Kniha keltské moudrosti. John O’Donohue.

Když přišel svatý Patrik v pátém století do Irska, setkal se zde s Kelty a s jejich bohatou duchovní tradicí, kterou rozvíjeli již tisíce let. Keltové měli hluboký vztah k Bohu a vytříbený smysl pro duchovní hodnoty. Uvědomovali si hlubokou potřebu niterného přátelství, které objímá Boha, lidi, svět přírody i podsvětí jako jeden celek. Keltové nikdy neoddělovali viditelné od neviditelného, čas od věčnosti nebo lidské od božského. Víra v duchovní podstatu všech věcí a úcta k duši je jejich skvostným duchovním dědictvím, fascinujícím tisíce Američanů, kteří si dnes uvědomují svůj keltský původ a vracejí se k moudrosti svých předků. V Knize keltské moudrosti vás John O’Donohue zve do skrytého a tajemného světa vaší sounáležitosti s Bohem, do místa v duši, kde neexistuje žádný odstup mezi vámi a věčností. Dávná moudrost, starobylá poezie a požehnání probudí vaše srdce k životu a naplní je krásou. Tato kniha se zabývá tématem důvěrného přátelství, spiritualitou smyslů, samotou a světlem, jež se nám v ní zjevuje, uměním prožívat stárnutí jako čas vnitřní sklizně a smrtí – návratem do lůna věčnosti. Ať se vám setkání s keltskou spiritualitou stane požehnáním. John O’Donohue je katolický badatel. V roce 1990 dosáhl na univerzitě v Tübingenu doktorátu v oboru filosofické teologie a v roce 1993 byla v Německu vydána jeho kniha o Hegelově filosofii, Person als Vermittlung. K jeho dalším pracím patří řada monografií o čtyřech živlech: Stone as Tabernacle of Memory; Water: The Tears of the Earth; Fire: At Home ať the Heart of Spirit; Air: Breath of God. V současné době píše práci o mysticismu Mistra Eckharta. O’Donohue přednáší a vede semináře ve Spojených státech amerických a v Evropě. Žije v Irsku. Irský básník a katolický vědec John O’Donohue provádí čtenáře lyrickou duchovní krajinou irské imaginace a otvírá jim pokladnici

keltského myšlení. V této knize je seznamuje mimo jiné s keltským pojetím přátelství, samoty, lásky a smrti. Památce mého otce, Paddyho O’Donohua,který vkládal do své práce s kamenem tolik poezie, mého strýce Peta O’Donohua, jenž miloval hory,a mé tety Brigid. Památce Johna, Willieho, Mary a Ellie O’Donohuových,kteří emigrovali a nyní odpočívají pohřbeni v americké půdě.

BEANNACHT
(Požehnání) Josii Když těžké břímě ohne tvá záda a klopýtneš – kéž se zem roztančí, podepře nohy tvé, a ty vykročíš dál. A když šeď za oknem vezme tvým očím jas, když srdce sevřou ti obavy, že cenné ztrácíš zas – kéž všechny barvy pak, indigo, červená, zelená, nebeská, přijdou zas probudit v tvé duši radost krás. Když loďce tvých myšlenek plachta se třepí a hloubky pod tebou temně tě děsí – kéž světlo měsíce po cestě zářivé vede tě domů. Kéž ti vždy země dá potravu, kéž ti dá světlo svůj jas, moře pak daruje ladnost vln, a předkové chrání tvůj čas. Má slova ať vánek k tobě odnese a plášť z nich utká, plášť chránící žití tvé, plášť neviditelný, milosti lásky plný.

Zvuky slov udržují to. a své rodině za příjemnou a radostnou atmosféru! Svému kraji a svým předkům – ˙Do mo ˙caírde a ˙tug fosca˙d agus solas. že mi dodávala odvahy. že věří ve smysl mé práce a seznamuje s ní veřejnost. Nikdy nejsi sám. v televizi. Lidé jsou zde nováčky. Předmluva Je zvláštní být zde na světě. Johnu Devittovi za to. I ten nejmenší kamínek je o miliony let starší než my. Kim Witherspoonové a její agentuře děkuji za to. Za tvou podobou. Ellen Wingardové za víru v mou práci a za to. Každý člověk je umělec. Svět. na ulicích. . tvým stálým průvodcem je tajemství. Tami Simonové a Michaelu Taftovi ze Sounds True za jejich přátelskou podporu a Anne Minogueové za pomoc při mém vstupu do literárního světa. žehnáme a rouháme se. prorokujeme. Naše nohy kráčí po prastaré zemi. v rádiu. O tomto vnitřním světě ti nikdo jiný než ty sám nemůže nic říct. Z hlíny této země jsme byli uhněteni. v knihách. Vyměňujeme si je mezi sebou. Stále se tolik mluví. nahlas. kterou mi věnovala. Nad našimi hlavami tančí k nekonečnu bezpočet galaxií. Marian O’Beirnové za všechny její nedocenitelné editorské rady. tichý svět. Náš svět drží pohromadě díky každodennímu používání jazyka. Davidu Whytovi za jeho velkorysost a přátelský přístup.Poděkování Rád bych poděkoval redaktorce Dianě Reverandové z nakladatelství HarperCollins za veškerou její pomoc a podporu. Tichý vesmír touží po ozvěně a nalézá ji v našich myšlenkách. že laskavě pročetl můj rukopis a pomohl mi pozvednout jeho formu. v bytech. co nazýváme naším světem. za tvými myšlenkami čeká jiný. jež plynou z našich úst. osobní podporu a pozornost. Vypovídají však o něm slova. potichu. Každé vyřčené slovo je novým stvořením. v novinách. Svět je plný slov. za tvými slovy. který existuje v tobě samém. který proměňuje ticho ve zvuk a z neviditelného činí viditelné. spojujeme je do větších celků.

osoba ani čin. Máme-li být celiství. Staří Keltové však vnímali a ve svých lyricky laděných úvahách zachytili tajemnou jednotu života a lidské zkušenosti. Tento úkol za nás nemůže udělat nikdo jiný. Přistupujeme-li k němu přátelsky. starým a novým. Přátelství je milostí. Slova jsou nerovná zrcadla. Pod lesklým povrchem slov je ticho a tma. viditelným a neviditelným. můžete na okamžik spatřit odlesk smyslu. Slova jsou jako bůh Janus. Člověk coby tvořivý umělec je aktivním účastníkem tohoto dění. je třeba. které ve vás chtějí zůstat v rovnováze. Přátelství by tedy nemělo být redukováno na výlučný či sentimentální citový vztah. Nikde jinde se mysterium nezjevuje tak intimně a zároveň záhadně jako v člověku. v němž můžete zahlédnout přítomnost a sílu přátelství vnitřního a vnějšího světa. V tomto smyslu byl každý člověk obdařen privilegiem být umělcem. že důvěrnost je skrytým řádem života a vesmíru. matce všech možností. hluboké vnitřní sounáležitosti a bezpečí domova. známým a neznámým. Lidské bytí je tvořivou a bouřlivou svátostí. negativní a hrozivé postupně ztrácí svou moc. Tato kniha by měla být nepřímým zrcadlem. Začneme pociťovat hlad. se dokáže stavět přátelsky díky své imaginaci. v jejíž síle se odvažujeme pustit se do tohoto dobrodružství. Být svatý znamená být přirozený. abychom udržovali spojení mezi vnitřním a vnějším. znamená to být vstřícný ke světům.Jakýsi neznámý svět zde usiluje o reflexi. Mocný cit přátelství dovede tvořit i ničit. co je ve skutečnosti jedním celkem. co dosud nezná. je to síla daleko extenzivnější i pronikavější. viditelným znamením neviditelné milosti. Tato celistvost je svatostí. dívají se současně ven i dovnitř. . Nerozdělovalo to. přes nějž lze vstoupit do určitého jedinečného vnitřního světa. Lidský život je trvalým aktem proměny. Podlehneme-li závislosti na vnějším světě. Pokud si máme uchovat rovnováhu. který tvoří a dává tvar jedinečnému světu svého nitra. Učí nás. vše neznámé. anonymní. jež nás činí tak zranitelnými. K tomu. naše niternost nás bude stále znepokojovat. musíme zůstat věrní své vnitřní složitosti. který nedokáže utišit žádná myšlenka. která se snaží zachytit podobu našich myšlenek. Pouze my sami jsme prahem. Keltské myšlení nebylo zatíženo dualismem. Když se do těchto zrcadel zahledíte. Keltské myšlení nebylo logické ani systematické. časným a věčným.

Vrátíte se k sobě samému a naučíte se přebývat ve svém nitru. kde prožíváme sounáležitost. které přijímá život v jeho rozmanitosti a rozporuplnosti. zrodí se ve vás nová kreativita. V páté kapitole budeme uvažovat o přátelství se stářím. Naše skryté touhy se projevují v našich činech. Tento vztah stál nad všemi konvencemi a přesahoval běžné kategorie. váš jediný domov ve vesmíru. V druhé kapitole načrtneme spiritualitu přátelství s vlastním tělem. Pojem anam ˙cara je základem první kapitoly. Dualismus oddělující viditelné od neviditelného. zvláště pak vzájemným poznáním a vědomím vnitřní sounáležitosti dvou lidí. Poznáme. S přítelem vás spojovalo něco věčného a vznešeného. Jádrem takového přátelství bylo vzájemné poznání a vědomí vnitřní sounáležitosti. Myšlenky jsou naše vnitřní smysly. jehož kolébkou byla imaginace a jež obetkalo svět jemnou sítí symbolismu. trpícího izolovaností a vnitřní osamělostí. Tělo je v duši – toto poznání tělu propůjčuje posvátnou a mystickou důstojnost. Když se k práci stavíme přátelsky. Anam ˙cara tedy znamená přítel duše. Jejich filozofií bylo přátelství. To vše vnímala jako jediný celek. že touha je Boží stopou v člověku a že duše je místem. kde jsou uloženy všechny uplynulé dny našich životů. Ve třetí kapitole budeme objevovat umění přátelství s vlastním nitrem. které jste mohli odhalit skrytá tajemství svého života. Toto přátelství může být lékem pro dnešního člověka. že vášnivé srdce nikdy nezestárne a že čas je riskantně žijící věčnost. Keltské pojetí přátelství vychází z pozoruhodného pojmu anam ˙cara. To je podstata práce. a je darem keltské kultury. Anam ˙cara byla osoba. naše imaginace se obrozuje a dochází v nás k velkým změnám. Poznáme. Anam znamená v gaelštině duše. Ve čtvrté kapitole se budeme zabývat prací jakožto poetikou růstu. Smysly jsou prahy božského světa. s podzimem života. čas od věčnosti a lidské od božského byl Keltům absolutně cizí. ˙cara je přítel.Keltská imaginace přistupovala přátelsky k přírodě. Lidské srdce se stále vyvíjí a mění a láska je pokračujícím procesem tvorby v nás i mezi námi navzájem. přátelství. že paměť je místo. potřebují být posíleny tichem a samotou. božské skutečnosti. Spiritualita smyslů je spiritualitou proměny. Tělo je váš pozemský domov. podsvětí a k lidem. Mají-li objevit tajemství skrytá ve vašem nitru. Když se přestanete bát samoty. v níž se budeme zabývat přátelstvím. Zjeví se vám vaše zapomenuté nebo zanedbávané vnitřní bohatství. Šestá kapitola .

kořen všeho strachu a negativity. Když naší vnější energie ubývá. Tyto kapitoly opisují kruh kolem skryté. jejímž jádrem je přátelství. musíme nést břímě stárnutí a smrti. jejímž tématem je věčná bezejmennost v srdci lidského já. Keltové si povšimli. Nesnaží se ani tak o podrobný rozbor dostupných informací o Keltech jako spíše o obecnější reflexi. Budeme přemýšlet o smrti jako o neviditelném společníkovi. a pokouší se osvětlit výzvu. Přátelství s ní. . abychom to. co nám dala. Keltská imaginace měla ve velké oblibě kruh. nám umožní radovat se z věčnosti. Smrt je veliká bolest vesmíru. mlčící sedmé kapitoly. Také tato kniha má kruhovou dynamiku.pojednává o přátelství. kterou opouštíme. kterou prožíváme ve své duši a které se smrt nemůže dotknout. Tato kniha vymezuje fenomenologii přátelství lyrickou a přemýšlivou formou. Odtud pak vychází pozitivní hodnocení samoty. Struktura této knihy se drží kruhového modelu života. postupujícího směrem ke smrti. příroda a božská skutečnost kopírují rytmus kruhu. nepopsatelného. kterou nám život předkládá. přičemž usiluje o formulaci její implicitní filozofie a spirituality. že lidský život. Zde je sídlo nevyslovitelného. poté prozkoumává smysly – prahy umožňující tvorbu. vyjádřili ve vnějším světě práce a činnosti. Inspiraci čerpá z lyrické implicitní metafyziky keltské spirituality. Začíná pojednáním o přátelství probouzejícím naši duši. o vnitřní rozmluvu s keltskou imaginací. který nás provází na životní cestě od našeho narození. jež bychom měli navázat s naším nejstarším a posledním společníkem. se smrtí.

že dny jsou bohové. Potřebujeme žít v souladu se svým vnitřním „hliněným“ hlasem a touhou. Moderní lidé. nového dne. Kdybyste nežili v tomto světě a nevěděli. Této ztráty si ani nejsme vědomi a bolest našeho duchovního vyhnanství. jitro přináší probuzení a obrodu.“ Patří k tragédiím moderní civilizace. pravděpodobně byste si vůbec nedokázali představit. V noci odpočíváme. je však i jemné. Tiše se před vámi odhaluje tajemství nového jitra. Ráno se vracíme k síle. jsme dušemi ve formě z hlíny. Tma vše rozpouští. Avšak tento hlas už v moderním světě není slyšet. těkaví a tlačení k průměrnosti. že jsme ztratili kontakt s těmito základními prahy či vstupními branami přírody. Světlo je štědré. co je to den. První prsty světla se objeví na obzoru a s úžasnou zručností začnou světu zvolna svlékat jeho temný plášť. Jak píše Emerson: „Nikdo netuší. je tudíž o to intenzivnější.Kapitola první. V noci svět odpočívá. jejíž podstatu už prakticky nechápeme. Podobně jako tma přináší odpočinek a uvolnění. Protože jsme byli stvořeni z prachu země. Moderní život se soustředí do měst a my na to doplácíme ztrátou plodného přátelství s naší matkou zemí. Konečně jsou zbaveny povinnosti být vystaveny všem zvědavým pohledům. že žít v tomto podivuhodném vesmíru . jak se rozednívá. řeky i zvířata – jsou v čerstvém světle rozbřesku náhle obnoveny. boj o vlastní identitu a silnou osobnost utichá. Tajemství přátelství. Světlo je neuvěřitelně štědré a mocné. tajuplný den zářící barvami. vidíte. Tma houstne a stává se stále anonymnější. Tma je pravěké lůno. jak tma bledne a přichází nový. Když se pozorně díváte. zapomínají na to. hory. Všechny části přírody – kameny. Pod ochranou tmy se každá věc tiše vrací ke své vlastní povaze. pole a tváře smějí opustit vězení své podoby. že nejtemnější fází noci je doba těsně před svítáním. pole. možná jste si všimli. jak světlo pomalu a něžně dobývá tmu. Noc je časem přebývání v lůně. Pokud jste někdy měli možnost být venku časně ráno před rozedněním. Úsvit je časem možností a příslibů. Naše duše si v této době chtějí hrát. Stromy.

Stále jsme na cestě ze tmy do světla. William Blake to vyjadřuje slovy: „Barvy jsou ranami světla. Keltové byli přírodní národ. Překrásně líčí vítr. aby každou věc oděly do svých jemných odstínů. V této básni subjektivita a přírodní síly nejsou od sebe odděleny. Keltská spiritualita uctívá měsíc a životodárnou moc slunce. světlo slunce. Den co den ranní úsvit odhaluje tajemství tohoto vesmíru. Jitro je prapůvodní úžas. Na začátku jsme byli dětmi tmy. Jsme ve své ubohé průhlednosti osamělí a ztracení.“ Barvy nás upozorňují na hloubku tajemné přítomnosti v srdci přírody. To je jeden z důvodů. žili v těsném a přátelském vztahu se světem přírody. Neboť jsme syny a dcerami tmy i světla. který je obklopoval. Keltové uctívali světlo. Pro Kelty hrála významnou roli bezprostřednost. Ve skutečnosti právě síly přírodních živlů utvářejí a pozvedají subjektivitu: Dnes ožívám skrze sílu nebes. pomáhá nám uvědomit si úchvatnou a nezávislou existenci přírody. květiny a vlny tříštící se o pobřeží. síla a vášnivost přírody.je výsadou. které ví o své příbuznosti s temnotou. v němž by naše duše mohla najít útočiště a vědomí své pradávné sounáležitosti. Potřebujeme světlo. Mnozí ze starých keltských bohů byli spojováni se zdroji plodnosti a sounáležitosti. Příroda je živila a právě odtud pramenilo jejich vědomí hluboké sounáležitosti a spřízněnosti s ní. Vaše tělo a vaše tvář byly utvářeny v laskavém přítmí matčina . proč se keltská spiritualita v naší době náhle objevuje jako nový žádoucí model. Nádherné barvy vesmíru se probouzejí. Keltská přírodní poezie vyjadřuje tuto vřelost. Keltský kruh sounáležitosti Veškerou keltskou poezii prostupuje barevnost. vzájemná blízkost a vědomí sounáležitosti. Zoufale potřebujeme nové a něžné světlo. záři měsíce. jas ohně. obdiv a sounáležitost. Jedna z nejstarších keltských modliteb nese název Náhrobní nápis svatého Patrika (je známá též pod názvem Nářek jelenů).

Světlo probouzí duši k životu. Jakmile lidé začali hledat smysl života. Na tomto základním prahu. až se naučíte důvěřovat tomuto prastarému rytmu. Každá životní zkušenost může vaše srdce prohloubit. Patrick Kavanagh vyjadřuje blahodárnost všeho dění těmito slovy: „Chvalte. vždy pro tento fascinující cit používali metaforu světla. je nyní důvěrnost. Narození je první cestou ze tmy do světla. v noci vašeho srdce probouzí láska. Každý den vašeho života je cestou. světlo se stalo jednou z nejpůsobivějších metafor věčnosti a životní hloubky. Kdyby na zemi přestalo svítit slunce. byl pokládán za sídlo božského prvku v nás. jste nyní kultivovaní a harmoničtí. je zdrojem tepla a barvy.lůna. je nyní odvaha. Zemi by znovu pokryl led. Keltové si dobře uvědomovali kruhovou povahu těchto cest. Světlo je tichá přítomnost Boží. překypujícího novými možnostmi.“ Jednou z nejkrásnějších . kde jste předtím bývali neobratní. chvalte. chvalte/ jak se vše děje a jak to je. Když se ve vašem životě rozhoří láska. Zázračnost myšlenky spočívá v tom. Z noci vcházíme do dne. Životní rovnováhu naleznete teprve tehdy. nový začátek. kde se světlo a tma vzájemně prověřují a navzájem si žehnají. Světlo je matkou života. Když se ve vašem životě. kde byla ošklivost. Pomáhá nám alespoň letmo spatřit a pochopit něco z posvátných hlubin v nás. se probouzí veškerá kreativita. zvířat i rostlin. záblesk světla z vnitřní temnoty. díky němu život trvá. o tajemství lásky. Ze tmy zimního období vstupujeme do svěžesti jara. Lidské srdce se stále rodí Lidské tělo přijde definitivně na svět v jediném okamžiku. Světlo je životodárné. kde byl předtím strach. je to jako znovuzrození. Když začali lidé uvažovat o druhém největším tajemství života. S každou událostí se rozšiřuje o novou oblast. znamenalo by to konec života všech lidí. V západní tradici – a samozřejmě i v keltské tradici – byla myšlenka často přirovnávána k světlu. která má stejný rytmus. Každá vaše myšlenka je jako křísnutí pazourku. cítíte. je nyní půvab a elegance. Kde není světlo. tam nemůže být žádný život. Kde byla předtím anonymita. jako by se ve vás rozednívalo. Vaše duše žije po celý život ve tmě vašeho těla. rození lidského srdce je však stálý proces. Intelekt. Také rok je cestou. osvětlující spletitost života. že se objevuje v temné části vaší duše – světlo myšlenky se rodí v temnotě.

můžete do světa a do života jiných lidí vnést nevídanou štědrost. Někdy je snadné být štědrý ke svému okolí.křesťanských svátostí je křest. kde sídlí vaše nejhlubší touha a kde vnímáte sounáležitost s ostatním světem. Jeho součástí je zvláštní pomazání dětského srdce. začne hledat a už není cesty zpět. Jste-li velkorysým dárcem. Na pozadí nekonečnosti vesmíru a tichých hlubin přírody vyniká lidská tvář jako ikona důvěrnosti. Vnitřní tváří vašeho života je srdce. jste zcela vnitřně sjednoceni. dávat a dávat a k sobě samému zůstat nelaskavý. aby tato vnitřní tvář byla krásná. Každý člověk má také vnitřní tvář. dávat. Cílem lidského života je dosáhnout toho. se božská podstata stvoření nejblíže přibližuje k sobě samé. kdy vstoupíte na tuto duchovní cestu. Když se naučíte lásku dávat i přijímat. přitom však nedokážete přijímat. nechytil se či nezapletl do zrádných sítí vnitřní negativity. Křest pochází ze židovské tradice. kdo miluje a je milován. Modlitba při křtu obsahuje prosbu. stanete se neústupnými. ke krbu svého vlastního ducha. nenávisti nebo autodestruktivity. aby novorozenec nikdy neupadl do léčky. Našli jste hřejivé útočiště. ale i jako sídlo všech jeho citů. Je třeba být laskavým k sobě samému. ale nikdy ji nevidíme. abychom dokázali přijímat lásku ze svého okolí. rovnováha ve vaší duši je porušena. protože . aby vaše dychtivé úsilí o absolutní naplnění brzdily kompromisy či hrozba nebezpečí. kterou bývá obdarován ten. který má zásadní význam pro zdraví dítěte. Podle Židů je srdce sídlem všech citů. Ve chvíli. aby si vždy udrželo citovou plnost. vracíte se domů. v této ikoně lidské existence. Láska začíná tím. Právě zde vzniká láska. kterou stále vnímáme. Nejste ochotni připustit. Člověk lásku nutně potřebuje. Právě tato velkorysá nezištnost je předpokladem růstu. Když se vás dotkne věčnost. že věnujeme pozornost druhým a zapomínáme na sebe. Láskou rostete a vracíte se zpět k sobě samým. Tam. aby žilo hlubokým citovým životem. aby prostřednictvím živé citovosti vstupovala jeho duše do světa a nalézala v něm pokoj a radost. Možná trpíte. která vám už nikdy nedovolí zdržovat se v nížinách nenáročnosti a polovičatosti. neboť pouze láska dokáže probudit jeho božskou podstatu. Jakmile se duše probudí. Roznítí se ve vás zvláštní touha. Lidská tvář je ikonou stvoření. Tento vnitřní růst a návrat k sobě samému je zvláštní prémií. Srdce je pomazáno nejen jako nejdůležitější tělesný orgán. Dítěti je také požehnáno. Právě zde.

často není hlasitější než tlukot vašeho vlastního srdce a velmi snadno ji můžete propást. krásnou rodinu. jak jste houževnatý. vy jste však dosud byli k její přítomnosti slepí.“ Je zvláštní ironií. Možnost je skryté srdce času. Aristoteles si uvědomuje. Přebývá na okraji vaší duše. co vám svět může dát. schopný. těšit se obdivu druhých.“ Soudí. je láska. daleko od sebe samého. Přítel je ten. ale přes to všechno se můžete cítit osamělí a nešťastní. jak působí přátelství na složitou lidskou individualitu. Máte-li všechno. Možná už dlouhá léta hledáte na osamělých místech. jste ten největší ubožák na zemi. a tedy zranitelný. co cítíme ke svým přátelům. co si o vás myslí druzí nebo co si o sobě myslíte vy sami. Pouze v teple lásky může být duše sama sebou. co vám svět může nabídnout. Můžete být v tomto světě velmi úspěšní. Na svém povrchu je čas pomíjivý. po čem opravdu hluboce toužíte. tyto dosud neznámé dimenze vašeho osudu procitají.zoufale hladovíte po lásce. kdo druhému přeje dobro. které chováme k sobě samým. Každé lidské srdce hladoví po lásce. ale nemáte lásku. mít obrovský majetek. Nezahřívá-li vaše srdce láska. Máme-li být schopni přijímat. přátelství však nikoli. jak se v přátelském vztahu odráží a prohlubuje vnitřní život člověka: „To. Jste zde proto.“ Láska je přirozeností duše Duše potřebuje lásku tak nutně. ať jsme čímkoli a jdeme po jakékoli cestě. nic vás nemůže opravdu potěšit a pozvednout. že ke vzniku skutečného přátelství je třeba trpělivosti: „Touha po přátelství vzniká rychle. Ve vaší duši spí všechny možnosti vašeho lidského údělu. ať jsme kdokoli. která do našich životů vnáší něhu a vroucnost: „Nikdo by dobrovolně nežil bez přátel. Když do vašeho života vstoupí láska. Avšak láska je celou dobu na dosah. rozvíjejí se a rostou.“ Přátelství je milost. nezáleží na tom. sebejistý či vážený. Ať jsme kdekoli. že svět miluje moc a majetek. je odrazem citů. Jediné. musíme zůstat pozorní. Nezáleží na tom. Podstatou přátelství je podle něj idea dobroty a krásy. jako tělo potřebuje vzduch. pracovní úspěchy a všechno. ani kdyby měl všechna ostatní dobra. abyste si je uvědomili a uskutečnili. Každý . Aristoteles ve své Etice věnuje několik kapitol úvahám o přátelství. Boris Pasternak řekl: „Když na dveře vašeho života klepe velká chvíle. my všichni potřebujeme lásku.

že k cíli nás nedovede křečovité úsilí. že i když ji mnoho let neviděl. Tuto palčivou touhu se často snažíme utišit nesprávnými prostředky. fyzický prostor projde proměnou. Na nejhlubší úrovni bytí je možnost jak mateřským lůnem. … Ať se děje cokoliv. nepočítá křivdy. láska se nevychloubá a není domýšlivá. Svazek jejich duší není snadné zpřetrhat. Možnost je také skrytým srdcem kreativity. spíše pokojně vyčkejme. Říká jí. Přátelství se skutečným anam ˙cara nemůže narušit či oslabit odloučení nebo vzdálenost. Martin Heidegger hovoří o „ontologické prioritě“ možnosti. úspěch nebo duchovní hledání nás může od lásky ve skutečnosti odvádět. nemusíme nikam chodit. Pro duševní dění platí. tak i proměnlivým cílem všech událostí a veškerých fakt. Takový vztah zůstává živý.den skončí a odejde do nenávratna. Když jste našli anam ˙cara. či smutný. byla stále po jeho boku. Tento tichý a skrytý svět věčnosti je duše. Když dáváme a přijímáme lásku. V tomto duchovním prostoru neexistuje vzdálenost. láska vydrží. Láska je naše nejhlubší přirozenost a každý z nás po ní touží. láska věří. Láska nejedná nečestně. i kdyby přátelé žili daleko od sebe. Když se probudí duše. ať byl krásný. Chceme-li najít lásku. či ne. probudili jste věčnost. ať už si to uvědomujeme. Strach se proměňuje v odvahu. Přílišné soustředění na práci. je ve skutečnosti proměněno a uloženo ve svatyni paměti. protože prolomili bariéry své osoby a svého sobectví a spočinuli na úrovni ducha. laskavá. aby bylo cokoli ztraceno či zapomenuto. prázdnota se mění v plnost a vzdálenost se stává důvěrností. kterou celý život miloval. můžete stále zůstat naladěn na jeho vlnu a vnímat. láska má naději. To je krásně zachyceno ve filmu Babettina hostina. nedá se vydráždit. Avšak v hloubi tohoto srdce znamená čas proměnu. Nádherný je úryvek z prvního listu svatého Pavla Korintským.“ Jinde bible říká. stále víc se zabydlujeme v království věčnosti. Přirozeností duše je láska. K nejkrásnějším textům o lásce patří některé biblické pasáže. Pavel zde píše: „Láska je trpělivá. až nás láska sama objeví. nehledá svůj prospěch. ale nemohl si ji vzít. I když jste od svého přítele fyzicky odloučen. kde starý voják u jídla mluví se ženou. co se na povrchu času jeví jako nenávratně ztracené. . nezávidí. jak plyne jeho život. Čas ví o všech možnostech a nedopustí. láska vytrvá. že „dokonalá láska strach zahání“. To.

že celý lidský život se odehrává ve stínu nicoty. . Mistr Eckhart. Začnete-li jeden na druhém vidět jen to špatné. že se zklamete a vaše důvěra a láska pohasnou. pociťujete jen smutek a bolest. Láska je nejhlubším jazykem duše. nemají však na to dost vnitřní síly. Proto jsme tak snadnou kořistí strachu. který nám často připadá temný a k nám netečný. který čeká. Váš vztah se dostane na novou úroveň. Vaše podstata je vypleněna. stane se hlubší a pravdivější. Musíme do této prázdnoty sestoupit hlouběji. může to vaši lásku očistit. v lásce je duše nejvíce přítomna. Svou prázdnotu nemůžeme vyplnit předměty. Láska nás může hodně zranit. Tady pomůže hluboká modlitba. koho milujete. zanesená tlejícími zbytky dřívějších nezdařených vztahů. myšlenky i pocity obklopuje nicota. Vytratí se z ní všechna neupřímnost a žádostivost. jako byste přivedli na svět strašidlo. Když druhému člověku dovolíte vstoupit do vašeho života. Nejsou ochotni vyléčit svá srdce. Život je nevypočitatelný a riskantní. a když se setkáte. aby nás zahřál. v umbra nihili. která by překonala naši osamělost. Nikdo vás nemůže zranit tak hluboce jako ten. a podléhají svým zraněním. Každé přátelství někdy prochází temným údolím zoufalství. bdělost a opravdová snaha vrátit duši správný směr. Celý náš život. V něm je podrobován zkoušce každý aspekt vašeho vztahu. Ale tam. Přitažlivost a kouzlo se ztrácejí. Lidé kolem nás chtějí milovat a někomu se darovat. leckdy zcela nečekaně a dramaticky. všechny naše činy. je to. Obstojíte-li v této zkoušce. Lidé se mění. Namísto lásky a sounáležitosti náhle pociťujeme hořkost a rozmrzelost.Umbra nihili V obrovském vesmíru. století. pak nalezneme za nicotou plamen lásky. Tato kosmická osamělost je pramenem veškeré naší vnitřní osamělosti. Ostří nicoty se zařezává hluboko. A přesto je láska sestrou duše. zůstáváte otevřený. Vroucností a tvořivostí lásky nás duše chrání před ponurostí nicoty. Je třeba být velmi opatrný. Někdy nastane ve vývoji přátelství zvrat a pozitivní city obou partnerů vystřídá krajní negativismus. Jste náhle bezmocní a nemáte. Vzájemné porozumění mizí. říká. co byste si vzájemně nabídli. která jsou pro ně potvrzením jejich identity. mystik 14. toužíme po přítomnosti a ochraně lásky. kde bude moci dále růst. Dokonce i v mnohaletém vztahu může dojít k tomu. majetkem či lidmi. které pohltí celou vaši lásku beze zbytku.

začínají žít ve zvláštním. K jejím ústředním pojmům patřila láska mezi dušemi. Povrch vaší duše a kontury vaší identity se stanou propustnými. ba ani sama smrt je nemůže zpřetrhat. Anam je gaelské slovo pro duši a ˙cara znamená přítel. Tam. Vaše spojení je něčím. pro niž měla stará gaelština termín anam ˙cara. mizí. S anam ˙cara jste mohli sdílet své nejvnitřnější já. částí vás samých. stane se ten. své myšlenky i své city. Pocítí-li dvě duše vzájemnou sounáležitost. jaký opravdu jste. Protože tělo je v duši. Když milujete. kategoriemi i morálními principy. Podstatou takového přátelství je poznání duše druhého a pocit sounáležitosti. jaký jste. aby se vám takto přiblížil. nemůže je roztrhnout či zničit plynutí času nebo vzdálenost.“ Každý ve svém životě naléhavě potřebuje svého anam ˙cara. kterých užíváme v běžném společenském styku. co náleží do říše věčnosti. Můžete být takový. V keltském pojetí nepodléhala duše žádnému časovému ani prostorovému omezení. vyžaduje velikou odvahu. Duši nelze uvěznit v žádné kleci. kde . Původně to byl člověk. Všechny vaše bariéry padají. velmi hlubokém společenství. Slijete se v jeden celek. Anam ˙cara Keltská duchovní tradice měla velké porozumění pro lásku a přátelství. bez masek a předstírání. že toto pouto mezi přáteli je nerozlučné: „Pravím. Duše je božské světlo vlité do vás a vašeho přítele.kde je přátelství přijímáno jako dar. jímž je milost. Vyvolená osoba dostává bezvýhradné dovolení vstupovat do tajné svatyně vašeho ducha. že je nenaruší žádný rozmar osudu. Jan Kassián ve svých Konferencích píše. Láska je matkou porozumění a porozumění je něco velmi cenného. Plytké účelové lži a polopravdy. cele se otvíráte druhému člověku. Vaše existence a váš život už nepatří jen vám. který plnil roli učitele. V posvátném příbuzenství skutečné lásky jsou dvě duše úzce spojeny. kterému jste důvěrně sdělovali skrytá tajemství svého života. zůstává otevřené svému vlastnímu základu. koho si pustíte tak blízko. Výraz anam ˙cara tedy v keltském světě označoval „přítele duše“. Vzdáváte se bezpečného odstupu. Dovolit někomu. V rané křesťanské církvi byl pod pojmem anam ˙cara chápán člověk. společníka nebo duchovního vůdce. V takovém vztahu jste přijímán takový. ale i jí. Takový vztah stojí nad všemi konvencemi.

Křesťanské pojetí svaté Trojice je nejdokonalejším vyjádřením souladu jinakosti a důvěrnosti. Láska je prahem. lhostejné či mdlé. že je něčím sentimentálním. V objetí tohoto věčného přátelství se odvažujeme být svobodní. dokáže pochopit i identitu a osud druhého člověka v jejich jedinečnosti. Vědomí je tedy jedním z největším vkladů. k němuž v přátelství dochází. Keltskou spiritualitou prostupuje krásný motiv Trojice. Je obsažen v této krátké invokaci: Svatá Trojice. O lásce se tedy rozhodně nedá říct. Bohužel se často stává. pak mu důvěřujete a do jeho duše se uchylujete jako domů. co pro ně tento člověk znamenal. Toto poznání krásně vystihuje verš Pabla Nerudy: „Nikdo není jako ty. Boží syn.“ Taková láska odhaluje zvláštní a posvátnou identitu druhé osoby. který řekl: „ Hle. Pouze láska chápe všechny věci tak. jste doma. že vám někdo skutečně rozumí. neboť tě miluji. Kde je hloubka vědomí. on je prizmatem vší rozdílnosti.vám rozumí. Láska je jediné světlo. nazývám vás přáteli. Ochraňuj můj krb a ochraňuj můj dům. že teprve ztráta přítele jim pomůže uvědomit si. Jako jeho přátelé vstupujeme do něžné krásy a lásky Trojice. Veškerá existence je závislá na vědomí.“ Ježíš. je prvním Ty ve vesmíru. Porozumění posiluje pocit sounáležitosti. Kde je vědomí otupělé. tam je úcta k existenci. Přátelství je boží přirozeností. Mnoho lidí má anam ˙cara. Láska je naopak nejreálnější a nejkreativnější formou lidské existence. věčného prolínání. které můžete do přátelství přinést. bývá však už . různorodé a nepřehledné vnitřní krajiny. Ježíš je skrytým anam ˙cara každého člověka. kde se božské a lidské setkává a slévá vjedno. Jejich přítel je proto jakoby skryt za závojem a oni se cítí osamělí. Anam ˙cara je Boží dar. a vlastně si to ani neuvědomují. Když cítíte. buď mou pevností. kde jsem v bezpečí. osvětluje zkušenost anam ˙cara Boží mysterium a laskavost. jak skutečně jsou. existence slábne a mizí. Z tohoto hlediska můžeme spatřovat obdivuhodné naplnění naší nesmrtelné touhy ve slovech Ježíše. Probuzením a objevením této barvité. které může objasnit tajemství individuality a duše druhého člověka.

Činí tak náš lidský svět ještě anonymnějším a osamělejším. Zprvu vás to může rušit a zneklidňovat. Fundamentalismus. Díváte se. totéž platí pro myšlení a vědění… Obzvláště myšlení je pravděpodobně osobitý cit duše. na které se nepřestávají soustředit média i kinematografie. „Vztah“ se však bohužel stal prázdným středem. nevytvořily však nic jiného než umělý svět stínů. kolem kterého marně krouží naše žíznivá touha po vřelosti a sounáležitosti. V keltské tradici nebyl anam ˙cara pouhou metaforou či ideálem. Technika a média však svět nesjednocují. Když se ve vás rozhoří láska. která nám umožňuje mít podíl na vnitřní sounáležitosti a jednotě veškerenstva. je posedlý vztahy.“ Když máme anam ˙cara. Srdce se učí novému umění citu. Anam ˙cara vám přináší darem sjednocení veškerého poznání a vnitřní uzdravení. Bylo to reálné. Není divu. společností uznávané a ctěné pouto mezi dušemi. . Přátelství probouzí lásku. Je moudré modlit se za milost poznání. kde došlo k oddělení idejí od lásky. vidíte a chápete jinak než dřív. Předstírají. že lidi navzájem spojují. Aristoteles píše v díle O duši: „Vnímání je ex hypothesi formou citu a pohnutí. Keltové věděli.příliš pozdě. Byli jsme totiž příliš dlouho slepí ke kognitivnímu bohatství citu a k citové hloubce idejí. v němž lidské setkání nahrazuje počítač a náboženství nahrazuje psychologie. S jasným vědomím pak možná ve své blízkosti objevíte anam ˙cara. nazíráme na svět z úchvatné perspektivy. O vztazích se stále mluví. Takové přátelství není intelektuální či odtažité. že svět. Způsob. po němž jste vždy toužili. postupně se však vaše citlivost zjemní a začnete žít jinak. že přátelství s anam ˙cara bývá požehnáno láskou. které ovlivňovalo a proměňovalo vaši osobní identitu i vaše vnímání. násilí a útlak se rodí převážně tam. vstoupí do vašeho myšlenkového světa dosud nepoznaná něžnost a soucit. lakota. Posvátnost intimity V naší kultuře se klade mimořádný důraz na význam mezilidských vztahů. Je to téma.

Nanejvýš se můžete poněkud přiblížit pochopení své vlastní duše. Řeknete tedy: Dia dhuit. jež máš. Bůh Ti žehnej.jakým se na veřejnosti hovoří o intimitě. V gaelštině neexistuje slovo hello. je většinou plytký a neustálé omílání tohoto tématu jen prozrazuje totální absenci intimity. jak vás inspirují její skryté možnosti. Někdy letmo zahlédnete její světlo. existuje vytříbený smysl pro posvátno. Bůh s Tebou. Když se s někým setkáte. Skutečná intimita je záležitostí duše a duše je zdrženlivá. V přeneseném smyslu také platí. a žasnete nad jejími tajemstvími. . Mnoho let byste museli prožít v mlčení. Cizinec nepřichází náhodou. požehnáte mu. A on vám odpoví: Dia is Muire dhuit. Rituál setkání je na začátku a na konci orámován žehnáním. kteří spolu hovoří v tomto jazyce. když pečlivě rozlišujete mezi známými a přáteli. že napíšu povídku o světě. že nikdo nemůže spatřit Boha a dál žít. jeho přítomnost je pro nás zvláštním darem a přináší nám určité osvícení.“ Přítel je tedy někdo nesmírně cenný. Lidé. Je to někdo blízký. Cítíte. který vám pomáhá objevovat vaše skryté životní možnosti. Bible říká. jako například „ruka cizince je rukou Boží“. Při vykreslování takového imaginárního světa by bylo samozřejmě třeba odmyslet si biologické souvislosti této premisy. barvy a obrysy. V keltské tradici. a jejich lásku věrnou připoutej k své duši pevnou obručí. Když se loučíte. Skutečná intimita je něčím vskutku posvátným. a teprve potom byste se mu mohli začít přibližovat. Krásně to vystihuje Shakespeare: „Přátele. Přátelství znamená něco hlubšího a posvátnějšího. Bůh Ti pomáhej. Podobný obsah mají též stará rčení. Za celý svůj život byste se mohli sblížit pouze s jedním či s dvěma lidmi. řeknete: Go gcumhdaí Dia thu. Tajemství sblížení Léta jsem uvažoval o tom. nebo Go gcoinne Dia thú. zvláště pak v gaelském jazyce. Tato představa se stává reálnější. Tajemství vzájemné důvěry a sounáležitosti nikdy nevystavuje voyeurskému oku neonové kultury. kde byste se během svého života mohli sblížit pouze s jedním člověkem. Bůh a Maria s Tebou. že nikdo nemůže spatřit sebe sama a dál žít. v uctivé bázni před tajemstvím existence onoho člověka. Přítel je něco jiného než známý. jež by mělo být obsaženo v našich vztazích s druhými lidmi. pravidelně vyjadřují své přesvědčení o božské podstatě svého protějšku.

stále určitý vztah a zvláštní vazbu. lože Diarmuida a Gráinne. Je to krásné zobrazení bezmocnosti. Jsou to posvátná místa. nebo je nepřítomna. položených rovnoběžně vedle sebe. Vstoupila do vás nová síla. která někdy provází lásku. Pomáhala jim zvířata a moudří lidé jim radili. Diarmuid a Gráinne V Irsku můžete na řadě míst pozorovat krásné kamenné útvary. dýchající živou přítomností. Zříceniny nejsou pusté. odmítne-li s ní uprchnout. legendární skupiny keltských válečníků. což znamená: „Co by pak dělaly duše mých předků?“ Pokládal za samozřejmé. Život a city člověka zanechávají v atmosféře daného místa stopu. odhodí svá pouta a roztančí se. vaše duše omládne. Když v sobě nemáte žádnou vášeň. Láska nezůstává pouze v srdci. Diarmuid prý na tomto místě postavil dolmen jako přístřešek pro svou milou. jehož rodina tam kdysi žila. Nad nimi vytváří jakousi stříšku další obrovský kámen. legenda je však zajímavější a více se dotýká našeho srdce. seriózní. Utekli spolu a Fianna je pronásledovala po celém Irsku. že jej svými kouzly zničí. Poblíž stály rozvaliny domu. chtěl vedle svého kostela vybudovat parkoviště. kteří zde dříve žili. že i k tomuto dávno opuštěnému domu měly duše těch. protože je chtěl použít na základy stavby.Irsko je zemí zřícenin. kněz působící v connemarském regionu. Jako byste se náhle vrátili do let dospívání. Současné archeologické výzkumy dokazují. který byl vůdcem Fianny. že Gráinne si měla vzít Fionna. Když se zamilujete. V této staré keltské legendě . který byl již padesát či šedesát let opuštěný. Když ve vás vzplane cit. vaše duše buďto spí. aby mu věnoval kameny z této budovy. vaše normální. Legenda říká. Ve vašem životě se znovu rozhořel oheň. Zamilovala se do Diarmuida a pohrozila mu. Muž odmítl. a požádal ho. kde buduje tajné svatyně. Jeden můj přítel. Keltská tradice tyto dolmeny nazývá Leaba Dhiarmada agus Gráinne. Zašel za mužem. Když však někde zůstali na noc. Bylo jim například doporučeno. Kněz se jej zeptal na důvod a muž odpověděl: „Céard a dhéanfadh anamacha mo mhuinitíre ansin?“. Dolmen je dvojice dlouhých masivních vápencových desek. kterým se říká dolmeny. jak uniknout pronásledovatelům. slušná a úctyhodná osobnost i zdravý rozum a logické uvažování se rozplynou. že ve skutečnosti šlo o pohřebiště. aby na žádném místě nenocovali více než dvakrát. ale proudí z něj ven do krajiny.

jak touha proměňuje lidský život. jenž nedbá toho. Máváš křídly tvoření. Dokud nepoznals. Okouzlen se vydáš k světlu Ve své touze podoben Motýlu. Bylo by daleko tragičtější. Že se spálí na uhel. Tajemný a zvláštní pocit Překvapí tě v světle svic. jež spočívá v srdci touhy. . že v touze je ukryta pravá životní síla. již vám nabízí. avšak tato bolest je posvátná. že zemřít Znamená být obnoven. kdybychom se těmto hloubkám pečlivě vyhýbali a nečinně se vyhřívali na výsluní banality. Svoboden jsi od té chvíle. Jenom moudrým to lze říci Davy. Připomíná. smutným životem. Jednu z nejpůsobivějších básní o tom. Co je věčně živoucí. ty nechápou nic Chtěl bych chválit to. napsal Goethe a jmenuje se Požehnaná touha. Víří v tobě nový život.vidíme sílu lásky a moc vášně. Tento růst působí bolest. Nezbývá ti než brát zavděk Bídným. Dáváš sbohem soužení. V nichžs tvořil a tvořen byl. Tato báseň vystihuje obdivuhodnou duchovní sílu. Když utichnou lásky noci. dovede vás až k nejzazším prahům proměny a obnovy. Když se poddáte citu a necháte se naplnit kreativitou. co plane.

že v duši toho druhého se budou cítit doma. proto tak toužebně hledáte svou druhou polovinu. Láska otvírá dveře a vy vstupujete. Následující metafora vychází ze skutečnosti. Láska by nikdy neměla být vnímána jako břemeno. ze které jste vzešli. protože je mezi vámi víc než jen to. ležely vedle sebe hlína. Když naleznete člověka. Jak říká Euripides: „Dva přátelé. co je mezi vámi odpradávna. že se znáte odjakživa. než bylo prolomeno ticho přírody. Platon se odvolává na mýtus. Tato metafora pomáhá vysvětlit. nebo vás prostě seznámí společný známý. že toho druhého už dávno znáte.Láska – známe se odedávna Pravé přátelství nebo pravou lásku nelze vytvořit či získat aktem vůle nebo na základě nějakého záměru. hlína. Zatímco vaše já. byla rozdělena. skryté hlubiny vaší paměti nad tímto odloučením truchlily. což je okouzlující dialog o podstatě lásky. podle nějž lidé zpočátku nebyli samostatnými jedinci. aby spolu sdíleli jediný příbytek sounáležitosti. jejich touha po ztraceném příteli nikdy nezeslábla. Ve vašem vědomí se něco probudí: máte pocit. že jste spolu. Jak šel čas. je to díky tomu. na večírku. Každý člověk byl složen ze dvou osob. . kterého milujete. kdy vzniká přátelství. oba opouštějí samotu svého vyhnanství. Aniž byste to byť jen tušili. či na přednášce. vzešlá z hlíny. jako by miliony let předtím. Přátelství je vždy aktem poznání. že lidské tělo bylo uhněteno z hlíny. Jeden ke druhému konečně přicházíte domů. z níž jste byli uhněteni vy. vzájemně poznali a pochopili. bude chránit vás i váš vztah. V přátelství se uzavírá prastarý kruh. To.“ Obdivuhodně to vyjadřuje Platon ve svém klasickém díle Symposion. po tisíce let putovala vesmírem. jedna duše. jak se ve chvíli. Ať se setkáte na ulici. aby se setkali. měli by na své svatbě vyjádřit vděčnost milostivému osudu. dvě duše náhle vzájemně poznají. vždy najednou přijde záblesk poznání a rozhoří se řeřavé uhlíky vzájemné spřízněnosti. a hlína. Potom se tyto dvě osoby rozdělily. z níž byl uhněten váš milovaný či milovaná. Jestliže se navzájem naleznete a poznáte. Když se dva lidé zamilují. Když dva lidé uzavírají manželství. který jim dopřál. máte pocit. že se už dávno dobře znáte. Začali jste se vyvíjet jako dvě rozdílné formy a každý z vás přijal odlišnou individualitu a zvláštní osud.

Chce-li duše hovořit o vzájemnosti a důvěrnosti. Dva lidé.Kruh sounáležitosti K označení toho. . Ocitne-li se někdy přátelství ve slepé uličce. potřebujeme výmluvnější výrazy. O tomto pokušení krásně píše Mistr Eckhart. jakási třetí síla. kteří se milují. Říká. Většinu své energie věnují nějaké činnosti. jakoby ze země vycházejícímu světlu. je obtížné odmítnout zdánlivě dokonalý jas falešného světla a zvolit tlumené světlo duše. abyste změnili stereotypní způsob. toto vzájemné spříznění vás bude držet pohromadě. postavení. svým majetkovým poměrům. více nám to přiblíží smysl a tajemství setkání. která vás svedla dohromady. neměli bychom se je snažit vyléčit nekonečnými analýzami či konzultacemi. je vždy ještě něco třetího. je to nejjemnější a nejněžnější ve vás. o čem hovoříme. než je opotřebované slovo vztah. jakým jste si zvykli jeden k druhému přistupovat. že mnoho lidí se stará o to. a znovu navázali vztah s onou pradávnou sounáležitostí. Když znovu probudíte tuto sílu a obestřete se jí. Často lidé věnují pozornost především elementárním životním skutečnostem. že se světlo duše podobá proslulému Rembrandtovu žlutohnědému. Řekneme-li „prastarý kruh se uzavírá“ nebo „uvědomujeme si a objevujeme naši odvěkou sounáležitost“. měli by se však zajímat především o své vlastní bytí. Ta část vaší osobnosti. práci. která je zaměřená na přesnost a jednoznačnost a která není vstřícná k tajemství. pro které je Rembrandtovo dílo tolik obdivováno. V kultuře. kde prožíváte lásku. jež je obklopuje a bude chránit je i jejich svazek. Probudili odvěkou sílu. kde by měli být a co by měli dělat. sdílejí jediný kruh sounáležitosti. Je třeba. Díky tomuto proslulému zlatavému světlu vyvolávají jeho obrazy dojem. Toto světlo je rodnou sestrou stínu a kolébkou osvícení. Možná. používá svůj vlastní posvátný jazyk. kteří skutečně vnitřně procitli. Přátelství potřebuje hodně péče. Mezi dvěma lidmi. která je zdůrazněna jemnými stíny. že zachycují existenci v celé její složité hloubce.

Lidská duše prahne po tom být viděna. tak bývá slepé místo i v lidské duši. co si sami neuvědomujete. Člověk.Kaljana-mitra Jádrem tradiční buddhistické koncepce přátelství je pojem kaljanamitra. používají výraz ursprüngliche Dinge – prapůvodní věci. v němž nejsou důvěrnosti kladeny žádné překážky a není ničím omezena. Duše jako božská ozvěna Takové lásky a touhy jsme schopni proto. O tuto hlubokou studni lásky ve svém nitru pak . ale jemně a vytrvale vás upozorňuje na vaši slepotu. co je to láska. prvotní důvěrnost. Pochází z božského světa. v němž se odráží vaše duše. co je v nepořádku. váš anam ˙cara. abyste se naučili milovat sami sebe. Když Němci hovoří o tom. spatří v něm svou vlastní tvář a zamiluje se do ní. kterého máte rád. Život je krásný. „vznešený přítel“. Druhého člověka nemůžete milovat. Takové přátelství je kreativní a kritické. Podíváte-li se dozadu. nemusíte proto vystoupit ze sebe. V duši každého z nás je nevyčerpatelný zdroj lásky. co je prvotní. Kaljanamitra vás věcně a laskavě upozorňuje na to. v žádném zrcadle na světě nemůžete zahlédnout svou duši. protože on vidí to. když máte takového přítele. Nikdy nejste sám pro sebe úplně vizuálně dostupný. tato prapůvodní ozvěna se tiše ozývá v každém srdci. Nikdo není schopen vidět svůj život komplexně. že ve své duši ještě slyšíme ozvěnu prvotní důvěrnosti. v duši. protože mají velkou potřebu lásky. Bohužel. Je to spíš pramen lásky v srdci. chcete-li poznat. kterým nic nevidíte. jeho cílem je uzdravit naše vnitřní zranění a napravit to. nevidíte se zepředu. Čestnost a upřímnost pravého přátelství také odhaluje skutečné obrysy vašeho ducha. Často na tento vydatný zdroj náhodou narazí lidé žijící osaměle. přítel vaší duše. Jinými slovy. Duše se sama nevynalezla. Podobně jako bývá slepé místo na sítnici lidského oka. To není sobectví ani narcismus – v těchto případech se jedná o negativní obsese potřebou být milován. Váš kaljana-mitra se nenechá ošálit vaším sebevědomím a domýšlivostí. což je krásný. Jste proto nutně závislý na svém příteli. In der Seele. Je to bod. V prastarém mýtu pohlédne Narcis do jezírka. ale obtížný duchovní úkol. existuje jakási Ur-Intimität. je nejvěrnějším zrcadlem. co nemůžete vidět vy sám. Dokonce ani všechny části svého těla nemůžete vidět najednou. nesnažíte-li se zároveň o to.

změkne ve vás půda. bude vše hrát barvami. abyste si uvědomili přítomnost svých vlastních hlubinných zdrojů. míru. Pak se ve vás odehraje zázrak lásky. žít. kterým je zanesen. všechno ztvrdne. co ztvrdlo nebo vychladlo. Když budete mít chvíli pro sebe. abyste se nutili milovat sami sebe. Na světě není nic tak osamělého jako to. Poznání. že v sobě máte skutečnou důvěrnost. abyste tomuto prameni lásky. pustá. neplodná.pozorně pečují. ale proto. jejž nazýváme duší. a to vše díky něžnému prameni lásky. jak osvěžující vody tohoto pramene proudí do vyprahlé země v zanedbané části vašeho srdce. Největší dar. Takto se stanete nezávislými. Domníváte-li se. růst a nést plody. sžíravé touhy. chováte k němu upřímnou náklonnost a pociťujete pravou sounáležitost. Následující cvičení by vám k tomu mohlo pomoci. Představujte si ten životodárný proud sounáležitosti. je probuzení skrytého pramene lásky ve vašem nitru. který je koneckonců vaší nejhlubší přirozeností. sebeúcty a pocitu vlastní hodnoty. Vnímejte ve své vizuální fantazii. pak jej dokážete probudit. Jste zde proto. kde není láska. být schopen trvale spočívat v příbytku sounáležitosti. pokoje a radosti. Když k tomu dojde. nikoli proto. Tam. abyste se naučili milovat a přijímat lásku. přináší neobyčejnou útěchu. Věříte-li. který vám přinese nová láska. abyste skrze ně dosáhli potvrzení sebe samých. Jeho životodárné vody se rozlijí na ztvrdlou půdu vašeho srdce a v láskyplné osmóze se s ní promísí. že pramen lásky se nalézá ve vašem vlastním nitru. která už byla tvrdá. Nechte jej volně prýštit. zkuste se soustředit na svou duši a objevit na jejím dně pramen lásky. Kde byla tvrdá. že jej potřebujete nebo že je objektem vašich nezdravých projekcí. Pramen vnitřní lásky Možná lásku hledáte na vzdálených a nehostinných místech. že zde tento pramen je. Nyní se můžete přiblížit k tomu. očistíte jej od bahna. koho milujete. To je svoboda. dovolili rozlít se do celého vašeho života. Toto je jeden z nejkreativnějších způsobů. Budete svobodni od prudké. Hořkost a chlad znamenají konečnou porážku. s níž se ustavičně sápete po věcech a lidech. Nejde tady o to. darujte mu vnitřní pramen. Představovat si takové obrazy je užitečné . mrtvá země. že vaše srdce již ztvrdlo. Když na sobě budete pracovat. Láska by vás měla osvobozovat. jak proměnit svou vnitřní negativitu. Jde spíše o to. Být svatý znamená být doma.

pokojem a štěstím. je vaše odlišnost. je to však destruktivní a nebezpečné. Láska by vám měla dát odvahu a dokonalou svobodu k uskutečnění vašeho osobního potenciálu. . že právě rozdílnost mezi lidmi je příčinou jejich vzájemné přitažlivosti. Chalíl Džibrán říká: „Ale nechť je volný prostor ve vašem společném bytí a větry bytí ať tančí mezi vámi. Měl zvláštního koníčka. víte. že prostor je k životu nezbytně důležitý. Pokud jste se narodili na statku. co roste. Znal jsem jednoho starého muže.Láska je jasným světlem a vydatným pokrmem. můžete prožít bezpočet tělesných radostí. bude vaše duše naplněna něhou. když vstoupíte do duše druhého člověka. navzájem se zadusí. posvátným světlem duše. Yeats hovoří o „malém prostoru. koho milujete a kdo vás něžně a laskavě přijímá. V láskyplném vztahu se může stát. že jeden partner bude mít sklon napodobovat druhého nebo změnit svou osobnost k jeho obrazu.“ (Přel. její světlo je prozařuje. potřebuje prostor. zvláště když něco vyséváte. který žil na ostrově u západního pobřeží Irska. která se probouzí. Zasadíte-li dva stromy těsně vedle sebe. Jana Žlábková) Volný prostor vaší jinakosti umožňuje. Celé tělo je naplněno jemným. Tytéž páry si pak fotografoval deset let po svatbě. Uvidíte. S tím. když se s rozbřeskem probudíte. není také třeba. že jeden z původních hebrejských výrazů pro spásu označuje zároveň prostor. aby našla svůj vlastní rytmus a obrys.zvláště před spaním. Může to naznačovat touhu po úplném splynutí. která je destruktivní. abyste byli zcela sami sebou. Ve vztahu je často přítomna sotva patrná homogenizující síla. kterých byste se v přátelství či v lásce neměli nikdy vzdávat. jak se jeden člen dvojice začíná podobat druhému. Po celou noc pak bude vaše vnitřní krajina zavlažována a zúrodňována a vaše vědomí sounáležitosti se bude prohlubovat. Na druhé fotografii bývalo patrné. To. potřebuje vaše duše spoustu prostoru. Je zajímavé. Jednou z půvabných oblastí lásky. kde prostor může být zdrojem krásy. Proto je třeba tuto rozdílnost zachovat a pečovat o ni. Neměli byste se navzájem napodobovat. který by růže zaplnila svým dechem“. Ironií je. Jednou z nejvzácnějších hodnot. je milování. abyste vedle svého partnera zaujímali obranný či ochranný postoj. Poněvadž tělo je v duši. Sbíral fotografie novomanželských dvojic. Máte-li si v lásce zachovat svou odlišnost. Mělo by zahrnout duchovní hloubku. Milování by nemělo být jen fyzickým či mechanickým aktem uvolnění. který vás osvobozuje.

Vědí. Proměna smyslů Půvabná teologie smyslovosti je obsažena ve spisech mystiků. v básni Briana Merrimana nazvané Cúirt an Mheáin Oidhce čili Půlnoční soud. vstoupili jste úplně do jeho světa. Pojetí této básně je krajně svobomyslné a feministické. Stará irská tradice zná moc erótu a erotické lásky a přistupuje k nim nesmírně citlivě. Žena promlouvá: Mám kypré tělo a hlas jako zvon. že erós obsahuje prvek nebezpečné přitažlivosti či temnoty. Mystici patří k nejvěrohodnějším odborníkům na poli erotické lásky. po které šlo moderní Irsko k pochopení a přijetí erótu. Byla napsána v osmnáctém století a její větší část je podána z perspektivy ženy.Duše je v člověku to nejintimnější. S duší druhého člověka se setkáváte dřív než s jeho tělem. Světlo duše může tuto tendenci proměnit. mám růžovou pleť a mé čelo se skví. které vděčí za svůj vztah. hovoří spíše o proměně smyslovosti. hleď na ta ňadra! A mé nožky štíhlé . mé dlaně a paže. Takové milování by v obou partnerech otvíralo pramen hluboké lásky. která bude vždy pěkná. Tento vstřícný přístup mystiků k erótu nám připomíná. které je tím třetím mezi nimi. oči jsou modré a záplava vlasů v prstýncích stéká na hebkou šíj. nespoutanost erótu a hravost duše vytvoří lyrický souzvuk. Cesta. muži. byla složitá a bolestná. mé rty chtějí líbat a ústa se smát. Když svou smyslovost proměníme. jenž hledáš líbeznou družku. takže člověk zasažený erótem opět nabude klidu a získá duševní rovnováhu. jeho radostí a extází. Znovu by se tak spojili se světlem. a vstoupili do kruhu odvěké sounáležitosti. že erós je koneckonců energií božské kreativity. Nikdy nekážou popření smyslů. Tento postoj nalézá výraz v jedné z nejzajímavějších básní této éry. tady je tvář. šíje a hruď vítězí nad krásou ostatních žen. Setkáte-li se s jeho duší a tělem jako s celkem. Kdyby si člověk uvědomoval hloubku a krásu takového setkání a přistupoval k němu citlivě a s úctou. mohl by poznat neuvěřitelné možnosti milování. a ten někdy může převládnout.

jsou pružné jak proutky a světlé a zdravé. Tato velmi dlouhá smyslná báseň je oslavou erotiky. Její jazyk nemá nic společného s často negativním jazykem morálky, která se snaží rozdělit sexualitu na čistou a nečistou. Ostatně používat takové výrazy v souvislosti s tvory uhnětenými z hlíny není na místě. Jak je vůbec možné od takové bytosti očekávat, že bude dokonale čistá? Pozemský tvor je vždy směsicí světla a temnoty. Erós činí krásným právě ony vášní prostoupené prahy, kde se v člověku setkávají světlo a tma. Měli bychom si vytvořit novou představu Boha jakožto energie erótu, proměňující síly, zdroje vší kreativity. Jedny z nejkrásnějších veršů o lásce napsal Pablo Neruda. Píše: „Přinesu ti šťastné květiny z hor, zvonky, / tmavé lískové oříšky a proutěné koše plné polibků. / Chci / s tebou udělat to, co jaro dělá s třešňovými stromy.“ Tato myšlenka je překrásná; ukazuje, že láska přináší jaro i do té části našeho srdce, která byla uhnětena z hlíny. Také Yeats psal inspirativní milostnou poezii, například tyto verše: „Ale jeden muž miloval tvou duši poutnice/ a miloval smutek ve tvé stárnoucí tváři.“ Tyto verše vypovídají o tom, jak hluboce lze znát a milovat duši druhého člověka. Láska nám pomáhá vidět to, co je v druhém člověku zvláštní a jedinečné.

Dar vnitřního zranění
Jedním z největších darů lásky je vyrovnanost. Láska nám dává sílu k vnitřní proměně. Když se dva lidé sblíží, vstupují spolu do odvěkého kruhu sounáležitosti. Nepřicházejí k sobě s prázdnýma rukama, nýbrž s rukama plnýma darů pro toho druhého. Často mezi nimi bývají také dary vnitřních zranění – zde se otevírá léčivá dimenze lásky. Když někoho skutečně milujete, září na něj světlo vaší duše. Z přírody víme, že ve slunečním světle všechno roste. Podívejte se časně ráno na květiny: všechny jsou zavřené. Když se jich dotkne sluneční svit, důvěřivě se otevřou a vydají se novému světlu. Když milujete někoho, kdo je velmi zraněný, pak snad to nejhorší, co byste mohli udělat, je přímo se zaměřit na jeho zranění jako na problém, který je třeba řešit. Jakmile z něčeho uděláte problém, v duši se probudí zvláštní dynamika. Problém nemizí, ale fixuje se a stále

vrací. Často je lepší jen vědět o tom, že je zde jisté zranění, ale držet se od něj dál. Využijte každé příležitosti, které se vám dostane, abyste tomuto zranění poslali trochu jemného světla své duše. Je dobré pamatovat si, že v kruhu lásky se nalézá odvěký zdroj obnovy, díky němuž váš vztah vznikl a trvá. Osud vaší lásky nezávisí pouze na vašich křehkých subjektivních zdrojích a možnostech. Až vám bude těžko a budete toužit po odpuštění, útěše a uzdravení, vzývejte moc světla, jež je tím třetím mezi vámi: může vás vyléčit. Když někoho milujete, nezabývejte se ustavičně analyzováním vašeho vztahu, je to destruktivní. Je třeba důrazně doporučit, abyste svou lásku nechali žít její vlastní život. Dva lidé, kteří se navzájem milují, by se nikdy neměli cítit povinni vysvětlovat někomu třetímu, proč se milují nebo proč patří k sobě. Místo, kde si navzájem patří, je tajné. Jejich duše vědí, proč jsou spolu; a tomuto vědomí sounáležitosti by oba měli věřit. Budete-li se stále zabývat svým vztahem k člověku, kterého milujete, ke svému anam ˙cara, může se docela dobře stát, že se od sebe začnete vzdalovat. Thom Gunn napsal vynikající báseň o dvou verších, nazvanou „Jamesovská“. Henry James je vynikajícím romanopiscem, mistrem nuancí a přesného vyjadřování. Dovedl vše popsat v precizním detailu a z mnoha rozdílných úhlů. Avšak takové rafinované analýzy se mohou stát vtíravou posedlostí a pro lyrickou přítomnost lásky jsou zhoubné. Jamesovská Jejich přátelství nejspíše spočívalo v diskutování, pokud existovalo. Budete-li na jemnou tkáň vaší sounáležitosti stále svítit neonovým světlem analýz a vysvětlování, spálíte ji na uhel. Za lásku, která se v nás probudila, bychom měli děkovat Bohu. Jestliže milujete a jste milováni, měla by se vaše vroucná láska stát zdrojem požehnání pro ty, kdo trpí a nejsou milováni. Pošlete tuto lásku těm, kdo jsou zoufalí, kdo hladoví, kdo jsou ve vězení nebo v nemocnici, a všem těm, pro které je právě nyní život nesnesitelnou trýzní. Když jim pošlete lásku z hojnosti svého vlastního šťastného srdce, láska si je najde. Modlitba je nejsilnější, když milujete

V království lásky se nesoutěží
Když se modlíme, posíláme druhým lidem z hojnosti své lásky dar světla, aby jim přineslo požehnání, osvobození a uzdravení. Prožíváte-li lásku, měli byste ji duchovně sdílet s těmi, kdo byli vytlačeni na samotný okraj života. Keltové věřili, že když činíte dobro nebo když dobro sdílíte s druhými a dělíte se s nimi o své štěstí, všechno se vám desetitisíckrát vrátí zpět. V království lásky se soutěží; neexistuje zde chtivost, sobectví či touha po moci. Čím víc lásky dáváte, tím víc jí máte. S tím souvisí Dantův názor, že rytmus lásky je skrytým rytmem vesmíru, který hýbe hvězdami a planetami. Láska je zdroj, střed a cíl našich životních prožitků a zkušeností. Požehnání přátelství Kéž jsi požehnán dobrými přáteli. Kéž se naučíš být dobrým přítelem sobě samému. Kéž se ti podaří dojít až na to místo ve své duši, kde přebývá hluboká láska, vroucnost, cit a odpuštění. Kéž jsi tím proměněn. Kéž projde proměnou veškerá tvá vnitřní negativita, odměřenost a chlad. Kéž jsi obdařen vášnivým citem i vědomím spřízněnosti a sounáležitosti s druhými lidmi. Kéž si svých přátel vážíš jako skutečného pokladu. Kéž jsi k nim laskavý a kéž jsi vždy ochotný jim pomoci; kéž jsou ti tato přátelství zdrojem požehnání, pomáhají naplnit tvé možnosti a nalézáš v nich pravdu a světlo, které potřebuješ pro svou cestu. Kéž nejsi nikdy sám. Kéž se něžné pouto sounáležitosti mezi tebou a tvým anam ˙cara nikdy nepřeruší.

když se do nich podíváte. Krajina je prvorozeným ve stvoření. Je to ta nejúžasnější věc v celém stvoření. Je krásné znovu vidět milovaného člověka. přestože teprve s příchodem člověka se zde objevil někdo. V jistém smyslu je tvář ikonou těla. Když někoho milujete a jste od sebe dlouho odloučeni. když se na zemi poprvé objevila lidská tvář. V těchto tvářích je zobrazena intimita jejich životů. Tvář je zrcadlem mysli. která na vás z milované bytosti pohlíží. místem. můžete ji spatřit. Tehdy zde byla krajina samotná. Na velmi malé ploše se zde může vyjádřit neuvěřitelná rozmanitost a hloubka existence. V Africe znamenají některé druhy pozdravu „Vidím tě. Když se však znovu setkáte a spatříte milovanou tvář. popovídat si s ním po telefonu nebo se dokonce v tichu své duše naladit na vlnu jeho bytí.“ V connemarské oblasti se k vyjádření skutečnosti. Lidská tvář je umělecké dílo. Každá tvář je něčím zvláštní. Lidská . V zrcadle mysli konečně spatřuje rozptýlená a nekonečná příroda sama sebe.“ Když žijete v tichu a samotě venkova. která přesahuje omezení fyzických forem. prožíváte něco daleko hlubšího. kdo to může uznat. že je někdo oblíbený a obdivovaný. je příjemné dostat od něj dopis. Ke spiritualitě smyslů. V této tváři vidíte sílu a hloubku lásky.Kapitola druhá. Byla zde stovky milionů let předtím. V lidské mysli začíná vesmír poprvé rezonovat se sebou samým. o čem dlouho snily bouřlivé vichry a moře i tiché hvězdy a hory. Ve tváři se zračí vroucnost. Je tím nejstarším na světě. kteří jsou v ustavičném pohybu. kde se manifestuje vnitřní svět člověka. Tvář je ikonou stvoření. zvířata a lidé. po které tiše toužil. je to úžasná slavnost zření. města se vám zdají hrozivá. V lidské tváři se anonymita vesmíru mění v něco mateřsky důvěrného. jež se dosud skrývala v srdci stvoření. Tvář je ikonou vesmíru. užívá fráze „Tá agaidh an phobail ort“ – „Tvář lidu je obrácena k tobě. V lidské bytosti nalézá stvořený svět důvěrnost. Vody oceánů se zklidnily a vítr utichl. Ve městech je neuvěřitelně mnoho tváří – tváří cizích lidí. Žádné dvě tváře nejsou úplně stejné. než se objevily květiny.

že s druhými sdílíme jeden a tentýž svět. Hledět do tváře druhého znamená v jistém smyslu pohlížet do hloubky jeho života a vidět jej v plnosti. V něm si k vám přináší celý svůj vnitřní svět. že obýváme tentýž fyzický vesmír jako jiní lidé. Se samozřejmostí předpokládáme. který byl lidskému životu propůjčen. je zde fyzicky. Když tato doba uplynula. Jeden můj přítel. než si vůbec uvědomujeme. Tvář vždy prozrazuje. jsme však osamělejší. cítil. totiž ve svém těle. spíše se odvozuje ze skutečnosti. Když se někomu díváte do tváře. co je skryto v duši. avšak viditelnou autobiografií každého. Ve tváři se jako v zrcadle odráží božská podstata vnitřního života. tělo vstane. se v Jižní Americe setkal se starým indiánským náčelníkem. Zprvu to mého přítele vyděsilo. Když k vám například někdo přijde na návštěvu. Na objektivní úrovni platí. Náčelník souhlasil. individuálního světa. před vámi. dal si jen podmínku. že předtím stráví nějaký čas společně. byli bychom schopni rozluštit tajemství jejich životních příběhů. že každý z nás bydlí v jiném těle. Vynakládáme spoustu duševního úsilí na to. Když je u vás na návštěvě. Svatost pohledu. oběma bylo. Novinář předpokládal.tvář je subtilní. na dosah ruky. nikdy jej nemůžete skrýt dokonale. že jsme všichni součástí jediného světa. Namísto toho s ním náčelník odešel stranou a dlouho se mu mlčky díval do očí. s nímž si přál udělat rozhovor. Nebylo už třeba dělat rozhovor. je celý s vámi. Avšak vnitřní svět jedince je něco docela jiného. Tato osamělost není jednoduše výsledkem naší vzájemné odlišnosti. že se setkají a prostě si popovídají. Ať svůj vnitřní příběh jakkoli skrýváte či tajíte. je fascinující. nahlížíte tak do hlubin jeho života. Po chvíli začal i on prohlubovat svůj pohled. existuje koneckonců vizuální konstanta dostupná všem bytostem světa a tou je obloha. Na hlubší rovině je každý z nás správcem zcela soukromého. abychom se nějakým způsobem vyrovnali se skutečností. Když je návštěva u konce. novinář. zkušenosti a vzpomínky. jako by se znali celý život. jeho život není někde jinde. Rádi sami sebe přesvědčujeme. že jsme na břemeno svého jedinečného vnitřního světa sami. odejde a odnese . Více než dvě hodiny se na sebe mlčky dívali. protože máte tvář. Kdybychom dovedli číst lidem z tváří. že celý jeho život je vystaven tichému pohledu tohoto cizího člověka. že tělo je příbytek. Představa.

Nejsou to jen dvě těla. Vrhá na nás znepokojivé pohledy z nepředvídaných trhlin našich stereotypních životů. které se vzájemně objímají a pronikají. často říká. Člověk je prahem. která miluje krajky. co krajce dává půvab. že není lidskému oku viditelný. Cítíte. Tato zranitelná nahota prosí o porozumění a soucit. dosud nezrozeného nekonečna. Na nepatrný okamžik na vás z této osoby pohlédne něco většího. Za každou lidskou tváří se skrývá jeden svět. Lidská tvář je místem. které na vás pohlíží. jsou dírky. že v sobě neseme nekonečný a tajemný svět. radostného a strašného je možné proto. který je však tak nepatrný. Toto poznání také osvětluje tajemství milování. které každého člověka nejvíce děsí a nenechává jej v klidu. na kterém se setkává mnoho nekonečných světů. Nekonečno mikrokosmu: jedna malá tečka na špičce vašeho palce je celým světem. Jedna má přítelkyně. Zatímco zbytek těla je zakryt. kde se odhaluje tajemství individuálního života. sahajícího miliardy let zpět. nekonečný svět času. že to. Avšak nekonečnem. která jsou si blízko.tento skrytý vnitřní svět s sebou. které se začíná prodírat na povrch. tvář je nahá. Vnímáte tichou přítomnost jiného. je nekonečno jeho vlastního nitra. Za jasem tváře se skrývá neproniknutelný svět nitra. tak i při rozhovoru s někým. Mikroskopické nekonečno je právě tak úchvatné jako hvězdný vesmír. Od věčnosti se nemůžeme oddělit. Nekonečno. Nekonečný svět prostoru. Lidské nitro je nekonečné. ale spíše dva světy. k němuž má přístup jen každý sám. Je to také místo. koho dobře znáte. vnitřní svět člověka je zde vystaven anonymitě vnějšího světa. Toto nekonečno lidského nitra se vám může otevřít jak v pohledu cizího člověka. že na vás dopadl pohled odněkud z tajemných hlubin věčnosti. V jeho očích se vám náhle zjeví jakási prazákladní vnitřní skutečnost. Naše životy mají právě takovou krajkovitou strukturu. Něco tak krásného. V některých tvářích je patrná zranitelnost plynoucí z vnitřní otevřenosti těmto hloubkám. Když do takové tváře pohlédnete. spatříte neklidný pohyb nekonečna. rozkládajícího se až do hlubin vesmíru. Takový pohled netrvá déle než vteřinu. je zde odpradávna. V lidské tváři přebývá mysterium. kde se setkávají dva neznámé světy: nekonečný vnější svět a soukromý vnitřní svět. Soukromý. Když se na tváři objeví .

Protože tento negativismus nebyl proměněn. jako by se vnitřní noc tohoto skrytého světa náhle projasnila. Velkou část jeho tajemství mohou z vaší tváře rozluštit druzí. s tvářemi. kdo jste a co vám život udělal. Jedním z nejstarších výrazů pro osobu je řecké slovo prosopon. čím je pro dům ozdobná věžička. Je to. svému životu jste příliš blízko. jako hlína. do nichž se hluboce vtiskly a vepsaly čas a životní zkušenost. se zračí v lidské tváři. v níž se usadily hořkost a zášť. Ať byl život takových lidí sebetěžší a sebebolestnější. Zdá se. Tvář je pro tělo tím. může v něm zůstat mnoho nevyléčeného negativismu. tušíme svatost a celistvost. jako by se hlína vašeho těla stávala s každým novým výrazem vaší tváře oduševnělejší a nabývala stále výraznějších osobních rysů. nedopustili. v němž je možné vše. aby rozleptal jejich duši. Setkáváme se však také s opakem. že linie úst nějakým zvláštním způsobem kopíruje životní linii. Při tvorbě portrétu je také nesnadné vystihnout ústa. a tak se hlína vašeho těla stále setkává s pravěkou hlínou matky země. Slovo prosopon původně znamenalo masku. který se z nich line. Za něžným jasem. Nespatříme v ní život a vroucnost: tvář ztvrdne v masku. Sevřené rty často prozrazují nerozvinutého ducha. ve tváři se usadí zachmuřenost. Tvář vždy odhalí. je to. Je však obtížné vidět obrysy svého vlastního života. zázračné nekonečno. Portrétisté přiznávají. kterou nosili herci v řeckém chóru. Je-li tedy vaše tvář umístěna v nejvyšším bodě vašeho těla. Heidegger velmi krásně řekl. Říká se. Nohama se stále dotýkáte země.úsměv. hněv či zášť neproměněny. Tvář a druhá nevinnost. že oko je oknem duše. tvář se stává maskou. V lidské tváři se život dívá na svět a také na sebe sama. Tvář je místo. které si uchovaly krásnou nevinnost. že vytvořit portrét je neobyčejně obtížné. Mezi životním . Vaše tvář je ikonou vašeho života. Takové tváře vyzařují líbezné světlo. s krásnými starými tvářemi. Tento náš potenciál. Je děsivé hledět do tváře. že jsme strážci hlubokých a pravěkých prahů. je tím naznačen vzestup životních forem od hlíny k jáství a k důvěrnosti. z níž je uhněteno. Když zůstanou hořkost. Byl-li něčí život neradostný. kde se pod klenbou lebky stává váš život vzešlý z hlíny skutečnou lidskou existencí. Vaše tělo je staré jako vesmír.

příběhem a rysy tváře, do nichž duše tento příběh vpisuje, je zvláštní symetrie. Tělo je andělem duše Lidské tělo je krásné. Mít tělo je velká výsada. Prostřednictvím těla máte vztah k určitému místu. Není divu, že lidé vždy byli fascinováni místy. Místa nám nabízejí pozemský domov; bez míst by neexistovalo žádné „zde“. Základním „zde“ je pro nás krajina a dům uprostřed krajiny, který nazýváme svým domovem, je místem, k němuž máme intimní vztah. Domov si krášlíme a přizpůsobujeme jej své osobnosti, stává se tak zrcadlem duše. Avšak místem, k němuž máme nejdůvěrnější vztah, je naše tělo. Tělo je vaším domovem uhněteným z hlíny. Vaše tělo je jediným domovem, který v tomto vesmíru máte. Vaše duše se pro vás stává viditelnou a skutečnou ve vašem těle a skrze ně. Tělo je pozemským domovem vaší duše. Často se zdá, že mezi duší a tělem je tajemná souvislost. Neplatí to ve všech případech, často však můžeme skrze tělo nahlédnout do vnitřního světa určitého člověka. Tělo je místem, kde je vidět duši. Jeden přítel z Connemary mi kdysi řekl, že tělo je andělem duše. Tělo je anděl, který duši umožňuje, aby se projevila, a pečuje o ni. Svým tělům bychom vždy měli věnovat láskyplnou pozornost. Tělo často bývá obětním beránkem, který platí za hříchy a neřesti duše. Jemu samotnému je však vlastní prvotní nevinnost a zářivá dobrota. Tělo je andělem života. Tělo je místem, kde se může odehrát široká škála nejrůznějších životních projevů. Krásnou ilustrací této skutečnosti je divadlo. Herec má k dispozici dost vnitřního prostoru, aby poskytl přístřeší určité postavě a dovolil jí, aby se v něm úplně zabydlela, takže její hlas, myšlenky i činy jsou přesně a bezprostředně vyjadřovány prostřednictvím hercova těla. Postava začíná žít v těle herce. Nejveselejším projevem těla je tanec. Taneční divadlo je něco fascinujícího. Tanec se podobá pohybu oživlé sochy. Tělo dává tvar prázdnotě; je to velkolepá a dojímavá podívaná. Vzrušujícím příkladem takového pohybu je tradiční irský tanec sean nós, jehož figury věrně zrcadlí divoký proud lidové hudby. K tělu je často přistupováno jako k hříšnému, a to dokonce i v náboženství založeném na vtělení. Náboženství často v těle vidělo zdroj zla, zmatku, žádostivosti a pokušení. Takový postoj k tělu je naprosto

nesprávný a neuctivý. Tělo je posvátné. Tento negativní názor je do značné míry založen na nesprávné interpretaci řecké filozofie. Řekové byli skvělí myslitelé právě díky důrazu, který kladli na božství. Tajemná Boží skutečnost je stále znepokojovala, a oni se ji proto snažili zachytit ve svém jazyce, uchopit prostřednictvím pojmů a nalézt tak zrcadlo její existence. Jasně si uvědomovali důstojnost a význam těla. Cítili, že v něm se Bůh přibližuje až příliš blízko k zemi. Tuto přitažlivou sílu země nesprávně pochopili: domnívali se, že je vůči Boží skutečnosti nepřátelská. Nevěděli nic o vtělení, neměli ponětí o vzkříšení. Když křesťanská tradice přejala řeckou filozofii, stal se tento dualismus součástí jejího myšlenkového světa. Duše byla chápána jako krásná, inteligentní a dobrá. Touha být s Bohem náležela k její přirozenosti. Nebýt nešťastné tíhy těla, duše by dlela jen ve světě věčnosti. Křesťané pojali k tělu nedůvěru. S tím souvisí skutečnost, že v křesťanské tradici nikdy nevzkvétala teologie smyslové lásky. Jedním z mála míst, kde se objevuje erotika, je líbezná Píseň písní, která neobyčejně vášnivě a něžně oslavuje smyslovost a smyslnost. Tento text je výjimkou a je s podivem, že byl zařazen do biblického kánonu. V pozdější křesťanské tradici, zvláště pak mezi církevními Otci, se na tělo pohlíželo podezřívavě a sexualita byla předmětem negativní obsese. Sex a sexualita byly líčeny jako potenciální nebezpečí pro věčnou spásu jedince. Křesťanská tradice často podceňovala posvátnost těla a zacházela s ním nelaskavě. Umělce však křesťanská tradice inspirovala k úchvatným dílům. Překrásným příkladem je Berniniho Teresa v extázi. Terezino tělo je zachyceno v extatickém vzrušení, kde už smyslové a mystické není odděleno.

Tělo je zrcadlem duše.
Tělo je svátost. To krásně vystihuje stará, tradiční definice svátosti. Svátost je viditelné znamení neviditelné milosti. V této definici se uznává, že neviditelný svět se projevuje ve viditelném světě. Hluboko v srdci neviditelného světa spočívá touha projevit se. Veškerý náš vnitřní život a intimita duše touží po tom, aby nalezla zrcadlo ve vnějším světě. Touží po formě, v níž by mohla být viděna, vnímána a dotýkána. Tělo je zrcadlem, v němž se odráží skrytý svět duše. Tělo je posvátný práh a zasluhuje si, aby bylo respektováno, opatrováno a aby byla chápána

jeho spirituální povaha. Katolická tradice toto pojetí těla krásně vystihuje podivuhodnou větou: Tělo je chrámem Ducha svatého. Duch svatý zosobňuje živou důvěrnost i skutečnou rozdílnost uvnitř Trojice. Označit lidské tělo za chrám Ducha svatého znamená uznat, že tělo je naplněno živým a nespoutaným božstvím. Tento teologický vhled nám pomáhá pochopit, že smyslové je v tom nejhlubším smyslu posvátné. Tělo je také velmi upřímné. Jistě už jste sami poznali, že vaše tělo lže jen zřídka. Rozum vás může oklamat a postavit mezi vás a vaši přirozenost všechny možné překážky, tělo však nelže. Vaše tělo vám říká, pokud mu nasloucháte, jaký je váš život a zda jej žijete z hlubin své duše, anebo z labyrintů své negativity. Tělo má také obdivuhodnou inteligenci. Každý náš pohyb, opravdu všechno, co děláme, vyžaduje tu nejjemnější, detailní spolupráci všech našich smyslů. Lidské tělo je nejsložitějším, nejjemnějším a nejharmoničtějším celkem. Tělo je vaším jediným domovem ve vesmíru. Je to posvátný chrám, skrze nějž jste spojeni s vnějším světem. Budete-li mlčky rozjímat nad tajemstvím těla, přiblížíte se k moudrosti a k svatosti. Je smutné, že křehkost, jemnost a drahocennost příbytku, kterému říkáme tělo, si často uvědomíme teprve tehdy, když onemocníme. Když jste na návštěvě u člověka, který je nemocný nebo se chystá na operaci, můžete mu navrhnout, aby si popovídal s tou částí svého těla, která není v pořádku. Poraďte mu, ať s ní hovoří jako s partnerem, poděkuje jí za všechno, co pro něj udělala, a poprosí ji za odpuštění za všechno, co kvůli němu musela vytrpět. Každá část těla má paměť, do které se ukládají všechny její prožitky. Vaše tělo je celek složený z mnoha rozmanitých částí, které se společně snaží o to, aby umožnily vaši existenci v tomto světě. Dualismus oddělující duši od těla je nesprávný a měli bychom se ho zbavit. Duše není jednoduše v těle, schovaná kdesi v jeho nedostupných hlubinách. Pravdou je spíše opak. Vaše tělo je v duši, a ta je zcela naplňuje a prostupuje. Obklopuje vás proto krásné a tajemné světlo vaší duše. Toto poznání nás může inspirovat k novému způsobu modlitby: Zavřete oči a uvolněte celé své tělo. Představte si světlo, které je všude kolem vás, světlo vaší duše. Když se nadechujete, představujte si, že vtahujete toto světlo do svého těla, do každé jeho části. Je to krásný způsob, jak se modlit, protože takto proniká světlo vaší duše, váš křehký světelný pancíř, přímo do vaší fyzické existence, do

Je nejvěrnějším odrazem Božího pojetí krásy. sem patří dech a myšlenka. Když do svého těla necháváte proudit očistné. Celý svět duše vášnivě touží po viditelné formě. že si představíte světlo. které jste zanedbávali a které trpí. které jsou skryty pod povrchem našeho všedního života. Boží tělesnost. Příroda je zrcadlem Boží fantazie a matkou vší tělesnosti. strašidlech a vílách. Naše tělo k nám chce mluvit. K takové tělesné modlitbě by měli být vedeni nemocní lidé. kteří mají zvláštní vztah k určitému místu. že duchovní svět si dáváme spíše do souvislosti se vzdušným než se zemským živlem. z níž jste uhněteni. jež z vás vychází při výdechu. že jednou přijde smrt. Keltská moudrost:Viditelné a neviditelné tvoří nedělitelný celek Tělo má v oblasti spirituality tak špatnou pověst proto. V naší fyzické. To je velká chyba. protože ve vesmíru není nic tak tělesného jako Bůh. Často nás teprve nemoc přivede k poznání. že být zde na zemi je neobyčejné privilegium. v tom spočívá síla imaginace. to je Boží přirozenost. Jedna z nejstarších meditací spočívá v tom. V západním Irsku se vypráví mnoho příběhů o duchách. Imaginace je mostem mezi viditelným a neviditelným. Ví také. Je ironií. že síla a moc božství a ducha jsou odvozovány právě z tohoto napětí mezi viditelným a neviditelným. Příroda je přímým výrazem božské imaginace. Například ojedinělý keřík uprostřed pole se podle tradice nikdy nevytíná: v tomto místě se totiž možná tajně scházejí duchové. Vaše tělo vás velmi důvěrně zná. zná vaši duši a její skrytý život. Za pevnosti nadpřirozených bytostí se považuje i mnoho . sdělovat nám pravdy. Pro místní obyvatele jsou tyto příběhy samozřejmou součástí krajiny. léčivé světlo své duše. Chápat ducha pouze jako součást neviditelného světa je proto neortodoxní. Keltové měli pro vzájemné prostupování viditelného a neviditelného světa neobyčejně vyvinutý smysl. že jsme své tělo zanedbávali a nenaslouchali jeho hlasu. tělesné existenci je přítomna jakási hluboká a ryzí moudrost. Vzduch je říší neviditelného.hlíny. když se nadechujete. Když zařadíte ducha výhradně do této oblasti. Vaše tělo si uvědomuje mnohem lépe než váš rozum. uzdravujete ty části svého těla. jež do vás vstupuje. fyzické okamžitě ztratí na vážnosti. a temnotu či vnitřní nečistotu.

který měl s místním králem. V úchvatném rytmu tohoto prolínání žije i lidské tělo. . Lir znovu přišel ke králi a ten mu dal svou druhou dceru. Tuto skutečnost dojemně ilustruje krásná keltská legenda o dětech krále Lira. je nesmírně dojemné. Místní lidé by zde nikdy nic nepostavili a neudělali by nic. čím by mohli narušit jejich posvátný charakter. když však viděla. aby prožily devět set let ve vyhnanství v irských mořích. Děti krále Lira. Když přišlo do Irska křesťanství. že fyzické je živé a vášnivé. To je možné jen za předpokladu. Zaklela je. tak i důvěrné přátelství mezi světem lidí a světem zvířat. že Lir se věnuje hlavně svým dětem. Lir byl náčelníkem tohoto podzemního kmene. Ve staroirském myšlení hrál ústřední roli mytologický svět kmene Tuatha Dé Dannan. až nakonec posadila děti do svého kočáru a dotykem kouzelné druidské hole je proměnila ve čtyři labutě. zůstal jim lidský rozum a úplná lidská identita. Léta živila ve svém srdci žárlivost.jiných míst. měly jejich písně moc léčit lidi a vlévat do jejich duší útěchu. Líčení života v divoké přírodě. Lirova žena však bohužel zemřela. Král měl tři dcery a jednu z nich dal Lirovi. že dokonce i její vlastní otec. Patos příběhu Lirových dětí je ještě umocněn důrazem na zranitelnost světa zvířat vzhledem ke světu lidí. vzájemně se prostupují. žijícího pod povrchem irské země. Protože chtěl vyřešit konflikt. král. má Lirovy děti velice rád. zachycující jak sepětí přírodní říše se světem zvířat. Zakrátko přišly na svět ještě další dvě děti. její energii nelze uvěznit v žádné pevné formě. čas a věčnost mísí. Lidské tělo je zrcadlem a výrazem duše. byla jim konečně navrácena jejich lidská podoba. V keltské tradici se duše a hmota. který vedli v podobě zvířat s lidskou duší. Podstata či duše určité věci není omezena na její konkrétní či aktuální tvar. která však byla krutě poznamenaná jejich stářím. Jedním z úžasných aspektů keltského světa je představa nestálosti a proměnlivosti fyzických tvarů. začala žárlit. Třebaže se staly labutěmi. dohodli spolu sňatek. Starala se o Lira i o děti. Po svatbě se narodily dvě děti. Všimla si. Je to pravý keltský příběh. Tento mýtus naplňoval celou krajinu numinózní hloubkou. která jej obývá. Když byly Lirovy děti zaklety do labutí. Duše je jako vánek.

Zvířata jsou naši starší bratři a sestry. Keltové vnímali tuto pradávnou moudrost světa zvířat. Jejich existence není oddělená – prožívají poetickou jednotu se zemí. to je Pangur blažený! . Byla tady tisíce let předtím. v horách a v půdě. Když se myška v drápech zmítá. Víc než chvále naslouchat toužím knihy číst a psát. Buddhovi. Jaksi se už zabydlela ve věčnosti. Zvířata nevědí nic o Freudovi. Ježíši. jejich tichá samota zrcadlí mlčení zenu a tiché bytí krajiny. ve vodách. ve vzduchu. Nezajímají se o lidské záměry a intriky. miluje svou dravčí práci. v očích lásku k vraždění. Wall Streetu. Zvířata žijí venku. častokrát se smysl třepe v síti bystrých myšlenek. Radost ve svých srdcích máme. že lidé jsou dědici tohoto skrytého a tajemného světa.Zvířata jsou starší než my. ten mi nepřekáží. když se lovem zabýváme. Často štěstí Pangurovi tučnou kořist dopřeje. lovit slova začínáme stále znova. já bojuji se slovy. lovit myši. Pentagonu a Vatikánu. jehož důstojnost a krásu nenarušuje falešná hierarchie nebo lidská arogance. Jejich mlčení. než se na zemi objevil člověk. Já i kocour Pangur Bán věrni jsme svým úlohám: on s myškami zápolí. Mlčky číhá Pangur u zdi. Byli hluboce přesvědčeni. Humorně to vyjadřuje tato báseň pocházející z devatenáctého století: Učenec a kočka. Znalost země je uložena v jejich nitru. zatímco já usiluji ztéci stěnu vědění. Pangur.

Samotný jazyk měl moc působit události a tajemným způsobem ovlivňovat budoucí dění. Ještě mezi ně nevrazila klín dualistická křesťanská morálka. Zdrojem světla a dárcem barev je slunce. Vyléváš na nás svou zář v každou dobu. V představách Keltů měl svět tajemnou a aktivní duchovní podstatu. neexistovala mezi duší a tělem žádná bariéra. Světlo je matkou života. Sláva Tobě. co je povinnost. Každodenním trénováním z Pangura se mistr stal. květiny – to všechno je zde díky slunci. oko krále zástupů. která později způsobila těmto dvěma půvabným a vzájemně spjatým skutečnostem tolik škody. kterou má v keltském světě jazyk. Lyrický výraz v ní nalézá bujný keltský vitalismus: Oko velikého Boha. Zpěvy a zaříkání mohly úplně změnit zlou sudbu a vnést do lidského osudu nové. oko krále života. V této gaelské básni je slunce uctíváno jako oko a tvář Boží. Do jaké míry se zde viditelný a neviditelný svět mísí. víme. v každý čas. s něžností. dobré prvky. Tráva. jak blažený jsem já. V keltském světě. tělo bylo sestrou duše. Keltskému světu tato nerozdělená lyrická spiritualita prospívala. moudrosti mé jasný plamen nevědomost rozehnal.Ach. je patrné i z moci. v radost se nám proměňuje naše skvělá obratnost. . Duše byla sestrou těla. když správně řeším vážné problémy! Tak tu pilně pracujeme. Slunce probouzí v oblé zemi erotický náboj. obilí. vyléváš na nás svůj svit štědře. a zvláště pak v keltském světě smyslů. Přirozeně k sobě patřily. rozžíhá její divokou smyslnost. listy. oko slávy Boha.

co je však ještě důležitější. Pokud jí věříte. Stále jsou to ony. ale jednoho dne vás překvapí. Neměli bychom se snažit měnit se násilím. úplnou proměnu svého života. dá vám poznat vlídnou dynamiku vaší cesty. které vás ochotně a spolehlivě dovedou domů. Nasloucháte-li sami sobě a snažíte se nalézt hlubinu své existence. Vaše smysly jsou průvodci. přitesávat svůj život podle předem určené formy. Vaše duše zná geografii vašeho osudu. že veškeré poznání je do značné míry prostředkováno . Své děti pečlivě sledujete. Musíte jim začít naslouchat úplně znovu. který jste si způsobili sami. neznáte je však dostatečně. Není třeba. dovede vás tam. Spiritualita proměny Spiritualita je umění proměny. Intelekt stanoví cíl programu a vůle pak život zdeformuje do žádané podoby. Můžete zemřít hladem. Ale vaše nitro o této jedinečné cestě ví. Jste-li pozorní ke svým smyslům. snadněji dosáhnete prostého a přirozeného souladu se svým nitrem. které má jejich život upravit do správného tvaru. jistě pro svůj život objevíte správný rytmus svého života. Takový přístup k posvátnosti lidské existence je hrubý a povrchní. Pro umění žít v souladu s vlastní duší neexistují žádná obecná pravidla. Sláva Tobě. živoucí tváři Boha. Tato pozornost nám pomůže hlouběji prožívat svou lidskou existenci i lépe vnímat Boží skutečnost. kteří vás dovedou hlouběji do vnitřního světa vašeho srdce. kde máte být. a proto můžete této skryté. Jeden příklad tohoto druhu proměny znají všichni rodiče. jak je znáte. Smysly jsou stezky. neviditelné části své bytosti důvěřovat. Spíše se potřebujeme naučit být pozorní k vnitřnímu rytmu svých dní a svého života. Největší filozofové připouštějí. Lidé se příliš často snaží změnit svůj život používáním vůle jako jakéhosi kladiva. Jestliže budete sledovat rozdílný rytmus. abychom pro svůj život stanovili pevný plán či program. Jedině vaše duše má mapu vaší budoucnosti. Je daleko kreativnější vyjít z představy pečlivé pozornosti než se o něco snažit na základě vlastní pevné vůle. synu.přeslavné slunce. můžete prožít jakousi obnovu. Zrádně vás odcizí vašemu vlastnímu nitru a vy pak můžete mnoho let bloudit na pouštích svých vlastních mechanických duchovních programů.

která se v nás neustále vskrytu sklízí. pak je Bůh cele přítomen zde. Vaše smysly jsou veliké póry. Svědčí o tom rozmanitost lidských reakcí na barvy. Pozornost k vlastním smyslům může rozehřát a uzdravit zakrnělé pocity. Příliš dlouho jsme se domnívali. velmi hluboká a moudrá. promění se v cynismus. Smysly jako prahy duše. protože právě touha činí člověka svatým. ale protože se vysílí. které jsou bariérou oddělující nás od sebe samých i od druhých. To je hluboce duchovní perspektiva. Pak již nejsme exulanty. že se touha zaměří na vzdáleného Boha. který si dobře uvědomoval důstojnost smyslů. z nichž je zřejmé. Wordsworth.smysly. být tělesný znamená být v přítomnosti své vlastní duše. kterými do vás vstupuje svět. svět proudí skrze vás. Začali jsme se cítit osamělí. jeho smysly jsou prahy duše. že Bůh je mimo nás. Toto přesvědčení katastrofálně zdeformovalo naši touhu. tato touha je duchovní. přetížíte ji. čím jsme dlužni sami sobě jakožto bytostem s lidskou důstojností“. že „příjemné pocity jsou něčím. prázdnotu či negativismus. To nejkrásnější na nás je naše touha. jeho ztuhlá víra ožije. Vaše smysly vás důvěrně spojují s Bohem ve vás a kolem vás. že tělo je v duši a duše je Božím příbytkem. Když nasloucháte moudrosti svých smyslů. Smysly jsou naše mosty do světa. Když se člověk naladí na vlnu svých smyslů. že smysly vždycky pracují v souhře. který si vykonstruovala vaše vůle a váš intelekt. . vaše duše je to první. Překrývají se. že barvy nejsou vnímány pouze vizuálně. Tak se často stává. Vaše citlivost pak může vzít zasvé. napsal. neztratíte se ve fiktivním duchovním světě. odloučenými od skvělé úrody božství. abyste svou touhu přepínali. Věříme-li. blízko nás. Protože tělo je v duši. Lidská kůže je pórovitá. Soustředíte-li svou touhu na vzdálené božstvo. nikdy se ve svém vlastním životě neocitnete ve vyhnanství. s čím se setkají. Když se vaše smysly otevřou světu. jeho necitlivý postoj ke světu se stane laskavějším. Není však vůbec nutné. je důležité uvědomit si. Vnímat smysly. Přestože uvažujeme o každém smyslu zvlášť.

kámen. budete-li se dívat na něco. Vězni stojí v řadě. a dívají se na zeď jeskyně. co vidí na zdi jeskyně. Oko je také matkou vzdálenosti. hvězdu. jeho oko vás tyranizuje. Nikdy nespatří vlnu. je to však pohled ponižující. Slepí lidé prožívají celý svůj život v jednotvárnosti temnoty. který dokáže úchvatným způsobem vystihnout neviditelné. Vězni věří. na které stále zírají. To je jeden z neblahých aspektů televize. Ale naše vnímání veškerých objektů se uskutečňuje v náruči nekonečna. co může váš pohled opětovat nebo co má hloubku. Ostnem napětí. připomíná obdivuhodnou Platonovu alegorii o jeskyni. V lidském oku se také dokonale zrcadlí vesmír a jeho vnitřní sounáležitost. nás také nutí žasnout nad tajemstvím a jinakostí všeho kolem nás. První smysl. Vaše oči se mohou uzdravit a váš pohled prohloubit jedině tehdy. Když se na něco díváte skutečně soustředěně. Stáváte se objektem jeho pohledu. Když na vás někdo dotěrně zírá. že hory kdysi snily o tom. Irský malíř Tony O’Malley je umělec. stává se tento objekt vaší součástí. agresivní a hrozivý. V půvabném úvodu k jeho dílu o něm anglický . kteří mají oči zdravé. neboť nám vše přibližuje. které probudilo k životu veškerou západní filozofii. které odděluje subjekt od objektu. je touha po smíření subjektu a objektu. Když se na něco opravdu pozorně díváte. oblohu či tvář jiné lidské bytosti. Oko se otevře a je zde nový svět. Oheň za nimi vytváří stínové obrazy na zdi. V tomto smyslu je oko také matkou důvěrnosti. Opakem pozorného pohledu je dotěrný pohled. matka vzdálenosti.Dar zraku je darem svítání. Možná je to právě oko. zjistíme. že to. že objekt činí nekonečno důvěrně blízkým. Moderní svět. V lidském oku se jedinečným způsobem soustředí a zjevuje intenzita lidské existence. Čistý a soustředěný pohled je hluboce duchovním aktem. Jsou však také lidé. Když se oko otevře. Vidí však jen odrazy stínů. stává se to vaší součástí. Avšak oko. Když se otevře oko. květinu. které ukončuje noc. že druzí lidé a svět jsou mimo nás. je zrak. Představuji si. Lidé plní svá srdce prázdnými a lživými obrazy. že jednou vznikne zrak. v němž hrají takovou roli elektronická média a bezobsažné. matka vzdálenosti. falešné obrazy skutečnosti. je realita. je to jako svítání. Josif Brodskij krásně řekl. a přesto jsou zcela slepí. Svět televize a svět počítačů jsou veliké prázdné říše stínů. jsou od nás vzdálení. o němž budeme přemýšlet. připoutaní jeden k druhému.

Chamtivost je sžíravá. Způsoby.“ Mnozí z nás si nechali svět tak zevšednět. soustředíte-li se na jedinou věc. Lidské oko si vždy vybírá. Chcete-li něco ve svém nitru změnit. vidíte jen to. Je smutné. co chce vidět. Bázlivé oko je stále ochromeno hrozbami. soustředí se na budoucnost a nedokáže se těšit z přítomnosti. protože ji stále rozněcují nové možnosti. co vidět nechce. Zeptejte se sami sebe: Jak se dívám? Tato otázka vám pomůže objevit váš vlastní styl vidění světa. jak se díváte a co vidíte. jak pohlížíte na svět kolem sebe. chamtivost však nezná klid. přijdete však přitom o celkový obraz. knihy. co má. Když se na svět díváte ustrašeně. Zkuste si před spaním položit otázku: Co jsem dnes opravdu viděl? Možná vás překvapí. aby něco opravdu uviděly. a vylučuje. Majetek může být zdrojem radosti. co chceme a co nechceme vidět? Mnoho omezených a negativních životů je přímým výsledkem tohoto zúženého vidění. Chamtivé oko vidí ve všem majetek. že už jej ani nevidí. vaše vidění se rozostří a detaily rozmažou. co ještě nemá. co všechno jste neviděli. mohlo by být zajímavé nejdřív ze všeho se zamyslet nad tím. myšlenky. Zorné pole je vždy komplexní a váš pohled nemůže pojmout všechno. jakými se lze dívat na svět. určuje. Snažíte-li se mít v zorném poli vše. Možná vaše oči celý den fungovaly jenom jako nepodmíněný reflex a nesnažily se o to. Chamtivost je jednou z největších energií působících v moderním západním světě. Motor a program chamtivosti jsou vždy stejné. její hlad je neukojitelný. boří její horizonty a na jejich místo . na něž se soustředí. Ničí přirozenou nevinnost touhy. co je pro vás nebezpečné a co by vám mohlo ublížit. Mohou to být pozemky. pak ji skutečně vidíte. to. protože stále sní o tom. Pro bázlivé oko je všechno děsivé. peníze či umělecké předměty. obchodní společnosti. Zásadní otázka pak je: Jaká kritéria uplatňujeme při rozhodování o tom. váš pohled nebyl pozorný a soustředěný.umělec Patrick Heron řekl: „Na rozdíl od většiny lidí chodí po světě Tony O’Malley s očima otevřenýma. jak žijete a kým jste. I když vás to možná překvapuje. že chamtivý člověk se nedokáže radovat z toho. Avšak ještě temnějším aspektem chamtivosti je její schopnost ochromit a zadusit touhy duše.

Aby mohl člověk ovládat druhé. . s jejíž pomocí by mohlo nahlédnout hlouběji do podstaty. Sebepodceňující oko nikdy nevidí své vlastní bohatství. který by v nich vyvolal pocit méněcennosti. Kritické oko vše řadí do definitivních. Lidské oko není určeno k tomu. Možná jsou podráždění proto. kde se pravda jeví jako paradox. i když má každý z nich svůj vlastní názor. Sebepodceňující oko je slepé ke své vlastní vnitřní kráse. Vaše imaginace uvázne v prázdnotě cynismu a zoufalství. Lhostejnost tedy vyžaduje. která se projevuje navenek. Vidět znamená soudit. Zlostné oko se soustředí na svou chudobu a zapomíná na své bohatství. vylučuje a izoluje. odvahu a očekávání. nadanější nebo bohatší než oni sami. Lidé. Stala se temným nepřítelem bytí. že se jim druzí zdají krásnější. nadanější než vy. nedokáže na svět pohlížet se soucitem nebo s obdivem. lepší než on sám. Chybí mu schopnost odpouštět a imaginace. lhostejnost ve vás zahubí soucit. Ignorovat dění kolem sebe vyžaduje obrovské množství duševní energie. Stále něco odmítá. abychom měli oči zavřené. chytřejší.staví přízemnost a sobectví. kdo si hledí do očí. koho vidí. se chtějí dohodnout. co mají. Lhostejné oko nevidí nic zajímavého a vzrušujícího. Na druhé se dívají vždy jen rozmrzele. že lhostejnost je nutnou podmínkou moci. Aniž byste si to vůbec uvědomili. Pro zlostné oko je všechno k vzteku. jejichž zrak je napaden snětí zlosti. ostře ohraničených kategorií. Druzí jsou krásnější. Tato chamtivost dnes ničí naši planetu a ožebračuje lidi. který by v nich vyvolal přesvědčení o jejich nadřazenosti. Lhostejnost je jedním ze znaků naší doby. Ze svého vlastního ztrápeného nitra vidí jen tu část. Pro sebepodceňující oko je každý. Kritické oko vidí jen rovné linie a pravé úhly. Díváme-li se někomu do očí. Kritické oko je podobně nelítostné i k sobě samému. aby k druhým lidem vzhlíželo způsobem. Kritické oko zpracovává povrch jevu a nazývá jej pravdou. ani k tomu. nemají nikdy radost sami ze sebe nebo z toho. ztratíte všechnu svou sílu. Ti. dáváme tím najevo svou upřímnost. lásku a schopnost vnitřní proměny. Když se stanete lhostejnými. Tato ideologie povrchních soudů vytváří kulturu usilující především o vytváření vnějšího zdání a zaměřenou na nepodstatné věci. Neuvědomuje si své vlastní možnosti a nedokáže se radovat ze své vlastní existence. musí být dokonale lhostejný k jejich potřebám a k jejich zranitelnosti. aby na druhé shlíželo způsobem. Říká se.

Chuť je jednou z obětí našeho moderního světa. Nemáme už smysl pro rituál.Milující oko vidí vše takové. Máte-li vidět pravdivě. abychom si jídlo opravdu vychutnali. pravou povahu a smysl všech věcí. že před obchodním jednáním jeho účastníci společně pojedli. Láska je světlo. Bylo běžné. Milující oko vidí pod povrch jevu a působí hluboké změny. nevidíte ji vůbec. které dřív k jídlu nezbytně patřily. otevře nám své dveře dokořán. Pohled lásky je tvořivý a proměňující. protože je autonomní a svobodné. Skotská básnířka Kathleen Raineová říká. Pohled toho. pravděpodobně se prohloubí vaše poznání sebe samého a pochopíte také. netouží klamat. V jejím domě musí každý jíst pomalu. intimitu a typickou atmosféru. co pro nás má. V dnešní době jídlo mnohdy zcela postrádá chuť. klidně a soustředěně. Růst zemědělských plodin je od začátku ovlivňován používáním umělých hnojiv a chemických postřiků. Chuť je smysl jemný a složitý. musíte především milovat. Je povznesen nad žalostnou aritmetiku viny a soudu. že jídlo je láska. Láskyplný pohled nepodlehne pokušení moci. máme málo času na to. utrpení a násilí v něco pozitivního. které si běžně neuvědomujete. jakým se díváte na svět. Způsob. Láska není sentimentální ani naivní. Cizinec byl vždycky pohoštěn. Jednou z nejvyhlášenějších vlastností keltského národa byla pohostinnost. všimnete si i chutí. jaké to ve skutečnosti je. může proměnit i bolest. jak se díváte na věci kolem sebe. Jedna má dávná přítelkyně často říká. Ztratili jsme smysl pro dekorum. v němž vidíme skutečnou příčinu. Jejich přirozená chuť se proto ztrácí. dá nám poznat svou hloubku a nabídne nám vše. že dokud věc nevidíte ve světle lásky. už k jídlu neusedáme tak jako za starých časů. vnitřní souvislosti a smysl lidského jednání. Chuť a řeč. Když si uvědomíte. kdo miluje. nedá se strhnout k negativismu či k nečestnému jednání. Závisí na něm také vaše kreativita. realisticky a má-li pro vás být váš pohled na svět zdrojem radosti. Jazyk je orgánem chuti i orgánem řeči. zajímá jej příčina. je pro vaši existenci nesmírně důležitý. Protože jsme stále ve stresu a pod tlakem. Milující oko je jasné. jak úžasné bohatství je ve vašem životě skryto. V . Když jídlo soustředěně vychutnáváte. Na vše se umí podívat s láskou. Dokážeme-li na svět pohlédnout s láskou. které je třeba při jídle zachovávat.

Pohlédnete-li na stránku popsanou poezií. pro její citovou chudobu a ztrátu schopnosti vychutnávat a rozlišovat chuti. nejsou schopna vyjádřit vnitřní tajemství věcí a prožitků. vdechne mu inspiraci a naplní jej novým životem. Poezie váš jazyk očistí. V našem rychlém a povrchním světě se jazyk. Taková strana je prostor plný ticha. nad slovy. Slova. Vnáší do mluvené angličtiny nezvyklou pestrost i jemnou odstíněnost a činí ji průraznější. Moderní jazyk postrádá smysl pro ticho a tajemství skryté za slovy. chuťový orgán. Možná se takto dovíte. Mají mimořádný smysl pro jazyk. Používáme mnoho zkratkových slov. Gaelština je velice poetický a silný jazyk. Mnoho moderních slov patří do „hamburgerové“ kulturní sféry. zvláště pak obyvatelé západoirského venkova. V době násilné anglické kolonizace Irska však byla gaelština téměř zlikvidována. jaký dnes používáme. zda umíte naslouchat tichu. nemáme dost trpělivosti se slovy. Totéž se odráží i v jazyce. Jedním z faktorů. Když národu ukradnete jazyk.důsledku toho je chuť většiny lidí zakrnělá. která nejčastěji používáte. jednou z možností je vystavit jej vlivu poezie. než aby mohla věrně vystihnout skutečnost. který se za ní skrývá. Poezie je tiché místo. uvidíte nepřehledné množství slov. co vyjadřovala dřív. redukovaný na kódy a nálepky. je duch barvitého gaelského jazyka. je rovněž orgánem řeči. Zkuste se zamyslet nad svým jazykem. Tato slova jsou příliš mělká. si libují v poetických a vtipných slovních obratech. v jejich způsobu vyjadřování se pružně odráží síla intuice a jiskry poznání. která mají svůj příběh a vyvolávají asociace. které činí irskou angličtinu tak zajímavou. Jestliže pohlédnete na stránku popsanou prózou. uvidíte štíhlé tvary slov. který byl samozřejmý ve starších kulturách a zvláště v lidové kultuře. kde se jazyku daří nejlépe. zda chápete smysl mlčení. zmatete jeho duši. kde je obrys slova ostrý a výraz intenzIvní. Rychlé občerstvení hamburgerového typu je výstižnou metaforou pro moderní kulturu. stal něčím přízračným. Chcete-li oživit a obnovit svůj jazyk. . je pamětí irského národa. jsou dnes pouhými neduživými stíny toho. protože je intimní. Venkované. Poezie je jazykem ticha. Jazyk. které ze všech stran obklopuje nahá bělost papíru. která dřív byla zrcadlem duše a odkazovala k božské podstatě věcí.

Je neuvěřitelné. Svět myšlenek náleží k doméně vzduchu. dynamika dechu však též zahrnuje i posvátný svět modlitby a meditace. Tato prastará idea spojuje nespoutanou kreativitu Ducha svatého s dechem lidské duše. že Bůh se ve svém nesmírném nadšení podobá dechu a větru. máme 5 milionů čichových buněk. S čenichem přilepeným k zemi prožívá pes úžasné dobrodružství. Toto slovo naznačuje. vášeň a cit – stav duše. Můžete se na ni připravovat. Jedním z nejstarších výrazů pro ducha je hebrejské slovo Ruah. s výjimkou prvního nádechu a posledního výdechu. na co jste už dávno zapomněli. Tento proces je popisován termínem spiratio. Dech se vždy dělí na výdech a nádech. když zkoumá neviditelné pachové stopy. kterou duše vstupuje do těla. že je upozorňuje na nebezpečí. Bez čichu by nebylo možné žít. Skvěle se svým čichem pracují zvířata. Inspirace je vždy překvapivým hostem. co nejlépe připraveni. přenést o mnoho let nazpět a připomenout vám něco. Odborníci tvrdí. že Duch svatý vzniká z dechu Otce i Syna. kde prostřednictvím rytmu svého dechu sestupujete do hlubin svého nitra. Nenechá se spoutat vzorci opakování a očekávání. výzkumu či umění. K čichu patří též vůně. Právě toto je inspirace – vdechujete čili inspirujete myšlenky skryté ve vzdušném živlu. se stále snaží o to. že naše čichové vzpomínky jsou ve srovnání se vzpomínkami jiných smyslů nejvěrnější. Lidé. a tak jim pomáhá bojovat o přežití. Dech je vhodnou metaforou také proto. Ruah označuje také dojetí. Zvířata mají tak dobrý čich proto. snažit se být v pohotovosti. Dech je tradičně chápán jako cesta.Vůně a dech. že je stejně jako Bůh neviditelný. Na nejhlubší úrovni je dech bratrem ducha. ale inspirace je vždy spontánní a nepředvídatelná. aby byli pro přijetí velkých myšlenek. jak vás může obyčejný pach. Vůně našeho dětství stále zůstávají v naší paměti. Křesťanský výklad tajemství Trojice pak naznačuje. Jděte na procházku se psem a uvědomíte si. Každý den se 23 040krát nadechneme. jež se k nim přiblíží. Kolie jich má 220 milionů. který se dotkne vašeho nosu na ulici či v nějakém domě. Čich je hbitý a bezprostřední smysl. Inspiraci nelze plánovat. jak se jeho vnímání liší od vašeho. kteří pracují v oblasti vědy. Naše největší myšlenky k nám přicházejí díky jeho štědrosti. Když provádíte . znamená také vzduch nebo vítr. Všechny naše myšlenky žijí ve vzdušném živlu.

I když lidi a svět kolem sebe vidíte. Říká se. Curtis. že je ve vás místo. že pravé naslouchání je bohoslužba. Nejdůležitějším prahem tajemství je často ticho. Mezi nasloucháním a slyšením je velký rozdíl. začínáte si uvědomovat. jak se sladit s tichem. Někdy nasloucháme. za nimi. že hledání smyslu je ve skutečnosti hledáním ztraceného souzvuku.dechovou meditaci. jejž milujete. že verše podobné vašim byly napsány už dávno. První zvuk. významný irský znalec hudebního stylu rhythm and blues. Mít dar slyšení je něco nádherného. který jste – jak říká Mistr Eckhart – nikdy neopustili. Být opravdu duchovní znamená mít velkou úctu k tichu a k jeho možnostem. Zvuk bubnu nám přináší útěchu. V tomto domě stále žijete. který nám umožňuje naslouchat stvoření. jak se naladit na prahy tajemství. Skutečné naslouchání nám umožňuje dotknout se dokonce i nevysloveného a nevyslovitelného. Básníci jsou lidé. protože neslyšíte lidské hlasy ani jiné zvuky. Žádné oddělení ještě nebylo na obzoru. domníváte se. Když nasloucháte svou duší. J. i když neslyšíme. Jedním ze základních úkolů básnického povolání je nalézt vlastní výraz. kdy jsme byli jedno se svou matkou. Pravé naslouchání je bohoslužba Sluch je smysl. často říká. pak si přečtete jiné básníky a zjistíte. že píšete dobrou poezii. Martin Heidegger říká. Všechny pozitivní zvuky obsahují ticho. byl tlukot matčina srdce. Když lidstvo objeví ztracený souzvuk. protože hluchý člověk je izolován ve vnitřním světě strašného ticha. Uvědomíte si. který každý z nás v mateřském lůně uslyšel. P. protože nás přenáší zpět do dob. V přátelství a lásce se učíte. Vaše dýchání a jeho rytmus vás mohou přivést zpět do domu niterné sounáležitosti s Bohem. Byla to doba úplné sounáležitosti. Proto na nás tak působí bubnování. do domu. nesoulad světa bude uzdraven a vesmírná symfonie se stane zcela harmonickou. na němž se setkávají ticho a řeč. Když začínáte psát. kde váš život vstupuje do života toho. sladíte se s rytmem hudby vesmíru a splynete s ní. kolem nich. Jedním z nejvýznamnějších prahů reality je práh mezi zvukem a tichem. ticho je v nich. a kde jeho život vstupuje do vašeho života. že být hluchý je horší než být slepý. byli jsme v naprosté jednotě s druhou osobou. že jste je kopírovali. kteří se zcela zasvětili prahu. aniž byste o . jste velmi osamělí. které se zcela intimně dotýká božské podstaty.

Jediným zvukem. Když mluvíte tímto hlubokým. nalézali a vnímali. kterou vám skýtá ticho. Vytváříme jen podmínky pro to. který . postupně začínáte poznávat. tvář. Vynikající dirigent Sergej Kelibidače řekl: „My nejsme tvůrci hudby. Toto sousoší znázorňuje dvě postavy. Rodin vytvořil nádherné sousoší. aby se dotýkali světa – objevovali jej.“ Hudba je blízkou přítelkyní přírody. vnitřním hlasem. než se na zemi objevil člověk. je hudba. Když jí pozorně nasloucháte.tom věděli. Kouzlem tohoto polibku je jejich vzájemná vzdálenost překonána. Je ve vás hlas. Ze všech uměleckých forem nás možná právě hudba nejvíce přibližuje nekonečnu. Trvá to dlouho. Dávno předtím. Rukama se dotýkáte světa. že ruka je viditelným projevem ducha. jakým vnímáme čas. abyste se naučili slyšet hudbu svého vlastního ducha. Kant řekl. Ruce jsou krásné. Oko – matka vzdálenosti – nám ukazuje. zde byla jakási pravěká hudba. protože okamžitě a nevratně mění způsob. Pomíjivý. než vytřídíte povrchnější projevy svého talentu a objevíte konečně svou jedinečnou tonalitu. Dotknout se znamená nalézt ruce. který se může rovnat tichu. které země od člověka dostala. že je mezi námi odstup. hovoříte ve skutečnosti z jedinečného svatostánku své vlastní existence. které k sobě vztahují ruce a chystají se k polibku. Dotekem si hluboce uvědomujeme skutečnost kolem nás. je zdrojem těch nejsilnějších. nejbezprostřednějších a nejintimnějších smyslových prožitků.“ Jazyk dotyku Náš hmat nás důvěrně spojuje se světem. který nikdo nikdy neslyšel. Hmat je opakem zraku. jak krásným způsobem strukturuje ticho. jejího ticha a samoty. Avšak skutečná hudba je jedním z nejkrásnějších darů. dokonce ani vy sami. tělo druhého člověka a přiblížit se jeho světu. na níž se zvuk setkává s tichem. Využijte příležitosti. vstupujeme do dimenze věčnosti. dvě v prostoru oddělené bytosti se nakonec obejmou. aby se mohla objevit. jak odhaluje jeho skryté tajemství. Možná zaslechnete i ozvěnu jemné membrány. Irský autor Sean O’Faolain řekl: „V přítomnosti velké hudby nemáme jinou možnost než žít ušlechtile. Velká hudba vyjadřuje prastarou touhu země. které nazval Objetí. nestálý lineární čas mizí a my vstupujeme do kruhu sounáležitosti s věčností. Když nasloucháme krásné hudbě. Lidé používají své ruce k tomu. Hmat a svět hmatu nám umožňuje překonat anonymní vzdálenost ve prospěch intimní sounáležitosti.

Jazyk hmatu je jazyk sám pro sebe. který nás hluboce dojal. Lidské bytosti jsou tak jemné a křehké proto. vyprázdněna a znehodnocena neonovým světlem naší žádostivé. vyjadřujeme tak svou sounáležitost s ním a dáváme mu najevo svou lásku. pocit vlastní hodnoty a duševní rovnováhu.“ Součástí světa doteků je i celá říše sexuality. Hmat je smysl. aby se ho někdo dotýkal. Jasně ukazuje. kterého se dotýká. která je tolik citlivá k působení okolního světa. možná vás to uzdraví a posílí a vy zjistíte. Hmat je inteligentní. vpouštíte jej přímo do svého světa. zda by si přála. konzumentské doby. . důvěrná slova lásky a citu. Řekl: „Právě mám v rukou krásný kousek od Schuberta. může jen usilovat o ještě větší blízkost. Naše kůže žije a dýchá. Jeden klavírní virtuos přišel na návštěvu ke své přítelkyni.pro viděné objekty ihned nalézá intelektuální vysvětlení a ve shodě se svou vlastní logikou si tyto objekty přivlastňuje. že jste blíž sobě samému. že nemáme ulity či krunýře. že máme kůži. jak byla tichá. která dřív směla slyšet jen noc. Velká moc doteku spočívá ve skutečnosti. Dnes je známo. doprovázejícím důvěrné doteky. Takto posilujeme jeho sebedůvěru. Až se budete zabývat svým nitrem. Když máte s někým sexuální vztah. váš život možná získá novou hloubku. Avšak hmat potvrzuje jinakost těla. vrátit jejich pravý život. Příběh. zasahuje nás v naší křehkosti a probouzí v nás zoufalství. označuje angličtina jako touching – dotkl se nás. Dotýkáte se opravdu? Uvědomujete si a pociťujete moc doteku jakožto fyzické i jemné léčivé energie? Najdete-li znovu smysl doteku. V našem setkání s bolestí neexistuje žádné váhání či nejasnost. musíme těmto něžným a posvátným slovům. Nemůže si nic přivlastňovat. Máme-li plně rozvinout a prožívat svou lidskou přirozenost. jehož prostřednictvím zakoušíme bolest. Sexualita je pravděpodobně tou nejněžnější stránkou lidské existence. Tímto tématem se zabýval George Steiner. jak prožíváte doteky. Bolest nás zasahuje přímo v jádru naší identity. Hmat je jedním z nejbezprostřednějších a nejupřímnějších smyslů. Svět erótu je jednou z nejvíce politováníhodných obětí současné komercializace a žádostivosti. má velkou rozlišovací schopnost a citlivou paměť. že každé dítě potřebuje. Říše sexuality je posvátnou sférou naší existence. je stále v činnosti a vždy na svém místě. Když se dítěte něžně dotýkáme. položte si také otázku. ale kůži. Zeptal se jí. aby jí něco zahrál.

Keltové mají hluboký smysl pro to. působí na všechny vaše smysly: slyšíte zvuk větru. slova nepřinášejí velkou útěchu. V určité chvíli ale došlo k tomu. mohou se z nich stát přátelé. Teď už si bez nich nedokážete svůj život představit. Když bloudíte temným údolím bolesti. kde žijí andělé. jenž se vás dotýká ze všech stran. že vzdálenost mezi vámi se rozplynula a oni vstoupili do vašeho života. taktilním duchem. jak příroda ovlivňuje lidský život. co se nalézá v meziprostoru mezi viditelným a neviditelným. Keltové tento meziprostor milují. Svět keltské spirituality je naprosto sladěn s rytmem a moudrostí smyslů. že odstupy a vzdálenosti jsou překonávány přitažlivostí. Keltská smyslovost. A naopak. vnitřního procitnutí a lidské sounáležitosti. které nám pomáhá rozluštit tajemství setkání. Dotek je nejlepším vodítkem. když jste zcela šťastní. sympatiemi a pocitem sounáležitosti. Keltská spiritualita také dobře ví o významu zraku. Je skrytým. Duch svatý je nespoutaným a vášnivým aspektem Božím. citovým obsahem každého vztahu a svazku mezi lidmi. Vaši blízcí. že jsou vytvořeny z jisté konstelace myšlenek a pocitů. Ve vrcholných okamžicích lidské zkušenosti slova utichají. Tento svět učenci označují jako svět idejí. Může vás vyvést z nepravého. Tu naleznete jen ve vroucném objetí. Také pro vaši identitu a vidění světa platí. doteky se stávají jazykem extáze.Hmat je velmi bezprostřední smysl. Keltská spiritualita je mostem mezi viditelným a neviditelným. vaši přátelé pro vás kdysi byli cizími lidmi. Vroucnost a moc doteku pocházejí od Boha.“ Něžná blízkost Boží proměňuje vaši duši a Duch svatý láskyplně střeží vaše cesty a vaše dny. Duch svatý působí. vnímáte chuť ovoce. Když čtete keltskou přírodní poezii. Tehdy nastupuje řeč dotyků. něhu a sounáležitost. svět. Znovuobjevit hmat znamená vrátit se ke krbu svého vlastního ducha a zase prožívat vroucnost. zvláště ve vztahu k duchovnímu světu. Vyplní-li vzdálenost mezi dvěma cizími lidmi milost. sbližuje vás s druhými a přibližuje vás i vám samým. prázdného světa útěků a předstírání. Vypadalo to jako náhoda. Žijete a pohybujete se v božském prostředí? Svatý Augustin řekl o Bohu: „Jsi mi blíž. než jsem si já sám. které se vynořily ze vzdálených hlubin vašeho nitra. a především si hluboce uvědomujete. svědčí o tom . Ztratit je by znamenalo ztratit sami sebe.

Kéž ti žehná Erós. Kéž si uvědomuješ. Světlo samoty. promlouvajícím z kamene. Kéž tě naplní pokoj a radost a ty pochopíš. že tvé tělo je dobrým a věrným přítelem tvé duše. Tajemství této krajiny ještě zvýrazňovala přítomnost oceánu. Kapitola třetí. že tvé smysly jsou posvátnými prahy. spojují se a zase oddělují. aby ses radoval z vesmíru. zároveň však byl pro naše oči stálou výzvou. Obzor náš život chránil. cítit. Tajemný svět duše. půvabně a poeticky se mísí. Narodil jsem se ve vápencovém údolí. lákající k prozkoumání neznámých oblastí a nových možností. Kéž je tvé tělo požehnáno. Žít v údolí znamená mít svůj soukromý kus nebe. Paprsky světla je často měkce ozařovaly a dávaly vyniknout jejich plaché podobě.překrásná keltská poezie a žehnací modlitby. Život byl ze všech stran ohraničován obzorem. Požehnání smyslům. Po miliony let se zde v prastarém dialogu mísil zpěv oceánu s hlasem ticha. Kéž jsi svými smysly nalezen a doveden domů. Máte zde pocit. Tyto dva světy už nejsou odděleny. Přirozeně. slyšet a dotýkat se. Kéž ti tvé smysly vždycky dovolují. které na této zemi máš. Kéž si uvědomuješ. ze své podivuhodné lidské existence a ze všech možností. Každý vypadal trochu jinak. bůh země. že svatost znamená pozorně se dívat. Žádné dva kameny v údolí nebyly stejné. jako by celý tento kraj navrhl .

a tím. Kruh je jeden z nejstarších a nejmocnějších symbolů. tak výšku. existuje úzké spojení. co je skryté a zdrženlivé. V našich duších ožívají hlad a žízeň po tom. Kruh nikdy neredukuje tajemství na jediný směr či jedinou správnou možnost. Yeats mluví v souvislosti s touto krajinou o „temné barvě a jemné linii. slunce a měsíc také. V přítomnosti tajemství se nechová kultivovaně. Nebezpečí neonového vidění. Toto neonové světlo je příliš jasné a pronikavé a zastřenému světu duše neprospívá. dokáže pojmout jak hloubku. barev a tvarů. Tato krajina je divoká. Je plná křivek. přímým liniím. . Básník W. V naší době se objevil nebývalý duchovní hlad. pečlivě uchovává všechny pozůstatky dávné civilizace. Kruh našemu oku ani mysli své tajemství nikdy zcela nevydá. B. Země má kruhový základ. které by směřovalo k uklidňující jistotě. Světlo moderního vědomí není jemné ani uctivé. S neobyčejným respektem přistupovali k tajemství kruhu a spirály. Smířit se s touto moudrou zdrženlivostí kruhu vyžaduje trpělivost. K tomu. Vždy po několika mílích se krajina změní. dotěrně jasném světle. trpělivé kameny tiše oslavují plynutí let. co je posvátné. které fascinují váš zrak a probouzejí imaginaci. surrealistický Bůh. co je věčné. nabízí však bezpečné útočiště všemu. Kde se k tajemnému nepřistupuje s úctou. Keltové nikdy netíhli k jednoduchým. které soustavně znepokojují pozorovatele toužícího po symetrii nebo přímočaré jednoduchosti. V jistém smyslu odráží povahu keltské duše. chce neznámé dobýt a podmanit si je. Svět duše je tajemný. je to nová forma vědomí. Mezi tím. Moderní vědomí se podobá oslnivému bílému světlu v operačním sále. Dokonce i sám čas má kruhovou povahu – den a rok jsou odpočítávány v kruhu. Vyhýbali se takovému myšlení a jednání. ale vyrovnaná. co je složité a tajemné. Nehybné. Keltové to věděli a osvojili si ji. co je tajemné. Irská krajina je plná vzpomínek na minulost. které jsou naším delikátním řádem“. Světlo keltského vědění je světlem tlumeným. Stále více lidí se začíná zajímat o svůj vnitřní svět.divoký. Na nejintimnější úrovni to platí i o životě každého jedince. Naše myšlenky by proto neměly na svět duše vrhat příliš prudké či agresivní světlo. Jedním ze škodlivých aspektů tohoto duchovního hladu je skutečnost. že chce vše vidět v ostrém. nabídnou se vám překvapivé nové výhledy. posvátné mizí.

psychologie do značné míry opustila mýtus. dotkne-li se prahu. že slovo revelation. Nedokáže tak znovu nalézt či rozkrýt hloubku a hutnost světa duše. stálý či veřejný přístup k božským tajemstvím. básní a modliteb nemá nic společného se strohým jazykem filozofie. Psychologie je úžasná věda. Duchovní oděv jednoho člověka nikdy zcela nepadne druhému. V této době se snažíme k duši přiblížit prostřednictvím jazyka psychologie. sounáležitost se světem a směr své cesty musí objevit každý sám. Keltský mysticismus je něžný ke smyslům a nemá rád duchovní násilí. které neznásilňuje tajemství a nevynucuje si odpovědi. se na okamžik odhrne. uctivém světle svící. K tajemství duše a k její autonomii je třeba přistupovat citlivě a uctivě. Člověk s úctou k tajemství se spokojí s tím. Neexistuje žádný přímý. zjevení. Je to jazyk uctivého a lyrického pozorování. abychom ji mohli letmo spatřit. aby ona našla nás a pečovala o nás. vzniklo z re-valere. a podlehla nátlaku neonového vědomí. něžně v ní rozsvěcí světlé jeskyňky a svou září podněcují fantazii. Vytváří jasné slovní tvary. Individualita je jedinou vstupní branou k vašemu duchovnímu potenciálu a obdarování. Často připomíná průzračnost japonských haiku. sebereflexivního jazyka. že každá duše má jiný tvar. kterými prozařují . Nemá nic společného se spletitostí narcistického. Svíce jsou ke tmě přátelské. Prozkoumala mnoho nezmapovaných oblastí našeho vnitřního světa. V každém plamínku tančí stíny a barvy. kterým je duše zahalena. Je zajímavé. kde přebývá Bůh. Keltové měli neobyčejný respekt k tajemství a hloubce každé jednotlivé duše. Letmý pohled úplně stačí. a pak duši znovu zakryje. Když je duchovní hledání příliš intenzivní a dychtivé.se nechová vlídně. V naší kultuře. Každý člověk má svůj jedinečný osud. Nepotřebuje ani netouží proniknout na temenos. Věděli. Lépe se jí daří v tlumeném světle. kladoucí důraz na smyslovou bezprostřednost. Závoj. jeho vážnost i tvořivý potenciál. K svému vnitřnímu světu bychom se měli přibližovat jakoby v tlumeném. což doslova znamená „znovu zahalit“. Jazyk keltských příběhů. Keltský mysticismus chápe. duše zůstává skrytá. Duše nemůže být nikdy zcela pochopena. že spíše než vystavovat duši ostrému světlu či snažit se o ni pečovat by bylo lepší nechat ji. Svíce nebere tmě její tajemství. Před zavedením elektřiny si lidé svítili svíčkami. odporuje to její vlastní povaze.

co cítíme a intuitivně chápeme. Lidská tvář je prahem. kde lze alespoň částečně vidět duši určitého člověka. Už v momentu početí existuje nekonečné množství možností. Přesto nám duše stále uniká. co je dané. Dostali jsme však také svobodu a tvořivost. tím více se v ní duše odráží. jak by byl váš život odlišný. jeho směr dokážeme vyčíst z výrazu lidské tváře. s čím se setkává. Narodit se znamená být vybrán. často se objeví její hlubší smysl. Když se snažíte nějaké události porozumět na duchovní úrovni. které střeží a prohlubuje život. protože tvář nemůže přímo vyjádřit všechno. Za každou lidskou tváří je skrytý svět. z nějž svět vyhlíží ven a kde se svět dívá sám na sebe. kterou duše prošla. Osud určuje vnější . který dostává duchovně zaměřený člověk. byl pro vás připraven zcela určitý osud. Nikdo se vás neptal na váš názor. Tato selektivita naznačuje. kde a komu jste se měl narodit. stvořila vás a stále o vás pečuje. co vidí a co cítí. Nejkrásnějším darem. probuzená kreativita víc a víc ovlivňuje váš život a spoluurčuje váš osud. umístěná na pozadí divoké přírodní scenerie. kdybyste se narodil ve vedlejším domě. Svou identitu jste si nemohl vybrat. jeho tvář na vás působí jako ikona.numinózní hloubky přírody a božství. Čím starší je tvář. která o vás snila. Toto je tajemný rytmus růstu. vytvářet nové sítě vztahů a stále novou identitu. které měly utvářet váš osud: kdy. Vypadá to. Třebaže obsah samotného osudu poznáváme jen pomalu a částečně. Ve většině případů je však počato pouze jedno dítě. Ví o klidném světle. Nikdo zde není náhodou. ale není jí omezována. jako by už zde fungoval určitý výběr. Narodit se znamená být vybrán. které nám umožňují překročit to. jenž se odehrává vskrytu pod povrchem našeho života. Když se procházíte po horách a potkáte jiného člověka. Nicméně s věkem a přibývajícími vzpomínkami začíná tvář postupně zrcadlit cestu. Tvář tyto dva světy spojuje. V jistém smyslu je tvář místem. čeho se dotýká. že existuje jakási starostlivá prozřetelnost. když se rozhodovalo o hlavních faktorech. Představte si. Keltská spiritualita ctí moudrost. Jinými slovy. Nejúchvatnější částí krajiny byl pro mě vždycky člověk. Když duše procitne. Každý z nás dostal do vínku zvláštní osud. který nemůže nikdo spatřit. z nitra vycházejícího přátelství. které může zcela proměnit všechno. která zahrnuje i tu starou. je schopnost neobyčejně hlubokého.

Zrodilo se v srdci hory na místě. který není zaměřený na sebe. teprve když se ponoříte do hlubiny svého života. než jste byli posláni na tuto zem. kterou za něj nemůže udělat nikdo jiný. Prozřetelnost je s vámi. Smysl pro rytmus je něčím prastarým. . duchovní bdělost. které nelze přesně vysvětlit. začnete své schopnosti a nadání lépe používat. Jakmile se to stane. že váš život má tak velký význam. abyste se spřátelili s rytmem svého života. není překvapením nikdy konec. Rytmus je tajný klíč k rovnováze a k vědomí sounáležitosti. Často si říkám. pečuje o vás a vede vás k novým horizontům. Do vašeho srdce vstoupí nová síla a vědomí. Vaše individualita byla pečlivě připravována už miliony let předtím. Takové zřídlo ví hodně o tichu a temnotě. Jestliže ztratíte svůj osobitý rytmus. otvírá se před vámi cesta k tomu. které lidské oko nikdy nespatřilo. že vnitřní svět se podobá krajině. které nemají nic společného s falešnou spokojeností nebo pasivitou. Být duchovní znamená žít v souladu se svým vnitřním rytmem. Rezonance keltského podsvětí. v naší krajině plné vápenců. svoboda objevuje a naplňuje její vnitřní prostor. abyste utekli před svým povoláním. U nás. to si však můžete uvědomit. Když si takto uvědomíte smysl svého osudu. zapíráte-li svůj potenciál a svůj talent. Je krásné vystoupit na vrchol hory a objevit pramen prýštící zpod těžkých kamenů. naše nádechy a výdechy jsou podobné přílivu a odlivu. Všechen život vyšel z oceánu.rámec naší životní zkušenosti. Vaše přítomnost na tomto světě je nezbytná. Byl vám určen obrys osudu. roznítí vaše tvůrčí schopnosti. Každý z nás začal svou pouť v plodové vodě. Někdy vám toto nadání může způsobit utrpení. postoj. nemůže se vám stát nic zlého. Žijete-li v souladu s rytmem své přirozenosti. volíte-li průměrnost. Každý z nás zde má nějakou práci. které se probouzejí v lidském nitru. váš život bude určován mdlou rozvážností anebo jím budete procházet mechanicky. Je to rytmus dynamické rovnováhy. v němž byste mohli projevit své jedinečné nadání. Každý má svůj zvláštní osud. Vzdalujete se mu. Zázrak pramene připomíná archaické zdroje vědomí. Někdy v nás nečekaně nastane jaro a do naší duše vstoupí nová svěžest.

Lidé jsou přesvědčeni. Silnice. objeví se nové možnosti. Povrch země byl vyrovnán. Když vytryskne pramen v lidské duši. jen z toho důvodu.“ Civilizace si krajinu podrobila. Jeho travnatý i kamenitý povrch vděčně přijímá požehnání deště. Krajina nedotčená moderní civilizací je klidná.“ Často zůstáváme v exilu. ulice i podlahy jsou rovné. Člověk. aby se nám snadno chodilo a jezdilo. oduševnělá a plná křivek. když píše: „Jedinou překážkou je naše nepřipravenost. kde se neznámý svět podzemí setkává s vnějším světem jasných forem a slunečního světla. a která má duši. abychom mohli postavit domy a města. Země má duši. Řeky a potůčky jsou hlasem krajiny. co je na zemi. každá z nich léčí jiné potíže. místa. je třeba jen otevřít. Klika je na naší straně dveří. kdo nepije z pramene. větru a slunečního světla. z nichž prýští božství. která objímá všechny živé bytosti. je to často způsobeno . Nejsme-li připraveni. mimo bohatý svět své duše. Manannán mac Lir řekl: „Žádný.Krajina je oduševnělá. Objevíte v sobě netušenou hloubku a vzrušení. země v nich prolévá slzy radosti i bolesti. nedojde poznání. Vodní prameny chápali jako zvláštní otvory. že Keltové pokládali vodní zřídla za posvátná. jež ji obývají. již sdílí se všemi svými částmi v té míře. protože nejsme připraveni je přijmout. že tyto studánky mají léčivou moc.“ Dokonce i dnes lidé putují k posvátným studánkám. který krajinou prochází v roztržitosti. nemohou však proniknout do našeho života. Viděli v nich prahy. Irové dřív svou zemi pokládali za Boží tělo. jež nám jsou určeny. Na toto vnitřní procitnutí naráží irský autor James Stephens. si jejího prastarého bytí ani nepovšimne. Smysl místa se nevyčerpává pouze jeho polohou. Krajina soustředěně slaví liturgii ročních období a bezvýhradně se poddává Boží vášni. pradávná temná kolébka všeho. v jejím tichu se skrývá něco nesmírného. v jaké se účastní jejího života. Hory jsou zamyšlení velikáni. Plotinos píše ve svých Enneadách o péči. Není divu. kterou tato duše země věnuje světu: „… toto vše v jediné všechápající bytosti. Pod povrchem krajiny je věčná noc. že nejsme připraveni. Každé místo v krajině je zcela jedinečné. Blízko nás je hojnost krásy a požehnání. Tvar krajiny je tichou a prastarou formou vědomí. Naším úkolem je zjemnit své srdce a svou mysl. Lidé si obvykle uvědomují jen střídání dne a noci. Je zvykem několikrát takové místo obejít ve směru hodinových ručiček a uložit zde votivní dary.

které jsou skutečnými motivy našeho jednání. Vznikl z naší opatrnosti a bázlivosti. Shakespeare to krásně vyjádřil v Králi Learovi: „Člověk musí dokázat / unést úspěch i snést pád. Duše má smysl pro humor a ironii a není posedlá svou vlastní důstojností. co je překvapivé. která se může znenadání objevit v srdci. dostane se nám požehnání. strachem a nedostatkem sebedůvěry. Když jsme připraveni. Někdy nás naše duchovní programy vzdalují od skutečného vnitřního života. z nedostatku odvahy důvěřovat druhým lidem a zároveň respektovat svou vlastní odlišnost. Jedním z největších nepřátel prožívání duchovní sounáležitosti s ostatním světem je ego. jak žít. ovlivňující naše jednání. Veškerá duševní aktivita je zprvu nevědomá. / nade vše je zralost. bojovné a napjaté. co je staré. není to jednoduché „já“.naší netečností. kde naše duševní podstata chřadne. podaří se nám to. co je hlouběji než naše já. V této chvíli se dveře našeho srdce stanou nebeskou branou. Pod povrchem našeho vědomí se skrývá rozlehlý. bezprostřední. Často zjišťujeme. vytvořený kolem našich nálad a citů. dosud neznámý kořenový systém. my zanedbáváme své vlastní bytí. je to říše tajných přání. Tiše v nás zaznívá dávná historie země a příběhy bohů. Ego neodráží skutečnou podobu individuální lidské duše. Je to ochranný krunýř. Naše myšlenky a touhy se často ocitají v konfliktu s našimi činy. . Být spontánní znamená uniknout z klece svého vlastního ega. nudné. Jedním z největších konfliktů. Jednou z nejkrásnějších keltských vlastností je spontaneita. zrozené ze strachu a obranných postojů. nebo co se stále opakuje. která je velikým duchovním darem. je konflikt mezi egem a duší. které musíme v životě řešit. Postupně si uvědomujeme vzorce naší vnitřní slepoty. vyschlé země je obrazem svěžesti. že se stále vracíme na tutéž vnitřní poušť. Nesmírnou složitost lidské duše poněkud osvětlili Freud a Jung. Vyhýbá se tomu. Osoba nemá jen jednu dimenzi. Obraz pramene tryskajícího z tvrdé. Ego je vystrašené. nové a svěží. Tak náruživě se učíme. Vytvořili jsme si závislost na psychologických a náboženských programech a metodách. učíme se rozeznávat pudy a vášně. že zatímco naše životy běží. zatímco duši přitahuje spíše to. Duše je labyrint. jež zůstává otevřené životu.“ Proměna ega – osvobození duše. Ego je falešné já. budeme-li důvěřovat tomu.

který ji podstupuje a zároveň na ni dohlíží. Věčnost není někde jinde. je hned za domem. ta líbezná a dokonalá zem. Mistr Eckhart podrobil ideu duchovního programu radikální kritice. a přítomnost je používána jako odrazový můstek k budoucnosti. Sladila by vás s rytmem vaší nejvlastnější přirozenosti a s hloubkou vaší existence. co je nám nejbližší. Chcete-li mít skutečný kontakt se svou duší a proniknout do tajemství duchovního světa. Nic není tak blízko jako věčnost. přestáváme být vězni jeho temných sil. To vystihuje půvabné keltské rčení: „Tá tír na n-óg ar chul an tí-tír álainn trina chéile“. Takový názor je trochu šokující. která má řadu fází. Čas redukovaný na lineární pokrok je však prázdný. Tato práce. je pomalá a nelze ji naplánovat. Dnešní doba je posedlá duchovními programy. zajímá se jen o naši vnější podobu a o role. Kdyby nějaká duchovní cesta existovala. že se prostupují a mísí. protože už na ní nelze nic změnit. Avšak právě zde. Z naší přirozenosti dělá našeho nepřítele. co děláme. Každý člověk s touto svou vnitřní nocí žije a zároveň s ní i bojuje. se odehrává proměna každého jedince. V takové moudrosti lze nalézt velkou útěchu. Duchovní život si představují jako cestu. zahrnuje jistá nebezpečí a nabízí určitý zisk. Jsme hliněné nádoby. což znamená: „Země věčného mládí. Tento jev . bez živé existence. celistvost či dokonalost. Z jejích podnětů a pod jejím ochranným pláštěm se děje vše. na tomto prahu. nemusíte kvůli tomu nic zvláštního podnikat. Kolem nás zatím žije svůj povrchní život společnost. ale zároveň osvobozující. Nic jako duchovní cesta podle něj neexistuje. Minulost je opuštěna. Určité aspekty tohoto pokladu však jsou temnější a nebezpečnější. Neexistuje žádný duchovní program. Takový program je často samoúčelný. ale zato na míle hluboká. jejíž kolektivní optice je niternost cizí. Věčnost je zde – je ve vás.“ Věčné a časné neexistují vedle sebe. Je-li nevědomí osvětleno. není daleko. Tyto programy bývají velmi přímočaré. byla by dlouhá jen čtvrt coulu.Nevědomí je stále přítomno a jeho moc je velká. než si odvažujeme představit. spíše by se dalo říci. které v ní hrajeme. kterou vykonává svoboda. v nichž je ukryt poklad. myslíme si a cítíme. Tak nás může oddělit a vzdálit od toho. od níž si slibujeme svatost. Každá fáze má svou vlastní metodologii.

že už se v životě dobře vyznáme. na ustálenou představu. Hegel řekl: „Das Bekannte überhaupt ist darum. Zevšednění důvěrně známého je jednou z nejsubtilnějších a nejrozšířenějších forem lidského odcizení. kde žijeme. získáváme nad tím jistou moc.“ To je silné tvrzení. Je ironií. pozváním do říše tajemství. Pravá povaha a skrytá tajemství osoby i kraje se redukují na povrchní zdání. o místě. „být jeden druhým protkán a jeden do druhého vetkán“. Když totiž něco důvěrně známe. co je odlišné a neznámé. jenž utváří naše dny a naše cesty. je jen povrch. Stává se to i ve vztahu k určitému místu. aby v nás to. A. že je zde stále ještě tajemství. a nepřipouštíme už. že když své blízké důkladně poznáme. přijel jsem studovat Hegela. což znamená: „Zpravidla neznáme to. který jsem strávil v německém Tübingen. weil es bekannt ist. Procitání lidského ducha je návratem domů. a samozřejmě také o lidech. necítíme její energii a nedokážeme se pro ni nadchnout. V knize rozhovorů s kolumbijským spisovatelem P. že jsme s tím dobře obeznámeni. stav umožňující zachovat navyklý pořádek. nevnímáme už pravou povahu této věci. Vzpomínám si na první večer. nicht erkannt“. Obvykle se však děje spíše to. Měl jsem zde zůstat čtyři roky. začneme ignorovat podstatu. Pod povrchem našich normálních životů existuje věčný osud. které důvěrně známe. co dobře známe. Naše vztahy a naše přátelství bývají paralyzovány právě vlivem tohoto mechanismu zevšednění. Avšak to. probouzelo tvůrčí neklid.“ Pro Márqueze je důvěrné poznání výzvou k dobrodružství. jež je pod ním skryta. a nakonec si přestaneme uvědomovat. Vytvoříme si uspokojivý vztah k tomu. s nimiž žijeme. Platí to o našem domově. že tomuto návratu často stojí v cestě právě naše životní zkušenost a pocit. kdo to doopravdy je. Pod povrchem věcí. Když jsme s něčím dobře obeznámeni. co je na povrchu. s čím jsme důvěrně obeznámeni. a to právě proto.popisuje krásný gaelský výraz fighte fuaighte. Obeznámenost může znamenat tichou smrt. avšak zatím jsem Tübingen . naše vztahy se stanou odměřenými a vytratí se z nich zvědavost i prvek překvapení. Mendozou odpovídá Gabriel García Márquez na otázku ohledně svého třicetiletého vztahu k manželce Mercedes takto: „Znám ji teď tak dobře. se skrývá něco zvláštního. který nás k ničemu nevyprovokuje a ničím nás neobohatí. že nemám nejmenší ponětí. můžeme s tím snáze manipulovat.

Uvědomíte si. nám již bylo dáno. seznámil se s ním. ve kterém žije. že na chvíli vstoupíte do svého nejhlubšího nitra jako naprostý cizinec. Tělesný život člověka umožňuje nenápadná cirkulace vody. protože už nikdy jej nebudeš vidět stejně jako dnes večer. nyní sídlí v podzemí a odtud . Ale všechno. Uvažte. keltský kmen vyhnaný z Irska. bez níž by jeho energie vyhasla. Povstali jsme z hlubiny země. že nejste bezmocnými vlastníky mátožného a nanicovatého života. Skutečnost. Chcete-li roznítit svůj vnitřní život a uvědomit si hloubku a možnosti. že podsvětí není oblastí temnot. je vzduch. Poté co jsem si na tomto zvláštním území prošlapal vlastní cestičky. pohodlnosti a navyklé slepoty. Ve světě našeho nitra nás čeká ještě mnoho neznámého. Nedokážou pak ve svém strnulém životě objevit nic nového. kde je menza a kde knihovna.vůbec neznal a připadal mi velmi zvláštní. Tato hmota nebude nikdy moci vystoupit nahoru a ukázat se na světle – vždycky bude žít v onom neznámém. jsem je brzy už vůbec nevnímal. jež skrývá vaše samota. kteří byli obdařeni velkým požehnáním a kteří mají takové možnosti. nýbrž říší ducha. Taková meditace vám pomůže překonat ochromující sevření usedlé spokojenosti. jak nesmírné množství hlíny nikdy nemělo příležitost spatřit zemský povrch. Tělo člověka je uhněteno z prachu země a prostředím. plamen duše. jako kdybyste byli někým. zajímavého či dobrodružného. sálavé myšlenky. V lidském těle však zároveň žhne ohnivá krev. Měli bychom se lépe seznámit s tlumeným světlem své duše. A byla to pravda. O týden později už jsem věděl. že lidské tělo vzniklo z hlíny. jak jsem si říkal: Prohlédni si Tübingen velmi pozorně. kterým život zevšedněl. Tělo je vaším jediným domovem. Postupně začnete vnímat tajemství ukryté ve vašem vlastním nitru. je osvobozující cvičení. Proniknout do svého vlastního vnitřního světa bývá nesnadné pro ty. V člověku se setkávají všechny čtyři živly. Pozorovat sami sebe zvenčí. kde jsou všechny posluchárny a učebny. že Tuatha Dé Dannan. přízračném světě. V této souvislosti si připomeňme krásnou keltskou představu. mohli byste začít tím. kdo se ve vašem životě ocitl zcela náhodou. je něčím tajemným. jaké by sami ani nevymysleli a jaké si nijak nezasloužili. V Irsku se odedávna věřilo. co pro svou cestu potřebujeme. Vzpomínám. nýbrž hosty na této zemi.

Pro tuto hlínu je nesmírným privilegiem. abyste mu dovolili skrze vás promluvit. Je moudré nechat tuto citovou přeháňku jen tak odeznít. o čem dosud nikdo nic nevěděl. Mnoho úžasných příběhů vychází z existence nezávislého spirituálního světa a popisuje jeho strukturu. Keltové nutně potřebovali. jak ztrácí citlivý vztah ke krajině. Daleko lepší je uvědomit si. Jindy na vás padne smutek. přešla nad vaší hlavou a míří jinam. současně však nese velkou zodpovědnost. obilí a stromy se skrytým podzemním světem. na nedalekém poli. z níž jste uhněteni. Tajemství irské krajiny se zrcadlí v příbězích a legendách. Ve vašem těle je vyjádřeno a jasně ukázáno něco. Zápasit s takovým citovým hnutím nemá velký smysl. Snadno zapomínáme. v nichž vystupují duchové a strašidla. trávu. z níž je utvořeno vaše tělo. Ve hře Toma Murphyho The Gigly Concert přichází hrdina o vnitřní rovnováhu právě v souvislosti s tím. který vás prosí. které se vážou k mnoha různým místům. nýbrž je hlasem hlíny.pečuje o plodnost půdy. Ať si připadáme jakkoli moderní. Každé pole má své zvláštní jméno a na každém místě se něco zvláštního stalo. protože byli zemědělci. uzavíral symbolický sňatek s bohyní. něco naprosto jedinečného a originálního. Tento smutek vás může svou vahou docela ochromit. že tato emoce patří spíše vaší hlíně než vaší duši. jaké zde ještě nikdy nebyly. v němž tkví kořeny všech rostlin. Kousek od nás například. Když byl tedy korunován král. tak jako hustá mlha na krajinu. Tato mytologická a spirituální perspektiva podstatně ovlivnila vztah Irů ke krajině. Jeho vláda měla smiřovat krajinu nad zemí. Hlína. nabyla ve vašem těle takového tvaru a podoby. máme stále prastaré kořeny – sestry a . aby mezi těmito dvěma světy vládl mír. že paměť naší hlíny je starší než naše mysl. Heideggerův výrok „Člověk je pastýřem bytí“ bychom mohli parafrázovat jako „Člověk je pastýřem země“. Jste představitelem neznámého světa. že naše hlína žila svůj vlastní život už předtím. Krajina má tichou a skrytou paměť. v níž se – stejně jako v paměti bytí – nic neztratí a nic není zapomenuto. obsahuje také radost a světlo. Lidské tělo vzešlo z tohoto podzemního světa. Pro Iry krajina neznamená pouhou přírodu. Krajina je posvátná. než získala svou současnou formu. že mohla vystoupit nahoru na světlo. střeží zlatý poklad kouzelná kočka. Vypráví se obrovské množství historek. Vaše radost často není jednoduše součástí vaší individuální biografie.

Imaginace je nejvěrnějším zrcadlem. ve chvíli. kterého milujete. potřebujeme pradávné vyzařování druhých lidí. Imaginace usiluje o naše scelení. Jiný druh hlíny zase z nějakého skrytého. Lidské tělo je na zemi doma. Znáte-li dobře tělo člověka. Možná dokonce rozlišíte několik různých druhů hlíny. abychom byli a stávali se sami sebou. Krajina není jen mimo nás. Je to napětí mezi starým a novým. v němž se odráží naše nitro. Z každého člověka vyzařuje odlišný aspekt tajemství. Na tuto posvátnou a tajuplnou přítomnost krajiny upozorňuje Amairgen.“ Je možné žít v souladu se svou vlastní individualitou. Imaginace miluje symboly. pokud na ni pohlížíme jako na formu. nechce jednu z nich potlačit nebo vyhostit. Toto napětí mezi hlínou a myslí je zdrojem veškeré kreativity. trochu se jí vplížilo i do naší duše. Symbol nemůže být nikdy dokonale vysvětlen. Překlenout je může jedině imaginace. V podstatě jsme součástí přírody. odlehlého místa. Takový cit pro naši hliněnou podstatu ve vás může probudit láska či přátelství. trochu z divoké.bratři zrození ze stejné hlíny. Neposílá nás do emocionálního ani spirituálního vyhnanství. Prostřednictvím imaginace duše tvoří a buduje naše hlubinné zážitky. nespoutané přírody. kterou má osídlit jeho lid: . že posvátno v našem nitru může být vyjádřeno jedině symbolicky. K tomu. můžete si zkusit představit. z kolika míst pochází hlína. mezi známým a neznámým v nás. z níž byl uhněten. Příčinou našeho bolestného vyhnanství je daleko spíše cosi v naší mysli. Pouze ona se dovede pohybovat v posvátném meziprostoru. Nemůžeme vědět. Krajina prostupuje celou lidskou existenci. kdy vstupuje na břeh země. Naše tělo o tomto krásném příbuzenství ví a je s ním spokojené. v níž se tajemným a posvátným způsobem projevuje hlína. významný staroirský básník. Cicero velmi pěkně řekl: „Numquam minus solus quam cum solus. která se v našem těle smísila. usiluje o navázání hlubokého rozhovoru mezi nimi. Není nutno. Hraničí s temnotou a tím nás provokuje k přemýšlení. aby se mohlo zrodit něco nového. z níž jsme uhněteni. Nepřiklání se k žádné straně vnitřního konfliktu. protože ví. kde spolu hraničí tyto dvě rozdílné vnitřní síly. aby byla individualita spojována s osamělostí či izolovaností. odkud asi pochází hlína. které se v něm smísily: Trochu jí pochází z klidného jezera.

V tomto prvotním smyslu je duše tvořivá. jsem hrot ostrého kopí. protože je všechno ostatní. Duše je podle něj stísněna v jakémsi zvláštním. která byla v Irsku složena. Když porozumíme své přirozenosti. jsem nejkrásnější květina. Vaše duše je skrytou dimenzí vaší mysli a vašeho těla. Toto poznání nás může uvést v soulad s pradávným rytmem. jsem sup na skále. Tento velkolepý hymnus na existenci vyjadřuje ontologickou hloubku. energie. jsem neohrožený kanec. nečištěná či těžko ovladatelná. Tělo je v duši. Amairgen jako by říkal: Jsem. Duše je mezistupeň mezi izolovaností vzduchu a sounáležitostí země. „Myslím. chrání obojí a drží je pohromadě. Toto je pravděpodobně vůbec první báseň. než nás vědomí uvrhlo do izolace. vzešlé z hlíny. která zde proudí. tedy jsem“. který stvořil oheň ducha. Musíme se naučit důvěřovat skryté straně svého já. Vše je v jednotě. které přináší prožitek přátelství s anam ˙cara. Jsem ve všem a vše je ve mně. Keltové měli hluboký smysl pro složitost jednotlivce.Jsem vítr nad mořem. bývá hrubá. jsem udatný tur. jsem Bůh. jsem šepot moře. Všechny její prvky dále rozvíjí raná irská literatura. jsem jezero v nížinách. Vaše duše je prostředníkem mezi vaším tělem a vaší myslí. jsem vlna oceánu. z nějž cítíme osamělost a bezmocnost. soulad a sjednocení. Není zde žádný dualismus. jsem losos ve vodách. jenž nám byl vlastní předtím. To je na duši to krásné. kde se v nás mísí různé druhy hlíny. jsem sluneční paprsek. Západní myšlení předpokládá. . že duše je v těle. Ke vzniku konfliktů často dochází na místech. Tato prastará báseň převrací naruby pozdější Descartův výrok „Cogito ergo sum“. jsem říše vědění. možná pak nalezneme prastarou harmonii.

Když člověk zemře. co stále tvoří něco nového. Takový názor na duši se nám zdá podivný. Tyto dary si můžete dát jen vy sami. Koncept nevědomí. Požehnání.malém. V životě lidského ducha patří samota k největším hodnotám. potřebujete velmi málo. jež zakoušíte v největších hlubinách svého nitra. Yeats říká: „K sestupu do vlastního nitra potřebuje . Budeme-li důvěřovat této své skryté dimenzi. V každé osobě je bod naprosté neslučitelnosti s čímkoli a s kýmkoli jiným. musíte absolvovat cestu ponurou zimní krajinou. jakkoli obdivuhodný. kde je uskladněno vše. prožijeme neobyčejná dobrodružství. někdy lidi odrazuje od návratu k jejich vlastnímu vnitřnímu ohni. Duše má jemnější tykadla než mysl či ego. Máme sami ze sebe strach. ostře si uvědomujete svou izolaci. Věcem však musíme nechat volný průběh. Naleznete je v samotném středu své duše. nesmíme na sebe vyvíjet nátlak. že tam dole jsou nějaké příšery. Je to úchvatné i děsivé. Být přirozený znamená být svatý. Tělo je v duši. jinak k vědomí sounáležitosti nikdy nedospějeme. co potlačujeme a co nám škodí. V západním Irsku mají v mnoha domech krb. Rašelinový oheň je něčím pravěkým a živoucím. co potřebujeme nalézt v sobě. a proto si představujeme. sahá však dál než vaše tělo. aby vás nakonec přivítalo sálavé teplo a podmanivé kouzlo domácího krbu. Když se v zimě vydáte někoho navštívit. Mít doma hořící zemi je opravdu něco zvláštního. po kterém toužíme. Ve vnitřní samotě každého člověka sálá jasný. Když jste osamělí. Samota je něco jiného než osamělost. Vaše duše prostupuje vaše tělo i vaši mysl. abyste si skutečně uvědomili svou vlastní duchovní individualitu. hřejivý plamen. duše odejde na věčnost a tělo vezme zasvé. Znamená to. Mám rád krby. nenajdeme jinde nebo v jiných lidech. Naprosto nezbytné je jen dvojí: ticho a samota. Samota může znamenat návrat k vědomí sounáležitosti. Pracuje v nás cosi prastarého. že nemůžeme mimo sebe hledat to. K tomu. pečlivě upraveném prostoru uvnitř našeho těla a nejspíš má bílou barvu. Starší výklad vztahu těla a duše byl právě opačný. Rašelina pochází ze země a nese v sobě paměť stromů a polí a dávno zašlých časů. Nevědomí nesprávně chápeme jako sklepení. Člověk jakožto jedinec nemůže dokonale splynout se světem okolo sebe a to je dobře. symbolem tepla a návratů. jsou symbolem domova.

Podle něj se jmenuje prastarý festival v Lunase. být přirozený je však velmi obtížné. jak složitá je lidská psychika. budete věčným uprchlíkem. bez chvilky klidu a bez domova. musíte odložit svůj strach a podstoupit riziko jistých změn a ztrát. Keltové intuitivně chápali. Na tuto zem jsme byli posláni mimo jiné proto. démoni nás budou strašit. Dokud nezačnete opravdu naslouchat jejímu volání.“ Ve skutečnosti však nevědomí obsahuje víc než jen tyto démony. Bůh jasný a zářivý. V zápasech s nimi hrdina vždy roste. Věřili v existenci mnoha rozmanitých božských bytostí. který vám může přinést uzdravení a osvobození. Být přirozený . Anu byla bohyní země a plodnosti. jež je prázdné a může být vyplněno věčným nic. dostává se na nové úrovně kreativity a vnitřní rovnováhy. I negativní a temné mělo podle Keltů božský původ. Bohové a bohyně měli vždy těsný vztah k nějakému místu. a my jsme pak ještě zranitelnější a bezbrannější než předtím. protože ji obklopovaly a chránily bohaté struktury božské přítomnosti. Být přirozený znamená být svatý. boha světla a nadání. Základní energií naší duše je nádherné teplo. Vycházela z pozorného zaujetí pro krajinu a z úcty k ní. Vždy z něj sklouznou. Veškerá klasická mytická dobrodružství démony externalizují. vodním pramenům a řekám.člověk nezměrnou odvahu. je nezbytně nutný pro vyléčení naší izolovanosti. Nejvíce uctívali Lugha. Psyché tehdejších lidí nebyla tak izolovaná a osamocená jako psyché moderního člověka. k němuž v naší době dochází. Často se o zaplnění tohoto místa urputně snaží náš majetek. Keltská spiritualita byla intuitivní. Jednou pochopíte. naše práce. k nimž dochází při každém vnitřním boji. abychom uskutečnili toto spojení se sebou samými. Návrat k duši. toto vnitřní přátelství. Tato spiritualita žila pod širým nebem a rozněcoval ji erotický náboj země. Z teologického nebo spirituálního hlediska můžeme tento bod naprosté neslučitelnosti s čímkoli jiným chápat jako posvátné místo. Každý vnitřní démon je strážcem určitého duchovního daru. štvaným od úkrytu k úkrytu. naše názory. Abyste tento dar získali. že už tuto prázdnotu nemůžete dále zalepovat. Tyto bohyně byly hlavními postavami starověkého eposu The Taín. nikdy se jim to však nepodaří. Uctívali dokonce tři bohyně války: Morrigan. naše duše je vždy připravena nás přijmout. zvláště ke stromům. Budeme-li se stále bát. Nemain a Badb.

zdaleka nevystihují podstatu vašeho utrpení. strašlivými temnotami. Existuje mnoho různých druhů samoty. sladíte se s rytmem svého vlastního já. Také o pavouku slíďákovi se říká. Kdyby to udělaly. Přijmete-li svou samotu s odvahou. že samota vám nabízí vaši vlastní celistvost a pohroužíte se do tohoto tajemství. Jakmile se váš strach promění. kterými se druhým pokoušíte sdělit. Kdyby to udělal.znamená žít v souladu se svou vlastní přirozeností. jeho pavučinu by zničil vítr. Každý člověk takovou bezútěšnost zná. znovu se narovná a obnoví svou původní rovnováhu. Když ji přepínáme nebo když se naše názory stanou rigidními. zjistíte. že nikdy neutká svou pavučinu mezi dvěma tvrdými předměty. Když se zvedne vítr. vždy doporučovali. slova. kukuřičné klasy nezůstanou rovně stát a nesnaží se čelit síle větru. vrátí se do své původní polohy. který ovládá váš život. co vás trápí. Podobně je tomu s myslí. jež má utišit něčí duchovní hlad. Kukuřice se pružně sklání ve směru. bezpečí a ochrany. Vaši bolest nelze vyjádřit. Někdy duši nejvíce prospěje. Když zafouká vítr. A když vítr ustane. kterým vane vítr. když upustíte od některých názorů. Obyčejně na svou mysl vyvíjíme obrovský tlak. když procházíte hlubokými. vítr by je zlomil. Když si to uvědomíte. Tančící mysl. Když poznáte. Jste-li někde jinde než sami v sobě. Zkušení lidé. která je sladěná se svým vlastním rytmem. pustými. vaše vztahy s druhými lidmi se zázračně promění: stanou se vroucnějšími a dobrodružnějšími. které činí vaši mysl tvrdou a necitlivou – odcizují vás totiž vaší vlastní hloubce a . aby se k sobě trpící člověk choval mimořádně laskavě. Miluji pohled na kukuřičné pole v podzimním čase. kteří znali lidskou psychiku. je podezřelá. a když se vítr utiší. pavučina se skloní k zemi spolu s trávou. Nikoli. V srdci své samoty budete přijati. V bibli se 366krát objevuje výzva „nebojte se“. Spiritualita fungující pouze jako anestetikum. například mezi dvěma kameny. pak patrně prcháte před tajemstvím. Instinkt mu radí. zmizí většina strachu. že se nemusíte bát. jež je uloženo ve vašem nitru. aby svou pavučinu utkal mezi dvěma stébly trávy. vztahujete-li se stále k něčemu mimo sebe. Motivem takové spirituality je strach z osamělosti. ztratíme vnitřní měkkost a přizpůsobivost a s nimi zákonitě vezme zasvé i pocit sounáležitosti. Je samota utrpení.

před níž utíkáte. Avšak pravým smyslem krásy je inspirovat a osvítit duši. které vám pomáhají vyrovnat se s každodenním životem a jeho nároky. Být sám nemusí znamenat zůstat osamělý. Jsou-li jejich struny příliš napjaté. Tato krása je často skryta pod fasádou stereotypu a otupělosti. Ve své samotě jste často blíž pocitu sounáležitosti a příbuzenství s ostatními tvory. Svou vlastní krásu najdete pouze v samotě. Krása miluje opuštěná místa. může se z hlubin vašeho nitra vynořit na . což znamená: „Humra najdeš tam. Krása je standardizována. neboť ví.kráse. se říká: „Is fánach an áit a gheobfá gliomach“. Názorné je přirovnání lidské mysli k houslím.“ V opuštěných zákoutích a trhlinách své samoty. která vaši samotu naplňuje zářivým světlem. V každém člověka se skrývá nesmírná krása. stala se jedním z produktů.“ Vaše osobnost. V tomto smyslu je velkým přítelem samoty paměť. ale důvěrnost a bezpečí. Když jsou housle správně naladěny. Ráda vyhledává opomíjená či opuštěná místa. že v jejím srdci není osamělost ani prázdnota. kam nikdo nechodí. Duše vše očišťuje. nebo tam. v němž by nebyla hloubka a světlo božské krásy. než když pobýváte mezi lidmi nebo se pohybujete na veřejnosti. naleznete poklad. izolaci a opuštěnost. Nebeský umělec nestvořil nikoho. neboť duše je sídlem božství. že kreativita vyžaduje pružné a přiměřené napětí. když ležím tam / zasněn nebo zadumán / a jejich vnitřní oko plá / tím samota je blažená. které věrně odráží její přirozenost. kde ho nečekáš. podobu a důstojnost. To pregnantně vystihuje Wordsworth. Moderní kultura je posedlá kosmetickou dokonalostí. kde je mnoho rybářských vesnic. názory a společenská role jsou ve skutečnosti technikou či strategií. V duši je lucerna. Zdá se. Sklizeň paměti začíná. že pouze zde najde ten druh světla. obnovuje a proměňuje. Když jste sami u sebe doma nebo když se probudíte uprostřed noci. mohou náhle prasknout. Ezra Pound napsal o kráse něco podobného: Krása se ráda zdržuje stranou zájmu veřejnosti. který jste stále hledali někde jinde. Když se ve své samotě úplně zabydlíte a poznáte i její krajní body. V connemarské oblasti. shledáte. když je samota zralá. když hovoří o paměti žlutých narcisů: „Častokrát. vydrží i silný nápor a vydají ze sebe něžnou a působivou hudbu. V samotě může vaše duše procitnout k jasné vroucnosti. Jedině v samotě můžete objevit svou vlastní krásu. které se prodávají a kupují.

najdete jen prázdnotu a beznaděj. V tomto místě se nás dotýká věčnost. Potřebujeme duši naslouchat a její moudrost artikulovat v poetické a mystické formě. opuštěné a nečestné stránky své minulosti nebo znepokojující tužby. Myšlenky jsou naše vnitřní smysly. že náš vnitřní svět má tutéž dynamiku. které utvářejí váš život. po čem nejvíce toužíme. radikálně se změní i vaše vztahy s ostatním světem. Postupně se naučíte vnímat skrytou rovnováhu své duše. To. Když překonáte odstup. Tento bod osvětluje Mistr Eckhart. Duše tvoří a buduje náš vnitřní život. je způsob. Kdybychom na tomto místě pobývali často – abychom se nasytili. Naše nejhlubší potřeby nemohou být naplněny nikde jinde. je zde a nyní. že teprve když získáte niterné vědomí sounáležitosti. Vytváří jej naše úmysly. Naše vnímání je pravá skutečnost. Takto obdarováni pak dokážeme k druhým lidem přistupovat jako k bytostem. posílili a obnovili – dali bychom sami sobě krásný dárek. Je ironií. nikdy v něm nic nenajdete. Většinou konstruujeme náš svět tak samozřejmě. v naší duši. Největší silou z těch. že veškeré vědomí je vědomím něčeho. zmizí také všechny odstupy a vzdálenosti ve vnějším světě.povrch pravé poznání. Dokud nepocítíte vnitřní sounáležitost v samotě. Pravé přátelství a svatost vedou člověka k tomu. a objevíte v něm božskou jiskru. Náš pozemský život se odehrává v čase a naše očekávání jsou tvořivou a konstruktivní silou. čas ani slabost těla. Zdá se. V nitru čeká na každého z nás nádherné přijetí. že si to vůbec neuvědomujeme. Branou k naší nejhlubší identitě není mechanická analýza. aby se často o samotě chodil zahřát ke svému vnitřnímu krbu. kterého se nemůže dotknout prostor. které jsou s věčností spojeny podobným způsobem jako my. budete štvancem neukojitelných tužeb vztahujících se k vnějšímu světu. Podle něj existuje v duši místo. Svět není jednoduše tam. mimo nás. že ve svém nitru nenaleznete nic jiného než potlačené. Možná právě nyní nadešel čas pro fenomenologii duše. Fenomenologie nám ukázala. který jste dosud udržovali od svého nitra. Duše není pouhou schránkou pro naši unavenou a frustrovanou . jakým se kolem sebe díváte. Naše úmysly budují krajinu našeho nitra. Očekáváte-li. Nebudete-li do svého vnitřního světa vstupovat naplněni láskou a tvořivým očekáváním.

i když býváme v pokušení vnímat ji tak. jakým pohlížíme na svět. váš život bude plný překvapení. aby vás probudila. Jsou-li myšlenky našimi vnitřními smysly a dovolíme-li. Vstoupit do kontaktu s touto podstatou znamená žít v souladu se svým osudem a s Prozřetelností. Jste věčnou podstatou. že lidé si odpradávna uvědomovali její hloubku. je třeba putovat až k hranici. nikdy nic nepoznáme úplně či dokonale. máme-li se v plnosti setkat se stvořeným světem. je to veliká chvíle vašeho života. a tím. Když máte špatný sluch. která o vás pečuje na všech . Každý z nás se potřebuje učit jedinečnému jazyku své vlastní duše. Když dovolíte své vnitřní záři.analytickou energii. Když máte špatný zrak. To nádherně vystihl Mistr Eckhart: „Myšlenky jsou naše vnitřní smysly. kde se naše zkušenost sklání před mysterium tremendum et fascinans – tajemstvím jinakosti. ego či image. Chceme-li ji probudit.“ Víme. je těsná souvislost. že když jsou naše vnější smysly oslabené. Všechno vidíme přes brýle svých myšlenek. že by kdy našli sami sebe. vidíte svět rozmazaně. že mnoho lidí žije svůj život bez toho. Tento jedinečný jazyk vlastního myšlení nám projasní a osvětlí náš vnitřní svět. Bojíte-li se své samoty nebo nemáte-li odvahu myslet jinak než nerozhodně či rigidně. aby zeslábly a vymizely. negativní nebo omezené. Duše si zasluhuje. nikdy ve své duši nenajdete nic velkého či krásného. to je pravý důvod vaší přítomnosti zde. nebezpečenství a nepředvídatelnost. Pokud tyto myšlenky nejsou vašimi vlastními myšlenkami. Dostojevskij řekl. tvořivě a odvážně. abychom měli stále na paměti. Naučíte-li se dívat se na sebe a svůj život s porozuměním. co skutečně objevíme. Něco podobného platí i o vašem myšlení: je-li mdlé. má to bezprostřední vliv na naše vnímání vnějšího světa. jací opravdu jste. slyšíte místo hudby či hlasu blízkého člověka jen věčné ticho. Způsob vašeho myšlení rozhoduje o tom. protože v ní viděli Boží příbytek. Ke svému nitru se vztahujete prostřednictvím myšlenky. Mezi způsobem. pak nikdy nemůžeme najít bohatství svého nitra. Když v duši přestaneme vidět svatyni. děláme z ní něco bezvýznamného a neškodného. jsou to myšlenky z druhé ruky – jako byste je koupili v secondhandu. neobjevíte svou vlastní hloubku. Jinými slovy. Tajemství vaší existence nemůže být redukováno na společenskou roli. Musíme být při přemýšlení odvážnější. Tehdy se možná poprvé uvidíte takoví. jednání. jaké je vaše vidění světa.

kdo je.vašich cestách. K asketické samotě patří mlčení. které se zde odehrály. Ticho je jedním z hlavních prahů v tomto světě. a za mřížkou se objeví člověk. Samota asketů. lidé jsou na každém kroku povzbuzováni k povrchnosti. nevyhradíme-li si pro ni čas a nevyplníme-li ji tichem. Tento proces sebeobjevování není snadný – může přinést utrpení. je to. proč tolik lidí žije ve stresu. že si nedopřejí chvíli ticha. Existuje neuvěřitelně rafinovaný a velmi vypočítavý moderní průmysl rozvracející lidské nitro. Mlčení je jednou z obětí moderní kultury. nikdo vás ve dveřích nečeká. Učitelem těchto asketů bylo ticho: „Jistý bratr přišel k Mojžíšovi ze Skétis pro radu. se říká kontemplativní lidé. Když přijdete do kláštera kontemplativního řádu. co je v nás hluboké. následkem toho kultura současné civilizace je víc a víc homogenní a univerzální. Náš niterný svět je násilně vyklízen mocí autority reklamních šotů a běžného společenského života. Dochází k masovému exilu do vnější vrstvy života. Obraz má neobyčejně velkou moc. Vstoupíte. Na keltskou spiritualitu měla velký vliv spiritualita pouštních Otců. Asketa se odvrací od světa. Stařec mu řekl: ‚Jdi si sednout do své cely a tvá cela tě všemu naučí. Samota nemůže být blahodárná. zazvoníte. Kláštery jsou zvláštní domy. Žijeme v intenzivní a vizuálně agresivní době. Jeden z důvodů. se kterým můžete mluvit. aby riskovali svůj život ve vnitřním prostoru. který nenabízí jejich smyslům žádné potěšení. Jsou to příbytky přemožitelů samoty. Nesmíme však rezignovat na plnost svého bytí jen proto. který naprosto ignoruje to. že nejlepšími druhy člověka na jeho životní . dveře a práh jeho domu jsou prostoupeny všemi rituály vítání a loučení. pochybnosti i strach a děs.‘“ Keltové vždycky věděli. kteří dobrovolně odešli ze světa a opustili jeho radosti. Ze všech stran na nás útočí vzrušující obrazy. Na povrchu mysli jsme stále sváděni mocí obrazů. co vlastně dělá a kam se ubírá jeho život. Žít v asketické samotě není snadné. kdo toto dělají opravdu a intenzivně. abychom se vyhnuli bolesti. Tento exil do povrchnosti nás opravdu zbídačuje. Když někoho navštívíte doma. Těm. aby v samotě získal jasnější náhled na to. co patří do domény našeho vnitřního ticha. Svět je obetkáván nejrůznějšími sítěmi a některé obrazy se velmi rychle stávají univerzálními. Velká zátěž není tím pravým problémem.

“ doslova: „Jezdím kolem tebe v kočáře. načerpala svou sílu z ticha asketů. Skutečný rozhovor není konstruktem osamělého ega. Když se s někým dáte do řeči. Může se stočit kterýmkoli směrem a pokaždé narazí na něco nepředvídaného a neznámého. Slova. která mají hloubku. Naše vnímavost je největší. Je to opravdu smutné. popisný a čistě diskurzivní. Říká mu: „Ať je tvá cesta požehnaná. co jsme od druhých přejali. konverzace by se stala příliš volnou. který nedává najevo svou příbuznost s realitou. kterou nosili ve svých srdcích. uctivého ticha. Naše . z ticha vyšla všechna slova. Z keltských básní a modliteb máte dojem. že to nejdůležitější. mělo samozřejmě vliv na jejich vnímání světa a na jejich rozmluvy. která patří k jejich společenské roli. každého člověka denně přepadne nějaký nečekaný pocit. který zběsile tká a tká síť ze slov. Každého člověka denně napadnou nějaké nové myšlenky. Keltské pozdravy. které sledují. se často podobají pavouku. V eposu The Taín dává Emer překrásné požehnání Cúchulainnovi. nebezpečí a rezonance. Skutečný rozhovor obsahuje prvky nepředvídatelnosti. že vyvěrají z hlubokého. Příběhy. Lidé se je učili zpaměti. mezi nimiž byl vztah typu anam ˙cara. stále se opakující a povrchní. Rozhovor patří k obětem moderní kultury. Rozhovory. vítání a loučení. zpravidla neuslyšíte nic jiného než nějakou bezvýznamnou historku anebo seznam zdravotních potíží svého protějšku. když je zapojena jak naše paměť. Kdyby nebylo paměti. čistším a intenzivnějším.“ Doprava jde slunce. básně a modlitby žily po staletí v paměti lidí a v jejich ústním podání. léčivou moc a vnitřní náboj. jako kdyby byl výzkumnou cestou. Jazyk je partnerem ticha. Keltská tradice byla původně ústní tradicí. tak i zkušenost. rezonanci.cestě jsou ticho a tajemství. Proto se rozhovor může stát opravdovým dobrodružstvím. které se v dnešní době obyčejně vedou. Je bolestné poslouchat. protože nejsme zvyklí na takový způsob sebevyjádření. nebo práce. Při setkání s druhým člověkem však tyto myšlenky a pocity obvykle zamlčíme. jak se lidé definují prostřednictvím cílů a záměrů. nýbrž vytváří společenství. Jazyk. Takové bohatství poezie. Tato perspektiva samoty a ticha činila setkání dvou lidí. která používáme. tento směr přitahuje štěstí. mají vždy formu požehnání. stáčejícím se doprava. Jazyk poezie vyvěrá z ticha a do ticha se zase vrací. kterými začínaly a končily rozhovory. zvlášť když si uvědomíme. je banální. k nám přišlo po mostě smysluplného rozhovoru.

jež jim oběma skýtá. a mezi vaší skutečnou. musíte pro ně vytvořit prostor. Má-li začít pracovat pro vás. Důvěřujete-li své samotě. Dosáhnout takové kvality vnitřního ticha je velmi obtížné. které je zdrojem rezonance našeho jazyka. kterých si povšimnete. jeho jemných vrstev. Nedovedeme již rozmlouvat s mrtvými či s nepřítomnými. . je plytké tlachání na povrchní úrovni vaší mysli. z nějž vznikají slova. že nepotřebujete žádný arzenál a terminologii terapií. Miluji všechno to. V jistém smyslu platí. Mistr Eckhart řekl. odhaluje bohatství samoty. V moderní době si s vyjadřováním svých názorů rozhodně nedáváme na čas.paralelní monology v koktavém staccatu jen zesilují naši izolaci. Měli bychom být tolerantnější k tichu. Rozpory. Často nejsou tajemství odhalována prostřednictvím slov. Jakmile si to uvědomíte. Za jejich vznik jsou zodpovědné spíš naše nesprávné a povrchní představy a názory. Jedním z úkolů pravého přátelství je s citem a tvořivostí naslouchat skrytému tichu. v míře bezpečí. Ticho je Boží sestra. že v tomto světě se nic nepodobá Bohu tolik jako ticho. třebaže naše představa o ní je docela jiná. které o sobě máte. hlubší přirozeností. bývají skryta v tichu mezi slovy nebo v hloubce toho. co mě oslňuje a působí. Začíná se objevovat jistý rozdíl mezi představami. či pro ticho. které je mezi slovy a ve slovech samotných. které se objevují v naší spiritualitě. Hloubka a podstata přátelství se odráží v kvalitě ticha mezi dvěma lidmi. Nemáme dost trpělivosti pro ticho. ticho se prohloubí. vám bude vyjeveno. začneme vypracovávat gramatiku a geometrii popisující jejich vzájemné vztahy a zapomínáme na svou hlubší přirozenost. co je mezi dvěma lidmi nevyslovitelné. co potřebujete znát. Jakmile si je vytvoříme. Francouzský básník René Char napsal tato nádherná slova: „Síla je tichá. že si ještě výrazněji uvědomuji svou vnitřní temnotu. Když se začnete sbližovat se svým vnitřním tichem. která odkrývá skrytou hloubku. Ticho je Boží sestra. Když zapomínáme na toto ticho nebo je opomíjíme. zpravidla nepramení z naší duchovní přirozenosti. k onomu plodnému tichu. Někdy jsme přitom povrchní a velmi často se opakujeme.“ Ticho je zde zobrazeno jako síla. zbavujeme náš svět jeho tajemství. psychologií či duchovních programů. jedna z prvních věcí. Ticho je velkým přítelem duše. vše.

nemá jen jednu dimenzi. jsou ve skutečnosti vaše vlastnosti. jak se s nimi setkáváme ve svých nejhlubších meditacích. Mluvíme zde o imaginaci a o jejím bohatství. jemné a vstřícné myšlení. Často vidíte lidi. polekají se a kladivy přejatých. Pouze Hegel měl dost pronikavé. Individualita není nikdy jednoduchá. počínaje Aristotelem. které vystupují ve vašich snech. Všechna naše nesčetná já. singulární já. Někdy se ocitnou ve vzájemném rozporu. Když lidé objeví svou vlastní složitost. který vás bude trápit celý život. V hlubinách našeho nitra je celá galerie rozmanitých já. Chtějí žít bez problémů. nýbrž se ukazují být dvěma různými aspekty jediné skutečnosti.Tlačenice u krbu naší duše. těsně před probuzením se pak vracejí zpět. Často se zdá. Západní myšlenková tradice. Potřebujeme znovu objevit rozpor jakožto tvořivou sílu v duši. secondhandových myšlenek stlučou tuto bohatou vnitřní krajinu do monolitu. Potřebujeme myšlenkové modely či vzory. Jednou z nejzajímavějších forem komplexnosti je rozpor. považuje rozpor za něco. které této komplexnosti odpovídají. že postavy. Rádi se přizpůsobí jednoduchému modelu. Trvale pobývají ve válečné zóně. co se vymyká zákonitosti. protože představují protichůdné sklony. které opouštějí vaše tělo. Na nejhlubší úrovni lidského srdce neexistuje jednoduché. nedokázali sestoupit hlouběji. co je nesprávné a nelogické. Potřebujeme si osvojit nový pohled na úžasnou komplexnost svého já. nejsou již otevření ani sami vůči sobě a život se z nich docela vytrácí. jako by v lidském srdci byla hotová tlačenice. Pokud je však neznáme. až ke krbu spřízněnosti. která nám má pomoci řešit naše problémy. Řekové věřili. Příliš často však imaginaci degradujeme na techniku. Vnitřní rozpory jsou vaším bohatstvím. naše existence je tím velmi ochuzena a náš přístup k tajemství je zatarasen. Každé z nich vyjadřuje jinou část vaší povahy. aby v rozporu poznal komplexní . kde dvě protikladné síly nejsou vzájemně nepřátelské. definuje jej jako něco nemožného. se v našem jednání projevovat nemohou. a tudíž jako ukazatel toho. Pokud takové rozpory řešíte pouze na povrchní úrovni. kteří trpí bolestným vnitřním rozdělením. může ve vás vzniknout vážný vnitřní konflikt. vydávají se do světa a prožívají tam svá vlastní dobrodružství.

Nese v sobě základní energie. Když stojíte před obrazem Kandinského. co nám ve skutečnosti škodí. Je zarážející. jen je povzbuzujeme. co nazýváme negativním. nikoli k pouhému nahrazení jedné představy. To. jež odmítá pouhý lineární pokrok: chce probudit všechny latentní síly zkušenosti. Umělecký prožitek vám může pomoci. čelíme-li svým vnitřním rozporům. co je to negativní skutečnost. aby se v nás mohly rozmanité dimenze naší duše setkat a sblížit. nakonec však spásné a léčivé proměně. která nás za všemi těmito rozpory čeká. abyste si k negativním skutečnostem vytvořili kreativní a přátelský vztah. Potřebujeme negativní skutečnosti nově pochopit a naučit se je integrovat. Rilke říkával. aby spoluutvářely naši identitu. vstupujete do chrámu . Nechceme se vyléčit. protože to by znamenalo vykročit do neznáma. Vyžaduje. budete se stále více podílet na harmonii. Zde může hodně osvětlit umění. Zůstanete-li této energii věrní. Kde je energie. roviny či systému jiným – tak totiž změna často probíhá. Naše životy by nesmírně obohatilo. že se tak zoufale držíme toho. vyhýbáme se zprvu hrozivé. To vám dá odvahu ke konfrontaci s hlubinami. Negativní skutečnost je jedním z nejbližších přátel našeho osudu. V asketické samotě se vaše rozpory budou moci jasně a výrazně manifestovat. tam je život a růst. jako bychom propadli chorobné a ničivé závislosti na negativním. Udržujeme-li své trápení na této povrchní úrovni. Právě díky jejich vnitřní turbulenci a střetávání dochází k úplné proměně.sílu růstu. Měli bychom ke své vnitřní rozpornosti přistupovat trpělivěji. neboť předkládá mnoho náznaků negativního takovou formou. abychom si osvojili etiku autenticity. Měli bychom přehodnotit svůj názor na to. že překážky patří k největším přátelům duše. Taková perspektiva nám umožňuje získat komplexnější představu o pravdě. V rozporu je obsaženo skryté světlo a životodárná energie. Naše vlastní rány jsou pro nás zdrojem zvrácené rozkoše – dovolujeme jim. kdybychom alespoň dokázali negativní skutečnosti přijímat se stejně vlídnou tváří jako radostné a příjemné. která vám umožňuje podílet se ve fantazii na jeho možnostech. které nezbytně potřebujete a které nemůžete najít nikde jinde. aby se k nám vracelo. Když se negativnímu vyhýbáme. která zahrnuje a zároveň míjí zjednodušené záměry přímého přístupu. s temnotami a s riziky vašeho života. Často to vypadá. je obvykle povrchně chápaný rozpor. k níž dojde.

barev, kde se slaví dokonalá liturgie rozporů. Když posloucháte Marthu Argerichovou, jak hraje Rachmaninův Klavírní koncert č. 3 d moll, op. 30, jste svědky uvolňování vzájemně protikladných sil, které v každém momentu ohrožují a podrobují zkoušce velkolepou symetrii formy, jež je jejich rámcem. S negativní skutečností se můžete spřátelit jen tehdy, uvědomíte-li si, že není destruktivní. Často se zdá, že morálka je nepřítelem růstu. Morální pravidla nesprávně chápeme jako popis cesty, kterou musí naše duše jít. Avšak nejlepší směry v morální filozofii nám říkají, že tato pravidla jsou pouhými ukazateli, jež nás mají upozornit na komplex hodnot, které jsou latentně přítomné v našich rozhodnutích nebo které z nich vyplývají. Morální pravidla nás mají povzbudit k tomu, abychom jednali čestně a spravedlivě a cítili s druhými lidmi. Nemohou být přesným popisem žádoucího jednání z toho prostého důvodu, že každý člověk je jiný a každá situace je jiná. Když si na sobě povšimneme něčeho nemorálního, obvykle máme sklon se na sebe zlobit a pokoušíme se o jakýsi morální chirurgický zákrok, který by měl tuto vadu odstranit. Takto však dosáhneme pravého opaku: nemorálnost se fixuje. Tím se jen posílí naše negativní sebehodnocení, ignorujeme přitom svou schopnost vnitřního růstu. Duše funguje poněkud paradoxním způsobem: Snažíte-li se před problémem uniknout nebo ho násilím odstranit, bude vás stále pronásledovat. Takovou situaci lze vyřešit jedině proměnou tohoto problému: vytvořte podmínky pro to, aby mohl projevit svůj tvořivý potenciál a stal se něčím pozitivním, co obohatí vaši osobnost. Negativní skutečnosti mají jednu výbornou stránku a tou je jejich pravdivost. Negativní skutečnost vám nelže. Jasně vám sděluje, kde jste nedostatečný, a vašich kladů si nevšímá. Když zůstanete sám se svou samotou, negativní skutečnosti patří k prvním, které se vám ohlásí. Nietzsche říká, že jedním z nejlepších dnů jeho života byl den, kdy všechny své negativní vlastnosti znovu pokřtil jako své nejlepší vlastnosti. Takový křest znamená, že přestanete potlačovat všechno to, co se na první pohled jeví jako nežádoucí, a přijmete to jako součást svého života. Takové znovunalézání sebe samého je pomalá a obtížná práce. Každý člověk má určité vlastnosti nebo jeho život obsahuje určité skutečnosti, které jsou trapné, obtížné, zkrátka negativní. Jednou z vašich svatých povinností je přistupovat k nim laskavě. V jistém

smyslu jste povolán k tomu, abyste byl milujícím rodičem svých špatných vlastností. Vaše laskavost bude pomalu léčit jejich negativitu, zmírňovat jejich strach a přesvědčovat je, že vaše duše je jejich domovem, v němž nejsou souzeny a kde se násilím neprosazuje jednou daná, striktně vymezená identita. Negativní skutečnosti nás tolik trýzní právě proto, že touží po našem soucitu a provokují nás k rozšíření hranic naší osobnosti, na kterých ve své omezenosti tak křečovitě lpíme. Způsob, jakým pohlížíte na svět, je vaším domovem, a váš domov by měl mít tolik příbytků, aby mohl pojmout celou vaši nespoutanou božskou podstatu. Taková integrace respektuje mnohočetnost a rozmanitost našich vnitřních já. Nechce je násilně sjednocovat, dovoluje jim, aby koexistovala a každé z nich svým jedinečným způsobem přispívalo k vytvoření harmonického celku. Takové pozvolné znovunalézání sebe samých vyžaduje, abyste se stali velkorysými a měli odvahu riskovat, a to ne pouze ve svém nitru, ale i ve vnějším světě, na úrovni mezilidských vztahů. Je pravděpodobné, že když Ježíš vyzýval své stoupence, aby milovali své nepřátele, mluvil právě o této problematické oblasti. Při výběru svých „protivníků“ bychom měli být opatrní. Probuzená duše by měla mít pouze důstojné „protivníky“, kteří se hlásí ke své negativitě a jsou pro vás skutečnou výzvou. Naučit se milovat své protivníky znamená získat svobodu, kterou vám nemůže vzít žádná zášť, hněv ani hrozby.

Duše miluje jednotu.
Když se rozhodnete učinit svou duši domovem, v němž jsou s láskou přijímány všechny skutečnosti tak, jak přicházejí, vaše vnitřní rozervanost se ztratí. Vaše opuštěná, zanedbávaná a negativní já splynou v nedílnou jednotu. Duše je moudrá a citlivá, ví, že kde je jednota, je i sounáležitost. Duše miluje jednotu. Co vy rozdělujete, vaše duše zase spojí. S přibývajícími zkušenostmi se vaše paměť plní směsicí rozmanitých vzpomínek. Duše je kněžkou paměti, vybírá, třídí a pořádá vše uplynulé tváří v tvář přítomnosti. Tato liturgie vzpomínání, doslova nového členění (angl, re-membering), ve vás stále probíhá. Samota vám může nabídnout skutečné bohatství a nekonečnou kreativitu. Samota přírody je především tichá. To krásně vyjadřuje stará irská moudrost: „Castar na daoine ar a chéile ach ní ˙castar na sléibhte ar a chéile“ – což znamená: „Hory se nesetkají nikdy, ale lidé se mohou

vždycky sejít.“ Je zvláštní, že dvě hory stojí vedle sebe miliony let, a nemohou se k sobě ani trochu přiblížit. Mohou z nich však sestoupit do údolí dva lidé, kteří se navzájem neznají, setkat se a sdílet spolu své vnitřní světy. V takovém oddělení prožívá příroda svou samotu určitě nejsilněji. Oceán je pro lidské oko jednou z nejúchvatnějších podívaných. Na mořském břehu můžeme být svědky zázraku dokonalé plynulosti. Když prožíváme duševní zmatek, je uklidňující projít se po pobřeží a nechat do sebe vstoupit rytmus oceánu. Oceán rozmotá vaše vnitřní propletence. Všechna vlákna se uvolní a vrátí na své místo. Umělé rozpory se zmírňují, uvolňují a uzdravují. Avšak oceán sám sebe nevidí. Ani světlo, díky kterému vše vidíme, samo sebe nevidí, světlo je slepé. V Haydnově Stvoření světa završuje stvořitelské dílo právě slavnostní příchod muže a ženy. Naše samota je jiná než samota přírody a světa zvířat. V lidské mysli existuje jakési zrcadlo, které uchovává vše, co se v něm odrazí. Lidská samota proto neznamená nutně totéž co osamělost. V hluboké samotě je přítomno silné napětí a mocné přitažlivé síly. Když se uchýlíte do samoty, prožíváte společenství se vším a se všemi. Když se horečnatě snažíte vyniknout ve vnějším světě a hledáte útočiště ve své společenské roli a svém image, ocitáte se ve vyhnanství. Když se tiše a trpělivě vracíte k sobě samému, nalézáte jednotu a sounáležitost. Věčnost a hloubku, jež se skrývají ve vaší samotě, nemůže vnímat nikdo jiný než vy sám. To je jedna ze skutečností, ze kterých je zřejmé, že k individualitě jistá samota patří. S věčností ve svém nitru se setkáte pouze tehdy, budete-li čelit a vzdorovat svému strachu. Nic nevyvolává pocit osamělosti víc než strach. K světu vašeho nitra nemá přístup nikdo jiný; jste jeho správcem a vstupní branou. Nikdo jiný nemůže tento svět vidět tak, jak jej vidíte vy. Nikdo jiný nemůže vnitřně prožívat váš život tak, jak jej prožíváte vy. Je tedy zcela nemožné srovnávat dva různé lidi, protože každý z nich stojí na zcela rozdílné půdě. Když se srovnáváte s druhými lidmi, zvete si do svého vědomí nepřítele. Je to nebezpečné, protože takový host vám může ublížit. Jeden z nejtěžších úkolů, které stojí před člověkem usilujícím o hluboký vnitřní život, spočívá v tom najít svou osobní dynamiku, svůj jedinečný jazyk, své vlastní vnímání světa a ono místo ve svém nitru, kde prožíváte

vaše vlastní vnitřní světlo a krása vyblednou. Příští pondělí se setkáte s odborníkem. Na naše soukromí má destruktivní vliv moderní informační technologie. člověk působící plaše je rozhodně přitažlivý. duši odmítl a vytlačil ji na okraj. Tajemství je sestrou posvátného. Vaše představa o duševní kráse musí zůstat vaší soukromou záležitostí. který přinesla moderní doba. nikdy vám . že zasadíte-li brambory příliš hustě vedle sebe. je třeba. Přestože být plachý nemusí být úplně snadné. semena padají do temnoty země. musíme chránit. Duše je plachá. že právě tato odrůda brambor se musí zasadit hustě vedle sebe. je červenat se. Ve středu potkáte někoho. Hlad po jazyku duše ukazuje. Zasahovat do jejího rytmu a zpochybňovat její temnou moudrost nikdy nepřinese nic dobrého. jak znovu navázat kontakt s hlubinami své duše. Pouze tam může žít ve svém vlastním rytmu a podle své vlastní povahy. Moderní svět. Země pak udělá svou práci. naučíte se úctě k přírodě. jak vás vidí druzí. by mohl být respekt k její plachosti.sounáležitost s ostatním světem. To. abyste se své vizi zcela oddali a stále se k ní vraceli. Plachost je tajemná. neonové vědomí velké části moderní psychologie a spirituality nám ke sblížení s naší duší nepomůže. Proto se dnes objevuje takový hlad po jazyku duše. Ke spiritualitě nevměšování. která je typická pro většinu našich dnešních rozhovorů. co je v nás hluboké a skryté. Když na jaře sejete. Se zánikem úcty k tajemství. který tvrdí. že jeden z nejlepších způsobů. V úterý zasadíte brambory a máte z toho radost. Když žijete na venkově. jak někoho přimět. nic se vám neurodí. Vykopete tedy brambory a zasadíte je dál od sebe. neměli bychom se snažit rovnou se duše zmocnit nebo se s ní střetnout. Máte-li svému životu zůstat věrní. kdo vám řekne. Nemá nic společného se ztřeštěnou povrchností. Pokud budete podobným způsobem pokračovat. Znovu je vykopete a zasadíte blíž k sobě. se z našeho života vytratil i smysl pro posvátné. zvláště pak k moudrosti temného podsvětí. aby se o vás zajímal. vzácná a hluboká hodnota. Máme-li navázat spojení se svým vnitřním životem. že duše byla přinucena uchýlit se do ústraní. Jedním ze způsobů. uvidíte jen zkreslený obraz. Jinak řečeno. přesvědčený o své soběstačnosti. Pokoušíte-li se pohlížet na sebe tak. Nietzsche řekl. kde nyní živoří. pohasnou a zmizí.

neanalyzované úrovni naší přirozenosti. proč jsou takoví.“ Každé vaše zranění lze vyléčit. kolik jich potřebuje k vyjádření své nespoutané touhy. aby svou tajnou práci vykonávala na odvrácené straně vašeho života. i to. co potřebujete. Objevili starou vzpomínku. Možná se vám dostane jen nepatrných náznaků vašeho vnitřního růstu. abychom všechno to. že jim to ani trochu nepomůže k tomu. ale nezmiňuje se o tom. Analýza možná není správnou cestou k poznání naší vnitřní temnoty. Hlubiny duše nelze prozkoumávat ve studeném světle sebeanalýzy. mají lepší plán. Neúnavně ze svých srdcí odhrabávají hlínu. aby se vyléčila. měli bychom je ošetřovat a umožnit jim. budete obdařeni vším. Měli bychom s nimi být spokojeni a radovat se z nich. Jedním z největších hříchů je nežít svůj život. co se nám přihodí ve vnějším . Žijeme-li jej plně. Pokud ke svému zranění přistupujeme citlivě a laskavě. které by se vážně zabývaly terapií svého kořenového systému nebo analyzovaly překážky. Podstatný vliv na vaše uzdravení má naděje a její kreativní potenciál. Pokud své duši důvěřujete. a vytváří si přitom tolik větviček a kořínků. Potřebujeme si uvědomit. aby se změnili. ohne dass Narben bleiben“ – „Rány ducha se uzdravují a nezůstávají po nich jizvy. Možná si dlouho nevšimnete žádného pohybu. jací jsou. Hegel k tomu krásně říká: „Die Wunden des Geistes heilen. život nám bude věrný. Dnešní lidé neustále prohrabávají hlínu svého srdce. Byli jsme na tento svět posláni proto. která otvírá novou ránu. skrze kterou jsme zraňováni i léčeni. a poté vyzvat temnou hlubinu své duše. kde jsme byli zraněni. Život sám je veliká svátost. dolů do tmy a nahoru ke světlu. Každý strom roste najednou dvěma směry. Je moudré dovolit duši. Všichni máme skrytá zranění. Mnoho lidí uvázne v její pasti na dlouhá léta a je ironií. že jedním z největších hříchů je nežít svůj život. těžko dosažitelné. Vnitřní svět se neotvírá snadno a rychle. V přírodě neuvidíte stromy. který vysvětluje. našli nový syndrom. k tomuto léčení však dochází na skryté. Západní tradice nám říká mnoho o povaze negativních skutečností a o povaze hříchu. pouštějí se do toho znovu a znovu.na zahradě nic nevyroste. které musejí překonat na své cestě k světlu. aby tuto poraněnou tkáň vyléčila a obnovila naši vnitřní jednotu. vyléčí se. Dostali jiný nápad. Negativní introspekce duši škodí. co se stane v našem nitru.

zrazujete svou individualitu. znovu najít sen. vše ve vašem životě se harmonicky sladí. kde je veškerá krása. Měli bychom se k němu přiblížit s úžasem dítěte. řekl: „Boží sláva. Od naplnění jejich osudu je odvádí mnoho falešných důvodů. Na toto místo v nitru.světě. které existují jen v jejich mysli. a slyšet jej říkat. . století. vynikající filozof a teolog 2. se budeme vracet stále častěji. Irenaeus. Zbytečná břemena sklouznou z našich zad. že nestihl udělat to. který odpovídá naší přirozenosti. že na to bude mít v důchodu dost času. Celý život tak odkládal naplnění svých nejhlubších snů. kdo je naplněn lítostí a smutkem.“ Skutečné božství je tedy tam. kde prožíváme klid a pohodu. Pokud žijete život. kdyby jej měl omezovat strach a umělé překážky. Dovolíte-li si být tím. Nikdy bychom neměli dovolit. To je krásná představa. protože si myslel. že nežijeme život. otevře se před námi bezpočet skvělých možností. Sladíme se s rytmem svého já. Budeme-li znovu jako děti. to je člověk. touží po úplném životě. jaký se vám líbí. radujeme se a chválíme krásu života. Nežijeme v rytmu. Každá duše má jiný tvar. svornost. Boží kreativita je plná vášně. Je smutné být u smrtelného lože někoho. který dřímá u krbu naší duše. Každému je určen zvláštní a tajemný osud. Naše hliněná forma se postupně naučí ladně kráčet po této nádherné zemi. který žije plně. dostane se vám ochrany a bude vám požehnáno. Potřebujeme se vrátit k vnitřní samotě. temnota a negativita v harmonii. Nejsou to skutečné překážky. o čem vždycky snil. jaký se od nás očekává. jaký bychom mohli milovat. které objevuje něco fascinujícího. Máme jen jeden život a byla by škoda. že ještě stále máme čas. jaký by rádi žili. Mnoho lidí nežije život. aby náš strach nebo očekávání ostatních lidí posouvaly hranice našeho osudu Máme úžasnou výhodu v tom. kreativita. kým jste. Když se snažíte chovat jako ostatní nebo vtěsnat se do předem určené formy. plně prožili. Někdy je duchovní bída v našem nitru i v našem okolí důsledkem skutečnosti. ale spíše jen život.

Rádo pozoruje. Kapitola čtvrtá. Pohyb nás přitahuje. její sílu a její světlo. že duše. Oči se radují z pohybu. kterou uděláme. Práce jako poetika růstu. Oku lahodí jemný pohyb světla. Vše živé se pohybuje. Kéž objevíš svou duši. dobrého a věčného. a že pod povrchem tvého života se děje něco krásného. Náš život uvádí do pohybu posvátná touha našeho srdce. Kéž se naučíš dívat se na sebe sama se stejnou radostí. jak podzimní vítr odnáší suché listí a ohýbá vzrostlé stromy. Nejúžasnější formou růstu není růst fyzický. putujícím od prahu k prahu a ke stále novým . nýbrž vnitřní duševní růst a osobní vývoj v rámci celého života. Kéž si vážíš své vlastní osobitosti a odlišnosti. Změna a růst jsou skrytým srdcem času. Kéž si uvědomíš. které v pravidelném rytmu omývají pobřeží. aby tento pohyb nebyl ničím přerušován ani vychylován ze svého směru. s níž na tebe v každé chvíli pohlíží Bůh. že je ti určen zvláštní úděl. na velkolepý tanec vln. Tento pohyb nazýváme růstem. Každá nová zkušenost.Požehnání samotě. Naše srdce si nejvíc ze všeho přeje. Kéž si uvědomíš. že tvá duše je jedinečná. batolata se snaží chodit a dospělí kráčí k vytoužené nezávislosti a svobodě. nýbrž aby byl plynulý a sladěný s rytmem našeho života. Uchvacuje je pohled na oceán v době přílivu. Lidské oko zbožňuje pohyb. líbí se mu svit letního slunce za oblaky plujícími přes louky. tě intimně spojuje s jeho rytmem. Člověk je věčným nomádem. obohacuje naši duši a prohlubuje naši paměť. že nejsi nikdy sám. Všimne si i sebemenšího zachvění. hrdostí a nadějí. která ví o tvé sounáležitosti s vesmírem. Miminka chtějí lézt.

abychom si uvědomovali. který vás nutí čelit rozporům a nést různá rizika. Ve skutečnosti nás může vést k dokonalosti. kde otvírají stále nové hloubky. Hodně záleží na úhlu našeho pohledu – na okně. ze kterého se díváme. objevit neznámou oduševnělost. . Jak však řekl Stanislavskij. až z nich pohlédneme ven. ustálené zvyky. prožíváte svůj život naplno. Neznamená to ani vyhýbat se riziku a nebezpečí. John Henry Newman to krásně vystihl touto větou: „Růst znamená měnit se a být dokonalý. Duše miluje riziko. naši věrní průvodci. Abychom si jej trochu přiblížili. Dokonalost. Každý nový zážitek odkryje další dimenzi naší duše. která už čekají. že byl člověk odpradávna považován za tuláka. aby naše duše zůstala čistá a svědomí neposkvrněné. Ústředními pojmy poetiky růstu jsou možnost a změna. která představuje lidskou mysl. je úžasně složitý. Skutečně však rosteme jen tehdy. nám pomáhá. když opustíme své okno a zamíříme k jiným. Růst. Jejich stálý pohyb v našem nitru. můžeme spatřit netušené možnosti. růst vstupuje jedině branou rizika. „nejdelší a nejdobrodružnější cestou je cesta do vlastního nitra“. Hölderlin napsal: Snadné i obtížné je poznat Boha. ruský dramatik a filozof. Není divu. Takto potají změna a možnost ovlivňují náš vnitřní růst. V nebezpečí se však skrývá tvá spása. Samolibá spokojenost. Když jste věrni růstu. Růst znamená měnit se. Mnozí lidé zůstávají celý život u jednoho okna a každý den se stále stejným způsobem dívají na jednu a tutéž scénu. Tuláci obyčejně směřovali do cizích zemí a na neznámá místa. Uděláme-li to. V hlubině každého života se děje něco věčného. to není chladná bezchybnost. abychom svůj život žili opravdu citlivě. že pod povrchem našich životů se skrývá věčnost. k němuž dochází v lidské duši. představme si věž s mnoha okny.zážitkům. znamená měnit se často.“ Změna proto není nic hrozného. nově nahlédnout do říše kreativity. jakkoli netečně a beznadějně může působit navenek. pohodlnost a netečnost nám brání v tom.

potřebují konkrétní časovou formu – potřebují den. všecko tvořím nové. je třeba hodnotným způsobem využít možností přítomného dne. každý den chápali jako nový začátek. Každý nový den přichází s možnostmi a přísliby. v němž máme rozjímat a žehnat Bohu. překvapivého a nepředvídatelného. Bože. možná chodíte na terapii nebo se snažíte o zbožný život.“ Nový den rozvíjí to. Požehnám svému sousedovi A můj soused nechť požehná mně. co se již stalo. osud vaší nové vize však závisí na tom. pominulo… Hle. Bože dej mi čisté srdce . který je vám darován. co bylo. které zde ještě nikdy nebyly. jenž mi dosud nikdy nebyl svěřen požehnáš tak své vlastní triumfující přítomnosti. Každý den je jiný. Naše životy se odehrávají v prostoru vymezeném dny a jsou utvářeny jejich rytmem. co vidí“. aby pak ony žehnaly všemu. Možná chcete změnit svůj život. jak obtížné je psát dobrou poezii. Keltská úcta ke dni Keltská spiritualita uznává nesmírný význam každého jednotlivého dne a usiluje o jeho posvěcení. že každý jednotlivý den je mikrokosmem celého vašeho života. píše a píše. zda ji dokážete uskutečnit ve svém každodenním životě. a aby Boží zrak tento den chránil a řídil. žeň je však zanedbatelná. co vidí. Ve Zjevení Janově Bůh říká: „…neboť. Tuto báseň prostupuje metafora vidění. Váš život přijímá každé ráno formu nového dne. druhým lidem a přírodě. Keltové nikdy nezačínali den s perspektivou nekonečného a únavného opakování rytmu dne a noci. Den je čas. Bože požehnej tomuto novému dni. Skvělý polský básník Tadeusz RóŜewicz popisuje. RóŜewicz však cituje staré rčení: „Prožít dobře den je obtížnější než napsat knihu. Jedna krásná keltská modlitba vidí v tomto smyslu den pro jeho neopakovatelnost jako Boží dar. sami sobě. Požehnej mým očím. Autor píše. aby lidské oko „žehnalo všemu. a přináší nám něco nového.Aby se možnost a změna proměnily ve skutečný růst.“ Den je tak drahocenný proto. Vznáší prosbu. Máte-li čestně a úplně dostát všem možnostem svého života.

je vtisknut tvar vašeho života. elán a sílu. Den nám připadá jako klec zvláště tehdy. Mnoho dnů a mnoho času trávíme . ať je sám či ať je jich mnoho. ať je daleko či blízko. hloubku a svůj potenciál. před každým. neboť nad mou cestou bdí Boží oko. Do nového dne se nevstupuje s arogancí. Je snadné přistupovat k přítomnému dni kreativně. když jste obklopeni přírodou. neboť mě podpírá Boží moc. neboť ke mně mluví Boží slovo. Překrásnou invokaci dne obsahuje také stará báseň Nářek jelenů: Dnes procitám neboť mě vede Boží síla. Pro Kelty nebyla příroda hmotou. neboť se přede mnou prostírá Boží cesta. Keltové prožívali každý nový den uprostřed přírody. Bůh je s fyzickou popisností představován jako božský anam ˙cara. Dny do nás vstupují. které prožíváte. která měla svou krásu. neboť mě řídí Boží moudrost. neboť mě slyší Boží ucho. nýbrž s touhou velebit Boha. V každé chvíli a každé situaci je naším důvěrným a ostražitým přítelem. když jej trávíme na pracovišti. kdo by mi přál něco zlého.ať se ti nevzdálím z očí požehnej mým dětem a mé ženě a požehnej mému majetku a dobytku. Dnům. neboť mě střeží Boží ruka. nýbrž zářivou a numinózní skutečností. Samotné procitnutí je vnímáno jako dar. prostoupenou Božím duchem. Neboť Boží vojska mě ochraňují před nástrahami démonů před pokušením a neřestí. neboť Boží štít mě chrání. stává se tak skvělým rámcem pro kreativitu. Chápeme-li den jako posvátný prostor. který nám dodává odvahy. V moderním životě je den bohužel často klecí. Z této básně je zřejmá keltská víra v Boží všudypřítomnost. v níž člověk ztrácí mládí.

Když se konečně dostanou domů. kdo jsou nezaměstnaní. kdo pracují. aby přežila. Třebaže však myšlenky a pocity spoluurčují naši identitu. Potřebujeme si vydělat peníze – nemáme na výběr. je myšlenka. že sblížit svět práce se světem duše je velice obtížné. Každý život potřebuje mít možnost projevit se. jsou ospalí. Máme často pocit. Celý den pracujeme. měla by být arénou plnou možností a prostorem pro skutečné sebevyjádření. Pocit. Vyrovnat se s tím může být velmi nesnadné. že děláme práci. kterými se duše projevuje. Den se podobá dni jako vejce vejci. Ti z nás. nikdo si na nás nevzpomene. Chceme-li mít pocit. Naše práce je víceméně anonymní. Duše se touží projevit. . Většina z nás pracuje. Každý člověk hluboce touží po sebevyjádření. Její rychlost nás přesvědčuje o úžasné hbitosti naší duše. které celý den odsouvali. při které nemůžeme použít svůj cit a tvořivost. se může objevit ve viditelné formě. Většina z nás pracuje pro někoho jiného a při své práci spotřebuje hodně energie. aby se zabývali pocity. nás unavuje a vyčerpává. zůstávají převážně neviditelné. se cítí frustrovaní. že trávíme celé dny zavření v kleci. kteří se ještě pořádně neprobrali. potřebujeme tento neviditelný vnitřní svět vyjádřit. co je v nás neznámé. Ale taková by práce vůbec neměla být. jsou však často v zajetí monotónnosti. Je pravda.tím. méněcenní a zbyteční. Večer jsou tito lidé unavení po dlouhém pracovním dni. že jednou z definic energie je schopnost pracovat. nevidíme je. Všechno to. že jsme skuteční. Naše přirozenost hluboce touží po tom. Jedním z nejkrásnějších způsobů. Nechce se od nás víc než naše energie. Když něco děláme. V jistém smyslu na světě neexistuje nic tak rychlého jako myšlenka. aby se mohla projevit v tom. že jakkoli je naše práce žádaná. co nazýváme prací. myšlenkami a touhami. neviditelná skutečnost v nás získává formu a projevuje se. Jejich den jim už ukradl stres a napětí. Na druhé straně ti. kde se duše může stát viditelně přítomnou. Může zaletět kamkoli a ke komukoli. a když večer odejdeme domů. tajemné a hodnotné. neklidní a frustrovaní. děláme ji v podstatě mechanicky a nikdo ji pořádně neocení. Ráno vycházejí do ulic měst tisíce lidí. Na první pohled se zdá. Také naše pocity jsou schopny rychlého pohybu. Naše práce by proto měla být místem. nemají už sílu na to.

kde vznikají a rozvíjejí se myšlenky a kde se rodí vaše pocity. vstoupil jsem do světa myšlenek. Když stavíte na okraji svého pole hraniční zídku. Potřebujete však hodně trpělivosti a sebedůvěry. zahrada vám vydává plody svého lůna. abyste neztratili odvahu pracovat na něčem. který spočíval v negativní invokaci a v použití symbolu vejce. Když na slatiništi kopete rašelinu. První květen byl pro Kelty nebezpečným datem. Když vykopáváte brambory. převládá zde důraz na funkčnost a vnější dojem. Většinou je pracoviště neosobní. ani se tvořivě projevit. knih a poezie. Takovou negativitu ilustruje příběh. . který vidí i to. v krajině vzniká něco nového. Brambory pak byly zkažené. co nevidíte. Práce na farmě měla viditelné. Mají pocit. večer přesně víte. ale její výsledky vidíte brzy. které mi tento den nabízel. kolik jste jí ze země vydobyli. Někdo třeba záviděl svému sousedovi. žádné výsledky nevidíte. Tento druh práce náleží k říši neviditelného.Vyrostl jsem na farmě. Už tehdy jsem měl radost. mohli by je zničit. Mrzelo mě. Když pracujete duševně. často svému nepříteli zničili úrodu. otrávit či poškodit negativní či destruktivní duchové. Když se dva lidé neměli rádi nebo se chtěli navzájem zničit. když jsem dokázal zvládnout práci. nezpochybnitelné výsledky. Mnoho lidí je nespokojeno se svým pracovištěm. To byl svět pisreogy. že na tomto místě nemohou ani růst. když se den nevydařil a večer jsem měl pocit. Práce po nás vyžaduje mnoho úsilí a dřiny. Měli byste cvičit svůj vnitřní zrak. Dokonce i v keltské tradici lidé s negativními sklony působili na přírodu. Je namáhavá. aby se obrátila proti tomu. jak mám pracovat. Destruktivní přání bylo realizováno prostřednictvím rituálu. co zde předtím nebylo. Pisreoga. které sousedově zemi vzalo její moc a plodnost. Ve vaší mysli zraje neviditelná úroda. Pouze občas letmo zahlédnete ovoce své práce. co je neviditelné – duševní svět. vidíte úrodu. Když jsem odešel z domu. a tak mu mezi brambory zasadil vejce. kterou jsem měl na daný den připravenou. Práce na farmě vám skýtá velké zadostiučinění. kdo pracuje. kterou sklízíte. Byli jsme chudí a každý z nás musel udělat svůj díl práce. a proto nás vždy činí zranitelnými. když mi někdo vysvětlil. že jsem nevyužil všech možností. Vždycky jsem byl vděčný za to. V tento den Keltové hlídali své studně.

laskavou a tvůrčí atmosféru. která táhla přes louku provaz. jen co si uvědomíte. že tolik lidí musí strávit velkou část krátkého času. Fluidum je duševní struktura osoby. Étos pracoviště je velice jemné skupinové fluidum. kde je étos pozitivní. Negativní atmosféra na moderním pracovišti může být velmi destruktivní. Když upustila provaz. Mohou vás kritizovat. udělá se vám ráno doslova nevolno. Fluidum jakožto duševní struktura. To není nic příjemného. že na pracovišti budete mít přátelskou. Někteří lidé mají nad námi moc. jakým na vás působí něčí individualita. Provaz zůstal ležet na zemi. šikanovat a ponižovat. a tak jej farmář svinul a odnesl si jej domů. toho májového rána ukradla jeho zemi podstatu a sílu. ale otočila se a zmizela. viděl. jak někdy mohou být na prahu májového rána naše úroda a odměna za naši práci ukradeny. jak bylo zvykem. když víte. protože jim ji sami dáváme. který je jim zde vyměřen. na pracovišti s negativním a destruktivním étosem. Ta stařena nebyla nevinný návštěvník. který vyháněl svůj dobytek na pastvu. a poté naplnila sud máslem. Tam. aby se sklidilo seno. se mohou dít úžasné věci. Jednou se v sousední vesnici stalo. Chceme-li popsat svůj dojem z určitého jedince. Chodit do práce je radost. že farmář. sousedi mu je pomáhali svézt domů na voze taženém koníkem a potřebovali náklad přivázat k vozu. Popsat či analyzovat étos je obtížné. Když nastal čas. Odpověděl: „Níl aon rópa agam ach rópa an t-sean cailleach“. potkal podivnou ženu.který mi vyprávěl můj strýček. Tam jej vložil do sudu v jednom z hospodářských stavení a zapomněl na něj. Byl to krásný provaz. mluvíme o jeho fluidu. požehnáním: „Dia Dhuit. . Tato historka ukazuje.“ Ona však neodpověděla. což znamená: „Mám jen provaz od té staré baby. mohou vás i vyhodit. Fluidum je způsob. Zeptali se ho. když však přišel k sudu. Je-li étos pracoviště negativní a destruktivní. kteří mají nad vámi moc. Pozdravil ji. všechna tato síla zůstala v něm. jeho sílu a působení však vnímáte hned.“ Šel pro něj do kůlny. Fluidum skupiny lidí označujeme jako atmosféru či étos. Pracovní vztahy jsou často poznamenány faktorem moci. že musíte do práce. že je plný másla. Pracujete pro lidi. Je smutné. Na pracovišti může být dokonce i zcela nepřátelská atmosféra. jestli má nějaký provaz.

Všichni známe příběh o císařových nových šatech. které by kompenzovalo jejich vlastní křehkost a zranitelnost. kteří zoufale touží po moci. Na druhý den jej má přítelkyně náhodou potkala ve městě. Všichni tak svorně lhali až do chvíle. Šokovalo ji to. Jedině tak se jej může vaše pravdivé slovo dotknout. „Nový zákon říká: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. kteří jsou u moci. kteří mají nad vámi moc. protože omezuje vaši vlastní nezávislost a autonomii. nemůže se stát absolutním pánem situace. Mnozí lidé. jak by rádi vypadali.“ Tento výrok platí pro každou situaci. Pravdivé slovo má absolutní moc. kdy malé dítě řeklo ve své bezprostřednosti pravdu. co pokládal za své nové šaty. Nedávno se stalo. defenzivní a svou moc používá velmi negativním způsobem. ve skutečnosti však byl zhola nahý. Kladete-li člověku klidně a beze snahy o konfrontaci otázky. protože jej jakožto ředitele pokládala za velmi mocného člověka. Slabost a síla. že na schůzce vynadal všem přítomným učitelům. Lidé mu provolávali slávu a chválili jeho nádherné oblečení. Slabý člověk. Ředitel školy. Kontrola je destruktivní. Císař se předváděl v tom. Snaží se vás zatlačit zpět do role dítěte. Někdy lidem dovolujeme. aby vůči nám uplatňovali svou destruktivní moc. protože otázky či alternativní možnosti chápe jako ohrožení své vlastní svrchovanosti a dominantní pozice. je nevypočitatelný člověk. který je u moci. které . aby pouze mechanicky plnili roli. že mimo školu vypadá jako bezvýznamný člověk. často nejsou tak silní. měli byste k němu přistupovat laskavě a nedirektivně. mají možnost se tímto způsobem bránit. nemůže být nikdy velkorysý. může se zde uplatňovat také kontrola. jejichž cílem je nalezení objektivní pravdy. jež je jim předepsána. avšak v hloubi duše vystrašeným člověkem. Lidé. kde pracuje jedna má přítelkyně. Usilujete-li o kreativní konfrontaci s takovým mocným. jsou slabí. Když na sebe špatnost bere masku moci. kde šel zavěšený do své ženy.Zkuste si položit otázku. Jsou-li tedy jemní a hluboce vnímaví lidé nuceni k tomu. Prahnou po vysokém postavení. Protože na pracovišti hraje jistou roli moc. Je slabý. K svému překvapení zjistila. co si opravdu myslíte o lidech. protože nás nikdy nenapadne o této moci pochybovat. nic ji nedokáže demaskovat tak rychle jako pochybnost.

co se dělo. Jejich vedení si osvojilo jemnější a nenápadnější metody nátlaku a ovlivňování. že ti. aby se systém otočil proti vám. zachází s vámi spíše jako s objektem než jako se subjektem. Ostatní by měli z vašich schopností radost a uvědomovali by si jedinečnost vašeho přínosu ke společnému . Jeho strategií bylo vzbudit v nich dojem. kdo má nad ním moc. Bylo by nádherné. kdyby člověk mohl ve své práci uplatňovat svou tvořivost. Ženy se vrátily ke své práci s pocitem. Slovo autorita znamená. Když vás někdo kontroluje. Pokud naše vztahy k rodičům dosud nedozrály a neproměnily se. Znám milionáře. Přesto se ale stává. Když se vám podaří uchopit celou svou vnitřní sílu. Občas si povšiml. že zvítězily nad svým šéfem. že vy sám jste autorem svých myšlenek a činů. To se stalo před čtyřiceti lety. imaginací a schopností soucitu s druhými lidmi byli ochotni podílet se na moci. je každý jedinec redukován na svou pracovní výkonnost. stáváte se svou vlastní autoritou.musí poslouchat toho. Lidé. může se někdy stát. aby ryzí lidé s vytříbenou citlivostí. Se svým vlastním kolegou pak vedete boj o to. Mají odbory a znají svá práva. kde se soutěží. až k němu konečně přišla skupina. který svůj majetek získal podnikáním v oděvním průmyslu. takže si všechny pracovnice začaly stěžovat. která jej požádala. kdo z vás má vyšší pracovní produktivitu. Mezi mocí a autoritou je podstatný rozdíl. Je tudíž žádoucí. kteří mají moc. Svět funguje prostřednictvím mocenských struktur. přestože všechno. Teprve když už byly opravdu na odchodu z pracoviště. že mají určitou moc. kdy proti sobě musejí bojovat. Charizmatická osobnost ve vysokém postavení může být činitelem dalekosáhlých pozitivních změn. To odmítl. On však stále trval na tom. zinscenoval on. Dnes už si lidé nemusí dát takovou zjevnou manipulaci líbit. Jednoho dne pustil ve své firmě rádio a zvuk zesílil na neúnosnou míru. ztlumil zvuk. Pracoviště může být místem. aby rádio ztlumil. že jsou v práci využíváni. jak vzrůstá jejich nespokojenost. Jeho zaměstnankyně byly mizerně placeny. Management někdy staví pracovníky do situace. kde se produktivita stane bohem. kdo vás ohrožuje. kdyby se pracoviště stalo místem skutečné inspirace. se v našich očích stávají obry. Tam. Pozoroval. Na své spolupracovníky pohlížíte jako na někoho. mívají často neuvěřitelnou schopnost dosáhnout toho. Zaměstnankyně se rozhněvaly ještě víc a pohrozily mu stávkou. kdo mají autoritu. že rádio bude hrát hlasitě. že mezi nimi vzrůstá napětí.

Kdybychom se vrátili ke své duši. Na tuto tradici navázaly některé z nejlepších směrů kritického myšlení tohoto století. Do našeho jazyka infiltrovaly pojmy jako proces. Prioritou by mělo být vytvoření optimálních pracovních podmínek. Měly by být vytvořeny takové struktury. jejichž výsledkem je psychické odcizení. váš život bude šťastnější. Dále by měl existovat prostor pro nepohodlné. Práce by měla sloužit také pracovníkům a společnosti. která by vedla ke změnám. která by mohla být nebezpečná pro lidi nebo pro životní prostředí. znovu bychom objevili také jinakost. jak práce může člověka odcizit jeho vlastní přirozenosti a potlačit jeho potenciál. Ve svém prorockém díle ukázal. vědomí našich možností a soucit s . metoda. Škola kritické teorie nám nabídla pronikavý rozbor průmyslové společnosti. spolupracovníci mezi sebou nemusejí soutěžit. Bohem současné společnosti je funkcionalita. Budete se moci svobodně inspirovat činností druhých lidí. ve skutečnosti však směřuje k potlačení lidské individuality. Odhalila. které lidského ducha otupují a zatemňují. že historie a společnost mají podstatný vliv na naši identitu. rytmům a talentům. Charakter moderní práce a konzumní životní styl zplošťují lidskou osobnost. Jsou druhy práce. tak by se v nás opět probudil smysl pro tajemství. z čeho mají užitek pouze majitelé a zaměstnavatelé. Kritická teorie se významně zasloužila o znovunalezení duše. kteří analyzovali svět práce. Vysoce ziskový podnik či obchodní společnost by měly podporovat chudé a sociálně slabé občany. byl Karel Marx. model a projekt. Pracoviště se tak může otevřít všem rozmanitým energiím. Protože každý člověk má zcela jedinečné nadání. jak tvořivým způsobem pomoci širší obci. Je třeba podrobit kritice takovou činnost. Budete-li svůj talent rozvíjet a využívat jej na svém pracovišti. Tyto termíny nyní používáme k popisu našeho vztahu ke světu. když identifikovala tyto nenápadné a všudypřítomné energie. ale dobře myšlené otázky.dílu. Probuzená duše využívající imaginace chápe práci jako prostředek. a učinit opatření. Neexistuje žádný důvod. Práce by neměla být něčím. jenž na povrchu působí pestře a zajímavě. Učinila hlubokou sondu do společenského života. Každý má určité nadání. Jedním z nejvlivnějších myslitelů. aby se pracovníci mohli podílet na výsledcích své práce. proč by na všech pracovištích nemohla být takovýmto způsobem rozvíjena kreativita.

jinak hrozí nebezpečí. Ve světě práce prodchnuté negativitou. Když žijeme v souladu s rytmem své duše. Filozoficky řečeno. být členem rodiny a mít také pevný osobní vztah k místu. Mezi vaším domovem. Její metafyzika přátelství předpokládá jinakost přírody. kdybyste ve svém zaměstnání mohli být sami sebou. kde jste řízeni. připadají si zlomení. Duše způsobí. že se stane pouze dalším z řady módních a exotických duchovních programů naší povrchní a uspěchané kultury. Znovunalezení jinakosti je nejzávažnějším mystickým úkolem moderní společnosti. Téměř v každé firmě či na každém pracovišti najdete mnoho zklamaných jedinců. Oproti tomu svět orientovaný na kvantitu je soutěžením prostoupený: Mám-li já méně. Často lidé vůbec neuvažují o tom. Představte si. jak by to bylo krásné. žádná soutěž neexistuje. ty máš více. je všechno podřízeno etice soutěže. kde můžete používat svůj talent. Mnoho lidí má velice naivní vztah k systému. kde je příliš často užívána moc a kde jste pouhou funkční jednotkou. jakou povahu má jejich osobní vazba na určitý celek. Keltská spiritualita kladla na smysl pro jinakost velký důraz. naše bohatství překvapivě stále vzrůstá. lidského já a Boží skutečnosti. Ve světě kreativní práce. jehož jsou součástí. Právě na pracovišti by se mohla naše kreativita úžasným způsobem rozvíjet. naše bytí by se mohlo projevit v našem jednání. projevovat se v souladu se svou pravou přirozeností. že jsou k tomu donuceni. vkládat do své činnosti veškeré své nadání a používat svou imaginaci. kde pracujeme. Plynule by do sebe přecházely a vzájemně se tvořivě obohacovaly. zranění a ponížení. Toto přetvoření pracoviště by mohlo pomoci naplnit jednu ze základních potřeb každého člověka – potřebu sounáležitosti. že potřeba soutěžit projde určitou proměnou.druhými. soukromým životem a vaší prací by nebyly žádné umělé bariéry. Když je tento systém náhle vyvrhne či se sám zhroutí nebo je oproti jejich očekávání povýšen někdo jiný. Chceme být součástí nějaké skupiny. Zpočátku prožívali . Past nepravé sounáležitosti. Ke keltské tradici však dnes musíme přistupovat kriticky a s rozvahou. Většina lidí je však součástí systému jen proto. Ve světě duše však platí: Čím více máš ty. Každý chce někam patřit. tím více mají všichni. Destruktivní funkcionalita by ztratila na síle a do našich životů by vstoupila nová vitalita.

Imaginace je tvořivá síla v člověku. relativizace a zánik. vyhodit či vyhnat. Touha je cenný duševní instinkt. soustředěná navenek a usilující o řízení svého okolí. Je povzbuzující. Nyní už vaši touhu nemůže nic ohrozit. tam bude i tvé srdce. kterými procházejí vnější vztahy – jejich vyhasínání. Oceňují ji především proto. Vaše nitro je území. protože je sídlem imaginace. že zaběhnutý lineární systém řízení pracovníků a jejich práce dnes není výhodný. Stále budete moci pobývat na svém vlastním území. o kterých se lineární mysl. protože se bojí náležet sami sobě a svému životu. že jste právě dospěli ke skutečné sounáležitosti s ostatním světem. Nikdy byste se neměli úplně oddat nějaké záležitosti. buď svou touhou. Lidé často potřebují patřit k něčemu mimo sebe. Anglické slovo belonging. Imaginace pracuje na prahu. kde se . nikdy se však nezajímal o jejich duši. sounáležitost.naivní splynutí se svou prací a vkládali do ní všechnu svou energii. že situace na trhu je v této době tak nevyzpytatelná a tempo změn tak rychlé. že by firmy imaginaci tak milovaly. k čemu se vztahujete. pak vás nebudou moci zranit změny. na území své duše. aby vaše vztahy k okolnímu světu byly dobře vyvážené. by mělo být hodno vaší důstojnosti. Duše je vítaná. kde jste doma. Překonává různé prahy a objevuje možnosti. Dnes je proto přítomnost duše na pracovišti žádoucí. Jestliže slovo belonging rozdělíte. Není to proto. touha. Především byste měli náležet své vlastní niternosti.“ Práce a imaginace. To. Vedení firem pomalu začíná chápat. je příbuzné se slovem longing. co je vně vás. Je to váš poklad. nikdy nedozví. z nějž vás nikdo nemůže vyhostit. Je velmi důležité. Se samozřejmostí využíval jejich energie. možnosti. uvědomíte si. hnutí či systému. žijete v souladu se svým vnitřním rytmem a jste spojeni s jedinečným pramenem v hlubině své duše. A jak říká Nový zákon: „…kde je tvůj poklad. že staré modely řízení už nefungují. že zvláště ve firemním prostředí je stále víc kladen důraz na imaginaci jako nepostradatelnou a životodárnou sílu. která hlavně musí dobře fungovat. jež nám nabízí svět poznávání a kreativity. kde nejste nájemcem. Pokud náležíte svému nitru. vznikne krásný axiom duchovního růstu: BeYour-Longing. pak je však systém srazil dolů. Když vaše duše procitne. vzal jim iluze a degradoval je na věc. Jádro věci je takové: Nikdy byste neměli plně náležet něčemu.

Proto dnešní svět tolik potřebuje básníky – umělce duševního života. ale na imaginaci. Doporučil mi zvolit jiný přístup. nyní procitají. Lidé ožijí a začnou se víc angažovat. možností a skutečností. Mají-li se kreativita a spontaneita stát základními energiemi vašeho pracoviště. Možnosti. že mnoho badatelů se snaží dokazovat taková tvrzení nebo dosahovat potvrzení takových tezí. pokusím-li se nalézt v této oblasti několik otázek. která nikdo nemůže úspěšně kritizovat či vyvrátit. co by mi mohl poradit. Protože tento muž vedl mnoho postgraduálních studentů. která mu otvírá stále nové možnosti. které dosud spaly pod povrchem tupé jednotvárnosti. . jakým kritizujeme. stereotypní přístup. Řekl. abych k dané situaci přistoupil zcela novým způsobem. viditelným a neviditelným. které si ještě nikdo nepoložil. otevřít okna a dveře tam. Člověk.pohybuje mezi světlem a tmou. na tom není nic nového. Takový cíl mají všichni. Vkládají do svého společného pracovního projektu více energie. může být jádrem pozitivní proměny celého pracoviště. který napsal několik skvělých knih o vědeckém poznání. že jsem bydlel v jednom domě s úžasným člověkem. Umělec může do světa vnést svěžest. stává se jen zřídka. skutečnost nikdy neztuhne a neuzavře se. Zdánlivě neřešitelné situace náhle získají svěží a vzrušující řešení. Často se stává. kterou velmi svět postrádá. hledáním a nadějí. indickým filozofem vědy. Dokonce i způsob. Obvykle převládá plochý. a to mu velmi prospívá. I když do své práce vkládáme mnoho úsilí. Když jsem psal v Berlíně svou postgraduální práci. kde dosud byly neproniknutelné zdi. Imaginace je velkým přítelem možnosti. měl jsem to štěstí. Tam. že něco skutečně originálního a zajímavého mohu objevit tehdy. Tato inspirativní rada byla výzvou. jehož práce není založena na stále stejných lineárních analýzách. zeptal jsem se ho na začátku své práce. že nový pracovník s sebou na pracoviště přinese také nový styl myšlení. Řekl mi. kde je imaginace živá a bdělá. že bychom při řešení pracovních problémů používali imaginaci. nýbrž zůstává otevřená a zve vás k novým prahům možnosti a kreativity. přistupujte ke své práci tímto způsobem. je stále stejný.

ani na okamžik nepřestával přemýšlet. a tehdy jsem si řekl: Musíš se smířit s tím. na kterou je třeba se hodně soustředit. zda ve své práci a na svém pracovišti můžete skutečně vyjádřit svou osobnost a projevit svůj talent. Pokud pracujete fyzicky. nedočkáte se žádného úspěchu. Pokud ne. jako je vnitřní obnovení a nalezení vlastního já. Na pracovišti řízeném direktivními metodami nikdy nevznikne nic nového. Lidé. Jakmile jsem se touhy po spánku vzdal. pak náhle přišla únava a pocit frustrace. nepotřebujete mnoho spánku. proud mého vědomí se zintenzivnil. To. co děláte. Když jsem byl v Německu. Měli byste uvažovat o tom. že už nikdy nebudeš dobře spát. Nakonec ani nedokážou . musíte spát tolik hodin. zda je zde ctěna vaše důstojnost. Jednoho večera jsem se cítil obzvlášť vyčerpaný. Vyvíjíte-li na duši nátlak. bývají zpravidla blíže takovým hodnotám. kteří jsou posedlí svou prací. Dovolíme-li imaginaci. abyste se zamýšleli nad tím. Zkusil jsem všechno. že pět minut poté. co mi bránilo spát. Ti. strategické a taktické myšlenkové operace. V důsledku toho se objevily problémy se spaním. nakonec si za ni nekoupíte nic víc než velmi ubohý život. bude možná třeba učinit některá nesnadná rozhodnutí. kdo ve snaze vypadat za každou cenu slušně uvíznou ve fádní průměrnosti. do kterých se můžeme na své životní cestě snadno chytit. kolik si váš organismus vyžádá. Mnoho lidí ve světě byznysu používá pouze část svého mozku: dennodenně provádějí výhradně mechanické. Když však máte namáhavou duševní práci. Přání vzbuzovat vždy dobrý dojem a touha po jistotě jsou pasti. jsou ztraceni. Začal jsem trpět těžkou nespavostí. aby pracovala s námi. Prodáváte-li svou duši. světlu duše. vládne zde bezduchá monotónnost.Spontaneita a vnitřní blok. Nikdy si v noci pořádně neodpočineš. atmosféra na našem pracovišti se úplně změní. které přitahují spíše extrémy. byla usilovná snaha usnout. Když hrají na pracovišti hlavní roli vůle a intelekt. Do podobné pasti mohou upadnou lidé. Zvláštní bylo. Tento problém už budeš mít celý zbytek života. Odpovězte si na otázku. spánek přišel sám. co jsem si to připustil. jsem už tvrdě spal. Strašně nerad jsem chodil večer spát a pokaždé jsem se zoufale snažil usnout. Ke své práci a ke svému pracovišti byste neměli mít neutrální či lhostejný vztah. Je důležité. Během několika dalších nocí se mi můj spánkový rytmus vrátil. Po probuzení jsem mohl pracovat asi tak hodinu. třebaže si to vůbec neuvědomují.

lineární úroveň vědomí je velmi nebezpečné. brzy se opotřebujete. Používáte-li pouze svou vůli a intelekt. Když se s takovým člověkem setkáte. Potřeby duše nelze beztrestně potlačovat. Začíná zlověstnou větou: „Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů.“ (Přeložil Zbyněk Sekal. která k ní patří. scvrkne na pouhou pracovní identitu. líčí surrealistický osud navýsost pedantského a zodpovědného úředníka. mimo své pracoviště jsou to však osamělí. Role může člověka zadusit. že vaše práce ovládne vaši identitu.myslet jinak a přistupují podobně i ke svému vnitřnímu světu. Hledáte osobu.) V podrobném popisu neosobního systému a jeho činovníků. Práce si vás zotročí a postupně ovládne vaši identitu. tato pestrá a bohatá vnitřní komplexnost duše a ducha. je Kafka nepřekonatelný. Zároveň jej cosi táhne nazpět. Primus. do tajemných hlubin duše. pojatém surrealisticky a s černým humorem. nešťastní lidé. nemůžete se jí však dopátrat. Hřešíte-li proti své duši. Narodil se jako člověk a zemřel jako zelinář. Imaginace je pro plný a hluboký lidský život nezbytná.“ Často se lidská identita. vždycky za to zaplatíte vysokou cenu. Přitom se však svému vlastnímu životu víc a víc vzdaluje. může se stát. 1990. jednáte jen s jeho rolí. Jedna z nejvíce vzrušujících povídek literatury dvacátého století. jakým pracujete. že je proměněn v jakýsi obludný hmyz. V práci mohou dosáhnout vysokého postavení. Budete-li se pohybovat pouze na povrchu a přistupovat ke skutečnosti mechanicky. Firmy si dnes začínají uvědomovat nesmírný význam živé imaginace. shledal ve své posteli. Kafkova Proměna. . To vyjadřuje poněkud humorný epitaf na jednom náhrobku v Londýně: „Zde leží Jeremy Brown. Člověk se stane vězněm své role. Dříve nebo později skončíte jako zoufalý člověk. jež objevuje stále nové možnosti. Používat jen povrchní. Jeho existence se redukuje na práci. Na nespoutané vitalitě a kreativitě své vlastní duše se můžete vážně provinit i způsobem. Postupně rezignuje na vše niterné: je to pohodlnější. a smiřují se s nevyzpytatelnou anarchií.

Zde se nám připomíná mytický příběh o Sisyfovi. které byste mohli spatřit z ostatních oken. když se znovu setkáte s dávno zapomenutým tajemstvím. aby mu vysvětlil důvod jejich vzdoru. Lidská duše má hlubiny. že se mu nikdy nepodaří překulit balvan přes vrcholek. aby vstali a šli dál. Pozvěte na návštěvu svou zanedbávanou duši a věnujte se jí. Džunglí procházel s velikým spěchem. . Takový člověk je ve velkém nebezpečí. Rychlost a spěch jsou dalšími stresujícími faktory. Nadměrná únava narušuje přirozený ochranný obal vaší duše. kdo se zabývá obchodem či podnikáním. francouzský filozof. Kdyby se Sisyfos mohl zastavit a rozhodnout. Možná budete mile překvapeni. který chtěl poznat Afriku. Cestovatel na ně naléhal.Sisyfos. hovoří o stále vzrůstající rychlosti moderního života. Znovu a znovu je zkoušel přemluvit. nic se nemůže ustálit. Nechápal to. že nebude dál pokračovat. že se jednoho dne zhroutí. Neposlechli ho. teď potřebujeme počkat. Baudrillard. která se snaží na sebe upozornit. než je doženou jejich duchové. které se na pracovišti často vyskytují. pak se mu však balvan vysmekl a skutálel se dolů k úpatí. kteří trpí latentní únavou z přepracování. Když se věci dějí příliš rychle. třeba na úkor své práce. na druhou stranu. Tři dny se hnali jako o závod. Když se pohybujete pouze ve vyježděných kolejích. Třetího dne večer se Afričané posadili na zem a odmítali se hnout. došel by klidu. ale velmi užitečné duševní cvičení: Nechte ze dveřmi všechny své starosti a povinnosti. Řekl mu: „Šli jsme sem příliš rychle. Po celou věčnost musí valit balvan do kopce a přitom vědět. Zhroucení je často zoufalým aktem duše. Znám půvabný příběh o člověku.“ Mnoho lidí. On se však musí stále znovu pouštět do téhož úkolu. než nás dohoní naši duchové. Každý. ale bylo to marné. který byl za své provinění odsouzen k tomu. jste uvězněni u jednoho z mnoha oken své duše. Měl s sebou několik afrických nosičů. Darovat sám sobě hodně času je prosté. aby válel do strmého kopce ohromný balvan. pokud používá pouze lineární myšlení a ztotožňuje se se svou rolí. S velkou námahou jej vždy dotlačil až k vrcholku. protože stanovenou trasu musí zdolat k určitému datu. Nakonec se jeden z domorodců dal přesvědčit. který nemůže nikdy dokončit. Nádherné vyhlídky a netušené možnosti. si nikdy nedovolilo chvíli čekat. se podobá Sisyfovi. vám tak zůstanou utajeny. urovnat či vyvíjet. pro které není ve světě práce místo.

aby se mohly dít zázraky. rozdělal oheň a dal lososa na rožeň. Losos poznání. komu by se podařilo jej chytit a sníst.Keltové chápali a prožívali čas docela jiným způsobem. V řece Slane v meathském hrabství žil losos. můžete se minout s tajemným údělem. po chvíli se však zasnil a zapomněl na svůj úkol. Imaginace se nikdy nedívá přímo před sebe: žije v rytmu kruhu. Znali tajemství. který ulpěl na jeho palci. aby zmírnil svou bolest. Poznávat přítomnost a radovat se z přírody bylo možné jen proto. Ten. protože věděl. Pracovní úsilí člověka s analytickým. ztratil by svou moc. a . přepadla jej velká úzkost. Duše se k našemu překvapení často chová velmi paradoxně. V keltských dobách bylo pro Iry básnictví posvátným povoláním. Čas zde byl proto. který tohoto lososa pronásledoval už několik let. se zde dosud neujala. která nebyla dostupná běžným lidem. rozšířená v mnoha zemích západního světa. Čas nikdy nebyl redukován na pouhou příležitost k dosažení úspěchu. Fionn Mac Cumhaill pomalu otáčel rožněm. Fionn se chtěl stát básníkem. Keltové si vyprávěli krásný příběh o Fionnu Mac Cumhaillovi a lososu poznání. aby ho zastoupil u rožně. Požádal jej tedy. Na lososu se mezitím udělal puchýřek. Mladý Fionn Mac Cumhaill se básnickému umění učil od Fionna Proroka. a odešel do lesa. Básníci měli přístup k nadpřirozenému světu. V tu chvíli se tam objevil jeho mladý chráněnec. který je pro vás připraven. Je-li vaše vidění lineární. Když jej Fionn spatřil. protože kdyby se spálil. Spálil si přitom palec. lineárním viděním někdy nepřinese žádné ovoce. a tak jej začal sát. Ideologie rychlosti a výkonnosti. že čas byl oknem do věčnosti. byla mu dána moudrost. koho by mohl poslat pro dříví. vládli tvořivou silou a jejich moc se podobala moci druidů. K nejpůvabnějším stránkám irské země patří skutečnost. Jednoho dne jej konečně chytil. dar jasnovidnosti a básnické povolání. Jejich časový rytmus je pružný a uvolněný. Muselo se jím velmi opatrně otáčet. Jakmile ochutnal lososí olej. Po chvíli oheň zeslábl. takže se losos nemohl dobře propékat. Starý Fionn se vrátil z lesa. se měl stát největším a nejnadanějším básníkem v Irsku a obdržet dar jasnovidnosti. Pokusil se tedy vtlačit puchýřek zpět. že Fionn Prorok se na něj proto bude zlobit. Fionn Prorok neměl nikoho. že místní obyvatelé mají stále čas.

Miluji tyto verše Paula Valéryho: „Une difficulté est une lumi’ere / Une difficulté insurmontable est un soleil“ – „Překážka je světlo. Velmi často je naše práce sama o sobě skvělá. které musíme překonávat. co se nám zrovna nehodí. V hloubi duše prahneme po absolutní dokonalosti. které se při práci objevují. Každý. ale past. co nám překáží. když nás něco zaskočí. co a jak vidíte. ale proto. a tak jsme roztržití a duchem nepřítomní. Na naše uvažování má zásadní vliv naše vnímání. Nevíme. Imaginace často volí spíše křivolaké stezky než přímé cesty. kdo toto dílo zná. jedním z našich prvních úkolů bude naučit se pozitivně přijímat překážky. To. ve které jsme uvízli. co se stalo. avšak těžko . že skutečnost skrývá nepřeberné množství možností. jak budete světu rozumět a jak se k vám bude svět chovat. Chceme mít všechno srovnané a uhlazené. že nemáme dost jasnou a přesnou představu o tom. Určuje. jaký jste. dobře ví. Překážky jsou však velkým přítelem kreativity. je určováno tím. nepřekonatelná překážka je slunce. kterému se o takovém daru nikdy ani nesnilo. Tento vtipný příběh ilustruje. čeho bychom měli dosáhnout. Nelíbí se nám. Utkvělé představy nás mohou paralyzovat. Někdy se nám v práci nedaří nikoli proto. v jednu chvíli jsem propadl beznaději. protože osud. jak se člověk s lineárním myšlením může navzdory své opravdovosti a houževnatosti zcela minout s dary. nač bychom se vlastně měli soustředit. Odměnou za otevřenost a ochotu riskovat je dar ducha. skrze které pohlížíte na svět. Nevidíme pak ve své práci příležitost k sebevyjádření. vnitřní krásy a tvořivosti. Byl velmi zklamaný. který tak dlouho usilovně pronásledoval. po kterých touží.když se mladému Fionnovi podíval do očí. Máme-li změnit atmosféru na svém pracovišti. Obtíže obvykle vnímáme jako něco rušivého a nežádoucího. bude souhlasit s tím. co nám ztěžuje situaci. Vaše vnímání je prizmatem. že tento dlouhý text je fantastický. okamžitě pochopil. že by se snad tato práce pro nás nehodila nebo že my bychom se nehodili pro ni.“ To je úplně jiný přístup k tomu. Když jsem se v Německu zabýval Hegelovou Fenomenologií ducha. se od něj na poslední chvíli odvrátil a přiklonil se k nevinnému mladému muži. my však vidíme jen potíže.

Za několik dní se tato představa docela rozplynula a já jsem mohl normálně pokračovat v práci. je osvobozující. že svou práci nezvládnu. ale v jejich představě o ní. Král tedy přišel. Jeden nádherný starý příběh vypráví o princi. že má práce a má představa o ní jsou dvě různé věci. postupně ovlivnilo i můj postoj k němu. posadil se ke stolu a zapsal si to. aby se s ním setkal. Mé přesvědčení o obtížnosti úkolu. co Němci krásně vystihují slovy „Ich stehe mir im Weg. Hned jsem se vrátil domů. Po korunovaci mladý král večeřel ve svém paláci. Sloužící otevřeli a zjistili. ale mé přesvědčení. co se nám zprvu zdá nepříjemné a nežádoucí. že tuto překážku překonám. která vládne v . ale právě jen představa. Pochopení. jakou moc nade mnou tato představa má.srozumitelný. To. že představa není ani osoba. Uvědomil jsem si. ale byl jsem úplně zablokovaný. vynášel do nebe jeho přednosti a vyprávěl mu o radosti nad jeho korunovací. Chtěl mluvit s králem. že je to stařec oblečený ošuntěle jako žebrák. nedokázal jsem se však soustředit. Zablokoval jsem se. Někteří lidé se topí v pracovních problémech. Přinesli mu mnoho různých darů. Stařec krále chválil. že svou práci nebudu schopen dokončit. ve které mohou plně vyjádřit svou osobnost.“ Odhodlaně jsem se znovu a znovu pouštěl do práce s vírou. skrze které na ně pohlížíme. plně odpovědni jsme za způsob. Najednou někdo zaklepal na dveře. Dary k nám často přicházejí nepoznány a v přestrojení. jakým je používáme. talent a potenciál. Za strukturu a vývoj svých představ neseme částečnou odpovědnost. který mi byl zadán. bývá někdy ve skutečnosti velkým darem. Jeho poddaní se radovali. ani věc.“ – „Stojím si v cestě. Jednoho dne jsem si vyšel na delší procházku do lesa poblíž Tübingen. Problém netkví v jejich práci. mění se v prizma. který byl korunován na krále. stalo se mi to. V lese mě zničehonic napadlo. Sloužící se mu to všemožně snažili vymluvit. on byl však neodbytný. Také jsem pochopil. a brzy jsem nebyl schopný vůbec pracovat. Král a žebrákův dar. protože byl již předtím velmi oblíbený. Poté začalo paralyzovat mě samotného. když se ujal vlády nad královstvím. přestože mají práci. Naše představy o různých skutečnostech nejsou něčím zanedbatelným. že můj problém není Hegel. Každý den jsem to zkoušel nanovo. Nemohl jsem se zbavit utkvělé představy.

Král spatřil. Jestliže ke své práci přistupujete tvořivě a s láskou. v každém však našel hromádku diamantů. Šel do zahrady. a starý muž odešel šťastný. Mistr Eckhart krásně mluví o tom. který čeká na vysvobození. aby prohlédl i ostatní melouny. I tentokrát meloun vyhodil. Meloun se roztříštil na kousky. ať působil jakkoli bezduše. Mám rád příběh o Michelangelovi. viděl skrytý tvar. Kulatý kámen je k ničemu. protože jej nelze ve struktuře zdi použít. Tuto jeho schopnost ilustrují jeho úžasní Vězni v kameni. poděkoval mu. Král byl příliš laskavý. Pak se jednoho dne stalo. To se opakovalo po několik týdnů. Tento příběh nám říká. než aby starce odmítal či znevažoval jeho štědrost. nechtěl však starce zarmoutit. V našich náročných pracovních projektech se často skrývá tvar. problémy a překážky pro nás bývají maskovanou příležitostí k růstu. který byl úplně kulatý. který v každém kameni. který čeká na to. až se bude moci ukázat. které bylo násilím zastaveno. Král dal meloun sloužícím. O týden později se v tutéž dobu znovu ozvalo klepání na dveře. a náhle tu bylo něco docela jiného. jak by měl být člověk duchem přítomen v tom. Byl to tentýž stařec. a tak jeho dar přijal. . že i nepříjemné situace. že z nitra melounu vyletěla sprška diamantů. Je to úchvatný obraz osvobozování. Je moudré naučit se laskavě přijímat to. Král melouny nesnášel. Soustředíte-li se na uvolnění možností. že tento kámen před chvílí vypadal jako zcela nevhodný a neforemný kus. Nikoho by nenapadlo. seskočila ze sloupu opice a vyrazila mu jej z ruky. které se rozletěly všude kolem. Všechny už byly shnilé. netečném kameni.celé zemi. Pak králi daroval meloun. V srdci našich nesnází často září veliký drahokam. nešikovně či hrubě. Můj otec byl vynikající kameník. aby jej vyhodili vzadu v zahradě. že právě když se stařec chystal předat králi meloun. Mockrát jsem ho pozoroval. co je nepříjemné a nesnadné. Často vzal do ruky kámen. co dělá. výsledek vás příjemně překvapí. oživíte tím krásu. Můj otec však do něj několikrát ťukl kladívkem. které se skrývají ve vašich projektech. které však jsou od pasu dolů stále uvězněny v hrubém. Z kamene se vynořují lidské postavy. který přišel chvalořečit králi a věnovat mu další meloun. když stavěl zdi. Král jeho dar přijal a rozloučil se s ním.

která byla neobyčejně krásná a velmi bohatě zdobená. Tuto skutečnost výmluvně ilustruje příběh o japonském zenovém mnichovi. odpovídat vaší důstojnosti a nebýt v rozporu s vaší sebeúctou. vychází z milujícího srdce. Tak to pokračovalo několik týdnů. Císař a všechny jeho kurtizány se obdivovali kráse znovu sestaveného skvostu. ale byl neúspěšný.Krása je plodem práce vykonávané s láskou. a vše se opakovalo. že učedník cosi hledal a k svému překvapení přitom narazil na několik střepů z císařovy vázy. aby vázu znovu sestavil. Mnich přišel. Posledním umělcem. Cokoli děláte s láskou. kterého povolali do paláce. Někdy je to zpočátku těžké. Svou práci můžete dělat opravdu dobře jen tehdy. co děláš. který žil spolu se svým mladým učedníkem v jeskyni vysoko v horách. Sebrali tedy všechny kousky a zavolali nejlepšího hrnčíře v zemi. jako byla ta původní?“ Starý mnich mu odpověděl: „Když to. které zde zůstaly. Jak jsi bez nich mohl vytvořit vázu stejně nádhernou.“ . Společně odnesli vázu zpět do paláce. Za tento nezdar zaplatil ztrátou hlavy. To. Běžel za svým mistrem: „Pohleď na tyto střepy. Císař zavolal druhého nejlepšího hrnčíře. Jeho učedník užasl nad její nádherou. naučíte se tam přistupovat ke své práci s láskou. vás musí být hodno. Starý mnich byl štědře odměněn a spolu se svým učedníkem se vrátil do horské jeskyně. až byla nakonec váza zase v pořádku. byl starý zenový mnich. Pokusil se o to. Císař měl skvostnou starožitnou vázu. Jednoho dne se stalo. že svět vaší práce je něčím velmi významným. co děláte. vždycky vytvoříš něco překrásného. Nikomu z nejlepších japonských umělců se nepodařilo vázu znovu složit a všichni byli popraveni. Pracoval celé týdny. dojdete jistě k závěru. Když se nad tím zamyslíte. Jednoho dne tato váza spadla a rozbila se na miliony malých kousků. je vpravdě tvůrčí činností. osobně posbíral všechny střepy a odnesl si je do své dílny. mělo by to zasluhovat vaši pozornost. máte-li ji rádi. Sestoupíte-li však do hlubiny své duše.

bezpečná a klidná. Kéž tě jitro nalezne bdělého. Kéž v tobě otevře pramen svěžesti. kterého se dostává tvé práci. Kéž posvěcení. plného snů a otevřeného možnostem a příslibům nového dne. osvítí. inspirace a nadšení. co děláš. Kéž tě večer zastihne v dobré pohodě. Kéž světlo tvé duše požehná tvou práci srdečnou láskou a vroucností. komu jsou určeny výsledky tvé práce. Kéž jsi přítomen v tom. vidíš krásu své vlastní duše. Kéž v tom. Kéž tě vede světlo tvé duše. které musíš nést. . Kéž tě tvá práce nikdy neunaví. Kéž tvá duše neutone v roztržitosti. Kéž pro tebe den neznamená břemeno. i ty. vyrovnaného a naplněného. Kéž tě tvá duše upokojí. obnoví a uzdraví ty. svěžího. kdo s tebou pracují. utěší a obnoví. co děláš. Kéž je tvá noc požehnaná.Požehnání.

Kruh je jedním z nejuniverzálnějších a nejstarších tvarů ve vesmíru. Země je kruh. až přijde poledne. Kruh času nemá žádnou trhlinu. na bělostný měsíc. Neznámo odkud se náhle objevíme na zemi. kruhovou povahu. . Lidského ducha fascinuje kruh: tento tvar jako by naplňoval jakousi tajemnou touhu našeho nitra. kochá se pohledem na divokou krásu krajiny. Oko přitahují tvary. Kruhová povaha času. že čas byl chápán jako všeobsahující a všeobjímající kruh. Rok sám má kruhovou povahu. Svět lidí se nalézal uprostřed mezi podsvětím a nadsmyslovou nebeskou říší. jejich nahá přímost v něm nalézá útěchu a klid. do nějž ústí paprsky kříže. Lidské oko si rádo prohlíží okolní svět. I oceány se pohybují v tomto rytmu. Zima ustoupí jaru. Kelty kruh vždy mocně přitahoval: tento tvar je v jejich umění dominantní. jak se zdá. Keltský kříž je krásný symbol. Mezi těmito třemi světy nebyly žádné nepropustné hranice: vzájemně se prostupovaly a ovlivňovaly. příliv zaplaví pobřeží. den se schyluje k večeru a po něm opět nastupuje noc. Protože žijeme v čase. na vznešenost starých stromů. Svět se podle keltských představ dělil na tři oblasti. nalézá v nich hluboké uspokojení. také náš život má tvar kruhu. který zemi žehná kruhem světla. protínající se linie bolesti záchranou. Kruh. Realita na sebe často bere podobu kruhu. je pro tyto dvě osamělé. pak světla ubývá. odkud přišla. naplníme své plíce vzduchem a pak jej zase vydechneme. na něhu v lidské tváři. Dokonce i kříž je v keltském pojetí obklopen kruhem. světla stále přibývá.Kapitola pátá. Není tedy žádný div. žijeme zde. Podobá se rytmu lidského dechu: nadechneme se. U některých tvarů prodlévá obzvlášť rádo. z jara vykvete léto a na podzim rok dozrává. Pod povrchem země bylo podsvětí přírody. aby se vzápětí obrátil a všechna voda se vrátila zpět. přijímáme od země potravu. Z temnoty se zrodí jitro. I den má kruhový rytmus. Zde žil kmen Tuatha Dé Danann – národ víl a dobrých bytostí. a nakonec se vracíme zpět do neznáma. i sám čas má. Stárnutí: Krása vnitřní sklizně.

Když je v přírodě zima. Když jste zasaženi velkou bolestí. jejichž spiritualita se utvářela pod vlivem rytmu přírody. která se týká každého člověka. Když ve vašem životě nastane zima. V gaelštině existuje krásná fráze – ag borradh. Třebaže se explicitně nezabývali psychologií. všechny barvy zmizí. nebylo by správné snažit se o něco nového. V takových dobách je moudré následovat instinkt a uzavřít se do sebe. A bude v tom pokračovat. zvláště pak od Keltů. V zimě se příroda stahuje do sebe. úmorný čas nepomine. je zmrzlá a strnulá v pochmurném zřeknutí se sebe samé. růstu i ubývání sil. čas mění vaše tělo. rytmus našich srdcí se podobá rytmu ročních období. postupně ztrácíte přirozený a spontánní elán vašeho mládí. Keltové vnímali rok jako kruh ročních období. Rytmus lidského srdce. Přechod od zimy k jaru patří k nejkrásnějším změnám. Když stárnete. zranitelnosti. mít nějaký zisk? To je jedna z nejvážnějších otázek. kterou nám čas působí. Protože jsme byli uhněteni z hlíny. Čas začíná požírat vaši sílu. že příroda začíná pod zmrzlým povrchem ožívat. I sobě samé předepisuje zimní spánek. vaše vlastní duše vám bude bezpečným útočištěm. dokud tento bezútěšný. černé či bílé. Zemi je darován nový život a znovu se smí odít do nádherných barev: proto jaro vnímáme . Jeden starý zenový mistr řekl. že když kvete jedna květina. tušíme. Chceme-li nalézt odpověď. máte problémy. Můžeme ze škody. z níž se ztratila tráva.Kruh přináší procesu stárnutí perspektivu. Strom shodí všechno listí a uchýlí se do vnitřní samoty. zabývejme se nejprve naší příbuzností s přírodou. Příroda léčí právě takto. což znamená. prožíváte bolest či neklid. Když vaše tělo stárne. Z úchvatné krásy a pestrobarevnosti přírody nezbývá téměř nic. Můžeme se proto mnohému naučit od těch. dokud váš život docela nepohltí. připomínající nevinné dítě. Když se na zemi objeví první květina. Když je ve vaší duši zima. tak jako se příliv zakusuje do pobřeží. Země. že život se chvěje touhou po zrození. a především vaši duši. Musíte se uchýlit do bezpečí a vyčkat. Srdce uhnětené z hlíny bije v rytmu čtyř ročních období. povahu vaší životní zkušenosti. je jaro všude. vše je pouze šedé. které se v přírodě odehrávají. byla jim vlastní nesporná intuice a hluboké poznání skryté dynamiky lidské sounáležitosti. Stárnutí je bolestivé a dojímavé.

V jistém smyslu je jaro nejmladším ročním obdobím.jako čas překypující hojnosti a naděje. protože vaše z hlíny uhnětené tělo vám bude pomáhat – jeho rytmus. Podzim v lidské duši probíhá podobně: sklízíme plody dávných událostí. Léto přechází v podzim. kdy se semena po dlouhé osamělé cestě tichem a temnotou pod povrchem země vracejí domů. V keltské kultuře byla velmi významnou událostí. Za úspěšnou a bohatou sklizeň vděčíme plodnosti země. abyste mohli být pevní. konečně v létě rozkvetl. Podstatou jara je hluboká vnitřní touha. růstu a zrání. Léto duše je časem vyrovnanosti a rovnováhy. Jaro je mladistvé. ponese vás váš vlastní duševní potenciál. kdy sklízíme plody svých životních zkušeností. který patří k mým oblíbeným ročním obdobím. ukrytý v zimě a rašící na jaře. Léto je čas slunce. prožitků a zkušeností. . Jaro ve své duši můžeme prožívat jako překrásnou dobu plnou naděje. v níž rosteme a sílíme. Nastane-li tedy ve vaší duši jaro. je to čas. Byla královnou tiché a ponuré přírody stovky milionů let předtím. než se na zemi objevila vegetace. V létě příroda hýří barvami. vyrovnaní a sebevědomí. Podzim lidského života může být dobou. kdy se touha setkává s pamětí. uvolní cestu létu. Můžete si dovolit jakkoli riskovat: stále stojíte pevně na nohou. Je na vrcholu své slávy. Sklizeň je jedním z největších svátků v roce. I náročné změny lze v tomto období provádět velmi přirozeně. kdy byste se měli pustit do nějakého nového dobrodružství. jak tajemný život roku. začít uskutečňovat nový projekt nebo provést ve svém životě významné změny. Vaše vlastní přirozenost je nosným proudem vaší existence. energie a skryté světlo vám pomohou. příslibů a možností. Když se jaro zcela rozvine. símě zaseté na jaře a odchované létem nyní přináší své plody. Nejstarším ročním obdobím je zima. Budete plout po proudu svého vlastního růstu. Cítíte. je to ta nejlepší chvíle. Je to čas. kdy se těšíme z bohaté úrody. spontánně a nenásilně. Přichází čas sklizně. Cítíte dostatek bezpečí. plné života a naděje. královsky bohatá a plná svěžesti. Zima zde byla od samého počátku. které byly kdysi zasety do hlíny našeho srdce a už si na ně sotva vzpomínáme.

protože máme dojem. se kterými se v životě setkáváme. Pomíjivost času a jeho schopnost rozkrýt tajemství mě vždy naplňovaly úctou a úžasem. Takto získáte sílu. Jediný rozdíl mezi mladíkem na vrcholu svých sil a zesláblým. Kdyby nebylo síly času. To je krásná perspektiva. co se vám stane. které stárnutí často provázejí. Dokážete-li stárnutí vidět nikoli jako postupný zánik vašeho těla. že přicházíme o svou autonomii a nezávislost. když pořádáte a shromažďujete ztracené chvíle a zážitky. jak láskyplně se vaše duše stará o vaše tělo. abyste z nich vytvořili jediný vnitřní celek. Zpravidla podzim chápeme jako období. je zdrojem velké útěchy a pocitu bezpečí. Jedno z největších tajemství. uvědomíte si. které odpovídá stáří. Podzim je časem vnitřní sklizně.Podzim a vnitřní sklizeň. V srdci se střídají čtyři roční doby. chrání a něžně objímá. Když pak sami začnete stárnout. děje se v čase a skrze čas. řídí a určuje čas. Tyto své pocity jsem vyjádřil v jedné ze svých básní. Stárnutí neznamená pouze ztrátu tělesné zdatnosti. že tělo je v duši. příchod podzimu vašeho života by vás měl naplnit tichou radostí. Vše. Básník Paul Murray mluví o okamžiku jako o „poutním místu. Budete-li tuto sklizeň chápat na pozadí rytmu ročních dob. avšak obvykle vašemu životu v určitém momentu dominuje jen jedna roční doba. Vědomí. Když tělo stárne. že lidé ve věku jejich prarodičů jsou staří jako svět. nazvané Domek: . na jejímž pozadí můžeme lépe porozumět stárnutí. nýbrž jako sklizeň vaší duše. že nyní vám budou odhaleny mnohé tajemné souvislosti vašeho duševního života. který chrání váš život. I když tělo stárne. nemohly by naše zážitky vstoupit do dveří našeho srdce. Stárnout také znamená začít vnímat posvátný kruh. Bojíme se stárnutí. slábne a churaví. Tento rámec je vaší oporou. začínáte si uvědomovat. Může v něm být současně několik období. hluboký pocit sounáležitosti a duševní vyrovnanosti. uvadá. že stárnutí je dobou velké vnitřní síly. se pak možná ztratí. zjistíte. panika a strach. duše je stále obklopuje. které vám dosud byly skryty. je tajemství času. fyzicky zchátralým starcem je čas. duševní rovnováhy a sebedůvěry. jak neuvěřitelně rychle čas utíká. Cokoli se nám přihodí. Čas objevuje a odhaluje tajemství duše. Mladým lidem se zdá. Měl by vás naplnit silou a vnuknout vám vědomí. k němuž putuji“. síly a sebejistoty.

Den vámi pohybuje jako figurkou po šachovnici. Čas plyne a bere vše s sebou.“ Pomíjivost času je síla. Nemůžete se procházet galerií své minulosti. To nám může být útěchou. Překvapivé je. co prožíváme. ty cizince. ať je sebevíc krásné a plné příslibů. Takto pomíjivost činí pouhý stín ze všeho. Lidské tělo obklopuje nicota a touto nicotou je vzdušný živel. když si řekneme: I toto pomine. Život je nesmírně nejistá a nepředvídatelná záležitost. Jste tak do dne pevně vpleteni. Udělá nám dobře. To je nezměnitelný fakt. jak pomíjí čas. a život už nemůže být krásnější. V takových nádherných chvílích či dnech si v duchu tajně říkáte: Bože. Opak však platí. Po každém jitru. když se máte dobře a jste opravdu šťastní. Vaše dny mizí tiše a navždy. Máte jej stále na očích a neopouští ani vaši mysl. Čas může být v tomto smyslu opravdu děsivý. Když se podíváte dozadu. aby posečkal: „Verweile doch. Po každém poledni přijde odpoledne. Vaše budoucnost ještě nenastala. Vaše tělo není zjevně nijak fyzicky chráněno a kdykoli se k němu může z kteréhokoli směru cokoli přiblížit. prázdný vzduch nemůže zastavit letící šípy osudu. Jedinou pevnou půdou pod nohama je přítomný okamžik. kterého milujete. stojící v řadě za sebou. Du bist so schön“ – „Trvej ještě. i toto jednou skončí. Každý den je nakonec nocí uložen k věčnému spánku. Pomíjivost činí z prožitku pouhý stín Jedním z nejbolestnějších aspektů času je jeho pomíjivost. jak se dny ztrácejí. Jste v něm a den je vám tak blízký jako vaše kůže. jsi tak krásný. proč by se u mě zastavili.Sedím za okénkem své mysli a bedlivě pozoruji míjející dny. vždy přijde poledne. To však není možné. nevidíte dny své minulosti. například jste s člověkem. . Také Faust prosil okamžik. kéž by trvalo navěky. která z každého zážitku činí přízrak. prožíváme-li něco trpkého a bolestného. Čistý. kteří nemají žádný důvod. Člověk pomíjí právě tak. někdy vás sklíčí a jindy zase pozvedne.

Zkušenost je prubířským kamenem jejich pravdivosti. obrovským vlnám mořským. názory a city zůstávají pouhým přeludem. Veliká jest. mohutnému toku řek. Paměť: Místo. které narostly v následujících stoletích. jak nesmírná je paměť. Následující pasáž je úžasným popisem vnitřního světa. a ne v něm? Jistě ne mimo. kam odchází naše minulost. co vlastně jsem. Protože tělo samotné má těsný vztah ke zrakovému smyslu. proč tedy toho nechápe? Z toho všeho mne uchvacuje veliký údiv a jímá mne hrůza. jež do sebe všechen tento čas pojala. nesmírně veliká. Jinak řečeno. Nic nepřipomíná lidskou paměť tolik jako paměť stromu. v éře renesance. V klasice je nejkrásnější evokace síly. věrohodnosti a vnitřní hloubky. kam tajně odcházejí naše ztracené dny? Jeden středověký mystik se tázal: Kam se poděje světlo. jejíž paměť sahala až do pátého století. Jmenuje se paměť. Avšak každá zkušenost se jednou stane minulostí. téměř bezměrná svatyně! Kdo dostoupí až na její dno? Jest to síla mého ducha. Tato obrovská sekvoje žila čtrnáct či patnáct století. že paměť je místem. vaše myšlenky. První vlaječka byla zapíchnuta v šestém století. Proto nás napadá vzrušující otázka: Existuje nějaké místo. až dospěly k závěru tisíciletí. ó můj Bože. v sedmnáctém a v osmnáctém století. podstaty a bohatství paměti v desáté knize Vyznání svatého Augustina. A lidé podnikají cesty. Struktura jejího kmene prozrazovala. náležející mé přirozenosti. kdy svatý Kolumba odešel na Ionu. Vzpomínám si. kde se tajně setkávají uplynulé dny Paměť je jednou z nejkrásnějších stránek duše. další pak v letokruzích.Naše kultura právem klade velký důraz na význam a posvátnost zkušenosti. moc paměti. když sfoukneme svíci? Domnívám se. že takové místo existuje. jest to prostorná. v letokruhu. často si neuvědomuje. Duch tedy jest příliš omezený. nestanou-li se částí tkaniva vaší zkušenosti. širému oceánu a pohybům . aby pochopil sám sebe! A kde jest asi to. čeho sám o sobě nechápe? Snad mimo něj. Na různých místech v něm byly zapíchnuty bílé vlaječky dokumentující stáří jednotlivých letokruhů. aby se mohli diviti horským velikánům. že jsem jednou v Přírodovědném muzeu v Londýně viděl průřez kmene obrovité kalifornské sekvoje. A přece ani sám nechápu.

Toto místo se nazývá duše. Naše doba trpí velkou amnézií. vlny.“ Stáří nám nabízí čas. kdo si nevzpomínají na minulost. Jinými slovy. jako kdybych je viděl před sebou. jsem neviděl na vlastní oči. V tomto chrámu. Tam jsou pro vás shromažďovány. tak podle toho. o čem mluvím. stresem a povrchností. Věci. je jednou z velkých bolestí naší moderní kultury. že věnujeme tak málo pozornosti paměti. Končí těmito verši: . Lidská paměť je něco jemnějšího a vytříbenějšího.“ Zatímco tedy vaše tělo stárne a slábne. dnešcích a zítřcích a které pomíjejí. jaké pocity v nás vyvolaly.hvězd – sebe však zanedbávají. vše závisí na paměti. Hovořit o paměti počítače je nesmysl. kdy můžeme v tichu a samotě navštěvovat dům své paměti. vaše duše je ve skutečnosti stále bohatší. Má svou vlastní vnitřní selektivitu a posvátnou hloubku. Protože lineární čas odchází do nenávratna. dnešcích a zítřcích. Můžete si znovu prohlédnout celou svou minulost. padají do husté a pevné sítě věčnosti v naší duši. Počítač má jistou úložnou kapacitu a schopnost vyvolat uložená data. Levinas říká: „Paměť jakožto inverze historického času je podstatou niternosti. její přirozené světlo sílí a projasňuje se. náš čas míjí ve včerejšcích. aby si ji zopakovali. (Přeložil Mikuláš Levý) Skutečnost. že všeho toho. neviděl ve své paměti uvnitř v tak velkých rozměrech. a oceán. Je zcela soukromá – patří jen jedinému člověku. Postupem času získává stále větší sebedůvěru. Je v nás však místo. Duše tedy žije především ve věčném čase. jež jsem viděl. kdybych i hory. hlubší a silnější. Americký filozof Santayana řekl: „Ti. vyznačující se spěchem. A nediví se tomu. V počítačovém průmyslu se pojmu paměť používá neprávem. řeky a hvězdy. se naše prožitky dělí do skupin jak podle své vnější podoby. které se dějí v našich včerejšcích. Vaše paměť sídlí ve vaší duši. jsou odsouzeni k tomu. které žije ve věčnosti. uchovávány a opatrovány. Skvělý básník Czesław Miłosz napsal krásnou báseň o stáří nazvanou Nová provincie. o němž jsem od jiných slyšel. jejž v lidském nitru staví naše citlivost a citovost. a přec bych o tom nemluvil.

Irsko mezitím přijalo křesťanství. každý okamžik je dlouhý jako týden. spatřil skupinu mužů stavějících kostel. navštívil místa.“ Jsem však jako ten. Dostal od nich krásného bílého koně a radu. Vyprávěli si krásný příběh o Oisínovi. Když se projížděl na svém bílém koni. jíž se říkalo zlatovlasá Niamh. jsem ochutnal. že náš lidský čas je protkán věčností. co lze v tomto životě ochutnat. aby jim jej pomohl zvednout. Když trpíte. Aby potěšil své srdce. družiny keltských válečníků. jíž nerozumí. vrásčitým starcem. Sotva se dotkl irské země. postroj praskl. Víly mu to rozmlouvaly. jakmile to však udělal. je to jeho konec. jak se daří jeho druhům z Fianny a co se děje v Irsku. protože věděly. kde dřív se svými přáteli holdoval lovu. aby mohl žít v zemi zvané Tír na n-Óg. Cítil se velmi osamělý. aby patřil na slavnost. vyprávěli staré příběhy a kde konali hrdinské skutky. V zemi Tír na n-Óg plynul Oisínův čas skutečně rychle. čas letí. a proto měl velkou sílu. Velký bílý kůň jej donesl do Irska. že sestoupí-li z koně. Pak se v něm však začala ozývat trýznivá touha po jeho starém životě. Kvalita naší zkušenosti vždy určuje aktuální rytmus času. stal se vetchým. aby z něj nesestupoval. aby jim pomohl. Vytáhl nohu z třmene a vsunul ji pod kámen. jinak že bude ztracen. Byla to velmi šťastná doba. Věděl však. zemi Éire. Tento nádherný příběh nás upozorňuje na . Začalo se mu stýskat po domově. Oisín s nimi dobře vycházel a dlouhý. na světě uplynulo několik staletí. členu Fianny. Oisín zjistil. sedlo sklouzlo a Oisín spadl na zem. Trápilo jej. Tír na n-Óg: Země mládí. Když jste šťastní a máte radost ze života. Chvíli je z dálky pozoroval a pak přijel blíž. Přesto se rozhodl k návratu. a tak se mu zdálo. Fianna dávno zanikla. Oisín odešel z Fianny.Rád bych uměl říct: „Jsem přesycen. zpívali. že zatímco žil v zemi věčného mládí. Oisín byl válečník. předlouhý čas tam šťastně žil se svou ženou Niamh Cinn Oir. že neví. kdo odhrnuje záclonu. jak se marně pokoušejí nadzvednout velký kámen. že jako bývalému obyvateli smrtelného a lineárního času mu hrozí nebezpečí a že už tam zůstane navždy. Byla to země věčného mládí. Keltové si velmi dobře uvědomovali. Nemohl to již vydržet. kde spolu hodovali. kde žil národ dobrých víl. že tam žije jen velmi krátce.

co přináší pomíjivý čas. náš život se však pomalu odvíjí v čase. Zdálo se. že zapomněl na všechno ostatní kolem sebe.koexistenci dvou časových rovin. lineárním čase. Rozloučil se tedy se svými hostiteli. ani oni nepoznávali jeho. Šel se tam podívat a zjistil. Věčnost je nekonečná přítomnost. že život ve věčném čase má odlišný rytmus. Jejich hudba byla krásnější než cokoli. že ho dobře znají. s nimiž v klášteře – jak se mu zdálo – ještě před půlhodinou bydlel. zjistil však. Tento příběh metaforickou formou sděluje. dozvěděl se. Vycházela zpoza zdi postavené kolem moře. že v jisté oblasti duše sídlí věčnost. Na konci lidského času je smrt. Rozbijete-li vílami střežený práh mezi těmito dvěma rovinami. pomíjivý lidský čas. Můj otec rád vyprávěl podobný příběh o mnichu jménem Fénix. kterého se nemůže dotknout nic. Když ptačí píseň skončila. že na tomto opuštěném místě je vesnice.“ Tato krásná věta je hluboká a působivá a pochází z De Profundis. že před mnoha a mnoha lety tajemně zmizel mnich jménem Fénix. a nevrátí-li se. měl dokonce dojem. Dostalo se mu vřelého přivítání. Vyjmenoval všechny mnichy. že mnich Fénix se ocitl ve věčnosti a žil v jejím čase. nikdo z nich tam však nebyl. třebaže v onom věčném světě. že její obyvatelé jej očekávali. z dopisu plného lásky i odpuštění člověku. podél níž nestály žádné domy. který Wilda zradil a zničil jeho existenci. který se jednoho dne v klášteře modlil z breviáře. že na něj doma čekají. I následující příběh ukazuje. sonetu: . vzal breviář a šel mezi ostatní mnichy. ztroskotáte v pozemském. Je v nás místo. Čas věčnosti. předložili mu vynikající jídlo a pití. Vtom začal zpívat nějaký ptáček a mnich se do jeho zpěvu tak zaposlouchal. Náhle uslyšel nádhernou hudbu. Jednou v noci jistý člověk z naší vesnice jel na kole domů po silnici. Když přišel domů. Pak si vzpomněl. že byl pryč dva týdny. Čas věčnosti se pohybuje v jiném rytmu než normální. Fantastické keltské příběhy svědčí o tom. Když se mnichové podívali do análů. co kdy slyšel. Oscar Wilde napsal: „Naše myšlení se děje ve věčnosti. O zběsilém letu kalendářního času píše Shakespeare ve svém 60. Strávil s nimi několik hodin a cítil se velmi šťastný. že žádného z nich nepoznává. budou ho hledat. našli tam zmínku o tom. světě nadpřirozených bytostí mu to připadalo jako půlhodina.

i doby nesnází. v níž je opatrováno vše. kdy se vracíte zpět ke své hlubší přirozenosti. v němž vás tiše očekávají všechny vaše uplynulé dny. Večer jsou žhavé uhlíky zasypány popelem. úlomky vašich životů se spojí v jejich celek. Jejich spiritualita zná mnoho modliteb pro různé příležitosti. kdy vaše duše rostla a tříbila se.Jak vlna za vlnou. kdy vcházíte do chrámu své paměti. znovu prožít dny. nýbrž klidně žijí vedle sebe. To je velká útěcha: Nic z toho. co se v čase odehraje. Nic se zde neztratí. která byla zároveň pohanskou bohyní a křesťanskou světicí. V chrámu vaší paměti zůstává vše uchováno. Takto se vnitřně sjednotíte a získáte novou sílu. se hrnou stále jiné a všechny řítí se ve věčném spěchu vpřed. Keltské příběhy nás upozorňují na skutečnost. Pohanský a křesťanský svět spolu v irské duši nebojují. Proto se ve stáří můžete vracet do své minulosti. Nic zde není zapomenuto. kdy jste byli šťastní. modlitby přednášené při rozdělávání ohně i při jeho zhášení. Pro Kelty byla idea paměti velmi důležitá. jež k břehům v dálce plyne. co se vám v životě přihodí. jež minuly. Existuje krásná modlitba za ty. Tato krásná modlitba za krb připomíná význam paměti: . Stáří je časem. rovnováhu a pocit sounáležitosti. (Přeložil Jan Vladislav) Duše jako chrám paměti. Ráno se může z dosud žhavých uhlíků znovu rozdělat oheň. Když přijde stáří. aby byl omezen přístup vzduchu. které pro vás byly v uspěchaných dobách nedostupné. Obrací se ke svaté Brigitě. můžete procházet chrámem své paměti. kdo udržují oheň v krbu. že čas jakožto rytmus duše má věčnou dimenzi. nezmizí do nenávratna. čas životní sklizně. V její osobě se tyto dva světy snadno a přirozeně setkávají. Existují zvláštní modlitby za krb. jdou naše minuty vstříc konci – děsný let! Za ty.

mocné pramatky. Integrace vás navrací sobě samému. shromáždi nás pod svůj plášť a obnov naši paměť Matky našich matek. a ani si to neuvědomujeme. veďte naše ruce. ochraňuj nás. Co není integrováno. co se odehrává v čase. Kéž nás Brigitino srdce ochraňuje před škodou.Zahal nás svým pláštěm. Vstoupit do . Z této modlitby je zřejmé. Během jediného dne se nám toho přihodí tolik. celý tento den a noc. mohli byste tím strávit celý zbytek života. ve dne i v noci. rozsvěcí světlo. Brigito. od jitra až do soumraku. jak se rozžíhá oheň v krbu. Bez této integrace je úplný návrat k sobě samému nemyslitelný. Camus výstižně řekl. jak kruh paměti láskyplně sjednocuje vše. paní beránků. naše dlaně ve vašich Kéž nás Brigitin plášť zahaluje. strážkyně krbu. V ideálním případě se stáří může stát dobou. že si Keltové uvědomovali. někdy se z této roztříštěnosti může vyvinout vážný vnitřní konflikt. jak se uchovává jeho jas. připomeňte nám. kdy navštěvujete chrám své paměti a integrujete do svého života. jak se udržuje jeho plamen. od soumraku do jitra. zmatkem a zlem. zapal v nás oheň. zůstává roztříštěno. Kéž nás Brigitina paměť učí. co potřebuje být integrováno. V každém člověku je toho tolik. že kdybyste chtěli dešifrovat všechny dimenze jednoho dne svého života ve světě. vaše dlaně na našich.

Každý z nás smí vést takový vnitřní život. kterou věnujete svým ranám. Tyto oblasti. neuvědomujeme si však jejich smysl. Po vnitřní sklizni volají především ty oblasti vašeho života. Je to část procesu reflexe. Duše má totiž svůj vlastní rytmus uzdravování. To platí zvlášť pro ty skutečnosti vašeho života. Existuje však i méně násilná cesta. Nejvíce se ale musíte věnovat svým vnitřním zraněním. dokud nebudete celí poseti ranami jako Job. znamená to uvědomit si a integrovat vše. Existují dva způsoby. co jste prožili. která se vrací zpět k momentu zranění a otvírá vaši ránu. Lidské srdce hledá smysl věcí. S. aby i jejich ovoce bylo sklizeno. jakými to lze provést. Stáří je čas. vaše duše se stane jednou velkou naříkající ránou. co se vám přihodilo. je zaséváním zkušeností. že je budete soustavně otvírat. Mnoho terapeutických směrů jde proti proudu uzdravovacího procesu. můžete si sestavit seznam svých zranění a příštích třicet let věnovat tomu. Eliot – máme sice zkušenosti. do vaší duše. To znamená. Začnete je hodnotit. Stejně důležité je. My všichni máme spoustu zkušeností. dělit je do skupin a vytvářet z nich vyšší celky. co prožíváte. Soucit se sebou samým a umění vnitřní sklizně. a sklízí se málo. . Musíte znovu trpět a naříkat. která je však zároveň nebezpečná. znamená získat vnitřní celistvost a objevit ve své vlastní duši bezpečné útočiště. který dává zkušenosti její hloubku. a museli jste s nimi bojovat. které pro vás byly hodně těžké. V biblické knize proroka Agea se krásně říká: „Sejete mnoho. kterým jste dřív nevěnovali dost své pozornosti. která je nutno vyléčit. Proto bychom k sobě měli přistupovat velmi jemně a něžně. Teprve potom mohou vyjít z exilu vašeho nezájmu a vstoupit do chrámu sounáležitosti. kdy se můžete učit sklízet úrodu svého nitra.chrámu paměti neznamená pouze vrátit se do minulosti. Mnohé vaše rány jsou tedy již velmi dobře uzdraveny a neměli byste je znovu otvírat. vědomí smyslu nám dává pocit bezpečí. které jste vždy spíše zanedbávali. Soustředíte-li se takto na své rány.“ Všechno. Smysl je bratr zkušenosti a uvědomit si smysl toho. Ale jestli chcete. Můžete jít cestou analýzy. v tomto směru máme úžasnou svobodu. že skutečně začnete zkoumat a třídit ovoce svých životních zkušeností. abyste tyto zkušenosti dokázali sklidit. nutně potřebují. a tou je pozornost. ale – jak říká T. jaký chce.

sami k sobě jsou však neobyčejně tvrdí. kdy je člověk více zranitelný. na která byste se jinak nedostali. a pak je jemně a pozorně ošetřit. Nejcennějšími momenty v životě duše bývají často naše chyby. Jedním z kreativních přístupů k těmto zraněným oblastem je soucit. vše se dá samo do pořádku. Pokud jste ji během svého života soustavně neničili. jak řekl jeden básník. Moc se mi líbí myšlenka Blaise Pascala. Dovedly vás k místům. Jiné aspekty života však naléhavě volají po vaší pozornosti. Z tohoto hlediska může být stáří dobou velké vnitřní křehkosti a zranitelnosti. To je umění duchovního nevměšování. že v těžkých časech byste měli v srdci vždycky mít něco krásného. Když se v chrámu paměti dotýkáte svých starých ran. kterých tak jako tak upřímně litujete. Jestliže se k této konfiguraci své duše přiblížíte se srdcem plným odpuštění. neměli byste se obviňovat za svá dávná pochybení. Když si odpustíte. Musíte důvěřovat svému tajemnému vnitřnímu hlasu. ale zvolit spíše jemný. kdy se cítíte zranitelní. která místa ve své duši byste měli navštívit. se o sebe musíte opravdu dobře starat. Vaše duše vás v každém okamžiku chrání. abyste jako jejich správci přišli a sklidili jejich úrodu. Své duševní procesy byste neměli hodnotit kvantitativně. .Součástí duchovní moudrosti je. Měli byste svým chybám a zraněním věnovat láskyplnou pozornost a projevit jim svůj soucit. Dopřejete-li své duši toto vlídné světlo. Možná. vaše nitro se jakoby zázrakem uzdraví. duchovní přístup. Pronikavé světlo analýzy může být pro vaši duši a paměť velmi destruktivní. Někdy člověku právě takové chyby překvapivě pomohou vyrůst. zvláště ve stáří. kdybyste si osvojili schopnost hlubokého soucitu se sebou samými. Opustíte exil své bolesti a vejdete do radosti vnitřní sounáležitosti. kde jsou takové staré rány. který vám napoví. nás na konci zachrání právě krása. touží po tom. vaše vnitřní rány se začnou hojit. Právě v obtížných dobách. Nechte svou duši. Toto umění integrace je velmi vzácné. Mít v srdci stále něco krásného. Bylo by dobré. Mnoho starých lidí podléhá úzkosti a starostem. bude o vás nyní pozorně pečovat. abyste některé aspekty svého života dokázali nechat být. aby klidně žila svůj vlastní život. Pokuste se vrátit ke svému tehdejšímu rytmu. Někteří lidé dovedou hluboce cítit s druhými. V chrámu své paměti se můžete pokusit rozeznat.

jakou my ukazujeme jemu. že se na všechno dívala černě. jako by se chtěla roztančit. čeho je nám třeba. že se vás dotkla milost. je vám hezky a připadáte si dobří. Zkušení lidé vědí. Někdy se podívají dolů a spatří vás. zažili jste nesčetné nezdary a zklamání. ale že přese všechno věří v dobro. aby se zabydlely ve vaší mysli. První nevinnost je založena na naivní důvěře a nevědomosti dětství. Poznali jste temné stránky života. ve vašem srdci je stále radost. Jinými slovy. ale jak asi bude zítra?“ Nedokázala se radovat z krásy současného dne. Když pohlédnete do jasných očí starého člověka. že život nám ukazuje takovou tvář. Neznamená to. která byla neblaze proslulá tím. Mnoho problémů bychom nemuseli mít. pravdu a krásu. budeme obdařeni vším. Pokud zanedbáváte svou duši. Máme-li v srdci naději a slitovnou lásku. kdybychom si je sami nepřivolali svým pesimismem. jejichž tváře jsou zbrázděny vráskami a poznamenány jejich těžkým údělem. protože už teď si dělala starosti kvůli zítřku. že by se u vás mohla na týden. často na sebe berou duchovní formu. nic těmto strastem poletujícím kolem vás nebrání. Čím déle je zde necháte bydlet. máte dojem. . když už toho máte hodně za sebou.Vaši budoucnost utvářejí vaše představy o ní. Možná. Jednoho krásného májového rána ji potkal soused. která je vaší přirozenou ochranou. jas a naděje. Stáří je časem druhé nevinnosti. Vždycky měla na jazyku něco nepříjemného. květiny kvetly a příroda vypadala. Řekl jí: „Bože. viďte. Napadne je. Slunce svítilo. Jeden můj přítel v Corku žil vedle staré paní. Druhá nevinnost přichází později. mají v očích překrásné světlo – světlo nevinnosti. jak jste zachmuření a otrávení. naše očekávání pomáhají tvořit budoucnost. to je ale nádherné ráno. Někteří staří lidé. že nic neprožili. že ve vzduchu kolem nás poletují malá hejna různých trápení. Strasti nejsou jen konstelací duše či vědomí. Avšak přestože dobře víte o všem neblahém. co může člověka potkat. tím hůř se jich budete později zbavovat. Marie!“ Odpověděla mu: „No to vidím. na pár měsíců nebo třeba i na rok ubytovat.

Dnes už vím. Je to můj život a cokoli zlého se mi stalo. V jistém smyslu minulost nepominula: je ukryta ve vaší paměti.Pole plné světla. Často litujeme toho. při kterém můžete mít pocit. než jaká ve skutečnosti byla. Jmenuje se Pole plné světla: Jednou jsem si všiml zvláštního světla. která vás zve. v utrpení. Čeká zde na vás dokonce i vaše budoucnost. Často se jí nedařilo a pronásledoval ji problém za problémem. ani nepláče po dávné minulosti. Thomas napsal překrásnou báseň o ohlédnutí za uplynulým životem. Jádrem této krásné básně je keltská představa o čase. Někdy jsou obtíže tím nejlepším přítelem naší duše. Odbočit a jít za jasem. Jednou mi řekla: „Ničeho nelituji. nebo litujete něčeho. a vzpomínáme na minulost docela jinak. dokázala nalézt skryté poklady. je lítost. čeho bychom litovat vůbec nemuseli. Život znamená odbočit. tak jako Mojžíš odbočil k hořícímu keři.“ Pohlížela na svou minulost z úchvatné perspektivy. Váš čas není jen minulost nebo budoucnost. že za tuto perlu musím dát všechno. vždy se za tím skrývalo něco světlého. Jedním z nejdestruktivnějších postojů. perla veliké hodnoty. co tak zářilo. Velšský básník R. Píseň Edith Piaf Je ne regrette rien je nádherná právě svobodným a statečným přijetím minulosti. byl poklad. jenž se zdá být pomíjivý jako vaše mládí. která čeká na váš návrat. které zářilo v poli. Život neprahne po vzdálené budoucnosti. S. které můžete ke své minulosti či ke svým vzpomínkám zaujmout. které musela prožít. Čas je ve skutečnosti sémě věčnosti. . co mám. Avšak to. co jste neudělali. která v životě hodně zkusila. Znám jednu úžasnou ženu. Šel jsem dál svou cestou a pustil jsem to z hlavy. přitom je to však věčnost. že jste o něco přišli. abychom viděli zázrak. Všechen váš pozemský čas obývá kruh vaší duše.

. Jste tak mladí.“ Mnoho lidí jde jiným směrem. Může se stát. A naopak. Právě takto můžete ve svém životě prožívat věčnost.Srdce plné touhy nestárne. Znám několik mladých lidí. vaše údy zeslábnou. kterým je osmnáct či dvacet let. vaše pohyby se zpomalí a váš život se nakonec uzavře. nikdo vám nebude moci vaše mládí vzít. Je příjemné to o sobě vědět. V mládí se obyčejně moc nezabýváme reflexemi. musí jít nejdřív do vesnice. ale mám namířeno na druhou stranu. Můj bratr mu jednou zastavil a chtěl ho svézt. I když vaše tvář zestárne. Zkoušíte všechno a vůbec nevíte. jež vás obklopuje a jež přebývá i ve vašem nitru. Chcete všechno. která leží na opačné straně. Je velmi osvěžující potkat starého člověka. cítíte. Když se tam chce svézt stopem. jak se cítíte. Proto Goethe řekl. znám také několik velmi starých lidí. než kam míří jejich život. stárneme. Když bude vaše duše vroucná a plná touhy. které vám život nabízí. Věk není závislý na chronologickém čase. Je to spíš otázka osobního temperamentu. jsou však tak vážní. V jejich přítomnosti je vám lehko u srdce a chce se vám smát. Někdy je ve velmi starém těle neuvěřitelně mladá a vášnivá duše. abychom integrovali a usmířili všechny rozmanité cesty. Staří lidé jsou často dojemně něžní. Jeden můj soused má velké problémy s alkoholem. že z nich vyzařuje jakési světlo. žijete velmi intenzivně a milujete dobrodružství. Stáří je pro nás příležitostí. kterou cestou byste se nakonec měli dát. Můj soused to však odmítl se slovy: „Jdu sice tudy. zasmušilí a pesimističtí. a to hned. Rádi byste využili všech možností. Když jste mladí. jako by jim bylo devadesát. stále je zde místo ve vaší duši. na které čas nemůže mít žádný vliv. po kterých jsme kdy šli. Bylo by smutné. Jak jde čas. kdyby se vám na vaší životní cestě nepodařilo setkat s věčností. Když se s nimi setkáte. že v našem srdci znovu procitne touha a objeví se před námi překvapivé možnosti. kteří jsou samá legrace a šibalství. který zůstal věrný nespoutanosti a síle života. Nejbližší hospoda je v nedalekém městě. tohoto místa v duši se však čas nemůže dotknout. které náleží věčnosti. že mládí je pro mladé lidi škoda. Něco podobného říká trochu formálněji Mistr Eckhart: V duši je místo.

Moderní společnost klade velký důraz na image a fyzickou sílu. někdo vyřkl moje jméno! Kdo mě hledá v tomto času? Je to dívka. Naše představa o kráse je omezená. To však nemá nic společného s krásou. které jim mají zaručit mladistvé vzezření. Někdy ve staré tváři vidíte světlo. . Všichni se snaží vypadat mladě. Vandroval jsem dlouhé roky. Naším domovem se stane slunce – nebo luna sladká. Staří lidé se v ní proto často ocitají na vedlejší koleji. ale z hlubin duše – to je pravá krása. jasu… Ve vzduchu se rozplynula. vyšel jsem si do háječku. V srdcích starých lidí stále hoří oheň touhy. Skutečná krása je světlo. Existuje celý kult mládí. Těžko najít lepší jídlo. protože krásu redukujeme na dobrý vzhled. rychlostí a změnou. nechávají si vypínat kůži na obličeji a podstupují nejrůznější zákroky. Vděčně jsem jej sundal z vlasce: břicho. zachycuje Yeatsova báseň Píseň toulavého Aenguse. Tu však slyším tichý hlásek. nebo víla? Plná třpytu. netoužil po žádné paní. stále se žene vpřed. Takovou vnitřní krásu. Když se rozsvítily hvězdy. které nevychází z jejích rysů. image. Chtěl bych ji i její něžné milování. Teď jsem jiný. zalesklo se můry křídlo. Když v mé duši vzplála touha. potok daroval mi pstruha. budeš spokojeno.Oheň touhy. přivázal naň bobulečku. které vyzařuje z nitra. Dříve byla starým lidem projevována úcta. Moderní kultura je posedlá vnějškovostí. světla. oloupal jsem pružný proutek. protože byli chápáni jako nositelé moudrosti. která spočívá v touze a nadšení se.

navštívili řadu míst. T. že máte víc času na to. S. rodina. a v čase. Tyto skutečnosti se pro vás mohou stát skutečným darem a požehnáním. to vše se od vás začíná nenápadně vzdalovat. Mnoho lidí na svou duši během života úplně zapomene. protože jsme příliš roztěkaní. sami sebe však vůbec neznají. umějí si s lecčím poradit. práce. jsou odborníky ve svém oboru. Eliot krásně napsal: A na konci všech našich cest dojdeme k místu. Vrátíte se k sobě samému. že mnoho našich velkých problémů je způsobeno tím. odkud jsme vyšli. který právě probíhá. Často si vůbec neuvědomujeme. a měli udělat. Většinou spěcháme a máme hlavu plnou starostí. že klid je váš dobrý přítel. zjistíte. která vás těšila. Jen málo lidí dokáže žít přítomným okamžikem. Stárnutí: Nová samota Možná se bojíte stárnutí. abyste mohli žít klidně. co neudělali. společenské role. Do vašeho života vstupuje ticho a samota.Budeme spolu. přistoupíte-li k nim tvořivě. Jiné lidi děsí budoucnost. Znají mnoho lidí. Klid udělá dobře vaší zanedbávané duši. Pascal řekl. všechno to. a konečně se s ním seznámíme. Na stáří je krásné mimo jiné i to. které jste hráli. jaké poklady jsou v našem životě skryty. co by mohlo přijít. Stáří může být obdobím zrání. kdy se – možná poprvé – skutečně setkáte se sebou samými. kterou jste založili. dá-li nebe. Pomůže vám poskládat úlomky vašeho života a vyléčit vaše vnitřní zranění. Stále myslíme na spoustu různých věcí. očesávat v ráji jabka. Mnoho lidí pronásleduje minulost. Pro duši jsou klid a ticho životně důležité. . Stane-li se ve stáří váš život klidnějším. kterou vám může přinést. Váš aktivní život. protože máte strach ze samoty. Takoví lidé jsou vězni své minulosti. mají strach z toho. kde stojíme. že nedovedeme sedět klidně na místě. Málokdy jsme skutečně přítomni na místě. Nic z toho vás ale nemusí děsit.

Dlouho plakal. Můžete znát mnoho faktů o okolním světě i sami o sobě. Moudrost jako duševní vyrovnanost a pohoda Moudrost je dalším atributem stáří. Když máte pocit. tato zkušenost jej velmi obohatila. Jeden můj starý přítel z Connemary mi o osamělosti řekl: „Is poll dubh dóite é an t-uaigness. Naše kultura vyznává kult informace. už někdo napsal knihu. Celou jeho bytost okamžitě zalila svíravá bolest. jaký Němci kladou na pořádek a vnější zdání. že si ji plně prožije. mi vyprávěl o svém boji se steskem. ale když ji nepřijmeš.“ Osamělosti se nemusíme bát. Přestože to bylo drásavé. Osamělost se stala přirozenou součástí jeho života. kterou získali mnohaletou životní zkušeností. otevře se před námi cesta k vnitřní svobodě. Když svému smutku dovolil. Necítil se v Německu dobře. Cítil se jako nejopuštěnější sirotek ve vesmíru. kterou si i vy sami uvědomujete a jež je ve vás otisknuta mnohem hlouběji. což znamená: „Osamělost je moc škaredá věc. že sami sebe znáte až do nejmenších podrobností. Když sestoupil na dno své osamělosti. V zimě dostal chřipku a dlouho potlačovaný stesk se mohl rozvinout v plné síle. existuje však pravda. přijal ji a spřátelil se s ní. Stáří vám daruje dostatek času a příležitostí k lepšímu poznání sebe samých. Už se v Německu nikdy necítil osamělý. Cítil se velmi osamělý. Ale mezi vědomostmi a moudrostí je obrovský rozdíl. něco se v jeho nitru změnilo. Je to umění žít v souladu s rytmem své . Když se s ní smíříme. Oplakával všechny dny svého dosavadního života. který žil nějakou dobu v Německu. ach má dhúnann tú suas é. Nikdy nebyly informace tak snadno dostupné jako dnes. ve skutečnosti se neznáte vůbec. aby protrhl hráz sebeovládání. Osamělost je velice bolestná. kdy se cítil sám. rozhodl se. připravuješ se tím zároveň o mnoho cenného. aby se svou osamělostí bojoval. Špatně snášel německou národní povahu i německé společenské struktury a nelíbil se mu přehnaný důraz. kterou můžete prožívat jako osamělost. Stáří však přináší také samotu. dúnfaidh tú amach go leor eile atá go h-álainn chomh maith“. Jeden můj přítel. avšak namísto toho. nač si jen vzpomeneme. Moudrost znamená mít hluboké poznání.Osamělost: Klíč k odvaze. O všem. V dávných dobách byli staří lidé s úctou nazýváni „starší“ a byli vyhledáváni pro svou moudrost. získal vnitřní svobodu. Posadil se do křesla a pozval všechen svůj vnitřní smutek do svého vědomí.

Tradiční úcta k moudrosti se později stala součástí irského monastismu. svého života a Boží skutečnosti. totéž samozřejmě platilo i pro staré Iry. která dokáže smiřovat poznané s nepoznaným. ze kterého vyrostla scholastika a celá nádherná středověká kultura. V galwayském hrabství zase chodili za ženou. kreativní. Jejich dílo bylo základem. které říkali Biddy Early. jež je dobou sklizně životních zkušeností. moudrost a vize jsou sestry. Stáří je soumrak života. Máte dojem. Například v clarském hrabství to byla vědma. Naší společnosti by velmi prospělo. každá barva má úžasnou . že mnohé z proslulých moudrých osob byly ženy. kdyby dokázala naslouchat starým lidem a otevřela se jejich moudrosti. „kantorka Early“. Za dávných časů žil v každém irském kraji někdo. Západní pobřeží Irska je proslulé svým magickým světlem. které byly celý den překryty intenzivním bílým světlem. Jen sklizená úroda duše je naším průvodcem při návratu do příbytku jednoty a sounáležitosti. Protože původně žili v matriarchátu. Moudrost tedy znamená mít odvahu objevovat dosud nepoznané. Když si někdo s něčím nevěděl rady nebo mu dělala starosti jeho budoucnost. Koneckonců. která jim pomohla znovu navázat spojení s vlastním životem. koho lidé ctili pro jeho moudrost. konečně odvážily ukázat ve své pravé podobě. bylo zcela přirozené. Z úrody rozptýlené na polích nemáme žádný užitek. Za soumraku zde můžete pozorovat překrásné barvy. radost s bolestí. Je to schopnost stále znovu sjednocovat svůj život.vlastní duše. obvykle se šel poradit s některou z těchto moudrých osob. kritický a prorocký aspekt vizí pramení ze stejného zřídla jako moudrost. Keltové si vždy velmi vážili moudrosti. Starý člověk je pokladnice nedocenitelné životní moudrosti. Moudrost je tedy umění vnitřní rovnováhy. jako by se barvy. Stáří a poklady soumraku. Moudrost je často spojována se stářím. prohloubit jej a ochránit před bezprostředně hrozícím nebezpečím. které se říkalo Cailleach an Clochain čili stařena z Clifdenu. Moudrost je cesta do hlubin tajemství a tajemství je naším nejbližším přítelem. Mnoho malířů sem jezdí právě kvůli tomuto světlu. která jí může pomoci nalézt ideální vizi její budoucnosti. kteří se zřizováním nesčetných středisek vzdělanosti po celé Evropě zasloužili o recivilizaci tohoto kontinentu. V temném středověku to byli právě irští mniši.

To. oni s ní však špatně naložili. Taková zbytečná břemena se vám možná ve stáří podaří setřást. Tak důstojně a krásně se s námi loučí den. pomoz mi. Lidé. začínáte si konečně uvědomovat. Nejsme schopni poodstoupit. Stejně tak neznáme ani svou vlastní hodnotu. Když se vaše mysl ve stáří zklidní. schová se před vámi. zázrak krásy a barevnosti.hloubku. V tomto období svého života můžete odčinit škodu. kde se k vám možná přiblíží vaše plachá duše. Namíříte-li na ni neonové světlo analýzy. že jsem tento kříž tak dlouho nesl. kteří si celé roky vlastnoručně vyrábějí tíživé břímě. hloubku její touhy a bohatství jejích možností. která si sami vymysleli a vyrobili. Jeho „sbohem“ je právě soumrak. Světlo neumírá. Skvěle o tom píše vynikající mexický básník Octavio Paz: . Přesné vnímání je velká výsada. Soumrak nás láskyplně připravuje na noc. Tajemství vaší duše vám možná poodhalí teprve tlumené světlo soumraku. kdo jste. To je ale nesmysl. Stáří vás může obdarovat jasným a zřetelným vnímáním. Ta největší břemena si často vyrábíme sami. Když Bůh z nebe vidí lidi nesoucí břemena. Jeho krásné barvy se vlévají do noci. často vůbec nevidíte. určitě si říká: Jak si jen mohou myslet. aby ji pro nás zútulnily. že takový úděl jsem jim připravil já? Mají přece bezpočet možností. budete-li si to přát. podívat se na ně nezaujatě a objevit jejich skutečnou hodnotu. co vám život dal a co jste vy dali jemu. a vy konečně poznáte její krásu. která jste s sebou vláčeli po mnoho těžkých let. Ve stáří se nám zjevují mnohé poklady. ale mnoho jste si jich vyrobili a naložili sami. Mírné světlo soumraku je práh. Bože. Proto tak často nedokážeme docenit lidi ve svém nejbližším okolí. Stáří a svoboda. často říkají: Je to můj kříž. co je ve vaší těsné blízkosti. že si položíte otázku: Co je to vlastně za břemena. získáte velkou vnitřní svobodu a duševní lehkost. Ve stáří můžete ze svých zad shodit zbytečná břemena. která s sebou vleču? Některá z nich k vám nutně patří. protože jsme sami sobě příliš blízko a v každodenním chvatu nedovedeme vybočit z ustáleného duševního stereotypu. dal jsem jim svobodu. kterou jste své duši způsobili v dřívějších letech. o kterých jsme dosud netušili. Můžete začít tím. Svoboda může být jedním z nádherných plodů stáří. skrývá se jen pod plášť hvězdné oblohy. Když se jich zbavíte. Snad mě Bůh odmění za to.

Kéž Ti Bůh žehná a kéž v sobě objevíš hlubokou lásku k sobě samému. jak velká je tvá lidská důstojnost. jež v ní přebývá. Tisíce let jsem si tupil zuby a lámal nehty. které jsem v první polovině života postavil mezi sebe a světlo. A nyní. když mi krvácejí dlaně a zuby se viklají. kéž jsi obdařen moudrostí a kéž tvá duše nahlédne. Kéž se rozhodneš dobře sklidit úrodu svého života. Kéž si uvědomuješ. postupuji každý rok o pouhé milimetry. Kéž o tebe pečuje světlo tvé duše. jak jsi svobodný. Celou druhou polovinu svého života jsem strávil lámáním kamenů. vyrážením dveří: stále jen odklízím překážky. a především kéž je ti dáno poznat krásu své duše a světlo věčnosti. když se zalykám žízní a dusí mě prach. jak krásný je čas sklizně. . kéž poznáš. vyléčit svá zranění a přijmout je do své duše. provrtáváním zdí. kde je světlo a čerstvý vzduch. Požehnání stáří. abych se dostal na druhou stranu.Namáhavě si prorážím cestu skálou. kéž se všechny tvé starosti o budoucnost a obavy ze stárnutí promění. ustávám na chvíli ve své práci a přemítám o svém konání.

Je zde společník. Tento negativismus vás vzdaluje od vaší vlastní lásky a vroucnosti. Ať jste sami. bohužel jsem si to však neuvědomoval. I tehdy. Jeho cílem je udělat z vás cizince ve vašem vlastním životě. co nás ustavičně táhne k zemi a vzdaluje nás od světla. vzpomenou si na staré dobré časy a řeknou vám: „Víte. jež se snaží narušit vaše vědomí sounáležitosti se světem. vyšel z lůna vaší matky spolu s vámi. možná jste si jeho přítomnost ještě nikdy neuvědomili. Smrt je věrnou družkou života jak vašeho těla. ale vůbec si to neuvědomují. bere na sebe rozmanité převleky. Negativismus je jako puchýř na našem životě. Negativismus je tváří a silou vaší vlastní smrti. Jakým způsobem se smrt manifestuje v naší každodenní zkušenosti? Setkáváme se s ní v těch oblastech našeho života. Jmenuje se smrt. a jej si nikdo nevšiml. nebo máte společnost. může být proměněn. Toto světlo vás postupně zbaví všeho . tento druh vás nikdy neopouští. Jednou z tváří smrti je negativismus. kde jsme zranitelní. Je v nás cosi těžkého. Když jste se narodili. Smrt: Horizont je u pramene.“ Tváře smrti v každodenním životě. kde trpíme nebo jsme negativističtí. že povede-li se jim později hůř. Necháte-li však na něj zářit světlo své duše. Je omyl myslet si. Být negativistický znamená propadnout ponurému fantomu. který provází každou lidskou bytost. všichni se však zajímali jen o vás. Vaše fyzická smrt není než završení procesu. Proměna tohoto negativismu je jedním z našich trvalých úkolů v rámci poetiky růstu či duchovního života. křehcí. Může se stát. Po své životní cestě nekráčíte sami. Neznámý společník. byl jsem tenkrát opravdu šťastný. který vás provází v každém okamžiku vašeho života. že smrt přichází teprve na konci života. můžete sami sobě docela obstojně ubližovat. Třebaže je stále vedle vás. Někteří lidé žijí báječné životy. Ví o každé vaší myšlence i pocitu. na němž váš neviditelný společník pracoval již od vašeho narození. tak i vaší duše.Kapitola šestá. když se vám všechno daří.

Mnoho lidí se například děsí představy. Ponecháte-li věcem volný průběh. a snaží se mít průběh své životní cesty stále plně pod kontrolou. co je skutečné. její tvář budete dávno důvěrně znát. . je stěží možné tuto kontrolu udržet. Život lze kontrolovat pouze částečně a dočasně. Strach má mnoho různých úrovní. nebude pro vás na konci vašeho putování fyzická smrt cizincem. s jeho rozmanitými projevy se setkáváme den co den. Pak už vám to nikdy nikdo nemůže vzít. po čem hluboce toužíte a co k vám opravdu patří. Uvíznete v pasti stálé obrany. Mystikové vždy věděli. která by dokázala tak rychle připravit člověka o klid a zničit jeho štěstí. kdo dovede svůj strach pojmenovat a pracovat s ním jako se silou. kterou jste opevnili svůj život. Jinou tváří smrti je strach. Jedním z nejvýraznějších aspektů strachu je jeho zvláštní schopnost zkreslit a překroutit to. co má skutečnou váhu. že máme-li se do božské skutečnosti ve svém nitru ponořit hlouběji. hlubší a bohatší. Avšak příliš mnoho kontroly působí destruktivně. je mnohem větší. Vše nepodstatné a umělé. který vás násilím připraví o život. kdo ví. Protože jste překonali strach. Skutečnost. zvláště pak v momentu smrti. v čem spočívá jeho negativismus. je třeba se odpoutat a zaujmout odstup od okolního dění. s nímž jste se setkali na nejhlubší rovině své vlastní přirozenosti. Moudrý je ten. Neexistuje duše. na čem jste dosud zoufale lpěli. která vám byla určena. vstupujete do světla této plnější skutečnosti. Rádi organizují i životy druhých lidí. je statečný. přijde a usídlí se natrvalo ve vašem srdci. budete ohromeni. kreativity a růstu. V čase bolesti. která se nalézá za naším negativismem. jak to prohloubí a obohatí váš život. stane motorem vaší vnitřní obnovy. které lze využít k podnícení kreativity a růstu.tíživého a bolestivého. Nakonec se to. Tento úkol leží před každým z nás. Ten. že by mohli nechat svůj život jen tak volně plynout. Nevím o žádné jiné síle. Nic v jejich životě se nesmí stát náhodou. Pokud na proměně tváře své vlastní smrti soustavně pracujete. Tím se můžete připravit o mnohá požehnání. která by strach nikdy nepoznala. Když pracujete na proměně svého negativismu. přitom se mu však nepoddává. od vás velmi rychle odstoupí a to. smrt se stala vaším celoživotním přítelem. co jste dosud pokládali za negativní stránku své osobnosti.

Mnoho lidí se bojí být sami sebou a jejich životy jsou tímto strachem neblaze poznamenány. Jste vyrovnaný. který bychom měli objevit a naplnit. Pocítil hlubokou úlevu nad tím. Když na něj namíříte tuto jedinou otázku. Váš strach přestává být vyživován temnou mocí neznámého. Jedním ze způsobů. získáváte zpět sílu. je překonat svůj strach. jak se lze vyrovnat s fenoménem a mocí smrti. přesné pojmenování je jeho úhlavní nepřítel. Jaké z tohoto příběhu plyne poučení? Že existují neškodné věci. pokládám za velmi užitečné položit si otázku. . Je to osvobozující otázka. Nejlepší historka o strachu. co vás děsí. Muž stál celou noc strnule v rohu kobky a bál se i dýchat. Ani o samotě nemají odvahu setkat se sami se sebou. které se povalují v mnoha koutech naší mysli. že tento svůj osud mineme a budeme umírat vnitřním hladem. Když dokážete dát svému strachu jméno. Když mám z něčeho strach nebo pociťuji úzkost. Život je velmi krátký a každý z nás má svůj vlastní. naučíte se nebát se své vlastní přirozenosti. ale kousek starého provazu. klidný a sebejistý. kterou jsem kdy slyšel. had by jej zabil. Pak světla přibylo a on poznal. Sladíte se s rytmem své duše a od tohoto momentu žijete na své vlastní půdě. kde byl kromě něj samotného také jedovatý had. smrští se do proporcí. Strávit svůj život budováním osobnosti. o kterou vás strach okrádal. Když do kobky vnikly první sluneční paprsky. protože pak – jak předpokládají – budou všeobecně akceptováni či dokonce obdivováni. Snaží se být pečliví a opatrní. začne se zmenšovat. může se stát. podobné kouskům starého provazu. Naše úzkostlivost je dokáže zpracovávat tak dlouho. Máme-li strach být sami sebou. Když začnete přijímat a milovat sám sebe. je starý indický příběh o muži. který byl odsouzen k tomu. že v rohu kobky neleží had. je marné a neplodné. které jste schopni zvládnout. aby strávil noc v kobce. co vypadalo jako had. Avšak jednou z našich nejsvatějších povinností je být sám sebou. zvláštní a neopakovatelný osud. V anonymitě se strach násobí. která splňuje očekávání jiných lidí.Smrt jako kořen strachu. aby na něj had nezaútočil. které nás paralyzují a vězní v tmavých koutech našich životů. že se mu podařilo za celou noc jej nevyprovokovat k útoku. čeho se opravdu bojím. Víte-li. Strach je jako mlha: pronikne všude a zkreslí všechny tvary. spatřil v protějším koutě obrys něčeho. který jsme si sami způsobili. dokud se nepromění v nestvůry. Kdyby udělal sebemenší pohyb.

který vědomí nemůže pochopit a v němž smrt učiní skok ke mně. nikdy nemůžeme přesně vědět. V jistém smyslu nás celý svět médií. pochopitelná právě jako tajemství. Jak výstižně říká Emmanuel Levinas: Proti okamžiku. I když tento fakt je jistý. Nenarážím na žádnou překážku. Žijeme v čase. že jsme nesmrtelní. Nikdo nemůže s jistotou vědět. co jednou provždy zcela změní jejich život. reklamy a pěstování image přesvědčuje.Pramenem všeho strachu je strach ze smrti. se ustavičně krátí. Jemná vlákna sítě jejich sounáležitosti s okolním světem jsou zpřetrhána. co se opravdu stane. někdo nebude po automobilové nehodě už nikdy chodit. a zemřete. až zbývá jen ten poslední interval. čímž právě ruším její jinakost. Jistá je pouze jedna skutečnost. rytmu smrti v našem životě si proto všímáme jen zřídka. nám zůstávají utajena. takže čas. zítra nebo příští večer. kde a jak zemřete. Ve chvíli. Když uvažujeme o své budoucnosti. Někomu lékař sdělil špatnou zprávu. kdy čtete tyto řádky. nejdůležitější události ve vašem životě. Tato nepředvídatelnost je jednou z nejděsivějších stránek našeho života. že ji překonávám anebo snáším. V životě každého člověka někdy nastane chvíle či období. totiž že přijde čas – ráno. kdo u toho bude či jak se budete cítit. Čas může ke dveřím vašeho života přinést cokoli. nevíte. večer či noc – kdy budete vyzváni k odchodu z tohoto světa. někoho navždy opustila jeho láska. Tato fakta o povaze vaší smrti. Smrt je hrozba. nemohu nijak uplatnit svou sílu. nýbrž se smrt snažím začlenit do svého života tím. I když je smrt nejzazší a nejintenzivnější životní zkušeností. či spíše nepochopitelná. naše kultura se vší silou snaží popřít její existenci. Jinými slovy. Ničím si nemůžeme být jisti. jeho povaha zůstává zcela nejistá. která se ke mně blíží jako záhada. kdy. se mnoha lidem na celém světě přihodilo něco zlého a nečekaného. v němž přijde má smrt. Poslední část tohoto putování bude přeťata bez mého vědomí. aniž by nastával konec. s níž bych se měl na konci své cesty střetnout. jejich životy už nikdy nebudou stejné. co se mu přihodí dnes večer. který mne od ní odděluje. a ne já k ní. a čas je – jak je všeobecně známo – něčím nepředvídatelným. kdy pociťuje opravdu hrozný strach ze smrti. čas smrti plyne proti proudu… .

jaro a léto. Když vstupujete do věčného světa. Keltové měli vytříbený smysl pro zázrak smrti. k tobě domů. ruce a tělo jste tak dobře znali. je pryč. Vracím se s tebou domů. jehož tvář. kde sídlí podzim. což znamená: „Smrti neporozumíte. dokud nezaklepe na vaše vlastní dveře. jak zvláštní a skličující je ztratit někoho blízkého. Dochovalo se několik krásných keltských modliteb vztahujících se k posledním okamžikům lidského života.“ Další rčení se vztahuje k nevyhnutelnosti smrti: „Ní féidir dul i bhfolach ar an mbás“. což znamená: „Smrt je velmi přímá a nic o sobě neříká předem. vracíte se tam. kde se vás již nemůže dotknout žádný stín. vždycky ví. kde sídlí zima. Dokud vás smrt nenavštíví. vracím se s tebou domů. kde vás najde. k tobě domů. k tobě domů. nemůžete jí porozumět. která je s ní spjata. U stolu je prázdné místo. Nemůžete pochopit ani hloubku osamělosti. Nedá se ani popsat. kam byste se mohli schovat před smrtí. vracím se s tebou domů. k tobě domů. někdo tady chybí. bolest či temnota. abych ulehl na tvé lože a usnul tvým věčným spánkem. Svět věčnosti byl v keltském pojetí tak blízký světu. Navštíví-li váš domov. Něco se ve vás zlomí a už se to nikdy nedá do pořádku. nic už nikdy nebude jako dřív. Jeho tělo je .“ Jiné jejich rčení o smrti zní: „Is fear direach é an bás. v němž se odehrávají naše lidské životy. že na smrt nemohli pohlížet jako na něco destruktivního či děsivého. kterého jste milovali. můj milovaný.“ Když vás smrt hledá. ní chuireann sé scéal ar buth roimhe“. V této modlitbě je věčný život obdivuhodným způsobem spojován se světem přírody a s rytmem ročních dob. Když smrt přichází… Smrt je smutný host. Lidé v Connemaře říkají: „Ni thuigfidh tú an bás go dtiocfaidh sé ag do dhorás féin“. Vracím se s tebou domů. k tobě domů. což znamená: „Není žádné místo. Existuje líbezná keltská modlitba vztahující se k tomuto tématu: Vracím se s tebou domů. Člověk.Smrt v keltské tradici.

Nejprve přijdou do jeho domu. Když jste opravdu nešťastní a cítíte se osamělí. že když někdo zemře. když přijde jeho čas. přicházíte odnikud. Všichni sousedé se shromáždí. poskytovalo však rituální prostor smutku a truchlení zarmoucené rodiny. podpořili vás a provedli vás těmito těžkými časy. Zemře-li vám však někdo blízký a vy si uvědomíte. aby vám vaši bližní pomohli. na pohřeb mu jdou všichni sousedé. jak ji znali. K zesnulému přicházeli lidé. které ve světě zůstalo po zemřelém. Když někdo ve vesnici zemře. Postrádáte jej. Prázdné místo. jeho tvář i hlas a smutek z jeho nepřítomnosti se stává něčím. Caoineadh lidem pomáhal nechat přirozeným způsobem odplynout žal a pocit osamělosti. když se s ním chcete usmířit. překonáte jakoukoli vzdálenost. postupně vyplnila jakási smutná liturgie. Tím jim dávají úžasný dar. Ve svém nářku vypověděli celou jeho životní historii. které se říká caoineadh. plným smutku a bolesti. Zesnulý člověk nezůstává v noci po své smrti sám – kolem jeho těla se shromáždí . Smrt je naší nejzazší zkušeností. Caoineadh: Irská tradice oplakávání K nejkrásnějším irským tradicím patří neobyčejně vstřícný vztah ke smrti. Každý z nás musí jít sám. kladete si celou řadu podobných otázek. Lkali nad ním vysokým a pronikavým hlasem. prožíváte nepopsatelný zármutek.nyní poprvé zcela opuštěné. Zkušenost lidského života zahrnuje všechny druhy spojitosti i nespojitosti. schází vám jeho blízkost. nejraději byste zemřeli místo něj. odcházíte nikam. Smrt blízkého člověka je něco velmi hořkého. doslova zmizí. Pokud se pohádáte s někým. V Irsku existuje tradice. aby pozůstalým projevili soustrast. kam tento člověk odešel a co nyní asi vidí a pociťuje. Toto oplakávání mrtvého bylo jistě srdcervoucí. blízkosti i vzdálenosti. co – jak říká Sylvia Plathová – začíná vedle vás růst a košatit se jako strom. převážně ženy. Když se narodíte. V Irsku máme tradici bdění u těla zemřelého. umně utkaná z vyprávění o nejdůležitějších momentech jeho života. potřebujete. že jej už nemůžete nikdy spatřit. Začnete se ptát. Děsí vás to a nerozumíte tomu. Když někoho opravdu milujete. aby ho oplakávali. koho máte rád. aby rodině vyjádřili svou podporu a podle svých možností jim pomohli. Nikdo však nemůže jiného člověka zastoupit. když umíráte. Zesnulí doslova vypadnou z viditelného světa tvarů. neobydlené. Je velmi zvláštní.

V Irsku je mnoho míst. jakým duše opouští tělo. že neviditelný svět má své vlastní tajné cesty. když byla sama doma. aby se vydala na cestu do věčnosti. šla ke dveřím. Jednou pozdě večer. která políbila tělo Opravdu zemřít nějakou chvíli trvá. že člověk zůstává nějakým způsobem stále spjat s místem. co přešel do neviditelného světa. Podle tradice projížděl Irskem také Coiste Bodhar čili přízračný kočár. Lidová tradice tak vyjadřuje hluboké přesvědčení. než je proces odpoutávání duše od těla dokončen. Vrátila se k němu. Ohlédla se ale ještě. Všichni psi z vesnice tento zvuk také slyšeli a rozběhli se za kočárem. Je to duch. obvykle při tom nechybí ani trocha dobrého pití a tabáku. polí a starých zřícenin. který zemřel. že zde byli spatřováni duchové zemřelých. políbila je a poděkovala mu za jeho laskavost a pohostinnost. dokonce i poté. Znělo to jako zvuk do sebe narážejících železných sudů. Někdy to může trvat i několik dní. Tento příběh připomíná. který pocházel z rodiny. tento kočár slyšela. Někteří lidé umírají rychle. Postava tohoto ducha ztělesňuje odvěké přesvědčení irských . žila v malé vesnici na úbočí hory. podívala se na opuštěné tělo a na okamžik zaváhala. je u každého člověka jiný. pro jejíž členy Bean Sí vždycky plakala. kdo má zemřít. aby na něj vzpomínali. V munsterském regionu se vypráví krásný příběh o muži. Keltové věřili. Součástí tradičních irských představ o smrti je také velice zajímavá postava zvaná Bean Sí. Sí je výraz pro ducha. Duše. který pláče pro toho. Když byla má teta mladá. o kterých se říká. jak ji během své životní dráhy zakusila. O dva dny později zemřel soused.příbuzní. Přízračný kočár projel uličkou kolem jejího domu a pak pokračoval dál směrem nahoru do hor. přátelé a sousedé. po nichž putují pohřební průvody. Bean Sí je výraz označující ducha ženského rodu. Můj otec ji jednou večer slyšel plakat. kde stály všechny domy semknuty těsně vedle sebe. Jejich vyprávění připomíná život zemřelého z různých úhlů a vytváří tak pozoruhodnou tkaninu utkanou z rozmanitých vláken jejich vzpomínek. že zemřelí jsou jim stále nablízku. Bean Sí. avšak způsob. Když jeho duše opustila tělo. na kterém žil.

laskavosti a kráse. babičku. protože jej dopodrobna znal. bude vám dáno všechno. kteří právě umírají. Její duši dobře znal. Když už bylo jasné. že náš viditelný svět navštíví obyvatelé věčného světa. Její úzkost. že v momentu smrti jsme obklopeni obrovskou energií. Někteří lidé mají ze smrti velký strach. Vyzařoval z ní pokoj a vnitřní vyrovnanost. Mluvil o její dobrotě. byl také náš přítel. starosti a obavy úplně zmizely. V některých případech je tento závoj dokonce na moment odstraněn. Řekl jí. aby jej na jeho poslední cestě provázelo světlo. je to pro ně zpravidla velmi povzbuzující. Všechen její strach se proměnil ve vyrovnanost. Vždycky lidem kolem sebe pomáhala a nikdy nikomu neublížila. který ji sem poslal. svého kmotra či přítele. Když nadejde chvíle vaší smrti. Tato změna způsobu vnímání prozrazuje. Když lidé. že nyní musí udělat nejtěžší . dědečka nebo jiného příbuzného. že se její konec přiblížil. dostala velký strach. Hovořil o klíčových momentech jejího života. Po několikahodinovém či několikadenním umírání se těsně před momentem posledního výdechu mnohdy stává. Tím si může být úplně jistá. matka dvou dětí. co potřebujete k tomu. takže skutečně můžete letmo nahlédnout do věčnosti. je kolem něj svěcenou vodou vykropen kruh. kteří nyní žijí ve věčném světě. Když někdo zemře. Připomněl jí její vlastní životní příběh. Jde domů a je tam očekávána. aby mu byla dána slova. Kněz ji vzal za ruku a v duchu se intenzivně modlil. Když se člověk přiblíží smrti na dosah. vám přijdou vstříc. Krásná smrt. který má zabránit přístupu temných sil k mrtvému a zajistit mu. že věčný a časný svět jsou vzájemně protkány. že umírající spatří svou zemřelou matku. Byl jsem svědkem toho. zdá se závoj oddělující náš svět od světa věčnosti velmi tenký. ji láskyplně uvítá. Vaši přátelé. abyste touto cestou šli s lehkostí a důvěrou a grácií. že se nemusí ničeho bát. aby vás dovedli domů. Kněz jí řekl. která by jí usnadnila cestu na věčnost. jakou jsem na tomto světě viděl jen několikrát. Není však čeho se bát. spatří své přátele. Bůh. obejme a přijme do svého domu. když umírala má přítelkyně.Keltů. Byla to půvabná mladá žena. Postupně se v její duši rozhostil úžasný klid a mír. který jí pomáhal přejít na druhý břeh. Kněz. Irové mají tradičně k smrti velkou důvěru a stavějí se k ní vstřícně. V okamžiku smrti se často stává.

který odchází na věčnost. Být s člověkem. aby jí usnadnili cestu na věčnost. pak budete v okamžiku své smrti obdarováni potřebnou vyrovnaností. který se právě chystá na svou poslední cestu. jak se tělo v prvních hodinách po smrti mění. je obrovská výsada. Vyšel ven z pokoje. Mám rád irskou tradici bdění u těla zemřelého. Tento rituál poskytuje duši dostatek času na odchod. Pak k ní znovu přišel kněz. Několik týdnů bychom na něj měli s úctou vzpomínat. říct jí. Tento zážitek pro mne mnoho znamenal. že pokud je váš život naplněn vlídností a dobrotou. že každý z nich k ní teď může na čtyři nebo pět minut jít. které vám pomohou přejít na onen svět snadno. nepůsobíte druhým lidem utrpení. dokázali jí však projevit svou lásku. jak moc ji mají rádi a co pro ně znamená. Když jste přítomni mysteriu něčí smrti. úctu a vděčnost. Je-li to jen trochu možné. přes který vstupujeme do neznáma. Pohřební síně jsou studená. Ještě po nějakou dobu člověk svůj život úplně neopouští. měli byste k němu být v této situaci velmi pozorní. klidný a bezpečný. Každý člen rodiny s ní několik minut o samotě hovořil. Je velmi důležité nenechávat mrtvého člověka samotného. Jinak řečeno. Zcela vyrovnaná a šťastná se naše přítelkyně vydala na cestu. když se od ní vrátil. Vidíte. sterilní místa. Řekl jim. čím mu můžete přechod na věčnost usnadnit a zpříjemnit. měl by být zesnulý ponechán ve svém domácím prostředí. ale snažíte se je milovat a pomáhat jim.věc ve svém životě: rozloučit se se svými blízkými. po které musela jít sama. Zesnulým také pomůžeme tím. doprovázíme-li je na jejich cestě modlitbou. přirozeně a zcela odevzdaně. a svolal členy její rodiny. když se na tuto cestu vydává. Duše neopouští tělo náhle. Mají si s ní popovídat. kde ležela. Mohou plakat potom. Každý z nich byl velmi pohnutý. povzbudil ji a dal jí své požehnání na cestu. Smrt je práh. Ona sama byla úžasná. Nemají ale plakat a zatěžovat ji svou bolestí. a každý člověk potřebuje pomoc. aby mohl být jeho odchod na věčnost pohodlný. Přestal jsem se bát smrti. . její odchod je pozvolný. pomazal ji posvátným olejem a všichni společně jsme se pomodlili. a to jí velmi pomohlo. Pochopil jsem. nyní se ale musejí zcela soustředit na to. To je něco velmi obtížného a smutného. a udělat vše. Měli byste se raději snažit být cele k dispozici člověku. pokojem a svobodou. neměli byste se tolik soustředit na svůj vlastní zármutek.

je plné strachu. které jsem z vrcholu hory viděl na obzoru. protože se cítí ohrožené. že dojdu-li až za obzor. V boji proti smrti. zároveň jsem však pociťoval neznámé vzrušení. V tomto zřídle spatříte krásu a jas své věčné tváře. k čemu putujeme. přešli přes horu a došli k místu. Jako dítě jsem často snil o tom. našemu tichému a skrytému společníkovi. „duše nezná žádná omezení“. obvykle však jde pouze o povrchní rozrušení.“ Tato metafora vám může pomoci k pochopení řady obzorů vašeho vlastního růstu. ale navíc se před námi objevil jiný. je to však také něco. Ego pracuje jen pro sebe. že mohu jít s ním. Oproti tomu duši žádné bariéry nezajímají. Za ním vás čeká nejhlubší zřídlo vaší vlastní identity. jak jsem byl rozrušený. Nikam jí není odepřen vstup. Usilujete-li o to. který se vydal na svou poslední cestu. Rád si to představuji jako setkání se svou nejhlubší přirozeností a se svým nejskrytějším já. jež dřímou v hlíně vašeho srdce. směřující k nekonečným obzorům. uvidím odtud celý svět. co putuje spolu s námi. Každý nový úsek cesty znamenal objev nového světa. skvělý německý filozof. Mrtví jsou naši nejbližší sousedé Mrtví nejsou daleko. když mi strýc konečně jednoho dne řekl. Každý z nás bude muset jednou čelit své smrti. velmi blízko. kterou chráníme své životy. Ego a duše. Vzpomínám si.V moderním světě je smrt vytlačována na okraj. napsal tuto krásnou větu: „Obzor je něco. duše vše . přejdu se svým strýcem horu za naší vesnicí. Naše konzumní společnost ztratila smysl pro rituál a postrádá moudrost. nový obzor. které někam vedl. kterou je třeba porazit. Ego je tvrdá slupka. pak se před vámi budou objevovat stále nové obzory. že až budu větší. Hans Georg Gadamer. Člověk. potřebuje mnoho citlivé péče. Pohřby bývají dramatické. Jak řekl řecký filozof Herakleitos. Jeho jednání směřuje především k zachování sebe samého – druzí lidé jsou pro něj konkurencí. Byl jsem zklamaný. Duše je poutník. nejenže jsem neviděl celý svět. Když jsme však spolu se stádem ovcí. Z tohoto hlediska můžeme smrti rozumět jako poslednímu obzoru. jsou nám velmi. Myslel jsem si. se hlavní bitva odehrává mezi egem a duší. jíž je třeba pro pochopení významu tohoto slavnostního přechodu do věčnosti. abyste naplnili svůj osud a abyste byli hodni možností.

Smrt jako pozvání ke svobodě Neměli byste se nikdy nechat životem zdeptat. lidské srdce je však tak složité a mnohovrstevnaté. protože nemůže odvrátit vaši smrt. prapůvodním bytí věci. který vám umožní konečně obejmout božskou skutečnost. Nedovolte také. Smrt proto nemusíme chápat jako něco negativního či destruktivního. strach či destrukce. které nás oddělovaly od našeho bytí. V okamžiku smrti zmizí všechny ochranné bariéry. které čeká. negativismus. Žít takovýmto způsobem znamená sladit se s rytmem své duše. Fyzická smrt tedy neznamená. Nemůže-li nikdo zabránit vaší smrti. Vaše smrt může být tvůrčím aktem. Snažíme se poznat sami sebe. Je však ve vaší moci. Vaše práce proto nad vámi nemá žádnou moc.prostupuje. že se nemusíte bát ničeho jiného. jež byla vždy skryta ve vašem nitru. se svým vlastním bytím se nikdy nemůžeme setkat tváří v tvář. až se s vámi setká a obejme vás. a naše duše nás láskyplně obejme. abyste přetvořili svůj strach ze smrti. bude to pro vás setkání s vaší nejhlubší identitou. V jistém smyslu jsou vaše setkání se smrtí v jejích každodenních podobách. Hluboko ve svém nitru toužíte po tom setkat se se svou duší. příchod fyzické smrti vás nevyděsí ani nezničí. Celý svůj život se snažíme najít sami sebe. uštvaní a nesoustředění. pak nad vámi nikdo nemá absolutní moc. jejímž zdrojem je vaše duše. že skutečné setkání se sebou samým zažijeme jen zřídka. aby za vás rozhodoval nějaký systém nebo jiní lidé. Jestliže jste sladěni s tímto rytmem. příležitostmi k přetvoření vašeho ega. Jestliže se naučíte nebát se své smrti. zármutek. co má ještě přijít. objektu či osoby. a svým vnitřním hlubinám proto nevěnujeme dost času a pozornosti. Touto problematikou se do hloubky zabýval filozof Husserl. Nadto je duše ve styku s věčnou dimenzí času a nikdy se nebojí toho. Každý člověk musí zemřít. Jsou to výzvy. Za vaší fyzickou smrtí se skrývá vaše nejhlubší já. jako je neúspěch. Plnost svého vnitřního bytí můžeme ve své každodenní zkušenosti pouze letmo zahlédnout. Lidská moc je jen zdání. Hovoří o Ur-Präsenz. abyste přestali svůj život ochraňovat a kontrolovat a namísto toho se zcela otevřeli všem životním možnostem. Uchovejte si vnitřní vyrovnanost a sílu. uvědomíte si. že jakási temná příšera vás připraví o život a odtáhne na neznámé místo. . s vaší duší. Jsme však zaneprázdnění.

může být momentem. a nelpíte-li na svých představách. bývá podceňována. Příliš mnoho lidí. bychom tedy měli žít naplno. otevřenějším a intenzivnějším. než aby opravdu žili“. říkával: „Čeho se musíme bát? Ničeho. Máte jen jednu šanci. Nikdy ji nebudete muset vnímat jako destruktivní. Všechno. D. ale též. Pod povrchem života čeká naše smrt. že neexistuje nic. kdy vstoupíte do nitra chrámu své duše. negativní událost. Laing. Nicota je jednou z jejích tváří. jakým nám o sobě dává vědět smrt. Žijete-li svůj život skutečně plně.Letmý pohled do tváře smrti může do vašeho života vnést nesmírnou svobodu. jak se taková vnitřní svoboda v okamžiku vaší smrti tisíckrát znásobí. Možná si díky němu uvědomíte. Věčnost se nám zjevuje převážně v souvislosti s nicotou a prázdnotou. co žijeme. Představte si. Může se stát momentem. že je třeba bát se „ničeho“. čeho by bylo třeba se bát. že čas. nicoty. Nicota: Tvář smrti. která nás obklopuje. Tato nicota je jedním ze způsobů. Smyslem života lidské duše je přetváření této nicoty. vynikající skotský psychiatr. jak přicházejí. učíte se duchovně umírat při nesčetných malých příležitostech v průběhu celého svého života. Z duchovního hlediska mohou být prázdnota a nicota považovány za způsoby. Máte jednu jedinou životní cestu. To krásně vystihují verše skotského básníka Normana MacCaiga: . Protože se nicotě vyhýbáme. R. který je vám vyměřen. že nic nového nemůže vzniknout. nemůže procitnout věčnost. nemůžete vrátit ani jeden okamžik. Jednou z našich největších chyb je marnění času. Toto dosud prázdné místo nazýváme nicotou. které jsou ukryty v hlubinách vaší vlastní přirozenosti. jak říká Patrick Kavangh. Kde není prázdné místo. Takto ve vás může být rozžehnuto nepředstavitelně jasné vědomí sounáležitosti s Bohem. V jistém smyslu platí. Dovedete-li přijímat věci tak. váš život se stane bohatším. kdy vám budou odhaleny poklady. nemůže se probudit duše. jakými se k nám přibližuje věčnost.“ Neznamená to pouze. Vše. Když si osvojíte tuto odpoutanost. změnit ani jeden krok. Kde není prázdné místo. se odehrává v tiché přítomnosti nicoty. „se spíše chystá žít. co v tomto světě děláme. pokud pro to není místo. jednou skončí. smrt nad vámi nikdy nebude mít žádnou moc.

který o tajemství smrti hodně přemýšlel. pojednávají o smrti. budeš se usmívat a žasnout nad plností. a nakonec poslední. o nichž nic nevíme. budu předstírat. především pak Čekání na Godota. Nicota je sestra možnosti. půjdou s tebou. překvapivého a nečekaného. již můžeš naplnit. Náš život ve světě je něco velmi zvláštního. Všechna Beckettova díla. a kdekoli budeš. a až náš život skončí. náhle jsme se vynořili z neznáma a proužek jasu zvaný život se začal rozvíjet. Když cítíte.Dary. jako úzký proužek zářivého jasu. že vaše duše touží proměnit nicotu vaší smrti v plnost věčného života. když budeš tvrdit. že se do vašeho života zakusuje prázdnota a nicota. Přicházíme z temnoty. které otvírá váš život novým možnostem. že přesně toto sis přála. Kamkoli půjdeš. Toto drama je stručným přehledem lidského života. Rozprostírá se mezi dvěma temnotami. Na počátku slyšíme pláč novorozeněte. a nad prázdnotou. . Dávám ti prázdnotu. Je to volání vaší duše. Jeho hra Dech trvá pouze několik minut. Polož si je na noční stolek. že nevidím tvé rozpaky. Samuel Beckett je skvělý spisovatel. Když se ráno probudíš. Smrt není konec. Tato obdivuhodná báseň připomíná dvojný rytmus prázdnoty a plnosti v srdci života lidské duše. rozbaluj je pozorně – obojí je křehké – a až mi budeš děkovat. zmizíme opět v neznámu. vejdou dveřmi spánku do tvé hlavy. je to znovuzrození. nad kterým smrt nemá žádnou moc. Tvoří prostor. k níž není co přidat. pak chvíli dýchání. Míříme do temnoty. jehož je nutně třeba pro vznik nového. není třeba si zoufat. dávám ti plnost. smrtelný výdech. Je to také znamení.

Ten. vnímá hloubku své vlastní neviditelné podstaty. Člověk. naše duše nám však říká. zhlédl Čekání na Godota. Smrt je velkou bolestí vesmíru. že tuto prázdnotu vyplnit nelze. to však nepřichází. Přestanete se zajímat jen o to. skončil nakonec v divadle. podle všeho nedorazil a herci museli celý večer improvizovat. kde obvykle seděli jeho kamarádi. čas je existencí smrti drasticky relativizován. že se váš ustálený způsob vnímání podstatně změní. Cele vám patří. o poutu sounáležitosti. že nás naplní určitý člověk. je vymýšlení her.Jinými slovy. smrt jako narození Představte si. jaké poklady jsou skryty na neviditelné straně vašeho života. V jistém smyslu stále čekáme na nějaké důležité setkání. je velkou bolestí každého života. nasloucháme-li jí. Tyto poklady jsou vaše. snažit se zasloužit si je nebo je pečlivě střežit. Pronásleduje nás pocit. které čas nemůže nikdy zničit. Vše. Paradoxně v nás však právě tato naše bolest může vyvolat nový duchovní růst. jakou jsem kdy viděl. že to byla dobrá analýza Čekání na Godota. Jel s dětmi až k divadlu a hned poté zašel do dvou či tří hospod. co je viditelné a materiální. Narození jako smrt. Své dojmy pak popsal mému příteli takto: „Byla to ta nejpodivnější hra. nikdy vám je nikdo nemůže vzít. které pro ně představuje pupeční šňůra. který je skutečně duchovní. Protože u sebe neměl žádné peníze. a ač původně nechtěl. Čekání a prázdnota. že tady někdo chybí. věc či projekt. Vaše neviditelná podstata obsahuje poklady. Něco ve svém životě postrádáme. kterými si krátíme čas. Stále očekáváme. žádného z nich ale nenašel. může se stát. co zde děláme. Děti z místní školy jely do městského divadla zhlédnout představení Čekání na Godota. Povídali byste si s ním o tom. začnete zjemňovat svou citlivost a uvědomíte si. .“ Myslím. Jeden můj přítel mi vyprávěl historku o svém sousedovi. že byste mohli hovořit s dítětem v mateřském lůně. protože si chtěl ve městě poklábosit se svými hospodskými kumpány. co měl hrát hlavní roli. jak prožívá svou životodárnou jednotu s matkou. Nemusíte o ně bojovat. Uvažujete-li o své smrti. Zoufale se snažíme něčím toto prázdné místo vyplnit. Tento muž se s nimi svezl autobusem. Samotný Samuel Beckett by byl takovou recenzí jistě velmi potěšen.

“ což znamená: „Neplačte. Velmi pěkně to vyjádřil Wittgenstein. Smrt proměňuje naši osamělost. kde na něj bude zářit ostré světlo. Tento člověk se nyní navrací zpět do země. Jedné mé přítelkyni zemřel syn. protože v té rakvi není on. V Connemaře jsou hřbitovy blízko oceánu. a nakonec se ocitne ve volném prostoru.a pak byste mu řekli. . je duše svobodná. kde už neexistuje osamělost. kde je spousta písčité půdy. která jej na konci života opustí a odejde na věčnost. žal a slzy. nevracejí se. Když se kope hrob. který z něj kdysi vyšel. že se strašně bojí. jistě by vám řeklo. a zkušenosti získáváme pouze v životě. kterou smrt odhaluje. jako by lůno země přijímalo zpět člověka. zůstávají tam. nikdo se však nevrátil. ve které na tomto světě přebývala jeho duše. Jinými slovy. aby v hliněné formě žil sám nahoře ve světě. Kdyby vám toto dítě mohlo odpovědět. Šňůra. V novém světě. že smrt je něco jako znovuzrození. kam odešli. Vyzařoval z nich nesmírný smutek. že to všechno musí skončit: že bude vypuzeno z lůna. když byla rakev spouštěna do hrobu. níl tada dhó thios ansin ach amháin an clúdach a bhí air. že tyto závažné otázky můžeme vidět jen z jedné strany. Rád si představuji. bude přestřihnuta. kterou bylo spojeno s matčiným lůnem. že se na tom místě kopalo. Objala je a řekla jim: „N’a bigí ag caoineadh. Mnoho lidí už ji má za sebou. o smrti nikdy nemůžeme vědět všechno. jaké dosud nepoznalo. že tělo je jen dočasným příbytkem duše. Do vykopaného hrobu je spuštěna rakev. nejprve se ze tří stran rozřízne trávník a velmi pečlivě se sroluje.“ Krásně tak vyjádřila své přesvědčení. Proto nemůžeme skutečně vidět druhou polovinu kruhu. je tam jen schrána. Všechny její ostatní děti byly při tom. Jeden můj přítel tomu říká „císařský řez naruby“. kněz se nad ní pomodlí a vysloví požehnání. protože je to konec života. takže ani nejde poznat. která jej opět cele přijímá. Neboť dítěti v lůně se narození jeví jako smrt. kterému bylo dvacet šest let. Náš problém je v tom. Pak je přes zasypaný hrob znovu rozvinut neporušený travnatý koberec. aby nám o ní řekl.“ Smrt nemůže být zkušeností. že zemře. a ono bude už navždy žít jen samo za sebe. kteří zemřeli. Je to. když řekl: „Živý člověk nemůže mít zkušenost se smrtí. tlačeno velmi úzkým průchodem. Ti. Zúčastnil jsem se pohřbu.

Být člověkem je úžasná výsada. jsou to často tajné pokusy o překonání této naší osamělosti a o vybudování mostů. Žít v prostoru znamená být stále izolován. Věčnost jsme mylně považovali za místo. ale prostorová vzdálenost mezi nimi je nepřekonatelná. po kterých by k nám mohli přijít druzí a po kterých bychom se my mohli dostat k nim. jste odděleni od všech ostatních osob a objektů.Být zde. nést v sobě svůj vnitřní svět a na dosah ruky mít nesmírný vnější svět. Všechny vaše minulé dny jsou pryč. a vstupuje do říše svobody. Dva lidé jsou si tak blízcí. že svět věčnosti není místo. to je něco podivuhodného a nádherného – skutečný zázrak. Také čas nás od sebe odděluje. Jak je tomu na věčnosti s prostorem a časem? Prostor a čas jsou základem lidské identity. do světa absolutní duchovní sounáležitosti. jsou ve vzduchu kolem nás. Dokonce i člověk. Rilke řekl: „Být zde je tak mnoho. který je vám ze všech nejbližší. které bylo dočasně jejím příbytkem. ale spíše odlišný stav bytí. když člověk zemře?“ Odpověděl: „Nejde o žádné místo. všichni zemřelí jsou kolem nás. Druhou složkou vnímání a identity je čas. Duše člověka nikam neodchází. Vy jste tam.“ Společenská realita nás však dokáže tak otupit. V okamžiku smrti je naše fyzická izolovanost překonána. je samostatným. Mrtví jsou naši nejbližší sousedé. ztratily se. Nejsmutnější stránkou lidského života je osamělost. ten. Když duše opouští tělo. Jsme zde a jsme tak svobodní. milovat a tvořit. Jediný rozdíl mezi námi a mrtvými je ten. Mistr Eckhart byl jednou dotázán: „Kam jde lidská duše. protože žádné jiné místo není. . Zdá se však. Budoucnost k vám dosud nedorazila. Máte pouze maličký odrazový můstek přítomného okamžiku. je již svobodná. kterého milujete. Mrtví jsou zde s námi. že oni jsou nyní neviditelní.“ Kam tedy duše odchází? Kde je svět věčnosti? Nemůže to být nikde jinde než zde. Já jsem zde. Snažíme-li se modlit. Netrpí osamělostí – vzdálenost pro ni neexistuje. žít v těle. prostor a čas nad ní nemají moc. Také naše vnímání je vždy odvozeno od těchto dvou základních prvků. Když žijete v těle. nesouvislý a roztříštěný. Čas je především lineární. V prostoru jsme vždy izolovaní. V tom spočívá palčivost lásky. že je to pro nás až nebezpečné. že mystickou povahu svého života ani nevnímáme. lidé si to však zpravidla neuvědomují. Duše smí opustit tělo. že by skutečně chtěli splynout vjedno. od vás odděleným světem.

Kněz mu nakonec řekl: „Ukážu ti je. že jsou blízko. Muž vzhlédl a spatřil pod svou pravou rukou duše zemřelých. Tito dva však byli skutečně důvěrnými přáteli a chodili spolu na dlouhé procházky. že nic takového jako prázdné místo neexistuje. kterých bylo všude kolem tolik jako kapek rosy na stéblech trávy. Často se na vás valí velké neštěstí. ale nikdy o tom s nikým nemluv. Kněz jej uchopil za pravou ruku a zvedl ji. co je na našem chování může mrzet. než nás kdy mohli znát za svého života. Věřím. Pro zemřelé. Náš smutek a osamělost jsou často výsledkem nedostatku spirituální imaginace. kteří jsou nyní neviditelní a žijí ve věčnosti. že muž jeho pokynu neuposlechl. ale vždy si libovala ve tvaru kruhu. zmínili jsme se o odolnosti irské krajiny vůči linearitě. Veškerý prostor je vyplněn bytím. Zemřelí nám žehnají. se změnil i čas. že naši přátelé mezi zemřelými se o nás starají a dávají na nás pozor. Avšak protože jsou nyní proměněni. Jedním ze vzrušujících evolučních zvratů. tvoří hotovou mytologii. Na minulost jsme zapomněli. Možná. že vše je stále přítomno. Cítíte. Muž však byl neodbytný. Když jsme hovořili o krajině. kdo zemřeli. které si o nich vyprávěli. aby mu nekladl takové otázky. V kruhu jsou začátek a konec bratry a jejich domovem je věčná jednota roku a země. Ale máte-li dost jemnou duši. zvláště pak přítomností těch. Irové vždy na druidy a kněze pohlíželi jako na osoby nadané zvláštní mocí a příběhy. čemu zde říkáme minulost. Může také vidět veškerou budoucnost. musí být čas zcela odlišný. může odtamtud vidět to.Nemůžete je lidským okem vidět. Naši přátelé mezi mrtvými nás proto znají lépe. chápou nás a cítí s námi. kteří nyní žijí v kruhu věčnosti. kteří zemřeli?“ Kněz jej požádal. Můj otec nám vyprávěl o jednom sousedovi. Představuji si. Budoucnost nemůžeme znát. je pro nás ztracená. Jednoho dne se muž kněze zeptal: „Kde jsou ti. Těm. Zde jsme vězni lineárního času. který se přátelil s místním knězem.“ Není třeba dodávat. že když člověk odejde na onen svět. dokonce i to. vaši zemřelí přátelé vás však ochrání. Zapomínáme. Podobně jako keltské myšlení nemá irská krajina ráda přímku. k nimž by . můžete přítomnost svých milovaných zesnulých vnímat. že ve věčném světě se čas mění v kruh věčnosti. Vědí o nás všechno. Pro zemřelé přítomnost znamená.

Stejné téma zpracovává i skvělý román Mairtina Ó Cadhaina. (Přeložila Jana Žlábková) . krásy. Věčnost znamená pochopit. v níž je přítomno viditelné i neviditelné. Domnívám se. Ve světě věčnosti vše tvoří jednotu. že jsem o něco blíž. temnota. že si možná budu trochu jistější tím. že je silnější než smrt: Byli jste společně zrozeni a spolu zůstanete navěky. Chalíl Džibrán píše. jednoty. Je velmi krátká. Jsou u Boha. když bílá křídla smrti rozmetou vaše dny. ta nejširší náruč ve vesmíru. zítřek a včerejšek. Ve věčném čase je vše nyní. Irská tradice zná řadu krásných příběhů o lidech. Proč bychom se kvůli nim měli trápit? Jsou nyní na místě. osamělost či bolest. po čem toužíme – dobroty. Thomas napsal o věčnosti půvabnou báseň. kde už neexistuje trápení. V duchovním prostoru neexistuje vzdálenost. kteří se po své smrti setkávají se svými starými přáteli. čas je přítomnost. že věčný život znamená právě toto: žít v úplné přítomnosti všeho. ale neobyčejně působivá: Myslím. Vrátili se do lůna své totožnosti uvnitř velikého kruhu Božího. budete spolu dokonce i v tiché vzpomínce Boha. nazvaný Cré na Cille. R. časné i věčné jako jeden celek. Mohli bychom se začít nějakým velmi kreativním způsobem spojovat s našimi přáteli v neviditelném světě. který vedou pohřbení lidé. Bůh je ten největší kruh. Budete spolu. Jsou doma. O jednotě. od něhož pocházejí. Pro zemřelé nemusíme truchlit. která vzniká v přátelství typu anam ˙cara. Ano. je zcela nový vztah k neviditelnému. Ve věčném čase neexistuje členění na dnešek. věčnému světu. smutek.mohlo v lidském vědomí dojít během několika příštích staletí. pravdy a lásky – nebýt od toho už odloučeni. S. To je vše. Pojednává o životě na hřbitově. že toto málo je víc než dost.

jenž je tažen temnotou studny. Vracíš se domů. Náš pohár kdosi plní nápojem svatosti. kterým na tobě opravdu záleží. prázdnota a bolest mizí.Rád bych tuto kapitolu zakončil líbeznou perskou básní ze třináctého století: Některé noci čekají na svítání. Kéž jsi v té chvíli klidný. šťastný a obklopený těmi. Buď plným džberem. aby pak byl vyzvednut na světlo. Až na tvé dveře zaklepe smrt. Kéž žiješ tvořivě. Kéž obdržíš všechna potřebná požehnání. co je v tobě a kolem tebe negativní. Požehnání smrti. Kéž hluboce toužíš po tom žít svůj život plně. Kéž tvá duše ví. Nejdeš na neznámé místo. až přijdeš domů. stejně jako měsíc někdy čekává na slunce. Kéž se tvá duše usmívá v objetí tvého anam ˙cara. Naše křídla se rozvírají. Kéž se ti dostane vlídného přijetí. až nadejde čas tvého odchodu. že se nemusí ničeho obávat. odkud jsi nikdy neodešel. Kéž myslíš na svou smrt s klidem a radostí. Kéž je tvá cesta na věčnost bezpečná a v jejím cíli se ti dostane laskavého přijetí. . kéž je to po dlouhém životě. prokazuješ druhým milosrdenství a proměňuješ vše.

Phenomenology of Perception. 1996. Murdoch. 1986. 1981. Murphy. Eine philosophisch-theologische Interpretation. 1956. 1983. Dreamtime. 1994. New York. Matthews. The Celtic Way. New York. Celtic Christianity and Nature. Dorset. O’Donohue. New York. Boston. The Penguin Book of Irish Verse. Women of Ireland. Gaston. The Words to Say It. 1993. O duši. The Deer’s Cry: A Treasury of Irish Religious Verse. 1994. London. Theodor W. ed. London. Curtis. Emmanuel. Jean. The Poet in the World. Mainz. 1994. Brendan. Caitlín. Levertov. 1942. Kinsella. John. Denise. Edinburgh. Thomas. Noel Dermot. London. Oxford. John. The Mountain behind the Mountain: Aspects of the Celtic Tradition. trans. O’Donohue. 1973. Levinas. Low. The Poetics of Space. Ways of Seeing. Berger. Ian. Frankfurt. Dublin. – -. Etika Nikomachova. Metaphysics as a Guide to Morals.Literatura. Iris. 1969. Cardenal. Vyznání. 1992. 1970. Kit and Cyril. The Writing Life. 1937. Tir Eolas. 1986. Carmichael. 1981. Oxford. London. Merleau Ponty. Praha. Bachelard. Moriarty. Minima Moralia. 1989. Bradley. 1993. Augustine. O’Céirín. Praha. Murray. 1989. The Taín. Edinburgh 1994. London. Dillard. Kennelly. Pittsburgh. P. 1996. Aristoteles. London. P. 1926. Baudrillard. John. Adorno.. Dublin. J. Gerard. Notes from the Heart: A Celebration of Traditional Irish Music. Early Irish Lyrics. Celtic Blessings. Alexander. Totality and Infinity. Mary. Praha. Marie. M. ed. 1993. Carmina Gadelica. Fatal Strategies. Edinburgh. 1990. Dublin. Annie. Person als Vermittlung: Die Dialektik von Individualität und Allgemeinheit in Hegels Phanomenologie des Geistes. .

The Rebirth of Nature. Foundations of Christian Faith: An Introduction to the Idea of Christianity. London. London. 1996. Real Presences. trans. Waddel. 1962. Myth. Helen. Rahner. Karl. Steiner. The Desert Fathers. London. Daithi. 1990. London. The Way of Paradox: Spiritual Life as Taught by Meister Eckhart. 1991. Mystical Languages of Unsaying. Chicago. Rupert. Stephen MacKenna. Sheldrake. . George. Smith.O h-Ogain. New York. 1994. Michael A. Cyprian. London. 1978. The Ennead. David. Whyte. New York. Legend and Romance: An Encyclopaedia of the Irish Folk Tradition. 1995. Sells. Plotinus. London. 1989. 1987. The Heart Aroused.

Sign up to vote on this title
UsefulNot useful