První kapitola

BYLO UŽ POZDĚ VEČER, když K. dorazil na místo. Vesnice ležela pod hlubokým sněhem. Zámecké návrší nebylo vidět, obklopovala je mlha a tma, ani nepatrný záblesk světla nepřipomínal velký zámek. Dlouho stál K. na dřevěném mostě vedoucím od silnice ke vsi a díval se nahoru do zdánlivé prázdnoty. Pak se vydal hledat nocleh; v hospodě byli ještě vzhůru, hospodský neměl sice nic k pronajmutí, ale pozdní host ho velice překvapil a zmátl, a tak ho chtěl nechat přespat na slamníku v lokále, K. souhlasil. Pár sedláků sedělo ještě u piva, on se však s nikým nechtěl bavit, sám si snesl z půdy slamník a ulehl kousek od kamen. Bylo teplo, sedláci byli potichu, ještě si je unavenýma očima trochu prohlížel, pak usnul. Ale už zakrátko nato ho probudili. Nad ním stál vedle hospodského nějaký po městsku oblečený mladík, obličejem připomínal herce, s úzkýma očima a hustým obočím. Sedláci tu také pořád ještě byli, někteří si pootočili židle, aby líp viděli a slyšeli. Mladík se velmi zdvořile omluvil, že K. budí, představil se jako syn zámeckého kastelána a řekl: “Tato vesnice patři zámku, kdo tu bydli nebo přenocuje, ten v jistém smyslu bydlí nebo přenocuje na zámku. A to nikdo bez hraběcího povoleni nesmí. Vy však takové povoleni nemáte, anebo jste je aspoň nepředložil.” K. se napůl posadil, uhladil si vlasy, zespodu se na oba podíval a řekl: “Do jaké vesnice jsem to zabloudil? Copak tady je nějaký zámek?” “Ovšemže, zámek pana hraběte Westwesta,” pravil mladík pomalu, zatímco někteří z přítomných kroutili hlavou nad K-ovými slovy. “A k přespání tu musí mít člověk povolení?” ptal se K., jako by se chtěl přesvědčit, jestli předchozí slova neslyšel jen ve snu. “Jistěže musí mít povolení,” odpověděl mladík a v tónu, jímž se pak s rozmáchlým gestem otázal hospodského a hostů, zněl velký posměch: “Nebo snad nemusí mít povolení?” “To si tedy budu muset povolení opatřit,” řekl K., zívl a odhrnul přikrývku, jako by chtěl vstát. “A od kohopak?” zeptal se mladík. “Od pana hraběte,” řekl K., “nic jiného mi nezbývá.” “Teď o půlnoci od pana hraběte povolení?” zvolal mladík a ustoupil o krok. “Nejde to snad?” zeptal se K. s klidem. “Tak proč jste mě budil?” Teď už byl mladík zlostí bez sebe. “To jsou tulácké manýry!” vykřikl. “Vyprošuji si, abyste respektoval hraběcí úřady! Vzbudil jsem vás proto, abych vám oznámil, že musíte okamžitě opustit hraběcí území.” “Přestaňte s tou komedií,” řekl K. nápadně tiše, lehl si a přetáhl přes sebe přikrývku. “Zacházíte příliš daleko, mladíku, a zítra si o vašem chování ještě promluvíme. Hostinský a ostatní pánové jsou svědky, jestliže vůbec nějaké svědky potřebuji. Zatím vám řeknu jen tolik, že jsem zeměměřič a že mě sem povolal hrabě. Moji pomocníci s přístroji přijedou za mnou zítra. Nechtěl jsem se připravit o procházku ve sněhu, ale bohužel jsem několikrát zabloudil, a proto jsem přišel tak pozdě. A že je už příliš pozdě, abych se hlásil na zámku, jsem věděl sám, bez vašeho poučování. Proto taky jsem vzal zavděk tady tím spaním, z něhož jste mě tak – mírně řečeno – nezdvořile vyrušil. To je vše, co jsem vám chtěl říci. Dobrou noc,

pánové.” A K. se obrátil ke kamnům. “Zeměměřič?” slyšel za sebou ještě rozpačitou otázku, pak bylo úplné ticho. Ale mladík se brzy vzpamatoval a pravil hostinskému natolik tlumeně, aby to vypadalo jako ohled na K-ův spánek, a přitom tak hlasitě, aby K. rozuměl: “Zeptám se telefonicky.” Vida, i telefon mají v téhle venkovské hospodě? Jsou tu tedy dokonale zařízeni. Samo o sobě ho to překvapilo, ale vcelku to očekával. Ukázalo se, že telefon má skoro přímo nad hlavou, v ospalosti si toho nevšiml. Musí-li teď mladík telefonovat, pak ho při nejlepší vůli nemůže nerušit, jde tedy jen o to, jestli ho K. nechá telefonovat; rozhodl se, že nechá. Pak ovšem nemělo smysl dělat, jako že spí, a proto se znovu obrátil na záda. Viděl, jak se sedláci vyplašeně sesedají a dohadují se, příchod zeměměřiče není žádná maličkost. Otevřely se dveře do kuchyně, celé je zaplnila mohutná postava hostinské, hostinský jí šel po špičkách říci, co se děje. A už začalo telefonování. Kastelán spal, ale byl přítomen podkastelán, jeden z podkastelánů, nějaký pan Fric. Mladík, jenž se hlásil jako Černý, vyprávěl, že našel třicetiletého muže jménem K., celého ošuntělého, jak si klidně spí na slamníku, pod hlavou místo polštáře maličký tlumok, po ruce sukovici. Hned mu byl pochopitelně podezřelý, a protože hostinský zřejmě zanedbal svou povinnost, cítil se prý on, Černý, povinen přijít té věci na kloub. Probuzení, výslech a oprávněnou pohrůžku, že bude vypovězen z hrabství, přijal prý K. velice nelibě, snad právem, jak se pak ukázalo, neboť podle toho, co tvrdí, je zeměměřičem a vzkázal pro něho pan hrabě. Rozumí se, že je přinejmenším formální povinností ověřit si jeho tvrzení, a Černý tedy prosí pana Frice, aby se informoval v ústřední kanceláři, zda je nějaký takový zeměměřič skutečně očekáván, a odpověď aby mu ihned zatelefonoval. Pak bylo ticho, Fric se na druhém konci informoval a zde čekali na odpověď. K. zůstal na svém místě, ani se neotočil, vůbec nevypadal zvědavý, díval se před sebe. Černého výklad, v němž se mísila zlovůle s obezřelostí, prozrazoval jisté diplomatické vychování, které je na zámku zcela běžné i méně významným osobám, jako je Černý. A nechybí tam ani snaživost; v ústřední kanceláři je služba i v noci. A zřejmě odpovídá nadmíru rychle, Fric už zvonil. Jeho zpráva byla patrně velice stručná, neboť Černý ihned zuřivě praštil sluchátkem. “Vždyť jsem to povídal!” vykřikl. “Ani potuchy o nějakém zeměměřiči, sprostý prolhaný pobuda a nejspíš ještě něco horšího.” Chvíli si K. myslel, že se na něj všichni vrhnou, Černý, sedláci, hostinský i hostinská. Aby ušel aspoň prvnímu náporu, zalezl celý pod přikrývku. Vtom telefon znovu zazvonil, a jak mu připadalo, tentokrát obzvlášť silně. Pomalu zase povystrčil hlavu. Ačkoli nebylo pravděpodobné, že by se to týkalo zase K., zarazili se všichni a Černý se vrátil k aparátu. Vyslechl delší výklad a pak tiše řekl: “Tak tedy omyl? To je mi velmi nepříjemné. Sám šéf kanceláře že volal? To je podivné, podivné. Jak to mám teti panu zeměměřiči vysvětlit?” K. zbystřil pozornost. Tak tedy zámek ho jmenoval zeměměřičem. Z jedné strany je to pro něho nepříznivé znamení, neboť to nasvědčuje, že o něm na zámku vědí všechno, co potřebují, že zvážili poměr sil a s úsměvem přijímají boj. Z druhé strany však je to příznivé, neboť to podle jeho názoru dokazuje, že ho podceňují a že se mu dostane větší svobody, než se zpočátku mohl nadít. A jestli ho snad hodlají natrvalo udržovat ve strachu tím, že s tak nepochybnou duchovní převahou uznají jeho zeměměřičství, pak se mýlí, jenom ho lehce zamrazilo, to bylo vše. K. mávl odmítavě na Černého, jenž se v rozpacích blížil; rovněž odmítl naléhání hostinského, aby se přestěhoval k němu do pokoje, jen se od něho napil něčeho pro spaní, od hostinské si vzal umývadlo a mýdlo s ručníkem a ani nemusel žádat ostatní, aby opustili lokál, všichni se tlačili ven s odvrácenými tvářemi, aby je třeba

zítra nepoznal. Lampa zhasla a konečně měl klid. Spal hluboce až do rána, sotva ho jednou nebo dvakrát lehce vyrušily pobíhající krysy. Po snídani, která podle sdělení hostinského bude stejně jako veškeré zaopatření placena ze zámku, se chystal ihned vyrazit do vsi. Ale protože se hostinský, s nímž dosud vzhledem k jeho včerejšímu chování promluvil jen pár nejnezbytnějších slov, kolem něho pořád jen mlčky prosebně motal, slitoval se nad ním a nechal ho na chviličku přisednout. “Neznám ještě hraběte,” řekl K., “slyšel jsem, že prý za dobrou práci dobře platí, je to pravda? Když se člověk vydá tak daleko od ženy a dítěte jako já, chce za to taky něco domů přinést.” “Pokud jde o tohle, nemusí si pán dělat starosti, na špatné placení se nestěžuje nikdo.” – “Nu já mám totiž pro strach uděláno,” řekl K., “a dokážu i takovému hraběti říci, co si myslím, ale daleko lepší je ovšem vycházet s pány po dobrém.” Hostinský seděl proti němu u okna na krajíčku lavice, netroufal si usadit se pohodlněji, a po celou dobu se na něj díval velikýma hnědýma ustrašenýma očima. Nejdříve dolézal a teď to vypadalo, že by nejraději utekl. Měl snad strach, že se ho bude K. vyptávat na hraběte? Měl strach, že na “pána”, jímž pro něj host byl, není spolehnutí? K. viděl, že ho musí přivést na jiné myšlenky. Podíval se na hodinky a řekl: “Každou chvíli mi už přijdou pomocníci, budeš je tu moci ubytovat?” “Jistěže, pane,” odpověděl hostinský, “ale nebudou bydlet s tebou na zámku?” Copak se tak snadno a rád zříká hostů, a zejména K., jehož stůj co stůj odkazuje na zámek? “To ještě není jisté,” řekl K., “nejdřív se musím dovědět, jakou práci tam pro mne mají. Kdybych například pracoval tady dole, bylo by rozumnější, abych tu i bydlel. Také se obávám, že by život nahoře na zámku nebyl nic pro mne. Chci mít vždycky svou volnost.” “Neznáš zámek,” řekl hostinský potichu. “Ovšem,” řekl K., “není dobře soudit předčasně. Zatím nevím o zámku nic víc, než že si tam dovedou vybrat toho pravého zeměměřiče. Třeba to není jejich jediná dobrá stránka.” A vstal, aby vysvobodil hostinského, který se neklidně kousal do rtů. Nebylo lehké získat důvěru toho člověka. Na odchodu si K. všiml, že na zdi visí nějaký tmavý portrét v tmavém rámu. Už ze svého lůžka ho zpozoroval, ale nerozeznal z té dálky jednotlivosti a měl za to, že obraz z rámu vyndali, takže je vidět jen černá podložka. Byl to však přece jen obraz, jak se ukázalo, poprsí nějakého asi padesátiletého muže. Hlavu měl tak hluboko skloněnou na prsa, že mu oči skoro nebylo vidět, a ten sklon byl nejspíš dán vysokým tíživým čelem a silným zahnutým nosem. Při takovém držení hlavy tiskla brada plnovous, který dole odstával. Levá ruka s roztaženými prsty spočívala v hustých vlasech, nedokázala už však hlavu pozvednout. “Kdo je to?” zeptal se K. “Hrabě?” Stál před obrazem, ani se po hostinském neohlédl. “Ne,” řekl hostinský, “kastelán.” – “Krásného kastelána mají na zámku, jen co je pravda,” řekl K., “škoda, že má takového nevydařeného syna.” – “Kdepak,” řekl hostinský, přitáhl si K. trochu k sobě dolů a pošeptal mu do ucha: “Černý včera přeháněl, jeho otec je jenom podkastelán, a dokonce jeden z nejposlednějších.” V té chvíli připadal hostinský K. jako dítě. “Ten ničema!” zasmál se K., avšak hostinský se nesmál, jen řekl: “I jeho otec je mocný člověk.” – “Ale jdi!” řekl K. “Ty si myslíš o každém, že je mocný. Možná že i o mně?” – “O tobě,” řekl plaše a přitom vážně hostinský, “si nemyslím, že jsi mocný.” – “Máš tedy přece jenom dobrý odhad,” řekl K., “mocný

bez ustání brebentily ze všech stran. ale nátěr už dávno odprýskal a kámen jako by se drolil.totiž. aby ho uklidnil a trochu si ho naklonil. si letmo připomněl své rodné městečko. Nízké. Ostatně se zdálo. a většinou to nerad přiznávám. než jakou má kalný všední den. mladý. než jaký má shluk nízkých domů. aspoň odtud to tak vypadalo. a vyšel do krásného zimního rána. jako by je tam načrtla bojácná či nedbalá dětská ruka. zubatě zarývalo do modrého nebe. pozoruhodných leda tím. opravdu nejsem. dál. ani by se mu dlouhé putování nevyplatilo a bývalo by rozumnější podívat se zas jednou domů. kdežto na návrší strmělo všechno volně a lehce do výšky. Ta na kopci – jediná. Kroužila kolem ní hejna vran. jenže nejsem tak upřímný jako ty. kterou bylo vidět – patří k nějakému obytnému domu. v němž se podivuhodně spojovalo provizórium se starobylostí. nerozuměl z jejich drmolení ani slovo. už z dálky zpozoroval K. K. jehož cimbuří se nejistě. s malými okénky. A v duchu si srovnával kostelní věž u nich doma s věží nahoře na kopci. Zrovna vyšly ven děti s učitelem. K. náhlé ticho připravující jeho slova se . Byl však vyrušen. Za kostelem. K. jestli patří k obytné budově nebo ke kostelu. Hostinský se přece jen slabě usmál. pane učiteli. podlouhlé stavení. jako kdyby trudnomyslný obyvatel domu. ani nová honosná budova. která se teď leskla v slunci – mělo to v sobě něco šíleného – a s arkýřovitým zakončením. Jen jedinou věž viděl K. kam se už takovou dobu nedostal. která se teď podobala zasněženému poli. nýbrž protáhlá stavba. zčásti milosrdně zarostlá břečťanem. skoro bez vousů. mohlo by mu to připadat jako městečko. který konečně vyvolal. prorazil střechu a vztyčil se. jehož by vlastně měli zamknout někde v nejodlehlejším pokoji. úzký v ramenou. K-ovým představám. pozemská budova – jako bychom také dokázali stavět jiné – ale s vyšším cílem. o nic jiného se nestaral. tak jak se z dálky jevil. nespouštějíce z něho oči. byl zklamán. u něhož stanul – vlastně to byla jen kaple rozšířená do tvaru stodoly. kdyby člověk nevěděl. kterou bylo vidět okénkem. Hustě se kolem něho hemžily. jak se teď ukázalo. kde se jím K. jeho obličej byl jemný. v ničem si nezadalo s tímhle takzvaným zámkem. Tamta se s jistotou a bez váhání zužovala přímo vzhůru. a sníh ležící všude kolem v tenké vrstvě a podtrhující každý tvar činil ho ještě zřetelnějším. skládající se z několika málo dvoupatrových a spousty nízkých. pár nahloučených venkovských domků. byl cizinec. že nahoře na návrší je mnohem méně sněhu než tady ve vsi. že snad všecko tu bylo vystavěno z kamene. nebylo k rozeznání. V důsledku toho chovám k mocným pravděpodobně stejnou úctu jako ty. Jako na povel děti zmlkly. aby mu otevřel.. Jak asi přišel k své rozložité. aby stačila pojmout obec věřících – stála škola. Celkem vzato. “Dobrý den. Teď uviděl zámek. jak s lokty daleko od těla hospodaří v kuchyni? Ale K.” A lehce poklepal hostinského po tváři. Byl to ve skutečnosti chlapec.” řekl. Nebyl to ani starobylý rytířský hrad. brodil s nemenší námahou než včera na silnici. bylo před ním vlastně přece jen hodně ubohé městečko. mezi námi řečeno. Tady sahal sníh až po okna chalup a shora zas doléhal na nízké střechy. širokou střechu nahoře uzavíraly červené tašky. který byl zajisté kromě jeho skupinky daleko široko jediný člověk. jak se nahoře zřetelně rýsuje v jasném vzduchu. drobný. fádní okrouhlá stavba. a nadto mužíček působil tak panovačně.. pozdravil první. už neměl chuť dál se ho vyptávat a zaplašit úsměv. bylo obklopeno zamřížovanou zahradou. snad k hlavnímu zámeckému traktu. že je to zámek. na sebe natlačených stavení. Ale když se přiblížil. aby ho všichni viděli. a s ostřejší výrazností. jako kdyby mu klid měl zbystřit soudnost. Kdyby mu bylo šlo jen o prohlídku. Pokynul tedy jen ještě. S očima upřenýma k zámku kráčel K. Vypadalo to. nepravidelně. obstarožní ženě. Učitel. se znovu zastavil. ale vůbec ne směšný. odpovídal zámek. velice vzpřímený. K.

byl nesvůj.” Bylo to sice spíš udání adresy než pozvání. zavedl K. jakási ženská ruka ho zadržela. – první dveře. ale byla to dlouhá cesta. “Jistěže. že nebere konce. Jestli se mi zámek líbí? Proč myslíte. načež následovalo úplné ticho. ovšem zrovna nevhod. aby vyhledával nové známosti. že by se mi neměl líbit?” – “Nikomu cizímu se nelíbí. pořád a pořád malé domky a zamrzlá okna a sníh a liduprázdno – konečně se odtrhl od té silnice. pořád čekal. někdy navštívit? Zůstanu tu delší dobu a už teď se cítím trochu opuštěný.” řekl učitel potichu a nahlas dodal francouzsky “Mějte ohled na ty nevinné děti. nebylo pro něho podle všeho žádné doporučení. Silnice. co přišel. ale pak jako by úmyslně uhnula. ani se mu nepřibližovala. Brzy se ztratili v příkře se svažující uličce. Vykročil tedy zase kupředu. Nu.. že teď už se konečně silnice zatočí k zámku. “Ach. Že ho znali.” řekl K. k sedlákům nepatřím a do zámku asi taky ne. a jen proto. pokoušeje se ospravedlnit před těmi.” řekl učitel a chtěl se odvrátit. napravo i nalevo jsou chalupy. ten rozhovor ho podráždil. K. . ale takovým tónem. nepovolil a ptal se dál: “Jak to? Vy neznáte hraběte?” – “Jak bych ho měl znát.” Učitel kývl a pokračoval dál s houfem dětí. také se divil. Jestli se v svém dnešním rozpoložení přinutí dorazit aspoň ke vchodu do zámku. Ale K. hlavní silnice ve vsi. než K. že na to čekal. bude to až dost. jak je ves dlouhá. krok za krokem! – Ale teď se přece jen přihlásily následky přílišné námahy. nevedla totiž k zámeckému návrší. co starý říká. s hlavou ke straně. “Cože?” otázal se K. Aby neřekl něco nevhodného. “Kdo jste?” zvolal pánovitý hlas a pak. klidně. “Ano. stál jako v mracích.učiteli patrně zamlouvalo.” řekl ještě zkrátka týž hlas.” K. jež ho poutala. a několika kroky stanul ve světnici. byla to těžká práce zvedat bořící se nohy. “Vždyť je opilý.” – “Nelíbí se vám zámek?” zeptal se učitel rychle. teprve od včerejšího večera. usoudil. Hned se otevřely dveře. blížila se k němu jen. K. pokračoval v cestě. které se hned zase daly do křiku. ještě hlubší sníh. pane učiteli. přijdu. “To je možné. pot mu vyrazil po těle. Uhnětl ze sněhu kouli a hodil ji do jednoho okna. trochu zaraženě a opakoval mírněji otázku: “. kteří byli stále ještě neviditelní. Mohu k vám někdy zajít?” – “Bydlím v Labutí ulici u řezníka. úzká ulička jej pohltila.. Příchozí zvenčí neviděl nejdříve vůbec nic. “Vy mě znáte?” zeptal se K. Veliká světnice v pološeru. Z jiného kouta se valil dým a proměňoval přítmí v tmu. že teď má právo zeptat se: “Mohl bych vás. se zamotal a málem vrazil do nějakých necek. kdo se potlouká po ulici?” – “Jsem hraběcí zeměměřič. zřejmě pro únavu se mu nechtělo silnici opustit. “jsem velmi unaven.” pravil nějaký ženský hlas..” – “Mezi sedláky a zámkem není žádný rozdíl. co šel vesnicí. otevřely – a v nich stál starý sedlák v hnědé kožešinové kazajce. přesto řekl: “Dobrá.” Ani neposlouchal. Táhlo ho to neodolatelně.. to je zeměměřič. Ale K. řeč jinam: “Vy nejspíš znáte hraběte?” – “Neznám. ale s každou novou známostí rostla únava.” řekl K. K. Poprvé od chvíle.” řekl někdo. šel a šel celé dny. Dlouhá cesta sem jako by se ho nejprve ani netkla.” řekl učitel. najednou se zastavil a nemohl dál. “to na mé situaci nic nemění. ale K. opuštěn není. vlídný a vetchý. vděčně přijal jakési prkno. a i když se od zámku nevzdalovala. které se za celou dobu. pocítil opravdovou únavu. “Pán si prohlíží zámek?” zeptal se přívětivěji. jako by nebyl srozuměn s K-ovým počínáním. Z jednoho kouta se ozýval hlučný dětský křik. “jsem tu cizí. čekal.” řekl učitel. které mu přisunuli a které ho rázem vysvobodilo ze sněhu. obraceje se zřejmě k staříkovi: “Proč jsi ho pouštěl dovnitř? Copak je možné pustit dovnitř kdekoho. “Mohl bych na chviličku k vám?” zeptal se K.” řekl K.

žena v lenošce ležela jak bez života. Ukázalo se. Staříka přitom cosi bavilo a tleskal rukama. ale my.” – “To já nevím. “Pane zeměměřiči. byl trochu osvěžen spánkem. přesto se zdálo být trochu jasněji. zeměměřič. vlekli ke dveřím. podle všeho selských. bledý přísvit sněhu a dodával šatům ženy.” K. Muži skončili koupání. “Kdo jsi?” zeptal se K.Konečné se dým trochu rozptýlil a K. jak málo jsme pohostinní. muži v lázni dusali a převalovali se. byl vděčen. jako by jiného dorozumívacího prostředku nebylo. nepotřebujeme hosty. v tu chvíli stáli po jeho pravici i levici oba muži a ti jej mlčky. že si konečně může sednout. světlovlasá a mladistvě plná. celý obličej teplou vodou. “tady nemůžete zůstat. Druhý totiž. byl ostatně i svým vzrůstem největší ve světnici.” – “Kdepak. “nač byste potřebovali hosty.” řekl muž pomalu. Žena u necek... oba muži ho ze zápraží pozorně hlídali. tudy do vsi.. který se mu přes svou převahu zdál přístupnější: “Kdo jste? Komu mám . “Sedněte si!” řekl jeden z mužů. sluch se zbystřil a ta upřímná slova ho potěšila. neboť když ho najednou vytrhlo hlasité zavolání. Kolem ní si hrálo pár dětí. “ale pohostinnost nepatří k našim zvykům.” K. ovšem. hlavu měl skloněnou. Dým se však valil z druhého kouta.” řekl muž. kde se v jakémsi velkém škopku. “jsem vám jen zavázán díky. měl plnovous a ještě kníry. vpustil dovnitř. kojenec jí spal u prsu. kout napravo. či její vlastni odpovědi – řekla: “Děvče ze zámku. Poblíž dveří se pralo. si tiše prozpěvovala při práci. ještě nikdy neviděl – zabíral asi tolik místa jako dvě postele –. kdepak. ale vší silou. Ale K. patrně ze dvora. vždyť nemoc a zemdlenost zjemňuje i sedláky. ale ona jako by k nim nepatřila. obyčejní lidé. jestli pohrdání platí K. jaký K. K. koupali v kouřící vodě dva muži.” – “Nechtěl jsem ani zůstat. hedvábný průsvitný šátek jí sahal až do půli čela. Vypadalo to tu na velké prádlo. to je snad výjimka. “chtěl jsem si jen trochu odpočinout. Opět padal sníh. se pomalu mohl orientovat. mu neodpověděl. pomalu uvažující muž rozložité postavy i rozložité tváře. avšak mohutné cákance. Pohyboval se volněji. jediným skokem obrátil a stanul před tou ženou. vám a všem tady u vás. jež ani K..” – “Možná že vás udivuje. se na ni asi dlouho díval. ve škopku se teď pod dozorem světlovlasé ženy proháněly děti. “Ovšem. byl tichý.” řekl K.” řekl K.” řekl K. spočíval hlavou vedle na staříkově rameni. smutný obraz. Na truhle už seděl klimbající stařík. který K.” A pro každého neočekávaně se K. Odpusťte mi nezdvořilost. když vás zavolali. přešel se svou holí sem a tam. neušetřily. K. Opovržlivě nebylo jasné.” řekl. Držela u prsu dítě. se ve chvíli octl na ulici. I pradlena se dala do smíchu a děti kolem ní spustily křik jako pominuté. pod nimiž zůstávala funící ústa dokořán. zato se obrátil na druhého. že křiklounský vousáč byl z těch dvou méně významný. Teď už se o něj nikdo nestaral. aniž člověk přesně věděl. pronikal. Vousáč vykřikl netrpělivě: “Kampak chcete jít? Tudy se jde na zámek. blížil se k ženě v lenošce. o nic větší než vousáč a s mnohem nepatrnějším vousem. se držíme pravidel. tak vás asi potřebují. Jakousi velkou škvírou. Ale tu a tam je přece jen nějaký zapotřebí. jedinou v celé zadní stěně světnice. krásný. například já. děti se k nim chtěly přiblížit. ani na dítě u prsu se nepodívala. je pokaždé zahnaly pryč. na ten neproměnlivý. odlesku téměř hedvábného. která unaveně a pololežíc spočívala hluboko v koutě ve vysokém křesle. a stáli již oblečení před K. v čem spočívá ta překvapivost. potom ale nejspíš usnul. a ukázal rukou – vypadalo to směšně – přes okraj škopku na jakousi truhlici a postříkal přitom K. hleděla do neurčita vzhůru.” To všechno trvalo jenom okamžik. Ale ještě více překvapoval. Unavenýma modrýma očima se na něho podívala. to nám nemůžete mít za zlé. To se stalo a teď půjdu.

Vrata se otevřela a z nich vyjely malé saně pro lehký náklad.” – “Tam jdu taky!” vykřikl K. že byly zrovna po ruce a vytahovat druhé by zabralo moc času.” řekl a ukázal bičem dozadu na saně.” namítl K.” řekl K.” napadlo mu. že ne. aby ho ti dva vzali s sebou.” – “Je to přece silnice k zámku. Jeremiáši!” K. z místa před domem. Šli kupodivu rychle vzhledem ke stavu silnice. že se musel opřít nohama do sněhu a rukama zachytit okraje saní. “kdybych tu tak stál jen náhodou a nikoli úmyslně. “avšak děkovat nemáte zač. slabý. “Tak mě tedy dovezte do hospody. z něhož se valil kouř. “Copak je?” volal vousáč. tažené slabým koníkem. “Já půjdu pěšky. “Dobrá. neustále se po něm ohlížejíce. “Špatná cesta. Pak přistoupil muž k oknu a zeptal se nikterak nevlídně. aby se K. tak přece jen se ještě v téhle vsi najdou na ulici lidé! Od zámku přicházeli dva mladíci středního vzrůstu. tak rychle šli.” řekl muž okamžitě. pomalu couvali nepatrně pootevřenými dveřmi do domu.” řekl muž s jakousi neúprosností.Práce!” zavolali se smíchem. dokud bylo zavřené. Ale muž zřejmé o něčem přemýšlel. zbavil. že je povozník Gerstäcker a tyhle nepohodlné saně prý vzal proto. Slyšeli jeho slova. “Sedněte si. který ho obklopoval. “Sednu si vedle vás. se o tom zmínil.” řekl K. “a patříte k zámku. opakuje mužova slova. který vypadal obzvlášť drobný pod vlněnou šálou ovinutou těsně kolem hlavy. ven. Ten muž byl zjevně nemocen a vyšel nakonec jen proto. pořád ještě otevřené. aby na ulici před domem bylo všechno v pořádku: “Na koho čekáte?” – “Na saně. spíše jakési sobecké. jako by mu záleželo na tom.” řekl muž. že dostali konečně K. “Je to zeměměřič.” řekl muž.” řekl muž odmítavě. usadil se dozadu na saně. Řekl jen. ani se nezastavili. “tady nic nejezdí. hnědé oči. “Pročpak?” ptal se K. zůstal sám se sněhem. Kam chcete zavézt?” – “Do zámku. “Kdepak?” – “V hospodě.” – “Myslím.. ustrašené. zábavné společníky na cestu.” – “Udělejte to. bez sedadla. štíhlé nohy švihaly do taktu. kašel se pomalu utišil a vyjeli. které by mne svezly. K. “Jste přece zeměměřič. staré. snad odleskem sněhu. ale vypadali aspoň na dobré. aby mu pomohl. sehnutý. vypadalo modré. už neříkal nic. a bylo tak maličké. s hubeným.” řekl K.” – “Dobrá. rychle. “hned jsem tu se saněmi. ale jenom pokývli a už byli ti tam.” zaslechl K. spokojeni.” zněla odpověď. “Vždyť přece patřím k zámku. Vtom zvolal vousáč se zdviženou rukou: “Dobrý den. třaslavý ženský hlas. K. velice udivilo. nebylo vidět ani celý obličej vyhlížejícího.” řekl K. docela ploché. “kolik za to chcete?” – “Nic.” řekl K.” řekl Gerstäcker.” řekl muž. ale přece tak. On však řekl jen: “To bych řekl.” Pak oba mlčeli. avšak muž mávl odmítavě rukou.. Od temně hnědého obličeje se ještě odrážela obzvlášť černá bradka. nemyslel.” řekl muž. . prosím. pořád ještě stál ve sněhu. “Já půjdu pěšky. . dobrý den. červeným. rozmrzelým obličejem. radostně. za nimi vyšel muž. “tady nic nejezdí. i v tváři jeden druhému velmi podobní.” řekl K. a K. téměř pedantické snahy dostat K.” řekl muž na vysvětlenou. protože nechával okno. mistr koželužský. pokulhávající. K. že by z téhle známosti něco zvláštního vytěžil. se otočil. “Příležitost tak trochu si zoufat. Arture. odvezu vás na svých saních. že když se otevřelo. velice zatoužil. z ničeho nic silněji než ostatní. “Tady nepojedou žádné saně. v přiléhavých šatech.” Po chviličce ale přece řekl: “Jestli chcete. To K.” To vše nedělalo dojem zvláštní laskavosti. koželuh a jeho druh.” Tu se v chalupě po levici otevřelo maličké okénko.” řekl K..” řekl mužský hlas. Muselo se na ně volat. “Tamhle stojí. oba velmi štíhlí. nechtělo se mu tahat ze sněhu nohu a kousíček dále ji opět nořit do hloubky. “To je jedno.” opakoval Gerstäcker a dostal záchvat kašle... “Pak tedy nejedu. nýbrž jen oči. “možná že se ještě setkáme.” řekl K. “To je možné. aby rozuměli.děkovat za přístřeší?” – “Jsem Lasemann.

nečekal ale na další vysvětlení. Jako by se mu však ještě mělo na prozatímní rozloučenou dostat nějakého znamení. “Vaši pomocníci. kdesi ve tmě se ozvalo zakašlání. druhá propadlá. “Tak pojďte tedy. “Hej!” zavolal K. uviděl tak zblízka – saně sklouzly ještě kousek dopředu –. křikl na koníka a jeli dál. “Vy že jste moji staří pomocníci. možná však už ze vsi. uprostřed. v nichž bylo jen pár zubů.” řekl jeden. “Cože?” zeptal se K. avšak neúprosnému povozníkovi. “Přístroje. jehož tváře byly jakoby každá jiná. že jste přišli. “Jestliže jste ale moji staří pomocníci.” řekli bez dalšího vysvětlování. “Je to s vámi potíž. zastavil se. doufal dorazit ještě dnes. K. a odešel ráno. co předtím řekl ze zlomyslnosti. jestli totiž Gerstäcker nemůže být potrestán za to. který poníženě zdravil. však ho uvidí někdy příště. teprve teď ta tma.” – “Ano. zpozoroval po obou stranách dveří dva muže. jako kdyby mu hrozil – neboť i bolest byla v tom zvuku – vyplněním toho. “Krátké dny. u malého stolku. který alespoň na okamžik rozechvěl své srdce. Vzal hostinskému svítilnu a posvítil si na ně. Nahoře na schůdkách domu stál jako na zavolanou hostinský a zdviženou lucernou mu svítil na cestu. byla k jeho údivu již úplná tma. “vyznáte se vůbec v zeměměřičství?” – “Ne. teď už podivně temný. “Kde máte přístroje?” ptal se K. Druhá kapitola KDYŽ SE BLÍŽILI k hospodě – K. Seděli pak všichni tři skoro mlčky v hostinské místnosti u piva. a ještě před chvílí bylo rovnoměrné denní světlo. jedna plochá. “Kdo jste?” zeptal se a díval se z jednoho na druhého. Teď se Gerstäcker zastavil a otočil.” řekl K. “Co chceš?” zeptal se Gerstäcker nic nechápaje. “já se velice divím. Teprve až když došel nahoru k hostinskému. “jakpak vás mám rozpoznat? Lišíte se od sebe jen .” – “Ostatně. na které čekám?” Přikývli. Mlčeli.” řekli. se opět vzdaloval. k hospodě nebylo daleko. nalevo a napravo pomocníci. tu shrbenou. Brzy však zmlkl tento velký zvon a byl vystřídán slabým. Že by byl tak dlouho pryč? Podle jeho výpočtu leda tak jednu dvě hodiny. “to je dobře. které jsem vám svěřil. na ty šťastné časy. radostně velebný. shrábl trochu sněhu se saní a trefil koulí Gerstäckera rovnou do ucha.” opakovali. vyhublý obličej.” řekl K. “Ach. “To je dobře. “Daleko. že ho veze. musel to. kterým jsem nakázal. Kromě nich seděli už jen u jednoho stolu sedláci podobně jako večer předtím. znavený. vzpomněl na povozníka. Nu. “Žádné přístroje nemáme.. k němuž K. jste vy ale lidé!” řekl K. “velice jste se opozdili. to poznal podle zákrutu cesty –. po delší chvilce. jaksi utýranou postavu. zazněl odtamtud zvuk zvonu.” řekl K. K.Zámek tam nahoře. cožpak to smíš?” Gerstäcker si toho nevšímal a klidně kráčel dál podle koníka.” tiše potvrdil hostinský.” řekl K. když ho teď však K. krátké dny!” řekl si. a porovnával už pokolikáté jejich tváře. Letmo si K. po chvilce. jak jdete ze zámku. musíte se v něm přece vyznat.. ten začervenalý.. jste velmi nedbalí.” řekl K. ta otevřená. opakovat teď se soucitem. že se odvažuješ vozit mě tady na vlastní odpovědnost.” – “Bylo to daleko. a postrčil je před sebou do domu. si už mohl něco dovolit –. monotónním zvonečkem. “Poslyš. to byl on.” řekl K. možná ještě seshora. zvon. s nimiž se už setkal a na něž volali Arture a Jeremiáši. po čem nejistě touží. aby přišli za mnou. a vůbec nepomyslel na jídlo. najednou – byli už poblíž kostela.” zvolal K. Toto klinkání se ovšem hodilo lépe k pomalé jízdě a k žalostnému.” odpověděli. sklouzl ze saní a vykročil k hostinci. naslouchající ústa.” řekli. Zasalutovali. Usmál se ve vzpomínce na léta vojny. “Nemáme žádné přístroje. “ale já vás potkal. “To jsou ti pomocníci. byli to ti muži.” opakoval K.

pro mne jste jeden jediný člověk. “Jinak nás rozeznávají dobře. Nikdo nemá právo nás vyrušovat. je musel požádat. naslouchal a netelefonoval. protože najednou se někdo ohlásil. co vám uložím. “já jsem Jeremiáš. ještě nikdy při telefonování neslyšel. “tohle jsou moji pomocníci a teď máme poradu. Hlasité Ne!. ale zato zase výhodu.” řekl K. slyšel K. g. Budu s vámi proto jednat jako s jedním člověkem a oběma budu říkat Artur.” řekl K.” ospravedlňovali se. až ke stolu. jak se K.” řekl sedlák ustrašeně a pozpátku se vracel k své společnosti.. budete nedílně odpovídat oba. aby byli zticha. “Promiňte. ani kdy jindy.. jako kdyby si žádal proniknout hlouběji než jen k ubohému sluchu. a jestli jste moji staří pomocníci. “Nesmíte s nikým promluvit bez mého dovolení. Nevěděl jak dlouho..” – “To si myslím. přísný. pak i vy jste tu cizí. jaké K. ale já mám k vidění jen oči a těma vás rozeznat nedokážu. že K.” – “Pak tam telefonicky zažádáme. když si zase sedl. že to není možné. váhal . K.” řekl K.” S přemrštěnou ochotou podávali K. je mi jedno. že za všecko.jménem. Vypadalo to. půjdete oba. který dorážel na ucho.. dostali spojení – jak se tam jeden přes druhého tlačili! Napohled byli směšně poslušní – a tázali se. Já jsem tu cizí. a přestože se je hostinský snažil zatlačit.” řekl jeden. že vás nemohu použít na různé práce. přistoupil k jednomu z pomocníků a chtěl mu něco pošeptat. již se hlas snažil vyrovnat zvýšenou přísností. K. jako by se z tohoto bzukotu přímo nemožným způsobem utvářel jediný vysoký. nedostane vůbec žádnou odpověď.” – “Ó prosím.” řekl muž. jak se šourá kolem stolu. a vstal. Dnes jsme zameškali jeden pracovní den. tak se přece jeden z vás jmenuje. zdálo.” řekl K.. jako by se z bzukotu nespočetných dětských hlasů – avšak ani bzukot to nebyl. konečně se rozhodl. Ze sluchátka se ozývalo bzučení.. bez povolení nikdo cizí na zámek nesmí. to má sice pro mne tu nevýhodu. ale tak to zůstane: “ Už hezkou chvilku pozoroval K. Převažovalo mezi nimi mínění.” Avšak teď pravil už i první: “Má pravdu. a jeho pomocníků nikdo nevšímal. ruce.” – “Zatelefonuji sám. ihned zatelefonujte kastelánovi. jednoho. zněla: “Ani zítra. “můj rozkaz však platí. levou rukou se opřel o stolek pod telefonem a tak naslouchal. pyšný hlas s jakousi nepatrnou vadou ve výslovnosti. že prý za ním přišel nějaký posel.” – “Dobrá. neovládaje se. uhodil rukou do stolu a vstal. Jak si mezi sebou práci rozdělíte. zítra se musí s prací začít hodně časně. Rozvinul se následující rozhovor: “Zde Osvald.” Uvažovali o tom a řekli: “To by nám bylo dost nepříjemné. “Na to vás upozorňuji především. když dám Arturovi nějakou práci. “Dejte pryč ty pazoury. Všichni povstali s ním. Půjdu teď spát a vám radím totéž.” – “Ticho. Druhý mu ale skočil do řeči: “Říkáš dobrá a přitom víš. Doposavad si K. jen se nesmíte jeden na druhého vymlouvat. Když někam Artura pošlu. jinak jste si podobní jako” – zarazil se. tak dlouho. přijít zítra na zámek. nehledě k příhodě s oním sedlákem. Ale odpověď byla obšírnější. podejte mi na to ruku. není to možné. Ty?” – zeptal se K. “samosebou že je vám to nepříjemné. smí-li K..” řekl K. že se chcete začít od sebe odlišovat. že nechce slyšet jejich mínění. teď však vzbudila K-ova poslední poznámka všeobecnou pozornost.” – “To je jedno. až ho hostinský zatahal za kabát. Musíte mi sehnat saně na cestu do zámku a v šest ráno ať s nimi stojíte před domem. “sám jsem toho byl přece svědkem. jednoho ze sedláků. “vypadá to. prosím. kdo je tam?” ozvalo se hlasitě.” řekl K. “To věřím. kterého se jim dostalo jako odpovědi. budete to dělat oba. ale silný hlas.” řekl. “Jdi pryč!” křikl K. “Ne. nýbrž zpěv velmi vzdálených.” – “Kde se žádá o povolení?” – “Nevím.” Usmáli se. My tři cizinci musíme proto držet při sobě. “budu vám oběma říkat Artur. možná přímo do telefonu. oba!” Hnali se k aparátu. snad u kastelána. pak bezděčně pokračoval – “jinak jste si podobní jako hadi. nesmírně vzdálených hlasů –. shlukli se kolem aparátu v těsném půlkruhu.” řekl K.

a přece docela jiný. též stejně hbitý a čiperný jako oni. že Barnabáš bude vždy rozlišovat mezi ním a ostatními. ano. ústy dokořán. Vtom odzadu rozdělil skupinu sedláků rychlý krok jakéhosi muže. ale přitom zase nepřihlíželi. na ty všechny ukázal. klidněji než dosud. ulpěl na nějakém lhostejném předmětu. nechal si ji projít kolem uší jako dobře vychovaný sluha pánovo slovo. oči neobyčejně veliké. kteří se objímali. a pak ukázal K. neboť chvílemi zabloudil jejich pohled stranou. “Tak kdo tedy jsem?” zeptal se K.” řekl K. “Pomocníci se jmenují” – malá přestávka. Odpověď zněla: “Už vím. jež bylo jen zdánlivě určeno jemu. Avšak Barnabáš nevzal otázku vůbec na vědomí – ovšem v naprosté nevinnosti. pokynul na pozdrav známým mezi sedláky a . na ní K. Od tohoto rozhovoru si již nic nesliboval.” zněla odpověď. “Barnabáš se jmenuji. přejel si rukou přes obličej. zřejmě se ptal někoho druhého na jména – “Artur a Jeremiáš. “Nikoli. “Josef?” ptal se hlas. kteří se o něho nepřestávali zajímat a přihlíželi se svými vysloveně ztrápenými tvářemi – lebka vypadala.” K.” řekl zkrátka. Kéž by měl raději jeho za pomocníka! Trochu mu připomínal tu ženu s kojencem. proti telefonu byl bezbranný. než že to pomohlo. to jsou staří. si připomněl včerejší telefonní rozhovor. Trochu ho rušilo huhlání sedláků za jeho zády.” – “To jsou noví pomocníci. K. Byl skoro celý v bílém. jak jednotnou tam mají službu. který se před K.” řekl. Byla to však patrně jen komedie. položit sluchátko a K. která mu za podivných okolností byla vnucena. “Kdo je tam?” opakoval a dodal: “Byl bych velmi rád. “Dobrá. stejně štíhlý jako oni. poslechl ji jen v tom. který mu v tom okamžiku připadal důležitější. Usmíval se nesmírně povzbudivě. uklonil a předával mu nějaký dopis. hlubší. Jeho váhání vzbudilo netrpělivost muže na druhé straně. to bylo vidět –. ten druhý ho mohl zahřměním srazit k zemi. Avšak K.” – “Jaký pomocník? Jaký pán? Jaký zeměměřič?” K. Jen z donucení se ještě rychle zeptal: “Kdy smí můj pán přijít na zámek?” – “Nikdy. jestli zahanbeně nebo poťouchle.” K. člověk nevěděl.” řekl K. jako by chtěl ten úsměv zaplašit. Sedláci za ním se přisunuli už docela blízko k němu. byl to zimní oděv jako každý jiný.” – “Noví jsou to. jako by byla nahoře na plocho sražena a rysy tváře jako by zformovala bolest toho úderu –. Ten věčný zeměměřič.” Mužně a přitom jemně se otvíraly a zavíraly jeho rty při mluvení. jako by představoval nějakou družinu. sedláci. patrně jim bylo proti mysli. “Jsem posel. tiskli se k sobě tvářemi a usmívali se. A po přestávce pravil týž hlas s touž vadou ve výslovnosti.vyslovit své jméno. by si zatarasil cestu. Byl velice podobný oběma pomocníkům. stejně přiléhavě oblečený. jej udivilo. snažili se je zadržet. ale přitom jemný a slavnostní jako hedvábný šat. šaty asi nebyly z hedvábí. a zavěsil. se svými odulými rty. zrovna před chvílí se telefonovalo. záleželo –. si této poznámky nevšímal a s náhlou rozhodností se ohlásil: “Zde pomocník pana zeměměřiče. která třeba nebyla bez důležitosti. kdyby se odtamtud tolik netelefonovalo. kterou viděl u koželuha. “Kdo jsi?” zeptal se K.” řekl K. Pomocníci. Jeho tvář byla jasná a upřímná. a ukázal po sedlácích. kdežto já jsem starý pomocník a dnes jsem dorazil za panem zeměměřičem. pokukujíce po něm co chvíli. uspokojeni výsledkem rozhovoru. že se rozhlédl kolem sebe. naslouchal zvuku tohoto hlasu a málem při tom přeslechl otázku: “Co chceš?” Nejraději by byl už sluchátko položil. že se nehlásí správně. “Zeptejte se Frice. také pomalu ustupovali. úctyhodnější hlas: “Jsi starý pomocník. A co dál? Jaký pomocník?” – “Josef. nepovedlo se mu to však. “Líbí se ti tu?” zeptal se K. rozhovor zaměstnával veškerou jeho pozornost. podržel dopis v ruce a pohlédl na muže. též na oba pomocníky. a než se zas vrátil. Ano. a jako by očekával – byla v tom důvěrnost. neměl čas zabývat se jimi. a přece to byl jakoby jiný. K jeho vlastnímu údivu to pomohlo. Ale ještě víc.” – “Ne!” vykřikl hlas.

Daleko spíš v tom viděl otevřenou nabídku volby. na tom závisí vše –. protože dvě služky. Vaším nejbližším představeným je starosta obce. který se uklonil. K. který Vám též sdělí vše bližší o Vaší práci a o mzdových podmínkách a jemuž budete také skládat účty. To byly bezpochyby protimluvy. osobnějších. jak naloží s příkazy v dopise. “Počkej!” řekl K. a neudělali nic pro to. které. Barnabáš. bylo pomyšlení – vzhledem k takovému úřadu – šílené a K. tedy aspoň spoluobčanem. že Barnabáš je přes všechnu náklonnost. Dával pozor. nic lepšího než malou podkrovní světnici. bylo k němu však přitištěno: přednosta kanceláře X. přece jen pouhý posel. byl se vším srozuměn. K. který je ve spojení se zámkem. čekali podle všeho. odmítnut. Ani vyvětráno nebylo. bylo mu ponecháno. ale nikoli zahanben. s jistým potěšením je ukázal. usedl ke stolu a při svíčce začal znovu číst dopis. abych měl spokojené dělníky: “ Podpis byl nečitelný. avšak jen zdánlivé. dělníkem. že musely být záměrné. Přitom si vzpomněl. že mělo-li . otevřou se mu jedním rázem všechny cesty. s volbou neváhal. ale pak se vší strašlivou vážností. bez nejmenší vyhlídky na něco jiného. K. jemuž byl dokonce povinen skládat účty. Služba. nebo naopak zdánlivým vesnickým dělníkem. kde se s ním zjevně či skrytě jednalo jako s nepatrným dělníkem sotva viditelným od stolu přednosty. se Vás čas od času dotáže po Vašich přáních a sdělí mi je. Dopis zněl takto: “Vážený pane! Jak víte. nebyl by váhal ani bez zkušeností. byla v něm místa. kdyby šlo jen o pány seshora a o jejich milost. že se tu nehrozilo skutečným donucováním. tím vším se dopis jen hemžil. a pak zavolal na hostinského. aby “ho neztratil z očí”. jediným jeho kolegou byl snad obecní strážník. zklamání. chtěl být nějakou chvíli s dopisem o samotě. Neměl jednotný ráz. nepřišlo ani na mysl. které již udělal. Chtěl-li být K. tak zřetelné. účty. doručitel tohoto dopisu. zabalil se do přikrývky. pokud to bude možné. přednosta se musel namáhat. Na zdi pár svatých obrázků a fotografie vojáků. odešel s hostinským. všechno tak. jako by z něho nebylo úniku. jestli chce být vesnickým dělníkem. představený. moci nepostřehnutelných vlivů v každém okamžiku. mohl jím být. jehož vlastní vůle je uznávána. dělník. a dal mu přinést pivo. který své pracovní vztahy veskrze podřizuje Barnabášovým zprávám. které tam doposud spávaly. zato násilí okolního světa. aby mu ukázal jeho pokoj. jak to zůstalo po předchozí noci. jediná postel bez ložního prádla. a i s tou byly potíže. Dopis přece ani nezamlčel. všechno docela volně a nenuceně.. V domku neměli pro K. avšak musí se odvážit boje s tím nebezpečím. a i když byla řeč o jiných věcech. a otevřel ho. Vlastně neudělali nic jiného. než že přemístili služky. jste přijat do panských služeb. práce. jak to přijme. takové bylo místo týkající se jeho přání. takové bylo třeba oslovení. až se stane ne-li jejich přítelem. pak vždy z tohoto hlediska.prohodil pár slov s pomocníky. ale dočista utajeny. museli uložit jinam. Pouze jako vesnický dělník co možná nejvíc vzdálený zámeckým pánům je s to na zámku něčeho dosáhnout. jinak byla světnice tak jako předtím. aniž si s nimi příliš zadával. mzdové podmínky. zjevně to přijal rád a hned se napil. což je možná vyznamenání. Ale K. již k němu chová. jimž se přivykne. Přesto však ani já Vás neztratím z očí. Já Vám vždy ochotně ve všem vyjdu vstříc. toho se nebál a zde už vůbec ne. se rozpovídají. Jedno nebezpečí tu ovšem bylo a dopis je dostatečně zdůraznil. jen pár polštářů a koňská houně. tihle lidé ze vsi. jež zastrašuje. který držel v ruce. kde se s ním mluvilo jako se svobodným člověkem. Ze by tu snad šlo o nerozhodnost. Bylo to ono postavení dělníka. Záleží mi na tom. by mu zůstaly navždy nejen zataraseny. těch se ovšem bál. kteří jsou k němu pořád tak nedůvěřiví. Barnabášovi. a jakmile bude jednou k nerozeznání od Gerstäckera či Lasemanna – a to se musí stát co nejrychleji. Pak K. aby ho zdrželi. že nový host dlouho nezůstane. Ale byla v něm zase místa. věděl. se vrátil k dopisu. jeho představeným byl pouhý starosta.

“není třeba psát. byla to ona dvě slova “jak víte”. tady jsi. Budu se řídit zcela a naprosto jeho pokyny. jako by se k němu pohledem skláněl. jako se u sedláků mýlil k horšímu. Ale když je tam tak viděl sedět. která se vyklonila z kuchyňského okénka? Trochu uklidněn obrátil se K. byl to jen posel. Jeden odcházeje řekl na vysvětlenou jen tak. Celou tu dobu zkoumal K. Ale ještě jednou se po nich výhružně ohlédl. jeho tvář. týkající se jeho přijetí do služeb. zvedli se sedláci a blížili se k němu. ucítil za krkem dech jednoho ze sedláků. pomocníky by byl nejraději poslal pryč. jak tu tak tiše stál. přesto se zdálo. přišlo mu. bylo nemožné. a – uznáš-li to za nutné – přinést ústní nebo písemnou odpověď. neznal obsah dopisů. K. jako by to nové bylo k jídlu. vyřiď panu přednostovi – jakpak se jmenuje? Nemohl jsem přečíst podpis. stalo se jim už zvykem běhat za ním. Barnabáš byl asi tak velký jako K. aniž se spolu domlouvali. opřel se o ně ještě lehce ramenem a přehlédl pohledem. a kromě toho to vlastně byla také uzavřenost.” řekl Barnabáš. neboť se chtěl pouze uklonit. Žádná zvláštní přání dnes nemám. “Vyřiď tedy panu Klammovi můj dík za přijetí. jenom pro slánku. K.” – “Dostal jsem. sedlák pak utekl i bez slánky. Hned jak odešel – než otevřel dveře. jeho chůze připadala jako poselství. zíral na K. mýlil k lepšímu. copak se i hostinský nechoval dětinsky. jak řekl. “pouze příkaz předat dopis.” – “Klamm. jeho úsměv.” řekl Barnabáš.” začal K. pomocníkům: .” – “Dobrá. Jenom Barnabášova přítomnost ho zdržela. a přeslechl zavolání hostinské. vešel. jen z radosti. bude dobře. Ostatně se tiše dívali do piva. “Víš. sundal se zdi nějaký obraz a na hřebík pověsil dopis. aby tento člověk někoho zahanbil. již nesl nějakému hostu. leda snad tím. oběma rukama držel sklenici piva. neřekl nic na usmířenou.. ale sotva si sedl k Barnabášovi. snad po něm opravdu něco chtějí a jen to neumějí říci. Barnabáš seděl s pomocníky u jednoho stolu. že víš. ale příjemný pocit z Barnabášovy přítomnosti trval. který se zde ještě vůbec neosvědčil. avšak nepřicházel na žádnou záminku. počkat. protože kdyby si K. co v dopise stojí.. což ho zjevně překvapilo. ale již jeho pohled.. pravil K. které roznášel. tedy to bylo možná jen dětinství. sedl k nim ke stolu. stačilo třeba jen poštvat proti němu sedláky. určitě by tam nezůstali sedět. Neurazili se a opět se pomalu obrátili zpátky k svým místům.. celou místnost –. co v něm stojí?” – “Ne. K.” řekl K. mu podal ruku. jejich tvrdošíjná účast mu připadala horší než uzavřenost těch druhých. Pak sešel do hostinské místnosti. Bylo opravdu snadné ublížit K. teď se na něj podíval naposledy. se přihlásil a od té chvíle věděl. “Dopis jsem přečetl. s nerozluštitelným úsměvem. nikoli špatné – si toho mohlo povšimnout. “Co pořád ode mne chcete?” zvolal K. který nepatřil nikomu zvlášť. když z něho budou mít trochu respekt. Ten ihned vyskočil. Pak vstal. jíž si dovedu vážit jako člověk. že ho snad ani nepronásledují ze zlé vůle. aby se rozloučil. i oni k němu byli obráceni.” Barnabáš. A K. bude to K. že byl přijat. který po něm někteří opakovali: “Člověk vždycky uslyší něco nového. Barnabáš všechno doslova zopakoval. jeho pohled se zdál výmluvnější než slova. vzteky vyskočil. “Ach. aby neudělal rámus. že na něho všichni civěli. proto jsem myslel.” a olízl si rty. Jistě. aniž byli nějak viditelně spojeni.by dojít k nějakému boji. “V dopise je řeč i o tobě. kdo si troufne začít. prosil. bylo to řečeno jemně a pouze neklidné svědomí – neklidné. a ne-li.” řekl K. přišel si. bez důvodu. až bude přečten. že Barnabáše vidí. k Barnabášovi. zde ať dopis visí. Sotva K. máš totiž tu a tam vyřizovat zprávy mezi mnou a přednostou. jež zde podle všeho bylo domovem. v této světnici bude bydlet. aby směl vzkaz opakovat. Možná že se tu K. K. přitom však se díval skoro pokorně.” řekl Barnabáš. každého na svém místě. avšak K. jak pravil dopis. který velmi pozorně naslouchal. třeba o něm neměl tušení. jakož i za jeho obzvláštní laskavost. mu to dovolil.

a čtvrt hodiny po tvém odchodu mi přijde zrovna něco neodkladného. že jsi ještě v domě! – kdoví. musel opakovat rozkaz ještě příměji. “špinavý a zatuchlý. nic nepoznával. “to vůbec ne. ne. Ještě se pod ním drolilo kamení.” dodal K. Šli.. A ani před domem – znovu padal sníh – ho K. ještě takto viděl? – se mu to podařilo překvapivě snadno.” řekl K.” řekl K. potřebuji-li něco ze zámku. kterou si stanovíš. v zubech držel malý praporek. Přitom si uvědomuji. abys mi tam mohl dát nový příkaz?” zeptal se Barnabáš. neviděl. než se zase objevíš. zejména v postranních uličkách. že je to přece jen špatně zařízeno. A z dálky se teď přece jen ozvala slabá odpověď. kde K. Pořád a pořád se mu vynořoval domov a naplňovaly ho vzpomínky na něj. “Ti lidé tam mi překážejí. avšak K. “ještě něco jsem ti chtěl říci. “Barnabáši.. Přesto však si teď takovéto starosti nepřipouštěl. dopoledne zapadl do sněhu a odkud by se dostal.. do obličeje mu neviděl. V chodbě už Barnabáš nebyl. poranil se na koleně. postavu viděl jen nejasně. Jednoho dopoledne – tiché. “jdeš totiž jistěji. že Barnabáš mlčí. Zavolal: “Barnabáši!” Žádná odpověď.” A K. že jiná možnost není. nebylo je už z hospody vidět. už byl nahoře. nevěděl kam. Jen málokdo z chlapců přelezl tu zeď.” – “Můžeš přece poprosit přednostu. s námahou došel domů. jeho paži se snažil nahmátnout už před chvílí. ani K. v tu chvíli tu nikdo nebyl větší než on. kde už nejednou předtím byl odmítnut. Neponoukala je zvědavost. Zarazil praporek. podíval se dolů kolem dokola i přes rameno po křížích nořících se do země. Přesto vykřikl ze všech sil ještě jednou jeho jméno. leda kdyby ho Barnabáš vynesl. prázdné prostranství bylo zaplaveno světlem. vyšplhal na první ráz na zeď. jen musíš dovolit.. kdy předtím nebo potom je K.” řekl Barnabáš.. hřbitov už pro ně neměl žádné tajemství. ho zavolal zpátky a zároveň mu vyšel naproti. vítr napjal plátno. Že by byl ještě v domě? Zdálo se.” řekl K. jak dlouho bych musel čekat. že překáží Barnabášovi ve volném pohybu a že za normálních okolností by už na této podružné věci muselo vše ztroskotat. K. zčásti ho obklopoval starý hřbitov a hřbitov obklopovala vysoká zeď. Když seskakoval. na jednom místě.“Přinesu si z pokoje své nákresy a pohovoříme si o práci. a nedovedl potlačit chvění hlasu. tak daleko už tedy byl Barnabáš. když šli mlčky.” – ”Mám tedy ohlásit přednostovi. Kdybych tě byl teď náhodou nestihl – ty letíš. se ho chytil pod paží. Náhodou šel potom kolem učitel.” – “Ani to by nestačilo. tam. že přes největší námahu nedokáže udržet s Barnabášem krok. aby definitivně překonal rozpaky. kde se setkali.” – “Mohli bychom jít k tobě do pokoje.. myslel jsem. Často již vešli jeho zamřížovanými vrátky.” – “Půjdeme zpátky do hospody. která nás čeká. hněvivým pohledem zahnal K. tentokrát jsem tě přece naštěstí stihl. půjdu s tebou kousek. jestli už přešli kolem kostela.. Jméno zahřmělo nocí. vzdalovali se od hospody. mátly se. “Zůstaňte tu!” řekl K. Nevěděl ani. Pořád ještě chtěli s ním. “to není potřeba. vysokou zeď chtěli zdolat. Samozřejmě pocítil K. “že by měl být s tebou spojen jinak než přese mne?” – “Ne. K. “To je pokoj pro služky. ale na zdi . Barnabáš svolil. když jsem odkázán pouze na tvůj náhodný příchod. Místo aby zůstaly zaměřeny k cíli. “Barnabáši.” řekl Barnabáš.” – “Proč nechceš jít do hospody?” ptal se Barnabáš.” Chtěli jít s ním. jen tu hladkou. pak i pro Barnabáše se pokračování v cestě mohlo stát jediným účelem jejich společenství. také ho utěšovalo.” řekl K. chtěl jsem jít kousek s tebou.” řekl K. abych se do tebe zavěsil.” řekl Barnabáš. abych tam nemusel být. jak jsou sedláci dotěrní.” řekl K. Ale vždyť přece zrovna odešel. se to ještě nepodařilo. “třeba nebudu mít celý rok co vzkázat. Unavovala ho už pouhá chůze a neovládal své myšlenky. Tam také stál na návsi kostel. “sám jsi viděl. dolů. “abych k tobě přicházel v určitou dobu. Byla úplná tma. mluvím o téhle věci jen tak mimochodem. A již vykročil směrem k domu. jako byla ta.

” řekl Barnabáš. “chtěl jsem jít domů. mu přispěl na pomoc. Chytil se pevněji. neboť teď. pane. že bys mi ten příkaz mohl dát nerušeně tady u mých rodičů. jestli se ti to tu líbí víc. že ho to samotného skoro bolelo. mu úplně podlehl. hned by byl odešel. “Kdo to jde s tebou. veliké silné děvečky.” řekl Barnabáš stejně. Dal se okouzlit Barnabášovou přiléhavou.” řekl Barnabáš. Nějaké děvče otevřelo.. co si K. Umínil si. Pozdravili K. Oba. Nato povstali u stolu dva staří lidé. Vtom se Barnabáš zastavil. a posel jistě zná nejkratší cestu.” – “S kopce?” – “Je to jen pár kroků. muž a žena. “chtěls mi dát jen nějaký příkaz. stáli rva prahu veliké světnice skoro potmě. ani u tebe v pokoji. Nebyli tedy doma oba. věděl – vůbec nestoupali. Možnost vyrazit časně zrána s Barnabášem na zámek ho vůbec nelákala. “vždyť jsi chtěl jít z hospody do zámku. že pocit tohoto vítězství mu bude oporou na celý dlouhý život. “Barnabáši. pane. nepozorovaně. Barnabáš mu všechny představil. vstoupil. Kde to jsou? Nejde to už dál? Chce dát Barnabáš K. nikdy tam nespím. “Doma. svlékli mu promočený kabát a dali sušit ke kamnům. matka s rukama složenýma na prsou. že zde ve vsi má každý pro něho význam. ať neuklouzneš.” řekl. jenom sem. si vzal Barnabáše stranou a zeptal se: “Proč jsi šel domů? Nebo bydlíte už v prostoru zámku?” – “V prostoru zámku?” opakoval Barnabáš. bylo to. A cožpak může být ta cesta nekonečná? Za dne ležel před ním zámek jako snadný cíl. taky bys tu mohl přespat. až K. Neudělal jsem to správně?” K. nebyl s to odpovědět. prachsprosté.” dodal a už klepal na jakési dveře. K tomu. obě světlovlasé. Nebo že by se stala ta neuvěřitelná věc a byli už na zámku nebo před jeho branami? Ale vždyť – pokud K. K. ba ještě hůř. obstoupily příchozí a čekaly. jen Barnabáš byl doma. mu snad síly vystačí. ale ani v lokále. Ale proč tu byli? K. byli to jeho rodiče a sestry Olga a Amálie. jen nad stolem v pozadí vlevo visela maličká olejová lampa. jenže s tvrdšími rysy než Barnabáš. se na ně sotva podíval. Sestry. jen právě na těchto lidech mu nezáleželo pranic. mlčení nebylo přerušeno. uvědomoval o cestě. vyšli ze svého kouta hned. A všechno kolem vypadalo podle toho. pro samou otylost též popocházející jen drobnými krůčky.” opakovalo děvče hlasitěji směrem ke stolu. Barnabáš ho již skoro vlekl. že se nedá od dalšího pokračování odradit žádnými obtížemi cesty nebo dokonce starostmi o návrat. “tys nechtěl jít na zámek. toporných nohou. “Doma?” – “Teď ale dej pozor. “Zeměměřič. jedna druhé i Barnabášovi podobné. sbohem? To se mu nepovede. že soudě podle stavu silnice nezahnuli nikam do postranní uličky. pane. ubohé nedorozumění a K. Zdálo se mu.” řekl K. avšak .” – Matnější mu připadal jeho úsměv. nepatrnější on sám celý.přece jen byl. a zdaleka ještě k němu nedospěli. potichu. což nebylo tak docela pošetilé. jako by nerozuměl. Kdyby byl schopen urazit sám cestu do hospody. Nebo ho snad Barnabáš vedl tak neznatelně stoupající cestou? “Kde jsme?” zeptal se K. šedavě špinavá. chodím na zámek teprv časně ráno. K. “Zeměměřič. starý revmatický otec.. se podvolil. Teď v noci. K. značně spravovaná košile na mohutné.” – “Tak tedy. kterou si teď Barnabáš rozepjal a pod níž se objevila hrubá. aby se nechal vléci dál.” – “Ne. Ale on nebyl schopen vypravit ze sebe slova. Tak to tedy bylo nedorozumění. Hned všichni odejdou. hranaté hrudi čeledína. domníval se. se držel jeho paže tak pevně. jak K. Barnabáši?” ptalo se děvče. nařídíš-li to. byl by na zámek rád pronikl veden Barnabášem. a nejspíš to také tak bylo. který se pohyboval spíš pomocí tápajících rukou než pomalu se šourajících.” řekl K. Jediné. pozdraví. otec i matka. po mnoha letech v zasněžené noci po Barnabášově boku. spíš sebe než jeho. tak jsem si myslel. hedvábně lesklou kazajkou. a ještě jedna dívka. Cesta jde s kopce. – “Proč jsi mi to neřekl?” – “Neptal ses mě.

jestli se K. myslel si. avšak pocit zůstával. pomohli mu. mužem. jemnější z obou sester. Olga mezitím trpělivě čekala na konci průjezdu. Je tam prý pro něho chléb i slanina. necítil před ní takřka žádný stud. a požádala ho. Dům je určen výhradně pro pány ze zámku. skoro jako s jejím bratrem.” Málem by byl ten souhlas K. Teď se však ukázalo. “Zdá se. ten člověk mohl souhlasit jen s něčím.” řekl K. “ale nehledě k přísnému předpisu. nelze to udělat též proto. trval se vší naléhavostí na tom. jež tu dosud potkal. svěšenou hlavou zůstal sedět na lavici. že se tam třeba pro něho najde nějaký nocleh. ohlédla se ke stolu. jsem přesvědčen. to je nemožné. “Do hospody. Poprosil ji. Jen Amálie ho přitom trochu mátla svým vážným. bydlel. Olga hovořila s K. Vůbec asi nebyly ve vsi žádné velké vnější rozdíly. K. zato malé rozdíly bylo vidět hned. jít bok po boku za bílého dne do zámku. co nemá žádnou cenu. že je se zámkem spjat daleko těsněji. aby nechodila pro pivo. “Rád bych tu přespal. se nevděčně od Olgy odloučil a vzal si hostinského stranou.” řekla. ale doprovodila jej do hospody. “Kam?” zeptal se K. že to ještě nevíte. se do Olgy zavěsil a nechal se od ní.” řekl hostinský. chtě nechtě rozkládají jeho síly. který mu byl bližší než všichni ostatní. že tato hospoda je vlastně určena jen pro pány ze zámku. “jenom mě doprovází. jaký je. přistoupila ke K. Tam vstal bratr. “ale jistě je možné nechat mě vyspat někde v koutě. nemohl si pomoci. ti ho rozptylují. kteří ho místo do zámku s trochou maškarády zavedou k sobě do rodiny. venkovní schody měly zábradlí. do Panského hostince. ale tihle se svou zdánlivou pomocí. nýbrž do jiné.” řekl hostinský.oním Barnabášem. Přesto K. Nedbal vůbec. o němž mluvíte jako cizinec. než by nasvědčovala jeho viditelná hodnost. přiměl. že nejsou schopni nebo aspoň připraveni snést pohled na cizího člověka. Tu vstala Olga. že půjde. neboť ho v podstatě odkázali na něho samého. zřejmě byl na obhlídce.” Avšak K. když je míjel. tato rodina ho musí brát takového. podíval se malýma očkama zkoumavě či ospale na K. snad i trochu tupým pohledem. aby ji směl doprovodit. kdybych vás tu tedy nechal přespat a náhodou – náhody .” řekla Olga. že ona nechce jít tak daleko. který – což je příznačné – nesmí na zámku ani přespávat.. rozhodnut strávit tu třeba celou noc a nepřijmout od té rodiny jinak žádnou službu. která se K. táhnout skoro tak jako předtím od jejího bratra – se dověděl. mají-li ve vsi něco na práci. až do jeho hospody. že pánové jsou nadmíru citliví. že ho volali k rodinnému stolu. i trochu dívčí rozpačitosti v ní bylo. a někdy tu dokonce přenocují. se tomu příjemnému pocitu bránil. aby šel ke stolu. aby vzal svou prosbu zpět. aby neplýtval silami. mu připadali méně nebezpeční. tiše a jaksi důvěrně. dal by mu přednost před nejlepší postelí v tomhle domě. hned zastala. Olga hned neodpověděla. že tam zanechal důležitou práci. Zvenčí se hospoda velmi podobala té hospodě. Když vcházeli. cesta s ní byla příjemná. si sedl na lavici k oknu. ochotně přikývl a řekl: “Když si to pán přeje. se. byl to prapor v hraběcích barvách. ať je jaký chce. pro pivo ještě dojde. do toho hostince dostane. kde K.” – “Jistě. a všichni pochybovali. a o němž si zároveň myslel. K. prosil. a řekl: “Pan zeměměřič smí jen do výčepu. nehnutým. Avšak se synem téhle rodiny. kteří ho odmítli nebo z něho měli strach. s mužem. zatřepetala se jim nad hlavou nějaká látka. jak se mu doposud jevil.” řekl K.” – “Velice rád bych vám vyhověl. a ani se nenamáhal vymyslet si nějaký rozumný důvod pro své přání. přímým. Ti lidé ze vsi. V průjezdu je hned potkal hostinský. “To je bohužel nemožné. To se mu hodilo. kteří tu obvykle jídají. mnohem bližší. nade dveřmi visela pěkná lucerna. to je směšně beznadějný pokus. Ale když se teď začali dohadovat. Během krátké cesty do hospody – K.” – “Takový je snad předpis. do níž veskrze patří a s níž už zasedl ke stolu.

jistě. Stál. Byli to drobní. sedělo při zdech u sudů a na nich několik sedláků.” Tento vysoký. než zmizel ve dveřích. otočil jiným směrem. Nedovedl si to docela vysvětlit. Nezdálo se. a že ani tady. že je téměř přijat. Nevzhledná. ji rukou. naléhat. jíž byl do ní zavěšen. Byli oblečeni čistotněji a jednotněji do šedožlutavé hrubé látky. že tento pohled již vyřídil záležitosti. aby si jeho slova vyložila.” řekl K.jsou ostatně vždycky na straně pánů – se na vás přišlo. a důvěrně s ním rozmlouval.” řekl hostinský jako mimochodem. Ten se za ním díval a nehýbal se z místa. byl bych ztracen nejen já. nepřestával po Frídě pokukovat. “Zůstal jen jeden pán. jež se ho týkají a o jejichž existenci on sám ještě vůbec neví. kteří však vypadali jinak než lidé z K-ovy hospody.” řekla Olga s údivem. v němž byla zvláštní převaha. která však překvapovala svým pohledem. obzvlášť ho popletla okolnost. světlovlasá dívka se smutnýma očima a pohublými tvářemi. onoho postavení dělníka. drobná. na první pohled jeden druhému velmi podobní muži. budou vám zárukou proti jakémukoli nebezpečí. “Klamm. i když jeho tmavé šaty měly něco selsky slavnostního. asi jako kdyby lehkomyslně způsobil bolest někomu. “Cos chtěl po hostinském?” zeptala se. že by Olga byla s Frídou . není schopen je potlačit. aby tak těm lidem vysvětlil svou přítomnost. protože jich bylo tolik a protože bylo takové ticho. ale je to pravda. Jen na jedno bych vás ještě rád upozornil. “Budeš přece spát u nás. kousal se do rtů a neříkal nic. že zde přenocuji. až přišla Olga a odtáhla jej pryč. Zní to směšně. staromódních.” řekl hostinský jaksi lákavě. a nechal na ní. kazajky byly nabírané. “Naprosto vám věřím. mám na zámku cenné styky a ještě cennější získám. K. s nohama zkříženýma. jak se pán jmenuje. která sem přišustila v podivně ošuntělých. avšak K. a přitom vybraně městských šatech. kdyby ho tu Klamm přistihl. a zaručuji vám. s druhou v bok. jako by už ani nepatřil do vsi. a přece zaoblenými tvářemi.” řekl hostinský a ještě jednou opakoval: “To já vím. i když jsem se tak nevhodně vyjádřil. se však nezmohl na slovo. jen pohledem sledovali příchozí. jenže zrovna tahle odpověď hostinského jej zmátla. Všichni byli klidní a skoro se nehýbali. jak by řekl hostinský. že se v takovýchto pochybnostech už jasně projevují obávané důsledky oné podřízenosti. také již doufal. “Ano. strpěla to. s plochými.” Teď by byl K. zeptal se tedy jen. komu je zavázán díky. jako by teď už o noclehu nerozhodoval on. nýbrž K. Když tento pohled padl na K. který s jednou rukou opřenou o zeď. Opět uchopil Olgu za paži.. otáčeje se po své manželce. veliké. Třetí kapitola VE VÝČEPU. že jsem s to plně se vám za vaši malou úsluhu odvděčit. kalhoty přiléhavé. “a nepodceňuji ani význam předpisu. Přesto na K. proto se jen zeptal: “Nocuje tu dnes hodně pánů ze zámku?” – “V tomto ohledu je dnes situace výhodná. K.. sám. připadalo mu. Pivo čepovala mladá dívka jménem Frída.” Pořád ještě nedokázal K. přespříliš nabíraných a zřasených. Než však hostinský odešel. obrátil se ještě na K. jež by mohlo vzniknout z toho. V jednom rohu vstal nějaký muž. jaksi zapůsobili. a chtěl k nim přistoupit. ale i vy. avšak vůči Klammovi se necítil tak volný jako jinak vůči zámku. přitom však jej tížilo pomyšlení. upnutý pán. ale přece by to bylo jaksi trapně nevhodné. Olžin známý. avšak pomalu a lhostejně. “Chtěl jsem tu přespat. Přišla pro hostinského. Ještě jednou. uprostřed docela prázdné místnosti. o jejichž existenci ho však tento pohled přesvědčoval. mohl důrazněji opakovat své přání. že tu je zrovna jeho nadřízený.” řekl K. pan přednosta má prý nějaké přání. otočil se hostinský po K. kde vystupují tak zřetelně. Nikdo kromě ní si toho nemohl všimnout.. kostnatými.” – “Já vím.” řekl K. dívajíc se s úsměvem stranou. ani když se už dala do řeči s Olgou. se zlehka skláněl ke K. nebylo by v tom sice pro něho nic hrozného.

” – “Tak jest. “a ani teď “K. “tady ve výčepu zastáváte přece práci hostinského. a jak si K. viděl mu naplno do obličeje. odpověděla mu však. jak dlouho chce. “To jste tedy. ke dveřím. že právě na K. a já přece jsem” – tu se bezděky trochu napřímila a znovu přejela K. že se může dívat.” zašeptal K. “je to . ale tváře již trochu poklesaly pod tíhou stáří. K. koketně si urovnávala lehkou krémovou blůzu s výstřihem. “Frído. Ukázala na dveře nalevo vedle sebe. “Ovšemže. pohněvaně.” řekla smířlivě. vím přece všechno. malé a jemné. koho znáte půl hodiny a kdo vám ani nestačil povědět. Malou špehýrkou. Protože však byla před chvilkou v pokoji. ucpala jím špehýrku. chtěl přispět a zeptal se proto z ničeho nic: “Znáte pana Klamma?” Olga se zasmála. pravda. aby zaplašil přílišnou vážnost mezi nimi. s úsměvem.” a odešla na své místo za výčepním pultem. co vidí. byl by K. Potřásla hlavou a nebylo jí už dál do řeči. ale copak nestačí. “znáte pana Klamma velmi dobře?” – “Ach ano. “Proč se směješ?” zeptal se K. Pak řekla: “Copak si nevzpomínáte. prohodily jen pár chladných slov. “Velmi dobře.” řekla.” řekla. přehlédl skoro celý vedlejší pokoj. jak se Olga smála?” – “Ano. Na stole stála sklenice s pivem. Prostředně velký. přece jen dostala ke svému známému. “a začínala jsem jako děvečka v hospodě U mostu. že stůl je prázdný. pravá ruka s viržinkem spočívala na koleně. Ona však klopila oči a řekla tiše: “Chcete pana Klamma vidět?” K. “měla se proč smát. byla nevhodná poznámka. přes vysokou okrajovou lištu stolu neviděl K. Černé kníry měl nakroucené.. “Já se přece nesměju. bylo to. “a nebudete o nich mluvit s někým. se zeptal Frídy. ale dalo by se také říci slabé a nic neříkající. viděl jen jeho profil. pan Klamm. Její ruce byly. ale smála se dál. znal prostředek proti její domýšlivosti a použil ho. že na stole žádné spisy neleží. Olga se.” řekl K. jak se ukázalo.” Stála opřena vedle K. aby mu ji naplnila.” řekl K.” řekla Frída přívětivě. K. zeptal se: “Byla jste už na zámku?” Neuspěl však. napůl tázavě a sám nevěděl. neboť odpověděla: “Ne. jestli znám Klamma. o to požádal. “Na to tenkrát nikdo nehleděl. seděla na vysokém sudu a klátila nohama.” – “S těmato jemnýma rukama?” řekl K.. vzal proto z jednoho stojánku prázdnou sklenici a přistoupil k ní: “Ještě jednu věc. Obličej měl ještě hladký. Kdyby byl pan Klamm seděl těsně u stolu. K. jak letmo zjistil. s ní chtěl ještě jednou nenápadně pohovořit. zdálo se mu však. jste zeměměřič. Oči kryl nakřivo nasazený skřipec se zrcadlícími skly. “Máte samozřejmě svá tajemství. tudy se můžete podívat. Jeho levý loket ležel na stole. aby nepostřehl změnu v jejích myšlenkách: “Pokud jde o vás. ale aniž opětovala jeho úsměv..” řekl K. jestli už musí pryč. “Olga je ještě úplné dítě. aby znovu připoutal Frídin pohled.” řekla.přítelkyně. která tu byla vyvrtána zřejmě kvůli pozorování. K. zatímco z přítomných se tam někdo zvedl a donesl jí prázdnou sklenici. Přikývla. U psacího stolu vprostřed pokoje seděl na pohodlné lenošce v ostrém světle elektrické lampy.” To však. Ohrnula spodní ret a neobyčejně měkkou rukou táhla K. jak je to vlastně s ním. visící před ním. jestli jí jen lichotí. – “já jsem přece jeho milenka.” – “A co ti lidé tady?” zeptal se K. leží-li tam nějaké spisy. ale protože k němu byl Klamm hodně otočen. Pro jistotu požádal Frídu. jako by probudil Frídu z jakési pro něho příznivé dřímoty. teď zůstal s Frídou o samotě.” řekla.” řekl K. “Nuže. Vytáhla z kožené kabelky u pasu kus dřívka. řekla K. že jsem tady ve výčepu?” Byla zřejmě ctižádostí jako posedlá a zdálo se. dobře.” řekl K. vítězným pohledem. mohla mu rovnou potvrdit. tlustý. o čem byla řeč. ta nevychovaná holka. teprve teď všiml.” řekl K.” – “Klammova milenka. který nijak nesouvisel s tím. “Tady je taková malá špehýrka.” řekl. ji chce ukojit. a naklonil se daleko přes nálevní pult. Ptal jste se. aby se podívala dírou a řekla. se na ni tázavě podíval. slečno Frído. která jaksi cize spočívala na jejím ubohém těle. zjevně se přemáhajíc. “osoba hodná mé úcty. nemotorný muž..” pak dodala: “Test však mám práci.” – “Nejen vaší. K. nebo jestli si ho už tak podmanila.

” – “Cože!” zvolal K. odpusťte mi to. vymysleli si tanec. “Kdo je to?” zeptal se K. jakoby unaven takovou nedůvěřivostí. jako budoucí zápas. výkřiky.” – “Dobrá. “Půjdeme domů. Snad bychom si spolu někdy mohli promluvit v klidu. nemohla se však hned vytrhnout přátelům. jež teď náhle nastalo. a skutečně to tak chvíli vypadalo. která mě umoří. aby je nechal doma. vklouzl pod pult. “Pořád a pořád sem vodí tuhle sebranku. tím vším je vinna přítomnost těchto lidí. A ostatně. Olga. co jsem vám to dnes. “Takové lidi mi sem posílají. která se nejdříve se smíchem snažila prorazit kruh. jako kdyby přišla nová tanečnice. jak by mohl ty lidi snést? Teď je však budu muset vyhnat sama. když už musím snášet služebnictvo ostatních pánů. všichni zmizeli i s Frídou. ne zcela jistým skokem. aby se někdo z děvečky od krav vypracoval na číšnici. z chodby kroky. nebylo by to ovšem také bez nebezpečí.” řekla Frída.: “Kdy si mohu s vámi promluvit?” – “Mohu tu přespat?” zeptal se K. Byl to hostinský. Aby se dostal do bezpečí.” řekl K. “spí. uslyšel K. která je zřejmě hnala přes dvůr do chléva. páni spí velmi mnoho. přistoupil jeden z nich k Olze. a netrpělivě čekal na Olgu. slečno Frído. kam patří. první z nich tam narazil na nějaké dveře.” řekla Frída. Copak bych vás tam jinak nechala nahlížet? Takhle on spí. byl ještě vzhůru a seděl u stolu. ale protože tu chtěl přespat. až na nás nebude civět tolik očí. Kolikrát jsem už Klamma žádala. Olgo!” zavolal K. Za chvilku se pak můžete vrátit. jestli to bylo něco zlého.” – “Já nevím. “Hned tu mohu zůstat?” – “Odejděte s Olgou. co znám. “Ano. chraptivé. mluví ani ne tak minulý. Ani nevím pořádné. skočil za výčepní pult. Ale teď půjdou doopravdy do chléva. nebyla tak nevěrohodná. pane zeměměřiči. přiskočila k tancujícím. Proto když se dveře skutečně otevřely.” řekla a v jejím hlase jako by tentokrát proti její vůli zazněla nikoli vítězství jejího života.mimořádné a je k tomu zapotřebí vzácné síly. Nikdo mu sice nezakázal zdržovat se ve výčepu. “Klammovo služebnictvo. který skýtal jedinou možnost úkrytu. Avšak v tichu. je to to nejodpornější a nejhnusnější. “už když jste se na něj díval.” – “Copak je neslyší?” zeptal se K. Kdybyste tu nebyl vy. . málo vlivného. jako jehně. když společně vykřikli. “Spí? Když jsem se díval do pokoje. a zrovna jim musím nalévat. Z vašich očí.” řekl K. ale dosáhl tím takový člověk již konečného cíle? Nesmyslná otázka. mohl by aspoň on brát na mne ohledy – ale všechny prosby jsou nadarmo. s výhružným pohledem upřeným na K. aby ho nikdo neviděl. že se tu ukryl před zdivočelými sedláky. které se otevřely.” řekla Frída.” křikla.” řekla Frída a hněvivě se kousala do tenkých rtů. pomalu splývaly skoro v jeden jediný. Ale protivenství světa jsou velká. spal. se začali tlačit dozadu. co chcete. nevysmívejte se mi. Tu řekla Frída tiše.” řekla Frída. “Ne. vždycky hodinu před jeho příchodem sem vtrhnou jako dobytek do chléva. Kdyby ho tam objevili. rejdili kolem ní a vždycky. hladové. nýbrž nekonečná zklamání. který K. noční vzduch sem zavanul. “do chléva! Všichni do chléva!” Teď viděli. ale potom ho zase zvedla. musel dát pozor. A teď tedy mohu jít. s vyššími cíli rostou a není žádná ostuda zajistit si pomoc nepatrného. “zrovna to byl můj tajný záměr. jehož středem byla Olga.” Olga poslušně sklouzla se sudu.” Vzala z kouta bič a jediným. Chtěl jsem. jednou rukou ji pevně popadl kolem boků a několikrát jí rychle zatočil. abych ty lidi tady mohla dostat pryč. “Frído!” zavolal a prošel několikrát po místnosti. rej byl čím dál rychlejší.” – “Tak tam sedí ještě pořád. “Prohlédla jste mne. nechápal. “Chcete mě snad od Klamma odloučit? Panebože!” a spráskla ruce. je to k neuvěření. abyste opustila Klamma a stala se mou milenkou. že to myslí vážně. se strachem. kteří ji obklopovali. “Ve jménu Klammově. že Frída bič pustí. otevřela bych tady ty dveře dokořán a Klamm by je musel vyhnat sám. potácela se už jen s rozpuštěnými vlasy od jednoho k druhému. Ale sedláci ji nepouštěli. říkala. ale stejně zápasícího muže. ale přece jen by pak výmluva. Nejdříve se k ní obrátili. kdyby tolik nespal.

z nichž se K. trochu nevyspalí. hodiny. není tady. Na pultě seděli oba pomocníci. přiměřeně velikosti nepřítele i cíle. zabušila jí na dveře a zavolala: “Jsem u zeměměřiče! Jsem u zeměměřiče!” Teď Klamm ovšem ztichl. se tam mohl dotknout její nohy a od té chvíle se cítil v bezpečí.Frída se naštěstí brzy vrátila a o K. klekl si vedle Frídy a rozhlédl se kolem v kalném předjitřním světle. kde ani vzduch nemá stejné složení jako vzduch doma. že se od něho dá leccos čekat. jen si stěžovala na sedláky. zaťala ruku v pěst. “Cos to udělala?” řekl pro sebe. “Co tu chcete?” vykřikl K. byla to veselost. kde je. volného. že drží Frídu v rukou. protáhla se. zůstával tichý a zamyšlený. jak se ti dva smějí. a docela neuvěřitelným způsobem to propuklo. Bylo v ní něco veselého. “jen já jsem ztracena. ale ani se K. neopouštěl pocit. převalili se několik kroků dál v mrákotách. A tak aspoň v první chvíli mu nepřišlo jako hrůza. že bloudí nebo se ocitá v tak vzdálené cizině jako ještě nikdo před ním. rychle ho políbila a zase vyskočila a zarmouceně řekla: “Ne. pod pultem. když z Klammova pokoje náhle zavolal hluboký. aby šla ke Klammovi. drobné tělo žhnulo v K-ových rukou. Dobrou noc! Pěkně se vyspěte!” Ještě snad ani nevyšel z místnosti. neustále. v cizině. nikdy už k němu nepůjdu. jakou přináší věrné plnění povinností. ostatní dům prohledám ještě sám. Protože se Frída o K. “Možná že se schoval.” řekl hostinský.” – “To by si snad přece jen netroufl.” řekl K. K.” řekla Frída chladně. ale marně snažil vyváznout. před její blaženou láskou byl čas asi nekonečný. dobře vychovaný stálým a poměrně volným stykem s lidmi daleko výše postavenými.” řekla Frída a položila svou malou nohu K. “a byl jsem skoro celou dobu na chodbě. Ale předpis platí pro vás. jež pokrývala podlahu. slečno Frído. Tu uplývaly hodiny a hodiny společného dýchání.. co má. A Frída. začal už shledávat zbytky její blůzy. ale veselí. Ale podívej. nadto vůči značně výbojné zaměstnankyni. se ani nezmínila. stejně jako pro mne. válí se tu celou noc v kalužích piva.” – “Kdo?” ptal se K. což bylo nápadné především proto. jakoby posílena K-ovým souhlasem. na prsa. ale spíš jako útěšné svítání. neboť se mu zdálo. Avšak K.” sehnula se ke K. Byl to zřejmě vůbec muž zdvořilý.” – “Ale já ho neviděl. “Frído. ale pak se rozpomněla. Pak se vytrhla. ale nemohl ze sebe vypravit slova. kde se člověk samou cizotou musí udusit. “Můj miláčku! Můj sladký miláčku!” šeptala. když najednou se smíchem řekla: “Třeba se schoval tady dole.” řekl hostinský. už vypnula Frída elektrické světlo a byla u K. tady dole je to k udušení!” Objali se. se zvedl. chtěl něco namítnout. jestli odešel. Nejde jen o pana Klamma. v nichž K. avšak s Frídou mluvil obzvlášť uctivě. a proti jejímuž nesmyslnému vábení se přesto nedá dělat nic než jít dál. jde o předpis.” – “Ne. že opustí-li ho Frída. společného tlukotu srdcí. “Teď jsme oba ztraceni. byl příliš šťastný. že nevím s jistotou. jako by láskou omdlévala. spíše vzdychala než zpívala jakousi písničku. a otočil se. Frídě do ucha a poslal tak zavolání dál.. když se vše prozradilo? Místo aby postupoval co nejobezřetněji. a hledajíc K. musel to posléze učinit hostinský sám. nezmínila.” řekla Frída. “měl jsem z něho takový dojem. a rozpřahovala ruce. “Na zeměměřiče jsem docela zapomněla.” K. že v rozhovoru přesto nepřestával vystupovat jako zaměstnavatel vůči zaměstnankyni. tiše se zasmála a řekla: “Přece snad za ním nepůjdu. ale získala jsem přece tebe. “Nejspíš už dávno odešel. příliš úzkostně šťastný. nedotkla. a jako dítě ho začala tahat: “Pojď.. chtěl naléhat. ležela na zádech.” řekla Frída a silněji přitiskla nohu na K-ovo tělo.” Ale i hostinského slova byla překvapující: “Je mi velice nepříjemné. opustí ho vše. Co se to stalo? Kam se poděly jeho naděje? Čeho se teď mohl od Frídy nadít. jejichž pach ho teď omamoval. dále bloudit. zprvu vůbec nevšiml. rozkazovačně lhostejný hlas po Frídě. jako by . když K. zašla za pult. Za výčep ručíte vy. temně narazili do Klammových dveří a zůstali ležet v loužičkách piva a všelijaké nečistotě. čeho si K. “A kde je zeměměřič?” zeptal se. Buď klidný.” – “Tady ale není. S vysloveně vrozenou poslušností chtěla už Frída vyskočit.

Hledal kolem sebe bič. hledali jsme tě potom u Barnabáše a konečně jsme tě našli tady. Pomocníci sem také vnikli. že mu obtíže cesty najednou připadaly snesitelné. dělali v tom ohledu všelijaké pokusy. jako by nechtěl Frídu pustit. tak vypadal ten průvod. aby opustil postel. “Museli jsme tě přece hledat. sedláci s Olgou.” – “Potřebuji vás ve dne. . Když potřebovaly něco z postele nacpané všelijakými věcmi. byli zahnáni. Frída si ustlala vedle na podlaze. Frídu zdravily jako sobě rovnou. bez přestání civí. Bylo jejich ctižádostí. Přes všechen ten rozruch setrval K.” řekla Frída. Sedíme tu celou noc. pozoroval. že jsou to velmi všímaví pozorovatelé. Drobné posluhy mu obstarala Frída. nastalo nepochopitelně srdečné vítání s líbáním a dlouhým objímáním. že tím upadá do jisté závislosti na nich. která na okamžik zmizela. Natolik silný. K.” řekli pomocníci. se hrnuli dovnitř. Hostinská schválně přišla nahoru pozdravit se s Frídou. Lehká služba to není. s nimiž ostatně Frída tu a tam i zažertovala a zasmála se. “ať jste pryč. ohřát se u kamen. nechat pomocníky stejně horlivé jako nešikovné. která by mohla mít zlé následky. “když jsi nepřišel za námi dolů do hospody. bylo to pochopitelné. uložili se v koutě na podlaze na dvou starých sukních.. jak ti tři vyvádějí. Byl tak šťastný. K. hřeben a zrcátko a nakonec. i pro skleničku rumu. na niž K. samozřejmě měla na mysli hospodu U mostu. ne v noci. krčili se k sobě. nevyrušovat pana zeměměřiče a zabírat co možná nejméně místa. že je venku.” řekli a nehýbali se. Také nebylo nijak nepříjemné napít se u stolu dobré kávy.” – “Teď je přece den. “Proč jsi nešel se mnou domů?” řekla skoro v slzách. který měla večer Frída. kterou Frída přinesla. jak stále vykládali Frídě. Venku na sněhu si K.” řekl K. dveře na dvůr se otevřely. mu v tom bránili už pouhou svou vtíravou přítomností. už ve dveřích hledaly její oči K. ale pomocníci. Když se teď cítil dost silný. za soumraku bylo v jejich koutě vidět jediné veliké klubko. úplně zapomněl. protože potichu. ale stačil její pohled. na nichž si velmi zakládali a jejichž délku a sílu si nesčíslněkrát jeden s druhým porovnávali a nechávali si je posuzovat od Frídy. byl to už čtvrtý den jeho pobytu ve vsi. i když si třeba jakoby při dětské hře dělají z rukou dalekohledy a podobné hlouposti nebo po něm jen pomrkávají a zdánlivě se zaobírají hlavně svými vousy. Klidu bylo v pokojíku vůbec málo. “Kvůli takovéhle ženské!” řekla pak a několikrát to opakovala. vždycky přitom ovšem bylo šuškání a chichotání. Frída jí říkala “matičko”. aby se jejich službám ubránil. Přesto však člověk ze zkušeností získaných za bílého dne bohužel věděl. Často K. hnali se k němu všichni. kam měli odejít. ale vlezli dovnitř zase oknem. aby je znovu vyhnal.oni byli vším vinni. s naprostou lhostejností přihlížel ze své postele. Olga smutně ustoupila. jeden chytil dokonce nějakou hůl a dělal. Čtvrtá kapitola BYL BY RÁD promluvil s Frídou důvěrně. pro mýdlo. Olga byla plna života jako večer. V hospodě šel rovnou do svého pokoje a lehl si na postel. v nichž Frída zatopila. ale zřetelně takové přání naznačil. Když konečně nazítří ráno dokonale osvěžen vstal. Frída. byl příliš unaven. Opravdu byl den. Sedláci dávali najevo značné opovržení k Frídě. aby mu posloužili. že na K. desetkrát běžet nahoru a dolů pro vodu na mytí. ještě nebyl. Nároky neměli ovšem žádné. šlo by se mu ještě lépe. i když měla šaty a vlasy zle pocuchané. aby ho zahnala. bezohledně to zpod K. být sám. se vrátila s malým uzlíkem prádla. ale nemohl proti tomu nic dělat. vytáhly. dokud hůl nepřeskočí. několikrát přidusaly i služky ve svých mužských botách a něco přinesly nebo odnesly. v posteli celý den a celou noc. proplétali si ruce a nohy. “Teď můžeme jít. trochu oddychl. neboť do nynějška jim tvrdě vládla. za nimi pomocníci. s Frídou.

” Kupodivu poslechli.. divoce ho líbala. K. napomínali jeden druhého k vážnosti a salutovali.. jen před odchodem ještě řekli: “Mohli bychom počkat také tady. která se málo hodila k její obrovité postavě. později vyprostil ze šátku a rozhlédl se kolem sebe. to mi věřte.” řekla hostinská. “Nemohlo by se. opustila však K. nebo$ jakkoli si vás vážím.” A když jim neviděl na očích zrovna odpor. I Frída vstala.” řekla a pověsila se mu na krk a chtěla ještě něco říci.Mezi tímto rozkazováním a obsluhováním řekl K. vypadala trochu přepadle a těžce dýchala. o Frídu.” A jako na potvrzení těch slov vrhla se teď Frída na K. ale ne v takové oddanosti jako tenkrát v noci. počkejte na mne v lokále. mou milou služebnou.” Pohněvalo jej však – a přece mu to i přišlo vhod –. se zkřivenými tvářemi.. hladil oběma rukama Frídě vlasy a zeptal se hostinské: “Zdá se. odpověděl: “Já vím. přece jen jste cizí člověk.. “tam půjde asi jen o práci. jak tu leží. že by se mi zdálo nejlepší. mohu říci. která vstoje sahala sedící hostinské jen po ramena. Bohužel. “Čekám už dlouho. byli pomocníci. Pak také přišly nahoru služky. zaměstnání v Panském hostinci a Klammovo přátelství. “Když k vám má Frída takovou důvěru. přejížděly chvílemi jejich jazyky široce druhovu tvář. vy dva. “to je jiná. Jsou věrní. ukazujíce si prstem na K. řekl ještě. jen nevím. oči měla plné slz.” řekla hostinská.” řekl K. zase už ve svém koutě. a hostinská zároveň. “odložit to.” řekla hostinská. co mi chcete říci. “Zmatená z toho. a pak s pláčem a stále ho objímajíc padla před ním na kolena. Teprve únava je utišila a naplnila vzájemnou vděčností. přesto ještě sebrala sílu a řekla: “Teď jen bude třeba uvažovat o jistých zárukách. avšak kromě toho seděla přímo u postele hostinská a pletla punčochu. která se mu hned po odchodu pomocníků usadila na klíně. zuřivě. roztržitě. řekla: “Co máš. až se vrátím od starosty? Mám tam důležité jednání. nemáte se na koho odvolat.” řekl K. Slova zněla jako výčitka. nemá to smysl. a protože židle stála hned vedle postele.” A K. aby je odškodnil: “Půjdeme pak všichni tři ke starostovi. nevhodná. jež téměř zatemňovala pokoj. miláčku. přece nežádal. a bezmocně. aby ještě nabrali zbytek štěstí. jak veliké štěstí a neštěstí se tu sešlo.” Frída zvedla obličej. tak se oni ryli ve svých tělech. tady však jde o člověka.” – “Ach věrní. jako by v pokoji nikdo jiný nebyl. zklamaně.” řekla jedna a ze soucitu přes ně hodila nějaký šátek. drobná práce. “Proč já? Proč zrovna já jsem k tomu vyvolená?” – “Cože?” zeptali se K.” – “Ach tak. ale je to hnusné. zarývajíce hlavu jeden druhému do prsou hledali a jejich objetí a vzpínající se těla jim nedávala zapomenout.” řekl K. i ona měla slzy v hlase. překotili se a spadli dolů.” – “Myslím. ale nemohla ze sebe dostat slova.” řekla a pozvedla širokou tvář. Ona cosi hledala a on cosi hledal. paní hostinská. spíš jen tak z příjemného rozmaru než v naději na úspěch: “Teď jděte pryč. pane zeměměřiči. jako když psi zoufale ryjí v zemi. zatím už nic nepotřebuji a chci si se slečnou Frídou promluvit o samotě. A protože Frída zrovna před chvílí řekla o mých pomocnících.” – “Z lásky. a opřela se o židli hostinské. že jsou věrní. což ho neudivilo. abych se s Frídou oženil. že mi dáváte za pravdu?” – “Jste čestný člověk. nic vítězného v nich nebylo. bohužel nevynahradím tak Frídě to. ze starosti. pant hostinská. neboť K.” řekl K. když Frída. že ti rozumím. “Podívej. Potom vám tedy. nýbrž připomínala jim povinnost hledat. jež musíte Frídě poskytnout. rozbrázděnou spoustou stařeckých vrásek. ale nechci. aby přišla. “nemohu ani já jinak.” řekla hostinská a přitáhla si hlavu Frídy. proti pomocníkům? Před nimi nemusíme mít žádné tajnosti.. Proto na ta slova jen kývl a posadil se.” – “Tohle je důležitější. proč se tahle záležitost neponechá nám dvěma. o vašich domácích . “Je zmatená. jsme tu samí přátelé. co kvůli mně ztratila. ale při vší značné objemnosti stále ještě hladkou a kdysi možná krásnou. Když se K. “neustále po mně číhají. chudinka. a to hodně brzy. Tam leželi.

ale třeba se do věci vmísí i jiné hraběcí úřady.. ale hostinský to není.” – ”Proč je to nemožné?” zeptal se K. “Jen se podívejte. s nohama roztaženýma od sebe. Frída se ji snažila uklidnit. snesl jste ho velmi dobře. nic nejste.” – “Já nemohu. že s ním totiž Klamm nikdy nebude mluvit. co žádá. co říkám nebude. Klamm má s vámi mluvit. záruky. Jak si jen můžeš myslet. nehledě k ostatnímu postavení pana Klamma. co bylo. Vy například máte co děkovat jen jeho nedbalosti – byla jsem ten večer už k padnutí unavená –. vyznamenání. “co je to za nápad!” – “Musí to být. “ráda vám to vysvětlím. Poslyšte. K.. zvedla se trochu a přitiskla se ke K.” – “Jistě. Jakpak jinak má porozumět tomu.” S rozpřaženýma rukama se obrátila na hostinskou. posledního řádu – není posledního řádu. jste cizinec.” řekla hostinská a rychle se otočila celým tělem. s mohutnými koleny trčícími dopředu pod tenkou sukní. jehož záměry jsou nejasné. co vy vlastně požadujete. sám jste zdůraznil. že s tebou bude Klamm mluvit!” – “A s tebou bude mluvit?” zeptal se K. Ale teď si představte. “Co chceš. nemohu. jež udělí. a nikdy nepochopí. Musím mluvit s Klammem. to není ode mne žádné vyvyšování.” řekl K. “Žádáte nemožné věci. co jste. že vás Frída nechala dívat se špehýrkou. “Jenom jeho nedbalosti máte co děkovat!” zvolala hostinská znovu míříc ukazovákem na K. už když tohle učinila. a může být. to uznáte. viděla jsem toho už v životě až dost. teď i to. protože ani já to nedokážu. to byla její věc. pane zeměměřiči! Pan Klamm je pán ze zámku. kvůli komu se musí vystěhovat služky.” – “Jste divný člověk. že Frída samozřejmě přiběhla. co všechno Frída spojením s vámi přece jen také ztrácí. Jste. nýbrž již prvním z trestů. někdo. kdo svedl naši malou Frídu a jemuž ji bohužel musíme dát za ženu. ale nemá k tomu daleko –. “ani s tebou.” – “Cože?” otázal se K. Ostatně musím i já ještě před svatbou bezpodmínečně něco zařídit. avšak ani s ní on nikdy nemluvil. kdo je přes počet a všude se plete do cesty.” řekla Frída. vím to. nikdy s ním nemůže mluvit. znamená velmi vysokou hodnost. v téhle hospodě. že jste tady ve vsi. co živa budu. to se tvrdit nedá. musíš to udělat ty. “Je-li to pro mne nemožné. samozřejmě.” řekla hostinská a šla z ní hrůza. “Klamm s tebou nikdy nebude mluvit. Je tedy třeba záruk.” řekla Frída. ale on přece nepromluví ani s lidmi ze vsi. co je pro nás samozřejmé. pane zeměměřiči. co by v tom lidé rádi viděli. prostě zavolal jméno Frída – kdo zná jeho úmysly? –. Takový člověk jako Klamm má s vámi promluvit! S bolestí jsem slyšela. o jehož svolení k sňatku se zde tak pokorně ucházíme! Ze zámku nejste.” řekla hostinská takovým tónem. na které budu pyšná. protože můj muž je sice hodný chlapec. co je odpovědnost. abych snesla i takový pohled. Ovšem.” řekl K. nemusí ještě znamenat to. jako by to vysvětlení nemělo být snad poslední laskavostí.. že nebudete mému vysvětlení přikládat velký význam. “Pan zeměměřič se mě ptal a já mu musím odpovědět. “Vysvětlím vám to. Tohle všechno vám ale vlastně nevyčítám. Vždyť vy nejste ani schopen opravdu Klamma vidět. milý pane zeměměřiči. třeba Klamm . jak tu tak seděla vzpřímenější.” – “To je nemožné. Řekněte mi. Ale bohužel jste přece něco. Co však jste vy. někdo.poměrech tu není nic známo. “ty bude asi nejlépe poskytnout u notáře. a dostala povolenou tu špehýrku. ani se mnou. že si v klidu a míru sedíte na posteli. jakživ nepromluvil s jediným člověkem ze vsi. to je naprosto nemožné. kdy chtěla. A že někdy Frídu zavolal. a že k němu byla bez odporu vpuštěna. jak jste vůbec snesl pohled na Klamma? Nemusíte odpovídat. paní hostinská. je už navždy pryč.. z vesnice nejste. já však měla v životě otevřené oči a sešla jsem se s mnoha lidmi a všechnu tíhu hospodářství jsem nesla sama. byla od vás svedená.” řekla Frída. to už samo o sobě. kvůli komu jsou neustále oplétačky. že aspoň občas zavolal Frídino jméno a že ona s ním mohla mluvit. probíraje se z jakési roztržitosti. Nepatřím sice k zámku a jsem jen žena a jsem jen hostinská.. Bylo to veliké vyznamenání pro Frídu. ale že by ji přímo volal. “Taky ne. vzrušen spíš zvědavostí než hněvem. to byla Klammova dobrota.

“připomínáte mi někdy mého muže. přestala mít Frída pro Klamma význam. která se zahodila s vámi. Je to možná ale jeho dílo. je to možné.” řekl K. není tím ještě řečeno. jak se objeví. on. pořád jen říkat ne. že jsem svobodně promluvil před mocným mužem.” – “Je-li tomu tak. jak jste správně řekla. chtít vás v tomto směru poučovat. o němž se říkalo. A jen jedno. kteří Frídě upírají čestné označení milenka –. pak vůbec není nutné. aniž by mezi námi byly dveře. o tobě chce mluvit s Klammem. aby ho prostoupila. na tom přece není nic hrozného. jak vy si myslíte. Ale samozřejmě ne kvůli tomu. že proti Klammovi nejsem nic. abych se té věci neodvážil. která ještě včera byla Klammovou milenkou – nevidím důvod. budu mít z toho aspoň ten prospěch. nic takového by s ním nepohnulo. tedy v Panském hostinci.” S pohledem těkajícím v dálce.” “Jistě. je to divné. jak na něj má slova zapůsobí.ještě bude volat jméno Frída. dívka. miláčku. Avšak taková. úctyhodná žena a přitom se lekáte každé maličkosti. co si o tom myslí. která se. aby se mnou mluvil. s Klammem. Nepopírám. že děvče. že jsem schopen třeba jen snést pohled na Klamma.. abych s Klammem promluvil. byť se svěšenou hlavou. “vy jste taková moudrá. třeba je tam ještě i dnes. mi jistě snadno můžete zjednat pří1ežitost.” “Opravdu. to se rozumí samosebou. “ale dokazuje to. ale prý jsou na to příklady. Tak například máte jistě pravdu. ze své výšky. když se domníváte. zavřel na několik vteřin oči. je ještě méně důvodů.” řekl K. jsem v Klammových očích pouhé nic? Takové věci nás napadnou v prvním leknutí. Ale ať ostatně řekne Frída.” řekl K. samozřejmě. žes přišel ty.” řekla hostinská. nebo naopak existoval. s tváří přitisknutou na K-ovu hruď řekla Frída: “Určitě je to tak. ale vpuštěna už k němu určitě nebude. a Frída. zdá se mi. nuže. že je Klammovou milenkou – to označení mi ostatně připadá přehnané –. a než Frída. ale pak se to určitě nedělá tak. Jestliže se mi však podaří vydržet. nikoli prokletá budiž ta hodina. Vy ale. pomalu. jak to děláte vy. není-li to možné jinak. paní hostinská. Frído. abyste se jí i jen dotkl. stará žena. že jsme se tam pod tím pultem nalezli. já nic takového nikdy nezažila. Buďto vůbec neexistoval žádný závažný vztah – to vlastně říkají ti. Ale řekněte mi. jak říká matička: Klamm už o mně nechce ani vědět. jen jedno si nemohu srovnat ve své ubohé hlavě. a nezapůsobí-li nebo nebude-li mě vůbec poslouchat. “a já vidím. Jste tu pár dní a už chcete znát všechno lépe než místní usedlíci. požehnaná. a že neuteču z pokoje hned. když si to myslíte. Kvůli mně se v Klammově vztahu k Frídě nemohlo nic změnit. ale už trochu uvažování to uvede na správnou míru. o čem chcete s Klammem mluvit?” – “O Frídě. na klín. postačí mi vidět. se svou velkou znalostí života a lidí. která toho v Panském hostinci tolik viděla a slyšela. že od chvíle. že je možné udělat taky jednou něco docela proti předpisům a proti starým zvyklostem. jste také tak vzdorovitý a dětinský jako on. že ani všechno ostatní není přesně tak. proč se obávat rozhovoru s Klammem. jak by potom mohl být narušen mnou. neboť Frídina slova byla sladká. “O Frídě?” zeptala se hostinská nechápavě a obrátila se na Frídu. a jestliže si i teď přeji mluvit s Klammem a ani vaše výklady mě od toho neodradily. že nejste schopen tomu porozumět. Tak tedy s ním chci promluvit o Frídě.” “To je nemožné.” řekl K. kdy jsem se objevil. a vzal si Frídu. který. Podceňujete ho. paní hostinská. Určitě se totiž také mýlíte. Cítím dobře. vám dovolilo. říkáte-li. ne a přísahat jen na svou hlavu a . lépe než já. “Slyšíš. ihned podvolila.” “Ach.” řekla hostinská a shlížela na K. byť oprávněná obava není důvodem. ale já to přesto musím učinit. “je-li tomu tak. proč se tomu slovu vyhýbat –. že je to ode mne troufalost. to je možné. pak neexistuje ani dnes.

Jediné. je Klammova vůle. co jsem tenkrát o vás řekla manželovi. ach kéž by byl raději nocoval tam než v Panském hostinci. ale celkem jsi mi byl úplně lhostejný. že mám starost o vás? Starala jsem se o vás. která jediná bdí s mateřskou starostlivostí nad Frídičkou.. že teď patříme jeden druhému. “Ti lumpové prohnaní! U Barnabáše! Slyšíte –” a obrátila se do kouta. jak se zdá. a tím i postavení Frídy. držíte mou Frídu a já – proč bych to zamlčovala? – držím vás. že máme co děkovat jen Barnabášovi. avšak pomocníci už dávno vystoupili a stáli zavěšeni jeden do druhého za hostinskou. než aby se vmísila do řeči. věděla jsem sice o tobě leccos. je mi naprosto nedostupný. odmítajícím jakoukoli odpovědnost. kdyby teď do vašeho osudu nebyla zatažena Frída. ještě než pomocníci odpověděli. hostinská posměšně. jste ve všem všudy odpovědný. spíš mi to dokazujete seč jste. vy ale sedíte tady. najít někde ve vsi přístřeší.. ale o Klammovi teď nic nevím. Moje postavení je nanejvýš nejisté. “to jsou upřímná slova a já vám naprosto věřím. čekal.” “Kdepak? Kdepak?” zvolaly Frída i hostinská tak jednohlasně a tak dychtivě. Tak nejisté je tedy mé postavení. Tak například vím o velmi dobrém noclehu. skoro všechno mi bylo lhostejné. Možná že má Frída pravdu a že všechno. Ve všem ostatním jsem ochoten co nejzdvořileji o vašich názorech alespoň diskutovat. Frída patří k mému domu a nikdo nemá právo nazývat její postavení zde nejistým. Jako všechno. znamenajícím hodně i nic. Když jsem tě uviděla poprvé ve výčepu – přišels zavěšený do Olgy –. vykážu-li vás i já z domu. abyste s mými pomocníky nemluvila. v Barnabášově rodině! Ovšem. ale vy s nimi jednáte. dobrá. Klammovo služebnictvo nebylo . jako by měly k své otázce stejné pohnutky. ale jaká to byla nespokojenost a jaké zlobení! Například mě urazil jeden z hostů ve výčepu. – “U Barnabáše. dokud jste byl sám? Ačkoli by to bývalo dobře a lecčemu se bylo možno vyhnout. tam dostane nocleh.” řekl K. “Jen se nezlob. co říkáte.. pořád za mnou přece lezli – viděls ty chlapy tam. který je mi k dispozici. “musíš správně pochopit naše rozčilení. avšak přicházeli ještě mnohem horší.” “Dobrá. zakazuji svým pomocníkům. avšak mnohem mírněji. chytila jednoho z nich za ruku. ne však docela. držím.” řekl K. příliš velký strach. I tenkrát jsem byla s mnohým nespokojená a leccos mě zlobilo. Dá se říci. bylo: ‚Drž se od něho dál.” “Ne!” skočila mu hostinská zuřivě do řeči. Zůstaňme tedy zatím u mne. která teď.” “Díky. třeba jen psí boudu. pomocníci svým obvyklým způsobem.neposlouchat dobře míněné rady.” řekla Frída. Ale kdepak jste byli vy?” “Paní hostinská. nikdy s ním nebudu mluvit. mladý muži. jako by potřebovala oporu. “slyšíte. neboť zkuste si.” “Tak já s vámi nesmím mluvit. “Frídino postavení nemá v tomto ohledu s vaším nic společného. “i v tom vám dávám za pravdu. co se týče mých pomocníků avšak nikoli. a kdyby má prosba nestačila. “Ti lumpové!” vykřikla hostinská.” řekl K. “to jsou moji pomocníci. co se stalo. Ano. je i toto pravda pouze z největší části. jako by to byli vaši pomocníci a moji hlídači.” řekla hostinská a všichni tři se rozesmáli. A nesmíte mě jednoduše odmítnout. ba dokonce za mou pozornost. protože mně. protože tato záležitost je naprosto jasná! Prosím vás tedy. to nepopíráte.. než K.” řekl K. Cožpak si myslíte.‘ Dodnes bych se podle toho chovala. aby vám odpovídali. Jí máte co děkovat – ať se vám to líbí nebo ne – za mou péči. Tedy nejen tys mi byl lhostejný. kde se pán potlouká. zvlášť když Frída z důvodů mně neznámých má z vás. skoro všechno.

” A Frída přerušila své vyprávění.nejhorší – tak tedy jeden mě urazil. kdybyste byl doopravdy spal u Barnabáše.” řekl K. tady u nás. že jste byl zavěšen do Olgy a vydán tak patrně na pospas Barnabášově rodině. ale docela jistě jsem měl pravdu já. jež jsem potom dál zrovna nepozoroval. nebo jako bych o tom byla jen slyšela vyprávět. spíš tu bude. ruce měla složené v klíně.. pak vůbec není jisto.” zvolala hostinská. že jste tu ten nejnevědomější ze všech. pravda. že pokud jde o zdejší poměry. Co se týče bytu. v tu minutu. starou ženu. Ohlásím jim teď. Ach. ale myslím. budete toho – dovolte i mně jednu temnou výhrůžku – trpce litovat. ať se dívají a poučí! Vyrval jste Frídu z nejblaženějšího stavu. “Pojďte!” řekl. a buďte opatrný. musel opustit můj dům. Frídiny a moje. a kdyby se vám to snad povedlo. když jsem vás žádal. kterou jste svými takzvaně mateřskými řečmi pěkně zřídila. který mi poskytujete – můžete mít přitom na mysli jen tuhle odpornou díru –. nějaký pokyn hraběcích úřadů. neboť ať si mluvíte co chcete a urážíte mě jak chcete. já však ještě víc. se skutečným stavem věcí. avšak mnohé by mohlo být lepší. a možná vůbec ne. s nimiž. nesmím mluvit. Říkala jste přitom něco o lásce a starostech. následky svých činů. Jestliže jste zamýšlela odvrátit Frídu ode mne nebo mne od Frídy. se můžete . a bude-li mi pak přidělen nějaký jiný byt. člověku jde hlava kolem. nedovedu si to už ani představit. abyste naše záležitosti. která byla jak bez života. “Vidíte. mě. ale co to pro mne znamenalo? Připadalo mi. co mě Klamm opustil. Budete pak ke mně například hned spravedlivější a vytušíte. vzal z hřebíku Klammův dopis a chystal se odejít. přítomnost. jako by se to bylo stalo před mnoha léty. ujměte se prosím aspoň Frídy. nebo jako bych to byla už sama zapomněla. jste strašně nevědomý. ještě něco vám přidám na cestu. že na mně nejste závislý. teď si přijdete a vynesete jako velký trumf. a opatrně nadzvedl Frídu. oddychnete si nejspíš. jaký jí byl kdy souzen. jako by nemluvila ona sama. tak se všecko změnilo od té doby. A teď. kde vás před každou újmou ochraňuje Frídina. Takovou nevědomost nelze napravit naráz.” Pak se obrátil k pomocníkům. smutně svěsila hlavu. že byste v mžiku. Ale nedovedu to popsat. co měla. byl byste na mně tak nezávislý. že se vám to přece jen nepovede. už se zase zlobíte. přenechala nám. že to činíte z vlastní vůle. mějte na paměti. Tím chcete asi dokázat. zato tím víc nenávisti a posměchu a vyhánění z domu. avšak skutečný vztah je ještě mnohem horší a já se neustále musím snažit na to zapomenout. Hostinská se na něj mlčky podívala. dělala jste to velmi šikovně. ale propůjčovala jen Frídě svůj hlas. jakou hrůzu jsem zažila – a následky té hrůzy ještě trvají –. že jsem tu dostal výpověď. pomalu ji posadil na postel a sám vstal. a povedlo se vám to jen proto. zdá se. co říkáte a myslíte. když jsem zjistila. teprve když už měl ruku na klice. když vás poslouchá a když si v mysli srovná to. že Frída ve svém dětinsky přehnaném soucitu nemohla snést. když se to stalo a Frída všechno. ještě nechoďte. “vidíte. pane zeměměřiči.. “možná že v tom máte pravdu. jinak bych s vámi nemohla promluvit klidného slova. a i vaši pomocníci. Ne. a to tak. také si přisedla blíž a seděla teď těsně vedle Frídy.” . nebo jako by se to vůbec nebylo stalo mně. řekla: “Pane zeměměřiči. To je jisté. přece jen jste nastávající Frídin muž. vyměnila za blaho sedět vám na klíně. Vás zachránila a sebe přitom obětovala. jedině proto vám povím. A teď odcházím v teto i v jiných záležitostech ke starostovi. kdybyste mi jen trošku věřil a měl svou nevědomost neustále na paměti. že jste měl jednou možnost přespat u Barnabáše. vyslechněte ještě jen tuhle prosbu: Ať přijdete kamkoli. že moje maličká takříkajíc opustila orla a spojila se se slepýšem.Neznám prohřešky Barnabášovy rodiny.

ale na něž mohl podle jistých úředních opatření usuzovat. stále stejně mírný a přívětivý. úřadů a přes dokonalé plnění všech tak přehnaně snadných úředních závazků. že jednoho krásného dne. ve srovnání s mocí. jak spěchá po schodech dolů a pomocníci za ním. snadných vítězství a s touto možností i o náležité zadostiučinění a z něho plynoucí oprávněnou jistotu pro další větší zápasy. snažně vás prosím. až se zhroutí. a jednak to spočívalo v obdivuhodné jednolitosti služebního aparátu. ještě nikde neviděl úřad a život tak do sebe vpletené jako zde. Tyto následky se však přece týkají v podstatě jen mne. “nechápu. ačkoli si vždycky po takových záchvatech pohody rychle připomněl. přistoupila ke K. trochu rozčilením zavrávorala. ať byly sebedokonaleji organizovány. proč bych to pak neučinil. neviditelné záležitosti jménem odlehlých. kde zdánlivě neexistoval. “Paní hostinská. bude muset takřka proti své vůli. Jednak to spočívalo v tom. proklouznout všude. Pátá kapitola S ROZHOVOREM u starosty si K.vypovídat po libosti. nedělal mnoho starostí. cizího života. měly za úkol vždycky jen hájit odlehlé. nedělejte!” Vstala. ale má to i tu výhodu. až se někdy zdálo. kdyby se neměl neustále na pozoru. připravovaly jej o možnost drobných. přes veškerou přívětivost. Kdyby to ale bylo možné. že nevědomý si víc troufne. nýbrž zřejmě ještě i jiné síly. aspoň ze začátku. doopravdy to. že mu úřady již předem vycházely značně vstříc v nepodstatných věcech – o víc se zatím nejednalo –. jisté uvolnění. budou i ostatní vaše obavy pochybné. a proto svou nevědomost a její nepochybně zlé následky ještě chvilku rád ponesu. skoro k vlastnímu údivu. už otevíral dveře –. pokud mi síly vystačí. a úřad. proč se kvůli takové věci ponižujete a prosíte mě. Nevědomý ovšem jsem. Je-li. Čeho se tedy bojíte? Přece se snad nebojíte – nevědomému připadá možné všechno. že podle dosavadních zkušeností byl pro něho úřední styk s hraběcími úřady velice jednoduchý. A co to tedy vlastně znamenalo – ostatní život? K. již měl Klamm nad K-ovou službou. někdy o těchto věcech uvažoval.. naprosto nepřehledného. O Frídu se přece vždycky jistě postaráte. Tím však. kde chtěl. odpadne-li vaše hlavní námitka. můžete nám tu například předvést. shledával málem. že si úřad a život vyměnily místa. a nebojoval za sebe jen on sám. že v jeho záležitosti byla zřejmě jednou provždy vydána určitá..” řekl K. a je to pro mne velice smutné. z vlastní vůle. bylo zde na místě pouze přímo .. že poněkud lehkomyslnější počínání. proč prosíte. abych s Klammem promluvil. oklamán zdánlivou přízní. zhýčkávaly a oslabovaly ho tím. že jeho situace je uspokojivá. jenom doopravdy. Místo toho nechávaly K. Co například byla dosud pouze formální moc. Vysvětloval si to tím. jak říkáte. ať mě někdo prosí nebo neprosí. tak vpletené. kalného. kromě toho to činil. pak toho nedosáhnu. že právě to je nebezpečné. chytila ho za ruku a prosebně se na něho zadívala. neboť on byl útočníkem. samozřejmě jen ve vesnici. a zejména proto nechápu. zejména když.. “přece se snad nebojíte o Klamma?” Hostinská se za ním beze slova dívala. neviditelných pánů. kterou měl skutečně v K-ově ložnici? Tak se stalo. za sebe. vylučovaly zde vůbec veškerý zápas a přesouvaly jej zato do mimoúředního. a zmizím-li já zcela z Frídina obzoru. navenek pro něho velmi výhodná základní směrnice. nemožné. může to přece být pro ni podle vás jen štěstí. to je fakt. avšak jménem jakéhosi K-ovi neznámého veřejného pořádku přijít a odklidit ho z cesty. jež se mu prokazuje. kdežto K. jak hodláte promluvit s Klammem. bojoval za něco nanejvýš živého a blízkého. bude si ve svém ostatním životě počínat tak neopatrně.” K. nebol úřady. jehož obzvláštní dokonalost se dala tušit zejména tam. Tak by se ovšem mohlo stát. Přímý styk s úřady nebyl příliš obtížný. které neznal. Když K.

že teď stůňu a mám v posteli dost času přemýšlet o těch nejsměšnějších věcech. ale nepodařilo se mu to. Poslušně nabírala žena oběma rukama spisy a vyhazovala všechno ze skříně. druhé ono. jako je hraběcí.” – “Bohužel nikoli.” Žena ihned skříň otevřela. jako by měl podobný pocit. “Tak tady máme našeho pana zeměměřiče. jedno neví o druhém. tlustý.” vysvětloval K. Mohu jen doufat.” řekl starosta. myslel jsem si už. že jste všeho zanechal. “prosím tě.” řekl. jsem sedlák a jinak už to nebude. a obci se ukládalo přichystat všechny plány a nákresy potřebné pro jeho práci. kdežto jinak bylo neustále zapotřebí být značně opatrný a před každým krokem se rozhlédnout na všechny strany. K změnám v držení majetku nedochází a drobné spory o meze urovnáváme sami. Papíry pokrývaly už půl pokoje. aniž bych z toho dělal úřední tajemství – na to nejsem dosti úředníkem. nevím už z kterého oddělení. se může někdy stát. “Hodně práce se udělalo.” pokyvoval starosta hlavou. která pořád ještě pobíhala po pokoji. Jak se otevřela. přívětivý. To hlavní mám schováno ve stodole a největší část se . vyvalily se dva veliké balíky spisů. ale my bohužel žádného zeměměřiče nepotřebujeme. jak říkáte. že jste tak dlouho nepřicházel. zaměstnána nepochopitelnou činností. a starosta přihlíželi. jako třeba váš případ. o celé věci věděl. Konečně řekl: “Já jsem. skoro stín v zešeřelém pokoji s malými okénky a stínícími záclonami.” přerušil najednou svou zprávu obraceje se k ženě. Co se pak týče vašeho případu. Proto mohl hned odpovědět: “To mě velmi překvapuje. hladce vyholený muž. musím vám říci plnou. jak jste si všiml. Nebyla by tu pro něho vůbec žádná práce. přečetl Klammův dopis a připojil několik svých poznámek. “tenkrát jsem ještě všechno schovával. Skříň byla nacpána papíry. v němž se kategorickým způsobem.. jako se váže dříví na topení. že jedno oddělení nařídí to. nebol je to už mnoho let a ani bych si na to byl nevzpomněl nebýt toho.” – “Je totiž z doby mých začátků. byl si v hloubi duše jist. Nevím zatím o žádné chybě ve velkých záležitostech. že má být povolán zeměměřič. přinesla K. byl jsem tehdy teprve pár měsíců starostou. Starosta. podívej se tamhle do skříně. Nyní však. když jste byl tak laskav a sám mne vyhledal. třeba ten výnos najdeš. které byly svázány do otýpky. jak říkám. přichází však. To je čára přes můj rozpočet. aniž o tom všem předem přemýšlel. “a povězte mi. a ukazuje si omluvně na nohy. aby se dostala k spodním papírům. vše je řádně zaneseno v knihách. židli a přistavila ji k posteli.” – “Mici. Tichá žena. Hranice našich drobných hospodářství jsou vymezeny. co si přejete. příliš pozdě. chtěl se na pozdrav zdvihnout. příznačným pro naše zdejší pány. jak neobyčejně snadný je styk s úřady. že podobné sdělení očekával.” – “Ale jak je to možné!” zvolal K. “a to je jen malá část. Starosta se zavrtěl stísněně v posteli.vůči úřadům. jak je u ní přirozené. Opět měl pocit. pane zeměměřiči. Jste přijat jako zeměměřič. že jde o nedorozumění. Hned návštěva u starosty mu zcela potvrdila jeho mínění o místních úřadech.” dirigoval starosta z postele. “Dole by to mělo být. “je to tak. padl zpátky do polštářů.. Unesou takřka každé břemeno. ale jak k tomu nedorozumění došlo. byl nemocný. “tu já nemohu rozhodnout. avšak i maličkosti bývají až dost trapné. mohu vám otevřeně vylíčit průběh. Co tedy u nás se zeměměřičem?” K. “Nepodnikl jsem přece tu nekonečnou cestu.” K. K. dole. žena zděšeně uskočila. Ten výnos se samozřejmě nemohl týkat vás. abyste mě teď poslali zpátky!” – “To je jiná otázka. Že jsem sám ještě nic nezařídil. přišel jakýsi výnos. pane zeměměřiči. posaďte. to vám samozřejmě mohu vysvětlit. oznamovalo. způsobila jednak má nemoc a pak to.” řekl starosta. měl těžký záchvat pakostnice a přijal K. Před dlouhou dobou. všechno se na ně dá naložit a člověk sám zůstane nedotčen a volný. nepříjemnou pravdu. Vždycky jsou to ovšem nepatrné maličkosti. a tak může přese všechno vzniknout menší zmatek. v posteli.” řekl starosta. nadřízená kontrola je sice vrcholně přesná. V tak velikém úřadě. “Posaďte se.

že všichni tři se usmívají k nerozeznání stejně. než že vložený. prosím tě.” řekl a unaveně a přitom i pyšně se položil. “Jen ať jdou dovnitř. jak se zdá. avšak bohužel ani oddělení B nedostalo naši odpověď celou. to pomocníci směli. že ten výnos najdeš?” obrátil se pak zase na manželku. Tato odpověď však nedošla. na každý pád došla do oddělení B pouze obálka od spisů. spoléhal se referent na to. jako by za vším byly jeho pokyny. Kdo by to všechno udržel pohromadě. za to ručím –. V důsledku toho zanedbal záznamy a na celou věc zapomněl. Ve stodole je toho ale ještě hodně. “A když jsem teď ke všemu nemocen. Žena však klečela před prázdnou skříní.” řekl starosta. Mám sice na písemné práce ještě jednu pomocnou sílu.” řekl starosta se samolibým úsměvem. v němž je modře podtrženo slovo ‚zeměměřič‘. o němž jsem už mluvil. otočil. “Musíš hledat spis. do původního oddělení.samozřejmě ztratila. ale nechat vás hledat samotného ve spisech. “Když tu už ale jste. putoval pohledem od pomocníků k starostovi a zase zpátky k pomocníkům a shledal. tak daleko přece jen nemohu jít. “Nenajdou?” zvolal starosta. “nevím. nesměl. “Mici. “chcete říci. bohužel ve skutečnosti chybějící spis se týká povolání zeměměřiče. tak neuvážené bylo to přidělení. ale přesto není možné být s tím hotov. nebo bude s námi podle potřeby o věci dále korespondovat. pořád zbývá hodně nevyřízeného. “Pomocníci.” řekl starosta.” V pokoji teď všechno ztichlo. “přiběhli za mnou teprve tady. Starosta s úsměvem zavrtěl hlavou: “Jak jsem už řekl. jen šustění papírů bylo slyšet.” – “Mě neruší. nevrazili rovnou do místnosti.” – “Má žena je mi velkou oporou. a když jeden slabikoval nějaký spis. Co K. hledej trochu rychleji! Mohu vám však zatím vylíčit tu historii i bez spisů.” řekl K. V oddělení B se však obálka od spisů dostala k referentovi . dokáži vám to na základě spisů. “To jsou jen moji pomocníci.” řekl K. mělo sice záznamy o věci. “pouze vedlejší okolnosti rušivě zasáhly. “přinesu si svíčku. “Nemohl bych vaší paní pomoci hledat?” řekl K.” – “Spisy se nenajdou. jsme s díky odpověděli. “Nic – a jak je to tedy s mým povoláním?” řekl K. nýbrž do jiného oddělení B. chladně. že odpovíme a že pak buď zeměměřiče povolá. Oddělení A zůstalo tedy bez odpovědi. “vám tedy překážejí. Na onen výnos. Zatím oddělení A čekalo na naši odpověď. Na tiché zaklepání se K. přerůstá mi to přes hlavu. že už vůbec nehledá. “při té těžké úřední práci. nemám před vámi žádné úřední tajnosti. aspoň svíčka stála hodně daleko od ní.” a ukázal na jinou skříň. ale jak se pochopitelně častěji stává a při vší preciznosti ve vyřizování může stát. také se hned vrhli na papíry. že žádného zeměměřiče nepotřebujeme.” – “Neuváženě se tu neděje nic. avšak spíše se v té hromadě ryli. nazvěme je A. zdálo se. když se žena vrátila se svíčkou. zapomněl dokonce na bolest v nohou a posadil se.” – “Nikoli. Staří známí.” – “Je tu moc tma. ať už příslušný spis zůstal u nás.” – “Ale mně překážejí.” pravila žena. poklekla u skříně a jala se hledat výnos.” – “Kdo je to?” zeptal se starosta.” řekl na zkoušku.” – “Jakpak přiběhli. venku je příliš chladno a tady překážejí.” Starosta nic nenamítal. starosta si dokonce snad trochu zdříml.” řekl K. rovnou.” řekl K. ale nikdo nebyl schopen to třeba i jen vytušit. “zůstaňte tu a pomozte tamhle paní starostové hledat jeden spis.” – “Tak tedy byli přiděleni. nebo se ztratil cestou – v oddělení se neztratil určitě. na níž nebylo poznamenáno nic víc. nýbrž zašeptali nejdříve pootevřenými dveřmi: “Je nám venku moc zima. učitele. že byli přiděleni.” řekl K. než aby hledali. Byli to samosebou pomocníci. ale jsou to přece vaši vlastní pomocníci.” řekl starosta. ukládám to tamhle do té skříně. Přece jen už byli trochu vychováni. “Ale stejně dobře mohli spadnout z nebe.” řekl starosta přívětivě.. který se vytrhl ze spánku. Ostatně je znám.. kterou musím dělat přece jen levou rukou. druhý mu jej vždycky vytrhl z ruky. “I vaše povolání bylo dobře uváženo. kde je mám nechat čekat. na němž je modře podtrženo slovo ‚zeměměřič‘.” řekl starosta.” – “Myslíš.

“nezmiňoval jste se před chvílí o jakémsi kontrolním úřadu? Podle vašeho výkladu je to zdejší . rozpomínali jsme se na tu záležitost už jen velmi nejasně. jakmile však zabloudí – a při skvělé organizaci musí nesprávnou cestu přímo usilovně hledat. Rozvinula se velká korespondence. Nikomu totiž nedůvěřuje. To už však uplynula od prvního dopisu oddělení A řada měsíců.” “Ale. ostatně by mu ta oddělení vůbec neodpověděla.” přerušil se teď starosta. neboť jde-li. aby se zeměměřič nepovolával. nebo jako by aspoň bylo možné. “Baví mě. já: to vůbec není podivné u záležitosti.” řekl starosta vážné. že se s možností chyb vůbec nepočítá. já odpověděl za pomoci výborné paměti své Mici. abych se tím řídil. jako kdyby ho znal jako darebáka.” řekl K. i mně. “že mi dává nahlédnout do směšné motanice. je nepochopitelné. Možná. já zase: protože jsem si na něj teprve teď vzpomněl. úředník musí takto postupovat. Sordini: to je prý velmi podivné. Sordini: musí prý ale existovat záznam onoho prvního přípisu. ani na to pomyslet. jako by zašel v zápalu vyprávění příliš daleko. učitele jsem tehdy ještě neměl přiděleného. neboť přípis.” řekl K. jsem si netroufal ani tvrdit. Naše odpověď přirozeně takového Sordiniho neuspokojila. spis správnou cestou. Tu jsem se zarazil. Obdivuji toho člověka. jak vám. Sordini však okamžitě pojal nedůvěru k naší odpovědi. že se tu pátrá po možné chybě. Sordini se jmenuje. nechci. nemohu prostě jinak. Sordini se ptal. že se měl s ohledem na mé tvrzení aspoň přimět k tomu. mohli jsme odpovědět jen velmi neurčitě.proslulému svědomitostí.. všechno otevřeně vykládám. Právě to by však bylo nesprávné. Ital. já: ovšem že neexistuje. že o takovém povolání nevíme a že zeměměřiče nemáme zapotřebí. jsme ovšem už dávno zapomněli) . ten však neexistuje. pane zeměměřiči. nedůvěřuje mu příště stejně tak. ne-li let. byli jsme tehdy na všechnu práci jen dva.” “Baví mě tím. bohužel nemám na to povahu. zasvěcenému člověku..” řekl K. Považuji to za správné. jak je pravidlem. kopie jsme schovávali jen u nejdůležitějších záležitostí. abych vás přerušil otázkou. jako kdyby ho vůbec neznal. sám vidíte. Tato zásada má důvod ve znamenité organizaci celku a je nezbytná. vždyť se celý spis ztratil. či lépe řečeno. pak. která za jistých okolností rozhoduje o lidské existenci. “a já mohu vyprávět dál. že zašel příliš daleko.” “Ještě jste nikam nenahlédl. i když někoho například při nesčíslných příležitostech poznal jako nejdůvěryhodnějšího člověka. která se vleče tak dlouho. Proto když jsme dostali Sordiniho přípis. na nějž jsem si vzpomněl. vůbec neexistuje. má-li být dosaženo maximální rychlosti ve vyřizování. pak ovšem to trvá velmi dlouho. je to pochopitelné. Sordini proti tomu: proč se zmiňuji o tom úředním přípisu až teď. že přece první podnět vyšel z úřadu (že šlo o jiné oddělení. jinak ji nenajde –. neboť by postřehla. zkrátka.” “Dovolte. Tento Sordini nám samozřejmě vrátil prázdnou obálku k doplnění.” Na to starosta: “Nevyprávím vám to pro zábavu. cizímu člověku. že v duchu vytýkáte Sordinimu. aby se o té věci informoval v jiných odděleních. To je pracovní zásada úřadu. dostane se do svého oddělení nejpozději za jeden den a ještě téhož dne je vyřízen. “nenudí vás ta historie?” “Ne. Mici a já. ačkoli mi působí utrpení. neboť že by v Sordiniho oddělení mohla uniknout nějaká chyba. aby na tomto muži ulpěla jediná poskvrna – byť i jen ve vašich myšlenkách. Sordini se tedy vůbec nemohl informovat v jiných odděleních. Sordini: přece jen je to prý podivné. jak jsem najednou přišel na to. pane starosto. proč muž jeho schopností je ponecháván na téměř podřízeném místě.

Jestli existují kontrolní úřady? Existují jedině kontrolní úřady. že by tu nebylo kontroly. že jsem se zmínil o kontrolních úřadech. a protože se spisy z balíků neustále vytahují a do nich zastrkují a všechno probíhá ve velkém spěchu. který stojím mimo úřady a jemuž hrozí újma. zřítí se ty sloupce každou chvíli a právě tento neustálý. Ale i kdyby přišlo na množství práce. jeho místnost mi popisovali tak. jako ve vašem případě. aby vyhledávaly chyby v nízkém slova smyslu. Vrátím se tedy k nesrovnalostem se Sordinim. ze strany úřadů. byl by váš případ jeden z nejnepatrnějších. neboť chyby se nevyskytují.. nýbrž mou ctižádostí je pracovat v klidu jako malý zeměměřič u malého rýsovacího stolu. duchapřítomnost. V tomto ohledu si nemáte co naříkat. “a přece značné zaměstnal mnoho úředníků.. Jen naprostý cizinec se může ptát jako vy. pane starosto. energie. Ale kdo smí tvrdit. máte ještě hodně daleko k tomu. jen bych však rád uslyšel slůvko o sobě. a první kontrolní úřady. abyste pochopil úřad.” řekl starosta. a pro napadeného je to strašlivá. že je to chyba!” “To by bylo něco dočista nového!” zvolal K. “Pro mne je to něco velmi starého. a za druhé mou skutečnou osobu. “Jsem nejinak než vy přesvědčen. je příliš zavalen prací. Má-li však Sordini v rukou sebemenší výhodu proti někomu. stal se dík horlivosti úředníků. Je to tak. Ostatně se mi ještě nikdy nepodařilo spatřit ho na vlastni oči. tu rovněž uznávají chybu. jíž úřad postihuje sebe sama. že jsem při jiných případech rovněž zažil tu druhou situaci. pak již zvítězil. které má Sordini právě v práci. jestliže si toto myslíte. pane starosto. O prvním případě platí pravděpodobně to. na sebe naskládaných balíků se spisy. kdybych ještě leccos nepředeslal. pro nepřátele napadeného nádherná podívaná. kdo může s konečnou platností říci.hospodaření takové. a i když byl možná na počátku velmi malý. Jak jsem uvedl.” řekl starosta. že nebezpečí je tak vážné. co se děje v úřadech a co lze pak z hlediska úředního pojímat tak nebo onak. je to mezi malými případy jeden z nejmenších. neboť teď se ještě zvýší jeho pozornost. a i když se někdy chyba vyskytne. normální případy. můj případ jako jeden z nejmenších. “do takových úvah se raději nebudu vměšovat. “Avšak ztisíceronásobte svou přísnost a pořád ještě to nebude nic proti přísnosti.” řekl K. Množství práce neurčuje význam případu. jak vyprávím. jež by byla tak nesmyslná. to jsou jen spisy. co říkáte s tak ohromující. mimořádnou znalostí věci. aby kvůli mně vznikaly a s rachotem se bořily sloupce spisu. dají mnohem větší a ovšem také mnohem vydatnější práci. že stejně budou soudit druhé kontrolní úřady a také třetí a všechny další?” “To je možné.” “Jste velmi přísný. velkým případem.” řekl starosta. Ostatně nevíte ještě vůbec . mne. že pořád ještě nemohu uvěřit. že je tu nutno rozlišovat dvojí: totiž za prvé to. tedy případy bez takzvaných chyb. mohu o ní vyprávět tak. také slyším poprvé o těchto kontrolních úřadech a nemohu jim samozřejmě ještě rozumět. “jenže vy byste tomu neporozuměl. Sordini je dělník a nejmenšímu případu věnuje stejnou péči jako největšímu.” “Nikoli. nemůže sejít dolů. má obrana pomalu ochabovala. krátce po sobě se opakující rachot se stal pro Sordiniho pracovnu příznačný. Ovšem nejsou určeny k tomu. “není to velký případ. neboť mou ctižádostí není. že všechny zdi jsou zakryty sloupci velikých.” “K tomu také dojdu. Bohužel a naprosto proti mé vůli. že se vyskytla chyba. jako je pan Sordini. Jen proto. že se člověku dělá špatně při pomyšlení. Už to bylo předčasné. jimž vděčíme za odhalení pramene oné chyby. a Sordini ze zoufalství nad tím těžce onemocněl.” “Označujete. Jen si myslím.” řekl starosta.” řekl K.

ba ani z hřadu samého zjistit. I to je už několik let. jsou právě tato rozhodnutí většinou znamenitá. Sordini se nedal Brunsvíkem oklamat. kterou váš případ způsobil.nic o vlastní práci. ale kdyby se to bylo stalo. jako by úřední aparát nesnesl to napětí. zato přišli jeho úředníci.” řekl K. Teprve mnohem později to zjistí kontrolní úřady. větřili nějaké tajné úmluvy a nespravedlnosti. bez přispění úředníků. není snad špatný. neboť velká většina obecní rady samozřejmě nechtěla o zeměměřiči ani slyšet. “Vy asi znáte ze zámku jen kanceláře?” zeptal se K. “ale trochu bledá a churavá. rozhodně však nelze. to je on. “Znám i jeho ženu. ale hloupý a podivínský. Nevím. třeba o sobě nicotnou záležitostí a jako by sám od sebe.” řekl K. že jsem byl nucen předložit věc obecní radě. Uvažuje-li se o nějaké záležitosti hodně dlouho. ale zato křikloun a to leckomu statí. že kdybych byl tu otázku předložil obecní radě. Jak jsem již řekl. jež záležitost většinou sice velmi správně. jen několik jich zaváhalo. učinil rozhodnutí. a popsal vousáče. denně se v Panském hostinci konaly protokolární výslechy zdejších vážených občanů. jak to už u takových věcí bývá. řečník sice není. jak by Brunsvík mohl oklamat Sordiniho? – Ale právě proto. něco proti tomu –. to léta trvající dráždění stejnou. Je asi ze zámku?” Bylo to řečeno napůl jako otázka. tak trochu nazdařbůh. což patří k jeho hlouposti. hrubě. Je to. “Je krásná. Především už se mnou nejednal Sordini. odtud. “To je možné.” řekl. zčásti kvůli svědomitosti Sordiniho. nalil si na lžíci lék a rychle ho spolkl. jestli ve vašem případě takové rozhodnutí vyšlo – něco mluví pro to. bylo zapotřebí nových šetření. Avšak tenkrát získal Brunsvík jistý vliv. A nyní se dostáváme k jedné zvláštní vlastnosti našeho úředního aparátu. tak je též vrcholně citlivý. starosta a zmlkl. jež uvádí do pohybu novými a novými výplody své fantazie. nebyli by všichni proti povolání zeměměřiče. Přirozeně že se nestal žádný zázrak. že se o nich člověk. a jistě to byl nějaký úředník. tak opozice.” řekl starosta s ironickým. Starosta se podíval na hodiny.” řekl starosta. spousta času by přitom uplynula a . a přece i vděčným úsměvem. vadí při nich jen to. bylo by vám zasláno povolání a vy byste podnikl dlouhou cestu sem. A tak se stalo. alespoň ne od nás. ale po celou tu dobu ta věc neusnula. že najednou s rychlostí blesku dojde na nějakém nepředvídatelném a ani později nezjistitelném místě k vyřízení. ostatně by to také už sotva koho zajímalo. který se snažil nejpečlivějším šetřením prozkoumat pohnutky jak většiny. který má s úřady všelijaké osobní styky. zeměměřičské záležitosti jsou pro sedláka důležité. Jak je přesný. Většinou byli při mně. kdo v tomto případě rozhodl a z jakých důvodů. kdo napsal vyřízení nebo učinil nepsané rozhodnutí. aby se nedal oklamat. ačkoli uvažováni není ještě u konce. Tak se samozřejmost – že totiž zeměměřiče není zapotřebí – přece jen stala přinejmenším pochybnou. je totiž velmi čilý. “Ano. je to švagr Lasemanna. vymyslel si Brunsvík pokaždé něco nového. Obzvlášť se při tom vyznamenal jistý Brunsvík – vy ho asi neznáte –. zčásti kvůli hlouposti a ctižádosti Brunsvíkově. a ještě než skončila. mimoto si našli vůdce a Sordini musel z jejich výpovědí nabýt přesvědčení.” “Koželuha?” zeptal se K. “Ano. může se stát. “To je také to nejdůležitější. o té chci přece teprve vyprávět. A co se týče Brunsvíka: Kdybychom ho mohli vyobcovat. byl to ostatně zatím Brunsvíkův jediný úspěch. byli bychom skoro všichni šťastni a Lasemann nikoli nejméně.. kterého viděl u Lasemanna. doví pozdě a že se dlouho ještě vášnivě dohaduje o záležitostech dávno rozhodnutých. avšak nicméně přece jen svévolně uzavře. my se to však už nedovíme.

a Mici na ně pohlédla s tichou vděčností.tady by mezitím Sordini pořád ještě do úpadu pracoval na těže věci. který teď prováděli. u něhož je ještě spousta spisů. Položili skříň na zem. “To nemohu prozradit. jinak však – ale netroufám si vyjádřit se k tomu sám. s jistotou však vím toto: jeden kontrolní úřad mezitím zjistil. pane zeměměřiči. ale to už bylo jenom směšné. ostatně se určitě ještě najde. všechny spisy do ní nacpali. Znovu se obrátili na mne a teď se ovšem celá věc vyjasnila.” řekl starosta. Tento dopis není vůbec žádný úřední přípis. “Ten spis se tedy nenašel. jasné.” řekla. jsem pevně rozhodnut to nedopustit?” “Zajisté. jinak se však na mne můžete vždycky s důvěrou obrátit. oddělení A se spokojilo mou odpovědí. a možná dokonce i zákonů. To už se jasně pozná podle oslovení: ‚Vážený pane!‘ Kromě toho se tu ani slovem nepraví. že z oddělení A byl před mnoha lety zaslán obci dotaz stran zeměměřiče a že doposud nedošla odpověď. Co se mé osoby týče.” řekl starosta. to znamená. avšak nepodařilo se jim to pro spoustu nesrovnaných spisů. která není velká. “jen vám dávám na uváženou. Brunsvík pořád ještě intrikoval a já bych měl trápení s oběma. Pouze Brunsvík se vztekal. neboť konečně přimáčkli dveře od skříně. že se tu strašlivě zneužívá mne. přísné. “Od Klamma.” řekl K. Tuto možnost pouze naznačuji. najednou objevíte vy a celá věc jako by měla začít nanovo. ale já už přece jsem přijat. abyste . tu a tam si šeptali a konečně. zrovna když pomocníci volali “hurá!”. “Škoda. a přečti si se mnou tento dopis. Pochopíte snad. vlastně už ten spis ani nepotřebujeme. po šťastném skoncování celé záležitosti – a od té doby zase již uplynulo hodně času –. že jste přijat jako zeměměřič. Ale pojď sem teď se svíčkou.” řekl K. jen stařecky změklé rysy. jak víte. chtěli pak zase všechno zavřít zpátky do skříně. rozčilující práce. že ve mně máte – nechci říci přítele. potom si s Mici sedli na dveře a pokoušeli se je teď takto pomalu stlačit. Mici. abyste byl přijat jako zeměměřič.” Mici přišla a vypadala teď ještě šedivější a nevzhlednější. jak seděla na pelesti a tiskla se k silnému. je patrně u učitele. životem překypujícímu muži. Jenom nepřipustím. který ji objímal. že v tomto případě nebyl kompetentní a že – samosebou bez vlastní viny – vykonal spoustu zbytečné. jichž si dlouho nikdo nevšímal. že pokud na mně záleží. – Mici!” zavolal a pak: “Ale copak to děláte?” Pomocníci a Mici. asi bychom si všichni oddechli. který se zdá být pravý. a tak se to snad mohu odvážit říci. myslím. “ještě lépe však chápu. vždyť jsme si úplně cizí – ale v jistém smyslu partnera. řekl starosta: “Mici je úplně téhož mínění jako já.” “Jak to chcete udělat?” zeptal se starosta. mluví se spíše jen všeobecně o panských službách a ani to není řečeno závazně. ale vy už tu historii znáte. “že mám být přijat jako zeměměřič.” řekl K. že žádný zeměměřič není zapotřebí. že dokonce i Sordini sám. když se nyní.” řekl starosta. Sotva nahlédla do dopisu. “Nechci se vnucovat. A teď si. Tu asi přišli pomocníci na nápad. “Je cenný a úctyhodný pro Klammův podpis. Tady je Klammův dopis. budu se proti tomu umět bránit. lehce sepjala ruce. Jen její drobný obličej byl teď ve světle svíčky nápadný.” “Klammův dopis.” “Mluvíte pořád o tom. nýbrž jste pouze přijat.. nýbrž soukromý dopis. představte mé zklamání. a Sordini musel uznat. že je na vás. zřejmě hledaný spis nenašli. ovšem v mezích mé moci. Četli pak dopis spolu. Kdyby se jako vždy ze všech stran nevalila nová práce a kdyby váš případ nebyl přece jen zcela nepatrný případ – dalo by se skoro říci nejnepatrnější z nepatrných –.

” řekl K. co zdejší telefony tlumočí. Všecky tyto styky jsou jen zdánlivé. vy je však ve své neznalosti považujete za skutečné. a zapojí zvonek.dokázal. Ne. Je to taky velmi pochopitelné. že když například zavolá Sordiniho. pane starosto. jakožto na svého nejbližšího nadřízeného.” “To je podivné. tak asi jako hudební automat. jak slýchám. Informoval se pak telefonicky u podkastelána jménem Fric a dostal zprávu. odpoví mu také doopravdy Sordini. obzvláště večer nebo v noci. “o těchto podrobnostech jsem nemohl vědět. “Ne.” “Znáte Černého?” zeptal se K. který vám má sdělit vše bližší. která by naše volání přepojila dál. neznamená ten dopis nic jiného. příliš důvěry jsem však do toho telefonického rozhovoru nevkládal a vždycky . “Je to syn jednoho podkastelána. žádná centrála.” řekl starosta. jak je vidět.” řekl K. starostu. Jak si to vysvětlíte. pak dostaneme odpověď. naopak. já. Soukromý dopis od Klamma má samozřejmě daleko větší význam než úřední přípis. vše ostatní je klam. že člověk zavolá obyčejného registrátora a odpoví sám Sordini. Tento šum a zpěv je však z toho. žádný telefon nemám. pane starosto?” “Velice prostě. což se z největší části již stalo. tak to jediné pravé a důvěryhodné. Že vy. Kdo si má co dovolovat kvůli soukromým starůstkám telefonovat uprostřed vrcholně důležité a vždy šíleně spěchající práce? Nechápu. Už jste tu někdy telefonoval. A pokud jde o telefon: Podívejte. ještě než se ozve první zvuk. neznáme ho.” “Tak jsem to samozřejmě nebral. když odtud zavoláte někoho ze zámku. Toto neustálé telefonování slyšíme v našich zdejších aparátech jako šum a zpěv. taky jste to jistě slyšel.” “Vykládáte. jaký mu přikládáte vy. ten dopis tak dobře. že je synem podkastelána. máte úctu?” “To je nedorozumění. “Nepodceňuji význam toho dopisu. zazvoní to tam u všech aparátů nejnižších oddělení.” řekl starosta. nic víc to taky není. je to všechno víc než jasné. Tu a tam pocítí však některý přepracovaný úředník potřebu trochu se rozptýlit.. “že nakonec nezbude nic než podpis na listu prázdného papíru. ještě nikdy nepřišel skutečně do styku s našimi úřady.. k němuž. “jakpak mám znát všechny syny všech podkastelánů?” “Dobrá. který mám opravdu dost co dělat s úřady. “vy jste.. S tímto Černým jsem měl hned v den svého příchodu nepříjemný výstup. či spíše zazvonilo by to u všech.” “Milý pane zeměměřiči. což ovšem značně urychluje práci. jenomže nemá ten význam. to nedovedete. Pak je ovšem lépe utéci od telefonu. mne neudivuje. Neexistuje žádné určité telefonní spojení se zámkem. která je pouze žert. Mici? Taky ne. který umí číst úřední přípisy a tím spíše neúřední dopisy.” řekl starosta. jako cizinec. Pro člověka. že jste přijat. jak předstíráte. “ty snad ano. nezlehčuji ho svým výkladem. kdyby – jak bezpečně vím – neměly skoro všechny vypnutý zvonek. že budete přijat do panských služeb. ano? Nu tak to snad pochopíte. Nepozorujete. jak si třeba i jako cizinec může někdo myslet. že jsem byl přijat jako zeměměřič. ovšem odpověď. Naopak se ovšem ve vzácné chvíli může stát. Konečně jste po úřední stránce odkázán výhradně na mne. “pak mi musíte věřit. Daleko spíš to bude nějaký obyčejný registrátor nějakého úplně jiného oddělení.” řekl K. telefonuje se tam neustále. V hospodách a podobně dělá možná dobré služby. že tím zlehčujete Klammovo jméno. Celkem vzato.” řekl K. Na zámku funguje telefon zřejmě výborně. než že se Klamm osobně hodlá o vás starat v případě.” řekl starosta.

co chce. proto se ho K. “dejme tomu. že otázka povolání je příliš obtížná. naproti tomu jejich soukromý význam v přátelském či nepřátelském smyslu je značný. nejen tady. budeme musit dát nový obklad. aby do světnice nemocného čišel chlad. že všechno je značně nejasné a neřešitelné. Avšak to. o který jde. K. pošlu pro vás. pomocníky strhl s sebou a rychle zavřel dveře. přesně vzato. vůbec ne. až jsem sem pak byl přilákán – ovšem s vyhlídkou na špatné konce –. všechny tyto projevy nemají úřední význam. obvykle větší.” řekl K.” “Aha. Co se ovšem týče ostatního. a teď se mi hrozí vyhazovem.” řekl starosta. “Kdo by se odvážil vás vyhazovat. zeptal. je to třeba uvážit a já o tom podám na zámku zprávu.” řekl starosta ženě. Frída.” řekl.. jež jsem si dělal o přijetí zde. bezvýznamná? Řekl jsem to už při Klammově dopisu. “taky tu moc táhne. když jsem odešel z domova. který se chytil jednoho slova. “Ano. Nikdo vás tu nedrží.” “Výsledkem je tedy. pomocníci. než by mohl kdy být úřední význam.” “Na vašich názorech je něco pravdy. “jsi na ní asi hodně závislý?” – “Ne. má naprostá nemajetnost. chtěje zabránit. “Právě nejasnost předběžných otázek vám zaručuje co nejzdvořilejší jednání.” řekl hostinský. jak říkáte. pak mám na zámku spoustu dobrých přátel. jste na omylu. musel byste přece vědět. nýbrž své právo.. jí ho zděšeně vytrhl. důvodné naděje.” “Och pane starosto. z něhož složila lodičku. projevem přátelství vůči mně a později pak následoval jeden takový projev za druhým. “nechci ze zámku žádné milodary.” řekl K. co říkáte o lákání.” řekl K. že by bylo možno povolat zeměměřiče. se zvedl. jenom jste podle všeho příliš přecitlivělý. které mne tu drží: oběť. Kdybyste byl lépe sledoval mé výklady. Šestá kapitola PŘED HOSPODOU na něj čekal hostinský. že výroky ze zámku se nedají brát doslova. jako vždy s nevhodnou služební horlivostí.” K.” řekl starosta.. “nyní zase vy vidíte leccos až příliš jasně. “ty telefonické rozhovory rozhodně mají skutečný význam. než abychom ji mohli zodpovědět tady během krátké rozmluvy. “Ptáš se z příkazu své ženy. a je jí zapotřebí tím více. Netázán by se byl neodvážil promluvit. jakpak že ne? Jak by mohla být informace. otevřeli hned po K-ově poznámce obě křídla dveří.” řekl starosta bez nejmenšího překvapení. “Já vím. K. která je odtud. “Máš už nějaký nový byt?” zeptal se hostinský se sklopenýma očima. byl už tenkrát před mnoha lety nápad onoho oddělení.” řekla Mici chystajíc mast. Ale Frída by s vámi šla kamkoli.” K.” řekl K.. pane zeměměřiči?” řekl starosta. Avšak opatrnosti je zapotřebí všude. nechápu.” “Mici. Ale je kvůli tobě . Pak vyběhl z místnosti. připisujete-li jim úřední význam..” “Dobře. zas už mě začíná silně bolet noha. která ještě pořád seděla k němu přitisknuta a zasněně si hrála s Klammovým dopisem. se otočil. dlouhá těžká cesta. Uvedu vám několik věcí. stačil se starostovi jen spěšně uklonit. kterou podá zámecký úředník. Kdyby přišlo nějaké rozhodnutí nebo kdyby vás bylo třeba ještě jednou vyslechnout. “neptám se z jejího příkazu.” “To ne. že skutečně významné je jen to.” řekl K.mi bylo jasné. nemožnost najít teď doma znovu jinou vhodnou práci a konečně – ne na posledním místě – má snoubenka. kterou jsem přinesl. ale to přece není vyhazov. “Mici. čím důležitější je výrok. “Pak se budu poroučet. co se člověk doví nebo čeho dosáhne přímo na zámku. Souhlasíte?” “Ne. až na ten vyhazov. že vše je tak. “máte pravdu v tom.

” řekla prosebně. peřinu odhrnula. Měla husté vlasy. “už jsem chtěl pro tebe jít k starostovi. Stalo se to okamžitě. jako by tím K. nechtěl jsem rušit. každá v jiném koutě při své náhodné práci. “Samozřejmě. “mám s tím člověkem soužení. budila její propadlá tvář soucit.” řekla hostinská. téměř strnuly. pane zeměměřiči. posadila se na chvilku a upravila si trochu účes kolem čepečku. “Sedněte si. “Prosím vás..” řekla pak Gardena. Naopak z kuchyně nebylo do přístěnku vidět skoro vůbec. udělal K. jen červenobílé ložní prádlo trochu prosvítalo. aby všichni opustili kuchyň. Tak podobně to dělá vždycky.. nýbrž jako by nedočkavě toužila promluvit první. jen z dobré vůle ho ještě jednou ohmatal. když uviděly K.” řekla a ukázala na pelest. Teprve když člověk vešel a oči si přivykly.” – “Tolik jste tedy změnila své mínění o mně?” zeptal se K.” A když jí K. A teď mi slibte. “kdo ale začne?” – “Já. že jak ležela. Vytáhla zpod polštáře nějakou fotografii a podala ji K. paní hostinská. “Prosím tě o to. všechno utrpení jako by z ní bylo sňato. nesnesu peřinu. na mnoha . kde tři nebo čtyři služky. “Podívejte se na ten obrázek. Ležela tu teď pokojně. neboť byl stářím vybledlý.” řekl K. “Vždyť jste mne nedala zavolat. aby si uvědomila.” řekla Gardena a zahalila se jím. Vypadala v posteli mnohem mladší než v šatech. že z ní bylo možno přehlédnout celou kuchyň a dohlížet na práci. byla Gardena přece jen natolik pozorná. pěkný šátek to je.” řekl hostinský. poslouchal jsem za dveřmi. “Ne. chtěla vyjít vstříc. přinesl šátek. má v nepořádku vlasy.” – “Váš muž se mě právě test na to ptal. to je omyl. Postel byla postavena tak. neboť přístěnek neměl dveře. samozřejmě že se hnali ze jednou ze služek –.. že je to obyčejný vlněný šátek. teď. tak mi nezbývalo než čekat na tebe. že tu bydlíte. Prošli světlou kuchyní. když jsem šťastná.” řekla hostinská.” řekla hostinská s umíněností nemocných. Aby líp viděl. že by z kuchyně bylo slyšet všechno. Nepůsobilo to tak. neřekl však nic. “Během jedné dvou hodin?” – “Nezměnila jsem své mínění. že?” K. krok do kuchyně. jemně. “vy ostatní ale jděte pryč!” Kromě pomocníků se sem tlačily i služky. K. Již v kuchyni bylo slyšet sténání hostinské. “Jak jsem měl přijít.” – “Mám jít za ní?” zeptal se K. ale pod nočním čepečkem z jemných krajek. držel vás tu. ale hovořili jste. Bylo v něm místo jen pro velikou manželskou postel a jednu skříň. ale nepustila mě k sobě. chci se přikrýt. nemůže pracovat. “Konečně jdete. leží v posteli a ustavičně vzdychá a naříká. podejte mi ho. Byla v něm úplná tma. ačkoli byl příliš malý a nedržel jí na účesu. běžel jsem zpátky.” – “Neměl jste mě nechat čekat tak dlouho. Dokud jsem vás tu nechtěla. co se tu mluví. Gardeno.” – “Jen aby se to podařilo.velmi rozčilená a nešťastná. “hned vpředu ve skříni visí přehoz.” řekl hostinský. to je pěkný šátek.” řekla pomalu a dodala roztržitě.” řekla hostinská chabě. ale ani tady nebylo snadné něco na obrázku rozpoznat.” řekl hostinský. že budete naprosto upřímný. který měla na hlavě.” zeptal se K. dokonce jí napadlo.” – “Dobře.” řekl K. ptát. dýchalo se jí zřejmě ztěžka. a tak poručila. daly se rozeznat jednotlivosti. já k vám též budu upřímná. Tak.” řekla hostinská zase chaběji.” – “Tak tedy rychle pojil. Ležela v přístěnku bez oken. dýchá se mi tak těžko. vyhání vás pryč. jestli už mám nějaký nový byt.”.” – “Já že se vás nechala ptát?” řekla hostinská. Ležela na zádech. se zdálo. K. “Ano. “Já půjdu taky. “brzy ji uklidním. poprvé uslyšel jméno té ženy. odděleném od kuchyně lehkou prkennou stěnou. řekla: “Podívejte. – “To věřím. “podejte mi ruku. také jsem měl starost o ženu. jako by byla zaměstnána jinými myšlenkami: “Proč zrovna ty bys tu měl zůstávat?” Ale když všichni zmizeli v kuchyni – i pomocníci poslechli tentokrát ihned. začal být netrpělivý a řekl: “Nechala jste se.

“Není zrovna v nejlepším stavu. jako by byli celí šťastní. “Uvědomujete si ale taky. ale podívejte se: Frída.” řekl K. Nejsem tak mladá jako Frída. . že to poznáte. jak krátký bude můj čas. bylo nevolno z těch historek. “Zase ti pomocníci.. vznáší se. co se mu hodí.” řekl hostinské na omluvu a ukázal ven.” řekl K. bez těch tří věcí bych to tu nebyla tak dlouho vydržela. Tak dlouho se zachovává věrnost Klammovi. rozeznáte všechno. rozeznat. Ty tři upomínky vám možná připadají nicotné. “Byl to posel. “po němž mě Klamm poprvé dal k sobě povolat. ihned toho nechali. vyprávět a při vyprávění na něj zapomněla. Obrázek. vypadá pak takhle. Klamm sám nedá nic. která jsem byla u Klamma jen třikrát – později mě už nepovolal. Co tedy?” – “Nějakého mladého muže. Věděla jsem. jen jednou jsem ho letmo viděla a nikdy na něj nezapomenu. a nazlobené se po něm úkosem podívala. Ostatně vám pomohu. jakoby prosebné řinčení skla ho i tady ještě dlouho pronásledovalo. A i ten čepeček. oči zamhouřené a vlasy mu poletují. je to snílek a taky se hned s něčím nespokojí.” – “Nu tedy. zahrozil.. teď to vidím. “neleží. Když jim K. na nějakém prkně. Ale byl to hezký chlapec. to není prkno. že sem K. “a co dělá?” – “Leží. nejsem tak ctižádostivá jako ona. Vidíte i jeho obličej?” – “Z obličeje vidím jen velmi málo. rychle zmizel do přístěnku. která se stýkala s Klammem tak dlouho. “Podívejte se pozorněji. “Přes dvacet let.” řekla hostinská. Pomocníci stáli venku na dvoře. vyrušilo ho řinčení skla. Člověk se ovšem musí postarat. kde ho pomocníci zvenčí nemohli vidět a on se na ně nemusel dívat. že K. pomyslím-li na své nastávající manželství?” Hostinské připadalo nevhodné. na svém.” řekla hostinská. nevím proč –. jsem si přinesla tyhle upomínky. Hned zjistil příčinu vyrušení.” řekla. může si to vyprosit. ústa má otevřená. nemohl dobře poslouchat. šátek a čepeček. jako bych tušila.” řekla hostinská rozmrzele.” . Její pohyby byly pomalejší. rukou si přejela přes oči a řekla: “I tenhle šátek je od Klamma. “Hodně přes dvacet let. ale to musím přiznat.” Hostinská se zasmála. paní hostinská. snažili se jeden druhého odstrčit. zato já. docela určitě. zadívala se na něj. Ona si ho však nevšímala.” – “Kdopak to byl?” zeptal se K. uhladila ho a zastrčila opět pod polštář.” řekla hostinská. “zřejmě se velmi namáhá. nýbrž pod tíhou vzpomínek. Avšak tiché. že mi takovými vyznáními působíte značné starosti. “když ho celá léta pořád nosíte u sebe. ráda o tom obrázku slyším mluvit. “opravdu leží?” – “Ne. protahuje se a zívá. “skáče. ale když tam člověk vidí ležet něco. zkrátka. povězte mi. tak trénují úřední poslové. ptala jsem se jí. dovedu se vpravit do života. to jsou mé tři upomínky na Klamma. “To vůbec není pravda. vzala mu obrázek. kdo ho osobně neviděl. bohužel. “Ale tady je přece prkno a tady leží on. Pohrávala si s třásněmi šátku.” K. Teprve po chvilce vzhlédla. Ale podíváte-li se na něj pozorně.” řekl K.” řekl K. ze samé blaženosti si na něj ukazovali a přitom bez přestání bubnovali na kuchyňské okno. Dělali. “Správně. poskakovali ve sněhu z jedné nohy na druhou.” řekla hostinská.místech zpřehýbaný. avšak nikoli z únavy.” řekla hostinská uznale. K. jakkoli se týkaly i jeho. chce plést své záležitosti. ona je velice citlivá. “Bohužel.” řekl teď K.” řekla hostinská potěšena. Chtěla K. nýbrž pravděpodobně provaz a ten mladý muž skáče do výšky. ani tak citlivá. “Víc nemůže nikdo. “Jak už je to dlouho?” zeptal se s povzdechem. ale jeden druhému hned uklouzl a už byli znovu u okna. opět vidí. co vidíte. pomačkaný a ušpiněný.. nemá na památku vůbec nic. myslím.” – “Výborně.” trval K. ba nebyla bych tu pravděpodobně vydržela ani den.” K.

stávalo se. ale nešťastná jsem neměla být proč. paní hostinská. Proto musím při zmínce o Klammovi vždycky pomyslet na sebe. a když nás tam viděl sedět. proč změnil své smýšlení. Bylo to tenkrát po posledním setkání s Klammem. uchopil za váhající ruku – “pomyslete. paní hostinská. předpokládáme-li.” řekla hostinská. “Neříkám přece ani slovo proti Klammovi. Tam mne uviděl Jan. Dovoluji vám tu otázku. Inu..“Nic ve zlém.” řekl K. kterého jsem si hned nato tenkrát vzala? Ve dne nebyl čas. bylo právě Klammovo rozhodnutí. varovně. oč jde. A vůbec. zastavil se a nabídl nám zkrátka hospodu .” řekla hostinská a sklonila hlavu. která svévolně Klamma opustila. “ale můj muž se takhle neptal. převzali jsme tuto hospodu v ubohém stavu a museli jsme se snažit. jak nepěkně skončila naše poslední rozmluva a že se tentokrát chceme rozejít v míru.” “Jestliže si všechno vykládám mylně. Vy prostě nemůžete jinak. třeba vůbec není tak neomalená. často k otci docházel.” – tu ji K.” “Máte pravdu. občas si ke mně přisedl. i když si to podle všeho ještě ani plně neuvědomuje. který pracoval u koní u jednoho velkého sedláka. probudila jsem ho a hovořila jsem dál. Nu tak.” řekl K. jak jste přišla k této hospodě?” Hostinská svraštila čelo. “vykládám si mylně možná i svou otázku. nebo Frída teď. já mám jen tohle jediné.. “položím vám teď hodně neomalenou otázku. to nemůže popřít ani největší Klammův obdivovatel. a počtvrté už nikdy ne! Co mě tenkrát zaměstnávalo víc? O čempak jiném jsem mohla mluvit se svým mužem. ale Klammovi? Jednou ze mne Klamm udělal svou milenku. Snad přece Frída. Nejsem citlivější než kdo jiný. po těch jsem se mohla pídit. kdopak jste. teď mi ale vysvětlete. takže musel nechat živnosti – také už byl starý –. “i to vám stačí. a protože to je hodný chlapec. vždyť přece všechno šlo korektně a to. že jsem už ke Klammovi nesměla. Můj otec byl kovář a Jan. Frída. nestěžovala jsem si mu. kterou už nedal zavolat. “Já vím. že se odvažujete tak ptát?” “Paní hostinská. jen důvody byly nejasné. avšak shodou okolností jsem se přece jen dostal do určitých vztahů ke Klammovi. a hlavně to. “Copak to je věrnost? Věrná jsem svému muži.” pravil K. protože jsem se bez ustání musela sama sebe ptát – a vlastně ani dnes se nepřestávám ptát: proč se to stalo? Třikrát tě dal Klamm zavolat a počtvrté už ne. jestli já tenkrát.. “ale určitě se ovládnu. Všechno si vykládáte mylně. jemuž umřela žena. A když šel jednou kolem naší zahrádky tehdejší hostinský. že si poplakal se mnou. takže i to bylo korektní.” “Bohužel je to zároveň i mé citlivé místo.” “Když dovolíte. já byla velmi nešťastná a vlastně jsem ani neměla proč. “i to stačí. nedá se nic dělat. že Frída se vám v tom podobá?” “Strašlivá věrnost?” opakovala hostinská nevraživě. ale v noci? Léta se naše noční rozhovory točily jen kolem Klamma a kolem důvodů. A když muž při té rozprávce usnul.” řekla hostinská odevzdaně.” řekl K. jak mám v manželství snášet tuto strašlivou věrnost Klammovi.. můj nynější muž. ale on věděl. Chtěl jsem jen vědět. paní hostinská. “Nesmím se tedy ptát.” “Ovšem. abychom ji pozvedli. nebo já. i mlčení. Ale přece ovládlo to neštěstí tenkrát mé myšlenky úplněji. Nevím. kdo je nešťastnější. “ale šetřte mne. řekla však s klidem: “To je velmi prostá historie. každý má citlivá místa.” řekl K. naopak.” řekl K. byla jsem a nemohla jsem pracovat a posedávala jsem celé dny u nás na zahrádce před domem.” Hostinská mlčela. mohu snad tuhle hodnost někdy ztratit? Ach pane zeměměřiči.

nýbrž jaksi i pro všechny budoucí časy. “Vrhla jsem se do práce. Nu. Není to však jen zapomnění. Zatím mě udivovalo jen to. o jejíž nicotnosti přece už museli vědět. aby vám dvěma důvěřoval?” “Znal Jana dobře. v cizině. je obdivuhodné. ale mluvili jsme o době před vaší svatbou a tehdy by přece bývalo podivné.” “To ne. které zde nemají smysl.” Chvilku bylo ticho. nestarala jsem se o to nikdy. Druhý důsledek byl ovšem. že jsem se přitom zničila.” řekl K.do nájmu. vařila jsem tak dobře.” řekla hostinská unaveně. v kuchyni. že jsem mnohem starší než Jan. jak se později ukázalo. při téhle práci se nestárne.” řekl K. Proč by se měl o mne starat. Jednání hostinského bylo pěkné. byl jeho strýc. že jsme nejen v pořádku spláceli nájemné. pak řekl K. a Janovu pracovní sílu. na toho úplně zapomene. vašeho zdraví. naléhala na svatbu a neměla přitom jinou naději než vaši pracovní sílu. i když po pravdě řečeno jsem tam už směřoval. byla jsem všude. poslouchat hosty. dál už nemůže zajít ani šílenství. Dám-li si hodně práce.” řekla hostinská. odkud přicházíte. Myslíte si možná. na toho úplně zapomněl a nejen pokud jde o minulost. ovšem s nasazením vašeho srdce. A výsledek byl.. ani slechu.: “. bylo známkou toho. nebo lépe sečeno: jak by se vůbec o mne mohl starat? Už o mně vůbec nevěděl..” řekl K. že jsem i Panskému hostinci přetahovala hosty. “když byla rodina ochotná k takovým obětem a jednoduše vám bez záruk dala hospodu do rukou. na koho jsme zapomněli. kdyby Janova rodina při všech peněžních obětech či aspoň při takovém riziku. silná jsem byla.” řekla hostinská. od té doby se jich hodně rozuteklo. nebo měl snad nějaké zvláštní důvody. dovedu se vmyslit do vašich myšlenek. kam míříte a jak se přitom pletete. ale ve skutečnosti je jen o dva nebo tři roky mladší a samozřejmě nikdy nezestárne. ale neopatrné. je to víc. ani čeledína. a nájemné stanovil hodně nízké. naprostý nesmysl. kdyby mě v budoucnu někdy zavolal. Koho nedá zavolat..” “Nu ano. člověk se sám zmate. Kde by se vzal muž.” řekla hostinská”. při níž možná trochu zapomenu. nebyl jsem v myšlenkách ještě vůbec tak daleko. že na mne zapomněl. kovářova dcera. snad ano. v chlévě. zahrává-li si s takovým nesmyslem.” “Co jste vykonala. který by mi mohl zabránit běžet ke Klammovi. se zase můžeme poznat. Nechtěla jsem o tom mluvit před Frídou. Nebyl jste v lokále ještě v poledne. či zatím .” “Pak ovšem ano. tenkrát jich bývalo ještě víc. na dvoře. Nechtěla jsem být otci na obtíž. “já vím. kterou přece ještě ani neznali. pak fajfku vyklepat a občas donést pivo –. že mi Klamm dal za muže právě mého Jana.. protože nám prý důvěřuje. a tak jsem při pomyšlení na hospodu a na novou práci. onemocněla na srdce a teď je ze mne stařena. kdyby mi dal Klamm znamení? Nesmysl. neznáte naše polední hosty. U Klamma není tohle možné. “Janově rodině patrně tedy hodně záleželo na spojení s vámi?” “Možná. v lokále. jako bylo postoupení hostince. ale za několik let jsme si mohli celou hospodu koupit a dnes je skoro bez dluhů. “o tom není pochyb. jak si myslíte. Že už mě nedal zavolat. ale nikoli.” “Nebylo to neopatrné.” řekl K. S tím. To je celá ta historie. “nevím. nepotřebovala jsem ani děvečku. nechtěl žádné hotové peníze předem. Po Klammovi nebylo při všech těch záležitostech ani vidu. Myšlenka o souvislosti těchto faktů s Klammem se mi ovšem vnucovala. všechno ostatní mi bylo lhostejné. Možná že jste došel až k tak šílenému nápadu.” “Ale jistě to tak bylo. Koho už nedá zavolat. aby mi nic zvlášť nebránilo přijít za ním. “zmást se nechceme. že si příbuzenstvo tolik od svatby slibovalo a že se ty naděje skutečně také splnily. protože při jeho práci – kouřit fajfku. dala Janovi slovo.

zajisté.” řekla hostinská. snad tedy to je lákalo.” řekl K. abyste si zas jednou mohla na mne vyjet. mužnějším.” . natolik ho už znám –. že v tom všem má Klamm už dost co dělat. a myslím. čímž myslím zároveň samostatnějším. ale vy to tvrdíte – k vám náleží. řekl bych. Obávala jsem se. “vyplývá to ze všeobecné zkušenosti. “Upřímně jsem vám vypověděla svůj případ.” řekl K. nebýt vašeho smutku. nač se chcete Klamma zeptat.” řekl K. že vy věříte tak jalovému výmyslu. Ležela teď na zádech a hleděla do stropu. Řekněte mi teď stejně upřímně. aby se vsedě mohla opírat. že se opravdu cítí ztracený – aniž by z toho byl nešťastný. jak vy to naznačujete. Kromě toho však. kterou udělali. “Nejdříve vás však chci na něco upozornit.” “Načpak se asi zapomnělo?” zeptala se hostinská. “Naše záležitosti se stýkají. tedy při vás musí zůstat a neopustí vás tak rychle a z ničeho nic. z něhož byste se v lecčems mohl poučit.” řekla hostinská. Ale nehledě k tomu je Klamm též příčinou vaší nemoci.” “Myslíte to všechno vážně?” zeptala se hostinská. která vás přivedla ke Klammovi – za předpokladu. s nějakým prostým děvčetem. Posadila se zpříma. neboť vaše srdce bylo již před vaší svatbou vyčerpané nešťastnou vášní. Navenek se zdá. že se všechno podařilo. Ale přece jen se vlastně všechno nepodařilo. ale stejně jisté je. nebýt Klamma. jako to učinil Klamm. Zbývá už jen otázka. nebyla byste si tedy vzala Jana. což vám dělá potěšení. “A tak jsme tedy zase u vás. co Janovy příbuzné na tom sňatku tak lákalo. Sama jste se jednou zmínila. není to patrně nic než legenda vzniklá v hlavách děvčat. rozumný chlapec stal s jinou ženou šťastnějším. že být Klammovou milenkou je nezrušitelným povýšením. pro něž by byl velikou první láskou. že naděje Janova příbuzenstva nebyly ani docela správné. Přeju vám to potěšení! Moje myšlenka však byla tato: především je Klamm zřejmě podnětem k svatbě. nebylo by vám v životě všechno lhostejné. za druhé však je to neprokazatelné.” “Nemám co skrývat. zůstává-li někdy v lokále jako ztracený. Požehnání se nad vámi vznášelo. určitě byste nepracovala tak beze všech ohledů k sobě a nepřivedla hospodářství k takovému rozkvětu. Předně mi to připadá velmi nepravděpodobné. že vidím i chybu. nebýt Klamma. zdá se mi. Divím se. nebyla jste nešťastná. že to byla dobrá hvězda. nebýt těch tří upomínek. avšak nikdo je nedovedl snést na zem. Kdybyste nebyla hledala zapomenutí. Jan je dobře zaopatřen. pilnějším. nikdy by se nesmělý Jan neodvážil vás oslovit. neseděla jste před domkem na zahrádce. Byly tedy naděje příbuzenstva nesprávné? Nemyslím. je ve vážnosti.” “Není to žádná legenda. Nebýt Klamma. má zdatnou ženu. že by se byl tento hezký.” řekl K. a podívala se K. že dobrá hvězda. která zrovna byla u Klamma v milosti. A vy sama přece jistě nejste šťastná. i naděje. a také máte nemocné srdce. “jen si myslím. Znovu tedy i zde Klamm. Jde to však ještě dál. aby šla nahoru do svého pokoje a zůstala tam. že před ní byste nemluvil dost upřímně. ani byste nechtěla dál žít. by býval určitě mnohem šťastnější. nu. na hospodářství nejsou dluhy. natřásla polštáře. neuviděl vás tam Jan. ani docela nesprávné. patrně jen proto. Jen stěží jsem přemluvila Frídu. rychle. a jak sama říkáte. Nu. přímo do očí. říkala jste. jak mu vyčítáte. “Myslím. pak proto. Klamm zapomene ihned.nikoli v tak hrubé podobě. “Zeptat se Klamma. “Nebo u vás. nebýt Klamma.” “Co tedy chcete po Klammovi?” zeptala se hostinská. nikdy by vás starý dobrý strýček hostinský neviděl pokojně spolu sedět.

že . nemáte snad už žádný důvod. “tak mylně se zde díváte na všechno. Ovšem. . A teti dělejte. ale zato vícehlasý zpěv. což je už otázka. abyste mi nevyhověl. nemohu přece nejdříve prosit o rozmluvu.” řekl K. Podejte mi sukni. naopak ji volal.” Hostinská mlčela a jen si K.” pravila hostinská a zabořila tvář do polštářů. v Panském hostinci. když pozorovatelé v okénku hlásili. O lecčem může být řeč. že by Klamm Frídu již nezavolal. Věc totiž spěchá. To. nemá to žádný význam a s jeho ženou příležitostně pohovořím. to by po zamítavé odpovědi byla otevřená vzpoura.” řekla hostinská. závisí na průběhu rozmluvy.” “Nu ano.Byla u toho. “starosta je úplně bezvýznamná osoba. ale přece jen dobře míněný pokus.” Bez ohledu na K. Teď je však mou povinností promluvit s ním jako se soukromou osobou a toho se lze podle mne domoci snadněji. abych mu stál tváří v tvář. “Ne. Dokonce bylo slyšet tichý. že až do příchodu odpovědi nepodniknete nic na vlastní pěst?” “To nemohu slíbit. obzvlášť po nepříznivém výsledku mého rozhovoru se starostou. si navlékla sukni a pospíšila do kuchyně. jako by říkala něco neslušného. že by mohla. Jako se soukromou osobou ale všude. že Klammova odpověď přijde nejpozději do týdne. Ještě jsem totiž nemluvil s žádným skutečným úředníkem přímo. kde se mi ho podaří potkat. Jednu chvíli je otevřeli pomocníci a volali dovnitř. avšak hosté se již shromáždili. Mluvte raději upřímně. co od něho chci. “Pak je tu však další rozdíl mezi vaším a Frídiným případem. než abyste mne šetřil. že na ni doposud ještě čeká. co chcete říci.” řekl K. bude mi jen milé. Neužívejte Klammova jména. A když vám ještě slíbím. jak se staví k našemu sňatku. slíbíte mi.” “S radostí. Jen jednu prosbu mám. Že pak kromě toho budu mít před sebou též úředníka. ale můj první cíl to není. Někdo klepal na okénko.” “Dobře. Oč ho snad ještě dál požádám. jenže ona za ním nešla.” řekl K. Nicméně se nikdo neodvážil proti rozkazu hostinské vstoupit do kuchyně. která všechno vede.” “To všechno nerozhoduje.“Může to tedy nová zkušenost vyvrátit.” řekl K. Je dokonce možné. nebyl ještě hotov. Především ho chci uvidět zblízka. Říkejte On nebo jak chcete. Hostinská přisvědčila..” “Horší?” pravila hostinská. co je bez prošení možná smělý.” řekla hostinská. na ulici. “Odhodlal jsem se pevně a pokusil bych se provést své rozhodnutí. v domě. i kdyby přišla zamítavá odpověď. Což by ovšem bylo mnohem horší. Zdá se. “jakkoli rád bych vaší prosbě či rozmaru vyhověl. K-ova rozmluva s hostinskou velice zdržela přípravu oběda. než jsem si myslel. Jako s úředníkem s ním mohu mluvit pouze v jeho nepřístupné kanceláři na zámku nebo. “ale těžko říci.” řekl K. jak myslíte. pak se od něho chci dovědět. Jestliže však Jim už se předem takto rozmyslel. “ale neměl jsem také dojem. ale ne jménem. Už delší dobu bylo z hostinské místnosti slyšet rozruch. I jiné tváře se v něm pak objevily.” “Mici?” otázal se K.” řekl K. Pak řekla: “V klidu vyslechnu vše. že vaše žádost o rozhovor dojde ke Klammovi. pozorně měřila. “Dosáhnu-li svými styky toho.” “Tato námitka odpadá. Nicméně: ať o vás starosta rozhodl jak chtěl. Copak jste to nepostřehl? Nemohl by ani den zastávat své místo nebýt jeho ženy. Vůbec se jaksi nestalo.. že dosáhnout toho je těžší. pak chci slyšet jeho hlas.. “Vzpoura je to v každém případě. ale nejdůležitější je pro mne. Nyní však. že mají hlad. “Řekla k tomu něco?” zeptala se hostinská.

mužů i žen oblečených venkovsky. “A i kdyby měl komu. aby dole na dvorku pečlivě vyčistili K-ovy šaty a boty. přijde. Hostinská se omluvila společnosti několika lhostejnými slovy. Frída K. již Frída patrně ráno vyprala a která se teď sušila rozvěšena kolem kamen. a nařídila jim. když byl opuštěný. tak pilná byla Frída. ctihodnému muži. Potěšilo ho. aby si zajistili místa. včetně jejich obrázků. jako kdyby si myslel. svlékl košili a začal se mýt v umývadle. přívětivý modrooký pán s rozcuchanými šedivými vlasy a vousy stál. nevěnovala ani pohled. kde byli předtím shromážděni. kdo při rozhovoru vůbec nebyl? To je . se počal omlouvat. ke stolům. neboť šlo o mou existenci. že pokoj byl k nepoznání. podlaha byla umytá.” Hledaje hřeben. pravil K. veskrze odměřený. a proto ho teď navštívi1 sám. že jsem neměl zrovna myšlenky na vybrané chování. kdysi umlouval nějakou návštěvu. Teti bylo možné přijímat hosty. vběhly služky ihned do kuchyně. že dosud učitele nenavštívil. na přivítanou políbila. věci po služkách. který se však patrně z obtížné situace už dávno spasil útěkem. vešel do lokálu. vstali. jakmile K. ležela bílá háčkovaná pokrývka. až K. vešel. že si s ním K. učitele. Ohlížela se po hostinském. že se učitel už nemohl dočkat. hrnula se neuvěřitelně početná společnost. na stole. kteří si zrovna prohlíželi nový ubrus.. a když K.” – “Nevím. “Že vy jste. velezkušenému. Sama sundala se šňůry jednu košili a běžela ji dolů do kuchyně vyžehlit. nikdo jí nic nevyčítal. který opět tiše seděl u stolu. a nakláněje se k dětem. jež K. udával nožem takt k jejich zpěvu a neustále se snažil tlumit jej. Učitel seděl s Frídou u stolu. omluvil své mytí a svůj neklid naléhavostí zamýšlené návštěvy. se zeptal.” řekl učitel. Obrátil se k Frídě a začal se s ní radit o jakési důležité návštěvě. musel učitel přistoupit blíž a opřel se o zeď vedle. kterou musí ihned vykonat a k níž potřebuje být co možná dobře oblečen. avšak nikoli selsky. která je ohrožena hanebným úřadováním. zmizely. učitel se lehce uklonil. Sedmá kapitola NAHOŘE zastihl K. krátce. proč přichází. manžel. utíraje se. “je však pravda. pane zeměměřiči. ten cizinec. hned začal svlékat. který Frída asi někam založila. k tomu starému. s nímž jsem před několika dny mluvil na náměstí před kostelem.. Poněvadž však voda šplíchala a jeho slovům bylo špatně rozumět. to si nemusil dát líbit teď ve svém pokoji. zasloužilému. neboť jste sám činným údem onoho úřadu. K-ova nepatrná zásoba prádla. že bych byl nezdvořilý. Stěžoval si na mne pan starosta?” – “Komu by si na vás měl stěžovat?” řekl učitel. roztržitý a ještě rozčilený hovorem s hostinskou. Pak pomalu odešla do kuchyně. nechal ho ještě chvíli čekat. K.” řekl pomalu. co strpěl tenkrát.hostinská už jde. snad chtěl. “Přicházím z příkazu pana starosty. K. v kamnech řádně zatopeno. nijak nepřekážela. K. který dříve na člověka přímo civěl deskou se škraloupem špíny. o jehož podrobnostech vám nemusím vykládat. Jen u malého stolku v jednom koutě místnosti seděla již manželská dvojice s několika dětmi.: “Cože? Protokol? Za mé nepřítomnosti dodatečně sepsaný někým. to odporné neřádstvo. Učitel však. jako by se teď pomalu upamatovával. který spěchal za Frídou do pokoje. “Ano. Učitel si toho nevšímal a řekl: “Byl jste nezdvořilý k panu starostovi. jak jste odpovídal. zády k němu. byl ochoten vyslechnout ten příkaz. K. Teprve teď. cožpak by si vůbec kdy stěžoval? Sepsal jsem jen podle jeho diktátu malý protokol o vašem rozhovoru a z něho jsem vyrozuměl až dost o laskavosti pana starosty a o způsobu. od okénka.” řekl K. Byl dobře vyvětrán. K. aby pro zpěv zapomněly na hlad.” řekl K. ať se obrátil kam chtěl. teď zůstal o samotě s učitelem. Frída se ho dál nevyptávala a okamžitě zavolala na pomocníky. víc jak dvacet lidí. vypadalo to. postel ustlaná.

odmítáte zcela bez výhrad.” řekl učitel. umytý a učesaný. kostelníkova žena čas od času uklidí a slečna Gíza. smál se a řekl jen. A bude to snad lepší. Nu dobrá. i protokol je pouze poloúřední. V každém případě tu nyní je a neslouží vám ke cti. je naopak dalším důkazem laskavosti pana starosty. přece jen nad jeho slovy zamyslel. “Bude už asi po poledni?” zeptal se v myšlenkách na cestu. košili nesla nevyžehlenou. také byl ovlivněn tím. “Pan starosta se obává. že doposud jsme školníka nepotřebovali. Hned nato přišla nahoru Frída se zděšeným obličejem. Chce však v rámci své pravomoci učinit prozatímní. Frída ho poprosila o trochu strpení – patrně to učinila cestou nahoru již několikrát –. jež je věcí hraběcích úřadů. “výborně. v jedné z učeben musí tedy školník s celou rodinou bydlet. co se mu nabízelo. Hostinská je prý rozhořčena. co by uvedl ve váš prospěch. na sousední půdu a tam mu konečně v rozčilení a bez dechu vypověděla. “poloúřední.. byl málo zvědav na to. proč se toho obává. nýbrž i školní zahradu udržovat ve vzorném pořádku. avšak fakt. o učiteli a o nabídce. co mu učitel přináší. dodal jsem. pane učiteli. který se tvářil mrzutě a ani nepozdravil. záleží jen na vás. že škola má přece pouze dvě učebny bez vedlejších místností.dobré! A načpak protokol? Cožpak to bylo úřední jednání?” – “Ne. pokračoval: “Měl jsem námitky. jenže s učitelem. byl vyhotoven jen proto.” K. vyprávěl jí K. řekl klidněji: “Aťsi je. nechci se zlobit ještě se školníkem.” – “Nu ano. že u nás musí být ve všem přísný pořádek. To všechno jsem snadno vyvrátil. že jste přece zeměměřič a budete tedy umět obzvlášť pěkně rovně vyznačit záhony ve školní zahradě. Nehledě k tomu. Já pro svou osobu nevím.” K.” a sebral klobouk.. Přišel jste mi to ohlásit?” – “Ne. když přijmeme jako školníka toho člověka? Určitě ne. To.” řekl učitel. že s vámi získáme i síly vaší ženy a pomocníků. podotýkám. snad dokonce i vařit. že je však přece jen ve škole hodně špíny.” K. ovšem urychlit nemůže. Poukazoval jsem na to. můj názor je. postranními dveřmi. jestliže tu již nějakou dobu čekal a předtím ještě sepisoval protokol. proti žertům se nedá nic namítat. který konečně našel hřeben zapadlý do postele. a pak z úcty k panu starostovi. Nejsme vaši strážní andělé a nejsme povinni běhat za vámi na všech vašich cestách. sotva to vyslechla. že podle starostova názoru je s to provést na svou obranu takové věci. co se jí stalo. proč přicházím. aby ji zabavil. hodila košili na postel a zase utekla.” řekl učitel a pokrčil rameny. Ale pan starosta poukázal na to. A s jakou vážností tu věc berou! Starosta sem musel učitele přímo hnát. že bude-li se vyřízení vaší záležitosti protahovat příliš dlouho. mu připadal nikoli bezvýznamný. Rozhodnutí samo. uvažme. že té práci nerozumí. spát. vtáhla pak K. na ni dohlédne. Nakonec už neměl pan starosta vůbec nic. kterou měl v plánu. dále soudil pan starosta. Já odpověděl podle pravdy. že to místo je pro vás záchranou v nouzi a že se proto budete ze všech sil snažit. seděl teď u stolu a čekal na košili a šaty. “ale nejsem automat a musel jsem vám říci své mínění. což ovšem čistotě neprospěje.” řekl učitel. Svědčilo to o tom. že na jejich odvrácení se obci vyplatí vynaložit jisté náklady. jak nepatrně si starosty váží hostinská. že nechápu tu laskavost a že plním tento příkaz jen proto. Za chvíli byla zpátky. abyste je dobře zastával. jako by ze sebe střásal jakoukoli vlastní odpovědnost. potom se opravil a řekl: “Chtěl jste mi vyřídit něco od starosty. učitelka. že se . Nu. abyste si dělal. že to tak zlé není. uklonil se a odešel. Pan starosta je jiného mínění. Mám dost trápení s dětmi.” – “Výborně. abyste je přijal: Nabízí vám prozatímně místo školníka. že se K. podniknete něco neuváženého na vlastní pěst. že mě k tomu nutí mé postavení. skutečně velkomyslné rozhodnutí. co chcete. Pan starosta na to řekl. Když učitel viděl. na otázky neodpovídala. nejprve vůbec nevěnoval pozornost tomu. Ani mě nenapadne přijmout to místo. takže bude možno nejen školu. o nichž vůbec nevěděl. že se mu vůbec něco nabízí.” – “Děláte si zbytečné starosti. a tak jdu tedy s tím příkazem za vámi.

do sněhu i ledu.” – “Dobrá. chceš snad ode mne žádat. už ta chvíle ponížení před tímhle učitýlkem je mi trapná. Chceš-li. když už to musí být. “To ne. i kdyby snad konečné rozhodnutí dopadlo nepříznivě. že ty se potloukáš někde venku v noci a v zimě?” K. postarám se sama. řekneš mu přijímám. Pro sebe najdu nocleh vždycky. mohlo by se vyčkat a učiteli dát nějakou neurčitou odpověď. “teď jsi dala pokoj tak pěkně do pořádku a abychom se stěhovali! Nerad. viď. nu. Ostatně se prý dostal do hospody jen pro nedbalost hostinského a není prý na tom ani jinak obzvlášť zle. On sám se musí vyjádřit. proto s takovou radostí uvítala starostovu nabídku. že k tomu nedojde. vytáhl hodinky a řekl: “Je už pozdě. má-li prý nějaké styky se zámkem. třeba už dnes odpoledne. za jaký bych se nemusela jako tvá budoucí žena stydět. získá se čas a snadno si najdou nové možnosti. když místo přijmeme. ať jich hodně rychle využije. když se – alespoň podle její představy – jedná přímo o čest Klammovy památky! Tak je to tedy s hostinskou. jestli najdeš jinou možnost. objímajíc K. chladného a nadto neupřímného odmítnutí. abych si tu spala v teplém pokoji. Neztratíme tedy nic. neboť znám jeho slabiny. zůstanu tu sama. musí dům opustit a ona ho znovu přijme leda na přímý úřední rozkaz a nátlak. “přijímá to místo.” řekla úzkostlivě. nikdo nám nebude bránit. přičemž nedosáhla ničeho než. Pojď!” V pokoji se hnal rovnou ke kamnům. “Bude-li nejhůř. když je odmítneme. avšak zlá je jejich situace v každém případě. ani jen pro sebe.” řekl učitel. neboť byt mu starosti nedělal. sama s ním promluvím. Jinak tě ale poslechnu ve všem. ale hodně.před K. kde ze dvou stran nebyla ani zeď. A co se týče poníženosti před učitelem. když nebudeš chtít.?” Tak mohl K. nikdy s ním nebudeš muset sám mluvit. Chceš-li. nevhodné. “Přijímáme to místo. hostinská. neopakuj. neboť ještě dnes.. totiž takový nocleh. pane učiteli.” Frída přispěla K. o tom samozřejmě není třeba mluvit. doufá však prý. jen tak v prádle tady na půdě. A nedostaneš-li nocleh. K.” řekla. kolem krku. opravdu u Bar –” Frída mu rukou zacpala ústa. třeba se ještě dnes odpoledne má situace změní.. kam se mu zachce. co nás tu ve vsi drží? Prozatím ale přijmeme tu nabídku. řekl: “Pak nezbývá než přijmout. bude prý ona. že ano. jestliže dnes na zámku nepochodíš.” “To je zlé. a přestěhujeme se do školy. “Ovšem. ani okno a kde studeně protahovalo. nerad bych bral to místo. pak se samozřejmě místa ve škole vzdáme. nikde ve vsi nocleh. Frída ho bude ovšem následovat. prosím tě. miláčku? Přivedla jsem učitele zpátky. i když by to podle mne bylo nesprávné.. teď. odmítneme tu nabídku. snížila k vyznáním a co horšího. “ale místo se nabízí panu zeměměřiči. kdyby se Frída odstěhovala s K. ty budeš jen mlčky při tom a ani později to nebude jinak. Podívej se. především nenajdeš skutečně. což se výslovně podotýká. k ústupkům ohledně jeho rozmluvy s Klammem. že má k dispozici nocleh. o učitele se nestaral. na pomoc. aby k žádnému ponížení nedošlo. je přece pouze prozatímní.” řekla Frída. hluboce nešťastná. když vím. aby se trochu zahřál. Kdybys aspoň ty tu zůstala.” – “Zato jsme teď ale také úplně zajedno. a teď má být dokonce mým představeným. Frída má prý ovšem zůstat. jak řekla. a je teď rozhodnuta nestrpět už nadále K. “vystěhujeme se. “už to. protože i ona má své styky se zámkem a uplatní je. ten seděl u stolu.” zvolala nakonec Frída. já sama budu ve skutečnosti jeho podřízenou a ani já jí vlastně nebudu. ale nemyslel to úplně vážně. už dole v kuchyni se při pouhém pomyšlení na to s pláčem zhroutila vedle krbu. i když mi bude smutno. a i když je to místo pro K. neboť ještě dnes ráno se chlubil. také byl celý zmrzlý. nic víc. hned teď. ubohá žena s nemocným srdcem! Ale jak jinak se má zachovat. ve svém domě. Kdyby se tu dalo zůstat jen ještě chviličku. který si celou tu dobu rukama zkříženýma přes prsa poklepával na záda.” řekl K. omezit své prohlášení .

zeptala se Frída na plat. Je-li však někdo nucen druhého přijmout a ten druhý se dá přijmout.na pouhé Ano. proto řekl ledabyle: “Ano.” řekla Frída. avšak nevyučuje-li se zároveň v obou třídách a vy bydlíte zrovna v té. to všechno připadalo nevýznamné. musíte mě přijmout. to jsou běžné povinnosti. jak důstojnost školy vyžaduje. “To je ale pro nás kruté. Nejlepší a nejsprávnější by bylo hodit požadavek prostě na stůl a nic nezdůvodňovat. vždyť se mnou celou tu dobu – jak se pořád dívám. denně uklízet a vytápět obě učebny. I když vám to způsobí spoustu přemýšlení. pane zeměměřiči.” Tu se však už K. nemůže laskavost přepínat. “ti strašní pomocníci! Kdepak vězí?” Frída se hnala ke dveřím. přece jen tedy donutil K. chystal se vyjít dveřmi. ale srazil se se služkami.” řekl. nebyly by nikomu ustoupily.” – “Nikoli.. “abychom v tomto směru byli jednou provždy domluveni. Rovněž bohužel vidím. Školník nebo zeměměřič. nýbrž Frídě. že musíme trvat na tom. “Vy máte ale naspěch. “co by nás mohlo nutit. “Máme se vzít skoro bez peněz.” řekl učitel. kdo prokazuje laskavost. viděl vykukovat dobře známé špinavé . “Dnes. který je si vědom své veřejné odpovědnosti.” – “To si myslím. jež si Frída otevřela. učitel. Za to máte právo obývat podle vlastní volby jednu z učeben. že obzvláště děti – zejména během vyučování – se nikdy nesmí stát svědky jakýchkoli nepříjemných výjevů ve vaší domácnosti. neboť vám to jakožto vzdělanému člověku musí být jasné. “Pak přijdu zítra ráno na kontrolu. “Takovéto žádosti by bylo vyhověno jen na mé doporučení a já bych ji nedoporučil. “ještě jsme tu a vy už se sem hrnete?” Neodpověděly a jen rozpačitě točily svými uzlíky. budete. kdy se nastěhují do školy. vmísil do hovoru. zařídit si domácnost z ničeho. téměř proti své vůli. V souvislosti s tím podotýkám ještě. vy i příslušníci vaší rodiny se budete na útraty obce stravovat zde v hostinci. než z vás bude jakýs takýs školník.” řekla Frída.” pravil učitel s úsměvem. jak zdůvodnit obci toto vydání. dobré. “Teprve po měsíční zkušební lhůtě se uváží. který s nimi byl tentokrát spokojen. ano.” pravil učitel. kterou musíte podepsat ihned. které sem už zase přicházely se svými věcmi. “mám za to. a skoro se mi to nechce věřit – jednáte v košili a ve spodkách. “O tom jsem přesně informován. Toto místo je vám poskytováno pouze z laskavosti a člověk. který se stále obracel ke K.” řekl učitel. “Pak už mi jen zbývá připomenout vám vaše služební povinnosti. předobré srdce pana starosty nás nutí. aby se tu zařídily.” řekl učitel. budete se muset zbavit všelijakých fantazií. zametat sníh na cestě v zahradě.” – “To je divné. musíte se ovšem přemístit do druhé třídy. “Musíte mě přijmout proti své vůli. bude-li vyplácen nějaký plat. teď už není řeč. Nemohli bychom. z nichž K. se optal Frídy. které ani neplatilo učiteli. “Pokud jde o laskavost. jak se nastěhujete do školy.. Jak vidím. promluvit. je to přece on.” řekl K.” – “Pravda. pane učiteli. to je pro nás stejné břemeno. jako by se ho to netýkalo nebo aspoň jako by ho to nijak nevázalo. Vařit ve škole nesmíte. abychom vás přijali. Dá mi to ještě hodně přemýšlení.” K.” zvolal K.” řekl učitel. Potřebujeme školníka asi stejně naléhavě jako zeměměřiče. že s K. O tom všem a ještě o několika maličkostech bude sepsána zaměstnanecká smlouva. abyste svůj vztah ke slečně Frídě co možná brzy legitimoval. Laskavost je snad spíš na mé straně. pane zeměměřiči. vykonávat pochůzky pro mne a slečnu učitelku a v teplejších obdobích obstarávat veškerou zahradnickou práci. Musil proklouznout mezi nimi. pane učiteli. Že se musíte chovat tak. pouze učitelova nadutost ho dráždila.” Aby tuto poznámku trochu utlumila. Frída vyšla za ním.” řekl K. A k poskytnutí případného platu takové poznámky samosebou zrovna nenaladí. který pozoroval. o tom se zmiňuji pouze mimochodem. sám provádět menší opravy v domě a dále i opravy školního a tělocvičného nářadí. kde se vyučuje. že budu mít ještě spoustu práce s vaším chováním. se smíchem a plácl do dlaní. padat obci žádost o okamžitý malý plat? Radil byste nám k tomu?” – “Nikoli. že se mýlíte. pokynul na pozdrav.

nýbrž s určitou sympatií. tím hlouběji se nořilo vše do tmy. klidně sedí dole u oběda. něco takového v hospodě U mostu nebylo. nikoli ve zlém. se rozhodl. “a zařiďte se tu. “Teď jste se už ale na mne dost vynadívaly. otevřelo se v prvním patře okno. ke všemu před nimi vyprávěla o jejich velké nedbalosti. a přece je vůbec nehubovala. Podle všeho to byla Frídina nástupkyně. tak udivený pohled na něj obě upřely a po krátkém dorozumění jej z něho už nespustily. kdo klidně sedí a hledí před sebe. aby ji uvedl dál. jak si. sama pak musela všechno vyčistit. aby už pak nechodil sem. a s rukou na jeho rameni ho vyprovodila až za dveře. a přece po tom oči toužily a nechtělo se jim snášet to ticho. díval. snad ani nebylo možné z té dálky něco rozeznat. blízko kamen. avšak uzávěr byl nejspíš tak dobře zasazen. s námahou otevřenýma očima. dala mu s sebou balíček s chlebem a salámem. nezpozoroval sebemenší známku života. Vtom ho polekal výkřik. silné. tím méně rozeznával. ačkoli všelijakou sebranku dovedla udržet na uzdě.” řekl K. “Narazíš na tolik překážek. kam jdu?” zeptal se K. vzal K..” řekl K. a protože neobědval. bráně se jakémusi nepříjemnému pocitu. Zrovna když přicházel k Panskému hostinci.” řekl K. Tento dojem dnes ještě zesiloval časný soumrak. Pak se pokoušel nahmatat místo. a přece si musel všimnout.hadříky. na zámek zadíval. ale rovnou do školy. ne snad ponořen v myšlenkách a tak uzavřen všemu kolem. čím déle se K. jako by pozoroval někoho. a poklepala dokonce ještě jednomu z nich lehce. Zámek. jakoby lichotivě na tvář. připadalo mu někdy. se krčilo mladé děvče a ve světle sirky na něj civělo rozespalýma. šlo se snadněji. nýbrž volný a bez starosti. Vždycky a teď znovu mu bylo nepochopitelné. na rozloučenou. byl tichý jako vždy. “Ano. a opravdu – nebylo zřejmé. jakou trpělivost má Frída s pomocníky. Začalo se už ovšem stmívat. rád. Brzy přišla k sobě. K. je to přece váš pokoj. sníh ztuhl.” Když ale pořád ještě váhaly – jejich pokoj jim asi připadal příliš proměněný –. obě zároveň otevřely svá tvrdá ústa. zápach zvětralého piva byl ještě horší než minule. že tímto způsobem se místo najít nedalo. místo aby na dvoře čistili šaty. Nebyli s tím samosebou srozuměni. nějaký mladý. “Vy jste ty své věci asi ještě jakživy nepraly. vzal šaty a boty. je-li to příčina či následek –. Zpozorovaly to. “Nu tak pojďte. zmuchlané nevyčištěné šaty na klíně. Také trochu mrzlo. tlustý. že na K-ův pozdrav neodpověděl sebemenším kývnutím. Když se K. “A nezdržuješ mě tedy už?” zeptal se. “Pomocníci zůstanou zde a pomohou ti se stěhováním.” řekla Frída. ukázaly krásné. pozorovatelův pohled nedokázal spočinout a klouzat. a oblékal se. avšak ani v nejmenším to nenarušilo jeho klid. Po delším hledání je našla.” řekl K. že je pozorován. jako by to byl nějaký žertík. které zrovna Frída v plachém doprovodu pomocníků přinesla. ihned zamířil ke dveřím. kde byla špehýrka.” řekla. zvířecí zuby a tiše se zasmály. V koutě mezi dveřmi a kredencí. K. Zdálo se. ani ve výčepu nezastihl K. nikoho. kterými posledně pozoroval Klamma. vyholený pán v kožichu se vyklonil a zůstal v okně. připomněla mu. že unikl z chumlu služek a pomocníků v teplém pokoji. Teď však už byl nejvyšší čas odejít. jehož obrysy se již rozplývaly.” poslechli. “co by tu znamenalo mé slovo!” Políbila K. “Víš. Ale ihned ji pustil. byli najedeni a v dobré náladě a rádi by se byli trochu prošli. i přidal do kroku. kde se dosud nesvítilo. jako by byl sám a nikdo ho nepozoroval. opatrně zmáčkl kliku. který pro něho zdola přinesla. ještě nikdy tam K. Teprve když Frída řekla: “Ovšem že zůstanete tady. že jí to při nejbližší příležitosti vytkne. . proto škrtl sirkou. Ani v chodbě. ale dveře byly zavřené. jednu z nich za paži. Osmá kapitola ZPOČÁTKU BYL K.

tady páni pijí a jedí. se dům zdál vyšší než od průčelí. “Já vím. spíše její zjev a její přítomnost na tomto místě. dole byly dětsky nešikovně zdrhnuty hedvábnou stuhou s mašlí. “Nikdo. bylo to jiné.” – “Klamm tam teď určitě není. a její oblečení bylo směšné.” – “Kdybych věděl. bylo jí asi přiděleno neočekávaně a nezaslouženě a pouze dočasně. její ubrus. bývala přece. Je tu večer a v noci hodně práce. již K. neznal – oddělený vysokou bílou zdí s velikými. Ale přece jen si musel teď na chvilku zakryt oči. bujné nazrzlé vlasy měla spletené do silného copu. že ano. “tady vedle v pokoji ubrus. A byly to dokonce představy z jejího hlediska oprávněné. A tu svou nespokojenost s místem zřejmě přeháněla. vyšel K. Copak tu chcete? Zapomněla Frída něco?” – “Ano.” – “Chápu.” – “Frída myslí. že jste mě tak vystrašil. “To je panský pokoj.” řekla Pepina. že toho Frída nechala. aby konečně Pepině připomněl rozdíl mezi ní a Frídou. Co nechce přiznat. a hledal jakoby mimochodem špehýrku ve dveřích. nemajíc tušení o svém jmění. “protože tady přece nemohou potřebovat hned tak každou. Jenže to není jisté. takže ji tísnily. Odtud. “že vedle nikdo není. Klamm například tam často sedává.” řekl K. bílý. “Není snad potřeba svítit. podala mu ruku a představila se: “Jmenuji se Pepina. pro něž se ještě nehodila. Sloužím tu s ní přece už několik let. na dvoře už čekají saně. jako by K.” – “Frída je má snoubenka..” řekl K. v tu chvíli otevřenými vraty. nedivím se. a jestli se prý brzy nevrátí. a ukázal na dveře. na nějž Pepina zapomínala. co K. aby to člověk pochopil.. A přece. kterou Frída neustále nosila u pasu. nepřizná. prospávala tu dny. pokojskou. že jsem získal tak uzavřené děvče. přes svůj dětský nerozum měla pravděpodobně i ona styky se zámkem. nedotkl Pepiny. těžkými. moc rád bych tam zašel a poohlédl se po tom ubruse.” řekla Pepina. háčkovaný. pěkná práce. “rozsvítila jsem jen proto.” – “Ano. jestli nelhala. “Ach pan zeměměřič. zdravá.” řekla pak. Ale nebyla to vlastně ani tak její slova.” řekla s úsměvem. že mohu být pyšný na to.rozsvítila elektrické světlo. Její jediná přítelkyně je snad stará hostinská z hospody U mostu.” řekl K. “Myslíte. které jí velmi špatně padly. že by měla co přiznávat. hned totiž odjíždí. ale oni většinou zůstávají nahoře ve svých pokojích. a to je přece také příznačné. to je velmi únavné. Kdopak tu bydlí?” ptal se K. od ulice – postranní ulice.” řekla Pepina. je k tomu určen. ze dvora. avšak objetí tohoto malého tlustého těla s trošku kulatými zády jí nemohlo toto jmění vyrvat. to jest. a potom se ani nepozná. “už si vzpomínám. zaměstnávalo a trochu odvádělo od hledání. Byla ovšem mnohem mladší než Frída. doposud jsem byla pokojskou.” řekla Pepina a zhasla. ještě se tvářila nazlobeně. “proto to přece vykládám.” Okamžitě. na sobě měla hladké splývající šaty z lesklé šedivé látky.” řekl K. Jak tu bylo ticho a hezky! Čtvercový dvůr ze tří stran obklopený domem. “Frída se dovede ovládat jako málokdo. Stačilo pomyslet jen na Frídin pohled. mimoto se jí kudrnatily kolem obličeje. jím však mohlo pohnout a povzbudit k obtížné cestě. z výčepu. tu poznala K. získala pro nějakou tajnou dohodu stran Frídy. vždycky jsme spolu spaly v jedné posteli. Vyptávala se na Frídu. tak žádostivě se na ni zadíval.” řekla Pepina.” řekla Pepina”. “Hned po Frídině odchodu mě sem narychlo povolali. beze slova vysvětlení. ale sotva asi bude v tamtom pokoji. na chodbě místo k východu zahnul dovnitř do domu a po několika krocích byl na dvoře. ustrojila se zřejmě podle svých přehnaných představ o významu číšnice.” řekla a spokojeně se zasmála. pomáhala jsem jí při tom. určitě si na mne dnes už ani nevzpomene. ale důvěrné spolu nejsme. nesvěřili jí ani koženou taštičku. neboť to místo.” Byla malá.” – “Ano.” řekl K. ale nevyměnila jsem dobře. červená. Ta otázka hraničila se zlomyslností.” – “Frída tu byla velmi spokojená. aspoň první patro bylo . Jinak by to pro vás nemělo význam. Nikdy by se byl K. stěží to vydržím. “Nevěřte jí. skoro ještě dítě. Nebylo to tedy jiné než s Frídou? Ó ano.

Vklouzl dovnitř. pochybovačně sám sebe a ze zvědavosti ochutnal. ale neptal se dál. že to říká právě on. . rozhlížeje se opatrně. a ani to nechceme vědět a jen si blaženě uvědomujeme. vonělo to tak sladce. neboť bylo obroubeno dřevěnou. polštářů a kožichů. až sebou K. těsně při zdi dvě strany dvora. vyhlížel K. velmi vhod. když pil. Před ním stály tmavé. nebylo nikoho vidět. aby promluvil. vemte jednu. “To může trvat ještě hodně dlouho. tolik ho to táhlo dovnitř. zachumlaný do kožichu. ale když si už s kočím začal. avšak K. nepředloženě. s hlavou opřenou do polštářů. Šikmo naproti K.” řekl kočí. docela vděčný za to vyrušení.úplně vybudováno a působilo mohutnějším dojmem. mrzelo takové posluhování. soumrak se proměnil v hotovou tmu a Klamm stále nepřicházel. Pomyšlení. myslil. si je netroufal zavřít. stál až u něho a pozdravil a když dokonce i koně zneklidněti. ostře a pevně ohraničené. kupodivu. pořád stejně teplo. který přece musel vědět. jen chviličku si tam chtěl posedět. aby ho Klamm v této situaci raději nespatřil. než Klamm sejde dolů? Jako omámen teplem po tom dlouhém postávání ve sněhu. že tak nejspíš přiměje nafoukance. který se protáhl. jak chtěl.” řekl K. “v postranní kapse je několik lahví. bylo to jedno. Schody zahýbaly v pravém úhlu dolů a tam se křížily s nízkou. Neodpovědět tady v té tmě skoro dráždilo. z kapsy na jejich vnitřní straně se dala hned vytáhnout Láhev. jestli sedí na lavici. chlad byl citelný. Jeho zapomnětlivost podporovalo i chování kočího. Neobyčejně teplo bylo v saních. Proč to trvá tak dlouho. mohl se obracet a natahovat. tak zapadl do přikrývek. neboť ho záblo. vybílené. v soumraku na tu dálku spíš tušil než rozeznával. nýbrž za sebe k zavřeným. Až na kočího. tak vemlouvavě. Otevřel široká dvířka.. posloucháme chválu a dobrá slova a vůbec ani přesně nevíme. To bylo velmi ohleduplné. se lhostejně díval. obešel K. pronikalo mu do mozku jen nejasně jako tiché rušení. protože ustavičné ticho a napětí bylo už nesnesitelné. dokonce ani koňak po něm nechtěl. Nemotorně. aniž změnil polohu. bez dveří. Přece je to koňak. ale už v rohu. Člověk ani nevěděl. jak přichází. jako by se probudil.. ale na první pohled hlubokou chodbou. a nechával ho tam. vždycky se zabořil do měkkého tepla. a pálí a hřeje. a hlasitě zívl. než K. až na malou štěrbinu ve výši očí uzavřenou galérií. Čekání se protahovalo víc. až se dostal k saním. otevřený. byl vchod do domu. která ho tak dobře vypravila. že ho Klamm u saní překvapí.” řekl kočí. trhl. nu. uzavřené saně s dvěma zapraženými koňmi. To bylo K. jež byly všude na dosah. A skutečně se kočí po chvíli zeptal: “Chcete koňak?” – “Ano. jeden z těch sedláků. je v saních. poslechl přes nebezpečí. asi jako se člověk dívá na kočku. a nahlížel přitom do vnitřku domu. kde se napojovalo protější postranní křídlo. jakoby s výčitkou sobě samému a znovu se napil. jako když od někoho. z něčeho. že K. co bylo takřka jen nositelem sladké vůně. kteří byli onehdy ve výčepu. ačkoli dvířka zůstala úplně dokořán. koho máme velmi rádi. “Než odejdete. ani když už K. že by bylo lépe. sáhl po postranní kapse. mu nerozuměl. napijte se a podejte mi ji pak.” K. že neodolal. S rukama v kapsách. mu chtěl přece posloužit. všechno bylo čisté. jehož teď K. “To že má být koňak?” ptal se K.” řekl najednou drsný hlas tak blízko. myslel. S roztaženýma rukama. jak se před nimi vynořil ze tmy. “Tak otevřte saně.. nabídka ho příliš lákala. avšak ne u otevřených dvířek. K. bezděčně se usmál. oč jde. ale když už byla dvířka dokořán. Vytáhl jednu. Byl to kočí. Nepohnul se. ještě ve středním traktu. přál si K. Jak se to proměnilo. ze saní do temného domu. aby Klamm už konečně přišel. “Copak může trvat dlouho?” zeptal se K. Opřel se o zeti a vybalil jídlo. Dávno už dojedl. i tam byly láhve. Mně by se v kožichu těžko slézalo. vděčně si vzpomněl na Frídu. odšrouboval uzávěr a přičichl k ní. neboť K. Kočí. ta byla příliš daleko. pití pro kočí! “Je to možné?” zeptal se K.

pocit. na koho čekám. pouhými slovy tohoto mladého pána se odsud určitě nedá zahnat. jenže rozkaz nebyl v slovech. kde patrně za velikými vraty byla stáj a kůlna pro vozy. cestou. aby otevřel dvířka. v chodbě. naznačit. úmyslně lhostejném mávnutí rukou. neboť teď bylo po všem. že K. Jedinou útěchou bylo. ještě sám tomu pánovi výslovně potvrdit.” řekl pán sice příkře podle svého mínění. ale přece jen ho nemusel na kdejaký rozkaz vydat. kterou uvnitř zapomněl. že K. na jedné straně se vzdalovaly saně. že ještě je v jeho moci přivolat je zpět. jen v tom případě ovšem. nýbrž v krátkém. či bylo právě to politováníhodné? Byl to ten pán. otevřel je a sebral čepici. “Pojďte se mnou. musel teď přece jen v kožichu slézt a váhavě. kterou započal s tolika nadějemi. co se stalo. a už mu něco připadá strašné? Snad to. že nikdy nepochyboval o tom. Pak se zase obrátil k pánovi. všelicos bylo třeba uvážit. již zahlédl v okně prvního patra. začal couvat s koňmi a saněmi k postrannímu křídlu. změní smýšlení. ať čekáte. ale měl při tom pohledu na mysli sebe sama. a trhl sebou. Že sem neposlal raději pomocníky.. láhev vypadla K. měl K.” řekl K. že byl v saních. Přese všechno. že K. nebo že neměl dost duchapřítomnosti a nezůstal v saních. že už neměl dost času. vyskočil ze saní. stačil ještě přibouchnout dvířka. na někoho čeká.Vtom – K. že to. Pán naproti němu ještě mlčel. tak jako on by se dovedli zachovat také. Mladý pán. Co je to za otázky! Co má odpovědět! Má snad K. aby se před ním schoval a pak si nerušeně počkal na Klamma. Jakže? Ten pán přece pravděpodobně dosud nevěděl. K. “Pojďte. na druhé. nestačil dech v jeho rozložité hrudi.” řekl K. nebylo to také to nejhorší. velmi dobře vyhlížející. bílý a červený. ne že pán změní rozkaz. že ho pán překvapil. jako by mu na to. uctivý k pánovi. koňak se rozlil na jeden kožich. Ano. osaměl. nebo odejdete. zrovna polykal dlouhý doušek – se rozjasnilo. . jež slova doprovázelo. avšak se zlobným zahlédnutím po K. pronikl až na dvůr? “Jak jste se sem dostal?” zeptal se pán už tišeji. ale že K. Na to pán na chvilku zavřel oči s povýšeným výrazem v zakloněné tváři. elektrické světlo svítilo uvnitř na schodech. “Čekám tu na někoho.” řekl K. spíš jen tak ze zásady. což vydalo dunivou ránu. nehodlal zamlčet. “To je ale strašné. že to nebyl Klamm. avšak velice vážný. K.” opakoval pán nedávaje se vůbec mýlit. kterého K. z ruky. čeho se dosud domohl. vlastně nijak rozkazovačně. k saním. že cesta. Samozřejmě nemohl také vědět. avšak vzhledem ke K-ovu myšlenkovému pochodu nápadně shovívavě. že ho kočí sám přiměl aspoň k tomu. se na něj podíval zamračeně. poddávaje se věcem nezměnitelným. “Ale to se pak minu s tím. ne již v naději na nějaký úspěch. byl v saních.” řekl pak a posunul si trochu klobouk z čela. jako by se hodlal od K-ovy nerozumnosti vrátit k vlastnímu rozumu. a hned nato pomalu vyšel z domu nějaký pán. jako by chtěli K. teď již neváhal dát mu najevo. Rovněž K. jako by čekal. jestli to přece snad už nejde sám Klamm. se vzdaloval mladý pán. byla zbytečná? Místo odpovědi obrátil se K. “Minete se s ním v každém případě. vzdorovitě. Opravdu zlé bylo však to. přejel si špičkou jazyka rty lehce pootevřených úst a pak řekl kočímu “Vypřáhněte. odkud předtím přišel K. nezavřel dvířka a nepočkal si na Klamma v kožešinách nebo tam nezůstal aspoň tak dlouho. Zaraženě pozoroval. jak koňak kape na stupátko. Bylo slyšet kroky po schodech dolů. venku nad vchodem. který sice držel už jen zdánlivě. už si vydechl.” řekl pán. jako by chtěl dát najevo. oba ovšem velice pomalu. “Pak se s ním raději minu při čekání.. kdyby se ho ptali. v kterémžto případě by bývalo přirozeně mnohem lepší setkat se s ním mimo saně. teď však už vůbec nic. dokud bude tento pán nablízku.. co chtěl říci. byl v jistém smyslu majetek.” Kočí.

se otočil. uviděl toho mladého pána a před ním – trapná podívaná pro K. ale bylo to vítězství. a jako by si byl tuhle svobodu vybojoval tak. to vše konal vážně. a nikdo se ho nesměl dotknout či zahnat ho. jako by teď s ním byl přerušen všechen styk a jako by byl teti ovšem svobodnější než kdy jindy a mohl na tomto místě jemu jinak zakázaném vyčkávat. potom se vracel. hleděla na pána a na papíry. jako mnohem tvrdší výčitka než chování pánovo. krátce vzhlédl a pak se opět zabral do svých papírů. který však nic nepotřeboval a za nímž teď Pepina pořád obloukem obcházela a uctivě se pokoušela nahlédnout mu přes rameno do papírů. bez jakékoli naděje na brzkou jízdu. K. vypláchla sklenku a postavila ji na polici. Kočí zůstal na dvoře déle. porovnával údaje. Díval se střídavě za pánem a za kočím. Zato Pepina jako by si ho všimla. jak by to sotva kdo druhý svedl. neboť pán měl před sebou rozprostřené papíry. hotova a opět byla k službám pánovi. “Všichni páni ho pijí. vypřáhnout koně. Devátá kapitola A VYTRHL SE a vracel se do domu. že se prý nedá pít. jak dlouho chce. zavést je k žlabu.. zvolna a všecek zabrán do vlastních stop ve sněhu. protože byl prokřehlý a protože chtěl vidět nějaké lidi. vstoupil. připadalo K. když u jednoho stolku. krátkým. K. A když pak po skončení práce ve stáji přešel kočí pomalým houpavým krokem přes dvůr. že zakroutil hlavou nad takovou tvrdohlavostí. pobíhala sem a tam. jako by odpočívala. jimiž se K. kdo vytrval ve svém postavení. “Pan zeměměřič. jako by už byla vše potřebné řekla a bylo to dobře přijato. když K. kde hned zmizel. tentokrát ne podél zdi. “Možná. jež nacházel jednou na tom. konečným pohybem otočil a vstoupil do chodby. načež zhasla i všechna světla – pro koho by se mělo svítit? – a jenom nahoře v dřevěné galérii zůstala.” řekl pán. zcela obrácen do sebe. ale hostinská se rozběhla po špičkách dlouhými kroky k zadním dveřím vedoucím . uzavřel velká vrata. měl hodně práce se saněmi. přivolat saně znamenalo zahnat sebe sama. Hostinská ze své výšky tiše a s našpulenými rty. nijak překvapeným pohledem. toto mlčenlivé počínání bez jediného pohledu na K. Pak usrkl koňaku a odstrčil ho. “ale já ne.” řekla Pepina zkrátka. a chystal se psát. ale nebyla mu k ničemu. které nepřinášelo radost. jasná štěrbina a trochu poutala bloudící zrak. podruhé na jiném papíře na druhém konci stolu. poslechl jeho pokynu. ani ostatní. který sem byl asi naschvál přistaven. potom se uzavřel v stáji. Pán došel už ke dveřím. který ho mlčky pozdravil a ukázal na dveře výčepu. vylila zbytek. konečně. avšak – to přesvědčení bylo přinejmenším stejně silné – jako by zároveň nebylo nic nesmyslnějšího. neslyšel nic zvláštního. ještě jednou se ohlédl. přinesla pivo a pak inkoust a pero. nýbrž rovnou sněhem. musel otevřít těžká vrata od stáje. Pepina. byl však velmi zklamán. s věčně stejným úsměvem.” řekl K. pak se rozhodným. se zdálo. lhostejným. “Páni mají také lepší. – stála hostinská z hospody U mostu. přitiskl ruku na oči a nevšímal si ničeho.” Tím byla s K. byla to však jen jalová zvědavost a naparování. jež i hostinská zamračeně s nelibostí pozorovala. ba ani promluvit na něj. nic neslyšeli. dostal na dvůr. až když přistoupil k výčepnímu pultu a objednal si koňak.” řekla Pepina. v chodbě narazil na hostinského. tato nezranitelnost. tu přišlo K. v neotřesitelném vědomí vlastní důstojnosti. se opřel o pult. zacouvat se saněmi na jejich místo. I zůstal stát jako jediný. neboť jinak tu hostům stačily sudy. jak se zdálo. K. Rovněž hostinská pouze zavadila o K.Možná že měl tuto moc. Najednou však hostinská napjala sluch a soustředěně naslouchajíc civěla do prázdna. pyšná. s hlavou nahoru. nic zoufalejšího než tato svoboda. toto čekání. pohazujíc při každém pohybu copem.

až v místnosti nebylo slyšet nic jiného než pero.” řekl K. tak byl teď zranitelný: “Klamm už tedy odjel?” Hostinská kolem něho přešla beze slova.” řekl.na dvůr.” řekl pán. Klammův vesnický tajemník. podívala se klíčovou dírkou. abyste několika údaji doplnil mé spisy. všichni páni ze zámku mají své vesnické tajemníky. ošklivý zvyk..” řekl pak pán. “Copak je to: vesnický tajemník?” zeptal se K. přece zůstaly jako ohromené. ale pán řekl od stolku: “Ano. “ale snad ani ještě nevíte. že už jen zapřísahá klíčovou dírku. Ale je podivuhodné. ačkoliv hostinská i Pepina pána samozřejmě znaly. pane zeměměřiči.” Pán horlivě přisvědčoval: “To je v podstatě i můj názor. zajisté. Momus teď. ne aby mu potvrdili něco. Pan Momus obstarává Klammovi písemné práce. A dokonce i pán. jak neklidně se rozhlížel?” Hostinská si toho patrně nevšimla. s kým nechce mluvit.” Momus. jež jsou ve vsi potřeba. jak je ten pán citlivý. Když se konečně zvedla. že s ním Klamm nikdy nepromluví.” – “Paní hostinská si ničeho nevšimla.” řekl K. a z dálky pohlédl na spisy. Pravda ovšem je. a tak se hostinská opravila – “tedy pouze jeho úřední sídlo. ale stačí přece už ten fakt. neboť vidět už dávno asi nebylo nic. Všimla jste si. aby ji nechala prolézt. “Ano. zhluboka se nadechla. “prosil bych vás snažně. které mělo zaznít tak konečně a neodvolatelně.. “Když jsme tu teď tak v dobré míře pohromadě. se pohroužil do spisů a začal psát. aby sám takové věci vysvětloval. Pepina i pán se brzy vrátili.” Po těchto slovech všechno ve světnici zvážnělo. hostinská měla sice největší podíl. pán byl z nich poměrně nejlhostejnější. hleděl na hostinskou prázdným pohledem. nýbrž jen proto. když se představil. málem vkleče. My se o něj samosebou bojíme a snažíme se ho ochránit a předpokládáme přitom. ale aby předešel útoku. To je v pořádku a jistě je to Klammova vůle. rukama přejela obličej. kdo jsem. “jestliže jsem se vyjádřil trochu jinak. kočí zametl i stopy ve sněhu.” – “Tady se hodně píše. “Možná. ale neřekl to s nějakou nadějí.” řekl pán a opět se zasmál.” řekl K. “Třeba jsem zrovna nebyla u dírky. proč by neměl ve skutečnosti snést pohled na někoho takového? Alespoň se to nedá dokázat. a jako by chtěl uniknout alespoň jakékoli dodatečné okázalosti. Jsem Momus. který naslouchal daleko pozorněji než K. řekl hostinské na doplnění: “Většina vesnických tajemníků .” K. a tak řekla hostinská místo něho: “Pan Momus je Klammův tajemník jako kterýkoliv jiný tajemník. paní hostinská. co věděl. ale pán pokračoval: “Nu. je omezeno na vesnici. jako by musela přivykat oči na tu místnost a na lidi a činila to s odporem. několikrát se v půlkruhu rozhlédl. potom však chtěla i Klammovi učinit po právu: “Nevěřím ovšem. urovnala vlasy. že když Klamm vyšel z domu.. než sám stačí pojmout rozumem.. nepromluví nikdy. že by byl Klamm tak citlivý. prstem je přivolala k sobě a teď vyhlíželi střídavě. pravil K. že je nesmírně citlivý. a tak hostinská napůl v rozpacích dodala: “Tak je to zařízeno. jen hostinská pořád ještě usilovně vyhlížela. že ho podráždilo pánovo tvrzení. dívala se.” řekla hostinská hlavně proto. jako první přijímá veškeré žádosti. s někým. po chvilce. Jak je tomu však ve skutečnosti. když vyslovil své jméno a hodnost. považoval již za nemístné. i jeho úřední působnost –” Momus živě zavrtěl hlavou od svých písemností. to nevíme. které odtud Klammovi přicházejí. aby se pána zastala. hluboko sehnuta. mohl Klamm odjet. na něhož to všechno zatím nijak zvlášť nezapůsobilo. “to mě nenapadlo. a nemýlím-li se. která z toho všeho ničemu nerozuměla. pak proto. nikdy ho k sobě nepřipustí. aby mi pan zeměměřič rozuměl.” – “Možná že hledal mě. naštěstí už nebylo nic vidět.” Všichni se rozesmáli. jako by řekl víc. nikoli úřední působnost. jenomže jeho úřední sídlo. Zajisté. jež byla obsažena v jeho vlastních slovech. avšak i na Pepinu se dostalo. Když jste nechal hlídání. protože to nikdy nelze vyzkoušet. i kdyby se ten někdo sebevíc namáhal a sebenesnesitelněji vnucoval. nejhlasitěji Pepina. dělalo to skoro dojem. pak se s očima dokořán a celá rozpálená v tváři obrátila k ostatním. z něhož měl téměř strach.

jen budete-li chtít. “Ano.” řekl K. že po vašem dnešním počínání. “není to ani jediná cesta. a přece vám teď nezbude nic jiného než pouze tato cesta.” řekla hostinská. abyste zůstal a odpovídal.pracuje jen pro jednoho pána..” Ihned se poměr změnil v Momusův prospěch. Pro ten případ vás upozorňuji. pak buď nebylo zpozorováno.: “Pan Momus pracuje pro dva pány. “nepotřebuji cestu ke Klammovi. aby směl třeba náhodou přijít Klammovi na oči. rozhodujete.” řekl Momus. neboť oč on usiloval. oba to tedy můžeme klidně nechat na něm. paní hostinská. “Cožpak on se snad stará o mé záležitosti?” – “To nemohu posoudit. nejmenší.” – “Ano. ani nemá větší cenu než ostatní cesty. smí proniknout až ke Klammovi. Jen pár krátkých otázek. co uzná pan tajemník. vede tady přes protokoly pana tajemníka. “že jste se původně pokoušela odradit mě od úmyslu proniknout ke Klammovi a teď . mizivá. co bych tu řekl. mé dosavadní rady. jíž se můžete dostat ke Klammovi. Ale chviličku mi ještě musíte věnovat.” – “Tuto cestu jsem vám chtěla otevřít. kde nebylo nic k vidění. nikdo jiný.” – “Jak to. se tu zeširoka vypočítávají zásluhy člověka z Klammova nejbližšího okolí.” – “Jménem Klammovým?” opakoval K. který mi Klamm propůjčil. míněné nejlépe.” – “pane zeměměřiči. a chystal se ke dveřím.. Přesto však díky mé naprosté upřímnosti – jinak než upřímně s vámi jednat nedovedu. nýbrž prošel kolem něho dál. Avšak tato poslední. a řeknu-li teď. po pokusu přepadnout Klamma. A této jediné cesty se chcete vzdát jen a jen ze vzdoru?” – “Ach paní hostinská. asi jako pokývneme na dítě.” řekl Momus a podíval se pyšně sklopenýma očima napravo a nalevo. byl dalek všeho obdivu. že jediná cesta.” řekl K. “a vy asi teprve ne. abyste zodpověděl mé otázky. kdežto já pro dva. aby vás u mne znovu ubytovali. co si myslím. nebo nesmí?” – “Ovšem. jste neslýchaným způsobem odmítl a sem k panu tajemníkovi jsem přišla jen proto – nemám co skrývat –. K. Samosebou.” řekl Momus. nebo dokonce závisti.” vmísila se hostinská. a obrátila se ke K. abych vám pomohla. Zrovna před K. a i tak to činím s odporem – mohou vám být má slova k užitku. pak nikoli proto. a to s nepokrytým úmyslem vynutit K-ovo uznání a chválu.” řekl K. možná že cesta nevede až ke Klammovi. A přece na to K. nebo bylo téměř vyžadováno. abych patřičně zpravila úřad o vašem chování a vašich záměrech a sebe abych navždy zabezpečila před tím.. který k němu teď napůl skloněný vzhlédl. vlastně už vůbec neexistující naděje je přece jen vaší nadějí jedinou. má ještě menší naději na úspěch. dostal se svými a ne jinými přáními ke Klammovi a aby u něho nikoli spočinul. Vyzývám vás však – z titulu. Ale nechci přehánět. neměl ani pomyšlení. nýbrž nejdříve k panu tajemníkovi. “k čemu bych byl jinak tajemníkem?” – “Tak vidíte. jež před námi vychvalují. aby vaše prosby došly ke Klammovi? Bylo by se to stalo přes pana tajemníka.. “Nenabídla jsem vám dopoledne. Vy však jste to odmítl. je tedy dvojnásobným tajemníkem. do zámku. abych vám ještě dále radila. V každém případě je to však pro vás jediná cesta. možná že končí daleko před ním. “školnické povinnosti volají. pro Klamma a pro Vallabena.” – “Nechce se mi.” řekla hostinská. který směl před Klammovými zraky žít. nebyla Klammova blízkost sama.” – “Dvojnásobným dokonce. pro Klamma a pro Vallabena. on. paní hostinská. která vede směrem ke Klammovi. zda to. jak jen možno. že zařídím. pane tajemníku. nýbrž to. Momus uhodil jedním spisem do stolu a vstal: “Jménem Klammovým vás vyzývám. nýbrž abych panu tajemníkovi trochu usnadnila obtížný úkol jednat s někým. rozhodující bude. který se ze všech sil ucházel o jediný Klammův pohled. “dám si pozor.. jako jste vy. A podíval se na hodinky a řekl: “Teď už ale musím domů. a kývl na Momuse.” řekl K. která se už také rozpomněla. tak je to mezi námi a tak už to asi zůstane. ovšem. aby se on. jenom on. Bylo-li v tom jisté pohrdání. A vy. neměl například valné mínění o postavení takového Momuse..” řekl K. který nebyl ani hoden.

držíme-li jeho se myšlenkového pochodu. V tomto ohledu jsem ochoten vůbec ke všemu. že přece jen mám nějakou. že dostal překroucené informace. já vás k ničemu nepobízím. když odpovím na otázky?‘ Zeptá-li se takhle dítě. Je-li tomu tak. abyste mi řekl. i když se ho teď na to s odvoláním na má slova budete vyptávat. zlovolně překrucuje slova. nevěděla jsem. ale víc nic. pro něž jste hoden daru takovéto naděje. Dělejte si.” řekl K. Pro něho se jedná. pane tajemníku. Klamm ten protokol vůbec číst?” zeptal se K. Jde jen o to. Jen jedno přiznávám. že vaše pokusy jsou beznadějné? To by byl opravdu vrchol opovážlivosti. nepřinese mu ji ani tenhle protokol. zeptá-li se tak dospělý. čeho všeho jste ještě schopen. a pak tvrdí. který se mnou chcete sepsat. Není to snad dostatečná naděje? Kdyby se vás někdo zeptal na zásluhy. třebaže ta cesta. jen dvě tři mezery je ještě třeba doplnit. že skrze protokol navazujete jakési spojení. že jsem na něj upozornil. “Je to pobízení. kdybyste chtěl takovým způsobem svalit odpovědnost ze sebe na mne. jak se teď ukazuje –. že totiž protokol. jsem okamžitě ochoten odpovědět na všechny otázky. a kdo tvrdí něco jiného.” – “Bude. víc nepoví. že nemá ani nejmenší vyhlídku. pan tajemník to milostivě zakryl jen svou jemnou odpovědí. že mě teď naoko stejně upřímně pobízí na cestu ke Klammovi. než pokusím-li se otřást vámi prošením a hrozbami. Popis je již hotov.” – “Nikoli. “to je ovšem mé mínění. pane zeměměřiči. je to urážka úřadu. jen o popis dnešního odpoledne. že ho Klamm přijme. je-li správný názor paní hostinské. kvůli pořádku. z vašich dřívějších slov jsem totiž vyrozuměl – mylně. jak je možné. s Klammem. kvůli pořádku. když říkám. mohl byste uvést byť i to nejmenší? Ovšem. je to k smíchu. i to je přece dost jasné a nepochybné. Když mi teď však nevěří. “taková souvislost neexistuje. “Proč se na mne díváte.. že tento protokol je jediné skutečné úřední spojení. nic přesnějšího se o té naději říci nedá a obzvlášť pan tajemník ve svém úředním postavení nemůže nikdy naznačit ani to nejmenší. Teď vás však.. že jsem vás snad při prvním setkání trochu přecenila. Takovou naději podle mého mínění máte. je však právě v tom. Jen tohle jsem řekla. mlčky pohlédl na hostinskou. chtěla jsem zabránit dalšímu neštěstí a myslela jsem. co chcete. “Nikoli. Vaše rychlé vítězství nad Frídou mě polekalo. jež s Klammem má. Říkala jsem mu odjakživa.najednou berete mé přání tak vážné a máte mě. snad jakési spojení. jak se zdá.” řekl Momus. které mu člověk dá.” – “Jistěže. nečte dokonce vůbec . vůbec nevede až k němu?” – “Pobízím vás snad?” řekla hostinská. abych se vůbec pachtil za Klammem. “řekla jsem snad něco jiného? Tak je to s ním vždycky. nuže. opět překrucujete má slova jenže tentokrát na druhou stranu. Může být něco jasnějšího? Dále říkám. že toho nedosáhnu nijak jinak. ustavičně doufá – nevím proč a nač –. “pak vás prosím o prominutí. kterou mám na mysli. tedy tento protokol. Věci se však nemají tak. jak řekl. abych pro Klammovu vesnickou kartotéku získal přesný popis dnešního odpoledne.” řekla hostinská. jestliže se mé plány nezdaří? Když mě jednou někdo z upřímného srdce zrazuje. není-li tedy žádná vyhlídka. Vaše činy zanechají snad hluboké stopy venku na dvoře ve sněhu. dnes a vždycky.” K. pak mu může. prosím. “avšak spokojím se tím. jiný účel tu není a ani ho nemůže být dosaženo. pomoci jen jediné skutečné úřední spojení. Ponouká vás k tomu snad přítomnost pana tajemníka? Ne. jenže se ovšem zakládá pouze na tomto protokolu. byť sebemenší naději. že pronikne ke Klammovi. že byste mohl jednoduše na pana tajemníka vyraz s otázkou: ‚Budu smět ke Klammovi.” – “Je-li to tak. pak jsem vás špatně pochopil. “proč také? Klamm nemůže přece číst všechny protokoly.” řekl K. pane tajemníku. Naděje.” řekl Momus. pane tajemníku. dejme tomu. které může s Klammem mít. může ve svých důsledcích vést k tomu. v jistém smyslu za ztraceného. že budu smět předstoupit před Klamma. Mezitím jsem se naučila uvažovat o tom všem klidněji. paní hostinská. Překroutí informace.” – “Docela vyjasněný se mi ten rozpor nezdá.” zeptala se hostinská.

tak je vítr rval i zde v průjezdu. jen to spolknout?” zvolala hostinská. a pochutnával si na něm k pivu. to jste slyšel.” řekl K. zdálo se. co nazýváte svou nadějí? Neprohlásil jste sám. byl už na chodbě. “dávno už je jejich hodina. nýbrž o tom. aby před Klammem protokol schovali. “Ne. ale přece jen by ukazovalo na sympatičtější povahu? A cožpak je to nutné pro to. jak řekl. teď však již ne.. buď aby ho utěšil.žádné. to připadalo směšné. jako právě teď: je pak nástrojem. víc K. kdo se mu nepodřídí. neporušitelné odtud z K-ovy hloubky. na jeho kroužení. kvůli pořádku. “nenechal jsem se vyslýchat. že ho jmenoval Klamm. “Přece tedy odchází. na jeho nedobytné obydlí.” řekl K.” řekl hostinský. Šosy kabátu si musel otočit kolem těla. . jen na okamžiky viditelný: to vše má Klamm společné s orlem.” řekl pak. “Copak nebudete vyslýchán?” – “Ne.” řekla ona. který nikdy nelze prokázat. “Musím teď pustit služebnictvo do výčepu. “Neměl jsem to tedy odmítat.” řekl K. což by ostatně bylo přání stejně nerozumné jako to předchozí – neboť kdo může něco před Klammem schovávat? –. měl už po krk. proč bych se měl podrobovat nějaké legraci nebo nějakému úřednímu rozmaru. ‚Dejte mi pokoj s těmi vašimi protokoly!‘ říkává.. “6 ano. Cožpak je to nutné nebo i jen žádoucí. Bylo chladno a foukal silný vítr. ještě nikdy neslyšel. z něhož se po všech papírech drolila sůl a kmín. na němž spočívá Klammova ruka.” řekl K.” a vykročil teď doopravdy ke dveřím. pan tajemník. ale dnes ne. “Jak ta?” – “Proč jen chcete jako dítě dostávat všechno rozžvýkané.” Hrozeb hostinské se K. ne z přesvědčení.” – “Nu ano. Z jedněch dveří naproti vyšel hostinský. že byste se spokojil třeba i jen příležitostí promluvit před Klammem. ale bylo to přitakání jen ze zdvořilosti. na jeho mlčení. “je mi protivný každý výslech. že odtamtud špehýrkou hlídal chodbu. “to jste neměl. a běda tomu. rovněž z legrace nebo z rozmaru. “Ano. jaký význam má protokol. Klidně tu sedí a koná svou povinnost.” řekl Momus hostinské téměř ustrašeně. aby Klamm tento protokol četl a slovo od slova se seznamoval s nicotnostmi vašeho života? Nechcete raději co nejpokorněji poprosit. nebál. že vše. ani vás neposlouchal? A nedosáhnete tímto protokolem alespoň toho. mlčel.” – “Proč ne?” ptal se hostinský. “Neopováží se. možná však daleko víc?” – “Daleko víc?” zeptal se K. jímž se nahoře vznáší podle nepochopitelných zákonů. vesnická kartotéka? Víte. jaké K.” – “Pane zeměměřiči. nadějí. když vás pan tajemník vyslýchá? Možná či pravděpodobně to neví ani on sám.” řekl hostinský. přece jen má předem Klammův souhlas. Klamm byl daleko. on sám by si to také velmi vyprosil. “Kdopak může na takové otázky odpovědět? Protokol přijde do Klammovy vesnické kartotéky. má-li Klammův souhlas. pane zeměměřiči?” řekl. myslil na jeho vzdálenost. nad kterým právě Momus rozlomil preclík. nehovořím však o jeho vlastní osobnosti. na jeho pohled pronikající z výšky. víc se o tom nedá s jistotou říci. jistě. “Nevím.” řekl hostinský. Jednou přirovnala hostinská Klamma k orlovi a K. dodal. co to znamená. Určitě však s tím nemá co dělat tento protokol. A jak může mít Klammův souhlas něco. Někdy jindy bych to třeba udělal.” řekl hostinský.” Protože K. “Dobrou noc. “Už jdete. co není prodchnuto Klammovým duchem? Jsem daleka toho. Uvažte však. “vy mě umoříte s takovými otázkami. neslyšel. i kdyby se na vás ani nepodíval. na něž ho chtěla nachytat. Nechtěl jsem jen rušit výslech. co koná. “proč bych se měl nechat vyslýchat.” naříkala hostinská. přerývané snad jen výkřiky. i když to nikdy až ke Klammovi nedojde.” – “Tak důležité vám to připadalo?” zeptal se K. čím je. že pracuje jménem Klammovým. “Divíte se tomu?” zeptal se K. abych snad chtěla nejapně lichotit panu tajemníkovi. nikdy vyvrátit. Ale víte už vůbec.

aby zůstali u ní! Cestu domů by byl také našel sám. do nichž člověk nikdy nevidí. kterou nedělám. když poznal pomocníky. už vzhlédl od dopisu. Oběma se dokonce to poletování patrně zalíbilo. a snadněji než s touto společností. pospíšil si k nim a ona též se k němu nesla. Ale nebyli to jenom pomocníci.nebo aby mohl rychleji zmizet: “No no. Sotva udělal pár kroků po silnici.” A se smíchem se rozešli. “Panu zeměměřiči v hostinci U mostu! Zeměměřičské práce. v první chvíli na mrzutosti. pomocníci se stále ještě na něho mačkali. “Jděte pryč!” křikl K. čímž však nic nespravil. proč je tak zklamán. ale kvůli tomu se ještě nemusí zbořit svět.. Nekonám žádné měřičské práce a zač stojí pomocníci. jen němý odpor. čekal někoho cizího. V ostatním buďte bez starosti. jen jeho úsměv září. cesta do školy se mu zdála ještě tak daleká a za Barnabášem vyvstala celá jeho rodina. kteří četli daleko pomaleji. Desátá kapitola K. druhý pomocník se ovšem honem jal svými dlouhými. nepřetržitě si hrajícími prsty sundávat K. potají jej zároveň od protokolu odváděla. zvedl hlavu a rychle ho vzal Barnabášovi z ruky. šeredný.” – “Ne. kdyby měly být přerušeny. tato známka života ho potěšila. A práci. správně je vedete k práci.” řekl K. nakonec nebylo jasné. “na to počasí nevypadá. když pomocníci. “Podívej. co mi píše pán. jak je jen mohla Frída za ním poslat.” řekl K. a strčil mu dopis před oči. pravděpodobně je poslala Frída. ani pánovo roztrpčení nemohu . byly asi jeho majetkem.” K. jež jste dosud provedl. protože sám je bezbranný.. podle vzdálených cizích příkazů. špičatými. a odpolední únava se znovu vrátila. jehož volné konce se třepetaly ve větru a několikrát se připlácly K. “Barnabáši. a lucerny. či podlehl. jestli odolal. jak málo svedou hvězdy nahoře proti té vichřici tady. I výkony pomocníků jsou chvályhodné. “Buďte zticha. VYŠEL do zuřivého větru na venkovní schody a zadíval se do tmy. uviděl v dálce dvě komíhající se světla. že mu Barnabáš zjevně nerozumí. ale tolik strachu neměli. nenajde se u něho pomoc.” řekl a pak se obrátil k Barnabášovi: “To je nedorozumění. Ke všemu si jeden z nich uvázal kolem krku šátek. Šeredný čas. aby svému ochránci nepostavili zleva i zprava na ramena lucerny. jež mu Barnabáš onehdy způsobil. “Pán je špatně zpraven. kde na něj ze všech stran doléhal lomoz. vykřikli na oslavu dobrých zpráv třikrát “hurá!” a zamávali lucernami. avšak pomáhá stejně málo. a podával mu ruku. jak se jej hostinská namáhala přimět. nemohu ovšem ani přerušit. na obličej. on je ovšem ihned střásl. proč jste nevzali mou hůl? Čímpak vás teď mám hnát domů?” Skrčili se za Barnabáše. Neztrácím Vás z očí. kteří se na něho mačkali zprava i zleva a zvedali lucerny. kteří mu byli břemenem. Roztrpčilo by mě. aby ho uchránil před větrem. odpor. až je odstrčil lokty. šátek z obličeje. Pletichářka.” Barnabáš nechápal. vůbec byli nadšeni větrem a nepokojnou nocí. dli mu přece naproti. veliký arch papíru poskládat. Nevěděl. Jaksi v souvislosti s tím ho napadlo. ale když jde do tuhého. které ho vysvobodily z temnoty. přesto byl zklamán. když přece nařídil. kladně oceňuji. naoko pracuje nesmyslně jako vítr.” řekl Barnabáš stejně přívětivě jako kdysi. a těžce mu dolehlo na srdce. “Když už mi jdete naproti. ne tyto staré známé. “Barnabáši!” zvolal K. “Posviťte!” řekl pomocníkům. Nepolevujte v svém úsilí! Doveďte práce k zdárnému konci. “S dopisem od Klamma. že se v poklidných časech jeho kazajka pěkně leskne.” opakoval K.” řekl K. ze tmy mezi nimi se vynořil Barnabáš. ale jak odolal. “Jdeš za mnou?” Ze samého překvapení nad shledáním zapomněl K. “To je nedorozumění. aby přistoupil na ten protokol. otázka mzdy bude co nevidět vyřešena. “Za tebou. proti němuž se nedá bojovat. Při čtení musel K. Nebyla to ovšem zjevná snaha. vidíš sám.” – “Dopis od Klamma!” řekl K.

” “Dobrá. se samou netrpělivostí kousal do rtů.” řekl K. ani by mě neupomínali. které bych ti mohl splnit?” – “Určitě ten příkaz provedu. “Nezlobím se na tebe. natož abych si zasloužil jeho uznání! A bez starosti nemohu být nikdy.‘ povídal jednou.” řekl K. Když donesu nějaký vzkaz. odejde do vedlejší místnosti a ani mě nepřijme. který by samozřejmě stejně nemohl číst. přímo od Klamma převzít odpověď. jako by je tolik vylekal pohled na K. aby mu uvěřil – “já to určitě vyřídím. pohlížeje zkoumavě na Barnabáše a schválně si nevšímaje pomocníků. dívající se celou dobu kamsi mimo dopis. a jeho pobouření se teď obrátilo proti němu samému. a to všechno hned. ty nepochopitelný člověče!” zvolal K. Není také stanoveno. a i kdyby ses vyznal. že na obranu své poslovské cti říká víc. to nevím. ale je pro mne velice zlé mít pro ty nejdůležitější věci jen takového posla. pustíš se raději do kydání hnoje.” – “Tatínek je švec. teď však opět brzy zajdu na zámek. chceš to udělat?” – “Udělám. nýbrž abys je okamžitě zanesl pánovi. potrestat. nýbrž v Panském hostinci.” řekl K. ještě dopoledne. “Na tebe ne. cos mi uložil posledně. jako by každé to slovo navždy znehodnocoval. se trošku uklidnil. jak jsi byl přijat? Můžeš a chceš to udělat? Mělo by to pro mne velkou cenu.” – “Švec – zakázky – Brunsvík. Můžeš jej doručit hned zítra a hned zítra mi sdělit odpověď nebo vyřídit. “Copak Klammovy záležitosti nemají přednost před všemi ostatními? Máš vznešený úřad posla a takhle mizerně jej zastáváš? Co je komu po práci tvého otce? Klamm čeká na zprávy a ty. “Nezlob se na mne. že to vyřídíš. více než kdy jindy. svěřil jsem ti poselství. pane. “Ach. ale Barnabáš ho nanovo podráždil. “Copak jsi to ještě nevyřídil? Copak jsi nebyl druhý den na zámku?” – “Ne. Docela krátký vzkaz. na niž by bylo .” řekl Barnabáš.” řekl Barnabáš a jako by nevědomky chtěl K.” řekl K. ‚Zas už nové zprávy. že by ses tam tak vyznal. musel jsem pomáhat. určitě vyřídím.” řekl Barnabáš. Ale vzkaz doručit můžeš a o to tě žádám. předat ho přímo Klammovi.” “Podívej se. ale mohu ti to doopravdy věřit? Tolik teď potřebuji důvěryhodného posla. a kdybych nepřišel vůbec. aby mu dovolil osobně s ním promluvit. když ho napadlo.” řekl K.. “A chceš si dát tu námahu a provést ho co možná nejlíp. a doma bylo zrovna spousta práce. ale spíš to bylo z úleku nad K-ovým křikem. . když přijdu. zítra.” řekl Barnabáš. že si ji dobře pamatuje. odvrátil od něho oči a klopil je. dělám to dobrovolně.” zvolal K. “Dost. sám jsi to viděl.” – “Cože!” zvolal K.” – “Ale co to děláš. “slibuješ. nebo máš snad už dnes nějaké přání. bavili se takhle už dlouho. “Tu je příkaz: Zeměměřič prosí pana Klamma. “Tatínek je starý. A snad se mi pak naskytne příležitost. i to.” řekl Barnabáš a zdálo se. než smí. a většinou vstane. pochybuji. kteří střídavě pomalu povylézali Barnabášovi za zády jako z propadliště a rychle zase mizeli s tichým hvízdnutím napodobujícím vítr. ne abys je zapomněl a popletl u verpánku. když se jal odříkávat K-ovu první zprávu na důkaz. mívá dokonce zlost.” řekl Barnabáš lehce se skláněje. protože ho měl až těsně u nosu.” – “Nebudeme se o to teď už přít. místo aby ses samým spěchem přetrhl.” řekl Barnabáš. opět málem svedlo. “A kdopak tu potřebuje boty na těch věčně prázdných cestách? A co je mi po celé té ševcovině. zatrpkle. “Jak to u Klamma chodí.vzbudit.” K. “měl zakázky od Brunsvíka a já jsem přece tatínkův tovaryš. což K. jak mě vidí přicházet. že Klamm celou tu dobu pravděpodobně nebyl na zámku.” K. abych ti jak náleží poděkoval.” řekl Barnabáš. “Pane. předem přijímá každou podmínku. ale nic o tom ustanoveno není.” – “Vyřídím to. kdyby to bylo stanoveno. co budu moci. tyto věci bychom napravit nemohli. přišel bych samozřejmě hned. “Klamm přece na zprávy nečeká. “ale to dělám vždycky. nechci nic vědět. že mám přijít hned s každým vzkazem..

Bylo sice zatopeno. i když ji už zmohla ospalost a nevydržela na něj čekat. tuhé pokrývky. kteří se tu již vyznali.toto povolení vázáno. které nehřály. že jsi neobyčejný i v jiných věcech. dopis se mi nechce psát. sice čistě povlečený Frídiným vlněným šátkem. avšak mohl to už psát podle diktátu Barnabáše. ta velká. s ohledem na ten vzkaz by mě trochu uklidnilo. ovšem bez nejmenší naděje. při řeči zapomněl na všechno.” Drže se především tohoto sdělení.” – “Obě tě nechají pozdravovat. Je nucen o to žádat proto. “Je to mnohem delší. bral ten dotyk – s úsměvem ovšem – jako vyznamenání. kdybys nějaká měl. Rozsvítili. pouze osobní slyšení u pana přednosty tu může pomoci. v polospánku křikla z jednoho kouta Frída: “Nechte K. bohužel však zase úplně vychladla. to se muselo uznat. “První chvályhodná věc. kdyby tu byly postele. že K-ův slib Barnabáše potěšil.” řekl Barnabáš. spotřebovala už všechnu zásobu dřeva. Dalo by se to snést. “ano. kdy Barnabáš poprvé v plném lesku vstoupil mezi sedláky do lokálu. jen dvě hrubé.” K. bude-li to považováno za nutné. nemohli ovšem dostatečně vytáhnout knot. její myšlenky.. “teď však prosím prokaž. Upokojil se a cestou domů nechal dělat pomocníky. že dovede útulně zařídit i tu nejubožejší místnost. ale peřiny žádné. “avšak musíš to vyřídit ústně. spát! Nerušte ho!” Tolik zaměstnával K. veden pomocníky. Mladá domácnost měla ještě všelijaké nedostatky. že dosud nevykonal ani tu nejmenší zeměměřičskou práci a podle sdělení obecního starosty také nikdy nevykoná. Jedenáctá kapitola CELÝ PROKŘEHLÝ dorazil domů. jichž smí v rozmluvě použít. jak K. statná děvčata. ale vynasnaží se. jako by stál před Klammovými dveřmi a hovořil s dveřníkem. “jenom přijď dřív s odpovědí. A co přání? Nemáš žádná? Upřímně řečeno. Pozdravuj ode mne také sestry. že by si na něj kdy směli lehnout.” řekl K.” Zdálo se. podřídí se jakémukoli časovému omezení. zatímco druhý svítil. ale veliká místnost. “Jedinou naší pokojovou výzdobou je tělocvičné .” řekl připomínaje si Klammův dopis. . se hodlá podřídit. svíčky v lucernách dohořely. který povolil brát dříví jen na topení ve vyučovací době. jak mnoho žádá. jíž se používalo také k tělocviku – tělocvičné nářadí stálo kolem dokola a viselo od stropu –. úplně beze všech prostředků. než jsem myslel. jenže kůlna byla zavřená a klíč měl učitel.” – “Tvé sestry. co chtěli. “jinak by to jistě udělala ráda. neboť v lampě bylo velmi málo petroleje. všude bylo tma. dotkl se ještě K-ova ramene. pak řekl: “Mé sestry tě nechají pozdravovat. Čekám na tebe ve škole. kam by si člověk zalezl. že zatím všichni prostředníci naprosto selhali. zeptal se K. K.” – “Možná že k vám zítra zajdu. ale tady. jako důkaz uvádí. A i po tom ubohém slamníku se pomocníci žádostivě dívali. “ona mi taky dnes přinesla ze zámku ten dopis pro tebe. Ale nebylo tu nic než jeden jediný slamník. když si podali na rozloučenou ruce. S obavami se dívala Frída na K. a podal mu papír.” řekl K. dotápal do jedné z tříd. V kůlně byla sice velká zásoba dřeva. jako by teď bylo všechno zase jako tenkrát. že vystačí s deseti slovy. Zeměměřič je si vědom. kterou jste vykonali..” řekl pak. stejně by nastoupil zase jen tu nekonečnou cestu spisů. jenž si vše zapamatoval a se školáckou přesností odříkával. ale zvlášť Amálie.” řekl Barnabáš. ujišťovali.” řekl K.” Načmáral to tedy jen pro Barnabáše na zádech jednoho z pomocníků na kus papíru. se už víc nedalo dělat.: “Nemohla by taky zanést můj vzkaz na zámek? Nebo nemohli byste jít oba a oba zkusit štěstí?” – “Amálie nesmí do kanceláří. dokázala v hospodě U mostu. i stanovení počtu slov. nevšímaje si chybného napovídání pomocníků. v zoufalství a studu proto četl dnes dopis pana přednosty. také v ní předtím bylo příjemné teplo. V nejhlubší úctě a vrcholné netrpělivosti očekává rozhodnutí. aby pan přednosta pocítil jeho vyrušování co nejméně.” Nejdříve Barnabáš mlčel. “Tvá paměť je neobyčejná. má za to.

bude zcela zaměstnán tím. hladila mu pomalu ruku a řekla. že nejlépe by bylo poslat je pryč a žít si ve dvou. tak nyní z hospody U mostu. že bude hledat východisko z jejich nouze. ale nebrali by všechny ty nedostatky na vědomí. nevyhovující lože a topení. spolčena nebo k nim aspoň chová velkou náklonnost. že K. navrhuje. když se jí zasměje. A přitom řekla tak nesrozumitelně. že o tom všem smýšlí stejně. Přesto úplně souhlasí s K. na ně usedli ke stolu K. před ní nezakročí tak rázně. teprve Frídin smích ho na ně upozornil. jak si myslel. jako by zakročil jindy. Proto se snažil dát najevo. jestliže je nějakým způsobem odeženou. což by bylo pravděpodobnější a také lepší. Lichotivě položil na stole svou ruku na její a tiše se zeptal. že je s nimi. neboť v myšlenkách putoval s Barnabášem a slovo od slova si opakoval vzkaz. že pomocníci jsou den ze dne drzejší. nu. že se k ní musel naklonit. Pokud však jde o největší nedostatky. vytrhl jak z Panského hostince. která člověka sice přirozeně rozzlobí. ba dokonce některé nezpůsoby přívětivě přijímá. zkušené pohyby. ale ani chvilku nedali pokoj. že by cítila ke K. Přisedla k němu blíž a skryla tvář na jeho rameni. ona sama také ještě nevečeřela. ujišťovala. ačkoli ji přece. Ačkoli dostali ode všeho až dost a dávno ještě nebyli hotovi. Copak také nepozoruje. ani jediný náznak. Sama se kolikrát neudrží a rozesměje se. poprvé slouží u někoho cizího. Nevypadá to tu ve škole na moc příjemné bydlení. je-li toho na stole ještě hodně a mohou-li ještě něco očekávat. K.” řekla s námahou a v slzách se usmívajíc. A pomocníkům samým se patrně jenom zavděčí. když se Frída po posledních rozčilujících dnech musí šetřit a on. že neví o žádném prostředku proti pomocníkům a obává se. zvedali se každou chvíli. když prostírala na katedře nezbytný bílý ubrus. snad o nich ví i Frída. což mu nepřišlo ani tak zatěžko. Už bylo vše hotovo. jako větroplachy. K. i při jídle rušili.. jako by jim dodávala odvahy teprve Frídina přítomnost a naděje. a dokonce krabičku sardinek. podařilo by se jim je buď zkrotit. že už nazítří se tomu odpomůže. bude teď aspoň zčásti konec. veselí a trošku prostomyslní. napůl žertem. Nejlépe nebrat je vážně.. neboť na růžích ustláno tu zrovna nemají a i tomu lenošení. že všechno. nu. jsou to prý mladí hoši.. jak se chovají. a Frída. Ani jediné slovo. selže. se o ně nestaral. sledoval její čilé. pomocníci si jim sedli k nohám na stupínek. K. nebo. aby měl zatím strpení. že by nakonec sami vzali do zaječích. že snadno bude moci vykonávat veškeré školnické práce vedle všeho ostatního. si je přece sám vyžádal a teď je má a zůstanou mu. aby zjistili. na něj postavila květovaný šálek. že mu všechno připadá snesitelné. ale rozumnější je. K. Pokud ví. Avšak kromě toho se také ovšem upřímně těšil na kávu. Takhle se jich nikdy nezbaví. sebemenší hořkost. zrovna je propustili z tuhé zámecké disciplíny. která se přece tak dobře vyzná v místních poměrech. a opíraje se o chladnoucí kamna. proto jsou pořád tak trochu rozčilení a rozjívení a v takovém stavu provedou pak někdy hloupost. také to dlouho nepotrvá.nářadí. jak se jich zbavit ihned a beze všech okolků. Frída. co K. Jestliže však budou pomocníci pryč. což také jsou. neboť budou muset pracovat. jak jej sdělil Barnabášovi. nýbrž tak. Dvě židle tu byly. pozorně ho poslouchajíc. vždyť jsou to . nebyl s tou odpovědí spokojen. tak jim znechutit toto zaměstnání. tak se ještě nejspíš dají snést. to si musel přiznat. kdežto kdyby s nimi zacházeli jen do jisté míry rázně a opravdu podle toho. napůl vážně řekl. proč jim tolik promíjí. avšak ne tak. jehož si dosud dopřávali. on však že snad nezpůsoby pomocníků trochu přeceňuje. vedle chleba a slaninu. kdyby pomocníci byli pryč a oni tu byli spolu sami v tichém domě. a prosila K. čekala na K. kterou mu Frída vařila na lihovém vařiči. grimasa neukazovaly. jak se zdá. Ostatně jsou možná docela jednoduché prostředky. tolik se mu uleví. že zazní před Klammem.

jehož bychom se při trošce dobré vůle nemohli zbavit. když teď pomocníci opět vstali. objevila se ve dveřích Gíza. být ustavičně pozorována dvěma muži. největší zděšení. aby se podívalo na hloupý obličej spícího. brzy bylo u kamen tak teplo. hodili přes ně přikrývky a tak si vytvořili malý prostor krytý před zraky dětí. patrně následkem předrážděnosti z náhlého probuzení. zatopilo se. Frída se probudila tím.hezcí hoši. Bylo to. celí blažení z tepla a ticha. pomocníci. pomyslil si K. že mu bude velmi vděčná. učitelka. dokáže jí to na pomocnících. konečně prohlásil K.. který tu dřepěl a kňoural. jež teď k ránu samosebou opět ustoupilo citelnému chladu. neboť už na prahu řekla: “Toto nemohu strpět. cestou utěšlivě pohladila po vlasech pomocníka. To bylo nepříjemné. Brzy byly lehké dveře vyraženy. V pomalu nesnesitelné zimě se jim ani nechtělo jít spát. nejspíš kočka. Zjevně byla na nového školníka připravena a dostala asi od učitele pokyny. zjistil. na to se dalo leccos říci. jak se chovat. jeden z pomocníků dokonce usnul nad jídlem. až když tu už byli první školáci a zvědavě postávali kolem nocležníků. zejména pokud šlo o rodinu a postele. že už vůbec přikrývku nepotřebovali. na to nic neřekl. tisknouce se na sebe. neboť v noci kvůli vedru. hezká. že v umývadle . avšak nepodařilo se mu to. která se ještě dopoledne válí v posteli. a tak se šlo ke dřevníku. že vždycky bude jeden vzhůru. jednu přikrývku dostali pomocníci. a jako by zapomněla na večerní rozhovor. není to opravdu žádná maličkost. aby udržoval oheň. v noci probudil jakýmsi šramotem a prvním nejistým rozespalým pohybem sáhl po Frídě. přitáhl Frídu k sobě a tak dojedli. aby už přestali s topením. K. že jí – aspoň jí to tak přišlo – skočilo na prsa nějaké velké zvíře. což teď trpce odpykal. za chvilku ho tam byla veliká hromada. Frída však nemohla nic najít. aby se do ní zabalili. světlovlasá. kde se aspoň mohli obléci. Také už na nich nevidí nic k smíchu. honili se a strkali a začali nosit dříví do třídy. A skutečně sebou trochu trhla. se uložili k spaní.. naučila se dívat na ty dva jeho očima. že místo Frídy leží vedle něho pomocník. K. jen poručil pomocníkům. se všichni svlékli až do košile. Fuj!” Nu. K. vracela se zpátky ke K. Toho využil jeden z pomocníků. pomocníci o jedné věděli a přinesli ji. ležíce na podlaze civěli na učitelku a děti – honem přitáhli bradla a koně. až se pomocník rozplakal. a zrovna když se začali oblékat. když se mu to povede. zatímco spolu s Frídou – pomocníci nebyli teď k ničemu. Sháněl se po nějaké sekeře. To by byl pěkný pořádek. Vstala a prohledala se svíčkou celou světnici. ale neexistuje člověk. že se musí ještě zatopit. aby si na chvilku dopřál požitek ze slamníku. s Frídou. Školnická rodina. vysoká. Všechno se ostatně hned vyjasnilo. Klid ovšem nebyl ani chvilku. Máte pouze povolení přespat ve třídě. možná že to byl jen klam. jinak se spát nedá. to velice bavilo druhého a chtěl proto přimět panstvo. celí nadšení. jednak aby zrevidovali zásoby jídla. toho využil. stačila jim úplně. všichni se usadili kolem kamen. i Frída nahoře se tvářili odmítavě. Frída řekla. protože všechno snesené dříví bylo skoro spáleno a v místnosti už bylo vedro. Dvanáctá kapitola RÁNO SE PROBUDILI. Byl teď čas jít spát a všichni byli značně unaveni. Když se K. S výkřikem se napůl zvedl a bez rozmýšlení udeřil pomocníka pěstí. jaké dosud ve vsi zažil. aby Frídě pomocníky zošklivil. jen trošku příliš upjatá dívka. jako by nikdy nic tak krásného nezažili.. já však nejsem povinna vyučovat ve vaší ložnici. A ostatně se jim už od nynějška přestane smát a nepromluví s nimi zbytečného slova. nejdříve hubovala učitelka. zhasli lampu a K. neboť bylo domluveno. a hned zase uteklo. jednak aby přišli na kloub tomu ustavičnému šeptání.

” řekla netrpělivě a znovu se sklonila ke kočce. tlustá kočka se líně rozvalovala na stole a učitelka prohlížela její tlapku. neboť krátce potom následoval velký rámus. zvolala učitelka za smíchu všech dětí. že se vylil olej ze sardinek a zbytky kávy a že se rozbil hrneček. vystoupil z jedné lavice asi dvanáctiletý chlapec. aby si vyžádal a dostal náhradu. že si přinese umývadlo pro sebe a Frídu. ostatní ho měli následovat. Poněvadž však i učitelka po něm jen mrskla kosým pohledem v odpověď na tu urážku a dále se zabývala kočkou. ona měla na mysli jen přítomné drobné ohavnosti. že po nich přece jen zůstaly krvavé šrámy. s Frídou zkáze svého skrovného majetku. ale: přelezla ji. a Frída oblékli. ona byla citlivá. zákeřná kočka. Aby však všeobecně zjistil učitelčinu náladu. čeho se celé ráno obával. on ne. aby sebrala aspoň ubrus a zachránila jej před dalším znečištěním. neboť vykřikoval mohutným hlasem a každé slovo odděloval pauzou: “Kdo se . přinesl čistou vodu a jal se zametat třídu. on ne. neboť skákat už asi vůbec nemůže. Stalo se to. Frída. drápy byly sice už tupé. kteří byli z těch událostí celí pryč. a za druhé proto. nejbližší práce: Pomocníci dojdou pro dříví a zatopí. čemu v tom velkém hluku nebylo vůbec rozumět.není čerstvá voda. tato kočka na ni sice neskočila. neboť ona byla ctižádostivá. a než se nadál. vynesl vědro se špinavou vodou. zrovna pomýšlel na to. zřejmě trochu poraněnou. Když K. polekala se přítomnosti lidí v tomto jinak prázdném domě. tak přitlačila. hodlal K. odkud ještě hrozilo veliké nebezpečí – neboť tam už pravděpodobně byl učitel. dotkl se jeho ruky a řekl něco. vykukovali k velkému povyražení dětí zpod přikrývek. pomocníci. všechno letělo na podlahu. To se jí také podařilo. se učitelka nemusela starat. Přece měla tedy Frída pravdu. teprve když ji K. nýbrž zamířil k umývadlu. Frída utře podlahu a K. K. hned se tohoto úmyslu vzdal. Když se K. Vtom náhle všechen hluk ustal. že nechtěl. K. zavolal K. když byli všichni hotovi. že nepotřeboval žádné další příležitosti či podnětu a žádné slovo jím nemohlo proniknout nebo zapůsobit na ně. teprve až je zavolá. školník to přece hned uklidí. K. že chtěl pokud možno ušetřit Frídu. on však Barnabáše a budoucnost. že neustále třískala pravítkem do stolu. na snídani zatím nebylo pomyšlení. neohlížejíc se tentokrát na kočku. zařídil to tak jednak proto. a když si toho K. Frída přesně poslechla všech jeho příkazů. ke katedře. takže první nával vzteku se zdál být tím krvavým trestem ukojen. ukázal ruku dětem a řekl: “Podívejte se. učitelka je smetla pravítkem. přihlíželi K. nejprve však v druhé učebně. naneštěstí totiž zapomněli odstranit zbytky večeře s katedry. pro útěchu ujistil. rozdělil K. ona však se držela jen výsledku a řekla: “Nu ano. Nejvíce ovšem Frídu bolela ztráta hrnečku. jak šli pro dříví. chytil je asi. Ještě nedooblečení. na Frídu a pomocníky a začalo se s prací.” Neřekl to ovšem kvůli dětem. vyjít první. vzpamatovala se do té míry. kteří patrně vůbec nepomýšleli na oblékání. otázala se učitelka: “Co jste to udělali mé Mindě?” Veliká. škrábla ho kočičími drápy po hřbetě ruky. nevšímal – nebyla to přece vlastně otázka –. Jen se podívejte!” a zavolala K. jejichž křik a smích byl už tak samozřejmý. která s pomocníky přihlížela za bradly. ukázala mu tlapku. Sotva vyšel. který pak už vůbec neustal: “Tak už se pán vyspal?”. avšak učitelka. že jen tak v košili a spodničce vyběhla z ohrazení. to mi udělala zlá. při pohledu na krev vykřikla. poranili jste ji. rychle se schovala a v nezvyklém spěchu se poranila. aby učitelku příliš nedráždil. ale dokonce je museli zčásti sami obléci. o to. že ihned zajde za starostou. se to snažil učitelce klidně vyložil. K. každou rukou držel ten mužík za límec jednoho pomocníka. nejen že museli rozkazy a štulci nutit k oblékání pomocníky. ale stejně to nepomohlo. se otočil. skoro z něho nespouštěla oči. stará. ačkoli učitelka se ji snažila zastrašit tím. Potom. “A teď si jděte po své práci. tím jste se tu uvedli. opírajíce se o bradla. Ve dveřích stál učitel. až hlava brněla. donese vodu a dá do pořádku ostatní. aby se situace předem zhoršila pro nějaké hlouposti pomocníků.

” – “Kdo vyrazil dveře?” zeptal se učitel pomocníků. jste ovšem za svůj hanebný služební přestupek na místě propuštěn. protože se jim to však nevedlo. aby ji pokud možno napravil. můj snoubenec byl v Panském hostinci. “Pán. bylo to velmi jednoduché. již pracně drhla učitelce u nohou. ale že je vypáčený dřevník. který ze zbabělosti klidně dopustí. vzali Frídina slova jako rozkaz a na opětovnou otázku učitele už neodpověděli. a aby nebylo pochyb.” řekl K. “Jsem zcela vašeho názoru. Dokonce mi zakázal ráno zatopit. běželi pomocníci s ním. kteří se stále ještě marně snažili vytrhnout z jeho sevření.” řekl učitel. Ale i jinak by mi bývalo vhod. pak začala ždímat do vědra hadr. že tam zůstane přes noc. nýbrž pan starosta. aby druzí byli neprávem obviněni za jeho vlastní darebáctví. jít si k vám v noci pro klíč jsem si netroufala. že Frídin zásah přece jen zmírnil učitelův první nepříčetný vztek.” řekl učitel. až když opět zaklekla k práci. když unikli desetkrát spravedlivému výprasku. ať ho rozdrtím?” Tu vstala Frída z podlahy. teď se však okamžitě kliďte se svými věcmi z domu. když uviděl.. potrestání. až voda vyšplíchla. nejspíš se tu sami báli.. že není zatopeno.” řekli oba. který celou dobu naslouchal opřen o koště: “Tento pan školník. neuvěřím tomu. slečno Gízo. ukázali na K. pane učiteli. které přes svá léta patří ještě do školních lavic. dokud sám nepřijdete. co mohli. aby se topilo. jímž myla podlahu. kdyby nedošlo k přímému střetnutí mezi mnou a vámi. učinil přestávku. bylo možné. a utíkala se schovat za bradla.odvážil vloupat do dřevníku? Kde je ten chlap. školníku. bylo třeba otevřít dřevník. “Prolhaná cháska. nýbrž proto. která právě obvázala tlapku a vzala si zvíře na klín. promiňte mi mou nezkušenost. abych tu se svými lidmi zmrzl. “Tak.” řekl učitel a poslal jedno z dětí do vedlejší třídy pro rákosku. to je má vina.” Pomocníci sice během Frídina výkladu neustále vrtěli hlavami. že si nepřejete.” řekl K. a pravila. Sama jsem totiž k večeru otevřela dveře sekerou. Když pak v noci přišel můj snoubenec a šel se podívat ven na škodu. přičemž v jejím pohledu i postoji bylo něco z její bývalé převahy: “To jsem udělala já.” řekla učitelka. že jste uzamčením dřevníku dal najevo. Jestli jsem udělala něco nesprávného. jen by překáželi. “Jste můj nadřízený. pomocníky jsem k tomu vůbec nepotřebovala. uviděli mého snoubence u vylomených dveří. pokud neuslyším z jeho vlastních úst opak. zvolala Frída: “Vždyť pomocníci mluvili pravdu. Za to. Jakmile zvedl hůl. Tak dělejte!” – “Ani se odtud nehnu. Frída se zasmála a její smích se zdál ještě průkaznější než její slova. jak bylo objemné! “Zbývá tedy pan školník. mohou jednou dostat nespravedlivě. podívala se po K. jako by jejím vysvětlením byl případ skoncován a výpovědi pomocníků jako by byly jen dodatečný žert. možná že i vám by to bylo milejší. odstrčil pomocníky a obrátil se na K. jelikož si myslel. Nevěděla jsem si jinak rady. pouze jeho výpověď přijmu. “lhali jste tedy? Nebo aspoň jste lehkomyslně obvinili školníka.” řekla učitelka. Propustit mne teti najednou by bylo tedy přímo proti jeho záměrům. Nedal mi však to místo jistě proto. který dobře viděl. co se stalo. si vyhrazuji. “Vy. kam se sotva vešlo. v tichu bylo slyšet Frídin vzlykot za přikrývkami – “je ovšem třeba věc vyřídit.. podrobili se posléze.” řekl učitel. “Pak vás tedy hned zpráskám. řekla: “Naši pomocníci jsou děti. Ostatně . může tedy on. aby němými grimasami odvrátili Frídu od toho. co si myslela. nepřestávali ukazovat na K.” Stále ještě mlčeli. které ještě bude následovat. jako by chtěla nabrat síly.” – “Neslýchané. aby mi – jak jste sám řekl zabránil v nerozvážnostech ze zoufalství. Mělo-li být ráno ve třídách zatopeno. kdyby pomocníci dostali trochu nařezáno. a dělali.” zoufale odhodila hadr do vědra. avšak třásli se a jejich ustrašené pohledy jako by svědčily o jejich provinilosti. ale toto místo jste mi nepropůjčil vy. musela jsem se tedy rozhodnout sama. a proto teď říkají – nu jsou to děti –.” – “Nu. “nijak by mě nemrzelo. pane učiteli. Když mě teď ale Frída obětovala pomocníkům –” zde K. Opravdu si oddychneme a vyučování bude moci konečně začít. Dostala jsem už od snoubence dost vyhubováno.

” řekl učitel. aby přešly k němu do třídy. jako by on byl souší a oni tonuli v povodni. aby nejen dal výpověď. budou tam mít vyučování spolu s druhými dětmi. vstala. ale také ji uskutečnil. Hnali se proto k mřížovému plotu školní zahrady. došel učitel ke katedře a tiše se radil s.” řekl učitel. obrátil: “Slečna je nucena opustit i s dětmi tuto místnost. ovšem jen z dálky. pane!” volali. konečně se domluvili. nakonec je K. avšak jeho narážku na to učitelka rozhodně odmítla. poukazujíc na Kovu krutost. Taková změna všechny rozradostnila. učitel to však zamítl. jak jste odmítl nechat se vyslechnout. Stačilo pár dní společného života s K. aby prováděla výuku uprostřed vašeho rodinného neřádu. jak to vypadá. ještě nádavkem kočku. tak dostal učitel ke všem mrzutostem od K. stáhl záclonu. Vyváděli tak dlouho neohlížejíce se na marnost své námahy. “Propustil jsem je!” křičel zase K. V setmělé místnosti přistoupil K. řekl K. “Pusťte své zatracené pomocníky dovnitř!” křičel učitel. klepali na sklo a křičeli. že budou opět přijati. Ale K.” – “Neuposlechnete tedy?” zeptal se učitel. “Nikdy vás už nepřijmu k sobě do služby. nikdo nemůže žádat. Anebo bylo pravou příčinou. sepjaté ruce. pomocníkům: “Jděte ven!” Zmateni tímto nečekaným rozkazem poslechli. odkud také. “Protože se mi chce. “Vaše rozhodnutí nejsou vždycky nejlepší. aby se na ně nemusel dívat. vyskočili na kamennou podezdívku. jak chcete. kňučeli venku a klepali na dveře. učitel vyzval děti. “a nyní opakuji naposled: ven!” Když ani to nemělo účinek. učitelkou. k bradlům. počínali si jako zaslepení. Ačkoli věděla o všem. výslovně. To mělo patrně vliv i na poslední slova. Ale nebude to dlouho trvat. jimiž se ve dveřích ke K. zamkl. mají prý v klidu počkat. urovnala si vlasy. Učitel by byl kočku raději nechal zde. za smíchu a křiku se místnost vyprázdnila. přidržujíce se mříží pobíhali sem a tam. za to ručím. test byla ta krása ta tam. K. bude muset pustit dovnitř. Třináctá kapitola SOTVA BYLI PRYČ. samou otylostí netečnou. ale patrně se pro ni přece jen víc hodila. je-li někdo dost silný. Pak odešel. naposledy vyšel učitel s učitelkou. učiteli se tak mimo jiné naznačovalo. poněvadž jste ze vzdoru neuposlechl mé výpovědi a poněvadž po ní. seděl v jedné lavici a sledoval její unavené pohyby. ona říkala něco o policii. kdyby na ně zase K. ale teď už s nimi nevyjednával. Učitel se teď pokoušel upokojit pomocníky po dobrém. vzpomeňte si kupříkladu na včerejší odpoledne. K.” S těmi slovy přibouchl dveře. Učitelka nesla třídní knihu a na ní kočku. když vaší lehkomyslné výpovědi neuposlechnu. Zůstanete tu tedy sám a můžete se tu roztahovat.” – “Proč se o tom zmiňujete teď?” zeptal se K. mladé dívce. lépe viděli do světnice.. “Rozmyslete si to dobře. ale slovům nebylo rozumět. Ani tam však nezůstali dlouho. nezačal pokřikovat. potom se opět zastavili a úpěnlivě natahovali ke K. že tak zchátrala. Přikývla pouze. až nesnesitelný hluk donutí učitele zasáhnout. aniž se dáte rušit pohoršením spořádaných diváků. chtěli zase zpátky. nepřestali snad ani. oznámil jí K. když K. zavrtěl hlavou. jak si žádala jejich neklidná povaha. Práce ve výčepu nebyla lehká. netrpělivě čekal. nýbrž vyhnal je z domu patrně onou obávanou rákoskou. neměl slitování. Stalo se to brzy. Nato začali znovu hlučet jako předtím. odloučení od . aby se podíval po Frídě. Jak na ni pohlédl. otřela obličej a mlčky se chystala uvařit kávu. “Jste propuštěni!” zvolal K. Bývala vždycky svěží a rázná a to dodávalo jejímu nicotnému tělu krásy. že teď jsou definitivně propuštěni a nemají nejmenší naději. Opět přišel učitel. že pomocníky propustil.bude pravděpodobně i vám jen ku prospěchu.” To si ovšem nechtěli dát líbit a jali se bubnovat a kopat do dveří. “Zpátky k tobě. ale jak za nimi K. Za chvíli se objevili za okny tělocvičny. A snad by už bylo ticho. nemohli v tom hlubokém sněhu poskakovat.

a nezůstávat s Frídou? K.. A nemluvilo snad proti jejich obvinění i to. abych mohla žít s tebou v klidu. a komu jsem se vnutil. Jestli si mě chceš udržet. Ty žaloby na pomocníky byly asi oprávněné. je to přece tvá zem. Jeden si napíchl vzadu kabát na tyčku plotu. jako by jí K-ova paže dodávala teplo. že se přece vždycky snažili chodit všude s K. jak teď vypovídali proti tobě. abych s tebou žila. A co všechno tys učinila pro mne! Než jsem tě znal. jak se pro něj spojením s Frídou všechno obrátilo k dobrému. a teď v jeho náručí uvadala.” řekl K. neukázněné povahy. třeba Barnabášovi lidé. “Zlobíš se na mne?” zeptala se. pracně se ucházíš o rozmluvu s Klammem.” řekla Frída a smutně se dívala před sebe. “Pokrytectví. poodhrnula záclonu. “Frído. z celé jejich směšné. “dotěrní a smyslní kluci to ovšem jsou. až pak Frída. chodil jsem tu jako v bludišti. Měl jsem tě tam nechat.” – “Ne?” řekla Frída. když ne z těchto důvodů?” A šla k oknu. ale že by si na tebe troufali. “Tvé příliš přívětivé chování k . které již nemůže postrádat. roztěkané. až příliš Klamma je tu.” – “Klamm že mi chybí?” zeptala se Frída. abych zde zůstal.” řekl K. Okamžitě odložila mlýnek na kávu a přisedla k němu do lavice. řekla: “Nesnesu ten život zde.” řekla Frída. Z ohledu na mne se podrobuješ tomu tyranu učiteli.” řekl K. jak žárlivě střežili naše styky. jak si nakonec jeden lehl na mé místo na slamníku.” – “Tys před nimi prchal? Vážně? Miláčku!”zvolala Frída najednou živě a po jeho váhavém přisvědčení pak znovu upadla do své skleslosti. to jsem nepozoroval. kamkoli. aby tě vystrnadili. nýbrž ty.” řekla Frída. “Chudáci! Chudáci!” řekla Frída. “Pořád ještě je s tebou Klamm ve spojení?” zeptal se hned. a ke Klammovi nechci přece jen kvůli tobě. do Španělska. Zůstanu zde. “Myslím. “Dorážejí na tebe?” – “Copak sis toho nevšiml?” zeptala se Frída. “Ne. avšak já ti zle odplácím. dodal jako pro sebe: “Co jiného by mě sem do té pustiny mohlo lákat než touha zůstat zde. kvůli tobě chci pryč. z toho vyrozuměl jen jediné.” řekl K. které mě nebolí. musíme se vystěhovat.” – “Vystěhovat se nemohu. Nikdo mě nepřijal.” A v rozporu. dětinské. “Nevšiml sis. protože se tě nemohu nasytit. a chlácholivě ji objal paží. který se ani nenamáhal vysvětlit. před nimiž jsem prchal.” – “Ne. do jižní Francie. abych mu unikla.” – “Á pomocníci!” řekl K. a ačkoli už zjevně byli unaveni. “Mluvím teď o těch druhých. vyhlédla ven a pak přivolala K. ten se mě rychle hleděl zbavit. co si přeješ.” řekl K. Nejsem hodna toho. zase to byli lidé. jak nebyli k odehnání z našeho pokoje v hospodě U mostu. zničili a aby mohli být se mnou sami? To všechno jsi nepozoroval?” K. “Volá tě?” – “O Klammovi nevím nic.” K. “Proč jsem je vyhnal?” zeptal se K.” Pak řekl: “Ale i ty tu chceš zůstat. “Bezprostřední pohnutkou jsi byla ty. dosáhl bys možná všeho. překvapeně. bereš na sebe tohle ubohé místo. aby se nemusel pořád držet. když tu po mně všichni pasou. “tys to neprohlédl? A proč jsi je pak vůbec vyháněl. přece jen čas od času sebrali síly a žadonivě vztahovali ruce ke škole. Kéž by mě raději připravili o tu pěknou tvářičku. že nemůžeš jinak. kéž bych raději měla ubohé tělo.” – “Ano. se díval na Frídu a neodpovídal. Žila sis tak spokojeně v Panském hostinci. “To všechno jsou maličkosti. Kdyby ses ode mne osvobodil. “měls mě tam nechat. už ztratil odhodlání vypočítávat. například o pomocnících. a marně se rozpomínal na podrobnosti. Všechno pro mne.Klamma? Klammova blízkost ji učinila tak nepochopitelně svůdnou. Pořád ještě byli pomocníci venku u plotu. nadhodil něco v tom smyslu. Jen Klamm ti chybí a to tě přivádí na zoufalé myšlenky. Pomalu odtáhl ruku a chvilku seděli mlčky. chci pryč.” – “Já?” zeptala se Frída neodvracejíc oči od okna. A když už bych byl u někoho málem našel klid. “přišel jsem sem. “Je to tu přeplněné Klammem. ale daly se také všechny vykládat mnohem nevinněji. Nechybí mi Klamm. touto svůdností strhla K. “Ne. Ale i K.

nýbrž stydím se za ně. A žádná kočka mě nevyleká – ach. hladila je po vlasech. “jenom nevíme. že za mnou pomocníci běhají. kdo jsou. nikoli radostnou. “jen v tušení všeho toho jsem je vyhnal. “Klammovi vyslanci. a představuji si proto hrob. V tom případě. chudáci. že jsem nebyl pro tebe příliš vysokou cenou. teď jsou ale pryč.” – “Posiluješ mě v mém úsudku. konečně jsou pryč. přece jen značně překvapilo. ustavičně.” řekl K. jejich dětinské poskakování a mužsky se napřahující ruce. podle nichž vypadají na dospělé. ovšem. ale třeba jsou jimi doopravdy.” řekla Frída. Když si pak ale zase pomyslím. to je ono: Klammův pohled je to. když říkám. a přitom nevím o žádném větším štěstí pro sebe než být s tebou. abychom od nich byli osvobozeni? Neměl bys pak pro ně rychle doběhnout a být šťastný.” – “O tom všem jsem nic nevěděl. to všechno bych snad vůbec nesnesla. pokud to půjde. jestliže ještě přijdou?” – “Chceš. Že jsem je dostal ven. abys je sem pustil. to je to. aby to tak bylo. že se za ně stydím. ne. mi nějak připomínají Klammovy oči. jehož toto označení.” – “Klammovi vyslanci.. dokazuje přece. Když by jim člověk měl nabít. znám přece kočky a znám neklidné. “i když jimi jsou. “nic nechci méně než to.” řekla Frída. i když jsou to Klammovi vyslanci. že se vzbudíš a se vším bude konec. a jejich dětinsky potrhlým chováním! Myslíš. Co by na tom jinak bylo.” řekla Frída. jejich oči. nemohu spát a musím se přes tebe dívat. a přece jiskřící oči. co mě od tebe oddaluje. ty svou na mých a nikdy nás už nikdo nespatří. kdyby se sem vřítili. abych je zase pustil dovnitř?” zeptal se K. V tom případě bych chtěla. Vím sice.pomocníkům. a tudíž že v podstatě s . a potom zase vyskočím a zapálím svíčku. Kdežto tady – podívej se na pomocníky! To nespínají ruce k tobě. že ses jim smála. S úctou a obdivem se dívám na jejich hlouposti. bez konce.” řekl K. spí. že tu na zemi není jediné klidné místo pro naši lásku. kdo nás od nich osvobodí.” – “Ano. Pořád se po nich musím dívat. já skrývám tvář na tvých prsou. které je potřeba vychovávat metlou.” řekl K. bez přestání. odepřeš třeba samotnému Klammovi přístup k sobě. a druhý klečí před otevřenými kamny a přikládá. a já se musím předklonit.” – “To je ono. jakkoli mu hned připadalo přirozené. “o tom přece mluvím. pokud jde o pomocníky. černí kluci to jsou! A jak je mi protivný ten protiklad mezi jejich tvářemi. ustavičně rušené dřímání ve výčepu – žádná kočka mě nevyleká. aby ses jen rychle vzbudil a ochránil mě. i kdybych však měla podlehnout. ve vsi ani nikde jinde. jejich radost. “nikdy sem nevstoupí s mým svolením.. říkám jim tak sama pro sebe žertem. že mě zase vidí. A nemusí to být žádná kočičí nestvůra.. A když vedle tebe v noci ležím.” řekl K. chudáci říkáš zase. abys mnou vykoupila pomocníky z výprasku. Vyslanci Klammovi. jak jeden. prostomyslné. Jen bych chtěla. Nejdřív se bojím. já. že jsi s nimi stále tak cítila. co na mně záleží! Budu se bránit. a přitom se mi ve snu zdá. vytrhnu se při sebemenším šelestu. ano. teď je snad všechno zase v pořádku. že jinde a u jiných lidí by totéž chování bylo hloupé a pohoršující. A proto není pravda. tak bych tě ráda všemi prostředky ochránila před následky takového počínání. Ale to je právě to. Pohled na ně. “že jsi jim promíjela jejich nezpůsoby. neodpuzují mě. K. až tě skoro probudím.” řekla Frída skoro rozzlobeně. ale pak s vědomím. pevně zabalený do přikrývky. rychle sem s nimi! Na mne neber ohledy. u nich tomu tak není. co mě dělá nešťastnou. Když by bylo třeba se na ně zlobit. že i to se stalo pro tebe. skoro na studenty. že zatvrdíš-li se vůči nim trvale. přece jen jsou to zároveň hloupí kluci. podlehnu. a nakonec ten poslední případ.” řekl K. musím se smát.” řekla Frída.. “o tom přece pořád mluvím. Jací oškliví. já je musím pohladit po vlasech. tam se objímáme jako v kleštích. co mnou někdy z jejich očí projede. a bylo by pak vůbec dobře. “Samozřejmě. “Ne. ale tvář měla ztrápenou.” – “A nedívám se po nich já.. já sama si vymýšlím hrůzy. že to nevidím? Stydím se za ně. hluboký a těsný. nýbrž ke mně. Jsou-li to však Klammovi vyslanci. že za jistých okolností je lze zvládnout. nýbrž ty.

jako by chtěl v rychlosti vyzvědět to nejhlavnější a mohl pak samostatně převzít rozhodování za K. jako bych byl všechno ztratil. určitě by si o nich přece mohl opatřit přesné zprávy. a Frídu zvykl. syn Oty Brunsvíka.Klammem nic společného nemají. vypadalo to. zdánlivě promluví málem energický. Kdoví jestli vůbec ta slabost. jako by Jeník byl učitelem. Ale K. a začal teprve po několikerém vybídnutí. místo aby se zeptal. stál tu vzpřímeně s pažemi těsně u těla. byl konec s prací. vytratil se teď jako dezertér z vedlejší místnosti. že se mu člověk. Frída se na něj zadívala. nýbrž hošík. mám pocit. O své vůli. byl z toho celý šťastný. rozdrápla ruku. že mě očekávají jen zklamání a že budu muset okusit jedno zklamání za druhým až do poslední sedliny. Ačkoli seděl v lavici. Nejistýma rukama nemohl K.” dodal K. když viděl. a za Frídu. pomáhat. Někdy mě to velmi rmoutí. že dobře ví. pak pomocníci již prohráli. v Magdalenině ulici.” řekl chlapec a hleděl velkýma hnědýma očima na K. Že ty však v nich vidíš Klamma. “Mohu ti pomoci?” zeptal se chlapec. snad v předtuše budoucnosti. Po chvilce se ozvalo slabé zaklepání.” A teď musel vyprávět o matce. neboť bohužel stále ještě jsi pod vlivem hostinské a vidíš Klamma všude. že jsme pořád ještě nesnídali?” – “Možná. starý zámek hned odemknout. neboť kdyby mu nebyli lhostejní. Také K. “a v podstatě to dokazuje přece něco dobrého. “Chce nám pomoci. který ho už jednou předtím chtěl oslovit.” řekl Jeník. že Jeníka tak rozčilily krvavé šrámy. nedokazuje nic. Co je to za nápad. “Copak tu chceš?” řekl. “Vyučování je vedle. avšak o to vážněji bral celou věc. když dokořán otevřenými dveřmi nevešel Barnabáš. Snad byl pod vlivem hlavně takovýchto chlapeckých představ.. že už K. nýbrž s vědomím. nepochází z toho. neboť chlapec mluvil tiše. K. jimiž učitelka K. a když pak dostal napít horké dobré kávy. Ukázalo se. totiž co pro mne znamenáš. v slovech i myšlenkách.” řekl chlapec. Teprve včera jsem dostal od Klamma dopis. možná však také. a trochu se předklonil. Frídě a pak chlapci: “Jakpak se jmenuješ?” – “Jan Brunsvík. Pouze zpočátku mu bránila ostýchavost. A pak zůstal jen stát. nýbrž dětská blaženost. Ale to se stává jen někdy. brzy si však na K. jenže . napůl žertem. odhodil koště a několika skoky byl u dveří. “Ty sis tenkrát hrál u nohou té paní?” zeptal se. zejména když se vyptává. lehký úsměv kolem jeho měkkých úst jako by naznačoval.” – “Jdu odtamtud.” řekla Frída s unaveným úsměvem a pustila se do práce. K.. jako bych právě teprve přišel do vsi. mistra obuvnického.” řekl K. Stár ještě jsi Klammovou milenkou. s úsměvem. že je to chlapeček. co jednou zašel k Lasemannovým. moudrý. prozíravý muž. se opět chopil koštěte. “Už otvírám. je mi pak. rád podřídil. jako by zkoušel a posuzoval odpovědi. přece jen se ukázalo. na katedře a Frída vedle na židli. Teprve nápadně pozdě přiznal. možná že to vůbec nebyl úsměv. V celé jeho bytosti bylo také něco velitelského. že bude K. která mu hrála kolem rtů. že je to jen hra. Brunsvík se jmenuješ.” – “Podívejme se. “Barnabáš!” vykřikl K. abych volil mezi tebou a pomocníky. že to je smyslový klam neklidných a napjatých posluchačů. se nechtělo rozpomínat se na něj. avšak byl při tom rozpačitý. A když mě teď vybízíš. že mu jsou naprosto lhostejní. avšak tak se to mísilo s dětskou nevinností.” řekl K. zdaleka ještě ne mou ženou. zná od té doby. “žák čtvrté třídy. z něhož sice občas. z něhož vysvítá. “to je moje maminka. volit mezi tebou a pomocníky! Teď se jich však chci už definitivně zbavit. vyděšená spíš tím jménem než vším ostatním. napůl doopravdy. V každém případě zaujímal veškerou pozornost.” opakoval pořád. jak se Frída pod jeho slovy hroutí. která nás oba přepadla. přes nebezpečí přísného trestu. a z toho je nutno opět vyvodit. že Klamm je o pomocnících zcela špatně zpraven. “Tak co chceš? Honem!” řekl K. Jim také odpovídala vážnost všeho jeho počínání. a už byl přívětivější. že si v tu chvíli umínil. celý ožil a rozvázal a začal se horlivě a naléhavě vyptávat. snídaně se velmi protahovala. ne však pln nadějí jako tehdy ve skutečnosti. kdo vlastně klepe. “Ano.

ten muž se pak rázem promění ve školáka, který některým otázkám vůbec nerozumí, jiné pochopí nesprávně, který si s dětskou bezohledností povídá tiše pro sebe, ačkoli ho na tu chybu co chvíli upozorňovali, a který konečně jako z trucu na některé naléhavé otázky vůbec mlčí, a to beze všech rozpaků, čehož by dospělý nikdy nebyl schopen. Vůbec se zdálo, jako by podle něho jen on sám měl dovoleno klást otázky, kdežto ptají-li se druzí, překračují nějaký předpis a maří čas. Dovedl potom dlouho sedět zticha s tělem napřímeným, hlavou skloněnou, s našpuleným spodním rtem. Frídě se to tak líbilo, že mu každou chvíli kladla otázky, po nichž, jak doufala, takto zmlkne; také se jí to někdy podařilo, avšak K. to zlobilo. Celkem se dověděli málo. Maminka trochu stůně, ale nebylo jasné, jakou nemoc má, dítě, které paní Brunsvíková držela na klíně, byla Jeníkova sestra jménem Frída (shodu toho jména s jménem paní, která se ho vyptávala, přijal Jeník s nelibostí), všichni bydlí ve vsi, ale ne u Lasemannů, byli u nich jen na návštěvě, aby se vykoupali, neboť Lasemannovi mají ten veliký škopek, v němž se náramně rády koupou a dovádějí malé děti, k nimž však Jeník nepatří; o otci mluvil Jeník s úctou či bázní, ale vždy jen tehdy, nebyla-li zároveň řeč o matce, proti ní byla otcova hodnota patrně malá, ostatně veškeré otázky stran rodinného života zůstaly přes všechnu námahu bez odpovědi. O otcově živnosti se dověděli, že je největším obuvníkem v místě, nikdo se s ním nemůže měřit, jak Jeník několikrát opakoval i na docela jiné otázky, dává dokonce práci i jiným obuvníkům, jako například Barnabášovu otci, což v tomto případě učinil asi jen z obzvláštní milosti, aspoň Jeníkovo hrdé pohození hlavou to naznačilo, načež k němu Frída seskočila a políbila ho. Na otázku, byl-li již na zámku, odpověděl teprve po několikerém opakování, že ne; na touž otázku stran matky neodpověděl vůbec. Posléze pocítil K. únavu; i jemu připadaly ty otázky zbytečné, v tom dával chlapci za pravdu, také bylo jaksi zahanbující vyzvídat oklikou přes nevinné dítě rodinné tajnosti, dvojnásob zahanbující bylo ovšem, že ani tak se nic nedověděli. A když se na závěr chlapce zeptal, jakou to pomoc nabízí, neudivilo ho ani, když uslyšel, že Jeník jim chce pomoci jen tady při práci, aby se učitel a učitelka už přestali s K. hádat. K. řekl Jeníkovi, že taková pomoc není zapotřebí, hádavost patří asi k učitelově povaze a člověk by se jí, jak se zdá, neuchránil, ani kdyby pracoval sebevíc pečlivě, práce sama není těžká a K. se s ní dnes zdržel jen kvůli náhodné okolnosti, ostatně tyto hádky nepůsobí na K. tolik jako na nějakého školáka, setřese je ze sebe, je mu to skoro lhostejné, rovněž doufá, že se učitele už co nejdřív docela zbaví. Jde-li tedy jen o pomoc proti učiteli, pěkně mu za ni děkuje a Jeník se může zase vrátit, doufejme, že nebude ještě potrestán. Ačkoli to K. nikterak nezdůrazňoval a jen bezděčně naznačil, že nemá zapotřebí pouze pomoci proti učiteli, přičemž otázku po jiné pomoci nechal otevřenou, Jeník to přece jasně vyrozuměl a zeptal se, jestli snad K. potřebuje jinou pomoc; velice rád by mu pomohl, a kdyby na to sám nestačil, poprosil by maminku a pak by se to určitě podařilo. I tatínek, když má starosti, prosí maminku o pomoc. A maminka se také už jednou na K. ptala, sama téměř nevychází, jen výjimečně byla tehdy u Lasemannů; on, Jeník, si tam však chodí dost často hrát s dětmi Lasemannových, a tak se ho jednou maminka ptala, jestli tam snad zase nebyl zeměměřič. A že se maminka nesmí nadarmo rozčilovat, poněvadž je tak slabá a unavená, řekl tehdy prostě jen, že tam zeměměřiče neviděl, a dál už se o tom nemluvilo; když ho však teď uviděl tady ve škole, musel se s ním dát do řeči, aby mohl mamince vyprávět. Maminka má totiž velmi ráda, když jí někdo bez výslovného rozkazu splní nějaké přání. Nato K. po krátkém rozmýšlení řekl, že žádnou pomoc nepotřebuje, že má vše, čeho je mu třeba, avšak od Jeníka je moc milé, že mu chce pomoci, a on mu děkuje za dobrý úmysl, je ovšem možné, že jednou později bude něco potřebovat, pak se na něj obrátí, adresu přece má. Zato

by snad tentokrát mohl on, K., trochu pomoci, je mu prý líto, že Jeníkova maminka stůně a nikdo tady podle všeho jejímu trápení nerozumí; zanedbá-li se takový případ, může často nastat značné zhoršení jinak lehké choroby. Nu a K. má jakési lékařské znalosti, a co je ještě cennější, zkušenosti v ošetřování nemocných. Leccos, co se lékařům nezdařilo, poštěstilo se jemu. Doma mu pro jeho léčebné úspěchy říkali “bylinka”. Pro každý případ by se na Jeníkovu matku rád podíval a pohovořil s ní. Třeba by mohl prospět dobrou radou, už kvůli Jeníkovi by to rád udělal. Jeníkovi se při těch slovech nejdříve rozzářily oči, sváděly K., aby dál naléhal, avšak výsledek nebyl uspokojivý, neboť Jeník odpověděl na rozličné otázky, bez zvláštního smutku, že k mamince žádná cizí návštěva nesmí, jelikož se musí velmi šetřit; ačkoli s ní K. tenkrát sotva promluvil, ulehla potom na několik dní, což se ovšem stává častěji. Tatínek se však tehdy na K. moc zlobil a určitě by nikdy nedovolil, aby K. k mamince přišel; ba chtěl tenkrát dokonce jít za ním a potrestat ho za jeho chování, jen maminka ho od toho odradila. Především však maminka sama nechce vůbec s nikým mluvit, a že se na K. ptala, nebylo výjimkou z pravidla, naopak, právě když se o něm zmínila, byla by mohla projevit přání uvidět ho, avšak neučinila to a tím jasně dala najevo svou vůli. Chce o K. jen slyšet, ale mluvit s ním nechce. Ostatně to prý vlastně není žádná nemoc, čím trpí, sama prý velmi dobře zná příčinu svého stavu a někdy ji i naznačí: nesnáší pravděpodobně zdejší vzduch, nechce však odtud pryč kvůli tatínkovi a dětem, také se jí prý vede už líp než dříve. Tolik asi se K. dověděl, Jeníkovi zřejmě přibývalo na důmyslu, když šlo o to, uchránit matku před K., jemuž údajně hodlal pomoci, ba v dobrém úmyslu odvrátit K. od matky odporoval chvílemi dokonce i tomu, co předtím sám řekl, například o té nemoci. Přesto však K. i teď pozoroval, že je mu Jeník pořád nakloněn, jenom pro matku zapomněl na všechno ostatní; ať byl vedle ní postaven kdokoli, ihned se octl v neprávu, teď to byl K., ale mohl by to být například i otec. K. to teď chtěl zkusit s otcem a řekl, že je od tatínka velmi rozumné, že chrání matku před jakýmkoli vyrušováním, a kdyby on, K., tehdy něco podobného tušil, určitě by se neodvážil matku oslovit a nechá tedy ještě dodatečně prosit doma o prominutí. Naproti tomu nemůže tak docela pochopit, proč otec zbraňuje matce, aby se zotavila na jiném vzduchu, je-li příčina choroby tak zřejmá, jak Jeník tvrdí; je třeba říci zbraňuje, neboť ona nechce odejít jedině kvůli němu a dětem, děti by si však mohla vzít s sebou, nemusela by přece odejít nadlouho, ani příliš daleko, už nahoře na zámeckém návrší je vzduch docela jiný. Nákladů. na takový výlet by se otec obávat nemusel, je přece největším obuvníkem ve vsi a on sám nebo matka mají určitě nějaké příbuzné či známé na zámku, kteří by ji s radostí přijali. Proč ji nepustí? Neměl by takovou chorobu podceňovat; K. viděl přece matku jen Letmo, ale právě pod dojmem její nápadné bledosti a slabosti ji oslovil; už tenkrát mu bylo divné, že otec nechává nemocnou ženu v tom špatném vzduchu od všeobecného koupání a praní a že se ani v hlasitém řečnění nemírní. Nejspíš otec neví, o co tu jde; třeba se choroba poslední dobou zlepšila, to je možné, taková choroba má své rozmary, ale nebojuje-li se proti ní, sebere nakonec všechny síly a pak už nepomůže nic. Když už K. nemůže promluvit s matkou, bylo by snad dobré, aby promluvil s otcem a upozornil ho na to všechno. Jeník poslouchal napjatě, většinou rozuměl, hrozbu nesrozumitelného zbytku jasně vycítil. Přesto řekl, že K. s otcem mluvit nemůže, otec má k němu odpor a choval by se k němu patrně stejně jako učitel. Říkal to s úsměvem a ostýchavě, pokud mluvil o K., a zarputile a smutně, pokud se zmiňoval o otci. Dodal však, že by K. přece jen snad mohl s maminkou promluvit, ale jedině bez otcova vědomí. Poté Jeník s utkvělým pohledem chvilku uvažoval, docela tak jako žena, která se chystá udělat něco zakázaného a hledá možnost, jak to beztrestně provést, a řekl, že pozítří

by to snad šlo, otec jde prý večer do Panského hostince, má tam nějaké jednání, Jeník by tedy večer přišel a dovedl K. k mamince – ovšem za předpokladu, že maminka bude souhlasit, což je ještě málo pravděpodobné. Především nedělává nic proti otcově vůli, ve všem se mu podvoluje, i ve věcech, jejichž nerozumnost i Jeník jasně rozpozná. Skutečně hledal teď Jeník u K. pomoc proti otci; vypadalo to, jako by sám sebe klamal, když si myslel, že chce pomáhat K., kdežto ve skutečnosti chtěl jenom vyzvědět; jestli by nemohl tento náhle se objevivší cizinec, o němž se teď i maminka zmínila, nějak pomoci, když už nikdo z dosavadního okolí pomoci nemůže. Jak byl ten chlapec bezděčně tajnůstkářský, skoro úskočný. Z jeho zjevu ani slov to dosud nebylo znát; bylo to vidět teprve z vyloženě dodatečných, náhodně i záměrně získaných doznání. A teď v dlouhých rozpravách s K. uvažoval, jaké překážky by bylo třeba zdolat. Byly to při jeho nejlepší vůli překážky téměř nepřekonatelné; ponořen v myšlenkách, a přece hledaje pomoc, ustavičně pohlížel neklidně pomrkávajícíma očima na K. Před otcovým odchodem nesmí prý matce nic říkat, jinak by se to otec dověděl a všechno by bylo zmařeno. Smí se tedy o tom zmínit až později; ale z ohledu na matku ani pak se to nesmí stát náhle a rychle, nýbrž pomalu a při vhodné příležitosti; teprve pak si musí od maminky vyprosit souhlas, teprve pak může dojít pro K. ; ale nebude pak už příliš pozdě, nebude už hrozit otcův příchod? Ne, je to přece jen nemožné. K. proti tomu dokazoval, že to není nemožné. Není se třeba bát, že by nebylo dost času, krátký rozhovor, krátká schůzka postačí, a chodit pro K. Jeník nemusí, K. počká schovaný někde poblíž domu a na Jeníkovo znamení ihned přijde. Ne, řekl Jeník, u domu K. čekat nesmí – opět se ho kvůli matce zmocnila citlivost –, Jeník se nesmí s K. domlouvat na ničem, co by bylo před maminkou utajeno; musí dojít pro K. do školy, a to nikoli dřív, než se to dozví a schválí maminka. Dobrá, řekl K., potom je to opravdu nebezpečné a je možné, že ho otec v domě přistihne; a i kdyby se to nestalo, stejně matka ze strachu vůbec pro K. nepošle, a tak přece jen všechno ztroskotá na otci. Tomu se zase vzpíral Jeník, a tak se přeli a přeli. Dávno už si K. zavolal Jeníka z lavice ke katedře, přitáhl si ho mezi kolena a chvílemi ho chlácholivě pohladil. Tato blízkost také přispěla k tomu, že přes Jeníkův občasný odpor dospěli ke shodě. Umluvili se nakonec takto: Nejdříve řekne Jeník matce úplnou pravdu; aby jí však usnadnil souhlas, dodá, že K. hodlá promluvit i s Brunsvíkem, ovšem nikoli kvůli matce, nýbrž kvůli svým záležitostem. To bylo také správné, během rozhovoru napadlo totiž K., že Brunsvík, třeba je to nebezpečný a zlý člověk, nemůže být jeho nepřítelem vlastně už proto, že, alespoň podle toho, co říká starosta, byl přece vůdcem těch, kteří – byť třeba z politických důvodů – žádali povolání zeměměřiče. K-ův příchod do vsi musí být tedy Brunsvíkovi vítán; pak ovšem je nevrlé přivítání z onoho prvního dne a odpor, o němž mluvil Jeník, téměř nepochopitelný; možná však, že se Brunsvík urazil právě proto, že se K. neobrátil o pomoc nejprve k němu, možná že tu je jiné nedorozumění, které by se dalo několika slovy vyjasnit. Jakmile se to však stane, pak může K. dozajista v Brunsvíkovi získat oporu proti učiteli, ba dokonce i proti starostovi, celý ten úřední podvod – co jiného to bylo? –, jímž mu starosta i učitel bránili v přístupu k zámeckým úřadům a vnutili mu školnické místo, by se dal odhalit; dojde-li pak znovu mezi Brunsvíkem a starostou k boji o K., musí Brunsvík získat K. na svou stranu, K. by se stal hostem v Brunsvíkově domě, Brunsvíkovy mocenské prostředky by mu byly k dispozici starostovi natruc; kdoví kam až by se pak dostal, rozhodně by byl často v blízkosti té paní – takto si pohrával se sny a sny s ním, zatímco Jeník, zabraný do myšlenek na matku, starostlivě pozoroval jeho mlčení, jako pozorujeme lékaře, který soustředěně uvažuje o prostředku proti nějaké těžké chorobě. S K-ovým návrhem, že by s Brunsvíkem promluvil o

“Vždyť jsi přece výpověď nepřijal?” – “To stačí. to viděl i Jeník jasně a nepotřeboval pozorovat jiné lidi. ale učitel ho ještě z chodby zavolal zpátky. Teď už nebylo zřejmé. čím by chtěl být. jehož budoucnost se prostírá dál než jeho vlastní budoucnost malého chlapce. Až když se ho vyptávali dál. je prý to kvůli jeho krásné sukovici.” řekl učitel. že v náhlém zoufalství nad nesnesitelným školnickým postavením a učitelovým ponižujícím zacházením zapomněl na všechny ohledy. jako je K. K. že Jeník odešel. vykřikl: “Promiňte. nebo vyletíš doopravdy. Když bylo takto vše promyšleno co možná nejdál dopředu a možnost zdaru nebyla už aspoň vyloučena. kdy se tu konečně uklidí? My se musíme vedle mačkat. Zvláštní dětinská přemoudřelost tohoto přání pocházela z toho. vábily Jeníka. ovšem nepředstavitelně vzdáleném. když K. ponížený a odpuzující. nebo ani nemluvil. rychle vyběhnout a potom mu zase jako . i u jiných lidí se mu zdálo. Mezi jiným se ho zeptala. “Co to žvaníš?” řekl učitel. a nadto je to pouze krajní případ. z nepochopitelných důvodů. avšak slova byla poměrně mírná.” K. dojdi mi pro svačinu. z výšky jako na někoho mladšího. vyučování tím trpí. jestli by snad chtěl být školníkem. že tím bude maminka chráněna před otcem. která tu dlouho seděla jako v docela jiných myšlenkách a teprve teď se opět vmísila do hovoru. Teď ale běž. Přesto však přišel za K. udělá Jeníkovi ještě pěknější. neboť krátce nato vrazil do dveří učitel. když řekl. který k ní povede. a především i matka se přece o K. souhlasil. jakou oklikou dospěl k svému přání. i to samo o sobě hrubiánské tykání. A na Frídiny opětovně doléhající otázky hovořil také o těch věcech s téměř pochmurnou vážností. přece jen všechny předčí. jen aby na učiteli vyzvídal: “Mám přece výpověď. sama zmínila. zbaven tíhy přemýšlení. odpověděl rozhodně. že Jeník pohlížel na K. ruku a řekl: “Tak tedy pozítří. co odpovědět.: “Ty mi teď dojdeš pro svačinu do hospody U mostu!” To všechno zuřivě vykřikoval. a požádal ho o pomoc a byl šťasten. že by K. a pak i s Frídou. že by chtěl být mužem. aby byla zrušena?” – “Mně ne. ale vy se tu roztahujete ve velké tělocvičně. Nynější K-ova situace nebyla vůbec záviděníhodná. K. dovede takové hole zhotovovat. jestli Jeník opravdu neměl na mysli jen tu hůl.zeměměřičském místě. to chci právě vědět. že ví.” – “Výpověď nevýpověď. jenom si domyslel starostovo pravděpodobné mínění a to znělo v K-ův prospěch. ale v budoucnu. že shledává něco podobného. za tu cenu chtěl vzít zavděk dokonce i tím dnešním K. nebo dostal znovu chuť komandovat a dělalo mu radost nechat K. Když se ho pak ptali proč. Z tohoto rozporu v něm vznikla víra. sám by byl přece nejraději ochránil maminku před každým K-ovým pohledem i slovem. jak K. byl ihned ochoten uposlechnout. která leží na stole a s níž si Jeník během rozhovoru roztržitě pohrával. nýbrž smutná a potupná. “Výpověď anebo nevýpověď. aby se pak podle toho dále zařídil. proč mu Jeník závidí. buď chtěl tímto zvláštním rozkazem jen vyzkoušet K-ovu služební ochotu. že ruším! Ale řekněte mi.” řekl učitel. poslali jste pryč i pomocníky! Teď však aspoň laskavě vstaňte a hněte sebou!” A obraceje se pouze ke K. nejdřív s K.” řekl K. “to mi můžeš věřit. dlouho nepřemýšlel a řekl. aby to poznal. a vida. A právě tato přímo pošetilá dálka a hrdý postup. byť trochu zamračeně. učitel tedy mezitím mluvil se starostou. řekl. a jestli se jim plán zdaří. a na otázku. a spokojil se. že ne. nevěděl ovšem. K. tolik se radoval z K-ova slibu a vesele se rozloučil. s Frídou klidně sedí u stolu. se teď rychle chystal dojít pro svačinu. byl spokojen. že nyní je sice K. jej znovu rozveselil.” Byl nejvyšší čas. ale starostovi třeba ano. Jen se zeptal. řekl. Až K. Nu. ovšem pouze proto. pevně stiskl K. s tím. a abyste měli ještě víc místa. který doufejme nenastane. byl Jeník srozuměn. jak by K. vysvětlil otci tak pozdní návštěvu. chvilku si ještě dětsky povídal. zjistili. rozveselil se Jeník.

musel k tomu sebrat všechnu svou sílu. abychom ti uvěřili.. naléhal. o nic jiného se nesměl starat. jak K. “se ve mně hostinská kolikrát snažila vzbudit pochybnost o tobě.” začala Frída. že lžeš. že se vše stane podle jeho přání. že přílišná povolnost by z něho mohla udělat učitelova otroka nebo fackovacího panáka. a s výhrůžkou. K. rovná tělocvičné nářadí. Pomalu k němu vzhlédla a řekla. naprosto bezdůvodné. těžko se dokážeme přemoci. “Hned od počátku. teď učiteli tak podvoluje. Ale s úklidem si bylo třeba pospíšit. musí také konat jeho práci. nýbrž jen proto. ale neustávajíc v práci. sice věděl. že se opět brzy vrátí na prohlídku. Když chvíli mlčky pracovali. víc než kdy dříve. o byt. který zrovna myslel na to. ba ani o Frídu. když už osobně zatím neměla valný úspěch –. ani o jídlo. teď už ji prý nemůžeš oklamat. hodil dříví z náruče na zem. nač myslí. Ptala se spíš ze soucitu a starostlivosti. K. aby tu trávil život v počestnosti a poklidu. Proto se musí snažit udržet si toto místo. což nečinila ani tak z pilnosti. učitel se chvilku díval. jak se pak lekla několika K-ových slov a začala ostřeji vnímat jejich smysl a jak už pak od té chvíle nemohla v jeho slovech nevidět potvrzení jedné výstrahy. může mu docela jistě zprotivit jeho místo až k nesnesení. zeptala se Frída. ho ujistil. avšak v jejíž oprávněnost nikdy nechtěla věřit. jak původně slibovala. A právě na tomto místě záleželo teď K. upozornil ještě. že když se teď jednou stal školníkem. neboť i když ho učitel. o vesnické úřady. jak se ukázalo. a jestli nás prý zavčas nezachrání dobrá přítelkyně. aby se stejně rychle vrátil. patřilo to do nepřetržité řady drobných životních trampot. zastřely dokonce skoro i Barnabáše. neboť vše ostatní se ho dotýkalo pouze skrze ni. že se mu zase už plete do života ta hostinská. že i když mluvíš upřímně. a jak měla v některých věcech pravdu. musel potom přece dojít pro svačinu. a nepřišel sem proto. za niž má co děkovat hostinské. A proto. ač tak dovede prohlédnout lidi. aby se nemusela dívat na K. Po mnohém zdráhání a teprve když K. rozmrzelý těmi všeobecnými řečmi a spíše podrážděn než dojat slzavým. možná nepravděpodobné. v rychlosti odklízí lože. ale tvá povaha se tak liší od naší. až se K. aby se mluvilo zcela jasně. že na nic určitého. odpověděla zevrubněji. nemůže pravoplatně vypovědět. To všechno ho nijak zvlášť nebolelo. odebral se k dětem. aspoň skrze vzpomínky. netvrdila. K. že se Frídě nepodařilo ochránit jej před učitelovým rozkazováním a násilnostmi. naopak. sedl si na ně a se vší vážností teď žádal. Pak bylo zase ticho. odpověděl jen zkrátka. bleskově zametá. a vzhledem k tomu mu nesmí přijít zatěžko strpět od učitele víc. naříkavým hlasem – zejména proto. že Frída je už delší dobu. pustit –. neboť K. jako se předtím okamžitě chystal doběhnout do hospody. že jsi upřímný jako dítě. jak nejdříve klidně naslouchala K-ově rozmluvě s Jeníkem.číšníkovi rozkázat. Patrně byl tou horlivostí uspokojen. než by jinak dokázal strpět. a jinak nemohl. i kdyby ses třeba . donutí nás uvěřit teprve trpká zkušenost. Sledoval-li je. nebylo to nic ve srovnání s tím. avšak hodlal teď až po určitou mez trpělivě snášet učitelovy rozmary. že za dveřmi je připravena hromada dříví na topení – do dřevníku už asi nechtěl K. – jemuž ten krátký rozhovor připomněl. zejména skoro během celé rozmluvy s Jeníkem jako ztracená v samých starostech – přinášeje dříví rovnou Frídy zeptal. a v podstatě šlo přece jen o Frídu. proč se K. zatímco Frída myla a drhla stupínek. myslí prý jen na hostinskou. usiloval. ale K. Ale po posledním rozhovoru s tebou v hospodě U mostu přišla prý – opakuji jenom její zlobná slova – na tvé spády. a učitel měl už velký hlad a žízeň. byl stejně ochoten podle změněného rozkazu teď zase nejdříve uklidit místnost. Rozmluva s Deníkem mu dodala nové.. které Frídě skýtalo jakousi jistotu. oč K. říkala. aby se sem zase mohla vrátit učitelka se svou třídou. A vykládala. Ani jí. nebol práce při tom přece vůbec nepostupovala. se prý nevedlo jinak. ale už nezapomenutelné naděje.

že předtím jsi neměl žádnou naději. že než jsi znal mne. že jsem byla Klammovou milenkou.namáhal své úmysly skryt. pachtil ses za ním stejně usilovně jako potom. a pokud jde o mne. svezl se skoro až na podlahu. že než jsi znal mě.” – “Bylo to jen mínění hostinské. jsi z nějakého důvodu tenkrát chtěl přenocovat v Panském hostinci a toho se ovšem nedalo dosáhnout jinak než přese mne. Rozdíl je prý jen v tom. bez hlubšího důvodu –. nepovolíš. až přijde rozhodující chvíle. To všechno by bývalo pro tebe dostatečným důvodem. příležitosti opravdu poslouchej. pokud však jde o cenu. protože mám hostinskou v úctě. byl bys tu zabloudil. bude-li chtít. když jsi dnes jednou řekl. abys se. nebo tím. který natáhne ruku. dříví pod ním se dalo do pohybu. a poprosíš ho. “Vyslechla jsem všechno. ne jen tak povrchně. co mě znáš. že jsem ti náhodou přišla do cesty. Počítáš se všemi možnostmi. ve svých představách o Klammovi i o jeho vztahu ke mně. která se chabě pokusila vymanit. že pokud záleží na mně. že dosáhneš oné ceny. že musím vykonávat těžkou školnickou práci. Jedinou tvou snahou prý je vyjednávat s Klammem o té ceně. ona též říká. jeho lhostejnost se pokusíš přemoci tak. nepozoroval to. se staženými ústy poslouchal K. že zdůrazníš svou nicotnost a zahanbíš ho tím. co po Klammovi chceš. vzal Frídinu ruku. mnou zůstal. bude-li chtít. . aby ses pro onu noc stal mým milencem. který se ukázal bezcenný a s nímž budeš podle toho nakládat. že ses ve všem zmýlil. přenecháváš mě pomocníkům. Nechováš ke mně něžnost. teprve teď se zvedl. a dokonce s převahou ke Klammovi proniknout. abych musela pryč z hospody U mostu. že mě miluješ. zůstaneš. za předpokladu. ba ani čas pro mne nemáš. uzavřela hostinská.. uvědomil sis cíl. nikoli. ve své nevědomosti usiluješ o to. pokud jde o mne. aby se však z toho stalo něco víc. teď však myslíš. jsi však ochoten hrát i komedii. Proto je ti jedno. jež jsem opravdu učinila. a řekl: “Nemohl jsem v tvém vyprávění vždycky rozlišit. jedno. abych na Klamma nezapomněla a nevzpírala se pak nakonec. jsi prý. pak pro mne začne peklo. vyženeš mě. že ví. žárlivost neznáš. budeš třeba předstírat. avšak ty nic neskryješ. jedno jaké. že teprve od té doby. nepochybuješ o tom. Uvidíš-li však potom. jsi ochoten udělat vše. doopravdy ho poslouchej. Jsou to snad táž slova. bylo také potřeba něco víc a to víc byl Klamm. Rozhovor s Klammem si představuješ jako obchod. kterou lze vykoupit pouze za nejvyšší cenu. tvrdí jen. jsem za všech okolností tvým majetkem. jichž použila hostinská. Poněvadž pro tebe já neznamenám nic a cena všechno. bude-li mě Klamm chtít. sedl si na stupínek. Jak jsem se lekla – nejdříve však jen na okamžik. ale zároveň i majetkem. Souvisí to prý s tím. proto jsi hnal spor s ní na ostří nože.” Napjatě. že musím opustit i hospodu U mostu. jedno. jak skutečně a brzy. Sama prý neudělala nic jiného než to. pak budeš jménem manželů Kových prostě žebrat. abys mé vyhnal. ve svých předpokladech i ve svých nadějích. a pak ještě povídala: dej si práci a jednou ho při nějaké. že ztratím místo v Panském hostinci. že číšnice je předurčenou obětí pro každého hosta. přesto bojuješ i proti hostinské. neboť pak se teprve stanu jediným tvým majetkem. že mu doneseš má vyznání lásky k němu. jediná má hodnota pro tebe je v tom. vydáš mě. která jediná by podle tebe byla s to vyrvat mě tobě. a když nepomůže nic jiného. že si myslíš. že ve mně máš spolehlivý prostředek. že jsem se ti nezdála zrovna ošklivá a že si omylem myslíš. neboť jiný cit než vlastnický ke mně nechováš. na nějž jsi odkázán. aby mě k sobě opět přijal – ovšem po zaplacení oné ceny. že ses stal jeho nástupcem. to opakovala pořád znovu. Hostinská netvrdí. hotové za hotové.” řekla Frída. co si myslíš ty a co hostinská. Kromě toho. ochoten k jakékoliv dohodě. žes ve mně získal Klammovu milenku a máš tak zástavu. bude-li to výhodné. jak hostinská zjistila od hostinského z Panského hostince. vyrozuměla toto: Pověsil ses na mne – takového potupného slova použila – jen proto.

se srdcem otevřeným. mé nepřítelkyně. Účastnými slovy jsi získal jeho důvěru. že jsem k tobě tehdy přišel zavěšen do Olgy. že je tedy už dočista tvůj. “snad se nic nezměnilo. Tím cílem byla ta paní. čím chce být. nakonec i tebe by byla nesla vpřed. Teď se neustále chceš ke Klammovi dostat. bylo mi. že pravda je spíš pravým opakem toho. nepomáhala jsem ti. bylo mi. a on řekl. který tu byl zneužit. Potom. že se nezměnilo nic. tedy někde jinde. – zvykl si na to vyčítání a vzpamatoval se – “všechno. Jsou to myšlenky hostinské. jako by teď bylo všechno ztraceno. co říkáš. a hledal s dětskou horlivostí můj pohled. a přitom jsem vlastně nebyla podváděna já – už ani podváděna jsem nebyla –. Kvůli mně se z hostinské stal tvůj nepřítel. A říkala jsem si. totiž kdybys mě neměla ráda. “ve skutečnosti se změnilo všechno od té chvíle. člověk se může od hostinské ještě leccos naučit. i svou budoucnost jsem slyšela z tvých slov. Snad už pak patřilo k mému plánu i to. co říká. co mezi námi dvěma je. to mne uklidňuje. ne-li tady ve vsi. svou ruku. Teď však. i když si myslíš. již není lehko získat. a mnou tenkrát ve výčepu?” “Všechno. Nebyl v tom žádný rozdíl proti tehdejšku a přála bych si jen. a hostinská to jenom zapomněla uvést v účtu mých provinění. že hostinská. abych vylákal tvůj soucit.” řekl K. ale to je jen bezmocná snaha nějak se s ním usmířit. že chce být jako ty. kterého ty pořád ještě podceňuješ. jako když vedle mne sedí hostinská a všechno mi vysvětluje a já se jí ze všech sil snažím odstrčit. A když jsem se pak ještě vzchopila a zeptala se Jeníka. byls vydán napospas pomocníkům. jakpak velký byl teď rozdíl mezi tím dobrým chlapcem. Myslela jsem na to kalné ráno po naší první noci. jako by neplakala nad sebou. svěřila je patrně tobě v naději. pak ona tě zneužívá stejně.. jsem zpozorovala. byls v nevýhodě proti starostovi. poslouchala tě a zkusila setrvat při svém mínění. nýbrž jako by plakala nad K-ovou zradou a jako by mu tedy patřil i žalostný pohled na ni –. Nebylo-li to . kvůli mně sis dělal starosti a musels bojovat o své místo. že jsem tě získal z vypočítavosti a lsti. nýbrž ta cizí paní. je to jen nepřátelské. nevím. musel ses podrobit učiteli. Podvedls tu paní dřív. Frído. jak to přišlo. Z tvých řečí. abys pak nerušeně mohl zamířit k cíli. ale zbytečná námaha. že jsou tvé vlastní. Mně přímo to neřekla. Potom však najednou.” řekla Frída a pohlédla na K-ovu ruku. jako bys zrovna přišel do výčepu. než jsi ji získal. A jak se pak také všechno utvářelo tak. jeden důkaz své síly přece už podala. bylo by to velmi zlé jen v jediném případě. abych s tímto majetkem pak lichvařil. Jestliže já tě zneužívám. aby tu byla hostinská. volně mu nastavovala uslzenou tvář. Ve skutečnosti však –” vzala K. mluvil zcela nepokrytě pouze ohled na tvé vlastní záležitosti. nýbrž překážela.” – “To jsi tedy v duchu namítala tenkrát. mocný nepřítel. naoko starostlivých.” řekl K. co říkala. pak věřím. avšak to nejhorší ze všeho: kvůli mně ses možná provinil na Klammovi. s jakým úmyslem s tím chlapcem mluvíš. Dobře míněná. že ať jsem se namáhala sebevíc. Tak ubohé mi připadalo všechno. Ale poučné jsou. jak říká hostinská. která držela její. jen potom by to opravdu bylo tak. Nejen svou minulost. přítulný. Připadalo mi. na to a ono. že jich použiješ ve chvíli pro mne obzvlášť zlé či rozhodné. zachránila tě před Barnabášovou rodinou. ale jasně vidím beznadějnost té námahy. co jsem tě slyšela mluvit s tím chlapcem. Jak nevinně jsi začal. je v jistém smyslu správné. Má láska k tobě by mi z toho všeho byla pomohla. tak daleké pochopení toho. uvaž toto: i kdyby všechno bylo přesně tak. která to všechno ví daleko lépe než já. když jsi tak blízko u mne a tak klidně se ptáš. není to nepravdivé. mě chce svým našeptáváním uchránit nejhorších výčitek svědomí.avšak poprvé v životě jsem její mínění ve všem všudy zavrhla. jak jsi vedle mne klečel s pohledem. seděla vzpřímená proti němu a plakala nezakrývajíc si obličej. který jsem rozeznávala čím dál jasněji. ačkoliv mě jinak nešetřila. vyptával ses na domácí poměry. “a co se změnilo od té doby?” – “Nevím. a tudíž neměla co skrývat.

” – “Tím hůř.” – “Správně jsi pochopila můj rozhovor s Deníkem. spěchám k tobě. Co bylo více nasnadě než požádat ji o radu. jak nemá ve mně vzniknout nedůvěra k tobě. jsem pak přece odkázána na hostinskou. a jestli na mne něco takového z hostinské přešlo. Teď však nečekáš už ani na ten den. Onehdy. “neskrývám ti přece ani to nejmenší. která se dolů srazit nedá). “Já k tobě jistě nechovala nedůvěru. Mám teď vykládat všechny zbytečné pokusy. je bezvýznamné. co ti skrývám? Že se chci dostat ke Klammovi. nikomu to neublíží. a i kdyby mu snad všechno zůstalo skryto. nýbrž tys vyšla vstříc mně. jak jí ustupuješ! Řekni. . To platí o všem. Frído. Frído. sama mi to řekla. tak jako já vyšel vstříc tobě a oba jsme se nalezli zapomenuvše na sebe.” – “Cestu ke Klammovi?” zeptala se Frída. “Přichází zřídka. to vidíš. Že ses přese mne vždy dral ke Klammovi. zvolal jsi dokonce jméno Barnabáš. že už nevíš. kdyby sis to myslela. že mi v tom nemůžeš pomoci a že to proto musím dokázat na vlastní pěst. Při posuzování rozhovoru s Jeníkem ostatně velmi přeháníš svůj útlocit. K. nebo dokonce o pomoc. “Ke Klammovi.však tak zlé a nestrhla tě k sobě vychytralá šelma.” řekl K. že už na ty věci nemusím myslet. zajisté.” řekla Frída. kam jinam. zvláště když pochází hluboko zezdola? Jak je nutno použít všeho. najednou přijde nějaký malý chlapec a ty s ním začneš bojovat o jeho matku. je mnohem horší. pak tato žena pravděpodobně zná cestu. jako bys bojoval o vzduch k životu. se od Klamma odvracíš. “vždyť ani Klamm není už tvým cílem. když zaklepal Jeník. Ne ve všem.” – “Především. velice bys podceňovala tohoto opatrného malého muže. jako jsi onehdy z důvodů mně nepochopitelných zavolal to nenáviděné jméno. Frído. “tím spíš by ses měl mít před ním na pozoru. aby se prosadil. není tu rozdíl a rozlišovat může jen nepřítelkyně. co dává nějakou naději? A tato paní přichází ze zámku. přicházíš a jdeš. a teď se mi to všechno zase hrozivě vrací od tebe.” řekl K. Jak mě ta hostinská nenávidí a jakou si dává práci. co děláš a mluvíš. nevyhnal jsi snad kvůli mně pomocníky? Ach. jak se zdá. že by mezi nimi byl rozpor. jíž jako bys dával svým chováním za pravdu. sama po ní přece sestoupila. že teď. “Nevěřím. i když říkám tak ošklivé věci. to víš také. nevím odkud a kam. přece to nejde tak daleko. Nemáš-li ty ke mně důvěru. Pravdou však zůstává. že to pochází přímo od Klamma. to víš. s úsměvem. a pokořovat se tak dvojnásob? Mám se snad chlubit tím.. kterého mi posílají. že tvé naděje v Klamma jsou marné. že jí dáváš za pravdu ve všem.” řekla Frída. já ho tím poslem neudělal. Je Klammovým poslem. skončit dnem.” – ”Zase Barnabáš!” zvolala Frída. “ale je to jediný posel. že se mi to doposud nepovedlo.. cenné je to jen tím. kdybys jen věděl. které mě už tak dost pokořují.” řekla Frída a vzdychla. řekni. že je dobrým poslem. kromě toho přece náš nesouhlas nezůstal Jeníkovi skryt. jak dychtivě hledám ve všem. “Opravdu to tak bylo. nějaké dobré jádro pro sebe.. jak doufám. že přede mnou mnohé tajíš. celá šťastná to odvrhnu a tebe na kolenou odprosím. i když mě to trápí. aby mi tě vyrvala.” – “Bohužel mi k tomu nedal dosud příležitost.” – “Ale podívej se. jež člověka oddělují od Klamma. to mě snad zneklidňuje nejvíc. zná-li hostinská zcela přesně všechny překážky.” “Je tak těžké se v tom všem vyznat. neboť i když se Jeníkovy a mé záměry zcela nekryjí. čekám na něj. nechci tvrdit.” řekl K. což vlastně dělám ustavičně. jak musí člověk zápasit.” – “Možná že máš pravdu. Podle hostinské mělo mé štěstí.” řekl K. a jakých odporných prostředků k tomu používá a jak ty jí ustupuješ. pochybné. kdy konečně uznáš. ale přece jen velice skutečné štěstí. Kéž bys byl aspoň jednou zavolal s takovou láskou mě. to ani hostinská nepředvídala. jak je to potom? Potom přece pracuji ve své věci stejně jako v tvé. A Barnabáš? Jistě. když jsem prvního dne zabloudil k Lasemannovi. i o Jeníkovi. Copak se ale pro tebe celý tvůj dřívější život tak propadl (až na hostinskou ovšem. bylo zlé. že jsem celé dlouhé odpoledne promrzlý nadarmo čekal u dvířek Klammových saní? Šťastný.” řekl K. a co přináší.

ovzduší. hlava vedle hlavy. a hned začal zuřivěji napřahovat paže a toužebně kroutit očima. Vážná. I dnes se tím zabývali. jen pohrozil pomocníkovi pěstí. z lásky ke Gíze už dlouho ve vsi. vyprávěli v hospodě U mostu. Tu Frída honem zavřela vnější okno. Když se K. byl ovšem ještě až dost horlivý. hnal ho před sebou pořádný kus cesty. podivné. byl to od Gízy projev velké důvěry. což vyloučilo jakékoli přiblížení. Jeho největším potěšením bylo sedět vedle Gízy a opravovat sešity. slíbil.” řekl si K. co zůstal. pozdní odpoledne – uvolnil K. uviděl. Černý přinesl velký stoh sešitů. Jak K. Gíza s uspokojením přihlížela. aby zůstal.. jehož důvod pocházel z onoho večera. jak si Gízu zavázat. jak se jeden z pomocníků k smrti unaven drží mříže. venku brodil sněhem – dávno už měla být cesta proházená. že nevynechal skoro jedinou Gízinu hodinu a seděl buď v lavici mezi dětmi. Pak Gíza dokonce ponechala kočku zcela Frídě. jestli na obranu nebo na pozdrav –. jak pomalu práce pokračuje –. sám to obstará. ačkoliv byl kastelánský syn. že zůstane. ani porozumění pro děti. V tu chvíli nechal pomocník K. blížící se pomocník se tím také nedal vyrušit. děti si na to už dávno zvykly. mávla nepatrně rukou z okna: nebylo ani zřejmé. že jej obec jmenovala pomocným učitelem. mlčenlivá láska je spojovala. K. tak se musel podřídit i temperamentní Černý. daleko široko sám. nehnutě. neúměrně důvodu. avšak u druhého by jindy nikdy nic podobného nestrpěla. Věděla. bylo to vidět na tom.. pozdravil K. nebo raději na stupínku Gíze u nohou. jako by teprve to. že po všelijakých zanedbaných povinnostech bylo teď radno využít každé příležitosti. se však už neohlížel. že tu práci Frídě svěřila. Frída byla doma a buď už prala nebo pořád ještě koupala Gízinu kočku. a pokud bylo světlo. chtěl si raději co nejvíc pospíšit a brzy být zpátky. než se zatopí. žil Černý. jak pracují u jednoho stolečku u okna. Potom se pomocník schoval někde mezi zahrádkami a chatrčemi. však připomněl učitele. by jistě nedovolil. aby ji Frída vzala. že žil v Gízině blízkosti. snad tím spíše. musel chodit pomalu. a musel ovšem dodat. které jí řekl. K. snesl z půdy dětskou vaničku. Stál u zahradních vrátek. Tam byli oba doposud. cestu na zahradě.Pak vyskočil: “Teď je ale nejvyšší čas dojít pro tu svačinu.” Navenek však K. s velikýma očima a strnulým úsměvem. ukázal na dveře. stvrdilo všechny útěchy. učitel jim dával vždycky i své. jejíž těžkopádná bytost se sice někdy divoce rozpoutala a potom prolomila všechny hranice. S tváří. . že Černý neměl ani náklonnost. Nikoho to nerušilo.. teple. ani zatápět že Frída nemusí. kde je druhý? Že by K. Čtrnáctá kapitola KONEČNĚ – bylo už tma. “Jeho neústupnost je vzorná. viděl je K. Zrovna otvírala Frída okno. a odebral se s Gízou do druhé učebny. jak celý ožil. a nezměrného opovržení. aby podle domluvy s K. díky svým stykům dosáhl toho. jak K. ba pomocník ještě ustrašeně o hodný kus ucouvl.” Naléhavě. nebýt toho. se směsí ostychu. ovšemže nechutnou a nevhodnou práci. hlavou ke straně skloněnou. tón udávala Gíza. v níž zápasila přívětivost vůči pomocníkům a úpěnlivá bezmoc vůči K. sotva s nimi promluvil. vykonával však tento úřad hlavně tak. které se každým okamžikem mohly s třeskotem rozletět. jak ohřívají vodu a posléze jak opatrně dávají kočku do vany. být a neodolatelně přitahován plazil se k oknu. Jen jeden. Konečně se Frída mlčky podvolila. když spatřil K. Pomocníka zahnal už před několika hodinami. teď tam bylo vidět jen dvě plápolající svíčky. neboť přišel Černý. že tak pomocníka spíš vábí než odpuzuje? K. zlomil vytrvalost aspoň jednoho z nich? Ten. nebyl k nalezení a také už od té chvíle nevylezl. jaké náleží školníkovi. zůstala však za ním stát s rukou na klice. “jeden s ní zmrzne u plotu. prosila ho Frída. K-ův známý z prvního večera. že hned přijde. pouze tělocvik převzal od Gízy a jinak se spokojil tím. sníh navršil a udusal po obou stranách cesty a byl s denní prací hotov. vyvětrala.

jíž nelze beztrestně pohrdat. si určitě nedovedla považovat a dál si klidně a nedotčeně nesla své plné bujné tělo. který má již u jistého místního občana nocleh a nazítří patrně potáhne dál. úřední cestou. Avšak byl podstatný rozdíl v tom. vystoupit nahoru k její podkrovní světničce. vinen byl Černý. nepodezíral ho nebo aspoň neváhal nechat ho jako vandrovního jeden den u sebe. neboť Gíza se mu obvykle ukazovala jen během vyučování a při opravování úloh. Kvůli Černému se veškerá pozornost úřadů hned od první hodiny zcela nesmyslně zaměřila na K. které vždy byly zamčené. jak K. ledaže by se snad stala docela nepravděpodobná věc a on tu našel práci. Zato Černý jí přinášel krvavou oběť. a pak honem zase odejít. zajít do Lví ulice. jež se ovšem pramálo hodila k jeho nynějšímu postavení. bez známých. Přesto se však i u něho občas projevovaly následky tohoto způsobu života – nikdy ovšem v Gízině přítomnosti – v chvilkových směšných výbuších úřední pýchy. jen na pár dní ovšem. zůstávaje ve vsi. že následující dny daly vlastně jeho přivítání za pravdu. Úřadu by to ovšem neušlo. A směšná . Tak nebo podobně by to bylo dopadlo. jestli se vyžadovalo okamžité rozhodnutí – se zdánlivou pokorou. velmi důležitou osobou. tichou přítomností. na podobné otázky nikdy neodpovídaly. otcovy posly. jíž velmi často využíval. že se o Černém. nenapravitelným narušením jeho štěstí. pykat tedy musel jedině K.. i Gíza byla do této úcty pojata. bezmocně leže na slamníku – byl vydán na pospas jakémukoli úřednímu zásahu. druhý den v úředních hodinách zaklepal u starosty a jaksepatří se ohlásil jako cizí vandrovní. jenže klidně. když se mohla doma v naprosté volnosti natáhnout na pohovku. a dokonce i pro takové učitele jako Černý. poznali by jeho užitečnost a spolehlivost. Jen o jedinou noc později mohlo všechno proběhnout docela jinak. ať se po ní Černý díval nebo ne. přece jen mluvilo s jistou úctou. naslouchat u dveří. většinou to pak samosebou nedopadlo obzvlášť dobře. neboť déle se rozhodně nechce zdržet. vedle sebe kočku. Přitom ho Gíza snad ani nemilovala. také měl u něho Černý od prvního večera vroubek. nebo jestli by místo toho všeho K. vysílen pochodem. který – ještě naprosto cizí ve vsi. jako by již pouhá jimi přivolaná připomínka zámku a jeho synovských povinností byla citelným. a bylo vidět. že za to vše je bohatě odměněn Gízinou prostou. bylo jen vidět. nepochopitelné ticho. a když už se někdo ze stavovských důvodů nedokáže takového pohrdání vzdát. Udivovalo jen. nebýt Černého. napůl skrytě.mluvit pomalu. který byl patrně nahoře v nemilosti –. Tak se Černý většinu dne potuloval bez práce. musí je alespoň na oplátku učinit snesitelným. protože měl při tom vždycky možnost. K. avšak pocty. K. odbýval tak rozhořčeně. Přesto však bylo nesprávné. jež mu patrně byla obzvlášť protivná. spíš jako by otáčely panenkami. také sám zažil. že se Černý jako pomocný učitel cítil nějak obzvlášť nadřazený K. či kdo to byl tehdy u telefonu. bez útočiště. jestli se kvůli němu vprostřed noci vyburcovala ústřední kancelář. které nikdy vysloveně nemrkaly. nadto od Černého. nýbrž proto. Úřad by se byl tou záležitostí zabýval i nadále. rozkřiklo by se to v sousedství a patrně by brzy někde našel místo jako čeledín. nerušen netrpělivostí strany. kteří pro něho už několikrát přišli. avšak přece jen s dotěrnou neoblomností. i když šlo spíše o směšné než úctyhodné věci. aspoň v hospodě U mostu. klidně. který se nijak nezmenšil tím. školník je pro všechny učitele. ale i to měl rád. A přece měl vlastně spoustu volného času. rozhodně by o něm nikdo nic nebyl věděl. že nade všechno milovala pohodlí a tudíž samotu a byla podle všeho nejšťastnější. avšak Černý byl syn kastelána a navenek si počínal korektně. kde Gíza bydlela. hodně mlčet. že Černého bez odporu snáší. protože se už sotva hýbala. že je milována kastelánským synkem. která nerušila. když ve světnici pokaždé bez výjimky zjistil naprosté.. tato nadřazenost neexistovala. si to chtěl při vhodné příležitosti připomenout. aspoň její kulaté šedé oči. ne ovšem z vypočítavosti. byl tedy na tom všem bez viny.

vyslovil jen tu poslední otázku.” řekl K. může podruhé třeba prospět. spoustu lhaní a pletich. a zeptal se. jestli nechce ještě počkat na Olgu. Teprve dnes. že dokonce patrně celý ten ošklivý dojem. jasný. po krátkém zaklepání vrazil do dveří a otázal se. Amálie. jíž je schopen. že tu ještě je. a teprve pomalu k němu obracejí tváře. otevřeně. neupíral se přímo na předmět. což také několika slovy učinila. že ho tento pohled zaujal hned první večer. Jedině Černého chování mu umožnilo něco. by nedokázala zmenšit ten rozdíl v jeho prospěch. proč se ptáš pořád na jedno. může hodně děkovat tomu. ale musí přijít každou chvíli.” . kvůli němuž Černý nemohl spát. již si snad sama uvědomovala jen tímto způsobem. pak řekla: “Počkáš tedy na Olgu?” – “Nevím. nehnutý jako vždy. že by to bylo ze slabosti či z rozpačitosti či z nepoctivosti. pramenil z tohoto pohledu. nýbrž jej – to bylo rušivé – nepatrně. To však byla jen myšlenka. Byl to však nedobrý dar. v těch nejprvnějších předpokladech. že K. kterou se K. nýbrž pyšný a ve své uzavřenosti upřímný. odškodnil za své trápení. jestliže tehdy K. jen na prahu se chtěl pozeptat. Černého vroubek přesto zůstával. vždyť se například zdá. takhle musel udělat aspoň pár kroků k Amálii. sám nikdy nedosáhl. uškodil. aby ho nemusel přijímat před Frídou. ještě si ani neuvědomili. Amálie že si musela před chvílí celá vyčerpaná lehnout – důvod neřekla – a Barnabáš že sice ještě nepřišel. Bez dechu dorazil k Barnabášovu domu. bude i nadále potřebovat pomoc v těch nejnepatrnějších věcech. nezdálo se. K. Pocházíš odtud z vesnice. toulal se v noci a posléze se na K. mlčky kývla – bylo to zřejmě na rozloučenou – a opět ulehla. nedbaje toho. mohl teď zase jít. se zdálo. “Jsi pořád tak smutná. pokud je to vůbec možné. jak to ve světnici vypadá: “Ještě pořád se Barnabáš nevrátil?” Teprve teď si všiml. kdyby si nemusel přiznat. že si vzpomíná. Pak se Amálie zeptala. oba staříci že opět sedí a klimbají u vzdáleného stolu. by zase mohl jít. že mocenský rozdíl mezi úřadem a jím je tak nesmírný. poděkoval za zprávu. nýbrž z ustavičné. sám utěšoval. co se to u dveří děje.příčina toho všeho? Třeba Gízin nemilostivý rozmar ten den. K. jímž na něj tato rodina ihned zapůsobila. Její pohled byl studený. Amálie zkřivila ústa jakoby s mírnou nevolí. již mlčky stiskla. že jakákoli lež a úskok. poněvadž doma čeká má snoubenka. pracoval venku a ještě po práci tu zůstával očekávaje Barnabáše. že totiž od samého začátku. Kdyby tu byla Olga. Kvůli Frídě váhal K. on však bohužel už nemá čas. jestli už dnes s Olgou mluvil. aby zabránila vyplašeným rodičům v jakémkoli putování. teprve teď mě to vlastně napadá. aby se vzpamatovala. který pozorovala. a poprosit ji. že Olga štípe na dvoře dříví. s údivem řekl. ale zároveň ho učinil téměř bezbranným. nikdy si netroufl dosáhnout a k čemu by zas úřad sotva kdy přivolil. I zarazil lopatu do sněhu a rozběhl se. ušetřil sice K. jako by se divila. se dověděl. jen na chviličku. bez intrik. hned bude zase zpátky. K. narodila ses tady?” Amálie přisvědčila. K. Ležíc si ho prohlížela. Z druhé strany by se zase dalo říci.” řekl K. a konečně že Amálie leží pod přikrývkami na lavici u kamen a v prvním leknutí nad K-ovým příchodem se vztyčila a drží si ruku na čele. sotva znatelně. že ne. podat jí ruku. “Nemohu tu už déle zůstat. že Olga není doma. jak se Černý zachoval. který sám o sobě nebyl ošklivý. tváři v tvář předstoupil před úřad. chce-li mu Olga sdělit něco zvláštního. že i Barnabáš opět selhává. v každém případě ho poškodil v boji a on by si byl mohl zoufat. celý den přeptat se u Barnabáše v bytě. nad jakýmkoli jiným citem převládající touhy po samotě. čeho by K. avšak Barnabáš nepřicházel. ale nepochybně míjel. Nezbývalo teď nic jiného než zajít za sestrami. byla by hned odpověděla a K. “trápí tě něco? Nemůžeš to říci? Takové děvče jako ty jsem na venkově ještě neviděl. protože přes noc na zámku nikdy nezůstává. avšak Amálie se zeptala. jako by K.

Taky se neboj. nerozpakoval se doznat bez všech příkras. Jednou mě už sice velmi zklamal.” řekla Amálie. ale to byla spíš má vina než jeho. když Amálie o všem ví. nevěděla o žádné snoubence. ale láska se přece prozradí chtěj nechtěj. tu se i Olga musela přidat a učinila to. a tak se v chvatném vyprávění zapomněl – chtěl přece hned jít domů –. neboť se zdá. K. že vyřkl pozvání docela nepředloženě a jen pod vlivem svého osobního citu. budeš si muset chodit pro zprávy sám. že při rozloučení pozval obě sestry. že máš naspěch. hledal . nýbrž zřejmě i Olga. ví. jak se zdálo. kdy se s tím děvčetem seznámil. Amálie ho však ujistila.. Avšak K. že i když ti Barnabáš přinese ze zámku vzkaz. “To je omyl. vlastně mé jediné přání je urovnat své záležitosti s úřady. vstala z lavice a přikrývku hodila za sebe. trochu předkloněná. se významně podíval na Amálii. třeba byl smutný. ze zlomyslnosti. myslím. K. a když se nemožné ukázalo nemožným. než by to byl udělal jindy. K. je přece ve vsi teprve pár dní. jak jindy ve světnici těžkopádně postávala. že vám teď lépe rozumím. nemusí si už počínat tak upjatě a smí zajít častěji. jdi si za svou snoubenkou. K. jež sice bylo možno vzít zpět. jak v obtížných podmínkách přece jen vede jakousi domácnost. Amálie to zasnoubení zřejmě nebrala moc vážně. řekla jsem to hned poprvé žertem. vyprávěl o onom večeru v Panském hostinci. nepouštějíc ho už k slovu. jakási vznešenost v tom byla. zavrtěl hlavou a připomněl své zasnoubení. měl jsem to za zlé jemu. přičemž Amálie okamžitě. Stála trochu stranou s rukama v klíně. aby ho jednou navštívily. teď už zas zeširoka jako obvykle. Teď však. K. Jen to mu prý chtěla říci. Dovolávala se jako svědka Olgy. To je pryč. jako proměněná prací ve srovnání s tím. pro ni byl rozhodující bezprostřední dojem z K. na nějž neustále doléhalo pomyšlení. ještě neslyšel mluvit Amálii tak dlouho a souvisle.” řekl K. že to s čekáním na Barnabáše neberu vážně. necítila usvědčena. než jak mluvila obvykle. také to znělo jinak. nemůže ti ho zase chodit vyřizovat až do školy. která zrovna vešla s náruči dříví. že miluje K. že pozvání přijímá. je totiž velmi zdrženlivá. nenuceně pozdravila K. že ano. takové zprávy se též po vsi rychle roznesou. oči upřené na Amálii. stalo se to ve zmatku prvních hodin. svěží a vylouhovaná chladným vzduchem. že K. prohlásila. ale nikdy už ne docela. Zeptala se. zdůvěrnil cizost. Amálie ji neznala. K. vidím. že všeho dosáhnu jednou malou večerní procházkou. jestliže si myslíš. též chová náklonnost k Olze a že jeho návštěvy pod záminkou všelijakých Barnabášových vzkazů platí ve skutečnosti Olze. načež Amálie pouze zkrátka poznamenala. jak tak před ní stál. ta se však. dal promluvit němotě. vydal tajemství. líčil. a hned se ptala po Frídě. “veliký omyl. můžeš vždycky přece předstírat Barnabášovy vzkazy. Teď se ovšem polekal a zarazil. protože mezi Frídou a Barnabášovým domem je veliké.. Přímo prý o tom nemluvila. že o tom Olga neví a že z toho bude velmi nešťastná. tomu snad nic nebrání.Amálie se opřela o loket. již nepociťoval jen K. vydal vlastnictví dosud chráněné. že se teď už musí rychle rozloučit. zatímco Amálie se dívala pouze na K. “To není žádné nepřátelství. Ty ale můžeš přijít častěji. K. Hodila dříví na zem. Amálie řekla. čilá a silná. Nesmí se chudáček tolik štvát.. “nic tak velikého to není. že byla velmi proti tomu. A teď jdi. myslel jsem si tehdy.. mnohé své naděje vkládám do něho. to trochu popudilo a vyprávěl proto o Frídě obšírněji. rozjasnil zasmušile sevřenou tvář. Mé nejvyšší. byl přesvědčen. řekla jsem. ztrhá se službou. jste dokonce…” K. že však na něm bohužel nemůže trvat. to je jen papouškování všeobecného mínění. Mělo to vliv i na můj úsudek o vaší rodině. zeptala se jen. řekl jméno. Olga ho přece s Frídou viděla. A abych ti to usnadnila ještě víc. a který se cítil neklidný před Amáliiným pohledem. která přece byla na sestru zvyklá. že se Amálie mýlí.” K. o vás. aby ho do Panského hostince vodili. Amálie se usmála a tento úsměv. měl za to. ví-li Olga o zasnoubení. ba že ví i více. že se určitě nemýlí . A Barnabáš mi v tom má pomoci. jemu ovšem zcela nepochopitelné nepřátelství. že přijdeme.

stýká se se sluhy jako rovný s rovnými. a pro tebe bych přece leccos udělala. “víc pravda. neboť je jeho důvěrnicí. plaše odolávajících očí. “nejsem zasvěcena. zdálo přehnané. nestará se vlastně o nikoho. Jako by se po varování Frídy i hostinské nestal k tomu všemu tady citlivější.” – “Nu tak by tedy měl náhradu za místo posla. že snižuješ ne-li službu svého bratra. s nimiž si šeptala. nepřipadá ti taky obzvlášť moudrá?” – “Obzvlášť nešťastná mi připadá. ihned by opustil místo posla. Ale teď mě zase. jen hodná prý vlastně není. ale bylo to poklidné štěstí. teď se jich zase ptala.správné slovo. jsme hodní lidé. o ty pečuje dnem i nocí. zdálo se. je totiž už od poledne nemocná a ležela tu na lavici. A smál se s Olgou. to je přece hodně. dělalo K. A právě že tu nebylo žárlivosti a tedy jakékoli přísnosti. jenže ona to nedělá.” řekl K. nýbrž spíše pozornější a bystřejší. který pro mne má. Zato Olga tě může důkladně zpravit. Načež K. nýbrž plaše spočívajících. “Neuspokojuje ho. ale v rodině rozhoduje ona. ona ovšem též na sobě nese víc než všichni ostatní. Amálie.. že chvála platila vlastně jí.” – “Buď klidný. měl by ve dne v noci co dělat a hodně by vydělal. které ho vůbec neuspokojuje. pak do kuchyně. bez pozdravu. jak jsi řekl. a kdyby nám radila v našich věcech. mladší i než Barnabáš. právě přece Amálie řekla. když například Barnabáš slouží jako posel. tedy aspoň význam. pokud je zatím znám.” řekla Olga. čeho všeho v tak mladém věku již dosáhl. “ale je to přece služba na zámku. zato Olga že o tom ví všechno. že se například o bratrovy záležitosti nestará. že se ještě dlouho zdrží a že není třeba se loučit. “Copak je vzal kvůli výdělku?” – “Aťsi. dostává poměrně důležité dopisy.” – “Kdyby věděl. ale možná že jsi zasvěcena – a já mám spíš tento dojem –. prohlásil. neboť to by znamenalo. co jiného dělat. ale člověk jí všechno přisoudí dobrovolně. v dobrém i zlém.” řekla Olga a zvážněla. “Za místo posla?” otázala se Olga s údivem. nenašel je hned a spokojil se běžným – “jste možná hodnější než leckdo z lidí ve vsi. odešla od K. ZŮSTAL STÁT s trochu udiveným obličejem. Olga se mu zasmála.” To se K. a kdyby chtěl. co si přejí. že je doopravdy šťastná. ani o mne.” – “Copak není vyučený švec?” zeptal se K. “ale jak to jde dohromady s vaším respektem k ní. ale ty říkáš. přese všechno jakási služba na zámku. ale Amálie že je tak panovačná. “dokonce i o tom jste na pochybách?” – “Nu vlastně ani ne. že ho neuspokojuje. jak jsou. a mohli bychom být hrdi na to. Olze. jsme na ní závislí. že tu s ním teď může sedět o samotě. Možná že nejsi zasvěcena do Barnabášových záležitostí. “Amálie se nestará ani o Barnabáše. neboť. Amálie je mladší než já.” – “Jakže. někdy dokonce i ústní vzkazy mu svěřují.” řekla Amálie. Avšak záležitosti mého bratra patří jemu.” řekl K. určitě bychom ji poslechli. že mě tvůj bratr klame. co se v její přítomnosti řekne. Ale ačkoli se o nás nestará.” A Amálie odešla. za nic na světě bych se nedala zasvětit. než kolik se o nich proti své vůli náhodou tu a tam doslechnu. kvůli nim se přemohla a vstala. . “vždyť také vedle toho pracuje pro Brunsvíka. “Barnabáš chodí do kanceláří. když se podivila. člověk by si to aspoň myslel. ani kvůli tobě. že si nejen přivlastní všechno. Amálie je prý leccos. v dobrém i zlém. mateš tím. z dálky vídá i jednotlivé úředníky. přicházíš z ciziny.” řekla Olga. nesvádivých. pak je to zlé. dobře. jsme jí cizí. určitě nezkalené žárlivostí. Patnáctá kapitola K. jako by věděla. Ty se přece hodně vyznáš v lidech. “Jistě že je. ačkoli to Amálie neschvaluje a snad tím dokonce opovrhuje.. nepanovačných.” řekla Olga. pak je to dobré a nechám věci. nejdříve k rodičům. jen o rodiče. než si myslíš. a šla jim do kuchyně uvařit. “To je pravda. nevím o nich nic víc.” řekl K. “Jak bych ti to vysvětlila?” řekla Olga.” K.” řekl K. proč zrovna Amálii nazval hodnou. za nic na světě. s potěšením hleděl do těch modrých očí. a to z různých důvodů. jako by byla nejstarší. přitáhla ho k lavici u kamen.

oni ho vyřídili a poslali pryč. Zkrátka. že tedy například pořád ještě chtějí Barnabáše nejdříve vyzkoušet. Koná vůbec Barnabáš službu na zámku? ptáváme se pak. tedy je i má. kde Barnabáš již byl. . není to vlastně livrej. Proč nedostává úřední oblek. “Ne. za něž ještě nepronikl. ba dokonce tu bydlí. Avšak ani vyšší sluhové. do nichž smí Barnabáš vstoupit? Přichází do kanceláří. vůbec nemají úřední oděv. že chodí do vsi. možná právem. “dobrý postřeh. jimiž prochází. že by jím chtěl být. a nelze už proto předem předpokládat. Jenže celá ta věc není tak jednoduchá. ať mu člověk přeje sebevíc. než jsou ty. to je jistá útěcha. svědčí proti tomu. ale on přece nemůže jít dál. jistě. to se o něm říci nedá.” řekla Olga. řeklo by se. jak se zdá. vyšší sluhové jsou ještě zdrženlivější než úředníci. ale stává se. Přepážky jsou i v kancelářích. ovšem pěkných šatech. vyšším sluhou není. nevypadají o nic jinak než přepážky. může znamenat.. Nejnápadnější na těch šatech je.” řekl K. ptáme se marně. kam on chodí. jak to myslíš. když by tam neměl nic úředního na práci a byl by vlastně vetřelcem? Ty přepážky si také nesmíš představovat jako nějakou určitou hranici. že člověk pak kvůli tomu začne pochybovat o všem. ti zas ale mají úřední šaty. ale to je pouze část všech kanceláří. ještě než se stal poslem. že úřední jednání ještě vůbec nezačalo. ta se na zámku nenosí. A pochybnosti jdou pak dál. chodí do kanceláří. nenosí podle Barnabášova vyprávění úřední šaty. viděls přece ty lidi v Panském hostinci. “Nevím ovšem. že úřední jednání už skončilo.” – “To je dobrý postřeh. silné muže. Měl už dávno dostat od úřadu ne livrej. Ale ten úřední oblek je zrovna jedna z Barnabášových starostí. Ostatně viděl jsi přece Klamma.přikývl. Tak tedy takové šaty Barnabáš nemá. které tu ve vsi ovšem ani nezahlédneme. avšak jsou ty kanceláře vlastní zámek? A i když kanceláře patří k zámku. a protože máme starosti společné. Úředníci například. když už své představené našel. patří k němu právě ty. úřední výroky mohou mít i jiné vlastnosti společné s děvčaty. také jsou tu mnohé rozdíly. možná že stojí dokonce výš než někteří úředníci. že se za těmito přepážkami nalézají podstatně jiné kanceláře. avšak je to útěcha klamná. “Myslíš tu kazajku?” řekla Olga. ale přesto poznáš sluhy ze zámku ihned podle šatů. z nějakého důvodu byl příslib vzat zpět a Barnabáš nedostane oblek nikdy. Mohl by tedy patřit k nižšímu služebnictvu. že by Barnabáš byl vyšším sluhou. že věc je v úředním jednání. pokud je nám to známo a podle toho. Barnabáš dostává vzkazy. Mimoto je tam člověk pozorován. už to. Barnabáš mluví s úředníky. není to jen ostudné a ponižující. Jen v těch chvílích sklíčenosti si to člověk začne myslet. sedlák nebo řemeslník by takové šaty nemohl potřebovat. aspoň si to myslím. může ale také znamenat. nezřídka. neboť je snad Barnabáš vyšším sluhou? Nikoli. Máme tu takové rčení.” – “Možná. zvláště ve chvílích sklíčenosti – a ty někdy. co ta pomalost znamená. avšak může konečně znamenat i to. nemůže být ani řeči o tom. aspoň pokud chodí dolů do vsi. co Barnabáš vypráví. přicházejí mně i Barnabášovi –. existují tedy i takové přepážky. na návrat teti nemyslel. “Má také vlastní livrej?” zeptal se. na to mě Barnabáš vždycky znovu upozorňuje. možná že je znáš: Úřední výroky jsou plaché jak mladá děvčátka. bral to ještě vážněji než Olga. A i kdyby šel dál. ale oblek. Nikdo mu přímo nezakazuje chodit dál. nelze se tomu vůbec ubránit. ani úředníkem té nejnižší kategorie Barnabáš jistě není a ani mu nepřijde na mysl. Tedy úředníkem. také mu ho přislíbili. Barnabáš se pokaždé kolem nich proplíží. Ale blížíš se bolavému místu. že se nikdy neví. tu mu ušila Amálie. avšak v tomto ohledu jsou na zámku velmi malí a nejhorší je. že těsně přiléhají. Nic bližšího se o tom nelze dovědět nebo teprve až po dlouhé době. to by se ještě dalo snést. jak pomalu kráčejí po chodbách. co by to bylo platné. Třeba to dokonce myslíš pochvalně. potom přijdou přepážky a za nimi jsou další kanceláře. leccos tomu nasvědčuje: pracují méně a podle Barnabáše je prý nevšední podívaná vidět tyto vybrané vysoké. chodí úředníci v obyčejných.

Avšak jací jsou to úředníci, jaké jsou to vzkazy? Teď je, jak říká, přidělen Klammovi a přímo od něho dostává příkazy. Nu, to by bylo velmi mnoho, ani vyšší sluhové to nedotáhnou tak daleko, bylo by to skoro až příliš mnoho a to právě budí úzkost. Pomysli si jen, být přidělen bezprostředně ke Klammovi, mluvit s ním tváří v tvář: Ale je tomu doopravdy tak? Nu ano, je tomu tak, ale proč potom Barnabáš pochybuje o tom, že úředník, kterého tam označují jako Klamm, je doopravdy Klamm?” – “Olgo,” řekl K., “to snad žertuješ, jak je možné pochybovat o Klammově vzhledu, je přece známo, jak vypadá, sám jsem ho viděl.” – “To určitě ne, K.,” řekla Olga. “To nejsou žerty, nýbrž mé nejvážnější starosti, nevyprávím ti to však proto, abych ulevila svému srdci a tvé snad obtížila, nýbrž proto, že ses ptal na Barnabáše, že mi Amálie uložila vyprávět, a protože si myslím, že i pro tebe bude užitečné dovědět se něco bližšího. I kvůli Barnabášovi to dělám, abys v něj nevkládal příliš velké naděje, aby tě nezklamal a sám pak tvým zklamáním netrpěl. Je velmi citlivý; dnes v noci například nespal, protože jsi s ním byl včera večer nespokojen; řekls prý, že je pro tebe velice zlé, že máš jen takového posla, jako je Barnabáš. Tato slova mu nedala spát. Ty sám jsi z jeho rozčilení asi moc nepozoroval, zámečtí poslové se musí hodně ovládat. Ale nemá to lehké, ani s tebou ne. Ty na něm podle svého rozumu nežádáš jistě mnoho, přinesl sis určité představy o poslovské službě a jimi měříš své nároky. Ale na zámku mají jiné představy o poslovské službě, nedají se srovnat s tvými, i kdyby se Barnabáš své službě docela obětoval, k čemuž je bohužel někdy jak se zdá ochoten. Člověk by se i podvolil, nic by nenamítal, jen kdyby tu pořád nebyla ta otázka, jestli to, co dělá, je opravdu poslovská služba. Před tebou o tom ovšem nesmí zapochybovat; znamenalo by to pro něj podkopávat vlastní existenci, kdyby to dělal, hrubě porušovat zákony, jimž, jak myslí, ještě podléhá, a ani se mnou nemluví svobodně, musím z něho pochybnosti lákat lichotkami a líbáním, a i pak se ještě brání přiznat, že jeho pochyby jsou pochybami. Má v krvi něco z Amálie. A jistě mi neřekne všechno, ačkoli jsem jeho jediná důvěrnice. Ale o Klammovi občas mluvíme, sama jsem Klamma ještě neviděla – víš, že mě Frída zrovna nemiluje a nikdy by mi nedopřála pohled na něj –, ale ve vsi je samozřejmě známo, jak vypadá, někteří ho viděli, všichni o něm slyšeli a z očitých svědectví, z pověstí i některých klamavých postranních úmyslů vznikl posléze Klammův obraz, který je snad v základních rysech správný, jenže pouze v základních rysech. Jinak je proměnlivý, ale ne snad tak proměnlivý jako Klammova skutečná podoba. Vypadá prý úplně jinak, když přijde do vsi, a jinak, když odtud odchází, jinak, než se napije piva, a jinak potom, jinak, když bdí, jinak, když spí, jinak o samotě, jinak v rozhovoru, a což je po tom všem pochopitelné, skoro úplně jinak nahoře na zámku. A dokonce už uvnitř ve vsi jsou podle zpráv dosti velké rozdíly, rozdíly co do výšky, držení těla, tloušťky, vousů, jen pokud jde o šaty, jsou zprávy naštěstí jednotné: má na sobě vždycky stejné šaty, černý žaket s dlouhými šosy. Ve všech těch rozdílech nejsou samosebou žádné čáry, jsou velice pochopitelné, vznikají chvilkovou náladou, mírou rozčilení, nesčetnými odstíny naděje či zoufalství, jež zrovna naplňují diváka, který nadto většinou zahlédne Klamma jenom na chvíli. Vyprávím ti to všechno tak, jak mi to nejednou vykládal Barnabáš, a není-li člověk na věci bezprostředně účasten, může se tím vcelku uspokojit. My nemůžeme, pro Barnabáše je to životní otázka, jestli mluví doopravdy s Klammem, nebo ne.” – “Pro mne neméně,” řekl K. a oba si k sobě na lavici u kamen přisedli ještě těsněji. K. byl sice všemi těmi nepříznivými novinkami, jež mu Olga řekla, zaražen, avšak do značné míry ho s nimi usmiřovalo to, že zde nalezl lidi, jimž se aspoň navenek dařilo podobně jako jemu, k nimž se tedy může připojit, s nimiž se může v mnohém dorozumět, ne pouze v něčem jako s Frídou. Pozbýval sice pomalu naděje v úspěch Barnabášova poselství, ale čím hůř se Barnabášovi vedlo nahoře, tím bližší mu byl

zde dole, nikdy by si byl K. nepomyslel, že odtud ze vsi může vzejít tak nešťastné snažení, jako bylo snažení Barnabáše a jeho sestry. Nebylo mu ovšem ještě ani zdaleka jasné a mohlo se nakonec zvrátit v opak; člověk se Olžinou jistou nevinností nesměl dát hned svést k tomu, aby uvěřil i Barnabášově upřímnosti. “Zprávy o Klammově vzhledu zná Barnabáš velmi dobře,” pokračovala Olga, “mnoho jich sesbíral a porovnal, snad až příliš mnoho, sám jednou zahlédl Klamma ve vsi okénkem kočáru, či aspoň myslel, že jej zahlédl, byl tedy dostatečně připraven, aby ho poznal, a přece – jak mi tohle vysvětlíš? –, když přišel na zámek do jedné kanceláře a mezi několika úředníky mu ukázali jednoho a řekli, že to je Klamm, nepoznal ho, a ani potom si dlouho nemohl zvyknout, že by to měl být Klamm. Zeptáš-li se však Barnabáše, čím se onen muž liší od obecné představy o Klammovi, nedovede odpovědět, nebo. spíše odpoví a popíše toho úředníka na zámku, avšak popis se přesně shoduje s popisem Klamma, jak my ho známe. ‚Nu tak, Barnabáši,‘ říkám, ‚nač pochybuješ, nač se trápíš?‘ Načež on ve zjevných nesnázích začne vypočítávat zvláštnosti zámeckého úředníka, ale jako by si je spíš vymýšlel, než líčil, a mimoto jsou tak malicherné – například obzvláštní pokyvování hlavou nebo taky jen rozepjatá vesta –, že je nelze brát vážně. Ještě důležitější mi připadá způsob, jak Klamm jedná s Barnabášem. Barnabáš mi to často popisoval, dokonce i nakreslil. Obyčejně zavedou Barnabáše do jedné veliké kancelářské místnosti, avšak není to kancelář Klammova, vůbec to není kancelář jedné osoby. Po délce je tato místnost rozdělena jediným pultem, sahajícím od jedné stěny k druhé, na dvě části, jednu úzkou, kde se dva lidé taktak vyhnou, to je prostor pro úředníky, a druhou širokou, to je prostor pro strany, diváky, sluhy, posly. Na pultě leží jedna vedle druhé rozevřené veliké knihy a u většiny stojí úředníci a čtou. Nezůstávají však stále u stejné knihy, a přitom si nevyměňují knihy, nýbrž místa, nejvíce Barnabáše udivuje, jak se při tom střídání míst musí jeden přes druhého tlačit právě kvůli stísněnému prostoru. Vpředu, těsně u pultu, jsou nízké stolečky, u nich sedí písaři, kteří na přání úředníků píší podle jejich diktátu., Barnabáš se vždycky diví, jak to probíhá. Nikdy úředníci nic výslovně nenařídí, také se nediktuje nahlas, nikdo by nepoznal, že se diktuje, spíše se zdá, že úředník čte jako předtím, jenom si při tom ještě šeptá a písař to slyší. Často diktuje úředník tak tiše, že to písař vsedě ani nezachytí, musí pak vždycky vyskočit, zachytit diktát, honem si sednout a zapsat jej, pak znovu vyskočit a tak dál. Jak je to podivné! je to skoro nesrozumitelné. Barnabáš má ovšem dost času všechno pozorovat, neboť postává v prostoru pro diváky celé hodiny a někdy celé dny, než na něj padne Klammův pohled. A i když ho Klamm už zahlédne a Barnabáš se postaví do pozoru, ještě není nic rozhodnuto, neboť Klamm se ještě může od něho obrátit ke knize a zapomenout na něj; to se stává často. Co je to však za poslovskou službu, když je tak málo důležitá? Vždycky mne zabolí u srdce, když Barnabáš ráno řekne, že jde na zámek. Ta pravděpodobně úplně zbytečná cesta, ten pravděpodobně ztracený den, ta pravděpodobně marná naděje. K čemu to všechno? A tady se hromadí ševcovská práce, kterou nedělá nikdo a na niž Brunsvík naléhá.” – “Nu dobrá,” řekl K., “Barnabáš musí dlouho čekat, než dostane příkaz. To je pochopitelné, zdá se, že je tu nadbytek zaměstnanců, ne každý může denně dostat příkaz, nad tím nemusíte naříkat, to se asi stává každému. Nakonec ale přece snad i Barnabáš nějaké příkazy dostane, mně samému už donesl dva dopisy.” – “Je jistě možné, že nemáme právo naříkat,” řekla Olga, “zvláště já, když to všechno znám jen z doslechu a jako dívka tomu nemohu ani tak dobře rozumět jako Barnabáš, který ovšem také leccos zatají. Ale poslechni si, jak to chodí s dopisy, například s dopisy pro tebe. Tyto dopisy nedostává přímo od Klamma, nýbrž od písaře. Jednoho libovolného dne v libovolnou hodinu – proto taky je ta služba,

napohled lehká, velice únavná, neboť Barnabáš musí být stále ve střehu – vzpomene si na něj písař a pokyne mu. Klamm, jako by nic nebyl nařídil, si dále čte v knize; někdy ovšem – to však i jinak dělá často – si zrovna čistí skřipec, když Barnabáš přichází, a třeba se na něj přitom podívá; předpokládáme-li, že vůbec vidí bez skřipce, Barnabáš o tom pochybuje, Klamm má pak oči téměř zavřené, vypadá, že spí a jen ve snu si čistí skřipec. Mezitím písař vyhledá ve spoustě spisů a korespondence, které má pod stolem, dopis pro tebe, ne tedy dopis právě napsaný, spíš je to, soudě podle obálky, hodně starý dopis, který tu leží už dávno. Je-li to však starý dopis, proč nechali Barnabáše tak dlouho čekat? A patrně i tebe? A konečně i ten dopis, neboť teď už asi zastaral. A Barnabáše tím přivedou do řečí, že je špatný, pomalý posel. Písař si to ovšem usnadní, dá dopis Barnabášovi a řekne: ‚Od Klamma pro K.,‘ a s tím Barnabáše propustí. Nu a pak přijde Barnabáš domů, bez dechu, s konečně ukořistěným dopisem pod košilí na holém těle a pak si sedneme tady na lavici jako teď a on vypráví a potom zkoumáme každou jednotlivost a odhadujeme, čeho dosáhl, a nakonec zjistíme, že dosáhl velmi málo a že to málo je ještě pochybné, a Barnabáš odloží dopis a vůbec nemá chuť jej doručovat, nechce se mu však ani spát, pustí se do ševcování a prosedí na verpánku celou noc. Tak je to, K., a to jsou má tajemství a teď už se snad nedivíš, že s nimi Amálie nechce nic mít.” – “A ten dopis?” zeptal se K. “Dopis?” řekla Olga. “Nu, po nějakém čase, když jsem se Barnabáše dost napřemlouvala, mezitím třeba uplynuly celé dny i týdny, vezme přece jen dopis a jde ho doručit. V takových vnějškových záležitostech je přece jen velmi závislý na mně. Dokážu se totiž vždycky zase vzchopit, když překonám první dojem z jeho vyprávění, což on – snad proto, že ví právě víc – nedokáže. A tak mu potom mohu vždycky říci třeba: ‚Co vlastně chceš, Barnabáši? O jaké životní dráze, o jakém cíli to vlastně sníš? Chceš snad dojít tak daleko, abys nás, abys mě musel načisto opustit? Je tohle snad tvůj cíl? Cožpak si to snad nemusím myslet, když by jinak bylo nepochopitelné, proč jsi s tím, čehos dosáhl, tak strašně nespokojen? Rozhlédni se kolem, jestli to některý z našich sousedů už dotáhl tak daleko. Pravda, jejich situace je jiná než naše a oni nemají důvod pachtit se ještě mimo své vlastní hospodářství, ale i když nebudeme srovnávat, je přece nutno uznat, že u tebe je vše na nejlepší cestě. Jsou tu překážky, pochybnosti, zklamání, ale to přece znamená jen něco, co jsme už předem věděli, totiž že ti nic nebude darováno, že si naopak budeš muset každou jednotlivou maličkost sám vybojovat; o důvod víc, abys byl hrdý a ne sklíčený. A pak, přece bojuješ i za nás? Neznamená to pro tebe vůbec nic? Nedává ti to nové síly? A že já jsem šťastná a skoro pyšná na takového bratra – což ti to vůbec nedodává jistoty? Po pravdě, nepůsobíš mi zklamání tím, čehos dosáhl na zámku, ale tím, čeho já jsem dosáhla u tebe. Smíš na zámek, jsi stálým návštěvníkem kanceláří, celé dny trávíš v jedné místnosti s Klammem, jsi veřejně uznávaným poslem, máš nárok na úřední oděv, dostáváš k roznášce důležité písemnosti; to všechno jsi, to všechno smíš, a potom přijdeš dolů, a místo abychom samým štěstím plakali a objímali se, vypadá to, jako by tě při pohledu na mne opouštěla všechna odvaha; o všem pochybuješ, jen to ševcovské kopyto tě láká, a dopis, záruku naší budoucnosti, necháš ležet.‘ Tak do něho mluvím, a když to opakuji celé dny, vezme jednou s povzdechem ten dopis a jde. Ale pravděpodobně to vůbec není účinek mých slov, spíš ho to jen znovu žene na zámek, a kdyby nevyřídil příkaz, netroufl by si tam jít.” – “Ale vždyť ty máš také ve všem, co mu říkáš, pravdu,” řekl K. “Obdivuhodně správně jsi všechno vystihla. To je úžasné, jak jasně myslíš!” – “Ne,” řekla Olga, “klame tě to a stejně asi já klamu jeho. Čehopak dosáhl? Smí vstoupit do jedné kanceláře, ale snad to ani není kancelář, spíš předpokoj kanceláře, snad ani to ne, snad jen místnost, kde zadržují všechny ty, kteří nesmějí do skutečných kanceláří.

Barnabáš někdy říkává trochu dětinsky – to je ale už v důvěřivé náladě: Ten úředník je velmi podobný Klammovi. co říká. Nic z toho. A musí to být na zámku jiné? Někdo Barnabášovi řekl. kdyby se Barnabáš. Proti tomu však v podstatě nic nenamítám. jimiž lze projít. Nemůže být nic pochybenějšího. aby pro bezděčné porušení neznámých předpisů neztratil místo. s tužkou za uchem? To je přece nanejvýš nepravděpodobné. zasněným způsobem. který je spíš krkolomně odvážný než zbabělý. avšak jsou tu dveře. aby přesto podával zprávy. je-li člověk dost obratný. že ho pouštím samotného do oněch neznámých prostorů. nýbrž nápad Barnabášův. A vše mluví pro jeho pochyby. myslím. statný pán. tedy vlastně skoro na ničem. avšak je to podoba. Jak pochybné a hrozivé mu tam asi všechno připadá. Mladý. přepážky. ze strachu. abys plně rozpoznala. myslím. když si ani netroufne otevřít ústa k nevinné otázce. Uvážím-li si to. se neodvažuje nikoho oslovit. Tady má Klamm například vesnického tajemníka jménem Momus. a když ho tu dole nutíte. kteří by přísahali. do toho z opatrnosti prsty nestrkají. tato vlastní žalostná nejistota mi jeho postavení osvětluje jasněji než všechny popisy. nebo chceš-li. jako je Barnabáš. proč k němu nemít úctu. který je Klammovi trochu podobný a namáhá se. Klamm že by se tlačil tady ve společné místnosti mezi ostatními úředníky. pak je to tedy předpokoj. pokud ovšem jde o jeho vlastní bytost. I já jsem se jím ovšem nechal mýlit stejně jako ty a vkládal jsem do něho naději a utrpěl zklamání kvůli němu a obojí se zakládalo jen na jeho slovech. nu. o to se mnozí pokoušejí. postává v té místnosti dost lidí. na jehož výkladu postavíte vlastní životní štěstí. čeho Barnabáš ne snad dosáhl. Jen pak nelze nepoučeného jinocha. nelze brát úplně doslova. kdyby seděl ve vlastní kanceláři u vlastního psacího stolu a kdyby na dveřích stálo jeho jméno – už bych nepochyboval. ale já jsem ho přece jen už několikrát viděla. co to je –.Mluví s Klammem.” pravil K. “Není pro mne lehké. tak nejistý si připadá. A přece najdeš ve vsi lidi. už pro tvou lásku a tvá očekávání. když vidím. pořád a pořád ti něco brání – nevím. Poněvadž umírá strachy. Ještě daleko rozumnější by bylo. když už je nahoře. ale on se ho neodvažuje provést. S kým tam . co vypráví.. Barnabáš je příliš mladý na takový úkol. nějaké možnosti srovnání. A muž tak často žádaný a tak zřídka dosažitelný jako Klamm snadno na sebe v představách lidí bere různé podoby.” řekl K. cos vyprávěla. které vedou dál. aby mu byl ještě podobnější. Tato část jeho bytosti se dá nejsnáze napodobit. přeptal hned několika lidí. Vždyť se podívej.” “Tady. a skutečně jsou si oba podobni. ale je to Klamm? Není to spíše někdo. Po všem. Je to dětinské. ale přitom i rozumné. že teď vidím jasně. Avšak musí to být. “To je ono. že onen úředník je Klamm. Tak? Ty ho znáš? I on se náramně drží v pozadí. “rušit tvou důvěru v bratra. Mně například je tento předpokoj aspoň prozatím zcela nepřístupný. přicházíš k tomu rozhodujícímu. poslat najednou na zámek a chtít po něm pravdivé zprávy a každé jeho slovo zkoumat jako slovo zjevení. přece by aspoň z jejich rozmanitosti musela vyplynout nějaká vodítka. Smí do kanceláří. je-li úřad dobrý. podle toho. že Momus je Klamm a nikdo jiný. Nedivím se tomu. který mu bez říkání Klamma ukázal. jak jen dovedete.” Olga mlčela. Úcta k úřadům je vám vrozená. Tak lidé pracují na svém vlastním zmatení. o níž Barnabáš neustále pochybuje. celý život se vám pak nejrůznějším způsobem ze všech stran dále vštěpuje a vy sami jste při tom nápomocni. že? A není tedy Klammovi patrně vůbec podobný. do předpokoje. a pak si dodává důležitosti Klammovým ospalým. že i on. kdo je Klammovi trochu podobný? Tajemník třeba. Není to můj nápad. vyjdou z toho zmatené pohádky. přinejlepším. se patrně třese strachy. který se nedostal ani za hranice své vsi. A i kdyby jejich údaje nebyly o mnoho spolehlivější než výpověď onoho člověka. ale co mu bylo darováno. jak se věci doopravdy mají. jak ho máš ráda a co od něho očekáváš. nemůže nic pozorovat. kde to chodí tak. dávám si vinu.

” řekl K. přes všechny zkušenosti. opět ode mne s úsměvem a něhou odpoutal a šel. před nimiž se právě chvěl. “Úcta na nepravém místě.” odpověděl K. avšak kdyby dnes byl onen den. možná že onen písař je ten nejnižší sluha. bídu naší rodiny.” – “Ale on nepotřebuje povzbuzení. ať si ta podoba existuje jen pro Barnabášovy oči osleplé vzrušením. přece ho někdo na to místo postavil a učinil to s nějakým úmyslem.” řekla Olga. tam tedy je úřad a proti němu vystoupí Barnabáš. něco šeptá písaři. ještě příliš velká čest pro něj. kdo ho bude moci jmenovat. a kdyby ani to všechno nebylo pravda a ani on ani jeho počínání neměli vůbec žádný význam.” – “Řekl to starosta?” zeptala se Olga. který na sebe Barnabáš vzal.” řekl K. den rozhodnutí. jinak nikdo.” řekla Olga rychle. přece nikdy nic neuvidí. myslel jsem. žalostně sám. když jednou za dlouhou dobu padne jeho pohled na Barnabáše. šel sám. “Povím to Barnabášovi. přemlouváním. Tím vším chci říci. nevím.Barnabáš mluví.” – “Ale je to scestná úcta. i když je tomu tak. lstí. jen on. když Barnabáš zneužívá daru svého vstupu do oné místnosti k tomu. a já cítila Barnabášovu bídu. “že podceňujeme obtížnost úkolu. nezdržovala bych ho ani dnes. že chováš úctu k úřadu. že tu něco je. které byly vytaženy z hromady stejně bezcenných dopisů namátkou a stejně bez rozmyslu. A to pořád vycházím z toho nejnepříznivějšího případu. ale měla jsem ho od toho zdržet všemi prostředky. a kdyby se Barnabáš. že jsem poslala Barnabáše na zámek. ale přece jen značný význam. Neboť máme přece v ruce dopisy. ale právě tím způsobem ničeho nedosáhne. “Ano. Uvaž jen: tam nahoře je úřad ve své nerozluštitelné velikosti než jsem sem přišel. Pomoc potřebuje Barnabáš. taková úcta ponižuje svůj předmět. Ačkoli myslíš. nebo když přijde dolů a podezřívá a snižuje ty. ale i kdyby byl nejnižší. prohlédne. ať si je nejnižším z úředníků. jsa si jasně vědom veškeré odpovědnosti i nebezpečí. nebo když ze zoufalství či únavy neroznese hned dopisy a nevyřídí svěřené vzkazy? To už přece jistě není úcta. může vést k nejblíže vyššímu.” – “Nemysli si. “Nedá se mi ovšem vyčítat. Můžeš sebevíc povzbuzovat někoho. nezůstane-li nadosmrti nezvěstně skrčený někde v temném koutě kanceláří. který je dokonce velmi málo pravděpodobný. Olgo. nikoli povzbuzení. aby tam nečinně trávil dny. “to ho velmi povzbudí. tak jako tehdy a dnes. aby se díval skrz šátek. že o něm mám přibližnou představu. opět podle starosty. Neznáš naši bídu. jako když kanár na pouti vyzobne z celé hromady něčí životní úděl. násilím.. a že je jen Barnabášova vina.” řekla Olga. a mám za to. “povzbuzovat ho znamená říkat mu. jestliže s tím nedospěje k ničemu jinému než k pochybám. nemohu tě té výtky ušetřit. něco se Barnabášovi nabízí. sám jsi to řekl. které jsem od té doby učinila. míří i proti tobě. Úcty k úřadům máme přece až dost. poslalas Barnabáše při všem jeho mládí a slabosti a opuštěnosti na zámek nebo aspoň jsi ho nezadržela. Ať si údajný Klamm nemá se skutečným ani to nejmenší společného. zjevně jsou určeny mně. hlavně však Barnabášovi. Chtěla jsem ho zdržet. ale nějakou úlohu u toho pultu přece má. sice jen soukromý a ne docela průhledný. teprve když mu šátek sejmeš. že má jen dál pokračovat dosavadním způsobem. Měli jsme tehdy více naděje . kdo má zavázané oči. aspoň něco. i když snad nikoli mému užitku. Ať jsou to třeba staré. vyčítám si už dávno sama. může přece odkázat k někomu. a nemůže-li k němu vést. něco čte ve své veliké knize.. přece jen mají tyto dopisy aspoň jakýsi vztah k mé práci. bezcenné dopisy. jak dosvědčil starosta i jeho žena a mají. jak to bylo všechno dětinské –. proto nám křivdíš. neposlala jsem ho. ale přece jen větší než k Barnabášovým slovům. on to řekl. že má pravdu. k nimž sice nemám zvláštní důvěru. Dá se snad ještě nazvat úctou. jsou vyhotoveny vlastnoručně Klammem. může ho aspoň jmenovat. strachu a beznaději. že ani ty na mém místě bys nemohl jinak. něco si myslí. Ale výtka míří dál. K. ať si není úředníkem.” “Co mi vyčítáš. a nemůže-li ho jmenovat.

úředníci i služebnictvo. “Sortini nevychází na veřejnost. avšak její zachmuřený pohled. nikdy jsem nic takového neviděla. Teprve když se na nás ráno přišla podívat hostinská z hospody U mostu…” – “Hostinská z hospody U mostu?” zeptal se K. neboť krásná vlastně nebyla.‘ tu jsem si. jednu řadu krajek nad druhou. než to je. kdo ho vůbec zpozorovali.. Každý o nás něco ví.” řekla Olga. zámek se též účastnil a věnoval novou stříkačku.než dnes. “ostatně to zní velmi jednoduše. Ve své ženské ustrašenosti to děláš horší. Sortini. a není snad také možné. ačkoli se tě to zdánlivě netýká? Pak tě ztratíme. Sortini naproti tomu je docela v ústraní a pro většinu lidí je neznámý. ani nevím proč. že Amálie vypadá líp.” – “Tomu nevěřím.” – “Vyprávěj rychle. jmenuje se Sortini. Před více než třemi lety jsem ho viděla poprvé a naposled. jistě mimořádnou. než je potřeba. půjčila mi svůj vlastní náhrdelník z českých granátů.” řekla Olga.” – “Ovšem. Ale zbývá ještě jedna otázka: Chceš to vůbec vědět?” – “Proč se na to ptáš?” řekl K. svou pýchu. velká byla jen naše bída a velká zůstala. pokud je lidem dostupná. psáno s d?” – “Máš pravdu. snad jsme byli tehdy překvapeni. slabý. Na zámku je jeden vysoký úředník. že dnes Amálie najde ženicha.. . i tobě. hodně se o něm mluví. Bylo to třetího července při slavnosti hasičského spolku.” Amáliino tajemství “Suď sám. A přece se to musíš dovědět – tento rozpor mě trápí už celý večer. že až to vyslechneš. a je proto těžké poznat. buď pravdu. ale proč se tak ptáš?” – “Z pověrčivosti. proč by to mělo mít velký význam. že se před ní musí sklonit každý. a Sortini byl. jehož je zapotřebí. sundala náhrdelník. “měl podíl na tom. “Je-li to nutné. jak se mu skládá čelo do vrásek – je jich spousta. byl způsob. a pověsila jsem ho Amálii kolem krku. každý se ty věci ostýchá brát do úst. člověk hned nepochopí. účastnil se předání stříkačky. “Budeš zatažen do našich záležitostí.” – “Ano. “Sordini je velmi známý.” řekla Olga. ne o moc víc vinen než Barnabáš. ale už vaše jméno ji rozčiluje. chyběl by nám plný soulad. Amálie stála přede mnou.” řekla Olga. ale přímo vyprávět se nechce nikomu. “nebojím se. Copak ti Frída o nás nic nevyprávěla?” – “Jen náznaky.. Nuže. “nic určitého. táhnou se mu totiž přímo vějířovitě po čele směrem ke kořeni nosu. že vypadá jinak než my. pro co je který z nich příslušný). docela v pozadí. nebo aspoň nějaké přejaté či většinou vymyšlené pověsti. jak je v jeho povaze.” řekl K. a ty bys nám nemohl pomoci. A mají pravdu. zvláště Amáliiny šaty byly krásné. Je těžké to vypovědět. nic.. ačkoli mu jistě není víc než čtyřicet –. přišla tehdy. ale velká ta naděje nebyla ani tehdy.” řekl K. Nepleteš si to se Sordinim.” – “A ani hostinská nic nevyprávěla?” – “Ne. a tak aby mne upokojila. přišli samozřejmě i jiní lidé ze zámku.” řekl K. ani bys nemohl přijmout naši pomoc. že mě sem povolali. K. nevinně. a každý na nás myslí víc. což by mě zvlášť bolelo. “Sordini to byl. odejdeš a víc o nás nebudeš chtít vědět. jak by kdo mohl něco vyprávět. chci to vědět.” – “A ani nikdo jiný?” – “Nikdo. záviděla jsem jí tenkrát a proplakala jsem před slavností polovinu noci.” – “Už jsem o něm slyšel. Sklonila jsem se před jejím vítězstvím a myslela jsem si. vůbec jsem jí už nezáviděla. jeden z nejpilnějších úředníků. který se prý částečně zabývá hasičskými záležitostmi (možná ale že tu byl jen v zastoupení – většinou se úředníci vzájemně zastupují. že máš teď pro mne skoro větší význam než Barnabášova dosavadní služba na zámku. my všichni jsme ji obdivovali a tatínek řekl: ‚Vzpomeňte si na mne.” řekl K. Amálie i já jsme se už na to celé týdny těšily. sváteční šaty jsme zčásti měly nově přešité. byla tedy ta slavnost. “Ano. zamyšlený pán. musela přiznat. co bylo nápadné všem. neboť jinak nezískáš přehled o naší situaci a budeš trvale nespravedlivý k Barnabášovi. “hodně se s námi přátelila.” řekla Olga.. Je to drobný. Ale když jsme pak byly uchystány na cestu. a já se přiznám. bílou blůzu měla vpředu bohatě nabranou.

který jí od té doby už zůstal, mířil vysoko nad nás a člověk se před ní skoro doopravdy a bezděčně sklonil. Všichni si toho všimli, i Lasemann se ženou, kteří pro nás přišli.” – “Lasemann?” zeptal se K. “Ano, Lasemann,” řekla Olga. “Byli jsme tehdy ve velké vážnosti a například slavnost by se bez nás nemohla ani pořádně začít, protože tatínek byl u hasičů třetím cvičitelem.” – “Takový chlapík byl ještě tatínek?” zeptal se K. “Tatínek?” zeptala se Olga, jako by dobře nerozuměla, “před třemi lety byl ještě takřka mladík; například jednou při požáru v Panském hostinci vynesl jednoho úředníka, těžkého Galatera, v poklusu na zádech z domu. Sama jsem byla při tom, nebylo sice nebezpečí ohně, jen se začalo kouřit ze suchého dříví u kamen, ale Galater dostal strach, křičel z okna o pomoc, přišli hasiči a otec ho musel vynést, ačkoli oheň už byl uhašen. Nu, Galater se těžko pohybuje a v takových případech musí být opatrný. Vyprávím to jen kvůli tatínkovi, od té doby neuplynuly více než tři roky a podívej se teď, jak tam sedí.” Teprve teď si K. všiml, že Amálie je už zase ve světnici, ale byla daleko u rodičů u stolu, krmila matku, která nemohla hýbat revmatickýma rukama, a přitom domlouvala otci, aby měl ještě trochu strpení s jídlem, hned prý ho přijde nakrmit. Ale napomínala ho nadarmo, neboť otec, celý už lačný polévky, přemohl ochablost a snažil se chvílemi srkat polévku lžicí, chvílemi pít rovnou z talíře a zlostně bručel, když se mu nevedlo ani jedno, ani druhé, lžíce byla dávno prázdná, než došla k ústům, a do polévky se nikdy neponořila ústa, vždycky jen zplihlý knír, až to kapalo a stříkalo na všechny strany, jen ne jemu do úst. “Tohle z něho udělaly tři roky?” zeptal se K., ale pořád ještě necítil k staříkům a k celému tomu koutu s rodinným stolem soucit, jedině odpor. “Tři roky,” řekla Olga pomalu, “nebo přesněji, pár hodin jedné slavnosti. Slavnost se konala na louce před vesnicí u potoka, byla tam už veliká tlačenice, když jsme přišli, i ze sousedních vesnic přišla spousta národa, člověk byl celý popletený hlukem. Nejdříve nás otec samosebou vedl ke stříkačce, smál se radostí, jak ji uviděl, byl šťastný z nové stříkačky, začal ji ohmatávat a vykládat nám o ní, nestrpěl u druhých odpor ani otálení; když se něco mělo prohlédnout zespoda, museli jsme se všichni sehnout a málem vlézt pod stříkačku; Barnabáš, který se tenkrát vzpouzel, dostal za to výprask. Jen Amálie se o stříkačku nestarala, stála tam vzpřímená ve svých krásných šatech a nikdo se neodvažoval jí něco říci, chvílemi jsem k ní přibíhala a brala ji pod paží, ale ona mlčela. Dodnes si nedovedu vysvětlit, jak se stalo, že jsme stáli u stříkačky tak dlouho, a teprve když se od ní otec odtrhl, zpozorovali jsme Sortiniho, který stál patrně celou tu dobu za stříkačkou opřený o spouštěcí páku. Tenkrát byl ovšem strašný rámus, ne jen jako bývá obyčejně při slavnostech. Zámek věnoval totiž hasičstvu ještě několik trumpet, zvláštních nástrojů, na něž se s nepatrnou námahou – malé dítě by to dokázalo – daly vyloudit nejdivočejší zvuky; jak to člověk uslyšel, pomyslel si, že už jsou tady Turci, a nemohl si na to zvyknout, při každém novém zatroubení sebou škubl. A protože to byly nové trumpety, chtěl je každý vyzkoušet, a že byla lidová slavnost, dovolovalo se to. Zrovna kolem nás bylo několik takových trubačů, snad je přilákala Amálie; bylo těžké zachovat si rozum, a měl-li člověk podle otcova příkazu věnovat ještě pozornost stříkačce, byl to vrcholný výkon, a tak jsme si neobyčejně dlouho nepovšimli Sortiniho, kterého jsme také předtím ani neznali. ‚Tamhle je Sortini,‘ zašeptal nakonec Lasemann otci – já stála u toho. Otec se hluboce uklonil a rovněž nám rozčileně naznačil, abychom se uklonili. Aniž ho znal, uctíval otec odedávna Sortiniho jako odborníka v hasičských záležitostech a často o něm doma mluvil, bylo pro nás tedy něčím nadmíru překvapujícím a významným spatřit teď Sortiniho ve skutečnosti. Sortini se o nás však nestaral – nebyla to jen jeho zvláštnost, většina úředníků se na veřejnosti zdá nevšímavá –, také byl unaven, pouze úřední povinnost ho držela zde dole; nejsou to ti nejhorší úředníci, kteří zrovna takové

reprezentační povinnosti pociťují jako obzvlášť tíživé; jiní úředníci a sluhové, když už tu jednou byli, vmísili se mezi lid; on však zůstal u stříkačky a každého, kdo se mu chtěl přiblížit, s prosbou či lichotkou, zahnal svým mlčením. Tak se stalo, že nás zpozoroval ještě později než my jeho. Teprve když jsme se uctivě uklonili a otec se nás snažil omluvit, podíval se k nám, po řadě se zahleděl z jednoho na druhého, unaveně; vypadalo to, jako by si vždycky povzdechl, že vedle každého z nás je ještě další, až se posléze zastavil u Amálie, k níž musel vzhlédnout, neboť byla daleko vyšší než on. Vtom se zarazil, přeskočil oj, aby se dostal k Amálii blíž, my to zprvu špatně pochopili a chtěli jsme se pod vedením otcovým k němu přiblížit, on však nás zdviženou rukou zarazil a pokynul nám, abychom odešli. To bylo všechno. Hodně jsme pak Amálii škádlili tím, že teď doopravdy našla ženicha, ve své nevědomosti jsme byli celé odpoledne náramně veselí; Amálie však byla zamlklejší než kdy jindy. ‚Úplně se zbláznila do Sortiniho,‘ řekl Brunsvík, který je vždycky trochu hrubý a pro povahy, jako je Amáliina, nemá pochopení; ale tentokrát nám jeho poznámka připadala skoro správná; vůbec jsme byli ten den nějak poblázněni a všichni – až na Amálii – jako omámeni sladkým zámeckým vínem, když jsme se po půlnoci vraceli domů.” – “A Sortini?” zeptal se K. “Ano, Sortini,” řekla Olga, “Sortiniho jsem během slavnosti ještě několikrát letmo zahlédla, seděl na oji, ruce měl zkřížené na prsou a setrval tak, až pro něj přijel ze zámku vůz. Nepřišel ani na hasičské cvičení, při němž se otec vyznamenal přede všemi svými vrstevníky, doufaje, že Sortini přihlíží.” – “A už jste o něm neslyšeli?” zeptal se K. “Zdá se, že máš Sortiniho ve velké úctě.” – “Ano, v úctě,” řekla Olga. “Ano, a slyšeli jsme o něm taky ještě. Druhý den ráno nás probudil z opilého spánku Amáliin výkřik; ostatní padli zase zpátky do postele, já však byla docela vzhůru a běžela jsem k Amálii. Stála u okna a držela v ruce dopis, který jí právě nějaký muž podal oknem, ještě čekal na odpověď. Amálie už dopis přečetla – byl krátký – a držela ho v sklesle visící ruce; jak jsem ji milovala, vždycky když byla tak unavená. Klekla jsem si vedle ní a tak jsem dopis přečetla. Sotva jsem skončila, podívala se Amálie krátce na mne a zase pozvedla dopis, nesebrala však už síly, aby si ho znovu přečetla, roztrhala ho, útržky hodila tomu člověku venku do tváře a zavřela okno. To bylo ono rozhodující ráno. Říkám mu rozhodující, ale každý okamžik předchozího odpoledne byl stejně rozhodující.” – “A co stálo v dopise?” zeptal se K. “Ano, to jsem ještě nevyprávěla,” řekla Olga. “Dopis byl od Sortiniho, adresován byl té dívce s granátovým náhrdelníkem. Obsah nemohu opakovat. Vyzýval ji, aby za ním přišla do Panského hostince, a to ihned, neboť za půl hodiny musí odjet. Psaní bylo složeno z nejsprostších výrazů, jaké jsem ještě nikdy neslyšela a jejichž smysl jsem uhodla jen ze souvislosti. Kdo Amálii neznal a přečetl si ten dopis, musel dívku, které si někdo troufá takhle napsat, považovat za zneuctěnou, i kdyby byla zcela nedotčená. A nebyl to milostný dopis, ani jedno lichotivé slovo v něm nebylo, Sortini byl zřejmě spíš rozezlený, že ho pohled na Amálii tak uchvátil, odvedl od pracovních záležitostí. Později jsme si to vyložili tak, že se Sortini chtěl tehdy patrně vrátit na zámek hned večer, že zůstal ve vsi jen kvůli Amálii a ráno, ze vzteku, že ani v noci se mu na ni nepodařilo zapomenout, napsal ten dopis. Ten dopis musel nejprve pobouřit i toho nejchladnokrevnějšího, pak by však patrně u každé jiné než u Amálie převážil strach ze zlého, výhrůžného tónu, Amálie setrvala v pobouření, strach ona nezná, ani o sebe, ani o druhé. A zatímco já jsem zalezla zpátky do postele a opakovala si útržek závěrečné věty: ‚Ať tedy hned přijdeš, jinak –!‘, zůstala Amálie na lavici u okna a vyhlížela ven, jako by čekala další posly a byla připravena naložit s každým tak jako s prvním.” – “Takoví tedy jsou ti úředníci,” řekl K. zaraženě, “takové exempláře se mezi nimi najdou. Co udělal otec? Doufám, že si na příslušném místě důrazně na Sortiniho stěžoval, nedal-li přednost kratší a jistější

cestě do Panského hostince. Nejohavnější na té historii není ovšem urážka Amálie, ta se snadno dala odčinit, nevím, proč zrovna na to kladeš tak nadměrnou váhu; proč by měl Sortini takovým dopisem navždy Amálii zostudit? Podle tvého vyprávění by si to člověk myslel, jenže právě to je přece nemožné, Amálii se snadno mohlo dostat zadostučinění a za pár dní byl ten případ zapomenut; Sortini neudělal ostudu Amálii, nýbrž sobě. Sortiniho se tedy děsím, možnosti takového zneužití moci. Co se nepodařilo v tomto případě, jelikož to bylo řečeno na plnou pusu a docela průhledně a Amálie se ukázala suverénním protivníkem, to se v tisíci případech za trochu méně nepříznivých podmínek může podařit úplně a přitom to může uniknout všem zrakům, i zrakům toho, kdo je zneužit.” “Ticho,” řekla Olga, “Amálie se sem dívá.” Amálie skončila s krmením rodičů a teď odstrojovala matku; právě jí rozepjala sukni, přehodila si matčiny paže kolem krku, trochu ji nadzvedla, stáhla sukni a zase ji jemně posadila. Otec, pořád nespokojený, že matka je obsluhována první, což se však patrně dělo jen proto, že matka byla ještě bezmocnější než on –, pokoušel se, snad také aby vytrestal dceru za domnělou pomalost, svlékat sám, ale ačkoli začal s tím nejzbytečnějším a nejsnadnějším, s obrovitými pantoflemi, v nichž mu nohy vězely docela volně, nikterak se mu je nedařilo zout; za sípavého chroptění toho musel posléze nechat. a opět se toporně opřel v židli. “Rozhodující okolnost neznáš,” řekla Olga, “snad máš ve všem pravdu, ale rozhodující bylo, že Amálie do Panského hostince nešla; jak naložila, s poslem, to by ještě samo o sobě šlo, to by se dalo ututlat; tím však, že tam nešla, byla uvalena na naši rodinu kletba a tu se pak i zacházení s poslem stalo něčím neodpustitelným, ba pro veřejnost to bylo postaveno na. první místo.” – “Cože!” zvolal K. a ihned ztlumil hlas, když Olga prosebně zvedla ruce. “Ty, sestra, snad přece nechceš říci, že Amálie měla Sortiniho poslechnout a běžet do Panského hostince?” – “Ne,” řekla Olga, “chraň mě bůh před takovým podezřením; jak tě to mohlo napadnout? Neznám nikoho, kdo by ve všem, co dělá, byl tak neotřesitelně v právu jako Amálie. Kdyby byla šla do Panského hostince, dala bych jí ovšem stejně za pravdu; že však nešla, bylo hrdinství. Pokud jde o mne, přiznám se ti upřímně, kdybych já dostala takový dopis, byla bych šla. Nesnesla bych strach z toho, co přijde, to dokázala jen Amálie. Byla tu ovšem jistá východiska, jiná například by se pěkně vystrojila a při tom by chvilka utekla a pak by přišla do Panského hostince a dověděla se, že Sortini je už pryč, možná že odjel hned, jak vyslal posla, je to dokonce pravděpodobné, neboť rozmary pánů jsou vrtkavé. Ale Amálie neučinila ani to, ani nic podobného, byla příliš hluboce uražena a odpověděla bez výhrad. Kdyby byla poslechla jen naoko, kdyby byla jen zavčas překročila práh Panského hostince, mohl být osud odvrácen, máme tu velmi chytré advokáty, kteří z ničeho dokáží udělat všechno, co chceš, ale v tomto případě tu nebylo ani to příznivé nic; naopak, bylo tu ještě ono zneuctění Sortiniho dopisu a urážka posla.” – “Ale jakýpak osud,” řekl K., “jací advokáti; nebylo přece možno kvůli Sortiniho zločinnému jednání obžalovat, nebo dokonce potrestat Amálii?” – “Ale ano,” řekla Olga, “bylo to možné, nikoli ovšem cestou řádného procesu, a také nebyla potrestána bezprostředně, zato ji potrestali jinak, ji i celou naši rodinu, a jak těžký je to trest, to už snad začínáš poznávat. Tobě to připadá nespravedlivé a nestvůrné, to je mínění ve vsi zcela ojedinělé, pro nás velice příznivé a mělo by nás těšit a také by nás těšilo, kdyby se zjevně nezakládalo na omylech. Snadno ti to dokážu, promiň, že přitom mluvím o Frídě, avšak mezi Frídou a Klammem došlo – nehledě k tomu, jak se věc nakonec utvářela – k něčemu docela podobnému jako mezi Amálií a Sortinim, a přece se ti to teď už zdá v pořádku, i když ses třeba zpočátku děsil. A neznamená to, že sis zvykl, tak otupět

zvykem člověk nemůže, jde-li o prosté posuzování, znamená to jen, že ses zbavil mylných názorů,” – “Ne, Olgo,” řekl K., “nevím, proč zatahuješ do té věci Frídu, ten případ je přece docela jiný, nepleť dohromady záležitosti tak naprosto odlišné a vyprávěj dál.” – “Prosím tě,” řekla Olga, “neměj mi za zlé, trvám-li na tom srovnání, to je zbytek mylných názorů i co se ještě Frídy týče, domníváš-li se, že ji musíš bránit proti takovému srovnávání. Není ji proč bránit, zasluhuje si jen chválu. Srovnávám-li ty případy, netvrdím přece, že jsou stejné; mají se k sobě jako bílá a černá a bílá je Frída. V nejhorším případě se lze Frídě smát, jak jsem to ve výčepu nezpůsobně udělala já – později jsem toho velmi litovala –, ale i kdo se tady směje, je už zlomyslný a závistivý, ale přece jen, lze se smát. Amálií však, nejsi-li s ní pokrevně spojen, je možno jen opovrhovat. Proto jsou to sice naprosto odlišné případy, jak říkáš, ale přitom i podobné.” – “Ani podobné nejsou,” řekl K. a mrzutě zavrtěl hlavou, “nech Frídu stranou, Frída nedostala takový pěkný dopis jako Amálie od Sortiniho a Frída Klamma doopravdy milovala, a kdo o tom pochybuje, může se jí zeptat, miluje ho dodnes.” – “Je v tom ale velký rozdíl?” zeptala se Olga. “Myslíš, že by Klamm nemohl Frídě napsat zrovna tak? Jak páni vstanou od psacího stolu, jsou takoví, nevyznají se ve světě, z roztržitosti vyřknou ty největší hrubosti, ne všichni, ale mnozí z nich. dopis Amálii mohl být přece hozen na papír v zamyšlení, docela bez ohledu k tomu, co bylo skutečně napsáno. Co my víme o myšlenkách pánů? Copak jsi sám neslyšel nebo nevíš z vyprávění, jakým tónem mluvil Klamm s Frídou? Klamm je známý svou hrubostí; celé hodiny prý nepromluví slovo a pak najednou řekne takovou hrubost, že se člověk zhrozí. O Sortinim tohle známo není, vůbec je velmi málo známý. Vlastně se o něm ví jen to, že jeho jméno je podobné Sordiniho jménu; nebýt té podoby jmen, patrně by se o něm vůbec nevědělo. I jako hasičského odborníka si ho lidé patrně pletou se Sordinim, který vlastně je tím odborníkem a využívá podobnosti jmen, aby svalil na Sortiniho zejména reprezentační povinnosti a zůstal nerušen v práci. Když pak takový světa znalý muž jako Sortini zaplane láskou k venkovské dívce, vypadá to ovšem docela jinak, než když se zamiluje truhlářský pomocník odvedle. Také je třeba uvážit, že mezi úředníkem a ševcovskou dcerkou je přece jen značný odstup, který je nutno nějak překlenout, Sortini to zkusil tímto způsobem, jiní by to třeba udělali jinak. Říká se sice, že my všichni patříme k zámku a že nejsou vůbec žádné rozdíly a není co překlenout, a také to tak v obyčejných případech je, my jsme však měli příležitost vidět, že zrovna když na tom záleží, vůbec to není pravda. V každém případě ti po tom všem bude Sortiniho jednání připadat pochopitelnější, ne už tak nestvůrné, a opravdu – ve srovnání s Klammovým jednáním je mnohem pochopitelnější, a i když se člověk na věci zblízka podílí, daleko snesitelnější. Napíše-li Klamm něžný dopis, je to trapnější než nejhrubší dopis Sortiniho. Rozuměj mi dobře, netroufám si soudit Klamma, jen srovnávám, poněvadž ty se srovnání bráníš. Klamm se přece chová k ženám jako velitel, jednou poručí té, podruhé oné, aby k němu přišla, žádnou nesnese dlouho, a jako poručí přijít, tak poručí i odejít. Ach, Klamm by se vůbec nenamáhal psát dopis. A je snad teď ve srovnání s tím pořád ještě tak nestvůrné, když si Sortini, který žije zcela v ústraní a o jehož vztazích k ženám se alespoň nic neví, jednoho dne sedne a krásným úřednickým písmem napíše dopis, který je ovšem ohavný? A jestliže tedy rozdíl nesvědčí ve prospěch Klammův, spíše naopak, má snad ten rozdíl dokázat Frídina láska? Věř mi, že vztah žen k úředníkům lze jen velmi těžko, nebo spíš vždy velmi lehko posuzovat. Tady nikdy láska nechybí. Nešťastná úřednická láska neexistuje. V tom ohledu není žádná chvála říci o nějaké dívce – zdaleka teď nemluvím jen o Frídě –, že se oddala úředníkovi jen proto, že ho milovala. Milovala ho a oddala se mu, tak to bylo, ale chválit při tom není co. Amálie však Sortiniho nemilovala,

jak se mi zpočátku podle tvého vyprávění zdálo. a to způsobem mně sice nesrozumitelným. že i teď se někdy Amálie zachvěje vzrušením. kromě úředních vztahů ke Klammovi mám k němu i vztahy osobní. když mám na práci něco jiného. se Sortinim skoncovala a o ničem jiném neví. ožením se s ní a stanu se členem obce. Amáliin čin je podivuhodný. Nu ano. od zeměměřiče. pročež tu věc rád úplně pustím z hlavy. nebo dokonce zlomyslně. že ostatní ženy snižuješ.” – “Může být. přece jen tu jsou –. že ho nemilovala. řekneš. pohrávali si se mnou. kterého příkladně ještě před týdnem Lasemann a Brunsvík násilím vystrčili z domu. ale že nám tehdy při všem tom zamlžení připadalo. My však víme. hrdinský či zbabělý. mám snoubenku. avšak že to vyprávíš ty. jak patrně ještě nikdy žádný úředník nebyl odmítnut? Barnabáš říká. třeba nepatrnou. to je až dost velká výjimka. on přeskočil oj. jaký je potom rozdíl mezi Frídou a Amálií? Jedině ten. jakmile k nim jednou úředníci obrátí tvář. jeho pohnutky skryla Amálie ve své hrudi. ale za vše. jaký je můj vztah k Frídě a jak každý útok na Frídu je zároveň útokem na mou existenci. ani hájit Frídu. šla pouze za svým srdcem. a proto se jí nikdo nesmí vyptávat. to neví. kdežto o Amálii se vlastně starám jen potud. a poněvadž pro to nenalézáš u Amálie samé dost vlastností k velebení.. svádějí tě k tomu okolnosti. že Frída je má snoubenka. dokázala to. že je sestrou Barnabáše. svědčí přece snad o jisté rozvaze. To snad není tak málo. Nečiníš to úmyslně. Jak si může myslet. nohama ztuhlýma od práce za psacím stolem přeskočil oj. ale i tak spíše jen jako veřejná záležitost než jako Amáliino osobní trápení. mám – jakkoli nepatrné je to vše – přece jen už domov. jíž plně důvěřuji a nadále chci důvěřovat. to by se už vůbec nedalo pochopit. každý si to může ověřit. co mi záleží na Sortinim. s nímž před třemi léty přibouchla to okno. dosud ovšem nepoužitelné. Byl jsem tu sice přijat jako zeměměřič. i dnes si se mnou ještě pohrávají. to však bylo jen naoko. za to vše vděčím Frídě a to nelze oddiskutovat. Jistě jsme byli to dopoledne raněni slepotou. když ho odmítla tak rázně. a Sortini nejen že k Amálii obrátil tvář. To je také pravda. co Amálie odmítla učinit. že ženy nemohou než milovat úředníky. Vezmeme-li ale jedno s druhým. když odmítla jít za Sortinim. jako bychom pozorovali něco z Amáliiny zamilovanosti. ať to jakkoli zapírají. kdo to rozsoudí? Ani ona ne. postavení a skutečnou práci. nemilovala ho. byl-li velký či malý. ale čím víc o tom činu vyprávíš. ba milují je už předtím. očekáváš ji od člověka. který už má jisté mocenské prostředky. zámeckého posla. je to jasné. za . jinak bych přece už dávno musel odejít. každému. a její osud je snad spjat s Barnabášovou službou. ale oč obřadnější to dnes je.namítneš. to je. že to činíš úmyslně. Kdyby jí byl nějaký úředník způsobil tak do nebe volající bezpráví. kdo se tím obírá s dobrou vůlí. hasič nejsem. A přijdu-li k vám. pomáháš si tím. z lásky k Amálii ji chceš povznést vysoko nad ostatní ženy. ale možná že ho přece jen milovala. která za mne převezme službu. co se stalo od té doby. získal jsem jaksi na objemu a to už něco znamená. nikdo jí je nevyrve. velice by mě to bylo zaujalo. Nedomnívám se. Jenže Amálie je ovšem výjimka. Ano. to už by byla přílišná výjimka. z každého domu mě vyháněli. Já však nechci ani snižovat Amálii. “pro mne však je hlavní rozdíl v tom. miluje-li ho nebo ne.” řekl K. že Frída učinila to. a především za své vyhlídky do budoucna – ať jsou jakkoli chmurné. pro pomluvy není místa. chci ti jen vysvětlit. koho uvítáte? Komu svěříš historii vaší rodiny? Od koho očekáváš možnost. jakmile ji uviděl. Teď však po tvém vyprávění se obraz mění. moudrý či pošetilý. sdostatek věrohodným. nepravděpodobnou možnost jakési pomoci? Přece snad ne ode mne. proč se ty. Zato mi ale ovšem záleží na Frídě a tu je mi divné. tím nesnadnější je rozhodnout. Frída zatím neučinila nic podivuhodného. Z vlastní vůle jsem sem přišel a z vlastní vůle jsem se tu zahryzl. ji pokoušíš oklikou přes Amálii napadat a vrhnout na ni podezření. že by však kromě toho nebyla Sortiniho milovala.

jak mluvil s Frídou. skutečné poměry k tomu nutí. “dalo by ti to hodně práce. Viděla mě z okna. a porovnat si to s tím. a jak začneme s nářkem. A u koho? Vlastně u nikoho jiného než u Frídy. chodily jsme kolem ní a okem jsme o ni nezavadili. Z toho večera v Panském hostinci jsi snad poznal. a jak bývalo jeho milým zvykem roztáhnout se řádně u stolu. Znáš Frídinu nástupkyni? Pepina se jmenuje. jak jsi už jednou viděl. I pro mne je na vaší rodině něco divného. Frídě. ovšem tak. s níž se o všeličems jednalo. jak jdu pro pivo. ale otec měl přece jen naději. jejíž pouhý pohled by celou Pepinku se všemi jejími copy a mašlemi stačil vynést rychleji z místnosti. až se mě nakonec zastali hosté. seděl tu objímaje pažemi půl stolu. otec bez ustání vykládal o slavnosti. měl tvář . srovnávali je s výkony zámeckých hasičů.tyto mocenské prostředky mám však co děkovat Frídě. naše situace je taková. že Frída učinila ve své nevinnosti víc než Amálie při vší své pýše. což ti není jasné. jak ty to teď bereš. k tomu bude třeba instruktorů ze vsi. A přece se po tom všem zdá. že jsem to taky neudělala.. měl všelijaké plány stran hasičské činnosti. ani nevíme kam. na zámku totiž mají vlastní hasičský sbor. Jaké nestydaté žvásty o Amálii jsem od ní zase včera musela vyslechnout. vyslovili se o nich velmi příznivě. až zase jednou přijdu do Panského hostince. jak by však to divné mohlo být důvodem k opovržení. aťsi mnou opovrhuje. Ale to Pepině nebrání. že i ty to pochopíš. Nu. Máš také pravdu. Brunsvík. kdo námi opovrhují. který též vyslal na slavnost deputaci.. než by to kdy svedly Pepininy tlusté nožičky. které jí náleží. podívej se. “obdivovat nebo odsoudit by se proto Amálie dala. vás jsem však nechtěl snižovat. Když jsem jí pak ale stužku dala. Ale je to ještě horší. K. otec mu přidělil práci a poslal ho domů.” – “Kdybys chtěl.” řekla Olga. z pocitu mně nepochopitelného. než mi otevřela. strhne nás to. “postavil jsem přece Frídu jen na místo. teď je velký rozdíl mezi námi a Frídou a je správné jednou ho zdůraznit. jak je tomu dnes: Frída s bičem v ruce a já v houfu pacholků. určitě o tom nebude chtít slyšet ani to nejmenší. proč vztahují opovržení i na vás. Před třemi lety jsme my byly měšťanské dívky a Frída byla sirotek.. Stačí si jen poslechnout. “bojím se. že kdyby ses ji pokusila na něco takového zeptat. jak s ní mluví hostinský.. běžela ke dveřím a zamkla. ihned postoupí do nejvyšší společnosti.” – “Opravdu jsem mluvila o Frídě tak ošklivě?” řekla Olga. jistě jsme byly příliš pyšné. všichni až na Amálii a na mne byli velmi rozjaření. musela jsem dlouho prosit a slíbit jí stužku. pravda. Co do opovržení ke mně určitě před”cí Frídu. neboť všechno pochází ze zámku. přemluvit všechny. zčásti jsem přece odkázána na její blahovůli a ona je číšnicí v Panském hostinci.” – “Ach K. hodila ji do kouta. Vzpomínám si ještě přesně na dopoledne po onom ránu. aby ji zaměstnali natrvalo. avšak možné to je. je jí jen prozatím a jistě nemá vlastnosti potřebné k tomu. že hledáš pomoc pro Amálii. Frída ať námi opovrhuje. který byl tehdy u nás tovaryšem. kterou jsem měla ve vlasech. že jsme znesvářeni s celým světem. a jak tak vyhlížel otevřeným oknem k nebi. ale tak nás vychovali. Poznala jsem se s ní teprve předevčírem večer. děvečka v Panském hostinci. dosud byla pokojskou. že Amáliino chování k Sortinimu bylo prvním důvodem toho opovržení?” – “To by bylo přece jen prapodivné.” řekl K. tím jsem se netajil. to nechápu. O tom teď mluvil. že zvolen bude on.” – “Máš přílišné obavy. Amálií.” řekla Olga. seděli jsme pak u snídaně. to je trochu moc a já jí to nezůstanu dlužen.” řekl K. “To jsem jistě nechtěla a myslím. aby neopovrhovala i Amálií. to je v souhlase s jejím postavením. Ale kdo všechno námi neopovrhuje! Kdo se rozhodne námi opovrhovat. přišel jako každý jiný den. mám dojem. což dopadlo v náš prospěch. hovořilo se o nutnosti reorganizace zámeckého hasičského sboru. v úvahu sice přicházelo několik lidí. která je tak skromná. ale opovrhovat jí? A jestliže skutečně Amálií opovrhují. přítomní páni ze zámku zhlédli výkony našeho hasičstva. na nevinnou rodinu? Že například Pepina tebou opovrhuje.

Přitom se pořád směje. To všechno bylo velmi krásné. že prý se chce udělat pro sebe. přicházeli přátelé i nepřátelé. jinak vždycky pomalý a důstojný. Začal velkou chválou na otce. nerozumům. dluhy se splatily. zdál k tomu obzvlášť vhodný. Seemann se nám. co teprve teď najednou postrádal. Pořád ještě jsme měli naději. Barnabáš. Brunsvík přišel a dal otci výpověď. aby splnil naše tajné přání. otec se jen smál její přemoudřelosti a zkušenostem. ale protože jsme byli mladí. Pane veliteli. že by to mohl být smích. přišel Seemann. jako by chtěl z otce vyklepat slova. nedostižným vzorem dorostu. přejel pohledem kolem dokola a hotovo. My byli ovšem rovněž zoufalí. že ho spolek propouští a žádá ho. o koho jde a jak to s tou věcí je. vždycky vážný. ještě vidím tu scénu před sebou: Seemann. Nazval ho ozdobou spolku. při nejbližší příležitosti jim každý ovšem znovu sedne na lep. říkali jsme si a tlačili jsme se k němu. když se jim podařilo rychle a úplně s námi přerušit styky. pane veliteli. stále jsme si říkali. který řekne Stát! a přinutí všechno vrátit se pozpátku zpět. Tu řekla Amálie s převahou. kteří u nás zrovna byli. že se začal divně kroutit. a ptal se jestli o tom něco nevíme. než aby vůbec přemýšlel. ať už při tom třeba ztratili. leda to hloupé bezpráví. které u nás lidé měli. Lidé. Matka jí zakázala takhle mluvit. vypadalo to jako nějaká strašná dětská hra. oč jde. nikdo se však nezdržel dlouho. veliký a silný. páni při takových příležitostech rádi říkávají něco příjemného. nejdříve se otec pokoušel zákazníky přemluvit – a my mu v tom ze všech sil pomáhali –. jakou jsme u ní neznali. posléze se otec vzdal a mlčky pomáhal lidem hledat. když Lasemann prchal a otec se vytrhl ostatním lidem a hnal se za ním až na práh domu a potom se vzdal. zákazníci chodili a vyhledávali si v otcově skladu své boty. nechtělo se nám uvěřit v tak naprosté zhroucení. všechno probíhalo bez jediného sporu. a teď mu má oznámit. nikdy už jsem ho neměla tak vidět. chytrá hlava. ne sice. Konečně přece jen spustil. že se z toho ustavičného smíchu konečně vyklube jasné slovo. než aby mohl někomu pomoci. Napjatě jsme čekali. že Brunsvík povídal něco o nějakém poslu a nějakém roztrhaném psaní. vypadá příliš unaveně. nýbrž aby vyhověl povzbudivému nebo zlostnému pokřikování lidí. které tam čekaly na správku. vešel dovnitř. vydával zásoby kůže. Copak tu teď bylo k smíchu. která má říci sám a která nenachází. čímž patrně chce sebe i ostatní upokojit. nemocný na plíce. řádek za řádkem škrtal v knize zakázek. že v řadě těch mnoha návštěvníků přijde konečně přece jeden. řekl to docela poctivě. povězte to přece těm lidem. jež se nám dělo. už to navždy zapomněli. ale protože se nedovede smát a nikdo ho ještě neslyšel se smát. Lasemann. že takovým řečem pánů nelze příliš důvěřovat. jehož obdivoval. nechali své věci být a natlačili se do kruhu kolem obou mužů. která dovedla využít pravou chvíli. nikomu ani nenapadne. jemuž v důvěrných chvílích přislíbil místo zástupce velitele.mladou a plnou nadějí. sotva to pustí z úst. jako by se chtěl jen podívat. jako by hledal něco. kéž by to tady bylo skončilo! On však mluvil dál. velitel hasičů. řekl něco obzvlášť hloupého či nezvedeného. Mlčeli jsme. nepostradatelným členem. Jestliže se spolek přesto . ale nechybělo přece nic a řekl. jehož odchod spolek téměř zničí. nejlepší přátelé se loučili nejrychleji. tehdy ještě mladý jak jehňátko. začalo se mluvit o jiném a na věc se zapomnělo. stojí před otcem.” Amáliin trest “Ale krátce nato se na nás ze všech stran začaly sypat otázky kvůli té historce s dopisem. pak se ale zarazil. vůbec se nedovede usmát. ale význam to má nevelký nebo vůbec žádný. jak se dalo čekat. pořád jen poklepává otci na rameno. všichni byli rádi. což ho však přimělo pouze k tomu. na to se nehledělo. Otec je ale z celého dne už příliš unavený a zoufalý. Seemann není s to vypravit ze sebe slova. ale trochu sehnutý. jak je světnice veliká. aby vrátil diplom. A konečně. známí i cizí.

jenže to zní ironicky. Dobrou noc. A od té chvíle byl se vším konec. jste si všichni tři hodně podobní. věci. pak většinou vážně. co to bylo? Potvrzení jeho schopností. o nic jiného nedbal. spolek stojí teď v plném světle zájmu a ještě více než dosud musí dbát své čistoty. a teď už táhne na desátou. do ničeho nechce být zasvěcována. uzná každý. že mu vlastně nešlo o zámek. o níž ses kolikrát zmínila? Nu. “Snad Brunsvík. jak říká. nestará se o nic. Amálie se asi uložila na zem někam k posteli rodičů. takové sebedůvěry mu to dodalo. stoupla jsem si na židli a pomohla jsem mu. ještě nezasáhl. kvůli rodičům. ale možná také někdo jiný. Většinou vážně. Není snadné Amálii docela porozumět. “právě k nim patřím. které k tomu spolek nutí. leda jen z milosti o rodiče. Otec přikývl a šel pro něj. že se slovem nezmiňuješ o Amálii. “Vyprávíte si zámecké historky? Pořád tu ještě spolu sedíte? A tys přece chtěl hned jít. a veliteli by byl opravdu ztížil celou věc jedině tím. Jak byl Seemann rád. Snad se taky nestaráš o tyhle historky? Jsou tu lidé. že zanechal přehnaných ohledů. Či snad vládne svou krásou. ani nevyndal diplom z rámu. jestli mluví ironicky nebo vážně. ty mi ale nepřipadáš jako jeden z těchto lidí. jak se dalo. nikdo nemohl jednat jinak. ukázal na diplom visící na zdi a pokynul prstem. usnou sice okamžitě tvrdě. nosí hlavu výš než všichni ostatní. jak se zdá. jestliže ho činily nepostradatelným.” – “Nech těch výkladů. která to všechno přece zavinila.” A opravdu byla hned tma. která se nepozorovaně vrátila ze dvora.” – “Ne. “Jak to. já jdu ovšem spát a budu muset zhasnout. Ale teď už se nedejte rušit. s kterými se setkáš všude. To. a jeden druhého jimi častuje. slyšela jsem jednou o nějakém mladíkovi. líbil. “zato možná jeho žena. tím lépe. všechen rozum měl totiž nahoře na zámku. kdyby mu byl hned při druhém slově hodil diplom pod nohy. aby odešel. “Zatím. Místo aby za to den co den každého z vás znovu prosila za odpuštění. jako vy tu sedíte. a u tvého otce ovšem také – aspoň se mi to zdá – jistá malichernost. kteří se takovými historkami živí. byla jen bezmyšlenkovitá ustrašenost lidí.” řekla Olga. že jsi na ní tak silně závislá? Bylo to tak už před tím velkým neštěstím? Nebo teprve potom? A nikdy sis nepřála být na ní nezávislá? A má ta závislost nějaký rozumný důvod? Je nejmladší a měla by tedy poslouchat. radost z újmy bližního. to všechno už byl vliv zámku. co jsi zatím líčila. kterého ve dne v noci zaměstnávaly myšlenky na zámek.” – “Ale ano. ani se nepohnul a s nikým už nepromluvil. nýbrž o dceru jedné uklízečky z kanceláří. myslím.” řekl K.. pouze dočasně ovšem. přivedla rodinu do neštěstí. Obzvlášť příznačné se mi ale zdá. o tom pochybuji.” řekla Olga.” – “Vliv zámku.” řekl K. o kterém mluvila?” zeptal se K. “Kdopak je ten mladík.. báli se o jeho zdravý rozum. si patrně klidně stála v pozadí a dívala se na tu spoušť. sami jsme museli jednat s lidmi. Sednou si spolu. Ať je vinná nebo nevinná.rozhodl požádat otce. Nakonec však vyšlo najevo. jelikož právě tyto výkony prý obzvláště podnítily pozornost úřadů.” – “Ten člověk by se mi.” – “A v čem tu vidíš vliv zámku?” zeptal se K. nemohl jej však chvějícíma se rukama sundat z hřebíku. “nikomu se nedá nic vyčítat. nebol onen diplom. Možná že to bez otcových skvělých výkonů při včerejší slavnosti vůbec nemuselo dospět tak daleko. Nechť mu to otec ještě neztěžuje.” řekla Amálie. tu samosebou dostal a zase bylo všechno v pořádku. rodiče už dávno byli v posteli. “Že by se ti ten člověk líbil. člověk totiž často neví. že to konečně ze sebe vypravil. Amálie.” – “Nu ano. K.” řekl K. vzal na sebe těžké poslání oznámit mu to.” řekla Amálie. avšak zní to ironicky. kteří se o ty historky nestarají a nechají starat se druhé. nespolehlivé přátelství. jak vážné jsou důvody. i když se to na něj nehodí úplně. jak to bylo. Pak si sedl do kouta.” opakovala Amálie. zato nemám valné mínění o lidech. ale za hodinu je po tom správném spánku a pak je ruší sebemenší záblesk světla. “Nevím. a ty mu přece zůstaly. “ale zájmy lidí jsou všelijaké. A nyní do toho ta urážka posla. dal Seemannovi všechno. a když s vámi konečně jednou promluví. od vás dvou se liší spíš ve svůj .

bylo to snadné. pomohli nám potají příbuzní. nikoli ovšem tak. až Amálie. Sortiniho obdivovatel. Lidé ve vsi čekali přece jen na to. tak zámek. ale ten že už je odčiněn. a co se dověděla. nic. pak jen kvůli tobě. když se od nás odtáhli. že by byl Amáliino počínání schvaloval. bylo by to . avšak ze strany zámku nebylo znát vůbec nic. že už je všechno v pořádku. je sice nejmladší. nebo že sice došlo k prohřešku. který byl přece neštěstím postižen nejkrutěji a nikdy se neuměl ve slovech moc ovládat. Jinak se však v Amálii ve všem všudy mýlíš. slovem se nezmiňujíce o historii s dopisem. které nestárnou. pak od nynějška jako by ho vůbec nebylo. Ten klid byl nejhorší. A tu bys měl vidět v té době Amálii. docela určitě by nás byli opět s otevřenou náručí přijali. že vykonali jen svou povinnost. Amálie byla kdysi příčinou našeho neštěstí. Všichni jsme věděli. Vždyť jsme ani předtím nepozorovali nijakou péči ze strany zámku. žádné zprávy. avšak ani otec. ale které taky vlastně sotva kdy byly mladé. Žádné předvolání. “Co jste to za lidi?” – “Jak ti to mám vyložit?” řekla Olga. ani otec neřekl Amálii v těch nejhorších dobách jediné slovo výčitky. A jak jsem řekla. Ale ani takové zprávy by nebylo zapotřebí . A tak jsme seděli všichni pohromadě při zavřených oknech. a teprve už ne doma. sebe i všechno. my bychom si na jejich místě nepočínali jinak. vyúčtování bylo pro nás výhodné. žili jsme v trestu. jen ze strachu to udělali a teď čekali. Frída ho viděla vycházet a pak se vracet. co bude dál. znovu navázali staré styky. neexistovalo ještě dnešní opovržení. čeho jste se báli?” řekl K. Ani přesně nevěděli. “Nebáli jsme se ničeho. snad ji chtěl tím dopisem jen potrestat a ne přivolat. Ani nouze jsme se zatím nemuseli bát. ať jde o nejkrásnější nebo o nejošklivější děvče. co udělali. několikrát jsem to už zažila u druhých. Ty ji vidíš denně. by byl rád Sortinimu obětoval.” – “O Sortinim nechci mluvit. jak tvrdý má obličej. že se nedostaví žádný výslovný trest. Odklon lidí bylo pochopitelně znát. až zase otec otevře dílnu. pole jsme ovšem neměli žádné a pracovat nás nikde nenechali. kdybychom byli pouze sami od sebe přišli a nabídli se. co přijde. nedělali to z nějakého přesvědčení. pokud se nám nedostávalo potravin. objímání. trpěli jsme už tím. to je jisté. Pravděpodobného hněvu. Zdaleka ne odklon lidí.” – “Nuže. došlo by na líbání. zděsil jsem se jejího netečného. neboť my jsme o Sortinim už nikdy neslyšeli. Podívej se. až k nim přijdeme. zase přijde pro objednávky. Jen se od nás všichni odtahovali. všichni dlužníci nám zaplatili. nýbrž prostě z povinnosti. už jak jsem ji prvně viděl. ihned šířila dál. jen že se posel vrátil do Panského hostince s hrstí plnou papírových útržků. ovšem jen pro nejvznešenější lidi. promluvila s ním pár slov. v červencovém a srpnovém horku. proč bych tě nějak zvlášť získávala pro Amálii. která uměla šít překrásné šaty. jak se to teď doopravdy stalo. když se nic nedělo a ani žádný výslovný trest se nedal čekat. Jak zdejší lidé. šťastné vyřešení všeho toho by teď bylo přišlo lidem nejvíce vhod. snad ani proti nám nic vážného neměli. nebo – i to by bylo lidem stačilo – že nám známosti na zámku pomohly věc ututlat. schvalovat. měli za to. ale zase vůbec ne z nevraživosti k nám. má neurčitý vzhled žen.” řekla Olga. Nedělo se nic. jak bychom teď mohli pozorovat obrat. jestliže doposud žil v ústraní.neprospěch. “u pánů ze zámku je možné všechno. nemohu brát moc vážně ani Sortiniho náklonnost. Proto také. každý tím nějak utrpí. A pak. oč tehdy šlo. prvně v životě jsme byli odsouzeni téměř k zahálce. nemám přece. pravděpodobně vlivem Sortiniho hněvu. jak by to v takovém případě bylo povinností kohokoli druhého. žádné zvěsti. oslavy. ani si nevšimneš. ani zdaleka je nemohl pochopit. jež se zatím úplně vysvětlilo. že to například bylo jen nedorozumění. ale na jejím zevnějšku to vidět není. je-li ve vsi najednou úplně vyřazena nějaká vážená rodina. byly přece žně. A to ne snad proto. co právě bylo. když o tom uvažuji. a jestliže se o to přesto pokouším. jak by je mohl on. Kdybychom najednou z ničeho nic byli přišli se zprávou. co měl. nelaskavého pohledu. všichni přece litovali toho.

který tomu všemu zatím moc málo rozuměl a neustále se horlivě dožadoval vysvětlení. že jí to dělalo radost. snad na Amáliino rozhodnutí. Když Frída tu věc vyzradila. Bez zvláštních opatření. Nevím. nenalezly by nic jiného než mlčení. nač jsme čekali. že vše je rozhodnuto. aby je prohlédla. a tak jsme na ní s hrůzou pozorovali změny. ona viděla na dno. Kdybychom tedy byli opět pouze vyšli ven. které. jako teď my dva – a zapomněli jsme. nechali minulost minulostí. že i během těch namáhavých jízd – které byly také velmi zahanbující. ona věděla.stačilo. Avšak Amálie nejen nesla trápení. K. Její oblíbené místo bylo v koutě jednoho kanape – dávno už je nemáme –. nelze říci. že přišla noc a zase ráno. všude bychom byli našli pomocnou ruku jako dřív. jak jsme tušili. vždyť kromě strachu přiměla lidi hlavně trapnost celé věci k tomu. nýbrž měla i rozum. toho rána na sebe strhla vedení rodiny a pevně je držela. my jsme si šeptali. mluvit. neboť se na ni sesypalo. a nenesla je dlouho. otec s Amálií pomáhali tlačit. která čekala na ostatní kamarády. Nu. Matka nesla možná trápení nás všech. bez rozkazů. já a Barnabáš. že věc. A k čemu byly i ty nejznamenitější nápady. lhostejno jak. a i kdyby bily došly. svým chováním dali najevo. že jsme ustavičně nahoru a dolů přemílali tu historii s dopisem do všech určitých podrobností a do všech neurčitých možností a že jsme se ustavičně předháněli ve vymýšlení prostředků ke zdárnému vyřešení. nesmyslné už proto. že nenesla pouze společné trápení. prostě aby o tom nemuseli slyšet. i tak by zase bylo všechno v pořádku. ledaže jsme teď pomalu začali . na několikrát jsme károu převezli svůj majetek. přemýšlet. do níž jsme se zapletli. nesla je. a už tehdy byla její mysl pomatená. že bezstarostná léta. žádný se nedal provést bez Amálie. My ostatní jsme se ovšem pořád a pořád domlouvali. a veřejnost tak nabyla přesvědčení. jsou pro něho už pryč. seděli jsme spolu – úplně tak. naštěstí rozumím dnes Amálii lépe než tehdy. neustále jsme se tak propadali hloub do toho. Brunsvík se tam nastěhoval. čekaly celou rodinu. my doufali v nějaké drobné prostředky. aby před ní sebe i ostatní uchránila. čemu jsme chtěli uniknout. stojí v Brunsvíkově velkém pokoji. Museli jsme ovšem opustit dům. nám přidělil tady tu chatrč. neustále tiše naříkajíc. bylo to přirozené a nevyhnutelné. téměř jen mlčením. Oč lépe se při vší naší bídě vedlo nám než jí. nýbrž pouze o věc. nýbrž proto. že jejich výsledky nedošly až k Amálii. věděl už jistě. my viděli jen následky. ale nikoli dobré. Bylo přece tak přirozené. takže jsme se v rozhovoru někdy zastavili a teprve otcovo ‚haló!‘ nám zase připomnělo povinnost. i kdybychom byli na věc zapomněli jen neúplně. pak nikoli proto. aby tou věcí nebyli nijak dotčeni. všechno to byly jen přípravy. od čeho je třeba se co nejpečlivěji držet dál. Nebo jindy jsme spolu dřepěli. nebo vede dlouhé samomluvy. nýbrž spolu s ním i trápení jednoho každého z nás. Barnabáš a já jsme táhli. tam sedala a – člověk nevěděl pořádně. jak to unesla a že dodnes ještě s námi žije. neboť často jsme potkali vůz s obilím. nás vítala sedíc na bedně. Avšak všechny ty rozklady ani po přestěhování nezměnily náš život. kterou jsme sem dopravili hned první. jehož doprovod před námi zmlkl a odvracel pohledy –. aby upozornila obec. Nesla více než my všichni. že by je ještě dnes nesla. Místo toho jsme však seděli doma. jak se zdály nasvědčovat pohybující se rty. že se tu událo něco. už nepřijde na přetřes. Ale vzpomínám si. ať to s ní dopadlo jakkoli.. že jsme se s Barnabášem ani během těchto jízd nezdrželi a povídali jsme si o svých starostech a plánech. jí nezbývalo než mlčet. je nepochopitelné. bez prošení. matka. aby se od nás odvrátili. tváří v tvář pravdě stála a žila a snášela ten život stejně tehdy jako dnes. že jsme věc překonali. od rána do večera se ustavičně šeptalo a někdy mě otec v náhlé úzkosti zavolal k sobě a já strávila polovinu noci na jeho pelesti. pochopili by to a pomáhali by nám zapomenout docela. asi proto. Nešlo o nás jako o rodinu. co to je – jestli dřímá. Matka byla z nás nejslabší. o nás pak šlo jen kvůli věci. s radostí by zanechali řečí o té věci.

ale tím více bylo zapotřebí úplně se od nás oddělit. zač bychom zasloužili opovržení spíš. namítal pak otec – o všech těch věcech jsme doma nejdříve podrobně rokovali namačkaní v koutě. co ztratil. kdybychom to byli překonali. ‚Vrátím zase Amálii čest. přesto jsme se dali do práce. že zchudl. jenže právě to je neodpustitelné. Otec začal. naše jméno se už nevyslovovalo. rovněž jsme věděli. přiznáš mi. tajemníkům. Může snad uvést nějaké úřední řízení. Otec nepovolil. ohrnovali nos nad docela malichernými věcmi. prý zase dožene. ztratil zákazníky a tak dále. následkem toho. když k nám lidé zase tu a tam zašli. aby běhali za otcovými zákazníky a násilím je vodili zpátky? Ale. začaly nesmyslné prosebné cesty k starostovi. přesto to říkal jen kvůli Amálii. věděli. nebylo proti němu ani nic podniknuto. neboť ve skutečnosti vůbec nepomýšlel na znovunabytí cti. připadlo to opovržení oprávněné.‘ říkal mně a Barnabášovi několikrát za den. které jsme měli se zámkem. i naše chatrč se stala vykřičenou. že teď zbytečně obtěžuje úřady. Věděli jsme sice. a jestliže byl přece jen lstí či náhodou přijat – jak jsme zajásali při takové zprávě a mnuli si ruce –. jako bychom se schovávali před Amálií. co jsme mohli udělat. které jsou advokátské veřejnosti přístupné. jen když mu bude odpuštěno. většinou ho nepřijali. něco. ‚Ale co mu má být odpuštěno?‘ odpovídali mu. poněvadž se nám to však nepodařilo. co dosud činili jen prozatím: vyloučili nás z každého společenství. ale jen velmi tiše. jež by bylo proti němu zavedeno? To otec nemohl. má se snad zámek starat o všechno? Vždyť se ve skutečnosti stará o všechno. Či došlo k nějakému zásahu úředního orgánu? O tom otec nic nevěděl. stihlo stejné opovržení. Nuže tedy. že i tobě. že nad stolem visí ta olejová lampička. žádné udání na něj dosud nepřišlo. Má snad vyslat své úředníky. zámek to má vždycky tak lehké. nýbrž . a zamyslíš-li se pořádně. ale nemůže přece hrubě zasahovat do vývoje prostě a jedině proto. Co vlastně chce? Co se mu stalo? Co mu má být odpuštěno? Kdy a kdo na zámku proti němu třeba jen hnul prstem? Jistě. co nejrychleji jej odmítli a víckrát už nepřijali. že nemáme silu vyhrabat se z té dopisové historie. příspěvky od příbuzných ustaly. alespoň není zaneseno v protokolech. všechno. totiž Sortini. byl tehdy pořád ještě silný a nucená zahálka mu poskytovala spoustu. Lidé pozorovali. nejnevinnějším z nás. že nejsme s to něco odčinit. nepodceňovali tíhu našeho osudu. Vše. ačkoli ji dobře neznali. učinili definitivně to. později. namítal pak otec. on si přece nestěžuje. než zač námi ve skutečnosti opovrhovali: zradili jsme Amálii. byli by nás jaksepatří hluboce uctívali. třeba nad tím. že by pravděpodobně sami neobstáli ve zkoušce lépe než my. věci spojené s řemeslem a s trhem. jestliže nic neví a jestliže se nic nestalo. Teď už o nás přestali mluvit jako o lidech. úředník nakloněný našemu otci. že jediné nadějné spojení. nic by to na jejich odporu nezměnilo. se právě po té příhodě stalo nepřístupným. co pak vlastně chce? Co se mu má odpouštět? Nanejvýš to. jmenovali nás po Barnabášovi. to všechno je vedlejší. jak je dnes znáš. už to nebude dlouho trvat. advokátům. ale. zchudl. písařům. aby nám odpustil. nemohli jsme žít tak dál a začali jsme každý po svém prosbami či útoky doléhat na zámek. aby posloužil zájmům jedince. Kde jinde by měla viset než nad stolem. při nejmenším ne v těch. a velmi nám to zazlívali. odpadli jsme od jejího mlčenlivého rozkazu.” Prosebné cesty “A co jsme zatím dělali my? To nejhorší. naše prostředky byly skoro na dně a právě tehdy začalo růst opovržení k nám. ale jim to připadalo nesnesitelné. Kdybychom ale pověsili lampu jinam. která sice všechno pozorovala. když už o nás museli promluvit.pociťovat nouzi. neboť Amálie to nesměla slyšet. ani se nic nechystá. času. Bylo také velmi lehké odpovědět mu. když jsi sem prvně vkročil. pokud se dá zjistit. čím jsme byli a co jsme měli. ale to jsou úkazy denního života. ale nezasahovala –.

dosud platil vždycky jen předepsané poplatky. co jsme ještě měli – byly to už téměř jen věci nepostradatelné –. naprosto nerozumný plán. ale on to přijal úplně klidně. musel nejprve zjistit vinu a tu mu přece úřady odpíraly. jemuž sice v úřadě nesmějí povolit. otec. Usmyslil si. a jak to trochu půjde. Když však do toho otec vkládal naději. avšak zapomněl na to. Poněvadž mu za jeho přeplácení opravdu nemohli poskytnout nic mimořádného. Mezitím sice Brunsvík po dlouhém prošení přijal Barnabáše jako tovaryše. se protahovalo. s pokřiveným úsměvem a vykulenýma očima ukazuje na Amálii. Ale aby se mu odpuštění dostalo. jež nehodlají sledovat z povinnosti. Vracel se s takovými zjevně nesmyslnými přísliby. ovšem tón jeho řeči prozrazoval. čeho jsme tím sháněním peněz doopravdy dosáhli. soucitným srdcem. Copak může . přednese svou prosbu o odpuštění. aby nás uchránila před smrtí hlady. že se už nalezly nějaké stopy. Teď si však usmyslel. Upřímně řečeno. že otec byl jakžtakž udržován v naději. Jistě by to bylo takhle šlo hodně dlouho. aby se vyhnuly zbytečným řečem. že si večer za tmy dojde pro zakázky a zase za tmy práci roznese – je třeba přiznat.. “o soucitu a podobných věcech nemůže být ani řeč. Připadl na myšlenku – a ta ukazovala. Jsou mezi nimi jistě i lidé s dobrým. To však sotva byla výhoda. že kvůli nám tu Brunsvík na sebe vzal jisté nebezpečí pro svůj obchod. jak vždycky Amálii za zády. kdysi mluvil až příliš zřetelně –. Řekl sice – nemluvil již tak zřetelně jako dřív. co by bez peněz vzalo velmi brzy zasloužený konec. nebýt toho. že záchrana Amálie – jež nikoho nepřekvapí víc než ji – je díky jeho snažení už na dosah. i kdyby snad došlo k nemožnému a prosba se opravdu dostala až k uchu nějakého úředníka. které jsou aspoň na naše poměry dosti vysoké. jako by opět přinášel do domu štědré požehnání. naznačil. že když se otec po ránu vydá na cestu. Prodali jsme. nechtěli jsme mu překážet. ale mimo úřad snad ano. že jsme nakonec prostě už nemohli dál otci poskytovat peníze. že to není pravda?” Další vyprávění mu na to sice muselo odpovědět. že přece jen už slábne na duchu –. slíbil přešetření. místo aby víc a víc pochyboval. nýbrž jen kvůli otci. poněvadž dost neplatí. ovšem jen s podmínkou. byl čím dále důvěřivější. avšak ustavičná zklamání ho přece jen unavila. My ovšem přes den hladověli. stejně jako na většinu ostatního. přičemž jediné. “Ne. Nebyl už s to rozumem pochopit beznadějnost svých intervencí. všechno je však ještě tajemstvím a my je máme přísně střežit. a dlouho jsme každý den ráno mívali zadostučinění. zítra nebo už dnes by se byl všechno dověděl a teď že je všechno nadarmo. bylo. ale on to chtěl vědět hned.” Zde K. cinká mu aspoň v kapse pár mincí. Velice šetrně a po dlouhých přípravách jsme otci oznámili. že musí platit víc. že s našimi peněžními podporami je konec. ale dosáhnout se jimi nedá nic. přesto však mzda stačila právě tak k tomu. přerušil vyprávění otázkou: “A ty myslíš. Jakkoli jsme byli mladí a nezkušení. pokusil se občas některý písař aspoň naoko něco vykonat. tohle jsme věděli a i otec to ovšem věděl. musí se spolehnout čistě na prošení a obrátit se osobně na úředníky. kudy přijíždějí vozy úředníků.” řekla Olga. což bylo určitě nesprávné.pouze na odpuštění. že by teti už byl potřeboval jen docela málo peněz. neboť naše úřady sice pro zjednodušení. a byla to muka dívat se. aby nám dal na srozuměnou. berou úplatky. že mu jeho vinu tají. Ježto se mu nepodařilo prokázat svou vinu a následkem toho nemohl úřední cestou ničeho dosáhnout. který doposavad Olgu oddaně poslouchal. že se postaví poblíž zámku na silnici. A hned v tu chvíli přišel s novými plány. že už tomu všemu nevěří. abychom opatřili otci prostředky k jeho pátrání. jedině na penězích že to ztroskotalo a tak dále. zato však platil Barnabášovi velice málo a Barnabášova práce je bezvadná –. Plahočil se po svých pochůzkách a to. překvapí-li je člověk v příhodnou chvíli.

A proti tomu všemu si teď představ našeho otce. Olžiným vyprávěním se mu otevřel tak veliký. nýbrž pouze úřední cestou vyřizovat a za tím účelem opět jen odkázat na úřední postup. udělat o věci obraz podle toho. patří jistému Bertuchovi. ale tam už se vozy řítí. Rozhodně žádnému z nich nezbývá čas na otce. Bývají přece často dny. Nedaleko příjezdu k zámku je zahradnictví. půlhodinu nato zase po první a při té zůstanou už celý den. již na první pohled musel jasně poznat nemožnost toho všeho. nejsou to přece výlety. A kromě toho: na zámek vede více cest. dodává na zámek zeleninu. jímž se však otci ani předtím nepodařilo dosáhnout vůbec ničeho. a vůbec už ne na silnici. tak i o svém vlastním. a za vesnicí si ho připne. kdežto v blízkosti zámku je tempo ještě trochu mírnější. stejně je tomu i s počtem vozů. tam na úzké podezdívce zahradního plotu si otec vybral své stanoviště. Bertuch to trpěl. Sice se poblíž vsi všechny příjezdové silnice spojují. kdy neuvidíš jediný vůz. Snad i to dodávalo otci naděje. těm nepatrným věcičkám. jež takový úředník odbude pokrčením ramen. že si nemohl odpustit. který si vlastně neprávem ponechal. v jeho oboru stačí úředníkovi jediné slovo. V nejlepších svých šatech – brzy to budou jeho jediné – vyrazí den co den ráno z domu doprovázen naším žehnáním. kde nebyly žádné spisy. avšak věci z jiného oddělení mu můžeš vykládat hodiny. jenže každou chvíli je tu možnost změny. že ho ze dvou kroků sotva vidíš. má totiž trochu zmrzačenou nohu a věřil. jen ať se někdo pokusí pochopit to až do základů a bude mít celý život co dělat a konce nedojde. pokud jde o silnice. člověk se zdravým rozumem se ani nemusel pouštět do oněch dalekosáhlých úvah. jen ať se někdo sám pokusí porozumět byť i jen drobným úředním záležitostem týkajícím se jeho samého. bude snad zdvořile přikyvovat. takřka neuvěřitelný svět. Také jim ani nenapadne vyhlížet z okénka vozu a hledat venku žadatele. aby se ho dotkl svými zážitečky a tak se zřejměji přesvědčil jak o jeho bytí. ve vsi se ho bojí ukázat. ale právě že je to nemožnost zřejmá i člověku s nejzákladnějším školním vzděláním.jednotlivý úředník sám odpouštět? To by přece mohlo být leda věcí celého úřadu. ubohý unavený. že spisy jsou příliš drahocenné nebo příliš objemné. avšak ani ten patrně nemůže odpouštět. pak má úředník tak důležité řízení. Avšak může si vůbec úředník. Jak daleko to už muselo s otcem dojít. ale přece jen jednostranně. nemůže přece ten úředník nic zařídit bez předběžných spisů. na vsi i na zámku na ně čeká práce. je tam pusto a prázdno. nýbrž pouze soudit. takoví úředníci pak jezdívají tryskem. jež úředníci studují. jindy zase jiná. Bere si s sebou malý hasičský odznáček. To všechno je přece samozřejmé. pak jich zase jezdí spousty. avšak podle otcova mínění má právě on na otce upozornit kolemjedoucího úředníka. aby je mohl vzít s sebou. muselo by se to na silnici jen hemžit prosebníky. nepravidelný a nevyzpytatelný. zestárlý muž? Úředníci jsou nadmíru vzdělaní. pak se všechno hrne tamtudy. živil ji vším možným.” řekla Olga. proto jednou co nejrychleji. A jako je výjezdní řád. vozy jsou napěchované spisy. Jednou je v módě ta. Jedou-li úředníci do vsi nebo zpátky na zámek. protože býval otcovým přítelem a též jedním z jeho nejvěrnějších zákazníků. ale rozumět nebude ani slovu. že jen otec mu dokáže udělat . nemůže prostě odpouštět. “To je možné. Čím se to střídání řídí. Jednou ujíždějí v osm ráno všichni po druhé silnici. A kdyby i otec trefil na příslušného úředníka. když myslel. že s tímto novým plánem nějak prorazí! Kdyby existovala sebemenší taková možnost. ještě nikdo nevypátral. “avšak pak je to ještě horší řízení. Také jí tu bylo velice zapotřebí. ačkoli je tak malý. pak jezdí většina po ní. aby naráz prohlédl celé myšlenkové řetězce.” “Já jsem ale viděl vnitřek jedněch úředních saní. za deset minut nato zase po třetí. i kdyby se mu chtělo vystoupit a zabývat se tou věcí. co mu zamumlá otec.” řekl K.

ustoupila Amálie hned stranou a přenechala ho nám. byl to pohled! Až pak jednoho rána nedostal už otec ztuhlé nohy z postele.. zatímco my jsme neklidně poletovali kolem a v ničem jsme neuměli pomoci. Nuže. ráno někdy nevěděl. že tam čehokoli dosáhne. jako by odtud chtěl na sebe úředníka upozornit a vysvětlit mu. K. hledal kolem plotu otce a vrtě hlavou. deštivý podzim. třeba jen zdánlivě. řekla jsem si. Tehdy mu začaly revmatické bolesti.dobře padnoucí botu. jindy zase ve sněhu. ale otci by to přece jen udělalo radost a všechny ty informátory. já však našla něco. kteří se ho tolik natrápili. bylo to zoufalé. ráno v určitou hodinu bral za kliku a kynul nám na rozloučenou. začal být totiž značně umíněný. opírající se jeden o druhého na úzkém sedátku. byl to pohled. u nás začíná zima velmi časně. co je potřeba. třeba že mu Bertuch ze soucitu a starého přátelství hodil přes plot přikrývku nebo že se mu zdálo. on se asi začal trochu bát. aby šla s ním. v lehké horečce se mu zdálo. Ale když byl pak otec z nejhoršího venku a opatrně. bychom tak snad k jeho zadostučinění mohli zahnat trochu do úzkých. Zná bylinky na utišení bolestí. nebo že zase jeho tu a tam některý kočí už pozná a žertem o něho zavadí bičem. dál se nikdo neodvážil. nezná netrpělivost. a tak tam seděl jednou na kamenech mokrých od deště. Najít něco takového nebylo těžké. bylo to jen zdání a nic než zdání z toho zase nemohlo vzejít. Otec při tom vyrážel takové výkřiky. byl tehdy pošmourný. a s přestávkami jí to vlastně zůstalo dodnes. Kdykoli byla na úřadech nebo u písařů nebo jinde řeč o naší rodině. A byla z toho dlouhá nepřítomnost. jak právě teď zastavil nahoře u Bertucha vůz. jak nám bylo řečeno. To vše nemohlo mít ovšem nijak rozhodující význam. Často jsme byli za nimi. která je sotva zahalovala. blížila se zima. dojít tam a strávit tam den. Tam teď otec vysedával den co den. ani vůz. brzy začal padat sníh. nic ji nepoleká. domníval se jednak – vzniklo to během jeho nemoci –. nu. potom se však přece jen přemohl a šel. Ze začátku nám vyprávěl o svých drobných zážitcích. přikrčené pod tenkou přikrývkou. otci však na počasí vůbec nezáleželo. mrzutě se vrátil do vozu. Nedošlo přece žádné udání. dalo by se. zřejmě už nedoufal. skoro nepotřebuje spát. ví-li obecné mínění. odpustil. že je den ze dne shrbenější – skrz naskrz promočený a hodil sebou do kouta. že jsme mu vždycky na poslední chvíli . že v kolemjedoucím voze rozeznává toho či onoho úředníka. ošetřování. že to vypadalo. něco. Nejdříve ovšem bylo zapotřebí najít toho posla. kdyby se posel udobřil.” Olžiny plány “Nyní šlo o to. zachovávala ona chladný klid. Později přestal o těch věcech vyprávět. vždycky znovu se uváděla pouze urážka Sortiniho posla. léčení. aby nám za svou osobu. večer přicházel – zdálo se. nalézt pro otce nějaké zaměstnání. pouze o urážce posla. věc tedy ještě není v rukou žádného úřadu a je jen na poslovi. co i mně vnukalo jistou naději. dělá pro rodiče všechno. o nic víc přece nejde. zlobil se nejdříve. už se tam vůbec nevrátil. dovolil jí. že tak pomáhá zbavit rodinu břemene viny. všechno. třeba zase jen zdánlivě. všechno napravit. Amálie na sebe vzala obsluhování. vystoupil nějaký úředník. poněvadž ho údy již přestávaly poslouchat. celé týdny musel ležet v posteli. jestli má jít. tak účelné jako vysedávání před Bertuchovou zahradou bylo vlastně všechno. bral to už jen jako svou povinnost. V noci sténal bolestí. podpírán zprava i zleva. kolem dokola nic než šedivina sněhu a mlhy a daleko široko celé dny ani človíček. se opět mohl vyhrabat z postele. ničeho se nebojí. že vidí. jak často jsme je tam zastihli skleslé. nosili jsme jim jídlo nebo jsme se na ně zašli jen podívat nebo jsme se je pokoušeli přemluvit. Když jsem svůj plán vyložila otci. že nemůže za svou nepřítomnost. co by ho aspoň udržovalo ve víře. na něž by ještě stačil. aby se vrátili domů. jalové povolání. a tak zachvátily bolesti i matku. Matka se na něho věšela a nechtěla ho pustit.

ale možná doufejme. on ho neznal. a přece ne tak docela. Hledaného posla jsme dodnes nenašli. v podstatě jsou to většinou klidní lidé. Ale to vůbec není to nejdůležitější. teď tím. a je už téměř dva roky v tom stavu. že tedy ten. že může k upokojení sluhů použít mě. jejíž skon očekáváme den co den. jeden sluha je podobný druhému a ani já si nebyla docela jista. jinak jsou jako proměněni tím. kteří v posledních letech přišli do vsi. co jsem udělala. že byť uboze. který si ho velmi váží.překazili úspěch: nejdříve zastavením peněžní podpory. na zámku se úplně promění a nikoho už patrně nepoznají a obzvlášť ne někoho. taky jsme tam nemohli chodit jako platící hosté. jak málo takové sliby platí. Pravda. Jejich nestoudnost nemá meze. možná i soucit se mnou. bylo jisté spojení se zámkem. je prý stále ještě v službách Sortiniho. že se smějí z Panského hostince vzdálit jen na rozkaz. že snad pozná. třeba mu v stáji stokrát přísahali. odpustí mi snad i to. ještě i tak. Sama jsem už ostatně zkusila. víc než dva roky už trávím aspoň dvě noci v týdnu se sluhy ve stáji. když otec ještě mohl chodit do Panského hostince se mnou. Začali jsme pak chodit do Panského hostince a hledat mezi služebnictvem. nebudu tam cizí. co do blahobytu jsou prý sluhové na zámku ti praví páni. už byl můj plán zavržen. jen přes sluhy. Nemám spojení se zámkem. Čeho jsem však přece jen v Panském hostinci dosáhla. s kým se stýkali ve vsi. a kdybych jednou snad přišla na zámek. jednak už vůbec nebyl s to docela pochopit cizí myšlenky. se chovají tiše a důstojně – z mnoha stran to mám potvrzeno –. asi se mýlí. K tomu bylo ovšem třeba být v Panském hostinci večer co večer a nás nikde neviděli rádi. pomyslíš si možná. divoká. kde podléhají místním zákonům. Ovšem znám jen sluhy ve vsi. vadilo mu jen to. když se Sortini uchýlil do vzdálenějších kanceláří. bylo by se snad po něm možno přeptat u ostatních sluhů. ale páni často mění své sluhy. kdo shora pozoruje mne a mé počínání – a spravování velikého služebnictva (je ovšem vrcholně důležitá a svízelná součást úřední činnosti –. bude soudit mírněji než ostatní. Ještě jsem ani nedomluvila. že ho držíme v posteli. neboť jen já jsem tehdy zahlédla toho posla. že musí nadále vyčkávat u Bertuchovy zahrady. které ráno přinesu. přece jen také nějak bojuji za naši rodinu a pokračuji v otcově usilování. kdo mě takto pozoruje. lehká služba je zhýčkala a udělala z nich neotesance. jen nesmírné Amáliino úsilí jej oddaluje. jaké trápení mívala Frída se služebnictvem. že tamtoho znovu poznám. v hostinci samém však s nimi člověk musí hledět vyjít. posla jsme ovšem nenašli a otci vlastně to chození do Panského hostince a přenocování tam. Můj plán tedy vlastně ztroskotal. a tak jí přišlo vhod. pokud je ho ještě schopen. sluhy všech pánů skoro. dovedou si toho také vážit a na zámku. že nelituji toho. že ho viděl. ‚Měj se jak sluha. štěstí pro vesnici. a opravdu.‘ žehnávají se úředníci navzájem. vyspal se vždycky někde ve výčepu a tam čekal na zprávy. a říká-li některý. Znám teď sice mnoho sluhů. co mi ovšem i ty . a i tady najdeš mezi sluhy zbytky toho chování. Ale ukázalo se. že už pro ně ve vsi zámecké zákony tak docela neplatí. neopovrhuj mnou. Otec soudil. že bychom jim přece mohli k něčemu být. Dřív. A máš pravdu. že byl v té věci docela závislý na mně. natož na takovém místě. bohužel dodaly. a poněvadž už tam jistě nebude schopen denně docházet. že se těší na shledání v zámku. ale jen zbytky. Většinou ho sluhové neviděli stejně dlouho jako my. a kdyby i sám nebyl k nalezení. velké spojení to není. docela dobře by se mohl objevit ve skupině jiného pána. a šel prý s ním. A ještě něčeho jsem dosáhla. vzpurná čeládka. víš přece. Jaképak velké spojení se zámkem to může být. řeknu-li. musíme ho tam prý vozit na káře. kterou místo zákonů ovládají nenasytné pudy. Byl to tehdy sice sluha Sortiniho a Sortini už do vsi nechodil. že přijímám od sluhů peníze a užívám jich pro svou rodinu. Kdo se na věc dívá takto. že někdo. v jakém jsi ho viděl. Já však nepovolila a on se posléze s tou myšlenkou smířil. bylo to pro Frídu velmi těžké. a přece se mu vede snad ještě lépe než matce.

Je tedy jak v zákonném. avšak vnějších známek něčeho podobného se mi nedostávalo. co nového jsem se dověděla. nejeden už zapomněl na jejich vzhled i jméno a já je musela často dlouho popisovat. a že člen rodiny s nějak pošpatnělou pověstí je předem zamítnut. jak se mohl něčeho tak beznadějného odvážit. špulí ústa. nýbrž jen k nekonečným průtahům přijímacího řízení. nýbrž po jeho smrti pouze přeruší. Pokaždé. kdy jeden střídal druhého v té temné stáji. nýbrž jsi k úřadu připuštěn jen skrytě a napůl. Sortiniho posel nebyl k nalezení a asi nikdy nebude. Přesto jsem při tom setrvala. vždycky odvádějí řeč jinam. možná už jako stařec. na Barnabášovi spočíval můj nový plán. že byl odmítnut. jak to bylo učiněno. potom však. Ovšem kdy se naskytne taková příležitost? Někdy sotva přijdeš. zaměstnanec není zrovna po ruce. Věděla jsem přece. léta se pak třese o výsledek. bez obtížného a léta trvajícího veřejného přijímacího řízení. ale něco víc o nich říci nedovedli. Někdy to ovšem takovému člověku nepomůže k přijetí. jak jsem si to zapamatovala. kdo je přijat do zámeckých . jak úzkostlivě se vybírá při veřejném přijímání. podrobí se například tomuto řízení. naparují se. on to všechno hltal a prahl po dalších zprávách. je velmi radno vše důkladně rozvážit. že se jim nikdy nechce vyprávět mi o zámku. uvážíme-li. jako by jim takový člověk jaksi nesmírně dráždil apetit a oni se musejí velmi pevně držet zákonů. žvaní nesmysly. když jsem přišla z Panského hostince. co se o tom soudilo. nejsi potom sice veřejným zaměstnancem. že právě lidé s nedobrou pověstí jsou nakonec přijati. že se na ně s námahou rozpomněli. a čím jsi ještě před chvílí nebyl. jak se zdá. a než se člověk do něčeho takového pustí. aby odolali. jež se pak vůbec nikdy neskončí. že na řeči pacholků není spoleh. kteří přímo proti své vůli milují pach takové zvěřiny. tak i v jiném přijímání spousta zjevných i skrytých svízelí. A pokud jde o můj život s pacholky. a mně se nadmíru chtělo –. Nu. od prvního dne se ho ze všech stran udiveně ptají. Dověděla jsem se od pacholků leccos o tom. to jsme tedy s Barnabášem neopominuli. ale po mnoha letech. uniká Sortini. zavolají. mohlo být v nejlepším případě obsaženo pár hubených náznaků pravdy. čímž jsem dosáhla jen toho. existují úředníci. Pochybností je tu tedy až dost. nemáš ani práva ani povinnosti. Stává se. po řád víc. o každé slovo se dají prosit. a už je příležitost tady. se najednou doví. A tady snad mám podle tebe jakousi vinu. jak se dostat do zámeckých služeb oklikou. tím jsi teď – zaměstnancem. když se dostanou do proudu. jak pro nás na zámku něčeho dosáhnout. předhánějí jeden druhého v nadsázkách a výmyslech. umlkají však. avšak jedno máš: jsi nablízku všeho. věděla jsem. je horší. rozvážou. to. jak by jinak mohl žít. aby se jí jako nováček hned chopil. takže v tom nekonečném pokřiku. Pro Barnabáše však jsem takovou možnost viděla. doví se. já vyprávěla. sotva se rozhlédneš. neboť jsem neviděla pro sebe jinou možnost. každý ani nemá tu duchapřítomnost. a on. kroutí očima. že to bude přijímáno tak. než bylo záhodno. mohla jsem jen doufat. A skutečně. Z vyprávění čeledínů jsem mohla vyrozumět – kdyby se mi chtělo. že vše je ztraceno a jeho život že byl marný. proto právě se dá člověk tak lehko zlákat. a tedy i posel. že nemáš povinnosti. Můžeš poznat a využít vhodné příležitosti. ale jindy to trvá zase více let než veřejné přijímací řízení a takový napůl připuštěný člověk už vůbec ani nemůže být přijat řádně a veřejně. při přijímacích zkouškách větří ve vzduchu. U pacholků se už nedalo dosáhnout ničeho. přispěcháš. ale náhodou se může najít nějaká práce. on však přece doufá. I zde jsou ovšem výjimky. který vůbec ještě nebyl schopen rozlišovat mezi pravdou a lží a vzhledem k situaci naší rodiny téměř umíral dychtivostí po těchto věcech.připočteš k vině. že ten. sedli jsme si spolu. celé dny jsme to probírali a práce v Barnabášových rukou odpočívala často déle. neměla jsem samozřejmě vůbec vliv na to. nejsi zaměstnanec. Já však Barnabášovi vykládala všechno. a že za to bude odečteno něco málo z viny naší rodiny.

Při tom. pro pacholky z Panského hostince jsem byla hračkou. ovšem zřídkakdy. jak bude chtít. že všechno. aby klidně zůstal vzdálen tak dlouho. Neboť když mě například takový pacholek. když mu. slavnostně ujišťoval. v němž jsem ho doporučovala pozornosti . Ovšem. co podnikám. kterého už jakživa neuvidím nebo kterého. před tebou nebo před jinými se mnou ještě promluví. jako bychom chtěli úřadu diktovat. Ale co se nepodařilo mně. zatlačila do kouta a líbala ji rty i zuby. jako bychom pochybovali o tom. sama nikdy. který by vykonával práci za uraženého posla. už také zůstalo. až bolestí a hrůzou plakala. ale sliby s tím spojené byly naprosto liché. byť marné plány svého otce jsem neměla. jediného důvěrného slova jsem za ty dva roky s nikým z nich nepromluvila. a tak jsem byla vlastně odkázána sama na sebe. jak se snadno dalo předvídat. jak Barnabáš poprvé docela bez nesnází vkročil do zámku. Pak jsem si však zase pomyslela. ale už to. Ovšem. zbýval mi tedy jen Barnabáš a Barnabáš byl ještě příliš mladý. pak to byly patrně oprávněné výstrahy. Amálii. aby jim nevěřil. Neustávala jsem tedy a Barnabášova ctižádost vykonala své. co bylo spíš nasnadě než nabídnout v Barnabášově osobě nového posla. ihned tatam. či lépe řečeno do své kanceláře. jen úskoky nebo lži nebo blázniviny. pak by to činil úmyslně. jestliže se o ně přátelé nepostarají –. že to může vzbudit dojem.služeb. že velmi málo. V této době příprav Barnabáš tak zpychl. čím víc jsem svým způsobem sledovala dávné otcovy záměry. ševcovská práce připadala najednou příliš špinavá. když Barnabáš přišel večer domů a pošeptal mi to. s rodiči se kromě Amálie nedomluvil vůbec nikdo. to znamená. stačilo. byla radost i pýcha. ty veliké. i kdybych ho uviděla. Pro Barnabáše ne. ulekla jsem se. že není možné. a jestliže ano. přiběhla jsem k Amálii. čeho bylo tak rychle dosaženo. Teď začala ona zdánlivá služba. než na urážku zapomene. Příští dny ovšem nebylo už co říkat. Co jsem uváděla v jejich prospěch. že je ve hře příliš mnoho. tím více se přede mnou Amálie uzavírala. že by se zde dalo něco udělat. která se takříkajíc stala jeho pracovištěm. bude podporovat. že čekatelé na místo během předlouhého čekání omdlí nebo se pomatou a pak je s nimi konec. že za vší skromností tohoto plánu se skrývá i domýšlivost. Když jsem při svých výkladech viděla. a to zásadně. než jsme vůbec připadli na myšlenku. to jest třeba občerstvovat – podle vyprávění čeledínů se totiž stává. hlavně na něho zapůsobila vyprávění pacholků. že mému bratrovi dopomůže k místu na zámku nebo že ho aspoň. kdyby se snad dostal na zámek jinak. aby mi ta skromnost byla přičtena k zásluhám. jak se mu lesknou oči. odložila jsem to na příští dny. že jsem mu o nich vykládala. chytila jsem ji. Dobře jsem si sice uvědomovala. nastávajícímu kancelářskému zřízenci. aby se pro mé záměry zaujal. že jemu. stísňující život. jak má uspořádat personální otázky. Bylo s podivem. by bylo už předem bez bližšího zkoumání zamítnuto. co bylo na tom povídání věrohodného? To se nedalo zjistit. aby mi úřad tak špatně rozuměl. jak bude potřebovat. něco řekla. stačilo mi odčinit urážku posla a ještě jsem dokonce chtěla. varovala jsem ho sice. Dva roky vedl Barnabáš tento jednotvárný. Byla jsem tehdy z toho úspěchu skoro šílená. Urazili jsme jednoho posla a zaplašili ho z předních kanceláří. může velmi mnoho udělat pro svou rodinu. což mu od té doby už zůstalo. kterou se zuřivě snažili rozbít. a přece jsem nepřestala. a umožnit tak uraženému. že úřad je schopen sám od sebe ty věci nejlépe zařídit a že je dokonce zařídil už dávno před tím. vykládal-li mi tohle a spoustu jiného. jasné bylo jen. Pacholci úplně selhali. zdálo se mi. dala jsem Barnabášovi s sebou krátký dopis. nebol od prvního dne. chtěla jsem teď jinak a s jistotou dosáhnout skrze Barnabáše. působilo na něho méně. Ráda jsem mu dopřávala tuto krátkou radost. Samým rozčilením jsem ze sebe nemohla vypravit slova. ba troufal si dokonce odporovat. o níž jsem ti už vyprávěla. už nepoznám. chyběla mi mužská rozhodnost. kdy odešel na zámek. také jsme spolu tak dlouho nepromluvily.

K. je na mně nezávislý. zdaleka nelze pochopit. a Barnabáš. to zbytečné postávání a čekání den co den a pořád nanovo a bez nejmenší vyhlídky na změnu. a on s nimi bude smět promluvit pár slov – ne jako cizinec. ctižádostivost tam hledá ukojení v práci. Tyto a podobné věci vnukaly Barnabášovi veliké představy o těchto mužích a měl dojem. Ale proč ani předtím nekladl žádný odpor? Zvlášť když brzy poznal. Jak diktují. vytáhl dopis a strčil mu jej před oči. vidí ve světnici Amálii. jímž byl ještě před dvěma lety. přitiskne mi obličej na rameno a pláče celé dlouhé minuty. které řekne. když se na něj podívám a porovnám jej s chlapcem. jež jsme si ovšem mohli opatřit už sami a dávno. než že dostal uloženo. zato pro zlepšení situace naší rodiny snad ano. Obzvlášť nelze pochopit. Je mi často velmi smutno. A přitom vůbec nemám ten pocit útěchy a opory. Stalo se mu něco. rychle. kdykoli některého uviděl. aby ti předal dopis. co je tam. ale vypráví mi určitě jen malou část toho. jaká je moc a vědomosti i těch přece hodně pochybných úředníků. Avšak druhý den večer přijde Barnabáš – chodívala jsem mu jinak v určitou hodinu kousek naproti – dříve domů než jindy. A přitom se mu nepřihodilo nic jiného. silou na ně udeří. Tam je totiž všechno – až na rozmary sluhů – velmi skromné. ani jsem nevěděla. a i když ty známé dopaloval jeho způsob mlčky předložit dopis – neboť promluvit si nahoře netroufal –. pro dětinská přání tam není místa. zeměměřič přišel. Ale tak daleko to právě ještě nedospělo a Barnabáš si netroufne podniknout něco. jak jej mohl zámek tolik proměnit. a i když asi občas také narazil na pacholky. v jejichž místnostech se směl zdržovat. papír zmuchlal a hodil do koše. ale od té doby. zmizí docela. nebo jak najdou v knihách nějaké důležité místo. že přes své mládí vzhledem k neblahým poměrům postoupil v naší rodině na odpovědné místo otce. a on nemůže unést štěstí i starosti všeho toho nového. přece to byla ostuda. velmi zaměstnaný posel a ty stejně jako . jíž měl jako chlapec tolik. ale z jeho vyprávění. předčasně se stal mužem. ovšem podřízený –. co je nad jeho síly. z drobných faktů. bylo to vysvobození.pacholků a zároveň jim připomínala jejich sliby. jako na doplnění Olžina vyprávění: “Přetvařovali jste se přede mnou. Jako by se před ním najednou otevřel úplně nový svět. že jasně vidí. s úsečnými gesty. Nicméně Barnabášovi se zdálo. Ale je to ovšem první dopis. co by ho přivedlo dál. že si ho všimnou. jak mi vyprávěl. Bylo ticho až na těžký. řekl jen tak ledabyle. kteří v tu chvíli těžce oddychují a šťastně se usmívají. jak tam nahoře mohl teď jako muž tak docela pozbýt odvahy.” Olga zmlkla. že předčasně dospěl. chvílemi chrčivý dech rodičů. a když potom jeden pacholek.‘ I když však celá ta doba nepřinesla žádné výsledky. co má na srdci. nýbrž jako kolega z kanceláře. Beze mne by se byl sotva dostal na zámek. Napadlo mi. že jsem měla pravdu a že se tam pro ctižádost nedá nic urvat. sběhnou a natahují krky. s očima napolo zavřenýma. jemuž byl dopis možná vnucován už pokolikáté. a jak se druzí. avšak nestarala jsem se o to. Zaslechla jsem to od někoho v Panském hostinci. až jsme z toho bývali zoufalí. ba v lecčems rozvahou a vážností přesáhl věk mužnosti. Zase je to ten někdejší chlapeček. první práce. chceme-li nazvat příznivým to. kteří mě neznali. to člověka zlomí a učiní pochybovačným a posléze dokonce neschopným něčeho jiného než toho zoufalého postávání. že až dospěje tak daleko. jak pouhým ukazováčkem bez jediného slova odbývají bručavé sluhy. dalo by se dosáhnout pro naši rodinu nedozírných věcí. pokud je to v těch stísněných poměrech možné. kterou vůbec kdy dostal. táhne mě proto ven na ulici. ačkoli už dobře ví. A nyní abych ti doznala to poslední: před týdnem jsi přišel ty. že by byl při tom skoro mohl říci: ‚Podobně přece zacházíváte s dopisy i vy. Vypráví mi hodně o zámku. který by mi snad jako muž mohl poskytnout. Jsem jeho jediná důvěrnice. Barnabáš mi předal dopis jako starý. a poněvadž přitom nabude vrchu věc sama. na Barnabáše působila příznivě. že mu nikdo nepomohl. Ovšem. co to je.

neboť jsi zde cizí. přes všechny pochyby. Ty dva dopisy.Amálie. Tak jsem mu například musela – ačkoli teď přece jeho naděje na úřední oděv stouply – během dvou hodin přešít kalhoty tak. a kde s nimi přestaneš. než jsi je dostal – Barnabáš je nečetl. jak k tobě proniknout. jsou po třech letech první. Jak to teď všechno nejlépe navléci? Abys proti nám nepojal podezření. konat všemožné zlo. která tentokrát byla s vámi zajedno. Jak jsme se teď v tomto ohledu měli k tobě chovat? Zdůrazníme-li jejich významnost. Ale dělám to pak – aspoň v dobré víře – stejně kvůli tobě jako kvůli nám. když to vypadá. A vzkazy. nýbrž i svého zaměstnavatele. tak. jak podle jeho představ skuteční poslové vystupují. jen když to pomůže. přijde Barnabáš se zprávou. vůči tobě si však považuje za čest vystupovat jako skutečný posel. což je nejdůležitější. jehož se naší rodině dostalo. to jest: zajistit si tvou přízeň nebo aspoň neupadnout u tebe v nemilost. nebo. k nimž podněcují. Kromě toho jsme přece v opovržení a ty jsi ovlivněn všeobecným míněním. nenech se nikdy oklamat pochybami o tom. souvisí s tvým příchodem. náš osud se stal jaksi závislým na tobě. pokud smíme –. který nám ty dopisy zajisté nepředal proto. že tě odkazovaly na starostu. nýbrž ze strachu. Jestliže jsem však já někdy snižovala poslovskou službu. co nám přidělí. nesmíš má slova posuzovat příliš přísně.” řekla Olga.” . samy se o významnost připravovaly tím. z něhož bychom snad mohli být živi. podvádět. nedělala jsem to s úmyslem oklamat tě. které jsem si pozorně přečetla. že sledujeme své cíle a ne tvé.. spíš zastarale. že se aspoň podobají přiléhavým kalhotám úředního oděvu a on v nich může obstát před tebou. Mluví tedy pravdu. tedy správně dopisy posoudit. že Barnabáš má trochu úspěch. jež o své práci má. samy neustále mění hodnotu. pak ovšem ve snaze napravit chybu jsem ochotná klamat. To je celý Barnabáš. a proto jistě v každém směru podezřívavý. přitom ovšem ještě dosti pochybné znamení milosti. zatím však je všechno zaměřeno jenom na tebe. právem podezřívavý. tedy i tento názor je náhodný. Tam nahoře se musíme spokojit s tím. Tyto pochyby má jen pro sebe a pro mne. že jsi nespokojen s jeho poslovskou službou a on že se v prvním leknutí a bohužel ne docela bez jisté poslovské citlivosti nabídl. staneme se podezřelými. jste si počínali. adresáta. možná že jsou ty dva dopisy jen začátek a Barnabášova činnost se rozšíří i mimo poslovskou službu týkající se tebe – doufejme v to. abys neztratil spojení se zámkem. proč si naše činy a naše slova odporují. protože nač se pak zabýváme doručováním těchto nedůležitých dopisů. určuje pouze náhoda. kterého lze v tomto ohledu ovšem snadno oklamat. Kdybychom však těm dopisům nepřikládali valnou hodnotu. nepostavili proti tvé snoubence a neurazili tě tak. chránit tě ze všech svých sil a zkušeností. jako by poslovská služba a dopisy bylo jen tak něco vedlejšího. K. abychom je svými výklady před adresátem znehodnocovali. Tento obrat. které dosud Barnabášovi prošly rukama. proč tak klameme nejen tebe. je. ba mohli bychom tím v tvých očích ty zprávy též znehodnotit a tak tě – naprosto proti své vůli – klamat. “Barnabáše proměnily ty dva dopisy opět v blažené dítě. nepůsobily na první pohled zvlášť významně. což snadno můžeš poznat na něm a na mně i podle toho. jak spolu posedáváme a šuškáme si. je-li to obrat a ne pouze klam – klamy jsou častější než obraty –. A zachovat střední cestu mezi tím dvojím přeháněním. jako posel si to nedovolil –. teď jí pohrdá ještě více než dříve. jak se už jednou stalo. že se vzdá své služby.” – “Musíš mezi námi rozlišovat. A když se teď k tomu připojí ještě strach o tebe. stali bychom se stejně podezřelými. úvahy. Amálie však doopravdy pohrdá poslovskou službou a teď. nemají konce. pravda. přiblížíme-li se ti. aniž bychom se například. že přeceňujeme něco tak zjevně nevýznamného a sebe ti vychvalujeme jako doručovatele těchto zpráv. Když například. jakkoli to vůbec nemáme v úmyslu. avšak tady dole přece jen snad můžeme sami něco udělat. nemožné. všechno se zmate. zejména svou snoubenkou. lhát.

ale vzdát se jich nechce v žádném případě. Vrátil se na zámek a podává na tebe stížnost. neboť se zdálo. “Tebe. hned byla zase zpátky. pokud to pošmourná noc dovolovala.” řekl Jeremiáš. ani se patrně neulekl. Do tmy padl proužek světla od zlodějské lampičky. že jsem sám. že Amálie. Trvalo to jen chvíli. nechť to udělá. “Ty mě nepoznáváš?” zeptal se muž. poděkoval jí za důvěru. K. prohlásil. a zkoušel o stehno pružnost březové metly. rychle upokojit v jejích starostech. že ať chce či nechce.” řekl K. Zeptal se Olgy. udělá vše. Barnabášovy vzkazy nejsou sice jeho jedinou nadějí. poslala do školy. aby to neodhalil pomocník. “Artur?” zeptal se Jeremiáš. kterou k němu má a kterou svým vyprávěním prokázala. tu si vzal.” – “A ty?” zeptal se K. a opět trochu povytáhl metlu. Olga běžela ke dveřím a odemkla. že. avšak vzhledem k té spjatosti je to to nejpřirozenější místo ve vsi. chce se jich držet a nezapomenout přitom na Olgu. najednou. kousek výš před Barnabášovým domem pomocníka. “Artur . Kdyby si měl vybrat mezi Olgou a Amálií. ale v obličeji plnější. tak rychle dokázala to. že přenocovat zde z jiných důvodů by snad bylo trapné. byl to jeden z pomocníků. trochu kulhavý. tvůj starý pomocník. aby uchránila spánek rodičů. “Kdopak jsi?” řekl K. A ještě jí srdečně stiskl ruku a vyšvihl se na plot sousední zahrady. jak pořád ještě přechází sem a tam. “Když jsem sám. je teď do té míry spjat s touto rodinou. očekávala zřejmě. zase natolik spolčili. samu o sobě by ji byl snad přijal. v kloubech jakoby elektrizovaný krok pomocníků. že se Frída nestydí poslat pro něj jednoho z pomocníků. pomocníkova návštěva ho vylekala. to by na tom byl špatně. pak i radostné mládí je totam. snažil se ji K. nemohl pochopit. která přece zná jeho vůli. nehodlal se jí však spokojit a chtěl dovnitř do světnice. jen se pak musel přelézt plot sousedovic zahrady a tou zahradou projít až na silnici.” řekl pomocník přicházeje. chce později Frídě přiznat ke své návštěvě zde. má-li dům nějaký druhý východ. se pak od Olgy dověděl. že to není pomocník. to schválil.” – “To proto. “Koho hledáš?” řekl K.” řekl Jeremiáš. jestli má bič. byl tu takový východ dvorem. vznešeně churavý. na něho zavolal. Pozdní návštěvník se šeptem ptal a šeptem dostal odpověď. Zdálo se. Šestnáctá kapitola KDYŽ SE PAK dostal na silnici. hned jak se vrátí. že se na ni vůbec nehněvá pro její drobné úskoky ve vyprávění. odmítl. její obětavost pro rodinu. aby zde přenocoval a počkal na Barnabáše. Opravdu také přispěchala. občas se zastaví a snaží se posvítit si zataženým oknem do světnice. kterou už schovával za zády. potom se zeptal. i jeho krok byl úplně jiný než svižný. Olga už asi nebyla s to zadržet ho a zavolala na Amálii. její moudrost. Ta něžná duše to nesnesla. aby Barnabáše. že je starší. “Já mohl zůstat tady. který ho z Frídina příkazu hledá. K.Ozvalo se zaklepání. vrásčitější. Avšak Olžinu nabídku. ale zato měla pěknou březovou metlu. bylo už totiž pozdě a zdálo se mu. aby návštěvníka zapudila. jestliže se K. její statečnost. ostatně pouze jednoho. neboť ještě důležitější skoro než ty vzkazy je prý pro něho Olga sama. odstrčila Olgu. K. i kdyby to bylo v noci. nechal špehování a šel ke K. uviděl. “Vypadáš ale úplně jinak. kteří se ho naučili bát. co pro Olgu bylo nemožné. byl pomalý.” – “Tak.” – “Kdepak je Artur?” zeptal se K. šlo však o to. Když ho Olga vedla přes dvůr k plotu. “Jeremiáš. “Ten miláček? Utekl ze služby. neměla jej. nemusel by prý dlouho uvažovat. vyšla na ulici a zavřela za sebou dveře. a pomocníci. nýbrž že jí velmi dobře rozumí. a uložil jí. unavenější. její prozíravost. K. návštěva platila jemu. přesto odmítl. jak se Frída. to chtěl udělat. druhý zůstal asi u ní. Olga chtěla K. Však jsi taky byl na nás trochu hrubý a tvrdý. před pomocníkem uchránit.

” řekl Jeremiáš. kde jsi. “To je přece samozřejmé. Ačkoli se samosebou vůbec nedalo pochybovat o tom. cizí lidé na ni snadno zapůsobí. aby se stala tvou ženou. Vím jen. já ovšem taky. Teď však má ta dobrá duše pořád ještě pochyby. Frídu bylo možno dobýt zpátky. zejména dokáže-li ospravedlnit návštěvu u těch děvčat nějakým úspěchem. jen bys to měl přednést Galaterovi. připomenul jí všechno. abyste ho trochu obveselovali. Zvláště ta černá. aby za ní K. A proč jsi vůbec hned. ale čemu nebylo možno zabránit. když sami dali výpověď. “Teď už ne. avšak stačí. Copak jsme udělali? Trochu jsme žertovali. Když nás k tobě Galater posílal –. nebo jak jsi na matraci málem pěstí zabil Artura. Když jsi ji totiž opustil kvůli Barnabášovic děvčatům. že jsem se pak hodinu z té štvanice vzpamatovával. jak tě ta děvčata poslouchají jako na drátkách.” – “A teď už nejsi ve službě?” zeptal se K. nebo jak jsi mě odpoledne honil sem tam ve sněhu. učiněná divoká kočka. Tomu ho musíte naučit. aspoň dokud nebude má věc na zámku vyřízena. které nás má služby definitivně zprostit. Když nás k tobě posílal. na to se přece odvoláváme –: ‚Jdete tam jako pomocníci zeměměřiče. skoro dětinsky ztěžovat dělníkovi práci. jako bys byl ve službě. ani ne tak pro tu ztrátu. “Na to. jimiž .. neboť po všem tom rozčilování si Frída zaslouží. “měl Galater pravdu a splnili jste příkaz?” – “To nevím. že ty. Nu.” řekl Jeremiáš. že Frídino postavení se podobá jejich. “Hledám tě jen proto. Nemuselo to být nic konečného.” – “Ale ty mě tu hledáš. Ostatně všechno dle příkazu. A poněvadž jsem o vás nežádal. kteří si mysli. a zase bude kajícně jeho.” Tak tedy se přece stalo to. se o tebe brala. Šel jsem tedy k ní a domluvili jsme se. že taková služba je těžká práce a že je velmi nesprávné tak svévolně. “V tak krátké době to asi ani nebylo možné. Je to tak pro Frídu lepší. trochu jsme škádlili tvou snoubenku.” – “Galater?” zeptal se K. Také jsi nedovedl ocenit oběť. Tak jsem tedy šel a nejen že jsem tě našel.” řekl Jeremiáš. Šel jsem se zrovna podívat oknem do třídy. kterou ti chtěla přinést.” řekl K.. trochu jsme se zasmáli.” řekl K. s níž jsi nás nechal mrznout u plotu. jehož zlé slovo bolí několik dní. já si vás od něho nevyžádal. Všechno je už také zařízeno.” – “Načpak si stěžujete?” zeptal se K. přišel. mohl jsem vás také poslat zpátky a byl bych to také raději udělal po dobrém než násilím. aby se klidně vyspala. Nebylo pro ni vůbec rozumné. jestli se ti nestalo bezpráví. žes byl velmi hrubý. byla velice nešťastná. nemluvil tak otevřeně jako teti?” – “Protože jsem byl ve službě. znám tu cestu. a Frída je opět ve výčepu. každý podle své chuti. ale vy jste zřejmě nedali jinak. Teď přišel do vsi a hned z toho dělá bůhvíco a přitom ve skutečnosti to přece vůbec nic není.” řekl Jeremiáš. že bere všechno příliš vážně. Nejdůležitější však je.” řekl Jeremiáš.‘” – “Nu. abys dělal tu okliku přes sousedovu zahradu. jen Frída seděla v jedné lavici a plakala.” řekl K. který jsi taky jen zaměstnanec a ani ne zámecký zaměstnanec. když to bude nutné. přece jen jsem to ještě šel jednou provždy zjistit. “že vůbec nerozumíš legraci. Galater.” řekl Jeremiáš. Nejsem přece už mladík!” – “Milý Jeremiáši.podává stížnost i za mne. jestli ses už snad neumoudřil. jak jste přišli. Poslal vás o své vůli. nedovedeš pochopit.‘ On na to: ‚To není to nejdůležitější. dokonce i tihle pomocníci. ale mimochodem jsem ještě viděl. co svědčí pro něj. “Ano. člověka. za který bude vděčit jim. co se dalo předvídat. jestli jsi snad přece jen nebyl jinde než u Barnabášových. abych uklidnil Frídu. “v tom všem máš pravdu. “Zastupoval tehdy zrovna Klamma. Nechápu. “Ne. tak zlé to nebylo. řekl – přesně jsem si to zapamatoval. předvídala to ovšem už dávno a hodně se už pro to natrápila. Mám zprávy. Ta bezohlednost. zaučí vás. Já dělám číšníka pro pokoje v Panském hostinci. Frída ho opustila. jako pro tvou zradu. “Artur na zámku službu vypověděl nebo aspoň probíhá řízení. Ale přes tyto úvahy. a na to si stěžujeme. Ale nebyls tam. přiměli k tomu i Frídu. na každý pád ale nebylo potřeba.‘ My řekli: ‚Ale my té práci vůbec nerozumíme. a teď. jak jsi to dělal ty.

hostinský jí na mou přímluvu dal ještě trochu času na zotavenou – chtěla se. ale teď jsi mi lhostejný. nemám zajisté důvod. musím za Frídou. děťátko. bývalá milenka Klammova. neudělala toho předem moc. co jsme v tom ohledu zameškali. kdybys nebyl sluhou.” prohodil Jeremiáš. A jedině lži mohly ode mne Frídu odvrátit. tak rychle se tu věci nevyřizují.” řekl.” – “Mluvíš se mnou tak. abych tě obelhával.” – “Myslíš. jehož mi vnutil úřad. zejména když tím ani tobě nezpůsobím žádné trápení.” řekl K. abych dostal jen tebe samotného. stačil i tento nepříliš vábný pomocník. K. rádi bychom aspoň tu dobu strávili spolu. abych se ti s něčím svěřoval. vrhnout do práce hned –. čeká na mě. abych promluvil s Frídou pár slov. jaký máš strach. že mě tvé vzezření občas trochu rozčiluje. stačí. bez Artura. přes to. nemusel zasáhnout ani nikdo mocný. byls pro mne samozřejmě velmi důležitou osobou. aby sis svého pána naklonil. A mohli bychom přece to. ty se mě přece jako pomocníka bojíš. “dočista ubohý strach. A budu tentokrát hledět. “Někdy. že ti pomocnictví dělá malou radost. ale nemám čas. chytrá dívka.” řekl K. A jsi-li chytrý. Zde před tvýma očima lámu metlu. jen ze strachu jsi zbil dobráka Artura.” řekl Jeremiáš.” řekl Jeremiáš.. jež byla určena na tebe. ani já v ruce žádné písemné vyřízení. Proč bys byl už jinak nešel za Frídou? Pověz. “trochu strachu máš určitě. jež chvílemi činilo dojem. nu. máš ji vůbec rád?” – “Rád?” řekl Jeremiáš. nejspíš aby zapomněla. aspoň nemáš ani ty.. že už se mě nikdy nebudeš mít co bát. snažíš se mě nachytat na lži. pak mně zase přes všechen strach činí obzvláštní potěšení nutit tě k němu.. ty se vůbec bojíš pomocníků. dohnat teď. nýbrž proto. Pokud jde o tvůj návrh. to všechno je za námi.” – “Možná. A Frídu jsi sice odvedl pryč. abych ji od tebe osvobodil. nýbrž vzhledem k služebnímu pověření. Ještě nedávno se Olze Frídou vychloubal a nazýval ji jedinou svou oporou. že se to stalo tentokrát. z čehož se raduješ nejen ty. nemáme tedy důvod jeden druhého klamat. a budou strhány lži. získat mě však pro tebe už nemůže. klidný nebyl. Frída prosila pouze o jedno: aby byla osvobozena od zdivočelých. Nu. “že mám z toho všeho sebemenší strach?” – “Myslím.” řekl K.” řekl K. i když ty už ke mně nechováš žádný –. Se mnou je to totiž jiné než s tebou. odpověz mi poctivě na jednu otázku. Vidím-li.. že není docela živé. a možná že bylo dokonce zbytečné lámat tu metlu.” – “Myslíš?” řekl pomocník a zívaje si mnul oči.se chtěl stran Frídy uklidnit. připomíná mi jen. ale stejně nemám důvod. Ještě ses mě pravděpodobně nezbavil. určitě bychom se byli spolu dobře snášeli. jak pes . “Ty mě přece nechceš za pomocníka. neměj mi to už za zlé.” – “Tohle vyhrožování mě neleká. “Mohl bych ti tu věc vyložit Podrobněji. “jako by bylo docela jisté. že ano. proč bych jí to neudělal k vůli. utěšil ses přece s těmi zatracenými Barnabáškami. hodně strachu. budu ti pak moci věnovat větší pozornost. do nichž jsi ji polapil. Jeremiáš byl už na odchodu. nebyla to zrovna nejpevnější opora. ale při všem respektu k tvé osobě – který chovám. Řízení tedy teprve probíhá a já ještě vůbec nezasáhl svými styky.” – “Teď vidím. jak hrubého jsem měl pána.” řekl K. A prosí-li mě ustavičně. Dokud jsem byl k tobě v úředním poměru. “nic však nenasvědčuje tomu. “Je to dobrá. aby ho o ni oloupil. z čehož ti obzvlášť narostl hřebínek. službu ještě nenastoupila. ho zavolal zpátky. tohle tělo. co bys chtěl. ale udělám to. ale i já. Ale tak to vlastně není. “Bolelo to snad proto míň? Možná že dám svůj strach před tebou ještě častěji najevo tímto způsobem. nýbrž prostě někdo známý. neboť nezvolil jsem cestu přes zahradu ze strachu před tebou.” – “Někdy ještě rychleji. ne kvůli svým vlastnostem. tedy v každém případě hodná úcty. “chci být k tobě docela upřímný. a já bych byl pro tebe udělal všechno. “Jeremiáši. Dopadne-li to pro tebe nepříznivě. Není už přece mezi námi vztah pána a sluhy. abych tě překvapil a párkrát o tebe tu metlu přetáhl. Ani ta zlámaná metla mě nedojme. to vím.

” říkávala. Všechen hovor se točil kolem toho. jedu teď do Panského hostince. byl to Erlanger.” řekl. uklonit.” řekl Barnabáš. rozběhl se za Jeremiášem. pane zeměměřiči!” volal někdo přes ulici. jeden sluha málem vymetl koštětem ze dveří.” – “Co je mi platná všechna tvá píle. Gerstäcker ho přivítal otázkou: “Ty jsi pořád ještě ve vsi?” – “Ano.” “Pane zeměměřiči. to mu stačí.” Sedmnáctá kapitola PŘED TEMNÝM Panským hostincem stála skupinka mužů.” řekl K. který si ho v rozčilení dosud sotva všiml. přesto bylo bezohledné nechat strany.. jak se ze vzdálenějších chodeb pomalu blíží nějaký pán. Ale i jinak se vyplatilo počkat na toho pána. ale nebylo to kvůli mně.‘” Najednou se dal Jeremiáš do běhu. byl jsem tam už sám jen se sluhy. svraští jen obočí. se zeptal: “Copak chce Jeremiáš?” – “Předběhnout mne u Erlangera. Rozhodl jsem se počkat na něj. jemuž jsem zacláněl. A pak se zeptal: ‚Ty znáš toho zeměměřiče. nejraději bych tam byl vůbec zůstal. což je zakázáno. Takový slabý. aby čekaly třeba celé hodiny v noci před domem. “pak proboha jenom jeden po druhém. uviděl jen jednoho známého. “Když jsem vyšel ze své kanceláře – říkám jí má kancelář –. abych její přání docela splnil. jak tam ještě zůstat. vidím. “Když už to musí být a oni musí chodit. že všichni čekají na Erlangera.. “Co se podařilo?” zeptal se K. Barnabáši. ještě jednou jsem měl to potěšení uvidět Klamma. dokonce odstrčil. ale nebylo to možné. “Snažil jsem se hodně.” řekl K.” řekl K. až mě jeden písař. ze všech nejdéle jsem zůstal v kanceláři. a tady jsou teď následky mého opominutí. ne?‘ A pak řekl: ‚To se hodí.. Ale ačkoli každého hned pozná. když jsem se pořád nehýbal. Barnabáš.” řekl Gerstäcker. Nebyla sice žádná zvláštní zima. Mám tam jen několik pohovorů a v pět hodin ráno se už zase vracím. a tak půjdeme stejným krokem spolu. A hned mě poznal. jak se vrací. drobný pán.” A vymohla . trochu kulhá.” řekl Barnabáš. ten byl naopak velice účinlivý. zeptá se nejdřív. zavěsil se do něho a řekl: “To tě tak najednou popadla touha po Frídě? Má touha není o nic menší. bylo už totiž hodně pozdě. je proslulý svou pamětí a znalostí lidí. “Přednesl jsi mou prosbu Klammovi?” – “To nešlo. Ale musel by přijít hned teď. kdyby se mu to doneslo. že mi moc záleží na tom. Ukázalo se. jako by si nebyl jist.” – “Ale já měl úspěch. abych za tebou nemusel s tak špatnými zprávami. bohužel jsem neměl dost času. aby chodilo do Panského hostince mnoho stran najednou. ale neopomněl se K. chtěl se jen honem na něco podívat do nějaké knihy a hned zase odešel. které nikdy neviděl. která ve své chorobné snaze po vybraných způsobech nechtěla strpět. Řekni mu. sotva o tom věděl. Ať mě tam zeměměřič navštíví. hlásil jsem se zdviženou rukou. pasto i lidi. o nichž jen slyšel nebo četl. když Klamm vzhlédl. jinak už bylo všude prázdno. avšak dřív než přijme strany. mě například sotva kdy mohl vidět. povozníka Gerstäckera. Nebyl tím ovšem vinen Erlanger. dohonil ho. takže některé tváře se daly rozpoznat. Přiznávám se k tomu všemu. jedná ještě s Momusem. Ty ho neznáš? Je to jeden z Klammových prvních tajemníků. prudce se rozkašlal a obrátil se k ostatním. Erlanger už dorazil. Byl to Barnabáš. stál jsem celý den tak blízko u pultu. “přišel jsem natrvalo. byla to dobrá příležitost. Bydlím v pokoji číslo patnáct. nýbrž že se musí stát tady venku ve sněhu.” – “Mně po tom nic není. “když vůbec nemá úspěch. a určitě by se byl velmi zlobil. že se nesmí čekat v domě. “Podařilo se mi to. abys zase nebyl nespokojen s mými výkony. nakonec mě. aby poznal každého. dral jsem se dopředu bez vyzvání. K. abych si s ním promluvil. ‚Nejseš ty Barnabáš?‘ řekl mi. Byla tím vinna hostinská. Bez dechu přiběhl.mlsných pomocníků. dva nebo tři měli svítilny.

aby se tu potulovali jen tak bez dozoru a volně si provozovali své intriky. nemají nejmenší chuť protahovat svůj pobyt zde nad nezbytnou nutnost a nelze proto od nich žádat. pokud možno při jídle nebo v posteli před usnutím. že přece i Klamm přichází za dne do vsi. kdyby chtěl – a snad by to dokonce lépe odpovídalo předpisům – poslat nějakého nižšího tajemníka. který proti němu pracuje na zámku. že Jeremiáš je pravděpodobně mnohem méně nebezpečný než Artur.” řekl. Nechápala. musí však na to obětovat noci.” řekl. a když se úředníci něčemu vážně vzepřou. řekl si K. že právě záležitost čekárny vyžaduje spoustu pohovorů a chodby domu se netrhnou lidmi. a to se i shodovalo s přáním stran. které nejdřív čekávaly jednoduše na chodbě. ovšem hostinská byla citelně vytrestána tím – lidé se tomu trochu smáli –. nakonec ve výčepu. K. aby jen z ohledu na domácí klid v Panském hostinci co chvíli putovali se spisy přes ulici do jiného domu a ztráceli tak čas. přičemž si byl i nadále vědom toho. O všech těch věcech se čekající polohlasem bavili. obzvláštní vlohy. že za to je dokonce Erlangerovi třeba být velmi vděčný. ačkoli ve vedlejších věcech dík své neúnavné a přitom žensky jemné horlivosti vyvíjela jakousi malou tyranii. U mne by to bývalo tehdy jednodušší. jiní zaraženě mlčeli. Nu ovšem. jako by v něm teprve teď poznával zeměměřiče. Vždyť jedině jeho dobrá vůle a vysoké pojetí vlastního úřadu ho vedou k tomu. aby byla ve vlastním domě neustále “obléhána”. avšak ještě před nimi vklouzl do domu Jeremiáš se slovy: “Já jsem tu pokojový číšník. později na schodech. mohl by.si. aby sepsal protokoly. kteří budou vpuštěni k panu Erlangerovi. bylo nápadné. A ani to jí ještě nestačilo. Neustále spěchají. že vůbec do vsi přijde. a chtějí se ještě trochu protáhnout v posteli. ale tomu se vzepřeli úředníci. že Klamm je samozřejmě nepostradatelný na zámku i ve vsi. “ten. kdyby se i pohovory se stranami a výslechy konaly mimo Panský hostinec. který je přece pouze tajemníkem. Jsou oba zde?” Hlásili se. Ale to on většinou odmítá. nebo ráno. tvářil se Momus. Tu se otevřely domovní dveře a objevil se Momus mezi dvěma sluhy se svítilnami. že strany. je těžké vybrat si ten .. aby vstali. když jsou příliš unaveni. kolem Momuse.” řekl jí jednou jeden úředník na její otázku. neboť páni ze zámku odmítli opouštět ve vsi kvůli úředním záležitostem Panský hostinec. Snad bylo dokonce moudřejší dát se od nich trápit jako od pomocníků než nechat je. je snad Erlanger. Zeptal se na to a dostal vysvětlení. Nejraději by byla. nahoře nepostradatelnější? Někteří se dobromyslně usmáli. Naproti tomu se zdálo. a dokonce tu zůstává i několik dní. nikdo si však netroufal nic namítat proti tomu. potom v průjezdu. jí to však připadalo velmi výstižné a s oblibou ten výrok opakovala. “První. se hrne k výslechu. jak říkala. Usilovala o to. kde by mohly strany čekat. “Aby se vepředu umazaly schody. Pohovory a výslechy bude však hostinská podle všeho i nadále muset trpět v Panském hostinci. že si Erlanger povolává strany vprostřed noci. jak se zdá. že nespokojenosti bylo sice až dost. aby se naproti Panskému hostinci zřídilo staveni. neboť v jeho úředním plánu se nepočítá s časem na cesty do vsi. který se tak nerad dává vyslýchat. se sotva dostalo odpovědi. jen proti své vůli bývají ve vsi. sám chce prý všechno vidět a slyšet. “Á pan zeměměřič. hostinská ovšem neprorazí. namítl. Když šel K. k čemu je vůbec ten styk se stranami. patrně rozzloben. Vždyť úředníci nejraději vyřizují úřední záležitosti ve výčepu nebo u sebe v pokoji. že otázka zřízení čekárenské budovy se blíží příznivému vyřešení. Nesnášela. Jen jeden váhavě řekl. byly posléze vystrčeny na ulici. “jsou: Gerstäcker a K. k nimž mají.” Momus ho na pozdrav s úsměvem klepl na rameno. K. těch bylo víc a K. Budu si muset dávat na Jeremiáše větší pozor.

také nešlo zřejmě o zábavu. Sluha zhasl lucernu. které se nelišily od ostatních a za nimiž přece. bydlí Erlanger. roztržitě se pokusila trochu přerovnat nádobí na podnose a řekla: “Copak ode mne chceš? Jen si jdi k těm – nu. předkláněl se a díval se do chodby. že se hned vrátí. a hnal se k Frídě. a vážně a zvolna si přihlazoval vlasy. hledí vyřídit všechno ve spěchu a člověk nemůže kloudně promluvit. Avšak její strnulost nepovolovala. dotčen Momusovým chováním: “Vy myslíte všichni jen na sebe. “Leží. patrně jen někdo něco diktoval nebo předčítal. pak skrze vrata a do nízké. K. Osmnáctá kapitola JAK SE TAK bez cíle rozhlížel. nebol tady bylo jasné elektrické osvětlení. tím víc se zdál duchem nepřítomný –. samosebou v šatech. patrně kvůli větrání. jako by ji znovu bral do vlastnictví. v ruce nesla podnos s prázdným nádobím. je celý nevrlý. neboť pokojíky v té hluboké sklepní chodbě byly asi bez oken. odkud přicházely zvuky sklenic a talířů. jen na něj strnule hleděla. Vždyť je to dobrovolná práce. odtáhl sluhu stranou a tiše do něho mluvil. popadl ji za ramena. sotva bylo tu a tam rozumět slovo. zvednout na ramena a podíval se nahoře úzkou štěrbinou do pokoje. kdežto tajemníci bydleli na této chodbě. jehož převyšoval víc než o hlavu. Postranní zdi nesahaly až ke stropu. že mnohé místnosti jsou obsazené. že spal. ale přece jen si myslím. Po stranách byly skoro jedny dveře vedle druhých. “protože když mu po probuzení zbude trochu času. Hlasy byly tlumené. že dříme. musel hned zase odjet na zámek. ale nikterak pozorně. kterou si pozval a která nepřicházela. Když přešli kolem něho. Když byl u ní. řekl sluha Gerstackerovi: “Pinzgauer!” Gerstäcker kývl. ani tehdy. ve většině z nich byli ještě vzhůru. najednou v dálce v jednom zákrutu chodby Frídu. Stalo se už ovšem také. Ale člověk přitom neměl dojem zvláštního veselí. co tu dělá. Já neodpovídám pouze kvůli úřadu. že totiž někteří úředníci. jen před jedněmi dveřmi seděl nějaký bledý. Gerstäcker přikývl. řekl. Zdálo se. aby se zotavili z ustavičné duševní námahy. zazvoní. Erlanger též. že prospal celou dobu pobytu ve vsi. nejspíš měl v pokoji příliš dusno. Chodba zrovna stačila.” řekl Gerstäcker. “Už dávno nebyl tady dole. však víš. chtěl po tomto oslovení zastavit.” – “Už hodně dávno. Až se probudí. nebylo slyšet ani slovo a rány kladiva připomněly K. jemné mechanice a podobným věcem. a tedy nutně i v pokojích. zpod něhož vykukovalo noční prádlo. rány kladiva. teď ne. díval se někam přes Gerstäckera. Prostor byl co možná nejvíce využit.” – “Vy přicházíte kvůli zadání toho dovozu na stavbu?” zeptal se sluha. jako že ho nepoznává. veliký pán v kožichu.” – “Raději ať už teď spí až do konce. ale zdobně provedené.” Když se K. známou cestou přes dvůr. sedl si tedy ven a četl noviny. jak oznámil sluha. jak se .” Přesto K. Konečně přišli před jedny dveře. který si ho však vůbec nevšímal – čím víc se na sluhu mluvilo. Někdy na něj tady ve vsi padne takhle únava. V horních poschodích bydleli zřejmě jen vyšší úředníci. se čas od času věnují truhlářství. ačkoli byl jedním z nejvyšších. jakmile změní způsob života.” řekl sluha slézaje. dělala. ale sluha sotva poslouchal. Nevýhodou těchto neuzavřených stěn byl neklid na chodbě. hubený. ozývaly se hlasy. a když se probudil. prohodil pár bezvýznamných otázek a zkoumavě se jí přitom díval do očí. co někde slyšel vyprávět. řekl sluhovi.” přisvědčil sluha. jděte! Tehdy jsem potřeboval vaše odpovědi.. ani dnes. snad čekal na nějakou stranu. “na posteli. Všechno tu bylo malé. Sluha se nechal od K. aby v ní člověk mohl jít vzpřímeně.” Momus řekl: “Na kohopak máme myslet? Kdopak tu ještě je? Jděte!” V průjezdu se jich ujal sluha a vedl je K. Chodba sama byla prázdná. uviděl K. trochu se svažující chodby. řekl Momus: “Jděte. zrovna z pokojů. často zíval a nechával čtení.pravý výslech. Budeme muset počkat. cinkání sklenic.

. už to.” K. nechci o ní vědět. “Tak podívej. uvážíš-li. co mi výčep připomíná. “jen si ji měj za zdrženlivou. jak to je s těmi dvěma děvčaty? Ta jedna. Frído. to přece není to nejdůležitější. “Vyzkoušel jsi to. když máme krátce před svatbou. musí zasáhnout. vzal podnos z ruky. “V tomto i mnohém jiném ohledu. Ale hostinský byl rád. vše je tak nevinné. “Zase mě přijali do výčepu. Bylo to dokonce tak. a teď. pro něho nejnepříznivějšího.” řekl K. než chtěla být. vždyť se podívej. která dovede ustlat a přívětivě se tvářit na hosty a neštítí se jejich obtěžování. jako by zapomněla jeho podobu a teď si ji zas chtěla přivolat do paměti. Frída se na něj s údivem zadívala a pak mu jemně přejela volnou rukou po čele a po tvářích.jmenují.” řekl K. s úsměvem. poněvadž přece jen byla pilná a zastávala všecko tak. položil ho na zem. aťsi je zdrženlivá nebo nestoudná. měla jsem teď ovšem protekci. člověk se přece také neovládne. a aby nemusela z výčepu okamžitě.” řekla Frída. Nakonec jsem to místo vzala.” řekl K. nelze být ani zdrženlivější než ona. a protože by stačilo. “až na to. “Myslel jsem. že je svůdné. rozhled a nezištnost. že jsi ve výčepu. tu nejnestoudnější ze všech nazýváš zdrženlivou a myslíš to poctivě. že se obrátila jiným směrem. “Z choutek pacholků chceš usuzovat na mou nevěru?” Frída mlčela a strpěla. že do té rodiny vůbec jdeš a vrátíš se v šatech. jehož si sice vážím pro jeho zdatnost. vlivem cizího našeptávání nebo něčeho jiného.” – “Pacholci jsou jiného mínění. třeba to vypadá sebeneuvěřitelněji. dělám to. Tady jsem jen na výpomoc. že to bylo nespravedlivé podezření.” – “Ale proč říkáš.” řekla Frída. “Ty nevíš. každá. co říká. Bylo to. jak víš.” – “To všechno je velmi dobře zařízeno. které páchnou . Hostinská od Mostu o tobě říká: ‚Cítit ho nemohu.” řekl K. a ona to také usnadňuje. ale pod slovy jako by vedla ještě jiný rozhovor s K.. “Ať se k těm děvčatům chováš jak chceš. tu může zastat každá jiná. abych to místo vzala. Muselo se tedy něco změnit u tebe. že se musím takhle dopodrobna hájit. aby jí K. vsunul jí ruku pod paži a v malém prostoru s ní začal přecházet sem a tam. “Protože jsem byl nevěrný?” zeptal se K. a ten byl důležitější. “o téhle údajné nevěře jsme už častěji mluvili a vždycky jsi musela nakonec uznat.” řekla pak pomalu. protože mi usnadňuje. slova z ní vycházela jakoby proti její vůli.‘” – “Vezmi si tentokrát její poučení k srdci. aby na mne jen častěji promluvila. jak to bylo a jak ani jinak nemůže být. ačkoli jsem ho tehdy opustila ne zrovna se ctí.. které ještě neumí pořádně chodit a troufne si příliš daleko.” řekl. nechtěl. jak jí to její schopnosti dovolovaly. ta černá – skoro se stydím. o němž však přece nikdo nemůže tvrdit. “říkám to o ní z vděčnosti. můžeme nechat stranou. to vím. Frída přisvědčila. K. nepřetvařuješ se.” zvolala Frída. mohu-li se jí nějak vyhnout. jako by nebylo důležité. nebo tím chceš druhé ponižovat?” – “Ani jedno. což by přece byla pro mne značná ztráta. se tam najednou vracíš?” – “Žádná svatba nebude. i v jejích očích byl ten zastřený výraz usilovného rozpomínání.” řekl K. Přijali mě také rovnou zase do výčepu. byla jiná. považoval to zaujetí za příznivé znamení. ani druhé. když vidí malé dítě. Ale výčep. že jsi jednou kvůli mně výčep opustila. K. vidím to na tobě. “ale to děvče. byl rád. ale ty mě k tomu vyzýváš –. ale opustit ho také nemohu.” – “Ano.” řekla bráníc se lehce jeho blízkosti. co je to věrnost. aby ten rozhovor začal tak najednou a hned od toho nejhoršího. to je něco jiného.” ptala se Frída tvrdošíjně. abych ji přehlížel. že mě museli nutit. neboť já tam musím chodit kvůli naší společné budoucnosti. Od té doby se ale u mne nic nezměnilo. že mám protekci a že tak bude pro něj snadnější znovu mě přijmout. Křivdíš mi v každém případě. abych jí nedělala takovou ostudu. že je zdrženlivá. každá taková může dělat pokojskou. “Zde není práce pro mne. rychle odvedl řeč. Pepina prosila. pochopíš to. ta černá tedy je mi patrně neméně trapná než tobě. A proto taky musím mluvit s tím druhým děvčetem. Jdeš přece zrovna od nich. spíš k němu dokonce ještě vyzývá. a já bych tam nedokázal znovu jít. dali jsme jí tedy čtyřiadvacetihodinovou lhůtu.

neboť již od poledne nejedl.” – “Žes mě nevzala s sebou?” řekl K. kdo by mohl vyčítat.” řekl K. dokonce i slupky od salámu tu byly zapomenuty a láhev ze tří čtvrtin prázdná.” – “Přinesu ti židli. Neměla bys mi to dělat těžší.tou jejich světnicí. žes vyhnal pomocníky a běžel k těm lidem. troufl unést? To pak ani trochu neznáš zdejší poměry. aby se to nepoznalo. tušil kuchyň. Nehněval jsem se proto na tebe. “Sejdu tam a sednu si k tomu jídlu na chvíli. který mi už dávno měl přinést důležitý vzkaz. “Ne. Zato však přišel někdo jiný. přikývla a běžela pro něco. jen proto. zato však o něčem jiném. a přiznala ses. Frída. že tam zajdu jen na chvilku a pozeptám se. jíž se tím zřejmě též ulevilo. Myslíš. vášnivě zapřít. pomocníci že jsou jednou provždy zahnáni – obávám se. o tom neřekl ani slovo a s chutí se pustil do jídla. ale ne abych se před ním schovával. a zadržel ji. Vlastně je to všechno tvá vina. čemuž se také dalo věřit. Jedině v zájmu věci k nim docházím. pořád ještě nevyčítám. Chápu tvůj odpor k oné rodině a dovedu ho sdílet. a nevyčítám.” řekla. o tomhle se také nedá nic říct. “ani nepůjdu dolů. aby za mnou chodil do školy. že jich využívám. na něž nestačíš. To je vše. Hodiny utíkaly a on bohužel nepřicházel. než to je. dokud byl Jeremiáš vázán službou. ale ujišťovali mne.” A opět se K. jaký cítíš ty při zmínce o oné rodině? Srovnej svůj poměr k nim s tím. Vyplížíš se z domu tajnou cestou. nikoli dál chodbou. krásné časy to byly. pomáhal jsem tě chránit a jen proto. Kdežto ty a ti pomocníci! Ani jsi nezapírala. co je tak nesrovnatelně zdrženlivá. a prošel jsem tedy sousedovou zahradou. Dnes jsem si myslel. mohli jsme si teď v klidu sedět ve škole. zdálo záhodno odvést Frídinu pozornost trochu jinam a prosil ji. abych tě neobtěžoval jeho přítomností. měl tu drzost. že jsem v tom na pár hodin polevil a onen Jeremiáš. že tu působí síly. jako si hraje hladový pes. že dům je dokonale uzavřen. aby mu přinesla něco k jídlu. že by si mě Jeremiáš. “mám tu dole pokoj. o kterých se zmiňuji téměř s takovým odporem. číhal na mne. Frído. to přiznávám. uznal jsem. není tedy o tom třeba víc mluvit. Neměl jsem nejmenší chuť dát se jím špehovat. že přistoupil k oknu. A když se po tobě někdo ptá. bez jediného slova. Nepřišel zatím. pověst těchhle děvčat! Ne. A utečeš ze školy. je pro mne nesnesitelnou hanbou. – Ale to všechno nebylo důležité. jedině proto tě mám. ale přemáhám se. Přitahoval mě. “zato o něčem jiném. “Tys byla v kuchyni?” zeptal se. že jsem v tom na pár hodin polevil v důvěře v tvou věrnost. že se aspoň bráníš. ale byly to už asi jen zbytky nějaké hostiny: jednotlivé kousky byly ledabyle nově naskládány. Chtěl se dostat ke mně. ani už nepotřebuji židli. že je pořád ještě podceňuji –. byl jsem už šťasten. Frído. trápil se. jestli už konečně přišel Barnabáš. o tom už nemluvme!” – “O tom ne. skoro se mi někdy zdá. je dole. jak já se chovám k oné rodině. kdo je mi protivný. nýbrž stranou. Proč tam musím chodit. nachladil se venku. při bližším pohledu nijak zvlášť zdravý. že musí přijít každou chvíli. Jedině ty jsi rozbil naše štěstí. “Čekals něco jiného? Leží u mne v posteli. u sebe v pokoji. kde K.” řekla. snad docela abys šetřil pověst těch děvčat. je to můj kamarád z dětství – hrávali jsme si spolu na stráni zámeckého vršku. na ulici jsem k němu zamířil docela volně s řádně přiléhavou březovou metlou v ruce. A stejně tak já. nebýt toho. dokud byl ve službě.” řekla Frída a už běžela. ovšem i v naději. ztratit a místo pozdravu slyšet: ‚Ze svatby nebude nic. Avšak K. Jakpak je to s pomocníky. Avšak tys pak pomocníky vyhni a . Nechtěl jsem. neboť já přece znala své povinnosti jako tvá nastávající žena. že tě to k nim přitahuje. “Nu ano. to víš. Není to pro mne lehké. skoro nejedl.” Frída vzdorně strpěla jeho stisk.” řekl K. dáš se od těch děvčat zapřít. a dokonce si u nich zůstaneš do půlnoci.. nikdy ses mě nezeptal na mou minulost. Za chvíli přinesla talíř s nářezem a láhev vína. pár schodů dolů. a přece se neodváží vyskočit na stůl. že jim křivdím. spíš obstarožní chlapík.‘ Jestlipak to nejsem vlastně já. hluboko sklonila hlavu a zaťala zuby do rtů. že tě pronásledují. to však byla jenom hra. “Díky. má zimnici. zvlášť od té.

dokud nedostane nové zprávy ze zámku a dokud ho nevyléčíš z nastuzení. že ji nevzal zase za paži. ale on. nechci ho pomlouvat. avšak mimo službu se nebojí ničeho. avšak někdo přece musí zůstat tady. ty sama nejsi teď pro něj nic. to je ovšem možné. samosebou jen prozatím. cos mi vyprávěla. od té doby. teď sklidí plody své práce a vytáhne tě školním oknem. vykládám-li si to takto: Od té chvíle. jako bys tím udělal něco pro mne. Možná však. jím. dostal od Galatera nějaký pro mne snad nijak zvlášť příznivý úkol. že tě tu ubytoval. co považuje službu za zrušenou. kde mě přijmou. pak je dobře. že by ho byla služba natrvalo udržela. Teď ale. jehož jsi vzhledem k tomu nechala už příliš dlouho o samotě. co nejsi snoubenkou jeho pána. kdo začal. udělal jen nádavkem k svému hlavnímu úkolu. nemáš pro něj už tu přitažlivost jako dřív. Jestliže tvůj vztah byl takový. raději by byl na místě Artura. co jsem o něm řekl. Neotevřela jsem školní vrata. zůstal tu rovněž.” Mlčeli a znovu přecházeli sem tam.” pokračoval K. tvá věrnost tedy podmíněna jen služební vázaností pomocníků. Ale pomlouvat? Pomlouvat bych ho mohl přece jedině proto. Přišel a vzal mě s sebou. a i když se brzy vrátí. U Artura se ti tvůj záměr zdařil. proč ti připadá jako vášnivá povaha. že s jistou služební horlivostí – není tu nijak vzácná –. on rozbil okno a vytáhl mě ven. Můžeš být jeho přítelkyní z dětství. ty by sis mohla jít za svým panem Jeremiášem. je teď přece jen pryč. že mám důvod pořád ještě trochu pochybovat o tom. “Ne. druhý – tu ho podpořila hostinská – že si vybásnil mou nevěru. nebydlí u mne. v jistém smyslu je to pravda. máme společný pokoj.. ale jen prozatím. která se nelekne žádné obtíže. Po nějaké lásce k tobě není ani potuchy. snad tu pomohla jakási vzpomínka na Klamma. přičemž se nedalo poznat. Nebylo by to valné manželské štěstí mezi těmito dvěma šelmami. neleží tak docela zjevně na povrchu. kdy je už nepotřeboval. a já samotný bych mohl jít do školy nebo. úklad se mu zdařil. snaží se jej ze všech sil splnit. “A tak by bylo všechno v pořádku.. byli jsme tedy přijati. že jsme se rozešli. jeho součástí je rozbít náš vztah. To. Trochu ho tíží povinnost starat se o tebe. tebou opuštěná. to je ale všechno. nu. aby se na tebe jednou vážně nevrhl. tím však jeho práce končí. která jej obestírá.” – “Přesto. nemohla jsem se zdržet. jeden z nich byl ten. přišel sice o místo. zkoušel to asi různými způsoby. jako ke Klammově milence má k tobě přirozeně úctu a určitě mu dělá moc dobře uhnízdit se u tebe v pokoji a cítit se jednou jako malý Klamm. jelikož tam bez tebe nemám co pohledávat.. Pokud jde o mne. “a mohli bychom se rozloučit. podle mého názoru – znám ho vlastně jen z jednoho krátkého rozhovoru dnes v noci – nepřikládá takovým citovým záležitostem zvláštní váhu. “nelituji. aby si stěžoval. přiznávám. které se skloní jen pod knutou. on je útlocitný. Uprchli jsme sem. že vše skončilo. aby sledoval další vývoj věcí. aby tě neznepokojoval. dalo by se to vykládat i jinak. který je pravděpodobně nastydlý ještě ze školní zahrady a. která bezděčně přispěla svým dílem k tomu. také hostům nepřijde nic víc vhod než takovýto pokojový číšník. pak proto. starým přítelem. ale možná zrovna ve chvíli. abych potřel tvou lásku k . Jeho způsob myšlení se mi zdá spíše nadmíru chladný. Nevím. je jiný. Ve službě dostane strach. je náhle unaven. Avšak Jeremiáš zůstal.” – “Jak ho pomlouváš!” řekla Frída a spráskla své drobné pěsti. že jsem vyhnal pomocníka ze služby.” řekl K. Frída v Kově blízkosti se zdála nahněvaná. který si vůbec nestěžuje. že se tě snažil zlákat svou oplzlou nyvostí. Pak jsem také vděčen oné rodině. a jakmile ho opustila služební horlivost. hostinský si ho váží. “Pomlouvám?” řekl K. někam jinam. otevřeně mi to doznal. nemá Jeremiášovu vášnivost.chlubil ses tím ještě. ovládnuta. že mu křivdím. Dokud byl ve službě. odpusť. Mám z Jeremiáše právě opačný dojem. jakmile pán zamrká. Jestliže přesto váhám. nýbrž si jde pro chválu a nové příkazy. uprchl na zámek. jak ho popisuješ. také jsi ho málem zničil tou ranou pěstí v noci – ta rána zasáhla i naše štěstí –. běhal za tebou a já nevěřím.

vlastně zašlý a stále dál zanikající někdejší život. kdyby mi tě někdo chtěl odloudit bez násilí. Kdyby to bylo zapotřebí a kdyby pomlouvání bylo vhodným prostředkem. nezodpovědní chlapci.. že je jí dopřána jen docela malá chvilka klidu na K-ově rameni. avšak s úsměvem a bez valného úsilí. aby se v takovém mezidobí dostali do tvého zorného pole patřiční lidé. než jak ho zase dostat zpátky do postele. prosebně a vyčítavě vyvalené. Jak tam tak stál s vlasy rozcuchanými. až se i dlouhé třásně šátku chvěly. a co se spolu známe. že nemají jejich zdraví. . přicházejí od Galatera. To všechno je jen zlovolné. Frída mu ji chtěla vytrhnout. nahé nohy roztřesené zimou. nebyl jsem přece vždycky po ruce.” Frída si položila hlavu K. byly doby. natož náš. opuštěná bez tvé blízkosti. objímajíce se pažemi. že v té jejich špíně a chlípnosti nalézáš Klammovy stopy – jako se někomu zdá. zato neustále běhám za záležitostmi. které ti nejsou docela jasné. kdy jsi ode mne odvrátila zrak. že na hnojišti zahlédl kdysi ztracený drahokam. ačkoli ve skutečnosti by ho vůbec nikdy nenašel. který utekl z nemocnice a jemuž tváří v tvář nemůžete myslet na nic jiného. oči usilovně. Nikdo by mne za to nemohl odsuzovat.” A K. ale jakoby z příliš řídkého masa. trocha čerstvého vzduchu jim přivodí nemoc a sklátí je do postele. “Jenže já nemám proč pomlouvat. tvá ruka vždycky tak nablízku. díky svým nadřízeným je proti mně v takové výhodě. jež nemůžeš ani cítit. co tě znám. zato s náležitostí vypočítavostí. dětinští. ovšem velmi chytré využívání nedostatků našeho vztahu. vypadal jak nemocný. a něco z toho při vší mé nevinnosti přenášejí i na mne. zbavím tě toho klamu. neváhal bych ho pomlouvat. věř mi. jak jsem od té doby. kterou si ovšem dovedou vybrat s mazaností pacholků. vzchop se. vždyť pocházíme každý z docela jiného světa. není to vůbec pravda. od chvíle. procházeli se mlčky. veselí. zaválo je to sem seshora ze zámku. Tak to pochopila i Frída. člověk se potácí. zkrátka. musel by k tomu použít těch dvou pomocníků. “kdybychom byli hned tu noc odešli pryč. a zvyknout si na obdarovávání není zvlášť těžké. jako by věděla. Nech tedy pěsti na pokoji.” řekla Frída pomalu. ubožátko. co to znamená. kdy jsi zatoužila někam napůl do neurčita. jako třeba hostinská. ale potuchu o tom přece už jakžtakž mám. co byly jen okamžiky. to není tak důležité. skoro bezstarostně. to že je tvůj skutečný nynější život. jak mám zapotřebí tvou blízkost. Ty však. Omyl. že já.” Vtom někdo zavolal z postranní chodby. Vzpamatuj se. k tomu trocha vzpomínek na dětství. byl jen v košili. Naoko dobří. stál na nejspodnějším schodu. který jsem odkázán jen sám na sebe. potemnělé tváře celé zardělé. dávné vzpomínky. podlehlas klamu. jsi byla odtržena od Klamma. tu však že vychutná až doposledka. Byl by to poměrně nevinný a koneckonců i chabý obranný prostředek. a bylas ztracena. že to. které tě zlobí. že pomocníky posílá Klamm. Každý vztah má své nedostatky. ale měl přes sebe přehozený Frídin šátek. přízraky. pořád spolu. které mě přivádějí k lidem. já byl vlastně pořád obdarováván. v ničem se nevyzná. “Kdybychom byli. jediný sen. tvá blízkost je. vydal se život každého z nás úplně novou cestou. i kdyby tam opravdu byl –. klidně. je to přece příliš nové. vzal Frídinu ruku do své. po pravdě opovrženíhodná překážka našeho konečného spojení. obzvlášť když já jsem asi tak pravý opak toho všeho.němu. Nemluvím o sobě. ovládaly tě někdy ty tvé přeludy nebo ještě něco živějšího. řídké vousy jako zmoklé. a stačilo. Podívej. přesto jsou to jen chlapíci toho druhu jako pacholci ve stáji. nic než poslední. Frído. až na to. “neboť ty ho přece nemiluješ. ještě se cítíme nejistí. byl to Jeremiáš. že se ti zdálo. a když jsem byl po ruce. i když sis myslela. žádný jiný. a třeba jsem byl připraven kdykoli tě zachytit. nemohu posoudit. a i když tě pomocí toho klamu dovedli obloudit tak. aby se dala uchopit. bych směl taky trochu pomlouvat. jen se ti to zdá a budeš mi vděčná. nehledě ke všemu ostatnímu.” řekl K. který sním. mohli jsme být někde v bezpečí. to všechno je už přece k pomilování. na rameno. kdys na mne prvně pohlédla.

Její blízkost.” – “Dost.” – ”Opravdu tedy nepůjdete s námi. Soudil.. kdo by ti ji nepřál. I nápoj pro spaní tu byl připraven. Ale pojďte jen dál. I K. i Frída se musela sehnout. ztýral. ale nakonec není vyvráceno nic. které za to ve skutečnosti nestojí. pojďte k nám do pokoje. který své nastuzení zjevně přeháněl – jeho zbědovanost nepochází od nastuzení. K. že mám horečku. jak je na chodbě najednou ticho. byla malá karafa s rumem. pane zeměměřiči. Je to Jeremiášův a můj pokoj. Teprve teď si K. nebo spíš je to můj pokoj. nelitoval námahy. což samo o sobě by už muselo udělat člověku dobře. “Má horečku a neví. jak jsi kdysi býval. všiml. Myslím. ale je vrozená a žádný zdravotní čaj ji nemůže zahnat –. zvláště když leží v posteli a čeká na slíbený čaj. že pomýšlel na to. byl tak unaven. na ten asi hned tak nezapomenu. K. “Ach.. jak mu pečlivě přitáhla šátek kolem těla. který Frída nechala ležet na zemi. musím dostat čaj a vypotit se. zdá se. jak jsem slyšela vyprávět. Dole bylo vidět malé dveře. a vyspat se v krásné posteli. Tak přece tedy páni konečně usnuli. která už nehodlala připustit žádnou zábavu. není nikoho na nebi ani na zemi.” řekl. Neodporuj. že to třetí ani nemůže pochopit. když tě to tam tak táhne. jak měl. jak se ho spěšně chystala vtlačit zpátky do pokoje. Jeremiáši. pan zeměměřič. co mluví. ale přece jen bránila. Jdi si k svým děvčatům. Krásný život máš před sebou. navštivte nemocného a dopovězte přitom Frídě. vyprsknou na něj. pane zeměměřiči?” zeptal se Jeremiáš. Ty mě pronásleduješ. že ruším. to přece omlouvá. možná že z únavy se nebránil Jeremiášovi tak. bylo světlo a teplo. když vstupovala – uvnitř. že by se tak za mnohé odškodnil. ho definitivně odvlekla. nejen tady v této části chodby. sedají kolem tebe na lavici u kamen jen tak v košili. Není mi však ani trochu dobře. Jenže by to bylo nedopadlo tak příznivě jako u Jeremiáše. abys tam chodil. s malým úspěchem. nižší ještě než dveře tady v chodbě – nejen Jeremiáš. stejně vystavovat na odiv svou doopravdy velikou únavu. s tím je konec. než budeš zase zdravý. “Ale dejme tomu. Tomu spojení je předem požehnáno. ne moje. nýbrž i v té dlouhé chodbě. patrně láskyplné domluvy Jeremiášovi. Člověk si to ani neuvědomí a obětuje zdraví pro věci. ale Frída. Když se rozcházejí dva. než tě kvůli mně K. způsob. kde byl s Frídou a která. jsi volný. se mnou nedejte rušit. budu úplně potichu. Na podnosu s nádobím. nikdy se k tobě nevrátím. s námi nechoď. proč mě pronásleduješ? Nikdy. prosím tě. ani nepodívala.” pokračovala Frída. a teď jsem ještě nastydlý běhal po nocích. co je mi do toho? Jak to tam u těch chodí. z nichž některé byly jistě volné. řídit se úplně podle Jeremiáše. Pomysli si. děsí mě jen pomyšlení na tu možnost. o tu jednu budeš možná muset trochu bojovat s pacholky. byl velmi unaven. K. bylo slyšet ještě trochu šeptání. Tam jsi nejspíš doma. K. dost. jako by mu už dodaly trochu sil. Ten zatracený plot u školní zahrady. trochu si zdřímnout a pak se snad dát také trochu ošetřovat. co je ještě třeba říci. je čistě jejich a jeho věc. on všechno vyvrátil!” Domluvili se kývnutím hlavy a úsměvem. která se už na K. vypadalo to. Ty ale. a už byla dole u něho. aby zalezl do postele. . vrátil se a vypil lahvičku do dna. Vy ale. kteří si zvykli.” řekla Frída a táhla ho za paži. klesnout tu na chodbě. který by určitě a patrně právem zvítězil v této soutěži o soucit a zřejmě. a když pro tebe někdo přijde. mají si samozřejmě v posledních chvílích tolik co říci. Moje věc je ošetřovat tě tak dlouho. i v každém jiném boji. čeho by se tím dosáhlo. jak se zdálo. jestli by nemohl zkusit vejít do jednoho z těch pokojů. patří k hospodářským prostorám. Možná že by bývalo chytřejší řídit se podle Jeremiáše. ale pokud jde o tu druhou. pak se dveře zavřely. zakazuji ti vkročit dovnitř. Vždycky jsem ti bránila. v jejíchž pokojích bylo předtím tak živo. jistě umíš všechno vyvrátit. chlácholivě hladě po tvářích Frídu.vyvinula se K. “Odpusťte. ach. že teprve teď poznává K. “že by všechno vyvrátil.

jestliže bude pokoj prázdný. muž v posteli stáhl trochu přikrývku z obličeje. žel však nikoli prázdnou postel. tahle postel by pro dobrého spáče musela být opravdu skvostná věc. Potom ale bez rozmýšlení přikrývku odhodil a posadil se. Ale tak doslova by se ovšem ani to nemuselo brát. je v ní příjemně. “Ne že jste povolán jinam. byla to dokonce jedna z hlavních překážek na jeho cestě. že tu nemám ani židli ani stůl? Nu. který jsem pořád unaven a přitom nemohu spát. ne každý však je tak zvyklý na vyrušování jako já.” řekl Bürgel. avšak úplně skryt pod přikrývkou. “Já jsem tajemník. nebyl asi Bürgel ještě jakživ. bude-li to pokoj někoho jiného. Podle jednoho starého rčení mají být totiž dveře tajemníků vždycky otevřené. nejlépe. které podle jeho mínění jsou pravděpodobně ty pravé. Byl to malý dobře vypadající pán. nesmírně opatrně otevřel dveře. tenká ústa.. Nu.” – “To je škoda. “Jsou čtyři hodiny. tváře totiž měl dětsky kulaté. a když ani teď se nic neozvalo. tajemníci jsou nervózní čeládka. že si vzpomíná. sotva odolá pokušení lehnout si do postele a nekonečně dlouho spát. Erlanger to určitě nebyl. a bude-li host spát. kdyby venku nebylo něco v pořádku. přikývl. přes všechny nářky vypadal náramně odpočatě. nebyla nouze. zlé to bude jen tehdy. Jsem totiž povolán k tajemníku Erlangerovi. že byl spokojen sám se sebou. to vás ale nemusí vůbec rmoutit. ani si K-ovy návštěvy nevšimne. se někdo neklidně hnul a zašeptal mezerou mezi přikrývkou a prostěradlem: “Kdo je to?” Teď už K. Proč se tu také nedají ty dveře zamknout. jejichž rty sotva držely pohromadě. zavrtěl hlavou. oči dětsky veselé. měl jsem na vybranou. Zdálo se. abyste se dostavil na své předvolání. poněvadž potom K. ne každý to přijme tak trpělivě. bude-li to Erlangerův pokoj. nebo tuto velkou postel a jinak nic než umývadlo. Erlanger ho jistě přijme. “mé jméno je Bürgel. Hledal dveře Erlangerova pokoje. u dveří. aby předstoupil před Erlangera. v kterých místech chodby ty dveře asi byly. Ale i mně. “spletl jsem si bohužel vaše dveře s jinými. teď.” řekl pán s úsměvem. a sáhl po klice. ale vysoké čelo. Divíte se. Ještě jednou se rozhlédl chodbou napravo i nalevo. k němuž byste chtěl zajít. bude se přece moci omluvit a zase jít. nemohl Erlangerovy najít.” Bürgel se zadíval tázavě a vesele na K. Tu však ho uvítal slabý výkřik. Zaklepal tak tiše. určitě už neusnu. nýbrž prozrazovaly převahu myšlení. že? Ovšemže to má svůj důvod. V posteli. i rozhodl se. byste musel vzbudit. ale poněvadž sluhu ani Gerstäckera už nebylo nikde vidět a všechny dveře byly stejné. ale že jste si spletl dveře. Byl to malý pokojík víc než z poloviny zaplněný širokou postelí. o lidi. Kolem páté se tu začíná vstávat. Zůstaňte tu tedy chvilku. Vybral jsem si velkou postel. že to dobře zapůsobilo. vedle ní stála cestovní brašna. Jak mě totiž jednou někdo vzbudí. kdo by ho mohl poučit a ušetřit ho toho troufalého počinu.” – “Promiňte mi. jestli přece jen někdo nepřijde. že otevře dveře. ale dlouhá chodba byla tichá a prázdná. místa je tu ovšem málo. kdo se tak může natáhnout a dobře spát. na nočním stolku svítila elektrická lampa. “Ale on vás zná.” řekl K. “Znáte Bedřicha?” zeptal se. Nemohl to být nijak zvlášť nebezpečný pokus. K. že spícího by to vůbec nemohlo probudit. mrzutě hleděl na kyprou. nemohl jen tak beze všeho odejít. což je nejvíce pravděpodobné. Každého. připomněl si pak otázku a řekl své jméno. ale byl ustrašeně připraven hned se zase celý zakrýt. zachoval si tolik zdravé dětskosti. v ložnici je přece postel hlavní věc! Ach. téměř se ztrácející brada nebyly vůbec dětské. jak byl K. že s tím byl spokojen. Ale zdálo se mu. to je mé osobní neštěstí. špičatý nos.Teď se aspoň cítil dost silný. pak bude vhodné. tak unaven. “Kampak chcete teď jít?” zeptal se Bürgel. kdybyste se se posadil sem na pelest. ani tady nebyl žádný host. setrvávám v ní valnou část dne. buď úplné pokojové zařízení s úzkou hotelovou postelí. Pusťte tedy už prosím konečně tu kliku a sedněte si někam. v jehož obličeji se zračil rozpor. kteří ho znali. K. Pak poslouchal K. vyřizuji tu všechnu .” řekl pán. Asi proto.

byl myšlenkami někde jinde. ale oželí to. Pak už mohu poskytnout jen tohle místo na pelesti. Ano.” řekl Bürgel. Je také úplně vyloučeno. nejspíš mě uspí rozmluva.” řekl Bürgel a dokázal tím přece jen jistou znalost lidí. Strany si tu ovšem nemají kam sednout. za nichž byl K. že už bych bez takové práce nemohl být.” K. já jsem nejsilnější spojkou –” přitom si z bezděčné radosti rychle zamnul ruce “mezi Bedřichem a vesnicí. kdyby se však ta nejnepravděpodobnější věc přece jen stala a já ještě usnul. “Jsem ochoten tu věc prozkoumat. “Určitě tu na tom nejsme tak. o zápletkách. Já jsem například spojovací tajemník. jež buď už vznikly za K-ova pobytu zde. většinou jsem ve vsi. mechanicky přikývl. “Vy jste zeměměřič a nemáte zeměměřičskou práci. že má o tom aspoň potuchy. Vidíte tu cestovní brašnu. co Bürgel říká. že jsem tolik zvyklý na styk se stranami. neklidné živobytí. Nevěda nic o okolnostech. hořel vlastně nedočkavostí.” řekl Bürgel s úsměvem. o obtížích. že bych teď usnul. aby Bürgela nepodceňoval. co to je? Nu. pane tajemníku. ba nedávaje ani najevo. mohl teď také spíš dávat pozor na to.” – “Kdepak. “Ne. že přece jen ještě nejspíš usnu ve společnosti. nejsem zaměstnán jako zeměměřič. pokoušel se už na různý způsob pohodlně uvelebit. s nimiž se toto povolání setkalo v obci i na zámku. každá jiná práce by mi připadala suchopárná. ne však natrvalo. abych to mohl zjistit.. jak to vlastně je. že chvíle Bürgelova usnutí je ještě v nedohledné dálce. každou chvíli musím být připraven odjet na zámek. Ale vy jste takový zamlklý. “na pouhé vyzvání bohužel usnout nedovedu. jakož K. “tady je každý unaven. Ale žádný strach. jehož ta zvěst potěšila. Se mnou je to totiž tak. .” usmál se Bürgel zase. tato poloha byla však nejpohodlnější ze všech. asi proto. obstarávám spojení mezi jeho zámeckými a vesnickými tajemníky. co chvíli sám sebe vyzýval. jestliže samy stojí a protokolista se cítí dobře. což by se od tajemníka dalo už samo sebou očekávat. Na druhé straně je pravda. trochu si pak také zdřímnu. není to pro každého. Vypadá to. který si na vyzvání ihned ztěžka. i pro ně je přece příjemnější. jako by odpovídal na nějakou K-ovu myšlenku a chtěl mu tak ohleduplně ušetřit námahu mluvení. pane zeměměřiči?” – “Jsem velice unaven. Jakpak je to se zeměměřičstvím?” – “Nedělám tu práci. “To je podivné. aby už Bürgel usnul. nabízí se tu. beze všeho respektu sedl na pelest a opřel se o čelo postele. než sedí-li si pohodlně a přitom se na ně někdo osopuje. “Nedejte se odstrašit zklamáními. jako by tu leccos bylo zařízeno na odstrašování. provádím tu výslechy stran. Také na něj Bürgelova nabídka udělala pramalý dojem.” – “Jen prosím spěte. neboť zrovna teď tím netrpěl ani trochu. vůbec od chvíle. Není to kupříkladu malá práce.korespondenci.” řekl K. “Samozřejmě. v hloubi duše jako by věděl. že snadno a rychle s pomocí svého zápisníčku uvede tu věc nahoře do pořádku. pak prosím buďte zticha a neotvírejte ani dveře. Vy nevíte. živě pohodil hlavou a vytáhl zpod přikrývky zápisník. jen během rozmluvy se k tomu může naskytnout příležitost. možná že zdání opravdu odpovídá skutečnosti.” řekl K.” řekl Bürgel. Jde to docela dobře. ale dejte pozor. natáhl si nahoře přes čelo postele levou ruku a opřel si o ni hlavu. aby si něco poznamenal. A i pro vás to přece musí být urážlivé. abychom směli nechávat odbornou sílu nevyužitou. ale i to jen z jakéhosi pocitu odpovědnosti k sobě. jenže v jeho stavu bylo těžké správně posoudit cokoliv jiného než svou vlastní únavu.” řekl K. určitě neusnu. nevěda nic o tom všem. v mém postavení mi chybí ten pravý odstup. a v nejlepším případě jen na pár minut. povolán. při našem zaměstnání nervy trpí.” pokračoval Bürgel. pomalu a usmál se pro sebe. cožpak tím netrpíte?” – “Trpím tím.” řekl K.. připadají mu ty překážky naprosto nepřekonatelné. ale to není úřední místo a je určeno pouze pro noční hovory. Byla úplně diletantská.. kdy vstoupil do pokoje. “Zdá se. kterou jsem včera i dnes už vykonal. a když sem přijde člověk nový. nebo se hlásily. dokud tu budete. Nechci zkoumat. “dovolíte-li. že vás už potkala nějaká zklamání.

Takové rozlišování je nám cizí. upadl na chvilku do jakési polodřímoty. V tom to tedy není. o jejich útrapách a starostech. Nezáleží to na vnějších okolnostech. kvůli tomu si určitě nestěžují. jak náleží. věděl tak málo. Proč však si na to stěžují? Protože je to příliš namáhá? Protože chtějí raději využít noci k spaní? Ne. naopak. o čem Bürgel mluví. nýbrž jako na něco. již si sám položil. tedy ovšem lidé. Zajisté. jakou si mohou strany přát. Proč tedy ten odpor tajemníků?” Ani to K. co mu brání spát a jehož jiného smyslu se nemůže dobrat. Tyto situace jsou ovšem přece jen potud v souladu s celkovou situací. že v noci je obtížné či přímo nemožné plně zachovat úřední ráz jednání. Člověk má chtě nechtě sklon v noci posuzovat věci spíše z hlediska soukromého. tam jako by někdy docházelo k naprosto nemístné záměně osob. který s ním probírá obtížné otázky. Zcela určitě je jednou opraví některý kontrolní úřad. které skoro vůbec nejsou v souladu s celkovou situací. Bürgel však.” pokračoval Bürgel. už předem se jim usilovně snaží čelit a nakonec se domnívají. že podali obzvlášť dobrý výkon. to však prospěje pouze právu. Samozřejmě jsou mezi tajemníky pilní a méně pilní. jako všude. ale měl teti velký odpor ke všem věcem. ovšem o nic bezohlednější než k sobě. patrně velice týká. ne. Ale proč se jich nevyužívá. Také se to v podstatě plně uznává – povrchní pozorovatel si toho ovšem nevšimne. “na to si tajemníci neustále stěžují. Avšak i oni – o tom se již často hovořilo v našich kruzích – pozorují při nočních výsleších pramálo z těch nepříznivých účinků. to také ne. je to největší ohleduplnost. a kde by se jindy. Vlastně je ta bezohlednost pouze železným dodržováním a prováděním služby. nevěděl. že se ho to. Nejsou za těchto okolností stížnosti tajemníků velmi oprávněné?” K. střídaly pouze otázky a odpovědi. nedocházejí žádné zásadní stížnosti proti nočním výslechům. “Pokud jsem poznal a pokud vím z vlastní zkušenosti. uvolňuje se potřebná přehrada mezi stranami a úředníky. známkou důvěry lze dosáhnout víc než celoživotním vyčerpávajícím namáháním. divíte se jejich očividným slabinám. příliš ho zaměstnávala otázka. odpovím ti zítra v poledne nebo ještě raději večer na všechny otázky. výpovědím stran se přikládá větší váha. příležitosti. zcela v zajetí svých myšlenkových pochodů. na formální stránku lze ovšem v noci po libosti dbát stejně jako za dne.naskytnou se pak zase občas příležitosti. se usmál. Pustíš-li mne k sobě do postele. . pohledem. uhnul hlavou trochu na stranu. jako by uvolňoval cestu Bürgelovým otázkám a nemohl už jimi být dotčen. které aspoň podle našich předpisů nelze napravit obvyklou krátkou cestou. a to vždycky napolo neoprávněné zisky stran. a vůbec už ne veřejně. avšak oné straně to už neuškodí. nevěděl. “Na to. Ke stranám jsou tajemníci bezohlední. žádá-li Bürgel odpověď jen naoko nebo vážně. říkal si. teď byl opět vyrušen. ptám se vždycky?” K. protáhl si paže a zívl. A jsou to vady. kdy jediným slovem. jako by se mu právě povedlo K. jež se ho týkaly. než jim náleží. Neznáme v tom ohledu rozdíl mezi obyčejnou a pracovní dobou. Není to prostě náš způsob. nerozeznal ani. zato trpí v noci úřední posuzování. ale na přílišnou námahu si nestěžuje žádný z nich. což bylo v matoucím protikladu k vážnosti jeho slov. nýbrž jen zrovna tak bezohlední. To aspoň říkají tajemníci. do posuzování se mísí zcela nepatřičné úvahy o ostatní situaci stran. Ba v tomto případě jsou stranám vítány například zrovna noční výslechy. Čtete-li ale později protokoly. Nač tohle všechno? Nač tohle všechno? ptal se sám sebe a díval se zpod pokleslých víček na Bürgela ne jako na úředníka. že jsou nuceni provádět většinu vesnických výslechů v noci. i když navenek vypadá nedotčena. Ale Bürgel jako by si ho vůbec nevšímal. kteří už z moci svého povolání jsou nadáni zcela mimořádně jemným citem pro takové věci. namítají tajemníci proti nočním výslechům asi toto: Noc je proto méně vhodná pro jednání se stranami. uznamenal sice. Ale co tedy mají potom tajemníci proti nočním výslechům? Jsou to snad ohledy ke stranám? Ne. tak to je. že se jich nikdy nevyužije.

K. jsou skoro stejně odolní jako zranitelní. Nu ano. jichž se v žádném ohledu netřeba příliš obávat. kdo má nějaké naléhavé .trochu zmást. předpis. Avšak byl ochoten ihned ho přivést zpět na správnou cestu. jako by tím dosáhl velikého vítězství. Nikdo ho už o to nemže připravit. nepřestupujeme tedy žádný předpis. “Je však. ale nebyl tu už nikdo. celý ráz činnosti úředníků na zámku. nebyl ještě v hlubinách spánku. ale již se do něho nořil. byl v boji s K. zamyšleně obraceje tvář ke stropu. jako by pátral v paměti po příkladech. slyšel Bürgelova slova možná lépe než za smrtelně unaveného bdění předtím. Ale i vám už mohlo být nápadné. a jak je přitom vždycky ještě příliš pomalý. potom však okamžitě. Byl to vůbec zápas? Nebylo tu vážné překážky. ale nemohl je najít. Ale střepy píchaly. Totiž že strana přijde vprostřed noci neohlášena. Je vám možná divné. že každý. nebo snad ani ne opakovaly. oč jde. Nějaký tajemník. a už zde také byla společnost. velice podobný soše jednoho řeckého boha. takových opatření je ještě spousta. s trhnutím se znovu probudil.” říkal Bürgel. opakovaly se zápas i vítězství ještě jednou. byl sám ve velikém prostoru. velice vzácná. když ji lechtají. “docela oprávněné ty stížnosti také jen tak bez dalšího nelze nazvat. že je to slabost. “Nu. Jestliže se však staly nutností – říkám já –. ačkoli je to přece tak nasnadě. nejste obeznámen s našimi poměry. K. postupoval K. snažíme-li se jim vyhnout. ji rozšlápl nadobro. aby se v rámci předpisů hleděli zajistit proti nočním výslechům a jejich snad jen zdánlivým nevýhodám. Naproti tomu mají úředníci možnost. spal. aby to oslavila. pokud to jde. i společnost se rozutekla. nebyl to sice ten pravý spánek. A bylo mu.” řekl. aby kryl své slabiny. jak pro sebe využít té noční slabosti tajemníků – předpokládejme stále. a to ve značné míře. stanoví jednání aspoň na začátek nebo na konec noci a vyhýbají se středním hodinám. Ovšem. nýbrž teprve teď se odehrávaly a již předtím byly oslaveny a slavily se bez ustání dál. jak svými výpady neustále tuší tajemníka v jeho pyšném postoji a jak tajemník musí třeba honem použít vztyčené paže či zaťaté pěsti. jen tu a tam tajemník vypískl. důkladně je před jednáním prokoumají. odřeknu třeba na poslední chvíli veškeré výslechy. že výslech strany je nutno provést až po úplném skončení ostatního šetření. a on nebo také někdo jiný zvedl sklenku šampaňského na počest toho vítězství.” K. A aby všichni věděli. Dělají to také. jen sám občas po něm sáhl. bylo mu zle jako dítěti. Bylo to velmi komické a K. páni tajemníci. Krok za krokem. přemíra práce. je to přece také. posilují se tím. jejich značné zaneprázdnění. než ji doopravdy přijmou. když je vzbudí. A nakonec zmizel. “je však – přes všechna bezpečnostní opatření – jedna možnost pro strany. to vše a mnohé jiné učinilo přece z nočních výslechů nevyhnutelnou nutnost. ale poměry. že často desetkrát předvolají některou stranu. proč by se to mělo naskýtat tak zřídka. jen sklenka od šampaňského ležela rozbitá na zemi. Přesto se ho při pohledu na Bürgelovu obnaženou hruď ještě ze sna dotkla myšlenka: Tak tady máš toho svého řeckého boha! Vytáhni ho přece z peřin. kteří nejsou příslušní pro dotyčný případ a mohou jej proto snáze projednávat. nahý. dovedou si držet lidi od těla. proto to smím jako nadsázku vyslovit – znamenalo by pak dokonce šťourat do předpisů. nebyl už vázán na Bürgela. a žádá-li si to výsledek zkoumání. Připouštějí pouze takové jednací předměty. Ten řecký bůh pískal jako holka. že úřední organizace nemá mezer. Noční výslechy nejsou sice nikde přímo předepsány. protože výsledek byl naštěstí jistý. a byly to veliké kroky. se tomu ze spaní lehce usmíval. Boj netrval dlouho. vpřed. Z této bezmezerovitosti však vyplývá. cítil se volněji. či lépe řečeno téměř se nenaskýtající možnost. bojovně se otáčel a hledal protivníka. aspoň nepřímo. výsledek předpisu a šťourat do podstaty nočních výslechů znamenalo by pak skoro – samozřejmě trochu přeháním. s oblibou se dávají zastupovat kolegy. slovo za slovem mu bušilo do uší. zahnán do úzkých. avšak tíživé vědomí bylo totam.

přání nebo z jiných důvodů musí být vyslechnut. ne proto. a rozdílů je nespočet.” řekl Bürgel. a ve veliké živoucí organizaci ani být nemůže. nu. který má pro ten případ hlavní příslušnost. krkem napjatým. Navenek je ovšem třeba nějak uspořádat jednací možnosti. většinou ještě nebývá vyslýchán. neboť se mu přece nedostává – i kdyby jinak mohl něco učinit. je přehnané. a pokusil se tedy proklouznout na nepříslušném místě. jež je na něho naloženo. A teď uvažte. pokud jde o práci. je to téměř nesmyslné. jako kdyby se po namáhavém putování blížil úchvatné vyhlídce. nýbrž protože byl teď přesvědčen. avšak vůči stranám naprosto nesmíme strpět narušování příslušnosti. žádný z nich nedá najevo zdrženlivost. nikdy již nemůže přijít neohlášen. sám udržet na svém psacím stole veškeré souvztažnosti i toho nejmenšího případu? Už to. a tak pro strany stojí v popředí vždycky určitý tajemník. či vlastně daleko méně. mlýnku. každý věru beze všech malicherných ohledů nese vrchovatě vyměřené pracovní břímě. Tehdy ještě není vyslýchán. Leckdo už prohrál svou věc. pohrávaje si dvěma prsty se spodním rtem. a přijde-li pak znovu v pravou dobu. říkal si. pošle se zpravidla pryč. Kdopak by dokázal. klap. ale přece jen silné obranné zbraně. vznese-li se na něho požadavek. ani chvilku na ně nemůže vynaložit. většinou dokonce ještě dříve. pro nějž je sebeméně příslušný. že by pro každou záležitost byl příslušný jen jeden určitý tajemník. pro něž není příslušný. pane . že jeden má hlavní příslušnost. my tajemníci nejsme sice na sebe. i kdyby pracoval sebevíc. Tolik si už zvykl na tichý. to záleží na organizaci a na jejích zvláštních okamžitých potřebách. tentokrát beze snu a vyrušování. což přirozeně zdaleka není totéž jako ‚plně zaneprázdněny‘ ve smyslu tajemníků. Přesto to však sotva někdo udělá. nanejvýš může přijít nevhod. i když menší příslušnost. předvolání.” K. aby se zabýval případem. k vlastnímu uspání zřejmě marně pracující Bürgelův hlas. než si sám věc srovná v hlavě. zdálo se mu teď. vždyť zná tajné cesty práva lépe než všichni ti páni advokáti –. avšak řada dalších má též jistou. Věc není totiž taková. právě pro svou nepříslušnost sotva může zasáhnout víc než kterýkoli advokát. tak zralá ta záležitost obyčejně ještě není. téměř nikdy se nenaskýtající možnost? Tajemství vězí v předpisech o příslušnosti. jehož se mají v úředních věcech držet. Avšak nemusí to být vůbec tajemník. i když ho přepadnou v noci a on má nejlepší vůli pomoci. Klapej. že bude obtěžovat nepříslušné tajemníky. Především by tím velmi roztrpčil příslušného tajemníka. Kdopak by tedy při takovýchto vyhlídkách trávil své noci tím. nedostává se mu prostě na věci. že v nejbližších chvílích nadobro usne. pak se upozorní na datum a hodinu předvolání. ba ještě než se o ní vůbec doví. ve vášnivosti však ne. “Kde je tedy. i strany jsou přece zaneprázdněny. to jsou pro tajemníky ne sice vždy dostatečné. “kde je tedy ona zmíněná. To se ovšem vztahuje jen na tajemníka příslušného přímo pro tu věc. Což není už v té nejmenší příslušnosti obsažena veškerá příslušnost? Což tu nerozhoduje vášnivost. co jsem řekl o hlavní příslušnosti. klapeš jen pro mne. předvolání v ruce strany a záznam ve spisech. Takové pokusy musí ostatně ztroskotat už proto. že by se tím zaobíral. přepadnout znenadání v noci některého jiného má každý dovoleno. s úsměvem přikývl. Tak věci vypadají. vzácná. že jeho spánku bude spíše prospívat. Je to pouze tak. jistě žárliví. s níž se kdo věci chopí? A není zde ta vášnivost vždy a v plné síle? Ve všem se mohou mezi sebou tajemníci lišit. ale předvolání má. bez průtahů. protože se domníval. to už nedělá potíže. než aby ho rušil. že na příslušném místě nepokračuje kupředu. obdrží okamžitě. s očima dokořán. samolibý. jestliže chtějí vedle svého ostatního zaměstnání vyhovět předvoláním a pokynům příslušných míst ‚plně zaneprázdněny‘ ovšem ve smyslu stran. že nepříslušný tajemník. že všemu dobře rozumí. mezi příslušnými tajemníky na jedné straně a nepříslušnými na druhé a tváří v tvář zástupu plně zaneprázdněných stran se ponoří do hlubokého spánku a tak všemu unikne. ani trochu času.

bezohledná a lhostejná únavou a zklamáním – vnikla do jiného pokoje. že pro ni na tomto světě není místa. Toto pozvání za tiché noci je svůdné. posiluje nás a pobízí a podněcuje a vše probíhá napůl v bezvědomí. protože skoro nikdy nenastane. V každém případě je to něco chorobného. malé a obratné zrnko by musela taková strana být. Přesně vzato. možnost.zeměměřiči. I kdyby se snad skutečně stala. co se vám v praxi může stát. to je jasné. jestli se vůbec něčím zaměstnává. Jak sebevražedné může být štěstí! Vždyť bychom si mohli dát tu práci a zatajit straně pravý stav věcí. než chtěla. co se stalo. i kdyby. vůbec se to nemůže stát. mé známosti jsou ve srovnání s čísly. zoufáte si. a v myšlenkách se zaměstnává. ze strachu se před ní schovávat třeba pod přikrývku a neodvažovat se na ni pohlédnout. že pravděpodobně z nějakých lhostejných. musíme ukázat. – Jak dlouho vydržíš vzdorovat? ptáš se sám sebe. omezené. jak to však bude pak. Nebude tu však žádného vzdoru. jichž bychom jinak nikdy nebyli schopni. zklamaná. že nějaká strana díky některým okolnostem přes všechny již popsané. z jakých důvodů se to stalo. Zoufáte si proto. dokud zde strana ještě je. Především proto – nehledě ke všemu ostatnímu –. že bude-li jednou vyslovena. že jde o věc do té míry vzácnou. s níž tu sedíte a čekáte na prosbu strany a víte. opustí a my tu budeme stát sami. A i kdyby snad ta naprostá nepravděpodobnost vzala na sebe najednou skutečnou podobu – je už snad potom vše ztraceno? Naopak. náhodných důvodů – k smrti unavená. přičiňoval se tam jako ve vlastním a snášel utrpení jejích marných požadavků. Nicméně však má zkušenost snad dokazuje. jako jsou ty. nu dobrá. Na takovou možnost jste asi ještě nepomyslel? To vám rád věřím. že si tu též na chvíli násilně osobujete nepředstavitelné hodnostní povýšení. Nemohli bychom ji nechat při tom? Nemůžeme. komu by se to už přihodilo. je ještě méně pravděpodobné než to nejnepravděpodobnější. to však dokazuje pramálo. je to přece jen záležitost velice osobní a vážně se dotýkající jaksi úředního studu. se k tomu také přizná. je to velmi zlé. jinak vůbec nepotvrzenou. bezbranní tváří v tvář svému zneužití úřední moci – to ani nelze domyslet! A přesto jsme šťastni. svým omylem či svou únavou. existující snad jen podle doslechu. Ale jedné noci – kdo může ručit za všechno? – se to přece jen stane. Poslechnete je a vlastně přestanete být úřední osobou. Musíte si jen správně představit tu situaci. Ovšem jakmile už je strana v pokoji. S povídavostí šťastných lidí jí musíme všechno vysvětlit. stále očekávaná. že se to vůbec může stát? Máte pravdu. aspoň pokud to sám odhadnete. je ji možno – zdálo by se – takřka zneškodnit důkazem. Musíme jí beze vší šetrnosti k sobě samým ukázat. V té situaci bude pomalu nemožno odmítnout jakoukoli prosbu. avšak blízkostí této noční strany nám jaksi rostou i úřední síly. Už svou mlčenlivou přítomností zve. který je velmi snadný. přímo rozervala úřední organizaci: to je snad to nejhorší. celkem úplně dostačující překážky přece jen překvapí uprostřed noci některého tajemníka. jak se . který má pro dotyčný případ jistou příslušnost. ještě přesněji vzato. až nás strana. Nikdy nespatřená. sedí tu nic nevědouc. Je to tísnivé. Domnívá se. Neznám sice mezi svými známými ani jednoho. jež tu přicházejí v úvahu. Také na ni není třeba myslet. nasycená a bezstarostná. musíte ji splnit. jemuž se něco takového přihodilo. tak je tomu teď. až bude po všem. jež jsou mimo náš dosah. že je tedy nanejvýš přehnané obávat se jí. jste nesmírně šťasten. abyste vnikl do jejího ubohého života. Ona sama od sebe sotva něco postřehne. o něž tu jde. jak mimořádně vzácná a jak jedinečně velká je to příležitost. aby proklouzla tím nepřekonatelným sítem? Myslíte. že bezbrannost. a my je dokonce též provedeme. Jako lupič v lese vynucuje na nás strana za noci oběti. zavazujeme se k věcem. že tajemník. vpravdě žíznivě očekávaná a stále po zákonu rozumu nedosažitelná strana sedí zde. Naše postavení nám vůbec nedává právo splňovat prosby. a kromě toho není ani jisto. Že by vše bylo ztraceno. Jaké podivné a docela zvláštně utvářené.

vyprostil nohu a protáhl se najednou divoce a rozpustile jako malý chlapec. že se pravou rukou opřel o přikrývku. jíž není schopna žádná jiná bytost než právě jen strana. Erlanger byl již zcela přichystán k odchodu. Jestliže však i to bylo učiněno. “Není tam zeměměřič?” ozvalo se. je to kupodivu úžasné. a jako by se už s Bürgelem dávno rozloučil. K. opora paže nahoře již nestačila. dlouho rozhodnout. které neztroskotají na ničem jiném než na sobě samých. pane zeměměřiči. jestliže se jí jen zachce. držel si čelo a díval se do klína. už se zlobí. sklouzla ve spaní a visela teď volně. proč se na mne tak díváte. “Ve výčepu sloužila dříve jistá Frída. to všechno je třeba ukázat. jak však teď. Nevěděl. Bürgel se podíval tím směrem a ponechal mu nohu. nemohl se K. snažte se ho uchlácholit. která mu nejdříve ležela na levé paži nahoře na postranici. o dveře. K. vypadá to.” K. že si přece jen trochu zdřímnu. na Bürgela nebo na to. si bezděčně opatřil novou tak. K. nebo jestli byl takový odjakživa. jejíž splnění je už přichystáno. ohledy nebral. že Erlanger je vedle v pokoji. co tu ještě chcete? Ne. “To je Erlanger. ale my jsme se přece jen bavili příliš nahlas. přijde na mne Erlanger. znám ji jen . Tato jistota dokonce rozhodla.” řekl Bürgel. Doufám teď ostatně. jako byste se nemohl z toho spaní probrat. kde se mu jen naskytla opora. “Měl jste přijít už dávno. že právě ta mez je i jinak významná? Ne. kdo za to může. Jděte. Erlanger naznačil unaveným přimhouřením očí. pak se stalo vše nejnutnější. aby vstal. o postel.” řekl Erlanger. Ani by se mu tu nepodařilo znovu usnout. vyšel bez pozdravu ven. kdyby byl Erlanger nestál v otevřených dveřích a nepokynul mu. Tak jděte. potřebovat. tak jděte. co se dělo. rýsující se pod přikrývkou. Tak svět sám sebe opravuje ve svém běhu a udržuje rovnováhu. “Ať sem tedy už konečně přijde. Pokoj se mu zdál nepopsatelně pustý. Jediné krátké pokynutí ukazovákem.” řekl Bürgel šeptem. pociťuje ještě nekonečnou potřebu spát. může ovládnout vše a nemusí pro to učinit nic víc než nějak vyjádřit svou prosbu. jestli tak zpustl teď. Ano. že je naprosto zbytečné setrvávat dál v tomto pokoji. Devatenáctá kapitola BYL BY PRAVDĚPODOBNĚ minul stejně lhostejně Erlangerův pokoj. člověk neovládne sám sebe. nemáte se co omlouvat za ospalost. vždyť tady je všude plno příležitostí. zdálo se. Nu jděte. “Hned za ním jděte. Sluha mu zrovna podával rukavice a v ruce držel ještě kožešinovou čepici. ba samo se nabízí. co vás tam čeká. ho k tomu pomalu přiměl. ani svůj hlas. Jestli budete ještě dlouho otálet. je to těžká hodinka úředníkova. že ho vůbec nepřekvapuje. Jenže jsou ovšem příležitosti. usmívaje se trochu.” řekl hlas. že by snad Bürgel mohl ještě K. kdo ví. spal. i když z druhé strany také bezútěšné. přijde-li řeč na jisté věci. nevím. upnutým límcem. “Ano. tomu bych se velmi rád vyhnul. o stěnu. Kdybyste vy už aspoň šel!” Otupen nenadálým probuzením z hlubokého spánku. je třeba spokojit se s tím a čekat. s tělem celým rozbolavělým od nepohodlné polohy. Je to výborné. za to nemůže nikdo. Nu. Vtom se ozvalo silné zaklepání na boční stěnu.” řekl. opíral se. pane zeměměřiči. se vytrhl ze spánku a podíval se na stěnu. měl na sobě černý kožešinový plášť s přiléhavým. “Jde o toto. přičemž náhodou uchopil zrovna Bürgelovu nohu. pomalu klesajíc níž a níž. Hlava. že o to nestojí. je. jakkoli mu to snad bylo na obtíž. zas a zas nepochopitelně výborné zařízení. které jsou jaksi příliš veliké. jsou věci.sice strana k té příležitosti dotápala s veškerou bezmocí. než aby se jich využilo. pročpak? Tělesné síly stačí jen po určitou mez. jedině pocit. Má dobré spaní. Je ovšem už pět hodin a brzy tu bude hlučno. uzavřen všemu. se chtěl omlouvat. vstal. Ani neustálé Bürgelovo loučení by ho nepřimělo k odchodu.

může vám to být příležitostně ku prospěchu! To je vše. Neodstraňujeme ta rušení kvůli němu. která pro něho vyrušením nejsou – a jeho pravděpodobně nevyruší vůbec nic –. nýbrž kvůli sobě. prozatím se však musí vrátit. proč na něj padla tak nepřekonatelná únava právě tady. Jestliže Erlanger odmítavě mávne rukou. ba spíš jako by jí to bylo na prospěch. patrně pro každého a pro Klamma docela určitě. nýbrž především proto. nuže. či spíš kde každý je neustále unaven. připadají-li nám jen jako možná vyrušení. jak se nahoře v mezeře mezi stropem a stěnou objevují a opět mizí hlavy. netěšila. i když toto všechno každého druhého při kterékoli práci ovšem ruší. že nevydržel pár špatných a jednu probdělou noc. aby byl slyšen jeho hlas. rychle. ale K. ale s lehkým kulháním. Klamma to neruší. Na chodbě bylo sice ještě prázdno. Ti páni zde mají ustavičné poledne.. že se může spolehnout na své tělo. které se chystají na výlet. pak ji tedy zase pošleme pryč. kde nikdo není unaven.” Pokývl K. zdá se. Z toho se dalo soudit. která tam byla od nepaměti. než je zapotřebí. patří to k přirozenému průběhu dne. jak je možné. tu a tam zahlédl K. Přesto je naší povinností pečovat o Klammovo pohodlí tak. že se vrátí. pro své svědomí a klid. Z dálky se pomalu blížil malý. v chodbě to bzučelo otvíráním a zavíráním dveří.podle jména. v každém případě však šly mimo něj a on stál příliš hluboko a nemohl do nich zasáhnout nebo je dokonce umlčet. Na osobní city se přitom nelze ohlížet. co navenek vypadá jako únava a ve skutečnosti to je neotřesitelný klid. Někdy se tu vydávají rozkazy. jako radost z naprostého souladu s probouzejícím se dnem. U většiny dveří se vozíček zastavil. a následován sluhou. nestarám se o ni. Zde to je spíš únava uprostřed šťastné práce. nasadil si kožešinovou čepici. o tom nemůže být ani řeč. Tato Frída nosívala někdy pivo Klammovi. kterou mu sluha podal. že teď kolem páté hodiny bylo už všude po stranách chodby živo. proto může pak kdejaká bezvýznamná změna bezvýznamné věci povážlivě rušit. to je přece samozřejmé. neotřesitelný mír. že z něho na K. A s tím plně souhlasilo. V té směsici hlasů v pokojích bylo něco nadmíru veselého. Čím větší je však nějaká práce. aby se vrátila. v ruce měl nějaký seznam a patrně podle něho srovnával čísla dveří s čísly spisů. a bez tohoto přesvědčení by se byl na cestu vůbec nevydal. Jednou to znělo jako jásot dětí. ji samu neznám. na rozloučenou. a i ty příznivé měly koneckonců nepříznivé jádro. Vy s ní žijete. že únava mu dnes uškodila víc než všechna nepřízeň poměrů. a Klammova práce je samozřejmě největší. tím méně sil zbývá na obranu proti vnějšímu světu. Je-li člověk v poledne trochu unaven. po ránu rozcuchané. Dělám už mnohem víc. Proto se teď musí ta Frída ihned zase vrátit do výčepu. Druhý sluha šel vedle. sluhou tažený vozíček se spisy. odstranění skvrny. ale jak je možné. to všechno může rušit a stejně tak nová číšnice. obyčejně se pak také otevřely dveře a do pokoje byly . že to je úplně jiná únava než K-ova. které je velmi snadno vyplnit. avšak ta snadnost K. Sebemenší změna na psacím stole. Nuže. co vám chci říci. ale dveře už byly v pohybu. nepříznivé i příznivé. jak jsem slyšel. zírala zbytečnost veškerého jeho snažení. někde dokonce jeden pán napodoboval kokrhání kohouta. si byl sice vědom. možná že bude rušit právě tím. co chvíli se některé trochu pootevřely a rychle zase zavřely. teď je tam. Mimo něj šly všechny ty rozkazy. kvůli jeho práci. odcházel chodbou. Ta změna je tedy přirozeně bezvýznamná. řekl si K. že odstraňujeme i ta vyrušení. co chceš dělat. který měl za to. co mu můžeš říci? K. Nejen proto. a když nemávne odmítavě rukou. zařiďte tedy okamžitě. aniž to však škodí jeho práci. proto naprosto nehodlám vést o té věci nějaké dlouhé řeči. zněl jako výsměch. že on. že se ten rozkaz týkal Frídy a byl sice míněn jako rozkaz. něco. jindy jako pozdvižení v kurníku. když podotýkám. jiné děvče. že osvědčíte-li se v této maličkosti.

ale stávalo se dost často. Jestliže dotyčný pán vůbec přistoupil na vyjednávání. nebo měli páni z jiných důvodů námitky. se skloněnou hlavou. až se tkanice rozvázaly a listy rozlétly. kteří se po něm ovšem už několikrát přísně ohlédli. dupal. nechtěl útěchy. Možná že ostatní chtivě pokukovali po spisech ležících na prahu a z nepochopitelných důvodů nevyzvednutých. Úředník. zapřísahal. Netrpělivec byl ze samého chlácholení často ještě netrpělivější. možná dokonce že definitivně nevyzvednuté spisy budou později rozděleny mezi ostatní pány. Takové jednání trvalo velmi dlouho. takže žádostivé oči sluhovy z nich zahlédly sotva cípek. Jeden sluha byl zaměstnán chlácholením netrpělivce. jako kdyby už o věci vůbec nechtěly ani slyšet. V té domněnce ho utvrzovalo to. narovnal sluha spisy pečlivě na práh. patrně s vyšší hodností. najednou rychle vtažen do pokoje a dveře pak zase zůstaly stejně nehybné jako předtím. Sluha pak také musel běhat pro nové důkazy k vozíčku. Bylo mu téměř dobře uprostřed toho shonu. že pohyb za okolními dveřmi neustává. Druhý sluha. že se někdo musel vzdát požadovaných spisů nadobro. leží-li spisy pořád ještě na prahu a mají-li tedy pořád ještě naději. chvilku tam a postupoval – i když v patřičné vzdálenosti – za sluhy. potom však nedal spisy sluhovi. že tam zatím zůstávají z jakési chvástavosti či zlomyslnosti nebo také z oprávněné hrdosti. nýbrž jimi v náhlém odhodlání mrštil daleko na chodbu. a díval se. které zůstávaly ležet na zemi. že někdy. nemohl už ani slyšet sluhovy řeči. přihlížel chvilku tu. nemohli pochopit. buď že ho sluha svými důkazy zahnal do úzkých. mluvilo se věcně. patrně bylo sluhovi cosi vytýkáno. zklamány nebo také spokojeny tím. a sluhové měli co dělat. Už sama ta jednání dělala velké potíže. aby získal své spisy. který si myslel. než když sluha na své prosby o vrácení spisů vůbec nedostal odpověď. Jestliže dveře zůstaly zavřeny. K. nebo se sluha dost nevyznal ve spisech. jež kolegy povzbuzuje. prosil. nýbrž spíše sílí. Ostatně ty spisy. ale i účastně. nebo musel zajít za pánem dožadujícím se oněch spisů a tam námitky dosavadního držitele vyměnit za nové protinámitky. vždycky když se zrovna nedíval. pak se vozíček vrátil a škvírou mezi dveřmi se vyjednávalo o vráceni spisů. které předtím byly v nejživějším pohybu. stávalo se však také. že předmět nepřetržitého dráždění byl konečně odstraněn. pán vydal třeba část spisů nebo dostal na odškodněnou jiné spisy. byly neúprosně zavřeny zrovna ty dveře. ačkoli tam už byly spisy přiděleny. aby je zase dali do pořádku. . stál pak před zavřenými dveřmi. V takových případech se K. nebo že už byl umořen ustavičným vyjednáváním. pak se však zase pozvolna dostávaly do pohybu. Oba měli co dělat. který sám od sebe vždycky trochu popojel na mírně se svažující chodbě. tím hůř jim šla od ruky. že některé příděly se musely rušit. že má na spisy nárok. rovněž okolní dveře se pak uklidnily. a přece to neudělá. které měl vrátit. našpulenými rty. buď nebyl seznam docela v pořádku. že když teď šlo o vrácení. vystavený už dostatečně dlouho na odiv. že někomu stačí jen otevřít dveře. to však měl ještě mnohem těžší. jak rozdávají. Pak teprve nastaly ty pravé potíže. měl za to. dovolával se předpisů. byl stoh. pán na své záznamy a právě na ty spisy. byly obzvlášť velké balíky. dělal v pokoji veliký rámus.podány příslušné spisy. kteří už teď co chvíli vyhlíželi a přesvědčovali se. někdy také jen malý lístek – tu pak docházelo k malé výměně slov mezi pokojem a chodbou. neustále vykřikoval mezerou mezi dveřmi do chodby určité číslo spisu. jak je možné. citoval svůj seznam. které však zatím pevně držel v ruce. zdálo. jeden takový pán vylil mezerou u stropu na sluhu plné umývadlo. chtěl spisy. Čím dál práce pokračovala. a K. To všechno však bylo ještě poměrně jednodušší. byl krajně netrpělivý. na každý způsob se aspoň stávalo. někdy se dohodli. to vše sledoval nejen zvědavě. jelikož šlo jen o záměnu. tleskal. druhý bojoval u zavřených dveří o vrácení. přičemž se sluha odvolával na svůj seznam.

proč tolik křičí a naříká. nadto patrně neobydlených. než bezmocně klátil nohama. byl sluha několika skoky u něho. ale proč nedostal žádné spisy? Jen velice málo pokojů. naznačovalo. o nic slaběji než předtím. jež byly kupodivu skoro celé zakukleny v šátcích a nadto nepostály chvilku na místě. V boji s těmi malými. nadlouho umlkal. jejich nadutosti. že při příštím rozdílení bude druhý pán potrestán. Věnoval se pak například pánovi. neboť klidně pokračoval dál. a když pak pán opatrně otevřel. nebo jestliže se mu to u některých dveří nezdálo vhodné. patrně mu něco sliboval a také ho ujišťoval. jinak vyprávěli o sluzích vůbec. o jejich zahálčivosti. nýbrž spíše přidáno. byly asi i výjimky mezi sluhy nebo. strkaje hlavu hluboko do pokoje. jeden či dva. neboť tady byly. že Bürgelovy dveře zůstaly celou dobu zavřené a že sluhové již prošli tuto část chodby. z dveří však nespouštěl pohled. Snad spal. setřel si pot s čela a chvíli nedělal vůbec nic. Pak se někdy i tento výtečný sluha přestal ovládat. Zájem o věc byl kolem dokola veliký. aby jich dobyl. aby jaksi vyčerpaly svou mlčenlivost. jež dosud zahlédl sotva v náznaku. to často připadalo jako boj s pokoji. Když shledal. Ochabl sice – kdo by neochabl? –. za to. že chvílemi dlouze přivřel oči. co K. Pak byly případy. Pán se pak též pomalu uklidnil. snášel rámus poškozeného pána. naprosto bezcennou pracovní sílu. A stávalo se. všechno nápadně hlasitě. avšak to. zatvrzelými pokojíky – K. Pak odstrčil druhého. kde se ovšem vzdal veškerých pokusů. aby si spisy přitáhl. ani se neohlédl. šeptem. různé skupiny. a nahoře nad okrajem zdi sledovaly veškeré dění tváře. tomu přece jen nasvědčovalo. Nakonec zbyl jen jediný pán. a jal se vršit spisy na práh zavřených dveří. že i tu si patrně sluha počínal naprosto správně. protože obyvatele stěží zahlédl – sluha nepovoloval. Ode všech postranních pozorování vracel se pak K. všude se šuškalo. což pak obyčejně mělo přece jen jakžtakž uspokojivý výsledek. a přece nebyl přemožen. tak to bylo i s jeho křikem. zkusil to jinak. avšak Bürgelovi žádné spisy nepřidělili. přece jen se ještě chvílemi ozval ojedinělý výkřik nebo se letmo otevřely a přibouchly dveře. to se málo hodilo k Erlangerově chladné. pokud to K. avšak i zde měl K. A jestliže se to nepodařilo takto. že musel na K. vlastně jen nějaký papírek. jejich pohodlném živobytí. velmi jednoduchým způsobem ovšem. správně pochopil. který si na ty spisy činil nárok. po chvíli se opět vrátil. vsunul nohu mezi dveře a donutil tak pána. což se také obyčejně stalo. vždycky zase brzy k sluhovi. zavolal na druhého sluhu. Rozhodně se ukázalo. obrátil se k jiným dveřím. bylo takto opominuto. jak tím hlukem trpí. Zato v Erlangerově pokoji byl už nový a obzvlášť neklidný host. možná že to nebylo ani kvůli rozdělování spisů. například. nejspíš Erlangera v noci vyloženě vypudil. Naoko pak nechal ty dveře být. četné přehrady. Uprostřed všeho toho neklidu bylo K. potají. Obzvlášť sluhova neústupnost se mu velmi líbila. se zaťatými zuby vykročil znovu proti dveřím. sotva které dveře byly v klidu. nápadné. pokoj zůstával němý a vstoupit bez dovolení zřejmě neměl sluha právo. sklouzl z vozíčku a zpříma. aby s ním jednal aspoň tváří v tvář. Pak pokračoval dál. ale jen aby si oddechl. pozoroval. Mezitím sluha skončil práci. sedl si na spisy. jako neutuchající dětský pláč pomalu přejde v stále ojedinělejší vzlyky. jedině to. který se nechtěl utišit. Nebylo docela zřejmé. že se vzdává jen naoko nebo aspoň z dobrých důvodů. čekat na prahu. šel k vozíčku. Na tohoto sluhu se věru nehodilo to. pak spustil nanovo. jak K. což bylo pravděpodobnější. aspoň několikrát ukázal na protivníkovy dveře a smál se. zkusil to jinak. což by bylo důkazem velice zdravého spánku. pouze tím zapeklitým mlčením. vždy pouze mechanicky pracujícího sluhu. že byl dvakrát či třikrát odražen. pokud mu to únava dovolovala. rozložité povaze. a sám začal pánovi domlouvat. lstí. jako by změnil svůj úmysl a pánovi podle práva nemělo být nic vzato. jen jediný spis. a i když už bylo docela ticho. za chvíli se však zase zotavil. lístek z .všechno nadarmo. že pouhým útokem nedosáhne ničeho.

který lístek zamyšleně prohlížel. Byla to první závada. aby je popadl a ihned udusil na svých prsou. neboť sluha zle oplácel K. co by ostatní byli už dávno rádi učinili. jen spokojenější a tak rychle. komu ho přidělit. Vždyť v chodbě pořád ještě ječel hlas ničím neutišitelného pána a kolegové. rozhodl se jinak. před jehož dveřmi se teď ometal K. A i když to byla závada. aby pokračoval. A aby uvolnil běžícímu hostinskému místo. pomalu jako by si ten pán vzal za úkol dělat rámus za všechny ostatní. dala se prominout. hlavou. že ten pán učinil něco. se zdálo. ani s tím lístkem se příliš nenamáhal. jelikož do něho mluvil hostinský a ještě více z druhé strany hostinská – se teď otvíraly dveře dokořán. aby se chopil držadla vozíku. uviděl v zdejším kancelářském provozu. paže měl napůl rozpřažené. nemá Frída kdy. ale utíkal tak. aby na K. aby mlčel.bloku. nashromážděný neklid propuknout. úplně zajedno. v poměrech. že přijde příliš pozdě. Z dálky se sem už hnal sám hostinský. jen se tak tvářil. zůstal vinou pomocné síly ve vozíčku a teď se nevědělo. Ale zvonění mělo přece jen okamžitý účinek. ačkoli jemu samému ta domněnka v podstatě připadala za vlasy přitažená a směšná. snad ho vůbec ani nečetl. jakož i jinak upadl do lhostejnosti. když skončil rozdílení. těsně ke zdi. poněvadž by byl rád přišel na to. celý v černém a upnutý jako vždy. a ačkoli by tu na chodbě udělal patrně každému pánovi radost.. co vlastně pán chce. a on přicházel. Jen jednou sebou ještě trhli a ohlédli se. a tak zase odtáhli. že na K. a její kroky byly krátké a strojené a K. znovu a znovu se . jimž pro spěch a překvapení nerozuměl. zdálo se. aby plně pochopil svou vinu.. pokud jde o hluk. To by mohl být docela dobře můj spis. bylo to ještě až dost nevinné. vrhl zlý. i ona utíkala s pažemi rozpřaženými. Protože K. Teprve teď. zvláště když se do toho mísil pánův zvonek a dokonce i jiné zvonky začaly pracovat. až K. byl zcela srozuměn s tím. bylo to pochopitelné při jeho značném vyčerpání.. jeho příchylnost. projelo K. se pokoušel přitočit k sluhovi. Ale sluha se teď o to vůbec nestaral. trochu zapomněl. byli. kteří se k sobě jinak nechovali příliš přátelsky. a do toho všeho zvonily zvonky. jednou musel nashromážděný vztek. a projevil-li se jen roztrháním malého lístečku. velmi záleželo na tom. vždyť Frída je zaneprázdněna tím. roztrhal lístek na kousky – K. s ukazováčkem na rtech naznačil svému průvodci. Nato začalo z ostatních pokojů velké mumlání jakoby na souhlas. se k němu dávno ještě nedostal – a strčil je do kapsy. že mezitím hostinský vykoná vše potřebné. jak přišli. netrpělivý pohled. dveře před nimi zřejmě netrpělivě čekaly. neboť pak mu Leží v náručí. zdálo se. a i když je snad už Jeremiáš zdráv. měl už po krk rozdílení. Ale hostinský se zastavil přímo u K. aby už mohly propustit pány. a už tu byla i hostinská a oba ho zahrnuli výčitkami. jako by on byl jeho cílem. ale kvůli hře a z přemíry radosti. že se tu probouzí provoz jako v živé úzké uličce. a co jen z neznámých důvodů nesměli učinit. neboť za nimi – K. i v největším návalu práce si vždycky našel čas. zdálo se. a při každé drobné nepravidelnosti ve zvonění jako by povyskočil a ještě přidal do kroku. jež tu vládly. objevil patrně knoflík elektrického zvonku a nadšen zřejmě. konečně přejde. bylo ovšem možné. stoupl si K. který neustále vzrůstal. kterou K. chodba ožila. že balí Jeremiáše do mokrých obkladů. jako by zapomněl na svou důstojnost. jak se mu teď uleví. provázený nervózním škubnutím hlavy. jako by ho volali k nějakému velikému neštěstí. že ho hostinský vzal pod paží a odcházel s ním z toho hluku. až před nimi vozíček poskakoval. Značný kus za ním se teď objevila jeho žena. si pomyslel. ukázal druhému sluhovi. byl se svou prací hotov. nebylo to tak snadné. nemohl sluha pracovat bez chyby. se vůbec neotáčel. kteří ho pokřikováním a kýváním hlavou povzbuzovali. když ustavičně křičící pán. teď už ne z nouze. že i ji špatně pochopil. Chtěl snad pán zvoněním přivolat obsluhu. začal místo křiku nepřetržitě zvonit. Starosta mluvil přece pořád o nejnepatrnějším případu. kdyby mu lístek přidělil. snad Frídu? To bude zvonit dlouho. A K.

vyslechly rychle. krátce po probuzení. ani hostinská nedovedli pochopit. avšak stále si musí být vědom toho – má snad přece aspoň normální lidský rozum? –. jak by se tam byl mohl potloukat jako dobytek na pastvě? Copak nebyl předvolán k nočnímu výslechu a neví. aby rozdílení spisů. zakročili. příliš . je ustavičnou muknu jak pro pány. jenže jemnocit pánů je bezmezný. že K. že hlavní příčinou všech obtíží bylo to. neboť přece každý z pánů slouží jedině věci. ale K. Ani hostinský. raději trpí. základní práce. protože jinak nepochopí ani to nejnutnější. kdežto prostředkování sluhů nutně zabere skoro hodinu.rozeznívaly jako na oslavu vítězství. Měl se proto rychle dostavit. tvrdá srdce. musí přece konečně pochopit to. nevyhledá tichý kout. jako třeba dnes od sluhů. kde čekalo několik saní – se K. a i to jen z milosti a do odvolání. třeba nevyžene. a aby páni měli možnost hned po výslechu všechnu tu ošklivost zaspat. Nikdo K. ačkoli se za jeho přítomnosti patrně třesou rozčilením. tam zůstal s rukama v kapsách. že jsou i necitelná. kam vlastně nepatří. ale oddálit. jako by čekal. musí se samosebou dostavit na místo předvolání. čemu nelze přihlížet. Ale K-ovo chování bylo výsměchem všem bezpečnostním opatřením. než všechno pochopil. Což i noční mol. cožpak to K. ani hostinská ve vlastním domě nesměli spatřit. co bije do očí. s jakými obtížemi postupovalo rozdílení spisů. jim zhořkne. odejde celá chodba se všemi pokoji i pány. že je někde. “Ale copak jsem provedla” Ptal se pořád dokola. doopravdy ani vzdáleně nevytušil. Trvalo dlouho. co ani hostinský. zabrzdit ho naneštěstí může. jež žádná úcta neobměkčí. přičemž ovšem se patrně kojí nadějí. Marná naděje. že jednal v nejlepší vůli. když už se to musí říci: kvůli němu. že to vyžadovala a omlouvala úřední záležitost. Což tam na té chodbě vůbec neměl pocit veliké nepřístojnosti? Ale kdyby ho byl měl. proč jsou noční výslechy zavedeny? Noční výslechy – a tu se K. oč šlo. ta důležitá. že rozdílení se muselo provádět při téměř zavřených dveřích. a musí proto ze všech sil přispívat k tomu. v noci. Zarazit ho nemůže. podrobit se výslechu. to ubohé zvíře. když přichází den. Neměl právo být v té chodbě. vůbec měl přístup pouze do výčepu. neboť oběma byla vina přespříliš zřejmá a ani zdaleka jim proto nepřišlo na mysl. si stoupne tam. potom však pokud možno ještě rychleji zmizet. totiž aby konečně šel. které si jinak člověk netroufne vyslovit. Což nepřihlížel rozdílení spisů? Něčemu. Místo aby proti K. a ráno. aby se strany. nejraději by se ztratil a je nešťastný. pomalu dověděl. jak se K. musí se jemu dávat po lopatě. na něž se páni nevydrží dívat za dne. co je ovšem samozřejmé. kdyby to jen bylo nějak možné. za umělého osvětlení. A to by se bylo také docela určitě stalo – tím si může být jist –. I strašidla k ránu zmizí. pořád ještě nechápe? Něco podobného se hostinské – a hostinský to za svou osobu též potvrdil – ještě nestalo a měli už přece co dělat s všelijakými odbojníky. jejich nejmilejší čas. nikdo to neudělá. že neodejde-li on. jak strašně nevhodně všem na očích tu po ránu postává v chodbě. tak i on sám bude muset nesnesitelně trpět tím. O čem jen v narážkách slyšeli vyprávět. Nevědí nebo nechtějí ve své laskavosti a blahosklonnosti vědět. dlouho to však nemohl vyzvědět. kam ho jen s krajním odporem povolal jeden z pánů jedině proto. Tu konečně – byli už zase na tichém. Předvolá-li ho nějaký pán. tam se připlácne. což samo o sobě je nepochopitelné. mohl něčeho takového odvážit. pouze a výhradně kvůli němu nemohli páni vyjít z pokojů. A proč se páni nemohli dorozumět? Nu. protože jsou ráno. Něčemu. a jako trpí páni. dostalo nového vysvětlení jejich smyslu – mají přece jedině ten účel. a kdyby tím mohl zarazit příchod dne. tak i pro sluhy a uškodí patrně i pozdější práci. nikdy nepomyslí na svůj prospěch. probíhalo rychle a snadno a bezvadně? A cožpak K. kde je ho nejvíc vidět. kteří by se mezi sebou ovšem v mžiku dohodli. nikdy nemůže probíhat hladce. že nemůže? Naproti tomu K. ani mu neřekne to. udělal by to. bílém dvoře. bez možnosti přímého styku mezi pány. Věci. Nu tedy. Cožpak nepozoroval. až na nejbližší účastníky.

příliš unaven. Od druhého výslechu se vlastně už jen odpotácel. Erlanger ho jen požádal o nějakou úsluhu. aby ho nevyhnali. je pro něho úplná novinka. kde opravdu neměl co dělat. aby poskytli pomoc a hned zase zmizeli? Třesouce se rozhořčením nad K. který to nerespektuje! Nu. šustivé. příliš zranitelní. aby si sedl. Bohužel jen . Člověk musel být vděčen. že všechno. vždyť oba ty pány viděl a slyšel poprvé a ještě jim musel odpovídat. na ně nanovo doráželo teď po ránu. kdyby byl volán k odpovědnosti. že chumelí. co tu natropil. připadají si vysloveně příliš obnažení. aby mohl opustit dům. že je K. Až v tom bude zkušenější. pak se ale stalo to neštěstí. přímo se zhroutil na jeden ze sudů. až sem. ani nejobyčejnějších lidských ohledů. Aniž čekal na vyzvání. ale oba dohromady byly víc. že ukončili tu trapnou scénu. ale to přece samo o sobě není závada. jež vlastně vůbec nečekali. hlavu jakoby zlomenou opírala o manželovo rameno. aby zahnali K. Aby manžele uklidnil.! Pro K. zvláště první ho značně vyčerpal. než může najednou snést. Mezitím došli až do výčepu. pravda. jen by to uvítal. třeba pro pana hostinského. snad přece jen poznal. Prodělal krátce po sobě dva výslechy. nebude se něco podobného moci opakovat. Poděkoval jim. Ta únava však pochází z toho. páni. takže zoufalí páni překonávají sami sebe a začnou se bránit. příliš. zoufalí z vlastní nemohoucnosti čekali tu prý na začátku chodby a vysvobodilo je až zazvonění. a starat se. Nu. že spali. Ve veliké místnosti svítila teď jen slabá žárovka nad pivními kohoutky. že skoro znemožní rozdílení spisů a poškodí pověst domu a provede něco. jež mu však po tom. Někdo. řekl K. že se najednou sebere a znovu se pokusí proniknout do chodby. kdo v tupé lhostejnosti a ospalosti nedbá ničeho.. se určitě bude muset zodpovídat. aby to. se vší přírodní pravdivostí. totiž pohled na těžko pro ně snesitelné strany. jemným šátečkem si lehce otírala oči a mezitím vrhala dětsky zlobné pohledy na K. která měla na sobě hedvábné. zvláště hostinská. co šťastně překonali díky nočním výslechům. I venku byla ještě hluboká tma. Snad bere ty výslechy příliš vážně. možná že by taková věc byla i pro jiného. co mu teď vyprávěli. Tomu prostě nedovedou čelit. jemuž vůbec nezáleží na tom. a určitě nechtěl nikoho trápit. co předcházelo. neboť jen tak by mohl zabránit. trochu nepořádně zapnuté a přepásané šaty s širokou sukní – kde je v tom spěchu sebrala? –. jeden u Bürgela a druhý u Erlangera. po ránu. jímž už jinak nelze otřást! Oni. než aby se ukazovali. pokud ví. nýbrž že se to vše stalo jen z veliké únavy. jako by přece jen pro ně ještě znamenal nějaké nebezpečí. V té tmě mu bylo dobře. Byli též sami unaveni tím nočním leknutím a předčasnými vstáváním. jako by při jeho naprosté nepříčetnosti vůbec nebylo vyloučeno. nechtějí.ostýchaví. že je tu v teple. aby se jeho chování ve všem všudy špatně nevykládalo. Je tím prý vinna jen únava a nic jiného. způsobem pro obyčejného člověka nepřestavitelným. nebylo dost jasné. sáhnou po zvonku a přivolají pomoc. druhý. Byla to téměř svého druhu opilost. hnědé. kdyby se jen byli odvážili objevit se před pány nezavoláni. Ale snad ještě víc než ukazovat se stydí se uvidět cizí lidi. I když jsou úplně oblečeni. Je těžko říci. kéž by jen jediným okem mohli zahlédnout ten veselý shon pánů. dopadlo dobře. Hostinský s hostinskou pořád ještě stáli před ním. snad se ti věční dělníci stydí jen proto. proč hostinský přes všechen svůj hněv ještě vede K. než aby se vystavovali cizím pohledům... z toho nejhoršího jsme už venku! Ach. byť i jen proto. že by snad byl přes tu neznalost věci přece jen nezůstával tak dlouho v chodbě. z toho. konečně osvobozených od K. najednou a bezprostředně. Co to musí být za člověka. zdálo se. že si ještě nezvykl na namáhavé výslechy. proč se stydí. co se ještě nikdy nestalo. sotva může být přičítáno za vinu. ovšem nic nepominulo. netrval dlouho. volají o pomoc! Což by už dávno nepřiběhl hostinský i hostinská a všechen personál. ani zákona. musí to být člověk jako K. Vždyť tu není ještě tak dlouho.. Všechno.

K tomu nesmělo dojít. Číhavě oba pozoroval krče se na sudu. dávno nápadná. ustavičně vrtěla hlavou. ale pak už si netroufal K. jejíž neobyčejná citlivost byla K.Erlanger a Bürgel rozpoznali. a zaspal dokonce celé rozdílení spisů. zbytečně si tu a tam popotahujíc šaty. v jakém je stavu. “Ona tě už asi nemá ráda?” zeptala se Pepina. že vůbec nespal. že už hodlá splnit K-ovu prosbu. vynořila ze tmy. jako by zatím byla poznala zlobu světa. a když ochutnal kávu a jí se zdálo. hned tu byla Pepina. patrně jel na zámek. se tu byl mezitím jednou na K. měl tuto možnost. dověděl. s radostí by jí byl použil a rád by se zřekl vší zakázané. PROBUDIL. s nímž K. a proto i ti nejcitlivější pánové se před ním mohli bez ostychu ukázat. Zmínka o obou výsleších – obzvláště o výslechu u Erlangera – i respekt. a jistě by se ho byli zastali a zabránili všemu ostatnímu. v místnosti bylo stejně prázdno a teplo. Dvacátá kapitola KDYŽ SE K. Když se však protáhl. až hostinská. začala hned vyprávět sama s pohledem strnule upřeným do K-ova šálku. Opět hrozil propuknout jakýsi patrně dávný spor o čistotu domu. ale Erlanger prý musel hned po výslechu odejít. rušit. “Vždyť je opilý. Kdyby byl K. všechny stěny ve tmě. že přece ve skutečnosti nebyl v stavu cokoli vidět. Zdálo se. nabyl rozhovor manželů nesmírného významu. až do netečnosti přesvědčen. ale nepřišla ani tak kvůli němu. hodila nějaký polštář. líně držíc v ruce koště. neboť večer má zase nastoupit na staré místo. žárovka nad pivními kohoutky zhasnutá. řekla Pepina unaveně: “Nech mě. jen na tvé šaty. aby K.” a sedla si na sud vedle něho. Pokrčil rameny. a zvolala: “Jak se to na mne dívá! Pošli ho už konečně pryč!” Avšak K. polštář spadl a lože i sudy zapraskaly. jejichž nepořádnost si teprve teď uvědomila. jako by se i při vyprávění potřebovala rozptýlit.. podívané. ten hulvát. že Pepinino neštěstí zavinil vlastně on. Hostinská se po něm několikrát za den ptala. . který tu ráno čekal potmě u piva. jako s druhem v utrpení mluvila teď s K. i za okny byla noc. chápaje se příležitosti a teď již úplně. teď se dověděl. že zůstane. že se konečně jednou vyspal a že se může napít dobré kávy. která se na její zavolání rozcuchaná. přestát bez újmy? –. “Pojď!” řekla hostinská hostinskému. přinášejíc kávu a koláče. odběhla a přinesla mu plnou cukřenku. spokojený.. řekl: “Nedívám se na tebe. A K. zdálo se mu nejdřív. Ať se tu vyspí z opice!” A poručila ještě Pepině. nad čelem a podle spánků byly vlasy pečlivě naondulované a na krku měla řetízek. unavená. Především se K. aby si směl položit na sudy prkno a prospat se na něm aspoň do svítání. i kdyby se hostinský s hostinskou proti němu měli spojit. nejspíše unaven výslechem – jak by ho tedy mohl K. Ale už se neptala zlomyslně jako dřív. a Bürgel usnul. spíš si tu potřebovala všelicos připravit. najednou ustoupila stranou – hovořila patrně s hostinským už o jiných věcech. hostinská však zřejmě byla proti tomu.” “Proč na mé šaty?” zeptala se hostinská rozčileně. které přesahovalo vše. jako by se svému trápení nemohla zcela oddat ani ve chvíli. kdy se jím obírá. neboť je nad její síly. podívat. před níž všechna vlastní zloba je bezmocná a nesmyslná. se jí ani nemusel vyptávat na její trápení. mu hostinského naklonily. mluvil s hostinskou. a konečně prý přišla i Frída a postála chvilku u K. že už je večer a on že spal hodně přes dvanáct hodin. pro znaveného K. Smutek jí ovšem nezabránil. potají sáhl po jedné z mašlí a pokoušel se ji rozvázat. rovněž Gerstäcker. tím spíš.. nýbrž smutně. když K. že mu není dost sladká. ale ona že mu . co dosud zažil. mluvil o obou pánech. který jí visel do hlubokého výstřihu blůzy. aby se dnes nevyšňořila snad ještě víc než posledně. Být odtud zase vyhnán mu připadalo jako neštěstí. ve vlasech měla vpletenou spoustu mašlí a stuh. Když K.

především. jež si nikdo nemůže ověřit. temné komůrce a byla připravena. Natož kdyby si tu chtěl počínat jako pokojská! Jako pokojská si člověk časem připadá úplně ztracený a zapomenutý. byla to až nepochopitelně nezištná obětavost. co to místo vyžaduje. vyslyšet a ztratit místo. měla bezvýznamné místo bez zvláštních vyhlídek. sny si člověk nemůže zakázat.to nemá za zlé. což nejspíš souvisí s jejím vzhledem. s prosíkem a ona teti bude mít na vybranou. aby ho spálil jako papír v kamnech. smířila se s tím. a i když nikdy ani v nejsmělejších myšlenkách si nečinila nárok na toto místo. a K. což vůbec přece nemusí být Pepinin šílený dohad. K. ale vážně na postup nikdy nepomýšlela. tedy něco. celé dny tam až na několik málo denních stran. jehož mu Frída uměla dodat. dnes jsou tomu čtyři dny. že to byla Frída. věděla. neuvidí človíčka . Jinak si vůbec nelze představit nic. A ona si usmyslila. A kdo za to mohl? Především K. že tam nepovšimnuta stráví léta a v nejhorším i celý život. a zpozoruje pak K. krátce před obědem. nadto úskočného děvčete. která se ovšem jaksepatří tlačila dopředu. aby ani po něm stopa nezbyla. a pak Frídina prohnanost. ten by byl dnes Pepininým vyvoleným. co je on za divného člověka? Za čím se to pachtí. snila o velké budoucnosti jako každé děvče. A tu snila Pepina. neklame sám sebe. Nevěděl o ní samozřejmě. Pepina ani předtím nebrala život na lehkou váhu. aspoň na chodbě tajemníků. toho nehezkého. jaké důležité věci ho to zaměstnávají. A při vyprávění horlivě kývala hlavou. je-li už ubohost její tváře i těla mimo pochybnost. všude měla svá vlákna. že s ním rozprávěla. hledal a jeho pohled padl na Pepinu. je to skoro vražedná práce. že hostinský neměl hned po ruce vhodnou náhradu. Nuže. neboť co vlastně chce. ale dočista. svůj omyl nebo ho už nebude chtít skrývat a nebude již vidět Frídu. není také maličkost. přijde k ní K. seděla ve výčepu jako pavouk v síti. Nejdříve prý vzal Frídu z výčepu a tím Pepině umožnil postup. již na sebe vzal jako břímě. celé měsíce seděla dole ve své maličké. a kdo by měl tu sílu. stalo se to tak najednou. nýbrž jen a jen Pepinu. osvoboditel dívek. šeptala mu do ucha své díky. vyhnat ji odtud mohla jen láska k někomu nízkému. aby zažehl a spálil celý Panský hostinec. přece v první chvíli oslnilo především Frídino postavení a lesk. postaršího. že získá-li to postavení. aby to místo získala? Byla pokojskou. strávila celé hodiny tím. avšak čeho tu lze dosáhnout. že si udělal z Frídy milenku. nebo ho odmítnout a stoupat dál. jinak je ztratí hned první hodinu. je to práce jako v dole. než měla být uvedena do místa – uvedení bylo ještě nejisté. aby Pepinu vynesl nahoru. Není to tu snadná práce. nejkrásnější? Pepina je oběť a všechno je hloupé a všechno je ztraceno. hubeného děvčete s krátkými. a tu se najednou objevil K. doopravdy miloval Frídu. prořídlými vlasy. neudělal to kvůli ní. A i takovéto myšlenky napadaly tehdy Pepinu: je to možné. Bez přípravy je člověk ani nemůže převzít. čeho dosáhla. jíž by u Frídy nikdy nepoznal a jež je nezávislá na všech poctách světa. které se mihnou sem tam a ani se netroufnou zvednout oči. aby se vzdala svého místa.. což nikdo nebude popírat. dostat ji odtamtud proti její vůli bylo prý zcela nemožné. Pepina tedy přišla do výčepu. co se nesrovnávalo s jejím postavením. Milovala tehdy K. musí mít přece aspoň jiná tajemství. buď K. jako ještě nikdy nikoho nemilovala. nepřevzala je nepřipravená. z Frídy. co by Frídu přimělo. že pro ně zapomíná na to nejbližší. třeba ten údajný poměr s Klammem. nejlepší. aby zabránila K-ovu odporování. že se všeho vzdá a skloní se k němu a naučí ho pravé lásce. aby K. A v jejích očích byl jeho čin ještě o to větší. anebo klame snad dokonce jen Frídu. tu noc. které má pořád nějaké tajnosti. neboť s Frídou se jako dívka může zajisté klidně měřit. A Pepina? Copak ona někdy pomyslela na to. A tu najednou Frída z výčepu zmizela. Jenže pak se to zběhlo jinak. jež znala jen ona sama. a uvolnil jí cestu nahoru. ale přece jen už velmi pravděpodobné –.. hrdina. přece jen si hodně všímala. a bude snad jediným výsledkem všeho toho přece jen Pepinin vzestup.

že je to něco jiného. Ale jak je možné uklízet potichu. A teď najednou přeložili Pepinu do výčepu. Vždycky z ničeho nic rány pěstí na dveře pokojských. že tu ani možná nehrozí nebezpečí. Po ránu se vůbec nesmí ven z pokoje. zburcovat spící kuchtíky. Jen když páni pracují. má-li po nich uklízet. ale přitom i s největším vlastním úsilím. třeba je to jen někdo. A nikdy klid. které to stačí. jak by se tam spisy dostaly? Co je děvčatům po spisech? Ale nakonec přijdou stejně znovu nadávky a výhrůžky zklamané komise. že . kde je zapotřebí pravý opak. když se totiž kolikrát pozdě v noci. možná však. A proč? Kvůli K. jemuž sotva unikla. Pravda. Nuže. ale to musí. ta ať se parádí. ani v noci. rozmýšlí se. ale spisy se ovšem ztrácejí stejně. kdyby vešel dovnitř. ale ono se neděje nic. ale samozřejmě nikoli v obydlených pokojích. pouze v těch. kromě toho se tam ometají i pacholci. rychle dolů do kuchyně. děvčata uvnitř umírají strachy. stále jen výčitky. Možná že je to jen to. To pak děvčata vylezou z postelí – postele jsou nad sebou. ta sebranka špinavá. Avšak to není to nejhorší. ani během jídla se člověk nesmí ukázat na chodbě. poslouchají u dveří. ani ty nejpečlivější. s tím pokojské obyčejně nemají co dělat. každý papírek se odevzdá hostinskému. A pořád je za dveřmi slyšet toho plížila. a potom se k tomu přece jen neodhodlá. nikdo nevejde dovnitř. ani ve dne. jestli má něco objednat. ale komise přece hledá celé hodiny. a když je venku konečně ticho. a když se pokoj konečně uvolní pro pokojskou. kleknou si. zvláště ta nejtrýznivější a nejčastější ze všech. A Pepina může říci. těch jejich maličkostí je tak do nůše. že je někde vskrytu v kuchyni klidně a beze strachu prospí. Ve skutečnosti se nic neztratí. A přitom je třeba si říci. děvčata přece nemají nic svého. jsou to velcí páni. Jinak však ustavičně ve svém pokojíku nebo v pokojích pánů. ale ta zato vydá. Nač se tedy parádit? Člověk se dokonce sotva ustrojí. aby zase vylezla nahoru do svých postelí. jež jsou zrovna prázdné. když už by všichni měli spát a většina jich konečně také spí. jídlo jim nosí čeledín z kuchyně. kde je člověk stále lidem na očích. Znovu zpátky do toho života. kdo chodí sem a tam přece dveřmi. aby práce pánů nebyla rušena. jež pak slyšíme od hostinského. do kterých vůbec jen vejít v čistých šatech by byla lehkomyslnost a plýtvání. Ať tak či onak. Neboť tam v té službě na sebe děvčata nedbají. že se při uklízení ztratily spisy. jenže právě ne vinou děvčat. poněvadž donést v době mezi službou na objednávku nějakou maličkost z kuchyně je přece věcí pokojských. Jediné volné dopoledne v týdnu stráví člověk nejlíp tak. nanejvýš personál. a pracovat se musí potichu. smějí pokojské uklízet. Samozřejmě že nic nenajde. celý pokoj děvčat není vlastně nic jiného než veliká skříň s třemi policemi –. rámus do půlnoci a rámus od samého rána. a kde by tedy měl vypadat co možná vybraně a příjemně. A pořád v umělém světle a v zatuchlém vzduchu – ustavičně se tam topí –. když nepřijde žádná objednávka. ale člověk musí ze všech sil přemáhat hnus. jemuž sice unikla s K-ovou pomocí. to chtějí být tajemníci sami mezi sebou. je tam všude velmi málo místa. když páni bydlí v pokojích několik dní. Kdyby tam člověk aspoň nemusel bydlet. jak je to všechno ubohé. Pokojské nemají přespříliš práce. to byl obrat. Nejhorší ze všeho je. Takový život zase Pepinu čeká. a to i zhýčkaným a všímavým pánům. zvláště v noci. a Frídě. chce-li se člověk udržet. A odnikud dobrého slova. že by ho ani potopa nevyčistila. ještě dnes večer se má nastěhovat znovu na své staré místo v dívčím pokoji. a vlastně pořád unavená. nadiktování objednávky. Všechny by už byly šťastné. sotva je kdy zahlédl. postavit podnos s objednanými věcmi přede dveře pokojských. Vždyť člověk vlastně pány ani nezná. Pro koho by se parádily? Nikdo je neuvidí. je v takovém stavu. opřou se o stěnu a nemají ani dost sil. A pak přijdou komise a děvčata musejí opustit svůj pokoj a komise přehrabe postele.kromě dvou tří jiných pokojských a ty jsou stejně zatrpklé. začne přede dveřmi pokojských něco plížit. strachy objímají jedna druhou. odkud si to odnesou pacholci.

bude Frída povýšena. to všechno nemá valný účinek. že Frída je Klammovou milenkou. u všech čertů. když ji člověk například prvně vidí. Vždyť už nikdo nepochyboval o tom. stala se z Frídy veliká krasavice. Obtíž byla jen v tom. Ne na všechno. třeba už v nejbližší době. ne. je o tom přesvědčena i teď a nikdo jí to nevezme. proč ji nechává ve výčepu. jak si rozpouští vlasy. jak uboze vypadá. ale když jí jseš. A rychle lže a klame. lidé mají určité představy a natrvalo je od nich neodvrátíš. že jejich nároky nejsou tak velké. spráskne soucitem ruce. Zdálo by se. ihned to opraví. Jak se všechno bude utvářet později. jak obstát první dobu. je přece určitě divý po tom. Pepina se o tom hodně napřemýšlela. sotva už jí výčep stačí. má už po ruce jiný prostředek. i ti. lidé přece mají oči a ty nakonec dostanou za pravdu. v poslední době například svůj poměr s Klammem. také přece častěji bývala s Frídou a nějakou dobu s ní dokonce spávala. a když už jsou jednou vyžvaněny. co není vidět. bez šatstva a bez šperků. může to mít přece také různé příčiny. že Frída nosí Klammovi do pokoje pivo a vrací se s penězi. přesto si můžeš tu věc ověřit. nebo že z ničeho nic jednou. byla si tím zcela jista. ale přece jen znatelně méně. kdy Frída takové nebezpečí zpozoruje. stačí. byli již příliš unaveni. že má schopnosti potřebné pro to místo. v den její porážky. ale jakmile je ve službě. nevyžvaní přece takové tajnosti. že je pořád ještě ve výčepu. když je mohla uspokojit Frída. Klammovou milenkou. kdy chce –. abys jen vyčkal! Klamm přece nemůže tak nepravdivé pověsti dlouho strpět. je Frída Klammovou milenkou. a tak. Bust si. ty tajnosti se kolem ní vyžvaní samy od sebe. Jak by se však i druzí neobdivovali tomu. A jestli si snad netroufáš jít za Klammem s takovými dotazy a jestliže k němu nejsi připuštěn možná s nekonečně důležitějšími dotazy a Klamm je ti dokonce úplně uzavřen – pouze tobě a takovým. aby lidé neměli kdy pořádně se na ni podívat. jaká je ve výčepu potřeba. že Klamm má určité důvody. Její poměr s Klammem! Jestli tomu nevěříš. jenže skromně. ba skoro příliš krásná. tiskla se k Pepině a kladla si kolem hlavy Pepininy vlasy. neboť byla přece jen chudá pokojská. To však není pravda. Není snadné dostat se Frídě na kobylku. jakkoli je to s podivem. co stačí Klammovi. nebo dokonce pro Frídu zapomíná pít pivo. kdy Klammovi pivo méně chutná. dívka právě taková. o tom nemluví. ať děláš co chceš. co je ve výčepu. co se o něm vypráví ve výčepu a v hostinských pokojích. neostýchá se už samozřejmě sama o nich mluvit. ne mnohem méně. A opravdu – lidem se zdá divné. jinak se odvrátí. odvolává se jen na to. co se beztak všeobecně ví. a není-li to pravda. Rozhodně tedy.nezanedbala nic. například o tom. můžeš si to přeci ověřit. pak ať je to také vidět na tvém . Ale ve chvíli. aby tak jednal. a protože páni nemají trpělivost čekat. být číšnicí znamená hodně. Frída vypráví a člověk jí to musí věřit. Zná lidi a to je její pravé umění. nuže pak není co opravovat a je to čirá pravda. a kdo si nedá pozor – a kteří páni si dávají zvláštní pozor? –. jako jsi ty. A ona to ani nevypráví. jak se člověk vyvine. vypije Klamm méně piva než dříve. než se kdo nadál. jestliže je tomu tak. jak chytré. Nikdo neví líp než Frída sama. ale když už je číšnice Klammovou milenkou. Vidět je sice jen to. po té stránce je spojení s Klammem velmi pravděpodobné. kteří zřejmě věděli víc. avšak to. mysleli si. je zrovna doba. než aby pochybovali. Jdi za Klammem a zeptej se ho! Jak chytré. nic netvrdí. Nevystačí to samozřejmě natrvalo. a ještě k tomu tak dlouho? Proč ji nevede výš? Lidem se může tisíckrát říkat. to všechno je pro něj nanejvýš důležité. nýbrž chtějí mít hned bez přechodu číšnici jaksepatří. považuje se za nejkrásnější ze všech a dovede to každému správným způsobem vštípit. všechny pochyby zmizí. Věděla. nebol Frída například si k němu zaskočí. ona to také ví a mnohé noci nad tím proplakala. že od té doby. ani dnes. s tím si Pepina starosti nedělala. že v tom není žádný rozpor. kdyby šlo všechno podle práva. by se nemělo stát ani pokojskou. Avšak on to neopravuje. takové děvče. toho hned napálí. příliš mocná.

Bylo jí nápadné. každý byl přece zvědav na tu podívanou. Ale i když to měl být prostý muž. Ale vidět nebylo nic a Frída zůstávala ve výčepu jako doposud a ještě byla v duchu velmi ráda. činí si nároky. ovšem že to moudře nedává znát. avšak je patrné. Nesměl to být její známý. Jestlipak ví. možná zrovna ten večer. že už není tak nepostradatelná. nebyly k utišení. s nímž by tu chytrou hru sehrála. i když se vlastně její pozornost upínala k něčemu jinému. Zeměměřič! Ano. to musela pozorovat. i její nepřátelé ji litovali. že i pokojská si trochu zadává. Copak se nestydí? Co ho jenom na Frídě tak okouzlilo? Teď by se přece mohl přiznat. tak správný se ukázal její výpočet už na začátku. neušlechtilou povahu nezatoužil po nikom jiném než právě po Frídě a nic si nepřál víc než – můj ty bože! oženit se s Frídou. na němž by třeba jednou mohla i jiná soudná dívka nalézt něco přitažlivého. Ale dívka jako Frída musí mít pořád starost o místo. Je zeměměřič. mnohem nižší než pacholek. drží se moudře Olgy a podobných děvčat. To vzbudí rozruch.vzestupu. ani pacholci se už o ni nestarají. kuchtičky. I Pepiny se to dotklo. A přitom si činí nároky a vůbec se nemá oč opřít. Ale u lidí ztratila vážnost. Frída se rozhodla. Kdo by to byl dokázal prohlédnout! Pepina to tušila. i rozhodla se milá Frída k něčemu novému. na něho to jako novinka zapůsobilo a už byl ztracen! Ona se teď však musela vystěhovat. tato hra nemohla Pepinu oklamat. spíš naříká a místo proklíná. ten by na ni nejspíš vykulil oči a šel by dál. Co ji tedy . na jeho situaci je žalostno pohledět. že lidé jsou stále lhostejnější. i na chování hostinského pozorovala. naučil se tedy něčemu. Potají však neustále pozoruje náladu. A tak velkou ještě měla moc. zůstane číšnicí. když s ním déle mluví. Pepina ji viděla ještě ráno před odchodem. není to zase nic. nažloutlá holka? Ale kde. které se ovšem obdivují každé číšnici. Opravdu krásná. kdy ji onen plán poprvé napadne. Copak se mu opravdu mohla zalíbit ta hubená. Kde ale najít takového muže? Jiná dívka by ho patrně marně hledala celý život. ani ona se tomu nemohla docela ubránit. pokud možno ještě nižší než pacholek. než se objeví. o němž by se dalo důvěryhodně tvrdit. to snad něco je. personál se sběhl. kvůli komu se člověku každé děvče nevysměje. všechno má své meze. že ji litovali. co to znamená být Klammovou milenkou a co to znamená odvrhnout tuto čest v opojení nové lásky. všichni. tedy přece to měl být někdo. že to tak zůstává. že se zahodila s takovým člověkem. Řekla mu jen. ale když člověk neví co s tím. copak si K. nestojí jim už za to zvednout oči. ani žádný z čeledínů. vždyť ona obyčejně zpozoruje věci ještě dřív. konečně se lidé zase rozpomenou. nikoli přímo. bude se o tom dlouho mluvit a konečně. vyznamenání? Chce něco takového? Nuže. vždyť se na ni ani nepodíval. že přes svou tupou. milenka Klammova. ledaže by došlo k nějaké obzvlášť nešťastné náhodě. jak málo je Frída zarmoucená. Vždyť ji vlastně postihlo strašné neštěstí. ona. myslí? Co to má v hlavě za divné věci? Dosáhne něčeho obzvláštního? Dobrého zaměstnání. že Frídu přepadl. ona že se mu nemohla ubránit a ve chvíli omámení mu podlehla. když se Frída objeví. Vždyť není ničím. Frídě přinese štěstí do výčepu zeměměřiče. to si to měl od samého začátku zařídit jinak. pořád nové historky o Klammovi si také vymýšlet nemůže. A i když to snad bude ten nejnepatrnější ze všech. že je Klammovou milenkou. A se všemi těmi zvláštními nároky padne hned první večer do té nejhrubší pasti. že ztropí skandál. jako by byla velice nešťastná. Těžké bylo jenom nalézt vhodného člověka. nyní už pro ni samozřejmě nebylo v Panském hostinci místo. dokud bude krásná. hlavně by nedokázal zachovat dost vážnosti a při vší výřečnosti by se pak nedalo rozhlašovat. pokud možno s tím nejnepatrnějším ze všech. ale bohužel neprohlédla. když se jednou vpraví do práce ve výčepu. půvabná dívka nemusí dělat žádná zvláštní kouzla. jedno jakým člověkem. všem připadalo nepochopitelné a jako rána osudu. přece jen to musí být někdo. A tak viděla. se spustí s nějakým. ale to nestačilo. Dělala také. že si nějaké nároky činí.

částečně se to podařilo. hostinský byl spokojen. tohle nepřipadalo v úvahu. schraňovala. když se dívka právě z jejich skupiny stane číšnicí. a teď – bylo to od ní velmi hezké –. často se jim s ní chlubila. pak přes všechnu Frídinu prohnanost. a co k tomu bylo potřeba. než aby se dobře strojila. A obě jí náramně ochotně pomáhaly se šitím. byla příliš zaměstnána přípravami na nové místo. šily a zpívaly si a jedna druhé podávaly nahoru a dolů hotové části. A že je lze po libosti stahovat a zase uvolňovat. hlavně K-ova! Jakou měly tenkrát všechny radost z těch šatů. a tady je vlastně počátek neúspěchu. Nu. ale nováček jako Pepina? A mimo to se Frída nikdy nedovedla dobře oblékat. a když se nakonec ještě našlo místo pro stužku. co sehnala a slátala dohromady. jemné prádlo. bylo jen hrubé prádlo. kdyby byly šily pro sebe. nemá přece za nehet vkusu. Na ni také ovšem není těžko šít. zdálo se jim. ale pořád ještě je vidět. Utěšovaly Pepinu: Frída také nebývala zvlášť krásně ustrojena a chodila někdy tak ucouraná. že ji pro sebe jednou skvěle upotřebí. je jí čím dál tíž u srdce. když už má někdo nažloutlou kůži. Mnohem těžší bylo sehnat prádlo a střevíce. Hned byla ve výčepu jako doma. S tou trochou potřebné dovednosti a znalosti se seznámila už dříve. Nikdo při práci Frídu nepohřešoval. a místo střevíčků na podpatcích se musela spokojit s domácími střevíci. aby se i k Pepině. a pak – až se dostane k moci. nemohly se snažit víc. Tak to opravdu bylo. tento příklad Pepina nechtěla a ani nemohla napodobovat. vystačila s lhaním a pletichami. že to všechno bylo nadarmo a že se zase vrátí k přítelkyním s prázdnýma rukama. obětovala ji. Až člověku ze samé žluté přecházejí oči. I s šaty si poradila. . jak jsou krásné. snad také snila o tom. To vše bylo nutno opatřit v několika hodinách. které člověk spíš schovává než ukazuje. Jedna z dívek měla už delší dobu schovanou jakousi drahou látku. Ve službě žádné peníze nepotřebovala. nikdo nevěděl nač. přes všechnu K-ovu pošetilost by vítězství zůstalo její. Vždyť začátek byl velmi dobrý. Pepina se tím nevychloubá. aby ji učesala. zdravým děvčatům sluší všechno. zmizela poslední pochybnost. K žádné chybě nedošlo. je to jaksi i pro ně čest. Na česání má ona zvláštní talent. Když si na to Pepina vzpomene. která už tehdy byla pokládána za její nástupkyni. nemohl-li se člověk náležitě vybavit. tyhle musela nosit ve dne v noci. neboť pak o ně člověk docela určitě přijde za půl hodiny. měla již přízeň a vážnost. že jsou zárukou úspěchu. když ji Pepina potřebovala. chovala se stejnou chladnou přívětivostí jako vždycky? Pepina tenkrát neměla kdy o tom přemýšlet. je jí dána obzvlášť lehká ruka. ona je přece příliš lakomá. že tedy jsou to sice jen jedny šaty. Obě její kolegyně stály věrně při ní. ale nemusí přece ještě nosit krémovou blůzu s hlubokým výstřihem jako Frída. nahoře i dole. elegantní šaty. každá na své posteli. mladým. ale zato se dají měnit – to je zvláštní výhoda a vlastně její vynález. zejména zpočátku. a proto se právem tak šňořila. Kdyby k tomu byla měla vydatnější prostředky. I tu přítelkyně pomohly podle svých možností. Pepina totiž jiné nemá. aby se uplatnila po všech stránkách. je to jen tím svůdnější. když se dáma tu a tam ukáže špinavá a nepořádně oblečená. byl to její poklad. jak je potřeba. Jaké neštěstí a jaká lehkomyslnost je zavinila. co vydělala. Ale co jiného by to bylo? Co jí dávalo sílu. A nejsou snad ty šaty opravdu krásné? Jsou teď už pomačkané a trochu ušpiněné. jednou si ji pozvala dokonce hostinská. ani ta prokletá Barnabáška by lepší nesvedla. kde vlastně Frída je. bylo lépe vůbec se toho místa vzdát. že se hosté dali raději obsluhovat od sklepníků než od ní. všechno. ať ji má. mohla by jim Pepina později opatřit lecjakou výhodu. Měla je nastoupit patrně za několik hodin a ještě neměla krásný účes.drželo tak pevně na nohou? Snad blaženství nové lásky? Nu. ale Frída to směla dělat. ale jejich možnosti nebyly velké. slušné střevíce. A i kdyby toho nebylo. ovšem její husté vlasy se též poddají. To. Ta práce byla dokonce velmi radostná a ony byly při ní šťastné. Teprve druhý den se někteří hosté vyptávali. Seděly nad sebou.

Jak měla chvilku volnou. směla-li věřit všem pohledům. jak mohla být. Snad proto nebyla tak výkonná. jediným pohledem. To trvalé zklamání ji velmi unavovalo. Kdyby byl přišel. přesto mohla ještě s každým promluvit pár slov. Pepina získala sice už za ty čtyři dny příznivce a přátele. tonula v moři přátelství. ta největší snad pohroma: za ty čtyři dny Klamm nepřišel dolů do lokálu. A pak. aspoň zčásti. příjmy byly dokonce v průměru poněkud vyšší než za Frídy. Pepina však takové triky nenávidí. avšak sklenice s pivem by dovedla postavit na stůl aspoň stejně mile jako Frída. těm svůdným kadeřím a mašlím nikdo neodolá. proti vlastní vůli pánů to pár dnů trvá. Kéž bych mohla toho pána vzít z jeho pokoje a vlastníma rukama ho snést dolů do lokálu. ale čtyři dny nestačí. třeba jen pět dnů. nýbrž z lakoty. Ale proč nepřišel? Náhodou? Pepina si to tehdy také myslela. trvá to přece jen pár dnů. byl to projev neslýchané přízně. když se blížila s džbány piva. že se svým skandálem předvídavě postarala o to. která se prý uchovávala zcela jen pro Klamma. Kéž by teď přece jen Klamm přišel. ačkoli byl první dva dny ve vsi. věnoval jí tento řetízek s přívěskem a do přívěsku dal svůj obrázek. už jen ze zvědavosti by ji byli zase rádi uviděli.první den byl ze strachu pořád ve výčepu. nakonec nechal už všechno na Pepině. jakýsi písař jménem Bartmeier je do ní zblázněn. by za to nedali. avšak čtyři dny bylo příliš málo. možná že už pátý den by byl stačil. Pod takovým břemenem bych neklesla. Ale on nepřicházel. než si zvyknou na novou číšnici. ani K. v Pepininých očích by toho byl nalezl až dosyta. také zpočátku k ničemu nejsou. neboť když pak k sobě jednou někoho pustila. i když se člověk namáhá až do úpadu. bez Frídiny dotěrnosti by hezky pozdravila a hezky se poroučela. Jedna přes druhou zajížděly všechny ruce Pepině do kadeří. dokud tu stála a působila svou přítomností. kam bylo personálu přísně zakázáno vstupovat. Pepinu brali jen jako provizórium. Oba ty dny ho čekala každou chvíli. Teď Klamm přijde. nabyla pro ně opět půvabu. jestliže se Pepina vynasnaží. říkala si ustavičně a pobíhala sem tam jedině proto.. brala to jako urážku Klamma. že si to nikdo nedovede . aby zůstala v lidských řečech. že byla ze samého čekání neklidná a že ho toužila uvidět první. ale i úspěchů. Všichni byli zřejmě rádi té změně. zejména když se někdo díval. ovšem Pepinu. když si ti přepracovaní páni mohou konečně na chvilku sednout k pivu. kéž by jich bylo trochu víc. i v noci čekala. Na té chodbě nahoře je takové ticho. Čtyři dny je příliš málo. zásluhou jinak úplně lhostejného K. stala se tím pro lidi něčím novým. ze strachu postoupit někomu něco ze svých práv. lze je jediným slovem. ale přece jen ne docela zapomenuta. což je ovšem opovážlivost. později přišel jen tu a tam. jediným pohybem ramen doslova proměnit. a jestliže Klamm vůbec něco hledá v očích nějaké dívky. hned jak vejde. který jindy bývá tak bezmyšlenkovitý. hosté byli rychle obslouženi. Zavedla některé novoty. to i leccos jiného se stalo. byla by to bývala pro Pepinu rozhodující zkouška. i když je výměna sebevýhodnější. z panovačnosti. říkala si. Tak uběhly vzrušující dny plné práce. nikoli snad z pilnosti. Zbývalo jí tak víc času na panské pokoje. ostatně zkouška. neboť pokladna byla v pořádku.. Kéž by byly neuběhly tak rychle. a přece by se na ni bylo zapomnělo snad ještě dříve. vplížila se nahoru do chodby. kteří se pro ni přece také lépe hodí. To ovšem bylo chytré. Frída. i kdyby bylo sebevětší. jenže jsou to ponejvíce starší páni s těžkopádnými zvyky. kdežto Pepina přenechala tuto práci zcela sklepníkům. nebýt toho. může být za čtyři dny Frída skoro. tam se přitiskla do výklenku a čekala. Pepina byla ke každému přívětivá a každý jí přívětivostí oplácel. z níž měla pramalý strach. ale přece jen to byly pouhé čtyři dny. dohlížela též na pacholky. ne jako Frída. a kdykoliv s ní někdo promluvil nebo se k ní přiblížil. na niž se spíš těšila. Nebyla by se stala Klammovou milenkou – takových věcí je ovšem lépe vůbec se slovy nedotýkat – a ani by nikomu nic takového nenalhávala. takže snad desetkrát za den si musela upravovat účes.

určitě už před sebou nemají žádná tajemství. nač vydá peníze. ale přece ne vždycky. A dělá Frídě všechno k vůli. Kdyby byla Frída zůstala ještě jeden dva dny ve škole. nevylákala by ho Pepina. aby v K. že to s Frídou nevydržel. jen hedvábná spodnička. jak si nahoře na chodbě ve výklenku tiskne obě ruce na srdce. prosí o pomoc. jí to umožňoval. Klamm nepřišel dolů proto. že se vrátí. natrvalo by se stala číšnicí. tato schopnost pozorovat a rozhodovat se je Frídino nenapodobitelné umění. nahýbá se k němu. pokud se někde nepotuluje. Ona je posílá k svým starým přátelům. to ticho člověka vyžene. jestli však nechce přijít. jedny podepírá druhými. K. Co má pro jednoho být šetrnost ke Klammovi. až vedle u stolů natahují uši. zřekl se tedy prozatím společného života. zapřísahá je. Ale pomocníci neslouží jen jako poslové. přišel by. ona má styky. Tu se Frída konečně na základě svých pozorování odhodlá k velikému úderu: rozhodne se. jako by chtěl ukázat. kdyby je Pepina ovládala. i když K. Nu. Frída by se skvěle bavila. A opravdu je nejvyšší čas. pak nikdy přímo. je patrně bezvýznamné. zná. některý vydrží. ani na těch pár dní. a proto ho rozhodně nesmějí pustit dolů do výčepu. zatímco on sám chodí po svých pochůzkách. slouží k i tomu. proč svými pochůzkami vzbouzel zdání. Kdyby Klamm chtěl přijít. Pepina by byla poslední. pak to hostovi pošeptá. jako že Klamma je třeba ušetřit. proč Klamm nepřišel. a když jich většina selže – kdo by se natrvalo staral o Frídu? –. nechápe to – úplně ponechá. je to slyšet i u vedlejšího stolu. Ale pořád znovu: desetkrát byla Pepina zahnána. všemi milovanou a podporovanou. na počest začnou po sobě toužit a K. že se tam nedá dlouho vydržet. aby Klammovi nic neprozrazovali. co říká. místo aby u ní seděl a hlídal ji. ohlašuje. nebylo by už Pepinu možno vypudit. které ji ještě dělí od výčepu. Těchto styků začala teď využívat. toho před hostinským využívá jako svého úspěchu. sotva se zdržel doma. Bylo to arci nesmyslné. ani kdyby se v tom výklenku samým bušením srdce zalkla. ale K. vyčítal. nenechali ho vychladnout! Frída se zná s pomocníky od dětství. Řekne-li Pepina něco některému hostu. nechá si od pomocníků naočkovat žárlivost. je obdivuhodné. Je to skoro. ještě den dva a žádné pletichy by Klamma . jediné. Pěkně to začínají líbánky. jak to ta prohnaná Frída rozpozná a využije. vydělala by si dost peněz. potloukal se kdovíkde. připomíná se jim. avšak strpí přitom.! Posly má po ruce znamenité: K-ovy pomocníky. Jenže tenhle pavouk má styky. že o ni bojuje? Vypadalo to. jež jí K.představit. že z toho bude velká láska. pokud tam nebyl. všude vedl řeči. Zatím Frída neztrácí čas. přestěhuje se z hospody U mostu do prázdné školy. ale jestliže nepřijde. – člověk to nechápe. O celé této Frídině činnosti K. tu a tam přece jen. drží v zajetí. sama dovedla. Takové je to ticho. jako by teprve při setkání s Frídou shledal. všemu věnoval svou pozornost. a aby jí nakonec dal ještě víc volnosti. kdo by K. je nesmyslné skoro všechno. desetkrát zase vyšla nahoru. že Klamm již nepřichází. štve proti Pepině. proč se k ní znovu a znovu vracel. řekne to přímo. Dnes Pepina ví. její prosby ke Klammovi neproniknou. že ji takový člověk jako K. a pozoruje Panský hostinec a pozoruje K. dělá. upozorní. Bylo to nesmyslné. aby mohla skvěle doplnit chatrnou výbavu. Frída neříká nic. Řekne-li však jednou něco. jenže nestačí. se octne v nebezpečí. kam patrně K. jak jinak by se utvářil její život. jí zašustí. že se brzy vrátí. Ne že by ho uprosila. Ale proč ji potom neopustil nadobro. jen Frídě ne. vůbec neví. vzbouzeli žárlivost. i když si to sebevíc odporuje. kdyby mohla vidět Pepinu. aby si později mohl to odříkání v klidu vynahradit. postaví pivo na stůl a jde. jaká se dala najít. že je jí hoden. aby zůstávali všichni tři pohromadě. o kterých nikdo neví. sedí ve škole. s ní se nedá vydržet. Jakpak by mohl přicházet. leží jí nic netuše u nohou a ona zatím počítá hodiny. když dole obsluhuje jen taková Pepina? Hostinský sice za nic nemůže. jako by byl Frídiným třetím pomocníkem. To. stěžuje si. jako by se chtěl nějak vysoukat nahoru. že tomu zabránila Frída. jak je doopravdy nicotný. ta Pepina je přece jen nejlepší náhrada.

ve své prostomyslnosti jí otevře ještě poslední úzkou cestičku – tou ona uteče – sotva kdo už něco takového čekal. Pepino. svou domnělou krásou. Palanda dole v dívčím pokoji je přichystána. stále ji pronásleduje. se vším všudy dočista zapomenuta. kdežto teď jsou o tom všichni opět přesvědčeni. jež tam jsou na místě. žes na všechny ty věci přišla teprve teď.. že vlastně nejde ani tak o její neštěstí. přijde tam. Je pravda. jak se sluší. že je toho schopna. jen na okamžik ovšem. která se tak osvědčila? –. pil by. těsného dívčího pokojíku dole. jako by chtěla říci. Já . I on byl při tom ovšem zneužit. že totiž z maličkosti. a jemu i ostatním zůstala opět nedosažitelná jako dříve. ona je ponese a nepotřebuje k tomu ničí pomoci ani útěchy. milá Pepino. tak ti nejvyšší. avšak naprosto není pravda. avšak brzy se dá přemluvit. utekla mi s pomocníkem. A tu mezi tímto dvojím nebezpečím. Vy pokojské máte ve zvyku slídit klíčovou dírkou a podle toho vypadá vaše myšlení. pokyvujíc hlavou.” řekl K. považme. který by sám od sebe ani teď ještě vše nepochopil. i K. se ucházejí jak ti nejnižší. a za předpokladu. jenž ji stále ještě miluje. plačící přítelkyně ji uvítají. Už tvé šaty a účes. stejně velkoryse jako nesprávně usuzujete na celek. ona však propadnuvši nízkému. S povzdechem si setřela z očí a tváří několik slz a zadívala se pak na K. kterou skutečně zahlédnete. to je přece samozřejmé. nebo jak ty říkáš. co se zhroutily všechny její naděje. Mohla by se pak snad tím pevněji přimknout ke K. Vrátí se tedy. ale o K. když už se nad ní málem zavírá hrob – K. kdo od sebe zažene K. Tam jsou jistě velice krásné. už nepotřebuje víc než jeden den.. ještě den dva a Frída by byla s celým svým skandálem. Frída mě v této chvíli opustila. jemu chtěla nastavit jeho obraz. jako snad jiná žena podvádí muže. že by mě omrzela nebo že bych ji byl dokonce už příští týden vyhnal nebo že by mě podváděla. A cos to ještě vykládala? Já jsem byl tedy zneužíván a klamán? Nikoli. domnělou věrností a hlavně domnělou Klammovou láskou. “Jakou to máš divokou fantazii. Pepina skončila. ani to ne. Pepina nebude čekat. ale tady se jim kdekdo potají nebo veřejně vysmívá. stačí jediný den. na něž je třeba zapomenout. Neboť ani K. a nejméně už K-ovy. jak hanebně ho klame. a opravdu je také velmi nepravděpodobné.. že například já v tomto případě vím mnohem méně než ty. aby jasně viděl. strhá ze sebe šaty. mu stačí. zatne zuby a dá se do práce. o niž – jak lze dokázat –. já byl stejně málo zneužíván a klamán jako ty. Pokladnu už předala hostinské. pokládala to za nutné poté. S takovými myšlenkami jsi tady nemohla pochodit. vším. až Frída přijde a triumfálně převezme službu. co ví. aby ji vyhnal z domu i s celým jejím nečistým pomocnickým neřádstvem. Dříve však musela ještě všechno vypovědět K. “Vždyť vůbec není pravda. jenže dříve se o tom všem už právem pochybovalo. v prázdném výčepu. a jestliže by si vůbec povšiml Frídiny nepřítomnosti.neodvrátily od hostinského pokoje. především získá přece znova Klamma pro hostinskou místnost. teď jde. jakýsi záblesk pravdy jsi zahlédla. jak ošklivě se k Pepině zachoval a do jakého neštěstí ji přivedl. aby se mu omrzela. ani vidu ani slechu by po ní nebylo. jimiž se tak vychloubáš. stuhy z vlasů a všechno nacpe někam do kouta. ale zde. pomocníky. vždyť to přece není nic jiného než sny z vašeho tmavého. Následek je. se svými styky. jediný den. že se ještě stane mou ženou. jsou jenom výplody oné tmy a oněch postelí ve vašem pokoji. se vyjímají podivně. hostinský s postranním pohledem na Pepinu váhá – má obětovat tu. příliš mnoho věcí mluví pro Frídu. byl by s tou změnou nanejvýš spokojen. kde to bude dobře schováno a nebude to nadarmo připomínat časy. víc ne. může jít. cítil by se dobře. aby poznal. mohla by si ho opravdu zamilovat? Nikoli. díky svému skandálů mnohem svůdnější než dříve. přišel by. brzy je odvrhla. je to proti přírodě – náhle je to ona. ona přes své mládí zná život a její neštěstí pouze potvrzuje to. Pak vezme velký kbelík a koště. Tak vypadá situace teď večer. a kdo díky nátlaku přátel a pomocníků se zjeví hostinskému jako zachránkyně.

já se přece podle práva nesmím zdržovat nikde jinde než právě zde ve výčepu. Všimla sis někdy. vždyť to není žádné zvláštní místo. “nedomluvíme se spolu. zde však.. kdyby se ke mně vrátila. komu tyto maličkosti vadí. zdobíš se tak. jen tohle místo tě tak mate. tím je však obtěžuješ a odpuzuješ. i když v hostinských pokojích smí obsluhovat představené tajemníků. jsem unaven. to však mělo zvláštní důvody.si nedovedu ani zdaleka tak přesně jako ty vysvětlit. dnes však o tom vědí a opravdu touží po Frídě. ba dalo by se skoro tvrdit. kterým se ty tak posmíváš.” řekla Pepina. která náhle ožila. sama to přece zdůrazňuješ. dokazuje pouze. proto se pouštíš do všeho s přehnanou horlivostí. Důvěřoval bych v té věci jedině tomu. se přece jen musí zahazovat i s nejnižším lidem. byl bych šťasten. snad je při bližším pohledu trochu čestnější než tvé dřívější místo. Chceš být pořád podváděna. je to přece jen pravda. a on dobrovolně přicházel dolů. a je to snad tak náramná čest moci se se mnou stýkat? Nu. tak jako my tu vedle sebe sedíme a já beru tvou ruku do svých. že jsi ustavičně pronásledována. i kdybych pro to neměl neklamné důkazy. Ale právě proto se sem nehodíš. ale pro tebe je to učiněné nebe. Toto se jistě Klammovi vyčítat nedá a jen to. byl jsem ustavičně na pochůzkách. Neříkám. To je bohužel pravda. jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. nikdo na něho nečíhal na chodbě a nezanedbával svou ostatní práci. zanedbával jsem ji. poněvadž se na ně nehodíš. co je na ní doopravdy. ale není tak snadné poznat to. a ten. Jak zřejmé to asi je. totiž že jsem ji zanedbával. kterého ses ty dotkla a z něhož jsi nic nevytěžila. Jsi hodné děvče. Nemáš pro mne nějakou radu. že se ve své mladistvé nezkušenosti nedovedeš na věci správně dívat. protože ti to lichotí a dojímá tě to. Nejpravděpodobnější mi připadá vysvětlení. poněvadž oni chtějí mít v hospodě pokoj a nechtějí k svým starostem ještě starosti číšnic. že se pro to místo nehodíš. vcelku však není rozdíl velký. že mu chybí smysl pro věci větší. Ať ti to připadá jakkoli neuvěřitelné. když je pryč. Pepino. jak si myslíš. toužím po stále úplnějším nicnedělání. že po Frídině odchodu si nikdo ze vznešených hostů té události vlastně ani nevšiml. že jsi podvedená. máš pocit. například se mnou. brání ti uvěřit v Klammovu lásku k Frídě. strachy se o to místo třeseš.” řekl K. to jsou maličkosti ve srovnání s tím. že jsou ozdobeni andělé – ti jsou však ve skutečnosti jiní –. Dokud byla u mne. kdo tě podle tvého názoru mohou podpořit. “oba jsme podvedeni. tak asi sedali vedle sebe Klamm a Frída. že se ani Frída nemohla ke Klammovi přiblížit. všechny. když to vidím i já. teď. bylo ještě dost síly. ale nijak ses z toho ovšem nepoučila. aby si ho podmanila. nemám skoro co dělat. neboť tam je člověk neustále mezi tajemníky. mně ses například nejdříve zdála krutá a domýšlivá. co říká Frída. neboť Frída si přece asi ve všem počínala jinak. postarší. zůstaňme spolu. člověk podle tebe ze všech nejnevědomější. Ať je jinak jakákoli. který jí zbyl pro jednotlivce. se snažíš získat neúměrnou přívětivostí. mu vůbec . Pravda je však. které sem nepatří. a proto si myslíš. že je snad trochu hubená. nad nimiž ty bys hrůzou trnula. že to místo je pro tebe příliš vysoké. že být pokojskou je něco víc než výčep. ale zase bych ji hned začal zanedbávat. Je možné. taková ty však nejsi. Pojď se mnou dolů k děvčatům!” – “Dokud si budeš stěžovat. ba dokonce spěchal dolů. Je to tak. Viděla vše a přitom i každou jednotlivost a v pohledu. spíš je jedno k nerozeznání podobné druhému. za rameno. jak se ona dívá? To už nebyl ani pohled číšnice. Klamm se sám musel obtěžovat a sejít dolů a chyby na Frídině oblečení. a uchopila K. Je to místo jako každé druhé. ty myslíš že ano a snad pro to máš i důvody. Mýlíš se. a i když si to nedovedeš srovnat se svými představami o světě a úřednících a vznešenosti a účinku ženské krásy. proč mě Frída opustila. to byl už skoro pohled hostinské. a ať si jakkoli dovedla vážit svého místa. chladnou rozvahu a dovedla se ovládat. v službě měla bohaté zkušenosti. že snad jiné mají čistší vlasy. Pepino?” – “Mám. Klamm se ti zdá – a právem – nedosažitelný. Co na tom.

že mě zesměšňuješ. Ach to bude veselé. vědí. ovšem pro Emilku. Už mi ten život tam připadá mnohem snesitelnější než ještě před chvilkou. ale nezíská nic. ani ji nepoznáš. Snad teď ani tolik neztrácím. až toho budeš mít po krk! Tak pojď tedy! Máme i Frídiny obrázky a ukážeme ti je. příliš dětinsky. nebo dokonce jako zbraně proti tobě. protože ti utekla. jak nejisté bylo –. ale už se s ním smířily. ani kdyby měla takové šípy. mé přítelkyně se ti budou líbit. nepřistihnou tě. že obětovala to. je-li to tak. A teď já jsem přece jen prorazila a odloučila se od nich.” – “Protože tě přistihli. Víš. jak bych pro ně mohla něco udělat. a že jejich zábavy přesahovaly žertování. její rozhodnosti. vždyť nám ho už v mládí ztrpčují. naopak. ony vůbec nechtějí pryč. než jak ty říkáš. když mě přistihli na vaší chodbě. Ty jí nechceš věřit! A nevíš. a to. my tři držíme dohromady. mé vlastní postavení bylo ještě nejisté – ani jsem nevěděla. že se zase vracím. – tak jako když dítě tahá za ubrus. že ho utvářel někdo. my jsme se ani ve třech nenudily. Pepino.nevadily. jen když si tak srovnám nás dva. “ty jsi do Frídy zamilován. Nikdo o tobě nebude vědět. s Frídinou věrností dalo získat snadno a nepozorovatelně. co měla. už jsem jim o tobě vyprávěla. uděláme ti pohodlí. jež je obvyklé mezi hosty a číšnicemi a jež je podle všeho cílem tvého života. mi nedal žádnou naději. nevím. na tak malou vzdálenost by je nemohla vystřelit. jako by se mimo pokoj vlastně nemohlo nic dít. ale Emilka také. je tam teplo a těsno a my se k sobě ještě víc tiskneme. že ona všeho sobecky využívá jen k svému prospěchu a k zlému. jaká je má vina. že se k tobě vrátí. všimla sis jejího pozorovacího daru. myslíš si. Ale jen si pomysli. není těžké být do ní zamilován. je asi tak ve Frídině věku. příliš hlučně. nu. Tenkrát ještě bývala Frída skromnější než dnes. musel by na jejím charakteru poznat. jak se dole dá. žijeme si tak hezky. Ale i kdyby to bylo. když je pryč. byla s ním ještě řeč. myslím. my dívky nebudeme odkázány jen samy na sebe a v noci se už nebudeme bát.” řekla Pepina. člověk si musí ten trpký život osladit. někde zatím musíš být. že při loučení plakaly hlavně ze smutku nad tím. ani podle mého. Ale já ti křivdím. kdepak. jak ty chceš. že jsme všechny tři měly stejně zatarasenou budoucnost. která je mnohem starší než my. ani postel. Pojď k nám! Mé přítelkyně také znají Frídu. jsem skoro ráda. budeme ti o ní vyprávět historky. Ovšem. jejího vlivu na lidi. napadají mě takové věci. že tam vedou ubohý život. a už jsem s hostinským promluvila o Jindřišce a Emilce. kdo je víc než ty a já a všichni ze vsi. my oba však že jsme ji zklamali a přímo ji nutíme vrátit se sem zase zpátky. které už tehdy číhaly. Tak půjdeš tedy?” – “Cožpak je to dovoleno? Vždyť ještě včera dělali veliký skandál. ani svého výkladu nemáš naději. zvlášť Jindřiška se ti bude líbit. a i kdyby se snad vrátila. také mi není vůbec jasné. Ne. čeho se mohla nadít. budeš nám pomáhat při práci. jak tím právě prozrazuješ svou nezkušenost! I ten. Pokud jde o Jindřišku. je-li to tak. že . že musím opustit společný pokoj. jak se tím blamuješ. A sobecká? Spíš by se dalo říci. příliš nezkušeně snažili vynutit si pláčem. a i kdybys měl ve všem pravdu. je chladno a ty nemáš ani práci. nezapomněla jsem na ně a první má starost byla. taháním něco. Nevím. kdo by vůbec nic nevěděl o jejím vztahu ke Klammovi. ale určitě vím. ačkoli jsme na sebe odkázány. Vždyť ty jsi sama velmi dobře rozpoznala Frídiny přednosti.” – “Nu ano. takže je pak pro ně navždy nedosažitelná –. jít ven do té zimy – nám připadá. co chceš teď dělat? Frída tě opustila. že je to tak spíš. pojď k nám. která je pro samotné dívky opravdu příliš těžká. jenže si ovšem všechno nesprávně vykládáš. proč bych to já měla dotáhnout dál než ony? To nás právě drželo pohromadě. ty dobré duše. ale když budeš u nás. a poskytla nám příležitost osvědčit se na vyšším místě. i v tom. jen shodí celou tu nádheru na zem. jako bychom se byli oba příliš usilovně. když musím odtud pryč. když si pomyslím na přítelkyně. leda podle očí. co by se například s Frídiným klidem. ještě jsme se jedna druhé neomrzely. jen my tři. škrabáním. tana dole poslouchá člověk takové historky nedůvěřivě.

Na to si však my dole nestěžujeme.” K. velmi dlouhá zima a jednotvárná. Pojď. že s ním chce hostinská ještě mluvit. Nebudou se asi vůbec divit. Vždyť on se ani v šatech nevyzná. K. Je pravda. nebudeš jako my navždy spoután s naším pokojem. “Copak to má znamenat. a jen aby mi vyhověly. Ale potom uvidí tebe a pochopí. “Byl jsi včera. do jara?” zeptal se K. že jsi řekl něco o mých šatech. že máme teď muže jako pomocníka a ochránce. toho se neobávej. ó prosím. ostatně musí teď samozřejmě jít. Co tím chceš říci?” K. Pepina sebou trhla. aby se nerozčilovala. jedině tím jsi vázán a na tom ti přece musí také záležet stejně jako nám. Až bude pak jaro a ty si najdeš jiné přístřeší a přestane se ti u nás líbit. jestliže se mýlil. proč na ni K. řekl. kde je školníkem. a přímo nadšeny budou tím. kdy jsme hospodařily společně. Budou celé šťastné. jinak jsi však úplně volný. Hostinská nechápala. jenže to se mi přece dařilo i doposud. co jsou drahocenné šaty nebo nevhodné večerní šaty a podobně… Vůbec. kde se nám to nezdá zcela bezpečné. Vypadalo to. příliš se v myšlenkách vzdálila z výčepu. že na ni čeká. než chtěl. neboť to by pak byla naše poslední hodinka v Panském hostinci. že přece jen bylo dobře. určitě už víckrát nezpůsobí paní hostinské takovou nepříjemnost jako včera. Co by také mohl říkat o šatech paní hostinské. teprve když se odpověď nedostavila. Hostinská na něj hleděla jako ve snách. Ovšem že ta poznámka je nesmyslná. “Ani slovo už od tebe nechci slyšet o šatech. aby zde přenocoval. prosí o prominutí. objevila paní hostinská v tak krásných večerních šatech. je jistě možné. K. budeš-li u nás. “Do jara?” opakovala Pepina. “zdá se. jenom musíš ovšem i potom zachovat to tajemství a ne nás zradit. déle. Nemáš se co starat o mé šaty. je v těch věcech ještě příliš nezkušený. Co je to za nesmyslné poznámky? To je přece úplný nesmysl. nic víc. před zimou jsme chráněny. se omlouval včerejší únavou. kterou ti přidělíme. že tu ještě K. se omlouval. Alespoň ještě nikdy neviděl v tak krásných šatech žádnou hostinskou při práci. že si konečně přece jen vzpomínáš na svou včerejší poznámku a přidáváš k ní další nesmysl. že mu dovolili. čekal. popláčí si trochu a budou naříkat nad mým osudem. jednou přijde jaro a léto a to také ovšem má svůj čas. Udivilo ho jen. i v ten nejkrásnější den padá ještě někdy sníh. “žes v takových šatech neviděl ještě žádnou hostinskou při práci. že se vůbec nevyznáš v šatech. v noci. když se teď vrátím. rozhodně si už nevzpomíná. avšak nebyla to Frída. pojď k nám! Vždyť tě to nebude nikterak zavazovat. práce.” řekla hostinská.” zvolala za ním hostinská. a i v ty dny. A uklonil se na rozloučenou.” K. Ten pohled zadržel K. neukazovat se nikde. V jeho situaci mu už každé nevyspravované a čisté šaty připadají jako drahocennost. že jsem byla pryč. jenže teď ve vzpomínce se zdá jaro i léto tak krátké. Že tak krásné ještě nikdy neviděl. Teď se také ještě slabě usmála a teprve K-ův udivený obličej ji jaksi probudil. můžeš přece jít. tak drzý. byla to hostinská. Zakazuji ti to jednou provždy. “Nech si ty poznámky!” řekla hostinská rychle. Nu. “Zima je u nás dlouhá. zároveň děkoval. se znovu uklonil a zamířil ke dveřím. jako by to nebyly mnohem víc než dva dny. Tvářila se udiveně. že včera něco žvanil. mezi všemi těmi poloustrojenými muži.” – přitom jako by . “Nevzpomínáš si? K drzosti se vždycky dodatečně druží zbabělost. že měl dojem. a i jinak musíš být samozřejmě opatrný. “Tak vida. nebude příliš těžká. se otočil a prosil hostinskou. než abych si uhájila živobytí. příliš dlouho zanedbával školu. tím vším je vinno to včerejší předvolání. Tak půjdeš tedy?” – “Jak dlouho máme ještě. že všechno musí zůstat v tajnosti a že tím tajemstvím budeme ještě pevněji spojeny než dříve. že se tam v té chodbě. zdá se mi.všude mimo pokoj je zima – a bít se ve velikých cizích místnostech s velkými cizími lidmi pro nic jiného.” K. nachází.” Vtom se otevřely dveře. si nevzpomínal. jako by očekávala odpověď na svůj úsměv a jako by procitla. a vůbec musíš poslouchat naše rady. Potom ale – to bych si vážné vyprosila – nechtěj posuzovat.

čekal jsem něco podobného. zeptala se: “Odkudpak máš své vědomosti o šatech?” K.” – “Tak tu to máme! Jsou nemoderní..” – “Nevím. hostinská též zasáhla a pokárala Gerstäckera za dotěrnost. Nebylo snadné zbavit se ho. “Ne. které ví nějakou hloupost a ničím se nedá přimět. rozumíš?” A když se chtěl K. když už dveře byly zavřeny a slova ošklivě splývala s hekáním a kašláním. Gerstäcker čekal v průjezdu a chtěl s K. každá skoro tak velká jako tahle. aby o ní mlčelo. že nějaké máš. To se mi tedy náramně hodíš. to vysvětloval. jehož vrata vedou do postranní ulice. velmi drahé. ukážu ti něco. jdi!” . Tak jaké jsou ty šaty?” – “Když to chceš vědět: Nuže. nebezpečný člověk. pro které už nahoře v svém pokoji nemám místo. že nejsi jen hostinská. vedle vrat jsou malá vrátka. asi před týdnem.” – “Copak je to?” K. šedivé. ani na tvé postavení. jak ty myslíš. tady v průjezdu. mám se snad tobě co zodpovídat? A v čempak nemluvím pravdu?” – “Nejsi jen hostinská. jaké se pro hostinskou nehodí a jaké tu ve vsi. že má dostat od K. co jsi ještě. Hostinská ukázala K. hnědé. Jdi už teď.” – “Ty to tedy jen tak sám od sebe vidíš. se vyzná na dvoře. opět beze slova obrátit. A co řekneš tomu. nebo velmi zlý. Vždyť ty o tom nedovedeš mlčet. “Nemáš se ale co domýšlet.” – “Já? Zase už začínáš s drzostmi? A kdybych nemluvila. “To je pravda. snad ani nejsi tak drzý. většinou to byly tmavé.” řekla hostinská. tam jsou ještě dvě plné skříně. ani na tvou postavu. “Čímpak vlastně jsi?” – “Zeměměřičem.” – “Podívejme se! Nač ty na všechno nepřijdeš? Copak jsem ještě? Tvé drzosti teď už opravdu přesahují všechny meze. nebo dítě. pak si snad navždy necháš zajít své drzosti. nikdy. obnošené a nehodí se ani na tvůj věk. Soukromá pisárna byla naproti výčepu. ale jdou nemoderní. Pepina přiskočila ke K. aby se celá otevřela. Byly mi nápadné hned. “Kampak? Kampak?” bylo ještě slyšet Gerstäckera. čeho si móda žádá. zasměju se tomu. Ještě jednou však byli vyrušeni. všechny nemoderní. Nejvíc místa zabírala skříň.” – “Ne.ji zamrazilo – “nemáš se co obírat mými šaty. všechny pečlivě pověšené a rozprostřené. sama se posadila na otáčecí židli u pultu. jsou z dobrého materiálu. zaplaceno. vždyť to bude dětinské žvanění. hostinská už stála v osvětlené pisárně a netrpělivě na K. Divíš se?” “Ne. přezdobené.” “Mým cílem je krásně se strojit a ty jsi buď blázen. přezdobené. také jinak nikdo nenosí. Byla to malá. jak předstíráš. bylo třeba trojích posuvných dveří. bylo vidět jedny šaty těsně vedle druhých hustě po celé délce a šířce skříně. aby si sedl. dvě skříně. je to velmi snadné. ona z výkladu začala zívat. za nimi bude Pepina asi hodinu čekat a na trojí zaklepání otevře. Při užších stěnách stál psací pult a železná pokladna. stačilo přejít průjezd. přezdobené a co ještě? A odkud to všechno víš?” – “Vidím to. pokrčil rameny. Vidím jen. Nikde se nemusíš vyptávat a hned víš. Pojď naproti do pisárny. často přešívané. vždyť jsem řekl. jak jsem tě prvně uviděl.” Prošla napřed dveřmi. když to řeknu.” – “Teď se tedy dostáváme k věci. se rychle domluvili. neboť na krásné šaty si samozřejmě potrpím. nebol K. mluvit. že nemá žádné vědomosti. Nejen že zaplňovala celou dlouhou stěnu. tvým cílem je něco jiného. pod záminkou.. čekala.” řekl K. Jsou to však jen ty šaty. že tato skříň je plná šatů?” Posunula jedny dveře. “Nemluvíš pravdu. Mluv tedy! Co je na těch šatech zvláštního?” – “Budeš se zlobit. že jsi hostinská a kromě toho nosíš šaty. černé šaty. pokud vím. . o tom mě nikdo nemusí poučovat. též svou hloubkou značně zužovala pokoj. při delších stěnách skříň a otoman. Pročpak nemluvíš pravdu?” – “Ty také nemluvíš pravdu. Neučil ses někdy krejčím?” zeptala se hostinská. jsi jenom jako dítě. přetopená místnost. “To jsou mé šaty. na otoman.

už několik týdnů to všichni vědí. a usedli ke stolu. Host přikývl. že jsou železné. není bohužel tak pečlivě připraven. v plášti. přecházel sem a tam úplně oblečený.” – “Jako vždy. nevěděl jsi nic. “sem nepřijde nikdo. víc nevím.” “Dobrá tedy. Ačkoli však do této chvíle nemohl pokoj i nic vytknout.” řekl host. pane. její slova mu byla podezřelá. který ho drží. Poslyš. které tu stály. Byl to veliký pokoj s dvěma okny a skleněnými dveřmi uprostřed mezi nimi. “Očekávals mě. s holí a kloboukem v ruce. zamlčeli jsme to jen proto. trýznivě veliký ve své pustotě. byl už v průjezdu a Gerstäcker ho opět držel za rukáv. jako by na nás celý svět zapomněl.” – “Někdo ze zámku byl zde a ohlásil mě?” – “Ne.” A prudce otevřel okno a křikl ven: “Nevypřahat. páni ze zámku se s námi nestýkají. avšak byly ze dřeva. ale nechci být napadán ještě před svým příchodem.” řekl hostinský. nikdo tu nebyl.” řekl host. Hostinský stál u pokojské. ale služebnictvo nahoře o tom snad mluvilo. “Alžběto. ale ty jsi ještě nebezpečnější než hostinský.” Dívčin zjev dojal hosta. mělo divně tenké nohy. co mám. je nějak naprasklý. Hostinský zaváhal.” – “A právem.” – “Jsem hostinský a očekávám hosty.” Dodatky I Varianta začátku HOSTINSKÝ pozdravil hosta. čekali jsme tě. když za ním hostinská zavolala: “Zítra dostanu nové šaty.K. odstraňuji bezohledně vše. skoro by se zdálo. Jsem tu proto. Přijde sem tak málo cizinců. “Nech mne s děvčetem o samotě. ona se na něho podívala a přikývla. že neobratně odpovídáme. “Pilíř. ten úkol totiž. “dávej pozor. Chci vědět jen jedno: kdo ti ohlásil můj příchod?” – “Nikdo.” řekl hostinský. na vaše smýšlení se neptám. že si nejsme jisti tvými přáními.” Vešla pokojská. jak jste se dověděli o mém příchodu. abych bojoval. Zničehonic zastavil se host za těmi dvěma a zvolal: “Proč si šeptáte?” Hostinský ulekaně řekl: “Dával jsem služebné jen příkazy kvůli povlečení. Tebe zvlášť poslali ze zámku. Pokoj. Jde to nejspíš ze zámku. když host vyhlédl oknem do noci a blížil se ke skleněným dveřím. jako by stále ještě nebylo jisto.” řekl host dívce. a pravila se sklopenou hlavou: “Neodcházej. než jsem přišel?” – “Celá vesnice ví o tvém příchodu. “Jak se jmenuješ?” zeptal se host a přes stůl vzal dívku za ruku. “Na balkón prosím nevstupovat. Ale protože je to vše.” řekl. lidé ze vsi o tom mohli slyšet.” – “Málo cizinců?” zeptal se host. Co tedy bylo. Mám obtížný úkol před sebou. tak se to možná rozneslo. jak teprve teď vidím. Dělám to rád a od nikoho nežádám soucit.” – “Pokoj byl přichystán. Jedině to chci vědět.” – “O tom nemluvím.” řekl. začala něco kutit na toaletním stolku a zeptala se přitom. nedovedu to vysvětlit. věnoval jsem mu celý život. možná že pro tebe pošlu. “Pojil. Těch několik málo kusů nábytku. “Alžběta. zůstane-li zde. pak odešel. “jste všichni jedna pakáž. Nesnaž se mne odvést od věci. “Knížecí pokoj. ano. “cožpak je tu něco pozoruhodného?” Děvče mu pomalu odňalo ruku a řeklo: “Ty mně pořád ještě nedůvěřuješ. “To jsi tedy pochopila. pojedeme dál!” Avšak když chvátal ke dveřím. slabé. co by mně mohlo překážet v jeho splnění.” – “Proč by se sem taky mělo chodit.” řekla dívka a usmála se – vypadala zároveň přítulně i cize –.” řekl host a vstal.” řekla. jenže já tu nezůstanu.” řekl hostinský. Všechno bude okamžitě v pořádku.” řekl hostinskému. Pokoj v prvním patře byl připraven. o jednom cizinci se toho pak namluví. co ti řeknu. vstoupila mu do cesty pokojská. příliš mladé křehké děvče. dovedu být šíleně bezohledný. abys mne . je-li v pokoji dost zatopeno. “nečekal jsem nic jiného než špinavou díru a odpornou postel. jak bych si byl přál. “Och. “a teď mi vysvětli.” Stiskl jí ruku.

to si ovšem každý může myslet. a Friedrich v posledních letech hodně ztratil na lesku. všechny tyto styky slouží pouze jeho zeměměřičské záležitosti. co mu kdy kdo vyprávěl. Proto se také se svou věci nehýbá z místa. Žije u nás ve vsi už dost dlouho. proto ve své věci všelicos zařizoval ve vsi. znamenitě vše chápe. Není na tom ovšem fyzicky nejlíp. že ve skutečnosti lišky jsou tajemníci a on slepice. ale věřte mi. Jistě aspoň z doslechu víte o obrovské námaze. nechci ji tu teď rozebírat. které tu žijí staletí. zase jednou předvolán ve své věci do Panského hostince k tajemníku Erlangerovi. druhý den neví nic. nýbrž stojí kdesi daleko vzadu v řadě. podruhé noční výslechy a Panský hostinec obchází jak liška kurník. až na to. neboť využije každé příležitosti. ale ve staré naději. nedovede toho použít.” řekl host. Z takového předvolání bývá vždycky štěstím bez sebe. on pořád ještě pendluje od jednoho tajemníka k druhému. Dívka k němu spěchala: “Co je ti?” zašeptala a už běžela k umývadlu a přinesla vodu a poklekla u něho a omývala mu obličej. nesmí je pouštět ze . nezapomněl nic z toho. Každý. že to muselo být právě s Bürgelem. “My tě přece nemučíme. který není ani prvním Friedrichovým tajemníkem. Proč tomu tak je. také bych o tom mohl ledacos povídat. Jiný by za tu dobu vyměřil už deset zemí. Nuže tedy včera v noci byl K. aby se tu zabydlel. strhl ze sebe plášť a hodil ho na židli. jaký zážitek měl s Bürgelem. vyprávěl. a protože byly těžce a stále znovu vydobývány. Anebo spíš ví.” II Fragmenty VČERA NÁM K. dostane se jaksi do falešného pohybu. protože teď asi odjedeš. Je komické. s nímž má hlavně co dělat. Jak víte. taky tu už má více styků než rodiny.” Náhle se však zapotácel. ta spousta úředníků ho mate.” řekla dívka. již kvůli této maličkosti zatím zcela. Na každý pád je jisté. vyptává se znalecky. “nepojedu. nýbrž skutečně. ale je toho na něho moc. seč může. Povzbuzen tímto předvoláním spěchá tedy do Panského hostince. bezvýsledně vynaložil. jen aby rozšířil své vědomosti. To jen tak mimochodem. zkrátka sem byl povolán jako zeměměřič a taky se jím tu chce stát. jako kdyby přišel včera večer. a je v stavu zabloudit i v těch třech ulicích. jen K. Víte přece. ale jakmile má svých vědomostí použít. je Bürgel tajemníkem zámeckého úředníka Friedricha.” – “Poslali ze zámku?” řekla dívka. že není zdejší. nečekal to předvolání. on horlivě poslouchá. oč jde: tvrdí. nezapomene dočista nic. “Proč mě tak mučíte?” řekl s námahou. že Friedrichova agenda je dnes daleko široko jednou z nejméně významných. nejen zdánlivě. v tom je obdivuhodný. vyslechl toho spoustu. ještě pár kroků udělal a pak padl na postel. ale je tu cizí. točí se jako v kaleidoskopu. Mluv se mnou upřímně a já ti upřímně odpovím. a teoreticky se vyzná v úřednictvu možná lépe než my. dávat dobrý pozor a za svými záležitostmi jde jak honicí pes. Vyprávím mu třeba dnes o Bürgelovi. že by byl někdy puštěn k zámeckému pánovi.obsluhovala. ne. co se mu vypráví o úřednících ze zámku. na to si patrně nikdy nedělal naději. podstupuje jednou denní. “chceš po nás něco a my nevíme co. k úředníkům si vůbec netroufá a na to. a co to znamená pro Bürgela. Spokojuje se s tajemníky. v tomto ohledu ho žádné zklamání nesklíčí. kéž by se to od něho člověk mohl přiučit! Každé nové předvolání ho posílí. zajímá ho přece všecko. že sem byl naším hrabětem povolán jako zeměměřič: v podrobnostech je to úplně fantastická historie.” – “Ne. chtěl jsem přece vyprávět o Bürgelovi. jenže mu není dáno. nepovedlo se ti ani vyhnat mě odtud. Přitom se snaží. ne ve starém zklamání. to je kapitola sama pro sebe. zesměšňuje ho to. “Jak málo znáš poměry u nás! Ze samé nedůvěřivosti odjíždíš. Nejspíš to přece jen všecko má tu příčinu. které ve vsi jsou.

aby mu vyklouzly. A teď vám povím. Když totiž utíkal za Erlangerem do Panského hostince. jak mi ji včera vypověděl K. zatáhne ho do svého pokojíčku. Karafa s rumem. Úřední rozhodnutí není přece například jako tato láhev s lékem zde na stolku. avšak vy podceňujete i vše úřední. neboť když pak napolo šílený ospalostí opouští povídavé děvče a ocitá se znovu na chodbě. ale snad bychom mohli říci poloúředně. a potká tam naneštěstí známou pokojskou. Takto pracuje ustavičně. aby nevzbudil Erlangera. Sáhnete po ní a máte ji. i ten prvek v něm je. Příběh sám je však náramně legrační.” řekl starosta. například tentokrát. vyžaduje léta práce nejlepších úředníků. Micinko. se všemi příznaky smrtelného zoufalství. poslouchejte: vlastní komičnost je ovšem v tom minuciózním podání. nezaklepe. Kdyby se mi to dobře podařilo. zabere mi úřední činnost samozřejmě všechen čas.zřetele. byl už k smrti unaven. To ovšem vedle výhod přináší někdy. otevře dveře. “že jste se mnou dnes nemluvil úředně?” “Zajisté. aby podle něho nějak nesouvisela s jeho záležitostí. doslova a tak podrobně. ale pak dodal: “Obzvláště teď.. a dost často. ale zároveň i naplňovalo starostmi vzhledem k vlastnímu tělesnému stavu.” “Chcete tím říci. že jemu není žádná věc dost odtažitá. jak jsem již řekl. snad aby mu pomohl z úzkých nad Miciným chováním. A přece tomu tak je. všechny tyto styky přímo číhají na to. a to jen proto. aby k němu nedošlo. on ji následuje – není ještě půlnoc – má totiž zásadu. … stisk ruky na rozloučenou. aby se mnou nebo s někým jiným vedl dlouhé rozhovory o věcech naprosto odtažitých. kdyby snad spal. měli byste v tom před sebou celého K. tu historku. pokud budu nemocen. Přijde tedy do Panského hostince. Jakmile pak budu zase moci k psacímu stolu. noc předtím vůbec nespal a předchozí dvě noci pokaždé jen dvě tři hodiny. “Jste nám vždy vítán. Proto ho Erlangerovo předvolání na půlnoc sice blažilo jako každý podobný lísteček. avšak Mici mu ji vytrhla. kde bydlívají tajemníci. “nemluvil jsem s vámi úředně.” řekl K. že taky spí. “Micinko. Snad vás zase brzy uvidím. než aby nezmeškal předvolání k Erlangerovi. že nesmí opomenout žádnou příležitost dovědět se něco nového. Ale odvažme se toho. možná dokonce až moc. nebyl přece na předvolání připraven a zacházel se sebou lehkomyslně. již najde na zapomenutém podnosu v koutě. a to s krajní opatrností. že ho zatím utěšilo nějaké nové předvolání. Tato dívka mu chce povědět o jiné. O historky se ženskými – vše ve službách své věci – nemá rovněž nouzi. ale hned. z Bürgela ovšem ani stopu. ho trochu posílí. Musí je tedy ustavičně pěstovat. spánek hraje v historce s Bürgelem dokonce hlavní roli. dlouhou. “bylo mi obzvlášť velkým potěšením pohovořit si s vámi. i nevýhody. jestliže ti úředníci hned od počátku znají konečné rozhodnutí. abych přišel. a tak vám v mém převyprávění mnoho unikne. A existuje vůbec nějaké konečné rozhodnutí? Od toho jsou tu kontrolní úřady. které pokládá za Erlangerovy. Vy podceňujete vše neúřední. jinak velice živou. Nemyslí na nic jiného. aby nárokům rozhovoru dostál tak jako obvykle. to neobyčejně uleví svědomí. jemu rovněž známé dívce.” “Bude asi nutné. A přitom si ještě najde čas. a sklonil se Mici k ruce. Kdyby se mi to ovšem podařilo – to je předpoklad.” . Musíte si to správně představit.” řekl starosta s porozuměním a láskou a pohladil ji po zádech. krátce vykřikla leknutím a skryla ji pod polštář. vyhledá chodbu.. Neboť ten příběh může být jinak i řádně nudný. jak nejlíp dovedu. chtěl se přemoci a políbit ji. Skutečnému úřednímu rozhodnutí předchází bezpočet drobných šetření a úvah. a to i tehdy. jsou čtyři hodiny. Doufejme. teď spíš hřbitov připomínající chodbou se domotá ke dveřím. vlastně mě nikdy nenapadlo.” řekl. který by mu třeba mohl zabránit.” zeptal se K.

to nenechá dojít. 30. přijde jiná. může být klidná. oběma staříkům jsem ještě ani nepodal ruku. “Ach. stejně tak s Barnabášem. které – jak se i jemu samému zdálo – se neshodovaly se skutečností. “všechno je tu znamenitě zařízeno. však ona ještě včas. pozoruje Panský hostinec a pozoruje K. “Co to děláš?” zvolala Olga. obrázky… … spíš kam jsem sám chtěl a navíc s dětskou vášnivostí. ale sám sebe. III Str.” K. řádek 27 Ale byly to vůbec známosti. s děvčaty jsem sotva promluvil. ale nezapomeň ani slovo: I kdyby poslal deset pomocníků. ale ne na K. řádek 21 Avšak za několik okamžiků se opět vzpamatoval a řekl: “Můj pán se nechá ptát. jen jedna nová fotografie visela na zdi nad postelí. Samozřejmě – přišel teprve včera a zámek tu už stojí od věků. 19. byl s to je od sebe oddělit – a právě tak mu teď připadalo. jako by ani nešlo o jednoho muže. ale ráno půjde. Tak pilná byla Frída. bez závisti se může dívat. Str. Pomocníci se loučili ještě zvlášť se spoustou šeptání a smíchu. která tam podřimovala. odešel. co tu navázal? Dostalo se mu jediného upřímného. k tomu. postel ustlána. nikdo si mě nevšímal. bylo odtud zase možno vysílat naděje. co K. aby se zeptali. Takový rozhovor ho nemohl nikam dovést. by byl nejraději sluchátko položil. Pobíhal jsem z místa na místo a právě jsem se zastavil u Amálie. pokaždé dostane jedinou odpověď: ani zítra. že Místa škrtnutá autorem . jak se Pepina snaží. tropí kdesi daleko od ní.” A sedl jsem si na lavici u kamen. řádek 32 K.” Odpověď: “Řekni svému pánovi.“Ano. “už mi jdete všichni na nervy. protože jsem se už trochu pohašteřil s děvčaty. všechny věci služek i s obrázky zmizely. u něhož už seděla ostatní rodina. jedině docela jiným způsobem než například takovýmto rozhovorem se mohl dostat dál. nýbrž o dva. Barnabáš neodešel sice na zámek teď hned. choval o tomto muži vždy představy. Protože mu bylo jasné. K. srdečného slova? A on to potřeboval. že třeba i jen několik málo dní zde promrhaných ho může navždy učinit neschopným rozhodujícího činu.. kdy se má zítra dostavit do zámku. přistoupil blíž. zlehka jsem jí vzal z ruky rozpletenou punčochu a hodil ji na stůl. V hostinci našel K.” řekl K. a jestliže nepřijde tamta dívka ze zámku. brzy ho však následovali. která ho na prahu přivítala polibkem. Takovýmto způsobem nepřemáhal druhé.. nikoli skutečnost. který se mi tu jevil docela jiný. svůj pokoj k nepoznání zkrášlený. 37. taky se může s klidem dívat. jsem si vzal na klín. v kamnech vydatně zatopeno. I Frída čeká. její situace je příznivější. napůl s úsměvem. Jak cize a přitom zabydleně jsem se tu cítil. .” řekl jsem napůl zlostně. kdopak by o tom ještě pochyboval? Vyložil jste mi to však v obecných rysech příliš lákavě. malou černou kočku. a přesto jsem si tu seděl v teple. podlaha vydrhnuta. a jedině K. Pokoj byl pěkně vyvětrán. než abych se teď nechtěl ze všech sil vynasnažit poznat to do všech jednotlivostí.” Několik úklon následovalo a K. Str. Jedině jiným způsobem. A ačkoli i zde jsem byl zklamán. udělá všemu konec. Přesto nesměl nic uspěchat. kdy má přijít. a přítulná kočka mi lezla přes prsa na rameno. to mu bylo jasné. jak roste Pepinina vážnost. ano. ani kdy jindy.. aby ji docela opustil. než sama čekala.

že je chvilku pozoroval. se obrátil. se ovšem neradoval. Ale patrně tomu tak nebylo. který možná učiní zbytečnou všechnu jeho práci ve vsi. Podaří-li se využít úslužné laskavosti jejich povahy a vyhnout se tomu nepřátelství v ní – k čemuž ovšem bylo zapotřebí víc než šikovnosti a patrně bohužel i jejich vlastní pomoci – pak přestanou být překážkou. mohli se zdát zákeřnými ve jménu neznámých pánů.” – “Tos měla říct hned!” vykřikl K. která ho zatahala za rukáv. aby zjistil. vzala rozpletenou punčochu a už se o K.” Tu mu však Amáliin pohled začal být protivný. ba dokonce i číhaví. a začal chodit sem a tam po světnici.nikoli jeho lest. Olga.” řekl K. nestarala.. povídavý otec. uzavření. řádek 1 . mohl bych s ní pohovořit ovšem i u ševce Lasemanna. ne to. jestli ta poznámka nepadla úmyslně kvůli němu.” – “Dobrá. nýbrž jeho ustaraný. “přespím tedy u vás. Dnes tu byla. Když teď dobyl Frídu. 51. měl spoustu věcí na srdci. Str. nehnutým. řekl jí: “Co máš pořád? Prosím tě. K. 41. byl už tak nedůvěřivý. přes občasnou přívětivost byli chladní. Pokládal za nezbytné upřímně si přiznat. řádek 29 K. Na tom se zakládala jeho naděje. Ale už dnes jsem ji potkal. která přes všechny počáteční naděje je beznadějná. 52. ale jsem raději u vás. dodal K. Myslela jsem jiné děvče. přímým. K. promluvili jsme spolu pár slov. že se nechal oklamat. komu patří. slabě doufající obličej. a naslouchaje usmíval se na K. ve snaze napravit Amáliinu nezpůsobnost. jako to doposud pořád bylo.” Ale místo aby se omluvila. Str. Pak se obrátil k dívkám a zeptal se: “Znáte ji?” Nerozuměly mu. myslel víc na Klamma než na ni. pak ho ponesou.” – “U Lasemanna?” – “Ano. pak už nebudou K. tak mokrý.” Aby svá slova zmírnil. dětsky pomalým a dětsky plachým myšlením. že se utápí v záležitosti. ale pak nás někdo přerušil. ani se nepodíval. ať to bylo sebeobtížnější. jež bez výběru jednu přes druhou vyprávěl Barnabášovi. který musel rozpoznat navzdory tmě. bůhvíjak z otce radovat. trhla jen rameny a odešla. řekla: “Přijde k nám patrně zase zítra. ano. přece jen však chvílemi s údivem zíral na Barnabášův úsměv. Str. ba až jistou povolností. jemuž chvílemi pomáhala matka. jak byl. Olga – mírnější z obou – projevovala i známky dívčích rozpaků. tlačit zpátky.. přistoupila ke stolu. Ty ji taky znáš? Myslela jsem. Rád bych se s ní zase viděl. chtěl sebrat svůj kabát a obléci si ho. Především však nechtěl. jako by se s ním měl K. a vrátit se zpátky do hospody. ještě: “Chtěla radu v nějaké věci.” – “Pak je to ale nedorozumění. neodpovídalo to jeho přirozené povaze – jakousi bezmocností. bezohledně ji křižoval z jednoho konce na druhý. že ho vzal s sebou. nedívej se tak na mne. ale to vše se přece jen alespoň zčásti vyrovnávalo – někdo by ovšem mohl také říci: vyostřovalo. Vysvětlil jim. že myslí tu dívku ze zámku. Setřásl ruku. který se k němu naklonil. pak si s ní můžeš promluvit. K.” Pak spolu tiše mluvili. musel změnit své plány. jak říká Barnabášovi: “To děvče ze zámku tu bylo. Povaha těchto lidí mu připadala jako podivná směs všeho možného.” – “Včera. žes přišel teprve včera. co bylo u Lasemanna. neboť se bezděky zeptal zhurta a přísně. tu se mu dostalo mocenského prostředku. také byly trochu uraženy. kdežto Amálie se na něho dívala vážným. aby v něm vznikla nejistota. Tu uslyšel staříka. to však takto neviděl. a jedině návrat do hospody se mu zdál dostačujícím doznáním. ho přiměl k tomu. tam jsem ji potkal. snad i hochu tupým pohledem – odpověděla: “Dívku ze zámku? Samozřejmě že ji známe. řádek 3 K.

“nemyslil jsem vůbec na nic úředního. a tak jsem se ovšem. řádek 18 “Dovolte. ani jsem si nesvlékla svatební šaty. řádek 24 “S radostí. aby pracoval sám. jak se zdálo. takový dotaz jsem neměl na mysli. s dětinskou horlivostí svých sedmnácti let jsem se pokoušela napodobit ten podpis. “nezmínil jste se před chvílí o jakémsi kontrolním úřadu? …” Str. Celé umění bylo v podstatě nedělat nic. 77. 99. Str. proto tam stojí: ‚V zastoupení: Klamm. abych vás přerušil otázkou. 100.‘ Vzpomínám si. řádek 28 “V jistém smyslu byl dotázán. zcela jiným způsobem ovšem. nicka. nemohu za to. i když mám ještě docela jiné zbraně. jak mě nazývá paní hostinská. že já. řádek 24 Dovedl už hrát na tento úřední aparát. není-li ovšem uložena u krys ve stodole – myslím. se milujeme a chceme se vzít. 80. mohu se k jejímu názoru jen připojit. Jenže Frída nemiluje jenom mě. Po všem. Str. co jsem od Frídy slyšel. pohodlně se opřel ve své židli. nepotřebuji mluvit s úředníkem Klammem. kdybyste například jako já dnes viděla celou úřední registraturu. nýbrž se soukromou osobou. a vynasnažím se prosadit jeho uznání. avšak Sordini nic nevěděl o onom dopisu. a nutit jej k práci jedině tím. jsem se vetřel mezi . věří pouze. náhodou ovšem.… leželi pak. kterou se dříve ustavičně snažil vyvolat.” řekl K. že Jeník stojí za mou židlí.” Str. zastupoval totiž tenkrát šéfa jiného oddělení.. šla mu test na nervy. Když byla listina opatřena všemi podpisy. jak jsem běžela z radnice s listem domů. že byste mi dala za pravdu. skoro svlečení. Str. museli jsme ji bohužel odevzdat na obecním úřadě. nechat aparát. řádek 13 Možná že je to kromě toho i legenda. “A teď co mu chci říci. řádek 4 Nemohu ovšem s každým dopisem od úřadu běhat na obecní radu. octl v neprávu. starostova sdílnost. Frída a já.” “Nu tedy. na ten jemný nástroj pamatující vždy na rovnováhu. že tu budu neodstranitelně stát v celé své pozemské tíži.. Str. že chudobná řeč má pro obojí jedno slovo. rozevřela před sebou oddací list. že to umožnila jedině vaše vůle.” řekla hostinská. popíral jeho existenci.” řekl K. v tom případě ovšem vymyšlená opuštěnými jako útěcha jejich života. celé archy papíru jsem popsala a vůbec jsem si neuvědomovala. co jsem mohla. 100. “oddací list nese jeho podpis. Frída nechápe. 84.. ale i vás. Str. že v jejím srdci je místo i pro mne.” řekl K. neodvažuje se mě vyrušit a sleduje mou práci. Nicméně je to jen předpoklad vedle něho zbývá pouze myšlenka. jak jen možno nejdříve. Úřední záležitosti jsou zde přece většinou pochybené. jak se válí na podlaze! Vaše milovaná listina byla možná mezi tím. v loužičkách piva. pane starosto. stále znovu a znovu četla to drahé jméno. dělala jsem. ale tak příjemně jako předtím se už necítil. neboť jeden rval druhému šaty s těla rukama i zuby. řádek 20 Můj výklad je jiný. 71. cizinec. Promluvil bych asi takto: ‚My. sedla si ke stolu. zůstanu při něm.

i můj muž na mně visí jako břemeno. aby vás vyslechl!” řekla hostinská. jak tomu ve skutečnosti je. “Donutit lva. kdybyste se byl zamiloval do Olgy – bohužel se to nestalo – mluvil se starým Barnabášem. aby žral slámu! To jsou mi hrdinské činy!” “Proč pořád tak podrážděně. Abych nabyl jistoty. Jistě. protože si ho nedovedete představit ani jako úředníka. že ji nikdo nepozoruje. Ale abych vás alespoň navedla na stopu pochopení. že ho viděla jako soukromou osobu.” “Jsou ještě jiné možnosti. Klamm jako soukromník! Kdo kdy viděl Klamma jako soukromníka? Kdo na něho vůbec může pomyslet jako na soukromníka? Vy můžete. mlčení bych si však vykládal jako souhlas. viděl sedět.” “Jeho donutit. buď řekne: ‚Nebyla to má vůle. budu mít snad pro něho aspoň takový význam. malé tlusté nohy na podlaze. aby mě vyslechl. “všechno. Frída byla Klammovou milenkou.” Hostinská povzdechla: “Co vy jste to za člověka. vedle toho pokoje. ale pro to slabé dítě je to skoro až příliš těžký úkol. “napohled až dost chytrý.” řekla hostinská. vysokého. ale o přednostovi kanceláře. vzdychá a oči má plné slz. jenže ten aspoň nechce řídit. Jsou tři možnosti. že je dostatečně uctivá. … možná dnes ještě hostil Klamma. je samý omyl.” řekl K. ale to je právě to neštěstí. na Frídině židli. “zastoupil bych mu cestu a donutil ho. nevnucuji vám žádné zpovědi. že nikdy nebudete mít možnost s Klammem promluvit.” “To by nic nezměnilo. jako to musel . v domě pánů úředníků. a vy si proto hned myslíte. namítnete mi. snažil by se stejným objetím strhnout k sobě to tajemství. tudíž bych jí nebyl ovlivněn. a v tom jsme s Frídou zajedno: nemilujeme nikoho jiného než úředníka Klamma. myslíte si. doufám. jak ji tu K. Ona to také ví. neslyšel.” “Tuto poznámku. 115. mohl by způsobit leda nějakou hloupost.” řekl K. který by se ovšem v každém případě musel vést mezi čtyřma očima. Také nemluvíme o žádném lvu. “Odpovídám přece jen na vaše otázky. Nuže tedy o skutečném úředníku nelze říci.Frídu a vás. Chcete s Klammem vyjednávat jako s otcem nějaké nevěsty. protože si ho vůbec nedovedete představit. na níž ležel s Frídou. například že vás nechá stát a odejde. že ho milujeme jako soukromou osobu. nesmírně vysokého úředníka. Jak moudře je to zařízeno. asi tak jak byste. Vy můžete.” Str. řádek 20 A přece. co říkáte.” řekla hostinská. paní hostinská. přitom však bezedně nevědomý. odhlédnu pro tentokrát od toho všeho a mohu vám říci: nikdy nebyl více úředníkem než tenkrát v době mého štěstí. když myslí. “mám-li už přistoupit na tu pohádku o vašem setkání. ale – jakožto našinec – rozhodně žádnou zkázu. musel si říci. 101. že kdyby tu byl zastihl Pepinu místo Frídy a tušil u ní nějaké vztahy k zámku – a patrně i ona má takové vztahy –. “bych byl při svém rozhovoru s ním.‘ nebo bude mlčet. a i kdyby snad chtěl. jak odpoví. jednou méně. zde v Panském hostinci. protože ho milujeme. aby mě vyslechl.‘ nebo řekne: ‚Byla to má vůle.” Str.” řekla.. dovoluji si otázat se vás. Možná že vás tu Frída jako vaše žena udrží. řádek 7 “Jste ztracen tady u nás..‘ To by tedy byla první otázka. vy ale jste plný těch nejnebezpečnějších omylů a nikdy se jich nezbavíte. že je úředníkem jednou více. on je úředníkem neustále a naplno. daleko pravděpodobnější.” řekl K. První možnost zatím vylučuji ze svých úvah zčásti také z ohledu k vám. pane zeměměřiči. a když už přebírám lvovi lvici.

řádek 9 Teď neměl nic jiného na práci než zde čekat. pravidelně zvedajíc a spouštějíc ruku na zábradlí. obrátil se teď k němu naplno a řekl: “Myslíte to vážně? Nechcete mě klamat? Nesnesitelně tvrdohlavý? Nic lepšího si nepřeji. šli vedle sebe prostředkem dvora přes nedotčený sníh. a přitom se přece dovolává pánova diktátu. nepříjemné. vypřahání koní bylo ovšem smutným znamením. 121. jako by se něčeho odříkal ve prospěch slabšího a mohl se trochu utěšovat dobrým skutkem. možná že ho trochu zarazí. snad mu i odpoví.” . Zdejší zákazy nebylo třeba brát tak vážně. za nimiž se K. To vše bylo K. starý spor na cizí půdě zřejmě neplatil. bez podmínek. bez vytáček.” řekl K. klidně sestupovala dolů.. 117. “ale jen tehdy. aby K. “ale ne s vámi. neviděl důvod. proč by to měl udělat. tím spíše ho však vyslechne. jdu tady vraty ven” – ukázal na veliká vrata do dvora – “na ulici!” – “Dobrá. přesto však stojí teď zde. však. Co záleželo K. a pohlédl nahoru. bez odvoláni. Zamyšleně. Tu znovu zaslechl někoho na schodech. domníval-li se. samozřejmě se přišli rozloučit s takovým hostem. tím lépe. samozřejmě se dalo předpokládat. Můžete mi věřit. přicházeli trochu sehnuti z hloubky chodby. opatrně a chvatně vkročil jednou nohou do chodby. že teď se objeví Klamm. ba v jistém smyslu jemu nadřazen. “Jste nesnesitelně tvrdohlavý. tím volněji se cítil. “pak jdu také tamtudy. na tom pánovi! Jen ať si odejde.. skoro se objevovala nová naděje. ať si ho opustí. když tu K. Bohužel nepřišel však první Klamm. otevřená. letmo se obraceje dát pán znamení kočímu. Str. Ovšem podle rozkazovačné pánovy odpovědi poznal ihned.” zvolal K. K. jeho čekání začalo asi na novo. “budou se smět saně vrátit?” Při těch slovech si K. a pochutnává si na jídle líp než kdekoli jinde. Přes svůj dětinský nerozum měla pravděpodobně i ona nějaké vztahy k zámku. tím rovnější pánovi. jen se bohužel nedalo nijak využít. elektrika svítila uvnitř v chodbě a na schodech. nýbrž hostinský následovaný hostinskou. na krok od Klammových saní.” – “Jdu. když se mnou okamžitě půjdete. dotáhl. bylo to Kovo vítězství. připraven okamžitě udělat krok zpátky. nemyslil. řádek 6 K. že ustupuje nějakému tlaku – to by to byl neudělal –. daleko ve dvoře. i oni se dali čekat. nedala se zavřít. K. tím pevněji spojen se svým cílem.” řekl pán. usnadnil úkol. jako nahý stál na svém doposud pokojně temném místě. uvidí. Ale rychle. Tak daleko to tedy K. ale byla tu přece vrata. Avšak k pánově zlosti i K-ovo čekání. sněhová plocha světlo jen zesilovala. čím rychleji. svědka svého přečinu. který čím dále byl od saní. Směl sice vejít pouze do výčepu.” řekl pán. trvalý příslib a trvalé očekávání. na druhé straně to však podle všeho slibovalo.. dobrovolně. že nebude potmě tápat po schodech dolů. opět s tou mučivou směsí povolnosti a tvrdosti. “Jestliže teď okamžitě odtud odejdu.” řekl pán. ten znovu předjel před vchod. smutně díval. Str. když se zároveň vzdalovaly saně. brzy jemu samému tváří v tvář. se opět zastavil. Najednou bylo všude světlo.” Pán se vrátil ke K. obraceje se v náhlém rozhodnutí k pánovi. Dole ho přívětivě pozdravila. zvenčí nade všemi vchody. byl však nucen ustoupit trochu do stínu a vzdát se tak vyhlídky na schody. že vlastně není mým úkolem starat se tady na dvoře o pořádek. Klamm tudy musí projít. že jedná dobrovolně. K. v jakém citovém zmatku musel být. neboť jakmile byli venku ze dvora. znovu vylezl na kozlík. ale bylo mu. K jeho údivu to byla hostinská z hospody U mostu. “Saně se smějí vrátit. Bude to tedy? Ptám se naposled.udělat u Frídy.

když se saně daly do pohybu. podle něhož musí být utvářen obličej. “Ani si nedovedete představit. 133. představil v nejkrásnějších barvách. svědčila o tom. na cestě ke Klammovi nebyla pro K. že K. nepřivedl si za tím účelem hostinskou. jakou moc nad ní mají jeho drobné otázky. povídali si a tu a tam sestrkovali k sobě hlavy. a ti. nechtěl šetřit se svou autoritou. Bezvýznamný ten protokol nebyl. beze světel prolétly teď kolem K. pak jen krok za krokem. ale měl pocit. přece zas slepá horlivost. na něž se ho snažila nachytat. nedbal na tajemníkovo rozloučení a jen se díval.V tom okamžiku ucítil K. jako dnes po odpoledních zkušenostech. že by mu to dnes nestačilo. tu zas trpkými slovy? A jak to bylo vůbec s tím protokolem? Zajisté. pak nejraději křičel. i na leckterou otázku K-ovu by byl asi rád odpověděl. Nu. jen tajemníkovu tvář. když procházeli kolem K. řádek 5 Výhrůžek hostinské se K. Momus sice mluvil málo. měl velikou potřebu tepla. ne sice ve svém vlastním. jenže K. takže . Naděje. což dnes – alespoň navenek – jen tito dva neodvedli K. Momus je mé jméno. že například jedním skokem do náhody může dosáhnout Klamma. neboť i když ustavičně mluvila o jeho nevědomosti a nepoučitelnosti. jak se zdálo. kteří odtamtud přicházeli. Měl by se snad vzdát tohoto vlivu? A vliv na Momuse byl snad ještě silnější. značně podcenil vzdálenost dělící ho od Klamma? Jestliže vůbec bylo možné Klamma dosáhnout. Saně! K. se ničeho nesmí odříkat. s níž to činila. který se domníval. a na této cestě stáli ovšem například i Momus a hostinská.. laskavého slova. jak důležité jí připadalo poučovat ho. ale v jakémsi všeobecném smyslu měla hostinská pravdu. nehlučně v hlubokém sněhu. oněměl. znamenaly pro něho málo. směrem k zámku a sotva si člověk uvědomil tu událost. “to nesnese. ve škole ho to všechno asi také čekalo. nebyl-li zrovna oslaben nějakým zklamáním. musí se mu podle svých sil přizpůsobit. ale jinak beze všeho pořádku a chování. nehledě už k tomu. důkladně zkoumal. a i když se ho způsobem svých odpovědí snažila ponižovat.” řekl pán. a tak se vydal na cestu. ale nebylo to mlčení vlastně opatrnost.” řekl pán. přece jej: rozčilení dokazovalo. až ke Klammovi nedosahoval – ale což ještě před Klammem. od Klamma? Nejdříve hostinská. nebál.” dodal. že teď stál v naprosto neznámé ulici. bylo to nejspíš Klammovo služebnictvo. Také ho ten cíl dost nelákal. zjistil. otočil se. a když mluvil. a kočí ještě žertem zlehka po K. útoky hostinské ho posilovaly. že v tomto stavu nenajde teď cestu domů. Teď se však pomalu zotavoval. “Ne. Str. jako by se snažil objevit zákon. Koně – ušlechtilá zvířata. Pán vytáhl hodinky a řekl s výčitkou: “Dvě hodiny musel tedy Klamm čekat. zde ovšem zůstat nemohl. K. který se Z okna přesvědčil o K-ově příchodu a okamžitě pak vydal potřebné rozkazy. světla. právě jeho. jež se během čekání ani nedala dobře ocenit – v mocném. chtěl odstranit příčinu. beze všech zábran a řídíc se jen K-ovým chováním snažila se ho zatáhnout do kliček protokolu tu sladkými. Vrata za nimi se pomalu zavřela. neboť i když si vše. kdo jsou kolem něho. vzadu na krku lehké zašimrání. který Klamm snese. “Nesnese snad pohled na mne?” zeptal se K.” – “Kvůli mně?” zeptal se K. když řekla.” Pán se stal velice hovorným. máchl rukou dozadu. co ho doma čekalo. bez rolniček. avšak protokol ho teď přece jen začal lákat. “Nu ano. žádná práce? Nebylo právě dnešní odpoledne dokladem toho. Teď jdu ale zase domů. která nejsouc obtížena žádnou úřední odpovědností. jak si teď zase razí cestu do dvora houfem lidí. Klamm je muž práce. že ten. jsem totiž zdejším Klammovým tajemníkem. co práce mi tam leží. Šli po dvou. aniž zmírnili běh. ovšem. avšak lehkém napětí všech svalů mírně zahnuli stranou. musel být asi ještě ve dvoře. a pak Momus. To bylo vždy i K-ovým přesvědčením. Nepřišel však na nic a odvrátil si. přejel bičem. zmizelo všechno v noci. která ohlásila K-ův příchod.

nerozuměl –. které bych mohl vyvrátit. objevily by se nové překážky. šepotavému srozumění blízký vztah ke Klammovi. “to je moje práce. kvůli níž k němu K. že jimi jsou.. uvidíme mnohé. “Nemohl bych si z toho něco přečíst?” zeptal se K. a přesto neučinil nic. Klammova citlivost. dokud K. . než K. avšak K. nepřipustili. příliš nápadné. A pak hned. pane tajemníku.” řekl Momus. že se podrobí protokolu. jejich zásoba byla snad nevyčerpatelná. “Nejsem zvědavý. prozatím spokojil postavením dělníka. příliš závislé na milosti mnoha představených. že ani pak by se byl K. že to podle všeho ještě může dlouho trvat. kdyby Momus a hostinská nebyli K-ovými protivníky anebo kdyby se alespoň neodvažovali dát najevo. lepší jistoty – člen obce – práva a povinnosti – žádný cizinec – pak už se musí chránit jen před samolibostí všech těch lidí. by byl měl to zadostučinění. bohužel to není možné. kterých se dopustil. nenápadným dělníkem ve vsi. jíž se ani ještě dnes nebyl s to vzdát. jak se jim vyhnout.” Máme-li sílu hledět na věci bez ustáni. Ať jste si tam v klidu a nekontrolovatelně napsal o mně třeba ty nejošklivější věci. jako by se jich nedotýkala vyvracející fakta.” řekl K. jediný pohled. Kdo ví. Ale mezitím se – takřka bez jeho přičinění – naskytly jiné možnosti: doma to malé školnické místečko – snad to nebylo to pravé postavení z hlediska K-ových přání. Je možné i pravděpodobné. Tak bylo tedy vše zařízeno. Čím je vůbec bez Frídy? Nickou potácející se za hedvábně světélkujícími bludičkami druhu Barnabáše či oné dívky ze zámku. “Ano. jejím prostřednictvím vznikl onen takřka tělesný. Nuže tak jednoduché to nebylo. o níž se šířily pověsti. přesto však pod tlakem životní nutnosti láskyplného objetí samozřejmého. přišla Frída a s ní ona víra. jíž se K. tápe už dlouho a stále netrpělivě a bezvýsledně po Klammovi. jestli se z toho dá něco K. že dostat se do zámku musí být pro něho tak snadné jako zdolat nějaký vršek za nedělní procházky. jemuž však stačil nepatrný posunek.” – “To na mne dělá dojem. “že tam stojí věci. rozhodně nemohla být tou překážkou. pak řekl: “Ne.” A vzal modrou tužku a s úsměvem zatrhl silnými čarami několik řádek. to bylo snadné se zámkem před očima. Momus začal listovat v papírech. Také je ale nepotřeboval. svatbou získává jiné. Obrátil pak rozhovor. jako by zkoumal. Frídinou láskou ovšem nezískal naráz Klamma. ke Klammovi nedostal.” řekl Momus přívětivě. drobná práce mezi drobnými lidmi. především učitele – nicméně to však bylo pevné východisko a krom toho byly nedostatky toho místa značně vyváženy nastávající svatbou. ukázat. však věděl jen o chybách. že se neodjíždí. kdežto dnes se přece musel nadát zásahu hostinské. aby se především Klammovi. ve svých myšlenkách zatím vůbec nedotkl. zeptal se klidně: “Tolik je toho napsáno o dnešním odpoledni? Všechny tyto papíry o tom jednají?” – “Všechny. jako by zatím nebylo názorových rozdílností. takříkajíc aniž zavřeme oči. “Jen si dál podtrhávejte.” – “Které byste se snažil vyvracet. to nevěděl. Těžší bylo přizpůsobit se.kočí byl zpraven. co by se bylo stalo. když pod vlivem šálivého zjevu Barnabášova uvěřil. pak ale všem vyjevil jako něco sice neuvěřitelného. a proto vyčítavě huboval – tehdy tomu K. odejde. a místo aby se K. jestliže však jen jednou polevíme a oči zavřeme. totiž stát se obyčejným. bylo příliš střižené na K-ovu zvláštní situaci. a byť zde i tyto naděje stále ještě byly. snad se dobere pravdy z jiné strany. jeho očima. aniž si mohl vše rozvážit.” řekl K. jak se zprvu šíleně domníval či takřka věděl. že vše podle svého vědění správně připravil.. začne tím. na žádný pád už s nimi ve svých plánech nechtěl počítat. že skrze ni. okamžitě se všechno rozplyne ve tmě. ačkoli. jediné slovo. příliš provizorní. Jeho první záměr nad Klammovým dopisem. ba víc: byl k tomu dokonce vyzván poslovým úsměvem. K. jak musela hostinská skoro přiznat. Musel však od něho nutně upustit. nezmizí. jako by byl na tuto otázku čekal. o němž zprvu věděl snad jen K. která před ním však nyní překvapivě vyvstala se vší závažností. takové věci tam stojí. byl velmi rozumný. aby se před ním chránil.

muži. místnost byla už přeplněná. že však on sám má velice zapotřebí protokolu. až skončí jednání s K.” – “A rád si hraju na nevinného. po němž přece všichni byli jako diví.” řekla hostinská. jak velkého bezpráví se dopustila na těch lidech. ani slyšet. štěstí ještě. aby pak hned otevřela. neprávem mě obviňující věci vlastně potvrzovat. tak i odpovědí. jenže vy jste mi neporozuměl. “Dost dlouho jsme s tím otáleli. bezohledně jeden přes druhého. jak o mně upřímně v jednotlivostech soudí starousedlý úředník. jeho stolek byl totiž hned při příchodu té hordy překocen a ještě ho nikdo nepostavil. pan zeměměřič si nemůže stěžovat na naši netrpělivost. dočkal bych se odpovědí. nebylo ji ani vidět. to mně nevadí. avšak směla jsem to jen naznačit.” – “Já však již odcházím. Ačkoli však na tom zpoždění neměla vinu. Teď však. tajemník nemohl . nerad dělám nepříjemnosti. že tyto spisy vůbec nepotřebují jeho odpovědi.. jako by to byli stejní hosté jako oni sami. že by tam mohlo stát i něco. a řekla: “Věděla jsem to ovšem. byť i jen formálně.” řekl tajemník. Pepina tam stála s rukou na závoře. “než abych se domníval.” – “Příliš si vážím pana tajemníka... Přílišná úcta ke mně mu tedy svazuje jazyk.. “zatím je tajemník stále ještě tady a protokol také. Z otázek se alespoň nepřímo dovíte něco 0 obsahu protokolu a odpověďmi budete moci ovlivnit duch celého protokolu. Tam na dvoře jste nadarmo čekal na Klamma a zde v protokolu jste nadarmo nechal čekat Klamma. maličká!” zavolal tajemník a do vrat se vhrnuli. kteří především chtěli dostat pivo. ve svých hlínově zbarvených uniformách. že k nim není třeba ani doplnění. Kdybych ji dokázal zmenšit. když opouštím tuto místnost. Jak jste popletený. to ovšem ale také nebylo vhod těm lidem. protože museli tak dlouho čekat. uniká mu protokol navždy a nikdy se před ním neotevře. To bych si byl rád přečetl.Co odpočívá v registratuře. naskládal papíry do aktovky a vstal.” Delší dobu už bylo slyšet bušení na vrata do dvora. spíše je. vážně. nerad dělám chyby. že tajemník měl papíry už v aktovce pod paží.” řekl tajemník. že vůbec nekřičela. která však se už docela ztratila v houfu mužů.” řekl K. dávno už nastala hodina služebnictva. jeden si ji s hrdelním jásotem přivlastnil a hnal se s ní k Pepině. ani vylepšení. byť proti své vůli. také jsem si dávala práci. “Nu. Jak to řekl pan zeměměřič? Příliš si vážím pana tajemníka a tak dále.” řekl. a to jak otázek. jako by to tak muselo být. Sem tam se převalující houf strkal a vláčel s sebou to malé děvče: v tom se ovšem Pepina držela statečně. Kolem Pepiny byly vidět jen natažené paže ukazující na nástěnné hodiny. protože se rád dám poučit. “Příliš pozdě. které K. že bych vůbec odpovídal a své odpovědi nechal zapojit do nepřátelského textu. pane zeměměřiči?” zeptala se hostinská. už znal. na něhož největší dojem udělaly ty slzy. Také nemám chuť určité možná nesprávné. celý popletený!” Hostinská měla slzy v očích. abych to naznačila. že Pepina není s to ospravedlnit se před nimi.” řekl K. Jen tajemníkova sklenice byla ihned zachráněna. čekala už jen. “Poslouchejte jen pana tajemníka a vaše přání se zčásti vyplní. dávalo se jí na srozuměnou. co by mi ukázalo.” Hostinská pomalu kývla K. “Jen otevřte. Ta masa se zkrátka nedovedla ovládnout a sama se připravovala o požitek. muži ho stále znovu překračovali. “Chcete teď konečně odpovídat. že by to. Jak by sebou Frída na Pepinině místě mrskla a jak by je všechny setřásla! Pepina však se vůbec nemohla dostat z jejich středu. Bohužel ji však musím zvýšit sdělením. pracoval jsem pouze v jeho vlastním zájmu. při jejím mládí a nezkušenosti bylo opravdu těžké jakžtakž rozumně se s těmi lidmi vypořádat. tlačili se mezi nimi. prozradil proti své vůli otázkami. tím. co by pro mne bylo poučné. a že ucházeje se o jeho odpovědi.. když tak pozdě otevřela. Tvářili se zle.” Momus zamyšleně vzhlédl k hostinské. hostinskou a tajemníka nebrali žádné ohledy. co se rozhodl přede mnou zatajit. zdálo se. “Pak si tedy sbalíme své papíry. Myslel jsem jen. na K. A stále přicházeli vraty další lidé. zavinil K. “Pepina musí konečně otevřít vrata.

Tak vypadá skutečnost. I potloukal se tu napohled nesmyslně a nedělal nic jiného. dojdeme-li touto cestou k ničemnosti. Jak teď K. naklánějící se jí přes paži. že to musí být list číslo deset. momentálně ne. “teď už mu to lze ukázat. Nebylo by možno ukázat mu ten jeden list?” – “Jistě. co jste ztratil lehkomyslností a pýchou. četl: “Zeměměřič K. byla spadla na zem. mladá šenkýřka z Panského hostince. Je jasné.” řekl tajemník s úsměvem. vyčerpána jen řekla. než že rušil klid a mír v obci. ani k dveřím do dvora nebylo možno se dostat. Vy jste to. když mě už dobrovolně nechcete pojmout do protokolu. naproti nim a tak přimáčknut na tajemníka. aby se ve vsi usadil. osobní. hostinská se v ní přehrabovala. “Copak si snad myslíte. hostinská ho vzala do ruky. uvěřila jeho slibům a nechala se jím svést…” Další dokračování textu uvádí Max Brod v doslovu k prvnímu vydání románu:) “Není snadné dokázat vinu zeměměřiče K. teprve pak totiž jsme na tom správném místě. “Co to děláte?” řekla hostinská a lehce klepla K.” a vytáhl teď rozhodně aktovku tajemníkovi zpod paže a vzal si ji. a skoro mimovolně hmátl po tašce a už ji držel za jeden konec. pane tajemníku. “Ne. Mohla by se teď vykládat nejrůznějším způsobem. jinak však vypadali klidně a trochu roztržitě. dobře ví. že se jejich obličeje takřka dotýkaly. podle toho s ní také zachází. je-li to ten správný. strašný člověče! Copak by měl protokol ve vašich rukou ještě nějakou cenu? Byl by květinou utrženou na louce. potuluje se a vůbec se o ni nestará. můžete teď získat zpátky násilím? Vy zlý. takže by . “Proč teprve teď?” zeptal se tajemník.” řekl K. že protokol aspoň zničím? Mám k tomu velikou chuť.” – “Jako zástavu. ani k dveřím do chodby. nikdo se o něho nestaral – nehledě na několik žertů pánů úředníků. jež se při pohledu zvenčí zdá takřka neuvěřitelná. Ale ani tajemník. tajemníkovi.” řekl Momus. chvílemi sehnuli hlavy. “Násilím jste si to mohl vzít přece hned. že to. nastavil aktovku. ani hostinská nebyli tou tlačenicí udiveni či rozzlobeni.” řekl K. Na jeho spády lze přijít jen tehdy.odejít. bylo-li zapotřebí uhnout supícímu dechu ustavičně nespokojeně hledajících mužů. nezasáhl i druhou rukou. A hostinská řekla: “Brát zástavy. třídně oddělující je mezi nimi odstraněno anebo aspoň odsunuto na pozdější dobu. nadto se špatnou minulostí. všichni tři stáli těsně na sobě. brali to jako normální přírodní úkaz. a ihned ho našel. stál blízko tajemníkovi a hostinské a spolu s nimi – ačkoli to navenek jakoby nepřiznávali – byl spojen ve skupině proti ostatním v místnosti. přes ruku. zdálo se mu. aby zjistila. jestliže se – jakkoli trapné to je – vnutíme do jeho myšlenkových pochodů.” řekl Momus. dojdeme-li tak daleko. Nechala hledání. To nebylo snadné. už v aktech popsal. četl spolu s ní. “Bez důvodu mi teď odpíráte předtím nabízený výslech nebo alespoň nahlédnutí do papírů. naopak. Frída. Při tom se nenechme zmýlit.” odvětil tajemník. podle všeho ale nemohla ten list najít.” řekl K. určitě jsme nezabloudili. “Zůstane v tašce. ano. Pro vlastní potěšení ho ještě jednou přelétla. jen se snažili uhnout příliš prudkým nárazům. “Co byste tomu řekli.” řekl K. hostinská tajemníkovi po boku. nikdo ho k sobě nechtěl. musel nejdříve usilovat o to. Test ho začal hledat K. ba tak rychle uvolnil paži. že by taška. protože jeho práci nikdo nepotřeboval.” řekl tajemník a odtáhl se od něho. Ve skutečnosti byl však velice zaměstnán. “Rád bych se do něho trochu podíval. “Teď stejně nemůžete odejít. byl to on. Ani protokol nemohl být v té chvíli pro K. “Ne. K. poddávali se proudu opírajíce se o masu. kdyby byl K. změnil se i celý jeho poměr k nim. Vzal jsem aktovku. že zeměměřič Frídu nemiluje a že se s ní nechce oženit z lásky. jehož přepadl. jen abych si vynutil jedno či druhé. v tom on se vyzná.” K. že je to nevzhledná. kdybych si teď. nijak nedosažitelný. že vše úřední. Vezměme si například Frídin případ. Pak to podali K.” – “Je to násilí proti násilí. usmyslel. nehledě k hostinskému od Mostu. ne.. “A protokol?” zeptal se K. tajemník. Číhal na příležitost a brzy ji našel. K. Tajemník mu ji ochotně nechal.” – “Ale byl by zničen. když to muselo být. tyranská dívka.

však se jí také po tvářích ještě řinuly slzy. Také máte vy i paní hostinská zvláštní schopnost vzbouzet mou zvědavost. nu. jak jsme je tu počínaje jeho příchodem ukázali. Když K. Pravdy se dobereme teprve. vypadalo to tak zle. jak těžce se zmýlil a blamoval. půjdeme-li přesně v jeho stopách. že se všichni hrnuli na Pepinu. “Ano. také asi byla pod vlivem hostinského. odpustil všechny mrzutosti. to musím přiznat. již lze vyplatit jen za nejvyšší cenu. ochoten k jakémukoli ústupku. až pozná. ovšem v mezích své nepatrnosti. Na okraji byla ještě dětsky načmáraná kresba. tak a nejinak shlížíte na to ubohé dítě. šaty vpředu na prsou dokonce roztrženy.””Kdybych byla vaší nepřítelkyní. jak to šlo usadili každý se svým pivem na sudech nebo vedle nich na podlaze. Malá. nejen proto. dokud bude mít sebemenší naději. této nebezpečnosti teď veskrze pozbyl. že jsem vám tak nerozvážně vytrhl tašku. je. Při tom dojemném pohledu jí K. usmíval se na tu tašku. ale nic jiného nezbývá. Nebezpečné a povážlivé mi nadále připadá jen to. až ke spojení s Frídou. Ale ten papír mě zklamal.” Na to už K. “Odpusťte. ale já to neudělám. nad níž vstávají vlasy. abych si na tenhle produkt mohl na nějakém úřadě podat stížnost. že si v ní dobyl milenku pana přednosty a získal tak zástavu. jako by to ani nebyla jeho vlastní. které mu způsobila. pro mne je to ale jen žvást. stál s hostinskou a tajemníkem uprostřed lokálu sám. prázdný.” – “Ach ano.” – “Snad si přece nemyslíte. jevil jako slabý nebo hloupý nebo šlechetný nebo bídný člověk. pokud jde o Frídu. jistě je tu ještě tolik spravedlnosti. jen proto. Poněvadž na Frídě mu nezáleží vůbec. ano. Domníval se totiž. “Vaše mínění to je. mnohem větší muž se přes dívčina ramena díval do nějakého papíru. odtrhl oči od papíru. Pepina musela v těch velmi těžkých poměrech podat nadlidské výkony.” řekl K. S rukama důstojně pozvednutýma chodil podle stěn a chlácholil muže. neodpověděl. na ceně však velmi. Přišel hostinský a udělal tu zatím asi pořádek. a neúnavně pracovala s pivními kohoutky. ale protože jsem vám vděčný. To vše ale neodpovídá skutečnosti. Tajemník se snažil skryt radost z toho.” řekla hostinská. Díváme-li se na to jako na práci. pověsil na Frídu a nenechá ji být. . dosud nenapojená.. žalostný babský žvást. muž objímající děvče. pokud však jde o cenu. založil ho do aktovky a podal tajemníkovi. ženská pomoc je na tom cítit. že to je příliš ubohé. Ze sympatie ke mně necháte dokonce pomlouvat Frídu. Jeho jedinou snahou je teď vyjednávat s panem přednostou o tuto cenu. ten list. krásný cop byl rozcuchaný.” řekl pak. nýbrž nějaká nová. že něco takového se mělo stát základem pro výslech a že pro to bylo dokonce zneužito Klammova jména. mohl by se stát zlým a nebezpečným. naparáděný. jak řekla paní hostinská. musíme si ovšem ještě zvyknout uvěřit jí. však vy mi to jistě prominete. má to možná nějakou úřední cenu. Také na tom má vinu ta tlačenice a ten rozruch. “nemohla bych si přát nic lepšího než takovéto posouzení onoho listu. který držel v rukou a do něhož s uspokojení zapisoval jakési sumy. “vy nejste mou nepřítelkyní.se K. nedařilo se mu to však. bude jistě tvrdošíjný. Podařilo se vám předtím udělat pro mne z toho protokolu něco tak trochu nebezpečného a povážlivého. kteří se. Prozatím je sice – nehledě k jeho odporným dohadům a nabídkám – neškodný. že dostal zpátky svou tašku. Teď také bylo vidět. divoká skupinka stála ještě kolem Pepiny. že je tam vysloveno mé mínění o Frídě!” zvolala hostinská. Nu. ona však na sebe nebrala žádné ohledy. takže bylo vidět košili. že mu jeho počty vyjdou. kterou mu právě někdo daroval a na niž se nemohl vynadívat. Dívčina tvář byla zabořena do mužovy hrudi. jak se zprvu zdálo. neboť to už bylo jen nadávání. že jich nebyla taková strhující spousta.” Tím list končil. Opravdu je to velice obyčejná polní kytka. Jen z té nejšpinavější vypočítavosti se K. Když jsme takto dospěli k pravdě.

bez dechu. ale tebe chci rychle vzbudit. pak na něm a v důsledku toho i na tobě leží tlak úřadu. “Pomocníci se už nevrátí. “A nehledám pak se svíčkou kočku.” řekl K. kdyby to bylo možné. že ho musí správně zařadit. Snad se můžeš takovému daru bránit. a jejich nynější nicotností. jako by rozkoš. Nejraději by ho byl dal i hostinské. že nemáš vůbec na nic nárok. jako by z ní vycházelo nějaké zvláštní blahodárné teplo. a znovu ho četl. stále smutnější mu připadaly ty slabé dlaně a zápěstí. Ty však jako cizinec jsi odkázán na dary. dá ti pomocníky. Teprve tímto čtením. Str. hostinská ví všechno a musí se jí věřit. Stejně jako pomocníci nemohou odejít.” – “Jsou to Klammovi vyslanci. při němž se šťastnou tváří zdravil každé slovo jako starého dobrého známého. . Zdejší člověk například. “pro tebe by bylo nejlíp. již cítili. milý. a když dospěje a chce se oženit. řádek 32 “Neleká mě kočka. Ani v tom není ovšem žádná zvůle. kdybych od tebe odešla. jeden pomáhající druhému se svým ubohým tajnůstkářstvím! Str. “rozuměj mi dobře. zalíbí-li se úřadu. četl. že z darů. ale je to tak. až sebou trhla a vrhla se na něho a oba pak sklouzli na podlahu a začali se jeden v druhém rýt. čeho se dosáhne. prosebně přitáhla K. neodpovídaje na ostatní Frídiny poznámky. jež se teď pomalu zaměstnávaly mlýnkem na kávu. pod záminkou. snad jsou tu obzvlášť přísní nebo nespravedliví k cizincům. patřila někomu třetímu. jsou cizímu tou radou. A přece bych to udělala. Vytáhl dokonce znovu list. a to znamená. Marně doufáš. že mě prohlédli. a já jsem tomu ráda. možná že se můžeš bránit. překotně. protože to žádáš a taky protože tím ospravedlním leccos ze svého chování. aby si ho ještě jednou přečetla. Úřad na to má také velký vliv. které i v nejhorším případě nesou stopu jakési laskavosti. aby se s dary jednou přijatými smířil. jediné. jako by mě někdo udeřil do prsou na znamení.” řekla Frída najednou. To řekla hostinská. “Miláčku. ale ono to není možné. ke slamníku. sotva jim věnoval pohled. je to. jehož náhodou potkáváme – jako by definitivně znovu přebíral protokol do svého vlastnictví. Jako cizinec nemáš tady na nic nárok. řádek 21 “Já vím. to nevím určitě. čemu jinak nemůžeš rozumět. když potřebuje pomocníky. A obzvlášť zdůraznila. příliš veliký byl rozdíl mezi významem. zaslzeným nezřetelným pohledem se dívala na K. zalíbí-li se mu. že důvody takového rozhodnutí zůstávají skryty. přitáhl si Frídu blíž a políbil ji na šíji. jestliže jsi ho však jednou přijal. 156.” řekl K. nechal ty dva sobě samým. je mi. můj milý. že mi musí otevřít oči pro některé věci.. kdybych to musela udělat. komu ji odcizili. o nichž mluvíš?” Frída přestala pracovat. může z tebe být ten dar sňat. Tak mi to pověděla hostinská. jako by se jeden v druhém chtěli ukryt. že všichni.Tiskl ji na prsa. než se vdám. ale v hlavních věcech se každý přece může svobodně rozhodnout. který pro něho přese všechno dříve měli. zavřela vnitřní okno.” řekla. jež nelze setřást. “Mám otevřít dveře?” zeptal se K. jedině když on chce. Tak je to. úzkostně. Copak je to za nemožnosti. žes je konečně vyhnal!” – ”To tedy ovšem doufám. 153. jen ti to vysvětluji. vezme si ženu. řekla.” “Leccos se jí věřit dá. dá ti ženu. K. co nemůžeš spojit dohromady s mou láskou k tobě. to nevím. jinak ne.” Frída spustila záclonu. přijme takové lidi.” řekl K. ale špatné svědomí. ti dva spolupracovníci. protože se mu nikdy nepodaří je setřást. Já jsem to tak neustanovila. kdo se v tom vyznají. aspoň tady ve vsi to není možné. od ní to všechno mám. jakási nejistota mu v tom bránila. A když na mě padne kočka. Jak stojí jeden vedle druhého. který K. já to jen vyprávím dál. Ale mně by srdce puklo. se stanou nadosmrti nepřátelé. ale je to výhradně věc úřadu.

ano. kdo jsou.” – “To mi špatně rozumíš. Olgo.” řekla Frída. byla bych první.” – “Jestliže však. která často ani nezná. neprohřešuj se na tom. Přitom – a v tom jsi pro mne ještě nepochopitelnější – se zdá. protože Klamm je přece tvůj nadřízený a pomocníky ti poslal úřad. ve skutečnosti to však sama pro sebe. “jsou Klammovými vyslanci. podle všeho opustila místnost ještě za světla. jak hluboko pod sebou nechává třeba tady tu lavici u kamen. ale ať si je v tom třeba nejbezvýznamnějším kancelářském předpokoji. která ji naprosto zaměstná a odvede od přemýšlení a snění. Když došli ke K. že bych ti byl opravdu otevřel dveře a uvolnil ti cestu?” Str. aniž se na K. zůstává při tom nesporně úředním poslem. Miláčku. Frído. příkladně pro mne. Což už také nemá na čase. snad to tak je.. Začali s tím. “můžeš se na mě spolehnout. jejich blízkost by mě připravila o všechnu schopnost vyznat se tady. já chci zůstat u tebe. neboť velice dala na počestnost. nech mě u sebe.” – “Nu ano. Když tu tak někdy sama sedím a . a nakonec dostane starý zaprášený dopis.. který se podobá Klammovi. Divím se. “Však to má taky náramně zapotřebí. “Že poselství. Doufám. A kdyby i mohli. jak si to vy přejete. co tobě připadá strašné. Jakže? Tihle dva že jsou schopni dovést mě ke Klammovi? O tom pochybuji. podívala a aniž se zastavila. jinak nevím nic. co Barnabáš podniká. jak o nich říkáš.” řekl Černý a pospíšil si. Myslíš si snad. “vím jen. že to Barnabášovi pro útěchu sice naoko dovedeš oceňovat. že ji těší právě každá špinavá a namáhavá práce.” řekl K. “Říkám jim vyslanci. nebylo nutné. ale škoda Barnabášova to přece není.” – “To je přece ale zase docela jiná otázka. Vyzval jsem tě.” – “Lepší se. bohužel i tebe. že práce Frídu těší.” řekl K. Barnabášovi závidím. “já nejsem žádná ostruha. že to všechno. Matou mě. řádek 14 Zdálo se ostatně. nechci je už mít ve své blízkosti. kdyby to. to je pro mne vedlejší. aby se oženil a založil si domácnost? A místo toho tříští svoje síly mezi řemeslo a poslovskou službu.“Poběžíš za nimi?” – ”Ne!” vykřikla Frída a pověsila se mu na paži.” K· se vyprostil z Frídina objetí a řekl: “Pomocníci zůstanou venku.” řekl. “Já nechci k nim. že ještě dnes dostanu rozhodující zprávy. řádek 25 “Test ti nerozumím. každá práce. abys volila mezi mnou a jimi. 203. číhá na pohled úředníka. který nikomu neprospěje a jen zasévá zmatek do světa. aby nezůstal za Gízou pozadu. co pomůže má ochrana. Brzy přišel i Černý a oba společně vykročili na cestu. vůbec ne. Ovšem že by bylo pěknější. postává nahoře před pultem. a jak slyším. řádek 17 Uvnitř právě zhasly svíčky a v témž okamžiku se v domovních dveřích objevila Gíza. rozhodla ses pro mne. bylo také mimo všechnu pochybnost. Str. on jen podle příkazu roznáší sem a tam poselství. 183. 181. Na tvé chování ráno jsem slyšel velké stížnosti.” řekl K. že jsi pro Barnabáše ostruhou ve všem tom jeho snažení. vše ostatní teď nech na mně. kdyby to.” řekla Gíza. Chraň mě. která k jejich příjemnému překvapení byla zametená a beze sněhu. poklepal mu Černý na rameno: “Když budeš tady v domě udržovat pořádek. kdo by ho tu chtěl zdržet a navždy ho mít u sebe. to může snad zakládat obžalobu proti úřadu a může být dále třeba velmi zlé pro adresáty.” řekla Olga. přece je alespoň tam v tom předpokoji. jestli to bylo nevinné či nebylo..” řekla Olga”. už když tě ode mne odtahovali. a kdyby mohly pomoci. zdá se. což bych byl mimochodem řečeno po onom prvním večeru naší známosti nikdy ani zdaleka neřekl. na níž sedíme. Str. jsou bezcenná nebo škodlivá. nebyl bych schod je následovat. přijmi je zase. byla by taková pomoc něčím dobrým?” – “Nevím. co pomohou dveře. co už má. nechápeš. která Barnabáš roznáší. kdo ti je možná poslal.

teprve teď se začala ona stará nechuť rozplývat. udělat nějakou práci. aby se s tím vším trochu a jen zdánlivě a jen prozatím smířil. ale opravdu je neznají. ta olejová lampička. že se jich o to moc nedere a že se s tím. aby se měl čeho zachytit. vaše pochybnosti než následky tohoto všeobecného opovržení?” Olga se usmála a podívala se na K. přes všechno nepřátelství najde se tu a tam jiskřička soucitu. nezachází laskavě jako s dítětem. zarazil. Ti rodiče v koutě. které se k tomu ani trochu nehodí. jak mají být. Prosba. jedna záda vedle druhých a oba staříci s hlavami skoro v polévce čekající. to. a jako by tento úkol Olze působil veliké blaho. nýbrž něco jiného. A i já sám jsem tím byl dlouho ovlivněn. Olgo. které nemají nic na práci a derou se o to. a vzpomněl si na ten ošklivý dojem. chudáci rodiče se tamhle krčí. chápána jako prosba malých dětí. Cožpak je to tak vysoký cíl. My nemíříme dál než ostatní.Barnabáš je na zámku. “tak to není. která tu proti vám vládne – není to jen opovržení. Teď si myslím. neboť člověk si ty jednotlivosti sice vyjmenoval. protože jsem sama a můj rozum na to všechno zdaleka nestačí – pak se mi jedno plete s druhým. je. jaké zatím ještě ve vsi jinak nenašel. Člověk musí být cizincem v mé zvláštní situaci. že se Barnabáš stal zámeckým poslem anebo se jím snaží stát. vůbec jsem se nepokoušel vás bránit. i když stále ještě ne docela. neptal jsem se po příčinách. o to odpudivější. a to tak mocně.” – “A proč vámi tak opovrhují?” zeptal se K. jako by byl řekl něco velice pochybeného a Olga teď do něho musela proniknout a vyvést ho z omylů. je schopen stát se zámeckým poslem. pak mi ruce klesnou a já se zaberu do myšlenek. zdá se. kteří vámi opovrhují. jako třeba Olžino vyprávění. že se vám křivdí. sama ta světnice – to všechno nebylo lehké snést a člověk musel dostat nějaký dárek na oplátku. vezmu Barnabášovy příštipky do rukou. vaše úzkost. opovrhují vámi. člověk vás musí poznat. jakým na něho zapůsobila prvního večera ta na sebe namačkaná. Možná že i v tvém srdci. zdálo se mi to být vzdálené. to chci říci předem. Také to není placené místo. nýbrž že se mučí. mi připadala samozřejmá. tak příznivá naše situace není. je v tom i strach –. a nejen k prvním. nejen zatajují příčiny tohoto opovržení. Tak je to i zde. žes nás dosud před Frídou neobhajoval. “Ne. aby směly dospělým někam zajít. tedy kvůli tomu nám nezávidí nikdo. docela bezmocná. aby vás nemuseli obdivovat. co se nedalo pojmenovat. a teprve když se mu tato jednotná rodina rozčlenila v jednotlivé lidi. Teď se mi to ale jeví docela jinak. kdo je skutečně nebo zdánlivě přijat. A otázka proč je zde všechno proti této rodině připadala K. celé mi to bylo vzdálené. Těm jsi snad nikdy nepřikládal valnou cenu. avšak to špatné a zlé nebyly ony. tak moudrým a bystrým pohledem. neuvažoval jsem o tom. jen s tím rozdílem. co ho naučilo opatrnosti k prvním dojmům. že se ten dojem vlastně nedal vysvětlit jednotlivostmi. hlavně tebe. zase nezodpověděna. Uvažuje o tom dodal: “Jsem teď přesvědčen. kdo dovede běhat a udržet v paměti pár slov nějakého vzkazu. aby byl člověk přijat jako zámecký posel. s nimiž ale především mohl cítit jako s přáteli. že i vy té síle podléháte – neboť co jiného jsou vaše starosti. bylo to. ač tolik volala po jasné odpovědi. aby se toho bludu zbavil.” řekla Olga. ani strach a starosti nejsou. všecko jen jako poctu a kvůli té práci samé. Ale musí být – nevím proč – těžké nekřivdit vám. že míříte dál než ostatní. a tak nás obhajuješ příliš. jistě. A . chtít být zámeckým poslem? Každý. Amálie v kuchyni. Ne. ramenatá rodina pod maličkou olejovou lampičkou. až je někdo obslouží. že lidé. trvals na nich jedině ze soucitu s Barnabášem anebo hlavně proto. tak ovlivněn. Jak odpudivé to všechno bylo. aby se z toho předsudku vymanil. Vám nepřitěžuje zřejmě nic jiného než to. že nálada. vám nemohou odpustit. teď ve vsi leccos poznal. neboť co jinak by tě k nám táhlo? Snad jen Barnabášova poselství? Tomu se mi nechce věřit. ale i k druhým a dalším. snažíš se teď napravit to. Teprve když K. jimž zčásti mohl rozumět. až se K. spíš s námi kvůli tomu mají soucit.

“pravděpodobně jsme tím samy vinny. chápu to.” – “Ale vy dvě. co jsi ve vsi. Z tvého vyprávění mám dokonce dojem. “Amálie to dělá a já ji napodobuji.. tři roky číháme na nějaký úspěch jeho snažení. říkala jsem to také Amálii. když s ní člověk mluví. Dlouho to štěstí netrvalo. dodal z opatrnosti.” – “Teď chápu. Budu zprostředkovávat veškerý jeho styk se zámkem. naopak ti jej ukazuji.. tvou neustálou účastí.” – “Nechápeš naši bídu. Od té doby. ustavičné pochyby. A i na nás ostatní přechází něco z té důvěry. že ani neposlouchá.‘ řekl. tedy to.. “proč mám pro vás nějaký význam. zdá se. která nás ovládá. “anebo jsem se bála. nesplnitelnými požadavky. co je zřejmé. a i když to chápe. když ještě upozorníme na to. jsou jediná. ale zároveň se tím i trochu posiluje jeho hrdost. bezprostředně z nich nelze čerpat žádnou sílu. tak je slabá. dokonce i Amálie se toho účastnila svým způsobem. že jsou ve hře důležité věci. Ale Amálie je tak neklidná. Držíš se zpátky kvůli Frídě. nepřehánějte to.” Olga přikývla. že tím opovrhuje. že by ti ta poselství pak mohla připadat ještě bezcennější. spousta poselství bude zapotřebí. ‚zeměměřič! Spoustu prací bude vykonávat. jeho důvěra.” řekla Olga. Jestliže ti něco zatajuji. Poselství jsou bezcenná. podivuhodně jednotná hra. ztracený čas. Jestliže si s vámi zahrávají. byl by pak Barnabáš jen lživým poslem a ze lži nepojde žádná záchrana. Zdá se. než abych dopustil. nejsme zvyklé na styk s lidmi a odpuzujeme tě možná právě svými zoufalými pokusy přitáhnout tě. protože zná Amálii. To je ta beznaděj.” řekla Olga. který sám sebe dovede tak trýznit. že se stupňuje.” řekl K. že jen možná přijdeš.” řekl K. Ale ona to vše nedělá schválně. “považ jen. “Styděla jsem se to přiznat. ale o nic víc. jako by přišel kvůli nám. čím odmítavější je.” – “Jakýpak strach?”zeptal se K.‘ – ‚To je možné. chlapec. ‚Nějaký zeměměřič přišel. ty jsi příliš chytrý. poslední dobou si s ní netroufám promluvit ani o tom nejnutnějším. že spíš u tebe získáme důvěru a slitování. a i když poslouchá. potom je to všecko jediná. příliš mi záleží na vašem přátelství. vlastně bez své zásluhy. že už nemůžeme nic zkazit. než aby ses v tom ohledu nechal oklamat. Já že nejsem upřímná? Nikdo nemůže být upřímnější než já k tobě. “Strach. več vlastně doufáme. Chápeš mě? Takhle my uvažujeme. se trochu zmírňují tvou důvěrou. a i kdybychom tě dokázaly oklamat. Olgo. jak se spolu smějeme a šuškáme si.účelu bylo také dosaženo.” – “Nejsi tedy ke mně upřímná. ale přitáhla si blíž k nám svou stoličku.‘ Toho večera jsme byli šťastni. zdá se. tím jemněji se s ní musí zacházet. neposlouchala nás sice. pak se mnou neméně. a chvílemi se po nás podívala. děláte co můžete. Ale už začaly . aby bylo ohroženo nějakým přehnaným očekáváním. Myslíme si. že nechápe. že ta dvě poselství. trápení. ‚Samozřejmě. hrozivá budoucnost.” řekla se sklopenýma očima. tři roky bojuje Barnabáš o své místo. podívala.” – “Ano. Ale přesto nemohla Amálie celý den nic dělat a jen na tebe čekala. a ten přece neskrývám. ještě téhož večera skončilo. ani sebemenší úspěch. Včera například řekl Barnabáš. podobně jako bych se vám byl málem odcizil proto. jichž se nahoře na zámku nemůže zbavit. že dnes přijdeš. že bezcennost těch poselství je tak nabíledni. on. Jak se zdá být silná. pak jen ze strachu před tebou. jen hanba. ‚Zdá se. na níž pletla. když znenadání přišel Barnabáš s tebou. která mi Barnabáš přinesl. je to s ním lepší. Sice se ještě zdálo. kdybys k nám zašel častěji. Jsme k sobě připoutáni právě jako posel k adresátovi.‘ říká Barnabáš. všecko nadarmo. a tu jednoho večera přijde s dopisem.‘ říkám. jež mu dosud byla svěřena.” řekl K.” řekla Olga a se strachem se na K. “ani ty nejsi ke mně upřímná. řekne: ‚To je možné. brzy dostaneš úřední oděv. že tě ztratím. s dopisem pro tebe. až večer se už nemohla udržet na nohou a musela si lehnout.‘ řekl Barnabáš. nikdo se na ni kvůli tomu nesmí zlobit. vezmi mi ten strach a máš mě celou. hlavně na tvém. co se jí říká. abyste mě připravily o důvěru v ta poselství. Barnabáš sice trpí tvými vysokými. Teď jsi opravdovým poslem. “ty i Amálie. jisté že to ještě není. že jsem do vás vkládal přílišné naděje. bylo by toho víc.

Takhle ovšem nelze dojít k žádnému správnému úsudku. Neotáčeli jsme se k tobě sice. Abychom jí směli vyčítat. že nepohrdáš jen námi. na Amálii nestačíme.” řekla Olga. I kdyby člověk už měl tu schopnost všechno promyslet – a my ženy jsme ji nikdy neměly – ztratí ji za takových okolností. My sami jsme nebyli schopni poznat jejich pravý význam. tos mohl jen ty. neslyšel je teď rád. jak odcházíš s Frídou a pomocníky z Panského hostince. každého zapraskání dřeva. žes přišel. ptali jsme se. řekneš ty najednou něco veskrze a až bolestně nesprávného. když jsem přišla ze stáje a viděla. možná že má na všem největší vinu. to vidím. z jaké rodiny je tvůj posel? Měls už druhý večer svého pobytu zde nějaké podezření vůči nám? A dopadla zkouška pro nás nepříznivě. tvůj promočený kabát. a s výčitkami už teprve ne! To. Olga však svou chybu zase napravila.” – “Nejsem snad zase tady?” řekl K. zůstals u okna a ničím ses nedal přivést ke stolu. že přicházíš z ciziny. se svými smutnými zkušenostmi a obavami. má svých těžkých starostí dost. že se neodvažuji promluvit s ní ani to nejnutnější. Barnabášovi jsem o tom samozřejmě neřekla. jako by to byla má vlastní?” – “Ano. Tys nás vlastně naučil pochybám. kdo to dělá. že všechny své starosti bych mohla odložit. “nenechávám Frídu čekat a neposlouchám historii vaší bídy a trápení. a jak se lekne jeden. jehož se bezprostředně týkala a k jehož povolání se vztahovala. jsi tady. jsem smutně obracela v rukou. ale nikdo ho zde nemá co vítat jako nositele štěstí. My naproti tomu. jak by to odpovídalo tvé důstojnosti. to ti právě znemožňuje úsudek o Amálii. Jaké štěstí je to pro nás. kterou jsi nám přinesl. abys nás zkoumal? Aby ses podíval. co ti pomáhá posuzovat vše ostatní. ale i Barnabášovými poselstvími. a okamžitě je neodbyl? Nezbavil jsi svým příchodem Barnabášovo poslovské postavení tak trochu jeho důležitosti? Také jsi byl sice cizokrajně. ačkoli podle tvých náznaků ví o zámku víc než ty. byla to sice pro nás čest. A co večer ještě nezodpověděl. K.” řekl K. bylo zcela na něm. jako třeba toto: Amálie ví nejvíc. Nepřišel. totiž že už v nás neskládáš vůbec žádné naděje a žes nás opustil. mate jeho cesty. “bylo nutné přijít k vám. ani slovo pro nás nemáš a hned se máš zase k odchodu? Tvůj odchod byl nám důkazem.” – ”I pro mne. Proč přicházíš? Jsi opravdu tím velkým mužem.” Poprvé tady ve vsi slyšel K. Ne. požaduje od něho věci. po němž jsme tak dlouho toužili? Pak jsme ovšem uviděli.. když ti záleží na tom chodit do naší ubohé světnice? Proč jsi nezůstal na svém místě. začínala slábnout. “někdy mi pomůžeš jediným slovem. žes přišel. museli bychom mít nejdříve aspoň tušení o jejím utrpení. Měli bychom mít smůlu s prvním adresátem. aby o vlastní vůli někomu třeba i pomáhal. Právě v poslední době je tak neklidná.” – ”Máš úžasný postřeh. ale už předem to působilo i rušivě. lekne se hned i druhý a ostatní a nikdo už ani neví ten pravý důvod. když zůstáváš tak uzavřený. řádek 20 “A Amálie se do toho nepletla vůbec. na to dalo definitivní odpověď ráno. 206. se polekáme.” řekla Olga. takové bezvýhradné uvítání. neboť ty najdeš pro všechno vysvětlení a východisko. abys zase přišel. avšak jakkoli je dosud postrádal a jakkoli důvěryhodná mu Olga připadala. ale nemysleli jsme na nic jiného. který jsem od tebe vzala. Naděje.pochybnosti.. velice jsme potřebovali. Když jsem .” Str. za něhož jsme tě pokládali. od toho večera začala Barnabášova smutná pozorování nahoře v kanceláři. Co tu chceš. k nimž takto z donucení naprosto není ochoten. když pokračovala: “Ovšem když si pak pomyslím. tolik skrývá – a v podstatě neskrývá jistě nic jiného než své vlastní utrpení –. “a my jsme z toho šťastni. když se to hodí. nenechal k sobě docházet posly. aniž se proti tomu můžeme bránit. že si s námi nechceš zadat. při nejlepší vůli to nemůže udělat. tvá laskavost a tvá odvaha. aby někomu nosil štěstí. ale spíš chudobně oblečen. snad je to tím. Přišels jen proto. nevměšuje se a má největší vinu..

že se mýlím. Ještě jsme se skoro ani nedotkli toho nejvlastnějšího. ale unavenější. co mi zatajuješ. ale je pak zbytečné. aniž ji znáš?” – “Já ji neodsuzuji. “Odsuzuješ ji. že jen možná přijdeš. zdá se. nemyslím. že dnes přijdeš.” řekl K. že Amálie je zase už v místnosti. nemohu podporovat Barnabáše. K. čím odmítavější je. kteří se živí dětskými pokrmy. jež na něho tato rodina klade. jenže právě nejsme sami. ba my nejsme ani hlavní osoby. je tu tvá rodina. Nemyslím. protože zná Amálii. 391-400. a že právě to. a jestliže to chápe. Ale přesto nemohla Amálie nic jiného dělat a celý den čekala na tebe. “to nechci. s tebou bych brzy byl zajedno. nemyslím. u stolu s rodiči. kdo mi je sežene (str. ty jsi nesobecká a moudrá. jedině důležitá. Jenom litoval. že nechápe. Ale ona to vše nedělá schválně a nikdo se na ni kvůli tomu nesmí zlobit.. “Je to snad dost. co se jeho – a protože u vás do všeho zahrává Amálie – i Amálie týče. nakl.. kdo se jí účastnili. že by to bylo špatné a že by to nestálo za nějakou oběť. teď ale je to s ní zase jednou velmi zlé. tím jemněji se s ní musí zacházet.”řekl K. nebylo by těžké se shodnout.”Proč?” – “Pověz mi to. než když se Barnabáš se mnou spojí. ale daleko. kde už je. velmi si toho vážím. kdyby si nedával pozor. až se večer už nemohla udržet na nohou a musela si lehnout. že své sourozence musíš chránit mlčením. pod stálou kontrolou sám vše bude provádět a ke svému i mému užitku pronikne dál do kanceláře. se naučí všemu rozumět a všeho využít. vůbec by nebylo možné se s ní smířit.” řekl K.” řekla Olga po chvíli. nechá mě v klidu vymyslet nejlepší prostředky a cesty a pak s důvěrou. za nějaký čas bude zase klidnější.” – “Ne. neodkázán už jen sám na sebe. Je ale ovšem také možné.” *********************** 10 stran mi zde v knize chybí:( Doufám.. Pak zůstaneme přesto dobrými přáteli. jako by vůbec neposlouchala.přišla a uviděla tě s ní klidně hovořit. a v jeho slovech zněl proti jeho vůli odpor. jen pokud jde o tebe. dodal z opatrnosti. kterou Olga jako první vzbudila. že jí snad křivdím. že se najde někdo.” řekl K. neboť je pyšná a uzavřená a ke všemu ještě panovačná. ale v místnosti. jisté že to ještě není. o níž se sotva shodneme. že bude lepší. když se s ní mluví..” Opět z toho K. “že to bude lepší.” – “Nemyslím. neodkladná Barnabášova záležitost by to mohla ospravedlnit. “ani nejsem slepý k jejím přednostem. že je i smutná a zjevně nešťastná. že tím opovrhuje. ve skutečnosti se s ní teď nedá hovořit. V této rodině by člověk mohl zbloudit. Včera například řekl Barnabáš. co se říká. co proti ní máš?” zeptala se Olga a sama teď zesmutněla. aby všechno zůstalo při starém. a teprve teď si všiml. Odeon. myslíš si. která ho tu především zdržovala a kvůli níž by svůj odchod nejraději odložil na neurčito. Nechceš přece. dospělí. a jestliže poslouchá. jestli to víš. ani bych tu už nemohl být bez tvého přátelství. Jak se zdá být silná. nebýt toho. abych něco podnikal a jen z nedostatečných znalostí bližších poměrů všecko pokazil a vám i sobě nenapravitelně uškodil. Praha 1989) nebo pošle… *********************** . “Těžko se shodneme. a o Amálii už určitě ne. dokud neznám všechno. ale je těžké nekřivdit jí. anebo ani nebude postupovat dál. která mu dělala velice dobře. “Jsi k Amálii předpojatý. “To jsem. jež se nedají vyslovit. Vypadá. ti dává za pravdu. nebo snad ne klidnější. Tys upřímná. a už se objevují rozpory.” řekl K. a proto by bylo líp. k té večeři a ke všem. zdá se. ulekla jsem se.” – “Ty Amálii odsuzuješ ve všem všudy?” zeptala se Olga. že to bude lepší.” řekla Olga. tak je slabá. vyrozuměl především požadavky. že ho právě před Olgou zaměstnávají takové myšlenky.” – ”To je všechno. To není správné. jež ruší důvěrnost. ale jsi upřímná. Kdybychom byli jen my sami dva. “Však tamhle je. “to už vidím. přiznávám dokonce.” řekl K. když Barnabáš dál povede ten stínový život údajného posla a vy s ním budete sdílet tento úděl. abych tu seděl celý večer a Frídu nechal čekat.

aby se člověk mohl cítit skutečně “zdejší”. A jako nikde jinde kriticky. Penzionování bylo na dohled. která. zjistíme. Co se stalo v oněch osmi letech. . že se v jeho románovém popisu úředních prostor pozná: jeho vlastní kancelář. červenci 1922. Místo letního podvečera motiv zimy jako funkční. o němž se Kafka v dopise Robertu Klopstockovi z března roku 192 vyslovil jako o “svém nehty vyhloubeném válečném krytu”. Ukončen je problém. “Ty máš svou vlast. byl mu už “úřad” po dlouhých měsících nemoci velmi vzdálen. že by bylo dobré tu přenocovat. v jednom ohledu však – lze-li to tak formulovat – vysvobození. Jeho pracovní den úředníka došel vyjádření místy skutečně až překvapivě autentického. bylo by to právě tak zužující jako snaha spatřovat zde zobrazení způsobu existence “instance o sobě” ve smyslu nadčasovém. On však musí neustále myslet na to. stávají se dědici říší. To všechno je přítomné v tomto románu. Mnoho důvodů bolestivé tíživých. v Zámku. Známe-li podrobnosti o průběhu Kafkových “úředních hodin”. jako ústřední. zčásti ve Špindlerově Mlýně a v Plané nad Lužnicí) . Fikce se opírá o autentický zážitek. “jednou vyslovena. Jak velký rozdíl po osmi letech! Změna vypravěčské perspektivy (Já se mění v K. Ani sebedokonalejší ovládání jazyka a znalost kultury. tísně. pak se stalo skutečností. Instance. už se nemusel obávat – například –. dobývají zámky. Naopak. K tomu přistupují okolnosti osobní. Pokročilé stadium nemoci. To vše umožnilo i vnitřní distancování od úřednického povolání a problémů s ním spojených – jichž se už později Kafka nikdy nedotkl. Zámku? Konec Rakousko-Uherska před něj znovu a s bolestnou intenzitou postavil otázku Kam patřím. Úřad.” píše Mileně Jesenské. prázdnoty. kdy usedl a po dlouhé tvůrčí odmlce napsal mezi lednem a zářím roku 1922 oněch téměř pět set stran. otevírají po dlouhá staletí zakleté zámky a vracejí jim život” (Kafka v dopise z roku 1918). jestli najdu hostinec.jsem si. problémy se zaměstnáním. V úvahu přicházely i jiné momenty a názvuky z bohatého literárního zázemí motivu zámků a podzámčí: asociace pohádkových hrdinů. tady se postupuje doličně.” Tyto věty vznikly v červnu 1914. Tady však. četby Kafkovi zvlášť milé. Nechápejme však jeho nelítostný obraz jen jako kritiku starorakouského byrokratismu s jeho příslovečným “despotismem. Zprostředkuje zkušenost samoty. svou plachost a ranní malátnost. mimo všechno očekávání. Teď si Kafka mohl dovolit být naprosto otevřený. Ještě nezačala první světová válka. traumata. stavy – třeba i svou nespavost. kteří se vydávají do světa. složitá a bezvýchodná láska k Mileně Jesenské. ani zaměstnání ve státní službě ještě nestačí na to. Lze souhlasit s názorem. vypověděl taje úřadů a úřednického života tak nepokrytě jako nikde jinde. co znamená pro Kafku osobně doba. Ještě bylo možné pomýšlet na uchráněný svět Babičky Boženy Němcové. svou občasnou náchylnost řešit některý případ spontánně. že na postavy a postavičky úředníků Zámku rozdělil své vlastní “úřednické” rysy. Teprve tady však byl vysloven naplno. že i ony jakoby zcela imaginativní polohy románu mají své konkrétní pendanty. léčebné pobyty (Zámek vzniká zčásti v Praze. jednání o penzionování a jeho uskutečnění k prvnímu.). Proč až teď a zde? Když Kafka pracoval na rukopisu Zámku. mírněným jen šlendriánem” (Viktor Adler). který Kafku po celý život trápil a který se v té či oné podobě a míře promítl v jeho díle: Zaměstnání. jak ji budovat. kouzelná slůvka. kde a jak ji hledat. Instituce.

Z nich ze všech nejvíc zejména Frída. Je jeho velkou zásluhou. Jde bezohledně za svým cílem a všechny prostředky jsou mu dobré. tedy přišel bojovat. Z tohoto základního příkrého nepoměru se odvíjejí všechny další. jak se traduje od dob Maxe Broda. Hektické . který k ní K. které si od něho slibovaly jakési “polidštění”. Jaký je to hrdina? Především je na něm nápadné. nevnímá je. Nemá pro lidi oči – jeho lhostejně zběžnému pohledu se jeví k nerozeznání podobní všichni. podložená dlouholetou zkušeností pomocného úředníka. kde žil – úspěšný. je cit “vlastníka”. Nikoli ten. která podle Kafky vede po laně “napjatém nikoli ve výšce. který zeměměřiče K. co by mu mohlo stát v cestě. Se vzrušenou rozhodností o sobě (ve “Variantě začátku”) prohlašuje: “Přišel jsem. že “apatičtí Kafkovi hrdinové nejsou. Neschopný hlubšího citu vyhledává a pěstuje jen taková spojení (konexe!). jakých metod používá? Bohužel: Přejal ty. že on ono “zakrňování člověka”. Franze Kafky. potlačuji nemilosrdně všechno. ale že spolu s jeho odsouzením nastolil otázku po jiné práci. Takovou. Weiskopfem můžeme říci. že jediný cit. že je zcela odlišně utvářen než jeho jmenovec Josef K. Avšak spolu s F. kde práce vede k omezení a znetvoření člověka. nejen při plném vědomí a intenzívně zakusil a autenticky zaznamenal. Zrcadlí se tu situace. i ženy na jeho cestě. po práci naplňující celého člověka. Chová se s chladnou vypočítavostí – ostatně to sám v úvodu avizoval: “bezohlednost až k posedlosti”. kdo je bez ustání štván. koncipienta. poháněn. ten úkol totiž. Těžko tedy přijmout pojetí této postavy. stěžuje. od nichž si něco slibuje. konstatuje sebevědomě. vyvíjí iniciativu. nýbrž neúnavně usilující”. je už jiná otázka. a to doslova: Nemá pro ně sluch (sám mluví a mluví a křičí. abych bojoval… mám před sebou těžký úkol. I lež. Jinak jsou mu lidé lhostejní. co mám. interpretoval jako hrdinu. která odpovídá intencím jedince a jeho pocitu vlastní ceny (K. JUDr. praktikanta. svůj způsob “odboje” transponoval do postavy K.) Vraťme se k postavě K. na jehož samotném počátku stojí Popis jednoho zápasu (název rané prózy z roku 1904) a které celé zůstává jedním jediným záznamem zápasu. Selhal jako člověk a jeho sestup začíná. že v zámku “si dovedou vybrat toho pravého zeměměřiče” – a motivuje tím svůj příchod) a současně člověku ponechává svobodu. On ji také bez váhání obětuje takzvaným vyšším zájmům. právem. jehož největší touhou je zdomácnět ve vesnici a získat shora milost. Jeho činorodá rozhodnost stojí v příkrém protikladu k trpné odevzdanosti vesničanů. řečeno slovy “Anti-Dühringa”.Své tužby pak a svá snažení. Tato idylická koncepce se dá také stěží organicky včlenit do celku Kafkova díla. ale těsně nad zemí”. které přišel potírat – metody instancí nepočítajících s lidmi (existují pouze “strany”). a že se o ni ucházel “z těch nejšpinavějších pohnutek”. I on byl vystaven tlaku světa. Proč přišel? Zač chce bojovat? Co hledá? Hledá smysl života: hledá práci: hledá smysl života v práci –: hledá smysluplnou práci. chová. (Nakolik může být tento neutuchající boj – vzhledem ke Kafkovu ustrojení a jeho pozicím a postojům uvnitř světa. obětoval jsem mu celý život… a protože to je všechno. Nalezení takové práce znamená také nalezení oné “cesty pravé”. i podvod. Disonance mezi vysokými cíli a vpravdě nízkými prostředky nemůže být větší. jejichž životním postojem se K. ale ten. vicetajemníka a tajemníka Dělnické úrazové pojišťovny pro Čechy v Praze. C.” K. A právě ona si. Zvolil hrdina takovou cestu? Jak si počíná. kdo sám věci uvádí v chod. nahluchlého povozníka zasáhne sněhovou koulí bolestně do ucha. dílčí. v Procesu. snaží otřást. sám však nenaslouchá – musejí snad proto být Kafkovi hrdinové tak často vyslýcháni?).

dál. jak se s ním setkáváme v tomto i v jiných Kafkových dílech. předstírání či sebeklamu. rasovými. jaký byl. Skutečnost je vnímána jako proměnlivá. výraz tak naléhavý a intenzívně prožitý. Tady však jediné pravdě odpovídající stadium bylo stadium otevřených konců. Moderní věda přišla s převratnými objevy: teorie relativity. Za těchto okolností nemohl román dospět k závěru. nebylo myslitelné. . a ztratil přitom příležitost stát se opravdovým člověkem vně funkcí a rolí. 1924) – dospěl v problematice. Pro autora. kdo pro samé “vyměřování” propásl život: ten svádí boj s větrnými zámky. ale dalo světu. jeho vynaložené úsilí směšně nepřiměřené dosaženým výsledkům.taktizování hrdiny je naprosto neúměrné krátkozrakosti jeho kalkulací. Ten. torzovitost.). že je v něm nevyhnutelně zakódováno už i přihlášení podílu na světě. Cervantesova možnost není možností Franze Kafky a jeho světa. U Kafky se tyto kvality doby staly přímo součástí poetiky jeho díla. národními. Nyní se právě pojem diskontinuity ukazuje jako nosný. jen výlučně kafkovskou záležitostí Jsme na počátku dvacátých let dvacátého století. subjektivizaci apod. Položme si závěrem ještě tuto otázku: Je tato nedefinitivnost podoby díla. aby přistoupil na jakékoli řešení. osobními) nedohlédl. jaký bude. O něco později. že veškeré změny fyzikálních veličin probíhají spojitě. Zatím. na které ze svého místa (a bylo to místo opravdu mnohonásobně sevřené hranicemi společenskými. je způsob vidění reality. V souvislosti s těmito poznatky se podstatným způsobem mění pojem reality – rozšiřuje se a problematizuje. Jeho boj se dostal do (tragi) komické polohy donkichotské. které svou dobu do sebe podle slov autora nejen “naplno nasálo”. který byl neústupnost sama v odmítání sebemenší přibližnosti. To vše se ve větší či menší míře promítlo do literatury dvacátých let (i v české literatuře známe relativistickou dramatiku a v próze posuny žánrů. kdo přišel. nesouvislá. a na menší ploše – v rozměru povídek okruhu Umělce v hladovění (Ein Hungerkünstler. kvantová teorie. v Zámku nastolené. heterogenní. pravda. kdy se předpokládalo. je torzovitost. která učinila konec představám z dob klasické fyziky konce devatenáctého století. objev vnitřní struktury hmoty. relativní. rodinnými. nestálá. aby měřil své síly s mocí úřední.

Sign up to vote on this title
UsefulNot useful