumraku do jitra. veďte naše ruce. paní beránků. Brigito. a ani si to neuvědomujeme. Camus výstižně řekl. V ideálním případě se stáří může stát dobou.

To znamená. Mnoho terapeutických směrů jde proti proudu uzdravovacího procesu. My všichni máme spoustu zkušeností. Existují dva způsoby. Stejně důležité je. které jste vždy spíše zanedbávali. Je to část procesu reflexe. . Proto bychom k sobě měli přistupovat velmi jemně a něžně. že je budete soustavně otvírat. v tomto směru máme úžasnou svobodu. Začnete je hodnotit. kterou věnujete svým ranám. kterým jste dřív nevěnovali dost své pozornosti. jakými to lze provést. která je nutno vyléčit. Soustředíte-li se takto na své rány. kdy se můžete učit sklízet úrodu svého nitra. ale – jak říká T. V biblické knize proroka Agea se krásně říká: „Sejete mnoho. nutně potřebují.chrámu paměti neznamená pouze vrátit se do minulosti. Soucit se sebou samým a umění vnitřní sklizně. Duše má totiž svůj vlastní rytmus uzdravování. můžete si sestavit seznam svých zranění a příštích třicet let věnovat tomu. který dává zkušenosti její hloubku. Smysl je bratr zkušenosti a uvědomit si smysl toho. Existuje však i méně násilná cesta. Lidské srdce hledá smysl věcí. Mnohé vaše rány jsou tedy již velmi dobře uzdraveny a neměli byste je znovu otvírat. To platí zvlášť pro ty skutečnosti vašeho života. znamená to uvědomit si a integrovat vše. co se vám přihodilo. S.“ Všechno. co prožíváte. Nejvíce se ale musíte věnovat svým vnitřním zraněním. které pro vás byly hodně těžké. a tou je pozornost. do vaší duše. dělit je do skupin a vytvářet z nich vyšší celky. Můžete jít cestou analýzy. je zaséváním zkušeností. Tyto oblasti. Ale jestli chcete. Každý z nás smí vést takový vnitřní život. vědomí smyslu nám dává pocit bezpečí. znamená získat vnitřní celistvost a objevit ve své vlastní duši bezpečné útočiště. která je však zároveň nebezpečná. Musíte znovu trpět a naříkat. a sklízí se málo. která se vrací zpět k momentu zranění a otvírá vaši ránu. Stáří je čas. vaše duše se stane jednou velkou naříkající ránou. dokud nebudete celí poseti ranami jako Job. a museli jste s nimi bojovat. že skutečně začnete zkoumat a třídit ovoce svých životních zkušeností. aby i jejich ovoce bylo sklizeno. Teprve potom mohou vyjít z exilu vašeho nezájmu a vstoupit do chrámu sounáležitosti. neuvědomujeme si však jejich smysl. abyste tyto zkušenosti dokázali sklidit. jaký chce. Eliot – máme sice zkušenosti. Po vnitřní sklizni volají především ty oblasti vašeho života. co jste prožili.

Právě v obtížných dobách. bude o vás nyní pozorně pečovat. a pak je jemně a pozorně ošetřit. že v těžkých časech byste měli v srdci vždycky mít něco krásného. vaše nitro se jakoby zázrakem uzdraví. se o sebe musíte opravdu dobře starat. kdybyste si osvojili schopnost hlubokého soucitu se sebou samými. Bylo by dobré. který vám napoví. . jak řekl jeden básník. Moc se mi líbí myšlenka Blaise Pascala. Někteří lidé dovedou hluboce cítit s druhými. Jedním z kreativních přístupů k těmto zraněným oblastem je soucit. na která byste se jinak nedostali. Své duševní procesy byste neměli hodnotit kvantitativně. aby klidně žila svůj vlastní život. kdy se cítíte zranitelní. Nejcennějšími momenty v životě duše bývají často naše chyby. vaše vnitřní rány se začnou hojit. abyste některé aspekty svého života dokázali nechat být. Někdy člověku právě takové chyby překvapivě pomohou vyrůst. Mít v srdci stále něco krásného. Pokuste se vrátit ke svému tehdejšímu rytmu. Opustíte exil své bolesti a vejdete do radosti vnitřní sounáležitosti. Nechte svou duši. neměli byste se obviňovat za svá dávná pochybení. kdy je člověk více zranitelný. Musíte důvěřovat svému tajemnému vnitřnímu hlasu. Pronikavé světlo analýzy může být pro vaši duši a paměť velmi destruktivní. Mnoho starých lidí podléhá úzkosti a starostem. která místa ve své duši byste měli navštívit. Možná. duchovní přístup. kde jsou takové staré rány. abyste jako jejich správci přišli a sklidili jejich úrodu. Z tohoto hlediska může být stáří dobou velké vnitřní křehkosti a zranitelnosti. Když si odpustíte. Pokud jste ji během svého života soustavně neničili. Vaše duše vás v každém okamžiku chrání. vše se dá samo do pořádku. Jestliže se k této konfiguraci své duše přiblížíte se srdcem plným odpuštění. Toto umění integrace je velmi vzácné. Měli byste svým chybám a zraněním věnovat láskyplnou pozornost a projevit jim svůj soucit. Dopřejete-li své duši toto vlídné světlo. ale zvolit spíše jemný. Když se v chrámu paměti dotýkáte svých starých ran. touží po tom. Jiné aspekty života však naléhavě volají po vaší pozornosti. V chrámu své paměti se můžete pokusit rozeznat.Součástí duchovní moudrosti je. Dovedly vás k místům. zvláště ve stáří. nás na konci zachrání právě krása. kterých tak jako tak upřímně litujete. To je umění duchovního nevměšování. sami k sobě jsou však neobyčejně tvrdí.

Neznamená to. Řekl jí: „Bože. když už toho máte hodně za sebou. Strasti nejsou jen konstelací duše či vědomí. naše očekávání pomáhají tvořit budoucnost. jas a naděje. viďte. často na sebe berou duchovní formu. Zkušení lidé vědí. Máme-li v srdci naději a slitovnou lásku. Pokud zanedbáváte svou duši. Čím déle je zde necháte bydlet. Možná. Druhá nevinnost přichází později. je vám hezky a připadáte si dobří. Vždycky měla na jazyku něco nepříjemného. že se na všechno dívala černě. Stáří je časem druhé nevinnosti. aby se zabydlely ve vaší mysli. budeme obdařeni vším. Poznali jste temné stránky života. Jeden můj přítel v Corku žil vedle staré paní. Napadne je. mají v očích překrásné světlo – světlo nevinnosti. která je vaší přirozenou ochranou. květiny kvetly a příroda vypadala. . Marie!“ Odpověděla mu: „No to vidím. jakou my ukazujeme jemu.Vaši budoucnost utvářejí vaše představy o ní. nic těmto strastem poletujícím kolem vás nebrání. že se vás dotkla milost. ale že přese všechno věří v dobro. jak jste zachmuření a otrávení. máte dojem. Jednoho krásného májového rána ji potkal soused. tím hůř se jich budete později zbavovat. jako by se chtěla roztančit. Jinými slovy. čeho je nám třeba. která byla neblaze proslulá tím. ve vašem srdci je stále radost. jejichž tváře jsou zbrázděny vráskami a poznamenány jejich těžkým údělem. Avšak přestože dobře víte o všem neblahém. co může člověka potkat. že ve vzduchu kolem nás poletují malá hejna různých trápení. na pár měsíců nebo třeba i na rok ubytovat. zažili jste nesčetné nezdary a zklamání. Někdy se podívají dolů a spatří vás. První nevinnost je založena na naivní důvěře a nevědomosti dětství. Někteří staří lidé. že by se u vás mohla na týden. Slunce svítilo. ale jak asi bude zítra?“ Nedokázala se radovat z krásy současného dne. protože už teď si dělala starosti kvůli zítřku. že život nám ukazuje takovou tvář. pravdu a krásu. že nic neprožili. to je ale nádherné ráno. Když pohlédnete do jasných očí starého člověka. Mnoho problémů bychom nemuseli mít. kdybychom si je sami nepřivolali svým pesimismem.

Velšský básník R. nebo litujete něčeho. dokázala nalézt skryté poklady. že jste o něco přišli. Váš čas není jen minulost nebo budoucnost.Pole plné světla. které můžete ke své minulosti či ke svým vzpomínkám zaujmout. Život znamená odbočit. Čas je ve skutečnosti sémě věčnosti. Píseň Edith Piaf Je ne regrette rien je nádherná právě svobodným a statečným přijetím minulosti. Všechen váš pozemský čas obývá kruh vaší duše. Dnes už vím. Thomas napsal překrásnou báseň o ohlédnutí za uplynulým životem. ani nepláče po dávné minulosti. Jádrem této krásné básně je keltská představa o čase. co jste neudělali. Jednou mi řekla: „Ničeho nelituji. jenž se zdá být pomíjivý jako vaše mládí. než jaká ve skutečnosti byla. Avšak to. že za tuto perlu musím dát všechno. Čeká zde na vás dokonce i vaše budoucnost. Je to můj život a cokoli zlého se mi stalo. Jedním z nejdestruktivnějších postojů. Někdy jsou obtíže tím nejlepším přítelem naší duše. V jistém smyslu minulost nepominula: je ukryta ve vaší paměti. při kterém můžete mít pocit. . v utrpení. a vzpomínáme na minulost docela jinak. čeho bychom litovat vůbec nemuseli. S. Život neprahne po vzdálené budoucnosti. Znám jednu úžasnou ženu. které musela prožít. které zářilo v poli. co mám. Odbočit a jít za jasem. Často se jí nedařilo a pronásledoval ji problém za problémem. Šel jsem dál svou cestou a pustil jsem to z hlavy. vždy se za tím skrývalo něco světlého. abychom viděli zázrak. perla veliké hodnoty. která v životě hodně zkusila. Jmenuje se Pole plné světla: Jednou jsem si všiml zvláštního světla. je lítost. Často litujeme toho. která čeká na váš návrat. přitom je to však věčnost. tak jako Mojžíš odbočil k hořícímu keři. co tak zářilo. byl poklad. která vás zve.“ Pohlížela na svou minulost z úchvatné perspektivy.

které vám život nabízí. jako by jim bylo devadesát. že z nich vyzařuje jakési světlo. Nejbližší hospoda je v nedalekém městě. že v našem srdci znovu procitne touha a objeví se před námi překvapivé možnosti. V mládí se obyčejně moc nezabýváme reflexemi. cítíte. Když se tam chce svézt stopem. která leží na opačné straně. Zkoušíte všechno a vůbec nevíte. Věk není závislý na chronologickém čase. Rádi byste využili všech možností. Může se stát. Je to spíš otázka osobního temperamentu. V jejich přítomnosti je vám lehko u srdce a chce se vám smát. . Můj bratr mu jednou zastavil a chtěl ho svézt. zasmušilí a pesimističtí. Něco podobného říká trochu formálněji Mistr Eckhart: V duši je místo.Srdce plné touhy nestárne. ale mám namířeno na druhou stranu. Chcete všechno. Když se s nimi setkáte. které náleží věčnosti. žijete velmi intenzivně a milujete dobrodružství. Je velmi osvěžující potkat starého člověka. Jeden můj soused má velké problémy s alkoholem. kterou cestou byste se nakonec měli dát. Když bude vaše duše vroucná a plná touhy. Znám několik mladých lidí. Staří lidé jsou často dojemně něžní. Proto Goethe řekl. než kam míří jejich život. vaše pohyby se zpomalí a váš život se nakonec uzavře. vaše údy zeslábnou. stále je zde místo ve vaší duši. abychom integrovali a usmířili všechny rozmanité cesty. A naopak. kteří jsou samá legrace a šibalství.“ Mnoho lidí jde jiným směrem. Můj soused to však odmítl se slovy: „Jdu sice tudy. který zůstal věrný nespoutanosti a síle života. a to hned. tohoto místa v duši se však čas nemůže dotknout. musí jít nejdřív do vesnice. kdyby se vám na vaší životní cestě nepodařilo setkat s věčností. jež vás obklopuje a jež přebývá i ve vašem nitru. Když jste mladí. Jste tak mladí. kterým je osmnáct či dvacet let. Je příjemné to o sobě vědět. Někdy je ve velmi starém těle neuvěřitelně mladá a vášnivá duše. nikdo vám nebude moci vaše mládí vzít. I když vaše tvář zestárne. Stáří je pro nás příležitostí. Jak jde čas. jsou však tak vážní. po kterých jsme kdy šli. na které čas nemůže mít žádný vliv. Právě takto můžete ve svém životě prožívat věčnost. znám také několik velmi starých lidí. Bylo by smutné. stárneme. jak se cítíte. že mládí je pro mladé lidi škoda.

oloupal jsem pružný proutek. rychlostí a změnou. světla. protože krásu redukujeme na dobrý vzhled. Těžko najít lepší jídlo. Naše představa o kráse je omezená. To však nemá nic společného s krásou. zalesklo se můry křídlo. Vandroval jsem dlouhé roky. Teď jsem jiný.Oheň touhy. protože byli chápáni jako nositelé moudrosti. Skutečná krása je světlo. vyšel jsem si do háječku. které jim mají zaručit mladistvé vzezření. potok daroval mi pstruha. Vděčně jsem jej sundal z vlasce: břicho. Chtěl bych ji i její něžné milování. Když se rozsvítily hvězdy. Takovou vnitřní krásu. Někdy ve staré tváři vidíte světlo. nebo víla? Plná třpytu. Všichni se snaží vypadat mladě. jasu… Ve vzduchu se rozplynula. . V srdcích starých lidí stále hoří oheň touhy. nechávají si vypínat kůži na obličeji a podstupují nejrůznější zákroky. netoužil po žádné paní. budeš spokojeno. přivázal naň bobulečku. někdo vyřkl moje jméno! Kdo mě hledá v tomto času? Je to dívka. Když v mé duši vzplála touha. stále se žene vpřed. která spočívá v touze a nadšení se. ale z hlubin duše – to je pravá krása. Moderní kultura je posedlá vnějškovostí. které vyzařuje z nitra. Tu však slyším tichý hlásek. Dříve byla starým lidem projevována úcta. Moderní společnost klade velký důraz na image a fyzickou sílu. image. Staří lidé se v ní proto často ocitají na vedlejší koleji. Naším domovem se stane slunce – nebo luna sladká. Existuje celý kult mládí. zachycuje Yeatsova báseň Píseň toulavého Aenguse. které nevychází z jejích rysů.

sami sebe však vůbec neznají. to vše se od vás začíná nenápadně vzdalovat. mají strach z toho. odkud jsme vyšli. společenské role. co by mohlo přijít. navštívili řadu míst. a konečně se s ním seznámíme. že máte víc času na to. umějí si s lecčím poradit. Mnoho lidí pronásleduje minulost. že nedovedeme sedět klidně na místě. a měli udělat. Většinou spěcháme a máme hlavu plnou starostí. co neudělali. Na stáří je krásné mimo jiné i to. který právě probíhá. práce. Pomůže vám poskládat úlomky vašeho života a vyléčit vaše vnitřní zranění. zjistíte. Málokdy jsme skutečně přítomni na místě. protože jsme příliš roztěkaní. Znají mnoho lidí. která vás těšila. Stáří může být obdobím zrání. očesávat v ráji jabka. Do vašeho života vstupuje ticho a samota. přistoupíte-li k nim tvořivě. kdy se – možná poprvé – skutečně setkáte se sebou samými. T. Pro duši jsou klid a ticho životně důležité. jaké poklady jsou v našem životě skryty. rodina. Eliot krásně napsal: A na konci všech našich cest dojdeme k místu. dá-li nebe. Jen málo lidí dokáže žít přítomným okamžikem. abyste mohli žít klidně. všechno to. že klid je váš dobrý přítel. kterou vám může přinést. Mnoho lidí na svou duši během života úplně zapomene. Klid udělá dobře vaší zanedbávané duši. kterou jste založili. Často si vůbec neuvědomujeme. jsou odborníky ve svém oboru. že mnoho našich velkých problémů je způsobeno tím.Budeme spolu. Nic z toho vás ale nemusí děsit. Vrátíte se k sobě samému. kde stojíme. Stárnutí: Nová samota Možná se bojíte stárnutí. Takoví lidé jsou vězni své minulosti. Tyto skutečnosti se pro vás mohou stát skutečným darem a požehnáním. Pascal řekl. Jiné lidi děsí budoucnost. Váš aktivní život. S. Stane-li se ve stáří váš život klidnějším. . a v čase. protože máte strach ze samoty. které jste hráli. Stále myslíme na spoustu různých věcí.

přijal ji a spřátelil se s ní. Jeden můj starý přítel z Connemary mi o osamělosti řekl: „Is poll dubh dóite é an t-uaigness.“ Osamělosti se nemusíme bát. aby se svou osamělostí bojoval. existuje však pravda. otevře se před námi cesta k vnitřní svobodě. kterou můžete prožívat jako osamělost. Když se s ní smíříme. Ale mezi vědomostmi a moudrostí je obrovský rozdíl. Posadil se do křesla a pozval všechen svůj vnitřní smutek do svého vědomí. který žil nějakou dobu v Německu. což znamená: „Osamělost je moc škaredá věc. V dávných dobách byli staří lidé s úctou nazýváni „starší“ a byli vyhledáváni pro svou moudrost. že si ji plně prožije. jaký Němci kladou na pořádek a vnější zdání. že sami sebe znáte až do nejmenších podrobností. Cítil se velmi osamělý. Osamělost se stala přirozenou součástí jeho života. Špatně snášel německou národní povahu i německé společenské struktury a nelíbil se mu přehnaný důraz. nač si jen vzpomeneme. V zimě dostal chřipku a dlouho potlačovaný stesk se mohl rozvinout v plné síle. kdy se cítil sám. získal vnitřní svobodu. už někdo napsal knihu. Dlouho plakal. kterou si i vy sami uvědomujete a jež je ve vás otisknuta mnohem hlouběji.Osamělost: Klíč k odvaze. něco se v jeho nitru změnilo. ale když ji nepřijmeš. O všem. Moudrost jako duševní vyrovnanost a pohoda Moudrost je dalším atributem stáří. Nikdy nebyly informace tak snadno dostupné jako dnes. avšak namísto toho. připravuješ se tím zároveň o mnoho cenného. Necítil se v Německu dobře. Osamělost je velice bolestná. Stáří vám daruje dostatek času a příležitostí k lepšímu poznání sebe samých. rozhodl se. Oplakával všechny dny svého dosavadního života. Přestože to bylo drásavé. dúnfaidh tú amach go leor eile atá go h-álainn chomh maith“. Cítil se jako nejopuštěnější sirotek ve vesmíru. tato zkušenost jej velmi obohatila. ach má dhúnann tú suas é. Naše kultura vyznává kult informace. Už se v Německu nikdy necítil osamělý. Když svému smutku dovolil. Moudrost znamená mít hluboké poznání. Stáří však přináší také samotu. mi vyprávěl o svém boji se steskem. Celou jeho bytost okamžitě zalila svíravá bolest. Jeden můj přítel. Je to umění žít v souladu s rytmem své . aby protrhl hráz sebeovládání. ve skutečnosti se neznáte vůbec. Když sestoupil na dno své osamělosti. Můžete znát mnoho faktů o okolním světě i sami o sobě. kterou získali mnohaletou životní zkušeností. Když máte pocit.

radost s bolestí. Keltové si vždy velmi vážili moudrosti. které se říkalo Cailleach an Clochain čili stařena z Clifdenu. konečně odvážily ukázat ve své pravé podobě. každá barva má úžasnou . Stáří je soumrak života. která jí může pomoci nalézt ideální vizi její budoucnosti. kteří se zřizováním nesčetných středisek vzdělanosti po celé Evropě zasloužili o recivilizaci tohoto kontinentu. Moudrost je často spojována se stářím. Z úrody rozptýlené na polích nemáme žádný užitek. kreativní. bylo zcela přirozené. svého života a Boží skutečnosti. Za dávných časů žil v každém irském kraji někdo. Západní pobřeží Irska je proslulé svým magickým světlem. totéž samozřejmě platilo i pro staré Iry. Například v clarském hrabství to byla vědma. kdyby dokázala naslouchat starým lidem a otevřela se jejich moudrosti. Moudrost je tedy umění vnitřní rovnováhy. obvykle se šel poradit s některou z těchto moudrých osob. která jim pomohla znovu navázat spojení s vlastním životem. V temném středověku to byli právě irští mniši. Jejich dílo bylo základem. Starý člověk je pokladnice nedocenitelné životní moudrosti. Jen sklizená úroda duše je naším průvodcem při návratu do příbytku jednoty a sounáležitosti. Naší společnosti by velmi prospělo. Mnoho malířů sem jezdí právě kvůli tomuto světlu. V galwayském hrabství zase chodili za ženou. „kantorka Early“. jež je dobou sklizně životních zkušeností. Protože původně žili v matriarchátu. Když si někdo s něčím nevěděl rady nebo mu dělala starosti jeho budoucnost. koho lidé ctili pro jeho moudrost. které byly celý den překryty intenzivním bílým světlem. že mnohé z proslulých moudrých osob byly ženy. moudrost a vize jsou sestry. Stáří a poklady soumraku. Je to schopnost stále znovu sjednocovat svůj život. Moudrost je cesta do hlubin tajemství a tajemství je naším nejbližším přítelem. ze kterého vyrostla scholastika a celá nádherná středověká kultura. Tradiční úcta k moudrosti se později stala součástí irského monastismu. Máte dojem. Koneckonců. které říkali Biddy Early. kritický a prorocký aspekt vizí pramení ze stejného zřídla jako moudrost.vlastní duše. Za soumraku zde můžete pozorovat překrásné barvy. Moudrost tedy znamená mít odvahu objevovat dosud nepoznané. která dokáže smiřovat poznané s nepoznaným. prohloubit jej a ochránit před bezprostředně hrozícím nebezpečím. jako by se barvy.

kdo jste. hloubku její touhy a bohatství jejích možností. Jeho „sbohem“ je právě soumrak. určitě si říká: Jak si jen mohou myslet. že si položíte otázku: Co je to vlastně za břemena. To. dal jsem jim svobodu. Svoboda může být jedním z nádherných plodů stáří. Jeho krásné barvy se vlévají do noci. Bože. Stáří vás může obdarovat jasným a zřetelným vnímáním. zázrak krásy a barevnosti. budete-li si to přát. Stáří a svoboda. Nejsme schopni poodstoupit. Taková zbytečná břemena se vám možná ve stáří podaří setřást. Světlo neumírá. pomoz mi. V tomto období svého života můžete odčinit škodu. Můžete začít tím. Proto tak často nedokážeme docenit lidi ve svém nejbližším okolí. a vy konečně poznáte její krásu. která s sebou vleču? Některá z nich k vám nutně patří.hloubku. oni s ní však špatně naložili. kde se k vám možná přiblíží vaše plachá duše. Když Bůh z nebe vidí lidi nesoucí břemena. Tajemství vaší duše vám možná poodhalí teprve tlumené světlo soumraku. Ve stáří můžete ze svých zad shodit zbytečná břemena. co vám život dal a co jste vy dali jemu. To je ale nesmysl. kteří si celé roky vlastnoručně vyrábějí tíživé břímě. že jsem tento kříž tak dlouho nesl. protože jsme sami sobě příliš blízko a v každodenním chvatu nedovedeme vybočit z ustáleného duševního stereotypu. která jste s sebou vláčeli po mnoho těžkých let. o kterých jsme dosud netušili. Mírné světlo soumraku je práh. Ve stáří se nám zjevují mnohé poklady. často říkají: Je to můj kříž. Skvěle o tom píše vynikající mexický básník Octavio Paz: . že takový úděl jsem jim připravil já? Mají přece bezpočet možností. Stejně tak neznáme ani svou vlastní hodnotu. která si sami vymysleli a vyrobili. Snad mě Bůh odmění za to. získáte velkou vnitřní svobodu a duševní lehkost. kterou jste své duši způsobili v dřívějších letech. schová se před vámi. podívat se na ně nezaujatě a objevit jejich skutečnou hodnotu. Namíříte-li na ni neonové světlo analýzy. často vůbec nevidíte. Ta největší břemena si často vyrábíme sami. Když se jich zbavíte. Tak důstojně a krásně se s námi loučí den. skrývá se jen pod plášť hvězdné oblohy. aby ji pro nás zútulnily. Lidé. začínáte si konečně uvědomovat. Přesné vnímání je velká výsada. Soumrak nás láskyplně připravuje na noc. co je ve vaší těsné blízkosti. Když se vaše mysl ve stáří zklidní. ale mnoho jste si jich vyrobili a naložili sami.

Namáhavě si prorážím cestu skálou. jak jsi svobodný. jak krásný je čas sklizně. Tisíce let jsem si tupil zuby a lámal nehty. Kéž se rozhodneš dobře sklidit úrodu svého života. Kéž o tebe pečuje světlo tvé duše. kde je světlo a čerstvý vzduch. abych se dostal na druhou stranu. postupuji každý rok o pouhé milimetry. . když se zalykám žízní a dusí mě prach. když mi krvácejí dlaně a zuby se viklají. jež v ní přebývá. Celou druhou polovinu svého života jsem strávil lámáním kamenů. vyrážením dveří: stále jen odklízím překážky. jak velká je tvá lidská důstojnost. ustávám na chvíli ve své práci a přemítám o svém konání. vyléčit svá zranění a přijmout je do své duše. kéž poznáš. Kéž Ti Bůh žehná a kéž v sobě objevíš hlubokou lásku k sobě samému. které jsem v první polovině života postavil mezi sebe a světlo. kéž jsi obdařen moudrostí a kéž tvá duše nahlédne. a především kéž je ti dáno poznat krásu své duše a světlo věčnosti. A nyní. kéž se všechny tvé starosti o budoucnost a obavy ze stárnutí promění. provrtáváním zdí. Požehnání stáří. Kéž si uvědomuješ.

I tehdy. bohužel jsem si to však neuvědomoval.Kapitola šestá. Být negativistický znamená propadnout ponurému fantomu. jež se snaží narušit vaše vědomí sounáležitosti se světem. Je zde společník. vyšel z lůna vaší matky spolu s vámi. Ať jste sami. můžete sami sobě docela obstojně ubližovat. Když jste se narodili. Necháte-li však na něj zářit světlo své duše. Třebaže je stále vedle vás. Smrt: Horizont je u pramene. Negativismus je tváří a silou vaší vlastní smrti. že smrt přichází teprve na konci života. Jeho cílem je udělat z vás cizince ve vašem vlastním životě. který provází každou lidskou bytost. co nás ustavičně táhne k zemi a vzdaluje nás od světla. Negativismus je jako puchýř na našem životě. Jednou z tváří smrti je negativismus. Neznámý společník. Může se stát. Někteří lidé žijí báječné životy. který vás provází v každém okamžiku vašeho života. že povede-li se jim později hůř. ale vůbec si to neuvědomují. Toto světlo vás postupně zbaví všeho . kde trpíme nebo jsme negativističtí. Smrt je věrnou družkou života jak vašeho těla. bere na sebe rozmanité převleky. křehcí. Ví o každé vaší myšlence i pocitu. možná jste si jeho přítomnost ještě nikdy neuvědomili. tak i vaší duše. vzpomenou si na staré dobré časy a řeknou vám: „Víte. Je v nás cosi těžkého. tento druh vás nikdy neopouští. když se vám všechno daří. a jej si nikdo nevšiml. může být proměněn. Tento negativismus vás vzdaluje od vaší vlastní lásky a vroucnosti. kde jsme zranitelní. nebo máte společnost. Vaše fyzická smrt není než završení procesu. Je omyl myslet si.“ Tváře smrti v každodenním životě. Po své životní cestě nekráčíte sami. na němž váš neviditelný společník pracoval již od vašeho narození. Jmenuje se smrt. všichni se však zajímali jen o vás. Proměna tohoto negativismu je jedním z našich trvalých úkolů v rámci poetiky růstu či duchovního života. byl jsem tenkrát opravdu šťastný. Jakým způsobem se smrt manifestuje v naší každodenní zkušenosti? Setkáváme se s ní v těch oblastech našeho života.

V čase bolesti. Pokud na proměně tváře své vlastní smrti soustavně pracujete. co je skutečné. Tím se můžete připravit o mnohá požehnání. Moudrý je ten. vstupujete do světla této plnější skutečnosti. zvláště pak v momentu smrti. její tvář budete dávno důvěrně znát. . který vás násilím připraví o život. Tento úkol leží před každým z nás. Vše nepodstatné a umělé. kdo ví. že máme-li se do božské skutečnosti ve svém nitru ponořit hlouběji. Jedním z nejvýraznějších aspektů strachu je jeho zvláštní schopnost zkreslit a překroutit to. je třeba se odpoutat a zaujmout odstup od okolního dění. jak to prohloubí a obohatí váš život. co jste dosud pokládali za negativní stránku své osobnosti. Rádi organizují i životy druhých lidí. je mnohem větší. stane motorem vaší vnitřní obnovy. přitom se mu však nepoddává. Strach má mnoho různých úrovní. je statečný. hlubší a bohatší. Skutečnost. Neexistuje duše. Uvíznete v pasti stálé obrany.tíživého a bolestivého. je stěží možné tuto kontrolu udržet. která by strach nikdy nepoznala. kterou jste opevnili svůj život. Když pracujete na proměně svého negativismu. Jinou tváří smrti je strach. v čem spočívá jeho negativismus. Protože jste překonali strach. Ten. Nic v jejich životě se nesmí stát náhodou. která vám byla určena. smrt se stala vaším celoživotním přítelem. a snaží se mít průběh své životní cesty stále plně pod kontrolou. kdo dovede svůj strach pojmenovat a pracovat s ním jako se silou. Mystikové vždy věděli. s nímž jste se setkali na nejhlubší rovině své vlastní přirozenosti. Nakonec se to. s jeho rozmanitými projevy se setkáváme den co den. Ponecháte-li věcem volný průběh. přijde a usídlí se natrvalo ve vašem srdci. Mnoho lidí se například děsí představy. Pak už vám to nikdy nikdo nemůže vzít. které lze využít k podnícení kreativity a růstu. na čem jste dosud zoufale lpěli. Život lze kontrolovat pouze částečně a dočasně. od vás velmi rychle odstoupí a to. po čem hluboce toužíte a co k vám opravdu patří. kreativity a růstu. která by dokázala tak rychle připravit člověka o klid a zničit jeho štěstí. nebude pro vás na konci vašeho putování fyzická smrt cizincem. co má skutečnou váhu. která se nalézá za naším negativismem. Avšak příliš mnoho kontroly působí destruktivně. že by mohli nechat svůj život jen tak volně plynout. budete ohromeni. Nevím o žádné jiné síle.

pokládám za velmi užitečné položit si otázku. kterou jsem kdy slyšel. která splňuje očekávání jiných lidí. Když dokážete dát svému strachu jméno.Smrt jako kořen strachu. smrští se do proporcí. Život je velmi krátký a každý z nás má svůj vlastní. Máme-li strach být sami sebou. zvláštní a neopakovatelný osud. je marné a neplodné. Strach je jako mlha: pronikne všude a zkreslí všechny tvary. začne se zmenšovat. Když na něj namíříte tuto jedinou otázku. protože pak – jak předpokládají – budou všeobecně akceptováni či dokonce obdivováni. že se mu podařilo za celou noc jej nevyprovokovat k útoku. o kterou vás strach okrádal. Je to osvobozující otázka. získáváte zpět sílu. může se stát. klidný a sebejistý. spatřil v protějším koutě obrys něčeho. Jaké z tohoto příběhu plyne poučení? Že existují neškodné věci. Jste vyrovnaný. Muž stál celou noc strnule v rohu kobky a bál se i dýchat. je starý indický příběh o muži. Avšak jednou z našich nejsvatějších povinností je být sám sebou. Pak světla přibylo a on poznal. který byl odsouzen k tomu. Víte-li. které se povalují v mnoha koutech naší mysli. co vypadalo jako had. které nás paralyzují a vězní v tmavých koutech našich životů. Ani o samotě nemají odvahu setkat se sami se sebou. aby strávil noc v kobce. Nejlepší historka o strachu. V anonymitě se strach násobí. které jste schopni zvládnout. naučíte se nebát se své vlastní přirozenosti. co vás děsí. Snaží se být pečliví a opatrní. že tento svůj osud mineme a budeme umírat vnitřním hladem. který jsme si sami způsobili. Když začnete přijímat a milovat sám sebe. aby na něj had nezaútočil. had by jej zabil. Když mám z něčeho strach nebo pociťuji úzkost. . Sladíte se s rytmem své duše a od tohoto momentu žijete na své vlastní půdě. ale kousek starého provazu. Jedním ze způsobů. dokud se nepromění v nestvůry. Když do kobky vnikly první sluneční paprsky. kde byl kromě něj samotného také jedovatý had. Mnoho lidí se bojí být sami sebou a jejich životy jsou tímto strachem neblaze poznamenány. že v rohu kobky neleží had. přesné pojmenování je jeho úhlavní nepřítel. čeho se opravdu bojím. Kdyby udělal sebemenší pohyb. Naše úzkostlivost je dokáže zpracovávat tak dlouho. který bychom měli objevit a naplnit. podobné kouskům starého provazu. Pocítil hlubokou úlevu nad tím. Strávit svůj život budováním osobnosti. Váš strach přestává být vyživován temnou mocí neznámého. je překonat svůj strach. jak se lze vyrovnat s fenoménem a mocí smrti.

s níž bych se měl na konci své cesty střetnout. se ustavičně krátí. Jinými slovy. jeho povaha zůstává zcela nejistá. co jednou provždy zcela změní jejich život. Ničím si nemůžeme být jisti. někoho navždy opustila jeho láska. až zbývá jen ten poslední interval. v němž přijde má smrt. rytmu smrti v našem životě si proto všímáme jen zřídka. Poslední část tohoto putování bude přeťata bez mého vědomí. jejich životy už nikdy nebudou stejné. že jsme nesmrtelní. která se ke mně blíží jako záhada. Smrt je hrozba. Jemná vlákna sítě jejich sounáležitosti s okolním světem jsou zpřetrhána. Čas může ke dveřím vašeho života přinést cokoli. Tato fakta o povaze vaší smrti. totiž že přijde čas – ráno. V jistém smyslu nás celý svět médií. pochopitelná právě jako tajemství. Tato nepředvídatelnost je jednou z nejděsivějších stránek našeho života. nejdůležitější události ve vašem životě. čímž právě ruším její jinakost. kdo u toho bude či jak se budete cítit. že ji překonávám anebo snáším. někdo nebude po automobilové nehodě už nikdy chodit. takže čas. nikdy nemůžeme přesně vědět. a ne já k ní. či spíše nepochopitelná. nevíte. nám zůstávají utajena. kdy pociťuje opravdu hrozný strach ze smrti. Když uvažujeme o své budoucnosti. čas smrti plyne proti proudu… . kdy čtete tyto řádky. aniž by nastával konec. Nenarážím na žádnou překážku. I když tento fakt je jistý. se mnoha lidem na celém světě přihodilo něco zlého a nečekaného. Nikdo nemůže s jistotou vědět. kdy. nýbrž se smrt snažím začlenit do svého života tím.Pramenem všeho strachu je strach ze smrti. co se mu přihodí dnes večer. nemohu nijak uplatnit svou sílu. co se opravdu stane. kde a jak zemřete. V životě každého člověka někdy nastane chvíle či období. Jistá je pouze jedna skutečnost. který mne od ní odděluje. I když je smrt nejzazší a nejintenzivnější životní zkušeností. reklamy a pěstování image přesvědčuje. který vědomí nemůže pochopit a v němž smrt učiní skok ke mně. Někomu lékař sdělil špatnou zprávu. naše kultura se vší silou snaží popřít její existenci. Jak výstižně říká Emmanuel Levinas: Proti okamžiku. a čas je – jak je všeobecně známo – něčím nepředvídatelným. Žijeme v čase. zítra nebo příští večer. Ve chvíli. a zemřete. večer či noc – kdy budete vyzváni k odchodu z tohoto světa.

kde se vás již nemůže dotknout žádný stín. nic už nikdy nebude jako dřív. Nedá se ani popsat. kterého jste milovali. kde sídlí podzim. Když vstupujete do věčného světa. vracím se s tebou domů. Dochovalo se několik krásných keltských modliteb vztahujících se k posledním okamžikům lidského života. vracíte se tam. k tobě domů. která je s ní spjata. vracím se s tebou domů. k tobě domů. že na smrt nemohli pohlížet jako na něco destruktivního či děsivého. Existuje líbezná keltská modlitba vztahující se k tomuto tématu: Vracím se s tebou domů. Něco se ve vás zlomí a už se to nikdy nedá do pořádku. dokud nezaklepe na vaše vlastní dveře. což znamená: „Není žádné místo. můj milovaný. Keltové měli vytříbený smysl pro zázrak smrti.“ Další rčení se vztahuje k nevyhnutelnosti smrti: „Ní féidir dul i bhfolach ar an mbás“. kde vás najde. což znamená: „Smrt je velmi přímá a nic o sobě neříká předem. jaro a léto. k tobě domů. jak zvláštní a skličující je ztratit někoho blízkého. jehož tvář.“ Jiné jejich rčení o smrti zní: „Is fear direach é an bás. k tobě domů. Vracím se s tebou domů. někdo tady chybí. Navštíví-li váš domov. Když smrt přichází… Smrt je smutný host. Člověk. vždycky ví. Dokud vás smrt nenavštíví. Nemůžete pochopit ani hloubku osamělosti. nemůžete jí porozumět. Vracím se s tebou domů. Jeho tělo je . což znamená: „Smrti neporozumíte. v němž se odehrávají naše lidské životy. je pryč. U stolu je prázdné místo. Svět věčnosti byl v keltském pojetí tak blízký světu. abych ulehl na tvé lože a usnul tvým věčným spánkem. Lidé v Connemaře říkají: „Ni thuigfidh tú an bás go dtiocfaidh sé ag do dhorás féin“.Smrt v keltské tradici. kde sídlí zima.“ Když vás smrt hledá. k tobě domů. ní chuireann sé scéal ar buth roimhe“. ruce a tělo jste tak dobře znali. kam byste se mohli schovat před smrtí. bolest či temnota. V této modlitbě je věčný život obdivuhodným způsobem spojován se světem přírody a s rytmem ročních dob.

Nikdo však nemůže jiného člověka zastoupit. kladete si celou řadu podobných otázek. koho máte rád. aby vám vaši bližní pomohli. Když někoho opravdu milujete. Když někdo ve vesnici zemře. Když jste opravdu nešťastní a cítíte se osamělí. Postrádáte jej. které se říká caoineadh. aby ho oplakávali. Je velmi zvláštní. kam tento člověk odešel a co nyní asi vidí a pociťuje. Zkušenost lidského života zahrnuje všechny druhy spojitosti i nespojitosti. překonáte jakoukoli vzdálenost.nyní poprvé zcela opuštěné. Nejprve přijdou do jeho domu. Tím jim dávají úžasný dar. Smrt je naší nejzazší zkušeností. postupně vyplnila jakási smutná liturgie. V Irsku máme tradici bdění u těla zemřelého. poskytovalo však rituální prostor smutku a truchlení zarmoucené rodiny. prožíváte nepopsatelný zármutek. když se s ním chcete usmířit. aby rodině vyjádřili svou podporu a podle svých možností jim pomohli. Pokud se pohádáte s někým. nejraději byste zemřeli místo něj. převážně ženy. neobydlené. schází vám jeho blízkost. Začnete se ptát. V Irsku existuje tradice. K zesnulému přicházeli lidé. Lkali nad ním vysokým a pronikavým hlasem. které ve světě zůstalo po zemřelém. aby pozůstalým projevili soustrast. Toto oplakávání mrtvého bylo jistě srdcervoucí. Děsí vás to a nerozumíte tomu. umně utkaná z vyprávění o nejdůležitějších momentech jeho života. blízkosti i vzdálenosti. Zemře-li vám však někdo blízký a vy si uvědomíte. doslova zmizí. když umíráte. jeho tvář i hlas a smutek z jeho nepřítomnosti se stává něčím. jak ji znali. přicházíte odnikud. Prázdné místo. odcházíte nikam. Ve svém nářku vypověděli celou jeho životní historii. že jej už nemůžete nikdy spatřit. Zesnulý člověk nezůstává v noci po své smrti sám – kolem jeho těla se shromáždí . když přijde jeho čas. Caoineadh lidem pomáhal nechat přirozeným způsobem odplynout žal a pocit osamělosti. Všichni sousedé se shromáždí. podpořili vás a provedli vás těmito těžkými časy. Když se narodíte. potřebujete. Každý z nás musí jít sám. plným smutku a bolesti. že když někdo zemře. Caoineadh: Irská tradice oplakávání K nejkrásnějším irským tradicím patří neobyčejně vstřícný vztah ke smrti. Smrt blízkého člověka je něco velmi hořkého. co – jak říká Sylvia Plathová – začíná vedle vás růst a košatit se jako strom. Zesnulí doslova vypadnou z viditelného světa tvarů. na pohřeb mu jdou všichni sousedé.

obvykle při tom nechybí ani trocha dobrého pití a tabáku. Někdy to může trvat i několik dní. kdo má zemřít. podívala se na opuštěné tělo a na okamžik zaváhala. dokonce i poté. Postava tohoto ducha ztělesňuje odvěké přesvědčení irských . avšak způsob. pro jejíž členy Bean Sí vždycky plakala. Bean Sí. Součástí tradičních irských představ o smrti je také velice zajímavá postava zvaná Bean Sí. kde stály všechny domy semknuty těsně vedle sebe. Všichni psi z vesnice tento zvuk také slyšeli a rozběhli se za kočárem. po nichž putují pohřební průvody. který pocházel z rodiny. Přízračný kočár projel uličkou kolem jejího domu a pak pokračoval dál směrem nahoru do hor. políbila je a poděkovala mu za jeho laskavost a pohostinnost. že neviditelný svět má své vlastní tajné cesty. žila v malé vesnici na úbočí hory. která políbila tělo Opravdu zemřít nějakou chvíli trvá. na kterém žil. Lidová tradice tak vyjadřuje hluboké přesvědčení. tento kočár slyšela. o kterých se říká. polí a starých zřícenin. Keltové věřili. který pláče pro toho. Sí je výraz pro ducha. co přešel do neviditelného světa. Podle tradice projížděl Irskem také Coiste Bodhar čili přízračný kočár. že zemřelí jsou jim stále nablízku. Duše. V Irsku je mnoho míst. Jejich vyprávění připomíná život zemřelého z různých úhlů a vytváří tak pozoruhodnou tkaninu utkanou z rozmanitých vláken jejich vzpomínek. přátelé a sousedé. Někteří lidé umírají rychle. Jednou pozdě večer. když byla sama doma.příbuzní. Když byla má teta mladá. V munsterském regionu se vypráví krásný příběh o muži. že zde byli spatřováni duchové zemřelých. Můj otec ji jednou večer slyšel plakat. je u každého člověka jiný. Tento příběh připomíná. Když jeho duše opustila tělo. že člověk zůstává nějakým způsobem stále spjat s místem. který zemřel. Vrátila se k němu. Bean Sí je výraz označující ducha ženského rodu. Ohlédla se ale ještě. Znělo to jako zvuk do sebe narážejících železných sudů. šla ke dveřím. jak ji během své životní dráhy zakusila. O dva dny později zemřel soused. než je proces odpoutávání duše od těla dokončen. aby se vydala na cestu do věčnosti. jakým duše opouští tělo. aby na něj vzpomínali. Je to duch.

Když už bylo jasné. Postupně se v její duši rozhostil úžasný klid a mír. Kněz jí řekl. že věčný a časný svět jsou vzájemně protkány. abyste touto cestou šli s lehkostí a důvěrou a grácií. Hovořil o klíčových momentech jejího života. Mluvil o její dobrotě. Kněz ji vzal za ruku a v duchu se intenzivně modlil. že umírající spatří svou zemřelou matku. Vaši přátelé. který má zabránit přístupu temných sil k mrtvému a zajistit mu. který jí pomáhal přejít na druhý břeh. dědečka nebo jiného příbuzného. Tím si může být úplně jistá. spatří své přátele. Bůh. kteří nyní žijí ve věčném světě. když umírala má přítelkyně. byl také náš přítel. Byla to půvabná mladá žena. vám přijdou vstříc. starosti a obavy úplně zmizely. matka dvou dětí. aby vás dovedli domů. Není však čeho se bát. laskavosti a kráse. svého kmotra či přítele. Její duši dobře znal.Keltů. Když se člověk přiblíží smrti na dosah. který ji sem poslal. Někteří lidé mají ze smrti velký strach. V některých případech je tento závoj dokonce na moment odstraněn. zdá se závoj oddělující náš svět od světa věčnosti velmi tenký. Irové mají tradičně k smrti velkou důvěru a stavějí se k ní vstřícně. obejme a přijme do svého domu. Když někdo zemře. co potřebujete k tomu. Když lidé. V okamžiku smrti se často stává. že nyní musí udělat nejtěžší . že se její konec přiblížil. takže skutečně můžete letmo nahlédnout do věčnosti. Jde domů a je tam očekávána. Vždycky lidem kolem sebe pomáhala a nikdy nikomu neublížila. Krásná smrt. která by jí usnadnila cestu na věčnost. kteří právě umírají. protože jej dopodrobna znal. aby jej na jeho poslední cestě provázelo světlo. že náš viditelný svět navštíví obyvatelé věčného světa. aby mu byla dána slova. ji láskyplně uvítá. Po několikahodinovém či několikadenním umírání se těsně před momentem posledního výdechu mnohdy stává. Byl jsem svědkem toho. že se nemusí ničeho bát. bude vám dáno všechno. Když nadejde chvíle vaší smrti. Řekl jí. že v momentu smrti jsme obklopeni obrovskou energií. jakou jsem na tomto světě viděl jen několikrát. je to pro ně zpravidla velmi povzbuzující. Kněz. Její úzkost. je kolem něj svěcenou vodou vykropen kruh. Připomněl jí její vlastní životní příběh. Tato změna způsobu vnímání prozrazuje. Vyzařoval z ní pokoj a vnitřní vyrovnanost. dostala velký strach. babičku. Všechen její strach se proměnil ve vyrovnanost.

Zesnulým také pomůžeme tím. měl by být zesnulý ponechán ve svém domácím prostředí. Když jste přítomni mysteriu něčí smrti. a každý člověk potřebuje pomoc. Jinak řečeno. přes který vstupujeme do neznáma. nepůsobíte druhým lidem utrpení. Je-li to jen trochu možné. po které musela jít sama. neměli byste se tolik soustředit na svůj vlastní zármutek. Je velmi důležité nenechávat mrtvého člověka samotného. že každý z nich k ní teď může na čtyři nebo pět minut jít. ale snažíte se je milovat a pomáhat jim. a to jí velmi pomohlo. Tento zážitek pro mne mnoho znamenal. doprovázíme-li je na jejich cestě modlitbou. Nemají ale plakat a zatěžovat ji svou bolestí. je obrovská výsada. Vyšel ven z pokoje. měli byste k němu být v této situaci velmi pozorní. Zcela vyrovnaná a šťastná se naše přítelkyně vydala na cestu. Smrt je práh. . To je něco velmi obtížného a smutného. pomazal ji posvátným olejem a všichni společně jsme se pomodlili.věc ve svém životě: rozloučit se se svými blízkými. když se na tuto cestu vydává. přirozeně a zcela odevzdaně. Mám rád irskou tradici bdění u těla zemřelého. Pohřební síně jsou studená. Měli byste se raději snažit být cele k dispozici člověku. Řekl jim. Přestal jsem se bát smrti. aby jí usnadnili cestu na věčnost. Tento rituál poskytuje duši dostatek času na odchod. Mohou plakat potom. pokojem a svobodou. které vám pomohou přejít na onen svět snadno. klidný a bezpečný. Ještě po nějakou dobu člověk svůj život úplně neopouští. a udělat vše. Mají si s ní popovídat. jak moc ji mají rádi a co pro ně znamená. její odchod je pozvolný. který se právě chystá na svou poslední cestu. když se od ní vrátil. Pak k ní znovu přišel kněz. a svolal členy její rodiny. Vidíte. dokázali jí však projevit svou lásku. který odchází na věčnost. pak budete v okamžiku své smrti obdarováni potřebnou vyrovnaností. Být s člověkem. úctu a vděčnost. jak se tělo v prvních hodinách po smrti mění. Pochopil jsem. aby mohl být jeho odchod na věčnost pohodlný. povzbudil ji a dal jí své požehnání na cestu. říct jí. kde ležela. Každý z nich byl velmi pohnutý. čím mu můžete přechod na věčnost usnadnit a zpříjemnit. nyní se ale musejí zcela soustředit na to. Každý člen rodiny s ní několik minut o samotě hovořil. sterilní místa. Ona sama byla úžasná. že pokud je váš život naplněn vlídností a dobrotou. Několik týdnů bychom na něj měli s úctou vzpomínat. Duše neopouští tělo náhle.

směřující k nekonečným obzorům. že mohu jít s ním. Hans Georg Gadamer. je plné strachu. potřebuje mnoho citlivé péče. Myslel jsem si. přejdu se svým strýcem horu za naší vesnicí. Nikam jí není odepřen vstup. V tomto zřídle spatříte krásu a jas své věčné tváře.“ Tato metafora vám může pomoci k pochopení řady obzorů vašeho vlastního růstu. jež dřímou v hlíně vašeho srdce. že dojdu-li až za obzor.V moderním světě je smrt vytlačována na okraj. Ego pracuje jen pro sebe. Každý z nás bude muset jednou čelit své smrti. Pohřby bývají dramatické. Rád si to představuji jako setkání se svou nejhlubší přirozeností a se svým nejskrytějším já. Naše konzumní společnost ztratila smysl pro rituál a postrádá moudrost. Jako dítě jsem často snil o tom. zároveň jsem však pociťoval neznámé vzrušení. které jsem z vrcholu hory viděl na obzoru. Člověk. Usilujete-li o to. které někam vedl. k čemu putujeme. jsou nám velmi. Mrtví jsou naši nejbližší sousedé Mrtví nejsou daleko. Vzpomínám si. skvělý německý filozof. Ego a duše. jak jsem byl rozrušený. obvykle však jde pouze o povrchní rozrušení. kterou chráníme své životy. je to však také něco. se hlavní bitva odehrává mezi egem a duší. kterou je třeba porazit. ale navíc se před námi objevil jiný. protože se cítí ohrožené. Byl jsem zklamaný. když mi strýc konečně jednoho dne řekl. Oproti tomu duši žádné bariéry nezajímají. Jeho jednání směřuje především k zachování sebe samého – druzí lidé jsou pro něj konkurencí. co putuje spolu s námi. Ego je tvrdá slupka. nejenže jsem neviděl celý svět. který se vydal na svou poslední cestu. abyste naplnili svůj osud a abyste byli hodni možností. V boji proti smrti. Za ním vás čeká nejhlubší zřídlo vaší vlastní identity. pak se před vámi budou objevovat stále nové obzory. velmi blízko. napsal tuto krásnou větu: „Obzor je něco. přešli přes horu a došli k místu. Jak řekl řecký filozof Herakleitos. Z tohoto hlediska můžeme smrti rozumět jako poslednímu obzoru. uvidím odtud celý svět. duše vše . „duše nezná žádná omezení“. že až budu větší. našemu tichému a skrytému společníkovi. nový obzor. jíž je třeba pro pochopení významu tohoto slavnostního přechodu do věčnosti. Duše je poutník. Když jsme však spolu se stádem ovcí. Každý nový úsek cesty znamenal objev nového světa.

Jestliže jste sladěni s tímto rytmem. Smrt jako pozvání ke svobodě Neměli byste se nikdy nechat životem zdeptat. Je však ve vaší moci. Smrt proto nemusíme chápat jako něco negativního či destruktivního. že skutečné setkání se sebou samým zažijeme jen zřídka. Fyzická smrt tedy neznamená. Nemůže-li nikdo zabránit vaší smrti. lidské srdce je však tak složité a mnohovrstevnaté. Za vaší fyzickou smrtí se skrývá vaše nejhlubší já. jež byla vždy skryta ve vašem nitru. které nás oddělovaly od našeho bytí. příležitostmi k přetvoření vašeho ega. negativismus. Touto problematikou se do hloubky zabýval filozof Husserl. protože nemůže odvrátit vaši smrt. Jestliže se naučíte nebát se své smrti. strach či destrukce. Uchovejte si vnitřní vyrovnanost a sílu. Hluboko ve svém nitru toužíte po tom setkat se se svou duší. pak nad vámi nikdo nemá absolutní moc. V okamžiku smrti zmizí všechny ochranné bariéry. co má ještě přijít. . že se nemusíte bát ničeho jiného. Celý svůj život se snažíme najít sami sebe. že jakási temná příšera vás připraví o život a odtáhne na neznámé místo. Snažíme se poznat sami sebe. zármutek. a svým vnitřním hlubinám proto nevěnujeme dost času a pozornosti. Jsme však zaneprázdnění. Jsou to výzvy. abyste přestali svůj život ochraňovat a kontrolovat a namísto toho se zcela otevřeli všem životním možnostem. a naše duše nás láskyplně obejme. s vaší duší. který vám umožní konečně obejmout božskou skutečnost. aby za vás rozhodoval nějaký systém nebo jiní lidé. Žít takovýmto způsobem znamená sladit se s rytmem své duše. uvědomíte si. bude to pro vás setkání s vaší nejhlubší identitou. Každý člověk musí zemřít. jako je neúspěch. Lidská moc je jen zdání. Nadto je duše ve styku s věčnou dimenzí času a nikdy se nebojí toho. V jistém smyslu jsou vaše setkání se smrtí v jejích každodenních podobách. které čeká. prapůvodním bytí věci. až se s vámi setká a obejme vás. Vaše smrt může být tvůrčím aktem.prostupuje. se svým vlastním bytím se nikdy nemůžeme setkat tváří v tvář. objektu či osoby. jejímž zdrojem je vaše duše. Vaše práce proto nad vámi nemá žádnou moc. příchod fyzické smrti vás nevyděsí ani nezničí. abyste přetvořili svůj strach ze smrti. Nedovolte také. Hovoří o Ur-Präsenz. Plnost svého vnitřního bytí můžeme ve své každodenní zkušenosti pouze letmo zahlédnout. uštvaní a nesoustředění.

V jistém smyslu platí. jak se taková vnitřní svoboda v okamžiku vaší smrti tisíckrát znásobí. bývá podceňována. Možná si díky němu uvědomíte. bychom tedy měli žít naplno. Protože se nicotě vyhýbáme. váš život se stane bohatším. že čas. Nikdy ji nebudete muset vnímat jako destruktivní. nemůže se probudit duše. R. nicoty. čeho by bylo třeba se bát.“ Neznamená to pouze. jakými se k nám přibližuje věčnost. jednou skončí. kdy vstoupíte do nitra chrámu své duše. co v tomto světě děláme. Pod povrchem života čeká naše smrt. že neexistuje nic. Jednou z našich největších chyb je marnění času. nemůžete vrátit ani jeden okamžik. se odehrává v tiché přítomnosti nicoty. Máte jen jednu šanci. může být momentem. Kde není prázdné místo. Nicota je jednou z jejích tváří. To krásně vystihují verše skotského básníka Normana MacCaiga: . D. který je vám vyměřen. Kde není prázdné místo. co žijeme. Tato nicota je jedním ze způsobů. Laing. Smyslem života lidské duše je přetváření této nicoty. Představte si. jak přicházejí. jakým nám o sobě dává vědět smrt. Žijete-li svůj život skutečně plně. Máte jednu jedinou životní cestu. že je třeba bát se „ničeho“. a nelpíte-li na svých představách. otevřenějším a intenzivnějším. Vše. Může se stát momentem. že nic nového nemůže vzniknout. Věčnost se nám zjevuje převážně v souvislosti s nicotou a prázdnotou. která nás obklopuje. říkával: „Čeho se musíme bát? Ničeho. pokud pro to není místo. Když si osvojíte tuto odpoutanost. změnit ani jeden krok. nemůže procitnout věčnost. Toto dosud prázdné místo nazýváme nicotou. jak říká Patrick Kavangh. Příliš mnoho lidí. učíte se duchovně umírat při nesčetných malých příležitostech v průběhu celého svého života. kdy vám budou odhaleny poklady. smrt nad vámi nikdy nebude mít žádnou moc. které jsou ukryty v hlubinách vaší vlastní přirozenosti. Takto ve vás může být rozžehnuto nepředstavitelně jasné vědomí sounáležitosti s Bohem.Letmý pohled do tváře smrti může do vašeho života vnést nesmírnou svobodu. než aby opravdu žili“. Nicota: Tvář smrti. „se spíše chystá žít. Všechno. vynikající skotský psychiatr. Z duchovního hlediska mohou být prázdnota a nicota považovány za způsoby. Dovedete-li přijímat věci tak. negativní událost. ale též.

jehož je nutně třeba pro vznik nového. že nevidím tvé rozpaky. jako úzký proužek zářivého jasu. smrtelný výdech. překvapivého a nečekaného. Tato obdivuhodná báseň připomíná dvojný rytmus prázdnoty a plnosti v srdci života lidské duše. že přesně toto sis přála. Kamkoli půjdeš. Přicházíme z temnoty. Smrt není konec. pak chvíli dýchání. půjdou s tebou. Na počátku slyšíme pláč novorozeněte. které otvírá váš život novým možnostem. Toto drama je stručným přehledem lidského života. Náš život ve světě je něco velmi zvláštního. že se do vašeho života zakusuje prázdnota a nicota. Když se ráno probudíš. Jeho hra Dech trvá pouze několik minut. vejdou dveřmi spánku do tvé hlavy. Samuel Beckett je skvělý spisovatel. a nad prázdnotou. Když cítíte. že vaše duše touží proměnit nicotu vaší smrti v plnost věčného života. a nakonec poslední. především pak Čekání na Godota. budu předstírat.Dary. Rozprostírá se mezi dvěma temnotami. nad kterým smrt nemá žádnou moc. . již můžeš naplnit. a až náš život skončí. budeš se usmívat a žasnout nad plností. Polož si je na noční stolek. Je to volání vaší duše. Dávám ti prázdnotu. když budeš tvrdit. dávám ti plnost. je to znovuzrození. který o tajemství smrti hodně přemýšlel. rozbaluj je pozorně – obojí je křehké – a až mi budeš děkovat. Nicota je sestra možnosti. náhle jsme se vynořili z neznáma a proužek jasu zvaný život se začal rozvíjet. a kdekoli budeš. pojednávají o smrti. Tvoří prostor. Míříme do temnoty. k níž není co přidat. Všechna Beckettova díla. není třeba si zoufat. zmizíme opět v neznámu. Je to také znamení. o nichž nic nevíme.

věc či projekt. že se váš ustálený způsob vnímání podstatně změní. Vaše neviditelná podstata obsahuje poklady. Děti z místní školy jely do městského divadla zhlédnout představení Čekání na Godota. jaké poklady jsou skryty na neviditelné straně vašeho života. že nás naplní určitý člověk. protože si chtěl ve městě poklábosit se svými hospodskými kumpány. Uvažujete-li o své smrti. nasloucháme-li jí. Jeden můj přítel mi vyprávěl historku o svém sousedovi. že byste mohli hovořit s dítětem v mateřském lůně. Stále očekáváme. Povídali byste si s ním o tom. že tuto prázdnotu vyplnit nelze. Své dojmy pak popsal mému příteli takto: „Byla to ta nejpodivnější hra. je vymýšlení her. jakou jsem kdy viděl. o poutu sounáležitosti. Samotný Samuel Beckett by byl takovou recenzí jistě velmi potěšen. čas je existencí smrti drasticky relativizován. Něco ve svém životě postrádáme. skončil nakonec v divadle. co zde děláme. které čas nemůže nikdy zničit. a ač původně nechtěl. Pronásleduje nás pocit. že tady někdo chybí. Člověk. Vše. Přestanete se zajímat jen o to. Jel s dětmi až k divadlu a hned poté zašel do dvou či tří hospod. Paradoxně v nás však právě tato naše bolest může vyvolat nový duchovní růst. Smrt je velkou bolestí vesmíru.“ Myslím. může se stát. které pro ně představuje pupeční šňůra. podle všeho nedorazil a herci museli celý večer improvizovat. je velkou bolestí každého života. žádného z nich ale nenašel. kterými si krátíme čas. jak prožívá svou životodárnou jednotu s matkou. . V jistém smyslu stále čekáme na nějaké důležité setkání. Tyto poklady jsou vaše. Cele vám patří. který je skutečně duchovní. Protože u sebe neměl žádné peníze. vnímá hloubku své vlastní neviditelné podstaty. to však nepřichází. že to byla dobrá analýza Čekání na Godota. co je viditelné a materiální. Čekání a prázdnota. co měl hrát hlavní roli. Zoufale se snažíme něčím toto prázdné místo vyplnit. Narození jako smrt. Nemusíte o ně bojovat. zhlédl Čekání na Godota. kde obvykle seděli jeho kamarádi. naše duše nám však říká. Ten. nikdy vám je nikdo nemůže vzít. Tento muž se s nimi svezl autobusem. smrt jako narození Představte si. začnete zjemňovat svou citlivost a uvědomíte si. snažit se zasloužit si je nebo je pečlivě střežit.Jinými slovy.

a pak byste mu řekli. jako by lůno země přijímalo zpět člověka. Všechny její ostatní děti byly při tom. je tam jen schrána. že smrt je něco jako znovuzrození. kterému bylo dvacet šest let. Zúčastnil jsem se pohřbu. a ono bude už navždy žít jen samo za sebe. aby v hliněné formě žil sám nahoře ve světě. která jej na konci života opustí a odejde na věčnost. že to všechno musí skončit: že bude vypuzeno z lůna. kde je spousta písčité půdy. Jinými slovy. když řekl: „Živý člověk nemůže mít zkušenost se smrtí. že tělo je jen dočasným příbytkem duše. nevracejí se. je duše svobodná. Tento člověk se nyní navrací zpět do země. Proto nemůžeme skutečně vidět druhou polovinu kruhu. Do vykopaného hrobu je spuštěna rakev. který z něj kdysi vyšel. Vyzařoval z nich nesmírný smutek. protože je to konec života. že zemře.“ Smrt nemůže být zkušeností. Náš problém je v tom. . Velmi pěkně to vyjádřil Wittgenstein. Jedné mé přítelkyni zemřel syn. Objala je a řekla jim: „N’a bigí ag caoineadh. ve které na tomto světě přebývala jeho duše. jaké dosud nepoznalo. Kdyby vám toto dítě mohlo odpovědět. že se strašně bojí. kterou smrt odhaluje. žal a slzy. Rád si představuji. Ti. Smrt proměňuje naši osamělost. tlačeno velmi úzkým průchodem. že se na tom místě kopalo. bude přestřihnuta. takže ani nejde poznat. V novém světě. V Connemaře jsou hřbitovy blízko oceánu. která jej opět cele přijímá.“ což znamená: „Neplačte. aby nám o ní řekl. Mnoho lidí už ji má za sebou. Když se kope hrob. a zkušenosti získáváme pouze v životě. o smrti nikdy nemůžeme vědět všechno. jistě by vám řeklo. Neboť dítěti v lůně se narození jeví jako smrt. Šňůra. že tyto závažné otázky můžeme vidět jen z jedné strany. protože v té rakvi není on. zůstávají tam. kde už neexistuje osamělost. kterou bylo spojeno s matčiným lůnem.“ Krásně tak vyjádřila své přesvědčení. níl tada dhó thios ansin ach amháin an clúdach a bhí air. a nakonec se ocitne ve volném prostoru. Pak je přes zasypaný hrob znovu rozvinut neporušený travnatý koberec. kteří zemřeli. kněz se nad ní pomodlí a vysloví požehnání. kde na něj bude zářit ostré světlo. Je to. nejprve se ze tří stran rozřízne trávník a velmi pečlivě se sroluje. když byla rakev spouštěna do hrobu. Jeden můj přítel tomu říká „císařský řez naruby“. kam odešli. nikdo se však nevrátil.

Když žijete v těle. Mistr Eckhart byl jednou dotázán: „Kam jde lidská duše. Vy jste tam. Všechny vaše minulé dny jsou pryč. Duše smí opustit tělo. žít v těle. Jediný rozdíl mezi námi a mrtvými je ten. Já jsem zde. ale spíše odlišný stav bytí. do světa absolutní duchovní sounáležitosti. Druhou složkou vnímání a identity je čas. Snažíme-li se modlit. Věčnost jsme mylně považovali za místo. je již svobodná. Žít v prostoru znamená být stále izolován. Máte pouze maličký odrazový můstek přítomného okamžiku. ten. V okamžiku smrti je naše fyzická izolovanost překonána. že by skutečně chtěli splynout vjedno. to je něco podivuhodného a nádherného – skutečný zázrak. protože žádné jiné místo není. Nejsmutnější stránkou lidského života je osamělost. kterého milujete. nést v sobě svůj vnitřní svět a na dosah ruky mít nesmírný vnější svět. po kterých by k nám mohli přijít druzí a po kterých bychom se my mohli dostat k nim. který je vám ze všech nejbližší. Také naše vnímání je vždy odvozeno od těchto dvou základních prvků.Být zde. od vás odděleným světem. a vstupuje do říše svobody. že svět věčnosti není místo. Jak je tomu na věčnosti s prostorem a časem? Prostor a čas jsou základem lidské identity. Zdá se však. milovat a tvořit. . Dokonce i člověk. všichni zemřelí jsou kolem nás. lidé si to však zpravidla neuvědomují. Když duše opouští tělo. Také čas nás od sebe odděluje. Být člověkem je úžasná výsada. Jsme zde a jsme tak svobodní. Rilke řekl: „Být zde je tak mnoho. jste odděleni od všech ostatních osob a objektů. Čas je především lineární. které bylo dočasně jejím příbytkem. Dva lidé jsou si tak blízcí. že je to pro nás až nebezpečné. jsou to často tajné pokusy o překonání této naší osamělosti a o vybudování mostů. když člověk zemře?“ Odpověděl: „Nejde o žádné místo. je samostatným. že mystickou povahu svého života ani nevnímáme. prostor a čas nad ní nemají moc. nesouvislý a roztříštěný. V tom spočívá palčivost lásky. že oni jsou nyní neviditelní. Budoucnost k vám dosud nedorazila. ale prostorová vzdálenost mezi nimi je nepřekonatelná. V prostoru jsme vždy izolovaní.“ Kam tedy duše odchází? Kde je svět věčnosti? Nemůže to být nikde jinde než zde. jsou ve vzduchu kolem nás. ztratily se. Mrtví jsou naši nejbližší sousedé.“ Společenská realita nás však dokáže tak otupit. Mrtví jsou zde s námi. Duše člověka nikam neodchází. Netrpí osamělostí – vzdálenost pro ni neexistuje.

se změnil i čas. že nic takového jako prázdné místo neexistuje. Často se na vás valí velké neštěstí. Veškerý prostor je vyplněn bytím. můžete přítomnost svých milovaných zesnulých vnímat. Zemřelí nám žehnají. zvláště pak přítomností těch. je pro nás ztracená. kteří jsou nyní neviditelní a žijí ve věčnosti. vaši zemřelí přátelé vás však ochrání. kteří nyní žijí v kruhu věčnosti. že muž jeho pokynu neuposlechl.Nemůžete je lidským okem vidět. chápou nás a cítí s námi. Možná. Vědí o nás všechno. Jedním ze vzrušujících evolučních zvratů. že vše je stále přítomno. čemu zde říkáme minulost. než nás kdy mohli znát za svého života. Avšak protože jsou nyní proměněni. které si o nich vyprávěli. Ale máte-li dost jemnou duši. kdo zemřeli. kterých bylo všude kolem tolik jako kapek rosy na stéblech trávy. Na minulost jsme zapomněli. že jsou blízko. tvoří hotovou mytologii. Naši přátelé mezi mrtvými nás proto znají lépe. Podobně jako keltské myšlení nemá irská krajina ráda přímku. může odtamtud vidět to. k nimž by . Irové vždy na druidy a kněze pohlíželi jako na osoby nadané zvláštní mocí a příběhy. Pro zemřelé. ale nikdy o tom s nikým nemluv. Náš smutek a osamělost jsou často výsledkem nedostatku spirituální imaginace. musí být čas zcela odlišný. Budoucnost nemůžeme znát. že ve věčném světě se čas mění v kruh věčnosti.“ Není třeba dodávat. Můj otec nám vyprávěl o jednom sousedovi. ale vždy si libovala ve tvaru kruhu. Zapomínáme. že naši přátelé mezi zemřelými se o nás starají a dávají na nás pozor. Muž vzhlédl a spatřil pod svou pravou rukou duše zemřelých. který se přátelil s místním knězem. co je na našem chování může mrzet. Muž však byl neodbytný. Zde jsme vězni lineárního času. aby mu nekladl takové otázky. Cítíte. že když člověk odejde na onen svět. Těm. Kněz jej uchopil za pravou ruku a zvedl ji. kteří zemřeli?“ Kněz jej požádal. Tito dva však byli skutečně důvěrnými přáteli a chodili spolu na dlouhé procházky. Může také vidět veškerou budoucnost. dokonce i to. Když jsme hovořili o krajině. zmínili jsme se o odolnosti irské krajiny vůči linearitě. Jednoho dne se muž kněze zeptal: „Kde jsou ti. Představuji si. Pro zemřelé přítomnost znamená. V kruhu jsou začátek a konec bratry a jejich domovem je věčná jednota roku a země. Věřím. Kněz mu nakonec řekl: „Ukážu ti je.

Ano. Chalíl Džibrán píše. od něhož pocházejí. že je silnější než smrt: Byli jste společně zrozeni a spolu zůstanete navěky. Je velmi krátká. ale neobyčejně působivá: Myslím. krásy. čas je přítomnost. Domnívám se. Jsou doma. který vedou pohřbení lidé. Jsou u Boha. Ve věčném čase je vše nyní. smutek. kde už neexistuje trápení. osamělost či bolest. To je vše. časné i věčné jako jeden celek. Irská tradice zná řadu krásných příběhů o lidech. zítřek a včerejšek. že věčný život znamená právě toto: žít v úplné přítomnosti všeho. S. Mohli bychom se začít nějakým velmi kreativním způsobem spojovat s našimi přáteli v neviditelném světě. že jsem o něco blíž. Ve věčném čase neexistuje členění na dnešek. Vrátili se do lůna své totožnosti uvnitř velikého kruhu Božího. po čem toužíme – dobroty. Pro zemřelé nemusíme truchlit. O jednotě. Věčnost znamená pochopit.mohlo v lidském vědomí dojít během několika příštích staletí. Thomas napsal o věčnosti půvabnou báseň. Proč bychom se kvůli nim měli trápit? Jsou nyní na místě. že toto málo je víc než dost. pravdy a lásky – nebýt od toho už odloučeni. R. je zcela nový vztah k neviditelnému. Budete spolu. temnota. v níž je přítomno viditelné i neviditelné. Ve světě věčnosti vše tvoří jednotu. Pojednává o životě na hřbitově. že si možná budu trochu jistější tím. kteří se po své smrti setkávají se svými starými přáteli. budete spolu dokonce i v tiché vzpomínce Boha. jednoty. ta nejširší náruč ve vesmíru. Bůh je ten největší kruh. nazvaný Cré na Cille. když bílá křídla smrti rozmetou vaše dny. V duchovním prostoru neexistuje vzdálenost. věčnému světu. Stejné téma zpracovává i skvělý román Mairtina Ó Cadhaina. (Přeložila Jana Žlábková) . která vzniká v přátelství typu anam ˙cara.

Kéž obdržíš všechna potřebná požehnání. jenž je tažen temnotou studny. Až na tvé dveře zaklepe smrt.Rád bych tuto kapitolu zakončil líbeznou perskou básní ze třináctého století: Některé noci čekají na svítání. odkud jsi nikdy neodešel. Požehnání smrti. až nadejde čas tvého odchodu. . Buď plným džberem. Náš pohár kdosi plní nápojem svatosti. Nejdeš na neznámé místo. prázdnota a bolest mizí. že se nemusí ničeho obávat. Kéž hluboce toužíš po tom žít svůj život plně. Kéž se ti dostane vlídného přijetí. Kéž tvá duše ví. Naše křídla se rozvírají. stejně jako měsíc někdy čekává na slunce. prokazuješ druhým milosrdenství a proměňuješ vše. Kéž je tvá cesta na věčnost bezpečná a v jejím cíli se ti dostane laskavého přijetí. Kéž žiješ tvořivě. Kéž se tvá duše usmívá v objetí tvého anam ˙cara. až přijdeš domů. Kéž jsi v té chvíli klidný. Vracíš se domů. šťastný a obklopený těmi. co je v tobě a kolem tebe negativní. kéž je to po dlouhém životě. aby pak byl vyzvednut na světlo. kterým na tobě opravdu záleží. Kéž myslíš na svou smrt s klidem a radostí.

Ways of Seeing. Dillard. The Poetics of Space. Boston. The Penguin Book of Irish Verse. Thomas. London. London. trans. 1993. – -. Minima Moralia. Praha. 1986. Murphy. Dublin. Adorno. Noel Dermot.Literatura. Eine philosophisch-theologische Interpretation. Denise. Gaston. Ian.. 1996. Merleau Ponty. Low. O’Céirín. Berger. John. New York. 1996. Praha. Cardenal. John. Carmichael. Theodor W. Kit and Cyril. The Poet in the World. Murray. 1994. Caitlín. Dublin. Iris. Early Irish Lyrics. The Deer’s Cry: A Treasury of Irish Religious Verse. 1989. 1973. Alexander. London. Etika Nikomachova. Levertov. O’Donohue. 1989. Baudrillard. Jean. 1926. 1994. New York. P. Bradley. ed. The Words to Say It. . 1942. Mary. Moriarty. M. Levinas. Phenomenology of Perception. Annie. 1981. Celtic Blessings. 1956. Praha. 1969. London. London. Edinburgh. New York. The Mountain behind the Mountain: Aspects of the Celtic Tradition. 1983. Edinburgh. Dreamtime. Vyznání. Marie. 1993. The Writing Life. ed. 1994. Pittsburgh. Fatal Strategies. Oxford. 1970. 1986. Murdoch. John. Kennelly. London. Gerard. Metaphysics as a Guide to Morals. Carmina Gadelica. Augustine. 1981. P. Brendan. 1992. Women of Ireland. The Taín. O duši. Matthews. 1993. Curtis. Aristoteles. 1990. Notes from the Heart: A Celebration of Traditional Irish Music. J. Totality and Infinity. The Celtic Way. Dublin. Emmanuel. Edinburgh 1994. Mainz. Kinsella. Tir Eolas. Person als Vermittlung: Die Dialektik von Individualität und Allgemeinheit in Hegels Phanomenologie des Geistes. Bachelard. Dorset. O’Donohue. 1937. Frankfurt. Celtic Christianity and Nature. Oxford.

London. Sheldrake. Stephen MacKenna. Legend and Romance: An Encyclopaedia of the Irish Folk Tradition. George. Waddel. The Ennead. New York. Karl. Helen. 1991. Real Presences. Michael A. Steiner. Smith. 1989. London. The Rebirth of Nature. New York. London. London. 1995. 1996. Rahner. Chicago. Cyprian.O h-Ogain. trans. 1962. Foundations of Christian Faith: An Introduction to the Idea of Christianity. Mystical Languages of Unsaying. Myth. Whyte. 1994. Rupert. The Heart Aroused. . The Way of Paradox: Spiritual Life as Taught by Meister Eckhart. 1978. David. 1990. London. Plotinus. Sells. London. The Desert Fathers. 1987. Daithi.

Sign up to vote on this title
UsefulNot useful