PANORÁMAsociální - kulturní ANTROPOLOGIE biologické 35

editor

Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných oborů“

Michaela Králíková Pohřební ritus 16.-18. století na území střední Evropy

Jaroslav Malina

NADACE UNIVERSITAS AKADEMICKÉ NAKLADATELSTVÍ CERM BRNO 2007

N A D A C E UNIVERSITAS

EDICE SCIENTIA

Marta Taberyová, Bílá růže, 1998, reliéfní keramický obraz, tvrdá pórovina, výpal 1 250 °C, částečně glazovaná, 33x23 cm. Inspirace: Jaroslav Seifert, Píseň.

PANORÁMAsociální - kulturní ANTROPOLOGIE biologické Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných oborů

35

Michaela Králíková Pohřební ritus 16.–18. století na území střední Evropy
(antropologicko–archeologická studie)

Jaroslav Malina
editor

NADACE UNIVERSITAS AKADEMICKÉ NAKLADATELSTVÍ CERM BRNO 2007

2007 Editor © Jaroslav Malina. dospělé ženy. 2004). grafická a typografická úprava © Jan Jordán.14 (autor programu F.O vydání tohoto svazku se zasloužily laskavou podporou: Nadace Universitas v Brně Společnost pro podporu univerzitních aktivit v Brně a Praze Grantová agentura České republiky Antropologie smrti: komparační sociokulturní analýza umírání. James Rohlf. pohřebních ritů a rituálů (GA ČR 404/06/0346) Text © Michaela Králíková. 2007 Ilustrace © Archiv Michaely Králíkové. o. Akademické nakladatelství CERM 2007 Tisk a knihařské zpracování FINAL TISK s. smrti. kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení vydavatele. Olomučany Ilustrace na přebalu: Průměrné obličeje tříleté dívky. 2007 Sazba Tomáš Mořkovský. 2007 Obálka. r. Tato publikace ani jakákoli její část nesmí být přetiskována. tříletého chlapce a dospělého muže vytvořené ze snímků obličejů lidí současné české populace metodou Prokrustovy superpozice v programu tpsSuper 1.. ISBN 978-80-7204-566-2 4 . Marta Taberyová. 2007 Vydaly Nadace Universitas v Brně.

Slovo editora „V tom kruhu nebes. případně zaostření problému (studie o aktuálních teoretických. odkud jsme přišli a kam zajdem beze stop. výkladové rejstříky důležitějších jmen a pojmů. doporučená studijní literatura. považujeme ji na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. náboženské názory a životní pocity. zkoumá prostředí. která antropologii mnohdy pokládá jen za přírodní vědu (morfologie člověka. která studuje lidský rod (Homo) a jeho dosud známé druhy: Homo habilis. jakýchsi stavebních prvků v podobě ucelených témat kurzů a přednášek. Zaměřuje se na člověka jako jednotlivce. medailon autora. Osnova každého z modulů je obdobná: vlastní učební text. sociokulturní i biologickou. který umožní účinnější spolupráci mezi jednotlivými katedrami. V uváděné podobě představují pouhý „zkušební preprint“. které nakonec zahrnou látku bakalářského a magisterského studia. Je autorem čtyřverší rubá’í. matematik. skripta pružně reagující na revalorizaci univerzitních učebních plánů. zlepší orientaci studentů a zvýší průhlednost na úrovni národní i mezinárodní. za vědu celostní. astronom a filozof. přesahuje svým rozsahem tento cíl. European Credit Transfer System – ECTS). Na rozdíl od kontinentální Evropy. souvisí s tématy. Homo erectus. ústavy a fakultami. populace) a zahrnuje do svých výzkumů též celé lidstvo. Zkoumá hluboce naše předky (rané hominidy) a nejbližší příbuzné lidoopy. ale neustále „živě pulzující“. porovnávací anatomie a fyziologie člověka a lidských skupin). Homo sapiens. stejně jako mnohá další z Chajjámových zamyšlení.“ Omar Chajjám (1048–1131). integrující poznatky přírodních a společenských věd. který bude po zkušenostech z výuky a recenzním řízení 5 . a zároveň se všeobjímajícím studiem našeho chování pokouší odhadnout naše budoucí konání v ekosystému Země. kde bude třeba reagovat na nové objevy a trendy oboru. Texty jsou kolektivním. Nevelký rozsah jednotlivých modulů. Pomocí syntézy obou pohledů se pokoušíme vysvětlit celistvost lidských bytostí a lidskou zkušenost z hlediska biologického a sociokulturního ve všech časových údobích a na všech místech. V našem pojetí je antropologie vědecká disciplína. Na rozdíl od Omara Chajjáma se domníváme. jimiž se zabývá antropologie. že o rodu Homo leccos víme. všímá si jeho četných seskupení (etnické skupiny. Ačkoli antropologie objasňuje evoluci našeho druhu Homo sapiens. Citované čtyřverší. editorem metamorfovaným dílem autorů z Masarykovy univerzity a z dalších českých a zahraničních institucí. kde se děl vývoj našich předků. nepozná nikdo začátek či konec dob a nepoví ti také žádný filozof. a současný stav poznání představíme postupně v „modulových“ učebních textech nazvaných Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. ve kterém náš vývoj probíhal. umožní snadno publikovat revidovaná a doplněná vydání těch modulů. metodologických či empirických inovacích v dané tematice). perský básník. který spíná kolébku i hrob. aforisticky zachycujících filozofické ideje. rozvolnění problému (uvedení tematiky do širšího filozofického nebo kulturního rámce). podobně jako antropologové v anglosaském prostředí. Vznikají tak skripta nikoli „zkamenělá“ v jednom okamžiku. uspokojující aktuální potřeby společnosti a studentů a vycházející vstříc zavádění obecně platného kreditového systému (na základě tzv.

jako dobrý návod k uchování demokratického uspořádání společnosti i života na naší planetě: „Když s jednou plackou chleba vyjdeš na dva dny a s jedním douškem z puklé nádoby. díky poučením z biologické a sociokulturní antropologie. často ještě nepublikovaných výzkumů.výrazně přepracováván a doplňován. přijímáme bez výhrad. nač podřízen být lidem menším než ty sám nebo nač sloužit lidem stejným jako ty?“ Snad trochu přispějí i tyto učební texty … Jaroslav Malina 6 . z nichž mnohé pocházejí z jejich vlastních. Již v této chvíli však editor vyjadřuje poděkování všem spolupracovníkům za jejich neobyčejnou vstřícnost a velkorysou snahu představit nejnovější výsledky. Následující čtyřverší Omara Chajjáma.

1999.Ú S TAV A N T R O P O L O G I E PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA MASARYKOVA UNIVERZITA Alois Mikulka. 7 . 16x9. kresba tuší na papíře. Logo Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně.7 cm.

1998. výpal 1 250 °C.5x52 cm. částečně glazovaná. Inspirace: František Halas. 8 . reliéfní keramický obraz. šamotovaná kamenina. Sonet pro tebe. Růže a měsíc.Marta Taberyová. 38.

století na území střední Evropy (antropologicko–archeologická studie) 9 .-18.Michaela Králíková Pohřební ritus 16.

Popěvek. 10 . Inspirace: Vítězslav Nezval. reliéfní keramický obraz. 1998.Marta Taberyová. šamotovaná kamenina. Sukýnka. částečně glazovaná. výpal 1 250 °C. 25x45 cm.

1.1.Obsah 1.2. Hrobové jámy a uspořádání hrobů 3. Úprava hrobových jam na Moravě a ve Slezsku 3.1. Cesta ke hrobu 3.3. Pohřeb očima historiků a etnologů 3.3.4.2. Hřebíky 3.1.5.1.2.6. Poloha horních končetin 3. Pohřební ritus katolické střední Evropy 3.2.1.2.2. Pohřební obřady 3.1.2.1.4.3 Poloha mrtvého v hrobě 3.2.2. Vyšší stavy a aristokracie 3.1.1.2.1.1.4.3. rubáš 3.3.2.1. Úvod 2.2.2.2.2. Ukládání do hrobu 3. Vztah ke smrti v proměnách času 3.2. Odraz lidských tradic v pohřebních zvyklostech 3.1. Poloha dolních končetin 3.1.1. Před pohřbem 3. Rakve 3.3.2.4.1.4.2.3.1.1. Orientace hrobů 3. Po smrti 3.2.2.4.1. Pozice paží a rukou v moravských hrobech 3.2. Orientace hrobů na Moravě a ve Slezsku 3.1.1. Pohřeb očima archeologů 3. Šat zemřelých. Prostý lid a měšťanstvo 3.2. Rakve a ozdoby (symboly) mrtvých 3. Materiál rakví 3.1.1.1.1. Rakve na Moravě a ve Slezsku 3. Výzdoba rakví 15 17 23 23 23 23 24 27 28 28 29 31 32 34 36 36 37 38 38 39 39 39 41 41 45 45 46 49 11 .2.4.

2. Některé hřbitovy Moravy a Slezska 4. Součásti oděvů 3. Sekundární a terciální pohřby na Moravě a ve Slezsku 4. Pohřební oděv 3.2. Pohřbívání vojáků 5.2.3.1.1.2.1.4. Hromadné hroby 5.1.1.4.2.3.2.1.2.1 Kříže a náhrobky 4.4. Krypty jako ossaria 4.1.3.1. Nádoby na vnitřnosti moravských šlechticů 3.2. Pohřební oděv a jeho součásti z hrobů na Moravě a ve Slezsku 3.2.2.6. Hroby vzniklé při zvláštních situacích 3.2.6. Pohřební prostory 4.3.1 Pohřební kaple na Moravě a ve Slezsku 4.1.1. Kostnice na Moravě 4.1. Náhrobníky v kostele 4.4.1.2.6.7. Pohřby v kostelech a klášterech Moravy a Slezska 5. Obuv 3. Ukládání kosterních pozůstatků z rozrušených hrobů 4. Pohřby v kostelních kaplích 4.6.1. Hřbitovy a hroby 4.6.1.2.2.2.5.2.2.1.2. Zdobení rakví na Moravě a ve Slezsku 3.2.2.1.1.2.5.1. Poloha koster v hrobech 5.5. Pohřby vojáků v kostelech a klášterech 5.3. Vznik a vývoj krypty jako pohřebního prostoru 4.7.2.2.1.4.2. Hroby kněžské 5. Pohřební keramické nádoby 5.2.1.2. Kostnice 4. Vojenské hřbitovy 5. Kostelní hrobky – krypty 4.1.1.2.2. Vícenásobné a hromadné hroby 3.3. Oděvní doplňky 3. Prvky doplňující výzdobu rakví 3.1.1.1.1.4.2. Pohřební ritus specifických skupin obyvatelstva 5. Rodinné hrobky v podobě kaplí 4.3. Hromadné hroby na Moravě a ve Slezsku 51 53 54 56 57 58 60 63 63 66 67 69 69 69 71 73 73 75 76 76 78 78 80 80 81 83 84 86 87 87 91 91 91 97 97 97 98 98 99 99 99 100 101 101 101 102 104 4.2.1.4.3.2.2. Identifikační popisné štítky 3.2. Pohřby vojáků na Moravě a ve Slezsku 5.1.2.2. Viscerální nádoby 3.7. Hroby s kalichem a nádobou dnem vzhůru na Moravě 5.1.2. Další atributy v hrobech duchovních 12 .2.3.4.1.3.1. Hroby jednotlivců 5.1.3.2. Zbraně v hrobech vojáků 5.4.3.1. Pohřby osob duchovního stavu 5.1.1. Kostely a kláštery 4. Značení hrobů na hřbitovech 4.1. Boty pohřbených jedinců z Moravy a Slezska 3. Pohřby dospělých s dětmi 3.

– 18.2.5. Zvláštní pohřby a pohřby mimo hřbitov 7. Podezřelí z čarodějnictví a vampyrismu 7.5. Děti pod okapem 5.1.3.1. Nástroje v hrobech na Moravě a ve Slezsku 8. Pohřby jinověrců 6. Náušnice a prsteny 8. Zvláštní pohřby a hřbitovy na Moravě a ve Slezsku 8.2. Čeští a moravští bratři 7. Pohřby moravských šlechticů s řády 8. Novokřtěnci 6.2. Pohřbívání v dobách epidemií 7.3.3.4. Ženy jako představené řádu 5.4. Pohřby vyšších církevních hodnostářů 5. Mince v moravských a slezských hrobech 8.3. Dětské náhrobky 5.1. Děti v nádobách 5. Oběšení 7.4. Orientace hrobů osob duchovního stavu 5.1. Vyšší duchovní v kryptách na Moravě 5.2.2.4. Nekatolické hřbitovy na Moravě a ve Slezsku 6. století 8.4.3.3. Pohřby chudých a cizinců 7.4.4.2. Nečistí zemřelí 7.5.4.3.5. Sebevrazi 7.1. Zbraně 8.2. Řády 8. Židé 6.5.2. Zvláštní výbava dětských hrobů 104 105 106 106 106 108 109 111 111 111 113 113 114 115 116 116 117 119 121 123 124 124 125 126 126 126 127 128 128 129 129 133 133 134 136 138 138 138 140 140 141 141 141 144 144 144 6.1.1.4. Zavraždění a zemřelí „divnou“ smrtí 7. Čelenky 8. Evangelíci 6.3.1.2.1.3.3.3.1.3. Pohřby dětí 5.2. Ozdoby hlavy 8. Čelenky z jihomoravských hrobů 13 .2.3. Mince v hrobech 8.1. Nástroje v hrobech 8.2. Pohřby řeholníků a řeholnic na Moravě a ve Slezsku 5.1.2. Pohřby řádových příslušníků v klášterech a v kostelních kryptách 5.2.3.5.3.2.2.1. Pohřby delikventů 7.3.1. Hroby duchovních v moravských hrobkách 5.2.3.5.2.2. Insignie v hrobech 8.3.1.1.1. Popravení mečem 7.1.2. Mistři nečistého řemesla 7.2.3.5. Inventář hrobů ze 16. Šperky 8.4.1. Děti v kostelních kryptách 5. Šperky v moravských a slezských hrobech 8.

8.5.2. Jehlice a vlasové ozdoby 8.5.3. Pohřební věnečky 8.6. Předměty denní potřeby 8.7. Předměty osobní zbožnosti 8.7.1. Nálezy devocionálií z Moravy a Slezska 8.7.2. Poloha devocionálií v hrobech 8.7.3. Devocionálie ve vztahu k pohlaví a věku pohřbených 8.8. Rostliny v hrobech 8.8.1. Rostliny v hrobech moravských šlechticů

145 145 148 150 154 155 157 157 157 159 167 167 181 181 183 183 185 196 199 205 207

9. Závěr 10. Zaostření problému
Michaela Králíková: Zhodnocení pohřebního ritu na hřbitově v Břeclavi (okr. Břeclav), trať: intravilán obce, nám. T. G. Masaryka, č. p. 3728/8

11. O autorce

11.1. RNDr. Michaela Králíková, Ph.D.

12. O autorce uměleckých ilustrací
12. 1. Marta Taberyová

13. Literatura
Prameny

14. Výkladový slovník důležitějších jmen a pojmů 15. Poděkování 16. Rejstřík

14

1

Úvod

Problematikou pohřebního ritu různých historických období a v rozmanitých geografických oblastech celého světa se zabývá celá řada tuzemských i zahraničních autorů. Smrt člověka a jeho vypravení do „druhého světa“ totiž vždy bylo, je a nepochybně bude stát v centru lidského zájmu. Kult mrtvých, projevující se už od mladší fáze středního paleolitu (Vencl 1991), neměl totiž zajistit pouze klid zemřelých, nýbrž i spokojenost a dobrou existenci živých. Na různých místech a v různých dobách však nebyl náhled na smrt a její prožívání totožné a v souvislosti s tím se také praktikovaly rozmanité pohřební rituály a zvyklosti. Předkládaná skripta o pohřbívání v době 16. až 18. století v oblasti středoevropské jsou součástí široce zaměřeného projektu Ústavu antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Úkolem je poznat proces pohřbívání a sním související činnosti ve všech historických etapách a po celém světě. Tento modulový text navazuje na studii Josefa Ungera o pohřebním ritu 1. až 20. století v Evropě (2006). Může být pomůckou pro studenty nejen antropologického či archeologického zaměření. Období 16. až 18. století, které je předmětem této práce, je ve střední Evropě dobou velice nestabilní jak po stránce politické, náboženské, tak hospodářské. Je to doba četných vojenských zásahů a vpádů (např. Turků, Švédů), zahrnuje třicetiletou válku a také významné převratné události v pobělohorské době týkající se Čech a Moravy. Téměř po celé toto obdo-

bí se táhnou spory o vyznání, především četné boje katolíků a evangelíků, jejichž neshody se mimo jiné týkaly právě pohřbívání. A nakonec jde také o dobu, které vládnou četné opakující se epidemie, provázené bídou a hladomory, pronásledování čarodějnic a vampýrů. Všechny tyto faktory poznamenaly velkou mírou vztah ke smrti a samozřejmě ovlivňovaly i způsob pohřbívání, který byl poměrně závislý na finančních prostředcích, jež byly vyčerpatelné především v oněch dobách válek a epidemií. Nesmíme ovšem zapomenout na vlivy reformátorské, umělecké a slohové, šířící se především z jižní Evropy. Proudy renesance, baroka a osvícenství zasahovaly silně do hloubky lidských myslí, převracely hodnoty a ovlivňovaly náboženská cítění, poznamenávajíc tak rovněž problematiku smrti a pohřbívání. Nejen oficiální náboženství, ale i lidová zbožnost spolu s oblastními obyčeji a zvyklostmi byla příčinou rozmanitých obměn pohřebního ritu. Série úkonů spojených se smrtí a hrobem (pohřeb) se může členit na obřady posmrtné, pohřební, popř. hrobové, tj. probíhající na hrobě a v jeho okolí (Lutovský 1998, 794). Posmrtné obřady jsou vymezeny dobou mezi smrtí a vynesením rakve a zahrnují celou řadu lidových zvyklostí, jejichž zdrojem jsou četné historické a etnografické studie. (např. Winter 1895; Košák 1899; Niederle 1921; Nahodil, Robek 1959; Bednárik 1972; Zuber 1987; Horváthová 1993; Navrátilová 1993; Zíbrt 1995; Delumeau 1997; Dülmen 1999; Navrátilová 2004). Obřady pohřební začínají

15

vynášením rakve a končí pohřební hostinou; obřady hrobové zahrnují různé úkony dotýkající se hrobu. Na základě četných archeologických výzkumů středoevropských především katolických hřbitovů jsou představovány a srovnávány rozmanité formy pohřbů (místo pohřbu, způsob uložení těla, inventář hrobů apod.). Pozornost je dále věnována různým okolnostem souvisejícím se smrtí a pohřbem (např. hroby a jejich značení, náhrobníky a náhrobky; rušení hrobů a druhotné ukládání kosterních ostatků apod.). Archeolo-

gické poznatky jsou konfrontovány s prameny historickými a etnologickými. Důležitým prvkem ovlivňujícím celý pohřební rituál je sociální postavení zemřelého. I když byl většinou dodržován tradiční katolický ritus, platný po celé střední Evropě, pohřby panovníků a šlechticů se co do celkové nákladnosti a výpravnosti nedají srovnávat s pohřby obyčejných měšťanů, natož venkovských obyvatelů. Proto jsou jednotlivým společenským vrstvám, sociálním a odlišným náboženským skupinám novověké společnosti věnovány zvláštní kapitoly.

16

2

Vztah ke smrti v proměnách času

V mnoha historických obdobích a v jejich společnostech se projevuje smrt jako fenomén nezbytný při fungování celé společnosti. Někdy a někde způsobovala smrt strach nebo alespoň jisté obavy, jinde a jindy bývala očekávaným společníkem. Často byla smrt brána jako plynulý přechod ze světa živých do světa mrtvých. Mluvíme zde však o smrti přirozené, očekávané a takové, jejímiž svědky byli alespoň nejbližší příbuzní. Tak tomu bylo za normálních okolností zhruba i v době 16. až 18. století. Člověk neumíral sám, tak jak ve společenství žil, tak v něm i umíral. Smrt byla veřejná a patřila ke každodennímu životu. Před svou vlastní smrtí člověk zažil nesčetněkrát smrt někoho jiného (srov. Ariés I. 2000, 32; Gockerell 1995,

43). Novověký člověk tedy zřejmě neměl ze smrti takový strach jak je tomu dnes. Zřejmě k tomu přispívala i pečlivá příprava v podobě známé „ars moriendi“, praktikované již od středověku a uplatňující se až do 17. – 18. století (Zuber 1987, 233). Tato příprava by dnešnímu člověku připadala nejspíše jako morbidní. Na pomíjivost všeho živého, a především lidské krásy, poukazovaly např. malé dřevěné rakvičky, vyráběné v klášterních dílnách, ale i jinde. Rakvičky měly odklápěcí víko, po jehož nadzvednutí se objevil lidský skelet vymodelovaný z vosku nebo vyřezaný ze dřeva, a na něm a okolo se plazili červi, ropuchy a hadi (obr. 1). Tyto modely byly vyráběny sériově a prodávány podomními obchodníky. Z klášterů pocházely

Obr. 1. Model dřevěné rakvičky obsahující lidskou kostru vymodelovanou z vosku (Gockerell 1995, Abb. 26).

17

vojákům zemřelým v bitevním poli (viz kapitola 5. kostelech (obr. 5). Nicméně celé námi sledované období provázel duch „dobré smrti“ a narušení tohoto archetypu bylo vnímáno silně negativně. Do doby baroka se symbolika smrti přenesla v podobném stylu: smrtka s kosou či srpem nebo s přesýpacími hodinami v ruce (obr. Tehdy byla smrt stále ještě součástí života.Obr. známé rovněž už ze středověku a hlásající rovnost společenských vrstev před smrtí. Představovaly portrét člověka pěkného a v módním oděvu. 44–45). neboť ta postihne dříve či později každého. Model dřevěné rakve s tělem řeholnice z vosku (Gockerell 1995. ve spodní části obrazu však již byl kostrou se šípem. 15. jež místo skeletu obsahovaly figurínu v podobě těla zemřelé řeholnice oděné v hábitu (obr.1. „Dobrou smrtí“ mohl zemřít jen člověk bohabojný. kteří se k dobovým tiskům nedostávali tak často a jinak lidé z vyšších vrstev. srpem nebo hodinami v ruce (Gockerell 1995. což nemohlo být splněno například zavražděným osobám či sebevrahům. a to spíše v tištěné podobě. které na první pohled působily dekorativním a příjemným dojmem. 2). kde byly nejvíce zastoupeny ještě v 16. kaplí a klášterů. Jejich vznik v západní Evropě byl podmíněn vypuknutím morové epidemie v roce 1348. že smrt vnímali jinak prostí lidé.) apod. Obr. 6). „Dobrá smrt“ vyžadovala zpověď a udělení svátosti. 3). století. Motiv smrti se však ještě v 18. Abb. kteří měli také na přemýšlení o smrti zcela jistě více času. Příkladem tištěného poučení a přípravy na smrt mohou být skládané obrázky. Je však pravděpodobné. Vše bylo doprovázeno poučnými verši. Na západě přetrvala témata smrti do poloviny 16. v germánských zemích až do dob renesance (Corvisier 2002. zřejmě ty rakvičky. Obraz Memento-mori (zdroj: Fenomén smrti 2001). např. Připomínkou konce života byly také „Tance smrti“ (obr. století uplatňoval i ve střední a východní Evropě ve veřejných prostorách. V 18. 53). století. Po odklopení určitých částí se však objevovaly již skelety a červy ohlodaná mrtvá těla (obr. Avšak byli i jedinci z řad aristo- 18 . 26). 3. století byly tance soustřeďovány především na hřbitovy a mizely z kostelů. Podobně děsivé byly obrazy „memento-mori“. 2. jenž žil ctným křesťanským životem. 4). V našich zemích a směrem dále na východ se tance smrti obecně vyskytly snad jen ojediněle.

že vytvářely podobu divadelních kulis (Ariès II. dokonce nařídil na počátku 16.Obr. aby s jeho mrtvým tělem bylo naloženo potupně. Maxmilián I. uložená ve skleněném relikviáři v podobě rakve. co je kat nechal odříkat jejich poslední modlitbu (Koldínská 2001. 7b). 110) oděné do lidských šatů a s nezbytnými doplňky. jež zdobí kostelní oltář. které byly veřejně vystavovány. která položila svůj život za svatou víru v dobách pronásledování křesťanů v Římě. Obr. zemřelý v roce 1576 (Koldínská 2001. Dodnes jsou někde tyto napodobeniny zachovány v prosklených relikviářích (obr. Bartoloměje v Německé Čermné na Kladsku (Navrátilová 2004. 2000. († 1612) i jeho otec Maxmilián II. 9). Její ostatky i s kamenem pod rakví pochází údajně z jejího hrobu v římských katakombách (Rubinková 1997. 270) nebo v kostnici v Letařovicích v severních Čechách (obr. byla nahrazena alespoň jejím zastupitelem v podobě voskové či dřevěné figuríny v životní velikosti (Ariès II. 2000. Tanec smrti. století kosti takovým způsobem. Jde o šlechtičnu. 68). 4. Důstojné loučení se zemřelým se však často zvrhlo k nepřiměřené pompéznosti až teatrálnosti. ale alespoň křesťanskou poté. 184). 109). V době baroka se oslavovalo vše co souviselo se smrtí. Měly mu být ostříhány vlasy. Také lidské kosti byly zapojeny do rozmarů barokního umění. Nikolaus Manuel. 7a).. Bez zpovědi zemřel například Rudolf II. století v kostnici při chrámu sv. Jedná se však rovněž o pouhou v šat oděnou figurínu. V kapucínském kostele Nalezení sv. Ve Francii seskládal jeden mnich v 18. což vedlo ke zvyšování přitažlivosti církevních obřadů. Na našem území vznikaly rovněž podobné umělecké konstrukce. Pokud nešlo vystavit přímo na oltáři mumii. i když právě ve šlechtickém prostředí byl tento fenomén všudypřítomný. Např. tělo zbičováno a takhle dva dny vystaveno (Bankl 2000. Odsouzenci sice neměli „dobrou smrt“. 110). Barokní symbolika jakoby pomáhala lépe chápat a snášet smrt. 8 ukazuje naopak skutečnou mumii uloženou v prosklené rakvi. 29). oltář vystavěný z kostí v poslední čtvrtině 18. století. Kříže v Brně se nachází figurína světice Kle- menciány (obr. vylámány zuby. a především pak mrtvá těla mučedníků v podobě mumií a kosterní pozůstatky. Bern 1519 (Corvisier 2002. uctívány a oslavovány. kratů. kteří nenaplnili onu dobrou smrt. což po čase vyvolalo trend zcela opačný 19 . 181).

kostel v Dúžavě na Slovensku. 5. 7a. Itálie . Nožička 1992. 41–42. kdy dochází k postupné změně ve vnímání smrti (srov. Smrtka s kosou (Gockerell 1995.Montefoire dellΆso (foto autorka). 276) ovlivněné nejen postupující sekularizací. kostel Chiesa di Santa Lucia. Obr. Koldínská 2001. 2000. 25). Abb. Barokní fascinace smrtí a teatrální prožívání všeho co s ní souviselo trvalo asi do poloviny 18. Malovaná smrtka na kazetě dřevěného stropu. 6. Zuber 1987. Ariès I. Lucie). 79). – touhu po původní prostotě a jednoduchosti (srov. Obr. Ariès II. 1747 (Smoláková. v českých zemích možná i déle. Navrátilová 2004.Obr. ale i rostoucím individua- 20 . 217–218). století. 2000. 148. Barokní figurína představující mrtvé tělo světice (sv. 42.

kde např. Změna vnímání smrti se projevila také ve výběru místa pohřbu. Tento mrav se vžíval postupně i v měšťanských kruzích.Obr. Pohřebnímu divadlu Obr. 64. 235). 14. uložená v kostele v italské Cortone (foto autorka). 58). Dülmen 2002. zatímco na venkově ještě barokní zvyklosti přetrvávaly (Zuber 1987. jak tomu bylo ještě v 17. 9. 21 . Margharity. Kříže v Brně (Rubinková 1997. Někteří tak činili z pokory. obr. 76). 2000. jež se však mnohdy dostávala do kontrastu s potřebami rodu (viz Král 2002a. že toto jednání mohlo být mimo jiné také projevem vzdoru vůči farářům. 67–69). kteří příliš zvýhodňovali pohřby v kostele (Ariès II. Obr. kostel Nalezení sv. Relikviář s ostatky sv. jiní „šli s dobou“. Tato změna vnímání smrti a pohřbu postihla prvně tedy šlechtické prostředí. lismem (srov. Klemenciány. Prosklená rakev s mumií sv. Mnozí sociálně výše postavení jedinci si jako místo odpočinku již nevolili kostel. svědky skonu byli už jen členové rodiny. 7b. Oltář sestavený z kostí v kostnici v Letařovicích v severních Čechách (Heinz 2000. 29).1). 8. nýbrž si přáli být pochováni na otevřeném hřbitově. století. Francouzský historik Ariès se domnívá. Touha tichého a klidného pohřbu vychází z niterných pocitů šlechticovy zbožnosti.

století se veřejná barokní smrt začala proměňovat ve smrt „privátní“ (především v městském prostředí). Navrátilová 2004. Navrátilové). 171. zbavenou veškeré nadbytečné okázalosti a dramatizace. 13). Ve venkovském. Koncem 18. 22 . Král 2004. Na přelomu 18. maloměstském prostředí si však se zpožděním na našem území barokní pohřby uchovaly veřejný charakter. století přestává být důležité připravit umírající na smrt a projevuje se snaha naučit živé přemýšlet o smrti. popř. který se hluboko do 19. Plně se to však podařilo až jejímu synovi Josefovi II. století projevoval formou slavností a výpravností (sdělení dr. Romantismus obecně však přinesl strach ze smrti blízkých. a 19.a nadměrnému utrácení peněz se snažila zamezit již císařovna Marie Terezie. prosadil se nový smysl pro bližního a rodinu (srov.

století totiž poddaní nemohli se svým majetkem disponovat zcela nezávisle. odúmrtí a dědickém právu rozhodovala vrchnost (Navrátilová 2004. museli se sami pozůstalí přesvědčit. neboť v odlehlých a malých vesničkách nebyly zdaleka takové možnosti. Ne vždy však byl tento úzus dodržován. Záleželo na mnoha společenských faktorech. neboť zvěstování smrti bylo považováno za bezectnou činnost. avšak v různých dobách a na různých místech byla rozhodnutí poněkud odlišná. K tomu byl zvolen buď některý z mužů postižené rodiny nebo osoba zcela cizí. Smrt tak vešla ve známost nejen u příbuzných a sousedů. O tzv. Pohřeb očima historiků a etnologů Pohřební rituály ve střední Evropě doby 16. To však platilo bezvýhradně jen u šlechty a vlastníků nějakého majetku.1. Pokud nebyl přítomen lékař či úřední osoba. 192). 241). Tento člověk se pak nesměl účastnit vlastních pohřebních slavností. Původně se oznamovalo výhradně ústně. kde jedinec skonal. K ideálu křesťanského umírání patřila nejen příprava na smrt. Do konce 18. Co se týče poddaných. že zaopatřil pozůstalé a zanechal na hmotném světě vše v pořádku dle svých představ.1. především na sociálním postavení zemřelého a na jeho majetnosti. Sepisovaly se závěti či testamenty. který tak smrt veřejně oznamoval. K úmrtnímu loži byli svoláni rovněž všichni členové rodiny i s čeledí. která smrt potvrdila.1. Důležité bylo zajistit vše tak. ale v blízkém očekávání smrti bylo nutné smířit se také s ostatními lidmi a uspořádat svoji pozůstalost.1.1.1. jenž vážný stav nemocného nezatajoval. jaké byly ve městech a v jejich blízkém okolí. Můžeme tedy u pohřbů sledovat jisté lidové zvyklosti. Po smrti Blízkou smrt ohlašoval lékař (nuntius mortis). zahrnující mimo jiné přání mrtvého ohledně místa posledního odpočinku a průběhu pohřebních obřadů. aby se s umírajícím rozloučili (Zuber 1987. Podstatné ovšem bylo i to. že nebožtík je skutečně mrtev. které byly výraznější ve vesnickém a maloměstském prostředí. z rekviální mše a uložení mrtvého do hrobu (Zuber 1987. sousedé a vzdálení příbuzní. ale také mezi 23 . ti si často museli právo testamentu u vrchnosti prosazovat. pocházející většinou z nižší sociální vrstvy. projevovaly se při pohřbech i prvky žitého náboženství.3 Pohřební ritus katolické střední Evropy 3. Poté se muselo úmrtí veřejně ohlásit. Bylo-li to možné rozezněl se také po smrti v nejbližším farním kostele umíráček. 233). 3. až 18. aby člověk mohl odejít „na onen svět“ s příslovečným „klidem v duši“. století sestávaly ze tří základních částí: Přenesení mrtvého z domu do kostela. Prostý lid a měšťanstvo 3. Přestože se pohřební zvyklosti řídily v prvé řadě dogmaty katolické církve. ba právě naopak jej vybídl k přivolání kněze.

2. a to především z důvodu zabránění návratu duše zemřelého. Občas byli mrtví na prknech přímo pohřbíváni do země (bez rakve). Často nesla Obr. dostávali malé svazky rozmarýnu. cechu. Dülmen 1999.1. roku 1598 měla být těla dokonce zabedňována a roku 1606 měly být „ .). jiné veršované nápisy. ale také symboly smrti (lebky. 10). na okraj lesa nebo močálu. ptactvu. bývala vyřezána třeba do podoby kříže. a to ještě i v 18. která pak byla zaražena do hrobu vedle hlavy nebožtíka (Bednárik 1972. století. Proto bylo také zvykem dávat větvičku do rakve a zasazovat stromy a keře na hrobech. . popř. 229). Smrt se často oznamovala také včelám. zlomené svíce apod. . k božím mukám. truhly už v příbytku nasypány nehašeným vápnem a s mrtvým zasmolovány“ (Winter 1892. neboť nejenom lidé. pelyňku nebo citroníku. 3. položeném na márách (Zíbrt 1909. 49). Umytí a ustrojení mrtvého prováděli buď rodinní příslušníci anebo byla přivolána osoba. 227. Navrátilová 2004. Později. Tyto symboly si pak buď nechávali na památku anebo je házeli do hrobu (Dülmen 1999. používaly se máry (umrlčí prkna) k přenosu mrtvého ještě i v 18. Rovněž lidem nesoucím rakev v průvodě se připínala větvička vavřínu. polovině 16. přesýpací hodiny. 206). kdy se zemřelí kladli do země pouze v rakvi.členy obce či městské čtvrti. 225). (roku 1585) při pohřbech dlouhé zvonění a nařídil zakrývat mrtvá těla nesená k pohřbu.1. a tak bylo i zvykem nosívat zemřelé ke hrobu ještě v 2. Až za morových epidemií koncem 16. Mrtví jsou neseni v peřinách na lůžku. Prkna se různě upravená (obr. Zemřel-li mladý člověk. 25). 249). ale také zvířata musela být tímto ohlášením smrti zproštěna pouta k mrtvému. 1980. obsahovala iniciály nebožtíka nebo jeho jméno a životní data. 225). Na venkovských městech však lidé těmto nařízením přivykali mnohem hůře. Někdy byli mrtví zabaleni v plachtě (bílém plátně) a zakrytí „příkrovem“ nebo „dekem“ (Němec et al. Pohřební průvod za morové rány v Praze roku 1582. modlitby. století (Dülmen 1999. Cesta ke hrobu Po smrti nastaly přípravy mrtvého na pohřeb. století zapověděl císař Rudolf II. někdy se užívala jako pomníček na hrobě. století. dokonce i za morových epidemií (obr. ale především jejich příbytkům – stromům (srov. citáty z bible. Prkna bývala opatřena např. ke kostelu či kapličce. byla zdobena geometrickými a rostlinnými motivy. 12) stavěla na rozcestí. Poté se mrtví vystavovali na nosítkách. 24 . našlo se pro prkna jiné uplatnění – staly se památkami na mrtvé. 11. jež sloužily zřejmě opět jako ochrana před duchy. 209–210). 10. byla v průvodě nesena jedlička. která tuto činnost vykonávala za peníze. zvaných máry. někdy byly opatřeny ještě peřinami. popř. Ve vesnickém prostředí byla smrt pána oznamována navíc domácímu zvířectvu. Přestože již v raném novověku existovaly rakve a později bylo zvykem přenášet mrtvé v otevřených rakvích (Navrátilová 2004. stříškou. Stromy byly odjakživa považovány za sídla duší a byly jakýmsi zprostředkovatelem mezi člověkem a nadpřirozenými bytostmi. Podle postavení mrtvého mohla být zpráva rozšířena i po celé vesnici či městě.

popř. Postupně se však vžívala státní sanitární nařízení. Ještě v polovině 17. Horní Hřeb u Kašperských Hor (Navrátilová 2004. 241). 12. Navrátilová 2004. aby se tak vyloučila možná zdánlivá smrt (Navrátilová 1993. 11. Zuber 1987. 48. století bylo zvykem nebožtíka pohřbít v úmrtní den nebo v den následující. podle nichž se nesměla těla pohřbít dříve než po 48 hodinách. století (Gockerell 1995. 224). Rakousko. neboť diecézní agenda doporučovala pohřeb dvanáct. také formulku RIP – requiescat in pace. Obavy ze zdánlivé smrti se projevovaly i v závětích. 31). nešlo-li o zemřelé na mor. 71. 22). a to již v 17. Gockerell 1995. Tereziánská zdravotnická nařízení pak odsunula pohřeb až na třetí den po smrti.Obr. Ve Francii se Obr. Dřevěná umrlčí prkna. neštovice či jinou nakažlivou chorobu. česky odpočívej v klidu (srov. Umrlčí prkno. století. 25 . Abb. příloha č. dvacet hodin po smrti (nešlo-li o náhlý skon). 19.

často se provozovaly různé lidové obyčeje. Na počátku 17. bdění a setrvávání na modlitbách. 1995. v roce 1768 si jedna šlechtična přála „ . u kapliček a na rozhraní dvou katastrů. 13) totiž přežíval ze starších dob až do novověku. 13. 129). století byla zavedena tzv. ale i kohokoliv z obce. kde se těla nechávala pod dozorem tak dlouho. Rakev (mohla být nesena na márách) nesli většinou přátelé zesnulého či jeho sousedi. století nařizovala dokonce pod trestem pokuty povinnou účast na pohřbech svých bližních a také povinnost doprovodit náhodně potkaného kněze. 2000. spočívající v dlouhém 26 . 78) s planoucí svící a křížem. Odlišnosti pohřebních zvyklostí v různých oblastech střední Evropy jsou zcela pochopitelné. a to na rozcestích. „vigilie“. Pohřbu se účastnili i obyvatelé jednotlivých domů vesnice či městské čtvrti. Zámožnější si naopak mohli dovolit zádušní mši s konduktem kolem kostela a tzv. dokud se neobjevily první známky hniloby (Ariès II. století z průvodu vyloučeny. Nebožtík byl do kostela nesen v pohřebním průvodu (obr. V lepších případech se obyčejnější lidé vzdali z finančních důvodů pohřební mše. odpros. aby díky zdlouhavému pohřebnímu obřadu nezanedbávaly své domácí povinnosti a svým rozrušením a neustálým zpožďováním nezpůsobovaly v průvodě zmatek (Dülmen 1999. 2000. 173). množství a společenské postavení účastníků. který šel se svátostí k umírajícímu do domu (Navrátilová 1993. Zde probíhal tzv. . dochovala spousta testamentů. které jsou toho dokladem. Chudší obyvatelstvo užívalo spíše máry nebo rakve zapůjčené pouze k přenesení těla do kostela a z něj pak na hřbitov. výřez z kresby v matrice zemřelých z roku 1729 (Petráň et al. 132). členové cechu (v počtu kolísajícím dle regionálních zvyklostí). Např. V odlehlých či těžko přístupných vesnicích nebo v případě těch nejchudších obyvatel se někdy pohřbívalo bez kněze a jakýchkoliv církevních obřadů. zvláště v protireformačním období. neboť samotný pohřeb byl již dosti nákladnou záležitostí. aby její tělo bylo střeženo po smrti 3 dny a teprve poté pohřbeno“ (Ariès II. neboť církev podporovala vědomí důležitosti osobní účasti při pohřbu nejen příslušníků rodiny. Pokud mrtvý zůstal ležet na márách ve svém domě. Zvyk pohřbívat bez rakve (obr. Celková výpravnost pohřbu. 72). Koncem 18. skarifikace – naříznutí kůže. .Obr. resp. počet kněží v pohřebním průvodě a celkový ráz pohřebního pohoštění závisely na sociálním statutu zemřelého. Toto nepochybně souviselo s katolizací lidového života. Pohřeb bez rakve. Do rakví byli nebožtíci vkládáni až těsně před pohřbem. přicházeli se s ním rozloučit sousedé a známí. 228–229). Ve střední Evropě se začaly zřizovat márnice. Ženy však mohly být na počátku 17. Na vesnicích se během pohřebního průvodu konaly pravidelné zastávky.

proslovu. Pohřeb bez patřičného oděvu. dodal-li někdo rakev na vlastní náklady. Větší pompézností se vyznačovaly již od 16. Ve Švýcarsku např. Nakonec císařova nařízení narazila na odpor a vyvolala negativní odezvu tak širokých mas. citování z písma svatého a ve zpěvu písní. jako speciální cechovní štíty. praporce. svícny a pod. kdy truhláři nestačili rakve vyrábět. Slavnostnější pohřby ve městech zajišťovala také různá náboženská sdružení. Pro tuto okázalost.. neboť stále platilo. jednak podle regionálních zvyklostí. 14). Do hrobu bylo tělo vysypáno ze speciálně k tomu určené rakve (obr. Ukládání do hrobu Při pohřbu byly pronášeny modlitby. že tato nařízení byla všemi dodržována. „vysejpací“ rakev z doby Josefa II.. Pohřbu se musely účastnit všichni příslušníci daného cechu (pokud se některý z členů cechu na pohřeb nedostavil. Je pravděpodobné. Někdy byly kopány větší šachty pro více osob. kde bylo požehnáno. zákony a nařízení týkající se pohřbívání. začaly značnou pozornost pohřebnictví věnovat také státní úřady. zpívaly se písně a hrob se nakonec vysvětil pomocí svěcené vody nebo kadidla. století pohřby členů řemeslnických cechů. Mezi hroby byla nařízena mezera 4 stopy. Bylo-li na hřbitov dopraveno více mrtvol společně.1. Ve větších městech mívaly cechy v kostele vlastní oltář nebo i kapli (Petráň et al. 71–72). růžencová. Škapulíře dělalo každou druhou neděli v měsíci procesí za zemřelé členy a každý týden vyhlašovalo kdo který den zemřel (Descoeudres et al. mělo být tělo po vykonání obvyklých církevních modliteb v kostele. Bratrstvo kladivářů a truhlářů. Žádná rakev však nesměla být zakopána. Celková podoba ceremoniálu kolísala jednak podle sociální příslušnosti. používalo se množství pohřebních náčiní. Starší Bratrstvo sv. organizovaná při farních kostelech (Navrátilová 1993. Tyto úsporné josefínské truhly pro mnohonásobné použití měly být bezplatně k dispozici na každé faře. mariánská a jiná bratrstva. parentace – rozloučení s mrtvým (Dülmen 1999. bývaly také často používány při epidemiích moru. Není ovšem jisté. a to ani tehdy. musel zaplatit pokutu). kromě řemeslnických také literátská. 71. že císař Obr. Tam měl být vykopán hrob hluboký 6 stop (1. a jehož podstatou bylo rozloučení se s obcí (Navrátilová 1993. že nařízení postihla mnohem více chudší obyvatelstvo. Josefa.89 m) a široký 4 stopy (1. 1997. cholery apod. ale pouze podél obvodu zdí. 3. zašito bez oděvu do lněného pytle a v rakvi dopraveno na hřbitov. 14. natož zcela bez rakve jistě u privilegovaných osob nepřicházel v úvahu. 259).26 m). že se pohřbívalo v kostelech i po císařově zákazu. to vše pro úsporu nákladů. 561). mohly být uloženy do jednoho hrobu. především pak v době barokní. stejně jako je známo. Protože pohřbení mělo mít účel urychleného setlení. Roku 1750 zde přibylo již ke třinácti bratrstvům ještě bratrstvo Sv. Eligiovo bratrstvo. Kostelec na Chrudimsku (Zíbrt 1906. 89). Za vlády Josefa II. nosili členové bratrstva při pohřbu pohřební lucerny a prokazovali mrtvým poslední pocty. 22). tzv. 234). Zřizování pomníků bylo sice dovoleno. 1995. žádalo mnoho řemeslníků vstup do pohřebních bratrstev ve snaze zajistit si tak slavnostní pohřeb. Hrob musel být okamžitě zasypán a přikryt. Vrcholem bylo pohřební kázání pronášené knězem. že hrob má odrážet sociální a majetkové poměry zemřelého.1. Spouštění mrtvého do země bylo doprovázeno buď úplným mlčením nebo naopak hlasitým nářkem. Tzv. 27 . aby nezabíraly na hřbitově místo. Byly vydávány dvorní dekrety.3. 2004.

1. nikoli běžném oděvu. 293–294). Mužům se například oblékaly bílé konopné spodky a lněná košile. 312). a 20. později „rubáš“ (Navrátilová 2004. století musel být šat do rakve ušit z nového nenošeného plátna. zvláště na venkově. 44). století byla smuteční barva bílá. Do poloviny 19. 693). Pohřbívalo se v oděvu zvaném „hazuka“ (černá) a „čechel“. punčochy nebo ponožky). „šatě do hrobu“.1. 155). polovina 17. zda se jednalo o nějaký specifický oděv zvláštního střihu. 3.1. Z pera etnografů konce 19. aby se mrtvý nestal upírem (Navrátilová 2004. 211). Na hlavě musel být šátek nebo čepec (Navrátilová 2004. fěrtoch. zástěra. Doklady použití már pochází i z 19. 195). Jednalo se o dlouhou bílou košili (také čechel. století. Mužům a chlapcům se oblékala košile a kalhoty. Vdaným ženám se oblékaly šaty černé. 212). Z 19. rubáš Kulturně historické a etnografické prameny ze 16. Posmrtný portrét dítěte. století se dozvídáme.5. století (viz Navrátilová 2004. o „umrlčím šatě“. teprve od 16. že barva rakve se řídila stavem. že pozůstalá vdova vynaložila nemalý obnos na pořízení šatu do hrobu pro svého manžela (Kenzler 2002. které byly uvolněny poté co byla rakev spuštěna do hrobu. která byla klasickým pohřebním oděvem chudých (Klvaňa 1899. 2. 696). 15). Navrátilová 2004. Spišský malíř. Pohřební šat byl pravděpodobně vždy alespoň trochu krajově odlišný (někde se používaly i svatební šaty nebo kroje) a souvisel i s majetkovými poměry. oblékly se dospělému „ty šaty. Do bílého rubáše byly oblékány malé děti (obr. svobodným dívkám bílé (Košák 1899. Poté co byl mrtvý umyt. od této doby se také začíná používat označení rakev (Němec et al. Speciálním oděvem byl rubáš a čechel. tedy patrně jen pro příslušníky vyšší sociální vrstvy. Ženám se dávala původně dlouhá bílá košile a potom lněný oděv v bílé barvě (sukně. hedvábná kordule. Rubášem (nebo rubáčem) bylo myšleno plátěné roucho určené k pohřbu. olej. 211). století je z Moravského Slovenska doloženo pohřbívání v nejlepším svátečním šatě (Nieder- Obr. Čechel je starší. století pochází etnologické doklady o oděvu pohřbených. které za života nejraději nosil“ (Košák 1899. 51–52).musel některá z nich odvolat (např. Dno se zavíralo na háčky. že dříve měly děti a svobodní rakve modře malované a ženatí měli rakve černé. 195). 15. 87). avšak k pohřbu nově pořízený (nově ušitý k příležitosti pohřbu). ženám se dávaly rukávce. rukávce. Nadále se však pro vystavení mrtvého těla používaly máry (někdy na nich stála přímo otevřená rakev s nebožtíkem). le 1921. bílý fěrtušek. Černá barva jako smuteční se však zřejmě uchytila až později. Dokládají to například historické prameny z německého Breunsdorfu (Kenzler 2002. později měli skoro všichni rakve bílé (Košák 1899. měly otevírací dno na způsob dveří u skříně (obr. století říkají. století dokládají pohřeb ve zvláštním. zákaz pohřbívání v rakvi). Ze zápisků z roku 1705. století (Ridilla 2002. a to již roku 1785 (Kunc 1937. U označení „hazuka černá k smrti“ nebo „bílá sukně barchanová k smrti“ není jasné. 241. 195). století mohly být zvyklosti v oblékání mrtvých obdobné. že alespoň v době 18. a 20. Podle některých pověr z 19. Tzv. 1980. Nedlouhé trvání některých císařských nařízení je zřejmě příčinou. I když se rakve řidčeji používaly i dříve. 195). 1980. a 20. bílé punčochy a na hlavu se jim uvazoval černý šátek (Niederle 1921. Mluví se např. pocházejících z německého Breunsdorfu je doloženo. Rakve a ozdoby (symboly) mrtvých Ve smyslu rakve se používal pojem sarkofág a truhla jako honosnější schránka (Němec et al. Poznatky z počátku 20. 3. Šat zemřelých.4. Dno se otevřelo a tělo zabalené do plátna či pytle vypadlo přímo do vykopané jámy (Zíbrt 1906.1. Z počátku 20. Dříve se používaly rubáše i pro dospělé. pohřbívání mrtvých v rubáši je etnology doloženo ještě z 19. 247–249). 155). plátno. „vysejpací“ rakve používané za vlády Josefa II. Svobodní 28 . století začal tento „honosnější“ způsob pohřbívání pronikat do širších vrstev českého obyvatelstva. Můžeme to chápat také jako klasický oděv běžně nošený. Lze uvažovat o tom. století se v nich pohřbívali už jen velmi chudí lidé (Košák 1899. 16). na konci 19. 198). proč jsou určité pohřební zvyklosti archeologickými výkopy těžko zachytitelné. 49).

stejně tak malované rakve jsou archeologicky doloženy rovněž z hrobů a pohřbů 16. které působilo mrtvému nepohodlné ležení. Někde bývalo zvykem dát mrtvému za hlavu krucifix. 60.1. Košák 1899. do rakve peníze a svaté obrázky (mladým i starým) nebo i modlitební knížka. Jakmile někdo zemřel. anebo se naopak otvírala. Tyto skutečnosti. Jednou z představ týkajících se víry v posmrtný život bylo. Pod mrtvého se kladly hobliny. do rukou se vložil růženec. 698. Většina pověrečně-magických rituálů vycházela již z dávného. dokud nezetlí. 16. Navrátilová 2004. k nohám planoucí světlo a svěcenou vodu. Do pravé ruky se dával malý křížek. 195–196. 174). nestihl sdělit důležitou informaci apod. že duše odchází z těla hned po smrti (srov. aby duše uletěla. Na rakve se maloval kříž. pod hlavu polštář vycpaný hoblinami nebo senem (Košák 1899. Horváthová 1993. Důvodem revenance mohli být ovšem také živí. která je vázána na tělo tak dlouho. 88). Do rukou se dávala kytička (srov. 149). Zmíněné a mnohé další aspekty vyvolávaly snahy zaopatřit nebožtíka a provést takové úkony a magicko – očistné obřady. Rovněž nadměrné oplakávání a přílišné vzpomínání ze strany pozůstalých mohlo povolat duši mrtvého zpět do světa živých. V tradiční kultuře baroka se však zřejmě květiny a věnce užívaly pouze výjimečně (Petráň et al. později byl kříž papírový nebo ze žlutého plechu. nechal nezaopatřené děti. Komárov (Zíbrt 1906. až 18. století (Navrátilová 2004. že odchází ihned po smrti. Dívkám se pokládal 29 . 61): Např. Pak se však musela opět zavřít. 3. Rohy rakví bývaly zdobeny hlavičkami andělíčků. potřebné šatstvo a následkem toho mu byla zima. aby se zamezilo předčasnému odchodu duše (v případě víry v odchod duše až po setlení těla). okna a dveře se buď okamžitě zavírala.1. druhým názorem bylo. století (především z kostelních pohřbů). Descoeudres et al. že existuje duše. Věnce na rakev se kladly až od poloviny 19. neboť se věřilo převážně v negativní působení navrátilce. Květiny pouze ve smyslu rostlin s apotropajním účinkem. 216). nesplnil určité závazky vůči živým (např. Revenance (návrat duše) má přitom kořeny již hluboko v předkřesťanském období a mohlo k ní dojít z různých příčin (Horváthová 1993. Pohled do otevřené „vysejpací“ rakve skrze dno. Mužům i ženám se položily ruce na prsa křížem anebo se sepjaly. 696). či se jim omotával kolem zápěstí. ale ještě stále přežívajícího pohanského kultu. které by jeho návratu zamezily a ochránily pozůstalé. při němž se mísily křesťanské tradice s lidovými pověrečnými zvyklostmi. kteří nesplnili závazky vůči mrtvému (např. ženatí a vdané rakve černé (Niederle 1921. který si před smrtí výslovně přál).). vdaným ženám se uvázal šátek. 1995. 1995. Ať už převládla jakákoliv z těchto představ. 195). nebo byl okraden a svým návratem chtěl dosáhnout vrácení peněz nebo majetku). dále nespokojenost s vybavením do hrobu (nebožtík nedostal např. aby Obr.na hlavu myrtový věneček. Odraz lidských tradic v pohřebních zvyklostech Pohřeb byl tedy smuteční slavností celé obce. měli bílé rakve.6. pokud se věřilo. ). mu někdo ublížil a nepožádal o odpuštění. vedla vždy ke strachu z návratu duše zemřelého do světa živých. Niederle 1921. nedbalé uložení do „truhly“. 13. nedostal předmět.

v nichž lid viděl symbol věčného světla a ochrany (Bednárik 1972. Kromě ochrany před duší mrtvého se však také respektovalo právo na její návrat. že tak zabrání vystoupení duše z hrobu (Bednárik 1972. na vlivech přicházejících z okolí apod. Mrtvý tak byl nadále považován za člena rodiny. házeli za sebe kameny a větve v domnění. 103). K oklamání duchů se rovněž obracely šaty naruby. Bednárik 1972. na příčině smrti nebožtíka. mouku. Zvyk zavírání příbytku po odchodu na hřbitov je popisován rovněž ze Slovenska (Bednárik 1972. Dokud byl v domě přítomen nebožtík. Robek 1959. Oddělení smrti od života. Z uvedeného vyplývá. 228). kde neměla co pohledávat (Delumeau 1997. 91). aby tak mrtvý našel cestu zpět do svého příbytku. Na druhé straně však bylo zvykem třikrát postavit rakev na domovní práh. a to především v noci po pohřbu anebo až třetí den po něm. Zíbrt 1995. ba naopak byl vyháněn. a tím znemožnění návratu mrtvého. chléb a ovoce. aby se tam duše mohla schovat. neboť se věřilo také v jeho pozitivní (např. Rovněž při návratu ze hřbitova se lidé neobraceli. 8). Také se věřilo. se nesmělo zametat až do pohřbu. 229). nikdo se nesměl ohlédnout (Dülmen 1999. Tento zvyk je doložen také z Německa (Dülmen 1999. Průvod se musel pohybovat rychle. 13). řady musely být sevřené. Zatlačování očí. kde měly nečisté síly a zlé mocnosti největší vliv). Robek 1959. Stejnou příčinu má patrně také házení hlíny do hrobu. popř. nebyla zapřahována zvířata ani vykonávány žádné polní práce (Dülmen 1999. aby duše a tělo člověka nemohly najít cestu zpět (Nahodil. Věřili zde tedy patrně. Jinde a jindy byl naopak v domě trpěn. aby se dotkli truhlou prahu (Bednárik 1972. že se tam procházejí zesnulí a koště by je mohlo zranit. Po cestě na hřbitov nesměla být rakev postavena na zem. 8). Tam. 227). kde se věřilo. převracely se vozy na dvoře apod. V Německu byla ze stejného důvodu rakev vynášena ze světnice nohama nebožtíka napřed. Z domu se mrtvý vynášel oknem. Ze stejného důvodu se kladl do rakve hlazený kámen. 228). čistilo se oblečení. vyjma míst. a to proto. Při mrtvém nesměly chybět zažehnuté svíce. Jejich návraty jim byly záměrně usnadňovány stavěním křížů na křižovatkách. aby to vše nepřišlo nazmar společně s mrtvým (Dülmen 1999. Ze strachu před smrtí dalšího člena rodiny se rozhazovalo domácí náčiní. 70). mohl přinést štěstí do domu) a ochrannou moc. Pohanský zvyk pálení trávy a zrní – buď v domě. protože se věřilo. na rozcestí a na rozhraní dvou katastrů. což se prakticky zachovalo až do dnešní doby. aby náhodou nabyla polita přicházející duše (Horváthová 1993. 70). Mnohé zvyky a obyčeje nepochybně záležely na oblasti rozšíření. 70). přemísťovat všechno obilí. Nahodil. někdy pod zvednutým prahem. 225) a ze Slovenska (Bednárik 1972. že duše zůstává v domě do vynesení těla. 8). aby se tam duše nemohla schovat a nezdržovala se tak tam. jehož příslušníci bydlí na hřbitově a v noci se vracejí navštívit místa. vylitím vody za rakví a zavřením oken a dveří po vynešení mrtvého z domu (Dülmen 1999. čímž by bylo odehnáno štěstí z domu (Delumeau 1997. Obdoba je známá i ze Slovenska.se duše třeba nevrátila (srov. podvazování brady. 14). 69. Večer se nesměla vylévat voda na dvůr. V mnohých oblastech se také nebílilo. 63). 103). (Navrátilová 1993. 63). 96). 8). kde mrtvého vynášeli tak. jenž měl právo na svůj prostor a vlastní předměty denní potřeby. V západní Evropě se naopak vylila všechna voda z nádob stojících v domě nebo alespoň v umrlčím pokoji zesnulého. což mělo mrtvému zajistit rozloučení se svým domovem (Dülmen 1999. jídlo a odestlané lůžko (Horváthová 1993. bylo symbolicky vyjádřeno uhašením ohně v domě. V mnohých německých krajích existoval zvyk prudce třást se stromy. Navrátilová 1993. se nechal alespoň jeden kout nevybílen. Pro její potřebu se pak připravovala svěcená voda a utěrka. 16. 227). jež k tomu byla zvláště vyhrazena (u kapliček. Na severozápadním Slovensku se zametalo dokonce až čtyřicet dní po pohřbu. že duše má odejít hned po skonu. aby duše nebyla vymetena. že zemřelý působil na jedné straně ničivou negativní sílou a rozhodně nebyl v domě vítán. Převracení vozů má patrně základ opět již v pohanském zvyku rozdvojování vozů. přičemž mrtvola pak byla položena na přední i zadní kola (Zíbrt 1995. 30 . kde člověk zemřel anebo na jeho hrobě – byl provozován z důvodu ochrany domu před pohromou a ochrany zdraví pozůstalých (srov. O půlnoci se v domě nesmělo zametat. svazování končetin nebo kladení žehličky či jiného železného předmětu na holé tělo zemřelého bylo zvykem u všech slovanských národů (Navrátilová 1993. kde žili. že mrtví tvoří skutečné společenství. přestavoval se nábytek ve světnici.

Aristokraté pamatovali na smrt stejně tak pečlivěji jako prosté obyvatelstvo. obklopeni příbuznými a přáteli. Dřevěné rakve byly často opatřeny drahým kováním a při nákladných pohřbech byly vkládány ještě do vnější kovové (nejčastěji cínové) rakve s pozlacenými ozdobami náročného renesančního nebo barokního slohu (srov. helmu. přes něž bylo přehozeno ozdobné sukno. 71–86).3. Petr Vok z Rožmberka si například nechal svoji ložnici vymalovat motivem lebky a zkřížených hnátů. prestiž domu. 241). Král 2002a. Příčinou byla snaha reprezentovat svůj stav. nejčastěji do rodinné hrobky. Základní osnova šlechtického pohřebního rituálu se nelišila od pohřbů nižších vrstev. a to i přesto. jež byly součástí tzv. Březan 1985. křížek. 1995. řetízky). 214). Právě u zámožných lidí se věnovala zvláště velká pozornost vnějším projevům. K tomu bylo nutné modlení a cvičení pro nemocné a umírající.2. 365). Jednoduché pohřební artefakty byly postupně nahrazovány nákladnými a honosnými. řád (srov. 215. popř.1. 17. Malé děti se běžně pohřbívaly bez větších slavností (Petráň a kol. 2002. 215). 31 . v kostele) na katafalku a na marách. ale nechyběla také devocionální výbava (růženec. rakve se vyznačovaly vyšší kvalitou a zdobností. popř. Mohlo jít např. obr. V takových případech bylo jen výjimečně šlechtici splněno jeho přání a pohřeb zpravidla proběhl dle dvorského ceremoniálu (viz Král 2002a. kostel Nejsvětější Trojice v Kuksu (Petráň et al. 73). ostruhy. a to především u mužů. Tyto prvky pohřebního procesu pak postupně začaly přebírat také lidové vrstvy (Zuber 1987. Vyšší stavy a aristokracie Také příslušníci vyššího stavu si přáli zemřít ve vlastní posteli. Oproti pohřebním zvyklostem prostého obyvatelstva trvaly šlechtické rituály (ceremoniály) od několika týdnů až do několika měsíců (Král 2002a. výzdobnosti a teatrálnosti celého pohřebního ceremoniálu. stavěním mauzoleí a katafalků. Mrtvý byl po delší dobu vystaven ve vyzdobené místnosti (např. Dále byli šlechtici vybaveni šperky (prsteny. v zámecké kapli. army (smuteční výbavy zemřelého). 17). ale mohl být vybaven také některými z rytířských atributů. 1995. Mrtvý byl oděn nejen do nákladného skvostného oděvu (ať už vyrobeného ku pohřbu anebo za života nošeného). 1995. brože. že si někteří šlechtici přáli pohřeb tichý a chudý. štít s erbem. Obr. medailon). 79). Cínová rakev Jana Šporka z roku 1679. zatímco pohřby jejich manželek bývaly skromnější. náušnice. 633. Motiv lebky s hadem a tanec smrti se také uplatnil například v nástropní řezbě Zlatého sálu telčského zámku (Bůžek et al. o meč. Petráň a kol. Baroko spojovalo exequie šlechticů s pře- hnanou výpravností. Na smrt se připravovali stejně tak jako jejich poddaní a ještě více usilovali o dosažení ideální „dobré smrti“. Nesměl chybět ani kněz udílející poslední rozhřešení. Funerální obřady příslušníka šlechty započaly okamžikem jeho smrti a končily uložením těla. avšak mnohem výrazněji se u vyšších stavů projevila barokní pohřební pompéznost. nechyběl velký počet hořících svící a livrejovaný doprovod.

což bylo znakem neposkvrněnosti a panenství (obr. Na evropských dvorech byla totiž zavedena už od 16. 18. 632. spojená s následnou mumifikací těla. někdy se stříbrnými a zlacenými aplikacemi (obr. Jednak z vystavení těla (ostensio corporis) a jednak ze samotného pohřebního obřadu (pompa funebris). Tělo bylo vystaveno na přikrytém katafalku obklopeném svícemi. 1995. Slavnostní byla barva purpurová a zlatá (Král 2002a. kanop. Ta spočívala ve vyjmutí vnitřních orgánů. 3. jenž byl ušit ze vzácných látek – nejčastěji z brokátu a sametu.Obr. Březan 1985. Před pohřbem Aristokratické pohřby sestávaly z běžných částí rozšířených rovněž u prostšího lidu.1. 18. Mladší štíty ze 17. Vlček 1996. jež byly poté okamžitě pohřbeny. 213). které představovaly stavovské distinkční symboly.b). s hlavou ozdobenou věncem květů.2. kde byl nebožtík vystaven se pokryly černou látkou a ozdobily pohřebními štíty (mortuaria). Petráň a kol. 1995. Zemřelé děti pocházející z aristokratických rodin byly oblékány přiměřeně svému věku. Tyto pak byly pohřbeny buď spolu s rakví anebo někde zcela jinde. 622–624). století bývaly také reliéfně 32 . Výjimku tvořilo vždy srdce (někdy i další orgány – nejčastěji mozek). Stěny místnosti. 213). 1995. Tělo se doplnilo kořením a jinými vonnými látkami a poté se nabalzamovalo (srov. 80). 19a. Po úpravě těla byl nebožtík oblečen do slavnostního oděvu. Zesnulý byl do pohřbu chován buď v domě.1. Narozdíl od obecného lidu však byla doba mezi úmrtím a pohřbem prodloužena až na několik měsíců (u žen jen týdnů). ale častěji v rodinné kapli či přímo v kostele. Petráň a kol. zvláště pak u panovníků. století pitva odhalující příčiny smrti. Před vystavením těla panovníků a příslušníků šlechty či jiných význačných osobností byly provedeny určité tělesné zákroky. Nejstarší a nejdražší bývaly vyšívané textilní. 214. které bylo vkládáno do ochranných schránek – tzv. Pohřební portrét Karla Zdeňka ze Žerotína z roku 1620 (Petráň et al.

Petra Voka z Rožmberka z roku 1612. 19a. někdy podlepené lepenkou (obr. b – Přemka ze Žerotína z roku 1673 (Petráň et al. Pohřební štíty se používaly i v 19. 216–217). Aristokratické pohřební štíty: a . Štíty měly obvykle tvar kruhový nebo oválný (Petráň a kol. 20. opět zlacené nebo stříbřené. století. sádře či plátně. 216–217. tepané z plechu. Pro vysokou aristokracii. 1997. 538–539). Obr. Papírové pohřební štíty Jana z Liechtensteina z roku 1836 a Julie Liechtensteinové. 23). 20.b. 1995. avšak většinou byly již jen malované na ruční papír. Potocké z roku 1895 (Král 1991. Král 1991. roz.Obr. Méně nákladné byly štíty malované na dřevě. knížata. 26). 1995. panovníky a panovnice či významné církevní 33 .

123. jež měla pouze symbolickou funkci. v nichž se odkazovaly peněžní částky církevním institucím. Bůžek et al. Kostelní interiéry byly zdobeny knížecími znaky. 3. Castrum bylo postaveno uprostřed kostela obestřeného zcela černým suknem (dokonce i klenby a oltář. Král 2002a. Nutno však zmínit. nejčastěji ve tvaru baldachýnu nebo chrámku. jenž byl u pohřbu význačných osob obzvláště dlouhý. jež byly seskládány do obrovské světelné pyramidy.2. Březan 1985.b. Vyvinuly se z tzv. Pomíjejícnost. 21a. Král 2002. Při smrti panovníka či jiné důležité osobnosti oblíbené zvláště u kléru. emblematickými obrazy a hořícími voskovicemi (srov. což bylo hlavní podmínkou splnění „dobré smrti“ (srov. Ve středoevropském aristokratickém katolickém prostředí se pak rozšířily během 17. který obsahoval buď prázdnou rakev. že v době před polovinou 17. Zpravidla castru dominoval skelet s korunou a žezlem v plášti – tzv. castra doloris (obr. a-mědirytina z roku 1714. 75). 2002. století. 368. Helfertová 1974. členové literátských bratrstev apod. Král 2002a. 290–291). Dlouho vystavené nabalzamované a pečlivě upravené tělo zemřelého mohlo korespondovat s poklidným a nenásilným odchodem ze světa živých. které se užívaly při pohřebních slavnostech na medicej- 34 . Jednalo se o pompézní stavby na dřevěné konstrukci potažené plátnem. Zahajovali ho zpěváci (většinou žáci místních škol se svými učiteli. jenž byl spolu s kazatelnou ověšen ještě navíc třásněmi). Za nimi následovali kněží z místa i z celého panství zemřelého. kostelům. 366. Castrum Doloris zbudované pro Ferdinanda Leopolda Lobkovice. Jeho ústředním aktem byl smuteční průvod – kondukt. štukem apod. Prakticky se jednalo o katafalk. představitele bylo zvykem stavět tzv. mnohdy sahaly až ke klenbě kostelní lodi. „pompe funebres“.). byla castra zbudována téměř ve všech význačných klášterech a kostelech. lepenkou. 21a. b-rekonstrukce půdorysu (Helfertová 1974.. 300 a 301). Pohřební obřady Vlastní obřad pohřbu trval i několik dní. Ozdobami byly symboly pomíjejícnosti života. anebo přímo rakev s mrtvým tělem. ale i ctnost symbolizovaly dále svíce a olejové lampy. Projevilo se to nejen v závětích. popř. Dosahovaly značných rozměrů.ském dvoře ve Florencii již v 16.1. vojáci či vybraní pod- Obr. století se mezi příslušníky šlechty rozšířilo vnímání duchovního rozměru baroka. často jen v řeholním oděvu (srov. „Mors imperátor“. Vedle pyramidy a baldachýnu se objevovaly rovněž obelisky symbolizující apoteózu a věčnost. představované skelety – často pravými lidskými kostrami a umrlčími lebkami. Přední část průvodu byla po stranách obklopena jednotně smutečně oděnými osobami (řeholníci. chudým. dále chrámoví choralisté. 80).b) – „hrady truchlivosti“ nebo též „stánky smutku“. století. ale i v přáních chudého pohřbu.2.

anebo vezená na voze taženém koňmi oděnými do černého sukna (srov. s erby a svícemi. Zpravidla byly v průvodu neseny funerální rekvizity – tzv. 76–81). různobarevné praporce a ozdoby s rodovými erby. významní stavovští a státní hodnostáři. Králík). 35 . Šlechtický figurální náhrobník na zdi v interiéru kostela. 53).Obr. století (foto M. 634–637. 2002. jenž býval často zdoben stříbrným křížem a pohřebními štíty – tzv. Ženy z nejužší rodiny jely buď s dětmi v povozech anebo je vedli mezi sebou vždy dva šlechtici. Praporečníci vedli koně se smutečním příkrovem s erby. Tvořily ji odznaky důstojenství. 22a. „rondely“. větší nářek znamenal větší poctu zemřelému (srov. Březan 1985. Nejprve blízcí rodinní mužští příbuzní. rapír. Při panovnickém pohřbu to bývaly královské insignie. Morava. Náhrobník Petra z Vamberka. kostel Nanebevzetí Panny Marie v Poběžovicích na Domažlicku (Procházka 1990. pak teprve pozůstalé ženy – fraucimor – podle stupně příbuzenství. ve smutečních černých pláštích. Bůžek et al. Král 2002. „arma“. Následovala rakev nesená buď na márách krytých černým příkrovem. za nimi nesli šlechtici pozlacené funerální klenoty. tulich (nebo meč) a přilbici s péřovým chocholem. Po stranách rakve kráčeli vybraní šlechtici Obr. přátelé. Další část tvořili úředníci dominia a hudebníci. 22b. Za rakví šli hlavní smuteční hosté. ostruhy. Král 2002a. 16. příbuzní či stavem a hodností přiměření přátelé (srov. 372. Svým hlasitým naříkáním vyjadřovaly smutek. daní). 123).

až 18. Ve svém patentu ze dne 1. Konaly se prosté ceremonie spočívající v posledním pomazání a požehnání nebožtíka. 4. vech však byl tento systém pravidelnosti dodržován. smuteční hosté i s rakví jeli na vozech s jízdním doprovodem čestné stráže (Petráň a kol. 221). neboť nebylo zpravidla místa nazbyt. 217). dále pronesení exordia – úvodu s přímluvou církve za zemřelého s následným vyprávěním o hrdinských činech a skutcích. převážně vdov. Při ukládání do hrobu se v chrámu konaly tradiční církevní obřady a slavnosti. zabudovánu do stěny.Petráň a kol. 241). století totiž docházelo na větších hřbitovech k nározměry a hranice jam jednotlivých hrobů. 638. Modlitby byly střídány se zpěvem (srov. jež snad měly symbolizovat život věčný. Petráň a kol. V 18. Taky po celou dobu smutku. Pokud to bylo možné. Dülmen 1999.uspořádané a neprotínaly se. století dají od těch starších odlišit podle uspopohřebišť či hřbitovů navazuje na již starší hřbitovy. Petra a Pavla na Budči měly jam odpovídaly zpravidla velikosti nebožtíka. Pravidelné řady s rovnoměrnými vzdálenostnice na Slovensku). 124). 229). Vedle černých kápí účastníků přední části konduktu nosili muži v pozdní renesanci klobouky obšité jemnou taftovou látkou (dykytou) s volně visícími cípy (fáchy). Hostina. b).2. převládala v oblečení pozůstalé rodiny i služebnictva černá barva (Petráň a kol. Proto hřbitovy řád. někdy oválného. Od často vykazují mnohovrstevné pohřby. 36 . století řadový charakter (Šolle 1990. 3. 218). Pohřbeni byli většinou nakonec v kostelní kryptě nebo rodinné hrobce (v kostele) opatřené bohatými náhrobními kameny (epitafy a tumby) a deskami s modlitbou či požehnáním. Hrobové jámy a uspořádání hrobů Mnoho archeologicky zkoumaných novověkých – 18. poskytovala pohoštění nejen pozůstalým a přizvaným hostům. na novověké čáskovitého tvaru. že byly hroby se to podařilo. umísťovaly se hroby do přibližných řad a se stejnou orientací (obr. jenž trval zpravidla čtvrt roku. Breunsdorfu (Kenzler 2002. 22a. 232. Tyto zákazy však nebyly striktně dodržovány a pohřební zvyklosti baroka přetrvaly ještě desetiletí. Někteří šlechtici se nechávali pohřbít v klášteře některého z církevních řádů. 1995. 1995. nechyběly ani hudební doprovody v podobě zpívané nebo hrané na hudební nástroje (Král 2002a. Důležitá byla světelná kulisa barevných hořících svící. Ne na všech hřbitoNa některých hřbitovech se mladší hroby ze 17.192). 82). Někteří šlechtici měly náhrobní desku. 1995.1. Rakev byla pouze dřevěná s malovaným křížem na víku a dalšími sepulkrálními motivy (lebka. Smole. Zdá se. ale také poddaným. Součástí obřadu musela být samozřejmě zádušní mše. popř. 2002. 375). jež byla nástupní prezentací nového pána a trvala několik dní. V oblečení účastníků pohřebního průvodu (zvláště pak církevního) se prosadila černá barva. Král 2002. např. často znázorňující idealizovanou postavu zemřelého (obr.2.b). 1995. neboť veřejnou slavností s kázáním mohl být význam a důstojnost nebožtíka a jeho rodiny. Obzvlášť přísně měl být dodržován zákaz sloužit mše v domě zemřelých (Navrátilová 1993. Tam. Z kostela pokračoval mnohdy převoz mrtvého na vzdálenější pohřebiště. Toto platilo pro mnohé středoev. kde kupu hrobových míst. jenž zdomácněla pod vlivem španělského dvorského ceremoniálu (Dülmen 1999. Rozměry hrobových ti hřbitova u rotundy sv. Březan 1985. Pohřeb očima archeologů 3. obzvláště vyzdvižen. kde mladší hroby porušují hroby starší. 2002. 153).). Ne vždy lze proto určit 18. hroby ze 17. podlahy nebo venkovní zdi kostela (Bůžek et al. aniž by však byl nějak zvlášť připomínán jeho skutečný život. rodu. 1747 zakazuje prodlužovat pohřební exekvie na tři dny. řádanosti.mi tvořily i novověké hroby u kostela v německém ropské hřbitovy. byly zjištěny jámy zpravidla obdélní. V tom případě byl kondukt již méně početný. jeho rakve (někdy bývaly jámy i menší. století byly po vzoru panovnických dvorů zavedeny při pohřbech aristokratů jemné černé závoje na kloboucích žen. což zajišťovalo. mrtvému se mohla přidat do výbavy modlitební knížka (Bůžek et al. 23a. že od novověku byl nastolen jakýsi fungující alespoň od dob středověku. 216–217. Celková pohřební teatrálnost a pompéznost stála hodně peněz. rozvěšovat v kostele smuteční výzdobu a stavět katafalky. popř. jež měly sloužit ke spáse mrtvého. V takovém případě často nebyla pohřební výbava tak bohatá. čemuž chtěla učinit přítrž Marie Terezie. zkřížené hnáty apod. 377). Např. Následovalo oficium a mše.

obr. Obr. 37 . Novověké hroby odkryté v nejvyšších vrstvách hřbitova u kostela sv. 3. Také exuvie kukel ve zbytcích tkanin dosvědčily. 58). Mladší hroby měly dna jam pečlivě zarovnaná (Prix. zřejmě motykách. Dna hrobových jam starších hrobů vykazovaly stopy po pracovních nástrojích. století v suťových vrstvách. Novověké hroby v kostele sv. Martina v Radomyšli (Nechvátal 1999. 1998). Úprava hrobových jam na Moravě a ve Slezsku V kostele Nanebevzetí Panny Marie v Branticích na Bruntálsku byly zjištěny rozdíly v úpravě hrobových jam stratigraficky odlišného stáří. 23a.1.2.1. 65). Zezula 2000. mohly být podle autora výsledkem neklidné doby (Hrubý 1967.Obr. Michala v Uherském Hradišti-Starém Městě byly vyhloubeny oproti hrobům starším do mělkých hrobových jam. Hyppolita ve Znojmě-Hradišti (foto autorka. 23b. Tyto pohřby ze 17. a 18. První fáze výzkumu novověké části hřbitova u kostela sv. provedené jakoby ve spěchu. které byly použity při hloubení jam. 290). že hroby nebyly dokonale zasypány a tak byl k rakvím umožněn přístup vzduchu.

až 17. 3. 8). Ve Smoleniciach byla nejvíce zastoupena rovněž Z–V orientace. Hroby se nacházely podél jižní a západní stěny kostela.3. V Turčianskom Sv. tj. směrem na SZ. Hroby ze 16. 18. vykazovaly převážně orientaci ve směru ZJZ–VSV a JZ–SV (Hoššo. U obou těchto hrobových skupin byla až na několik výjimek orientace celkem jednotná. století. až do 19. 195). také na hřbitově u kostela sv. Mezera mezi hroby naznačovala. století. Martina ve švýcarské Schwyzu./ 17. Jiří ve Staré Haliči a na novověkém pohřebišti ve Smoleniciach. v novověké části slovenského hřbitova v Kostolisku u Poltári (okr.2. aby byla zachována západovýchodní orientace pohřbených. 92). u hrobů na pohřebišti při kostele sv. Rovněž mezi českými lokalitami se najdou takové. 1995. Přesto se někdy na hřbitovech okolo kostelů stávalo. Nejednotná orientace se taktéž prokázala na slovenském hřbitově v Krásně. Na novověké části hřbitova u rotundy sv. Martina v Radomyšli (Nechvátal 1999. Rovněž na pražském hřbitově u kostela sv. Hroby odkryté v kostele sv. 272). vně tohoto kostela se vyskytovaly směry nejen ku V. 192). Postupujeme-li Evropou západním směrem. Vavřince s kapličkou sv. že místa na hřbitově byla plně organizována a s velkou pravděpodobností na povrchu označována. západovýchodní s možnými malými odchylkami. Od 13. avšak zavržena byla v každém případě odlišnost časová. 41). objevujeme zde taktéž orientační odchylky. Hroby blíže interpretovány nebyly. S.1. 487). JZ–SV (Dobisíková et al. Největší podíl hrobů zde spadal do období 16. 72). 40. že nebyla jedinou používanou orientací./ 19. že orientace hrobů nebyla podmíněná ani pohlavím ani bohatstvím hrobového inventáře (Vallašek 1967. Obdobná situace nejednotné orientace hrobů se vyskytla na vrcholně středověkém až novověkém hřbitově kolem kostela sv. a to hlavami k Z až SZ. Nejméně lidí bylo pohřbeno v době 18. 85). Autor s jistotou uvádí. Filipa a Jakuba v Litovli byly odkryty hroby s orientací Z–V. čtvrtina měla odchylku SZ–JV a u zbylých to vlivem porušení nebylo zjistitelné (Hrubec 1971. 60– 63). SNP. Jindřicha. Většinou však západovýchodní orientace nebyla přesně dodržována. Ulricha a Afry v německém Augsburgu vykazovaly kromě západovýchodní orientace také orientaci opačnou (V–Z). V této hrobové skupině se ukázalo. Hroby kolem středověkých kostelů zpravidla dodržovaly stejnou orientaci jako kostely. tj. Např. 1997. 38 . popř. Tento jev byl pozorován např. přesto se však některé hroby přizpůsobovaly svojí orientací poloze kostela a hřbitovní zdi (Šolle 1990.2. že byla také respektována cesta vytvořená skrze hřbitov (Descoeudres et al. vyskytly se ale i směry S–J.2. 434). neboť ani orientace kostelů v novověku nebyla již striktně západovýchodní oproti dobám předešlým. 175). Jakuba na bratislavském Nám. Lučenec) měla z 95 hrobů západovýchodní orientaci asi jen třetina. na Slovensku v Starom Tekove (Točík 1952. Kateřiny v Kremnici na Slovensku (Hoššo 1989. Orientace hrobů Pro křesťany charakteristická poloha zemřelého hlavou směrem k Z (tváří k východu./ 18. 1975. hroby pocházely ze stejného období (Fingerlin 1977. jak bylo zjištěno např. století se pohřbívalo u kostela sv. a to u šesti hrobů. Tato orientace pohřbených se sice udržela až do novověku. Michala v Uherském Hradišti–Starém Městě mělo dvacet osm z třiceti novověkých hrobů západovýchodní orientaci (Hrubý 1967. Mikuláši rovněž na Slovensku měly orientaci hlavou na Z. odkryté na hřbitově u zaniklého kostela sv. následovala opačná V–Z a ostatní možné odchylky tvořily nepatrná procenta (Dušeková 1980. obojí na Slovensku. popř. Martině na Slovensku byly novověké hroby orientovány hlavou k S nebo SV. ale vyskytly se zde i směry J–S nebo JZ–SV (Polla 1986.2. 411). kde všechny hroby dodržují západovýchodní orientaci. J–S (s odchylkami) a nejméně častá byla orientace V–Z. Petra a Pavla na Budči měla také většina hrobů orientaci hlavou k západu. století a 17. Sice převažovala západovýchodní orientace. století. Orientace hrobů na Moravě a ve Slezsku V kostele sv. V kostele sv. Krička 1944. ale i přímo kolmo ke kostelu (tedy S–J nebo J–S směr) nebo šikmo ve směru oltáře (Lehner 1996. Zatímco uvnitř kostela Maria Himmelfahrt v rakouském Leechhügelu byla zaznamenána jednotná orientace pohřbených hlavou k západu. 22). 51–55). století. avšak četné archeologické výzkumy ve střední Evropě dokládají. 36). na SV. Ve Staré Haliči sice převládla orientace Z– V (i s odchylkami). V i na J (Budinsky. 249). že hroby nerespektovaly osu sanktuária jen proto. datované do 14. byla při několika výzkumech zjištěna převládající orientace Z–V (Hanáková et al. k Jeruzalému) je starým pohřebním zvykem zakotveným ve sbírkách klášterních řádů (Dąbrowska 1997. také na JZ nebo méně na J a Z (Budinský-Krička 1944. 101–117). Lidské ostatky skeletů z nejmladšího období hřbitova kolem chrámu v Liptovskom Sv. Lesák 1996. – 18.

Na hřbitově ve slovenských Smoleniciach se vyskytly asi tři hroby (ze 108 hrobů). že mrtvý v ní ležící musel mít extrémně skloněnou hlavu a silně skrčené dolní končetiny. – 17. Na hřbitově u kostela sv.1. pravá paže natažená. V nerituální poloze se nacházel jedinec pohřbený za hřbitovní zdi na Budči. Křesťané přisoudili poloze v leže na zádech ochrannou moc před útoky ďábla. Na druhé straně existují hřbitovy.) se hlava často podkládala polštářkem. jiný jedinec byl obličejem dolů. 177). století. 8). šlechta. 19). Praha–královská hrobka atd. jehož jáma byla tak úzká a krátká. Mohlo se zde jednat o hroby kněží. 48). 3. jehož zbytky jsou často nacházeny především v hrobkách a kryptách (Bučovice. 434). levá pokrčená) a pouze jeden jedinec měl pravou paži na břiše 3. se jednoznačně prokázala běžnou natažená poloha dolních končetin. jež se zde též vyskytovaly. Jiné polohy jsou spíše výjimkou a mohou mít různé důvody. zbytek hrobů měl dalších deset možných orientačních odchylek (Dostál 1968.2. jednalo se o situaci výjimečnou. kde měli pohřbení končetiny skrčené. vyskytly se však i tři hroby v blízkosti hlavního oltáře orientované opačně hlavou k východu. Ariès I. může se však jednat o hroby pozdně-středověké. Ty měly být spjaté nebo zkřížené.1.2. Hrabata ze Sulzu pohřbení v kryptě v německém Tiengen am Hochrheim byla vybavena nejen polštářky pod hlavu. Dąbrowska 1997. Tato poloha těla měla také vazbu s polohou paží a rukou. Překřížené ruce se vyžadovaly zřejmě především u osob duchovních a ostatním křesťanům se tato poloha pouze doporučovala. v Polsku. 3.3. Hyppolita ve Znojmě–Hradišti bylo zjištěno přes 100 hrobů ze 17.zatímco hroby orientované ve směru S–J autoři označili za mladší a datovali je až do 18. Základní polohy paží a rukou sledujte na obr. eventuálně na bocích. Archeologické výzkumy novověkých pohřebišť jasně dokládají upřednostňování polohy na zádech. až 18. ale zřejmě to souviselo i s vystavením mrtvého těla v otevřené rakvi (Fingerlin 1992.3 Poloha mrtvého v hrobě Křesťanství ovlivnilo nejen místo pohřbů mrtvých a jejich zeměpisnou orientaci. stejně tak další dva hroby na severní straně kostelní lodi (Šikulová 1968. V oblasti střední Evropy se prosadila trvale poloha mrtvého na zádech a v natažené pozici již od středověku a tato přetrvala přes období renesance a baroka až do dnešní doby. Navíc byly v těchto případech hrobové jámy menších rozměrů než délky samotných koster. 434). jež byli po tridentském koncilu často pohřbíváni v opačné poloze než ostatní věřící (viz kapitola 5. Dąbrowska 1997. Jiná hrobová jáma byla zase nápadně úzká a nepravidelná. jež jsem měla možnost prostudovat na základě informací v archeologických publikacích. nacházíme na novověkých hřbitovech také zemřelé s pažemi srovnanými podél těla nebo jen pokrčenými a nedotýkajícími se. ale i jejich nohy byly vyvýšeny na podnožce. že dolní končetiny působily lehce ohnutým dojmem (Reichel 1996.2. Jedinci pohřbení uvnitř i vně kostela sv.2. Na dvou kostrách byly zjištěny poranění lebky (Šolle 1990.). se mezi 108 hroby s rovnou polohou na zádech našly tři v poloze na levém boku s lehce skrčenými dolními končetinami (Dušeková 1980. Brno.3. 2000. Na pohřebišti na Oškobrhu u Poděbrad převažovala u hrobů z konce 16. 196). kde najdeme všechny možné zeměpisné orientace. kde se nacházely jak novověké tak pozdně-středověké hroby.5. Podobná situace se vyskytla v rakouském Hainburgu an der Donau. 173. kde byla ve sklepě rodinného domu objevena část starého hřbitova.2. 8) představují zemřelé s pažemi překříženými. osoby duchovní apod. Další hroby poblíž oltáře byly orientovány ve směru S–J. století (Kauerová et al. Pokud se někde vyskytly dolní končetiny pokrčené. století poloha paží podél těla. 1999. Václava v Ostravě byli orientováni sice převážně hlavou k západu. 88–89. Ze 16 hrobů mělo 9 jedinců paže podél těla. která vznikla buď náhodně anebo z praktických účelů. 301.). 102). Dva jedinci je měli na pravé straně pánve (tzn. ale také jejich polohu v hrobě. Poloha horních končetin I když byla křesťanstvím upřednostňována zkřížená poloha rukou a také některé ikonografické prameny (např. Přes 60 jich bylo orientováno ve směru ZSZ–VJV. aby ochranná moc nebyla zničena (srov. Poloha dolních končetin Na většině novověkých hřbitovů ve střední Evropě. Ve Smoleniciach na Slovensku. tudíž se mohlo jednat pouze o konání čistě za účelem vměstnat jedince do příliš malých jam (Dušeková 1980. Mezi novověkými hroby se našel jeden. mohlo se tedy jednat o lidi vyvržené ze společnosti či zemřelé násilnou smrtí. Jednak šlo o okázalost. Faltýnek 2000). Staré 39 . Sociálně a jinak význačným jedincům (panovníci.

V kostele sv. Richter 1974. století údajně pohřbíváni zámožní měšťané (Blažková-Dubská 2005. popř. každá z paží jinak (Hanáková et al. avšak s roztaženými lokty (Hoššo 1989. mělčí mladší pohřby měly paže složeny v oblasti pánve nebo břicha (Miglbauer 1991. Ve Smoleniciach nebyla zjištěna žádná závislost mezi orientací hrobů a polohou paží. Paže překřížené na hrudníku s rukama složenýma jakoby v modlitbě nebo jen položenýma v blízkosti klíčních kostí se vyskytly také na hřbitově u dómu sv. Zřejmě tato poloha není pro novověké pohřby v Maďarsku obvyklá. Kateřiny v Kremnici na Slovensku. 97). následována polohou. Jedinci pohřbení v 17. někdy sahající až na klíční kosti (Dušeková 1980. oproti hrobům starším. Poloha rukou v pánvi (sepnuté nebo překřížené) byla nejčastěji zaznamenána také na hřbitově ve Smoleniciach na Slovensku. Vavřince na Nám. přičemž její ruka spočívala v nadloktí pravé paže. odkrytých na hřbitově v místě zaniklého kostela sv. kde paže ležely podél těla nebo lehce v pánvi (Melzer 1984. hrudník). Štěpána v německém Pasově. méně často byly paže podél těla. 40 . Není vyloučeno. že této polohy bylo u obou hrobů dosaženo záměrně. např. tedy starší. Tato poloha však byla zaznamenána i na jiných lokalitách. kdy jedna z rukou ležela podél těla. Rozdíly v poloze paží byly zjištěny u hrobů nacházejících se v odlišných hloubkách v bývalém minoritském kostele v hornorakouském Welsu. Za vlády Ferdinanda I. paže v tupém úhlu v pánvi překřížené (22) a 8 jedinců mělo paže zkřížené v ostrém úhlu na hrudi (Šolle 1990. měly paže vždy natažené podél těla. 196).a levou na levé kyčli (Hrdlička. Jak ve středověké fázi pochovávání tak novověké se paže pohřbených vyskytovaly nejčastěji podél těla. 51). století (Macek 1993. Petra a Pavla na Budči převažovala z celkem 83 hrobů pozice paží směřujících do pánve (51). 198). Mikuláše v Českých Budějovicích. Na hřbitově u kostela sv. století v kostele sv. století. Martina v Thalgau v Rakousku měli paže složeny nebo překříženy v oblasti břicha až hrudi. 149). Lesák 1996. V Ducovém na Slovensku bylo možno provést srovnání na základě souborů pohřbů z různých časových etap. kde byli do 2. Oba pohřby obsahovaly ženy. kdy jedna z rukou je natažena podél těla a druhá je pokrčená křížem přes tělo se ob- jevila také na více lokalitách. 94–98. autor nezjistil žádnou závislost ani na pohlaví jedinců ani na hrobové výbavě (Vallašek 1967. Martině na Slovensku byla charakteristická poloha rukou v pánvi (Budinský-Krička 1944. Levá paže ležela ohnuta v pravém úhlu na břiše. že na hřbitově v Györu z 93 odkrytých hrobů mělo 59 pohřbených paže v loktech ohnuté a předloktí složené paralelně na břiše. Dobisíková et al. 1975. ale také jedinci nelezení na městském hřbitově u kostela sv. že tento způsob je charakteristický pro slovanské pohřby. byl místní hrad držen v obsazení významnou jihoslovanskou husarskou jednotkou a někteří z těchto vojáků snad byli pohřbení roku 1598 při vysvobozování města na tzv. 175). břicho. Rozdílná poloha paží se v naprosto identické pozici objevila u dvou ženských hrobů farního kostela v Markgrafneusiedlu v Rakousku. V obou případech byl použit stejný typ skříňové rakve. Pozice zkřížených paží na hrudi není vůbec zmiňována (Ruttkay 1989. následována pozicí podél těla. kdy jedna paže leží podél těla a druhá směřuje do pánve (Nechvátal 1999. Pro novověké pohřby na pohřebišti v Turčianskom Sv. Byly zde však zastoupeny rovněž polohy paží překřížených přes pánev a řidčeji natažených podél těla (Mittermeier 1993. Ruce složené na břiše nebo překřížené na hrudi měli pohřbení v hrobech ze 16. pak paže podél těla (38). až 18. a to buď tak. Zajímavé bylo zjištění maďarských archeologů. V jedné ze sond mělo 29% pohřbených paže u těla. až 18. Největší procento uložení rukou v pánvi (dvě třetiny) bylo zjištěno taktéž na hřbitově okolo kostela sv. 3–5). V novověké fázi pohřbů byla poloha paží podél těla stejně tak častá jako poloha v pánvi. 30). Na slovenském hřbitově ve Staré Haliči převládlo uložení rukou v pánvi. 359). také měly ženy podobný typ obuvi. Situace. poloviny 17. 1997. 249). popř. Za zvláštní polohu zde byly označeny paže překřížené na hrudi. Zatímco hlouběji uložené pohřby. 203–204). poloviny 18. 101–117). Ulricha a Afry v německém Augsburgu měli pohřbení ruce vždy položeny na sobě. neboť autor poznamenává. že předloktí byla kolmo ohnuta (tedy spočívala v oblasti břicha) anebo směřovala do pánve (Fingerlin 1977. na Moravě. Ráczkém hřbitově (Mithay 1985. jejichž stáří bylo identicky stanoveno na 31 – 50 let. Poloha rukou v pánvi převládla na pohřebišti v Radomyšli. 382–383). SNP v Bratislavě (Hoššo. 272). který pocházel patrně od jednoho výrobce. ohnuté v tupém úhlu. Oba hroby byly datovány do 1. zatímco ta druhá byla ohnutá do různých poloh (pánev. 411–416). Pravé předloktí v tupém úhlu směřovalo do oblasti pánve. Jindřicha v Praze byly během mnohaletých výzkumů zaznamenány polohy rukou směřujících buď do pánve nebo složené na břiše. Na novověkém hřbitově u rotundy sv. 434). Pak se hojně vyskytovala situace.

Alespoň dva pohřbení jedinci měli paže složeny vysoko na hrudi tak. století a v 18. Oproti tomu skelety orientované v severojižním směru a v jednom případě ve směru JV–SZ měly paže složeny na sobě v pravém úhlu (v oblasti břicha) nebo byla každá z paží ohnuta v opačném úhlu (pravá ruka směr hrudník.487). Z různých archeologických výzkumů ve střední Evropě se dá vyvodit. 290). levá na břichu. Na hřbitově u kostela sv. že uvnitř kostela se začalo pohřbívat dříve než na starší části hřbitova. což si autor vysvětluje nereprezentativním výřezem hřbitova vně kostela. 60. Tento způsob pohřbu (v rakvi) narůstal již od 17. v Radomyšli. jejichž rakve se nezachovaly. obě paže v pánvi (1x).3. Posledně uvedený způsob uložení paží nebyl zaznamenán uvnitř kostela. spadající do druhé poloviny 18. levá ruka v pánvi a pravá podél těla (2x). 85–86). Jistým vodítkem ukazujícím na pohřeb v rakvi mohou být sice zachované hřebíky. Autor výzkumu hřbitova u kostela sv. Hyppolita ve Znojmě–Hradišti uvádí u novověkých hrobů celkem jedenáct možných poloh horních končetin. Větší zastoupení měly pohřby učiněné do země bez rakve a nejvíce bylo zaznamenáno pohřbů v rakvích. 3. století tvořil 60–70 % všech pohřbů (Descoeudres et al. V pozdním středověku a novověku se objevují předloktí překřížená na hrudníku a ruce bývají sepjaté. zda jedinci pohřbení v rakvi byli nějakým způsobem výjimeční či bylo v rakvích pohřbeno více jedinců. Obzvláštní je pak situace. v pánvi i na hrudi byli pohřbeni jedinci uvnitř i vně kostela sv. Zjištěno bylo. 1995. Situace je totiž komplikována stavem zachování. Projevila se zde tedy celkově větší variabilita v uložení paží než u hrobů starších (Dostál 1968. Rakve Používání rakve je záležitostí. na níž nelze najít jednoznačnou odpověď. Pozice paží a rukou v moravských hrobech S rukama podél těla. 237). Ve vrcholném středověku se často jedna nebo obě paže přesunuly na břicho anebo do pánve. obě paže na hrudníku (3x). století. Nechvátal 1999).2. kde se na větším pohřebišti našly stopy po rakvích jen v minimu hrobů (např. že hroby s pažemi podél těla (uvnitř kostela) byly starší než hroby s pažemi zkříženými přes hrudník (Lehner 1996. Pak je těžké vyvodit. Zredukováním tří podobných poloh to vypadalo následovně: Paže rovně podél těla (13x)./ 17. Kde nebyla přítomna rakev. levá směr břicho nebo pánev a opačně). Mnohde setlelo tak dobře. kde však nebyly odkryty mladší hroby. 1995. Martina ve švýcarském Schwyzu byla poloha paží podél těla zaznamenána především u časně-středověkých hrobů. Obecně platí. avšak jejich poloha bývá zpravidla nejednoznačná a často sekundární. První nebožtík měl paže uloženy podél těla. levá na hrudníku (4x). 102). Rozdílná pozice obou paží byla zaznamenána v kostele sv. Petra a Pavla v Brně. 234. U ostatních hrobů bohužel nešlo polohy paží pro špatné zachování skeletů blíže určit (Prix. 70).3. století). že jen těžko lze najít jakékoliv stopy. pravá na hrudníku (2x). Nepodařilo se ale prokázat. Přítomnost dřeva také nemusí vždy znamenat pohřeb v rakvi. Na otevřených hřbitovech lze u velkého množství novověkých hrobů zachytit pozůstatky po dřevěných rakvích.2. Druhý mrtvý. 72). a to ve všech hrobových skupinách (od 16. Tyto hroby měly pocházet z horizontu pozdějšího (1. Zezula 2000. století). 51–55. Václava v Ostravě (Šikulová 1968. Martina ve švýcarském Schwyzu. století). nýbrž se může jednat pouze o pohřeb na umrlčím prkně. tedy V–Z orientací (Rubinková 1999. pohřbený s určitým časovým odstupem. že se ruce nacházely až v blízkosti klíčních kostí. Zajímavé je. že by tento způsob uložení těla byl obvyklý u každého 41 . V kostele Nanebevzetí Panny Marie v Branticích byl objeven dvojhrob. že pohřeb v rakvi převažoval nad všemi ostatními způsoby. 3. Poloha paží rovně natažených podél těla byla zaznamenána jen uvnitř kostela. polovina 17. měl horní končetiny složeny na prsou. Různé pozice a varianty se však prolínaly a spolu-existovaly v průběhu různých časových etap (Descoeudres et al. Ne všude složení půdy umožnilo podmínky pro dobré zachování dřeva z rakví. Paže překřížené v tupém úhlu přes břicho (směrem dolů) a v ostrém úhlu přes hrudník (směrem nahoru) byly shledány pouze u hrobů orientovaných hlavou k západu a bylo jim zde přiřazeno větší stáří (16. do 19. pravá podél těla. Takové pohřby byly zaznamenány na hřbitově u kostela sv. Složitější byla situace uvnitř a vně kostela Maria Himmelfahrt v Leechhügelu v Rakousku. levá přes hrudník (1x). našly se v některých případech zbytky rubáše nebo nějakého pytle. obě paže složeny nebo překříženy na břichu (34x). že oba tyto hroby se vyznačovaly opačnou./ 19. 49). pravá paže na břichu.4. Tento typ pohřbu však byl zastoupen ve všech fázích pohřbívání s nejmenší četností a byl charakterizován jako způsob pohřbu jedinců s nejnižším sociálním statusem.

neboť ne všude se našly textilní zbytky. totéž platí pro vícenásobné pohřby (viz kapitola 3. zda nevhodné složení půdy nemohlo způsobit dokonalý rozpad tkaniny. V písecké kryptě kostela Povýšení sv. Jsou v nich pohřbeni císařovna Anna a císař Matyáš (1633). Jednotlivé části byly vždy spojeny za pomocí železných hřebíků.7 cm).3. Boční stěny držely pohromadě s čelní a nožní deskou za pomocí čepů. na nichž mohla být technika spojů dobře prozkoumána (obr. Stejného tvaru byly i rakve dětské až na dvě výjimky.5 × 20 cm a 192 × 37 × 25 cm (pravděpodobně výroba na zakázku). 145). Další rakev v hrobce byla nezdobená olověná. Starec 2002. poloviny 42 .0 až 2. Na novověkém hřbitově u kostela sv. hloubka 0. a to z důvodu zachování lepší stability pro příliš malé rozměry rakví (67 a 68 cm). kdy lomenice (štít) byl tvořen dvěmi navzájem sbitými prkny (střechová konstrukce.1). Čelní deska byla o něco širší než ta na nožní straně. Jindřicha v Praze byly zjištěny jak pohřby v rakvích. do níž přesně zapadala drážka na víku rakve dřevěné. Z toruňského kostela Nanebevzetí Panny Marie se zachovaly rakve. 25b).5 cm) než desky boční (2. 144.2 cm). Tyto skříňové rakve se nachází také v základní hrobce kapucínského kláštera ve Vídni. Prkna byla spojována dřevěnými čepy. kde za dobrých podmínek mohou zůstat v celkem zachovalém stavu. V hrobce hrabat ze Sulzu v německém Tiengen am Hochrhein převažovaly rakve pro baroko charakteristického a nejrozšířenějšího typu lomené konstrukce s průřezem dvojitého lichoběžníku (obr. Kříže zůstaly v dobrém stavu zachovalé tři rakve. tak bez. Všechny její boční stěny měly železné nosné kruhy. Rakve na tomto hřbitově si byly podobné. il. směrem k nohám zúžené (tedy protáhlý lichoběžník). Jedná se o starší typ rakve (truhlu). Kde nebyly stopy po rakvi. 64–65). 1975. 24. jen víka byla přibíjena pomocí hřebíků (Adámek. Fröhlich 1996. Obecně lze charakterizovat pohřeb bez rakve v době novověku jako projev nižšího sociálního postavení nebo chudoby. Jejich rozměry činily: 194 × 32 × 20 cm. 25c). Toruň (Trzybuszewski 2005. který navazuje na kamenné sarkofágy. složené z celkem deseti desek. Byla víceméně jen obalem pro dřevěnou rakev stejného tvaru. obr. Tělo rakve zde zachované sestávalo z desek spojených za pomocí čepů. pohřbu bez rakve.). železné hřebíky byly použity jen k uzavření rakve víkem. Konstrukce rakve pocházející z toruňského kostela Nanebevzetí Panny Marie. 92). udržely se až do 1. 169). Doklad pohřbívání v rakvích byl na této lokalitě prokázán i v pozdějších výzkumech. století s rovným víkem (obr. 25a). K jejich výrobě byly použité různé druhy dřev (Hanáková et al. Ze spodní strany mělo víko vyhloubenou drážku (šířka 3 cm. Muzeum Okręgowe. Mnohem více se o rakvích můžeme dozvědět z pohřbů v kryptách. Jednalo se o starší skříňový (truhlový) typ ze 16. 24). 176 × 33. byly zjištěny stopy rubáše. Otázkou je.Obr. 25c‘). tudíž vznikl tvar protáhlého jednoduchého lichoběžníku (obr. zatímco desky víka držely pohromadě za pomocí malých kolíčků (Trzybuszewski 2005. a to díky nalezeným hřebíkům s pozůstatky dřev a díky fragmentům ozdobného kování rakví (Omelka. Spodní desky lomených rakví byly o něco silnější (2.

století a používal se hlavně pro transport těl. pocházejících z let 1592 až 1665 (Drescher 1985. století. kdy se z nich vyvinul typ rakví lomených. Podle pozůstatků bot a medailonů pocházely asi z 1. desky byly navzájem spojeny hřebíky. poloviny 18. Do takové dřevěné schránky okované železnými pásy (obr. devocionálií a bot v hrobě mohli oba pocházet až z 1. Ukázka různých tvarů rakví používaných v novověku (kresba autorka). století. poloviny 17. sv. Do skříňové rakve byly provedeny tři pohřby (2 ženy a jeden muž. 89). Rakve s kolmou jednodílnou čelní a nožní deskou se vyskytovaly jak u dřevěných tak u kovových rakví.8 cm. V Rakousku se tento typ truhly udržel až do 2. Další typ rakve. Takový střechovitý štít se vyskytl již u relikviářových skříněk z 11. Truhlový či skříňový typ rakví s kvadratickým nebo lichoběžníkovitým průřezem byl přítomen ve farním kostele Panny Marie Nanebevzaté v rakouském Markgrafneusiedlu. 17. Podle nálezů zbytků oděvů. 25. poloviny 17. a 2. století a byl používán až do 16. Wendelin (Fingerlin 1992. V rakvi v průřezu tvaru lichoběžníku. pro nějž byl vhodnější než rakve lomené (Fingerlin 1992. Vyrobeny byly z topolového dřeva o síle 2.Obr. byl pohřben v jednom případě mladý muž a v druhém případě kněz. 382–386). Jednalo se o pohřeb z roku 1623. 176). 26) byl roku 1506 uložen např. 25b). měl spodní část stejného průřezu jako typ skříňový. rovněž do tiengenské krypty přenesené. avšak víko bylo tvořeno dvěma prkny střechovitě proti sobě postavenými (obr. století. 177). V Tiengenu se nacházely tři rakve skříňového typu z let 1572 – 1648. Koncové desky mohly být stále 43 . Takové byly nalezeny a přezkoumány v několika německých kostelech. všichni středního věku). století (Macek 1993. avšak s kolmou hlavovou a nožní deskou (vanový typ).

že již byly dvoudílné. 27b). kdy dno rakve nebylo tvořeno jednou deskou. Tyto rakve spolu s další. 46). nýbrž několika krátkými příčně seskládanými deskami (obr. 1995. V jednom případě byla rakev olemována dvěmi půlkruhovitými kovanými pásy (Kenzler 2002. Takové rakve objevené v některých německých kostelech pocházely z let 1620 až 1703 (Drescher 1985. Wendelina. století. Tyto otvory byly nad 44 . 27a. Dřevěná rakev. 18. 158). Dřevěná rakev se zpevněným dnem pomoci příčně kladených prkének. 26. švýcarský Schwzy (Descoeudres et al. Na hřbitově ve švýcarském Schwyzu se vyskytly u některých rakví určité zvláštnosti. U jiné rakve sice dno tvořila celistvá deska.Obr. byla však zpevněna pomocí příčně kladených prkének (obr. Abb. kolmé i v případě. příčně seskládanými. 27b. Abb. jejíž dno je tvořeno několika krátkými deskami. Abb. Obr. méně často lomené. 27a). 89). Byl to případ. 45). 1506 (Fingerlin 1992. náležely do horizontu nejmladších hrobů. tj. Dalším neobvyklým jevem bylo pět vyvrtaných otvůrků (průměr 20mm) na bočních prknech jedné z rakví. která měla víko lomeného tvaru. Novověké rakve z německého Breunsdorfu měly většinou ploché víko. Dřevěná rakev sv. 1995./ 19. švýcarský Schwyz (Descoeudres et al. 235). Obr.

159). Byly dlouhé kolem 7 cm a měly houbovité hlavičky (Vallašek 1967. užití hřebíků obvyklé (Niederle 1911. Svědčí pro to nálezy špendlíků a jehel v oblasti nejen hlavy. Jindřicha byly vyrobeny ze dřeva bílého. Nálezy ručně kovaných železných Obr.1. od 1 do 30 kusů (Dušeková 1980. a to snad v době nějaké epidemie. hrabě z Tilly. 3x byl použit topol a jednou smrk (Fingerlin 1992. které jsou nalézány jednak volně v hrobech otevřených hřbitovů a jednak stále ještě ve dřevě rakví kostelních pohřbů.4. 28) jako doklad používání rakví se nacházely také na novověkém pohřebišti ve slovenských Smoleniciach. 28. že se ve stejné době používaly rakve skříňového typu s půdorysem jak pravoúhlého obdélníku tak protáhlého lichoběžníku (Descoeudres et al. Do některých vík dřevěných rakví bývala vsazována skleněná prohlédací okénka. v kryptě hrabat ze Sulzu v německém Tiengenu am Hochrhein vyrobeno celkem 13 rakví. kdy byla poptávka po rakvích zvýšena. 68–69). U významnějších osob však bývaly rakve vystýlány látkou. viz dále. které bylo zrovna k dispozici. Předpokládá se. jejichž stěny i víko byly obloženy látkou se dochovaly v německém Breunsdorfu. 158. 29). že sloužily k odtoku tekutin z mrtvého tlejícího těla. 159). pohřbeného roku 1644 v pohřební kapli v Gettorfer.4. Rakve z pražského hřbitova u kostela sv. 178). Hřebíky (obr. 814). 65–68). i v cínových sarkofázích ze 16. od 13. Vyrobil je možná stejný truhlář. Látky byly připevněny za pomoci špendlíků a drátků a ozdobeny květy z drátků. a 17. Stejně tak z Polska jsou doloženy otvory v rakvích. století (např. jež sloužily jednak k přibití vík rakví a jednak k přichycení identifikačních destiček. Byly vždy čtyřhranného průřezu s hlavičkami okrouhlými nebo obdélníkovými. Prohlédací skleněná okénka však mohly mít také rakve kovové. 416).2. Petra v německém Altöttingu (Fingerlin 1992. některé hřebíky měly místo hlavičky jen nálevkovité rozšíření. ačkoli ne všude. a to většinou již mladší pohřby. století bylo zjištěno. Tři kompletně zachovalé hřebíky dosáhly délky 80. V Německu byly například na rakvích v zámecké hrobce v Broich nebo na rakvi Detleva von Ahlefeldt z Lindau. podobně jako u pohřebních korunek (Kenzler 2002. 169). 353)./ 17. 1975. 100 a 115 mm (Adámek. Materiál rakví Rakve se vyráběly ze dřeva stromů jehličnatých i listnatých. zemřelý roku 1632 a pohřbený v rodinné hrobce uvnitř kaple sv. Měl ji na rakvi např. V kryptě kostela Povýšení sv. Rakvové hřebíky z novověkých hrobů. 433–434). Jiří ve Staré Haliči na Slovensku. století bylo. Z jehličnatých stromů byla často k výrobě rakví používána jedle bělokorá. Také v novověku se běžně rakve konstruovaly za pomoci hřebíků. Jehly a špendlíky zdá se sloužily i k upevnění sukna či látky. století (Chrościcki 1996.2. Kříže v Písku bylo nalezeno celkem 22 hřebíků. Jejich těla měla obdélný profil a hlavice byly rozklepané do tvaru písmene T. Rakve. jak to dokládají například pozůstatky rakví v hrobech hřbitova ve Smoleniciach (Dušeková 1980. že se pravděpodobně jednalo o předem vyrobená prkna či celé rakve.úrovní dna a nesouvisely s výstuhami rakve. U rakví z hrobové skupiny pocházející ze 16. Fröhlich 1996. která mohla být výstelkou rakve anebo do ní mohl být mrtvý zabalen. 3. 436). zkrátka zřejmě z takového. Na švýcarském hřbitově se prokázalo. Smolenice na Slovensku (Dušeková 1980. červeného i hnědého (Hanáková et al. 94–98). a to v oblasti hlavy. břicha a končetin (Wittkopp1997. 3. Z tohoto dřeva bylo např. Počet hřebíků v jednotlivých hrobech byl nejednotný. ale také hrudníku. neboť měly všechny stejný charakter. Rakve se běžně vysypávaly hoblinami nebo se mrtví kladli na slámu nebo také větvičky z jehličnatých stromů (Kenzler 2002.2. byly také často větší než jedinec v nich uložený. hřebíků z rakví pochází z několika hrobů odkrytých v areálu kostela sv. Hřebíky Používání hřebíků ke konstrukci rakví je doloženo již na velkomoravských pohřebištích z 10. Rakve z německého 45 . 437). Hrubý 1955. vojevůdce Johann Tserclaese. 216). 1995. Hřebíky pocházející z kostelních krypt mívají stejně jako rakve lepší stupeň zachovalosti.

borovice. 2000. Prostředím dobře zakonzervované barokní rakve. Kříže v Brně. Stopy po rakvích zde byly zjištěny asi u poloviny ze všech novověkých hrobů (šlo o hroby nepoškozené). v níž 46 . V jedné z krypt kostela sv. jejichž tělo sestávalo z pěti desek navzájem spojených šindelovou technikou. výjimečně ze stromů listnatých. 83). V cínových rakvích byli uloženi všichni Habsburkové od 16. 64). a Maxmiliána II. Šlo v prvé řadě o zdůraznění privilegovaného postavení. Častěji se zachovaly rakve v kostelních kryptách či hrobkách. horní od 58 do 77 cm. 3. kteří byli pohřbíváni do rodinné krypty v kostele Nejsvětější Trojice v Kuksu (Stará 2002. Breunsdorfu byly vyrobeny především ze dřeva jehličnatého (smrk. olověných nebo z měděného plechu. 192). členům rodu Šporků. Františka Xaverského v Uherském Hradišti se zachovala víka z několika dřevěných rakví. u kostela sv. 48). století. 29 (Tomková 2005. a to buď v podobě kusů dřev nebo hřebíků (Dostál 1968. mají tvar protáhlého rovnoramenného lichoběžníku s dolní základnou od 48 do 56 cm. že v olověných rakvích se tělo nerozloží (Ariès II. Hyppolita ve Znojmě–Hradišti. Většina rakví byla vystlána dřevěnými hoblinami (Rubinková 1997. obr. Barokně zdobený sarkofág Rudolfa II. 141). zachovalé v kryptě kapucínského kostela Nalezení sv. Rudolf II. Sociálně výše postavení a jinak významní jedinci bývali v dřevěných rakvích ukládáni ještě do rakví kovových – zinkových. Cínové rakve příslušely např. 28). byl nejprve uložen do dřevěné rakve s víkem obsahujícím prosklené okénko a ta byla následně vložena do renesančního cínového sarkofágu. pohřbeni v kryptě ve svatovítské katedrále v Praze. Kovové rakve najdeme v kryptách po celé střední Evropě. a to z dubu (Kenzler 2002.Obr. (Bravermanová 2005a. 158). cínových.4.3.2. ale věřilo se také. povrch vykazoval modrozelenou barvu. Čela truhel měla lichoběžníkovitý tvar. 29. byly ještě vloženy do dřevěných okovaných truhel. jedle. Cínové rakve Ferdinanda I. modřín). Délky rakví dosahovaly 180 – 198 cm a hloubky činily 30 – 48 cm. Rakve na Moravě a ve Slezsku Otevřený hřbitov na Moravě s pohřby v rakvích byl odkryt např.

Také příslušníci kounického rodu byli pohřbeni v barokních rakvích lomeného typu. Uvnitř rakve Arnošta Kryštofa († 1797) se 47 . Z posledních let 18. tvaru lichoběžníků. 31). jejichž koncové desky byly již dvojdílné. Dobře byla zachována dřevěná rakev dvojčat Františka Dominika a Karla Josefa z roku 1652 a další čtyři rané barokní cínové rakve z doby kolem roku 1654–1655. 163). Ve dvou hrobkách byly nalezeny identifikační štítky z rakví (Pavelčík 2000a. se rýsovaly světlejší čtyřlístky. které sestávaly ze čtyř kruhů o průměru 20 cm. 162. Tvarově mladší – lomené – typy rakví byly také nalezeny uvnitř kanovnické krypty z roku 1748. 8). Petra a Pavla v Brně roku 1992. obr.Obr. V Liechtensteinské kryptě ve Vranově u Brna se nacházely jak starší skříňové tak mladší lomené typy rakví (obr. Rakve některých členů rodu Liechtensteinů umístěné v kryptě ve Vranově u Brna (foto autorka). Dna některých těchto rakví byla zevnitř pokryta plechem. století pochází dvojité dřevěné rakve se železným kováním (obr. V bohatě zdobené barokní měděné rakvi byl roku 1712 pohřben Jan Adam Ondřej (Král 1969a. 128). Konstrukčně se zde uplatnily jednak rakve s jednodílnými nožními či čelními deskami a jednak rakve. zdobily je malby zkřížených hnátů a kovová nosná držadla kulatých i oválných tvarů (viz Unger 2000a. 30a-b). otevřené v chrámu sv. Ve slavkovské hrobce se zachovaly dvě rakve dřevěné a pět kovových. 30a-b.

V kostele Nanebevzetí Panny Marie v Bučovicích měly rakve kruhové otvory kryté skly umístěny v bočních stěnách hlavového konce rakví (Mikulková 1998. 31 a 32. pohřbení v hrobce kostela sv. V kovových zdobených rakvích starších i novějších typů spočinuly rovněž příslušníci knížecího rodu Dietrichsteinů. až 19. Jana Křtitele ve Slavkově (foto M. obr. 144–148).ještě nacházely potrhané popruhy držící tělo v rakvi (obr. 32). v rakvi Jana Diviše ze Žerotína pohřbeného roku 1616 v Židlochovické rodové hrobce (Král 1969. Prohlédací skleněné okénko bylo vsazeno např. století byli uloženi v rakvích pseudoslohových (Pernička 1982. Anny v Mikulově v rozmezí 17. století (Drozdová 2006. 28). 63). Králík). Piliny se zachovaly v rakvích umístěných nejen v kryptě kostela Povýšení sv. 22–23. 4). V rakvích vysypaných hoblinami byli rovněž uloženi někteří členové rodu Obr. 201). pohřbených v kryptě kostela sv. století a nejmladší členové zemřelí koncem 19. 2). Dále se v hrobce nacházely klasicistní rakve příslušníků zemřelých v první polovině 19. ale také v kryptě kostela Jakuba Většího v Jihlavě (Zimola 2004. Rakve příslušníků rodu Kouniců. 48 . Kříže v Brně (Rubinková 1997.

2. ale také zbytky prken potažených hnědým suknem nebo sametem se dochovaly v kryptě kostela sv. Obr. Fröhlich 1996. že se zde rakve vyráběly z jedle bělokoré (Prix. Michala v Uherském Hradišti-Starém Městě. následován lebkami se zkříženými hnáty a různé jiné ornamentální motivy. Většina rakví měla černou barvu a jejich víka nesla bílou barvou malovaný dlouhý latin- 49 . přichycenými pomocí hřebíčků. a 19. Obrysy kresby byly černé. Dosahovaly délek od 7 do 9 cm. Nalezené hřebíky dokládají používání rakví také v novověkých hrobech kostela sv. Václava v Ostravě (Šikulová 1968. Dřevěné hobliny. Některé rakve nesly stopy špinavé žluté až okrové barvy (Adámek. tab. měly vyklenuté kruhovité nebo obdélníkovité hlavice a jejich počet kolísal v jednotlivých hrobech od 2 do 8 kusů (Hrubý 1967. 3. Podobné motivy zdobily rovněž rakve hrabat ze Sulzu v tiengenské kryptě v Německu. jak se stalo v bučovické kryptě (Mikulková 1998. čtyřhranné (se čtvercovým nebo obdélníkovým průřezem). o délkách 8 až 13 mm (snad sloužící k přichycení destičky nebo rukojetí na rakev) se zachovaly v hrobce kostela sv. Nejčastěji se jednalo o malby přímo na dřevě. zatímco plocha uvnitř byla zvýrazněna barvou bílou. Zatloukal 1991). 62). Železné kované hřebíčky se čtvercovou hlavičkou. 48). se střechovitě tepanou hlavičkou. Častým námětem byla lebka se zkříženými hnáty. ale bylo navíc vypodloženo dvěma sametovými polštáři. 4). Václava v Opavě. Kříže ukázaly. Poměrně často se také vyskytoval nápis IHS – Ježíšovy iniciály (Iesus Hominus Salvator). století byl nejoblíbenější a patrně i nejčastější výzdobou rakví vůbec motiv kříže a krucifixu. spočívalo nejen na hoblinách. rozené Dietrichsteinové. 103). pobitých cínovými zdobnými pásy a opatřeny držadly a cínovými rakvovými štítky (Král 1969. že rakve byly zdobeny jednoduchou (někdy až primitivní) obrysovou a ornamentální výzdobou. 91). především na bočnicích rakví.4. Anny v Mikulově. Výzdoba rakví Jen zřídkakdy najdeme novověké rakve bez jakýchkoliv ozdob. Soubor hřebíků se čtvercovými hraněnými hlavičkami (obr. na holou zem. někdy nápis IHS. Víka rakví byla také obvykle zdobena kovovými či plechovými krucifixi s lebkami a překříženými hnáty. Od 17. Zezula 2000. Tomáše v Brně (Procházka. Pokud by chtěl novověký člověk vyjádřit svoji pokoru nebo chudobu. Jedle bělokorá byla také využita pro výrobu rakví. 290). V kostele Nanebevzetí Panny Marie v Branticích na Bruntálsku bylo u některých dřev z hrobů určeno. Jeden černý a druhý žlutý polštář se nacházely pod hlavou a pod trupem zemřelé (Drozdová 2006. Tyto plechové ozdoby se pak objevují častěji v 18.4. Fragmenty dřev z písecké krypty v kostele Povýšení sv. Václava v Ostravě (Šikulová 1968. Kromě rakví mohly být hoblinami vycpávány rovněž podušky pod hlavami zemřelých. Hřebíky se zbytky dřev z krypty kostela sv. 68). Ve Znojmě-Hradišti byly v novověkých hrobech přítomny železné hřebíky v počtu 5 až 17 kusů na hrob. V případě kovových rakví se uplatnila bohatá a plastická výzdoba. ale většinou se jednalo již jen o fragmenty (Dostál 1968. kde bývala i ornamentální výzdoba. Příslušníci rodu Žerotínů byli ve své rodinné hrobce v Židlochovicích pohřbíváni jednak do rakví cínových a jednak dubových. Tělo hraběnky Markéty Františky Lobkowicové. Víko rakve neslo často malovaný kříž. pohřbení v rodové hrobce umístěné v kapli kostela sv.Dietrichsteinů. 169). pohřbené v kryptě kostela sv. 33) se našel i se zbytky dřev z rakví v kostele sv. Václava v Mikulově. Látky byly zdobeny prýmky tkanými z kovových nití a byly přibity ke dřevům bronzovými hřebíčky s vypouklými hlavičkami (Šikulová 1968. Tělo hraběte Josefa Františka Dietrichsteina Pruskov (1780 – 1801) bylo zabaleno v rubáši z pytlovité látky. 33. 67). jehož pozůstatky zůstaly přilepené na kostře pohřbeného (Drozdová 2006. 35). 143). století. Byly kované. objevených na hřbitově v Pivovarské ulici v Opavě (Pavelčík 1992). spíše by se nechal pohřbít bez rakve. Železné hřebíky zde byly dlouhé od 8 do 10 cm.

Obr. 240). 50 . délka 172 cm. Abb. 1658.Obr. Tiengen am Hochrhein (Fingerlin 1992. Malba na desce rakve z roku 1784. Abb. 174). Abb. Wettingen (Fingerlin 1992. 36. Kresba kříže na čelní desce rakve z krypty v Tiengen am Hochrhein (Fingerlin 1992. 239). 35. Víko jedné z rakví hrabat ze Sulzu. 34. Obr.

(např. neboť právě zde byli pohřbíváni movitější a sociálně výše postavení jedinci. Podobného stylu jsou barokní malby (obr. Honosně zdobená byla také rakev abatyše Heleny Pierony de Gallieno († 1720) pohřbené ve svatojiřské bazilice v Praze. 81. Kříž není jednolitý. Pata kříže vystupovala buď z půlkruhu nebo trojoblouku anebo byla nakreslena jen lebka. 37). Většinou takto byly vybaveny rakve umístěné v sakrálních stavbách. příčné rameno sahalo až na šikmé desky víka. Má malované víko. Jednotlivé kresby nebyly identické.Obr. Kruhové držadlo v tlamě stylizované lví hlavy na rakvi abatyše Fr. 38a.4. 47).1). je opatřena čtyřmi kulatými dřevěnými vyřezávanými podstavci a po čtyřech stranách měla postříbřené cínové kruhy upevněné v tlamách stylizovaných lvích tlam (obr. V místě křížení některých rakví bylo červeným inkoustem napsáno jméno a datum úmrtí. 14. ale jakoby skládán z jednotlivých částí ramen (obr. 179). 3. což vylučuje používání šablony. krucifix 51 . 81. olova apod. 37. Kříže v dolnorakouském Hohenau an der March bylo objeveno také několik ručně malovaných dřevěných rakví (obr. V hrobce farního kostela Nalezení sv. což se týkalo i nápisů. Podobně tomu bylo na čelní a nožní desce i na bočních stěnách. 38b) a dále různé plasticky tvarované ornamenty a reliéfy z cínu. 34). Heleny de Galliano pohřbené ve svatojiřské bazilice na Pražském hradě (Borkovský 1975. ský kříž. 1991. 134. Malovaná víka rakví s letopočty 1774 a 1775. Taf. Ramena křížů zakončena rozšířením nebo trojlístky. na kterých byly také lebky a zkřížené hnáty (obr. dvěma ženám a jednomu dítěti (Neugebauer et al. hlavičky andílků. Obr.2. z nichž dvě byly datovány vročením 1774 a 1775. 36) na farních (obecních) rakvích z kostela v německém Wettingenu (Fingerlin 1992. Pohřby náležely třem mužům. obr. 35). jednalo se spíše o neumělecké práce.5. Prvky doplňující výzdobu rakví Vybavení rakve a výzdoba závisely na finančních prostředcích pohřbených. 145–148). Mezi doplňky již mladších barokních rakví patří jednak kovová držadla rakví – rukojeti (obr. eventuálně zámeckým úředníkům. Hohenau an der March (Neugebauer 1991. Hrobka sloužila jako pohřebiště zřejmě bohatým měšťanům obce. Borkovský 1975. století. Pocházely nejčastěji ze 17. 101.8). 38a. stejnoramenný kříž zakončený srdcem a pod ním zkříženými hnáty a vodorovně ležící kostí. Výzdobou odlišná byla rakev z roku 1678.

Dekorace z cínu či slitiny cínu a olova bývaly většinou lité anebo vyřezané ze širokého plechu a sletované. století (obr. jindy šlo o originální ruční výrobky. V některých případech se jednalo o výrobky ze slévačských forem. z hrobky rodiny Weyheů. zřízené roku 1624 v kostele v německém Tostedtu v okrese Harburg (Drescher 1985. andílky nesoucími prázdné kar- 52 . Samotnou ozdobou byly i ražené. 89). Bohatě zdobená cínová rakev Jana Jáchyma Slavaty z Chlumu a Košumberka z roku 1689 (Bůžek et al. Ukázky rukojetí z rakví nalezených v Hamburg-harburgském kostele v Německu (Drescher 1985. často připevňovaných na víka rakví. podepřená čtyřmi nožkami a označená letopočtem 1744. Obr. Nacházely se především na rakvích příslušníků šlechtických rodů ze 17. Toto se uplatňovalo na rakvích nejstarších. cínu i olova. které držely v tlamě zdobné lví hlavy. Kování odpovídalo vždy tvaru rakve. Ve Valdštejnské kryptě v kapli sv. Anny v Mnichově Hradišti se zachovalo několik velmi zdobných rakví. Byla to cínová rakev rokokového rázu. století. 38b. 39.Obr. Bývala ze železa. kdy dvě byly na delších stranách a jedna na úzkých koncích rakve a také osm. Častěji byla rakev vybavena již čtyřmi rukojeťmi. 39). Byla zdobena akanty.). Rakve s osmi rukojeťmi pochází např. 23). Taf. Na rakvích se mohly vyskytovat dvě rukojeti. někdy postříbřené nápisy a rytiny uměleckého provedení. 377). Vyskytovalo se i šest rukojetí. apod. kde na delších stranách bylo po třech rukojetích. přesto se to někde používalo až do 19. bordurou z listenců. Patřila patrně Albrechtu z Valdštejna. 2002. k rakvím připevněné většinou malými železnými hřebíky. Týkalo se to i kovových krucifixů. a to po dvou na delších stranách rakve. Držadla rakví někdy měla tvar velkých nosných kruhů. a to na čelním a nožním konci. 21.

Nejběžnější tvar nalézaných štítků je zpravidla obdélníkový.kující rakev Albrechtovy manželky Lukrecie z Landeka. Nohy měly tvar spárů spírajících stlačenou kouli. např.2. Identifikační popisné štítky Bohatou sadu dvanácti popisných tabulek z blíže neurčené slitiny (s příměsí olova a cínu) poskytla krypta v kostele Povýšení sv. obr. zemřelé roku 1690 a v druhé byl uložen Karel Josef Dietrichstein. andílci. Tabulky měly různé tvary (srdce. Ulricha v Hollabrunnu. nechyběly opět výzdobné motivy jako reliéfní lišty s rostlinnými motivy a akanty. Kříže v Písku. 354). 141–146). Většina pocházela asi z rakví dominikánských řeholníků. Na cínových rakvích ze šporkovské krypty v Kuksu. lebkami.2. Postranice a boky rakve nesly plastické lví tlamy. všechny ostatní nesly nápis latinský. identifi- 53 . také reliéfní hlava Turka. ale také Kalvárie s Ukřižovaným a rovněž s postavami Panny Marie a sv. Texty byly prováděny různými typy písma. Dvě cínové rakve zdobené hlavičkami andělů. zhaslá svíce apod. 8 nízkých nožek s hlavičkami) byly také rakve bratrů Vartmberských.2. 1996. století. lebka s hnáty. lví masky s masivními kruhy. Obr. zemřelou roku 1614. 40). nejčastěji však kapitálou. čela rovná. Fröhlich 1995. taková tvarová rozmanitost jako u píseckých štítků není jinde tak obvyklá.6. Podobně zdobené (lišty. Nápisy na destičkách byly německé. byla šestiboká. Po stránce řemeslné a umělecké se jedná o kvalitní cínařská díla (Stará 2002. Dětská rakev Jana Františka Šporka († 1693). uprostřed destička s rytým nápisem. Na víku rakve Karla z Vartmberka se nacházely dva držáky. Další cínová rakev. 154–157). tuše a lvími hlavami s kruhem v tlamě.1. spočívala také na čtyřech nožkách. 40. 41) a nesly vybíjené a ryté nápisy s výzdobou. 16. čtverec a jiné zdobné členěné tvary. hlavičky okřídlených andílků. z hrobky ve farním kostele sv. v nichž spočívaly mosazné kruhy. např. železné eliptické držáky. renesanční formy. Jana Evangelisty. obdélník. obr. maskarony. umístěné v téže kryptě.1. až 18. Rakve stály na šesti až osmi kulovitých nožkách s plastickými dravčími spáry. krypta v kostele Nejsvětější Trojice v Kuksu (Stará 2002. 1). Objevila se zde např. 169). pocházejících ze 17. pod ní znak vartmberský ve věnci (Šimák 1922. Nejstarší štítek z roku 1759 byl psán česky. Tabulky jsou známy z mnoha rakví osob duchovního stavu pohřbených v kostelních kryptách (viz kapitola 5.3. 3. Uvnitř cínové rakve se nacházely zbytky ztrouchnivělých dřev po rakvi dřevěné.4.). a 5. některé náležely jiným příznivcům kláštera (Adámek. zemřelý v roce 1825 (Lantschner 1993. v horní polovině krucifix. Mezi hlavami lvů na postranici byla obdélná deska s nápisem. lebka se zkříženými hnáty (obr. ovál. pod ním reliéfy Panny Marie a sv. postranice šikmé. Jedna z rakví patřila hraběnce Guldacher z Dietrichsteina.4. a lvími tlapami pochází také ze sousedního Rakouska. Jana Evangelisty.

Původní ručně vyřezávaná dřevěná rakev (obr. Kříže (Adámek. Obr. 12. Jejich víka a bočnice (obr. Zdobení rakví na Moravě a ve Slezsku V kapucínské kryptě kostela Nalezení sv. 417). Na modrém podkladě vystupoval kříž z hory s lebkou a překříženými hnáty. Detail malby na bočnici jedné z barokních rakví zachovalých v kryptě brněnského kostela Nalezení sv. ty se nacházely i na bocích víka (Unger 1999. Jakuba Většího v Pohořelicích ukrývala dřevěnou rakev patřící pravděpodobně pohořelickému pošmistru. 54 . 42. Kříže v Brně zůstaly některé z původních barokních rakví prostředím dobře konzervovány. Hrobka v kostele sv.4. ornamentální výzdobu. popř. 41.2. který zemřel roku 1712. 42) nesou ručně malované náboženské symboly. krypta v kostele Povýšení sv. 17). Kříže (Rubinková 1997. Bílý kříž s černým obrysem na dětské rakvi hraběte Raimunda Josefa (zemřelého Obr. zkřížené hnáty). Ukázka různých tvarů identifikačních rakvových štítků (různá měřítka) z let 1759 – 1772. Rakev spočívala na dřevěných a cihlových podložkách a její víko bylo malované. lebka. Údajně patřila zde pohřbenému slavnému matematikovi a rektorovi madridské university pateru Jakubovi Kresovi.3. Fröhlich 1995. 43) se zachovala v kryptě jezuitského kostela Panny Marie v Brně. symboly smrti a pomíjejícnosti lidského života (Ukřižovaný.2).7.

Jakuba Kresy. Víko rakve Ladislava P. Ramena kříže mají trojlisté zakončení. katedrála sv. 44. Lobkovice.). dodnes zachovaná v kryptě jezuitského kostela Panny Marie v Brně (Rubinková 1997. tab. v místě křížení ramen je černě nápis IHS s malým křížkem a vybíhají zde do stran čtyři paprsky (Drozdová 2006. 6. Ručně vyřezávaná dřevěná rakev P.Obr. 43. Obr. Obr.2. obr. Kvalitně řemeslně provede- 55 . 45. obr. Rekonstrukce malby na víku rakve nalezené v kryptě křižanovického kostela na Vyškovsku (kresba autorka). Petra a Pavla v Brně (Rubinková 1999. roku 1682 ve věku tří let) se ve své horní části nápadně podobá kresbám z dolnorakouského Hohenau an der March (viz výše). LIX). XXXVII).

Štěpána a v Hofkirche. 45). století budou pocházet malby křížů a dalších ornamentů na vících rakví (obr. že jeho tělo má být rozřezáno a srdce vyjmuto a následně pak pohřbeno ve výklenku oltáře jeho kaple u Herrenzimmeru. Kvalita tohoto štítku byla až neobvyklá. Franz Wilhelm III. v níž bylo olovo přimíseno jen jedním dílem. 230). 1998. Z rakví se dochovaly tři štítky. V kryptě kostela sv. byl pozoruhodný svým tvarem. Např.né rakve se nacházely v bučovické hrobce kostela Nanebevzetí Panny Marie. které bylo vkládáno do ochranných kovových schránek – tzv. Byl vyroben rovněž z cínu. Většina rakví měla soustružené nožky (Mikulková 1998. Ty byly pohřbeny spolu s tělem zemřelého. Konečně třetí nesymetrická rolverková kartuš z pocínovaného plechu s polychromovým českým nápisem patřila Mandaleně Slavatové z Chlumu a Košumberka. Kovová rakev knížete Leopolda Ignáce Dietrichsteina. jejich srdce a mozky jsou uloženy jednak ve vídeňském Hofkirche. Tvar štítku byl replikou štukové stropní kartuše s náznakem rolverku. že patřila jistému obchodníkovi z Jihlavy. Františka Xaverského v Uherském Hradišti se zachovaly identifikační štítky. 67). byly prací zřejmě některého z tehdejších brněnských cínařů (Král 1981. Petra a Pavla (obr. jež patřila zřejmě do rodiny jihlavského obchodníka (Dvořák et al. Ostatní cínové rakve v hrobce byly patrně nezdobené. orámovaná listovým reliéfem s renesančními rozvilinami a úponky. století zavedena pitva odhalující příčiny smrti. pohřbeného roku 1708 v mikulovské rodové kryptě. Ta spočívala ve vyjmutí vnitřních orgánů. Zatloukal 1991). Ve Würzburgu se zase udržovala stoletá tradice pohřbívat srdce biskupů v cisterciáckém kostele v Eberbachu (Fingerlin 1992. spojená s následnou mumifikací těla. Kříže. Wilhelm Werner z Zimmeru († 1575) nařizoval ve svém testamentu. K jeho výrobě bylo použito kvalitní cínové směsi. († 1612) byly nalezeny nádoby 56 . roz. že má být jeho srdce uloženo u kapucínů ve Waldshutu. Druhý rakvový štítek. určil. byla ozdobena mimo jiné i lvími hlavami. zemřelé v roce 1608. Kruhy měly vnější průměr 99 až 109 mm a byly navlečeny do ok s trny k zatlučení do dřev rakví. 214). Petráň et al. ale již horší směsi. Slavatové. 83). Jedná se o rolverkovou kartuš protáhlého tvaru. které držely v tlamě nosné kruhy (Drozdová 2006. jak si to přála jeho choť císařovna Marie Španělská. Výjimku tvořilo srdce (někdy i další orgány – nejčastěji mozek). Tomáše se našly čtyři železné rukojeti z rakví (o velikosti 18 × 7 cm) s kosočtverečným kováním pro uchycení hřebů (Procházka. z Hohenems byl roku 1759 pohřben v Johanneskirche ve Štýrské Hradci (Grazu) v Rakousku. 3. přecházející v polský znakový štít s rovným okrajem. V rakvi Maxmiliána II († 1576) byla pod oděvem v levé krajině žeberní bronzová nádoba se srdcem. kostela sv. Ze žerotínské hrobky v Židlochovicích pochází oválná cínová ozdoba z dětské rakve s typicky renesančním reliéfem hlavy andílka se složenými křídly. V jedné z krypt v kostele sv. přesýpacích hodin a zkratkou IHS). Zatímco těla příslušníků rodu Habsburků jsou pohřbena v Rakousku ve vídeňské kryptě kapucínského kostela. Stejnými oky bylo opatřeno také masivní tordované železné držadlo elipsovitého tvaru. kanop. který zde nechal kryptu vystavět pro sebe a členy své rodiny. avšak jeho srdce bylo převezeno do rodinné hrobky v Hohenems. Srdce panovníka tedy neskončilo ve Španělsku. a jednak v pražském chrámu sv. 163). 308–309). jenž zatím nebyl určen. Tato nepříliš kvalitní práce je přičítána jejímu mládí (zemřela v pouhých šestnácti letech) a malému společenskému významu zemřelé (Král 1669. 62–63). Viscerální nádoby Na evropských dvorech byla již od 16. mohly však skončit taky na zcela jiném místě (srov. Březan 1985. jež byly poté okamžitě pohřbeny. 1995. Z Prahy je známa zlacená nádoba se srdcem Ferdinanda I. 331–332). Víta. Některé byly zdobeny nápisy a malbami (kříže se symboly lebky. Zlomky olověných a měděných destiček z rakví byly získány také v kryptě jihlavského kostela Povýšení sv. Český text byl velkými písmeny kaligraficky vyryt řemeslně schopným cínařským mistrem. U ostatků císaře Rudolfa II. († 1564). Patrně z 18. která byla uložena po levém boku mumifikovaného těla uvnitř rakve. patřící Anně Žerotínské ze Žerotína zemřelé roku 1616. 632. Z nápisu jedné olověné destičky bylo patrné. které byly původně umístěny na čelech dřevěných rakví (Pavelčík 2000a. V brněnské hrobce v kostele sv. Šlo o cínový štítek Mandaleny Žerotínské. Václava v Opavě se z rakví zachovalo kování a 7 železných kruhů. 44) z křižanovického kostela Nanebevzetí Panny Marie (okr.2. dlouhé 207 mm (Šikulová 1968. Vyškov) a z brněnské katedrály sv. Jiná měděná destička patřila ženě. zemřelé roku 1603.5. pohřbený v rodové kryptě v Tiengenu am Hochrhein v Německu. Johan Ludwig ze Sulzu. než u předešlého štítku. 4).

Jana Křtitele ve Slavkově. století (Pernička 1982. Víta (Vlček 2000. Jedna.2. 2000. 622–624. Víta v Praze (Vlček 2000. chrám sv. 129). Celkem osm kovových viscerálních nádob se nacházelo také v hrobce Kouniců v kostele sv. 46) druhá s mozkem (obr. průměr těla činí 11.5 cm. 144). Spolu se srdcem arcibiskupa arcivévody Rudolfa († 1831) je schránka umístěná ve výklenku horní Dietrichsteinské krypty pod olomouckým Dómem sv. Jednalo se zřejmě o orgány dutiny hrudní (kromě srdce).. Václava (Burian 1972. Pozlacená stříbrná nádoba na srdce císaře Rudolfa II. 3.Obr. Nádoba nese náročnou rytinu aliančního znaku manželů s příslušnou legendou.1. výška s víčkem 22 cm. uložená pod náhrobním kamenem v Ostatkové kapli Svatovítské katedrály v Praze. Nádoby na vnitřnosti moravských šlechticů Nádoby se srdci jednotlivých příslušníků rodu Liechtensteinů (i těch zde nepohřbených) se nachází v jejich rodové hrobce v Mariánském kostele na Vranově u Brna. 101). 82). obsahovala vnitřní orgány císaře Rudolfa II. 57 . výška s víčkem 18 cm. 48) je uloženo srdce kněžny Marie Anny Kateřiny. Nádoby byly zdobeny rytými nápisy a znaky Habsburků (Vlček 1996. Dále je zde umístěna skleněná nádobka s balzamovaným srdcem Jana Antonína († 1724) – manžela zmíněné kněžny (Král 1969. dvě. většina však pocházela již z 19. max. 78. Stříbrná nádoba na mozek císaře Rudolfa II. které byly pohřbeny již o 8 měsíců dříve (roku 1612) než samotné císařovo tělo (Vlček 2000. Obr. pražský chrám sv. průměr těla 12 cm.5. 46. 100). Rovněž z počátku 19. skrývala srdce panovníka (obr. roz. 47. V postříbřené kovové schránce s víkem (obr. max. 47) byla nalezena u jeho levého boku.. Dřevěná schránka (60 × 30 × 25 cm) uvnitř pobitá železným plechem. 99). ústrojí zažívací a vylučovací. nad císařovým levým ramenem. hraběnky z Oettingen-Spielbergu († 1729). století pochází válcová kanopa s vnitřními orgány Tadeáše Trautmannsdorfa († 1819).

316–320). století (Blažková-Dubská 2005. 6). Stříbrná nádoba se srdcem kněžny Marie Anny Liechtensteinové. století do začátku 17. 3. Uvnitř byla již jen kašovitá hmota a nešlo určit o které orgány se jedná (Král 1981.6. Mariánský kostel ve Vranově u Brna (Král 1969. Patřil asi pětiletému dítěti a zdá se. poloviny 18. záda a paže. jehož konce ležely na levém stehně a byly zakončeny střapcem (Barthel. Plstěné pokrývky hlavy byly nalezeny také ve dvou hrobech v Košicích–Krásně na Slovensku (Polla 1986. V dětském hrobě v kostele Marie Himmelfahrt v rakouském Leechhügelu byla nalezena čepička (obr. Jana v polském Gdaňsku. století. poloviny 16. Tvořily ji k sobě přišité dřevěné tyčinky vzdálené od sebe 3-4 cm. V Židlochovické hrobce Žerotínů byla v rakvi u nohou pohřbeného Jana Diviše ze Žerotína († 1616) nalezena dubová truhlička. 155). 204). Byl z hladkého hedvábného rypsu. Höhne 1965. Zbytky textilu prokázaly. Patrně ze stejné doby pochází velmi dobře zachována část kulatého vlněného ramenního límce z „mnišského či řeholního oděvu“. 198). 330). Jednalo se o španělskou módu asi z 2. Ušit byl ze čtyř dílů látky. sukna – zřejmě do rubáše nebo pytle? Skelet ženy pohřbené na hřbitově v areálu kostela sv. Měla vysunovatelné víko a původně byla polepena dnes již zcela zetlelou látkou. Ozdoby z pohřebních čepců byly nalezeny rovněž při výzkumu městského hřbitova u kostela sv. 249). 48. hedvábí. na ramena. 129-131). tedy s pohledem ke svým farníkům. SNP (Hoššo. století. Vavřince na bratislavském Nám. Přes ramena měla žena plášť. 814) a z novověkých hrobů v Breunsdorfu (Kenzler 2002. Skromnější dětský čepeček pochází z hrobu odkrytém v kostele sv. kde byla sepnutá bronzovým spínadlem (jehlicí). brokát) anebo kůže. zbytky tkaniny z oděvu a zbytky čepce pochází z novověkých hrobů hřbitova u zaniklého kostela sv. Látka byla protkávána měděnými nitkami s náznakem geometrického ornamentu a zdobená mosaznými knoflíčky (Vallašek 1967. Lesák 1996. Doklady pohřebních čepců jsou známy z hrobů kostela v německém Rüdersdorf–Tasdorf (Wittkopp 1997. Mikuláše v Českých Budějovicích. vlna. I když zmíněný límec nebyl typickou součástí oděvu duchovních. 90). Uplatněná metoda paličkování se v Evropě používala od pozdního 16. který zde fungoval až do 2. pro pohřeb osoby tohoto stavu by svědčila skutečnost. V některých hrobech najdeme zbytky pokrývek hlavy. bez podšívky. obr. K límci patřila i část výztuhy ležící taktéž kolem krku. že žena byla pohřbena v živůtku s vyšívaným lemem a s uzlíčkovými knoflíčky. Na látkové živůtky či kabátky ukazují rovněž zbytky látek ve dvou hrobech odkrytých na novověkém hřbitově v rakouském Hainburgu an 58 . Jiří ve Staré Haliči na Slovensku spočíval na látce a byl jí i částečně překryt tak.Obr. Vnitřní orgány byly ukládány také do nádob jiných tvarů a materiálů. len. 126). Vyroben byl z atlasu se zvířecími ornamenty. nalezená v dalším hrobě. 393). dlouhá přes 40 cm a vysoká 20 cm. že mrtvý byl orientován ve směru V–Z. že látka splývala od hlavy.2. Doklad pohřbu v módním renesančním oděvu přinesl pohřeb odkrytý v erfurtském kostele v Německu. že byl ušit speciálně do hrobu (Drążkowska 2007. 49) prošívaná stříbrnou nití (Lehner 1996. Pohřební oděv Často jsou v novověkých hrobech nalézány útržky textilních látek (plátno. Na některých lokalitách byly nalezeny doklady balení mrtvých do látky. Součástí oděvu pohřbeného byl rovněž z vlny vyrobený opasek.

451). v hraběcí kryptě v Tiengen am Hochrhein byla krajka (obr. kteří bývali pohřbíváni především v kryptách. Na příslušnících vyšší sociální vrstvy se u mužů nachází pozůstatky košil. hedvábí. Jako součásti oděvů se v novověku objevuje krajka. dobře zachována v hraběcí kryptě v Tiengen am Hochrhein v Německu. že bylo zvykem mrtvé pohřbívat ve svátečním oděvu. 28). Bohatá oděvní výbava mužů i žen zůstala Obr. a to obzvláště v dobách protireformace a v katolických oblastech až do 19. Uplatňovaly se dražší materiály jako brokát. Fröhlich 1996. pentle tkaničky. Oděv v mnoha případech odpovídá módě té doby. 7). 59 . punčoch. bot (někdy s ostruhami) atd. Naopak se zde v oděvu pohřbených prokázala majetková diferenciace obyvatelstva. Krajkový okraj šátku. 274). 51. bývají zpravidla díky vhodnějším podmínkám zachovány v celkem dobrém stavu. Štěpána v Rakousku (Offenberger. Krypta v Tiengen am Hochrhein (Fingerlin 1992. 83. Oděv lze také lépe interpretovat díky portrétům různých příslušníků aristokracie. 50). závoje a doplňky jako stužky. Není to však pravidlem. čepců. 93. sukně či šaty módního střihu. aksamit a jiné. Tato část oděvu byla zachována v celku po stranách skeletu. 51) použita jako ozdoba na ženských čepcích a pohřebních šátcích (Fingerlin 1992. der Donau. především záliba měšťanů v „marnivém oblékání“ (Hoššo 1989. století a patřily zřejmě zde pohřbené Johanně ze Švamberka (Adámek. rukavic. vest. Útržek látky ze ženských šatů s rostlinným motivem. kostel Povýšení sv. Pohřební oděvy panovníků. Taf. 50. pásky apod. klobouků.Obr. hedvábná košile a sametový kabátec – se zachovaly také v jednom z barokních hrobů ve vídeňském chrámu sv. jež se často nechávali spodobňovat na obrazech. že v žádném případě nepřevládal jednotný pohřební šat – sváteční nebo běžný denní oděv. kabátců. století (Descoeudres et al. a to díky řadě skleněných knoflíků a bronzových háčků v oblasti hrudi (Reichel 1996. obr. Dětská čepička z hrobu v kostele Maria Himmelfahrt v Leechhügel. 49. Jsou datované do 17. Na německém hřbitově v Breunsdorfu se neprokázalo. příslušníků šlechty a dalších sociálně výše postavených či jinak významných jedinců. Kříže v Písku (Adámek. 85). pocházející ze ženských šatů ušitých z hedvábného damašku. 110). Některé oděvy zde nalezené byly v souladu s nizozemskou módou 17. např. damašek. století (Lehner 1996. V novověkých hrobech na hřbitově v Kremnici na Slovensku bylo zjištěno. samet. 172). 155– 156). U šlechtičen tvořily oděv živůtky. 20). Kříže v Písku byly nalezeny útržky látek s květinovým vzorem (obr. století (Fingerlin 1992. 17. 55). Např. čepce. Zbytky oděvu – podkolenky. Obr. pláště. Abb. Geischläger 1996. že by střih a provedení oděvu pohřbených byl jakkoliv odlišný od oděvů běžně nošených (Kenzler 2002. 1995. plášťů. 156). Fröhlich 1996. V kryptě kostela Povýšení sv. kalhot. Ve Švýcarsku bylo naopak prokázáno. rukavice. z které mrtvý pochází.

špendlíky. 52. Budinský-Krička 1944.Obr. V jednom z hrobů se nacházelo 24 oček.1. sloužily k sepnutí oděvu (snad košile) a byly také součástí opasku. neboť se na nich nacházely ještě polokruhovité knoflíky (Dušeková 1980. novověký hrob v Turčianskom Svatom Martině (Budinský-Krička 1944. 275). nalézané na žebrech a v oblasti pánevní kosti. Martině na Slovensku se zachovaly např. 3.2. 196). 60 . spony. XVI – XVII). Kateřiny ve slovenské Kremnici. Soubor háčků a oček různých tvarů. Zdá se. nějaké další oděvní součásti. pozlacené knoflíky a pozlacené měděné háč- ky i s pozůstatkem sukna (obr. XVI. byly pravděpodobně součástí čelenek. 437). novověký hrob z Košic – Krásna na Slovensku (Polla 1986. Celá řada těchto pomůcek je nalézána v novověkých hrobech slovenských lokalit. 52. že tyto dva druhy háčků měly rozdílné použití. 53. Na hřbitově ve Smoleniciach na Slovensku byly nalezeny háčky vyrobené jednak ze železa a jednak z bronzu. tab. Řada háčků a oček na kusu zachovalé tkaniny. přezky a nákončí z opasku apod. Součásti oděvů Na zapínání a současně na ozdobu oděvů byly běžně používány knoflíky. šatové nášivky a přívěsky. 143). jejichž tělo tvaru plochého kroužku zdobil plastický perlovec (Hoššo 1989. záponky (háčky a protiočka = též „babky“ nebo „haklíky“). Ze hřbitova v Turčianskom Sv. obr. Obr. Tyto měly kromě funkčního také ozdobný význam. popř. Dekorativní háčky. Spínadla (háček a babka) byla zastoupena v devíti hrobech a třikrát v sekundární poloze na hřbitově u kostela sv. nalezené okolo lebky a pod jednou z koster.13). tab.6. babky (obr. 53) a další již zmíněné oděvní součástky se našly ve slovenských Košicích–Krásně (Polla 1986. bronzové háčky z tenkého drátku. Zatímco ty ze železa.

století. 90). 57). Ležely v horní části těla pohřbeného. v mužských hrobech převážně z 18. 54. Bronzový zdobený knoflík z ženského hrobu v Mariánské kapli u dolnorakouského Hafnerbachu (Neugebauer 1985/86.7 cm. Leechhügel v Rakousku (Lehner 1996. lehce klenuté s dřevěným středem. původně potažené patrně látkou. průměr 2. V tomto případě se však jednalo o rozptýlené nálezy (Descoeudres et al. Odlišné byly dva nákladně opracované knoflíky s reliéfním povrchem lístků a úponků na zlatém podkladě. 55. Zdá se. 137). rozdíl byl pouze v jejich velikosti. 275). Na hřbitově u kostela sv. Používaly se knoflíky kostěné a dřevěné (tyto se však zpravidla málokdy zachovají). v oblasti hrudníku a zápěstí (Hanáková et al. Byly nalézány u krku. Jindřicha. Častěji se v hrobech objevují knoflíky vyrobené z kovu. Přítomny byly i knoflíky ze skleněné pasty.7 cm. Povrch byl potažen plíškem z barevného kovu. v oblasti žeber a páteře činila dojem. 1995. že mrtví byli baleni do rubáše. Byly buď bez dekorace anebo s reliéfem dvou paralelních řad teček nebo se vzorem rybích kostí na vrchní straně. 8. Nacházely se v rozmanitých polohách a v různém počtu. Martina ve švýcarském Schwyzu poloha spínacího zařízení na zádech. Na horní části knoflíku byl barevně namalovaný květ (Lehner 1996. Martina ve švýcarském Schwyzu. V jednom z hrobů bylo objeveno 20 kusů kuželovitých knoflíků vyřezávaných ze dřeva. 84). 2. 84). ploché kovové a dřevěné knoflíky (Hoššo 1989. Zachovalý knoflík (obr.2). Byly kulaté. 1995. století. Velikostí a tloušťkou drátu byly odlišné háčky a protiočka nalezené v mužských hrobech taktéž novověkého stáří. 55) z barevného kovu polévaný bílým emailem byl nalezen v jednom z hrobů kostela Maria Himmelfahrt v rakouském Leechhügelu.Obr. který byl spínán v oblasti trupu. Dvoustranné bronzové knoflíky. jež jsou velmi často nalézány v primárních i sekundárních polohách většiny prozkoumaných středoevropských hřbitovů. polovina 17. Pohřbívání v oděvu spínaném za pomocí háčků a poutek je doloženo také z pražského hřbitova u kostela sv. 54) pochází ze ženského barokního hrobu v Mariánské kapli u dolnorakouského Hafnerbachu (Neugebauer 1985/86. že mohly být přišívány na svrchní oděv typu kabátu (Descoeudres et al. zdobené na horní straně koncentrickými rýžkami (obr. výška s ouškem 1. V jiném hrobě 61 . Knoflíky s oušky na spodní straně se také nacházely na hřbitově u kostela sv. Dalším běžným zapínacím zařízením. Ze slovenské Kremnice jsou kromě kulatých dutých kovových knoflíků význačnější stříbrné hladké knoflíky pocházející z jednoho hrobu. Tato spínadla vykazovala jednotný výrobní princip. 94–98). byly v novověku knoflíky. Abb. Ve Smoleniciach na Slovensku bylo v jednom z hrobů přítomno celkem 26 bronzových špendlíků se zbytky látky u pánevní kosti. používaným do dnešní doby. 1975. Malovaný knoflík z barevného kovu. Jako součást oděvu sloužily také špendlíky. a to výhradně Obr.

Hoššo 1989.4 × 4. Obr. obr. Kříže v Písku Obr. Byly čtyřhranné železné. Hluboko do novověku přetrvalo používání přezek.57. 19. Zastoupena byla také přezka jednodílná obdélníková a přezky dvoudílné oválné a obdélníkové se zdobeným tělem (obr.2 cm. jedna bronzová šestihranná (obr. obr. Nákončí z opasku. 58.Obr. U hrdla mrtvého ležel špendlík. rozměry 5. Fröhlich 1996. Velké množství se jich zachovalo opět na slovenských hřbitovech. 439).1-3). 436). V kryptě kostela Povýšení sv. Z opasku pochází dvě bronzová nákončí obdélníkovitého tvaru (obr. 8). 57). bylo nalezeno celkem sedm kusů přezek z bronzu či mosazi různých tvarů (obr.3 × 1. Přezky mohly být jak součástí opasku tak mohly spínat i jinou část oděvu. Šestihranná přezka. Některé z dochovaných přezek z krypty v kostele Povýšení svatého Kříže v Písku (Adámek. v Kremnici byly nalezeny jednodílné přezky z bronzového drátu formované do tvaru oválného a okrouhlého. 58). Přezky z novověkých hrobů hřbitova kolem kostela sv. Obr. 3. Smolenice na Slovensku (Dušeková 1980. se našly dohromady tři různé druhy zapínání oděvu.2 cm. 439). pod ním v jedné řadě tři páry háčků a v dolní polovině zad knoflíky (Dušeková 1980. 174). 56. umístěných na opascích anebo volně (Adámek. 436). 274–275). 59). Fröhlich 1996. jejichž dolní konec je kulovitě odsazen a horní zaokrouhlený je nýtem připevněn na zbytek kůže (Dušeková 1980. 56. Kateřiny v Kremnici (Hoššo 1989. Smolenice na Slovensku (Dušeková 1980. Přezky na hřbitově ve Smoleniciach se nacházely ve čtyřech novověkých hrobech. 59. 62 . Např.

2. Zdobnějšími byly bronzové nášivky v podobě oblých a čtyřúhlých kytiček (obr. Ozdoby lisované z bronzového plechu. Příslušníci rodu Kouniců byli ve slavkovské kryptě pohřbeni v oděvech barvy šedé až černé. Na jedné z koster se našly zbytky patrně kněžského roucha. hnědých širokých kalhotách ke kolenům a v kabátě podšitém kožešinou. 196). Anny a v kryptě kostela sv.6. 19. na nohách pletené bavlněné punčochy. obr. Václava. 276). Ukázka krajky nalezené v kryptě opavského kostela sv. 55. 2005. bavlny a lněné příze (Hrubý 1967. Na nohou měla hnědé punčochy. Beran 2003.2. na hlavě měl čepici (Drozdová et al. lemovaném krajkou. Celé tělo bylo zahaleno tmavě hnědým hedvábným rouchem (Schram 1896. Pohřební oděv se rovněž zachoval u některých členů rodu Dietrichsteinů. 347). pohřbených v Mikulově v kryptě kostela sv. tab.3. Z dražších materiálů byly nalezeny kusy hedvábí a brokátu se složitými vzory. pochází ze hřbitova v Kremnici. Václava v Opavě byli oděni v tkaninách různých materiálů. Pochází z mnoha slovenských lokalit jako např. Také jeho žena Markéta Františka († 1617) byla pohřbena ve vyšívaném čepci. jež se skládalo z několika vrstev tkanin. 63 . 61). Zbytky punčoch a paruka se nacházely v rakvi knížete Waltera Xavera Dietrichsteina (Drozdová.Obr. 145–147). 65–68). Pohřební oděv a jeho součásti z hrobů na Moravě a ve Slezsku Z hrobů v kostele sv. Oděvní doplňky Za oděvní doplňky lze považovat nášivky a různé přívěsky na šatech. zdobených opět krajkami z kovových nití (Šikulová 1970. Jediná zde pohřbená žena – Marie Leopoldina z Kounic († 1795) byla oděna v černé roucho s čepcem na hlavě (Pernička 1982.7-10). Košice-Krásna (Polla 1986. na hlavách měli paruky. 60).6.2. vlněné kalhoty ke kolenům. Součástí oděvů byly také stužky a paličkované krajky (obr. 3. Michala v Uherském Hradišti pochází pozůstatky tkanin z přírodního hedvábí. 37). který kryl neporušený složitý účes. Celá byla oblečena do černých šatů s dvojitým vysokým Obr. 60. 61. Muži pohřbeni zde na konci 18. Tkaniny byly protkávány nebo vyšívány dracounem (vláknem z lesklého kovu). zdobené na nártech mašličkami a zakončené podrážkami. soukenné a vlněné kabátce. které byly na odpovídající dobu netypické a jakoby starodávné. Také jedinci pohřbení v moravské kapli kostela sv. Byly pozlacené a uprostřed nesly emailové očko (Hoššo 1989. Nášivky ze šatů nalezené v jednom z hrobů na hřbitově v Kremnici na Slovensku (Hoššo 1989. 3. 68). V jezuitském kostele Panny Marie v Brně byly v hrobě ženy zemřelé roku 1600 zachovány kusy pěkně vypracovaného závoje. které byly patrně vyráběny sériově. Václav Vilém Popel Lobkowicz († 1626) – manžel Markéty Františky Dietrichsteinové – byl pohřben v hnědých punčochách. 241). století (Václav Antonín a Arnošt Kryštof z Kounic) měli na sobě bílé košile s krajkovými manžetami. 66). Václava (Šikulová 1970.

dalších šest bronzových přezek i se zbytky kožených opasků a bronzové nákončí zakončené trojlístkem (obr. století.2). 64. 65). měl na levé paži těsně pod ramenem muž pohřbený v kostele Povýšení sv. pochází z novověkého hřbitova kolem kostela v Oskavě na Šumpersku (Schenk 2004. Michala v Uherském Hradišti-Starém Městě. 63. Hyppolita ve Znojmě-Hradišti (Dostál 1968.9 cm.2 cm. dlouhou sukní a vlečkou (Drozdová et al. Knoflík tvaru malého bronzového terčíku s přivařeným očkem (obr. Bronzové záponky spolu se špendlíky z barevného kovu pochází z novokřtěnského hřbitova v Šakvicích (Unger 1990a. 62) vyrobeného z bronzového. a 17. obr. Znojmo-Hradiště (Dostál 1968. 68). vyrobené z bronzového plechu (Hrubý 1967. 351). průměr 1. krypta v kapli kostela sv. Nacházely se v hrobech mužů. 68). 2005. Ukázka ze souboru spínadel (háčky a očka) pocházející z novověkých hrobů u kostela sv. Mezi součásti oděvu patří tři bronzové háčky s protiočky nalezené v hrudní oblasti skeletu muže pohřbeného na Jaktařském hřbitově v Opavě (Pavelčík 1992). 65.62). v průřezu čočkovitý a rovněž s očkem (Dostál 1968. 66.Obr. z přelomu 16.7 cm) byl Obr.7). žen i dětí (celkem v devíti hrobech). 330–331). kostel sv. XIII. Šikulová 1970. límcem. Taf. Jiný knoflík z této lokality byl kulatý a dutý. XV-XVI). XVI. 68). Hyppolita ve Znojmě-Hradišti pochází celý soubor podobného spínacího zařízení (obr. V dětském hrobě zde byly rovněž nalezeny nášivky v podobě šesticípých hvězdiček (obr. Obr. Václava (Klanicová 1992). výška 0. Vzhledově zvláštní a dekorativně mnohem propracovanější byla spínací souprava (háčky a protiočka. Tab. 64) pochází z novověkého hřbitova u kostela sv. 62. které zřejmě byly nášivkami z oděvů.15). 207). tab. 65. nalezen v oblasti hrudníku mezi zbytky tkaniny ženského hrobu pod dlažbou kostela sv. Kříže v Jihlavě (Zatloukal 1994.3 cm. průměr 1. Michala v Uherském Hradišti-Starém Městě (Hrubý 1967. 63) z krouceného drátu. 64 . Jan Diviš ze Žerotína († 1616) pohřbený v rodinné hrobce v Židlochovicích byl oblečen podle tehdy panující španělské módy do splývavého krátkého pláště z tmavočerveného aksamitu. 232). tab. Háčky s očky dekorativně vypracované z krouceného drátu. jedna bronzová obdélníková přezka umístěná na pravé kyčelní kosti skeletu. Několik pravděpodobně novověkých přezek i s koženými řemínky (obr. Dvoustranný bronzový knoflík (průměr 1. 81) a Přibicích (Unger 1973. Několik měděných terčíků. Také ze hřbitova u kostela sv. Šatové nášivky. Hyppolita ve Znojmě–Hradišti. Václava v Opavě (Šikulová 1970. dvojitými rukávy. 67) bylo nalezeno na hřbitově v Břeclavi na místě původního kostela sv. Ozdobu šatů z barevného kovu. 64. pocházející z krypty v kapli kostela sv. na nohou měl bezešvé punčochy (Král 1981. Z opavské svatováclavské krypty pochází jedna ozdobně tvořená železná přezka. a to vždy na hrudníku a v blízkosti krku (Dostál 1968. 89). Obr. Václava v Opavě (Šikulová 1970. Bronzový knoflík. výjimečně železného drátu oválného nebo hranatého průřezu. 63).

průměr 1. 69). tab. 67. – 15. 68. XIII. Je tedy vidět. kostel sv. Dvě masivní bronzové přezky kruhovitého tvaru (obr. kde ležely u pánevních kostí skeletu. Přezka z ženského novověkého hrobu. na přední straně ozdobena perlovým vzorem a plasticky vystupujícími proužky. Obr. Přezky z novověkých hrobů hřbitova na Nám. V jiném hrobě. 65 . 69. Obr.11). Kruhové bronzové přezky. 63). tab. 66. krypta v kapli kostela sv.Obr.Starém Městě (Hrubý 1967. 17. že tento typ kruhových přezek s trnem. 7 cm. 67. U jedné se dochoval pohyblivý trn a u druhé. – 18. průměr 3. Obr.12-13). Přezky a nákončí z opasků. století. století. Václava v Opavě (Šikulová 1970. Michala. Michala v Uherském Hradišti . ač charakteristický především pro kulturu 13. mužském. byl pod pravou stranou pánve objeven pouze bronzový trn z přezky (Dostál 1968. Hyppolita ve Znojmě–Hradišti byla pod hrudníkem skeletu nalezena rovněž kru- hová opasková přezka z bronzu (obr. V ženském hrobě odkrytém u kostela sv.9 cm. se používal i v době novověku. tab. bylo zauzlené poutko z řemínku (Hrubý 1967. 68) pochází z mužského hrobu uherskohradišťského kostela sv. XI. Znojmo-Hradiště (Dostál 1968. 64). 68). TGM v Břeclavi (Klanicová 1992). na místě kde trn chyběl.

196). Boty z ženského hrobu v Erfurtu se tedy zdají být starší než je samotný hrob. rozměry 6-8 × 7-9 cm (Dušeková 1980. v Turčianskom Sv. a to v podobě podpatků nebo kůže z bot. Zachovaly se jen špičky bot sestávající ze dvou vrstev kůže a část nártu z pravé boty. Jedná se o části prošívaných podrážek. Z dalších dvou ženských hrobů téže lokality pochází podobné boty (obr. datovaného do konce 15. 318).4. 439–441). Tato obuv patřila zřejmě muži středního věku a byla datována do 2. Höhne 1965. Některým zůstaly zachovány výčnělky k dokonalejšímu připevnění na obuv za pomocí hřebíků. a to zvláště ve venkovském prostředí (viz dále). 72) datované do 1. století. 5) a v Košicích– Krásně (Polla 1986. Ze slovenské Smolenice pochází hned čtyři typy těchto podkoviček (obr. století. patní část ze dvou kusů. 70) lišící se především v rozměrech a zaoblení podle rozmanitých typů obuvi (Dušeková 1980. v jednom případě vpředu rovně uříznuté (obr. Kromě podkoviček bývají za lepších podmínek zachovány i zbytky po samotné obuvi. neboť je známo. tab. Železné podkovy z bot pocházejících z novověkých hrobů ve Smoleniciach na Slovensku. Předpokládá se. a začátku 16. že byly součástí měšťanské obuvi (Hoššo 1989. Podpatek mají včleněný do pro- 66 . poloviny 17. že lidé byli v novověku pohřbíváni v botách přináší mnoho evropských hřbitovů. poloviny 16. Pár bot vyrobený z hověziny se nacházel v hrobě ženy z 2. Přední část bot byla z jednoho kusu. U těchto bot podpatky směřují šikmo dopředu a jsou připevněny hřebíky. Železné podkovy z bot se našly v novověkých hrobech mnoha slovenských hřbitovních lokalit. Kritériem pro určování a datování bot je jednak jejich tvar. Často se zachovají v hrobech již jen podkovy z podrážek nebo podpatky a podrážky. zpracování. Na hřbitově v Kremnici na Slovensku bylo nalezeno pět podkoviček v primární poloze. století (Barthel. Podobné boty jsou známy z hradu Buchlov. Série několika pozůstatků z kožených bot pochází z hrobů v kostele Maria Himmelfahrt v rakouském Leechhügelu. např.Obr.2. poloviny 17. 3. pohřbené v Predigerkirche v německém Erfurtu. že starší typy bot se udržovaly po dlouhou dobu. 70. XVII. typ podpatku a módní doplňky. Obuv Dokladem toho. Martině (Budinský-Krička 1944. Jedná se vždy o železné pásky zahnuté do tvaru U. kde byly objeveny v hrobě barona Griessbecka z Kralowitz.7. 71). což není nic neobvyklého. 275). století. 440).

délka podrážky 22 cm. které se nacházely v hrobě ženy. století se našla v jednom z hrobů na místě bývalého hřbitova u kostela Zvěstování Panny Marie v Šumperku (Goš 1971. 1997. Zachovaly se též kožené části z boty. Stejně stará je i obuv z jiného ženského hrobu a patrně ji vyráběl tentýž švec. Obr. 73. 17.2 cm.7. 90. století nevykazují na venkově barokní charakter. podpatek 3. délka podrážky 24 cm.Obr. Starší prvky u modernějších bot uplatňovali především venkovští obuvníci. 73) rovněž s prošívanou podrážkou. století se zachovaly v místě bývalého hřbitova u kostela sv. kostel P. šívané podrážky a zpevněný třemi dřevěnými čepy. pro což hovoří struktura podpatku. (Lehner 1996. Podrážka s podpatkem z ženského hrobu. Marka v Litovli (Faltýnek 2000. Pouze ve městech. avšak kombinace kůže a lát- ky v oblasti nártu byla módním prvkem vyvinutým až v polovině 18. kde byly kvalitnější silnice. Do 17. podrážka.2. 93). Boty z 18. století. mariánský kostel v rakouském Leechhügel. Pozůstatky po kožené obuvi (obr. výška podpatku 4. výška boty 6 cm. si mohli lidé dovolit boty odpovídající módnímu trendu společnosti (Macek 1993. 142). Kožená obuv z dětského hrobu. polovina 17. století. byly interpretovány jako řádová obuv. Obr. polovina 17 století. 71. až z 2. Typ byl ohodnocen jako shodný s botami ze Španělka. Horní kožená část je tvořena ze tří částí (Lehner 1996. a počátek 18. 79). 238). 386–389). Marie v rakouském Leechhügel (Lehner 1996. 91. 137). Boty z roku 1600–1630. 74) a zbytky zauzleného ře- 67 . 3. ale především shodný károvaný vzor. 139). Minimálně o 100 let mladší byly boty z hrobu kněze – tzv. Francie a především Maďarska. Obuv datovaná do 16. střih.1. Tuhé pevné špičky hovoří pro konec 17. 72. století. Z počátku 17. 2. technika přehybů. 87. století lze zařadit také dobře zachovalou dětskou obuv (obr. století pocházely boty nalezené ve čtyřech hrobech farního kostela v rakouském Markgrafneusiedlu. mariánský kostel v rakouském Leechhügel (Lehner 1996.5 cm. biskupské nebo pontifikální boty. 1. století. Boty pohřbených jedinců z Moravy a Slezska Kompletní kožené boty z doby kolem poloviny 17. délka podrážky 12 cm. Podrážka s podpatkem a část boty z mužského hrobu. poloviny 18.

56).1). pravděpo- dobně byly zhotoveny za účelem pohřbu (Král 1981. XV. Marie Leopoldina z Kounic († 1795) byla obuta v kožené střevíčky. 53. 36 až 37 připomínaly dnešní sandály. Michala v Uherském Hradišti (Hrubý 1967. 68 . novověký hrob v kostele sv. se dochovala jeho pohřební obuv (Drozdová. Michala v Uherském Hradišti – Starém Městě (Hrubý 1967. šířka 9 cm. výška 6 cm. zbytky obuvi byly také v rakvi knížete Waltera Xavera Dietrichsteina († 1738). zemřelý roku 1616 a pohřbený v rodinné hrobce v Židlochovicích. 75) pohází také z hrobu maršála Raduita de Souches. 241). Jakuba v Brně (Novotný 1967. 56–57). 65–68). Byly zcela bez podpatku a nepoužité. mínku pochází z hrobu mladého jedince pohřbeného v kostele sv. Rekonstruovaná kožená bota (rozměry neuvedeny) z rakve maršála Raduita de Souches. Lehké kožené boty (obr. Obr. délka 25 cm. Petrásková 2001. Také v rakvi knížete Leopolda Ignáce Dietrichsteina († 1708). pohřbený roku 1794 v rodinné hrobce ve Slavkově měl na nohou kožené střevíce s nízkým podpatkem a železnou přezkou. 75. Měly vysoký podpatek a ozdobeny byly železnou přezkou (Pernička 1982. pohřbeného koncem 17. Václav Antonín z Kounic. 55. měl o tři roky později zde pohřbený Arnošt Kryštof z Kounic. 331).Obr. Anny v Mikulově. Boty ze silného sametu s koženou podrážkou měl Jan Diviš ze Žerotína. 74.4). ale šněrovací. Jakuba (Novotný 1967. pohřbeného tamtéž (Drozdová. pohřbeného v rodové kryptě kostela sv. Boty o velikosti č. tab. století v brněnském kostele sv. jejichž oblast nártu byla z textilu. tab. 146–146). Beran 2003. kostel sv. Pozůstatky kožené obuvi. † 1683. Podobné střevíce kožené.

široký 75 cm a dno hrobové jámy se nacházelo v hloubce 193 cm pod povrchem. kteří buď již příbuzné neměli anebo pozůstalí neměli finance na zaplacení samostatného hrobu. 76). pět žen (z toho žena věku adultus pohřbená s plodem. 47). druhý ve věku 20 – 30ti let.1. byl po stětí uložen do hrobu společně se zavražděným (Unger 2002. kde dítě leželo po levé straně dospělého v oblasti jeho hrudního koše (Polla 1986. stávalo se. století totiž platilo v Německu i v Čechách. Na hřbitově u kostela sv. ze 17. Do konce 16. kteří si nemohli z finančních důvodů zřídit hrob na předepsaném místě (Descoeudres et al. byly pohřbeny se svými pravděpodobně ještě nenarozenými dětmi (Kapica 1972. V hrobě se nacházely kostry žen. 235). Dvě ženy. století je datován dvojhrob řemeslníků. Kromě hřebíků z rakve bylo nalezeno jen jedno poutko z bronzového drátu.1975. mohla nastat vykonáním závažného deliktu – vraždy./ 19. s odchýlenou orientací ve směru JZ–SV. 1995.). Obsahoval dva muže (jeden stáří maturus). a 18. století v Košicích– Krásně na Slovensku. případně do počátku 17. V tomtéž kostele se nacházel také hromadný hrob devíti osob s orientací V–Z. Katowice) byl nalezen hrob víc jak 60ti-leté ženy pohřbené v dřevěné rakvi spolu s dítětem věku 7 až 14 let. Vícenásobné a hromadné hroby 3. 98). Pohřby dospělých s dětmi Z novověku.3. až 17. století. Leželi v natažené poloze na zádech s hlavami směrem k JZ. ruce na kyčelních kloubech. kadeře vlasů. 19). Na hřbitově u kostela sv. v nožní části 39 cm. Jednalo se přitom o jeden hrob společný dvěma dospělým jedincům uloženým těsně vedle sebe v jedné rakvi (obr. jejichž hlavičky z vnějšku objímala pažemi. U levé nohy mladšího muže ležel zlomek hliněné formy světle zelené barvy. s nímž byl pak zároveň uložen do hrobu (Zuber 1987. Jako dvojhrob byla interpretována situace objevená například na hřbitově ze 17. 55). 3.1. že byl-li chycen vrah. Obě kostry. Martina ve švýcarském Schwyzu byla mezi hroby z období 18. století vydáno nařízení pohřbívat chudé zdarma. zřejmě zemřelé při porodu. Jindřicha v Praze byl odkryt dokonce trojhrob. 206). který zde fungoval při bývalém kostele sv. Ducha asi od 16. že chudák ležel několik dní v márnici. let 18. orientovaný ve směru Z–V. Hroby vzniklé při zvláštních situacích Hroby čítající dva a více jedinců mohly vznikat také za ne zcela normálních okolností. Mezi novověkými hroby odkrytými na hřbitově je tento řazen do skupiny hrobů starších (Hanáková et al. – 18. Všichni byly pohřbeni ve společné rakvi vyrobené z bílého dřeva. Patrně se jednalo o pohřby osob s nižším sociálním statusem anebo o pohřby chudých.2. který byl objeven hned za objektem jejich zbrojařské dílny v areálu Šarišského hradu na Slovensku. Na konci 16. 132–133). náležely mužům. stejně jako ze starších období. pochází hroby do nichž byli pohřbeni dospělí spolu s dětmi. Podle hrobové výbavy pocházel hrob.3. která ležela uprostřed dvou stejně velkých 4 až 5ti-letých dětí. kdy se objeví dva jedinci v jednom hrobě.. Od 80. stávalo. náležející do rozmezí 14. Dvojpohřeb byl také objeven na hřbitově v rakouském Hainburg an der Donau. vzdálené od sebe 100 cm a ležící v hloubce taktéž 100 cm. Jiný hromadný hrob v Polsku byl objeven na hřbitově v Brześciu Kujawskim. Do hromadných hrobů byli pohřbíváni chudí obyvatelé (viz kapitola 7. Mnohonásobné a hromadné hroby se také vysky- 69 . Mohlo se jednat o pohřeb otce a syna (Slivka 1978. Byly zde i další hromadné hroby. než zemřel bohatší člověk. další věku maturus) a dva mladé jedince juvenilního stáří. století (Kozlowska 2001. mohly být uloženy do jednoho hrobu (Kunc 1937. dřevěný růženec a jeden zlatý prsten (Kozlowska 2000. století. tvořily skupinu oddělenou od ostatních hrobů více jak 2 m širokým pásem (Reichel 1996. hlavičky též přichýlené.3. Přestože bylo v 18. paže mírně pokrčené s lokty poněkud od těla. do počátku 19. 193). století objevena řada vícenásobných hrobů. Tento hrob spolu s dalšími třemi. V hrobech se nacházely zbytky dřevěných rakví. umístěných podél hřbitovní cesty na západní straně kostela. že bylo-li na hřbitov dopraveno více mrtvol společně. Taková zvláštní situace. Jeden z nich zemřel ve věku asi 50ti let. V dominikánském kostele v polském Raciborzi (voj. mužů i dětí. V hlavové části byla rakev široká 46 cm. Mohlo se jednat o oběti epidemie. 157). Byl dlouhý 250 cm. Každé z dětí mělo jednu nohu mezi nohama ženy.3. délka čítala 164 cm. jež leželo po pravé straně hrudníku ženy. Jednalo se o hrob mladé ženy. ruce položeny na jejich hrudích. století se pod vlivem úsporných nařízení císaře Josefa II. 51). 241).

až 16. 272) a snad této pohromě lze přičítat i objevený hromadný hrob. rovněž lidé starší 50ti let tvořili větší podíl. ze sousedního Slovenska. orientace koster byla stejná.). Hroby měly zhruba severojižní orientaci a zahloubeny byly pouze 0. ruce nejčastěji podél těla. října 1626. Ukazatelem na tento typ hrobu mohou být zbytky nehašeného vápna. století. před západním průčelím barokního chrámu sv. V hrobě ležely pozůstatky z celkem 83 lidských těl. kování z pochvy na nůž a keramické střepy ze 16. Abb. Jedna z nejničivějších epidemií postihla Kremnici v roce 1710 (Hoššo 1989. 5 ležely v řadě v přibližně pravidelných vzdálenostech. ručně kované obruče kol. také velikost hrobových jam byla srovnatelná. V Praze bylo zachyceno pohřebiště. kde bylo odkryto deset hrobových jam.1. 76. ležely na boku nebo na břichu a bylo zde patrné vykloubení končetin. kteří při vojenských akcích zemřeli. z nichž čtyři byly dvojhroby a pět hrobů bylo hromadných. Dokladem takových hrobů je např. Většina mrtvých byla obrána a svlečena (Pertlwieser 1996. mosazné knoflíky z holínek a jeden mosazný prstýnek. kdy v Praze 70 . V Terchovej (okres Žilina) jsou součástí tzv. V hrobech se nacházely ručně kované hřebíky. Zde se mohou nacházet jak hroby vojáků (viz kapitola 5. 3 a 5. V hrobech č. Jámy č. 6 až 10 leží vůči jámám 1 až 5 v pravém úhlu. pohřbené zde bez rakví v 5 až 7 vrstvách se střídavou orientací Z–V a J–S. až 17. Osob starších než 40 let bylo jen sedm. Zvláštní situace nastala také za morových a jiných epidemií (viz kapitola 7. Benedikta. které byly vykopány pro jednoho mrtvého. Antropologickým rozborem byla zjištěna převaha mužů (95 ze sta jedinců). kdy došlo k bojům mezi povstaleckými sedláky a císařskou posádkou. jen čtyři skelety byly ženské a jeden patřil novorozenci. Pochází zřejmě z roku 1680. Patrně morový hromadný hrob byl odkryt na okraji hřbitova kolem kostela sv. fragment plíšku pocházející z mušketové kulky. drátěné háčky. Ostatky tu ležely alespoň 300 let. interpretované jako morové. Případy hromadných hrobů jsou známy např. 1 byl pohřben jeden jedinec.8 až 1. že se kostry částečně překrývaly. Hroby č. byla dodatečně pohřbena ještě jedna osoba tak.4. Nálezové okolnosti dovolily přiřadit hroby k jisté události z 12.Obr. Dále byly zaznamenány ozdoby a doplňky oděvů: ručně vyráběné kostěné knoflíky. pohřebiště u mostu přes řeku Travnu v rakouském Lambachu. 2. 53–57). Dvojhrob na novověkém hřbitově v rakouském Hainburgu an der Donau (Reichel 1996. kdy bylo vzhledem ke značnému množství mrtvých těl nutno pohřbít je co nejrychleji. Stav chrupu poukázal na venkovské obyvatelstvo. Velký počet těl byl však vhozen bez rakve a ne zcela pietním způsobem. kroužky po látkových knoflících. tují v místech nějakých vojenských zásahů a povstání.0 m. 16).13). cholerových hřbitovů (Bednárik 1972. Jámy byly naplněny mrtvými těly v počtu čtyř až sedmi a byly překryty pouze tenkou vrstvou hlíny a popela. Celkem 42% pohřbených tvořily děti do 15ti let. Kataríny v Kremnici. 1 až č. kterým se hroby zasypávaly kvůli desinfekci.) tak hroby prostých obyvatel. Většina osob (53 z devadesáti) byla věku do 23 let. Kostry zde byly naházeny přes sebe v nepravidelných skupinách. Jedinci byli uloženi v hrobech ve vzájemné orientaci hlava – nohy. V hrobu č.

století pochází hromadné hroby odkryté na okraji starého hřbitova ve vídeňském Meidlingu. Hromadné hroby na Moravě a ve Slezsku Na Moravě jsou dokladem hromadného pohřbívání pozůstatky tří koster z Mařatic v okrese Uherské Hradiště. 21). byly nalezeny kosterní ostatky devíti jedinců. Olmerová 1988.3 m a obsahovaly 30 až 50 těl pohřbených hustě vedle sebe. původně jich tam bylo patrně více než sto. Ve zkoumané základové jámě o rozměrech 600 × 320 × 320 cm. V takovém hrobě se pak nachází především lebky. Je známo. v němž byly uloženy oběti morové epidemie z roku 1680.8 m a 1. Ze tří hromadných hrobů na severním okraji hřbitova byly dva zachyceny v celém svém rozsahu. který tak byl neprodyšně uzavřen (Pavelčík 1996a). uložené ve směru Z–V. hluboké 2 m a široké asi 1.3. jeden dřevěný křížek a jeden hliněný medailonek) datují hroby do novověku. 3. Vyšehradskou a Pod Slovany.8 m (na délku lidského těla). 29–30). V prostoru mezi ostravským kostelem sv. století (Kenzler 2002. zavlečená sem patrně z Rakouska (Wondrák 1999. Podle svatojanského medailonku byl hrob datován asi do první poloviny 18. 358). V hrobové šachtě. Vzhledem k tomu./18.8 × 2. Tak se stalo například v německém Breunsdorfu někdy v době 17. Dle písemných pramenů na tomto místě kdysi stával tzv. století. dále pak zlomky lebek a jiné kosterní pozůstatky. Pohřby zde však také mohly být uskutečněny ve 30. že jedinci nebyli pohřbeni na již existujícím novém hřbitově. Některé mohou pocházet z let počátků hřbitova. tři kovové křížky. Jáma neobsahovala žádné celé skelety. století nebo z 1. kdy došlo z nějakého důvodu ke zbourání kostnice. v Opavě. Václava a hradbou byl mimo areál kostelního hřbitova zřízen hromadný hrob s ostatky více než 20 jedinců. Jaktařský hřbitov sloužící především obyvatelům opavského předměstí. Vzhledem ke své rozlehlosti byl však v době morových epidemií užíván také občany vlastního města (Pavelčík 1992). dlouhé kosti a kosti pánevní. Skelety nebylo možno prozkoumat. 78). že roku 1713 vypukla v Praze morová epidemie. byly naházeny skelety orientované hlavou k východu. které jsou považovány za součást hromadného hrobu. pohlaví bylo určeno pouze u pěti jedinců. Další hromadný hrob v Praze byl odkryt jižně za zdí kostela sv. Z konce 18. která byla zaplněna lidskými kostmi ve vrstvě o mocnosti 65 až 70 cm. Nasvědčuje tomu i vrstva původně nehašeného vápna a zbytky smůly. kterou byla patrně zalita plocha hrobu. 71 . od založení v roce 1784 do zrušení roku 1807. století (Beranová 1989. 269–271). Především tyto části koster totiž tvořily výbavu kostnic. 153). tj. Trojice v bloku mezi ulicemi Trojickou. Některé hroby obsahovaly 4 až 6 těl orientovaných hlavou k Z. Měřily 1. i když je zde historicky doloženo a odpovídá mu také místní označení „Pod Šibeniců“ (Snášil 1993a. nebo 50. respektive JZ–SV. Hromadný hrob mohl vzniknout také v okamžiku. Buď se jedná o hrob s pozůstatky těl zemřelých při nějaké epidemii nebo při válečné situaci. Nalezené předměty (zbytky růženců. neboť uložení ostatků naznačující možnou pietu se nehodí dávat do souvislostí s existencí městského popraviště. Jiné hroby orientované v řadách ve směru V–Z obsahovaly jen 1 až 3 zemřelé. V jiné části Mařatic byl rovněž objeven hromadný hrob.zemřelo přes šestnáct tisíc lidí (Ječný.8 × 2. O morový hřbitov se jedná pravděpodobně také v případě hrobu na Pivovarské ul. Ve čtyřech případech se jednalo o muže zemřelé ve věku maturus a jeden skelet náležel ženě stáří senilis. kdy řádily cholerové epidemie. nohama k západu. mohlo se také jednat o zemřelé nižšího sociálního postavení (Huber 1998. Uvažuje se o spojitosti s některou z četných epidemií. Jednalo se o nepravidelně tvarovanou jámu o šířce 170 cm.3. s hlavami k západu. poloviny 19. Převládaly dlouhé kosti uložené v jednom směru (JV–SZ). 93). letech 19. Ležely v několika vrstvách nad sebou. Stalo se tak snad v souvislosti s některou z epidemií (Zezula 1999.

částečně glazovaná. 65x81 cm. Píseň (Máky). Píseň. montovaný reliéfní keramický obraz. 1998. 72 .Marta Taberyová. výpal 1 250 °C. šamotovaná kamenina. Inspirace: Karel Toman.

Takové hřbitovy již zpravidla nemívaly kostel. tak se tam stále pohřbívalo. 197. přesto byl nadále součástí města či vesnice. a v 18. 231. býval obehnán zdí nebo živým plotem. zemědělci.1. 2000. Proto také německé označení „Kirchhof “ nebo anglické „churchyard“. 470). Přibývající množství lidí sice nutilo již koncem 16. 73). Kromě odkládání lidských těl a prostoru určeném k modlení se za duše zemřelých měly hřbitovy ve středověku také funkci pracovního prostoru. 83–84). popř. Ariès I. hřbitovy se udržely v intravilánu obcí a měst alespoň do 18. jež se překrývaly a byly jen mělce pod povrchem. Winter 1892. Novověké hřbitovy navázaly na strukturu hřbitovů středověkých. až 16. avšak staré hřbitovy byly často ponechány na původním místě kolem kostela (Navrátilová 2004. a to především pohřbívat výlučně na místech posvěcených a veřejně označených. jež byly jakýmisi orientačními body (Ariès I. došlo však k zásadním změnám v reorganizaci a uspořádaní. neboť neměli z mrtvých strach. století zapříčinila zdůrazňovaná hygiena a čistota omezení hřbitova jen k účelům pohřbu a věčného odpočinku. Vazba hřbitova na kostel byla samozřejmostí až do doby novověku. Až koncem 17. městská chudina (pokud nebyla pohřbena na speciálním chudinském hřbitově).. století zakládat nové hřbitovy. často již za městskými hradbami. století se našly hřbitovy. Zámožní měšťané si udržovali pohřební místa na hřbitovech u městských chrámů (jak tomu bylo např. jako byli řemeslníci. 84 ad. shromažďovali se tam jak k válečnému tažení tak k obraně (srov. potulovali se tam žebráci a všelijaká cháska. které se v duchu středověku vyznačovaly nepravidelným uspořádáním hrobů. Descoeudres et al. Ještě v 17. obchodníci. 12. sloužily především pro střední vrstvu. I když proces přesunu hřbitovů mimo město započal už v 15. 77 a 78) a obsahovaly jeden či více samostatně stojících křížů. 1995. Flodrová 1992. zatímco nově vznikající hřbitovy. protože tento nebyl při pohřbech 73 . byly skladištěm či rejdištěm toulavých psů a vepřů. Ariès ve své monografii uvádí. Hřbitovy a hroby Křesťanství přineslo do pohřbívání nové zvyklosti. neboť zámožní procházeli při pohřebním obřadu skrze kostel. Lidé pobývali běžně přes den na hřbitovech. znamenající v doslovném českém překladu „kostelní dvůr“. Dülmen 1999. což svědčilo o snaze zůstat v blízkém spojení s mrtvými (Navrátilová 1998. 277) a dokud to šlo. Hřbitov sice jistým způsobem odděloval svět živých od světa mrtvých. 231). Dülmen 1999. Naopak pro chudé měl sloužit hřbitov vzdálenější od města a vyznačující se absencí kostela. což někde přetrvávalo ještě do počátku novověku. 153. že hřbitov sloužící bohatým zesnulým měl přiléhat ke kostelu nebo být v jeho těsné blízkosti. provozovali různé hry a oslavy.4 Pohřební prostory 4. v Brně. století (Unger 2002a. Tehdy mívaly hřbitovy okolo kostelů zpravidla oválný půdorys (obr. století. 2000. někde až do dnešní doby. Konzumovali tam potraviny. 11).

popř. vojenské. století začal počet pohřbů významnějších osob na hřbitovech stoupat. Začíná také narůstat obliba samostatných hrobů. zatímco na hřbitovech končili ti „obyčejnější“ lidé. související se zmíněnou změnou vnímání smrti.. 277). 242. vydané v roce 1784. století. Vyhlédnuté místo bylo ohrazeno zdí. což byla známka změny ve vnímání smrti obecně a předzvěst konce pohřbů v kostelech (Ariès II. že od roku 1783 bylo také zakázáno pohřbívání uvnitř kostelů (pod dlažbami i v kryptách. obsahovaly nařízení oddělit hřbitovy od kostelů a přesunout je na okraje měst nebo až za městské hradby. Jeden z nejdůležitějších zvratů v historii pohřbívání. 37). Dekrety předepisovaly nejen kde se má hřbitov nacházet. 51). 2000. morové apod. resp. Od poloviny 18. 106). ale také jak má vypadat a jak má být užíván. Navrátilová 2004. Nejprve bylo zvoleno vhodné místo o přiměřené velikosti. duchovní. století (Unger 2000a. 173). a to zavedenou hierarchizací pohřebních míst. Nějakým způsobem diskriminovaní jedinci bývali pohřbíváni zcela při okrajích hřbitova. které by nebránilo rozkladu lidských těl. Obr. které se později staly vyčleněnými součástmi hřbitovů (Navrátilová 1998. srov. Hřbitovy nabyly veřejného charakteru. avšak tradice kostelních pohřbů se rozšířila i mezi nižší šlechtu a měšťanstvo až během 17.. století. lidí z nižších vrstev nutný. často v podobě kaplí (Zuber 1987. sloužily katolíkům i nekatolíkům. a uplatňuje se dědické vlastnictví hrobů i u nižších vrstev (Ariès II. kde by bylo vystaveno nadměrnému působení vody a půda zde měla mít vhodné složení. výřez z rytiny z roku 1672 (Mikulec 2000. 156). Ve 2. 57). 78. neboť přeplňování kostelních hrobek a kostnic údajně napomáhalo k šíření různých epidemií. polovině 18. 154. Kunc 1937. Vzhledem k tomu. vyšší šlechta). nesmělo být v prostoru. výřez z kresby v matrice zemřelých z roku 1729 (Petráň et al. zdůrazňujících tak důstojnost a pietu. 77. jako např. na hřbitově chudinském.Obr. 271). kdy byl proces pohřbívání vyňat z kompetence církve a předán do péče státní správy. nastal koncem 18. 236. 1995. Stále se zde však projevovala majetková. aby tak bylo ochráněno před pasoucím se dobytkem a zpravidla bylo opatřeno křížem (Kunc 1937. začaly na příměstských hřbitovech vyrůstat monumentální pomníky bohatších obyvatel a zdobné rodinné hrobky. 2000. Pohřební průvod směřující na hřbitov ležící kolem kostela. Dekrety císaře Josefa II. Navrátilová 1998. 51. 2000. neboť z místa úmrtí se jejich tělo přepravovalo rovnou do společného hrobu (Ariès II. vězeňské. století vznikají specifické hřbitovy. Navrátilová 2004. Hřbitov kolem kostela. sociální diferenciace obyvatelstva. Už v 16. Ty mohly mít vzor v časných měšťanských a šlechtických hrobkách vznikajících již na konci 16. století přetrvávala snaha o zajištění pohřbu v kostele (panovníci. Nejváženější byl prostor v blízkosti případné sakrální stavby nebo kolem kříže a při hlavní cestě. 74 . 342). 156).

zatímco poddaným z okolních vsí sloužil hřbitov u sv. 76). Koncem 16. že vlevo byli pohřbíváni knížecí úředníci. 310). Zrušen byl v roce 1883.4. 79a. Jakuba. Už od 13. Martina v místech dnešní Benešovy ulice.1. Jakuba. Ducha. Petra a Pavla (1785). století už mnohé hřbitovy nepostačovaly. kde existovaly tři různé hřbitovy pro různé sociální skupiny. drobní řemeslníci. zatímco vpravo zámožní měšťané Bučovic. V následujících letech 19. obchodníci. před tehdejší Veselou bránou. století. při kostele Všech svatých na Provaznickém vršku při ústí dnešní Kopečné ulice. Jedná se o komplex barokních 75 . Zakládání nových městských hřbitovů lze dobře ukázat na příkladě moravské metropole – města Brna. na dnešní ulici Vranovské a Kounicové (severně od dnešní Antonínské). Na hřbitově před a za bučovickým kostelem (okr. proto byly zakládány nové hřbitovy již ve větší vzdálenosti od města. století je zmiňován hřbitov u kostela sv. 268. hřbitov na dnešním Žerotínově náměstí (1785) nebo hřbitov u sv. morovém hřbitově ve Žďáru nad Sázavou. století existoval hřbitov kolem chrámu sv. kde pohřbívání pokračovalo minimálně do konce 16. kteří za místo pro hrob museli zaplatit 30 zlatých konvenční měny. zemědělci i městská chudina. Marka. jako např. Koudela 1998. Zatímco některé starší hřbitovy byly rušeny. trského a jakubského chrámu. 240–241). zatímco zámožnější měšťané si udržovali hrobová místa u pe- Obr. hřbitov kolem kostela sv. 1996. Jakuba (Kauerová. Štěpána v místě dnešní ulice Křenové. Půdorys hřbitova ve Střílkách (Krsek a kol. století byl asi čtyřikrát rozšířen až na dvojnásobek své původní rozlohy. Vyškov) byl prostor rozdělen tak. dále hřbitovy na ulici Křížové. Posledně jmenovaný hřbitov za hradbami města sloužil tehdy pro celé Brno (jak pro katolické. Od první poloviny 13. Z 11.1. století se pohřbívalo na hřbitově u kostela sv. na začátku Malé nové ulice. Fungovaly až do švédského obléhání města Brna v roce 1645. Ve středověku se pohřbívalo uvnitř města na hřbitovech rozprostírajících se kolem větších kostelů nebo v jejich těsné blízkosti. Michala v prostoru dnešní ulice Dominikánské a Starobrněnské. V tomtéž roce byl otevřen dodnes fungující Ústřední hřbitov. století a ojediněle snad až do josefínských reforem na konci 18. Hadroušková 1950. tak byl roku 1580 založen hřbitov nový za hradbami města. V 18. století už většina městských hřbitovů nestačila. Václava na Vídeňské ulici (1783). – 13. a to na dnešní ulici Pekařské. 298. Všichni ostatní obyvatelé byli pohřbíváni na farnostním hřbitově vedle vrchnostenského dvora (Tihelka 1967. 286). např. 9–12. Do umění se promítlo křesťanství na tzv. tak evangelické pohřby). Byl to prostor mezi dnešním Žerotínovým náměstím a ulicí Joštovou. na Starém Brně při kostele sv. Některé hřbitovy Moravy a Slezska Zajímavá situace co se týče rozlišení hřbitovů dle sociálního postavení a majetnosti nastala např. Některé barokní hřbitovy jsou také dokladem symboličnosti tehdejší kultury a dokazují svoji uměleckou a architektonickou strukturou. Nejstarší městský hřbitov se nacházel u kostela sv. Ctihodní měšťané nalézali své místo odpočinku u kostela sv. století. který nahradil všechny zmiňované brněnské hřbitovy (Flodrová 1992. Petra a Pavla. že problém smrti zaujímal v životě lidí ústřední postavení. Na klášterním hřbitově byly pohřbívány pouze nemanželské děti a jiné opovrhované osoby. Také existovaly hřbitovy při městských špitálech. 2006. vznikaly od roku 1783 hřbitovy nové. farní hřbitov u kostela sv. Holub et al. v Litovli na Olomoucku v době 16. Anny u kláštera cisterciaček a hřbitov při špitále sv. kde se nacházel špitál sv. Byly zde pochováváni občané střední sociální vrstvy. Hřbitov kolem kostela byl tedy určen pouze pro místní honoraci.

Soukup 2002. jejich trojité arkády. Hřbitov byl původně zamýšlen pro případnou epidemii moru. Přes celou délku hřbitova se táhne také podzemní chodba.1. Hřbitov svého významu dosud nepozbyl. K oběma jejím stranám přiléhají nízké přístavby kaple.2. Dalším příkladem architektonické hřbitovní zvláštnosti je barokní hřbitov ve Střílkách na Kroměřížsku.1. staveb. jejichž projekt vypracoval v roce 1709 známý barokní architekt Jan Santini Eichel. Poměrně malý hřbitov tak mohl sloužit nejen střílecké. opatřené vřetenovitými schodišti vedoucími do hrobky Petřvaldských. Hřbitov. Kanálky vedou ze středu hřbitova od podzemní chodby šikmo na obě strany a ústí v sousedních zahradách.1 Kříže a náhrobky Uvádí se. 79b.Obr. Je přístupný předloženým dvouramenným schodištěm s nástupním prostranstvím. století se na hrobech ve střední Evropě (v západní Evropě se častěji uplatnila výzdoba sochařská) vyskytovaly náhrobní desky v podobě ka- 76 . Střílecký hřbitov je však také ukázkou zcela praktického uvažování. Značení hrobů na hřbitovech 4.2. 59). že již v 16. David. století a za autora je považován Ignác Josef Cyrani z Boleshausu (srov.0 m zbudována odvodňovací a provzdušňovací síť kanálků. 1996. Projevila se zde snaha o plné využití poměrně malého hřbitovního prostoru (asi 14 arů). Má čtvercový půdorys s konkávně vykrojenými nárožími (obr. Kaple na stříleckém hřbitově (foto M. Sochy pak představují anděla Posledního soudu. Projekt byl navržen a realizován ve třicátých letech 18. Celý hřbitov svým půdorysem připomíná tvar lidské lebky. a tak se na hřbitov nepohřbívalo (Hnátek 1998). Ta však město nakonec nezasáhla. Krsek a kol. trojité dělení spojovacích zdí a trojúhelníkové podstavce soch – to vše vyjadřuje symbol Nejsvětější Trojice. Jůzová-Škrobalová 1961. Dominantou je v čele stojící kaple (obr. 259). Králík). 4. vybudovaný v letech 1730 – 1743. jenž měl zajistit ochranu proti moru. do nichž byla navezena vhodná hlína. Pod celou plochou hřbitova je totiž v hloubce asi 1. kde je opatřena mříží. 312. zatímco za normálních okolností může být hrob otevřen až po uplynutí deseti let. troubícího na pozoun. Trojice kaplí. 309. Tento systém dokáže zajistit setlení tělesných pozůstatků už během sedmi let. 79a). je situován na svahu v těsné blízkosti farního kostela a plně využívá terénních podmínek. 79b) opakující půdorysně celé pohřebiště. ale i dalším okolním obcím (Skřítek 1973. čehož je dokladem kolmá šachta ústící ve středu hřbitovní cesty.5 – 2.

2000. Corvisier 2002. Zpočátku byl kříž malý. století byly dřevěné kříže nahrazovány kříži kovanými a litinovými (obr. Obdélníkové desky bývaly zpočátku vodorovné. 277). rozšířily se epitafy. 2004. Později se staly běžnými náhrobky svislé. dřevořez z roku 1801 (Navrátilová 2004. Šlo jednak o kříže kamenné a jednak dřevěné. zbožné legendy. Dá se však tvrdit. Navrátilová 2004. 81. Hřbitov s rozmanitými náhrobky. 80) se na hřbitovech udržely až do přelomu 18. 2004. 81 a 82) až do 18. Šlo o masivní krátké kříže se stejně dlouhými rameny. 328. tituly a zásluhy nebožtíka. výška 179 cm. 80. Navrátilová 2004. některé lehce vyvýšené. kostel sv. menných tabulí. století. 331). Obr. A. 2000. obr. 278). kteří si nechávali na náhrobky vyobrazovat např. z důvodu pokory). 61. 277). Náhrobky zpočátku patřily zámožnějším. později si náhrobky začali budovat i měšťané. 209). Kříže. Od poloviny 18. století na hřbitovech převládaly. 282). 77 . Martina. Nakonec se dřevěné nebo kamenné kříže staly značením jednotlivých hrobů.Obr. které byly zpočátku jen orientačními body na hřbitovech se od 17. 83. úředníci a řemeslníci. Náhrobek hraběte F. Vrchotovy Janovice na Benešovsku (Prahl et al. které obsahovaly životní data. a 19. pracovní nástroje (Ariès I. vytesaný na vrcholu prodlouženého podstavce. 330). že náhrobky v podobě kříže a kombinované s křížem či Ukřižovaným (obr. století začaly číslovat a ryly se do nich epitafy. kteří z nějakého důvodu nebyli pohřbeni v kostele (např. které vydržely déle na venkovských hřbitovech a u chudších obyvatel (Prahl et al. Vrtby z roku 1791. postavy pohřbených nebo jejich erby (srov. Zmíněné typy náhrobků (obr. Jinou variantou značení byla kombinace vodorovného náhrobku a kříže (Ariès I.

1. Železný kříž ze švýcarského hřbitova ve Schwyzu. století (Descoeudres et al. Barokní náhrobek z Hloubětína. Vznikají tak architektonicky více či méně reprezentativní rodové či rodinné kaple – hrobky. Rodinné hrobky v podobě kaplí Po odtržení hřbitova od kostela bylo nutné budovat na hřbitovech stavby s potřebným prostorem pro ukládání rakví. polovina 18. pocházející z roku 1592 a nacházející s v blízkosti kostela sv. Příkladem je renesanční hrobka Bukůvků z Bukůvky. Jedná se o kapli u bývalého špitálního kostela ve Slavkově (obr. 149. 279). 241). 1773 (Navrátilová 2004. 1995. 4. 13). 82. 2.1 Pohřební kaple na Moravě a ve Slezsku Již v 16. Nr. 2004.1. Příkladem měšťanské kaple s hrobkou je stavba. 7). 86) významného rodu se nachází v Moravském Krumlově. kterou pro sebe a svou rodinu nechal vybudovat roku 1693 purkmistr Michal Žarošský na hřbitově u kostela v Bučovicích (Tihelka 1967. které si budovala šlechta či zámožnější měšťané.3. 84 a 85). Matouše v Postřelmově na Šumpersku (David. pro svého syna a nakonec i pro sebe manželka Marie Eleonora ze 78 .3. Nechala ji roku 1789 vystavět pro svého manžela Karla Josefa Liechtensteina. 83. století se objevují na hřbitovech první měšťanské hrobky. která jako hrobka významného moravského rodu Kouniců nebyla zcela reprezentativní. popř. Obr.Obr. Půdorys a rozměry rodinné hrobky jednoho ze slavných šlechtických rodů na Moravě tak byly určeny jednoduchou apsidou kostelíka (Prahl et al. 4. Jako příklad šlechtických hrobek bych uvedla stavbu. 279). pohřební obřady. Další hrobka (obr. Soukup 2002. kterou nechal vystavět Arnošt Kaunitz-Rietberg po úmrtí svého otce roku 1794. okres Praha.

366). obr. Slavkov u Brna (Prahl et al. Žerotínová spočinula po desíti letech před podzemní částí stavby (Prahl et al. Jan se nechal pohřbít v nadzemním chrámku. 280). 79 . století Jan Nepomuk Mittrovský. letech 18. Králík). 84. Doroty na ostrov v zámeckém parku v Rájci–Jestřebí. Hrobky Petřvaldských v kapli na hřbitově ve Střílkách jsou zmíněné již výše. 2004. 2004. Jednalo se o blokovou stavbu na půdorysu jednoramenného kříže opatřenou sloupy s korintskými hlavicemi a vybavenou umělou jeskyní. 280). Pohřební kaple rodu Kounic-Rietbergů. Příkladem je rodinné mausoleum Karla Salma-Reifferscheidt. kterou si za účelem pohřbu nechal v Dolní Rožínce zbudovat v 90. Obr. 108–109). 87). Toto mausoleum však již plnilo jen funkci rodinného kenotafu (fiktivního památníku). zatímco jeho choť Antonie roz. Hrobky se však budovaly také mimo hřbitovy. Jako „Chrámek osvícenství“ je označována stavba (obr. 1795. Obr. Interiér kounické hrobky ve hřbitovním kostelíku ve Slavkově (foto M. 85. 2004. který ho nechal roku 1787 přenést z vídeňského klášterního kostela sv. na soukromých zahradách. neboť přenesení ostatků třiceti příbuzných bylo nemyslitelné (Prahl et al.starobylého rodu Oettingen-Spielberg (Kroupa 1986.

1. Pohřební kaple Liechtensteinů. 367). obr. Jako ossarium se využívaly rovněž krypty či jiné místnosti v kostelech a nakonec se rozšířilo budování samostatných staveb – kostnic. Hrobka Mittrovských v podobě chrámku. 80 . že narušil-li se při kopání nové hrobové jámy hrob starší.4. 1799. Sekundární a terciální pohřby na Moravě a ve Slezsku Při některých archeologických výzkumech bylo zjištěno druhotné uložení kosterních pozůstatků ze staršího hrobu k pohřbu mladšímu. 1789. 4. 2004. 87. kde se vlezly ostatky ze značného množství hrobů. se najdou také v novověku. obr.1. Ukládání kosterních pozůstatků z rozrušených hrobů Ve středověku bylo obvyklé. 2004. 86. kosterní ostatky se shrnuly na hromádku a ponechaly se v rohu nového hrobu. Například u františkánského kostela v Uherském Hradišti byly v hloubce 96 cm nalezeny kosterní pozůstatky dvou Obr.4. Mnohem běžnější však bylo vykopat jámu velkých rozměrů. 364). i když méně často. Moravský Krumlov (Prahl et al. Takové případy. 4.1.Obr. Dolní Rožínka (Prahl et al. kde pak byly po staletích nalezeny archeology.

88. ve kterém už někdo byl pochován.2. století (Berkovec 2002. ležící jen 5 cm pod povrchem.4. 62). Sonda. a táhnoucí se v délce asi 6 m v těsné blízkosti kostela v Krhově na Třebíčsku. že kostnice bývaly pořád plné. Jedno takové bylo odkryto na severní straně kostela sv. jež musely být rozrušeny z důvodu uvolnění místa pro nové pohřby. Tento nález mohl vzniknout způsobem. které sloužily k uskladnění kosterních ostatků ze starších hrobů. že byly do země uloženy druhotně v textilním uzlu (Pavelčík 1996). 197). Jednalo se pravděpodobně o ostatky ze starších hrobů. Objeveno bylo asi 20 lebek. umístěná v rohu mezi východní a jižní obvodovou zdí kaple Nejsvětější Trojice v Prostějově. Košák na Rokycansku: „Když se pochovává do hrobu starého. množství dlouhých kostí horních a dolních končetin. Prostor původně překlenovala také kopule (Snášil 1973. Z vnější strany měla stěny vyztuženy neopracovanými hrubými kameny. Jáma sahala do hloubky 350 cm. 451). 426). Z roku 1520 pochází doklad o tom. Vzniklá prostora pak byla druhotně využívána po určitou dobu jako ossarium (Šmíd 1999. Bartoloměje ve Dlouhé Lhotě u Blanska. Kosti se však nenacházely v anatomických polohách. století uzavřena od jihu zdí mladší. Řez zaklenutou stavbou (ossariem) na hřbitově u dómu sv. z vnitřní strany pak cihlami. V jámě dlouhé 5 m byly ve směru S–J (v ose kostela) uloženy především lidské lebky a dlouhé kosti. Ostatky sem mohly být přeneseny ze hřbitova u bývalého kostela sv. 9). Vavřince. Zvláštní způsob zacházení s ostatky předků mohl být 81 . Častějším se stal zvyk ukládat vykopané kosti do velkých společných jam. Kostnice Na hřbitovech bývaly často zřizovány samostatné stavby – kostnice. která byla pravděpodobně v 17. Stephana v Pasově (Mittermeier 1989. v němž byly uloženy lidské kosti ze zrušených hrobů bylo objeveno také v Boršicích u Buchlovic v okrese Uherské Hradiště. které byly takto uloženy někdy v průběhu novověku (Obšusta 1999. 4. 254). který zachytil v 19. na němž se pohřbívalo až do konce 18.1. jedinců. Ossarium. protože pro malou plochu hřbitova musel hrobník neustále vybírat kosti z hrobů (Winter 1892. Abb. tu sbírají se kosti a svážou do bílého šátku a dávají buď do koutka ve hrobě nebo na rakev nově pochovaného“ (Košák 1899. které tak fungovaly jako jakési ossarium. naopak byly zpřeházené a zdálo se. odhalila část nezaklenuté suterénní místnosti.Obr. Druhotné uložení kosterních ostatků vykazovala rovněž mohutná vrstva lidských kostí. 470). století etnograf F.

poloviny 15. pozorován ještě v 16. byly funkčně karnerům podobné. Barokní kostnice. V klenbě jedné z lebek byl dokonce ukryt poklad v podobě zlatých a stříbrných mincí. Barokní kostnice z r. Tamní děkan Seydl o ní napsal: „Byla za mého pacholetství už spustlá. 89. Zvláštní zaklenutá stavba (obr. Petra a Pavla ve Zdislavicích v okrese Benešov (Jesenský 1996. lutrianů a katolíků. a dosavad mi jde po zádech mráz. století (Mittermeier 1989. obratle. tak mohly fungovat rovněž jako márnice nebo pohřební kaple obsahující oltář (střední prostor stavby). 1772 u kostela sv. všelijakých kloubů. 82 . postavené na hřbitově roku 1542. Příkladem je kostel sv. ba i celých troudem potažených kostohnátých kostlivců někdejších husitů. kdykoli si vzpomenu na tu hnusnou haldu. 11). Kostnice byly již ve středověku součástí samostatné dvoupodlažní stavby – karneru.5 m. který dodnes v některých zachovaných kostnicích nalezneme znovu pečlivě urovnaný. Vyskládaný kosterní materiál zde zcela zaplnil některé ze stěn. poloviny 18. Jakuba v Pohořelicích. V době baroka se již setkáme s pietním nakládáním kosterního materiálu. Zatímco žebra. tu smířených a pokojných!“ (Winter 1892. 420). století. hnátů. Až se tato zaplnila musela se postavit nová při severní straně kostela (Unger 1999. Kostnice vznikaly jednak pod podlahami sakrál ních staveb a jednak byly budovány jako samostatné stavby. 88) sloužící jako ossarium vznikla na hřbitově u dómu sv. Stephana v Pasově. pánevní a další malé kosti postkraniálního skeletu byly pouze vysypány na hromadu. zpravidla jednopodlažní a jednoprostorové. Dokládá to například popis berounské kostnice. Již v této době totiž stavba existovala a fungovala pak jako kostnice až do 1.Obr. Ossarium bylo spodním patrem. žeber. Sloužily jak k uskladnění kosterních ostatků (především v bočních chodbičkách anebo pod podlahami). století. 197). až k hambalkům různě naházenou. horní patro sloužilo jako kaple (Paukrt 1978. obr. Zde byla nejprve zřízena kostnice pod presbytářem kostela. pocházející zřejmě z 2. haldu vyceněných lebek. 111). 151–152). lebky se stehenními kostmi byly pečlivě vyskládány po řadách až do výšky 2.

V obci Telecí stejnéasi z 2. Kostnice čtvercového půdorysu se čtyřmi nižšími há k barokní bráně bývalého hřbitova. Soukup 2002. století zhruba čtvercového. Soukup 2002. 90) jsou ve stěnách vyskládány dlouhé ných kostnic.2. Čtyřboká barokní kostnice z roku 1709 se řený z umělecky srovnaných kostí (Jesenský 1996. vaným. stoleVe většině popsaných případech se jedná o stavby tí (okr. Kost. v Jincích z 18. století. Příbram. kostnice oválné a kruhové – např.176). 24–25). Uvnitř v areálu hřbitova u chrámu sv.4. při kostele sv. 92). 28–29. Kutná Hora). Kostnice na Moravě valejších je kostnice ve Zdislavicích okresu Benešov (obr. V jihovýchodním koutu hřbitova.Obr. Soukup 2002. Jesenský 1996a. Při kostele sv. z nichž většina pocházela až nu je ossarium. V polozapuštěném suteré. Dvoupodlažní. Maří Mag- 83 . Interiér barokní zdislavské kostnice s původními kosterními ostatky po novodobé úpravě (Jesenský 1996. byl prozkoumám ve středních Čechách kostnic čtvercového půdorysu byly zaznamenány také (Jesenský 1996. po stranách dva pylony rovněž z kostí a lebek jež zemřely jako oběti epidemií (David. v sousedním Malíně. Kromě z 18. Mikuláše. obr. (Kamarýt 1988. Kosti a lebky jsou zde vy. 12). je kostnice (okres Svitavy). Velký soubor kostnic. obklopujícího půlkruhovými apsidami (tetrakoncha) se zachovala kostel sv. 1996a). se nachází barokní kostnice z let 1770 ve Zruči nad Sázavou (okr. 91) nebo v Březnici ze 17. Jedna z nejzacho4.1.vším vojáků zabitých v sedmileté válce a ve válkách skládány ve vnitřních stěnách. víceúhlového půdorysu. Bartoloměje v Kolíně.o rakouské dědictví. Přilé34). v horním podlaží je márnice. 207). který stojí na okraji návsi.1. Pochází z pěti až osmi tisíců těl. kostí a lebek. století. také v Žehuni (okr. kostnice jsou čtyři hranice vyrovnaných dlouhých Byla postavena roku 1733 na místě starší kostnice. obr.celá řada. (okr. snad rovněž barokní (David. 33– nachází v Nížkově (okres Žďár nad Sázavou). Uvnitř Jako příklad uvádím jen několik náhodně zjištěkostnice (obr. také v Německé Čermné na Kladsku a jistě mnohde rozprostírajícího se okolo kostela sv. jejíž vznik se datuje do roku 1772. Nymburk). Kutná Hora). Jakuba Většího ve Velkých Losenice s oltářem vytvořeným uměleckým seskládáním nicích (okres Žďár nad Sázavou) stojí kromě barokkostí se nachází např. popř. V čele střední části je oltář rovněž vytvo.ho okresu je ve hřbitovní zdi. Na celé Moravě a Slezsku jich bude jistě kosti a lebky. v Sedleci (okr. uvnitř jsou často zdobené malbami. obr. 176). poloviny 18. Příbram. Michala v Poličce jinde. 90. ní fary také kostnice. v čele je oltář s Ukřižo. předepřipomínané k roku 1654. pocházející –1774 (David. Jsou zde však i ostatky žen a dětí. 89). o půdorysu čtverce.

18. přistavěné k farnímu kostelu sv. obr. Někdy kaple sloužily jako rodinné hrobky nebo hrobky nějakého bratrstva či cechu (Ariès I. Kostnice u kostela sv. před kněžištěm. Tento typ hrobů se vyskytoval často v ambitech a rajských dvorech klášterů.Obr. byly vedle zmíněných osob pohřbívány také osoby světské. Takové pohřby laiků se uskutečňovaly v mnoha evropských klášterech. získali-li ovšem svolení biskupa (Ariès I. nižší šlechta nebo zámožní měšťané. kteří vynikli nějakou službou Bohu a církvi. Ještě v raném novověku však lidé západní Evropy nevnímali kostelní zeď jako dělítko. století k nim přibyli lidé. v co největší blízkosti ostatků svatých a mučedníků. Jako kostnice sloužil v určité době suterén kaple sv. Pohřeb přímo v kostele byl zpočátku výhradou osob duchovního stavu (biskupů. 2). 4. Martina v Kyjově (Unger 1997. století. Mikuláše. která se proto stala také oblíbeným pohřebním místem. kněží). 620. Příbram (Jesenský 1996. Jince. 233). zakladatelů. Jedinci. Kostely a kláštery Již od křesťanských počátků se objevovala snaha pohřbívat v kostele a v jeho těsném sousedství. Ve středoevropské oblasti však platilo. V některých farnostech se mše sloužily v kapli. opatů. kteří si místo předplatili. Budovaly se však také nákladnější hrobové sklípky či komory. Soukup 2002. Anny v bývalém karmelitánském klášteře 84 . 2000. 154). Podle Arièse byla tato místa oblíbená již nikoliv z důvodu ochrany poblíž ležících světců. okr. 71).2. Rocha. 92. V 16. zabudována barokní brána a kostnice (David. náhrobní desky v křížové chodbě kláštera sv. důležitá byla vzdálenost hrobu od duchovního středobodu kostela (Ariès I. století. 2000. Nejlepší místo pak bylo v kněžišti. Březnice. 4). nejlépe hned u oltáře nebo alespoň poblíž sloupu. 17. Kostnice na hřbitově u kostela sv. ale protože se zde obětovalo při mších. Obr. že pohřeb v kostele byl také výsadou privilegovaných. okr. Od vchodu směrem k oltáři a centru kostela význam místa rostl. 1997. Josefa. obr. 267). resp. 91. 211). Příbram (Jesenský 1996. Tato místa byla vyhrazena pro pohřby významných jedinců duchovního i světského stavu. kde zpívala literátská družina a ve střední ose kostela (srov. Navrátilová 1998. takže od 17. 68). Dokladem jsou např. Proto záleželo také na umístění hrobu v kostele. daleny. byli ukládáni nejčastěji do prostých jámových hrobů pod dlažbou kostela (podpodlažní hroby). 102. a 17. 2000. kdy se pohřby v kostele staly ještě více populární. století. Stále více byly kostelní hroby zřizovány především z důvodu prestiže rodiny a demonstrace majetkové a sociální úspěšnosti. kterým byl pohřeb v kostele umožněn. např. a to ve snaze získat si jejich ochranu a náklonnost. majitelů a patronů kostela (včetně jejich rodin). Petráň et al. Ulricha a Afry v Augsburgu. Křížová chodba sv. kde byly vedle hrobů řeholníků pohřbíváni rovněž laikové.

93b. Renesanční a barokní náhrobníky na vnější zdi kostela Nalezení sv. století. Ve většině středoevropských kostelů se pohřbívalo pod kostelní dlažbou.Obr. Soukup 2002. Obr. že si zájemci jistě museli tato místa zajišťovat různými úplatky a dotacemi. Kříže ve Frýdlantu na Liberecku (David. 489). Taková situace byla v mnoha německých klášterech. zdá se že obecně byli v církevních prostorách častěji pohřbíváni muži (Fingerlin 1977. 58). století především pohřby augsburgských patricijských rodin a bohatých měšťanů. 81). 119). 93a. Soukup 2002. kde se tento běžný typ pohřbu nepraktikoval. přesto se najdou i výjimky. 85 . až 18. a kostele taktéž v Augsburgu preferovala dle četných náhrobníků a náhrobků z 15. Např. což zde dokládá tak velký zájem o pohřební místa v církevních areálech. Gotické a renesanční náhrobníky na vnější stěně kostela Nanebevzetí Panny Marie v Charvatcích na Litoměřicku (David. na místě zaniklého kostela v Boleráze na Slovensku byla odkryta pouze kněžská krypta z 18. avšak zvyk pohřbívat do podpodlažních kostelních hrobů zde nebyl prokázán (Ruttkay 1974. I když najdeme v klášterech i hroby žen a dětí.

V 16. 3). popřípadě opis. století nesly náhrobníky.1. obr. V 17. 176. 14). 4. 86 . století se objevuje více jméno a důležitá data zemřelého (textové náhrobníky).1). 95. 1995. a 17. obr. popř. Většinou se jednalo o silné kamenné desky obdélného tvaru. u měšťanů formu náhrobku ovlivňovala majetková situace rodiny zemřelého. Obr.b). 21. 10). století převažovala forma textová (Procházka 1990. století mívali měšťané častěji náhrobníky nebo náhrobky heraldické – merkové nebo doplněné symboly jednotlivých cechů (obr. 94) nebo plastickou figuru mrtvého (figurální. v 18. Náhrobník měšťanky zemřelé roku 1574 patrně při porodu.Obr.2. Heraldický náhrobník s opisem. foto č. i náhrobky. V 16. 2004. kde je také dodnes nacházíme (Prahl et al. 8. Text se stal základní a nejdůležitější částí náhrobníku. až 18. 95). 96). 94. 1566. obr. které tvořily součást dláždění a po opravách podlah byly zpravidla přemísťovány na vnitřní i vnější zdi kostela nebo také hřbitova (obr. častěji jen erb (heraldické. kostel U svatých v Domažlicích. sklípky a hrobové komory umístěné pod dlažbami sakrálních staveb bývaly zakrývány náhrobními kameny – náhrobníky. hřbitovní kostel v Moravské Třebové (Petráň et al. 93a. Náhrobníky v kostele Hroby. (Procházka 1990. Zatímco náhrobníky feudálů bývaly zpravidla figurální nebo heraldické. 56.

myslí se tím podzemní prostory určené pro pohřbení většího množství osob. Zaklenuté cihlové komory a jedna kamenná. V oblasti středoevropské jsou od 15. 1975. století byly odkryty v bernském kantonu v kostele ve Wangen an der Aare (obr. 111. století (Ariès I.1. století. Do hrobových jam obložených cihlami byli jedinci v rakvích pohřbíváni také např. jak tomu bylo např. v popředí dvojitý hrob manželského páru. V jižní a západní Evropě najdeme počátky rodinných hrobek a podzemních krypt již v 9.Obr. Borkovský 1969. Např. Vyzděné hrobové komory. 1983. u pohřbu v jižním křídle ambitu severně baziliky sv. 231). Cihlové klenuté hrobové komory ze 17. Vznik a vývoj krypty jako pohřebního prostoru Hovoříme-li o kryptách. Wangen an der Aare. Abb. 123).2. Eggenberger et al. 4. které sloužily maximálně pro dvě rakve. Tento typ pohřbu se používal až do 18. foto 7). 45. Teprve od roku 1600 se objevují první cihlové hrobky – jednak typ kubický bez zaklenutí a jednak typ klenutý. 97. 389). 97. 22. Zaklenuté hrobové komory z 18. 193). Spišská Nová Ves) a pocházely pravděpodobně ze 17. dvě osoby – takové označuji pod pojmem hrobová komora. můžeme mluvit o pohřebním sklípku (malá hrobka). Pokud byla komora větší a bylo v ní pohřbeno více osob. obsahující pohřby v rakvích se nacházely v interiéru kostela Nejsvětější Trojice v Chrasti nad Hornádom (okr.2. 12). 193. v Krásně na Slovensku (Polla 1986. Do roku 1500 se setkáme pouze s kamennými hrobkami. 47. století vyplňovaly také velkou část podlaží chóru chebského kostela Zvěstování Panny Marie (Šebesta 1989.2. domažlický kostel U svatých (Procházka 1990. Náhrobník řeznického mistra a jeho dítěte. Víta (Tomková 2005. Neřadím zde prostory pro jednu. Přesto se i v novověku můžeme setkat s pohřbem v rakvi do kamenné komory využívané již v předchozím období. Kostelní hrobky – krypty 4. 2000. století některé z abatyší (Tomková 2005. století (Eggenberger et al. Komory bývají vyzděné cihlami nebo kamenem. 1983. max. 87 . 58–59). 96. 18. 1582. ve svatojiřském klášteře na Pražském hradě byly v cihlových klenutých hrobkách pohřbeny v 17. 193).2. až 18.). století známy již klenuté hrobové komory. Obr. do kterých se těla obvykle ukládala bez rakví. století (Slivka 1982.

až 18. kapucínská hrobka v brněnském kostele Nalezení sv. že v 16. Krypta byla původně hrobkou mučedníků. a to především do nových podzemních prostor. století narůstá přemísťování rakví s tělesnými ostatky předků. Do krypt pohřbívali zpočátku jen zámožnější jedinci. Shoduje se to také se zjištěním. Bartoloměje v Kolíně (Kamarýt 1988. Od roku 1771 Obr. 99. Kříže (Rubinková 1997. jejímž ústředím byl oltář.1). 9. století umístěná pod dlažbou ve středu chrámu sv. Krypta z konce 16. Obr. obr. 98. kryptu. Janů v Brně. 83). sloužila pro uctívání relikvií (Fingerlin 1992. 620).Obr. 207–209). Marie v Sulzbachu. století se však tento typ pohřbu rozšířil i do vesnického prostředí (Petráň et al. Anně. 88 . století (např. se nachází například pod kaplí sv. Krypta. jež byla původně podzemní kostelní prostorou s oltářem zasvěceným sv. Pro pohřby začaly být krypty používány nejdříve na konci 15. hrobka v minoritském kostele sv. Postupně byly jednotlivé hrobové komory a sklípky spojovány v jednu velikou prostoru – tzv. Postupně tak z krypt mizely oltáře a rozdíl mezi hrobkou a kryptou se začal stírat. 1997. Vstup do krypty skrze schody ústící otvorem v dlažbě uvnitř kostela. Unger 2002a. 29). Jedním z důvodů pro změnu pohřebního prostoru mohla být úspora místa. od 18. Leonarda v městském farním kostele sv. ale byla to zřejmě i snaha sloučit rodinné členy do jediné místnosti.

Štěpána u Hornu tím způsobem. Pohřbíváni tam byli nejen katolíci. Stalo se tak roku 1650 ve farním kostele sv. Přesto byla do rodinné hrobky mezi katolíky pohřbena Sidonie Katharina z Kollonitsch. Martina v Jedenspeigeu. 182–183). Spolu s nimi byli pohřbíváni. Kosterní pozůstatky byly ukládány buď v rakvích podél stěn (obr. Ve stěnách hrobky jsou do hloubky vedoucí kvádrovité otvory. Pohřby mnichů na podlaze v nejstarší místnosti kapucínské hrobky (polovina 17. kapucínská hrobka v Rastattu. Kříže v Brně (Rubinková 1997. Někdy byli zemřelí kladeni přímo na zem (obr. 100). většinou však nikoli společně. 98). zemřelého roku 1776. stol.Obr. 19). 99) anebo byly poskládány kolmo ke stěnám. zde byla pohřbena protestantka bez zpěvů a zvonění“ (Melzer 1985/86. ale i protestanti. Kostelní krypty dodnes nalézané jsou většinou zaklenuté. tak klášterních kostelech. Pohřeb osmnácti protestantů do hrobky Puchheimerů se uskutečnil ve farním kostele sv. kde byl snížený terén. Přístup do krypt býval zpravidla po schodech přímo z interiéru kostela. která musela za pohřeb platit poplatek. jenž býval zakryt dlažebním kamenem nebo náhrobníkem. . 89 . století se pak objevuje nový způsob využití prostoru. Uvnitř byl jako přídavek nalezen džbán (Vogl 1987. 101 a 102). stěnové skupinové hroby (např. 47). Zdivo je nejčastěji cihlové. 11). avšak s větší poctou a na vyhrazených místech.) umístěné pod oltářem kostela Nalezení sv. 100. Uložen byl do hrobu vyzděného cihlovým kamenem. někdy omítnuté. vyšší představení řádu. Ve farní kronice z té doby existuje zápis: „ . Podzemní krypty se budovaly jak ve farních. Vytváří se tzv. Obr. která byla protestantského vyznání. Někdy byla krypta přístupná také ze zadní části kostela (ze hřbitova). byla krypta rezervována jako pohřební místo šlechty. V klášterních kryptách byli v prvé řadě pohřbíváni řádoví příslušníci. a to skrze otvor v podlaze (obr. Uskutečnil se zde však jediný pohřeb barona z Bettschartu u Haldenu. zakladatelé a fundátoři chrámů či klášterů. že jedinci zde byli naházeni jeden přes druhého (Melzer 1983. obr. do nichž jsou rakve zasouvány. . katakomby pod jezuitským kostelem ve Freiburgu nebo jezuitská hrobka v Brně. V 18.

176). 101. 389). dále jsou známy pohřby z kostela Nanebevzetí Panny Marie na Strahově a z části z kostela sv. Někteří z těchto mívali i vlastní samostatné hrobky.Obr. duchovní hodnostáři apod. Vlastní krypty si nechaly budovat i mnohé šlechtické rody. století a pohřbívalo se tam až do roku 1780 (Kamarýt 1988. učitelé a rektoři kolejí. v jehož kostele si podle testamentů přáli spočinout. 168). byla objevena v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Louňovicích pod Blaníkem (Radoměrský 1966. Frolík 2005. především příslušníci zámožných a privilegovaných vrstev – šlechtici (pokud neměli vlastní rodovou hrobku). V chóru katedrály sv. bohatí měšťané a další donátoři kostela či příslušného řádu. Jednak odpočívali v posvátné půdě. která byla vybudována koncem 16. rodinná krypta Šporků se nachází v kostele Nejsvětější Trojice v Kuksu (Stará 2002. 153). Víta na Pražském hradě fungovala zpočátku stará královská hrobka. Kříže v Písku (Adámek. kde byla údajně roku 1654 pohřbena Benigna Lobkovicová. kde se v blízkosti konaly svaté mše a kde na ně dohlíželi svatí. Nesmíme na tomto místě opominout hrobky královské. Ve slovenském Chrasti nad Hornádom si místní šlechtický rod Máriassyovců nechal asi v polovině 18. Fröhlich 1996. Benedikta v Praze (Tomková. Bartoloměje (obr. se nechaly pohřbít v oděvu řádu. Nález osob pohřbených v řádovém oděvu nemusí však vždy ukazovat na příslušníky nějakého řádu. které podporovaly řád a nějakým způsobem se počítaly do jeho společenství. Půdorys jezuitského kostela Panny Marie s vyznačením podzemní krypty (Rubinková 1999b. Podzemních krypt. 99). Pohřby osobností z řad české šlechty a příslušníků dvora jsou doloženy z Prahy z klášterního kostela kapucínů (roky 1664– 1784). Stávalo se totiž. Především šlo však o zviditelnění svého privilegovaného postavení. kde byly pohřbeny významné osobnosti. krypta v podzemí kolínského chrámu sv. kde byli 90 . Z našeho území je to např. 13). 31). 14). se nachází ve střední Evropě celá řada. 31–33). století vybudovat kryptu v kostele Nejsvětější Trojice (Slivka 1982. Albrecht z Valdštejna a jeho příbuzní nalezli místo odpočinku v kapli sv. sloužící pro místní významné osoby a jejich děti. z Lorety. Krypta. S postupným zaplňováním pohřebních míst v kostele začali být do krypt pohřbíváni také světští obyvatelé. že světské osoby. Anny v Mnichově Hradišti (Šimák 1922/23. Janu Vilému ze Švamberka a jeho ženě například patřila nevelká krypta v kostele Povýšení sv.

thunovská kaple v Děčíně z roku 1667 a claryovská kaple v Teplicích z let 1674–75 (Bukovský 2000. Hrobové komory zapuštěné do stěny v podzemní kryptě jezuitského kostela Panny Marie v Brně (Rubinková 1997. které sestávalo jednak z podzemní části – krypty. byl volen někdy tento způsob „pohřbu“. 4. Jelikož byla potřeba i s těmito ostatky pietně naložit. (srov. 5. Frolík 2005.2.2. Odměny za strážení rumburské lorety se dostalo například jejímu strážci Antonínu Bräuerovi. který byl roku 1763 pohřben v hrobce pod kaplí (Bukovský 2000. Colinova mauzolea. Roku 1589 byla dokončena výstavba tzv.3).. 102. v areálu premonstrátského kláštera v Louce u Znojma. 26).4. Matiegka. pohřbeni čeští panovníci a jejich příbuzní zemřelí zhruba do poloviny 16.3. století. století (k poslednímu pohřbu zde došlo v roce 1580). Často se jednalo o kostrový materiál vykopaný na okolním hřbitově z důvodu uvolnění místa pro nové pohřby.2. Do krypty v roce 1612 přibyl pohřeb císaře Rudolfa II. Ferdinanda I. století se začínají objevovat okázalé hrobky. např.2. Začaly si je budovat bohatí měšťané. jejichž skutečné ostatky byly pod tumbu uloženy. Podlaha 1929-30.2. prosazující pohřby členů jedné rodiny do společné rodinné hrobky. patrně po vzoru aristokracie. Pohřby v kostelech a klášterech Moravy a Slezska Pohřby světských osob v prostoru sakrálním byly objeveny např. Tomková. a z nadzemní části – mramorové tumby s náhrobkem v podobě ležících postav Anny Jagellonské. 4.12). kam byly přeneseny ostatky právě z oné staré krypty. Tento způsob pohřbívání přetrval až do 18. 4. Krypty jako ossaria Podzemní prostory pod sakrálními stavbami mohly sloužit také jako skladiště (depositum) kosterních ostatků dříve pohřbených jedinců. Habsburského a Maxmiliána II. Pohřby v kostelních kaplích Již v 16.Obr. 123). často umístěné v kostelní kapli. Hilbert. Obr. Jako pohřební kaple sloužily i některé kaple loretánské. Místo svého odpočinku zde na- 91 .

její manžel František Josef Kotulínský. Mezi jedinci pohřbenými v kostele se našly i na Moravě osoby světské. Dodnes zde zůstalo zachováno pouze v rakvi uložené tělo brněnského měšťana a kupce Martina Löwa († 1773) a tělo komi- 92 . století – František svobodný pán Trenk. 103. Rakev v ní nalezená patřila zřejmě pošmistru Františku Petrovi Metzgerovi. z nichž některé mají prosklené víko a jsou ozdobeny malbami náboženských symbolů a motivů smrti. Rakve s ostatky uložené v kryptě brněnského kostela Nalezení sv. 76). 104. které ve společnosti nepatřily k nejvýše sociálně postaveným. Jednou z nejznámějších zde pohřbených osob je dobrodruh 18. že se jedná zřejmě o členy rodin dobrodinců kláštera. založená spolu s klášterem roku 1650. Půdorys kostela Nalezení sv.4 m.2). V kostele sv.Obr. Obr. zaujímá v podzemí velkou část půdorysu kostela (obr. dobrodinec kláštera hrabě Propsper ze Zinsendorfu († 1756) a polní maršál baron Philibert. který zemřel roku 1712 (Unger 1999. Pro jeho odpočinek byla později vybudována zvláštní místnost (1). dále Eleanora Vrbnová († 1761). Někteří z nich jsou uloženi v dalších pěti místnostech. Leží v dřevěných barokních rakvích vystlaných hoblinami. lezli nejen muži. Leží zde nejstarší zachovalé tělo Jana Viléma Zinsendorfa († 1695). Příkladem krypty. Kříže (Rubinková 1997. Řád kapucínů měl mnoho příznivců. kteří si přáli být v kryptě pohřbeni. Kříže v Brně s přilehlým kapucínským klášterem. Jakuba v Pohořelicích byla u severní zdi objevena cihlová hrobka o šířce 2. Další místnost byla hrobkou šlechty (4). kde spočinuly společně osoby jak duchovního tak světského stavu je kostel Nalezení sv. hrabě z Vrbna († 1756). 103). B – vchod z exteriéru kostela. Ve výklenku následující místnosti (3) jsou dnes uloženy ostatky architekta Mořice Grimma († 1757) a inženýra Františka Grimma († 1784). Obr. Odpočinek zde našel také císařský rada a nejvyšší soudce z Moravy. kteří jsou dodnes uloženi v nejstarší místnosti krypty. 149). plukovník rakouských pandurů. je zde jeho snacha Isabela Zinsendorfová († 1719). 15. Zpočátku sloužila jako pohřebiště kapucínským mnichům. která sloužila na pečení hostií. Kříže v Brně s podzemní kryptou (Rubinková 1999a. A – vstup do krypty z interiéru kostela. ale i ženy a děti. Za nejmladší (novověké) jsou zde považovány pohřby do sklípků postavených způsobem z kamene na vápennou maltu (Unger 2000a. Krypta. 417–418). což naznačuje. hrabě Sack z Bohuňovic († 1725). Pro dobrodince řádu a kostela sloužila také pátá místnost (5). Původně hrobka začínala až další místností (2).

roku 1784 (Rubinková 1997. 105) se na Moravě nacházela např. Pohřby světských osob provedené řádovým způsobem jsou známy z krypty kostela sv. Nejstarší místnost (6) přímo pod oltářem sloužila jako pohřebiště mnichům kapucínského kláštera (viz kapitola 5. Menší krypta v rohu levé postranní lodi jezuitského kostela Panny Marie v Brně byla pravděpodobně určena pro pohřby terciářů – laických příslušníků jezuitského kolegia (Schram 1896. Může to naznačovat určité sepětí s řádem nebo snahu ukázat prostotu. Pohřbívalo se zde až do zákazu císaře Josefa II. v nichž se nacházely rozpadlé kosti. by se mohlo jednat o ženu světského statusu. Tomáše v Brně. zbytky hedvábných látek. jenž ve svých dvanácti letech zemřel náhle jako ministrant u oltáře. Celkem bylo v kryptě pochováno 205 mrtvých. Tito jedinci zde byli ukládáni v bílém oděvu a bez rakve (Schram 1896.1. pod věží kostela Panny Marie ve Křtinách.2. Většina těchto kostí sem byla přenesena z hrobů starého křtinského 93 . Podzemní krypta využívaná jako ossarium (obr. druhá lékaři Františku Preislerovi. 105 Krypta pod kostelem Panny Marie ve Křtinách po nejnovější úpravě (foto M. Ještě v roce 1860 obsahovala krypta tlející dřevěné rakve. členové bratrstva jsoucí v nějakém vztahu ke klášteru. soukenných kapucí a několik kožených cingulí (Schram 1896. jež si přála být pohřbena řeholním způsobem. 32). který léčil členy kapucínského kláštera zdarma po 36 let. Vlivem přirozené mumifikace suchým vzduchem se zachovalo 41 těl. nalezené v kryptě kostela Nanebevzetí Panny Marie v Křižanovicích u Bučovic. pohřbené s velkou pravděpodobností v řádovém rouchu s cingulem. Také v případě ženy. Jedna patří dvornímu lékaři z Vídně. V křížové chodbě brněnského dominikánského kláštera byly údajně do zvláštního výklenku (o rozsahu natažených lidských těl) pohřbíváni dobrodinci kláštera. Ve výklenku naproti páté místnosti jsou uloženy tři rakve (obr. 40). Byly zde uloženy tělesné ostatky z minimálně 974 lidí. V malé rakvi uprostřed odpočívá chlapec. 104). 26–31). 36).Obr. nického mistra Jiřího Barnabáše Orelliho († 1757).).4. Kašparu ze Šterneku († 1743). a dále příbuzní konventuálů. Králík). chudobu a pokoru.

století v kostele Nalezení sv. Jednou takovou rodinnou kryptou je prostora pod kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Bučovicích. je pohřbena hraběnka Marie Rebeka z Hohenebsu. Krypta ze 16. 472). 105). Vnitřní stěny hrobky nesly malbu s motivem zmrtvýchvstání Krista. začala se používat pro pohřby jiných světských osob. Krypta hraběte Ludvíka Sereniho se nachází v kostele Nanebevzetí P. rozená z Harrachu (David. Dietrichsteinové kryptu v kos- tele sv. V presbytáři kostela Povýšení sv. 417). 106. je pohřbena v kryptě děkanského kostela ve Štítech (Richterová. výška klenutého prostoru byla 1. 363-364). Menší schránka bez označení patřila Albertu II. Marie ve Vlkoši (Kos 1999a. Podle protestantské matriky zde byli mezi lety 1592 až 1611 pohřbeni zámožní občané české národnosti. Jana Křtitele ve Slavkově (Pernička 1982. o syna městského 94 . 5). 2000. století hrabaty opuštěna. V kapli sv.8 m. Jiří v Litovli. Kaple je původní gotickou jednolodní stavbou. Liechtensteinové kryptu ve Vranově u Brna (Král 1984.1 m. Jeden patří neidentifikovanému příslušníku šlechty a druhý náležel Petru Čejkovi – členu cechu soukenického. Hrobka s měšťanskými pohřby se nacházela v kapli sv. Kounicové si vybudovali kryptu v kostele sv. Rocha novosedelského kostela na Břeclavsku (Konečný 1987. Větší schránka s nápisy obsahovala skelety Petra ze Šternberka a ženy Anny Rebeky z Kravař. V ose boční kaple Panny Marie Pomocnice ve Šternberku byly objeveny v zaklenuté malé cihlové hrobce dvě cínové schránky s kosterními ostatky. Krypta rodiny Pavorinů se nachází pod kaplí sv. 28–29). Vrána 2001. Lebky s kresbami písmen T a vavřínových věnců. která zemřela před zahájením stavby. Jiljí v Moravských Budějovicích. avšak poté co byla krypta v 18. Roku 1774 byla krypta vyústěna pod kněžiště do boku kostela a přistavěna předsíň přístupná zvenčí pevnými dveřmi (Jenerál 1991/2. Také přímo pod kostelem je zbudována rodinná krypta Wallisů. Anny v Mikulově (Drozdová 2006. 69-72). století kryptu jistý místní obchodník (Zatloukal 1999. Majitele hrobky se zatím nepodařilo identifikovat (Mikulková 1998. Králík). na jejíž realizaci odkázala svůj majetek (Pavelčík 2000. 279). století se nachází v kapli Panny Marie Bolestné kostela sv. Soukup 2002. Jako hrobka i ossarium byl využíván podzemní podoltářní kruhový prostor v kapli sv. Uvnitř ambitu bývalého augustiniánského kláštera v Prostějově si nechal měšťan Martin Primus roku 1582 vybudovat hrobku. století a několik velmi cenných renesančních kamenných náhrobků. 182). letech 18. a 17. hřbitova. Za bohatě vyřezávaným oltářem centrální osmiboké barokní kaple sv. Rozšířené byly na Moravě také rodové krypty šlechtické. Některé ostatky (obr.Obr. Uherská baronka Marie Konstantina Samelin − manželka císařského důstojníka.0 × 2. 247). 60). v níž by mohly být uloženy ostatky donátorky chrámu paní Kateřiny Alžběty Zoubkové ze Zdětína. Po vzoru šlechty si nechali rodinné krypty budovat i měšťané. Kříže v Doubravníku sloužila jako pohřebiště rodu Pernštejnů (David. Peřinová 1996. která byla roku 1608 upravena. Její půdorys měřil 3. Kříže v Jihlavě nechal pro sebe a svou rodinu vybudovat ve 20. dochovalo se několik nápisů z přelomu 16. Viktorie františkánského kostela v Uherském Hradišti se nachází krypta. Štěpána v Hardisku u Olomouce (Mlčák 2004/2. ze Šternberka. 143-149). 4. Jana Nepomuckého v Hartmanicích. 147). století (Čižmář. postavené v letech 1705 − 1708. 9). 163–167). nalezené v kryptě pod křtinským kostelem Panny Marie (foto M. Žerotínové kryptu v Židlochovicích (Skutil 1990. 106) zde mohly patřit významným jedincům (Šenkyřík 1992. Jednalo se např. Rodinná krypta Schaumburků ze 17. Oba jsou datovány do první třetiny 16. Soukup 2002. 261). 103). Šmíd 1999. Jedná se o druhotné uložení ostatků (Peška. Anny v kostele sv.

93). stavitelé Jan Tadeáš a Matyáš Kniebandlovi (Mlčák 1984. století se nachází v kostele sv.písaře. Jako rodinné pohřebiště se od konce 16. Soukup 2002. let 18. století. V hrobce pod kaplí Panny Marie při kostele sv.5 m (Wiegandová 1973. Pod loretánskou kaplí u sv. 70–71). kteří zde byli pohřbíváni od 18. Mořice v Olomouci z let 172527 byly pohřbeny obě její zakladatelky. Martina v Krnově na Bruntálsku. Také moravská kaple na severní straně presbytáře kostela sv. mezi nimi např. druhý ústí ze hřbitova. manželku soukeníka. 292-294). V případě loretánských kaplí se většinou jednalo o kaple založené příslušníky aristokracie. Kryptu kryla náhrobní deska zdobená lebkou a vročením 1740 (Konečný 1972. Pohřbívalo se zde pak až do 2. Jeden vchod je po cihlových schodech přímo z interiéru kaple. Soukup 2002. století. století pochází hrobka. a 17. 72). století pohřbeno množství dalších měšťanů a dobrodinců kláštera. který je v hrobce pohřben spolu se svoji rodinou. dále zde byl pohřben mydlář nebo členové rodiny kožešníka (Kauerová. Z počátku 18. 7. 95 . poloviny 18. Prix. umístěné v severní zdi kostela (David.90 m a výšku 1. Byla zde zbudována pod hlavním oltářem krypta. V hrobce pod touto kaplí byl pak pohřben její architekt a malíř Juda Tadeáš Supper (Bukovský 2000. Krypta s figurálními náhrobníky Jindřicha Meziříčského z Lomnice a jeho manželky Anny Litwiczové z doby po polovině 16. Čtyři jedinci byli pohřbeni v kryptě umístěné pod podlahou západního přístavku děkanského kostela v Modřicích. kterou nechal pod kaplí přistavěné k jižní zdi trojlodi olomouckého klášterního kostela Neposkvrněného početí Panny Marie vystavět bohatý olomoucký měšťan Karel Matyáš Březovský. Stanislava v Jemnici na Třebíčsku (David. Václava v Opavě ukrývá zděnou hrobku. Měšťané zřizovali loretánské kaple poměrně málo. manželku rychtáře. Pohřby dokládají náhrobníky ze 16. století začal projevovat farní kostel sv. která zde pak našla místo svého posledního odpočinku. Kapli v dnešní podobě vybudoval roku 1616 pro sebe a svou rodinu Jan starší Vojsko z Bogdunčovic. Václava v Ostravě byli pohřbeni dva purkmistři – Kašpar Terman (†1729) a Jiří Prchlík (†1780). Koudela 1998. kapli u kostela Panny Marie v Moravské Třebové vystavěl roku 1767 třebovský měšťan Matouš Klosy. v presbytáři je umístěn pohřeb v zaklenuté hrobové komoře a v jižní kapli je zděná hrobka. 156). Další kaple s hrobkou se nachází u kostela Jakuba Většího v Jihlavě. 67). Poslední záznam o pohřbu je ve farní matrice datován k roku 1760 (Šikulová 1970. 128. V loretánském kostele sv. 130). 92). Zezula 2000. Východní a západní stěna krypty byly obloženy dvěmi řadami dřevěných rakví s ostatky jihlavských občanů.10 × 2. 19). Nejcennější součástí objektu je raně gotická pohřební kaple s kryptou (David. Hrobka měla rozměry 3. Kromě nich bylo v hrobce až do 70. až 18. Anny v Mikulově se nachází pohřební kaple Březnických z Náchodu a pohřební kaple Dietrichsteinů s hrobkou (Bukovský 2000. století. 200-201). století (Zimola 2004. 345). přesto např. V hostěradickém kostele na Znojemsku jsou umístěny náhrobníky místních měšťanů ze 16. Soukup 2002. 123. Soukup 2002. David.

96 .

5 Pohřební ritus specifických skupin obyvatelstva 5. dvě kostry na boku pravém). 11. Pohřbívání vojáků U zemřelých vojáků narážíme na problematiku. nalezen v Praze 6 – Břevnově. Hromadný hrob (obr. Na Bílé Hoře proběhly archeologické výzkumy i v dřívějších dobách. Hromadné hroby Vojáci padlí v bitvách bývali pohřbíváni jak v samostatných hrobech. kde se odehrála 8. Jednalo se o lokalitu na bělohorské pláni v těsné blízkosti bývalé vozové cesty do Prahy. 129). kousek zvířecí kůže. nepřišel o svoji ctnost a „dobrou smrt“ si zasloužil skrze svoji udatnost a statečnost. Odpověď můžeme dostat z některých pohřebních kázání (viz Knoz 2002. a to u letohrádku Hvězda. 2 zlomky železného kování. 9 železných spínadel. jejíž celková hloubka se pohybovala od 140 cm do 165 cm a výplň se od podloží prakticky neodlišovala. 114). Množství hromadných hrobů bylo zřizováno u polních lazaretů a vojenských špitálů. 10 amorfních železných a bronzových zlomků. že těla byla do hrobové jámy naházena pravděpodobně již ve stavu postupujícího rozkladu. Uvnitř se nacházelo celkem 138 skeletů uložených v nepietní poloze 5. 107) byl např. Pravděpodobně se jednalo o pěšáky stavovského vojska. což nasvědčuje nerituálnímu pohřbu padlých. 4 zlomky železných spínadel. Pohřbení byli zřejmě svlečeni a obráni. 3 železné kulky). zpravidla důstojník. srov. Uhlíř 1998. jáma. nalezeno bylo pouze několik drobných předmětů (olověná koule. Některé kosti se nacházely v neanatomické poloze (5 skeletů spočívalo na zádech. samozřejmě vždy ve službách správné víry. zda jejich skon mohl být považován za onu ideální „dobrou smrt“.1. Až na jednu výjimky směřovaly kostry obličejem k východu. Velící důstojníci a jiné vyšší šarže navíc pocházely často z řad aristokracie. že jejich rodinný člen či příbuzný rodu nezmřel „správnou smrtí“ a nedočká se života věčného. Těžko si představit. jedna kostra byla přetočena na levý bok. Vždyť jejich způsob života jen ztěží odpovídal představám života zbožného katolíka. Lze předpokládat. pronásledované a zabité císařským jezdectvem při útěku k Praze (Havel 1980. 1620 bitva na Bílé Hoře. 120– 153). Zde byly objeveny tři pohřební šachty různých rozměrů. V hrobě se nenacházely žádné zbraně. že by se s nimi pozůstalí příbuzní nehodlali rozloučit důstojným způsobem a s vědomím. kde končili většinou řadoví vojáci. kde voják. Na dně byly odkryty kosterní pozůstatky celkem osmi jedinců. z čehož 4 skelety byly neúplné. z toho dvě byly zasypány vápnem. zlomek drobného bronzového háčku. Hrobová jáma měla příkopovitý obdélný tvar o délce 310 – 330 cm a šířce 95 – 110 cm. 227–230.1. tak v hrobech hromadných. 2 bronzová očka. V blízkosti bývalé vozové cesty byla odkryta hrobová 97 .1. kde umíralo mnoho vojáků na následky svých zranění a epidemií různých chorob (Bohunová 2003. 2 železné přezky.

1. v devíti případech byla v kosti nalezena olověná kulka a tři jedinci měli rozdrcenou stehenní kost. zřejmě záleželo na tom. šatní spínadla a zbytky látek (Blažková-Dubská 2005. po zmíněné bitvě na Bílé Hoře v roce 1620 (Bohunová 2003. Byly cínové nebo kostěné. Polohy horních končetin byly rozmanité. 49).2. 6 mincí a váček s 50ti mincemi. Kostry nesly stopy useknutých končetin. 1). Hrob patrně francouzského 5. ukroucená hlava) byl objeven v kostele Nejsvětější Trojice v Písku (Pospíšilová 1990. všechny hroby byly orientovány hlavou k západu a tvořily pravidelné řady v severojižním směru. někdy vhazováni. Mohlo se jednat pouze o vojáka. Z hrobové výbavy se zachoval stříbrný groš z roku 1631. bez náznaku jakékoliv jednotné orientace.1. který podlehl zraněním v boji. obličejem dolů. uložený ve vlněném sáčku. 1982). a 50. Písemné prameny dokládají. avšak na pohřebištích s více hroby se zřejmě jedná o pohřby řadových vojáků. že na tomto místě byli v roce 1649 pohřbeni švédští vojáci a markytán- 98 . některé s monogramem. zemřelého asi v roce 1741. Dále přezky. 107. a to celkem 100ks. jak tomu bylo např. lžíce. Mezi součásti oděvu patřily knoflíky z uniforem. Hrobové jámy byly úměrné velikosti mrtvého. V jednom případě se jednalo o společný pohřeb muže a dítěte. v hrobě z bitvy u Lubiszewa v Polsku roku 1577 leželo šest jedinců z devíti obličejem dolů a zády nahoru a jeden ležel na boku obličejem dolů (Glosek et al. století. 5. V jednom hrobě byl nalezen dřevěný růženec s medailonkem.Obr. kdy je z písemných pramenů doloženo. obr. Tato poloha zřejmě vznikla náhodně po nerituálním vhození jedince do hrobové jámy. Hroby jednotlivců Hroby jednotlivých vojáků se objevují jak na hřbitovech vojenských tak civilních a zpravidla do nich byli pohřbíváni důstojníci (Bohunová 2003. náušnice. Je však možné. Ve většině se však jednalo o pohřby mladých mužů ve věku 20 až 30 let. 90). 113). v rakouském Lambachu bylo východně od starého farního kostela nalezeno 35 hrobů mužů ve věku 18 až 60 let (ženy i děti chyběly). Např. V roce 1757 zde při ústupu pruského vojska padlo přes 650 vojáků (Svátek 1898. S velkou pravděpodobností se jedná o hromadné hroby ze 40. Existuje však i názor. zda se jedná o členy vlastního vojska anebo o nepřátele. Např. Kostry pohřbených vojáků byly někdy nalézány zády nahoru. 249). neboť smrt v boji bývala rovněž považována za podezřelou (Bohunová 2003. francouzská a pruská vojska. 50). že padlí vojáci leželi na bojišti delší dobu a těla mohla být pohřbena již v době rozkladu a pak leží v hrobech v neanatomických polohách. Hrobovou výbavu tvořilo 9 medailonů. že u letohrádku Hvězda tábořila bavorská. vojáka. že poloha mohla představovat protivampyrické opatření. která se sem zřejmě dostala náhodně při starších výkopech. Praha – Břevnov (Havel 1980. potažené látkou. náležejících vojákům bylo odkryto na pohřebišti u Jízdárny na severním předpolí Pražského hradu. křížek.1. vykazující prvky protivampyrického opatření (známky násilného poškození chrupu. V tomto případě je však podezřelé přinejmenším to. U všech skeletů byly nalezeny pozůstatky dřevěných rakví a železných hřebíků z nich. let 18. Poloha koster v hrobech Do hromadných hrobů byli vojáci někdy pokládáni. tak i v novověku se běžně stávalo. Jak ve středověku. že značné „zmasakrování“ těl a jejich následné naházení do společné jámy mohlo být příčinou oněch neanatomických poloh. Asi 49 novověkých hrobů.1. v jiném bronzový prsten a náprstek. kdy byla vesnice napadena a zničena nepřátelským francouzským vojskem (Pertlwieser 1996. 210). dále mince z doby vlády Vladislava Jagellonského. zbytky dvou růženců. pět prstenů. že tento jedinec byl vůbec pohřben v kostele a ne na nějakém odlehlém místě. v jiných hrobech byly vedle kosterních pozůstatků mužských i ženské. Jedná se o hroby vojáků asi z doby kolem roku 1800. 88). Hromadný hrob účastníků bitvy na Bílé hoře roku 1620. v žádném z hrobů však paže neležely podél těla.

14). Čtyři francouzští důstojníci nelezli své poslední místo odpočinku roku 1742 v kostele Narození Páně Ježíše v objektu pražské Lorety (Tomková. Na pohřbívání padlých dohlíželo vojsko intendantu. protože se nejedná o rituální pohřby se všemi poctami. 13). tvořících část bratislavské vojenské posádky císařských žoldáků. Zbraně v hrobech vojáků Křesťanský pohřební ritus od svých historických počátků omezoval ukládání jakýchkoliv milodarů do hrobu. hanoverského pěšího pluku Johanna Ludewiga Georga von Walthausen. moh. Jindy byli naopak hlídáni a kontrolováni. Donutilo místní obyvatele k pohřbívání padlých a dohlíželo nad nimi. munice – železné dělové koule apod. Např. Je to hřbitov Valónů. v Bratislavě jsou doloženy alespoň dva takové hřbitovy. 277). Dva skelety identifikované jako pohřby vojáků byly objeveny na táborském hradě Kutnov. Prostí řadoví vojáci padlí v bitvě jistě nebývali pohřbíváni se zbraní. Hrob Vojenské osoby. anebo o jedince do své vlasti převezené. také sečné rány a stopy po úderu na lebce. 81). Frolík 2005. Na hroby vojáků ukazují dle antropologického rozboru četná zhojená zranění zlomenin rukou. hrabě Josephus de Ajassasa. 5. Na místě bývalého evangelického hřbitova v dnešní Plešivecké ulici v Českém Krumlově vznikl asi roku 1779 vojenský hřbitov.1. 89). nýbrž o extrémní vypjatou situaci. zakázal pohřbívat vojenské osoby v kostelech (Vyčíslík 1974. označené číslem 14 a na pravé ruce měl prsten s vyrytými iniciály J. objeven v kostele sv. byli spolu s dalšími osobními věcmi okradeni před pohřbem především o svoje zbraně. Hroby vojáků z 18. lidmi obývajícími bojiště. 13). aby mrtvé neokrádali (Bohunová 2003. 108) byly vyrobeny mezi lety 1600 jenské představitele. kteří zde byli roku 1621 do jednoho pobiti v blízkosti dnešního Blumentálu (Vyčíslík 1974.2. Frolík 2005. 6.muže. zemřelý 28. Jako odměnu za pohřbívání padlých si někdy mohli místní obyvatelé odnést z bojiště co chtěli.1.2 m) hrob důstojníka 14. 132–133). Vojenské hřbitovy Na civilních hřbitovech bývalo pro vojáky vyhrazeno zvláštní místo. v. Zřejmě zde padli při obraně města v roce 1621 (Blažková-Dubská 2005. a proto ani padlým bojovníkům nebývala zbraň do hrobu obvykle dávána. kteří zemřeli na nakažlivé nebo hromadně se vyskytující choroby (Vyčíslík 1974. Další vojenský hřbitov je doložen z předměstí Hradce Králové. především ti uložení do hromadných hrobů.ky.truhy a rapír (obr.3 × 1.2. Martina Bohunová se domnívá. 405–405). 99). století pohřbíváni také vojenští generálové (Tomková. nebylo to striktně dodržováno. týlové vojsko vítězné strany.1. 210). na tomtéž místě byli v 17. L. 87). kdy je potřeba množství padlých rychle pohřbít. Muž byl oděn v uniformě s knoflíky. generál jezdectva a později maršál. 84). vojenské knoflíky. a 11. Další vojenský hřbitov existoval v Bratislavě za napoleonských válek a bývali na něm pochováváni vojáci. Petra u Niedertraublingu. V těchto případech bylo dosti času 5. většinou jen vyšší hodnosti. že mrtví vojáci. v jehož hrobě byl nalezen rapír a ostruhy byl ly být pohřbívány také v kostelech nebo klášterech. kteří nebyli převáženi do vlasti – 1630 a poukazují na to.2.3. století pocházejí od kostela Nanebevzetí Panny Marie na pražském Strahově.1. I když v roce 1782 císař Josef II. bastionem hradčanského opevnění (Tomková. který zemřel 21. V klášterním kostele v německém Hersfeldu (Niedersachsen) byl objeven v šachtě obezděné cihlami (2. která opanovala bojiště a okolí. M. 1779. až od 18. Pohřby vojáků v kostelech a klášterech na uskutečnění důstojného pohřbu padlého. 1770 (Alsdorf 2001. 1799. Např. (Blažková-Dubská 2005. byl pohřben v kryptě kostela bratislavských klarisek. d. Další vojenský hřbitov existoval od roku 1786 do roku 1906 mezi 10. 5. kteří zde zemřeli na následky infekce (Blažková-Dubská 2005a. 100). ať už pohřbeni do hrobu hromadného či do hrobů jednotlivých. Dle písemných pramenů hřbitov fungoval v letech 1787–1810. 5. století začaly vznikat i specielní vojenské hřbitovy (Navrátilová 2004. OsV mnoha případech se přitom jednalo buď o cizí vo. Frolík 2005. kde byli pohřbíváni buď do rodinných hrobek anebo jim bylo vymezeno jiné významné místo. kteří k mrtvým neměli žádný vztah (Bohunová 2003. že v těchto případech zbraně v hrobech nenajdeme. Byly zde nalezeny mince. že hrob náleží zřejmě muži 99 . Pohřeb vojáka se zbraní byl možný u sociálně nebo hodnostně výše postavených jedinců. Je tedy dosti pravděpodobné. i když se jednalo o jedince společensky výše postavené (Bohunová 2003. a to často i nepřítelem. jejichž pozůstatky bývaly také někdy k pohřbu převáženy na delší vzdálenosti. popř. 210).

Mosty) se nacházely poblíž nynější kapličky a kříže vojenské hřbitovy. století byl nalezen v jednom z hrobů až na maďarském hřbitově v Györu (obr. Středoevropské zbraně však můžeme najít i ve vzdálenějších oblastech.5. nějakého vojenského postavení (Codreanu-Windauer 1988. 251). Byli zde zřejmě pohřbeni Prusové. hřbitov v maďarském Györu (Mithay 1985. 59). 16. Rukojeť rapíru. náustek. 197–198). španělský meč pocházející ze 16. 109. století nahrazena novou kaplí kamennou (Zezulčík 1996. který mohl patřit příslušníku jihoslovanské husarské jednotky (Mithay 1985. Jakuba byl pohřben známý voják – velitel obrany města Brna proti švédskému obléhání – maršál Raduit de Souches. že klást zbraň do hrobu mužů zabitých v boji nebylo nutné a požadované. Abb. Např. toto místo bylo dokonce označeno dřevěnou polní kaplí. Niedertraubling. 1600 – 1630 (Codreanu-Windauer 1988. 108. 109). Např. kteří zemřeli ve vojenském táboře v cizině. 285). Pohřbeni byli do tří šachet za městem. Ležel vedle skeletu pohřbeného. podél cesty a u kříže stojícího před jedním z místních domů (Eichler 1891.4. a to na zahradách. Španělský meč z hrobu jihoslovanského vojáka. 150. 100 . neměl ve své rakvi v Haslacherské hrobce žádnou zbraň (Fingerlin 1992. dnes již zaorané. orientovaní vždy hlavou k SZ (Kos 2004. Abb. Kromě jezdecké výbavy (udidlo. Kromě jednoduchých pohřbů bez přídavků zde byly zjištěny také hroby hromadné.V novověku však také platilo. která byla v první polovině 18. ú. století. U Jablunkova (k. 147). Obr. století pochází z německého Roseburgu. v nichž leželi dva či více jedinci. Možný vojenský hřbitov související se švédským obléháním města Brna roku 1645 byl odkryt v Želešicích na ploše skladového areálu firmy Meva. zabitý v boji roku 1704. byli po převezení do rodinné hrobky v Tiengenu pohřbeni beze zbraně. V hrobce brněnského farního kostela sv. uzdová tyč. Také Prosper Ferdinand z Fürstenbergu. třmen) byla nalezena také vrhací sekera (Müller-Wille 1977. 1993/94.6). Karl Ludwig († 1616) a Karl Ludwig Ernst († 1648). 5. Pohřby vojáků na Moravě a ve Slezsku Jednotlivé hroby vojáků na Moravě mohou být rozptýleny na různých místech v přírodě. Hrob jízdního vojáka datovaný do 16. Tito zde padli roku 1621 v bitvě s vojenskými pluky moravských stavů. Obr. které zde roku 1741 pobila první setnina pěšího pluku Václava Wallise (Tichánek 2001. na různých lokalitách ve Veverské Bítýšce byli roku 1742 pohřbíváni pruští a sasští vojáci. Např. Hromadné hroby španělských vojáků jsou známy z Nového Jičína. 228). 13). 112). 239).1.

a to již ve 14. které byly jinak zpravidla textové. 55. Linharta v Mušově (1 ženský a 1 mužský hrob. které obsahovaly dřevěný nebo voskový kalich přikrytý keramickou nádobou dnem vzhůru. Na svatojakubském hřbitově v Brně byl roku 1998 odkryt při severní straně kostela hrob muže. století do krypt ve svatojiřské bazilice v Praze (Borkovský 1975. o příslušnice nějakého řádu (řádové sestry nebo novicky kláštera). Keramický hrnec dnem vzhůru byl nalezen v pozdně-středověkém hrobě v kostele sv. hrob kněze z lodi rotundy sv.2. škapulíř a růženec (Šolle. ve farním kostele sv. Část náhrobku děkana Matouše Červa z roku 1570. (Melzer 1984. 33). století. Jedná se o kalich. V areálu kláštera „Na Františku“ v Praze byl nalezen 10. Insignie kalichu se objevuje také na kněžských náhrobcích (obr. byl postaven u jejích nohou (Borkovský 1945. Autoři dávají tento hrob do spojitostí s válečnými událostmi v Brně roku 1645 (Holub et al. psané latinsky a majuskulí. Martina v rakouském Thalgau. 2006. 356). Maršál měl být podle poslední vůle pohřben spolu se svým kordem. Tyto insignie se dávaly do hrobu rovněž kněžím. Petra na Budči. Laurentia v Niederhollabrunnu. určeného jako žena zemřelá ve věku pozdní dospělosti. Abb. Nádoba se nacházela v oblasti hrudníku.1.Zemřel však u Vídně roku 1683 a jeho tělo muselo být k pohřbu převezeno (Kudělka 1937. 94). že byla původně umístěna na víku rakve. Autor se domnívá. 110). Některé z nich přetrvaly přinejmenším do 16. Takový hrob byl objeven např. Na mnoha místech Evropy však najdeme kněžské náhrobky s kalichem a hostií pocházející i z 20. století. Hroby s kalichem a nádobou dnem vzhůru na Moravě Hroby s nádobou dnem vzhůru byly objeveny na Břeclavsku v původním kostele v Hustopečích (1 mužský hrob. Váňa 1983. Kalichy jsou nalézány také v hrobech novověkého stáří. Schram 1896. a 15. Abb. uloženy pod hrnkem z 15. chrám sv. Hroby vybavené nádobou dnem vzhůru jsou známy jednak z jižní Moravy. 104. století také zbytky dřevěné nádoby (Lantschner 1993. není však vyloučeno. Náhrobky se liší pouze v nápisové části Obr. 57). zemřelému v roce 1676 a druhý faráři Jakobu Steinerovi.5 cm vysoký hrníček v hrobě dívky. 5.2. století. V jeho hrobě byl nalezen cínový kalich zabalený v plátně (ležel při pravé straně hrudníku). století (obr. Dřevěný kalich byl nalezen také v hrobě několika církevních hodnostářů (kněží) pohřbených v 17.1. že by se mohlo jednat o jakési symbolické pohřbení nemoci zemřelého (Lauermann 1990. vybaveného kordem. 110. století jsou známy hroby patřící osobám duchovním. breviář. 58. Otázkou zůstává. Pohřby osob duchovního stavu 5. Jeden patřil faráři Christophu Empelovi. 275). jak dosvědčí například dva zcela identické náhrobky farářů v kostele sv. 129). 60). Bartoloměje v Kolíně (Kamarýt 1988. zemřelému v roce 1722. ostruhami a maršálskou holí. 190). Zajímavá je přítomnost nádoby dnem vzhůru v hrobě ženském. Hroby kněžské Pohřby osob duchovního stavu byly již od středověku rozeznávány podle specifických insignií kladených do hrobu.2. orientovaný SZ–JV) a kostele sv. zda se v případě žen jednalo o osoby světské či šlo např. 27. i 18. Tato výbava však nebyla při průzkumu hrobu naleze- na (Novotný 1967.1. kde byly v hrobě jedince. oba s orientací 101 . – 18. 5. 111). Zde se motiv kalichu s hostií udržel rovněž minimálně do 18. 27). ale také z mnoha rakouských lokalit. 7. 53. Šolle 1990. 75). který jako atribut v rukou stojících duchovních býval vyobrazován na náhrobnících již v době předhusitské (Unger 2002a. 45. Ze 17. Oldřicha v Hollabrunu. století pochází např. obr. Ještě ze 16. 42).

nebo až na přelom 15. všechny orientované Z–V).2. Petra a Pavla (6 mužských hrobů. Zbytky dřevěných kalichů však můžeme najít i při pohřbech z 18. a 16. V hrobkách z La Fere byly objeveny vedle lebky z jedné strany hliněný džbán plný uhlí. Kněžský náhrobník v kostele Chiesa di Santa Lucia v italském Montefoire dellΆso. byla nalezena nádoba jen v mušovském kostele sv.1. Vypálený tenkostěnný hrnek s uchem. byly objeveny také zbytky dřevěného poháru. V 17. 25). 646–647). Zemřel v roce 1761 v nedožitých devadesáti letech (Schram 1896. Podle boho- 102 . Podle nápisu na rakvi se jednalo o Henrica Ernesta Alexandra Halamu. Unger 1997a. Nádoby na moravských lokalitách se nacházely buď v krajině pánevní až břišní nebo v oblasti hrudníku. V hrobce pod presbytářem kostela sv. století se hovoří o stálém užívání pohřebních váz. 20. některé mohou být až z 2. pod čtyřmi brněnskými nádobami ležely zbytky po dřevěném předmětu – patrně se jednalo o kalich (tedy kněžskou insignii). 639). Zde však není jasné zda hrnek ležel dnem vzhůru. patřící podle zbytků oděvu a jeho součástí osobě duchovní. století byl vyzvednut z jedné z rakví u vchodu do krypty v kapli jihlavského kostela Jakuba Většího (Zimola 2004. 30). Pohřební keramické nádoby Pohřební keramikou se podrobně zabývali také archeologové ve Francii. Podle přítomné nádoby byly hroby datovány do druhé poloviny 15.Obr. Další hroby s nádobami dnem vzhůru byly odkryty v brněnském kostele sv. jenž byl datován do období 17. V jedné z rakví. Také tyto hrnce pocházejí pravděpodobně z přelomu 15. poloviny 16. pocházející z poloviny 20. 113). století (obr. a 16. Na přelomu 15. a 16. století (foto autorka). 111. u jednoho brněnského hrobu byla nádoba po pravé straně lebky (obr. Ve farním kostele v Chastenay-sous-Bagneux u Sceaux se nacházely hliněné nádoby obsahující rovněž uhlí. 5. století. Petra a Pavla v Brně je k roku 1863 popisováno 14 rakví zde uložených. 1992. Pod nádobou z Hustopečí se nacházel voskový slitek. – 18. století se mluví o zvyku užívat při pohřbech keramických nádob s kadidlem. století. století (Unger 1980. jemuž byl roku 1698 zřejmě udělen titul kněze a působil ve výše zmíněném brněnském chrámu.2. 112. Linharta (Unger 1997a. 201). V hrobě určeném antropology jako ženský. z druhé strany dvě malé hliněné misky. Z–V).

398.3). Mušov. že země už nemůže být vydána ke světskému použití (Prigent 1996. že některé nádoby v hrobech byly nové a některé poškozené jakoby již dříve používané. hr.Obr. Brno. Kromě perforovaných nádob na kadidlo jsou známy i neperforované keramické nádoby s uchem. částečně naplněny uhlím (Prigent 1996. Neperforovaný keramický džbánek. 113. 15. Nádoba z hrobu 124. obr. služebného textu Jeana Beletha (cca 1160–1165) se do hrobu dávala svěcená voda. které přebíjelo pach mrtvých a dřevěné uhlí. 2. Hrob muže s nádobou dnem vzhůru. obr. obr. 220). Brno. Stejně jako nádoby moravské tak i fran- Obr. obr. Fig. 398 (Unger 1997a. 1. 115). polovina 16./ 16.č. 216).3). konec 15. Ve Francii bylo 103 . couzské dokládají. 5). 114) jsou srovnatelné s našimi nálezy moravskými (např. 112. kadidlo. až 16. nádoba z Mušova. století (Unger 1997a. 115. že zbytky uhlíku se našly vedle nádoby pocházející z mužského hrobu z Hustopečí (Unger 1997a. Obr. století (Prigent 1996. jež měla vyhánět démony. Takové džbánky (obr. zdůrazňující. 114. století (Unger 1997a. Obr. Zde je na místě podotknout. 5. 641). Fontevraud. Detail nádoby z hrobu č. 7).

Jednalo se o augustiniánského kanovníka Kazimíra Herdina (Peška. bývá někdy zachována mitra. Kněžské hroby se mohou poznat mimo již zmíněného také podle kovových identifikačních tabulek. také v kryptě louňovického kostela Nanebevzetí Panny Marie. hrob kněze na Starém Brně.). Patrné byly zbytky oděvu a čepičky umístěné na hlavě. Jana v Uherském Brodě. 29). 5. Roku 1687 zde byl pohřben louňovický katolický farář Jan Ignác Komenský. Zachovaly se i zbytky z dlouhého liturgického oděvu a korálky. štola. zemřelého roku 1770 a pohřbeného v klášterním kostele cisterciaček na Starém Brně. Kovová destička o rozměrech 13 × 11 cm byla zasazena kolmo v hrobě za hlavou pohřbeného (Novotný 1967a. který spočíval v anatomické poloze ve značně poškozené prkenné rakvi. Kovovou destičku (obr. Co se týče umístění v hrobech. 104 . štola i kolárek (Radoměrský 1966. 5. nalezena nebyla keramika v hrobech dětí a adolescentů. století. Tělo bylo v polovině 20. Vrána 2001. 117) s údaji obsahoval např. tedy opačně než ostatní pohřbení. hrob opata Mattheuse Bertschera. 246–247). mešní roucha). 116). 9). Zatloukal 1991). Barokní hrob interpretovaný jako kněžský byl odkryt v kostele sv. Další atributy v hrobech duchovních V 17.4. Kardinál Albrecht z Brandenburgu nařídil roku 1540 skrze svůj testament. tab. Tomáše v Brně. století převlečeno – původní mešní roucho bylo nahrazeno novým talárem. Osoby stavu duchovního byly pohřbeny např. který zemřel patrně počátkem 18.2. Takové olověné tabulky jsou doloženy již ze 16. Podobné identifikační olověné destičky byly nalezeny v barokní kryptě kostela sv. zemřelý ležel v rakvi na zádech s rukama sepjatýma na prsou. století (Tomková 2001.2. slavného rektora jezuitské koleje z doby švédského obléhání města v roce 1645. Sousední rakev náležela některému z pozdějších kněží v Louňovicích. V kryptě jezuitského kostela v Brně je v rakvi uloženo dodnes dobře zachovalé tělo P. Klimenta v Levém Hradci. Okolo rukou byl ovinut růženec s krucifixem. 256–267. uvažuje se spíše o náhodném ukládání nádob (Prigent 1996. V barokní kryptě téhož kostela se našel skelet ve velmi špatném stavu. Hroby duchovních v moravských hrobkách Do renesanční hrobky farního kostela Zvěstování Panny Marie ve Šternberku byl pohřben prelát M.2. Také původní rakev byla nahrazena jinou (Rubinková 1999b. Filipa a Jakuba.1. LV a LVI). rukavice apod. po pravé ruce skeletu ležela modlitební knížka. z něhož se někdy dochovají nejen útržky textilu. zemřelého roku 1777 a pohřbeného v augustiniánské hrobce kostela sv. Mohlo se jednat o ostatky jezuitského kněze Františka Boryně ze Lhoty. rocheta. (také viz kapitola 3. Tabulky identifikující pohřby bylo zvykem vkládat do rakve také v Polsku (Chrościcki 1996. modlitební knížku a samozřejmě růženec s medailonky a křížky. 222). viz dále). V jeho rakvi uložené v dómu v německé Mohuči (Mainz) se později našly lité bronzové desky s dlouhým rytým nápisem a renesanční ornamentalikou (Fingerlin 1992. Nesly letopočty 1761 a 1776 a patřily zřejmě některým zde pohřbeným kanovníkům (Rubinková 1999.6. V ornátu ze zeleného hedvábí byl oděn skelet uložený v dubové rakvi. Zřejmě se jednalo o hrob faráře Polontia. 31). až 18. Petra a Pavla v Brně. 216).3. Jedinec mužského pohlaví zde byl pohřben v dubové rakvi orientované v kostele ve směru V–Z. století běžně vyskytují i v hrobech laiků (viz Králíková 2004). Gašínský z Gašínu (1608–1618). Pohřební destička (rozměry 14 × 11 cm) měla zkorodované okraje a v levém horním okraji byla hlavička hřebíku (Procházka. že mají být do jeho rakve vloženy olověné tabulky. rovněž bývá hlava podložena textilním polštářkem. 351). Pohřební destičky jsou z Moravy známy především z 18. neboť se od 17. V jeho rakvi byl velmi dobře zachovalý kněžský šat: klerika. Podle takové destičky byl identifikován hrob kněze. ale i zbytky peří (např.1. byly zaznamenány polohy různorodé. od hlavy až po nohy. Kněz mívá např. století. Bývají olověné. nesoucích životopisná data (Unger 2000a. Hrob muže byl orientován hlavou k východu. století se hroby duchovních dají rozpoznat podle zbytků liturgických oděvů (např. který dal v roce 1717 kostel obnovit (Kudělka 1937. 227). 176). cínové nebo zinkové a nachází se již zpravidla přibité hřebíčky na povrchu rakví (na čelní desce za hlavou nebo na víku rakve). Měl ruce složeny v pánvi a na hrudi měl položen barokní dřevěný kříž s polokruhovým podstavcem. pod hlavou měl podušku plněnou peřím. Martina Středy (obr. 58). Tyto devocionálie však nejsou kněžskou insignií. umístěné v hrobce kostela sv. Někdy se destičky kladly ještě přímo do rakve. že pohřební keramikou byli vybavováni jak muži tak ženy a jak osoby laické tak duchovní. který nechal hrobku vybudovat před oltářem sv. které jej zdobily.zjištěno.

obr. že při západovýchodní orientaci kostela. aby osoby kněžského stavu byly pohřbívány tváří ke svým věřícím (myšleno v kostele). podle něhož je možno interpretovat hrob kněze. Martin Středa pohřbený v kryptě kostela Panny Marie v Brně (Rubinková 1999b. 14 × 11 cm. století ve Fischerkirche v rakouském Freistadt Rustu zaujímal orientaci Z–V (Melzer 1980.2).2. století orientovány opačně (V–Z) vzhledem k pohřbům laiků. Identifikační kovová destička opata Mattheuse Bertschera († 1777). Orientace hrobů osob duchovního stavu Dalším znakem. 5. 145). Situace tedy byla na různých Obr. V kostele sv. kněz pohřbený v průběhu 17. a obzvláště 18. století ve farním kostele v rakouském Markgrafneusiedlu (Macek 1993. Např.5. V průběhu následujících století se však již nedodržovala přesná západovýchodní orientace kostelů. 117. Zatloukal 1991). století se totiž začalo prosazovat. Jen těžko lze určit nějaké pravidlo. Tomáše v Brně (Procházka. tudíž i orientace hrobů byla proměnlivá.1. ne však zcela bezvýhradným. je jeho orientace vůči světovým stranám. stejně tak kněz pohřbený kolem poloviny 18. 382). Od 16. Rektor jezuitské koleje P. podle něhož by byla orientace kněžských hrobů v novověku pevně stanovena. století vyznačuje východozápadní orientací. 8). Znamená to. byl kněz pohřben hlavou směrem k východu (Dąbrowska 1997.Obr. 116. i 18. hřbitovech a v různých kostelech odlišná. Ne vždy se hrob kněze ze 17. Martina v Thalgau v Rakousku zase byly hroby kněží ze 17. kostel sv. 105 .

Zemřelý měl pektorální kříž s Kristem (Procházka. 106 . štolu. 47. Jiří na Pražském hradě pohřbeny do hrobových zděných komor – např. budovatele krypty.5. V novověku zpravidla nacházely své místo odpočinku v kryptách pod kostelními dlažbami či v ambitech klášterů. Hrob opata Mattheuse Bertschera byl objeven v jedné z komor hrobky pod dlažbou kostela sv.3. Vyšší duchovní v kryptách na Moravě Na Moravě jsou krypty kanovníků ze 17. . 330). Jednalo se o látkové škapulíře. Petra a Pavla na pražském Vyšehradě byli pravděpodobně pohřbeni kanovníci a děkani. také mitra.2. Ostatky jeho těla. V roce 1695 zde pak také spočinul olomoucký biskup Karel II. Judita Eibenštolerová z Eibenštolu v roce 1600. Roku 1661 zde bylo pohřbeno tělo olomouckého biskupa a kardinála Františka z Dietrichsteina (1599–1636). v barokní kryptě baziliky sv. “.umístěného rovněž v areálu františkánského kláštera. 95–100). Snášil 1993. Jana a Pavla v chrámu Panny Marie ve Křtinách. Dále měl štolu.Jan Filipec. Na to by sice ukazovala i biskupská mitra na jednom ze tří gotických štítů (Foltýnová-Mikulcová 1999. knoflíky a šňůra. Oděn byl patrně v řádovém rouchu zapínaném na knoflíky. V jihozápadním nároží rajského dvora františkánského kláštera v Uherském Hradišti byl zřejmě v cihlami vyzděné a zahloubené kryptě pohřben roku 1509 varadínský biskup . Rakev s jeho ostatky byla umístěna v ose prostory. 126. Některé z nich byly v klášteře sv. Kardinál Dietrichstein ve svém testamentu určil. 4–8. Byly zdobené namalovanými obrázky Madony s Ježíškem a vyplněné zeminou – asi ze Svaté Země. nebo Františka Helena Pieronna de Galliano v roce 1720. který zde byl pohřben dle písemných pramenů roku 1536 (Unger 2000. Krypta byla vystavěna roku 1665 ve střední části hlavní lodi a její činnost byla ukončena v roce 1724 (Nechvátal 1988. . zachovaly se zbytky mitry a polštářku (Prnka et al. (Podobné pochází z muzeálních sbírek v polské Toruni. Např. 1991. V dobrém stavu zůstala zachována kožená obuv a další kožené součásti oděvu. Hrob preláta (obsahoval mitru. 264). Hroby opatů jsou známy z celé řady klášterů. IOHANES . Burian 1992. Údajně však byl Jan Filipec. Mezi výše postavené náležely abatyše. 118a (někdy dokonce tři v jednom hrobě). z Liechtensteina-Castelcornu.2. 45. opatovi Janovi. že jeho tělo nebude otevřeno ani balzamováno. Podle antropologického rozboru by jeden ze skeletů nalezených v rajském dvoře mohl patřit biskupu Filipcovi (Shbat. NOBILIS. 28–29). jako fundátor uhersko-hradišťského kostela Zvěstování Panny Marie . Uložen byl pravděpodobně na dřevěných nosítkách do obdélníkové zaklenuté hrobové komory (o rozměrech 235 × 101 cm) vyzděné cihlami a vydlážděné kameny. původně uložené v rakvi. Peška 1993. století známy z kostela sv. který zde byl pohřben roku 1777. Např. Šenkyřík 1992. pohřben pod hlavním oltářem tohoto bývalého františkánského kostela. Ženy jako představené řádu Nesmíme také zapomenout na ženské příslušnice katolické církve. pektorál ní kříž) byl objeven před vedlejším oltářem sv. Před rakev Jana Viléma později přibyla ještě rakev kardinála Marie Tadeáše Trautmannsdorfa († 1819) s vnitřními orgány uloženými zvlášť ve válcové kanopě (Burian 1972. z níž se dochovaly pod lebkou ležící pruhy textilu protkávaného zlatými vlákny. Pohřby vyšších církevních hodnostářů Osoby vyššího duchovního stavu byly pohřbívány s větší nákladností a pompou než obyčejní kněží. Václava. 156). Ve většině hrobů byl nalezen růženec. 331). Kohoutek 1999. Podle celkové charakteristiky bylo zjištěno. Vystrčilová 2003. 57). 80) a z kostela sv. 143). Po levé straně kardinálovy rakve byl uložen roku 1668 pražský arcibiskup Jan Vilém Libštejnský-Kolovrat. Anny v Mikulově (Klanicová. jak naznačuje i částečně odkrytý náhrobník s nápisem „ . že ostatky patří opatovi zábrdovického kláštera a staviteli křtinského chrámu – Kryštofu Matuškovi. 14.1. 5. Zatloukal 1991).2. 151. Stránská 1996. 91–92. avšak zde se jeho ostatky nenašly. Mělo být řádně oděno a uloženo do dvojí dřevěné rakve bez zasklení a poté vloženo ještě do vnější cínové rakve.2. Mohl by náležet např. 118b). 5. Některé abatyše byly pohřbeny do společné krypty vybudované roku 1650 pod hlavním kněžištěm (Borkovský 1975. byly orientovány V–Z. jehož zbytky se našly v oblasti hrudníku. 418.administrátor olomouckého biskupství a zároveň kancléř Matyáše Korvína a Vladislava Jagelonského . . Pohřebním prostorem několika biskupů se stala krypta v olomouckém dómu sv.2. obr. obr. v premonstrátském klášteře Louka u Znojma byl zjištěn hrob patřící s velkou pravděpodobností louckému opatovi. Tomáše v Brně. . Petra a Pavla v Brně (Unger. Procházka 1995. Vybaveny byly bohatě předměty religiozního charakteru.

Obr. 118b. Látkový škapulíř s motivem Nejsvětějšího srdce Páně, 6,0 × 6,5 a 5,5 × 6,3 cm; Polsko, muzeum Toruň (Kwiatkowski 2005, il.4).

Obr. 118a. Látkový škapulíř nalezený v hrobě abatyše pohřbené v klášteře sv. Jiří na Pražském hradě v době 17. století (Borkovský 1975, obr. 73.4).

Obr. 119a. Koruna z hrobu abatyše Heleny Pierony de Galliano († 1720); bazilika sv. Jiří na Pražském hradě (Borkovský 1969, 48.4).

a to z černého dřeva, ze skla anebo slonoviny. Růžence byly zakončeny tzv. Credo-křížem a doplněny medailony a křížky. Krom toho mívaly pohřbené kolem krku zavěšen pektorální kříž (některé dosti nákladný). Řidčeji se dochovaly modlitební knížky. Kromě těchto předmětů byly pohřbené vybavovány šperky. Jedná se především o stříbrné a pozlacené prsteny. Otázkou je, zda je neoznačit za insignie, neboť je zřejmě dostávaly při vstupu do kláštera. Datum vstupu (letopočet) byl někdy spolu s iniciály mrtvé vyryt na rubu prstenu. Většina prstenů měla podobu zaokrouhlené-

Obr. 119b. Dřevěná berla z hrobu abatyše Aloisie Terezie z Widmannu († 1735); bazilika sv. Jiří na Pražském hradě (Borkovský 1975, 86.9).

107

na prsou sepnutý háčky a zdobený vyšitým křížem. Většina abatyší však byla ustrojena v černé hedvábné šaty s hladkými širokými rukávy. Vepředu měly šaty rozparek, u krku spojený mašličkou nebo háčky. V pase byly přepásány koženým páskem s přezkou. Někdy byly šaty podšity světle hedvábnou podšívkou. Na hlavě měly mrtvé roušky upevněné síťkou z překřížených stuh; některé měly obličej zakrytý závojem, jiné měly na hlavě hedvábný čepec ze stuh. Ruce měly kryty rukavicemi z hedvábné pleteniny zdobené kovovým vláknem, sahající až k lokti. Běžné byly kožené součásti oděvu a boty. Pod hlavu se jim kladly polštářky vyplněné pilinami a rakve nesly na hlavovém konci identifikační olověné destičky (Borkovský 1975, obr. 97.4; Bravermanová 2005, 136). Na prsou abatyše Anny Mechtildy Schenweissové z Ecksteinu († 1691) ležel věneček z jehličí a vavřínových listů, zdobený bílými skleněnými korálky a proplétaný drátky ze železa, bronzu nebo mosazi (Borkovský 1975,48).

5.2.4. Pohřby řádových příslušníků v klášterech a v kostelních kryptách
Obvyklými místy posledního spočinutí řeholníků byly již od středověku kláštery, v nichž za života tito působili. Obvyklé bylo řadové uspořádání hrobů na tzv. rajském dvoře. Takový hřbitov byl odkryt např. ve františkánském kostele v Bechyni. Pozůstatky 14 mnichů zde ležely v natažené poloze na zádech s rukama podél těla nebo složenýma v pánvi a bez jakékoliv hrobové výbavy. Datace těchto pohřbů je však široká, od roku 1491 až do počátku třicetileté války (Blažková-Dubská 2005, 207), což by mohlo být vysvětlením absence devocionální výbavy, která se již od 17. století objevuje i v hrobech osob duchovních. Klášterní hřbitov byl zkoumán také v prostoru kasáren Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky v Praze. I zde leželi jedinci v řadách, avšak nejednotné orientace, na zádech s rukama zkříženýma na těle. Pohřbení nebyli v rakvích a i zde byla hrobová výbava chudá. Předměty se nacházely pouze v pěti hrobech. Jednalo se o dřevěný křížek, růženec, 2 medailony, krabička v kůži či látce a ampule se rtutí. Tyto hroby pocházely nepochybně ze 17. až 18. století. Kromě tohoto pohřebiště fungovala pro příslušníky tohoto konventu i krypta, zbudovaná v kostele sv. Josefa (Blažková-Dubská 2005, 208). V klášterech však nalezneme i pohřby osob laických, především příslušníků významných šlechtických rodů, kteří si zde budovali hrobky.

Obr. 120. Náhrobní mramorová deska abatyše Kunhuty; bazilika sv. Jiří na Pražském hradě (Borkovský 1975, 164a).

ho štítku s iniciálou Krista IHS nebo MRA (Marie), popřípadě s křížem. V jednom hrobě řádové sestry se nacházel stříbrný prstýnek s nápisem Jesus Marie Josef (Borkovský 1975, např. 45, 46, 47, 50,52, 53). Za jednoznačné insignie považujeme dřevěné zlacené korunky (obr. 119a) a zahnuté berly (obr. 119b). Tyto abatyšské atributy rovněž zdobily náhrobky zemřelých (obr. 120). Nákladnější byly i některé jejich součásti řádového oděvů (např. zlacené přezky). Z látek se našlo kromě vlny též hedvábí a brokát. Abatyše Ludmila z Blíživé († 1562) byla do rakve oděna ve vlněný šat,

108

Pro příslušníky mužských i ženských řádů byly také budovány speciální podzemní hrobky – krypty, kde byli jedinci pohřbíváni často jednotným způsobem. Řádová dominikánská krypta z roku 1729 se např. nachází v kostele Povýšení sv. Kříže v Písku, kde byli kromě příslušníků řádu pohřbíváni také dobrodinci kostela a kláštera (Adámek, Fröhlich 1996, 174). Strahovští premonstráti získali roku 1635 kostel sv. Benedikta v Praze a za dobu asi 150ti let, kdy kostel a přilehlé objekty vlastnili, pohřbívali své členy do krypty pod chórem seminárního chrámu. Kromě krypty byli zemřelí pohřbíváni v dřevěných rakvích také do zděných hrobek (Ječný, Olmerová 1988, 22). Kromě toho se hroby opatů i řádových bratří strahovské premonstrátské kanonie nacházely i v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Praze (Tomková, Frolík 2005, 13). Roku 1666 si pod kostelem P. Marie Vítězné na Malé Straně v Praze zbudovali karmelitánští řeholníci rozsáhlé krypty. Ve zděných hrobkách zde bylo v rakvích pohřbeno asi 300 karmelitánských mnichů, ale také jeptišky, šlechtici, rytíři i úředníci včetně jejich žen a dětí. Barokní krypta se nachází ve východní části lodi kostela sv. Vavřince pod Petřínem (Zavřel, Mlíkovský 2001, 118, 119). Řádové sestry našly např. své místo odpočinku v kryptě na jižní straně hlavní lodi svatojiřské baziliky v Praze. Podzemní prostora velikosti 3,36 × 3,33 m obsahovala třináct na sobě položených rakví, z nichž šest rakví patřilo řádovým sestrám zemřelým v letech 1772–1775 (Borkovský 1975, 54). Řeholnice ze svatojiřského kláštera byly údajně také pohřbívány do roku 1782 na hřbitově, který se rozkládal na dřívější vinici na Panenské, před někdejší Strahovskou branou (Borkovský 1969, 33). 5.2.4.1. Pohřby řeholníků a řeholnic na Moravě a ve Slezsku V ambitu premonstrátského kláštera ve Znojmě-Louka byly odkryty četné hroby uložené buď přímo do země anebo do hrobových sklípků. Pohřbení byli všech věkových skupin a obou pohlaví, což opět dokazuje pohřby laiků v klášterech (Unger 2000, 143–149; 2000b, 195). Pro pohřby brněnských augustiniánů sloužila v 18. století krypta pod kostelem sv. Tomáše v Brně (Procházka, Zatloukal 1991). Hlavní hrobkou v kostele sv. Michala v Brně je krypta dominikánů nacházející se před hlavním oltářem (Schram 1896, 38). Členové řádové komunity františkánů byli pohřbíváni v kryptě před hlavním oltářem v presbytáři kostela Neposkvr-

něného početí Panny Marie v Olomouci (Mlčák 1984, 346). V kostele Zvěstování Panny Marie umístěného v areálu františkánského kláštera v Uherském Hradišti bylo objeveno celkem devět jednotlivých hrobek z první poloviny 18. století, nacházejících se pod dlažbou kostelní lodi. Je dost pravděpodobné, že jedna z nich sloužila k pohřbům františkánských řeholníků (Kohoutek 1999, 147–149). Také františkánský kostel v Uherském Hradišti skrývá pod podlahou kryptu, v níž bylo uloženo celkem třiadvacet koster členů řádu jezuitů. Při posledním otevření hrobky však již jedinci nespočívali v rakvích, nýbrž jejich ostatky byly druhotně seskládány do souměrné pyramidy (Kučerová 1998). Pohřby kapucínských řádových bratří byly objeveny v kryptě vyškovského kostela na městském hřbitově (Novotný 1974, 105). Mumifikovaná těla řádových bratří se nachází v kryptě pod podlahou kostela sv. Jana Křtitele z první poloviny 17. století, jenž se nachází při kapucínském klášteře ve Znojmě (David, Soukup 2002, 296). Stejně tak krypta pod brněnským kostelem Nalezení sv. Kříže u přiléhajícího kapucínského kláštera obsahuje mumifikovaná těla kapucínských mnichů, kteří zde byli pohřbíváni od založení kláštera v roce 1650. Tito řádoví příslušníci dodržovali obzvláště uniformní a prostý způsob pohřbívání, jenž symbolizoval skromnost a chudobu tohoto žebravého řádu. Zemřelí mniši byli po smutečních obřadech v kostele snášeni po schodech krypty ve speciální rakvi. Jednalo se o rakev z dubového dřeva, která měla vysunovatelné dno. Po vysunutí tohoto dna klesl nebožtík na holou zem a rakev byla opět vynesena a uschována pro další použití. Hlavy mrtvých byly vždy podloženy dvěmi cihlami. Ukládáni byli v pouhých řádových kutnách bez odznaků hodností. U většiny mnichů jsou dodnes patrny zbytky hábitů s kapucemi a provazy kolem pasu, na nichž nosili svatý růženec (obr. 121a). Všichni spočívají na zádech se zkříženými pažemi na hrudi, kolem nichž mají omotán růženec. Mnich, který v řádu působil přes 50 let, svírá v rukou dlouhý dřevěný kříž, rovněž omotaný růžencem (obr. 121b). Tímto způsobem zde bylo za víc jak sto let od založení kláštera pohřbeno 153 příslušníků kapucínského řádu (Rubinková 1997, 27–28). Rakve jeptišek s olověnými destičkami se našly v brněnském kostele sv. Josefa, k němuž náležel přistavěný klášter uršulinek. Jména pohřbených jeptišek byla zapsána v pamětní knize, kdysi uložené v sakristii kostela (Schram 1896, 38). Řádové sestry domi-

109

Obr. 121 a,b. Kapucínští mniši pohřbeni prostým způsobem v kryptě kostela Nalezení sv. Kříže v Brně (Rubinková 1997, obr. 9, 10).

110

Pohřby dětí Nahlédneme-li hlouběji do minulosti. Ze Šumavy je doloženo pohřbívání nepokřtěných dětí pod okap ještě z konce 19. Bednárik 1972. V Krásně (v Topoľčianskom okrese) bylo při zdivu zaniklého kostela objeveno sedm kostřiček uložených v hliněných nádobách. století (Navrátilová 2004. Hrob dítěte v nádobě ze 16. včetně našich zemí. pokřtila. Objeveno bylo také 13 cínových tabulek z rakví. Nejen ve středověku. Dokonce ještě v 18. Často byly nepokřtěné děti pochovávány na místech. v koutě hřbitova anebo okolo velkého společného kříže. že nepokřtěné děti nedávali ani do rakviček. století) objeveny čtyři kostry novorozenců v hliněných nádobách ze 16. let 20. že děti nenesly na hřbitov ani rodiče. Anny v Brně (později přeměněným v nemocnici u sv. popř. Děti pod okapem Nepokřtěné děti neměly právní nárok na vlastní hrob. Anny). že dětský pohřeb neprovázela obvyklá citová zaujatost (Navrátilová 2004. Tělíčka se zašívala do pytlů. Dülmen 1999. Nalezeno tam bylo kdysi asi 60 zdobených rakví se zpráchnivělými kostmi a s devocionální výbavou. Aby se takovým dětem dostalo řádného pohřbu. Na našem území je doloženo z 50. Tento zvyk se praktikoval v západní a střední Evropě. 30. – 17. 74.3. ale také na Slovensku. a to 111 . Ulrich-Bochsler. 164). ale ještě v raném novověku mělo dítě v rodině a ve společnosti nerovnoprávné postavení. místy až do 18. u oltáře a křtitelnice nahromaděny předčasně narozené děti a množství novorozenců (Ulrich-Bochsler 1996. Již od středověku bylo zvykem pochovávat takové děti v hliněných nádobách mělce v zemi (srov. století (srov. ale přesto tam pohřbívání pokračovalo nadále i v průběhu novověku. Stávalo se. rubášů z hrubé pytloviny. 74). 5. 63). 2000. Horváthová 1993. poslali je po sousedovi nebo porodní babce a hrobník je pak bez jakýchkoliv obřadů zakopal do mělké jamky někde u zdi. byl nalezen v Žilině při severozápadním nároží kapličky Božího Těla (Slivka 1997. bývaly proto pohřbívány většinou bez církevního obřadu. které díky své předčasné smrti nenaplnily patřičnou délku svého života. z okolí kostela (severní a jižní zeď) ve švýcarském Aegertenu a také z bernského kostela. ale také uvnitř kostela. rozšířen byl ve střední a západní Evropě. Tento zvyk přetrval rovněž až do období novověku. 165). 247). století v poli. 73). kde sakrální stavba již zanikla.1. století křest mrtvě narozených nemluvňat (Slivka 1997. byli pohřbíváni často pod okapy kostelních staveb nebo při kostelním ohradním zdivu. kde se pohřbívalo nejen podél zdí. Značné množství malých dětí bylo pohřbeno pod okapem západní zdi kostela v Bleienbachu (Eggenberger. jimž nechybělo na nákladnosti a jistě i výpravnosti. 230. století (Slivka 1997. zvláště zemřelo-li dítě nepokřtěné (od dob. 75). století bylo s některými malými dětmi (i z bohatších rodin) nakládáno podobně jako s chudými lidmi. 231). a stejně tak na Slovensku a v Polsku. zabalili je pouze do plínky nebo kusu papíru a vložili do krabice. praktikoval se například v Německu od 12. aby je dešťová voda z nich tekoucí očistila. až 17. 258).2. což nám samozřejmě dokládají především šlechtické pohřby. kteří nebyli pokřtěni. 41). působící do roku 1782 v ženském klášteře s přilehlým kostelem sv. století. kdy bylo ve střední Evropě křesťanství vládnoucím náboženstvím). že v některých dobách bylo na zemřelé děti nahlíženo poněkud jinak než na mrtvé dospělé a taktéž bylo často s jejich těly nakládáno odlišným způsobem. Na druhé straně se setkáme s dětskými pohřby. století. a házela se do společných jam (Ariès I. Nádoby 5. Slivka 1997. Děti v nádobách Zemřelé děti. Zde byly v blízkosti vchodu. byly pohřbívány do krypty pod tehdejším kostelem. na místo vyhrazené nekřtěňátkům (Navrátilová 2004. 245).nikánek. Ulrich-Bochsler 1996. Schäublin 1983. 5. které pocházely z let 1767– 1776 (Schram 1896. z toho byla jedna při východní zdi kostnice (ty byly totiž všeobecně považovány za „otevřená místa chudých duší“). bylo zvykem pohřbívat ještě v 17. Na místě bývalého velkomoravského dvorce v Ducovom byly ve třetí fázi pohřbívání (poslední třetina 16. Ti novorozenci. 244). Příklady takových novověkých pohřbů jsou známy např. ve velké míře v novověku. Také častá úmrtnost dětí vedla k tomu. – druhá třetina 19. zjistíme. uložené pod okapem.3. až do 18.3.

Dětský hrob v nádobě (obr. století (Zawadzka-Antosik 1973. století./ 16. 31). Z jiných polských lokalit je doloženo překrývání nádob plochými kame- ny či obracení nádob dnem vzhůru – např. Byla uložena v černé nádobě a mincí byla datovaná do roku 1614 (Krupica 1954. Keramická nádoba z 15. Dobře zachovalá dětská kostřička byla nalezena také 3 m od ohrady. 242). Tím se význam hřbitova ještě zdůrazňuje (Bednárik 1972. popř. hradiště Serock v Polsku (Zawadzka-Antosik 1973. Nejstarší mincí byla ražba Ladislava V. se nacházela v hloubce 165 cm pod povrchem. jedna nádoba byla překryta květináčem (Slivka 1997. nejmladší pak mince Ferdinanda II. Existuje však také názor. století použitá pro pohřeb dítěte. nýbrž se z těla matky dostal přímo do země. obsahující pohřeb dítěte. hradiště v Serocku. Slovenská Ľupča (Hanuliak. 335). před možným návratem dítěte ze záhrobí. 74). 6)./ 16. použitá pro pohřeb plodu. 122. resp. které však byly pro funerální účely použité až na začátku 17. který nebyl pokřtěn. 366–367).Obr. Nádoby nalezené při cestě. který se snaží o zmrtvýchvstání. 356). Ryc. V Polsku však existují i případy. Podle církevního práva se mohli na hřbitově okolo kostela pochovávat pouze jedinci pokřtění. Nádoba byla umístěna v blízkosti oltářní menzy (Hanuliak. Ragač 2000. stolet. Může to navozovat představu. přičemž ústí nádob směřovala ke kostelu. byl objeven v areálu bývalého kláštera ve Slovenské Ľupči. ústím dolů naznačuje porod plodu na zem (Štajnochr 2001. 122) datované do druhé poloviny 16. z lokality Wyszatyce. Pohřby v nádobách ze 17. z roku 1631. že nádoba představuje dělohu a uložená dnem vzhůru. 336. 123. obr. kdy byl nalezen novorozenec v nádobě z 18. Pětiměsíční plod byl v hrnku (obr. 112 . Nepokřtěné mrtvé dítě mohlo být považováno za revenanta. Hroby z obou posledně zmíněných slovenských lokalit představují pohřby novorozenců do starších nádob. Obr. století (Slivka 1997. Obracení nádob či jejich překrývání je tedy možno vysvětlit na základě pověrčivého strachu.. aby dosáhl řádné smrti (Štajnochr 2001. Pohřební nádoby se mohly vlivem křesťanství stát symbolem možného pochovávání nepokřtěných dětí blízko církví vysvěceného hřbitova. do země (také plod byl v některých případech hlavou dolů). století jsou doloženy z polsko–ruského pohraničí. neprošel ani skrze lidský svět. – 18. Ragač 2000. až 19. Další pozůstatky dvou dětských koster pochází ze zaniklé obce Bizovo (okres Rimavská Sobota). století. byly uloženy mělce v zemi (zhruba 20 až 40 cm) v ležaté poloze. 339). Některé byly opatřeny pokličkou. že novorozenec. byly umístěny v hloubce 50 až 80 cm pod úrovní terénu. 9). u kapličky vzdálené asi 1 km od obce. křtu. Keramická nádoba z druhé poloviny 16. Nádoba dnem vzhůru. Nádoba byla datována na přelom 15. Od kosterního hřbitova byl tento pohřeb vzdálen asi 15 m západně. V šesti případech byl zaznamenán obolus mrtvých. 75). (1453–1457). objevený rovněž v ruinách bývalého kostela. 123) uložen hlavou dolů. ústím nahoru.

na pletenci vlasů je pohřební věneček. ale také o děti významných osob středního stavu. 1995. 214). Další o něco větší dětská rakev. Mor. Ne vždy se však muselo jednat o vztah rodič–dítě. 56. Haslachu a Tiengenu (Fingerlin 1992. 124. spočívající na víku jedné rakve dospělého jedince. století. Třebová (Petráň et al.3. které však zemřely řádným způsobem – tedy pokřtěné. že dětské rakve bývaly pokládány na víka rakví dospělých. Náhrobník devítileté měšťanské dcerky Barbory Tedtenwoltové zemřelé roku 1605. Ve všech třech případech se nepochybně jednalo o zemřelé děti louňovických zámeckých hejtmanů (Radoměrský 1966. hřbitovní kostel v Moravské Třebové (Petráň et al.2). že rakve byly ukládány tak. 177. 31). ležela rovněž na víku jedné z rakví. v kryptách v Lauingenu. 56. 176.3).3. nacházíme na kostelních zdech řadu náhrobních kamenů patřících zemřelým dětem.Obr. století se dostávalo bohatých náhrobníků a náhrobků Obr. 125. Také v kryptě louňovického kostela Nanebevzetí Panny Marie se nacházely dvě dětské rakvičky s pozůstatky nemluvňat. 5. Dětské náhrobky Zatímco u rituálních pohřbů dětí v nádobách byly kameny jako náhrobníky nebo náhrobky zcela výjimečné. obsahující tělo asi čtyřletého dítěte. 113 . obr. Už v 16. Náhrobníky čtyř měšťanských dětí z druhé poloviny 16. obr.3. 5. 1995. aby vyplnily různé štěrbiny a mezery mezi rakvemi dospělých. Šlo nejen o aristokratické děti. Zajímavá je skutečnost zjištěná např. Děti v kostelních kryptách Stejně jako dospělí byly i děti pohřbívány do společných krypt (spolu s dospělými) pod kostelními dlažbami.4. Byly ukládány do rakviček dětských rozměrů. Je také možné.

V několika dětských hrobech zde byly nalezeny rozmačkané skořápky slepičích vajec. čtyři náhrobníky vsazené ve vnější zdi hřbitovního kostela v Moravské Třebové (obr.3.5. 15). Např. Také se hojně na obrazech objevuje rostlina rozmarýnu. V německém Breunsdorfu byl zachycen zvyk.). U zemřelých mladých lidí byla chápána ve smyslu mystického zasnoubení s Bohem (Ridilla 2002. 124). která rovněž symbolizovala ve funerálním kontextu nesmrtelnost. 158).5. 245) je doloženo kladení pohřebních věnečků na hlavy zemřelým dětem (viz kapitola 8. Zvláštní výbava dětských hrobů Archeologickými výzkumy i etnografickými poznatky (Navrátilová 2004. 5. praktikovaný v dřívějších dobách a považovaný za pohanský.3. na posmrtném portrétu od Jána Gottlieba Kramera z roku 1739 je Anna Katarina Goldbergerova spodobněna coby děvčátko korunované myrtovým věnečkem jako symbolem panenství a nesmrtelnosti (Ridilla 2002. Dokladem jsou např.nejen dětem šlechticů. nýbrž i dětem z rodin měšťanských. 48). 114 . 49). Kladení pohřebních věnečků na hlavy dětí nám dokládají také náhrobní kameny (obr. Podle lidové víry měly snad přinášet štěstí (Kenzler 2002. 125) a posmrtné portréty (obr.

kdy lidé bránili pohřbu jinověrce na katolickém hřbitově. anebo jim bylo vykázáno místo v prostoru hřbitova. která měla obsazenou faru (Unger 2000a. žena tkalce Václava Zelinky pochována pod hruškou na cestě k Poděbradům“. 115 . Jinověrci si tak zakládali buď své vlastní hřbitovy. zakopali šafářku na louce u města šafáři tomu náležející“. Např.6 Pohřby jinověrců Již od dob středověku byly nekatolíkům odpírány řádné pohřby na katolických hřbitovech. . Období 15. v Kolíně „ . 213). ale katolíci v noci tělo vykopali a zahrabali na jiném místě. Tak byla v Kluku „ . Unger 2006. 241). že se mají nekatolické pohřby konat na katolických hřbitovech obce za jistý plat faráři a kantorovi. 350). Spory katolíků a jinověrců o pohřbívání se táhly až do 18. kdy platilo. 144). . dítě z Vrbové Lhoty pochovali doma na zahradě Plačkově“ a podobně „ . V roce 1612 se jednalo o problematice pohřbů jinověrců na katolických hřbitovech. avšak katolické obřady se vykonávat nesměly. až 17. . rok poté i na hřbitovech vlastních nekatolických (Nešpor 2005. na Poděbradsku. v letech 1673 až 1677 byli nekatolíci v Německém (dnes Sněžné) a v Herálci „zahrabáni u lesa“ a „podle kerchova“ (Filka 1998. V témže roce dekret zakazuje nekatolíkům zpívat na pohřbech písně na hřbitovech katolických. . . zahradách a na jiných neposvěcených místech. Nešpor 2005. „ . Roku 1782 vyšlo nařízení (dvorský dekret). století se vyznačuje obzvlášť složitými náboženskými poměry. Těla jinověrců (zpravidla nekatolíků) bylo také nuceno zahrabávát v lesích. . zakopáno děvče na zahradě domácí Matěje Čermáka“ (Hellich 1926. Někdy se stalo. . . Četné problémy byly např. „ . 224). V dobách náboženské tolerance se zakládaly nekatolické hřbitovy. století. 1864. avšak v dobách rekatolizace bývaly opět tyto hřbitovy rušeny. jednání však nevedlo k cíli a pohřby jinověrců byly nadále na katolických hřbitovech zakazovány (Burian 1948. kde mohou být pohřbeni. pastor má doprovázet zemřelého nekatolíka za hlaholu zvonů do katolického chrámu. 156. Přitom na katolickém hřbi- tově byly jinověrcům pohřby taktéž odpírány a oni samotní se bránili tomu spočinout po smrti na hřbitově mezi katolíky (Hellich 1926. 223). že na kostelním hřbitově budou pohřbívání ti příslušníci konfese. děvečka ze Zvěřínka byla pohřbena v Boru na silnici k Nymburku“. 54). . Navrátilová 1998. a to většinou ve větší vzdálenosti od osady nebo města anebo využívali půdu v místě zaniklých kostelů (např. . kde nekatolíci opakovaně odmítali pohřby na katolických hřbitovech. že nekatolický pohřeb proběhl. 129–130. 241). Roku 1783 však proběhly další případy. někdy přímo na mrchovišti (Janata et al.

Některé předpisy a zvyky však v zásadě odpovídaly katolickým. neboť byly v několika případech nalezeny zbytky ztrouchnivělého dřeva a hřebíků. neboť by se mohlo jednat jen o zdánlivou smrt. do níž se měli pohřbívat evangelíci (Winter 1895. Zemřel-li evangelík. aby si tak připomněli i „svůj konec“ a zároveň byli varováni. tzv. kde mrtvý zůstával po smrti nadále členem obce. podřizovala se i ona všeobecným požadavkům na reprezentaci. 232–233. hroby se často vzájemně narušovaly a překrývaly. tvořil evangelismus. Ačkoliv protestantská církev stále varovala před přílišnou okázalostí pohřbů. diákona a kantora včetně žáků. avšak používala je pouze skupina novokřtěnců označovaná jako „Hefter“ na 116 . Zemek 1979. Po vydání tolerančního patentu Josefem II. Ve Strážnici byl např. Nebožtíkovi souvěrci však nepřipustili. že na hřbitově rozházeli zeď oddělující katolický hřbitov od zahrady. Budovaly se na osamělých místech (na svazích. Svojí přítomností jsou naopak charakteristické špendlíky a tzv. Novokřtěnci Příslušníci sekty. 214). koncem 16.2. čítající snad největší procento stoupenců jinověrectví. Hřbitovy evangelíků měly být. kolem nichž byly také zřizovány hřbitovy. které se říkalo luteránský kerchov a na němž. zvoníka. plaňkami či plotem s brankou. Evangeličtí stoupenci se naopak dovolávali toho. Někteří jedinci byli pohřbíváni v rakvích. Také požadovali přijímání podobojí. že novokřtěnské hřbitovy zakládané několik set metrů od sídlišť zaujímaly poměrně malou plochu. století rozšířen hřbitov nacházející se kolem farního kostela sv. háčky a záponky ve tvaru protiočka (tzv. Habány byli nazýváni pro své společné domy. v Litomyšli se mstili tak. Evangelický kazatel doprovodil zemřelého na hřbitov. Burian 1948. obzvláště na vesnicích. Evangelíci Jednou z odnoží křesťanství. 52– 53. Novokřtěnci z důvodu. Z archeologických zjištění lze vyvodit. nemívaly hlavní kříž a jejich náhrobky byly nízkými. aby na pohřbu byli žáci z městského farního chrámu.). Stejně jako u katolíků však skýtalo pohřební kázání příležitost zvýraznit rodinu zemřelého (srov. např. Ke hrobu měli mrtvého řádně doprovodit všichni pozůstalí. V 16. Proto je známo nejvíce případů sporů mezi katolíky a evangelíky. udržovány v čistotě a pořádku a ohrazeny zdí. ale zakládali si hřbitovy vlastní. která nechtěla pohřbívat evangelíky na katolickém hřbitově. která vznikla ve Švýcarsku v roce 1524 (odštěpením od Lutherova učení v době nábožensko-sociálních reformačních bouří) byli nazýváni novokřtěnci nebo též habáni. babky) z barevného kovu.1. 230. v roce 1781 se začaly stavět evangelické kostely. Při pohřebním průvodu se zpěváci postavili před máry a kráčeli s nebožtíkem za ustavičného zpěvu evangelických a luterských písní přes náměstí a nejrušnější městské ulice na hřbitov. 6. že má být jen jeden hřbitov pro všechna těla a např. Martina o část. kde pronesl nad mrtvým pohřební kázání. Truchlícím byla připomínána smrtelnost člověka. přicházel k domu smutku pouze evangelický kantor. aby tak byly ochráněny před dobytkem (Dülmen 1999. století způsobovala potíže s pohřby především strana katolická. 307). Oproti katolickým hřbitovům však často bývaly skromné a stísněné. obvyklým ve stavovské společnosti. často k potupě katolíků. Hroby se vyznačují absencí jakýchkoliv předmětů souvisejících s katolickým ritem. zapuštěné maximálně do hloubky jednoho metru. Většinou převládala nepravidelná orientace. vzkříšení mrtvých a budoucí život věčný. Haushaben (srov. 2002. že neuznávali křest dítěte a křtili se až v dospělosti. poslední soud. 306–307). Hrobové jámy byly mělké. jak už název napovídá byli pohřbíváni strážničtí obyvatelé evangelické konfese (Pajer a kol. podomácku tesanými kamennými tabulemi s textem (Navrátilová 2004. Kostry spočívaly vždy na zádech s rukama podél těla. V dobách náboženské tolerance měli nekatolíci v pohřebních rituálech značnou volnost. nesměl být nebožtík pohřben ihned po smrti. Novokřtěnci nepohřbívali na obecných hřbitovech katolických ani protestantských. Těla dobrých křesťanů měla být jak se sluší doprovázena co nejvíce přáteli a jak se patří pohřbena za přítomnosti faráře.6. 275). v němž připomínal nebožtíka samotného na rozdíl od katolíků. v roklích apod. že mají být neustále připraveni na smrt. Tvořily nepochybně součást oděvu. 72). Čulen 1945. Dülmen 1999. 151). 164. „haklíky“ – tj.

7). Již od středověku si Židé zakládali své hřbitovy. Hřbitovů se zachovanými náhrobky ze 16. Brandýs nad Labem. které se ve špatných dobách stávaly také modlitebnou (Herrmann et al. Židé Židovská komunita se od křesťanů výrazně odlišovala svými rituálními zvláštnostmi. Jihomoravské novokřtěnské hřbitovy nebyly budovány u žádných sakrálních staveb a jejich hroby nebyly na povrchu označovány žádným trvanlivým materiálem. přední nese buď iniciálku jména a rok úmrtí anebo celé jméno s celým datem (velikost písmen 4 cm). 7). byli zřejmě také pohřbíváni v nějakém uniformním oděvu. 128) a Kolíně. jejíž příslušníci nosili na šatech knoflíky (Zemek 1979. rubáše. Jelikož všichni členové habánské obce nosili za života uniformní kroj. šířka 21 až 23 cm) odpovídají židovským pomníkům. na jehož plnění se přísně dozíralo (srov. Udržovala si staré náboženské představy donesené ze své pravlasti a uchovala si tak i početné starobylé zvyklosti v pohřebních obřadech. v níž rozpustili vajíčko. Jejich zadní strana je hladká. století (Heřman 1980. Na to bylo tělo pohřbeno (vždy na hřbitově. Herrmann et al. Skládalo se z košile. muže zase muži) ze zvlášť k tomu určené konévky. vlasy se pomazaly olejem a pod hlavu se položil pytlíček s prstí. století. Svým tvarem i velikostí (výška 75 cm. Počet židovských hřbitovů začal přibývat teprve na konci 17. 126). letech 15. 329). Libochovice a jiné). v Polsku (viz Malinowski 1986) nebo Slovensku (např. založená již v roce 1588 (Irša 1991. 1902. kde probíhaly jednak modlitby a kde byl zároveň nebožtík umýván vodou (ženu myly ženy. čepce a opasku. 74. Židovské pohřby se dají rozpoznat podle úlomků keramiky v oblasti obličeje (na očích a ústech) a také podle visacích zámků na rakvích. 129). 320. 763. proto v případe úmrtí přecházel zpět do společného majetku (Zemek 1981. bez ohledu na majetnost nebožtíka. Pařík 2001. což nebylo jen aktem dobrovolného milosrdenství jako u křesťanů. Byl založen v 30. kde byl položen na zvláštní umrlčí prkno – dřevěný nebo kamenný mramorový stůl stojící buď pod širým nebem nebo ve zvláštní márnici. a v 18. aby tak bylo tělo spojeno se zemí. ponožek. Tento však patrně nebyl shodný s denním krojem. 169). spodků. nazývaný též „zahradou mrtvých Židů“. nýbrž vlastnictvím komunity. 4). 1902. který se brzy a důkladně rozpadl. Ve Velkých Levárech na Slovensku však bylo ve středu obce u kapličky nalezeno celkem devět kamenných pomníků datovaných roky 1730 – 1746. Při pohřební slavnosti se vybíraly milodary pro chudé. Po odchodu ze hřbitova bylo zvykem umývat si ruce. Pak bylo tělo oblečeno do pohřebního oblečení z bílého plátna. a to v Praze (obr. 72). neboť židovský rituál nedovoloval pohřeb na jiném místě). Kostolisko u Poltári. vyčistili mu stříbrným čistítkem nehty a stříbrnou lžičkou uši (obr. pohřbívat uvnitř měst 117 .rozdíl od skupiny „Knöpfler“. obstarávala pohřební bratrstva (viz Pařík 2001) či spolky zakládané již ve 14. Petráň et al. století se v našich zemích zachovaly pouze dva nejstarší hřbitovy s původními náhrobky. Hrubec 1971. Muži byli překrýváni do poloviny obličeje ještě modlitebním pláštěm a přes prsa jim byla dána šerpa – talis. v jakém oděvu opatřeném záponkami a háčky mohli být jedinci pohřbíváni a proč dosud nebyla nalezena také habánská pohřebiště se zbytky po knoflících druhé skupiny (Knöpfler). Je zde ale doložena komunita Habánů.3. Tělo bylo uloženo do jednoduché rakve z nehoblovaných prken a bez jakýchkoliv ozdob. Na oči a ústa se pokládaly hliněné střípky anebo zakulacené kamenné destičky. Jedním z největších a nejstarších židovských hřbitovů je nepochybně hřbitov v Praze. Mají jednoduché obdélníkové tvary zakončené obloukem. Vzhledem k úplné absenci textilu se lze domnívat. nýbrž závazným náboženským předpisem. Nezodpovězenou otázkou však zůstává. Těsně před uložením nebožtíka do hrobu rabbi ustřihl třepení na talisu – znamení smrti – a vyslovil nad mrtvým třikrát žalm. neboť ten nebyl jejich soukromým vlastnictvím. že mohli být pohřbíváni v nějakém tenkém či lehkém oděvu (košili ?). století je také málo (např. Z konce 15. Poté nebožtíka učesali rituálním stříbrným hřebenem. 127). Tyto jsou doloženy z novověkých hrobů např. z materiálu. století a pohřbívalo se tam až do roku 1787 – tedy již několik let po zákazu císaře Josefa II. Mrtvý byl hned v den úmrtí odnesen s trojí zastávkou na hřbitov (obr. Ceremoniál pohřbu. 6. 1997.

Pro většinu židovských hřbitovů (zvláště pak pro ten pražský) je typická přeplněnost. Vyzdvižením starších náhrobních kamenů do horních vrstev se tak vytvořily shluky náhrobků z různých dob. stojící o samotě i dvojité. jako např. (srov. Praha. Morava. čímž vzniklo několik vrstev nad sebou. Nesení mrtvého ke hrobu z cyklu Pražského pohřebního bratrstva. obr. 1770 (Pařík 2001. Mohou být malé.Obr. přesto plocha mnohdy nestačila a další prostor většinou již obec nechtěla Židům podstoupit. Na náhrobcích můžeme nalézt také historicky zajímavé údaje. jméno jeho otce a u vdaných žen také jméno jejího manžela. po roce 1772 (Pařík 2001. Hřeben a čistítka na nehty pohřebního bratrstva. 127. Tyto údaje jsou zaznamenány v podobě symbolů. Tak se na hřbitovy navážely další vrstvy zeminy. jež se vyznačují velkou rozmanitostí (obr. I když byly hřbitovy často několikrát rozšiřovány. 6). 12). Herrmann et al. 3. Vilímková 1993. Náhrobky byly zdobeny rostlinnými motivy a nápisy v hebrejštině. 1902. dále den a rok úmrtí. trojhranné. které obsahovaly vždy jméno zemřelého. Vyskytují se i nákladnější tumby s dvěmi čelními deskami svírajícími uprostřed kámen v podobě rakve. 126. velké. Obr. 143). 129). nůž- 118 . obr. sdělení o povolání a činnosti zemřelých. Židovské hřbitovy jsou charakteristické právě svými kamennými náhrobky. čtyřhranné nebo zakončené poloobloukem. někdy také datum pohřbu.

128. V témže okrese leží ve Spělkově původně evangelický hřbitov se zvonicí na kopci za obcí (Procházková 2003. Zděná evangelická modlitebna obklopená hřbitovem se zachovala v Daňkovicích v okrese Žďár nad Sázavou. Bednárik 1972. 122. (srov. 31). z cyklu Pražského pohřebního bratrstva. Rozmanité typy židovských náhrobků: a – jednoduché kamenné stély. Heřman 1980. na zaniklých Divicích a Narvicích v okrese Břeclav (Unger 1992. 129. konvice s mísou (obr. 1997. století. b – dvojitý náhrobek. 1997. hudební nástroj. lev s mečem a hroznem. Dělo se tak např. Obr. obr. 12. 1991. ky. šesticípá hvězda aj. 1902. d – židovské symboly (žehnající ruce rodu kohenitů a konvice s mísou rodu levitů (Petráň et al. 8).4. 8–9. svícny. 260. Židovský hřbitov. c – nákladnější tumba. kolem roku 1832 (Pařík 2001. 129d). 769). 6. 119 . 11). žehnající ruce. 130) jako novokřtěnské interpretovány pohřebiště objevené v Hustopečích (Unger 1984. 769). Petráň et al. a počátku 17. Praha. Nekatolické hřbitovy na Moravě a ve Slezsku Na místě zaniklých hřbitovů je na Moravě pohřbívání doloženo z 16. Herrmann et al.Obr. Archeologickými výzkumy byly na Moravě (obr.

260. Mrtví byli pohřbeni v natažené poloze na zádech s rukama podél těla orientovaní směrem V–Z. pokud je nedoprovází žádný hrobový inventář. 260). Šakvicích (Michna 1988/3. Snášil 1972. 58–59. Unger 1984. Unger 1990a. a 18. který byl zde pro pohřby židovské komunity vymezen až do josefínských reforem v závěru 18. 324. 103). Unger 1984. snad ve Slavkově na Vyškovsku (Jaroš 1974. Unger 1984. 130). dále v Němčičkách v okrese Brno–venkov (Staňa 1971. Wiesnerová 1998) na Břeclavsku. Enderová 1997. století. Mikulově (Unger 1984. 89– 91. 259. Doloženy jsou zbytky dřevěných rakví. 1991. 260. Celkem 43 kostrových hrobů ve třech horizontech nad sebou bylo datováno do průběhu 17. 195. 1991. 1991. neboť jsou těžko rozpozna- telné. Židovský by mohl být např. pravděpodobněji se však jedná o hřbitov novokřtěnský (Jaroš 1974. 130. 130) a zřejmě rovněž na okraji obce Pavlov (Rubinková. Židovský hřbitov byl odkryt v Prostějově v prostoru před městskou hradbou. 1991. Přibicích (Michna 1973. 260. 81. hřbitov odkrytý ve Slavkově na Bučovické ulici. Židovských hřbitovů doložených archeologickými výzkumy není mnoho. 103–104. 1984.Obr. 366. Stloukal 1977. Unger 1973. 127–128. 130). Mapka Moravy s vyznačenými lokalitami hřbitovů interpretovaných jako novokřtěnské (upravila autorka). století. 272) a v Žádovicích na Hodonínsku (Michna 1972. ve třech případech opatřené visacím zámkem (též protivam- 120 . 195. 130). 130).

Ivančicích. 7) a na mnoha dalších místech. 121 . . naopak ji přijímali s radostí. Šmíd 2000a. Prostší bratrské kamenné náhrobky nesou datace 1573 až 1605 (Chaloupka 1986. 61–65). . Vznikla spolu se stavbou kostela. tedy ke zřízení vlastního českobratrského hřbitova (Pajer a kol. v naději budoucího vzkříšení“. v Brně. Z oděvních součástí byly přítomny drobné sponky a kožené řemínky s bronzovými očky. jež byli nuceni na katolickou víru přestoupit (Žižlavský 2001.5. 115–116). Karel starší ze Žerotína (1564– 1636) byl navzdory pobělohorským okolnostem souvisejícím s jeho nekatolickým vyznáním pohřben do rodinné hrobky v Brandýse nad Orlicí (Horáčková. O pohřebním rituálů Jednoty moravských bratří se podrobně zmiňuje osvícenský hranický lékař Josef Heřman Agapit Gallaš (1756 – 1840) ve svém spise Jednota bratří moravských neb herrnhutů. Boskovicích. Např. Martina v Kralicích nad Oslavou vedle pohřbených členů rodiny Kralických z Kralic. . 153). často však také bývali pohřbíváni vedle katolíků v katolických kostelech. 2002. 35). rovněž stoupenec českých bratří. Židovské hřbitovy ze 16. Hřbitov popisuje jako zahradu. Mikulově (Heřman 1980. jak píše Gallaš ve výše citovaném díle.pyrická technika). Kus zahrady u sboru získali roku 1562 ke zřízení hřbitova také bratři v Třebíči na Moravě (Unger 2006. Významný raně novověký šlechtic. a to buď v roce 1519 nebo 1580. Pohřbeni zde byli páni ze Žerotína spolu se svými manželkami a příbuznými (Skutil 1990. 6. Hroby byly interpretovány jako židovské především na základě keramických střepů. Mrtvého na věčnost doprovázela nábožná hudba a zpěv. 61. Gallaš vyzdvihuje prostotu a důstojnost pohřebních obyčejů Moravských bratří. Ve Strážnici byli do roku 1577 pohřbíváni na společném hřbitově kolem kostela příslušníci evangelické i českobratrské konfese. Ve Strejcově sboru v Židlochovicích se nachází hrobka moravské bratrské šlechty. 94). Alžběty v Buchlovicích. Vargová 2002. 279). cestu domů aneb také vykročením z časnosti . členů rodu z Rájce u Zábřehu a členů polské starobylé rodiny Venžíků. století se na Moravě zachovaly např. členové jednoty bratrské působící na kralické tvrzi byli pohřbíváni ve filiálním kostele sv. Českobratrskou hrobku by jsme nalezli pod podlahou nynějšího kostela sv. . Čeští a moravští bratři Některé bratrské sbory si zakládaly své vlastní hřbitovy a hrobky. které měli pohřbení položeny na očích i ústech (Čižmář. Poté Českým bratřím daroval Jan starší ze Žerotína pozemek v Německé ulici „ku pohřebu těl mrtvých“. 141). Členové Jednoty nepovažovali smrt za nic tragického. Vedle těl českých bratrů zde byli pohřbeni i čistí katolíci i ti. v níž jsou hroby upraveny a osázeny květinami (Hýbl 2002.64). neboť ji považovali za „ .

122 .

století jsou doloženy například z některých slovenských farností stížnosti kněží na nekřesťanské pohřby „ . na kraji obce či na rozhraní katastrů.1. augsburský dřevořez z roku 1532 (Petráň et al. . sebevrazi a pod. jiní byli ponecháni buď svému osudu. jež si zaplacení kněze ani pohřbu nemohly dovolit. 242). podél silnic. 108). Pohřbívalo se také na zahradách u domu. – tzv. delikventi. 154). Bednárik 1939. Zíbrt 1995. V německém Breunsdorfu bylo za hřbitovní zdí zachyceno několik pohřbů. na něž byla uvalena klatba (Ariès I. 153). Odepření křesťanského pohřbu bylo často součástí rozsudku odsouzenců různého druhu. Z poloviny 17. Pro středověké křesťany byl osamělý hrob někde na rozcestí přinejmenším podezřelý. Navrátilová 1998. 81). 1998. 155). Přáním každého počestného křesťana v době novověku bylo dosáhnout řádného křesťanského pohřbu a spočinout v posvěcené půdě. Bednárik 1972. 62). 131). 2000. nejčastěji na hřbitově. cizinci. 50). Byl-li někomu odepřen křesťanský pohřeb. kam se těžko dostával kněz nebo u velmi chudých rodin. byl tak vyloučen z obce mrtvých. . že zde byli pohřbeni lidé stojící na okraji společnosti (Kenzler 2002. neboť na opuštěná místa nebo na mrchoviště byli pohřbíváni jen lidé.) praktikovali kdysi pohané (srov. Ne vždy a ne každému se však dostalo takovéhoto práva. . Problém byl ovšem také v osadách na nepřístupných místech. pod kterým kolvek stromem alebo . Pohřeb žehem se vyskytl zcela výjimečně. nebo byli zakopáni na popravišti. kapličky a kříže (srov. svědčících o tom. Delumeau 1997. Kromě lesů a polí byly vhodnými místy k pohřbu také stráně a mírná návrší. 131. kde stávaly boží muka (obr. že v roce 1752 nechal spálit svoji ženu na hranici (Zuber 1987. 88. Do nevysvěcené půdy a bez křesťanského požehnání bývaly pohřbívány např. Navrátilová 1993. nepokřtěné děti. osoby nalezené nebo zemřelé násilnou a nepřirozenou smrtí. 23. 72. na křižovatkách a rozcestích. V odlehlejších oblastech však také často přežívaly staré pohřební zvyklosti a lidé odmítali pohřbívat své příbuzné podle křesťanských obřadů. 1972. jinověrci.7 Zvláštní pohřby a pohřby mimo hřbitov Pohřbívání na nevymezených a neohraničených místech (v poli. 66) 123 . 1995/II. v horším případě i vzbuzoval hrůzu. . Obr. 27–28. Velké pohoršení tak způsobil Josef Albert Hodic tím. na poli“ (Němec et al. 17. zpravidla pod šibenicí anebo také vhozeni do řeky (Dülmen 2003. v lese. až zvětrali a rozpadli se. Kamenný kříž při boží muce. 75. 1980. u jezer. Někteří byli pohřbeni alespoň do nevysvěcené půdy. nečistí zemřelí (srov. u cest apod.

Ve městech se chudí lidé potulovali ulicemi a nemocní tam polehávali. 255). pro takovou krádež a oučinek zlý provazem trestán by bejti měl. v městech Pražských mnozí chudí lidé po ulicech semo tam i na hnojích a na smetištěch umírají“. Jiří v Kouřimi byli zřejmě v 16. 187) nebo v Horehroní na Slovensku (Bednárik 1939. kam se vešlo až několik set těl. kde někteří „chudáci“ ani rodinu neměli a tudíž nebyl nikdo kdo by je pohřbil ani tím nejprostším způsobem.1. že nemajetní lidé bývali pohřbíváni v den úmrtí. V roce 1603 například odsoudila chlumecká městská rada delikventa Jana Kašnovského „ . že si běžně chudí ponechávali mrtvé tělo i několik dní doma. 148). Proto mnozí odsouzenci. Ariès I. 203). žebrali na jeho pohřeb a mnohdy tak „kořistili ze smrti nebožtíka“ (Navrátilová 2004. století do hromadných hrobů. 159). požadovali smrt stětím. zpravidla se jim ani žádného pohřbu nedostalo. že např. století (srov. 200). stejně vedle ležící hrob mladého muže. . na hřbitově chudinském. Jednalo se o otevřenou šachtu. a zemřelého zkrátka někde pohřbili. . přespolní a podruhové“ (Šolle 1969. 124 . 232. 99). ho však zpravidla získali pouze na okraji hřbitova. Nasvědčují tomu také antropologická zjištění. V každém případě se většinou jednalo o pohřeb bez požehnání kněze (např. Ti. roku 1562). chodili s ním po ulicích. 156). Lidé popravení na šibenici. Pohřby delikventů V zájmu zachováni cti zemřelého a jeho rodiny nebylo rozhodně jedno. zvláště z řad šlechticů. Od 17. 66–69). dále lidé. 199). Jiná situace byla na venkově. 5 × 6 m širokou a 8 – 10 m hlubokou. do 18. jak sdělovalo roku 1608 tovaryšstvo Panny Marie (Winter 1892.2.7. resp. Nemajetní bývali ve městech pohřbíváni od 16. 2000. . Stindl 1999. Na hřbitovech býval delší dobu (i několik let) otevřen jeden nebo i více společných hrobů. a 17. „ . hnojiště. Možný 1990. jež se navzájem svoji podobou sice odlišovaly. která odhalila četná zhojená poranění lebky a fraktury končetin. Pohřby chudých a cizinců Nemajetní lidé volili pro pohřby svých příbuzných různé způsoby. I když bylo ještě v polovině 17. zemřel. století fungoval v německém Bremerhaven-Lehe (v oblasti Klushofu) hřbitov pro cizince a pro chudé. Dülmen 1999. Pro chudobu byli mrtví odkládáni v noci na břehy řek. byl pohřben muž z dalšího hrobu. jimž nebyl dopřán tradiční pohřeb jako „přistěhovalci. 39. na Jičínsku (Pekař 1970. vodě nebo ohni a tak symbolicky vymazáváni z paměti živých. jak se běžně dělo v 17. Ale poněvadž takového místa při tomto právě na ten čas se nenachází. Kosterní pozůstatky z jednoho z hrobů byly uloženy buď druhotně anebo poukazují na nepietní zacházení. na dřevěné desce a s rukama v pánvi. na jehož zaplacení příbuzní neměli. a také doklad násilné smrti – podříznutí oběti (Blažková-Dubská 2005. haldy a jinde. na poli nebo v lese. Bankl 2000. kteří si mohli dovolit samostatný hrob. Po jejich naplnění se šachta povrchně přikryla zeminou a byla vykopána šachta nová v té části hřbitova. jakým způsobem člověk. např. Podle pohřebních zvyklostí. stávalo se v 17. 87). protože trest mečem nevylučoval řádný pohřeb do vysvěcené půdy. hned vedle vojenského hřbitova (Vyčíslík 1974. takže nebylo neobvyklé. neboť byli odevzdáváni vzduchu. avšak mohly na sebe časově navazovat. Oba naposled zmíněné pohřby se udály do roku 1777. století pohřbíváni lidé zemřelí na mor (např. v Bratislavě. . kde bylo prozkoumáno několik hrobů. tato milost jemu se činí. 76. Hřbitov chudých stával např. že od mistra popravního mečem ztrestán býti má podle práva“ (Francek 2000. století např. 77). Na hřbitově u kostela sv. jež odpočívala nejdéle (srov. Navrátilová 1998. Hrob adultní gracilní ženy dokládá pohřeb v rakvi. 86). kde žilo v blízkosti zpravidla větší množství příbuzných jedné rodiny a jiné to bylo ve městech. např. ale pravděpodobně i před pohřbem (Kelm 1994-95. Výzkum z tohoto hřbitova prokázal jednoznačné rozdíly v nakládání s těly mrtvých chudáků či cizinců během pohřbu. odkud je pak „lidé hrobniční“ odnášeli do hromadných jam na hřbitov (Winter 1892. 7. století. upálení či utopení nebývali pohřbíváni „počestným“ způsobem. které vznikaly od poloviny 18. Byl odkryt ve dvoře obytného domu. zvláště šlechtic. i 18. století zvykem.

V období 16. Ty se mohly mrtvým odřezávat i dodatečně z magických praktik. a to proto. Z míst šibenic pochází drobné nálezy. Někdy bylo umístěno na místech. pacholkům mistra popravního od sbírání kostí okolo šibenice po polích a vházení jich do šibenice“ (Winter 1892. často na břicho. Ponechávaly se samovolnému rozpadu a poté se buď jen pohodily do prostoru šibenice anebo jejího okolí. Na Šibeničním vrchu u Nepomuku se dochovala terasa nepravidelného mnohoúhelníkovitého půdorysu (Sokol 2003. století nalezené ve švýcarském Emmenbrücke. 132a. čtvercového či trojúhelníkovitého. i když radní protokol poukazoval na to. V lepším případě byla těla zahrabávána.2. Zděné šibenice z kamene se začínají objevovat až od počátku 16. z Klatov. že se platilo „ . kde již bylo např. 2000. 125 . neboť každé město s hrdelním právem mělo mít k dispozici vlastní popraviště. Pod šibenici se pohřbívala také těla popravených mečem či těla zemřelých při vyšetřování. růžence. Archeologicky prozkoumaná na našem území byla šibenice v Bečově nad Teplou. I v novověku mohlo okolí šibenice sloužit jako mrchoviště. .1. Oběšení Středověké šibenice v západní Evropě byly význačné tím. . z Katovic a Jinína rovněž na Strakonicku. takže šibenice byla často zároveň i smetištěm (Ariès I. někdy byla spalována (viz Sokol 2003. 759). oddělené části těl.7. „Šibeniční vrch“. Objevila se i lebka probitá velkým hřebem. 1992. leprosárium či hřbitov (Sokol 2003. Náchoda či Chebu. 52–70). Kruhový typ kamenné šibenice se třemi pilíři a s ochozem (Wojtucki 1999. některé měly v místě břicha a hlavy umístěné kameny nebo cihly (Manser et al. že jedním z potupných trestů bylo oběšení spolu se zvířetem (Sokol 2003. století. někdy na bok. 863). jako např. – 18. Na mrtvé se zpravidla vršily také odpadky. až 18. Nálezy z okolí šibenic výmluvně vypovídají o tom. 28). Dobře prozkoumáno bylo popraviště ze 16. méně často čtyři. Kladla se na záda. Mohl být kolem stavby i ochoz pro lepší pohyb kata. jak se s ostatky delikventů zacházelo. neboť oběšené. století byla často popravená těla někde tajně ukrývána (Descoeudres et al. že v 17. do něhož byli odsouzenci vplétáni). Měla kruhový půdorys a v jejím vnějším i vnitřním prostoru byly nalezeny kosterní pozůstatky asi ze 4 až 5ti jedinců různého stáří i obojího pohlaví (Sokol 2003. Podle krevních knih byli v 16. že se pod nimi hromadily kosti až do velkých skládek. 132a). 745). spojené břevny. 63–64). 756). mrchoviště. U Blatné byla objevena kamenná podezdívka šibenice pravoúhlého půdorysu. především končetin. až tělo setlelo anebo je odřízli kati a nechali je práchnivět u paty šibenice. 15). „Pod Šibeniců“. Nalezeny však byli i mince. a 18. století vedle šibenice zaživa zahrabáváni Obr. ať už po jednom či více jedincích. Na místa dřívějších šibenic dnes často ukazují už jen pomístní názvy. 757–762). kteří mnohdy viseli všem na očích i několik let. století tvořila popraviště běžný prvek v krajině. Buď spadli sami. Výjimkou nebyl nález kostry s oddělenou hlavou uloženou mezi kostmi kolen. Těla se zatěžovala kameny či cihlami. především součásti oděvů jako šatní spínadla a kovové spony z opasků. dále jsou známy šibenice ze Strakonic. 756). nejčastěji měly tři pilíře. „Na spravedlnosti“. 1995. Byly zde odkryty základy trojúhelníkovité stavby. medailony a dokonce železný nůž (Sokol 2003. uvnitř níž se nacházelo množství kosterního materiálu (asi ze 41 jedinců) i zvířecích kostí (ze psů a koní). Pohřbívat popravené přímo na místě exekuce bylo ve Švýcarsku platným ustanovením. nikdo nesejmul a nepohřbil. také nějakým způsobem provinilí muži i ženy. Lidské skelety vykazovaly známky lámání (uvnitř šibenice bylo patrně kolo. „U stínadel“ apod. Mohly být půdorysu kruhového (obr. což může vysvětlovat mnohé nálezy zvířecích kostí v blízkosti šibenic. 752). Je také známo.

62). . Škodlivému působení vampýra mělo zabránit propíchnutí srdce osikovým. Do pat se píchaly kovové jehly a dřevěné kolíky. Salvátora již v roce 1622 (Francek 1999. Z řečeného lze vyvodit. . 1986. Popravení mečem Poprava mečem byla původně jen výsadou příslušníků vyšších stavů.2. Těla umučených a nespálených obětí byla odevzdávána katovi.1. popř. Podezřelí z čarodějnictví a vampyrismu Tradičním trestem osob obviněných z čarodějnictví bylo upálení zaživa. Wollman 1923. dokud všechny zrnka nevysbírá. pěkně je obmýti daly. lístek bílého papíru. dále vkládání rozličných předmětů do úst (kousek nepraného plátna. aby popravce sobě trochu povydechl“. století se stínání začalo prosazovat jako obecná exekuční praxe (Dülmen 2003.2. Obr. a k hodině na noc v místech a při krchovích k tomu od jednoho každého obraných na ramenou přátel. jenž měl mrtvému propíchnout srdce při pokusu vstát a opustit rakev (Chorváthová 1993. obilninami. 235). tchánův a jiných známých okolo hodiny na noc jsou pokojně a tiše pohřbena“ (Petráň 1971. Zvláštním způsobem bylo také nakládáno s mrtvým tělem podezřelým z vampyrismu. jenž jim nejprve odsekl hlavu. Vše položil do jámy zaplněné nehašeným vápnem a zalil vodou tak. 126 . do něhož sťatý vhozen bez rakve“ (Winter 1892. 44. česnek. švagrův. aby mohl do něj kousat apod. Setnutím zemřelo např. mákem. avšak od 17. Těla postínaných byla vydána jejich manželkám a rodinám. omotávána trnitými pruhy. 77. . byla pohřbena u boží muky (Cironis 1994. . Celá rakev bývala omotávána železným řetězem. 24. Někdy při popravách „ . 867). které „ .3. aby pozůstatky těl byly zničeny (Šindelář 1970.). Také do víka se zasouval ostrý kůl. Mrtvoly z takových akcí byly pak pravděpodobně pohřbívány do hromadných hrobů. Těla byla zpravidla pohřbívána břichem a tváří dolů. ale nebylo u ní čarodějnictví prokázáno. 46). jinými semínky z důvodu. Pokud oběť při mučení zemřela. 89. 24 odsouzenců z řad pánů. 132b). aby se nebožtík nemohl vrátit. peníz či kámen pod jazyk. V popředí popraviště. mrtvým se svazovaly palce a přibíjely části jejich oděvů k rakvi. popravených na Staroměstském náměstí roku 1621 (obr. popř. rytířů i měšťanů. ve zvláštních případech mohl být trest zmírněn na stětí a následné spálení na hranici. Pouze tři muži byli oběšeni. Nečistí zemřelí 7. nebo vykopán byl hrob. pak ruce a nohy. Někdy bylo mrtvé tělo nejprve zahrabáno a při nejbližší popravě pak spáleno s dalšími odsouzenými. že zatímco s těly obyčejných lidí bylo zacházeno způsobem nedůstojným.7.3. popř. . těla šlechticů mohla být vydána rodině. trny z jakýchkoliv dřevin. 137–142). neboť byla čestnější než smrt oběšením. a to jen z důvodu „ . hlohovým či dubovým kůlem anebo železným kolem. aby jim zajistila důstojný pohřeb. 132b. 25). již stála rakev sprostá na hotově. Mrtvý se také posypával solí. 7. Mnohdy se konaly v jednom dni hromadné popravy. Výřez z vyobrazení staroměstské exekuce roku 1621 (Petráň 1971). . lebka Jáchyma Ondřeje Šlika se dostala ke svému tělu v hrobce u sv. 187–209). Hlavy dvanácti popravených byly umístěny na mostecké věži a dočkaly se pohřbení až roku 1633. vzadu šibenice.

23). jenž býval současně i křížem pamětním. 134) byly postaveny na paměť dvou dívkám. Často však bývali pochováni přímo na místě. Mrtví pak byli znovu pohřbíváni. utopení. bez kněze a bez jakýchkoliv náležitostí patřících k řádné- Obr. v koutě hřbitova apod. Pokud se jednalo o vraždu a vrah byl dopadem. dělo se tak většinou za tmy (pozdě večer nebo brzy ráno). Dva kamenné smírčí kříže na křižovatce u vsi Milhostova na Chebsku (David.3. zneuctívání a mrzačení vykopaných těl. 158). 59). zabití v boji či hádce. Dva kamenné smírčí kříže na Chebsku (obr. 133. byl kříž pouze rázu pamětního a informoval o tom kdo. umrznutí. 7. Pokud jedinec skonal jinou divnou smrtí než vraždou. Zavraždění a zemřelí „divnou“ smrtí Také jedincům zemřelým za podivných či podezřelých okolností byla znemožněna očista duše před cestou na „onen svět“. kdy a jakým způsobem zde dotyčný zemřel (Petráň et al. u božích muk. bylo jeho povinností na místě vraždy postavit kamenný smírčí kříž. za městem. 118).2. uhoření. 158).bem byly také trestány ženy odsouzené z infanticidy (viz Francek 2000. Zabodnutý kůl v těle (obr. 144. Takoví mrtví byli pohřbíváni buď na rozcestích. Někdy se hroby zasypávaly vápnem nebo zakrývaly velkými kameny či zazdívaly (Wollman 1923. v lese. a zpravidla jim nebylo dopřáno normálního pohřbu. na mrchovišti a jinde. 80). Za divnou smrt byla považována smrt vzniklá nešťastným nebo násilným způsobem (např. Výkon trestu probití srdce kůlem (Francek 1999. Navrátilová 1996.. 1997. kde zemřeli. 134. na hranici obce. na hranicích pozemků. ale tímto způso- Obr. Velmi často docházelo k hanobení hrobů. které se na tom místě údajně navzájem posekaly srpy (David. popř. obr. Soukup 2002. Bombera 1984. zavraždění apod. avšak mimo hřbitov. 561). Soukup 2002. Zahrabání podivně zemřelých vykonával zpravidla kat nebo ras. 127 . 133) může poukazovat nejen na čarodějnici nebo vampýra.

kteří byli roku 1571 -li se člověk ze zoufalství. . koželuhové.TOMTO.GINDRZICH. Buchlau). července 1582. se udál spálením. „tichá“ forma nepočestného pohřbu.závažné. 16. Jeho náhrobek nesl nápis: LE. 2003.mu křesťanskému pohřbu. Nyní jdi.oddělovala se hlava apod. . další skupinou byli např. Lid se ovšem bouřil proti v buchlovském lese. medvědáři.zikanti.JAKVBA. zbraní od svého zbrojnoše dne 25. . což zásadně mohlo ský z Vysoké na Libočanech. kde bylo spáleno nebylo. kdy byl zahrabán za hřbitovem. byl švagr pána gruntův. hrobníci žováni sebevrahové.z Norimberku. kterej na ně in ipso concubitu. jejichž mrtvého těla se zdráhal a rasové.4. 141. Do lová 1996. (Navrátilová 1996. Sebevrazi pohřeb.vřeném poli nebo u křižovatky cest. 242). dostalo se mu „bezectnézavražděni v Šamonicích poblíž Písku.PAN. někdy v pytli či plachtě (Navráti.W.nebo zahrabáno pod šibenicí či na mrchovišti. Protože se někdy vyžadovalo fy.DEN. an žádného větru či za soumraku vyvezeno za město. již byli běžně sebevrahové pohřbíváni na (Berchtold. považovaný za nehodu.POLOZE. 79). Tehdy v létě jistý úředník Vácslav Volan. Zde ukončil svůj život vesnici Heiden (hrabství Lippe) pochována odděleně Jindřich Prakšický ze Zástřizl. vrátilová 1996.mat příčiny vedoucí k sebevraždě. spáchané např.PANIE. Zabilrecký z (E)Lkouše a jeho dvě děti. zabit jest od ze strachu před mučením. pastýři. v koutě hřbitova při zdi (Nanevelký pískovcový pomníček s německým nápisem.1582. V roce 1998 byl rekonstruovaný pomníček přeNěkteré živnosti bývaly dříve či později v historii vezen na druhé nádvoří buchlovského hradu (Prasek považovány za „nepočestné“ a tito živnostníci a ře2001.3.PROBODEN. holiči. Těla byla kladena přímo (Marada 1994. v otejen narychlo pohřbeni do země v prostoru čížovské. Po zrušení této hrobky byly ostatky přenese. 81). Kolár 1987.TIELO. který cizoložil s Kate. ale také mlynáři. kejklíři. od konce 16. upadl.STRZEDV. Mistři nečistého řemesla vota.beliích“ na hřbitovech (Dülmen 2003. 26–27.3.ctivých živností řadili nejen tradiční katové. 231. na krchově pochován“ (Kolár 76–78). kde si roku 1574 jistý měšťan a kupec ději byli přesunuti do hrobky vybudované v tamějším ze Zollenbergu vzal život.3. a bránil „čistotu“ svých hřbitovů různými způsoby.MISTIE.WZKRZISSENI. Zuber 1987.způsob pohřbu ovlivnit. meslníci pak bývali často diskriminováni nejen za života. . V roce 1792 byla oběšená žena ve V překladu: Stůj poutníče a čti.GEST. a nazejtří nalezeni sou oba na sobě leží.níci. on pak. chraň se zločinu. Ona pochována na rozhraní. APOSSTOLA. Na údajném místě vraždy ne. Od 16. s tou bylo tělo zahrabáno tak. bylo jeho tělo brzy ráno stropu. Známý je případ byl ještě zamknut na pravý palec u ruky zámek. Někdy ce zařícení. 81). plátekdokoliv dotknout. Za vlády NO. 46). byl pohřben před hřbitovem ve Wehrdu (Dülny do výklenku v jižním přístavku před vchodem do men 2003. např. Oběšenci se ponechala na krku oprátka a 1987. 12).SW. století se mezi provozovatelé nepoZa vůbec jedny z „nejposkvrněnějších“ byli pova. muzicky zlikvidovat tělo sebevraha. avšak každý z nich dostal do ruky „čepejl“ ráno či pozdě večer. Poz. ale také osoby kočující nebo 128 . vlivem šílenství. ale na k tomu vyhrazených a nejopuštěchala Marie Eleonora Petřvaldská postavit roku 1782 nějších místech. 218). 77). ujímal se této funk.jakémukoliv pochování sebevraha ve vysvěcené půdě THA. 26). 79). manželkou Adama z Lípy. Stalo se tak brzy ho hřbitova.hřbitovech. Mohl spoV bratrském kostelíku v Buchlovicích byl pohřben činout na hřbitově.WESELEHO. 757). lazebníci. 195. a to osobami infámními jako (plíšek či kovová destička na psaní) a panu Ludvíkovi byl pohodný nebo katův pacholek. do země bez rakve. Sáhl-li si na život delikvent řinou. 45. Un. prostitutky ce zpravidla mistr popravčí se svým pomocníkem a podomní obchodníci. 26). tzv. mastičkáři. století byla každá sebevražda trestána veřejným Zvláštní případ. . že nad zemí zůstala tři Důstojnějšího pohřbu se dočkal rytíř Ludvík Lo. miluj ctnost a přej mu věčného ži7. ale bez jakýchkoliv obřadů a bez Jindřich Prakšický ze Zástřizl.TV. zákeřně proboden vlastní na místním hřbitově (Dülmen 2003. neboť dlužil velkou sumu kostele. náležela mu ger 2002. Když bylo provinění sebevraha méně kostelní lodi (Francek 1999. Někdy se v pramenech hovoří až o „vzpourách a reGEHOZ.stopy dlouhá část provazu (Sokol 2003. století se však začaly zkouroku 1591.GEST. „ . Josefa II. Byli nejprve ho“ pohřbu. Mrtvé tělo se probodávalo kůlem. zavražděný roku 1582 kněze (Dülmen 2003. že se praktikoval „oslí pohřeb“ (Dülmen 1999.OCZEKAWAGE. ale i po smrti jim byl odepírán důstojný a řádný 7.peněz.

v Praze na hřbitovy umístěné za branami města. odkud byla těla z různých pater dopravována v rakvi pomocí mechanického zařízení do krypty (Rheinheimer 2003. když už dosavadní hřbitovy nestačily. na pražském Novém Městě se takto pohřbívalo u kostelů sv. např. spály. 7. některé matriky zaznamenaly kolik mrtvých bylo vyvezeno z města. 81). Malostranský hřbitov mezi Seminářskou zahradou a Vrtbovskou zahradou je připomínán již v roce 1582. které se zasypávaly nehašeným vápnem (Delumeau 1997. Např. hlavně moru. Např. Delumeau 1997. Wondrák 1999). V Praze vznikla celá řada dalších nových hřbitovů. Při božích mukách u Želetavy na Třebíčsku bylo roku 1666 pohřbeno novorozeně 129 . rasi a jiní opovržení lidé mívali na hřbitově vyhrazena zvláštní místa (Winter 1892. Konec života probíhal zpravidla v nepřijatelných podmínkách. 92). tak aby z šacht a zhusta kopání hrobů na jiných krchovích pro další nakažení sjíti mohlo“ (Winter 1892. umírali lidé běžně na ulicích. 1996. Problémy s pohřby katů jsou doloženy např. 9. do počátku 18. Mlíkovský 2001. kde byli pohřbíváni obyvatelé z Pohořelce. v Praze na Olšanech. které nedovolily uskutečnění řádného pohřebního přechodového rituálu. 248–249). Tehdy se ještě konávaly pohřební průvody. století (Navrátilová 2004. např. Evropské země byly postiženy hromadným vymíráním a kdo přežil. v nichž byli mrtví neseni na otevřeném lůžku. . kdy Prahu zachvátila morová epidemie (Zavřel. cholery. Zvláštní pohřby a hřbitovy na Moravě a ve Slezsku Pro chudobu byl roku 1677 pohřben u božích muk v lese na žďárecké farnosti Fryšava Ondřej – syn Kryštofa Hlaváče (Filka 1998. 1996. Mrtví byli nakládáni na velké káry a vyváženi většinou za město na speciální hřbitovy. jenžby na infekcí umřeli. oblékal si např. (srov. 7. Jindřicha bylo např. .4. 144). 118). bez rakve (Zíbrt 1909. 143). odkud museli být. Štěpána (Fialová et al. bídě a zoufalství. kterým mohl nakonec stejně podlehnout. V 16. i bohatý pozbývá mnohdy nároku na vlastní hrob. jako Cikáni a žebráci (Dülmen 2003. století proběhla v Evropě řada epidemií. např. Zemřel-li kat či pohodný (ras). a to v např. Pohřbívání v dobách epidemií Stejně jako ve středověku. z Augsburku z roku 1677 nebo o deset let později z města Husum v Severním Frísku (Dülmen 2003. Byl-li k tomu někdo příka- zem donucen. století se však také pohřbívalo uvnitř měst.bez stálého bydliště. 212). 26). 45). co nejhorší a nejšpinavější šaty. zdráhali se „počestní“ lidé nést jeho rakev ke hrobu. 469). Vytrácí se stavovské a společenské rozdíly (před morem jsou si všichni lidi rovni. za velkého moru v roce 1582 byli mrtví kladeni ve městech do šachet. 87–123. 122.5. 36–37). Protože mrtví umírali denně po stovkách i tisících a narychlo postavené lazarety byly přeplněné. vzhledem k víře o škodlivosti zhoubných výparů. 313). 151). Fialová et al. Pohřbívalo se ale i jiným způsobem. Specielní morové a cholerové hřbitovy vznikaly také v 18. kde byli pohřbeni Židé zemřelí za epidemií v letech 1680 a 1713 (Pařík 2001. Na hřbitově u sv. 60) nebo Malostranský hřbitov u sv. Jindřicha a sv. ale i tyfu. odklízeni co možná nejrychleji. u sv. 92). v roce 1582 za morové epidemie pohřbíváno až 40 obětí denně (Omelka. Jana. (1503–1564) nařizoval vyvážet mrtvé za město a tam je pohřbívat (Fialová et al. Vlastní morový hřbitov měli i Židé. Olšanský (Wondrák 1999. Starec 2002. Střešovic i na mor zemřelí strahovští řeholníci (Tomková. Z těchto let také pochází morový hřbitov na Jenerálce (dnes Praha 6 – Dejvice). Benedikta a při špitále za Poříčskou bránou. Od roku 1585. Již protiepidemický řád Ferdinanda I. neštovic apod. jak ukazují mnohé tance smrti). kde byli pohřbíváni do hromadných hrobů. kde se pohřbívali „ . tak také v dobách od 16. byl vystaven hladu. úplavice. budovaly se nové speciální morové hřbitovy. lidi obecní a nádenní. 40. za epidemií v Ulmu v ranném novověku byli zemřelí z města a hospice shromažďováni v jedné budově. Kati. 277). Frolík 2005. Podobný případ pohřbu v lese se udál roku 1695 v Uhřínově na Jihlavsku (Křehlík 2001. 13). dodnes se zachoval např. 1996.

a to jak na víku. 1978. Také na smírčí kameny je oblast Moravy bohatá. 135) stával odedávna u Ježkovic (okr. století (Černý 1994. Patrně se jedná o ostatky odsouzenců sťatých na popravišti v „templu před Zavadilovými“ (AÚB NZ č. které byla nejprve useknuta pravá ruka. 124). Sameš Č. Hrob může souviset i s některou z četných epidemií (Snášil 1992. 62). Celý mechanismus tak působil vlastně jako páka bránící nebožtíkovi v jakémkoliv pohybu (Čižmář. Byl pohřben v dřevěné rakvi opatřené v rozích železným kováním. tak i na spodní části rakve. 74–76). Víra ve vampýry je na Moravě doložena pohřbem v areálu augustiniánského kláštera v Prostějově. nacházelo se na lokalitě zvané „Na spravedlnosti“. Její useknutou hlavu kat nabodl na kůl i s useknutou rukou a její tělo pohřbil u šibenice (Francek 2000. 120–121. 1931-32. Morava a Slezsko byly hlavními oblastmi. Dalšími kameny byly podloženy i paty zemřelého. Vyškov). 1). 424/48). 15. tělo domnělé čarodějnice Doroty Davidové. z nichž do jedné byl svrchu vražen hřeb (Sameš V. Muž ve věku 35 až 40 let ležel na zádech s hlavou k západu. Poprava mečem nebyla žádnou zvláštností u žen – delikventek. 206). 16. Byla zde odhalena šibenice v podobě zděného čtyřhranu. kde se krutě pronásledovali a trestali „vampýři“ a „čaroděj nice“. jehož součástí byl i závěs víka rakve. Lidské kostry bez lebek byly roku 1941 objeveny před vilou pana Pechnika v Tovačově na Přerovsku. bylo pohřbeno pod šibenicí na Olomoucku (Francek 1999. jež je doloženo i historicky. se na tomto místě nacházelo městské popraviště. která zemřela následkem utrpení ve vězení. V prostoře 90 cm mezi silnými zdmi bylo s odsouzenci nakládáno zřejmě výše popsaným způsobem. Jeden takový kámen (obr. 1993. Torzo smírčího kamene z Ježkovic. Popraviště je na Moravě doloženo z Třebíče. označující lokalitu v Mařaticích na Uherskohradišťsku. Šmíd 2000. Čekalo se až provaz přehnije a tělo spadne do jámy pod šibenicí. avšak lidské pozůstatky byly uloženy již druhotně. Byl zde objeven hromadný kostrový hrob. Podle pomístního názvu „Pod Šibeniců“. Mariány Duchkové z Lukova (Jenerál 1993.Obr. 135. 93). Přibližně v místě holenní kosti byla rakev po celém svém obvodu přepásána železným kováním. Např. Roku 1739 byla ke stětí odsouzena travička Kateřina Grasslová z Hustopečí. 270). Mezi ním a nohama pohřbeného se nacházely dva svisle postavené ploché kameny. obr. čemuž také nasvědčovala poloha skeletů nalezených v hloubce jen 15 cm. V jednom koutě ležely zvlášť lebky. Obsahoval poškozený a zčásti 130 . j.

byl hrob interpretován jako pohřeb pastýře z doby druhé poloviny 15. 272). Podobně bylo naloženo roku 1674 s oběšeným u Žeravic na Buchlovsku (Verbík 1976. z Uherskohradišťska. 131 . Soukup 2002. vyobrazenou na kameni. jejíž obsah spadá do 16. kterého za třicetileté války zavraždili a oloupili zdejší obyvatelé. Dnes je to památné místo mezi dvěma lípami nad rybníčkem. Z Velkobítešska je doložen případ spálení sebevražedkyně a katem uskutečněný pohřeb oběšeného chlapce z Vlčatína na neposvěceném místě (Verbík et al. „hřbitůvek“ vzniklý v době epidemie pro zvláštní příležitost se nacházel v katastru obce Maršov. Ke kameni se váže pověst. V roce 1622 pohřbívali ve Velkém Meziříčí na Moráni mrtvé zemřelé na mor tím způsobem. 176). Roku 1693 se na Velehradě oběsil jeden vězeň. kterou byl patrně zabit. 131). 51). Později zde nalezly místo odpočinku i oběti světových válek (Fic. 1979. Žďár nad Sázavou) připomíná smrt švédského důstojníka. Tzv. který zemřel pravděpodobně nějakou „podivnou smrtí“. 84. že v blízkosti jeho nalezených kosterních ostatků vedla kdysi dobytčí cesta a také je k roku 1563 doloženo v těchto místech pastvisko. 65). Velký smírčí kámen z Velkých Losenic (okr. lebkou a zkříženými hnáty je opřen poblíž místního kostela sv. 275– 276).chybějící nápis. století zemřeli na choleru. kterého zabil patrně otkou. 1994. 271) nebo roku 1618 s občanem z Kuroslep na Náměšťsku nad Oslavou (Nováček 1947. Vzhledem ke skutečnosti. století (Benešová et al. 161–163). Zacpal 1999. kde byli pohřbeni také místní občané. až počátku 17. Katem byl pak vyvlečen pod šibenici nad Boršicemi a tam zakopán (Verbík 1976. Jiný smírčí kámen s křížem. kteří na počátku 18. Případů sebevrahů a jejich pohřbů je známá celá řada např. století (Černý 1994. 2). že těla házela bez jakýchkoliv církevních obřadů do vykopaných jam či šachet (Koutek 2004. Mimo hustopečský hřbitov i mimo areál města Hustopeče byl pohřben muž. Na kameni je vytesán kříž a pod ním jsou znatelné obrysy šavle. Jakuba (David. v němž se jistý Havel z Pistovic doznává k vraždě rychtáře Hudce Fogta z Račic.

132 .

8.2. jakoby se tento zvyk vytratil. dále pozůstatky pohřebních oděvů spolu s jejich doplňky – přezky. také na hřbitově ve Smoleniciach byly srpy přítomny ve dvou hrobech. nalezeny byly např.1. železné předměty. Za nástroje v hrobě lze považovat také nože. Kladení předmětů do hrobů obecně je projevem především žitého náboženství a jde o pozůstatek pohanských zvyklostí. na Slovensku se kladl mrtvému k hlavě nebo pod máry chléb. – 18. zpravidla ze železa. Např. Martině (Budinský-Krička 1944. Železná motyka byla přítomna v hrobě na hřbitově kolem zaniklého kostela ve slovenském Kostolisku u Poltári v okrese Lučenec (Hrubec 1971. ale také rostliny či květy. Jedná se jednak o insignie. 72). od 13. náboženských rozporů a společenské nestability. Pozůstalí pociťovali zřejmě větší potřebu náležitě vybavit své zemřelé na cestu do záhrobí. šperky. předměty denní potřeby a předměty osobní zbožnosti. 26). (viz kapitola 3. že častým zvykem bylo obětovat mrtvým jídlo.6. XVII. jež jsou součástí pohřbu – zbytky rakví a její součásti jako hřebíky. Zvláštní skupinu pak tvoří předměty kladené do hrobů záměrně. u pěti koster na pohřebišti v Turčianskom Sv. tak že se držadlo nacházelo u pravé ruky pohřbeného (Dušeková 1980.8 Inventář hrobů ze 16. tab. V jednom případě byl srp položen příčně přes břišní dutinu. popř. Křesťanství tyto zvyklosti zakazovalo. století se v hrobech objevuje opět bohatší výbava. Z etnografických výzkumů je pak známo. kdy se prohlubovala vnímavost smrti. Nástroje v hrobech Součástí hrobové výbavy bývají někdy zemědělské či domácí nástroje. našívací korálky a jiné ozdoby (viz kapitola 3. nástroje a zbraně. že si toto lidé často zajistili již za života prostřednictvím svého testamentu. výstelka apod. století V novověkých hrobech jsou při archeologických výzkumech nalézány jednak předměty. jejichž přítomnost v hrobech je považována za jednu z pověrečno-magických praktik (Unger 2002a. aby na „druhé straně“ neměli hlad. a 18. V Litvě se k chlebu přidávalo navíc ještě pivo. v novověkých hrobech na hřbitově 133 . především však v době 17.2. století se zdá. století. v druhém případě ležel vedle pravé nohy.). V hrobech nacházíme jen součásti oděvu. 443).2.8).) a boty (viz 3. Pochází z mnoha slovenských hřbitovů z období novověku.4. Vybavit se do hrobu těmi či ony předměty se stalo nezbytností a samozřejmostí.7. 136 a 137). různá kování a ozdoby. Od konce 16. a to zvláště v dobách zvýšené nejistoty. aby mrtvý nežíznil (Zíbrt 1995. jež se nacházely např. 47). knoflíky. 17. Poměrně častým nálezem jsou železné srpy (obr. háčky a babky.).

434). Obr. Železný nůž s dřevem obkládanou rukojetí se nacházel vedle lebky více jak 60ti-leté ženy pohřbené v kostele dominikánek v polské Raciborzi (voj. Zajímavé je. tab. 72). opatřenou na konci pěti bronzovými nýty. 442). 442). 206). druhý se nacházel u pravého zápěstí (Dušeková 1980. Nůž s hladkým hřbetem (obr. Katowice). Srpy z novověkých hrobů ze Smolenice na Slovensku. 140c) s ohnutými konci ramen.9 × 5. Tyto předměty by se také daly považovat za předměty denní potřeby. 138. 9. Druhý nůž (obr. 137. že 8. Nůž z novověkého hrobu ve Smoleniciach na Slovensku. Dřevěná rukojeť byla od čepele oddělena mosazným zesílením. délka 9. Jeden z nožů (obr. masivní a na konci rozšířenou násadou. rozměry zámku 3.Obr. Obr. Nástroje v hrobech na Moravě a ve Slezsku V novověkých hrobech u kostela sv. žena měla trepanovanou lebku. které byly 134 . i když za určitých situací mohou být projevem protivampyrických praktik. Tatáž kostra měla v pravé ruce nůžky (obr. Je tedy možné. ve slovenských Smoleniciach. 140a) se nacházel v pravé ruce jedné z koster. 16). Měl trojhrannou čepel s masivní a na konci rozšířenou násadou se čtyřmi nýty. šířka 2.1. 12. nalezený pod pravou částí pánve a železný zámek trojúhelníkovitého tvaru (obr.3 cm (Dušeková 1980. Obr. že nůž ležící vedle hlavy pohřbené byl nástrojem trepanace a že mrtvá při této operaci také zemřela (Kozłowska 2001.6 cm. délka klíče 6. 139). Krička 1944. Ze stejné lokality pochází železný klíček (obr. 442). Železný zámek s klíčkem. Turčianský Svätý Martin na Slovensku (Budinský. 140b) ležel u pravé ruky jiné kostry. XVII. délka 35-36 cm (Dušeková 1980. 138) ležel v nohách kostry. 136. 139. 15.5-3 cm.1. Hyppolita ve Znojmě–Hradišti byly nalezeny také dva železné nože.1 cm. Měl obloukovitě tvarované ostří s hladkou.8. Železné srpy z novověkých hrobů. Několik visacích zámků pochází také ze hřbitova v Kostolisku u Poltári (Hrubec 1971. Smolenice na Slovensku (Dušeková 1980. které upevňovaly kostěnou střenku. 139).

a – nůž dlouhý 255 mm. a to srp a lopata.9. kamenný brousek) byly nalezeny v osamoceném hrobě asi padesátiletého muže. Na hřbitově byly nalezeny i další nástroje. b – nůž dlouhý 155 mm. Jeden takový hrob byl interpretován v Maďarsku. XVII. 276).3. 64). V Divicích na místě zaniklé sakrální stavby byl u pravé stehenní kosti jednoho z pohřbených nalezen železný nůž z konce 16. nalezený v jednom z hrobů starého hřbitova ve Valtické ulici v Mikulově. Hyppolita ve Znojmě-Hradišti. století (Szabó 1982-83. 140. Pokud by tomu tak bylo mohlo by se jednat o výbavu nějakého vinaře. 183). pohřbeného zde někdy v prvních třech čtvrtinách 18. Hrob byl datován od konce 16. Hrobů s vinařskou výbavou dosud není mnoho v Evropě známo. že by pocházely z jednoho hrobu. do konce 17. list pily. 107–109). c – nůžky délky152 mm (Dostál 1968. tab. Předměty v jeho hrobě by pak byly osobním majetkem s kterým byl mrtvý v rozmezí druhé poloviny 15. století (Měřínský. až počátku 17. století pohřben (Benešová et al. Unger 1985. 1994. 135 . pružinové nůžky a hliněný kotouček. XVI. Železný nůž se zdobeným kostěným obložením rukojeti a další předměty (několik železných přezek. Nelze však bezpečně tvrdit. století až počátku 17. kde kromě podobného nože byla ještě sadařská pila. který byl pohřben u Hustopečí na Břeclavsku. 370). Za předmět záměrně vložený do hrobu lze považovat vinařský nůž se dvěma hroty a srpovitě zahnutou čepelí (obr. Železné předměty z novověkých hrobů u kostela sv. století. rašple. spolu spojeny jedním nýtem (Dostál 1968. uložený jako milodar (Unger 1990. 4). 141).a b c Obr. nebozez. 81. motyka. 1988. poříz. kde snad náhle zemřel.

130. století měla mince usnadnit přechod ze života do smrti. 104. aby dopravil duši zemřelého přes řeku Styx (Léthé) do Hádova podsvětí (srov. střední i východní Evropy. 156).2. století (Malík 1995. Dobře zachované čelisťové nůžky uložené záměrně po pravé straně hlavy pohřbeného nebo u pasu ležící nožík byly nalezeny v hrobech pod dlažbou kostela sv. 71). Ruttkay 1992. století především ctihodným měšťanům. Předpokládá se. Mince v hrobě však mohla být také jednou z protivampyrických praktik. Vycházel z představy rozšířené už mezi starověkými Řeky a Římany. Cháron byl v křesťanském prostředí zaměněn za sv. který musel např.Obr. století (Hunka 1996. že i v době 17. Nohejlová-Prátová 1986. že mrtvý bude potřebo- 136 . a 17. Je pravděpodobné. 104). Doklady rozšíření tohoto zvyku jsou známy ze západní. 8. zachoval v Ponitří. Hřbitov kolem kostela sloužil v 16. až do 19. stejně jako i jiných předmětů. Důležitou roli hrála jistě též představa. Vinařský nůž nalezený na mikulovském hřbitově. Nohejlová-Prátová 1986. hospodář zanechat na zemi (Navrátilová 1993. Mince v hrobech Mince se v podobě milodarů objevují již ve velkomoravských a mladohradištních hrobech. Nejenom v českých zemích a na Slovensku. který měl duši propustit přes nebeskou bránu. že zde byli pohřbíváni hlavně příslušníci řemeslnických cechů – tedy lidé ze střední vrstvy tehdejší městské společnosti. 141. století. Představuje však spíše již jen symbolické vyplacení podílu z majetku – jakési výkupné za majetek. Scheers. V době středověku se vyskytoval tento jev méně často. ale také v Polsku a dalších zemích východní Evropy měl peníz v hrobě mrtvého zajistit. Skutil 1995. století (Měřínský. že se nevrátí a nebude svými sny rušit klid pozůstalých (viz Villiers 1927. jež měla zabránit návratu duše do těla a zjevovat se tak v podobě vampýra (srov. K jeho opětnému rozšíření pak došlo až v 15. do hrobů zakazovalo. 18. a 18. kde mince měla sloužit k zaplacení převozníka Chárona (jakési „cestovné“). 79). datovaných do doby kolem poloviny 17. 23. čehož by měly být nalezené předměty dokladem (Faltýnek 2000. Zvyk obolu i přes mnohé zákazy církve nevymizel a přetrval na území Evropy až do 18. Oost 1991. Na Slovensku se mince dávaly do hrobů místo jiných milodarů od 11. 92). Marka v Litovli. Unger 1985). kde měly funkci obolu mrtvých. Petra. – 16. Křesťanství kladení mincí. století. 267–268). 507). neboť to byl pozůstatek pohanského zvyku. Dodnes se např.

vat peníze na ofěru, na svíčky, popř. na obdarování víčkách. U lebky dětského skeletu na hřbitově u kosjiných (Horváthová 1993, 65). Tento důvod byl zřej- tela v Liptovskom Sv. Mikuláši byla nalezena mince mě také příčinou kladení mincí do novověkých hrobů z roku 1619 (Budinský-Krička 1944, 46). Co se týče na Kostolci při Ducovom, neboť skutečnost, že min- umístění mince v ústech, jež odpovídá představě klace zde byly přítomny jak v hrobech mužů a žen, tak sického obolu mrtvých, Alexander Ruttkay uvádí, že u těch nejmenších dětí, vylučuje možnost vyrovnání bylo v období novověku spíše výjimečné (Ruttkay majetku. Rovněž jejich početné zastoupení (přítom- 1992, 101). Přesto jsou i z novověku mince v ústech ny ve 152 hrobech) nenasvědčuje protivampyrickým doloženy jak ze Slovenska tak z Čech. Např. v novověpraktikám, neodráží zřejmě ani majetkové vztahy, ani ké fázi hřbitova kolem farního kostela v Turčianskom sociální nebo společenské postavení zemřelého (Rutt- Sv. Martině byly v několika hrobech nalezeny v ústech kay 1992, 100–101). Doklad zvyku klást mince zemře- mince, např. mince Leopolda I., Ferdinanda III. a jiné lým do hrobu byl potvrzen i ze hřbitova v Kremnici. stříbrné mince (Budinský-Krička 1944, 9, 22). Na poJednalo se celkem o čtyři ražby ležící vždy při kostře, hřebišti v místě zaniklého kostela sv. Petra a Pavla na nebylo však možno určit důvod uložení (Hoššo 1989, Oškobrhu u Poděbrad byl v hrobě s východozápad277). Totéž platí o minci ze začátku 17. století, která ní orientací nalezen v ústech pohřbeného tříkrejcar byla nalezena v rukou jedince pohřbeného u kostela z roku 1597. Další minci měl tentýž nebožtík v kožesv. Jiří ve Staré Haliči na Slovensku (Vallašek 1967, ném váčku na pravé straně hrudi (Hrdlička, Richter 417). V jiných případech však mince, právě tak jako 1974, 149). šperky a jiné cennosti, mohly dávat najevo moc, poDalší pozice, v nichž mince nalézáme, jsou na trustavení anebo majetnost zemřelé osoby. V německém pu – v blízkosti ramen, na hrudníku, na břiše a v pánBreunsdorfu byly mince nalezeny celkem v 64 novo- vi. Obvyklý je výskyt mincí v rukou či v jejich blízvěkých hrobech, a to ponejvíce v peněžence či váčku kosti (tomu odpovídá i poloha na trupu, neboť ruce připevněném na opasku mrtvého. V méně případech bývají složeny převážně na hrudi, na břiše nebo směbyla mince položena vedle hlavy. Zajímavé je, že hro- řují do pánve). Přímo v rukou nebo v blízkosti rukou by ze 17. a 18. století zde obsahovaly minci mnohem byly nalezeny mince v několika hrobech na hřbitově méně často než hroby z 19. století, kdy však již mince ve Smoleniciach na Slovensku. U levé ruky jedné neměla pravou hodnotu, ale spíše byla symbolického z koster ležela mince Matěje I. (1616). V pravé ruce významu (Kenzler 1990, 157). V hrobech antverp- a v její blízkosti se u tří skeletů nacházely kremnické ské katedrály sv. Marie sledovali holandští badatelé mince Ferdinanda II. (1619–1637) a Ferdinanda III. S. Scheers a T. Oost výskyt mincí a dospěli k závěru, (1637–1657) a denár Leopolda I. z roku 1692 taktéž že jejich hodnota nesouvisela se sociálním posta- z Kremnice. Jiná ražba Leopolda I. z roku 1686 byla vením zemřelého, i když pohřeb v kostele si mohli nalezena v jiném hrobě u lebky (Dušeková 1980, 443). dovolit pouze ti nejbohatší. Důležitá tedy nebyla ani Také mince ze 17. století nalezená v hrobě ve Staré tak hodnota mince, jako spíše její přítomnost v hro- Haliči (viz výše) ležela v ruce pohřbeného. Méně často se pak nachází mince v oblasti nohou bě. Lidé zde pohřbení byli vybaveni vlastními mincemi denní potřeby s nízkou hodnotou. Vyskytovaly – mezi stehny, koleny apod. Na hřbitově při Ducovom se i mince hodně opotřebované a dále jako náhrada byl v novověké fázi pohřbívání zaznamenán posun podstrčené plíšky představující drobné penízky. Min- mincí z hrudníku na břicho, a to jak v mužských, tak ce zde byly kladeny bez přerušení od začátku 14. až ženských hrobech, zatímco v hrobech nedospělých do začátku 18. století, avšak nejvíce je reprezentováno jedinců a dětí převládalo umístění na hrudníku. Auobdobí od poloviny 16. do poloviny 17. století. Vý- tor výzkumu soudí, že by tato změna mohla souviset zkum prokázal, že mince zde nalezené byly rovno- s uložením horních končetin mrtvých, které rovněž měrně rozšířeny mezi muži a ženami určitého věku, od středověku prošlo určitým vývojem (Ruttkay 1989, častější výskyt byl pak zaznamenán u osob starších. 359; 1992, 91). Mince jako obolus byly objeveny ve Na rozdíl od slovenského Ducova však nebyly mince slovenském Krásně celkem ve třech hrobech, přičemž přítomny ani v jednom dětském hrobě (Scheers, Oost v jednom případě šlo o hrob dítěte, které bylo vybave1991, 123, 126, 131). no čtyřmi mincemi ze 16. až počátku 17. století. Jedna Jako obolus jsou mince v hrobech nalézány v blíz- z mincí byla dokonce provrtána a sloužila jako přívěkosti lebky – mohly být uloženy v ústech nebo na sek (Polla 1986, 195).

137

8.2.1. Mince v moravských a slezských hrobech
Případ obolu mrtvých je doložen z bývalého hřbitova okolo kostela sv. Mořice v Olomouci, kde pod lebkou jednoho z pohřbených jedinců bylo objeveno pět ražeb Ferdinanda II. (1619–1637) z roku 1622. Zastoupen byl patnáctník z pražské mincovny, dva čtyřiadvacetníky a dva patnáctikrejcary z mincovny v Olomouci (Burian 1978, 106–107). Mince v ústech byly nalezeny celkem v jedenácti hrobech odkrytých v kostele sv. Václava v Ostravě. Ve dvou případech bylo dokonce v ústech po dvou mincích. Nejmladší z mincí nesla letopočet 1599. Další množství mincí se nacházelo na různých místech u koster. Pocházely vesměs ze 16. století a jednoznačně byly do hrobů záměrně vloženy (Šikulová 1968, 102). Také žena, pohřbená v kapli sv. Jana Křtitele v dómu sv. Václava v Olomouci měla minci v ústech, další dvě ležely na trupu (Burian 1971, 31). Na místě zaniklého kostela v Divicích u Brumovic byl v ústech zemřelého nalezen stříbrný dvoufenik solnohradského arcibiskupa Jana Jakuba Khuen-Belassyho (1560–1586), ražený

roku 1578 (Unger 1990, 81). V jednom z hrobů odkrytých v kostele sv. Marka v Litovli, pocházejícího nejdříve z první poloviny 16. století, byla nalezena v ústech mrtvého mince datovaná rámcově do 14. až 16. století. Další mince (Polsko - Poznaň, 1606) ležela v jiném hrobě u hlavy zemřelého (Faltýnek 2000, 80). V kryptě kostela sv. Václava v Opavě leželo pět bílých penízů přímo mezi rozkládajícími se tělesnými ostatky. Jednalo se o dva peníze Vladislava II. (1471–1516), peníz Maxmiliána II. (1564–1576) z roku 1569 a dva bílé peníze Rudolfa II. (1576 – 1612). Všechny zmíněné peníze byly v oběhu až do první čtvrtiny 17. století. Autorka identifikuje mince jako obolus na základě světle zelené zrnité patiny (narozdíl od odlišné tvrdé, tmavě zelené, místy až hnědé patiny; Šikulová 1970, 68). V Uherském Hradišti-Starém Městě (trať „Za zahradou“) bylo v hrobě pohřbeného muže uloženo šest mincí v koženém váčku. Mince datují hrob do počátku třetího desetiletí 17. století (Snášil, Procházka 1980, 53). Tento případ však spíš než obolus představuje osobní majetek, který měl mrtvý v okamžiku smrti při sobě.

8.3. Insignie v hrobech
Mezi insignie patří jednak prsteny a pektorální kříže v hrobech biskupů, koruny v hrobech panovníků, korunky a berly v abatyšských hrobech (viz kapitola 5.2.3), kalichy v hrobech kněží (viz kapitola 5.2.1) či zbraně v hrobech nevojenských osob šlechtického stavu. Za insignie lze považovat také odznaky hodností a řády. zbytky po zlaté inkrustaci – patrně se jednalo o znak mečíře, který zbraň vyrobil. V tomto případě meč mohl symbolizovat zaniknutí rodu. Předpokládá se, že jde o pohřeb Valentina, posledního knížete opavsko-ratibořského z rodu Přemyslovců, který zemřel roku 1521 (Kozłowska 2000, 131–132). Zvyk vystavovat meč v kostele, někdy přímo na hrobě, se uplatnil už ve středověku. S mečem (obr. 142) u levé nohy byl pohřben roku 1577 císař Maxmilián II. Také Petr Vok z Rožmberka byl roku 1611 pohřben s mečem po pravé straně těla (Březan 1985, 633). Řadu dalších případů nalezneme po celé střední Evropě. Klást meč do hrobu bylo tradicí už od středověku, od 16. století však byli šlechtici pohřbíváni častěji s kordem nebo také rapírem. Kord se našel např. v hrobě Heinricha z Lupfenu († 1582) ve farním kostele v Engenu, nebo u hraběte Wilhelma Ernsta zu Waldeck († 1598) v kostele v Tübingenu. V jednom z hrobů odkrytých v kostele Maria Himmelfahrt v Leechhügelu se nacházel kord (obr. 143) z doby kolem poloviny 16. století s původ-

8.3.1. Zbraně
V hrobech ze 16. až 18. století se obecně nenachází mnoho zbraní. Najdeme je spíše v podobě insignie u panovníků a u příslušníků aristokracie, i když se nejedná o jedince s vojenskými zásluhami. V hrobě kostela dominikánek v Raciborzu v Polsku byl v jednom z hrobů nalezen zlomený železný meč datovaný na přelom 15. a 16. století (1480 – 1520). Neležel však v rakvi, nýbrž napříč na jejím víku, a to zhruba v oblasti hrudi mrtvého. Rukojeť s jílcem meče se nacházela po boku rakve při jižní stěně hrobu. Meč byl dlouhý 130 cm, rukojeť s jílcem 35 cm. Čepel nesla

138

Obr. 142. Meč Maxmiliána II. po vyzvednutí z rakve (Vlček 2000, 92).

Obr. 143. Kord z hrobu kostela Maria Himmelfahrt v Leechhügel, druhá polovina 16. století (Lehner 1996, Taf. 27).

Obr. 144. Hrabě Albrecht z Holsteinu pohřbený s kordem a dalšími doplňky v drážďanském Kreuzkirche (Fingerlin 1992, Abb. 282).

139

ně bohatě zdobenou rukojetí. Uprostřed čepele zůstaly zachovány zbytky z dřevěné pochvy; špička a horní konec pochvy byl z materiálu jiného (Lehner 1996, 90). Patrně ve stejné době byl vyroben kord, který ležel po levé straně těla staršího muže pohřbeného v kostele sv. Martina v rakouském Thalgau, poblíž Salzburgu. Jednalo se o zbraň s přezkovou záštitou benátského typu, která byla moderní především v letech 1570 až 1590 (Melzer 1984, 54). V Kreuzkirche v Drážďanech byl kordem i ostruhami vybaven hrob hraběte Albrechta z Holsteinu z roku 1613 (obr. 144). Rapír pochází např. z hrobu Caspara z Breidenbachu († 1606) pohřbeného v kostele sv. Petra ve Fritzlaru; zbraň ležela na hrudi pohřbeného (Fingerlin 1992, 228). Našla se však i taková zbraň jako šavle. Měl ji po levé straně rakve uloženou v koženém pouzdře zámecký hejtman pohřbený v kryptě kostela Nanebevzetí Panny Marie v Louňovicích pod Blaníkem (Radoměrský 1966, 31). Tři šavle byly nalezeny v pohřební komoře rodiny Melithovi v Csengeru (Fingerlin 1992, 228). Se zbraní mohli být pohřbíváni také vyšší vojenští důstojníci (viz kapitola 5.1.3.).

8.3.2. Řády
Zlatým rounem (obr. 145), jako znamením nejvyšší světské důstojnosti byl do hrobu vybaven císař Maxmilián II. († 1576). Řád měl zavěšen na řetízku kolem krku, takže spočíval v oblasti hrudníku (Vlček 2000, 93). Se Zlatým rounem byl roku 1741 pohřben v hrobce v Messkirch Frobenius Ferdinand z Fürstenbergu, který byl tímto řádem pasován na rytíře v roce 1721. Jako znamení příslušnosti k nějaké „výjimečné skupině“ bývaly kolem krku mrtvých zavěšovány i další světské řády v podobě řetězců. Šest řetězců světských společností měl kolem krku zavěšen např. Albrecht z Holsteinu (obr. 144), pohřbený roku 1613 v Kreuzkirche v Drážďanech. V hrobce Lauingen se nacházelo v rakvi falckraběte Friedricha Otto Heinricha po jednom řetězci „Zlaté společnosti v Sasku“, která byla založena kurfiřtem Christianem I. (Fingerlin 1992, 227). 8.3.2.1. Pohřby moravských šlechticů s řády Několika různými řády byli vybaveni příslušníci rodu Kouniců, pohřbení v rodové kryptě ve Slavkově u Brna. Nejstarší zde pohřbený Václav Antonín z Kounic († 1794) měl na levé straně prsou položen

Obr. 145. Řád Zlatého rouna vyzvednutý z rakve císaře Maxmiliána II., délka řádu 4,8 cm; královská hrobka v chrámu sv. Víta v Praze (Vlček 2000, 93).

řád svatého Štěpána, který je na našem území jediným exemplářem z 18. století. Za života byl hrabě vyobrazen ještě s hvězdou řádu Marie Terezie, kterou nosil též na kabátě. Podobně v levé části hrudi měl Dominik Ondřej z Kounic († 1812) napoleonský řád Čestné legie. Stuhu s odznakem řádu německých rytířů měl kolem krku zavěšenu František Václav z Kounic († 1825). Tyto řády mají funerální charakter a nejsou dosud moc známy (Pernička 1982, 146–148).

140

8.4. Šperky
Šperky a různé ozdoby z nejdražších kovů (zlata a se vzácnými kameny) se vyskytovaly v hrobech panovníků, šlechty či jiných významných představitelů, u nichž zdůrazňovaly moc, postavení, majetnost, popř. zásluhy. Jednalo se nejčastěji o prsteny, náušnice, dále řetízky a řetízkové náramky a různé přívěsky. Šperky a ozdoby různých hodnot (z levnějších kovů – bronzu a jiných slitin, často jen se skleněnými očky) se však vyskytovaly i v hrobech venkovského a městského obyvatelstva středních sociálních vrstev.

8.4.1. Náušnice a prsteny
Jako šperky se občas najdou v hrobě náušnice (např. Košice-Krásno na Slovensku), mnohem častější jsou však nálezy prstenů, od nejlacinějších z drátků stočených až po nákladné zlaté kroužky či ornamentálně složitější kusy. Z Košic-Krásna pochází prstýnek zakončený dvěma proti sobě stojícími holoubky se spojenými zobáčky (obr. 146) nebo podobný ještě složitější, který má uprostřed umístěno očko skrývající obrázek (Polla 1986, 198). Na hřbitově v Kremnici bylo nalezeno pět prstenů. Ve čtyřech případech se jednalo o jednoduché bronzové kroužky sloužící patrně jako zásnubní nebo přátelské prstýnky. Svou honosností vynikal zlatý pečetní prsten z mužského hrobu, který pocházel zřejmě z poloviny 17. století (Hoššo 1989, 276). Zlaté prsteny byly nalezeny také u dvou pohřbů v hraběcí kryptě farního kostela v Tiengen am Hochrhein. Měly podobu čtyř zlatých kroužků, nesoucích po obvodě motiv dvou spojených rukou značících zasnoubení. Z jiného pohřbu pochází zlatý prsten (obr. 147), jehož obroučka je svrchu formovaná do tvaru srdce, uvnitř rozpůleného. Půlky srdce byly vyplněny vybroušeným rubínem a diamantem. Srdce z obou stran svírají pravé ruce (symbol zasnoubení). Za nimi jsou proti sobě dvě voluty, napojené na rolverkou zdobený obvod. Na prstenu byly zjištěny zbytky emailu (Fingerlin 1992, 293, 329).

Obr. 146. Prstýnek z hrobu novověkého hřbitova v Košicích Krásně na Slovensku (Polla 1986, obr. 143.9).

Obr. 147. Zlatý snubní prsten z mužského hrobu, vnitřní průměr 1,8 cm, tloušťka 0,2 cm; hraběcí krypta ve farním kostele v Tiengen am Hochrhein (Fingerlin 1992, Abb. 499, 501).

8.4.2. Šperky v moravských a slezských hrobech
Z krypty kostela sv. Václava v Opavě pochází náušnice v podobě hada s korunkou, do níž je zasazen čer-

venofialový broušený drahokam (Šikulová 1970, 68). Stříbrné náušnice s kamínkem (obr. 148) měla také žena pohřbená v kryptě kostela Nanebevzetí Panny Marie v Křižanovicích u Bučovic na Vyškovsku. Několik prstenů, z nichž jeden byl zlatý (obr. 149) bylo nalezeno na břeclavském hřbitově na místě původního kostela sv. Václava (Klanicová, Peška 1996,

141

Masivní zlatý renesanční prsten (obr. století (Šikulová 1968. Králík. upravila autorka). 63). Náušnice z krypty kostela Nanebevzetí Panny Marie v Křižanovicích u Bučovic (foto M. 149.7.6 mm) bylo vyrobeno z řezaného achátu a má podobu reliéfní mužské hlavy s vousem. Obr. 151. upravila autorka). příloha barvotisk). Hyppolita ve Znojmě–Hradišti byl nalezen na prostředníčku pravé ruky jedné z koster. 150) pochází z kostrových hrobů v kostele sv. Oválné očko (9.Obr. Obr. Ačkoli zde byli pohřbeni příslušníci aristokracie. Marka v Litovli. Prsten patřil zřejmě Janu Diviši ze Žerotína a věnovala mu ho jeho druhá manželka Anna Žerotínová (Král 1981.8). – 17.7 × 7. 103). Zlaté a bronzové prsteny (obr. Obr. 151) byl nalezen pod levou pánevní kostí jedince pohřbeného v kostele sv. jde o tuctové řemeslnické práce. Josefa v Ostravě (Šikulová 1968. tab. vnější průměr 22 mm (Faltýnek 2000. 330). 74). 148. Po stranách obroučky je stylizovaný rostlinný motiv s modrým 142 . Josefa v Ostravě. 150. Václava v Břeclavi (foto M. Výjimkou je pouze prsten s plastickým reliéfem písmene velkého „A“ a s nápisem „Liebe mich wie ich dich“. Marka v Litovli. 16. Zlatý renesanční prsten z hrobu v kostele sv. Prsteny z hrobů v kostele sv. Prsten z novověkého hrobu na hřbitově u původního kostela sv. Byl stočen ze čtyř bronzových drátků. na vrcholku spojených do ploché spirály (Dostál 1968. Tři zlaté drobné prstýnky pochází ze žerotínské hrobky. Králík. Jediný prsten na hřbitově u kostela sv. 91.

průměr 18–20 mm. století (b). 16. průměr 16–18. 152b) je ženský. 79).5 mm je zakončen korunkou tvaru srdíčka se dvěma kameny (červeným a bílým). Svobody č. 153b. století (Rubinková 1999. Jedná se o kroužek průměru 18 mm. Nám. století (Šlancarová 2006. 152. 152a) pochází z hrobu ženy. datovaného do 16.1. 243–244). až první 143 . Brno. Petra a Pavla v Brně pochází dva zlaté prsteny. Zlatý prsten se zasazeným červeným sklem. Petra a Pavla v Brně (foto M. Jeden (obr. století (Rubinková 1999. upravila autorka). zdoben je ornamentálním symetrickým rytím a byl datován do 17. Z hrobu odkrytého u zaniklého kostela Všech svatých v Brně.a b Obr. Kroužek o průměru 16. upravila autorka). Druhý prsten (obr. Obr. emailováním (Faltýnek 2000. 239). obroučka taktéž zdobena rytím. Hrob je dle stratigrafie datován do 2. Brno. Švalbachová).5 mm. okolo pětilisté kvítky s voluty. – polovina 17. 16. jehož obroučka je vypouklá a uvnitř dutá. 568. století (Šlancarová 2006. Také z novověkých hrobů uvnitř kostela sv. která se dle antropologického určení dožila věku 25 až 30 let. poloviny 18. Dva zlaté prsteny ze 17. 559. Stříbrný prsten. kostel sv. 153a. – 17. (a) a 18. v hrobě však nebylo možno určit. kresba D. pohlaví a věk dožití skeletu Obr. zaniklý kostel Všech svatých. Králík.

V Krásně na Slovensku byly zbytky čelenek nalezeny celkem ve 28 hrobech. 60). Výstuží byl dřevěný podklad potažený kůží. 2005. Pozůstatek po čelence byl objeven v ženském hrobě dalšího slovenského hřbitova. a to ve Staré Haliči. 8. rozená Dietrichsteinová. analogie jsou známy také z Maďarska. vytvářející geometrický ornament (Vallašek 1967. století.5. Jednalo se tedy s velkou pravděpodobností o součást ženského lidového oděvu (kroje).1.1.poloviny 17. Hyppolita ve Znojmě–Hradišti. 153b (Šlancarová 2006. pochází stříbrný prsten tvořený třemi souměrnými kroužky s drobným zvlněním na každém z nich (obr. 60). Jeden byl vyzvednut při výzkumu na Náměstí Svobody. Byly 144 . uprostřed vyplněné modrou. Jako výstuž čelenek zde sloužily plechové pásky s prosekávanými hranami a plíšky tvaru piškotu. Dva prstýnky měla na pravé ruce hraběnka Markéta Františka Lobkowiczová. Obr. na něm bylo našito množství korálků různých velikostí a rozličných materiálů (např. zelenou nebo červenou perlou. Ozdobou čelenek byly bronzové filigránové ozdoby se skleněnými korálky. na něj byla připevněna bohatě zdobená látka.. 439). 8. 1997.1. Čelenky Jednou z honosných ozdob doplňujících ženský oděv (kroj ?) byly čelenky. mezi nimi vždy tři menší kytičky stáčené z drátku. Jeden z prstýnků byl zdoben žlutým kamenem a druhý byl černě smaltovaný a nesl vyobrazení lebky (Drozdová et al. 400). – 17. – 17. 62). Jedná se o zlatý prsten. ze skla. Brno. – 17. 180). pohřbená roku 1617 v kryptě mikulovského kostela sv. Jejich podkladem byl pásek z látky. Ozdoby hlavy 8. 153c (Šlancarová 2006. 197). Na lebce a pod lebkou kostry se našly měděné nitky. tvořené pastózními a skleněnými perličkami (Polla 1986. obr. Jindřicha v Praze jsou sice zmiňovány špatně zachovalé zbytky ozdob na hlavě.5. 557. Při zapadnutí vlnek do sebe vytváří prsten jemný zdobný motiv (Šlancarová 2006. obr. století (Šlancarová 2006. Ve Smoleniciach na Slovensku bylo nalezeno pět čelenek (obr. 16. Na téže lokalitě se vyskytly ve třech hrobech kolem krku pohřbených náhrdelníky. 153a).5. století) pochází z Brna ještě dva další prsteny. Byl rovněž zlatý a měl v očku vsazený čtvercový kámen zelené barvy. průměr 18–20 mm. Čelenky byly přítomny pouze v hrobech dívek a žen (Dušeková 1980. okraje lemuje řada bílých perel a tenkých provrtaných plíšků. Zlatý prsten s jehlancovým očkem a vsazeným zeleným sklem. že by zde mohly odrážet také sociálně-ekonomickou hodnotu. Není vyloučeno. 351). Jakubské nám. Zachovaly se zde výstuže. interpretované jako čelenky z proplétaných drátků (Dobisíková et al. Pozůstatky čelenek se našly na hřbitově ve slovenské Kremnici v primární poloze u 17ti hrobů. Ze stejného období (16. ozdoby a kousky látek. podle popisu se dá však spíše usuzovat na drátěné věnečky (viz dále). v jehož zesíleném oválném štítku bylo zasazeno červené sklo. století a interpretovány jako typická součást maďarského oděvu (Horváth 1970. kde jsou datovány do 16. 153c. kosti nebo pastózní hmoty). Tyto čelenky jsou známy z oblasti karpatské kotliny. kůže nebo plsti. Plocha mezi kvítky je vyplněna filigránovými drátky. které mají analogie i na dalších novověkých pražských hřbitovech. Druhý prsten se našel v hrobovém zásypu u kostela sv. které původně protkávaly látku a bílé a modré korálky navlečené na nitkách. Jakuba. Čelenky z jihomoravských hrobů Pozůstatky z čelenek byly zachyceny na hřbitově u kostela sv. 154a) či jejich zbytků. Prostředkem čelenky se táhlo šest větších rozet. 168). Václava. upravila autorka). Na hřbitově u kostela sv.

Vrchní bohatě filigrány zdobená část hlavičky byla od spodní nezdobené oddělena plastickým prstencem (Polla 1986. a to v oblasti hlavy. které podle etnografických analogií sloužily k přichycení čelenky do vlasů (Hoššo 1989. 438) tí a s různě velkými a zdobenými hlavicemi nalezené na hřbitově v Košicích–Krásně. Pozůstatky čelenek z novověkých hrobů u kostela sv. Hyppolita ve Znojmě-Hradišti (Dostál 1968. 197). Ve středu pásků byly malé čtverce vyplněné bělavou hmotou. 154b.5. věneček z drátěných květů (obr. zachovalý je např. století. Věneček z bronzových drátků byl nalezen např. Z dětského hrobu (pohřeb v rakvi) pochází věneček zdobený kytičkami z mosazných drátků (obr. Součástí těchto čelenek byly patrně i pásky pletené z drátů a omotávané tenkými vlákny nití.5. V hrobech dětí pohřbených v kostele v německém Rüdersdorf-Tasdorf se nacházely pohřební věnečky v podobě měděné obruče ovinuté kovovými nitkami. z téhož kostela pochází věneček z bronzových drátků nalezený v rakvi s pohřbem nedospělého jedince (Tomková 2001. na čelence byly zřejmě naraženy také uzávěrky motyčkového tvaru (Dostál 1968. 156a) nalezený v bazilice sv. Čelenku (obr. Také v dalších hrobech (patrně řádových novicek) byly objeveny pozůstatky drátěných věnečků. Zapuštěna zde byla i malá červená a zlatá sklíčka tvořící šesticípou rozetu. 71). tvořícími tak jakési nalézány vždy na lebkách. Čelenka nalezená na ženské lebce. XIV. 63). 154a. pocházející z hrobu ze 17. Klimenta v Levém Hradci. 275). 156b) s papírovými lístečky ovinutými drátky. Pohřební věnečky V některých hrobech bývají archeology nalézány pozůstatky věnečků z kovových drátků. 8. Spony a brože do vlasů pochází také z novověkých hrobů v německém Breunsdorfu (Kenzler 2002. 224). 155). Obr. Jiří na pražském hradě (Borkovský 1975.1). 156). 8. a to mužských. ženských a dětských. Ke stejnému účelu mohly sloužit jehlice různých velikos- 145 .Obr. Smolenicie na Slovensku (Dušeková 1980. Velmi zdobné byly ty s kulovitými hlavičkami o průměru 20–22 mm (obr.2. 154b) z dalšího hrobu tvořily dráty meandrovitě spletené a doplněné šedými fajánsovými perlami. na lebce dítěte pohřbeného (v rakvi) v kostele sv.3. Jehlice a vlasové ozdoby Zřejmou souvislost s čelenkami mají bronzové jehlice. tab.

Obdobné korunky z měděného nebo mosazného drátu se skleněnými korálky byly nalezeny také v některých hrobech kněží ze 16. Muži. století se zde pohřbívaly i osoby světské. století. Jedná se o výrobky lidového šperkaře.15 -17). 31–36). Nebylo bohužel určeno. měděných a mosazných) ozdůbek ve tvaru kytiček (obr. Svatojiřská bazilika na Pražském hradě (Borkovský 1975. 814). 156a.a b Obr. 76). Podobné drátěné ozdoby (dřevěný pásek ovíjený kovovými drátky) jsou zachovány také v muzejních sbírkách v polské Toruni (obr. ač vzájemně podobné. Může se jednat o příslušníky řádu. století v alsaském Wattwilleru a Soulzu (Unger 2002a.b. žen anebo také dětí. století. 158a. nebyly nikdy zcela totožné. a to i ženy a děti (Leh- ner 1996. Drátěné věnečky z hrobů 35 a 24. Stříbrné drátky z pohřebního věnečku se našly rovněž v hrobě kojence pohřbeného v durynském Herschdorfu (Sachenbacher. V 17. jiné pro méně majetné zákazníky. Autorka však na základě analogií ze svatojiřského kláštera v Praze interpretuje nálezy jako součást 146 . ozdobené malými dutými skleněnými perličkami a „flitrami“ (Wittkopp 1997. jimž ozdoby patřili. 157b). Množství drobných drátěných (stříbrných. 143. některé zřejmě nákladnější. Pozůstatky z pohřebních věnečků v podobě mosazných plechových pásků obtáčených nití a mosaznými pozlacenými drátky (obr. Zřejmě byly přišity na ozdobě či pokrývce hlavy (stopky kytiček nesly zbytky nití). Obr. Queck 2000. 124 a 130). byli různého stáří od 20ti až do 80ti let. Kytičky. 155. až první poloviny 18. zda se jednalo o skelety mužů. kteří zde byli pohřbíváni již od 16. datovaném do 17. Jehlice z novověkých hrobů. 157a) se objevovaly v mužských hrobech nebo v hrobech novorozenců v rakouském Leechhügelu. 88–96). obr. Košice-Krásna (Polla 1986.b) bylo objeveno v hromadném hrobě v pražské Trojické ulici. obr. kovové pletivo.

byla při rychlém pohřbení ještě zdobena těmito vínky. 147 . 274–279). morová epidemie).02 cm (Lehner 1996.4 cm. která tyto předměty nosila i za života (např. Kytičky z drátků se zbytky papírových lístečků omotaných drátkem. věnečků neprovdaných (panenských) dívek. 46). Čelenka z hrobu kostela v rakouském Leechhügelu. Stará 1998. 157b. že skelety se jevily do hrobu jakoby naházené a samotný hrob je pravděpodobně pozůstatkem po nějaké tragické události (válka. Několik pohřebních ozdob v podobě drátěných květů doplněných bílými perličkami pochází z hrobů kostela sv. že v hrobě byla pohřbena alespoň část osob. šířka 0.b. Zajímavý je nález části vínku na pohřebním závoji v hrobě 30ti až 40ti-leté ženy pohřbené na hřbitově u kostela sv. Antonína Velikého v Liberci (Brestovanský.Obr. je přinejmenším podivné. 4 a. b). 28). pocházející zhruba b Obr. Nasnadě je pak odpověď. tloušťka drátku 0. obr. Petra v Niedertraublingu u Regensburgu v Německu. Praha – Trojická ulice (Beranová 1989. 157a. jako součást nějakého kroje). Taf. stříbro.5). vyzdobených tak na poslední cestu (Beranová 1989. il. 158a. Jedna z těchto ozdob. Podivnější na celé situaci však je to. že těla. Drátěná ozdoba hlavy zachovaná v muzejních sbírkách v polské Toruni (Trybuszewski 2005. Pokud by tomu tak bylo. a Obr. ať už kohokoliv.

o nichž se vědělo. Hofer et al. Pohřební koruna kladená na rakev. Dětem se běžně dávaly hračky. století byly zajímavé např. století. Tím se také mohlo zabránit možnému návratu nebožtíka do „světa živých“ pro oblíbený či požadovaný předmět. Zdá se. 148 . století. V 16. Autor uvádí. že tyto ozdoby byly atributem jednak nedospělých nebo pravděpodobně svobodných jedinců. 1994. století byl zaznamenán opět návrat k věnečkům rostlinným. století. zdobené skleněnými korálky a látkovými květy. (Zde se však zcela jistě nejednalo o šestinedělku). aby se tak mohly i v záhrobí starat o své děti (Horváthová 1993. popř. se dávaly do hrobů nemluvňat. století věnečky z rozmanitých materiálů. Mohly být např. a 18. právě kovové brýle (obr.6. Toto platilo také pro jeptišky. Velmi podobné nalezeným drátěným kytičkám se jeví pohřební koruny (obr. a 18. a to až do první poloviny 20. Gangolfa v německém Holefeldu (Hannig 2000. že pohřební ozdoby v podobě věnečků. zřejmě novicky kláštera. dětí a mladých dívek. lze uvažovat rovněž o tom. 8. 159) používané v 19. jehla. Antropologickými výzkumy bylo prokázáno. a to zřejmě bez ohledu na pohlaví. Kladly se na rakev zemřelého (Navrátilová 2004). že nález nej- starších pohřebních korunek je znám z roku 1627. někdy i s obsahem peněz (Kenzler 2002. ale také dospělé ženy a kněze. Předměty denní potřeby V novověku bylo zvykem klást mrtvým do rakve předměty denní potřeby. a 18. U pohřbených zde nechyběly ani knižní záložky a knižní spony s reliéfem maskarona (Král 1969. Brýle byly nalezeny také v jednom z hrobů hřbitova u kostela v německém Breunsdorfu (Kenzler 2002. Měly tak zdůrazňovat zřejmě nevinnost. ležela kolem lebky asi čtrnáctiletého mladíka (Codreanu-Windauer 1993/94. niť. plátno. z dracované krajky. panenskost zemřelých. náprstek. Po roce 1870 se zvyk klást věnečky na hlavy mrtvých udržel už jen ve Slezsku. 64). 157. století pochází také z kostela sv. Štýrsku a ve středních Francích. Je tedy možné. 157). Podle lidové tradice se dávaly do hrobu svobodným zemřelým s představou jakési posmrtné svatby (Kenzler 2002. v Breunsdorfu byly věnečky přítomny v hrobech buď žen nebo dětí. kladené na hlavy zemřelých. Doklady pohřebních věnečků ze 17. Náprstkem byl vybaven některý člen (žena ?) rodu Žerotínů. Švábsku. že jejich původ by mohl být právě v pohřebních víncích ze 17. 157) nebo brýle. V případě liberecké ženy. 285). Posledně jmenované předměty byly typické zvláště pro hroby šestinedělek. Množství předmětů denní potřeby bylo nalezeno na odkryté části hřbitova u budovy Růžencového bratrstva v dolnorakouském Scheibbsu. nůžky apod. a 18. 158). V 19. 159. Ženám bylo do hrobu kladeno např. 1840–1850 (Navrátilová 2004. čistotu. že je dotyčný užíval za svého života a bude je tedy zřejmě potřebovat i po smrti. Zde měly vínky zřejmě symbolizovat duchovní službu a celibát zemřelého. tyto se však již kladly na rakev zemřelého (mrtvý nešel s korunkou do hrobu). Zajímavý je nález ozdob v hrobech kněží. vřeteno. v době 17. 236). Mezi četnými nálezy ze 17. století se používaly věnečky rostlinné. pohřbený v hrobce v Židlochovicích. Identické ozdoby však byly nalezeny i v hrobech nedospělých chlapců či mladíků. příloha 18). století. Korunka v hrobě mladého muže byla nalezena v Brandenburgu. obr. 160. 127–129). že pohřbená byla dosud neprovdána a možná panenská. z přelomu 17.Obr. dospělým třeba peněženka. Chebsko.

810). 161. což nás opět ujišťuje v představě. i když se jednalo o útočnou a obrannou zbraň používanou pro levou ruku (v pravé ruce byl kord). štětec na holení a v neposlední řadě mycí nádoby. 20).Obr. Fajfky z hlíny nalezené v novověkých hrobech u kostela v německém Breunsdorfu nesly jasné stopy opotřebování (Kenzler 2002. Na konci bodce se zachovaly nýtky sloužící k připevnění na botu. 149 . které jsou typické pro hroby ze 16. století. století. kovový klíček nebo náprstek (Polla 1986. Osobním majetkem zemřelých bývaly rovněž bronzové lžíce. že byl zavěšen jako přívěsek na 40 cm dlouhém řetízku tvořeném obdélníkovitými články. Mezi hygienické potřeby. který měl patrně při sobě v okamžiku smrti. Byly mrtvým vsunovány mezi předloktí položená napříč těla. 161. století pochází také z hrobu falckraběte Philipa Ludwiga. stejně tak váček s mincemi a kostěným hřebenem. Na hřbitově v Kremnici byly jako světské předměty denní potřeby přítomny tři fajfky (obr. 64). Kovové brýle nalezené na části novověkého hřbitova odkrytého v dolnorakouském Scheibbsu (Hofer et al. 157). 163). Jednalo se zřejmě o osobní majetek zemřelého. mohl být ostruhami vybaven náruživý jezdec či chovatel koní. hřeben. 196). 143–144. 1994. až do poloviny 17. Byly přítomny na zmíněném pasovském hřbitově. obr. Zubní párátka takového typu se však těšila oblibě až do 17. oblíbenou ještě i ve století následujícím. Kataríny v Kremnici (Hoššo 1989. Na hřbitově u dómu v Pasově byla nalezena tato hygienická potřeba tvaru delfína (obr. Ve slovenských Smoleniciach byly nalezeny železné ostruhy (obr. keramické konvičky Obr. poloviny 16. bylo zubní párátko a ušní lžička. že se mrtvým dávaly ty předměty.2 cm dlouhém těle zvířete byly patrné dokonce šupiny. století (Dušeková 1980. Kromě užitkové funkce měl předmět zřejmě působit i jako ozdobný doplněk. Otázkou je zda ostruhy řadit mezi předměty osobní potřeby či nástroje. Za předmět osobní potřeby bych označila také nůž. s přesahem až do 17. Drahocennou výbavou 16. na 5. Abb. Ostruhy mohly mít i magicko-ochranný význam. století (Mittermeier 1989. jenž měl při sobě jedinec pohřbený osamoceně v lo- kalitě „Za Zahradou“ v Uherském Hradišti–Starém Městě (Snášil 1979. 32). Ve slovenském Krásně se v hrobech vyskytl např. Železná dýka ze hřbitova u dómu sv. Fajfky a jedna z mincí nalezené v hrobech hřbitova kolem kostela sv. známy jsou také z Amsterdamu (Mittermeier 1989. Hoššo 1989. neboť se jedná o kovové a ostré předměty. Zlaté zdobené zubní párátko z 2. Pak by se mohlo hovořit o předmětu denní potřeby. nožík. 75). Jako tyto sloužily mísy. že by se jednalo o hrob vojáka. 145). Tento typ ostruh je datován do 16. 809. které za života používali. Nálezy tabákových fajfek jsou známy z oblasti středního Německa (Wittkopp 1997. 1993. břitva. hluboké talíře. slučující obě tyto potřeby. Byla používána od 16. Svědčí proto i to. 160. Štěpána v německém Pasově mohla být též předmětem osobní potřeby. Jelikož však nic nenasvědčuje tomu. lžíce vyjadřovaly zřejmě sociální status zemřelého. století. že je dotyčný mrtvý používal i za života) patří nůžky. 64). 162) z jezdecké obuvi. Stříbrný předmět byl vypracován velmi pečlivě. 277). které však posloužily pro úpravu zemřelého (není však vyloučeno. století. 441).

bech nádobky typu skleněných flaštiček.1). nádob se však přikláním spíše k názoru autora(ky). Náboženské symboly byly užívány již u nejstarších kultur. Štěpána v německém Pasově (Mittermeier 1989. obr. že ji mrtvý za života používal často důvodu než proto.Obr. století do století následujícího. ale i v „životě záhrobním“ bylo dosaženo snad právě jen v době 17. 156). představovala sice z pohledu normativní víry symboly křesťanství. když jim měly předměty sloužit i po smrti a nesměly tedy chybět v jejich hrobě. 87). avšak takového masového rozšíření. zpěvníky a různé svátostky a amulety. Jedná se o tzv. století se začínají v lidské společnosti objevovat stále více religiózní předměty související s osobní zbožností. devocionálie. které se používaly v lékárnách se však na základě lidových zvyklostí domnívá. Beránek 150 . Devocionálie byly spjaté s kultem světců (viz Králíková 2006. 164) a v neposlední řadě měly přinést úlevu v hodině smrti (úmrtní kříž. 440). 156). že to svádí k myšlence označit tento jev za kult. Že byl Šlo bezpochyby o osobní předměty zemřelého (léky). a také kameninové hrnečky. Abb.5 cm. že tolerováním a podporou těchto zvyklostí mohou docílit jednak upevnění kontaktu s věřícími a jednak získat zdroj finančních prostředků. Zajímavé však byly v těchto hrobyly přítomny v novověkých hrobech u kostela v ně. V případě „onom světě“? Obr.7-0. Všechny tyto pomůcky (Kenzler 2002. 8. délka nýtku 0. 162.kých olejů). také měly pomoci v nějaké nouzi či při onemocnění (amulety. aby byly k dispozici mrtvému i na a s oblibou (byl to jeho osobní předmět). 156). Železné ostruhy z novověkých hrobů ve Smoleniciach na Slovensku. Jakmile se přehouplo 16. Devocionálie také mohly postupně převzít určitým způsobem funkci obolu mrtvých. Nejčastější podobou devocionálií jsou přívěsky rozmanitých tvarů. Zapovědět věřícím tento původně pohanský zvyk klást předměty do hrobů by nepochybně vyvolal tak velkou nevoli. které se obecně objevují v hrobech až od poloviny 16. Pro věřící se totiž religiózní pomůcky každodenního života staly tak nezbytnými. šířka oblouku 6. jsou spojeny s modlitbou (růžence). modlitební knížky. Zvláště pak. se následně mrtvému musely přidat do rakve. předmět starý a opotřebovaný však může značit prá. krucifix). obětiny.7 cm. Nebylo proto vyhnutí a také kladení devocionálií do hrobů muselo být církví kladně přijato. byly tedy především projevem zpočátku zavrhované lidové zbožnosti. neboť bylo lidovým zvykem.9 cm (Dušeková 1980. Autor(ka) či hruškovitých tvarů. délka bodce 3.7. kterou představitelé katolicismu nemohli riskovat. Z jakého jiného vě tu skutečnost. Představitelé katolické církve však záhy pochopili. 155–166) a s poutnictvím. obětování“ (např. že se pro úschovu léčebných prostředků (např. éthericpoužily k úpravě mrtvého úmyslně předměty pod. Nazývají se též agnustky – odvozeno od Agnus Dei. neboť v některých breunsdorfských hrobech byly nalezeny také odpadlé spodky prostých hrnců na vaření nebo kameninové džbánky. Bohu). Stříbrná toaletní potřeba tvaru delfínka na řetízku. nastal takový boom v oblíbenosti religiozních předmětů. Dále se sem řadí též devoční grafika a různé svaté obrázky. Jedná se tedy o předměty sloužící k osobní zbožnosti věřících (medailony). 163. století. rourovitých meckém Breunsdorfu (Kenzler 2002. že tyto pomůcky sloužily jako nádobky pro masti (Kenzler 2002. nejen v každodenním životě. až 18. avšak v žité víře sloužila především jako prostředky ochranné a tuto funkci měla plnit i v hrobě. Latinské slovo devotio znamená „zaslíbení. který v novověku už jen dozníval. tj.které byly spolu s mrtvým pohřbeny. že za ně nelitovali utrácet své peníze. století (Lehner 1996. Předměty osobní zbožnosti Na konci 16. které zřejmě řadné. dóm sv. Tato typická barokní výbava. 7. lidové škapulíře.

Některé pak byly již opatřeny ouškem a nošeny na řetízku i jako šperk. jinými epidemickými chorobami. Dále lze vyčlenit odznaky bratrstev. tvořící přechod mezi mincí a medailonem (zpočátku chybělo závěsné zařízení). Zvláště v době epidemií bylo oblíbené nosit za života a po smrti vložit do hrobu různé lidové škapulíře. 23-24). intronisační. „zázračné medaile (feniky)“. Lidový škapulíř z 18. Jiné vyobrazovaly na jedné straně vztyčeného hada na poušti. s vyobrazením Beránka. – upomínka na určitou církevní událost (blíže viz Králíková 2004. obr. Jáchymov (Wondrák 1999. k obětování na oltářích jako „ex vota“. 165). obraz starozákonního Joba postiženého nemocí a utrpením nebo motiv „uzdravení slepého“ (viz Wondrák 1996. Nakonec existovaly i upomínkové medaile: a) poutní – upomínka Obr. protimorové křížky. „bratrské medaile“. T 8). Nesou např. b) medaile korunovační. Medailony bývají zastoupeny na velkých středoevropských hřbitovech. benediktinské feniky). na nichž je přítomno množství Obr. Krista. století (Villiers 1927. 151 . oslavující svatořečení. Původně se jednalo o voskové nebo hliněné přívěsky. Byly raženy nebo lity v Jáchymově. Kremnici. obr. které měly chránit před morem. 26). až 18. 165. ve Zhořelci. 164.boží. Medailony ze 17. popř. druhá strana představovala scénu ukřižování Krista (obr. v Praze. Buď sloužily jako amulety a talismany – tzv. Už v 16. Šebestián). Měděný protimorový půltolar v podobě medaile z roku 1577. století se vyráběly „Morové tolary“ nebo tzv. Nejsvětější Trojice. na vykonané poutě na místech jak tuzemských tak zahraničních. 295). 25. 27–48). později kovové. relikviářky. také medaile se symbolikou Krista a Panny Marie. šekely. popř. tolary a medaile s různými vyobrazeními (oblíbení protimoroví světci ve střední Evropě byli sv. Panny Marie či rozmanitých světců a světic. amulety. štítky (tzv. křest atd. století sloužily rozmanitým účelům a můžeme je proto rozdělit na několik skupin. Rochus a sv. Hamburku a jinde (Petrtyl 1962. řádů a kongregací – tzv.

19. v Košicích-Krásně (Polla 1986) nebo Kremnici (Hoššo 1989). 196). relikviářový. 108). na Budči v Čechách (Šolle 1990. 17. Sommer 1988). Velké množství křížů sv. Ze západnějších lokalit je to např. hřbitov v Scheibbsu v Dolním Rakousku (Hofer et al. Kovové a dřevěné kříže s korpusy (krucifixy) pochází ze slovenské Kremnice (Hoššo 1989). kříž sv. z pražského svatojiřského kláštera (Borkovský 1975). 6). Obr. sv. Trojice v Trojické ulici byl nalezen medailon z první poloviny 18. Ulricha a Afry v německém Augsburgu (Fingerlin 1977). 499–501). 196) nebo v Praze–Michli (Rataj. zdroj: Mittermeier 1989. z hrobové šachty za zdí kostela sv. 49–66). Z Čech pochází nálezy z různých částí Prahy. Růženec s rozmanitými přívěsky – amulety. Ulricha bylo nalezeno v hrobech klášterního areálu sv. Některé z těchto křížů nesly ochranné formulky a sloužily také jako amulety. 166. Německo. 1995). Petra a Pavla na Budči (Šolle 1990. Stará 1998) nebo z písecké krypty kostela Povýšení sv. benediktinský (kříž sv. devocionálií obecně. Např. jeruzalemský. Množství medailonů bylo nalezeno na slovenských hřbitovech. Fröhlich 1995. Schottenkirche v německém Erfurtu (Kaiser 1965). Nejznámější a nejpoužívanější byl kříž latinský. 167. století (Beranová 1989. dále existovala celá řada různých typů křížů (obr. 1996). Zachariáše apod. Benedikta). Jiří na Pražském hradě (Borkovský 1975) a z novověké části hřbitova u rotundy sv. Přehled nejznámějších křížů (upravila autorka. až 19. z městského hřbitova v Liberci (Brestovanský. 190. Valentina. na švýcarském hřbitově ve Schwyzu (Descoeudres et al. 166). Caravacové křížky byly nalezeny např. (Gockerell 1995. Rozšířené bylo rovněž nošení závěsných křížků. 1994). ve Smoleniciach (Dušeková 1980). 196–197). Skružný 1996. vyprošení milosti a vyslyšení proseb skrze nekonečnou lásku Panny Marie. rovněž z Budče (Šolle 1990. (blíže viz Králíková 2004. Např. Množství medailonů bylo vyzvednuto z kláštera sv. 271). např. Tvary amuletů mohly mít i význam symbolický. Pfleiderer 1998. Kříže (Adámek. egyptský. v kostele sv. např. stol. caravacový.Obr. 152 . ve Staré Haliči na Slovensku (Vallašek 1967). ve Staré Haliči (Vallašek 1967). Ulrichův (Oldřichův) kříž. v Lubiniu v Polsku (Kołyszko1997). 136. Tvar srdce symbolizoval např. v polské Maniowy (Chudzińska 1998) a jinde. Symbolem křesťanství. v Markgrafneusiedlu v Dolním Rakousku (Macek 1993). Abb. Ježíšova ukřižování a jeho utrpení byl latinský kříž a krucifix. Ulricha a Afry v německém Augsburgu (Fingerlin 1977.

včetně medailonů a křížků byly zavěšovány na růžence (obr. Slovensko (Hoššo 1989. věřilo se. 169). 167). že mohou také přinášet štěstí (Mittermeier 1989. chodidla a lebka byly např. týkajícího se srdce jako orgánu (nemocné srdce) anebo symbolu lásky (Štajnochr 2000. Německo. Součástí růženců bývaly také malé lebky vyrobené z kosti či slonoviny (obr. „porodní lahvičky“ atd. 139). 168. (Fingerlin 1977. 170. Zmíněné rozmanité předměty ve funkci amuletů. 128). Nalezen byl např. Obr. součástí růžence nalezeného v Kremnici na Slovensku. Také zahrnuje přání prosebníka. Za obzvláště účinný amulet proti moru byl považován rtutí naplněný lískový ořech. Taf. Spojovací článek tvaru kostěné lebky. v hrobě kněze (orientovaném V–Z) pohřbeného ve farním kostele sv. z krypty kostela Po- 153 . Krista. Dlaně a chodidla byly zřejmě znamením Kristových ran. 138). V prvé řadě však růžence ukládaly svému nositeli možnost modlení a rozjímání. 142).Obr. chodidla (obr. st. 274). Části kožené vazby a mosazná spona modlitební knížky pochází dále např. Pasov. Zde také bylo nalezeno pět kování a zavírací spony z modlitebních knížek (Hoššo 1989. K oblíbeným amuletům či talismanům patřily dále „Nepomukovy jazyky“. Německo (Mittermeier 1989. 17. 169. Umrlčí lebky nebo hlavičky v podobě dvou či tří odvrácených tváří (mužských. 170) fungovaly zřejmě za účelem meditace jako představitelé „mementa mori“. 73–74). Martina v Klosterneuburgu (Neugebauer 1981. dvojitá odvrácená hlavička z kosti. bisamová jablíčka. 168) nebo vyřezané dlaně. díky nimž nabyl také funkce ochranné. 19–26). popř. Symbolika rukou je však také spojována s účinkem ochranným. zasklené obrázky svatých (relikviářky). Růžencové přívěsky v podobě rukou a chodidel z kosti. Bývaly sestaveny z korálků různého počtu a rozmanitých materiálů (blíže viz Králíková 2004. různé kameny srdcovitých a jiných tvarů. Tzv. Augsburg. obr. Z kosti vyřezávané dlaně. Obr. 276–277). Kremnice.

Množství předmětů religiozní povahy se nacházelo v kryptě kostela sv. 176). Zezula 2000. 61–62). na níž se nacházela Panna Marie s Ježíškem na půlměsíci (Konečný 1986. křížů a růženců pochází ze hřbitova kolem kostela sv. ostatní mužští členové byli do rakve vybaveni krucifixem (Pernička 1982. agnustky. kovových medailonků. která v sepjatých rukou v klíně svírala růžence ze skleněných korálků. 103. Značné množství devocionálií bylo zastoupeno v Brně. 275). 106–107). Klimenta nad Lipůvkou. Novotný 1986). Václava v Opavě. 73–112. sklo). V pravé ruce držela bronzový přívěsek tvaru horizontální šipky. obr. Marka v Litovli. Na devocionálie byl bohatý hřbitov na místě kostela sv. Růženec. Pantaleona v Pustiměři na Vyškovsku byla pohřbena starší žena (snad jeptiška). Žena pohřbená v kostele sv. nebo kostel sv. Alžběty. dva medailony byly nalezeny i na místě původního kostela Všech svatých na Provaznickém vršku (Holub et al. pohřbeným v kryptách mikulovského kostela sv. Šest medailonů z 2. 8 bronzových kříž ků. 259–266) a ze hřbitova na Antonínské ulici (viz Králíková 2004. ale z Rybího trhu č. S dvousklíčkovým medailonkem a křížkem na růženci byla pohřbena ve slavkovské rodové hrobce Marie Leopoldina z Kounic. 2005. 292). poloviny 17. 2006.výšení sv. dále medailony a svátostky (19 kusů). 250). Růžence. Hyppolita (Dostál 1968). Z Olomouce z Ječmínkova náměstí pochází caravacový křížek (Dohnal 1970). Býval známým poutním místem a rozkládal se kolem něj i hřbitov (Odehnal. kříže a další nálezy se nacházely v kryptách františkánského kostela v Uherském Hradišti (Pavelčík 2000a. 66). 357). 340–341). Mosazný loretánský medailon. Anny a sv. několik kovových korpusů a stříbrný křížek pochází z bývalého mořického hřbitova v Olomouci (Burian 1978. Další kaptorga pochází rovněž z Opavy. 285–296). Desítky kusů medailonů. U kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Velkém Týnci na Olomoucku se v novověkých hrobech našly dřevěné a keramické korálky a několik železných křížků (Prečanová 2003.p. LIV a LV). Nálezy devocionálií z Moravy a Slezska Bronzový medailonek italské provenience s vyobrazením sv. Petra a Pavla na Budči byla za hlavou pohřbeného nalezena modlitební knížka (breviář) v dřevěných deskách. 44–46). Ve vnitřním prostoru rotundy sv. Michala dvousklíčkové medailonky (Hrubý 1967. století bylo nalezeno v zásypech jihozápadní kruchty kostela sv. 163). Ze Znojma–Hradiště pochází množství devocionálií od kostela sv. Z barokních hrobů v presbytáři téhož kostela byl vyzvednut kovový růžencový křížek a dřevěný kříž s kovovým korpusem (Faltýnek 2000. 283). Byla to růžencová zrna různých tvarů a různých materiálů (kost. Petra a Pavla (viz Rubinková 1999. Zezula 1999. 111–121). Podborský 1996. růženec měl rovněž muž z dalšího zde odkrytého hrobu (Procházka.7. dřevěné kříže s kovovými korpusy (6 kusů). Kříže v Písku (Adámek. století (Pavelčík 1992). 4 (Pavelčík 1960). Václava. jehličky a bronzové křížky pochází z rakví jedinců pohřbených v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Bučovicích 154 . Při výzkumu hřbitova u původního kostela sv. Tomáše byla vybavena růžencem s bronzovým plechovým křížkem. Mikuláše ve Znojmě (Čižmář 2004. V hrobě muže objeveném u Sirotčího hradu poblíž Mikulova se našel růženec z modrých perel (Jüttner 1931). Michala Archanděla ve Vyškově – Brňanech (dnes areál domova důchodců) byl objeven oválný bronzový závěsek s očkem a dva bronzové křížky s Kristem (Kupčíková 1999). Petra a vročením 1750 pochází z hrobu v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Branticích (Prix. Části růžence – osm perleťových kuliček na bronzovém řetízku bylo objeveno v místě starého hřbitova u kostela Zvěstování Panny Marie v Uherském Hradišti (Pavelčík 1996). V hrobu kněze pohřbeného ve střední ose chrámu sv. století bylo objeveno v hrobech areálu kláštera Porta coeli v Předklášteří u Tišnova (Belcredi 1993. v kožené vazbě a s kovovou sponou. dále z kostela sv. dřevo.1. Z Uherského Hradiště – Starého Města pochází od kostela sv. až třetiny 18. relikviáře. Jakuba (Holub et al. medailony a křížky byly přítomny v novověkých hrobech v kostele sv. 79–80). Také některým příslušníkům rodu Dietrichsteinů. Fröhlich 1996. několik papírových svatých obrázků a dalších předmětů z 2. V kryptě špitální kaple sv. V Opavě na Pivovarské ulici byly nalezeny medailony z poloviny 18. taktéž v Uherském Hradišti. Nálezy medailonů a křížků pochází z místa bývalého kostelíka sv. 8. 190). Části růženců. 2006. 113–156. Václava v Ostravě (Šikulová 1968. 2007. 68). byl dán do rakve růženec a křížek (Drozdová 2006. nechyběly nýtky a háčky k sepnutí (Šolle 1990. poloviny 17. Václava v Břeclavi (viz Králíková 2004. Zatloukal 1991). až počátku 19. přívěsek srdcovitého tvaru a 2 kaptorgy (Šikulová 1970. byla objevena hrobová výbava v podobě korálků z růženců a svátostek (Snášil. 315–316). Množství růžencových korálků. 146–147).

přes- 8. Zbytky modlitebních knížek jsou známy např. růženec kolem krku. 171. které svoji výbavou neodpovídaly postavení pohřbeného. měšťanstvo a nižší šlechta. 147). ani na řetízku. ale větší knížky (13 × 8 cm) rozpadlé na dva kusy (Hrubý 1967. do ruky chtěl vložit žaltář. že tato hrobová výbava byla oblíbená nejvíce u středních vrstev jako byli zámožnější venkované. 79). 2000. S křížem. většinou však už jen v podobě roztroušených korálků. tvořily ji právě jen devocionálie – dřevěný růženec. břicha. Michala v Uherském Hradišti . Jestliže byly paže pohřbeného složeny nebo překříženy v oblasti břicha. Lze se domnívat. Našly se však i takové pohřby příslušníků šlechtické vrstvy. Mohl být mrtvým zavěšován kolem krku. jsou medailony nacházeny v okolí jedné z loketních kostí. Nejedná se totiž o předměty žádné vysoké kvality a umělecké hodnoty. Ti nejchudší si to pro nákladnost dovolit nemohli a ti nejbohatší si naopak pořizovali dražší a kvalitnější výrobky v podobě šperků. Představitelé společenské špičky někdy prostřednictvím pohřbu manifestovali odklon od marnivosti a vyzdvihovali svoji zbožnost. z něhož se dochoval jen korpus byla pohřbena žena v kryptě kostela Nanebevzetí Panny Marie v Křižanovicích u Bučovic (Mikulková 2002).Starém Městě. 308. 1998. někdy u stehenních kostí a jinde (jde o posun způsobený tlením těla či rakve). Vyšívaná modlitební knížka z hrobu v kostele sv. 227). ale častěji byl omotáván kolem zápěstí nebo předloktí nebožtíka anebo byl kladen do ruky(ou). 309). Zachovala se pouze vazba s dřevěnými podestami. někdy stále ještě visící na nerozpadlé části růžence.3 × 4.b).7 cm. z Hohenzollernu. pánve. které bývaly obvykle složeny v oblasti trupu (obr. aby mu byl na hruď položen krucifix (Fingerlin 1992. 4. 65). Marka v Litovli (Faltýnek 2000. jak je dotyčný užíval a nosil za svého života (např. zdá se. století nařídil např. že předmět byl vkládán více do pravé ruky. Z krypty kostela Povýšení sv. což by naznačovalo. Medailony bývají nalézány přímo v ruce či sepjatých rukou. Poloha devocionálií v hrobech Nejčastěji je z devocionálií v hrobech zastoupen růženec. Chtěl naopak zavěsit jen černý římský paternoster. 171) pochází také z jednoho z hrobů odkrytých v kostele sv. Přímo na růžencích anebo v jejich blízkos- 155 . 172a. hedvábný škapulíř a velký dřevěný kříž s pozlaceným korpusem (Dąbrowski et al. z dětského hrobu v kostele sv. popř. Různé svátostky mohly být spolu s mrtvým vkládány do hrobu tak. 48). Její výbava nebyla na kněžnu bohatá. že do hrobu nechce žádné zlato. Z výzkumů bylo prokázáno. Kříže v Jihlavě byly vyzvednuty dva růžence a dřevěný kříž bez korpusu (Dvořák et al. obr. i když rovněž devocionálního charakteru.2. až 18. tedy opět v oblasti hrudního koše. že častěji bývají pod levým loktem.Obr.7. 19. 1999. Marka v Litovli. Stříbrem vyšívaná modlitební knížka (obr.. šířka hřbetu 2 cm) a podobná část. (Mikulková 1998. Kult devocionálií. Většinou leží však jen v blízkém okolí rukou. V oblasti hrudníku zde ležela jednak celokožená vazba malé knížky (7. Polská kněžna Karolina z Holstein-Sonderburgu († 1707) byla pohřbena v hrobové komoře cisterciáckého klášterního kostela v Trzebnicy. 440). který denně nosil při sobě a nakonec. hrabě Karel II. že je možno podle devocionálií hroby bezpečně datovat do 17. to jimi bylo vybavováno tak velké množství hrobů. století. Vyšitý vzor byl stylizován v kombinaci rostlinných a geometrických motivů (Faltýnek 2000. ve váčku nebo škapulíři). Již počátkem 17. prstenu nebo náramku. zasáhl především určitou sociální vrstvu obyvatelstva.

107). Banská Bystrica (Hlinka 1992. Je pravděpodobné. století (Petráň a kol.Obr. V některých případech jsou kříže nalezeny také na dně rakve (např. Situace však mohla být i taková. čtvrtina 17. 55) a v oblasti páteře. V případě. 1. že mrtvá těla byla pokládána přímo na kříž. v pánvi. ti bývají nalézány větší či menší kovové křížky nebo dřevěné kříže s korpusem. Není tedy vyloučeno. obr. 213). že kříž byl položen přímo na hrudník. že byly ruce zkříženy na hrudi. Posmrtný portrét Doroty Ernstovej († 1678). Borkovský 1975. 40. Větší dřevěné kříže (bez korpusu) byly vkládány pravděpodobně do rukou nebo jen jedné ruky. v ruce (rukou) nebo v jejich blízkosti. Malba zemřelého dítěte z rodu Žerotínů. 172a. 172b. 1995. a to opět častěji do ruky pravé. břiše. Jejich nejčastější poloha je tedy shodná jako u růženců – na hrudi. se pak kříž ocitl v levé části hrudníku (jakoby na srdci). Obr. že pozice předmětů v těsné 156 .

blízkosti rukou či přímo v rukou. kryptách a kaplích.7. meduňka lékařská. 8. V jednom případě ležela kytice na prsou. V rakvi Dorothey Sophie byly rostliny vloženy nejen v rakvi. v období baroka byla klasická struktura „padesátky“ užívána patrně oběma pohlavími. zatímco u obyvatel světských. Medailony se objevují v hrobech obojího pohlaví. jejíž tělo bylo od hlavy až k nohám pokryto množstvím bylin svázaných do kytic a pečlivě naaranžovaných. rozené Dietrichsteinové († 1617). 97). ale tyto mohly tvořit výstelku rakve (viz výše). včetně dětí a u všech možných věkových skupin obyvatelstva (snad vyjma novorozenců samostatně pohřbených). Důkazem jsou nálezy růženců stejného typu jak v mužských.3. Pokud se předměty vlivem vnějších okolností posunuly až za hranice hrobu. Nelze tedy tvrdit. 144. že byly nošeny především ženami a měly mimo jiné také funkci šperku. a to v pouhých šestnácti letech. odlišná víra nebo jiné okolnosti.8.1. neboť byly neoddělitelnou součástí jejich každodenního života. simuluje situaci v hodině smrti – člověk umíral s devocionáliemi v ruce anebo na něj byly bezprostředně po úmrtí položeny. se nachází v rakvích rostlinné zbytky. 90). ale také vyplňovaly polštář. Jelikož převahu měly spíše řády mužské. 157 . Obecně jsou devocionálie častější v hrobech příslušníků rozličných náboženských řádů. který měla mrtvá pod hlavou. 330). která nebyla balzamována a přitom byla vystavena po delší čas v kostele. 1995. V Tiengenu byly použity majoránka.8. 230). především těch šlechtických. Není však vyloučena ani symbolická funkce. Rozdělení svátostek podle pohlaví se však zatím nepodařilo prokázat. v hrobce ve Slavkově. bylo zasypáno větvičkami myrty (Drozdová et al. Jednalo se o rakev s ostatky Marie Elisy († 1658). pohřbené v kryptě kostela sv. neboť žádná pohlavní specializace nebyla dosud zjištěna. umístěných v hrobkách. je pravděpodobné. Jen u ozdobných amuletů (amuletových ozdob) – jako jsou jednostranně zasklené či celoskleněné medai- lonky – jsem zaznamenala výskyt pouze v ženských hrobech. 8. Tělo hraběnky Markéty Františky Lobkowiczové. Václava v Mikulově. 146–148). nýbrž tělo je jakoby celé obsypáno rostlinami či jejich květy. Byliny byly používány za účelem zmírňování zápachu těch těl. 2005. Rostliny v hrobech Jako součást některých pohřbů. V některých případech se však nejedná o jednu či více kytic. ať už městských či venkovských. která zde zřejmě měla zakrývat zápach rozkládajícího se těla. Také v rakvích kounických knížat. 101. tak v ženských hrobech. ale zemřela při porodu. že by některé pohlaví a některá z věkových skupin byla omezována nebo naopak upřednostňována co se týče religiózní hrobové výbavy. To by ukazovalo na to. ve dvou dalších případech pokrývaly květiny tělo i jeho okolí (Pernička 1982. hraběnka byla sice vdaná. jsou nalézány jako rozptýlené nálezy. Devocionálie ve vztahu k pohlaví a věku pohřbených Zatímco z pozdního středověku je znám velký počet odlišných tvarů růženců pro muže a pro ženy (Descoeudres a kol. že větší počet hrobů s devocionální výbavou je zastoupen právě hroby mužskými. Příčinou mohla být chudoba. se nacházely „pohřební“ květiny. 351). Pod pravým loktem a podél pravé strany těla dětského pohřbu z téže krypty ležela rostlina okolíkovitého typu. fenykl a routa (Fingerlin 1992. Takový pohřeb se nacházel v kryptě hrabat ze Sulzu v Tiengen am Hochrhein. nemusely být pravidelnou součástí hrobové výbavy. Rostliny v hrobech moravských šlechticů Kytice květů zahradních karafiátů ležela na zkřížených rukou přes prsa Jana Diviše ze Žerotína pohřbeného v rodinné hrobce v Židlochovicích (Král 1981. 8. U některých pohřbených v bývalém minoritském kostele v hornorakouském Welsu byly v hrobech zjištěny větve z jehličnatých stromů (Miglbauer 1991. Devocionálie byly dosud objeveny v hrobech jedinců obou pohlaví.

158 .

Již ve svém testamentu si lidé určili například. Na pohřbech ze 16. století prošlo určitými změnami. přinášející zármutek ze smrti blízkých. snad jen v maloměstském a venkovském prostředí se tato tradice udržela déle. století je patrná nejednotnost v pohřbívání. Uctívaly se ostatky světců v podobě relikvií. kosti zemřelých se veřejně vystavovaly. ale také jak má vypadat místo hrobu. Nebyla již nezbytným očekávaným společníkem.9 Závěr Pohřbívání od 16. způsobující hospodářské neúspěchy. – 18. Hřbitovy byly nezbytnou součástí každodenního života a veškerého dění. tak jak se praktikovala již od dob středověku. Proto se zřejmě stále po celé střední Evropě uplatňovala pečlivá příprava na smrt. V pokročilém novověku se však na hřbitovech začala uplatňovat hierarchie pohřebních míst a později také uspořádanost hrobů. že válečná aktivita úplně neutichla ani v průběhu 17. kde mají být pohřbeni. kolik má být slouženo pohřebních mší. a to nejen na okamžik smrti. „Tance smrti“ se ještě místy udržely v sakrálních stavbách a především na hřbitovech. že lidé byli do určité míry se smrtí smířeni. Avšak oslavy ve smyslu barokní pompéznosti se na konci 18. které předměty chtějí do hrobu. umělecké výtvory oltářů sestavených z lebek a dlouhých kostí nebyly žádnou výjimkou. Smrt již neprobíhala vždy veřejně a slavnostně. ustálily se určité pohřební zvyklosti. Vlastní 159 . především však v jejích středních a vyšších vrstvách. ale i vše co s ní souviselo. Oslava smrti a mnohdy až teatrální prožívání pohřebních úkonů a obřadů manifestují právě toto nelehké období v dějinách lidstva. Přestože nebo právě proto. alespoň do poloviny 18. století je v hodině smrti doprovázeli a podporovali přinejmenším nejbližší příbuzní. Nepřetržitá blízkost mrtvých předků nebyla ničím neobvyklým. Důležité bylo být připraven. způsobená především nestabilitou náboženských poměrů (táhnoucí se již z předchozího století) a ovlivněná snad i válečnými událostmi. nýbrž byla vnímána jako narušitel života. známí či sousedé. Změna nastala až v polovině 18. století a země opanovaly opakující se ataky epidemií. Nepochybně jde o reakci na neustálou přítomnost možné smrti. Své místo ve společnosti zaujímala „ars moriendi“. náhrobník nebo náhrobek zemřelého. které byly více méně dodržovány na celém území střední Evropy. které tam byly dosud provozovány. Postupně byly ze hřbitova vytlačeny všechny nepatřičné osoby a činnosti. Vždyť také obvykle neumírali sami. století bylo obvyklé pohřbívat mrtvé na hřbitovech. dříve však často i přátelé. století. Archetyp „dobré smrti“ se vznášel nad celou společností. století. Zdá se. kdy dochází ke změně náhledu na smrt. které se nacházely kolem sakrálních staveb uvnitř obcí a měst. a snad ještě první poloviny 17. což přetrvalo místy alespoň do 17. do 18. co přijde potom. ale i na to. Baroko zkrátka oslavovalo nejen smrt. kolik peněz se má rozdat chudým. Ve sledovaném období 16. které jsou zachytitelné především archeologickými výzkumy hřbitovů i jednotlivých hrobů a pohřbů v sakrálních objektech. století vyskytly snad jen výjimečně.

ženy i děti. století orientované hlavou směrem k východu (pohledem k věřícím). že hroby byly uspořádány do řad a nepřekrývaly se ani vertikálně ani horizontálně a to vedlo i k pravidelnější orientaci. Velmi oblíbené se pro osoby duchovní a vyšší šlechtu stalo od poloviny 16. Postupně zde pak byli pohřbíváni i stavitelé chrámu a bohatí měšťané i spolu s rodinami. a 18. kteří si ho buď předplatili ještě za života anebo jim ho posmrtně zaplatili příbuzní a rodina. Dle mnoha prozkoumaných pohřbů se zdá. Od 17. někdy ukrývající i kalich. hřbitovy byly upravovány a cesty skrze hřbitov se navzájem respektovaly. Některé krypty bývaly využívány také jako ossaria k uskladnění kosterních ostatků. Pohřbívala se mimo areál hřbitova. století. význam nádoby obrácené dnem vzhůru nebyl zatím plně objasněn. že křesťanstvím doporučovaná poloha zkřížených rukou 160 . Příslušníci řádu byli pohřbíváni buď v prostých podpodlažních hrobech anebo uniformním způsobem v kryptách. Mrtví se v novověku pohřbívali výlučně v poloze na zádech a s nataženými dolními končetinami. století začaly být hřbitovy upravovány. které se později přesunovaly do kostelních a hřbitovních zdí. zámožných jedinců stavu světského. novokřtěnci a další odlišné náboženské. Všichni tzv. Na zvláštních hřbitovech byli pohřbíváni židé. Nejchudší lidé a hromadně zemřelí (při epidemii nebo vojenském zásahu) byli pohřbíváni do hrobů hromadných. Často to bylo na místě kde padli. století pohřbívání v kostele. století využívaly i podzemní krypty. většinou šlechtického původu. Narostl počet už dříve se občas objevujících hrobových kaplí. nalezneme ještě v 16. Začaly se také budovat speciální hřbitovy pro vyčleněné skupiny obyvatelstva nebo pro hromadně zemřelé. Pohřby v kostele byly zpočátku pouze výsadou osob duchovních. Důležitým předělem v pohřebním ritu byl přesun hřbitovů od sakrálních staveb za hradby měst a hranice intravilánu obcí. na místě hřbitova. postupně však i tato orientace byla porušována a během 17. muži.hrob si mohli dovolit jen ti. Zdobení hrobů kříži z rozmanitých materiálů bylo již samozřejmostí. kde byli pohřbeni s úctou a důstojností zpravidla do rodinné hrobky. Nebyla již dodržovaná dříve rituální západovýchodní orientace hrobů. K pohřbu se rovněž od 17. Hrobové jámy na hřbitovech vykazují často oválný až čtyřhranný půdorys a většinou odpovídají velikosti pohřbeného nebo velikosti jeho rakve. v 18. popřípadě etnické skupiny. století v hrobech kněží. Zpravidla to bylo na okraji hřbitovní plochy nebo zcela mimo hřbitov. K řádovým příslušníkům a představitelům řádu postupně přibyly rovněž osoby laické. Další podrobnosti ohledně pohřbů samotných nám dokládají archeologické výzkumy novověkých hrobů. „nečistí zemřelí“. neboť ani kostely orientaci Z–V striktně nedodržovaly. kteří si místo pohřbu předplatili buď nominálně anebo jinými zásluhami. Také vojáci bývali pohřbíváni odlišným způsobem. Zřejmá je pouze symbolika kalichu jako kněžského povolání. bývali převáženi do své vlasti. Někde bylo zvykem dávat je do keramických nádob (hrnců). a to buď do hrobů samostatných nebo hromadných. důstojníci s vyšší hodností. křížových chodbách a klášterních dvorech. Historické a etnologické prameny nám zhruba přibližují jak mohl probíhat pohřební rituál od okamžiku smrti. Příslušníci šlechty si nechávali budovat speciální rodové krypty a hrobky. Neuspořádanost hrobů ještě přetrvávala v době 17. S tělíčky zemřelých nepokřtěných plodů a novorozenců bylo nakládáno obzvláštním způsobem. To vše pak postupně vedlo k tomu. V 18. Hroby kněží měly být od 16. nejen v kostele. Kosterní ostatky ze starých hrobů byly řádně ukládány do kostnic v podobě samostatných staveb. Složitější to bylo s polohou horních končetin. Příčiny byly jednak hygienické a jednak k tomu vedly změny v postoji ke smrti. století byla spíše nepravidelná. Pohřby v kostelech a klášterech bývaly zakrývány náhrobníky. avšak v jeho blízkosti anebo na místě již zaniklé sakrální stavby. století došlo k rozšíření zvyku pohřbívat v kostele i u nižší šlechty a měšťanstva. hřbitovů a pohřbů uskutečněných v kryptách a hrobkách celé střední Evropy. hroby byly uspořádány a zamezilo se tak jejich překrývání. kladených do země buď dnem vzhůru anebo přikryté kameny. přes ukládání do hrobu až po obřady posmrtné. ale i ve hřbitovních kaplích. Keramické nádoby obrácené dnem vzhůru. které bylo tomuto účelu vyčleněno. V klášterech se obvykle pohřbívalo v ambitech. století však již na některých hřbitovech docházelo k nákupu pohřebních míst. Jiné výjimečně zaznamenané odchylky vznikly náhodně nebo z důvodu menší hrobové jámy než bylo tělo pohřbeného. a to jednak v prostých hrobech pod kostelní dlažbou anebo v hrobových komorách. jinověrci a delikventi si obvykle místo na katolickém hřbitově nezasloužili vůbec. především šlechti ců a dobrodinců kostela či kláštera. což souviselo s nákupem hrobových míst. tzn.

175b). ležící rovnoběžně nad sebou v oblasti břicha. Následně dochází k rozdělení čelních a nožních de- 161 . že poloha paží a rukou nehrála zas tak důležitou roli. že v době novověku byla celkem velká rozmanitost co do tvaru i použitého materiálu. v hrobových komorách a kryptách se pohřbívalo jak bez rakve tak v rakvi. Co se týče rakví dá se říci. na hrudníku se sbíhající v ostrém úhlu. stále s kolmou jednodílnou čelní a nožní deskou (obr. a stejně tak se lze pouze domnívat o sledu vzniku jednotlivých poloh. později spíše lichoběžníkovitý (obr. 174). Posledně zmíněné jsou však považovány za projev nižšího sociálního statusu anebo mohou být projevem jiné víry než katolické (např. Novější typ byl s lomeným víkem. překřížené šikmo dolů směrem do pánve. Některé pohřby bez rakve byly učiněny v rubáši (zábalu) nebo nějakém pytli. Z množství prozkoumaných pohřbů se zdá. Všechny uvedené polohy jsou však v terénu těžko stoprocentně rozlišitelné. neboť po staletích tlecích procesů těl a procesů probíhajících v půdě dochází k posunům jednotlivých kostí. kdy byla která poloha používána nejčastěji. V podpodlažních hrobech v kostele. 173): sbíhající se do pánve v tupém úhlu. Následuje ohnutí paží v loktech (od tupých úhlů přes kolmé až k ostrým) a posun předloktí a rukou směrem na břicho a hruď. Ruce mohly ležet vedle sebe. jejichž průřez byl téměř kvadratický.Obr. Základní polohy paží a rukou jedinců pohřbívaných v době novověku (kresba autorka). na sobě anebo být sepnuté. ležící rovnoběžně na sobě na břiše. Jiným skříňovým typem je rakev se střechovitou horní částí (obr. Stále bylo oblíbené klást paže rovně podél těla. Odtud se nejblíže mohla dostat jedna nebo obě ruce do oblasti pánve (to by vysvětlovalo poměrně častou pozici jedné ruky podél těla a druhé na těle). i když se vyskytnou také pohřby na umrlčím prkně anebo zcela bez rakve. Přitom předloktí mohla zaujímat několik pozic (obr. 173. Jak bylo zmíněno výše. kdy čelní a nožní desky byly kolmé a zpravidla jednodílné. novokřtěnci). Na nízké mělké středověké truhly navázaly rakve skříňového či truhlového nebo vanového typu. Zmíněné polohy se vyskytují po celé období novověku současně a těžko lze blíže časově určit. překřížené šikmo vzhůru směrem na hrudník. Na otevřených novověkých hřbitovech se nejčastěji pohřbívalo v dřevěných rakvích. mohou být tyto rakve vývojově starší. 175a). byla v době novověku používána nejméně často. zvláště pak malých kůstek ruky.

162 .174 175 176 177 Obr. Konstrukční a tvarové typy rakví v době novověku (kresba autorka). 174 až 177.

století se již často na rakvích vyskytovaly plechové a kovové ozdoby. nýbrž o „spodní prádlo“ či košili. který mrtvý vlastnil. na druhé straně se však mohlo jednak o ryze praktické důvody. zda ten či onen oděv byl pro pohřbeného běžný nebo sváteční. tzn. následovaný lebkou a zkříženými hnáty. V 18. Boky i čela rakví mohly nést nosné rukojeti (držadla). Používalo se nejčastěji olovo a cín. V kryptách stávaly rakve často na nožkách. Kromě tradičního krucifixu a lebek se uplatnily hlavy andílků (i s křídly). rakve tmavé nesly malbu bílou. lebky s hnáty. neboť v kryptách a hrobkách se většinou udržovala vlhkost a nožky tak mohly zabránit tlení rakve ode dna. rozmanité erby. Dokladem pohřbívání v obuvi jsou jednak boty samotné. že určitá část pohřebního oděvu byla běžně užívána jak u různých sociálně a nábožensky odlišných skupin obyvatelstva. U osob vysoce postavených (panovníků. naopak u mladších rakví jsou oba díly zhruba stejně velké (obr. lví hlavy držící zpravidla v tlamě nosné kruhy. že šlo o prestižní záležitost.sek na dva díly. Místa nálezů spínadel především v oblasti trupu (od krku po pánev) by mohla značit. Rakve mohly být vystlány dřevěnými hoblinami. K výrobě dřevěných rakví se používalo častěji dřevo ze stromů jehličnatých než listnatých. která mohla mít černé obrysy. U nejmodernějšího typu pak došlo ke zkosení. které mohly být nošeny i běžně za života. různá kování a ozdobné lišty. Rakve mohly nést také nápisy anebo byly označeny kovovými štítky či tabulkami. Přezky různých tvarů pocházejí většinou z opasků. především spínadla nebo knoflíky. systém spínání oděvů. Na světlejší rakve se malovalo černou barvou. že spíše než ploché byly oblíbeny knoflíky vyšší s našívacím očkem na spodní straně. pod hlavy se nebožtíkům kladl polštářek. Vnitřní orgány byly většinou pohřbeny co nejdříve a zvlášť od těla (někdy byly zabaleny v truhličce u těla pohřbeného). byl latinský kříž spolu s Ukřižovaným. 176a). Desky rakví byly spojovány za pomoci hřebíků. dub a jiné. za pomoci čepů. Za starší je považován ten typ. látkou (u majetnějších osob). že šlo o jednoduchý. např. V baroku se ještě zvýšilo množství zdobných ornamentálních motivů. modřín atd. 177a). Jednalo se většinou o nákladnější rakve majetnějších nebo výše sociálně postavených jedinců. Zdá se. Byl výrobně i finančně zřejmě nenáročný a tudíž používaný s velkou oblibou u různých sociálně odlišných skupin obyvatelstva. opět v podobě kříže. tak u obyvatelstva zeměpisně vzdálenějšího (nešlo o žádnou krajovou záležitost). Rakve vystýlala látka. bývají jednodílné i dvoudílné. Knoflíky z dražších materiálů mohou poukazovat na pohřeb zámožnějšího jedince. především v 17. většinou z tenkých plíšků. století. 176b). Kovové rakve byly jednoznačnou výsadou výše postavených a zámožných jedinců. přičemž poměr výšek obou částí byl rozmanitý. mimochodem dodnes používaný. Co se týče pohřebního oděvu. ale i měď. Rakvové štítky a další doplňky rakve bývaly přichyceny hřebíky. tzn. Dřevěné rakve se zdobily zpravidla přímo malbou na dřevo. V kovových rakvích se zpravidla nacházela rakev dřevěná s vlastním mrtvým tělem. Z listnatých to mohl být např. štítky a ozdobné lišty. jiné velmi zdobné. jež jsou v hrobech nalézány v různém stup- 163 . Tento typ mohl mít stále kolmé obě koncové desky. Zdá se tedy. a to minimálně po celé oblasti střední Evropy. Naopak jeho rozmanitost ukazuje spíše na závislost majetkovou a módní. Ukřižovaného. Mohly však být sestaveny také šindelovou nebo jinou technikou. Nemuselo se však jednat přímo o oděv pohřební. jinde byl oblečen do šatů „všedních“. Ke spínání se dále používaly kovové špendlíky a jehlice. Někde byl snad použit ten „nejlepší sváteční“ šat. Srdce a mozek bývaly vkládány do ozdobných kovových schránek (kanop) a byly pohřbeny buď spolu s tělem anebo zcela na jiném místě. lze jen těžko hodnotit. že jsou zkoseny obě částí čelní a nožní desky. Z jehličnanů vládla pravděpodobně jedle. někdy i podložka pod nohy. Knoflíky se vyráběly z různých materiálů. v baroku tvarovaných a zdobených. – 18. nebyl na katolických hřbitovech střední Evropy prokázán žádný takový „speciální oděv“. Nakonec došlo k vyvýšení hlavové části rakve a tato zcela nejmodernější rakev (obr. Hlavním vyobrazovaným motivem. a to buď jen u víka (obr. 176c) anebo jak u víka tak u těla rakve (obr. rozmanitých typů a velikostí. popř. Bývaly nákladně a bohatě zdobeny plastickými kovovými doplňky. často provedené ve velmi zdobné formě. kde víko je nižší než spodní část (obr. i když se vyskytoval také smrk. 177b) se používá do dnešních dob. Více nám mohou napovědět některé součásti oděvu. některé obyčejné. Protože krajově lze najít jisté rozdíly v oblékání. významných šlechticů a některých osob duchovních) se prováděla pitva a balzamování. Šaty byly zdobeny různými nášivkami či přívěsky. Poměrně často nalézané spínací zařízení typu háček–protiočko ukazuje na jeho velkoplošné používání.

především na venkově. a 18. brýle. Ostatní formy kříže (benediktinský. Podle tvaru boty. popř. Nezbytnou hrobovou výbavou se staly devocionálie. Tyto religiózní předměty. Jedním z motivů. žen. šlechta či jiní významní představitelé byli vybavováni šperky. jako individuálního jedince. Měly tak zdůrazňovat zřejmě nevinnost. Byly tak oblíbenou a nezbytnou součástí kultury 17. Vedle insignií a šperků se mrtvým dávaly do hrobu také předměty osobní potřeby. i když ve vyšší společnosti se nosila již obuv typu nového. a jednak železné podkovičky z bot. seker a nůžek také nůž. jehlou. Hroby ze 17. že boty nepodléhaly módě tak často a boty staršího typu přetrvávaly v garderobě jedinců. že byly dostupné pro střední vrstvy obyvatelstva. Také ozdobné jehlice mohly sloužit jako funkční ozdoba do vlasů. Insigniemi jsou rovněž prsteny a pektorální kříže v hrobech biskupů. svaté obrázky a modlitební knížky. ale i dalším zmíněným železným předmětům byl zřejmě připisován magický význam. že jejich přítomnost v hrobě umožňuje jeho bezpečné datování. století. textil) je možno zhruba pohřbem datovat. že tyto ozdoby byly atributem jednak nedospělých nebo pravděpodobně svobodných jedinců. Jednalo se nejčastěji o prsteny. který žije posmrtný život. měli mu přinášet štěstí. Nůžky spolu s náprstkem. Růžence a breviáře umožňovaly svému majiteli každodenní modlení. Srpům. především růžence s medailony a křížky. Mrtvým se tak mělo mimo jiné zabránit vycházet z hrobu a navštěvovat živé. proč se v novověku kladly předměty mrtvým do hrobu. pokračuje v podstatě v již dříve praktikovaném obolu mrtvých. odznaky hodností a jinými insigniemi. až 18. V době. Šperky či oz- doby různých hodnot se však vyskytovaly i v hrobech venkovského a městského obyvatelstva středních sociálních vrstev. jež tak měly zdůraznit jejich moc. různé přívěsky. spočívající v materiálu železa a v ostrosti některých předmětů. Nože a sekery by mohly být také považovány za mužský atribut. byly projevem žitého náboženství. Vyobrazovaní světci a světice byli patrony člověka. Podstatné však bylo uvědomění si mrtvého. aby se v záhrobí mohly starat o své děti. náušnice. způsobu výroby a kombinace materiálu (kůže. Jednou z příčin. panenskost zemřelých. Někdy se však mince do blízkosti těla dostanou zcela náhodně. korunky a berle v abatyšských hrobech. V hrobech se objevují například různé kovové nástroje. panovníci. medailony byly upomínkami na poutní místa. V případě korunek v hrobech kněží jde pravděpodobně o symboliku celibátu zemřelého. městského i venkovského. které byly zřejmě součástí některých ženských krojů. kdy proběhla vlna barokní zbožnosti byly šperky částečně nahrazeny devocionáliemi. Latinské kříže a krucifixy byly symboly křesťanství. ochraňovat jeho zdraví a odvracet různé pohromy. který mohl být v určitých případech i insignií. Bývaly vyráběny většinou v masovém měřítku tak. zpravidla ze zásypu hrobu. což je nutno od praktiky obolu odlišit.ni zachování. odlišující se tvarem a velikostí. popř. kterým by jejich potřeby na „onom světě“ chyběly. Oldřichův a Zachariášův kříž) měli amuletovou a ochrannou funkci. Ježíšova ukřižování a jeho utrpení. dospělým např. caravacový. kalichy v hrobech kněží či zbraně v hrobech nevojenských osob šlechtického stavu. Jako ozdoby hlavy sloužily čelenky. fajfka apod. Přetrvaly až do počátku 19. také v ruce a v různých polohách především v oblasti trupu. motyk. V případě devocionálií se často nejedná o předměty žádné vysoké umělecké kvality. Kladení mincí do hrobu. mezi něž patří i řády. Je možné. i když může nabývat i jiných významů než jen „cestovné“. kdy to dokládají již i etnologické výzkumy. majetnost. zřejmě novicky kláštera. párátka nebo ušní lžičky. mohl být strach z návratu zemřelých. které k tomuto zvyku pozůstalé vedly. postavení. mladých chlapců a kněžích. Větší dřevěné 164 . nití či plátnem se dávaly jako výbava šestinedělkám. které lze považovat také za insignie. ale i své předměty oblíbené za života. plnily funkci amuletů a sloužily jako bratrské či jiné odznaky. Mince bývají nalézány v hrobech poblíž lebky nebo přímo v ústech. zásluhy. peněženka. které novověkého člověka provázely jak životem tak „po životě“. Nechyběly ani hygienické potřeby v podobě hřebene. a to zřejmě bez ohledu na pohlaví. Dětem se dávaly hračky. Křížky a medailonky bývaly zavěšeny na růžencích a tyto se omotávaly většinou mrtvým kolem zápěstí či předloktí anebo se kladly mrtvému přímo do ruky. knižní záložka. dále řetízky a řetízkové náramky. mohl být strach z mrtvých. který vedl k uctívání hrobů a zemřelých. Je nutno však počítat s tím. století se vyznačují vcelku bohatou výbavou. v němž může potřebovat nejen peníze. Toto platilo také pro jeptišky. popřípadě i perličkami byly nalézány v hrobech dětí. století. koruny v hrobech panovníků. mezi něž patřil vedle srpů. čistotu. Drátěné věnečky doplňované kytičkami ze svinutých drátků. Vyšší církevní hodnostáři.

Pohřební zvyklosti z konce 18. Přidávání rostlin a květin je v novověku doloženo především z kostelních pohřbů v hrobkách a kryptách. a to všech věkových kategorií. Typická bohatá hrobová výbava je jedním z hlavních indikátorů pohřebního ritu 16. kým byl) a pravděpodobně i zvykem klást předměty do hrobů. Také ostatní předměty. století. pokřtění a nezatíženi stigmaty „nečistého“ nebyli nijak omezováni co se týče hrobové výbavy jak světského tak religiózního charakteru. a 18. Katolíci zemřelí řádnou smrtí. žen tak dětí. nevybočují však nijak výrazně z rámce pohřebních zvyklostí. až 18. v tesání nápisů do náhrobníků (je označeno. že mrtví vystupují z anonymity předcházejícího období a stávají se individuálními jedinci i po své smrti. století přechází zdá se pozvolna do století následujícího bez jakéhokoliv výrazného zlomu. kde a kdy zemřel. především však 17. anebo se jedná o ojedinělé případy a není tedy nutno přikládat jim obzvláštního významu. 165 . Z archeologických a antropologických výzkumů středoevropských hřbitovů lze vysledovat jisté společné rysy katolického pohřebního ritu uplatňujícího se v době 16. Bezpečně prokázány snad nejsou jen devocionálie v hrobech samostatně pohřbených novorozenců. často poblíž rukou. století. kdo. To se projevilo např. Podstatné je. Šlo jednak o jednoduché kytice a větvičky jehličnanů (výbava do hrobu) a jednak o byliny pokrývající celé tělo (praktická funkce). ať religiózní povahy či osobní potřeby se kladly spíše do oblasti trupu. Především ve venkovském prostředí se déle uplatňují zvyklosti baroka. popř.kříže se mohly pokládat mrtvému na hruď anebo do ruky.. Nalézána je jak v hrobech mužů. století. V různých oblastech a kra- jích se sice vyskytují malé odlišnosti či zvláštnosti. K dalším postupným změnám jak ve vnímání smrti tak v pohřebních zvycích pak dochází v průběhu 19.

166 .

kovové přezky (obr. 3728/8 Zhodnocení pohřebního ritu vychází ze zprávy o archeologickém výzkumu na této lokalitě. Václava s polygonálním něné knoflíky. V souvislosti se stavbou nynějšího kostela sv. v jednom případě se jednalo o prsten zlatý (obr. G. konaném v létě 1992. větší množství roku 1736 zanikl a na jeho místě byl vystavěn v letech medailonů. trať: intravilán obce. Ten údajně – zlomky růženců nebo jen korálky. 73–112. háčky. nám. s věží na severní a sakristií na jižní stra. Masary. 178) na břeclavském náměstí T. letí. století. 179) byly odkryty uvnitř i vně základů lodi celkem pět časových horizontů. ale také skle1753–56 barokní kostel sv. Při archeologickém výzkumu lokality bylo zjištěno (obr. Uvnitř i vně základů původního barokního kostela. T. ně obdélné lodi (David. století byl v duchu goti. G. Zhodnocení a interpretace bohatého devocionálního materiálu byl proveden autorkou v rámci rigorosní práce obhájené na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty MU v Brně roku 2004 (Králíková 2004. Soukup 2002. Na celém hřbitově byly u hrose nacházelo více než 80 hrobů v několika vrstvách bů zjištěny všechny možné orientace podle světových nad sebou.výbavy a stratigrafie bylo vyčleněno 43 hrobů.stran.10 Zaostření problému Michaela Králíková: Zhodnocení pohřebního ritu na hřbitově v Břeclavi (okr. 74–75). p. některé hroby tvořily barokní stavby bylo odkryto přes 130 kostrových hro. Na základě hrobové lava (obr. č. Ladislava Horáčková a MUDr. V 15. několik křížků a korpusů. jež se ka proběhl v létě roku 1992 záchranný archeologický dají bezpečně časově zařadit do období 16. jejich procentuální podíl u blíže nedatovaných 167 .a kování. Sledované hroby na břeclavském hřbitově Peška 1996. – 18. zbytky skla. 149). který provádělo Městské muzeum Břeclav. stovýzkum.obsahovala jednak předměty religiózního charakteru ky přebudován ve Filipojakubský kostel. Břeclav). 67) presbytářem. mince a několik prstenů. Klanicová. Evženie Klanicová z břeclavského muzea. Masaryka.pravidelné řady orientované severojižním nebo zápabů (viz Tabulka hrobů). kdy zde již části hřbitova. pocházejících z doby před stavbou barok. 157–162).ního kostela (tedy do roku 1753). špendlíky. Většina (40) těchto novověkých hrobů zřejmě stával kostel. 27. jedná se téměř o třetinu ze všech hrobů odkryté Historie lokality sahá až do 13. Vác. Antropologické zpracování kosterního materiálu provedly RNDr. kterou vypracovala vedoucí výzkumu PhDr. Uvnitř základů kostelní lodi dovýchodním směrem. Lenka Benešová z Lékařské fakulty MU v Brně.

Bohužel bylo u skupiny s předpokládaným větším množstvím starších hrobů procentuálně nejvíce zastoupeno hrobů.Obr. Nám. Od 16. vzhledem k malému počtu případů se však nejedná o žádný významný jev. Také z plánku hřbitova můžeme vidět. kde se předpokládá možná přítomnost starších hrobů (středověkých) a u hrobů datovaných bezpečně do novověku ukazuje Graf I. tedy do zahájení stavby nového barokního kostela. proto by zde mohlo dojít v některých hodnotách k posunu. Významná je pozice paží směřujících do oblasti pánve. 178. Takto uložené paže byly zastoupeny hodně u všech hrobů obecně. u novověkých hrobů byl jejich procentuální podíl dokonce nejvyšší. který zde stál zřejmě ještě v 1. hrobů neobsahujících žádné nálezy. ale pravděpodobně nejdříve ze 16. výjimkou byly jen tři hroby (pouze jeden z nich bezpečně novověký). značí. kdy jasně dominuje orientace J–S (tzn. Co se týče polohy těla. Příčiny mohly být různé. Za určitou časovou hranici lze považovat základy zdiva barokního kostela z roku 1753. Mezi novověkými hroby však naopak poloha paží v oblasti břicha nabyla vůči pozici podél těla na významu. bylo víc jak dvojnásobné. že hroby nebudou pocházet ze středověku. že hroby respektují spíše základy staršího kostela. převládala na celém hřbitově natažená pozice na zádech. u nichž poloha paží nebyla zjistitelná. Je pravděpodobné. Ostatní blíže nedatované hroby. století se začal rozšiřovat zvyk klást mrtvým do hrobu růženec. Skutečnost. století. hlava míří k západu) než je tomu u ostatních (možných starších) hrobů. Mezi blíže nedatovanými hroby bylo tedy běžnější klást paže podél těla a do oblasti pánve. což vyžadovalo. Dolní končetiny pohřbených zaujímaly téměř ve všech hrobech polohu nataženou. mezi nimiž se předpokládá vedle novověkých hrobů možný podíl hrobů starších (středověkých) tedy byly častěji orientovány hlavou k jihu. vybudovaný v letech 1992–95. který se obvykle omotával kolem předloktí nebo zápěstí rukou. mezi novověkými hroby však jejich množství narostlo. Tento posun paží a rukou z polohy natažené podél těla do poloh sbíhajících se předloktí (do pánve. zatímco hodnota pro polohu na břiše byla u těchto hrobů nízká. Ve skupině novověkých hrobů se paže vyskytovaly častěji v oblasti pánve a břicha a vyskytla se rovněž častěji i poloha paží ve výši hrudi. kdy některé hroby orientované Z–V porušovaly hroby s orientací S–J. Po roce 1753 se pravděpodobně ani uvnitř chrámu ani v jeho okolí již nepohřbívalo. Soukup 2002. Skupina hrobů datovaných do novověku vykazuje mnohem častější orientaci ve směru Z–V (tzn. neboť tyto základy jasně porušovaly většinu z novověkých hrobů. TGM v Břeclavi (David. U ostatních (nedatovaných) hrobů hřbitova byla pozice v pánvi následována polohou paží podél těla. Moderní chrám zasvěcený svatému Václavu. břicha či na hruď) by mohl mít souvislost s výbavou hrobů. že tato poloha vznikla náhodně při půdních změnách nebo procesech tlení. století. hlava míří k jihu). Poloha na hrudi dosáhla u blíže nedatovaných hrobů malého podílu. Mezi novověkými hroby je druhá nejčastější orientace S–J. Zcela zanedbatelné jsou situace. 27). že se na hřbitově pohřbívalo nejpozději do roku 1753. polovině 18. kdy byly končetiny pokrčené. Stratigrafická situace ukazuje. Mezi všemi hroby celého hřbitova se vyskytovalo devět různých možností uložení horních končetin (Graf II). pouze u jednoho hrobu byl jedinec jakoby přetočen na bok. Dokládá to stratigrafická situace. aby předloktí směřovala k sobě 168 . těsně následován pozicí paží v oblasti břicha. že domnívaná skupina starších hrobů (bez nálezů a tedy blíže nedatovaných) vykazuje jako nejčastější orientaci směr J–S (tedy hlava směrem k jihu). Takto orientované hroby jsou však pravděpodobně o něco straší než hroby s orientací Z–V. kdy každá z paží zaujímá jinou polohu nebo když jsou paže umístěny poněkud od těla (mohly být totiž původně i podél těla).

J–S. resp. 179. jde tedy o polohy charakterizující možné starší hroby. Musíme však opět brát v úvahu možný posun některých hodnot. byla poloha paží pohřbených podél těla a v pánvi nejčastější. horní končetiny složeny nejčastěji v pánvi a v oblasti břicha. i poloha na hrudi byla častější než poloha podél těla. U hrobů blíže nedatovatelných. mírně od těla a v oblasti pánve. Václava v Břeclavi s vyznačením novověkých hrobů (kresba autorka). kdy polohu horních končetin nebylo možno určit. jinak orientovaných hrobů. Půdorys zkoumané plochy v areálu původního kostela sv.Obr. Z–V a V–Z) se čtyřmi základními polohami paží (podél těla a od těla. koresponduje nejčastější orientace ve směru J–S s uložením horních končetin podél těla. dominují tedy polohy charakterizující hroby mladšího stáří. Novověké hroby orientované ve směru S–J a stratigraficky 169 . navzájem a ruce spočívaly vedle sebe nebo se dotýkaly. Mezi hroby datovanými do novověku měli pohřbení v hrobech orientovaných směrem Z–V. Jednoduchým srovnáním čtyř základních orientací hrobů (S–J. jevících se stratigraficky jako nejmladší. na břiše a na hrudi) byla zjištěna vzájemná souvislost (Graf III a IV). Také u ostatních. v pánvi. neboť se vyskytl vysoký počet případů.

Graf I. 170 . Graf II.

vykazují sice stejný podíl pohřbených s pažemi v oblasti břicha. 171 . žádný z pohřbených však neměl paže složeny na hrudi (narozdíl od hrobů Z–V). měli paže spíše nataženy podél těla. mezi novověkými hroby by proto mohly patřit mezi ty starší. orientovaných častěji hlavou k jihu. avšak paže složené podél těla se vyskytly stejně tak často jako v pánvi. Graf IV. jako mají hroby orientované Z–V. Hroby orientované ve směru V–Z jsou sice oproti předešlým zmíněným skupinám hrobů méně početné. starší než hroby orientované Z–V. Na břeclavském hřbitově se tedy situace jeví tak. přesto je na grafu vidět.Graf III. století. že pohřbení z hrobů 16. ale častěji podél těla. že žádný mrtvý z těchto hrobů neměl paže složeny na hrudi.

Antropologickým výzkumem na Lékařské fakultě MU v Brně bylo zjištěno celkem 63 mužů. 41 žen. Graf VI. Třikrát bylo dítě nebo novorozenec pohřben s mužem. včetně dětí a novorozenců (vyjma nenarozených plodů). 172 . Určeny byly dva plody. druhý plod byl pohřben s dospělým jedincem blíže neurčeného věku a společně ještě s dalším dítětem věku infans I.Graf V. jeden byl pohřben spolu se ženou věku do 30 let. případně s lokty mírně od těla. se paže kladly spíše do oblasti pánve. století. pohlaví nebylo určeno ve 12ti případech. Pohřbeným z hrobů 17. – 18. V jednom hrobě byli zjištěni maximálně tři jedinci (nepočítány příměsi jednotlivých kostí). břicha a hrudi než podél těla. 25 dětí a 3 novorozenci. orientovaných nejčastěji hlavou k západu a hned poté směrem k severu. anebo je měli složeny častěji v pánvi než ve vyšších polohách trupu. Na celém hřbitově bylo pohřbeno celkem 144 jedinců.

Mezi hroby datovanými do novověku bylo 48 jedinců. Patřil sem jeden z výše zmíněných plodů. 19 žen. Tři výše zmíněné hroby. ostatní děti měly hrob vlastní. 6 dětí a žádný novorozenec. Dvě děti byly pohřbeny spolu s dospělým jedincem neurčeného věku. Muž spolu se ženou byli zjištěni ve společném hrobě ve třech případech. jednou bylo dítě pohřbeno spolu se ženou a v dalších dvou případech byly děti pohřbeny s dospělými jedinci neurčeného pohlaví. pohřbený spolu se ženou. Z toho 19 mužů. Je- dinci neurčeného pohlaví byli čtyři. Ze srovnávacího 173 . Graf VIII. sdílené společně mužem a ženou.Graf VII. patřily právě mezi hroby novověké.

106. Věku senilis (nad 70 let) se dožilo také málo jedinců. mezi hroby datovanými do novověku jich přibylo na dvojnásobek a zemřelo tak stejné množství juvenilních a senilních jedinců. kdy zde bylo pohřbeno stejné množství zástupců obou pohlaví. neboť jejich úmrtnost byla obecně vysoká. stejně tak v kategorii senilis.grafu V je patrné. Graf VI ukazuje. Otázka proč mezi skupinou nedatovaných hrobů byl dvojnásobek pohřbených mužů než žen oproti novověké skupině hrobů. odcházeli do války a umírali mimo rodiště a mimo rodiště byli i pohřbeni). Procentuálně ubylo pohřbených dětí i novorozenců. Avšak vzhledem k morovým epidemiím. století oproti 17. jejichž podíl byl o něco vyšší u hrobů blíže nedatovaných. Neurčený věk dožití u 16% mužů a 11% žen však může opět způsobit posun některých hodnot. Spíše zarážející je nepřítomnost pohřbených novorozenců. že ve skupině hrobů blíže nedatovaných byl pohřben dvojnásobný počet mužů než žen. že ve starším období (16. století v rakvích pohřbíváni častěji. že v době 17. Naopak žádný z mužů nezemřel ve věku adultus. I přes možný posun jednoznačně převládá kategorie věku dožití maturus. mezi hroby datovanými do novověku jejich podíl mírně vzrostl. Wondrák 1999. proto zde musíme počítat s možným posunem hodnot některých (především nižších věkových) kategorií. že mrtví byli v mladším období 17. Poměrně málo umírali jedinci ve věku adultus (od 20 do 29 let). století) častěji v nižším věku. Dalo by se tedy říci. že umíraly méně často. kdy počet zde žijících jedinců opačného pohlaví mohl být vyrovnaný. a 18. a 18. který nebyl archeologickým výkopem zachycen. Ve skupině blíže nedatovaných hrobů (graf VII) zemřelo procentuálně o něco více žen než mužů ve věku maturus i adultus. Ve věku juvenis umírali jedinci stejně bez ohledu na pohlaví. Děti umíraly v mladším období (17. 112. Nelze však vyloučit. Pro srovnání a závěry by musely být k dispozici záznamy o množství narozených a žijících obyvatel břeclavské farnosti ve sledovaných obdobích. kdy bylo na Moravě dosaženo vrcholného počtu zemřelých (Čapka 2001. Ve věku juvenis zemřelo dvakrát více dívek než chlapců. že i další pohřby byly uskutečně- 174 . Jde tedy o zcela opačný trend. Obdobné srovnání u skupiny hrobů datovaných do novověku ukazuje Graf VIII. žijících zde v 16. a to u jednoho z novověkých hrobů (č. že se méně dětí rodilo. kdežto v druhé skupině hrobů jen asi v 10%. a 18. neboť s velkou pravděpodobností nebyla odkryta a prozkoumána celá plocha hřbitova. kdy umíraly především ženy. 80). Pozůstatky dřeva z rakve byly nalezeny pouze v jednom případě. Menší množství zemřelých dětí může také znamenat. Mezi novověkými hroby bylo 9 případů. 83. znamená to. avšak s podmínkou. Vzhledem k počtu hrobů v jednotlivých skupinách (43 novověkých hrobů a 89 ostatních blíže nedatovaných) byly hřebíky přítomny ve skupině hrobů datovaných do novověku ve zhruba 23% případech. století) zde umíraly v mladším věku spíše ženy. Děti věku infans I (od 0 do 7 let) byly mezi nedatovanými hroby zastoupeny zhruba stejným dílem jako kategorie infans II a juvenis. Mohl jim být vyhrazen jiný prostor buď mimo hřbitov anebo na okraji hřbitova. V mladší době (17. století) zde umírali v nižším věku jak ženy tak muži. u novověkých hrobů se počet pohřbených mužů a žen vyrovnal. Z úbytku dětí a novorozenců pohřbených ve skupině mladších hrobů se dá vyvodit. 1709–1710 a roku 1715. století. mezi ostatními hroby 10 případů nálezů hřebíků. tudíž je zde nutno počítat s možným posunem některých hodnot. a 18. že rozdíl je způsoben větším množstvím jedinců mužského pohlaví. století) umíraly menší i větší děti ve stejném poměru. Žádná z žen se narozdíl od mužů nedožila věku senilis. Bohužel téměř u 20% případů v obou skupinách hrobů nebylo stáří jedinců možno určit. že u obou skupin hrobů jasně dominoval věk úmrtí jedinců maturus (od 30 do 69 let). přičemž muži se dožívali vyššího stáří. než je obvyklé v dnešní době moderní. Zde zemřelo ve věku maturus procentuálně o něco více mužů než žen. že jak ve starším tak mladším období se lidé dožívali poměrně vysokého věku a v mládí umírali zřídka. umírali však především ve věku maturus. zatímco ve starším období (16. které na Moravě řádily v letech 1679–1680. je těžko zodpověditelná. u hrobů datovaných do novověku narostl o 10% navíc na úkor jedinců zemřelých ve věku juvenis (od 16 do 19 let) a infans II (od 8 do 15 let). Ze srovnání vyplývá. že zde nebyli pohřbíváni obyvatelé ze vzdálenějších farností či obcí. Můžeme se pouze domnívat. U 20% mužů a 14% žen však nebylo možno určit dožitý věk. avšak stejně jako muži se dožívaly i vyššího stáří (i když v menším počtu). Dalším vysvětlením by mohlo být to. Na celém hřbitově byla zjištěna přítomnost hřebíků z rakví v 19 hrobech (přesněji řečeno v zásypech hrobů nebo v jejich okolí). 91) se toto zdůvodnění zdá spíše nepravděpodobné. století bylo určité množství mužů pohřbíváno jinde než na místním hřbitově (např. a 18.

čtyři hroby (tři mužské a jeden ženský) byly zcela bez nálezů. Jednotlivé desky rakví mohly být spojeny například šindelovou technikou nebo za pomocí čepů. V případě břeclavského hřbitova bylo z nějakých důvodů ukončeno pohřbívání při kostele ještě před státním nařízením. novorozenců i nenarozených plodů svědčí rovněž pro pohřby světských osob. Je možné. kdy zde nebyl zřejmě žádný funkční kostel. k jejichž konstrukci nebylo hřebíků zapotřebí. Pět z těchto hrobů (jeden ženský. 175 . století začíná o pohřbívání pečovat státní správa. ve dvou případech ženám a v jednom hrobě orientovaném ve směru V–Z byl pohřben dospělý jedinec spolu se dvěma dětmi. Václava. Hroby orientované hlavou k východu patřily v šesti případech mužům. Na základě dekretů Josefa II. Na hřbitově v Břeclavi předpokládáme pohřby světské.ny v rakvích. neboť ne vždy bylo zcela jasné ke kterému hrobu nalezené hřebíky patří. Zastoupení hrobů dětí. čtyři mužské) obsahovalo předměty religiózního charakteru nebo zbytky textilu a oděvní součástky. na němž se nadále pohřbívalo i po vybudování nového barokního svatováclavského kostela. a to ještě při goticky upraveném kostele sv. že by se jednalo o osoby duchovního stavu. že mezi lety 1736 a 1753. Na břeclavském hřbitově se pohřbívalo každopádně už v 16. který zanikl údajně k roku 1736. Filipa a Jakuba. byl na jiném místě zbudován alespoň nový hřbitov. oděv pohřbených sice dokládají zachované kovové spínací součásti – háčky. století. Zbytky textilu zůstaly zachovány jen v několika málo případech. babky a přezky. Tato skutečnost by také mohla být důležitá pro časové rozlišení hrobů. Uvnitř ani okolo nového barokního kostela se pak již zřejmě nepohřbívalo. než byla započata výstavba barokního kostela sv. Poté se mohlo na tomto místě nadále pohřbívat. V případě námi sledovaného hřbitova je však datace za pomoci hřebíků bezpředmětná. avšak pouze do 50tých let 18. konstrukce za pomocí hřebíků byla zřejmě typičtější pro rakve mladšího novověku. nelze však určit o jaký typ oděvu se jedná. avšak takových. V 80. neboť v případě žen ani mužů nepoukazuje nic na to. jsou hřbitovy od kostelů oddělovány a překládány na okraje měst nebo až za městské hradby. Rovněž se zakazovalo nadále pohřbívat přímo v kostelích. letech 18. tedy do doby. století.

stol. 16. – 18. – 1. dítě muž Věk maturus maturus 30-40 maturus maturus maturus 30-40 juvenis 17-18 ? maturus maturus ? maturus 40-50 maturus.pol.ozdoba. 16. žena muž muž muž. infans I maturus 40-50 17. stol. stol. – 18.č. stol. podél t. stol. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 Orient. výplní 0 0 0 0 0 0 0 0 korálky korálky korálky 0 0 0 0 7 žel. v pánvi na břiše ? na břiše v pánvi ? ? P . žena maturus ? Infans II maturus adultus ? mat. mladší než 70 1632–1732 17.. podle nálezů 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 V-Z SZ-JV JZ-SV JZ-SV ? J-S J-S S-J S-J S-J S-J S-J JZ-SV JV-SZ J-S J-S JZ-SV natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené přetočeny doprava natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené ? ? podél t. L . SZ-JV J-S V-Z V-Z Z-V JV-SZ SV-JZ JZ-SV SZ-JV V-Z J-S SZ-JV V-Z natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené Paže ? P . stol. žena muž.břicho. novor. – senil.břicho v pánvi ? 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 žena dítě dítě žena muž muž dítě muž muž žena žena muž muž ? muž dítě žena maturus infans II 14-15 infans II maturus maturus ? infans I 2-3 juvenis 18-20 senilis 50-60 maturus 40-50 juvenis 19-20 maturus maturus juvenis 16-18 juvenis 21-22 infans II 13-14 adultus starší než 22. prsten 0 0 0 0 0 0 0 0 muž žena dítě muž muž muž muž. asi 50 juvenis asi 19 17. kroužků 0 Hřeby 0 14 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 Pohlaví muž žena žena muž žena muž ? muž.pánev podél t. 16. přívěsek 0 0 0 ozdoba s org. devoc. – 18. Dol. L . stol.Tabulka hrobů H. 18. 176 . stol. Stratigraf. 23 a 24 mladší než 26 starší než 25 16. stol. 16. – 18. 16. v pánvi ? ? podél t. textil 0 devoc. na břiše 0 0 0 0 0 0 0 devoc. stol. – 18. stol. ? na břiše Nálezy 0 přezka. 16. – 18.hruď. 31 32 33 34 35 36 37 38 S-J J-S J-S J-S J-S J-S J-S S-J ? v pánvi na hrudi od těla v pánvi v pánvi podél t. – 18. na břiše v pánvi v pánvi na hrudi v pánvi v pánvi podél t. souvislost D. – 18.konč. 16. – 18. růženec korálky. – 18. špendliky korálky skl.

stol. v pánvi ? na břiše podél t. ? ? podél t. inf. 16. I ? maturus 35-40 juv. dospělý muž muž. II.. ?.háček 0 dr. na hrudi podél t. stol. stol. –18. stol. II – juv. inf. v pánvi na břiše v pánvi podél t. ? podél t. 16. stol. 30-40 ? maturus maturus maturus 40-50 maturus 30-40 ? maturus asi 50 inf. starší než 63 starší než 7 starší než 63 mladší než 71 a 74 mladší než 63 16. br. ??24 1632–1732 17. 48 mladší než 47 mladší než 47 starší než 42 mladší než 41 17. starší než 56 mladší než 55 17. ? maturus 40-50 ?? maturus 40-50 maturus maturus maturus 30-40 infans II 9-10 ?. dítě 2 děti. devoc.. 163? 16. prsten 0 0 0 0 mince br. stol. prsten 0 0 0 devoc. ad. – 18. žena muž žena žena muž žena žena žena dítě (dívka) dítě žena novor... – 18.knofl. žena dítě. – 18. stol.prsten skl. ? ? ? ? ? ? ? v pánvi na břiše ? 0 0 0 0 křížek 0 0 0 0 0 0 0 mince medail. asi 15 infans I asi 3 maturus asi 50 infans I infans I a II. – mat. – 18. starší než 44. žena muž žena muž muž dítě dospělý. 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 ano 0 0 0 0 0 ano 0 0 ano 0 0 0 0 0 ano 0 ano 0 ano ano muž žena muž muž žena dítě žena muž. ? maturus maturus ? maturus asi 50 infans I 6-7 ? mladší než 85 starší než 78 17. na hrudi ? od těla v pánvi na břiše ? ? ? ? ? podél t. – 18. stol. – počátek 18.čelen. ? podél t. juv. korálky 0 0 0 0 0 0 0 0 medail.39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 J-S S-J S-J J-S J-S S-J J-S J-S S-J S-J J-S J-S S-J SV-JZ Z-V J-S J-S J-S Z-V J-S J-S J-S Z-V S-J V-Z Z-V J-S Z-V S-J Z-V J-S JZ-SV S-J ? Z-V SV-JZ SZ-JV Z-V Z-V natažené natažené natažené natažené natažené natažené ? ? ? natažené ? natažené natažené ? natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené ? ? natažené natažené natažené pokrč. 177 . k J ? ? ? ? ? ? ? ? natažené natažené ? podél t. – 18. 18.dítě. dítě muž žena ? . 16-17. mat.plod muž žena muž muž dítě muž juvenis do 20 maturus asi 40 maturus adultus maturus infans II 10-12 maturus 40-50 mat. infans I.

. století ? 87 88 89 Z-V Z-V Z-V naboku natažené natažené podél t. sklo řetízek přez.. 7. zl.stol.kování. na hrudi ? ? ? P . přez.podél t. mladší než 79 starší než 76.do 30.háčky.. 90 J-S ? na hrudi 0 žena adultus do 30 16. knofl. prsten 0 ano 0 ano ano ano 0 0 žena muž žena.pol. 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 skl. stol. – 18. L . 45-55 adult. stol. – 18. na břiše na břiše 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 ? muž žena dítě muž muž muž muž žena dítě muž dítě žena muž muž žena ? žena muž dítě muž ? žena juvenis 17-19 ? maturus infans II ? maturus 30-40 maturus 40-50 maturus 40-51 adultus do 30 Infans I asi 7 senilis 50-60 infans I asi 2 juvenis asi 20 ? maturus 30-40 maturus maturus 40-50 maturus asi 50 maturus infans I 3-4 maturus ? maturus – senilis mladší než 111 mladší než 111 starší než 109 a 110 16. s tejný s 89 starší než 121 16. gest. – 2. medail. stol..podél t. krouž.. 16. ? hrud ? v pánvi podél t. P .pol. stol.podél t. stol. 18. stejný s 85 starší než 121 – konec 16.pánev na břiše podél t. – 18. stol.16. 0 0 3 medail.textil korálky. před. – 18. –18. 178 . sklo korálky. v pánvi v pánvi v pánvi podél t. L . ? ? v pánvi v pánvi podél t. 85 86 Z-V S-J natažené natažené 0 0 muž žena ? ? 16.. 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 J-S J-S J-S J-S J-S J-S J-S J-S J-S J-S J-S J-S J-S J-S Z-V J-S Z-V J-S J-S J-S SZ-JV S-J JZ-SV pokrč. – senil. ? maturus ? maturus mladší než 77 a 84 starší než 84 mladší než 125 16. kV natažené ? ? natažené natažené natažené natažené natažené naboku natažené ? natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené pokrčené natažené natažené od těla podél t. 18. L . – 18. br.. řetíz. 1. – 18. korpus. stol. plod ? žena ? muž maturus – senilis mat. v pánvi ano? 0 ano dítě muž muž infans I asi 4 maturus maturus mladší než 119. 16.náuš.prst. 0 devoc. textil 0 0 br.78 79 80 81 82 83 84 Z-V V-Z Z-V J-S J-S J-S Z-V natažené natažené natažené ? ? ? natažené na břiše P ..podél t.v pánvi na břiše v pánvi podél t. sklo. starší než 78. v pánvi v pánvi L . 16. stol.pánev.. 0 0 stř.

břicho v pánvi na břiše 0 0 0 sklo korálky. 16. přez.podél t. muž maturus 45-55 maturus maturus asi 50 maturus infans II 8-9 maturus juvenis 17-18 starší než 80 mladší než 127 starší než 126 16. medail. kování 0 korálky 0 0 0 0 0 0 0 ano ano 0 0 0 0 ano 0 muž dítě žena muž muž žena dítě muž žena maturus 40-50 infans I asi 3 ? maturus 45-55 senilis 50-60 maturus 35-45 infans I asi 4 maturus 30-40 maturus mladší než 118 starší než 117 starší než 89 mladší než 122 mladší než 86 a 90 starší než 120 16. – 18. – 18.. br. – 18. stol. 123 124 Z-V V-Z natažené natažené 0 0 ? muž ? maturus mladší než 130 17. stol. stol.v pánvi.-bab. špendl. 0 ano 0 0 0 ano 0 0 muž muž muž muž dítě muž novor.. přívěsek.. L . stol.podél t. – 18. – 18. 0 medail. stol. – 18. –18. v pánvi ? v pánvi P . 16. křížek 0 korálky. starší než 124 179 . stol. 17. háč. 125 126 127 128 129 130 131 132 Z-V Z-V Z-V Z-V J-S Z-V ? Z-V ? natažené pokrčené natažené ? natažené ? natažené v pánvi v pánvi v pánvi ? ? od těla ? P . stol.114 115 116 117 118 119 120 121 122 J-S J-S Z-V Z-V Z-V S-J Z-V V-Z S-J natažené ? ? natažené natažené ? ? natažené natažené v pánvi ? ? v pánvi podél t. 16. L .

180 .

Rubinková). Josef Unger.) a získala tak titul magistra (Mgr. století na Moravě a ve Slezsku s přihlédnutím k území střední Evropy (školitel: Prof.) a získala tak titul Ph. (roz. Social and Cultural Anthropology). Josef Unger. CSc. V roce 1999 absolvovala semestrální studijní pobyt na Universidade de Coimbra v Portugalsku v rámci programu Socrates/Erasmus (kurzy: Anthropology of Space. CSc. V roce 2004 obhájila rigorosní práci s názvem Devocionálie jako předměty zbožnosti v hrobech ze 17.). PhDr.1. V roce 1994 nastoupila na řádné studium oboru Antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. 181 . RNDr. v němž pokračovala od roku 2003 v dálkové formě.D.). PhDr. Ph.D. Roku 2000 obhájila magisterskou diplomovou práci na téma Pohřební ritus 17. RNDr.11 O autorce 11. – 18.D. PhDr.). Roku 1997 obhájila bakalářskou práci na téma Barokní krypta (školitel: Doc. století na Moravě (školitel: Doc. Po dvou letech přerušení z důvodu mateřské dovolené opět nastupuje a v roce 2006 obhájila disertační práci Pohřební ritus 16. CSc. – 19. Téhož roku nastoupila na řádné doktorské studium na Katedře antropologie PřF MU v Brně. století a získala tak titul doktorky přírodních věd (RNDr. a 18. Josef Unger. narozena v Brně dne 5. května 1976. Michaela Králíková. Králíková Michaela. Ph.

182 .

předměty každodenního života. Sympozia: 1967 Bechyně. režných ploch a ploch glazovaných. sloužící samostatně jako komorní dílo nebo jako součást interiéru a exteriéru soudobé architektury. plastických tvarů. krása. 1. 1970 Uherské Hradiště. Frechen (Německo). Od roku 1960 se v pražském ateliéru plně věnuje vlastní sochařské tvorbě „v hlíně“. Z každého z několika set komorních předmětů nebo z několika desítek ar- chitektonických realizací Marty Taberyové dýchne na člověka uměřenost. září 1930 v Olomouci. 1985 Nashville. pražskými motivy a literaturou. Dílo: Marta Taberyová založila osobitý výtvarný projev na vyvážené syntéze či kontrastu kresebných linií. V letech 1945–1946 absolvovala Střední průmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě. pohoda. Teplice v Čechách (1958–1959). Po studiích pracovala jako výtvarnice ve středisku Duchcovského porcelánu v Praze (1954–1955) a ve Spojených keramických závodech. Tennessee (USA) aj. Je členkou Mezinárodní keramické akademie – Academie internationale de la céramique se sídlem v Ženevě a členkou výboru Mezinárodního keramického sympozia v Bechyni. Samostatné výstavy: 1963 Liberec. Výsledkem je plochý nástěnný reliéf. Vallauris (Francie) aj. Minó (Japonsko). Inspiruje se přírodními tématy. 1975 Cardiff (Velká Británie). Marta Taberyová Marta Taberyová se narodila 22. v letech 1946–1949 Střední průmyslovou školu keramickou v Praze a v letech 1949–1954 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v keramickém ateliéru profesora Otto Eckerta a u profesora Stanislava Ulmana v oddělení ateliéru specializovaného na keramickou malbu.12 O autorce uměleckých ilustrací 12. Společné výstavy: Zúčastnila se prestižních mezinárodních výstav sochařů-keramiků: Faenza a Qualdo Tadino (Itálie). 1966 Ústí nad 183 . zvýrazněných promyšlenou barevností a scelených dokonale zvládnutou keramickou technologií.

33x23 cm. 1994 Benešov. Praha. Marta Taberyová: „Ve své tvorbě hledám a vyznávám krásu obyčejných věcí. montovaný reliéfní keramický obraz. Frankfurt-Kelsterbach (Německo). 1967 Sobotka. 1987 Galerie Na Můstku. Frýdek-Místek. Znojmo aj. tvrdá pórovina. Inspirace: Bible. šamotovaná kamenina.Slyším to. šamotovaná kamenina. Praha. St. 1976 Zámecká galerie. Faenza (Itálie). Bratislava (Slovensko). Aigle (Švýcarsko). Nymburk. Karla Tomana. 1990 Bechyně. 1972 Zlatá medaile a Bavorská státní cena. 1998 Muzeum středního Pootaví. výpal 1 250 °C. částečně glazovaná. Inspirace: Jaroslav Seifert. částečně glazovaná. Proto jsou mi blízké například verše Jaroslava Seiferta: . 1973 Hamburk (Německo). 1973 Zlatá medaile. Píseň. částečně glazovaná. Praha. co jiní neslyší. výpal 1 250 °C. Sofie (Bulharsko). Ústí nad Labem. Marta Taberyová. 1981 Galerie Václava Špály. 1997 Aigle (Švýcarsko). 1969 Ústí nad Labem.“ Marta Taberyová. Inspirace: Karel Toman. Muzeum. Neratovice. Mezinárodní veletrh uměleckých řemesel. 1998. Břeclav. Vídeň (Rakousko). výpal 1 250 °C. reliéfní keramický obraz. Opočno. Qualdo Tadino (Itálie). bosé nohy chodit po pláži. Ocenění: 1967 III. 1969 Heilbronn (Německo). šamotovaná kamenina. Sukýnka. Sopoty (Polsko). Moravský Krumlov. Vzdechy pod pečetí v dopise. 1982 Galerie umění. 1983 Galerie muzea. krásné literatuře. 1983 Österreichische Keramik Studio Wien (Rakousko). výpal 1 250 °C. 1968 Semily. částečně glazovaná. Popěvek. Třinec. Inspirace: Vítězslav Nezval. když struna nechví se. Zastoupení ve sbírkách: Její dílo je zastoupeno ve významných našich a zahraničních galeriích. 1999 Tábor. výpal 1 250 °C. 1978 Galerie Handwerkspflege. Moravská Třebová. průměr 55 cm. Praha. Růže a měsíc. Marta Taberyová. 1984 Galerie Farel. Píseň. Píseň (Máky). Schweinfurt (Německo). 1988 Bad Homburg (Německo). reliéfní keramický obraz. kulturní středisko. výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy: Marta Taberyová. Pohodu a ticho odloženého. Díla vytvořená pro Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality. částečně glazovaná. Praha. Mezinárodní výstava keramiky. 1969 Fragnerova galerie. reliéfní keramický obraz. Mezinárodní výstava keramiky. 1976 Čs. 1974 Galerie Díla – ČFVU Zlatá lilie. 1975 Galerie Díla – ČFVU. 184 . Mezinárodní výstava keramiky. Marta Taberyová. 1970 Bronzová medaile. Adam a Eva. Praha. 1991 Lausanne (Švýcarsko).Labem. 1998. Mnichov (Německo). ale přesto vypovídajícího o lidském doteku. Olomouc. 1974 Zlatá plaketa. 1979 Zlatá medaile. chvění strun. 1977 Galerie Díla – ČFVU Zlatá ulička. Pardubice. Mnichov (Německo). Týn nad Vltavou. Inspirace: František Halas. Praha.5x52 cm. Qualdo Tadino (Itálie). Olomouc. erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě. 65x81 cm. Mezinárodní výstava keramiky. 1970 Galerie bratří Čapků. Mělník. Sonet pro tebe. Bílá růže. Brno. Strakonice. 1995 Praha. 1985 Havana (Kuba). Praha 1 aj. Londýn (Anglie). reliéfní keramický obraz. Luhačovice. Wendel (Německo). muzeích a sbírkách a je součástí architektonických exteriérů a interiérů: Beroun. Uherské Hradiště. 1974 Zámecká galerie. 25x45 cm. 1992 Aigle (Švýcarsko). 1993 Hradec Králové. 1998. 1980–1986 řada státních vyznamenání a ocenění. Olomouc.‘ A proto i při ztvárnění milostných scén jsem se inspirovala neokázalými verši Jaroslava Seiferta. Karlovy Vary. Františka Halase a Vítězslava Nezvala. Trutnov. šamotovaná kamenina. cena za upomínkové předměty pro světovou výstavu Expo Montreal. Karlovy Vary. 1982 Galerie Jaroslava Krále. 1980 Rosengalerie Amsterdam (Holandsko). 1998. 1998. 38. 2000 Galerie Soho. 1981 CA Galerie Düsseldorf (Německo). Šumperk.

s. Tomáš (2002): Dlouhá Lhota (okr. Disertační práce na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Bankl. 7. 30. roč. Jan (1984): O posmrtné magii na libavském panství v 18. 403-408. 16-17. Blažková-Dubská. Adámek. Ariès. s. (2001): Das Grab des Obristen. roč. Bravermanová. Bohunová. Heidemarie (1965): Zwei Gräber aus Erfurter Kirchen. Castrum Pragense č. Blažková-Dubská. 131-133. 4. Bednárik. s. díl I.. Castrum Pragense č. K.1.. 10. Borkovský.. Lenka – Horáčková. Ludvík (1993): Archeologický výzkum kaple svaté Kateřiny a areálu kláštera Porta coeli v Předklášteří u Tišnova. s. 201-216. Jiří (1995): Funerální památky z nálezů v kostele sv. Archäologie in Niedersachsen. Rudolf (1939): Príspevok k pohrebným zvykom slovenského ľudu. (ed. Praha: Argo. Bednárik. 1. 167-179. Archaeologia historica. Hans-Joachim – Höhne. In: Tomková. století. 315-320. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenské akadémie vied. Blansko). s.1. Bombera. Castrum Pragense č. Alsdorf. s. díl I. roč. Belcredi. 10. Gabriela (2005): Několik poznámek k archeologickému studiu novověkého pohřbívání v Čechách (Úvod ke studiu novověkých pohřebišť na Pražském hradě). roč. s. 269-280. století. Benešová. Ivan (1969): Pražský hrad v době přemyslovských knížat. (ed. s. 7. Philippe (2000): Dějiny smrti I. roč. Magdalena (1989): Kovové vínky pražských dívek ze 17. 18. D. Kříže v Písku. Milena (2005): Hroby významných představitelů duchovního stavu na Pražském hradě. s. Ivan (1975): Svatojiřská basilika a klášter na Pražském hradě. s. 54-88. Pohřbívání na Pražském hradě a jeho předpolích. Praha: Academia. Ladislava – Unger.1. 275-277. Rudolf (1972): Cintoríny na Slovensku. roč. Praha: Brána. roč. K. Beranová. Kříže v Písku. Hans (2000): Nemoci Habsburků. Archaeologica Pragensia. Sborník společnosti přátel starožitností.). 7. Bravermanová. In: Tomková.). roč.). K. díl I. Okresní archiv v Olomouci. Pohřbívání na Pražském hradě a jeho předpolích. Barthel. Alt–Thüringen.13 Literatura Adámek. Národopisný sborník. Jiří (1996): Krypty kostela Povýšení sv. (ed. Starožitnosti a užité umění. Přehled výzkumů 43. 315-341. s. In: Tomková. Milena (2005a): Hroby králů a jejich 185 . II. Pohřbívání na Pražském hradě a jeho předpolích. Petr (1994): Hrob pastýře z Hustopečí. Berkovec. s. Jan – Fröhlich. a první poloviny 18. Gabriela (2005a): Archeologický výzkum novověkého pohřebiště u Jízdárny. Praha: Academia.. 4. 79-93. 254. Borkovský. 7. Martina (2003): Válečný pohřební ritus. Jižní Morava. s. Josef – Vitula. Jan – Fröhlich. 119-140.

Anna (2007): Dziecięcy jedwabny czepek z XVVIII wieku wydobyty w gdańskim kościele św. Stanislaw – Kaczmarek. Ladislav (1945): Habáni na západnom Slovensku. století. s. s. s. Znojmo). św. Petr – Starec. Archaeologia historica. 44. Petros (1994): Kniha černá nebo smolná královského svobodného města Rokycan z let 1573– 1630 s přílohou pozdějších čarodějnických procesů. Descoeudres.. Čižmář. Das archäologische Jahr in Bayern 1988. Zdeněk – Šmíd. Romuald – Krzyżanowska. Přehled výzkumů 1969. č. Jean (1997): Strach na západě ve 14. 3-14. Corvisier.o. Georges – Cueni. Pohřbívání na Pražském hradě a jeho předpolích. Pavel – Vybíral. 53-87. Burian. Březan. 106-108. – 16. Codreanu-Windauer. Martin: Muzeálná slovenská spoločnosť v Turčianskom sv. Burian. 366-369. kaplí České republiky. Prostějov). (ed. Gabriele (1995): Sterben in Schwyz. In: Výzkumy. Dostál. Zdeněk – Šmíd. Miluše – Kuželka. Bůžek. 1. roč. André (2002): Tance smrti. 161-163. 363-364. Vladimír (1948): Vývoj náboženských poměrů v Brně 1570–1680. Václav (1978): První nálezy z bývalého mořického hřbitova v Olomouci. s. č. 46-56. Přehled výzkumů 40 (1997–1998). Brestovanský.w. 69-156. Vladimír (2000): 777 kostelů. 149-150. klášterů. Josef – Král. Bartłomieja w Trzebnicy. Černý.). s. roč. Drążkowska. Budinský-Krička. 31. Čižmář. Čižmář. Praha: Argo. Antonína Velikého v Liberci. Monika – Kwiatkowska. s. Bořivoj (1968): Spätburgwallzeitliche und neuzeitliche Grabstätte in Znojmo. Burian. Andreas – Hesse. Jan (2000): Loretánské kaple v Čechách a na Moravě. s. Zdeněk (2000): Prostějov (okr. Kwartalnik Historyczny. 34/35. Archeologie Libereckého kraje. s. David. Prostějov). Praha: Soukup & David. s.r. 13. Brno: ÚNV zemského hlavního města Brna. Ervín (1994): Smírčí kámen u Ježkovic (okr. Burian. Václav (1971): Nálezy pohřbů v Křížové chodbě sv.-Peters-Kirche zu Niedertraubling bei Regensburg. K. s. Jindřicha na Novém Městě pražském. Výzkumy. 173-181. 77-102. II. Castrum Pragense č. 25. Pawel – Gronkiewicz. roč. Šlechta v českých zemích na prahu novověku. s. s.. ułożenia ciała i jego ubiorze w średniowiecznej Europie łacińskiej. 7. Alżbieta (1997): Liturgia śmierci a archeologia: Uwagi o wyborze miejsca pochowania. – 18. 104. orientacji. Prostějov). Cironis. Jana. 129-133. Basel: Schweizerischer Burgenverein. s. Václav (1985): Životy posledních Rožmberků I. díl I. Přehled výzkumů 1976. Zdeněk – Šmíd. 7-66. Archeologia Gdańska. Čulen. Kwartalnik Historii Kultury Materialnej. Zdeněk (2004): Znojmo (okr. Přehled výzkumů 45. Praha: Svoboda. s. 206-207. s. Dobisíková. Christian – Keck. 265-290. s. Bericht der Bayerischen Bodendenkmalpflege. Miroslav (2000a): Vývoj Prostějova v archeologických a historických pramenech v období 10. Petr (1997): Archeologická dokumentace v areálu bývalého hřbitova u kostela sv. Petr – Soukup. roč. Zdeněk (2002): Věk urozených. 186 . s. 2. 3-4. roč. Václav – Hrdlička. s. Přehled výzkumů 1971. 47. Václava v Olomouci. Martině. Praha: Paseka. Silvia (1988): Ausgrabungen in der St. století. Burian. Bukovský.příbuzných na Pražském hradě. Čižmář. s. Silvia (1993/94): Die Ausgrabungen in der St. Vlastivědný věstník moravský. roč. 208. Delumeau. Václava v Olomouci. Václav (1972): Orientační průzkum Dietrichštejnské krypty pod Dómem sv.1. Archaeologica Pragensia. Dąbrowska. Praha: Volvox globator. 249-250. Miroslav (1999): Prostějov (okr. Ausgrabungen 1993– 1998. s. 126. roč. č. Marcela (1998): Archeologické objevy z městského hřbitova u kostela sv. 74-76. Ausgrabungen 1993–1998. 3. Miroslav (2000): Prostějov (okr. Dąbrowski. roč. Čižmář.-Peters-Kirche zu Niedertraubling. Rokycany: Státní okresní archiv. 46. s. Vlastivědný věstník moravský. V. Historický zborník – časopis historického odboru MS. Barbara – Witkowski. řada E13. Václav (1992): Osudy tělesných pozůstatků olomouckého biskupa Františka kardinála z Dietrichštejna. Vítězslav –Velemínský. Codreanu-Windauer. In: Tomková. Praha: Libri. č. Petr – Stará. 3. (1944): Prvé staroslovenské radové pohrebištia v Turci a v Liptove. Jacek (1999): Grób księżnej Karoliny z Piastów legnicko-brzeskich w kościele pocysterskim p. Sborník prací filosofické fakulty brněnské university. Vyškov). 330-343. 435-444.

Drescher. Elisabeth (1983): Beobachtungen an Bestattungen in und um Kirchen im Kanton Bern aus archäologischer und anthropologisher Sicht.1947. s. Praha: Argo. V. s.. Niedersachsen. Ulrich und Afra in Augsburg 1961– 1968. Materialhefte zur Ur. Eva – Beran. – Unger. In: Hašek. Eduard – Musil. Francek. s. Vladimír (1997): Šumperk (okr. Karel (2000): Záchranný archeologický výzkum v kapli sv. Alena – Kala. Přehled výzkumů 1993–1994. Praha: Dokořán. Jaroslav – Horáčková. Hadroušková. Brno: Rovnost. roč. děvkách a mlynářích. Lenka – Zatloukal. Foltýnová-Mikulcová. s. Jindřich (2000): Zločin a sex v českých dějinách. Flodrová. Milena (1992): Brněnské hřbitovy (Průvodce po jejich historii. století). Dülmen. J. Pravěk NŘ. Eva – Petrásková. In: Hašek. Ivo (1998): Farnost Fryšava pod Žákovou horou – I. Beck’sche Verlags-buchhandlung. s. 487-517. Lékařské listy z 15. 345-365. Enderová. část. Heft 19. ed. Slovenský národopis. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost a Geodrill. Francek. R. Filka. Jiří a v kostele sv. roč. Richard (1999): Kultura a každodenní život v raném novověku (16. ed. Praha: Mladá fronta.. Pavla (1997): Slavkov. května. Jiří – Veselovskaya. Praha: Dokořán. 76-82. Josef (1999): Cholerový hřbitůvek. Jiří – Stloukal. (1950): Hřbitovy a pohřbívání v Brně do r. Drozdová.. Fic. Eggenberger. Pavlína (1999): Jan Filipec. Šumperk). roč. (1982): Bitwa pod Lubiszewem (17 kwietnia 1577 r. Die Geschichte einer Kirche aus der Zeit der Christianisierung im nördlichen Niedersachsen bis 1880. Hildesheim: Verlag August Lax. s. Vladimír – Vyhnánek. Fingerlin.. In: Hašek. Die Ausgrabungen in St. Goš. Ladislava – Vargová. M. Ulrich und Afra in Augsburg. Richard (2003): Bezectní lidé.) w świetle badań archeologicznych. Dušeková. 238. – Łuczak. 45-54.und Frühgeschichte. 144-150. roč. 8. Ve službách archeologie IV. Ilse (1992): Die Grafen von Sulz und ihr Begräbnis in Tiengen am Hochrhein. Faltýnek. Fialová. Hans (1985): Tostedt. Peter – Ulrich-Bochsler. Jindřich (1999): Zločin a trest v českých dějinách. München: Bayerisches Nationalmuseum. – Unger. Václava v Mikulově. Nitra: Archeologický ústav Slovenské akademie vied. 21. Památkový ústav v Olomouci. Fingerlin. V. Sudia i materiały do historii vojskowości. 241246. Joachim. R. 81-100. s. 433-453. s. 11-15. čestných hrobech města Brna. München: C. 7. Brno: Masarykova univerzita. Głosek. – Benešová. Ve službách archeologie II. R. O katech. In: Werner. Pavla – Kučera. Ilse (1977): Die frühneuzeitlichen Bestattungen im Kreuzgang von St. Ve službách archeologie VI. Elizaveta V. Výroční zpráva 1999. 1. – Nekuda. Dějiny a současnost. 187 . J. Nina (1995): Bilder und Zeichen der Frömmigkeit. pohřbených v kostele sv.. ed. Milan (1996): Dějiny obyvatelstva českých zemí. Drozdová. M. s. H. Richard (2002): Historická antropologie. V. 303-319. č. B. Praha: Rybka Publishers. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost. Drozdová. v Smoleniciach. Praha: Rybka Publishers. 298301. s. 8. roč. Hana – Martinec. diplomat ze sklonku středověku. Drozdová. Hynek (2003): Identifikace kosterních pozůstatků knížete Waltera Xavera Dietrichsteina. 2. Eva – Vachunková. Přehled výzkumů 1993–1994. Marka v Litovli. Stuttgart: Konrad Theiss Verlag. – 18. ed. s. Brno: Archeologický ústav AV ČR. 28. Západní Morava II. roč. –17.. Jana (2001): Antropologický rozbor kosterních pozůstatků hraběte Josefa Františka Dietrichsteina a knížete Leopolda Ignáce Dietrichsteina. – Unger. – Nekuda. 40. VOX. Eichler. Dülmen.. Hanáková. Nitra: Archeologický ústav Slovenské akademie vied. Eva (2006): Dietrichsteinové z Mikulova. Sigrid (1980): Cintorín z 15. Brno: Vlastním tiskem. Susi – Schäublin. s. s. Dvořák. Gockerell. Ludmila – Horská. stor. Jana (2005): Antropologický výzkum kosterních pozůstatků Markéty Františky Lobkowiczové-Dietrichsteinové a jejího manžela Václava Viléma Popela Lobkowicze. 25. 221-240. Milan – Maur. Richard (1998): Výzkumy v dominikánském a minoritském klášteře v Jihlavě. památkově chráněných náhrobcích a vojenských pohřebištích). – Nekuda. s. Karel (1891): Paměti panství veverského. Sammlung Rudolf Kriss. s. Zeitschrift für schweizerische Archäologie und Kunstgeschichte. J. č. Karel – Zacpal. 271-272. Dülmen.

Pamiatky a múzeá 5-6. Archaeologica Pragensia. Hilbert. Hunka. (1929-30): Královská hrobka v chrámě sv. Hana – Stloukal. Ignát – Teige. č. Časopis Moravského muzea – vědy společenské. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. 249-292. Chrościcki. 13. Studia comeniana historica. J. Herrmann. Branislav (1996): Archeologický výskum predrománskej rotundy a karnera zaniknutej osady Sv. Vavrinca v Bratislave. Eduard. s. Bratislava: Nona. Nikolaus – Krenn. Jozef – Lesák. 28-32. roč. 33-39. Praha: Česká grafická společnost UNIE. Milan (1998): Santini myslel při projektování na lebku – morový hřbitov ve Žďáru nad Sázavou. Ducha v Slovenskej Ľupče. s. Huber. Václav – Merta. Radoslav (2000): Príspevok k problematike existencie kláštorného hospica a Kostola sv. Martin – Wurzer. (2000): Apoštol svatý Jakub Větší. Heinz. roč. řada B 31. 32. – Podlaha. Wolfgang (1994): Archäologische Ausgrabungen am Rathausplatz von Scheibbs in Niederösterreich. Milan (1988): Pohřebiště kolem bývalého kostela svatého Benedikta v Praze. Emília (1993): Predstavy o posmrtnom živote v koreláciach s pohrebnými obradmi. 19. Chudzińska. roč. Lenka (2002): Smrt v raném novověku a lékařská antropologie. roč. 1. K. R. David – Peška. 267-294. Chaloupka. Archäologie Österreichs. č. 9. Horváthová. s. Kultové a sociálne aspekty pohrebného rítu od najstarších čias po súčasnosť. 36.Rovnost. 228-236. Kultové a sociálne aspekty pohrebného rítu od najstarších čias po súčasnosť. Bratislava: Nona. František (2002): Pohřební rituál Moravských bratří z pohledu osvícence Josefa Heřmana Agapita Gallaše. Portret trumienny na tle sanmachich obyczejów pogrzebovych (katalog wystawy). 25. Heřman. Časopis pro dějiny venkova. roč. Zborník Filozofickej fakulty Univerzity Komenského.. 227231. s. stráženie mŕtveho a vampirizmus v Strednej Európe. s. Hrubec. In: Krekovič. s. s. Barbara (1998): Dewocjonalia z nowożyt- 188 . Hrdlička. Jan (1986): Náhrobní kameny ve filiálním kostele sv. s. Hofer. Sborník Národního muzea v Praze. Martina v Kralicích nad Oslavou. Elfriede Hannelore (1998): Der „Alte Meidlinger Friedhof “ – eine Notbergung. Vilém (1967): Kostel sv. Jozef (1989): Výsledky historicko-archeologického výskumu mestského hradu v Kremnici. 36-45. Igor (1971): Výzkum zaniknutej dediny Dolný Poltár. řada C 49. 1. Ján (1996): Mince nájdené v stredovekých cirkevných komunitách na Slovensku. 115-117. Praha: Oswald. roč. Památky archeologické. roč. ed. 29-30. Hanuliak. 233-244. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna. 241-257. 127-130. Antonín (2006): Brněnské středověké a raně novověké hřbitovy z pohledu archeologie. Juliusz A. Jan (1926): Následky tolerančního patentu na panství poděbradském. Brno v minulosti a dnes. Havel. 7. Ľubica (1993): Pohrebné hry. 21. s. Josef – Winter. ed. Hellich. Gangolf in Holefeld. s. roč.Luboš (1975): Barokní pohřby od sv. 1. Archaeologia historica. 21. Hoššo. Vanitas. s. Jindřicha na Novém Městě pražském. Vilém (1955): Staré Město. Horáčková. 52. Praha: Národní muzeum. velkomoravské pohřebiště „Na valách“. č. Hrubý. Dana – Zůbek. roč. 505-508. Hanáková. Folia Archaeologica. s. 91-107. – Matiegka. (2000): Ausgrabungen in der ehemaligen Propstei St. Fundberichte aus Österreich. ed.. Ladislava – Vargová. roč. In: Dziubkowa J. Holub. Archeologické rozhledy. roč. 21. Hlinka. Hrubý. 60-68. Památky archeologické. Chorváthová. In: Krekovič. 65. (1970): A tiszaörvényi párta és pártaöv. roč. 47-71. Marek – Sedláčková. Poznań. A. Miroslav (1974): Slovanské a středověké osídlení Oškobrhu u Poděbrad. Josef (1980): Hromadný hrob bělohorských bojovníků. Hoššo. B.. Archaeologia historica. Zikmund (1902): Pražské ghetto. 2. listopad 1998. 241-251. Víta na hradě Pražském. Praha. Moravské noviny . Z kralické tvrze. s. (1996): Od śmierci do egzekwii. Das archäologische Jahr in Bayern 1999. s.. 69-79. Hannig. s. Lenka – Zapletalová. 58-66. Praha: Ústřední církevní nakladatelství. s. Život a legenda. 168. s. Hýbl. s. Archaeologia historica. 39-40. Eduard. Jan (1980): Jüdische Friedhöfe in Böhmen und Mähren. s. Hnátek. roč. Jozef (1992): Barokové medailérstvo na Slovensku. roč. 67-68. 4. Ladislav – Richter. Horváth. Petr – Kolařík. Václav – Ragač. 76-80. č. 23. s. 33. Annemarie et al. roč. s. roč. Michala ve Starém Městě. 111-184. 220-249.

Kołyszko. Kolín: regionální muzeum. Kapica. 10. Lubomír (1972): Poznámky ke stavebnímu vývoji děkanského kostela v Modřicích.nego cmentarzyska we wsi Maniowy na Podhalu. Přehled výzkumů 1973.) (1987): Marek Bydžovský z Florentina. roč. Český lid 8. 206-208. Archaeologia Historica Polona. Kauerová. roč. 103. s. s. Jižní Morava. Praha: Národní muzeum. č. 66-73. Dietrichštejnské hrobce v Mikulově (okr. Památkový ústav v Olomouci. Kos. s. Zdisław (1972): Prace wykopaliskowe na cmentarzysku przyspitalnym i przykościelnym z wieku XVI – pozcątków XIX (st. Masaryka v Břeclavi. 20-51. Petr (1999): Vlkoš (okr. Ječný. 11. H. 2. 45. s. Vlastivědný věstník moravský. s. Pantaleona v Pustiměři. Jiří (1974): Záchrana kosterných nálezů ve Slavkově. s. 74-75. Klanicová. s. Archaeologia historica.. Rudolf (1991): Cintorín vo Veľkých Levároch. Irša. Benedikta v Praze. 10. Jan (1988): Kolínský chrám. roč. č. (1864): Památka roku slavnostního 1863 tisícileté památky obrácení národu českého na Moravě. část). 41. Dobrá smrt ctnostného šlechtice v pohřebních kázáních Dona Florentia Schillinga. Kohoutek. č. Vít (1996a): Barokní kostnice ve středních Čechách (2. Konečný. 154-159. Stopami habánov stále záhadných. Jenerál. Vlasta – Koudela. Lubomír (1986): Výsledky stavebně-historického a archeologického průzkumu rotundy sv. Hauke (2002): Der Friedhof von Breunsdorf – Untersuchungen zum Totenbrauchtum in Mittelalter und Neuzeit. Koldínská. 7. Konečný. Alena (1961): K problematice architektury hřbitova ve Střílkách. Dresden: Landesamt für Archäologie. Petr (2004): Želešice (okr. s. roč. Kauerová. s. 10. V. 321-325. Tomáš (2002): Todten-Gerüst. Gerhard (1965): Sterbeablasskreuz aus der „Schottenkirche“ in Erfurt. 329-358. 84-89. 147-165. Marie (2001): Každodennost renesančního aristokrata. Jaroš. M. 1-4. 95-112. Praha: Paseka. Rüdiger (1994-95): Die Grabung 1994 auf dem Klushofgelände in Bremerhaven-Lehe. roč. pow. Josef (1899): Rubáč a oplíčko na jihovýchodní Moravě. Slovácko. roč. Jurdith (ed. Jaroslav (ed. Břeclav). Přehled výzkumů 39 (1995–1996). 7. – Olmerová. s. Přehled výzkumů 1992. 43. 147-163. Památky středních Čech. 21-36. s. Praha: Svoboda. Deutsch – mährisch – schlesische Heimat. Památky středních Čech. Knoz. Jaroslav (1993): Sondážní práce v tzv. č. Evženie – Peška. Jůzová-Škrobalová. 1. Leszno) na tle karawak europejskich. Kraków: Oficyna Cracovia. Jenerál. Evženie – Peška. 119-134. Karel (1999): Výsledky průzkumu kostela sv. roč. Pře- 189 .). 2. Kaiser. Kenzler. – Tardy. (1988): Historie a výzkum staroměstského bloku kolem kostela sv. 307–317. s. Jüttner. Janata. Kirche und Friedhof von Breunsdorf. Svět za tří českých králů (výbor z kronikářských zápisů let 1526–1596. J. 2. 6. Praha. Výroční zpráva 1998. Neue Folge. řada C 49. Modřice: Osvětová beseda. Slovensku v Čechách skrze Cyrila a Metoděje na křesťanství. s. 159-171. In: Hanáková. 9. Emil (1993): Výslech u hrdelního soudu v Moravských Budějovicích roku 1666. s. Włocławek w latach 1964-1969. (1931): Am Fuße der Rosenburg bei Klentnitz. Kamarýt. Bremen archäologische Blätter. H. Klanicová.).G. 167-181. Benedikta. s. H. Marek (1997): Krzyżyki-karawaki z nowożytnego cmentarza w Lubiniu (woj. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Vlastivědný věstník moravský. H. Brno–venkov). Hodonín). 3. s. s. Duch) w Brześciu Kujawskim. roč. Miroslav (1998): Památky staré Litovle. Emil (1991): Epitafy a krypty v moravskobudějovickém kostele sv. Tomáš – Faltýnek. Konečný. Jaroslav (1996): Archeologický výzkum na náměstí T. Vlasta – Vítek. Św. roč. 80. 198-200. Sborník prací filosofické fakulty brněnské university FX. Filipa a Jakuba v Litovli. Komunikaty Archeologiczne Bydgoszcz. Kos. Malovaný kraj. s. Jesenský. Pohřebiště kolem bývalého kostela sv. roč. 472-473. s. Kolár. Alt – Thüringen. č. – Šubert. In: Oexle. Jiljí. Lubomír (1987): Záchranný výzkum románského kostela v Novosedlech. Jiří (1999): Průzkum barokních krypt v kostele sv. s. roč. Jesenský. 27. Přehled výzkumů 1991. K. Klvaňa. roč. Kelm. s. 23. Františka Xaverského a Zvěstování Panny Marie v Uherském Hradišti v roce 1998. Vít (1996): Kostnice ve Všeradicích a barokní kostnice ve středních Čechách. (eds. Památkový ústav Olomouc: Danal. Stloukal. č. s. historie a průvodce. 1.

č. 329-332. 35-40. 32. Ulrich von Hollabrunn. Křehlík. 5. (1996): Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. s. Opera historica. (1969a): Liechtensteinská hrobka na Vranově u Brna. Michaela (2006): Světci na barokních medailonech z jižní Moravy. wijewództwo Katowickie. Manfred (1996): Die Archäologie des Leechhügels. 8. s.. – 19. Lantschner. s. 20. Košák. kaplerz. 251. 6. Torun: Muzeum Okręgowe. Archeologické rozhledy. Pavel (2002a): Rituál a ceremoniál na příkladu pohřebních slavností na šlechtických dvorech v raném novověku. Ernst (1990): Die archäologischen Ausgrabungen in der Pfarrkirche St. roč. 4. 21. Archäologie Österreichs. 423-430. Král. Vlastivědný věstník moravský. Král. dominikanek (obecnie Muzeum) w Raciborzu.–19. (1954): Výzkum v Krásně na Slovensku v r. Král. s. Kwiatkowski. Moravské noviny-Rovnost. 155-166. roč. s. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. (1981): Žerotínská hrobka v Židlochovicích. s. M. 43. Václava v Břeclavi. Jacek Ks. Král. roč. roč. 69-72. 285-296. Adolf B. In: Non omnis mortar. roč. 790-799. 361-368. (1984): Objev původního vstupu do Liechtensteinské hrobky na Vranově u Brna. Loskotová. Rastislav – Nemeš. Jižní Morava. Krystyna (2001): Sprawozdanie z badań archeologicznych w presbiterium kościoła ss. 111-121. František Ignác (2004): Velká Meziříč. 9. roč. Kunc. Zprávy památkové péče I/1. Český lid. Krsek. Alena (1998): Uherské Hradiště – hrobka v kostele sv. In: Lenderová. Archeologické rozhledy. s 194–198. (1969): Nálezy ze Žerotínské hrobky v Židlochovicích.. století. František (1899): Nemoc. 131-135. Kudělka. 205-209. Lutovský. Svätec a jeho funkcie v spoločnosti II. s. roč. Zdeněk (1937): Význačnější objevy památek v zemi Moravsko-slezské v letech 1918–1936. 1. s. s.hled výzkumů 45. Sborník přednášek 1 (Vlastivědná a genealogická společnost ve Velkém Meziříčí). č. Král. pověstech a obyčejích lidu na Rokycansku. Vlastivědný věstník moravský. s. 31-39. 121-131. České Budějovice: Historický ústav Jihočeské univerzity. Fundberichte aus Österreich. Badania archeologiczne na Górnym Śląsku i ziemiach pogranicznych w 1996 roku. Koutek. Zwyczaje pogrebowe w XVII i XVIII – wiecznym Toruniu. Františka Xaverského. Pavel (2002): Žena a smrt v 16. s. Adolf B. 105-130. O.. smrt a pohřeb v pověrách. s. Adolf B. J. Pavel (1998): Pohřby posledních pánů z Hradce. Karawaka. Fundberichte aus Österreich. 6. Tišnov: Sursum. století jako součást katolického pohřebního ritu. Králíková. 42-43. 71-86. Academia. Michaela (2007): Devocionálie z brněnského hřbitova 18. Jiří (1986): Alchymie štěstí 1770–1810. s. Bratislava: Chronos. Jižní Morava. (1937): Od počátku až do skonání světa. Lehner. s. sv. a 17. Krupica. století. Kučerová. 17. Praha: Spolek Pieta. Králíková. Krystyna (2000): Sprawozdanie z badań archeologicznych w presbiterium kościoła ss. F. roč. Kroupa. řada C 49. 22-26. Kozłowska. Praha. 4. 2-3. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost. Vlastivědný věstník moravský. Králíková. Eva nejen v ráji. roč. s. František (2001): Uhřínovské kostely. Jaroslav. Adolf B. s. 401-552. Rigorosní práce na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Badania archeologiczne na Górnym Śląsku i ziemiach pogranicznych w 1998 roku. 3. dominikanek (obecnie Muzeum) w Raciborzu. Michaela (2005): Devocionálie z bývalého hřbitova na místě dnešního kostela sv. 1. wijewództwo Katowickie. století. Monika (1993): Ausgrabungen in der Stadtpfarrkirche St. Milena. Kozłowska. s. Ivo a kol. eds. roč. č. Macek. č. In: Kožiak. Irena (1999): Příspěvek ke hrobové výbavě 17. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna. Pavel (2004): Smrt a pohřby české šlechty na počátku novověku. Jižní Morava. Laurentius von Niederhollabrunn. Král.Ed: Štindl. (1991): Heraldická kuriozita – pohřební štíty z Vranova u Brna. 7-9. Brno v minulosti a dnes. ed. Adolf B. Manfred (1993): Bestattungen in der Pfarrkirche Mariä Himmelfahrt in Markgrafne- 190 .. Pravěk NŘ. 61-64. – 18. O pohřbívání trochu jinak. s.44. s. 36. 1953. 1-2. roč. roč. roč. (2005): Szkaplerz. Praha: Karolinum. Králíková. s. 41. 19-156. roč. Městská kronika barokní Moravy. Král. Michal (1998): Dvacet džbánů medoviny a bezbožné kratochvíle. roč. březen. 349-358. s. Lauermann. 35. s. Michaela (2004): Devocionálie jako předměty zbožnosti v hrobech ze 17. Král. Král.

Přerov: Státní okresní archiv v Přerově. Praha: Lidové noviny. 2. (2005): Sociální aspekty pohřebního ritu českých nekatolíků v 18. 4. 45-47. 381-412. Bořivoj (1999): Radomyšl – raně středověké pohřebiště. 19. Brno: Nakladatelství Blok. 15. Communicationes archaeologicae Hungariae. 13. Igor a kolektiv (1980): Slova a dějiny. Bd. roč. 22. Český lid. Mithay. Mittermeier. Michna. č. Fundberichte aus Österreich. Alexandra (1996): „Nečistí zemřelí“ v posmrtných a pohřebních obřadech českého lidu. 93-113.). 182-188. Fundberichte aus Österreich. Irene (1993): Archäologische Ausgrabungen im Domhof zu Passau. s. Navrátilová. NÖ. Němec. 23. Bořivoj (1988): Závěrečná etapa archeologického výzkumu v bazilice sv. století v Mikulově. s. Fundberichte aus Österreich. Burgenland. Słupsk. 40. roč. Melzer. 7. s. Vlastivědný věstník moravský. Vyškovské noviny č. 40-74. 2. roč. ed. Mlčák. Malinowski. (1972): Přehled archeologických výzkumů na Moravě za rok 1971. Nahodil. v letech 1594 až 1608 opata kanonie Hradisko u Olomouce. Vlastivědný věstník moravský. roč. 210-324. Alexandra (1993): K některým kultovním a sociálním aspektům pohřebního obřadu v české a slovenské lidové tradici. Renate (1991): Ausgrabungen im ehemaligen Minoritenkloster von Wels. Niederösterreich.und hochmittelalterlicher Funde Schleswig-Holsteins. Martin zu Thalgau. 191 . 195–198. Michael (1977): Krieger und Reiter im Spiegel früh. (1988): Přehled archeologických výzkumů na Moravě a ve Slezsku za rok 1987. 32. M. roč. Mlčák. s. roč. roč. Diplomová práce. 2-3. 24/25. Vlastivědný věstník moravský. Antonína Paduánského u olomouckého kostela Neposkvrněného početí Panny Marie. Vlastivědný věstník moravský. 190-196. Zdeněk R. s. 18-20. Offa. In: Moravín – sborník vinohradnicko-vinařských aktualit. roč. Alexandra (1998): Hřbitov jako místo kontaktu dvou světů. Blanka (2000): Bučovice (okr. s. Stephan zu Horn. č. Nešpor. 147. – Kovács. Beiträge zur Mittelalterarchäologie in Österreich.. 139-150. Bilanz der Jahre 1987 und 1988. 1. T. 3. s. s. Bratislava: Nona. Josef (1985): Hrob vinaře z 18. Michna. Nechvátal. Ausgrabungen 1993–1998. Pavel J. Salzburg. Melzer. 19. Mikulec. – 19. Jahrhundert). s. 344-346. roč. Leoš (1984): Krypta pod kaplí sv. Századi temetó. roč. Irene (1989): Die Ausgrabung im Domhof zu Passau. Nechvátal. květen. Praha: AÚ AVČR. Mikulková. s. Passau: Kunstverlag Peda. Navrátilová. Heft 7. č. Leoš (2004): Pozdně renesanční erbovní desky Jiřího Pavorina z Pavorinu. Archaeologia historica. Basel: Schweizerischer Burgenverein. s. Pavel J. s. 56. Petr (1995): Pohřební ritus na Moravě v období středověku. č. 360-367. In: Krekovič. (1973): Přehled archeologických výzkumů na Moravě za rok 1972. In: Kováč. Vyškov). Gustav (1980): Ergänzungen zur Baugeschichte der Fischerkirche in der Freistadt Rust. roč. Praha: Academia. 83. Miroslav (1994): Smolná kniha města Lipníka. s.usiedl. s. Marada. Možný. 153-161. Manser. Antonín (1959): České lidové pověry. Sándor (1985): A Györi XVI–XVII. 36. Gustav (1983): Archäologische Untersuchungen in der Stadtpfarrkirche St. století. Miglbauer. Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Praha: Orbis. Müller-Wille. 21-30. s. 3. 417422. Mittermeier. č. Zdeněk – Unger. – Podolinská. A. Fundberichte aus Österreich. Navrátilová. (eds. s. roč. T. Jiří (2000): Barokní náboženská bratrstva v Čechách. Ivo (1990): Moderní rodina. roč. Folia ethnographica. Pavel J. roč. s. Melzer. 25. s. Jürg et al. Navrátilová. 24. 37-59. (1992): Richtstätte und Wasenplatz in Emmenbrücke (16. Eduard. In: Výzkumy. Gustav (1985/86): Die Bestattungen in der Pfarrkirche Jedenspeigen. (1986): Zródla archaeologiczne i antropologiczne do dziejów Rowokołu. 34. Otakar – Robek. a 19. Mikulková. Petra a Pavla na Vyšehradě. 3. Melzer. 69-75. 107-109. 119-169. Forträge des Niederbayerischen Archäologentages. 32. Alexandra (2004): Narození a smrt v české lidové kultuře. NÖ. Michna. Měřínský. Malík. roč. Praha: Vyšehrad. Vlastivědný věstník moravský. Kultové a sociálne aspekty pohrebného rítu od najstarších čias po súčasnosť. Oberösterreich. Gustav (1984): Archäologische Untersuchungen in der Pfarrkirche St. Blanka (1998): Tajemství bučovické krypty. Fundberichte aus Österreich.

Praha: Koniasch Latin Press. 147-159. Přehled výzkumů 41 (1999). Petr (2002): Nové nálezy v areálu bývalého hřbitova u sv. díl I. sv.. s. Neugebauer. Nohejlová-Prátová. Neugebauer-Maresch. 141-154. díl I. Pařík. 16. V. Boris (1967): Vyzvednutí pozůstatků maršála Raduita de Souches. Karl (1991): Rettungsgrabungen in der Pfarrkirche zur „Auffindung des Heiligen Kreuzes“ in Hohenau an der March. č. Niederle. Arno (2001): Z historie a činnosti pražského pohřebního bratrstva. Niederle. Pospíšilová. roč.Cesty na druhý svet. Vladimír (1996): Sv. Jiří (2002): Strážnice v pozdní renesanci. Československá etnografie. Lydia – Šimek. 30. Christine – Neugebauer. Přehled výzkumů 1966. 2. Fundberichte aus Österreich. roč. 141-149. Manfred (1996): Die Toten von Lambach. 426. 39. s. roč.und Frühgeschichte. Martin – Starec. Obšusta. 14. Jižní Morava. Prasek. roč. Martin 1977 – 1982. 55-69. roč. s. roč. 7. Jaroslav – Vrána. Františka Xaverského v Uherském Hradišti. roč. Jan (1982): Otevření hrobky moravských a českých Kouniců ve Slavkově u Brna. s. 42. 246-247. 27. Pajer. 281-301. 31. Jaroslav (1947): Pohřby zoufalců na Náměšťsku nad Oslavou před 300 lety. s. Petrtyl. František – Podborský. II. Josef (1970): Kniha o Kosti. Angelika (1996): Wien 1 – St. Kliment u Lipůvky – významná památka z počátku našich dějin. Novotný. s. Peníz a jeho funkce v pověrečných zvyklostech. Cyrilka v Podivíně. 2. Praha: Karolinum. plzeňského sympozia). s. 235-250. Boris (1967a): Záchranný výzkum ve starobrněnském kostele a nález hrobky pana Jindřicha z Lipé. Johannes-Wolfgang (1985/86): Die Marien. Peška. s. Jindřicha na No- vém Městě pražském. Prahl. 56-57. 105. Pfleiderer.. Pekař. s. Eduard – Vogeltanz. 309-333. Boris (1974): Průzkum Kapucínské krypty v prostoru městského hřbitova ve Vyškově. 192 . Paukrt. Výběr z prací členů historického klubu při jihočeském muzeu v Českých Budějovicích. NÖ. Brno: Moravskoslezský archeologický klub. Praha: Mladá fronta. 111-118. Petr (1999): Krhov (okr. Praha: Národopisné museum českoslovanské. Vlastivědný věstník moravský. 24/25. Jan (1995.. Novotný. Johann – Geischläger. Stephan. Třebíč). Odehnal. Jakub (2001): Šternberk (okr. Belo (1986): Košice – Krásna. (1978): Moravské románské karnery a kaple tzv. Strážnice. 121-135. In: Pajer. Praha: Academia. s. Neugebauer.. obránce Brna proti Švédům. s. roč. 49-59. Františka Xaverského v Uherském Hradišti. Fundberichte aus Österreich. Roman a kolektiv (2004): Umění náhrobku v českých zemích let 1780–1830. Emanuela (1986): Základy numismatiky. Fundberichte aus Österreich. roč. Rudolf (1998): Atributy světců. Vincenc. s. Přehled výzkumů 39 (1995–1996). Jiří (2000): Geofyzikální a archeologický průzkum kostela sv. Slovácko. s. Praha: Československý spisovatel. Die Abteilung für Bodendenkmale des Bundesdenkmalamtes Jahresbericht 1996. Praha: Unicornis. s. Offenberger. Pavelčík. 58-59. Praha: Národopisné museum českoslovanské. Petráň. Josef – Petráňová.oder Liebfrauenkapelle zu Hafnerbach. Kapitoly z dějin města Strážnice. Polla. Niederösterreich. Nováček. Jiří (2000a): Zpráva o průzkumu kostela sv. 35. Kulturní obrázky z let 1581 – 1582. s. Pavelčík. Vlastivědný věstník moravský. 159-167. Přehled výzkumů 1973. Olomouc). Lubomír (1921): Moravské Slovensko. roč. Vincenc (2001): Dvě léta na Buchlově. Smrť a posmrtný život v náboženstvách sveta.. Strážnice: Městský úřad. Johannes-Wolfgang – Grosschmidt. s. 64-65. Přehled výzkumů 1966. Pertlwieser. I. století (sborník příspěvků z 20. 10. roč. Ch. Praha: Academia. Josef (1962). s. roč. Lubomír (1911): Život starých Slovanů. sv./ 1. Novotný. In: Prasek. Pernička. 2. Omelka. Mitteilungen der Österreichischen Arbeitsgemeinschaft für Ur. Jiřina (1990): Nález „vampyrického“ hrobu v lodi hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice v Písku. 257262. ed. Jiří a kol. 248–249. s. Archäologie Österreichs. Josef (1971): Staroměstská exekuce. Johannes-Wolfgang (1981): Die Ausgrabungen in der Pfarrkirche Klosterneuburg–St. Christine – Neugebauer. s. In: Fenomén smrti v české kultuře 19. Petráň. 1997): Dějiny hmotné kultury díl II. Archaeologica Pragensia. Bratislava: Ceres. Přehled výzkumů 42. 9-68. In: Farka. s. Bratislava: Fontes. Národopis lidu českoslovanského. 143-151.

Archaeologia historica. Přehled výzkumů 45. Marta (2003): Památky okresu Žďár nad Sázavou. č... Žižlavský. 14. Acta Archaeologica Lovaniensia. s. Sameš. Jižní Morava. Střední Morava – vlastivědná revue. Ladislava – Šebela. Vlastivědný věstník moravský. s. Bořek. Procházka. Petr (1988): Nález křížku typu Caravaka v Praze 4 – Michli. roč. roč. Slovenská numismatika.. Bruntál). 9. s. Alexander (1992): Novoveká fáza cintorína na „Kostolci“ při Ducovom. Julius (1973): Architektonické zvláštnosti stříleckého hřbitova.R. 193 . s. 59.. P. 9-68. 12. 41-56. roč. J. 216-224. (2000): Ausgrabung in der Kirche von Herschdorf. 15. Rataj. Prečanová. – Dočkalová. Rubinková-Králíková. roč. č. 279-305. Dalibor – Zezula. Čeněk (1931-32): Městské popraviště v Třebíči. Ruttkay. Domažlice: Muzeum Chodska. roč. Lubomír – Šenkyřík. In: Hašek. roč. Sborník Kruhu přátel Muzea hlavního města Prahy. Archéologie du cimetière chrétien – Actes du 2e colloque A. Vendula (2003): Archeologické nálezy a lokality na katastru Velkého Týnce. – Nekuda. Marie ve Štítech. 30. 2. Jozef (2002): Maľované posmrtné portréty na Slovensku. Rubinková-Králíková. R. 23-46. s. Lidé na okraji společnosti 1450 – 1850. č. Rubinková-Králíková. Josef (1995): Házení peněz do vody a vkládání peněz do hrobu. Prigent. s. Richterová. Prnka. Jan (1990): Literatura a nově zjištěná dokumentace k žerotínské hrobce v Židlochovicích. 107-127. roč. 1. 121-133. 279. 25. Die Abteilung für Bodendenkmale des Bundesdenkmalamtes. Praha: Národní muzeum. Čelákovice: Městské muzeum. Saale – Orla – Kreis. T. Radoměrský. Wilhelm (1896): Brünner Kirchengrüfte. roč. s. 2. – Queck. Ruttkay.E.C. Daniel (1996): Les céramiques funéraires (XIe–XVIIe siècle). Od Horácka k Podýjí. Skřítek. Skružný. Skutil. s. s. Archaeologia historica. s. s. s. II. Slovenská archeológia. 232.A. Zdeněk (1990): Historické náhrobníky okresu Domažlice. s. s. Jan – Sommer. 1. světců a blahoslavených. 4-49. Andrej – Vystrčilová. s.. Michal (2000): Archeologický výzkum kostela Nanebevzetí Panny Marie v Branticích (okr. Michaela (1999b): Jezuitská krypta v Brně. ed. Schram. Po stopách buchlovského mordu. 5. Blansko: Print. Skutil. roč. Zpravodaj města Třebíče. 31-36. (1991): The Coins excavated in the Holy Mary Cathedral of Antwerpen (Belgium). 76-78. 22. Schenk. Michaela (1999a): Kapucínská krypta v Brně. Alexander (1974): Revízno-záchranný výskum zaniknutého kostola v Boleráze. In: Farka. Prix. Diplomová práce na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. In: Nemovité kulturní památky jižní Moravy. Reichel. Procházková. Ridillla. s. Ruttkay. 44-50. Josef (1991): Kryštof Jiří Matuška 1702–1777. Fundberichte aus Österreich. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost a Geodrill. roč. roč. 176-178. Marta – Horáčková. V. Ausgrabungen und Funde im Freistadt Thüringen. 14. Michal. s. Rubinková-Králíková. 51. Bakalářská práce na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. 62-63. Helena – Peřinová. Michaela (1999): Pohřební ritus 17. roč. Praha: Vyšehrad. 101-110. Vlastivědný věstník moravský. – Unger. s. Rheinheimer. Vlastivědný věstník moravský. 355-377. ed. Pavel (1966): Blaník a Louňovice pod Blaníkem. sv. Památkový ústav v Olomouci – výroční zpráva 1995. 1. 26. P. století na Moravě. s. Michaela (1996): Heinburg an der Donau. Čechovic a Vsiska. Ludvík (1996): Atributy vybraných biblických postav.Baščan. Sachenbacher. Marek – Unger. Michaela (1997): Barokní krypta. – Oost. Martin (2003): Chudáci. 263-267. s. Pamiatky a múzeá. Vincenc (1978): Staré popraviště v Třebíči. 91-120. T. Michaela (2003): Identifikace kosterních pozůstatků biskupa Jana Filipce. č. 239-247. roč. roč. roč. Šumperk). Irena (1996): K průzkumu děkanského chrámu Nanebevzetí P. Scheers. 35. Sameš. Notizenblatte des Vereines für Geschichte Mährens und Schlesiens. 10. 23-25. Brno: Muzejní vlastivědná společnost. 25. žebráci a vaganti. 6-12. Buchlovice. S. 10. s. Jahresbericht 1996. 51. díl I.. s. Ch. 16. a 18. s. Ve službách archeologie IV. Numismatické listy. roč. Shbat. Alexander (1989): Prvky gotickej módy v odeve a ozdobách dedinského obyvateľstva na území Slovenska. T. Zdeněk (2004): Oskava (okr. s.H.

s. č. 89-107. roč. Šikulová.Slivka. Smoláková. 89-91. Marek (1992): Historie chrámu Panny Marie ve Křtinách. Šolle. J. 62. Točík. Milan (1977): Kostry ze záchranné akce ve Slavkově. Přehled výzkumů 1967. Snášil. János Gyözö (1982-83): Geräte eines Gyön- gyöspataer Weinbauers aus der Mittelalter. s. s. Štindl. Šindelář. Přehled výzkumů 1975. 385-411. Bedřich (1986): Hon na čarodějnice. Jan (1898): Dějiny Čech a Moravy nové doby. Snášil. s. 9. Brno v minulosti a dnes. roč. Šmíd. In: Fenomén smrti v české kultuře 19. 19. Tihelka. Čeněk (1971): Kostrové hroby v Němčičkách. Přehled výzkumů 1970. 2. Robert (1993a): Záchranný výzkum v Uherském Hradišti – Mařaticích. 9. roč. s. 182-186). okr. s. Vlasta (1970): Krypta v moravské kapli kostela sv. Snášil. Petr (2003): Šibenice v Bečově nad Teplou a archeologie popravišť. č. Miloš (1969): Kouřim v mladší a pozdní době hradištní. Kladno: Okresní muzeum. Šolle. s. 146-170. 153-158. s. s. Tekove na 194 . 58-59. Praha: Nakladatelství Svoboda. Uherské Hradiště. 145152. Vlasta (1968): Kostel sv. roč. 19. Přehled výzkumů 1978. Robert (1993): Zjišťovací a předstihový výzkum v areálu Františkánského kláštera v Uherském Hradišti. V. s. Mária – Nožička. Památky archeologické. s. Jiří (2001): Jablunkovské šance (k. roč. Robert (1972): Kostrové hroby ze Žádovic. Stará. Rudolf (1980): Záchranný výzkum v Uherském Hradišti – Starém Městě (okr. Štajnochr. Robert (1973): Zjišťovací průzkum v Boršicích u Buchlovic.. Martin (1999): Úmrtní zápisy v nejstarší matrice farnosti velkomeziříčské 1657 – 1665 (EDICE). 1. s. Přehled výzkumů 1991. roč. Šenkyřík. (1952): Zisťovacie výskumy v St. 331338). Prostějov). Přehled výzkumů 1971. Panování Marie Terezie. roč. Agria az Egri múzeum Évkönyve. Robert – Procházka. Robert (1979): Záchranný výzkum středověkého Starého Města v poloze „Za Zahradou“. roč. Snášil. s. Průzkumy památek. Snášil. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum. Václava v Opavě. Hradišti. Šolle. 123-130.o. Archaeologica Pragensia. roč. roč. Tichánek. časť. Šebesta. 450-451. s. Mosty u Jablunkova) – zbytky renesančně -barokní pevnosti. Slovácko. roč. Věra (2006): Středověké prsteny z Brna. Sp. 1. Přehled výzkumů 1972. roč. Pavel (1989): Nové příspěvky ke stavebnímu vývoji Chebu. Západní Morava. 32. s. plzeňského sympozia). Brno. Archaeologia historica. 736-766. (1922): Ohledání ostatků Albrechta z Valdštejna a jeho příbuzných v Mnich. Památky archeologické. s. s. roč. 12. Dagmar (2002): Cínové rakve ze šporkovské krypty v Kuksu. Jaromír (1992): Malované drevené stropy 18. 141-146. storočia. 52-53. Karel (1967): Posloupnost bučovických kostelů a hřbitovů. Stránská. Václava v Ostravě. Hieron – religionistická ročenka II. kniha VI. století (sborník příspěvků z 20. Snášil. s. Vlastivědný věstník moravský. Památky archeologické. 14. G. 3. Szabó. Petra (1996): Antropologická charakteristika kostrových pozůstatků z barokní krypty na Vyšehradě. s. Robert (1992): Zpráva o archeologických výzkumech a přírůstcích Slováckého muzea v roce 1991. 33–34. Sokol. s. s. s. roč. Přehled výzkumů 39 (1995–1996). Praha: Koniasch Latin Press. 73-75. s. 1. Přehled výzkumů 1968. Petra a Pavla na Budči. 4. Miloš (1990): Rotunda sv. Miloš – Váňa. 334-347. 60. 217-263. Michal (1978): Stredoveké hutníctvo a kováčstvo na východnom Slovensku. Michal (1997): Dieťa na prvej i poslednej ceste. řada C 17. s. Bedřich (1970): Konec honu na čarodějnice v tereziánské době u nás. Uherské Hradiště). Miroslav (1999): Prostějov (okr. s. s. 81. Šikulová. s. Slivka. Slivka. 1. 127-128. 91-92. s. Praha. Snášil. Archeologické rozhledy. s. Zdeněk (1983): Budeč – památník českého dávnověku. 67-69. 238-242. Svátek. 78-81. Pamiatky a múzeá 5-6. Šindelář. Historica carpatica. Štajnochr.ú. Archaeologia historica. 101-103. k. Vítězslav (2001): Funerální nádoby – smrt a život post mortem v mytické skutečnosti. Nová Ves. roč. Michal (1982): Výsledky výskumu kostola v Chrasti nad Hornádom. 140-207. Stloukal. 19. 57-75. roč. 1-124. Sborník prací filozofické fakulty brněnské university. 117-127. Staňa. Archaeologica historica. s. č. Šimák. 71-85. Šlancarová. 7. 55. 93. Přehled výzkumů 1991. Archeologie Moravy a Slezska. Vítězslav (2000): Panna Maria divotvůrkyně.

Přehled výzkumů 1972. Archeologické rozhledy. s. 7. Přehled výzkumů 1993–1994. Jižní Morava. Malovaný kraj. J. Archäologie der Schweiz. Unger. listopad 1620. Josef (2000): Archeologický výzkum premonstrátského kláštera v Louce u Znojma. Znojmo). 129-132. 417-422. s. s. Unger. Unger. Přehled výzkumů 1987. 13. roč. roč. roč. 639-648. roč. ed. Unger. 7-36. 259-260. 13. ed. s. Verbík. s. 7. 25. Josef (2000b): Znojmo-Louka (okr. Pohřbívání na Pražském hradě a jeho předpolích. s. Castrum Pragense č. 28. 25. Josef (2002): Pohřbívání v 16. Jaroslav. s nádoba- mi dnem vzhůru na jižní Moravě. – Ježek. 80-81. M. 10.. Antonín (1976): Černé knihy práva loveckého na hradě Buchlově. Dušan (1998): Černý den na Bílé hoře/ 8. Břeclav). In: Tomková. Josef (2006): Pohřební ritus 1. 143-150.. Archaeologia historica. století. 81. Vallašek. s. Tomková. Susi (1996): Kirchengrabungen – wichtiger Fundus für Archäologie und Anthropologie. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Verbík. Hodonín). 20. In: Malina. Josef (1980): Archeologický výzkum mušovského kostela. – Meduna. Pravěk NŘ. díl I. Život v archeologii středověku. Unger. 7-18. Brno: Ave. roč. Jakuba Většího v Pohořelicích (okr. Josef (1999): Kostnice a hrobka v kostele sv. Uhlíř. Josef (1991): Wiedertäuferfriedhöfe in Südmähren.1. Ulrich-Bochsler. 41-48. 6. stol. K. 9. Kateřina – Frolík. Unger. Břeclav). 19. Torun: Muzeum Okręgowe. In: Non omnis mortar. s. Unger. 159-196. 2. 369-373.. s. až 18. Josef (2006a): Zvláštnosti v pohřbech jinověrců za reformace a protireformace v Čechách a na Moravě. s. roč. Brno: Blok. s. Ivan – Knesl. K. Příspěvek ke způsobu pohřbívání ve středověkých klášterech. 4. Unger. Přehled výzkumů 1987. Kateřina (2001): Castrum Pragense. díl I. Slavomír (1991): Archeologie a smrt.1. století v Evropě z antropologicko-archeologické perspektivy. 335-356. Vencl. 89. Edmund (1979): Černá kniha města Velké Bíteše. Antonín – Štarha. s. In: Tomková. Zborník na počest Jozefa Hošša. s. Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. Jižní Morava. s. Jaroslav. Unger. 195. Josef (2000a): Pohřební ritus městského obyvatelstva 13. s. 195 . č. Praha: Archeologický ústav AVČR. Brno: Masarykova univerzita – Nauma. In: Kubková. s. Kateřina (2005): Pohřební ritus na Pražském hradě a jeho předpolích ve středověku a novověku – charakteristika a vývoj. Praha: AÚAVČR. Unger. Dějiny a současnost. Pohřbívání na Pražském hradě a jeho předpolích. sv. Rudolf (1995): Počátky katedrály sv. 64-71. roč. Petra a Pavla v Brně ve světle archeologických výzkumů roku 1991 a 1992. s. Monumentorum Tutela. Adrián (1967): Zisťovací archeologický výzkum v areáli kostola v Starej Haliči. roč. Brno: Blok.). Unger. 129-131. 211. In: Malina. Archaeologia historica. s. s. Jan (2005): Topografie pohřbívání v areálu Pražského hradu a na jeho předpolích. Brno v minulosti a dnes. Josef (1984): Novokřtěnský hřbitov v Mikulově. Josef (1997a): Hroby z 15. Levý Hradec v zrcadle archeologických výzkumů.. Josef (1992): Slovo archeologie k počátkům církevní architektury na Jižní Moravě. Tomková. sv. století v archeologických pramenech Moravy a Slezska. Unger. Unger. Aevum Medium. s.Slovensku. století. Josef (1990a): Wiedertauferfriedhof in Šakvice. Beiträge zur Mittelalter-archäologie in Österreich. Unger. až 20. Castrum Pragense č. Zwyczaje pogrebowe w XVII i XVIII – wiecznym Toruniu. Josef (2002a): Pohřební ritus a zacházení s těly zemřelých v českých zemích (s analogiemi i jinde v Evropě) v 1. Pravěk NŘ. Unger. (ed. 7-10. P. roč. Brno: Masarykova univerzita – Nauma. 7. roč. (ed. Josef (1973): Objev novokřtěnského hřbitova u Přibic. 90-107.. Unger. Josef (1997): Kyjov (okr. Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. s. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna. 20. ed. Unger. řada C 49. díl I.. Unger. s. Josef (1990): Grabungsabschluss der Kirchenüberreste auf der Dorfwüstung Divice bei Brumovice (Bez. 16. Tomková. 387-418. 35-37. s. roč. 162–166. – 16.). Josef (1988): „Motte“ a kostel v zaniklé vsi Divice u Brumovic. roč. s. Přehled výzkumů 41 (1999). 4. a 16. 9. Piotr (2005): Wygląd trumien okreslony na podstawie badań archeologicznych przeprowadzonych w kościele Wniebowzięcia najświętszej Maryi Panny. roč. Unger. Josef – Procházka. Trybuszewski.

Vyčíslík. Emanuel (2000): Čeští králové II. Praha – Litomyšl: Paseka. Přehled výzkumů 45. Po stopách buchlovského mordu. 38. Praha: Nákladem Musea Království českého. Metoděj (1979): Pokrokové prvky jihomoravských habánů. 621-624. Jihlava). C. Národopisný věstník českoslovanský. Klára (1999): Vyškov–Brňany (okr. 354-358. Zatloukal. 196 . Jižní Morava. s. Prameny Borkovský. Goš. Blanka (2002): Křižanovice u Bučovic. s. s. Emanuel (1996): Srdce Habsburků – Habsbur kové pohřbení v Praze. Mikulková. Lea (1973): Další nálezy z kostela sv. 113–149. Beiträge zur prähistorischen Archäologie zwischen Nord. Wojtucki. Baščan. Leonhard im mittelalterlichen Stadtkern von Sulzbach-Rosenberg. NZ č. Vogl. Praha: Aventium. Jižní Morava. Zimola. Zawadzka-Antosik. 18. Brno. s. 809-815. s. NZ č. Richard (1994): Záchranný archeologický výzkum v presbytáři kostela Povýšení svatého Kříže v Jihlavě. Praha: Triton. Přehled výzkumů 40 (1997–1998). In: Becker. Kulturně-historický obraz z XV. roč. j. Vlastivědný sborník vysočiny (oddíl věd společenských) IX. D. Zíbrt.). 114-120. Vincenc. Karel (2000): Litovel (okr. et al. věku. Zíbrt.und Beigabensitte auf einem Dorffriedhof der Renaissance. Zuber. roč. Přehled výzkumů 1972. Český lid. Český lid. Zezulčík. 80–96.Kostel sv. Bořek (2001): Za tajemstvím kostela sv. 61-88. Winter. s. Villiers. archiv Archeologického ústavu AVČR v Brně. München: Drei Masken Verlag. 16. Evženie (1992): Nálezová zpráva. 16. – Mlíkovský. Wollman. roč. Vlček. Buchlovice. roč. Praha: Academia. Bratislava: Obzor. Zikmund (1892): Kulturní obraz českých měst I. (1999): Szubienice wWojewództwie Dolnośląskim. Praha: Vesmír. NZ. 1582. Ostrava). 2. Pražský vrch Petřín. s. archiv Archeologického ústavu AVČR v Brně. Nálezová zpráva (dále jen NZ) č. Proveden v letech1940–1943. roč. Rudolf (1987): Osudy moravské církve v 18. František (1923): Vampyrické pověsti z oblasti středoevropské. Wiegandová. s. j.Vilímková. s. Čeněk (1995): Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. století. E. Vít (1970): Olomouc – bývalé Ječmínkovo náměstí. Olomouc) . Elizabeth (1927): Amulette und Talismane. Ostrava). 3019/42. J. Vladimír (1971): Šumperk (okr. Michal. Zezula. 17. roč. 122-154. Klanicová. 212/00. Václava v Ostravě (okr. David (2004): Jihlava (okr. In: Zavřel. 87-89. Wiadomości Archeologiczne. Vesmír. Wrocław. Kupčíková. a XVI. Nový Jíčín: Okresní vlastivědné museum. 92. č. Jaroslav (1996): Zpráva o strašné řeži – španělská vojska v českých zemích na počátku třicetileté války a bitva u Nového Jíčína roku 1621. s. 164-181. Čeněk (1909): Pohřeb za hrůzy morové rány v Praze r. Vyškov). 1587/71. 200-202. 75. Čeněk (1906): Vysejpací rakve z doby Josefa II. s. s. s. Praha: Česká katolická charita. (eds. 301/02. Metoděj (1981): Sociální struktura habánů na jižní Moravě. 205-213. Zemek. Zíbrt. Das archäologische Jahr in Bayern 1987. archiv Regionálního Muzea Mikulov. Wittkopp. Dohnal. Vlček. Χρόνος. In: Prasek. Bořek. 770/99. J. 365-369. 182-183. Winter. NZ č. Zavřel. NZ č. Zemek. Žižlavský. století. (1987): Die ehemalige Kapelle St. archiv Archeologického ústavu AVČR v Brně. Wondrák. Michal (1999): Ostrava (okr. Blandine (1997): Beigabenlose Neuzeit? Tracht.und Südosteuropa. J. Barbara (1973): Pochówki dzieci w naczyniach glinianych. Zikmund (1895): Život církevní v Čechách. 248-250. Milada (1993): Židovské město pražské. j.).und Barockzeit in Brandenburg. Alžběty. s. s. Anežky Přemyslovny v Praze I. Ústav archeologické památkové péče. Alojz (1974): Vojenské památky Bratislavy. (ed. (2001): Petřín pohřební.. roč. Eduard (1999): Historie moru v českých ze- mích. II. archiv Archeologického ústavu AVČR v Brně. Archeologický ústav AVČR v Praze. Espelkamp: Verlag Marie Leidorf GmbH. Faltýnek. Šumperk) Kostel Zvěstování Panny Marie. 15. Žižlavský. Filipa a Jakuba. Ivan (1945): Archeologický výzkum v klášteře bl. j. Praha: Nákladem České akademie císaře Františka Josefa.

397/86. Jan (1986): Uherské Hradiště (okr.p. Tomáše. Jiří (1992): Opava (okr. Pod Rochusem. 4. Hradiště) – ul. j. NZ č. NZ. j.Pavelčík. Snášil. RM Mikulov. archiv Arche- ologického ústavu AVČR v Brně. Uh. Richard (1991): Brno (okr. archiv Archeologického ústavu AVČR v Brně. Brno. Jiří (1996): Uherské Hradiště (okr. Uh. NZ č. 797/92. j. Robert – Novotný. Hradiště) – Ul. Vodní. NZ č. Pavelčík. archiv Archeologického ústavu AVČR v Brně. Michaela – Wiesnerová. Uh. Petra (1998): Pavlov – novokřtěnský hřbitov. Jiří (1996a): Uherské Hradiště (okr. Opava) – pivovar v intravilánu obce. Pavelčík. NZ. Rubinková. Hradiště) – Františkánská ul. Rudolf – Zatloukal. NZ. Pavelčík. Procházka. 561/96. 197 . Jiří (1960): Opava – Rybí trh č. archiv Archeologického ústavu AVČR v Brně. NZ. Brno-město) – Kostel sv. archiv Archeologického ústavu AVČR v Brně. Ústav archeologické památkové péče.

198 .

tau berly s ukončením tvaru T. křížky. sambuca. Bývá zhotovena ze dřeva nebo kovu jako hůl. baroko. sdružení věřících. tj. architektonický objekt ve tvaru sloupu či pilíře se skříňkou pro obraz. jež měla tradici již od konce středověku. congregatio. výtv. magických znaků apod. Sídelní (diecézní) biskup stojí v čele diecéze (biskupství). ars moriendi. Beránek boží). čtvercový klenutý ochoz v klášterech. ambit. vůdčí sloh evropského umění v 17. arcibiskup. bývá umělecky zdobená. balzamování. boží muka.). berla (baculus. 2. členové řádu obutých augustiniánů (eremitů). opatřený arkádami a otevřený do dvora nebo zahrady. Marie. obecně malý ozdobný předmět nošený pro ochranu nebo štěstí. cambuta. vedená 199 . vznikli v 11. hlava církevní provincie. založeni 1533 ve Španělsku. které daly vzniknout dalším samostatným řádům. sodalitas). confoederatio. biret. užívané při některých katolických obřadech. virga pastoralis. tištěná poučení o přípravě na smrt. století. založené Benediktem Nursijským (480–543). od 10. barok. odznak pastýřského úřadu biskupa nebo opata. Krista. ale i duchovních římskokatolické církve. pokrývka hlavy jako odznak určitého úřadu nebo hodnosti.14 Výkladový slovník důležitějších jmen a pojmů abatyše. během vývoje prošel řád několika reformami. byliny a různé přírodniny. mariánské. způsob uchovávání mrtvých těl (konzervace) napouštěním látkami. mnohobarevný proužkovaný polodrahokam chalcedon. Krista. typ křesťanské sakrální stavby podélného půdorysu a skládající se z lichého počtu lodí oddělených sloupy nebo pilíři. ani v 18. členové se řídí zásadou „Ora et labora“ (modli se a pracuj). ornamentální prvek odvozený od listu rostliny akantu (paznehtníku). bílé až k zemi sahající roucho s rukávy. alba. kterou spravuje. achát. Nejsvětější Trojice. členové nejstarší západoevropské organizované řehole. metropolita. bazilika. benediktini. amulet. století nebyla výjimkou. svatých. a. později kovové. jmenován papežem. známy jsou také tzv. představená některých ženských klášterů s přísnou klauzurou. které zamezují rozkladným procesům. především laiků. pouzdra či váčky s vyjímatelným obsahem (kamínky. „umění umírat“. s vyobrazením Beránka Božího. který zřídil první konvent řádu v roce 529. dále medailonky. 3. století se řád vyskytuje v Čechách. augustiniáni. žehnacích a zaříkávacích formulí. (odvozeno od Agnus Dei. pedum). řád založen roku 1256. biskup (episcopus). též křížová chodba. tisky s vyobrazeními P. století. řeholní kanovníci sv. a 18. rytinky. ukončená nahoře zakřivením nebo zatočením. pastýř církve. Augustina. nástupce apoštolů. bratrstvo (pia confraternitas. stojí v čele diecéze a je nadřízeným biskupů. 1. původně voskové nebo hliněné přívěsky. agnustek. akant. bosí augustiniáni. reliéf nebo sošku. Panny Marie či rozmanitých světců a světic.

insignie. laickou stavbou). kanovník. Dominikem roku 1216 v Toulouse. 200 . cingulum. fenik. základem víry je pouze evangelium. ozdobná kovová schránka na vnitřnosti (srdce a mozek) privilegovaných osob. roku 1773 byl řád zrušen a znovu obnoven roku 1814. Haushaben. odštěpením od katolictví. podzemní prostora určená k pohřbu jedné či více osob. infanticida. střední části (nodus) a podstavce neb nohy (pes). delikvent. někde ještě v 16. který je často znázorněn jako klečící postava pod křížem. Usilovali o vyvážené spojení modlitby a tělesné práce. středověký umělecký sloh vyznačující se některými význačnými prvky v architektuře (od 12. je také biskupem udělován některým zasloužilým kněžím (vyšší kněžská hodnost). pokud označuje hrob.duchovním. soubor předmětů náležejících k nějakému celku (hrobu). breviář. prostor v chrámu určený původně pro kněze. část území vně obce. habáni. katedrálním nebo jiném významném kostele. století. soukromé). dřevěná malovaná deska nebo kamenný architektonicky upravený reliéfní útvar s nápisem zasazený do zdi kostela. určený k pohřbívání zemřelých. kterou je kolem boků převázána alba nebo řeholní roucho příslušníků některých řádů. evangelický. sloužící k uložení mrtvých. fundátor. původně mince. hrobka. popř. v našich zemích vládli od roku 1526. členové řeholního řádu zvaného též tovaryšstvo Ježíšovo. týkající se církví vzniklých reformací. členové žebravého mnišského řádu. hromadné rozšíření nakažlivé nemoci. Dietrichsteinové. členové mnišského řádu. gotika. klérus. je upomínkou na zemřelého. století. Skládá se z číše (cuppa). tzv. pěvecký sbor a další asistenty při bohoslužbě. stavovská organizace mistrů a tovaryšů téhož řemesla. chór. viz novokřtěnci. duchovenstvo. chrámek. usmrcování novorozenců. klášterem. též svátostky. z děl církevních otců a z legend o životě svatých. habáni nazýváni pro své společné domy. při níž se papež ujímá vlády nebo je uváděn v úřad nově jmenovaný biskup. Jejich hlavním úkolem byla činnost kazatelská a misijní. založeného roku 1098 v Citeaux. kaple. doložen od 15. který spáchal nějaký zločin. plní funkci náhrobku. a 1. příslušník rodové aristokracie. šňůra. jezuité. hřbitov. mající původ již v 11. devocionálie. vyzděná podzemní nebo nadzemní prostora. členové žebravého řádu založeného sv. extravilán. skupina osob vykonávajících náboženské funkce v určité církvi jako povolání. nefarní sakrální stavba určená ke speciální funkci (pohřební. která se zaměřovala na nějaký katolický kult. ženy. intronizace. dominikáni. liturgická nádoba zhotovená z kovu či jiného pevného ušlechtilého materiálu. hrob. známý panovnický rod. jehož hlavním úkolem byla kazatelská činnost a systematické studium. medaile působící jako amulet s magickou ochrannou schopností. kalich (calix). provinilec. společenství křesťanů zřízené v místní církvi a svěřené pod vedením diecézního biskupa do pastorační péče faráři. předměty sloužící k osobní zbožnosti věřících. zastavěná a obydlená část uvnitř obce. století. destička identifikační. františkáni. může zahrnovat i drobné rozptýlené osady a samoty. intravilán. často spojený s nějakou církevní stavbou. též člen kapituly při metropolitním. století z řádu minoritů. titul správce některých významných kostelů. inventář. jezuitské divadlo). cech. feudální šlechtický rod usedlý na Moravě. nějakým způsobem vymezený či označený prostor. farnost. děkan. s citacemi z Bible. čarodějnice. kněžiště. epitaf. slavnost. kovová destička vkládaná do rakve a obsahující nápis s důležitými údaji o zemřelém. může se jednat o samostatně stojící objekt nebo o objekt související s větším celkem (chrámem. někdy zlacená. který se vyvinul v 15. feudál. cisterciáci. denní modlitební knížka pro členy řádů a kleriky. odznaky určitého společenského postavení držitele. člen sboru kněží. kanopa (viscerální nádoba). jako poradního sboru biskupa. presbyterium. jako reformované větve benediktinů. století). epidemie. hrobová komora (sklípek). místo rituálního uložení pozůstatků člověka. poloviny 19. morový fenik (benediktinský). do 15. drobnější stavba z konce 18. založeného Ignácem z Loyoly roku 1534. který ji materiálně zajistil. zakladatel církevní instituce. století. často zdobená. které údajně vládly nadpřirozenými schopnostmi a tak škodily. křestní. roku 1918 s rozpadem Rakouska-Uherska zbaveni trůnu. slouží při konsekraci (svěcení) vína při mši svaté. Byli důležitými protireformačními činiteli a zasloužili se o šíření katolicismu obecně (např. dětí. Jejich hlavním úkolem byla učitelská a misijní činnost. Habsburkové. obvykle v zemi.

známý šlechtický rod. kapitulní. může obsahovat i lebku na zkřížených hnátech. prosté liturgické bohoslužebné roucho. s dekorativně orámovaným okrajem. Přísně dbali na chudobu a kladli důraz na modlitbu. uchovávání relikvií a k pohřbívání většího množství osob. založeného roku 1212 sv. století do 2. zpravidla nese i kartuš s nápisem INRI. diferencovaný podle účelu a funkce (k. kolegiátní. odznakem maršála byla maršálská hůl jako symbol soudní pravomoci dříve příslušející maršálu ve vojsku. presbyterium. ornát. kostel. původně starověký popravčí nástroj. konstruktivní i umělecké vyvrcholení gotiky. sutana. dalších pozemků (zahrady. kord. obvykle v renesanci a baroku. Daminána. maršál. katolický. teprve smrt Kristova na něm ho povýšila na symbol křesťanské víry. někdy také velký honosný náhrobek.). bílý kněžský límec. viz ambit lazaret. křesťanství. kardinál. dlouhá bodná zbraň s různě tvarovaným košem. krypta. sdružení organizované na způsob cechu z řad měšťanů a řemeslníků. někdy nesou vytesaný vražedný předmět. vpředu celistvý a zapínaný vzadu. století jako odznak hodnosti. Matoušem z Bascia roku 1525 jako samostatná větev řádu františkánského. lehčí než meč a mohutnější než rapír. klášterní. ozdobný plastický nebo výtvarný motiv v podobě lidského obličeje. symbol protínající se vertikály s horizontálou známý už z předkřesťanských dob. sociologický a stavební útvar. osazenstvo kláštera. purpurový nebo fialový) šat duchovních. máry (feretrum). je určený za obydlí a působiště některému mužskému nebo ženskému řeholnímu řádu. kříž smírčí. může být různého tvaru a zdobená. prováděli misii doma i v zahraničí. viz chór kolárek. jejím nanebevzetí a o neomylnosti papeže. dlouhý. viz ossarium krucifix. Františkem a sv. též obytná klášterní budova. kázule (casula). symbolický náhrobek zbudovaný pro zemřelého. klášter (claustrum). většinou privilegované. pěstovaly vícehlasou latinskou i českou hudbu. kolej. nejvyšší církevní hodnostář po papeži. až po kotníky sahající černý (může být i bílý. a 17. týkající se části křesťanské církve. jím jmenovaný. nejvyšší vojenská hodnost poprvé zavedena v 16. veřejnosti uzavřený. nosítka pro mrtvého nebo jeho rakev. katakomby. zaklenutá polozapuštěná nebo podzemní prostora. členka ženského řádu minoritů. má zvláštní společenské postavení. schránka na ostatky svatých. plocha různého tvaru. poloviny 18. barokní sakrální stavba napodobující italskou santa casa v Loretu u Ancony. vepředu zapínaný na knoflíky. architektonicky upravená samostatná stavba s pohřební prostorou uvnitř. zaměřili se na duchovní správu v nemocnicích a trestnicích. Liechtensteinové. sakrální stavba určená pro veřejnou křesťanskou bohoslužbu. (cruci fixus = na kříži přibitý).kaptorga. jako příslušníci katolictví získali v období protireformace četné statky konfiskované české i moravské šlechtě. Představuje organizační. kde sídlí někteří řeholní klerikové. především gotického. jde o svátostku typu amuletu. které nosí kněz při mši přes albu (viz výše). piaristé a jiní. nesoucí znaky a nápisy. postavu Madony anebo rozetu. kapucíni. křesťanský kostel s biskupskou katedrou (trůnem pro biskupa). maskaron. latinský kříž s tělem ukřižovaného Krista (korpusem). kartuš. tuhý. století. příp. metropolitní a jiné). obecný název pro náboženství založené na víře v Ježíše Krista. literátská družina (bratrstvo). dvorů apod. sloužící k bohoslužbám. navíc má zvláštní dogmata o neposkvrněném početí Panny Marie. kněz. století ve Fracii. jako jezuité. kenotaf. konvent. k němuž přiléhá věnec kaplí. též poradní sbor papežův. klerik. samostatná dvoupodlažní stavba. křížová chodba. členové žebravého řádu založeného P. jehož tělesné pozůstatky jsou nezvěstné anebo pohřbené někde jinde. používaný hlavně v 16. Klárou v Assisi u sv. klariska. existovaly od poloviny 15. příslušník kléru (duchovenstva) nebo kandidát kněžství. kamenný kříž zřizovaný z trestu vrahem na místě zločinu. horní patro sloužilo jako kaple či bohoslužebný prostor. kříž (crux). obvykle pod chrámovou dlažbou (často pod kněžištěm). výraz poprvé doložen u Ignáce z Antiochie († cca 117). kostnice. klerika. vzácněji letopočet a později i nápis objasňující událost. raně křesťanské pohřebiště v podobě rozvětvené sítě chodeb s výklenky pro kostrové pohřby. katedrála (dóm). Ustáleno pro typ vícelodního. nad ochozem je vysoký chór. ve spodním patře bylo ossarium. loreta. kněžiště. polní vojenská nemocnice. mausoleum. církevní stavba (ubytovací zařízení). osoba plnící funkce v rámci určitého náboženství a církve. součástí je i bohatý opěrný systém. kostela s ochozem kolem hlavního oltáře. karner. jejímž pramenem věrouky je kromě bible také církevní tradice. 201 . skládající se v uzavřeném areálu z budov.

že byla zpravidla v kontaktu s tělem zemřelého. archeol. zemřel pro nějaké své přesvědčení. nýbrž nešťastným nebo násilným způsobem. z lat. nejčastěji oválného tvaru. mučedník (martyrius). též monumentální sochařský nebo architektonický útvar zbudovaný na paměť významné události nebo osoby. mše (missa). ti. který byl mučen a trpěl. podezřelí z čarodějnictví a vampýři. zahrnuje také způsob pohřbu. volený členy konventu na kapitule na bodu buď přesně stanovenou anebo doživotně. člen církevního řádu. obyčeje a obřady spojené s různým pochováváním zemřelých. pohřební ritus. citací z písma svatého a zpěvu písní. také součást karnerů. nahoře zašpičatělých a sbíhajících se kusů látky. sekundární p. mnich. 202 . tepané či řezané. které již byly jednou pohřbeny (Zákon 256/2001 Sb. který má právo ji nosit. člověk. století nepravidelné lehké pěší vojsko. uložení kosterních ostatků do společné prostory (kostnice). dnes užívaný ve smyslu náhrobek. benderium. obvykle s oboustranným obrazem. ossarium. jež nenaplnili osudem předurčenou délku života. nástavce a retáblu. zahrnuje i vztah lidí k zemřelým předkům a ke smrti vůbec. lat. pozůstatky člověka nalezené v hrobě. kterým se zdraví někteří řeholníci. novokřtěnci (anabaptisté). přinesl oběti. který je považován za předchůdce růžence. reliéfem. které věřící přinášeli k oltáři. kteří nezemřeli přirozenou smrtí. dříve chléb a víno. bývá různě zdoben. patron. obolus mrtvých. přímluvce a ochránce lidí. ražené. minorité. předmět dávaný obvykle mrtvým do hrobu za účelem potřeby na „onom světě“ ve snaze zabránit mrtvým návratu mezi živé. jež se osvědčilo ve válkách s Turky a účastnilo se prusko-rakouských válek. pektorální kříž (pectorale). patří mezi svátostky typu přívěsku. fáze dějin lidské společnosti. oltář. memento-mori. rituální uložení mrtvého do hrobu s obvyklými obřady. drobná mince vkládaná do hrobu tak. kříž s uloženými ostatky svatých. pouť. lité. konec 15. které se spojily v jednotu bratrskou. přenesení ostatků zemřelého a jejich pohřbení na jiném místě. nebo ve výroční dny. ornamentalika.. název pro nejdůležitější liturgický obřad v římskokatolické a pravoslavné církvi. pohřební kázání pronášené knězem ve smyslu rozloučení se s mrtvým. moravští bratři. pandurové. náhrobní kámen nebo deska kryjící hrob v podlaze a nesoucí také základní informace o zemřelém. liturgická pokrývka hlavy biskupa. země apod. pohřeb. opat (abbas). pohřební rituál. tabernáklu. „pamatuj na smrt“. Františkem z Assisi (1181–1226). původně ho tvořila mensa a stipes. na památku světců. jednalo se většinou o dobrovolníky vybrané pro svoji sílu a zdatnost někdy i ze spodiny lidské společnosti. terciální p. rozloučení se s obcí v podobě dlouhého proslovu. je kratší než růženec. též modlitba za mrtvé při mši. později až rok 1640 (začátek anglické buržoazní revoluce). výzdoba ornamenty (symetricky opakovanými prvky). věnované při sbírce během mše na církevní účely. novověk. baroko oltář dotváří v architektonický útvar složený z mensy. pomník. století odpovídá časnému novověku. resp.. oproti náhrobníku mívá složitější výzdobu. kteří zemřeli během přechodového rituálu nebo krátce před ním. rituál v širším významu.). nošen preláty zavěšený na prsou. zakladatelů chrámů apod. později již jen menší peněžité částky. paternoster. kostnice.. mitra (infule). Přijímá opatskou benedikci (žehnání) a má právo nosit pontifikálie (odznaky biskupské hodnosti). místnost nebo samostatnou budovu. „nečistí zemřelí“. zpravidla světec. dary. antependia. v 18. století. původně byl za počátek novověku považován rok 1492 („objevení“ Ameriky). sebevrazi a zločinci různého stupně. dále ti. kostela. stavitelský nebo sochařský útvar nad hrobem. hromadný průvod k místům proslulým nějakým zázrakem. ostatky člověka. přijímali podobojí. ofěra. jedinci. pohřebiště. jedna z náboženských skupin 15. a 16. jedna z větví žebravého řádu založeného sv. zejména náboženských. milodar. pektorál. byla součástí výbavy zemřelého. po straně sešitých a majících na zadní straně dvě dolů splývající stuhy až přes ramena. renesance zavádí jako samostatný článek retábl. mrtvé tělo nebo jeho části. vyžadovali křest až v dospělosti a zavedli společné hospodaření. heslo. řetězec plochých kostěných kroužků. náhrobník. liší se podle společenských poměrů a názorů. může se jednat o prostou jámu. Skládá se ze dvou vyztužených. odpros. opata nebo jiného preláta.medailon. též označení zvyku klást mince do hrobu. představený mužského kláštera u některých řádů. parentace. prostor pro ukládání kosterních ostatků zemřelých. příslušníci sekty vzniklé ve Švýcarsku roku 1524 odštěpením od Lutherova učení. náhrobek. nemá spojitost s církevní stavbou. vyvýšené nebo jinak vymezené místo určené k manifestaci náboženských a kultovních představ. místo určené pro pohřby větší skupiny lidí.

drobný předmět spjatý s křesťanským kultem a lidovou zbožností. byly pomalovány i obrázky svatých a ověšeny lichým počtem svěcených předmětů (medailonků. návštěva bohoslužeb. mrtvé lidské tělo nebo jeho části. století). obvykle bohatě zdobená. krátký bílý oděv sahající ke kolenům. často byly mučedníky. světice. chudoba. sakrální. křížků. často doplňovaná apsidami a věží. ostatky. součást oděvu některých řeholníků. století. Dochází k rozkvětu vědy. viz chór protestantismus. zlatá beraní kůže. také modlitba o nejdůležitějších událostech ze života Krista a Panny Marie. široké hnutí měšťanských a lidových vrstev střední a západní Evropy v 16. splývající vpředu a vzadu v délce hábitu (nebo o něco kratší) v podobě dvou kousků čtyřhranné látky. základní částí je zlaté rouno. desátky či dekády odděluje vždy jedno zrno (modlitba Otče náš). epocha materiálního. řád zlatého rouna. relikviář. věčný růženec. dlouhý. úsilí katolické církve o potlačení reformace v 16. také tzv. řídící se určitými pravidly. století. které se cyklicky opakují). asi 10-20 cm široký pruh látky mající stejnou barvu jako kázule (viz výše).pozůstatky člověka. svátostka. bývaly posvěceny. do 16. umění. přičemž tato bratrstva měla členů mnohem více. zpravidla deset. osoby uctívané v katolické a pravoslavné církvi. oblékaný na kleriku nebo řeholní hábit. a 17. rocheta. revenant. centrální stavba obvykle kruhového půdorysu. aby studenti řádně zachovávali normy kněžského a seminárního řádu. modlitební pomůcka o příslušném počtu zrn (modliteb Zdrávas Maria. – 18. pravidla pospolitého žití. oddělil se od katolicismu v průběhu reformace 16. zbožnost. bohoslužebný. luteránství. projev odporu těchto vrstev proti politické. náboženské cítění a jeho projevy (např. Zaměřeni na činnost vědeckou a výchovnou ve školách všech stupňů. jež se dopředu i dozadu zavíjejí či rolují. založený roku 1429 Filipem Burgundským. religiozita. církevní sňatky a pohřby apod. panictví. dlouhou a ohebnou čepelí. také dřevěná s reliéfy. růžencové bratrstvo. popř. vyrobená z drahého kovu a určená k uctívání věřícími. malbami a plastikami na víku. kamenná rakev (z vápence. ampulek apod. nikoli však speciálně určená pro pohřeb. růženec. po vymření jeho rodu (1477) udělovaný Habsburky. presbytář. původně shromáždění židů k bohoslužbě a výkladu Písma. relikvie. rabín. kněžiště. Norbertem z Xanten v údolí Pratum monstratum – Prémontré. reformace. rapír. světících pečetí. rekatolizace = protireformace. schránka na relikvie. které s ní souvisí. rabbi. synagoga. štóla. s kuželovou střechou. kalvinismus). rajský dvůr. zpravidla čtvercový prostor vymezený křídly klášterního ambitu. kde ji podporovali Habsburkové. členové řádu založeného roku 1120 sv. které vládly určitými schopnostmi a nebo se něčím proslavily. takže neustálá pobožnost nebyla problémem. poslušnosti a čistoty (celibát). lidový š. zavěšené na řetěze kolem krku. který se nosí při 203 . rektor. stačilo k tomu 8 760 členů po celém světě. určené k pohřbu (Zákon 256/2001 Sb. století k soubojům.). církevní. skládají sliby slavné. poslušnost. vysoký církevní hodnostář. Aby se jeden člen modlil jednu hodinu v roce.). lehká bodná i sečná zbraň se štíhlou. sekt a denominací (např. premonstráti. navrátilec z hrobu. pruh látky v šíři ramen. Sdružuje množství samostatných církví. století a její snaha o obnovu katolické víry a opětné získání nadvlády nad větší částí Evropy.) prelát. rubáš. církevní instituce. také přístěnná věžovitá stavbička (pastoforium). jejíž členové se zavazují slibem chudoby. druh bratrstva. mrtvý se vrací mezi živé. židovská modlitebna. tj. dříve prostý šat či košile. století. části těla nějaké uctívané osoby anebo předměty. jehož členové se neustále dnem i nocí modlili tzv. rolverk (rollwerk). též devocionálie. později z mramoru a kovu). řemeslné a raně kapitalistické výroby. užívaná v 16. zavíjený ornament s okraji jakoby ozdobně nastřiženými. – druh amuletu v podobě plátýnka nebo papíru nošené často v taštičce kolem krku. využívající ji k posílení své centralizované moci. 17. jednající jeho jménem a dbající na to. posvátný. sanktuárium. sanktuář. řehole. prostá pohřební košile. mohly nést monogramy Marie a Krista. světec. oddanost náboženské víře. titul učitele židovského náboženství. renesance. rotunda. ideového a kulturního vývoje ve většině zemí západní a střední Evropy od 14. škapulíř. kamenicky ozdobně řešený uzavíratelný výklenek pro nádobu s hostiemi v levé straně presbyteria (do 16. sarkofág. řád. lehčí obdoba kordu. kněz stojící v čele kněžského semináře. typický pro pozdní renesanci a zasahující do raného baroka. kamínků. zaklenutá. obsahově se opírá o přesvědčení a vyznání reformátorů. svatých ostatků. jeden ze základních směrů křesťanství. století. literatury. hospodářské a ideologické nadvládě katolické církve v celé feudální společnosti. k nimž se počítá mj.

vyznávají judaroku nabývá tvaru ozdobné rakve na podstavci. laičtí příslušníci řádu. jímž jetnost. malířské. etnická skupina.některých bohoslužebných úkonech kolem krku tak. poslední vůle. kovové desky. století do 1. někdy s vysokým reliéfem nebo plasti. ohledu na jejich urozenost. kdy smrt uchvacuje jedince bez krev lidem nebo zvířatům). drobný magický předmět. že oba konce vpředu splývají dolů (u kněží a biskupů) uršulinky (voršilky). pověrečné představy o návratu mrt„Tance smrti“. grafické spodobnění vého v podobě vampýra za účelem škodit živým (sát symbolického tance. sociální postavení či ma. rakev s odklopitelným dnem. vlivem ronesančního náhrobku složeného z podezdívky na dové politiky a soudržnosti dosáhl v průběhu středoobdélníkovém půdorysu a náhrobního kamene nebo věku a novověku velkého pozemkového jmění i vlivu. též amulet. Zlaté rouno. potumba.Židé (Judei). objevují se od středověku do časného novo. ženský řád založený sv. Angelou nebo se kříží na pravém boku (u jáhnů).„vysejpací“ rakev.kmenů a obyvatel starověké Palestiny. může mít použití jako skříň pro ostatky svatých. Žerotínové. stolová či truhlová forma středověkého a re. století. užívaný při liturgii. testament. jíž se židé zahalují při kostele sv. terciáři. potomci izraelských kou ležící postavy zemřelého (figurální tumba). Voršily talis (taleth). majitele chránit a přinášet mu štěstí. Afry v Brescii v severní Itálii. závěť. Merici roku 1535 jako řeholní společnost sv. který má svého a jazyková skupina v části severní Francie. vampyrismus. popř. v ba. také ismus (židovské náboženství – monoteistické) 204 . žalm.mohlo mrtvé tělo vypadnout do hrobu.loviny 14. viz řád zlatého rouna. moravský šlechtický rod známý od 2. při ranním modlení v synagoze. poloviny 20. biblický starozákonní zpěv. čtverhranná rouška. Valóni. francouzsky mluvící obyvatelé jižní Belgie talisman. věku.

PhDr. CSc. Za cenné rady a připomínky děkuji prof. Josefu Ungerovi. Za konzultaci v ohledu etnologických částí textu děkuji PhDr. CSc. z Etnologického ústavu AVČR v Brně. PhDr. recenzi a technickou pomoc. Jaroslavu Malinovi.15 Poděkování Za vznik a možnost vydání tohoto modulového učebního textu jsem velmi zavázána prof. V neposlední řadě patří velké díky manželovi Miroslavovi za připomínky. Alexandře Navrátilové. který tento text také recenzoval. 205 .

206 .

147. 200 Č čarodějnice. 104. 204 aristokracie. 104. 81. 200 C cech. 152. 34. 70. 92. 189. 130. 94. 186. 151. 51. 146. 32. 155. (-ický) 15. 126. děti. 164. 106. 94. 26. 200 Dominikáni(ky). 95. 154. 200 destička 45. 148. 109. 92. 83. 203 207 . 80. 63. 49. 154. 77. 192. 200. devocionální 43. 128. 53. benediktínský 70. 34. 109. 104. 200 devocionálie. 128. 199-201 E epidemie. 200. 151. 35. 200 evangelík. 130 družina 84. 196. 200 františkáni(ky). 104. 29. 90. 165. 199 B balzamování 57. 160. 74. 155. 200 druhotný pohřeb 16. 189 ars moriendi 159. 154. 106. evangelismus 75. 70. 165. 160. 111. 194. 97. 199 akant 52. 199 augustiniáni. 117. 104-106. 157. augustiniánský 94. 123. 57. 155. 106. 31. 199. 200 epitaf 36. 144. 148. 187. 109. 187. 128. 188. 106 bratrstvo 27. 152. františkánský 80. 98. 93. 101. 195. 165. cechovní 24. 109. 203 breviář 101. 18. 27. 111-116. 130. 124. 145. 39. 58. 150. 109. 94. 131. 69. 159. epidemický 15. habánský 116. 201. 56. 116. 157. 200 dítě. 69. 129. 113. 57. 201 cingulum 93. 64. 68. 53. 75. habsburský 56. dětský 28. 84. 195. 202 D delikvent(ka) 123. dominikánský 53.16 A Rejstřík agnustky 150. 137. 199 Bertscher Mattheus 104. 24. 157. 85. 165. 157. 160. 108. 164. 84. 191. 53. 86. 190. 71. 199 bazilika 106. 56. evangelický. aristokraté 31. 83. 111. 58. 200 H habáni. 186. 199. 157. 200 F fenik 138. 199 achát 142. 36. 164. 134. 194. 54. 130. 148. 200 cisterciáci (čky) 56. 109. 151. 160. 42. 32. 136. 94. 199-201. 45. 130. dietrichsteinský 48. 185. 165. 117. osoba) 34. 200 Habsburkové. 69. 119. 165. 138. 27. 201 duchovní (stav. 151. 117. 200. 124. 188. 200 berla 138. 67. 49. 200. čarodějnictví. 199 benediktíni. 90. 56. 104. 203 Dietrichstein (ové). 75. 129. 199 amulet 150-153. 127. 154. 102.

104. 159. 140-145. 45-49. 6264. 36-41. 186. loretánský 91. 34. 84-86. 35. 185-196. 201. 19. 95. 200. 84. 67. 112. 52-54. 187. 201 krypta(y) 36. 106. 112. minoritský 40. 155. 163. 26. 23. 117. 100. 106. hrobový 15. 99. 185. 43. 4446. 74. 152-155. 85. 102. 104. 49. 21. 202 memento-mori 202 milodar 99. 140. 199 N náhrobek(ky) 16. 138. 165. 202 kartuš 53. 74. 148. 200-202 mnich(ové). 192. 77. 109. 54. 71. 127. 157. 154. 131. 188-190. 106. 200 kanopa 32. 160. 163. 186. 201 kenotaf 79. 100. 75. 150. 157. 123. 194. 117. 129. 24. 160. 186. 138. 97-99. 95. 94. 201 klášter. 161. 30. 59. 116. 195. 127. 164. 165. 84. 89. 64. 201 medaile. 34. 24. 49. 68. 77-95. 157. 201 kapucíni. 78. 154. 101. 129. 29. 46. 104. 136. 98-102. 113. 108. 150155. křížový 19. 26. 85. 106. 151. 108. 85. 165. 99. 165. 200-204 M máry 24. 87. 109. sv. 140. 200-202. 48. 27-30. 109. 64. 85. 200 I infanticida 127. 16. 102. 138. 104. 160. 111. 191. 200. 106. 86. 123. 56. 39. 80-84. 114. 106. 188. 200 kaple. 91. 154. 56. 77. 193. klášterní 17. 94. 42. 131. 188. kámen) 36. 196. 112. 144. 154. 208 . 185. 165. 51. 191. 84. 123. 48. 131. 128. 190-195. 79. 202. 93. 113. 191-194. 73-75. 148. 48. 109. 200-202. 159-161. 160. 160. 144. 45-49. 152. 200 J jezuité. 81-83. 204 náhrobník 16. 102. jezuitský 54. 136-138. 45. 79. 165. 201. 84. 90. 67. 79. 63. 123. 104-106. 36-43. 196. 102. 138. 193. 43. 152. 42. 127. 199-202 L Liechtenstein(ové). 154. 201 kněžiště 94. 56. 157. 146. 148. 26. 190. 141. 185-187. 153. 95. 187 komora hrobová (pohřební 84. 164. 147. 124. mnišský 19. 84. 200 kanovník. 126. 78. 74. 159. 192. lichtenštejnský 47. 155 kníže. 73. 192. bratrstvo) 27. 152. 102. 133-138. 104. 157. 57. 200 inventář 38. 128. 53-56. hřbitovní 18. 32. 76. 200 kord 101. 46. 200 hřbitov(y). 160. morový 18. 92-94. 49. 160. 200. 79. 199. 95. 201 Matuška Kryštof 106. 42. 27. 73-79. 129. 201. 165. 117. 154. 164. 74. 93. 155. 21. 111. 149. 30. 195. 57. 133. 160. 84. 104-106. 155. 201 kaptorga 154. 94. 111. 150-156. 151. 161. 99. 74-76. 61. 117. 111. 57. 104. 201. 101. 201 klarisky 99. 38. 152-155. 56. 88. 81. 189. 104. 109. 74. 52. 123. 111. 56. 57. 129-131.hrob(y). 23. 104-106. 193 mausoleum 79. 127-129. 109. 32. 56. 94. 148. 192. 95. 31. 201 kříž(e). 49. 51-53. 63. 53. kanovnický 47. 200. 202 minorité. 68. 58-71. 63. 145. 195. 64. 34. 203 kněžna 57. 186. 203 kněz. 71. 24. 202-204 hrobka(y) 36. 89. 202 krucifix 29. 88. 129. 24. 185. 140. 42. 126. 153. 93. 200 muka boží 24. 187. 107. 161. 188. 200. 164. 58. 127. kardinálský 104. 157. 195. 42. 192. 101. 91-95. 120. 113. 57. 157. 19. 89. 114. 186. 152. 26. 101. 147. 73-81. 193 201 kardinál. 80. 104. 105. 114.-58. 76. 102. 201 loreta. 128. 106. 138. 133. 135. 130. 116. 201. 138. 27. 45. 185. 199. 87-95. 75. 92. 202 mor. 109. 113. 111-116. 101. 106. 27. 197. 194. 108. 200. 95. 164. kněží. 58-61. 70. 138. 116. kapucínský 19. 25. 133. 89-92. 63. 134. 146. 94. 38. 89. 38-41. 101. 109. 84. 140. 43-46. 160. 111. 102. 106. 165. 135-138. 120. 89. 133. 163. 201 K kalich(y) 101. 49. 116. kaplička 24. 49. 126. 186. 51-54. 165. 104. 112. 118. 93. 200. 200 insignie 35. 154. 108. 144-150. 124. 63. kněžský 23. 91. 107. 123. 36. 109. medailon. 51-54. 201 katakomby 19. 201 karner 82. 193. 29. 160. 92. 89. 124. 199-203 klerik 104. 86. 86-88. 98-100. 46. 69-71. 194. 86. 39. 34. medailonek 43. 56. 189. 133. 78. 142. 59. 85. 86. 141. 192. 142. 26. 45. 114-121. 204 kostnice 19. 26. 164. křížek(ky). 68. 160. 159-161. 106. 27. 89. 36. 191. 56-71. 31. 30. 101. 147-149. 201 literátská (družina. 187. kostelní 18. 71. 118. 138. knížecí 34. 82. 39. 204 náhrobní (deska. 165. Kříž. 141. 203 kostel(ník). 100.

118. 93. 138. 159. 193. 108. 150. 133. 151. 164. 74. 109. 90. 188. 160. 201. 104. protestantský 89. 201. 19. 161. šlechtický 16. patronský 84. 204 viscerální nádoba(y) 56. 87-89. 104. 89. 195. 39. 157. 140. 74. 160. 67. 164. 165. 151. 130. 202 Ř řád (náboženský). poutní 151. 106. 61. 196. 93. 119. 56. 41. 137. 151. 36. 157. 23. 188. 150. 195. 100. 190. 165. 204 Vampýr. 107. 126. 203 růžencové bratrstvo 27. 92-95. 99. 79. 157. 106. 202. 165. 200. 200. 203. (proti)vampyrismus. 202 pouť. 200-203 pohřebiště 36. 106. 113. 202 novokřtěnci. 59. 154. 21. 200-204 O obolus (mrtvých) 112. 63. 42. 165. (proti)vampyrický 98. 58. 202 paternoster 155. šlechtic(čna). 159-161. 21-24. 73-75. 117. 145. 160. 137. 203 V Valóni 99. 203 P pandurové 92. 202 vysejpací rakev(ve) 28. 92. 26. 40. 71. 39. 26-28. religiozní 106. 150. 159. 135. 150. řádový 36. 111. 165. 51. 195. 106. 97-99. 116. 195. 101. 160. 185. 192. 202 ritus pohřební 16. 155. 146. 138. 114. 31. 204 Židé. 202 U uršulinky 109. 145148. 104. premonstrátský 91. 86. 92. 135. 190. 202. 164. 120. 91-95. 136. 31. protestantismus. 190. růžencový 29. 134. 155. 199-201. 153. 57. 203 Š škapulíř 27. 161. 199. 160. 204 Ž Žerotín(ové). 133. 84. 94. 111. 129. 69. 117. 203 sklípek hrobový 84. 129. 78. 204 terciální pohřeb 80. 201 ossarium 80-83. 201. 202 S sakrální 51. 138.155. 120. 82. 199. 159. 85. 112. 111. 49. 186. 46. 201. 202 nečistí zemřelí 123. 49. 124. opatský 84. 203 revenant 112. 109. 204 T talisman 151. 58. 202 pektorál. 149. 151-154. 140. 148. 154. 201. 57. 203 rituál(y). 51. 165. 195. žerotínský 48. 160. 117. 157. 52. 38. 121. 42. 30-32. 200. 204 209 . 114-118. 131. 59. 203 sarkofág 28. 97-102. 35. 129. 202 rouno (Zlaté) 140. 148. 58. 154. 39. 165. 192. 94. 86. 124. 150. 203 relikviář 19. 196. 136.193. 160. 188. 154. 111. 41-43. 116. 129. 202 pohřeb(y). 195. 155. 117. 185. 153-155. 97. 204 R rapír 35. 160. 64. 69. 16. 187-193. 202 patron. 99. 150. 200-203 světec(tci) 84. 120. 121. 197. 202 opat. 16. 203. 126. 199. 109. 23.157. 69. 101. 108. 202. 193. 94. 116. 142. 101. 106. 140. 84. 165. 119. 202 pomník 27. 165. 127. 117. 138. pohřební 15. 70. židovský 117. 79-81. 186. 31. 203 relikvie 88. 200 výbava hrobová 36. 155. 91. 159. 114. 138. 101. 59. 191. 29. 203 religiozita. 137. 193. 200 svátostka(y) 150. 106. 90. 151. 191. 202 premonstráti. 203 protestant(é). 204 Tanec(nce) smrti 18. 204 rubáš 28. 202 ornát (kázule) 104. 203 růženec(nce). 43. 123. 68. 68. pektorální (kříž) 106. 74. 141. 117. 127-129. 91. 165. 157. (ne)rituální 15. 203 šlechta. 154. novokřtěnský 64. 203 světice 19. 34-36.

Sign up to vote on this title
UsefulNot useful