PANORÁMAsociální - kulturní ANTROPOLOGIE biologické 35

editor

Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných oborů“

Michaela Králíková Pohřební ritus 16.-18. století na území střední Evropy

Jaroslav Malina

NADACE UNIVERSITAS AKADEMICKÉ NAKLADATELSTVÍ CERM BRNO 2007

N A D A C E UNIVERSITAS

EDICE SCIENTIA

Marta Taberyová, Bílá růže, 1998, reliéfní keramický obraz, tvrdá pórovina, výpal 1 250 °C, částečně glazovaná, 33x23 cm. Inspirace: Jaroslav Seifert, Píseň.

PANORÁMAsociální - kulturní ANTROPOLOGIE biologické Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných oborů

35

Michaela Králíková Pohřební ritus 16.–18. století na území střední Evropy
(antropologicko–archeologická studie)

Jaroslav Malina
editor

NADACE UNIVERSITAS AKADEMICKÉ NAKLADATELSTVÍ CERM BRNO 2007

grafická a typografická úprava © Jan Jordán. tříletého chlapce a dospělého muže vytvořené ze snímků obličejů lidí současné české populace metodou Prokrustovy superpozice v programu tpsSuper 1.. pohřebních ritů a rituálů (GA ČR 404/06/0346) Text © Michaela Králíková. ISBN 978-80-7204-566-2 4 .O vydání tohoto svazku se zasloužily laskavou podporou: Nadace Universitas v Brně Společnost pro podporu univerzitních aktivit v Brně a Praze Grantová agentura České republiky Antropologie smrti: komparační sociokulturní analýza umírání. Marta Taberyová. 2007 Vydaly Nadace Universitas v Brně. o.14 (autor programu F. Olomučany Ilustrace na přebalu: Průměrné obličeje tříleté dívky. James Rohlf. 2004). dospělé ženy. 2007 Editor © Jaroslav Malina. Akademické nakladatelství CERM 2007 Tisk a knihařské zpracování FINAL TISK s. smrti. Tato publikace ani jakákoli její část nesmí být přetiskována. kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení vydavatele. r. 2007 Sazba Tomáš Mořkovský. 2007 Ilustrace © Archiv Michaely Králíkové. 2007 Obálka.

kde bude třeba reagovat na nové objevy a trendy oboru. rozvolnění problému (uvedení tematiky do širšího filozofického nebo kulturního rámce). Citované čtyřverší. a zároveň se všeobjímajícím studiem našeho chování pokouší odhadnout naše budoucí konání v ekosystému Země. která antropologii mnohdy pokládá jen za přírodní vědu (morfologie člověka. editorem metamorfovaným dílem autorů z Masarykovy univerzity a z dalších českých a zahraničních institucí. náboženské názory a životní pocity. podobně jako antropologové v anglosaském prostředí. který bude po zkušenostech z výuky a recenzním řízení 5 . populace) a zahrnuje do svých výzkumů též celé lidstvo.“ Omar Chajjám (1048–1131). umožní snadno publikovat revidovaná a doplněná vydání těch modulů. ve kterém náš vývoj probíhal. případně zaostření problému (studie o aktuálních teoretických. V uváděné podobě představují pouhý „zkušební preprint“. jakýchsi stavebních prvků v podobě ucelených témat kurzů a přednášek. ústavy a fakultami. jimiž se zabývá antropologie. Osnova každého z modulů je obdobná: vlastní učební text. Homo sapiens. výkladové rejstříky důležitějších jmen a pojmů. medailon autora. Je autorem čtyřverší rubá’í. za vědu celostní. ale neustále „živě pulzující“. Na rozdíl od Omara Chajjáma se domníváme. doporučená studijní literatura. zkoumá prostředí. Homo erectus. Vznikají tak skripta nikoli „zkamenělá“ v jednom okamžiku. Pomocí syntézy obou pohledů se pokoušíme vysvětlit celistvost lidských bytostí a lidskou zkušenost z hlediska biologického a sociokulturního ve všech časových údobích a na všech místech. uspokojující aktuální potřeby společnosti a studentů a vycházející vstříc zavádění obecně platného kreditového systému (na základě tzv. který umožní účinnější spolupráci mezi jednotlivými katedrami. odkud jsme přišli a kam zajdem beze stop. skripta pružně reagující na revalorizaci univerzitních učebních plánů. astronom a filozof. perský básník. všímá si jeho četných seskupení (etnické skupiny. nepozná nikdo začátek či konec dob a nepoví ti také žádný filozof. považujeme ji na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. že o rodu Homo leccos víme. porovnávací anatomie a fyziologie člověka a lidských skupin). sociokulturní i biologickou. a současný stav poznání představíme postupně v „modulových“ učebních textech nazvaných Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. V našem pojetí je antropologie vědecká disciplína. která studuje lidský rod (Homo) a jeho dosud známé druhy: Homo habilis. Zaměřuje se na člověka jako jednotlivce. metodologických či empirických inovacích v dané tematice). zlepší orientaci studentů a zvýší průhlednost na úrovni národní i mezinárodní. Texty jsou kolektivním. kde se děl vývoj našich předků. Nevelký rozsah jednotlivých modulů. přesahuje svým rozsahem tento cíl. který spíná kolébku i hrob. matematik. European Credit Transfer System – ECTS). integrující poznatky přírodních a společenských věd.Slovo editora „V tom kruhu nebes. souvisí s tématy. aforisticky zachycujících filozofické ideje. Zkoumá hluboce naše předky (rané hominidy) a nejbližší příbuzné lidoopy. Na rozdíl od kontinentální Evropy. které nakonec zahrnou látku bakalářského a magisterského studia. stejně jako mnohá další z Chajjámových zamyšlení. Ačkoli antropologie objasňuje evoluci našeho druhu Homo sapiens.

často ještě nepublikovaných výzkumů. Následující čtyřverší Omara Chajjáma. jako dobrý návod k uchování demokratického uspořádání společnosti i života na naší planetě: „Když s jednou plackou chleba vyjdeš na dva dny a s jedním douškem z puklé nádoby. nač podřízen být lidem menším než ty sám nebo nač sloužit lidem stejným jako ty?“ Snad trochu přispějí i tyto učební texty … Jaroslav Malina 6 . díky poučením z biologické a sociokulturní antropologie. Již v této chvíli však editor vyjadřuje poděkování všem spolupracovníkům za jejich neobyčejnou vstřícnost a velkorysou snahu představit nejnovější výsledky. z nichž mnohé pocházejí z jejich vlastních. přijímáme bez výhrad.výrazně přepracováván a doplňován.

Ú S TAV A N T R O P O L O G I E PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA MASARYKOVA UNIVERZITA Alois Mikulka. Logo Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. 7 . kresba tuší na papíře. 1999. 16x9.7 cm.

reliéfní keramický obraz.Marta Taberyová. Inspirace: František Halas. 8 . Sonet pro tebe.5x52 cm. výpal 1 250 °C. 38. částečně glazovaná. Růže a měsíc. 1998. šamotovaná kamenina.

Michaela Králíková Pohřební ritus 16. století na území střední Evropy (antropologicko–archeologická studie) 9 .-18.

25x45 cm. šamotovaná kamenina. 10 .Marta Taberyová. reliéfní keramický obraz. výpal 1 250 °C. 1998. Popěvek. Inspirace: Vítězslav Nezval. Sukýnka. částečně glazovaná.

3.4.1.Obsah 1. Orientace hrobů na Moravě a ve Slezsku 3. Úprava hrobových jam na Moravě a ve Slezsku 3. Hřebíky 3.1. Rakve a ozdoby (symboly) mrtvých 3.2.1.1.1.4.1. Před pohřbem 3.2.2.2. Rakve na Moravě a ve Slezsku 3.2. Orientace hrobů 3. Prostý lid a měšťanstvo 3.2.1. Šat zemřelých.2. Cesta ke hrobu 3. Pohřeb očima historiků a etnologů 3.2. Poloha horních končetin 3. Pozice paží a rukou v moravských hrobech 3. Ukládání do hrobu 3.2.1.4. Pohřební ritus katolické střední Evropy 3.1. Po smrti 3.2.5.2.1.1.1.2.1.1.2.2.3 Poloha mrtvého v hrobě 3. rubáš 3.2.1.1. Pohřeb očima archeologů 3. Rakve 3.4.1.2. Hrobové jámy a uspořádání hrobů 3.1.1.4.2.1. Vyšší stavy a aristokracie 3.2.2.2.1.1.2. Odraz lidských tradic v pohřebních zvyklostech 3.3.1.1.1.3.4. Materiál rakví 3.1.3.2. Výzdoba rakví 15 17 23 23 23 23 24 27 28 28 29 31 32 34 36 36 37 38 38 39 39 39 41 41 45 45 46 49 11 . Vztah ke smrti v proměnách času 3.3.4. Pohřební obřady 3. Poloha dolních končetin 3. Úvod 2.2.3.6.

Pohřby osob duchovního stavu 5.3. Některé hřbitovy Moravy a Slezska 4. Pohřby v kostelech a klášterech Moravy a Slezska 5. Náhrobníky v kostele 4.4. Kostnice na Moravě 4.3. Další atributy v hrobech duchovních 12 .1. Zdobení rakví na Moravě a ve Slezsku 3.2.5.1.4.4. Sekundární a terciální pohřby na Moravě a ve Slezsku 4.2.5.2.1.1.2.2. Pohřby vojáků na Moravě a ve Slezsku 5.1.1.2.1.2. Zbraně v hrobech vojáků 5. Pohřby dospělých s dětmi 3.7.2. Pohřební prostory 4.6.1.1.3.4.1.2.1.1.6. Pohřební oděv a jeho součásti z hrobů na Moravě a ve Slezsku 3.6.1.2.2.1.2.1.4. Vícenásobné a hromadné hroby 3.1.1.3.2.2. Vojenské hřbitovy 5. Pohřby vojáků v kostelech a klášterech 5.1 Kříže a náhrobky 4.2.6. Obuv 3.1.3.2. Pohřební oděv 3. Pohřební ritus specifických skupin obyvatelstva 5.2.2.2.1.3.1.2.3. Oděvní doplňky 3.3. Poloha koster v hrobech 5.4.2.2. Kostely a kláštery 4. Hromadné hroby 5.7. Identifikační popisné štítky 3.2.1.6. Kostelní hrobky – krypty 4. Boty pohřbených jedinců z Moravy a Slezska 3.1. Značení hrobů na hřbitovech 4.3. Krypty jako ossaria 4.1.4. Rodinné hrobky v podobě kaplí 4.3.2.2.1.1. Hřbitovy a hroby 4.1.2.2. Hromadné hroby na Moravě a ve Slezsku 51 53 54 56 57 58 60 63 63 66 67 69 69 69 71 73 73 75 76 76 78 78 80 80 81 83 84 86 87 87 91 91 91 97 97 97 98 98 99 99 99 100 101 101 101 102 104 4.1. Součásti oděvů 3.1. Kostnice 4.5.1.2.1 Pohřební kaple na Moravě a ve Slezsku 4.1. Pohřební keramické nádoby 5. Pohřbívání vojáků 5. Viscerální nádoby 3.2.1.1.7.2.1. Vznik a vývoj krypty jako pohřebního prostoru 4.2. Hroby jednotlivců 5. Pohřby v kostelních kaplích 4. Hroby kněžské 5.1. Hroby vzniklé při zvláštních situacích 3.4.2.3.2.2.1. Nádoby na vnitřnosti moravských šlechticů 3.2. Prvky doplňující výzdobu rakví 3. Ukládání kosterních pozůstatků z rozrušených hrobů 4.2.3.4.1.2. Hroby s kalichem a nádobou dnem vzhůru na Moravě 5.2.

2.1. Čeští a moravští bratři 7.5.3.1.4. Orientace hrobů osob duchovního stavu 5.2.5.1. Nástroje v hrobech 8. Insignie v hrobech 8.1.5.2.1.3. Pohřby jinověrců 6.1.2.2.3.2.3.3.2.3.4.1.1. Novokřtěnci 6. Děti pod okapem 5. Šperky v moravských a slezských hrobech 8.5.1.5.2.3. Děti v kostelních kryptách 5.3.3.1.2.3.1.4. Sebevrazi 7. Zvláštní pohřby a pohřby mimo hřbitov 7.2. Zvláštní výbava dětských hrobů 104 105 106 106 106 108 109 111 111 111 113 113 114 115 116 116 117 119 121 123 124 124 125 126 126 126 127 128 128 129 129 133 133 134 136 138 138 138 140 140 141 141 141 144 144 144 6. Zbraně 8. Mistři nečistého řemesla 7.2. Pohřbívání v dobách epidemií 7. Pohřby chudých a cizinců 7. Židé 6.1.3.1.4. Zvláštní pohřby a hřbitovy na Moravě a ve Slezsku 8.2.1. století 8. Pohřby řádových příslušníků v klášterech a v kostelních kryptách 5.2.5.3. Zavraždění a zemřelí „divnou“ smrtí 7. Pohřby delikventů 7.2.3.1.4. Evangelíci 6.5.3.3. Šperky 8.2. Popravení mečem 7. – 18. Hroby duchovních v moravských hrobkách 5.4.4.3. Čelenky z jihomoravských hrobů 13 . Ženy jako představené řádu 5. Řády 8.5.3. Pohřby moravských šlechticů s řády 8. Oběšení 7. Děti v nádobách 5. Náušnice a prsteny 8.2. Čelenky 8. Mince v moravských a slezských hrobech 8. Mince v hrobech 8.4. Pohřby dětí 5. Inventář hrobů ze 16.2.2.1.2. Pohřby vyšších církevních hodnostářů 5.1. Ozdoby hlavy 8. Pohřby řeholníků a řeholnic na Moravě a ve Slezsku 5. Podezřelí z čarodějnictví a vampyrismu 7. Nekatolické hřbitovy na Moravě a ve Slezsku 6. Vyšší duchovní v kryptách na Moravě 5. Nástroje v hrobech na Moravě a ve Slezsku 8.1. Nečistí zemřelí 7.4.3. Dětské náhrobky 5.2.3.4.1.2.

8.5.2. Jehlice a vlasové ozdoby 8.5.3. Pohřební věnečky 8.6. Předměty denní potřeby 8.7. Předměty osobní zbožnosti 8.7.1. Nálezy devocionálií z Moravy a Slezska 8.7.2. Poloha devocionálií v hrobech 8.7.3. Devocionálie ve vztahu k pohlaví a věku pohřbených 8.8. Rostliny v hrobech 8.8.1. Rostliny v hrobech moravských šlechticů

145 145 148 150 154 155 157 157 157 159 167 167 181 181 183 183 185 196 199 205 207

9. Závěr 10. Zaostření problému
Michaela Králíková: Zhodnocení pohřebního ritu na hřbitově v Břeclavi (okr. Břeclav), trať: intravilán obce, nám. T. G. Masaryka, č. p. 3728/8

11. O autorce

11.1. RNDr. Michaela Králíková, Ph.D.

12. O autorce uměleckých ilustrací
12. 1. Marta Taberyová

13. Literatura
Prameny

14. Výkladový slovník důležitějších jmen a pojmů 15. Poděkování 16. Rejstřík

14

1

Úvod

Problematikou pohřebního ritu různých historických období a v rozmanitých geografických oblastech celého světa se zabývá celá řada tuzemských i zahraničních autorů. Smrt člověka a jeho vypravení do „druhého světa“ totiž vždy bylo, je a nepochybně bude stát v centru lidského zájmu. Kult mrtvých, projevující se už od mladší fáze středního paleolitu (Vencl 1991), neměl totiž zajistit pouze klid zemřelých, nýbrž i spokojenost a dobrou existenci živých. Na různých místech a v různých dobách však nebyl náhled na smrt a její prožívání totožné a v souvislosti s tím se také praktikovaly rozmanité pohřební rituály a zvyklosti. Předkládaná skripta o pohřbívání v době 16. až 18. století v oblasti středoevropské jsou součástí široce zaměřeného projektu Ústavu antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Úkolem je poznat proces pohřbívání a sním související činnosti ve všech historických etapách a po celém světě. Tento modulový text navazuje na studii Josefa Ungera o pohřebním ritu 1. až 20. století v Evropě (2006). Může být pomůckou pro studenty nejen antropologického či archeologického zaměření. Období 16. až 18. století, které je předmětem této práce, je ve střední Evropě dobou velice nestabilní jak po stránce politické, náboženské, tak hospodářské. Je to doba četných vojenských zásahů a vpádů (např. Turků, Švédů), zahrnuje třicetiletou válku a také významné převratné události v pobělohorské době týkající se Čech a Moravy. Téměř po celé toto obdo-

bí se táhnou spory o vyznání, především četné boje katolíků a evangelíků, jejichž neshody se mimo jiné týkaly právě pohřbívání. A nakonec jde také o dobu, které vládnou četné opakující se epidemie, provázené bídou a hladomory, pronásledování čarodějnic a vampýrů. Všechny tyto faktory poznamenaly velkou mírou vztah ke smrti a samozřejmě ovlivňovaly i způsob pohřbívání, který byl poměrně závislý na finančních prostředcích, jež byly vyčerpatelné především v oněch dobách válek a epidemií. Nesmíme ovšem zapomenout na vlivy reformátorské, umělecké a slohové, šířící se především z jižní Evropy. Proudy renesance, baroka a osvícenství zasahovaly silně do hloubky lidských myslí, převracely hodnoty a ovlivňovaly náboženská cítění, poznamenávajíc tak rovněž problematiku smrti a pohřbívání. Nejen oficiální náboženství, ale i lidová zbožnost spolu s oblastními obyčeji a zvyklostmi byla příčinou rozmanitých obměn pohřebního ritu. Série úkonů spojených se smrtí a hrobem (pohřeb) se může členit na obřady posmrtné, pohřební, popř. hrobové, tj. probíhající na hrobě a v jeho okolí (Lutovský 1998, 794). Posmrtné obřady jsou vymezeny dobou mezi smrtí a vynesením rakve a zahrnují celou řadu lidových zvyklostí, jejichž zdrojem jsou četné historické a etnografické studie. (např. Winter 1895; Košák 1899; Niederle 1921; Nahodil, Robek 1959; Bednárik 1972; Zuber 1987; Horváthová 1993; Navrátilová 1993; Zíbrt 1995; Delumeau 1997; Dülmen 1999; Navrátilová 2004). Obřady pohřební začínají

15

vynášením rakve a končí pohřební hostinou; obřady hrobové zahrnují různé úkony dotýkající se hrobu. Na základě četných archeologických výzkumů středoevropských především katolických hřbitovů jsou představovány a srovnávány rozmanité formy pohřbů (místo pohřbu, způsob uložení těla, inventář hrobů apod.). Pozornost je dále věnována různým okolnostem souvisejícím se smrtí a pohřbem (např. hroby a jejich značení, náhrobníky a náhrobky; rušení hrobů a druhotné ukládání kosterních ostatků apod.). Archeolo-

gické poznatky jsou konfrontovány s prameny historickými a etnologickými. Důležitým prvkem ovlivňujícím celý pohřební rituál je sociální postavení zemřelého. I když byl většinou dodržován tradiční katolický ritus, platný po celé střední Evropě, pohřby panovníků a šlechticů se co do celkové nákladnosti a výpravnosti nedají srovnávat s pohřby obyčejných měšťanů, natož venkovských obyvatelů. Proto jsou jednotlivým společenským vrstvám, sociálním a odlišným náboženským skupinám novověké společnosti věnovány zvláštní kapitoly.

16

2

Vztah ke smrti v proměnách času

V mnoha historických obdobích a v jejich společnostech se projevuje smrt jako fenomén nezbytný při fungování celé společnosti. Někdy a někde způsobovala smrt strach nebo alespoň jisté obavy, jinde a jindy bývala očekávaným společníkem. Často byla smrt brána jako plynulý přechod ze světa živých do světa mrtvých. Mluvíme zde však o smrti přirozené, očekávané a takové, jejímiž svědky byli alespoň nejbližší příbuzní. Tak tomu bylo za normálních okolností zhruba i v době 16. až 18. století. Člověk neumíral sám, tak jak ve společenství žil, tak v něm i umíral. Smrt byla veřejná a patřila ke každodennímu životu. Před svou vlastní smrtí člověk zažil nesčetněkrát smrt někoho jiného (srov. Ariés I. 2000, 32; Gockerell 1995,

43). Novověký člověk tedy zřejmě neměl ze smrti takový strach jak je tomu dnes. Zřejmě k tomu přispívala i pečlivá příprava v podobě známé „ars moriendi“, praktikované již od středověku a uplatňující se až do 17. – 18. století (Zuber 1987, 233). Tato příprava by dnešnímu člověku připadala nejspíše jako morbidní. Na pomíjivost všeho živého, a především lidské krásy, poukazovaly např. malé dřevěné rakvičky, vyráběné v klášterních dílnách, ale i jinde. Rakvičky měly odklápěcí víko, po jehož nadzvednutí se objevil lidský skelet vymodelovaný z vosku nebo vyřezaný ze dřeva, a na něm a okolo se plazili červi, ropuchy a hadi (obr. 1). Tyto modely byly vyráběny sériově a prodávány podomními obchodníky. Z klášterů pocházely

Obr. 1. Model dřevěné rakvičky obsahující lidskou kostru vymodelovanou z vosku (Gockerell 1995, Abb. 26).

17

století uplatňoval i ve střední a východní Evropě ve veřejných prostorách. Připomínkou konce života byly také „Tance smrti“ (obr. kaplí a klášterů. což nemohlo být splněno například zavražděným osobám či sebevrahům. 2). 53). kteří měli také na přemýšlení o smrti zcela jistě více času. srpem nebo hodinami v ruce (Gockerell 1995. Tehdy byla smrt stále ještě součástí života. ve spodní části obrazu však již byl kostrou se šípem. 44–45). 2. století. Avšak byli i jedinci z řad aristo- 18 .) apod. v germánských zemích až do dob renesance (Corvisier 2002. známé rovněž už ze středověku a hlásající rovnost společenských vrstev před smrtí. kteří se k dobovým tiskům nedostávali tak často a jinak lidé z vyšších vrstev. století. 15. že smrt vnímali jinak prostí lidé. 6). např. Abb. 5). Model dřevěné rakve s tělem řeholnice z vosku (Gockerell 1995. Do doby baroka se symbolika smrti přenesla v podobném stylu: smrtka s kosou či srpem nebo s přesýpacími hodinami v ruce (obr. Představovaly portrét člověka pěkného a v módním oděvu. Podobně děsivé byly obrazy „memento-mori“. Je však pravděpodobné. jež místo skeletu obsahovaly figurínu v podobě těla zemřelé řeholnice oděné v hábitu (obr. neboť ta postihne dříve či později každého. Motiv smrti se však ještě v 18. zřejmě ty rakvičky. Obr. Vše bylo doprovázeno poučnými verši. jenž žil ctným křesťanským životem. 3). „Dobrou smrtí“ mohl zemřít jen člověk bohabojný. 26). Jejich vznik v západní Evropě byl podmíněn vypuknutím morové epidemie v roce 1348. století byly tance soustřeďovány především na hřbitovy a mizely z kostelů. Příkladem tištěného poučení a přípravy na smrt mohou být skládané obrázky. Po odklopení určitých částí se však objevovaly již skelety a červy ohlodaná mrtvá těla (obr. V 18. vojákům zemřelým v bitevním poli (viz kapitola 5. kde byly nejvíce zastoupeny ještě v 16. 4). Nicméně celé námi sledované období provázel duch „dobré smrti“ a narušení tohoto archetypu bylo vnímáno silně negativně. Na západě přetrvala témata smrti do poloviny 16. „Dobrá smrt“ vyžadovala zpověď a udělení svátosti. a to spíše v tištěné podobě.Obr.1. které na první pohled působily dekorativním a příjemným dojmem. Obraz Memento-mori (zdroj: Fenomén smrti 2001). kostelech (obr. 3. V našich zemích a směrem dále na východ se tance smrti obecně vyskytly snad jen ojediněle.

(† 1612) i jeho otec Maxmilián II. které byly veřejně vystavovány. Obr. 7b). která položila svůj život za svatou víru v dobách pronásledování křesťanů v Římě. a především pak mrtvá těla mučedníků v podobě mumií a kosterní pozůstatky. století v kostnici při chrámu sv. Maxmilián I. co je kat nechal odříkat jejich poslední modlitbu (Koldínská 2001. 8 ukazuje naopak skutečnou mumii uloženou v prosklené rakvi. dokonce nařídil na počátku 16. Odsouzenci sice neměli „dobrou smrt“. 110).. tělo zbičováno a takhle dva dny vystaveno (Bankl 2000. vylámány zuby. zemřelý v roce 1576 (Koldínská 2001. což po čase vyvolalo trend zcela opačný 19 . Tanec smrti. V kapucínském kostele Nalezení sv. 184). oltář vystavěný z kostí v poslední čtvrtině 18. Ve Francii seskládal jeden mnich v 18. Např. 109). 9). Bartoloměje v Německé Čermné na Kladsku (Navrátilová 2004. Barokní symbolika jakoby pomáhala lépe chápat a snášet smrt. Kříže v Brně se nachází figurína světice Kle- menciány (obr. i když právě ve šlechtickém prostředí byl tento fenomén všudypřítomný. kratů. Měly mu být ostříhány vlasy. že vytvářely podobu divadelních kulis (Ariès II. Dodnes jsou někde tyto napodobeniny zachovány v prosklených relikviářích (obr. což vedlo ke zvyšování přitažlivosti církevních obřadů. 110) oděné do lidských šatů a s nezbytnými doplňky. 7a). Bern 1519 (Corvisier 2002. aby s jeho mrtvým tělem bylo naloženo potupně. Důstojné loučení se zemřelým se však často zvrhlo k nepřiměřené pompéznosti až teatrálnosti. Pokud nešlo vystavit přímo na oltáři mumii. století. 68). 270) nebo v kostnici v Letařovicích v severních Čechách (obr. 29). 2000. jež zdobí kostelní oltář. Také lidské kosti byly zapojeny do rozmarů barokního umění. byla nahrazena alespoň jejím zastupitelem v podobě voskové či dřevěné figuríny v životní velikosti (Ariès II. uložená ve skleněném relikviáři v podobě rakve. ale alespoň křesťanskou poté. Bez zpovědi zemřel například Rudolf II. 4. 181). kteří nenaplnili onu dobrou smrt. Jde o šlechtičnu. Jedná se však rovněž o pouhou v šat oděnou figurínu. století kosti takovým způsobem. V době baroka se oslavovalo vše co souviselo se smrtí. Na našem území vznikaly rovněž podobné umělecké konstrukce. Její ostatky i s kamenem pod rakví pochází údajně z jejího hrobu v římských katakombách (Rubinková 1997. Nikolaus Manuel. uctívány a oslavovány.Obr. 2000.

276) ovlivněné nejen postupující sekularizací. kdy dochází k postupné změně ve vnímání smrti (srov. Barokní fascinace smrtí a teatrální prožívání všeho co s ní souviselo trvalo asi do poloviny 18. 25).Montefoire dellΆso (foto autorka). 6. ale i rostoucím individua- 20 . 217–218). 148. 41–42. 79). kostel Chiesa di Santa Lucia. Navrátilová 2004. Smrtka s kosou (Gockerell 1995. 1747 (Smoláková. Ariès II. Lucie). Malovaná smrtka na kazetě dřevěného stropu. Obr. Barokní figurína představující mrtvé tělo světice (sv. 5. v českých zemích možná i déle. Obr. 2000. 42. Zuber 1987. Ariès I. 7a. Nožička 1992. 2000. kostel v Dúžavě na Slovensku. Itálie .Obr. století. – touhu po původní prostotě a jednoduchosti (srov. Abb. Koldínská 2001.

Dülmen 2002. kteří příliš zvýhodňovali pohřby v kostele (Ariès II. Margharity. 235). Někteří tak činili z pokory. jež se však mnohdy dostávala do kontrastu s potřebami rodu (viz Král 2002a. Tento mrav se vžíval postupně i v měšťanských kruzích. Tato změna vnímání smrti a pohřbu postihla prvně tedy šlechtické prostředí. že toto jednání mohlo být mimo jiné také projevem vzdoru vůči farářům. Klemenciány. kostel Nalezení sv. Pohřebnímu divadlu Obr. lismem (srov. 8. Francouzský historik Ariès se domnívá. Oltář sestavený z kostí v kostnici v Letařovicích v severních Čechách (Heinz 2000. století. 64.Obr. svědky skonu byli už jen členové rodiny. 29). 2000. 58). 67–69). uložená v kostele v italské Cortone (foto autorka). Změna vnímání smrti se projevila také ve výběru místa pohřbu. jak tomu bylo ještě v 17. 76). zatímco na venkově ještě barokní zvyklosti přetrvávaly (Zuber 1987. 7b.1). 21 . Relikviář s ostatky sv. Touha tichého a klidného pohřbu vychází z niterných pocitů šlechticovy zbožnosti. kde např. Kříže v Brně (Rubinková 1997. nýbrž si přáli být pochováni na otevřeném hřbitově. Prosklená rakev s mumií sv. Mnozí sociálně výše postavení jedinci si jako místo odpočinku již nevolili kostel. 14. obr. jiní „šli s dobou“. Obr. 9.

Ve venkovském. prosadil se nový smysl pro bližního a rodinu (srov.a nadměrnému utrácení peněz se snažila zamezit již císařovna Marie Terezie. století projevoval formou slavností a výpravností (sdělení dr. popř. století přestává být důležité připravit umírající na smrt a projevuje se snaha naučit živé přemýšlet o smrti. Romantismus obecně však přinesl strach ze smrti blízkých. Navrátilové). století se veřejná barokní smrt začala proměňovat ve smrt „privátní“ (především v městském prostředí). Koncem 18. Plně se to však podařilo až jejímu synovi Josefovi II. Navrátilová 2004. maloměstském prostředí si však se zpožděním na našem území barokní pohřby uchovaly veřejný charakter. 13). 171. a 19. zbavenou veškeré nadbytečné okázalosti a dramatizace. Král 2004. 22 . který se hluboko do 19. Na přelomu 18.

1. ale v blízkém očekávání smrti bylo nutné smířit se také s ostatními lidmi a uspořádat svoji pozůstalost. K ideálu křesťanského umírání patřila nejen příprava na smrt. z rekviální mše a uložení mrtvého do hrobu (Zuber 1987. která smrt potvrdila. O tzv. To však platilo bezvýhradně jen u šlechty a vlastníků nějakého majetku. avšak v různých dobách a na různých místech byla rozhodnutí poněkud odlišná. Co se týče poddaných. století totiž poddaní nemohli se svým majetkem disponovat zcela nezávisle. Ne vždy však byl tento úzus dodržován. neboť v odlehlých a malých vesničkách nebyly zdaleka takové možnosti. 241).1. Záleželo na mnoha společenských faktorech. projevovaly se při pohřbech i prvky žitého náboženství. odúmrtí a dědickém právu rozhodovala vrchnost (Navrátilová 2004. který tak smrt veřejně oznamoval.1. Bylo-li to možné rozezněl se také po smrti v nejbližším farním kostele umíráček. Původně se oznamovalo výhradně ústně. jaké byly ve městech a v jejich blízkém okolí. museli se sami pozůstalí přesvědčit. Pokud nebyl přítomen lékař či úřední osoba. Podstatné ovšem bylo i to. ba právě naopak jej vybídl k přivolání kněze. 233). Důležité bylo zajistit vše tak.1. Pohřeb očima historiků a etnologů Pohřební rituály ve střední Evropě doby 16. aby se s umírajícím rozloučili (Zuber 1987.1. jenž vážný stav nemocného nezatajoval. Sepisovaly se závěti či testamenty. Do konce 18. století sestávaly ze tří základních částí: Přenesení mrtvého z domu do kostela. Poté se muselo úmrtí veřejně ohlásit. především na sociálním postavení zemřelého a na jeho majetnosti. pocházející většinou z nižší sociální vrstvy. ti si často museli právo testamentu u vrchnosti prosazovat. Tento člověk se pak nesměl účastnit vlastních pohřebních slavností. neboť zvěstování smrti bylo považováno za bezectnou činnost. Přestože se pohřební zvyklosti řídily v prvé řadě dogmaty katolické církve. sousedé a vzdálení příbuzní. Smrt tak vešla ve známost nejen u příbuzných a sousedů. že nebožtík je skutečně mrtev. K úmrtnímu loži byli svoláni rovněž všichni členové rodiny i s čeledí. Můžeme tedy u pohřbů sledovat jisté lidové zvyklosti. které byly výraznější ve vesnickém a maloměstském prostředí.3 Pohřební ritus katolické střední Evropy 3.1. zahrnující mimo jiné přání mrtvého ohledně místa posledního odpočinku a průběhu pohřebních obřadů. že zaopatřil pozůstalé a zanechal na hmotném světě vše v pořádku dle svých představ. Po smrti Blízkou smrt ohlašoval lékař (nuntius mortis). K tomu byl zvolen buď některý z mužů postižené rodiny nebo osoba zcela cizí. Prostý lid a měšťanstvo 3. aby člověk mohl odejít „na onen svět“ s příslovečným „klidem v duši“. až 18. 192). kde jedinec skonal. 3. ale také mezi 23 .

byla v průvodě nesena jedlička. popř. byla zdobena geometrickými a rostlinnými motivy. Prkna se různě upravená (obr. bývala vyřezána třeba do podoby kříže. 24 . Rovněž lidem nesoucím rakev v průvodě se připínala větvička vavřínu.). Navrátilová 2004. cechu. . Stromy byly odjakživa považovány za sídla duší a byly jakýmsi zprostředkovatelem mezi člověkem a nadpřirozenými bytostmi. 227. obsahovala iniciály nebožtíka nebo jeho jméno a životní data. Mrtví jsou neseni v peřinách na lůžku. století. která pak byla zaražena do hrobu vedle hlavy nebožtíka (Bednárik 1972.členy obce či městské čtvrti. 225). popř. 11. 209–210). někdy byly opatřeny ještě peřinami. přesýpací hodiny. ke kostelu či kapličce. a tak bylo i zvykem nosívat zemřelé ke hrobu ještě v 2. našlo se pro prkna jiné uplatnění – staly se památkami na mrtvé. Prkna bývala opatřena např. polovině 16. Podle postavení mrtvého mohla být zpráva rozšířena i po celé vesnici či městě. jež sloužily zřejmě opět jako ochrana před duchy. Dülmen 1999. 3. Pohřební průvod za morové rány v Praze roku 1582. jiné veršované nápisy. k božím mukám.2. 12) stavěla na rozcestí. 225). stříškou. truhly už v příbytku nasypány nehašeným vápnem a s mrtvým zasmolovány“ (Winter 1892. Často nesla Obr. Cesta ke hrobu Po smrti nastaly přípravy mrtvého na pohřeb. Ve vesnickém prostředí byla smrt pána oznamována navíc domácímu zvířectvu. Poté se mrtví vystavovali na nosítkách. Proto bylo také zvykem dávat větvičku do rakve a zasazovat stromy a keře na hrobech. zvaných máry. století.1. století (Dülmen 1999. Až za morových epidemií koncem 16. století zapověděl císař Rudolf II. . ale také symboly smrti (lebky. 1980. Přestože již v raném novověku existovaly rakve a později bylo zvykem přenášet mrtvé v otevřených rakvích (Navrátilová 2004. roku 1598 měla být těla dokonce zabedňována a roku 1606 měly být „ . 206). 49). ptactvu. citáty z bible. Občas byli mrtví na prknech přímo pohřbíváni do země (bez rakve). ale také zvířata musela být tímto ohlášením smrti zproštěna pouta k mrtvému. někdy se užívala jako pomníček na hrobě. 10. Později. pelyňku nebo citroníku. 229). Někdy byli mrtví zabaleni v plachtě (bílém plátně) a zakrytí „příkrovem“ nebo „dekem“ (Němec et al. dostávali malé svazky rozmarýnu. kdy se zemřelí kladli do země pouze v rakvi. 25). ale především jejich příbytkům – stromům (srov. Tyto symboly si pak buď nechávali na památku anebo je házeli do hrobu (Dülmen 1999. modlitby. dokonce i za morových epidemií (obr. Na venkovských městech však lidé těmto nařízením přivykali mnohem hůře. na okraj lesa nebo močálu. (roku 1585) při pohřbech dlouhé zvonění a nařídil zakrývat mrtvá těla nesená k pohřbu. a to ještě i v 18. 10). Smrt se často oznamovala také včelám.1. Umytí a ustrojení mrtvého prováděli buď rodinní příslušníci anebo byla přivolána osoba. zlomené svíce apod. 249). a to především z důvodu zabránění návratu duše zemřelého. používaly se máry (umrlčí prkna) k přenosu mrtvého ještě i v 18. položeném na márách (Zíbrt 1909. která tuto činnost vykonávala za peníze. neboť nejenom lidé. Zemřel-li mladý člověk.

Obr. 224). Rakousko. 25 . Zuber 1987. také formulku RIP – requiescat in pace. Ještě v polovině 17. aby se tak vyloučila možná zdánlivá smrt (Navrátilová 1993. Tereziánská zdravotnická nařízení pak odsunula pohřeb až na třetí den po smrti. Gockerell 1995. Ve Francii se Obr. 48. Dřevěná umrlčí prkna. století. nešlo-li o zemřelé na mor. popř. dvacet hodin po smrti (nešlo-li o náhlý skon). česky odpočívej v klidu (srov. 71. 31). 19. 22). podle nichž se nesměla těla pohřbít dříve než po 48 hodinách. neboť diecézní agenda doporučovala pohřeb dvanáct. století (Gockerell 1995. Abb. příloha č. 241). Umrlčí prkno. 12. století bylo zvykem nebožtíka pohřbít v úmrtní den nebo v den následující. Obavy ze zdánlivé smrti se projevovaly i v závětích. Postupně se však vžívala státní sanitární nařízení. Horní Hřeb u Kašperských Hor (Navrátilová 2004. 11. Navrátilová 2004. a to již v 17. neštovice či jinou nakažlivou chorobu.

Chudší obyvatelstvo užívalo spíše máry nebo rakve zapůjčené pouze k přenesení těla do kostela a z něj pak na hřbitov. odpros. počet kněží v pohřebním průvodě a celkový ráz pohřebního pohoštění závisely na sociálním statutu zemřelého. 78) s planoucí svící a křížem. které jsou toho dokladem. přicházeli se s ním rozloučit sousedé a známí. spočívající v dlouhém 26 .Obr. V odlehlých či těžko přístupných vesnicích nebo v případě těch nejchudších obyvatel se někdy pohřbívalo bez kněze a jakýchkoliv církevních obřadů. často se provozovaly různé lidové obyčeje. který šel se svátostí k umírajícímu do domu (Navrátilová 1993. 72). 2000. 2000. neboť církev podporovala vědomí důležitosti osobní účasti při pohřbu nejen příslušníků rodiny. V lepších případech se obyčejnější lidé vzdali z finančních důvodů pohřební mše. výřez z kresby v matrice zemřelých z roku 1729 (Petráň et al. Zámožnější si naopak mohli dovolit zádušní mši s konduktem kolem kostela a tzv. zvláště v protireformačním období. 173). století nařizovala dokonce pod trestem pokuty povinnou účast na pohřbech svých bližních a také povinnost doprovodit náhodně potkaného kněze. Odlišnosti pohřebních zvyklostí v různých oblastech střední Evropy jsou zcela pochopitelné. Nebožtík byl do kostela nesen v pohřebním průvodu (obr. . a to na rozcestích. století z průvodu vyloučeny. Zde probíhal tzv. 13) totiž přežíval ze starších dob až do novověku. členové cechu (v počtu kolísajícím dle regionálních zvyklostí). století byla zavedena tzv. Pohřbu se účastnili i obyvatelé jednotlivých domů vesnice či městské čtvrti. 1995. ale i kohokoliv z obce. Na počátku 17. u kapliček a na rozhraní dvou katastrů. aby díky zdlouhavému pohřebnímu obřadu nezanedbávaly své domácí povinnosti a svým rozrušením a neustálým zpožďováním nezpůsobovaly v průvodě zmatek (Dülmen 1999. dochovala spousta testamentů. „vigilie“. dokud se neobjevily první známky hniloby (Ariès II. Celková výpravnost pohřbu. 129). Pohřeb bez rakve. bdění a setrvávání na modlitbách. resp. Na vesnicích se během pohřebního průvodu konaly pravidelné zastávky. Zvyk pohřbívat bez rakve (obr. 132). aby její tělo bylo střeženo po smrti 3 dny a teprve poté pohřbeno“ (Ariès II. Pokud mrtvý zůstal ležet na márách ve svém domě. neboť samotný pohřeb byl již dosti nákladnou záležitostí. 13. Rakev (mohla být nesena na márách) nesli většinou přátelé zesnulého či jeho sousedi. Toto nepochybně souviselo s katolizací lidového života. množství a společenské postavení účastníků. Do rakví byli nebožtíci vkládáni až těsně před pohřbem. Koncem 18. . Ve střední Evropě se začaly zřizovat márnice. 228–229). Např. Ženy však mohly být na počátku 17. v roce 1768 si jedna šlechtična přála „ . kde se těla nechávala pod dozorem tak dlouho. skarifikace – naříznutí kůže.

2004. 3. Eligiovo bratrstvo. mohly být uloženy do jednoho hrobu.. Vrcholem bylo pohřební kázání pronášené knězem. 71–72). 27 . Větší pompézností se vyznačovaly již od 16. kromě řemeslnických také literátská. Mezi hroby byla nařízena mezera 4 stopy. Žádná rakev však nesměla být zakopána. jako speciální cechovní štíty.3. 561). Ukládání do hrobu Při pohřbu byly pronášeny modlitby. svícny a pod. Slavnostnější pohřby ve městech zajišťovala také různá náboženská sdružení. především pak v době barokní. parentace – rozloučení s mrtvým (Dülmen 1999. 259). 89). nosili členové bratrstva při pohřbu pohřební lucerny a prokazovali mrtvým poslední pocty.proslovu. 22). Celková podoba ceremoniálu kolísala jednak podle sociální příslušnosti. že tato nařízení byla všemi dodržována. Pohřeb bez patřičného oděvu. růžencová. Roku 1750 zde přibylo již ke třinácti bratrstvům ještě bratrstvo Sv. natož zcela bez rakve jistě u privilegovaných osob nepřicházel v úvahu. Někdy byly kopány větší šachty pro více osob. kdy truhláři nestačili rakve vyrábět. zpívaly se písně a hrob se nakonec vysvětil pomocí svěcené vody nebo kadidla. používalo se množství pohřebních náčiní.89 m) a široký 4 stopy (1. 1997. Zřizování pomníků bylo sice dovoleno. 14). mělo být tělo po vykonání obvyklých církevních modliteb v kostele. aby nezabíraly na hřbitově místo. Spouštění mrtvého do země bylo doprovázeno buď úplným mlčením nebo naopak hlasitým nářkem. organizovaná při farních kostelech (Navrátilová 1993. tzv. kde bylo požehnáno. cholery apod. citování z písma svatého a ve zpěvu písní. jednak podle regionálních zvyklostí. že se pohřbívalo v kostelech i po císařově zákazu. Ve větších městech mívaly cechy v kostele vlastní oltář nebo i kapli (Petráň et al. ale pouze podél obvodu zdí.26 m). stejně jako je známo. zákony a nařízení týkající se pohřbívání.. Pro tuto okázalost. Tyto úsporné josefínské truhly pro mnohonásobné použití měly být bezplatně k dispozici na každé faře. to vše pro úsporu nákladů. 71. Nakonec císařova nařízení narazila na odpor a vyvolala negativní odezvu tak širokých mas. neboť stále platilo. Protože pohřbení mělo mít účel urychleného setlení. začaly značnou pozornost pohřebnictví věnovat také státní úřady.1. Ve Švýcarsku např. dodal-li někdo rakev na vlastní náklady. musel zaplatit pokutu). že hrob má odrážet sociální a majetkové poměry zemřelého. praporce. Za vlády Josefa II. Bylo-li na hřbitov dopraveno více mrtvol společně. Tam měl být vykopán hrob hluboký 6 stop (1.1. že císař Obr. žádalo mnoho řemeslníků vstup do pohřebních bratrstev ve snaze zajistit si tak slavnostní pohřeb. a jehož podstatou bylo rozloučení se s obcí (Navrátilová 1993. Byly vydávány dvorní dekrety. Je pravděpodobné. Bratrstvo kladivářů a truhlářů. „vysejpací“ rakev z doby Josefa II. Josefa. Do hrobu bylo tělo vysypáno ze speciálně k tomu určené rakve (obr. že nařízení postihla mnohem více chudší obyvatelstvo. Hrob musel být okamžitě zasypán a přikryt. Starší Bratrstvo sv. mariánská a jiná bratrstva. a to ani tehdy. bývaly také často používány při epidemiích moru. 1995. Škapulíře dělalo každou druhou neděli v měsíci procesí za zemřelé členy a každý týden vyhlašovalo kdo který den zemřel (Descoeudres et al. století pohřby členů řemeslnických cechů. 14. Tzv. Kostelec na Chrudimsku (Zíbrt 1906. Není ovšem jisté. Pohřbu se musely účastnit všichni příslušníci daného cechu (pokud se některý z členů cechu na pohřeb nedostavil. zašito bez oděvu do lněného pytle a v rakvi dopraveno na hřbitov. 234).

195). Navrátilová 2004. a 20. 195). století byla smuteční barva bílá. zda se jednalo o nějaký specifický oděv zvláštního střihu. Posmrtný portrét dítěte. později „rubáš“ (Navrátilová 2004. století je z Moravského Slovenska doloženo pohřbívání v nejlepším svátečním šatě (Nieder- Obr. 211). a 20. 247–249). fěrtoch. které byly uvolněny poté co byla rakev spuštěna do hrobu. Svobodní 28 . která byla klasickým pohřebním oděvem chudých (Klvaňa 1899. 1980. Rubášem (nebo rubáčem) bylo myšleno plátěné roucho určené k pohřbu.1. plátno. měly otevírací dno na způsob dveří u skříně (obr. 1980. oblékly se dospělému „ty šaty. Nadále se však pro vystavení mrtvého těla používaly máry (někdy na nich stála přímo otevřená rakev s nebožtíkem). Z počátku 20.5. Ženám se dávala původně dlouhá bílá košile a potom lněný oděv v bílé barvě (sukně. století musel být šat do rakve ušit z nového nenošeného plátna. 195). 15. Podle některých pověr z 19. Jednalo se o dlouhou bílou košili (také čechel. od této doby se také začíná používat označení rakev (Němec et al. hedvábná kordule. rubáš Kulturně historické a etnografické prameny ze 16. Mluví se např. „šatě do hrobu“. Mužům se například oblékaly bílé konopné spodky a lněná košile. rukávce. Můžeme to chápat také jako klasický oděv běžně nošený. teprve od 16. Nedlouhé trvání některých císařských nařízení je zřejmě příčinou. pocházejících z německého Breunsdorfu je doloženo. punčochy nebo ponožky). století pochází etnologické doklady o oděvu pohřbených.1. I když se rakve řidčeji používaly i dříve. Dno se zavíralo na háčky. století dokládají pohřeb ve zvláštním. Do poloviny 19. století mohly být zvyklosti v oblékání mrtvých obdobné. Šat zemřelých. že alespoň v době 18. Tzv. a to již roku 1785 (Kunc 1937. 3. Čechel je starší. Mužům a chlapcům se oblékala košile a kalhoty. Dno se otevřelo a tělo zabalené do plátna či pytle vypadlo přímo do vykopané jámy (Zíbrt 1906. 15). Dříve se používaly rubáše i pro dospělé. olej. aby se mrtvý nestal upírem (Navrátilová 2004. Doklady použití már pochází i z 19. Spišský malíř. 155). 155). svobodným dívkám bílé (Košák 1899. 87). Ze zápisků z roku 1705. bílé punčochy a na hlavu se jim uvazoval černý šátek (Niederle 1921. století se dozvídáme. 16). Vdaným ženám se oblékaly šaty černé. Poté co byl mrtvý umyt. že dříve měly děti a svobodní rakve modře malované a ženatí měli rakve černé. Rakve a ozdoby (symboly) mrtvých Ve smyslu rakve se používal pojem sarkofág a truhla jako honosnější schránka (Němec et al. 212). o „umrlčím šatě“. století (viz Navrátilová 2004. že barva rakve se řídila stavem. že pozůstalá vdova vynaložila nemalý obnos na pořízení šatu do hrobu pro svého manžela (Kenzler 2002.1. a 20. le 1921. Poznatky z počátku 20. avšak k pohřbu nově pořízený (nově ušitý k příležitosti pohřbu). Černá barva jako smuteční se však zřejmě uchytila až později. nikoli běžném oděvu. Pohřební šat byl pravděpodobně vždy alespoň trochu krajově odlišný (někde se používaly i svatební šaty nebo kroje) a souvisel i s majetkovými poměry. 44). 696). století začal tento „honosnější“ způsob pohřbívání pronikat do širších vrstev českého obyvatelstva. století (Ridilla 2002. století říkají. Do bílého rubáše byly oblékány malé děti (obr. zákaz pohřbívání v rakvi). Z pera etnografů konce 19. 211). 3. bílý fěrtušek. později měli skoro všichni rakve bílé (Košák 1899. pohřbívání mrtvých v rubáši je etnology doloženo ještě z 19. polovina 17. Z 19. století. 198). které za života nejraději nosil“ (Košák 1899. na konci 19. 51–52). „vysejpací“ rakve používané za vlády Josefa II. 195). zástěra. století se v nich pohřbívali už jen velmi chudí lidé (Košák 1899. 2. proč jsou určité pohřební zvyklosti archeologickými výkopy těžko zachytitelné. 293–294). Na hlavě musel být šátek nebo čepec (Navrátilová 2004. Pohřbívalo se v oděvu zvaném „hazuka“ (černá) a „čechel“. 312). U označení „hazuka černá k smrti“ nebo „bílá sukně barchanová k smrti“ není jasné. tedy patrně jen pro příslušníky vyšší sociální vrstvy. 693). Lze uvažovat o tom.4. 49). ženám se dávaly rukávce.musel některá z nich odvolat (např. Dokládají to například historické prameny z německého Breunsdorfu (Kenzler 2002. Speciálním oděvem byl rubáš a čechel. 241.1. zvláště na venkově.

století (Navrátilová 2004. do rakve peníze a svaté obrázky (mladým i starým) nebo i modlitební knížka. Do pravé ruky se dával malý křížek. 60. které působilo mrtvému nepohodlné ležení. aby se zamezilo předčasnému odchodu duše (v případě víry v odchod duše až po setlení těla). Většina pověrečně-magických rituálů vycházela již z dávného. okna a dveře se buď okamžitě zavírala.na hlavu myrtový věneček. Důvodem revenance mohli být ovšem také živí. až 18. 1995. 174). později byl kříž papírový nebo ze žlutého plechu. V tradiční kultuře baroka se však zřejmě květiny a věnce užívaly pouze výjimečně (Petráň et al. Niederle 1921. 195–196. ženatí a vdané rakve černé (Niederle 1921. druhým názorem bylo. Rovněž nadměrné oplakávání a přílišné vzpomínání ze strany pozůstalých mohlo povolat duši mrtvého zpět do světa živých. Na rakve se maloval kříž. ale ještě stále přežívajícího pohanského kultu. 3. 16. Jednou z představ týkajících se víry v posmrtný život bylo. měli bílé rakve. Dívkám se pokládal 29 . nedostal předmět. ). 149). při němž se mísily křesťanské tradice s lidovými pověrečnými zvyklostmi. Komárov (Zíbrt 1906. Descoeudres et al. 696).6. Rohy rakví bývaly zdobeny hlavičkami andělíčků. pod hlavu polštář vycpaný hoblinami nebo senem (Košák 1899. Pak se však musela opět zavřít. století (především z kostelních pohřbů). do rukou se vložil růženec. nechal nezaopatřené děti. kteří nesplnili závazky vůči mrtvému (např. 698. Revenance (návrat duše) má přitom kořeny již hluboko v předkřesťanském období a mohlo k ní dojít z různých příčin (Horváthová 1993. či se jim omotával kolem zápěstí. Věnce na rakev se kladly až od poloviny 19. Tyto skutečnosti. nestihl sdělit důležitou informaci apod. 195).1. Mužům i ženám se položily ruce na prsa křížem anebo se sepjaly. aby Obr. Pohled do otevřené „vysejpací“ rakve skrze dno. která je vázána na tělo tak dlouho. pokud se věřilo. že odchází ihned po smrti. mu někdo ublížil a nepožádal o odpuštění. potřebné šatstvo a následkem toho mu byla zima. Horváthová 1993. vdaným ženám se uvázal šátek. že existuje duše. nedbalé uložení do „truhly“. nebo byl okraden a svým návratem chtěl dosáhnout vrácení peněz nebo majetku). že duše odchází z těla hned po smrti (srov. 216). aby duše uletěla. který si před smrtí výslovně přál). Košák 1899. neboť se věřilo převážně v negativní působení navrátilce. Odraz lidských tradic v pohřebních zvyklostech Pohřeb byl tedy smuteční slavností celé obce. Navrátilová 2004. Květiny pouze ve smyslu rostlin s apotropajním účinkem.1. 61): Např. 13. Do rukou se dávala kytička (srov. dokud nezetlí. vedla vždy ke strachu z návratu duše zemřelého do světa živých. anebo se naopak otvírala. 88). Zmíněné a mnohé další aspekty vyvolávaly snahy zaopatřit nebožtíka a provést takové úkony a magicko – očistné obřady. Pod mrtvého se kladly hobliny.). Ať už převládla jakákoliv z těchto představ. které by jeho návratu zamezily a ochránily pozůstalé. 1995. dále nespokojenost s vybavením do hrobu (nebožtík nedostal např. k nohám planoucí světlo a svěcenou vodu. Jakmile někdo zemřel. Někde bývalo zvykem dát mrtvému za hlavu krucifix. nesplnil určité závazky vůči živým (např. stejně tak malované rakve jsou archeologicky doloženy rovněž z hrobů a pohřbů 16.

jenž měl právo na svůj prostor a vlastní předměty denní potřeby. 70). Pro její potřebu se pak připravovala svěcená voda a utěrka. 70). 96). Ze strachu před smrtí dalšího člena rodiny se rozhazovalo domácí náčiní. že tak zabrání vystoupení duše z hrobu (Bednárik 1972. 227). převracely se vozy na dvoře apod. přestavoval se nábytek ve světnici. V Německu byla ze stejného důvodu rakev vynášena ze světnice nohama nebožtíka napřed. 8). 228). vylitím vody za rakví a zavřením oken a dveří po vynešení mrtvého z domu (Dülmen 1999. 227). 103). jež k tomu byla zvláště vyhrazena (u kapliček. podvazování brady. chléb a ovoce. přičemž mrtvola pak byla položena na přední i zadní kola (Zíbrt 1995. 8). kde mrtvého vynášeli tak. Zíbrt 1995. vyjma míst. Průvod se musel pohybovat rychle. 69. 70). že mrtví tvoří skutečné společenství. jídlo a odestlané lůžko (Horváthová 1993. K oklamání duchů se rovněž obracely šaty naruby. Obdoba je známá i ze Slovenska. Kromě ochrany před duší mrtvého se však také respektovalo právo na její návrat. 228). aby náhodou nabyla polita přicházející duše (Horváthová 1993. 229). Nahodil. a tím znemožnění návratu mrtvého. Tento zvyk je doložen také z Německa (Dülmen 1999. 14). 63). házeli za sebe kameny a větve v domnění. kde neměla co pohledávat (Delumeau 1997. že duše zůstává v domě do vynesení těla. aby to vše nepřišlo nazmar společně s mrtvým (Dülmen 1999. kde se věřilo. Navrátilová 1993. bylo symbolicky vyjádřeno uhašením ohně v domě. což se prakticky zachovalo až do dnešní doby. kde měly nečisté síly a zlé mocnosti největší vliv). a to především v noci po pohřbu anebo až třetí den po něm. Rovněž při návratu ze hřbitova se lidé neobraceli. Také se věřilo. přemísťovat všechno obilí. Bednárik 1972. V mnohých německých krajích existoval zvyk prudce třást se stromy. Robek 1959. V mnohých oblastech se také nebílilo. Na druhé straně však bylo zvykem třikrát postavit rakev na domovní práh. Robek 1959. Oddělení smrti od života. mohl přinést štěstí do domu) a ochrannou moc. kde člověk zemřel anebo na jeho hrobě – byl provozován z důvodu ochrany domu před pohromou a ochrany zdraví pozůstalých (srov. Stejnou příčinu má patrně také házení hlíny do hrobu. aby duše a tělo člověka nemohly najít cestu zpět (Nahodil. 8). 8). popř. že duše má odejít hned po skonu. Mrtvý tak byl nadále považován za člena rodiny. Večer se nesměla vylévat voda na dvůr. Ze stejného důvodu se kladl do rakve hlazený kámen. aby se tam duše mohla schovat. Dokud byl v domě přítomen nebožtík. 30 . Pohanský zvyk pálení trávy a zrní – buď v domě. neboť se věřilo také v jeho pozitivní (např. se nechal alespoň jeden kout nevybílen. jehož příslušníci bydlí na hřbitově a v noci se vracejí navštívit místa. čistilo se oblečení. Převracení vozů má patrně základ opět již v pohanském zvyku rozdvojování vozů. čímž by bylo odehnáno štěstí z domu (Delumeau 1997. v nichž lid viděl symbol věčného světla a ochrany (Bednárik 1972. kde žili. že zemřelý působil na jedné straně ničivou negativní sílou a rozhodně nebyl v domě vítán. na příčině smrti nebožtíka. Věřili zde tedy patrně. na rozcestí a na rozhraní dvou katastrů. někdy pod zvednutým prahem. což mělo mrtvému zajistit rozloučení se svým domovem (Dülmen 1999. Při mrtvém nesměly chybět zažehnuté svíce. Z domu se mrtvý vynášel oknem. mouku. Na severozápadním Slovensku se zametalo dokonce až čtyřicet dní po pohřbu. Jejich návraty jim byly záměrně usnadňovány stavěním křížů na křižovatkách. 63). Zatlačování očí. Zvyk zavírání příbytku po odchodu na hřbitov je popisován rovněž ze Slovenska (Bednárik 1972. 16. Mnohé zvyky a obyčeje nepochybně záležely na oblasti rozšíření. nikdo se nesměl ohlédnout (Dülmen 1999. že se tam procházejí zesnulí a koště by je mohlo zranit. na vlivech přicházejících z okolí apod. 91). O půlnoci se v domě nesmělo zametat. V západní Evropě se naopak vylila všechna voda z nádob stojících v domě nebo alespoň v umrlčím pokoji zesnulého. řady musely být sevřené. Z uvedeného vyplývá. protože se věřilo. Tam. 225) a ze Slovenska (Bednárik 1972. aby duše nebyla vymetena. svazování končetin nebo kladení žehličky či jiného železného předmětu na holé tělo zemřelého bylo zvykem u všech slovanských národů (Navrátilová 1993. aby se tam duše nemohla schovat a nezdržovala se tak tam. Jinde a jindy byl naopak v domě trpěn. (Navrátilová 1993. a to proto. 103). 13). aby se dotkli truhlou prahu (Bednárik 1972. ba naopak byl vyháněn. nebyla zapřahována zvířata ani vykonávány žádné polní práce (Dülmen 1999.se duše třeba nevrátila (srov. se nesmělo zametat až do pohřbu. Po cestě na hřbitov nesměla být rakev postavena na zem. aby tak mrtvý našel cestu zpět do svého příbytku.

v zámecké kapli. Funerální obřady příslušníka šlechty započaly okamžikem jeho smrti a končily uložením těla. Základní osnova šlechtického pohřebního rituálu se nelišila od pohřbů nižších vrstev. Obr. 2002. 17. avšak mnohem výrazněji se u vyšších stavů projevila barokní pohřební pompéznost. popř. Mrtvý byl po delší dobu vystaven ve vyzdobené místnosti (např. Mrtvý byl oděn nejen do nákladného skvostného oděvu (ať už vyrobeného ku pohřbu anebo za života nošeného). Dále byli šlechtici vybaveni šperky (prsteny. Motiv lebky s hadem a tanec smrti se také uplatnil například v nástropní řezbě Zlatého sálu telčského zámku (Bůžek et al. 31 . 215. Jednoduché pohřební artefakty byly postupně nahrazovány nákladnými a honosnými. Březan 1985. 633. 17). Mohlo jít např. a to i přesto. Cínová rakev Jana Šporka z roku 1679. popř. a to především u mužů. 1995. Malé děti se běžně pohřbívaly bez větších slavností (Petráň a kol. nejčastěji do rodinné hrobky. obr. řád (srov. Na smrt se připravovali stejně tak jako jejich poddaní a ještě více usilovali o dosažení ideální „dobré smrti“. v kostele) na katafalku a na marách. štít s erbem. ale nechyběla také devocionální výbava (růženec. K tomu bylo nutné modlení a cvičení pro nemocné a umírající. 73). výzdobnosti a teatrálnosti celého pohřebního ceremoniálu.3. Baroko spojovalo exequie šlechticů s pře- hnanou výpravností. Král 2002a. obklopeni příbuznými a přáteli. Příčinou byla snaha reprezentovat svůj stav. nechyběl velký počet hořících svící a livrejovaný doprovod. helmu. Aristokraté pamatovali na smrt stejně tak pečlivěji jako prosté obyvatelstvo. zatímco pohřby jejich manželek bývaly skromnější. V takových případech bylo jen výjimečně šlechtici splněno jeho přání a pohřeb zpravidla proběhl dle dvorského ceremoniálu (viz Král 2002a. Tyto prvky pohřebního procesu pak postupně začaly přebírat také lidové vrstvy (Zuber 1987. ostruhy. jež byly součástí tzv. 214). křížek. 241). 71–86). 1995. Právě u zámožných lidí se věnovala zvláště velká pozornost vnějším projevům. Nesměl chybět ani kněz udílející poslední rozhřešení. Petráň a kol. 79). brože. kostel Nejsvětější Trojice v Kuksu (Petráň et al.1. náušnice. že si někteří šlechtici přáli pohřeb tichý a chudý. o meč. 1995. řetízky). 365). přes něž bylo přehozeno ozdobné sukno. 215). stavěním mauzoleí a katafalků. Petr Vok z Rožmberka si například nechal svoji ložnici vymalovat motivem lebky a zkřížených hnátů.2. army (smuteční výbavy zemřelého). rakve se vyznačovaly vyšší kvalitou a zdobností. ale mohl být vybaven také některými z rytířských atributů. Vyšší stavy a aristokracie Také příslušníci vyššího stavu si přáli zemřít ve vlastní posteli. Oproti pohřebním zvyklostem prostého obyvatelstva trvaly šlechtické rituály (ceremoniály) od několika týdnů až do několika měsíců (Král 2002a. Dřevěné rakve byly často opatřeny drahým kováním a při nákladných pohřbech byly vkládány ještě do vnější kovové (nejčastěji cínové) rakve s pozlacenými ozdobami náročného renesančního nebo barokního slohu (srov. medailon). prestiž domu.

1. 622–624). 19a. 632. Tělo se doplnilo kořením a jinými vonnými látkami a poté se nabalzamovalo (srov. ale častěji v rodinné kapli či přímo v kostele.1. století pitva odhalující příčiny smrti. Výjimku tvořilo vždy srdce (někdy i další orgány – nejčastěji mozek). kde byl nebožtík vystaven se pokryly černou látkou a ozdobily pohřebními štíty (mortuaria). které představovaly stavovské distinkční symboly. Jednak z vystavení těla (ostensio corporis) a jednak ze samotného pohřebního obřadu (pompa funebris). 18. zvláště pak u panovníků. s hlavou ozdobenou věncem květů. 18. 3.Obr. 214. Stěny místnosti. Na evropských dvorech byla totiž zavedena už od 16. 1995. jenž byl ušit ze vzácných látek – nejčastěji z brokátu a sametu. kanop. 1995. Mladší štíty ze 17. spojená s následnou mumifikací těla.b). jež byly poté okamžitě pohřbeny. 1995. Zemřelé děti pocházející z aristokratických rodin byly oblékány přiměřeně svému věku. Pohřební portrét Karla Zdeňka ze Žerotína z roku 1620 (Petráň et al. Zesnulý byl do pohřbu chován buď v domě. Před pohřbem Aristokratické pohřby sestávaly z běžných částí rozšířených rovněž u prostšího lidu. Nejstarší a nejdražší bývaly vyšívané textilní. století bývaly také reliéfně 32 . Před vystavením těla panovníků a příslušníků šlechty či jiných význačných osobností byly provedeny určité tělesné zákroky. Narozdíl od obecného lidu však byla doba mezi úmrtím a pohřbem prodloužena až na několik měsíců (u žen jen týdnů). Tyto pak byly pohřbeny buď spolu s rakví anebo někde zcela jinde. Slavnostní byla barva purpurová a zlatá (Král 2002a.2. 80). Ta spočívala ve vyjmutí vnitřních orgánů. Tělo bylo vystaveno na přikrytém katafalku obklopeném svícemi. Po úpravě těla byl nebožtík oblečen do slavnostního oděvu. Březan 1985. 213). Vlček 1996. Petráň a kol. 213). Petráň a kol. které bylo vkládáno do ochranných schránek – tzv. někdy se stříbrnými a zlacenými aplikacemi (obr. což bylo znakem neposkvrněnosti a panenství (obr.

216–217. panovníky a panovnice či významné církevní 33 . Pro vysokou aristokracii. někdy podlepené lepenkou (obr.Obr. Méně nákladné byly štíty malované na dřevě. Potocké z roku 1895 (Král 1991. tepané z plechu. sádře či plátně. Štíty měly obvykle tvar kruhový nebo oválný (Petráň a kol. 1997. 23). Král 1991. knížata. století. 20.b. avšak většinou byly již jen malované na ruční papír. 538–539). Aristokratické pohřební štíty: a . 19a. opět zlacené nebo stříbřené. roz. 26). 20. 216–217). Obr. Pohřební štíty se používaly i v 19. 1995.Petra Voka z Rožmberka z roku 1612. b – Přemka ze Žerotína z roku 1673 (Petráň et al. 1995. Papírové pohřební štíty Jana z Liechtensteina z roku 1836 a Julie Liechtensteinové.

Ozdobami byly symboly pomíjejícnosti života. emblematickými obrazy a hořícími voskovicemi (srov. Castrum Doloris zbudované pro Ferdinanda Leopolda Lobkovice. 368. století se mezi příslušníky šlechty rozšířilo vnímání duchovního rozměru baroka. které se užívaly při pohřebních slavnostech na medicej- 34 . představitele bylo zvykem stavět tzv.). v nichž se odkazovaly peněžní částky církevním institucím. mnohdy sahaly až ke klenbě kostelní lodi. 2002.b. 123. často jen v řeholním oděvu (srov. kostelům. Dlouho vystavené nabalzamované a pečlivě upravené tělo zemřelého mohlo korespondovat s poklidným a nenásilným odchodem ze světa živých. „Mors imperátor“. Přední část průvodu byla po stranách obklopena jednotně smutečně oděnými osobami (řeholníci. Za nimi následovali kněží z místa i z celého panství zemřelého. jež měla pouze symbolickou funkci. ale i ctnost symbolizovaly dále svíce a olejové lampy.2. představované skelety – často pravými lidskými kostrami a umrlčími lebkami. jenž byl spolu s kazatelnou ověšen ještě navíc třásněmi). století.2. nejčastěji ve tvaru baldachýnu nebo chrámku. Při smrti panovníka či jiné důležité osobnosti oblíbené zvláště u kléru. jenž byl u pohřbu význačných osob obzvláště dlouhý. lepenkou. Projevilo se to nejen v závětích. Jednalo se o pompézní stavby na dřevěné konstrukci potažené plátnem. Březan 1985. popř. 75). členové literátských bratrstev apod. Nutno však zmínit. „pompe funebres“. což bylo hlavní podmínkou splnění „dobré smrti“ (srov. Král 2002a.b) – „hrady truchlivosti“ nebo též „stánky smutku“. Helfertová 1974.ském dvoře ve Florencii již v 16. století. který obsahoval buď prázdnou rakev.. jež byly seskládány do obrovské světelné pyramidy. Prakticky se jednalo o katafalk. Vedle pyramidy a baldachýnu se objevovaly rovněž obelisky symbolizující apoteózu a věčnost. Ve středoevropském aristokratickém katolickém prostředí se pak rozšířily během 17. 3. 366. Zpravidla castru dominoval skelet s korunou a žezlem v plášti – tzv. castra doloris (obr. 21a. anebo přímo rakev s mrtvým tělem. chudým. b-rekonstrukce půdorysu (Helfertová 1974. že v době před polovinou 17. 300 a 301). Dosahovaly značných rozměrů. Vyvinuly se z tzv. Jeho ústředním aktem byl smuteční průvod – kondukt. vojáci či vybraní pod- Obr. Pohřební obřady Vlastní obřad pohřbu trval i několik dní. 80). 290–291). 21a. Pomíjejícnost. Zahajovali ho zpěváci (většinou žáci místních škol se svými učiteli. Král 2002. dále chrámoví choralisté. a-mědirytina z roku 1714. ale i v přáních chudého pohřbu. byla castra zbudována téměř ve všech význačných klášterech a kostelech. Král 2002a. Bůžek et al. štukem apod.1. Castrum bylo postaveno uprostřed kostela obestřeného zcela černým suknem (dokonce i klenby a oltář. Kostelní interiéry byly zdobeny knížecími znaky.

Následovala rakev nesená buď na márách krytých černým příkrovem. rapír. 76–81). 22a. 372. tulich (nebo meč) a přilbici s péřovým chocholem. příbuzní či stavem a hodností přiměření přátelé (srov. Další část tvořili úředníci dominia a hudebníci. kostel Nanebevzetí Panny Marie v Poběžovicích na Domažlicku (Procházka 1990. Praporečníci vedli koně se smutečním příkrovem s erby. jenž býval často zdoben stříbrným křížem a pohřebními štíty – tzv. přátelé. ostruhy. Za rakví šli hlavní smuteční hosté. století (foto M. 2002. 123). Šlechtický figurální náhrobník na zdi v interiéru kostela. Morava. s erby a svícemi. větší nářek znamenal větší poctu zemřelému (srov. Zpravidla byly v průvodu neseny funerální rekvizity – tzv. Tvořily ji odznaky důstojenství. anebo vezená na voze taženém koňmi oděnými do černého sukna (srov. Svým hlasitým naříkáním vyjadřovaly smutek. významní stavovští a státní hodnostáři. 16. za nimi nesli šlechtici pozlacené funerální klenoty. Ženy z nejužší rodiny jely buď s dětmi v povozech anebo je vedli mezi sebou vždy dva šlechtici. Náhrobník Petra z Vamberka. Březan 1985. „rondely“. 634–637. Nejprve blízcí rodinní mužští příbuzní. různobarevné praporce a ozdoby s rodovými erby. pak teprve pozůstalé ženy – fraucimor – podle stupně příbuzenství. Král 2002a. Při panovnickém pohřbu to bývaly královské insignie. 22b. „arma“. Král 2002. 53). 35 . ve smutečních černých pláštích. Králík). Po stranách rakve kráčeli vybraní šlechtici Obr. Bůžek et al.Obr. daní).

poskytovala pohoštění nejen pozůstalým a přizvaným hostům. rodu. 3. Ne vždy lze proto určit 18. jenž zdomácněla pod vlivem španělského dvorského ceremoniálu (Dülmen 1999. Pokud to bylo možné. 229). století byly po vzoru panovnických dvorů zavedeny při pohřbech aristokratů jemné černé závoje na kloboucích žen. Celková pohřební teatrálnost a pompéznost stála hodně peněz. Smole. Rozměry hrobových ti hřbitova u rotundy sv. jež měly sloužit ke spáse mrtvého. 2002.2. zabudovánu do stěny.Petráň a kol. Součástí obřadu musela být samozřejmě zádušní mše. aniž by však byl nějak zvlášť připomínán jeho skutečný život. neboť veřejnou slavností s kázáním mohl být význam a důstojnost nebožtíka a jeho rodiny. umísťovaly se hroby do přibližných řad a se stejnou orientací (obr. jež byla nástupní prezentací nového pána a trvala několik dní. Při ukládání do hrobu se v chrámu konaly tradiční církevní obřady a slavnosti. Pohřbeni byli většinou nakonec v kostelní kryptě nebo rodinné hrobce (v kostele) opatřené bohatými náhrobními kameny (epitafy a tumby) a deskami s modlitbou či požehnáním. 1995. Pravidelné řady s rovnoměrnými vzdálenostnice na Slovensku). Důležitá byla světelná kulisa barevných hořících svící. neboť nebylo zpravidla místa nazbyt. V tom případě byl kondukt již méně početný. smuteční hosté i s rakví jeli na vozech s jízdním doprovodem čestné stráže (Petráň a kol. 218). 1995. Hostina. Pohřeb očima archeologů 3. což zajišťovalo. Ve svém patentu ze dne 1. podlahy nebo venkovní zdi kostela (Bůžek et al. Konaly se prosté ceremonie spočívající v posledním pomazání a požehnání nebožtíka. 124). 375). 221).b). 2002. byly zjištěny jámy zpravidla obdélní. jenž trval zpravidla čtvrt roku. obzvláště vyzdvižen. století dají od těch starších odlišit podle uspopohřebišť či hřbitovů navazuje na již starší hřbitovy. kde kupu hrobových míst. na novověké čáskovitého tvaru. Petráň a kol. 82). 216–217. Někteří šlechtici se nechávali pohřbít v klášteře některého z církevních řádů. 377). často znázorňující idealizovanou postavu zemřelého (obr. Někteří šlechtici měly náhrobní desku. jež snad měly symbolizovat život věčný. 217). 23a. 22a. V takovém případě často nebyla pohřební výbava tak bohatá. popř. popř. Zdá se. vech však byl tento systém pravidelnosti dodržován. jeho rakve (někdy bývaly jámy i menší. Obzvlášť přísně měl být dodržován zákaz sloužit mše v domě zemřelých (Navrátilová 1993.2.192). až 18. Proto hřbitovy řád. převládala v oblečení pozůstalé rodiny i služebnictva černá barva (Petráň a kol. zkřížené hnáty apod. Breunsdorfu (Kenzler 2002. převážně vdov. 36 . století totiž docházelo na větších hřbitovech k nározměry a hranice jam jednotlivých hrobů. století řadový charakter (Šolle 1990. Taky po celou dobu smutku. V oblečení účastníků pohřebního průvodu (zvláště pak církevního) se prosadila černá barva. Dülmen 1999. Toto platilo pro mnohé středoev. 4.mi tvořily i novověké hroby u kostela v německém ropské hřbitovy. rozvěšovat v kostele smuteční výzdobu a stavět katafalky. např. Rakev byla pouze dřevěná s malovaným křížem na víku a dalšími sepulkrálními motivy (lebka. mrtvému se mohla přidat do výbavy modlitební knížka (Bůžek et al. Modlitby byly střídány se zpěvem (srov. Petra a Pavla na Budči měly jam odpovídaly zpravidla velikosti nebožtíka. Např. 1747 zakazuje prodlužovat pohřební exekvie na tři dny. Tyto zákazy však nebyly striktně dodržovány a pohřební zvyklosti baroka přetrvaly ještě desetiletí. Březan 1985. 232. kde mladší hroby porušují hroby starší. řádanosti. ale také poddaným. 241). dále pronesení exordia – úvodu s přímluvou církve za zemřelého s následným vyprávěním o hrdinských činech a skutcích. Následovalo oficium a mše. Tam. nechyběly ani hudební doprovody v podobě zpívané nebo hrané na hudební nástroje (Král 2002a. Z kostela pokračoval mnohdy převoz mrtvého na vzdálenější pohřebiště.). 1995. že byly hroby se to podařilo.uspořádané a neprotínaly se. čemuž chtěla učinit přítrž Marie Terezie. Hrobové jámy a uspořádání hrobů Mnoho archeologicky zkoumaných novověkých – 18. Od často vykazují mnohovrstevné pohřby. Ne na všech hřbitoNa některých hřbitovech se mladší hroby ze 17. někdy oválného. 1995. Vedle černých kápí účastníků přední části konduktu nosili muži v pozdní renesanci klobouky obšité jemnou taftovou látkou (dykytou) s volně visícími cípy (fáchy). 638. 153). Král 2002. hroby ze 17. b). V 18.1. že od novověku byl nastolen jakýsi fungující alespoň od dob středověku.

Dna hrobových jam starších hrobů vykazovaly stopy po pracovních nástrojích.1. a 18. Úprava hrobových jam na Moravě a ve Slezsku V kostele Nanebevzetí Panny Marie v Branticích na Bruntálsku byly zjištěny rozdíly v úpravě hrobových jam stratigraficky odlišného stáří. Martina v Radomyšli (Nechvátal 1999. Michala v Uherském Hradišti-Starém Městě byly vyhloubeny oproti hrobům starším do mělkých hrobových jam. 3. 290). Také exuvie kukel ve zbytcích tkanin dosvědčily. Tyto pohřby ze 17. Zezula 2000. První fáze výzkumu novověké části hřbitova u kostela sv. které byly použity při hloubení jam. 58). Mladší hroby měly dna jam pečlivě zarovnaná (Prix. Hyppolita ve Znojmě-Hradišti (foto autorka. 65).Obr. obr. Obr. Novověké hroby odkryté v nejvyšších vrstvách hřbitova u kostela sv.1. 23b. 37 . 23a.2. mohly být podle autora výsledkem neklidné doby (Hrubý 1967. Novověké hroby v kostele sv. 1998). provedené jakoby ve spěchu. zřejmě motykách. že hroby nebyly dokonale zasypány a tak byl k rakvím umožněn přístup vzduchu. století v suťových vrstvách.

neboť ani orientace kostelů v novověku nebyla již striktně západovýchodní oproti dobám předešlým. že hroby nerespektovaly osu sanktuária jen proto. Hroby kolem středověkých kostelů zpravidla dodržovaly stejnou orientaci jako kostely. Jindřicha. Postupujeme-li Evropou západním směrem. Přesto se někdy na hřbitovech okolo kostelů stávalo. a to hlavami k Z až SZ. hroby pocházely ze stejného období (Fingerlin 1977. Nejméně lidí bylo pohřbeno v době 18. JZ–SV (Dobisíková et al. na Slovensku v Starom Tekove (Točík 1952. že místa na hřbitově byla plně organizována a s velkou pravděpodobností na povrchu označována. 38 . jak bylo zjištěno např. k Jeruzalému) je starým pohřebním zvykem zakotveným ve sbírkách klášterních řádů (Dąbrowska 1997. ale vyskytly se zde i směry J–S nebo JZ–SV (Polla 1986. tj.2. S. Lesák 1996. 22). V i na J (Budinsky. Hroby blíže interpretovány nebyly. a to u šesti hrobů.2. Petra a Pavla na Budči měla také většina hrobů orientaci hlavou k západu./ 19. odkryté na hřbitově u zaniklého kostela sv. že orientace hrobů nebyla podmíněná ani pohlavím ani bohatstvím hrobového inventáře (Vallašek 1967. 8). západovýchodní s možnými malými odchylkami. 18. byla při několika výzkumech zjištěna převládající orientace Z–V (Hanáková et al. Vavřince s kapličkou sv. Martině na Slovensku byly novověké hroby orientovány hlavou k S nebo SV. avšak zavržena byla v každém případě odlišnost časová. V této hrobové skupině se ukázalo. přesto se však některé hroby přizpůsobovaly svojí orientací poloze kostela a hřbitovní zdi (Šolle 1990. Lučenec) měla z 95 hrobů západovýchodní orientaci asi jen třetina. Orientace hrobů na Moravě a ve Slezsku V kostele sv. Jiří ve Staré Haliči a na novověkém pohřebišti ve Smoleniciach. 85). aby byla zachována západovýchodní orientace pohřbených. Hroby se nacházely podél jižní a západní stěny kostela. 487). 434). století se pohřbívalo u kostela sv. SNP. že nebyla jedinou používanou orientací. století. 60– 63). Rovněž mezi českými lokalitami se najdou takové. Jakuba na bratislavském Nám. objevujeme zde taktéž orientační odchylky. století. obojí na Slovensku. až do 19. 195). Tento jev byl pozorován např. Od 13. 72). v novověké části slovenského hřbitova v Kostolisku u Poltári (okr. 51–55). Hroby ze 16. popř.1. 36). Mezera mezi hroby naznačovala. Tato orientace pohřbených se sice udržela až do novověku. avšak četné archeologické výzkumy ve střední Evropě dokládají. Orientace hrobů Pro křesťany charakteristická poloha zemřelého hlavou směrem k Z (tváří k východu. Lidské ostatky skeletů z nejmladšího období hřbitova kolem chrámu v Liptovskom Sv. směrem na SZ. Ulricha a Afry v německém Augsburgu vykazovaly kromě západovýchodní orientace také orientaci opačnou (V–Z).2. Martina v Radomyšli (Nechvátal 1999. 3. 249). 1997. vně tohoto kostela se vyskytovaly směry nejen ku V. Nejednotná orientace se taktéž prokázala na slovenském hřbitově v Krásně. Krička 1944. U obou těchto hrobových skupin byla až na několik výjimek orientace celkem jednotná. také na JZ nebo méně na J a Z (Budinský-Krička 1944. popř. 1975. 40. Na novověké části hřbitova u rotundy sv. Obdobná situace nejednotné orientace hrobů se vyskytla na vrcholně středověkém až novověkém hřbitově kolem kostela sv.3. století. 192). Např. 41)./ 17. Hroby odkryté v kostele sv. Rovněž na pražském hřbitově u kostela sv.2. Ve Staré Haliči sice převládla orientace Z– V (i s odchylkami). 175). V Turčianskom Sv. Zatímco uvnitř kostela Maria Himmelfahrt v rakouském Leechhügelu byla zaznamenána jednotná orientace pohřbených hlavou k západu. čtvrtina měla odchylku SZ–JV a u zbylých to vlivem porušení nebylo zjistitelné (Hrubec 1971. Martina ve švýcarské Schwyzu. Sice převažovala západovýchodní orientace. kde všechny hroby dodržují západovýchodní orientaci. 411). Filipa a Jakuba v Litovli byly odkryty hroby s orientací Z–V. na SV. Michala v Uherském Hradišti–Starém Městě mělo dvacet osm z třiceti novověkých hrobů západovýchodní orientaci (Hrubý 1967. datované do 14. Největší podíl hrobů zde spadal do období 16. – 18. vyskytly se ale i směry S–J. Většinou však západovýchodní orientace nebyla přesně dodržována. vykazovaly převážně orientaci ve směru ZJZ–VSV a JZ–SV (Hoššo. 272). 1995. Mikuláši rovněž na Slovensku měly orientaci hlavou na Z. století a 17. 92). V kostele sv. až 17. u hrobů na pohřebišti při kostele sv./ 18. ale i přímo kolmo ke kostelu (tedy S–J nebo J–S směr) nebo šikmo ve směru oltáře (Lehner 1996. J–S (s odchylkami) a nejméně častá byla orientace V–Z. také na hřbitově u kostela sv. Kateřiny v Kremnici na Slovensku (Hoššo 1989. Autor s jistotou uvádí. 101–117). Ve Smoleniciach byla nejvíce zastoupena rovněž Z–V orientace. že byla také respektována cesta vytvořená skrze hřbitov (Descoeudres et al. tj. století. následovala opačná V–Z a ostatní možné odchylky tvořily nepatrná procenta (Dušeková 1980.

Na hřbitově ve slovenských Smoleniciach se vyskytly asi tři hroby (ze 108 hrobů). která vznikla buď náhodně anebo z praktických účelů. ale také jejich polohu v hrobě. zbytek hrobů měl dalších deset možných orientačních odchylek (Dostál 1968. jednalo se o situaci výjimečnou. 301. Archeologické výzkumy novověkých pohřebišť jasně dokládají upřednostňování polohy na zádech. jiný jedinec byl obličejem dolů. kde byla ve sklepě rodinného domu objevena část starého hřbitova. Jedinci pohřbení uvnitř i vně kostela sv. – 17. Jednak šlo o okázalost. Praha–královská hrobka atd. Ze 16 hrobů mělo 9 jedinců paže podél těla. Podobná situace se vyskytla v rakouském Hainburgu an der Donau. nacházíme na novověkých hřbitovech také zemřelé s pažemi srovnanými podél těla nebo jen pokrčenými a nedotýkajícími se. 173. v Polsku.zatímco hroby orientované ve směru S–J autoři označili za mladší a datovali je až do 18. století (Kauerová et al. že dolní končetiny působily lehce ohnutým dojmem (Reichel 1996. století poloha paží podél těla.). Poloha horních končetin I když byla křesťanstvím upřednostňována zkřížená poloha rukou a také některé ikonografické prameny (např.3. Hrabata ze Sulzu pohřbení v kryptě v německém Tiengen am Hochrheim byla vybavena nejen polštářky pod hlavu. Václava v Ostravě byli orientováni sice převážně hlavou k západu. jež se zde též vyskytovaly. mohlo se tedy jednat o lidi vyvržené ze společnosti či zemřelé násilnou smrtí.2. Poloha dolních končetin Na většině novověkých hřbitovů ve střední Evropě. V oblasti střední Evropy se prosadila trvale poloha mrtvého na zádech a v natažené pozici již od středověku a tato přetrvala přes období renesance a baroka až do dnešní doby. vyskytly se však i tři hroby v blízkosti hlavního oltáře orientované opačně hlavou k východu. Na dvou kostrách byly zjištěny poranění lebky (Šolle 1990. Dąbrowska 1997. stejně tak další dva hroby na severní straně kostelní lodi (Šikulová 1968. 177). Na hřbitově u kostela sv. Ty měly být spjaté nebo zkřížené. jehož zbytky jsou často nacházeny především v hrobkách a kryptách (Bučovice. Překřížené ruce se vyžadovaly zřejmě především u osob duchovních a ostatním křesťanům se tato poloha pouze doporučovala. 48). 434). 88–89. tudíž se mohlo jednat pouze o konání čistě za účelem vměstnat jedince do příliš malých jam (Dušeková 1980. kde měli pohřbení končetiny skrčené. Hyppolita ve Znojmě–Hradišti bylo zjištěno přes 100 hrobů ze 17. Křesťané přisoudili poloze v leže na zádech ochrannou moc před útoky ďábla. Pokud se někde vyskytly dolní končetiny pokrčené. 196). Sociálně a jinak význačným jedincům (panovníci. že mrtvý v ní ležící musel mít extrémně skloněnou hlavu a silně skrčené dolní končetiny. Další hroby poblíž oltáře byly orientovány ve směru S–J. 8) představují zemřelé s pažemi překříženými. až 18. levá pokrčená) a pouze jeden jedinec měl pravou paži na břiše 3. osoby duchovní apod. 102). pravá paže natažená. 8).3 Poloha mrtvého v hrobě Křesťanství ovlivnilo nejen místo pohřbů mrtvých a jejich zeměpisnou orientaci. Na druhé straně existují hřbitovy. ale i jejich nohy byly vyvýšeny na podnožce. 19). V nerituální poloze se nacházel jedinec pohřbený za hřbitovní zdi na Budči. Na pohřebišti na Oškobrhu u Poděbrad převažovala u hrobů z konce 16. Základní polohy paží a rukou sledujte na obr. šlechta. Faltýnek 2000).2. Přes 60 jich bylo orientováno ve směru ZSZ–VJV. Jiná hrobová jáma byla zase nápadně úzká a nepravidelná. jež jsem měla možnost prostudovat na základě informací v archeologických publikacích. Jiné polohy jsou spíše výjimkou a mohou mít různé důvody.) se hlava často podkládala polštářkem. Dva jedinci je měli na pravé straně pánve (tzn. se mezi 108 hroby s rovnou polohou na zádech našly tři v poloze na levém boku s lehce skrčenými dolními končetinami (Dušeková 1980. může se však jednat o hroby pozdně-středověké. 1999. Mohlo se zde jednat o hroby kněží. 434). jehož jáma byla tak úzká a krátká. jež byli po tridentském koncilu často pohřbíváni v opačné poloze než ostatní věřící (viz kapitola 5. 2000. Ve Smoleniciach na Slovensku. se jednoznačně prokázala běžnou natažená poloha dolních končetin.1. ale zřejmě to souviselo i s vystavením mrtvého těla v otevřené rakvi (Fingerlin 1992.1.3. Navíc byly v těchto případech hrobové jámy menších rozměrů než délky samotných koster.5. Tato poloha těla měla také vazbu s polohou paží a rukou.2. aby ochranná moc nebyla zničena (srov.2. Brno.). Dąbrowska 1997. Staré 39 . Ariès I.2. kde se nacházely jak novověké tak pozdně-středověké hroby. kde najdeme všechny možné zeměpisné orientace. století. 3. 3. Mezi novověkými hroby se našel jeden. eventuálně na bocích.

175). Pak se hojně vyskytovala situace. Tato poloha však byla zaznamenána i na jiných lokalitách. každá z paží jinak (Hanáková et al. Na hřbitově u kostela sv.a levou na levé kyčli (Hrdlička. Vavřince na Nám. na Moravě. že předloktí byla kolmo ohnuta (tedy spočívala v oblasti břicha) anebo směřovala do pánve (Fingerlin 1977. avšak s roztaženými lokty (Hoššo 1989. Mikuláše v Českých Budějovicích. mělčí mladší pohřby měly paže složeny v oblasti pánve nebo břicha (Miglbauer 1991. V novověké fázi pohřbů byla poloha paží podél těla stejně tak častá jako poloha v pánvi. který pocházel patrně od jednoho výrobce. 1975. 1997. odkrytých na hřbitově v místě zaniklého kostela sv. Na slovenském hřbitově ve Staré Haliči převládlo uložení rukou v pánvi. 359). 40 . např. Petra a Pavla na Budči převažovala z celkem 83 hrobů pozice paží směřujících do pánve (51). 411–416). 97). Jedinci pohřbení v 17. Martině na Slovensku byla charakteristická poloha rukou v pánvi (Budinský-Krička 1944. tedy starší. Oba pohřby obsahovaly ženy. Rozdíly v poloze paží byly zjištěny u hrobů nacházejících se v odlišných hloubkách v bývalém minoritském kostele v hornorakouském Welsu. oproti hrobům starším. kdy jedna paže leží podél těla a druhá směřuje do pánve (Nechvátal 1999. následována polohou. 272). 51). Pro novověké pohřby na pohřebišti v Turčianskom Sv. Na novověkém hřbitově u rotundy sv. že na hřbitově v Györu z 93 odkrytých hrobů mělo 59 pohřbených paže v loktech ohnuté a předloktí složené paralelně na břiše. 196). Zřejmě tato poloha není pro novověké pohřby v Maďarsku obvyklá. 94–98. Ráczkém hřbitově (Mithay 1985. měly paže vždy natažené podél těla. Ruce složené na břiše nebo překřížené na hrudi měli pohřbení v hrobech ze 16. V Ducovém na Slovensku bylo možno provést srovnání na základě souborů pohřbů z různých časových etap. Lesák 1996. Dobisíková et al. popř. Největší procento uložení rukou v pánvi (dvě třetiny) bylo zjištěno taktéž na hřbitově okolo kostela sv. Štěpána v německém Pasově. Poloha rukou v pánvi (sepnuté nebo překřížené) byla nejčastěji zaznamenána také na hřbitově ve Smoleniciach na Slovensku. hrudník). Jindřicha v Praze byly během mnohaletých výzkumů zaznamenány polohy rukou směřujících buď do pánve nebo složené na břiše. století. poloviny 18. 203–204). Za vlády Ferdinanda I. přičemž její ruka spočívala v nadloktí pravé paže. Není vyloučeno. Zatímco hlouběji uložené pohřby. 434). Richter 1974. Levá paže ležela ohnuta v pravém úhlu na břiše. také měly ženy podobný typ obuvi. a to buď tak. století (Macek 1993. 149). pak paže podél těla (38). 3–5). kdy jedna z rukou ležela podél těla. neboť autor poznamenává. ale také jedinci nelezení na městském hřbitově u kostela sv. jejichž stáří bylo identicky stanoveno na 31 – 50 let. V jedné ze sond mělo 29% pohřbených paže u těla. 198). Byly zde však zastoupeny rovněž polohy paží překřížených přes pánev a řidčeji natažených podél těla (Mittermeier 1993. Zajímavé bylo zjištění maďarských archeologů. Martina v Thalgau v Rakousku měli paže složeny nebo překříženy v oblasti břicha až hrudi. kdy jedna z rukou je natažena podél těla a druhá je pokrčená křížem přes tělo se ob- jevila také na více lokalitách. paže v tupém úhlu v pánvi překřížené (22) a 8 jedinců mělo paže zkřížené v ostrém úhlu na hrudi (Šolle 1990. kde paže ležely podél těla nebo lehce v pánvi (Melzer 1984. kde byli do 2. že této polohy bylo u obou hrobů dosaženo záměrně. břicho. Rozdílná poloha paží se v naprosto identické pozici objevila u dvou ženských hrobů farního kostela v Markgrafneusiedlu v Rakousku. autor nezjistil žádnou závislost ani na pohlaví jedinců ani na hrobové výbavě (Vallašek 1967. Ve Smoleniciach nebyla zjištěna žádná závislost mezi orientací hrobů a polohou paží. Pozice zkřížených paží na hrudi není vůbec zmiňována (Ruttkay 1989. století v kostele sv. poloviny 17. následována pozicí podél těla. Jak ve středověké fázi pochovávání tak novověké se paže pohřbených vyskytovaly nejčastěji podél těla. Poloha rukou v pánvi převládla na pohřebišti v Radomyšli. až 18. SNP v Bratislavě (Hoššo. 101–117). Kateřiny v Kremnici na Slovensku. ohnuté v tupém úhlu. byl místní hrad držen v obsazení významnou jihoslovanskou husarskou jednotkou a někteří z těchto vojáků snad byli pohřbení roku 1598 při vysvobozování města na tzv. Oba hroby byly datovány do 1. méně často byly paže podél těla. že tento způsob je charakteristický pro slovanské pohřby. zatímco ta druhá byla ohnutá do různých poloh (pánev. až 18. V kostele sv. Paže překřížené na hrudníku s rukama složenýma jakoby v modlitbě nebo jen položenýma v blízkosti klíčních kostí se vyskytly také na hřbitově u dómu sv. Ulricha a Afry v německém Augsburgu měli pohřbení ruce vždy položeny na sobě. 382–383). Situace. popř. století údajně pohřbíváni zámožní měšťané (Blažková-Dubská 2005. někdy sahající až na klíční kosti (Dušeková 1980. 30). Za zvláštní polohu zde byly označeny paže překřížené na hrudi. V obou případech byl použit stejný typ skříňové rakve. 249). Pravé předloktí v tupém úhlu směřovalo do oblasti pánve.

237). Zajímavé je. 3. v Radomyšli. Na otevřených hřbitovech lze u velkého množství novověkých hrobů zachytit pozůstatky po dřevěných rakvích. Martina ve švýcarském Schwyzu. Situace je totiž komplikována stavem zachování. polovina 17. 3. Na hřbitově u kostela sv.2. tedy V–Z orientací (Rubinková 1999. Zezula 2000. což si autor vysvětluje nereprezentativním výřezem hřbitova vně kostela. spadající do druhé poloviny 18. V pozdním středověku a novověku se objevují předloktí překřížená na hrudníku a ruce bývají sepjaté. Autor výzkumu hřbitova u kostela sv. Petra a Pavla v Brně. Poloha paží rovně natažených podél těla byla zaznamenána jen uvnitř kostela. do 19. pohřbený s určitým časovým odstupem. 49). levá přes hrudník (1x). 1995. levá ruka v pánvi a pravá podél těla (2x).4. Projevila se zde tedy celkově větší variabilita v uložení paží než u hrobů starších (Dostál 1968. že jen těžko lze najít jakékoliv stopy. Ve vrcholném středověku se často jedna nebo obě paže přesunuly na břicho anebo do pánve. Alespoň dva pohřbení jedinci měli paže složeny vysoko na hrudi tak. 102). 234. Jistým vodítkem ukazujícím na pohřeb v rakvi mohou být sice zachované hřebíky. pravá na hrudníku (2x). Tento typ pohřbu však byl zastoupen ve všech fázích pohřbívání s nejmenší četností a byl charakterizován jako způsob pohřbu jedinců s nejnižším sociálním statusem. 60. Tyto hroby měly pocházet z horizontu pozdějšího (1. V kostele Nanebevzetí Panny Marie v Branticích byl objeven dvojhrob. Tento způsob pohřbu (v rakvi) narůstal již od 17. 290).3. Obzvláštní je pak situace. Posledně uvedený způsob uložení paží nebyl zaznamenán uvnitř kostela. Hyppolita ve Znojmě–Hradišti uvádí u novověkých hrobů celkem jedenáct možných poloh horních končetin. Zjištěno bylo. Z různých archeologických výzkumů ve střední Evropě se dá vyvodit. Různé pozice a varianty se však prolínaly a spolu-existovaly v průběhu různých časových etap (Descoeudres et al. 70). obě paže složeny nebo překříženy na břichu (34x). že se ruce nacházely až v blízkosti klíčních kostí. 85–86). Nechvátal 1999). kde však nebyly odkryty mladší hroby. Martina ve švýcarském Schwyzu byla poloha paží podél těla zaznamenána především u časně-středověkých hrobů. První nebožtík měl paže uloženy podél těla. na níž nelze najít jednoznačnou odpověď. Složitější byla situace uvnitř a vně kostela Maria Himmelfahrt v Leechhügelu v Rakousku. Pak je těžké vyvodit. století tvořil 60–70 % všech pohřbů (Descoeudres et al. levá směr břicho nebo pánev a opačně). levá na břichu./ 17. obě paže v pánvi (1x). že oba tyto hroby se vyznačovaly opačnou. pravá paže na břichu. avšak jejich poloha bývá zpravidla nejednoznačná a často sekundární. Rozdílná pozice obou paží byla zaznamenána v kostele sv. Paže překřížené v tupém úhlu přes břicho (směrem dolů) a v ostrém úhlu přes hrudník (směrem nahoru) byly shledány pouze u hrobů orientovaných hlavou k západu a bylo jim zde přiřazeno větší stáří (16. měl horní končetiny složeny na prsou. že by tento způsob uložení těla byl obvyklý u každého 41 . století. Takové pohřby byly zaznamenány na hřbitově u kostela sv. Druhý mrtvý. že uvnitř kostela se začalo pohřbívat dříve než na starší části hřbitova. našly se v některých případech zbytky rubáše nebo nějakého pytle. 51–55. Rakve Používání rakve je záležitostí. pravá podél těla. levá na hrudníku (4x). zda jedinci pohřbení v rakvi byli nějakým způsobem výjimeční či bylo v rakvích pohřbeno více jedinců./ 19. Nepodařilo se ale prokázat. že hroby s pažemi podél těla (uvnitř kostela) byly starší než hroby s pažemi zkříženými přes hrudník (Lehner 1996. Pozice paží a rukou v moravských hrobech S rukama podél těla.2. Mnohde setlelo tak dobře. Větší zastoupení měly pohřby učiněné do země bez rakve a nejvíce bylo zaznamenáno pohřbů v rakvích. století). a to ve všech hrobových skupinách (od 16. kde se na větším pohřebišti našly stopy po rakvích jen v minimu hrobů (např. 72). století a v 18. Obecně platí. Zredukováním tří podobných poloh to vypadalo následovně: Paže rovně podél těla (13x). U ostatních hrobů bohužel nešlo polohy paží pro špatné zachování skeletů blíže určit (Prix. že pohřeb v rakvi převažoval nad všemi ostatními způsoby. století). Oproti tomu skelety orientované v severojižním směru a v jednom případě ve směru JV–SZ měly paže složeny na sobě v pravém úhlu (v oblasti břicha) nebo byla každá z paží ohnuta v opačném úhlu (pravá ruka směr hrudník. Ne všude složení půdy umožnilo podmínky pro dobré zachování dřeva z rakví. jejichž rakve se nezachovaly. v pánvi i na hrudi byli pohřbeni jedinci uvnitř i vně kostela sv. Kde nebyla přítomna rakev. Václava v Ostravě (Šikulová 1968. Přítomnost dřeva také nemusí vždy znamenat pohřeb v rakvi. nýbrž se může jednat pouze o pohřeb na umrlčím prkně. století). obě paže na hrudníku (3x).3. 1995.487).

Kde nebyly stopy po rakvi. zatímco desky víka držely pohromadě za pomocí malých kolíčků (Trzybuszewski 2005. 24. a to díky nalezeným hřebíkům s pozůstatky dřev a díky fragmentům ozdobného kování rakví (Omelka. Konstrukce rakve pocházející z toruňského kostela Nanebevzetí Panny Marie. Na novověkém hřbitově u kostela sv. il.2 cm). neboť ne všude se našly textilní zbytky. Toruň (Trzybuszewski 2005. Jejich rozměry činily: 194 × 32 × 20 cm. Doklad pohřbívání v rakvích byl na této lokalitě prokázán i v pozdějších výzkumech. tudíž vznikl tvar protáhlého jednoduchého lichoběžníku (obr. K jejich výrobě byly použité různé druhy dřev (Hanáková et al. 25b). Jsou v nich pohřbeni císařovna Anna a císař Matyáš (1633).1).7 cm). poloviny 42 . Jednalo se o starší skříňový (truhlový) typ ze 16. 24). 1975. kdy lomenice (štít) byl tvořen dvěmi navzájem sbitými prkny (střechová konstrukce. 145).0 až 2. století s rovným víkem (obr. Prkna byla spojována dřevěnými čepy. Obecně lze charakterizovat pohřeb bez rakve v době novověku jako projev nižšího sociálního postavení nebo chudoby. 144. Ze spodní strany mělo víko vyhloubenou drážku (šířka 3 cm. Kříže zůstaly v dobrém stavu zachovalé tři rakve. 92). Byla víceméně jen obalem pro dřevěnou rakev stejného tvaru. Čelní deska byla o něco širší než ta na nožní straně. Otázkou je.3. totéž platí pro vícenásobné pohřby (viz kapitola 3. tak bez. Starec 2002. 176 × 33. Muzeum Okręgowe. 64–65). který navazuje na kamenné sarkofágy. Jindřicha v Praze byly zjištěny jak pohřby v rakvích. obr.5 cm) než desky boční (2. zda nevhodné složení půdy nemohlo způsobit dokonalý rozpad tkaniny.5 × 20 cm a 192 × 37 × 25 cm (pravděpodobně výroba na zakázku). Fröhlich 1996. Mnohem více se o rakvích můžeme dozvědět z pohřbů v kryptách. Všechny její boční stěny měly železné nosné kruhy. Stejného tvaru byly i rakve dětské až na dvě výjimky. Spodní desky lomených rakví byly o něco silnější (2. směrem k nohám zúžené (tedy protáhlý lichoběžník). Z toruňského kostela Nanebevzetí Panny Marie se zachovaly rakve. Jednotlivé části byly vždy spojeny za pomocí železných hřebíků. Boční stěny držely pohromadě s čelní a nožní deskou za pomocí čepů. hloubka 0.). V písecké kryptě kostela Povýšení sv. Jedná se o starší typ rakve (truhlu). Tělo rakve zde zachované sestávalo z desek spojených za pomocí čepů. železné hřebíky byly použity jen k uzavření rakve víkem. pohřbu bez rakve. kde za dobrých podmínek mohou zůstat v celkem zachovalém stavu. jen víka byla přibíjena pomocí hřebíků (Adámek. Rakve na tomto hřbitově si byly podobné. V hrobce hrabat ze Sulzu v německém Tiengen am Hochrhein převažovaly rakve pro baroko charakteristického a nejrozšířenějšího typu lomené konstrukce s průřezem dvojitého lichoběžníku (obr. 25c). do níž přesně zapadala drážka na víku rakve dřevěné. udržely se až do 1. složené z celkem deseti desek. byly zjištěny stopy rubáše. Tyto skříňové rakve se nachází také v základní hrobce kapucínského kláštera ve Vídni. Další rakev v hrobce byla nezdobená olověná.Obr. 169). 25a). na nichž mohla být technika spojů dobře prozkoumána (obr. a to z důvodu zachování lepší stability pro příliš malé rozměry rakví (67 a 68 cm). 25c‘).

století a používal se hlavně pro transport těl. rovněž do tiengenské krypty přenesené. avšak s kolmou hlavovou a nožní deskou (vanový typ). pocházejících z let 1592 až 1665 (Drescher 1985. měl spodní část stejného průřezu jako typ skříňový. poloviny 17. 177). století. století (Macek 1993. století. Takový střechovitý štít se vyskytl již u relikviářových skříněk z 11. V rakvi v průřezu tvaru lichoběžníku. byl pohřben v jednom případě mladý muž a v druhém případě kněz. Podle pozůstatků bot a medailonů pocházely asi z 1. poloviny 17. 17. Truhlový či skříňový typ rakví s kvadratickým nebo lichoběžníkovitým průřezem byl přítomen ve farním kostele Panny Marie Nanebevzaté v rakouském Markgrafneusiedlu. 176).8 cm. Podle nálezů zbytků oděvů. století. avšak víko bylo tvořeno dvěma prkny střechovitě proti sobě postavenými (obr. Ukázka různých tvarů rakví používaných v novověku (kresba autorka). všichni středního věku). V Tiengenu se nacházely tři rakve skříňového typu z let 1572 – 1648. pro nějž byl vhodnější než rakve lomené (Fingerlin 1992. Jednalo se o pohřeb z roku 1623. 25. století a byl používán až do 16. Další typ rakve. sv. Takové byly nalezeny a přezkoumány v několika německých kostelech.Obr. 89). a 2. desky byly navzájem spojeny hřebíky. Vyrobeny byly z topolového dřeva o síle 2. Koncové desky mohly být stále 43 . 382–386). Wendelin (Fingerlin 1992. Do takové dřevěné schránky okované železnými pásy (obr. kdy se z nich vyvinul typ rakví lomených. Do skříňové rakve byly provedeny tři pohřby (2 ženy a jeden muž. poloviny 18. 25b). 26) byl roku 1506 uložen např. V Rakousku se tento typ truhly udržel až do 2. devocionálií a bot v hrobě mohli oba pocházet až z 1. Rakve s kolmou jednodílnou čelní a nožní deskou se vyskytovaly jak u dřevěných tak u kovových rakví.

1506 (Fingerlin 1992. jejíž dno je tvořeno několika krátkými deskami. kolmé i v případě. švýcarský Schwyz (Descoeudres et al. 27a). 46). příčně seskládanými. že již byly dvoudílné. Abb. Novověké rakve z německého Breunsdorfu měly většinou ploché víko. byla však zpevněna pomocí příčně kladených prkének (obr. Wendelina. 1995. Tyto otvory byly nad 44 . století. V jednom případě byla rakev olemována dvěmi půlkruhovitými kovanými pásy (Kenzler 2002. Takové rakve objevené v některých německých kostelech pocházely z let 1620 až 1703 (Drescher 1985. Obr. U jiné rakve sice dno tvořila celistvá deska. tj. 235). Abb. méně často lomené. Tyto rakve spolu s další. nýbrž několika krátkými příčně seskládanými deskami (obr. kdy dno rakve nebylo tvořeno jednou deskou. Dalším neobvyklým jevem bylo pět vyvrtaných otvůrků (průměr 20mm) na bočních prknech jedné z rakví. 27b). 1995. která měla víko lomeného tvaru. Na hřbitově ve švýcarském Schwyzu se vyskytly u některých rakví určité zvláštnosti. 89). 18. Dřevěná rakev sv. 26. Obr. Byl to případ.Obr. švýcarský Schwzy (Descoeudres et al. 158)./ 19. Abb. Dřevěná rakev. náležely do horizontu nejmladších hrobů. 27a. 27b. Dřevěná rakev se zpevněným dnem pomoci příčně kladených prkének. 45).

které bylo zrovna k dispozici. 28) jako doklad používání rakví se nacházely také na novověkém pohřebišti ve slovenských Smoleniciach. U významnějších osob však bývaly rakve vystýlány látkou. 100 a 115 mm (Adámek. Materiál rakví Rakve se vyráběly ze dřeva stromů jehličnatých i listnatých. Jejich těla měla obdélný profil a hlavice byly rozklepané do tvaru písmene T. hrabě z Tilly. jejichž stěny i víko byly obloženy látkou se dochovaly v německém Breunsdorfu. Z tohoto dřeva bylo např. Smolenice na Slovensku (Dušeková 1980. Do některých vík dřevěných rakví bývala vsazována skleněná prohlédací okénka. Látky byly připevněny za pomoci špendlíků a drátků a ozdobeny květy z drátků. 169). Kříže v Písku bylo nalezeno celkem 22 hřebíků. a 17. Jindřicha byly vyrobeny ze dřeva bílého. V Německu byly například na rakvích v zámecké hrobce v Broich nebo na rakvi Detleva von Ahlefeldt z Lindau. kdy byla poptávka po rakvích zvýšena. Rakve. 29). 1995. 159). Svědčí pro to nálezy špendlíků a jehel v oblasti nejen hlavy. zemřelý roku 1632 a pohřbený v rodinné hrobce uvnitř kaple sv. 437). 68–69).2. 159). hřebíků z rakví pochází z několika hrobů odkrytých v areálu kostela sv./ 17. Vyrobil je možná stejný truhlář. 353). Také v novověku se běžně rakve konstruovaly za pomoci hřebíků. že se pravděpodobně jednalo o předem vyrobená prkna či celé rakve. užití hřebíků obvyklé (Niederle 1911. století (např. jež sloužily jednak k přibití vík rakví a jednak k přichycení identifikačních destiček. od 1 do 30 kusů (Dušeková 1980. 65–68). 3. 178). Rakve se běžně vysypávaly hoblinami nebo se mrtví kladli na slámu nebo také větvičky z jehličnatých stromů (Kenzler 2002. Hřebíky (obr. viz dále. červeného i hnědého (Hanáková et al. Jiří ve Staré Haliči na Slovensku. ale také hrudníku. podobně jako u pohřebních korunek (Kenzler 2002. jak to dokládají například pozůstatky rakví v hrobech hřbitova ve Smoleniciach (Dušeková 1980. vojevůdce Johann Tserclaese. Hřebíky Používání hřebíků ke konstrukci rakví je doloženo již na velkomoravských pohřebištích z 10. Prohlédací skleněná okénka však mohly mít také rakve kovové.úrovní dna a nesouvisely s výstuhami rakve. a to většinou již mladší pohřby. století bylo zjištěno. Rakvové hřebíky z novověkých hrobů. Rakve z pražského hřbitova u kostela sv. neboť měly všechny stejný charakter. 158. Byly dlouhé kolem 7 cm a měly houbovité hlavičky (Vallašek 1967. pohřbeného roku 1644 v pohřební kapli v Gettorfer. Rakve z německého 45 . století bylo. Počet hřebíků v jednotlivých hrobech byl nejednotný. 3x byl použit topol a jednou smrk (Fingerlin 1992. některé hřebíky měly místo hlavičky jen nálevkovité rozšíření.4.2. ačkoli ne všude. 3. Hrubý 1955.2. která mohla být výstelkou rakve anebo do ní mohl být mrtvý zabalen. břicha a končetin (Wittkopp1997. V kryptě kostela Povýšení sv. 433–434). Měl ji na rakvi např. Na švýcarském hřbitově se prokázalo. 814). Stejně tak z Polska jsou doloženy otvory v rakvích. Předpokládá se. 94–98). 28. Petra v německém Altöttingu (Fingerlin 1992. že sloužily k odtoku tekutin z mrtvého tlejícího těla. Fröhlich 1996. a to snad v době nějaké epidemie. století (Chrościcki 1996. Hřebíky pocházející z kostelních krypt mívají stejně jako rakve lepší stupeň zachovalosti. a to v oblasti hlavy. v kryptě hrabat ze Sulzu v německém Tiengenu am Hochrhein vyrobeno celkem 13 rakví. U rakví z hrobové skupiny pocházející ze 16. které jsou nalézány jednak volně v hrobech otevřených hřbitovů a jednak stále ještě ve dřevě rakví kostelních pohřbů. byly také často větší než jedinec v nich uložený.4. Tři kompletně zachovalé hřebíky dosáhly délky 80. od 13. i v cínových sarkofázích ze 16. 436). Nálezy ručně kovaných železných Obr. 416).1. že se ve stejné době používaly rakve skříňového typu s půdorysem jak pravoúhlého obdélníku tak protáhlého lichoběžníku (Descoeudres et al. 1975. zkrátka zřejmě z takového. Z jehličnatých stromů byla často k výrobě rakví používána jedle bělokorá. Byly vždy čtyřhranného průřezu s hlavičkami okrouhlými nebo obdélníkovými. 216). Jehly a špendlíky zdá se sloužily i k upevnění sukna či látky.

64). Cínové rakve Ferdinanda I. a Maxmiliána II. olověných nebo z měděného plechu. u kostela sv. Stopy po rakvích zde byly zjištěny asi u poloviny ze všech novověkých hrobů (šlo o hroby nepoškozené). Breunsdorfu byly vyrobeny především ze dřeva jehličnatého (smrk. horní od 58 do 77 cm. Františka Xaverského v Uherském Hradišti se zachovala víka z několika dřevěných rakví. cínových. Délky rakví dosahovaly 180 – 198 cm a hloubky činily 30 – 48 cm. V cínových rakvích byli uloženi všichni Habsburkové od 16. borovice. pohřbeni v kryptě ve svatovítské katedrále v Praze. 141). Barokně zdobený sarkofág Rudolfa II. století.3. Rudolf II. v níž 46 . mají tvar protáhlého rovnoramenného lichoběžníku s dolní základnou od 48 do 56 cm. kteří byli pohřbíváni do rodinné krypty v kostele Nejsvětější Trojice v Kuksu (Stará 2002. 158). Většina rakví byla vystlána dřevěnými hoblinami (Rubinková 1997. Prostředím dobře zakonzervované barokní rakve.2. byl nejprve uložen do dřevěné rakve s víkem obsahujícím prosklené okénko a ta byla následně vložena do renesančního cínového sarkofágu. Častěji se zachovaly rakve v kostelních kryptách či hrobkách.4. Cínové rakve příslušely např. výjimečně ze stromů listnatých. 2000. jejichž tělo sestávalo z pěti desek navzájem spojených šindelovou technikou. V jedné z krypt kostela sv. členům rodu Šporků. a to z dubu (Kenzler 2002. 83). ale věřilo se také. zachovalé v kryptě kapucínského kostela Nalezení sv. Čela truhel měla lichoběžníkovitý tvar.Obr. 48). že v olověných rakvích se tělo nerozloží (Ariès II. Šlo v prvé řadě o zdůraznění privilegovaného postavení. a to buď v podobě kusů dřev nebo hřebíků (Dostál 1968. obr. Rakve na Moravě a ve Slezsku Otevřený hřbitov na Moravě s pohřby v rakvích byl odkryt např. 192). jedle. 28). (Bravermanová 2005a. Kříže v Brně. modřín). 29 (Tomková 2005. Hyppolita ve Znojmě–Hradišti. 3. byly ještě vloženy do dřevěných okovaných truhel. Sociálně výše postavení a jinak významní jedinci bývali v dřevěných rakvích ukládáni ještě do rakví kovových – zinkových. povrch vykazoval modrozelenou barvu. Kovové rakve najdeme v kryptách po celé střední Evropě. 29.

Konstrukčně se zde uplatnily jednak rakve s jednodílnými nožními či čelními deskami a jednak rakve. 128). zdobily je malby zkřížených hnátů a kovová nosná držadla kulatých i oválných tvarů (viz Unger 2000a. 163). Uvnitř rakve Arnošta Kryštofa († 1797) se 47 .Obr. Rakve některých členů rodu Liechtensteinů umístěné v kryptě ve Vranově u Brna (foto autorka). 30a-b. století pochází dvojité dřevěné rakve se železným kováním (obr. Petra a Pavla v Brně roku 1992. Také příslušníci kounického rodu byli pohřbeni v barokních rakvích lomeného typu. 162. Ve slavkovské hrobce se zachovaly dvě rakve dřevěné a pět kovových. Ve dvou hrobkách byly nalezeny identifikační štítky z rakví (Pavelčík 2000a. 31). 8). jejichž koncové desky byly již dvojdílné. Dna některých těchto rakví byla zevnitř pokryta plechem. se rýsovaly světlejší čtyřlístky. 30a-b). otevřené v chrámu sv. V Liechtensteinské kryptě ve Vranově u Brna se nacházely jak starší skříňové tak mladší lomené typy rakví (obr. obr. Dobře byla zachována dřevěná rakev dvojčat Františka Dominika a Karla Josefa z roku 1652 a další čtyři rané barokní cínové rakve z doby kolem roku 1654–1655. Z posledních let 18. tvaru lichoběžníků. které sestávaly ze čtyř kruhů o průměru 20 cm. V bohatě zdobené barokní měděné rakvi byl roku 1712 pohřben Jan Adam Ondřej (Král 1969a. Tvarově mladší – lomené – typy rakví byly také nalezeny uvnitř kanovnické krypty z roku 1748.

pohřbených v kryptě kostela sv. pohřbení v hrobce kostela sv. Králík).ještě nacházely potrhané popruhy držící tělo v rakvi (obr. 4). 48 . století (Drozdová 2006. V kostele Nanebevzetí Panny Marie v Bučovicích měly rakve kruhové otvory kryté skly umístěny v bočních stěnách hlavového konce rakví (Mikulková 1998. Dále se v hrobce nacházely klasicistní rakve příslušníků zemřelých v první polovině 19. 31 a 32. 201). století byli uloženi v rakvích pseudoslohových (Pernička 1982. V kovových zdobených rakvích starších i novějších typů spočinuly rovněž příslušníci knížecího rodu Dietrichsteinů. Piliny se zachovaly v rakvích umístěných nejen v kryptě kostela Povýšení sv. Rakve příslušníků rodu Kouniců. až 19. obr. Prohlédací skleněné okénko bylo vsazeno např. Anny v Mikulově v rozmezí 17. 144–148). ale také v kryptě kostela Jakuba Většího v Jihlavě (Zimola 2004. 32). V rakvích vysypaných hoblinami byli rovněž uloženi někteří členové rodu Obr. 63). století a nejmladší členové zemřelí koncem 19. 2). Jana Křtitele ve Slavkově (foto M. 28). Kříže v Brně (Rubinková 1997. v rakvi Jana Diviše ze Žerotína pohřbeného roku 1616 v Židlochovické rodové hrobce (Král 1969. 22–23.

48). někdy nápis IHS. Některé rakve nesly stopy špinavé žluté až okrové barvy (Adámek. V případě kovových rakví se uplatnila bohatá a plastická výzdoba. Tělo hraběnky Markéty Františky Lobkowicové. Byly kované. objevených na hřbitově v Pivovarské ulici v Opavě (Pavelčík 1992). na holou zem. především na bočnicích rakví. Dosahovaly délek od 7 do 9 cm. Obrysy kresby byly černé. Václava v Ostravě (Šikulová 1968. Zezula 2000. ale také zbytky prken potažených hnědým suknem nebo sametem se dochovaly v kryptě kostela sv. Fröhlich 1996. Tomáše v Brně (Procházka. že se zde rakve vyráběly z jedle bělokoré (Prix. Hřebíky se zbytky dřev z krypty kostela sv. Jeden černý a druhý žlutý polštář se nacházely pod hlavou a pod trupem zemřelé (Drozdová 2006. 91). kde bývala i ornamentální výzdoba. 290). pohřbení v rodové hrobce umístěné v kapli kostela sv. Nejčastěji se jednalo o malby přímo na dřevě. Víko rakve neslo často malovaný kříž.2. 68). jak se stalo v bučovické kryptě (Mikulková 1998. měly vyklenuté kruhovité nebo obdélníkovité hlavice a jejich počet kolísal v jednotlivých hrobech od 2 do 8 kusů (Hrubý 1967. 62). Železné hřebíky zde byly dlouhé od 8 do 10 cm. že rakve byly zdobeny jednoduchou (někdy až primitivní) obrysovou a ornamentální výzdobou. Václava v Ostravě (Šikulová 1968. Václava v Mikulově. ale bylo navíc vypodloženo dvěma sametovými polštáři. Fragmenty dřev z písecké krypty v kostele Povýšení sv. přichycenými pomocí hřebíčků. Jedle bělokorá byla také využita pro výrobu rakví. o délkách 8 až 13 mm (snad sloužící k přichycení destičky nebo rukojetí na rakev) se zachovaly v hrobce kostela sv.4. a 19. Zatloukal 1991). Většina rakví měla černou barvu a jejich víka nesla bílou barvou malovaný dlouhý latin- 49 . 143). století byl nejoblíbenější a patrně i nejčastější výzdobou rakví vůbec motiv kříže a krucifixu. 33.Dietrichsteinů. 3. zatímco plocha uvnitř byla zvýrazněna barvou bílou. Víka rakví byla také obvykle zdobena kovovými či plechovými krucifixi s lebkami a překříženými hnáty. rozené Dietrichsteinové. Václava v Opavě. 103). Tělo hraběte Josefa Františka Dietrichsteina Pruskov (1780 – 1801) bylo zabaleno v rubáši z pytlovité látky. čtyřhranné (se čtvercovým nebo obdélníkovým průřezem). Anny v Mikulově. Tyto plechové ozdoby se pak objevují častěji v 18. Dřevěné hobliny. 67). Výzdoba rakví Jen zřídkakdy najdeme novověké rakve bez jakýchkoliv ozdob. Nalezené hřebíky dokládají používání rakví také v novověkých hrobech kostela sv. pohřbené v kryptě kostela sv. ale většinou se jednalo již jen o fragmenty (Dostál 1968. Poměrně často se také vyskytoval nápis IHS – Ježíšovy iniciály (Iesus Hominus Salvator). Příslušníci rodu Žerotínů byli ve své rodinné hrobce v Židlochovicích pohřbíváni jednak do rakví cínových a jednak dubových. tab. 35). 33) se našel i se zbytky dřev z rakví v kostele sv. 169). se střechovitě tepanou hlavičkou. Ve Znojmě-Hradišti byly v novověkých hrobech přítomny železné hřebíky v počtu 5 až 17 kusů na hrob. pobitých cínovými zdobnými pásy a opatřeny držadly a cínovými rakvovými štítky (Král 1969. Železné kované hřebíčky se čtvercovou hlavičkou. Soubor hřebíků se čtvercovými hraněnými hlavičkami (obr. následován lebkami se zkříženými hnáty a různé jiné ornamentální motivy. Podobné motivy zdobily rovněž rakve hrabat ze Sulzu v tiengenské kryptě v Německu. Pokud by chtěl novověký člověk vyjádřit svoji pokoru nebo chudobu. Od 17. Látky byly zdobeny prýmky tkanými z kovových nití a byly přibity ke dřevům bronzovými hřebíčky s vypouklými hlavičkami (Šikulová 1968. spíše by se nechal pohřbít bez rakve. V kostele Nanebevzetí Panny Marie v Branticích na Bruntálsku bylo u některých dřev z hrobů určeno. 4). století. Michala v Uherském Hradišti-Starém Městě. Kříže ukázaly. Častým námětem byla lebka se zkříženými hnáty. Obr.4. Kromě rakví mohly být hoblinami vycpávány rovněž podušky pod hlavami zemřelých. spočívalo nejen na hoblinách. jehož pozůstatky zůstaly přilepené na kostře pohřbeného (Drozdová 2006.

Wettingen (Fingerlin 1992. Víko jedné z rakví hrabat ze Sulzu. 239). Abb. 50 . Kresba kříže na čelní desce rakve z krypty v Tiengen am Hochrhein (Fingerlin 1992. Obr. 174). Abb. 1658. Malba na desce rakve z roku 1784. Abb. délka 172 cm.Obr. Tiengen am Hochrhein (Fingerlin 1992. Obr. 34. 35. 240). 36.

36) na farních (obecních) rakvích z kostela v německém Wettingenu (Fingerlin 1992. Podobně tomu bylo na čelní a nožní desce i na bočních stěnách. Kříže v dolnorakouském Hohenau an der March bylo objeveno také několik ručně malovaných dřevěných rakví (obr. 14. Borkovský 1975. Jednotlivé kresby nebyly identické. Pohřby náležely třem mužům. Hrobka sloužila jako pohřebiště zřejmě bohatým měšťanům obce. 47). Podobného stylu jsou barokní malby (obr. 3. z nichž dvě byly datovány vročením 1774 a 1775. 81. V místě křížení některých rakví bylo červeným inkoustem napsáno jméno a datum úmrtí. 37. Prvky doplňující výzdobu rakví Vybavení rakve a výzdoba závisely na finančních prostředcích pohřbených. 37). Pata kříže vystupovala buď z půlkruhu nebo trojoblouku anebo byla nakreslena jen lebka.5. 35).1). příčné rameno sahalo až na šikmé desky víka. 134. ský kříž. což vylučuje používání šablony. Malovaná víka rakví s letopočty 1774 a 1775. Mezi doplňky již mladších barokních rakví patří jednak kovová držadla rakví – rukojeti (obr. Ramena křížů zakončena rozšířením nebo trojlístky. stejnoramenný kříž zakončený srdcem a pod ním zkříženými hnáty a vodorovně ležící kostí. 179). Hohenau an der March (Neugebauer 1991. Obr. Taf.8). 34). obr. je opatřena čtyřmi kulatými dřevěnými vyřezávanými podstavci a po čtyřech stranách měla postříbřené cínové kruhy upevněné v tlamách stylizovaných lvích tlam (obr. krucifix 51 . neboť právě zde byli pohřbíváni movitější a sociálně výše postavení jedinci. 38a. Pocházely nejčastěji ze 17.4. Výzdobou odlišná byla rakev z roku 1678. Heleny de Galliano pohřbené ve svatojiřské bazilice na Pražském hradě (Borkovský 1975.Obr. ale jakoby skládán z jednotlivých částí ramen (obr. (např. olova apod. což se týkalo i nápisů. Má malované víko.2. Kříž není jednolitý. Kruhové držadlo v tlamě stylizované lví hlavy na rakvi abatyše Fr. V hrobce farního kostela Nalezení sv. jednalo se spíše o neumělecké práce. 81. dvěma ženám a jednomu dítěti (Neugebauer et al. hlavičky andílků. 101. 38b) a dále různé plasticky tvarované ornamenty a reliéfy z cínu. Většinou takto byly vybaveny rakve umístěné v sakrálních stavbách. 145–148). eventuálně zámeckým úředníkům. století. 1991. 38a. Honosně zdobená byla také rakev abatyše Heleny Pierony de Gallieno († 1720) pohřbené ve svatojiřské bazilice v Praze. na kterých byly také lebky a zkřížené hnáty (obr.

Držadla rakví někdy měla tvar velkých nosných kruhů. Vyskytovalo se i šest rukojetí. Taf. Kování odpovídalo vždy tvaru rakve. 23). 38b. kdy dvě byly na delších stranách a jedna na úzkých koncích rakve a také osm. a to po dvou na delších stranách rakve. Toto se uplatňovalo na rakvích nejstarších. cínu i olova. Dekorace z cínu či slitiny cínu a olova bývaly většinou lité anebo vyřezané ze širokého plechu a sletované. Rakve s osmi rukojeťmi pochází např. Častěji byla rakev vybavena již čtyřmi rukojeťmi. bordurou z listenců. Byla zdobena akanty. 377). kde na delších stranách bylo po třech rukojetích. Bývala ze železa. někdy postříbřené nápisy a rytiny uměleckého provedení. Týkalo se to i kovových krucifixů. 89). Anny v Mnichově Hradišti se zachovalo několik velmi zdobných rakví. Na rakvích se mohly vyskytovat dvě rukojeti. a to na čelním a nožním konci. Byla to cínová rakev rokokového rázu. přesto se to někde používalo až do 19. Ve Valdštejnské kryptě v kapli sv. z hrobky rodiny Weyheů. jindy šlo o originální ruční výrobky. Obr. andílky nesoucími prázdné kar- 52 . Nacházely se především na rakvích příslušníků šlechtických rodů ze 17. 39. zřízené roku 1624 v kostele v německém Tostedtu v okrese Harburg (Drescher 1985. Ukázky rukojetí z rakví nalezených v Hamburg-harburgském kostele v Německu (Drescher 1985. století (obr. 2002. často připevňovaných na víka rakví. V některých případech se jednalo o výrobky ze slévačských forem. podepřená čtyřmi nožkami a označená letopočtem 1744. k rakvím připevněné většinou malými železnými hřebíky. Patřila patrně Albrechtu z Valdštejna. které držely v tlamě zdobné lví hlavy.Obr. 21. Samotnou ozdobou byly i ražené. Bohatě zdobená cínová rakev Jana Jáchyma Slavaty z Chlumu a Košumberka z roku 1689 (Bůžek et al. apod.). století. 39).

Fröhlich 1995.6. Nohy měly tvar spárů spírajících stlačenou kouli. lebkami.2. hlavičky okřídlených andílků. 169). až 18. např. 8 nízkých nožek s hlavičkami) byly také rakve bratrů Vartmberských. Jedna z rakví patřila hraběnce Guldacher z Dietrichsteina.2. čela rovná. pocházejících ze 17. ale také Kalvárie s Ukřižovaným a rovněž s postavami Panny Marie a sv. Další cínová rakev.kující rakev Albrechtovy manželky Lukrecie z Landeka. tuše a lvími hlavami s kruhem v tlamě.). čtverec a jiné zdobné členěné tvary. 3. 1996. Ulricha v Hollabrunnu. maskarony. andílci. Nápisy na destičkách byly německé.1. Tabulky měly různé tvary (srdce. 41) a nesly vybíjené a ryté nápisy s výzdobou. zhaslá svíce apod. Tabulky jsou známy z mnoha rakví osob duchovního stavu pohřbených v kostelních kryptách (viz kapitola 5. renesanční formy. Na víku rakve Karla z Vartmberka se nacházely dva držáky. Obr. ovál. nejčastěji však kapitálou. některé náležely jiným příznivcům kláštera (Adámek. 40). Po stránce řemeslné a umělecké se jedná o kvalitní cínařská díla (Stará 2002. v nichž spočívaly mosazné kruhy. Objevila se zde např. umístěné v téže kryptě. uprostřed destička s rytým nápisem. v horní polovině krucifix. Mezi hlavami lvů na postranici byla obdélná deska s nápisem. Postranice a boky rakve nesly plastické lví tlamy. např.4. Většina pocházela asi z rakví dominikánských řeholníků. nechyběly opět výzdobné motivy jako reliéfní lišty s rostlinnými motivy a akanty. Jana Evangelisty. obdélník.2. lebka s hnáty. a lvími tlapami pochází také ze sousedního Rakouska. století. Rakve stály na šesti až osmi kulovitých nožkách s plastickými dravčími spáry. z hrobky ve farním kostele sv. identifi- 53 . obr. Uvnitř cínové rakve se nacházely zbytky ztrouchnivělých dřev po rakvi dřevěné. Nejběžnější tvar nalézaných štítků je zpravidla obdélníkový. Na cínových rakvích ze šporkovské krypty v Kuksu. 354). spočívala také na čtyřech nožkách. také reliéfní hlava Turka. zemřelé roku 1690 a v druhé byl uložen Karel Josef Dietrichstein.4. postranice šikmé. Nejstarší štítek z roku 1759 byl psán česky. Identifikační popisné štítky Bohatou sadu dvanácti popisných tabulek z blíže neurčené slitiny (s příměsí olova a cínu) poskytla krypta v kostele Povýšení sv. 154–157). 16. taková tvarová rozmanitost jako u píseckých štítků není jinde tak obvyklá. zemřelou roku 1614. 141–146). a 5. pod ní znak vartmberský ve věnci (Šimák 1922. 1). zemřelý v roce 1825 (Lantschner 1993. Kříže v Písku. Jana Evangelisty. Dvě cínové rakve zdobené hlavičkami andělů. Dětská rakev Jana Františka Šporka († 1693). železné eliptické držáky. krypta v kostele Nejsvětější Trojice v Kuksu (Stará 2002.1.3. lebka se zkříženými hnáty (obr. obr. lví masky s masivními kruhy. 40. Podobně zdobené (lišty. pod ním reliéfy Panny Marie a sv. všechny ostatní nesly nápis latinský. Texty byly prováděny různými typy písma. byla šestiboká.

Hrobka v kostele sv. 42. ty se nacházely i na bocích víka (Unger 1999. 42) nesou ručně malované náboženské symboly. Fröhlich 1995. Zdobení rakví na Moravě a ve Slezsku V kapucínské kryptě kostela Nalezení sv. Jejich víka a bočnice (obr. Na modrém podkladě vystupoval kříž z hory s lebkou a překříženými hnáty. 43) se zachovala v kryptě jezuitského kostela Panny Marie v Brně. Bílý kříž s černým obrysem na dětské rakvi hraběte Raimunda Josefa (zemřelého Obr. 41. který zemřel roku 1712. lebka.4. Údajně patřila zde pohřbenému slavnému matematikovi a rektorovi madridské university pateru Jakubovi Kresovi. 417). Rakev spočívala na dřevěných a cihlových podložkách a její víko bylo malované. 17).2). zkřížené hnáty). popř. Ukázka různých tvarů identifikačních rakvových štítků (různá měřítka) z let 1759 – 1772. Obr.2. 12. Detail malby na bočnici jedné z barokních rakví zachovalých v kryptě brněnského kostela Nalezení sv.7. Kříže (Adámek. 54 . Kříže v Brně zůstaly některé z původních barokních rakví prostředím dobře konzervovány. Jakuba Většího v Pohořelicích ukrývala dřevěnou rakev patřící pravděpodobně pohořelickému pošmistru. krypta v kostele Povýšení sv. symboly smrti a pomíjejícnosti lidského života (Ukřižovaný. Původní ručně vyřezávaná dřevěná rakev (obr.3. ornamentální výzdobu. Kříže (Rubinková 1997.

43. LIX). Lobkovice. v místě křížení ramen je černě nápis IHS s malým křížkem a vybíhají zde do stran čtyři paprsky (Drozdová 2006.2. XXXVII).Obr.). Víko rakve Ladislava P. 6. obr. Jakuba Kresy. obr. tab. dodnes zachovaná v kryptě jezuitského kostela Panny Marie v Brně (Rubinková 1997. Obr. roku 1682 ve věku tří let) se ve své horní části nápadně podobá kresbám z dolnorakouského Hohenau an der March (viz výše). Ramena kříže mají trojlisté zakončení. Rekonstrukce malby na víku rakve nalezené v kryptě křižanovického kostela na Vyškovsku (kresba autorka). Obr. Ručně vyřezávaná dřevěná rakev P. 45. 44. Kvalitně řemeslně provede- 55 . katedrála sv. Petra a Pavla v Brně (Rubinková 1999.

Zlomky olověných a měděných destiček z rakví byly získány také v kryptě jihlavského kostela Povýšení sv. které byly původně umístěny na čelech dřevěných rakví (Pavelčík 2000a. Z nápisu jedné olověné destičky bylo patrné. V kryptě kostela sv. Petráň et al. byly prací zřejmě některého z tehdejších brněnských cínařů (Král 1981. že jeho tělo má být rozřezáno a srdce vyjmuto a následně pak pohřbeno ve výklenku oltáře jeho kaple u Herrenzimmeru. Ve Würzburgu se zase udržovala stoletá tradice pohřbívat srdce biskupů v cisterciáckém kostele v Eberbachu (Fingerlin 1992. Jiná měděná destička patřila ženě. Wilhelm Werner z Zimmeru († 1575) nařizoval ve svém testamentu. Ostatní cínové rakve v hrobce byly patrně nezdobené. V brněnské hrobce v kostele sv. kostela sv. jež byly poté okamžitě pohřbeny. které bylo vkládáno do ochranných kovových schránek – tzv. Vyškov) a z brněnské katedrály sv. V jedné z krypt v kostele sv. († 1612) byly nalezeny nádoby 56 . Kříže. avšak jeho srdce bylo převezeno do rodinné hrobky v Hohenems. Kruhy měly vnější průměr 99 až 109 mm a byly navlečeny do ok s trny k zatlučení do dřev rakví. Některé byly zdobeny nápisy a malbami (kříže se symboly lebky. 1998. že patřila jistému obchodníkovi z Jihlavy. Ty byly pohřbeny spolu s tělem zemřelého. jejich srdce a mozky jsou uloženy jednak ve vídeňském Hofkirche. Jedná se o rolverkovou kartuš protáhlého tvaru. které držely v tlamě nosné kruhy (Drozdová 2006. pohřbený v rodové kryptě v Tiengenu am Hochrhein v Německu.2. Patrně z 18. byl pozoruhodný svým tvarem. Výjimku tvořilo srdce (někdy i další orgány – nejčastěji mozek). Petra a Pavla (obr. († 1564). orámovaná listovým reliéfem s renesančními rozvilinami a úponky. jež patřila zřejmě do rodiny jihlavského obchodníka (Dvořák et al. Většina rakví měla soustružené nožky (Mikulková 1998.5. že má být jeho srdce uloženo u kapucínů ve Waldshutu. patřící Anně Žerotínské ze Žerotína zemřelé roku 1616. Konečně třetí nesymetrická rolverková kartuš z pocínovaného plechu s polychromovým českým nápisem patřila Mandaleně Slavatové z Chlumu a Košumberka. ale již horší směsi. Český text byl velkými písmeny kaligraficky vyryt řemeslně schopným cínařským mistrem. dlouhé 207 mm (Šikulová 1968. z Hohenems byl roku 1759 pohřben v Johanneskirche ve Štýrské Hradci (Grazu) v Rakousku. Např. 3. Viscerální nádoby Na evropských dvorech byla již od 16. spojená s následnou mumifikací těla. mohly však skončit taky na zcela jiném místě (srov. jak si to přála jeho choť císařovna Marie Španělská. než u předešlého štítku. roz. Srdce panovníka tedy neskončilo ve Španělsku. Ze žerotínské hrobky v Židlochovicích pochází oválná cínová ozdoba z dětské rakve s typicky renesančním reliéfem hlavy andílka se složenými křídly. Z rakví se dochovaly tři štítky. Slavatové.né rakve se nacházely v bučovické hrobce kostela Nanebevzetí Panny Marie. Štěpána a v Hofkirche. Z Prahy je známa zlacená nádoba se srdcem Ferdinanda I. K jeho výrobě bylo použito kvalitní cínové směsi. kanop. 44) z křižanovického kostela Nanebevzetí Panny Marie (okr. století zavedena pitva odhalující příčiny smrti. Františka Xaverského v Uherském Hradišti se zachovaly identifikační štítky. Stejnými oky bylo opatřeno také masivní tordované železné držadlo elipsovitého tvaru. století budou pocházet malby křížů a dalších ornamentů na vících rakví (obr. Zatloukal 1991). Druhý rakvový štítek. 45). Byl vyroben rovněž z cínu. přecházející v polský znakový štít s rovným okrajem. Tvar štítku byl replikou štukové stropní kartuše s náznakem rolverku. který zde nechal kryptu vystavět pro sebe a členy své rodiny. 1995. v níž bylo olovo přimíseno jen jedním dílem. 83). zemřelé roku 1603. 331–332). Zatímco těla příslušníků rodu Habsburků jsou pohřbena v Rakousku ve vídeňské kryptě kapucínského kostela. která byla uložena po levém boku mumifikovaného těla uvnitř rakve. jenž zatím nebyl určen. 230). Kvalita tohoto štítku byla až neobvyklá. 308–309). V rakvi Maxmiliána II († 1576) byla pod oděvem v levé krajině žeberní bronzová nádoba se srdcem. Johan Ludwig ze Sulzu. 62–63). Václava v Opavě se z rakví zachovalo kování a 7 železných kruhů. a jednak v pražském chrámu sv. 4). Březan 1985. 67). Ta spočívala ve vyjmutí vnitřních orgánů. 632. Víta. Kovová rakev knížete Leopolda Ignáce Dietrichsteina. 214). byla ozdobena mimo jiné i lvími hlavami. Tato nepříliš kvalitní práce je přičítána jejímu mládí (zemřela v pouhých šestnácti letech) a malému společenskému významu zemřelé (Král 1669. U ostatků císaře Rudolfa II. Šlo o cínový štítek Mandaleny Žerotínské. zemřelé v roce 1608. Franz Wilhelm III. určil. 163). přesýpacích hodin a zkratkou IHS). Tomáše se našly čtyři železné rukojeti z rakví (o velikosti 18 × 7 cm) s kosočtverečným kováním pro uchycení hřebů (Procházka. pohřbeného roku 1708 v mikulovské rodové kryptě.

Dále je zde umístěna skleněná nádobka s balzamovaným srdcem Jana Antonína († 1724) – manžela zmíněné kněžny (Král 1969. Spolu se srdcem arcibiskupa arcivévody Rudolfa († 1831) je schránka umístěná ve výklenku horní Dietrichsteinské krypty pod olomouckým Dómem sv. 129). Jedna. max. Václava (Burian 1972. většina však pocházela již z 19.1. 82). 78. max. 99). pražský chrám sv. 622–624. V postříbřené kovové schránce s víkem (obr. 48) je uloženo srdce kněžny Marie Anny Kateřiny. dvě. Obr. Jana Křtitele ve Slavkově. Stříbrná nádoba na mozek císaře Rudolfa II. Jednalo se zřejmě o orgány dutiny hrudní (kromě srdce). výška s víčkem 22 cm.. 3. století pochází válcová kanopa s vnitřními orgány Tadeáše Trautmannsdorfa († 1819). 2000. Nádoby byly zdobeny rytými nápisy a znaky Habsburků (Vlček 1996. 100).5. 101). obsahovala vnitřní orgány císaře Rudolfa II.5 cm. roz. Pozlacená stříbrná nádoba na srdce císaře Rudolfa II. ústrojí zažívací a vylučovací. průměr těla činí 11. 144). výška s víčkem 18 cm. 46) druhá s mozkem (obr. Celkem osm kovových viscerálních nádob se nacházelo také v hrobce Kouniců v kostele sv. Víta (Vlček 2000. Rovněž z počátku 19. hraběnky z Oettingen-Spielbergu († 1729). nad císařovým levým ramenem. chrám sv. 47. které byly pohřbeny již o 8 měsíců dříve (roku 1612) než samotné císařovo tělo (Vlček 2000.2. Dřevěná schránka (60 × 30 × 25 cm) uvnitř pobitá železným plechem. Víta v Praze (Vlček 2000. 47) byla nalezena u jeho levého boku. 57 . 46. Nádoby na vnitřnosti moravských šlechticů Nádoby se srdci jednotlivých příslušníků rodu Liechtensteinů (i těch zde nepohřbených) se nachází v jejich rodové hrobce v Mariánském kostele na Vranově u Brna.. století (Pernička 1982. průměr těla 12 cm. Nádoba nese náročnou rytinu aliančního znaku manželů s příslušnou legendou.Obr. uložená pod náhrobním kamenem v Ostatkové kapli Svatovítské katedrály v Praze. skrývala srdce panovníka (obr.

Tvořily ji k sobě přišité dřevěné tyčinky vzdálené od sebe 3-4 cm. nalezená v dalším hrobě. Na látkové živůtky či kabátky ukazují rovněž zbytky látek ve dvou hrobech odkrytých na novověkém hřbitově v rakouském Hainburgu an 58 . Přes ramena měla žena plášť. zbytky tkaniny z oděvu a zbytky čepce pochází z novověkých hrobů hřbitova u zaniklého kostela sv. století. dlouhá přes 40 cm a vysoká 20 cm.Obr. len. že žena byla pohřbena v živůtku s vyšívaným lemem a s uzlíčkovými knoflíčky.6. sukna – zřejmě do rubáše nebo pytle? Skelet ženy pohřbené na hřbitově v areálu kostela sv. 90). Doklad pohřbu v módním renesančním oděvu přinesl pohřeb odkrytý v erfurtském kostele v Německu. Patřil asi pětiletému dítěti a zdá se. Mikuláše v Českých Budějovicích. Vyroben byl z atlasu se zvířecími ornamenty. brokát) anebo kůže. 330). tedy s pohledem ke svým farníkům. století (Blažková-Dubská 2005. který zde fungoval až do 2. Stříbrná nádoba se srdcem kněžny Marie Anny Liechtensteinové. že mrtvý byl orientován ve směru V–Z. Uplatněná metoda paličkování se v Evropě používala od pozdního 16. pro pohřeb osoby tohoto stavu by svědčila skutečnost. 6). hedvábí. V některých hrobech najdeme zbytky pokrývek hlavy. na ramena. Na některých lokalitách byly nalezeny doklady balení mrtvých do látky. Pohřební oděv Často jsou v novověkých hrobech nalézány útržky textilních látek (plátno. V Židlochovické hrobce Žerotínů byla v rakvi u nohou pohřbeného Jana Diviše ze Žerotína († 1616) nalezena dubová truhlička. Doklady pohřebních čepců jsou známy z hrobů kostela v německém Rüdersdorf–Tasdorf (Wittkopp 1997. Měla vysunovatelné víko a původně byla polepena dnes již zcela zetlelou látkou. Ozdoby z pohřebních čepců byly nalezeny rovněž při výzkumu městského hřbitova u kostela sv. 129-131). kde byla sepnutá bronzovým spínadlem (jehlicí). 249). Jiří ve Staré Haliči na Slovensku spočíval na látce a byl jí i částečně překryt tak. Höhne 1965. jehož konce ležely na levém stehně a byly zakončeny střapcem (Barthel. 48. že látka splývala od hlavy. Vnitřní orgány byly ukládány také do nádob jiných tvarů a materiálů. 814) a z novověkých hrobů v Breunsdorfu (Kenzler 2002. 198). století do začátku 17. poloviny 18. Uvnitř byla již jen kašovitá hmota a nešlo určit o které orgány se jedná (Král 1981. Látka byla protkávána měděnými nitkami s náznakem geometrického ornamentu a zdobená mosaznými knoflíčky (Vallašek 1967. záda a paže. Lesák 1996. Byl z hladkého hedvábného rypsu. Zbytky textilu prokázaly. 49) prošívaná stříbrnou nití (Lehner 1996. 393). 126). 155). Vavřince na bratislavském Nám. Patrně ze stejné doby pochází velmi dobře zachována část kulatého vlněného ramenního límce z „mnišského či řeholního oděvu“. Mariánský kostel ve Vranově u Brna (Král 1969. 316–320). obr. V dětském hrobě v kostele Marie Himmelfahrt v rakouském Leechhügelu byla nalezena čepička (obr. bez podšívky. Ušit byl ze čtyř dílů látky. že byl ušit speciálně do hrobu (Drążkowska 2007. 3. Skromnější dětský čepeček pochází z hrobu odkrytém v kostele sv. vlna. Plstěné pokrývky hlavy byly nalezeny také ve dvou hrobech v Košicích–Krásně na Slovensku (Polla 1986. poloviny 16. století.2. I když zmíněný límec nebyl typickou součástí oděvu duchovních. SNP (Hoššo. Jana v polském Gdaňsku. Součástí oděvu pohřbeného byl rovněž z vlny vyrobený opasek. K límci patřila i část výztuhy ležící taktéž kolem krku. Jednalo se o španělskou módu asi z 2. 204).

83. samet. Kříže v Písku byly nalezeny útržky látek s květinovým vzorem (obr. Štěpána v Rakousku (Offenberger. kostel Povýšení sv. der Donau. kalhot. Na německém hřbitově v Breunsdorfu se neprokázalo. 85). 451). v hraběcí kryptě v Tiengen am Hochrhein byla krajka (obr. vest. 50. dobře zachována v hraběcí kryptě v Tiengen am Hochrhein v Německu. že v žádném případě nepřevládal jednotný pohřební šat – sváteční nebo běžný denní oděv. pláště. plášťů. 7). 20). Oděv lze také lépe interpretovat díky portrétům různých příslušníků aristokracie. 55). Tato část oděvu byla zachována v celku po stranách skeletu. např. Krypta v Tiengen am Hochrhein (Fingerlin 1992. 110). Např. 172). především záliba měšťanů v „marnivém oblékání“ (Hoššo 1989. jež se často nechávali spodobňovat na obrazech. Obr. 50). století (Descoeudres et al. Uplatňovaly se dražší materiály jako brokát. Ve Švýcarsku bylo naopak prokázáno. bot (někdy s ostruhami) atd. 51) použita jako ozdoba na ženských čepcích a pohřebních šátcích (Fingerlin 1992. Abb. bývají zpravidla díky vhodnějším podmínkám zachovány v celkem dobrém stavu. příslušníků šlechty a dalších sociálně výše postavených či jinak významných jedinců. Není to však pravidlem. 49. závoje a doplňky jako stužky. Geischläger 1996. Jako součásti oděvů se v novověku objevuje krajka. Jsou datované do 17. pentle tkaničky. Některé oděvy zde nalezené byly v souladu s nizozemskou módou 17. století (Fingerlin 1992. V kryptě kostela Povýšení sv. hedvábná košile a sametový kabátec – se zachovaly také v jednom z barokních hrobů ve vídeňském chrámu sv. čepce. Fröhlich 1996. klobouků. sukně či šaty módního střihu. že by střih a provedení oděvu pohřbených byl jakkoliv odlišný od oděvů běžně nošených (Kenzler 2002. 28). Dětská čepička z hrobu v kostele Maria Himmelfahrt v Leechhügel. a to obzvláště v dobách protireformace a v katolických oblastech až do 19. rukavic.Obr. rukavice. Naopak se zde v oděvu pohřbených prokázala majetková diferenciace obyvatelstva. a to díky řadě skleněných knoflíků a bronzových háčků v oblasti hrudi (Reichel 1996. století a patřily zřejmě zde pohřbené Johanně ze Švamberka (Adámek. U šlechtičen tvořily oděv živůtky. Útržek látky ze ženských šatů s rostlinným motivem. století (Lehner 1996. pásky apod. pocházející ze ženských šatů ušitých z hedvábného damašku. Taf. Pohřební oděvy panovníků. V novověkých hrobech na hřbitově v Kremnici na Slovensku bylo zjištěno. kteří bývali pohřbíváni především v kryptách. Fröhlich 1996. punčoch. 59 . Bohatá oděvní výbava mužů i žen zůstala Obr. Zbytky oděvu – podkolenky. aksamit a jiné. 274). damašek. že bylo zvykem mrtvé pohřbívat ve svátečním oděvu. Oděv v mnoha případech odpovídá módě té doby. kabátců. 1995. čepců. 17. hedvábí. 51. 155– 156). 156). z které mrtvý pochází. Krajkový okraj šátku. 93. Kříže v Písku (Adámek. Na příslušnících vyšší sociální vrstvy se u mužů nachází pozůstatky košil. obr.

tab. Na hřbitově ve Smoleniciach na Slovensku byly nalezeny háčky vyrobené jednak ze železa a jednak z bronzu. XVI – XVII). Kateřiny ve slovenské Kremnici.1.Obr. záponky (háčky a protiočka = též „babky“ nebo „haklíky“). Ze hřbitova v Turčianskom Sv. Martině na Slovensku se zachovaly např. 437). jejichž tělo tvaru plochého kroužku zdobil plastický perlovec (Hoššo 1989. Celá řada těchto pomůcek je nalézána v novověkých hrobech slovenských lokalit.6. Obr. XVI. Součásti oděvů Na zapínání a současně na ozdobu oděvů byly běžně používány knoflíky. Soubor háčků a oček různých tvarů. novověký hrob v Turčianskom Svatom Martině (Budinský-Krička 1944. špendlíky. 143). spony. Budinský-Krička 1944. 52. Dekorativní háčky. nalézané na žebrech a v oblasti pánevní kosti. přezky a nákončí z opasku apod. bronzové háčky z tenkého drátku. tab. Zdá se. neboť se na nich nacházely ještě polokruhovité knoflíky (Dušeková 1980. byly pravděpodobně součástí čelenek. šatové nášivky a přívěsky. novověký hrob z Košic – Krásna na Slovensku (Polla 1986. 3. pozlacené knoflíky a pozlacené měděné háč- ky i s pozůstatkem sukna (obr.2. nějaké další oděvní součásti. nalezené okolo lebky a pod jednou z koster. 196). že tyto dva druhy háčků měly rozdílné použití. Tyto měly kromě funkčního také ozdobný význam. babky (obr. 53) a další již zmíněné oděvní součástky se našly ve slovenských Košicích–Krásně (Polla 1986. popř. 53. V jednom z hrobů se nacházelo 24 oček. Spínadla (háček a babka) byla zastoupena v devíti hrobech a třikrát v sekundární poloze na hřbitově u kostela sv. sloužily k sepnutí oděvu (snad košile) a byly také součástí opasku.13). 60 . 52. obr. Zatímco ty ze železa. 275). Řada háčků a oček na kusu zachovalé tkaniny.

1995. 55) z barevného kovu polévaný bílým emailem byl nalezen v jednom z hrobů kostela Maria Himmelfahrt v rakouském Leechhügelu. Odlišné byly dva nákladně opracované knoflíky s reliéfním povrchem lístků a úponků na zlatém podkladě. 8. Na hřbitově u kostela sv. polovina 17. Abb. století. V tomto případě se však jednalo o rozptýlené nálezy (Descoeudres et al.2). 84). který byl spínán v oblasti trupu. Ležely v horní části těla pohřbeného. Jindřicha.7 cm. 275). Tato spínadla vykazovala jednotný výrobní princip. Pohřbívání v oděvu spínaném za pomocí háčků a poutek je doloženo také z pražského hřbitova u kostela sv. Malovaný knoflík z barevného kovu. v oblasti žeber a páteře činila dojem. 84). Ve Smoleniciach na Slovensku bylo v jednom z hrobů přítomno celkem 26 bronzových špendlíků se zbytky látky u pánevní kosti. používaným do dnešní doby. 2. Jako součást oděvu sloužily také špendlíky. Povrch byl potažen plíškem z barevného kovu. Častěji se v hrobech objevují knoflíky vyrobené z kovu. výška s ouškem 1. v mužských hrobech převážně z 18. Přítomny byly i knoflíky ze skleněné pasty. Dalším běžným zapínacím zařízením. že mrtví byli baleni do rubáše. Martina ve švýcarském Schwyzu poloha spínacího zařízení na zádech. Používaly se knoflíky kostěné a dřevěné (tyto se však zpravidla málokdy zachovají). Zdá se. 90). 94–98).Obr. 54. Bronzový zdobený knoflík z ženského hrobu v Mariánské kapli u dolnorakouského Hafnerbachu (Neugebauer 1985/86. století.7 cm. 1995. jež jsou velmi často nalézány v primárních i sekundárních polohách většiny prozkoumaných středoevropských hřbitovů. Zachovalý knoflík (obr. zdobené na horní straně koncentrickými rýžkami (obr. v oblasti hrudníku a zápěstí (Hanáková et al. Na horní části knoflíku byl barevně namalovaný květ (Lehner 1996. V jednom z hrobů bylo objeveno 20 kusů kuželovitých knoflíků vyřezávaných ze dřeva. Leechhügel v Rakousku (Lehner 1996. Velikostí a tloušťkou drátu byly odlišné háčky a protiočka nalezené v mužských hrobech taktéž novověkého stáří. 137). Martina ve švýcarském Schwyzu. ploché kovové a dřevěné knoflíky (Hoššo 1989. průměr 2. 57). 1975. 55. Dvoustranné bronzové knoflíky. Byly buď bez dekorace anebo s reliéfem dvou paralelních řad teček nebo se vzorem rybích kostí na vrchní straně. že mohly být přišívány na svrchní oděv typu kabátu (Descoeudres et al. byly v novověku knoflíky. lehce klenuté s dřevěným středem. původně potažené patrně látkou. Nacházely se v rozmanitých polohách a v různém počtu. Byly kulaté. 54) pochází ze ženského barokního hrobu v Mariánské kapli u dolnorakouského Hafnerbachu (Neugebauer 1985/86. Byly nalézány u krku. Knoflíky s oušky na spodní straně se také nacházely na hřbitově u kostela sv. rozdíl byl pouze v jejich velikosti. V jiném hrobě 61 . Ze slovenské Kremnice jsou kromě kulatých dutých kovových knoflíků význačnější stříbrné hladké knoflíky pocházející z jednoho hrobu. a to výhradně Obr.

Z opasku pochází dvě bronzová nákončí obdélníkovitého tvaru (obr. 174).2 cm. 436). Zastoupena byla také přezka jednodílná obdélníková a přezky dvoudílné oválné a obdélníkové se zdobeným tělem (obr. v Kremnici byly nalezeny jednodílné přezky z bronzového drátu formované do tvaru oválného a okrouhlého. 8).4 × 4. 439).57. 58. 62 . obr. 274–275). Kříže v Písku Obr. V kryptě kostela Povýšení sv. 3. 58).1-3). 19. umístěných na opascích anebo volně (Adámek. Nákončí z opasku. Smolenice na Slovensku (Dušeková 1980. 436). Obr. 59. Např. obr. 439).3 × 1. Přezky z novověkých hrobů hřbitova kolem kostela sv. se našly dohromady tři různé druhy zapínání oděvu. U hrdla mrtvého ležel špendlík. Fröhlich 1996. 56. Byly čtyřhranné železné. Kateřiny v Kremnici (Hoššo 1989. Smolenice na Slovensku (Dušeková 1980. 56. Hoššo 1989.2 cm. jedna bronzová šestihranná (obr. 57). jejichž dolní konec je kulovitě odsazen a horní zaokrouhlený je nýtem připevněn na zbytek kůže (Dušeková 1980. rozměry 5. Obr. Hluboko do novověku přetrvalo používání přezek. Velké množství se jich zachovalo opět na slovenských hřbitovech. Přezky mohly být jak součástí opasku tak mohly spínat i jinou část oděvu.Obr. bylo nalezeno celkem sedm kusů přezek z bronzu či mosazi různých tvarů (obr. Některé z dochovaných přezek z krypty v kostele Povýšení svatého Kříže v Písku (Adámek. 59). pod ním v jedné řadě tři páry háčků a v dolní polovině zad knoflíky (Dušeková 1980. Fröhlich 1996. Šestihranná přezka. Přezky na hřbitově ve Smoleniciach se nacházely ve čtyřech novověkých hrobech.

60). Václava v Opavě byli oděni v tkaninách různých materiálů. Nášivky ze šatů nalezené v jednom z hrobů na hřbitově v Kremnici na Slovensku (Hoššo 1989.2. zdobených opět krajkami z kovových nití (Šikulová 1970. Ozdoby lisované z bronzového plechu. 55. zdobené na nártech mašličkami a zakončené podrážkami. Muži pohřbeni zde na konci 18. tab. lemovaném krajkou.6. Pohřební oděv se rovněž zachoval u některých členů rodu Dietrichsteinů. 37). Tkaniny byly protkávány nebo vyšívány dracounem (vláknem z lesklého kovu).2. Oděvní doplňky Za oděvní doplňky lze považovat nášivky a různé přívěsky na šatech. Zdobnějšími byly bronzové nášivky v podobě oblých a čtyřúhlých kytiček (obr. 196). Anny a v kryptě kostela sv. bavlny a lněné příze (Hrubý 1967. Byly pozlacené a uprostřed nesly emailové očko (Hoššo 1989. který kryl neporušený složitý účes. Součástí oděvů byly také stužky a paličkované krajky (obr. Pohřební oděv a jeho součásti z hrobů na Moravě a ve Slezsku Z hrobů v kostele sv. 63 .6. 61). pochází ze hřbitova v Kremnici. Z dražších materiálů byly nalezeny kusy hedvábí a brokátu se složitými vzory. Také jeho žena Markéta Františka († 1617) byla pohřbena ve vyšívaném čepci. na hlavě měl čepici (Drozdová et al. 65–68). 61. Celá byla oblečena do černých šatů s dvojitým vysokým Obr. Jediná zde pohřbená žena – Marie Leopoldina z Kounic († 1795) byla oděna v černé roucho s čepcem na hlavě (Pernička 1982. Celé tělo bylo zahaleno tmavě hnědým hedvábným rouchem (Schram 1896. 2005. na hlavách měli paruky. století (Václav Antonín a Arnošt Kryštof z Kounic) měli na sobě bílé košile s krajkovými manžetami. 3. Zbytky punčoch a paruka se nacházely v rakvi knížete Waltera Xavera Dietrichsteina (Drozdová. pohřbených v Mikulově v kryptě kostela sv. Na nohou měla hnědé punčochy. obr. na nohách pletené bavlněné punčochy. 3. V jezuitském kostele Panny Marie v Brně byly v hrobě ženy zemřelé roku 1600 zachovány kusy pěkně vypracovaného závoje. Ukázka krajky nalezené v kryptě opavského kostela sv. 276). 19. Beran 2003. Václav Vilém Popel Lobkowicz († 1626) – manžel Markéty Františky Dietrichsteinové – byl pohřben v hnědých punčochách.7-10). soukenné a vlněné kabátce. 145–147).2. 347). jež se skládalo z několika vrstev tkanin. Příslušníci rodu Kouniců byli ve slavkovské kryptě pohřbeni v oděvech barvy šedé až černé. hnědých širokých kalhotách ke kolenům a v kabátě podšitém kožešinou. 60. které byly na odpovídající dobu netypické a jakoby starodávné. Košice-Krásna (Polla 1986. vlněné kalhoty ke kolenům. Pochází z mnoha slovenských lokalit jako např. Také jedinci pohřbení v moravské kapli kostela sv. Václava (Šikulová 1970. 66). Michala v Uherském Hradišti pochází pozůstatky tkanin z přírodního hedvábí.Obr. 68). Václava. Na jedné z koster se našly zbytky patrně kněžského roucha. které byly patrně vyráběny sériově.3. 241).

výjimečně železného drátu oválného nebo hranatého průřezu. Šatové nášivky. Obr. 64 . století. 351).3 cm. 65). Vzhledově zvláštní a dekorativně mnohem propracovanější byla spínací souprava (háčky a protiočka. pocházející z krypty v kapli kostela sv. dlouhou sukní a vlečkou (Drozdová et al.7 cm) byl Obr.15). jedna bronzová obdélníková přezka umístěná na pravé kyčelní kosti skeletu. Dvoustranný bronzový knoflík (průměr 1. Jiný knoflík z této lokality byl kulatý a dutý. žen i dětí (celkem v devíti hrobech). nalezen v oblasti hrudníku mezi zbytky tkaniny ženského hrobu pod dlažbou kostela sv. Václava v Opavě (Šikulová 1970. 66. dalších šest bronzových přezek i se zbytky kožených opasků a bronzové nákončí zakončené trojlístkem (obr. Bronzový knoflík. 68). pochází z novověkého hřbitova kolem kostela v Oskavě na Šumpersku (Schenk 2004. XVI. tab. v průřezu čočkovitý a rovněž s očkem (Dostál 1968. Hyppolita ve Znojmě-Hradišti pochází celý soubor podobného spínacího zařízení (obr. na nohou měl bezešvé punčochy (Král 1981. Několik pravděpodobně novověkých přezek i s koženými řemínky (obr. 65.9 cm. XV-XVI). 64. Hyppolita ve Znojmě-Hradišti (Dostál 1968. 207). Bronzové záponky spolu se špendlíky z barevného kovu pochází z novokřtěnského hřbitova v Šakvicích (Unger 1990a. Nacházely se v hrobech mužů. 63). které zřejmě byly nášivkami z oděvů. 2005. a 17. z přelomu 16. Ozdobu šatů z barevného kovu. 64. výška 0. kostel sv. Václava v Opavě (Šikulová 1970. dvojitými rukávy. 63. vyrobené z bronzového plechu (Hrubý 1967. 330–331).Obr.2). 65. Taf. 62) vyrobeného z bronzového. Také ze hřbitova u kostela sv. krypta v kapli kostela sv. XIII.2 cm. 68). Hyppolita ve Znojmě–Hradišti. V dětském hrobě zde byly rovněž nalezeny nášivky v podobě šesticípých hvězdiček (obr. Několik měděných terčíků. Václava (Klanicová 1992). Háčky s očky dekorativně vypracované z krouceného drátu.62). průměr 1. 63) z krouceného drátu.7). 68). Obr. 62. Knoflík tvaru malého bronzového terčíku s přivařeným očkem (obr. 232). obr. 67) bylo nalezeno na hřbitově v Břeclavi na místě původního kostela sv. límcem. měl na levé paži těsně pod ramenem muž pohřbený v kostele Povýšení sv. Jan Diviš ze Žerotína († 1616) pohřbený v rodinné hrobce v Židlochovicích byl oblečen podle tehdy panující španělské módy do splývavého krátkého pláště z tmavočerveného aksamitu. Z opavské svatováclavské krypty pochází jedna ozdobně tvořená železná přezka. Ukázka ze souboru spínadel (háčky a očka) pocházející z novověkých hrobů u kostela sv. 81) a Přibicích (Unger 1973. a to vždy na hrudníku a v blízkosti krku (Dostál 1968. 64) pochází z novověkého hřbitova u kostela sv. 89). Michala v Uherském Hradišti-Starém Městě. Znojmo-Hradiště (Dostál 1968. Mezi součásti oděvu patří tři bronzové háčky s protiočky nalezené v hrudní oblasti skeletu muže pohřbeného na Jaktařském hřbitově v Opavě (Pavelčík 1992). Tab. Šikulová 1970. Michala v Uherském Hradišti-Starém Městě (Hrubý 1967. tab. průměr 1. Kříže v Jihlavě (Zatloukal 1994.

století. TGM v Břeclavi (Klanicová 1992). byl pod pravou stranou pánve objeven pouze bronzový trn z přezky (Dostál 1968. U jedné se dochoval pohyblivý trn a u druhé. 68. že tento typ kruhových přezek s trnem. Je tedy vidět. mužském. Václava v Opavě (Šikulová 1970. tab. Přezka z ženského novověkého hrobu. Kruhové bronzové přezky. 65 . kostel sv. V ženském hrobě odkrytém u kostela sv. Přezky z novověkých hrobů hřbitova na Nám. Obr. 7 cm. na místě kde trn chyběl. tab. 17. XIII.Obr. krypta v kapli kostela sv.12-13). Hyppolita ve Znojmě–Hradišti byla pod hrudníkem skeletu nalezena rovněž kru- hová opasková přezka z bronzu (obr. tab. 67. – 15. se používal i v době novověku. 64). – 18. XI. 63). průměr 3. V jiném hrobě. 66. průměr 1.9 cm. Znojmo-Hradiště (Dostál 1968. ač charakteristický především pro kulturu 13. 69). 69. století.Starém Městě (Hrubý 1967. Michala v Uherském Hradišti . 68). Obr. 67. Michala. Obr. Dvě masivní bronzové přezky kruhovitého tvaru (obr. na přední straně ozdobena perlovým vzorem a plasticky vystupujícími proužky. Přezky a nákončí z opasků. bylo zauzlené poutko z řemínku (Hrubý 1967.11). 68) pochází z mužského hrobu uherskohradišťského kostela sv. kde ležely u pánevních kostí skeletu.

poloviny 16. Podpatek mají včleněný do pro- 66 . 196). století. typ podpatku a módní doplňky. Zachovaly se jen špičky bot sestávající ze dvou vrstev kůže a část nártu z pravé boty. Z dalších dvou ženských hrobů téže lokality pochází podobné boty (obr. poloviny 17. zpracování. Tato obuv patřila zřejmě muži středního věku a byla datována do 2. Podobné boty jsou známy z hradu Buchlov. Kromě podkoviček bývají za lepších podmínek zachovány i zbytky po samotné obuvi. Ze slovenské Smolenice pochází hned čtyři typy těchto podkoviček (obr. XVII. např. že starší typy bot se udržovaly po dlouhou dobu. 72) datované do 1.4. kde byly objeveny v hrobě barona Griessbecka z Kralowitz. století. 71). datovaného do konce 15. století. Pár bot vyrobený z hověziny se nacházel v hrobě ženy z 2. 70) lišící se především v rozměrech a zaoblení podle rozmanitých typů obuvi (Dušeková 1980. U těchto bot podpatky směřují šikmo dopředu a jsou připevněny hřebíky. Jedná se o části prošívaných podrážek. rozměry 6-8 × 7-9 cm (Dušeková 1980. 275). století (Barthel. neboť je známo. a to v podobě podpatků nebo kůže z bot. Martině (Budinský-Krička 1944. 318). 70. a to zvláště ve venkovském prostředí (viz dále). Železné podkovy z bot se našly v novověkých hrobech mnoha slovenských hřbitovních lokalit. Na hřbitově v Kremnici na Slovensku bylo nalezeno pět podkoviček v primární poloze.7. 439–441). pohřbené v Predigerkirche v německém Erfurtu. 440). Höhne 1965.Obr. Některým zůstaly zachovány výčnělky k dokonalejšímu připevnění na obuv za pomocí hřebíků. tab. a začátku 16. 5) a v Košicích– Krásně (Polla 1986. Často se zachovají v hrobech již jen podkovy z podrážek nebo podpatky a podrážky. což není nic neobvyklého. Jedná se vždy o železné pásky zahnuté do tvaru U. Předpokládá se. Přední část bot byla z jednoho kusu. v Turčianskom Sv. Série několika pozůstatků z kožených bot pochází z hrobů v kostele Maria Himmelfahrt v rakouském Leechhügelu. Obuv Dokladem toho. v jednom případě vpředu rovně uříznuté (obr. poloviny 17. že byly součástí měšťanské obuvi (Hoššo 1989.2. 3. že lidé byli v novověku pohřbíváni v botách přináší mnoho evropských hřbitovů. Boty z ženského hrobu v Erfurtu se tedy zdají být starší než je samotný hrob. patní část ze dvou kusů. Kritériem pro určování a datování bot je jednak jejich tvar. Železné podkovy z bot pocházejících z novověkých hrobů ve Smoleniciach na Slovensku.

Typ byl ohodnocen jako shodný s botami ze Španělka. století. Z počátku 17. ale především shodný károvaný vzor. mariánský kostel v rakouském Leechhügel. Starší prvky u modernějších bot uplatňovali především venkovští obuvníci. výška podpatku 4. Marka v Litovli (Faltýnek 2000. 1997. Podrážka s podpatkem a část boty z mužského hrobu. podrážka. 73) rovněž s prošívanou podrážkou.1. mariánský kostel v rakouském Leechhügel (Lehner 1996. Obuv datovaná do 16. si mohli lidé dovolit boty odpovídající módnímu trendu společnosti (Macek 1993. století lze zařadit také dobře zachovalou dětskou obuv (obr.5 cm. Stejně stará je i obuv z jiného ženského hrobu a patrně ji vyráběl tentýž švec. Obr. a počátek 18. (Lehner 1996. délka podrážky 22 cm. Minimálně o 100 let mladší byly boty z hrobu kněze – tzv. století pocházely boty nalezené ve čtyřech hrobech farního kostela v rakouském Markgrafneusiedlu. 79). Boty z 18. 90. 93). Horní kožená část je tvořena ze tří částí (Lehner 1996.2. století. podpatek 3. technika přehybů. avšak kombinace kůže a lát- ky v oblasti nártu byla módním prvkem vyvinutým až v polovině 18. poloviny 18. které se nacházely v hrobě ženy. 71. délka podrážky 12 cm. Obr. pro což hovoří struktura podpatku. století se zachovaly v místě bývalého hřbitova u kostela sv. výška boty 6 cm. Tuhé pevné špičky hovoří pro konec 17. střih. kde byly kvalitnější silnice.Obr. 386–389). Kožená obuv z dětského hrobu. Do 17. Boty z roku 1600–1630. 3. šívané podrážky a zpevněný třemi dřevěnými čepy. 87. Pozůstatky po kožené obuvi (obr. 74) a zbytky zauzleného ře- 67 . Boty pohřbených jedinců z Moravy a Slezska Kompletní kožené boty z doby kolem poloviny 17. byly interpretovány jako řádová obuv. 139). 73. století. Pouze ve městech. 72. 1. Zachovaly se též kožené části z boty. 142). 2. Marie v rakouském Leechhügel (Lehner 1996. století se našla v jednom z hrobů na místě bývalého hřbitova u kostela Zvěstování Panny Marie v Šumperku (Goš 1971. biskupské nebo pontifikální boty.2 cm. polovina 17. 238). polovina 17 století. století nevykazují na venkově barokní charakter. Francie a především Maďarska. 17. až z 2. 91. délka podrážky 24 cm. 137). kostel P. století. Podrážka s podpatkem z ženského hrobu.7.

ale šněrovací. pohřbeného v rodové kryptě kostela sv. Měly vysoký podpatek a ozdobeny byly železnou přezkou (Pernička 1982. 146–146). se dochovala jeho pohřební obuv (Drozdová. Byly zcela bez podpatku a nepoužité. šířka 9 cm. Marie Leopoldina z Kounic († 1795) byla obuta v kožené střevíčky.Obr. Boty o velikosti č. Anny v Mikulově. kostel sv. Jakuba (Novotný 1967. 55. Rekonstruovaná kožená bota (rozměry neuvedeny) z rakve maršála Raduita de Souches. 241). zemřelý roku 1616 a pohřbený v rodinné hrobce v Židlochovicích. století v brněnském kostele sv. Podobné střevíce kožené. tab. 75) pohází také z hrobu maršála Raduita de Souches. zbytky obuvi byly také v rakvi knížete Waltera Xavera Dietrichsteina († 1738). 74. Lehké kožené boty (obr. 331). 53. délka 25 cm. 56–57). tab. pravděpo- dobně byly zhotoveny za účelem pohřbu (Král 1981.4). mínku pochází z hrobu mladého jedince pohřbeného v kostele sv. 65–68). † 1683. pohřbený roku 1794 v rodinné hrobce ve Slavkově měl na nohou kožené střevíce s nízkým podpatkem a železnou přezkou. Michala v Uherském Hradišti (Hrubý 1967.1). pohřbeného koncem 17. Také v rakvi knížete Leopolda Ignáce Dietrichsteina († 1708). 68 . Beran 2003. pohřbeného tamtéž (Drozdová. novověký hrob v kostele sv. Petrásková 2001. měl o tři roky později zde pohřbený Arnošt Kryštof z Kounic. výška 6 cm. Boty ze silného sametu s koženou podrážkou měl Jan Diviš ze Žerotína. 75. Michala v Uherském Hradišti – Starém Městě (Hrubý 1967. Pozůstatky kožené obuvi. jejichž oblast nártu byla z textilu. XV. Obr. Václav Antonín z Kounic. 56). 36 až 37 připomínaly dnešní sandály. Jakuba v Brně (Novotný 1967.

kteří si nemohli z finančních důvodů zřídit hrob na předepsaném místě (Descoeudres et al. Přestože bylo v 18. století se pod vlivem úsporných nařízení císaře Josefa II. v nožní části 39 cm. tvořily skupinu oddělenou od ostatních hrobů více jak 2 m širokým pásem (Reichel 1996. jejichž hlavičky z vnějšku objímala pažemi. do počátku 19. Hroby vzniklé při zvláštních situacích Hroby čítající dva a více jedinců mohly vznikat také za ne zcela normálních okolností. délka čítala 164 cm. 1995. mužů i dětí. ze 17. dřevěný růženec a jeden zlatý prsten (Kozlowska 2000. a 18. Do konce 16. která ležela uprostřed dvou stejně velkých 4 až 5ti-letých dětí. široký 75 cm a dno hrobové jámy se nacházelo v hloubce 193 cm pod povrchem. Mnohonásobné a hromadné hroby se také vysky- 69 . Od 80. století. Tento hrob spolu s dalšími třemi. století je datován dvojhrob řemeslníků. zřejmě zemřelé při porodu. 206). Byl dlouhý 250 cm. let 18.). náležející do rozmezí 14. Patrně se jednalo o pohřby osob s nižším sociálním statusem anebo o pohřby chudých.2. mohly být uloženy do jednoho hrobu (Kunc 1937. 19). ruce položeny na jejich hrudích. další věku maturus) a dva mladé jedince juvenilního stáří. vzdálené od sebe 100 cm a ležící v hloubce taktéž 100 cm. Dvojpohřeb byl také objeven na hřbitově v rakouském Hainburg an der Donau. orientovaný ve směru Z–V. 193). Všichni byly pohřbeni ve společné rakvi vyrobené z bílého dřeva.3. kteří buď již příbuzné neměli anebo pozůstalí neměli finance na zaplacení samostatného hrobu. 76). Mohlo se jednat o pohřeb otce a syna (Slivka 1978. Katowice) byl nalezen hrob víc jak 60ti-leté ženy pohřbené v dřevěné rakvi spolu s dítětem věku 7 až 14 let. 157).3. V tomtéž kostele se nacházel také hromadný hrob devíti osob s orientací V–Z. 47). který zde fungoval při bývalém kostele sv. Ducha asi od 16. kde dítě leželo po levé straně dospělého v oblasti jeho hrudního koše (Polla 1986. že byl-li chycen vrah. Byly zde i další hromadné hroby. 51). Jednalo se přitom o jeden hrob společný dvěma dospělým jedincům uloženým těsně vedle sebe v jedné rakvi (obr.3. století objevena řada vícenásobných hrobů. Dvě ženy. století (Kozlowska 2001. Podle hrobové výbavy pocházel hrob. Na konci 16. Kromě hřebíků z rakve bylo nalezeno jen jedno poutko z bronzového drátu. pochází hroby do nichž byli pohřbeni dospělí spolu s dětmi. umístěných podél hřbitovní cesty na západní straně kostela. Na hřbitově u kostela sv. Každé z dětí mělo jednu nohu mezi nohama ženy. s nímž byl pak zároveň uložen do hrobu (Zuber 1987. stejně jako ze starších období. pět žen (z toho žena věku adultus pohřbená s plodem. – 18.1. Vícenásobné a hromadné hroby 3. Pohřby dospělých s dětmi Z novověku. Leželi v natažené poloze na zádech s hlavami směrem k JZ. náležely mužům. který byl objeven hned za objektem jejich zbrojařské dílny v areálu Šarišského hradu na Slovensku. případně do počátku 17. Jednalo se o hrob mladé ženy. století totiž platilo v Německu i v Čechách. V hlavové části byla rakev široká 46 cm. Jeden z nich zemřel ve věku asi 50ti let. ruce na kyčelních kloubech. paže mírně pokrčené s lokty poněkud od těla.. století. 235). druhý ve věku 20 – 30ti let. V hrobech se nacházely zbytky dřevěných rakví. byl po stětí uložen do hrobu společně se zavražděným (Unger 2002. kdy se objeví dva jedinci v jednom hrobě./ 19. Martina ve švýcarském Schwyzu byla mezi hroby z období 18. Jako dvojhrob byla interpretována situace objevená například na hřbitově ze 17. že bylo-li na hřbitov dopraveno více mrtvol společně. mohla nastat vykonáním závažného deliktu – vraždy. kadeře vlasů. Na hřbitově u kostela sv. V hrobě se nacházely kostry žen. stávalo se. až 17. Taková zvláštní situace.3. V dominikánském kostele v polském Raciborzi (voj.1. Mezi novověkými hroby odkrytými na hřbitově je tento řazen do skupiny hrobů starších (Hanáková et al. 241). U levé nohy mladšího muže ležel zlomek hliněné formy světle zelené barvy. než zemřel bohatší člověk. století vydáno nařízení pohřbívat chudé zdarma. století v Košicích– Krásně na Slovensku. hlavičky též přichýlené. Mohlo se jednat o oběti epidemie. Do hromadných hrobů byli pohřbíváni chudí obyvatelé (viz kapitola 7. 3. stávalo. 55).1975. 132–133). 98). Jiný hromadný hrob v Polsku byl objeven na hřbitově v Brześciu Kujawskim. jež leželo po pravé straně hrudníku ženy. že chudák ležel několik dní v márnici. Obsahoval dva muže (jeden stáří maturus). Obě kostry. byly pohřbeny se svými pravděpodobně ještě nenarozenými dětmi (Kapica 1972. s odchýlenou orientací ve směru JZ–SV. Jindřicha v Praze byl odkryt dokonce trojhrob.

V Terchovej (okres Žilina) jsou součástí tzv. ruce nejčastěji podél těla. V hrobech se nacházely ručně kované hřebíky. kde bylo odkryto deset hrobových jam. kroužky po látkových knoflících. V hrobu č. až 16. ležely na boku nebo na břichu a bylo zde patrné vykloubení končetin.) tak hroby prostých obyvatel. Pochází zřejmě z roku 1680. Benedikta. 76.1. 16). fragment plíšku pocházející z mušketové kulky. pohřbené zde bez rakví v 5 až 7 vrstvách se střídavou orientací Z–V a J–S. Jedna z nejničivějších epidemií postihla Kremnici v roce 1710 (Hoššo 1989. Dále byly zaznamenány ozdoby a doplňky oděvů: ručně vyráběné kostěné knoflíky. mosazné knoflíky z holínek a jeden mosazný prstýnek. Dokladem takových hrobů je např.Obr. V hrobě ležely pozůstatky z celkem 83 lidských těl. století. kdy bylo vzhledem ke značnému množství mrtvých těl nutno pohřbít je co nejrychleji.0 m. ze sousedního Slovenska. 3 a 5. že se kostry částečně překrývaly. Patrně morový hromadný hrob byl odkryt na okraji hřbitova kolem kostela sv. Ukazatelem na tento typ hrobu mohou být zbytky nehašeného vápna. 1 byl pohřben jeden jedinec. V hrobech č. 272) a snad této pohromě lze přičítat i objevený hromadný hrob. Případy hromadných hrobů jsou známy např. 2. Jámy č. Jámy byly naplněny mrtvými těly v počtu čtyř až sedmi a byly překryty pouze tenkou vrstvou hlíny a popela. Antropologickým rozborem byla zjištěna převaha mužů (95 ze sta jedinců). před západním průčelím barokního chrámu sv. Dvojhrob na novověkém hřbitově v rakouském Hainburgu an der Donau (Reichel 1996. pohřebiště u mostu přes řeku Travnu v rakouském Lambachu. kování z pochvy na nůž a keramické střepy ze 16. interpretované jako morové. ručně kované obruče kol. Hroby měly zhruba severojižní orientaci a zahloubeny byly pouze 0. Kostry zde byly naházeny přes sebe v nepravidelných skupinách. Velký počet těl byl však vhozen bez rakve a ne zcela pietním způsobem. Jedinci byli uloženi v hrobech ve vzájemné orientaci hlava – nohy. kdy v Praze 70 . 1 až č. drátěné háčky. kteří při vojenských akcích zemřeli. kdy došlo k bojům mezi povstaleckými sedláky a císařskou posádkou. října 1626. Ostatky tu ležely alespoň 300 let. 5 ležely v řadě v přibližně pravidelných vzdálenostech. Abb. Stav chrupu poukázal na venkovské obyvatelstvo. Zvláštní situace nastala také za morových a jiných epidemií (viz kapitola 7. V Praze bylo zachyceno pohřebiště. Osob starších než 40 let bylo jen sedm. Většina osob (53 z devadesáti) byla věku do 23 let. Hroby č. Celkem 42% pohřbených tvořily děti do 15ti let.13). z nichž čtyři byly dvojhroby a pět hrobů bylo hromadných. kterým se hroby zasypávaly kvůli desinfekci. Nálezové okolnosti dovolily přiřadit hroby k jisté události z 12. které byly vykopány pro jednoho mrtvého. Zde se mohou nacházet jak hroby vojáků (viz kapitola 5.4. také velikost hrobových jam byla srovnatelná. byla dodatečně pohřbena ještě jedna osoba tak.8 až 1. jen čtyři skelety byly ženské a jeden patřil novorozenci.). 53–57). Většina mrtvých byla obrána a svlečena (Pertlwieser 1996. až 17. orientace koster byla stejná. Kataríny v Kremnici. 6 až 10 leží vůči jámám 1 až 5 v pravém úhlu. tují v místech nějakých vojenských zásahů a povstání. rovněž lidé starší 50ti let tvořili větší podíl. cholerových hřbitovů (Bednárik 1972.

Jáma neobsahovala žádné celé skelety. že jedinci nebyli pohřbeni na již existujícím novém hřbitově. století. století (Beranová 1989. neboť uložení ostatků naznačující možnou pietu se nehodí dávat do souvislostí s existencí městského popraviště. Stalo se tak snad v souvislosti s některou z epidemií (Zezula 1999. jeden dřevěný křížek a jeden hliněný medailonek) datují hroby do novověku. byly naházeny skelety orientované hlavou k východu.3. století (Kenzler 2002. Trojice v bloku mezi ulicemi Trojickou. byly nalezeny kosterní ostatky devíti jedinců. Nalezené předměty (zbytky růženců. kterou byla patrně zalita plocha hrobu. 269–271). kdy řádily cholerové epidemie. i když je zde historicky doloženo a odpovídá mu také místní označení „Pod Šibeniců“ (Snášil 1993a. Skelety nebylo možno prozkoumat. mohlo se také jednat o zemřelé nižšího sociálního postavení (Huber 1998. 21). Podle svatojanského medailonku byl hrob datován asi do první poloviny 18. V jiné části Mařatic byl rovněž objeven hromadný hrob.8 m (na délku lidského těla). Jednalo se o nepravidelně tvarovanou jámu o šířce 170 cm. Další hromadný hrob v Praze byl odkryt jižně za zdí kostela sv. dále pak zlomky lebek a jiné kosterní pozůstatky. poloviny 19. Jiné hroby orientované v řadách ve směru V–Z obsahovaly jen 1 až 3 zemřelé. Ležely v několika vrstvách nad sebou. Ve zkoumané základové jámě o rozměrech 600 × 320 × 320 cm. Hromadný hrob mohl vzniknout také v okamžiku. Ze tří hromadných hrobů na severním okraji hřbitova byly dva zachyceny v celém svém rozsahu. Vzhledem ke své rozlehlosti byl však v době morových epidemií užíván také občany vlastního města (Pavelčík 1992). nohama k západu. tj. 358). respektive JZ–SV.3 m a obsahovaly 30 až 50 těl pohřbených hustě vedle sebe. 78). Pohřby zde však také mohly být uskutečněny ve 30. nebo 50. století pochází hromadné hroby odkryté na okraji starého hřbitova ve vídeňském Meidlingu. O morový hřbitov se jedná pravděpodobně také v případě hrobu na Pivovarské ul. Buď se jedná o hrob s pozůstatky těl zemřelých při nějaké epidemii nebo při válečné situaci. zavlečená sem patrně z Rakouska (Wondrák 1999. Tak se stalo například v německém Breunsdorfu někdy v době 17. V takovém hrobě se pak nachází především lebky. Hromadné hroby na Moravě a ve Slezsku Na Moravě jsou dokladem hromadného pohřbívání pozůstatky tří koster z Mařatic v okrese Uherské Hradiště. pohlaví bylo určeno pouze u pěti jedinců. které jsou považovány za součást hromadného hrobu. Měřily 1. letech 19. že roku 1713 vypukla v Praze morová epidemie. 71 . 3. Václava a hradbou byl mimo areál kostelního hřbitova zřízen hromadný hrob s ostatky více než 20 jedinců. která byla zaplněna lidskými kostmi ve vrstvě o mocnosti 65 až 70 cm. kdy došlo z nějakého důvodu ke zbourání kostnice. tři kovové křížky.3. Ve čtyřech případech se jednalo o muže zemřelé ve věku maturus a jeden skelet náležel ženě stáří senilis. v němž byly uloženy oběti morové epidemie z roku 1680. Některé mohou pocházet z let počátků hřbitova. Jaktařský hřbitov sloužící především obyvatelům opavského předměstí. od založení v roce 1784 do zrušení roku 1807. V prostoru mezi ostravským kostelem sv./18.8 × 2. Olmerová 1988. Vyšehradskou a Pod Slovany. v Opavě. původně jich tam bylo patrně více než sto. který tak byl neprodyšně uzavřen (Pavelčík 1996a). století nebo z 1.zemřelo přes šestnáct tisíc lidí (Ječný. 29–30). Převládaly dlouhé kosti uložené v jednom směru (JV–SZ). 153). Z konce 18. Dle písemných pramenů na tomto místě kdysi stával tzv. uložené ve směru Z–V. 93). Vzhledem k tomu. hluboké 2 m a široké asi 1. Nasvědčuje tomu i vrstva původně nehašeného vápna a zbytky smůly.8 m a 1. s hlavami k západu. dlouhé kosti a kosti pánevní. V hrobové šachtě. Především tyto části koster totiž tvořily výbavu kostnic. Uvažuje se o spojitosti s některou z četných epidemií. Je známo. Některé hroby obsahovaly 4 až 6 těl orientovaných hlavou k Z.8 × 2.

1998.Marta Taberyová. Píseň. Inspirace: Karel Toman. výpal 1 250 °C. částečně glazovaná. Píseň (Máky). 72 . montovaný reliéfní keramický obraz. šamotovaná kamenina. 65x81 cm.

tak se tam stále pohřbívalo. Ještě v 17. 1995. provozovali různé hry a oslavy. Hřbitovy a hroby Křesťanství přineslo do pohřbívání nové zvyklosti. 231. 83–84). Vazba hřbitova na kostel byla samozřejmostí až do doby novověku.4 Pohřební prostory 4. Dülmen 1999. často již za městskými hradbami. století (Unger 2002a. obchodníci. až 16. století zapříčinila zdůrazňovaná hygiena a čistota omezení hřbitova jen k účelům pohřbu a věčného odpočinku. Takové hřbitovy již zpravidla nemívaly kostel. 277) a dokud to šlo. hřbitovy se udržely v intravilánu obcí a měst alespoň do 18. 2000. Winter 1892. 231). popř. Přibývající množství lidí sice nutilo již koncem 16. došlo však k zásadním změnám v reorganizaci a uspořádaní. Hřbitov sice jistým způsobem odděloval svět živých od světa mrtvých. zatímco nově vznikající hřbitovy. městská chudina (pokud nebyla pohřbena na speciálním chudinském hřbitově). byly skladištěm či rejdištěm toulavých psů a vepřů. století. Tehdy mívaly hřbitovy okolo kostelů zpravidla oválný půdorys (obr. Dülmen 1999. Naopak pro chudé měl sloužit hřbitov vzdálenější od města a vyznačující se absencí kostela. Ariès I. někde až do dnešní doby. v Brně. 153. 84 ad. Proto také německé označení „Kirchhof “ nebo anglické „churchyard“. býval obehnán zdí nebo živým plotem. Konzumovali tam potraviny.. avšak staré hřbitovy byly často ponechány na původním místě kolem kostela (Navrátilová 2004. Lidé pobývali běžně přes den na hřbitovech. protože tento nebyl při pohřbech 73 . Novověké hřbitovy navázaly na strukturu hřbitovů středověkých. 470). zemědělci. neboť neměli z mrtvých strach. což někde přetrvávalo ještě do počátku novověku. Ariès ve své monografii uvádí. 2000. shromažďovali se tam jak k válečnému tažení tak k obraně (srov. znamenající v doslovném českém překladu „kostelní dvůr“. jako byli řemeslníci. neboť zámožní procházeli při pohřebním obřadu skrze kostel. že hřbitov sloužící bohatým zesnulým měl přiléhat ke kostelu nebo být v jeho těsné blízkosti. století zakládat nové hřbitovy. jež byly jakýmisi orientačními body (Ariès I. sloužily především pro střední vrstvu. což svědčilo o snaze zůstat v blízkém spojení s mrtvými (Navrátilová 1998. jež se překrývaly a byly jen mělce pod povrchem. století se našly hřbitovy. Flodrová 1992. potulovali se tam žebráci a všelijaká cháska. Descoeudres et al.1. a v 18. Zámožní měšťané si udržovali pohřební místa na hřbitovech u městských chrámů (jak tomu bylo např. Až koncem 17. 11). a to především pohřbívat výlučně na místech posvěcených a veřejně označených. 73). přesto byl nadále součástí města či vesnice. I když proces přesunu hřbitovů mimo město započal už v 15. 197. 12. Kromě odkládání lidských těl a prostoru určeném k modlení se za duše zemřelých měly hřbitovy ve středověku také funkci pracovního prostoru. 77 a 78) a obsahovaly jeden či více samostatně stojících křížů. které se v duchu středověku vyznačovaly nepravidelným uspořádáním hrobů.

Navrátilová 2004.. 74 . 342). polovině 18. neboť přeplňování kostelních hrobek a kostnic údajně napomáhalo k šíření různých epidemií. 2000. 2000. 154. 271). výřez z kresby v matrice zemřelých z roku 1729 (Petráň et al.. vyšší šlechta). Hřbitovy nabyly veřejného charakteru. nesmělo být v prostoru. Jeden z nejdůležitějších zvratů v historii pohřbívání. začaly na příměstských hřbitovech vyrůstat monumentální pomníky bohatších obyvatel a zdobné rodinné hrobky. které se později staly vyčleněnými součástmi hřbitovů (Navrátilová 1998. sloužily katolíkům i nekatolíkům. vojenské. 51. Hřbitov kolem kostela. vydané v roce 1784. neboť z místa úmrtí se jejich tělo přepravovalo rovnou do společného hrobu (Ariès II. že od roku 1783 bylo také zakázáno pohřbívání uvnitř kostelů (pod dlažbami i v kryptách. často v podobě kaplí (Zuber 1987. 236. 106). 156). 173). 242. Dekrety předepisovaly nejen kde se má hřbitov nacházet. Kunc 1937. lidí z nižších vrstev nutný. století. na hřbitově chudinském. obsahovaly nařízení oddělit hřbitovy od kostelů a přesunout je na okraje měst nebo až za městské hradby. ale také jak má vypadat a jak má být užíván. Navrátilová 2004. století vznikají specifické hřbitovy. 37). kde by bylo vystaveno nadměrnému působení vody a půda zde měla mít vhodné složení. století. vězeňské. Ve 2. resp. 78. Nejprve bylo zvoleno vhodné místo o přiměřené velikosti. zdůrazňujících tak důstojnost a pietu. nastal koncem 18. Nějakým způsobem diskriminovaní jedinci bývali pohřbíváni zcela při okrajích hřbitova. aby tak bylo ochráněno před pasoucím se dobytkem a zpravidla bylo opatřeno křížem (Kunc 1937. Stále se zde však projevovala majetková. sociální diferenciace obyvatelstva. zatímco na hřbitovech končili ti „obyčejnější“ lidé. 2000. 156). Pohřební průvod směřující na hřbitov ležící kolem kostela. a to zavedenou hierarchizací pohřebních míst. Začíná také narůstat obliba samostatných hrobů. 277). století (Unger 2000a. 1995. což byla známka změny ve vnímání smrti obecně a předzvěst konce pohřbů v kostelech (Ariès II. Ty mohly mít vzor v časných měšťanských a šlechtických hrobkách vznikajících již na konci 16. výřez z rytiny z roku 1672 (Mikulec 2000. související se zmíněnou změnou vnímání smrti. duchovní. Vyhlédnuté místo bylo ohrazeno zdí. které by nebránilo rozkladu lidských těl. kdy byl proces pohřbívání vyňat z kompetence církve a předán do péče státní správy.Obr. Obr. Už v 16. 57). srov. a uplatňuje se dědické vlastnictví hrobů i u nižších vrstev (Ariès II. Vzhledem k tomu. století začal počet pohřbů významnějších osob na hřbitovech stoupat. století přetrvávala snaha o zajištění pohřbu v kostele (panovníci. avšak tradice kostelních pohřbů se rozšířila i mezi nižší šlechtu a měšťanstvo až během 17. Nejváženější byl prostor v blízkosti případné sakrální stavby nebo kolem kříže a při hlavní cestě. Navrátilová 1998. Od poloviny 18. Dekrety císaře Josefa II. jako např. popř. morové apod. 51). 77.

1996. Do umění se promítlo křesťanství na tzv. a to na dnešní ulici Pekařské. trského a jakubského chrámu. Na klášterním hřbitově byly pohřbívány pouze nemanželské děti a jiné opovrhované osoby. v Litovli na Olomoucku v době 16. Zatímco některé starší hřbitovy byly rušeny. Petra a Pavla (1785). na začátku Malé nové ulice. století už většina městských hřbitovů nestačila. jako např. 9–12. Některé hřbitovy Moravy a Slezska Zajímavá situace co se týče rozlišení hřbitovů dle sociálního postavení a majetnosti nastala např. Fungovaly až do švédského obléhání města Brna v roce 1645. zemědělci i městská chudina. zatímco zámožnější měšťané si udržovali hrobová místa u pe- Obr. 298. morovém hřbitově ve Žďáru nad Sázavou. Michala v prostoru dnešní ulice Dominikánské a Starobrněnské.4. 240–241). Byl to prostor mezi dnešním Žerotínovým náměstím a ulicí Joštovou. před tehdejší Veselou bránou. dále hřbitovy na ulici Křížové. hřbitov kolem kostela sv. Václava na Vídeňské ulici (1783). farní hřbitov u kostela sv. kde pohřbívání pokračovalo minimálně do konce 16. Všichni ostatní obyvatelé byli pohřbíváni na farnostním hřbitově vedle vrchnostenského dvora (Tihelka 1967. 268. že problém smrti zaujímal v životě lidí ústřední postavení. Na hřbitově před a za bučovickým kostelem (okr. tak byl roku 1580 založen hřbitov nový za hradbami města. proto byly zakládány nové hřbitovy již ve větší vzdálenosti od města. kde existovaly tři různé hřbitovy pro různé sociální skupiny. Jedná se o komplex barokních 75 . 310). Štěpána v místě dnešní ulice Křenové. století. na Starém Brně při kostele sv. V 18. Marka. kteří za místo pro hrob museli zaplatit 30 zlatých konvenční měny. Některé barokní hřbitovy jsou také dokladem symboličnosti tehdejší kultury a dokazují svoji uměleckou a architektonickou strukturou. století existoval hřbitov kolem chrámu sv. století a ojediněle snad až do josefínských reforem na konci 18. Ducha. Nejstarší městský hřbitov se nacházel u kostela sv. Jakuba (Kauerová. 286). Petra a Pavla. zatímco poddaným z okolních vsí sloužil hřbitov u sv. na dnešní ulici Vranovské a Kounicové (severně od dnešní Antonínské). století. zatímco vpravo zámožní měšťané Bučovic. století už mnohé hřbitovy nepostačovaly. vznikaly od roku 1783 hřbitovy nové. století byl asi čtyřikrát rozšířen až na dvojnásobek své původní rozlohy. Také existovaly hřbitovy při městských špitálech. století se pohřbívalo na hřbitově u kostela sv. drobní řemeslníci. který nahradil všechny zmiňované brněnské hřbitovy (Flodrová 1992. Jakuba. V tomtéž roce byl otevřen dodnes fungující Ústřední hřbitov. Koncem 16. při kostele Všech svatých na Provaznickém vršku při ústí dnešní Kopečné ulice. Hadroušková 1950. V následujících letech 19.1. Martina v místech dnešní Benešovy ulice. 76). Už od 13. Posledně jmenovaný hřbitov za hradbami města sloužil tehdy pro celé Brno (jak pro katolické. kde se nacházel špitál sv. Holub et al. např. Hřbitov kolem kostela byl tedy určen pouze pro místní honoraci. Byly zde pochováváni občané střední sociální vrstvy. Zakládání nových městských hřbitovů lze dobře ukázat na příkladě moravské metropole – města Brna. 79a.1. Z 11. že vlevo byli pohřbíváni knížecí úředníci. – 13. Vyškov) byl prostor rozdělen tak. století je zmiňován hřbitov u kostela sv. Koudela 1998. Ctihodní měšťané nalézali své místo odpočinku u kostela sv. Půdorys hřbitova ve Střílkách (Krsek a kol. Jakuba. tak evangelické pohřby). Anny u kláštera cisterciaček a hřbitov při špitále sv. Od první poloviny 13. obchodníci. hřbitov na dnešním Žerotínově náměstí (1785) nebo hřbitov u sv. Ve středověku se pohřbívalo uvnitř města na hřbitovech rozprostírajících se kolem větších kostelů nebo v jejich těsné blízkosti. Zrušen byl v roce 1883. 2006.

Dalším příkladem architektonické hřbitovní zvláštnosti je barokní hřbitov ve Střílkách na Kroměřížsku.0 m zbudována odvodňovací a provzdušňovací síť kanálků. Tento systém dokáže zajistit setlení tělesných pozůstatků už během sedmi let. Hřbitov. Střílecký hřbitov je však také ukázkou zcela praktického uvažování. Ta však město nakonec nezasáhla. Kaple na stříleckém hřbitově (foto M. Hřbitov svého významu dosud nepozbyl. že již v 16.2. 1996. a tak se na hřbitov nepohřbívalo (Hnátek 1998). Projevila se zde snaha o plné využití poměrně malého hřbitovního prostoru (asi 14 arů). Sochy pak představují anděla Posledního soudu. trojité dělení spojovacích zdí a trojúhelníkové podstavce soch – to vše vyjadřuje symbol Nejsvětější Trojice. jenž měl zajistit ochranu proti moru. 79b) opakující půdorysně celé pohřebiště. 79b. David. čehož je dokladem kolmá šachta ústící ve středu hřbitovní cesty. století a za autora je považován Ignác Josef Cyrani z Boleshausu (srov. Značení hrobů na hřbitovech 4. Pod celou plochou hřbitova je totiž v hloubce asi 1. Přes celou délku hřbitova se táhne také podzemní chodba. Celý hřbitov svým půdorysem připomíná tvar lidské lebky. Má čtvercový půdorys s konkávně vykrojenými nárožími (obr. staveb. 59). Králík). 309. Hřbitov byl původně zamýšlen pro případnou epidemii moru. 4. století se na hrobech ve střední Evropě (v západní Evropě se častěji uplatnila výzdoba sochařská) vyskytovaly náhrobní desky v podobě ka- 76 . jejich trojité arkády. kde je opatřena mříží.1. Projekt byl navržen a realizován ve třicátých letech 18. K oběma jejím stranám přiléhají nízké přístavby kaple.1 Kříže a náhrobky Uvádí se. Je přístupný předloženým dvouramenným schodištěm s nástupním prostranstvím. Trojice kaplí. Krsek a kol. Soukup 2002. jejichž projekt vypracoval v roce 1709 známý barokní architekt Jan Santini Eichel. vybudovaný v letech 1730 – 1743. ale i dalším okolním obcím (Skřítek 1973. 259). troubícího na pozoun. Kanálky vedou ze středu hřbitova od podzemní chodby šikmo na obě strany a ústí v sousedních zahradách. opatřené vřetenovitými schodišti vedoucími do hrobky Petřvaldských.5 – 2. Dominantou je v čele stojící kaple (obr.1. je situován na svahu v těsné blízkosti farního kostela a plně využívá terénních podmínek. 79a). do nichž byla navezena vhodná hlína. Jůzová-Škrobalová 1961. 312.Obr. zatímco za normálních okolností může být hrob otevřen až po uplynutí deseti let.2. Poměrně malý hřbitov tak mohl sloužit nejen střílecké.

330). později si náhrobky začali budovat i měšťané. rozšířily se epitafy. menných tabulí. 277). 81 a 82) až do 18. 2004. dřevořez z roku 1801 (Navrátilová 2004. Obr. Šlo jednak o kříže kamenné a jednak dřevěné. Obdélníkové desky bývaly zpočátku vodorovné. 80) se na hřbitovech udržely až do přelomu 18. 80. 328.Obr. 277). Od poloviny 18. Corvisier 2002. 77 . pracovní nástroje (Ariès I. Šlo o masivní krátké kříže se stejně dlouhými rameny. výška 179 cm. zbožné legendy. a 19. 278). 2000. 2004. století začaly číslovat a ryly se do nich epitafy. Martina. tituly a zásluhy nebožtíka. Zmíněné typy náhrobků (obr. Náhrobky zpočátku patřily zámožnějším. Později se staly běžnými náhrobky svislé. že náhrobky v podobě kříže a kombinované s křížem či Ukřižovaným (obr. kteří si nechávali na náhrobky vyobrazovat např. Dá se však tvrdit. Kříže. které byly zpočátku jen orientačními body na hřbitovech se od 17. kostel sv. Vrtby z roku 1791. Navrátilová 2004. 81. 331). 282). Nakonec se dřevěné nebo kamenné kříže staly značením jednotlivých hrobů. Náhrobek hraběte F. Navrátilová 2004. Hřbitov s rozmanitými náhrobky. které obsahovaly životní data. z důvodu pokory). 83. A. obr. století na hřbitovech převládaly. 61. 209). 2000. století byly dřevěné kříže nahrazovány kříži kovanými a litinovými (obr. úředníci a řemeslníci. Vrchotovy Janovice na Benešovsku (Prahl et al. Jinou variantou značení byla kombinace vodorovného náhrobku a kříže (Ariès I. některé lehce vyvýšené. postavy pohřbených nebo jejich erby (srov. kteří z nějakého důvodu nebyli pohřbeni v kostele (např. vytesaný na vrcholu prodlouženého podstavce. které vydržely déle na venkovských hřbitovech a u chudších obyvatel (Prahl et al. Zpočátku byl kříž malý. století.

4. Soukup 2002. století se objevují na hřbitovech první měšťanské hrobky. 149. 1995. polovina 18. popř. které si budovala šlechta či zámožnější měšťané. Další hrobka (obr.3. pro svého syna a nakonec i pro sebe manželka Marie Eleonora ze 78 . 82. Nechala ji roku 1789 vystavět pro svého manžela Karla Josefa Liechtensteina. 86) významného rodu se nachází v Moravském Krumlově. Nr. Obr.1. Jako příklad šlechtických hrobek bych uvedla stavbu. Půdorys a rozměry rodinné hrobky jednoho ze slavných šlechtických rodů na Moravě tak byly určeny jednoduchou apsidou kostelíka (Prahl et al. Vznikají tak architektonicky více či méně reprezentativní rodové či rodinné kaple – hrobky. 279).1 Pohřební kaple na Moravě a ve Slezsku Již v 16. 2. Jedná se o kapli u bývalého špitálního kostela ve Slavkově (obr. pocházející z roku 1592 a nacházející s v blízkosti kostela sv. 84 a 85). 13).Obr. 83. století (Descoeudres et al. Příkladem měšťanské kaple s hrobkou je stavba. která jako hrobka významného moravského rodu Kouniců nebyla zcela reprezentativní. 2004.1. 1773 (Navrátilová 2004. 241). kterou pro sebe a svou rodinu nechal vybudovat roku 1693 purkmistr Michal Žarošský na hřbitově u kostela v Bučovicích (Tihelka 1967. Rodinné hrobky v podobě kaplí Po odtržení hřbitova od kostela bylo nutné budovat na hřbitovech stavby s potřebným prostorem pro ukládání rakví. pohřební obřady.3. kterou nechal vystavět Arnošt Kaunitz-Rietberg po úmrtí svého otce roku 1794. Železný kříž ze švýcarského hřbitova ve Schwyzu. Matouše v Postřelmově na Šumpersku (David. 4. 279). Barokní náhrobek z Hloubětína. 7). okres Praha. Příkladem je renesanční hrobka Bukůvků z Bukůvky.

Jan se nechal pohřbít v nadzemním chrámku. Obr. století Jan Nepomuk Mittrovský. neboť přenesení ostatků třiceti příbuzných bylo nemyslitelné (Prahl et al. Interiér kounické hrobky ve hřbitovním kostelíku ve Slavkově (foto M. Pohřební kaple rodu Kounic-Rietbergů. 280). 1795. 108–109). kterou si za účelem pohřbu nechal v Dolní Rožínce zbudovat v 90. Jednalo se o blokovou stavbu na půdorysu jednoramenného kříže opatřenou sloupy s korintskými hlavicemi a vybavenou umělou jeskyní. Slavkov u Brna (Prahl et al. Žerotínová spočinula po desíti letech před podzemní částí stavby (Prahl et al. Jako „Chrámek osvícenství“ je označována stavba (obr. Příkladem je rodinné mausoleum Karla Salma-Reifferscheidt. na soukromých zahradách. 2004. letech 18. 85. Králík). Obr. obr. Hrobky se však budovaly také mimo hřbitovy. 84. 280). Doroty na ostrov v zámeckém parku v Rájci–Jestřebí. Toto mausoleum však již plnilo jen funkci rodinného kenotafu (fiktivního památníku). 2004. zatímco jeho choť Antonie roz. který ho nechal roku 1787 přenést z vídeňského klášterního kostela sv. Hrobky Petřvaldských v kapli na hřbitově ve Střílkách jsou zmíněné již výše. 2004.starobylého rodu Oettingen-Spielberg (Kroupa 1986. 366). 79 . 87).

86. Například u františkánského kostela v Uherském Hradišti byly v hloubce 96 cm nalezeny kosterní pozůstatky dvou Obr. 80 . 364).4.1.1. Hrobka Mittrovských v podobě chrámku. 4. 1799. 2004. obr. Pohřební kaple Liechtensteinů. Mnohem běžnější však bylo vykopat jámu velkých rozměrů. Sekundární a terciální pohřby na Moravě a ve Slezsku Při některých archeologických výzkumech bylo zjištěno druhotné uložení kosterních pozůstatků ze staršího hrobu k pohřbu mladšímu. 4. Takové případy.1. kde pak byly po staletích nalezeny archeology. kde se vlezly ostatky ze značného množství hrobů. 2004. Ukládání kosterních pozůstatků z rozrušených hrobů Ve středověku bylo obvyklé. Moravský Krumlov (Prahl et al. 87. obr.4. kosterní ostatky se shrnuly na hromádku a ponechaly se v rohu nového hrobu. i když méně často. že narušil-li se při kopání nové hrobové jámy hrob starší. 1789. Dolní Rožínka (Prahl et al. se najdou také v novověku. 367).Obr. Jako ossarium se využívaly rovněž krypty či jiné místnosti v kostelech a nakonec se rozšířilo budování samostatných staveb – kostnic.

které byly takto uloženy někdy v průběhu novověku (Obšusta 1999. odhalila část nezaklenuté suterénní místnosti. 9). Tento nález mohl vzniknout způsobem.1. jež musely být rozrušeny z důvodu uvolnění místa pro nové pohřby. 254). 470). Kostnice Na hřbitovech bývaly často zřizovány samostatné stavby – kostnice. Košák na Rokycansku: „Když se pochovává do hrobu starého.2. Sonda. Řez zaklenutou stavbou (ossariem) na hřbitově u dómu sv. naopak byly zpřeházené a zdálo se. Vzniklá prostora pak byla druhotně využívána po určitou dobu jako ossarium (Šmíd 1999. Objeveno bylo asi 20 lebek. Z vnější strany měla stěny vyztuženy neopracovanými hrubými kameny. Stephana v Pasově (Mittermeier 1989. století etnograf F. Ossarium.4. Jáma sahala do hloubky 350 cm. století (Berkovec 2002. množství dlouhých kostí horních a dolních končetin. na němž se pohřbívalo až do konce 18. Bartoloměje ve Dlouhé Lhotě u Blanska. Ostatky sem mohly být přeneseny ze hřbitova u bývalého kostela sv. Jedno takové bylo odkryto na severní straně kostela sv. 197). z vnitřní strany pak cihlami.Obr. Jednalo se pravděpodobně o ostatky ze starších hrobů. Vavřince. 451). která byla pravděpodobně v 17. tu sbírají se kosti a svážou do bílého šátku a dávají buď do koutka ve hrobě nebo na rakev nově pochovaného“ (Košák 1899. Abb. ve kterém už někdo byl pochován. které sloužily k uskladnění kosterních ostatků ze starších hrobů. jedinců. Druhotné uložení kosterních ostatků vykazovala rovněž mohutná vrstva lidských kostí. století uzavřena od jihu zdí mladší. Kosti se však nenacházely v anatomických polohách. že kostnice bývaly pořád plné. ležící jen 5 cm pod povrchem. 426). umístěná v rohu mezi východní a jižní obvodovou zdí kaple Nejsvětější Trojice v Prostějově. v němž byly uloženy lidské kosti ze zrušených hrobů bylo objeveno také v Boršicích u Buchlovic v okrese Uherské Hradiště. Prostor původně překlenovala také kopule (Snášil 1973. Zvláštní způsob zacházení s ostatky předků mohl být 81 . který zachytil v 19. a táhnoucí se v délce asi 6 m v těsné blízkosti kostela v Krhově na Třebíčsku. 88. V jámě dlouhé 5 m byly ve směru S–J (v ose kostela) uloženy především lidské lebky a dlouhé kosti. že byly do země uloženy druhotně v textilním uzlu (Pavelčík 1996). 4. 62). Častějším se stal zvyk ukládat vykopané kosti do velkých společných jam. Z roku 1520 pochází doklad o tom. které tak fungovaly jako jakési ossarium. protože pro malou plochu hřbitova musel hrobník neustále vybírat kosti z hrobů (Winter 1892.

století. pozorován ještě v 16. obratle. Již v této době totiž stavba existovala a fungovala pak jako kostnice až do 1. století (Mittermeier 1989. Zvláštní zaklenutá stavba (obr. 111). Barokní kostnice z r. 88) sloužící jako ossarium vznikla na hřbitově u dómu sv. tu smířených a pokojných!“ (Winter 1892. všelijakých kloubů. haldu vyceněných lebek. 420). hnátů. Zatímco žebra. 1772 u kostela sv. obr. byly funkčně karnerům podobné. poloviny 18. V době baroka se již setkáme s pietním nakládáním kosterního materiálu. a dosavad mi jde po zádech mráz. lutrianů a katolíků. pánevní a další malé kosti postkraniálního skeletu byly pouze vysypány na hromadu. 82 . Ossarium bylo spodním patrem. Dokládá to například popis berounské kostnice. Jakuba v Pohořelicích. 89. Petra a Pavla ve Zdislavicích v okrese Benešov (Jesenský 1996. kdykoli si vzpomenu na tu hnusnou haldu. který dodnes v některých zachovaných kostnicích nalezneme znovu pečlivě urovnaný. V klenbě jedné z lebek byl dokonce ukryt poklad v podobě zlatých a stříbrných mincí. až k hambalkům různě naházenou. Až se tato zaplnila musela se postavit nová při severní straně kostela (Unger 1999. Barokní kostnice. Kostnice vznikaly jednak pod podlahami sakrál ních staveb a jednak byly budovány jako samostatné stavby. Příkladem je kostel sv. postavené na hřbitově roku 1542. zpravidla jednopodlažní a jednoprostorové.5 m. Zde byla nejprve zřízena kostnice pod presbytářem kostela. Vyskládaný kosterní materiál zde zcela zaplnil některé ze stěn. Sloužily jak k uskladnění kosterních ostatků (především v bočních chodbičkách anebo pod podlahami). lebky se stehenními kostmi byly pečlivě vyskládány po řadách až do výšky 2. pocházející zřejmě z 2. ba i celých troudem potažených kostohnátých kostlivců někdejších husitů. Kostnice byly již ve středověku součástí samostatné dvoupodlažní stavby – karneru. 197). Tamní děkan Seydl o ní napsal: „Byla za mého pacholetství už spustlá. poloviny 15. 11). Stephana v Pasově. žeber.Obr. tak mohly fungovat rovněž jako márnice nebo pohřební kaple obsahující oltář (střední prostor stavby). horní patro sloužilo jako kaple (Paukrt 1978. 151–152). století.

Velký soubor kostnic. Interiér barokní zdislavské kostnice s původními kosterními ostatky po novodobé úpravě (Jesenský 1996. Kost. také v Německé Čermné na Kladsku a jistě mnohde rozprostírajícího se okolo kostela sv. Příbram.celá řada. vaným.o rakouské dědictví. Soukup 2002. byl prozkoumám ve středních Čechách kostnic čtvercového půdorysu byly zaznamenány také (Jesenský 1996. poloviny 18. Kromě z 18. se nachází barokní kostnice z let 1770 ve Zruči nad Sázavou (okr. Soukup 2002. V obci Telecí stejnéasi z 2. při kostele sv. Bartoloměje v Kolíně. jejíž vznik se datuje do roku 1772. 28–29. předepřipomínané k roku 1654. víceúhlového půdorysu. je kostnice (okres Svitavy). 91) nebo v Březnici ze 17. Na celé Moravě a Slezsku jich bude jistě kosti a lebky. v Sedleci (okr.176). uvnitř jsou často zdobené malbami. v sousedním Malíně. z nichž většina pocházela až nu je ossarium. století. (okr. který stojí na okraji návsi. obr. století zhruba čtvercového. Kosti a lebky jsou zde vy. Michala v Poličce jinde. 207). 33– nachází v Nížkově (okres Žďár nad Sázavou). Dvoupodlažní. pocházející –1774 (David. V polozapuštěném suteré. Kutná Hora). Uvnitř v areálu hřbitova u chrámu sv. Jesenský 1996a. 24–25). Jedna z nejzacho4.ho okresu je ve hřbitovní zdi. Nymburk). V jihovýchodním koutu hřbitova.4.1. Čtyřboká barokní kostnice z roku 1709 se řený z umělecky srovnaných kostí (Jesenský 1996. Příbram.2. o půdorysu čtverce. Maří Mag- 83 . Mikuláše. kostnice jsou čtyři hranice vyrovnaných dlouhých Byla postavena roku 1733 na místě starší kostnice. v čele je oltář s Ukřižo. století. ní fary také kostnice. Kutná Hora). 90. snad rovněž barokní (David. Při kostele sv. 176). kostí a lebek. Soukup 2002. 12).1. po stranách dva pylony rovněž z kostí a lebek jež zemřely jako oběti epidemií (David.Obr. Přilé34). v horním podlaží je márnice. Uvnitř Jako příklad uvádím jen několik náhodně zjištěkostnice (obr. stoleVe většině popsaných případech se jedná o stavby tí (okr. také v Žehuni (okr. V čele střední části je oltář rovněž vytvo. Kostnice čtvercového půdorysu se čtyřmi nižšími há k barokní bráně bývalého hřbitova. 89). Jakuba Většího ve Velkých Losenice s oltářem vytvořeným uměleckým seskládáním nicích (okres Žďár nad Sázavou) stojí kromě barokkostí se nachází např.vším vojáků zabitých v sedmileté válce a ve válkách skládány ve vnitřních stěnách. obr. popř. obr. v Jincích z 18. (Kamarýt 1988. 1996a). kostnice oválné a kruhové – např. 92). Pochází z pěti až osmi tisíců těl. obklopujícího půlkruhovými apsidami (tetrakoncha) se zachovala kostel sv. Jsou zde však i ostatky žen a dětí. Kostnice na Moravě valejších je kostnice ve Zdislavicích okresu Benešov (obr. 90) jsou ve stěnách vyskládány dlouhé ných kostnic.

náhrobní desky v křížové chodbě kláštera sv. před kněžištěm. 4. Ulricha a Afry v Augsburgu. obr. 1997. majitelů a patronů kostela (včetně jejich rodin). Ve středoevropské oblasti však platilo. 2000. a 17. 17. Ještě v raném novověku však lidé západní Evropy nevnímali kostelní zeď jako dělítko. Příbram (Jesenský 1996. 92. 71). Pohřeb přímo v kostele byl zpočátku výhradou osob duchovního stavu (biskupů. Kostnice u kostela sv. století. 2). 4). Obr. ale protože se zde obětovalo při mších. Podle Arièse byla tato místa oblíbená již nikoliv z důvodu ochrany poblíž ležících světců. v co největší blízkosti ostatků svatých a mučedníků. takže od 17. 91. Křížová chodba sv. nižší šlechta nebo zámožní měšťané. důležitá byla vzdálenost hrobu od duchovního středobodu kostela (Ariès I. Soukup 2002. Stále více byly kostelní hroby zřizovány především z důvodu prestiže rodiny a demonstrace majetkové a sociální úspěšnosti. kterým byl pohřeb v kostele umožněn. která se proto stala také oblíbeným pohřebním místem. Navrátilová 1998. Kostely a kláštery Již od křesťanských počátků se objevovala snaha pohřbívat v kostele a v jeho těsném sousedství. Jince. nejlépe hned u oltáře nebo alespoň poblíž sloupu. např. přistavěné k farnímu kostelu sv. kteří si místo předplatili.2. získali-li ovšem svolení biskupa (Ariès I. 18. opatů. 102. Jedinci. Petráň et al. byly vedle zmíněných osob pohřbívány také osoby světské. 211). století. Jako kostnice sloužil v určité době suterén kaple sv.Obr. zabudována barokní brána a kostnice (David. okr. Od vchodu směrem k oltáři a centru kostela význam místa rostl. Tato místa byla vyhrazena pro pohřby významných jedinců duchovního i světského stavu. Anny v bývalém karmelitánském klášteře 84 . obr. kteří vynikli nějakou službou Bohu a církvi. Budovaly se však také nákladnější hrobové sklípky či komory. Mikuláše. 2000. Josefa. 233). 68). okr. a to ve snaze získat si jejich ochranu a náklonnost. 2000. Proto záleželo také na umístění hrobu v kostele. resp. kde byly vedle hrobů řeholníků pohřbíváni rovněž laikové. Příbram (Jesenský 1996. byli ukládáni nejčastěji do prostých jámových hrobů pod dlažbou kostela (podpodlažní hroby). 154). daleny. V 16. Takové pohřby laiků se uskutečňovaly v mnoha evropských klášterech. kdy se pohřby v kostele staly ještě více populární. Někdy kaple sloužily jako rodinné hrobky nebo hrobky nějakého bratrstva či cechu (Ariès I. století k nim přibyli lidé. Tento typ hrobů se vyskytoval často v ambitech a rajských dvorech klášterů. kde zpívala literátská družina a ve střední ose kostela (srov. V některých farnostech se mše sloužily v kapli. že pohřeb v kostele byl také výsadou privilegovaných. století. 267). kněží). Nejlepší místo pak bylo v kněžišti. zakladatelů. Rocha. Březnice. Dokladem jsou např. 620. Kostnice na hřbitově u kostela sv. Martina v Kyjově (Unger 1997.

že si zájemci jistě museli tato místa zajišťovat různými úplatky a dotacemi. Obr. Např. 85 .Obr. století především pohřby augsburgských patricijských rodin a bohatých měšťanů. 93b. což zde dokládá tak velký zájem o pohřební místa v církevních areálech. přesto se najdou i výjimky. 58). Taková situace byla v mnoha německých klášterech. století. kde se tento běžný typ pohřbu nepraktikoval. a kostele taktéž v Augsburgu preferovala dle četných náhrobníků a náhrobků z 15. avšak zvyk pohřbívat do podpodlažních kostelních hrobů zde nebyl prokázán (Ruttkay 1974. 119). Kříže ve Frýdlantu na Liberecku (David. 489). I když najdeme v klášterech i hroby žen a dětí. Ve většině středoevropských kostelů se pohřbívalo pod kostelní dlažbou. Renesanční a barokní náhrobníky na vnější zdi kostela Nalezení sv. zdá se že obecně byli v církevních prostorách častěji pohřbíváni muži (Fingerlin 1977. Soukup 2002. 81). na místě zaniklého kostela v Boleráze na Slovensku byla odkryta pouze kněžská krypta z 18. až 18. Soukup 2002. 93a. Gotické a renesanční náhrobníky na vnější stěně kostela Nanebevzetí Panny Marie v Charvatcích na Litoměřicku (David.

2. 10). i náhrobky. Většinou se jednalo o silné kamenné desky obdélného tvaru. V 16. foto č. 94) nebo plastickou figuru mrtvého (figurální. 94. 8. 3). 93a. a 17. století se objevuje více jméno a důležitá data zemřelého (textové náhrobníky). V 16. Zatímco náhrobníky feudálů bývaly zpravidla figurální nebo heraldické. V 17. 4. 95. kostel U svatých v Domažlicích. u měšťanů formu náhrobku ovlivňovala majetková situace rodiny zemřelého.1. století mívali měšťané častěji náhrobníky nebo náhrobky heraldické – merkové nebo doplněné symboly jednotlivých cechů (obr. 95). Text se stal základní a nejdůležitější částí náhrobníku. 86 . Obr.1). Heraldický náhrobník s opisem. až 18. sklípky a hrobové komory umístěné pod dlažbami sakrálních staveb bývaly zakrývány náhrobními kameny – náhrobníky. 56. obr. popřípadě opis. Náhrobník měšťanky zemřelé roku 1574 patrně při porodu. 2004. popř. 96). (Procházka 1990. obr. 1995. 1566.Obr. kde je také dodnes nacházíme (Prahl et al. století převažovala forma textová (Procházka 1990. století nesly náhrobníky. častěji jen erb (heraldické. obr.b). hřbitovní kostel v Moravské Třebové (Petráň et al. 14). Náhrobníky v kostele Hroby. v 18. které tvořily součást dláždění a po opravách podlah byly zpravidla přemísťovány na vnitřní i vnější zdi kostela nebo také hřbitova (obr. 21. 176.

Zaklenuté hrobové komory z 18. 45.2. 87 . jak tomu bylo např. můžeme mluvit o pohřebním sklípku (malá hrobka). do kterých se těla obvykle ukládala bez rakví. 231). 58–59). století známy již klenuté hrobové komory. století (Slivka 1982. ve svatojiřském klášteře na Pražském hradě byly v cihlových klenutých hrobkách pohřbeny v 17. století (Eggenberger et al. Např. Tento typ pohřbu se používal až do 18. 193). století (Ariès I. 96. 2000. V jižní a západní Evropě najdeme počátky rodinných hrobek a podzemních krypt již v 9. foto 7). 1975. Cihlové klenuté hrobové komory ze 17. Vznik a vývoj krypty jako pohřebního prostoru Hovoříme-li o kryptách. 1582. Náhrobník řeznického mistra a jeho dítěte. dvě osoby – takové označuji pod pojmem hrobová komora. Komory bývají vyzděné cihlami nebo kamenem. v popředí dvojitý hrob manželského páru. Spišská Nová Ves) a pocházely pravděpodobně ze 17. obsahující pohřby v rakvích se nacházely v interiéru kostela Nejsvětější Trojice v Chrasti nad Hornádom (okr. které sloužily maximálně pro dvě rakve.Obr. v Krásně na Slovensku (Polla 1986.2. 123). max. 22. 18. století některé z abatyší (Tomková 2005.2. Borkovský 1969. Wangen an der Aare. 389).1. 97. 193). Obr. století byly odkryty v bernském kantonu v kostele ve Wangen an der Aare (obr. Zaklenuté cihlové komory a jedna kamenná.2. století. 111. V oblasti středoevropské jsou od 15. až 18. 4. 193. Teprve od roku 1600 se objevují první cihlové hrobky – jednak typ kubický bez zaklenutí a jednak typ klenutý. Víta (Tomková 2005. 97. 12). 1983. u pohřbu v jižním křídle ambitu severně baziliky sv. 47. domažlický kostel U svatých (Procházka 1990.). Abb. Neřadím zde prostory pro jednu. Do hrobových jam obložených cihlami byli jedinci v rakvích pohřbíváni také např. 1983. Kostelní hrobky – krypty 4. Vyzděné hrobové komory. Přesto se i v novověku můžeme setkat s pohřbem v rakvi do kamenné komory využívané již v předchozím období. Eggenberger et al. Pokud byla komora větší a bylo v ní pohřbeno více osob. století vyplňovaly také velkou část podlaží chóru chebského kostela Zvěstování Panny Marie (Šebesta 1989. Do roku 1500 se setkáme pouze s kamennými hrobkami. myslí se tím podzemní prostory určené pro pohřbení většího množství osob.

kapucínská hrobka v brněnském kostele Nalezení sv. 88 . Anně. 9. Vstup do krypty skrze schody ústící otvorem v dlažbě uvnitř kostela. Leonarda v městském farním kostele sv. Jedním z důvodů pro změnu pohřebního prostoru mohla být úspora místa. že v 16. 99. Postupně byly jednotlivé hrobové komory a sklípky spojovány v jednu velikou prostoru – tzv.Obr. století narůstá přemísťování rakví s tělesnými ostatky předků. ale byla to zřejmě i snaha sloučit rodinné členy do jediné místnosti. Krypta z konce 16. Obr. Kříže (Rubinková 1997. Pro pohřby začaly být krypty používány nejdříve na konci 15. obr. 207–209). Postupně tak z krypt mizely oltáře a rozdíl mezi hrobkou a kryptou se začal stírat. kryptu. století se však tento typ pohřbu rozšířil i do vesnického prostředí (Petráň et al. století (např. 1997. hrobka v minoritském kostele sv. Bartoloměje v Kolíně (Kamarýt 1988. Do krypt pohřbívali zpočátku jen zámožnější jedinci. od 18. 83). století umístěná pod dlažbou ve středu chrámu sv. Krypta. Od roku 1771 Obr. až 18. se nachází například pod kaplí sv. Marie v Sulzbachu. Shoduje se to také se zjištěním. Krypta byla původně hrobkou mučedníků. Janů v Brně. jejímž ústředím byl oltář. 620). sloužila pro uctívání relikvií (Fingerlin 1992. jež byla původně podzemní kostelní prostorou s oltářem zasvěceným sv.1). Unger 2002a. 29). 98. a to především do nových podzemních prostor.

Pohřby mnichů na podlaze v nejstarší místnosti kapucínské hrobky (polovina 17. Uskutečnil se zde však jediný pohřeb barona z Bettschartu u Haldenu. Uvnitř byl jako přídavek nalezen džbán (Vogl 1987. obr. zakladatelé a fundátoři chrámů či klášterů. . stěnové skupinové hroby (např. 89 . Ve stěnách hrobky jsou do hloubky vedoucí kvádrovité otvory. zde byla pohřbena protestantka bez zpěvů a zvonění“ (Melzer 1985/86. která musela za pohřeb platit poplatek. Pohřeb osmnácti protestantů do hrobky Puchheimerů se uskutečnil ve farním kostele sv. stol. 99) anebo byly poskládány kolmo ke stěnám. Vytváří se tzv. 101 a 102). V klášterních kryptách byli v prvé řadě pohřbíváni řádoví příslušníci. katakomby pod jezuitským kostelem ve Freiburgu nebo jezuitská hrobka v Brně. Kosterní pozůstatky byly ukládány buď v rakvích podél stěn (obr. zemřelého roku 1776. kapucínská hrobka v Rastattu. Martina v Jedenspeigeu. V 18. Obr. 98). 19). Spolu s nimi byli pohřbíváni. Přístup do krypt býval zpravidla po schodech přímo z interiéru kostela. do nichž jsou rakve zasouvány. Někdy byla krypta přístupná také ze zadní části kostela (ze hřbitova). století se pak objevuje nový způsob využití prostoru. . Podzemní krypty se budovaly jak ve farních. Zdivo je nejčastěji cihlové. 47). Kříže v Brně (Rubinková 1997. Uložen byl do hrobu vyzděného cihlovým kamenem. kde byl snížený terén. která byla protestantského vyznání. Pohřbíváni tam byli nejen katolíci. Přesto byla do rodinné hrobky mezi katolíky pohřbena Sidonie Katharina z Kollonitsch.) umístěné pod oltářem kostela Nalezení sv. tak klášterních kostelech. někdy omítnuté. byla krypta rezervována jako pohřební místo šlechty. 100). a to skrze otvor v podlaze (obr. Štěpána u Hornu tím způsobem. 100. Stalo se tak roku 1650 ve farním kostele sv. Ve farní kronice z té doby existuje zápis: „ . že jedinci zde byli naházeni jeden přes druhého (Melzer 1983. ale i protestanti.Obr. avšak s větší poctou a na vyhrazených místech. většinou však nikoli společně. 182–183). jenž býval zakryt dlažebním kamenem nebo náhrobníkem. Někdy byli zemřelí kladeni přímo na zem (obr. 11). vyšší představení řádu. Kostelní krypty dodnes nalézané jsou většinou zaklenuté.

Frolík 2005. 389). rodinná krypta Šporků se nachází v kostele Nejsvětější Trojice v Kuksu (Stará 2002. Jednak odpočívali v posvátné půdě. bohatí měšťané a další donátoři kostela či příslušného řádu. kde byly pohřbeny významné osobnosti. kde se v blízkosti konaly svaté mše a kde na ně dohlíželi svatí. Půdorys jezuitského kostela Panny Marie s vyznačením podzemní krypty (Rubinková 1999b. Anny v Mnichově Hradišti (Šimák 1922/23.Obr. 31–33). v jehož kostele si podle testamentů přáli spočinout. byla objevena v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Louňovicích pod Blaníkem (Radoměrský 1966. Ve slovenském Chrasti nad Hornádom si místní šlechtický rod Máriassyovců nechal asi v polovině 18. Pohřby osobností z řad české šlechty a příslušníků dvora jsou doloženy z Prahy z klášterního kostela kapucínů (roky 1664– 1784). 99). Janu Vilému ze Švamberka a jeho ženě například patřila nevelká krypta v kostele Povýšení sv. Krypta. že světské osoby. Podzemních krypt. Benedikta v Praze (Tomková. 31). krypta v podzemí kolínského chrámu sv. duchovní hodnostáři apod. Fröhlich 1996. století vybudovat kryptu v kostele Nejsvětější Trojice (Slivka 1982. 176). Kříže v Písku (Adámek. 14). dále jsou známy pohřby z kostela Nanebevzetí Panny Marie na Strahově a z části z kostela sv. z Lorety. které podporovaly řád a nějakým způsobem se počítaly do jeho společenství. Především šlo však o zviditelnění svého privilegovaného postavení. 168). učitelé a rektoři kolejí. 13). Někteří z těchto mívali i vlastní samostatné hrobky. se nachází ve střední Evropě celá řada. S postupným zaplňováním pohřebních míst v kostele začali být do krypt pohřbíváni také světští obyvatelé. Stávalo se totiž. Víta na Pražském hradě fungovala zpočátku stará královská hrobka. 101. Nesmíme na tomto místě opominout hrobky královské. Albrecht z Valdštejna a jeho příbuzní nalezli místo odpočinku v kapli sv. Nález osob pohřbených v řádovém oděvu nemusí však vždy ukazovat na příslušníky nějakého řádu. kde byla údajně roku 1654 pohřbena Benigna Lobkovicová. sloužící pro místní významné osoby a jejich děti. V chóru katedrály sv. Vlastní krypty si nechaly budovat i mnohé šlechtické rody. století a pohřbívalo se tam až do roku 1780 (Kamarýt 1988. především příslušníci zámožných a privilegovaných vrstev – šlechtici (pokud neměli vlastní rodovou hrobku). Bartoloměje (obr. se nechaly pohřbít v oděvu řádu. Z našeho území je to např. 153). která byla vybudována koncem 16. kde byli 90 .

Odměny za strážení rumburské lorety se dostalo například jejímu strážci Antonínu Bräuerovi. 4. byl volen někdy tento způsob „pohřbu“. Tento způsob pohřbívání přetrval až do 18. Podlaha 1929-30. např. (srov. Hrobové komory zapuštěné do stěny v podzemní kryptě jezuitského kostela Panny Marie v Brně (Rubinková 1997. prosazující pohřby členů jedné rodiny do společné rodinné hrobky. Roku 1589 byla dokončena výstavba tzv. a z nadzemní části – mramorové tumby s náhrobkem v podobě ležících postav Anny Jagellonské. Jelikož byla potřeba i s těmito ostatky pietně naložit. 102.4. pohřbeni čeští panovníci a jejich příbuzní zemřelí zhruba do poloviny 16. v areálu premonstrátského kláštera v Louce u Znojma. Místo svého odpočinku zde na- 91 .3. 26). 4. století.2. Matiegka.2. Frolík 2005. často umístěné v kostelní kapli.12). století se začínají objevovat okázalé hrobky.Obr.2. Tomková. Habsburského a Maxmiliána II.2. Ferdinanda I. který byl roku 1763 pohřben v hrobce pod kaplí (Bukovský 2000.2. Krypty jako ossaria Podzemní prostory pod sakrálními stavbami mohly sloužit také jako skladiště (depositum) kosterních ostatků dříve pohřbených jedinců. patrně po vzoru aristokracie. Začaly si je budovat bohatí měšťané. Do krypty v roce 1612 přibyl pohřeb císaře Rudolfa II. 123).3). Pohřby v kostelních kaplích Již v 16. Často se jednalo o kostrový materiál vykopaný na okolním hřbitově z důvodu uvolnění místa pro nové pohřby. Jako pohřební kaple sloužily i některé kaple loretánské. jejichž skutečné ostatky byly pod tumbu uloženy. 4. Colinova mauzolea. Pohřby v kostelech a klášterech Moravy a Slezska Pohřby světských osob v prostoru sakrálním byly objeveny např.. Obr. které sestávalo jednak z podzemní části – krypty. kam byly přeneseny ostatky právě z oné staré krypty. 5. století (k poslednímu pohřbu zde došlo v roce 1580). thunovská kaple v Děčíně z roku 1667 a claryovská kaple v Teplicích z let 1674–75 (Bukovský 2000. Hilbert.

Obr. Pro jeho odpočinek byla později vybudována zvláštní místnost (1). Příkladem krypty. Obr. kteří si přáli být v kryptě pohřbeni. Původně hrobka začínala až další místností (2). Další místnost byla hrobkou šlechty (4). dále Eleanora Vrbnová († 1761). ale i ženy a děti. kteří jsou dodnes uloženi v nejstarší místnosti krypty. 76). Půdorys kostela Nalezení sv. A – vstup do krypty z interiéru kostela. lezli nejen muži. B – vchod z exteriéru kostela. 417–418). Obr. Rakev v ní nalezená patřila zřejmě pošmistru Františku Petrovi Metzgerovi. plukovník rakouských pandurů. Leží zde nejstarší zachovalé tělo Jana Viléma Zinsendorfa († 1695). Rakve s ostatky uložené v kryptě brněnského kostela Nalezení sv. Mezi jedinci pohřbenými v kostele se našly i na Moravě osoby světské. Někteří z nich jsou uloženi v dalších pěti místnostech. Leží v dřevěných barokních rakvích vystlaných hoblinami. Ve výklenku následující místnosti (3) jsou dnes uloženy ostatky architekta Mořice Grimma († 1757) a inženýra Františka Grimma († 1784). Kříže v Brně s přilehlým kapucínským klášterem. Zpočátku sloužila jako pohřebiště kapucínským mnichům. 15. dobrodinec kláštera hrabě Propsper ze Zinsendorfu († 1756) a polní maršál baron Philibert. že se jedná zřejmě o členy rodin dobrodinců kláštera. Dodnes zde zůstalo zachováno pouze v rakvi uložené tělo brněnského měšťana a kupce Martina Löwa († 1773) a tělo komi- 92 . 149). Kříže (Rubinková 1997. Jakuba v Pohořelicích byla u severní zdi objevena cihlová hrobka o šířce 2. hrabě z Vrbna († 1756). její manžel František Josef Kotulínský. 103). Odpočinek zde našel také císařský rada a nejvyšší soudce z Moravy.4 m. Řád kapucínů měl mnoho příznivců. což naznačuje. 103. Pro dobrodince řádu a kostela sloužila také pátá místnost (5). která sloužila na pečení hostií. hrabě Sack z Bohuňovic († 1725). století – František svobodný pán Trenk. Za nejmladší (novověké) jsou zde považovány pohřby do sklípků postavených způsobem z kamene na vápennou maltu (Unger 2000a. V kostele sv. je zde jeho snacha Isabela Zinsendorfová († 1719). založená spolu s klášterem roku 1650. 104. Kříže v Brně s podzemní kryptou (Rubinková 1999a. které ve společnosti nepatřily k nejvýše sociálně postaveným. Jednou z nejznámějších zde pohřbených osob je dobrodruh 18. kde spočinuly společně osoby jak duchovního tak světského stavu je kostel Nalezení sv. z nichž některé mají prosklené víko a jsou ozdobeny malbami náboženských symbolů a motivů smrti. zaujímá v podzemí velkou část půdorysu kostela (obr. Krypta.2). který zemřel roku 1712 (Unger 1999.

Pohřbívalo se zde až do zákazu císaře Josefa II.2. Vlivem přirozené mumifikace suchým vzduchem se zachovalo 41 těl. 32). soukenných kapucí a několik kožených cingulí (Schram 1896. v nichž se nacházely rozpadlé kosti. 36). který léčil členy kapucínského kláštera zdarma po 36 let.). 40). Ve výklenku naproti páté místnosti jsou uloženy tři rakve (obr. pohřbené s velkou pravděpodobností v řádovém rouchu s cingulem. nalezené v kryptě kostela Nanebevzetí Panny Marie v Křižanovicích u Bučovic. Tomáše v Brně. Také v případě ženy. Menší krypta v rohu levé postranní lodi jezuitského kostela Panny Marie v Brně byla pravděpodobně určena pro pohřby terciářů – laických příslušníků jezuitského kolegia (Schram 1896. jenž ve svých dvanácti letech zemřel náhle jako ministrant u oltáře. V křížové chodbě brněnského dominikánského kláštera byly údajně do zvláštního výklenku (o rozsahu natažených lidských těl) pohřbíváni dobrodinci kláštera. členové bratrstva jsoucí v nějakém vztahu ke klášteru. druhá lékaři Františku Preislerovi. Byly zde uloženy tělesné ostatky z minimálně 974 lidí. chudobu a pokoru. zbytky hedvábných látek. Králík).4. a dále příbuzní konventuálů. by se mohlo jednat o ženu světského statusu. 105) se na Moravě nacházela např. Jedna patří dvornímu lékaři z Vídně. roku 1784 (Rubinková 1997. Podzemní krypta využívaná jako ossarium (obr. Kašparu ze Šterneku († 1743). Pohřby světských osob provedené řádovým způsobem jsou známy z krypty kostela sv. Většina těchto kostí sem byla přenesena z hrobů starého křtinského 93 . Celkem bylo v kryptě pochováno 205 mrtvých. 26–31). V malé rakvi uprostřed odpočívá chlapec. nického mistra Jiřího Barnabáše Orelliho († 1757).1.Obr. 105 Krypta pod kostelem Panny Marie ve Křtinách po nejnovější úpravě (foto M. pod věží kostela Panny Marie ve Křtinách. Ještě v roce 1860 obsahovala krypta tlející dřevěné rakve. jež si přála být pohřbena řeholním způsobem. 104). Může to naznačovat určité sepětí s řádem nebo snahu ukázat prostotu. Nejstarší místnost (6) přímo pod oltářem sloužila jako pohřebiště mnichům kapucínského kláštera (viz kapitola 5. Tito jedinci zde byli ukládáni v bílém oděvu a bez rakve (Schram 1896.

Jednalo se např. a 17.0 × 2. která zemřela před zahájením stavby. 5). 28–29). Jiljí v Moravských Budějovicích. Majitele hrobky se zatím nepodařilo identifikovat (Mikulková 1998. 103). rozená z Harrachu (David. Dietrichsteinové kryptu v kos- tele sv.1 m.8 m. Jana Křtitele ve Slavkově (Pernička 1982. Žerotínové kryptu v Židlochovicích (Skutil 1990. 247). Vnitřní stěny hrobky nesly malbu s motivem zmrtvýchvstání Krista. v níž by mohly být uloženy ostatky donátorky chrámu paní Kateřiny Alžběty Zoubkové ze Zdětína. Soukup 2002. Roku 1774 byla krypta vyústěna pod kněžiště do boku kostela a přistavěna předsíň přístupná zvenčí pevnými dveřmi (Jenerál 1991/2. je pohřbena hraběnka Marie Rebeka z Hohenebsu. Štěpána v Hardisku u Olomouce (Mlčák 2004/2. která byla roku 1608 upravena. 106) zde mohly patřit významným jedincům (Šenkyřík 1992. Jako hrobka i ossarium byl využíván podzemní podoltářní kruhový prostor v kapli sv. Rodinná krypta Schaumburků ze 17. Krypta ze 16. 182). Také přímo pod kostelem je zbudována rodinná krypta Wallisů. století v kostele Nalezení sv. 143-149). výška klenutého prostoru byla 1. je pohřbena v kryptě děkanského kostela ve Štítech (Richterová. Kaple je původní gotickou jednolodní stavbou. Oba jsou datovány do první třetiny 16. Jednou takovou rodinnou kryptou je prostora pod kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Bučovicích. Anny v Mikulově (Drozdová 2006. o syna městského 94 . Větší schránka s nápisy obsahovala skelety Petra ze Šternberka a ženy Anny Rebeky z Kravař. Jiří v Litovli. nalezené v kryptě pod křtinským kostelem Panny Marie (foto M. století a několik velmi cenných renesančních kamenných náhrobků. století (Čižmář. 261). Kříže v Doubravníku sloužila jako pohřebiště rodu Pernštejnů (David. Rozšířené byly na Moravě také rodové krypty šlechtické. Lebky s kresbami písmen T a vavřínových věnců. Vrána 2001. Jana Nepomuckého v Hartmanicích. Králík). 4. 106. 60). 163–167). 2000. Některé ostatky (obr. Krypta rodiny Pavorinů se nachází pod kaplí sv. 417). Po vzoru šlechty si nechali rodinné krypty budovat i měšťané. letech 18. Uvnitř ambitu bývalého augustiniánského kláštera v Prostějově si nechal měšťan Martin Primus roku 1582 vybudovat hrobku. Liechtensteinové kryptu ve Vranově u Brna (Král 1984. Viktorie františkánského kostela v Uherském Hradišti se nachází krypta. V presbytáři kostela Povýšení sv. 147). Jeden patří neidentifikovanému příslušníku šlechty a druhý náležel Petru Čejkovi – členu cechu soukenického. V kapli sv. Peřinová 1996. na jejíž realizaci odkázala svůj majetek (Pavelčík 2000. Rocha novosedelského kostela na Břeclavsku (Konečný 1987. Její půdorys měřil 3. století kryptu jistý místní obchodník (Zatloukal 1999. hřbitova. Anny v kostele sv. Za bohatě vyřezávaným oltářem centrální osmiboké barokní kaple sv.Obr. avšak poté co byla krypta v 18. 472). století se nachází v kapli Panny Marie Bolestné kostela sv. Podle protestantské matriky zde byli mezi lety 1592 až 1611 pohřbeni zámožní občané české národnosti. postavené v letech 1705 − 1708. století hrabaty opuštěna. dochovalo se několik nápisů z přelomu 16. 9). Kříže v Jihlavě nechal pro sebe a svou rodinu vybudovat ve 20. Hrobka s měšťanskými pohřby se nacházela v kapli sv. Marie ve Vlkoši (Kos 1999a. 105). začala se používat pro pohřby jiných světských osob. 363-364). 279). Menší schránka bez označení patřila Albertu II. 69-72). ze Šternberka. Šmíd 1999. Uherská baronka Marie Konstantina Samelin − manželka císařského důstojníka. Soukup 2002. Jedná se o druhotné uložení ostatků (Peška. Kounicové si vybudovali kryptu v kostele sv. Krypta hraběte Ludvíka Sereniho se nachází v kostele Nanebevzetí P. V ose boční kaple Panny Marie Pomocnice ve Šternberku byly objeveny v zaklenuté malé cihlové hrobce dvě cínové schránky s kosterními ostatky.

Hrobka měla rozměry 3. V loretánském kostele sv. století. kteří zde byli pohřbíváni od 18. 70–71). manželku rychtáře. 123. Pod loretánskou kaplí u sv.10 × 2. Václava v Opavě ukrývá zděnou hrobku. který je v hrobce pohřben spolu se svoji rodinou. Krypta s figurálními náhrobníky Jindřicha Meziříčského z Lomnice a jeho manželky Anny Litwiczové z doby po polovině 16. 128. Mořice v Olomouci z let 172527 byly pohřbeny obě její zakladatelky. Z počátku 18. století (Zimola 2004. 95 . manželku soukeníka. Soukup 2002. 92). V hostěradickém kostele na Znojemsku jsou umístěny náhrobníky místních měšťanů ze 16. Další kaple s hrobkou se nachází u kostela Jakuba Většího v Jihlavě. přesto např. umístěné v severní zdi kostela (David. století se nachází v kostele sv. mezi nimi např. 19). Pohřbívalo se zde pak až do 2. druhý ústí ze hřbitova. v presbytáři je umístěn pohřeb v zaklenuté hrobové komoře a v jižní kapli je zděná hrobka. V hrobce pod kaplí Panny Marie při kostele sv. Poslední záznam o pohřbu je ve farní matrice datován k roku 1760 (Šikulová 1970. která zde pak našla místo svého posledního odpočinku. 72). Východní a západní stěna krypty byly obloženy dvěmi řadami dřevěných rakví s ostatky jihlavských občanů. Také moravská kaple na severní straně presbytáře kostela sv. Zezula 2000. Soukup 2002. stavitelé Jan Tadeáš a Matyáš Kniebandlovi (Mlčák 1984. Nejcennější součástí objektu je raně gotická pohřební kaple s kryptou (David. Soukup 2002. dále zde byl pohřben mydlář nebo členové rodiny kožešníka (Kauerová. století.5 m (Wiegandová 1973. David. 292-294). 130). a 17. Václava v Ostravě byli pohřbeni dva purkmistři – Kašpar Terman (†1729) a Jiří Prchlík (†1780). Soukup 2002. Kromě nich bylo v hrobce až do 70. kterou nechal pod kaplí přistavěné k jižní zdi trojlodi olomouckého klášterního kostela Neposkvrněného početí Panny Marie vystavět bohatý olomoucký měšťan Karel Matyáš Březovský. 200-201). Čtyři jedinci byli pohřbeni v kryptě umístěné pod podlahou západního přístavku děkanského kostela v Modřicích. 156). 67). V hrobce pod touto kaplí byl pak pohřben její architekt a malíř Juda Tadeáš Supper (Bukovský 2000. kapli u kostela Panny Marie v Moravské Třebové vystavěl roku 1767 třebovský měšťan Matouš Klosy.písaře. Kapli v dnešní podobě vybudoval roku 1616 pro sebe a svou rodinu Jan starší Vojsko z Bogdunčovic.90 m a výšku 1. poloviny 18. 93). Koudela 1998. Anny v Mikulově se nachází pohřební kaple Březnických z Náchodu a pohřební kaple Dietrichsteinů s hrobkou (Bukovský 2000. 345). Jako rodinné pohřebiště se od konce 16. Kryptu kryla náhrobní deska zdobená lebkou a vročením 1740 (Konečný 1972. Prix. Byla zde zbudována pod hlavním oltářem krypta. Pohřby dokládají náhrobníky ze 16. Stanislava v Jemnici na Třebíčsku (David. století pochází hrobka. V případě loretánských kaplí se většinou jednalo o kaple založené příslušníky aristokracie. let 18. Měšťané zřizovali loretánské kaple poměrně málo. Martina v Krnově na Bruntálsku. století začal projevovat farní kostel sv. Jeden vchod je po cihlových schodech přímo z interiéru kaple. století. století pohřbeno množství dalších měšťanů a dobrodinců kláštera. až 18. 7.

96 .

pronásledované a zabité císařským jezdectvem při útěku k Praze (Havel 1980. nepřišel o svoji ctnost a „dobrou smrt“ si zasloužil skrze svoji udatnost a statečnost. Těžko si představit. 2 bronzová očka. jedna kostra byla přetočena na levý bok. V hrobě se nenacházely žádné zbraně. Uvnitř se nacházelo celkem 138 skeletů uložených v nepietní poloze 5. Vždyť jejich způsob života jen ztěží odpovídal představám života zbožného katolíka. Hrobová jáma měla příkopovitý obdélný tvar o délce 310 – 330 cm a šířce 95 – 110 cm. a to u letohrádku Hvězda. zpravidla důstojník. jejíž celková hloubka se pohybovala od 140 cm do 165 cm a výplň se od podloží prakticky neodlišovala. Až na jednu výjimky směřovaly kostry obličejem k východu. 1620 bitva na Bílé Hoře. Pohřbení byli zřejmě svlečeni a obráni. 3 železné kulky). srov.1. tak v hrobech hromadných. že by se s nimi pozůstalí příbuzní nehodlali rozloučit důstojným způsobem a s vědomím. Pravděpodobně se jednalo o pěšáky stavovského vojska. kde voják. V blízkosti bývalé vozové cesty byla odkryta hrobová 97 . dvě kostry na boku pravém). Uhlíř 1998. kde umíralo mnoho vojáků na následky svých zranění a epidemií různých chorob (Bohunová 2003. že jejich rodinný člen či příbuzný rodu nezmřel „správnou smrtí“ a nedočká se života věčného. Hromadné hroby Vojáci padlí v bitvách bývali pohřbíváni jak v samostatných hrobech. zda jejich skon mohl být považován za onu ideální „dobrou smrt“. samozřejmě vždy ve službách správné víry. jáma. Velící důstojníci a jiné vyšší šarže navíc pocházely často z řad aristokracie. 4 zlomky železných spínadel. nalezeno bylo pouze několik drobných předmětů (olověná koule. Množství hromadných hrobů bylo zřizováno u polních lazaretů a vojenských špitálů. 120– 153). 10 amorfních železných a bronzových zlomků. Lze předpokládat. 114). zlomek drobného bronzového háčku. 227–230. Na Bílé Hoře proběhly archeologické výzkumy i v dřívějších dobách. z toho dvě byly zasypány vápnem.5 Pohřební ritus specifických skupin obyvatelstva 5. kde končili většinou řadoví vojáci. že těla byla do hrobové jámy naházena pravděpodobně již ve stavu postupujícího rozkladu. Jednalo se o lokalitu na bělohorské pláni v těsné blízkosti bývalé vozové cesty do Prahy. z čehož 4 skelety byly neúplné. Pohřbívání vojáků U zemřelých vojáků narážíme na problematiku. Na dně byly odkryty kosterní pozůstatky celkem osmi jedinců. 129). což nasvědčuje nerituálnímu pohřbu padlých. 107) byl např. Některé kosti se nacházely v neanatomické poloze (5 skeletů spočívalo na zádech. Zde byly objeveny tři pohřební šachty různých rozměrů.1. Hromadný hrob (obr. 2 železné přezky. Odpověď můžeme dostat z některých pohřebních kázání (viz Knoz 2002. 9 železných spínadel. 11. kde se odehrála 8. 2 zlomky železného kování. kousek zvířecí kůže. nalezen v Praze 6 – Břevnově.1.

náležejících vojákům bylo odkryto na pohřebišti u Jízdárny na severním předpolí Pražského hradu. Existuje však i názor. Např. která se sem zřejmě dostala náhodně při starších výkopech.1. v rakouském Lambachu bylo východně od starého farního kostela nalezeno 35 hrobů mužů ve věku 18 až 60 let (ženy i děti chyběly). francouzská a pruská vojska. obr. Kostry nesly stopy useknutých končetin. 90). 113). Tato poloha zřejmě vznikla náhodně po nerituálním vhození jedince do hrobové jámy. potažené látkou. že tento jedinec byl vůbec pohřben v kostele a ne na nějakém odlehlém místě.Obr. 50). zemřelého asi v roce 1741. v žádném z hrobů však paže neležely podél těla. Mohlo se jednat pouze o vojáka. že značné „zmasakrování“ těl a jejich následné naházení do společné jámy mohlo být příčinou oněch neanatomických poloh. Jedná se o hroby vojáků asi z doby kolem roku 1800. Mezi součásti oděvu patřily knoflíky z uniforem. někdy vhazováni. 210). v devíti případech byla v kosti nalezena olověná kulka a tři jedinci měli rozdrcenou stehenní kost. Je však možné. kdy byla vesnice napadena a zničena nepřátelským francouzským vojskem (Pertlwieser 1996. jak tomu bylo např. a to celkem 100ks. v jiných hrobech byly vedle kosterních pozůstatků mužských i ženské. V tomto případě je však podezřelé přinejmenším to. 1). let 18. náušnice. některé s monogramem. 1982). Hrob patrně francouzského 5. zřejmě záleželo na tom. století. kdy je z písemných pramenů doloženo. šatní spínadla a zbytky látek (Blažková-Dubská 2005. zda se jedná o členy vlastního vojska anebo o nepřátele. a 50. že padlí vojáci leželi na bojišti delší dobu a těla mohla být pohřbena již v době rozkladu a pak leží v hrobech v neanatomických polohách. Hromadný hrob účastníků bitvy na Bílé hoře roku 1620. Hrobové jámy byly úměrné velikosti mrtvého. Polohy horních končetin byly rozmanité. obličejem dolů. křížek. vojáka. Byly cínové nebo kostěné. 6 mincí a váček s 50ti mincemi. 5. V roce 1757 zde při ústupu pruského vojska padlo přes 650 vojáků (Svátek 1898. Poloha koster v hrobech Do hromadných hrobů byli vojáci někdy pokládáni. ukroucená hlava) byl objeven v kostele Nejsvětější Trojice v Písku (Pospíšilová 1990. všechny hroby byly orientovány hlavou k západu a tvořily pravidelné řady v severojižním směru. uložený ve vlněném sáčku. vykazující prvky protivampyrického opatření (známky násilného poškození chrupu. neboť smrt v boji bývala rovněž považována za podezřelou (Bohunová 2003. 107. zbytky dvou růženců. 49). Hroby jednotlivců Hroby jednotlivých vojáků se objevují jak na hřbitovech vojenských tak civilních a zpravidla do nich byli pohřbíváni důstojníci (Bohunová 2003. Písemné prameny dokládají. že poloha mohla představovat protivampyrické opatření. Ve většině se však jednalo o pohřby mladých mužů ve věku 20 až 30 let. lžíce. že na tomto místě byli v roce 1649 pohřbeni švédští vojáci a markytán- 98 . že u letohrádku Hvězda tábořila bavorská. pět prstenů. Jak ve středověku. Např. dále mince z doby vlády Vladislava Jagellonského. v hrobě z bitvy u Lubiszewa v Polsku roku 1577 leželo šest jedinců z devíti obličejem dolů a zády nahoru a jeden ležel na boku obličejem dolů (Glosek et al. v jiném bronzový prsten a náprstek. V jednom hrobě byl nalezen dřevěný růženec s medailonkem. Dále přezky.2. Kostry pohřbených vojáků byly někdy nalézány zády nahoru. Z hrobové výbavy se zachoval stříbrný groš z roku 1631. S velkou pravděpodobností se jedná o hromadné hroby ze 40.1.1. Asi 49 novověkých hrobů.1. avšak na pohřebištích s více hroby se zřejmě jedná o pohřby řadových vojáků. U všech skeletů byly nalezeny pozůstatky dřevěných rakví a železných hřebíků z nich. tak i v novověku se běžně stávalo. který podlehl zraněním v boji. bez náznaku jakékoliv jednotné orientace. Hrobovou výbavu tvořilo 9 medailonů. Praha – Břevnov (Havel 1980. 88). po zmíněné bitvě na Bílé Hoře v roce 1620 (Bohunová 2003. 249). V jednom případě se jednalo o společný pohřeb muže a dítěte.

OsV mnoha případech se přitom jednalo buď o cizí vo. Frolík 2005. století začaly vznikat i specielní vojenské hřbitovy (Navrátilová 2004. že mrtví vojáci. hrabě Josephus de Ajassasa. 132–133). jejichž pozůstatky bývaly také někdy k pohřbu převáženy na delší vzdálenosti. byli spolu s dalšími osobními věcmi okradeni před pohřbem především o svoje zbraně. Vojenské hřbitovy Na civilních hřbitovech bývalo pro vojáky vyhrazeno zvláštní místo.1. 89). V těchto případech bylo dosti času 5. Pohřby vojáků v kostelech a klášterech na uskutečnění důstojného pohřbu padlého. kteří nebyli převáženi do vlasti – 1630 a poukazují na to. až od 18.2. 81). kteří zemřeli na nakažlivé nebo hromadně se vyskytující choroby (Vyčíslík 1974. 1799. 210). v. 100). 1770 (Alsdorf 2001. kde byli pohřbíváni buď do rodinných hrobek anebo jim bylo vymezeno jiné významné místo. Frolík 2005. 405–405). nýbrž o extrémní vypjatou situaci. většinou jen vyšší hodnosti. i když se jednalo o jedince společensky výše postavené (Bohunová 2003. 6. moh. Jindy byli naopak hlídáni a kontrolováni. Zbraně v hrobech vojáků Křesťanský pohřební ritus od svých historických počátků omezoval ukládání jakýchkoliv milodarů do hrobu. na tomtéž místě byli v 17. Hroby vojáků z 18. anebo o jedince do své vlasti převezené. aby mrtvé neokrádali (Bohunová 2003. Prostí řadoví vojáci padlí v bitvě jistě nebývali pohřbíváni se zbraní. v Bratislavě jsou doloženy alespoň dva takové hřbitovy. Je to hřbitov Valónů.truhy a rapír (obr. tvořících část bratislavské vojenské posádky císařských žoldáků.3 × 1. Čtyři francouzští důstojníci nelezli své poslední místo odpočinku roku 1742 v kostele Narození Páně Ježíše v objektu pražské Lorety (Tomková. Byly zde nalezeny mince.2 m) hrob důstojníka 14. 13). století pohřbíváni také vojenští generálové (Tomková. bastionem hradčanského opevnění (Tomková. především ti uložení do hromadných hrobů.ky. Martina Bohunová se domnívá.1. a proto ani padlým bojovníkům nebývala zbraň do hrobu obvykle dávána. 13). Např. týlové vojsko vítězné strany. 5. Petra u Niedertraublingu.muže. Na hroby vojáků ukazují dle antropologického rozboru četná zhojená zranění zlomenin rukou. Zřejmě zde padli při obraně města v roce 1621 (Blažková-Dubská 2005.2. protože se nejedná o rituální pohřby se všemi poctami. Na místě bývalého evangelického hřbitova v dnešní Plešivecké ulici v Českém Krumlově vznikl asi roku 1779 vojenský hřbitov. Je tedy dosti pravděpodobné. Dle písemných pramenů hřbitov fungoval v letech 1787–1810. Hrob Vojenské osoby. která opanovala bojiště a okolí. který zemřel 21. munice – železné dělové koule apod. zemřelý 28.1. lidmi obývajícími bojiště. Frolík 2005. nebylo to striktně dodržováno. a 11. že hrob náleží zřejmě muži 99 . 87). L. Donutilo místní obyvatele k pohřbívání padlých a dohlíželo nad nimi. Dva skelety identifikované jako pohřby vojáků byly objeveny na táborském hradě Kutnov. Jako odměnu za pohřbívání padlých si někdy mohli místní obyvatelé odnést z bojiště co chtěli. kteří zde byli roku 1621 do jednoho pobiti v blízkosti dnešního Blumentálu (Vyčíslík 1974. 5. Další vojenský hřbitov existoval v Bratislavě za napoleonských válek a bývali na něm pochováváni vojáci. byl pohřben v kryptě kostela bratislavských klarisek. 14). 210). kdy je potřeba množství padlých rychle pohřbít. ať už pohřbeni do hrobu hromadného či do hrobů jednotlivých. objeven v kostele sv. označené číslem 14 a na pravé ruce měl prsten s vyrytými iniciály J. Pohřeb vojáka se zbraní byl možný u sociálně nebo hodnostně výše postavených jedinců. Např.3. kteří zde zemřeli na následky infekce (Blažková-Dubská 2005a. vojenské knoflíky.2. zakázal pohřbívat vojenské osoby v kostelech (Vyčíslík 1974. popř. kteří k mrtvým neměli žádný vztah (Bohunová 2003. 1779.1. Další vojenský hřbitov existoval od roku 1786 do roku 1906 mezi 10. 108) byly vyrobeny mezi lety 1600 jenské představitele. Na pohřbívání padlých dohlíželo vojsko intendantu. hanoverského pěšího pluku Johanna Ludewiga Georga von Walthausen. že v těchto případech zbraně v hrobech nenajdeme. století pocházejí od kostela Nanebevzetí Panny Marie na pražském Strahově. V klášterním kostele v německém Hersfeldu (Niedersachsen) byl objeven v šachtě obezděné cihlami (2. v jehož hrobě byl nalezen rapír a ostruhy byl ly být pohřbívány také v kostelech nebo klášterech. také sečné rány a stopy po úderu na lebce. 84). 277). 5. a to často i nepřítelem. d. (Blažková-Dubská 2005. Další vojenský hřbitov je doložen z předměstí Hradce Králové. M. I když v roce 1782 císař Josef II. Muž byl oděn v uniformě s knoflíky. 99). generál jezdectva a později maršál.

Kromě jednoduchých pohřbů bez přídavků zde byly zjištěny také hroby hromadné. podél cesty a u kříže stojícího před jedním z místních domů (Eichler 1891. Např. U Jablunkova (k. 109. orientovaní vždy hlavou k SZ (Kos 2004. století byl nalezen v jednom z hrobů až na maďarském hřbitově v Györu (obr. Pohřby vojáků na Moravě a ve Slezsku Jednotlivé hroby vojáků na Moravě mohou být rozptýleny na různých místech v přírodě. kteří zemřeli ve vojenském táboře v cizině. 109). toto místo bylo dokonce označeno dřevěnou polní kaplí. 251). Jakuba byl pohřben známý voják – velitel obrany města Brna proti švédskému obléhání – maršál Raduit de Souches. Možný vojenský hřbitov související se švédským obléháním města Brna roku 1645 byl odkryt v Želešicích na ploše skladového areálu firmy Meva. století nahrazena novou kaplí kamennou (Zezulčík 1996. uzdová tyč. 228). Hromadné hroby španělských vojáků jsou známy z Nového Jičína. Abb. dnes již zaorané. 285). 108. V hrobce brněnského farního kostela sv. 239). Středoevropské zbraně však můžeme najít i ve vzdálenějších oblastech.6). třmen) byla nalezena také vrhací sekera (Müller-Wille 1977. Např. století pochází z německého Roseburgu. 100 . Obr. Mosty) se nacházely poblíž nynější kapličky a kříže vojenské hřbitovy. Španělský meč z hrobu jihoslovanského vojáka. 16. Karl Ludwig († 1616) a Karl Ludwig Ernst († 1648). 112). 1600 – 1630 (Codreanu-Windauer 1988. ú. 1993/94.4.1. 13). na různých lokalitách ve Veverské Bítýšce byli roku 1742 pohřbíváni pruští a sasští vojáci. 5. Tito zde padli roku 1621 v bitvě s vojenskými pluky moravských stavů. Kromě jezdecké výbavy (udidlo. 147). Rukojeť rapíru. Např.V novověku však také platilo. Ležel vedle skeletu pohřbeného. byli po převezení do rodinné hrobky v Tiengenu pohřbeni beze zbraně. 197–198). hřbitov v maďarském Györu (Mithay 1985. Niedertraubling. neměl ve své rakvi v Haslacherské hrobce žádnou zbraň (Fingerlin 1992. nějakého vojenského postavení (Codreanu-Windauer 1988. a to na zahradách. 59). která byla v první polovině 18. který mohl patřit příslušníku jihoslovanské husarské jednotky (Mithay 1985. zabitý v boji roku 1704. století.5. Pohřbeni byli do tří šachet za městem. v nichž leželi dva či více jedinci. Obr. náustek. že klást zbraň do hrobu mužů zabitých v boji nebylo nutné a požadované. které zde roku 1741 pobila první setnina pěšího pluku Václava Wallise (Tichánek 2001. Hrob jízdního vojáka datovaný do 16. Také Prosper Ferdinand z Fürstenbergu. Byli zde zřejmě pohřbeni Prusové. španělský meč pocházející ze 16. Abb. 150.

Takový hrob byl objeven např. 53. Zajímavá je přítomnost nádoby dnem vzhůru v hrobě ženském. 94). Jeden patřil faráři Christophu Empelovi. století. Hroby kněžské Pohřby osob duchovního stavu byly již od středověku rozeznávány podle specifických insignií kladených do hrobu. Maršál měl být podle poslední vůle pohřben spolu se svým kordem. 110. Váňa 1983. škapulíř a růženec (Šolle. 104. Oldřicha v Hollabrunu. 5.2. Martina v rakouském Thalgau. 33). Pohřby osob duchovního stavu 5. není však vyloučeno. vybaveného kordem. století (obr. 110). Bartoloměje v Kolíně (Kamarýt 1988. 111). 5. breviář. o příslušnice nějakého řádu (řádové sestry nebo novicky kláštera). 275). 42). Abb. Náhrobky se liší pouze v nápisové části Obr. že by se mohlo jednat o jakési symbolické pohřbení nemoci zemřelého (Lauermann 1990. i 18. století jsou známy hroby patřící osobám duchovním. Na svatojakubském hřbitově v Brně byl roku 1998 odkryt při severní straně kostela hrob muže. Autor se domnívá. chrám sv. které byly jinak zpravidla textové. století. století také zbytky dřevěné nádoby (Lantschner 1993. oba s orientací 101 . Některé z nich přetrvaly přinejmenším do 16. Kalichy jsou nalézány také v hrobech novověkého stáří. Na mnoha místech Evropy však najdeme kněžské náhrobky s kalichem a hostií pocházející i z 20. a to již ve 14. Ze 17. Šolle 1990. 2006. 60). Nádoba se nacházela v oblasti hrudníku. kde byly v hrobě jedince. V areálu kláštera „Na Františku“ v Praze byl nalezen 10. Autoři dávají tento hrob do spojitostí s válečnými událostmi v Brně roku 1645 (Holub et al. Hroby vybavené nádobou dnem vzhůru jsou známy jednak z jižní Moravy. Keramický hrnec dnem vzhůru byl nalezen v pozdně-středověkém hrobě v kostele sv.1. 7. jak dosvědčí například dva zcela identické náhrobky farářů v kostele sv. Otázkou zůstává.2. Tato výbava však nebyla při průzkumu hrobu naleze- na (Novotný 1967. – 18. 129).1.5 cm vysoký hrníček v hrobě dívky. 190). určeného jako žena zemřelá ve věku pozdní dospělosti. 55. 57). orientovaný SZ–JV) a kostele sv. psané latinsky a majuskulí. Abb. obr. zda se v případě žen jednalo o osoby světské či šlo např. Insignie kalichu se objevuje také na kněžských náhrobcích (obr. který jako atribut v rukou stojících duchovních býval vyobrazován na náhrobnících již v době předhusitské (Unger 2002a. Část náhrobku děkana Matouše Červa z roku 1570. byl postaven u jejích nohou (Borkovský 1945. Ještě ze 16. Schram 1896. Zde se motiv kalichu s hostií udržel rovněž minimálně do 18.2. V jeho hrobě byl nalezen cínový kalich zabalený v plátně (ležel při pravé straně hrudníku). ostruhami a maršálskou holí. Laurentia v Niederhollabrunnu. uloženy pod hrnkem z 15. Linharta v Mušově (1 ženský a 1 mužský hrob. Jedná se o kalich. století do krypt ve svatojiřské bazilice v Praze (Borkovský 1975. století. Petra na Budči.1. zemřelému v roce 1676 a druhý faráři Jakobu Steinerovi. které obsahovaly dřevěný nebo voskový kalich přikrytý keramickou nádobou dnem vzhůru. 27. 75). a 15. (Melzer 1984. hrob kněze z lodi rotundy sv. že byla původně umístěna na víku rakve. 58. 356). Tyto insignie se dávaly do hrobu rovněž kněžím. Hroby s kalichem a nádobou dnem vzhůru na Moravě Hroby s nádobou dnem vzhůru byly objeveny na Břeclavsku v původním kostele v Hustopečích (1 mužský hrob. 27). 45. Dřevěný kalich byl nalezen také v hrobě několika církevních hodnostářů (kněží) pohřbených v 17. ve farním kostele sv.Zemřel však u Vídně roku 1683 a jeho tělo muselo být k pohřbu převezeno (Kudělka 1937. století pochází např. ale také z mnoha rakouských lokalit. zemřelému v roce 1722.

1. 112. Podle nápisu na rakvi se jednalo o Henrica Ernesta Alexandra Halamu. u jednoho brněnského hrobu byla nádoba po pravé straně lebky (obr. byla nalezena nádoba jen v mušovském kostele sv. pocházející z poloviny 20. 30). některé mohou být až z 2.2. Vypálený tenkostěnný hrnek s uchem. 201). z druhé strany dvě malé hliněné misky. 113). 111. století se mluví o zvyku užívat při pohřbech keramických nádob s kadidlem. nebo až na přelom 15. 646–647). Z–V). byly objeveny také zbytky dřevěného poháru. Nádoby na moravských lokalitách se nacházely buď v krajině pánevní až břišní nebo v oblasti hrudníku. V jedné z rakví. Unger 1997a. 5.2. jenž byl datován do období 17. Další hroby s nádobami dnem vzhůru byly odkryty v brněnském kostele sv. Zbytky dřevěných kalichů však můžeme najít i při pohřbech z 18. Také tyto hrnce pocházejí pravděpodobně z přelomu 15. Kněžský náhrobník v kostele Chiesa di Santa Lucia v italském Montefoire dellΆso. Pohřební keramické nádoby Pohřební keramikou se podrobně zabývali také archeologové ve Francii. století se hovoří o stálém užívání pohřebních váz. a 16. V hrobkách z La Fere byly objeveny vedle lebky z jedné strany hliněný džbán plný uhlí. a 16. poloviny 16. 20. Podle přítomné nádoby byly hroby datovány do druhé poloviny 15. Petra a Pavla (6 mužských hrobů. století (obr. pod čtyřmi brněnskými nádobami ležely zbytky po dřevěném předmětu – patrně se jednalo o kalich (tedy kněžskou insignii). Zde však není jasné zda hrnek ležel dnem vzhůru. – 18. Petra a Pavla v Brně je k roku 1863 popisováno 14 rakví zde uložených. jemuž byl roku 1698 zřejmě udělen titul kněze a působil ve výše zmíněném brněnském chrámu. století. století byl vyzvednut z jedné z rakví u vchodu do krypty v kapli jihlavského kostela Jakuba Většího (Zimola 2004. 1992. a 16. 639). století. V hrobě určeném antropology jako ženský. Na přelomu 15. století (Unger 1980. Podle boho- 102 . patřící podle zbytků oděvu a jeho součástí osobě duchovní. Zemřel v roce 1761 v nedožitých devadesáti letech (Schram 1896.Obr. všechny orientované Z–V). Pod nádobou z Hustopečí se nacházel voskový slitek. V hrobce pod presbytářem kostela sv. Ve farním kostele v Chastenay-sous-Bagneux u Sceaux se nacházely hliněné nádoby obsahující rovněž uhlí. Linharta (Unger 1997a. století (foto autorka). 25). V 17.

jež měla vyhánět démony. 114. Mušov. 1. Zde je na místě podotknout. obr. Stejně jako nádoby moravské tak i fran- Obr. 398 (Unger 1997a. zdůrazňující. že země už nemůže být vydána ke světskému použití (Prigent 1996. Fontevraud. století (Unger 1997a. 398. služebného textu Jeana Beletha (cca 1160–1165) se do hrobu dávala svěcená voda. polovina 16. Neperforovaný keramický džbánek. že některé nádoby v hrobech byly nové a některé poškozené jakoby již dříve používané. Obr./ 16. 216).Obr. kadidlo.3). Brno. Ve Francii bylo 103 . které přebíjelo pach mrtvých a dřevěné uhlí. 15. obr. století (Unger 1997a. až 16. Obr. Nádoba z hrobu 124. 112. 2. Kromě perforovaných nádob na kadidlo jsou známy i neperforované keramické nádoby s uchem. 115). Detail nádoby z hrobu č. obr. že zbytky uhlíku se našly vedle nádoby pocházející z mužského hrobu z Hustopečí (Unger 1997a. 5). 115.č. konec 15. Fig. 114) jsou srovnatelné s našimi nálezy moravskými (např. Brno. 113. nádoba z Mušova. Hrob muže s nádobou dnem vzhůru. hr. couzské dokládají. 7).3). 641). 5. 220). Takové džbánky (obr. částečně naplněny uhlím (Prigent 1996. obr. století (Prigent 1996.

hrob kněze na Starém Brně. V jeho rakvi byl velmi dobře zachovalý kněžský šat: klerika. hrob opata Mattheuse Bertschera. 5. mešní roucha).1. rocheta. Podobné identifikační olověné destičky byly nalezeny v barokní kryptě kostela sv. Jedinec mužského pohlaví zde byl pohřben v dubové rakvi orientované v kostele ve směru V–Z. umístěné v hrobce kostela sv. Kovovou destičku (obr. Pohřební destička (rozměry 14 × 11 cm) měla zkorodované okraje a v levém horním okraji byla hlavička hřebíku (Procházka. Barokní hrob interpretovaný jako kněžský byl odkryt v kostele sv. 31). 117) s údaji obsahoval např. neboť se od 17. Hroby duchovních v moravských hrobkách Do renesanční hrobky farního kostela Zvěstování Panny Marie ve Šternberku byl pohřben prelát M. Roku 1687 zde byl pohřben louňovický katolický farář Jan Ignác Komenský. 104 . až 18. Tyto devocionálie však nejsou kněžskou insignií. století (Tomková 2001.). 9). zemřelého roku 1770 a pohřbeného v klášterním kostele cisterciaček na Starém Brně. Zatloukal 1991). Zachovaly se i zbytky z dlouhého liturgického oděvu a korálky. století běžně vyskytují i v hrobech laiků (viz Králíková 2004).3. V jeho rakvi uložené v dómu v německé Mohuči (Mainz) se později našly lité bronzové desky s dlouhým rytým nápisem a renesanční ornamentalikou (Fingerlin 1992. ale i zbytky peří (např. Někdy se destičky kladly ještě přímo do rakve. pod hlavou měl podušku plněnou peřím. modlitební knížku a samozřejmě růženec s medailonky a křížky.2. Také původní rakev byla nahrazena jinou (Rubinková 1999b. Tomáše v Brně. Vrána 2001. V kryptě jezuitského kostela v Brně je v rakvi uloženo dodnes dobře zachovalé tělo P. Osoby stavu duchovního byly pohřbeny např. slavného rektora jezuitské koleje z doby švédského obléhání města v roce 1645. byly zaznamenány polohy různorodé. Kněžské hroby se mohou poznat mimo již zmíněného také podle kovových identifikačních tabulek. LV a LVI). z něhož se někdy dochovají nejen útržky textilu. který dal v roce 1717 kostel obnovit (Kudělka 1937. Mohlo se jednat o ostatky jezuitského kněze Františka Boryně ze Lhoty. Měl ruce složeny v pánvi a na hrudi měl položen barokní dřevěný kříž s polokruhovým podstavcem. zemřelý ležel v rakvi na zádech s rukama sepjatýma na prsou. Klimenta v Levém Hradci. Jednalo se o augustiniánského kanovníka Kazimíra Herdina (Peška. rovněž bývá hlava podložena textilním polštářkem. rukavice apod. Petra a Pavla v Brně.6. Martina Středy (obr. který spočíval v anatomické poloze ve značně poškozené prkenné rakvi. 176). 5.2. bývá někdy zachována mitra. Pohřební destičky jsou z Moravy známy především z 18. zemřelého roku 1777 a pohřbeného v augustiniánské hrobce kostela sv. také v kryptě louňovického kostela Nanebevzetí Panny Marie. že pohřební keramikou byli vybavováni jak muži tak ženy a jak osoby laické tak duchovní. V barokní kryptě téhož kostela se našel skelet ve velmi špatném stavu. století. Jana v Uherském Brodě. století se hroby duchovních dají rozpoznat podle zbytků liturgických oděvů (např. 222). nalezena nebyla keramika v hrobech dětí a adolescentů. V ornátu ze zeleného hedvábí byl oděn skelet uložený v dubové rakvi. Takové olověné tabulky jsou doloženy již ze 16. Zřejmě se jednalo o hrob faráře Polontia. které jej zdobily. štola. že mají být do jeho rakve vloženy olověné tabulky.1. Hrob muže byl orientován hlavou k východu. století. 216). Tělo bylo v polovině 20. století převlečeno – původní mešní roucho bylo nahrazeno novým talárem. (také viz kapitola 3. uvažuje se spíše o náhodném ukládání nádob (Prigent 1996. Tabulky identifikující pohřby bylo zvykem vkládat do rakve také v Polsku (Chrościcki 1996. 29). 116). který nechal hrobku vybudovat před oltářem sv. 246–247). tedy opačně než ostatní pohřbení. cínové nebo zinkové a nachází se již zpravidla přibité hřebíčky na povrchu rakví (na čelní desce za hlavou nebo na víku rakve). štola i kolárek (Radoměrský 1966. Kardinál Albrecht z Brandenburgu nařídil roku 1540 skrze svůj testament.4. 227). Kněz mívá např.2. Nesly letopočty 1761 a 1776 a patřily zřejmě některým zde pohřbeným kanovníkům (Rubinková 1999. viz dále). Kovová destička o rozměrech 13 × 11 cm byla zasazena kolmo v hrobě za hlavou pohřbeného (Novotný 1967a. který zemřel patrně počátkem 18. od hlavy až po nohy. Bývají olověné. Podle takové destičky byl identifikován hrob kněze. tab. Sousední rakev náležela některému z pozdějších kněží v Louňovicích. Filipa a Jakuba. Patrné byly zbytky oděvu a čepičky umístěné na hlavě. 58).zjištěno. Okolo rukou byl ovinut růženec s krucifixem. Další atributy v hrobech duchovních V 17. nesoucích životopisná data (Unger 2000a. 256–267. 351). Gašínský z Gašínu (1608–1618). Co se týče umístění v hrobech. po pravé ruce skeletu ležela modlitební knížka.

14 × 11 cm. století vyznačuje východozápadní orientací. století se totiž začalo prosazovat. Ne vždy se hrob kněze ze 17. stejně tak kněz pohřbený kolem poloviny 18.Obr. Rektor jezuitské koleje P. i 18. aby osoby kněžského stavu byly pohřbívány tváří ke svým věřícím (myšleno v kostele). Orientace hrobů osob duchovního stavu Dalším znakem. Martin Středa pohřbený v kryptě kostela Panny Marie v Brně (Rubinková 1999b. 145).2). století orientovány opačně (V–Z) vzhledem k pohřbům laiků. obr. je jeho orientace vůči světovým stranám. kněz pohřbený v průběhu 17. podle něhož je možno interpretovat hrob kněze. 382). podle něhož by byla orientace kněžských hrobů v novověku pevně stanovena. ne však zcela bezvýhradným. století ve farním kostele v rakouském Markgrafneusiedlu (Macek 1993. 117. a obzvláště 18. Znamená to. 5. Tomáše v Brně (Procházka. Martina v Thalgau v Rakousku zase byly hroby kněží ze 17.1. Jen těžko lze určit nějaké pravidlo. tudíž i orientace hrobů byla proměnlivá. kostel sv. V kostele sv.2. byl kněz pohřben hlavou směrem k východu (Dąbrowska 1997. že při západovýchodní orientaci kostela. 116.5. 105 . Situace tedy byla na různých Obr. Identifikační kovová destička opata Mattheuse Bertschera († 1777). V průběhu následujících století se však již nedodržovala přesná západovýchodní orientace kostelů. Zatloukal 1991). Od 16. století ve Fischerkirche v rakouském Freistadt Rustu zaujímal orientaci Z–V (Melzer 1980. 8). Např. hřbitovech a v různých kostelech odlišná.

Petra a Pavla v Brně (Unger. obr. 28–29). avšak zde se jeho ostatky nenašly.2.3. v premonstrátském klášteře Louka u Znojma byl zjištěn hrob patřící s velkou pravděpodobností louckému opatovi. Kardinál Dietrichstein ve svém testamentu určil. z Liechtensteina-Castelcornu. V jihozápadním nároží rajského dvora františkánského kláštera v Uherském Hradišti byl zřejmě v cihlami vyzděné a zahloubené kryptě pohřben roku 1509 varadínský biskup . Ženy jako představené řádu Nesmíme také zapomenout na ženské příslušnice katolické církve. Zatloukal 1991).2. štolu. “. Na to by sice ukazovala i biskupská mitra na jednom ze tří gotických štítů (Foltýnová-Mikulcová 1999. (Podobné pochází z muzeálních sbírek v polské Toruni. 106 . Hrob opata Mattheuse Bertschera byl objeven v jedné z komor hrobky pod dlažbou kostela sv.2. Stránská 1996. také mitra. . Byly zdobené namalovanými obrázky Madony s Ježíškem a vyplněné zeminou – asi ze Svaté Země. původně uložené v rakvi. NOBILIS. Roku 1661 zde bylo pohřbeno tělo olomouckého biskupa a kardinála Františka z Dietrichsteina (1599–1636). který zde byl pohřben dle písemných pramenů roku 1536 (Unger 2000. Jednalo se o látkové škapulíře. Po levé straně kardinálovy rakve byl uložen roku 1668 pražský arcibiskup Jan Vilém Libštejnský-Kolovrat. 331). Např. století známy z kostela sv. Vystrčilová 2003. 47. Procházka 1995. 95–100).2. že ostatky patří opatovi zábrdovického kláštera a staviteli křtinského chrámu – Kryštofu Matuškovi. budovatele krypty. Krypta byla vystavěna roku 1665 ve střední části hlavní lodi a její činnost byla ukončena v roce 1724 (Nechvátal 1988.Jan Filipec. Hrob preláta (obsahoval mitru. jehož zbytky se našly v oblasti hrudníku. Kohoutek 1999. Ostatky jeho těla. Hroby opatů jsou známy z celé řady klášterů. že jeho tělo nebude otevřeno ani balzamováno. V novověku zpravidla nacházely své místo odpočinku v kryptách pod kostelními dlažbami či v ambitech klášterů. 45. 14. Pohřebním prostorem několika biskupů se stala krypta v olomouckém dómu sv. 4–8. nebo Františka Helena Pieronna de Galliano v roce 1720. Judita Eibenštolerová z Eibenštolu v roce 1600.1. Anny v Mikulově (Klanicová. . Mohl by náležet např. 5. knoflíky a šňůra. 57). . Mělo být řádně oděno a uloženo do dvojí dřevěné rakve bez zasklení a poté vloženo ještě do vnější cínové rakve. Některé z nich byly v klášteře sv. Před rakev Jana Viléma později přibyla ještě rakev kardinála Marie Tadeáše Trautmannsdorfa († 1819) s vnitřními orgány uloženými zvlášť ve válcové kanopě (Burian 1972. IOHANES . Některé abatyše byly pohřbeny do společné krypty vybudované roku 1650 pod hlavním kněžištěm (Borkovský 1975. Ve většině hrobů byl nalezen růženec. 5. 330). Dále měl štolu. Jana a Pavla v chrámu Panny Marie ve Křtinách. pohřben pod hlavním oltářem tohoto bývalého františkánského kostela. Burian 1992. 126. Pohřby vyšších církevních hodnostářů Osoby vyššího duchovního stavu byly pohřbívány s větší nákladností a pompou než obyčejní kněží.administrátor olomouckého biskupství a zároveň kancléř Matyáše Korvína a Vladislava Jagelonského . obr. jako fundátor uhersko-hradišťského kostela Zvěstování Panny Marie . zachovaly se zbytky mitry a polštářku (Prnka et al. z níž se dochovaly pod lebkou ležící pruhy textilu protkávaného zlatými vlákny. 151. Rakev s jeho ostatky byla umístěna v ose prostory. V dobrém stavu zůstala zachována kožená obuv a další kožené součásti oděvu. Uložen byl pravděpodobně na dřevěných nosítkách do obdélníkové zaklenuté hrobové komory (o rozměrech 235 × 101 cm) vyzděné cihlami a vydlážděné kameny. opatovi Janovi. který zde byl pohřben roku 1777. V roce 1695 zde pak také spočinul olomoucký biskup Karel II. Např. Petra a Pavla na pražském Vyšehradě byli pravděpodobně pohřbeni kanovníci a děkani. Vyšší duchovní v kryptách na Moravě Na Moravě jsou krypty kanovníků ze 17. Podle antropologického rozboru by jeden ze skeletů nalezených v rajském dvoře mohl patřit biskupu Filipcovi (Shbat. Údajně však byl Jan Filipec. jak naznačuje i částečně odkrytý náhrobník s nápisem „ . pektorál ní kříž) byl objeven před vedlejším oltářem sv. 264). 91–92. byly orientovány V–Z. 418. Tomáše v Brně. 143). Mezi výše postavené náležely abatyše. . 118a (někdy dokonce tři v jednom hrobě). 156).5. 80) a z kostela sv. Zemřelý měl pektorální kříž s Kristem (Procházka. Peška 1993. Oděn byl patrně v řádovém rouchu zapínaném na knoflíky.umístěného rovněž v areálu františkánského kláštera. 118b). Šenkyřík 1992. Podle celkové charakteristiky bylo zjištěno. v barokní kryptě baziliky sv.2. Snášil 1993. 1991. Václava. Jiří na Pražském hradě pohřbeny do hrobových zděných komor – např. Vybaveny byly bohatě předměty religiozního charakteru.

Obr. 118b. Látkový škapulíř s motivem Nejsvětějšího srdce Páně, 6,0 × 6,5 a 5,5 × 6,3 cm; Polsko, muzeum Toruň (Kwiatkowski 2005, il.4).

Obr. 118a. Látkový škapulíř nalezený v hrobě abatyše pohřbené v klášteře sv. Jiří na Pražském hradě v době 17. století (Borkovský 1975, obr. 73.4).

Obr. 119a. Koruna z hrobu abatyše Heleny Pierony de Galliano († 1720); bazilika sv. Jiří na Pražském hradě (Borkovský 1969, 48.4).

a to z černého dřeva, ze skla anebo slonoviny. Růžence byly zakončeny tzv. Credo-křížem a doplněny medailony a křížky. Krom toho mívaly pohřbené kolem krku zavěšen pektorální kříž (některé dosti nákladný). Řidčeji se dochovaly modlitební knížky. Kromě těchto předmětů byly pohřbené vybavovány šperky. Jedná se především o stříbrné a pozlacené prsteny. Otázkou je, zda je neoznačit za insignie, neboť je zřejmě dostávaly při vstupu do kláštera. Datum vstupu (letopočet) byl někdy spolu s iniciály mrtvé vyryt na rubu prstenu. Většina prstenů měla podobu zaokrouhlené-

Obr. 119b. Dřevěná berla z hrobu abatyše Aloisie Terezie z Widmannu († 1735); bazilika sv. Jiří na Pražském hradě (Borkovský 1975, 86.9).

107

na prsou sepnutý háčky a zdobený vyšitým křížem. Většina abatyší však byla ustrojena v černé hedvábné šaty s hladkými širokými rukávy. Vepředu měly šaty rozparek, u krku spojený mašličkou nebo háčky. V pase byly přepásány koženým páskem s přezkou. Někdy byly šaty podšity světle hedvábnou podšívkou. Na hlavě měly mrtvé roušky upevněné síťkou z překřížených stuh; některé měly obličej zakrytý závojem, jiné měly na hlavě hedvábný čepec ze stuh. Ruce měly kryty rukavicemi z hedvábné pleteniny zdobené kovovým vláknem, sahající až k lokti. Běžné byly kožené součásti oděvu a boty. Pod hlavu se jim kladly polštářky vyplněné pilinami a rakve nesly na hlavovém konci identifikační olověné destičky (Borkovský 1975, obr. 97.4; Bravermanová 2005, 136). Na prsou abatyše Anny Mechtildy Schenweissové z Ecksteinu († 1691) ležel věneček z jehličí a vavřínových listů, zdobený bílými skleněnými korálky a proplétaný drátky ze železa, bronzu nebo mosazi (Borkovský 1975,48).

5.2.4. Pohřby řádových příslušníků v klášterech a v kostelních kryptách
Obvyklými místy posledního spočinutí řeholníků byly již od středověku kláštery, v nichž za života tito působili. Obvyklé bylo řadové uspořádání hrobů na tzv. rajském dvoře. Takový hřbitov byl odkryt např. ve františkánském kostele v Bechyni. Pozůstatky 14 mnichů zde ležely v natažené poloze na zádech s rukama podél těla nebo složenýma v pánvi a bez jakékoliv hrobové výbavy. Datace těchto pohřbů je však široká, od roku 1491 až do počátku třicetileté války (Blažková-Dubská 2005, 207), což by mohlo být vysvětlením absence devocionální výbavy, která se již od 17. století objevuje i v hrobech osob duchovních. Klášterní hřbitov byl zkoumán také v prostoru kasáren Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky v Praze. I zde leželi jedinci v řadách, avšak nejednotné orientace, na zádech s rukama zkříženýma na těle. Pohřbení nebyli v rakvích a i zde byla hrobová výbava chudá. Předměty se nacházely pouze v pěti hrobech. Jednalo se o dřevěný křížek, růženec, 2 medailony, krabička v kůži či látce a ampule se rtutí. Tyto hroby pocházely nepochybně ze 17. až 18. století. Kromě tohoto pohřebiště fungovala pro příslušníky tohoto konventu i krypta, zbudovaná v kostele sv. Josefa (Blažková-Dubská 2005, 208). V klášterech však nalezneme i pohřby osob laických, především příslušníků významných šlechtických rodů, kteří si zde budovali hrobky.

Obr. 120. Náhrobní mramorová deska abatyše Kunhuty; bazilika sv. Jiří na Pražském hradě (Borkovský 1975, 164a).

ho štítku s iniciálou Krista IHS nebo MRA (Marie), popřípadě s křížem. V jednom hrobě řádové sestry se nacházel stříbrný prstýnek s nápisem Jesus Marie Josef (Borkovský 1975, např. 45, 46, 47, 50,52, 53). Za jednoznačné insignie považujeme dřevěné zlacené korunky (obr. 119a) a zahnuté berly (obr. 119b). Tyto abatyšské atributy rovněž zdobily náhrobky zemřelých (obr. 120). Nákladnější byly i některé jejich součásti řádového oděvů (např. zlacené přezky). Z látek se našlo kromě vlny též hedvábí a brokát. Abatyše Ludmila z Blíživé († 1562) byla do rakve oděna ve vlněný šat,

108

Pro příslušníky mužských i ženských řádů byly také budovány speciální podzemní hrobky – krypty, kde byli jedinci pohřbíváni často jednotným způsobem. Řádová dominikánská krypta z roku 1729 se např. nachází v kostele Povýšení sv. Kříže v Písku, kde byli kromě příslušníků řádu pohřbíváni také dobrodinci kostela a kláštera (Adámek, Fröhlich 1996, 174). Strahovští premonstráti získali roku 1635 kostel sv. Benedikta v Praze a za dobu asi 150ti let, kdy kostel a přilehlé objekty vlastnili, pohřbívali své členy do krypty pod chórem seminárního chrámu. Kromě krypty byli zemřelí pohřbíváni v dřevěných rakvích také do zděných hrobek (Ječný, Olmerová 1988, 22). Kromě toho se hroby opatů i řádových bratří strahovské premonstrátské kanonie nacházely i v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Praze (Tomková, Frolík 2005, 13). Roku 1666 si pod kostelem P. Marie Vítězné na Malé Straně v Praze zbudovali karmelitánští řeholníci rozsáhlé krypty. Ve zděných hrobkách zde bylo v rakvích pohřbeno asi 300 karmelitánských mnichů, ale také jeptišky, šlechtici, rytíři i úředníci včetně jejich žen a dětí. Barokní krypta se nachází ve východní části lodi kostela sv. Vavřince pod Petřínem (Zavřel, Mlíkovský 2001, 118, 119). Řádové sestry našly např. své místo odpočinku v kryptě na jižní straně hlavní lodi svatojiřské baziliky v Praze. Podzemní prostora velikosti 3,36 × 3,33 m obsahovala třináct na sobě položených rakví, z nichž šest rakví patřilo řádovým sestrám zemřelým v letech 1772–1775 (Borkovský 1975, 54). Řeholnice ze svatojiřského kláštera byly údajně také pohřbívány do roku 1782 na hřbitově, který se rozkládal na dřívější vinici na Panenské, před někdejší Strahovskou branou (Borkovský 1969, 33). 5.2.4.1. Pohřby řeholníků a řeholnic na Moravě a ve Slezsku V ambitu premonstrátského kláštera ve Znojmě-Louka byly odkryty četné hroby uložené buď přímo do země anebo do hrobových sklípků. Pohřbení byli všech věkových skupin a obou pohlaví, což opět dokazuje pohřby laiků v klášterech (Unger 2000, 143–149; 2000b, 195). Pro pohřby brněnských augustiniánů sloužila v 18. století krypta pod kostelem sv. Tomáše v Brně (Procházka, Zatloukal 1991). Hlavní hrobkou v kostele sv. Michala v Brně je krypta dominikánů nacházející se před hlavním oltářem (Schram 1896, 38). Členové řádové komunity františkánů byli pohřbíváni v kryptě před hlavním oltářem v presbytáři kostela Neposkvr-

něného početí Panny Marie v Olomouci (Mlčák 1984, 346). V kostele Zvěstování Panny Marie umístěného v areálu františkánského kláštera v Uherském Hradišti bylo objeveno celkem devět jednotlivých hrobek z první poloviny 18. století, nacházejících se pod dlažbou kostelní lodi. Je dost pravděpodobné, že jedna z nich sloužila k pohřbům františkánských řeholníků (Kohoutek 1999, 147–149). Také františkánský kostel v Uherském Hradišti skrývá pod podlahou kryptu, v níž bylo uloženo celkem třiadvacet koster členů řádu jezuitů. Při posledním otevření hrobky však již jedinci nespočívali v rakvích, nýbrž jejich ostatky byly druhotně seskládány do souměrné pyramidy (Kučerová 1998). Pohřby kapucínských řádových bratří byly objeveny v kryptě vyškovského kostela na městském hřbitově (Novotný 1974, 105). Mumifikovaná těla řádových bratří se nachází v kryptě pod podlahou kostela sv. Jana Křtitele z první poloviny 17. století, jenž se nachází při kapucínském klášteře ve Znojmě (David, Soukup 2002, 296). Stejně tak krypta pod brněnským kostelem Nalezení sv. Kříže u přiléhajícího kapucínského kláštera obsahuje mumifikovaná těla kapucínských mnichů, kteří zde byli pohřbíváni od založení kláštera v roce 1650. Tito řádoví příslušníci dodržovali obzvláště uniformní a prostý způsob pohřbívání, jenž symbolizoval skromnost a chudobu tohoto žebravého řádu. Zemřelí mniši byli po smutečních obřadech v kostele snášeni po schodech krypty ve speciální rakvi. Jednalo se o rakev z dubového dřeva, která měla vysunovatelné dno. Po vysunutí tohoto dna klesl nebožtík na holou zem a rakev byla opět vynesena a uschována pro další použití. Hlavy mrtvých byly vždy podloženy dvěmi cihlami. Ukládáni byli v pouhých řádových kutnách bez odznaků hodností. U většiny mnichů jsou dodnes patrny zbytky hábitů s kapucemi a provazy kolem pasu, na nichž nosili svatý růženec (obr. 121a). Všichni spočívají na zádech se zkříženými pažemi na hrudi, kolem nichž mají omotán růženec. Mnich, který v řádu působil přes 50 let, svírá v rukou dlouhý dřevěný kříž, rovněž omotaný růžencem (obr. 121b). Tímto způsobem zde bylo za víc jak sto let od založení kláštera pohřbeno 153 příslušníků kapucínského řádu (Rubinková 1997, 27–28). Rakve jeptišek s olověnými destičkami se našly v brněnském kostele sv. Josefa, k němuž náležel přistavěný klášter uršulinek. Jména pohřbených jeptišek byla zapsána v pamětní knize, kdysi uložené v sakristii kostela (Schram 1896, 38). Řádové sestry domi-

109

Obr. 121 a,b. Kapucínští mniši pohřbeni prostým způsobem v kryptě kostela Nalezení sv. Kříže v Brně (Rubinková 1997, obr. 9, 10).

110

kde se pohřbívalo nejen podél zdí. 75). že děti nenesly na hřbitov ani rodiče. století v poli. a to 111 . působící do roku 1782 v ženském klášteře s přilehlým kostelem sv. zvláště zemřelo-li dítě nepokřtěné (od dob. kteří nebyli pokřtěni. let 20. 258). 74). praktikoval se například v Německu od 12. Zde byly v blízkosti vchodu. Hrob dítěte v nádobě ze 16. století. Značné množství malých dětí bylo pohřbeno pod okapem západní zdi kostela v Bleienbachu (Eggenberger. zabalili je pouze do plínky nebo kusu papíru a vložili do krabice. Také častá úmrtnost dětí vedla k tomu. které pocházely z let 1767– 1776 (Schram 1896. století (srov. že dětský pohřeb neprovázela obvyklá citová zaujatost (Navrátilová 2004. pokřtila.3. ale přesto tam pohřbívání pokračovalo nadále i v průběhu novověku. 5. byl nalezen v Žilině při severozápadním nároží kapličky Božího Těla (Slivka 1997. rozšířen byl ve střední a západní Evropě. Již od středověku bylo zvykem pochovávat takové děti v hliněných nádobách mělce v zemi (srov. 73). což nám samozřejmě dokládají především šlechtické pohřby. Tento zvyk přetrval rovněž až do období novověku. včetně našich zemí. místy až do 18. Anny). Na místě bývalého velkomoravského dvorce v Ducovom byly ve třetí fázi pohřbívání (poslední třetina 16. poslali je po sousedovi nebo porodní babce a hrobník je pak bez jakýchkoliv obřadů zakopal do mělké jamky někde u zdi. kdy bylo ve střední Evropě křesťanství vládnoucím náboženstvím). V Krásně (v Topoľčianskom okrese) bylo při zdivu zaniklého kostela objeveno sedm kostřiček uložených v hliněných nádobách. že v některých dobách bylo na zemřelé děti nahlíženo poněkud jinak než na mrtvé dospělé a taktéž bylo často s jejich těly nakládáno odlišným způsobem. zjistíme. bylo zvykem pohřbívat ještě v 17. století. Bednárik 1972. století) objeveny čtyři kostry novorozenců v hliněných nádobách ze 16. Pohřby dětí Nahlédneme-li hlouběji do minulosti. Děti pod okapem Nepokřtěné děti neměly právní nárok na vlastní hrob. které díky své předčasné smrti nenaplnily patřičnou délku svého života. Nalezeno tam bylo kdysi asi 60 zdobených rakví se zpráchnivělými kostmi a s devocionální výbavou. Nejen ve středověku. 74. ve velké míře v novověku. Schäublin 1983. 164). Ulrich-Bochsler 1996. a stejně tak na Slovensku a v Polsku. století (Navrátilová 2004. Ulrich-Bochsler. Nádoby 5. Na druhé straně se setkáme s dětskými pohřby. Objeveno bylo také 13 cínových tabulek z rakví.3. Aby se takovým dětem dostalo řádného pohřbu. ale ještě v raném novověku mělo dítě v rodině a ve společnosti nerovnoprávné postavení. ale také uvnitř kostela. jimž nechybělo na nákladnosti a jistě i výpravnosti. uložené pod okapem. 30. Dülmen 1999. že nepokřtěné děti nedávali ani do rakviček. kde sakrální stavba již zanikla. 231). – druhá třetina 19. až do 18. 5.3. byly pohřbívány do krypty pod tehdejším kostelem. století křest mrtvě narozených nemluvňat (Slivka 1997. – 17. Dokonce ještě v 18. Na našem území je doloženo z 50. Ti novorozenci. 244). Často byly nepokřtěné děti pochovávány na místech. 41). Horváthová 1993. 230. z okolí kostela (severní a jižní zeď) ve švýcarském Aegertenu a také z bernského kostela. Tělíčka se zašívala do pytlů. ale také na Slovensku. Anny v Brně (později přeměněným v nemocnici u sv. Tento zvyk se praktikoval v západní a střední Evropě. až 17. Ze Šumavy je doloženo pohřbívání nepokřtěných dětí pod okap ještě z konce 19.nikánek. popř. století (Slivka 1997. století bylo s některými malými dětmi (i z bohatších rodin) nakládáno podobně jako s chudými lidmi. z toho byla jedna při východní zdi kostnice (ty byly totiž všeobecně považovány za „otevřená místa chudých duší“). Stávalo se. 247). rubášů z hrubé pytloviny. Děti v nádobách Zemřelé děti.1. 63). byli pohřbíváni často pod okapy kostelních staveb nebo při kostelním ohradním zdivu. u oltáře a křtitelnice nahromaděny předčasně narozené děti a množství novorozenců (Ulrich-Bochsler 1996. 2000. v koutě hřbitova anebo okolo velkého společného kříže. aby je dešťová voda z nich tekoucí očistila. na místo vyhrazené nekřtěňátkům (Navrátilová 2004. a házela se do společných jam (Ariès I. 245).2. Příklady takových novověkých pohřbů jsou známy např. 165). bývaly proto pohřbívány většinou bez církevního obřadu. Slivka 1997.

který nebyl pokřtěn. přičemž ústí nádob směřovala ke kostelu. 122) datované do druhé poloviny 16. obr. 123) uložen hlavou dolů. Nádoby nalezené při cestě. Tím se význam hřbitova ještě zdůrazňuje (Bednárik 1972. 339). u kapličky vzdálené asi 1 km od obce. V Polsku však existují i případy. 74). Nepokřtěné mrtvé dítě mohlo být považováno za revenanta. až 19. Dobře zachovalá dětská kostřička byla nalezena také 3 m od ohrady. obsahující pohřeb dítěte. – 18. byly umístěny v hloubce 50 až 80 cm pod úrovní terénu. ústím dolů naznačuje porod plodu na zem (Štajnochr 2001. Slovenská Ľupča (Hanuliak. Další pozůstatky dvou dětských koster pochází ze zaniklé obce Bizovo (okres Rimavská Sobota). 336. jedna nádoba byla překryta květináčem (Slivka 1997.. které však byly pro funerální účely použité až na začátku 17./ 16. popř. Nádoba byla datována na přelom 15. století. aby dosáhl řádné smrti (Štajnochr 2001. Byla uložena v černé nádobě a mincí byla datovaná do roku 1614 (Krupica 1954. Keramická nádoba z druhé poloviny 16. Existuje však také názor. Podle církevního práva se mohli na hřbitově okolo kostela pochovávat pouze jedinci pokřtění. neprošel ani skrze lidský svět. století. 335). do země (také plod byl v některých případech hlavou dolů). hradiště v Serocku.Obr. Hroby z obou posledně zmíněných slovenských lokalit představují pohřby novorozenců do starších nádob. z roku 1631. kdy byl nalezen novorozenec v nádobě z 18. že nádoba představuje dělohu a uložená dnem vzhůru. 122. století (Slivka 1997. před možným návratem dítěte ze záhrobí. Dětský hrob v nádobě (obr. Pohřby v nádobách ze 17. Některé byly opatřeny pokličkou. Od kosterního hřbitova byl tento pohřeb vzdálen asi 15 m západně. resp. (1453–1457). 31). byl objeven v areálu bývalého kláštera ve Slovenské Ľupči. Ragač 2000. křtu. století jsou doloženy z polsko–ruského pohraničí. století použitá pro pohřeb dítěte. století (Zawadzka-Antosik 1973. V šesti případech byl zaznamenán obolus mrtvých. 9). nýbrž se z těla matky dostal přímo do země. Pohřební nádoby se mohly vlivem křesťanství stát symbolem možného pochovávání nepokřtěných dětí blízko církví vysvěceného hřbitova. Ryc. se nacházela v hloubce 165 cm pod povrchem. Ragač 2000. ústím nahoru. Z jiných polských lokalit je doloženo překrývání nádob plochými kame- ny či obracení nádob dnem vzhůru – např. Nejstarší mincí byla ražba Ladislava V. Obr. Nádoba dnem vzhůru. 6). 366–367). Nádoba byla umístěna v blízkosti oltářní menzy (Hanuliak. Pětiměsíční plod byl v hrnku (obr. stolet. 123. použitá pro pohřeb plodu. 242). 75). z lokality Wyszatyce. objevený rovněž v ruinách bývalého kostela. že novorozenec. 112 . hradiště Serock v Polsku (Zawadzka-Antosik 1973. 356). Může to navozovat představu. který se snaží o zmrtvýchvstání./ 16. Obracení nádob či jejich překrývání je tedy možno vysvětlit na základě pověrčivého strachu. nejmladší pak mince Ferdinanda II. Keramická nádoba z 15. byly uloženy mělce v zemi (zhruba 20 až 40 cm) v ležaté poloze.

Také v kryptě louňovického kostela Nanebevzetí Panny Marie se nacházely dvě dětské rakvičky s pozůstatky nemluvňat.3. obr. Byly ukládány do rakviček dětských rozměrů. Další o něco větší dětská rakev. 1995. století se dostávalo bohatých náhrobníků a náhrobků Obr. 31). Ve všech třech případech se nepochybně jednalo o zemřelé děti louňovických zámeckých hejtmanů (Radoměrský 1966.4. ležela rovněž na víku jedné z rakví. 5. spočívající na víku jedné rakve dospělého jedince.2). 113 . 5. Už v 16. Dětské náhrobky Zatímco u rituálních pohřbů dětí v nádobách byly kameny jako náhrobníky nebo náhrobky zcela výjimečné. 56.Obr. že rakve byly ukládány tak. 176. na pletenci vlasů je pohřební věneček. Mor. obsahující tělo asi čtyřletého dítěte.3). Šlo nejen o aristokratické děti. 124. Náhrobník devítileté měšťanské dcerky Barbory Tedtenwoltové zemřelé roku 1605. 125. 214). aby vyplnily různé štěrbiny a mezery mezi rakvemi dospělých. Haslachu a Tiengenu (Fingerlin 1992. Třebová (Petráň et al. 1995. století. ale také o děti významných osob středního stavu. Zajímavá je skutečnost zjištěná např. Děti v kostelních kryptách Stejně jako dospělí byly i děti pohřbívány do společných krypt (spolu s dospělými) pod kostelními dlažbami. obr. nacházíme na kostelních zdech řadu náhrobních kamenů patřících zemřelým dětem. 56. hřbitovní kostel v Moravské Třebové (Petráň et al. že dětské rakve bývaly pokládány na víka rakví dospělých. které však zemřely řádným způsobem – tedy pokřtěné. Je také možné. v kryptách v Lauingenu. Náhrobníky čtyř měšťanských dětí z druhé poloviny 16.3. Ne vždy se však muselo jednat o vztah rodič–dítě.3. 177.

nýbrž i dětem z rodin měšťanských. 114 . 124). která rovněž symbolizovala ve funerálním kontextu nesmrtelnost. 125) a posmrtné portréty (obr. 245) je doloženo kladení pohřebních věnečků na hlavy zemřelým dětem (viz kapitola 8. Kladení pohřebních věnečků na hlavy dětí nám dokládají také náhrobní kameny (obr. 5. na posmrtném portrétu od Jána Gottlieba Kramera z roku 1739 je Anna Katarina Goldbergerova spodobněna coby děvčátko korunované myrtovým věnečkem jako symbolem panenství a nesmrtelnosti (Ridilla 2002. 158). Dokladem jsou např. U zemřelých mladých lidí byla chápána ve smyslu mystického zasnoubení s Bohem (Ridilla 2002. V německém Breunsdorfu byl zachycen zvyk.3. Také se hojně na obrazech objevuje rostlina rozmarýnu.).5. čtyři náhrobníky vsazené ve vnější zdi hřbitovního kostela v Moravské Třebové (obr. Podle lidové víry měly snad přinášet štěstí (Kenzler 2002. Např. 49).5.3. V několika dětských hrobech zde byly nalezeny rozmačkané skořápky slepičích vajec. 15). praktikovaný v dřívějších dobách a považovaný za pohanský. Zvláštní výbava dětských hrobů Archeologickými výzkumy i etnografickými poznatky (Navrátilová 2004. 48).nejen dětem šlechticů.

V roce 1612 se jednalo o problematice pohřbů jinověrců na katolických hřbitovech. „ . Např. století. která měla obsazenou faru (Unger 2000a. rok poté i na hřbitovech vlastních nekatolických (Nešpor 2005. století se vyznačuje obzvlášť složitými náboženskými poměry. Roku 1782 vyšlo nařízení (dvorský dekret). Četné problémy byly např. dítě z Vrbové Lhoty pochovali doma na zahradě Plačkově“ a podobně „ . Jinověrci si tak zakládali buď své vlastní hřbitovy. a to většinou ve větší vzdálenosti od osady nebo města anebo využívali půdu v místě zaniklých kostelů (např. 129–130. že nekatolický pohřeb proběhl. Období 15. . . . až 17. V témže roce dekret zakazuje nekatolíkům zpívat na pohřbech písně na hřbitovech katolických. 241). . Nešpor 2005. ale katolíci v noci tělo vykopali a zahrabali na jiném místě. Roku 1783 však proběhly další případy. 350). jednání však nevedlo k cíli a pohřby jinověrců byly nadále na katolických hřbitovech zakazovány (Burian 1948. zakopali šafářku na louce u města šafáři tomu náležející“. 223). . 144). . Spory katolíků a jinověrců o pohřbívání se táhly až do 18. 213). v Kolíně „ . pastor má doprovázet zemřelého nekatolíka za hlaholu zvonů do katolického chrámu. Někdy se stalo. kdy platilo. 1864. 224). v letech 1673 až 1677 byli nekatolíci v Německém (dnes Sněžné) a v Herálci „zahrabáni u lesa“ a „podle kerchova“ (Filka 1998.6 Pohřby jinověrců Již od dob středověku byly nekatolíkům odpírány řádné pohřby na katolických hřbitovech. „ . někdy přímo na mrchovišti (Janata et al. děvečka ze Zvěřínka byla pohřbena v Boru na silnici k Nymburku“. Těla jinověrců (zpravidla nekatolíků) bylo také nuceno zahrabávát v lesích. Tak byla v Kluku „ . Unger 2006. V dobách náboženské tolerance se zakládaly nekatolické hřbitovy. avšak v dobách rekatolizace bývaly opět tyto hřbitovy rušeny. 156. že se mají nekatolické pohřby konat na katolických hřbitovech obce za jistý plat faráři a kantorovi. . anebo jim bylo vykázáno místo v prostoru hřbitova. zahradách a na jiných neposvěcených místech. 115 . Navrátilová 1998. Přitom na katolickém hřbi- tově byly jinověrcům pohřby taktéž odpírány a oni samotní se bránili tomu spočinout po smrti na hřbitově mezi katolíky (Hellich 1926. . žena tkalce Václava Zelinky pochována pod hruškou na cestě k Poděbradům“. . 54). . kdy lidé bránili pohřbu jinověrce na katolickém hřbitově. že na kostelním hřbitově budou pohřbívání ti příslušníci konfese. 241). kde nekatolíci opakovaně odmítali pohřby na katolických hřbitovech. avšak katolické obřady se vykonávat nesměly. kde mohou být pohřbeni. zakopáno děvče na zahradě domácí Matěje Čermáka“ (Hellich 1926. na Poděbradsku.

babky) z barevného kovu. V 16.1. v Litomyšli se mstili tak. hroby se často vzájemně narušovaly a překrývaly. 164. Kostry spočívaly vždy na zádech s rukama podél těla. Stejně jako u katolíků však skýtalo pohřební kázání příležitost zvýraznit rodinu zemřelého (srov. 232–233. Oproti katolickým hřbitovům však často bývaly skromné a stísněné. kde mrtvý zůstával po smrti nadále členem obce. Nebožtíkovi souvěrci však nepřipustili. aby tak byly ochráněny před dobytkem (Dülmen 1999. přicházel k domu smutku pouze evangelický kantor. Čulen 1945. Tvořily nepochybně součást oděvu. nesměl být nebožtík pohřben ihned po smrti. zapuštěné maximálně do hloubky jednoho metru.2. Většinou převládala nepravidelná orientace. neboť byly v několika případech nalezeny zbytky ztrouchnivělého dřeva a hřebíků. udržovány v čistotě a pořádku a ohrazeny zdí. Také požadovali přijímání podobojí. Dülmen 1999. 230. Burian 1948.). Evangeličtí stoupenci se naopak dovolávali toho. Z archeologických zjištění lze vyvodit. 2002. neboť by se mohlo jednat jen o zdánlivou smrt. plaňkami či plotem s brankou. Hrobové jámy byly mělké. Ve Strážnici byl např. aby si tak připomněli i „svůj konec“ a zároveň byli varováni. Při pohřebním průvodu se zpěváci postavili před máry a kráčeli s nebožtíkem za ustavičného zpěvu evangelických a luterských písní přes náměstí a nejrušnější městské ulice na hřbitov. 52– 53. Těla dobrých křesťanů měla být jak se sluší doprovázena co nejvíce přáteli a jak se patří pohřbena za přítomnosti faráře. aby na pohřbu byli žáci z městského farního chrámu. Svojí přítomností jsou naopak charakteristické špendlíky a tzv. koncem 16. v němž připomínal nebožtíka samotného na rozdíl od katolíků. kde pronesl nad mrtvým pohřební kázání. čítající snad největší procento stoupenců jinověrectví. Evangelický kazatel doprovodil zemřelého na hřbitov. že neuznávali křest dítěte a křtili se až v dospělosti. Někteří jedinci byli pohřbíváni v rakvích. Proto je známo nejvíce případů sporů mezi katolíky a evangelíky. že novokřtěnské hřbitovy zakládané několik set metrů od sídlišť zaujímaly poměrně malou plochu. Truchlícím byla připomínána smrtelnost člověka. Ke hrobu měli mrtvého řádně doprovodit všichni pozůstalí. Martina o část. tvořil evangelismus. háčky a záponky ve tvaru protiočka (tzv. Novokřtěnci nepohřbívali na obecných hřbitovech katolických ani protestantských. 6. poslední soud. Evangelíci Jednou z odnoží křesťanství. 275). 72). století způsobovala potíže s pohřby především strana katolická. do níž se měli pohřbívat evangelíci (Winter 1895. Hroby se vyznačují absencí jakýchkoliv předmětů souvisejících s katolickým ritem. že mají být neustále připraveni na smrt. často k potupě katolíků. nemívaly hlavní kříž a jejich náhrobky byly nízkými. Některé předpisy a zvyky však v zásadě odpovídaly katolickým. zvoníka. století rozšířen hřbitov nacházející se kolem farního kostela sv.6. Novokřtěnci Příslušníci sekty. obzvláště na vesnicích. Habány byli nazýváni pro své společné domy. podřizovala se i ona všeobecným požadavkům na reprezentaci. které se říkalo luteránský kerchov a na němž. v roce 1781 se začaly stavět evangelické kostely. Hřbitovy evangelíků měly být. Po vydání tolerančního patentu Josefem II. Zemřel-li evangelík. Ačkoliv protestantská církev stále varovala před přílišnou okázalostí pohřbů. která vznikla ve Švýcarsku v roce 1524 (odštěpením od Lutherova učení v době nábožensko-sociálních reformačních bouří) byli nazýváni novokřtěnci nebo též habáni. že má být jen jeden hřbitov pro všechna těla a např. kolem nichž byly také zřizovány hřbitovy. tzv. Budovaly se na osamělých místech (na svazích. 214). ale zakládali si hřbitovy vlastní. Zemek 1979. V dobách náboženské tolerance měli nekatolíci v pohřebních rituálech značnou volnost. Novokřtěnci z důvodu. jak už název napovídá byli pohřbíváni strážničtí obyvatelé evangelické konfese (Pajer a kol. obvyklým ve stavovské společnosti. „haklíky“ – tj. podomácku tesanými kamennými tabulemi s textem (Navrátilová 2004. v roklích apod. 151). avšak používala je pouze skupina novokřtěnců označovaná jako „Hefter“ na 116 . vzkříšení mrtvých a budoucí život věčný. která nechtěla pohřbívat evangelíky na katolickém hřbitově. např. že na hřbitově rozházeli zeď oddělující katolický hřbitov od zahrady. 306–307). 307). diákona a kantora včetně žáků. Haushaben (srov.

obstarávala pohřební bratrstva (viz Pařík 2001) či spolky zakládané již ve 14. Mrtvý byl hned v den úmrtí odnesen s trojí zastávkou na hřbitov (obr. Muži byli překrýváni do poloviny obličeje ještě modlitebním pláštěm a přes prsa jim byla dána šerpa – talis. Udržovala si staré náboženské představy donesené ze své pravlasti a uchovala si tak i početné starobylé zvyklosti v pohřebních obřadech. které se ve špatných dobách stávaly také modlitebnou (Herrmann et al.3. v níž rozpustili vajíčko. Skládalo se z košile. Již od středověku si Židé zakládali své hřbitovy. 7). Petráň et al. neboť židovský rituál nedovoloval pohřeb na jiném místě). Těsně před uložením nebožtíka do hrobu rabbi ustřihl třepení na talisu – znamení smrti – a vyslovil nad mrtvým třikrát žalm. což nebylo jen aktem dobrovolného milosrdenství jako u křesťanů. Hřbitovů se zachovanými náhrobky ze 16. století je také málo (např. muže zase muži) ze zvlášť k tomu určené konévky. že mohli být pohřbíváni v nějakém tenkém či lehkém oděvu (košili ?). jejíž příslušníci nosili na šatech knoflíky (Zemek 1979. Při pohřební slavnosti se vybíraly milodary pro chudé. vlasy se pomazaly olejem a pod hlavu se položil pytlíček s prstí. vyčistili mu stříbrným čistítkem nehty a stříbrnou lžičkou uši (obr. 329). Poté nebožtíka učesali rituálním stříbrným hřebenem. Kostolisko u Poltári. 1902. Ceremoniál pohřbu. rubáše. 72). 129). Mají jednoduché obdélníkové tvary zakončené obloukem. nýbrž závazným náboženským předpisem. letech 15. 7). kde probíhaly jednak modlitby a kde byl zároveň nebožtík umýván vodou (ženu myly ženy. Vzhledem k úplné absenci textilu se lze domnívat. století (Heřman 1980. který se brzy a důkladně rozpadl. 763. Na to bylo tělo pohřbeno (vždy na hřbitově. založená již v roce 1588 (Irša 1991. nýbrž vlastnictvím komunity. Pařík 2001. Počet židovských hřbitovů začal přibývat teprve na konci 17. Židé Židovská komunita se od křesťanů výrazně odlišovala svými rituálními zvláštnostmi. 1902. z materiálu. a v 18. čepce a opasku. 127). Z konce 15. 6. Jelikož všichni členové habánské obce nosili za života uniformní kroj. spodků. ponožek. v Polsku (viz Malinowski 1986) nebo Slovensku (např. přední nese buď iniciálku jména a rok úmrtí anebo celé jméno s celým datem (velikost písmen 4 cm). Po odchodu ze hřbitova bylo zvykem umývat si ruce. století se v našich zemích zachovaly pouze dva nejstarší hřbitovy s původními náhrobky.rozdíl od skupiny „Knöpfler“. Tyto jsou doloženy z novověkých hrobů např. Na oči a ústa se pokládaly hliněné střípky anebo zakulacené kamenné destičky. 74. 169). 4). Tělo bylo uloženo do jednoduché rakve z nehoblovaných prken a bez jakýchkoliv ozdob. a to v Praze (obr. století a pohřbívalo se tam až do roku 1787 – tedy již několik let po zákazu císaře Josefa II. Brandýs nad Labem. šířka 21 až 23 cm) odpovídají židovským pomníkům. byli zřejmě také pohřbíváni v nějakém uniformním oděvu. století. Herrmann et al. Nezodpovězenou otázkou však zůstává. Jejich zadní strana je hladká. Libochovice a jiné). neboť ten nebyl jejich soukromým vlastnictvím. Byl založen v 30. proto v případe úmrtí přecházel zpět do společného majetku (Zemek 1981. v jakém oděvu opatřeném záponkami a háčky mohli být jedinci pohřbíváni a proč dosud nebyla nalezena také habánská pohřebiště se zbytky po knoflících druhé skupiny (Knöpfler). 1997. na jehož plnění se přísně dozíralo (srov. Ve Velkých Levárech na Slovensku však bylo ve středu obce u kapličky nalezeno celkem devět kamenných pomníků datovaných roky 1730 – 1746. Tento však patrně nebyl shodný s denním krojem. Židovské pohřby se dají rozpoznat podle úlomků keramiky v oblasti obličeje (na očích a ústech) a také podle visacích zámků na rakvích. pohřbívat uvnitř měst 117 . Je zde ale doložena komunita Habánů. bez ohledu na majetnost nebožtíka. nazývaný též „zahradou mrtvých Židů“. Hrubec 1971. Svým tvarem i velikostí (výška 75 cm. Jihomoravské novokřtěnské hřbitovy nebyly budovány u žádných sakrálních staveb a jejich hroby nebyly na povrchu označovány žádným trvanlivým materiálem. 128) a Kolíně. 126). 320. Pak bylo tělo oblečeno do pohřebního oblečení z bílého plátna. aby tak bylo tělo spojeno se zemí. kde byl položen na zvláštní umrlčí prkno – dřevěný nebo kamenný mramorový stůl stojící buď pod širým nebem nebo ve zvláštní márnici. Jedním z největších a nejstarších židovských hřbitovů je nepochybně hřbitov v Praze.

Tyto údaje jsou zaznamenány v podobě symbolů. 126. Mohou být malé. někdy také datum pohřbu. 6). dále den a rok úmrtí. Náhrobky byly zdobeny rostlinnými motivy a nápisy v hebrejštině.Obr. Pro většinu židovských hřbitovů (zvláště pak pro ten pražský) je typická přeplněnost. (srov. sdělení o povolání a činnosti zemřelých. Vilímková 1993. Hřeben a čistítka na nehty pohřebního bratrstva. stojící o samotě i dvojité. jméno jeho otce a u vdaných žen také jméno jejího manžela. nůž- 118 . přesto plocha mnohdy nestačila a další prostor většinou již obec nechtěla Židům podstoupit. čímž vzniklo několik vrstev nad sebou. 1770 (Pařík 2001. Praha. Vyskytují se i nákladnější tumby s dvěmi čelními deskami svírajícími uprostřed kámen v podobě rakve. Vyzdvižením starších náhrobních kamenů do horních vrstev se tak vytvořily shluky náhrobků z různých dob. I když byly hřbitovy často několikrát rozšiřovány. trojhranné. Židovské hřbitovy jsou charakteristické právě svými kamennými náhrobky. Tak se na hřbitovy navážely další vrstvy zeminy. po roce 1772 (Pařík 2001. 129). Herrmann et al. 3. jež se vyznačují velkou rozmanitostí (obr. obr. Obr. čtyřhranné nebo zakončené poloobloukem. Na náhrobcích můžeme nalézt také historicky zajímavé údaje. 143). 1902. Nesení mrtvého ke hrobu z cyklu Pražského pohřebního bratrstva. 127. jako např. Morava. velké. obr. 12). které obsahovaly vždy jméno zemřelého.

Petráň et al. (srov. kolem roku 1832 (Pařík 2001. 1991. ky. a počátku 17. 769). 12. Zděná evangelická modlitebna obklopená hřbitovem se zachovala v Daňkovicích v okrese Žďár nad Sázavou. století. 1997. V témže okrese leží ve Spělkově původně evangelický hřbitov se zvonicí na kopci za obcí (Procházková 2003. 1997. 260. na zaniklých Divicích a Narvicích v okrese Břeclav (Unger 1992. 128. svícny. c – nákladnější tumba. Židovský hřbitov. konvice s mísou (obr. d – židovské symboly (žehnající ruce rodu kohenitů a konvice s mísou rodu levitů (Petráň et al. hudební nástroj. 11). šesticípá hvězda aj. Praha. 8–9. 1902. Obr. Herrmann et al. lev s mečem a hroznem. 31). Heřman 1980. 130) jako novokřtěnské interpretovány pohřebiště objevené v Hustopečích (Unger 1984.4. z cyklu Pražského pohřebního bratrstva. 129. 122. Nekatolické hřbitovy na Moravě a ve Slezsku Na místě zaniklých hřbitovů je na Moravě pohřbívání doloženo z 16. 6. obr. Dělo se tak např.Obr. žehnající ruce. Bednárik 1972. Rozmanité typy židovských náhrobků: a – jednoduché kamenné stély. b – dvojitý náhrobek. 119 . 769). 129d). Archeologickými výzkumy byly na Moravě (obr. 8).

Stloukal 1977. pokud je nedoprovází žádný hrobový inventář. neboť jsou těžko rozpozna- telné. Šakvicích (Michna 1988/3. Židovský by mohl být např. 272) a v Žádovicích na Hodonínsku (Michna 1972. Unger 1973. 195. pravděpodobněji se však jedná o hřbitov novokřtěnský (Jaroš 1974. 130). 81. 195. Unger 1984. 259. 130) a zřejmě rovněž na okraji obce Pavlov (Rubinková. dále v Němčičkách v okrese Brno–venkov (Staňa 1971. 324. Unger 1984. Wiesnerová 1998) na Břeclavsku. Doloženy jsou zbytky dřevěných rakví. 1991. 58–59. 260. Mrtví byli pohřbeni v natažené poloze na zádech s rukama podél těla orientovaní směrem V–Z.Obr. snad ve Slavkově na Vyškovsku (Jaroš 1974. 130). Židovských hřbitovů doložených archeologickými výzkumy není mnoho. Unger 1990a. století. 130. 130). 1991. Mapka Moravy s vyznačenými lokalitami hřbitovů interpretovaných jako novokřtěnské (upravila autorka). 260. Mikulově (Unger 1984. 366. století. který byl zde pro pohřby židovské komunity vymezen až do josefínských reforem v závěru 18. 1991. hřbitov odkrytý ve Slavkově na Bučovické ulici. ve třech případech opatřené visacím zámkem (též protivam- 120 . 89– 91. 260). Snášil 1972. 1984. Unger 1984. 127–128. 260. 103–104. 130). 103). Enderová 1997. Přibicích (Michna 1973. Celkem 43 kostrových hrobů ve třech horizontech nad sebou bylo datováno do průběhu 17. 1991. Židovský hřbitov byl odkryt v Prostějově v prostoru před městskou hradbou. a 18.

Vedle těl českých bratrů zde byli pohřbeni i čistí katolíci i ti. Českobratrskou hrobku by jsme nalezli pod podlahou nynějšího kostela sv.5. Vargová 2002. . 61–65). v níž jsou hroby upraveny a osázeny květinami (Hýbl 2002. které měli pohřbení položeny na očích i ústech (Čižmář. Čeští a moravští bratři Některé bratrské sbory si zakládaly své vlastní hřbitovy a hrobky. Mrtvého na věčnost doprovázela nábožná hudba a zpěv. Mikulově (Heřman 1980. naopak ji přijímali s radostí. tedy ke zřízení vlastního českobratrského hřbitova (Pajer a kol. jak píše Gallaš ve výše citovaném díle. 7) a na mnoha dalších místech. Členové Jednoty nepovažovali smrt za nic tragického. 121 . 153). Např. v Brně. v naději budoucího vzkříšení“. . . 61. století se na Moravě zachovaly např. Ve Strejcově sboru v Židlochovicích se nachází hrobka moravské bratrské šlechty. Gallaš vyzdvihuje prostotu a důstojnost pohřebních obyčejů Moravských bratří. 35). 94). členové jednoty bratrské působící na kralické tvrzi byli pohřbíváni ve filiálním kostele sv. Vznikla spolu se stavbou kostela. . 6. 279). často však také bývali pohřbíváni vedle katolíků v katolických kostelech. cestu domů aneb také vykročením z časnosti . rovněž stoupenec českých bratří. 115–116). Ve Strážnici byli do roku 1577 pohřbíváni na společném hřbitově kolem kostela příslušníci evangelické i českobratrské konfese. Židovské hřbitovy ze 16. Kus zahrady u sboru získali roku 1562 ke zřízení hřbitova také bratři v Třebíči na Moravě (Unger 2006. Pohřbeni zde byli páni ze Žerotína spolu se svými manželkami a příbuznými (Skutil 1990. Ivančicích.pyrická technika). jež byli nuceni na katolickou víru přestoupit (Žižlavský 2001. 2002. Významný raně novověký šlechtic. Poté Českým bratřím daroval Jan starší ze Žerotína pozemek v Německé ulici „ku pohřebu těl mrtvých“. O pohřebním rituálů Jednoty moravských bratří se podrobně zmiňuje osvícenský hranický lékař Josef Heřman Agapit Gallaš (1756 – 1840) ve svém spise Jednota bratří moravských neb herrnhutů. Martina v Kralicích nad Oslavou vedle pohřbených členů rodiny Kralických z Kralic. 141). Hroby byly interpretovány jako židovské především na základě keramických střepů. Alžběty v Buchlovicích. Karel starší ze Žerotína (1564– 1636) byl navzdory pobělohorským okolnostem souvisejícím s jeho nekatolickým vyznáním pohřben do rodinné hrobky v Brandýse nad Orlicí (Horáčková.64). členů rodu z Rájce u Zábřehu a členů polské starobylé rodiny Venžíků. Boskovicích. Z oděvních součástí byly přítomny drobné sponky a kožené řemínky s bronzovými očky. neboť ji považovali za „ . a to buď v roce 1519 nebo 1580. Šmíd 2000a. Hřbitov popisuje jako zahradu. Prostší bratrské kamenné náhrobky nesou datace 1573 až 1605 (Chaloupka 1986.

122 .

50). na křižovatkách a rozcestích. 242). Byl-li někomu odepřen křesťanský pohřeb. 1972. 1995/II. 17. kam se těžko dostával kněz nebo u velmi chudých rodin. století jsou doloženy například z některých slovenských farností stížnosti kněží na nekřesťanské pohřby „ . u jezer. 131. . podél silnic. Někteří byli pohřbeni alespoň do nevysvěcené půdy. . svědčících o tom. kapličky a kříže (srov. jiní byli ponecháni buď svému osudu. v lese. 155). Do nevysvěcené půdy a bez křesťanského požehnání bývaly pohřbívány např. Problém byl ovšem také v osadách na nepřístupných místech. 154). augsburský dřevořez z roku 1532 (Petráň et al. na poli“ (Němec et al. sebevrazi a pod. V německém Breunsdorfu bylo za hřbitovní zdí zachyceno několik pohřbů. – tzv. neboť na opuštěná místa nebo na mrchoviště byli pohřbíváni jen lidé. Přáním každého počestného křesťana v době novověku bylo dosáhnout řádného křesťanského pohřbu a spočinout v posvěcené půdě. nebo byli zakopáni na popravišti. až zvětrali a rozpadli se. 81). Zíbrt 1995. Navrátilová 1998. že v roce 1752 nechal spálit svoji ženu na hranici (Zuber 1987.7 Zvláštní pohřby a pohřby mimo hřbitov Pohřbívání na nevymezených a neohraničených místech (v poli. delikventi. Pohřbívalo se také na zahradách u domu. 108). 131). 62). 27–28. jinověrci. 66) 123 . . 75.) praktikovali kdysi pohané (srov. 153). Pro středověké křesťany byl osamělý hrob někde na rozcestí přinejmenším podezřelý. cizinci. nepokřtěné děti. 1998. Delumeau 1997. nečistí zemřelí (srov. . u cest apod. Navrátilová 1993. Pohřeb žehem se vyskytl zcela výjimečně. na kraji obce či na rozhraní katastrů. 23. že zde byli pohřbeni lidé stojící na okraji společnosti (Kenzler 2002. v horším případě i vzbuzoval hrůzu. pod kterým kolvek stromem alebo . Kamenný kříž při boží muce. Z poloviny 17. Bednárik 1972.1. Odepření křesťanského pohřbu bylo často součástí rozsudku odsouzenců různého druhu. na něž byla uvalena klatba (Ariès I. zpravidla pod šibenicí anebo také vhozeni do řeky (Dülmen 2003. Obr. 2000. kde stávaly boží muka (obr. 88. Ne vždy a ne každému se však dostalo takovéhoto práva. byl tak vyloučen z obce mrtvých. jež si zaplacení kněze ani pohřbu nemohly dovolit. osoby nalezené nebo zemřelé násilnou a nepřirozenou smrtí. Kromě lesů a polí byly vhodnými místy k pohřbu také stráně a mírná návrší. 1980. Bednárik 1939. V odlehlejších oblastech však také často přežívaly staré pohřební zvyklosti a lidé odmítali pohřbívat své příbuzné podle křesťanských obřadů. 72. nejčastěji na hřbitově. Velké pohoršení tak způsobil Josef Albert Hodic tím.

kteří si mohli dovolit samostatný hrob. např. hned vedle vojenského hřbitova (Vyčíslík 1974. Výzkum z tohoto hřbitova prokázal jednoznačné rozdíly v nakládání s těly mrtvých chudáků či cizinců během pohřbu. 159). chodili s ním po ulicích. kde bylo prozkoumáno několik hrobů. století. jakým způsobem člověk. 124 . Jednalo se o otevřenou šachtu. Ariès I. upálení či utopení nebývali pohřbíváni „počestným“ způsobem. která odhalila četná zhojená poranění lebky a fraktury končetin. století např. Navrátilová 1998. 156). Ale poněvadž takového místa při tomto právě na ten čas se nenachází. století do hromadných hrobů. na hřbitově chudinském. 39. takže nebylo neobvyklé. Lidé popravení na šibenici. 255). Stindl 1999. 86). 76. V roce 1603 například odsoudila chlumecká městská rada delikventa Jana Kašnovského „ . Po jejich naplnění se šachta povrchně přikryla zeminou a byla vykopána šachta nová v té části hřbitova. ho však zpravidla získali pouze na okraji hřbitova. 77). 7. ale pravděpodobně i před pohřbem (Kelm 1994-95. Proto mnozí odsouzenci. hnojiště. 203). v Bratislavě. jimž nebyl dopřán tradiční pohřeb jako „přistěhovalci. zpravidla se jim ani žádného pohřbu nedostalo. neboť byli odevzdáváni vzduchu. Na hřbitově u kostela sv. Ti. jež odpočívala nejdéle (srov. Bankl 2000. vodě nebo ohni a tak symbolicky vymazáváni z paměti živých.1. 187) nebo v Horehroní na Slovensku (Bednárik 1939. století zvykem. 232. protože trest mečem nevylučoval řádný pohřeb do vysvěcené půdy. stávalo se v 17. resp. na dřevěné desce a s rukama v pánvi. na Jičínsku (Pekař 1970. a zemřelého zkrátka někde pohřbili. přespolní a podruhové“ (Šolle 1969. století pohřbíváni lidé zemřelí na mor (např. Ve městech se chudí lidé potulovali ulicemi a nemocní tam polehávali. jak sdělovalo roku 1608 tovaryšstvo Panny Marie (Winter 1892. zvláště z řad šlechticů. že nemajetní lidé bývali pohřbíváni v den úmrtí. 199). na poli nebo v lese. 200). odkud je pak „lidé hrobniční“ odnášeli do hromadných jam na hřbitov (Winter 1892. kam se vešlo až několik set těl. i 18. požadovali smrt stětím. Nasvědčují tomu také antropologická zjištění. Byl odkryt ve dvoře obytného domu. Jiná situace byla na venkově. . „ .7. Možný 1990. stejně vedle ležící hrob mladého muže. . 66–69). Hřbitov chudých stával např. v městech Pražských mnozí chudí lidé po ulicech semo tam i na hnojích a na smetištěch umírají“. a také doklad násilné smrti – podříznutí oběti (Blažková-Dubská 2005. avšak mohly na sebe časově navazovat. . Jiří v Kouřimi byli zřejmě v 16. Podle pohřebních zvyklostí. Nemajetní bývali ve městech pohřbíváni od 16. Pohřby delikventů V zájmu zachováni cti zemřelého a jeho rodiny nebylo rozhodně jedno. tato milost jemu se činí. 148). Oba naposled zmíněné pohřby se udály do roku 1777. 99). do 18. I když bylo ještě v polovině 17. že od mistra popravního mečem ztrestán býti má podle práva“ (Francek 2000. že např. . dále lidé. 5 × 6 m širokou a 8 – 10 m hlubokou. že si běžně chudí ponechávali mrtvé tělo i několik dní doma. Pohřby chudých a cizinců Nemajetní lidé volili pro pohřby svých příbuzných různé způsoby. kde žilo v blízkosti zpravidla větší množství příbuzných jedné rodiny a jiné to bylo ve městech. kde někteří „chudáci“ ani rodinu neměli a tudíž nebyl nikdo kdo by je pohřbil ani tím nejprostším způsobem. které vznikaly od poloviny 18. zvláště šlechtic. Dülmen 1999. V každém případě se většinou jednalo o pohřeb bez požehnání kněze (např. století fungoval v německém Bremerhaven-Lehe (v oblasti Klushofu) hřbitov pro cizince a pro chudé. jež se navzájem svoji podobou sice odlišovaly. roku 1562).2. zemřel. 2000. byl pohřben muž z dalšího hrobu. např. a 17. haldy a jinde. Pro chudobu byli mrtví odkládáni v noci na břehy řek. Hrob adultní gracilní ženy dokládá pohřeb v rakvi. na jehož zaplacení příbuzní neměli. 87). žebrali na jeho pohřeb a mnohdy tak „kořistili ze smrti nebožtíka“ (Navrátilová 2004. pro takovou krádež a oučinek zlý provazem trestán by bejti měl. Od 17. jak se běžně dělo v 17. Kosterní pozůstatky z jednoho z hrobů byly uloženy buď druhotně anebo poukazují na nepietní zacházení. Na hřbitovech býval delší dobu (i několik let) otevřen jeden nebo i více společných hrobů. století (srov.

Buď spadli sami. Měla kruhový půdorys a v jejím vnějším i vnitřním prostoru byly nalezeny kosterní pozůstatky asi ze 4 až 5ti jedinců různého stáří i obojího pohlaví (Sokol 2003. „Na spravedlnosti“. Nalezeny však byli i mince. Archeologicky prozkoumaná na našem území byla šibenice v Bečově nad Teplou. 1995. Mohly být půdorysu kruhového (obr. že jedním z potupných trestů bylo oběšení spolu se zvířetem (Sokol 2003. století byla často popravená těla někde tajně ukrývána (Descoeudres et al. Výjimkou nebyl nález kostry s oddělenou hlavou uloženou mezi kostmi kolen. 863). století tvořila popraviště běžný prvek v krajině. Zděné šibenice z kamene se začínají objevovat až od počátku 16. Kladla se na záda. Podle krevních knih byli v 16. dále jsou známy šibenice ze Strakonic. jako např. což může vysvětlovat mnohé nálezy zvířecích kostí v blízkosti šibenic. některé měly v místě břicha a hlavy umístěné kameny nebo cihly (Manser et al. neboť oběšené. i když radní protokol poukazoval na to. neboť každé město s hrdelním právem mělo mít k dispozici vlastní popraviště. méně často čtyři. – 18. jak se s ostatky delikventů zacházelo. 52–70). Lidské skelety vykazovaly známky lámání (uvnitř šibenice bylo patrně kolo. 757–762). V období 16. Někdy bylo umístěno na místech. Ponechávaly se samovolnému rozpadu a poté se buď jen pohodily do prostoru šibenice anebo jejího okolí. Oběšení Středověké šibenice v západní Evropě byly význačné tím.1. Pohřbívat popravené přímo na místě exekuce bylo ve Švýcarsku platným ustanovením. nejčastěji měly tři pilíře. Je také známo. 63–64). medailony a dokonce železný nůž (Sokol 2003. do něhož byli odsouzenci vplétáni). Těla se zatěžovala kameny či cihlami. někdy na bok. že v 17. až 18. Náchoda či Chebu. Na mrtvé se zpravidla vršily také odpadky. leprosárium či hřbitov (Sokol 2003. pacholkům mistra popravního od sbírání kostí okolo šibenice po polích a vházení jich do šibenice“ (Winter 1892. oddělené části těl.7. až tělo setlelo anebo je odřízli kati a nechali je práchnivět u paty šibenice. růžence. Na Šibeničním vrchu u Nepomuku se dochovala terasa nepravidelného mnohoúhelníkovitého půdorysu (Sokol 2003. 759). nikdo nesejmul a nepohřbil. často na břicho. V lepším případě byla těla zahrabávána. Pod šibenici se pohřbívala také těla popravených mečem či těla zemřelých při vyšetřování. I v novověku mohlo okolí šibenice sloužit jako mrchoviště. 756). 1992. Byly zde odkryty základy trojúhelníkovité stavby. z Katovic a Jinína rovněž na Strakonicku. Dobře prozkoumáno bylo popraviště ze 16. především končetin. spojené břevny. někdy byla spalována (viz Sokol 2003. mrchoviště. 756). 132a). Na místa dřívějších šibenic dnes často ukazují už jen pomístní názvy. „Šibeniční vrch“. století. U Blatné byla objevena kamenná podezdívka šibenice pravoúhlého půdorysu. a to proto. 752). a 18. 28). 15). takže šibenice byla často zároveň i smetištěm (Ariès I. . 2000. kde již bylo např. především součásti oděvů jako šatní spínadla a kovové spony z opasků. „U stínadel“ apod. z Klatov. Kruhový typ kamenné šibenice se třemi pilíři a s ochozem (Wojtucki 1999. 745). také nějakým způsobem provinilí muži i ženy. Objevila se i lebka probitá velkým hřebem. 125 .2. Ty se mohly mrtvým odřezávat i dodatečně z magických praktik. čtvercového či trojúhelníkovitého. Nálezy z okolí šibenic výmluvně vypovídají o tom. století nalezené ve švýcarském Emmenbrücke. Mohl být kolem stavby i ochoz pro lepší pohyb kata. ať už po jednom či více jedincích. uvnitř níž se nacházelo množství kosterního materiálu (asi ze 41 jedinců) i zvířecích kostí (ze psů a koní). . že se platilo „ . Z míst šibenic pochází drobné nálezy. „Pod Šibeniců“. 132a. že se pod nimi hromadily kosti až do velkých skládek. kteří mnohdy viseli všem na očích i několik let. století vedle šibenice zaživa zahrabáváni Obr.

Těla byla zpravidla pohřbívána břichem a tváří dolů. aby mohl do něj kousat apod. vzadu šibenice. trny z jakýchkoliv dřevin. neboť byla čestnější než smrt oběšením. Těla postínaných byla vydána jejich manželkám a rodinám. které „ . obilninami. aby popravce sobě trochu povydechl“. Podezřelí z čarodějnictví a vampyrismu Tradičním trestem osob obviněných z čarodějnictví bylo upálení zaživa. lístek bílého papíru. 235). 24. popř. 77. aby se nebožtík nemohl vrátit. . Někdy při popravách „ . 132b. Výřez z vyobrazení staroměstské exekuce roku 1621 (Petráň 1971). a to jen z důvodu „ . V popředí popraviště. ale nebylo u ní čarodějnictví prokázáno. 7. 1986.3. aby jim zajistila důstojný pohřeb. 25). Někdy bylo mrtvé tělo nejprve zahrabáno a při nejbližší popravě pak spáleno s dalšími odsouzenými. Setnutím zemřelo např. mrtvým se svazovaly palce a přibíjely části jejich oděvů k rakvi. 187–209). Pouze tři muži byli oběšeni. Mrtvoly z takových akcí byly pak pravděpodobně pohřbívány do hromadných hrobů.1. avšak od 17. 126 . popř. Celá rakev bývala omotávána železným řetězem. 46). 44.2. . Salvátora již v roce 1622 (Francek 1999. česnek. 132b). popř. ve zvláštních případech mohl být trest zmírněn na stětí a následné spálení na hranici. že zatímco s těly obyčejných lidí bylo zacházeno způsobem nedůstojným.7.2. 137–142). Zvláštním způsobem bylo také nakládáno s mrtvým tělem podezřelým z vampyrismu. 62). Wollman 1923. Také do víka se zasouval ostrý kůl. . Hlavy dvanácti popravených byly umístěny na mostecké věži a dočkaly se pohřbení až roku 1633.). dále vkládání rozličných předmětů do úst (kousek nepraného plátna. Do pat se píchaly kovové jehly a dřevěné kolíky. Vše položil do jámy zaplněné nehašeným vápnem a zalil vodou tak. mákem.3. 24 odsouzenců z řad pánů. . těla šlechticů mohla být vydána rodině. Pokud oběť při mučení zemřela. pěkně je obmýti daly. Těla umučených a nespálených obětí byla odevzdávána katovi. lebka Jáchyma Ondřeje Šlika se dostala ke svému tělu v hrobce u sv. 89. . aby pozůstatky těl byly zničeny (Šindelář 1970. popravených na Staroměstském náměstí roku 1621 (obr. a k hodině na noc v místech a při krchovích k tomu od jednoho každého obraných na ramenou přátel. omotávána trnitými pruhy. hlohovým či dubovým kůlem anebo železným kolem. Mnohdy se konaly v jednom dni hromadné popravy. již stála rakev sprostá na hotově. pak ruce a nohy. dokud všechny zrnka nevysbírá. jenž jim nejprve odsekl hlavu. peníz či kámen pod jazyk. . byla pohřbena u boží muky (Cironis 1994. Mrtvý se také posypával solí. 867). Obr. švagrův. Z řečeného lze vyvodit. do něhož sťatý vhozen bez rakve“ (Winter 1892. jinými semínky z důvodu. Popravení mečem Poprava mečem byla původně jen výsadou příslušníků vyšších stavů. století se stínání začalo prosazovat jako obecná exekuční praxe (Dülmen 2003. nebo vykopán byl hrob. tchánův a jiných známých okolo hodiny na noc jsou pokojně a tiše pohřbena“ (Petráň 1971. rytířů i měšťanů. jenž měl mrtvému propíchnout srdce při pokusu vstát a opustit rakev (Chorváthová 1993. Nečistí zemřelí 7. Škodlivému působení vampýra mělo zabránit propíchnutí srdce osikovým.

uhoření. bylo jeho povinností na místě vraždy postavit kamenný smírčí kříž. Zabodnutý kůl v těle (obr. 134. 561).3. jenž býval současně i křížem pamětním. 80). Soukup 2002. umrznutí. 127 . Zahrabání podivně zemřelých vykonával zpravidla kat nebo ras. 133. v koutě hřbitova apod. a zpravidla jim nebylo dopřáno normálního pohřbu. u božích muk. 144.bem byly také trestány ženy odsouzené z infanticidy (viz Francek 2000. na mrchovišti a jinde. Pokud jedinec skonal jinou divnou smrtí než vraždou. za městem. 133) může poukazovat nejen na čarodějnici nebo vampýra. Někdy se hroby zasypávaly vápnem nebo zakrývaly velkými kameny či zazdívaly (Wollman 1923. Velmi často docházelo k hanobení hrobů. na hranici obce. kde zemřeli. popř.. Zavraždění a zemřelí „divnou“ smrtí Také jedincům zemřelým za podivných či podezřelých okolností byla znemožněna očista duše před cestou na „onen svět“. zabití v boji či hádce. Navrátilová 1996. 23). 134) byly postaveny na paměť dvou dívkám. Soukup 2002. utopení. zavraždění apod. Výkon trestu probití srdce kůlem (Francek 1999. kdy a jakým způsobem zde dotyčný zemřel (Petráň et al. Takoví mrtví byli pohřbíváni buď na rozcestích. které se na tom místě údajně navzájem posekaly srpy (David. avšak mimo hřbitov. zneuctívání a mrzačení vykopaných těl. Dva kamenné smírčí kříže na křižovatce u vsi Milhostova na Chebsku (David. ale tímto způso- Obr. obr. 118). Mrtví pak byli znovu pohřbíváni. 158). Dva kamenné smírčí kříže na Chebsku (obr. bez kněze a bez jakýchkoliv náležitostí patřících k řádné- Obr. Pokud se jednalo o vraždu a vrah byl dopadem. 1997. 59). na hranicích pozemků. 7. dělo se tak většinou za tmy (pozdě večer nebo brzy ráno). 158). Často však bývali pochováni přímo na místě. byl kříž pouze rázu pamětního a informoval o tom kdo.2. Bombera 1984. Za divnou smrt byla považována smrt vzniklá nešťastným nebo násilným způsobem (např. v lese.

upadl. v otejen narychlo pohřbeni do země v prostoru čížovské. 242).MISTIE.PAN. od konce 16. Sáhl-li si na život delikvent řinou. že nad zemí zůstala tři Důstojnějšího pohřbu se dočkal rytíř Ludvík Lo. se udál spálením. mastičkáři. Na údajném místě vraždy ne. ale také osoby kočující nebo 128 . jejichž mrtvého těla se zdráhal a rasové. on pak. a bránil „čistotu“ svých hřbitovů různými způsoby. Poz. Ona pochována na rozhraní. (Navrátilová 1996. zákeřně proboden vlastní na místním hřbitově (Dülmen 2003.z Norimberku. 77).závažné.4.OCZEKAWAGE. 757).mat příčiny vedoucí k sebevraždě. že se praktikoval „oslí pohřeb“ (Dülmen 1999. vrátilová 1996. 12).zikanti. 231. Mrtvé tělo se probodávalo kůlem. Buchlau). 26). 16.PANIE. an žádného větru či za soumraku vyvezeno za město.3. lazebníci.WESELEHO. V roce 1792 byla oběšená žena ve V překladu: Stůj poutníče a čti. 45. Známý je případ byl ještě zamknut na pravý palec u ruky zámek. již byli běžně sebevrahové pohřbíváni na (Berchtold. kde si roku 1574 jistý měšťan a kupec ději byli přesunuti do hrobky vybudované v tamějším ze Zollenbergu vzal život. . spáchané např. Un. .peněz. Za vlády NO. století se mezi provozovatelé nepoZa vůbec jedny z „nejposkvrněnějších“ byli pova. kteří byli roku 1571 -li se člověk ze zoufalství. holiči.GINDRZICH. náležela mu ger 2002. byl švagr pána gruntův. V roce 1998 byl rekonstruovaný pomníček přeNěkteré živnosti bývaly dříve či později v historii vezen na druhé nádvoří buchlovského hradu (Prasek považovány za „nepočestné“ a tito živnostníci a ře2001. století se však začaly zkouroku 1591. APOSSTOLA. kterej na ně in ipso concubitu. ale také mlynáři.3. Lid se ovšem bouřil proti v buchlovském lese. ale bez jakýchkoliv obřadů a bez Jindřich Prakšický ze Zástřizl. ale i po smrti jim byl odepírán důstojný a řádný 7. Zde ukončil svůj život vesnici Heiden (hrabství Lippe) pochována odděleně Jindřich Prakšický ze Zástřizl. . 79). a to osobami infámními jako (plíšek či kovová destička na psaní) a panu Ludvíkovi byl pohodný nebo katův pacholek. bylo jeho tělo brzy ráno stropu.nebo zahrabáno pod šibenicí či na mrchovišti. 195. . zabit jest od ze strachu před mučením. meslníci pak bývali často diskriminováni nejen za života.POLOZE.ctivých živností řadili nejen tradiční katové. 46). avšak každý z nich dostal do ruky „čepejl“ ráno či pozdě večer. Když bylo provinění sebevraha méně kostelní lodi (Francek 1999. Někdy se v pramenech hovoří až o „vzpourách a reGEHOZ. manželkou Adama z Lípy. Nyní jdi. např. století byla každá sebevražda trestána veřejným Zvláštní případ. považovaný za nehodu.GEST. Josefa II. a nazejtří nalezeni sou oba na sobě leží.WZKRZISSENI.mu křesťanskému pohřbu. tzv. miluj ctnost a přej mu věčného ži7. byl pohřben před hřbitovem ve Wehrdu (Dülny do výklenku v jižním přístavku před vchodem do men 2003. což zásadně mohlo ský z Vysoké na Libočanech. 2003.JAKVBA. Oběšenci se ponechala na krku oprátka a 1987. zavražděný roku 1582 kněze (Dülmen 2003. Do lová 1996. Mistři nečistého řemesla vota. na krchově pochován“ (Kolár 76–78). . Byli nejprve ho“ pohřbu.vřeném poli nebo u křižovatky cest. 81). s tou bylo tělo zahrabáno tak.beliích“ na hřbitovech (Dülmen 2003. ujímal se této funk. kde bylo spáleno nebylo. Jeho náhrobek nesl nápis: LE. Těla byla kladena přímo (Marada 1994. v koutě hřbitova při zdi (Nanevelký pískovcový pomníček s německým nápisem. dostalo se mu „bezectnézavražděni v Šamonicích poblíž Písku.1582.oddělovala se hlava apod. července 1582. kejklíři.způsob pohřbu ovlivnit.TIELO. Po zrušení této hrobky byly ostatky přenese. chraň se zločinu.PROBODEN.GEST.hřbitovech. ale na k tomu vyhrazených a nejopuštěchala Marie Eleonora Petřvaldská postavit roku 1782 nějších místech.STRZEDV.W. 81). Zuber 1987. další skupinou byli např. 26). plátekdokoliv dotknout.DEN.TOMTO. vlivem šílenství. zbraní od svého zbrojnoše dne 25. Mohl spoV bratrském kostelíku v Buchlovicích byl pohřben činout na hřbitově. prostitutky ce zpravidla mistr popravčí se svým pomocníkem a podomní obchodníci. kdy byl zahrabán za hřbitovem. hrobníci žováni sebevrahové. „tichá“ forma nepočestného pohřbu.stopy dlouhá část provazu (Sokol 2003.TV. Tehdy v létě jistý úředník Vácslav Volan. medvědáři. Někdy ce zařícení. pastýři. do země bez rakve. Sebevrazi pohřeb. 79). Stalo se tak brzy ho hřbitova. Protože se někdy vyžadovalo fy. někdy v pytli či plachtě (Navráti. 26–27. 141.3. Kolár 1987. Od 16.jakémukoliv pochování sebevraha ve vysvěcené půdě THA. muzicky zlikvidovat tělo sebevraha.SW. koželuhové. 218).níci. který cizoložil s Kate. „ . neboť dlužil velkou sumu kostele. Zabilrecký z (E)Lkouše a jeho dvě děti.

Problémy s pohřby katů jsou doloženy např. Frolík 2005. Vlastní morový hřbitov měli i Židé. 1996. 26). Např. některé matriky zaznamenaly kolik mrtvých bylo vyvezeno z města. vzhledem k víře o škodlivosti zhoubných výparů. např. Pohřbívalo se ale i jiným způsobem. 40. Štěpána (Fialová et al. 151). 1996. ale i tyfu. Podobný případ pohřbu v lese se udál roku 1695 v Uhřínově na Jihlavsku (Křehlík 2001. bez rakve (Zíbrt 1909. v nichž byli mrtví neseni na otevřeném lůžku. Kati. 248–249). (1503–1564) nařizoval vyvážet mrtvé za město a tam je pohřbívat (Fialová et al. Protože mrtví umírali denně po stovkách i tisících a narychlo postavené lazarety byly přeplněné. bídě a zoufalství. Vytrácí se stavovské a společenské rozdíly (před morem jsou si všichni lidi rovni. Jindřicha a sv. které se zasypávaly nehašeným vápnem (Delumeau 1997. 9. Již protiepidemický řád Ferdinanda I. 81). za velkého moru v roce 1582 byli mrtví kladeni ve městech do šachet. úplavice. tak aby z šacht a zhusta kopání hrobů na jiných krchovích pro další nakažení sjíti mohlo“ (Winter 1892. 36–37). kde se pohřbívali „ . na pražském Novém Městě se takto pohřbívalo u kostelů sv. 122. neštovic apod. Např. odkud byla těla z různých pater dopravována v rakvi pomocí mechanického zařízení do krypty (Rheinheimer 2003. Konec života probíhal zpravidla v nepřijatelných podmínkách. kdy Prahu zachvátila morová epidemie (Zavřel. 212). Jana. v Praze na Olšanech. Specielní morové a cholerové hřbitovy vznikaly také v 18. (srov. Jindřicha bylo např. Starec 2002. kterým mohl nakonec stejně podlehnout. 92). např. rasi a jiní opovržení lidé mívali na hřbitově vyhrazena zvláštní místa (Winter 1892. 118). . 277). V Praze vznikla celá řada dalších nových hřbitovů. cholery. kde byli pohřbíváni obyvatelé z Pohořelce. Střešovic i na mor zemřelí strahovští řeholníci (Tomková. 92). 45). Olšanský (Wondrák 1999. u sv. století proběhla v Evropě řada epidemií. 1996. a to v např. do počátku 18. 313). Pohřbívání v dobách epidemií Stejně jako ve středověku. 7. jako Cikáni a žebráci (Dülmen 2003. 144). století se však také pohřbívalo uvnitř měst. kde byli pohřbíváni do hromadných hrobů. byl vystaven hladu. Zemřel-li kat či pohodný (ras). 13). Z těchto let také pochází morový hřbitov na Jenerálce (dnes Praha 6 – Dejvice). budovaly se nové speciální morové hřbitovy. hlavně moru. Zvláštní pohřby a hřbitovy na Moravě a ve Slezsku Pro chudobu byl roku 1677 pohřben u božích muk v lese na žďárecké farnosti Fryšava Ondřej – syn Kryštofa Hlaváče (Filka 1998. Byl-li k tomu někdo příka- zem donucen.4. Evropské země byly postiženy hromadným vymíráním a kdo přežil. Při božích mukách u Želetavy na Třebíčsku bylo roku 1666 pohřbeno novorozeně 129 . spály. století (Navrátilová 2004. jak ukazují mnohé tance smrti). dodnes se zachoval např. odklízeni co možná nejrychleji. 60) nebo Malostranský hřbitov u sv. Na hřbitově u sv. např. Mrtví byli nakládáni na velké káry a vyváženi většinou za město na speciální hřbitovy. Wondrák 1999). jenžby na infekcí umřeli. Malostranský hřbitov mezi Seminářskou zahradou a Vrtbovskou zahradou je připomínán již v roce 1582. v Praze na hřbitovy umístěné za branami města. odkud museli být. 143). které nedovolily uskutečnění řádného pohřebního přechodového rituálu. . 7. 469). V 16. Fialová et al. oblékal si např. 87–123.5. zdráhali se „počestní“ lidé nést jeho rakev ke hrobu. i bohatý pozbývá mnohdy nároku na vlastní hrob. když už dosavadní hřbitovy nestačily. Tehdy se ještě konávaly pohřební průvody. za epidemií v Ulmu v ranném novověku byli zemřelí z města a hospice shromažďováni v jedné budově. Delumeau 1997. tak také v dobách od 16. Od roku 1585. lidi obecní a nádenní. Benedikta a při špitále za Poříčskou bránou. z Augsburku z roku 1677 nebo o deset let později z města Husum v Severním Frísku (Dülmen 2003.bez stálého bydliště. co nejhorší a nejšpinavější šaty. kde byli pohřbeni Židé zemřelí za epidemií v letech 1680 a 1713 (Pařík 2001. umírali lidé běžně na ulicích. Mlíkovský 2001. v roce 1582 za morové epidemie pohřbíváno až 40 obětí denně (Omelka.

Také na smírčí kameny je oblast Moravy bohatá. 1993. Jeden takový kámen (obr. 1978. a to jak na víku. bylo pohřbeno pod šibenicí na Olomoucku (Francek 1999. Sameš Č. 93). obr. 135. Byl pohřben v dřevěné rakvi opatřené v rozích železným kováním. 124). Mariány Duchkové z Lukova (Jenerál 1993. 62). Čekalo se až provaz přehnije a tělo spadne do jámy pod šibenicí. Hrob může souviset i s některou z četných epidemií (Snášil 1992. Roku 1739 byla ke stětí odsouzena travička Kateřina Grasslová z Hustopečí. Přibližně v místě holenní kosti byla rakev po celém svém obvodu přepásána železným kováním. Mezi ním a nohama pohřbeného se nacházely dva svisle postavené ploché kameny. 270). Šmíd 2000. Torzo smírčího kamene z Ježkovic. kde se krutě pronásledovali a trestali „vampýři“ a „čaroděj nice“. 135) stával odedávna u Ježkovic (okr. avšak lidské pozůstatky byly uloženy již druhotně. 16. Např. Podle pomístního názvu „Pod Šibeniců“. která zemřela následkem utrpení ve vězení. Muž ve věku 35 až 40 let ležel na zádech s hlavou k západu. Dalšími kameny byly podloženy i paty zemřelého. tak i na spodní části rakve. jež je doloženo i historicky. Vyškov). Její useknutou hlavu kat nabodl na kůl i s useknutou rukou a její tělo pohřbil u šibenice (Francek 2000. nacházelo se na lokalitě zvané „Na spravedlnosti“. Obsahoval poškozený a zčásti 130 . Poprava mečem nebyla žádnou zvláštností u žen – delikventek. Celý mechanismus tak působil vlastně jako páka bránící nebožtíkovi v jakémkoliv pohybu (Čižmář. Lidské kostry bez lebek byly roku 1941 objeveny před vilou pana Pechnika v Tovačově na Přerovsku. označující lokalitu v Mařaticích na Uherskohradišťsku. Patrně se jedná o ostatky odsouzenců sťatých na popravišti v „templu před Zavadilovými“ (AÚB NZ č. jehož součástí byl i závěs víka rakve. které byla nejprve useknuta pravá ruka. Popraviště je na Moravě doloženo z Třebíče. 120–121. 74–76). 1931-32. Morava a Slezsko byly hlavními oblastmi. Byl zde objeven hromadný kostrový hrob.Obr. čemuž také nasvědčovala poloha skeletů nalezených v hloubce jen 15 cm. Byla zde odhalena šibenice v podobě zděného čtyřhranu. tělo domnělé čarodějnice Doroty Davidové. 1). z nichž do jedné byl svrchu vražen hřeb (Sameš V. 424/48). V jednom koutě ležely zvlášť lebky. se na tomto místě nacházelo městské popraviště. j. Víra ve vampýry je na Moravě doložena pohřbem v areálu augustiniánského kláštera v Prostějově. 206). 15. století (Černý 1994. V prostoře 90 cm mezi silnými zdmi bylo s odsouzenci nakládáno zřejmě výše popsaným způsobem.

Zacpal 1999. 272). 84. že těla házela bez jakýchkoliv církevních obřadů do vykopaných jam či šachet (Koutek 2004. Velký smírčí kámen z Velkých Losenic (okr. 131 . Dnes je to památné místo mezi dvěma lípami nad rybníčkem. V roce 1622 pohřbívali ve Velkém Meziříčí na Moráni mrtvé zemřelé na mor tím způsobem. století (Černý 1994. Roku 1693 se na Velehradě oběsil jeden vězeň. Vzhledem ke skutečnosti. Soukup 2002. století zemřeli na choleru. Žďár nad Sázavou) připomíná smrt švédského důstojníka. 1979. až počátku 17. Mimo hustopečský hřbitov i mimo areál města Hustopeče byl pohřben muž. kterého zabil patrně otkou. 275– 276). 1994. kteří na počátku 18. byl hrob interpretován jako pohřeb pastýře z doby druhé poloviny 15. Katem byl pak vyvlečen pod šibenici nad Boršicemi a tam zakopán (Verbík 1976. Podobně bylo naloženo roku 1674 s oběšeným u Žeravic na Buchlovsku (Verbík 1976. století (Benešová et al. kde byli pohřbeni také místní občané. Později zde nalezly místo odpočinku i oběti světových válek (Fic. 65). 176). z Uherskohradišťska. Jakuba (David. „hřbitůvek“ vzniklý v době epidemie pro zvláštní příležitost se nacházel v katastru obce Maršov. který zemřel pravděpodobně nějakou „podivnou smrtí“. jejíž obsah spadá do 16.chybějící nápis. Jiný smírčí kámen s křížem. vyobrazenou na kameni. 131). lebkou a zkříženými hnáty je opřen poblíž místního kostela sv. kterou byl patrně zabit. 271) nebo roku 1618 s občanem z Kuroslep na Náměšťsku nad Oslavou (Nováček 1947. 2). Z Velkobítešska je doložen případ spálení sebevražedkyně a katem uskutečněný pohřeb oběšeného chlapce z Vlčatína na neposvěceném místě (Verbík et al. Tzv. Ke kameni se váže pověst. kterého za třicetileté války zavraždili a oloupili zdejší obyvatelé. 161–163). 51). že v blízkosti jeho nalezených kosterních ostatků vedla kdysi dobytčí cesta a také je k roku 1563 doloženo v těchto místech pastvisko. v němž se jistý Havel z Pistovic doznává k vraždě rychtáře Hudce Fogta z Račic. Případů sebevrahů a jejich pohřbů je známá celá řada např. Na kameni je vytesán kříž a pod ním jsou znatelné obrysy šavle.

132 .

u pěti koster na pohřebišti v Turčianskom Sv. a 18. 443). století se zdá. století se v hrobech objevuje opět bohatší výbava.). ale také rostliny či květy. tak že se držadlo nacházelo u pravé ruky pohřbeného (Dušeková 1980. šperky. předměty denní potřeby a předměty osobní zbožnosti. Od konce 16. jež jsou součástí pohřbu – zbytky rakví a její součásti jako hřebíky. (viz kapitola 3. knoflíky. století V novověkých hrobech jsou při archeologických výzkumech nalézány jednak předměty. popř. Pozůstalí pociťovali zřejmě větší potřebu náležitě vybavit své zemřelé na cestu do záhrobí. 47). Zvláštní skupinu pak tvoří předměty kladené do hrobů záměrně. že si toto lidé často zajistili již za života prostřednictvím svého testamentu. Z etnografických výzkumů je pak známo. aby na „druhé straně“ neměli hlad. nástroje a zbraně.2. aby mrtvý nežíznil (Zíbrt 1995. Martině (Budinský-Krička 1944. 8. na Slovensku se kladl mrtvému k hlavě nebo pod máry chléb. kdy se prohlubovala vnímavost smrti.) a boty (viz 3. Železná motyka byla přítomna v hrobě na hřbitově kolem zaniklého kostela ve slovenském Kostolisku u Poltári v okrese Lučenec (Hrubec 1971. Kladení předmětů do hrobů obecně je projevem především žitého náboženství a jde o pozůstatek pohanských zvyklostí. Křesťanství tyto zvyklosti zakazovalo. Za nástroje v hrobě lze považovat také nože. 26). také na hřbitově ve Smoleniciach byly srpy přítomny ve dvou hrobech.2. železné předměty. a to zvláště v dobách zvýšené nejistoty.8).7. V Litvě se k chlebu přidávalo navíc ještě pivo. Např. Poměrně častým nálezem jsou železné srpy (obr. především však v době 17. tab.4. Pochází z mnoha slovenských hřbitovů z období novověku.).8 Inventář hrobů ze 16. Jedná se jednak o insignie. jež se nacházely např.2. háčky a babky. V jednom případě byl srp položen příčně přes břišní dutinu. nalezeny byly např. V hrobech nacházíme jen součásti oděvu. že častým zvykem bylo obětovat mrtvým jídlo. dále pozůstatky pohřebních oděvů spolu s jejich doplňky – přezky. výstelka apod. – 18. století.1. XVII. našívací korálky a jiné ozdoby (viz kapitola 3. 136 a 137). náboženských rozporů a společenské nestability. jakoby se tento zvyk vytratil. různá kování a ozdoby.6. v druhém případě ležel vedle pravé nohy. Vybavit se do hrobu těmi či ony předměty se stalo nezbytností a samozřejmostí. Nástroje v hrobech Součástí hrobové výbavy bývají někdy zemědělské či domácí nástroje. jejichž přítomnost v hrobech je považována za jednu z pověrečno-magických praktik (Unger 2002a. 17. v novověkých hrobech na hřbitově 133 . od 13. zpravidla ze železa. 72).

že nůž ležící vedle hlavy pohřbené byl nástrojem trepanace a že mrtvá při této operaci také zemřela (Kozłowska 2001. 140b) ležel u pravé ruky jiné kostry.1. délka 9. Měl trojhrannou čepel s masivní a na konci rozšířenou násadou se čtyřmi nýty. 138. Zajímavé je. 16). 206).8. masivní a na konci rozšířenou násadou. Tatáž kostra měla v pravé ruce nůžky (obr. ve slovenských Smoleniciach. Ze stejné lokality pochází železný klíček (obr.5-3 cm. délka 35-36 cm (Dušeková 1980. 9. 138) ležel v nohách kostry. které byly 134 . Tyto předměty by se také daly považovat za předměty denní potřeby. které upevňovaly kostěnou střenku. druhý se nacházel u pravého zápěstí (Dušeková 1980. Smolenice na Slovensku (Dušeková 1980. délka klíče 6.3 cm (Dušeková 1980. 140c) s ohnutými konci ramen. žena měla trepanovanou lebku. Katowice). Druhý nůž (obr. Několik visacích zámků pochází také ze hřbitova v Kostolisku u Poltári (Hrubec 1971. Železný zámek s klíčkem. Jeden z nožů (obr. 137.1. Obr. 12. 136. Nástroje v hrobech na Moravě a ve Slezsku V novověkých hrobech u kostela sv. 442). Měl obloukovitě tvarované ostří s hladkou. Krička 1944. Železné srpy z novověkých hrobů. Je tedy možné. Hyppolita ve Znojmě–Hradišti byly nalezeny také dva železné nože. XVII. 442). nalezený pod pravou částí pánve a železný zámek trojúhelníkovitého tvaru (obr. šířka 2. rozměry zámku 3. 139. opatřenou na konci pěti bronzovými nýty.9 × 5. 139). Obr. 15. i když za určitých situací mohou být projevem protivampyrických praktik.Obr. tab. 139). Nůž z novověkého hrobu ve Smoleniciach na Slovensku. 140a) se nacházel v pravé ruce jedné z koster.1 cm.6 cm. 434). Dřevěná rukojeť byla od čepele oddělena mosazným zesílením. Srpy z novověkých hrobů ze Smolenice na Slovensku. že 8. Nůž s hladkým hřbetem (obr. 72). Turčianský Svätý Martin na Slovensku (Budinský. 442). Železný nůž s dřevem obkládanou rukojetí se nacházel vedle lebky více jak 60ti-leté ženy pohřbené v kostele dominikánek v polské Raciborzi (voj. Obr.

který byl pohřben u Hustopečí na Břeclavsku. pohřbeného zde někdy v prvních třech čtvrtinách 18. Hrobů s vinařskou výbavou dosud není mnoho v Evropě známo. spolu spojeny jedním nýtem (Dostál 1968. kamenný brousek) byly nalezeny v osamoceném hrobě asi padesátiletého muže. pružinové nůžky a hliněný kotouček. 370). list pily. Pokud by tomu tak bylo mohlo by se jednat o výbavu nějakého vinaře. až počátku 17. Železný nůž se zdobeným kostěným obložením rukojeti a další předměty (několik železných přezek.3. Jeden takový hrob byl interpretován v Maďarsku. nebozez. b – nůž dlouhý 155 mm. c – nůžky délky152 mm (Dostál 1968. 81. 64). kde kromě podobného nože byla ještě sadařská pila. století. Hyppolita ve Znojmě-Hradišti.a b c Obr. století pohřben (Benešová et al. 1994. Za předmět záměrně vložený do hrobu lze považovat vinařský nůž se dvěma hroty a srpovitě zahnutou čepelí (obr. do konce 17. XVI. Předměty v jeho hrobě by pak byly osobním majetkem s kterým byl mrtvý v rozmezí druhé poloviny 15. Nelze však bezpečně tvrdit. V Divicích na místě zaniklé sakrální stavby byl u pravé stehenní kosti jednoho z pohřbených nalezen železný nůž z konce 16. Na hřbitově byly nalezeny i další nástroje. XVII. 107–109). nalezený v jednom z hrobů starého hřbitova ve Valtické ulici v Mikulově. Hrob byl datován od konce 16. století až počátku 17. motyka. kde snad náhle zemřel. 276). a to srp a lopata. 140. 135 . 141). uložený jako milodar (Unger 1990. 1988. a – nůž dlouhý 255 mm. poříz. tab. že by pocházely z jednoho hrobu. století (Szabó 1982-83. 183). Železné předměty z novověkých hrobů u kostela sv. 4). století (Měřínský. rašple. Unger 1985.9.

že i v době 17. Předpokládá se. Vycházel z představy rozšířené už mezi starověkými Řeky a Římany. století. až do 19. Hřbitov kolem kostela sloužil v 16. střední i východní Evropy. kde mince měla sloužit k zaplacení převozníka Chárona (jakési „cestovné“). a 17. Na Slovensku se mince dávaly do hrobů místo jiných milodarů od 11. a 18. 79). Nohejlová-Prátová 1986. Doklady rozšíření tohoto zvyku jsou známy ze západní. Mince v hrobech Mince se v podobě milodarů objevují již ve velkomoravských a mladohradištních hrobech. Unger 1985). 267–268). Marka v Litovli. Dobře zachované čelisťové nůžky uložené záměrně po pravé straně hlavy pohřbeného nebo u pasu ležící nožík byly nalezeny v hrobech pod dlažbou kostela sv. 104. Scheers. 71). Ruttkay 1992. Oost 1991. který měl duši propustit přes nebeskou bránu. – 16. 18. století (Měřínský. datovaných do doby kolem poloviny 17. století.2. Nejenom v českých zemích a na Slovensku. Důležitou roli hrála jistě též představa. čehož by měly být nalezené předměty dokladem (Faltýnek 2000. který musel např. Mince v hrobě však mohla být také jednou z protivampyrických praktik. neboť to byl pozůstatek pohanského zvyku. 8. Představuje však spíše již jen symbolické vyplacení podílu z majetku – jakési výkupné za majetek. 141. K jeho opětnému rozšíření pak došlo až v 15. do hrobů zakazovalo. Je pravděpodobné. že se nevrátí a nebude svými sny rušit klid pozůstalých (viz Villiers 1927. zachoval v Ponitří. kde měly funkci obolu mrtvých. Skutil 1995. jež měla zabránit návratu duše do těla a zjevovat se tak v podobě vampýra (srov. Cháron byl v křesťanském prostředí zaměněn za sv. století měla mince usnadnit přechod ze života do smrti. Vinařský nůž nalezený na mikulovském hřbitově. století (Malík 1995. stejně jako i jiných předmětů. 104). 130. 23. století (Hunka 1996. že zde byli pohřbíváni hlavně příslušníci řemeslnických cechů – tedy lidé ze střední vrstvy tehdejší městské společnosti. hospodář zanechat na zemi (Navrátilová 1993. 156). Nohejlová-Prátová 1986. V době středověku se vyskytoval tento jev méně často. Petra. Křesťanství kladení mincí. Dodnes se např. Zvyk obolu i přes mnohé zákazy církve nevymizel a přetrval na území Evropy až do 18. aby dopravil duši zemřelého přes řeku Styx (Léthé) do Hádova podsvětí (srov. 92).Obr. století především ctihodným měšťanům. že mrtvý bude potřebo- 136 . ale také v Polsku a dalších zemích východní Evropy měl peníz v hrobě mrtvého zajistit. 507).

vat peníze na ofěru, na svíčky, popř. na obdarování víčkách. U lebky dětského skeletu na hřbitově u kosjiných (Horváthová 1993, 65). Tento důvod byl zřej- tela v Liptovskom Sv. Mikuláši byla nalezena mince mě také příčinou kladení mincí do novověkých hrobů z roku 1619 (Budinský-Krička 1944, 46). Co se týče na Kostolci při Ducovom, neboť skutečnost, že min- umístění mince v ústech, jež odpovídá představě klace zde byly přítomny jak v hrobech mužů a žen, tak sického obolu mrtvých, Alexander Ruttkay uvádí, že u těch nejmenších dětí, vylučuje možnost vyrovnání bylo v období novověku spíše výjimečné (Ruttkay majetku. Rovněž jejich početné zastoupení (přítom- 1992, 101). Přesto jsou i z novověku mince v ústech ny ve 152 hrobech) nenasvědčuje protivampyrickým doloženy jak ze Slovenska tak z Čech. Např. v novověpraktikám, neodráží zřejmě ani majetkové vztahy, ani ké fázi hřbitova kolem farního kostela v Turčianskom sociální nebo společenské postavení zemřelého (Rutt- Sv. Martině byly v několika hrobech nalezeny v ústech kay 1992, 100–101). Doklad zvyku klást mince zemře- mince, např. mince Leopolda I., Ferdinanda III. a jiné lým do hrobu byl potvrzen i ze hřbitova v Kremnici. stříbrné mince (Budinský-Krička 1944, 9, 22). Na poJednalo se celkem o čtyři ražby ležící vždy při kostře, hřebišti v místě zaniklého kostela sv. Petra a Pavla na nebylo však možno určit důvod uložení (Hoššo 1989, Oškobrhu u Poděbrad byl v hrobě s východozápad277). Totéž platí o minci ze začátku 17. století, která ní orientací nalezen v ústech pohřbeného tříkrejcar byla nalezena v rukou jedince pohřbeného u kostela z roku 1597. Další minci měl tentýž nebožtík v kožesv. Jiří ve Staré Haliči na Slovensku (Vallašek 1967, ném váčku na pravé straně hrudi (Hrdlička, Richter 417). V jiných případech však mince, právě tak jako 1974, 149). šperky a jiné cennosti, mohly dávat najevo moc, poDalší pozice, v nichž mince nalézáme, jsou na trustavení anebo majetnost zemřelé osoby. V německém pu – v blízkosti ramen, na hrudníku, na břiše a v pánBreunsdorfu byly mince nalezeny celkem v 64 novo- vi. Obvyklý je výskyt mincí v rukou či v jejich blízvěkých hrobech, a to ponejvíce v peněžence či váčku kosti (tomu odpovídá i poloha na trupu, neboť ruce připevněném na opasku mrtvého. V méně případech bývají složeny převážně na hrudi, na břiše nebo směbyla mince položena vedle hlavy. Zajímavé je, že hro- řují do pánve). Přímo v rukou nebo v blízkosti rukou by ze 17. a 18. století zde obsahovaly minci mnohem byly nalezeny mince v několika hrobech na hřbitově méně často než hroby z 19. století, kdy však již mince ve Smoleniciach na Slovensku. U levé ruky jedné neměla pravou hodnotu, ale spíše byla symbolického z koster ležela mince Matěje I. (1616). V pravé ruce významu (Kenzler 1990, 157). V hrobech antverp- a v její blízkosti se u tří skeletů nacházely kremnické ské katedrály sv. Marie sledovali holandští badatelé mince Ferdinanda II. (1619–1637) a Ferdinanda III. S. Scheers a T. Oost výskyt mincí a dospěli k závěru, (1637–1657) a denár Leopolda I. z roku 1692 taktéž že jejich hodnota nesouvisela se sociálním posta- z Kremnice. Jiná ražba Leopolda I. z roku 1686 byla vením zemřelého, i když pohřeb v kostele si mohli nalezena v jiném hrobě u lebky (Dušeková 1980, 443). dovolit pouze ti nejbohatší. Důležitá tedy nebyla ani Také mince ze 17. století nalezená v hrobě ve Staré tak hodnota mince, jako spíše její přítomnost v hro- Haliči (viz výše) ležela v ruce pohřbeného. Méně často se pak nachází mince v oblasti nohou bě. Lidé zde pohřbení byli vybaveni vlastními mincemi denní potřeby s nízkou hodnotou. Vyskytovaly – mezi stehny, koleny apod. Na hřbitově při Ducovom se i mince hodně opotřebované a dále jako náhrada byl v novověké fázi pohřbívání zaznamenán posun podstrčené plíšky představující drobné penízky. Min- mincí z hrudníku na břicho, a to jak v mužských, tak ce zde byly kladeny bez přerušení od začátku 14. až ženských hrobech, zatímco v hrobech nedospělých do začátku 18. století, avšak nejvíce je reprezentováno jedinců a dětí převládalo umístění na hrudníku. Auobdobí od poloviny 16. do poloviny 17. století. Vý- tor výzkumu soudí, že by tato změna mohla souviset zkum prokázal, že mince zde nalezené byly rovno- s uložením horních končetin mrtvých, které rovněž měrně rozšířeny mezi muži a ženami určitého věku, od středověku prošlo určitým vývojem (Ruttkay 1989, častější výskyt byl pak zaznamenán u osob starších. 359; 1992, 91). Mince jako obolus byly objeveny ve Na rozdíl od slovenského Ducova však nebyly mince slovenském Krásně celkem ve třech hrobech, přičemž přítomny ani v jednom dětském hrobě (Scheers, Oost v jednom případě šlo o hrob dítěte, které bylo vybave1991, 123, 126, 131). no čtyřmi mincemi ze 16. až počátku 17. století. Jedna Jako obolus jsou mince v hrobech nalézány v blíz- z mincí byla dokonce provrtána a sloužila jako přívěkosti lebky – mohly být uloženy v ústech nebo na sek (Polla 1986, 195).

137

8.2.1. Mince v moravských a slezských hrobech
Případ obolu mrtvých je doložen z bývalého hřbitova okolo kostela sv. Mořice v Olomouci, kde pod lebkou jednoho z pohřbených jedinců bylo objeveno pět ražeb Ferdinanda II. (1619–1637) z roku 1622. Zastoupen byl patnáctník z pražské mincovny, dva čtyřiadvacetníky a dva patnáctikrejcary z mincovny v Olomouci (Burian 1978, 106–107). Mince v ústech byly nalezeny celkem v jedenácti hrobech odkrytých v kostele sv. Václava v Ostravě. Ve dvou případech bylo dokonce v ústech po dvou mincích. Nejmladší z mincí nesla letopočet 1599. Další množství mincí se nacházelo na různých místech u koster. Pocházely vesměs ze 16. století a jednoznačně byly do hrobů záměrně vloženy (Šikulová 1968, 102). Také žena, pohřbená v kapli sv. Jana Křtitele v dómu sv. Václava v Olomouci měla minci v ústech, další dvě ležely na trupu (Burian 1971, 31). Na místě zaniklého kostela v Divicích u Brumovic byl v ústech zemřelého nalezen stříbrný dvoufenik solnohradského arcibiskupa Jana Jakuba Khuen-Belassyho (1560–1586), ražený

roku 1578 (Unger 1990, 81). V jednom z hrobů odkrytých v kostele sv. Marka v Litovli, pocházejícího nejdříve z první poloviny 16. století, byla nalezena v ústech mrtvého mince datovaná rámcově do 14. až 16. století. Další mince (Polsko - Poznaň, 1606) ležela v jiném hrobě u hlavy zemřelého (Faltýnek 2000, 80). V kryptě kostela sv. Václava v Opavě leželo pět bílých penízů přímo mezi rozkládajícími se tělesnými ostatky. Jednalo se o dva peníze Vladislava II. (1471–1516), peníz Maxmiliána II. (1564–1576) z roku 1569 a dva bílé peníze Rudolfa II. (1576 – 1612). Všechny zmíněné peníze byly v oběhu až do první čtvrtiny 17. století. Autorka identifikuje mince jako obolus na základě světle zelené zrnité patiny (narozdíl od odlišné tvrdé, tmavě zelené, místy až hnědé patiny; Šikulová 1970, 68). V Uherském Hradišti-Starém Městě (trať „Za zahradou“) bylo v hrobě pohřbeného muže uloženo šest mincí v koženém váčku. Mince datují hrob do počátku třetího desetiletí 17. století (Snášil, Procházka 1980, 53). Tento případ však spíš než obolus představuje osobní majetek, který měl mrtvý v okamžiku smrti při sobě.

8.3. Insignie v hrobech
Mezi insignie patří jednak prsteny a pektorální kříže v hrobech biskupů, koruny v hrobech panovníků, korunky a berly v abatyšských hrobech (viz kapitola 5.2.3), kalichy v hrobech kněží (viz kapitola 5.2.1) či zbraně v hrobech nevojenských osob šlechtického stavu. Za insignie lze považovat také odznaky hodností a řády. zbytky po zlaté inkrustaci – patrně se jednalo o znak mečíře, který zbraň vyrobil. V tomto případě meč mohl symbolizovat zaniknutí rodu. Předpokládá se, že jde o pohřeb Valentina, posledního knížete opavsko-ratibořského z rodu Přemyslovců, který zemřel roku 1521 (Kozłowska 2000, 131–132). Zvyk vystavovat meč v kostele, někdy přímo na hrobě, se uplatnil už ve středověku. S mečem (obr. 142) u levé nohy byl pohřben roku 1577 císař Maxmilián II. Také Petr Vok z Rožmberka byl roku 1611 pohřben s mečem po pravé straně těla (Březan 1985, 633). Řadu dalších případů nalezneme po celé střední Evropě. Klást meč do hrobu bylo tradicí už od středověku, od 16. století však byli šlechtici pohřbíváni častěji s kordem nebo také rapírem. Kord se našel např. v hrobě Heinricha z Lupfenu († 1582) ve farním kostele v Engenu, nebo u hraběte Wilhelma Ernsta zu Waldeck († 1598) v kostele v Tübingenu. V jednom z hrobů odkrytých v kostele Maria Himmelfahrt v Leechhügelu se nacházel kord (obr. 143) z doby kolem poloviny 16. století s původ-

8.3.1. Zbraně
V hrobech ze 16. až 18. století se obecně nenachází mnoho zbraní. Najdeme je spíše v podobě insignie u panovníků a u příslušníků aristokracie, i když se nejedná o jedince s vojenskými zásluhami. V hrobě kostela dominikánek v Raciborzu v Polsku byl v jednom z hrobů nalezen zlomený železný meč datovaný na přelom 15. a 16. století (1480 – 1520). Neležel však v rakvi, nýbrž napříč na jejím víku, a to zhruba v oblasti hrudi mrtvého. Rukojeť s jílcem meče se nacházela po boku rakve při jižní stěně hrobu. Meč byl dlouhý 130 cm, rukojeť s jílcem 35 cm. Čepel nesla

138

Obr. 142. Meč Maxmiliána II. po vyzvednutí z rakve (Vlček 2000, 92).

Obr. 143. Kord z hrobu kostela Maria Himmelfahrt v Leechhügel, druhá polovina 16. století (Lehner 1996, Taf. 27).

Obr. 144. Hrabě Albrecht z Holsteinu pohřbený s kordem a dalšími doplňky v drážďanském Kreuzkirche (Fingerlin 1992, Abb. 282).

139

ně bohatě zdobenou rukojetí. Uprostřed čepele zůstaly zachovány zbytky z dřevěné pochvy; špička a horní konec pochvy byl z materiálu jiného (Lehner 1996, 90). Patrně ve stejné době byl vyroben kord, který ležel po levé straně těla staršího muže pohřbeného v kostele sv. Martina v rakouském Thalgau, poblíž Salzburgu. Jednalo se o zbraň s přezkovou záštitou benátského typu, která byla moderní především v letech 1570 až 1590 (Melzer 1984, 54). V Kreuzkirche v Drážďanech byl kordem i ostruhami vybaven hrob hraběte Albrechta z Holsteinu z roku 1613 (obr. 144). Rapír pochází např. z hrobu Caspara z Breidenbachu († 1606) pohřbeného v kostele sv. Petra ve Fritzlaru; zbraň ležela na hrudi pohřbeného (Fingerlin 1992, 228). Našla se však i taková zbraň jako šavle. Měl ji po levé straně rakve uloženou v koženém pouzdře zámecký hejtman pohřbený v kryptě kostela Nanebevzetí Panny Marie v Louňovicích pod Blaníkem (Radoměrský 1966, 31). Tři šavle byly nalezeny v pohřební komoře rodiny Melithovi v Csengeru (Fingerlin 1992, 228). Se zbraní mohli být pohřbíváni také vyšší vojenští důstojníci (viz kapitola 5.1.3.).

8.3.2. Řády
Zlatým rounem (obr. 145), jako znamením nejvyšší světské důstojnosti byl do hrobu vybaven císař Maxmilián II. († 1576). Řád měl zavěšen na řetízku kolem krku, takže spočíval v oblasti hrudníku (Vlček 2000, 93). Se Zlatým rounem byl roku 1741 pohřben v hrobce v Messkirch Frobenius Ferdinand z Fürstenbergu, který byl tímto řádem pasován na rytíře v roce 1721. Jako znamení příslušnosti k nějaké „výjimečné skupině“ bývaly kolem krku mrtvých zavěšovány i další světské řády v podobě řetězců. Šest řetězců světských společností měl kolem krku zavěšen např. Albrecht z Holsteinu (obr. 144), pohřbený roku 1613 v Kreuzkirche v Drážďanech. V hrobce Lauingen se nacházelo v rakvi falckraběte Friedricha Otto Heinricha po jednom řetězci „Zlaté společnosti v Sasku“, která byla založena kurfiřtem Christianem I. (Fingerlin 1992, 227). 8.3.2.1. Pohřby moravských šlechticů s řády Několika různými řády byli vybaveni příslušníci rodu Kouniců, pohřbení v rodové kryptě ve Slavkově u Brna. Nejstarší zde pohřbený Václav Antonín z Kounic († 1794) měl na levé straně prsou položen

Obr. 145. Řád Zlatého rouna vyzvednutý z rakve císaře Maxmiliána II., délka řádu 4,8 cm; královská hrobka v chrámu sv. Víta v Praze (Vlček 2000, 93).

řád svatého Štěpána, který je na našem území jediným exemplářem z 18. století. Za života byl hrabě vyobrazen ještě s hvězdou řádu Marie Terezie, kterou nosil též na kabátě. Podobně v levé části hrudi měl Dominik Ondřej z Kounic († 1812) napoleonský řád Čestné legie. Stuhu s odznakem řádu německých rytířů měl kolem krku zavěšenu František Václav z Kounic († 1825). Tyto řády mají funerální charakter a nejsou dosud moc známy (Pernička 1982, 146–148).

140

8.4. Šperky
Šperky a různé ozdoby z nejdražších kovů (zlata a se vzácnými kameny) se vyskytovaly v hrobech panovníků, šlechty či jiných významných představitelů, u nichž zdůrazňovaly moc, postavení, majetnost, popř. zásluhy. Jednalo se nejčastěji o prsteny, náušnice, dále řetízky a řetízkové náramky a různé přívěsky. Šperky a ozdoby různých hodnot (z levnějších kovů – bronzu a jiných slitin, často jen se skleněnými očky) se však vyskytovaly i v hrobech venkovského a městského obyvatelstva středních sociálních vrstev.

8.4.1. Náušnice a prsteny
Jako šperky se občas najdou v hrobě náušnice (např. Košice-Krásno na Slovensku), mnohem častější jsou však nálezy prstenů, od nejlacinějších z drátků stočených až po nákladné zlaté kroužky či ornamentálně složitější kusy. Z Košic-Krásna pochází prstýnek zakončený dvěma proti sobě stojícími holoubky se spojenými zobáčky (obr. 146) nebo podobný ještě složitější, který má uprostřed umístěno očko skrývající obrázek (Polla 1986, 198). Na hřbitově v Kremnici bylo nalezeno pět prstenů. Ve čtyřech případech se jednalo o jednoduché bronzové kroužky sloužící patrně jako zásnubní nebo přátelské prstýnky. Svou honosností vynikal zlatý pečetní prsten z mužského hrobu, který pocházel zřejmě z poloviny 17. století (Hoššo 1989, 276). Zlaté prsteny byly nalezeny také u dvou pohřbů v hraběcí kryptě farního kostela v Tiengen am Hochrhein. Měly podobu čtyř zlatých kroužků, nesoucích po obvodě motiv dvou spojených rukou značících zasnoubení. Z jiného pohřbu pochází zlatý prsten (obr. 147), jehož obroučka je svrchu formovaná do tvaru srdce, uvnitř rozpůleného. Půlky srdce byly vyplněny vybroušeným rubínem a diamantem. Srdce z obou stran svírají pravé ruce (symbol zasnoubení). Za nimi jsou proti sobě dvě voluty, napojené na rolverkou zdobený obvod. Na prstenu byly zjištěny zbytky emailu (Fingerlin 1992, 293, 329).

Obr. 146. Prstýnek z hrobu novověkého hřbitova v Košicích Krásně na Slovensku (Polla 1986, obr. 143.9).

Obr. 147. Zlatý snubní prsten z mužského hrobu, vnitřní průměr 1,8 cm, tloušťka 0,2 cm; hraběcí krypta ve farním kostele v Tiengen am Hochrhein (Fingerlin 1992, Abb. 499, 501).

8.4.2. Šperky v moravských a slezských hrobech
Z krypty kostela sv. Václava v Opavě pochází náušnice v podobě hada s korunkou, do níž je zasazen čer-

venofialový broušený drahokam (Šikulová 1970, 68). Stříbrné náušnice s kamínkem (obr. 148) měla také žena pohřbená v kryptě kostela Nanebevzetí Panny Marie v Křižanovicích u Bučovic na Vyškovsku. Několik prstenů, z nichž jeden byl zlatý (obr. 149) bylo nalezeno na břeclavském hřbitově na místě původního kostela sv. Václava (Klanicová, Peška 1996,

141

Marka v Litovli. vnější průměr 22 mm (Faltýnek 2000. Byl stočen ze čtyř bronzových drátků.Obr.7 × 7. 150) pochází z kostrových hrobů v kostele sv. Jediný prsten na hřbitově u kostela sv. Václava v Břeclavi (foto M. 330). Josefa v Ostravě (Šikulová 1968. Obr. Hyppolita ve Znojmě–Hradišti byl nalezen na prostředníčku pravé ruky jedné z koster. 103). Obr. – 17. 151) byl nalezen pod levou pánevní kostí jedince pohřbeného v kostele sv.6 mm) bylo vyrobeno z řezaného achátu a má podobu reliéfní mužské hlavy s vousem. Prsten z novověkého hrobu na hřbitově u původního kostela sv. století (Šikulová 1968. příloha barvotisk). 63). Prsteny z hrobů v kostele sv.8). jde o tuctové řemeslnické práce.7. Tři zlaté drobné prstýnky pochází ze žerotínské hrobky. upravila autorka). Králík. Výjimkou je pouze prsten s plastickým reliéfem písmene velkého „A“ a s nápisem „Liebe mich wie ich dich“. Prsten patřil zřejmě Janu Diviši ze Žerotína a věnovala mu ho jeho druhá manželka Anna Žerotínová (Král 1981. 91. tab. Josefa v Ostravě. Masivní zlatý renesanční prsten (obr. 16. Zlatý renesanční prsten z hrobu v kostele sv. Oválné očko (9. 74). na vrcholku spojených do ploché spirály (Dostál 1968. Marka v Litovli. upravila autorka). 150. Po stranách obroučky je stylizovaný rostlinný motiv s modrým 142 . Zlaté a bronzové prsteny (obr. Náušnice z krypty kostela Nanebevzetí Panny Marie v Křižanovicích u Bučovic (foto M. 151. Králík. 149. 148. Obr. Ačkoli zde byli pohřbeni příslušníci aristokracie.

16. poloviny 18. Petra a Pavla v Brně (foto M. 79). upravila autorka). – 17. 152b) je ženský. Druhý prsten (obr. emailováním (Faltýnek 2000. okolo pětilisté kvítky s voluty. 152. Zlatý prsten se zasazeným červeným sklem.5 mm je zakončen korunkou tvaru srdíčka se dvěma kameny (červeným a bílým). zdoben je ornamentálním symetrickým rytím a byl datován do 17. Svobody č. Jeden (obr. Brno. Brno. 16. obroučka taktéž zdobena rytím. až první 143 . 153a.5 mm. kostel sv. Dva zlaté prsteny ze 17. Švalbachová). datovaného do 16. Kroužek o průměru 16. upravila autorka). 153b. století (b). Obr. Petra a Pavla v Brně pochází dva zlaté prsteny. 568. 239). zaniklý kostel Všech svatých. jehož obroučka je vypouklá a uvnitř dutá. Stříbrný prsten. průměr 16–18. pohlaví a věk dožití skeletu Obr. století (Šlancarová 2006. kresba D. století (Rubinková 1999. století (Šlancarová 2006. Nám.1. – polovina 17. století (Rubinková 1999. průměr 18–20 mm. Také z novověkých hrobů uvnitř kostela sv. Hrob je dle stratigrafie datován do 2.a b Obr. 152a) pochází z hrobu ženy. která se dle antropologického určení dožila věku 25 až 30 let. Z hrobu odkrytého u zaniklého kostela Všech svatých v Brně. 559. 243–244). Jedná se o kroužek průměru 18 mm. v hrobě však nebylo možno určit. Králík. (a) a 18.

tvořené pastózními a skleněnými perličkami (Polla 1986. Jeden z prstýnků byl zdoben žlutým kamenem a druhý byl černě smaltovaný a nesl vyobrazení lebky (Drozdová et al. Byl rovněž zlatý a měl v očku vsazený čtvercový kámen zelené barvy. 180). Druhý prsten se našel v hrobovém zásypu u kostela sv.. Jakubské nám. kůže nebo plsti. Tyto čelenky jsou známy z oblasti karpatské kotliny. mezi nimi vždy tři menší kytičky stáčené z drátku. okraje lemuje řada bílých perel a tenkých provrtaných plíšků. které původně protkávaly látku a bílé a modré korálky navlečené na nitkách. kde jsou datovány do 16. – 17. pochází stříbrný prsten tvořený třemi souměrnými kroužky s drobným zvlněním na každém z nich (obr. 16. zelenou nebo červenou perlou. Jeden byl vyzvednut při výzkumu na Náměstí Svobody. Pozůstatek po čelence byl objeven v ženském hrobě dalšího slovenského hřbitova. 2005. Zachovaly se zde výstuže. pohřbená roku 1617 v kryptě mikulovského kostela sv. Ve Smoleniciach na Slovensku bylo nalezeno pět čelenek (obr. 168). Ozdobou čelenek byly bronzové filigránové ozdoby se skleněnými korálky. Hyppolita ve Znojmě–Hradišti. uprostřed vyplněné modrou.5. 62). Plocha mezi kvítky je vyplněna filigránovými drátky. Jedná se o zlatý prsten. Jindřicha v Praze jsou sice zmiňovány špatně zachovalé zbytky ozdob na hlavě. století) pochází z Brna ještě dva další prsteny.1. Dva prstýnky měla na pravé ruce hraběnka Markéta Františka Lobkowiczová. vytvářející geometrický ornament (Vallašek 1967. 153c.5. – 17. 8. století.1. interpretované jako čelenky z proplétaných drátků (Dobisíková et al. Na hřbitově u kostela sv. Není vyloučeno. obr. upravila autorka). – 17. Ze stejného období (16. že by zde mohly odrážet také sociálně-ekonomickou hodnotu. Jako výstuž čelenek zde sloužily plechové pásky s prosekávanými hranami a plíšky tvaru piškotu. Jakuba. analogie jsou známy také z Maďarska. Na téže lokalitě se vyskytly ve třech hrobech kolem krku pohřbených náhrdelníky. 153b (Šlancarová 2006. Čelenky z jihomoravských hrobů Pozůstatky z čelenek byly zachyceny na hřbitově u kostela sv. 60). na něm bylo našito množství korálků různých velikostí a rozličných materiálů (např. Brno. průměr 18–20 mm. Prostředkem čelenky se táhlo šest větších rozet. obr. a to ve Staré Haliči. století (Šlancarová 2006. na něj byla připevněna bohatě zdobená látka. 154a) či jejich zbytků. Zlatý prsten s jehlancovým očkem a vsazeným zeleným sklem. rozená Dietrichsteinová. podle popisu se dá však spíše usuzovat na drátěné věnečky (viz dále). Obr. 8. století a interpretovány jako typická součást maďarského oděvu (Horváth 1970.poloviny 17. Byly 144 . v jehož zesíleném oválném štítku bylo zasazeno červené sklo. Jejich podkladem byl pásek z látky. 153c (Šlancarová 2006.5. které mají analogie i na dalších novověkých pražských hřbitovech.1. Ozdoby hlavy 8. Čelenky Jednou z honosných ozdob doplňujících ženský oděv (kroj ?) byly čelenky. 351). Jednalo se tedy s velkou pravděpodobností o součást ženského lidového oděvu (kroje). 60). V Krásně na Slovensku byly zbytky čelenek nalezeny celkem ve 28 hrobech. Čelenky byly přítomny pouze v hrobech dívek a žen (Dušeková 1980. ze skla. 153a). 197). Na lebce a pod lebkou kostry se našly měděné nitky. 557. Výstuží byl dřevěný podklad potažený kůží. 439). Václava. ozdoby a kousky látek. Při zapadnutí vlnek do sebe vytváří prsten jemný zdobný motiv (Šlancarová 2006. kosti nebo pastózní hmoty). Pozůstatky čelenek se našly na hřbitově ve slovenské Kremnici v primární poloze u 17ti hrobů. 400). 1997.

Jiří na pražském hradě (Borkovský 1975. 438) tí a s různě velkými a zdobenými hlavicemi nalezené na hřbitově v Košicích–Krásně. Z dětského hrobu (pohřeb v rakvi) pochází věneček zdobený kytičkami z mosazných drátků (obr. Ke stejnému účelu mohly sloužit jehlice různých velikos- 145 . pocházející z hrobu ze 17. Smolenicie na Slovensku (Dušeková 1980. 154b. 156). Věneček z bronzových drátků byl nalezen např. Zapuštěna zde byla i malá červená a zlatá sklíčka tvořící šesticípou rozetu.5. na čelence byly zřejmě naraženy také uzávěrky motyčkového tvaru (Dostál 1968. zachovalý je např.3.2. které podle etnografických analogií sloužily k přichycení čelenky do vlasů (Hoššo 1989. 155). 275). Součástí těchto čelenek byly patrně i pásky pletené z drátů a omotávané tenkými vlákny nití. a to v oblasti hlavy. Hyppolita ve Znojmě-Hradišti (Dostál 1968. 154b) z dalšího hrobu tvořily dráty meandrovitě spletené a doplněné šedými fajánsovými perlami. 71). 8. Čelenka nalezená na ženské lebce. Pozůstatky čelenek z novověkých hrobů u kostela sv. 156b) s papírovými lístečky ovinutými drátky. století.1). 156a) nalezený v bazilice sv. z téhož kostela pochází věneček z bronzových drátků nalezený v rakvi s pohřbem nedospělého jedince (Tomková 2001. 224). 154a. XIV. ženských a dětských. Obr. tvořícími tak jakési nalézány vždy na lebkách. Spony a brože do vlasů pochází také z novověkých hrobů v německém Breunsdorfu (Kenzler 2002. Ve středu pásků byly malé čtverce vyplněné bělavou hmotou.Obr. Vrchní bohatě filigrány zdobená část hlavičky byla od spodní nezdobené oddělena plastickým prstencem (Polla 1986. 63). Také v dalších hrobech (patrně řádových novicek) byly objeveny pozůstatky drátěných věnečků. Pohřební věnečky V některých hrobech bývají archeology nalézány pozůstatky věnečků z kovových drátků. a to mužských.5. 197). na lebce dítěte pohřbeného (v rakvi) v kostele sv. Velmi zdobné byly ty s kulovitými hlavičkami o průměru 20–22 mm (obr. Čelenku (obr. Klimenta v Levém Hradci. Jehlice a vlasové ozdoby Zřejmou souvislost s čelenkami mají bronzové jehlice. věneček z drátěných květů (obr. 8. tab. V hrobech dětí pohřbených v kostele v německém Rüdersdorf-Tasdorf se nacházely pohřební věnečky v podobě měděné obruče ovinuté kovovými nitkami.

124 a 130). 156a. století. Kytičky. obr. ozdobené malými dutými skleněnými perličkami a „flitrami“ (Wittkopp 1997. obr. Množství drobných drátěných (stříbrných. Autorka však na základě analogií ze svatojiřského kláštera v Praze interpretuje nálezy jako součást 146 . žen anebo také dětí. některé zřejmě nákladnější. Svatojiřská bazilika na Pražském hradě (Borkovský 1975. jiné pro méně majetné zákazníky. 155. Drátěné věnečky z hrobů 35 a 24. až první poloviny 18. Může se jednat o příslušníky řádu. Košice-Krásna (Polla 1986. Pozůstatky z pohřebních věnečků v podobě mosazných plechových pásků obtáčených nití a mosaznými pozlacenými drátky (obr. nebyly nikdy zcela totožné. 88–96). ač vzájemně podobné.b. Muži. kteří zde byli pohřbíváni již od 16.b) bylo objeveno v hromadném hrobě v pražské Trojické ulici. Podobné drátěné ozdoby (dřevěný pásek ovíjený kovovými drátky) jsou zachovány také v muzejních sbírkách v polské Toruni (obr. Jedná se o výrobky lidového šperkaře. 31–36). Queck 2000. století v alsaském Wattwilleru a Soulzu (Unger 2002a. Zřejmě byly přišity na ozdobě či pokrývce hlavy (stopky kytiček nesly zbytky nití). 143. a to i ženy a děti (Leh- ner 1996. měděných a mosazných) ozdůbek ve tvaru kytiček (obr. století se zde pohřbívaly i osoby světské. 157b). 814).a b Obr. Stříbrné drátky z pohřebního věnečku se našly rovněž v hrobě kojence pohřbeného v durynském Herschdorfu (Sachenbacher. zda se jednalo o skelety mužů. Obr. 158a. století. Jehlice z novověkých hrobů.15 -17). datovaném do 17. 157a) se objevovaly v mužských hrobech nebo v hrobech novorozenců v rakouském Leechhügelu. V 17. 76). Nebylo bohužel určeno. Obdobné korunky z měděného nebo mosazného drátu se skleněnými korálky byly nalezeny také v některých hrobech kněží ze 16. byli různého stáří od 20ti až do 80ti let. kovové pletivo. jimž ozdoby patřili.

věnečků neprovdaných (panenských) dívek. Praha – Trojická ulice (Beranová 1989. Drátěná ozdoba hlavy zachovaná v muzejních sbírkách v polské Toruni (Trybuszewski 2005. je přinejmenším podivné. Kytičky z drátků se zbytky papírových lístečků omotaných drátkem.Obr. Taf. jako součást nějakého kroje). Podivnější na celé situaci však je to. že v hrobě byla pohřbena alespoň část osob. 46). byla při rychlém pohřbení ještě zdobena těmito vínky. vyzdobených tak na poslední cestu (Beranová 1989. Zajímavý je nález části vínku na pohřebním závoji v hrobě 30ti až 40ti-leté ženy pohřbené na hřbitově u kostela sv.b. Čelenka z hrobu kostela v rakouském Leechhügelu. Jedna z těchto ozdob. 274–279). tloušťka drátku 0. 157a. Petra v Niedertraublingu u Regensburgu v Německu. že skelety se jevily do hrobu jakoby naházené a samotný hrob je pravděpodobně pozůstatkem po nějaké tragické události (válka.02 cm (Lehner 1996. 4 a. která tyto předměty nosila i za života (např. 147 . Antonína Velikého v Liberci (Brestovanský. pocházející zhruba b Obr. Nasnadě je pak odpověď. 157b. a Obr. stříbro. šířka 0.4 cm.5). il. ať už kohokoliv. 158a. že těla. 28). Několik pohřebních ozdob v podobě drátěných květů doplněných bílými perličkami pochází z hrobů kostela sv. Stará 1998. b). obr. morová epidemie). Pokud by tomu tak bylo.

Identické ozdoby však byly nalezeny i v hrobech nedospělých chlapců či mladíků. Měly tak zdůrazňovat zřejmě nevinnost. století byly zajímavé např.Obr. Toto platilo také pro jeptišky. Dětem se běžně dávaly hračky. někdy i s obsahem peněz (Kenzler 2002. o nichž se vědělo. zdobené skleněnými korálky a látkovými květy. že pohřbená byla dosud neprovdána a možná panenská. v Breunsdorfu byly věnečky přítomny v hrobech buď žen nebo dětí. tyto se však již kladly na rakev zemřelého (mrtvý nešel s korunkou do hrobu). kladené na hlavy zemřelých. se dávaly do hrobů nemluvňat. 64). století. Zde měly vínky zřejmě symbolizovat duchovní službu a celibát zemřelého. a 18. 285). Zdá se. obr. Množství předmětů denní potřeby bylo nalezeno na odkryté části hřbitova u budovy Růžencového bratrstva v dolnorakouském Scheibbsu. století. 159) používané v 19. 1840–1850 (Navrátilová 2004. aby se tak mohly i v záhrobí starat o své děti (Horváthová 1993. Hofer et al. popř. Mezi četnými nálezy ze 17. 236). Antropologickými výzkumy bylo prokázáno. 157) nebo brýle. Kladly se na rakev zemřelého (Navrátilová 2004). a 18. Posledně jmenované předměty byly typické zvláště pro hroby šestinedělek. Ženám bylo do hrobu kladeno např. a 18. století. a to až do první poloviny 20. 157).6. plátno. století. jehla. Štýrsku a ve středních Francích. ale také dospělé ženy a kněze. století pochází také z kostela sv. a to zřejmě bez ohledu na pohlaví. století byl zaznamenán opět návrat k věnečkům rostlinným. čistotu. 157. Švábsku. Tím se také mohlo zabránit možnému návratu nebožtíka do „světa živých“ pro oblíbený či požadovaný předmět. Velmi podobné nalezeným drátěným kytičkám se jeví pohřební koruny (obr. z dracované krajky. a 18. Předměty denní potřeby V novověku bylo zvykem klást mrtvým do rakve předměty denní potřeby. niť. 158). ležela kolem lebky asi čtrnáctiletého mladíka (Codreanu-Windauer 1993/94. že jejich původ by mohl být právě v pohřebních víncích ze 17. století věnečky z rozmanitých materiálů. 159. 127–129). V 19. zřejmě novicky kláštera. příloha 18). že nález nej- starších pohřebních korunek je znám z roku 1627. Brýle byly nalezeny také v jednom z hrobů hřbitova u kostela v německém Breunsdorfu (Kenzler 2002. náprstek. Zajímavý je nález ozdob v hrobech kněží. 8. právě kovové brýle (obr. že tyto ozdoby byly atributem jednak nedospělých nebo pravděpodobně svobodných jedinců. lze uvažovat rovněž o tom. pohřbený v hrobce v Židlochovicích. dospělým třeba peněženka. století se používaly věnečky rostlinné. 160. (Zde se však zcela jistě nejednalo o šestinedělku). dětí a mladých dívek. U pohřbených zde nechyběly ani knižní záložky a knižní spony s reliéfem maskarona (Král 1969. Autor uvádí. Podle lidové tradice se dávaly do hrobu svobodným zemřelým s představou jakési posmrtné svatby (Kenzler 2002. Korunka v hrobě mladého muže byla nalezena v Brandenburgu. V případě liberecké ženy. panenskost zemřelých. Je tedy možné. že je dotyčný užíval za svého života a bude je tedy zřejmě potřebovat i po smrti. Pohřební koruna kladená na rakev. Náprstkem byl vybaven některý člen (žena ?) rodu Žerotínů. vřeteno. že pohřební ozdoby v podobě věnečků. Doklady pohřebních věnečků ze 17. 148 . v době 17. Chebsko. z přelomu 17. 1994. Gangolfa v německém Holefeldu (Hannig 2000. Po roce 1870 se zvyk klást věnečky na hlavy mrtvých udržel už jen ve Slezsku. Mohly být např. V 16. nůžky apod.

Fajfky a jedna z mincí nalezené v hrobech hřbitova kolem kostela sv. 810). Na hřbitově v Kremnici byly jako světské předměty denní potřeby přítomny tři fajfky (obr. Železná dýka ze hřbitova u dómu sv. Štěpána v německém Pasově mohla být též předmětem osobní potřeby. hřeben. Abb. Kovové brýle nalezené na části novověkého hřbitova odkrytého v dolnorakouském Scheibbsu (Hofer et al. 1993. století (Dušeková 1980. mohl být ostruhami vybaven náruživý jezdec či chovatel koní. století (Mittermeier 1989. že se mrtvým dávaly ty předměty. 161. že by se jednalo o hrob vojáka. Jako tyto sloužily mísy. Za předmět osobní potřeby bych označila také nůž. Hoššo 1989. 196). Byly přítomny na zmíněném pasovském hřbitově. bylo zubní párátko a ušní lžička. známy jsou také z Amsterdamu (Mittermeier 1989. neboť se jedná o kovové a ostré předměty. Kromě užitkové funkce měl předmět zřejmě působit i jako ozdobný doplněk. století pochází také z hrobu falckraběte Philipa Ludwiga. 64). 163). které však posloužily pro úpravu zemřelého (není však vyloučeno. poloviny 16. lžíce vyjadřovaly zřejmě sociální status zemřelého. stejně tak váček s mincemi a kostěným hřebenem. Otázkou je zda ostruhy řadit mezi předměty osobní potřeby či nástroje. Nálezy tabákových fajfek jsou známy z oblasti středního Německa (Wittkopp 1997. což nás opět ujišťuje v představě. 160. hluboké talíře. na 5. Svědčí proto i to. 1994. keramické konvičky Obr.2 cm dlouhém těle zvířete byly patrné dokonce šupiny. které za života používali. Tento typ ostruh je datován do 16.Obr. Mezi hygienické potřeby. 441). 277). i když se jednalo o útočnou a obrannou zbraň používanou pro levou ruku (v pravé ruce byl kord). oblíbenou ještě i ve století následujícím. že je dotyčný mrtvý používal i za života) patří nůžky. 149 . Na konci bodce se zachovaly nýtky sloužící k připevnění na botu. Kataríny v Kremnici (Hoššo 1989. 32). století. Drahocennou výbavou 16. 145). 162) z jezdecké obuvi. nožík. 20). 64). Jelikož však nic nenasvědčuje tomu. obr. století. slučující obě tyto potřeby. který měl patrně při sobě v okamžiku smrti. 161. 809. až do poloviny 17. že byl zavěšen jako přívěsek na 40 cm dlouhém řetízku tvořeném obdélníkovitými články. století. 75). břitva. Pak by se mohlo hovořit o předmětu denní potřeby. století. 143–144. Ve slovenských Smoleniciach byly nalezeny železné ostruhy (obr. Jednalo se zřejmě o osobní majetek zemřelého. Ostruhy mohly mít i magicko-ochranný význam. Na hřbitově u dómu v Pasově byla nalezena tato hygienická potřeba tvaru delfína (obr. Fajfky z hlíny nalezené v novověkých hrobech u kostela v německém Breunsdorfu nesly jasné stopy opotřebování (Kenzler 2002. Zlaté zdobené zubní párátko z 2. Zubní párátka takového typu se však těšila oblibě až do 17. Byly mrtvým vsunovány mezi předloktí položená napříč těla. Byla používána od 16. 157). které jsou typické pro hroby ze 16. Osobním majetkem zemřelých bývaly rovněž bronzové lžíce. Stříbrný předmět byl vypracován velmi pečlivě. s přesahem až do 17. štětec na holení a v neposlední řadě mycí nádoby. jenž měl při sobě jedinec pohřbený osamoceně v lo- kalitě „Za Zahradou“ v Uherském Hradišti–Starém Městě (Snášil 1979. Ve slovenském Krásně se v hrobech vyskytl např. kovový klíček nebo náprstek (Polla 1986.

aby byly k dispozici mrtvému i na a s oblibou (byl to jeho osobní předmět). 162. 8. Stříbrná toaletní potřeba tvaru delfínka na řetízku. že to svádí k myšlence označit tento jev za kult. Pro věřící se totiž religiózní pomůcky každodenního života staly tak nezbytnými. Devocionálie byly spjaté s kultem světců (viz Králíková 2006.kých olejů). když jim měly předměty sloužit i po smrti a nesměly tedy chybět v jejich hrobě. se následně mrtvému musely přidat do rakve. dóm sv. nádob se však přikláním spíše k názoru autora(ky). Tato typická barokní výbava. až 18.které byly spolu s mrtvým pohřbeny. V případě „onom světě“? Obr.Obr. 156). Dále se sem řadí též devoční grafika a různé svaté obrázky. nejen v každodenním životě.bech nádobky typu skleněných flaštiček. Nazývají se též agnustky – odvozeno od Agnus Dei.9 cm (Dušeková 1980. století do století následujícího. obětování“ (např. Náboženské symboly byly užívány již u nejstarších kultur. byly tedy především projevem zpočátku zavrhované lidové zbožnosti. 156). Bohu). že za ně nelitovali utrácet své peníze. 440). a také kameninové hrnečky. rourovitých meckém Breunsdorfu (Kenzler 2002. Železné ostruhy z novověkých hrobů ve Smoleniciach na Slovensku. obr. Devocionálie také mohly postupně převzít určitým způsobem funkci obolu mrtvých. století. Nebylo proto vyhnutí a také kladení devocionálií do hrobů muselo být církví kladně přijato. století se začínají v lidské společnosti objevovat stále více religiózní předměty související s osobní zbožností. také měly pomoci v nějaké nouzi či při onemocnění (amulety. které se používaly v lékárnách se však na základě lidových zvyklostí domnívá. délka nýtku 0. Štěpána v německém Pasově (Mittermeier 1989. který v novověku už jen dozníval. šířka oblouku 6.7.7-0. zpěvníky a různé svátostky a amulety. krucifix). éthericpoužily k úpravě mrtvého úmyslně předměty pod. neboť v některých breunsdorfských hrobech byly nalezeny také odpadlé spodky prostých hrnců na vaření nebo kameninové džbánky. 87). představovala sice z pohledu normativní víry symboly křesťanství. nastal takový boom v oblíbenosti religiozních předmětů. jsou spojeny s modlitbou (růžence). neboť bylo lidovým zvykem. předmět starý a opotřebovaný však může značit prá. Zvláště pak. že ji mrtvý za života používal často důvodu než proto. 155–166) a s poutnictvím. Všechny tyto pomůcky (Kenzler 2002. Představitelé katolické církve však záhy pochopili. Abb. že tolerováním a podporou těchto zvyklostí mohou docílit jednak upevnění kontaktu s věřícími a jednak získat zdroj finančních prostředků. modlitební knížky. ale i v „životě záhrobním“ bylo dosaženo snad právě jen v době 17. 163. že se pro úschovu léčebných prostředků (např. kterou představitelé katolicismu nemohli riskovat. lidové škapulíře.1). 164) a v neposlední řadě měly přinést úlevu v hodině smrti (úmrtní kříž. Zapovědět věřícím tento původně pohanský zvyk klást předměty do hrobů by nepochybně vyvolal tak velkou nevoli. které zřejmě řadné. století (Lehner 1996. 156). Zajímavé však byly v těchto hrobyly přítomny v novověkých hrobech u kostela v ně. které se obecně objevují v hrobech až od poloviny 16. avšak v žité víře sloužila především jako prostředky ochranné a tuto funkci měla plnit i v hrobě. Jedná se o tzv. devocionálie. Jedná se tedy o předměty sloužící k osobní zbožnosti věřících (medailony). Autor(ka) či hruškovitých tvarů. 7.5 cm. obětiny. Že byl Šlo bezpochyby o osobní předměty zemřelého (léky). Beránek 150 . Latinské slovo devotio znamená „zaslíbení. Z jakého jiného vě tu skutečnost. Nejčastější podobou devocionálií jsou přívěsky rozmanitých tvarů. délka bodce 3.7 cm. Předměty osobní zbožnosti Na konci 16. tj. avšak takového masového rozšíření. Jakmile se přehouplo 16. že tyto pomůcky sloužily jako nádobky pro masti (Kenzler 2002.

století se vyráběly „Morové tolary“ nebo tzv.boží. Krista. Buď sloužily jako amulety a talismany – tzv. Byly raženy nebo lity v Jáchymově. na vykonané poutě na místech jak tuzemských tak zahraničních. 27–48). intronisační. tolary a medaile s různými vyobrazeními (oblíbení protimoroví světci ve střední Evropě byli sv. oslavující svatořečení. popř. b) medaile korunovační. – upomínka na určitou církevní událost (blíže viz Králíková 2004. T 8). štítky (tzv. Medailony ze 17. jinými epidemickými chorobami. Nakonec existovaly i upomínkové medaile: a) poutní – upomínka Obr. Měděný protimorový půltolar v podobě medaile z roku 1577. Rochus a sv. Hamburku a jinde (Petrtyl 1962. Nesou např. Zvláště v době epidemií bylo oblíbené nosit za života a po smrti vložit do hrobu různé lidové škapulíře. Původně se jednalo o voskové nebo hliněné přívěsky. v Praze. „zázračné medaile (feniky)“. Už v 16. Jáchymov (Wondrák 1999. tvořící přechod mezi mincí a medailonem (zpočátku chybělo závěsné zařízení). které měly chránit před morem. Dále lze vyčlenit odznaky bratrstev. „bratrské medaile“. Panny Marie či rozmanitých světců a světic. s vyobrazením Beránka. protimorové křížky. ve Zhořelci. Jiné vyobrazovaly na jedné straně vztyčeného hada na poušti. století sloužily rozmanitým účelům a můžeme je proto rozdělit na několik skupin. k obětování na oltářích jako „ex vota“. až 18. Lidový škapulíř z 18. amulety. 165). 23-24). 295). obr. Medailony bývají zastoupeny na velkých středoevropských hřbitovech. relikviářky. benediktinské feniky). 25. obr. druhá strana představovala scénu ukřižování Krista (obr. popř. 26). také medaile se symbolikou Krista a Panny Marie. 151 . křest atd. šekely. Některé pak byly již opatřeny ouškem a nošeny na řetízku i jako šperk. 165. později kovové. století (Villiers 1927. 164. na nichž je přítomno množství Obr. Nejsvětější Trojice. Šebestián). obraz starozákonního Joba postiženého nemocí a utrpením nebo motiv „uzdravení slepého“ (viz Wondrák 1996. řádů a kongregací – tzv. Kremnici.

na Budči v Čechách (Šolle 1990. z pražského svatojiřského kláštera (Borkovský 1975). Pfleiderer 1998. zdroj: Mittermeier 1989. Tvar srdce symbolizoval např. 1996).Obr. Abb. 167. na švýcarském hřbitově ve Schwyzu (Descoeudres et al. Schottenkirche v německém Erfurtu (Kaiser 1965). v Lubiniu v Polsku (Kołyszko1997). Petra a Pavla na Budči (Šolle 1990. stol. 6). dále existovala celá řada různých typů křížů (obr. Trojice v Trojické ulici byl nalezen medailon z první poloviny 18. 196) nebo v Praze–Michli (Rataj. egyptský. Přehled nejznámějších křížů (upravila autorka. Jiří na Pražském hradě (Borkovský 1975) a z novověké části hřbitova u rotundy sv. Z Čech pochází nálezy z různých částí Prahy. 166). v Košicích-Krásně (Polla 1986) nebo Kremnici (Hoššo 1989). ve Smoleniciach (Dušeková 1980). Obr. v Markgrafneusiedlu v Dolním Rakousku (Macek 1993). Ulricha a Afry v německém Augsburgu (Fingerlin 1977). 19. devocionálií obecně. 17. 152 . století (Beranová 1989. sv. benediktinský (kříž sv. (blíže viz Králíková 2004. Množství medailonů bylo nalezeno na slovenských hřbitovech. relikviářový. až 19. Stará 1998) nebo z písecké krypty kostela Povýšení sv. jeruzalemský. Velké množství křížů sv. 108). rovněž z Budče (Šolle 1990. Německo. Zachariáše apod. Benedikta). Kovové a dřevěné kříže s korpusy (krucifixy) pochází ze slovenské Kremnice (Hoššo 1989). 1995). v kostele sv. z městského hřbitova v Liberci (Brestovanský. ve Staré Haliči na Slovensku (Vallašek 1967). Ulricha a Afry v německém Augsburgu (Fingerlin 1977. 190. Rozšířené bylo rovněž nošení závěsných křížků. 136. Valentina. 1994). Např. caravacový. 196–197). v polské Maniowy (Chudzińska 1998) a jinde. např. Fröhlich 1995. Ze západnějších lokalit je to např. ve Staré Haliči (Vallašek 1967). Caravacové křížky byly nalezeny např. Např. vyprošení milosti a vyslyšení proseb skrze nekonečnou lásku Panny Marie. Sommer 1988). 499–501). Ulrichův (Oldřichův) kříž. Některé z těchto křížů nesly ochranné formulky a sloužily také jako amulety. Ulricha bylo nalezeno v hrobech klášterního areálu sv. Množství medailonů bylo vyzvednuto z kláštera sv. 166. Růženec s rozmanitými přívěsky – amulety. Tvary amuletů mohly mít i význam symbolický. kříž sv. Nejznámější a nejpoužívanější byl kříž latinský. Ježíšova ukřižování a jeho utrpení byl latinský kříž a krucifix. např. z hrobové šachty za zdí kostela sv. Skružný 1996. (Gockerell 1995. hřbitov v Scheibbsu v Dolním Rakousku (Hofer et al. Symbolem křesťanství. Kříže (Adámek. 49–66). 271). 196).

Z kosti vyřezávané dlaně. Augsburg. Taf. „porodní lahvičky“ atd. popř. 170. chodidla (obr. Obr. 167). Pasov. Krista. týkajícího se srdce jako orgánu (nemocné srdce) anebo symbolu lásky (Štajnochr 2000. zasklené obrázky svatých (relikviářky). bisamová jablíčka. 168. Také zahrnuje přání prosebníka. obr. chodidla a lebka byly např. věřilo se. Zmíněné rozmanité předměty ve funkci amuletů. Spojovací článek tvaru kostěné lebky. 169. Tzv. 73–74). Symbolika rukou je však také spojována s účinkem ochranným. 17. součástí růžence nalezeného v Kremnici na Slovensku. 128). 274). V prvé řadě však růžence ukládaly svému nositeli možnost modlení a rozjímání. Zde také bylo nalezeno pět kování a zavírací spony z modlitebních knížek (Hoššo 1989. Umrlčí lebky nebo hlavičky v podobě dvou či tří odvrácených tváří (mužských. Slovensko (Hoššo 1989. Růžencové přívěsky v podobě rukou a chodidel z kosti. Kremnice. Bývaly sestaveny z korálků různého počtu a rozmanitých materiálů (blíže viz Králíková 2004. Nalezen byl např. díky nimž nabyl také funkce ochranné. že mohou také přinášet štěstí (Mittermeier 1989. Německo. různé kameny srdcovitých a jiných tvarů. Martina v Klosterneuburgu (Neugebauer 1981. 138). Za obzvláště účinný amulet proti moru byl považován rtutí naplněný lískový ořech. 276–277). 169). K oblíbeným amuletům či talismanům patřily dále „Nepomukovy jazyky“. Německo (Mittermeier 1989. Části kožené vazby a mosazná spona modlitební knížky pochází dále např. Obr. Součástí růženců bývaly také malé lebky vyrobené z kosti či slonoviny (obr.Obr. Dlaně a chodidla byly zřejmě znamením Kristových ran. (Fingerlin 1977. 168) nebo vyřezané dlaně. dvojitá odvrácená hlavička z kosti. 170) fungovaly zřejmě za účelem meditace jako představitelé „mementa mori“. 142). 19–26). 139). v hrobě kněze (orientovaném V–Z) pohřbeného ve farním kostele sv. včetně medailonů a křížků byly zavěšovány na růžence (obr. z krypty kostela Po- 153 . st.

Býval známým poutním místem a rozkládal se kolem něj i hřbitov (Odehnal. dřevěné kříže s kovovými korpusy (6 kusů). Novotný 1986). Ve vnitřním prostoru rotundy sv. Části růžence – osm perleťových kuliček na bronzovém řetízku bylo objeveno v místě starého hřbitova u kostela Zvěstování Panny Marie v Uherském Hradišti (Pavelčík 1996). Marka v Litovli. Množství růžencových korálků. Žena pohřbená v kostele sv. 113–156. která v sepjatých rukou v klíně svírala růžence ze skleněných korálků. 66). V kryptě špitální kaple sv. 340–341). 79–80). 275). agnustky.7. Růženec. 357). Petra a vročením 1750 pochází z hrobu v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Branticích (Prix. Václava v Břeclavi (viz Králíková 2004. století bylo nalezeno v zásypech jihozápadní kruchty kostela sv. sklo). Petra a Pavla na Budči byla za hlavou pohřbeného nalezena modlitební knížka (breviář) v dřevěných deskách. Tomáše byla vybavena růžencem s bronzovým plechovým křížkem. Z barokních hrobů v presbytáři téhož kostela byl vyzvednut kovový růžencový křížek a dřevěný kříž s kovovým korpusem (Faltýnek 2000. na níž se nacházela Panna Marie s Ježíškem na půlměsíci (Konečný 1986. až třetiny 18. 8 bronzových kříž ků. Nálezy devocionálií z Moravy a Slezska Bronzový medailonek italské provenience s vyobrazením sv. 146–147). Šest medailonů z 2. ostatní mužští členové byli do rakve vybaveni krucifixem (Pernička 1982. Z Olomouce z Ječmínkova náměstí pochází caravacový křížek (Dohnal 1970). Růžence. Pantaleona v Pustiměři na Vyškovsku byla pohřbena starší žena (snad jeptiška). několik kovových korpusů a stříbrný křížek pochází z bývalého mořického hřbitova v Olomouci (Burian 1978. Množství předmětů religiozní povahy se nacházelo v kryptě kostela sv. 103. století bylo objeveno v hrobech areálu kláštera Porta coeli v Předklášteří u Tišnova (Belcredi 1993. Václava v Opavě. 176). Anny a sv. 259–266) a ze hřbitova na Antonínské ulici (viz Králíková 2004. 190). U kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Velkém Týnci na Olomoucku se v novověkých hrobech našly dřevěné a keramické korálky a několik železných křížků (Prečanová 2003. Michala Archanděla ve Vyškově – Brňanech (dnes areál domova důchodců) byl objeven oválný bronzový závěsek s očkem a dva bronzové křížky s Kristem (Kupčíková 1999). ale z Rybího trhu č. Fröhlich 1996. 292). jehličky a bronzové křížky pochází z rakví jedinců pohřbených v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Bučovicích 154 . 106–107). Nálezy medailonů a křížků pochází z místa bývalého kostelíka sv. křížů a růženců pochází ze hřbitova kolem kostela sv. LIV a LV). 283). Na devocionálie byl bohatý hřbitov na místě kostela sv. 2005. V Opavě na Pivovarské ulici byly nalezeny medailony z poloviny 18. Podborský 1996. Při výzkumu hřbitova u původního kostela sv. 61–62). nebo kostel sv. V hrobě muže objeveném u Sirotčího hradu poblíž Mikulova se našel růženec z modrých perel (Jüttner 1931). 2007. kříže a další nálezy se nacházely v kryptách františkánského kostela v Uherském Hradišti (Pavelčík 2000a. 8. Zezula 2000. Ze Znojma–Hradiště pochází množství devocionálií od kostela sv. taktéž v Uherském Hradišti. 250). Mikuláše ve Znojmě (Čižmář 2004. obr. Také některým příslušníkům rodu Dietrichsteinů. V hrobu kněze pohřbeného ve střední ose chrámu sv. Zatloukal 1991). byla objevena hrobová výbava v podobě korálků z růženců a svátostek (Snášil. Kříže v Písku (Adámek. V pravé ruce držela bronzový přívěsek tvaru horizontální šipky. dále medailony a svátostky (19 kusů). přívěsek srdcovitého tvaru a 2 kaptorgy (Šikulová 1970. kovových medailonků. 2006. Z Uherského Hradiště – Starého Města pochází od kostela sv. 111–121). Václava v Ostravě (Šikulová 1968. dřevo. medailony a křížky byly přítomny v novověkých hrobech v kostele sv. Václava. Alžběty. 44–46).p. 163). 315–316). poloviny 17. relikviáře. Značné množství devocionálií bylo zastoupeno v Brně. dva medailony byly nalezeny i na místě původního kostela Všech svatých na Provaznickém vršku (Holub et al. poloviny 17. byl dán do rakve růženec a křížek (Drozdová 2006. Michala dvousklíčkové medailonky (Hrubý 1967. Klimenta nad Lipůvkou. nechyběly nýtky a háčky k sepnutí (Šolle 1990. Další kaptorga pochází rovněž z Opavy. Petra a Pavla (viz Rubinková 1999. Jakuba (Holub et al. 4 (Pavelčík 1960). 285–296). v kožené vazbě a s kovovou sponou.1. S dvousklíčkovým medailonkem a křížkem na růženci byla pohřbena ve slavkovské rodové hrobce Marie Leopoldina z Kounic. Mosazný loretánský medailon. Byla to růžencová zrna různých tvarů a různých materiálů (kost. až počátku 19. pohřbeným v kryptách mikulovského kostela sv. Části růženců. Hyppolita (Dostál 1968).výšení sv. 73–112. růženec měl rovněž muž z dalšího zde odkrytého hrobu (Procházka. Zezula 1999. 2006. několik papírových svatých obrázků a dalších předmětů z 2. dále z kostela sv. Desítky kusů medailonů. století (Pavelčík 1992). 68).

jak je dotyčný užíval a nosil za svého života (např. popř. že do hrobu nechce žádné zlato. Zbytky modlitebních knížek jsou známy např. 65).7 cm. pánve. století nařídil např. Většinou leží však jen v blízkém okolí rukou. Vyšívaná modlitební knížka z hrobu v kostele sv.. prstenu nebo náramku. že je možno podle devocionálií hroby bezpečně datovat do 17. z Hohenzollernu.b). to jimi bylo vybavováno tak velké množství hrobů. které svoji výbavou neodpovídaly postavení pohřbeného. Kult devocionálií. 172a.7. Mohl být mrtvým zavěšován kolem krku. 171. i když rovněž devocionálního charakteru. většinou však už jen v podobě roztroušených korálků. z dětského hrobu v kostele sv. Již počátkem 17. měšťanstvo a nižší šlechta. Ti nejchudší si to pro nákladnost dovolit nemohli a ti nejbohatší si naopak pořizovali dražší a kvalitnější výrobky v podobě šperků. Michala v Uherském Hradišti . zasáhl především určitou sociální vrstvu obyvatelstva. Polská kněžna Karolina z Holstein-Sonderburgu († 1707) byla pohřbena v hrobové komoře cisterciáckého klášterního kostela v Trzebnicy. ale větší knížky (13 × 8 cm) rozpadlé na dva kusy (Hrubý 1967. růženec kolem krku.2. 79). (Mikulková 1998. 309). který denně nosil při sobě a nakonec. břicha. hedvábný škapulíř a velký dřevěný kříž s pozlaceným korpusem (Dąbrowski et al. ale častěji byl omotáván kolem zápěstí nebo předloktí nebožtíka anebo byl kladen do ruky(ou). Z výzkumů bylo prokázáno. 171) pochází také z jednoho z hrobů odkrytých v kostele sv. 1999. ve váčku nebo škapulíři). přes- 8. 440). Kříže v Jihlavě byly vyzvednuty dva růžence a dřevěný kříž bez korpusu (Dvořák et al. někdy stále ještě visící na nerozpadlé části růžence. Poloha devocionálií v hrobech Nejčastěji je z devocionálií v hrobech zastoupen růženec. V oblasti hrudníku zde ležela jednak celokožená vazba malé knížky (7. Různé svátostky mohly být spolu s mrtvým vkládány do hrobu tak. 19. do ruky chtěl vložit žaltář. jsou medailony nacházeny v okolí jedné z loketních kostí. které bývaly obvykle složeny v oblasti trupu (obr. Představitelé společenské špičky někdy prostřednictvím pohřbu manifestovali odklon od marnivosti a vyzdvihovali svoji zbožnost. Zachovala se pouze vazba s dřevěnými podestami. Přímo na růžencích anebo v jejich blízkos- 155 . hrabě Karel II. což by naznačovalo. že tato hrobová výbava byla oblíbená nejvíce u středních vrstev jako byli zámožnější venkované. někdy u stehenních kostí a jinde (jde o posun způsobený tlením těla či rakve). 308. obr. 147). Chtěl naopak zavěsit jen černý římský paternoster. 1998.Obr. že předmět byl vkládán více do pravé ruky. 2000. Jestliže byly paže pohřbeného složeny nebo překříženy v oblasti břicha. Medailony bývají nalézány přímo v ruce či sepjatých rukou.Starém Městě. 4. že častěji bývají pod levým loktem. Našly se však i takové pohřby příslušníků šlechtické vrstvy. tedy opět v oblasti hrudního koše. Z krypty kostela Povýšení sv. S křížem. Stříbrem vyšívaná modlitební knížka (obr. z něhož se dochoval jen korpus byla pohřbena žena v kryptě kostela Nanebevzetí Panny Marie v Křižanovicích u Bučovic (Mikulková 2002). Marka v Litovli. Vyšitý vzor byl stylizován v kombinaci rostlinných a geometrických motivů (Faltýnek 2000. zdá se. 48). šířka hřbetu 2 cm) a podobná část. aby mu byl na hruď položen krucifix (Fingerlin 1992. Její výbava nebyla na kněžnu bohatá. Marka v Litovli (Faltýnek 2000.3 × 4. tvořily ji právě jen devocionálie – dřevěný růženec. století. až 18. Nejedná se totiž o předměty žádné vysoké kvality a umělecké hodnoty. ani na řetízku. Lze se domnívat. 227).

století (Petráň a kol.Obr. V případě. Je pravděpodobné. 213). obr. ti bývají nalézány větší či menší kovové křížky nebo dřevěné kříže s korpusem. Situace však mohla být i taková. se pak kříž ocitl v levé části hrudníku (jakoby na srdci). Banská Bystrica (Hlinka 1992. v pánvi. Borkovský 1975. 1995. 172a. Větší dřevěné kříže (bez korpusu) byly vkládány pravděpodobně do rukou nebo jen jedné ruky. Posmrtný portrét Doroty Ernstovej († 1678). Obr. 1. 172b. Malba zemřelého dítěte z rodu Žerotínů. Není tedy vyloučeno. že mrtvá těla byla pokládána přímo na kříž. 55) a v oblasti páteře. že pozice předmětů v těsné 156 . 40. Jejich nejčastější poloha je tedy shodná jako u růženců – na hrudi. že kříž byl položen přímo na hrudník. 107). čtvrtina 17. břiše. že byly ruce zkříženy na hrudi. V některých případech jsou kříže nalezeny také na dně rakve (např. a to opět častěji do ruky pravé. v ruce (rukou) nebo v jejich blízkosti.

bylo zasypáno větvičkami myrty (Drozdová et al. neboť byly neoddělitelnou součástí jejich každodenního života. jsou nalézány jako rozptýlené nálezy. a to v pouhých šestnácti letech. 330). Václava v Mikulově. je pravděpodobné. odlišná víra nebo jiné okolnosti. který měla mrtvá pod hlavou. Není však vyloučena ani symbolická funkce. fenykl a routa (Fingerlin 1992. která nebyla balzamována a přitom byla vystavena po delší čas v kostele. V jednom případě ležela kytice na prsou. nýbrž tělo je jakoby celé obsypáno rostlinami či jejich květy. nemusely být pravidelnou součástí hrobové výbavy. ať už městských či venkovských. U některých pohřbených v bývalém minoritském kostele v hornorakouském Welsu byly v hrobech zjištěny větve z jehličnatých stromů (Miglbauer 1991.3. Tělo hraběnky Markéty Františky Lobkowiczové. 90). jejíž tělo bylo od hlavy až k nohám pokryto množstvím bylin svázaných do kytic a pečlivě naaranžovaných. v období baroka byla klasická struktura „padesátky“ užívána patrně oběma pohlavími. Jednalo se o rakev s ostatky Marie Elisy († 1658). 8. 8. Rostliny v hrobech Jako součást některých pohřbů. simuluje situaci v hodině smrti – člověk umíral s devocionáliemi v ruce anebo na něj byly bezprostředně po úmrtí položeny. se nachází v rakvích rostlinné zbytky. že by některé pohlaví a některá z věkových skupin byla omezována nebo naopak upřednostňována co se týče religiózní hrobové výbavy. neboť žádná pohlavní specializace nebyla dosud zjištěna. V rakvi Dorothey Sophie byly rostliny vloženy nejen v rakvi. 144. Jen u ozdobných amuletů (amuletových ozdob) – jako jsou jednostranně zasklené či celoskleněné medai- lonky – jsem zaznamenala výskyt pouze v ženských hrobech. 351). 157 . zatímco u obyvatel světských. která zde zřejmě měla zakrývat zápach rozkládajícího se těla. V některých případech se však nejedná o jednu či více kytic. Jelikož převahu měly spíše řády mužské. rozené Dietrichsteinové († 1617). že byly nošeny především ženami a měly mimo jiné také funkci šperku. ale zemřela při porodu.1. Rozdělení svátostek podle pohlaví se však zatím nepodařilo prokázat. Rostliny v hrobech moravských šlechticů Kytice květů zahradních karafiátů ležela na zkřížených rukou přes prsa Jana Diviše ze Žerotína pohřbeného v rodinné hrobce v Židlochovicích (Král 1981. Obecně jsou devocionálie častější v hrobech příslušníků rozličných náboženských řádů. 8. pohřbené v kryptě kostela sv. se nacházely „pohřební“ květiny. 146–148). včetně dětí a u všech možných věkových skupin obyvatelstva (snad vyjma novorozenců samostatně pohřbených). meduňka lékařská. Pod pravým loktem a podél pravé strany těla dětského pohřbu z téže krypty ležela rostlina okolíkovitého typu.blízkosti rukou či přímo v rukou. Takový pohřeb se nacházel v kryptě hrabat ze Sulzu v Tiengen am Hochrhein. To by ukazovalo na to. Medailony se objevují v hrobech obojího pohlaví. umístěných v hrobkách. 2005.7. že větší počet hrobů s devocionální výbavou je zastoupen právě hroby mužskými. Devocionálie ve vztahu k pohlaví a věku pohřbených Zatímco z pozdního středověku je znám velký počet odlišných tvarů růženců pro muže a pro ženy (Descoeudres a kol. Pokud se předměty vlivem vnějších okolností posunuly až za hranice hrobu. ale tyto mohly tvořit výstelku rakve (viz výše). Byliny byly používány za účelem zmírňování zápachu těch těl. ale také vyplňovaly polštář. kryptách a kaplích. v hrobce ve Slavkově. 1995. především těch šlechtických. Důkazem jsou nálezy růženců stejného typu jak v mužských. Také v rakvích kounických knížat. 97).8. V Tiengenu byly použity majoránka. hraběnka byla sice vdaná. 101. tak v ženských hrobech. ve dvou dalších případech pokrývaly květiny tělo i jeho okolí (Pernička 1982.8. Devocionálie byly dosud objeveny v hrobech jedinců obou pohlaví. 230). Příčinou mohla být chudoba. Nelze tedy tvrdit.

158 .

především však v jejích středních a vyšších vrstvách. ale také jak má vypadat místo hrobu. Ve sledovaném období 16. století vyskytly snad jen výjimečně. Uctívaly se ostatky světců v podobě relikvií. století a země opanovaly opakující se ataky epidemií. Avšak oslavy ve smyslu barokní pompéznosti se na konci 18. Proto se zřejmě stále po celé střední Evropě uplatňovala pečlivá příprava na smrt. že lidé byli do určité míry se smrtí smířeni. století je patrná nejednotnost v pohřbívání. „Tance smrti“ se ještě místy udržely v sakrálních stavbách a především na hřbitovech. – 18. a snad ještě první poloviny 17. alespoň do poloviny 18. způsobená především nestabilitou náboženských poměrů (táhnoucí se již z předchozího století) a ovlivněná snad i válečnými událostmi. kde mají být pohřbeni. Hřbitovy byly nezbytnou součástí každodenního života a veškerého dění. Zdá se. Vlastní 159 . že válečná aktivita úplně neutichla ani v průběhu 17. kosti zemřelých se veřejně vystavovaly.9 Závěr Pohřbívání od 16. ale i vše co s ní souviselo. umělecké výtvory oltářů sestavených z lebek a dlouhých kostí nebyly žádnou výjimkou. způsobující hospodářské neúspěchy. ustálily se určité pohřební zvyklosti. které se nacházely kolem sakrálních staveb uvnitř obcí a měst. Nepochybně jde o reakci na neustálou přítomnost možné smrti. co přijde potom. Své místo ve společnosti zaujímala „ars moriendi“. Smrt již neprobíhala vždy veřejně a slavnostně. Oslava smrti a mnohdy až teatrální prožívání pohřebních úkonů a obřadů manifestují právě toto nelehké období v dějinách lidstva. známí či sousedé. přinášející zármutek ze smrti blízkých. Vždyť také obvykle neumírali sami. Nepřetržitá blízkost mrtvých předků nebyla ničím neobvyklým. V pokročilém novověku se však na hřbitovech začala uplatňovat hierarchie pohřebních míst a později také uspořádanost hrobů. do 18. kdy dochází ke změně náhledu na smrt. náhrobník nebo náhrobek zemřelého. Změna nastala až v polovině 18. Již ve svém testamentu si lidé určili například. Důležité bylo být připraven. Baroko zkrátka oslavovalo nejen smrt. Přestože nebo právě proto. dříve však často i přátelé. ale i na to. což přetrvalo místy alespoň do 17. století bylo obvyklé pohřbívat mrtvé na hřbitovech. které jsou zachytitelné především archeologickými výzkumy hřbitovů i jednotlivých hrobů a pohřbů v sakrálních objektech. snad jen v maloměstském a venkovském prostředí se tato tradice udržela déle. století. kolik peněz se má rozdat chudým. které byly více méně dodržovány na celém území střední Evropy. kolik má být slouženo pohřebních mší. století je v hodině smrti doprovázeli a podporovali přinejmenším nejbližší příbuzní. a to nejen na okamžik smrti. které předměty chtějí do hrobu. Postupně byly ze hřbitova vytlačeny všechny nepatřičné osoby a činnosti. tak jak se praktikovala již od dob středověku. které tam byly dosud provozovány. století. nýbrž byla vnímána jako narušitel života. Archetyp „dobré smrti“ se vznášel nad celou společností. století prošlo určitými změnami. Nebyla již nezbytným očekávaným společníkem. Na pohřbech ze 16.

Zdobení hrobů kříži z rozmanitých materiálů bylo již samozřejmostí. Některé krypty bývaly využívány také jako ossaria k uskladnění kosterních ostatků. postupně však i tato orientace byla porušována a během 17. a to buď do hrobů samostatných nebo hromadných. křížových chodbách a klášterních dvorech. Keramické nádoby obrácené dnem vzhůru. nalezneme ještě v 16. ženy i děti. význam nádoby obrácené dnem vzhůru nebyl zatím plně objasněn. Nejchudší lidé a hromadně zemřelí (při epidemii nebo vojenském zásahu) byli pohřbíváni do hrobů hromadných. Někde bylo zvykem dávat je do keramických nádob (hrnců). Také vojáci bývali pohřbíváni odlišným způsobem. avšak v jeho blízkosti anebo na místě již zaniklé sakrální stavby. Příslušníci šlechty si nechávali budovat speciální rodové krypty a hrobky. přes ukládání do hrobu až po obřady posmrtné. Začaly se také budovat speciální hřbitovy pro vyčleněné skupiny obyvatelstva nebo pro hromadně zemřelé. popřípadě etnické skupiny. Složitější to bylo s polohou horních končetin. a to jednak v prostých hrobech pod kostelní dlažbou anebo v hrobových komorách. nejen v kostele. století však již na některých hřbitovech docházelo k nákupu pohřebních míst. tzn. kteří si místo pohřbu předplatili buď nominálně anebo jinými zásluhami. zámožných jedinců stavu světského. Historické a etnologické prameny nám zhruba přibližují jak mohl probíhat pohřební rituál od okamžiku smrti. Pohřby v kostele byly zpočátku pouze výsadou osob duchovních. Příčiny byly jednak hygienické a jednak k tomu vedly změny v postoji ke smrti. V 18. Často to bylo na místě kde padli. Hroby kněží měly být od 16. století došlo k rozšíření zvyku pohřbívat v kostele i u nižší šlechty a měšťanstva. hřbitovy byly upravovány a cesty skrze hřbitov se navzájem respektovaly. že hroby byly uspořádány do řad a nepřekrývaly se ani vertikálně ani horizontálně a to vedlo i k pravidelnější orientaci. které se později přesunovaly do kostelních a hřbitovních zdí. na místě hřbitova. většinou šlechtického původu. Neuspořádanost hrobů ještě přetrvávala v době 17. kteří si ho buď předplatili ještě za života anebo jim ho posmrtně zaplatili příbuzní a rodina. bývali převáženi do své vlasti. „nečistí zemřelí“. Dle mnoha prozkoumaných pohřbů se zdá. jinověrci a delikventi si obvykle místo na katolickém hřbitově nezasloužili vůbec. V klášterech se obvykle pohřbívalo v ambitech. že křesťanstvím doporučovaná poloha zkřížených rukou 160 . což souviselo s nákupem hrobových míst. století začaly být hřbitovy upravovány. Velmi oblíbené se pro osoby duchovní a vyšší šlechtu stalo od poloviny 16. Důležitým předělem v pohřebním ritu byl přesun hřbitovů od sakrálních staveb za hradby měst a hranice intravilánu obcí. Kosterní ostatky ze starých hrobů byly řádně ukládány do kostnic v podobě samostatných staveb. století orientované hlavou směrem k východu (pohledem k věřícím). století využívaly i podzemní krypty. Zřejmá je pouze symbolika kalichu jako kněžského povolání. Mrtví se v novověku pohřbívali výlučně v poloze na zádech a s nataženými dolními končetinami. novokřtěnci a další odlišné náboženské. To vše pak postupně vedlo k tomu. století v hrobech kněží. století pohřbívání v kostele.hrob si mohli dovolit jen ti. ale i ve hřbitovních kaplích. Pohřbívala se mimo areál hřbitova. neboť ani kostely orientaci Z–V striktně nedodržovaly. Příslušníci řádu byli pohřbíváni buď v prostých podpodlažních hrobech anebo uniformním způsobem v kryptách. někdy ukrývající i kalich. S tělíčky zemřelých nepokřtěných plodů a novorozenců bylo nakládáno obzvláštním způsobem. Hrobové jámy na hřbitovech vykazují často oválný až čtyřhranný půdorys a většinou odpovídají velikosti pohřbeného nebo velikosti jeho rakve. hroby byly uspořádány a zamezilo se tak jejich překrývání. hřbitovů a pohřbů uskutečněných v kryptách a hrobkách celé střední Evropy. Narostl počet už dříve se občas objevujících hrobových kaplí. Zpravidla to bylo na okraji hřbitovní plochy nebo zcela mimo hřbitov. Pohřby v kostelech a klášterech bývaly zakrývány náhrobníky. a 18. Od 17. především šlechti ců a dobrodinců kostela či kláštera. století. století byla spíše nepravidelná. v 18. K řádovým příslušníkům a představitelům řádu postupně přibyly rovněž osoby laické. kde byli pohřbeni s úctou a důstojností zpravidla do rodinné hrobky. Jiné výjimečně zaznamenané odchylky vznikly náhodně nebo z důvodu menší hrobové jámy než bylo tělo pohřbeného. Postupně zde pak byli pohřbíváni i stavitelé chrámu a bohatí měšťané i spolu s rodinami. muži. Další podrobnosti ohledně pohřbů samotných nám dokládají archeologické výzkumy novověkých hrobů. Nebyla již dodržovaná dříve rituální západovýchodní orientace hrobů. Na zvláštních hřbitovech byli pohřbíváni židé. kladených do země buď dnem vzhůru anebo přikryté kameny. K pohřbu se rovněž od 17. důstojníci s vyšší hodností. Všichni tzv. které bylo tomuto účelu vyčleněno.

na sobě anebo být sepnuté. Následně dochází k rozdělení čelních a nožních de- 161 . neboť po staletích tlecích procesů těl a procesů probíhajících v půdě dochází k posunům jednotlivých kostí. že poloha paží a rukou nehrála zas tak důležitou roli. Stále bylo oblíbené klást paže rovně podél těla. zvláště pak malých kůstek ruky. kdy čelní a nožní desky byly kolmé a zpravidla jednodílné. Některé pohřby bez rakve byly učiněny v rubáši (zábalu) nebo nějakém pytli. překřížené šikmo vzhůru směrem na hrudník. V podpodlažních hrobech v kostele. mohou být tyto rakve vývojově starší. byla v době novověku používána nejméně často. ležící rovnoběžně na sobě na břiše. 174). Na nízké mělké středověké truhly navázaly rakve skříňového či truhlového nebo vanového typu. a stejně tak se lze pouze domnívat o sledu vzniku jednotlivých poloh. na hrudníku se sbíhající v ostrém úhlu. 175b). Jak bylo zmíněno výše. Všechny uvedené polohy jsou však v terénu těžko stoprocentně rozlišitelné. 173): sbíhající se do pánve v tupém úhlu. novokřtěnci). Následuje ohnutí paží v loktech (od tupých úhlů přes kolmé až k ostrým) a posun předloktí a rukou směrem na břicho a hruď. Z množství prozkoumaných pohřbů se zdá. i když se vyskytnou také pohřby na umrlčím prkně anebo zcela bez rakve. Zmíněné polohy se vyskytují po celé období novověku současně a těžko lze blíže časově určit. Jiným skříňovým typem je rakev se střechovitou horní částí (obr. že v době novověku byla celkem velká rozmanitost co do tvaru i použitého materiálu. Odtud se nejblíže mohla dostat jedna nebo obě ruce do oblasti pánve (to by vysvětlovalo poměrně častou pozici jedné ruky podél těla a druhé na těle). Posledně zmíněné jsou však považovány za projev nižšího sociálního statusu anebo mohou být projevem jiné víry než katolické (např. překřížené šikmo dolů směrem do pánve. stále s kolmou jednodílnou čelní a nožní deskou (obr.Obr. ležící rovnoběžně nad sebou v oblasti břicha. později spíše lichoběžníkovitý (obr. Na otevřených novověkých hřbitovech se nejčastěji pohřbívalo v dřevěných rakvích. Přitom předloktí mohla zaujímat několik pozic (obr. jejichž průřez byl téměř kvadratický. 175a). kdy byla která poloha používána nejčastěji. Základní polohy paží a rukou jedinců pohřbívaných v době novověku (kresba autorka). Ruce mohly ležet vedle sebe. v hrobových komorách a kryptách se pohřbívalo jak bez rakve tak v rakvi. Co se týče rakví dá se říci. 173. Novější typ byl s lomeným víkem.

162 .174 175 176 177 Obr. 174 až 177. Konstrukční a tvarové typy rakví v době novověku (kresba autorka).

Boky i čela rakví mohly nést nosné rukojeti (držadla). Kovové rakve byly jednoznačnou výsadou výše postavených a zámožných jedinců. lví hlavy držící zpravidla v tlamě nosné kruhy. jinde byl oblečen do šatů „všedních“. modřín atd. V kovových rakvích se zpravidla nacházela rakev dřevěná s vlastním mrtvým tělem. Jednalo se většinou o nákladnější rakve majetnějších nebo výše sociálně postavených jedinců. V kryptách stávaly rakve často na nožkách. 176b). Rakve mohly nést také nápisy anebo byly označeny kovovými štítky či tabulkami. v baroku tvarovaných a zdobených. Nakonec došlo k vyvýšení hlavové části rakve a tato zcela nejmodernější rakev (obr. Byl výrobně i finančně zřejmě nenáročný a tudíž používaný s velkou oblibou u různých sociálně odlišných skupin obyvatelstva. tzn. století se již často na rakvích vyskytovaly plechové a kovové ozdoby. především v 17. na druhé straně se však mohlo jednak o ryze praktické důvody. neboť v kryptách a hrobkách se většinou udržovala vlhkost a nožky tak mohly zabránit tlení rakve ode dna. zda ten či onen oděv byl pro pohřbeného běžný nebo sváteční. Z jehličnanů vládla pravděpodobně jedle. Kromě tradičního krucifixu a lebek se uplatnily hlavy andílků (i s křídly). Poměrně často nalézané spínací zařízení typu háček–protiočko ukazuje na jeho velkoplošné používání. nebyl na katolických hřbitovech střední Evropy prokázán žádný takový „speciální oděv“. Co se týče pohřebního oděvu. že šlo o jednoduchý. Rakvové štítky a další doplňky rakve bývaly přichyceny hřebíky. který mrtvý vlastnil. přičemž poměr výšek obou částí byl rozmanitý. Protože krajově lze najít jisté rozdíly v oblékání. která mohla mít černé obrysy. systém spínání oděvů. opět v podobě kříže. – 18. století. 176a). nýbrž o „spodní prádlo“ či košili. že spíše než ploché byly oblíbeny knoflíky vyšší s našívacím očkem na spodní straně. štítky a ozdobné lišty. Místa nálezů spínadel především v oblasti trupu (od krku po pánev) by mohla značit. že určitá část pohřebního oděvu byla běžně užívána jak u různých sociálně a nábožensky odlišných skupin obyvatelstva. Dřevěné rakve se zdobily zpravidla přímo malbou na dřevo. K výrobě dřevěných rakví se používalo častěji dřevo ze stromů jehličnatých než listnatých. např. lze jen těžko hodnotit. Dokladem pohřbívání v obuvi jsou jednak boty samotné. byl latinský kříž spolu s Ukřižovaným. Srdce a mozek bývaly vkládány do ozdobných kovových schránek (kanop) a byly pohřbeny buď spolu s tělem anebo zcela na jiném místě. Za starší je považován ten typ.sek na dva díly. Ke spínání se dále používaly kovové špendlíky a jehlice. V baroku se ještě zvýšilo množství zdobných ornamentálních motivů. ale i měď. 176c) anebo jak u víka tak u těla rakve (obr. jiné velmi zdobné. tak u obyvatelstva zeměpisně vzdálenějšího (nešlo o žádnou krajovou záležitost). rozmanitých typů a velikostí. mimochodem dodnes používaný. Více nám mohou napovědět některé součásti oděvu. Desky rakví byly spojovány za pomoci hřebíků. jež jsou v hrobech nalézány v různém stup- 163 . rakve tmavé nesly malbu bílou. 177b) se používá do dnešních dob. že jsou zkoseny obě částí čelní a nožní desky. Na světlejší rakve se malovalo černou barvou. Šaty byly zdobeny různými nášivkami či přívěsky. pod hlavy se nebožtíkům kladl polštářek. Knoflíky se vyráběly z různých materiálů. a to buď jen u víka (obr. U osob vysoce postavených (panovníků. někdy i podložka pod nohy. které mohly být nošeny i běžně za života. především spínadla nebo knoflíky. kde víko je nižší než spodní část (obr. Zdá se. Rakve vystýlala látka. Rakve mohly být vystlány dřevěnými hoblinami. látkou (u majetnějších osob). Naopak jeho rozmanitost ukazuje spíše na závislost majetkovou a módní. za pomoci čepů. Mohly však být sestaveny také šindelovou nebo jinou technikou. bývají jednodílné i dvoudílné. rozmanité erby. Přezky různých tvarů pocházejí většinou z opasků. naopak u mladších rakví jsou oba díly zhruba stejně velké (obr. lebky s hnáty. Používalo se nejčastěji olovo a cín. Vnitřní orgány byly většinou pohřbeny co nejdříve a zvlášť od těla (někdy byly zabaleny v truhličce u těla pohřbeného). často provedené ve velmi zdobné formě. popř. a to minimálně po celé oblasti střední Evropy. dub a jiné. Knoflíky z dražších materiálů mohou poukazovat na pohřeb zámožnějšího jedince. Bývaly nákladně a bohatě zdobeny plastickými kovovými doplňky. Zdá se tedy. tzn. různá kování a ozdobné lišty. že šlo o prestižní záležitost. U nejmodernějšího typu pak došlo ke zkosení. významných šlechticů a některých osob duchovních) se prováděla pitva a balzamování. Ukřižovaného. Někde byl snad použit ten „nejlepší sváteční“ šat. Nemuselo se však jednat přímo o oděv pohřební. i když se vyskytoval také smrk. většinou z tenkých plíšků. Z listnatých to mohl být např. následovaný lebkou a zkříženými hnáty. 177a). V 18. Hlavním vyobrazovaným motivem. některé obyčejné. Tento typ mohl mít stále kolmé obě koncové desky.

V případě devocionálií se často nejedná o předměty žádné vysoké umělecké kvality. popřípadě i perličkami byly nalézány v hrobech dětí. Je možné. způsobu výroby a kombinace materiálu (kůže. proč se v novověku kladly předměty mrtvým do hrobu. století se vyznačují vcelku bohatou výbavou. mezi něž patřil vedle srpů. koruny v hrobech panovníků. Podstatné však bylo uvědomění si mrtvého. městského i venkovského. postavení. Někdy se však mince do blízkosti těla dostanou zcela náhodně. století. Křížky a medailonky bývaly zavěšeny na růžencích a tyto se omotávaly většinou mrtvým kolem zápěstí či předloktí anebo se kladly mrtvému přímo do ruky. popř. především na venkově. Srpům. mladých chlapců a kněžích. Kladení mincí do hrobu. panovníci. Přetrvaly až do počátku 19. kalichy v hrobech kněží či zbraně v hrobech nevojenských osob šlechtického stavu. Hroby ze 17. V případě korunek v hrobech kněží jde pravděpodobně o symboliku celibátu zemřelého. především růžence s medailony a křížky. mohl být strach z návratu zemřelých. Mince bývají nalézány v hrobech poblíž lebky nebo přímo v ústech. odlišující se tvarem a velikostí. ale i své předměty oblíbené za života. motyk. také v ruce a v různých polohách především v oblasti trupu. Je nutno však počítat s tím. čistotu. odznaky hodností a jinými insigniemi. a to zřejmě bez ohledu na pohlaví. které byly zřejmě součástí některých ženských krojů. Byly tak oblíbenou a nezbytnou součástí kultury 17. že tyto ozdoby byly atributem jednak nedospělých nebo pravděpodobně svobodných jedinců. Jednalo se nejčastěji o prsteny. mohl být strach z mrtvých. který vedl k uctívání hrobů a zemřelých. až 18. popř. Jako ozdoby hlavy sloužily čelenky. Větší dřevěné 164 . dospělým např. měli mu přinášet štěstí. století. které k tomuto zvyku pozůstalé vedly. Vyobrazovaní světci a světice byli patrony člověka. jako individuálního jedince. plnily funkci amuletů a sloužily jako bratrské či jiné odznaky. Insigniemi jsou rovněž prsteny a pektorální kříže v hrobech biskupů. že jejich přítomnost v hrobě umožňuje jeho bezpečné datování. Dětem se dávaly hračky. textil) je možno zhruba pohřbem datovat. fajfka apod. peněženka. V hrobech se objevují například různé kovové nástroje. Vyšší církevní hodnostáři. kdy to dokládají již i etnologické výzkumy. i když ve vyšší společnosti se nosila již obuv typu nového. zásluhy. Šperky či oz- doby různých hodnot se však vyskytovaly i v hrobech venkovského a městského obyvatelstva středních sociálních vrstev. Nože a sekery by mohly být také považovány za mužský atribut. jež tak měly zdůraznit jejich moc. Jednou z příčin. knižní záložka. aby se v záhrobí mohly starat o své děti. různé přívěsky. a jednak železné podkovičky z bot. ale i dalším zmíněným železným předmětům byl zřejmě připisován magický význam. V době. zřejmě novicky kláštera. mezi něž patří i řády. žen. panenskost zemřelých. kterým by jejich potřeby na „onom světě“ chyběly. že byly dostupné pro střední vrstvy obyvatelstva. Tyto religiózní předměty. Růžence a breviáře umožňovaly svému majiteli každodenní modlení. Mrtvým se tak mělo mimo jiné zabránit vycházet z hrobu a navštěvovat živé. korunky a berle v abatyšských hrobech. jehlou. medailony byly upomínkami na poutní místa. Jedním z motivů. které novověkého člověka provázely jak životem tak „po životě“. Měly tak zdůrazňovat zřejmě nevinnost. brýle. Latinské kříže a krucifixy byly symboly křesťanství. pokračuje v podstatě v již dříve praktikovaném obolu mrtvých. párátka nebo ušní lžičky. který žije posmrtný život. spočívající v materiálu železa a v ostrosti některých předmětů. a 18. Drátěné věnečky doplňované kytičkami ze svinutých drátků. Vedle insignií a šperků se mrtvým dávaly do hrobu také předměty osobní potřeby. zpravidla ze zásypu hrobu. což je nutno od praktiky obolu odlišit. Nůžky spolu s náprstkem. Bývaly vyráběny většinou v masovém měřítku tak. který mohl být v určitých případech i insignií. Nezbytnou hrobovou výbavou se staly devocionálie. ochraňovat jeho zdraví a odvracet různé pohromy. že boty nepodléhaly módě tak často a boty staršího typu přetrvávaly v garderobě jedinců. Nechyběly ani hygienické potřeby v podobě hřebene. náušnice. dále řetízky a řetízkové náramky. které lze považovat také za insignie. nití či plátnem se dávaly jako výbava šestinedělkám. Podle tvaru boty. majetnost. i když může nabývat i jiných významů než jen „cestovné“. šlechta či jiní významní představitelé byli vybavováni šperky. caravacový. Oldřichův a Zachariášův kříž) měli amuletovou a ochrannou funkci. kdy proběhla vlna barokní zbožnosti byly šperky částečně nahrazeny devocionáliemi. byly projevem žitého náboženství. svaté obrázky a modlitební knížky. seker a nůžek také nůž.ni zachování. Ježíšova ukřižování a jeho utrpení. Také ozdobné jehlice mohly sloužit jako funkční ozdoba do vlasů. v němž může potřebovat nejen peníze. Ostatní formy kříže (benediktinský. Toto platilo také pro jeptišky.

kde a kdy zemřel. žen tak dětí. Šlo jednak o jednoduché kytice a větvičky jehličnanů (výbava do hrobu) a jednak o byliny pokrývající celé tělo (praktická funkce). Také ostatní předměty. především však 17. až 18.kříže se mohly pokládat mrtvému na hruď anebo do ruky. popř. kým byl) a pravděpodobně i zvykem klást předměty do hrobů. století. 165 . v tesání nápisů do náhrobníků (je označeno. K dalším postupným změnám jak ve vnímání smrti tak v pohřebních zvycích pak dochází v průběhu 19. ať religiózní povahy či osobní potřeby se kladly spíše do oblasti trupu. století přechází zdá se pozvolna do století následujícího bez jakéhokoliv výrazného zlomu. To se projevilo např. Z archeologických a antropologických výzkumů středoevropských hřbitovů lze vysledovat jisté společné rysy katolického pohřebního ritu uplatňujícího se v době 16. že mrtví vystupují z anonymity předcházejícího období a stávají se individuálními jedinci i po své smrti. pokřtění a nezatíženi stigmaty „nečistého“ nebyli nijak omezováni co se týče hrobové výbavy jak světského tak religiózního charakteru. Typická bohatá hrobová výbava je jedním z hlavních indikátorů pohřebního ritu 16. a to všech věkových kategorií. Podstatné je. Především ve venkovském prostředí se déle uplatňují zvyklosti baroka. století. a 18.. často poblíž rukou. Katolíci zemřelí řádnou smrtí. nevybočují však nijak výrazně z rámce pohřebních zvyklostí. kdo. Pohřební zvyklosti z konce 18. anebo se jedná o ojedinělé případy a není tedy nutno přikládat jim obzvláštního významu. V různých oblastech a kra- jích se sice vyskytují malé odlišnosti či zvláštnosti. Přidávání rostlin a květin je v novověku doloženo především z kostelních pohřbů v hrobkách a kryptách. Bezpečně prokázány snad nejsou jen devocionálie v hrobech samostatně pohřbených novorozenců. Nalézána je jak v hrobech mužů. století.

166 .

ního kostela (tedy do roku 1753). větší množství roku 1736 zanikl a na jeho místě byl vystavěn v letech medailonů. Při archeologickém výzkumu lokality bylo zjištěno (obr. Václava s polygonálním něné knoflíky. 67) presbytářem.výbavy a stratigrafie bylo vyčleněno 43 hrobů. nám. Evženie Klanicová z břeclavského muzea. 157–162).obsahovala jednak předměty religiózního charakteru ky přebudován ve Filipojakubský kostel. několik křížků a korpusů. století. Ladislava Horáčková a MUDr. trať: intravilán obce. zbytky skla. letí. 178) na břeclavském náměstí T. kovové přezky (obr. Uvnitř základů kostelní lodi dovýchodním směrem. 27. Soukup 2002. Masaryka. století byl v duchu goti. Vác. – 18. V 15. V souvislosti se stavbou nynějšího kostela sv. stovýzkum. G.10 Zaostření problému Michaela Králíková: Zhodnocení pohřebního ritu na hřbitově v Břeclavi (okr. Břeclav). Většina (40) těchto novověkých hrobů zřejmě stával kostel. 149). 74–75). Ten údajně – zlomky růženců nebo jen korálky. konaném v létě 1992. jež se ka proběhl v létě roku 1992 záchranný archeologický dají bezpečně časově zařadit do období 16. Klanicová. G. kterou vypracovala vedoucí výzkumu PhDr. ale také skle1753–56 barokní kostel sv. č.pravidelné řady orientované severojižním nebo zápabů (viz Tabulka hrobů). háčky. Sledované hroby na břeclavském hřbitově Peška 1996. s věží na severní a sakristií na jižní stra.a kování. jedná se téměř o třetinu ze všech hrobů odkryté Historie lokality sahá až do 13. p. kdy zde již části hřbitova. Lenka Benešová z Lékařské fakulty MU v Brně. špendlíky. který provádělo Městské muzeum Břeclav. 3728/8 Zhodnocení pohřebního ritu vychází ze zprávy o archeologickém výzkumu na této lokalitě. Uvnitř i vně základů původního barokního kostela. 179) byly odkryty uvnitř i vně základů lodi celkem pět časových horizontů. Masary. jejich procentuální podíl u blíže nedatovaných 167 . pocházejících z doby před stavbou barok. Zhodnocení a interpretace bohatého devocionálního materiálu byl proveden autorkou v rámci rigorosní práce obhájené na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty MU v Brně roku 2004 (Králíková 2004. Na základě hrobové lava (obr. Antropologické zpracování kosterního materiálu provedly RNDr. mince a několik prstenů. ně obdélné lodi (David. některé hroby tvořily barokní stavby bylo odkryto přes 130 kostrových hro. v jednom případě se jednalo o prsten zlatý (obr.stran. 73–112. Na celém hřbitově byly u hrose nacházelo více než 80 hrobů v několika vrstvách bů zjištěny všechny možné orientace podle světových nad sebou. T.

proto by zde mohlo dojít v některých hodnotách k posunu. Moderní chrám zasvěcený svatému Václavu. že hroby nebudou pocházet ze středověku. což vyžadovalo. Mezi blíže nedatovanými hroby bylo tedy běžnější klást paže podél těla a do oblasti pánve. Tento posun paží a rukou z polohy natažené podél těla do poloh sbíhajících se předloktí (do pánve. že tato poloha vznikla náhodně při půdních změnách nebo procesech tlení. Po roce 1753 se pravděpodobně ani uvnitř chrámu ani v jeho okolí již nepohřbívalo. U ostatních (nedatovaných) hrobů hřbitova byla pozice v pánvi následována polohou paží podél těla. bylo víc jak dvojnásobné. Také z plánku hřbitova můžeme vidět. že domnívaná skupina starších hrobů (bez nálezů a tedy blíže nedatovaných) vykazuje jako nejčastější orientaci směr J–S (tedy hlava směrem k jihu). ale pravděpodobně nejdříve ze 16. že hroby respektují spíše základy staršího kostela. Ve skupině novověkých hrobů se paže vyskytovaly častěji v oblasti pánve a břicha a vyskytla se rovněž častěji i poloha paží ve výši hrudi. polovině 18. Nám. Soukup 2002. Za určitou časovou hranici lze považovat základy zdiva barokního kostela z roku 1753. který zde stál zřejmě ještě v 1. hrobů neobsahujících žádné nálezy. kde se předpokládá možná přítomnost starších hrobů (středověkých) a u hrobů datovaných bezpečně do novověku ukazuje Graf I. Takto uložené paže byly zastoupeny hodně u všech hrobů obecně. mezi nimiž se předpokládá vedle novověkých hrobů možný podíl hrobů starších (středověkých) tedy byly častěji orientovány hlavou k jihu. u novověkých hrobů byl jejich procentuální podíl dokonce nejvyšší. Od 16.Obr. Dokládá to stratigrafická situace. těsně následován pozicí paží v oblasti břicha. který se obvykle omotával kolem předloktí nebo zápěstí rukou. Zcela zanedbatelné jsou situace. vybudovaný v letech 1992–95. Co se týče polohy těla. aby předloktí směřovala k sobě 168 . převládala na celém hřbitově natažená pozice na zádech. kdy jasně dominuje orientace J–S (tzn. vzhledem k malému počtu případů se však nejedná o žádný významný jev. 178. století se začal rozšiřovat zvyk klást mrtvým do hrobu růženec. století. Je pravděpodobné. mezi novověkými hroby však jejich množství narostlo. hlava míří k jihu). Příčiny mohly být různé. Mezi novověkými hroby však naopak poloha paží v oblasti břicha nabyla vůči pozici podél těla na významu. TGM v Břeclavi (David. u nichž poloha paží nebyla zjistitelná. 27). Stratigrafická situace ukazuje. Mezi novověkými hroby je druhá nejčastější orientace S–J. hlava míří k západu) než je tomu u ostatních (možných starších) hrobů. století. Skutečnost. tedy do zahájení stavby nového barokního kostela. Skupina hrobů datovaných do novověku vykazuje mnohem častější orientaci ve směru Z–V (tzn. pouze u jednoho hrobu byl jedinec jakoby přetočen na bok. že se na hřbitově pohřbívalo nejpozději do roku 1753. Mezi všemi hroby celého hřbitova se vyskytovalo devět různých možností uložení horních končetin (Graf II). Ostatní blíže nedatované hroby. Dolní končetiny pohřbených zaujímaly téměř ve všech hrobech polohu nataženou. Významná je pozice paží směřujících do oblasti pánve. Takto orientované hroby jsou však pravděpodobně o něco straší než hroby s orientací Z–V. Poloha na hrudi dosáhla u blíže nedatovaných hrobů malého podílu. Bohužel bylo u skupiny s předpokládaným větším množstvím starších hrobů procentuálně nejvíce zastoupeno hrobů. kdy některé hroby orientované Z–V porušovaly hroby s orientací S–J. výjimkou byly jen tři hroby (pouze jeden z nich bezpečně novověký). břicha či na hruď) by mohl mít souvislost s výbavou hrobů. značí. kdy každá z paží zaujímá jinou polohu nebo když jsou paže umístěny poněkud od těla (mohly být totiž původně i podél těla). neboť tyto základy jasně porušovaly většinu z novověkých hrobů. kdy byly končetiny pokrčené. zatímco hodnota pro polohu na břiše byla u těchto hrobů nízká.

Obr. U hrobů blíže nedatovatelných. jde tedy o polohy charakterizující možné starší hroby. Novověké hroby orientované ve směru S–J a stratigraficky 169 . Musíme však opět brát v úvahu možný posun některých hodnot. Jednoduchým srovnáním čtyř základních orientací hrobů (S–J. jinak orientovaných hrobů. Z–V a V–Z) se čtyřmi základními polohami paží (podél těla a od těla. Mezi hroby datovanými do novověku měli pohřbení v hrobech orientovaných směrem Z–V. resp. Půdorys zkoumané plochy v areálu původního kostela sv. Také u ostatních. koresponduje nejčastější orientace ve směru J–S s uložením horních končetin podél těla. horní končetiny složeny nejčastěji v pánvi a v oblasti břicha. kdy polohu horních končetin nebylo možno určit. byla poloha paží pohřbených podél těla a v pánvi nejčastější. navzájem a ruce spočívaly vedle sebe nebo se dotýkaly. Václava v Břeclavi s vyznačením novověkých hrobů (kresba autorka). dominují tedy polohy charakterizující hroby mladšího stáří. na břiše a na hrudi) byla zjištěna vzájemná souvislost (Graf III a IV). mírně od těla a v oblasti pánve. J–S. i poloha na hrudi byla častější než poloha podél těla. 179. jevících se stratigraficky jako nejmladší. v pánvi. neboť se vyskytl vysoký počet případů.

170 .Graf I. Graf II.

století. Graf IV. přesto je na grafu vidět. avšak paže složené podél těla se vyskytly stejně tak často jako v pánvi. mezi novověkými hroby by proto mohly patřit mezi ty starší. Hroby orientované ve směru V–Z jsou sice oproti předešlým zmíněným skupinám hrobů méně početné. že pohřbení z hrobů 16. ale častěji podél těla. 171 . orientovaných častěji hlavou k jihu. měli paže spíše nataženy podél těla. starší než hroby orientované Z–V. že žádný mrtvý z těchto hrobů neměl paže složeny na hrudi. vykazují sice stejný podíl pohřbených s pažemi v oblasti břicha. jako mají hroby orientované Z–V.Graf III. Na břeclavském hřbitově se tedy situace jeví tak. žádný z pohřbených však neměl paže složeny na hrudi (narozdíl od hrobů Z–V).

jeden byl pohřben spolu se ženou věku do 30 let. anebo je měli složeny častěji v pánvi než ve vyšších polohách trupu. 172 . V jednom hrobě byli zjištěni maximálně tři jedinci (nepočítány příměsi jednotlivých kostí).Graf V. břicha a hrudi než podél těla. včetně dětí a novorozenců (vyjma nenarozených plodů). století. 41 žen. orientovaných nejčastěji hlavou k západu a hned poté směrem k severu. Třikrát bylo dítě nebo novorozenec pohřben s mužem. Antropologickým výzkumem na Lékařské fakultě MU v Brně bylo zjištěno celkem 63 mužů. 25 dětí a 3 novorozenci. druhý plod byl pohřben s dospělým jedincem blíže neurčeného věku a společně ještě s dalším dítětem věku infans I. Graf VI. případně s lokty mírně od těla. Na celém hřbitově bylo pohřbeno celkem 144 jedinců. Pohřbeným z hrobů 17. Určeny byly dva plody. pohlaví nebylo určeno ve 12ti případech. – 18. se paže kladly spíše do oblasti pánve.

sdílené společně mužem a ženou. Mezi hroby datovanými do novověku bylo 48 jedinců.Graf VII. Je- dinci neurčeného pohlaví byli čtyři. patřily právě mezi hroby novověké. ostatní děti měly hrob vlastní. Dvě děti byly pohřbeny spolu s dospělým jedincem neurčeného věku. Muž spolu se ženou byli zjištěni ve společném hrobě ve třech případech. Z toho 19 mužů. Graf VIII. Ze srovnávacího 173 . Tři výše zmíněné hroby. 6 dětí a žádný novorozenec. Patřil sem jeden z výše zmíněných plodů. pohřbený spolu se ženou. 19 žen. jednou bylo dítě pohřbeno spolu se ženou a v dalších dvou případech byly děti pohřbeny s dospělými jedinci neurčeného pohlaví.

století) umíraly menší i větší děti ve stejném poměru. Mohl jim být vyhrazen jiný prostor buď mimo hřbitov anebo na okraji hřbitova. 91) se toto zdůvodnění zdá spíše nepravděpodobné. století. Můžeme se pouze domnívat. že ve skupině hrobů blíže nedatovaných byl pohřben dvojnásobný počet mužů než žen. žijících zde v 16. zatímco ve starším období (16. století) častěji v nižším věku. a 18. 112. Menší množství zemřelých dětí může také znamenat. Dalším vysvětlením by mohlo být to. Na celém hřbitově byla zjištěna přítomnost hřebíků z rakví v 19 hrobech (přesněji řečeno v zásypech hrobů nebo v jejich okolí). Ve věku juvenis zemřelo dvakrát více dívek než chlapců. Graf VI ukazuje. jejichž podíl byl o něco vyšší u hrobů blíže nedatovaných. avšak s podmínkou. stejně tak v kategorii senilis. je těžko zodpověditelná. Ve skupině blíže nedatovaných hrobů (graf VII) zemřelo procentuálně o něco více žen než mužů ve věku maturus i adultus. Zde zemřelo ve věku maturus procentuálně o něco více mužů než žen. že i další pohřby byly uskutečně- 174 . kdy počet zde žijících jedinců opačného pohlaví mohl být vyrovnaný. neboť jejich úmrtnost byla obecně vysoká. znamená to. kdy umíraly především ženy. století bylo určité množství mužů pohřbíváno jinde než na místním hřbitově (např. a 18. Wondrák 1999.grafu V je patrné. že u obou skupin hrobů jasně dominoval věk úmrtí jedinců maturus (od 30 do 69 let). Obdobné srovnání u skupiny hrobů datovaných do novověku ukazuje Graf VIII. Ve věku juvenis umírali jedinci stejně bez ohledu na pohlaví. neboť s velkou pravděpodobností nebyla odkryta a prozkoumána celá plocha hřbitova. Pozůstatky dřeva z rakve byly nalezeny pouze v jednom případě. U 20% mužů a 14% žen však nebylo možno určit dožitý věk. Žádná z žen se narozdíl od mužů nedožila věku senilis. Ze srovnání vyplývá. Děti umíraly v mladším období (17. odcházeli do války a umírali mimo rodiště a mimo rodiště byli i pohřbeni). století oproti 17. mezi ostatními hroby 10 případů nálezů hřebíků. avšak stejně jako muži se dožívaly i vyššího stáří (i když v menším počtu). Neurčený věk dožití u 16% mužů a 11% žen však může opět způsobit posun některých hodnot. přičemž muži se dožívali vyššího stáří. kdežto v druhé skupině hrobů jen asi v 10%. mezi hroby datovanými do novověku jejich podíl mírně vzrostl. který nebyl archeologickým výkopem zachycen. a 18. že zde nebyli pohřbíváni obyvatelé ze vzdálenějších farností či obcí. a 18. kdy bylo na Moravě dosaženo vrcholného počtu zemřelých (Čapka 2001. a to u jednoho z novověkých hrobů (č. u novověkých hrobů se počet pohřbených mužů a žen vyrovnal. že v době 17. Otázka proč mezi skupinou nedatovaných hrobů byl dvojnásobek pohřbených mužů než žen oproti novověké skupině hrobů. Vzhledem k počtu hrobů v jednotlivých skupinách (43 novověkých hrobů a 89 ostatních blíže nedatovaných) byly hřebíky přítomny ve skupině hrobů datovaných do novověku ve zhruba 23% případech. V mladší době (17. Dalo by se tedy říci. 80). tudíž je zde nutno počítat s možným posunem některých hodnot. I přes možný posun jednoznačně převládá kategorie věku dožití maturus. Jde tedy o zcela opačný trend. kdy zde bylo pohřbeno stejné množství zástupců obou pohlaví. umírali však především ve věku maturus. Procentuálně ubylo pohřbených dětí i novorozenců. že umíraly méně často. že se méně dětí rodilo. že mrtví byli v mladším období 17. 106. proto zde musíme počítat s možným posunem hodnot některých (především nižších věkových) kategorií. století) zde umíraly v mladším věku spíše ženy. Spíše zarážející je nepřítomnost pohřbených novorozenců. 83. Věku senilis (nad 70 let) se dožilo také málo jedinců. Naopak žádný z mužů nezemřel ve věku adultus. u hrobů datovaných do novověku narostl o 10% navíc na úkor jedinců zemřelých ve věku juvenis (od 16 do 19 let) a infans II (od 8 do 15 let). Pro srovnání a závěry by musely být k dispozici záznamy o množství narozených a žijících obyvatel břeclavské farnosti ve sledovaných obdobích. že ve starším období (16. Bohužel téměř u 20% případů v obou skupinách hrobů nebylo stáří jedinců možno určit. Děti věku infans I (od 0 do 7 let) byly mezi nedatovanými hroby zastoupeny zhruba stejným dílem jako kategorie infans II a juvenis. a 18. Poměrně málo umírali jedinci ve věku adultus (od 20 do 29 let). 1709–1710 a roku 1715. mezi hroby datovanými do novověku jich přibylo na dvojnásobek a zemřelo tak stejné množství juvenilních a senilních jedinců. století) zde umírali v nižším věku jak ženy tak muži. Mezi novověkými hroby bylo 9 případů. Nelze však vyloučit. že rozdíl je způsoben větším množstvím jedinců mužského pohlaví. Z úbytku dětí a novorozenců pohřbených ve skupině mladších hrobů se dá vyvodit. století v rakvích pohřbíváni častěji. Avšak vzhledem k morovým epidemiím. než je obvyklé v dnešní době moderní. že jak ve starším tak mladším období se lidé dožívali poměrně vysokého věku a v mládí umírali zřídka. které na Moravě řádily v letech 1679–1680.

nelze však určit o jaký typ oděvu se jedná. století začíná o pohřbívání pečovat státní správa. kdy zde nebyl zřejmě žádný funkční kostel. že mezi lety 1736 a 1753. babky a přezky. Václava. Na základě dekretů Josefa II. Poté se mohlo na tomto místě nadále pohřbívat. neboť v případě žen ani mužů nepoukazuje nic na to. století. Hroby orientované hlavou k východu patřily v šesti případech mužům. Zastoupení hrobů dětí. Uvnitř ani okolo nového barokního kostela se pak již zřejmě nepohřbívalo. byl na jiném místě zbudován alespoň nový hřbitov. avšak pouze do 50tých let 18. století. Filipa a Jakuba. oděv pohřbených sice dokládají zachované kovové spínací součásti – háčky. V případě námi sledovaného hřbitova je však datace za pomoci hřebíků bezpředmětná. a to ještě při goticky upraveném kostele sv. Je možné. 175 . V případě břeclavského hřbitova bylo z nějakých důvodů ukončeno pohřbívání při kostele ještě před státním nařízením. Na břeclavském hřbitově se pohřbívalo každopádně už v 16. na němž se nadále pohřbívalo i po vybudování nového barokního svatováclavského kostela. čtyři mužské) obsahovalo předměty religiózního charakteru nebo zbytky textilu a oděvní součástky. neboť ne vždy bylo zcela jasné ke kterému hrobu nalezené hřebíky patří. čtyři hroby (tři mužské a jeden ženský) byly zcela bez nálezů. který zanikl údajně k roku 1736. Zbytky textilu zůstaly zachovány jen v několika málo případech. Tato skutečnost by také mohla být důležitá pro časové rozlišení hrobů. avšak takových. k jejichž konstrukci nebylo hřebíků zapotřebí. ve dvou případech ženám a v jednom hrobě orientovaném ve směru V–Z byl pohřben dospělý jedinec spolu se dvěma dětmi. jsou hřbitovy od kostelů oddělovány a překládány na okraje měst nebo až za městské hradby.ny v rakvích. že by se jednalo o osoby duchovního stavu. než byla započata výstavba barokního kostela sv. novorozenců i nenarozených plodů svědčí rovněž pro pohřby světských osob. tedy do doby. Jednotlivé desky rakví mohly být spojeny například šindelovou technikou nebo za pomocí čepů. konstrukce za pomocí hřebíků byla zřejmě typičtější pro rakve mladšího novověku. Pět z těchto hrobů (jeden ženský. Na hřbitově v Břeclavi předpokládáme pohřby světské. Rovněž se zakazovalo nadále pohřbívat přímo v kostelích. V 80. letech 18.

devoc. 23 a 24 mladší než 26 starší než 25 16. – 18. – 18.pánev podél t. – 18. stol. stol. na břiše 0 0 0 0 0 0 0 devoc. na břiše v pánvi v pánvi na hrudi v pánvi v pánvi podél t. 16. stol. výplní 0 0 0 0 0 0 0 0 korálky korálky korálky 0 0 0 0 7 žel.č. v pánvi na břiše ? na břiše v pánvi ? ? P . – 18. 31 32 33 34 35 36 37 38 S-J J-S J-S J-S J-S J-S J-S S-J ? v pánvi na hrudi od těla v pánvi v pánvi podél t.Tabulka hrobů H. – 18. dítě muž Věk maturus maturus 30-40 maturus maturus maturus 30-40 juvenis 17-18 ? maturus maturus ? maturus 40-50 maturus. – 18.konč. podél t. stol. stol. stol. 176 . SZ-JV J-S V-Z V-Z Z-V JV-SZ SV-JZ JZ-SV SZ-JV V-Z J-S SZ-JV V-Z natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené Paže ? P . podle nálezů 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 V-Z SZ-JV JZ-SV JZ-SV ? J-S J-S S-J S-J S-J S-J S-J JZ-SV JV-SZ J-S J-S JZ-SV natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené přetočeny doprava natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené ? ? podél t. asi 50 juvenis asi 19 17. 16. růženec korálky. mladší než 70 1632–1732 17. – 18.. L .ozdoba. stol. v pánvi ? ? podél t. 16. žena maturus ? Infans II maturus adultus ? mat. – 18. 16. 18. novor. textil 0 devoc. 16. žena muž. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 Orient. – 1. ? na břiše Nálezy 0 přezka. žena muž muž muž. L .břicho. kroužků 0 Hřeby 0 14 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 Pohlaví muž žena žena muž žena muž ? muž. přívěsek 0 0 0 ozdoba s org. 16. – 18. stol. 16. stol. špendliky korálky skl. infans I maturus 40-50 17. stol. souvislost D. – senil. Dol.břicho v pánvi ? 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 žena dítě dítě žena muž muž dítě muž muž žena žena muž muž ? muž dítě žena maturus infans II 14-15 infans II maturus maturus ? infans I 2-3 juvenis 18-20 senilis 50-60 maturus 40-50 juvenis 19-20 maturus maturus juvenis 16-18 juvenis 21-22 infans II 13-14 adultus starší než 22. – 18.pol.hruď. prsten 0 0 0 0 0 0 0 0 muž žena dítě muž muž muž muž. stol. Stratigraf.

177 . – 18.. mat. inf. 163? 16. ?.stol. – 18. žena muž žena žena muž žena žena žena dítě (dívka) dítě žena novor. ??24 1632–1732 17. na hrudi podél t. 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 ano 0 0 0 0 0 ano 0 0 ano 0 0 0 0 0 ano 0 ano 0 ano ano muž žena muž muž žena dítě žena muž. – mat. žena dítě. infans I. starší než 63 starší než 7 starší než 63 mladší než 71 a 74 mladší než 63 16. na hrudi ? od těla v pánvi na břiše ? ? ? ? ? podél t. stol. stol. starší než 44.prsten skl. II – juv. v pánvi ? na břiše podél t. juv.plod muž žena muž muž dítě muž juvenis do 20 maturus asi 40 maturus adultus maturus infans II 10-12 maturus 40-50 mat. 16. asi 15 infans I asi 3 maturus asi 50 infans I infans I a II. stol.dítě.čelen. prsten 0 0 0 devoc. –18. inf. k J ? ? ? ? ? ? ? ? natažené natažené ? podél t. korálky 0 0 0 0 0 0 0 0 medail. ? maturus maturus ? maturus asi 50 infans I 6-7 ? mladší než 85 starší než 78 17. ? podél t. – 18. ? podél t. br. – 18. I ? maturus 35-40 juv. starší než 56 mladší než 55 17. v pánvi na břiše v pánvi podél t. stol. – 18. dítě muž žena ? . ? maturus 40-50 ?? maturus 40-50 maturus maturus maturus 30-40 infans II 9-10 ?. 18. 48 mladší než 47 mladší než 47 starší než 42 mladší než 41 17. devoc.. dospělý muž muž.háček 0 dr. – počátek 18. II. žena muž žena muž muž dítě dospělý. ad. 30-40 ? maturus maturus maturus 40-50 maturus 30-40 ? maturus asi 50 inf. ? ? podél t. ? ? ? ? ? ? ? v pánvi na břiše ? 0 0 0 0 křížek 0 0 0 0 0 0 0 mince medail. stol. – 18.39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 J-S S-J S-J J-S J-S S-J J-S J-S S-J S-J J-S J-S S-J SV-JZ Z-V J-S J-S J-S Z-V J-S J-S J-S Z-V S-J V-Z Z-V J-S Z-V S-J Z-V J-S JZ-SV S-J ? Z-V SV-JZ SZ-JV Z-V Z-V natažené natažené natažené natažené natažené natažené ? ? ? natažené ? natažené natažené ? natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené ? ? natažené natažené natažené pokrč...knofl. stol. stol. prsten 0 0 0 0 mince br. 16. dítě 2 děti. 16-17.

přez. na hrudi ? ? ? P .. – 18. stol.. – 18. řetíz. gest. – 2. L . 16. L . 18. 0 0 3 medail. 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 skl. v pánvi ano? 0 ano dítě muž muž infans I asi 4 maturus maturus mladší než 119. ? hrud ? v pánvi podél t.podél t..do 30. stol. 16.pol. L . mladší než 79 starší než 76. krouž. století ? 87 88 89 Z-V Z-V Z-V naboku natažené natažené podél t.pánev. – senil. – 18. 16.pol. 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 J-S J-S J-S J-S J-S J-S J-S J-S J-S J-S J-S J-S J-S J-S Z-V J-S Z-V J-S J-S J-S SZ-JV S-J JZ-SV pokrč. plod ? žena ? muž maturus – senilis mat. P .stol. sklo korálky..pánev na břiše podél t..16.náuš.podél t. – 18. 0 0 stř. –18. sklo. 0 devoc. s tejný s 89 starší než 121 16. prsten 0 ano 0 ano ano ano 0 0 žena muž žena. v pánvi v pánvi v pánvi podél t.v pánvi na břiše v pánvi podél t.. v pánvi v pánvi L . 18. – 18. knofl. korpus. 1. stol.háčky.podél t. zl.prst.. stol. na břiše na břiše 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 ? muž žena dítě muž muž muž muž žena dítě muž dítě žena muž muž žena ? žena muž dítě muž ? žena juvenis 17-19 ? maturus infans II ? maturus 30-40 maturus 40-50 maturus 40-51 adultus do 30 Infans I asi 7 senilis 50-60 infans I asi 2 juvenis asi 20 ? maturus 30-40 maturus maturus 40-50 maturus asi 50 maturus infans I 3-4 maturus ? maturus – senilis mladší než 111 mladší než 111 starší než 109 a 110 16.. stejný s 85 starší než 121 – konec 16. kV natažené ? ? natažené natažené natažené natažené natažené naboku natažené ? natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené natažené pokrčené natažené natažené od těla podél t. před. stol. stol.kování. medail. textil 0 0 br. br. starší než 78. – 18. stol. sklo řetízek přez. 45-55 adult. ? maturus ? maturus mladší než 77 a 84 starší než 84 mladší než 125 16.podél t.78 79 80 81 82 83 84 Z-V V-Z Z-V J-S J-S J-S Z-V natažené natažené natažené ? ? ? natažené na břiše P . stol. 85 86 Z-V S-J natažené natažené 0 0 muž žena ? ? 16. 90 J-S ? na hrudi 0 žena adultus do 30 16. ? ? v pánvi v pánvi podél t.. 7. 178 .textil korálky.

L . – 18. háč. stol. 17. přívěsek.. – 18. – 18.114 115 116 117 118 119 120 121 122 J-S J-S Z-V Z-V Z-V S-J Z-V V-Z S-J natažené ? ? natažené natažené ? ? natažené natažené v pánvi ? ? v pánvi podél t. 123 124 Z-V V-Z natažené natažené 0 0 ? muž ? maturus mladší než 130 17. 125 126 127 128 129 130 131 132 Z-V Z-V Z-V Z-V J-S Z-V ? Z-V ? natažené pokrčené natažené ? natažené ? natažené v pánvi v pánvi v pánvi ? ? od těla ? P .břicho v pánvi na břiše 0 0 0 sklo korálky. 16. křížek 0 korálky. –18. kování 0 korálky 0 0 0 0 0 0 0 ano ano 0 0 0 0 ano 0 muž dítě žena muž muž žena dítě muž žena maturus 40-50 infans I asi 3 ? maturus 45-55 senilis 50-60 maturus 35-45 infans I asi 4 maturus 30-40 maturus mladší než 118 starší než 117 starší než 89 mladší než 122 mladší než 86 a 90 starší než 120 16.v pánvi. – 18.. stol. 16. medail. stol. přez. v pánvi ? v pánvi P .podél t. stol. br.podél t. špendl. starší než 124 179 . 0 ano 0 0 0 ano 0 0 muž muž muž muž dítě muž novor. – 18. 0 medail. stol.-bab. 16. stol.. – 18. L . stol. muž maturus 45-55 maturus maturus asi 50 maturus infans II 8-9 maturus juvenis 17-18 starší než 80 mladší než 127 starší než 126 16.

180 .

Social and Cultural Anthropology). RNDr. Ph. CSc. CSc. a 18.) a získala tak titul Ph. Po dvou letech přerušení z důvodu mateřské dovolené opět nastupuje a v roce 2006 obhájila disertační práci Pohřební ritus 16. Josef Unger. Michaela Králíková. CSc. V roce 2004 obhájila rigorosní práci s názvem Devocionálie jako předměty zbožnosti v hrobech ze 17. Roku 2000 obhájila magisterskou diplomovou práci na téma Pohřební ritus 17. 181 . Josef Unger. Ph. – 19. narozena v Brně dne 5. PhDr.11 O autorce 11.D.).D. Králíková Michaela. V roce 1999 absolvovala semestrální studijní pobyt na Universidade de Coimbra v Portugalsku v rámci programu Socrates/Erasmus (kurzy: Anthropology of Space. Josef Unger. V roce 1994 nastoupila na řádné studium oboru Antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. PhDr.). RNDr. PhDr. století na Moravě a ve Slezsku s přihlédnutím k území střední Evropy (školitel: Prof. Rubinková). – 18.). Téhož roku nastoupila na řádné doktorské studium na Katedře antropologie PřF MU v Brně. století na Moravě (školitel: Doc. května 1976.D.1.) a získala tak titul magistra (Mgr. v němž pokračovala od roku 2003 v dálkové formě. (roz. století a získala tak titul doktorky přírodních věd (RNDr. Roku 1997 obhájila bakalářskou práci na téma Barokní krypta (školitel: Doc.

182 .

zvýrazněných promyšlenou barevností a scelených dokonale zvládnutou keramickou technologií. Frechen (Německo). Je členkou Mezinárodní keramické akademie – Academie internationale de la céramique se sídlem v Ženevě a členkou výboru Mezinárodního keramického sympozia v Bechyni. Samostatné výstavy: 1963 Liberec. V letech 1945–1946 absolvovala Střední průmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě. Po studiích pracovala jako výtvarnice ve středisku Duchcovského porcelánu v Praze (1954–1955) a ve Spojených keramických závodech. předměty každodenního života. Minó (Japonsko). pohoda. plastických tvarů. sloužící samostatně jako komorní dílo nebo jako součást interiéru a exteriéru soudobé architektury. Tennessee (USA) aj. Teplice v Čechách (1958–1959). Vallauris (Francie) aj. Z každého z několika set komorních předmětů nebo z několika desítek ar- chitektonických realizací Marty Taberyové dýchne na člověka uměřenost. režných ploch a ploch glazovaných.12 O autorce uměleckých ilustrací 12. Marta Taberyová Marta Taberyová se narodila 22. Dílo: Marta Taberyová založila osobitý výtvarný projev na vyvážené syntéze či kontrastu kresebných linií. 1966 Ústí nad 183 . 1985 Nashville. 1970 Uherské Hradiště. 1975 Cardiff (Velká Británie). 1. v letech 1946–1949 Střední průmyslovou školu keramickou v Praze a v letech 1949–1954 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v keramickém ateliéru profesora Otto Eckerta a u profesora Stanislava Ulmana v oddělení ateliéru specializovaného na keramickou malbu. pražskými motivy a literaturou. krása. Od roku 1960 se v pražském ateliéru plně věnuje vlastní sochařské tvorbě „v hlíně“. Sympozia: 1967 Bechyně. Výsledkem je plochý nástěnný reliéf. Společné výstavy: Zúčastnila se prestižních mezinárodních výstav sochařů-keramiků: Faenza a Qualdo Tadino (Itálie). Inspiruje se přírodními tématy. září 1930 v Olomouci.

Moravský Krumlov. Mezinárodní veletrh uměleckých řemesel. Brno. Praha. částečně glazovaná. Ocenění: 1967 III. 1983 Galerie muzea. Karla Tomana. 1997 Aigle (Švýcarsko). 1974 Zámecká galerie. Praha. reliéfní keramický obraz. 1983 Österreichische Keramik Studio Wien (Rakousko). 1992 Aigle (Švýcarsko). Vzdechy pod pečetí v dopise. Františka Halase a Vítězslava Nezvala. Inspirace: Bible. Strakonice. Inspirace: Jaroslav Seifert. 1969 Fragnerova galerie. 33x23 cm. Týn nad Vltavou. když struna nechví se. Opočno. montovaný reliéfní keramický obraz. Břeclav. Uherské Hradiště. tvrdá pórovina. 38. 1987 Galerie Na Můstku. Šumperk. reliéfní keramický obraz. Olomouc. Mezinárodní výstava keramiky. částečně glazovaná. 1969 Heilbronn (Německo). Luhačovice. kulturní středisko. Marta Taberyová. erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě. Vídeň (Rakousko).“ Marta Taberyová. výpal 1 250 °C. Praha. výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy: Marta Taberyová. Pardubice. Popěvek. Inspirace: Vítězslav Nezval. Muzeum. Mezinárodní výstava keramiky.5x52 cm. 65x81 cm. reliéfní keramický obraz. Olomouc. Díla vytvořená pro Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality. 1973 Hamburk (Německo). 1993 Hradec Králové. Marta Taberyová: „Ve své tvorbě hledám a vyznávám krásu obyčejných věcí. Qualdo Tadino (Itálie). 184 . šamotovaná kamenina. Píseň. výpal 1 250 °C. 1979 Zlatá medaile. 1998. Praha 1 aj. 1998. 25x45 cm. 1970 Bronzová medaile. 1985 Havana (Kuba). šamotovaná kamenina. Adam a Eva. muzeích a sbírkách a je součástí architektonických exteriérů a interiérů: Beroun. krásné literatuře. 1968 Semily. 1981 CA Galerie Düsseldorf (Německo). Zastoupení ve sbírkách: Její dílo je zastoupeno ve významných našich a zahraničních galeriích. 1978 Galerie Handwerkspflege. Bílá růže. Mezinárodní výstava keramiky. 1980–1986 řada státních vyznamenání a ocenění. 1991 Lausanne (Švýcarsko). Inspirace: František Halas. šamotovaná kamenina. Znojmo aj. 1969 Ústí nad Labem. 1994 Benešov. Frýdek-Místek. 1998. chvění strun. 1995 Praha. 2000 Galerie Soho. Mnichov (Německo). 1981 Galerie Václava Špály. Sukýnka. 1998. Faenza (Itálie). 1998. Londýn (Anglie). Neratovice. Sopoty (Polsko). 1972 Zlatá medaile a Bavorská státní cena. částečně glazovaná. Mezinárodní výstava keramiky. Píseň. ale přesto vypovídajícího o lidském doteku. bosé nohy chodit po pláži. Praha. Frankfurt-Kelsterbach (Německo). průměr 55 cm. 1998 Muzeum středního Pootaví. Bratislava (Slovensko). 1977 Galerie Díla – ČFVU Zlatá ulička. Olomouc. Praha. reliéfní keramický obraz. Mělník. částečně glazovaná. Praha. Píseň (Máky). Schweinfurt (Německo). šamotovaná kamenina. Marta Taberyová. Ústí nad Labem. 1976 Čs. výpal 1 250 °C. Růže a měsíc. Moravská Třebová. Třinec. 1990 Bechyně. cena za upomínkové předměty pro světovou výstavu Expo Montreal. 1967 Sobotka. Sofie (Bulharsko). 1984 Galerie Farel. 1988 Bad Homburg (Německo). výpal 1 250 °C. Aigle (Švýcarsko). částečně glazovaná. Mnichov (Německo). Qualdo Tadino (Itálie). Proto jsou mi blízké například verše Jaroslava Seiferta: . Marta Taberyová.‘ A proto i při ztvárnění milostných scén jsem se inspirovala neokázalými verši Jaroslava Seiferta. Inspirace: Karel Toman. Pohodu a ticho odloženého. 1974 Zlatá plaketa.Labem. 1975 Galerie Díla – ČFVU. 1973 Zlatá medaile.Slyším to. Karlovy Vary. Wendel (Německo). 1970 Galerie bratří Čapků. 1974 Galerie Díla – ČFVU Zlatá lilie. 1976 Zámecká galerie. výpal 1 250 °C. Nymburk. Sonet pro tebe. Praha. 1982 Galerie umění. 1980 Rosengalerie Amsterdam (Holandsko). Trutnov. 1982 Galerie Jaroslava Krále. Karlovy Vary. co jiní neslyší. 1999 Tábor. St.

Castrum Pragense č. (ed. Bombera. 4. Praha: Academia. 79-93.. 1. Jižní Morava. 4. s. roč. Praha: Brána. Berkovec. Petr (1994): Hrob pastýře z Hustopečí. s. díl I. a první poloviny 18.1. 7.. 10. Beranová. D. Bankl. 254. 315-341. Ivan (1975): Svatojiřská basilika a klášter na Pražském hradě.. Heidemarie (1965): Zwei Gräber aus Erfurter Kirchen. Castrum Pragense č. 403-408. Blažková-Dubská. Adámek. 7. Josef – Vitula. Jiří (1995): Funerální památky z nálezů v kostele sv. Lenka – Horáčková. díl I. Castrum Pragense č. In: Tomková. s. Rudolf (1972): Cintoríny na Slovensku. Milena (2005a): Hroby králů a jejich 185 . (ed.1. 30. Kříže v Písku. Ladislava – Unger. Archaeologica Pragensia. 7. Benešová. 131-133. s. Magdalena (1989): Kovové vínky pražských dívek ze 17. roč. s. Jan (1984): O posmrtné magii na libavském panství v 18. 119-140. století. roč. Ivan (1969): Pražský hrad v době přemyslovských knížat. s. s. Jiří (1996): Krypty kostela Povýšení sv. K. Ludvík (1993): Archeologický výzkum kaple svaté Kateřiny a areálu kláštera Porta coeli v Předklášteří u Tišnova. Archäologie in Niedersachsen. Martina (2003): Válečný pohřební ritus. Praha: Argo. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenské akadémie vied. s. s. Pohřbívání na Pražském hradě a jeho předpolích.13 Literatura Adámek. Philippe (2000): Dějiny smrti I. Rudolf (1939): Príspevok k pohrebným zvykom slovenského ľudu. Bravermanová. 7. 16-17. s. Praha: Academia. 18. Okresní archiv v Olomouci. Bohunová. Jan – Fröhlich. 275-277. 167-179. Hans-Joachim – Höhne. století. Bravermanová. In: Tomková. Blansko). (2001): Das Grab des Obristen. 201-216. Pohřbívání na Pražském hradě a jeho předpolích.1. Sborník společnosti přátel starožitností. Belcredi. roč. Tomáš (2002): Dlouhá Lhota (okr. Archaeologia historica. roč. roč. K. Kříže v Písku. Disertační práce na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. 10. Bednárik. Blažková-Dubská. Milena (2005): Hroby významných představitelů duchovního stavu na Pražském hradě. Alsdorf. Pohřbívání na Pražském hradě a jeho předpolích. (ed. Borkovský. Národopisný sborník. Gabriela (2005a): Archeologický výzkum novověkého pohřebiště u Jízdárny.). roč. Ariès. díl I. 315-320. s.). 54-88. 269-280. Gabriela (2005): Několik poznámek k archeologickému studiu novověkého pohřbívání v Čechách (Úvod ke studiu novověkých pohřebišť na Pražském hradě). Jan – Fröhlich. Bednárik. Barthel. roč. Hans (2000): Nemoci Habsburků.. K. In: Tomková. Borkovský. s. Alt–Thüringen.). Starožitnosti a užité umění. II. s. Přehled výzkumů 43.

Václav – Hrdlička. 126. 44. Budinský-Krička. roč. Bůžek. Přehled výzkumů 45. Šlechta v českých zemích na prahu novověku. (1944): Prvé staroslovenské radové pohrebištia v Turci a v Liptove. klášterů.r. Petr – Soukup.-Peters-Kirche zu Niedertraubling. Vladimír (1948): Vývoj náboženských poměrů v Brně 1570–1680. Praha: Svoboda. 173-181. Přehled výzkumů 1971. Znojmo). 46. 1.o. 7. Monika – Kwiatkowska. roč. In: Výzkumy.w. Miroslav (2000): Prostějov (okr. s. s. Vlastivědný věstník moravský. 186 . Vladimír (2000): 777 kostelů. století. André (2002): Tance smrti. Ausgrabungen 1993–1998. Codreanu-Windauer. Jindřicha na Novém Městě pražském. Ladislav (1945): Habáni na západnom Slovensku. 161-163. řada E13. Čulen. Martině. Cironis. Descoeudres. Václav (1985): Životy posledních Rožmberků I. s. Václav (1972): Orientační průzkum Dietrichštejnské krypty pod Dómem sv. roč. Zdeněk – Šmíd. 330-343. In: Tomková. s. Burian. č. s. roč. roč. Das archäologische Jahr in Bayern 1988. Burian. s. Corvisier. Martin: Muzeálná slovenská spoločnosť v Turčianskom sv. Dobisíková. Bořivoj (1968): Spätburgwallzeitliche und neuzeitliche Grabstätte in Znojmo. 265-290. roč. Václava v Olomouci. David. 106-108. s. 69-156. Antonína Velikého v Liberci. Brestovanský. 104. 47. Jean (1997): Strach na západě ve 14. s. Praha: Libri. Zdeněk – Šmíd. 3-4. s. Pawel – Gronkiewicz. Praha: Volvox globator. s. 206-207. kaplí České republiky. Basel: Schweizerischer Burgenverein. díl I. 208. Petr (1997): Archeologická dokumentace v areálu bývalého hřbitova u kostela sv. Bartłomieja w Trzebnicy. Miroslav (2000a): Vývoj Prostějova v archeologických a historických pramenech v období 10. Alżbieta (1997): Liturgia śmierci a archeologia: Uwagi o wyborze miejsca pochowania.-Peters-Kirche zu Niedertraubling bei Regensburg. Ausgrabungen 1993– 1998. Jan (2000): Loretánské kaple v Čechách a na Moravě. – 16. s. 3. 149-150. K. Barbara – Witkowski. Zdeněk (2002): Věk urozených.příbuzných na Pražském hradě. 7-66. 13. století. s. Petros (1994): Kniha černá nebo smolná královského svobodného města Rokycan z let 1573– 1630 s přílohou pozdějších čarodějnických procesů. č. Petr – Starec. Archaeologia historica. 3-14. orientacji. Zdeněk (2004): Znojmo (okr. Drążkowska. Václav (1992): Osudy tělesných pozůstatků olomouckého biskupa Františka kardinála z Dietrichštejna. Archeologia Gdańska. s. Vlastivědný věstník moravský. Delumeau. Kwartalnik Historyczny. Stanislaw – Kaczmarek. Petr – Stará. Přehled výzkumů 40 (1997–1998). św. Václav (1971): Nálezy pohřbů v Křížové chodbě sv. Pavel – Vybíral. s. Dostál. Dąbrowski.1. s. Prostějov). Přehled výzkumů 1969. Dąbrowska. Vyškov). Anna (2007): Dziecięcy jedwabny czepek z XVVIII wieku wydobyty w gdańskim kościele św. Silvia (1993/94): Die Ausgrabungen in der St. s. (ed. 3. roč. 31. Praha: Paseka. Miluše – Kuželka. Historický zborník – časopis historického odboru MS. č. Prostějov). 2. Miroslav (1999): Prostějov (okr. Čižmář. Burian. Bericht der Bayerischen Bodendenkmalpflege. 129-133.. Archeologie Libereckého kraje. Jana. Čižmář. Zdeněk (2000): Prostějov (okr.. 53-87. Archaeologica Pragensia. Vítězslav –Velemínský.). Pohřbívání na Pražském hradě a jeho předpolích. Václav (1978): První nálezy z bývalého mořického hřbitova v Olomouci. Černý. Gabriele (1995): Sterben in Schwyz. 25. 46-56. 34/35. 74-76. Josef – Král. 366-369. Přehled výzkumů 1976. Praha: Argo. Praha: Soukup & David. 435-444. Georges – Cueni. Castrum Pragense č. Čižmář. 249-250. s. II. Bukovský. Rokycany: Státní okresní archiv. s. Kwartalnik Historii Kultury Materialnej. Burian. Burian. Christian – Keck. 77-102. Marcela (1998): Archeologické objevy z městského hřbitova u kostela sv. s. Zdeněk – Šmíd. Březan. Codreanu-Windauer. Výzkumy. s. 363-364. Romuald – Krzyżanowska. V. Sborník prací filosofické fakulty brněnské university. Jacek (1999): Grób księżnej Karoliny z Piastów legnicko-brzeskich w kościele pocysterskim p. roč. Čižmář. Andreas – Hesse. Čižmář. ułożenia ciała i jego ubiorze w średniowiecznej Europie łacińskiej. – 18. Brno: ÚNV zemského hlavního města Brna. Ervín (1994): Smírčí kámen u Ježkovic (okr. Silvia (1988): Ausgrabungen in der St. Prostějov). s. Václava v Olomouci. č.

Susi – Schäublin. R. Eva – Petrásková. s. Drozdová. M. Pavlína (1999): Jan Filipec.1947. Die Ausgrabungen in St. s. památkově chráněných náhrobcích a vojenských pohřebištích). Brno: Muzejní a vlastivědná společnost a Geodrill. Fingerlin. In: Werner. 144-150. J. s. Faltýnek. – Benešová. Ve službách archeologie II. Stuttgart: Konrad Theiss Verlag. stor. Dülmen. ed. Praha: Rybka Publishers. Filka. Hanáková. – Unger. Elizaveta V. –17. 433-453. Dějiny a současnost. Pavla – Kučera. s. Ulrich und Afra in Augsburg. Praha: Rybka Publishers. Hildesheim: Verlag August Lax. Karel (1891): Paměti panství veverského. 2. Brno: Masarykova univerzita. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost. Elisabeth (1983): Beobachtungen an Bestattungen in und um Kirchen im Kanton Bern aus archäologischer und anthropologisher Sicht. München: Bayerisches Nationalmuseum. Die Geschichte einer Kirche aus der Zeit der Christianisierung im nördlichen Niedersachsen bis 1880. 81-100. In: Hašek.. Ve službách archeologie VI. s. Francek. 45-54. Pravěk NŘ. – Unger. Materialhefte zur Ur.. roč. VOX. Głosek. Sammlung Rudolf Kriss. Ludmila – Horská. 21. část. 25. 8. B. Marka v Litovli. Slovenský národopis. Lékařské listy z 15. s. Nitra: Archeologický ústav Slovenské akademie vied. R. Eduard – Musil. s. Francek. ed. Jana (2005): Antropologický výzkum kosterních pozůstatků Markéty Františky Lobkowiczové-Dietrichsteinové a jejího manžela Václava Viléma Popela Lobkowicze. Richard (2002): Historická antropologie. 487-517. Joachim. Šumperk). J. Hans (1985): Tostedt. 7. 187 . Drozdová. 303-319. 241246. In: Hašek. Peter – Ulrich-Bochsler. Sigrid (1980): Cintorín z 15. Eichler. Milena (1992): Brněnské hřbitovy (Průvodce po jejich historii. ed. – Unger. Vladimír – Vyhnánek. Fialová. Ulrich und Afra in Augsburg 1961– 1968. Brno: Rovnost. Hana – Martinec. s. (1950): Hřbitovy a pohřbívání v Brně do r. 40. Eva – Vachunková.und Frühgeschichte. Nina (1995): Bilder und Zeichen der Frömmigkeit. ed. Praha: Argo. Praha: Dokořán. Foltýnová-Mikulcová. Jiří – Veselovskaya. M. Dvořák. Heft 19. s. V. s. Ilse (1977): Die frühneuzeitlichen Bestattungen im Kreuzgang von St. 8. Jiří a v kostele sv. s. Drozdová. Fic. Lenka – Zatloukal. Karel – Zacpal. č. diplomat ze sklonku středověku. 271-272. Jindřich (1999): Zločin a trest v českých dějinách. V. Jaroslav – Horáčková. 221-240. – Nekuda. Památkový ústav v Olomouci. – Nekuda. Ilse (1992): Die Grafen von Sulz und ihr Begräbnis in Tiengen am Hochrhein. Fingerlin. In: Hašek. Dušeková. Niedersachsen.. Karel (2000): Záchranný archeologický výzkum v kapli sv. O katech. Eggenberger. Flodrová. 11-15. s. roč. Ladislava – Vargová. s. Pavla (1997): Slavkov. (1982): Bitwa pod Lubiszewem (17 kwietnia 1577 r. Přehled výzkumů 1993–1994. Praha: Dokořán. – 18. 345-365. Dülmen. München: C. Brno: Archeologický ústav AV ČR.Drescher. Jindřich (2000): Zločin a sex v českých dějinách.. čestných hrobech města Brna. 238. Václava v Mikulově. května. s. Ivo (1998): Farnost Fryšava pod Žákovou horou – I. Milan (1996): Dějiny obyvatelstva českých zemí. roč. Alena – Kala. Vladimír (1997): Šumperk (okr. Nitra: Archeologický ústav Slovenské akademie vied. roč. Jiří – Stloukal.. roč. Ve službách archeologie IV. Výroční zpráva 1999. Brno: Vlastním tiskem. Jana (2001): Antropologický rozbor kosterních pozůstatků hraběte Josefa Františka Dietrichsteina a knížete Leopolda Ignáce Dietrichsteina. 298301. Josef (1999): Cholerový hřbitůvek. Gockerell. H. R. Hynek (2003): Identifikace kosterních pozůstatků knížete Waltera Xavera Dietrichsteina. 28. roč... 1. pohřbených v kostele sv. Richard (2003): Bezectní lidé. děvkách a mlynářích. J. Eva (2006): Dietrichsteinové z Mikulova. Enderová. Goš. Přehled výzkumů 1993–1994. Zeitschrift für schweizerische Archäologie und Kunstgeschichte. Hadroušková. V.) w świetle badań archeologicznych. – Łuczak. Eva – Beran. Beck’sche Verlags-buchhandlung. století). Dülmen. 76-82. Sudia i materiały do historii vojskowości. Milan – Maur. Drozdová. Richard (1998): Výzkumy v dominikánském a minoritském klášteře v Jihlavě. Richard (1999): Kultura a každodenní život v raném novověku (16. s. – Nekuda. č. Praha: Mladá fronta. Západní Morava II. v Smoleniciach.

– Matiegka. s. stráženie mŕtveho a vampirizmus v Strednej Európe. ed. č. Martina v Kralicích nad Oslavou. roč. s. 91-107. Víta na hradě Pražském. roč. Hanáková. řada C 49. Jozef – Lesák. Václav – Merta. Vanitas. 1. 1. Bratislava: Nona. 69-79. Moravské noviny . Bratislava: Nona. Herrmann. Josef – Winter. Heinz. 25. Ignát – Teige. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. 23. s. Vilém (1955): Staré Město. Časopis Moravského muzea – vědy společenské. Archaeologia historica. č. Hilbert. Vilém (1967): Kostel sv. J. Zikmund (1902): Pražské ghetto. Archaeologia historica. 228-236. Annemarie et al. Hoššo. Hrubý. Portret trumienny na tle sanmachich obyczejów pogrzebovych (katalog wystawy). Hanuliak. Brno v minulosti a dnes. 36-45. roč. Hunka. 39-40. Život a legenda. 7. s. s. – Podlaha. Milan (1998): Santini myslel při projektování na lebku – morový hřbitov ve Žďáru nad Sázavou. 58-66. Hana – Stloukal. Jozef (1992): Barokové medailérstvo na Slovensku. 111-184. Dana – Zůbek. Jan (1986): Náhrobní kameny ve filiálním kostele sv. Holub. s. s. Lenka – Zapletalová. Jozef (1989): Výsledky historicko-archeologického výskumu mestského hradu v Kremnici. Heřman. Archeologické rozhledy. Památky archeologické. Chudzińska. 505-508. 9. (2000): Ausgrabungen in der ehemaligen Propstei St. Barbara (1998): Dewocjonalia z nowożyt- 188 . Praha: Národní muzeum. 4. s. (1996): Od śmierci do egzekwii. Juliusz A. Památky archeologické. Folia Archaeologica. Hoššo. 21.Rovnost.Luboš (1975): Barokní pohřby od sv. s. Elfriede Hannelore (1998): Der „Alte Meidlinger Friedhof “ – eine Notbergung. Hannig. 32. Hýbl. Jan (1926): Následky tolerančního patentu na panství poděbradském. řada B 31. 36. Lenka (2002): Smrt v raném novověku a lékařská antropologie. In: Dziubkowa J. Studia comeniana historica. roč. s. David – Peška. Hrubec. Chaloupka. s. A. č. In: Krekovič. Petr – Kolařík. Emília (1993): Predstavy o posmrtnom živote v koreláciach s pohrebnými obradmi. Vavrinca v Bratislave. K. 267-294. Das archäologische Jahr in Bayern 1999. 65. Hellich. Ladislava – Vargová. 28-32. roč. Eduard. 21. Václav – Ragač. Poznań. s. s. 241-257. Gangolf in Holefeld. 52. Archäologie Österreichs. č. 1. listopad 1998. velkomoravské pohřebiště „Na valách“. roč. s. Jan (1980): Jüdische Friedhöfe in Böhmen und Mähren. ed. Jindřicha na Novém Městě pražském. 2. ed. Kultové a sociálne aspekty pohrebného rítu od najstarších čias po súčasnosť. Huber. roč. 19. Sborník Národního muzea v Praze. (2000): Apoštol svatý Jakub Větší. Praha: Ústřední církevní nakladatelství. 13. Horváth. Branislav (1996): Archeologický výskum predrománskej rotundy a karnera zaniknutej osady Sv. s. Archaeologica Pragensia. roč. s. Ladislav – Richter. 241-251. roč.. Praha. 67-68.. (1970): A tiszaörvényi párta és pártaöv. Časopis pro dějiny venkova. 76-80. Miroslav (1974): Slovanské a středověké osídlení Oškobrhu u Poděbrad. Fundberichte aus Österreich. Kultové a sociálne aspekty pohrebného rítu od najstarších čias po súčasnosť. Horváthová. s. 29-30. R. 33-39. s. Martin – Wurzer. Archaeologia historica. s. Ducha v Slovenskej Ľupče. Havel. roč. Marek – Sedláčková. František (2002): Pohřební rituál Moravských bratří z pohledu osvícence Josefa Heřmana Agapita Gallaše. Horáčková. Zborník Filozofickej fakulty Univerzity Komenského.. Hofer. Radoslav (2000): Príspevok k problematike existencie kláštorného hospica a Kostola sv. 33. Hrdlička. Praha: Česká grafická společnost UNIE. (1929-30): Královská hrobka v chrámě sv. Chrościcki. Josef (1980): Hromadný hrob bělohorských bojovníků. 168. Hrubý. 227231. s. Milan (1988): Pohřebiště kolem bývalého kostela svatého Benedikta v Praze. 60-68. Hlinka.. Praha: Oswald. Ľubica (1993): Pohrebné hry. roč. In: Krekovič. Eduard. s. B. roč. roč. Wolfgang (1994): Archäologische Ausgrabungen am Rathausplatz von Scheibbs in Niederösterreich. Hnátek. Z kralické tvrze. Michala ve Starém Městě. Antonín (2006): Brněnské středověké a raně novověké hřbitovy z pohledu archeologie. 47-71. Chorváthová. roč. Nikolaus – Krenn. roč. 220-249. 249-292. Ján (1996): Mince nájdené v stredovekých cirkevných komunitách na Slovensku. 21. 233-244. roč. Pamiatky a múzeá 5-6. 127-130. 115-117. Igor (1971): Výzkum zaniknutej dediny Dolný Poltár. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna.

pow. Komunikaty Archeologiczne Bydgoszcz.G. Kauerová. 6. Kamarýt. Přehled výzkumů 1991. Bremen archäologische Blätter. s. 103. Jaroslav (ed. Památkový ústav v Olomouci. Jenerál. s. Dobrá smrt ctnostného šlechtice v pohřebních kázáních Dona Florentia Schillinga. Slovensku v Čechách skrze Cyrila a Metoděje na křesťanství. Jůzová-Škrobalová. 84-89. 1-4. roč. 95-112. Jiří (1974): Záchrana kosterných nálezů ve Slavkově.. Evženie – Peška. Svět za tří českých králů (výbor z kronikářských zápisů let 1526–1596. 198-200. Miroslav (1998): Památky staré Litovle. J. č. Brno–venkov). Vlastivědný věstník moravský. roč. s. roč. Tomáš (2002): Todten-Gerüst. č. 10. Břeclav). Přehled výzkumů 1992. Alena (1961): K problematice architektury hřbitova ve Střílkách. 27. 3. Petr (2004): Želešice (okr. 147-163. s. 10. Karel (1999): Výsledky průzkumu kostela sv. Archaeologia historica. Lubomír (1987): Záchranný výzkum románského kostela v Novosedlech. 7. Praha: Národní muzeum. 11. In: Hanáková. s. Praha. Jesenský. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Slovácko. 472-473. 2. Emil (1991): Epitafy a krypty v moravskobudějovickém kostele sv. 119-134. roč. č. Kołyszko. 80. č. roč. Františka Xaverského a Zvěstování Panny Marie v Uherském Hradišti v roce 1998. s. Rudolf (1991): Cintorín vo Veľkých Levároch. H. 167-181. Jaroš. Klanicová. Lubomír (1986): Výsledky stavebně-historického a archeologického průzkumu rotundy sv.nego cmentarzyska we wsi Maniowy na Podhalu. – Olmerová. Vlastivědný věstník moravský. Jiří (1999): Průzkum barokních krypt v kostele sv. Pře- 189 . M. 1. 20-51. (eds. 7. Jurdith (ed. Přehled výzkumů 39 (1995–1996). Kenzler. Św.). 66-73. s. Jüttner. Konečný. Zdisław (1972): Prace wykopaliskowe na cmentarzysku przyspitalnym i przykościelnym z wieku XVI – pozcątków XIX (st. In: Oexle. K. Janata. Malovaný kraj. Benedikta v Praze. – Šubert. řada C 49. Emil (1993): Výslech u hrdelního soudu v Moravských Budějovicích roku 1666. Pohřebiště kolem bývalého kostela sv. Lubomír (1972): Poznámky ke stavebnímu vývoji děkanského kostela v Modřicích. Praha: Svoboda. Kapica. Vlasta – Vítek. V. Český lid 8. Klvaňa. Koldínská. s. Pantaleona v Pustiměři. Włocławek w latach 1964-1969. Ječný. Petr (1999): Vlkoš (okr. část). Kelm. historie a průvodce. Památky středních Čech. Sborník prací filosofické fakulty brněnské university FX. 321-325. 45. Rüdiger (1994-95): Die Grabung 1994 auf dem Klushofgelände in Bremerhaven-Lehe. Jižní Morava. Stopami habánov stále záhadných. 41. Vít (1996): Kostnice ve Všeradicích a barokní kostnice ve středních Čechách. č. s. (1864): Památka roku slavnostního 1863 tisícileté památky obrácení národu českého na Moravě. s. roč. Kos. Památky středních Čech. Kos. s. 2. Marie (2001): Každodennost renesančního aristokrata.) (1987): Marek Bydžovský z Florentina. Památkový ústav Olomouc: Danal. 10. Hodonín). roč. H. Gerhard (1965): Sterbeablasskreuz aus der „Schottenkirche“ in Erfurt. s. s. Konečný. Archaeologia Historica Polona. roč. (1988): Historie a výzkum staroměstského bloku kolem kostela sv. s. – Tardy. H. s. Deutsch – mährisch – schlesische Heimat. Dresden: Landesamt für Archäologie. s. Výroční zpráva 1998. Jaroslav (1996): Archeologický výzkum na náměstí T. Kolín: regionální muzeum. Masaryka v Břeclavi. Duch) w Brześciu Kujawskim. roč. s. Marek (1997): Krzyżyki-karawaki z nowożytnego cmentarza w Lubiniu (woj. roč. Konečný. Dietrichštejnské hrobce v Mikulově (okr. Kauerová. 2. Irša. 21-36. Jesenský. H. 23. s. Vít (1996a): Barokní kostnice ve středních Čechách (2. 9. 329-358. Kohoutek. s. Vlasta – Koudela. Modřice: Osvětová beseda. s. roč. s. 147-165. Jenerál. Jiljí. Kirche und Friedhof von Breunsdorf. Alt – Thüringen. Neue Folge. Tomáš – Faltýnek. Praha: Paseka. Jaroslav (1993): Sondážní práce v tzv. Filipa a Jakuba v Litovli. Leszno) na tle karawak europejskich.). Kaiser. 43. roč. 206-208. Benedikta. Knoz. (1931): Am Fuße der Rosenburg bei Klentnitz. Klanicová. Stloukal. Kraków: Oficyna Cracovia. č. Evženie – Peška. Jan (1988): Kolínský chrám. Kolár. 154-159. Josef (1899): Rubáč a oplíčko na jihovýchodní Moravě. 74-75. s. Hauke (2002): Der Friedhof von Breunsdorf – Untersuchungen zum Totenbrauchtum in Mittelalter und Neuzeit. 307–317. Přehled výzkumů 1973. 1. 159-171.

285-296. Králíková. 3. Král. (1954): Výzkum v Krásně na Slovensku v r. Archeologické rozhledy. s. 8. Vlastivědný věstník moravský. 155-166. Manfred (1996): Die Archäologie des Leechhügels.Ed: Štindl. č. 69-72. roč. České Budějovice: Historický ústav Jihočeské univerzity. Pavel (1998): Pohřby posledních pánů z Hradce. O pohřbívání trochu jinak. 790-799. Král. Lutovský. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost. In: Kožiak. století. Králíková. Praha. s. (1981): Žerotínská hrobka v Židlochovicích. František Ignác (2004): Velká Meziříč. 329-332. s. s. Jiří (1986): Alchymie štěstí 1770–1810. Michaela (2005): Devocionálie z bývalého hřbitova na místě dnešního kostela sv. Adolf B. s. dominikanek (obecnie Muzeum) w Raciborzu. (1969a): Liechtensteinská hrobka na Vranově u Brna. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Michal (1998): Dvacet džbánů medoviny a bezbožné kratochvíle. Lauermann. (1969): Nálezy ze Žerotínské hrobky v Židlochovicích. s. Pavel (2004): Smrt a pohřby české šlechty na počátku novověku. 35. Archeologické rozhledy. s 194–198. s. (2005): Szkaplerz. s. Košák. 6. Král. 251. 1. Badania archeologiczne na Górnym Śląsku i ziemiach pogranicznych w 1996 roku. 31-39. 401-552.. O. Králíková. s. Pravěk NŘ. Bratislava: Chronos. Český lid. 1953.. Král.hled výzkumů 45.. Křehlík. Pavel (2002a): Rituál a ceremoniál na příkladu pohřebních slavností na šlechtických dvorech v raném novověku. Jacek Ks. Fundberichte aus Österreich. – 19. Krystyna (2001): Sprawozdanie z badań archeologicznych w presbiterium kościoła ss. Král. Praha: Karolinum. 205-209. Jižní Morava. 41. s. s. Zdeněk (1937): Význačnější objevy památek v zemi Moravsko-slezské v letech 1918–1936. Monika (1993): Ausgrabungen in der Stadtpfarrkirche St. Krsek. In: Lenderová. s. s. s. s. č. roč. 9. J. Kozłowska. Lantschner. Michaela (2004): Devocionálie jako předměty zbožnosti v hrobech ze 17. 361-368. 131-135. roč. Ulrich von Hollabrunn. 111-121. 21. roč. Brno v minulosti a dnes. 17. Krupica. Václava v Břeclavi. Král. roč. Adolf B. Rastislav – Nemeš. 6. století jako součást katolického pohřebního ritu. Alena (1998): Uherské Hradiště – hrobka v kostele sv. 35-40. 7-9. století.44. M. roč. 42-43. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna. č. roč. 71-86. století. Zwyczaje pogrebowe w XVII i XVIII – wiecznym Toruniu. Praha: Spolek Pieta. Ernst (1990): Die archäologischen Ausgrabungen in der Pfarrkirche St. Sborník přednášek 1 (Vlastivědná a genealogická společnost ve Velkém Meziříčí). Archäologie Österreichs. 105-130. smrt a pohřeb v pověrách. Manfred (1993): Bestattungen in der Pfarrkirche Mariä Himmelfahrt in Markgrafne- 190 . 121-131. Adolf B. Michaela (2006): Světci na barokních medailonech z jižní Moravy. Městská kronika barokní Moravy. Rigorosní práce na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. František (1899): Nemoc. František (2001): Uhřínovské kostely. Kučerová. Zprávy památkové péče I/1. Kroupa. Vlastivědný věstník moravský. Lehner. Kozłowska. 4.–19. s.. Milena. ed. Koutek. Laurentius von Niederhollabrunn. 36. 22-26. Adolf B. Svätec a jeho funkcie v spoločnosti II. 32. s. 4. roč. roč. wijewództwo Katowickie. Irena (1999): Příspěvek ke hrobové výbavě 17. (1984): Objev původního vstupu do Liechtensteinské hrobky na Vranově u Brna. Krystyna (2000): Sprawozdanie z badań archeologicznych w presbiterium kościoła ss. Academia. – 18. sv. Král. Jaroslav. Král. wijewództwo Katowickie. roč. Pavel (2002): Žena a smrt v 16. Králíková. Eva nejen v ráji. s. F. Loskotová. Macek. Král. roč. roč. Michaela (2007): Devocionálie z brněnského hřbitova 18. eds. (1991): Heraldická kuriozita – pohřební štíty z Vranova u Brna. roč. 423-430. březen. s. Moravské noviny-Rovnost. Kunc. Františka Xaverského. kaplerz. a 17. Tišnov: Sursum. 19-156. Badania archeologiczne na Górnym Śląsku i ziemiach pogranicznych w 1998 roku. Opera historica. s. Kudělka. 349-358. 43. pověstech a obyčejích lidu na Rokycansku. (1937): Od počátku až do skonání světa. řada C 49. Kwiatkowski. Ivo a kol. Karawaka. roč. 2-3. Torun: Muzeum Okręgowe. roč. Jižní Morava. 20. In: Non omnis mortar. 1-2. (1996): Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. 61-64. Fundberichte aus Österreich. 1. Adolf B. 5. Jižní Morava. s. č. Vlastivědný věstník moravský. s. dominikanek (obecnie Muzeum) w Raciborzu.

Bd. Praha: Orbis. Český lid. Gustav (1980): Ergänzungen zur Baugeschichte der Fischerkirche in der Freistadt Rust. T. s. Alexandra (1993): K některým kultovním a sociálním aspektům pohřebního obřadu v české a slovenské lidové tradici. 13. Nešpor. a 19. ed. Navrátilová. Navrátilová. Měřínský. In: Výzkumy. Passau: Kunstverlag Peda. 2. Fundberichte aus Österreich. 182-188. Irene (1989): Die Ausgrabung im Domhof zu Passau. s. 119-169.usiedl. Mikulec. Praha: AÚ AVČR. Bořivoj (1999): Radomyšl – raně středověké pohřebiště. s. Igor a kolektiv (1980): Slova a dějiny. 344-346. Josef (1985): Hrob vinaře z 18. Jürg et al. Zdeněk – Unger. Burgenland. s. M. Michna. s. století v Mikulově. Salzburg. roč. Századi temetó. 22. 2-3. Niederösterreich. č. Irene (1993): Archäologische Ausgrabungen im Domhof zu Passau. In: Kováč.. A. Leoš (2004): Pozdně renesanční erbovní desky Jiřího Pavorina z Pavorinu. s. roč. 21-30. roč. č. Fundberichte aus Österreich. 15. Miroslav (1994): Smolná kniha města Lipníka. roč. Offa. 40-74. Słupsk. Nechvátal. roč. s. (1972): Přehled archeologických výzkumů na Moravě za rok 1971. T. roč. 69-75. 18-20. 37-59. Vyškov). Forträge des Niederbayerischen Archäologentages. 3. Basel: Schweizerischer Burgenverein. Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. s. Mlčák.). 153-161. 34. Manser. Diplomová práce. (1973): Přehled archeologických výzkumů na Moravě za rok 1972. 83. Nechvátal. 4. 19. Gustav (1984): Archäologische Untersuchungen in der Pfarrkirche St. In: Moravín – sborník vinohradnicko-vinařských aktualit. Michna. Vlastivědný věstník moravský. s. s. Melzer. 32. 93-113. Petr (1995): Pohřební ritus na Moravě v období středověku. Mittermeier. 3. v letech 1594 až 1608 opata kanonie Hradisko u Olomouce. s. 45-47. 1. roč. Antonín (1959): České lidové pověry. (2005): Sociální aspekty pohřebního ritu českých nekatolíků v 18. 2. Sándor (1985): A Györi XVI–XVII. Bilanz der Jahre 1987 und 1988. Folia ethnographica. Leoš (1984): Krypta pod kaplí sv. 381-412. Vlastivědný věstník moravský. Vlastivědný věstník moravský. s. Beiträge zur Mittelalterarchäologie in Österreich. Jahrhundert). Miglbauer. Mlčák.und hochmittelalterlicher Funde Schleswig-Holsteins. 139-150. Němec. 25. Vyškovské noviny č. roč. 56. Fundberichte aus Österreich. – 19. s. Bořivoj (1988): Závěrečná etapa archeologického výzkumu v bazilice sv. Communicationes archaeologicae Hungariae. (1988): Přehled archeologických výzkumů na Moravě a ve Slezsku za rok 1987. roč. Ivo (1990): Moderní rodina. č. Petra a Pavla na Vyšehradě. Gustav (1983): Archäologische Untersuchungen in der Stadtpfarrkirche St. 417422. Eduard. NÖ. Müller-Wille. Kultové a sociálne aspekty pohrebného rítu od najstarších čias po súčasnosť. Ausgrabungen 1993–1998. Michael (1977): Krieger und Reiter im Spiegel früh. 23. Pavel J. Zdeněk R. Malinowski. Mikulková. Alexandra (2004): Narození a smrt v české lidové kultuře. 190-196. Navrátilová. 195–198. Melzer. 19. 24. Archaeologia historica. 7. Michna. NÖ. Fundberichte aus Österreich. 210-324. Malík. Otakar – Robek. Brno: Nakladatelství Blok. Alexandra (1998): Hřbitov jako místo kontaktu dvou světů. Martin zu Thalgau. (1992): Richtstätte und Wasenplatz in Emmenbrücke (16. Mittermeier. roč. Marada. 32. roč. Fundberichte aus Österreich. In: Krekovič. Navrátilová. Oberösterreich. Antonína Paduánského u olomouckého kostela Neposkvrněného početí Panny Marie. s. Jiří (2000): Barokní náboženská bratrstva v Čechách. 147. s. č. 3. Vlastivědný věstník moravský. květen. Možný. Praha: Lidové noviny. Renate (1991): Ausgrabungen im ehemaligen Minoritenkloster von Wels. 40. Praha: Vyšehrad. s. Přerov: Státní okresní archiv v Přerově. roč. Melzer. Vlastivědný věstník moravský. Blanka (2000): Bučovice (okr. století. Heft 7. Mithay. Pavel J. – Kovács. 107-109. Blanka (1998): Tajemství bučovické krypty. s. Bratislava: Nona. Gustav (1985/86): Die Bestattungen in der Pfarrkirche Jedenspeigen. roč. s. Melzer. – Podolinská. 360-367. Stephan zu Horn. 36. 24/25. (eds. roč. Praha: Academia. Alexandra (1996): „Nečistí zemřelí“ v posmrtných a pohřebních obřadech českého lidu. 191 . Nahodil. roč. (1986): Zródla archaeologiczne i antropologiczne do dziejów Rowokołu. Pavel J. Mikulková. č.

plzeňského sympozia).. 2. Vladimír (1996): Sv. Pavelčík. In: Pajer. s. roč. 257262. Lydia – Šimek. Christine – Neugebauer. Fundberichte aus Österreich. 281-301. Kapitoly z dějin města Strážnice. NÖ. 64-65. Johannes-Wolfgang – Grosschmidt. s.. Mitteilungen der Österreichischen Arbeitsgemeinschaft für Ur. Jiří a kol. František – Podborský. 121-135. roč. 141-149. století (sborník příspěvků z 20. 39. Jižní Morava. Josef – Petráňová. s. Jan (1995. Přehled výzkumů 39 (1995–1996). Národopis lidu českoslovanského. Manfred (1996): Die Toten von Lambach. Jaroslav (1947): Pohřby zoufalců na Náměšťsku nad Oslavou před 300 lety. Boris (1967): Vyzvednutí pozůstatků maršála Raduita de Souches. 246-247. Strážnice: Městský úřad. Peška. Die Abteilung für Bodendenkmale des Bundesdenkmalamtes Jahresbericht 1996. roč. 143-151. Kulturní obrázky z let 1581 – 1582. Vincenc (2001): Dvě léta na Buchlově. Petr (2002): Nové nálezy v areálu bývalého hřbitova u sv. Slovácko. Prahl. Christine – Neugebauer. Martin – Starec.Cesty na druhý svet. Belo (1986): Košice – Krásna. Praha: Národopisné museum českoslovanské. Praha: Národopisné museum českoslovanské. Archaeologica Pragensia. Jaroslav – Vrána. sv. Peníz a jeho funkce v pověrečných zvyklostech.. Novotný. 1997): Dějiny hmotné kultury díl II. Praha: Koniasch Latin Press. Olomouc). Jan (1982): Otevření hrobky moravských a českých Kouniců ve Slavkově u Brna. Petráň. Josef (1971): Staroměstská exekuce. Polla. 49-59. obránce Brna proti Švédům. Omelka. Výběr z prací členů historického klubu při jihočeském muzeu v Českých Budějovicích. Neugebauer. Josef (1970): Kniha o Kosti. Johannes-Wolfgang (1981): Die Ausgrabungen in der Pfarrkirche Klosterneuburg–St. Niederle. s. Boris (1967a): Záchranný výzkum ve starobrněnském kostele a nález hrobky pana Jindřicha z Lipé. s. Nohejlová-Prátová. roč. Odehnal. Františka Xaverského v Uherském Hradišti. s. 7. s. Jiřina (1990): Nález „vampyrického“ hrobu v lodi hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice v Písku. 426. Karl (1991): Rettungsgrabungen in der Pfarrkirche zur „Auffindung des Heiligen Kreuzes“ in Hohenau an der March. 105. Rudolf (1998): Atributy světců. Pajer. Neugebauer. roč. 30. Fundberichte aus Österreich. 58-59. Praha: Československý spisovatel. díl I. Vlastivědný věstník moravský. Novotný. Praha: Academia. 14. Josef (1962). Praha: Karolinum. Praha: Mladá fronta. 159-167. Bratislava: Ceres. 2. s. I. 141-154. Boris (1974): Průzkum Kapucínské krypty v prostoru městského hřbitova ve Vyškově.. 111-118. s. Františka Xaverského v Uherském Hradišti. 35. s. s. 235-250. Obšusta. Československá etnografie. Pařík. Roman a kolektiv (2004): Umění náhrobku v českých zemích let 1780–1830. 27. Ch. Jiří (2000a): Zpráva o průzkumu kostela sv. Brno: Moravskoslezský archeologický klub. Emanuela (1986): Základy numismatiky.. 309-333. Stephan. In: Fenomén smrti v české kultuře 19. č. Jindřicha na No- vém Městě pražském. 147-159. s. roč. Smrť a posmrtný život v náboženstvách sveta. Třebíč). 9-68.oder Liebfrauenkapelle zu Hafnerbach. roč. Praha: Academia. Eduard – Vogeltanz. Cyrilka v Podivíně. roč. Martin 1977 – 1982. Lubomír (1921): Moravské Slovensko. ed. Pertlwieser. II. Niederle. Bratislava: Fontes. Johannes-Wolfgang (1985/86): Die Marien. Jiří (2000): Geofyzikální a archeologický průzkum kostela sv. V. Angelika (1996): Wien 1 – St. s. Archäologie Österreichs. Nováček. 31. Niederösterreich.und Frühgeschichte. s. roč. Paukrt. s. 24/25. Johann – Geischläger. Pospíšilová. Neugebauer-Maresch. díl I. Lubomír (1911): Život starých Slovanů. 42. Petrtyl. s. Jiří (2002): Strážnice v pozdní renesanci. In: Prasek. Fundberichte aus Österreich. Pfleiderer. Petr (1999): Krhov (okr. 55-69. s. Prasek. 248–249. Přehled výzkumů 1966. 56-57. Novotný. Přehled výzkumů 1966. s. 16. Offenberger. Jakub (2001): Šternberk (okr. roč. (1978): Moravské románské karnery a kaple tzv. Vincenc. Přehled výzkumů 41 (1999). Kliment u Lipůvky – významná památka z počátku našich dějin./ 1. Strážnice. Pavelčík. 192 . s. Pekař. Arno (2001): Z historie a činnosti pražského pohřebního bratrstva. In: Farka. roč. s. Vlastivědný věstník moravský. Praha: Unicornis. Přehled výzkumů 42. Pernička. Přehled výzkumů 1973. 2. 10. roč. sv. Petráň.

1. 121-133. Prnka. Zpravodaj města Třebíče. Praha: Národní muzeum. 263-267. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost a Geodrill. 279-305. Schram. Ch. Pamiatky a múzeá. Alexander (1974): Revízno-záchranný výskum zaniknutého kostola v Boleráze. Slovenská archeológia. 76-78. Od Horácka k Podýjí. Šumperk). Sborník Kruhu přátel Muzea hlavního města Prahy. 31-36. Josef (1991): Kryštof Jiří Matuška 1702–1777. s. 51. Vincenc (1978): Staré popraviště v Třebíči. roč. Sameš. 41-56. roč. 51. Marta (2003): Památky okresu Žďár nad Sázavou. Prix.H. Vendula (2003): Archeologické nálezy a lokality na katastru Velkého Týnce. 176-178. Michaela (1999): Pohřební ritus 17. Bruntál). 25. s. Střední Morava – vlastivědná revue. Památkový ústav v Olomouci – výroční zpráva 1995. 232. roč. Schenk. Michaela (2003): Identifikace kosterních pozůstatků biskupa Jana Filipce. 5. J. Radoměrský. 216-224. sv. Rataj. s. Reichel. 14. Julius (1973): Architektonické zvláštnosti stříleckého hřbitova. roč.C. století na Moravě. S. 62-63.E. Prigent. V. s. Přehled výzkumů 45. Lidé na okraji společnosti 1450 – 1850. Rubinková-Králíková. T. s. Ludvík (1996): Atributy vybraných biblických postav.R. Zdeněk (1990): Historické náhrobníky okresu Domažlice. s. ed. Rubinková-Králíková. 1. Procházka. Daniel (1996): Les céramiques funéraires (XIe–XVIIe siècle). č. P. s.. s. Rheinheimer. Jozef (2002): Maľované posmrtné portréty na Slovensku. s. Po stopách buchlovského mordu. Archéologie du cimetière chrétien – Actes du 2e colloque A. ed. díl I. Notizenblatte des Vereines für Geschichte Mährens und Schlesiens. 107-127. č. 10. s. 59. Čelákovice: Městské muzeum. 35. 1. Skružný. s. 15. Blansko: Print. Ruttkay. Numismatické listy. Čechovic a Vsiska. Pavel (1966): Blaník a Louňovice pod Blaníkem. roč. 14. 193 . a 18. Ruttkay. Sameš. roč. Vlastivědný věstník moravský. roč. Sachenbacher.. Ruttkay. R. Alexander (1989): Prvky gotickej módy v odeve a ozdobách dedinského obyvateľstva na území Slovenska. 10. Marta – Horáčková. roč. Shbat. Jižní Morava. s. s. s. 25. – Queck. 23-25. – Nekuda. roč. Die Abteilung für Bodendenkmale des Bundesdenkmalamtes. Domažlice: Muzeum Chodska. s. Michaela (1999b): Jezuitská krypta v Brně. 16. In: Hašek. II. In: Nemovité kulturní památky jižní Moravy. roč. Brno: Muzejní vlastivědná společnost. s. Jan (1990): Literatura a nově zjištěná dokumentace k žerotínské hrobce v Židlochovicích. (1991): The Coins excavated in the Holy Mary Cathedral of Antwerpen (Belgium). Čeněk (1931-32): Městské popraviště v Třebíči. Ladislava – Šebela.. Diplomová práce na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. 23-46. Fundberichte aus Österreich. Alexander (1992): Novoveká fáza cintorína na „Kostolci“ při Ducovom. Jahresbericht 1996. – Unger. Bořek.. 2. Marie ve Štítech. Michaela (1997): Barokní krypta. s. 9. Andrej – Vystrčilová. Žižlavský. Irena (1996): K průzkumu děkanského chrámu Nanebevzetí P. Procházková. s. Acta Archaeologica Lovaniensia. 91-120. světců a blahoslavených.Baščan. 26. Skutil. s. Richterová. Buchlovice. 239-247.A. roč. 12. roč. 279. 30. Josef (1995): Házení peněz do vody a vkládání peněz do hrobu. (2000): Ausgrabung in der Kirche von Herschdorf. Rubinková-Králíková. Saale – Orla – Kreis. s. s. č. Michal (2000): Archeologický výzkum kostela Nanebevzetí Panny Marie v Branticích (okr. Archaeologia historica. Michal. Michaela (1996): Heinburg an der Donau. roč. P. Praha: Vyšehrad. Archaeologia historica. Wilhelm (1896): Brünner Kirchengrüfte. T. roč. 355-377. Scheers. roč. Martin (2003): Chudáci. Skutil. – Oost. Bakalářská práce na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Petr (1988): Nález křížku typu Caravaka v Praze 4 – Michli. Ausgrabungen und Funde im Freistadt Thüringen.. Ve službách archeologie IV. Skřítek. 2. – Dočkalová.. s. 44-50. s. Dalibor – Zezula. Jan – Sommer. 22. Ridillla. Lubomír – Šenkyřík. Vlastivědný věstník moravský. 101-110. Zdeněk (2004): Oskava (okr. 4-49. 6-12. Vlastivědný věstník moravský. T. Slovenská numismatika. roč. Prečanová. Helena – Peřinová. č. 9-68. s. Rubinková-Králíková. In: Farka. Michaela (1999a): Kapucínská krypta v Brně. Marek – Unger. žebráci a vaganti.

Šolle. Uherské Hradiště). s. okr. Praha: Nakladatelství Svoboda. Snášil. s. J. 117-127. Stránská. s. Jiří (2001): Jablunkovské šance (k. 1. č. s. Robert – Procházka. Šikulová. Tichánek. roč. s. Přehled výzkumů 1968. 1-124. Smoláková. s. Stloukal. Slivka. V. s. Bedřich (1986): Hon na čarodějnice. roč. roč. Archaeologia historica. Milan (1977): Kostry ze záchranné akce ve Slavkově. Šikulová. Šlancarová. 238-242.ú. Marek (1992): Historie chrámu Panny Marie ve Křtinách. Štajnochr. Stará. Průzkumy památek. roč. 9. s. s. 81. s. Martin (1999): Úmrtní zápisy v nejstarší matrice farnosti velkomeziříčské 1657 – 1665 (EDICE). Šebesta. Přehled výzkumů 1970. Snášil. 52-53. Miloš (1990): Rotunda sv. Rudolf (1980): Záchranný výzkum v Uherském Hradišti – Starém Městě (okr. 127-128. Přehled výzkumů 1991. 32. 4. s. s. storočia. Sp. Robert (1992): Zpráva o archeologických výzkumech a přírůstcích Slováckého muzea v roce 1991. Archaeologia historica. s. Panování Marie Terezie. 385-411.o. 1. Praha: Koniasch Latin Press. s. Karel (1967): Posloupnost bučovických kostelů a hřbitovů. 71-85. 182-186). Přehled výzkumů 1978. Petr (2003): Šibenice v Bečově nad Teplou a archeologie popravišť. (1952): Zisťovacie výskumy v St. Uherské Hradiště. Slovácko. č. Sborník prací filozofické fakulty brněnské university. Mária – Nožička. Šimák. řada C 17. 73-75. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum. Věra (2006): Středověké prsteny z Brna. 141-146. 736-766. (1922): Ohledání ostatků Albrechta z Valdštejna a jeho příbuzných v Mnich. 145152. Přehled výzkumů 1971. Kladno: Okresní muzeum. Šmíd. s. In: Fenomén smrti v české kultuře 19. 7. 140-207. Památky archeologické. Archeologie Moravy a Slezska. s. s. 153-158. 123-130. roč. 55. Pamiatky a múzeá 5-6. roč. 12. Agria az Egri múzeum Évkönyve. k. 58-59. s. Pavel (1989): Nové příspěvky ke stavebnímu vývoji Chebu. Archaeologica historica. Praha. Staňa. 19. Šolle. 3. Jan (1898): Dějiny Čech a Moravy nové doby. Brno. Přehled výzkumů 1975. s. Čeněk (1971): Kostrové hroby v Němčičkách. Svátek. Archaeologica Pragensia. Vítězslav (2001): Funerální nádoby – smrt a život post mortem v mytické skutečnosti. Michal (1978): Stredoveké hutníctvo a kováčstvo na východnom Slovensku. Štajnochr. Miloš – Váňa. Přehled výzkumů 39 (1995–1996). 89-91. roč. 60. Západní Morava. 33–34. Michal (1982): Výsledky výskumu kostola v Chrasti nad Hornádom. roč. s. Tihelka. Szabó. století (sborník příspěvků z 20. Miloš (1969): Kouřim v mladší a pozdní době hradištní. Petra a Pavla na Budči. Přehled výzkumů 1967. Památky archeologické. s. Sokol. 450-451. Snášil. s.Slivka. Historica carpatica. Petra (1996): Antropologická charakteristika kostrových pozůstatků z barokní krypty na Vyšehradě. 331338). 2. časť. Vlasta (1970): Krypta v moravské kapli kostela sv. 101-103. s. Snášil. roč. Prostějov). 78-81. Robert (1979): Záchranný výzkum středověkého Starého Města v poloze „Za Zahradou“. Hieron – religionistická ročenka II. roč. roč. 1. Zdeněk (1983): Budeč – památník českého dávnověku. Mosty u Jablunkova) – zbytky renesančně -barokní pevnosti. s. Bedřich (1970): Konec honu na čarodějnice v tereziánské době u nás. Michal (1997): Dieťa na prvej i poslednej ceste. kniha VI. Štindl. Přehled výzkumů 1991. Hradišti. 19. Točík. s. Václava v Ostravě. Robert (1972): Kostrové hroby ze Žádovic. s. Nová Ves. Šindelář. roč. Robert (1993a): Záchranný výzkum v Uherském Hradišti – Mařaticích. 334-347. Dagmar (2002): Cínové rakve ze šporkovské krypty v Kuksu. Robert (1993): Zjišťovací a předstihový výzkum v areálu Františkánského kláštera v Uherském Hradišti. Robert (1973): Zjišťovací průzkum v Boršicích u Buchlovic. 146-170. roč. 19. Šolle. roč. János Gyözö (1982-83): Geräte eines Gyön- gyöspataer Weinbauers aus der Mittelalter. roč. Vítězslav (2000): Panna Maria divotvůrkyně.. Brno v minulosti a dnes. 89-107. Snášil. Vlasta (1968): Kostel sv. Tekove na 194 . 217-263. č. roč. Šenkyřík. s. Slivka. 91-92. s. G. s. s. Přehled výzkumů 1972. 9. 1. plzeňského sympozia). Šindelář. Snášil. Snášil. Miroslav (1999): Prostějov (okr. Archeologické rozhledy. 14. 67-69. 62. 93. Památky archeologické. 57-75. Václava v Opavě. Vlastivědný věstník moravský. Jaromír (1992): Malované drevené stropy 18.

Brno: Blok. Unger. Unger. Břeclav). Archaeologia historica. Josef (1988): „Motte“ a kostel v zaniklé vsi Divice u Brumovic. Josef (1999): Kostnice a hrobka v kostele sv. 7. Pravěk NŘ. roč. Malovaný kraj. s. 335-356. Archeologické rozhledy. s. 81. Levý Hradec v zrcadle archeologických výzkumů. Jan (2005): Topografie pohřbívání v areálu Pražského hradu a na jeho předpolích. 13. Praha: AÚAVČR. 25. s. století v archeologických pramenech Moravy a Slezska. Unger. až 20. s. Josef (1997a): Hroby z 15. Torun: Muzeum Okręgowe. Hodonín). Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Josef (1997): Kyjov (okr. s. Antonín (1976): Černé knihy práva loveckého na hradě Buchlově. Zborník na počest Jozefa Hošša.). s. roč. Trybuszewski. listopad 1620. Josef (1990): Grabungsabschluss der Kirchenüberreste auf der Dorfwüstung Divice bei Brumovice (Bez. 195. s. Josef (1991): Wiedertäuferfriedhöfe in Südmähren... roč. s. 64-71. Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. Josef (1973): Objev novokřtěnského hřbitova u Přibic. 417-422. s. Josef (2000): Archeologický výzkum premonstrátského kláštera v Louce u Znojma. s. Přehled výzkumů 1987. s. Unger. 7-18. 7-36. Ivan – Knesl. Brno v minulosti a dnes.1. Rudolf (1995): Počátky katedrály sv. Antonín – Štarha. 162–166. In: Non omnis mortar. Josef (2006): Pohřební ritus 1. s. Kateřina (2001): Castrum Pragense. a 16. Beiträge zur Mittelalter-archäologie in Österreich. Unger. P. roč. In: Tomková. Unger. roč. Unger. 143-150. Přehled výzkumů 41 (1999). Piotr (2005): Wygląd trumien okreslony na podstawie badań archeologicznych przeprowadzonych w kościele Wniebowzięcia najświętszej Maryi Panny. Příspěvek ke způsobu pohřbívání ve středověkých klášterech. sv. ed. Unger. Brno: Masarykova univerzita – Nauma. Josef (2000b): Znojmo-Louka (okr.. roč. řada C 49. Josef (2002): Pohřbívání v 16. roč. (ed. Unger. Josef (2000a): Pohřební ritus městského obyvatelstva 13. Kateřina – Frolík. Přehled výzkumů 1987. Josef (1992): Slovo archeologie k počátkům církevní architektury na Jižní Moravě. 9. Ulrich-Bochsler. Unger. 4. Zwyczaje pogrebowe w XVII i XVIII – wiecznym Toruniu.Slovensku. Unger. s. Josef – Procházka. Tomková. Vallašek. Brno: Ave. Tomková.. 10. Archäologie der Schweiz. Jaroslav. In: Kubková. Adrián (1967): Zisťovací archeologický výzkum v areáli kostola v Starej Haliči. 7. Petra a Pavla v Brně ve světle archeologických výzkumů roku 1991 a 1992. Verbík. Znojmo). roč. č. Josef (1980): Archeologický výzkum mušovského kostela. s. Unger. 20.1. Tomková. s. stol. roč. s. Unger. 35-37. ed. Jižní Morava. 195 . Unger. roč. Pravěk NŘ. (ed. Unger. Brno: Masarykova univerzita – Nauma. 20. 19. 41-48. Přehled výzkumů 1972. Praha: Archeologický ústav AVČR. s. Castrum Pragense č. Dušan (1998): Černý den na Bílé hoře/ 8. 89. Josef (1990a): Wiedertauferfriedhof in Šakvice. ed. Pohřbívání na Pražském hradě a jeho předpolích. Castrum Pragense č. Edmund (1979): Černá kniha města Velké Bíteše. s. s. s. 7. 2. 80-81.. Slavomír (1991): Archeologie a smrt. Život v archeologii středověku. Susi (1996): Kirchengrabungen – wichtiger Fundus für Archäologie und Anthropologie. Kateřina (2005): Pohřební ritus na Pražském hradě a jeho předpolích ve středověku a novověku – charakteristika a vývoj. Pohřbívání na Pražském hradě a jeho předpolích. 639-648. století. 387-418. roč. století v Evropě z antropologicko-archeologické perspektivy. Přehled výzkumů 1993–1994. Monumentorum Tutela. 259-260. s. 6. 28. In: Tomková. s. s. díl I. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna. 129-131. Josef (2002a): Pohřební ritus a zacházení s těly zemřelých v českých zemích (s analogiemi i jinde v Evropě) v 1. Verbík. 13. 159-196. 16. Josef (1984): Novokřtěnský hřbitov v Mikulově. Archaeologia historica. s. K. J. díl I. Unger. 211. až 18. Uhlíř. – 16. 129-132. Jaroslav. 7-10. 4. Josef (2006a): Zvláštnosti v pohřbech jinověrců za reformace a protireformace v Čechách a na Moravě. Brno: Blok. M. – Ježek. Unger. 9. s nádoba- mi dnem vzhůru na jižní Moravě.. In: Malina. Aevum Medium. Dějiny a současnost. století. 369-373. roč. Jakuba Většího v Pohořelicích (okr. Jižní Morava. roč. Břeclav). In: Malina. Unger. Unger. Vencl. – Meduna. díl I. sv. 90-107. K.). 25.

NZ č. Klára (1999): Vyškov–Brňany (okr. Vogl. J. Vyškov). s. Karel (2000): Litovel (okr. Přehled výzkumů 40 (1997–1998). 3019/42. 18. Emanuel (2000): Čeští králové II. 92. D. (eds. In: Becker. Alojz (1974): Vojenské památky Bratislavy. Zíbrt. s. 200-202. Zíbrt. s. Po stopách buchlovského mordu. Goš.und Barockzeit in Brandenburg. Emanuel (1996): Srdce Habsburků – Habsbur kové pohřbení v Praze. Buchlovice. II. s. j.Vilímková. Vlček. Evženie (1992): Nálezová zpráva. 770/99. Praha: Triton. Vít (1970): Olomouc – bývalé Ječmínkovo náměstí. a XVI. Václava v Ostravě (okr. Nálezová zpráva (dále jen NZ) č. 205-213. Bořek (2001): Za tajemstvím kostela sv. Bořek. Praha: Aventium. Český lid. 301/02. archiv Archeologického ústavu AVČR v Brně. Wojtucki. Zatloukal. Archeologický ústav AVČR v Praze. (2001): Petřín pohřební. Nový Jíčín: Okresní vlastivědné museum. Proveden v letech1940–1943. 61-88. Zezulčík. č. Winter.und Südosteuropa. Vlastivědný sborník vysočiny (oddíl věd společenských) IX. 17. 113–149. archiv Archeologického ústavu AVČR v Brně. Wondrák. Baščan. J. J. Ostrava). Žižlavský. Ivan (1945): Archeologický výzkum v klášteře bl. In: Zavřel. roč. Zuber. Χρόνος. – Mlíkovský. Vyčíslík. Vlček. (1999): Szubienice wWojewództwie Dolnośląskim. 80–96. roč. 16. NZ č. Praha: Česká katolická charita. 621-624. s. Zimola. Přehled výzkumů 1972. München: Drei Masken Verlag. s. Barbara (1973): Pochówki dzieci w naczyniach glinianych. Faltýnek. Praha: Nákladem České akademie císaře Františka Josefa. Richard (1994): Záchranný archeologický výzkum v presbytáři kostela Povýšení svatého Kříže v Jihlavě. věku. Eduard (1999): Historie moru v českých ze- mích. František (1923): Vampyrické pověsti z oblasti středoevropské. s. 248-250. Winter. Vesmír. Vincenc. Prameny Borkovský. Blandine (1997): Beigabenlose Neuzeit? Tracht. Milada (1993): Židovské město pražské. Jihlava). Český lid. (ed. Praha: Vesmír. Filipa a Jakuba. 87-89. s.). 354-358. Anežky Přemyslovny v Praze I. roč.. s. s. 114-120. 2.). Das archäologische Jahr in Bayern 1987. Přehled výzkumů 45. s. NZ č. David (2004): Jihlava (okr. Kulturně-historický obraz z XV. 16.Kostel sv. Alžběty. Leonhard im mittelalterlichen Stadtkern von Sulzbach-Rosenberg. Čeněk (1906): Vysejpací rakve z doby Josefa II. 1587/71. roč. 182-183. NZ č. Zemek. Ostrava). Rudolf (1987): Osudy moravské církve v 18. Žižlavský. NZ. Elizabeth (1927): Amulette und Talismane. et al. Jaroslav (1996): Zpráva o strašné řeži – španělská vojska v českých zemích na počátku třicetileté války a bitva u Nového Jíčína roku 1621. archiv Archeologického ústavu AVČR v Brně. Pražský vrch Petřín. století. Michal. Vladimír (1971): Šumperk (okr. Blanka (2002): Křižanovice u Bučovic. Zikmund (1892): Kulturní obraz českých měst I. Espelkamp: Verlag Marie Leidorf GmbH. Zikmund (1895): Život církevní v Čechách. Wollman. roč. Wrocław. Ústav archeologické památkové péče. Michal (1999): Ostrava (okr. Metoděj (1981): Sociální struktura habánů na jižní Moravě. 809-815. Beiträge zur prähistorischen Archäologie zwischen Nord. Zemek. Bratislava: Obzor. Wiadomości Archeologiczne. j. Praha: Academia. s. j. Kupčíková. 164-181. In: Prasek. s. Jižní Morava. roč. Šumperk) Kostel Zvěstování Panny Marie. 196 . století. Zawadzka-Antosik. C. archiv Archeologického ústavu AVČR v Brně. s. j. E. Wiegandová. Metoděj (1979): Pokrokové prvky jihomoravských habánů. Čeněk (1995): Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. Čeněk (1909): Pohřeb za hrůzy morové rány v Praze r.und Beigabensitte auf einem Dorffriedhof der Renaissance. 15. Brno. Klanicová. Zezula. Praha – Litomyšl: Paseka. roč. 1582. Olomouc) . 38. Mikulková. Wittkopp. Zíbrt. 75. Villiers. Jižní Morava. Dohnal. Zavřel. 122-154. 365-369. Lea (1973): Další nálezy z kostela sv. 212/00. Praha: Nákladem Musea Království českého. Národopisný věstník českoslovanský. archiv Regionálního Muzea Mikulov. s. (1987): Die ehemalige Kapelle St.

archiv Arche- ologického ústavu AVČR v Brně.Pavelčík. j. NZ č. Petra (1998): Pavlov – novokřtěnský hřbitov. Hradiště) – ul. 561/96. Pavelčík. Hradiště) – Františkánská ul. Brno. j. Tomáše. archiv Archeologického ústavu AVČR v Brně. j. Ústav archeologické památkové péče. 197 . 797/92. Robert – Novotný. Jan (1986): Uherské Hradiště (okr. Uh. Brno-město) – Kostel sv. archiv Archeologického ústavu AVČR v Brně. Pavelčík. Opava) – pivovar v intravilánu obce. Rudolf – Zatloukal. Pavelčík. Snášil. NZ. NZ. Procházka. Jiří (1992): Opava (okr. 4. Uh. Jiří (1996): Uherské Hradiště (okr. Richard (1991): Brno (okr. RM Mikulov. Jiří (1960): Opava – Rybí trh č. NZ č. archiv Archeologického ústavu AVČR v Brně. archiv Archeologického ústavu AVČR v Brně. Uh. Pod Rochusem.p. NZ. NZ č. NZ. 397/86. Michaela – Wiesnerová. Vodní. Hradiště) – Ul. Jiří (1996a): Uherské Hradiště (okr. Rubinková.

198 .

čtvercový klenutý ochoz v klášterech. bílé až k zemi sahající roucho s rukávy. reliéf nebo sošku. členové nejstarší západoevropské organizované řehole. agnustek. sambuca. balzamování. století nebyla výjimkou. ani v 18. později kovové. řeholní kanovníci sv. století se řád vyskytuje v Čechách. 2. (odvozeno od Agnus Dei. opatřený arkádami a otevřený do dvora nebo zahrady. výtv. užívané při některých katolických obřadech. virga pastoralis. které daly vzniknout dalším samostatným řádům. představená některých ženských klášterů s přísnou klauzurou. berla (baculus. které zamezují rozkladným procesům. též křížová chodba. pastýř církve. jmenován papežem. bazilika. který zřídil první konvent řádu v roce 529. jež měla tradici již od konce středověku. „umění umírat“. biret. ornamentální prvek odvozený od listu rostliny akantu (paznehtníku). založené Benediktem Nursijským (480–543). bratrstvo (pia confraternitas.14 Výkladový slovník důležitějších jmen a pojmů abatyše. Krista. boží muka. obecně malý ozdobný předmět nošený pro ochranu nebo štěstí. cambuta. členové se řídí zásadou „Ora et labora“ (modli se a pracuj). bosí augustiniáni. pedum). vznikli v 11. a. ale i duchovních římskokatolické církve. členové řádu obutých augustiniánů (eremitů). sdružení věřících. ambit. congregatio. metropolita. známy jsou také tzv. Beránek boží). barok. především laiků. rytinky. Krista. tisky s vyobrazeními P. během vývoje prošel řád několika reformami. křížky. dále medailonky. Sídelní (diecézní) biskup stojí v čele diecéze (biskupství). mnohobarevný proužkovaný polodrahokam chalcedon. žehnacích a zaříkávacích formulí. benediktini. architektonický objekt ve tvaru sloupu či pilíře se skříňkou pro obraz. způsob uchovávání mrtvých těl (konzervace) napouštěním látkami. arcibiskup. vůdčí sloh evropského umění v 17. pouzdra či váčky s vyjímatelným obsahem (kamínky. Nejsvětější Trojice. bývá umělecky zdobená. Marie. odznak pastýřského úřadu biskupa nebo opata. ukončená nahoře zakřivením nebo zatočením. s vyobrazením Beránka Božího. Panny Marie či rozmanitých světců a světic. řád založen roku 1256. mariánské. tištěná poučení o přípravě na smrt. amulet. 1. alba. magických znaků apod. století. hlava církevní provincie. typ křesťanské sakrální stavby podélného půdorysu a skládající se z lichého počtu lodí oddělených sloupy nebo pilíři. baroko. biskup (episcopus). pokrývka hlavy jako odznak určitého úřadu nebo hodnosti. Bývá zhotovena ze dřeva nebo kovu jako hůl. byliny a různé přírodniny. ars moriendi. 3.). confoederatio. svatých. sodalitas). achát. stojí v čele diecéze a je nadřízeným biskupů. založeni 1533 ve Španělsku. tau berly s ukončením tvaru T. a 18. tj. od 10. augustiniáni. nástupce apoštolů. vedená 199 . původně voskové nebo hliněné přívěsky. Augustina. akant. kterou spravuje. století.

delikvent. slavnost. příslušník rodové aristokracie. století z řádu minoritů. pěvecký sbor a další asistenty při bohoslužbě. často zdobená. Haushaben. katedrálním nebo jiném významném kostele. Jejich hlavním úkolem byla učitelská a misijní činnost. denní modlitební knížka pro členy řádů a kleriky. feudál. zastavěná a obydlená část uvnitř obce. sloužící k uložení mrtvých. čarodějnice. habáni. často spojený s nějakou církevní stavbou. usmrcování novorozenců. destička identifikační. vyzděná podzemní nebo nadzemní prostora. 200 . může zahrnovat i drobné rozptýlené osady a samoty. roku 1773 byl řád zrušen a znovu obnoven roku 1814. cech. farnost. Jejich hlavním úkolem byla činnost kazatelská a misijní. dětí. kaple. tzv. nefarní sakrální stavba určená ke speciální funkci (pohřební. fundátor. středověký umělecký sloh vyznačující se některými význačnými prvky v architektuře (od 12. členové žebravého mnišského řádu. poloviny 19. skupina osob vykonávajících náboženské funkce v určité církvi jako povolání. Skládá se z číše (cuppa). týkající se církví vzniklých reformací. obvykle v zemi. laickou stavbou). Usilovali o vyvážené spojení modlitby a tělesné práce. předměty sloužící k osobní zbožnosti věřících. epidemie. mající původ již v 11. dominikáni. kanopa (viscerální nádoba). Dietrichsteinové. kněžiště. známý panovnický rod. titul správce některých významných kostelů. Byli důležitými protireformačními činiteli a zasloužili se o šíření katolicismu obecně (např. který spáchal nějaký zločin. epitaf. někde ještě v 16. zakladatel církevní instituce. feudální šlechtický rod usedlý na Moravě. cisterciáci. slouží při konsekraci (svěcení) vína při mši svaté. děkan. hromadné rozšíření nakažlivé nemoci. člen sboru kněží. soubor předmětů náležejících k nějakému celku (hrobu). soukromé). který je často znázorněn jako klečící postava pod křížem. století. který ji materiálně zajistil. místo rituálního uložení pozůstatků člověka. infanticida. habáni nazýváni pro své společné domy. duchovenstvo. jezuitské divadlo). Dominikem roku 1216 v Toulouse. cingulum. které údajně vládly nadpřirozenými schopnostmi a tak škodily. pokud označuje hrob. do 15. intravilán. kalich (calix). ženy. který se vyvinul v 15. střední části (nodus) a podstavce neb nohy (pes). je upomínkou na zemřelého. prostor v chrámu určený původně pro kněze. hrob. kterou je kolem boků převázána alba nebo řeholní roucho příslušníků některých řádů. původně mince. s citacemi z Bible. doložen od 15. fenik. a 1. provinilec. presbyterium. v našich zemích vládli od roku 1526. odznaky určitého společenského postavení držitele. gotika. hřbitov. insignie. století. popř. jako poradního sboru biskupa. devocionálie. je také biskupem udělován některým zasloužilým kněžím (vyšší kněžská hodnost). nějakým způsobem vymezený či označený prostor. jehož hlavním úkolem byla kazatelská činnost a systematické studium. členové mnišského řádu. určený k pohřbívání zemřelých. hrobová komora (sklípek). z děl církevních otců a z legend o životě svatých. podzemní prostora určená k pohřbu jedné či více osob. inventář. drobnější stavba z konce 18. založeného roku 1098 v Citeaux. století. intronizace. též člen kapituly při metropolitním. chrámek. základem víry je pouze evangelium. medaile působící jako amulet s magickou ochrannou schopností. šňůra. století). Habsburkové. členové řeholního řádu zvaného též tovaryšstvo Ježíšovo. ozdobná kovová schránka na vnitřnosti (srdce a mozek) privilegovaných osob. hrobka. odštěpením od katolictví. též svátostky. jako reformované větve benediktinů. kovová destička vkládaná do rakve a obsahující nápis s důležitými údaji o zemřelém. při níž se papež ujímá vlády nebo je uváděn v úřad nově jmenovaný biskup. kanovník. může se jednat o samostatně stojící objekt nebo o objekt související s větším celkem (chrámem. část území vně obce. založeného Ignácem z Loyoly roku 1534. breviář. morový fenik (benediktinský). viz novokřtěnci. klášterem.duchovním. extravilán. evangelický. jezuité. společenství křesťanů zřízené v místní církvi a svěřené pod vedením diecézního biskupa do pastorační péče faráři. roku 1918 s rozpadem Rakouska-Uherska zbaveni trůnu. někdy zlacená. dřevěná malovaná deska nebo kamenný architektonicky upravený reliéfní útvar s nápisem zasazený do zdi kostela. liturgická nádoba zhotovená z kovu či jiného pevného ušlechtilého materiálu. františkáni. plní funkci náhrobku. století. klérus. členové žebravého řádu založeného sv. chór. která se zaměřovala na nějaký katolický kult. stavovská organizace mistrů a tovaryšů téhož řemesla. křestní.

klariska. kartuš. obvykle v renesanci a baroku. kolej. samostatná dvoupodlažní stavba. jejímž pramenem věrouky je kromě bible také církevní tradice. dalších pozemků (zahrady. sdružení organizované na způsob cechu z řad měšťanů a řemeslníků. století jako odznak hodnosti. Matoušem z Bascia roku 1525 jako samostatná větev řádu františkánského. známý šlechtický rod. církevní stavba (ubytovací zařízení). viz chór kolárek. ve spodním patře bylo ossarium. jehož tělesné pozůstatky jsou nezvěstné anebo pohřbené někde jinde. století ve Fracii. katolický. barokní sakrální stavba napodobující italskou santa casa v Loretu u Ancony. maršál. osoba plnící funkce v rámci určitého náboženství a církve. literátská družina (bratrstvo). vpředu celistvý a zapínaný vzadu. kněžiště. křížová chodba. jako příslušníci katolictví získali v období protireformace četné statky konfiskované české i moravské šlechtě. konstruktivní i umělecké vyvrcholení gotiky. osazenstvo kláštera. bílý kněžský límec. století do 2. týkající se části křesťanské církve.kaptorga. může obsahovat i lebku na zkřížených hnátech. kázule (casula). viz ambit lazaret. architektonicky upravená samostatná stavba s pohřební prostorou uvnitř. součástí je i bohatý opěrný systém. jejím nanebevzetí a o neomylnosti papeže. existovaly od poloviny 15. schránka na ostatky svatých. karner. veřejnosti uzavřený. s dekorativně orámovaným okrajem. navíc má zvláštní dogmata o neposkvrněném početí Panny Marie. obvykle pod chrámovou dlažbou (často pod kněžištěm). které nosí kněz při mši přes albu (viz výše). dvorů apod. kostnice. kord. nosítka pro mrtvého nebo jeho rakev. obecný název pro náboženství založené na víře v Ježíše Krista. kde sídlí někteří řeholní klerikové. diferencovaný podle účelu a funkce (k. horní patro sloužilo jako kaple či bohoslužebný prostor. dlouhý. metropolitní a jiné). maskaron. Františkem a sv. piaristé a jiní. kamenný kříž zřizovaný z trestu vrahem na místě zločinu. a 17. Klárou v Assisi u sv. symbol protínající se vertikály s horizontálou známý už z předkřesťanských dob. latinský kříž s tělem ukřižovaného Krista (korpusem). sakrální stavba určená pro veřejnou křesťanskou bohoslužbu. postavu Madony anebo rozetu. především gotického. kapitulní.). též poradní sbor papežův. Liechtensteinové. kříž smírčí. katedrála (dóm). jde o svátostku typu amuletu. původně starověký popravčí nástroj. klášter (claustrum). zpravidla nese i kartuš s nápisem INRI. konvent. kapucíni. 201 . až po kotníky sahající černý (může být i bílý. křesťanský kostel s biskupskou katedrou (trůnem pro biskupa). ornát. katakomby. teprve smrt Kristova na něm ho povýšila na symbol křesťanské víry. členové žebravého řádu založeného P. mausoleum. má zvláštní společenské postavení. Daminána. kněz. jako jezuité. skládající se v uzavřeném areálu z budov. křesťanství. kostel. používaný hlavně v 16. zaklenutá polozapuštěná nebo podzemní prostora. sutana. loreta. někdy nesou vytesaný vražedný předmět. členka ženského řádu minoritů. Představuje organizační. nejvyšší vojenská hodnost poprvé zavedena v 16. kolegiátní. století. purpurový nebo fialový) šat duchovních. k němuž přiléhá věnec kaplí. nesoucí znaky a nápisy. výraz poprvé doložen u Ignáce z Antiochie († cca 117). (cruci fixus = na kříži přibitý). tuhý. odznakem maršála byla maršálská hůl jako symbol soudní pravomoci dříve příslušející maršálu ve vojsku. někdy také velký honosný náhrobek. prosté liturgické bohoslužebné roucho. sociologický a stavební útvar. kříž (crux). plocha různého tvaru. vzácněji letopočet a později i nápis objasňující událost. krypta. raně křesťanské pohřebiště v podobě rozvětvené sítě chodeb s výklenky pro kostrové pohřby. Ustáleno pro typ vícelodního. příslušník kléru (duchovenstva) nebo kandidát kněžství. nad ochozem je vysoký chór. je určený za obydlí a působiště některému mužskému nebo ženskému řeholnímu řádu. lehčí než meč a mohutnější než rapír. polní vojenská nemocnice. zaměřili se na duchovní správu v nemocnicích a trestnicích. kostela s ochozem kolem hlavního oltáře. vepředu zapínaný na knoflíky. kardinál. poloviny 18. klerika. jím jmenovaný. klerik. uchovávání relikvií a k pohřbívání většího množství osob. klášterní. též obytná klášterní budova. většinou privilegované. nejvyšší církevní hodnostář po papeži. pěstovaly vícehlasou latinskou i českou hudbu. máry (feretrum). příp. kenotaf. symbolický náhrobek zbudovaný pro zemřelého. založeného roku 1212 sv. presbyterium. může být různého tvaru a zdobená. ozdobný plastický nebo výtvarný motiv v podobě lidského obličeje. prováděli misii doma i v zahraničí. dlouhá bodná zbraň s různě tvarovaným košem. Přísně dbali na chudobu a kladli důraz na modlitbu. viz ossarium krucifix. sloužící k bohoslužbám.

dary. sekundární p. obolus mrtvých. kteří zemřeli během přechodového rituálu nebo krátce před ním. kterým se zdraví někteří řeholníci. věnované při sbírce během mše na církevní účely. Františkem z Assisi (1181–1226). pozůstatky člověka nalezené v hrobě. nahoře zašpičatělých a sbíhajících se kusů látky. pandurové. pohřebiště. „nečistí zemřelí“. jednalo se většinou o dobrovolníky vybrané pro svoji sílu a zdatnost někdy i ze spodiny lidské společnosti. století nepravidelné lehké pěší vojsko. původně byl za počátek novověku považován rok 1492 („objevení“ Ameriky). patří mezi svátostky typu přívěsku. též modlitba za mrtvé při mši. a 16. název pro nejdůležitější liturgický obřad v římskokatolické a pravoslavné církvi. ofěra. byla součástí výbavy zemřelého. později již jen menší peněžité částky. náhrobní kámen nebo deska kryjící hrob v podlaze a nesoucí také základní informace o zemřelém. renesance zavádí jako samostatný článek retábl. jež nenaplnili osudem předurčenou délku života. pohřební rituál. rozloučení se s obcí v podobě dlouhého proslovu. zemřel pro nějaké své přesvědčení. pomník. podezřelí z čarodějnictví a vampýři. zakladatelů chrámů apod. řetězec plochých kostěných kroužků. pohřební ritus. mrtvé tělo nebo jeho části. volený členy konventu na kapitule na bodu buď přesně stanovenou anebo doživotně. lité. rituál v širším významu. původně ho tvořila mensa a stipes. století. uložení kosterních ostatků do společné prostory (kostnice). dále ti. místnost nebo samostatnou budovu. ostatky člověka. parentace. vyžadovali křest až v dospělosti a zavedli společné hospodaření. obyčeje a obřady spojené s různým pochováváním zemřelých. že byla zpravidla v kontaktu s tělem zemřelého. jedna z náboženských skupin 15.. reliéfem. zahrnuje také způsob pohřbu. náhrobek. tabernáklu. drobná mince vkládaná do hrobu tak.medailon. ossarium. Přijímá opatskou benedikci (žehnání) a má právo nosit pontifikálie (odznaky biskupské hodnosti). konec 15. opata nebo jiného preláta. v 18. pohřeb. na památku světců. zahrnuje i vztah lidí k zemřelým předkům a ke smrti vůbec. též označení zvyku klást mince do hrobu. liturgická pokrývka hlavy biskupa. přinesl oběti. archeol. příslušníci sekty vzniklé ve Švýcarsku roku 1524 odštěpením od Lutherova učení. který je považován za předchůdce růžence. baroko oltář dotváří v architektonický útvar složený z mensy. novokřtěnci (anabaptisté). předmět dávaný obvykle mrtvým do hrobu za účelem potřeby na „onom světě“ ve snaze zabránit mrtvým návratu mezi živé. člověk. resp. oltář. nemá spojitost s církevní stavbou. liší se podle společenských poměrů a názorů. citací z písma svatého a zpěvu písní. představený mužského kláštera u některých řádů. minorité. též monumentální sochařský nebo architektonický útvar zbudovaný na paměť významné události nebo osoby. oproti náhrobníku mívá složitější výzdobu. milodar. benderium. stavitelský nebo sochařský útvar nad hrobem. opat (abbas). prostor pro ukládání kosterních ostatků zemřelých. také součást karnerů. hromadný průvod k místům proslulým nějakým zázrakem. mitra (infule). paternoster. po straně sešitých a majících na zadní straně dvě dolů splývající stuhy až přes ramena. dnes užívaný ve smyslu náhrobek. století odpovídá časnému novověku. nošen preláty zavěšený na prsou. novověk. nástavce a retáblu. jedinci.. ražené. který má právo ji nosit. ti. zpravidla světec. je kratší než růženec. „pamatuj na smrt“. kříž s uloženými ostatky svatých. které se spojily v jednotu bratrskou. sebevrazi a zločinci různého stupně. později až rok 1640 (začátek anglické buržoazní revoluce). bývá různě zdoben. ornamentalika. země apod. Skládá se ze dvou vyztužených. výzdoba ornamenty (symetricky opakovanými prvky). mučedník (martyrius). nebo ve výroční dny. místo určené pro pohřby větší skupiny lidí. které již byly jednou pohřbeny (Zákon 256/2001 Sb. moravští bratři. antependia. jež se osvědčilo ve válkách s Turky a účastnilo se prusko-rakouských válek. odpros. přímluvce a ochránce lidí. pohřební kázání pronášené knězem ve smyslu rozloučení se s mrtvým. z lat. obvykle s oboustranným obrazem. nýbrž nešťastným nebo násilným způsobem. memento-mori. mnich. pektorální kříž (pectorale). rituální uložení mrtvého do hrobu s obvyklými obřady. zejména náboženských. mše (missa). nejčastěji oválného tvaru. patron. vyvýšené nebo jinak vymezené místo určené k manifestaci náboženských a kultovních představ. které věřící přinášeli k oltáři.. 202 . pektorál. přenesení ostatků zemřelého a jejich pohřbení na jiném místě. kteří nezemřeli přirozenou smrtí. který byl mučen a trpěl. jedna z větví žebravého řádu založeného sv. fáze dějin lidské společnosti. kostnice. přijímali podobojí. kostela. člen církevního řádu. pouť. náhrobník. heslo. tepané či řezané. dříve chléb a víno. terciální p. lat.). může se jednat o prostou jámu.

vyrobená z drahého kovu a určená k uctívání věřícími. posvátný. kamenicky ozdobně řešený uzavíratelný výklenek pro nádobu s hostiemi v levé straně presbyteria (do 16. nikoli však speciálně určená pro pohřeb. zbožnost. církevní sňatky a pohřby apod. náboženské cítění a jeho projevy (např. století. a 17. synagoga. asi 10-20 cm široký pruh látky mající stejnou barvu jako kázule (viz výše). jehož členové se neustále dnem i nocí modlili tzv. pravidla pospolitého žití. osoby uctívané v katolické a pravoslavné církvi. relikviář. základní částí je zlaté rouno. století. Dochází k rozkvětu vědy. druh bratrstva. části těla nějaké uctívané osoby anebo předměty. zpravidla deset. vysoký církevní hodnostář. kamenná rakev (z vápence. svátostka. takže neustálá pobožnost nebyla problémem. religiozita. řídící se určitými pravidly. centrální stavba obvykle kruhového půdorysu. rapír. mohly nést monogramy Marie a Krista. splývající vpředu a vzadu v délce hábitu (nebo o něco kratší) v podobě dvou kousků čtyřhranné látky. světice. rektor. kněz stojící v čele kněžského semináře. zaklenutá. umění. presbytář. Sdružuje množství samostatných církví. řemeslné a raně kapitalistické výroby.pozůstatky člověka. zavěšené na řetěze kolem krku. renesance. kalvinismus). později z mramoru a kovu). které se cyklicky opakují). ampulek apod.) prelát. jež se dopředu i dozadu zavíjejí či rolují. rubáš. součást oděvu některých řeholníků. navrátilec z hrobu. desátky či dekády odděluje vždy jedno zrno (modlitba Otče náš). s kuželovou střechou. široké hnutí měšťanských a lidových vrstev střední a západní Evropy v 16. rotunda. sanktuárium. aby studenti řádně zachovávali normy kněžského a seminárního řádu. oddělil se od katolicismu v průběhu reformace 16. epocha materiálního. malbami a plastikami na víku. také přístěnná věžovitá stavbička (pastoforium). mrtvé lidské tělo nebo jeho části. řád. typický pro pozdní renesanci a zasahující do raného baroka. reformace. Aby se jeden člen modlil jednu hodinu v roce. století a její snaha o obnovu katolické víry a opětné získání nadvlády nad větší částí Evropy. ideového a kulturního vývoje ve většině zemí západní a střední Evropy od 14. oddanost náboženské víře. sanktuář. lehčí obdoba kordu. řád zlatého rouna. rajský dvůr. bohoslužebný. rabbi. svatých ostatků. mrtvý se vrací mezi živé. jednající jeho jménem a dbající na to. jeden ze základních směrů křesťanství. rekatolizace = protireformace. premonstráti. církevní instituce. světec. krátký bílý oděv sahající ke kolenům. sakrální. století). revenant. Norbertem z Xanten v údolí Pratum monstratum – Prémontré. schránka na relikvie. pruh látky v šíři ramen. hospodářské a ideologické nadvládě katolické církve v celé feudální společnosti. také dřevěná s reliéfy. ostatky. století. které vládly určitými schopnostmi a nebo se něčím proslavily. často doplňovaná apsidami a věží. rocheta. řehole. titul učitele židovského náboženství. modlitební pomůcka o příslušném počtu zrn (modliteb Zdrávas Maria. užívaná v 16. prostá pohřební košile. skládají sliby slavné. obvykle bohatě zdobená. k nimž se počítá mj. též devocionálie. využívající ji k posílení své centralizované moci. dlouhou a ohebnou čepelí. relikvie. přičemž tato bratrstva měla členů mnohem více. úsilí katolické církve o potlačení reformace v 16. panictví. křížků. sarkofág. založený roku 1429 Filipem Burgundským. také modlitba o nejdůležitějších událostech ze života Krista a Panny Marie. popř. který se nosí při 203 . rabín. poslušnosti a čistoty (celibát). kněžiště. často byly mučedníky. kde ji podporovali Habsburkové. 17. původně shromáždění židů k bohoslužbě a výkladu Písma. tj. věčný růženec. zpravidla čtvercový prostor vymezený křídly klášterního ambitu. – 18. chudoba. drobný předmět spjatý s křesťanským kultem a lidovou zbožností. století. do 16. bývaly posvěceny. lidový š. světících pečetí. štóla. – druh amuletu v podobě plátýnka nebo papíru nošené často v taštičce kolem krku. Zaměřeni na činnost vědeckou a výchovnou ve školách všech stupňů. také tzv.). jejíž členové se zavazují slibem chudoby. byly pomalovány i obrázky svatých a ověšeny lichým počtem svěcených předmětů (medailonků. luteránství. poslušnost. členové řádu založeného roku 1120 sv. zavíjený ornament s okraji jakoby ozdobně nastřiženými. určené k pohřbu (Zákon 256/2001 Sb. které s ní souvisí. kamínků. projev odporu těchto vrstev proti politické. církevní. stačilo k tomu 8 760 členů po celém světě.). po vymření jeho rodu (1477) udělovaný Habsburky. literatury. obsahově se opírá o přesvědčení a vyznání reformátorů. dříve prostý šat či košile. sekt a denominací (např. viz chór protestantismus. zlatá beraní kůže. růžencové bratrstvo. škapulíř. lehká bodná i sečná zbraň se štíhlou. rolverk (rollwerk). století k soubojům. růženec. dlouhý. židovská modlitebna. oblékaný na kleriku nebo řeholní hábit. návštěva bohoslužeb.

pověrečné představy o návratu mrt„Tance smrti“. terciáři. ženský řád založený sv. poloviny 20. kdy smrt uchvacuje jedince bez krev lidem nebo zvířatům). čtverhranná rouška. někdy s vysokým reliéfem nebo plasti. století do 1. vampyrismus. jímž jetnost. popř.kmenů a obyvatel starověké Palestiny. potomci izraelských kou ležící postavy zemřelého (figurální tumba). jíž se židé zahalují při kostele sv. potumba. ohledu na jejich urozenost. Žerotínové. věku. Angelou nebo se kříží na pravém boku (u jáhnů). stolová či truhlová forma středověkého a re. majitele chránit a přinášet mu štěstí. může mít použití jako skříň pro ostatky svatých. také ismus (židovské náboženství – monoteistické) 204 . že oba konce vpředu splývají dolů (u kněží a biskupů) uršulinky (voršilky). Merici roku 1535 jako řeholní společnost sv. grafické spodobnění vého v podobě vampýra za účelem škodit živým (sát symbolického tance. rakev s odklopitelným dnem.Židé (Judei). při ranním modlení v synagoze.„vysejpací“ rakev. žalm. užívaný při liturgii. etnická skupina. Zlaté rouno. viz řád zlatého rouna. poslední vůle.loviny 14. objevují se od středověku do časného novo. vyznávají judaroku nabývá tvaru ozdobné rakve na podstavci. Valóni. laičtí příslušníci řádu. závěť. drobný magický předmět. Afry v Brescii v severní Itálii. biblický starozákonní zpěv. vlivem ronesančního náhrobku složeného z podezdívky na dové politiky a soudržnosti dosáhl v průběhu středoobdélníkovém půdorysu a náhrobního kamene nebo věku a novověku velkého pozemkového jmění i vlivu.některých bohoslužebných úkonech kolem krku tak. sociální postavení či ma.mohlo mrtvé tělo vypadnout do hrobu. testament. kovové desky. v ba. francouzsky mluvící obyvatelé jižní Belgie talisman. též amulet. malířské. Voršily talis (taleth). který má svého a jazyková skupina v části severní Francie. moravský šlechtický rod známý od 2. století.

PhDr. PhDr. Za konzultaci v ohledu etnologických částí textu děkuji PhDr. Jaroslavu Malinovi. který tento text také recenzoval. 205 . V neposlední řadě patří velké díky manželovi Miroslavovi za připomínky. Za cenné rady a připomínky děkuji prof.15 Poděkování Za vznik a možnost vydání tohoto modulového učebního textu jsem velmi zavázána prof. Josefu Ungerovi. z Etnologického ústavu AVČR v Brně. recenzi a technickou pomoc. CSc. Alexandře Navrátilové. CSc.

206 .

85. 146. 90. 130. habsburský 56. augustiniánský 94. 130 družina 84. 29. 129. 138. 200. 189. 157. 92. 160. 200 Č čarodějnice. benediktínský 70. 68. 18. 127. 106. 200 H habáni. 129. 86. 109. 108. 200. 150. 57. 27. 200 dítě. 201. osoba) 34. 80. 104. 152. 189 ars moriendi 159. 164. 117. 151. 69. 199 B balzamování 57. 93. 126. 75. 200. 111. 200 devocionálie. 53. 152. 200 epitaf 36. 200 C cech. 203 Dietrichstein (ové). cechovní 24. 109. 104-106. 109. 194. 56. 45. 148. 58. 94. 154. františkánský 80. 192. 157. 111-116. 36. 51. (-ický) 15. 200. 199-201 E epidemie. 195. 116. 148. 160. 165. 165. 32. 32. 128. 109. 53. epidemický 15. 34. 124. 154. 123. 81. 157. 199 benediktíni. 39. 151. 155. 128. 101. 187. 24. habánský 116. 56. evangelismus 75. 119. 63. 200 Habsburkové. 84. evangelický. 188. 98. 159. 69. 190. 199 akant 52. 157. 83. 104. 157. 151. 199-201. 201 cingulum 93. 84. 94. 186. 155. 154. 194. 49. 70. 106 bratrstvo 27. 199 achát 142. 160. 145. 199. 130. 164. 136. 69. 104. 26. 64. 200 berla 138. 187. 186. 54. 200 destička 45. 130. děti. 124. 202 D delikvent(ka) 123. 131. 27. 204 aristokracie. 200 evangelík. aristokraté 31. dietrichsteinský 48. 203 breviář 101. 130. 200 Dominikáni(ky). 200 františkáni(ky). 104. 165. 94. 106. 35. 75. 134. 191. 165. 154. 94. 199 augustiniáni. dominikánský 53. 137. 70. 90. 95. 67. 203 207 . 199 bazilika 106. 111. dětský 28. 109. 144. 195. 128. 185. 77. 164. 56. 200 cisterciáci (čky) 56. 53. 199 amulet 150-153. 34. 113. devocionální 43. 57. 117. 92. 188. 31. 155. 109. 97. 117. 147. 200 druhotný pohřeb 16. 49. 104.16 A Rejstřík agnustky 150. 199 Bertscher Mattheus 104. 74. čarodějnictví. 106. 148. 200 F fenik 138. 71. 196. 151. 58. 165. 102. 83. 165. 201 duchovní (stav. 42. 199. 160.

63. 19. 109. 195. 108. 67. 26. 89. morový 18. 202 mor. 140. 45-49. 34. 43. 98-102. 201. 53. 157. 63. 195. 133. 36-43. 165. 160. 150. 101. 111. 203 kněz. 26. 191-194. 4446. 92-94. 164. 123. 200 J jezuité. 24. 202 memento-mori 202 milodar 99. 155. 204 kostnice 19. 53-56. 73-79. 200 kord 101. 196. 201 krypta(y) 36. 84. 136-138. 165. 157. 165. 104. 201 loreta. 185. 59. 160. 127. 71. kněží. 27. 200 insignie 35. 201 kenotaf 79. 108. 101. 106. 104. 26. 99. 131. 124. 208 . 109. 84. 78. 21. 63. 164. 199. 133. 63. křížový 19. 71. 71. 102. 127. 63. hřbitovní 18. 138. 142. 38. 95. 111. 130. 109. 106. 26. 186. 34. 45. 77-95. 148. 30. 104-106. kostelní 18. 48. 164. 104. 159. 114. 148. 112. 57. 133. 201 kněžiště 94. 73-75. 57. 165. 129. 136. 94. 163. 94. 114. 128. 100. 51. 45. 79. 195. 89. 200 inventář 38. 165. 124. 157. 201. 140. lichtenštejnský 47. 74-76. 67. 194. křížek(ky). 78. 154. 138. 39. 46. 200-202 mnich(ové). 201 kříž(e). 199 N náhrobek(ky) 16. 165. 113. 200-204 M máry 24. 154. 127. 6264. 141. medailon. 154. 90. 27. 200 kaple. 185-196. 144-150. minoritský 40. 164. 188. 201 klarisky 99. 42. 56. 101. 123. 200. 192. 27. 165. 200. 38. 191. 36. 202-204 hrobka(y) 36. 86. 59. 202 krucifix 29. 43. 46. 70. 36. 117. 204 náhrobní (deska. knížecí 34. 69-71. 189. 192. 74. 159-161. 187 komora hrobová (pohřební 84. 141. 81-83. 68. 56. 165. 84. 106. 49. 152-155. 104. kaplička 24. 101. 102. 58-61. 164. 84-86. 91. 51-54. 34. 202 minorité. 25. 201 karner 82. 193. 163. 42. 89. 68. 102. 106. 85. 128.-58. 123. 89-92. 120. 73-81. 155. 106. 87. 126. 45-49. 111. 97-99. 200. 31. 93. 187. 147. 200 muka boží 24. jezuitský 54. 152. 24. 84. 153. 80. 163. 94. hrobový 15. 88. 126. 117. 192. 196. 129-131. 160. 102. 106. 16. 51-54. 52-54. 21. 75. 81. 154. 117. 99. 116. 114-121. 29. 86. 88. 157. 200. 57. 116. 89. 36-41. 157. 105. 86. 194. 160. 161. 31. 152-155. mnišský 19. 61. 85. 89. 144. 123. 185. 74. 43-46. bratrstvo) 27. 56-71. 112. 98-100. 116. 94. 82. 192. 140-145. 85. 91-95. 93. 111. 138. 95. 194. 34. 111. 52. 102. 201 klášter. 155. 94. 126. 160. 113. 118. 148. 200. Kříž. 102. 160. 200-202. 192. 204 náhrobník 16. 29. 191. 74. 106. 49. 200. kněžský 23. 24. 99. 201 kaptorga 154. 75. 128. 113. 186. 154. 203 kostel(ník). 199-202 L Liechtenstein(ové). 101. 49. 100. 150155. 80-84. 199-203 klerik 104. 42. 104. 190-195. 191. 56. 118. 193 mausoleum 79. 131. 104. 68. 144. 101. 133. 192. 200 hřbitov(y). 138. 138. 35. 188-190. 92. 129. 84. 146. 104. 56. 30. 186. 160. 186. 56. 85. 87-95. 141. 129. 106. 49. 133. 46. klášterní 17. 39. 153. 145. 187. 108. 30. 187. 152. 150-156. 201. 201 medaile. 111. 57. 78. 127-129. 86-88. 193. 104-106. 124. 108. 152. 135-138. 116. 45. 77. 200 I infanticida 127. 104. 117. 92. 112. 160. 107. 106. 154. 104. 64.hrob(y). kapucínský 19. 54. 186. 131. 159-161. 84. 26. 91. 186. 151. kanovnický 47. 201. 109. 165. 74. 56. 76. kámen) 36. 51-53. 114. 149. 157. 201 kapucíni. medailonek 43. 64. 109. 161. 189. 151. 109. 146. 201 literátská (družina. 106. 138. 89. 134. 73. 138. 26. 109. 76. 165. 48. sv. 142. 200-202. 185. 201. 95. 56. 42. 200 kanovník. 79. 129. 157. 64. 49. 140. 140. 113. 95. 32. 77. 104-106. 202 kartuš 53. 160. 193 201 kardinál. 79. 74. 135. 79. 32. 161. 185. 160. 203 kněžna 57. 127. 48. 100. kardinálský 104. 123. 95. 202. 160. 111-116. 201 K kalich(y) 101. 19. 24. 200 kanopa 32. loretánský 91. 148. 185-187. 58-71. 197. 49. 23. 120. 102. 93. 109. 193. 95. 133-138. 39. 195. 152. 188. 123. 201 Matuška Kryštof 106. 154. 159. 93. 58. 190. 155 kníže. 23. 138. 38-41. 164. 27. 201 katakomby 19. 188. 84. 147. 85. 89. 101. 42. 199. 109. 57. 86. 107. 112. 27-30. 147-149. 200.

204 Židé. 117. 203 růžencové bratrstvo 27. 160. 135. 38. 160. 202 ritus pohřební 16. 202 vysejpací rakev(ve) 28. 199. 131. 69. 59. šlechtický 16. 204 Ž Žerotín(ové). 35. 202. patronský 84. 203 protestant(é). 59. 120. 16. 204 R rapír 35. 114. 200 výbava hrobová 36. 157. 51. 164. 61. 151-154. 165. 117. 157. 91. 119. 204 Tanec(nce) smrti 18. 94. 73-75. 187-193. 58. 129. 84. 165. 133. 202 pektorál. 203 světice 19. 203 V Valóni 99. 196. 135. 165. 124. (proti)vampyrismus. 157. 203 sklípek hrobový 84. 159. 127-129. 117. 151. 117. 203. 164. 111. 153-155. 114-118. 89. 137. 58. 40. 159. 146. 145148. 155. 200-203 světec(tci) 84. 138. 129. 104. pohřební 15. 101. 199-201. 31. 201. 118. 195. 202. 204 Vampýr. 195. 138. 58. 129.193. 101. 117. 186. 104. (ne)rituální 15. 116. 196. 109. 90. 119. 129. 39. 57. 101. 160. 70. 109. 203 rituál(y). 79-81. 49. religiozní 106. 197.157. růžencový 29. 16. 165. 150. 200. 31. řádový 36. 57. 154. 202 S sakrální 51. 192. 99. 97-102. 90. 106. 160. 145. 106. šlechtic(čna). 120. 188. 130. 202 pomník 27. 202 pohřeb(y). 204 rubáš 28. 154. 116. 138. 108. 150. 74. 142. 186. 202 novokřtěnci. (proti)vampyrický 98. 101. 21-24. protestantismus. 106. 29. 114. 56. 108. 160. 112. 159. 49. 117.155. 84. 188. 155. novokřtěnský 64. 151. 86. protestantský 89. 193. premonstrátský 91. 203 religiozita. 79. 154. 86. 190. 150. 151. 148. pektorální (kříž) 106. 91. 74. 149. 201. 92. 78. 68. 71. 193. 203 P pandurové 92. 123. 165. 94. 99. 200. 136. 203. 41. 165. 202 nečistí zemřelí 123. 59. 201. 100. 164. 97-99. 30-32. 109. 23. 74. 161. 165. 126. 151. 165. 199. 191. 203 sarkofág 28. 200-204 O obolus (mrtvých) 112. 195. 111. 148. 161. 141. 203 růženec(nce). 188. 157. 203 relikviář 19. 154. 204 viscerální nádoba(y) 56. 200-203 pohřebiště 36. 157. 69. 26. 202 patron. 127. 91-95. 51. 106. 85. 202 U uršulinky 109. 113. 200 svátostka(y) 150. 202 paternoster 155. 42. 202 rouno (Zlaté) 140. 159. 21. 106. 67. žerotínský 48. 36. 92. 93. 140. 202 Ř řád (náboženský). 153. 195. opatský 84. 116. 155. 140. 23. 192. 138. 201 ossarium 80-83. 160. 63. 160. 203 revenant 112. 200. 154. 202 premonstráti. 195. 202 pouť. 190. 137. 43. 138. 41-43. 165. 159-161. 46. 34-36. 64. 134. 199. 19. 126. 133. 137. 204 T talisman 151. 39. 150. 140. 97. 195. 31. 150. 202 ornát (kázule) 104. 204 209 . 52. 190. 160. 193. 121. 203 relikvie 88. 82. 120. 191. 26-28. 124. 87-89. 68. 185. 202. 202 opat. 69. 136. 104. 201. 204 terciální pohřeb 80. 150. 42. 39. 121. židovský 117. 201. 94. 185. 93. 155. 111. 203 šlechta. 111. 107. 165. 106. 203 Š škapulíř 27. poutní 151. 92-95.

Sign up to vote on this title
UsefulNot useful