c


Jeden můj kamarád používá pro stav závislosti na dotacích, subvencích a jiných transferech veřejných
peněz termín Ädotační narkomanie³. Od jisté doby mi přijde, že Ädoťáci³ se od feťáků liší hlavně tím,
že pro vyvolání abstinenčních příznaků stačí pouhá diskuse o odejmutí drogy. Jsem ovšem toho
názoru, že dotace mají často účinek devastující přinejmenším stejně jako heroin, jen to není každý den
vidět v televizi. Naštěstí, diagnostika je snadná. Pokusím se nastínit některé její aspekty a přitom si
dovolím částečně reagovat na článek paní Matějkové z Odrazu číslo 7-8/2010 , za který jí srdečně
děkuji.

Velmi častým příznakem tohoto typu závislosti je názor, že díky dotacím lze nějakou službu
poskytovat levněji, než by to šlo bez nich. Opak je pravdou. Peníze na dotace se totiž musejí někde
vzít ± konkrétně pak z kapes daňových poplatníků. Jenomže jejich cesta od zdroje ke konzumentům
skrze celou byrokratickou mašinerii je dlouhá, trnitá a drahá. Náklady jsou to málo viditelné, zato
enormní. Občas se uvádí, že z každých dvou korun zcizených lidem zbude na konci dotačního procesu
nanejvýš tak jedna. To samozřejmě činí dotované služby mimořádně drahými. Dražšími, než služby
dotací neobšťastněné.
Závislost se projevuje i názorem, že Ä@
má zájem, aby ty či ony služby byly dostupné všem
sociálním vrstvám a proto je nutné je dotovat³. Přiznám se, že mi to nedá a musím poněkud odbočit,
abych parafrázoval Henryho Kissingera a ptal se: Äjaké má @
telefonní číslo?³ Rád bych se ho (totiž
stát) zeptal na jeho zájmy a na to, kdo je stanovil. Ale k věci: řekněme, že si město vytkne za cíl
dostupnost nějakého produktu ± třeba potravin ± všem vrstvám obyvatel (jíst potřebujeme všichni, že
ano?) a vypíše grant, který vzápětí vyhraje jedna z roztockých prodejen. V ten moment může nabízet
zboží o polovinu levněji. Efekt se brzy dostaví: všichni ostatní obchodníci to dříve či později zabalí.
Bez konkurence se ale nebude dát zjistit, jestli je kvalita jídla opravdu tak dobrá, jak jediná prodejna
inzeruje a jestli by náhodou nakonec nemohlo být ještě levnější. Kromě toho, jídlo bude dvakrát
levnější pro všechny: pro chudé i pro, troufám si tvrdit, většinu ostatních, kterým by věru nečinilo
problém zaplatit plnou cenu a kteří tedy budou veřejné peníze spotřebovávat úplně zbytečně. Nebylo
by lepší ± když už ± raději vypomoci dávkou selektivně jen té hrstce opravdu potřebných a očekávat,
že oni sami si potom vyberou, u které z řady vzájemně si konkurujících firem peníze za příslušnou
službu (budou-li o ní mít vůbec zájem) utratí?
Dotační narkomanie má i dlouhodobější symptomy. V současnosti mají nejčastěji podobu tzv.
europomníčků. To jsou nápady financované z dotací EU, u kterých se jejich zadavatelé utrhli ze řetězu
a za Äevropské peníze³ prosadili projekt megalomanský, předimenzovaný, nahraditelný nebo úplně
zbytečný, který by v takové podobě nikdy nevznikl, pokud by na něj měly být vynaloženy jen
prostředky z vlastního rozpočtu či úvěru se všemi riziky s tím spojenými. Jejich nevýhodou bývá, že
když bruselská ruka přestane sypat, zůstanou na krku svému majiteli se všemi náklady na údržbu a
provoz, jejichž výše samozřejmě zpravidla odpovídá velikosti původního dotovaného projektu. Nechci
být špatným prorokem, ale nerad bych, aby se takovým europomníčkem stal třeba chystaný Dům
volnočasových aktivit, který má potenciál strašit městské finance ještě za drahně let. Ne že by se
dětské kroužky nedaly provozovat jinde, třeba ve škole, která jistě není v odpoledních hodinách
stoprocentně využita a topit či uklízet se tam stejně musí. Alespoň tak nějak to fungovalo, pokud mě
nešálí paměť, v době, kdy jsem byl ještě za totáče dítkem školou povinným. Ale europomníček je
samozřejmě daleko lepší řešení. Budeme totiž mít domy dva. V jednom nebude nikdo ráno, ve druhém
odpoledne.
Jak jsem již mnohokrát psal, nerad bych, aby to vypadalo, že mám něco proti roztockým (či jiným)
neziskovkám. Vím, že dělají dobrou a užitečnou práci, ale zároveň nemám nejmenší pochybnost, že by
to stejně dobře zvládly i bez jediné veřejné koruny. Nádavkem by získaly nezávislost na náladě a
náklonnosti všech možných úředníků a komisí či na změně momentálního politického klimatu. Je to
jen otázka odvahy a sebevědomí. Jako boj se závislostí.
Tomáš Šalamon