You are on page 1of 127

OBSAH

Předmluva
Jedovaté rostliny v naší květeně
Jedovatost rostlin
Otravy jedovatými rostlinami
a první pomoc
Jedovaté rostliny užitkové
Část obrazová
Přehled vyobrazených jedovatých rostlin
a jejich systematické zařazení podle
rostlinné soustavy
Slovníček odborných názvů
PŘEDMLUVA

Rostliny nás doprovázejí téměř na každém kroku a po celý život, původní, jiné pocházejí odjinud, ale zcela u nás zdomácněly,
prakticky každodenně jich nejrozmanitějším způsobem využíváme, a některé se pouze pěstují. S největším počtem jedovatých bylin
i když si to ani neuvědomujeme. Život člověka i všech ostatních a dřevin se však setkáváme ve volné přírodě jako s planě rostou-
živočichů závisí bezprostředně na existenci rostlin na naší planetě. cími druhy. Některé patří mezi nebezpečné plevele kulturních
Tato knížka má čtenáře seznámit s jedovatými vyššími rostlinami, plodin. Předmětem našeho pojednání jsou jen jedovaté vyšší
nebezpečnými bylinami a dřevinami, které mohou způsobit rostliny, nikoliv tedy houby, řasy a jedovaté mikroorganismy.
– a také občas způsobují – vážné ohrožení zdraví nebo života Snahou autorů bylo, aby zde čtenář nalezl nejdůležitější informace
člověka, popř. hospodářských zvířat. Znalost jedovatých rostlin o rostlinných jedech v naší květeně, a především se naučil znát
je z praktického hlediska stejně důležitá jako znalost druhů jedovaté rostliny, s nimiž často i ojediněle přijde do styku.
užitkových. Nehledě k tomu, že mnohé z nich se sbírají, suší V obou částech knihy, obecné i obrazové, se upozorňuje na více
a zpracovávají jako důležité rostliny léčivé, patří k okrasným, nebo méně nebezpečné následky jedovatých účinků rostlin,
technickým, ba dokonce i potravinovým rostlinám, vedle dalších jež zasluhují pozornosti. Jedovatá součást naší krásné květeny
způsobů jejich využívání člověkem. Proto se také některé pěstují nesporně představuje určité nebezpečí, především pro děti. To
na polích, v zahradách i v zahrádkách, v bytech, na okrasných ale neznamená, že bychom se na naši přírodu měli dívat jako
plochách, v parcích, na sídlištích apod. Mnohé z nich jsou u nás na jedovatou zahradu, kde na nás téměř na každém kroku číhá
nebezpečí otravy, anebo že bychom měli jedovaté byliny a dřeviny Porozumění textu předpokládá základní znalost botaniky. Pokud
bezohledně ničit. Naopak, řada z nich musí být chráněna před se vyskytuje některý neznámý termín, lze použít slovníčku v závěru
těmi „milovníky“ přírody, kteří je sobecky trhají a vyrypují pro své knížky. Řada odborných výrazů je vysvětlena v obecné části, kterou
zahrádky, a před obchodníky s květy planě rostoucích druhů. tvoří kapitoly o současných poznatcích i o uplatnění jedovatých
Nejlepší ochranou před jedovatými rostlinami je jejich dobrá rostlin v dávné minulosti.
znalost a trocha opatrnosti při pobytu v přírodě, u malých dětí Pro snadnou orientaci a umožnění rychlého vyhledávání jednotli-
pak odpovědný dohled nad nimi a trpělivé poučování. Budeme-li vých druhů jsou rostliny uspořádány abecedně. Zařazení rostlin
tyto rostlinné druhy dobře znát, nemusíme se jich vůbec obávat. do čeledí podle botanické soustavy je uvedeno v tabulce na konci
Ve speciální části, zahrnující překrásné ilustrace akad. malíře obrazové části.
Květoslava Híska, jsou v doprovodných textech uvedeny stručné Autoři si přejí, aby knížka splnila své poslání – aby čtenář v ní
botanické charakteristiky vyobrazených rostlin, jejich výskyt, nalezl poučení a zábavu – a aby se zařadila do oblíbené řady
nejdůležitější účinné a obsahové látky, popřípadě jejich význam zajímavých a poučných atlasů edice OKO.
pro člověka a některé zajímavosti o nich. Uvedeno je také
nebezpečí otravy, kterou mohou způsobit, a to u lidí i u zvířat. Doc. RNDr. Jan Novák, DrSc.
JEDOVATÉ ROSTLINY V NAŠÍ KVĚTENĚ Při pohledu na zářící květy zahrádky nás asi stěží napadne
přemýšlet o tom, že by některé z těchto okrasných rostlin mohly
být škodlivé zdraví. Ale není jich zde málo. O jejich škodlivých
Jedovaté i jinak nebezpečné rostliny rostou kolem nás na nejroz- účincích však většinou ani nevíme, i když se čas od času objeví
manitějších místech, aniž bychom si to uvědomovali. Některé v podobě nepříjemných otrav, dokonce i někdy s tragickými
z nich jsou svými jedovatými účinky na člověka i na zvířata po- následky. Mezi okrasné jedovaté druhy patří letničky, trvalky
věstné, u některých dochází k otravám jen zřídka a u jiných téměř a ve větších zahradách i stromy a keře. Snad v každé zahrádce
nikdy. Ty poslední nejsou nijak lákavé, takže si jich člověk ani najdeme některou z nich. Jsou zdrojem barevné krásy, kterou
nevšímá, nebo jsou dokonce odpuzující pachem či chutí. Rostliny obdivujeme a z níž se těšíme. Seznámíme se proto i s okrasnými
označované jako jedovaté nerostou v přírodě náhodně a osamo- jedovatými rostlinami, ale to nám nebude bránit v jejich dalším
ceně; nacházíme je společně s ostatními druhy v lesích a na pěstování pro radost, potěšení i pro zdravý pobyt na čerstvém
lesních pasekách, na polích, lukách, rumištích, bažinatých vzduchu. Jenom budeme trochu opatrnější.
místech, okrajích vod apod. Kromě toho je pěstujeme v zahrád- Ještě v zimě kvetou vysloveně jedovaté čemeřice, k raně kve-
kách, parcích i v bytech pro okrasu. toucím oblíbeným trvalkám patří řebčík, srdcovka, koniklec,
Podobně jako ostatní rostliny vyskytují se jedovaté byliny a dřeviny a především cibulemi jedovaté narcisy a tulipány. Prudká
na určitých stanovištích, podkladech, v určitých nadmořských jedovatost konvalinky je většinou známá, zato vlčí boby, pěsto-
výškách apod., kde nacházejí vhodné životní podmínky, zejména vané v rozmanitých odstínech, jsou jen mírně jedovaté. Ve větších
půdní a klimatické. V přírodě je velmi mnoho různých stanovišť, zahradách nalezneme obvykle i některý z jedovatých keřů, nejčas-
přirozených i umělých. Izolované (jednotlivé) rostliny se ve volné těji se pěstují lýkovec, pěnišníky (rododendrony), tis, dřišťál, zerav
přírodě téměř nevyskytují, výjimečně jen např. na vrcholech (thuja), štědřence aj. Kromě těchto nejběžnějších dekorativních
velehor. Více nebo méně druhů vytváří na stanovištích rostlinná bylin a dřevin pěstují se v zahradách orlíčky, oměj, sasanka,
společenstva (tzv. fytocenózy), v nichž jsou rostliny v určité rovno- kapraď samec, okrasné máky, pivoňky, břečťan, bobkovišeň
váze, mají ustálené vztahy k okolnímu prostředí, jsou navzájem a jiné okrasné jedovaté rostliny. Většina uvedených dřevin se
víceméně závislé a spojené mnohorozměrnými vztahy. také vysazuje v parcích.
Některý z nebezpečných rostlin – prvosenky, bramboříky, mořskou se setkáváme s vlaštovičníkem, vratičem, zemědýmem, černým
cibuli aj., pěstované v květináčích jako pokojové rostliny –, nalez- bezem, blínem, durmanem, kustovnicí, bolehlavem aj.
neme i v bytě. Mezi našimi jedovatými rostlinami jsou i takové, které je zakázáno
Brambor, konopí, tabák i len jsou jedovaté rostliny, avšak na druhé trhat, vyrypovat, vykopávat, přenášet do zahrádek i případně
straně důležité plodiny pěstované v polních kulturách. Na polích sbírat. Jsou to v naší květeně rostliny vzácné, a proto je zákon
(i v zahradách) však roste více jedovatých zástupců, a to jako polní chrání. U částečně chráněných druhů není dovoleno vyrýpávat
či zahradní plevele, např. svlačec, přeslička, ostrožka, vlčí mák, nebo vykopávat podzemní části, ale jejich květy, stonky, listy
koukol, hlaváček letní, drchnička, jílek mámivý, blín a řada dalších. nebo plody se smějí trhat či sbírat. Z rostlin, které jsou uvedené
Nejvíce jedovatých rostlin však roste planě ve volné přírodě, a to v obrazové části, patří k zvláště chráněným tyto druhy (vyhl. MŽP
na nejrůznějších stanovištích. Na lukách a na pasekách jsou to č. 395/1992 Sb., Příloha II): árón plamatý, brambořík evropský,
např. ocún, čičorka, prvosenky, pryskyřníky, kýchavice i přeslička, ďáblík bahenní, hlaváček jarní, koniklec (všechny druhy),
svlačec, orlíček aj.; v bažinách a na březích vod rozpuk, sevlák, kýchavice (oba druhy), oměj (všechny druhy), plamének (všechny
konitrud, ďáblík, bolehlav, halucha, blatouch, střemcha, orsej atd. druhy), rojovník bahenní, tis červený.
K ruderálním jedovatým bylinám, jak se nazývají rostliny rumišť Tyto vzácné nebo památné rostliny je nutno chránit, aby nenásle-
a pustých neobdělaných půd, patří locika, vlčí mák, starček dovaly jiné rostliny i živočichy, vyhubené neodbornými zásahy do
obecný, durman, krabilice, krtičník, zemědým, vratič, blín a řada přírody, nezodpovědným jednáním a chamtivostí některých lidí.
dalších. Mnoho jedovatých rostlin patří k obyvatelům lesa Ve společnosti je třeba vytvářet dobré podmínky jak pro dobré
a houštin, k nejznámějším patří konvalinka, vraní oko, kopytník, využívání přírodních zdrojů, tak i pro zákonnou ochranu vzácných
posed, brčál, dymnivka, kapraď samec, náprstníky, árón, trnovník, druhů rostlin a živočichů. S jedovatými rostlinami se dobře
břečťan, brslen, lýkovec a mnoho jiných bylin a dřevin. Některé seznámíme, ale nebudeme je bezdůvodně ničit.
jedovaté rostliny patří k těm, které věrně doprovázejí člověka
a nalézáme je obvykle v blízkosti jeho sídlišť a u cest. Často běží JEDOVATOST ROSTLIN
o druhy ruderální, neboť nevzhledná a zanedbaná rumiště jsou Příčinou jedovatosti rostlin jsou účinné látky obsažené v jejich tělech,
také dílem člověka. V blízkosti lidských obydlí, popřípadě u cest, které působí jako jedy. Nejčastěji to jsou alkaloidy, glykosidy a silice.
Mezi jedovatými a nejedovatými rostlinami není ostrá hranice. koncentrace, stáří, rozpustnost a vstřebatelnost jedu i citlivost
Některé rostliny jsou prudce jedovaté, jiné jen nepatrně a jejich organismu.
účinky se projevují až po požití většího množství. Řada jedovatých Jedovaté látky mohou být obsaženy v celé rostlině vcelku rovno-
rostlin dokonce patří mezi rostliny léčivé. Jejich účinné obsahové měrně, nebo jsou v některé její části více koncentrovány, případně
látky obvykle působí příznivě v malých množstvích, zatímco ve se vyskytují jen v některých orgánech, kdežto v jiných úplně
větších dávkách mají vlastnosti jedů, mnohdy s velmi prudkým chybějí. Nejčastěji jsou to kořeny, hlízy a cibule, které se vyznačují
účinkem na lidský organismus. Už ve starověku člověk rozlišoval největší jedovatostí, případně jsou jedinými jedovatými částmi
mezi rostlinami, které byly lékem, a rostlinami jedovatými takové, rostlinného těla, dále plody, kůra, stonky a listy, kdežto jen zřídka
které měly léčivé účinky, ale patřily jen do rukou zkušeného je zvýšený obsah jedů v květech. Přitom stejná rostlina nemusí být
člověka, schopného správně stanovit podávanou dávku. vždycky stejně jedovatá. Stupeň jedovatosti, zejména u některých
Věda o účinku jedů se nazývá toxikologie (z řeckého toxikon = jed druhů, závisí na stanovišti, kde rostou (např. jeho vlhkosti, obsahu
k napouštění šípů). Za jed bývá běžně považována škodlivá látka, minerálních látek apod.), na složení půdy (např. obsahu dusíku),
která způsobuje poruchu normálních činností lidského nebo ročním období a vegetačním stadiu, stáří rostliny, podnebních
zvířecího organismu. Z lékařského hlediska se za jed (toxin) podmínkách aj. Některé rostliny nebo jejich části jsou jedovaté
považuje látka, která po vniknutí do těla v malém množství pouze v čerstvém stavu, kdežto sušením, vařením, pečením
několika mikrogramů nebo nejvýše několika desítek gramů vyvolá nebo smažením jejich jedovatost mizí nebo se podstatně snižuje
po vstřebání chorobné změny, jež mohou vést i k zániku organismu v důsledku změn a rozpadu účinných látek. Většinou se však
(podle prof. Vondráčka). Následkem působení jedu v organismu je při těchto pochodech bezprostředně jedovaté účinky rostlin
otrava, tj. nemoc s určitým původcem, inkubační dobou, příznaky, nemění a účinné obsahové látky zůstávají zachovány v nezměně-
průběhem, pozdními následky atd., jako projev vzájemného ném stavu, i když obecně je možno říci, že sušením a stárnutím
působení organismu a jedovaté látky. Určité nejmenší množství látek většinou ubývá.
jedu vyvolávající otravu se nazývá toxická (jedovatá) dávka. Při Prudkost otravy, rychlost a intenzita působení jedu závisí na
zvýšení této dávky na určitou hranici může nastat smrt (tzv. dávka řadě faktorů, z nichž jsme už některé poznali. Bezprostředním
smrtelná neboli letální). Pro vznik a průběh otravy je důležitá a rozhodujícím činitelem je průběh vstřebávání jedovaté látky
v organismu. Rychlost vnikání jedu do organismu podmiňuje jeho nejčastěji ústy, a to požitím čerstvých nebo sušených rostlin, pří-
koncentrace, způsob, jímž do těla vniká, odolnost organismu, stav padně jejich částí, v nichž jsou obsaženy. Podle charakteru jedu
jednotlivých orgánů aj. K velmi důležitým činitelům patří vlastnosti se jeho účinek projeví po delší, či kratší době od vniknutí do
účinné látky, např. je-li rozpustná ve vodě a vstřebatelná, prchavá organismu, v němž je pomalu, nebo rychle vstřebán. Jen velmi
apod. Nejčastějším způsobem vstupu rostlinných jedů do zřídka dochází ke vstřebání – tj. přechodu jedu do krevního oběhu
organismu je požití celých rostlin nebo častěji jejich částí, řidčeji – z dutiny ústní, rovněž ze žaludku je vstřebávání jen nepatrné.
se uskutečňuje vstřebáním kůží a sliznicemi (např. sliznicí ústní) Hlavní podíl jedu se vstřebává v tenkém střevě, které vytváří
nebo vdechováním výparů. četnými záhyby a laloky (tzv. klky) velkou plochu a tím příznivé
Rostlina může obsahovat pouze jednu jedovatou látku, nebo celou podmínky pro tento pochod. Z tlustého střeva je vstřebávání opět
řadu různě složitých jedů s rozmanitými účinky na organismus. jen velmi slabé. Kromě toho mohou jedovaté látky proniknout do
Složení některých rostlinných jedů není dodnes přesně známé, organismu dýchacími cestami, dobře se vstřebávají nosní sliznicí
jejich oddělení (izolace) a stanovení (identifikace) jsou velmi (např. při šňupání tabáku) nebo při vdechování i plícemi (např.
obtížné pro složitost těchto sloučenin i celých směsí obsahových při kouření tabáku) Některé rostlinné jedy mají dráždivé účinky
látek v rostlinách. Hlavní jed opia máku setého, tj. morfin, byl zevně na kůži a sliznice (např. sliznice ústní, nosní aj.).
izolován již ve 20. letech 19. století, trvalo však téměř sto let, než Po požití a vstřebání v těle člověka nebo zvířete se jed obvykle hro-
bylo stanoveno jeho přesné složení a struktura. V opiu se během madí především v určitém orgánu, hlavně v játrech a v ledvinách,
několika desetiletí intenzivního bádání zjistilo přes 40 dalších kde je přeměňován na méně jedovaté látky, případně vylučován
alkaloidů a ani dnes nelze považovat výzkum máku setého za ven z těla, hlavně močí. Nezřídka však přitom dochází k poškození
ukončený. těchto orgánů. Některé jedy působí na nervovou soustavu, jiné na
srdce, trávicí ústrojí, kůži atd. Jedy účinku rychlého a prudkého
OTRAVY JEDOVATÝMI ROSTLINAMI A PRVNÍ POMOC působí okamžitě (např. atropin blínu), zatímco jedy opožděného,
Otravy jedovatými rostlinami mohou mít velmi vážné následky ale těžkého účinku působí až po několika hodinách (např. kolchicin
a v některých případech, bohužel stále se vyskytujících, i smrtelné. ocúnu). Některé jedovaté látky se v těle hromadí při opakovaném
Jedovaté látky přítomné v rostlinách vnikají do organismu a pravidelném používání (např. glykosidy náprstníku) a projeví se
až po určité době. Takzvané návykové jedy (např. alkaloidy tabáku) jakékoliv domácí léčbě rostlinami nikdy neměla chybět. Podráždě-
svými pozvolnými účinky vedou obvykle k trvalým a těžkým otra- ní kůže nebo i celkovou otravu mohou způsobit i obklady, k nimž
vám, přičemž bezprostřední působení při opakování pravidelných bylo použito čerstvých nebo sušených rostlin. I sběr léčivých
dávek je stále menší. rostlin, z nichž mnohé jsou jedovaté, vyžaduje zvýšenou opatrnost
Jestliže víme, které rostliny naší květeny jsou jedovaté, dokonce a dobrou znalost sbíraných druhů.
které účinné látky jejich jedovatost způsobují, naskýtá se otázka: Se zdokonalováním hygienických podmínek u nás prakticky vymi-
Proč tedy dochází k otravám jedovatými rostlinami? zely průmyslové otravy rostlinami v zaměstnání, např. při výrobě
Časté jsou otravy jedovatými rostlinami z nešťastné náhody, tabákových výrobků nebo ve skladech a balírnách jedovatých
způsobené většinou záměnou nebo nerozumným jednáním. léčivých rostlin.
Bohužel se setkáváme s náhodnými otravami nejčastěji u dětí, Vážným civilizačním problémem současnosti se stávají otravy
které z neznalosti, lehkomyslnosti, nerozumu, zvědavosti, někdy zaviněné toxikomanií (narkomanií), dostavující se při návykovém
i při vychloubání před kamarády použijí jedovaté plody, semena, přijímání jedů nebo při jejich předávkování. U nás je to především
sladké části rostlin, vysávají šťávu z květů apod. Dětské otravy tabakismus, který se poslední dobou hojně rozšířil nejenom u mužů,
rostlinami jsou pestřejší než otravy dospělých, zaviněné nejčastěji ale i u žen a dospívající mládeže. Mladým lidem je kouření zvlášť
neznalostí druhů rostlin, nepozorností a nedbalostí. Děti jsou nebezpečné – následkem je otrava nikotinem, těžká onemocnění
ochotné sníst ledacos a na mnohé jedy jsou mnohem citlivější krevního oběhu, dýchací soustavy aj. Velmi nebezpečné je po-
než dospělí. Známé jsou případy, kdy dětem zachutnala drobná užívání morfinu, hašiše, heroinu a jiných přírodních a umělých
semena blínu nebo durmanu, barevné plody rulíku, konvalinky omamných jedů, s následky většinou těžkými, až tragickými.
či vraního oka, rozpuku apod. Následkem byla těžká otrava, někdy Otravy jedovatými rostlinami se obvykle projevují brzy, v několika
dokonce i smrt. minutách nebo hodinách, a to typickými příznaky. Zejména po
I používání jedovatých léčivých rostlin v lidovém léčitelství skrývá požití větších dávek bývá jejich průběh rychlý a těžký. Takové otravy
nebezpečí otravy, například při předávkování, podceňování či se nazývají akutní, tj. prudké. Otravy s chronickým, tj. vleklým
neznalosti jedovatých účinků některých druhů apod. Tomu však průběhem se dostavují po soustavném dlouhodobém požívání
lze snadno předejít předcházející poradou s lékařem, která by při malých dávek jedu, které by samy o sobě organismus nepoškodily.
Zákeřnost a nebezpečí chronických otrav spočívá v pozvolném Především u osob se zvláštní citlivostí (tzv. alergií) může být
a zprvu lehkém průběhu. První příznaky zpočátku člověk přehlíží, průběh otravy dosti těžký, zatímco jiné lidé na tytéž látky nemusí
neuvědomuje si jejich vážnost a třeba ani nezná jejich původ. vůbec reagovat. Alergie se často projevují na celém těle a nejenom
Dlouhodobým hromaděním jedovaté látky v těle nebo působením na místě dotyku a bývají někdy doprovázeny kopřivkou, nevolností
jedu je organismus poškozován, protože již není schopen cizo- i zvýšenou teplotou. Často vyvolávají kožní alergické stavy prvo-
rodou látku zneškodnit. senky (primulky), pěstované jako pokojové i zahradní rostliny.
V případě rostlinných jedů patří mezi chronické otravy např. již Občas se vyskytují dotykové alergie způsobené řadou různých
zmíněné následky kouření nebo morfinismu, tj. otravy nikotinem rostlin, k nimž patří: sasanka, bolehlav, lýkovec, máky, vlaštovič-
a morfinem. ník, durman, pryšce, břečťan, čemeřice, pryskyřníky, okurka, tykev,
Každá otrava se vyznačuje určitými příznaky, podle nichž je možné slunečnice, pelargonie, chryzantémy aj. Dlužno však poznamenat,
určit příčinu onemocnění. Při většině otrav rostlinami jsou příznaky že obvykle to bývají podráždění dočasná, ač nepříjemná, svědivá
dosti typické a projevují se poměrně rychle. Ovšem na druhé i bolestivá. Většinou se jedná o nepříjemné stavy, jejichž příčinu si
straně nejsou vzácností takové otravy, které je nesnadné rozlišit ani neuvědomujeme. Zvláštní druh alergického podráždění, dopro-
pro shodné nebo podobné příznaky s jinou počínající nemocí, vázeného kopřivkou a nevolností, se dostavuje u citlivých osob po
nebo se příznaky dostavují až po delší době, kdy je jed už z větší požití některých rostlin, zejména aromatického ovoce. U dětí není
části vstřebán. vzácnosti kopřivka z jahod, podobně mohou působit i některé druhy
Jak již víme, účinky rostlinných jedů na lidský organismus jsou cizokrajného ovoce (např. citron, banán, ananas) nebo koření.
velmi rozmanité. Některé působí přímo na místě, s nímž bez- U některých osob se každoročně v období květu trav dostavuje
prostředně přišly do styku. Příkladem mohou být některé tzv. senná rýma, projevující se podrážděním sliznice horních cest
pryskyřníkovité rostliny (orsej, sasanky, pryskyřníky aj.), obsahující dýchacích a očních spojivek. Příčinou je zvýšená citlivost na pyl.
glykosid ranunkulin, z něhož druhotně vzniká jedovatý protoane- Účinky většiny jedovatých rostlin se projevují až po požití. Řada
monin. Na kůži vyvolává záněty, otoky a puchýře, někdy dochází jedovatých látek dráždí zažívací ústrojí, především žaludek, vyvolá-
i k odumření tkáně. Menší nebo větší dráždění pokožky závisí na vá nevolnost, zvracení a průjem. K těmto jedům náleží např. nikotin
jedovatosti účinné látky, její koncentraci a na době působení. tabáku nebo ricin skočce. Dosti jedů obsažených v rostlinách
působí na srdce a na cévy. Známými srdečními jedy jsou glykosidy, Nalezneme-li dítě vedle rostliny rulíku se zralými plody, nebude
obsažené v různých druzích náprstníku (náprstníkové glykosidy). zvlášť těžké uhodnout příčinu potíží, které se záhy dostaví.
Jejich účinky jsou smrtelné, neboť způsobují zástavu srdce. Většinou to nebývá tak jednoduché. Především menší děti jedí
K jedovatým rostlinám působícím na srdce a krevní oběh dále různé rostliny, aniž by je znaly, takže na jejich údaje nelze příliš
patří konvalinka, hlaváček, oměj, tis, oleandr aj. Štěpením spoléhat. Přestože na zjištění jedovaté rostliny při otravě obvykle
kyanovodíkových glykosidů, které obsahuje např. bobkovišeň, se nezbývá příliš času, pokusíme se o to. Bez ohledu na příčinu je
v organismu uvolňuje smrtelně jedovatý kyanovodík, který je jedem zapotřebí postiženému poskytnout co nejrychleji první pomoc, a to
dýchacím. Velmi rychle se vstřebává plícemi a tlumí vnitřní dýchání obecnými zákroky, které jsou pro všechny otravy rostlinnými jedy
tkání. Spánek, hluboké bezvědomí až smrt vyvolávají např. alka- stejné a nemohou uškodit. Kromě toho je třeba neprodleně přivo-
loidy morfinanové řady, obsažené např. v máku setém a působící lat lékaře, případně zajistit převoz otrávené osoby do nemocnice.
na ústřední nervovou soustavu. Naopak dráždivě působí atropin Při první pomoci se především snažíme odstranit jedovatou látku
(rulík, blín aj.), cikutoxin (rozpuk), thujon (zerav) apod. Akonitin ze zažívacího ústrojí a tím zabránit dalšímu vstřebávání. Zvracení
(oměj) a některé veratrové alkaloidy (kýchavice) vyvolávají při se pokusíme vyvolat mechanickým podrážděním měkkého patra
otravě mj. zvláštní nepříjemné pocity v rukou. (pošimráním prstem, pírkem smočeným v oleji apod.) nebo
Mezi rostlinnými jedy nalézáme i četné látky poškozující ledviny podáváním teplé vody s olejem, máslem nebo sádlem. Vstřebá-
a játra. Některé silice a pryskyřice způsobují v malých dávkách vání jedu ve střevě se zabrání vyvoláním průjmu (pokud se
zvýšené vylučování vody, ve větších dávkách vyvolávají zánět nedostaví samovolně) projímadly, např. ricínovým olejem,
ledvin. Těžká a nezřídka smrtelná poškození jater jsou následkem odvarem krušinové kůry, hořkou solí (síran hořečnatý) aj. Dále
působení účinných látek obsažených v některých druzích starčku je žádoucí podat látky, které na sebe jed vážou nebo jej srážejí.
a vlčího bobu. Nerozumné požívání oddenku kapradě samce může Vhodný je tmavý, silný, povařený čaj, roztok taninu srážející alka-
způsobit oslepnutí, mladých větviček chvojky klášterské křeče loidy nebo odvar dubové kůry či žaludová káva. Nejběžnější látkou
hladkého svalstva atd. je adsorpční (tzv. živočišné uhlí), které zachytí většinu alkaloidů
Rozpoznání a určení otravy jedovatými rostlinami bývá dosti a glykosidů a nemůže uškodit ani ve velkých dávkách. Nesmí však
obtížné zejména u dětí, pokud je nepřistihneme přímo „při činu“. dlouho zůstat v zažívacím traktu (tím by se vstřebávání jedu pouze
zpomalilo), proto v případě, není-li průjem, je zapotřebí vyvolat jej celých rostlin a jejich částí. Přibližně od deseti let je možné přimě-
projímadly, aby se uhlí vyloučilo i s jedem. Zejména v dětských řeným způsobem seznamovat děti se základními odbornými poz-
zařízeních, jako jsou pionýrské tábory, školy v přírodě apod., se natky z botaniky. Zásadně dětem nedovolíme ochutnávat neznámé
doporučuje mít v lékárničce obecný protijed obsahující adsorpční plody, květy, semena apod.
uhlí, kysličník hořečnatý a tanin podle lékařského předpisu. U dospělých přichází v úvahu nebezpečí otravy při neopatrném sběru
Nakonec si ještě zapamatujeme, že otrávený musí zůstat v na- nebo úpravě jedovatých rostlin léčivých. Zde platí, že druh sbíraný
prostém klidu a v žádném případě nesmí dostat alkohol, který by v přírodě je zapotřebí dokonale znát ve všech vývojových stadiích
mohl vstřebávání jedu urychlit a zvýšit. Žaludeční a břišní bolesti a při sběru je nutno dodržovat základní hygienická pravidla, např.
lze zmírnit horkými obklady. Při srdeční slabosti se doporučuje mytí rukou mýdlem, při práci nejíst apod. Jedovaté léčivky nikdy
černá káva. O podání léků a speciálních protijedů může však nesbírají děti nebo botanicky nezkušené osoby. Při domácím léčeni
rozhodnout jen lékař. bylinami, jak jsme si již řekli, se vždycky napřed poradíme s lékařem.
Na závěr této kapitoly si připomeňme, jak otravám jedovatými Důležitá jsou rovněž ochranná opatření proti otravám užitkových
rostlinami předcházet, neboť prevence (zabránění otravě) je zvířat jedovatými rostlinami. V zemědělství je jedním z hlavních
nejúčinnějším prostředkem. úkolů zajistit dostatečnou výrobu kvalitní, biologicky hodnotné
U nejmenších dětí – asi do tří až čtyř let – nezbývá nic jiného než a zdravé píce, především pro skot. Vedle pícnin pěstovaných na
je dobře hlídat a vést k tomu, aby nedávaly všechno do pusy. orné půdě podstatně stoupá podíl travních porostů – luk a pastvin.
V zahrádce, u hřiště, pískoviště, před domem apod., kde si malé Tyto plochy jsou stále více rozšiřovány a využívány, a proto je třeba
děti hrají, jedovaté byliny vyplejeme, dřevinám ostříháme převislé provádět důslednou kontrolu zastoupení rostlinných druhů, mj.
větve a včas otrháme jedovaté plody, které jsou v dosahu dětí. právě z hlediska jedovatosti některých bylin. To ale předpokládá
V pokročilejším věku je možno děti trpělivě a soustavně poučovat dobrou znalost jedovatých rostlin pracovníky v zemědělství. V praxi
a upozorňovat na nebezpečí otravy. Kromě výchovného působení je nejúčinnějším opatřením odstranění a zničení jedovatých rostlin
se tím rozvíjejí jejich poznávací schopnosti a uspokojuje se přiro- v travních porostech, ve výsevech apod.
zená dětská zvídavost. Při poučování a seznamování dětí s jedo- Přestože otravy hospodářských zvířat rostlinami nebývají vždy
vatými rostlinami bychom neměli opomíjet názorné srovnávání rozpoznány, protože mívají podobný průběh jako choroby jiného
původu, způsobují každoročně ztráty v živočišné produkci. Uhynou samých začátků lidstva. Člověk v přírodě vyhledával potravu
nejčastěji mladší kusy, protože starší zvířata se jedovatým i prostředky zmírňující jeho bolesti způsobené vnitřními nemocemi
rostlinám zpravidla při pastvě vyhýbají. nebo zraněními. Se sběrem rostlinné potravy tedy souvisí první
poznatky o vlastnostech jednotlivých rostlin – potravinových,
JEDOVATÉ ROSTLINY UŽITKOVÉ léčivých a jedovatých nebo plodin technických. Například na
Při prvním a velmi povrchním pohledu na užitkovost jedovatých asyrské hliněné destičce s klínovým písmem, která pochází
rostlin by bylo možné se domnívat, že jde o rostliny z hlediska z období 2700 let př. n. l. a je uložena v Britském muzeu
významu pro člověka neužitečné, a většinou dokonce škodlivé. v Londýně, je zmínka o hnědé droze – „dceři polního máku“,
To platí však pouze zčásti. Některé druhy jedovatých rostlin čímž je pravděpodobně míněno opium. Celkem spolehlivě je
skutečně přivodily vážné otravy, ba dokonce i smrt člověka. dnes doloženo, že ve starém Egyptě se pěstovaly léčivé rostliny,
Značné škody způsobené jedovatými rostlinami byly popsány mezi nimiž nechyběly ani některé léčivé rostliny jedovaté, jako
i u užitkových hospodářských zvířat. např. blín nebo mořská cibule. I původní význam botanických
Při čtení druhé části knihy, v níž se pojednává o jednotlivých zahrad, v nichž byly pěstovány rostliny především pro užitek,
druzích jedovatých rostlin, si však pozorný čtenář bezpochyby spočíval v zásobování lékařů léčivými rostlinami. Proto byly
povšimne, že mnohé z nich přinášely a přinášejí člověku nemalý zahrady léčivých bylin zakládány na pozemcích tehdejších lékařů
užitek. Některé mají dokonce mnohostranné praktické využití. a v blízkosti klášterů, kde jednou z činností zde provozovaných bylo
V této kapitole je jen souhrnně zhodnocen užitkový charakter i léčitelství. Mezi pěstovanými druhy, ceněnými jako léčivé rostliny,
jedovatých bylin a dřevin z hlediska různé činnosti člověka, přitom nemohly chybět ani četné rostliny jedovaté.
s uvedením některých příkladů. V současné době se na léčivé rostliny díváme poněkud jinak,
Při srovnání přehledu jedovatých rostlin s rostlinami léčivými alespoň pokud jde o způsob jejich využití. Na prvním místě léčivé
vidíme, že četné druhy patří do obou skupin – jsou jedovaté rostliny tvoří nezbytnou složku surovinové základny farmaceutické-
i léčivé, či lépe: léčivé i jedovaté. Tato užitková stránka rostlin, ho průmyslu, potřebnou k výrobě asi 40 % (podle některých
tj. jejich využití v lidovém i v odborném lékařství, zasahuje až údajů už přes 50 %) léků. A to se v poslední době stále rozšiřuje
do hlubokého dávnověku člověka a můžeme ji sledovat již od intenzivní výzkum rostlinných materiálů a jejich využití. Dnes je
z hlediska možného léčebného využití prozkoumána jen malá část poskytují léčiva, která nelze chemickou cestou získat, nebo je
rostlinných druhů, přičemž není pochyb o tom, že ve zbývající jejich umělá výroba neúměrně drahá, a tedy nehospodárná – např.
většině budou určitě nalezeny další látky významné pro zdravot- srdečních glykosidů, analgetin (morfin, kodein aj.), námelových
nictví. Stále se zvyšující objem farmaceutické výroby, vyvolaný alkaloidů, reserpinu apod. Ze zkušeností víme, že se léčivé rostliny
růstem spotřeby léků, přináší stále vyšší požadavky na zajišťování používají k přípravě čajů, čajových směsí se zvláštním účinkem
potřebných rostlinných surovin. Proto je nezbytné zkvalitňování nebo s podporujícím účinkem léku hlavního; přitom některé jsou
a další rozšiřování sběru a hlavně pěstování léčivých rostlin. Stojí při léčbě nenahraditelné (např. při nemocech ledvinových, one-
za povšimnutí, že jednou z nejvíce u nás pěstovaných léčivek je mocnění dýchacích cest aj.). Léčivé rostliny se rovněž používají
jedovatá rostlina – náprstník vlnatý (Digitalis lanata). Pochází k přípravě tinktur, extraktů, výluhů apod. Konečně látky získané
z Balkánu a našel uplatnění až v poslední době, kdy vytlačil z léčivých rostlin slouží jako modely pro jejich umělou výrobu.
náprstník červený. Účinnými obsahovými látkami náprstníku Čerstvé léčivé rostliny nebo jejich vybrané části se sušením upra-
vlnatého jsou nestálé srdeční glykosidy (kardioglykosidy, vují na drogy, které se dále zpracovávají, případně slouží k izolaci
lanatosidy, digilanidy, kardenolidní glykosidy), jejichž štěpení účinných obsahových látek. Z drog vyrobené léčivé přípravky jsou
nastává již při sběru listů. Vyráběné přípravky s obsahem čistých součástmi tablet, injekcí, mastí, kapek apod. Podle vlastních, che-
srdečních glykosidů mají významné místo mezi léky na posilnění micky definovaných účinných látek se rozdělují drogy, případně
srdečního svalu. rostliny, do skupin, jako např. drogy alkaloidní, glykosidní, hoř-
Přes zvýšený důraz na pěstování řady druhů v polních kulturách činné, tříslovinné, siliční atd.
nelze opomíjet sběr v přírodě, neboť některé druhy v kultuře Při domácím používání léčivých rostlin bychom ale měli být velmi
ani pěstovat nelze, nebo je jejich polní pěstování ekonomicky opatrní a vždy se nejdříve poradit s lékařem, který provede řádné
nevýhodné. vyšetření, stanoví diagnózu a určí dávky. Jedovaté léčivé rostliny
Po celosvětově přechodné chemizaci farmaceutické výroby, k laické léčbě nepřicházejí vůbec v úvahu; taková samoléčba by
vrcholící přibližně v padesátých letech tohoto století, obrací se mohla mít škodlivé i tragické následky.
stále více pozornost k rostlinným zdrojům léčiv. Přitom význam Podle účinných látek můžeme rozdělit naše nejznámější jedovaté
a způsob použití léčivých rostlin je rozmanitý. Léčivé rostliny rostliny:
a) obsahující alkaloidy – námel, blín, durman, rulík, ocún, oměj, hlaváčky, orlíčky, ďáblík, konvalinka, brambořík, náprstník, kapraď
bolehlav, kýchavice; samec, řebčík, čemeřice, narcisy, máky, prvosenky, koniklece aj.
b) obsahující glykosidy – náprstník, hlaváček, konvalinka; Z jedovatých okrasných dřevin jsou oblíbené lýkovce, dřišťál,
c) obsahující saponiny – vraní oko; zimostráz, žanovec, štědřenec, bobkovišeň, pěnišníky, tis, zerav aj.
d) obsahující silice – chvojka, rojovník. Některé jedovaté rostliny se běžně v domácnostech pěstují
Je nepochybné, že z jedovatých rostlin a dřevin přinášejí největší v květináčích. Jsou to známé pokojové rostliny – bramboříky nebo
užitek rostliny s léčivými účinky. Přesto ale lidé využívají řady prvosenky, někdy také tulipány a narcisy. Oleandr je nutno v zimě
jedovatých druhů i jinak. Ve skupině jedovatých rostlin technických chránit před mrazem ve skleníku, v hale apod.
se setkáváme s takovými, které obvykle mají hned několik užiteč- Ač se to může zdát podivné, nalezneme mezi jedovatými rostlinami
ných vlastností, jichž člověk využívá většinou již odedávna. Patří i takové, které jsou potravinovými surovinami. Člověk využívá jejich
sem rostliny planě rostoucí i pěstované. Například len a konopí nejedovatých částí k přípravě pokrmů. Bezesporu nejdůležitější
poskytují důležitá textilní vlákna; k truhlářským, řezbářským jsou oddenkové škrobnaté hlízy bramboru; další jedovatou potra-
a soustružnickým pracím se používá dřevo dřišťálu, zimostrázu, vinovou rostlinou je bez černý, z jehož peckoviček se připravuje
brslenu, žanovce, krušiny, střemchy, trnovníku, tisu, černého bezu. domácí marmeláda a víno, za podobným účelem se sbírají i plody
Květy konvalinky nalezly bohaté uplatnění v kosmetice a v parfu- dřišťálu. Mezi kuchyňské koření patří oddenky zázvorovníku, seme-
merii, zelené letní lodyhy přesličky rolní slouží odedávna jako na muškátovníku, tobolky vanilovníku, bobule pepřovníku, sou-
prostředek k mytí a čištění kovových a dřevěných nádob. Mezi plodí badyánovníku aj., tzn. části jedovatých rostlin cizokrajných.
barvířské rostliny se řadí dřišťál, brslen, řešetlák a vlčí mák. Kromě uvedených nejběžnějších příkladů se ještě celá řada
Semena lnu, konopí, máku, skočce a některých dalších jedovatých jedovatých rostlin (jejich listů, květů, plodů apod.) používala
rostlin poskytují oleje používané k různým účelům, mimo jiné a místně ještě používá k přípravě pokrmů.
i technickým. Na závěr se ještě podívejme na některé jedovaté rostliny, které
Velmi mnoho jedovatých bylin a dřevin vysazujeme pro okrasu jsou medonosné. Nektar poskytují z jedovatých rostlin např. květy
do zahrádek, zahrad a parků v řadě dekorativních odrůd a forem trnovníku, dřišťálu, lýkovce, náprstníku, štědřence, krtičníku, prvo-
různých druhů. Mezi okrasné byliny patří jedovaté oměje, pivoňky, senky, pryskyřníku aj. Pyl včely sbírají z květů hlaváčku, sasanky,
vlaštovičníku, plaménku, orseje, čemeřice, máku a dalších medu, tj. včelařské jedovaté rostliny, jsou vzácné (například
jedovatých bylin a dřevin. Většina jedovatých rostlin poskytuje Rhododendron ponticum). U některých pryskyřníkovitých rostlin
med, který není jedovatý. Rostliny, u nichž se jed může dostat do byla zjištěna jedovatost pylu.
ČÁST OBRAZOVÁ
Árón plamatý (Arum maculatum)

Bylina 0,15–0,4 m vysoká, vytrvávající bílým hlízovitým oddenkem.
Zelené, někdy skvrnité čepele dlouze řapíkatých listů jsou podlouhle
vejčitého, trojbokého, hrálovitého až střelovitého tvaru. Stvol nese
na vrcholu květenství (palice), ukončené bezkvětým kyjem. Palice
je obalena kornoutovým toulcem bělavé nebo zelenavé barvy. Ten
slouží jako past uzavírající hmyz až do opylení. Nahé jednopohlav-
né květy jsou v palici uspořádány tak, že naspodu je mnoho sami-
čích květů a nahoře jsou květy samčí. Nad samčími i samičími
květy vyrůstají skupiny kvítků jalových, které jsou přeměněny v tzv.
překážkové ústroje. Kvete v dubnu a v květnu. Plody jsou lesklé
červené bobule. Árón je rostlina teplomilná, náročná na čerstvé,
vlhké a humózní půdy. Roste roztroušeně, hojněji v listnatých
lesích, hájích a v křovinatých porostech.
V čerstvém stavu je celá rostlina jedovatá, především oddenek,
obsahující prchavý aroin, saponiny a glykosid, jehož štěpením
se uvolňuje kyanovodík. Sušením nebo vařením lze jedovatost
oddenku odstranit a v dobách hladu se z něj získávala jedlá
škrobnatá látka. Otravy způsobují i bobule a kyselý stonek.
Rostlinné šťávy dráždí kůži. Při lidovém léčení se árón uplatňoval
jako lék proti dušnosti.
Bažanka roční (Mercurialis annua)

Jednoletá bylina se vstřícně větvenými lodyhami vysokými kolem
0,5 m. Světle zelené listy jsou vejčitě až podlouhle kopinatého
tvaru, s tupě zubatým okrajem. Na bázi čepele u řapíku mají listy
dvě žlázky. Jako dvoudomá bylina vytváří bažanka roční dva typy
rostlin se světle zelenými drobnými květy. Prašníkové květy sam-
čích jedinců jsou sestaveny v dlouhé hrozny, delší než podpůrný
list, v jehož úžlabí vyrůstají. Samičí rostliny mají 1–3 květy v úžlabí
listů. Na témže stanovišti se společně vyskytují oba typy rostlin.
Kvete od června do pozdního podzimu. Plod je tobolka. Bažanka
roční roste v zahradách, na zelinářských polích, rumištích,
u lidských sídel apod. Zapleveluje širokořádkové plodiny na
vyhnojených půdách.
Tato jedovatá bylina obsahuje glykosidy štěpící se v kyanovodík,
silici, saponiny, třísloviny, olej zvaný merkurialin a další látky.
Dobytek ji na pastvě nepožírá, neboť nepříjemně páchne.
Mléko krav, které byly krmeny bažankou, zmodrá; v píci je tedy
nežádoucí příměsí. Otravy byly pozorovány u různých domácích
zvířat, většinou však končily uzdravením. Sušením se účinnost
jedovatých látek snižuje. Dříve se rostlinná šťáva používala proti
zácpě a nať k rozhánění otoků.
Jedovatou rostlinou je též bažanka vytrvalá (M. perennis), podle
některých autorů se silnějšími účinky než bažanka roční.
Bez černý (Sambucus nigra)

Statný keř nebo menší strom dosahující výšky 3–10 m. Větve
vyplněné bílou, měkkou lehkou dření jsou v mládí zelené,
později šedé s četnými čočinkami. Řapíkaté lichozpeřené listy
o 5–7 eliptických až vejčitě kopinatých lístcích s pilovitým okrajem
jsou rozestavěny vstřícně. Drobné květy se zeleným kalichem
a žlutobílou až bílou korunou vytvářejí nápadná převislá vrcho-
ličnatá květenství. Květy i rozemnuté listy páchnou. Kvete v květnu
a v červnu. Plody jsou leskle černé kulovité peckovice v převislém
plodenství. Rozmnožuje se semeny, peckovice roznášejí ptáci.
Bez černý je u nás hojný ve světlých listnatých lesích, v křovinách
a v blízkosti lidských sídel.
V rostlině černého bezu je obsažen glykosid sambunigrin, silice,
třísloviny, organické kyseliny, saponiny, hyosciopicrin a sambucin.
Zaznamenány byly otravy kůrou, listím i plody. Zvířata se listům
vyhýbají. Květy se sbírají k přípravě čajových směsí, v domácím
léčení se od starověku používají různé rostlinné části, plody obsa-
hují některé vitaminy. Například odvar z květů, obvykle ve směsi
s květy lípy a divizny, snižuje horečku a pomáhá při nemocech
z nachlazení, revmatismu aj. V domácnostech se z plodů připravo-
valo víno, zavařenina, marmeláda apod., z květů nápoje a pokrm.
Jedovaté účinky má rovněž bylinný bez chebdí (S. ebulus).
Blatouch bahenní (Caltha palustris)

Vytrvalá bylina se silným oddenkem a vystoupavými, chudě
větvenými a dutými lodyhami, dorůstajícími až 0,6 m výšky. Dlouze
řapíkaté přízemní listy jsou okrouhle vejčité až ledvinovité, na
okraji vroubkované, zubaté nebo celokrajné. Lodyžní listy jsou
menší, dolejší krátce řapíkaté a horní přisedlé. Všechny listy
mají hladké, matně lesklé čepele s výraznou žilnatinou. Velké květy
jsou nápadné leskle žlutým okvětím a množstvím žlutých tyčinek.
Kvete od března do května, ojediněle i podruhé v létě. Plody
jsou měchýřky. Ve velkém množství roste blatouch na vlhkých
a bahnitých lukách, v močálech, příkopech, na březích rybníků
a potoků.
Blatouch je rostlina jedovatá přítomností glykosidu ranunkulinu,
z něhož druhotně vzniká jedovatý, žlutý a prchavý protoanemonin,
dále jsou přítomny saponiny, barviva aj. U člověka byly pozoro-
vány slabší otravy vzhledem k nízkému obsahu účinných látek.
Dobytek se blatouchu pro hořkou chuť na pastvě vyhýbá, v seně
je větší množství natě nežádoucí příměsí, neboť způsobuje
zažívací potíže zvířat.
V lidovém léčitelství nalezl tento druh v minulosti uplatnění jako
silné projímadlo a prostředek močopudný, šťáva z květů kdysi
sloužila k barvení másla. Blatouch patří mezi naše první jarní
rostliny, květy však brzy uvadají.
Blín černý (Hyoscyamus niger)

Jednoletá ozimá nebo dvouletá bylina, vysoká 0,2–0,8 m, celá
lepkavě chlupatá a zapáchající. Lodyhy jsou tupě hranaté, laloč-
naté listy mají zašpičatělé úkrojky. Květy mají baňkovitý, síťnatě
žilkovaný kalich a nálevkovitou, špinavě žlutou korunu s fialovými
žilkami. Kvete od června do podzimu. Plod je tobolka uzavřená ve
vytrvalém kalichu. Blín černý je hojný v teplejších oblastech, a to
na rumištích, úhorech, u cest apod. Zapleveluje hnojené polní
a zahradní plodiny.
Ve všech částech rostliny a nejvíce v semenech jsou obsaženy
prudce jedovaté alkaloidy hyoscyamin, skopolamin, atropin,
hořčina hyoscypikrin aj. Proto je jakýkoliv styk s rostlinami blínu,
především semeny, velmi nebezpečný a při náhodném požití
kterékoli části je lékařská pomoc nevyhnutelná. Uvádí se, že
smrtelnou dávkou pro dítě je požití již 10–20 velmi drobných
semen. Velmi nepříjemná je též příměs nadzemních částí této
hořce chutnající byliny v pícninách.
Dnes blín slouží k izolaci účinných látek pro výrobu léků, a proto je
i pěstován. V laickém domácím léčení jeho použití nepřichází v úvahu
pro nebezpečí otravy. Mnohostranné využití měl tento druh ve středo-
věká – sloužil mj. k omámení při bolestivých operacích a k utišení
bolesti zubů, ale i jako součást čarodějných mastí, kouzelných
nápojů a jako účinný prostředek k odstranění nepřátel otrávením.
Bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus)

Vždyzelený keř nebo řidčeji strom vysoký až 6 m. Krátce řapíkaté
listy jsou rozestaveny střídavě. Kožovité čepele obvejčitě pod-
louhlého tvaru jsou celokrajné nebo oddáleně pilovité, na líci
nápadně lesklé. Drobné bílé květy skládají přímé, 0,1–0,15 m
dlouhé hrozny. Omamná sladkohořká vůně květů připomíná hořké
mandle. Kvete v dubnu a v květnu. Plod je kulovitě vejčitá, černá
lesklá peckovice. Bobkovišeň lékařská k nám byla přivezena
ze Středozemí, kde planě roste v horských, zejména vlhkých
a stinných lesích. U nás se tento velmi ozdobný, po celý rok
tmavě zelený keř pěstuje v parcích a v zahradách. Při tuhých
mrazech omrzá.
Bobkovišeň obsahuje ve všech částech glykosid amygdalin,
jehož štěpením se v těle uvolňuje prudce jedovatý kyanovodík.
Smrtelnou dávkou je přibližně 20 mg kyanovodíku pro dospělého
člověka. Navíc otrava postupuje velmi rychle, lékařská pomoc je
nevyhnutelná. Zejména dětem mohou být nebezpečné lákavé
peckovice, omylem považované za jedlé plody. Z čerstvých listů
se získává tzv. bobkovišňová voda, dříve považovaná ze velmi
účinný lék, a to jako prostředek utišující bolest, proti zvracení aj.,
dnes používaná jen velmi zřídka.
Bolehlav plamatý (Conium maculatum)

Dvouletá, až 2 m vysoká bylina s lodyhou modravě ojíněnou,
naspodu hnědočerveně skvrnitou. Má šedavě zelené listy, 2–3krát
zpeřené v podlouhlé peřenoklané úkrojky. Bílé květy jsou sesta-
veny ve složených okolících s vyvinutými obaly i obalíčky. Kvete
od června do září. Drobné plody jsou vejčitě okrouhlé, podélně
vlnovitě žebernaté dvojnažky. Bolehlav roste na návsích, rumištích,
kompostech apod.
Všechny části rostliny obsahují vedle dalších nestálých alkaloidů,
silic a jiných látek také mimořádně jedovatý alkaloid koniin. V prů-
běhu vegetačního období kolísá množství látek, a tím i jedovatost
jednotlivých částí rostliny; nejjedovatější jsou plody. Sušením jedo-
vatost ubývá, protože alkaloidy jsou látky těkavé. Otravy bolehla-
vem jsou poměrně vzácné, protože celá rostlina má odporně
hořkou chuť a páchne myšinou. Nebezpečí spočívá hlavně
v možnosti záměny za některou jinou miříkovitou (mrkvovitou)
rostlinu, týká se to především plodů a kořene. Smrtelnou dávkou
může být již jeden gram sušených listů bolehlavu a k otravě stačí
i čichání k většímu množství čerstvé byliny, zejména jejích nažek.
Bolehlavu se k lékařským účelům používalo jen ojediněle. Zato
od nejstarších dob nechvalně proslul jako rostlina travičská.
V Athénách byl dokonce v 5. století př. n. l. zaveden trest smrti
vypitím číše jedu připraveného mimo jiné i z bolehlavu.
Brambořík (Cyclamen sp.)

Bramboříky jsou vytrvalé byliny s kulovitou hlízou, z níž po
celém obvodu vyrůstají kořeny. Listy přízemní růžice mají
dužnaté řapíky a ledvinovité až okrouhle srdčité čepele s nepra-
videlně vroubkovaným až pilovitým okrajem. Na líci jsou listy
tmavě zelené s bělavými skvrnami, na rubu načervenalé nebo
našedlé. Květní stopky nesou jednotlivé vonné nicí květy.
Koruny s nazpět ohnutými cípy jsou bílé až fialově červené
barvy. Plody jsou kulaté tobolky.
Planě u nás roste brambořík evropský (C. europaeum). Kvete
karmínově červenými květy od července do září. Jen zřídka
se vyskytuje v bukových lesích a v křovinách. Pěstován bývá
v zahrádkách a nezodpovědní lidé hlízy na přírodních nalezištích
vyhrabávají, ačkoliv je tato vzácná bylina chráněná zákonem.
Pokojové bramboříky jsou formy bramboříku perského
(C. persicum), jehož mateřským druhem je brambořík širolistý
(C. latifolium), z Řecka a Malé Asie.
Jedovatá je celá rostlina bramboříku, především hlíza, obsahující
glykosid cyklamin, který se sušením nebo vařením ničí. Pro člověka
jsou jedovaté už 0,3 g hlízy. Na Sicílii hlízy některých druhů slouží
k omámení ryb při lovu. Jed však neškodí divokým vepřům, naopak
u nich podporuje trávení, což věděli už staří Egypťané, a používali
proto bramboříkových hlíz při výkrmu domácích prasat.
Brčál menší (barvínek) (Vinca minor)

Vytrvalá bylina až polokeř s dlouhým oddenkem. Plazivé
nekvetoucí stonky zakořeňují, kvetoucí jsou vzpřímené, ale
nanejvýš 0,2 m vysoké. Vstřícné vždyzelené kožovité listy mají
krátký řapík a kopinatou, na líci tmavě zelenou lesklou čepel.
Jednotlivé stopkaté květy jsou pětičetné. Nálevkovitý kalich je
mnohem kratší než velká pěticípá koruna s krátkou trubkou.
Nejčastěji je koruna světle modrá, občas modrofialová, zřídka bílá
nebo růžová. Kvete od března do června, někdy až do podzimu.
Plod je měchýřek. Brčál menší tvoří souvislé porosty na čerstvě
vlhkých humózních půdách listnatých a smíšených lesů. Bývá
pěstován v zahradách a na hřbitovech; pochází ze Středozemí.
Jedovatá je celá rostlina. Hlavními účinnými látkami jsou alkaloidy
(např. vinkamin, vinkamidin, vinkaleukoblastin aj.), jichž bylo
izolováno přes 50, dále hořčiny, saponiny, třísloviny aj. Preparáty
obsahující některé z účinných látek barvínku se používají např. při
léčbě krevních chorob a zhoubného nádorového bujení.
V současné době se intenzivně zkoumají i další druhy brčálu. Do
čeledi toješťovitých patří také světově známá zmijovice himálajská
(Rauwolfia serpentina), domácí v Přední Indii a v Indomalajsku,
která obsahuje v kořenech, vedle řady dalších alkaloidů, reserpin –
nositele utišujících účinků a snižujícího krevní tlak.
Brslen evropský (Euonymus europaeus)

Keř nebo stromek vysoký nanejvýš 6 m. Podlouhle vejčité až
kopinaté, na vrcholu zašpičatělé a ke krátkému řapíku zúžené listy
jsou na čtyřhranných větévkách rozestaveny vstřícně. Listy – na
podzim červenající – i zelené větévky odporně páchnou. Na star-
ších větvích se tvoří fialově hnědé lišty. Drobné čtyřčetné květy se
žlutozelenými korunami jsou seskupeny v chudých, dlouze stopka-
tých květenstvích. Kvete v květnu. Plody jsou nápadně čtyřhranné,
červené tobolky s bílými semeny, zcela ukrytými v oranžových
míšcích. Brslen evropský roste v údolí potoků, v lesích a křovinách
teplejších oblastí. Vyhovují mu vlhčí humózní půdy.
V kůře, plodech a kořenech obsahuje brslen alkaloidům podobné
látky (převážně evonin), jedovaté srdeční glykosidy (např. evony-
min), v kůře kořenů gutaperču. Poměrně časté bývají otravy u dětí
přilákaných pěknými nápadně červenými tobolkami a oranžovými
míšky. Známé jsou otravy truhlářů zpracovávajících světle žluté,
tvrdé a jemně vláknité brslenové dřevo. Olej lisovaný ze semen se
v minulosti používal v lidovém léčení, ke svícení a k výrobě mýdla.
Tobolky se semeny sloužily jako žluté barvivo, prášek z nich
rozetřený s máslem jako mast proti vším.
Příbuzný brslen bradavičnatý (E. verrucosa) má větévky poseté
drobnými bradavičkami, tobolky žluté a černá semena jen
z poloviny obalená míškem.
Břečťan popínavý (Hedera helix)

Dřevnatá liána, která se plazí po zemi nebo ovíjí kolem opory,
jíž se přidržuje příčepivými kořeny. Až 20 m dlouhé větve nesou
vždyzelené, střídavé lesklé listy, jež jsou dvoutvárné. Na plodo-
nosných větévkách jsou listy v obrysu vejčité, s dlouze zašpiča-
tělým vrcholem, na nekvetoucích větévkách třílaločné až pěti-
laločné, s bělavou žilnatinou a na vrcholu tupé. Stopkaté květy
jsou sestaveny do polokulovitých okolíků. Mají nepatrný, sotva
zřetelný kalich a nenápadnou, uvnitř žlutavě zelenou a vně
nahnědlou korunu. Kvete v září a v říjnu. Plod je modročerná
bobule velikosti hrachu, která dozrává až na jaře příštího roku.
Břečťan se vyskytuje ve stinných listnatých lesích, v houštinách,
na skálách i na zdech. Často se také pěstuje jako hodnotná
okrasná rostlina, ale v lesích bychom jej měli chránit, nikoliv
vykopávat. Rostliny dosahují vysokého věku, někdy přes 500 let.
V našich krajích zůstává jejich kmen tenký, ale v jižních oblastech
dosahuje značné tloušťky.
Celá rostlina břečťanu je jedovatá, neboť všechny její části – zvláště
plody – obsahují saponiny souborně nazývané hederakosidy, tří-
sloviny a glykosidy. U dětí byly popsány i smrtelné otravy po požití
prudce jedovatých bobulí; chlupy mladých výhonků a listů vyvo-
lávají kožní podráždění. Dříve se břečťan užíval v lidové léčbě při
chronických katarech, plísňovém onemocnění vlasové pokožky aj.
Čemeřice černá (Helleborus niger)

Vytrvalá, 0,15–0,25 m vysoká bylina s černohnědým oddenkem,
z něhož vyrůstají četné kořeny. Listy, vytrvávající i přes zimu, mají
řapík ve spodní části červeně skvrnitý a tuhou, dlanitě dělenou
čepel, kterou tvoří 7–10 široce klínovitých, v horní polovině na
okraji zubatých lístků. Nové listy se objevují až po květech. Bílé,
někdy načervenalé květy jsou poměrně velké, převislé, většinou
sestavené v chudém květenství. Na obvodu četných tyčinek
vyrůstají nálevkovité medníky. Kvete brzy, od ledna do března.
Plody jsou měchýřky. Čemeřice černá pochází z jižní Evropy
a u nás se hojně pěstuje v zahrádkách; někdy zplaňuje.
Čemeřice je rostlina prudce jedovatá, zejména její oddenek.
Obsahuje srdeční glykosidy, z nichž jsou nejúčinnější helleborin,
helebrin a desglukohelebrin. I požití malých dávek může u osob
s nemocným srdcem přivodit smrt. U dětí byly zaznamenány těžké
otravy po požití semen. Dříve čemeřice patřila k domácím léčivým
rostlinám, dnes se nepoužívá, ale obsahové látky jsou stále
předmětem výzkumu. Staří Řekové podávali prášek z oddenku
jako lék proti melancholii a šílenství, přičemž vyvolané kýchání
mělo odstraňovat nečistoty z mozku.
Jedovaté jsou i ostatní čemeřice s různě zbarvenými květy,
pěstované zahrádkáři pod označením H. hybridus.
K nejjedovatějším patří čemeřice zelená (H. viridis).
Čičorka pestrá (Coronilla varia)

Statná bylina vytrvávající tlustým, rozvětveným oddenkem. Přes
2 m vysoké hranaté lodyhy bývají poléhavé, vystoupavé nebo
popínavé. Krátce řapíkaté listy jsou lichozpeřené, s podlouhle
vejčitými až čárkovitými lístky v četných jařmech. Ve tmě se oba
lístky každého jařma přiklánějí k sobě směrem nahoru, což se
označuje jako „spánkové pohyby“. Dlouze stopkaté, bělorůžovo-
fialové okolíky s 10–20 květy vyrůstají v paždí některých listů.
Koruny mají růžovou až nafialovělou pavézu, bílý člunek s tmavě
fialovou špičkou a dvě bledě růžová až bílá křídla. Kvete od května
do podzimu. Plod je poltivý, mělce zaškrcovaný struk. Čičorka
pestrá je teplomilná, u nás hojná bylina rostoucí na mezích,
stráních, podél cest, na suchých loukách, rumištích i na okrajích
lesů. Vyhýbá se zastíněným a zamokřeným místům.
Ve všech orgánech této rostliny, převážně v semenech a v listech,
se vyskytuje jedovatý glykosid koronilin, působící na srdeční
činnost. Z ostatních látek jsou běžné třísloviny, soli organických
kyselin, hořčina. Dříve se používalo listů v lidovém léčitelství,
avšak vyskytly se i případy, kdy odvar připravený z natě čičorky
přivodil smrt.
Zvířata spásají bez škodlivých následků mladé rostliny, zatímco
starším se vyhýbají. Přesto byly u některých domácích zvířat
pozorovány otravy.
Drchnička rolní (Anagallis arvensis)

Drobný, jednoletý plevelný druh s vystoupavou nebo poléhavou,
větvenou, čtyřhrannou lodyhou, dorůstající délky nanejvýš 0,3 m.
Vstřícně rozestavené, slabě lesklé listy jsou přisedlé a mají celo-
krajné, na vrcholu tuhé čepele široce vejčitého tvaru, na rubu
hnědě tečkované. Drobné, rumělkově červené květy vyrůstají
jednotlivě na dlouhých stopkách v paždí listů. Kvete dlouho,
od května do pozdního podzimu. Plod je tobolka uzavřená ve
vytrvávajícím kalichu. Drchnička rolní je u nás hojný, obecně
rozšířený plevel na všech půdách polí a zahrad, také na úhorech,
řidčeji u cest. Na vápněných půdách roste modře kvetoucí forma.
V mírně jedovaté nati i v nebezpečnějších semenech tvoří hlavní
obsahovou složku saponiny, z nichž cyklamin se vyskytuje rovněž
v bramboříku (Cyclamen sp.). Kromě toho se v rostlině nachází
tříslovina, hořčina aj.
Drchnička je slavnou léčivou rostlinou minulosti; nať se používala
proti bolestem zubů, žlučníku a jater, přikládala se na vředy
a rány. Sloužila i jako obecný protijed, zvláště při hadím uštknutí.
Pomáhat měla ke zvýšení odvahy, bystrosti, veselosti a dobré
nálady, což vyjadřuje i vědecký rodový název drchničky, pocházející
z řečtiny (řec. anagalao = smát se).
Dřišťál obecný (Berberis vulgaris)

Trnitý, obvykle košatý keř nanejvýš 3 m vysoký, s hladkou
kůrou. Střídavé krátce řapíkaté listy jsou vejčité, na okraji
jemně pilovité. Vyrůstají ve svazečcích na zkrácených větévkách,
v paždí 2–7dílných trnů. Na podzim se kožovité listy zbarvují
červeně. Trojčetné květy jsou sestaveny v převislých hroznech.
Mají po šesti žlutých lístcích kališních a korunních. Kvete od
dubna do června. Plody jsou jasně červené bobule podlouhlého
tvaru. Dřišťál je domovem v jižní a ve střední Evropě. U nás roste
na výslunných stráních, křovinatých svazích, na mezích i na
okrajích lesů. Proti mrazům je odolný.
Rostlina dřišťálu – nejvíc hořká kůra – obsahuje vedle jiných látek
jedovaté alkaloidy berberin, oxyakantin a další, které působí na
ústřední nervovou soustavu. Otravy s vážnějším průběhem však
dosud nebyly u člověka zaznamenány.
Kůra z kořenů a větví se na jaře sbírá jako léčivá surovina a k vý-
robě žlutého barviva. Kyselé červené plody, které jsou za zralosti
neškodné, obsahují značné množství organických kyselin a vita-
mínu C. Odedávna se bobule používají k přípravě zavařeniny,
kompotů a osvěžujících nápojů. V parcích je dřišťál velmi
oblíbenou okrasnou dřevinou, zatímco u polí je nevítaný, neboť
je hostitelem rzí napadajících obilí. Jemné žluté dřevo má
upotřebení v řezbářství.
Durman obecný (Datura stramonium)

Jednoletá, až 2 m vysoká bylina s rozkladitě větvenou lodyhou.
Střídavé, dlouze řapíkaté a v obrysu vejčité listy jsou na obvodu
hustě laločnatě zubaté, na líci tmavě a na rubu bledě zelené. Velké
jednotlivé květy mají bílé, podlouhle nálevkovité koruny s pěti cípy
a asi o polovinu kratší pětihranný kalich. Kvete od června až do
podzimu. Plod je tobolka. Roste na rumištích, kompostech, kolem
plotů, cest apod. jako plevel teplejších oblastí, zejména v dobře
hnojených plodinách.
Rostliny durmanu obsahují jedovaté alkaloidy (hyoscyamin,
atropin, scopolamin), třísloviny aj. Vzhledem k prudce účinným
látkám se droga používá jen k průmyslovému zpracování;
v lidovém léčitelství je přísně zakázaná. V minulosti využívali
protiastmatických účinků koňští handlíři, kteří nemocným koním
přidávali před prodejem do píce durmanovou nať, aby zastřeli
jejich dušnost. Rostliny durmanu bývají velmi nebezpečnou
příměsí v některých plodinách (např. směsky luskovin a kukuřice)
pěstovaných na zelené krmení. V zemědělství škodí i tím, že hostí
choroby a škůdce kulturních lilkovitých rostlin (bramboru,
rajčat, papriky).
Vzhledem k působení na nervovou soustavu, což v minulosti
bylo nepochopitelné, patřil durman k rostlinám čarodějným;
odvar se však používal i k účelům travičským.
Dymnivka dutá (Corydalis cava)

Vytrvalá, 0,1–0,4 m vysoká bylina s podzemní, záhy dutou hlízou,
která odspodu odumírá. Přímá šťavnatá lodyha je nevětvená
a nese jen dva řapíkaté listy. Jejich sivě zelené čepele jsou dvakrát
trojčetné – složené s obvejčitých lístků, dále dělených v podlouhlé
úkrojky. Květy vyrůstají v paždí velkých listenů a jsou uspořádány
v přímém, dosti hustém hroznu. Jsou souměrné, špinavě růžové
nebo nažloutle bílé a mají nápadnou zakřivenou ostruhu,
obsahující sladkou šťávu. Kvete od března do května. Plod je
zobánkatá tobolka. Dymnivka dutá je rostlina světlých lesů a hájů,
roste i v křovinách a někdy i na lukách. Na humózních, svěžích
a kyprých, živinami bohatých půdách vytváří často rozsáhlé
porosty, v nichž obě barevné formy rostou obvykle pohromadě.
Tato jarní, podivně po pryskyřici vonící bylina obsahuje ve všech
částech, hlavně však v hlízách, četné alkaloidy (korydalin,
korybulbin, bulbokapnin aj.). Ve větším množství je jedovatý
hlavně bulbokapnin, vyvolávající stav fyzické i duševní strnulosti
u člověka i zvířat. Například končetiny zvířat jeho působením
zachovávají polohu, do níž je člověk uvede. Otravy lidí nejsou
známé, popsány byly jen u zvířat. Již od středověku se hlíz
používalo v lidovém léčitelství; některé alkaloidy dymnivky byly
donedávna lékem proti nervovým třesům.
Ďáblík bahenní (Calla palustris)

Vytrvalá, nanejvýš 0,3 m vysoká bylina s válcovitým, dutým,
zeleným, až 0,5 m dlouhým oddenkem. Z vystoupavého vrcholu
oddenku vyrůstají tmavě zelené, dlouze řapíkaté pochvaté listy
s čepelemi kožovitě lesklými, okrouhle srdčitými a na vrcholu
krátce zašpičatělými. Bezlistý stvol je ukončen asi 20 mm dlouhou,
zelenavě žlutou palicí drobných, spirálovitě směstnaných květů.
Květy jsou nahé, v dolní části palice oboupohlavné, kdežto v horní
části jen samčí. Celá palice je obalena plochým, asi 70 mm
dlouhým, zašpičatělým toulcem, který je na vnější straně nazele-
nalý, uvnitř bílý. Kvete od května do července. Plody jsou sytě
červené, rosolovité bobule. Ďáblík u nás roste obvykle pospolitě
v bažinách, na okrajích lesních tůní, slepých ramen, rašelinišť,
v bahnitých březích apod., většinou v mírně tekoucí vodě.
Vyžaduje kyselé, živinami bohatší půdy.
Všechny části rostlin jsou jedovaté – obsahují alkaloid aroin,
saponinové látky aj. Chemismus tohoto druhu zatím ještě není
úplně prozkoumán. Nejjedovatější je palčivě chutnající oddenek,
ale i u něj se sušením nebo vařením jedovatost ztrácí. Otravy
ďáblíkem se vyskytly u dětí, které pojídaly nápadně zbarvené
plody, a u domácích zvířat přimíšením listů do píce. Poněvadž
jsou bažiny vysušovány, ďáblíku stále ubývá a dnes už patří mezi
chráněné rostliny.
Halucha vodní (Oenanthe aquatica)

Jednoletá nebo dvouletá, ojediněle i vytrvalá bylina dorůstající
výšky asi 2 m. Z oddenku vyráží dutá, rýhovaná, rozkladitě větvená
lodyha, dole silně ztloustlá a ze spodních uzlin kořenující. Střídavé
listy jsou 2–3krát peřenosečné, s odstávajícími pochvami zúže-
nými v řapík. Úkrojky do vody ponořených listových čepelí jsou
niťovité, u nadvodních listů vejčitě kopinaté. Drobné květy jsou
bílé, seskupené do plochých okolíků, složených z 8–12 okolíčků.
Obal chybí, obalíčky jsou tvořeny šídlovitými listeny. Květy prvního,
tj. nejstaršího, okolíku jsou oboupohlavné, u ostatních okolíků
téměř všechny neplodné. Kvete od června do srpna. Plod je
dvojnažka. Halucha vodní roste ve stojatých, mělkých vodách
a močálech, obvykle ve stínu. Dobře snáší i déletrvající sucho.
Vyžaduje bohaté humózní půdy.
Tato rostlina, jedovatá zejména v kořeni, obsahuje chemicky
složitý, prudký jed cikutoxin, dále silici, vosk aj. Nepříjemně
ostře kořenně páchne, chuť má palčivou. Kdysi se nať i nažky
používaly v lidovém léčení, častěji však ve zvěrolékařství
k vymývání ran a k obkladům. Dnes je jako droga prakticky
zapomenuta, nehledě k tomu, že použití bez lékařského uvážení
a dohledu je vyloučeno.
Mezi jedovaté rostliny patří také vytrvalá halucha dutá
(O. fistulosa), s okrajovými květy na dlouhých stopkách.
Hlaváček jarní (Adonis vernalis)

Vytrvalá bylina až 0,4 m vysoká, se silným černohnědým
oddenkem. Jednoduchá nebo v horní části chudě větvená
lodyha nese pochvaté listy 2–4krát zpeřené v čárkovité úkrojky,
na vrcholu většinou trojzubé. Jednotlivé leskle žluté květy jsou
konečné. Mají chlupatý kalich, 10–30 podlouhlých lístků
korunních a mnoho žlutých tyčinek. Kvete od března do května.
Plody jsou chlupaté zobánkaté nažky. Hlaváček jarní roste
u nás roztroušeně na teplých a slunných stráních, na pastvinách
a skalnatých svazích teplých oblastí.
Rostliny hlaváčku jsou ve všech částech jedovaté; účinnými
obsahovými látkami jsou glykosidy – adonodosid, adonidover-
nosid, adonitoxin, cymarin aj., kromě toho obsahují pryskyřici,
saponiny, tuk. Sušením se jedovatost nesnižuje. Glykosidy mají
povzbudivý účinek na srdeční činnost, nať se proto sbírá a slouží
k výrobě srdečních léků. Domácí, laické použití drogy je však velmi
nebezpečné, a proto je nutno před ním důrazně varovat! Zvířata
se hlaváčku vyhýbají pro ostrou chuť; pokud ho náhodou pozřou,
hrozí jim smrtelná otrava.
Hlaváček jarní je rostlina chráněná a sběr v přírodě je přísně
zakázán. Pro potřeby farmaceutického průmyslu se pěstuje. Často
je tato hezká jarní, ale jedovatá bylina vysazována v zahrádkách;
ceněna je i skalničkáři.
Hlaváček letní (Adonis aestivalis)

Jednoletá, 0,2–0,9 m vysoká bylina s jednoduchou nebo
v horní části chudě větvenou lodyhou. Listy jsou 3–4krát
zpeřené v čárkovité, na vrcholu obvykle trojzubé úkrojky. Dolní
listy jsou krátce řapíkaté, horní přisedlé. Nápadné květy mají
ohnivě červené lístky korunní, na spodině obvykle s černou
skvrnou. Kvete od května do července. Plody jsou zobánkaté
nažky. U nás se hlaváček letní vyskytuje jako polní plevel teplejších
oblastí, roste nejvíce na vápnem bohatých půdách.
Podobně jako příbuzný hlaváček jarní (A. vernalis) obsahuje tento
druh ve všech orgánech jedovaté srdeční glykosidy (adonidosid,
adonidovernosid aj.); analogické je i složení ostatních látek.
Jedovaté účinky hlaváčku letního jsou však podstatně menší.
Jako polní plevel škodí nejenom tím, že potlačuje kulturní rostliny,
ale znehodnocuje rostlinné produkty. Příměs natě v krmivu je
pro zvířata nebezpečná, nažky semleté s obilím způsobují
hořkou příchuť chleba.
Rodový název Adonis pochází od jména Adinium. Podle staré
římské báje jím byla nazývána rostlina s červenými květy, která
vyrostla na přání bohyně Venuše z krve jejího miláčka lovce
Adonise, když byl usmrcen divokým kancem.
Jalovec chvojka (Juniperus sabina)

Jehličnatý keř s poléhavými větvemi a nepravidelnou korunou,
průměrně 1 m vysoký, v kultuře až 12 m. Načervenalá borka se na
starších větvích lístkovitě odlupuje. Velmi tenké a husté větvičky
s listy po rozemnutí páchnou. Mladší jedinci mají jehlicovité listy,
starší rostliny (asi od 10. roku stáří) mají listy šupinovité, v obou
případech ve vstřícném postavení. Květy jsou jednopohlavné,
rostliny jednodomé nebo i dvoudomé. Samčí šištice mají spodní
šupiny jalové, 10–14 horních párů nese po 2–4 prašných
pouzdrech. Samičí šištice mají 4–6 plodních šupin s vajíčky,
a rovněž šupiny jalové. Kvete v dubnu a v květnu. Zralé samičí
šištice jsou kulovité, černomodré a ojíněné. U nás se chvojka
pěstuje jako okrasná dřevina; ale např. na původních slovenských
nalezištích je vzácnou a chráněnou přírodní památkou. Vyhovují jí
výhřevná, suchá a osluněná stanoviště.
Celá rostlina je prudce jedovatá; v páchnoucí silici jsou účinnými
látkami alkohol abinol, sabinen, thujol aj. V rukou nezodpověd-
ných lidí měly dříve větévky chvojky na svědomí mnoho životů –
zneužívány byly k účelům vražedným či sebevražedným. Už šest
kapek silice může přivodit smrt. Kdysi se větvičky používaly, ovšem
velmi nebezpečně, k léčení vředů a proti cizopasníkům. Podle
staré pověry byly chvojka ochráncem lidí před kouzly čarodějnic
a zlých bytostí.
Janovec metlatý (Sarothamnus scoparius)

Metlovitě rozvětvený polokeř 0,5–3 m vysoký, s hranatými
zelenými větévkami. Starší větve bývají zelenohnědé. Střídavé
listy jsou většinou trojčetné, složené z celokrajných, na rubu
jemně chlupatých, obvejčitých lístků; na koncích větviček jsou
listy jednoduché, rašící obvykle až po odkvětu. Velké motýlovité
květy vyrůstají jednotlivě nebo po dvou v úžlabí listů na zkrácených
větévkách (tzv. brachyblastech). Dvoupyský kalich je zelený,
motýlovitá koruna jasně žlutá, výjimečně bělavá. Kvete od května
do června. Plody jsou černé, na švech hustě chlupaté lusky.
Janovec metlatý je rostlina suchých písčitých svahů a strání;
setkáme se s ním i na okrajích nebo v podrostu světlých lesů,
na pastvinách apod. Často vytváří souvislé porosty; při větších
mrazech omrzá.
Z obsahových látek jsou na prvním místě přítomny jedovaté
alkaloidy (spartein, cytisin, sarotamnin aj.), dále glykosid
skoparin, třísloviny, hořčina a v kvetoucí nati silice. Otravy jsou
celkem vzácné, ale mohou být i smrtelné. Je proto třeba si dát
na janovec, zejména na lusky, dobrý pozor!
V lékařství má upotřebení nať i čistý izolovaný spartein. Větve se
používají jako pletivo na košíky a košťata; poskytují také přadné
vlákno. V parcích se janovec pěstuje jako rostlina okrasná.
Jaterník podléška (trojlaločný) (Hepatica nobilis)

Vytrvalá, asi 0,15 m vysoká bylina s tmavě hnědým oddenkem,
z něhož vyhání tuhé kožovité listy, vytrvávající až do jara příštího
roku. Na poměrně dlouhém a tenkém řapíku sedí trojlaločná, ve-
spod nafialovělá čepel. Časně zjara, ještě před vyrašením nových
listů, vyrůstají na tenkých dlouhých a chlupatých stopkách úhled-
né květy s 6-10 modrými (zřídka růžovými nebo bílými) okvětními
lístky. Těsně pod každým květem jsou tři podpůrné listeny, někdy
nesprávně považované za kalich. Kvete od března do května.
Plod je nažka. Jaterník – hojná jarní bylina – je obecně rozšířen
v listnatých lesích. Je jednou z prvních na jaře kvetoucích rostlin.
Všechny části rostliny obsahují nepatrné množství glykosidu
hepatrilobinu a ranunkulinu, z něhož vzniká jedovatý protoanemo-
nin, třísloviny, saponin aj. Jedovatost jaterníku je malá a rostlina
nepatří k zvlášť nebezpečným; větší množství účinných látek je
zastoupeno v oddenku a v kořenu.
V lidovém lékařství se používal odvar sušených listů jako stahující
prostředek při krvácení; před vnitřním použitím je však třeba va-
rovat. Ve středověku byly listy a květy prostředkem proti nemocem
jaterním a žlučníkovým, ovšem neúčinným. Protože listy tvarem
připomínají játra, věřili lidé, že nemocná játra vyléčí. Odtud je
i rodové pojmenování Hepatica, které je odvozené z řečtiny
(řec. hepar = játra).
Jílek mámivý (Lolium temulentum)

Jednoletá, sytě až namodrale zelená tráva s bohatě větvenými
svazčitými kořeny a silnými stébly dorůstajícími asi 0,8 m výšky.
Drsné listové pochvy mají v ústí uťatý jazýček, výrazné žebrované
čepele jsou na líci drsné a na rubu hladké. Až 0,25 m dlouhé,
řídké, ploché květenství se skládá z pěti až devítikvětých zploště-
lých klásků, navzájem oddálených, přitisklých užší stranou
k vřetenu. Dlouhé plevy dosahují nebo i přesahují délku klásků.
Pluchy s přímou nebo zprohýbanou osinou jsou tupé, na hřbetu
zaoblené. Kvete v červnu a v červenci. Plod je chlupatá obilka,
tzn. i za zralosti uzavřená v pluše a protistojné plušce, na vrcholu
s dlouhou osinou. Jílek mámivý se vyskytuje ojediněle na vlhčích
půdách, na úhorech, u cest, na rumištích a jako plevel obilovin
v jařinách. Poslední dobou u nás značně ustoupil díky zdokona-
lenému čištění osiva.
Je to nebezpečná jedovatá tráva. Celá rostlina obsahuje mj. sapo-
niny a silici, především v obilkách je přítomen alkaloid temulin,
který je produktem houby Stromatinia temulenta. Podhoubí této
houby se nejvíce hromadí v obilce pod osemením. Obilky byly
příčinou četných otrav (přimíšením do mouky) i zvířat. Dnes je
příležitost k otravě malá. Dříve se obilek občas používalo
v lidovém léčitelství.
Jírovec maďal (kaštan koňský) (Aesculus hippocastanum)

Vysoký strom dorůstající až 25 m, s korunou velmi hustou,
košatou, podlouhlou až vejčitou. Kůra je v mládí hladká
a šedohnědá, později se mění v černošedou borku, odlupující
se v šupinách. Vejčitě kuželovité pupeny jsou lepkavé. Listy má
vstřícné, dlanitě 5–7 (–9)četné, s lístky až 0,25 m dlouhými a na
okraji dvakrát pilovitými. Květy jsou sestaveny do 0,2–0,3 m
dlouhých lat a mají pěticípý, zvonkovitý kalich a 4–5plátečnou,
na okraji kadeřavou bílou korunu s červenými a žlutými skvrnami.
Kvete v květnu a v červnu. Plody jsou ostnité tobolky s 1–3 velkými
semeny (tzv. kaštany). Jírovec maďal pochází z jihovýchodní
Evropy a v 16. století se začal vysazovat do parků, na nádvoří
veřejných budov a na okraje silnic střední Evropy. V mládí rychle
roste, při tuhých zimách u nás slabě omrzá.
Mírně jedovatá je kůra s listy. Pokusné zkoumání semen vyvolalo
jedovaté následky jen u malého počtu pozorovaných zvířat.
Rostlina obsahuje glykosidy (zejm. aesculin), třísloviny, pektiny aj.,
v květech rutin, v kaštanech je až 40 % škrobu, saponiny, tuk,
hořčiny a jiné látky. Dříve se používal jako léčivá rostlina, ojediněle
se květy a semena sbírají i dnes. Kaštany jsou hodnotným krmi-
vem zvěře, medonosné květy obsahují sladkou šťávu. Dřevo jírovce
je málo kvalitní. Běžný název kaštan koňský má asi původ v užití
semen jako léku proti dušnosti koní.
Kalina obecná (Viburnum opulus)

Košatý keř nebo i stromek (vysoký nanejvýš 5 m) se světlehnědou
až šedožlutou kůrou. Vstřícně postavené řapíkaté listy jsou tří-
laločné nebo pětilaločné, s laloky hrubě pilovitými. Na bázi čepele
jsou drobné, červenavé žlázky. Květy tvoří plochá nebo kulovitá,
vrcholičnatá květenství. Obvodové květy vrcholíku jsou čistě bílé,
velké a neplodné, zatímco vnitřní květy jsou drobné, oboupohlavné
a červenavě bílé. Kvete v květnu a v červnu. Plody jsou leskle
červené peckovice s páchnoucí dužninou. Kalina obecná je
u nás dosti hojná dřevina na vlhkých až zamokřených půdách
v polostínu, mrazem netrpí. Roste v křovinách, v listnatých lesích,
na pasekách, při březích vod apod.
Jedovatá je především kůra kaliny, obsahující glykosid salicin,
tanin, hořčinu viburnin, organické kyseliny, saponiny a jiné látky.
U dětí se vyskytly otravy po požití peckovic. Ptáci se plodům
zdaleka vyhýbají.
Kůry se dříve užívalo v lidovém léčení, dnes praktický význam
nemá. Z tvrdého těžkého dřeva kaliny se mj. vyrábějí hračky.
Jako okrasná se v parcích pěstuje forma s velkými kulovitými
květenstvími, složenými z čistě bílých, velkých, ale neplodných
květů (tzv. sněhové koule).
Kapraď samec (Dryopteris filix-mas)

Statná vytrvalá rostlina s krátkým, rezavě chlupatým oddenkem,
pokrytým zbytky starých listů. Až 1,5 m dlouhé listy mají čepele
zpeřené ve 20–30 jařem střídavých lístků členěných v tupé, na
okraji zubaté úkrojky. Silné nažloutlé řapíky jsou pokryty rezavými
plevinami. V mládí jsou listy spirálně stočené. Na spodní straně
listových úkrojků jsou umístěny ve dvou řadách kupky výtrusnic.
Z pukajících výtrusnic, které se tvoří od června do září, se uvolňují
výtrusy, jimiž se kapraď rozmnožuje. V našich stinných lesích je
kapraď samec poměrně častý. Vyskytuje se na svěžích, kyprých
a humózních půdách, bohatých minerálními látkami. Pro ozdobné
vějířovité listy patří k rostlinám okrasným.
Základem účinných obsahových látek je floroglucin (bezdusíkatá
látka fenolového charakteru), vedle hořčiny, tříslovin aj. Oddenek
se v některých zemích používá k průmyslové výrobě speciálních
přípravků proti střevním cizopasníkům. Nelze jej však upotřebit
v lidovém léčení pro nebezpečí otravy, oslepnutí i smrti, neboť
v něm silně kolísá obsah účinných látek (podle různých nalezišť),
a není tedy možné určit správné dávkování.
V minulosti kapraď samec patřil k rostlinám čarodějným. Svědčí
o tom i některé naše lidové názvy, jako např. čarodějnický kořen,
svatojánský kořen, čertovo žebro.
Kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum)

Vytrvalá, sytě zelená bylina se silným bělavým oddenkem, z něhož
každoročně vyrůstají až 1 m vysoké lodyhy. Poměrně velké, stří-
davé listy jsou vejčité až eliptické, na rubu našedlé. V jejich úžlabí
vyrůstají na krátkých stopkách po 2–6 převislé květy. Trubkovité
okvětí je celé bílé, jenom cípy šesti srostlých lístků jsou nazele-
nalé. Květy opylují čmeláci, lákáni sladkým nektarem na dně
okvětní trubky. Kvete v květnu a v červnu. Plody jsou modročerné
bobule. Kokořík mnohokvětý je rostlina stinných, hlavně listnatých
lesů. Vyžaduje živinami bohaté, čerstvé až vlhké, velmi kypré půdy,
neboť oddenky se plazí v nevelké hloubce okolo 50 mm.
Jedovaté účinky mají bobule, chutnající za zralosti odporně
nasládle. Je proto malá pravděpodobnost jejich požití. Ostatní
části rostliny nejsou jedovaté. Bobule obsahují zejména
asparagin, třísloviny, saponiny a směs glykosidů podobného
složení jako u konvalinky.
U dětí se vyskytly otravy také bobulemi příbuzného kokoříku
vonného (P. odoratum) a pozorovány byly i otravy u zvířat.
Jedovaté účinky mají též červené bobule kokoříku přeslenitého
(P. verticillatum) i u nás vzácného kokoříku širolistého
(P. latifolium), který má bobule téměř černé. Kokoříky známe
rovněž jako ozdobné trvalky zahrad, pěstované obvykle ve
stínu vyšších stromů.
Koniklec luční (Pulsatilla pratensis)

Vytrvalá, 0,1–0,3 m vysoká bylina s tlustým oddenkem. Chlupaté
listy husté přízemní růžice, vyrůstající až po odkvětu, jsou dlouze
řapíkaté a třikrát zpeřeně dělené v čárkovité úkrojky. Ještě před
listy vyráží z oddenku trs četných lodyh, nesoucích jednotlivé
květy s podkvětními listeny odstále chlupatými a rovněž dělenými
v čárkovité úkrojky. Nicí květy mají černě (zřídka světle, ojediněle
žlutě či bíle) fialově zbarvené lístky okvětní, jež jsou navenek hustě
a nápadně chlupaté. Mezi okvětními lístky jsou patrny tyčinky
s výrazně žlutými prašníky. Kvete v dubnu a v květnu. Plody jsou
chlupaté nažky opatřené přívěsky; četné nažky jsou na vrcholu
stonku seskupeny v kulovité souplodí. Koniklec luční roste na
suchých a výslunných stráních, ve světlých, listnatých a borových
lesích. Hustě chlupaté odění rostliny zabraňuje nadměrným
ztrátám vody.
V čerstvém stavu je celá rostlina jedovatá obsahem glykosidu
ranunkulinu, z něhož se uvolňuje protoanemonin, který se však
sušením rozkládá. V kořenech jsou přítomny převážně saponiny.
V lidovém léčení se nať v minulosti používala proti kašli a zevně
na vyrážky.
V naší vlasti roste pouze chráněný poddruh – koniklec luční český
(P. pratensis ssp. bohemica). Různé druhy koniklece se pěstují
v zahrádkách na skalkách.
Konitrud lékařský (Gratiola officinalis)

Vytrvalá, až 0,4 m vysoká bylina s šupinatým oddenkem, z něhož
vyrůstá čtyřhranná, přímá nebo vystoupavá lodyha, jednoduchá
nebo chudě větvená. Vstřícné trojžilné listy jsou kopinaté s oddá-
leně pilovitým okrajem, na vrcholu špičaté. Po obou stranách jsou
listy zřetelně tečkované. Jednotlivé květy vyrůstají v úžlabí horních
listů na dlouhých stopkách. Hluboce vykrajovaný kalich má na
spodině dva podlouhlé listence, dvoupyská, široce trubkovitá
koruna je bělavá, černě žilkovaná. Kvete od června do srpna. Plod
je tobolka. Konitrud lékařský, vlhkomilný až bahenní druh, se
roztroušeně vyskytuje podle vod i přímo ve vodě, na močálovitých
lukách, v lesních bažinách, v příkopech apod.
V čerstvém i suchém stavu je celá rostlina prudce jedovatá pří-
tomností specifických glykosidů (gratiolin, gratiotoxin, gratiolon).
Otravy byly pozorovány u člověka, koní a skotu. Jako léčivá rostlina
dnes konitrud nemá uplatnění, v minulosti však byl velmi ceněn
jako prostředek projímavý, tišicí, hojivý apod. O tom svědčí i jeho
vědecký název (z lat. gratia = milost, officinalis = lékařský),
vyjadřující kdysi přehnanou víru v jeho všestranné léčivé účinky,
jako zvláštní dar milosti boží lidem. Český rodový název je převzatý
z polštiny, kde se zdůrazňuje jedovatost rostliny otravující koně
(pol. kolski trud).
Konopí seté (Cannabis sativa)

Jednoletá bylina vysoká 0,3–2,5 m. Listy jsou střídavé, naspodu
lodyhy někdy vstřícné, dlanitě dělené v 5–9 kopinatých, k oběma
koncům zúžených lístků s pilovitým okrajem. Konopí je rostlina
dvoudomá. Samčí rostliny, které jsou slabší a světlejší, mají
v úžlabí horních listů vrcholičnaté laty drobných zelenavých květů
prašníkových. Statnější a tmavěji zelené samičí rostliny mají
v paždích horních listů svazečky pestíkových květů. Kvete od
června do srpna. Plody jsou nažky. U nás se konopí pěstuje málo,
jen v teplých oblastech jižní Moravy a jižního Slovenska.
Konopí seté je prastará užitková rostlina, pěstovaná ve dvou
biochemických formách. Tzv. konopí indické (C. sativa var. indica)
vylučuje žlázkami na koncích větévek, na listech a především
v samičích květenstvích omamnou pryskyřičnou látku zvanou
hašiš, v Mexiku marihuana aj., která je jedovatá a zneužívá se jako
opojný prostředek ke kouření, žvýkání, pití výtažku, míchání do
cukrovinek ap. Tato narkoticky působící droga obsahuje účinné
látky tetrahydrokannabinol, kannabinol, kannabidiol a kannin.
Indické konopí se pěstuje hlavně v Orientu, Indii, Africe, Mexiku
i v jižních oblastech USA. Forma bez omamného sekretu (nebo jen
s nepatrným množstvím), pěstovaná i u nás, obsahuje ve stonku
přadná vlákna, tzv. konopí, hlavní provaznický materiál. Z nažek
se lisuje vysychavý konopný olej.
Konvalinka vonná (Convallaria majalis)

Vytrvalá, nanejvýš 0,3 m vysoká bylina s plazivým oddenkem,
z něhož vyrůstají 2–3 eliptické, dlouze řapíkaté listy s blanitými
a objímavými pochvami. Stvol je zakončen jednostranným
hroznem převislých vonných květů se zvonkovitým, bílým či
nažloutlým okvětím. Kvete v květnu a v červnu, na mnoha místech
však vůbec nekvete nebo jen spoře. Plody jsou červené bobule
s modrými semeny. Konvalinka roste zejména ve světlých list-
natých lesích a v křovinách.
Rostliny konvalinky jsou jedovaté ve všech částech. Hlavní účinné
obsahové látky jsou glykosidy konvallosid a konvallamarin.
Konvallatoxin, který v droze vzniká při sušení z konvallosidu, je
jeden z nejsilnějších srdečních jedů. Smrtelné jsou již zlomky
miligramu této látky na jeden kilogram hmotnosti organismu. Také
voda ve váze s konvalinkami je jedovatá. Konvalinka patří mezi
staré léčivé rostliny a opět se dnes dostává do popředí zájmu.
Sbírají se zejména listy a květy k výrobě léků upravujících srdeční
činnost. Konvalinkové silice se používá ve voňavkářství, při výrobě
mýdla a šňupavého tabáku. V zahradách se pěstují okrasné formy.
V květnu se vonné konvalinky trhají do kytiček, někdy však
v nerozumně velkém množství. Mnohem hezčí je několik stonků
volně umístěných ve vázičce než mohutná kytice zmačkaných
květů, dole svázaných provázkem.
Kopytník evropský (Asarum europaeum)

Vytrvalá, nanejvýš 0,1 m vysoká bylina s plazivým tenkým
oddenkem, složeným z článků krytých hnědozelenými šupinami.
Vystoupavá chlupatá lodyha nese zdánlivě vstřícné, vždyzelené
řapíkaté listy. Čepele listové jsou poněkud kožovité, celokrajné,
okrouhlé až ledvinité a u řapíku hluboce vykrojené. Na svrchní
straně jsou listy temně zelené a lesklé. Krátce stopkaté jednotlivé
květy mají vytrvalé baňkovité okvětí, zvnějšku hnědozelené a zevnitř
tmavě nachové. Kvete od března do května. Plod je chlupatá
tobolka. Kopytník je u nás hojný hlavně v listnatých lesích a v křo-
vinách. Na vlhčích a zastíněných místech roste v širokých trsech.
Celá rostlina voní kafrem a má ostře palčivou chuť. Jedovatý je
především oddenek, v němž se vyskytuje silice obsahující účinnou
látku asaron (neboli kopytníkový kafr), v malém množství glykosid,
tříslovinu, sliz, hořčinu, pryskyřice aj. V nati je silice podstatně
méně. Asaron ve větších dávkách způsobuje ochrnutí cév a ústřední
nervové soustavy; podle některých údajů je smrtelným jedem.
Kopytník patřil od nejstarších dob k nejproslulejším léčivým
rostlinám, mj. byl považován za nejlepší protijed při otravách. Po
nadměrném jídle a pití se šňupal drcený oddenek, aby se vyvolalo
zvracení, což ale bývalo starostí jen bohatých lidí. Častěji se
oddenek užíval jako jed na myši a krysy.
Koukol polní (Agrostemma githago)

Jednoletá, přitiskle šedoplstnatá bylina vysoká až přes 1 m, s lo-
dyhou v horní části chudě vidličnatě větvenou. Vstřícné listy, na
bázi srostlé, se třemi výraznými žilkami jsou úzce kopinatého tvaru.
Velké jednotlivé pětičetné květy vyrůstají na dlouhých stopkách.
Mají červenofialové koruny a zvonkovitý kalich, jehož 5 cípů délkou
výrazně přesahuje lístky korunní. Kvete od června do srpna, občas
až do podzimu. Plod je tobolka. Koukol polní, původem pravdě-
podobně ze Středozemí, byl u nás od pradávna obtížným plevelem
obilnin. Dnes je již značně potlačen, a pokud se ještě vyskytuje,
zejména v ozimých obilninách a vikvi huňaté, svědčí to o nedosta-
tečné péči o čistotu osiva.
Jedovaté jsou především plody a škrobnatá, olejnatá semena
koukolu, obsahující jedovaté glykosidické saponiny githagin,
agrostemmasapotoxin, saporubrin aj. Dříve bývaly otravy hořkou
moukou, znečištěnou pomletými koukolovými semeny, dosti časté.
Smrtelné otravy se údajně vyskytly i po vypití obilné kávy ze špatně
vyčištěného praženého žita. Zvířata se koukolu vyhýbají; jeho
příměs v zelené či suché píci znehodnocuje její krmnou hodnotu.
Dříve koukol sloužil v domácím léčení, např. jako prostředek
proti střevním parazitům; dnes důvody k použití této nebezpečné
drogy pominuly.
Krabilice mámivá (Chaerophyllum temulum)

Jednoletá nebo dvouletá bylina dorůstající výšky až 1 m. Fialově
skvrnitá lodyha je přímá, někdy zprohýbaná, chlupatá, v horní
části větvená a pod uzlinami ztloustlá. Střídavé listy mají čepele
šedozelené, často hnědočerveně skvrnité, 2 až 3krát dělené ve
vejčité až podlouhle vejčité a na okraji zubaté úkrojky. Spodní listy
jsou řapíkaté, horní, méně dělené, přisedají na podlouhlých
pochvách. Bílé, zřídka načervenalé nebo nažloutlé květy jsou
směstnány ve složených okolících, u nichž obal obvykle chybí
a obalíčky jsou tvořeny 5–8 široce kopinatými listeny. Okolíčky
jsou před rozkvětem převislé, za květu přímé nebo mírně skloněné.
Kvete od května do července. Plody jsou dvojnažky. Krabilice
mámivá je u nás hojná bylina v pobřežních houštinách, v luzích,
na rumištích, ve světlejších lesích i u plotů a zdí.
Jedovatost plodů i natě způsobuje alkaloid chaerophylin. Dříve
nebývaly vzácností otravy po záměnách nažek krabilice za plody
kmínu nebo celých nadzemních částí za nať petržele. Vážné otravy
byly pozorovány i u domácích zvířat. Asi od poloviny 16. století se
v Německu krabilice mámivá pěstovala v zahradách, patrně jako
rostlina léčivá.
Krtičník hlíznatý (Scrophularia nodosa)

Až 1,2 m vysoká vytrvalá bylina s uzlinatým oddenkem válcovitého
tvaru. Čtyřhranná lodyha je přímá, zpravidla jednoduchá. Vstřícně
postavené a krátce řapíkaté listy mají vejčité až podlouhle vejčité
čepele s pilovitým okrajem. Stopkaté květy jsou sestaveny v chu-
dých vrcholičnatých květenstvích, která vyrůstají na vrcholu lodyhy
v úžlabí kopinatých listenů. Nenápadné malé květy mají široce
zvonkovitý, tupě zubatý kalich a pyskatou baňkovitou korunu
s nafouklou trubkou. Koruna je hnědočervená, na spodině
otevřeného ústí nazelenalá až žlutozelená. Kvete v červnu
a v červenci. Plody jsou tobolky. Krtičník hlíznatý je u nás dosti
rozšířen ve vlhčích, především smíšených lesích, v pobřežních
houštinách, na okrajích vod, rumištích a v křovinách.
Rostliny krtičníku obsahují glykosidy (např. skrofularin), saponiny,
pálivou hořčinu, tříslovinu, organické kyseliny a další látky. Otravy
u člověka dosud nebyly zaznamenány, u zvířat se vyskytly po
požití většího množství natě. Starším rostlinám se býložravci
pro nepříjemný zápach vyhýbají.
Od nejstarších dob se datuje používání krtičníku hlíznatého
v lidovém lékařství, a to při rakovině, nemocech štítné žlázy
a dýchacích cest, vředech, otocích aj. Léčivé účinky však
nebyly prokázány a dnes se nesbírá.
Krušina olšová (Frangula alnus)

Statný keř až stromek dorůstající výšky 3–7 m, s větvemi řídkými
a zpravidla rovnými. Kůra větví je šedohnědá, lesklá, světle
tečkovaná dýchacími otvory. Střídavé celokrajné listy jsou
obvejčité, k bázi zúžené; krátké řapíky a na rubu i žilky mají
chlupaté. Drobné pětičetné květy s bělavě zelenými korunami
a dole srostlým kalichem vyrůstají ve svazečcích po 2–10 v úžlabí
listů na krátkých stopkách. Kvete v květnu a v červnu. Plody jsou
kulovité, zpočátku zelené, později červené a v době zralosti černé
peckovice. Krušina olšová je hojně rozšířená dřevina v lesích,
křovinách a pobřežních houštinách, zejména na vlhkých
stanovištích. Roste poměrně rychle.
Čerstvá kůra obsahuje jedovaté glykosidy (převážně glukofran-
gulin), třísloviny, hořčiny aj. Čaj ze starší sušené kůry má mírně
projímavé účinky bez vedlejších následků. Avšak syrová nebo
čerstvě sušená kůra, plody a ostatní části rostliny vyvolávají
prudké dávení a průjmy, provázené velkými bolestmi. V dubnu
a v květnu se kůra loupe a slouží k výrobě léků. Pro léčebné
účely se krušina i pěstuje. Pevné dřevo se používá v řezbářství,
soustružnictví aj.
Kustovnice cizí (Lycium barbarum)

Trnitý keř dorůstající výšky 1–3 m. Světle šedé prutovité větve
jsou obloukovitě převislé a v krátké době vytvářejí obtížně
proniknutelnou houšť. Střídavé listy vyrůstají nezřídka ve
svazečcích vlivem zakrnění postranních větévek. Celokrajná,
podlouhle kopinatá až podlouhlá čepel se k bázi klínovitě zužuje
v krátký řapík, nebo je list přisedlý. Květy vyrůstají na dlouhých
stopkách v úžlabí listů jednotlivě nebo po dvou až po třech ve
svazečcích. Mají fialově červené až špinavě bílé nálevkovité koruny
s plochým okrajem. Kvete v květnu až v srpnu. Plod je červená
podlouhlá bobule. Kustovnice cizí je původem jihoevropský keř.
U nás byla dříve hojně vysazována do živých plotů jako rychle
rostoucí dřevina, dnes je však v sadovnictví považována za
plevelnou; používá se pouze ve výsadbách na devastovaných
půdách, a to pro svoji nenáročnost. Často zplaňuje a je možné ji
nalézt jako hustou křovinu podél cest, na železničních náspech,
na suchých stráních apod.
Kromě jiných látek obsahuje alkaloidy, které při žvýkání nebo požití
listů vyvolávají otravu hospodářských zvířat. Chemismus této
lilkovité rostliny zatím není podrobně probádán. Ptákům bobule
neškodí, v zimě jim jsou nouzovou potravou. U člověka otravy
nebyly zaznamenány, patrně pro malou pravděpodobnost požití
některé části rostlinného těla.
Kýchavice bílá (Veratrum album)

Vytrvalá bylina až 1,5 m vysoká, se silným oddenkem. Široce
eliptické až kopinaté listy jsou podélně zřasené, na rubu, zejména
v mládí, pýřité, se silně vyniklou žilnatinou. Rostlina začíná kvést
až po mnoha letech a kvete s několikaletými přestávkami. Krátce
stopkaté, zelené až zelenavě bílé květy jsou sestaveny do bohaté,
až 0,6 m dlouhé laty, složené z hustokvětých hroznů. V dolní části
květenství jsou oboupohlavné květy, v horní části jen samičí.
Kvete od června do srpna. Plod je tobolka. U nás roste poměrně
často na vlhčích horských lukách také kýchavice bílá Lobelova
(V. album ssp. lobelianum).
Hlavními účinnými látkami jsou tzv. veratrové alkaloidy
(protoveratrin A a B, germerin aj.), dále je přítomna hořčina,
glykosid apod. Pro člověka i zvířata je prudce jedovatý především
oddenek; požití 2 g se považuje za smrtelnou dávku. Nebezpečné
jsou i mladé rostliny. Přestože je zvířata většinou odmítají, na
horských pastvinách jsou vytrhávány a odsekávány. Prášek
z oddenku dráždí ke kýchání, a používal se proto do šňupavých
tabáků. Má insekticidní účinky, hubí hmyz. Dříve se kýchavice
používala v humánním i veterinárním lékařství.
V podstatě shodné účinky má u nás vzácná a chráněná kýchavice
černá (V. nigrum). S oběma druhy je nutno zacházet jako s prudce
jedovatými rostlinami.
Len setý (Linum usitatissimum)

Jednoletá ozimá až dvouletá bylina, vysoká až 1,5 m, s hustě
listnatými lodyhami jednoduchými nebo nahoře rozvětvenými.
Lodyhy vyrůstají buď jednotlivě, nebo v chudých trsech. Střídavé
listy jsou přisedlé, celokrajné, čárkovité a na vrcholu zašpičatělé.
Stopkaté květy tvoří vrcholičnatá květenství. Blankytně modré
(u dnes pěstovaných forem většinou bílé) korunní lístky jsou
protkány tmavšími žilkami, modré jsou i prašníky. Navečer a před
deštěm se květy sklánějí a mírně přivírají. Kvete od června do
srpna. Plod je tobolka, která se buď otevírá a uvolňuje semena,
nebo zůstává trvale uzavřena. Len setý, u nás jednoletý, známe jen
jako kulturní pěstovanou rostlinu původem asi z Přední Asie; planě
v přírodě neroste. Len setý vznikl pravděpodobně z některých
druhů středozemských (např. z lnu úzkolistého).
V celé rostlině – především v semenech – jsou obsaženy jedovaté
kyanogenní glykosidy linamarin a lotanstralin, v semenech je asi
40 % oleje, sliz a další látky. Otravy lněnou natí byly pozorovány
u zvířat. V lidovém léčení se semena užívala proti zácpě, žaludeč-
ním vředům aj., lněný olej s vápennou vodou na popáleniny.
Len je prastará kulturní rostlina poskytující člověku vlákna k výrobě
tkanin a olejnatá semena, z nichž se lisuje olej používaný k výrobě
mýdel, fermeží, laků, impregnačních hmot apod.
Lilek brambor (Solanum tuberosum)

Vytrvalá bylina vysoká 0,5–1 m. Z podzemní hlízy stonkového
původu, která byla na jaře vysazena do země, vyhání rozvětvené
přímé lodyhy se střídavými řapíkatými a lichozpeřenými listy.
V čepelích listů se střídají dvojice větších a menších lístků
vejčitého tvaru. Lístky jsou svraskalé a celokrajné, někdy se zářezy.
Z podzemní části lodyhy vyrůstají kromě kořenů bezbarvé oddenky
tloustnoucí v hlízy. Pětičetné květy jsou seskupeny ve vrcholičnatá
květenství. Mají kolovitou světle fialovou nebo bílou korunu
a krátce zubatý kalich. Kvete od června do srpna. Plod je kulovitá
bobule. Brambor pochází z Jižní Ameriky, planě roste v horách Peru
a Chile. Do Evropy byl přivezen v 16. století. Spolu s obilninami
jsou dnes brambory nejdůležitější zemědělskou plodinou mírného
pásma severní polokoule. Stovky stolních, krmných a průmyslo-
vých odrůd se liší dobou dozrávání, velikostí, tvarem, barvou
i složením hlíz.
Ve všech částech rostliny jsou přítomny jedovaté alkaloidy a glyko-
alkaloidy, především solanin. Nejvíce je ho v plodech (asi 1 %)
a v klíčcích. V hlízách se vyskytuje v zanedbatelném množství
a jejich jedovatosti se vůbec nemusíme obávat, pokud jsou bram-
bory zralé a nenaklíčené. Hlízy obsazují především škrob, bohaté
jsou také na vitamin C.
Lilek černý (Solanum nigrum)

Jednoletá, roztroušeně chlupatá bylina, vysoká nanejvýš 0,8 m.
Přímá nebo poléhavá, rozkladitě větvená lodyha je drsně hranatá.
Střídavě rozestavené listy jsou řapíkaté, tvaru široce vejčitého
a s okrajem laločnatým až zubatým. Pětičetné květy, sestavené
v řídkém vrcholičnatém květenství, mají bílé kolovité koruny, které
jsou asi dvakrát delší než kalich. Ze středu koruny nápadně
vynikají tyčinky se zlatožlutými prašníky. Kvete od května do
podzimu. Plody jsou kulovité, leskle černé bobule. Lilek černý roste
hojně na rumištích a úhorech jako pozdně jarní plevel; zapleveluje
zejména později vysévané širokořádkové plodiny, např. okopaniny,
zeleniny aj.
Všechny nadzemní části rostliny lilku černého jsou jedovaté, neboť
s výjimkou zcela zralých plodů obsahují glykoalkaloid solamargin,
alkaloidy solanin a solasonin, dále tříslovinu, saponin a další látky.
Otravy byly zaznamenány u člověka, především u dětí, vesměs
požitím nezralých plodů. Stejně i u zvířat. Dokonce se u nás
vyskytla i hromadná otrava lilkem v dětském zařízení, po včasném
odborném zásahu naštěstí bez těžšího průběhu. Při vyšších
dávkách však mohou být otravy i smrtelné. Nebezpečná pro
hospodářská zvířata je i přítomnost rostlin lilku v porostech pícnin.
V minulosti patřil lilek černý k léčivým bylinám.
Lilek potměchuť (Solanum dulcamara)

Vytrvalá bylina až polokeř s oddenkem, z něhož vyrůstají až 3 m
dlouhé, poléhavé nebo popínavé lodyhy, ve spodních částech
dřevnaté. Střídavé řapíkaté listy jsou nejčastěji vejčitě kopinaté,
v horní části stonku střelovité, někdy se dvěma úkrojky, téměř
trojčetné. Květy tvoří složená převislá květenství, jež vyrůstají
na lodyze proti listům. Modrofialové koruny mají špičaté cípy
vodorovně rozložené, později nazpět ohrnuté. Naspodu každého
cípu je zelená skvrna s bílým okrajem. Z květu vyčnívá zlatožlutý
kužel velkých prašníků. Kvete od června do srpna. Plody jsou
leskle červené bobule. Lilek potměchuť je rostlina hojná
v houštinách u potoků, v příkopech, na lesních pasekách apod.,
obvykle na stinných místech.
Tato jedovatá rostlina obsahuje mj. alkaloid solanin, glykosidní
hořčinu dulcamarin, účinný glykoalkaloid solamargin a tříslovinu,
především v listech a v mladých větévkách. U člověka byly
pozorovány otravy zejména po snědení plodů, omylem považo-
vaných za jedlé ovoce. Všechny části této myšinou zapáchající
rostliny chutnají zprvu hořce, později sladce. Odtud je odvozeno
české druhové jméno „potměchuť“ i vědecké „dulcamara“
(z lat. dulcis = sladký, amarus = hořký). Mladé výhonky s listy
bývaly dříve lidovým prostředkem proti nemocem plicním
a kožním.
Locika kompasová (Lactuca serriola)

Bylina dvouletá, vysoká asi 1,5 m i více, celá porostlá štětinatými
chlupy. Světle zelené až bělavé lodyhy se v horní části rozvětvují.
Spodní listy jsou peřenolaločnaté, na okraji čepele a na rubu
hlavní žilky ostnité. Horní listy jsou kopinaté. Modravě zelené tenké
čepele listů jsou postaveny svisle, údajně ve směru sever-jih, což
je chrání před prudkým sluncem. Jasně žluté květy jsou směstnány
v četných úborech, seskupených v latnatá květenství. Ještě
uzavřené úbory jsou v mládí načervenalé, sušením květy modrají.
Kvete od července do podzimu. Plody jsou nažky s měkkým bílým
chmýrem. Locika kompasová je hojná bylina především v teplej-
ších oblastech našeho státu, na výslunných stanovištích. Roste
na rumištích, u cest, na náspech, úhorech apod.
Ve všech částech jsou rostliny lociky jedovaté. Bílé mléko, vyté-
kající po poranění nebo ulomení obsahuje hořčinu, organické
kyseliny, silice a další látky. Dříve se locika používala v lidovém
léčení jako součást narkotických směsí při bolestivých zákrocích.
Občas se u nás vyskytuje jihoevropská locika jedovatá (L. virosa),
dříve pěstovaná i jako léčivka; jak napovídá její název, patří rovněž
mezi jedovaté rostliny.
Lupina mnoholistá (Lupinus polyphyllus)

Vytrvalá bylina dorůstající výšky 0,4–1,5 m. V prvním roce vytváří
hustou růžici listů, z níž ve druhém roce a v dalších letech vyrůstá
několik dutých nevětvených, v době květu silných lodyh. Dlouze
řapíkaté listy mají čepele dlanitě složené z 6 až 15 kopinatých
lístků, na rubu jemně chlupatých. Velké motýlovité květy s chlupa-
tým kalichem a modrou, někdy bělavou korunou tvoří výrazné, až
0,5 m dlouhé hrozny. Kvete od června do srpna. Plod je chlupatý
lusk. Přestože vlčí bob pochází ze Severní Ameriky, u nás zcela
zdomácněl jako rostlina nenáročná na podmínky prostředí.
Pěstuje se jako pícnina, na zelené hnojení i jako okrasná trvalka.
Běžně zplaňuje a často se s ním setkáváme na okrajích lesů,
železničních náspech apod.
Rostlina obsahuje glykosidy a jedovaté alkaloidy (lupanin,
lupanidin, hydroxylupanin aj.) ve všech orgánech, především
v semenech. Přestože se alkaloidy rychle z těla vylučují, byly
u zvířat pozorovány i vážnější otravy; některé vyšlechtěné typy
jsou bez alkaloidů. U člověka otravy nebyly zaznamenány.
Alkaloidy obsahují všechny druhy lupin, z nichž se u nás pěstuje
lupina žlutá (L. luteus), lupina bílá (L. albus), lupina úzkolistá
(L. angustifolius) aj. Křížením se podařilo získat překrásné
zahradní formy téměř všech barev.
Lýkovec jedovatý (Daphne mezereum)

Keř vysoký nanejvýš 1,5 m, s pevnými větvemi, které nesou na
koncích střídavé, krátce řapíkaté listy, vyrůstající až po odkvětu.
Celokrajné čepele listů jsou kopinaté a v horní polovině nejširší, na
vrcholu tupé. Čtyřčetné bezkorunné květy jsou po třech nahloučeny
v přisedlých svazečcích na hořejších částech větví. Jsou drobné,
růžové až růžově fialové (výjimečně bílé), voní omamně. Kvete
v únoru a v březnu, při mírné zimě i v lednu, kdežto po tuhé zimě
až v dubnu. Plod je leskle červená peckovice. Lýkovec jedovatý
se roztroušeně vyskytuje ve vlhčích lesích, listnatých i smíšených.
Je to druh polostinný, vyžadující humózní půdy. Někteří lidé se
jej snaží v přírodě vytrhnout nebo vykopat, ale to by neměli, neboť
lýkovec patří mezi rostliny vzácné. Pěstuje se jako okrasný keřík,
roste velmi pomalu.
Lýkovec patří mezi naše nejjedovatější rostliny; v hořce chutnající
kůře obsahuje pryskyřičnou látku mezerein a glykosid daphnin,
který se společně s vonnou silicí nachází i v květech. V peckovi-
cích, které jsou též prudce jedovaté, je přítomen kokkognin. Uvádí
se, že 5–8 peckovic stačí k velmi těžké otravě, 10–12 peckovic
může být pro člověka smrtelnou dávkou a 30 g sušených listů stačí
usmrtit koně. Bolesti hlavy vyvolává i intenzivní vůně květů. Léků
z kůry lýkovce se dříve používalo k léčení rozmanitých nemocí.
Mák setý (Papaver somniferum)

Jednoletá, až 1,5 m vysoká bylina, celá sivě ojíněná. Přímá lodyha
nese střídavé, podlouhlé vejčité, nepravidelně na okraji zubaté
a většinou přisedlé listy. Květy s opadavým kalichem mají čtyři
velké lístky korunní – obvykle světle fialové nebo bílé, někdy
růžové, červené nebo červenofialové – s temnou skvrnou na bázi.
Kvete v červnu a v červenci. Plod je tobolka, tzv. makovice. Jako
prastará kulturní plodina se mák v mnoha odrůdách pěstuje,
přechodně i zplaňuje; planě rostoucí ve volné přírodě se však
nevyskytuje.
Všechny části máku (kromě semen) obsahují jedovatou mléčnou
šťávu, tzv. latex, tuhnoucí na vzduchu v hnědou hmotu – opium.
Opium je tvořeno bílkovinami, slizem, pryskyřicí, organickými
kyselinami a dalšími látkami. Nejvýznamnější součástí opia jsou
četné alkaloidy, z nichž morfin, papaverin, thebain aj. slouží
k výrobě mnohých léků. U nás se mák pěstuje pro semena, z nichž
se získává olej, ve značné míře se používá i v potravinářském
průmyslu. Pozornost se věnuje sběru makoviny (suché prázdné
tobolky s horní částí stonku), sloužící k izolaci alkaloidů pro
potřeby farmaceutického průmyslu. Jedovaté jsou i alpinské
a velkokvěté orientální máky, v zahrádkách pěstované pro okrasu,
z nichž mák listenatý (P. bracteatum) patří k novým zdrojům
lékařsky významných alkaloidů.
Mák vlčí (Papaver rhoeas)

Jednoletá ozimá bylina s jednoduchou nebo větvenou lodyhou,
po celé délce štětinatě chlupatou. Dosahuje výšky i přes 1 m.
Jednou až dvakrát peřenodělené listy s ostře zubatými úkrojky
jsou porostlé štětinatými chlupy. Dolní listy jsou řapíkaté, horní
přisedlé. Květy vyrůstají jednotlivě v úžlabí listů na dlouhých,
odstále štětinatých stopkách. Mají štětinatý, při rozkvětu opadá-
vající kalich a živě červené plátky korunní, většinou s černou
skvrnou na bázi. Kvete od května do podzimu. Plod je tobolka.
Mák vlčí je u nás obecně rozšířený polní plevel zejména těžších
půd, poslední dobou je však hojný i na lehčích půdách. Roste
i na stanovištích neobdělávaných – na rumištích, navážkách,
úhorech apod.
Celá rostlina obsahuje alkaloidy (zejména rhoeadin), slizové látky,
glykosid, v korunních lístcích barviva mekocyanin a mekopelargo-
nin aj. Po poranění vytéká z pletiva mléčná šťáva. Otravy byly
pozorovány u lidí i u zvířat. Spásají-li hospodářská zvířata rostliny
ve větším množství, mohou otravy končit smrtí. V píci jsou proto
rostliny vlčího máku nežádoucí. V lidovém léčitelství i ve farma-
ceutickém průmyslu nalezly uplatnění hlavně korunní lístky.
Řidčeji se u nás vyskytují příbuzné druhy – mák pochybný
(P. dubium) a mák polní (P. argemone).
Náprstník červený (Digitalis purpurea)

Dvouletá šedě plstnatá bylina vysoká až 1,2 m, vytvářející v prvním
roce přízemní růžici listů a ve druhém roce lodyhu se střídavými
listy a jednostranným hroznem květů. V obrysu vejčité až vejčitě
kopinaté listy se směrem k vrcholu zmenšují. Přízemní a spodní
lodyžní listy mají dlouhé řapíky, nejhořejší jsou přisedlé. Trubkovitě
zvonkovité koruny souměrných převislých květů jsou nachově
červené (zřídka bílé nebo růžové), uvnitř tmavě skvrnité; skvrny
mají bílé lemování. Kvete od června do srpna. Plod je v kalichu
uzavřená tobolka. Roste ve světlých lesích, častěji na pasekách
(u nás v severozápadních Čechách). Pěstuje se jako okrasná
a medonosná rostlina, občas zplaňuje.
Celá rostlina, hlavně listy, obsahuje účinné jedovaté glykosidy
(tzv. digitaloidy) – digitalin, digitoxin, gitoxin, gitorin, gitalin aj.,
které v čisté izolované formě slouží k výrobě důležitých léků
upravujících srdeční činnost.
Jako surovina pro farmaceutický průmysl byl náprstník červený
již většinou vytlačen účinnějším náprstníkem vlnatým (D. lanata),
původem z Balkánu, který má hnědobílé květy s mřížkovitým
žilkováním. Sběr a pěstování vyžadují zvláštní znalosti a zkuše-
nosti. Užívání jedovaté drogy podomácku nepřichází v úvahu.
Náprstník velkokvětý (hlinožlutý) (Digitalis grandiflora)

Vytrvalá, až 1 m vysoká bylina s válcovitým oddenkem. Mezi
obkopinatými pilovitými listy přízemní růžice vyrůstá jednoduchá,
nahoře pýřitá lodyha s vejčitě kopinatými listy. Dolejší listy jsou
zvolna zúžené v krátký řapík, prostřední a horní jsou přisedlé.
Souměrné převislé květy, sestavené do jednostranného hroznu,
mají trubkovitě zvonkovité koruny, jež jsou zvenku žluté a uvnitř
hnědě síťkované a skvrnité. Kvete od června do září. Plody jsou
tobolky uzavřené v kalichu. Náprstník velkokvětý roste ve světlých
smíšených lesích, na lesních okrajích a světlinách, na kamenitých
stráních. Vyskytuje se jen místy, ale obvykle pospolitě, zejména na
čerstvě vlhkých půdách.
Obsahuje účinné látky přibližně stejného složení jako náprstník
červený. Léčebná účinnost je ale podstatně menší. Jedovaté
účinné látky však mohou vyvolat silnou otravu končící i smrtí.
Všechny náprstníky – prudce jedovaté rostliny – jsou v rukách laiků
velmi nebezpečné a jejich předpisování nemocným je vyhrazeno
jen lékaři, jehož pokyny je nutno přísně dodržovat. Otravy mívaly
různý původ, ať se jednalo o záměnu při sběru listů, předávkování
jako léku, sebevraždu nebo vraždu.
Narcis bílý (Narcissus poticus)

Bylina vytrvávající vejčitou šupinatou cibulí a dorůstající výšky
0,2–0,6 m. Mezi 3–7 úzkými až čárkovitými, modravě zelenými
kýlnatými listy vyrůstá dutý, ze stran smáčklý stvol s vrcholovým
květem. Šest čistě bílých lístků okvětních srůstá ve štíhlou trubku
okvětní, ukončenou hvězdovitě rozloženými cípy. Nízká pakorunka
v ústí trubky je žlutá, rozšířená v plochou misku s karmínově
červeným kadeřavým okrajem. Kvete od března do května. Plod
je tobolka. Narcis bílý roste planě ve Středozemí, v Alpách a ve
východních Karpatech. U nás se pěstuje pro ozdobné vonné květy
v zahradách, parcích a ve sklenících.
Listy a stonky narcisů obsahují alkaloid scilain, v květech a v cibu-
lích účinné alkaloidy narcisin a narcipoetin. Jedovaté jsou přede-
vším cibule.
Římský básník Ovidius (43 př. n. l.) ve svém básnickém díle Proměny
vypravuje o krásném mladíku Narcisovi, který se při pohledu na obraz
své tváře v čisté vodní hladině sám do sebe zamiloval. Láskou hynul
a v chorobné touze, aby se stále na sebe mohl dívat, byl bohy promě-
něn v první květ narcisu. Podle mytologického Narcise se dnes v lé-
kařství názvem „narcisismus“ označuje chorobná láska k vlastnímu
tělu a v přeneseném smyslu marnivost, sebeláska a sobectví.
Narcis tazzeta (N. tazzeta) má na stonku bílé květy se žlutou
pakorunkou.
Narcis žlutý (Narcissus pseudonarcissus)

Vytrvalá, nanejvýš 0,5 m vysoká bylina s vejčitou cibulí tvořenou
šupinami a masitými spodními částmi 4–6 listů. Z cibule brzy zjara
vyrůstají úzké, na rubu kýlnaté, namodralé a mírně žlábkovité listy.
Dvouhranný, ze stran zmáčknutý dutý stvol nese jediný, slabě
vonný květ. Stavba žlutého květu je poněkud neobvyklá. V ústí
nálevkovité okvětní trubky, s šesti odstávajícími cípy lístků
okvětních, vyrůstá válcovitá, na okraji vlnitá a vroubkovaná
pakorunka, nápadně vyčnívající z květu. Nestejně dlouhé tyčinky
jsou v různých výškách vetknuty uvnitř pakorunky v trubce okvětní,
pod níž je patrný spodní semeník, částečně zahalený blanitým
listenem. Kvete v březnu až květnu. Plod je tobolka. Narcis žlutý je
původním druhem západní Evropy. U nás se běžně pěstuje včetně
plnokvětých forem v zahradách, parcích, sklenících apod. jako
časně zjara kvetoucí cibulovina. Občas i zplaňuje.
Nadzemní části rostliny jsou jen mírně jedovaté, zato podstatně
nebezpečnější je pro člověka i pro zvířata cibule. Listy obsahují
alkaloid scilain, v cibulích a květech jsou přítomny alkaloidy
narcisin a narcipoetin, dále byly prokázány silice, tříslovina aj.
Otravy osob nastaly již po snědení čtyř cibulí; u vepřů, skotu
i jiných zvířat byly otravy zaznamenány po sežrání několika
cibulí vyrytých z půdy.
Ocún jesenní (Colchicum autumnale)

Vytrvalá, až 0,3 m vysoká bylina, která z hlízy ukryté hluboko
v zemi vyhání v září až listopadu fialově nachové květy s dlouhou,
zčásti v zemi ukrytou trubkou okvětní s 6 cípy. Květy se na podzim
opylují a v květnu příštího roku dozrávají plody. Zjara vyrůstá z hlízy
krátký, v zemi ukrytý stonek se 4–5 podlouhle kopinatými celo-
krajnými listy. Ocún má tedy neobvyklý životní cyklus; kvete na
podzim a tobolky jsou zralé na jaře. U nás roste nejčastěji pospo-
litě na vlhkých loukách, zejména dobře hnojených, v lužních lesích,
řidčeji na náspech apod.
Ocún je rostlina prudce jedovatá, především hlíza a semena. Ve
všech částech obsahuje kolchicin a přes 20 dalších alkaloidů.
Těžké, bohužel nezřídka i smrtelné otravy květy, plody a semeny
jsou známé hlavně u dětí. Popsána byla smrt dítěte po požití
pouhých tří květů nebo několika semen ocúnu. Zákeřnost prudké
otravy spočívá mj. v tom, že příznaky se dostavují opožděně (po
2–6 hodinách), takže pomoc je obtížná. Smrtelná dávka je 6 g
semen nebo 60 g listů. Dobytek se na pastvě i v suché píci ocúnu
většinou vyhýbá, přesto se otravy občas vyskytují. Kolchicin způso-
bil i otravu mléka koz a ovcí, které spásaly s trávou i ocúnové listy.
V lidovém léčení použití ocúnu nepřichází v úvahu pro jeho
jedovatost. Semen, hlíz i květů se používá k izolaci kolchicinu,
který se uplatňuje ve výzkumu i v praxi.
Oleandr obecný (bobkovnice) (Nerium oleander)

Až 5 m vysoký stromek s podlouhlými kožovitými listy rozesta-
venými vstřícně nebo častěji v trojčetných až čtyřčetných
přeslenech. Červené, bílé, zřídka žluté květy jsou pětičetné,
s nálevkovitým kalichem a miskovitou korunou, která kromě
tyčinek a pestíku uzavírá drobnou pakorunku. Kvete od července
do září. Plod je dvojitý měchýřek. Oleandr je domovem ve
Středozemí, u nás se pěstuje v domácnostech jako okrasná
kbelíková rostlina, která nesnáší mráz. Některé formy jsou
velkokvěté a plnokvěté.
Účinnými látkami této prastaré kulturní dřeviny jsou srdeční
glykosidy oleandrin, neriin, neriantin aj., květy obsahují silici.
Vážnými otravami byly postiženy děti i domácí zvířata při žvýkání
listů nebo květů. V lékařství se oleandr užívá na výrobu speciálních
přípravků upravujících srdeční činnost a působících proti kožním
vyrážkám. Jedovatost oleandru je značná a v jižní Evropě bývaly
listy prostředkem na hubení krys, potkanů a myší. Jedovatý je
i med z květů oleandru.
S jedovatými účinky této dřeviny se setkáváme i v dějinách
vojenství. Vojáci, kteří pojídali maso opečené na oleandrovém
prutu, onemocněli těžkou otravou a někteří z nich zemřeli. Proto
byl vydán již v 15. století ve francouzské armádě rozkaz, v němž
se přísně zakazovalo používat oleandrové větve k tomuto účelu.
Oměj šalamounek (Aconitum plicatum)

Vytrvalá bylina s hlízovitým, řepovitě ztloustlým kořenem a až
1,5 m vysokou, jednoduchou a jen v květenství větvenou lodyhou.
Střídavé listy jsou dlanitě 5–7dílné, s úkrojky podlouhle koso-
čtverečnými a na okraji zastřihovaně zubatými. Stopkaté modro-
fialové květy tvoří hroznovitá květenství. Lístky kališní jsou koru-
novitě zbarvené, horní je nápadně přilbovitě vyklenut a uvnitř
ukrývá dva medníky. Kvete od července do září. Plody jsou
měchýřky. Oměj šalamounek roste na vlhkých místech v lesích
a u potoků horského pásma.
Vedle řady dalších látek rostlina oměje obsahuje směs prudce
jedovatých alkaloidů, z nichž nejdůležitější je akonitin a jeho
deriváty. Akonitin je jeden z nejprudších a nejrychleji působících
známých jedů; pro člověka je smrtelnou dávkou již několik gramů
kořene šalamounku. Z hlíz se akonitin izoluje pro lékařské účely,
použití rostlin v lidovém léčení je krajně nebezpečné, a proto
nepřichází v úvahu. Staří Slované kořeny oměje trávili lišky a vlky.
Neblaze šalamounek proslul v lidovém travičství; býval i součástí
čarodějných mastí. V zahradách se vysazuje jako dekorativní
trvalka, v přírodě je chráněn zákonem.
Podobné účinky mají i naše další druhy – oměj vlčí (A. lycocto-
num), oměj jedhoj (A. anthora) a oměj různobarvý (A. varie-
gatum).
Orlíček planý (Aquilegia vulgaris)

Vytrvalá bylina s krátkým oddenkem a chudě větvenou lodyhou,
kolem 0,5 m vysokou. Přízemní listy jsou 1–2krát trojitě složené
z vejčitých trojlaločných lístků s hluboce vroubkovaným okrajem.
V dlouze stopkatých květech se pět tmavě modrých lístků kališních
střídá s medníky – tj. korunními lístky protaženými v zakřivenou
ostruhu obsahující sladký nektar. Čmeláci prokusují ostruhu
a loupí tak sladkou šťávu, jinak dostupnou jen hmyzu s dlouhým
sosákem. Vzniklými otvory pak sají štávu i včely. Kvete koncem
května a v červnu. Plody jsou protáhlé měchýřky. Orlíček roste
na lesních loukách i v hájích, na vlhčích a kyprých půdách.
Čerstvé stonky, listy a měchýřky obsahují jedovaté glykosidy
a alkaloid, způsobující poruchy srdeční činnosti a dechu; šťáva
vytlačená z rostliny vyvolává otravu. Dříve se orlíčku užívalo
proti žloutence.
Na svou krásu orlíček nespravedlivě doplácí tím, že jej nerozumní
lidé trhají, přestože je rostlinou vzácnou a ohroženou. Když jej
někde naleznete, dobře se podívejte a jděte dál! V zahradách
se orlíčky pěstují už mnoho let jako vděčné a nenáročné trvalky
různých barev a odstínů. Rodové vědecké jméno rostliny se
odvozuje od ostruhy připomínající orlí pařát (lat. aquila = orel),
někdy ale také od nálevkovitých medníků zadržujících dešťovou
vodu (lat. aqua = voda, legere = sbírat).
Orsej jarní (Ficaria verna)

Vytrvalá, nanejvýš 0,3 m vysoká bylina s krátkým oddenkem
a kořeny dvojího druhu. Dlouhé a tenké kořeny jsou vyživovací,
krátké a kyjovitě ztloustlé kořenové hlízky mají funkci zásobní.
Poléhavá lodyha nese řapíkaté, okrouhle srdčité a matně lesklé
listy, dolní jsou nahloučeny v přízemní růžici. Květy, které se na
noc zavírají, mají 3–5 žlutozelených lístků kališních a nejčastěji
8–9, nezřídka až 12 leskle zlatožlutých lístků korunních. Nápad-
nost květu zvyšuje mnoho žlutých tyčinek. Ačkoliv orsej v březnu až
v květnu bohatě kvete, jen zřídka vytváří plody – nažky. Častěji se
rozmnožuje drobnými hlízkami, tzv. rozmnožovacími pupeny na
stonku v úžlabí listů. Roste na čerstvých vlhkých půdách, bohatých
živinami. Hojný je ve svěžích listnatých a lužních lesích, v křovi-
nách, při potocích apod.
V mládí tato rostlina není jedovatá a v některých krajích se
z mladých listů připravoval salát. Starší, hořce a palčivě chutnající
rostliny však způsobují po požití otravy zvířat i člověka; obsahují
glykosid ranunkulin, z něho vzniká jedovatý protoanemonin,
saponin fikarin, tříslovinu i vitamín C. Po několikahodinovém
přiložení listů vzniká na kůži zánět a tvoří se puchýře. Šťávy
z orseje kdysi používali obyvatelé Alp a Pyrenejí jako šípového
jedu. rodové jméno Ficaria má patrně původ v podobnosti
kořenových hlíz fíkům.
Ostrožka stračka (polní) (Consolida regalis)

Jednoletá ozimá bylina dorůstající až 0,8 m výšky. Málo větvená
lodyha nese trojčetné, 2–3krát dlanitě dělené listy s dlouhými,
úzce čárkovitými úkrojky. Směrem k vrcholu listy přecházejí
v nedělené listeny. Květy jsou seskupeny do volných chudých
hroznů. Jsou sytě modré až modrofialové, řidčeji růžové nebo bílé,
opatřené nápadnou ostruhou. Kvete od května do podzimu. Plod
je měchýřek. Ostrožka je běžný polní plevel rostoucí také na
rumištích, na mezích, strništích a na suchých stráních. Hojná je
především v teplejších oblastech.
Rostlina obsahuje účinné alkaloidy napelin, delsolin, delfisin,
delkosin, kalkatripin aj., v květech modrý glykosid delfinin, žlutý
flavonol aj. Chemismus rostliny zatím není úplně prozkoumán.
Jedovatá jsou zvláště semena.
Dříve bývala stračka oblíbenou bylinou v domácím léčitelství,
avšak její použití bez lékařského dohledu je nebezpečné, nehledě
k tomu, že je dnes jako léčivá rostlina již zastaralá. Vysoce ceně-
ným lékem bývala ve středověkém ranhojičství, měla pomoci
k rychlému zacelování ran, zatímco ve starověku byla symbolem
smutku. Jako polní plevel ostrožka příliš nepotlačuje kulturní
druhy. Nepříjemná je především jako příměs v píci nebo semena
v mouce. V polní pastvě se jí zvířata vyhýbají. Sušené květy se
dříve používaly k barvení cukrovinek.
Pámelník bílý (Symphoricarpos albus)

Keř 1–3 m vysoký, hustě větvený. Mladé větvičky jsou šedavě až
žlutavě hnědé, starší větévky tmavohnědé až tmavošedé. Vstřícné
krátce řapíkaté listy mají vejčitě okrouhlé celokrajné čepele.
Pětičetné květy, seskupené v konečných svazečcích, jsou drobné
a nenápadné. Mají čtyřzubý nebo pětizubý kalich a bílou nebo
růžovou, zevnitř plstnatou korunu zvonkovitého tvaru. Kvete od
června do podzimu. Plody jsou známé bílé bobule. Pámelník je
původem severoamerická rostlina a u nás zcela zdomácněl. Byl
jedním z nejběžnějších keřů v parcích, zahradách, na návsích,
podél plotů, u cest apod. Roste prakticky všude, je velmi nená-
ročný a snadno zplaňuje, zejména v blízkosti lidských sídlišť a na
okrajích lesů. Snáší i mírné zastínění, v zimě neomrzá. Rozmnožuje
se podzemními výhony.
Celá rostlina je poměrně dost jedovatá, především plody, v nichž
se vyskytují saponiny a další, dosud neprozkoumané obsahové
látky; kořeny obsahují saponiny a třísloviny. Děti si s oblibou
hrávají s bobulemi, které za zralosti s praskotem pukají, jsou-li
zmáčknuty. Jejich ochutnávání by však bylo škodlivé a ne-
bezpečné.
Pámelník je také ceněnou včelařskou rostlinou; medonosný je
za každého počasí až do podzimu. Ptactvu slouží bobule v nouzi
za potravu, husté křoví je pro ně úkrytem.
Pěnišník (Rhododendron sp.)

Pěnišníky jsou stálezelené nebo opadavé keře. Listy mají střídavé,
většinou krátce řapíkaté, s více nebo méně podlouhlou čepelí
různě zelené barvy. U azalek, které se k nim rovněž řadí, listy na
zimu opadávají. Květy pěnišníků jsou buď jednotlivé, úžlabní,
nebo skládají hroznovité květenství. Většinou pětičetný kalich
má někdy i 6–10 lístků kališních a podobně i zvonkovitá koruna
tvoří nejčastěji 5, řidčeji 6–10 cípů, směrem k bázi nestejně
hluboko rozdělených. Zbarvení květů je rozmanité – bílé, žluté,
růžové, červené, oranžové nebo fialové, s četnými přechody
a odstíny. Většina druhů a kultivarů kvete v květnu a v červnu,
některé i dříve. Plody jsou tobolky.
Rod má skoro 1000 druhů rozšířených hlavně ve východní Asii,
méně v Severní Americe, v Evropě a v Austrálii, většinou ve vysoko-
horském pásmu. Velké množství druhů a jejich kříženců se pěstuje
v parcích a v zahradách pro ozdobu. V domácnostech je oblíbený
vždyzelený druh R. indicum (Azalea indica), zvaný azalka.
Pěnišníky i pokojové azalky jsou jedovaté obsahem glykosidů
(např. andromedotoxin, ericolin, arbutin, rhododendrin), které
jsou přítomny vedle silic, tříslovin aj. Otravy byly pozorovány
u skotu, koní a ovcí při okusování listů nebo celých mladých
větviček. Listy se dříve používaly v lidovém léčitelství.
Pivoňka lékařská (Paeonia officinalis)

Vytrvalá bylina s hlízovitými vřetenovitými kořeny a s jednoduchou
nebo chudě větvenou lodyhou, dorůstající 0,4–0,7 m výšky.
Vstřícně rozestavené, řapíkaté listy mají čepele 2–3krát
lichozpeřené dělené v podlouhlé až podlouhle oválné, celokrajné
lístky, na rubu šedozelené. Velké jednotlivé květy jsou červené.
Časté jsou přechody mezi listeny, kališními a korunními lístky.
U vypěstovaných plnokvětých forem jsou tyčinky přeměněny
v lístky korunní (tzv. petalizace tyčinek). Kvete v květnu a v červnu.
Plody jsou měchýřky. Pivoňka lékařská pochází z jižní a jiho-
východní Evropy, u nás se hojně pěstuje v zahradách.
Vzhledem k prudce účinným látkám, které mohou vyvolat otravu,
se řadí mezi jedovaté rostliny. Z obsahových látek se za účinné
považují alkaloidy (peregrinin, peonin), dále byly prokázány
třísloviny, glykosidy, v květech barviva a slizy, v kořenech škrob aj.
V lidovém léčitelství se květy a kořeny užívaly proti křečím hlad-
kého svalstva, nervovým potížím, záduše, sloužily též ke zmírnění
bolestí, zejména při ledvinových kolikách. Dnes se červené korunní
lístky v omezeném množství přidávají do čajových směsí ke zlepše-
ní jejich vzhledu.
Starověcí čarodějové pivoňku považovali za nezbytnou součást
nápojů lásky.
Plamének přímý (Clematis recta)

Vytrvalá, až 1,5 m vysoká bylina s válcovitým oddenkem. Přímá
lodyha, někdy u kořene zdřevnaťující, nese vstřícné listy. Spodní
listy jsou nedělené, horní lichozpeřené, 2–4jařmé, s lístky špičatě
vejčitými a téměř celokrajnými. Bílé květy vyrůstají v bohatých
konečných latách. Chybí jim koruna a tvoří je čtyři bílé lístky
kališní, mnoho žlutých tyčinek a mnoho pestíků. Kvete v červnu
a v červenci. Plod je nažka s pérovitě chlupatým přívěskem.
Plamének přímý se u nás roztroušeně vyskytuje v teplých, světlých
hájích a na křovinatých stráních. Vyžaduje výhřevné půdy bohaté
minerálními látkami a chráněné, slunné stanoviště.
Plamének obsahuje látky blízko protoanemoninu, saponin,
glykosidy aj. I když jsou všechny části rostliny jedovaté, vyskytují
se otravy jen výjimečně, neboť celá rostlina je odporné a palčivé
chuti. Sušením se některé účinné látky rozkládají. Dříve se pla-
mének používal v lidovém léčitelství, dnes je pro léčebné účely
zpracováván jen ojediněle. Čerstvé listy způsobují na pokožce
puchýře a záněty, které se jen nesnadno hojí.
U nás roste ještě bělokvětý plamének plotní (C. vitalba) s dřev-
natým, liánovitým stonkem. V zahradách se pěstují velkokvěté
druhy a kříženci rozmanitých barev, z nichž nejznámější je
C. jackmanii s modrými až modrofialovými květy.
Podražec křovištní (Aristolochia clematitis)

Vytrvalá oddenkatá bylina, dorůstající výšky 0,2–1 m. Jednoduchá
kolénková přímá a v horní části mírně křivolaká lodyha nese
střídavé, dlouze řapíkaté listy. Jejich žlutozelené čepele jsou
zaokrouhleně srdčité, na bázi vykrojené a na okraji drobně pilovité.
Květy vyrůstají v úžlabí listů ve svazečcích. Sírově žluté okvětí,
tvořené 3 srostlými lístky, je naspodu vakovitě vyduté, ve střední
části úzce trubkovité a nahoře jazykovitě rozšířené ve vejčitý cíp.
Uvnitř je okvětní trubka porostlá zpočátku dolů obrácenými
chloupky, které uvězní hmyz až do opylení. Kvete od května do
července. Plod je tobolka. U nás je podražec poměrně častý
v nejteplejších oblastech. Roste na okrajích a v řídkých lesích,
ve světlých hájích, na vinohradech, v křovinách, u cest apod.,
na sušších půdách bohatých dusíkem.
Tato nepříjemně páchnoucí rostlina je celá jedovatá. Obsahuje
kyselinu aristolochiovou, silici, hořčinu zvanou klematitin,
tříslovinu, barvivo, pryskyřici aj. Otravy podražcem mohou být při
větších dávkách smrtelné; požití je však málo pravděpodobné
a i zvířata jej odmítají.
Dříve býval podražec oblíbenou léčivou rostlinou, dnes se používá
ojediněle. V některých zemích ještě slouží k výrobě mastí, čípků
a injekcí, používaných na kožní choroby, záněty žil apod. Obsahové
látky ještě nejsou zcela prozkoumány.
Posed bílý (Bryonia alba)

Vytrvalá bylina s řepovitě ztloustlým kořenem a s otáčivou štěti-
natou lodyhou, 2–4 m dlouhou. Stonek nese řapíkaté, 5–7laločné
listy a spirálovitě stočené úponky. Zelenavě bílé květy jsou jedno-
pohlavné, mají pětidílnou korunu a pětizubý, poněkud ohrnutý
kalich. V úžlabí horních listů jsou květy samičí, zatímco samčí květy
vyrůstají v úžlabí spodních listů. Kvete v červnu a v červenci. Plody
jsou černé bobule velikosti hrachu. I když posed pochází ze
Středozemí, u nás zcela zdomácněl. Nalezneme jej v křovinách, na
plotech, v lužních lesích a v pobřežních houštinách, na zahrádkách
ke krytí loubí a besídek se dnes již téměř nepěstuje.
Celá rostlina je značně jedovatá a nebezpečná, hlavně kořen.
Obsahuje účinné glykosidické hořčiny bryoreziny – bryomarid
(bryamarin) a bryodulkosid (bryonin), podle některých údajů též
alkaloid bryonicin. Pro děti mohou být lákavé především bobule,
ale 15 kusů usmrtí dítě a 50 bobulí dospělého člověka. Šťáva
působí dráždivě na pokožku, obsahuje třísloviny, silici, sliz a stopy
alkaloidů.
Dlouho byl posed bílý v pověrách považován za čarodějnou
rostlinu. Vzhledem k přisuzované nadpřirozené síle se jeho český
název odvozuje od „posedl“ – tj. kořen zlým duchem posedlý
neboli sídlo zlého ducha.
Velmi podobný posed dvoudomý (B. dioica) má bobule červené.
Prvosenka jarní (Primula veris)

Vytrvalá, až 0,3 m vysoká bylina s oddenkem, z něhož vyrůstá
přízemní růžice vejčitě podlouhlých listů. Vrásčité čepele, naspodu
zúžené v křídlatý řapík, mají nepravidelně vroubkovaný okraj. Ze
středu listové růžice vyrůstá stvol s okolíkem květů. Voňavé květy
mají mírně nafouklý hranatý kalich a sytě žlutou korunu. Kalich
od válcovité, nahoře zvonkovitě rozšířené trubky korunní poněkud
odstává. Kvete od března do května. Plod je tobolka. Prvosenka
jarní je hojná ve světlých lesích, hájích a v křovinách na svěžích
kyprých půdách.
Všechny části rostliny, hlavně oddenek s kořeny, obsahují směs
saponinů (primulin aj.), značně jedovatý cyklamin, glykosidy
(primulaverin, primeverin aj.), třísloviny, silice aj. Odvar z květů
a oddenků se používá při nemocech plicních, ledvinových a při
kataru průdušek. Dávkování stanovuje pouze lékař.
Dříve byla prvosenka jarní považována za kouzelnou rostlinu
odhánějící zlé duchy a pomáhající otevírat v zemi ukryté poklady.
My si ale musíme pamatovat, že podzemní části této milé jarní
byliny je třeba ponechat na místě. Proto si na jaře natrháme
hezkou kytičku, ale nebudeme vyrýpávat oddenky!
Prvosenka vyšší (P. elatior) s podobnými účinky má sírově žluté
květy, kalichy úzce válcovité a těsně přilehlé ke korunní trubce.
Roste ve vyšších polohách.
Pryskyřník plazivý (Ranunculus repens)

Vytrvalá, až přes 0,5 m vysoká bylina s bohatými svazčitými kořeny
a s nadzemními výhonky, které na uzlinách zakořeňují. Lodyhy jsou
plazivé či vystoupavé. Přízemní listy řapíkaté, 1–2krát trojčetné
s nepravidelně zubatými úkrojky, podobné listům celeru. Lodyžní
listy jsou směrem k vrcholu stále jednodušší, s užšími úkrojky
a kratšími řapíky, nejhořejší jsou přisedlé. Stopkaté květy mají
leskle zlatožlutou korunu a chlupatý, volně ke koruně přiléhající
kalich. Kvete od května do července. Plody jsou zobánkaté nažky
tvořící kulovitá souplodí.
Pryskyřník plazivý je všeobecně hojný druh, vyskytující se na území
celého našeho státu. Roste na vlhkých až zamokřených a stinných
místech – na lukách, v příkopech, na březích vod i jako polní
a zahradní plevel vlhčích půd. Snáší i sešlapování a mechanické
poškozování.
Rostliny pryskyřníku plazivého jsou jedovaté přítomností glykosidu,
ranunkulinu, z něhož se uvolňuje protoanemonin, který vyvolává
podráždění kůže, po požití natě se dostavuje podráždění sliznic
a otrava. Zejména je třeba dát pozor na oči; otravy však jsou málo
pravděpodobné. Zvířata se při pastvě této bylině vyhýbají; v píci je
nežádoucí, neboť snižuje její kvalitu.
Pryskyřník prudký (Ranunculus acer)

Vytrvalá, 0,3–1 m vysoká bylina s krátkým oddenkem, z něhož
vyrůstá dutá, většinou silně rozvětvená lodyha. Přízemní listy
jsou dlouze řapíkaté, čepele dvakrát dlanitě dělené v čárkovitě
kopinaté úkrojky se zubatým okrajem. Lodyžní listy mají kratší
řapíky a čepele jednodušeji dělené, nejhořejší listy jsou přisedlé
a úplně rozdělené v úzce čárkovité úkrojky. V mládí jsou listy
hedvábně stříbřitě chlupaté. Středně velké květy mají leskle
zlatožlutou korunu a chlupatý kalich. Kvete téměř po celý rok
od května do podzimu. Plody jsou zobánkaté nažky, směstnané
v kulovitém souplodí. Pryskyřník prudký roste na lukách, v příko-
pech, v křovinách i v lesích.
Celá rostlina obsahuje v poměrně velkém množství glykosid ranun-
kulin, z něhož se uvolňuje jedovatý protoanemonin, saponiny aj.
Na kůži způsobuje šťáva z pryskyřníku zrudnutí a puchýře; pro
člověka i pro zvířata je nať jedovatá. S častými otravami se
zemědělci setkávali u dobytka, zejména u mladších kusů, po
pastvě na plochách s hojným výskytem této rostliny. Přestože
se jedovatost pryskyřníku sušením snižuje, v seně je nežádoucí.
Pro obsah ranunkulinu jsou nebezpečné i ostatní druhy
pryskyřníků.
Pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias)

Vytrvalá bylina vyhání z bohatě větveného oddenku trsnaté, až
0,4 m vysoké lodyhy, naspodu brzy bezlisté a načervenalé, v horní
části větvené a hustě listnaté. Střídavé listy jsou úzce čárkovité
a hustší na plodných lodyhách, ukončených květenstvím po-
depřeným listeny. Květy jsou nepatrné a tvoří je buď jediný pestík,
nebo jediná tyčinka. Vidličnatě větvené větve nesou vlastní
oboupohlavné květenství (tzv. cyathium) se středním semeníkem,
umístěné v úžlabí dvou vstřícných listenců, v mládí žlutých a za
plodu načervenalých. V úžlabí pěti srostlých listenců vyrůstají
tyčinky. Mezi listenci jsou čtyři žluté žlázky. Kvete od dubna až do
podzimu. Plod je tobolka. Pryšec chvojka je velmi hojně rozšířeným
druhem na neobdělávaných stanovištích. Intenzivně se rozmnožuje
také částmi kořenových výběžků.
Při utržení z rostliny prýští bílá mléčná šťáva, která obsahuje
organické kyseliny, olej, kaučuk, silice, pryskyřice aj. Šťáva je
jedovatá – na pokožce způsobuje puchýře a vředy, zvláště je
nebezpečná očím. V lidovém léčitelství se používá proti brada-
vicím. Jedovaté rostliny snižují kvalitu píce, dobytek se pryšci
vyhýbá. Škodí i tím, že je mezihostitelem rzi hrachové (Uromyces
pisi). Podobné účinky mají i další druhy pryšce.
Přeslička rolní (Equisetum arvense)

Vytrvalý, 0,1–0,6 m vysoký druh, setrvávající v půdě soustavou
bohatě větvených oddenků, zasahujících do hloubky až přes 1 m.
Vytváří dvojí typ lodyh. Jarní jednoduché, světle hnědé lodyhy,
které po vypadání výtrusů odumírají, a letní přeslenitě větvené
zelené lodyhy s funkcí vyživovací. Jarní lodyhy nesou na vrcholu
výtrusný klas, z něhož se v dubnu a v květnu vysypávají výtrusy.
Kromě toho se přeslička intenzivně rozmnožuje částmi oddenků
a hlízkami vytvářejícími se v oddenkových článcích. Přeslička rolní
je velmi nepříjemným a úporným plevelem ve všech plodinách, na
všech půdních druzích. Hojná je i na rozmanitých neobdělávaných
stanovištích (louky, meze, náspy, příkopy apod.).
Letní lodyhy – vyrážející v květnu – obsahují poměrně velké
množství kyseliny křemičité, saponin equisetonin, organické
kyseliny, hořčinu, glykosidy a stopy alkaloidů. Jedovatost přesličky
byla prokázána, ač kolísá podle stanoviště. V píci je nevítanou
příměsí, sušením se její jedovatost nesnižuje. Přeslička rolní je
prastará léčivá bylina, používaná v čajových směsích příznivě
ovlivňujících látkovou výměnu, při špatně se hojících ranách,
vředech aj. Suchá nať sloužila i k leštění cínového nádobí.
I jiné druhy přesličky (lesní E. silvaticum, bahenní E. palustre aj.)
jsou jedovaté.
Rojovník bahenní (Ledum palustre)

Keřík dorůstající výšky asi 1 m, s větévkami vodorovně odstáva-
jícími a v mládí hustě rezavě chlupatými. Podobně chlupatý je i rub
krátce řapíkatých, podlouhlých až kopinatých listů, na líci sytě
leskle zelených. Listy jsou střídavé, vytrvalé, s kožovitou a na okraji
slabě podvinutou čepelí. Květy tvoří bohatá květenství na koncích
větví. Mají jen nepatrný kalich a rychle opadavou bílou korunu,
z níž nápadně vyčnívají tyčinky. Kvete v květnu až v červenci. Plod
je převislá tobolka. Rojovník bahenní je druh rašelinný, náročný
na vlhkost půdy. Na rašeliništích obvykle roste pospolitě, řidčeji se
vyskytuje na vlhkých a stinných pískovcových skálách porostlých
mechem a v rašelinných lesích. Je to druh vzácný a chráněný;
pro ozdobu bývá pěstován v zahradních rašeliništích.
Ve všech částech obsahuje silici s jedovatým ledolem (tzv. rojov-
níkový kafr), glykosidy (např. arbutin), třísloviny, hořčiny, organické
kyseliny aj. Jedovatá je celá rostlina, nejvíce listy, které omamně
páchnou a chutnají hořce.
Jako lidového léčiva se dříve používalo květů a listů proti horeč-
kám, černému kašli aj., ovšem s nebezpečím otravy. Prášek ze
sušených listů býval oblíbeným prostředkem odpuzujícím moly,
blechy a štěnice. Ve středověku se listy rojovníku zneužívaly jako
opojná přísada do piva a jako náhražka chmele.
Routa vonná (Ruta graveolens)

Vytrvalá bylina až polokeř dorůstající výšky 0,2–0,8 m. Kořeny
starších rostlin dřevnatí. Rozvětvený stonek nese střídavě ro-
zestavené, 2–3krát lichozpeřené listy s vejčitě kopinatými úkrojky.
Na líci jsou listy žlutozelené, na rubu modravě ojíněné. Četné
siličné nádržky prosvítají jako jemné tečky na lodyhách a na
listech. Květy se zelenavě žlutými korunami jsou uspořádány ve
složených květenstvích. Kvete od června do září. Plod je tobolka.
Routa vonná se u nás odedávna pěstuje v zahrádkách, původem
je ale ve východním Středozemí. Daří se jí v lehčích, svěžích
půdách na slunných, chráněných stanovištích; občas i zplaňuje.
Rostlina obsahuje jedovatou silici, glykosid rutin, hořčinu, tříslo-
vinu a další látky. Páchnoucí nať je nepříjemně hořká. Otravy
při větších požitých dávkách mohou končit i smrtí. Při styku
s čerstvou i sušenou rostlinou je třeba používat rukavic; obsažená
silice vyvolává na kůži záněty.
Dříve routa bývala velmi ceněnou a oblíbenou léčivou rostlinou,
sloužící jako prostředek proti křečím, revmatismu, závratím aj.
Pro výrazný zápach se v zahrádkách pěstovala i k odpuzování
nepříjemného hmyzu a škůdců. Je to rostlina medonosná. Dnes
se z natě získává destilací silice používaná pro výrobu kosme-
tických přípravků a likérů.
Rozchodník ostrý (Sedum acre)

Vytrvalá oddenkatá trsnatá bylina, nanejvýš 0,15 m vysoká,
s vystoupavými lodyhami. Jalové lodyhy jsou hustě listnaté,
zatímco květní jen řídce olistěné. Listy jsou střídavé, dužnaté,
vejčité a hladké, chutnají palčivě ostře. Žluté květy jsou seskupeny
v konečných chudých vijanech. Mají 5 zelených lístků kališních
a stejný počet asi třikrát delších lístků korunních. Kvete od května
do srpna. Plody jsou měchýřky. Rozchodník prudký je velmi hojná
bylina na suchých stráních, zdech a sutích, na pahorcích, na
skálách i na náspech. Je druhem výslunných a suchých stanovišť.
Šťáva vytlačená z rostliny je jedovatá, způsobuje poruchy zažíva-
cího ústrojí, zvracení, bolesti hlavy a slabé omámení. Na pokožce
vyvolává zčervenání, podráždění a záněty; obzvlášť je nebezpečná
očím. Doposud byl v účinných látkách rozchodníku prokázán
alkaloid semadin a glykosid rutin, předpokládá se však, že zde
existují ještě další sloučeniny.
Natě rozchodníku se používalo v lidové lékařství ke snížení
vysokého krevního tlaku, k léčení hnisavých ran a vředů, plísňo-
vých nemocí, při otravách aj. Tato zajímavá, drobná bylina nalezla
uplatnění i v pohádkách, kde šťáva z rozchodníku měla úlohu
zázračné a živé vody.
Rozpuk jízlivý (Cicuta virosa)

Vytrvalá, až 2 m vysoká bylina se ztlustlým oddenkem, uvnitř
většinou přehrádkovaným na příčné dutinky. Dutá lodyha je na
povrchu jemně rýhovaná. Listy má 2–3krát zpeřené v dlouze
kopinaté úkrojky s ostře pilovitým okrajem. Bílé pětičetné květy
skládají složené okolíky. Obal dlouze stopkatého okolíku většinou
chybí, zatímco obalíčky jsou tvořeny četnými, dolů sehnutými
listeny. Kvete od července do září. Plod je široce vejčitá, úzce
žebernatá dvojnažka. Rozpuk roste roztroušeně na bahnitých
březích stojatých vod, na mokrých lukách apod.
Rozpuk jízlivý je jednou z našich nejjedovatějších bylin. Celá
rostlina – především oddenek – obsahuje chemicky složité prudké
jedy cikutoxin a cikutol, vedle dalších látek (silic, terpenů aj.).
Sušením se jeho jedovatost nesnižuje. Čerstvý oddenek chutná
nasládle, voní po celeru a po rozlomení z něj prýští nažloutlá, na
vzduchu tmavnoucí šťáva. Požití jednoho oddenku již může přivodit
smrt. Větší množství rostlin otráví i stojatou vodu, v níž rostou.
K otravám vesměs dochází u dětí, které se domnívají, že nalezly
planý celer, petržel nebo puškvorec. Několik chlapců se údajně
otrávilo tím, že si z lodyh rozpuku udělali píšťalky, na které hvízdali,
přičemž jed přešel do úst. Ovšem ani otravy dospělých nebyly
dříve vzácností. Až se při toulkách přírodou s rozpukem setkáte,
buďte obzvlášť opatrní!
Rulík zlomocný (Atropa bella-donna)

Vytrvalá, až 2 m vysoká bylina s tlustým, válcovitým oddenkem
a s tupě hranatými, bohatě rozvětvenými lodyhami. Střídavé listy
jsou vejčité až eliptické, celokrajné, na bázi zúžené v krátký řapík
a na vrcholu zašpičatělé. Jednotlivé květy mají zelený pěticípý
kalich a trubkovitě zvonkovitou, rovněž pěticípou korunu, která je
zvnějšku hnědě fialová a zevnitř šedožlutá, s červenavým žilko-
váním. Kvete od června do srpna. Plod je kulatá, leskle černá
bobule, sedící ve vytrvávajícím kalichu. Rulík u nás roste roztrou-
šeně v listnatých – hlavně bukových – lesích; je silně světlomilný.
Všechny části rostliny jsou prudce jedovaté, hlavně plody. Hlavními
účinnými látkami jsou alkaloidy hyoscyamin, atropin, belladonin
a skopolamin, působící na nervovou soustavu. Zvláště děti jsou
ohroženy přitažlivými bobulemi, pokud je považují za jedlé lesní
plody. Smrt hrozí již po snědení několika bobulí a postiženého
může zachránit jen včasný lékařský zákrok. V r. 1955 byly u nás
zjištěny slabší otravy ostružinovým sirupem, do něhož se dostaly
při sběru rulíkové bobule.
Ze všech částí rostlin rulíku se izolují alkaloidy k výrobě léčiv
a jako surovina pro farmaceutický průmysl se tato bylina pěstuje.
Prudká jedovatost však nedovoluje využití drogy v domácím
laickém léčení.
Řebčík královský (Fritillaria imperialis)

Vytrvalá bylina, která vyroste z cibule do výšky asi 1 m během
několika jarních dnů. Nezastaví ji přitom ani jarní mrazíky. Přesle-
nitě listnatá lodyha nese na vrcholu chochol úzkých listů, pod nímž
je kruhovitě rozloženo 5–10 převislých květů se zvonkovitým okvě-
tím, zbarveným červenohnědě, řidčeji oranžově nebo žlutě. Kvete
v dubnu a v květnu. Plody jsou ostře šestihranné tobolky. Řebčík
královský pochází až z dalekých krajů Íránu a Afghánistánu, ale
svůj druhý domov nalezl v našich zahrádkách jako oblíbená trvalka
časného jara. Čerstvé cibule obsahují vedle značného množství
škrobu také jedovatý alkaloid fritillarin (imperialin). Po povaření,
jímž se fitillarin ničí, jsou však neškodné, a dokonce i jedlé.
Pro svou nápadnou krásu byl řebčík královský oblíben již v dobách
biblických a byl onou rostlinou – lilií biblickou –, s níž se ani král
Šalamoun nemohl srovnávat ve své nádheře. Podle staré báje
byly jeho květy v ráji vzpřímené a ostatní rostliny k němu
vzhlížely s úctou.
Podobné chemické složení cibule má i řebčík kostkovaný
(E. meleagris). Pěstuje se v zahrádkách, ale roste i planě ve
volné přírodě. Nepatří však k běžným rostlinám a oblastí, kde
volně roste, stále ubývá. Řadí se k vzácným druhům a např.
na původních slovenských nalezištích je přísně chráněný.
Řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica)

Kolcovitě trnitý keř nebo zřídka i stromek s obvykle rozestálými
větvemi, vysoký nanejvýš 8 m. Kůra je v mládí hladká a černavá,
později se černá borka v šupinách odlupuje. Na mladých
větévkách jsou listy ve vstřícném rozestavení, na starších ve
svazečcích. Řapíkaté listy mají čepele okrouhle eliptické, na
vrcholu zašpičatělé a na okraji dvakrát pilovité. Nenápadné,
drobné a žlutavě zelené květy jsou seskupeny v úžlabních
svazečcích. Koruna je až dvakrát delší než kalich. Květy jsou
jednopohlavné, rostliny nedokonale dvoudomé. Kvete v květnu
a v červnu. Plod je téměř černá lesklá peckovice velikosti hrachu.
U nás se rešetlák počistivý občas vyskytuje na slunných, suchých
a kamenitých místech, někdy i na vlhčích stanovištích. Nalezneme
jej v hájích, na keřnatých stráních a ve světlých lesích nebo na
jejich okrajích.
Zejména plody této dřeviny obsahují účinné antrachinony, glyko-
sidy, saponiny, hořčiny, organické kyseliny a vitamin C. Otravy byly
pozorovány u člověka po požití většího množství plodů, zvířata listy
odmítají pro jejich hořkou chuť. Peckovice i kůra řešetláku se po
úpravě používaly jako projímadlo při lidovém léčení chronické
zácpy. Druhový název (z řec. kathairein = čistím) této dřeviny
souvisí s jejími projímavými účinky. Zelené nezralé plody bývaly
oblíbeným žlutým barvivem.
Samorostlík klasnatý (Actaea spicata)

Vytrvalá bylina s uzlinatým oddenkem, z něhož vyrůstá přímý, více
nebo méně rozvětvený stonek se střídavými listy. Listy jsou velké,
složené – třikrát trojčetně zpeřené, s vejčitými, zašpičatělými,
ostře a nepravidelně zubatými lístky. Drobné, bílé až nažloutlé
květy, někdy s nafialovělými vrcholky lístků, jsou uspořádány
v mnohokvětých hroznech. Plody jsou černé, lesklé bobule.
Kvete od května do začátku července. Samorostlík klasnatý
je hojný ve stinných listnatých lesích, na pasekách, u břehů
potoků i v roklích, a to na vlhčích, výživnějších podkladech.
Jedovatost samorostlíku způsobuje přítomnost glykosidu
ranunkulinu, z něhož se druhotně uvolňuje protoanemonin.
K otravám u lidí i u býložravých zvířat dochází jen vzácně,
pravděpodobně pro nepříjemný zápach a hořkou chuť celé
byliny. Požití plodů, omylem považovaných za jedlé lesní ovoce,
způsobuje zvracení a průjem, ve velkých dávkách i mdloby
až bezvědomí.
Dříve se odvaru z oddenku i z natě používalo v lidovém léčitelství
při astmatických záchvatech, kožních vyrážkách aj., ještě dnes
občas samorostlík slouží jako prostředek proti revmatismu. Samo-
rostlík klasnatý, některé příbuzné druhy a zejména plnokvěté formy
a kříženci se pro ozdobu pěstují v zahrádkách.
Sasanka hajní (Anemone nemorosa)

Vytrvalá, nanejvýš 0,3 m vysoká bylina s dlouhým žlutohnědým
oddenkem. Na jeho konci vyrůstá brzy zjara přízemní list
a jednoduchý stonek, nesoucí tři zdánlivě přeslenité, trojčetné
řapíkaté a dvakrát dlanitě dělené listy s hrubě zubatými
úkrojky. Jeden konečný, dlouze stopkatý květ má okvětí složené
z 6–8 (–12) lístků okvětních, uvnitř bílých a vně mírně narůžovělých
až nafialovělých. Kvete od března do května. Plody jsou chlupaté
zobánkaté nažky. Sasanka hajní je naše hojná bylina na čerstvých,
kyprých, humózních půdách bohatých živinami. Roste obvykle
pospolitě v listnatých hájích, křovinách, na vlhčích lukách apod.
Ve všech částech tato za čerstva velmi jedovatá rostlina obsahuje
mj. glykosid ranunkulin, saponiny, podle některých údajů také
stopy alkaloidů aj. Údajně může 30 snědených rostlin přivodit
smrtelnou otravu člověka, požití je však málo pravděpodobné.
U dětí mj. spočívá nebezpečí v podráždění spojivek přenosem
šťávy do očí při trhání květů. Na kůži vyvolává šťáva záněty.
Čerstvá nať je také jedovatá pro dobytek; sušením jedovatost
mizí. Eskymáci používají syrové šťávy jako šípového jedu. V lido-
vém lékařství sloužila nať jako prostředek proti revmatismu.
V podstatě stejné jedovaté účinky má i méně častá sasanka
pryskyřníkovitá (A. ranunculoides) s květy zlatožlutými.
Sevlák potoční (Sium latifolium)

Vytrvalá bylina se svisle rostoucím oddenkem a až 1 m vysokou
pětihrannou lodyhou, v horní části chudě větvenou. Jednoduše
lichozpeřené listy mají 2–9 jařem vejčitě podlouhlých až kopi-
natých, na okraji ostře pilovitých lístků. Spodní listy jsou řapíkaté,
horní přisedlé a menší. Listy ponořené ve vodě mají čepele
2–3krát hřebenitě dělené v úzké a jemné úkrojky. Mnohopaprsčité
okolíky drobných bílých květů se skládají až z 30 okolíčků. Obal je
tvořen 2–6 kopinatými, nazpět ohnutými listeny. Kvete od července
do září. Plody jsou široké pětihranné nažky s vystupujícími žebry.
Sevlák potoční je bahenní druh, rostoucí v teplých oblastech na
březích stojatých vod, v bažinách, příkopech apod. Na území naší
vlasti se vyskytuje jen nepravidelně, a to v nížinách.
Všechny části rostliny – zvláště oddenek a plody – jsou jedovaté.
Obsahové látky dosud nebyly podrobně chemicky zkoumány,
zjištěny byly zatím převážně silice a pryskyřice, hlavně v nažkách.
Otravy se zatím vyskytly u skotu, v některých případech i smrtelné.
Natě i oddenku s kořeny se v minulosti používalo místně v lidovém
léčení jako prostředku močopudného.
Skočec obecný (Ricinus communis)

U nás jednoletá, asi 2 m vysoká bylina, která však v tropických
krajích roste jako strom. Tuhý, slabě rozvětvený, zelený nebo
nahnědlý stonek je modravě ojíněný. Střídavé, dlouze řapíkaté
listy mají čepel dlanitě dělenou v 5–12 zubatých úkrojků vejčitě
kopinatého tvaru. Rostliny skočce jsou jednodomé. Jednopohlavné
květy jsou sestaveny v květenství tak, že v dolní části květenství
jsou zelenožluté květy samčí, v horní části zelenavé květy samičí.
Kvete od srpna do října. Plod je ostnitá tobolka. Skočec je původní
v tropické Africe, u nás se tato stará kulturní rostlina pěstuje jen
zřídka, a to pro ozdobu; je velmi choulostivá na mráz.
Semena skočce jsou prudce jedovatá, a zejména dětem jsou
nebezpečná pro podobnost semenům fazolovým. Obsahují
bílkoviny, mezi nimi mimořádně jedovatý ricin, méně jedovatý
alkaloid ricinin, mnoho mastného oleje aj. Smrtelná dávka je
15–20 semen pro dospělého člověka, pro děti 5–6 semen, podle
některých údajů 3–4 semena.
Ricinový olej je známé projímadlo bez vedlejších nežádoucích
účinků. Kromě toho se používá k účelům kosmetickým, k výrobě
různých mastí, je výborným strojním mazadlem používaným
v leteckých motorech. Ve stonku skočce se nalézá přadné vlákno.
Někde skočec vysazují pod okny domů, prý odpuzuje hmyz.
Sněženka bílá (podsněžník) (Galanthus nivalis)

Vytrvalá, nanejvýš 0,3 m vysoká bylina. Časně zjara vyhání
z podzemní cibule dva čárkovité sivozelené ojíněné listy, asi
0,1 m dlouhé. Mezi listy vyrůstá přímý stvol, na jehož konci je
v paždí zelenavého, bíle lemovaného listenu jeden stopkatý
nicí květ. Listy i stvol jsou v přízemní části obaleny bílou,
suchoblanitou pochvou. Květ má šest okvětních lístků, tři vnější,
podlouhle vejčité jsou čistě bílé a tři vnitřní, asi o polovinu kratší
a srdčitě vykrojené jsou ozdobené zelenou skvrnou. Kvete po sejití
sněhu, v březnu a v dubnu, někdy i koncem února. Plod je tobolka.
Sněženka, oblíbená jarní bylina, roste roztroušeně v lužních lesích,
v křovinách i na lukách. Vyhovují jí kypré půdy bohaté humusem
a živinami.
Sněženka je mírně jedovatá ve všech částech, nejjedovatější je
cibule. Účinnými látkami jsou alkaloidy, jichž bylo nalezeno kolem
20 (galanthamin, lykoremin, lykorin, tazzetin aj.), jejich obsah
závisí na podmínkách stanoviště. Otravy u nás nebyly popsány.
Obsahové účinné látky jsou předmětem lékařského výzkumu,
všeobecně se sněženky pěstují v zahrádkách. Dříve byla u nás
ve volné přírodě hojnější, částečně však byla vyhubena trháním
květů do kytiček, prodávaných na trzích. Dnes ji musíme chránit.
Podobné účinky má i blízce příbuzná bledule jarní (Leucojum
vernum).
Srdcovka nádherná (Dicentra spectabilis)

Statná, až 1,5 m vysoká vytrvalá bylina s dužnatými kořeny,
dutými, křehkými stonky a světle zelenými, 2krát trojitě dělenými
listy. Raší brzy zjara červenými výhony. Záhy po rozkvětu kalich
opadává, takže medníky a tyčinky s pestíkem chrání pouze dva
páry korunních lístků. Srdčitý tvar květů způsobuje vakovité
rozšíření obou vnějších růžových lístků korunních, kdežto dva
bílé vnitřní lístky korunní jsou žlabovitě promáčklé a vyčnívají ve
špičce. Převislé květy („srdéčka“) jsou zavěšeny v jednostranných
hroznech na obloukovitě ohnutých, dlouhých stoncích. Kvete
v květnu a v červnu. Plod je tobolka. Už asi měsíc po odkvětu
začíná celá rostlina zatahovat a žloutnout, takže ještě v létě
nadzemní orgány usychají.
Všechny orgány srdcovky nádherné jsou jedovaté kvůli obsahu
alkaloidů (např. protopin, sanguinarin) ve slizových buňkách
pletiv. Zvláště dětem, lákaným přitažlivými, zajímavými květy,
je nebezpečné pojídání kterékoliv části rostliny.
Srdcovka je keříčkovitá bylina mimořádně hezkého vzhledu.
Pochází až z Japonska, ale v našich zahrádkách, kde se jí dobře
daří na lehčích půdách v mírném polostínu, zcela zdomácněla;
někdy i zplaňuje. O její dávné oblibě svědčí i četné lidové názvy,
většinou související se srdčitým vzhledem květů a s láskou
(srdéčka, hořící láska, srdečník aj.).
Starček obecný (Senecio vulgaris)

Jednoletá, někdy i dvouletá bylina s odspodu větvenou, jemně
rýhovanou lodyhou, dorůstající 0,1–0,5 m výšky. Střídavě
rozestavené listy jsou ouškatě přisedlé, dolní pozvolna zúžené
v křídlatý řapík. V obrysu obkopinaté čepele listů jsou peřeno-
laločnaté až peřenodílné v podlouhle kopinaté úkrojky s pilovitým
okrajem. Žluté, krátce stopkaté květní úbory jsou sestaveny
v chudá vrcholičnatá květenství. Kvete téměř po celý rok, od
časného jara až do pozdního podzimu, dokonce i za mírné,
bezsněžné zimy. Plod je ochmýřená nažka. Starček obecný je
běžným plevelem polí a zahrad na všech půdních druzích, hojný
je i na rumištích, v příkopech apod.
Kromě jiných látek obsahuje rostlina jedovaté alkaloidy (senecin,
senecionina j.) patřící mezi jaterní jedy. Otravy byly zjištěny u do-
mácích zvířat, u lidí druhotně pitím mléka krav, které na pastvě
nebo v píci požíraly větší množství starčkové natě. Požití chleba
nebo pečiva připraveného z obilí, v němž bylo přimícháno větší
množství nažek starčku, může rovněž přivodit otravu. Tzv. žďárská
choroba koní (hromadné otravy dobytka, zejména koní) byla způso-
bena rovněž jedovatým starčkem barborkolistým (S. barbareifolius),
hojným na vlhkých lukách.
Natě starčku se dříve používalo při zástavě krvácení. V rukou laiků
je však nebezpečná.
Střemcha obecná (Prunus padus)

Keř nebo strom dorůstající až 15 m výšky, s četnými kořenovými
výběžky, jimiž se také rozmnožuje. Odstálé až převislé větve jsou
v mládí leskle tmavohnědé, později černavé a až do vysokého věku
hladké. Střídavě postavené listy s jemně pilovitým okrajem jsou
obvejčité, na vrcholu zašpičatělé. Na vrcholcích zubů a na konci
řapíku mají listy drobné načervenalé žlázky. Malé bílé květy tvoří
převislé, až 0,15 m dlouhé hrozny. Květy i rozemnuté mladé listy
omamně sladkohořce voní, typicky po hořkých mandlích. Kvete
v květnu. Plod je černá, lesklá, kulovitá peckovice. Střemcha
obecná se vyskytuje v lužních lesích, podél řek a potoků, ve
vlhkých hájích apod., na půdách vlhčích až zamokřených.
Celá rostlina, kromě dužniny plodů, obsahuje glykosidy amygdalin
a prulaurasin, silici aj.; štěpením amygdalinu se uvolňuje kyano-
vodík, který způsobuje jedovatost střemchy. Kůra bývala v do-
mácím léčení prostředkem proti revmatismu, žaludečním potížím
a jiným nemocem.
Jedovaté amagdalinové glykosidy se nacházejí i v semenech
pěstovaných peckovin, jako např. mandloně obecné (Prunus
duleis), broskvoně obecné (Prunus persica), meruňky obecné
(Prunus armeniaca), švestky domácí (Prunus domestica) atd.
Svlačec rolní (Convolvulus arvensis)

Vytrvalá bylina s mohutně větveným systémem vodorovných
i svislých kořenových výběžků, jež zasahují do hloubky i několika
metrů. Až 1,5 m dlouhá šestihranná lodyha je levotočivě ovíjivá
nebo plazivá. Nese střídavé, dlouze řapíkaté listy s vejčitě
střelovitou až kopinatou čepelí, naspodu se dvěma špičatými
laloky. V úžlabí listů vyrůstají dlouze stopkaté pětičetné květy.
Jejich kalichy jsou mnohem menší než nálevkovité koruny, bíle
nebo růžově, někdy i načervenale zbarvené. Kvete od května
do podzimu. Plod je tobolka. Intenzivně se rozmnožuje prostřed-
nictvím částí kořenových výběžků; semena jsou schopna vyklíčit
z hloubky 6 i více centimetrů. Svlačec je u nás obecně rozšířený,
a to na orných půdách i na plochách nekultivovaných, na mezích,
v plotech, na lukách, kolem cest apod.
Rostliny, zejména kořeny, obsahují glykosidy (např. jalapin)
a pryskyřice, v nati převládají saponiny. Jedovatost svlačce není
velká a kromě toho jsou účinné látky obsaženy především
v obtížně dostupných kořenech. Natě i kořenů se dříve používalo
do projímavých čajů.
Svlačec rolní je velmi obtížným a nebezpečným plevelem. Svými
lodyhami obtáčí stébla, a způsobuje tak poléhání obilovin, lodyh
lnu apod. V porostech pícnin snižuje hodnotu píce. Nepříjemným
plevelem je i v kulturách keřovitých.
Škumpa zákeřná (Rhus toxicodendron)

Keř vysoký nanejvýš 1,5 m, s podzemními výběžky. Vystoupavé
nebo poléhavé větve mají v mládí zelenou kůru, později hnědou
s četnými čočinkami. Střídavé řapíkaté listy jsou trojčetné,
s vejčitými až podlouhlými celokrajnými lístky, na rubu hustě
chlupatými. Velmi drobné květy jsou mnohomanželné, tzn.
jednopohlavné i řidčeji oboupohlavné, rostliny jsou nedokonale
dvoudomé. Bělavě zelené koruny svojí délkou o málo přesahují
kalich. Kvete v květnu a v červnu. Plod je téměř kulovitá žlutá až
žlutavě bílá peckovice. Škumpa zákeřná pochází ze Severní
Ameriky, u nás se pěstuje v zahrádkách a v parcích, občas
zplaňuje. Vyhovují jí suchá a kamenitá stanoviště.
Tento okrasný keř obsahuje ve všech částech nažloutlou, prudce
jedovatou mléčnou šťávu s pryskyřičným olejem (urushiol neboli
labinol), s tříslovinami, glykosidy aj. Na pokožce způsobují účinné
látky puchýře a při styku s listy, při přesazování, ošetřování apod.
je nezbytná zvýšená opatrnost. Otravy po požití byly pozorovány
u člověka i u domácích zvířat. Zajíci, kteří v zimě okusují kůru,
údajně na místě zmírají. U citlivých lidí se dostavují závratě
a nevolnosti již při dýchání výparů v blízkosti keře. Listů se dříve
používalo při onemocněních kožních, nervových, revmatických aj.
Štědřenec odvislý (Laburnum anagyroides)

Keř nebo stromek vysoký nanejvýš 8 m. Mladé převislé větévky
jsou světle šedozelené a na koncích krátce chlupaté, starší větve
tmavě zelenohnědé. Trojčetné, střídavě postavené listy – obvykle
ale na zkrácených větévkách nahloučené – tvoří řapík s třemi
eliptickými celokrajnými lístky, na rubu stříbřitě chlupatými.
Nápadné převislé hrozny jsou složeny z 10–30 motýlovitých květů.
Koruny mají na největším zlatožlutém lístku (tzv. pavéza) světle
hnědou skvrnu, zatímco dva postranní lístky (tzv. křídla) a dva
spodní srostlé lístky (tvořící tzv. člunek) jsou čistě zlatožluté. Kvete
od dubna do června. Plody jsou měkce stříbřité chlupaté lusky.
Štědřenec, pocházející ze Středozemí, se u nás pěstuje jako
okrasná parková dřevina a často i zplaňuje.
Hlavní účinnou látkou je alkaloid cytisin. Prudké otravy bývají
hlavně u dětí způsobeny nerozumným žvýkáním nasládlých
větviček, květů nebo nejčastěji pojídáním nezralých lusků, dost
podobných fazolovým. Již 5 rozžvýkaných květů, z nichž se dětí
snaží sát sladkou šťávu, může znamenat smrtelné nebezpečí;
rovněž několik snědených semen vyvolá otravu. Otravy byly
pozorovány i u zvířat.
Jako dřevina s okrasnou a výtvarnou hodnotou má štědřenec
mnohostranné použití při zakládání parků a zahrad, hlavně na
suchých a slunných stanovištích.
Šťavel kyselý (Oxalis acetosella)

Vytrvalá drobná bylina dorůstající nanejvýš 0,15 m výšky.
Z niťovitého oddenku vyrážejí přízemní dlouze řapíkaté trojčetné
listy, složené ze tří srdčitých lístků, na rubu řídce chlupatých.
Lodyha je zcela zakrnělá. Květy na dlouhých a chlupatých
stopkách, jež nesou uprostřed dva nenápadné listeny, mají
pět lístků kališních a stejný počet bílých a růžově žilkovaných
obvejčitých korunních lístků se žlutou skvrnou u báze. Korunní
lístky nejsou stejně velké, takže koruna je nepravidelná. Stopky
květní a řapíky jsou načervenalé, jemné listy a květy po utržení
rychle vadnou. Kvete v dubnu a v květnu. Plod je tobolka. Šťavel
kyselý roste hojně ve vlhkých, stinných lesích a v křovinách, kde
vytváří celé porosty. Vyžaduje kypré humózní půdy, nesnáší
oslunění.
Zejména listy šťavele obsahují kyselinu šťavelovou. Je to slouče-
nina dosti jedovatá; působí škodlivě na ledviny. Pojídání kysele
chutnajících listů působí osvěživě, následky však mohou být těžké
a při větším množství i smrtelné. Smrtelná dávka kyseliny šťave-
lové pro člověka je 4–5 g.
V lidovém lékařství se listů nebezpečně používalo proti křivici, jako
protijedu, při arterioskleróze atd. Šťavel také sloužil k přípravě
kyseliny močové, k odstraňování skvrn na oděvech a k přípravě
nápojů, polévek a salátů.
Tabák viržinský (Nicotiana tabacum)

Jednoletá žláznatě chlupatá bylina, dorůstající až 3 m výšky.
Jednoduchý nebo chudě větvený stonek nese střídavé, po obvodu
celokrajné listy podlouhle eliptického až kopinatého tvaru, přisedlé
nebo s krátkým řapíkem. Květy, seskupené v květenství na vrcholu
stonku, mají zvonkovitý kalich a dlouze nálevkovitou, zpravidla
červenou korunu s pěti cípy. Kvete od června do září. Plod je
tobolka. Tabák je velmi stará užitková a kulturní rostlina, ve volné
přírodě neznámá. U nás se pěstuje velmi málo na jižní Moravě.
Vyžaduje teplé a slunné stanoviště, je velmi choulostivý na mráz.
Rostlina tabáku obsahuje alkaloidy (nikotin, nikoteín, nikotimin
aj.), pryskyřice, silice, třísloviny, glykosidy a další látky. Nikotin
patří mezi silné jedy – za smrtelnou dávku pro člověka se považuje
40–60 mg. Otravy byly pozorovány u člověka i různých zvířat. Při
kouření se část nikotinu vstřebává a škodlivě postihuje zejména
horní cesty dýchací, srdce a cévy, vedle dalších nepříznivých
účinků na lidský organismus. Kouření je velmi škodlivé a je
nebezpečné především mladým lidem. Příbuzný tabák selský
(N. rustica) se žlutozelenými květy se také zužitkovává k výrobě
cigaretového i dýmkového tabáku.
Tetlucha kozí pysk (Aethusa cynapium)

Jednoletá ozimá bylina, vysoká 0,2–2 m. Přímá nebo poléhavá
lodyha je modravě ojíněná až nafialovělá, v horní části rozvětvená.
Střídavě rozestavené, pochvaté lesklé listy mají čepele 2–3krát
peřenodílné ve vejčitě podlouhlé úkrojky. Po rozemnutí listy pách-
nou. Drobné bílé květy skládají dlouze stopkaté okolíky složené
z 10–20 okolíčků. Shora jsou okolíky zploštělé. Obal obvykle chybí,
obalíčky tvoří tři čárkovitě kopinaté až niťovité listence, jedno-
stranně vyrůstající vně okolíku a většinou delší než okolíčky. Kvete
od června do pozdního podzimu. Plody jsou žluté, ostře žebernaté
dvojnažky s červenohnědými podélnými pruhy. Tetlucha roste
v křovinách, u potoků, na mezích i v listnatých lesích – na vlhčích
a stinných stanovištích. Zapleveluje polní i zahradní kultury.
Celá rostlina je jedovatá, obsahuje alkaloid cynapin podobný
koniinu, silice, organické kyseliny a další látky. Otravy natí a nažka-
mi se vyskytly u domácích zvířat i u člověka. Mladé listy tetluchy
jsou velmi podobné, až k nerozeznání, listům petržele. Je proto
na místě při trhání zelené petržele zvýšená opatrnost, i když
zprávy o tom, že tetlucha roste obzvlášť často právě na záhonech
s petrželí, jsou pravděpodobně přehnané. V lidovém léčitelství
se dříve občas používal kořen i šťáva z čerstvé natě; dnes praktický
význam nemá.
Tis červený (Taxus baccata)

Rozkladitě větvený keř nebo strom, až 20 m vysoký. Hnědo-
červená, ve stáří šedohnědá borka se odlupuje v nevelkých
plátcích. Ploché jehlice jsou tmavozelené, na rubu šedozelené;
vyrůstají ve spirále, ale na bočních větévkách se rozprostírají do
stran. Tis je rostlina dvoudomá. Samičí květy s jediným vajíčkem
obaleným šupinami vyrůstají jednotlivě na zkrácených větévkách,
květy samčí tvoří drobné šištice. Kvete v březnu a v dubnu. Zralé
semeno je ve spodní části obaleno červeným masitým míškem.
U nás je tis vzácným a chráněným jehličnanem. Vyžaduje čerstvou
půdu, v tuhé zimě slabě omrzá. Roste pomalu.
Tis je prudce jedovatý ve všech částech, kromě míšku. Obsahuje
směs alkaloidů zvanou taxin, glykosid taxatin aj. Pozorovány byly
otravy mladých koní, kteří se prý při okusování čerstvých výhonků
na místě skáceli. Dříve se tis používal, ovšem s velkým rizikem,
v lidovém léčení. Je kvalitní okrasnou dřevinou snášející sestří-
hávání a průmyslové prostředí. Již v minulosti člověk poznal
znamenité vlastnosti jeho dřeva, které je husté, pružné, tvrdé
a velmi trvanlivé.
Tis byl obávanou, kouzly a bájemi opředenou rostlinou. Usmrtit
prý měl každého, kdo usnul pod jeho korunou. Byl symbolem
smutku a smrti.
Trnovník bílý (akát) (Robinia pseudacacia)

Strom dorůstající výšky až 30 m, řidčeji keř. Vytváří četné kořenové
výmladky, jimiž se intenzivně rozmnožuje. Kůra je v mládí hladká,
hnědá, později rozpukaná, ve stáří se mění v hluboce rozbrázdě-
nou borku. Ostré, pevné a leskle hnědé trny na mladých větvích
mají původ v palistech. Střídavě rozestavené řapíkaté lichozpeřené
listy jsou složeny z 9–19 eliptických lístků. Vonné motýlovité květy
s chlupatým kalichem a bílou korunou jsou uspořádány v nápad-
ných převislých hroznech. Kvete v květnu a v červnu. Plod je lusk.
Trnovník je domovem v Severní Americe, odkud byl asi před
200 lety přivezen do Evropy. Je to důležitá přípravná nenáročná
dřevina pro svažité terény a skalnaté stráně, kde se jiné dřeviny
těžce uchycují. Obohacuje půdu o dusík, jeho kořeny vylučují
jedovaté látky.
Kromě květů je celá rostlina jedovatá; obsahuje bílkovinné jedy
(tzv. toxalbuminy – robin a fazín), tříslovinu, v květech silice
a glykosidy robinin a akaciin. Nejčastěji se vyskytly otravy u zvířat
po okusování kmenů a větviček s listy. Vážnou otravou byly posti-
ženy děti, které pojídaly akátový kořen nasládle hořké chuti,
omylem považovaný za kořen lékořice. Akát je užitečný jako
medonosná rostlina poskytující včelám dobrou pastvu. Dříve
se v lidovém léčitelství používal květ akátu.
Tulipán Gesnerův (zahradní) (Tulipa gesneriana)

Tulipány jsou trvalky s vejčitou cibulí a přímou, asi 0,3 m vysokou
lodyhou, nesoucí 3–4 široce kopinaté listy a vrcholový květ, jehož
okvětí tvoří 6 stejnobarevných nebo různobarevných lístků. Plod je
tobolka. Tulipány kvetou v březnu a v dubnu.
Mírně je jedovatá celá rostlina, zvláště však cibule. Kromě kyseliny
salicylové, škrobu a bílkovin obsahuje cibule jedovatý alkaloid tu-
lipin, dokázaný v menších koncentracích i v nadzemních částech.
Velmi četné pěstované zahradní formy, sorty a kříženci několika
východoevropských a západoasijských druhů se označují sou-
borným jménem – tulipán Gesnerův. Vznikly šlechtěním na rozhraní
18. a 19. století, vesměs v „zemi tulipánů“ – Holandsku. Tulipány
mají svou dlouhou historii a málokdo asi ví, že v Evropě byly po-
prvé pěstovány r. 1554 v královské zahradě na Hradčanech
v Praze a pocházely z Turecka. Ve čtyřicátých letech 17. století se
tulipány staly velkou módou.
Zcela u nás zdomácněl, i když kvete jen zřídka, tulipán lesní
(T. sylvestris), původem z jižní Evropy. Nízký botanický druh
T. tarda, pocházející z Turkestánu, se pěstuje na skalkách. Už
v březnu kvete vícekvětý druh T. praestans, nápadný ohnivě
červenými květy.
Vlaštovičník větší (Chelidonium majus)

Vytrvalá, roztroušeně chlupatá bylina dorůstající výšky 1 m,
s krátkým tlustým oddenkem a s rozvětvenou lodyhou. Střídavě
rozestavené listy jsou lichozpeřeně dělené v laločnaté lístky
s vroubkovaným okrajem. Dolní listy mají dlouhé řapíky, horní jsou
přisedlé. Dlouze stopkaté květy v chudém květenství mají kalich
opadávající hned při rozkvětu (kalich prchavý) a žlutou korunu.
Kvete od května do podzimu. Plod je šešulovitá tobolka. Vlašto-
vičník je u nás velmi hojný v blízkosti lidských obydlí, na rumištích,
v hájích, u cest apod., na půdách bohatých dusíkem.
Celá rostlina je proniknuta oranžovým jedovatým mlékem, v němž
se mimo jiné nacházejí četné alkaloidy, jako např. chelidonin,
chelerythrin, sanguinarin, protopin, berberin aj. Požití byliny může
mít smrtelné následky, mléčná šťáva může přivodit kožní onemoc-
nění a zvláště je nebezpečná očím. Nať za zelena i usušená v seně
je jedovatá pro dobytek.
Od nepaměti se nať i oddenek používaly v lidovém léčitelství,
mj. proti žloutence, k léčbě zhoubných nádorů a oranžová šťáva
k odstraňování bradavic a pih. Dnes se vlaštovičník sbírá do
čajových směsí i k průmyslovému zpracování, k výrobě léků proti
kašli, astmatickým záchvatům, žaludečním a žlučníkovým
bolestem atd.
Vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia)

Vytrvalá bylina s plazivým oddenkem, jenž vyhání přímé stonky
vysoké až 0,4 m. Stonky nesou čtyřčetný přeslen přisedlých listů
široce vejčitého tvaru. Jednotlivé květy na přímých stopkách mají
okvětí složené ze 4 vnějších světle zelených lístků okvětních
a stejného počtu žlutozelených, o polovinu kratších vnitřních lístků
okvětních. Kvete v dubnu a v květnu. Plod je lesklá černomodrá
bobule, jež vyrůstá uprostřed čtveřice listů nad skloněným
okvětím. Dosti hojně se vraní oko vyskytuje ve vlhčích listnatých
a smíšených lesích. Obvykle roste jednotlivě a jen málokdy tvoří
souvislejší porosty.
Celá rostlina je prudce jedovatá a považovat její bobule za jedlé
lesní plody by se mohlo stát osudným. Z účinných látek vraní oko
obsahuje sapogenin paridin (srdeční jed), saponin paristyphrin,
dále asparagin a jiné obsahové látky. Zvířata se tomuto druhu
vyhýbají pro nepříjemný zápach i chuť. Dříve se vraního oka
užívalo v lidovém léčitelství, zatímco v moderním lékařství je jeho
význam mizivý.
Tato něžná bylina patřila dlouho k tajemným rostlinám snad proto,
že v minulosti často bývala záludnou zbraní v rukách travičů.
V řecké mytologii se bobule srovnávala s jablkem sváru a 4 listy
kolem ní rozložené s trojským kralevicem Parisem a třemi
bohyněmi, Hérou, Afroditou a Pallas Athénou.
Vratič obecný (Tanacetum vulgare)

Vytrvalá, až 1,6 m vysoká bylina s četnými lodyhami, které
vyrůstají z bohatě větveného a téměř dřevnatého oddenku.
Hnědočervené lodyhy jsou v nejhořejší části rozvětvené a na
příčném řezu hranaté. Nesou střídavé listy 1–2krát dělené v jemné
úkrojky se zastřihovaně pilovitým okrajem. Četné knoflíkové úbory,
podepřené zákrovy světle zelených listenců, jsou tvořeny žlutými
pětičetnými drobnými květy s trubkovitou korunou. Kvete dlouho –
od července do podzimu. Plod je nažka. Vratič je u nás hojně
rozšířen na rumištích, podél cest, u potoků, v příkopech apod.
Celá bylina páchne, chuť má hořkou a kořennou. Z účinných látek
obsahuje hlavně žlutozelenou silici s jedovatým tanacetonem
(thujonem), hořčinu tanacetin, kafr, organické kyseliny a třísloviny.
Dříve se celá rostlina používala v lidovém léčitelství; zastaralou
drogou proti střevním parazitům je práškovaný květ.
Také vratič byl v minulosti opředen rozličnými pověrami, objevuje
se i v lidových pověstech. Byla mu přisuzována čarodějná moc
a „užitečný“ byl především milencům. Měl pomáhat k vyléčení
nevěry nebo jej stačilo mít u sebe, aby pomohl k šťastnému
návratu milované osoby. Vědecké jméno Tanacetum se odvozuje
z řečtiny (řec. tanaos = dlouhý, velký; akeomai = léčím), kde
znamená nesmrtelný, poněvadž uschlé květy si udržují svůj vzhled.
Zemědým lékařský (Fumaria officinalis)

Jednoletá ozimá bylina, modrozeleně ojíněná, dorůstající až
0,4 m výšky. Dutá a hranatá lodyha se odspodu bohatě větví.
Střídavě řapíkaté listy jsou dvakrát zpeřené, jemné, s řapíčkatými
lístky dlanitě dělenými v podlouhlé čárkovité úkrojky. Květy má
seskupeny do několika bohatých hroznů. Kalich posléze opadává,
růžově nachová koruna vybíhá v ostruhu s tmavou špičkou. Kvete
od května do podzimu, někdy i později. Plody jsou zmáčklé nažky,
v obrysu srdčité až téměř oválné. Zemědým je hojně rozšířený
plevel polí a zahrad, běžný i na rumištích, okrajích cest apod.
Nejlépe mu vyhovují stanoviště dobře zásobená vodou a humu-
sem, s celodenním osluněním.
Ve všech částech obsahuje rostlina jedovaté alkaloidy
(kryptokavin, protopin aj.), kyselinu fumarovou, sliz, hořčinu
a další látky. Větší dávky mohou po požití způsobit poruchy
dýchacího centra. Nevítané jsou rostliny zemědýmu v píci,
poněvadž vyvolávají zažívací poruchy zvířat.
Jako léčivá rostlina se dnes již zemědým lékařský málo sbírá
a používá; v posledních letech byl vyřazen z lékopisů.
Zerav západní (Thuja occidentalis)

Strom až 20 m vysoký se štíhlou korunou a s plochými, vodorovně
rozloženými větvemi. Hnědá borka se odlupuje v úzkých podélných
proužcích. Větvičky s hustými šupinatými listy jsou ploché, na líci
tmavě zelené, na rubu žlutozelené bez bělavých skvrn. Listy
vyrůstající ve dvojitých párech se střechovitě překrývají. Po
rozemnutí větévky s listy příjemně voní. Zerav západní je rostlina
jednodomá. Samčí šištice jsou drobné, složené z několika
šupinek, nesoucích po 3–4 prašných pouzdrech. Samičí šištice
tvoří několik podpůrných a 4–5 párů semenných šupin, z nichž
pouze dvě prostřední nesou po dvou vajíčkách. Za zralosti jsou
šišky na krátkých stopkách převislé, světle hnědé a oválné,
s šupinami na vrcholu trojhrannými. Zerav západní je domovem
v Severní Americe a odtud byl do Evropy přivezen v r. 1545.
Hojně se u nás v řadě forem pěstuje v parcích, na hřbitovech
apod., většinou pod lidovým názvem „cypřiš“. Dříve býval
symbolem smutku.
Všechny části rostliny jsou jedovaté, nejvíce vrcholky mladých
větévek. Přítomna je mj. silice s vysokým obsahem účinného
tanacetonu (thujonu), glykosidy, kafr, třísloviny aj. V minulosti
měla tato velmi hezká dřevina na svědomí mnoho lidských životů,
v důsledku neodborného požívání účinných látek, které obsahuje.
Zimolez tatarský (Lonicera tatarica)

Hustě větevnatý keř vysoký až 5 m. Šedožlutá borka se v pod-
louhlých pruzích odlupuje, větévky jsou brzy duté vlivem záhy
mizející dřeně. Krátce řapíkaté vstřícné listy jsou podlouhle vejčité,
celokrajné, na vrcholu zašpičatělé. Květy vyrůstají v úžlabí listů po
dvou na lysých stopkách, přibližně o polovinu kratších než listy.
Dvoupyské koruny jsou sytě růžové až bílé, se slabě hrbolkovitou
trubkou korunní. Kvete v květnu a v červnu. Plody jsou červené
bobule. Zimolez tatarský je domovem v jižní oblasti Kavkazu.
Je poloslunnou až slunnou dřevinou, vyhovují mu zejména svěží
humózní půdy, ale roste i na půdách suchých. U nás je často
vysazován v parcích i v zahradách jako okrasná dřevina; používá
se i do živých plotů.
Obsahuje ve všech částech rostlinného těla saponiny, hořčinu,
třísloviny, v plodech organické kyseliny a další látky. Chemismus
rostliny však zatím není podrobně prozkoumán. Otravy byly
pozorovány u dětí, které pojídaly bobule považované za jedlé
plody. Listy pravděpodobně nejsou jedovaté.
Více nebo méně jedovaté jsou i různě zbarvené bobule ostatních,
u nás domácích nebo pěstovaných druhů – zimolezu černého
(L. nigra), zimolezu kozího listu (L. caprifolium), zimolezu obec-
ného (L. xylosteum), zimolezu popínavého (L. periclymenum) aj.
Zimostráz vždyzelený (Buxus sempervirens)

Keř vysoký nanejvýš 1 m nebo malý strom dorůstající 5–10 m
výšky. Mladé větévky jsou zelené, na starších je svraskalá kůra
žlutohnědá, staré stromky mají černošedou rozpukanou borku.
Stále zelené listy jsou vstřícně rozestavené, kožovité, podlouhle
vejčité, s velmi krátkými řapíky. Na líci jsou čepele leskle tmavě
zelené, na rubu žlutozelené. Velmi drobné, zelenavě žluté květy
jsou jednopohlavné, uspořádané do klubíček v úžlabí listů.
Rostliny jsou jednodomé, v každém klubíčku je nejčastěji
uprostřed květ samičí a po stranách několik květů samčích. Kvete
v březnu a v dubnu. Plod je tobolka s třemi růžky. Zimostráz je
domovem v jižní Evropě, ve Středozemí. U nás se pěstuje jako
okrasná dřevina v parcích, zahradách a na hřbitovech. Velmi
dobře snáší sestřihávání, proti mrazům je odolný.
Kůra a listy obsahují směs alkaloidů, především buxin, dále silici
a třísloviny. Otravy, které mohou být i smrtelné, byly pozorovány
u člověka a u některých domácích zvířat.
Sušené listy, chutnající nepříjemně hořce, se dříve používaly
v lékařství. Účinné obsahové látky zimostrázu jsou stále
předmětem výzkumu, protože výrazně snižují krevní tlak. Velmi
husté, žluté, tvrdé a pevné dřevo se používalo v dřevorytectví
a k výrobě hudebních nástrojů.
Žanovec měchýřník (Colutea arborescens)

Menší keř vysoký nanejvýš 4 m. Zprvu jsou metlovité větévky
šedozelené a chlupaté, později olysávající, s šedohnědou kůrou.
Střídavé lichozpeřené listy jsou složené ze 7–13 krátce řapíčkatých
lístků, které jsou celokrajné, obvejčité a na vrcholu mírně vykro-
jené. Poměrně velké motýlovité květy jsou po 2–8 seskupeny
v dlouze stopkatých úžlabních hroznech. Květy jsou sytě žluté až
načervenalé od hnědočervené žilnatiny. Kvete v květnu až v srpnu.
Plody jsou neobvyklé měchýřnatě nafouklé lusky na dlouhých
stopkách. Na jižní Moravě je žanovec původní dřevinou výslunných
lesů a křovinatých strání; vysazuje se v parcích a zahradách, odkud
občas zplaňuje. Je rostlinou světlomilnou, v zimě často omrzá.
Jedovatost byla prokázána jen u semen žanovce, která obsahují
mj. olej a organické kyseliny. Otravy semeny se vyskytly u člověka
a u drůbeže. Listy někteří býložravci bez následků a s chutí okusují,
ačkoliv chutnají hořce (obsahují např. sliz, hořčiny, organické
kyseliny). V některých zemích byl v minulém století žanovec
dokonce doporučován jako vhodná pícní rostlina. Dříve se listy
používaly v domácím léčení jako projímadlo.
PŘEHLED VYOBRAZENÝCH JEDOVATÝCH ROSTLIN
A JEJICH SYSTEMATICKÉ ZAŘAZENÍ PODLE ROSTLINNÉ SOUSTAVY

Vyšší rostliny (Cormobionta, Embryobionta)

ODDĚLENÍ: Přesličky (Equisetophyta)
ŘÁD ČELEĎ DRUH
Přesličkotvaré (Equisetales) Přesličkovité (Equisetaceae) Přeslička rolní (Equisetum arvense)

ODDĚLENÍ: Kapradiny (Polypodiophyta)
ŘÁD ČELEĎ DRUH
Osladičotvaré (Polypodiales) Kapraďovité (Dryopteridaceae) Kapraď samec (Driopteris filix-mas)

ODDĚLENÍ: Rostliny nahosemenné (Pinophyta)
ŘÁD ČELEĎ DRUH
Borovicotvaré (Pinales) Cypřišovité (Cupressaceae) Zerav západní (Thuja occidentalis)
Jalovec chvojka (Juniperus sabina)
Tisovité (Taxaceae) Tis červený (Taxus baccata)
ODDĚLENÍ: Rostliny krytosemenné (Magnoliophyta)
TŘÍDA: Rostliny dvouděložné (Magnoliopsida, Dicotyledonae)
ŘÁD ČELEĎ DRUH
Dřišťálokvěté (Berberidales) Dřišťálovité (Berberidaceae) Dřišťál obecný (Berberis vulgaris)
Pryskyřníkokvěté (Ranunculales) Pivoňkovité (Paeoniceae) Pivoňka lékařská (Paeonia officinalis)
Pryskyřníkovité (Ranunculaceae) Blatouch bahenní (Caltha palustris)
Čemeřice černá (Helleborus niger)
Hlaváček jarní (Adonis vernalis)
Hlaváček letní (Adonis aestivalis)
Jaterník podléška (Hepatica nobilis)
Koniklec luční (Pulsatilla pratensis)
Oměj šalamounek (Aconitum plicatum)
Orlíček planý (Aquilegia vulgaris)
Orsej jarní (Ficaria verna)
Ostrožka stračka (Consolida regalis)
Plamének přímý (Clematis recta)
Pryskyřník plazivý (Ranunculus repens)
Pryskyřník prudký (Ranunculus acer)
Samorostlík klasnatý (Actaea spicata)
Sasanka hajní (Anemone nemorosa)
Málokvěté (Papaverales) Mákovité (Papaveraceae) Mák setý (Papaver somniferum)
Mák vlčí (Papaver rhoeas)
Vlaštovičník větší (Chelidonium majus)
Zemědýmovité (Fumariaceae) Dymnivka dutá (Corydalis cava)
Srdcovka nádherná (Dicentra spectabilis)
Zemědým lékařský (Fumaria officinalis)
Prvosenkokvěté (Primulales) Prvosenkovité (Primulaceae) Brambořík (Cyclamen sp.)
Drchnička rolní (Anagallis arvensis)
Prvosenka jarní (Primula veris)
Hvozdíkokvěté (Caryophyllales) Hvozdíkovité (Caryophyllaceae) Koukol polní (Agrostemma githago)
Kopřivokvěté (Urticales) Konopovité (Cannabaceae) Konopí seté (Cannabis sativa)
Lomikámenokvěté (Saxifragales) Tlusticovité (Crassulaceae) Rozchodník ostrý (Sedum acre)
Růžokvěté (Rosales) Růžovité (Rosaceae) Bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus)
Střemcha obecná (Prunus padus)
Bobokvěté (Fabales) Bobovité (Fabaceae) Čičorka pestrá (Coronilla varia)
Janovec metlatý (Sarothamnus scoparius)
Štědřenec odvislý (Laburnum anagyroides)
Trnovník bílý (Robinia pseudacacia)
Lupina mnoholistá (Lupinus polyphyllus)
Žanovec měchýřník (Colutea arborescens)
Vřesovcokvěté (Ericales) Vřesovcovité (Ericaceae) Pěnišník (Rhododendron sp.)
Rojovník (Ledum palustre)
Tykvokvěté (Cucurbitales) Tykvovité (Cucurbitaceae) Posed bílý (Bryonia alba)
Hvězdnicokvěté (Asterales) Hvězdnicovité (Asteraceae) Starček obecný (Senecio vulgaris)
Vratič obecný (Tanacetum vulgare)
Locika kompasová (Lactuca serriola)
Pryšcokvěté (Euphorbiales) Pryšcovité (Euphorbiaceae) Bažanka roční (Mercurialis annua)
Pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias)
Skočec obecný (Ricinus communis)
Zimostrázokvěté (Buxales) Zimostrázovité (Buxaceae) Zimostráz vždyzelený (Buxus sempervirens)
Kakostokvěté (Geraniales) Šťavelovité (Oxalidaceae) Šťavel kyselý (Oxalis acetosella)
Lnovité (Linaceae) Len setý (Linum usitatissimum)
Routokvěté (Rutales) Routovité (Rutaceae) Routa vonná (Ruta graveolens)
Jesencokvěté (Celastrales) Jesencovité (Celastraceae) Brslen evropský (Euonymus europaeus)
Loganiokvěté (Loganiales) Toješťovité (Apocynaceae) Brčál menší (Vinca minor)
Oleandr obecný (Nerium oleander)
Vrabečnicokvěté (Thymelaeales) Vrabečnicovité (Thymelaeaceae) Lýkovec jedovatý (Daphne mezereum)
Řešetlákokvěté (Rhamnales) Řešetlákovité (Rhamnaceae) Krušina olšová (Frangula alnus)
Řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica)
Mýdelníkokvěté (Sapindales) Ledviníkovité (Anacardiaceae) Škumpa zákeřná (Rhus toxicodendron)
Jírovcovité (Hippocastanaceae) Jírovec maďal (Aesculus hippocastanum)
Aralkokvěté (Araliales) Aralkovité (Araliaceae) Břečťan popínavý (Hedera helix)
Miříkovité (Apiaceae) Bolehlav plamatý (Conium maculatum)
Halucha vodní (Oenanthe aquatica)
Krabilice mámivá (Chaereophyllum temulum)
Rozpuk jízlivý (Cicuta virosa)
Sevlák potoční (Sium latifolium)
Tetlucha kozí pysk (Aethusa cynapium)
Mořenokvěté (Rubiales) Zimolezovité (Caprifoliaceae) Bez černý (Sambucus nigra)
Kalina obecná (Viburnum opulus)
Pámelník bílý (Symphoricarpos albus)
Zimolez tatarský (Lonicera tatarica)
Svlačcokvěté (Convolvulales) Svlačcovité (Convolvulaceae) Svlačec rolní (Convolvulus arvensis)
Lilkokvěté (Solanales) Lilkovité (Solanaceae) Blín černý (Hyoscyamus niger)
Durman obecný (Datura stramonium)
Kustovnice cizí (Lycium barbarum) Lilek brambor (Solanum tuberosum)
Lilek černý (Solanum nigrum)
Lilek potměchuť (Solanum dulcamara)
Rulík zlomocný (Atropa bella-donna)
Tabák viržinský (Nicotiana tabacum)
Krtičníkokvěté (Scrophulariales) Krtičníkovité (Scrophulariceae) Konitrud lékařský (Gratiola officianalis)
Krtičník hlíznatý (Scrophularia nodosa)
Náprstník červený (Digitalis grandiflora)

TŘÍDA: Rostliny jednoděložné (Liliopsida, Monocotyledona)
ŘÁD ČELEĎ DRUH
Liliokvěté (Liliales) Konvalinkovité (Convallariaceae) Kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiforum)
Konvalinka vonná (Convallaria majalis)
Kýchavcovité (Melanthiceae) Kýchavice bílá (Veratrum album)
Ocúnovité (Colehicaceae) Ocún jesenní (Colchicum autumnale)
Triliovité (Trilliaeceae) Vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia)
Liliovité (Liliaceae) Řebčík královský (Fritillaria imperialis)
Tulipán Gesnerův (Tulipa gesneriana)
Amarylkovité (Amaryllidaceae) Narcis bílý (Narcissus poticus)
Narcis žlutý (Narcissus pseudonarcissus)
Sněženka bílá (Galanthus nivalis)
Árónokvěté (Arales) Árónovité (Araceae) Árón plamatý (Arum maculatum)
Ďáblík bahenní (Calla palustris)
Lipnicokvěté (Poales) Lipnicovité (Poaceae) Jílek mámivý (Lolium temulentum)
SLOVNÍČEK ODBORNÝCH NÁZVŮ dělený list – jednoduchý list růžici listů a ve druhém roce
s čepelí mělce nebo hluboce květy a plody; koncem druhého
rozeklanou zářezy, které však roku vždy uhyne (vždy bylina)
nedosahují k řapíku nebo forma – menší nestálá odchylka
alpinské pásmo – výškové celokrajný list – list s čepelí vřetenu od normálních znaků určitého
vegetační pásmo holí a niv, na okraji bez zubů, vroubků dlanitá žilnatina – žilnatina, jejíž druhu, systematická jednotka
1800–2300 m n. m. nebo zářezů žilky vycházejí paprskovitě nižší než odrůda
báze – spodní nebo dolní část cibule – zkrácený, popřípadě z jednoho místa na bázi čepele habitus – vzhled
rostlinného orgánu (stonku, ztloustlý stonek, obalený zdužna- dlanitě složený list – list složený hlíza – dužnatý orgán vzniklý
listu apod.) tělou šupinou nebo více šupi- z dlanitě uspořádaných ztloustnutím kořene, dolní části
bílek – pletivo semen bohaté na nami, popřípadě spodinami listů samostatných lístků, které jsou stonku nebo oddenku
zásobní látky, jimiž se vyživuje cípy – volné úkrojky kalichu, řapíkaté nebo přisedlé (podzemního stonku)
rostoucí základ zárodku rostliny, koruny, okvětí apod. dřeň – vnitřní část základního hole – travnaté porosty v horách
živné (zásobní) pletivo – čepel – plochá lupenitá část listu pletiva uprostřed stonku nad hranicí lesa
endosperm -četný květ – květ s určitým dvojnažka – suchý poltivý plod, hrozen – jednoduché květenství,
bobule – dužnatý plod obsahující počtem květních členů v jednom v době zralosti se dělící ve dvě v němž stopky vedlejší vyrůstají
v dužnině jedno nebo více semen kruhu (trojčetný, čtyřčetný apod.) nažky v různých výškách a délkou
bylina – rostlina s dužnatým -četný list – list složený z určité- dvoudomá rostlina – rostlina nepřesahují stopku hlavní; květy
nedřevnatým stonkem, který ho počtu lístků (např. trojčetný, s jednopohlavnými květy, rozkvétají odzdola nahoru nebo
na konci vegetačního období pětičetný, mnohočetný apod.) přičemž prašníkové (samčí) u plochých květenství od kraje
odumírá článek lodyžní – bezlistá část a pestíkové (samičí) jsou na ke středu
celistvý list – list s čepelí lodyhy mezi dvěma uzlinami, různých jedincích chocholík – jednoduché hroz-
jednoduchou, nanejvýš jen z nichž vyrůstá jeden nebo dvouletá rostlina – rostlina novité květenství, jehož dolní
mělce dělenou více listů vytvářející v prvním roce přízemní stopky jsou delší než stopky
horní, takže všechny květy jsou a nese kratší, rozvětvené medník – útvar různého původu květenstvím, napodobující někdy
téměř v jedné rovině postranní stonky, z nichž nej- vylučující sladkou šťávu, kalich
jařmo – dvojice lístků složeného spodnější jsou nejmohutnější většinou v květech, někdy též obalíček – soubor listenů pod
listu, sudozpeřeného nebo lichozpeřený list – složený, mimo květy dílčím květenstvím
lichozpeřeného zpeřený list ukončený jedním měchýřek – suchý jednopouzdrý obilka – suchý nepukavý
jednodomá rostlina – rostlina lístkem plod pukající jediným švem jednosemenný plod, v němž
s jednopohlavními květy, přičemž lístek – samostatná část míšek– výrůstek ze stopky va- osemení srůstá s oplodím
prašníkové (samčí) a pestíkové složeného listu ječné, více nebo méně obalující objímavý list – přisedlý list s bází
(samičí) jsou na témž jedinci listen – list, z jehož úžlabí vyrůs- semeno hluboce vykrojenou a oběma
jednopohlavný květ – květ pouze tají květy nebo větve květenství mléčnice – trubicovité větvené úkrojky přesahujícími šířku
s jedním typem pohlaví, buď listenec – drobný, zpravidla útvary v rostlinném těle obsahu- lodyhy
prašníkový (samčí), nebo světlejší listen na květní stopce; jící mléčnou šťávu (latex) oboupohlavný květ – květ
pestíkový (samičí) většinou vyrůstají listence mnohomanželská rostlina – obsahující tyčinky i pestíky
kanálky – mezibuněčné vstřícně v páru rostlina s květy na témže jedinci oddenek – podzemní část stonku
prodloužené prostory lodyha – dužnatý listnatý oboupohlavnými i jednopohlav- okolíček – dílčí květenství
v rostlinném těle, obsahující nadzemní stonek nými (samčími i samičími složeného okolíku
silice nebo balzámy lusk – suchý pukavý plod nebo obojími) okolík – hroznovité květenství,
kořenující lodyha – plazivá, z jednoho plodolistu, pukající ve nažka – suchý nepukavý plod v němž všechny květní stopky
zpravidla dlouze článkovaná dvou švech od vrcholu ke stopce v celosti opadavý, zpravidla vyrůstají z jednoho místa na
lodyha zakořeňující v uzlinách lůžko květní – rozšířená květní jednosemenný, vzniklý z jednoho konci lodyhy
a umožňující vegetativní stopka, která nese květní části nebo až z několika plodolistů opiát – prostředek obsahující
rozmnožování malvice – dužnatý plod nicí – visící dolů, převislý opium nebo jeho alkaloidy
lata – hroznovité květenství, s jádřincem, v němž jsou uložena nivy – vysokohorské louky osten – silný tvrdý trnitý útvar
jehož hlavní stonek je nejdelší semena obal – soubor listenů pod ovíjivý – ovíjející se (popínající
se) po opoře tenkou a chabou plodenství – soubor plodů na kořen přidržující popínavou struk – suchý poltivý plod vzniklý
lodyhou společném stonku vznikající rostlinu na povrchu podkladu z jednoho až dvou plodolistů, za
ozimá rostlina – jednoletá rostli- z jednoho květenství přisedlý list nebo květ – list bez zralosti zaškrcovaný a poltící se
na (bylina) klíčící na podzim, pře- plodolist – listový útvar srostlý řapíku, květ bez stopky v jednosemenné díly
zimující nejčastěji ve tvaru listové v pestík s vajíčky rozkladitý – rozložený do všech střídavé listy – listy vyrůstající
růžice, v příštím roce kvetoucí, plstnatý – pokrytý jemnými směrů, s větévkami téměř kolmo po jednom v různých výškách
vytvářející plody a odumírající; hustými chlupy, spletenými k hlavnímu stonku stonku
většina planě rostoucích druhů v hustý povlak ruderální rostliny – rostliny stvol – bezlistý bylinný stonek
může dokončit růst a vývoj i při polokeř – rostlina se stonky rostoucí na rumištích, snášející ukončený květem nebo kvě-
vzejití na jaře nebo v létě dřevnatějícími, ale na konci vyšší koncentraci živin tenstvím
palice – hroznovité květenství bylinnými růžice – listy hustě nahloučené svazek – vrcholičnaté květenství
s velmi ztlustlým vřetenem prašníkový květ – květ na bázi lodyhy s větévkami a stopkami silně zkrá-
a s drobnými přisedlými květy obsahující pouze tyčinky (samčí řapík – stopkovitě zúžená dolní cenými a napřímenými vzhůru;
peckovice – dužnatý plod květ) část listu, na bázi někdy květy jsou proto hustě směstnány
s peckou pravidelný květ – květ, který lze pochvovitě rozšířená štětina – tuhý zašpičatělý chlup,
pestíkový květ – květ obsahující rozdělit několika rovinami složený list – list s čepelí dlanitě někdy pichlavý
pouze pestík nebo více pestíků souměrnosti na shodné poloviny nebo zpeřeně rozdělenou v samo- šupina – zpravidla nezelený
(samičí květ) prchavý kalich (prchavá koruna) statné lístky až k řapíku či vřetenu zakrnělý list přisedlý širokou
pětičetný květ – květ s pěti – kalich nebo koruna opadávající souměrný květ – květ s jednou spodinou
květními členy v jednom kruhu před úplným rozvinutím květu rovinou souměrnosti tobolka – suchý pukavý plod
pilovitý – se zářezy a zuby přeslen – tři nebo více listů, souplodí – soubor plodů tvořený více plodolisty,
špičatými, obrácenými dopředu; větévek či květů vyrůstajících vzniklých z jednoho květu jednopouzdrý až vícepouzdrý,
přední strana zubů je kratší z jednoho místa na stonku stopka – část stonku zakončená otvírající se zuby, děrami,
než zadní příčepivý kořen – pomocný květem nebo plodem chlopněmi, víčkem atd.
toulec – listen, často zbarvený, uzlina – místo (někdy více nebo vstřícné listy – listy vyrůstající žebro – podélný výstupek na
obalující palici méně zduřelé) na lodyze, kde na stonku po dvou, a to ve stejné povrchu plodu
trojčetný list – dlanitě složený vyrůstá list nebo více listů výšce proti sobě žlábkovitý – orgán ve tvaru
list ze tří lístků vijan – vrcholičnaté květenství výběžky – tenké plazivé žlábku nebo s podélným žlábkem
trubka – dolní srostlá část s vřetenem v mládí spirálovitě podzemní nebo nadzemní žlázka – rostlinný útvar (chlup
kalichu, koruny nebo okvětí svinutým, nesoucím na svrchní stonky, na uzlinách zpravidla nebo výrůstek) vylučující vonnou
úbor – jednoduché hroznovité straně dvě řady květů a na kořenující nebo lepkavou tekutinu
květenství s květy přisedlými na spodní straně zpravidla listeny vystoupavý – v dolní části žláznatý – pokrytý chlupy
rozšířeném květním lůžku; vně je vřeteno – hlavní stonek květenství poléhavý, dále obloukovitě opatřenými na konci hlavičkou
lůžko pokryto zákrovem vrcholičnaté květenství – vzpřímený vylučující vonnou nebo lepkavou
úkrojek – část děleného listu květenství se zkráceným výtrus – nepohlavní tekutinu
mezi zářezy čepele vřetenem; vedlejší stonky rozmnožovací částice, často
úponka – přeměněná část listu přerůstají stonek hlavní, květy jednobuněčná
nebo stonku, kterou se popínavá rozkvétají shora dolů nebo ze zákrov – soubor listenů pod
rostlina přidržuje opory středu k obvodu květenstvím