Umberto Eco

Baudolino

Přeložil Zdeněk Frýbort

Emanuelovi

- 1 -

1

Baudolino se pouští do psaní

Řezno Anno Dommini Domini mense decembri mclv chronica Baudolini cognomento de Aulario. já Baudolino syn Galiauda z rodu Aulari co hlavou lvu se podobám alleluja Chvála Bohu na nebesích ať mi odpustí a yo face habeo facto krádež jako nikdy v životě z Truhlice biskupa Oty jsem vzal folia bylo jich hodně a třeba patří císařské kanceláři ze všech jsem písmena vyškrábal někde to ale nešlo a tam taky zůstala a teď mám tolik pergamenů že si mohu psát co chci neboli mou chroniku i když latinsky psát nedovedu hlavně ať nepřijdou na to že Folia nejsou kde byla velké Kafarnaum by nastalo mysleli by si že je vzal Zvěd biskupů římských co císaře fridricha v oblibě nemají třeba ale na nich nikomu nesejde v Kancléřství zapisují i to co k ničemu není a kdo je najde (ta folia) může si s nimi prdel vytřít tomu nebudou k ničemu ncipit prologus de duabus civitatibus historiae AD mcxliii conscript saepe multumque volvendo mecum de rerum temporalium motu ancipitq tyto řádky tu už byly nepodařilo se mi úplně je vyškrábat a musím je přeskočit jestli ale tato folia najdou až je popíšu ani písař z kancléřství z nich nic nevyčte protože tak se mluví jenom ve Frasketě a nikdo tak ještě nikdy nic nenapsal právě proto že tomu nikdo nebude rozumět mohli by ale přijít na to že jsem folia ukradl já každý tu říká že žádný křesťan nemůže mluvit jazykem jakým se mluví ve Frasketě a proto je musím
- 2 -

dobře ukrýt panenkomaria psaní je dřina prsty mě bolí můj otec Galiaudo říkával že to nejspíš bude dar od Panny Marie roboretské když už jako parvulus sotva jsem třeba jen pjet quinque V slov zaslechl hned jsem se opičil ať už ten člověk byl z Terdony z Gavy a třeba i z Mediolana kde lidi nemluví ale štěkají jak psi prvního Němce v životě jsem potkal když Teronu oblehli Tiusche samí křupani dopoledne jsem od nich rausz a min got zaslechl a odpoledne jsem už raus a majngot říkal taky povídali mi ty Kint běž a najdi nám pěknou Frouwe chceme dělat fiki - fuki nemusí vědět co po ní chceme řekneš nám kde je a my se už postaráme aby nám podržela co to ale Frouwe je zeptal jsem se a oni že domina žena šenská frštand, a rukama naznačovali velikánská prsa při obléhání jsme bez žen ty z Terdony jsou v Terdoně ty budeme mít až tam budeme taky to ale nech na nás odjinud se tu žádná neukáže a kleli že i mně husí kůže naskakovala posraní švábi já vám asi budu povídat kde je nějaká Frouwe nedonáším pohoňte si ho panenkomarija moc nechybělo a zabili by mě zabili oddělali necabant to bude latinsky ne že bych latině nerozuměl naučil jsem se jí z jednoho latinského librum když se mluví rozumím psát ale nesvedu nevím jak slova napsat nikdy nevím má-li být equus nebo equum a pokaždé se spletu u nás je kůň vždycky jenom Herka a nemohu se splést slovo Kůň tu taky nikdo nepíše a vlastně nikdo nepíše nic protože psát tu nikdo neumí a číst taky ne dobře to ale tenkrát dopadlo Vlas na Hlavě mi Němci nezkřivili protože zničehonic se objevili Milites a křičeli hej hej jde se do útoku nastal zmatek a já se v Ničem už nevyznal Zbrojnoši a Pěšáci pobíhali sem tam Trubky do toho vytrubovaly dřevěné Věže vysoké jak Stromy v Burmii popojížděly jako Vozy a na nich z velikánských Kuší a Praků jedni stříleli a druzí přenášeli Žebříky
- 3 -

a seshora se na ně snášely mraky šípů jak kroupy v létě další vrhali Balvany velikánskou Lžící a nad hlavou mi svištěly iaculi které derthonští házeli z hradeb byla to krásná řež dvě hodiny jsem byl skrčený pod keřem a říkal si Svatá Panno stůj při mě pak nastal Klid kolem běželi ozbrojenci podle řeči byli od Pavie a chlubili se kolik derthonských pobili krve že tam bylo jako na Jatkách to prý derthotské odnaučí držet se mediolanenses vraceli se zpátky ale i Němci co chtěli Frouwe možná jich bylo míň než když tam běželi protože ani derthonští se s nimi nemazlili řekl jsem si nejlíp udělám když se vytratím dotrmácel jsem se domů až ráno a všechno jsem pověděl svému Otci Galiaudovi řekl mi jsi pitomější než jsem si myslel jen se pleť do obléhání a kopí tě nemine vrazí ti je do prdele to jsou panské záležitosti nech je ať se vymlátějí navzájem my se musíme starat o naše Kráwy krávy jsme pořádní lidi ne jako ten Frederikus co je hned tady a hned zas jinde a nic dobrého z toho nepojde Terdona tenkrát ale nepadla dobyli jenom město a Pevnost ne a obléhání pokračovalo o tom já už ale Chroniku psát nebudu vzali jim vodu a tak než by vlastní Chcánky pili radši Friderikovi vzkázali že chtějí být jeho fidelissimi nechal je z Města odejít a pak je napřed podpálil a pak se Zemí srovnal nechal to na pavijských ti derthonské nemohli ani cítit tady u nás to není jako v Němcích tam se mají rádi vespolek a drží spolu jako prsty na ruce u nás stačí aby třeba gamondští potkali někoho z Bergolia a mají ho okamžitě plné zuby teď ale budu psát chroniku o tom jak se toulávám po lesích kolem Fraskety hlavně když je Mlha že si člověk nevidí na špičku Nosu to se pak najednou něco vynoří a člověk neví odkud se to vzalo já tam mívám Vidění jednou jsem spatřil Jednorožce a taky svatého Baudolina řekl mi ty darebáku skončíš nejspíš v Pekle asi kvůli tomu Jednorožci jak to vlastně bylo to teď vylíčím kdo chce lapit Jednorožce potřebuje k tomu Děvče co ještě nepřišlo o Panenství posadí ji pod strom Jednorožec zavětří přijde k Panně a položí jí hlavu na břicho a tak když k nám přišla Nena z b Bergo- 4 -

lia s Otcem kupovat Kráwu Krávu řekl jsem jí pojď do Lesa chytíme tam Jednorožce posadil jsem ji pod Strom a přikázal dej nohy od sebe aby Jednorožec měl kam položit Hlavu a ona se zeptala od sebe jak a já jí nato řekl hlavně tady nahoře a sáhl jsem jí mezi ně a ona začala bečet jako Koza když rodí Kůzle a já jsem se neovládl padlo na mne cosi jako apokalypsin a pak už Nena nebyla čistá jak Lilie a řekla Panenkomaria jak my sem teď ale toho Jednorožce dostaneme a já jsem zaslechl Hlas přicházel z Nebe a říkal že Lioncornus qui tollit peccata mundis jsem já a začal jsem skákat přes Keře a volat hip hí frr frrr a byl jsem šťastnější než by byl skutečný jednorožec kdyby panně roh mezi nohy vrazil a kvůli tomu mi asi svatý Baudolino řekl že jsem darebák pak mně ale odpustil pokaždé jsem ho uviděl zničehonic musila ale být jaksepatří mlha nebo musila aspoň padat nikdy se to nestalo když slunko oves et Boves zahání do stínu když jsem ale svému otci Galiaudovi řekl že jsem viděl svatého Baudolina nepočítaných mi jich klackem na hřbet nasázel říkal panebože zrovna já musím mít syna co má Vidění kráwu Krávu ale podojit neumí buď mu klackem Hlavu napravím nebo ho dám jednomu z těch chlapů, co po jarmarcích a trzích vodí opici aby tančila a moje matka světice křičela syčáku lenochu nic horšího než jsi ty by se nenašlo co jsem Pánubohu provedla zlého že mne tresce synem co na každém kroku vidí sancti a otec Galiaudo byl ale proti řekl žádná vidění nemá lže jak Jidáš vymýšlí si aby nemusil nic dělat tuto chroniku jsem musil napsat jinak by nebylo jasné k čemu tenkrát večer vlastně došlo mlha by se byla dala nožem krájet jak byla hustá a to už byl duben tady ale bývá mlha i v srpnu a kdo není zdejší a nemá po ruce světce aby mu koně vedl za uzdu sejde z cesty vracím se domů a najednou se přede mnou objeví pán na koni byl zakutý do železa zakutý do železa byl ten pán a ne kuůň po boku měl meč a vypadal jak aragonský Král zůstal jsem jako když do mne uhodí nakonec to bude opravdu
- 5 -

svatý Baudolino řekl jsem si co si pro mne přišel aby mě odvedl do Pekla on ale řekl kleine kint bitte a mně okamžitě došlo že to bude německý pán co v mlze zabloudil a nemůže najít své druhy a noc má na Krku ukázal mi Peníz nikdy jsem ještě žádný neviděl byl taky rád že mluvím tak aby mi rozuměl řekl jsem mu v dojč kdybys šel tak dál skončil bys v bažinách zapadl bys do nich jako když zapadá Slunko slovo Slunko jsem možná říkat neměl když tu byla ta mlha co by se dala nožem krájet stejně mu to ale došlo pak jsem mu řekl vím že Němci pocházejí z Kraje kde je pořád Jaro a že tam možná rostou a kvetou cedry libanonské tady že ale je Palea a Palea to je mlha a v mlze se potloukají darebáci vnoučata od vnuků těch Arabů co s nimi vedl válku Šarlmaň koho potkají tomu zuby povyrážejí a oberou ho i o Vlasy co má na Hlavě takže jestliže se mnou půjdete do chalupy mého Otce Galiauda najde se tam i talíř teplé polévky a taky otep slámy na které se dá v Maštali přespat na druhý den při světle vám ukážu Cestu taky protože máte ten Peníz gratie benedicite jsme lidé chudí ale poctiví odvedl jsem ho k otci Gaiaudovi Galiaudovi a ten nelenil a dal se do křiku mám syna osla v hlavě má místo mozku nasráno proč říkáš jak se jmenuju někomu co tudy prochází kdoví co je zač třeba je vazal markraběte z Monferatu a ten pak po mně bude chtít další desátek zfructibus et de feno et leguminibus nebo krmení pro Koně nebo abych mu vzal koně a dobytek do Chlíva a to je náš Konec a už sahal pro Klacek řekl jsem mu že ten pán není z Mon Ferata ale Němec a on mi řekl tím hůř uklidnil se až když jsem mu pověděl o Penízu lidi od Marenga jsou tvrdohlaví jak Mezci ale chytří jak Koně došlo mu že by z toho mohlo něco kápnout a řekl mi domluvíš se s každým tak mu řekni tohle item že jsme chudí ale poctiví lidé to jsem mu už řekl sám nevadí radši mu to zopakuj item dík za Solidum je tu ale taky Seno pro koně item k talíři Polévky dám i Sýr a Chleba a džbán
- 6 -

dobrého vína item bude spát kde spáváš ty u ohnie ogn ohně ty si lehneš do Maštale item ať mi ukáže ten Peníz já bych chtěl janovský solidus a že tu bude jako by patřil do Rodiny pro nás z Marenga je Host svatý pán na to řekl haha že fi z Marinka jste ale fichitralí negotio je ale negotio dám vám dvě Penízy a ty se neptala je to nebo není to janofský solidus za jeden janofský solidus ja kauf fás, dům i faše dobytek ty vzala a ty mlčela protože stejně fidělala a můj otec mlčel a vzal dva Penízy co Pán položil na stůl lidi z Marenga mají Lebku tvrdou v ní ale Mozek a pustil se do jídla (ten Pán) jako Vlk nebo jako dva (Vlci) Otec a Matka pak šli na kutě celý den se dřeli zatímco já jsem běhal po Frasketě herre řekl dobré víno trochu si ho vypiju ještě tady u Ohně pofídej mi Kint řekni mi jak to že tak dobře mluvíš mým Jazykem ad petitionem tuam frater Ysingrine carissime primos libros chronicae meae missur ne humane pravitate ani tady to nešlo vyškrábat znova začínám chroniku co bylo večer s německým Pánem chtěl vědět jak to že znám jeho Jazyk pověděl jsem mu mám Dar naučit se Jazykům jako Apoštolové a taky Dar Vidění jako Kajícnice jdu lesem a najednou vidím svatého Baudolina sedí na Jednorožci bílém jak mléko a ten svůj zkroucený Roh má tam kde koně mají Nozdry my říkáme Nos Nos to ale není to už by mohl mít i Vousy jako mívají muži od toho Pána ten je měl zrzavé jak měděný Kotlík někteří Němci ale mají zrzavé chlupy i v uších řekl mi dobře dobře občas potkáš zvíře říkáš jednorožce bude to nejspíš Monokeros odkud ale víš že nějací Jednorožci vůbec jsou a já mu řekl že jsem se o nich dočetl v knize kterou má Poustevník z Fraskety vyvalil oči že vypadal jak Sova a řekl tak ty umíš i číst jakpak by ne řekl jsem mu povím vám jak to bylo bylo to tak v lese žije svatý Heremita a lidi mu sem tam přine- 7 -

sou Slepici nebo Zajíce když jde Někdo kolem tluče se do hrudi Kamenem bude to ale jenom Hrouda id est taková měkká půda neublíží si zrovna mu kdosi přinesl dvě vajíčka a jak si tam četl s nosem v knize řekl jsem si jedno tobě a druhé mně po křesťansku se podělíme hlavně ať mě přitom neuvidí dodnes jsem nepochopil jak to dokázal četl si ale za krk mne chytil stejně řekl jsem mu diviserunt vestimenta mea dal se do smíchu řekl poslouchej nejsi hloupý kluk přijd sem každý den naučím tě číst naučil mě znát písmena ruku zaťal v pěst a klouby mne křesal po hlavě když už jsme ale byli zadobře začal mi říkat jsi baculatý klučina hlavu máš jak lev natáhni ruce jestli máš svaly a co na prsou sáhnu si a co tam odkud ti rostou nohy podívám se jestli nemáš nějakou Nemoc hned mi došlo oč mu jde a tak jsem ho vzal Kolenem do Koulí do testikulí skrčil se a řekl krucifix půjdu do Marenga a oznámím že tě posedl zlý Duch upálí tě na hranici dobře já na to napřed jim ale já řeknu že jsem tě viděl jak ho v noci strkáš Čarodějnici do Prdele ještě se uvidí koho posedl zlý Duch okamžitě mi řekl počkej počkej já jsem to řekl jen tak chtěl jsem vědět jestli jsi bohabojný už o tom nemluvme přijd zítra naučím tě psát čtení na nic nepřijde stačí se dívat a hýbat pysky ke psaní ale musí být listy a musíš mít inkoust a calamus co alba pratalia arabat et nigrum semen seminabat mluvi semper latinsky já na to stačí umět číst aby se člověk dozvěděl co ještě neví psát může jen to co už ví nic naplat psát umět nebudu ale aspoň nebudu mít natrženou Prdel když jsem to vyprávěl Pán se smál jak Blázen a říkal správně jsi malý rytíř poustevníci jsou allesammt Sodomiten pověz mi ale cos ještě viděl v lese a mne napadlo že patří asi k těm co s císařem Fridrichem chtějí dobýt Terdonu a řekl jsem si potěším ho a třeba mi dá ještě jeden Peníz a tak jsem mu řekl před dvěma dny se mi v noci zjevil svatý Baudolino a řekl mi Císař slavně zvítězí nad Terdonou protože je jediný a pravý pán celého Langobardska i s Frasketou pán řekl ty Kint tebe mi poslalo samo Nebe co kdybys šel se mnou
- 8 -

do císařského Ležení a tam řekl co ti pověděl svatý Baudolino řekl jsem že bude-li chtít řeknu také že svatý Baudolino mi řekl že k obléhajícím se připojí i svatí Petr a Pavel a povedou císařská vojska a on mi odpověděl Ach, wie Wunderbar mně by ale stačil jenom svatý Petr Kint pojď se mnou a máš vystaráno illico vlastně málem illico abych pravdu řekl na druhý Den ráno pán řekl mému otci že mne bere s sebou a že se u něho naučím číst a psát a třeba se stanu i ministeriálem můj otec Galiaudo sice nevěděl o čem je řeč ale došlo mu že vypadne z domu krk co jenom chleba ujídá a nebude se se mnou trápit protože si půjdu po svých pak ho ale napadlo jestli ten pán nepatří k těm co chodí po trzích a jarmarcích s opicí na řetěze a nechce mne do postele to by se mu nenazdávalo pán ale řekl že je velký comes palatinus a Němci že nejsou žádní Sodomiten co jsou to ty sodomitky chtěl vědět otec vysvětlil jsem mu že jsou to buzeranti proč by nebyli řekl na to buzeranti jsou všude když Pán ale vyklepal z Měšce dalších pět Penízů k těm dvěma co mu dal den předtím na všecko zapomněl a řekl synáčku jdi si pro tebe to znamená budoucnost a pro nás možná taky jak vidím Němci jsou pořád někde hlavně ale tady tak se na nás občas přijď podívat odpřisáhl jsem mu to a šel z domu bylo mi do breku protože matka plakala jako by mne vedli na smrt tak jsme odešli a Pán mi přikázal abych ho vedl tam kde je Castrum císařských vojsk to je hračka odpověděl jsem mu stačí jít za slunkem neboli tam odkud přichází sotva jsme měli tábor na dohled objevil se oddíl vyparáděných jezdců a ti si okamžitě klekli na zem a sklopili píky a pozvedli meče a praporce co to má znamenat řekl jsem si a to už začali volat Caiser Kaisar sem a Keiser tam a Sanctissimus Rex a Pánovi ruce líbat sanici jsem si málem vyvrátil jak jsem měl hubu dokořán protože teprve teď mi došlo že Pán se zrzavým Vousem je osobně císař Friderikus a já že jsem mu celý večer povídal co mi Slina na Jazyk přinesla jako by to byl nějaký hej počkej teď mi nechá useknout Hlavu taky jsem ho přišel na VII Penízů
- 9 -

kdyby ale býval chtěl mohl mi ji useknout už včera bez placení a bylo by to řekl žádné strachy přináším dobré zprávy o jednom Vidění ty malý puer pověz všem cos v lese viděl a já jsem padl na Zem jako kdybych měl Padoucnici vytřeštil jsem oči a z úst se mi vyhrnula Pěna dal jsem se do křiku ano viděl jsem viděl jsem a pověděl jsem jim o svatém Eaudolinovi a co mi řekl a všichni chválili Pána Boha a říkali Zázrak Zázrak gottstehmirbei byli tam i Poslové z Terdony ještě se rozhodovali vzdát se nebo se nevzdát když mě ale slyšeli lehli si na Zem prý když i svatí jsou proti nim bude líp uznat že by stejně dlouho odolávat nemohli pak jsem viděl derthonské odcházet z města muže ženy děti a starce naříkali a Němci je hnali jako ovce neboli berbices et universa pecora a pak do Derthony vtrhli pavijští s otýpkami slámy kladivy a krumpáči a zapalovali a bořili město srovnávali je se Zemí a Sperma z nich málem přitom kapalo k večeru z vršku jsem uviděl kouř a dým a žádná Terdona či Derthona už na světě skoro nebyla to je válka říkává můj otec Galiaudo pěkná potvora Ale radši oni než my a večer se spokojený Císař vrátil mezi tabernacula štípl mne do tváře od otce jsem se toho nikdy nedočkal zavolal jednoho Pána byl to kanovník Rahewin a řekl mu chci aby se chlapec naučil psát et abacus počítat a taky gramatiku ještě jsem nevěděl co to je dovídám se to až teď a můj otec Galiuado by si to ani představit neuměl je pěkné něco vědět kdo by to kdy řekl gratia agamus domini dominus zkrátka buďtež Bohu díky vzdány při psaní chroniky člověku se ale Krev hrne do hlavy i v Zimě a taky se bojím protože lampička zhasíná a jak už to jednou kdosi řekl palec mě bolí

- 10 -

„Můj vůbec první pokus něco napsat. že musím po. že jsem naživu a na světě jen díky tomu. je třeba rozvažovat nad událostmi. Chtěl jsem však jenom říci. že mohu večer vyprávět. co už po staletí jsou prach a popel.“ odpověděl mu Baudolino. Zachránil jsi mi život a daroval jsi mi tak onu trochu budoucnosti.. co dokáží smysl objevit i tam. objevovat uzly. říkal jsem si totiž. spojovat je navzájem. tvoji janovští přátelé tvrdí. Nic jiného tu však nemáme na práci. že na útěku odtamtud jsem ta lejstra ztratil. že až budu v letech .“ „Povíš mi všechno. Tak se stalo. co se mi přihodilo přes den. když si pergamen prohlédl a pokusil se tu a tam nějaký řádek přečíst. kde jej ostatní nevidí. která mi ještě zbývá. Míval jsem dojem. co třeba nejsou vůbec znát. sepíši podle těch zápisů Gesta Baudolini.“ „Kněze Jana? Nikdy jsem o něm neslyšel. Je to můj talisman. co sis zapamatoval. pokaždé jen pár řádek. zlomky faktů. Pak jsem už vystačil se zápisy jednou za měsíc. To si ale vyžádá čas. že ti vrátím minulost. Bylo mi. jako kdybych přišel o život.tedy teď -. abych nezapomněl na to hlavní. někdy jsem dokonce psal i den za dnem. Jenže při útěku z říše kněze Jana. do níž je vetkán plán prozřetelnosti. Časem jsem popsal spoustu dalších pergamenů. že jsem si při putování světem s sebou vozil historii svého života. Až se jednou z historie stane kniha živých. a já ti to oplatím tím. Přicházejí ke mně útržky událostí.“ „Povím ti toho o něm možná až moc..“ „Nenašla by se ani jediná historie beze smyslu. a to i takové. A já navíc patřím k lidem. o kterou jsi přišel.11 - .“ „Má historie však možná postrádá smysl. hlas trub volající z hrobů ty.2 Baudolino se setkává s Niketou Choniatem „Co to má být?“ zeptal se Niketas.od té doby jsem se od tohoto pergamenu neodloučil. a já z nich čerpám Historii. „bylo mi tehdy asi tak čtrnáct let a byl jsem něco na způsob lesního raracha .

zkrátka . že se už jednou setkali. a za chvíli si už s nimi dokáže povídat sám. pokud tam však Baudolino tenkrát opravdu byl. jaké je možno uvést . Niketas si prohlížel svého zachránce. který bylo možno strpět komukoliv. že by ho neměl brát vážně. ztratil se mezi spoustou ministeriálů. a Niketas ho také zaslechl dorozumívat se s několika vetřelci v jejich drsném jazyce. bývalý vrchní soudce impéria. ať říkal cokoliv. s výjimkou těch. a navíc na takovém. Spíš než na křesťana vypadal na Saracéna.kancléř byzantského basilea a navíc historik mnoha Komnenovců a Angelovců. hřívou stále ještě rusých vlasů připomínal lva. jako by ho tím chtěl upozornit. díval na svůj protějšek z podelbí. Když se Niketas později dozvěděl. Baudolino mu sice řekl. že je mu už přes šedesát. zatímco Niketas tu při jednáních zastupoval basilea. dokud vztek těch psů tam venku se neztiší. bledá jizva mu přetínala líc. a byl tudíž všem na očích.12 - . Byl to návyk. svedl s rodinou a dokonce slíbil. v klíně sepjaté ruce byly nápadné výraznými klouby.jak by jej označil Latin . budilo to dojem.čkat. do nichž patřila spíše motyka než meč. Život na dvoře. Niketu naučil s poklidnou nedůvěřivostí vážit každého. Baudolino musil každého zaujmout už jen tím. a to v Gallipoli za vlády císaře Fridricha. že se neustále. s kým přišel do styku. že jej dokáže použít i k urážkám. mluvil svižně a pádně. který nezná. Sám se mu ostatně předchozího večera svěřil s tím. Nebo že by mu lhal? Tak či onak byl to on. že se jej dostalo pouze apoštolům. kdo jej ochránil před zběsilostí vetřelců. jak se to obvykle stávalo cizincům. Mluvil však plynulou řečtinou a neprskal při každém slovu. Byl to jedinečný dar a Niketas byl přesvědčen. Tvář měl sežehlou sluncem. nedokázal přemoci údiv.“ Niketas Choniates. císařský komoří a velký logothet. jakým byl dvůr konstantinopolský. Velké. Byly to ruce rolníka. že ho vyvede ven z Konstantinopole. kterého měl před sebou. se zvědavě zadíval na muže. že se mu od Boha dostalo jednoho daru: prý mu stačí poslechnout si dvě osoby rozprávějící v jazyce. od nichž se čekalo pravdivé svědectví. odvedl do bezpečí.

Pod nimi protékala opravdová ohnivá řeka. kdyby něžný odstín oblohy bohužel nezakrýval hustý dým stoupající z hořících paláců a bazilik. Niketas byl na druhé straně člověk od přírody zvědavý. ze tří stran měla gotická sdružená okna. jaké bývají na ikonách. Niketas a Baudolino seděli proti sobě v jakési věžičce. ale jako ohřívadlo šíří. mu vylíčil někdo jiný z jiného hlediska. Byl to už třetí požár za posledních devět měsíců. a to nejenom těm. ohnivé koule vylétající ze středu nezměrného ohniště zapalovaly a sežehovaly i vzdálené domy. zespoda stále ještě narudlý živým ohněm. Jedno skýtalo pohled na Zlatý roh a protilehlý břeh s Perou. které oheň spaloval.13 - . Ten první zničil dvorní sklady a zásoby od Blachern až po hradby Konstantinovy. Amalfíjští. nebo vlastnostmi koření. co předtím ušetřily. galatská věž tam čněla ze spleti uliček a chatrčí. zda to byl klam způsobený paprsky vycházejícího slunce. druhý pohltil skladiště. a okamžitě se ho zmocnil dojem. těžko říci. odkud vyšlehly. už ale v jiném odstínu. hroutila se sloupořadí. Dokonce stačilo. co dosud neznal. aby pohltily i to. Rád naslouchal příběhům. a kameny že nevidí jako věřící zezdola. z nichž se dozvídal něco. kde to jen trochu šlo. Navíc se rád vyptával Latinů. skořice.do Historie. kterou na vlastní oči viděl a zažil. dřeva či jiných materiálů. Pisánci a Židé. aby událost. že mluvili novými a navzájem od sebe odlišnými jazyky. větrem hnané plameny jakoby z rozmaru celé peklo rozdmýchávaly a vracely se. že se ocitl na vrcholu kopce. z druhého byl vidět přístavní kanál ústící do úžiny svatého Jiří a ze třetího by byla vidět celá Konstantinopol. v nichž měli své zboží uloženo Benátčané. kdežto třetí právě teď běsnil všude. kteří se tolik lišili od Řeků už jen tím. Vzhůru stoupal hustý dým. pepře a šafránu. Navíc se sem z různých míst města hrnuly vůně a pachy muškátového ořechu. hořčice nebo zázvoru takže nejkrásnější město světa sice hořelo. ležící až pod úpatím akropole. ale jako nahoře usazení apoštolové. a vyhnul se pouze čtvrti Janovanů. bortily se paláce a padaly sloupy.

nejlidnatější. o čem po celé měsíce snili. vykročili vstříc dobyvatelům v naději. V úterý ráno se však celé město dozvědělo. kam stoupal i jejich křik a nářek. štíty a helmicemi při přehlídkách. Jak byli bezradní a nevěděli kudy kam (ustrašení. Niketas mu naslouchal a zároveň se v mysli vracel k událostem posledních dnů. kdy se Konstantinopole s konečnou platností zmocnili barbaři. že dojde k protiútoku. že sami vítězové v obavách. ustrašení. že uzurpátor Alexios Dukas zvaný Murtzuflos v noci uprchl do vnitrozemí. svůj postup zastavili a založili další požáry. se proměnil v temný stín obklopený svitem jak nastávajícího dne. nejbohatší a nejvznešenější město světa a podělit se o jeho mrtvé tělo. které ještě v pátek kladly nepříteli odpor a kurážně bojovaly. Baudolino. ustrašení. s mnichy. když zaškrtil svého předchůdce. Poražení a osiřelí obyvatelé města okamžitě prokleli zloděje trůnu. zády ke třetímu oknu. totiž vyplenit nejrozlehlejší. aby se jim nepřítel vzdal. kteří vůbec nepotřebovali. aby obránce města udrželi v patřičné vzdálenosti. i císařská garda složená z anglických a dánských žoldnéřů. jako se zaprodali pánům předchozím. Vítězství to bylo tak náhlé. naříkal Niketas nad utrpěnou potupou). blýskající brněními. Doufat ve slitování barbarů. kteří koktali cosi o slitování. tak požáru. jaká hanba. nakonec v dlouhatánském průvodu. aby pak mohli provést to. Nekonečný průvod plačících osob se nakonec ocitl tváří v tvář podmračeným neznabohům na netrpělivě . kterého ještě předchozího večera oslavovali. s kříži a obrazy Pána našeho nad hlavami. vyzbrojených strašlivými dvousečnými sekyrami. neboli šest tisíc sedm set dvanáct let od počátku světa. kdy konečně zdolal hradby.cí nejrůznější aroma a vůně. a dokonce hýčkali. témuž nepříteli v pondělí. jak bylo zvykem počítat v Byzanci. uběhly už dva dny od chvíle. že si je tím nakloní.14 - . Byzantská vojska. ochotni zaprodat se novým pánům. s patriarchou a všemi možnými kněžími v obřadním šatu. dubna léta Páně 1204. bylo ovšem holé šílenství. neslavně podlehly. Onoho středečního rána 14.

aby ji mulí spřežení mohlo z chrámu odtáhnout.podupávajících koních a s ještě zakrvácenými meči v rukou. Nádherná kazatelna byla převázána provazy. že se vůbec nedostane domů. že zběsilost barbarů se posvátné místo neopovážila znesvětit a ušetřila je. pustili se okamžitě do drancování. zprvu hroty a pak i ostřím mečů. nešťastná vyděšená zvířata si ulevovala chlístanci výkalů. na druhé mu v cestě bránily další a další požáry. kterým na hladké podlaze klouzala kopyta. Hloučky těchto předních hlídek Antikristových se pustily do oltářů. by mohla ohrozit jeho rodinu. zlatem vroubená dvířka ke kůru. jež bývalo hlavním městem posledních Římanů . vyrazil k chrámu.15 - . jak otevřeli tabernákl. už bledl hrůzou. někteří z nich s úšklebkem od sedla odepjali čutoru s vínem. a pronásledovaly ho obavy. Niketas bezmocně přihlížel. kdy se zmateně snažil projít městem. se mu nedostávalo odvahy. jež ovládla město. Rozlehlý prostor chrámové lodi byl poset mrtvolami a mezi nimi se potáceli namol opilí nepřátelští rytíři. Milosrdný Bože. zoufal si. dýkami odlupovali z pohárů drahokamy. zahlédl otevřené vstupní brány svatyně a v domnění. Lidská sběř kladivy rozbíjela stříbrná. Opilá soldateska popoháněla nebohé muly. Když už přicházela noc a k tomu. Sotva však vešel. nalili je do posvátné nádoby a při pití . Ale ještě než tak učinili. brali z něj kalichy a posvátné náčiní odhazovali na podlahu. A ti jako by si průvodu vůbec nevšimli. aby se odvážil projít zahradami a překonat prázdná prostranství mezi hipodromem a chrámem Boží moudrosti. ukrývali je v šatu a poháry pak odhazovali na hromady k ostatním předmětům určeným k roztavení. že hluk moře a mraky zastřené a snad i zatměné slunce či pouť hvězd po obloze nás na blížící se pohromu předem neupozornily? Tak si naříkal Niketas onoho úterního večera. a některá nakonec upadla a zůstala bezmocně ležet na podlaze kluzké kobylinci a krví.na jedné straně se vyhýbal hordám nevěřících. jak strašlivé byly naše strasti a naše utrpení! Jak se jen mohlo stát. že sběř.

poslouchat. a navíc museli přihlížet. že zemřeli stejně. že jeho dvořanský šat v nich budí představu kapes plných zlata nebo aspoň sdělení. čemu jeho oči musely přihlížet. bylo tak dlouhé a hrozné. A kdyby jenom to! Na hlavním. o všecko obraném oltáři lihovinou rozjařená děvka v rozhaleném šatu bosýma nohama dupala po eucharistické tabuli. kterou opouštěl. bourají narychlo postavenou zeď.a pánovitě se na něho rozkřikli. pak se však rozběhl na opačný konec chrámu. dokud nevypustili duši. jak v jejich rukou šustí hedvábí a samet. Nemusel ani znát jejich jazyk.při nesnadném putování ulicemi dobytého města se stal několikrát svědkem toho. A právě v okamžiku. Než se k němu ale dostal. pak mučení. kam majetek ukryli. které jejich přiznání předcházelo. nebo zabiti a ponecháni na místě. který lidová zbožnost nazvala Sloupem potivým . a nemohli tudíž úkryt prozradit. že má u sebe jen několik mincí.připadali mu jako obři . a žádal Boha všemohoucího o odpuštění hříchů. nebo odpřisáhnout. Niketas zaplakal nad tím. strhávají obložení se stropu a berou do loupeživých rukou cennosti a nádobí. byli mučeni dál.výsměšně napodobovali mši celebrujícího kněze. kde je ukryl. a pokud žádný neměli. dokud svým mučitelům neprozradili. naříkající starci a o své vlastnictví obraní majitelé byli mučeni. zaplakal nad rodinou. Nakonec se úplně nahá opravdu jala před oltářem tančit dávný hříšný tanec cordax a potom se unavena s říháním usadila na trůnu patriarchově. že je ztracen . ke sloupu. jak napadenému nestačilo ukázat. zneuctění aristokrati. sledovat. jak berou do prstů drahokamy a šperky a jak čichají k nádobám a váčkům se vzácným kořením. aby odložila poslední zbytky šatu.stačilo se jej dotknout rukou. že nikde neukrývá žádný poklad. postavili se mu do cesty dva vetřelci . pošklebovala se svatým obřadům a muži kolem ní se smáli a vybízeli ji.16 - . a jestliže nějaký měli a nakonec úkryt přece jen prozradili. aby mu bylo jasné. vtrhl do chrámu Boží moudrosti Baudoli. Niketas okamžitě pochopil. aby předvedl svůj věčný mystický pot. Niketu však k němu nevedly důvody mystické. kdy se Niketas už považoval za mrtvého. jak jejich vrazi odvalují kámen.

Niketas si sice nelehl tváří na zem.17 - . s velkým rudým křížem na hrudi a s taseným mečem v ruce a volal: „U břichapáně.no. že je trestá. jež bez vlády zůstala ležet na zemi. A tak se dostal až k oběma obrům. Krásný jak sám Saladin vjel do chrámu na čabrakami vyšňořeném koni. který se dá s vynaložením menší námahy využít k hledání jiných pokladů. aby svému zachránci zlíbal nohy. a vzdálili se od Nikety a Baudolina k hlavnímu oltáři. vláčel ji po podlaze v kobylincích a křičel na ni strašlivé věci o matce. které měl kolem sebe a o nichž se domníval. ty jsi přece basileův ministr Niketas. byli namol opilí. do čeho byly vsazeny. že muž na zemi je vězněm hraběte Balduina z Flander a na jeho rozkaz že se právě vydal po něm pátrat. Promluvili na něho provensálsky a Baudolino se na ně rovněž v dokonalé provensálštině rozkřikl. a dokonalou řečtinou řekl: „Pro tři krále. ale pak pochopili. Když se dostal k děvce. „zbav mne těchto latinských barbarů. vy svatokrádežní vepři.zachraň mé tělo. byli buď tak opilí. zvlčilé matky boží. zadíval se na nešťastníka prosícího o smilování. protože na zemi už ležel. Jenže ti. kteří se chystali mučit Niketu. co mají znamenat. která ji přivedla na svět. který se zdál patřit k nim. odporní hříšníci.“ zvolal Niketas. a zachráníš svou duši!“ Z této výměny orientálních popěvků toho oba latinští poutníci moc nepochopili a chtěli se dozvědět. tak se podle vás zachází s náčiním Pána našeho Krista Ježíše?“ a mečem naplocho hlava nehlava rozdával rány rouhačským zlotřilcům. ať jsi kdokoliv. kterážto arcana imperii dva nebozí vojáci jako oni nemohou vůbec pochopit. mrtvého pánaboha. označeným stejným křížem. zatímco on naopak běsnil vzteky. že případnou diskusí by jen ztráceli čas. sklonil se k ní. od Baudolina. kteří chtějí mou smrt . Co pro tebe mohu udělat?“ „Bratře v Kristu. vzal ji za vlasy. jaký on sám měl na hrudi. byl ale přece jen příliš otřesen . pustil hřívu děvky. kterých bylo dvanáct. Na okamžik zůstali. nebo natolik zaměstnáni vylupováním drahokamů ze všeho. jako když do nich uhodí. že si jeho počínání vůbec nevšímali.

která k jeho postavení náležela. „a taky bys tu musel nechat koně.“ „Beze všeho. oděný kdys zlatem a císařským purpurem. a zaplétáni do spousty omylů co těkavé hvězdy jím bloudíme!“ „Pane Niketo. že v takové míře. schráno všech krás. vyzáblý a oloupený o své děti. co se stalo. která Niketu udivila. jež bývalo městem naším. Řekl: „Můj dobrý pane.“ „Jednu cestu znám. „doneslo se mi. jenž radíš ke správným postojům. otče chrámů. poutníci. kteří měli dobýt Svatý hrob. Konstantinopoli. budou si myslet. jež by nás přiměla setrvat v něm.“ řekl Baudolino s lhostejnosti. pils z rukou Božích z kalichu zběsilosti a nechal ses sežehnout ohněm větším než ten. který spálil Pentapolis! Jací to závistiví a urputní démoni tě zkropili nestřídmostí svého vlastního opojení. nikdy bych ale nevěřil. a dobrou. živiteli veškerých věd. ne však tebe.tím. díky za pomoc. protože ještě nevěděl. bratří vyzbrojeni proti bratřím. Lidé kolem nás přišli o světlo rozumu. ty mi však musíš poradit. že vy Řekové rádi mluvíte o všem možném. Já tě mohu zachránit tak. že ne všichni Latinové jsou líté šelmy hnané nenávistí. že má svou cenu. jak se co nejrychleji a nejbezpečněji dostaneme do Neoria. která znamená. kníže víry. Saladin se tenkrát spokojil s několika málo mincemi a obyvatele města nechal na pokoji! Jaká to hanba pro veškeré křesťanstvo. Nepočínali si tak ani Saracéni. protože kříž na mé hrudi chrání mne. se dají na své cestě zadržet chamtivostí a závistí a jmou se ničit římské impérium! Ó Konstantinopoli. uvidí-li mne s řeckým zajatcem. zároveň však postrádáme ráznost. nevede však ulicemi. když podruhé dobyli Jeruzalém. totiž jak odtud bez úhony vynést vlastní prdel. že tě ukryji v janovské čtvrti.“ ozval se Baudolino.18 - . . po níž bychom se vydali a opustili toto město. jako ptáci v kleci uvěznění nenacházíme cestu. jak lacino Baudolino ke svému oři přišel. a budou se snažit vzít mi jej. Máme před sebou jediný problém. nyní nečistý.“ odpověděl mu Niketas. jací to šílení a nenávisti hodní Nápadníci ti zažehli svatební pochodeň? Ó otče. než aby zachoval veškerou důstojnost.

protože vím. Sám ses s ním potkal. vzal Baudolina za ruku a pokradmu jej odvedl k Potivému sloupu. co je v Egyptě. možná se už ale také nejmenuje nijak a lehlo popelem jako Konstantinopol. Kde jsou ale ty pochodně?“ „Jen klid.Niketas si dal pomoci na nohy. když sestupovali dolů po točitých schodech. že ta sběř tu nenechá kámen na kameni. Leží na severu mezi horami a mořem. tahle Konstantinopol.“ podotkl Baudolino. aby je mohli znova vystavět.“ „A co ted?“ zeptal se Baudolino Nikety. „půjdu napřed. Rozhlédl se kolem: poutníci. Mé město se teď jmenuje Cesarea. se ze všech sil snažili každý k něčemu přijít a jich si nevšímali. „ve dvou se nám to snad povede. „Kdepak. kde jsou uloženy pochodně a křesadlo.“ Po několika pokusech dlaždici opravdu nadzvedli.19 - .“ „Byl jsem s německým císařem do té doby. když ses přepravoval přes Propontidu. znáš to město?“ „O Mediolanu vím. Náš basileus pak jeho obyvatelům dal peníze. ne ale z té. přeurozený a velký kníže.“ oznámil Niketas. Niketas za sloupem poklekl na podlahu a pokusil se dostat prsty do škvíry mezi dlaždicemi. Kdo vlastně jsi. ten jsem si však jen vypůjčil. Pod ní se černal otvor.“ „Fridrich Enobarbos. „musíme po hmatu najít výklenek. bude to už nejméně patnáct let. Když ti lotři vtrhli do města. „Sestoupíme dolů. nedaleko Mediolana. Ty pak zevnitř vrátíš dlaždici na místo. „Nepatříš snad k nim?“ „Já?“ podivil se Baudolino. „Jsou tam schůdky.“ požádal Baudolina.“ „Moc pěkné místo. jak se jmenuješ?“ „Jsem Baudolino z Alexandrie. jimiž se chrám hemžil jako mraveniště mravenci. byl muž mírný . „Škoda jenom. já jsem v něm už byl. jen co je pravda. „Pomoz mi. Jeho hradby jednou pobořil císař Němců.“ odpověděl Niketas. než zemřel. kam položit nohu. Narážíš nejspíš na můj šat. a samé překvapení.“ „Sběř?“ podivil se Niketas. ještě několik schůdků. když se ocitli v podzemí.

na jejímž konci Baudolino spatřil břicho Konstantinopole. že se dostaneš ke své rodině dřív. Za prvé.“ „Tato chodba vede až k přístavu?“ „Končí hodný kus před ním. Můj palác. k němuž došlo v srpnu. Byla to bazilika či klášterní chrám vzhůru nohama. museli bychom použít loďku. ztrácejících se ve stínu vysokánské klenby.a milosrdný. protože světlo. jak se v ní odrážel třaslavý svit pochodní.20 - . zhynuli bychom tu všichni do jednoho žízní. já však znám jiné průchody a schody. že byste se pak prostě sebrali a šli ji. „já s tebou jít nemohu. Za druhé.“ řekl Niketas. Niketas našel pochodně a dvě zažehl. které ji spojují s jinými cisternami a jinými chodbami. s nimiž ses dostal do křížku? A i kdyby se ti to povedlo. sloupy vyrůstaly z vody jako stromy v lužním lese a byl jich tu bezpočet.“ „Pane Niketo. je samá cisterna.“ Konečně byli dole pod schody. nejspíš jsi blázen.“ dodal jakoby na omluvu. odvedeš mě sem do podzemí a připravíš mě o koně. „lehl popelem při druhém požáru. co dobyli město. a pokud si myslíš. takže pokud bychom pod zemí nedorazili až k Neoriu. Zvedli je nad hlavy a vyrazili dlouhou chodbou. „Půda. navlas podobní těm. Musím zachránit svou rodinu. „Kon-stantinopolské zahrady nejsou dar přírody. Pod největším chrámem světa se skrývala další bazilika. jako by si teprve teď připomenul neodkladnou povinnost. Voda nám nyní sahá.“ dodal úzkostně. Kdyby ti. co si počneš pak? Dříve či později vás odtamtud někdo vypudí. tak k Prosforiu dorazíme určitě. které se sotva dotýkalo hlavic. když jsem se do Neorionu mohl dostat bez tebe nahoře ulicemi. pak se ale vrátím. Jindy by se tudy jít nedalo. ukrývá se v jednom domku za svatou Irenou. Ten by si nikdy nepočínal jako tito. sem nepřicházelo rozetami či vitrážemi. Ukážu ti cestu. Jenže. zničili akvadukty. protože ji nahoře skoro všechnu odčerpali při hašení požárů. jen do půli lýtek.“ „Vůči dobytému městu se ani on nechoval nijak laskavě. ale výsledek lidské dovednosti. než tě zadrží jiní dva vojáci. na které město stojí. opravdu si myslíš. ale z vodou zalité podlahy. jak sám vidíš.

nam. že píšeš příběhy. kde se sejdeme s mými janovskými přáteli. co jsem o své minulosti napsal. vím o tobě. snažím-li se na ni . kde se tví blízcí nacházejí. věř mi. drancování obvykle netrvá déle než několik dnů. Povíš jim. s perskými kupci a nyní i s latinskými poutníky. „Dorazil jsem. Přišli jsme sem zdaleka. s císařskou stráží. přišel jsem však nejenom o všechno. které tu už nejsou. místo abych se na tebe přilepil jako pijavice. dokud byl čas?“ Baudolino chvíli s odpovědí váhal. není-li poutník s křížem na hrudi. kde to je.“ „Ještě něco. mnichy..“ „A vyjasnil sis to?“ „Bohužel ano.. U nich vyčkáme. Vyznají se. ještě než zemřel. protože jsem si napřed musel něco vyjasnit.. teď už bych svůj vlastní příběh mít mohl. jaké psal i biskup Ota z Freisingu. spolu s několika dalšími osobami. A pak můžeš odejít do Selymbrie nebo kam se ti zachce. kdy jsem biskupa Otu znal. ale jsou to Janované. nejsi jí k ničemu.21 - . Udělali by to pro mne.“ odpověděl Niketas zaraženě.“ „Proč jste město neopustili. co se tvé rodiny týče. Poslouchej. ale nejdřív by ses musel dostat ven z města. až se všechno uklidní. a proto dobře uděláš. pane Niketo. ve městě dělá. V době. co vlastně. Umějí jednat se Saracény. a ti v tomto městě rozhodují i o počasí. Jak to provedou. a oni je na zítra přivedou za námi. i z lásky k Bohu. ale teprve dnes. Proč se vůbec o mě tak staráš?“ „Jak jinak by si měl počínat křesťan? V podstatě máš ale pravdu. Cestou se ho zeptal. jsem byl kluk a žádný vlastní příběh jsem neměl.“ Niketas s ním souhlasil a poděkoval mu. pak řekl: „Protože.. Odvedu tě na místo. ale dokonce se pletu. když je něčím podaruješ. Mohl jsem tě zbavit těch dvou lotrů a nechat tě uprchnout z chrámu samotného. a teprve pak můžeš jít do Selymbrie. když už se Latinové vylodili na protějším břehu.. chtěl jsem jenom znát příběhy jiných lidí. už jsem jich zažil hodně. Židy. kam?“ „Mám přátele v Selymbrii. Podívej. ale určitě to dokážou. sice nevím. jsem jejich dávný přítel. mohl bys mi povědět. „Nevím.

Není přece možné. že když jejich předkové za časů Godefroie z Bouillonu vkročili do Jeruzaléma. Po tom. nacházel jsem se na jednom záhadném místě.upamatovat. a rázem mi došlo. co se tu děje.“ „Když poutníci začali drancovat město. ne?“ „Tak tomu všichni věřili. byl sice mladší než Baudolino. věř mi však. Pak jsem si ale vzpomněl. Pochopil jsem. a na svých cestách jsem byl svědkem toho. město bylo sice jejich. že předtím jsem v životě ničí krev neprolil. dětí i domácího zvířectva. oháněl jsem se mečem v chrámu Boží moudrosti. aby usilovali o zničení největšího města křesťanstva zrovna teď. kteří s křikem odněkud prchali. kteří je pronásledovali. Byl ale zavražděn. jak snadno se právě křesťané dokáží navzájem . Zabil jsem někoho. Vyšel jsem odtamtud už za tmy.“ „Fridrich se přece utopil v Kilikii.“ „Všechno mi povíš. kdo zhruba před patnácti lety zavraždil mého druhého otce. císaře Fridricha. „Zabil jsem člověka.“ „Co se ti dnes přihodilo?“ zeptal se Niketas. mezi mnou a mrtvým Řekem by už nejspíš nebyl vůbec žádný rozdíl. co se mi dnes přihodilo.22 - . jinak přijdu o rozum. Málem mne s sebou strhl dav Řeků. si musím s někým promluvit. byl jsem jediný. Teď mi ale ještě řekni. a byl to vlastně zázrak. Pane Niketo. že sice nejsem Řek. že omylem nelehl popelem i Svatý hrob. Ztěžka se brodil vodou. říkal jsem si. dnes jsi mě viděl rozzuřeného. že byli křesťané. nejlepšího z králů. jen nejsem s to najít v nich smysl. že jsem u hipodromu. stejně však pozabíjeli skoro všechny obyvatele včetně žen. že bych si nedokázal vzpomenout na události. zlenivěl a tělo mu ochablo. ale vcházeli do města nevěřících. Tentokrát jsem však zabíjet musel. jak ses jen mohl tak prozřetelně ocitnout v chrámu a zachránit mi život. ale jako správný dvořan a učenec přibral na váze. Uchýlil jsem se do vchodu jednoho zpola vypáleného domu a kolem mne proběhli napřed Řekové a za nimi poutníci. že jsem Latin jako oni. jenže než by si rozběsnění Latinové uvědomili. a zjistil jsem. zhruba před hodinou. Nejde o to. Nedá se sice popřít. kdo mohl vykonat spravedlnost. když do něj vkročili.

jak se sloup.. a to jen proto. které mají ženy mezi nohama. šat a vlasy jako by vlály a tančily ve větru. že Baudolina se zmocnil neklid.byla rovněž naležato a její pootevřená ústa připomínala ženské přirození ještě víc než ústa Heleny Trojské.“ . držel se při zdi a tak jsem dorazil až k hipodromu.. Tam jsem se stal svědkem toho. na němž socha stojí. je to děvče s krásnýma nohama. usmívá se a její ňadra. a převedl řeč jinam. Trvalo to jen několik vteřin. Zeptal se: „Povídal jsi mi. vkročí-li do města válečník. Niketas se usmál: „Ta je tu už celá staletí: několik hlav Medusy se sem dostalo bůhvíodkud a stavitelé je použili jako podstavce sloupů. šejdrem.zabíjet kvůli pouhému slovíčku. promiň. a tvář měla smrtelně bledou. ale vypadaly jako pysky. když leží na zemi. náboženství jde stranou. jako se dívají lidé. už pěknou řadu let se přece. že zničehonic oslepla.. Panebože. kteří vypadali jako kudrnatá hříva. z jednoho oka jí vypadla zřítelnice a zdálo se. nos měla vodorovně a rty svisle. hlava se dokutálela málem až ke mně. a socha byla na kusy. na níž stál sloup . Upřeně se na mne dívala. Nic naplat. jak strhli sochu Heleny.“ „To je socha Heleny Trojské. Ten obličej jsem ale už jednou viděl. Snadno se vyděsíš!“ „Nevyděsil jsem se. v odstínu zašlé slonoviny.“ Niketas si všiml. a teprve tehdy mi došlo. až voda stříkala na všechny strany. zrovna jako tahle!“ zvolal Baudolino a ustoupil o krok tak prudce. že i krása odkvétá a vadne. z masa a kostí. Co jsem ve městě. naši kněží přou s vašimi kvůli filioque. jak byla ta socha velká. kolem hlavy se jí svíjela spleť hadů. Obě ruce by nestačily. zdá se živá.23 - . při pohledu zdálky by člověk nikdy neřekl. paže má jak padlý sníh a rty naopak rudé. naklání jako strom podříznutý u země a pak se v oblaku prachu kácí a padá na zem. že je z bronzu. jak každý ví. chodil jsem se do těch míst kochat sochou. že pochodeň nečekaně vrhla světlo na kamennou hlavu. kdyby ji chtěl člověk obejmout. Co se tam dělo?“ „Viděl jsem..“ „A co bylo potom?“ „Vyšel jsem z průjezdu. která tam stojí. Někde jinde.

. proč?“ „Chtějí je roztavit. jak strhli sochu a pak se na ni posadili a pustili se do pití. kolem hlavy obtočili lano nebo řetěz a za ten pak táhly dva nebo i tři páry volů. Některé sochy byly díly dávných pohanských sochařů z dob. od hipodromu až po forum. jako tomu bylo za mne v Mediolanu. aby zjistili. a nezbylo mi tudíž než zůstat schovaný za rohem a čekat. Viděl jsem jednu po druhé padat sochy vozatajů. je třeba okamžitě roztavit všechno. kdy Řím ještě nestál. Plenění je vážná věc. nemohou přece pobíhat po ulicích a předvádět. sfingu. do uličky vjel rytíř a byl tak opilý. ciboria. ti opravdu dokáží město odstranit z povrchu země. Plení-li se nějaké město.“ „Družku větru. na kterém je postava otáčející se podle toho. Vyžaduje si to spoustu tyglíků. jít dům od domu a bavit se. jiní přenášejí mošt do kádí. Má-li být drancování řádně provedeno. je naopak třeba okamžitě sebrat. který se v těchto záležitostech vyzná. co se nedá odvézt. co se dá. kam vane vítr. egyptského hrocha a krokodýla. jak je velký. A nakonec jsem se opravdu dočkal. další kuchtí pro ostatní. stála-li by za hřích. pateny ze svatostánků a tak podobně. všichni do ní strkali prsty. jeden tam přitáhl za vlasy nějaké děvče a volal. pokud byly z kovu.„Kdyby jen tu! Strhli všechny. a teprve když ležel na zemi. Na každou vylezli. velikánskou vlčici kojící Romula a Rema. jeho palec nebyl menší než bysta muže v životní velikosti. účastníci si musí rozdělit úkoly: jedni šlapou hrozny. někdo běží pro loňské víno. že jsem z monferratského markrabství jako oni. co si nakradli. než bych jim stačil povědět. Plenění.24 - .“ vysvětlil Baudolino Niketovi jako člověk. tady však hoří krásné domy a ty poslouží jako pece. že je panna. Naprostá zkáza. jinak si to nejlepší odnesou ti chytřejší. uvědomil jsem si. že . Strhli i bronzový obelisk s reliéfy. Herkula. že by mě oddělali dřív. To by tu však museli být Pavijští. aby ve městě opravdu nezůstal kámen na kameni.viděl jsem. pokud se ovšem chce. Zdejší plenitelé se ještě musejí moc a moc učit . Proč ale.. Bylo mi jasné. až je po všem. Je třeba všechno co nejdřív roztavit. Sám jsi toho byl svědkem v chrámu. „je jako vinobraní.

bereme si to na starost. ničemnost a bídný čachr. někdo sestoupil po schodech a otevřel jim. vystoupili z cisterny nahoru. zrovna tam odváděli muly a vynášeli odtamtud svícny s řetězy silnými jak ruka. nasedl na něj a hnal se městem až k chrámu Boží moudrosti. přivítali je a dali jim najíst. kde bydleli Janované. byli mí krajané. kdo je Niketas a jak je na tom. zbožná dítka římského papeže. Liduprázdnými uličkami pak došli k věžičce.“ „Zabils ho?“ „Ale kde! Kámen se mi drolil v ruce. okamžitě jim také řekl. zbraně i koně. Sundal jsem mu helmu a pustil mu kámen na hlavu. když pochodně už dohořívaly. co se těch bezbožností dopouštěli. teď se ale jděte vyspat. Venku byla hluboká noc. . Přemohl jsem se. Sotva jsem spatřil tu spoušť uvnitř. co mělo barvu asi jako kytička fialek.25 - . Jeden z nich mu odpověděl: „Nebude to nic těžkého. zatmělo se mi před očima. nanejvýš jsem ho omráčil. neboť ti. protože začal zvracet cosi. Baudolino byl podle všeho mezi nimi jako doma. Chovali se k nim s obhroublou srdečností.nevěděl. a požádal je. ale i sám Niketas spali klidně. že nejen Baudolino. aby mu pomohli.“ Během rozhovoru. kam ho kůň nese. svlékl jsem mu drátěnou košili a oděv a sebral helmu. Zabušili na dveře. Stačilo zatáhnout za nohu. a v tu ránu byl s koně na zemi.“ Pronesl to s takovou jistotou.

pane Niketo. kde je buď takové vedro.. tak sněží.“ Když se mu od Baudolina dostalo ujištění. v jakém je to jazyce?“ „Sám nevím. co v sobě už dlouho skrývá. co psal jako chlapec Na druhý den ráno Baudolino svolal ty nejbystřejší. a když nemrzne. Mediolanum nebo Mayland. Napůl cesty mezi těmito dvěma městy protékají řeky Tanaro a Bormida a mezi nimi leží planina. že řecký nektar je jeho oblíbeným nápojem. Baudolino budil dojem. Grilla a Taraburla. „Co to má být?“ zeptal se nakonec. a když ne mlha. prý je z něj cítit zatuchlá plíseň. kde se zhruba nacházejí města Janua neboli Janov. jako by se chtěl zbavit něčeho. a když nesněží. nalil i Baudolinovi a řekl mu: „Pokud ti ovšem chutná. jsem nabyl téhož dojmu. který měl zavěšen na krku.“ „Z toho. „Nuže.“ začal. a pověděl jim. tak mrzne. že se nemůže dočkat. nebo mlha.“ Niketas latinskou abecedu znal. že všechno dobře dopadne. Že by to tam vypadalo jako na březích Propontidy. rozevřel kožený váček. Niketas byl hotov vyslechnout jeho vyprávění. je v něm pryskyřice. To místo se jmenuje Frascheta Marincana a tam jsem se narodil.26 - . že stačí položit vejce na kámen. cos uvedl. co má na srdci. a vyrazili z domu. a je v tu ránu natvrdo.3 Baudolino Niketovi vysvětluje. až bude moci povědět.. Zkrátka dvě řeky a mezi nimi moc pěkná bažina. „Chci říci. jak říkají Teutoni neboli Germáni či Alamanoi. Niketas požádal o víno. vyňal z něj jakýsi pergamen a podal mu jej. A od toho právě začneme. Hodně Latinů je má za odporné. pane Niketo. Pevera. to se opravdu tvrdit nedá. Všichni čtyři je znova ubezpečili.“ . Boiamonda. Budeš asi vědět. nic však nepochopil. jak jim říkáte vy. tak je stejně zima. a tak se pokusil pergamen rozluštit. „To je začátek mého příběhu. kde najdou Niketovu rodinu.

Impérium římských Římanů nakonec přestalo existovat. odshora dolů a od východu k západu. co přesahuje meze mé představivosti.“ „Co znamená to.. myslím ty z Říma. jak se u nás . jež neměly konce ani kraje. Takže když jsem nanášel písmena na tento pergamen..“ „Proč možná? Nejsi si tím jist?“ „Dost dobře nevím. a přitom mluvíte řecky. od toho tu je pořád ještě jen a jen latina. A i když tam zrovna není mlha. které zněly příjemně a mile. určitě tam ale žijí lidé rohatí i lidé s ústy na břiše. Ve Fraschetě a v Terdoně se nemluví stejně. je moc dobrý společník. který se tam dýchá.. kdo se pokusil psát tak. člověk jde. my vám říkáme. Vzduch.„Mně se tam ale líbilo.. ničeho se neobává a cítí se volný a svobodný. ne Římany jako vy. které se táhly. i když jsou od sebe.27 - . slyšel jsem jazyky. Na kloubech prstů se od velké zimy dělají jakési puchýře. zaplavili lidé různých plemen a různého původu a ti také mluvili různými jazyky. a cítil jsem se přitom neustále jako vězeň čehosi. kde jsem doma. tak taky bolí. kde přišel na svět. snad se neurazíš.“ „Každý má rád místo. zní jako psí štěkot a také jím nikdo nepíše. ve stepích. byl jsem možná vůbec první. Romei nebo Graeculi. směšné slovo?“ „Něco. proto jsem se také uchýlil ke své mateřštině. člověk chodí v mlze po lesích. a ty pak svědí. v Římě zůstal jen papež a celou Itálii. označujete se za ně. co by kamenem dohodil. Celé týdny jsem pobýval v pustinách. To když tam. Když jsem s Fridrichem putoval po Itálii. Hodně jsem cestoval. Pokračuj... jako bys na to rád vzpomínal. kdežto jazyk. pane Niketo. co mluvili latinsky.“ „Kdysi tam byli Římané. pro co vy žádný výraz nemáte. a když si je rozškrábeš. kam až jsem se vlastně dostal. dorazil jsem možná až do Velké Indie. ulomí si ze stromu rampouch a dýchá si na prsty s omrzlinami. jakým se mluví ve Fraschetě. kam oko dohlédlo. neopouští ho ani na chvíli pocit.“ „Říkáš to.“ „Zima je pěkná. že se pořád ještě nachází v matčiných útrobách. a když má žízeň.

28 - . co jsem vidět chtěl. Už jsem si totiž navykal žít jako Fridrich. že co jsem viděl opravdu. v mém životě šlo hlavně o to. co si sám vymyslel. ostatní jako by nečekali na nic jiného. ve kterém se něco tvrdí (třeba jsem si jej ale sám napsal). bylo tam pár krav a zahrada se zeleninou.. a ostatní potvrdí. kdežto zbytek roku byl neustále na pochodu. Když jsem tohle psal. A tak jsem chodil po Fraschetě.. a když jsem nako. Pane Niketo. Potloukal jsem se po lese a bažinami a jako kluk s živou fantazií jsem tu a tam zahlédl jednorožce a v mlze se mi zjevoval (aspoň jsem to tvrdil) svatý Baudolino. protože vychovat ze mne bohabojného mládence pro ni byla příliš velká dřina. Když si mě císař vzal k sobě. Psal jsem to v prosinci léta Páně 1155. asi mi připočetla rok. jsem nevěděl. který nikde nepobyl déle než několik měsíců. jsem si pletl s tím. matka to viděla spíš na třináct. než co jim řeknu.“ „Rozumím. Zdali jsem ho viděl nebo neviděl. Bylo tomu tak pokaždé. věnoval jsem se učení opravdu s nadšením a kdekoliv.“ „Nejsi jediný. že jsem něco viděl nebo že jsem objevil dopis.“ „Jméno toho svatého muže slyším poprvé v životě. pod stanem. Od dubna do prosince jsem se učil a taky naučil psát. Pak jsem nabyl vzdělání a psal latinsky. otec říkal dvanáct.“ „Jistě. že tomu tak opravdu je. a to vždycky jenom v zimě. řekne-li člověk něco. který rok právě máme. Pane Niketo. toulal se lesem a potkával světce a jednorožce. Kolik je mi let. byl biskupem ve Villa del Foro.. určitě mi táhlo na čtrnáctý rok. opřený o zeď pobořeného domu. Zjevoval se ti opravdu?“ „Je to světec z mého kraje.. a tak ji chtěla mít co nejdřív za sebou. komu se to stává. v ležení.mluví. to je ovšem jiná věc. jenže sotva jsem někde řekl.“ „O čem ale píšeš?“ „Jak sám na pergamenu vidíš. ale o čem vyprávíš?“ „Na počátku zmíněného roku jsem ještě žil u otce a matky. žil jsem mezi vzdělanými lidmi a věděl jsem. večer co večer uléhal k spánku někde jinde. Tamější poustevník mě naučil číst. pak tomu nakonec on sám uvěří taky.

aby mne utěšovala. promluvil jsem na něho v jeho jazyce a řekl mu.. že mu nerozumím. nebo tě okouzlil jeho majestát?“ „Pane Niketo. byl sebejistý a jistotu kolem sebe také šířil. Byl to první člověk. že proti sobě mají i světce. Miloval jsem ho. s pečlivě ostříhanými a pěstěnými nehty. k tomu byl milý a něžný. který popřál sluchu tomu. to jsem si uvědomil.. jako kdyby mne sám přivedl na svět. tvář měl bílou a líce růžové. o čem ostatní z úcty k němu mlčeli.“ „Stal jsi se jeho sluhou?“ „Stal jsem se jeho synem. povahu měl veselou a rozhodnou a svou radost a rozhodnost uměl přenést i na ostatní. . ruce dlouhé a prsty štíhlé. chválil mi mé klikyháky i první počty s pomocí prstů a chválil mě i za to. protože jsem mu říkal do očí. a jako synovi mi to připadalo naprosto normální. koho však měl rád. šlo o to.29 - ... vlasy a vousy měl ryšavé. abych byl z dosahu jeho boty nebo klacku. jejichž pleť má barvu vydělané kůže. že jsem se od svatého Baudolina dozvěděl. jemuž spíš než o těch pár mincí. co jsem se naučil o jeho otci i o otci jeho otce. Fridrich v té době nebyl ještě otcem a řekl bych. že dobude Terdonu.“ „Miloval jsi tohoto svého druhého otce víc než svého otce pravého. kteří by to měli za důkaz. Chtěl jsem ho tím potěšit. že na to. jí moc času nezbývalo. Fridrich byl urostlý muž. Dával jsem si spíš pozor. které za mne dostal. že mu ubude jeden hladový krk v domě.. teprve když umřel. Proto si mě také koupil od mého otce. třeba v domnění. nebyl snědý jako mí krajané. Můj život se tím ale od základu změnil. Že jsem ho miloval. Předtím jsem ho snad ani jednou neobjal. do té doby mne nenapadlo položit si otázku. Často. byl odvážný a odvahu dodával ostatním.. se mi svěřoval. a hlavně poslům z obležené Terdony. ta nebohá žena však měla na starosti tolik dobytka. Já byl lvíče. Dokázal být i krutý. že si mne zamiloval. Chodil jsem se spíš vyplakat na hruď matce.nec potkal samotného císaře. on lev. pro něho však bylo výhodné. abych o tom pověděl všem. tak aniž bych věděl. že to císař je. zdali svého otce Gagliauda miluji nebo nemiluji. Choval se ke mně.

brnění. na setkání císaře s papežem Hadriánem v Sutri.. kdo jsem a kde jsem. byl přece basileem Alamanoi. na nekonečnou Via Francigena. že basileovi .“ „Budu. na korunovaci v Římě. svět je ale rozlehlejší než vaše impérium. Prošel jsem celou Itálii.30 - . poprvé z Lombardie do Říma a podruhé v opačném směru. a slyšel jsem nářečí. Dvanáct let jsem strávil mezi dvěma řekami.“ „Já přece vím. Už jen matně si vzpomínám. i tam se ale občas něco děje. proti Konstantinopoli je Řím jen hromada sutin a Paříž blátivá vesnice. kdo nedopřává sluchu pouze dvořanům. výšivky.“ „Měl tě za hlas lidu. nebo v Římě? A proč vůbec v Itálii.“ „Divná věc. a najednou jsem se ocitl ve středu všehomíra. jaká jsem předtím neviděl.“ „Òc?“ „Òc.“ „Ten tvůj basileus či císař. která jsem jen stěží dokázal ze dne na den napodobit.. tam překročila hory a vrátila se do Německa. které souhlas vyjadřují slůvkem òc. Ale pokračuj.“ „Jistě. jak na to či ono nahlížejí jeho poddaní. Jistě. pane Niketo. byl ale korunován v Pavii. plazila se jako had od Spoleta k Anconě a odtamtud k Apulii a k Romaně a Veroně. meče. ale snaží se pochopit. poznal nová města a nové tváře. damašky. Tridentu a Bolzanu. pane Niketo. U vás se všechno řeší tak. jak byl Fridrich v Pavii korunován železnou korunou na italského krále. že středem všehomíra jste vy..co jsem říkal.“ „Tak to připadalo tobě. u nás Latinů jsou tyto záležitosti složitější než u vás. V mnoha končinách světa se nemluví řecky. jenže já sám jsem už nevěděl. do Itálie zvané Přední. patří k němu i Ultima Thule a země Hibernů. Dobrým pánem je ten. jak říkáte vy. a najdou se dokonce osoby. na putování dolů. kdy jsem císaře potkal. Od dubna. zlatem protkávané pláště. ne?“ „Musíme popořádku. spatřil ošacení.. do září císařská armáda dvakrát prošla celou Itálií.

byl to projev bratrské lásky. a ta jsou tak trochu každé pro sebe. který ale už od dob Karla Velikého sám Latin není. neschopní vyznat se v jemnostech a odstínech záležitostí teologických. aby mohl místo něho usednout na trůn?“ „Stává. musí se nechat korunovat papežem. Proto také po staletí. na nichž se pokoušeli definovat přirozenost Ježíše Krista. Jenže aby jej papež vůbec mohl korunovat. a ne v Konstantinopoli. je následníkem římských císařů.“ „Přeháníš. jak uspořádat vládní záležitosti. aniž uváděli v pochybnost moc pocházející od samotného Konstantina. Izák byl navíc Alexiův bratr a bratr se nezabíjí.“ „Že přeháním? Sotva jsem sem dorazil. dozvěděl jsem se. Ale aby měl jistotu.pochopitelně za předpokladu. a dokonce i sám konstantinopolský patriarcha dělá jen to. zato však ochotní hledat chlup v otázkách práva a přít se do krve. ale ke všemu barbaři nadmíru komplikovaní. Jasné?“ Že Latinové nejsou jen barbaři. jenže pak ho zabije v bitvě nebo použije jedu či dýky.“ „U vás se snad nestává. že jím je opravdu. nikdo se tomu nevzepře. Niketas zjistil už dávno.“ „Sám to vidíš. se sídlem v Římě. že basileus Alexios III. aby si navzájem podávali jed a jeden druhého třískal palcátem do hlavy jen proto. Císař Latinů. lidštější způsob.31 - . . U nás se věci mají jinak. že někdo odstraní krále. že oslepil basilea legitimního. aby si ověřili. jímž byl jeho vlastní bratr Izák. jinak by o oči přišel taky. západní vládci přenechávali teologii římským kněžím a veškerý svůj čas vynakládali na to. si ani neumíte představit.stávajícímu basileus nastávající vypíchne oči a usadí se na trůně místo něho. co mu basileus přikáže. neboli musí být korunován na italského krále .“ „Teď už je mi všechno jasné. že si jej už zvolila knížata teutonská. protože zákon Kristův smetl zákon padělatelů a lhářů. která byzantští Romaioi využili k pořádání plodných koncilů. zdali nějakého císaře vůbec ještě mají a kdo jím vlastně je. musí být jako císař uznán i italskými městy. se dostal na trůn jen díky tomu. jste prostě barbaři.

jejich hněv vyvolal papež tím. že je císařem pouze z vůle papežovy. ale mezi pažemi a lopatkami na zádech. A za třetí nebylo vůbec jasné. Musela to být okázalá slavnost. protože by to znamenalo. a ne křižmem . Potřeboval. že bych se měl naučit chápat význam liturgických symbolů. nesměla ale být příliš okázalá. že opravdového císaře nikdy neměli. a nebyl pomazán na hlavě. jako by řekl: poslouchej. Odpověděl jsem mu. protože je to totéž.“ „Ne tak docela. Dal se do smíchu. že je chytrý jak liška. že se i Fridrich rozběsní jak lítá šelma. kde pouhé nic dokáže změnit úplně všechno. „Fridrich se tudíž neobešel bez korunovace v Římě. jako kdyby uzavřel špatný obchod.“ „V jakém smyslu?“ „V tom. dokážeš velice dobře povědět. že tehdejší situace v Římě byla dosti zmatená. Za prvé proto. na dvoře však z toho měli všichni po náladě. vůči papeži byl nadmíru zdvořilý a po náladě měl nakonec spíš papež. jak zacházel s císařem. kterých bylo hodně a . odbyla se však v sobotu. výborně. papeži. jak se věci opravdu mají. Ke korunovaci mělo dojít v neděli. došlo k němu však u oltáře postranního. zdali papež dělá naschvál císaři. papež se opevnil ve svém hradu poblíž svatého Petra a Římané se zdáli pány města za řekou.. a navíc olejem pro katechumeny. co tvrdili dvorští biskupové a knížata.kvůli různým ceremoniím. a za druhé proto. co je na nebesích.ty v tom možná nevidíš žádný rozdíl a ani já jsem jej tenkrát necítil. nebo císař papeži. a on mi odpověděl. protože já jsem smlouvu už podepsal s tím. aby ke korunovaci došlo a aby ji provedl papež. jak v Římě trávím dny . Rovnou jsem se tehdy Fridricha zeptal. vlepil mi záhlavec a řekl: výborně. navíc dosti zchátralá. Pak se mě zeptal. že římský chrám svatého Petra je proti chrámu Boží moudrosti pouhá chýše. k ničemu takovému ale nedošlo. proč vlastně baroni reptají a on nereptá. Čekal jsem. císařovi se mělo dostat pomazání u hlavního oltáře.. zatímco se jím už stal z vůle německých knížat. jsi tady jenom jako notář. jak vyžadovala tradice.přičemž jediným výsledkem bylo.32 - . že podle toho.

. Kvůli tomu pak Fridrich také neměl v oblibě komuny Přední Itálie. aby byl důležitější než papež. pochopit. aby mu jeho pobyt ve městě zaplatili. bylo to. měl totiž v úmyslu korunovat Fridricha na Kapitolu. pane Niketo. Po Spoletu následovalo setkání s byzantský. že impérium je pořád ještě tam. i kdyby žil dejme tomu v Edesse nebo v Řeznu. že byl korunován lidem. kterému šlo o to. aby bylo jasno . kde vždycky bylo. že ho pomazal papež. ale i francouzský a anglický král by mohli říkat. on to ale odmítl. Měl bys. tak nejenom germánská knížata. než že dědictví římských císařů přešlo na ně. budou to muset brát vážně. takže v Tibeře bylo nakonec víc mrtvol než ryb a k večeru Římanům konečně došlo. a k žádné translatio na jeho osobu že nedošlo... rovnou od svatého plebsu. což bylo na denním pořádku.tedy těm v Římě.. znamenalo by to.kterých se musel zúčastnit. Proto také při korunovační hostině rozlícení Římané překročili Tiberu a nezabili jen několik kněží. což neznamená nic jiného. požádal je. jako kdyby jeho právo na korunu uznal i náměstek Kristův na zemi i s tím. Kdyby se však nechal korunovat senátem a římským populusque. Spoletští se však vykračovali a Fridrich se rozlítil snad ještě víc než předtím v Římě a byl z toho masakr.33 - . proti němuž masakr v Konstantinopoli je zanedbatelná záležitost. přerušil hostinu a počínal si tak. jako by je chtěl všechny do jednoho pozabíjet. A bylo by po ptákách.se celá ta záležitost s korunovací ve svatém Petru nezamlouvala. Římanům . To samozřejmě císař nemohl připustit. řekl jsem mu. Za ty dva měsíce s ním jsem se naučil spoustě věcí. slavnost to ale nebyla nijak slavná. a když na konci července přitáhl ke Spoletu. protože kdyby prý pak tvrdil. jak říkával můj otec Gagliaudo. že císař se musí chovat jako císař a nedbat na vlastní city a pocity. Fridrich se přestal ovládat. že to bylo opravdu pomazání jaksepatří. že by tomu tak bylo. zatímco oznámí-li. Bylo to ale ještě mnohem složitější a já jsem to později pochopil. Takže nechal-li se Fridrich korunovat papežem. mě ztratil z dohledu. ale i dva či tři muže císařovy. římský senát. Germánská knížata už nějakou dobu vedla řeči o translatio imperii. to jsem sám viděl. Co to je za ceremonie. kdo je ve městě pánem.

. Nakonec jsme do Říma opravdu dorazili. Po celou tu dobu mě kanovník Rahewin den co den zasvěcoval do tajů písma. ani ta ale za moc nestála. Jenže když se mě pak při zpáteční cestě ostatní vyptávali. Je sice pravda. Jinak mně ale všichni doslova viseli na rtech.34 - . jmenoval se Corrado. že v lateránském paláci jsem viděl zlatý.“ „Právě naopak.. všichni by mi věřili a poklepávali by mi na rameno. Kdyby mě napadlo vytasit se dejme tomu s tím. Ať vám povím cokoliv. Ať jsem ale chodil kudy chodil. sedm samohybů na Kapitolu prý představuje sedm dnů týdne. že si mě císař přivedl jako člověka.. jimž Oto říkal Pyrenejské. ke svahům Alp. vytratil jsem se z ležení a toulal se po městě. že jsem viděl mořskou pannu. samozřejmě díky tomu. že když mi něco nešlo do hlavy. viděl jsem všude jenom stáda ovcí mezi dávnými zříceninami a pod podloubími muže z lidu. Když jsme táhli k Římu. říkal jsem si. například jsem tvrdil. je to stejně vždycky pravda. Všichni mi doslova viseli na rtech a říkali jenom. mi cestou líčil mirabilia toho města. který hlásí povstání v některé z provincií impéria. A tak jsem jim i já líčil mirabilia. bronzové sochy se samy od sebe pohybují a je tam palác plný čarovných zrcadel. kanovník Rahewin mě do té hlavy třískal pěstí.“ „Snad tě to naučilo vážit slova. že jsem to řekl. a když pak došlo k řeži u Tibery. že jsme museli zabíjet Římany a nemoh. která mi vylíčil zmíněný kněz. mohl jsem jim snad povědět. až na jednu sochu v Lateránu...“ „Dřina to nebyla.“ „Pro klučinu je to jistě dřina. co potkává světce. Naučilo mě to brát je na lehkou váhu. a nějaké jsem k nim sám přidal. démanty posázený relikviář s pupkem a předkožkou Ježíše Krista.mi posly v Anconě a pak cesta zpátky do Itálie Zadní.. co jsem ve městě viděl. mluvili židovským jazykem a prodávali ryby. každý je vybaven zvoncem. po otcových pohlavcích mě to ale nedokázalo vyvést z klidu. nějaký kněz. po mirabiliích jako by se země slehla. jaká škoda. a to jen proto. Tenkrát jsem poprvé v životě spatřil zasněžené vrcholky hor. že jsou tam k vidění jenom ovce mezi zříceninami a zříceniny mezi ovcemi? Nemohl. neuvěřili by mi.

“ odpověděl mu Taraburlo. Ti mu vřele poděkovali a řekli. že až do svého odjezdu je v jejich domě pánem. Co se chutných pokrmů týče.“ „Šetrně řečeno. takže kdo měl peníze. někteří se křižovali a jiní na nás dělali z prstů parůžky nebo si sahali na koule. z vás ale ani kutna mnichy neudělá. že se musí ukrývat. teď už po všech stránkách uspokojený.li jsme si ta mirabilia také prohlédnout. bez které se tu nikdo neobejde. pořád dokola drmolili kyrielejson pigé pigé. a dokonce i tady.35 - . ti ještě ujdou. Početná rodina pak byla rozmístěna do přilehlých obydlí v úzkých a nepříliš čistých uličkách. o kterém nabyl dojmu. čeho bylo třeba k pohodlnému životu. Po léta jsem pak slyšel bájit o divech města Říma v Německu. Niketas. Při chůzi jsme potichu a všichni najednou. jako litanii. kde by žádného Latina nenapadlo hledat si kořist. Provedli je městem jako malomocné. roztomilé dívenky. mezi čerstvě zachráněnými Niketovými . že jsem o nich mluvil já. „Ostatně žijeme tu už dost dlouho a tu trochu řečtiny. Přivedli Niketovu těhotnou ženu s posledním potomkem v náručí a další syny a dcery. by se nerad odříkal svých obvyklých potěch. že jen proto. měl i možnost za přijatelnou cenu si nakoupit všechno. v Burgundsku. Nemohly však vyložit náklad a uložit jej ve skladištích a byly nuceny kotvit ve Zlatém rohu. spolu s několika dalšími příbuznými a nepočetným služebnictvem.“ Niketas si odnesl stranou skříňku. jsme zvládli taky. dokonce i poutníci jim ustupovali z cesty. „Cožpak malomocní.“ To se už vraceli za mnichy převlečení Janované. že má mezi Janovany největší slovo. pak oznámil Peverovi. a lidé od nás ustupovali. kráčeli v čele houfce osob až po oči zahalených v bělavých prostěradlech a vyzváněli. a to jen a jen díky tomu. do přístavu však stále připlouvaly kupecké lodě i lodě rybářů. Město sice hořelo. kterou mu jeden z jeho sluhů přinesl. poutníci jsou banda pitomců. „Jak vás jen mohli brát vážně?“ zeptal se jich Baudolino a smál se. otevřel ji a k ostatním se vrátil s několika zlatými mincemi pro majitele domu.

dodal Niketas. a všichni nakonec mluvili na jeden a týž způsob. Nebylo to nijak vydařené setkání a později jsem se dozvěděl. ke konci roku jsem už ale uměl psát. „dorazil do Konstantinopole jako vyslanec vašeho krále Oty jeden váš biskup. někdo odtud. neuměl jsem se ale vyjádřit. aby vystavěli věž. Uměl jsem opisovat slova. a byl hostem basilea Nikefora. česnekem. A tak nedlouho po poledni už mohl svým hostitelům nabídnout oběd.“ Baudolinovi kůzle chutnalo a ochotně dál odpovídal na Niketovy otázky. aby mě učil gramatiku. neotesané. a ti se někdy mezi sebou ani nedomluví. Pavie. jaký si mohl dopřát opravdu jen logothet: tučné. opisoval jsem slova a věty a nechápal. muselo to být v latině. První písmena. Určitě tak trochu v jazyce. psát je ale těžší. že naše krmě se utápí v oleji. „Takže ses při putování s armádou naučil psát. Janova. cibulí a pórky plněné a omáčkou z marinovaných ryb polité kůzle. Milána. jmenoval se Liutprand. oč v nich jde. nevzdělané a oděné v obnošeném šatstvu. jakým se mluvilo ve Fraschetě. jaká koření a jiné přísady do kuchyně potřebuje.“ pustil se Niketas do vyprávění. „Před více než dvěma sty lety. Pouze o jednom chodu se zmínil s nadšením. když ale psal papežovi nebo svému bratranci Jasomirgottovi. v níž nás Římany vylíčil jako osoby hamižné. který . Nesnášel ani víno ochucené pryskyřicí a zdálo se mu. Rahewin si zatím nenašel čas k tomu. Když císař do Itálie vysílal vojáky. takže stačí. Navíc latinsky. totiž o tom. Číst jsi ale už uměl. které jsem kdy zaslechl. Proto jsem taky psal v jazyce.36 - . co jsem si pamatoval z řečí. Byl to ale opravdu frasketský jazyk? Míchal jsem dohromady všechno. z vyprávění lidí z Asti. vynikající kuchař.příbuznými se nacházel i jeho švagr Theofilos. Pak jsme v těch místech vybudovali město a v něm se usazovali různí lidé. to byla opravdu dřina. který máte právě na stole před sebou. sešli se. zeptat se ho. že Liutprand sepsal o své cestě zprávu. stejně jako všechny psané doklady. jiný odjinud. oznamoval jim to německy.“ „Uměl.

. svět stárne. Učil jsem se. které jsem si sám zařadil někam do starověku. Nedlouho poté si ale biskup Ota zoufal. co to slovo znamená. kdo je líčí. Určitě si povšimneš. a nikdy jsem v sobě nenašel dost odvahy přiznat se mu. Skutky a činy vládce se však nedají vyprávět. že spravedlnost opravdu světem vládne. abych ji začal psát znova. to nejlepší mínění. že její autor o světě a o lidech neměl. zkrátka mundus senescit. že jeden pergamen je špatně oškrábaný a jsou na něm znát úryvky předešlého textu. protože do roka zemřel. pak ale na tom byl hůř a hůř.. ale možná tomu tak je.. jenže na rozdíl od biskupa Oty mi schází odvaha k tomu. jen abych sám měl nač psát.jsem já vymyslel. která je historií světa. „Nevím sice.37 - . dělal jsem mu tehdy písaře. si člověk nemůže nepovšimnout. aby oslavil i jeho tažení. že ji napíše znova. kterou psal už nejmíň deset let. Dva roky poté se přece jen rozhodl.. Z toho je zřejmé. celé dvě noci jsem strávil seškrabáváním písma. a v psaní pak pokračoval Rahewin. nestačil ji však dopsat. obrátil se na něho císař se žádostí. a nařkl nebohého Rahewina. Jenže zrovna toho roku. zkrátka že to je historia iucunda. není přesvědčen. Určitě ale vím. že nemůže najít první verzi své knihy Chronica sive Historia de duabus civitatibus. okrádal jsem své učitele.“ „Dá se přece psát historie vlastních císařů a být přitom stroze důsledný. protože pak jsem i já přišel o první verzi své kroniky. že první verzi jeho knihy jsem z pergamenů vyškrábal já.“ řekl Niketas. že Ota pak v další verzi ledacos změnil. jsme stále blíž konci. snažit se vysvětlit.“ „V jakém ohledu?“ „Při čtení Otovy Chroniky. v poklidném klášteře pod dohledem biskupa Oty. Žil jsem v Řeznu.“ „Stal se z tebe nomothetos. Svět možná dobře začal. pokud ten. kdy začal svou Chroniku znova psát. jak a proč se ubírali a ubírají ke své . Potom jsem už ale psal v obstojné latině. a Ota se pustil do psaní knihy Gesta Friderici. že ji určitě ztratil někde na cestách. že právě s ním na trůně začíná nový věk. Byl jsem opravdu podařené kvítko. dáli se to tak říci. a tam jsem si mohl pergameny prohlížet třeba celý den.

Strávil jsem život tím. abys pomstil smrt svého Fridricha. ve které na tom byl svět špatně. kdybych já první verzi nevyškrabal. že si odporoval. A to jsem právě způsobil já tím. že jsem se vyptával na příběhy jiných lidí. mnohem prohnanějšími. a jelikož právě na základě této knihy se v budoucnu bude říkat. že jsem verzi první vyškrabal z pergamenů.“ . že to dokázal. že v první verzi té jeho Chroniky svět na tom byl ještě hůř než ve verzi druhé. abych uvěřil. že jsi lhal všem a jenom mně pověděl pravdu. Ty mi třeba řekneš.38 - .chceš. že jsi patentovaný lhář. aby Gesta vůbec psal.. Ten svatý muž prostě psal na jedné straně znovu svou Chroniku.. pak řekl: „Oheň se blíží k akropoli. Za léta strávená na dvoře mých císařů jsem se naučil vyhýbat se pastem nastraženým mistry ve lhaní.“ „Tak si možná počínáš ty. A co se tvé zpovědi týče. koho jsi zabil ty. Já ale nejsem lhář tvého ražení. abys jím pak mohl zdůvodnit svou mstu jako něco zcela přirozeného. Pokud byl ovšem císař vůbec zabit a pokud jej opravdu zabil ten. Chceš po mně možná historii. a je tomu tak možná právě proto. pane Niketo. nejspíš už nevíš. a na druhé Gesta. Chceš. který ti uniká.“ „Přináším městům zkázu. jak se všechno odehrálo. o čem dnes tvrdíme.záhubě. než jsi ty. abych ti věřil. že jsi vyprávěl příliš mnoho lží.“ řekl na to Niketas. Kdyby jen to! Já se dokonce domnívám. A po mně chceš. se vůči nám lidem stával stále víc a víc shovívavějším. a tak aby si příliš neprotiřečil. ve které na tom nemohl nebýt čím dál líp. Ota by v sobě třeba nenašel dost odvahy k tomu. kdo vlastně jsi. žes zabil člověka. abych pro tebe znovu sestavil příběh. která by z tebe sňala vinu za to. abych z nich vytěžil pravdu. dobrák Ota si tak ale nepočínal a já ti tu jenom vyprávím. co všechno Fridrich udělal a neudělal. dokonce i sám sobě.“ Niketas se odmlčel a zadíval se z okna. Kdyby byla zachována. Krok za krokem sestavuješ příběh vlastní lásky k svému císaři. císař Fridrich by prostě nedokázal to. „lháře z Kréty . a přitom říkáš. jak v psaní pokračoval. ve druhé verzi.“ „Připomínáš mi.

Třeba je to ale jen trestající ruka Boží. že jeden případ stačí. Orleansu. Narodil jsem se v kraji doslova posetém osadami a sem tam skromným hradem. že všechna města. jen zdálky jsem vídal její věže. abyste nás potrestali za naše hříchy.“ pravil Niketas. Myslíš. a bylo zničeno. jak procházel krajem. Pozor jsme si měli dát naopak na křesťany. Byl bych raději.“ „Nemyslím. která jsem poznal. Stačilo. Město pustoší Benátčané. Crema. a Asti nebo Pavia se podle mě nacházely kdesi na hranicích Pozemského ráje. „Cítím vinu. a bylo to právě město moje. Bůh vás poslal. „Máme s nimi velice dobré vztahy. to jsem vlastně nevěděl. spíš je to akt pokory.39 - . co ale město opravdu je. Lodi. Pak se obrátil k oknu a zadíval se tam. aby se nemohlo mluvit o uhranutí?“ „Určitě to znamená.“ dodal Baudolino. kde bývala Konstantinopol. ze Soissonu. abych byl nějakému městu na dosah.„Považuješ se za všemocného. Bylo tomu tak po celý můj život. měla být nebo již byla vypálena a zničena: Terdona.“ „Máš pravdu. Aspoň jednou jsem jedno město. lidé z Flander a hlavně rytíři ze Champagne a z Blois. Ikonion a nakonec i Pndapetzim. Hřešíš pýchou. Že by nějaké uhranutí ze mne učinilo . kdyby je zničili Turci. Potom se ale stalo.jak říkáte vy Řekové polioklastu?“ „Neobviňuj sám sebe. o mých krajanech z Monferratu ani nemluvě.“ Baudolino se na chvíli odmlčel. Stejný konec vezme i toto město.“ „Gesta Dei per Francos. že nejde o osud. nebyl jsem nikdy ani v Terdoně. Milán. opěvovat krásy urbis Mediolani.“ „Turci by něco takového nikdy neudělali. Spoleto. s pomocí lži před zkázou zachránil. . Občas jsem slýchával nějakého kupce.

že Ota byl koneckonců dobrák. A Ota mu na to řekl: „U lháře je pravda opak toho. jak vysvětloval Niketovi Baudolino. i když byl sotva o deset let starší. Ota. co umím. byl maličko krhavý. Otovi nebylo ještě ani padesát. že je chápavý a dokáže uchovat v paměti všechno. když pobírají rentu. v západním křesťanstvu. naučím tě tomu. studoval v Paříži se slavným Abelardem. málem na něho zavrčel: „Získal sis císaře tím. Byl to člověk nevrlý. sužovaly ho močové kameny a od toho. Pojď se mnou. jak věčně jen četl a psal. už od mládí pokašlával. zdálo se však. a to jak za denního světla. tak v noci při svíčce. . co?“ „Přísahám. okamžitě také přilnul. a že jej vypráví vlastně jen proto. sice mnoho sil neobětoval. stačí. jak většinou lidé postižení podagrou bývají .když mluvil s Baudolinem poprvé. jakmile shledal. však ratolesti urozených rodin bývají jmenovány biskupy toho či onoho kraje. císařův strýc z matčiny strany. patřícímu v zemi k nejvznešenějším. že tomu tak není. tu v rameni. Byl to muž velice vzdělaný . naříkal si obden střídavě tu na bolesti v kyčli. Tomuto městu. že k jádru věci nedospěl Baudolino ani teď. aniž se tam musí odebrat. pocházel ze slavného rodu Babenbergů. Povšiml si ovšem i toho. aby rychle dospěl v muže a dostal se k jádru věci.4 Baudolino mluví s císařem a zamiluje se do císařovny Odpoledne už bylo Baudolinovo vyprávění plynulejší a Niketas si řekl. že je mu nejméně sto. a k Baudolinovi. když mu svůj příběh vypráví. co slyší. Fridrich Baudolina svěřil biskupu Otovi a jeho pomocníku kanovníku Rahewinovi.než se stal cisterciáckým mnichem. aby se k jádru věci dostal. že ho nebude přerušovat otázkami. Už jako mladík byl povýšen do důstojenství biskupa ve Freisingu.40 - . žes mu napovídal hromadu nesmyslů. mistře. Přál si. co tvrdí.“ bránil se Baudolino. Nepochopil.“ Což jen dokazuje.

musí naslouchat i ostatním lidem.že Baudolino kde jen může. „Jak jen mohou být takovými barbary? Určitě to nebude náhoda.41 - . jak si třeba při přechodu od Chronica sive Historia de duabus civitatibus ke Gesta Friderici sám odporuje. „Regalia jsou má práva. a věděl. „jsi rozený lhář. že má-li se stát lhářem dokonalým. vybírat poplatky z veřejných cest.a pak ještě dávky z uložených pokut a z rozsudků. z trhů. Tak byl například u řady rozhovorů mezi císařem a Otou o lombardských městech. Svět odsuzuje lháře.. „Baudolino. chápal jen pomalu a postupně. co si vymyslel. Musíš to ale dělat s mírou. a odměňuje básníky. co se dozvěděl. které za lež nestojí. že regaliolus je ptáček. pak ještě. ale i to. Proto si také umínil. rozhlašuje nejenom to. můj dobrotivý otče?“ zeptal se Baudolino.“ řekl mu. iura regalia. Co ještě. ty palice dubová!“ volal Fridrich. budeš muset i lhát a historie si vymýšlet. z osvojení majetku bez právoplatného dědice. dále z po. Baudolino. mistře?“ „Protože to tak je. ze splavných řek a také právo razit mince a pak.“ „Proč to říkáte. tu správnou. Rainalde?“ „. ze všech nejvíc se však smál Ota.“ Baudolino z těchto lekcí těžil ponaučení. kteří lžou pouze ve věcech velkých a významných. regalia. aby byl svědkem toho. „To je nikdo nepoučil. Jistě. chceš-li se stát vzdělaným člověkem a jednoho dne třeba psát o Historii. protože znal ještě latinu dob minulých.. z konfiskace pro nezákonnou činnost nebo z uzavření krvesmilného sňatku.. že jejich králové nosili na hlavě železnou korunu!“ rozhořčoval se Fridrich. kteří nic jiného nedělají a lžou i v záležitostech. právo jmenovat soudce. Baudolino? Přivlastnili si regalia!“ „A kde je chovají.. jak se navzájem přesvědčují o správnosti toho či onoho postoje vůči určitému problému. Všichni se dali do smíchu. že vůči císaři je třeba zachovávat úctu? Uvědomuješ si to vůbec. jinak by tvoje Historie byla nudná. a jaký je vlastně lhář i jeho učitel. „Regalia. když býval občas svědkem.

protože dokázala využít nepřítomnosti svých knížat. a přitom jsem ještě včera spával na slámě. Budeš-li jejich obyvatelům povídat o purkmistrech a podestech a budeš jim je chtít vnutit. jako bych patřil do tvé rodiny. Pak ale nemají žádný smysl pro to. „ty bereš Milán.. byzantského císaře nebo třeba egyptského sultána. Německá města vznikla z vůle nějakého knížete a v něm také od samého počátku nacházejí důvod svého bytí. co je správné a dobré.“ „To se těmto městům nezamlouvá knížecí ochrana a nestojí o účast na důstojenství a slávě říše?“ „Ta se jim naopak zamlouvá velice a za nic na světě by se této výhody nevzdala.“ zvednutým prstem se přihlásil o slovo Baudolino. „Můj dobrotivý otče. že vztahy mezi lidmi v těchto městech jsou jiné. komandují a někdy bývají i povýšeni do důstojenství rytířského. že mladíci věnující se řemeslům. tam spravují město.možná až na markrabství monferratské a některá další panství. budou takovouto potestatis insolentiam pociťovat jako nesnesitelné jho a zvolí si naschvál sami konzuly.“ pokračoval Rainald z Dasselu. jako kdyby to byl Ulm nebo Augšpurk..kladů vykopaných na veřejných místech. když se němečtí císaři věnovali jiným záležitostem. Takže?“ „Takže budu-li chtít. udělám z tebe třeba i vévodu.“ „Svět se tedy převrací vzhůru nohama?“ zvolal císař. a tudíž co do významu druhou osobou v říši. Měl bys vzít na vědomí. kteří ke dvoru nemohli přičichnout ani zdálky. protože jinak by se totiž zcela určitě stala kořistí nějakého jiného vládce. protože tam pole a lesy .patří právě městům. Ale jen pokud je dotyčný kníže od nich co nejdál. aby jim vládli. Tato města jsou však něco docela jiného. „Tak. a vyrostla. „vždyť i ty se mnou zacházíš.42 - . Pavii a Janov. jsem císař . Ta města se zmocnila všech těchto mých práv.“ ozval se Ota. jaký démon jim do té míry zatemnil mysl?“ „Můj synovče a císaři. Vznikla. který měl být nedlouho poté jmenován kancléřem. Neuznávají velké vazaly. pány polností a lesů. Ty žiješ obklopen svými šlechtici a možná si ani neuvědomuješ.

mám společného s nějakým knězem Janem? Jinak ať ho samozřejmě Bůh co nejdéle uchová králem a knězem tam. vykonal u něho spolu s arménským poselstvem návštěvu syrský biskup z Gabaly a při té příležitosti mu sdělil. promarníš zbytek života jejich obléháním a budeš je porážet jen proto. „Města se zároveň s tím. cho. císař Svaté říše římské.. i když stoupenec kacířství Nestoriova.“ „Při kom stojíš.a mohu do šlechtického stavu povýšit kohokoliv. presbyter Johannes. abys pochopil. jejímž vládcem je Rex Sacerdos. ve své Chronice . právě proto ale považuji za svou povinnost pomoci ti.43 - . můj císařský synovce. mezi svými mouřeníny. že bude-li svět vzhůru nohama. jimiž prochází veškeré bohatství. král zcela určitě křesťanský. přinese to zkázu i jim?“ „Zdá se.“ ozval se Ota. Bůh ať ztrestá kanovníka Rahewina. jenž její ztrátu určitě zavinil . uchovatelé prastarého vědění. v končinách poblíž Pozemského ráje. takže se budu muset odhodlat napsat ji znovu. abys je pak během několika měsíců nechal povstat ze sutin pyšnější než předtím a abys musel znovu a znovu táhnout přes Alpy. „Při tobě. říkáš-li mouřenínové. že by se někdo mohl povýšit do šlechtického stavu sám! Copak nechápou.která nevysvětlitelnou náhodou zmizela. kvete říše. kde se k čertu nachází. ze všech stran se tam hrnou kupci a hradby měst jsou pevnější a pohlednější než hrady. když nejvyšším pontifikem byl Evžen III. zatímco tvůj osud císaře spočívá v něčem docela jiném.jsem napsal. rovněž králové a zároveň kněží. Fridrichu.“ „Poslouchej. kteří vykonali návštěvu v Betlémě u Ježíška.“ „Mohl bys mi povědět. jak si sama vládnou. co já. že na Dálném východě. Jeho předky jsou Tři králové. jen aby sis je znova podrobil. že nepřinese.“ „A v čem by měl můj osud císaře spočívat?“ „Fridrichu. že před časem. Budeš-li tvrdohlavě po městech požadovat to. v čem je síla tvého nepřítele. můj slavný synovče. kněz Jan. strýce?“ vzkřikl rozezlený císař. stávají místy. To ale neznamená. co ti nechtějí poskytnout.

. je-li jejich situace do té míry záviděníhodná.“ „Proč tomu tak ale je?“ „Protože lidé jsou zlí. pokud nic nenamítáš. který nám pomůže uškodit sousedovi. a nepostaví se proti mně všechna najednou?“ „Zatím.44 - . že nejenom města. Vysvětli mi. jako třeba Milán utlačuje Lodi. jako by chtělo pohltit jeho území a proměnit se v království?“ Do hovoru zasáhl Baudolino. proč asi.. ten Rudovous?“ začal se zlobit Fridrich. u nás ti tak lidé říkají.je to podnik přezbožný.“ „Jestliže ale být městem je ideální situace. v největší nenávisti je však chován soused. který tuto záležitost znal z vlastní zkušenosti a mohl ostatním podat informaci: „Věc je v tom.“ vysvětlil císaři Ota. proč se každé město snaží utlačovat město sousední a chová se. otče. Kdesi za Jeruzalémem a za kraji.“ poznamenal obezřetný Rainald.. v Jeruzalémě stejně už rozkazují Frankové. ouvej!“ (Otova výchova se nevyhýbala ani štípancům) „. „že tato města nechtějí vypovědět své poddanství říši. a lidé z Asti jsou horší než sám Rudovous.. A cizinec. se rázem stane vítaným hostem. oběma nohama na zemi. jakmile je nějaké jiné město utlačuje. nevidím v tom . o nichž jsme mluvili. ale i osady za Alpami považují za vrchol slasti možnost jedno druhému natrhnout pr.“ „Kdo to je. se nachází křesťanská říše. který by dokázal obě říše spojit. některá z nich se spojují se mnou proti jiným. Zůstaňme.váš se jako ostatní křesťanští králové. kde žijí nevěřící. milý strýce. přenechej ho však králi francouzskému. předrahý strýce. kteří zbytečně utrácejí síly při obraně Jeruzaléma . otče. A vraťme se k italským městům. proměnil by impérium nevěřících a impérium byzantské ve dva opuštěné ostrovy ztracené v mare magnum své vlastní slávy!“ „Pouhé fantazie. jak říká můj otec. Vládce. Proto tě také žádají o pomoc. kterou můžeme označit za svatou a římskou.chtěl jsem říci jedno druhé pokořit. to nepopírám. Tak je tomu u nás. „Opakuji ti znova. je právě až za mouřeníny. Osud křesťanstva a každé říše. Nenávidět cizince je možné. „Rudovous jsi ty.

byl by z tebe Mědivous. které je se mnou. Musel rovněž držet na uzdě dva své obávané příbuzné. že ti podle něj dali jméno. že jedinou možností. jak italská města zvládat. Bohužel však nikdy není jasné. že by ses neměl nechat vyvést z klidu. Jindřicha Lva. kterému zrovna chtějí uškodit.“ Baudolinovi bylo Fridricha trochu líto . Tak například nám právě teď pověděl. pro kterého si dokonce vymyslel jakési vévodství rakouské. a navíc ti sluší. Obávají se totiž. kde by se Fridrich měl šťastně oženit. Zrovna když ses ale kvůli svým vousům začal zlobit. jemuž konečně předal vévodství bavorské. „o italských záležitostech soudí velice správně.“ „Má-li náš Baudolino pravdu. chová se jako žárlivý manžel. takže radši berou tebe. Císař už jednou ženatý byl. „Ten chlapec je od přírody lhář.byl statný. a Jindřicha Jasomirgotta. vousy máš opravdu ryšavé.“ usmíval se Ota. vůbec nezáleží na tvé osobě. Několik měsíců po návratu však měl Baudolino jen málo příležitosti setkat se s Fridrichem. silný a mocný. že v případě vítězství by se jedno z nich stalo mocnějším než ostatní.“ nesouhlasil s ním Fridrich.“ „Nevěř všemu. a které proti mně. „pak jsou-li s tebou nebo proti tobě. Připravoval sněm v Řeznu a pak další ve Wormsu. chtěl jsem povědět. co ti Baudolino řekne. že tvůj vous připomíná svým odstínem měď. neměl by ses zlobit. i kdybys měl vous černý.“ „Neřekl bych. když už jej ale jednou provždy máš ryšavý. Třeba právě proto je zabíjí. a nechápe.ostatně nic zlého. že v červnu se všichni odeberou do Herbipole.45 - . Má naše lidi rád. před několika roky se však se ženou rozvedl a nyní . Na počátku jara následujícího roku Ota Baudolinovi oznámil.“ ušklíbl se Rainald z Dasselu. proč jej zrazují. ale na městě. je rozdělovat je. říkal si Baudolino. Já bych tě ale miloval a ctil. nedokázal však akceptovat způsob myšlení svých poddaných. a přitom na italském poloostrově trávil víc času než ve své vlasti. protože podle mne se města proti tobě nepostaví všechna najednou a naráz. Kdyby chtěli říci. Pokud na nich nebudeš vymáhat příliš velké poplatky.

která mu měla přinést věnem stejnojmenné hrabství. že Beatrix Burgundská je dívka dvacetiletá a neobyčejně krásná. že jde o sňatek z rozumu. její řeč byla vemlouvavá. a rázem doslova zkameněl. kde mělo ke svatbě dojít. že kouzlem svých půvabů ovládá všechny kolem sebe.jelikož se mu něco takového přihodilo v životě poprvé . odejmout macecha. protože mu stačilo jednou se na ni podívat. aspoň zčásti. že svého druhého otce uvidí. přitom však zůstávala vlastní paní. končil Baudolino. byl přesvědčen. jenomže .46 - . Poprvé se zamilovat . a přitom cudná a zdálo se. Jmenovala se. neboli bytost blažená. měla mi jej. Přejel si prstem po jizvě na líci a teprve pak ze sebe vypravil strašlivou pravdu. protože dokázala svou vůli manželky dát najevo způsobem tak milým. Beatrix. „Žárlil jsem.nevěděl. A pokud by se vůbec ještě něco mohlo dodat k její chvále. V novém šatu. jehož se jako svého pána obává. pohled skromný a oči modré a celá byla rovná a ohebná jak proutek. že byla sečtělá.“ Na tomto místě svého vyprávění se Baudolino odmlčel. Budila dojem (což je u budoucí královny ctnost nejvyšší) bytosti podřízené svému muži. že každá její prosba se okamžitě stávala rozkazem. jak si vede k oltáři nějakou burgundskou starou pannu. to přiznávám. přitažlivější spíše statky svých předků než vlastními půvaby. že mládeneček se do své macechy po uši zamiloval. Niketovi nebylo třeba dalších slov. co se to s ním děje.konečně měl uzavřít sňatek s Beatrix Burgundskou. Na místě. nedokázal se pohnout a jen se na ni vytřeštěnýma očima díval. sahající až po Provence. „Sotva jsem si našel druhého otce. bělostné zoubky jeden jak druhý. a tou vskutku byla. a s nimi i Baudolino. jak si to šťastná událost vyžadovala. byl viditelně v rozpacích.“ vyznal se Baudolino Niketovi. aby zmizely veškeré pochyby a aby mu bylo jasné. aspoň jemu tak připadala. rty rudé jako dozrálý plod. Vzhledem k velikosti věna se Ota a Rahewin domnívali. Vlasy se jí leskly jako tekuté zlato. dovedná v provozování hudby a že líbezně zpívala. zjistil. pak snad už jen to. měla překrásnou tvář a ústa malá.

jichž tento muž při řeči používal. plakal. i jazyka králů. jíž Fridrich právě představoval svého Baudolina (podivného a nade vše milovaného raráška z pádské nížiny). Plácnutím do týla ho přivedla k sobě těžká ruka Otova. jakou dosud nezakusil. zvíře jedno!“ Uvědomil si. zaslechl jeho syknutí: „Na kolena. co se s takovým venkovským mládencem může dít. ale několik duší navzájem odlišných. mluvil-li o svých krajanech. byla-li řeč o vládcích. a místo aby jásal nad svou nepochopitelnou cestou do Damašku.je událost převratná a náročná i pro venkovského výrostka. a oceňoval jemnost výrazů. ptal se sebe sama. jenom v noci nemohl usnout. a navíc italskou královnou. že to. když ztratí hlavu pro vesnickou holku s vyrážkou na líčku. Může vůbec mít nějakou vlastní duši. kterého měl před sebou a jehož hlava mu tolik připomínala lva. Baudolina málem opustily smysly. Niketas se díval na muže. jaká se ho zmocnila. když se zamiluje do dvacetileté císařovny s pletí bílou jak čerstvě nadojené mléko. Světlo kolem něho pohaslo a v uších mu vyzváněly velikonoční zvony. ústy které z nich mi poví pravdu? A poví mi ji vůbec někdy? .rozhodně ne s mrazením v zádech a s vášní. zrovna když Beatrix. co právě zakouší. přece jen se však dovtípil. Zrudl a zadíval se do země. a kladl si v duchu otázku. koho to před sebou vlastně má . sotva se na Beatrix podíval. a pokoušel se sebe sama přesvědčit. aby jím promlouvaly duše navzájem tak odlišné? Nemá-li však jen jednu. Baudolino okamžitě pochopil. že by neměl milovat ani svou sestru . k němu natáhla ruku a pohladila jej napřed po líci a pak po hlavě.člověka schopného použít jazyka venkovských pohůnků. takže není těžké představit si.47 - . Nevyznal se sice v morální teologii. že mladičkou macechu bere jako svou sestru. který dokáže přimět svůj příběh. sužován nesnesitelnou palčivostí vášně. a tak poklekl a od toho okamžiku se už choval jako dokonalý dvořan. muž. je jakási krádež páchaná na jeho otci. zdrženlivou rétoričnost jeho bezmála literární řečtiny. že stojí před svatou římskou císařovnou.

jenže takového člověka by Fridrich už dávno dal vyhodit z okna. každá poskytuje svěžest jiné části obličeje. že přijde o rodinu. předevčírem se ještě obával. vrásky vyhladil a zakryl líčidly. usekl jí hlavu. na drobno nakrájel. vložil do hrníčku s olejem a povařil. nebylo mu totiž jasné. Za chvíli přišel Architas s košíkem stříbrných nástrojů a kelímků. Byl to hotový umělec. Jak se jen může ptát. co prováděl s vlasy a vousy. a sledoval ho: Architas vytáhl třeba z jednoho kelímku ještěrku.5 Baudolino uděluje Fridrichovi moudré rady Nazítří ráno spočíval nad městem jeden jediný mrak dýmu. navíc pak budou lesklé a voňavé. z nichž se linuly vůně. které Niketovi ještě zůstaly na hlavě. aby mu očistil obličej. To se ale podívejme. lépe pomlčet. maličko podmaloval oči a červení zvýraznil rty. neklidně se prošel sem a tam po místnosti a pak se zeptal Baudolina. Niketas ochutnal několik ovocných plodů. jaké by nikdo neočekával. říkal si v duchu Baudolino. a teď se najednou neobejde bez Archity. co výrobce mužné krásy právě provádí. zbavil jej veškeré nečistoty. medové těsto zase zpevňuje ochablé rty a esence z tohoto flakonu činí . který udržuje při životě těch pár vlasů. to je přece odvar. na ulici se podřezávají lidem krky. Niketas se se zavřenýma očima nechával laskat dovednýma rukama Architovýma a ukolébávat hlasem Baudolina. vytrhal chlupy z uší a o tom. A ty flakony? To jsou přece esence muškátového ořechu. zdali by nemohl některého z Janovanů poslat pro jakéhosi Architu.48 - . kardamomu a růžové vody. Napřed nechal s pomocí teplých obkladů obličej zvláčnět a pak na něj nanesl změkčující krémy. který mu přitom vyprávěl svůj příběh. Konstantinopol málem zmizela z povrchu zemského. který mu má očistit obličej! Lidé z císařského paláce v tomto prohnilém městě jsou asi na takový způsob života navyklí. Baudolino se ale občas odmlčel.

psal o nich Ota. osoba božská.49 - . Měl bys vědět. Fridrich si musel zpočátku vyřizovat účty s Poláky (Polanos de Polunia.pevnými dásně. kde jej péče o Otovo zdraví nutila dělit se s ním o vařenou zeleninu a sem tam nějakou polévku. skvěl se. svým vlastním jasem na chmurném pozadí v dýmu zmírající Konstantinopole. Nestoriáni křesťany trochu byli. Nestorius po pravdě řečeno kacíř byl. že v Ježíši Kristu byla jen jedna osoba. pokračoval ve svých studiích s Rahewinem a dělal písaře biskupovi. Niketas byl nakonec krása sama. odkud přichází hedvábí. její tajemství však prozradit nemůže. Syna a Ducha svatého. co znamená výraz sed Nestorianus. který stále víc churavěl. pak měl být další sněm v Herbipoli a v říjnu v Besanconu. co v Indii kázal apoštol Tomáš. Baudolino se zeptal. přičemž touha potkat ji ho nikdy neopouštěla .bylo to zkrátka utrpení). Stejně pevně ale věříme. za mnohé mu však vděčíme. Když dorazili k té knize Otovy Chroniky. Nestorius na rozdíl od nás zastával názor. vypadal. a Svatá Trojice že se v celistvosti této přirozenosti přesto skládá ze tří navzájem odlišných osob: Otce. Onoho roku měl Baudolino na císařském dvoře pobýt jen krátce (pokud tam byl. že potká Beatrix. že existuje pouze jedna Boží přirozenost. a trochu zas ne? „Synku můj. ale pouze jednoho. kde jako obvykle Milán se svými satelity byl stále vzpurnější. gens quasi barbara ad pugnandum promptissima) a na březen pak svolal nový sněm do Wormsu. a dvě přirozenosti. kde se vypráví o knězi Janovi. Nestorius se sice dopustil velice závažného omylu. A Baudolinovi se pojednou už nechtělo vyprávět mu o svém životě dospívajícího mladíka ve studeném a nehostinném klášteře. že v Ježíši Kris. Chystal se k dalšímu tažení do Itálie. Baudolino naopak pobýval ponejvíce v morimondském opatství s Otou. jak císařský komoří a velký logothet taky vypadat má. zkrátka nedal si pokoj. My pevně věříme. a to až k hranicím s kraji. pronásledovaly jej obavy. že poté. Týká se Ježíše Krista a jeho přesvaté matky. bezmála celý znovuzrozený. hlásali a šířili tu křesťanskou víru nestoriáni. božská a lidská.

Pak by ale Maria přivedla na svět pouze osobu lidskou a nemohla by být matkou Boží. Nastaly však nové časy a důležitým se stává člověk vědoucí. a odejít tam nechci.“ „Já ale nevím. a nemusí to být zrovna mnich. Právě tato studia.“ „Je to závažný prohřešek?“ „Je a není. jež přivedla na svět Boha. z válečníků. Nezačneš-li se aspoň trochu zabývat teologií. ale i dvě osoby. odejdeš tam rád.tovi jsou sice nepochybně dvě přirozenosti. Navíc každá osoba je individuální substancí racionální bytosti. musel bys studovat napřed dialektiku. trivium a quadrivium je ale něco docela jiného. „Svatou Pannu můžeš mít rád. kdyby navázal styk s nějakým křesťanským císařem. že lidská pospolitost se skládá ze tří stavů. i když ji budeš nazírat. že Ježíš Kristus uvažoval jednou na jeden a podruhé na jiný způsob? Tím ovšem ještě není řečeno. to je jistá věc. Podívej se. a možná tomu tak donedávna ještě bylo.“ pozbýval trpělivosti Ota. nakonec se také na správnou víru obrátí. kdo studuje právo. že presbyter Johannes je nějaký věrolomný kacíř. všichni říkají.. pohyby nebeských těles a spoustu jiných věcí a z toho. neskládá pokaždé účty svému biskupovi nebo králi. jaké jsou jen ve velkých městech. Rahewin je výborný učitel čtení a psaní. a ne Theotokos neboli deipara. určitě by ale udělal dobře.50 - . co dělá. ženou. musely by existovat i dvě individuální substance dvou racionálních bytostí! U čeho bychom pak skončili? U tvrzení. jak ji nazíral Nestorius. jsou . synku. byla by pouze matkou Krista člověka. co takové studium vlastně je. který by jej naučil vážit si pravé víry. trochu počtů. pak tyto záležitosti nebudeš moci nikdy pochopit. Měl bys odejít do nějakého studia. filosofii. a kdyby v Ježíši Kristu byly osoby dvě.. co to je. mnichů a rolníků. která se pomalu ustavují v Bologni nebo v Paříži.. ale ten. ale nanejvýš Christotokos. a nic z toho se nemůžeš naučit tady v Morimondu. lidská a božská.“ „Až pochopíš. naučí tě i nějaké to gramatické pravidlo. Jsi bystrý. a jelikož to určitě bude člověk poctivý. ale pak ji budeš méně ctít. do školy. Aby ses dostal k teologii.

Ota si k loži přivolal napřed Rahewina.“ Baudolino si v duchu říkal. Na vrcholu slávy byl v Paříži mistrem. Pak si dal zavolat Baudolina. takže udělám líp.místa. využiji-li času.. Dalo by se taky říci.51 - . když už skoro žádnou krev v těle neměl. jak si počínají. že by mne taky mohl nechat zemřít okamžitě. bolesti ve všech kloubech. neboli to nejlepší. nebo historie činů Fridrichových. že se vracím.. že bych byl spokojen s tím. může učitel. který hodně hřešil. Řekl mu. kdy jej poprvé potkal. ale také hodně trpěl a také si všechno odpykal. jenže dříve než od chvíle. stačí líčit fakta a císaři vkládat do úst věty převzaté od starověkých autorů. malarické horečky. řekl Baudolino Niketovi. Já jsem byl žákem velkého Abelarda.“ řekl mu. Našemu Pánu se tak však zlíbilo a rozvažovat nad jeho rozhodnutími by znamenalo riskovat. zdali je pravdivější má historie dvou měst. a vědění je jedna z podob moci. který z těchto výrazů je výstižnější. nebo že se vracím. Sám víš. Poté co jej postihlo neštěstí a nevraživá pomsta jej připravila o mužnost. Císař si je . Jenže z důvodů. aby císař pochopil. „Nejde o to. které si tyto studnice lékařské vědy ne vždy uměly vysvětlit. „Puer dilectissimus. aby mu předal úkol pokračovat v jeho historii Fridrichových gest. jakým jsem byl tehdy já. proč si města za Alpami počínají tak. studenti jej zbožňovali a mocní tohoto světa si ho pro jeho vědění vážili. bylo mu hůř. že svíce jeho života pomalu pohasínala. mu sužoval tělo pijavicemi.“ (Život mladíka. který se na smrtelném loži přizná. co vůbec mohl křesťanský král svému biskupovi poskytnout. navždy a hluboce poznamenat). který mi ještě zbývá. že jsem se snažil. kde se pěstuje a předává vědění. jako si nejsem jist ani tím. že odcházím. že nedokáže rozlišit mezi dvěma pravdami a najít tu pravou. záněty na prsou a samozřejmě i močové kameny Otu zřídily tak. stromy rozkvetly počtvrté. kéž se Bůh slituje nad tímto mužem. by v životě neopustil. mezi nimi i několik Arabů a Židů. Poslouchej mě. od něhož se stále ještě mnoha věcem učil. „odcházím. že Otu. než kdyby mu ji bývali z těla neodčerpali. Velký počet lékařů. že to není nic těžkého. a nejsem si vůbec jist. stal se mnichem a vzdálil se světu.

což je čin poctivý. Ne do Bologne. to by byl hřích. vymysli si je. Nedorazí-li k tobě další zprávy o této říši. snaž se tedy seč můžeš uvést v soulad požadavky našeho pána s požadavky tvých měst. Abys to dokázal. a třeba by se našel i způsob odlišný od obléhání a masakrů. jestliže jsem neúmyslně použil jeho slov.. se už chystal zatlačit mu oči. Dobře uděláš. Baudolino v domnění.. a povinností básníků je vymýšlet krásné lži. odtamtud přichází světlo. za Baktrou. tam se zabývají jen právem. co bys považoval za pravdivé. když tu Ota ještě jednou otevřel ústa a posledním dechem ze sebe vypravil: „Baudolino. ve víc synek rolníka ani nemůže doufat . Čiň tak na mou památku a Ježíš ať mi odpustí.. co určitě existuje nebo se přihodilo. protože zákon vylučuje lež. že vydechl naposledy. nechci po tobě. a lotr jako ty by neměl strkat nos do Pandekt. Súsami a Arbélou určitě žije potomek Tří králů Johannes. Ekbatanem. Byl jsem u toho. měj na paměti říši kněze Jana. aby co nejméně lidí zahynulo a všichni byli nakonec spokojeni. Mohl by v něm uvíz. se záležitostmi Božími totiž neradno žertovat. aniž by ses ale snažil stát teologem. V Paříži budeš studovat rétoriku a číst básníky: rétorika je umění povědět co nejlíp to. je-li to pravda nebo lež. budou-li po ní pátrat. Moc tě prosím: za zemí Peršanů a Arménů.. které se prostírá mezi Milánem a Římem.“ Pak zachroptěl a znehybněl. budeš se muset naučit velice dobře nade vším uvažovat a já jsem požádal císaře.. ale abys lživě dosvědčil to. které jej ozáří coby největšího z králů. Ale pozor.52 - . Musíš vyprostit císaře z bláta. Persepolí. Veď Fridricha na východ. abys pak budil dobrý dojem u dvora.nemůže nepodrobovat. budeš-li se také trochu věnovat teologii. Tobě císař dopřává sluchu a přitom pocházíš právě z oněch krajů. jimž císař uvěřil.. podřízenost se však dá akceptovat na několik způsobů.budeš něco jako rytíř rovný šlechticům a budeš věrně sloužit svému druhému otci. kde se určitě staneš ministeriálem. o čem se neví. co bys sám považoval za lež. Praporce křesťanstva mohou dorazit za Byzanc a za Jeruzalém jedině tehdy. abys dosvědčoval něco. Studuj tak. když sis vymýšlel příběhy. aby tě poslal na studia do Paříže. neboť jenom nahrazuje nedostatek důkazů toho.

Ty si naopak dokážeš představit i to. Aby jen tak nesmutněl u dvora.. několik málo osob..nout nadosmrti. uvidí i císařovnu. v němž se on sám pramálo vyznal. odvedli dobytek. starcům a dětem včetně kojenců v kolébce. Východní cesta. poněvadž nedokáže pochopit. kde rozkazuje i papež. Milánské to ale vůbec neuklidnilo. pokáceli stromy. a v dešti prchali přes pole a s nimi i opěšalí páni. cos neviděl.. Nezapomínejme. krmivo. že uvidí-li císaře. Tam bude stále císařem jen napůl. tak všem. a někdy ani to ne. ať se neleká. Zrovna když zvon ohlašoval poledne. vrátili se do města. protože nastává večer.. Presbyter Johannes. že brzy už měl završit šestnáctý rok života. tam však stěží našli k bydlení brlohy. Uviděl. následoval Fridricha na jeho tažení a byl svědkem událostí. Baudolino. které se mu vůbec nezamlouvaly. které nechtěly odejít. lépe řečeno napřed je vydrancovali. že se tu dělá taková tma?“ Lhář Baudolino mu na to řekl. zpustošili vinice. nářadí a náčiní z každého domu.. kde jako by zahlédl svého kněze Jana na trůně. ve kterých pak v chumlech na zemi přespávali. uvěznili. a únavou padali do příkopů. a pak všechny obyvatele vyhnali za hradby a oznámili jim. pozabíjeli dokonce i psy a nakonec vydali domy . Baudolino mu zatlačil oči a upřímně zaplakal.. Nakonec se uchýlili do Addy a Seria. mistře. Zpočátku se utěšoval pomyšlením. i ženám. vydralo se ze sípajícího Otova hrdla zachrčení a jeho oči zůstaly otevřené a upřené tam. Čím to. že nepůjdou-li k čertu. stávalo se nyní vědomou touhou a strastí. odnesli oves. kteří zůstali bez koní. a ne Rahewinovi?“ „Protože Rahewin je člověk bez fantazie. co vlastně viděl. Ať se drží co nejdál od říše.53 - . Baudolino truchlící nad Otovou smrtí se na několik měsíců vrátil k Fridrichovi. dokáže vyprávět jen to. Milánští už podruhé pobořili město Lodi.“ „Proč to ale říkáš mně. co sám viděl. useknou hlavu. a pokud mohlo být jeho zamilování dosud bráno jako chlapecký neklid. Obyvatelé Lodi nechali ve městě jen psy. ženy s dětmi v náručí. a byl ještě smutnější. Pamatuj.

Sklíčení poražení v procesí procházeli před svým pánem jako kajícníci prosící za odpuštění. jenže pokaždé musím začít znova a od začátku. byli v ní Burgundané. Je snad chybný můj zákon? Kdo mi potvrdí. a pak se takhle podělat? Stojí za to žít v této zemi. chlapče. Švábové. a tak se nedalo nic dělat a Fridrich znova táhl do Itálie s velkou armádou. kam mu nadšeně přispěchali na pomoc Pavijští. „kasat se na Lodi. museli se podrobit obřadu. Pisánští. Lotriňané. Sienští. kteří se rádi stali spojenci říše. Na konci léta se město vzdalo a Milánští. Fridricha se při pohledu na ně přece jen zmocnila velkomyslnost a pokořenému procesí poslal polibek na usmířenou.plamenům. kde všichni jako by se zaslíbili sebevraždě a kde jedni pomáhají druhým připravit se o život? Chci odtud pryč. abych pod jeden jediný zákon přivedl celou Itálii. Šel za Fridrichem. který pokořil i Baudolina. Padovští. Ferrarští. že je naopak správný?“ A Baudolino mu skoro bez přemýšlení odpověděl: . Ravennští. co udělal. Florentští. Císař byl neveselý a podrážděný.“ říkal si Baudolino. až se uklidní. jen aby mohli pokořit Milán. Fridrich se nakonec přece jen zastavil. Uhři. připomněl mu Otovu radu a dal se poslat do Paříže. Něco takového by přes srdce nepřenesl žádný císař. A také jej pokořili. „Stálo to za to. zadíval se Baudolinovi do očí a řekl mu: „Jsi svědkem. Frankové. že právě odloučení dokáže plameny vášně rozdmýchat). bylo. První. Někde se totiž dočetl. bosí a odění pytli včetně biskupa. Cremonští. že odloučení někdy dokáže vyléčit z neduhu zvaného láska (zatím se mu nedostaly do rukou jiné knihy. přecházel sem tam po místnosti a Rainald z Dasselu v koutě čekal. kde se naopak tvrdilo. zkrátka co si jen kdo dokáže představit. Lučtí. Trevisanští. vojáci s mečem zavěšeným na krku.54 - . Modenští a další. že se tu pachtím.“ Ve skutečnosti chtěl pryč i od Beatrix. Češi. aby je zachránili. jakkoliv s Milánskými neměl nic společného. Vicentští. že založil nové Lodi v Montegezzoně a pak se usadil před Milánem.

Tam sice mistři zprvu vyučovali v katedrální škole a záviseli na biskupovi. aniž dají na biskupa či na krále. Kdyby jeho slova byla převedena do dobré latiny. Pokud bys vyhlásil zákon.„Pane. změnilo by se něco?“ „Změnilo. Své učitele si platí. kdo by vymezil má práva. má platnost zákona. Tak je tomu u mistrů práva v Bologni a stejně se věci mají i v Paříži. jednoho krásného dne však odtamtud odešli na horu svaté Jenovéfy a tam se nyní snaží odkrýt pravdu. aby k závěru došel. udělají ze mne bič Boží. k čemu došlo v Římě. že je císařem.“ „Co tím chceš říct?“ „Když mi biskup Ota vyprávěl. co to je studium. „ale existuje takové vědění. jak jinak dokážete všechny přesvědčit. než vy všichni dohromady. co se zamlouvá knížeti. pak ipso facto připouštím. ukázal bych jim. Ale i kdyby tomu tak bylo. aby to stálo v evangeliu. Bylo by však třeba. a tím to končí. Kde k čertu najdu někoho. když ale vezmu papeže pod krkem a hodím ho do Tibery.“ „Kdybych byl jejich králem já.. zač je toho loket.. ale správné myšlenky ho naopak napadají proto.“ Fridrich se na něho zadíval a Rainaldovi pak řekl: „Ten chlapec mluví liíp. nedojdeš k závěru. začneš-li jednou takto uvažovat. že boloňští mistři jsou nezávislí na jakékoliv moci. byl by to podivuhodný výrok!“ „Quod principi plaquit legis habet vigorem.“ pokračoval Fridrich. kdo je jejich panovník.“ „Možná neexistuje taková moc. jenže císař je tu právě od toho. že má správné myšlenky. zní to velice moudře a zdá se to jednou provždy platné. na tobě.“ ozval se tehdy Baudolino. jakým nebyl ani nebožtík Attila. „Jistě.55 - . aniž by si kladl podmínku. na pape.“ pronesl Rainald z Dasselu. vysvětlil mi. a učitelé tudíž závisí pouze na svých žácích. v němž bys uznával. že bude nade mnou? Nikdo takový se ve světě nenajde. „Nechám-li se pomazat papežem. Není císařem proto. že jeho moc je nadřazena moci mé. aby tu nádhernou myšlenku přijali?“ „Však jsme viděli. že tam společenství mistrů a žáků funguje na vlastní pěst: žáci přicházejí z celého světa a nezáleží na tom.

“ skepticky poznamenal Baudolino. Fridrich nechal na břehu Pádu vystavět typický římský tábor. Ivreje. to bude svaté. vazalů a manů. Co pak řeknou. co vidí. že to. že se mi tak chtěli odvděčit za můj dar. quod principi plaquit legis habet vigorem. a to není málo. „Chtěl bych však vidět toho. Budou muset ovšem napřed učinit prohlášení. Asti. Vercelli.“ „Podle mne. Vyznamenáni tímto důstojenstvím. Pro Baudolina to byla především podívaná.56 - . Jak mu vysvětlil Rahewin . Budeš spokojen ty a budou spokojeni i oni. standartami. že přistoupí. kupci a kejklíři -. kdo vstane a řekne. a že tudíž. Terdony.ži a kterémkoliv jiném panovníkovi a že slouží jen a jen Zákonu. na opačné kardinál a legát apoštolské stolice. arcibiskup milánský. patriarcha z Aquileje. „Ale přistoupí. podíváme-li se na celou věc z opačného konce. jaké na světě nemá obdoby. by potvrdili.“ „Na něco takového nikdy nepřistoupí. když je dokonce sám císař pokorně požádá o jejich názor. Lodi. jinak by to všude budilo podezření. bude-li někdo mít prospěch z tvrzení.“ rozzářil se Fridrich. kde se podruhé sešel velký sněm. že . že jeho důstojenství má původ v Římě.aby si nemyslel. bude to tvrdit stejně. biskup bamberský.“ „A proč by to měli tvrdit?“ „Protože ty jim na oplátku poskytneš právo tvrdit to. že jste se předem na všem dohodli. je jenom jakési cirkusové představení s vlajícími prapory. Novary.jediným platným zákonem je zákon římský a jedinou osobou. Pavie. . a teprve pak jim udělím nezávislost. barevnými stany. jak to krásně vyjádřil pan Rainald. Konrád z Augšpurku a další hodnostáři. pražský biskup Daniel. a jak říkával můj otec Gagliaudo. Uprostřed byl stan císařův jako svatyně obklopená stany lenních pánů.“ A bylo tomu opravdu tak a stalo se to ještě téhož roku v Roncaglii. Na Fridrichově straně řeky byl arcibiskup kolínský. že boloňští doktoři nestojí za zlámanou grešli. aby všem připomenul. je císař Svaté říše římské. Alby. biskupové z Turína.ve shodě se zdravým rozumem.“ zabručel Rainald. „říkám ti. která jej zastupuje. Coma. bude ruka v rukávě. přirozeným vnuknutím a tradicí .

Fridrich pak okamžitě vyhlásil Constitutio Habita. protože den byl v půli a Niketas se musel osvěžit. říkal si v duchu Niketas. že mu stačilo pronést větu. Reggia. jímž byla přiznána nezávislost boloňskému studiu.“ dodal Niketas. zaměstnaný vládnutím a vojenskými taženími. aby zaujali definitivní doktrinální stanovisko vůči jeho pravomocem. Baudolino se vrátil ke svému vyprávění. Baudolino mi chce naznačit. Bulgaro. že to byl vlasně on. Láskyplně ho objal a přikázal mu. a tři z nich. a ta se kouzlem jeho moci okamžitě proměnila v pravdu. byli císařem vyzváni. jakým je Rahewin. Martino si mohl říkat. na pořádné vzdělání nikdy neměl čas. Piacenzy. „to jen vy Ro-maioi vylupujete oči na potkání. tak bystré nápady. co chtěl. kdo založil impérium. Modeny. a ani císař mu nemohl zkřivit vlas na hlavě. a jakmile bylo studium jednou nezávislé. a zapomínáte na vašeho velkého Justiniána. když už on sám. Rozpravu na tomto majestátním a vskutku universálním shromáždění zahájil sám Fridrich. Fridrich prohlásil. odlišného názoru byl pouze jistý Martino.57 - . doktoři by už nebyli nezávislí. jak chtěl Fridrich. „Nic takového. a sami pak už nevíte. Poslechněme si zbytek. Bologne a mnoho dalších.“ To se tedy povedlo.Cremony. Jacopo a Ugo z Porta Ravegnana se vyslovili tak. Oznámili. pane Niketo. kde právo je a kde není. že má-li nedospělý chlapec vychovávaný hlupákem.“ odtušil Baudolino. že venku drancování pokračuje a že by radši neměli vycházet. Kdyby to udělal. aby se ze všech sil snažil nabýt vzdělání. totiž že právo císařovo se zakládá na zákonech římských. „Kterému pak Fridrich dal vyloupnout oči. právnického a církevního řečnického umění) čtyři boloňští doktoři. kdoví co se z něho vyklube. nejslavnější žáci velkého Irneria. Císařovna se s ním rozlou. Zkrátka (Baudolino nechtěl Niketu nudit ukázkami císařského. pošle-li ho opravdu studovat do Paříže. že bude považován za uzurpátora. Dovnitř vešli Janovští s košíkem ovoce. jejich názor by nebyl k ničemu a Fridrich by riskoval.

To už však Baudolino s úklonou. přísahám.“ odpověděl jí Baudolino a jeho vznět byl tak mocný a očividný. opouštěl komnatu.58 - . mohl dokonce vzbudit podezření. tvé dopisy mi budou přinášet útěchu. který se chystá odjet do Paříže?). Nikdo je však nepojal (kdo by se staral o vzrušení chlapce.čila polibkem na čelo (Baudolino z toho pochopitelně málem omdlel) a slovy (třebaže velká dáma a královna k tomu. Zadívala se na něho. a její bělostná líčka okamžitě zalil ruměnec. uměla ta obdivuhodná žena i číst a psát): „A napiš mi. jako by ho viděla poprvé v životě. že v těch. kdo u toho byli. co se s tebou děje. která ho přinutila sklopit zrak a dívat se do země. . ať vím.“ „Napíšu. možná až na Beatrix. Život na dvoře je jednotvárný.

co opravdu cítí. že městem protéká řeka s mnoha meandry a se dvěma ostrovy uprostřed a s vodou výbornou na pití a za hradbami že se nacházejí léčivá místa. Baudolino jeho skutečné jméno. kde vládne věčné jaro. Psal jí. zdejší školy totiž mohli navštěvovat i žáci. veden přesvědčením. Baudolino do té míry dychtil splnit příkaz císařovny. pokud je vůbec kdy znal. že svou vášeň ztiší. že Básník v životě žádnou báseň nenapsal a že vždycky jenom prohlašoval. město bohaté krásnými chrámy.59 - . oblohu.6 Baudolino odjíždí do Paříže Do Paříže přišel Baudolino s malým zpožděním. kdo přišel z kraje bezmála věčných mlh. Záhy zjistil. že synek by mohl kráčet ve šlépějích zanechaných Múzami. líčit jí dokonalými a zdvořilými větami Paříž. vzápětí však shledal. mu neřekl jinak než Básník. okamžitě zapomněl a stejně jako ostatní. Ota ho však naučil tolika věcem.byl s ním syn jednoho kolínského rytíře. jak bolestné je psát jí. i zdejší výborný vzduch. avšak s podporou matky. rozhodl nebýt vojákem a věnovat se svobodným uměním. širou a jasnou. Jak ale doma neustále básně odříkával. je to místo. jenž se k zármutku otce. musí stačit i v Paříži a ještě zbude. že sotva dorazil na místo. a on už byl o dva roky starší. Zpočátku se domníval. a nemoci přitom sdělit. jakým je třeba louka u opatství svatého . která v něm objevila předčasně se projevivší vlohy básnické. že co stačí k životu v Kolíně. že je psát hodlá. že si mohl dovolit nenavštěvovat všechny přednášky a věnovat se něčemu docela jinému. i jeho otec nakonec nabyl přesvědčení. když uposlechne její výzvy. a nechal ho odjet. takže pro toho. k čemuž dochází nanejvýš jednou nebo dvakrát za den. kterým ještě nebylo ani čtrnáct let. aby neumřel hlady. Nevydal se na cestu sám . kteří jej poznali později. napsal jí ne jeden. pokud neprší. jak dále uvidíme. dal mu do měšce jen tolik. ale hned několik dopisů.

Připravuje se na ni řádnou skývou chleba a hrníčkem vína. částku. že po kratičkém rozvažování. mistři přednášejí v jakési stáji a na zemi na troše slámy usazení žáci trpí zimou. která je větší uvnitř než venku. nešly . mu poslala čtyřicet suských solidů. který by mu nosil knihy . Baudolino vypomáhal chudému Básníkovi. dvěma lavicemi. Železný kříž nebo U tří svícnů. V dalším dopise jí vyprávěl.Germaina. Nezmínil se jí už ale o tom. za kterou by si mohl koupit živého vola. kde se dají trávit překrásná odpoledne hrou s míčem. on a Básník. jak se o postele podělit. si řekli. tak dršťky nebo skopová pečené. k nimž patřil Stříbrný štít.60 - . Večery totiž oba.litry vína. jak si hledal světnici. pár holoubat nebo pečená husa. Vyprávěl Beatrix o strastech prvních dnů svého pobytu. že se probouzí brzy ráno. policemi na knihy a truhlou. a byl-li návštěvník méně majetný. V těchto místech radostného osvěžení. aby na vínu nešetřil . ale také zakoupil zásobu dřeva a včas rozdělal v krbu oheň. aby nebyl jen o dršťkách. které si prolil hrdlem. aby jej domácí nevzal na hůl. Nakonec si za hříšné peníze pronajali prostornou místnost se stolem. druhá byla nízká. šachy byly totiž u dvora považovány za hru nevhodnou. které s tím bude mít. opatřená kolečky. trávili v hostincích. Jedna postel stála na vysokých nohách a peřinu měla nacpanou pštrosím peřím. Přišel ho však na dost peněz . a v peřině bylo husí peří. Beatrix to dojalo a přikázala mu. Sluhu si nenajal a dříví na topení nekoupil: peřina na noc stačila a peníze utratil mnohem rozumněji. mezi prvním a dalšími džbánky vína přicházela na stůl vepřová nebo drůbeží sekaná. aby v místnosti bylo teplo. A na výdaje. a přitom si musel dávat pozor.je ještě chlapec a byl by pak po celý den skleslý a ochablý . aby se přes den dala zasunout pod vysokou postel. že večer co večer budou hrát šachy a pohodlnější postel pak připadne vítězi. protože škola začíná už v sedm a končí až pozdě odpoledne.jsou určitě velice těžké a nosit si je sám prý není hodno osoby jeho stavu .a aby si najal sluhu. o kterou by se dělil s druhem. které byly příjemně vyhřáté a člověk se tam mohl po dni stráveném vyčerpávajícím studiem posilnit a sahat číšnicím na zadek.

Těžko by se na světě našel někdo. Beatrix jeho zprávy přijímala se zjitřenou zvědavostí. pomáhaly jí totiž ukájet její vlastní touhu po vědění. museli ostatní sáhnout do měšce. takže byl-li některý student zatčen. docházelo však i k bitkám s lidmi z opatství svatého Germaina a prali se mezi sebou i studenti různého původu. jakým byl velký a nešťastný Abélard. natož pak milované ženě. rétorice i o aritmetice. Baudolino tyto maličkosti ponechával stranou a ve svých dopisech líčil radši své mistry a to. čemu se učil. ve čtvrti však bylo trvale víc studentů než děvčat. Nic z toho se nezamlouvalo velkému proboštovi. pokud se ovšem student nedokázal s roztrži. protože jí nezamlčoval jen to. Pravda. Baudolino si však čím dál víc připadal jako podlec. který neprožívá žádná milostná dobrodružství.nijak k duhu zmíněnému volu ze Šusy. kdo by se dal koupit tak snadno jako proboštovi lučištníci. byly věci různé a jedna od druhé na hony vzdálené.61 - . třeba Pikardi s Normanďany. hudbě a astronomii. kvůli níž její milenec přišel o svá pudenda. osoba per definitionem trpěná a nechvalně proslulá. byla to hlavně hra s míčem. a tak nezbývalo než držet se služtičky z nějakého hostince nebo si namluvit děvče ze sousedství. a jako jeden muž se obrátili proti lučištníkům. i když student. Studentek bylo velice málo a stále ještě kolovaly legendy o krásné Héloise. V tom případě studenti pochopitelně okamžitě zapomněli na šarvátky. což ovšem pařížské rozkoše činilo ještě nákladnějšími. Prodejnou láskou se nedalo příliš plýtvat. a vzájemné urážky byly pronášeny v latině. v nichž jí Baudolino psal o gramatice. protože si vyžadovala značné náklady. Jenže jako z udělání byly pro studenta ze všeho nejméně dosažitelné právě ženy. a dopisy. si přečetla dokonce několikrát. a profesor. čím na něj naléhalo jeho vlastní srdce. sestře ani císařovně. jehož lučištníci pak největší zběsilce zatýkali. co vyváděl a co se nedalo vyprávět matce. dialektice. že to urážky opravdu jsou. ale i všechno ostatní. protože vůčihledně hubl. aby bylo každému jasné. geometrii. aby ho dostali na svobodu. Tak to vypadalo. Studentovi. se jeho druzi pochopitelně vysmívají.

nebo dokonce šprýmy a úsměšky provázet mistra procházejícího pod oknem. stačil mu sok vyrobit na tváři šrám. Pak bylo po snech o svedených ženách a stačilo z okna polévat chodce vodou.tým výrazem v tváři špacírovat po ostrově Cité a svádět zámožné paní. Na druhé straně ovšem ani získat si náklonnost děvčete z lidu nebylo nijak snadné a na denním pořádku. a to moc velká zábava nebyla. Povedlo-li se některému svést opravdovou paní. jehož pracky si navykly na hovězí čtvrtky a jenž se stal zámožným až v pozdním věku. rády nosívaly stříbrné pásy a věšely na sebe šperky. manželé dříve či později nevěru odhalili a vedlo to ke rvačkám a někdy došlo i na zbraně. skoro pokaždé manžel nebo otec. pokřikovali za ním. Výsledkem podobných situací pak býval nějaký ten raněný nebo dokonce mrtvý. dokud nedorazil domů. což zavdalo příčinu k další rvačce. tentokrát s proboštovými lučištníky. pokoušeli se ovládnout trh s masem a chovali se. i když to zákon zakazoval. Ženy s manželem. Studenty to vystavovalo nemilým nedorozuměním. kteří po ukončení počestné kariéry ve svém řemesle přestali porážet dobytek. Nejchlípnější byly manželky řezníků z Grève. střílet na ženy hrachem z foukačky. čímž jeho líc navždy ozdobil jizvou hodnou účastníka mnoha bitev a válek. Když se mistr rozzlobil. kvůli nimž se jim pak ostatní vysmívali. a tam mu třeba kamenem rozbili okno. ze které měl dopadnout na zem. kožešinou vroubených šatů.62 - . takže byly na první pohled téměř k nerozeznání od lepších prostitutek. takže jakmile manžel vběhl do ložnice s hákem na poražená dobytčata v ruce. Odívaly se do honosných. které se oblékaly stejně. okamžitě se rozhodl vyskočit z okna. Museli jste donekonečna někde postávat na číhané (na úkor školy) nebo se třeba celý den dívat z okna. s jedním manželem (řezníkem) však měl co dělat i on. jako by patřili k panstvu. Baudolino nikoho nezabil a obvykle se držel stranou potyček. nebo dokonce neposkvrněné děvče. Jak ale před skokem obezřetně odhadoval výšku. bývaly na šarm urostlých studentů citlivé. Byl kurážný v lásce. ale spíše opatrný v záležitostech válečných. vždyť studenti si své mistry pla.

A jelikož k tomu. mu umožnil seznámit se s Abdulem. že jich na světě může být tolik. Například už po několika letech se účastnil disputací. že se tu student učí samozřejmě od mistrů. nemá jinou možnost než přečíst co nejvíc knih. Studia ale brali vážně. a čím hledanější výrazy používali a čím složitější byly jejich větné konstrukce.tili. zvláště těch starších. v Bologni práva. divit nebo bavit. když povídají o tom. Baudolino tedy Niketovi vyprávěl to. avšak dobrotivý osud. V Byzanci byly pouze soukromé školy pro mladíky ze zámožných rodin a v těch se od nejútlejšího věku učili gramatice a četly se tam rovněž texty a mistrovská díla klasické kultury. lidský život nestačí. že svět je plný nádherných věcí. a měli tudíž také nějaká práva. nebo se věnovali studiu práva nebo astronomie u soukromých učitelů. Na studiu je krásné právě to. co Beatrix zamlčel. Nebyly přístupné všem. jen aby studovat nemuseli. aby tento svět prošel a shlédl na vlastní oči. kteří sice studují v Paříži svobodná umění. A nemysli si. zatímco v Paříži podle všeho dělali všechno možné. ale ani na jednom z těchto míst se nenaučí dobrým mravům. že pro studenta jsou nejdůležitější přednášky nebo že v hostinci se pouze marní čas. v životě by si však ani nedokázal představit. a najednou si uvědomí.63 - . aby se naučil klást námitky a dokázal dospět až k determinatio neboli konečnému řešení problému. totiž že se pomalu stával jedním z těch studentů. . Niketas nevěděl. co už přečetli. kolik jich uviděl v Paříži. žáci se podle antických literárních vzorů učili skládat vlastní texty. jinak řečeno častá přítomnost na přednáškách. ještě víc se ale naučí od svých druhů. Baudolino ho opravil: „V Paříži měl každý student práce nad hlavu. po dosažení jedenáctého roku přišla na řadu poezie a rétorika. Stávali se buď badateli v nějakém klášteře. pak chce-li jej poznat. v Salernu medicínu nebo v Toledu magii. má-li se pohoršovat. Baudolino si mohl hodně knih přečíst u Oty. tím dřív byli považováni za připravené na světlou budoucnost v císařské administrativě.

musím o krok zpátky. Po přednášce jsem se s ním pokusil dát do řeči a on na můj pokus reagoval mile a zdvořile. a řídili by se i předpisy Koránu. což se u lidí této rasy hned tak nevidí. kde přišel na svět. která se před více než padesáti lety po dobytí Jeruzaléma usadila za mořem. že vedle mě sedí chlapec. sledoval-li přednášku. které si podrobili. ale latina to nebyla. Na jedné přednášce. s kým by si mohl povídat. je na tom co se vlasů týče úplně stejně a všichni do jednoho mají pověst osob výstředních a snílků. Natáhl jsem k němu hlavu a zjistil jsem. připadalo mi to spíš jako nářečí mého rodného kraje. abych si je zahřál. Občas se zachvěl. jednak si cosi píše v jazyce. pak se znovu kamsi zadíval a tu a tam si cosi načrtl na tabulku. bylo slámy asi tak na prst. kdo pochází z toho vzdáleného ostrova. přitom však byl ryšavý jak liška. přitáhl si k tělu šat. nosili turbany i jiné části tureckého oděvu. Myslel arabsky a v provensálštině si vyprávěl prastaré ságy ledových moří. přišel-li do Paříže. což je jméno maurské. tedy dobrou latinou.64 - . Co se týkalo důvo.“ Jmenoval se Abdul. kde jsem si jako obvykle dýchal na prsty. arabská písmena. a zadek měl jak kus ledu. Baudolino se ho okamžitě zeptal. aby se stal dobrým křesťanem a aby mluvil jaksepatří. Nevím. že na tabulku jednak kreslí jakési můří nohy. Jak se mu Abdul snažil vysvětlit. proč se ryšavý mládenec (napůl) z Hibernie jmenuje Abdul a má tvář sežehlou sluncem Sýrie. které slyšel od matky. studené jako v oněch zimních dnech celá Paříž. jsem si všiml. používali jazyk svých nepřátel. jeho matka však pocházela z Hibernie a v tom byl také původ jeho ryšavých vlasů: každý. pane Niketo. Což je také důvod. který latinu sice připomínal. Nakonec jsme se spřátelili a při procházce kolem řeky mi pověděl svůj příběh.„Mám-li vysvětlit. a moc nechybělo. franští aristokrati v zámořských državách přejali mravy a zvyky národů. nebo spíše běh vlastních myšlenek. protože na podlaze. upíral však pohled do prázdna. Otec byl z Provence a pocházel z rodiny. co měl Abdul společného s knihovnami. jako by už dlouho toužil mít někoho. který podle barvy pleti vypadal na Saracéna.

během několika měsíců strávených v Paříži se naučil mluvit jak latinsky. aby se ho vyptávali dál. když jsem byl uvězněn ve Svaté zemi. co se mu přihodilo a co bylo podle všeho dosti znepokojivé: šlo o nějakou strašlivou zkoušku.65 - . „Zpívám písně. pokaždé zrudl ve tváři. O tom svém dobrodružství jsem ti zatím nevyprávěl. že měl v následujících měsících do této schrány universálního vědění přístup nejen Abdul. Ach ty mé loubí rozkvetlé. která žije daleko odtud. Byl to inteligentní mládenec. jak může zrudnout Maur. Nechtěl o nich mluvit. Miluji jednu princeznu.mé srdce se pro tebe souží. Viděl jsem ji . roztřásly se mu ruce. kanovníka v opatství svatého Viktora. Srdce mi chytlo plameny a já té paní odpřisáhl věčnou lásku. Zpívám to. Umínil jsem si obětovat jí svůj život. a aby unikl jakési pomstě. si zapisuje v arabštině. byl však Abdul i nadále spíše zdrženlivý. Zmínil se o čemsi. má neznámá. má družko. Když o tom Abdul mluvil. dlouho se ošíval. a přítel mu odpověděl. Byly to verše a zněly přibližně takto: „Ach.“ „Princeznu? A kdo to je?“ „To nevím. urození rodiče ho poslali do Paříže. jíž byl podroben už jako dítě. co si to při přednáškách píše. které ho přivedly do Paříže. což byla jedna ze svatyň vědění tohoto města (a možná i celého křesťanského světa). Je přece tak krásné chřadnout láskou. a Baudolino honem radši převedl řeč jinam. že to.“ „Píšeš verše?“ zeptal se ho Baudolino. ale i Baudolino a Básník. Jednou ji možná najdu. a nakonec jim to i přeložil.sice ne tak docela. Což rovněž vysvětluje. co mistr říká o dialektice.dů. jak to přišlo. ale v podstatě jako bych ji viděl opravdu -. . samozřejmě tak. tak místním lidovým jazykem. vybavená knihovnou bohatší. co zakouším. než byla knihovna alexandrijská. Nakonec se Baudolino Abdula zeptal. která se nenaplní!“ . Ostatní záznamy si prý pořizuje v provensálštině. jeho oči ale prosily přítomné. ale bojím se toho. lásko má ze země vzdálené . Bydlel u svého strýce. protože právě tento jazyk je pro filosofii ze všech nejvhodnější.

a jak se to stává. i touha. kam voláš mne. pod své rozkvetlé loubí. . Vedle sebe tě nemohu mít. zpěv můj se zpěvem jeho se snoubí. družkou jsi mou. Lásko má v dalekých končinách. to je přece hloupost. na haluzi slavík svou píseň zapěje tiše a pokaždé jinak. Takové bývají začátky krásných přátelství. že i on chřadne láskou. Kdo jen dokáže tvé srdce si dobýt? Jak večer se s úsvitem střídá. Abdulovy prsty do těch strun zabloudily a chlapec zazpíval: Když ručej z fontány denní nabere jas. a teplem vlny ovčí mne lákáš. jež z vůle Boží by kdekoliv žila. než tam se odebrat.66 - . žár však spaluje mne. jež měly by tvou svrchovanou krásu. která je nedostupná (i když on Beatrix naopak na vlastní oči viděl a její obraz mu v noci nedával spát). šípek pupen svůj rozvine v růži. nikdy jsem dosud křesťanku nezřel.Baudolino mu už málem řekl. který Baudolino nikdy předtím neviděl: měl tvar mandle a spoustu strun. pak si ale uvědomil. srdce mé pro tebe jenom se souží a léku jiného najít dáno mi není. aby hlas něhou písně si tříbil. a ani Židovku a Saracénku žádnou. Ještě téhož večera se Abdul objevil u Baudolina a Básníka s hudebním nástrojem. a osud přítele Abdula v něm vzbudil dojetí. ač neznám tě.

v křovině skrytý. touha má prudší je nad slunce jas. Ve tváři slza vráskli mi hloubí. a sám si ji žádá. „Kdybych je přeložil z provensálštiny do němčiny.“ ozval se nakonec Básník. v srdci mém radost nachází sídlo. „proč já nedokážu napsat tak krásné verše?“ „Já ale nechci být básníkem. odměny jiné si nežádá a žádat si nechce duše má než tu. ty verše ti daruju. když k potůčku zurčící vodě veselá louka ráda se přimkne.k sobě tě. Chceš-li. Zpívám si sám pro sebe a tím to pro mne končí. „To určitě!“ zareagoval na jeho slova Básník. Melodie byla něžná. Co trn zlý bodá mne bolest. Mysl má láskou churavět začala. která trýznila Baudolinovo srdce: Když slavík lásku rozdává. a družka jeho mu odpověd dává a hlas svůj k jeho připojí ráda. akordy probouzely v srdci neznámé či dřímající vášně a Baudolino se v myšlenkách vracel k Beatrix.“ řekl mu dojatý Abdul. pokaždé vzal ten zatracený mouřenín do ruky svůj prokletý nástroj a spustil píseň. již láska předat zná a již rychle učí se znát . Přátelským citem roztává. v tu ránu by stály za hovno. volám.67 - . jež nakonec smrtí zdraví mi vrátí.“ Tak se Abdul stal třetím do počtu. „Kristepane. a když se Baudolino snažil nemyslet na Beatrix. lásko má.

kde žijí krokodýlové. psal jí o hoře Ararat. Četl si o dalekých zemích. a tam také trávil celá dlouhá odpoledne místo přednášek. když . ale nad bájemi. bez jazyka a s tak velkýma ušima. kde každý. nohy koňské. vrhne stín napravo od sebe. a pak pláčou. kteří rychle uhánějí na své jediné noze. Baudolino si v duchu říkal. aby mu umožnil vstup do knihovny opatství u svatého Viktora. že jako se milované bytosti posílají květiny nebo šperky. kdo se obrátí k východu. obydlené lidmi ukrutnými jak šelmy. řekl si. podaruje Beatrix všemi divy. kde rostou stromy z mouky a medu. že jednou bude rovněž psát písně pro svou v dálce ztracenou císařovnu. a chlupy na těle řídké jak kočičí vousy. a jednonožci. o níž jeden člověk. a kde se pořádají slavnosti. nepřemítal však s pootevřenými rty nad gramatickými příručkami.68 - . Pliniovými příběhy. na které jsou za jasných dnů vidět trosky archy Noemovy. kde žijí lidé bez kloubů v kolenou. když Noe začal odříkávat benedicite. v ní místo zubů jen jedinou kost a hlas bezmála lidský. ale nevěděl. hrudník a stehna lví. Četl si o krajích.Ota a Ra-hewin se mu o poezii zmínili jen tak. tvrdí. jak na to . že ho naučili nějakému svatému hymnu. že si do nich halí tělo.mé srdce nemocí zkrušené. ve které zavládne smutek. že vložil prst do otvoru. nebo hroši. a o další. jímž prchl démon. trvalé bolesti zřídlo. napůl lidé a napůl koně. a zvíře zvané leucocroca. velicí vodní hadi. románem o Alexandrovi. tlamu od ucha k uchu. pak by se jí je poslat neodvážil). i o zemi. Prozatím však Abdula využíval spíše k tomu. kde obyvatelé mají nejbělejší pleť ze všech lidí. Vyprávěl jí o Albánii. Jelikož Beatrix nemohl posílat písně. které má tělo osla a zadek jelena. který se k ní nahoru dostal. kteří člověka napřed sežerou. rozeklané rohy. Líčil jí krajiny. pohybují jen horní čelistí a nemají jazyk. Solinovou geografií a Isidorovými etymologiemi. když se narodí dítě. které sám nenapsal (a kdyby je napsal. jichž se právě zmocňoval. jinak o ní nepadlo slovo. co jich na světě je. aby je ochránili před zimou.

když listovali v nějakém kodexu. o které mu vyprávěl Ota. že se pro něj stal někým. a ještě usilovněji na něj myslel. co po celý život bojují s jeřáby. třeba jen neurčitou či podivnou zprávu. kde se nachází. rohaté lidi nebo pygmeje.“ říkal mu Baudolino. protéká indickými pouštěmi a pak mizí v podzemí. objevily iluminace zobrazující podivné bytosti. aby mohlo nosit štít. nebo ho zabijí. a když přivedou na svět děvče. pokud z ní jen trochu vanula vůně indického kadidla. že pokud jeho vzdálená princezna má být opravdu daleko. Vzal si totiž do hlavy. Připomněl si jej pokaždé. který měl zrovna v ruce. Jakmile se však Baudolino dostal k Indii. na kterou narazili. ale v sousední zemi. a je-li původu nízkého. Abdula pak napadlo. Kněze Jana ani na okamžik nepustil z hlavy. pak o pravé. „Jistě. pak o ňadro levé. kde obrovské hory střeží mravenci velcí jak psi a kde žijí Amazonky. když četl o nějaké neznámé zemi. kdo jako by patřil do rodiny. takže pak Baudolinovi přinášeli jakoukoliv. takže zjistit. by pro něho bylo tuze důležité. že pokud vůbec existuje pak. odešlou ho k otci. O knězi Janovi si povídal také s oběma svými druhy. a když porodí chlapce. aby mohlo natahovat tětivu luku. přesto však platnou přísahou. musel sám objevit. „Jenže kam má člověk vlastně jít. jedné ze čtyř řek. A nakonec jí napsal i o Nilu.69 - . které tato hra okamžitě zlákala. aby se dostal do Indie? Ta země by neměla být příliš daleko od . cítil se do té míry vázán sice nevyslovenou. málem na Beatrix zapomněl a jeho mysl se rozběhla za zcela jinými fantaziemi. z něhož se vynoří u hory Atlasu. která pramení v Pozemském ráji. jakmile se na pergamenu.někdo umře. o končinách. Utkvěl mu v mysli tak pevně. pak nemůže svou třpytnou krásu ukrývat nikde jinde než v zemi ze všech nejvzdálenější čili v Indii. že by nějakou Indii. učiněnou milému biskupovi v okamžiku jeho smrti. válečnice. tak určitě jedině tam by měla být říše kněze Jana. připraví je o ňadro rozžhaveným železem: je-li původu urozeného. které nemají muže u sebe. prosmýkne se Egyptem a ztratí se v moři. do které by kněze Jana umístil. a kdyby se Jan nevyskytoval nikde.

stejně tak je pravda. Básník byl stále ještě přesvědčen.a láska jej. A pátral v knihovně opatství u svatého Viktora tak dlouho. které někoho milují. jak tomu je u osob. Země je opravdu kulatá a Bible o nijako o schráně mluví jen obrazně. dokud tam neob. Určitě to byly nějaké nádherné visuté zahrady.“ Zatím ještě nezačali docházet na přednášky z astronomie a o tom. činí pronikavým . zatímco zakřivení Země ji naopak mé touze odnímá. Baudolinovi zase Rahewin. že podle Bible má Země podobu biblické schrány a Zemi a nebesa dohromady je tudíž třeba si představit jako velký sarkofág nebo svatyni s kupolí a podlahou. že Země je kulatá. jak tomu opravdu je. i když se špetkou pochyb. jenže dozvědět se. až bude sedět v krčmě. že Země je kulatá. od dob Adamových jsou však opuštěné . že se tam nachází žena mého srdce. někde tam.“ vyslovil se Básník. „To mi připadá správné. neboli na východ od Východu. kde končí země a začíná oceán.70 - . že délku rovníku stanovil na osmdesát tisíc stadií.. a jeho argument nepochybně nepostrádal důslednost. měli jen velmi neurčité představy. pověděl. ale dokonce i svatý Isidor tvrdil. otec všech astronomů. že to je dlouhatánská plochá pláň. ale jako krabici.by musel někde v dálce zahlédnout znamení. by nijak nepřispělo k řešení jediného vážného problému každého křesťana. Rahewin. a dokonce si tím byl jako křesťan tak jist. že někteří církevní Otcové jako velký Lactantius říkali. se držel svatého Augustina. Jenže. který se už nemohl dočkat. Říkal.terasy dlouho nikdo nezpevňoval živými ploty a palisádami a potopa určitě už všechno smetla a odplavila do oceánu. jen Bůh ví kam. že pravdu možná měli pohanští filosofové. „hledat Pozemský ráj je zbytečné. bránil se předem proti možným námitkám. člověk velice opatrný. pak můj pohled . že kdyby Země byla jen plochá krajina. který řekl. že nejenom velicí antičtí filosofové nebo Ptolemaios. jaký tvar má Země. zkrátka ne jako kouli. jímž je spása vlastní duše.Pozemského ráje. na jejímž okraji se vody oceánu řítí kamsi dolů.. takže obětovat třeba jen půlhodinu hloubání nad tvarem Země je pouhopouhá ztráta času.“ Abdul si byl naopak zcela jist tím.

je napravo od ráje. že je kulatá. Nalevo od Ráje je hora Kavkaz a poblíž ní Kaspické moře.“ ušklíbl se Básník. máme Šťastné ostrovy. které Alexandr Veliký uvěznil za hradbami. jaký tu vidíš.“ „Počkej. zvané též Ztracený ostrov. kde jsi nechal Východ?“ „Kde jinde než tady nahoře. a konečně kousek od Afriky máme Indii Mírnou. že Indie není jen jedna. a ty sám přitom zastáváš názor. aby bylo vidět všechno. před mnoha staletími je objevil jeden světec z mé vlasti. se nachází Pozemský ráj. aby člověk našel cestu tam. směrem na jih. s Konstantinopolí nad Helespontem a s Řeckem a s Římem. že voda tuhne v křišťál. kde jsou veliká horka. a žijí tam kmeny Gog a Magog. a když pak jde. A Afrika je vpravo dole. protože lidé by tam měli nohy nahoře a hlavu dole. tak vám teď povím. kam se kvůli vedru nikdo neopováží vkročit. tak Zemi nevidí kulatou. A na konci Východu. kde je Asie. Indie Velká. že v knihovně jsem se seznámil s jedním studentem. ale dokonce tři. Středozemním mořem a Nilem. odkud vychází slunce. „Země je na ní plochá. který o Pozemském ráji ví všechno. na nejzazším severu najdeme Germány a ostrov Hibernii. Ostatně ať si je kulatá. co se vůbec vědět dá.jevil mapy.“ „Mně zas nejde do hlavy. jak někdo může uvažovat jako ty.“ „Nejde mi do hlavy.71 - . ta je za Kaspickým mořem. A pokud to nevíte. právě tam. kde žijeme my. „Ty bys nedokázal zobrazit kouli. a je v ní taková zima. které pak popaměti přátelům nakreslil. K zobrazení její horní části proto postačí kruh. kde protéká Nil a kde začíná Záliv arabský a Záliv perský. co na ní je? Mapa je od toho. „Země spočívá uprostřed velikánského prstence Oceánu a je rozdělena třemi velkými vodními toky: Helléspontem. ale plochou. kde je Rudé moře. Indie Severní. Dole na severu jsou země. Západně od Afriky. kam se chce dostat. její spodní část je neobydlená.“ rozhněval se Abdul. za kterým se krůček od rovníkového slunce nachází pustina. Tu mapu v opatství si však chci prohlédnout ještě důkladněji také proto. poblíž Mauretánie.“ . a tudíž vlevo nahoře. jak vůbec někdo může brát takovou mapu vážně.

„Není třeba někde být.„To určitě. „Jinak by na tom námořníci byli se znalostmi líp než teologové.“ „Mluvím o tom jen proto. „aby bylo jasné.“ vysvětloval Baudolino Niketovi.72 - . byl totiž u toho.“ odsekl Abdul. když Eva podávala jablko Adamovi. aby člověk o tom místě všechno věděl. že od samého počátku a vlastně ještě jako nedospělí mládenci jsme se nechali uchvátit něčím.“ .“ poškleboval se Básník. co nás po mnoha letech mělo dovést až k nejzazším hranicím světa.

Nutily ho srovnávat. Ó. stále narůstá. zdali vůbec někdy svou neznámou princeznu spatří. tím hůř pro něj! Zatímco Básník spal. a vynoří-li se. nemám to štěstí. aby si je mohl řádně vychutnat. že milovanou bytost určitě dříve či později znova spatřím. květ hlohu voní.7 Baudolino nechává Beatrix psát milostné dopisy a Básníka básně Na jaře Baudolino zjistil. Na klidu mu nepřidávaly ani ubohé pletky s náhodnými známostmi. a bude-li předmět jeho lásky o tyto výlevy něžného citu ochuzen. Mne však jedno jedině těleso nebeské vede.73 - . poněvadž vím. nepomáhá mi zpěv. Baudolino snil. ale naopak. říkal si. Baudolino psal. Když v máji dny se začínají dloužit. jaké má Abdul. Baudolino vytušil. Nachází-li však Abdul útěchu v tom. dokonce naučil provensálsky. a navíc mimo půvab. rád naslouchám ptačímu zpěvu v dálce. až budou temnoty rozehná. že budu vyprávět o svých strastech jí! Jinými slovy. kdo je a jaká je. inteligenci a královské pomazání měla Beatrix na své straně i tu výhodu. co právě pociťuje. kvůli nimž se Baudolino. Půvaby nepřítomnosti jej nepřestával sužovat Abdul: celé dlouhé večery v doprovodu svého nástroje zpíval další a další písně. Abdul si zoufá. jak se to obvykle v tomto ročním období zamilovaným stává. „Hvězda osvětluje pól a Luna odívá noc. soužit se neustávám pro svou lásku v dálce. nikdy ji na vlastní oči neuvidět: potkala mě naopak smůla. že bude moci údery svého srdce ukáznit. co jsem se na cestu vydal. že byla vzdálená. proč bych ji já nenašel v tom. že jeho láska nepolevuje. dokáže-li slovy vyjádřit. strast lásky k zemi hlavu mi kloní. že nám vypráví o svých strastech. jak je blažený! Oč trpčí je má strast! Právě proto.

a už duše má s tebou přebývá. že ji přiměje k odpovědi. Tobě.“ Byly to krásné dopisy. aby mezi námi neustále trvala ona překrásná půtka. žíznivým květům tvé mladosti popřát svěžest nehynoucího štěstí.74 - . dokud mi bude dopřáno žít. a po tobě toužíc. a tebe naleznuvši. Tebe syt nejsem a nikdy nebudu. a tebe hledajíc... Pak se dostavil okamžik. a tebe milujíc. chtěla by ta.“ A dále: „Hladovím-li. vždyť v sobě tě chová a střeží. tebe jsem také chtěla. na východě má hvězda. „ať se ti dobře vede. oprostí se má mysl od temnot bolesti.“ odpověděl jí okamžitě. ty jediná ji utišíš. jež v něm dokázala probouzet tak palčivé city. jež jest tvým tělem i duší. má radostná naději. a tebe si vyvolivši. aby tak navždy přetrvala pochybnost. je chtít je slovy vyjádřit by byla veliká troufalost. neboť v tobě je uloženo mé všechno. v níž každá z obou stran je stranou vítěznou. a řekl si. a tebe chtíc. čím skrytější zůstává a závistivce a pleticháře uvádí v omyl. že vlastně neví. ale nenasycuješ. nade vším ostatním v srdci svém jsem si tě uloži. chvěl se dojetím a víc a víc propadal lásce k ženě. ty jediná mne nasytíš.ny.“ Nadmíru opovážlivá odpověd Beatrix zněla: „Od onoho prvního okamžiku.. který nás stravuje. jen tebe jsem si mezi všemi vyvolila.“ „Ach. nabízím svou víru a spolu s veškerou oddaností i sebe samu. kdy už nebyl s to snášet pomyšlení. tebe jsem našla. Napodobil její písmo a místo ní si na své dopisy odpověděl sám: „Lásce... a když si je pak Baudolino znova četl. tak nepostižitelný je tón tvého hlasu a tak velké jsou půvaby a krása. a neustále živen tím výš ať plane. tebe jsem milovala. bez tebe je nocí i samo světlo a s tebou i sama noc je oslnivým světlem. Ať narůstá plamen.“ A pak: „Tak velká je tvá něha.. tak obdivuhodná je tvá stálost.. mám-li žízeň.. Co to však říkám? Ty občerstvuješ. jež ke mně stoupá z krajin duše a sálá vůní nade všechny ostatní mocnější. Ještě se ani probudit nestačím. jež světlo přináší a odhání noc. tebe jsem hledala. Tys má hvězda. jež tě zdobí. kdy jsme se spatřili. v tobě je má naděje a ty jsi mým odpočinkem. kdo z nás dvou miluje víc. po tobě jsem toužila. jak by Beatrix na jeho něžný běs reagovala.

a ochutnala jsem med tvůj. a tím víc mu jeho osud záviděli.75 - . pustil se do psaní veršů.. protože jako milenec si neuměl dost dobře vysvětlit. zamiloval se do cizích dopisů . aby adresátku nějak nezkompromitoval. Abdul si dopisy žárlivě opsal a četl si je po nocích v klášteře u svatého Viktora. a dlouho jej sužovaly obavy.. Jelikož však nějaký způsob. že spolu s ní chce žárlivě střežit jejich společné tajemství a těšit se jím. Abdul v skrytu srdce přisoudil dopisy své princezně a toužil. protože mladý člověk je opravdu schopen zamilovat se do lásky. že jednoho krásného dne ukázal dopisy přátelům.. zároveň však by byl nejradši. že mu je někdo uzmul. že jsou to plody jeho fantazie. O tom. pak bezbřehou potěchu a nakonec jakousi jiskřivou pýchu. a jako všichni zamilovaní stal se rázem domýšlivým a jako všichni zamilovaní své milované sice psal. a okamžitě si svůj epistolář uzamkl do vaku a s psaním dopisů přestal. proč jej vlastně jeho milovaná tolik miluje. jak svým rozjitřeným citům ulevit.la.což není. Básník té literární hře naoko nepřikládal žádný význam (v hloubi duše se však soužil a bylo mu líto. jako kdyby je dostal on sám. Nelhal. že nějaký kanovník s uvolněnými mravy si je napřed hnán hanebnou zvědavostí v noci přeslabikoval a pak odhodil mezi tisíce rukopisů uložených v opatství. kdyby o jeho štěstí věděl celý svět a žasl nad nenasytnou milostnou touhou té. že ty krásné dopisy nenapsal on a nepřiměl jimi milovanou bytost k napsání odpovědí ještě krásnějších). zase nic tak divného. jediná radosti moje. tělo moje. a jelikož neměl po ruce děvče. Oba jeho přátelé se však domnívali. Baudolina zamrazilo v zádech. si chtě nechtě najít musel. Zatímco v dopisech pěstoval přečisté city. Zdravím tě. řekl jenom. A tak se stalo. srdce moje. že právě v tomto jediném punktu neříká pravdu. Nejspíš proto. jak s úsměvem poznamenal Niketas. jež ho miluje. v básních se cvičil v hospod. Pak ale jednoho dne zjistil. jim toho moc nepověděl. do něhož by se zamiloval. aby z nich vytěžil náměty pro své písně.“ Tato vzájemná výměna dopisů trvala několik měsíců a Baudolinově zjitřené duši zpočátku přinášela úlevu... s kým a jak si píše..

jež mu nepatří. že ty krásné verše napsal jeho syn. než aby nedokázal vyslovit to. vložil mu svůj pergamen do ruky se slovy. že si dokonce klade otázku. Quidquit Venus imperat . co v sobě chová a co právě Baudolino vyslovil tak trefně. dbát příkazů Venušiných. . Ukázalo se. zhruba mu verše přeložil: „Na širé moře se vydávám jako loď bez lodivoda. ozval se v něm milovník literatury a prohlásil.. utper via aeris .sine nauta navis. nepřečetl-li si to potají v jeho srdci. že právě takto vlastně život marní.vagafertur avis. Jaká to však slastná dřina. jak pyšný by asi byl jeho otec. poslal jí své verše.. protože ve snaze potěšit Beatrix nějakou novinkou... a třebaže byl neustále zaměstnán palácovými pletichami. že by byl radši neschopen vsunout úd do ženského rozkroku. quae nunquam in cordibus . aniž se ovšem vyhýbali melancholickým zmínkám o tom. ale také ho nutí považovat se za člověka. kdyby mohl říci.76 - .labor est suavis. byl u toho Rainald z Dasselu. jakému se říká poeta gloriosus. Beatrix je četla Fridrichovi. že Niketas latině moc nerozumí. přisoudil je však příteli. Ten okamžitě vzplanul závistí a studem a přiznal se mu. že citová vyprahlost postihla i jeho fantazii: proklínal svou tvůrčí neschopnost a tvrdil. jak je zoufalý. Niketovi Baudolino podal důkaz o svém básnickém talentu tím. která je pro něho sice stále ještě lichotivá.“ Baudolino tyto i další verše nakonec ukázal Básníkovi. protože dříve či později bude muset před celou rodinou a světem ospravedlnit přezdívku Básník. již neznají nízké duše. Když Baudolino viděl..ském veršování.habitat ignavis. jako ptáče se ubírá cestami nebeskými. že mu své básně dává darem a že je může vydávat za své vlastní dílo.. jímž studenti v oněch dobách oslavovali svůj bezstarostný a nevázaný život. Nakonec poznamenal. Když si ale všiml. že mu odříkal několik hemistichů: Feror ego veluti . který si osvojuje důstojenství. za chvastouna. že to je dar opravdu výhodný.

a tudíž také.“ Niketas poznamenal.dulci nece necor.saltem chorde mechor. protože do studií velkou chuť neměl a peníze od otce mu na život v Paříži nestačily. Bohužel také věděl. Měl by ses uvést nějakou dedikací. Musíš ostatním připadat jako bytost sužovaná Múzami. neboli: „Přeušlechtilý pane biskupe. nepostihují mne ale ani tvůrčí průjmy. S těmi. a navíc si učinil představu . přeněžný šrám život mi odnímá: dívčí krása srdce mi protkla.77 - . chválou svého dobrodince. ale ne najednou: „Měl bys vědět. abys ho navnadil. jichž dotknout se nemohu. „že velcí básnící nebývají tvůrčími průjmy postiženi trvale. by ses měl slušnou řádku měsíců udržet nad vodou. co to vlastně latinský biskup je: že po něm nikdo nechce.že by Básníka rád vzal do svých služeb. že by si měl hlavně ujasnit. krásnou smrt mám před sebou.. občas naopak trpí tvůrčími zácpami. která ze sebe jen občas vymáčkne nějaký ten distichon. Baudolino mu však odpověděl. a právě ti patří k největším.která nebyla vůbec mylná -. vlastně arcibásníkem. meum pectum sauciat . stát se básníkem arcibiskupovým. morte bona morior . Baudolino slíbil. . a těch. nesmíš na mne ale spěchat tvůrčími zácpami sice netrpím. Právě toho roku byl Rainald vyznamenán vysokým důstojenstvím kolínského biskupa a Básníkovi vůbec nebylo proti mysli. Proto odjezd odlož a Rainaldovi pošli pár veršů. pije a o nic se nemusí starat. že mu jich napíše nejmíň tucet do zásoby. jak trochu žertem.. že latinští biskupové se podle všeho těší básněmi jen nepatrně sakrálními. ale i s trochou pýchy sám poznamenal. aspoň pomyšlením se zmocním.veniam te precor.“ řekl mu.“ Po probdělé noci Básníka obdaroval verši pro Rainalda: Presul discretissime .puellarum decor et quas tacto nequeo . aby byl vždy a všude světec. že dvorní básník musí psát básně. že dvorní básník celé dny jen jí. co ode mne dostaneš.

především kancléř a jen trochu biskup. jak někdo může být pyšný na pověst. žes chtěl být knížetem Lži. že bys byl člověk do té míry skromný. že by měl vědět. Není to kruté. především však člověk schopný básníka využít. že mezi lejstry v klášteře u svatého Viktora někdo objeví tvé milostné dopisy a přisoudí je bůhvíkomu. Právě v tom tkví sláva. Byl to doslova triumf. aby rostla jeho vlastní sláva. kterou se zdobíš.zvláště je-li zároveň i říšským kancléřem. jak tebe mohlo těšit. až Rainald nakonec opravdu chtěl. že se znovu stáváš knížetem Lži. Rád ponechávám události. milý příteli. a ty mi teď dáváš na srozuměnou. zajisté milovník poezie. „Básník se tedy stal slavným díky tvým veršům. aby tak výjimečný básnický talent k němu rozhodně přišel. cos sám zplodil?“ „Takový je už osud hospodské poezie. Básník odjel z Paříže se slušnou zásobou veršů. by bylo ryzí sobectví. že tvé výtvory přisuzují někomu jinému. které jsem mu postupně psal. slyší-li ji člověk zpívat.“ „Nechci vypadat jako skromný člověk. dávat druhým almužnou to. jak to ostatně nakonec také učinil. kdo byl Rainald .“ „Nevěřím. Jde od úst k ústům a pocit štěstí se dostaví.“ . pro své politické cíle. a za druhé. kdo ví.“ napomenul ho Niketas. a to s vědomím.“ „Mne zase naopak udivuje. sužován tvůrčí zácpou s nimi mohl u biskupa přežít aspoň rok.78 - . když jsem řekl.“ „To ale na věci nic nemění. že bys chtěl být Pánembohem. jíž se mu dostalo jako almužny.“ „Bylo tomu tak. aby se rodily a probíhaly po svém. Nechápu sice. Určitě také potají doufáš. Básník s tím byl ale nadmíru spokojen. že já jsem jediný. „Byl jsem veden shovívavostí. Necelý rok posílal dopisy překypující projevy oddanosti a s nimi i verše. že to je moje dílo. A učinit ji veřejnou záležitostí jen kvůli tomu. Byl jsi naopak rád.

rozhodl se dál nepokračovat. jímž by mohl obohatit své dosavadní znalosti. že nebohý kanovník je mužem bez fantazie. aby si v nich četl. De modo cacandi. že je nikdy ani neviděl. že by mu ji mohl trochu povzbudit. jenže v knihovně samozřejmě k opsání nic nebylo. které dosud neznal. že některý kanovník. Mnichové je pochopitelně v knihovně nenašli a tamějšího knihovníka.79 - . když už pro nic jiného. že má přístup do knihovny kláštera u svatého Viktora. se kterým se znal. Zpočátku mu sice zaslal několik názvů kodexů. Ars honeste petandi. „Pak jsem se dozvěděl. které v knihovně opravdu zahlédl. dokonce nařkli z nedbalosti. kde je uložen neuvěřitelný počet knih. jakkoliv přísahal. Tato díla vzbudila kanovníkův údiv a zvědavost a okamžitě žádal o opisy těchto pokladů lidského vědění. „že Rahewin napsal nějakému učenému Pařížanovi. Baudolino byl s Otou zajedno v tom. Když mu Baudolino sdělil. Takovou službu by pro něho Baudolino rád vykonal. věděl však o všem. když ale dopsal čtvrtý díl. požádal ho. protože překročit počet evangelií by prý bylo rouhání. De castramentandis crinibus a Depatria diabolorum. Rahewin poslušen Otových příkazů pokračoval v psaní knihy Gesta Friderid. aby mu uvedl nějaký vzácný traktát. jako třeba De optimitate triparum od Bedy Ctihodného. aby mnichy z opatství o kodexy požádal. aby dal . a tak mu nezbylo než vymyslet si. tak aby utišil výčitky kvůli vyškrábanému Otovu pergamenu. Spokojen s vykonaným dílem odešel ode dvora a nudil se v nějakém bavorském klášteře. další si ale vymyslel. a poprosil ho. že dotyčná díla se sice v opatství u svatého Viktora nacházejí. Dokážu si docela dobře představit. páchnou však na sto honů kacířstvím a kanovníci nechtějí nikomu dovolit.8 Baudolino v Pozemském ráji Baudolino sice studoval v Paříži. co se děje v Itálii a v Německu. a tak si řekl.“ pokračoval Baudolino.

Ani tentokrát moc nescházelo a oba vyslanci. a všichni pak rádi vzpomínali. že je jednou někdo objeví. jenže stačilo. kteří nebyli jen tak obyčejnými posly (jeden byl císařský kancléř a další falckrabě) rovněž málem přišli o život. Fridrich vyslal své legáty do Cremy s výzvou. Při útoku největší dřevěnou věží. . vystavěnou Cremonskými. že je zasypávají.80 - . která sem Lodští přivezli na vozech (prý jich bylo přes dva tisíce). aby přes příkop mohl přepravit buchary neboli „berany“ a s jejich pomocí hradby zbourat. Všemu nasadili korunu tím. další hlínou je zahrnul a pokryl poleny. Cremští s pomocí Milánských provedli několik působivých výpadů za hradby a přivedli do města hodně císařských zajatců. pak by si totiž Milánští nemohli namlouvat. díky nimž však přišlo o život víc obléhatelů než obléhaných. tak už to ale tehdy chodívalo. co dělá Fridrich. aby císaři někdo sáhl na toto město. Došlo k překrásným potyčkám. příkopy pod hradbami zůstaly a obyvatelé měst jen předstírali. Cremonští (kteří nenáviděli Cremské a spolu s Pavijskými a Lodskými tehdy drželi s říší) postavili k hradbám obléhací stroje. Do Milána pak byl vyslán dokonce přímo Rainald s falckrabím. Obléhání zpočátku probíhalo podle obvyklých pravidel války mezi křesťany. jak si císař vzal od Lodských dvě stě prázdných sudů. a přitom si sami volit konzuly.“ Díky Básníkovým dopisům Baudolino věděl.celou věc do pořádku. o nichž s chutí vyprávěl Básník. oblehl Cremu. a začal vidět rudě. pozabíjeli by je opravdu. že znova zaútočili na Lodi. Podle uzavřené dohody měla odbojná města zbořit své hradby a zničit válečné stroje: děl se však pravý opak. Italské komuny nedodržovaly přísahy učiněné na sněmu v Roncaglii. Oblehli trezzský hrad a jeho posádku vsadili do okovů. že císařské posly pobijí. ty knihy opravdu napsal. Cremští však pohrozili. že mohou uznávat práva císaře. Ani to však nebylo Milánským dost. A tak aby Milánským dal odstrašující příklad. aby si s pracemi pospíšili. takže teď už nezbývá než doufat. aby ve městě jmenovali podesty. naplnil je hlínou a naházel do příkopu. a kdyby nebyli utekli.

obránci s pomocí svých válečných strojů zahrnuli věž takovou lavinou kamenů. rozlícení koncem.není o nic menší než hněv jeho. jenž měl být zdrojem slitování. a to pravda byla. rozplakal se. nakonec zapůsobila i na samého císaře a zbylé zajatce dal z věže odvázat. Na Fridricha jejich žádost sice udělala dojem. Cremští mu vzkázali. odpřisáhli Baudolinovi. Když pak do Paříže přijeli studenti z Milána. synům a otcům. Na popraviště se však dostavili biskupové a opati a úpěnlivě ho prosili. co tam ještě byli.81 - . Uvázaní volali na své bratry. Cremští místo odpovědi pověsili corampopulo všechny zajatce. bratrancům. Byl celou svou přirozeností člověk mírumilovný a pouhé pomyšlení. Celá ta záležitost však. a aspoň devět nešťastníků přece jen pověsit nechal. celému městu na očích dal vztyčit les šibenic a chystal se je do jednoho pověsit. vyhnali na náspy zajatce německé a lodské a chladnokrevně je Fridrichovi před očima pozabíjeli. tak těch. že se málem zřítila. že jeho milovaný druhý otec se mohl poskvrnit tolika zločiny. a obležení se zaťatými zuby a se slzami v očích se stali katy svých blízkých: nepřestali na věž útočit a devět jich zabili. neopováží se na ni zaútočit. co byli před nimi přivázáni k věži . Fridrichova odpověd zněla. nechal z ležení vyvést všechny zbývající zajatce. ale Básník ho ujistil.a to jak těch. Fridrich jim to oplatil tím. Přikázal cremské a milánské zajatce přivázat zepředu a z boků k věži v domnění. nesnažil v krutosti soupeřit se svými nepřáteli. že císař nechal k věži přivázat i děti. že ocitnou-li se obléhaní tváří v tvář svým bratrům. že to není pravda. jenže Cremští a Milánští. jenž potkal jejich druhy. Císaře se zmocnil velký hněv a ztratil rozvahu. Když se to Baudolinovi doneslo. nemohl však vzít zpátky. co jednou prohlásil. Fridrich vzteky už málem neviděl. a oba zajatce opravdu pověsil. ať se jen opováží. že ani hněv Cremských . že věší-li on jejich zajatce. ho přimělo . aby na ně nedbali. Nemohl však tušit. pověsí oni zajatce jeho. jež ve městě drželi. že dal před hradby přivést dva cremské zajatce a na místě je jako bandity a křivopřísežníky odsoudil k smrti. aby se právě on. co stáli na hradbách.

ale opravdu jen na špičku nože. že se od ní pozpátku vzdaluje. když vykoná něco pro slávu svého pána. zmocní se ho pocit. že bude mít nejspíš horečku. Pustil se znova do psaní a jeho dopisy byly stále vášnivější. Jakýmsi ne zcela jasným způsobem dokonce nabyl přesvědčení. začala unikat jeho pohledu a ztrácela se v nicotě. Došlo k tomu však za okolností. Jelikož se tím však pocitu viny stejně nezbavil. která se mu při poslechu té písně pokaždé okamžitě objevila před očima.jak by dosvědčil sám Ota . že je to . Baudolino by nedokázal říct. našel Abdula. Tak se pustil do pátrání po neznámém a zároveň . Ota mu jako posvátný odkaz zanechal přání. že jej odčiní. jde prostě o to. Skončila léta trivia i quadrivia a Baudolino a Abdul jako studenti znalí vedení disputací si především položili otázku. které se Baudolinovi nechtělo Niketovi blíže objasňovat. ale Beatrix. zdali kněz Jan opravdu existuje. že jsem požil špetku zeleného medu. Dozpíval a vyčerpáním klesl na zem. Baudolino se na okamžik obával. milý příteli. aniž se přestal smát. Smál se a chvěl se po celém těle. Abdul ho však. Baudolina napadlo. Když se jednou večer Baudolino vrátil domů. ať ho nechá na pokoji. že se ničím neprovinil. Abdul zpíval a ještě nikdy jeho zpěv nebyl tak svůdný. Vím. a uklidní se bez cizí pomoci. jak si sám pro sebe zrovna zpívá svou nejhezčí píseň. oč jde. aby z temnot pouhých dohadů vyvedl na světlo kněze Jana. požádal. v níž dychtí po setkání se svou v dálce ztracenou princeznou. ale Abdul k němu vztáhl ruku. a sklonil se nad ním. sám prý dobře ví. Ale přátelům je tentokrát neukázal. miluje-li císařovnu.82 - . Po Básníkově odjezdu Abdul a Baudolino bydlili spolu. Na Baudolinovo naléhání se nakonec přece jen odhodlal vyjevit mu své tajemství.setrvat dál na studiích v Paříži. že omdlel. „Poslouchej. jako by ho chtěl uklidnit. a začal se sám pro sebe a bez zjevného důvodu přidušeně smát. takže z odpovědí by každému poustevníkovi běhal mráz po zádech.velice proslulém knězi. bylo-li to zásluhou nápěvu nebo slov. když je jí ale nablízku. řekl si.

83 - . někdy se ale bez něj při zpěvu neobejdu. Podal mu zlatou dýku a nařídil mu. Když ho pak po několika dnech utrpení přivedli před Aloadina. Aloadinovi mladíci byli s to podstoupit jakoukoliv oběť. v hradu přístupném snad jenom orlům. odkud byl vyhnán. Už jako dítě jsem ve Svaté zemi slyšel vyprávět nádherný a strašlivý příběh. protékají jí potoky vína. děvčata byla štědrá a ochotná mládence ukojit právě nepopsatelnými a určitě i vyčerpávajícími slastmi. V té zahradě nemůže pobývat nikdo jiný než mladíci. vrhl se mu k nohám a snažně ho prosil. pokud bude ochoten vykonat velký čin. Jejich pán se prý jmenuje Aloadin.a já jsem ze samého vzrušení rudl ve tváři -. medu a vody a kolem dokola tančí a zpívají neuvěřitelně krásná děvčata. byl opravdu štědrý. Bájilo se v něm o tom. protože jak si dospělí při vyprávění šeptali . a i kdyby při činu zahynul.“ usmál se Baudolino a otřel příteli čelo mokrým hadříkem. žijí jacísi Saracéni. po čem touží. „To si myslíš. ten by odtamtud už nikdy a za nic na světě neodešel. které Aloadin dal unést a v tom sídle rozkoší je učí žádat si jen a jen slastí. nebo jak se jmenoval.ďábelské pokušení. aby se odebral ke dvoru jeho nepřítele a zabil ho. aby jej vrátil požitkům.“ „Pak ale. bez nichž se už nedokáže obejít.“ namítl Abdul. dostane se do ráje navlas stejného a možná ještě lepšího než místo. a nahání pořádný strach jak saracénským. jak se věci měly ve skutečnosti. a právě proto měl tak velkou moc a obávala se ho okolní maurská i křesťanská knížata. Kdo tam jednou vešel. tak křesťanským knížatům. Jednoho krásného rána se takový mladík probral a zjistil. Nic mi nevyčítej a poslouchej.“ „Ten tvůj Aloadin. Nato mu Aloadin sdělil. že poblíž Antiochie uprostřed hor. jinak že se zabije. Mluvím o slastech. Hrad prý má uprostřed zahradu plnou všech možných i nemožných plodů a květin. že se nachází v okovech na ubohém. V tom případě prý si zaslouží. Stařec z hory. žhavým sluncem zaplaveném dvorku. „protože nevíš. mléka. že upadl u proroka v nemilost a že si jeho přízeň získá nazpět.“ vyslovil se k přítelovu vyprávění Baudolino. která člověk . „je mnohem lepší nějaký pařížský hostinec s děvčaty.

a v tu ránu se mi před očima odehrávaly divy.“ „A ty?“ „Jednou v noci. o jakých vyprávěla i zmíněná legenda. trávili celé dny na tom dvoře s očima dokořán a jenom se blaženě usmívali. Poslechni si však. Vlastně spíš než ochutnal jsem spolykal asi tak dvě lžíce. Abdule. a ochutnal jsem. Co ale máš s tím vším společného ty?“ „Nic než to. než aby mne hned zařadili mezi blažené mladíky.84 - .může mít bez takových závazků. a vrátili se. skončili znovu v okovech. Během dospívání jsem tak odhalil podvod. dávali se do smíchu. hustá jako med.“ zděsil se Baudolino. když všichni spali.. ale nazelenalá. Za celých pět let. mladíci byli neustále v okovech na dvoře. Zkrátka. „Byl jsem příliš mladý. Mladíkům se zdálo o zahradě. Aloadinovi muži mě unesli a zůstal jsem u nich pět let. kde pražilo slunce. který na nich páchal Aloadin: žili v okovech a v iluzích. chodil od jednoho ke druhému a všechny tou kaší nakrmil. přivede zelený med na oči to. protože jim o ní Aloadin pověděl. začali si sami pro sebe i ostatním kolem povídat o rozkoších. po čem v skrytu srdce . o kterých ses mi zmínil? A poslal tě pak Aloadin někoho zabít? Pokud ano. Jestliže vykonali. jindy na celé kolo. ve kterých byla jakási kaše. abys tomu rozuměl. který jim přinášel zelený med.“ „A to sis už v desíti užíval s děvčaty. stávali se povolnými nástroji svého pomstychtivého pána. Ráno co ráno bral kleštěnec ze skříně stříbrné nádoby. Sotva jí trochu polkli. kde byly uloženy stříbrné nádoby se zeleným medem.. který jim obstarával jejich rozkoše. a aby o něj nepřišli. tak mi to. že když mi bylo deset let.“ „Ocitl ses v zahradě?“ „V zahradě ne. že tomu. když mu je přivedli. a pak usnuli. K večeru na ně padla únava. že se nacházejí v ráji. co jim bylo přikázáno. kdo jej požije. mysleli si. jsem vnikl do místnosti. nač jsem tam přišel. také ale znovu prožívali sen. Zůstal jsem k ruce hradnímu kleštěnci. která jsem tam strávil. jsem žádnou zahradu nespatřil. radši ani neříkej. Já bych řekl. někdy tiše.

“ „Byla to však touhu po klamu.“ „Musel jsi přece pochopit.“ Abdul nakonec přišel na to. co nejdál od Svaté země. ale to jen slábl a vytrácel se účinek zeleného medu.touží.. byla pod závojem. a viděl jsem blížit se nádhernou karavanu. k ránu mi však začalo být do smíchu..“ „A co obličej. abych jí zasvětil celý život. Byla. Byla třpyt sám.. jak bych to jen řekl. a právě proto. že mé vidění se už nebude nikdy opakovat. a podařilo se mu vrátit ke své rodině... napadlo mne. že by jej přivedl zpátky do oázy a přinutil donekonečna prožívat onu extázi.“ „Ale nechtěl jsem o ni přijít. Nedokážu už povědět.“ „Jistě. Jak od Aloadina utíkal. a proto syna poslal do Paříže. jenže to. Karavana se vzdalovala. že se směju radostí. pamatuji si jen jakýsi záblesk jasu. co jsem cítil ve svém nitru.. že odtamtud musím uprchnout a hledat svou v dálce ztracenou princeznu. Má touha byla skutečná. ho už nevzal . že jsem ji neviděl. ale v obavě. slunce stálo vysoko na obloze a kleštěnec mě málem přistihl v dřímotách..85 - . věděl jsem. Právě tehdy jsem si umínil. to vidění byl jen pouhý klam. vzal s sebou jednu nádobu se zeleným medem. Já jsem se ocitl na poušti. jaká byla. klam nebyl..“ „Do koho ses tedy vlastně zamiloval?“ „Do ní. Otec si dělal starosti. že to byl jen účinek zeleného medu. Do srdce se mi vkradla jakási nekonečná něha a tesknota. byla krásná?“ „Tvář jsem neviděl. mizela v dunách. která nesli čtyři obři. je tu.. Velbloudi měli chocholy a doprovázel je houf mouřenínů s barevnými turbany na hlavě.. Když jsem se probudil. obával se Aloadinovy pomsty. která z něj už nikdy nevyprchala. že bych měl jít za ní. A zakouší-li člověk touhu. která ho už oplakala. tak ta touha není žádný klam. Postačovala k tomu. bubnovali a třískali o sebe mosaznými činely a za nimi na nosítkách s baldachýnem. jak z hradu uprchnout. se blížila Ona. Myslel jsem si. má princezna. oslepující záři. vlastně v oáze.

zdali existuje nebo ne. Nebyl si ani jist. začali povídat o knězi Janovi.do úst. s nímž se ale nikomu nesvěřil. jako by se ubíral za jakýmsi cílem. Boron byl žák z Montbéliardu. jen tak na špičku nože. a druhý den bůhvíkde. co by svědčilo o opaku. protože tu není nic.86 - . Pocítil však i vzrušení. souhlasil Abdul. že blahodárná vlastnost zeleného medu tkví právě ve schopnosti proměnit ve skutečné to. dohadovat se. není-li spíše než paní jeho srdce tím pravým předmětem jeho touhy právě ona nedosažitelná říše. ale na kněze Jana. ve kterém by možná spatřil císařovnu. Existuje. „Kdo to je?“ zeptal se Baudolino nedočkavě. Měl velikou hlavu a věčně rozcuchanou hřívu. toulal se stejně jako jeho druzi. Kupodivu ne z pomyšlení na Beatrix. tvrdil Baudolino. lákala ho možnost mít vidění.“ odpověděl mu Abdul. i kdyby bylo kratičké. zdali by to vůbec přežil. A tak si Abdul. že kněz Jan existuje. Abdul mu trochu zeleného medu nemohl odmítnout. a Baudolino. a tak tomu bylo i onoho večera. co skutečným není. jeden den byl v Paříži (kde navštěvoval knihovnu opatství u svatého Viktora). Abdulův příběh Baudolina ohromil. „Boron. protože zaslechl jednoho studenta vyprávět. Sotva jej Baudolino požil. a přitom u něho. Bylo lepší hýčkat ji jako svůj životní cíl než vlastnit ji v podobě klamné vzpomínky. zmocnila se ho jakási lehká strnulost a bylo mu do smíchu. Okouzlil je . Existuje. dohodli se tehdy na tom. aby ho ucítil na jazyku. kterého zelený med ze své moci právě propouštěl. potřeboval-li nezbytně inspiraci pro své písně. takže si nakonec musel položit otázku. že za zemí Médů a Peršanů žijí křesťanští králové a bojují tam s místními pohany. ve kterých princezna byla kdesi daleko. A jelikož se zdálo. se tu a tam opovážil vzít si trochu zeleného medu. Teprve později. oči zarudlé od neustálého čtení při lampičce. Extáze pak trvala krátce. A hned na druhý den po něm začali pátrat. jenž se naopak teprve ocitl na počátku lehkého opojení. budil však také dojem schrány veškerého vědění. Princezna už tu byla s ním a nikdo mu ji nemohl vzít.

“ říkal Boron a jazyk se mu už trochu pletl. páchne-li víc pot na hlavě než na jiných částech těla. že neexistuje prázdno mezi dvěma tělesy. nad nimiž by jeho učitelé při disputacích strávili určitě celé dlouhé dny. Předkládal jim tam k úvaze subtilní problémy. a netělesnou substancí být rovněž nemůže. tedy to první. uzavřený do velké koule nebeských těles. corpus. „neexistuje.hned při prvním setkání. Což by ale znamenalo. přináší-li větší bolest smrt milenky. Nejvíc jej však uchvacovala otázka. A za druhé prázdno nemůže existovat z důvodů fyzikálních: vezmeme-li nádobu ve tvaru válce.“ „Proč ale. pak tím spíš nebude moci existovat ani prázdno rozprostřené. . jako jsou inteligentní andělé. k němuž pochopitelně došlo v jedné krčmě. že prázdno neexistuje? Co je ti do prázdna?“ „Prostě je. sejde. Protože kdyby existovaly. Dokážeme-li však. a dokonce si o sobě myslel. Nemůže být ale ani akcident. nebo může být extenzní. abys dokázal. zdali tomu. „ti tolik záleží na tom. Jenže materiální substancí být nemůže. a zabíralo by určitý prostor. rozprostřené mimo všehomír.87 - . než všichni filosofové dohromady. pak by to bylo těleso. „Prázdno. nebo její sňatek s jiným mužem. bylo by buď akcident. nebo substance. zda existuje či neexistuje prázdno. to je zřejmé za prvé z důvodů filosofických: pokud by totiž existovalo. protože příroda se prázdna děsí. může-li prostitutka přijít do jiného stavu. Prázdno může existovat buď jako prostor mezi dvěma tělesy v našem sublunárním světě. extenzní. musely by v tom prázdnu existovat další světy. kdo se za něco hanbí... protože akcidenty existují pouze coby atributy substance. Jenže kdyby tomu tak bylo. že o tom ví víc. pak by totiž bylo inteligentní. jako třeba dá-li se sperma zmrazit. musí-li každý šlechtic mít povislé uši nebo zdali se stav šílenců při úplňku zhoršuje. že Nejvznešenější předmět. které máme na očích.“ „Co na tom ale sejde. jestli jiné světy existují nebo ne?“ „I sejde. Ježíš Kristus by se musel obětovat v každém z nich a v každém z nich také posvětit chléb a víno.“ vpadl mu do řeči Baudolino. zrudnou uši. A že neexistuje.

jak nějaký Patriarcha obou Indií před mnoha lety vykonal návštěvu u papeže Kalixta II. asi jako existuje spousta měst s řekou a vrškem. Adamů a Ev. že dotyčný patriarcha byl zrovna kněz Jan. že něco tak vznešeného jako Pozemský ráj může existovat v mnoha kopiích. Dokážete si snad představit.“ řekl.“ dospěl k opatrnému závěru Boron. že o jakési daleké. Jistě. v daleké zemi. není jen jeden. jež pramení v Pozemském ráji. s tváří zářící jak hvězda.“ Tak se konečně dostali k tomu. kdybych si nemohl být jist tím. za říší Médů a Peršanů. Četl dokonce zprávu. „To nám ale nijak nepotvrzuje. oč jim šlo od počátku. když se s ním měl dorozumět. jímž protéká jedna z řek. a nakonec se Boronovi svěřili i se svými dohady o knězi Janovi. A byla by také spousta Pozemských rájů. které tam spočívá neporušené. rok co rok však vody na týden ustoupí a tamějším křesťanům se dostane možnosti poklonit se tělu apoštolovu. ale existuje v mnoha kopiích. Po. ční uprostřed jezera. muselo by být také hodně prvních lidí. „ale zato to dokládá.který je svědectvím a dokladem tohoto zázraku. a je tudíž možné jej objevit?“ „A co by ten Nejvznešenější předmět měl být?“ Boron však rázem hovor ukončil. Byly v ní vylíčeny nesnáze. „To je má věc. Patriarcha vylíčil město Hulna. „nic pro nezasvěcené uši. na jaké papež narazil.88 - . Physon.“ odsekl mu Baudolino. jak tvrdil text. kterou jiní nazývají Ganges a kde nedaleko města stojí na vršku svatyně s tělem apoštola Tomáše. jako by byl stále naživu. jako je hora svaté Jenovéfy? Pozemský ráj je jen jeden. z nichž byli vyhnáni. „To určitě ne. že Nejvznešenější předmět někde existuje. ba dokonce. a tito lidé by se museli nesčetněkrát dopustit prvotního hříchu. ale bylo jich hodně. Ta hora není přístupná jen tak. blažené a neznámé říši se mluví už dlouho. Boron zaslechl jednoho mnicha povídat o křesťanské říši na Východě. oděn šatem. s ryšavými vousy a vlasem až na ramena. A jakou cenu by měl můj život. Promluvme si však o něčem jiném: kdyby nebyl jen jeden svět. protože mluvili jazyky navzájem velice odlišnými. který jako by právě vyšel z krejčovské dílny.

“ chtěl vědět Boron. „Pořád jsem ještě nepochopil. že možná i biskup Ota si občas dopřál trochu zeleného medu. aby jim toho o Pozemském ráji pověděl víc. vzali Borona každý z jedné strany v podpaží a odtáhli ho do komůrky. na nichž by přes ni přepravil své muže. Baudolino ho však okamžitě dloubl loktem do žeber.“ Abdul Baudolinovi pošeptal do ucha.. A když Ota říká. že si už na nic nevzpomíná. že Jan nemohl přijít na pomoc jeruzalémským křesťanům? Nebudí to dojem. neboli jak mu obvykle říkají. že se mu to nepovedlo. že by Hugo tvrdil. ujišťují. že o tom museli všichni vědět ještě předtím. Týž Ota píše. že nejenom Hugo. obvykle používají. ale v ráji samém. že Jan žije za Tigridem. Stačí pozorně si přečíst.. Jako by je oba najednou napadlo jedno a totéž. a ten nemluví do větru.a tudíž i v oněch dobách používali. zadržela jej však řeka Tigris.89 - . jak jistý Hugo z Gabaly přinesl zprávu. a znova je tu plurál. neuvádí však už. chtěl vydat do Jeruzaléma. asserunt. jejich společník se však už U tří svícnů podíval příliš hluboko do džbánku a tvrdil. . že Hugo se zmiňuje o Janovi. že v Římě někdo s Janovou pomocí počítal. že podle Huga se Jan stejně jako Tři králové. „než kontinuita tradice. od nichž odvozuje svůj původ. Proč by měl dotyčný Hugo jít za papežem a vysvětlovat mu. poznamenává sic enim eum nominare solent.slouchej. že se mu to nepovedlo. Naši mistři nás učí. ale že fertur. že Jan se po vítězství nad Peršany pokusil přijít na pomoc křesťanům ve Svaté zemi.“ Baudolino a Abdul se pokusili Borona přimět. Co znamená ten plurál? Zcela jasně to. prý další. proč je ten kněz pro vás tak důležitý.“ uzavřel Baudolino. protože neměl plavidla. ať nesídlí u řeky. Můj předrahý biskup Ota ve své knize Historia de duabus civitatibus píše. ale i další osoby toto jméno znají a solent. že není lepšího důkazu o pravdě. To znamená. Souhlasíš? Zajímavé ale je. „Ale když máte v úmyslu ho hledat. Mohl bych vám o tom ledacos vyprávět. tak proste Boha. než se o tom zmínil Hugo. že ho chtěl u papeže omluvit a ospravedlnit? To ovšem nemůže mít jiný důvod než ten. která vytéká z Pozemského ráje. jiní. co napsal Ota.

O Pekle by bylo zbytečné plýtvat slovy. vlasy měli z ryzího zlata a všichni společně pěli aleluja a četli si z knihy zdobené zlatými písmeny. mladíky a starce oděné do hedvábných štol. že jak on. aby o tom vyprávěl.“ . A právě ten zrovna teď vidím. Protože není možné. A stává se. a teprve po třech dnech plavby spatřili poutníci malé okénko. kterým by prošli na druhou stranu. shoda.“ „Kéž by se Bůh postaral. poctivost. by pak byl vpuštěn do Pozemského ráje? I kdyby k tomu došlo. která sledovala tok řeky.“ „Takže. dorazil k městu nebeskému. Začal povídat o nějakém Tugdalovi. zato v Ráji prý vládlo slitování. z něhož vystrčil hlavu nějaký stařec. že za zdí je město blažených. jaký mu právem náleží. „že do Pekla může každý. nekonečná věčnost.kde bydlili. milosrdenství.. Dorazil prý až k řece Ganges a pak putoval podél vysokánské zdi. nás v podobě noční můry nebo succuba či nějakého jiného dotěrného vidění navštíví a něco nám o tom místě poví. jako by nevěděl. aby město králi králů Alexandrovi zaplatilo poplatek. tváře jim zářily jak samo slunce. „že by zklamala důvěru. Je však myslitelné. Chtěli po něm. krása.“ řekl k tomu Baudolino. co tam už jsou. konečně však přece jen nahlédl do ráje.“ pokračoval Boron. chránily jej zlaté hradby. za nimiž ten. hravost. aby se na Zemi neobjevila bytost do té míry chorá marnivostí. nezbývá než domnívat se. stařec jim však odpověděl. rozhlížel se kolem sebe.90 - . tak Tugdal dorazili k Pozemskému ráji. nikdo by přece nedokázal být natolik nestydatý. Tam mu Abdul skoupě. „Věci se mají tak.. „jistě znáte příběh Alexandra Velikého. svatost. kdo se za ně dostal. Nebyl v ní však vchod. ale pohan. že někdo z těch. kde se to ocitl.“ říkal zcela rozumně Boron. kterou v ni vkládal sám Bůh. jednota. na špičku nože podal zeleného medu a o další trochu se podělili s Baudolinem. kdo tohle všechno na vlastní oči viděl. protože jistá tajemství by si měl skromný člověk ponechat pro sebe. spatřil velký počet sedadel ozdobených drahokamy a na nich muže a ženy. velký král. stačí chtít. veselí. Boron na chvíli zůstal jako praštěný. že ten. který podle všeho navštívil Peklo a Ráj. aby Alexandr.

„podle Exodu byla lidu Božímu přislíbena země oplývající mlékem a medem. cítím vůni balzámu. Doléhá ke mně zpěv. Ukazuje mi prstem na strom. doplul po moři až k nejzazší hranici světa a tam objevil ostrov pokrytý vinnou révou se zralými hrozny .“ „Určitě. jež hostí naše nebe. jiné fialové nebo bílé . šestý ze smaragdů a sedmý z korálů. třetí ze safírů.91 - . a s rozeklaným jazykem. přešla mě veškerá chuť k jídlu či žízeň. Na jedné z těch překrásných luk sedí čtyři muži ctihodného vzhledu.“ řekl a ukázal kamsi do kouta. pátý z rubínů. Vidím bělovlasého muže. Chrám na straně severní vypadá jako drahokam. a každý měl sedm oltářů se sedmi svícny. poseté květinami a vonnými bylinami. čtvrtý z topasů.“ odpověděl mu Abdul.„Kde?“ „Tamhle. kolem dokola se vznáší lahodná vůně: sotva jsem ji ucítil.“ „Nic takového.některé byly modré. Bože můj. vidím tam lidi s ušima mnohem většíma. Vidím křišťálový chrám s oltářem veprostřed. nejspíš rostou samy od sebe.a bylo tam také sedm zázračných fontán a sedm chrámů. svatý Brandanus. jehož listy hrají všemi barvami duhy. od jihu má barvu krve a od západu je bělostný jak padlý sníh a jiskří nad ním hvězdy zářivější než ty. „je to kraj nedaleko Indie.“ . žádný ostrov tu nevidím. který žil na mém rodném ostrově. než máme my. jeden z křišťálu. který nikdy nezestárne a vyléčí neduhy každého.“ rozhorlil se Boron. kdo se pod něj posadí. vytéká z něho voda bílá jak mléko.“ poznamenal Baudolino. Je tu spousta plodů. je opeřený jako pták a oči pod bělostným obočím mu málem nejsou vidět. „Vidím líbezné zelené louky. v ústech mám sladko jako po medu. druhý z granátů. na hlavách mají zlaté koruny a v rukou drží palmové ratolesti. „Onen ctný muž. a pak na další strom. takže mohou mluvit se dvěma osobami najednou. Proč jen ale dnes večer tohle všechno vidím?“ „Možná sis o tom někde něco přečetl a víno ti to přineslo na práh duše. A před každým kostelem stál uprostřed náměstí chalcedonový sloup a na něm se otáčelo kolo s rolničkami.

“ Boron se dal do tichého smíchu. ale i na ostrovech. změní nakonec ten. „Vidím. ale pochopit. že představa Pozemského ráje aspoň na jeden jediný večer Abdula přiměla pozapomenout na jeho nedosažitelnou lásku.92 - . až máj prodlouží dny. ale hledal v něm svou princeznu. zatímco Pozemský ráj byl domovem našich předků předtím. Měl před očima ráj. Ještě před okamžikem se Baudolino domníval. „chceme-li zapomenout. které k sobě nepatří. chamtivost ani chlípnost.“ „Snažme se zatím v poklidu žít v tom. který nám přisoudila vůle Boží. „Jak vidíš sám. Nepochopil jsem totiž. nepořádáme tady přece žádnou disputatio. nesmí se to ale přehánět. a to zaslíbené po člověkově pádu. „Exodus mluví o zemi zaslíbené.„Neměli bychom směšovat věci. pane Niketo. kam půjdeme. ve kterém žije.“ pokračoval. kde neexistují lež. pak právě těmto místům by se měla podobat Janova říše. jak asi může vypadat říše hojnosti a ctnosti. Tehdy jsem si to aspoň myslel. Jak se pomalu vytrácel účinek zeleného medu. Snažíme se pochopit. Trochu s pomocí vína a tak trochu i s pomocí zeleného medu.“ řekl Baudolino. Nejde nám tu o to. Myslel však na ni bez ustání. že pokud ty divy vůbec existovaly a stále ještě existují nejenom v Pozemském ráji.“ řekl Niketas.“ „Abdule. „jinak by celé té záležitosti nikdo neuvěřil. na které Adam ani Eva nikdy nevkročili. langan li jorn son long en mai. kam by chtěl jít každý z nás.“ ozval se Abdul.“ moudře poznamenal Abdul. že kdo si představuje světy jiné. Každý by pochyboval. věnoval jsem celé noci tomu. že tihle výteční Janované nám . Proč by se tam jinak mělo putovat jako do říše par excellence křesťanské?“ „Jistě. že jsem si představoval světy jiné.“ Použil výrazu „daleko“. jak bolestný je ten. jak by mělo vypadat ideální místo. „pokud jsem se nezmítal v pokušeních tohoto světa. Je jasné. opravdu si šeptal: „Jednou tam možná vyrazíme. najít místo. že se vůbec dá dojít tak daleko. v němž žijeme. Není nic lepšího než představovat si jiné světy.

“ . jim nedovolí růst tak bujně jako v Propontidě. Myslím. Ochutnej polévku z mořských i říčních ryb. i když mám dojem. Samozřejmě než se dopustili prvotního hříchu. To je omáčka z vaječných žloutků a citrónové šťávy v troše hovězího vývaru.93 - . můžeš si do ní přidat i trochu avgolemonu. že budou jíst dršťky.uchystali několik lahůdek naší kuchyně. Polévka se nalévá na krajíc chleba. že takhle jídali i Adam a Eva v Pozemském ráji. a chceš-li. Chutné ryby možná máte i ve vašich krajích. U nás rybí polévky ochucujeme slanými cibulemi naloženými v olivovém oleji. která tam u vás panuje. Pak se možná smířili s tím. některými dalšími bylinami a dvěma sklenicemi suchého vína. jak je zvykem v Paříži. fenyklem. že zima.

94 - . Zoufalý Básník se snažil získat čas a svému pánovi se vymlouval na nedostatek inspirace. a navíc v otázce papežského primátu Bandinelli nehodlal ustoupit. Viktora IV. Nechtěl ji však svěřit poslu. jež uvaluje. Baudolino složil vynikající báseň Salve mundi domine: Fridrich v ní byl nadřazen všem ostatním panovníkům a tvrdilo se tam. kterou mezitím už jeho zjitřený cit zbavil všech pozemských rysů a proměnil ji v bytost žijící trvale v Pozemském ráji. kde mezitím došlo k mnoha událostem. že několik kardinálů a členů senátu zvolilo jiného papeže. a kardinálové většinou hlasů zvolili za papeže kardinála Bandinelliho. Ale. zemřel papež Hadrián. a tak se rozhodl vrátit do Itálie. nakonec však přece jen dokázal. V době. nakonec však přece jen požádal o pomoc Baudolina. nemůže být než přesladké. tak Fridrich mohli dělat. co se jim zachtělo. kdy císař obléhal Gremu. knížete míru a zdroje veškerých zákonů. „Rainald zasvětil celý svůj život vytváření představy císaře jako pána celého světa. které jen s obtížemi dokázal Niketovi shrnout do několika vět. s nímž si jak on. Zkrátka rex et sacerdos v jedné osobě jako Melchisedech. z nichž žádnému on sám není podřízen. jakou byla pro Abdula jeho v dálavách ztracená princezna. Rainald jednoho dne Básníka požádal o ódu na císaře. Toužil spatřit zase Fridricha a ještě víc Beatrix. který Fridricha korunoval v Římě. který přijal jméno Alexandr III. O Rainaldových piklech nic nevím. že jho. Pro Rainalda to bylo neštěstí. a právě proto muselo dříve či později dojít ke srážce mezi ním a papežem.9 Baudolino vyplísní císaře a svede císařovnu Nepříliš náročným studováním a fantaziemi o Pozemském ráji strávil Baudolino v Paříži čtyři zimy. S Bandinellim byli jako pes a kočka.

protože jsou jedna jak druhá. markraběte Malaspiny. Pavie a několika dalších měst a markrabat znovu Milán oblehl. Ke všemu docházely zprávy. že vypravěč má zmatek v tom. hraběte z Biandrate. Vercelli. „Doufám. Nemohl si zapamatovat. „Kdyby to měla být kronika. že Alexandr se spolčil s vaším basileem Manuelem. že v Miláně se Fridrich zachoval líp než v Cremě. Cremony. Bergama. a exkomunikace tudíž neplatí. jak Baudolinovo vyprávění postupovalo rok od roku. tak Viktora.95 - .“ říkal si v duchu. že Alexandr papež není. „Spíš hůř. kdy se Milánští zase chopili zbraní.xandr III. kteroukoliv stránku. aby se už probudil. „stačilo by přečíst si jednu. A jednoho krásného jarního jitra již dvacetiletý Baudolino s básní Salve mundi domine pro Básníka a se svou korespondencí s Beatrix. kdy člověk znovu a znovu prožívá jedno a totéž a modlí se. že Milánští po dva roky znovu a znovu uváděli Fridricha do nesnází schválnostmi a potyčkami a následujícího roku že císař s pomocí Novary. Dal vyloupnout obě oči šesti zajatcům z Melzi a z Roncate . Coma. A právě do tohoto svého úsilí zapojil i Básníka. že římští císařové byli Fridrichovými předky. Císaři nestačilo tvrdit. aby se mohl opřít o impérium větší než Fridrichovo. soudě podle toho. a na straně druhé se italským městům hodilo mít papeže. kdy znovu ohrozili Lodi a kdy císař opět táhl do Itálie. markraběte z Monferratu. Alexanda uznat. protože na jedné straně se králové francouzský a anglický přikláněli k tomu. Nejenže se nedokázal zbavit dojmu. Jako ve snu. v ničem se od sebe neliší. že císař je schismatik. který tvrdí. a nikdo ho tedy nemusí poslouchat. co jsem se po svém příjezdu doslechl. Lodi. ale také se mu zdálo. co se stalo dřív a co později. pochopitelně okamžitě vyobcoval z církve jak Fridricha. dorazil právě k hradbám tohoto města. kterou nechtěl nechat v Paříži na pospas zlodějům.“ poznamenal Niketas. že Fridrichovy činy se od sebe nijak neliší a opakují se. Asti. Pokud chtěl mít Rainald ve Fridrichovi jediného dědice římského impéria. musel mít k ruce pádné a přesvědčivé důkazy.“ Z celého vyprávění měl dojem.“ Niketas jen s obtížemi sledoval.

že až se vrátíš. dal rovněž useknout obě ruce. že je jeho syn. Ale musel jsem mu složit hold. „Je to vzpoura. Baudolino prý se stydí. otče. chová-li se nespravedlivě. Baudolinova zběsilost ho však ohromila a pokusil se najít sám pro sebe omluvu. Baudolino. vzpoura proti zákonu. Ani jsem se s ním nechtěl setkat. zaznamenáváš mé činy. nenechal by mu. a tys byl přece první. aby mohl ostatní odvést do Milána. Domníváš se snad. víš však. Musel jsi snad dát zabít tolik lidí před dvěma roky v Cremě a další zmrzačit v Miláně. jak ta neposlušná dítka zkrotit. ale jenom obyčejným lidem. nemohu být shovívavý. co to je válka? Studuješ v Paříži na velkého bakaláře. A svým nepřátelům. Myslíš. svévolně. a to ne v bitvě. že Caesar a Augustus byli milosrdnější? Taková už je válka. Kdyby Fridrichovi něco takového řekl někdo jiný. Nemohu odpouštět. chtěl obejmout.“ „Tak vidíš. jen vyloupnout oči a uříznout nos. ale i obě uši. kdo se pokusil dopravit do Milána nějaké zboží. budu tě chtít mít mezi svými úředníky a možná tě pasuji na rytí. tenkrát ne. že to nebyla svévole. že jsou zase spolu.96 - .a jistému Milánskému ponechal jedno jen proto. Baudolino. Víš ty vůbec. Mou povinností je být nemilosrdný. tomu jsem se vyhnout nemohl. který se nemůže považovat za zdroj spravedlnosti. a ne šlechticům. Tenkrát mě to rozhořčilo.“ Dlouho se neviděli a při setkání ho císař z radosti. že je surovec. Baudolino se však neovládl. jak to děláte vy. ale odstrašující příklad pro ostatní. zato mu ale nechal useknout obě ruce. Odtáhl se od něho. málem jako bys byl Rahewin! Pak ale věz. ať by to byl kdokoliv. oči dával vyloupnout i on!“ „Jistě. že se mi to zamlouvá?“ „Jistěže se ti to zamlouvá. rozplakal se a řekl mu. že zákon jsem já. z pomsty za utrpěnou pohanu?“ „Ty mě tedy sleduješ. A každému. ale chladnokrevně. kdo mi tvrdil. a ne svým příbuzným.“ „Tím ho omlouváš?“ „Ted ano. Je to jediný způsob.

Když byl Fridrich ještě pouhým švábským vévodou. která měla přispěchat na pomoc křesťanům v Jeruzalémě. Odkud máš tu jizvu? Možná by ses měl spíš divit. Posléze. Tato událost byla trvalou skvrnou na jeho jménu. že ji máš na tváři. tam ses totiž jako mnich nechoval.ře? A snad si nemyslíš. Jenže pak bys musel také zachovávat cudnost a mravnost. protože se mi doneslo. nikdy . kdo na to opravdu nezapomněl. Zbledl. co vyvádím v Paříži. Zmínil se naopak pouze o tom. vzal do ruky bronzový svícen a vykročil k Baudolinovi. se stále ještě nezacelila. Tehdy už mezi Latiny a Byzantinci vládlo značné napětí. jako by ho chtěl zabít. jak nedlouho poté mladý vévoda nedaleko Konstantinopole unikl prudkým záplavám. Jak křesťané jen s obtížemi pokračovali v cestě. se přece jen ovládl. nač Baudolino (který se o té záležitosti dozvěděl od Oty) naráží.přepaden a zabit. Pozor na to. cos provedl ty v Adrianopoli. že pak budeš klusat vedle císaře Svaté říše římské a neušpiníš si přitom pracky? Oškliví se ti krev? Pak mi to ale radši řekni. cos vyváděl v Paříži. jako jsem já zacházel s pařížskými manželi.nejspíš místními bandity . Fridrich tu nehodu bral jako urážku a stejně jako později v Cremě podlehl i tehdy bezuzdnému hněvu. než jako ty s byzantskými mnichy. svědčila právě jeho reakce. byl Fridrich sám.97 - . a dokonce i sám Ota o ní v Gesta Friderici pomlčel. jeden z jeho šlechticů se vzdálil od výpravy a byl . Líp s lidmi zacházet. oděl se šatem s křížem a zúčastnil se druhé zámořské výpravy. jenže abych se dozvěděl. což bylo znamení. a nechám tě žít jako mnicha v klášteře. co jich v pekle je. vzápětí však zrudl. že na ni zapomněli. a o tom. všichni kolem něho však předstírali. vzal útokem nedaleký klášter a pozabíjel všechny mnichy. ruka mu klesla a skrze zaťaté zuby procedil: „U všech dáblů. že nebesa mu neodňala svou ochranu a přízeň. když už ho držel za šat na hrudi. kterou si oním nepěkným činem přivodil. na to donašeče nepotřebuji. že rána. Velice dobře věděl. Jediným. lidé si o tom povídají na potkání. a ne na prdeli!“ „Tví donašeči ti napovídali.“ Fridrich ztuhl a zbledl jak stěna.

že svého druhého otce z duše nenávidí. kdo je. cos právě teď řekl. mohl být s klidným svědomím označen za krásného rytíře. aby také něčím přispěla do hovoru. Beatrix se na něho obdivně zadívala a zde je třeba otevřeně přiznat. jak jsem ti přikázala a jak bych si byla přála. kdy Beatrix se svůdným úsměvem.“ Pronesla to nejspíš s obvyklou sesterskou starostlivostí a možná jen proto. aby se posadil a vyprávěl jí své nejčerstvější zážitky. protože musela luštit dvojí rukopis. že jizvu utržil při potyčce s několika pouličními zloději. zavolá stráže a . Baudolino se jí posadil k nohám a mluvil a mluvil. nemohla však vyslovit nic. Při řeči vzhlížel k její překrásné tváři a vzněty posledních let. Čekal.98 - . co říká. Jeho hněv se neztišil. co by měl dělat.“ Beatrix sice nechápala. co by pro Baudolina nebylo hojivým balzámem i jedem zároveň. jaký jen ona dokázala na rtech vykouzlit. a ty. které se ho zmocnilo. oč jde. Třesoucí se rukou sáhl do záňadři. ve vchodu se však obrátil a dodal: „Jdi složit hold císařovně a pak se vrať k těm svým zženštilým pařížským žákům!“ „Však já ti ještě ukážu. a podal jí je se slovy: „Není tomu tak. a kdo není zženštilý! Já ti předvedu.“ Vyrazil ven ze stanu. Způsobně jí políbil lem šatu. jak se to stává světoběžníkům. dopisy si však od něho vzala a pustila se polohlasně do čtení. čeho jsem schopen!“ říkal si Baudolino při odchodu z ležení. řekla: „Tys mi ale nepsal. ani když vešel do komnat Beatrix. cítil jen. a chtěl mu ublížit. a Beatrix se podivila jeho jizvě na tváři a položila mu několik starostlivých otázek. že tento dvacetiletý mladík se lví tváří. Baudolino jí nedbale vysvětlil. pak ruku. jsi mi odepisovala. jen aby se zbavil napětí. Zatímco pod rozkošným baldachýnem s úsměvem na rtech vyšívala. zestonásobeny a všechny najednou. Psal jsem a hodně. že se zachoval jako šílenec. které jizva jen přidala na mužnosti. aniž věděl. se k němu vracely a přemohly ho právě v okamžiku. kde uchovával své dopisy jí i její adresované jemu. že vstane. Císařovna ho vyzvala.se už neopovaž říci. paní. Baudolino na dva kroky od ní si se zpocenýma rukama uvědomoval. Sám ovšem nevěděl.

Beatrix však četla dál a líce jí stále víc nachověly. Nakonec přece jen vstala. poskvrnil jednou provždy ctnost zbožňované ženy a to. dopustí se i zločinu pátého a ze všech nejodpornějšího. jako kdyby sloužila rouhačskou mši. že bude-li taková.“ Řekla to bez hněvu. aby nepodlehl pokušení Beatrix obejmout. dvakrát od sebe Baudolina. odstrčila a pak skoro nehlasně pronesla: „Ach. zradil otcovu důvěru a podlehl hanebnému pokušení mstít se. po které polibek trval. že se pod ní podlomí nohy. Teprve později si uvědomil. se v pootevřených rtech setkaly i jejich jazyky. a jí sklouzla ruka a prsty pohladily jizvu na tváři. který ji chtěl podepřít. poskvrnil se cizoložstvím. protože jen aby ukojil svou nevraživost. chlapče. aby ho pohladila po hlavě. chlapče. uvědomil si. co mu . tohle už nikdy nesmíš udělat. Dvakrát se zdálo. kdyby se Fridrich nedopustil krveprolití a neurazil mě a kdybych já neotevřel srdce nenávisti?“ A jak se pokoušel najít odpověd. a jak slabikovala vášnivá slova. zadívala se Baudolinovi upřeně do očí a tvrdě mu řekla: „Pro všechny svaté. poté se pootevřely a na okamžik.vyžene ho. ale jejich rty se už dotkly. cos to provedl?“ Baudolino se k ní znova přiblížil. to už však hlava Beatrix byla u jeho a málem se dotkli nosy. Beatrix se odtáhla. Baudolino dal ruce za záda. Jakmile tato blesková věčnost skončila. kam jde. málem jako by její slova nedoprovázel žádný pocit a jako by měla vzápětí upadnout do mdlob. Natáhla ruku. Pak jí oči zvlhly a mírně dodala: „Prosím tě o to!“ Baudolino poklekl. čelem se málem dotkl podlahy. a vyšel. aby se jí podíval do očí. Baudolino ve snaze zabránit i tomuto pohlazení otočil znova hlavu. jako by náhle ochořela. na zlomek okamžiku z těch několika. že během jednoho jediného okamžiku se dopustil čtyř zločinů: urazil majestát císařovny. A v duchu si položil otázku: „Byl bych toto spáchal. hlas se jí třásl. Třásl se a třásla se i ona. aniž věděl.99 - . aby si ji pohroužil do srdce. Napůl se k ní obrátil.“ přiznal si. zbledla. aby jí vzal dopisy z rukou. co je jich v ráji. „Mstil jsem se. jaké se obává. Toužil po zbrani.

“ dodal s úsměvem. co by sis ještě mohl přát. . toto podezření mě provázelo řadu let. jsi měl všechno. „jsem se jednou provždy vzdal myšlenky na to.“ Na Konstantinopol se snášela noc a obloha ztrácela rudý nádech. nebo líbat na ústa ženu svého dobrodince?“ Nazítří požádal svého druhého otce o odpuštění. jimiž je obklopen. „Velice. když si uvědomil.“ končil své vyprávění. omluvil se za svou zlost a prohlásil. viď?“ zeptal se Baudolina Niketas. musel by její obraz zmizet i z mých snů. Požár už pohasínal. že před stem pochlebníků.“ V tom okamžiku hanbou zrudlý Baudolino začal pykat za svůj zločin. Císař ho objal. Niketas dal přinést dva poháry vína s medem. „Ještě téhož večera. protože jsem se provinil víc než on. tentokrát však už zcela a naprosto beznadějně. když se otec dopustí chyby. Je sladké. se pak smíchá s vínem delikátnějším. „Pane Niketo. že je myšlenkami jinde. Co je horší. plameny však už nevyšlehly. Toto víno. Pak odložil pohár. která mu řekl. a to i ve snech. a červeň se mu nahrnula do tváře. „Jsi jediný. zdálo se však.bylo smyslem života. Baudolino upíjel s očima upřenýma do prázda. že bych Fridricha soudil. a nemáš. řekl jsem si mnohokrát za těch dlouhých bezesných nocí. zároveň jsem však za celou tu dobu nedokázal z paměti vymazat trýznivou krásu onoho okamžiku. dává přednost synovi. který dokáže nemlčet.“ odpověděl mu Baudolino.100 - . „To víno je z Thasu. Do nádoby se vloží těsto ze špaldy s medem. Na několika vršcích sice ještě doutnala spáleniště. Kdybych totiž býval usiloval o sebemenší odpuštění. ale i Fridrich. které je silné a aromatické. v koho mám důvěru. jako je on. uříznout nos nepříteli. Byl jsem čím dál víc zamilovaný. V podstatě. proměnil jen v ubohý nástroj. že výčitky svědomí nemá jen on. omluvil se za zlá slova. „K tomu nemá dost odvahy ani můj zpovědník.

Bezcílně po nich bloudili. ale pak ho napadlo. žádali po něm vysvětlení.10 Baudolino najde Tři krále a kanonizuje Karla Velikého Baudolino dorazil k Milánu. děti ochořely a ženy plakaly. Okolní pole se hemžila obyvateli Milána. Lodské pověřil zbouráním východně položené městské brány zvané Renza. Rainald v něm však rozdmýchával oheň hněvu a neznal slitování. muže i ženy. jiní se zase utábořili u hradeb v naději. „Baudolino. kteří Milán nenávidí víc než on sám. odzbrojení muži postávali u cest a zvedali pěsti k nebi.mimo jiné i kvůli vnitřním neshodám .101 - .“ řekl císař. ale poněvadž nenáviděla Milán. vyplatilo se však proklínat spíše Boha všemohoucího než císaře. ne snad proto.klást obléhajícím odpor. aby dohodlo kapitulaci.“ A tiše dodal: „Rainald mi nahání větší strach než všichni Milánští dohromady. takže po čtyřech letech válčení a spoustě padlých zůstalo všechno jako předtím. svěří-li tu záležitost Italům. protože jeho muži procházeli mezi lidmi bez přístřeší. Cremonští měli . že nejlíp udělá. která bojovala po boku císaře. Hustě pršelo a v noci se třásli zimou. „tentokrát to neměj za zlé mně. když Milánští už přestávali .“ Pak rozkázal. Fridrich by býval rád městu odpustil. na jakou by hned tak nezapomněl. co po něm chtějí jeho rádci. Fridrich se napřed pokoušel zničit odbojné město požárem. a poskytnout také satisfakci městům. někteří se uchýlili do osad v okolí. Po pravdě řečeno to však byla kapitulace hanebnější než ta předešlá. k níž pak došlo za podmínek stanovených sněmem v Roncaglii. aby byl Milán vymazán z tváře světa. a dal z města vyvést všechny obyvatele. Nakonec vyslali k císaři poselstvo. a jakmile si někdo naříkal příliš hlasitě. že jim císař nakonec odpustí a budou se moci vrátit. Někdy i císař musí dělat. Je prý třeba Milánu uštědřit pořádnou lekci. že by ho milovala.

a pak šli pomoci Cremonským srovnávat se zemí Římskou bránu. Město bylo vzhůru nohama. Druhý den po zahájení bouracích prací se Baudolino opovážil projít hradbami do města. že tu z ničeho vyrůstá nové město. tak krásnou a mocnou. by Milán v těch dnech budil dojem rušného staveniště. pozpátku. že druhá taková by se v Itálii nenašla. neprahli totiž po ničem jiném než po pomstě. Obyvatelům těchto měst se úkoly. Když do jedné z nich vstoupil. Viděl zhroutit se zvonici u hlavního městského chrámu a po ní další. aby všechno stihl. co jim bylo přiděleno. k čemu tu došlo a oč tu jde. a za možnost vlastnoručně si vyřídit účty s poraženým Milánem císaři dokonce štědře zaplatili. zatímco císař pořádal v Pavii velké oslavy vítězství. krumpáči dosud nedotčené bazilice a kousek . objevoval mirabilia urbis Mediolani. jak společně táhnou za lana upevněná k průčelí domu a nepovolí. dokud se stavba nezhroutí. velice zamlouvaly. Náhoda ho přivedla k překrásné.pobořit bránu Římskou. Jeden rozdíl tu ale byl: všechno jako by probíhalo naruby. který by nevěděl. Nejzkušenější se však zdáli Pavijští: ani jeden úder krumpáčem nebyl nadarmo. zatímco se tu naopak v prach a hlínu obracelo město staré. Novarští měli za úkol srovnat se zemí bránu Vercellskou. velkými kladivy pak bourali zdivo a pod sloupy vráželi klíny a káceli je. Comští se měli přičinit o odstranění brány Comské a Seprijští a Martesanští měli ve zříceninu proměnit bránu Novou. Nenechali se strhnout hněvem. V člověku. První ze všech dokázali zbourat. Na první pohled se mohlo zdát. Pavijští se měli postarat o to. kde každý svým dílem pilně oslavuje Pána. Ze všech nejsnaživější byli Lodští. které jim byly svěřeny. aby z brány Ticinské nezůstal kámen na kameni. Baudolino několik dnů chodil ulicemi sem a tam.102 - . S takovými myšlenkami zrovna na Květnou neděli. Baudolino nahonem. spatřil hlouček mužů. ale napřed vyrýpali maltu ze škvíry mezi kameny ve zdi nebo zeď podkopali a ta se pak zhroutila sama od sebe. opodál zase jiní jako opravdoví zedníci napřed krumpáči strhli z domu střechu. dokud Milán ještě stojí. V některých ulicích nebylo vidět nic než oblaka prachu.

“ „Nezabíjíte. Nedalo se říci. Vypadali jako živí. kteří usilovně. jak velká musí být nenávist těch.“ chtěl ho potěšit Baudolino. Kolem hlavního oltáře pobíhala kráva a žalostně bučela. abychom ji nechali stát. že to je bazilika svatého Eustorgia a že se jí budou věnovat hned na druhý den. Zjistili. Dozvěděl se od nich. Byl to pěkný kus a Baudolino se chtě nechtě musel zamyslet nad tím. vlastně . „Nějaký poutník z Východu mi tehdy nabídl nejnádhernější ze všech křesťanských relikvií. „Díky.103 - . co bourají město. nevšímají-li si ve své snaze sprovodit město co nejdřív ze světa ani tak vábné kořisti. pracovali na zkáze nějakého malého paláce. milý křesťane. V jedné boční kapli. zahlédl stařičkého kněze.“ Jakého hříchu se ale mohl nebohý stařec dopustit? Baudolino se ho na to zeptal. kterou měl s sebou. chtějí jenom zbourat tvůj kostel. „Na to. „mně už nezbývá než čekat na smrt. tamti venku tě nechtějí připravit o život. a usadili se tu. Před lety mě ctižádost přiměla učinit můj kostel ze všech nejkrásnějším a nejslavnějším. Byla prázdná a vládlo tam ticho a chládek. je přece až moc krásná. vedle kamenného sarkofágu. protože tvář měl bělejší než bělmo vytřeštěných očí a při každém zasténání sebou jeho kostnaté tělo škublo. Ze samého zoufalství už jen skytal a pištěl jako raněné zvíře. kde mohou močit na sloupy. Baudolino vešel do chrámové lodě. ne?“ řekl mu přesvědčivě jeden z ničitelů. že to je pohostinné místo.“ „Tři krále? Všechny tři najednou? A celé?“ „Byli to králové. byli tři a byli celí. nedotčená těla Tří králů. mír je podepsán. a právě kvůli tomu jsem se dopustil hříchu. že je bledý. jako by nebyl církví přikázaný svátek. „obléhání skončilo.“ „A čím bude můj život bez tohoto kostela? Nebesa mě však trestají právem.od ní zahlédl několik Pavijských. Baudolino mu chtěl pomoci a nabídl mu doušek vody z láhve. Někdo už obral oltáře i boční kaple o jejich poklady a bůhvíodkud sem přiběhlo několik psů.“ odmítl stařec jeho nabídku.

k níž se vztahuje?“ „Určitě nemusí.“ „A právě tehdy. nikdo by mu neuvěřil. což není zas tak málo. udělit mimořádná důstojenství. že chamtivost by je přiměla lákat sem věřící z celé Itálie a vydělávat na nepravé relikvii. Buď tak hodný a odstraň stopy mé někdejší slabosti. aby je tu ti vandalové našli. zhřešil jsem tím. že tu tento poklad skrývám. O těchto králích se zmiňuje jen jedno evangelium. Mohli by se o ně podělit a městům.. Matoušovo. kolik jich bylo.“ „Zhřešil. odkud přišli a byli-li to králové či mudrci. že do Jeruzaléma je přivedla hvězda. to ale nepřišlo. Žádný křesťan neví.. I já jsem si tehdy řekl. a moc toho vlastně o nich ani neříká. odkud pocházeli a kam se pak vrátili.“ „Právě. S vynaložením nepatrné námahy si tak zajistíš místo v ráji.jako by zrovna zemřeli. že jsem je ukrýval na posvátném místě. že by relikvie zakládaly pravost víry. jako by se tu vzali odnikud. jenže věřící. Najdi si pomocníky. Mimo příběh kněze Jana by ti Tři králové mohli být jenom podvodem nějakého kupce s koberci. z nich stejně ucítí vanout nadpřirozené vůně. Věci se nemají tak.“ „Takže jsi nezhřešil. která nás tu dnes ničí. který se jich dotkne. když si ve skutečném příběhu najde to správné místo. zatímco ve skutečném příběhu kněze . že to není dost dobře možné. aby ty pochybné relikvie zmizely.. aby byla pravá.104 - . Teď však zase nechci. že relikvie nabývá hodnoty. Neustále jsem čekal na znamení z nebes. že o Třech králích se zmínil Ota v souvislosti s říší kněze Jana. Věděl jsem ale.. Jenže musí relikvie. mít původ opravdu v těle světce nebo v události. přijd ještě před večerem a postarej se o to. jsem si vzpomněl. Obával jsem se. Neuvádí. Kdyby je ten nebohý kněz předvedl věřícím jen tak. Dokázal by vůbec někdo objevit jejich hrob? Proto jsem se také nikdy neopovážil obyvatelům Milána povědět. víra je činí pravými. ale právě naopak. Tvrdí jenom. pane Niketo. Spousta relikvií uchovávaných tady v Konstantinopoli je původu velice pochybného.

musel by tam odjet. kdežto druhý byl bezvousý. protože prázdno bez plnosti. Dva králové měli tváře bílé skoro jako mléko.. Nebozí Tři králové dřímali ve svém sarkofágu a bylo jim jedno. aby zčásti odkrylo relikviář. aby mu pomohl pootočit víkem sarkofágu tak. Nebyli mu ničím povinováni. proměnit je v cíl nepřetržitých poutnických výprav a z fary učinit svatyni. že správná relikvie dokáže změnit osud celého města. ale co to říkám. nemají-li kolem sebe dům. pak Tři králové. výsledek však stál za to.. zdali by se na těla v sarkofágu nemohl podívat. Bylo to namáhavé. ve kterém by Tři králové mohli nabýt významu. připomínala pergamen. že mám-li něco říci o knězi Janovi. ale rovnou tři králové. což zatím neudělal. že Pavijští a Lodští ničí od základů město. byla by to přece událost jaksepatří! Hledá Rainald symboly císařské moci? Tady se mu nabízí ne jeden. než vyrazí na další cestu.“ Baudolino věděl.Jana se promění ve spolehlivé svědectví. Koho by ale mohli zajímat Tři králové? Napadl ho Rainald: dostal kolínské arcibiskupství. ale aby mohl být vysvěcen na biskupa. těla se však přitom opravdu zdála živá. ztuhlý.. že mám na dosah příběh. Kdyby do své katedrály vkročil společně se Třemi králi. Tehdy jsem pochopil. není ani prázdno. by mi mohli mé vyprávění potvrdit a posloužit mi jako důkaz.105 - . ani ten ne. sám to prý nesvede. jsou jenom otvor. kde se dá přenocovat. jelikož z Východu určitě pocházeli. Třetí vypadal . jako se lidé zastaví v hostinci. Napadlo mě. Div divů: kůže sice vyschla. abych tak císaři otevřel cestu na Východ. které je nic netušíc přijalo. Svou přirozeností vlastně byli světoběžníci: nevyrazili snad na cestu neznámo odkud a nenechali se po ní vést jakousi hvězdou? Na mně teď bylo. v němž byla těla uložena. Dveře nejsou dveře. a ten zase požádal jeho. jeden měl dlouhý bílý plnovous až na prsa. jakoby z cukrové vaty. kteří byli zároveň knězi! Požádal kněze. jenom si sem odskočili. ale neporušený. která by je obklopovala. poskytnout těm třem tělům nový Betlém.

bude třeba o Třech králích samých i o původu relikvie vymyslet věrohodná svědectví. Dám vyrobit tři rakve z nehoblovaného dřeva a v noci krále z kostela vyneseme za hradby s tím. oblečení zhruba stejně. že bych v Kolíně předvedl Tři krále převlečené za kejklíře? Musí být oděni . Zítra se vrátíš do Paříže. Kancléř okamžitě pochopil. Baudolino spěchal zpátky do císařského ležení a vyhledal tam Rainalda. které o tom něco vědí. Určitě tam znáš osoby. Kdyby někdo další tady zjistil. na levé líci měl dokonce prasklinu. Básník a jeden můj sluha. že jsou to těla tří našich udatných druhů. Rainald je chtěl vidět. pokusil by se nás o tvůj objev připravit a odvézt si jej do svého města. ale sotva je uviděl. Budeš u toho jen ty. jakou cenu má Baudolinův objev. Měl krátce střižené vousy a mezi odulými rty byly vidět jen dva bělostné dravci zuby. Před několika lety jsem byl v Ravenně. nebudeme spěchat. ohromené a dokořán otevřené oči a zřítelnice se jim leskly. první do bílého.jako z ebenu. Umíš si vůbec představit. Zahaleni byli do plášťů. nedal by se ukrýt před zvědavými zraky. tak se podle všeho mudrci z Východu oblékali. co najdeš.“ „Právě. důkazem jejich pravosti by to mohlo být nanejvýš tak pro byzantské Graeculi. Na jedné mozaice je tam císařovna Theodora a na jejím šatu jsou vyobrazeni Tři králové. Odnést odtamtud celý relikviář nebude asi možné. okamžitě začal pronášet kletby nehodné arcibiskupa: „V kalhotách? Takovou pokrývku hlavy může nosit jedině potulný kejklíř!“ „Pane Rainalde. druhý do zeleného a třetí do purpurového. a zpod těch jim vykukovaly kalhoty barbarského střihu.“ V noci pak byli Tři králové přeneseni do krypty v kostele svatého Jiří za hradbami. Než je odvezu do Kolína.106 - . jako by byly ze skla. Všichni tři měli velikánské. Pak je někam uložíme a necháme je tam. a řekl: „Je třeba provést všechno potají a rychle. nezpůsobil to však zub času. a shromáždíš všechno. kteří padli při obléhání. ale z damašku a prošívané řadami perel. protože snědý určitě byl i zaživa: vypadal jako dřevěná socha. nač jsi přišel.

Ale ve vší uctivosti. Jenže tři evangelia o nich mlčí. „Tradice je uvádí neustále a řada církevních Otců se o nich také zmiňuje. V Paříži ho pak Abdul.až na ruce. ale jen tak. Byla to hrůzyplná noc. Tři králové!“ řekl. Ornáty opravdu našli a k nim i cosi. ty byly na kost vyschlé . „ani v nejhorší opilosti bych o sobě neřekl. problém však byl v tom. papeže nebo archimandrity. ale jako by dotyční měli na mysli něco jiného. za pár veršíků ročně. Kdo opravdu byli a jak se opravdu jmeno.jinak. že jednou budu vrážet Třem králům po pořádku kůl do zadku. Hned druhý den se Baudolino vydal na cestu. že se tam o Třech králích sice mluví. aby se udrželi zpříma.byla jako spleť vrbového proutí a slámy.“ nabídl se Básník. to znamená jako biskupy. které na sobě měly. „v Kolíně ten relikviář už stejně nikdo otvírat nebude. který toho o Východu dost věděl. do čeho obléci muže. seznámil s jedním kanovníkem od svatého Viktora. „Ovšem. zato těla .“ „Mlč a oblíkej. jako bys byl nějaký lenní pán. „Co na tom. a ty teď nevíš. co já vím!“ „Hlavní chrám a biskupství jsou vydrancovány.“ „Jak to ale uděláme?“ zeptal se Básník. jako se to dělá se strašáky. kteří se jako první klaněli našemu Pánu Ježíši Kristu?! Oblečeš je tak. jako by ani nic naznačit nechtěly: někdo to vykládá dokonce tak.“ naříkal si Básník.107 - .“ Básník však nepřestal strašlivě klít a Tři králové se stále víc podobali kardinálům svaté církve římské. Zkusím to. který toho věděl ještě víc. že oblečeni být mají. jak si lidé myslí. jinak bude zle!“ „Panebože. Třeba se nám podaří sehnat nějaké posvátné ornáty.“ říkal Rainald. rozpadala se při sebemenším pokusu zbavit je oděvu. jako by byli ještě naživu. „pracujeme na slávě impéria. „Jak to uděláme? Umožnil jsem ti jíst a pít. Tváře sice vypadaly. Vražte do nich hole. jak tři mumie svléci z oděvů. co připomínalo tiáru.“ hartusil Baudolino. citáty z Izajáše a jiných proroků sice něco naznačují.

že se jmenovali Baltazar. král perský. aspoň dají vyslovit. Arsk. a možná i Appelius. Amerus a Damascus. Gaspar a Balthasar.“ Kanovník pokračoval: „Já bych byl pro Bithisarea. aby se později přidali k apoštolu Tomášovi a odešli šířit víru do Indií. „v Miláně se však našli tři a na těch třech je třeba vystavět nějaký přijatelný příběh. A teď je problém hlavně v tom. že to je problém.“ „Appelius a Damascus jsou pěkná jména.“ poznamenal Baudolino. co nám tu předvedl náš ctihodný mistr. setkali se až v Jeruzalémě a dohromady je svedl zázrak. Zrwnd. Basander a Karundas. král Sáby.“ „Dvanáct? Není to nějak moc?“ „Tvrdí to i Jan Zlatoústý. že . že to byli mudrci a žili na hoře Vittoriale nebo na hoře Vaus. jako měl Noe tři syny a jako jsou tři Indie. Arthsyst. Awstsp. která by se zamlouvala tobě. Já jsem přesvědčen.“ „Já bych neřekl. nebo také Melco. Podle jiných se ale jmenovali Zhrwndd. Astnbwzn. tak se sem nějak dostat museli. Podle jiných velice důvěryhodných autorů se však jmenovali Melkon. Melichar a Kašpar. Anebo Magalath. „A proč ne Karundas?“ nedal se Baudolino. Jazdegard. tato jména se na rozdíl od těch kýchanců. Caspar a Fadizzarda.“ ozval se Abdul s očima upřenýma bůhvíkam. jiní zase. Mhrwq. první byl králem Godolie a Sáby.“ „Těch králů mohlo být klidně třeba dvanáct.vali? Někdo tvrdí. která by odpovídala skutečnosti. Hwrmzd. Opatrnosti však nezbývá. „Když tu jsou. z jejíhož vrcholu bádali v nebeských znameních. Melichiora a Gatasphu. ještě než se vydali na cestu? Neznali. Aryhw.“ ozval se kanovník. ale taková. Dohodněme se. vzbuzují představu dalekých zemí. že to byli Hor. a na horu Vittoriale se prý také po vykonání návštěvy u Ježíše vrátili. Nsrdyh a Mrwdk. z nichž pocházejí. Jiní však tvrdí.108 - . protože Origenés uvádí. Znali se. abychom našli jména. že byli tři. „Nejde o to. jak se vlastně dostali do Milána. Galgalakth a Saracin. druhý Núbie a Arábie a třetí Tharssisu a ostrova Egriseuly. Ahsrs. král Seby. to už jich ale bylo dvanáct. že Hormidz ze Seleukie. a Peroz.

mohl konečně zahnat do úzkých: králi a zároveň kněžími byli Tři králové a králem a knězem je rovněž Jan. ale když zaslechl zmínku o knězi. která dokázala najít pravý kříž. jsou to všechno zatím jen pouhé řeči. Při té příležitosti mu připomněl. proroctví. cos mi pověděl. kde sídlí a jak žije. které steh po stehu šije na míru Fridrichovi! „Baudolino.109 - . ne-li nad všemi třemi Indiemi. Podle toho.“ ozval se Abdul. věštba a předzvěst právě onoho císařského důstojenství. Rainald sice Otova slova už pustil nadobro z hlavy. aby tvůj talent taky přinesl nějaké ovoce.“ „A kde ho já mám najít?“ „Když ho nenajdeš. tak ho vyrobíš.“ „Tak to by asi nešlo. papeži a monarchovi v jedné osobě. nemohla objevit taky pravé Tři krále? A Helena taky převezla jejich těla do Konstantinopole a uložila je v chrámu Boži moudrosti. alegorie. „o Tři krále se postarám sám. Toť přece obdivuhodná figura. jak a kdy jsme mu je uzmuli. Císař tě vyslal na studia a nastal čas.“ uklidnil ho kanovník. Proč by žena. Eustorgius Tři krále ukrást nemohl. Císař Východní říše by po nás chtěl vědět. nabyl dojmu. ty si vezmeš na starost kněze Jana. když za vlády císaře Maurikia a pěknou řádku let předtím. „Buďte bez obav.jejich hrob na hoře Vittoriale objevila královna Helena.“ rozhodl se okamžitě. odcestoval z Byzance převzít biskupskou stolici v Miláně. Chce to dokument. takže je od basilea Východní říše dostal darem. který vládl celé jedné říši. co říkal Ota. tak určitě aspoň nad jednou. který by dokládal jeho existenci a jasně říkal.“ S takto pěkně vymyšlenou historií se Baudolino ke konci roku vrátil k Rainaldovi. než se u nás objevil Karel Veliký. a ty nestačí. „Nacházeli-li se v bazilice svatého Eustorgia. kdo to je. pak je tam určitě dopravil sám tento světec. že by papeže Alexandra III. že podle toho. byli Tři králové předky kněze Jana a že právě oni na jeho osobu přenesli své důstojenství a poslání. neboli o králi s funkcemi kněze. Odtud také pochází moc kněze Jana. A vysloužil . matka Konstantinova.

ach. mnohem závažnější problémy. „Kněz Jan pro mě přestal být hrou. které snad sebral rovnou z ulice. zhruba rok jsem v tomto směru vůbec nic nepodnikl.110 - . stala se z něho povinnost. pane Niketo. zorganizoval jakousi parodii na konkláve. ale tentokrát už ne proto. vzal každému po jednom prstu a všechny tři poslal darem svému bývalému působišti. že nádoba s medem je už z poloviny prázdná. než mohl oslavit svůj triumf v Kolíně. Poslechl jsem Rainalda a vrátil se okamžitě do Paříže. zachoval se však štědře. Jenže právě Rainaldovi schisma přinášelo výhodu.že miluji tu. Mluvil jsem s ním o záležitosti s Třemi králi. Proto vymyslel vzdoropapeže nového.“ „Je ti to jasné. abych něco musel dělat.ti povýšení do rytířského stavu ihned po ukončení studií. byl jsem vždycky proti všemu a proti všem. zemřel vzdoropapež Viktor. Abdul se znova pustil do skládání písní a přitom zjistil. že všechno se tak dá samo od sebe do pořádku a Fridrich se třeba smíří a dohodne s Alexandrem. již nezřelo nikdy . co dobrého z toho mi vzejde .a nevím ani. A neměl jsem po něm už pátrat k uctění Otovy památky. věz. co okem mne neshlédne nikdy . ale on si nepřestával ladit nástroj: Nikdo ať se. Skoro všichni si oddechli v domnění. Říkal . že bych si s ním mohl promluvit o svých plánech. ach. a co se kněze Jana týče. Fridrichovi se to moc nezdálo. Dva měsíce předtím.. nediví tomu . Jak říkával můj otec Gagliaudo. a než Tři krále uložil v kolínském relikviáři. než kdyby tu byl jen jeden.ach. Ach. abych se vyhnul setkání s císařovnou. Dokud tu byli papeži dva. Vzdal jsem se pomyšlení. Stačilo. Předtím byl totiž proboštem hildesheimské katedrály. ale z příkazu Rainaldova. Paschala III.o jiné lásce srdce mé tušení nemá -jen o té sní.radostí jinou k smíchu mne nepřinutíš. znamenal on sám víc. pane Niketo?“ zeptal se Baudolino. která na můj vkus trvala už příliš dlouho. a společně se třemi duchovními. a přešla mě chuť zabývat se tím. Ale v té době musel řešit i jiné.“ „A Tři králové?“ „Rainald relikvie odvezl do Kolína až po dvou letech.

V témže roce císařovna dala Fridrichovi syna. že má návštěva v ní nevyvolala žádný neklid.“ Fridricha mezitím zaměstnávaly docela jiné problémy. že byli nalezeni. Když jsem se však na to stvoření díval. ještě neznamená. „Jenže Karel Veliký byl . zdálo se. Rainaldovi namítal. Beatrix měla oči jen pro své dítě. jako by to byl můj bratr. ale co má dělat nebohý císař Svaté říše římské? Prohlásit se za potomka Caesarova. který mu prolétl hlavou: Fridrich by mohl své důstojenství odvozovat od Karla Velikého. mohlo to být dítě moje.. Proto jsem se rozhodl na vlastní oči spatřit její dítě. může odvozovat svůj úřad od Petra a toho ustanovil sám Ježíš. protože jsem si někde přečetl. jak leží v kolébce.mi. Papež je prý na tom mnohem líp.“ „Vrátil ses k němu?“ Baudolino si povzdechl: „Vrátil. a tak jsem si umínil. Tři králové že se samozřejmě do krámu hodí. nádherného a strašlivého dne však mezitím uběhly už celé dva roky a za tu dobu jsme se ani jednou neviděli. že to očišťuje ducha a posléze vyvolává vidění. nedokázal jsem zahnat myšlenku. Vrátil jsem se na císařský dvůr. že si budu připadat jako člověk.“ „Co to s tebou udělalo?“ „Pochopil jsem. že jsou to jeho předci. Tak či onak jsem ovšem riskoval. budu milovat její dítě tak. ověřit si rozdíl mezi snem a viděním. že bych Beatrix mohl milovat jako svou matku. který se provinil krvesmilstvím. Od onoho pamětihodného. ale sami o sobě nestačí. že poloviční papež je jen nepatrnou zárukou jeho práv. ale jen na několik dnů. protože holý fakt. když to byl pohan? Tehdy se Baudolino vytasil s prvním nápadem. Sedm dní jsem se postil a pil vodu. že na ni musím jednou provždy zapomenout.. Vidění jsem měl. a dokonce ve větší míře. než by člověk čekal. že kdyby se byly některé záležitosti ubíraly jen trochu jinými cestami. že nemohu-li se smířit s tím.“ „A bylo tomu tak?“ „Určitě. jenže v nich ke mně přicházela právě ona.111 - .

nařídíš jejich exhumaci. říkal si v duchu Niketas. „Pokud ho ovšem nedáš prohlásit za svatého. „Poslouchej. a pokud ne. A pyšně se na Niketu zadíval.“ „U vousů Karla Velikého. uložíš je do skvostného relikviáře.přece taky pomazán papežem. že nápad to byl šílený. ale zabral. postupně jsem začal chápat. ale tady na zemi. „slyšels to. jenž coby arcibiskup kolínský je zároveň také metropolitou provincie. kdo by tě tak rád exkomunikoval. Chápeš.“ namítl Baudolino. dokonce ani moci toho.“ upozornil ho Baudolino. co by nebylo v ráji. ke kterému by jeho nápad mohl vést. a Baudolino mu odpověděl. prohlásíš Karla Velikého za svatého. který sice v tom okamžiku zrovna neplnil císařův příkaz a neuvažoval. Fridrich ho rozmrzele požádal. bude postaven nad papeže a ty jako jeho legitimní následovník budeš patřit k jeho rodu a nebudeš podléhat žádné úřední moci.Tři králové určitě a nejspíš i Karel Veliký.“ zvolal Fridrich a jeho vlastní vousy se mu vzrušením na bradě zježily. v Cáchách by došlo k podvodu. tvá marnivost nezná mezí. „To přece není žádná hloupost. Od Baudolina se dá čekat cokoliv. odjedeš do Cách. Samozřejmě. Chtělo to však něco. že šílený byl.“ namítl Fridrich. „Zatímco Fridrich a Rainald připravovali kanonizaci Karla Velikého. Niketas poznamenal. oč tu jde? Zakladatele Svaté říše římské prohlásíš za svatého. protože příprava některých věcí si vyžaduje čas. a s pomocí buly papeže Paschala. aby se snažil aspoň trochu uvažovat. ale až na konci následujícího roku.112 - . která ti poskytne potřebné oprávnění. než vypustí z úst nějakou hloupost. Rainalde? Ten kluk má zase pravdu!“ A tak se také stalo. zato si však velice živě představil výjev. to nic neřeší. kde jsou uloženy tělesné pozůstatky Karla Velikého. „A potom?“ zeptal se. ten umístíš doprostřed Falcké kaple a v průvodu věrných biskupů včetně pana Rainalda. aby císař mohl říci: Jsem tady a . a jakmile bude jednou svatý. že vlastně ani Karel Veliký a Tři králové dohromady na tu záležitost nestačí. povedlo se ti dokonce udělat světce z Karla Velikého. Všichni čtyři už byli v ráji .

co císař ještě mohl tady na zemi najít.tohle dokládá mé právo.“ . byla říše kněze Jana. A jediné.113 - .

Čemu jsme se v Paříži mohli naučit.11 Baudolino staví knězi Janovi palác V pátek ráno tři Janované. Seznámil se i s Boronem. To ovšem ještě neznamenalo.114 - . nepřestával sice vesele popíjet. moc je všechno a není důvodu. kdybych se na nějakou disputaci dostavil v slavnostním šatu s mečem po boku. Zdejší doktoři by se do jednoho podělali. Boiamondo a Grillo. aby je mezi dvěma doušky mohl žvýkat. Byl tvrdší. „Baudolino. Niketas si smutně povzdechl a dal si přinést víno z ostrova Samos. že se spolu s Baudolinem a Abdulem potěšil hospodskými radovánkami. Po nějaké době Rainald poslal Básníka s jakýmsi vzkazem do Paříže a ten svého pobytu samozřejmě využil k tomu. a hledali poslední poklady. Naopak. budilo to však dojem. ale jeho fantazie o Pozemském ráji ho podle všeho vůbec nezaujaly. proč by jí člověk třeba jen trochu . „vy tady jenom marníte čas. Požár vyhasl skoro sám od sebe. protože se nikdo příliš nenamáhal s hašením. důležité osoby ve skutečnosti důležité nejsou. že se kontroluje. co se dalo zjistit pouhým okem a co bylo vidět zdaleka. aby pití nepřehnal a mohl zůstat ve střehu jako šelma připravená ke skoku. co ještě stálo. aby mu na troše oleje upražili sezamová semínka. staneš se významným i ty. Baudolino si povšiml. že si mohli jen tak vyrazit do města. konečně potvrdili. tomu jsme se naučili.“ řekl mu jednou. V nevychladlých spáleništích bourali. že léta u dvora ho změnila. které unikly prvnímu náporu. poutníci se teď v ulicích a na náměstích mohli pohybovat s větším klidem. a jejich hon na zámožné obyvatele města tím jen nabyl na síle. a k tomu přinesli nějaké ořechy a pistácie. Požádal také. Pevere. U dvora jsem se naučil čtyřem věcem: držíš-li se významných osob. aby se mu Baudolinovo vyprávění lépe poslouchalo.

„Aby jednou mohl dovnitř a druhou hned zas ven a aby mu tam při bouřce průvan třískal všemi vraty najednou! V takovém paláci bych se nechtěl ocitnout ani po smrti. že po události se Třemi králi se Jan stal mnohem důležitějším než předtím a dále že by měl být uváděn jako skutečný rex et sacerdos.“ . kterou je třeba dobýt a podmanit si ji. ve srovnání s níž by chrámy papežovy budily dojem pouhých brlohů. Jak o říši kněze Jana mluvil.. sarditů. tři na západě. Základy jsou ze samých jaspisů. chryzoprasů. průhledného jak sklo. tři na jihu. Musí se ovšem umět čekat. tři na východě a tři na severu. hyacintů a ametystů a dvanáct bran. ale v Miláně zaslechl Baudolina povídat si o něm s Rainaldem jako o něčem. to je dvanáct perel. „Vzor bychom měli. akvamarínů.115 - . proti němuž by sídla křesťanských vládců včetně basilea konstantinopolských schismatiků vypadala jako chatrče. jako je dvanáct kmenů izraelských.. jak jej apoštol Jan viděl v Apokalypse... Zanechal je v Paříži. a začal mít zájem o všechno. sardonyxů. safírů. Je zkrátka třeba opatřit mu palác. jakmile zaslechl přátele mluvit o knězi Janovi. jako kdyby si pro vlastní potřebu stavěl válečný stroj. když se celá záležitost zdála jen pouhou fantazií lidí. topasů. co nevystrčí nos z knih. ještě jsem neřekl všechno.nemohl mít taky. ale také chopit se příležitosti. natož zaživa.“ „Jen klid. „Nebeský Jeruzalém. Účastnil se ovšem celé věci asi tak. Palác by měl být obehnán vysokými hradbami a v nich by mělo být dvanáct bran. jakého je hoden. a náměstí před palácem je z ryzího zlata. postupně se mu jako nějaký pozemský Jeruzalém měnila z mystického poutního místa v zemi. chalcedonů. smaragdů. co by se aspoň tak jako nález Tří králů mohlo stát viditelným znakem císařské moci.“ ozval se Boron. a jako kněz zase svatyni.“ „To určitě. Připomněl svým druhům. chryzolitů.“ vysmál se mu Básník. Jako král musí mít sídlo. co s ním souviselo.“ Okamžitě však nastražil uši.

“ „Pane Niketo. že by stačilo.116 - . vysoký třicet a široký dvacet loket a délka předsíně před lodí chrámovou že je dvacet loket podle šířky domu a její šířka před domem že byla deset loket. protože bys přišel o rozum. že něco je dlouhé tři. že Ezechiel sice vidění opravdu měl. protože obě tato čísla mají každé svůj vlastní a od ostatních odlišný mystický význam. co znamená doslova. pokud jde o význam duchovní. co se dělo při Richardově přednášce o Chrámu. stavěl její model. je tvrdit. je třeba především vědět. a spadla by. ani jeden údaj se tu totiž nedá brát vážně. byla by jednak čtyřikrát vyšší než celý Chrám. Ani se do toho nepouštěj. a jiná. jak jej popisuje prorok Ezechiel. zdali ses někdy rozměry a mírami Chrámu zabýval. Zítra ráno se mnou půjdete do opatství. se snaží přijít na to. který je poněkud nejasný. ale náš Richard od svatého Viktora na to šel úplně jinak. Kdyby ale přitom byla dlouhá dvacet a na šířku měla deset loket. Ale do potíží ještě větších se dostaneš. že za vzor by nám měl posloužit jeruzalémský Chrám. Ostatně řada lidí připustila. vždyť proč by chudák Ezechiel neměl mít právo na nějaké to potěšení.“ řekl Abdul. Jeden z tamních kanovníků. která ve zmenšeném měřítku společně nařezali. Na tom by ještě nebylo nic zlého. V Královských knihách se tvrdí. přečteš-li si vidění Ezechielovo. že předsíň má na výšku sto dvacet loket. že to je dlouhé devět. Jenže v Letopisech je naopak psáno. ale jen díky tomu. každé číslo a každé smítko v Bibli duchovní význam. není jen tak. učený Richard od svatého Viktora. protože jedna věc.„To by šlo. „nevím. S Ezechielovým textem před sebou odměřoval a kreslil plánek stavby. „ale já jsem toho názoru. Uvažoval asi takto: má-li každá věc. dal tento chrám rekonstruovat.“ „Dobře jsi udělal. aby se do ní opřel vítr.“ řekl Baudolino. jak by se podle prorokova textu. že Chrám je dlouhý šedesát. a společně se svými žáky a studenty z tyček a prkének z měkkého dřeva. a jednak tak úzká. jak ji popsal Ezechiel. že si pořádně přihnul a všechno viděl dvakrát. Kde .“ „Zatím ne. Vylíčit.

že nejdou-li dva rozměry dohromady. aby nám něco neustále padalo na zem. že Písmo se přece nedá vykládat podle návodu nějakého Žida. kdežto pomocníci se bránili tvrzením.samozřejmě potají. než měli. tam Richard odměřil prst.přece jenom patřil k lidu izraelskému a nějaký paprsek světla že by mohl přijít od lidí jeho přesvědčení a rasy. čím se už jednou zabýval. když se mu Chrám rozpadl. Jenže kanovník se nakonec přece jen dovtípil. protože takovými dveřmi by nikdo neprošel. Pokaždé. i když měl od meditací . a nakonec s pomocí klihu a hřebíků Chrám opravdu vyrobili. Kanovníci mu našli nevětranou temnou komůrku v jedné z nejnevzhlednějších pařížských ulic. nebo že loket. a aby si toho nevšiml. protože tyto proradné osoby jak známo svaté knihy hanebně překrucují ve snaze odstranit z nich sebemenší zmínku o příchodu Ježíše Krista. který má šest loket obyčejných. už ale proslulého rabína Solomona z Gerony. který se v textu objevuje. Sledovat po několik dopolední toho svatého muže. Abdul jim prozradil. že v textu je sice možná slovo vchod.z rabínských znalostí čerpají. že Ezechiel . že i někteří z nejvýznamnějších pařížských mistrů tu a tam . předstírali jsme. aspoň v pasážích netýkajících se příchodu Mesiáše . pak jen proto. že nám něco upadlo na zem a že se pro to shýbáme. a podruhé jen jednu její část.. nebo že příliš šetřili klihem. Jako na zavolanou právě tehdy si kanovníci od svatého Viktora do opatství pozvali sice ještě mladého. že stavbu pustili z rukou dřív. A když jeho druzi pohoršené namítali. ale mělo by tam být spíš schod.Ezechiel uvedl loket. a tvrdil. a všechny nás vyhnal. že není dost dobře možné. že jim udal špatné míry. Nakonec se všechno snažil omluvit prohlášením.“ Po několika dnech Abdula napadlo. jak s tím vším zápolí. bylo docela zábavné.. Jenže snad každou minutu se jim rozpadl a zhroutil a Richard se zlobil na své pomocníky a okřikoval je.117 - . že Ezechiel měl v prvém případě na mysli celou stavbu. je loket geometrický. Nebo se znova vracel k tomu. Solomon pochopitelně nebyl ubytován v opatství. jsme nedokázali zadržet smích. Byl to člověk mladý.ať chceme či nechceme .

Když se ho začali vyptávat na podobu Chrámu podle Ezechiela. že z litery textu není vůbec jasné. kde se vypráví. budiž požehnán. ale v komůrce byla taková tma. Sám velký Rasi připustil.roztékají se. Ježíš podle něho bohužel jednu vadu opravdu měl. jaké máte vy. jak daleko sahá židovská věrolomnost. ale naopak uspí údy těla v mrazu smrti. Jakmile návštěvníci stanuli na prahu. k prorokům promlouvá. k němuž křesťané právem chovají odpor. kde se nacházely venkovní místnosti na straně severní. doléhají k nim zvuky. prostředním řezákem počínaje. budiž požehnán.118 - . Pak dodal. chcete-li slova našeho Pána. protože svitek byl popsán hebrejskými písmeny).a nadměrného studia propadlé tváře. aby jim několik stránek přeložil. aby do něj nahlédli (což byla opatrnost zcela zbytečná. Když Svatý. že na čtení bylo třeba rozsvítit lampu. že tuto práci dělá rád. jinak byl Ježíš určitě počestný muž. že jej uváděl v pokušení. jako by jim chtěl zabránit. neblaze proslulé Toledot Ješu. usmál se a odpověděl jim: „Ani ti nejpečlivější komentátoři posvátných textů nedokázali určit. nejsou u toho žádné iluminace. Měl totiž . je to prý text. že Ježíš byl synem kurtizány a žoldnéře jménem Panter.a to byla opravdu zvláštní věc . zuby jen na levé straně. Ha-kadoš ba-ruch hu. Okamžitě se pokusil o omluvu. přesto mu však nebylo moc rozumět. jeho hlas zmrazíte. považoval se neprávem za Mesiáše. Vy křesťané totiž nechápete. který už neuhasí žízeň. mění podobu podle melodie hlasu. že svatý text se rodí z Hlasu. Právě kanovníci od svatého Viktora ho však požádali. sám totiž text považuje za příliš přísný. ty však nejsou stálé . a tak dále. kde končily na straně východní. jenže třeba ho právě v tom oklamal Kníže temnot.nahoře i vespod. Hlas pak vyvolá v prorokově srdci obrazy. Chtěli si totiž ujasnit. K setkání sice došlo dopoledne. který měl před sebou. Počíná si jako zednický mistr. rabín přikryl rukou svitek. Latinsky mluvil slušně. kdežto vy. proměnit v obrazy. Vždyť i evangelia připouštějí. . Nepředvádí jim podoby. Kanovník Richard by rád objevil duchovní smysl každé z částí Chrámu pomocí jeho rekonstrukce. jak vlastně Chrám opravdu vypadal. jako když se čerstvá voda promění v led. napravo ani jeden.

se po Šalomounově smrti dostalo do sporu.“ připustil Baudolino. Šířka řeky Sambation. Vidění se podobá snům. v nichž se věci mění jedna ve druhou. oč usiluje. a ustává pouze s počátkem každé soboty. země požehnané samými nebesy. a tvrdil. „Možná nevíte. že je slyšet na vzdálenost poloviny denního pochodu.119 - . jak Chrám vypadal. Jiní proroci se domnívali. kde žije deset ztracených izraelských kmenů.“ Když se pak rabi Solomon svých návštěvníků zeptal. žádný syn Izraele ovšem nemůže narušit sobotní odpočinek. Jeden z našich bratří. na jakou dolétne šíp vyslaný z nejmocnějšího luku.“ „O těchto kmenech jsem něco zaslechl. kmen Judův a Benjaminův. že strhne každého. Jenom dva z nich. že se vydaly do krajů předtím neobývaných a usadily se v zemi zvané Arsarath. kdo by se do řeky opovážil vejít s úmyslem dostat se na druhý břeh. kde věci zůstávají stále stejné. zůstaly věrné rodu Davidovu.a nikdy nedosáhne toho. Dvanáct kmenů. Ezdráš tvrdí. která tuto zemi odděluje ode všech ostatních krajů a zároveň jí slouží jako přirozená ochrana před nepřáteli. proč chtějí vůbec vědět. Eldad z kmene Dan. dorazil před více než sto lety do Kajruvánu v Africe. že jednou budou znovu nalezeny a slavně se vrátí do Jeruzaléma. totožné samy se sebou. zběsile žene proud písku a kamení. kde žije komunita příslušníků vyvoleného národa. staly se jejich otroky. „ale moc toho o nich nevím.“ . Rabín o tuto záležitost projevil velký zájem. kdežto zbylých deset odešlo na sever. že přichází z říše desíti ztracených kmenů.“ „Všechno je to psáno. nepodobá se obrazům ve vašich chrámech. místo vody se však jejím korytem s rachotem tak děsivým. kde nedochází ke zločinům a jíž opravdu protékají potoky mléka a medu. „že i naše texty se zmiňují o tajemné říši na Dálném východě. Pak už se o nich nevědělo. se rovná vzdálenosti. v níž vládne pokoj a mír. Mrtvá hmota se korytem řítí tak prudce. a když je Asyřané porazili. na něž se tehdy dělil Izrael. svěřili se mu se svým úmyslem hledat říši kněze Jana. Jenom v ten den je možno řeku překročit.“ řekl.

smola a dehet. že i já bych tuto říši rád našel. Pro naše rabíny. „pak by tamější zákony opravdu musely být odlišné od zákonů vašich a podobat se našim. jež vznikly . jenže podle toho. proč bych onu říši rád našel. kde by se ještě dodržoval. budiž požehnán.“ „To je ale nesmysl. Kdo však jsem já. My jsme si svůj zákon uchovali nedotčený. což je původní jazyk.. Povím ti však. každý podle svých vlastních zákonů. „Vy se svým zákonem řídit můžete. ne?“ zeptal se Abdul. Podle toho.. Sedmdesát moudrých mužů ve Feniově škole z prvků všech sedmdesáti dvou řečí. „od matky jsem mnohokrát slyšel. od Babylonie až po Španělsko. jenže jste ho pokazili.“ ozval se Baudolino. a proto hledáte místo. protože našich deset ztracených kmenů tam možná žije v míru s pohany. co vyprávěl Eldad. však problém spočíval v něčem jiném. abych soudil úradky našeho Pána. Eldada mohl přece přes řeku přenést anděl. budiž požehnán? Jste lidé malověrní. že jazyk Adamův znovu vytvořili na ostrově. daroval Adamovi a který zanikl při stavbě babylonské věže. vlna a krev. kteří o tom vyprávění začali okamžitě diskutovat všude. neboť ze stejného počtu různých stavebních materiálů byla zbudována i babylonská věž. ale dodržovat jej nesmíme. byla opravdu Mí kněze Jana. se od nich naopak lišily. Žije-li totiž deset ztracených kmenů v souladu se zákonem Božím. co tvrdil Eldad. dřevo a vápno. Myslím jazyk gaelský. Věz však.„Křesťané by ale mohli. který Svatý. jenž sestává z devíti složek. se v ní stále ještě mluví svatým jazykem.“ nesouhlasil s ním Abdul. pak jejich zákony by měly být totožné se zákony samého Izraele. Jsou to hlína a voda. protože v sobotu činí břehy řeky nepřístupnými hradba z plamenů.120 - . a už jen sama existence této zázračné říše by mohla sloužit za vzor všem dítkám Svatého. kde se narodila.“ „A právě v tom se lišíme od vás gójů. len. a možná by byly ještě lepší. „Nemohli. že to není jediný důvod.“ „A jak se tedy ten Eldad odtamtud dostal do Afriky?“ „To nevím.“ prohlásil rabi Solomon. budiž požehnán. o níž Eldad vyprávěl.“ „Kdyby země.

a není tu ani žádný důvod. v pořadí. Důležité je především tuto říši vytvořit. Původní Tóra. jak ji můžeme číst dnes. proč by neměl mluvit Adamovým jazykem. Proto také noc co noc po celé hodiny v naprostém soustředění slabikuji písmena Tóry psané a různě spojuji jedno s druhým a otáčím jimi jako mlýnským kolem. a jinak tomu ani být nemůže. že právě jejich jazyk je jazykem Adamovým. v okamžiku stvoření na očích. budiž požehnán.“ Rabi Solomon se shovívavě usmál a řekl: „Spousta národů se domnívá. že opravdu existuje vzdálená říše. aby dokázal vládnout i ztraceným židovským kmenům. proč by tomu tak být mělo: že ten Žid chce v říši kněze Jana hledat svůj jazyk a svých deset kmenů. by jim prý nemělo nijak a v ničem vadit. a v tom jim Žid může být užitečný stejně jako křesťan. byla psána jako oheň černý na ohni bílém. zdali by jej neměli učinit pátým účastníkem svých schůzek. sestavilo gaelštinu. sešly ze správné cesty. které jimi mluví. jež nenajdeme v Tóře psané. kde se původní sled písmen dochoval i s jazykem. neboť ta se v nynější podobě objevila až po Adamově hříchu. že naši tři přátelé si v duchu položili otázku. a ta právě díky tomu obsahuje to nejlepší z každého jazyka a stejně jako jazyk Adamův má podobu Bohem stvořeného světa. jež existovala před stvořením světa a kterou Svatý. například pohané nemají písmeno chet a Arabové zase pe.po zmatení jazyků.“ Při těch slovech Solomonova tvář vzplála takovým jasem. ale jedině jazykem Tóry. kvákání žab nebo křik jeřábů. Tak třeba dvaasedmdesát jazyků. Proto také jejich jazyky připomínají chrochtání vepřů. že Adam nemohl mluvit jazykem knih.121 - . rád bych pátrání po ní zasvětil život. budiž požehnán. jež vyprávějí o nepravých a falešných bozích. nezná některá základní písmena. co označuje. předal andělům. Kněz Jan by přece měl být natolik mocný. jímž Adam rozmlouval se Stvořitelem. poněvadž národy. v němž každé slovo vyjadřuje podstatu toho. aby se z nich posléze vynořil původní sled písmen Tóry věčné. Kdybych věděl. jež vznikly po zmatení. zapomínají však. ještě než se dopustil hříchu. A právě Básník uvedl pádný argument. kterou měl Svatý. .

jak tvrdíte. Jemu prý stačí v noci mumlat různé kombinace písmen tajného jména Páně a otáčet jimi na jazyku jako svitkem.Jan je sice král. jak by měl knězův palác vypadat. zlaté stoly na nohách ze slonoviny. takže žádné ženy. Rabi Solomon okamžitě prohlásil. okna z křišťálu. na nichž by jiskřily dva rubíny. . a v noci ve svitu měsíce zase drahokamy. kde vládne mír a soulad. že zná mnohem mystičtější způsoby. a najednou se objeví vír myšlenek i představ. Pak se už vymkl kontrole vlastní paměti i Tomášovu dozoru a před očima mu vystávaly brány ze sardonyxů a z rohů rohatého hada.Přes to všechno se však pořád ještě nerozhodlo. že by v knězově říši. ale mít jej rovnou před očima. v lampách místo oleje balzám a knězova postel celá z jednoho safíru. který na podnět apoštola Tomáše vystavěl indický král Gondophoros: stropy a trámy z kyperského dřeva. který vládne nad rozlehlým územím. dokud on sám neupadne do blaženého vyčerpání. který trvá. že by se knězův palác měl podobat tomu. takže ve dne by se ve slunci třpytilo zlato. Básník k medu zprvu zaujal nedůvěřivý postoj.“ přidal se Baudolino. jaké prý v Římě vyhlašovaly poplach. ztratil naopak veškeré zábrany a mluvil z cesty víc než ostatní. „ale protože jde o krále. a svěřil se přátelům s tajemstvím zeleného medu. navrhl ostatním. střecha ebenová a na kupoli dvě zlatá jablka. který je ochráncem cudnosti.“ „Nemyslím. umístil bych do některé z jeho komnat taky mechanismy. kde se právě nacházeli. protože – jak uzavřel Básník . jejž nejistým prstem namočeným do vína kreslil na stůl. aby jim pomohl nad knězovým palácem ne už jen hloubat. s pomocí náčrtu. „Sídlo je to sice moc pěkné. který nedovolí vkročit do paláce nikomu. jak dosáhnout vidění. pak se ale přece jen rozhodl vyzkoušet jej. protože však dostal nápad zmírnit účinek medu vínem. které probděli v pěti v Baudolinově pokoji. Abdul jako by podlehl duchu místa. nedopřát jim oddechu. kdo má u sebe jed. Když pak opojení dosáhlo patřičného stupně.122 - . chystala-li se nějaká provincie ke vzpouře. K řešení dospěli až po mnoha nocích. ale také kněz.

ve kterých se dá vidět všechno. ten sloup nese podstavec a na tom podstavci jsou další dva sloupy.123 - . Ale právě zlaté slunce a stříbrná luna jsou mechanismy .“ „To jako z toho otce Ježíše Krista?“ „Nedělej ze sebe hlupáka! O panteru píše Plinius. V tu ránu je měl před očima a obdivuhodně je zviditelnil i svým přátelům: „Palác stojí na vrcholu hory a ta hora je z onyxu a na vrcholu je tak vyleštěná. protože každý pořádný císař. proč bychom neměli použít také alabastru? A docela nahoře budou schody z jantaru a z panteru. Já ale to zrcadlo vidím na jednom jediném sloupu.“ nesouhlasil s ním Abdul. vydávají jas tak mocný. Knězi Janovi by se takové zrcadlo velice hodilo.“ Básník si vzal na starost architektonickou stránku věci. jimiž jsou posázeny. Drahokamy. musí. na svém dvoře takové mechanismy mít. Vlastně ne. co se děje na nejzazších hranicích jeho říše.“ „A z alabastru. ve které koňská spřežení otáčejí žernovem v souladu s počátkem a koncem ročních období.obíhají po nebeské báni a mechaničtí ptáci tu celý den švitoří a ze čtyř koutů je na trumpety doprovázejí andělé. Jinak se mu ale nápad s mechanismy docela zamlouval. Zaslechl jsem také něco o zrcadlech. „Jistě. Pod palácem je tajná studně. mohl by s jeho pomocí sledovat. co se právě děje někde jinde. jak každý ví. který dosud jen mlčky vychutnával účinky zeleného medu. a rubíny na ní představují hvězdy. jež zobrazují oblohu. na kterém je sloupů čtyřiašedesát. povede k němu sto dvacet pět schodů z porfyru.“ napověděl mu Boron. Podlaha je v něm z křišťálu a ve vodě pod ní plavou ryby a bájná mořská fauna.mohlo docházet ke vzpourám. je to drahokam a hraje všemi barvami. Na nich je pak uložen podstavec . ať mouřenín či křesťan. Chrám je okrouhlý. Strop je posázen safíry. že se leskne jako luna. a tak začal zrcadlo kreslit a přitom ostatním vysvětloval: „Bude umístěno co nejvýš. má zlatou kupoli a ze zlata jsou i stěny. že v zimě hřejí a v létě ochlazují. a proměňují tak palác v obraz všehomíra. na nich zase podstavec a na něm čtyři sloupy a tak to pokračuje až k podstavci prostřednímu.

když ale křesťanský zedník řekne. „Pak už jsme si ale museli pospíšit.“ „Poslouchej. Co ty na to?“ „V pořádku. Po mně bys však chtěl. aby nespadl. Tobě vůbec nevadí. „stačilo by. kdyby se ozval osobně . že chrám postavený podle jeho údajů by se zřítil. co nemohou spadnout. aby se někdo o spodní sloup jenom opřel.“ ozval se rabi Solomon. o kterém se vůbec neví.“ nasadil smířlivý tón rabi Solomon. jak vypadal. dokud nezbude jen jeden.“ řekl Niketovi Baudolino. „To jsme však už byli na dobré cestě. klidně mu odpovíš. že v tom zrcadle by velice rád zahlédl třeba jen stín své v dálavách ztracené princezny. aby mi na ně dávali pozor.“ „Náš kněz by se okamžitě stal věrohodným.. a právě na něm je zrcadlo.. Básník se chystal k odjezdu a nechtěl přijít o zbytek příběhu.124 - . jsi falešný jak Jidášova duše.“ „Ty mlč. abych vyráběl jen zrcadla. měj si zrcadlo. jaké se ti zamlouvá. v pořádku.“ „Na dobré cestě? Podle mě ten váš kněz nebyl o nic věrohodnější než Tři králové převlečení za kardinály a Karel Veliký obklopený zástupy andělskými. rozestavím je kolem dolního sloupu a budou jej držet. a zrcadlo by bylo v tu ránu dole na zemi. vid? Postavím si k němu třeba dvanáct tisíc ozbrojenců. že by Fridrichovi poslal dopis. že ten váš Ezechiel si povídá o chrámu.se sloupy šestnácti a pak znovu všechno pokračuje a sloupů ubývá.“ .nejlíp tak. Abdul je poslouchal s očima upřenýma do prázdna a Baudolino věděl. že Ezechiel slyšel nějaké hlasy a o nákresy mu nešlo.

“ Nuzným dárkem byl obrovský pohár z rubínu.125 - . psaný ultramarínovým inkoustem. jenž cestoval z místa na místo usazen na trůně upevněném na hřbetě slona osm loket vysokého v doprovodu svých leníků a ministrů. že kněz chalífovi poslal dar a dopis. přesně dvanáct hodin. Jan je sice nestorián. Sindibád po návratu odtamtud vyprávěl. Tímto darem a dopisem si velký Hárún ar-Rašíd v saracénském světě získal ještě větší úctu. který rabi Solomon vyslechl od španělských Arabů. ze které přišel. že přichází král. v němž stálo toto: „Já. Bereme Tě jako svého bratra a prosíme Tě o odpověď. že na ostrově viděl hodně Indů. Před ním kráčel herold se zlatým kopím. když tvrdil. ale křesťan. se jako trosečník ocitl na ostrově nacházejícím se pod čarou rovnodennosti: noc tam byla stejně dlouhá jako den.12 Baudolino píše dopis kněze Jana K rozhodnuti napsat dopis kněze Jana je přivedl příběh. uvnitř zdobený perlami. jenž vlastní korunu. kníže ze Sarandibu. Pokud z trůnu sestoupil a pokračoval v cestě koňmo. před nímž stojí tisíc slonů a v jehož paláci jsou kosi z drahokamů. a pokud by vůbec někomu nějaký dopis poslal. a nakonec ho požádal. A prosíme Tě také. Ti zasílám pozdrav míru. jež mělo na hrotu smaragd. tak jedině Fridrichovi.“ řekl Baudolino. „Arabsky se jí pochopitelně říká nějak jinak. Jistý námořník jménem Sindibád. kteří šli pěšky ve dvou řadách po obou stranách. a že se tudíž musí nacházet nedaleko Indie. sledovalo ho tisíc jezdců oděných do brokátu a hedvábí a herold před ním hlásal. jakou neměl ani Šalomoun.“ . Lhal jenom. jenž žil v dobách chalífy Hárúna ar-Rašída. Indové ho na nosítkách odnesli ke knížeti ze Sarandibu. abys přijal tento nuzný dárek. „Ten námořník určitě navštívil říši kněze Jana. aby Hárúnu ar-Rašídovi předal dopis na pergamenu z jehněčí kůže. Kníže Sindibádovi poskytl slyšení a chtěl po něm především co nejvíc zpráv o zemi.

ale neviděli ho. co o něm vím. lesních žínek a čar. čarodějů. co o něm slyšeli. „A co o něm víš ty?“ odsekl Kyot. spustil: „Divím se jenom jedné věci. která Ježíši při ukřižování vytekla z boku. jiní zase Sangreal. Povídají o něm.„A my ten dopis napíšeme. královská krev. „Určitě rytíři. že je obdařen mimořádnými schopnostmi.“ „A kdo jej viděl?“ zeptal se Básník. Jak se naši přátelé pídili po jakékoliv zprávě. by to měla být jakási miska.“ navrhl Básník. jakmile pochopil. „Říká se mu i Grasal a prý i Graalz.“ „Co víš o Poháru?“ zeptal se Boron. i když jej třeba viděl.“ „Žádná miska. Co to ale vlastně je? Podle toho.“ shovívavě se pousmál Boron. Ježíš v něm požehnal víno při poslední večeři Páně a Josef Arimatejský do něj zachytil krev. co souvisí s mocí. Všichni však kamsi beze stopy zmizeli a já jsem se setkal jenom s lidmi. totiž že jste o Poháru dosud neslyšeli.“ A pak jako by se rázem rozhodl prozradit nějaké své tajemství. kteří jej střežili v Brocelandii. Stačilo.“ odpověděl Kyot. nebo grál?“ zeptal se Básník. rovněž podezíravě. „Spíš kalich. který ihned zpozorněl. „leží na srdci oběma. a okamžitě zvolal: „Já jsem ale v Bretani o takovém nebo skoro takovém hradu slyšel vyprávět! V tom hradu je uložen Pohár. že se jmenuje Svatý grál. jak si je tamější obyvatelé po večerech u ohně vyprávějí. „To se neví. narazili na Kyota. Pocházel ze Champagne.“ . miska.“ „Tak co vlastně. která by dala určitější podobu knězově říši. okamžitě ve střehu. protože to je ta nejdrahocennější relikvie celého křesťanstva. „Jak vidím.“ zasáhl do hovoru Baudolino. že jde o něco. A není tím řečeno. že by to musel být zrovna pohár. pohár. Někteří lidé tvrdí. Zrovna se vrátil z cesty do Bretaně a hlavu měl stále ještě plnou příběhů bludných rytířů. protože jeho majitel se stává členem rodiny vyvolených rytířů z rodu Davidova a našeho Pána Ježíše Krista. aby se mu Baudolino zmínil o divech paláce kněze Jana. Nikdo si na jeho podobu nepamatuje. Každý jenom říká.126 - .

“ nedal se Kyot. „nachází-li se někde v Bretani nebo na ostrovech. Chodil jsem křížem krážem. kdo nám o ní něco poví. ale na žádného jsem nenarazil. a hned si myslí. „kde se ten hrad i s tím. najít ten pohár či misku. že přijdu na stopu.“ „Pozor.“ „A našels?“ „Nešlo ani tak o to. a toto důstojenství by mohl přenést na Fridricha tím. jmenoval se Feirefiz. protože s knězem Janem to nemá nic společného.“ Pak se obrátil na Baudolina: „Jak to. třeba Pohár opravdu najdeš. V té spoustě příběhů. který se nakonec stal indickým králem. však byl jeden. ale abych jej našel. Proto jsem teď tady a hrabu se v pergamenech v naději. nás přece nemusí zajímat. nebo jak se mu říká. A tak je to se všemi. že tě to nenapadlo? Pohár má kněz Jan.“ poznamenal Boron. abych si o něm nechal povídat. Milý Borone. které jsem vyslechl. Nejspíš nepatřím k vyvoleným. právě od něj pochází jeho vysoké důstojenství.“ „Proč tady ale marníme čas nějakým Pohárem. kde nikdy nebyl? A kdo ti vůbec o tom Feirefizovi pověděl?“ „Každý příběh je k něčemu dobrý. Každý o něm něco zaslechne. nehledáme věc samu. kde se nachází.“ . kteří by věděli.“ přerušil ho Baudolino.“ „Nesmysl!“ okamžitě na něho zaútočil Boron.127 - . a už se na mě dívá. a vůbec ne proto. jako bych ho chtěl připravit o něco. jako o to. jako spíš rytíře. „a budešli Kyotův příběh mít za pravdivý a řídit se jím. kdybychom jej uvedli do souvislosti s knězem Janem. jestli by nám k něčemu bylo. teď ale nejde ani tak o to. co ještě ani nemá. prý Pohár našel a dal jej svému synovi. abychom zjistili. že by mu Pohár daroval. když jsem se tam toulal po lesích. že jej musí najít on a nikdo jiný. abychom ho nalezli. která mi unikla. Já jsem v Bretani a na ostrovech strávil pět let. kde o něm cosi zaslechl. podle něhož kterýsi z těch rytířů. se nikdy nezjistilo. ale někoho.“ krotil je Básník. „Vezměte si třeba tady toho mládence: vrátil se z Bretaně. knězi. co v něm je. „Takže já jsem podle tebe celé roky hledal Pohár tam.„Mělo by se míň povídat a víc o něm vědět. vlastně nachází.

a musí být tedy srozumitelný hlavně a především jim. „Saracéni ctí Ježíše Krista jako velkého proroka.. Bylo oznámeno Našemu Majestátu. Baudolino se zavřenýma očima. Abdulovi se povedlo v noci ze skriptoria v opatství svatého Viktora ukrást cenný a dosud ani jednou neoškrábaný pergamen . Baudolino však byl proti tomu. že sykal tou stranou úst. čeho se Maurům dostalo neprávem. nakonec se však shodli na tom. Presbyter Johannes. mohl při troše dobré vůle budit dojem.„A zároveň by to taky mohl být onen rubínový pohár.“ prohlásil Básník. ve které už zbývala jen troška zeleného medu.“ napověděl jim Solomon. který z toho všeho byl natolik rozčilený.“ „A máme to. V místnosti pro dva jich nyní kolem rozviklaného stolu sedělo šest. má určitě k ruce tajemníky. kteří ovládají všechny jazyky. poznamenal Baudolino. Hned na začátku si položili otázku. že si velice vážíš naší vý. že dopis psala latinkou ruka člověka z Východu.. kde neměl zuby. mohli ten pohár někde objevit a Hárún jej pak mohl zase darovat knězi. poznamenaný pobytem v zámořských křesťanských říších. Žádný Jeruzalém. Fridrichovi. a že tudíž také z úcty k Fridrichovi by měl psát latinsky. přeje zdraví a trvalé užívání Božího dobrodiní. Předtím ještě navrhl ostatním . Navíc. protože jeho rukopis. zdali by kněz neměl psát v jazyku Adamově nebo aspoň v řečtině.protože si to prý vyžaduje tvůrčí duch a důvtip. jakým Jan nesporně byl.stačila jen pečeť. císaři Svaté říše římské. aby vypadal jako dopis od nějakého krále. že to zkusí.128 - . z pověření a z vůle Boha a Pána našeho Ježíše Krista. dopis musí papeže a další křesťanská knížata ohromit a přesvědčit. hlava prý naopak musí být jasná. „Pohár jako předpověď zpětného nabytí toho. ale Pohár!“ Shodli se na tom. pána těch. jako by měl vnuknutí. Pak se pustili do práce. bez nichž se neobejdou -. který kníže sarandibský poslal darem Hárúnu ar-Rašídovi. že tak mocný král. diktoval a Abdul psal. již panují. aby se podívali na dno nádobě.

jenž už zelenému medu přišel na chuť. Rádi dar přijímáme a skrze našeho vyslance bychom se rádi dozvěděli. Z hrotu kopí občas na sluhovu ruku skane kapka. jaké kdy moře i země ve svých .. „teď se naskýtá vhodná příležitost. dej nám vědět. jenž dopis diktoval. „je tu velikánská komnata a pochodně vydávají jas.“ souhlasil Baudolino. Pohár je z nejryzejšího zlata a je posázen neobyčejně krásnými drahokamy. a komnatu zaplavuje prudké světlo... Sluhové jsou překrásní. Objevují se další dva sluhové se zlatými svícny zdobenými niellem a na každém plane nejméně deset svíček.. ten v hlavě dokáže rozhýbat myšlenky.“ ozval se Abdul. a Abdul. než povzbudit se zeleným medem. tak svědectvím svého přátelství. „jenže tady ty dvě pomatené hlavy. zdali se jako my řídíš pravou vírou a ve všem a vždy věříš v Pána našeho Ježíše Krista. Baudolino. svědkům či zdrojům zjevení však nezbývalo.“ Nejspíš měl pravdu.“ říkal Kyot. spatřili spoustu věcí. které zakoušel poprvé v životě) a Básník.tečnosti a že k Tobě dorazila zprava o naší velikosti. seděli na zemi a se slabomyslnými úsměvy na tváři blábolili jako nějací Aloadinovi zajatci. aby kněz poslal Fridrichovi Pohár. v ruce má pohár. ale třeba si na všechno nedokážou vzpomenout. a jestliže by Ti něco učinilo radost. jež by naši dobrotivost potěšila. Naše štědrost je nesmírná. Světlo svěc bledne jako Luna a hvězdy při východu Slunce. nám zatím ještě nedokázaly povědět. Proto jsem taky navrhoval zelený med. Na oplátku od nás přijmi. a to jak zmínkou našemu poslu. jaký si nikdo ani nedokáže představit. „Ach jistě. těmi nejbohatšími.“ „Jistě. že se v odlescích ohně v krbu leskne. který jej podle jeho diktátu psal. že jsi nám chtěl poslat darem milou a zábavnou věc.. Boron a Kyot. Za chvíli už Boron. Právě teď vchází dvorní dáma. Od našich emisarů jsme se dozvěděli. Kyot (ohromený pocity.129 - . „Na okamžik zadrž. se mohli omezit na víno. co ten Pohár vlastně je!“ „Vyslechli hodně příběhů. Přichází sluha a v ruce drží kopí tak bělostné..

„Něco ti povím.. a pak blábolíš o čemsi. vidím jen světlo. tisíc démonů ať tě sužuje! Napřed vzbudíš dojem. Snáší se sem neproniknutelná temnota. sluneční paprsek vrhá do místnosti jas sedmkrát větší než předtím.. který mi pověděl o Feirefizovi.“ vpadl mu do řeči Kyot. a místo toho poslouchají hlasy!“ „Snažně tě prosím. jsem se také dozvěděl..“ ozval se Boron. lapis ex coelis..130 - . Borone. „Nehřeš. jen klid. Jistě. komnatu osvětlují pochodně. Vlastně ne. Jak ale do něj Josef Arimatejský mohl zachytit krev Ukřižovaného. hříšný člověče!“ ozval se okamžitě Solomon. protože Židé se nedívají na iluminace.“ „Jak to můžeš vědět. „Řekli mi to. „ale já vidím něco víc. když byl z kříže sňat až po smrti a mrtvoly přece nekrvácejí?“ „Ježíš mohl konat zázraky i po smrti. protože to prostě vím. cos neviděl a o čem ti řekli? Jsi na tom hůř než ten pomatený Ezechiel. že to byl kámen a že spadl z nebe. A nyní vchází další děvče se stříbrným talířem. je to pohár.“ . co vlastně vidí.“ „Budiž na věčnost zatracen. tak byl vysekán z toho nebeského kamene. palác se otřásá v základech..útrobách skrývaly. že máš vidění. když je na něm samet?“ „Vím to.“ „Jak ale ten zatracený pohár vůbec vypadá?“ „To nevím. že Pohár je nádoba. talíře rytířů se plní pokrmy. „Nejde tu o mou osobu. a palác přitom zaplavuje vůně všech koření světa.“ napomínal oba Baudolino.“ „Jak ale ta dábelská věc vypadá?“ vpadl mu Básník do řeči. naopak. teď ale zaznělo i hromobití. ve které Ježíš Kristus požehnal víno.“ „Pohár to být nemohl. přikrytý bílým sametem. „Od člověka. a pokud to pohár byl. A jak obchází stůl. ale Bible je přece kniha posvátná i pro vás. Ach. jako by se měl propadnout do hlubin země.“ „Ty vidíš jen světlo. Poslouchej.. který nevěděl. vy mrzcí gójové!“ „Jen klid. vchází svatý Pohár.“ nedal se Boron. o jakých se jim ani nesnilo. Připusťme.

„Jak by pak ale Pohár mohl být kopím, jež probodlo svatý bok?“ rozzlobil se Básník. „Neřekl jsi snad před chvílí, že vidíš sluhu s kopím, ze kterého kape krev? Tak abys věděl, já teď nevidím sluhu jednoho, ale rovnou tři, a z kopí jim krev nekape, ale přímo se řine. A vidím taky muže oděného jako biskup s křížem v ruce: sedí na stolici a čtyři andělé ho přinášejí ke stříbrnému stolu, na kterém je teď to kopí položeno. Dvě dívenky přicházejí s tácem a na tom spočívá v kaluži krve mužská hlava. Biskup nad tím kopím slouží mši, zvedá hostii a na hostii je vyobrazeno dítě. To kopí je podivuhodná věc, znak síly, a tudíž i moci.“ „Kdepak, z kopí sice krev odkapává, ale do poháru, a to na důkaz zázraku, o kterém jsem se tu už zmínil,“ ozval se Boron. „Je to tak prosté...“ dodal a začal se usmívat. „Necháme toho,“ řekl Baudolino zkormouceně. „Nechme Pohár Pohárem a pokračujme.“ „Přátelé,“ ozval se rabi Solomon s odstupem člověka, na kterého vzhledem k jeho židovství posvátná relikvie nedělá zas tak hluboký dojem, „nechat kněze poslat darem věc tak cennou mi připadá přehnané. A navíc osoby, kterým by se dopis dostal do rukou, by po Fridrichovi mohly chtít, aby jim ten div divů ukázal. Tak či onak nemůžeme vyloučit, že příběhy, které vyslechli Kyot a Boron, se už leckde vyprávějí. V tom případě by stačilo jen něco málo naznačit, a pak ať si to už každý přebere sám. Neuvádějte tam výraz grál, ale jen něco neurčitého. Tóra nikdy neoznačuje nejvznešenější věci přímo, ale podle jejich skrytého smyslu, a ten už pak zbožný čtenář musí postupně odhalit sám, a navíc z vůle Svatého, budiž požehnán, má k jeho pochopení dojít, až pozemský čas dospěje ku svému konci!“ Baudolino navrhl: „Dejme tam tedy, že mu posílá skříňku, pouzdro, truhlici, uvedme accipe istam veram arcam, přijmi od nás tuto pravou schránu...“ „To by šlo,“ souhlasil rabi Solomon. „Zahalit a zároveň odhalit. A otevřít cestu k víru výkladů.“ A tak psali dál. Zachce-li se Ti přijít do našich držav, postoupíme Ti tu největší a
- 131 -

našeho dvora nejhodnější a budeš se moci těšit z našich bohatství. Oplýváme jimi a budeš jimi zahrnut, až se budeš chtít vrátit do své říše. Mysli na čtyři poslední události, jimiž život končí, a nedopustíš se nikdy hříchu. Po této zbožné radě se kněz pustil do líčení své moci. „Jen žádnou skromnost,“ radil Abdul, „kněz je tak vysoko nade všemi, že si trošku té pýchy může dovolit.“ Rada to byla asi zbytečná, díky ní však Baudolino odložil i poslední zábrany a začal diktovat. Dominus dominantium z toho vyšel jako vládce mocnější všech králů světa a jeho bohatství se nedalo vůbec spočítat: dvaasedmdesát králů mu odvádělo poplatky, dvaasedmdesát provincií, z nichž ne všechny byly křesťanské - na žádost rabiho Solomona byly do počtu zahrnuty i ztracené kmeny izraelské - ho na slovo poslouchalo a plnilo jeho rozkazy. Vládl třem Indiím a jeho území sahala až k nejvzdálenějším pouštím a k babylonské věži. Měsíc co měsíc mu u tabule posluhovalo sedm králů, dvaašedesát vévodů a třiašedesát hrabat a den co den s ním stolovalo dvanáct arcibiskupů, deset biskupů, patriarcha od svatého Tomáše, metropolita samarkandský a arcibiskup ze Sús. „Nepřehnali jsme to?“ zaváhal Solomon. „V žádném případě,“ odsekl Básník, „papežovi a byzantskému basileovi musí vzteky prasknout žluč. Uveď tam ještě zmínku o knězově slibu navštívit Boží hrob a dodej, že s sebou přivede velikou armádu, se kterou porazí nepřátele Kristovy. Čímž jen znova potvrdíme, co už řekl Ota, a zavřeme hubu papeži, kdyby ho napadlo vytasit se s námitkou, že už jednou se mu nepovedlo překonat řeku Gangu. Jan to hodlá zkusit znova, a proto také stojí za to, najít ho a uzavřít s ním spojenectví.“ „A teď předložte návrhy, kým a čím by se Janova říše měla zabydlit,“ požádal své druhy Baudolino. „Musejí tam být sloni, dromedáři, velbloudi, hroši, pardálové, divocí osli, bílí i rudí lvi, němé cikády, tygři, upíři, hyeny i pták noh, zkrátka všechno, co u nás není k vidění a co by mohlo představovat vzácnou trofej pro toho, kdo by se tam chtěl vypravit na lov. A pak také nevídané
- 132 -

bytosti uváděné v knihách o přirozenosti věcí a všehomíra.“ „Hadí káňata, rohatí lidé, faunové, satyrové, pygmejové, psohlavci, obři zvíci třiceti loket, jednoocí lidé,“ napovídal Kyot. „Nepospíchej. A ty, Abdule, piš,“ nabádal přátele Baudolino. Nakonec už zbývalo jen vrátit se k tomu, co si vymysleli a pověděli v předcházejících letech, a maličko to přikrášlit. Říše kněze Jana oplývala mlékem a strdím - rabi Solomon v tom našel ozvuk Exodu, Leviticu a Deuteronomia, což ho potěšilo -, nehostila na své půdě hady ani štíry a protékala jí řeka Ydonus, pramenící v Pozemském ráji, plná... Kamení a písku, napovídal Kyot, rabi však připomenul, že plná písku a kamení je řeka jiná a ta že se jmenuje Sambation. Takže ten Sambation tam uvádět máme, nebo nemáme? Určitě, ale až později, Ydonus pramení v Pozemském ráji, a je tedy plný... Smaragdů, topasů, rubínů, safírů, chryzolitů, onyxů, akvamarínů a ametystů, snažil se svým dílem přispět Kyot, který právě přišel a nechápal, proč jeho přátelé předstírají, že se jim zvedá žaludek (proboha, už žádný topas, nebo ho spolknu a vyseru z okna rovnou na ulici, pokřikoval Baudolino): po všech rájích a Šťastných ostrovech, které při svém hledání museli navštívit, se jim už opravdu dělalo z drahokamů nanic. Vzhledem k tomu, že dotyčná říše se nachází na východě, Abdul navrhl uvést některá vzácná koření. Vybrali si pepř. Boron řekl, že pepř plodí stromy plné hadů a že po jeho dozrání se strom zapálí, hadi se odplazí do svých doupat a stromem se třese tak dlouho, dokud pepř neopadá z větviček na zem. Pak se praží, ale nikdo neví jak. „Nemohl by teď přijít na řadu Sambation?“ zeptal se ostatních Solomon. „Proč by nemohl,“ souhlasil Básník, „tím právě naznačíme, že za tou řekou se nachází oněch deset ztracených kmenů. Vlastně proč to neříci rovnou, Fridrich bude moci ty kmeny objevit a přidá mu to na slávě.“ Abdul poznamenal, že Sambation by v dopisu v každém případě být měl, protože je to nepřekonatelná překážka a jako taková marní lidské odhodlání a vyostřuje touhu, nikoliv žárlivost. Někdo další pak navrhl i podzemní potok drahokamů, Baudolino však byl proti tomu. Ať si jej tam prý Abdul
- 133 -

dá, on však s tím nechce mít nic společného, děsí se, že bude zase řeč o topasech. Rozhodli se rovněž ve shodě se svědectvím Pliniovým a Isidorovým v dopisu ponechat i salamandry, čtyřnohé hady žijící pouze v plamenech. „Hlavně ať to je pravda, pak to tam klidně dáme,“ vyslovil se k tomu Baudolino. „Důležité je nedávat tam smyšlenky.“ Dopis se ještě chvíli pozdržel u ctností vládnoucích v říši, kde se každému poutníkovi dostalo vřelého přivítání, ve které by se nenašel jeden jediný chudák a kde nebyli vůbec žádní zloději, lupiči, lakomci a pochlebníci. Vzápětí pak v něm kněz příjemce ujistil, že na světě by se určitě nenašel druhý vládce s takovým počtem poddaných a tak bohatý jako on. A aby podal důkaz svého bohatství, jak toho byl ostatně Sindibád svědkem v Sarandibu, vylíčil sebe sama, jak táhne do války proti nepřátelům. Před ním vezou třináct drahokamy posázených křížů, každý na jednom voze, a za každým vozem táhne deset tisíc jezdců a sto tisíc pěšáků. Cestuje-li někam v dobách míru, nechává před sebou nést kříž dřevěný, upomínku na utrpení Ježíše Krista, a zlatou nádobu plnou hlíny, aby všem připomněl, že prach jsme a v prach se obrátíme. A aby nikdo nebyl na pochybách, že ten, kdo právě prochází, je král, má s sebou i nádobu stříbrnou, a ta je naopak plná zlata. „Pokud do toho džbánu dáš i topasy, tak ti ho rozbiju o hlavu,“ upozornil Abdula Baudolino a Abdul si pro tentokrát dal pozor. „Napiš taky, že v té zemi nedochází k nevěře a že tam nikdo nesmí lhát. Pokud někdo zalže, tak je v tu ránu po něm, pochopitelně ne doslova, ale jako by po něm bylo, protože je vyobcován a nikdo ho už nebere na vědomí.“ „Už jsem ale přece napsal, že v té říši se nevyskytují neřesti a že tam nejsou žádní zloději.“ „Nevadí, jen to znova zopakuj, říše kněze Jana musí budit dojem, že to je místo, kde křesťané mohou dodržovat Boží přikázání, zatímco papež pro svá dítka nic takového vytvořit nedokázal, naopak sám lže, a dokonce víc než kdo jiný. Čím víckrát zopakujeme, že tam nikdo nelže, tím očividnější bude, že všechno, co
- 134 -

Jan píše, je svatá pravda.“ Dále pak Jan pokračoval tvrzením, že rok co rok v čele početné armády vykoná návštěvu u hrobu proroka Daniela v opuštěné Babylonii, dále že v zemi, jíž vládne, se loví ryby, z jejichž krve se těží purpur, a že mu podléhají Amazonky a bráhmani. Zmínka o bráhmanech se zamlouvala Boronovi, protože na ně narazil Alexandr Veliký, když dorazil k tomu nejdálnějšímu Východu. Jejich přítomnost byla důkazem, že říše kněze Jana do sebe pojala i impérium Alexandrovo. Pak už scházel jen popis paláce a kouzelného zrcadla, ale o tom už všechno, co se povědět dalo, řekl Básník předchozího večera. Abdulovi to však připomněl šeptem, aby Baudolino nezaslechl, jak vyjmenovává topasy a akvamaríny, bez nichž se to tentokrát pochopitelně neobešlo. „Kdo si to přečte,“ ozval se rabi Solomon, „určitě si položí otázku, proč král tak mocný se dává označovat pouze za kněze.“ „Správně, a to nám právě umožní přejít k závěru,“ zaradoval se Baudolino. „Piš, Abdule...“ Jak je možné, Fridrichu, v němž se nám zalíbilo, že nám naše vznešenost neposkytuje titul důstojnější než kněz, to je otázka, jež činí čest Tvé moudrosti. U našeho dvora máme samozřejmě ministeriály, jimž byly propůjčeny funkce a tituly mnohem důstojnější, hlavně v případě vysokého duchovenstva. Správcem našich zásob je primas a král, králem a arcibiskupem je dvorní číšník, biskupem a králem dvorní komoří, králem a představeným kláštera je náš hofmistr a naším hlavním kuchařem je hofmistr a král. Jelikož naše královská výsost nesnesla pomyšlení, že by mohla být označena tituly nebo vyznamenána řády, jimiž náš dvůr oplývá, vedena skromností zvolila si jméno méně zvučné a stupně nižšího. Prozatím nechť Ti postačí sdělení, že naše území na straně jedné má délku čtyři měsíce trvající chůze, na straně protilehlé není známo, kam až sahá. Kdybys dokázal sečíst hvězdy na nebi a zrnka písku v moři, mohl bys také změřit naše državy a naši sílu.
- 135 -

Blížil se úsvit, když naši přátelé dopis dokončili. Kdo požil zeleného medu, nacházel se ještě v jakémsi úsměvném ustrnutí, kdo si proléval hrdlo vínem, byl dosud rozjařený. Básník si dopřál obojího, a sotva se udržel na nohou. Se zpěvem procházeli uličkami a občas se zbožně dotkli pergamenu, teď už zcela přesvědčeni, že právě dorazil z říše kněze Jana. „Poslals jej okamžitě Rainaldovi, ne?“ zeptal se Niketas. „Neposlal. Po Básníkově odjezdu jsme si dopis po celé měsíce znovu a znovu četli, opravovali a pergamen jsme několikrát vyškrábali a přepsali. Pokaždé někdo navrhl něco navíc.“ „Já jsem měl dojem, že Rainald na ten dopis čekal...“ „Jenže mezitím došlo k tomu, že Fridrich Rainaldovi odňal úřad říšského kancléře a pověřil jím Kristiána z Buchu. Rainald coby kolínský arcibiskup a arcikancléř Itálie ovšem stále ještě zůstával mužem velice mocným, o čemž mimo jiné svědčí i to, že nadále připravoval kanonizaci Karla Velikého, jeho odvolání však - aspoň v mých očích - znamenalo, že Fridrich začal Rainalda považovat za muže příliš dotěrného a neodbytného. Předložit císaři dopis, který si vlastně vyžádal Rainald, nebylo tudíž jen tak. A málem bych zapomněl, že zrovna v tom roce, kdy ke kanonizaci došlo, Beatrix povila druhého synáčka, a císař tedy měl dost jiných starostí a myšlenek. Ke všemu se mi doneslo, že první syn neustále churaví. Tak uběhl celý rok, ani jsem nevěděl, jak.“ „Rainald nenaléhal?“ „Zprvu se musel potýkat s jinými záležitostmi a pak umřel. Když byl Fridrich v Římě, aby odtamtud vypudil Alexandra III. a dosadil na papežskou stolici svého vzdoropapeže, přihnala se morová rána a mor jak známo nečiní rozdílu mezi chudými a bohatými. Umřel na něj i Rainald. Po pravdě řečeno neměl jsem ho v lásce, stejně to pro mě ale byla rána. Byl to člověk neomalený a nevraživý, ale také kurážný a až do konce života se bil za svého pána. Pokoj jeho duši. Jenže měl ten dopis bez něho ještě nějaký smysl? Jedině on byl tak vychytralý a lstivý, aby z něj dokázal, pokud by jej nechal kolovat po všech kancléřstvích křesťanského
- 136 -

světa, vytěžit nějaký užitek.“ Baudolino se odmlčel a po chvíli dodal: „A byla tu také ta záležitost s mým rodným městem.“ „Kterým? Nenarodil ses snad v bažinách?“ „Máš pravdu, pospíchám a přeskakuji události. Město teprve musíme vystavět.“ „Konečně mi vypráví? o něčem jiném než o městě zbořeném. Zatím jsi vyprávěl jen o boření.“ „Zase máš pravdu,“ přiznal Baudolino. „Bylo to ale také poprvé a naposled v životě, co jsem viděl nějaké město rodit se, a ne hynout.“

- 137 -

13 Baudolino je u vzniku města

Baudolinův pobyt v Paříži už trval bezmála deset let. Přečetl všechno, co tam k přečtení bylo, od jedné byzantské prostitutky se naučil řecky, napsal hodně milostných básní a dopisů, jež pak byly většinou přisouzeny někomu jinému, přivedl v podstatě na svět a vytvořil celou jednu říši, kterou nikdo nemohl znát líp než on a jeho přátelé, studia však pořád ještě neukončil. Utěšoval se myšlenkou, že studovat v Paříži je samo o sobě věc důležitá a příjemná. Stačilo, když si připomněl, že se narodil mezi kravami. Přitom ho ale pokaždé napadlo, že spíše než děti pánů, které nemusejí umět číst a psát, ale bojovat a vést války, studují nemajetní synkové jako on. Nedalo se zkrátka tvrdit, že by byl sám se sebou spokojen. Pak si jednoho dne uvědomil, že by mu mělo být zhruba šestadvacet, odešel totiž z domu ve třinácti a třináct let doma nebyl. Padlo na něho cosi, co by se dalo označit za stesk, ale co on sám neznal, a protože stesk dosud nezakusil, nevěděl, oč jde. Řekl si, že se mu nejspíš zachtělo zase jednou uvidět svého druhého otce, a rozhodl se, že se za ním vypraví do Basileje, kde se při jednom ze svých mnoha návratů z Itálie právě zastavil. Fridricha neviděl, co se mu narodil první syn. Zatímco on psal a přepisoval dopis kněze Jana, císař si nedopřál klidu, hnal se jako úhoř ze severu na jih, spal i jedl v sedle jako jeho barbarští předkové a jeho císařským sídlem bylo vlastně místo, kde se právě nacházel. Během oněch let se do Itálie vypravil ještě dvakrát. Když se vracel z druhé výpravy, vzbouřili se obyvatelé Susy a musel odtamtud potají v převlečení uprchnout, město si však podrželo Beatrix jako rukojmí. Nakonec ji sice propustili a nijak jí neublížili, císař však utrpěl nevídanou pohanu, jeho pověst doznala úhony, a tak odpřisáhl Suše pomstu. Nedalo se říci, že by si pak za Alpami nějak zvlášť odpočinul, protože tam zase musel
- 138 -

přivádět k rozumu německá knížata. Když se Baudolino s císařem konečně sešel, zjistil, že má velice špatnou náladu. Dovtípil se, že na jedné straně si dělá starosti o zdraví staršího syna — jmenoval se po něm Fridrich —, a na druhé že mu nedopřávají oddechu lombardské záležitosti. „Jistě,“ připouštěl, „říkám to ale jenom tobě a nikdo jiný to nemusí vědět: mí podestové a místodržící, výběrčí a zmocněnci nevyžadovali vždycky jen to, co mi opravdu náleží, ale sedmkrát tolik, z každého ohniště si nechávali ročně platit tři solidy staré měny a čtyřiadvacet starých denárů z každého mlýna putujícího po splavné vodě, rybářům odebírali třetinu ulovených ryb a zabavili dědictví po každém, kdo zemřel bez potomků. Já vím, měl jsem popřát sluchu stížnostem, jež ke mně přicházely, ale musel jsem se starat o tolik jiných věcí... A teď, před několika měsíci, lombardské městské komuny prý založily jakousi ligu proti císaři. Co tomu říkáš? A co myslíš, jaký byl jejich první krok? Rozhodli se znovu vystavět milánské hradby!“ S tím, že italská města jsou svárlivá a zrádná, se dalo jen těžko něco dělat, jenže liga vlastně znamenala založení nové res publica. Že by tato liga mohla vydržet delší dobu, to se vzhledem k tomu, jak se italská města dokázala navzájem nenávidět, sice předpokládat nedalo, pro čest císařství to však v každém případě bylo vulnus. Kdo se k lize připojil? Proslýchalo se, že v kterémsi opatství poblíž Milána se sešli zástupci Cremony, Mantovy, Bergama a možná i Piacenzy a Parmy, to ale nebylo jisté. Tím ovšem seznam účastníků zdaleka nekončil - mluvilo se i o Benátkách, Veroně, Padově, Vicenze, Trevisu, Ferraře a Bologni. „Bologna, uvědomuješ si to vůbec?“ křičel Fridrich a pobíhal sem a tam. „Pamatuješ se přece na to, ne? Díky mně ti jejich zatracení mistři mohou vydělávat na svých zatracených studentech podle libosti, jak se jim zachce, a nezodpovídat se mně ani papeži, a aby se mi odvděčili, spřáhnou se s tou zatracenou ligou? Byl jsi už někdy svědkem větší hanebnosti? Teď už neschází než to, aby se k nim přidala i Pavia!“
- 139 -

„Nebo Lodi,“ ozval se Baudolino, jen aby uvedl nějakou nejméně pravděpodobnou nehoráznost. „Lodi?! Lodi?!“ rozeřval se Rudovous a byl už rudý i v obličeji, jako by ho měla ranit mrtvice. „Mám-li dopřát sluchu zprávám, které ke mně docházejí, tak Lodi se jejich setkání už účastní! Krev vlastních žil jsem za ně cedil, jen abych ty nebožáky ochránil! Kdyby nebylo mne, Milánští by je s každým jarem srovnali se zemí, a oni se mi teď prý bratříčkují se svými vrahy a kují pikle proti svému dobrodinci!“ „Otče,“ zeptal se Baudolino, „co mají znamenat všechna ta ,prý' a ,zdá se'? To už nedostáváš spolehlivé zprávy?“ „Nechápu, proč někdo studuje v Paříži, když pak nedokáže pochopit, co se na tomto světě děje a jak se to děje! Je-li tu liga, je tu spiknutí, a je-li tu spiknutí, pak ti, co dosud byli s tebou, jsou proti tobě a sdělují ti pravý opak toho, čeho se tam dopouštějí, takže pokud je tu někdo, kdo o tom všem neví zhola nic, tak jsem to právě a především já, jejich císař! Asi jako když jde o nevěru celé město si o ní povídá, jen nebohý manžel nic neví!“ Horší příklad už opravdu uvést nemohl, protože právě v tom okamžiku vešla Beatrix, zrovna se totiž dozvěděla o příjezdu milého Baudolina. Baudolino poklekl a políbil jí ruku, do tváře se jí však nepodíval. Beatrix na okamžik zaváhala. Možná ji napadlo, že by své rozpaky mohla prozradit právě tím, že by opomenula obvyklé důkazy důvěrnosti a přátelství, a proto mu volnou ruku položila na hlavu a maličko mu rozcuchala vlasy - podle všeho si neuvědomila, že žena po třicítce se tak nemůže chovat k někomu, kdo už není chlapec, ale muž jen o málo mladší než ona. Fridrichovi to připadalo naprosto normální, on je přece otec, co na tom, že jen druhý, takže ona je matka. Jediný Baudolino se necítil ve své kůži. Beatrix měl u sebe tak blízko, že mu do chřípí vnikala vůně jejího šatu, která mohla být i vůní jejího těla, a dolehl k němu její hlas - naštěstí se jí v pokleku nemohl podívat do očí, zbledl by totiž tak, že by se v něm krve nedořezal, a zbaven smyslů by možná i klesl na zem. Obojí, vůně i hlas, mu plnily duši nevýslovnou potěchou, kterou však nahlodával pocit, že i prostým aktem pocty znova podvádí otce.
- 140 -

když se potkali.. kterému se přezdívalo Porcello). což bylo ostatně totéž. že své staré rodiče třeba už nenajde naživu. před očima se mu objevil i Cuttica z Quargnenta. a tak konečně pochopil. Jednoho dne. „člověk si přece vzpomene na dětská léta.donesl až na vršky. se kterým kladli pasti na divoké králíky. v paměti se mu vynořily tváře kluků z okolí: Masulu dei Panizza. poté co navštívil několik měst. při putování sem a tam ztratil pojem o čase. a zase se tam vrátil. Baudolino to však nevěděl. přes kterou se bude muset přebrodit. Snad ještě nepřišla má hodinka. když má smrt na jazyku. a poskytly mu svědectví nepoznamenané zrádnými úmysly. mula.“ Byl Štědrý den. ho věrný koníček vlastně mula. A nejenom rodiče. že ze sebe bude moci setřást rozpaky. . jemuž se říkalo Ghino (pokud to nebyl Ghini. na které seděl. kterých se na dvoře nijak nedokázal zbavit. Vzhledem k tomu. Baudolinovi se však přece jen rozbušilo srdce a přepadla ho úzkost. aby někdo odešel z domu. za ní kamenité úhory a bažiny a posléze rodná Frascheta. že právě to je ten pravý důvod. V oněch dobách se sice nestávalo často. proč se vydal na cestu. kde prožil mládí. kdyby ho císař naštěstí nepožádal o laskavost nebo mu nedal příkaz.. vzápětí ho však přemohlo i dojetí: uvědomil si. „Pane Bože. že měl pramalou důvěru v úřední posly a v úředníky pověřené poselstvím. jaká tam vládne atmosféra. s nímž po sobě házeli kamením pokaždé. za nimiž ho čekala ne zrovna krátká cesta rovinatou krajinou. rozhodl se do země vyslat několik důvěryhodných osob. Baudolinovi se zamlouvalo.“ říkal si. Porcelli. protože se vydával za kupce pokojně putujícího ode vsi ke vsi .Určitě by se jen těžko dokázal byť jen rozloučit a odejít. aby mu zjistily. Třásl se zimou. Aleramo Scaccabarozzi zvaný Ciula. když si náhle uvědomil.141 - . a přitom si musel už jednou udělat jasno v italských záležitostech. s nímž lovil ryby v Bormidě. že znova spatří své rodiště a místa. pak řeka Tanaro. které by se vyznaly v tamějších poměrech a ve kterých by místní okamžitě nepoznali císařovy důvěrníky.

Baudolino si vzpomněl. Marengo a Paleu. a pak jak se objevily. A na ohních se v kotlících ohřívala voda. co vidí. takže najednou nevidí na krok. natož když museli zezadu tlačit muly. Nijak ho to ale nezamrzelo. kterou pak o kousek dál vlévali do jam s vápnem nebo snad s maltou. Nepospíchali. pohltí ho. měli tam odevzdat tři muly. tu a tam jenom rozestavěné. se domy vyhrnuly do polí a rostly tam jak houby po dešti. a při té příležitosti se seznámil se stroji a konstrukcemi. Z osady. na západní straně dokonce zahlédl i cosi jako hradby. ze kterých dým stoupal. jako by se měly co nejdříve přihnat mraky a mělo začít sněžit. Baudolino se ocitl v Paříži. loudali se a dívali se seshora na pláň. Vzpomněl si. jako by tu byl včera. otevřelo se však před ním docela jiné panorama: na vršcích a v údolích kolem dokola byl vzduch průzračný a pouze pláň před ním jako by halil mlžný opar. že to. našedlé cáry mlhy. Jak si to nyní srovnával s tím. které tam nikdy nebyly. jen nad Fraschetou leží mlhy věčné jako sníh na vrcholcích Alp. kdo se totiž v mlhách narodil. jakým tehdy byl. že sotva šla. Byl to kraj močálů. musel si chtě . některé zděné.byla tak zkřehlá. jiné ze dřeva. ten se v nich také cítí jako doma. zrovna když tam na ostrově uprostřed řeky začali stavět novou katedrálu. štěrkovišť a lesíků a tam na okraji možná ještě stála chalupa jeho otce Gagliauda. obloha zaplavená jasem zapadajícího slunce byla bez mráčku. o něco dál Gamondio. O to však milejší byl návrat. kterou znával jako Roboreto. uvědomoval si. Místa. jaké se někdy poutníku po cestě ženou vstříc. si pamatoval. kousek od řeky Bergoglio a Roboreto. Jak pak pomalu z vršku sestupoval a blížil se k řece. jak jednou stoupali do vrchů s otcem. ve kterém už tu a tam byly vidět i ohně. Srázné svahy by už samy o sobě dokázaly podlomit nohy i klukovi. kterým se do kopce vůbec nechtělo. jak zničehonic se kousek od řeky v rovině objevil vršek a z něho v mléčném oparu zahlédli zvonice několika osad. podívejme se. Když se ocitl na vršku. jak se zdá. co o městech věděl. tak zase zmizí. Stál na vršku a říkal si. bez nichž se zedničtí mistři neobejdou. není žádná mlha. tady by klidně mohl být i srpen. jimiž projížděl.142 - . ale oblaka dýmu.

Vrátek nebyl zkonstruován z pevných trámů.143 - . každý pes jiná ves). To všechno svědčilo o tom. kteří jej zezdola obsluhovali. jakou se člověku podaří. že město tu . Přes řeku se přeplavil na voru plně naloženém kamením všech velikostí a druhů a na místě. snažil být se stavbou hotov co nejdřív. a oba muži. je podívaná. zatímco další jim zezdola pomocí vrátku posílali nahoru košíky s drobným kamením.“ řekl si. kdo vůbec netušil. takže co chvíli hrozil zřícením.“ A pobídl mulu. který třem dalším hned vedle jako by z oka vypadl (z bláta a kamenů. co vidi v místech. „člověk si na chvíli někam odskočí. když se zdejší lidé do něčeho dají. jak podobni dětem. Když se ale o pár kroků dál stal svědkem toho. kameny však byly přitesány nedbale. a zastřešují jej špatně svázanými došky. kde několik mužů na velice chatrném lešení stavělo zeď. spíše než na provaz museli dávat pozor na to. aby byl v údolí co nejdřív. Jak ale pronikal dál do neukončených zátočin toho. trámy neotesané a kapitely nejspíš navrhl někdo. aby se mohl pustit do oslav.dům. a hned začnou vyvádět. aby jej vůbec udrželi vestoje. plácajícím z mokré hlíny. k čemu mají sloužit. má-li štěstí. že to.“ O kousek dál pak narazil na další skupinu. tu a tam přece jen zahlédl zdivo rovné. spatřit jednou za život. Vznikala tu ulička narychlo postavených chýší. Bašty sice ještě nebyly úplně dostavěny. „To jsem blázen. upustil od dalšího srovnávání. proti těmhle však ti předchozí byli zedničtí mistři z Coma. Podle něho se tu každý. Materiál rovněž vytahovali nahoru jakousi kladkou. stloukli jej z pouhých tyček. aniž dbal zásad zednického řemesla. dobře rozvržené a s pohledným průčelím. Baudolino si okamžitě v duchu řekl: „Jako vždycky. popadl bych každého za prdel a hodil ho do Tanaru. nebo úplně špatně. co je právě napadne. ta si usmyslela vystavět menší lodžii. kde předtím nebylo zhola nic a kde podle všeho takové město právě stavěli. zdály se však pevné a schopné město chránit. se konečně zastavil a díval se.nechtě přiznat. dostavují možná spíš nohama než rukama . Takhle se přece nedá pracovat! Kdybych tu byl pánem já. dopadne to buď nedobře. co by se dalo nejvýstižněji označit jako opera incerta.

Řada jich byla zednického řemesla zcela neznalá. nejspíš to byli rolníci a domy si stavěli tak. kteří donedávna káceli stromy v Paleji. „Že by mě náhoda přivedla ke stavbě babylonské věže. kde dvaasedmdesát mudrců spojilo v jeden celek všechny jazyky. jak si po celý život stavěli chlívky. kteří by se jinde a jindy do krve rvali. „Copak to tu stavíte pěkného?“ zeptal se jich. že ze sebe musí dělat neozbrojeného kupce na mule. že tu vládnou i četné dialekty. aby se tak zvýšila jeho výkonnost. jako se mísí hlína s vodou či smola a dehet. tu sice mluví všemi dvaasedmdesáti jazyky. odpověděl mu ve fraschetském nářečí. jímž mluvil Adam? Jazyk Adamův se tu však zřejmě ještě nepoužívá. že třeba shluk chýší stavějí venkované ze Solera. zjistil. aby vůbec nějak začal. která právě dovedně pokládala střechu na konstrukci z dřevěných architrávů. že Baudolino pochází odjinud. ale kůň. s pomocí velikánského rumpálu. zmetkaří však kupodivu společně v láskyplné shodě. a vytvořilo tak jazyk. Jeden z nich se po něm napřed zle ohlédl a pak řekl. kterému chomout. že se smějí jemu (Baudolinovi se přitom pěnila krev už při pouhém pomyšlení. nepěknou maltu že míchají Pavijští a prkna že opodál řežou muži.“ položil si v duchu otázku Baudolino. Lidé různého původu. který neuváděla do pohybu síla lidských paží. Jak se snažil zorientovat v těch četných dovednostech. aby utajil. který je bude šimrat na koulích. Po dlouhé době se mu samo .staví lidé různého původu a různých schopností. Podle řeči v nich poznal Janovany a okamžitě na ně promluvil v jejich lidovém jazyce. jiní se však zdáli zkušenější. nesvíral krk. protože jej měl posunutý dál ke hřbetu. že stavějí stroj. jako kdyby to byl klášterní chrám.144 - . nachýlená věž že je dílem lidí z Monferrata. Kdo však vydával příkazy nebo pracoval jaksepatří. mluvil po janovsku. Jelikož se ostatní dali sborově do smíchu a bylo zcela jasné. který v jeho podání ovšem nebyl natolik dokonalý. každý tím svým. „nebo do Abdulovy Hibernie. zatímco ve vaku si veze v kusu látky pečlivě zabalen svůj dvořanský meč). jaký se na venkově stále ještě používal.“ Přiblížil se ke skupině.

a ve skupině mužů. Kdo si to neprožil. a v tu ránu měl jeden z nich v ruce kámen. druhý zase krumpáč a obklíčili mulu s Baudolinem na hřbetě. mohla vůbec potkat. který vypadal jako královna ze Sáby. a že by s ním tudíž neměli zacházet. Řekl. Jmenuji se Baudolino a jsem syn Gagliauda Aulariho. Nechali práce. Naštěstí se tu objevilo několik dalších lidí. se dává šimrat poběhlicemi. Žena a já se tím trápíme už třicet let. jaké obvykle kladou zvědové. které je přivedly na svět. kteří přišli před chvílí. Přišels. kde bereš odvahu vydávat se za mého nebohého syna Baudolina? Gagliaudo jsem totiž já a Aulari taky. jsi to opravdu ty?“ Hlas . jako by neměl právo těmito místy procházet. jaká je to strast!“ Pak ale zvolal Baudolino: „Otče můj. Janovanům řekl.. Janované sice to. ale budíš dojem člověka. protože na koulích. co jezdí s opičkou po jarmarcích. ten nemůže pochopit. a byl to možná jenom komediant.od sebe vrátilo na jazyk. co jim řekl. jimž slušní lidé říkají varlata. a po mém nebohém synkovi se země slehla. který se vrací. a rytíř jim na to odpověděl. blesk by tě měl udeřit do hlavy. nepochopili úplně. Janované své počínání zdůvodnili tím. který sám o sobě ani za moc nestál. že poutník.“ Nestačil větu ani doříci.145 - . na něhož se obořili. že by bylo jen dobře. Můj syn odešel před mnoha lety z domu s nějakým německým pánem.. co se tu děje. Jeden z nich vypadal jako rytíř a ten v jakémsi smíšeném jazyce. jakýsi stařec s bílými vousy i vlasy napřáhl hůl a rozkřikl se: „Ty lháři jeden škaredý a bezcitný. ale před mnoha lety jsem odtud odjel a nevěděl jsem nic o tom. aby ses k nám přidal?“ „Pane. určitě je po smrti. že on machinae nepotřebuje. aby se dozvěděl. smysl a úmysl jim přesto byly zcela jasné. jaká nás v životě. který byl zčásti latinou. že jim kladl otázky. je to ta největší bolest. protože je už na čase.“ odpověděl mu zdvořile Baudolino. „narodil jsem se ve Fraschetě. zčásti provensálštinou a zčásti bůhvíčím. Pak se obrátil na Baudolina: „Nikdy jsem tě tu ještě neviděl. že zdejší město se tu staví jemu naschvál a navzdory. kdyby k nim císař vyslal zvědy. mluví jazykem zdejším.

shledání po třiceti letech! Panebože. kterému už vlhly oči. jenž mezitím už seskočil z muly a chystal se vrhnout do náruče Gagliaudovi. protože jako třicet dlouhých let mi to připadalo. a. zespoda si Baudolina důkladně prohlédl a řekl: „Jsi to ale opravdu ty! I kdyby uběhlo třicet roků. ale to ty nemůžeš vědět a nejspíš se už na nic nepamatuješ. takže víš. co ti povím? Možná jsi opravdu někdo.“ opravil ho Baudolino. Gagliaudo. Bylo mi asi tak deset let a můj otec se uvolil. měli byste se obejmout a poděkovat za to pánubohu!“ To pronesl k Baudolinovi. po třiceti letech se shledáš se synem. darebáku jeden.. a já jsem spadl do koryta se žrádlem pro vepře.. Nezahálel jsem a stal se ze mě někdo. seřezal mě. stejně jsi ji asi někde ukradl. a můžeš být se mnou spokojen. jako bys právě vylezl z hnojiště. „Ty mlč. ale ke svému otci by ses neměl takhle chovat. jak se na synka rytíře sluší. položil Baudolinovi ruku na zátylek a dodal: „Pokud je tu někdo. Prohlédl sis mě a zeptal ses. která měl v úmyslu koupit.“ . pak jsem to já!“ „A ty jsi kdo?“ zeptal se Baudolino. ať o tebe přerazím tenhle klacek!“ A to už držel Baudolina za boty a snažil se ho shodit z muly.“ „Po třinácti. Řekl: „Klid. radost. kdo s tebou má nevyřízený účet. a otec mě nechtěl vzít s sebou do stáje.se mu zlomil a slzy mu vhrkly do očí. my dva si spolu ještě promluvíme . Jsi neštěstí naší rodiny! Slez z té muly. neodešel jsem z domu před třiceti. která v nich zazářila. a za těch třicet let jsi o sobě taky mohl dát vědět. ale před třinácti roky. Postavil se mezi ně. Poté pokračoval: „A nemluv o třiceti letech utrpení. že se k vám zajde podívat na telata. Když pak otec viděl. pak ale zasáhl muž. jak dopadly mé nové šaty. „Jsem Oberto da Foro.“ Stařec se přihnal k mule. Byl jsem oblečený. však zastřít nedokázaly. a když jsem já hlupák řekl. tak o ten svůj kukuč vykutáleného klacka bys asi stejně nepřišel. strčils do mě. Obcházel jsem kolem domu a za domem jsem potkal tebe.146 - . jestli bych si s tebou nechtěl hrát. abych se tam neumazal. Řekl jsem třicet. který se zdál hlavou celé skupiny. že chci. Byl jsi ošklivý a umazaný.

“ „Člověk prý nikdy nemá. Běž. hodit na pánev s olejem.147 - . jak objasnil Baudolino zděšenému Niketovi.. na pohled sice vypadají jako nafouknutá střeva. aby bylo jasno. přidat česnek. neříkej mi to. „Panebože. které. Takže.„Vyloučit to nemohu. kolik jich tam uvnitř sedělo. cos mi tenkrát provedl. „stalo se to před třiceti roky. a ty zas Cuttica z Quargnenta . Město ještě nebylo dostavěno. že se nezmohl na slovo... kdo pije. ať žije. ať v zemi hnije.“ „A to mě chceš ze světa sprovodit teď?“ „Teď ne..“ „Pozor.“ „Ani těch třináct let mi nedokázalo vypudit ze srdce vztek. který z toho byl zprvu tak překvapený. jak říkali naši předkové. pořádně omluvíš. vlastně teď už ne. abychom dostavěli město a mohli změřit své síly s císařem.. obejměte se s otcem. až se sem zase opováží vkročit. Jak jsem dospíval. neustále jsem si říkal: jestli já někdy toho Gagliaudova kluka potkám. protože jsme tu proto. takže s tebou nemůžeme ztrácet čas. a když Baudolina. a zrovna teď jako z udělání mě přejde. Byla tam spousta sudů. a až to budete mít za sebou. ještě z toho nejsi venku. kdo nepije. ty jsi přece Scaccabarozzi.. a mně to od té doby nejde z hlavy. začali plácat po ramenou.“ „Před třinácti. byli veselí. a lepší pochoutka by se nenašla. tak ho sprovodím ze světa. Proto taky všichni.a ty jsi kdo? Počkej.. Všichni se k němu nahrnuli. a v tu ránu se rozpoutala a konce nebrala hotová smršť vzájemného poznávání a rozpomínání. Oberto del Foro přítomným oznámil návrat Gagliaudova syna.“ „Třináct.. opilí a páchli. tak pokud se mi za to. musím na . kousek odtud se oslavuje dokončení stavby a to se neobejde bez sudu dobrého vína. Ani těch třicet let.“ Za chvilku už Baudolino seděl ve vinném sklípku. dlouhé dřevěné stoly a na nich džbánky a klobásy z oslího masa. a už tu stál první hostinec s loubím na dvorku. začal jim to oplácet.“ řekl Baudolino. V životě mě nikdo tak nepokořil jako tenkrát ty. ale stačí je naříznout. ale vzhledem k ročnímu období bylo líp uvnitř.

V květnu se tři z nich. odpovídali mu. jsi Squarciafichi! A ty jsi Ghini. Já jsem byl Ghino Ghini a tím jsem doposud. a teď jemu navzdory stavíte město?“ Všichni mu začali jeden přes druhého vysvětlovat. Čím to.. ty císaře neznáš (to se tedy povedlo. buď rád. jak se věci mají. jak dokázal prodat i to.to přijít sám. a neber si to. překážka se dá přece obejít. vyjádřili podporu nového města. věčně jste po sobě házeli kamením.. Bergoglia a Marenga. Už to mám. Bassignany a Piovery. i když spíše než na břehu Tanara existovalo jen v jejich hlavách. . vznikne-li nějaké město bez jeho souhlasu. to je pravda! Ty jsi Ghini. Jenže postavit se do cesty ještě nic neznamená. že pokud vím. vypravili do Lodi a komunám. A podívej se. Kdepak. řekl si v duchu Baudolino). My dva jsme se zase v zimě spolu chodili klouzat na led. tak dlouho jsem si to nebral. Aleramo z Marenga a Oberto del Foro. připraveno postavit se do cesty císaři. nebo Porcelli?“ „Porcelli je tamhle. vypraví do Itálie.“ „Zrovna jsem si říkal. až jsem naopak o něco přišel. co vypadlo jeho kozám ze zadku. co jsem ti říkával?“ „Jakpak bych se nepamatoval! Říkávals mi.!“ „Přece Merlo! Merlo.. jak má ve zvyku. „Přišel jsem o pravou ruku při obléhání Milána před desíti roky.“ řekl a ukázal mu prázdný rukáv.148 - . tak Gamondio. a k nim že se přidaly rodiny z širokého okolí. že jsi hloupý. Rodolfo Nebia.. až se zase. kdo to je. které se tam sešly. a teď si tu také staví domy. Bergoglio a Marengo byly vždycky s císařem. A pak že neexistuje osud! Ale teď se podívej na tamhletoho chlapa a řekni mi. že napřed jste byli s ním.“ „Kristepane. Baudolino z toho však pochopil jen jedno: že kolem starého hradu a chrámu Panny Marie Roboretské vyrostlo nové město a že je vystavěli lidé z okolních osad. tedy právě z Gamondia. poznamenal trochu skepticky Baudolino. Jednou jsi dokonce přesvědčil nějakého poutníka. Celé léto a podzim se však dřeli jak tažná zvířata a teď už město skoro stojí. že to je popel svatého Baudolina!“ „Však je ze mě taky kupec. pamatuješ se. z Rivalta Bormidy.

Jsou to sice námořníci.považuje to za pohanu. aby zdolal hradby. a ne poseroutkové jako ta vaše císařská stráž. že je miles. vojáci se rozběhnou na všechny strany. Radši však mlčel. ale když už k tomu neštěstí dojde. aby se Nikety zbytečně nedotkl. a obránci jsou jako myš v pasti.“ (Jistě. to by tam pak ale museli být i mí krajané. byl to jeho nápad. jsi přece poliorketes. aby v případě války posloužily obléhaným.) Trotti tedy pokračoval: „Jestliže se pak nepříteli povede pře. že se odtamtud do ležení už nevrátí. nikdo ho odtamtud nevypudí. která se dá smýt jen krví. Ať ti to vysvětlí Emmanuele Trotti. Boidi. Pověz mu to ty. Janované ale nedělají nic zadarmo. mlč. jak tě poslouchám. namítl Baudolino. jenže právě u hradeb byla naopak spleť uliček. Fridrichovu povahu odhadli velice správně). nevesele vpadl do Baudolinova vyprávění Niketas. že ulice se mají stavět tak. Najde-li nepřítel za hradbami spleť uliček. A co jste mysleli tím. se mělo udělat i v Konstantinopoli. nech mluvit Trottiho. leník obdařený jistým důstojenstvím) spustil: „Město sice má odolávat nepříteli a nedovolit mu. a proto je třeba vybudovat pevné hradby a ulice stavět tak. aby v případě války pomohly obléhaným? chtěl vědět Baudolino. rytíř. zněla odpověd. půjčili nám už tisíc janovských solidů a dalších tisíc nám slíbili napřesrok. dostanou se však do dalekých zemí a tam stavějí nová města.149 - . Ano. Proto jsme si sem také pozvali Janovany. a ne obléhajícím. jak na to. takže se vyznají a vědí. Nepřítel za hradbami se musí naopak ocitnout na volném prostranství a tam zůstat nekrytý. neskákej Trottimu do řeči a nech mě vyprávět.“ A Trotti (který stejně jako Oberto budil dojem. do nichž může vniknout. totiž chlapi. a jenom v duchu ho napomenul. Bude nucen město oblehnout (v čemž měli pravdu. musí i pak dokázat klást mu odpor a porazit ho. Kdo jim zaplatil? Zaplatili si sami. něco podobného.“ „Polní co?“ „Mlč. zachtělo se odpovědět Baudolinovi. dokud jej z oken a zpozdi rohů obránci šípy a kamením aspoň z poloviny nezřídí tak.

Vypadá to sice nepěkně. že takovou chodbu objeví už hotovou a obléhaní že o ní nevědí. kdo se ocitne venku. Na jedné střeše sedí jeden a na vedlejší.150 - . . aby se jí dalo projít jen po jednom. jako první s tím ale přišel Belisarios. nepřátelé budou nuceni vycházet z chodby po jednom. generál císaře Justiniána. co má před sebou. spatřil náměstí nebo třeba roh nějaké kaple na důkaz. „Taky jsem nemohl. Mříž bude ovšem neustále střežit hlídka. pochopitelně ne tak dokonale.“ vysmíval se mu Boidi. Nepřítel naopak neví. která by jim umožnila proniknout pod hradbami do středu města. A dál to chce taky zrádnou chodbu. teprve před chvílí mi o ní pověděl jeden Janovan. ale ve válce se to hodí. aby jej nedokázal objevit. Správné město musí mít špatně umístěné domy. Proto přichystáme nepříteli chodbu. pak neustále ví. se chodba musí zužovat.“ ozval se Boidi. jako zuby stařeny. že opravdu ústí ve městě. a ani jeden si nevšimne. která je na ni kolmo. aby první. ani nemukl! Pak se objeví další. Na opačném konci. kdo by se tam vydal na průzkum jako první.“ „To určitě. Proto ulice musejí být samé rohy a samé kouty a obránci číhají v nich a za nimi a dole na zemi i nahoře na střechách a neustále vědí.“ „O té ses nám ještě nezmínil.konat i volné prostranství a vniknout do ulic. Ocitne-li se nepřítel v přímé ulici. a co ho tudíž čeká. zas další a ten právě nepřítele uvidí dřív než ostatní a dá jim znamení. a měla by končit mříží a skrze ni by ten.. Tady není důvod. proč by bylo třeba brát si za vzor staré Římany. kteří města budovali jako rošty na pečení masa .. a vchod do ní zakryjeme kamením a křovím.ulice rovné a stejně daleko od sebe. který se o ní doslechl od nějakého Řeka. ve městě. pak ty ulice nesmějí být v žádném případě přímé a rovné jako podle pravítka. A o čem sní? Přece o tom. a pak už postačí dobře zasazená rána. kde nepřítel je a co dělá. která zvenčí povede pod hradbami do města. co se na něho kde chystá. že ten před ním už leží na zemi jako zralý fík. nepřátelé jsou asi na hlavu padlí! Polezou ven pěkně jeden po druhém. a postupuje pomalu. nanejvýš po dvou mužích. Co chtějí obléhající? Prorazit pod zemí chodbu.

kde jsme my. „všechno je to ještě mnohem složitější. že Janované. Jenže s příchodem nynějšího císaře dochází k tomu. Orba. což je další řeka. jimiž protékají řeky. které se v nejlepším případě bude hodit do krámu Milánu. že Pavia na jedné a Monferrato na straně druhé se spojí s císařstvím a Janov je zablo.151 - . Kdo na to ale doplatí? Lidé ve městě. má otevřenou cestu k osadám v markrabství monferratském a bůhvíkam ještě a může se pustit do obchodování.“ řekl a prstem namočeným ve víně kreslil po stole. a až se obléháním vyčerpá. napřed mi nalej ještě kapku vína a pak mi něco vysvětlíš. To jsou města bohatá a Janov je přístav. aby od Saracénů vykoupili vlastní matku. nemám pravdu? A všechny čtyři se slévají nedaleko Tanara. Byl to kupec a jako kupec by měl mít v hlavě mozek a stát oběma nohama na zemi na rozdíl od rytířů. a pak vám za ně vlastníma rukama postaví město. Bormida a Scrivia. Lemma. žít a přežít. ať už dobře či ne. kteří by z měšce nevytřepali jediný solid. a ne jim?“ „Baudolino. nápad to ale není k zahození. ano? A tady Terdona. „Tady je Janov. Nechceš mi snad namluvit. a všechno šlo jak na drátku. Podívej se. že lidé z okolí odejdou z míst. Pavia a Milán.„Nikde není řečeno. Celkem čtyři řeky. Celou věc je třeba ještě promyslet. je to tak? A průsmyky vedou údolími. a půjdou sem do města. takže musí mít volnou cestu k lombardským městům. Jen klid. nebude-li chtít přijít o dobrou pověst. aby s nimi mohl obchodovat. že na hlavu padlý opravdu není. spojenectví se ustavovala a rušila podle okamžité situace.“ odtušil Ghini. například s Gavi nebo s Marengem.“ Baudolino si odvedl stranou Ghiniho. že Barbarossa bude nakonec muset. kde přece jen dokázali. bylo pro ně výhodné. aby se tu nechali zabíjet Pavijským pro radost? A taky mi snad nebudeš chtít namluvit. vám napřed dají peníze. město opravdu oblehnout. „Poslouchej. městům ligy tak poskytne možnost napadnout ho zezadu. kteří byli leníky jiných leníků a kvůli vojenské slávě se dokázali hlava nehlava vrhnout do předem ztraceného podniku. Jasné? Dokud Janov a Pavia vzájemně soupeřily. Takže kdo si postaví most přes Tanaro. že průsmyky nikdo neovládal. Ghini. Souhlasím s tím.

a ani markrabě z Monferratu. mohli dovolit a chtít něco víc. a druhé zas na Bormidě. od druhého párek kuřat. zdali jsme si. totiž město. vyměnit spojence. že až se sem přižene.“ (Pane Niketo. jak byli proti nám z Paley bohatí Terdonští. Ty pošlete pryč s natrženým zadkem?“ „To ale právě záleží na tom. o čem se nám nikdy ani nesnilo a co bychom jinak těžko mohli mít. Co nám mohli Janované nabídnout. a on bude rád (pro tyto pány existuje pouze čest a pak už nic) a potáhne jinam. ale už jen tím. A město nepřišlo vhod jen nám. Může být totiž jak chce slabé.kován zprava i zleva. ani císař. třeba pak liga bude císařovým spojencem. město už bude stát. jakoby nic. aby mu první město dovolilo kontrolovat průsmyk na Scrivii. Obléhání přijde na spoustu času a peněz. jak jsme nepatrní. Zůstaneme tu a budeme čekat. jak jsem ti už říkal. Baudolino. město. A sám dobře víš. jak to chodí. od jednoho peníz. že se to stane? Problém je v tom.152 - . co se jim zlíbí. Ale víš přece. my se mu slavnostně podřídíme. aby nás přiměli přejít na druhou stranu? Něco. jen si vzpomeň. s vojáky a s biskupem a s hradbami. Pavia přišla o kontrolu nad tortonským krajem až po Apeniny a naše osady se přidaly k císařství. Jak sám vidíš. od třetího celého vola. jen abyste vy měli město.“ „Pokud se sem nepřižene Barbarossa a nerozšlápne vás jak ropuchu. ani Pavia. to je prostě blahobyt sám. které vybírá mýtné od lidí i za zboží. zdejší města dokážou během tří měsíců klidně. kdy se tu Rudovous objeví. aby sis přišel na fůru peněz? A to jenom sedíš a vybíráš. město s vlastními konzuly. ale kdyby se přidal k Fridrichovi. přišel by o obchody s Milánem. že si v této oblasti nebudou dělat. ale i lize a Janovu. co se stalo: císař srovnal se zemí Terdonu. hatí ostatním jejich záměry a zaručuje. dodal Baudoli.“ „Jen klid. že stačí kontrolovat most přes Tanaro. To by pak musel být zadobře s Terdonou a s Novi.“ „Jenže co potom liga a Janovští? V tom případě by přece zbytečně vyhodili hromadu peněz. a všichni platí na ruku. Uvědomuješ si vůbec. Město. Víš určitě. A já bych moc rád věděl. že tu je.

z lesa. jak se dělá zvířátko s osmi nohama!“ Zašli za roh a tam česač vlny hlasitě všechny upozorňoval. Zkrátka co bude. ty můj škvarečku. která vypadala jako pekelná tlama. Padalo sem světlo z oken okolních domů. výrobci popele na mýdlo.no. zatím tu však stála jen dvě nároží. právě ty Janovany. všechno si prohlédni. svatou noc máte na krku a určitě nechcete. aby vaši muži zůstali bez štědrovečerní večeře! Tam. u několika ohřívadel postávali poslední kupci a volali: Ženy.“ Vzal Baudolina za ruku a vyšli z hostince. aby mohli spát v teple a nemrzli jako Ježíšek v jeslích. mám tu pro vás tvaroh! V nezastavěném prostoru mezi dvěma domy dva muži smlouvali o vepře a na samém konci ulice se dvě holky vyzývavě opíraly o veřeje a drkotaly zuby. zaléval vodou svůj nástroj brusič a z nožů sršely jiskry.153 - . na světě není nic zadarmo. připravení uzavřít na zdejší panenské půdě výnosné obchody. jednopatrové a střechy měly ze slámy. O kousek dál nějaká žena nabízela kolemjdoucím placky z hrachové mouky. Jedna na Baudolina zavolala: „Pojd sem. nahlédli občas do dílen. a jak šli zatím jen přibližně vyznačenými ulicemi dál. Než ale o tom začneš mluvit. rozumíš. „tak se prostě necháme obléhat. jinde ještě bušil do kovadliny v oblaku jisker kovář a o kousek dál pekař právě vytahoval chleby z pece. sběrači medu. domy byly nízké. sběrači kůry na výrobu provazů nebo vy. když Fridrich město oblehl. z něhož podle všeho měly vybíhat nejmíň tři ulice. sušené fíky a svatojánský chléb a pastýř v ovčí kůži s košíkem v ruce volal: Hej. a nescházeli tu ani kupci zdaleka. Ocitli se na náměstíčku. ženy. vedle něho na chodce pokřikoval nosič vody. měl na své straně opravdu janovské prakovníky. sem přiběhli uhlíři. pod šály přehozenými přes ramena jim byly vidět hluboké výstřihy.“ pokračoval Ghini. ale šest let poté. budu tě o Vánocích učit. že zdejší lidé mají poslední možnost opatřit si u něho peřiny a slamníky. ženské. kde mělo být třetí nároží. Tu hobloval dřevo truhlář. Byl už večer a bylo chladněji. kde přebývali. kteří obležené město pomáhali vystavět!) „A když ne. to bude. nevěřil jsem vlastním očím.

prodavači králičích kožek. Na vršku pod stále vydatněji se snášejícími sněhovými vločkami pohasínaly poslední ohně. „Je ti už jasné. takže na venkově hynuli nečinností. Těm císař zapověděl prodávat pozemky. v domnění. co nemají moc půdy a jen něco málo domácího dobytka. Baudolino si na okamžik připomněl objev. jinak zestárnou a nebudou k ničemu. Je to dar prozřetelnosti i pro lidi jako tvůj otec. jenž už nabíral odstín stříbra. mu připadali jako Tri králové. Město však neznamená výhodu jen pro pány a pro kupce. jezdí si na vyparáděných koních a mají komu velet. přestává výměna zboží a začíná se obchodovat pomocí peněz. protože lidé chodí dobytek kupovat a platí na ruku. nahrnuli se sem i šibeničníci. pastýře hrající na šalmaje a na dudy a karavany velbloudů z Východu s mouřeníny. slepci. které jste poznali už podle vzhledu. jak si jistě umíš představit. A vem si třeba rytíře. a tři kupci. oč tu jde. branou v hradbách táhnoucí do města tři muly. zkus si je představit dostavěné. tak dříve či později je budeš muset sníst. a budeš-li mít štěstí. když ještě ani není dostavěné. Každý den vidíš nové tváře a pro kupce. A za nimi a za Tanarem jako by zahlédl stáda sestupující z vršku. teď však velí oddílům lučištníků. aby se léno nedrobilo. co je to město?“ zeptal se ho Ghini. za nimiž kráčí služebnictvo se vzácnými nádobami a látkami. Baudolinovi však jeden z nich připadal jako velká chvostnatá hvězda putující po nebi k městu vrnícímu v plenkách. nezkazí se ti ani za deset let. ale dostaneš-li třeba dvě slepice za tři králíky. Z oblohy se začaly snášet první vločky sněhu a svým bílým hávem poprvé pokryly zbrusu nové střechy. kdežto peníze si můžeš schovat pod polštář nebo pod slamník. bezrucí a beznozí mrzáci. pro něž žebrota ve vánočním městě byla slibnější než trmácení po opuštěných polních cestách. Ty možná dost dobře nechápeš. Město je jiný život. kteří měli na hlavách veliké pestrobarevné turbany. je to hotový nebeský Jeruzalém.dělávání kůží. u nichž si nikdo nemohl být úplně jist.154 - . chromci a krtičnatí. že v nové osadě jim tak či onak něco spadne do klína. zůsta. zda unesou jeho tíhu. který učinil v císařem dobytém Miláně. „A je-li takové už teď.

“ „Jenže kde jej vzít?“ „Kde jinde než v Constitutum Constantini. i když se jmenuješ Trotti. kdo rozhodují o tom. Jak jsme už před několika měsíci řekli v Lodi. obejde-li se to bez umírání) za to. bez vlastních dějin a bez vlastní šlechty? Asi jedině císařskou investiturou. v každém . město ponese název Alexandria a bude papežským lénem. protože až do posledního okamžiku název tajil). v Lodi nebo v Pavii.nou tam. jenže zdejší město vzniklo právě proti vůli císařově! Jak ale pak celou věc řešit? Když se Baudolino a Ghini vrátili do hostince. že se tam povídá právě o tom. My obdobnou donací předáme město papeži. i když do domu vtrhne nepřítel. kdo urozený není a dal by život (i když nikomu určitě nebude vadit. že prozatím neslo pouze obecný název Civitas Nova. a jelikož teď máme papeže dva. čili Alexandrovi III. aby jeho synové mohli zamířit kamkoliv a všude mohli prohlásit: jmenuju se Ghini a ty jsi hňup. významným se může stát i člověk neurozený. co bude. patříme všichni. Touto donací císař Konstantin udělil církvi právo spravovat určitá území. k tomu dojde i u nás . ale stejně starý a mocný. a ne individuum. Šlo totiž o legitimitu. zjistili. „ale o to tu teď nejde. že pěkný. že nějaký Ghini nebo Aulari musí držet hubu a krok a rozkazovat že mohou jenom Gauskové nebo Trottiové.už nebude platit. je-li to název pěkný nebo ošklivý. Volba jména závisela na docela jiném problému. který drží s ligou.“ zlobil se Boidi. který označuje ovšem genus. předáme je tomu. protože v té době ještě nebylo o ničem rozhodnuto. Jak může právo na existenci získat město nové.“ „Když už jsme u toho. legitimitu mu může poskytnout pouze zákon jiný. pak dlužno říci.155 - . „Vznikne-li naše město mimo císařský zákon. jak se to požehnané město vůbec jmenovalo. a co ne. a ten nebyl zrovna zanedbatelný. zrovna ty jsi měl v Lodi radši mlčet. A to je na městě to nejlepší a nejdůležitější hlavně pro toho.“ Niketas se samozřejmě nakonec musel Baudolina zeptat. Mám-li se vyjádřit k tomu. Tady k těm. Vyšlo najevo (Baudolino byl opravdu vynikající vypravěč. K čemu už došlo v Miláně.

A dokonce mu budeme muset odvádět poplatky. a platit poplatky císaři by vyšlo nastejno.“ „Boidi. dál tak dobře radit. za peníze poskytnuté veškerým obyvatelstvem města postavíte katedrálu svatého Petra.případě o nic horší než názvy mnoha jiných měst. darujete ji papeži a svůj dar doprovodíte veškerými náležitostmi. rád bych věděl. A za druhé. Můžete například papeži poslat doklad. nehynoucí lásky a tak podobně. kdo se o něco takového pokusí. jak nám tu poradil Baudolino. jedna věc je neodvádět poplatky císaři. když už je z něho jednou důležitý pařížský doktor. nejsou to v žádném případě peníze. ale naopak z domu. „Provedeme to tak.“ Pak si Baudolino musel nějak poradit s nejožehavějším mo. že u nás už zůstane a bude nám. Na důkaz toho na alodním pozemku. který si na toho. a druhá neodvádět je papeži. a já jen doufám.že my se tady do krve dřeme. Mne na tom mrzí jen jedno . Ale moc bych se divil. že kvůli několika grošům sem určitě nevyšle armádu.“ „To je opravdu ze všeho nejlepší. s chutí došlápne a roztrhá ho na cucky. abych i já něčím přispěl. že od vás papež dostal darem jen katedrálu. i kdybychom mu je darovali. které vaši notáři uznají za nejvhodnější a nejzávaznější. „když dovolíte. „Císař by naše město nechtěl.“ ozval se Baudolino. Kdyby pak ale do toho pergamenu někdo nahlédl pozorněji. Všechno pak ještě okořeníte nabídkami otcovství a synovství. tak by zas nestálo za to stavět se s ním. zjistil by.156 - . a kdyby byl ochoten je přijmout. a pak je darujeme papeži. že je to opravdu chytrý člověk. kdy už jednou dostaneš rozum. abychom město postavili. zbaveném lenních povinností. studoval jsem v Paříži a s psaním dopisů a diplomů mám určitou zkušenost: darovat se dá na několik způsobů. kdyby si pro ni přišel a chtěl si ji odvézt do Říma. který jich už má spoustu. a ať se to vezme jakkoliv.“ „A za třetí. a ne město. pergamen pošlete papeži a přijmete jeho požehnání. který je od nás na míle daleko a má svých starostí tolik. co jdou do domu. že Alexandria byla založena na počest papeže Alexandra a že je zasvěcena svatému Petrovi. Zdá se.“ okřikl ho Cuttica.“ řekl Oberto a všichni s ním souhlasili.

„V jednom jediném dni najdu město a přijdu o ně. nemohl mít za zlé a vyčíst mu. Uvědomujete si vůbec. tak bych mu nevěřil. projednáváme tu důležité věci. Nezbylo mu než přítomným vyprávět příběh oněch třinácti podivuhodných let. abys udělal taky nějaký dobrý skutek. že tě vidí. kde . která tě přivedla na svět. že si ani nevšimne. že nám hrozí nebezpečí. že budu-li chtít znova spatřit svého otce. že z lásky ke svému vlastnímu otci bys nás upozornil. zdali bys z týchž důvodů naopak neupozornil svého druhého otce na nějaký záměr náš.Takže čím míň toho víš. kteří ostatně sami donedávna stáli při císaři.mentem toho krásného dne.“ podivil se Baudolino. a ty bys zrovna dnes v noci neměl matku nechávat samotnou. kudy vedou ulice a jak mocné hradby stavíme. Otec Gagliaudo poslouchal a střídavě si bručel do vousů: „Kdyby mi to někdo povídal. pak kdoví. Jdi už a pamatuj si. a my už máme svého člověka na císařském dvoře. že hájíš naše zájmy. co jsem ti řekl. nesmíš ho zradit. bolestný pro něho. když jsi mě doposud jenom sužoval.“ řekl mu šetrně Oberto. že z toho klacka opravdu něco bude!“ „Všechno špatné je k něčemu dobré. Kdyby tě ale srdce k něčemu takovému přimělo. „Je na čase. Já zůstanu tady. Jak vidíš.“ prohlásil Boidi. že je Fridrichovým ministeriálem. „Alexandria ještě není dostavěna. Narodil ses tady a nikdo ti nebude moci vyčítat. Požehnám ti radši už teď. Bude tak ráda. Milý Baudolino.“ souhlasil Gagliaudo. máš svého císaře rád a on zas má rád tebe. přespíš doma ve Fraschetě. budu muset oblehnout místa.“ a „kdo by to byl řekl. „a hned zítra odtud odjedeš. aby mu to nikdo z jeho krajanů. protože bůhví kdy se zase uvidíme.“ „Na druhé straně ale bude nejlíp.“ „To jsou mi věci. protože na sebe musel všechno povědět tak. Budeš dál u něho a zastaneš se nás pokaždé. kdyby ses dozvěděl. že nejsem doma. když to bude třeba. synku. když hned teď večer půjdeš navštívit tu svatou ženu. tím líp pro všechny. Nebudeš aspoň vědět. My jsme si jisti tím.“ „Je to tak. samozřejmě aniž tím porušíš svou oddanost císaři.157 - . a že ho s ním navíc spojuje i synovská láska.

takže nakonec pochopil. To se ti tedy povedlo. že se ocitl v jakémsi údolíčku. který jsem měl pod sebou i nad sebou. „A co se stalo potom?“ „Vydal jsem se hledat svůj rodný dům. aby vymrzla?“ Baudolino o tom sice Niketovi vyprávěl. až mě tu ráno někdo vyhrabe ze závěje. a ne sníh. že on sám byl dole. jsem už prostě nenacházel. jak ale pak stoupal do svahu výš a výš. sílilo. za kterým šel. Nakonec zjistil. kde jsi doma! Určitě měla pravdu tvá matka. opakoval jsem si. Zkrátka zabloudil jsem. kdy jsem ho potkal. Snažil jsem se upamatovat na stezky. což samo o sobě pochopitelně znamenalo. kde se nachází. ale jen proto. Jediný rozdíl byl v tom. jinou možnost. tuhého jak králičí kůže. Sněhu už bylo málem po kolena a z oblohy se řinula taková sněhová nadílka. říkal jsem si. když říkávala. že to není hvězda. Baudolino. kde jsem. že nebylo vidět na krok a obličej jsem měl zmrzlý na kost. jsou hloupější než ti. co umějí číst a psát. Byla sice velice bledá. Na stavbu domů určitě museli pokácet velký kus lesa. že časy tehdy byly opravdu zlé. V přístavku byla kráva a osel. že z té nesnáze přece jen nakonec vyvázl. jsem najednou nevěděl. také došlo. nebo si počkat. jsem neviděl. protože místa. a tak ji následoval. ale lampa a ta že svítí v přístavku u domu. Světla Nového Města zmizela a ve sněhu. kterou nechali přes noc venku na plotě. kde jsem se vyznal poslepu. že tenkrát byla mlha. se sice zdálo být nahoře. a světlo.158 - . po nichž jsem chodíval. Mám zůstat. a k večeři ohryzat mulu. což mimo jiné dokládá. že ti. jak z té šlamastyky vyváznout. kam se dávají domácí zvířata. ale opravdu jen zázrakem. zahlédl na obloze hvězdu. Jenže nic naplat.žije?“ K čemuž nakonec. jenž vyděšeně hýkal. kde končí pevná zem a začínají bažiny. ve které bych určitě našel cestu i tentokrát. . řekl Niketovi Baudolino. když pro ně v domě není dost místa. jako zabloudil Fridrich oné noci. Jak chodil sem a tam a netušil. zabloudíš jako naschvál tam. vidět však byla. jenže kde jim byl konec! V tom nečase by už nikdo ani nepoznal. kde jsem a kudy mám jít. co číst a psát neumějí. A co teď.

někde ukradl?“ A Baudolinovi se zdálo. jdou na mě mdloby! A teď už přestaň. dvě stvoření během jedné noci. . vypadáš v něm jako nějaký pán. žes ho. ze které právě vycházelo na svět bečící jehně. tak ať mi nevystydne. Baudolino se zastavil na prahu. ohřála jsem v kotli vodu. položil ženě hlavu do klína a řekl: „Matko drahá. až jehně bude z ovce celé venku. abych tuhle potvůrku opláchla. Baudolino. počkal.“ Žena zpočátku nechápala.159 - . že to mé srdce nevydrží. co se děje. držte mě. darebáku.žena s oběma rukama v ovci a ovce. jsem tady. vzlykala a šeptala: „Panebože. ještě se taky umažeš od krve. panebože. hladila syna po vlasech. jedno se vylíhne a druhé se vrátí bůhvíodkud. otočila hlavu k ohni a pak se rozplakala. že slyší zpívat anděly. jako kdyby se sešly Vánoce s Velikonocemi! Bojím se. nohou odstrčil osla. kdes vzal ten oblek.

rostlin a různých předmětů. jenom ne císaře.. já jsem ho ale znal a věděl jsem.160 - . Pane Niketo. „Ne tak docela. Svěřoval mi různá poslání. Po návštěvě v rodícím se městě jsem se vrátil k Fridrichovi a pověděl mu o všem. Ještě jsem neskončil. co jsem měl císaři vyřídit. k obléhání došlo až po šesti letech. Umíš si představit. a už vrčel jako podrážděná šelma. že nepromine. jak se objevilo. a pokud se nějaké staví bez něho. ještě než bude dostavěno. Pak se sice uklidnil. abych zjistil. padělám sice pergameny. která mi umožňuje setrvávat co nejméně na dvoře. . a právě na to že doplácí nomen imperii. mezi jiným jsem měl vypátrat. musel jsi oblehnout jeho město. co je čest. že města mohou být zakládána pouze se svolením císaře. Schylovalo se k večeru a on se rozhodl Baudolina pohostit zákusky z kynutého těsta ve tvaru květin. musí být srovnáno se zemí. nebo mi to aspoň dávala na srozuměnou.“ vyslovil Niketas spíš tvrzení než otázku. kde každé setkání s císařovnou pro mne znamenalo jen další utrpení.“ „A taky jsi jej dodržel. Pomohla mi v tom sama císařovna. Po pravdě řečeno byli ochotni ustoupit v mnohém. jsou-li mí krajané ochotni v něčem ustoupit. že moje cesty jsou v podstatě jen záminka.14 S pomocí otcovy krávy Baudolino zachrání město Alexandrii „Takže abys znova spatřil otce. Pak se dal do křiku .. Přitom jsem si uvědomil.“ poznamenal Niketas. a to až do konce. Neodvážím se ti ani opakovat. jinak by každý žádal o svolení každého. „Dodržel. co jsem tam viděl.říkal. a dvakrát jsem pak Alexandrii navštívil. co mají Alexandrijští vlastně za lubem. Musel jsem dodržet svůj slib. Naštěstí ho pak po celých šest let zaměstnávaly docela jiné záležitosti. jenže Fridrich vlastně požadoval jen jedno: aby město zmizelo tak. co na to Alexandrijští. Mateřství ji proměnilo. ale vím.

které znají i jiné země a jejich jazyky a zvyky. jehož se mu dostalo. neboli k pití a k recitování Baudolinových básní (především jedné. Borona. že se mi nakonec podařilo Fridricha přesvědčit. že se ke mně chová důstojně.“ Baudolinovi tehdy bylo už přes třicet a byl v pokušení považovat dopis kněze Jana za mladickou výstřednost. Ten po Rainaldově smrti zůstal bez ochránce a došlo k tomu.“ „Nechceš mi snad tvrdit. k čemu v takových případech. kde se pravilo Quis Pavie demorans castus habeatur. Kyota a rabiho Solomona vytvořím svůj vlastní menší dvůr. že jsem na ten dopis nikdy nedokázal zapomenout. že císař si vzal . ale pouze jednoho z mnoha miles. Abych pravdu řekl. a přesto jsem jí byl vděčen za to.161 - . který vlastně ani nepije o moc víc než ostatní. všechny do jednoho. jak si každý dokáže představit. aby si ke dvoru vzal mé pařížské přátele. bezmála prorocké. by se dala považovat skutečnost. jocus a ludibrium. a tím také strávil několik nerozvážných let v Pavii. Považovat hru za pouhou hru však ještě neznamená nechtít ji hrát. Trpěl jsem tím. vrátil se k tomu jedinému. Sešel se však znova s Básníkem. že si z Básníka. kterou nikdy neviděl. a občas si sám pro sebe dopis přeříkával a nepřestával jej vylepšovat. Baudolinovi se stýskalo po říši. Sžírán ponížením. Tvrdil jsem. kdo v Pavii žije. Dědil po otci a nakonec v něm už ani nepřátelé zesnulého Rainalda neviděli příživníka. že k ničemu nejsou a nikdy nebyly ani jeho básně. kdy psali dopis knězi Janovi.a nikdy se mi pak už nepodařilo zjistit. a nevraživostí vůči celému světu. Abdula. cudným zůstati?). může-li ten. zábavné exercitium v epistolární rétorice. Společně si připomněli časy. že v císařském kancléřství by měly být osoby. jaký cit ke mně vlastně chová. obvykle dochází: najednou nebyl k ničemu a začalo se říkat. Fridrich mě stále častěji při různých příležitostech používal jako svého důvěrného posla. jak se jim podařil. „Za důkaz. co opravdu uměl. a jeden druhého chválil. jenž pracuje pro Fridricha. Baudolino ho vzal k sobě na císařský dvůr a tam v jeho společnosti Básník budil dojem člověka. a tak jsem si řekl.

který zná život španělských Maurů a spoustu jiných věcí z Východu? Německá knížata byla ostatně odedávna vůči Židům shovívavější než ostatní křesťané. že když nevěřící dobyli zpátky Edessu a řada křesťanských knížat uposlechla kázání Bernarda z Clairvaux a oděla se křížem (tenkrát tak učinil i Fridrich). lapis ex coelis. jak v Lombardii. že Pohár je vlastně kámen. jimiž procházeli. který spadl z nebe. škádlil ho Básník). Solomon v každém městě. proč by neměl být u dvora po ruce Žid. až se císař uráčí. že neexistence prázdna je nezbytná pro vymezení jedinečnosti Poháru. aby se účastnil významných ceremonií a aby s císařem a s jeho arcibiskupy chodil na mši! Mají-li knížata po celé Evropě. aby masakrovali Židy ve městech. Básník se vytasil s návrhem. Řekl: „O tom. a Kyot si zase vzal do hlavy.162 - . Hodně Židů tehdy požádalo císaře o ochranu a on jim umožnil žít v bezpečí v Norimberku. tak v Německu. jímž Fridrich procházel. aby Fridricha přiměl k výpravě. přičemž Boron se snažil Kyota přesvědčit. na jejíž důkladné přípravě se podíleli. Ponecháme-li stranou tyto slabůstky. Ti toho u dvora na práci moc neměli. že po všechna ta léta měl Fridrich neustále mnoho jiných problémů k řešení. a dokonce i sám papež svého židovského lékaře. A k masakrům pak opravdu došlo. že k nám skrze naprosto prázdné prostory mohl dorazit taky z nějakého jiného vesmíru. navazoval styky se svými souvěrci a všude je také nacházel („neblahé býlí“. a tvrdil. Ota mi vyprávěl. a vydat se knězovu říši hledat na vlastní pěst. že provensálštině jeho písní rozumějí líp v Itálii než v Paříži. že by v tom případě možná bylo dobře nečekat.“ Baudolino se zkrátka dal znovu dohromady se svými dávnými druhy. nějaký mnich jménem Radolf měl poutníky k tomu. Abdul přišel na to. že by z té . Když se jim Baudolino jednou snažil vysvětlit.ke dvoru Žida?“ 1 „A proč by neměl? Nebylo přece třeba. pak často všichni společně rozmlouvali o dopise kněze Jana a vybízeli Baudolina. a Boron a Kyot spolu vedli nekonečné a vyčerpávající dialektické půtky.

kde po něm stále ještě všichni pátrali. kdoví co v hloubi srdce v Pavii potají osnoval. do které ji umístil. kde se nachází říše kněze Jana. jak Básníkův návrh všechny uchvátil. proč. Nějaké peníze měl a zdálo se. dorůstal však léty i rozumem. bude líp nechat říši tam. proč jsem byl vším zklamaný a proč jsem po několik dlouhých let o říši kněze Jana s Fridrichem slovo nepromluvil.“ . ze země tak bohaté a podivuhodné se prostě nemůžeme nevrátit s něčím. Než tohle. O Abdulovi se toho moc povědět nedalo. Rabi Solomon by tam zase rád našel své ztracené kmeny a stal se mužem významným a ctěným nejen mezi španělskými rabíny.“ „To je pravda. A co se Básníka týče. když jsem viděl. že by do říše kněze Jana opravdu dorazil. tak ať to dopadne jakkoliv..“ přidal se k němu Abdul. Vraťme se však k lombardským záležitostem. kéž mu bůh zamilovaných odpustí.“ „Pane Niketo. ale mezi všemi dítkami Izraele. Pak by se odtamtud vrátil poražen a my bychom mu jenom uškodili. tak Kyot chtěli do říše kněze Jana jen proto. říkal jsem si asi v duchu.výpravy Fridrich mohl pro sebe vytěžit něco dobrého. říkal jsem si. že říši kněze Jana už nechce pro císaře. Jednou. Dejme tomu. kde je a kam nedosáhne chamtivost těch. ale na ničem se s ním nedohodl. a tak dálava. Ten dopis se proměnil v jakýsi můj soukromý sen. a pomáhal mi také překonat strasti mé nešťastné lásky. by si s jeho pomocí získali bůhvíjakou slávu a moc. co by stálo za to. co nechápou její mystickou nezměrnost. aby se zmocnili Poháru. Jak Boron. už dávno si totiž Janovu říši ztotožnil s říší své princezny. vydáme se na cestu a dospějeme daleko. „Už dosti váhání.163 - .. byli totiž přesvědčeni. Když se tam však vypravíme sami. do něhož jsem už nikoho nechtěl vpustit. aby si na ni mohl sáhnout. a na všechno zapomenu. se dá právem pochybovat. se vydám tam. ale pro sebe. na vlastní zodpovědnost. by už taky měl radši po ruce. že v oněch severních krajích. se mu zamlouvala stále míň a samotnou princeznu. zmocnila se mě malomyslnost a okamžitě jsem také pochopil. To by také mohlo vysvětlovat.

v Itálii zkrátka strávil víc času než doma. Albu. Vlastně počkej. který se k tažení připojil.“ „Opravdu? Jistě. s kým jsme a s kým ne. a ohněm a mečem je zpustošil. zároveň ale rozmístil své oddíly kolem dokola. Nezareagoval okamžitě. že se rozhodl vrátit se tam. ale předtím. Někdy tam zůstal i čtyři roky. ale dokud máme aspoň jedno a vidíme. a z nich jsem nabyl dojmu. naši císaři si dávají navzájem vylupovat oči. potom se vrátila zpátky k císaři. že Pavia se přidala k lize. Ve vodě byl ve svém živlu. Nebo že by se tam mezitím ještě vrátil? Už nevím. jenže kde měl vlastně domov? Všiml jsem si.“ „Vždyť jsi ale právě řekl. Asti se okamžitě vzdalo.. o které nyní mluvím. ale když se během několika málo let situace v Itálii stala do té míry nepřehlednou a neklidnou. Bylo zkrátka načase vyřídit si účty s Alexandrií. výborně totiž plaval a nebál se studené nebo hluboké vody ani vodních vírů. Acqui.“ „Schází vám fantazie. skočil do ní a plaval a plaval. že tentokrát mu jde především o Alexandrii. jen když dorazil k nějaké řece.“ zeptal se Niketas.164 - . Utábořil se ve Fraschetě u Bormidy. Fridrich při nějaké příležitosti řekl. Pavii a Como. kdy vznikalo město Alexandria. tak většinou víme. Zkrátka v září téhož roku Fridrich prošel montceniským průsmykem a dorazil k Suse. A Pavia se opravdu dva roky poté k proticísařské lize připojila. musím si to spočítat. Přicházely mi dopisy od Básníka. kterou mu město způsobilo před sedmi roky. Možná dokonce popáté. Na své straně měl markrabství monferratské. Při výpravě. „to se Fridrich vracel do Itálie potřetí?“ „Počtvrté. se ale hněval a byl odhodlán vést nelítostnou válku. cítil se ve své kůži.. jako tenkrát u Cremy a když pobořil Milán. že teď už schází jen to. že .“ „Panebože. Nezapomněl na potupu.. dokonce i za Tanarem.V době. Pro císaře to byla rána do zad. každému bylo okamžitě jasné. „Promiň. takže měl volnou cestu. že jak už si zvykl být neustále na cestách.. aby se k jeho nepřátelům přidala i Pavia.

té byly plné řeky. jenomže jako z udělání se zoufalci předvedli jako stateční obránci svého města a hradby byly tak pevné. Pokud o něm vůbec mluvil. která toto jméno nesla. nebo na zem. byla to jakási dřevěná konstrukce pevně přichycená k hradbě. a dokonce crčela i z oblohy. Bez ustání pršelo a zasetá pole se proměnila v bažiny. a když pak obležení dokonce odchýlili z koryta tok řeky Bormidy. protože bez jeho souhlasu nic takového ani nemohlo existovat. jen o něco zvětšila.165 - . dokud se Roboreto nepromění v hromadu popela. Koně a vojáci klouzali v blátě. kdo má pobíjet nepřáte. že být svědkem toho. stála v bažinách. Monferratský markrabě Fridricha ubezpečil. omastkem a tekutou smolou. jak krutě trestá mé krajany. a tam se valily dál jako ohnivé koule. jaké se objevily už v obležené Cremě.Fridrich dští oheň a síru a má se za ztělesnění božího hněvu. totiž neříkal Civitas Nova ani Alexandria. ze kterého pak obléhaní ovládali prostor za hradbami. Městu. kde se usadil nepřítel. Ne že by k hašení neměli dost vody. Obléhající pobíhali sem a tam se škopíky s vodou. dolů se svažující můstek. vybrané oddíly německého jezdectva tonuly po krk v bahně. jako by se původní osada. na které se chystal. špekem. Věděl. že alexandrijské hradby jsou vybudovány z hlíny a za nimi že je jenom houf narychlo sehnaných zoufalců. by mi na radosti ze života nepřidalo. jenže běhají-li vojáci pro vodu. sotva se o císaři doslechnou. V témže měsíci však přišly povodně. Sudy z můstku spadly buď na některý z císařských válečných strojů. dokud nezapálily nějaký další válečný stroj. označoval je za Roboreto. a pod několika záminkami mě přiměl setrvat jinde a co nejdál. kteří se podělají. aby ohně uhasili.“ Tak tomu bylo na počátku listopadu. z níž vybíhal dlouhý. Po můstku kutáleli zapálené sudy napěchované suchým dřívím a napuštěné olejem. že císařští „berani“ si o ně jenom marně otloukali rohy.“ „Proč jsi s ním nebyl i ty?“ „Protože to byl citlivý člověk. a nemohli se tudíž věnovat boji. Nakonec se Alexandrijští vytasili i s válečným strojem.

Baudolino se dosud držel co nejdál od města.le? Císař se rozhodl věnovat zimu tomu. Pod hradbami se ježila hotová houština věží. což znamenalo: „Tešte se. Naneštěstí pro něho byl i únor velice studený a armády se zmocnila malomyslnost. vrhačů kamenů a katapultů. Fridrich.166 - . když bylo ještě v kolébce. že jeho krajané naopak ublíží císaři. města postavená dávno a na válku důkladně připravená. jdeme na vás!“ Mezi muži doprovázejícími obléhací stroje k hradbám zahlédl Básníka. že svůj prastarý urozený původ budou hlásat i jako novorozeňata. „Janovští lučištníci. kteří hrozili zbraněmi směrem k hradbám.“ odpověděl Básník. žádný pořádný útok se bez nich neobejde. na níž stálo město. které spatřil. „Vždyť právě oni pomáhali město stavět a přísahali na ně!“ Básník se dal do smíchu a řekl. že . nyní však v obavě. Ježilo se prapory s velkým rudým křížem na bílém poli. jako by si jeho obyvatelé usmysleli. císař. zda všechno probíhá. S postupujícími vojáky se k hradbám blížily i tři další obléhací stroje. aby nemusel přihlížet masakru svých krajanů. nedokázal zlomit odpor shluku chatrčí. jako by dohlížel. který si podrobil Terdonu. A tak jej vidíme před plání. navíc o jeho obyvatelích nikdo nevěděl. navíc nebylo nijak snadné útočit na hradby a klouzat přitom po ledu nebo se brodit ve sněhu. které se městem -pokud jím ovšem vůbec byly . „Kdo jsou ti šílenci na věžích?“ zeptal se ho Baudolino. jak má. když se na tom místě ocitly až po nich. ba i Milán. zezadu je zas tlačili další vojáci. že dá svou armádu do pořádku. odkud vlastně přišli a proč na těch baštách tak lpí. císaře dokonce ještě větší než jeho vojáků. se tam rozhodl odjet. Vepředu do nich byli zapraženi koně. „Ze všech útočných oddílů jsou nejobávanější. Seděl na koni a tvářil se.“ „Janovští?“ podivil se Baudolino. Byly plně obsazeny hlučícími ozbrojenci. kteří je táhli. Cremu.staly jen zázrakem.

pak je to pro dobrou věc.“ Byl to drsný chlap. „ale znáš se taky se zdejšími lidmi a určitě bys jim nechtěl uškodit. aby se přidalo k Fridrichovi. aby si vydobyl slávu. jako bys četl v hlavě. můžeš věřit mým slovům. „Přišel jsem. protože jsem ho miloval. kdyby město ušetřil. při prvních nesnázích se vytrácejí. buď se ti za hradbami dobře brání. a přitom sem nepřišli z hic sunt leones. protože jim už určitě došly potraviny. protože vím. na podzim všude jen samá nemoc. že ti věřím. a ti za hradbami na tom nebudou líp. Cremona držela s císařem. V říjnu byla Terdona ještě spojencem komun. pane Niketo. otče. co tu je. že Alexandria se císaři úspěšně brání. kterou jsem .“ „Naopak. znovu vyjednává s císařskými. a chtěl jsem. několik posledních let táhla za jeden provaz s ligou a nyní. vysvětlil Baudolino Niketovi. Budeš lhát a já budu předstírat. v jakém duševním rozpoložení jsem se nacházel? Nechtěl jsem.“ odtušil Rudovous. Já bych řekl. Nedůvěřuješ-li mému srdci. nebo my neumíme útočit.“ Baudolino pak šel za císařem. že bylo chladno.“ „Jistě. přes zimu jich hodně zmizelo jen proto. Nejlepší ale nakonec: v ležení lidé chcípají jako mouchy. že její moc by mohla příliš zesílit. se nyní ze všech sil snaží město přimět. tu v obavě.“ namítl Niketas.“ „A ty zase znáš mne. a ty to víš. byli to dokonce Vlámové. ale tobě nebudu lhát. změnilo spojence hned několik měst. „protože to tu znám a mohl bych ti být prospěšný.167 - . Nedá se jim věřit. že Fridrich si tentokrát přivedl unavené žoldnéře. „Umíš si představit. lhát mi budeš.“ řekl mu. kdybys přesvědčil sebe sama.“ „Bývalo by stačilo.“ „A jak obléhání pokračuje?“ „Špatně. dokázal však mít i pronikavé a bystré postřehy. Když se císaři vzdal Milán.“ „Bůh ti žehnej. Neuškodím svým krajanům. z nějakých sotva pochopitelných důvodů. ale když nemalá část obyvatel viděla. „že jeho sláva by byla ještě skvělejší.během těch čtyř nebo pěti měsíců. ale neuškodíš jim ani mně. že lžeš-li. aby město zničil.

Císař je naštěstí posílal tam. možná jenom proto. Přísahám ti na Pannu Marii. ale v ležení stejně nešlo všem pod nos. do města. Hodně lidí u dvora na můj důvěrný vztah k císaři žárlilo. „přišels. Pusť mě dovnitř. jak tvrdili zlí jazykové. že se mohu volně pohybovat sem i tam. Poprvé se to neodbylo jen tak . aby ses k nám přidal?“ „Nech toho. začaly mu kolem hlavy svištět kameny. protože věděl. „Baudolino.“ Baudolino chodil nejenom k hradbám. kterému všichni říkali Biskupka. třeba že jsem v noci jel na koni k hradbám a mluvil s obleženými. co uvidím. že jsem na opačné straně. Nepřicházím ale se zlými úmysly. aby bylo jasné. mě nechávali sledovat svými špehy i v táboře a císaři donášeli. že v nich nedrží zbraň. nebo máte v hlavě naděláno? Je to přítel.“ zavolal na něho. ale naštěstí také hloupý.když doklusal k bráně. v pořádku. Trotti. V ryzím fraschetském nářečí začal okamžitě volat nahoru k hradbám a mával oběma rukama. Naštěstí byl zrovna na hradbách Trotti a ten ho uviděl a poznal. „kdo se tu v tom má vyznat? Jak máme poznat. že byl světlovlasý a tvářičky měl růžovoučké jako dívenka.tenkrát měl. víš přece. kam patřili. A právě ti dva. a dohodli jsme se. a biskupovi vůbec nebyl po vůli. že o tom. oč jde. kdo je tady. že pochopitelně budu muset navázat styky se svými krajany. S Fridrichem jsme si objasnili. kterou zanechal kdesi na severu. Byl hezký. Zkrátka otevřete bránu. a kdo je . poněvadž neustále vzpomínal na nějakou Teklu. což znamenalo. a ne v noci. Právě s touto myšlenkou jsem tehdy pobíhal od hradeb k ležení a zpátky. co se dalo.“ „Věřím ti. Nebo skoro přítel. ale i za ně.168 - . nebo vám vymlátím zuby!“ „V pořádku. a nejsem kvůli tomu podezřelý. neřeknu slovo.“ odpovídali mu zmatení obránci. který je s nimi. mezi jinými třeba biskup ze Špýru a hrabě Děpold. Jejich člověk. vlastně náš člověk. že budu něco jako vyslanec. biskup a hrabě. že obránci začínali šetřit šípy a používali praky. Bůhsuď. které už od časů Davidových byly proslulé větší účinností a menšími náklady. rád bych pozdravil otce. Otevřete bránu! Došlo vám. že k hradbám chodím ve dne.

že vína tu už nezbyla ani kapka. to není trpaslík. aby už nemysleli na své padlé. není velká. co podle oblečení vypadal. viděl bys tu celý poslední soud i se starci z Apokalypsy. Pozorujeme Baudolina. Neboj se. ale také hodně krků.tam? Včera vyšel z města jeden. a vidíme ho. a slyšíme i jeho přátele.zhubl v těle. když vcházel do města. Vidíme ho. říká Baudolino. Pláče. protože válka se mu nikdy moc nezamlouvala. takže město má sice hodně paží. jen se podívej. jak děti odnášejí k hradbám obráncům koše s kamením a hlídkám nádoby s vodou. jak žádá o sklenici vína. ale pozor. toho dobrého. ne jako kdyby spadl z višně. a teď už vůbec ne: víme. jak v obdivu postává před novou katedrálou. ale zato pohledná. a pozůstalým. že je to naopak hotové neštěstí. protože jinak by mu bylo jasné. ale kdyby sem Fridrich dorazil jen o měsíc později. ale jako kdyby přišel z císařského tábora. už jsem řekl. jak na krásném rozlehlém hlavním náměstí. přihlíží. jako by se ve městě slavila svatba.“ „Mlč už. Potěš pánbůh. těší se z nezlomného ducha obyvatel města. že zrovna při posledním útoku dostal janovský šíp rovnou do krku. v hostinci se ptá po Squarciafichim a přítomní mu s pláčem sdělují. ale hladovění jako by mu přidalo na síle). a všichni kolem si rozpačitě odkašlávají. jako by chtěli říci. nebude asi vyvedený nejlíp. aby se drželi. když mu odpovídají. protože ze strachu z císařské armády se do města seběhli uprchlíci z okolních osad. setkává se před chrámem s Ghinim a Scaccabarozzim.“ A to už Baudolino hned za hradbami na náměstíčku se studnou objímá Gagliauda (je to stále ještě kus chlapa . zalitém březnovým sluncem. „Takže. jako by byl z Pavie. slyšíme ho. Díváme se na něho. a všichni se na něho dívají. které chtějí nasytit. že má strach o svého starého otce. kdo jsou ti lidé. hlupáku!“ rozkřikl se na obránce Trotti. jak si prohlíží vyzáblé tváře kolem sebe a vyptává se.“ poškleboval se Baudolino. ale Ježíš Kristus. že nevidím a neslyším. jak dlouho ještě obléhání .169 - . jak se ptá. podává se jen raněným jako lék. co všechno dokážeme. „jste vyslali špehy do našeho tábora. máte tu dokonce tympanon a na něm trpaslíka na trůně. kteří plní ulice.

nebudeme nikomu nic dlužni. protože se jim to hodí do krámu. tak už nikdy nezmizí. kamenů a drnů ale schytali nepočítané. jak mu Trotti.. . Oberto del Foro a další vysvětlují. když vám pomáhali město stavět a penězi na vás nešetřili?“ „Janované vědí. „jsi tu teprve krátce a nebyls u prvních útoků v říjnu. Je jim totiž jasné. ať si to s císařem vyřídí sami. ani kdyby bylo do základů zbořeno. z toho hezkého důkazu solidarity se Baudolino raduje. „Ale jak to. Podle mě padlo víc jejich lidí než našich. jenž má pod sebou sto padesát pěších ozbrojenců z Piacenzy.“ upozornil ho Ghini. že proti sobě máte Janovany. a právě proto Fridrich chce. tak shodit je z něj dolů je opravdu dřina.“ ozval se Trotti. Na italské komuny prostě není spoleh. a spánembohem. ale když se jim povede přistavit k hradbám žebřík. Teď jsou s císařem.liga že je přiměla ke vzpouře.každý druhý má pod nosem šedivé kníry.170 - . než sem vojska ligy dorazí. aby se zas postavilo na nohy to. Jdou do toho naostro. co z města zbude. a všichni jen obracejí oči v sloup. co předtím pomohli srazit do prachu . čímž naznačují.. Pozorujeme ho při setkání s Anselmem Medikem. že tato pomoc z Piacenzy je ale také jediná . „že vojska ligy se dala do pohybu a chtějí prý císaři vpadnout do zad.vydrží. podívej se třeba na Lodi nebo na Milán. a pak je nechala na holičkách. ani u těch. Zkrátka není to vůbec legrace a musíme si utahovat opasky. a nejenom janovští lukostřelci. Posloucháme. Víš o tom něco?“ „Doneslo se to i nám. že jakmile tu město jednou je. jim při kontrole tranzitních cest poslouží stejně jako město celé: jsou schopni zaplatit. v tom si o ně nikdo nemusí dělat starosti. vyvázneme-li z obležení živí.“ dodal a zatvářil se. k nimž došlo během posledních týdnů. kteří přispěchali Civitas Nova na pomoc. abyste podlehli dřív. ale i Češi .“ „Baudolino. jak vydělat peníze.“ „Dostali jsme zprávu. že všechno je v rukou Božích. Počkají si a to. Mají sice hradby ze štítů a pojízdné věže se stříškou. ale taky tu pak pro nikoho nebudeme. Jenže. Boidi.peníze mají být zkrátka v oběhu a oni při tom.

nebo snad ano?“ „S tím nepočítej. nemohl se hnout na jih ani na východ. „Samozřejmě. jestli skutečně vymysleli a vykopali tu zrádnou chodbu. a jestli tvá matka bude muset být pořád tady ve městě.. že ho přivede do města.“ Teď už určitě litoval.“ A Baudolino nápad opravdu dostal. o níž se mu Trotti před několika lety zmínil. aby spočítal padlé (Panizza? Ano. že tě nenapadne. aby se všichni mohli vrátit domů? Museli jsme pozabíjet všechny naše krávy. často jen proto.“ A tak to pokračovalo po několik týdnů. Fridrich už ani neklel a pokaždé jenom řekl: „V tom by si asi ode mě poradit nedali.“ odpověděl Trotti. Odtáhnout ovšem nemohl. rolníci v okolí ukrývali obilí doma a dobytek po lesích nebo. Máme tvrdé palice. Okamžitě se zeptal. A aby si tuto pověst uchoval. že by ti zdejší křupani byli udatnější než Cremští. pod kamenem. že město nemá ani pomyšleni na to vzdát se. „vás něco takového ani nenapadne. jenže ho měla naopak zavést do pasti. ale smůla je prostě smůla. že se do té nesnáze vůbec zapletl: armáda se mu rozpadala. jak to zaonačit. v bažinách. což bylo horší.171 - . aby mu sdělil. Vchod do ní je tamhle v tom křoví. Určitě by nezaváhal. Zkrátka nejde o to. stačilo by mu. ještě dostane záduchu. Nepřítel do ní měl vejít v domnění. jak říkáš... s jehož pomocí kdysi přiměl ke kapitulaci Derthonské. říkal. aby odtáhl domů. jak Baudolino vytušil z jedné jeho narážky na proroctví z dětských let. Po každé šarvátce se Baudolino vrátil domů do města. že mu nebesa poradila. . jaké odpovědi se mu dostane. co to. měl by jednou provždy po dobré pověsti. dvě stě kroků od hradeb. Při jedné z návštěv obleženého města mu Gagliaudo řekl: „Když jsi tak chytrý..že ví předem. „pojď se podívat. ve kterých je úplně všechno. kde by narazil na některý z předních oddílů ligy. byl to moc hodný mládenec). zůstala nám už jen jedna. a přečetl sis knihy. a pak pokaždé zašel k Fridrichovi. kdyby mohl využít jakéhokoliv pokynu shůry a urbi et orbi oznámit. Panizza taky.

poděkujte Pánubohu. že hlupák není.“ „Pokud jde o ránu klackem do hlavy.stálo by to vůbec za tu dřinu. občané. povězte v ležení tomu vašemu Rudovousovi. zahlaholí polnice a ve světle desítek pochodní vyjde zpoza rohu muž s dlouhým bělostným plnovousem. Sotva vylezou z chodby nahoru. by obléhání rád ukončil. v ruce drží veliký bílý kříž a volá: Občané.“ „A kde najdeš hlupáka. A tou chodbou se dá dojít až sem. Ale poslouchej. co mám právě teď živě před očima. že tam stojí už tisíc let.“ „Dejme tomu.172 - . že tu ta chodba je. v bílém plášti. Je natolik hloupý. jak by se mělo nepříteli dát najevo. aby se císařští o té chodbě dozvěděli?“ „Já. jak jste původně chtěli. že máš pravdu. Obvykle se to ale dělá tak. vylíčím ti.“ „Takže jednoho po druhém necháte vetřelce vylézt a venku je hned vezmete přes hlavu?“ „Kdyby měli tou úzkou chodbou projít všichni obléhající. a oddělat dvacet nebo třicet nebožáků . ale přenesli jsme ho tam z Villa del Foro. tak určitě. že Nové Město papeže Alexandra ochraňuje osobně sám svatý Petr. skrz kterou se nedá vidět nic než tento hostinec.co vypadá jako hranečník. protože není hlupák. ale právě proto. bude předstírat. kleknou si na zem. protože stejně jako vy. A pak všechny naženou zpátky do chodby. tuhle pod mříž. začnou volat. A kdo zařídí. že Rudovous takovému nesmyslu uvěří?“ „Neuvěří. a . a možná dokonce ještě víc. Zatím vlastně ani nevíme. vetřelce zajmou.“ „A to si myslíš. jakou nás chodba stála? Byla by to asi jen zbytečná krutost. a císařským řeknou. který ti skočí na lep?“ „Už jsem ho našel. je tu nepřítel! A ještě než se vetřelci opováží vydat k bráně. že tomu věří. darujeme vám život. Budí dojem. potřebovali by na to pár dnů. že městu přišel na pomoc jeho ochránce svatý Petr. že se vyšle jen jeden oddíl a ten pak má za úkol dostat se zevnitř k bráně a otevřít ji ostatním. že se na lep chytne. probudte se. v oknech a na střechách se objeví obránci.

„sestoupíš dolů po těch schůdcích a půjdeš chodbou.“ řekl mu. že Baudolinovi by to uškodilo. Snaž se zjistit. aby mu ji pomohl nadzvednout. aby se na ni přišlo. Baudolino šel ke křoví.“ Hlupákem. že nikoho nepřipravíte o život. Když se pak Baudolino pozdě v noci vracel zpátky.173 - . Nebylo třeba nic předstírat.“ Pro Brabanťana to byl nečekaný dar: nejenže nebyl odhalen.“ řekl mu pak Baudolino. že vyrostl ze země společně s křovisky kolem. kámen totiž skutečně budil dojem. Tam možná zahlédneš světla. Pod ní byly tři schůdky. kterého mu Děpold pověsil na paty. a všechno si zapamatuj. patříš k Brabanťanům. byl domýšlivý hrabě Děpold.. aby se Děpold dozvěděl o chodbě a také o tom.“ Brabanťanovi sice nebylo zrovna milé. Požádal Brabanťana. Chvíli jej obcházel a odhraboval od něj spadané listí. kterého měl Baudolino na mysli. Já zůstanu tady a budu ti krýt záda. přiložil mu hrot meče k hrudi. ale mohl dokonce špehovat dál a sledovaného přitom málem držet za ruku. Byl to špeh. „V pořádku. že Baudolino nechce. „A teď poslouchej. jsem císařův ministeriál!“ Špeh spustil cosi o nějakých ženštinách a dokázal se i tvářit věrohodně a přesvědčivě.. Počkal si na něho mezi stromy. místo do tábora zamířil napřed k mýtině u lesíka. Následuj mě. chvíli ho nechal zděšeně koktat a pak mu vlámsky řekl: „Poznávám tě. že jsi tady. Co děláš mimo ležení? Mluv. že pán ode dvora ho . Pak už stačilo zařídit. jak bezmála po čtyřech celý skrčený přebíhá přes nekryté pole. aby se do něčeho pustil. o kterém mu pověděl Trotti. Na pokraji se však zastavil. Pak se vrátíš a všechno mi povíš. K tomu. Potřebuji. ohlédl se a v měsíčním světle opravdu zahlédl stín muže. hranečník musel ve vysoké trávě a křoviscích opravdu hledat. „nakonec je dobře. Pokud se ovšem shodneme na tom. která by tam měla být. co tam venku je.přitom takový darebák. až na konec. nechává přece Baudolina sledovat svými špehy. Jak? Nic snazšího. stačilo dát mu na srozuměnou. dokud se neobjevila mříž. a když mu málem vběhl do náruče. aby mi někdo kryl záda. že si to zaslouží.

že jeho milovaný synáček objevil vstup do města. protože jak se sám vyjádřil. tak určitě z pomstychtivosti .“ Načež se zatvářil velkomyslně a podal Brabanťanovi minci. až se brána otevře. Zevnitř pak otevřeš bránu a ze dne na den se staneš hrdinou. až budeš se svými muži do chodby vcházet. Ty ale nesmíš nikomu prozradit. Při příštím útoku tudy skupinka odvážlivců může vejít do města. Ten zaprodanec mluvil pravdu. probojovat se k bráně a otevřít ji. to si každý snadno představí. že záda bude krýt on jemu. i když s pány člověk nikdy neví).okamžitě běžet za Děpoldem a všechno mu vyklopit. odměna za mlčení však byla tak nepatrná. zatímco jiná skupina venku počká. Císař jen obrátil oči v sloup. několik katapultů a hradbu ze štítů. Děpold nelenil.“ odpověděl Brabanťan. dobře. co Baudolino už věděl. A Baudolino jakoby sám pro sebe pronesl: „Východ je tedy opravdu jen několik metrů od brány.napřed požádá. nechci. Špýrský biskup okamžitě požádal o velení nad oddílem u brány. nesmím ji promarnit. běžel za císařem a pověděl mu. Co nutně následovalo. To je má životní šance. Špehovi nezbylo než se pokřižovat a vyrazit. že Baudolino chce objev utajit.když ne z věrnosti Děpoldovi. Asi za dvacet minut se celý udýchaný vrátil a oznámil. máš možnost proslavit se. V domnění.“ Pak se obrátil na Brabanťana: „Je jasné.174 - . ale považoval to za něco u pánů zcela přirozeného. a Děpoldovi přikázal. při západu slunce ti postavím k bráně silný oddíl lučištníků a ke křoví. aby někdo můj objev využil pro sebe. totiž že na konci chodby je mříž a skrz ni že uviděl liduprázdné náměstíčko. kluk jeden zatracený. a pak ho vyšle do nebezpečí s tím. aby mu kryl záda. a nic mu o tom neřekl. Baudolino ostatně držel v ruce meč (určitě kvůli tomu krytí zad. cos dnes v noci viděl. abys nebyl nápadný. takže chodba určitě vede až do města. aby neuškodil obleženým přátelům. Baudolino se zeptal: „Šel jsi pořád rovně. nebo se chodba zatáčí?“ „Rovně. že špeh prostě musel . a vtrhne do města. nač jsme právě přišli. Děpold je jako jeho vlastní syn . o němž se zmínil. kde je vchod do chodby. jako by si řekl.

a tím všechno skončí. Rodolfo Nebia. protože je vidět i za šera. a obléhaní si v nočním šeru řekli. že je na ně uchystána past . kdo podzemní chodbu objevil. že císařští se stavějí k bráně.i když nebylo jasné. a jelikož přece jen nebyl zas tak hloupý. že k bitvě nedojde. byl i kurážný.připustit. byli okamžitě zajati a všichni kolem nich se je snažili přesvědčit. a ti zase nemohli jak to vyžadovaly samy zásady obléhání . mí věrní Alexandrijští. napadlo ho. nebo neblaze proslulé klíče. Baudolino se držel poblíž brány. takže nikdo nepoznal. protože pokud by se brána neotevřela. Vytrhl se mužům. třebaže se už stmívá. a začali shánět věrohodného svatého Petra. rozhodli se. Boidim a Obertem del Foro.a zbytek ať si každý sám domyslí. do zbraně.“ a hlasy pozemské mu vzápětí odpověděly: „Je tu svatý Petr. kteří ho zajali. Nabízel se jeden z původních konzulů. obléhající by se zvenku do města nedostali. zázrak. aby se nepří. jaká. že se obrací na obléhající s tím. že nikomu dalšímu nic neřeknou. než bys odříkal tři otčenáše a zdrávasy. a v žádném nebezpečí by se tudíž neocitli. Byl si jist. a zahřímal: „Do zbraně. který všem připadal jako hlas nebeský. že se zjevil svatý Petr. dovtípil se. aby se mu postavili. že patří k nim. zdali by svatý Petr.175 - . až se zjeví. vběhl do jedné z uliček a ječel. měl v ruce držet kříž. Promluvil s Guaskem. nastal za hradbami shon a zazněl hlas. Teprve když se objevil nahoře na hradbách. jak by bylo třeba. Sporem. že byl hloupý. A opravdu. který na to měl postavu. naštěstí ztratili pouze půlhodinu. pochopili. Děpold a jeho muži. Nejspíš by jim také opravdu naletěli. Když pak odpoledne na Velký pátek Trotti zjistil. a tam nahoře se začal ohánět mečem a vyzývat Alexandrijské. protože z chodby vyběhne císařský voják se zprávou. Děpold kromě toho. že pozornost obležených má být odvedena od jiného místa a že za tím vším je Baudolino. v jakém jazyce. že městu se dostalo pomoci rovnou z nebes. jak to pak Baudolinovi vysvětlili. zázrak!“ Jenže právě v tom okamžiku došlo k zádrhelu. nakonec se rozhodli pro kříž. Na tom už ale nesešlo. že Baudolino ho vlákal do pasti. Děpold však měl na paměti. jako když ho na nože bere. aby ho zesměšnil.

koně se plašili a začali vyvádět. V obvyklé situaci by se Alexandrijští zachovali jako obvykle a seshora by na útočníky házeli. Ozval se křik. jednoho z nich napadlo. na nichž měli nasazeny smolné koule. Trottiho zase napadlo využít nedorozumění a nepravého svatého Petra opravdu v čele obránců za hradby vyslal. razil si ze všech sil cestu mezi těmi. opustila ho veškerá rozvaha a zavelel k útoku. kteří k hradbám posouvali věže s janovskými lučištníky. se z ní vynořil Janovským v zádech. roznesla se bleskem zpráva. pak se převrátila a plameny se rozlétly mezi biskupovými jezdci. a nakonec je jako z udělání právě u osudného lesíka dokonce opustili. že nejlíp udělá. a zmatek tím jen dál narůstal. takže jakmile zjistili. která jim teď věru přišla vhod. jenže jak se nepřítel tlačil k bráně. zmátla naopak hlavy obležených. když mu vrazí kopí do zad a shodí ho z hradeb. jedna věž se napřed naklonila. a navíc způsobem tak matoucím a odlišným od veškerých zásad válečného řemesla. a se skupinou odvážlivců vyzbrojených tyčemi. že biskup špýrský a jeho rytíři znejistěli. že město přišel zachránit sám svatý Petr a že při slavném výpadu půjde v čele obránců. Alexandrijských se zmocnil mystický furor a válečnický běs.tel sice zevnitř. Navíc o přichystané pasti nebyl nikdo z nich zpraven. nic lepšího si přát nemohli. kdo se ocitl bez koně. která měla zmást hlavy obléhajícím. jali se do nich Alexandrijští bušit klacky. Baudolinova bajka. což také udělal. které někdo zahlédl. Jejich věže okamžitě vzplály jak suché pařezy vhozené do ohně. dali se na ústup a s nimi ustupovali i muži. Když špýrský biskup viděl svého nejmilovanějšího druha padat bez života pod hradby. že mají v domě Němce. co by jim přišlo pod ruku. Lučištníci se z nich pokoušeli seskákat. císařské šiky ztrácely soudržnost a rozpadaly se. sotva se však ocitli na zemi. že svatý Petr a možná i svatý Pavel a svatý Šebestián a svatý Tarcisius. ale přece jen dostal na hradby. vrhli se na císařské jako líté šelmy. co na koni seděli. Pro Alexandrijské to byla výzva k tanci.176 - . Anselmo Medico s ozbrojenci z Piacenzy okamžitě vnikl do podzemní chodby. zkrátka celý křesťanský Olymp přiběhl nenáviděnému měs.

Stačilo podívat se na ně při výpadu z hradeb . všude vládl smutek jako o pohřbu.tu na pomoc. prázdná břicha jim však dál plandala mezi nohama. V císařském ležení sice všichni tvrdili. Kam však oko pohlédlo. ošklivím si krev a chtěl jsem si uchovat čisté ruce. že by se mi to opravdu hodilo. přinesli mrtvé tělo špýrského preláta. Došly mi čerstvé zprávy: liga se hnula a možná už zítra budeme muset bojovat na dvou frontách. co má s tím vším společného a co o tom ví. že nastal příhodný okamžik k útoku. že v srdci má víc bolesti než zloby. a za všechno mohl jen jeho plán. teď však hodně mužů padlo a mí velitelé žádají pomstu. chtěl jsem zamezit dalšímu krveprolití. Už se sice také dozvěděli. jak mu chtěl poskytnout věrohodnou záminku k tomu. Vyrazil na koni k hradbám a tam našel Trottiho. sám ale vidíš. Vrhl se Fridrichovi k nohám a řekl mu celou pravdu. jenž byl na útěku smrtelně zasažen do zad. louky se začaly odívat květinami a stromy ve vánku radostně šuměly.“ řekl na to Fridrich a zdálo se. teď prý nastal správný okamžik.“ Přišla Bílá sobota. který měl naopak všechno vyřešit. jenže nakonec všechno dopadlo takhle. ale ve skutečnosti se do toho nikomu nechtělo. který byl už tak ve smutku. Ale Baudolinova neúnavná mysl se už znovu dala do práce. ale ze spolehlivého pramene se jim zároveň . udatných důstojníků i nebohých pěšáků. kdy by se město mělo ztrestat. Fridrich poslal pro Baudolina a chtěl vědět. že se blíží vojska ligy. Vzduch byl vlahý.“ „Čert vem tebe nebo toho. Alexandrijští byli po vyčerpávajícím výpadu v sedmém nebi. V noci pak do císařského tábora. Guaska a další alexandrijské vůdce. Všechny ty mrtvé mám na svědomí já.177 - . otče. „Jsem bídník. „přiznám se ti . kdo ti plán zhatil. Byli skleslí. protože zahynulo hodně výtečných milites včetně Anselma Medika z Piacenzy. aby se vzdal obléhání. aniž byl komu zkřiven vlas na hlavě.ale ne abys to někomu vykládal -.jsou vyzáblejší než my a vydali se ze všech sil. jaká jatka jsem způsobil. Ten tvůj svatý Petr by mé vojáky možná přesvědčil. Baudolino by se byl nejradši hanbou propadl.

“ Jak mu ale zároveň umožnit. a přitom by ani nevěděli. počínají-li si dobře nebo špatně. aby neutrpěla jeho pověst? S pokynem nebes to už zkusili. to je obrana. jinými slovy: nechtěli. co by dokázalo italské komuny udržet pohromadě? Byl bych rád. běda však. když tě oblehl císař. aby se pletl do jejich záležitostí.“ ozval se tehdy Gagliaudo. „Protože jedna věc.“ tvrdil Guasco.pozabíjeli by se navzájem. jak postupovat. a zaručuji ti. a nevyšlo to. kdyby tak nečinil . a prý si ani nejsou jisti. že komuny by ho nechaly projít až do Pavie. najdou v ní tolik zrní. kdybys pochopil. pak jsi otcovrah. ostatně takové zjevení nebo vidění.doneslo. a jiná sám ho napadnout. „Dejme tomu. protože tato záležitost vyžaduje značný důvtip a toho Byzantincům. ale jinak na tom byli jako předtím. „dejme tomu.178 - . veden moudrostí. Alexandrijským se přitom sice dostalo zadostiučinění. že tam panují velké neshody. že se budou divit. Řeže-li tě otec řemenem. že císařským padne do rukou jedna z našich krav. kterou Pánbůh jak známo obdaruje pouze prosté lidi.a prosím tě.“ „Fridrich by udělal nejlíp. pane Niketo. i nadále v něm však uznávali svého jediného pána. kdybys ale ty sám vztáhl na otce ruku.. zdali na Fridricha mají zaútočit či ne. pane Niketo . co říkám. Proč si vůbec vypomáhat světci? Žoldnéři před hradbami na Pánaboha stejně nevěří. možná přece jen trošku schází -. je cosi. byl koneckonců právě císař. jedna věc je bránit se. abys dával pozor. proč jí neprasklo . nanejvýš dají na plné břicho a tvrdého ptáka. že Alexandrijští Fridrichova vojska sice rozehnali. chcete-li.. Nápad se svatým Petrem byl možná příliš náročný. a když ji zabijí. máš právo snažit se řemen zachytit a vytrhnout mu jej z ruky. poznamenal Baudolino. A našlo by se v případě naprostého odepření poslušnosti hlavě Svaté říše římské vůbec něco. aby ji mohli plně pochopit. „kdyby od Alexandrie okamžitě odtáhl. podle něhož by se dalo dobro od zla odlišit. protože jediným kritériem. co zároveň je i není. a na druhý den se dá velice snadno popřít.

Třicet roků jsi nebyl doma. jako by chtěl naznačit. A co se zrní týče. jak Rosinu něčím nacpat a nedbat. že něco takového může napadnout jen blázna.břicho. a horlivě starce přesvědčovali. a horempádem začali tvrdit. můžeme vydržet po secula seculorum. ale půjde-li o to. i když vymeteme všechny kouty. že s ním přišel můj otec. jaké tu máme. že Gagliaudo je proti. tak ji snad ohryžeme zaživa. Poklepal si na čelo. takže mi na ni nikdo nebude sahat. že pro záchranu města je třeba obětovat třeba i vlastní krávu a Baudolina že jim nabízí zbytečně. a vůbec ne proto. totiž jestli ti Rosinu dám. ale jedna kráva by tu ještě byla . že je plná zrní. . ale také rozpárat. „Protože aby císařští zjistili. kteří se v zrní rádi usazují (ostatně se tak dělá a peče i chleba).“ rozběsnil se Gagliaudo.179 - . aby všeho nechal a odtáhl. těžko někdo oddělí zrní od plev). co je jednou v žaludku. protože rozpáraná kráva by mohla císaře přesvědčit. já a tvá matka. jinak tu budem ještě o příštích Velikonocích. našli tolik zrní. aby měla Rosina opravdu plné břicho.“ „Jediná potíž je v něčem úplně jiném. rázem stačilo. zatímco rozpáraný Baudolino by nebyl k ničemu. žádné vrtochy se jí na rozdíl od tebe hlavou nehonily.“ ozval se Baudolino. a nevybírat brouky nebo šváby. kteří se ještě před několika minutami domnívali.“ vyslovil se ke Gagliaudovu nápadu Guasco a Trotti mu dal za pravdu. pojdme okamžitě odtud. máme Rosinu jako vlastní dceru. a Rosina se z domu nehnula. Spíš než ji pošlu na jatka tebe. kterou nám Bůh nenadělil. že stařec už to nemá v hlavě v pořádku.“ „Hloupější nápad jsem v životě neslyšel.zrovna Gagliaudova Rosina. ne že by ho přebývalo. že s takovým množstvím potravin. je-li to opravdu zrno (protože v tom. abychom ve městě. a my. „Navíc jste na to nejspíš zapomněli. Rudovous a jeho lidé z toho vyvodí. A jak pánové. „Mít tu ještě nějakou krávu. že nic lepšího se prostě vymyslet nedá. tak vojáci si řeknou. museli by ji nejen chytit.“ dodal Boidi. „Mně se naopak zdá. Jediná potíž je v tom... že ten nápad není k zahození.“ Guaskovi a dalším.

hladila ji a utěšovala. Baudolino. nohy měla jako tyčky v plotě. jako jakýsi dobytčí fantom. Výsledkem tohoto úsilí byla kráva vyzáblá a melancholická. kráva z tance mrtvých. postavila se na všechny čtyři a začala žrát sama. Na Bílou sobotu kolem třetí se všichni konzulové a nejváženější osoby města Alexandrie sešli v podloubí. takové štěstí tvé majitele nepotká. Tam ležela na zemi ta nejnemohoucnější kráva. tak se také všechno odehrálo.“ ozval se Niketas. „Poslouchej. že několik dobrovolníků ji drželo za nohy. další za hlavu a zbytek jí násilím. Vedle ní se hromadily pytle se zrním a semeny.180 - .“ A jak se dohodli. dokonce strkala hlavu do pytlů.srst jí na mnoha místech vylínala. prý nakonec je to tak lepší. a posléze pomalu. které jí drželi u tlamy. cpal zrní do krku. jako se krmí husa. vemeno jako ucho a uši jako vemena. Nakonec. třebaže tichým bučením dávala najevo nesouhlas. „Nebudeš mi snad povídat. z vlastního odhodlání i s pomocí okolostojících. co je to mít něco v tlamě a přežvykovat. jakou si lze vůbec představit . se přece jen začala sama v těch božích darech jazykem přebírat. začala to. že Rosina se už odhodlala odevzdat Bohu svou dobytčí duši nebo že ještě jednou zabučí a otelí se. a Gagliaudo jí je strkal k čenichu.“ „Brali jsme ji vážně nejen my. kráva však na svět dál pohlížela s odstupem a teskně bučela . bral ji vážně i sám císař. bez cizí pomoci. v očích jí seděla hrůza a měkké měla určitě i rohy: vleže vypadala spíš jako zdechlina než jako živé dobytče. a předtím se dokonce dobře nažereš. Pak se jí ale přece jenom vrátily zbytky sil. Radostné hodování to pro ni určitě nebylo a několikrát měli přítomní dojem. ale jak zakrátko uslyšíš. jako by chtěly pro. nejspíš z pudu sebezáchovy nebo při vzpomínce na lepší časy. z níž kosti na hřbetě trčely. dokonce polykat. přestaneš trpět. že jste tu frašku brali vážně.nejspíš už zapomněla.pak by se možná ještě něco našlo. Nakonec to museli provést tak. Baudolinova matka se tam o ni láskyplně starala. poschovávanými jak a kde to šlo. co měla v tlamě.

„nebude jim divné. jenž nelenil a zvedl ruce.. Sotva vyšel Gagliaudo kolem deváté z brány na louku půl míle od hradeb. ale na Gagliauda. a než by řekl amen.razit kůži. jeden z nich (pocházel z Coma a určitě se vyznal v řezničině. protože se mu to povedlo napoprvé) Rosinu podřízl. „nezapomínejte. se stejně pro jistotu vrhli a i s krávou ho odvlekli do ležení. a proto se z ní vyhrnulo v původním stavu.“ domlouval jim Baudolino. když Rosině otevřeli břicho: žrádlo do sebe dostala nahonem. protože už pouhé pomyšlení. že vůbec nebude brát ohled na to.“ A měl pravdu. že o něčem tak mimořádném by měl informovat své velitele. takže nikdo nemohl ani na okamžik zapochybovat. že ji majitel vodí na pastvu za hradby a riskuje její ztrátu či vlastní život?“ „Přátelé. na kterého by si mohli políčit. když však uviděli krávu. Tam se kolem nich seběhl houf vyzáblých vojáků s propadlými tvářemi a s očima navrch hlavy. Zanedlouho zpráva dorazila k samému . hlad však už nejspíš všechny připravil o elementární schopnost uvažovat. je-li ještě někde nějaký pták. určitě bude mít takový hlad. kterou kdosi vycpal senem.“ „A pokud ji vůbec budou mít za krávu. jako by v něm nosila nejmíň deset telat. ale hovězí kůže. se příčilo všem lidským i božským regulím. Jediný ze všech přihlížejících dokázal ovládnout vlastní pudy a napadlo ho. že by si krávy v obleženém městě mohly do té míry užívat darů vezdejšího světa. zato s břichem vodnatým a vypouklým.181 - . Gagliaudo měl v očích slzy a všem celý výjev připadal naprosto věrohodný. z doubravy se k němu okamžitě přiřítila banda Čechů.“ kroutil nad tím přesmutným divem přírody hlavou Boidi. K tomu nejdůležitějšímu ovšem došlo. Nejspíš si šli ověřit. ve které byly uvězněny.“ zeptal se Guasco. určitě vlastním hladovým očím nevěřili. převedl ji tak z tohoto na onen svět. že na chvíli dokonce zvítězil i nad chutí k jídlu. že je to opravdu zrní. „každý hlupák si přece musí všimnout.. že to není žádná nažraná kráva. je-li kost a kůže nebo vypasená. Udiv přítomných byl tak mocný. že ať ji objeví a chytí kdokoliv. „To nemůže dopadnout dobře.

teď ale mají kvůli obležení nedostatek sena. které se z ní vyhrnulo. Jeden bohatý sedlák z města ho prý požádal. co v ní žijí. pisa. že mají nedostatek sena.. ať ho roztrhají! Co chce říci tím. čeho se nažrala. tak než to stráví. ve skutečnosti byl však jak na trní a v očekávání toho. Mrtvá a rozpůlená kráva se nezdála ani vypasená. ani bych to nevěděl. Ani Fridrich pochopitelně nerozuměl jedinému slovu. krmíme dobytek zrním. Fridrich význam události nijak nepodcenil a okamžitě se rolníka zeptal: „Kdo jsi. bývá plná toho. předhodím ho svým sokolům. a to ve svém rodném nářečí: nevím. kdybys mi neřekl. ať ze sebe nedělá hlupáka. jakož i Gagliaudo v okovech ocitli před Fridrichem.“ „Jistě. šel jsem náhodou kolem. který u sebe jako z udělání měl právě Baudolina. přesto však odpověděl. že je to kráva.“ „Hrachem?“ „Erbse. a to je všechno. nebo psům.182 - .. tu krávu vidím poprvé v životě. na něho šel dokonce třas. Tak se Rosina a plachta se zrním. nebyl jsem u toho a nemám s tím nic společného. který Baudolino vzápětí překládal: „O krávě nic neví. co bude.“ „Ke všem čertům. odkud přicházíš a komu ta kráva patří?“ Gagliaudo sice nerozuměl jedinému slovu. aby mu ji napásl. za podívání stálo pouze to. dávají kravám žrát zrní?“ Gagliaudo: „Když není po ruce seno ani sláma. V té osadě. a vůbec. jenže ta kráva je plná zrní.“ „Řekni mu. co se z ní vyřinulo. považují za město. ani vyhublá.“ „Když prý se kráva nažere. A také suchým hrachem. Zeptej se ho. tak krmí dobytek zrním. ať ho uklovají. jak je to možné. jinak ho pověsím za krk tamhle na ten strom. Ten se sice tvářil lhostejně. a suchým hrachem. a co v ní dokonce ještě zůstalo. kterou bandité.“ Baudolino: „Vždycky ne. ale dost zrní a hrachu?“ . co říká.císaři. a tak se obrátil na Baudolina: „Ty umíš tuhle hatmatilku.“ Následoval Baudolinův rozhovor s Gagliaudem. pověz mi.

„neměli bychom těm křupanům přisuzovat víc chytrosti. jestli kravám šmakovalo zrní. tak určitě ne to. „Baudolino. to se nedá popřít.„Do města prý sehnali všechny krávy z okolí a masa na bifteky teď mají dostatek až do soudného dne. Ty ho náhodou neznáš?“ „Otče. mohli by se tě také pokusit oklamat a nacpat do poslední krávy poslední zrní. že jsem tady toho chlapa už jednou viděl. o čem si myslím.“ diplomaticky uzavřel diskusi Fridrich. Chceš-li však slyšet můj názor a mám-li být upřímný. bude to ale už pěkných pár let. aby tolik lidí tvrdilo pravý opak toho. a co člověk vidí na vlastní oči. natož pak hrách. nejedí chleba. Proto mu taky dali tu krávu.“ sborově se k němu přidali ostatní páni a Baudolino si v duchu jenom řekl. jak se dá. Já bych řekl. proto také zásobami zrní krmí krávy. že bych si to myslet měl. Ve městě je to prý jiné než tady. „A to je právě to. Což ovšem zároveň svědčilo o tom.“ Fridrich si pohladil vousy. Baudolino. kdo je ten muž. že to je zcela jasný důkaz. než jsme předpokládali. tam si musejí pomoci. já v tomto kraji znám tak trochu všechny a nikoho.“ „Baudolino. jistě. protože jsou obleženi. že ještě nikdy neviděl. věříš tomu. než jí opravdu mají. Problém asi nebude v tom. přimhouřil oči a pozorně se na Baudolina zadíval.“ „Dobrý postřeh. že obléhání se už pro všechny stalo něčím nesnesitelným. ale mají-li opravdu ve městě hodně krav a zrní.jenom samé zrní jí škodí a mohla by dostat hlísty. a když lidé ve městě mohou mít maso.183 - . co mi říká. a přitom to jeden o druhém věděl. „mám dojem.“ „Císařská milosti. Dobytím tohoto Roboreta bychom se nevyhnuli . že město má větší zásoby.“ ozval se markrabě z Monferratu. to mě nenapadlo. ale krávy už spotřebovaly všechno seno.“ řekl po chvíli.“ „Jistě. co si opravdu myslí. Tady ta ho ale byla plná. aby ji venku napásl na trávě . „Nepřátelskou armádu máme v zádech. co ten mamlas říká?“ „Já tu jen překládám. pokud si ale ze svých dětských let vůbec něco pamatuji.

„Vojska jsou unavena.“ Fridrich všechno rychle vyřešil. „Dohoda byla uzavřena. Seřadil své lidi a přikázal všechno spálit. zahlédl by u hradeb Alexandrie plápolat vysoké ohně. on už ví. čím dřív se ubytujeme v Pavii. ležení už bylo jen pouhá veteš a haraburdí.184 - . O půlnoci už byly přední oddíly na pochodu k polím u Marenga. Tam Trotti Baudolina představil dvěma velitelům armády městských komun. se tu a tam zableskly ohně. kde. Pojďme. pánové. „A Trottimu řekni. Nemají k tomu chuť ani odvahu. Věděl. Baudolino objal Trottiho (bylo to moc pěkné. že na něho čekám dnes večer. dávno bys už nebyl na světě. Zcela neblahý by byl nápad osadu dobýt a usadit se za jejími hradbami . jenže kdyby měli všichni lháři viset. dohoda byla zpečetěna podáním ruky. než se dostali k předsunutým hlídkám vojsk ligy. díky tobě) a vrátil se spěšně k Fridrichovi. Ezzelinovi da Romano a Anselmovi da Dovara.“ zamumlal Fridrich. Vydejte potřebné rozkazy. když snímal Gagliaudovi okovy. Společně pak urazili zhruba míli.nutnosti postavit se jí.“ „Já vím. Baudolino s císařovým svolením vyrazil koňmo k Sale. Nechají nás projít a budou tě zdravit jako svého pána. kdepak. Následovala kratičká porada. Takže. kde čekala armáda ligy. otče. Na křižovatce tam na něho čekal Trotti se dvěma cremonskými konzuly.jsou tak chatrné. Kdyby se Fridrich obrátil a podíval zpátky. tím líp pro nás. ale jen do příští bitvy. V dálce pod svahy tortonských vrchů. díky. Určitě je to lhář. štěstí stálo při tobě. že tam hoří císařské válečné stroje a pomocná zařízení. Místo něho se obrátil a uviděl je Baudolino. je rozhodnuto: odtáhneme od této bídné osady a přenecháme ji zdejším bídným pasákům krav. Nebylo třeba bourat stany. abychom byli připraveni na bitvy mnohem slavnější. .“ procedil Baudolino mezi zuby. Nezaútočí. otče. který na něho čekal na okraji paseky.“ Před několika málo hodinami začaly Velikonoce. že by to jen uškodilo našemu důstojenství.“ Při odchodu z císařského stanu řekl Baudolinovi: „Pošli toho starce domů.“ „Utíkej domů.

“ Za úsvitu zahlédli daleko na pláni pod úpatími vrchů vlastní armádu protivníka. Vojsko splývalo s mlžným oparem a ani tentokrát nebylo jasné. že je to jejich povinnost. jak tam alexandrijští měšťané tancem a zpěvem oslavují vítězství a mír. na několika místech císařský průvod kus cesty doprovázeli. otče. „Tak nevím. když tu narazili na jednu z předních hlídek ligy. nebo se kolem ní hodlají výhružně a zblízka semknout. Hlouček jezdců jim uvolnil cestu. jak prochází kolem. zdali se od císařské armády z obezřetnosti vzdalují. jinde z vršku sledovali. Vojáci městských komun tvořili malé skupinky. Urazili zhruba míli. Baudolino?“ „Počínáš. byl-li to pozdrav. jako kdyby si jednotlivé skupiny z věží ukrytých v zeleni posílaly signály. že jsem na útěku. Nevzdáváš se jim o nic víc než oni tobě. Nač si pak ale stěžuješ?“ „Na nic. slyšet byl jen dusot koňských kopyt a kroky ozbrojenců. jako by byl otcem všech těch hádavých měst. Zachmuřený císař předstíral. Někteří pozvedli zbraň a císařští si to mohli vykládat i jako pozdrav. Člověk nikdy neví. Nebylo jasné. Nechtěli tě napadnout v otevřené krajině z úcty k tobě. Kolem vládlo hluboké ticho. nakonec mezi nimi opravdu prošel. nebo zdali jim jenom ustoupili z cesty. že ji plní. někdy se dokonce zdálo. „mám sice dojem.radši si však představil. Mohl to však být i projev bezmoci a pohrůžka. Ať tomu bylo jakkoliv. že nic nevidí. „Pokud si myslíš. Počínám si správně. pak buď rád. že před ním prchají.“ řekl po chvíli.“ nedal se Rudovous. tady mi ale zbraněmi vzdávají poctu. vytvořil cosi jako špalír a císařští jím projeli. V křišťálově jasném jitru bylo ztřetelně vidět.185 - . aby jí uctivě uvolnili cestu. pravdu máš jako obvykle ty.“ „Jsou mi jí povinováni. Tentokrát se však Fridrich rozhodl vykládat si tento ne zcela bezpečný průchod jednoznačně ve svůj prospěch: dal vztyčit praporce a standarty a klusal pyšně jako císař Augustus. když si podrobil barbary. . jak od jednoho vrchu ke druhému stoupají k obloze tenké sloupy dýmu. na nic.

otče?“ „Však ty víš co. nějakou výmluvu jsem si prostě najít musel. odkud znám toho starce s krávou.už jsem si vzpomněl.“ „Hned ne. Dříve či později je budu muset zničit. Ale nemysli si. Zůstal proto pozadu a Fridrich mu nemohl prozradit. že odpouštím také tomu bezejmennému městu.186 - . určitě si na mne zase něco vymyslíš. Mimochodem . .která ho oné noci mohla jednou provždy vyřídit. protože jsem mu je nedal já. to jsem si měl uvědomit už tenkrát v noci.“ „Co jsem ale provedl. „Jsi jako obvykle taškář.“ řekl mu.“ „Jméno má. „Jenže chtěl-li jsem se dostat ven z té šlamastyky. nač si vzpomněl.“ „Nemá. Odpouštím ti. A až k tomu dojde.“ „Ale ne hned. Na cestě k Pavii si dal zavolat Baudolina. Že si k sobě beru taškáře.“ Baudolinův kůň se však v tu chvíli bůhvíproč začal plašit a Baudolino mu musel přitáhnout otěže.

který už začínal šedivět a jehož plnovous barvy mědi ztrácel svůj nazlátlý lví lesk. takže stále více riskoval. a svěřil Baudolinovi několik dalších poslání. Baudolino nakonec kvůli svému nápadu s krávou přece jen jakousi vinu pociťoval. Následoval špatný rok. a když po nich vyžadoval. než jsou stařecké fantazie strýce Oty. Choval ve stále větší lásce tohoto svého otce. jen se na sebe podívali. že se císař právě nachází v Comu. dělala. . a vypravil se tam za ním. italská města byla jako obvykle vzpurná. Fridrich. Cestou se mu doneslo. Jednoho dne Baudolina napadlo. jako dva kluci. ukázalo se.187 - . kvůli nimž musel putovat sem a tam přes Alpy bezmála dvanáct měsíců. nyní však přesto oba pociťovali rozpaky. Bratranec Jindřich Lev mu dělal potíže v Německu. kde a jak jen mohla. Dopis kněze Jana měl být zkrátka něco jako Gagliaudova kráva. že císařská armáda táhne k Pavii. Zůstalo mu málo mužů. Nešlo o to. byl však nevrlý a rozmrzelý. dejž mu pánbůh věčnou slávu. jemuž se zprvu ulevilo. a když přišly. že o své zaalpské země přijde. Baudolina velice dojímaly.15 Baudolino v bitvě u Legnana Když obléhání skončilo. když společně provedou lotrovinu. posily zpočátku nepřicházely. která se zpod ní vymykala. Právě ty bezmála klukovské rozpaky u císaře. a odbočil proto k jihu. že nestačí. se usadil v Pavii. Pokusil se s ním o tom promluvit. a pak se za ni stydí. aby se potkali v půli cesty. že v této situaci by dopis kněze Jana císaři umožnil uniknout z lombardských bažin. jenž kráčel dál za svým císařským snem a snažil se udržet si kontrolu nad Itálií. že neslyší. že se musí zabývat záležitostmi mnohem důležitějšími. Na konci léta Páně 1176 se Baudolino dozvěděl. ten pouze přistoupil na jeho hru. aby zničila Alexandrii. že by císaře oklamal. císař však nebyl zrovna v nejlepší náladě a odpověděl. aniž by se musel něčeho vzdát.

přiložil mu ji k hrdlu. a zavolal na něho: „Co tak vyvádíš. „Nezabíjejte mě. že píka. jsem přece císařský!“ V odpověď zaznělo: „Právě. domine. Přeskakoval keře. a když voják jako posedlý na něho nepřestával dorážet. Sotva se Baudolino ocitl u bitevního pole.188 - . že jsi nebožátko. zakopl. povalil ho. a když ležel na zemi. a proto tě taky zabiju!“ Teprve pak se Baudolino rozpomněl. mám sedm dětí. Pak se uvidí. Kdybych tě tu ale nechal dál pobíhat se zbraní v ruce. jestli se ti ještě bude chtít bojovat. se na tebe nemusím ani podívat. že vojákovi píku strčil mezi nohy. které ti doma hynou hlady!“ Voják shodil kalhoty a vyrazil přes pole. Popohnal koně přímo k němu. a řekl si v duchu: „Co si s ním mám počít? Mám ho snad zabít jen proto. je delší než jeho nůž?“ Nakonec to provedl tak. Vojáka to sice opravdu vyděsilo. vyrazil proti němu jakýsi pěšák s dlouhatánskou píkou v ruce.“ prosil ho lodský voják. jen aby už byl pryč. a když je nebudu moci živit. doufal totiž. Voják se ale dal do křiku. spíše se obával. sám jsi viděl.Potkali se u Olony. vstal a z pochvy u opasku vytáhl dýku. že se nejspíš pomátl. hlupáku. kde několik málo hodin předtím na sebe omylem narazily armáda císařská s armádou ligy. že ho tím zastraší.“ „K tomu. stejně bys mohl někomu ublížit. poblíž legnanské tvrze. si ho s pomocí jeho píky podržel co nejdál od těla. Jedné ani druhé se do boje nechtělo a přinutily je k němu pouze obavy ze ztráty cti. Mluvil lodským nářečím a Baudolino v domnění. kterou držím v ruce. že se nechám oklamat jako nějaké nebožátko. ne snad že by se styděl. abych věděl. nebo zdali se rozběhneš k dětem. „Nech mě běžet. že ho . tvým lidem stejně nemohu uškodit. Kalhoty dolů!“ „Kalhoty?“ „Povídám kalhoty! Nechám tě naživu. takže Baudolino seskočil s koně a kopí sebral. řekl si. upadl a píka mu vypadla z ruky. že Lodi se přidalo k lize. že ho zabije. že lodští jsou jako obvykle s císařem. ale budeš po světě pobíhat s holou prdelí. do zítřka pojdou hlady.

Dosud býval jen při obléhání měst. že není Lombarďan). „Vtrhnu-li mezi ty zběsilce u řeky. stejně nepoznám. že neprodá svou kůži lacino.189 - . Baudolina to tak udivilo. Muži jen občas zaduli do trub a pak se odmlčeli. a poblíž se neodbývala žádná šarvátka. že by to mrtvého probudilo . že zabloudil do říše kněze Jana nebo že se přinejmenším ocitl v Sarandibu. jakoby v rozpacích. Baudolino se radoval. kdo je přítel a kdo nepřítel. Baudolino znova nasedl na koně. a pak by ho taky mohl pěkně po turecku narazit na kůl. vám císařským jsme dnes jaksepatří natrhli prdel! Nejlíp uděláš.nějaký nepřátelský jezdec zahlédne zezadu a bude si myslet. vrátíš-li se. Řekl si. řekl si totiž: „To mě podrž!“ Na okamžik měl dojem. Muž na koni však kolem něho procválal a volal: „Co to děláš? Přišels asi o rozum. až se někdo ozve. odkud jsi přišel!“ Vyhnul se půtce a odklusal. Jeden z nich ukazoval na změť těl na břehu řeky . „Co mám dělat?“ ptal se v duchu Baudolino. že se k němu žene jezdec na koni (měl totiž na sobě stále ještě francouzský oděv. doprovázený ozbrojenci s dlouhatánskými troubami.jiný se však spíš snažil přimět volky k rychlejší chůzi. jaké mívají andělé a které nejspíš měly hnát vojáky do útoku. a bylo tedy na první pohled jasné. A než se dočkám. co viděl poprvé v životě: velký. ve kterém odjel z Paříže. kde se jede do války na vozech tažených slony. ale přece jen obyčejní. nevěděl však. na který se právě díval. dokud nepromluví. mohli by mě taky sprovodit ze světa. na čí straně kdo je. Objel remízek a uprostřed zahlédl něco. odkud pocházel. i když ten. kde je každému jasné. táhli voli vyšňoření sice po pansku. že v duchu použil úsloví obvyklé v kraji. že na něho schválně vystrkuje holý zadek. a v bitvě.“ . se proto nevyznal a nic z ní nechápal. co dál. kam zamířit. že nemusel nikoho poslat na onen svět. a tasil meč. když vtom zjistil. jenže těmto od přírody váhavým tvorům se do šarvátky nikterak nechtělo.vojáci se tam stále ještě vrhali jeden na druhého a ječeli. která tu probíhala. rudě a bíle pomalovaný nekrytý vůz a na něm jakési ráhno s vlajkami a oltář.

Nebyl žádný válečník. kteří ho i s koněm zahnali tamhle k lesíku. takže nevíš. . že k jádru našich rytířů se nevrátil. vrhají se do řeky. takže jsme se dostali do kleští. co jim přišel rovnou z ráje nabídnout pomoc. když nevíš. Došlo ke krveprolití. Když jsme tam dorazili. a kdo dosud bojoval. ale hlavně v tom.Jak tam přemítal. Fridrich se svými rytíři vyrazil proti nepřátelům. že viděli císaře padat s koně. přihnal se k němu rytíř.možná ho považovaly za světce.Baudolino. ale nevíme. Nejspíš se pokusil o útěk. ztratili jsme císaře!“ „Co tím chceš proboha říct?“ „Viděli ho. byl to prokletý den. co a jak. a dokonce i poslední lombardské oddíly. kde je?“ „Zbabělci!“ opakoval znova Baudolino. kde na zemi leželo nejvíc padlých. Jisté je jen to. ho nechaly na pokoji .“ „A jádro našich rytířů je kde?“ „Potíž není jen v tom. jimž zkřížil cestu. Můžeš snad někoho hledat. Hledat padlého v širé pláni mezi mnoha dalšími padlými a volat. rozbíhají se mezi stromy. a pak všichni zmizeli mezi stromy. Pobídl koně. bylo počínání zcela a naprosto zoufalé. aby se ozval. a slavnostně mu mávali. Podívej se tamhle. a ze všech sil volal svého druhého otce. kterého dobře znal. že žádné jádro už neexistuje. kterým směrem se vydal.190 - . že se císař k jádru našich rytířů nepřipojil. měl však dobré srdce. nikdo tam už nebyl. zdáli se kolem toho jejich katafalku do jednoho opěšalí. s mečem v ruce vyrazil tam. každý se snaží dostat na vlastní pěst do Pavie!“ „Zbabělci! A to už nikdo nehledá našeho pána?“ „Stmívá se. ministeriál jako on. noha mu prý však uvízla ve třmenu a kůň ho táhl pryč!“ „A jak jsou na tom naši teď?“ „Prchají. Rytíř ho rovněž poznal a zavolal na něho: . jak se udatně jako lev bije uprostřed hordy pěšáků. Kladli však houževnatý odpor a zničehonic se objevila lombardská kavalerie. ten z boje odchází. u všech dáblů.“ „Přišli jste o císaře Svaté říše římské! A to mi. říkáš jen tak?“ „Podle všeho jsi právě teď dorazil. co jsme si tu prožili! Někteří svědkové tvrdí.

V tom okamžiku ho císař poznal a objal ho. kde se nachází. Nastala už sice noc. Baudolino mu zvedl hlavu. co k němu byli obráceni zády. kde boj byl podle všeho nejkrvavější. s vousem už zase rudým. a velká modřina na čele sahala až k levému oku. až se ocitl mimo lesík a málem se střetl s velkým. Zvedl ty tři. vojáci ligy jsou všude kolem a musíme doufat. voly taženým vozem. která tu spočívala tváří k zemi. „Pane můj a otče. co je zrovna napadlo. jenž pomalu opouštěl bojiště. a ta vydala obscénní zvuk. dokázal ještě připravit o život tři bídáky. kdy už pozbýval vědomí.“ oslovil ho Baudolino. že ještě žije. tamhle v křoví ojebával tvou sestru!“ Jeden dokonce zadul na trubku. a císař zasténal. které ještě krvácelo. stejně si však budeme muset dávat pozor. Byla tam hromádka mrtvol. jak ho kůň táhl po zemi. Okamžitě si uvědomil. aby zjistil.191 - . že se už v nějaké vesnici pustili do oslav. kde se nachází. uviděl Fridricha. a Fridrich otevřel oči a zeptal se. Určitě mu řekli. protože mu z úst vycházelo sotva slyšitelné chroptění. zavolal ho jménem.V místě. nesmíš se namáhat. Baudolino se však šel podívat i tam. aby ho dorazili. „Neviděli jste císaře?“ obrátil se na ty na voze v slzách. že v chřadnoucím světle odcházejícího dne v některém z nich rozpozná milované rysy svého vládce. tři tváří dolů leželi na čtvrtém. „teď se posaď na mého koně. dokud se Baudolinovi nepodařilo postavit ho na nohy. kteří se na něho vrhli. přičemž neustále doufal a zároveň se obával. přišel už totiž o všechny zábrany a zdálo se. Baudolino mu ohmatal tělo. že i o rozum. Na horním rtu měl zranění. jako kdyby v okamžiku. mám totiž bohužel dojem. který ležel naznak na zemi. Baudolino na něho nepřestával mluvit a on se zase neustále vyptával. a pod nimi. jakmile se Baudolino dotkl jeho nohy: nejspíš si vymkl kotník. otřel tvář. jenže tentokrát od krve. Muži na voze se dali do smíchu a odpověděli mu: „Viděli. Plakal a pokračoval málem poslepu. Někteří by tu však ještě mohli hledat . obě ruce měl natažené a v každé držel dýku. začal Baudolino obracet těla. není-li raněn i někde jinde než na tváři. že zvítězili.

“ „A v čem bys mě chtěl poučit. že je ti už líp. aby před ním ubránil Baudolina. abych se zasmál. Jen jednou zahlédli v dálce ohně a širokým obloukem se jim vyhnuli.“ říkal Fridrich. Fridrich se zase spánku bránil proto. co se stalo. za Byzanc. Šli celou noc. „Jde o to. Onoho neblahého dne prestiž císařství vzala za své. Baudolino při chůzi neustále mluvil.“ „Byla to jen pouhá šarvátka. Pak dodal: „Stačí. a to. moudrý muži?“ „Ne ode mne.“ „A kdo bude dávat pozor na tebe. už žádný rex a sacerdos! Pokud by se ovšem Fridrich nevrátil na scénu ověnčen vavříny nové slávy. se v očích všech promění v zázrak. ale od samotných nebes by ses měl poučit. tato města chtějí naopak žít mimo řád a v nepořádku. by ses měl konečně v jednom poučit. abys neusnul v chůzi?“ zeptal se Fridrich s nuceným úsměvem na rtech. protože jim chceš dát řád a vnutit pořádek. otče. Zdejší města tě budou dál porážet. budu dávat pozor. o kořeny a v nízkém porostu.“ Ve skutečnosti se snažil raněného a pokořeného starce jenom utěšit.své padlé. jak to nazvali pařížští filosofové. aby se ubránil spánku. Nemůžeš být císařem v zemi. pod insignie své říše pojmout území roz. tím hlouběji budeš zabředávat do nesnází. Měl by sis vzít k srdci slova biskupa Oty. abychom se vůbec dostali do Pavie. Měl bys zamířit na východ. „Je všemu konec. chraň Bůh. jaký si zaslouží Te Deum. který vstal z mrtvých.“ řekl. V dnešní Itálii čím dál půjdeš. oni dva i kůň. co vypadalo jako porážka.“ poznamenal Baudolino. kam se tví lidé už asi stáhli. „potupu té porážky prostě neunesu. Musíme se vydat přes lesy a rokle a vyhýbat se cestám. takže se objevíš jako Lazar. Klopýtali ve tmě.neboli. který odpovídá přírodě . a to pro ně není přirozený stav. A v té chvíli si Baudolino nemohl nevzpomenout na Otovo přání a na dopis kněze Jana. a pocítím bolest. ve stavu hylé. „že z toho. v prapůvodním chaosu.192 - . abys nespadl.“ „Vidím. Ty si můžeš na koni zdřímnout. kde je i papež. Navíc tě všichni mají za mrtvého. otče.

“ Fridrich už dávno pustil z hlavy Otovy věštby a Baudolino mu je musel připomenout. Teprve pak se tě ti. „Zas už ten kněz?“ namítl. jak mu říkáš. co se v něm tvrdí. že já jsem k němu svou rukou jenom připojil tvou adresu.“ mumlal si sám pro sebe Fridrich. do níž byla zachycena krev Ježíše Krista? Že by to bylo posvěcení dokonalé a nejvyšší.193 - . který tam vládne od dob Tří králů. a to pro všechna budoucí pokolení. budou zase obávat. budeš se moci vrátit do Říma a jednat s papežem jako s posledním ze svých sluhů a s králi Francie a Anglie jako se svými podkoními. jako kdyby byl zaslán tobě.. nádobu. Fridrich Šílenec!“ „Nestal. aniž jim kdo propůjčil sluch. Pohár. čemu jdou vlastně vstříc.“ „A ten kněz by mi opravdu mohl darovat ten. který už znal skoro nazpaměť. co je to ta vůbec nejvzácnější relikvie. a pak císaři vysvětlil. „A kde je ten dopis? Máš jeho opis? Nenapsals ho sám?“ „Já jsem jej jenom složil ve slušné latině.. co muži vědoucí a moudří věděli a říkali. Dalo by se říci. který kněz Jan napsal a poslal tobě a jedině tobě. o tom nemůže být žádných pochyb. je ale pravda svatosvatá jako evangelium. kterou mu uloženu ve schráně kněz Jan posílá. . „Existuje ale vůbec? A kde? To bych se měl za ním vydat a hledat ho s celou armádou? Stal by se ze mne.“ A Baudolino začal v noční tmě odříkávat dopis kněze Jana. spojil jsem disiecta membra toho. Všechno.kládající se za královstvími nevěřících a spojit se s jediným skutečným rex et sacerdos.. kdo nad tebou dnes zvítězili. Tak se oné noci zároveň s osudem Baudolinovým rozhodl i osud jeho císaře. uznal tě v něm za sobě rovného a vyzval tě ke spojení vašich dvou říší. A až s ním uzavřeš spojenectví nebo až ti odpřisáhne věrnost. třebaže jeden ani druhý zatím nepochopili. kdyby po kancléřstvích všech křesťanských království včetně Byzance koloval dopis.

jímž by se mohli oba posilnit. jimiž procházely. pak zbledla. jako když se zacelí rána: pohled na ni ve mně budil milé vzpomínky. městská honorace i císařovi druhové. vedla za ruku své dvě děti. že se málem dotkla i jeho srdce. Hloučky císařských vojsk na ústupu. Celá uslzená vzlykala a vášnivě ho objala. který nejspíš utekl z bitevního pole a nebyl s to najít cestu zpátky. a v tu ránu jsem si uvědomil. Na dvou koních. jsem pochopil. mohl jsem s ní být a netrpět.194 - . plakal a neustále se vyptával. co se stalo. žádné rozechvění se mě však už nezmocnilo. že císař je naživu. i když stále ještě vedlejšími cestami. „A v tom okamžiku. toho dne však nebyl ve své kůži. Když jí pak Fridrich řekl. Byla tam i Beatrix. Jelikož mezitím už stačily vyplenit vesnice. ale vypadal na šest. a Jindřicha. poznávaly svého pána a vítaly je radostným pokřikem. od narození churavějícího Fridricha. ve smutku. že je-li naživu. co pro ně oba udělal. když na úsvitu u jedné strouhy objevili koně. a když po dvou dnech konečně dorazili k bránám Pavie. bylo jejich putování do Pavie přece jen rychlejší. na Fridricha ve vší slávě čekali. Radostná zpráva. že je tu i on . Připadal jsem si jako holub. a jakmile je nakrmily. Zároveň jsem tak ale přišel o možnost svobodně. Beatrix viděla Fridricha už z dálky a rozběhla se mu vstříc.Oba ještě fantazírovali o daleké říši. měly s sebou dost jídla. Možná právě díky tomu jsem s konečnou platností dospěl v muže a veškeré vzněty mládí zahalila dřímota a ony ustaly. uvědomila si. které cestou potkávali. který . Bylo to. pospíchaly upozornit další vepředu. kterému bylo dvanáct. aby mu oplatila všechno. rozplakala se a konečně k němu napřáhla ruku tak vřele. nezávisle na komkoliv Beatrix milovat. jenž naopak po otci podědil jeho zdatnost. kteří ani při pohledu na něho málem nevěřili vlastním očím. pane Niketo. že její muž padl v bitvě. přítelem a bratrem. protože jí už oznámili.napřed zrudla. že záchranou císaře jsem splatil svůj dluh. je tudíž předběhla. že ji už nemiluji. odejít od ní a nepociťovat bolest. a nazvala ho svým synem. požádala nebesa. pak je to jen a jen Baudolinova zásluha.

dosud bezostyšně vrká. stala se z tebe vlaštovka. třebaže čas milování už skončil. Bylo třeba dát se do pohybu vyrazit za moře.“ „Nebyls už holub.“ „Nebo stěhovavý jeřáb.195 - .“ .

Ne snad proto. byl nalezen flakon. že je v něm lék.196 - . a proto z nařízení dóžete Dandola měly být všechny nakradené šperky a vzácné předměty shromážděny v chrámu Boží moudrosti a tam se mělo přikročit k jejich spravedlivému dělení. U jednoho rytíře. jež vyslechl. Rytíř se bránil. že se o ně podělí poutníci a Benátčané. Dandolovou odpovědí byl příkaz k provádění osobních prohlídek u ozbrojenců všech hodností i v jejich obydlích v Peře. situace však mermomocí vyžadovala odstrašující příklad.“ vyslovil se Grillo. což vyvolalo mrzutosti. jezdci dva a pěšáci jeden díl ze všeho. Šířily se řeči o tom. Čímž bylo vlastně řečeno. „Vypadal jako sušená treska v krámě. Každý si asi umí představit. že relikvii koupil od nějakého mnicha ještě před drancováním. nepochybně krev. relikvie však nesměly nadobro zmizet ze světa. že jejich tlupy se zmocnily mnoha významných relikvií. rudá tekutina v něm uchovávaná. zahřáli v dlaních a zatřásli jím. až jim poutníci zaplatí za to. hraběte ze Saint-Polu. Při dělení se mělo postupovat tak. ale proto. . Niketu vůbec nepotěšily. že Dandolovi vyslanci už sundali z podstavce čtveřici koní ze zlaceného bronzu v hipodromu a odesílají ji do Benátek. co na to soldateska. že poutníkům by se už nechtělo město plenit. kteří stále ještě čekali. když jej však vzali do rukou. a Baudolino. křičel. který už zaschl. Zprávy. že do Konstantinopole se už vrací klid a pořádek. jež vytryskla z boku Ježíše Krista. že je do Konstantinopole na svých lodích dopravili. rázem ožila. že vůdcové si uvědomili. Nad nějakým tím kalichem nebo damaškovým šatem by se ještě dalo zamhouřit oko. On sám tvrdil. že hodnota každého předmětu by se stanovila ve stříbrných markách a rytíři by dostali čtyři. na kterou nic nezbylo.16 Baudolino je oklamán Zosimem V sobotu ráno Pevere a Grillo oznámili. a tak byl na místě oběšen a jeho štít s erbem mu pověsili na krk.

Kam jsi to chtěl.“ Muly tedy budou muset čekat za městem a Niketas s rodinou k nim musí dorazit pěšky. A kdo prochází městem s celou stájí mul. a k tomu lívance s olejem.“ „Dostat se do Selymbrie nebude jen tak. nakrájenými a zabalenými do velkých zelených listů. už nebylo možné.“ odpověděl Pevere. kde se určitě shlukují poutníci. dokonce i poutníci se dovtípili. zrovna u Dlouhých hradeb. „než se člověk stačí otočit. jimž důvěřuji. mám tam přátele. a s těhotnou ženou asi ještě víc. a už by jim kapaly sliny z huby. „To bych řekl. odvedl řeč jinam. Zeptal se. sýrem a cibulí. „Všude ještě vládne velký zmatek. Janovští by jim mohli přichystat koše se scripilitou. celé tři dny.197 - . pak už by stačilo jen si je opepřit.tonoucí v rozpacích. což znamená projít Konstantinovými hradbami. aby na ně každého poutníka přešla chuť. taky něco jíst. tenkými a křupavými plackami z hrachové mouky. Mohl bych i s rodinou zůstat u nich. jaká by možná líp než krvavý biftek udržela při síle třeba i lva. tomu se moc věřit nedá. I na mulách jsou to dobré tři dny cesty. Navíc budou muset všichni. šalvěji.“ upozornil ho Pevere. že mají svrab a prašivinu. protože prázdný pytel se vestoje neudrží. a měli by pochoutku. nenastal-li čas opustit město. Nezbývalo než udělat jim na tvářích skvrny a strupy . „a je třeba dávat si velký pozor.musely budit dojem. obejít kostel svatého Mokia a Pegajskou branou v Theodosiových hradbách vyjít z města. chtě nechtě budí dojem. jako by za to mohl on. Předstírat malomocenství. aby se na cestu stačily připravit hlavně mladé ženy. jako tomu bylo při cestě sem.“ upozornil je Pevere. že ve městě žádný malomocný není. . a není jich zrovna málo. „je na západě. a poutníci se na něho samozřejmě vrhnou jako vosy na med. má ho v zadku. natož pak ženy. co budou na cestě. pane Niketo?“ „Do Selymbrie. „A že by to dobře dopadlo a nikdo vás cestou neobtěžoval. vyhnout se pobřeží. Poutníkům by stačilo podívat se na ně.“ Chtělo to zkrátka nejmíň ještě jeden den.“ dodal Grillo. že něco má.

jak všechno dopadlo. Zůstal jsem jen já. mělo by se se vším začít okamžitě.Niketovi se ty barbarské pokrmy moc nezdály. „a já v každém případě odejdu s vámi. o tom polibku jsem však už nedokázal povědět nikdy nikomu a vzpomínku na něj jsem řadu let nosil v sobě. aktéři té příhody už nežijí.198 - . Nehodný řádného kancléřství mu připadal hlavně způsob.“ řekl Baudolino. Pak ještě dodal. Má dorazit k papeži a objevit se i na dvoře francouzském a anglickém. dal si zavolat Baudolina společně s císařským kancléřem Kristiánem z Buchu. A osvobodil jsem se od ní. kdy jsme se s císařovnou políbili. jenže jinak by ty dopisy postrádaly smysl. musí mít komu. Tady v Konstantinopoli už nemám nic na práci a každý kout tu ve mně jen probouzí nepěkné vzpomínky. pane Niketo. a vyslechne si závěr Baudolinových příhod. jindy jsem z ní zas měl v ústech hořko. a tak když už nezbývalo než odchod o den odložit. která utrpěl u Legnana. Má-li být dopis kněze Jana brán vážně. protože jedině tak je může vyprávět sám sobě. Pak přišel okamžik. když jsem je dal číst svým přátelům. které kuchař Theofilos ještě stačí připravit. jaké jsou u důležitých dokumentů v celém křesťanském světě obvyklé. že si to vynahradí lahůdkami. musí být tudíž opatřen náležitostmi. Někdy jsem si ji vychutnával jako tvé víno s medem. Teď už tě potřebuji stejně jako vzduch. Nerad by prý odešel v nejlepším a nedozvěděl se. který dýchám. když ti o tom vypravuji. Kristán si přečetl pergamen. jak byl dopis vyhotoven. teprve když jsem o tom mohl povědět tobě. Půjdu s tebou do Selymbrie. aby vůbec jako .“ „Proč jsi o tom ale dokázal vyprávět zrovna mně?“ „Protože teď. a ona si je nemohla přečíst? Dopustil jsem se samozřejmě pošetilosti. Aby člověk mohl vyprávět příběhy. a jako kancléř vznesl několik námitek. umanul si. Vzpomínáš si. jak jsem psal dopisy císařovně. co jsem už zapomněl. který Baudolino na schůzku přinesl. Stal jsi se mým pergamenem. a má ruka jako by na něj sama od sebe psala i to.“ Sotva se Fridrich zotavil ze zranění. „Můj příběh je ještě dlouhý. že vyrobit pečetě tak.

jak celá záležitost pokročila. Mimo jiné jim také navrhl. že vychází najevo to nejskrytější tajemství. pak by jí jakýkoli spěch byl jen ke škodě. Baudolino se stal hlavou skriptoria. Jak s dopisem seznámit ostatní kancléřství? Kdyby jej rozesílalo říšské kancléřství.nepatří mezi Fridrichovy lidi a mají za sebou studia na pařížské univerzitě. Stálo by pak ale za to. ve kterém pracovali jeho dávní druhové. ale hlavně aby ohromila veškerý křesťanský svět . Boron do Anglie. Nezbylo mu než se konečně smířit s tím. o které nikdo ani neví. aby se tam někdo vypravil před ním. ale po částech. si přece jenom vyžádá čas. tak Kristián. postupně. v němž ho zve do své země. a to nejenom proto. a tak se rozhodl vzdát Alexandrovi hold a uznat ho za jediného a pravého římského pontifika .199 - . Zbytek světa nebral císařského vzdoropapeže příliš vážně. že nabídka Poháru by mohla být o něco určitější. Kyot by jej mohl šířit po Francii a rabi Solomon zas doručit Židům usazeným v byzantské říši. Fridrich se musel věnovat i mnoha jiným záležitostem. Abdul by dopis mohl dopravit do Svaté země. aby k tomu využili jeho přátel. proč je výhodnější ponechat ji naopak mlhavou. a císař to lippis et tonsoribus rozhlásí.nesmělo by to ovšem proběhnout najednou. ale Baudolino mu předložil důvody. Zpráva o dopise by určitě měla být dána do oběhu. Fridrich si občas vyžádal zprávy. kladli si otázku jak Fridrich.pečetě vypadaly. Byli by mimo jakékoliv podezření . Není přece možné. Zatímco se o tom všem dohadovali. aby vznikl dojem. že vůbec existuje. Přitom si však uvědomil. když pak začali právě . do jaké míry už tento symbol královské a kněžské moci dokázal císaře okouzlit. bylo by to na újmu věrohodnosti. aby kněz Jan císaři poslal soukromý dopis. Následující měsíce využili k vyřešení těchto nezbytných záležitostí. Má-li být celá záležitost brána vážně. že uzavře dohodu s papežem Alexandrem III. Baudolino navrhl.a to už něco znamenalo. že by v budoucnu mohla poskytnout oprávnění k výpravě do Janovy říše.

že setkají-li se zvědové dvou protivných stran pří. Já si to vykládám tak -nezapomínej. a to jak říše východní. co se v Benátkách děje.. Manuel se už smířil s nevyhnutelným.“ „A pravděpodobně jimi i byli.“ „Pane Niketo.navázané vztahy velice obezřetně rozvíjet. Naopak. Církevní činitelé v našem impériu pracují pro svého basilea.. které mu přinášelo více výhod. Vydávali se za mnichy. Takovou dohodou by však nijak nevzrostla Alexandrova moc v Konstantinopoli. tak západní. protestovat však nemohl. neodstranil by se tím Fridrich a vzbudilo by to možná rozruch a obavy ostatních evropských vládců. obával se.“ „Nejenže je narušil. že neměli pověření vyvolávat nějaké nepokoje. když ho s choulostivým posláním v dubnu roku 1177 vyslal do Benátek.“ „Do Benátek ale ten tvůj basileus zvědy vyslal. Jak ti je určitě známo. Manuel už nějakých deset let papežovi navrhoval obě církve spojit: on by uznal náboženský primát papeže a papež by zase uznal basilea za jediného a pravého římského císaře. aby váš basileus nevyvolal nějaké neshody a nepokoje. Manuel Komnenos se tehdy už dlouho ucházel o papežovu přízeň a Fridrich mu mohl v jeho úmyslech překážet a narušit je. k němuž mělo dojít v červenci téhož roku. provokovat papeže znova připomínkou spojení sacerdotium a imperium v jedné osobě? Baudolino z těch neustálých odkladů ztrácel trpělivost. a ne proti němu. Ceremoniál usmíření musel být promyšlen do nejmenších detailů a žádný incident jej nesměl narušit. Měl tam co nejobezřetněji připravit podrobnosti setkání papeže s císařem.200 - . Možná chtěl být jenom informován o tom. že v té době jsem ještě nebyl u dvora -. byl jsi logothetem bůhvíkolika arkán a určitě je ti tedy známo. kvůli nimž by pak ze setkání nakonec třeba sešlo. ale dokonce jednou provždy zhatil. Takže se nakonec přiklonil ke spojenectví. Fridrich ho dokonce od jeho projektu načas vzdálil docela. „Starosti si dělal hlavně Kristián.

černým vousem až na prsa a vlasy na ramena.“ Baudolino a Zosimos se stali druhy. Ve tři hodiny ráno namol opilý jsem odtamtud odcházel. že vyšle zvědy vlastní a vybaví je tajemstvími. Zdálo se. „Mezi těmi mnichy byl i nějaký Zosimos z Chalkedonu. je zcela přirozené. ale může dělat něco jiného? Kdyby rovnou vyslechl cizí zvědy. a tak se dozví. ve které se mu neustále otáčely oči palčivé jako žhavé uhlíky. Jednou večer jsem ho vzal ke dvěma benátským kurtizánám. Jednak tím zamezí riziku. A tak se věci měly i mezi námi a vašimi mnichy: okamžitě jsme si pověděli.“ „Zosimos ale ne.201 - . pak to předpokládá. on však zůstal a po čase mi jedno z těch děvčat povědělo. že ze všech provozovatelek tohoto jak sám svět starého řemesla patří k nejproslulejším. Umírají mladí. že všechna zavražděná neviňátka by dal za dívku uvolněných mravů. kde se kují pikle a spřádají intriky.“ „Pokud je vládce obezřetný. Provede to tedy tak. a navíc v chlebodárci vzbudí dojem. a povídá si jenom s ním. jemuž se vyučuje v byzantských klášterech. démon smilnění a démon klení. že při řeči má před očima krucifix. V životě jsem neviděl takového požitkáře. a pak už jsme jen společně trávili překrásné dny. ze kterého kape krev. co by vědět měl a co obvykle všichni až na něho už věděli. Pů. Na otázku.mo tam. naše kláštery jsou takových plné. která pro něho nejsou nijak důležitá. my že máme sledovat je a oni zase nás. že si je budou muset navzájem krást. které ostatně ani nezná. že nikdy předtím nemusely zvládat tak bujného satanáše. proč v Benátkách jsme. když Zosimos jednou po počátečním hojném popíjení pronesl strašlivou kletbu a prohlásil. že mezi sebou navážou srdečné přátelské vztahy a svěřují si svá tajemství. odpověděl: „Jak učil svatý Basil. Zaujal mě svou na kost vyhublou tváří. rozum dokážou zkalit dva démoni. zda to je předmět. nejčastěji na souchotě. Jejich souputnictví začalo. možná je ti známo.“ „Znám je. ne-li rovnou přáteli.“ řekl Niketas. že jsou opravdu zdatní a dovední. nic by mu neřekli. v pitkách a neřestech.

Zosimos si sotva přečetl první řádku. aniž znají písmo. vytasil se s dopisem kněze Jana. že Zosimos má pro každou situaci. tak jsi nevěděl.“ „Jeřábi v letu na obloze vytvářejí písmena. Když pak spolu popíjeli znova.“ Četl a jeho pohled byl čím dál palčivější. Když už nevěděl. Zosimos mu však neponechal čas. nebo o nevlídných vodách řeky Tanaro.sobení toho druhého však trvá jen krátce a ten první. Zprávy. Nemohl mu ani vylíčit mirabilia urbis Mediolani. které určitě nemohly soupeřit se zlatistými vodami Propontidy.202 - . o koho jde.“ Poté spolu ihned odešli přislíbit poslušnost . které jsem si přečetl. „Náš Pán Ježíš Kristus po pokřtěném člověku žádá tři věci: po . Jen čti. protože mu to mohl oplatit pouze povídáním o pařížských uličkách. po ruce výrok nějakého teologa nebo poustevníka. Dopis se zmiňuje o jakémsi knězi Janovi a v tomto ohledu lže. co ví. v rozjímání nad existencí Boží nijak nebrání. lhostejně a s odstupem řekl: „Ach tak. Ve svém klášteře jsem si samozřejmě přečetl velký počet zpráv od osob. když ale pergamen odložil. aby jím okamžitě ztišil výčitky svědomí.“ Baudolino by se byl vsadil. že někde jinde je říše. již život přináší.“ „Ale než sis dopis přečetl. a jde na to namátkou a poslepu. za niž nám není dáno jíti. nezkalí-li myšlenky vášnivým citem. které tam lidé vyhazují a vylévají rovnou z oken. čímž jako by mu chtěl dát na srozuměnou. Zosimos do nebe vynášel divy Konstantinopole a Baudolino se styděl.“ „Můžeš i za ni.ovšem s tím. kněz Jan. a hned se nedůvěřivě zeptal: „Presbyter Johannes? Kdo to je?“ „Ty to nevíš?“ „Šťasten. ji nazývají říší Pána Indií. že vyloučili milostnou vášeň -démonu smilnění a Baudolino si už tehdy povšiml. plných výkalů. čím ho umlčet. které jeho říši navštívily. kdo dosáhne neznalosti. Ta říše však opravdu existuje. protože Fridrich je dal zničit. že ten šibal se z něho pokouší vytáhnout všechno. proti níž je ta jeho pouze bažinaté vřesoviště. aby své pochybnosti prohloubil.

.. kdo se ocitne v krajích.uvidí stromy. mlčí například o methagallinariích. jako bys věděl. která rovněž nikde jinde nežijí. už to mám. hned si vzpomenu. Ten dopis je mi vůbec podezřelý. vím ale. počínal si tak jen proto.“ „Tak proč se tam nikdo z vás Romaioi nevypravil?“ „A víš určitě. aby si otevřel cestu ke království Pána Indií. jaké rostou jen tam a nikde jinde. a přitom mlčí o. protože obsahuje příliš mnoho nepřesností. neboť kdo zná cíl. cametheternech a thinsiretech. Do těch končin se nedá jít jen tak jako třeba do Jeruzaléma. že se tam nikdo nevypravil? Mohl bych ti třeba říct. ale neřekneš. a ne našemu basileovi.“ „O těch slyším poprvé. pár slonů a tak podobně.jeho duši správnou víru. Ostatně člověk se může vyptávat. že je adresován tvému císaři. To je také důvod. Ten tvůj dopis nemohl napsat Pán Indií.“ „O těch slyšíš poprvé? Jenže každý. počkej. jimž vládne kněz Jan. proč uplyne dlouhá doba. po jazyku upřímnost a po těle zdrženlivost. protože vím. jako . v Miriokefalu. než se náš basileus pokusí o výpravu novou. schopných překonat bezpočet nesnází.203 - . Tak například uvádí hodně tamějších podivuhodných bytostí. mohl bych se vydat na cestu okamžitě. ubírat se vpřed podle údajů poskytnutých místními lidmi. a setká se se zvířaty. narazí na spoustu znamení . jak bych se tam dostal. kde člověk potká nanejvýš nějakého toho velblouda... kde se ta říše nachází. hlavně proto... Kdo jde správnou cestou. krokodýla. nejdříve ze všeho narazí právě na thinsiretu. Janova říše je přece o hodně blíž říši byzantské než latinské. Kdybych však měl hodně peněz a k ruce skupinu dobře vyzbrojených mužů. před dvěma roky poražena a rozehnána.“ „Mohl bys.“ „Protože naše slavná armáda byla právě v těch končinách. to nevím. tak ho tento tvor spolkne i s chlupama.“ „Mluvíš. zná i cestu k němu. že když náš basileus Manuel pronikal na území ikonijského sultána.“ „Kde přesně je. kam zamířit. a není-li na takové setkání připraven.

jsi obyčejný šejdíř. nebo jsi pohan a uvažuješ tak.204 - . pak by se na cestu ani vydat nemohl. že někde potkal methagallinara. Baudolino namítl.“ . kterého bys potkal. „Buď máš důvěru v Písmo svaté. pak na zdraví Manuelovo. Písmo říká. který ostatně nebyl s to nám nějakou mapu zanechat. kterou vyhotovil Abdul. nemá nikam chodit s člověkem nespravedlivým a při půtce používat rukou. na papeže. pozdrav pánbůh. že mnich nemá být zvědavý. a po něm už nikdo.“ „Starověcí filosofové ale. bys oslovil. tak by ses tam rozběhl a v tu ránu by ses ocitl před palácem ze samých drahokamů a prvního člověka. s nimiž se před několika dny seznámili.“ „Ať tedy žijí methagallinariové!“ zvolal Baudolino a pozvedl číši. a pak jako první usnul s hlavou na stole. že Země je kulatá. Zosimos ho napřed vybídl k přípitku na říši kněze Jana. Pak připíjeli dál. kde se ten tvůj Pán Indií nachází. a ne mně!“ „Měl bych s sebou dobrou mapu. jak se uvažovalo před Alexandrem. na Benátky i na obě kurtizány. a zpaměti mu nakreslil mapu. kněze Jane. že i s dobrou mapou by cesta byla svízelná a rozhodování nesnadné. a kdyby ti pak někdo řekl. že nejenom Země.. Svou schránu na poušti Mojžíš vytvořil právě jako věrnou kopii všehomíra. jak se máš? Je to tak? To si povídej tomu svému basileovi. jak ztěžklým jazykem blábolí. že tak učiní rád. Ráno pak s jazykem ještě zdřevěnělým řekl Baudolino Zosimovi: „Zosime.právě methagallinariové.“ pronesl Zosimos a pomalu začal otvírat oči. Nemáš ani ponětí o tom. od Země až po hvězdnou báň. pokud chceme být velkorysí. ale vesmír jako takový má podobu schrány. Baudolino nakonec ještě zaslechl Zosima. Zosimos se dal do smíchu. nejsou přesné. kam se dostal nanejvýš.. Přijímá-li Baudolino nanejvýš kacířskou a zcela zvrhlou myšlenku. pokud si s ním on připije na zdraví Fridrichovo. což platí především u map končin. Alexandr. Šel bys po čichu. načež Baudolino odpověděl. Mapy. jak známo.

která neexistuje. a jít někam by bylo jako jít nikam. co se jim z ní podařilo vystavět.205 - . který na svých cestách dorazil až k hranicím světa a ve své knize Křesťanská topografie nezvratně dokázal. které ještě nemohlo osvítit slovo Boží. A evangelium podle Lukáše tvrdí. jíž se řídí rolník při setbě a sklizni? A vůbec. a ne nějakou protilehlou stranu. ale i Písma svatého?“ A já zase tvrdím. nemělo by to smysl. neměla by nic pod sebou a ani nad sebou. že Země má opravdu tvar biblické schrány. že nejkřesťanštější ze všech vládců. kdy podle toho. a v různých zemích si vypočtou Velikonoce úplně stejně a nikdy se nespletou! Je snad třeba znát nějakou jinou astronomii. jaká je roční doba. nedokážeme pak nijak vysvětlit zatmění Slunce nebo rovnodennost. aby zabydlelo celou tvář Země. že je kulatá? Jen pošetilý člověk může tvrdit. jež není jen topografií Kosmovou. Opakuji: tvář. že Bůh poskytl apoštolům moc šlapat po hadech a štírech. že přisoudíme-li všehomíru podobu schrány. Ale každý obyčejný člověk. že kněz Jan o topografii toho tvého Kosmy . ty uvedla v klam hrůza. jenž se filosofií ani astronomií nezabývá. Nemyslíš si přece. zároveň ale popíral. než je ta. a ne zespoda. jakou jim obloha dotýkající se jejich hlav naháněla! Dokázal snad nějaký ten Pythagoras nebo Aristoteles ohlásit zmrtvýchvstání? A takoví pošetilci měli pochopit. si vymysleli protinožce. kdežto v Novém zákoně ve Skutcích apoštolů se praví. sám od sebe moc dobře ví. jaký tvar má Země! Ta jejich kulatá Země měla sloužit k určení východu a západu slunce nebo dne. na který připadnou Velikonoce. a jedině díky tomu je možno vysvětlit právě ty nejzáhadnější jevy. lépe řečeno z toho. by se neřídil tou nejkřesťanštější ze všech topografií. čímž myslím právě Jana. že obloha je kulatá? Chaldejští hříšníci při pohledu z věže babylonské. o jakých starověkých filosofech mi to tu povídáš? Znáte vůbec vy Latinové Xenofonta z Kolofonu. Ostatně kdyby Země byla kulatá a zavěšená v prázdnu. V naší říši žil před mnoha staletími velký mudrc Kosmas Indikopleustes. slunko vyjde a kdy zapadne. že Bůh dal z jednoho jediného člověka vzejít lidstvu. a šlapat po něčem se dá jen seshora.„Starověcí filosofové. Kdo tvrdil. který sice učil. že Země je nekonečná.

“ „Sám jsi mi řekl.nemohl převzít.“ „Počkej. jeden i druhý mohou tudíž jen skálopevně věřit. které Kosmas navštívil.“ „Nech mě dovést můj důkaz do konce. kdy musím použít jeden ze svých nejsubtilnějších argumentů. že tvůj argument mi vůbec nepřipadá přesvědčivý. než je počítáš ty. mohli by se tedy snad docela dobře mýlit také v podobě všehomíra. ale jiní. nestoriáni zase. že podle jejího podivuhodného nákresu je třeba měřit i všechny vzdálenosti. rozlohu moří. že Země má tvar koule. že v ní žijí doopravdy.právě v krajích. že kněz je nestorián. Ale i kdyby to tak bylo. Nebo ne?“ „Nastal okamžik. Je ovšem docela dobře možné. pokud vím. Monofyzité tvrdili. co neodpovídá skutečnosti.držet radši Kosmy než pohanských zeměpisců. Nestorián byl Kosmas. ne? Proto také můžeme mít za jistou věc. který se právě držel pohanských filosofů. Nestoriáni svého času vedli velice dramatickou diskusi s monofyzity. že tamní obyvatelé jsou přesvědčeni. jak se dostat do Chalkedonu. že věří. po celý život bojoval proti monofyzitskému kacířství Jana Filopony z Alexandrie. což jsou taky kacíři. že má podobu bliblické schrány. pro . odkud pocházím. že žijí ve schráně. za nimiž se nachází říše kněze Jana . že Kosmas napsal něco. uměl bych ti to velice snadno vysvětlit. Jak tvůj Kosmas. to je pravda. mýlí ohledně Ježíše Krista a jeho matky. Kosmas byl jak známo nestorián a v každém případě stoupenec Nestoriova mistra Theodora z Mopsuestie. jako byl třeba Aristoteles. o horách ani nemluvě. že dny nezbytné k cestě bych spočítal jinak. určovat hranice a toky.chceš-li kněze Jana opravdu najít . ale jako nestoriáni se. „To. že všehomír má podobu biblické schrány. že Země má podobu schrány. Kdybys po mně chtěl vědět.“ namítl Baudolino.nemá potuchy. pobřeží a zálivy. právě tomu věří a myslí si to všechny východní národy. a stejně tak si můžeme být jisti tím. nestorián je kněz Jan. proč by ses měl . tak můj kněz Jan jsou nestoriáni.“ „Znova ti povím jen to. jinak by to přece od nich . Předpokládejme na chvíli. počkej. Dokážu ti. ještě neznamená.206 - .

„To po mně nechtěj. něco naznačil. lépe řečeno tu a tam. jenom koně tam nejsou. všehomír vidí. jak tedy Kosmas. a ne mapou svou . črtal prstem ve vzduchu jakési tajemné křivky. „já sice moc dobře vím. Pokud se tam objeví. musíš se nechat vést takovou mapou světa. budeme pokračovat v cestě na slonech?“ „Možná. a Slunce tudíž vychází po levé straně zemí. „chceš-li opravdu dorazit do říše kněze Jana. co nechtěl. Takže. která se v Tzinistě vyskytují.207 - .“ uzavřel vítězoslavně Zosimos svou řeč.“ „Co je to za zemi?“ „Cestovatelé se tam vypravují hledat červy. tak jen proto.“ odpovídal mu Zosimos. jakou by použil i kněz Jan. tam . že by ses pak se skupinkou dobře vyzbrojených mužů mohl vydat na cestu?“ „Právě. pak ti postačí řídit se mým návodem a bezpečně dorazíš. „V Indii žijí všechna zvířata. kam máš namířeno. a tudíž i kněz Jan. Baudolino mu dál naléval a kladl mu zdánlivě nesmyslné otázky.“ Baudolina důvtipnost Zosimovy argumentace přesvědčila. a zničehonic toho nechával. co vyrábějí hedvábí.a to i v případě. jako kdyby řekl i to. že je tam lidé přivedou z Tzinisty. budeš-li se řídit mapami vlastními. které jsou na nich zakresleny. Přijmeš-li však můj způsob zobrazení běhu Slunce a tvaru Země. pokud by ti za ni dal tolik zlata. že drobná vejce. Můj návod naopak nepochopíš. která vyjmenovává tvůj dopis. ocitl-li se ve stavu naprosté opilosti. ale proč bych ji měl předat tobě a tvému císaři?“ „A proč ne.tebe je třeba napravo to.“ odpověděl mu Zosimos. a pak ještě další. že ta tvoje by byla správnější než jeho.“ Od toho okamžiku se už Zosimos o Kosmově mapě slovem nezmínil. Požádal Zosima. Dozvěděl jsem se například. co vyrábějí hedvábí? Co to má znamenat?“ „Nic než to. kde mapu hledat. „Až dorazíme k Indii a koně už nebudou moci dál.“ „Červy. co já vidím nalevo. že na mapách kreslených Saracény je jih nahoře a sever dole. aby mu vysvětlil.

A kdyby se k němu opravdu dostal. jímž se živí. Jeho zmínka o Kosmově mapě mi však přesto nedala spát.“ „Nic takového. a když dorostou. Na druhý den zmizel a jeho bratři mi řekli. snažil jsem se ze všech sil.“ „Člověku. Ti se uloží do morušového listí. ocitnou-li se na suchu. otupěl a stal se hovornějším.vkládají ženám do záňadří a v teple se z nich vylíhnou drobní červi.“ řekl Baudolino Niketovi. že hedvábí dělají červi. jak ze svého basilea vyždímat peníze.'„ „Třeba to byla pravda. Dozvěděl bych se z ní. zůstanou-li dlouho mimo celu. stejně mi však připomínala betlémskou hvězdu. Dostal nápad.“ . A jelikož jsem si o sobě myslel. oslabí pevnost svého pouta s Bohem. Tam se promění v překrásné pestrobarevné motýly a ti se prokousají z kukly ven.“ „Jenže?“ „Jenže Zosimos byl naopak chytřejší než já. aby dal své nestřídmosti volný průchod. který chce někomu namluvit. jak pozpátku projít cestu Tří králů. kterou se obalí. A navíc k mé škodě. V těchto dnech jsem vyprahl hříchy. samička přitom sedí na vejcích. tak mniši. dokud nezahynou. se opravdu nedá věřit.208 - .Jako ryby hynou. Vyznačovala sice cestu opačným směrem. jako by se uložili do rakve. že jsem chytřejší než Zosimos. „Pracoval jako zvěd pro tvého basilea. dovol mi vrátit se ke svěžesti pramene. Před odletem samečkové zezadu vniknou do samiček a takto spojeni žijí beze stravy v teple svého milostného styku. začnou vylučovat hedvábnou nit. že se vrátil do Konstantinopole. ke knězi Janovi by se byl ale vypravil za peníze Fridrichovy. Nechal mi vzkaz. ve kterém stálo: . už bychom ho nikdy neviděli.

Tak či onak to ale znamenalo konec války. „Vždyť jsme nic ještě nikam neposlali!“ „Také to není dopis náš a není adresován tobě. ale basileovi Manuelovi. otče. i když nebylo jasné. Jednoho srpnového rána si Kristián z Buchu dal zavolat Baudolina a jeho lidi a požádal je.“ „Takže kněz Jan nabídne napřed spojenectví mně. tak napsat další dopis sice mohl. S dramatickým gestem mu podal pergamen opatřený spoustou pečetí a své gesto doprovodil slovy: „Dopis kněze Jana. zda se na něj smí podívat. jsou tam drobné změny. a když si jej zběžně prohlédl. všichni kolem nich pěli Te Deum. kdo z nich dvou vlastně triumfoval. jimž by psát neměl V červenci téhož roku se Fridrich v doprovodu syna benátského dóžete přeplavil po moři z Ravenny do Chioggie a odtamtud dorazil do Benátek.209 - . července se na náměstí Svatého Marka vrhl papeži Alexandrovi k nohám. nikdo to nemohl vědět líp než on sám. Požádal. Byl to opravdu triumf. který se tu nyní objevil. rád bych se podíval zevrubněji. Alexandr císaře zvedl ze země a s okázalou přívětivostí ho objal. protože byl jeho autorem. ale nebyl by to ten. aby s ním šli k císaři.17 Baudolino zjistí.“ „Dopis kněze Jana?“ podivil se Fridrich. Dostal se ke mně důvěrnými cestami z byzantského dvora. že se rozhodl setrvat v Benátkách ještě celý měsíc. která se táhla celých osmnáct let. a pak se obrátí na Romaioi?“ Baudolina to doslova ohromilo: dopis kněze Jana byl jen jeden. navštívil tam chrám svatého Mikuláše na Lidu a v neděli 24. Pokud kněz Jan vůbec existoval.“ . Když dovolíš. Byl se vším tak spokojen. poznamenal: „Není doslova stejný. a několik dnů poté císař podepsal šestileté příměří i s komunami Lombardské ligy. že kněz Jan píše i těm. Jinak je úplně stejný.

„skutečný kněz Jan. Jakožto člověk rád dar přijímám a skrze jednoho svého apokrisaria bych se rád dozvěděl. že dopis nenapsal Řek z císařova okolí. který je nejspíš řecký. Znamená to. dej nám vědět. vládci Romaiů. Od jednoho našeho apokrisaria jsme se dozvěděli. že si velice vážíš naší výtečnosti a že k tobě dorazila zpráva o naší velikosti. že jsi bytost smrtelná a lidské zkáze podléhající.“ „Pokračujme dál.“ Bylo oznámeno Našemu Majestátu.“ ozval se rabi Solomon. Manuelovi. „Další podivnost. Začátek zněl: Presbyter Johannes. ale někdo. a ne basileem. třebaže my dobře víme. pak je to podivné. a na straně druhé používá výrazů apo-krisarium. že jsem jen člověk. a to jak zmínkou našemu apokrisariovi. „je ta. pána těch. „Na jedné straně kněz s basileem a s jeho Graeculy zachází blahosklonně. tvoji Graeculové tě považují za Boha.“ vybídl ostatní Baudolino.“ „Neboli.Odešli od císaře a společně si dopis několikrát po sobě přečetli. Naše velkolepost nezná hranic. protože dominus dominantium je on sám a taky to prohlašuje. které my v našem dopise nemáme. již panují. Zatímco já totiž velice dobře vím. „ukážu vám slova i celé věty. pohrdavě a málem urážlivě. že kněz Manuela nazývá vládcem Romaiů.“ poznamenal rabi Solomon.“ . kde neuznává Manuelova práva. z pověření a z vůle Boha a Pána našeho Ježíše Krista.“ uzavřel Básník.“ pokračoval Baudolino. a jestliže by ti něco posloužilo a radost učinilo. tak svědectvím svého přátelství. přeje zdraví a trvalé užívání Božího dobrodiní. „Pokud je určený řeckému basileovi. Především byl také napsán latinsky.210 - . jež by potěšila naši dobrotivost. zdali se jako my řídíš správnou vírou a ve všem a vždy věříš v Pána našeho Ježíše Krista. „Tady už je těch podivností přespříliš. že jsi nám chtěl darem poslat milou a zábavnou věc.

„v seznamu bytostí žijících v knězově říši. Po chvíli řekl: „A to ještě není všechno. že v Janově říši se nachází jen málo koní. „O těch červech mi přece vyprávěl Zosimos! A týž Zosimos mi tvrdil. mě opil a pořídil si opis! Pak se vrátil k tomu svému podělanému basileovi a upozornil ho. kde my jsme psali. Neboli tři další řecké výrazy. A tady je zase navíc údaj. že u knězovy tabule sedávají metropolita samarkandský a arcikněz ze Sús. kteří se prý zavinou do blány na způsob červů vyrábějících hedvábí. rozsévač neshod. lhář. zrádce. A kde jsme se my zmiňovali o salamandrech. „dopis napsal Řek.„Doslova znamená vyslanec.“ Mezitím vzal pergamen do ruky Abdul. tam se mluví o dalších kořeních. nádoba výkalů. čaroděj. než . jsou navíc uvedeni methagallinariové. která odhání zlé duchy. že podle Kosmy Indikopleusta nejsou v Indii koně! A jmenoval mi methagallinarie i ty další potvory! Ten syn nevěstky. satyrové. kdy jsem mu ukázal knězův dopis.“ „Cože. které jsme my neuváděli. vyrábějí se z ní královské šaty a oděvy a ty se dají vyprat jedině v prudkém ohni. „tím to ale zdaleka nekončí. Kde my jsme uváděli pepř. „A nakonec. šejdíř!“ „Neřekl bys nám konečně. sodomita. v tomto dopise jsou uváděni protopapaten Sarmagantinum a archiprotopapaten de Susis. zloděj. napsali spolu dopis adresovaný Manuelovi a podařilo se jim uvést jej do oběhu dřív. hříšník.“ „Takže. A mezi divy knězovy říše je uváděna bylina zvaná assidios. který se k Řekům chová velice bezohledně.211 - . Tak třeba tam. Nechápu to. fauni. co ti provedl?“ „Ještě jste to nepochopili? Onoho večera. penězokazec. vrah a lupič. tady se píše o jakýchsi červech. lichvář. že Fridrich se chystá prohlásit za knězova přítele a dědice. cametheternové a thinsiretové.“ pokračoval Abdul. poživačník. mlsoun. chlípník. prchlivec. a když pak tu blánu ženy v paláci vyperou.“ uzavřel dohady Básník. kacíř.“ řekl Baudolino. svatokupecký lump. pygmejové a psohla-ci. což jsou rohatí lidé.“ „U Panny Bohorodičky!“ zvolal Baudolino. cože?“ vyděsil se Baudolino. zbabělec.

oč jde.. že Manuel mezitím něco podnikne. že když na něho přijde. o němž víme jen my a nikdo jiný. co císaři něco napovídali. co na něm narostlo. vysvětlili. Co když ten dopis byl napsán jen proto. že v kancléřství Svaté říše římské se nejspíš nachází zrádce. Pak se Fridrich zeptal. Proto je v něm také tolik řeckých výrazů . že dopis vyrobilo jeho kancléřství. Je mi hanba. a vyslovili domněnku. právě v tom místě Abdulův rukopis není zrovna nejčitelnější. jak to jen povím císaři?“ Nebylo by to samozřejmě poprvé. pak by ten dopis mohl být právě . nejsou-li na místě obavy. že to má být dar podivný a tajemný.“ ozval se Kyot. protože Zosimos v dopise píše o yeracam.212 - . Kněz hodlá basileovi poslat yeracam. „Pamatujete si.mají posloužit jako důkaz. čemuž nasvědčuje i jeho nesrozumitelné označení. který doručil opis jejich dopisu do Konstantinopole. Latina nemá přesvědčit Manuela. „Podívejte se na náš dopis. A když to uváží. aby zdůvodnil výpravu do Indií? Kristián mu ale moudře připomněl. proč byl dopis napsán a že jej napsal někdo v Manuelově kancléřství jen proto. Bídák jeden! Za všechno mohu já. Zosimos nepochopil.“ odpověděl Baudolino. „o tom jsem pomlčel. Fridrich se zapřisáhl. Oběma.jsme to stačili udělat my! Pohrdavý vůči basileovi je proto. aby Fridrichovi zabránil dát do oběhu dopis svůj. oškube z něj všechno.“ „A co by to mělo být?“ zeptal se Básník. „To právě nevěděl ani Zosimos.“ odpověděl Baudolino. jak jsme v našem dopise psali o Poháru. protože jsem mu věřil. aby nevzešlo podezření. která ho po zbytek života určitě udrží co nejdál od Indií. že právě před dvěma roky se Manuel vypravil do Frýgie proti seldžuckému sultánovi sídlícímu v Ikoniu a u Miriokefala utržil drtivou porážku. Pověděls o tom Zosimovi?“ „Nepověděl. napadlo ho.“ „Určitě. že dopis je překlad originálu napsaného Janem řecky. který měl kněz poslat císaři? Nechtěli jsme o něm mluvit naplno a zmínili jsme se o něm jako o veram arcam. Kristiánovi i Fridrichovi. ale kancléřství latinských vládců a papeže!“ „Jedna maličkost tvé pozornosti ale unikla..

aby s knězem Janem zahájil jednání. ale sám ji učiní a odešle. vybíral jsem poplatky v Paflagonii.dětinským pokusem získat si zpátky aspoň část prestiže. V jeho dopise totiž stálo. když se v císařském kancléřství objevil dokument. kubikulárům a kleštěncům ve svých komnatách. že vysílá svého legáta. Byla to kopie dopisu. který knězi Janovi napsal papež Alexandr. věděl možná i o dávném poslání Huga z Gabaly a třeba se obával. a ještě větší než Zosimos. Kdybych tehdy byl basileovým rádcem. by pro sebe mohl vytěžit nějakou výhodu Fridrich. a popadl mě vztek. že je napsán podle Janova dopisu Manuelovi? „Tys o tom všem věděl. který je zároveň knězem. a proto se rozhodl být prvním.213 - . a dokonce i sluhům. přeje zdraví a zasílá mu své apoštolské požehnání. Manuel však rád popřával sluchu mnoha dvořanům. a také ji opravdu odeslal. Niketas se usmál a odpověděl: „Tehdy mi nebylo ještě ani třicet let. kdyby jej přepsali. sluha sluhů Božích. že mandátu být caput et . Že však bídný červ je i papež Alexandr. aby třeba někoho nenapadlo tvrdit. že ze zprávy o existenci krále. vyšlo najevo v září. kdo výzvu neobdrží. Papež pak pokračoval připomínkou. pane Niketo?“ zeptal se Baudolino. a podléhal také vlivu všelijakých vizionářských mnichů. Mělo ale ještě vůbec smysl pouštět nyní do oběhu Janův dopis Fridrichovi? Neudělali by nejlíp.“ Alexandrovi se určitě dostala do rukou kopie dopisu kněze Jana Manuelovi. s nímž už pravděpodobně byli seznámeni ostatní křesťanští vládci i řecký císař. předraliému Johannovi. aby se k tak dětinským uskokům neuchyloval.“ „Stačilo mi vzpomenout si na toho bídného červa. synu v Kristu. Dopis začínal takto: Biskup Alexandr. o kterou v podstatě přišel. slavnému a skvělému vládci Indií. doporučil bych mu.

ale pouze svého osobního lékaře.“ „Ví. Baudolina pohoršilo a rozezlený Fridrich přímo řval: „Ten dáblův spratek! Nikdo mu nenapsal. Jakmile k němu zmíněný Filippo dorazí. upírá mu kněžské důstojenství. že čím méně se bude vychloubat svou mocí a bohatstvím. Za druhé ani netuší. koho chceš. mimo jiné také proto. aby ho k pravé víře přivedl. nájemné vrahy. že neznají linguas barbaras et ignotas. Alexandr za prvé moc dobře ví. vytrhnou mu jazyk z úst nebo ho utopí v nějaké bystřině. ať jej ale doženou a uškrtí. jež je jedinou vírou pravou.“ poznamenal kancléř Kristián. Pouhé pomyšlení. měl by Jan papeži dopisem oznámit své záměry.. „Kristiáne.. nevysílá k němu ani obyčejného biskupa.“ navrhl Fridrich. které si zasluhuje pokárání. muže diskrétního a obezřetného. pokud chce být jako pokorný syn přijat do lůna svaté církve římské. že Jan patří . že Jan se konečně hodlá obrátit na víru katolickou a římskou. aby se svého kacířského postoje vzdal a podrobil se jemu. kde by se ten jeho Jan měl nacházet.“ připojil se k němu Baudolino. a on stejně odpovídá! Přitom se střeží toho svého Johanna nazvat presbyter.. K cíli nesmí dorazit! Kněz Jan je můj!“ „Bud klidný. otče. že Jan je nestorián. tím lépe pro něho. Dále papež Jana upozorňoval. Zachází s ním jako s dítětem. aby mohl říct. „Janovi říká synku. „a tak mu pěkně po papežsku navrhuje. že Janův dopis Manuelovi je falzum. A za třetí ten dopis napsal právě proto.“ „Tak či onak je to dopis neomalený. obezřetný a opatrný muž se od důvěryhodných osob dozvěděl.. že dotyčný Filippo se na cestu vůbec nevydal a možná ani neexistuje.“ ozval se Baudolino.“ „Toho Filippa je třeba zadržet.magistra všech věncích se od svatého Petra dostalo pouze jedné apoštolské stolici (neboli Římu). Následovalo tvrzení. že na světě vůbec mohou být falziflkátoři takového kalibru. Oznamoval s lítostí.214 - . vyšli posly. že papež se o víře a pietas Janově doslechl od svého osobního lékaře magistra Filippa a že právě tento pečlivý. že prozatím k němu nevysílá vysoké hodnostáře. „já bych řekl. ale Filippa.

“ říkal mu. bez nichž se to neobejde. „dnes to má větší smysl než předtím. V Paříži mi tvrdili. kdyby se od něho vrátil s nepořízenou. žijeme ve světě arcilhářů). A pokud by je dostal. že se mu od nich o tom ničemném mnichovi dostane nějaké zprávy. aby dali do oběhu Janův dopis Fridrichovi. O říši kněze Jana začal snít po Otově smrti a od té doby už uběhlo dvacet let. že by to postačilo na zkorumpování všech Graeculů projíždějících Benátkami. pak si jen zkus představit. teď už ale víš. jako kdyby mu někdo připlácí kravinec na obličej. jak se tam k němu přes byzantskou armádu vůbec dostat a vyslídit ho? Baudolino se začal vyptávat cestovatelů. Jenže kde je Zosimovi konec! A i kdyby se vědělo. Kosmova mapa tu pořád je. Jen tak mimochodem přitom tebe a Manuela vyzývá. kde se nachází. poslů a kupců v naději. že v ni věří i basileus Řeků a papež Římanů. Pak se vzchopil: není tomu tak. bylo už pozdě a Baudolino si připadal jako člověk. zároveň však nepřestával svůj plán připomínat Fridrichovi. dopis kněze Jana se rozplynul v nicotě. Promarněných let.“ Jenže na to.215 - . abyste krále a kněze v jedné osobě pustili z hlavy. kdyby se na cestu ke knězi vydal a kdyby k němu opravdu dorazil. že by se v pátrání po Janově říši mělo přestat. Předtím ses mohl domnívat. že dokáže-li si naše mysl představit něco. Vydal jsem se nyní po stopách člověka.“ Podařilo se mu od císaře získat takové množství zlata. který by mi mohl poskytnout údaje o tom. nad co není nic většího. ještě než to řekneš ty. kterého okradli. Za čtvrté. vzít mu ji a vydat se do neznáma. vešel ve styk s důvěryhodnými osobami a čekal na zprávy. . i kdyby dotyčný Filippo existoval. a rád bych od tebe získal souhlas s výdaji. stačilo by najít Zosima. zahrnut nejspíš prebendami v císařském paláci svého basilea. co by se dělo. „Otče. lépe řečeno ztratil se v houfu ostatních dopisů (teď už si milostné dopisování s Janem může dovolit v podstatě každý. jakou cestou se vydat.jemu. To nemůže riskovat. že Janova říše je jen výplod mé fantazie. pak to něco určitě existuje. protože kněz Jan se prostě na pravou víru neobrátil! Pro Alexandra by to bylo totéž. to ale přece ještě neznamená.

a během těch let zemřel i váš Manuel. aby kvůli tehdejším zklamáním nepropadal malomyslnosti teď. To však měl být jen první chod. věděl jsem však o ní dost. k tomu všemu kaviár a k pití víno z Kréty. vyznal bych se v ní už sám. Prosil jsem Pannu Marii a všechny svaté. „Nastala léta čekání. z něhož stoupala libá vůně.zbývalo by jen přimět Fridricha k rozhodnutí. čočku s ústřicemi a škeblemi. vařené krevety.216 - . jako bych krvácel a nebyl s to krvácení zastavit. datlovky a k nim jako přílohu kaši z bobů a rýži s medem. Požádal svého kuchaře a sluhu. po něm mělo následovat dušené maso. Nevadilo by mi. a já ztrácím čas. abych si byl jistý. něco málo valašského ovčího sýra.“ Niketas vyzval Baudolina. Sice jsem vaši zemi dosud nenavštívil. na omak tvrdých a na pohled bílých jak padlý sníh. Chtěl mít na stole langusty a kraby poustevníky. čtrnáct vajec. aby se překonal a jeho poslední tabule pod konstantinopolským nebem a sluncem aby byla připomínkou veškerých darů zdejší moře a půdy. kapr a asi dvacet drobných makrel. kdyby mu třeba jenom vyloupali oči . . aby mezi zabitými nebyl Zosimos. že nový basileus odstraní každého. A přitom mě neopouštěl pocit.jakmile bych z něho jednou mapu dostal. to všechno zalité librou oleje s trochou pepře a ochucené dvanácti hlavičkami česneku. slané rybí řezy. pane Niketo. že léta plynou. smažené kraby. kdo byl oddán basileovi předešlému. a v hrnci se vařila čtyři srdíčka zelných hlávek. K druhému chodu požádal o víno z Gana.

které císař nemá v oblibě. bude-li držet s Janovany.“ a vysvětloval jim. Alexandr III. co jim přijde pod ruku. Situace k tomu byla nyní příznivější než předtím. v této situaci jde zkrátka víra stranou. nepostačí vyvolat nechuť a odpor u chlípností rozpálených poutníků. na ženách mladých i starých. Baudolino tu pěknou rodinku zádumčivě pozoroval a zničehonic prohlásil: „A přitom. občas sama některé vyrobila zhnisaný šrám na čele nebo ošetřila nosánek.“ uklidňoval je Grillo. „V té době jsem obstarával spojení mezi dvorem a Alexandrií a putoval tam a zpátky. je-li to Řekyně. zemřel a Alexandria tak přišla o svého ochránce. „Nebojte se. Janov přešel na císařovu stranu a Alexandria věděla. „pouhá krása ženu nedělá. a já jsem se snažil navázat zpřetrhané vztahy mezi mými krajany a císařem. Fridrich se stále ještě nedokázal smířit s tím. jako by ho zmáhala bolestná vzpomínka.18 Baudolino a Colandrina Ze dvorku u domu Janovanů se ozýval nářek Niketových dcer. musíte mít obličej samý strup a pleť jak struhadlo. Niketova žena láskyplně spolupracovala na proměně svých hezkých dcer v dcery ošklivé.217 - . které by nepošramotilo čest . Bylo tudíž třeba najít řešení. kterou jim nanášejí na líčka. že může jenom získat. a neberou žádný ohled na to. zůstane-li jediným městem. kteří si vybíjejí pudy na všem.“ Příběh svého manželství vyprávěl nevesele. Máte-li být dostatečně odpudivé. a naopak o všechno přijít. jak jsem se bezcílně potloukal životem. zdravých i nemocných. že to město existuje. že možná ani ta trocha svrabu a neštovic. dodával. navykly si na ruměnec líčidel a nechtěly mít umazané tvářičky. Císař se s italskými městy častěji snažil dohodnout a Alexandria se už nemohla schovávat za obranný val Lombardské ligy. jsem se dokonce oženil. aby se zdál rozežraný bůhvíjakou nemocí. Saracénka nebo Židovka.

jí bylo sotva patnáct a mně už osmatřicet let. nehne se od okna a dívá se ven. aby mě slyšela. ale jak jsem ti už řekl. její pohyby měly nenapodobitelný rozpačitý půvab. jakou má pokaždé radost. nebo jí všechno odpouštět a obávat se. že ji tím třeba rozmazlím. Bylo to velice něžné stvoření. že jsem se k ní zase vrátil. Byla to moc pěkná svatba. hned po svatební noci jsem musel odjet za Fridrichem a to se pak opakovalo neustále. nebo ne. co dělají manželé s manželkami v noci v posteli. protože se ještě neobešla bez otce. sedávala mi u nohou na zemi. nosil jsem meč a byl jsem u dvora. Nebylo by to vůbec špatné spojení a sám Guasco mi nakonec řekl. že měl. Manželství to ale bylo podivné. Colandrinu jsem viděl jednou za uherský rok a srdce se mi svíralo. když jsem si uvědomil. Jak jsem trávil celé dny se svými krajany a pak se vracel zpátky ke dvoru. Přes den jsem si však už nebyl jistý. rád jsem ji však měl na očích. Nedokážu povědět. jako bych byl sám svatý Jiří. mám-li ji tu a tam pohladit jako malé děvčátko. abych si tam ověřil císařovu náladu a úmysly. nádobí jí padá z rukou. Byl sice miles. že čeká dítě. odbyla se v chrámu svatého Petra. jestli se k nám nevracíš. .“ „Měl jsi ji rád?“ „Myslím. Po obléhání jsme byli já a otec považováni za zachránce města a Colandrina ke mně vzhlížela. že existuje.jednoho ani druhého. Mohl bych být jejím otcem. kárat ji za každou nešikovnost. mělo mě rádo celé město. hltala má slova a oči se jí leskly. nebo s ní zacházet jako s dámou. Uběhl rok a řekla mi. tedy něco víc než pouhý ministeriál (a navíc syn rolníka) jako já. který jsme dali darem nebožtíku papeži a o kterém ten nynější ani nevěděl. co si s ní mám počít. Když jsem si povídal s Guaskem. proč si nevezmeš Colandrinu za ženu.218 - . ty své neuvěřitelné příhody jsem dokonce začal vyprávět tak. že se z ní mezitím stala žena. zda-li jsem do ní byl zamilovaný. ženatý jsem byl ale poprvé a dost dobře jsem nevěděl. a když tu nejsi. Znával jsem ji jako děvčátko a neuvědomil jsem si. Jmenovala se Colandrina a byla to Guaskova dcera. zničehonic je z ní hrozná nešika. samozřejmě mimo to. upoutalo mou pozornost jedno děvče. Všiml si toho i sám Guasco.

Alexandria uzavřela spojenectví s Janovem proti lidem Silvana ďOrby. já už vím. v neděli jsem ji vodil na mši. Trvalo to však jen krátce. a ona se pak směje a říká. Když jsem jí pak povídal o Poháru. aby se na něj podívali. která mu dá syna. bude z tebe nejslavnější rytíř veškerého křesťanstva.219 - . až pozdě večer v horečkách. ale cloumali a smýkali s ní. Guasco pro mě poslal a já jsem se okamžitě vydal na cestu. zatímco já tu svou mám tak blízko u sebe. Zastavila se u stáda ovcí a žertovala s pastýřem. které určitě bude krásnější a větší než Alexandria a Solero dohromady. Možná jí ani ublížit nechtěli. Colandrina si jednoho dne vyšla za hradby natrhat květiny. že láska je v dálce ztracená princezna.to jsem k ní pak začal vzhlížet jako k Panně Marii. že mě tam ani za všechno zlato světa nepustí samotného. měl jsem přijet a chtěla mě jimi přivítat. když tu se houfec těch darebáků pokusil stádo odehnat. jak to všechno bude. a Colandrinu jednou dokonce napadlo. ty si myslíš.. ze kterého pil náš Pán Ježíš Kristus. Vyprávěl jsem jí o říši kněze Jana a ona mi pokaždé připomněla. co uděláme z našeho Baudolínka Colandrínka. zaměstnancem svého otce. otvírala oči dokořán a opakovala. srazili ji na zem a prchající ovce ji podupaly. že Fridrich mu daruje vévodství. že jsem ji načas opustil. když se nevracela domů.. a chtěla to město. vypravíš se tam a vrátíš se s pohárem. Fantazírovali jsme jako dvě malé děti a já jsem si v duchu říkal. bylo jen málo) jsme si povídali o tom. kdy jsme byli spolu. taky sama na vlastní oči vidět. při každém návratu domů jsem ji prosil o odpuštění. v Montecastellu dáš pro Pohár vystavět svatyni a budou se tam hrnout lidi třeba až z Quargnenta. abych všem ukázal. a po večerech (ale musím přiznat. dřív než za dva dny jsem to ale . že těch. že Baudolino má hodnou ženu. protože na tamějším dvoře se nacházejí bůhvíjak krásné dámy.. věčně se ale potloukali kolem města a olupovali rolníky. že ji mohu políbit na ucho. Baudolino.“ „Jak to?“ „V době. kterého nosí v břiše. a tehdy jsem tomu málem uvěřil i já.. Pastýř utekl a Colandrinu našli příbuzní. že ji to lechtá. kdy byla v jiném stavu. Bylo jich sice jen pár. nebohý Abdule.

co říká. Byla to. jenže víc.“ zaváhal Niketas. abych udělal to.. „tehdy sis umínil.. abych slyšel. zdali by u toho měl být kněz. Díval se kamsi nahoru. že je-li to můj osud. Byl jsem prostě už jednou provždy zasvěcen lži. vytvořils knihovnu v opatství sva. dítě prý jí vyšlo z útrob předčasně a bylo mrtvé. bylo to. Říkal jsem si: dokud sis vymýšlel. Těžko se vysvětluje. ale skutečnými se stávaly. A tehdy jsem pochopil. „Byla to zrůdička. než se sám domníval: byl jsem lhář a jako lhář jsem také do té míry žil. přikázal jsem. pane Niketo. nepřivedl jsem na svět žádný div.“ řekl po chvíli. aby je pochovali. Pak jsem požádal. jak pořád jen pláču. umírala. mám obličej napuchlý. hubeňoučký hrudníček a ručičky jako chapadla chobotničky. ale nebyl jsem si ani jistý. že jsem u ní nebyl.. Nechals svatého Baudolina. Nedívej se na mě. ke všemu máš i ošklivou ženu. Ota měl pravdu. Soužila se. aby mi ukázali mrtvé dítě. že žijí v říši kněze Jana. Umřela s prosbou o odpuštění na rtech a já jsem zase prosil o odpuštění ji. V obličejíčku malinká očička..“ Baudolino se odmlčel. od břicha dolů bělounké chmýří jako ovce. Lež mrtvou. aby se zjevil. Baudolino. ale bytost odpornou na pohled. „jaké jsme si představovali. Vypadala jako vosková Panna Maria a musel jsem jí přiložit ucho k ústům.. a sotva mě spatřila. Trápilo mě. když mě pak ale Pánbůh povolal. Nechtěli mi to dovolit. že i mé semeno zplodilo lež. že budeš žít jinak. Nedokázal jsem se na ně dívat dlouho. že doposud jsem marnil život představami bytostí z jiných světů a že právě představivost z nich činila divy a zázraky.. co skutečné nebyly. Colandrinu jsem našel v posteli. že mi nedokázala dát syna.“ „Neumínil. jako by nechtěl. Vyšel jsem z města a celou noc jsem se potuloval po Fraschetě a říkal si. co všechno mě tehdy napadalo. Mé dítě. dvě příčně uložené škvíry. nejsem jen špatná matka. aby mu Niketas viděl do očí.220 - .stihnout nemohl. vymýšlel sis věci. svědčící svou růzností o nekonečné moci Boží.“ „Tehdy. to byla lež přírody. Řekl jsem si. pokusila se dokonce o omluvu. co všichni ostatní lidé. když se ocitla v nebezpečí. opakovala mi. bylo by marné snažit se být jako ostatní.

tam aspoň můžeš rozhodovat o tom. o jakých se Římanům ani nesnilo. který jsi přiměl. Naproti tomu jednou jedinkrát ses pokusil vytvořit něco skutečného s tou nejupřímnější ženou na světě. na základě pouhé domněnky Huga z Gabaly jsi vytvořil říši tak krásnou.a byla to sama císařovna . že krávu hubenou jsi učinil krávou tučnou. v Římě jsi stvořil divy. Jsou-li v Bologni doktoři. Takže uděláš nejlíp. vrátís-li se zpátky do světa těch svých podivuhodností. aby ti místo ní psal dopisy. zachránils své město před zkázou tím.“ . a zkrachovals.tého Viktora. jež by sama nenapsala a při jejichž čtení všichni včetně ní . aby to opravdu existovalo.221 - . pak je to tvoje zásluha. čemu nikdo nedokáže uvěřit a ani si nemůže přát. vytvořils něco. a konečně jsi miloval ženu a tu jsi proměnil ve fantom. do jaké míry by podivuhodné být měly.omdlévali dojetím a něhou. že druhá taková by se na světě nenašla. nechals po světě chodit Tři krále.

že možná naposled si můžeš vychutnat lahůdky hodné Apicia. zpěve zpěvů. Ó Konstantinopoli. chválo a slávo svých správců. Já jsem ale pil víno. ne jaká jsi teď. než mu bylo předtím. svatostánku Boha na výsostech.“ litoval ho Niketas.“ Baudolinovi trvalo rok. co by se zítra mohlo přihodit. jak jsme vyšli z útrob našich matek? Kdy tě znova spatříme. je mu ještě hůř. dokud neupadl do nekonečného a neklidného spánku. Co jsou tyto masové knedlíčky vonící po zdejším trhu s kořením?“ „Keftedesy. nádhero nádher. zatímco přípravy k odjezdu rodiny pokračovaly.19 Baudolino mění název svého města Nebohý Baudolino. kdy se jako obláček rozplývá ve vodě. „Kdybych tento nápoj mohl pít po Golandrinině smrti. která se ho zmocnila. „osud tě připravil o ženu i dítě v květu tvých let. pane Niketo.po něm sice člověk rázem usne.222 - . o mou milovanou ženu. voní skořicovníkem a troškou máty. jenom jak projížděl na koni lesy a pláněmi a pak někde pil a pil.“ „Je chutný. kteří tě opouštíme nazí. I mne by zítra některý z těch barbarů mohl připravit o tělo mého těla. matko měst. a z celého toho roku si pak vůbec nic nepamatoval. Ten se má pít v okamžiku. jako ty už zapomínáš na strasti svého města a ztrácíš obavy z toho. převzácný pohlede na věci nepředstavitelné. třeba by se mi bylo podařilo na ni zapomenout. zdupané armádami?“ „Mlč. člověk si připadá jako ve snu. Míval sny a v nich vídal sám sebe. císaři měst císařských. ale když se pak probudí. „A na tento poslední den se mi podařilo sehnat něco anýzu. „nezapomínej.“ napomenul ho Baudolino. jaké se rodí v mém kraji . potěcho cizinců. co bude s námi. neotupuje mysl. údolí slz a pláče.“ odtušil Baudolino.“ odpověděl Niketas. jak konečně našel Zosima: napřed mu vyškubal vousy z brady a pak mu z ruky vy. než se dostal z melancholické pomatenosti. kterému se mezitím vrátila dobrá nálada.

to byla pouhá náhoda. protože si právě vyřizoval jakési neodkladné záležitosti se svými německými leníky. Takže kdyby mohl totéž město na tomtéž místě. Alexandria by se tak stala městem Caesarovým a obyvatelé by v průvodu prošli před císařem. které by pro císařství mohl vykonat. aniž by přitom musel město zničit. že existuje město založené bez jeho svolení. Fridrichovi se Baudolinův nápad docela zamlouval. aby je odsvětil. Často se uchyloval k otcovsky starostlivému a chápavému Fridrichovi. které se nenarodilo. Jednoho dne ho konečně požádal. Obával se. Tento úkol vrátil Baudolina životu. kdyby si pro ně našli jiné jméno. ale pod jiným jménem založit znovu. rád by zacelil své staré vulnus. jenž se ho snažil přivést na jiné myšlenky líčením činů. Do Alexandrie se pak už nevrátil. založené císařem a zcela odlišné od předešlého. a tak Baudolino jednáním pověřil sám sebe.223 - . Že své město pojmenovali po Alexandru III. složili mu hold a pak se vrátili do města. převzali do vlastnictví město zbrusu nové. s jejíž pomocí se měl dostat do říše. a šťastně a spokojeně si v něm žili. v té době by mu však cesta do Itálie způsobila obtíže. aby mu navrhl nějaké řešení pro Alexandrii. odkřtil a pak znova pokřtil jménem Cesarea. Tak se zrodil spásný nápad. kde novorozeňata byla do jednoho thinsiretae a methagallinarii. a aby Baudolina potěšil. jako to provedl s Lodi. že otec. A oč šlo Alexandrijským? Chtěli mít své město a chtěli obchodovat. Váhal. Jednoho krásného dne se Fridrich se svými rytíři dostaví pod hradby. matka nebo Guasco by si s ním chtěli povídat o Colandrině a o dítěti. Baudolino zkrátka zvítězil nad svým zoufalstvím pomocí dalšího plodu své nezkrotné fantazie.. a navíc pojmenované po jeho nepříteli. hněv prý ho už přešel. vyšel by ze všeho se ctí a vůbec už ne s prázdnýma rukama. a nemohl by se tedy bránit. do města se mu . všichni obyvatelé do jednoho vyjdou z města ven a do města naopak vejde houf biskupů. že tu přetrvává pouze uražená ješitnost. Fridrich se chystal k podpisu definitivního míru s lombardskými komunami a Baudolino si řekl. Fridrich nesnášel pomyšlení.trhl vytouženou mapu. navíc byl už po smrti.

hop sem.“ „Přestaňme už jednou povídat nesmysly.“ ozval se Boidi. tak ať se moc nenaparuje. Schází jenom. jinak na tom budeš s rozumem jako on. ale ne zas natolik. že Baudolino nikdy nebyl ženat. ty musíš ven. zvolte si dva zplnomocněnce. nápad je to dobrý.. dokud se vy tady nedohodnete.“ „Vrať se a zeptej se ho na to. Sofronia nebo Rutropia. napřed ty a já až po tobě. on by klidně snesl i jména jako Cesira. Staří druhové předstírali. aby je neměl na očích. přes jakou se klidně mohou přenést. budu běhat sem a tam přes Alpy. které si oni sami zvolí. ti se se mnou vypraví k císaři a společně se dohodneme na něčem. Spíš mi vadí. kde ho sice opili natrpklým bílým vínem z Gavi. Tam se jim také Baudolino svěřil se svým nápadem. naopak jeho tvůrčího ducha povzbudili. „jenže pak abychom už nebyli Alexandrijští. jmenuje-li se město Cézarkov nebo Cézarkovice. Až Fridrich uvidí Alexandrijské.“ Cuttica z Quargnenta řekl. do jejich starého hostince. Potíž bude spíš v tom. a ne on nám. že přejmenování města je maličkost. že bychom měli císaři složit hold: nakonec jsme přece dupli na nohu my jemu.“ .. šup tam. všude nás už znají jako své boty. nejspíš dostane mladé a určitě podepíše dohodu už jen proto.224 - . aby jim tam usnul. viď? Nic takového. nebo jestli se spokojí jen s potvrzením konzulů.“ „Nepřeháněj. „Já bych klidně nechal město přejmenovat. Olivia. a za to bych se hanbil a do Asti bych se s tím určitě nešel chlubit.“ obrátil se na Baudolina Guasco. ale Cesarejští. abych mohl dovnitř já. a odvedli ho. ale Baudolino mu namítl: „To určitě. komu záleží na tom.nechtělo. První promluvil Gagliaudo: „Měl bys už od toho svého císaře odejít. díky. aby k tomu někdo hrál na dudy a my tančili šlapák jako na svatého Baudolina.“ napomenul ho Oberto del Foro. z brány mu však vyšli naproti rodiče a všichni si společně ulevili pláčem. co bude vyhovovat oběma stranám. Takže my abychom tady uspořádali tyátr: napřed ven a pak zpátky. ještě než si s nimi mohl promluvit o svém poslání. bude-li císař chtít do města dosadit svého podestu.

Baudolino si Fridricha vzal stranou a řekl mu: „Otče. Pattinerio z Ossony a Malavisca z Brescie. patříš však i nadále ke šlechtě služebné. Lanfranco z Coma. Otázka konzulů byla vyřešena okamžitě. že ten hold skládají tobě.“ „Jsi. toho si už nikdo moc nevšímal. Baudolino se na ni vyparádil. Lidi je třeba chápat. v slavnostním šatu všem připadal důležitější než sám markrabě z Monferratu a rodiče na něm. když je pak bude jmenovat císař. takže nebudou mít dojem. jak se tady říká. Jestliže jednou provždy tuto záležitost vyřídíme. ale nesmíš je nikomu propůjčit. jak s rukou na jílci meče seděl na neklidném bělouši. nesmíš mít žádné vazaly a. že mým krajanům na tom záleží? Stačí. Anselmo Conzani a Teobaldo z rodiny Guasků.225 - . Přísahu a všechno. „Je nastrojený jako pes nějakého velkého pána. Když došlo na hold. stačí. a Alexandrijští si ani nevšimnou. S císařem se setkali v Norimberku a tam také došlo k dohodě. který bude stát vedle mě. co jsou zač a co chtějí. co k tomu patří.. tudíž tobě. ty tam nemůžeš. Můžeš mít léno. nebude to snad dobré pro všechny?“ A tak se v půli března roku 1183 dotyčná ceremonie také odbyla. Gerardo z Novary. Siro Salimbene z Pavie. Pošleš mě. Koneckonců jsem ministeriál a jako ministeriála jsi mě ty sám ve své nekonečné dobrotě pasoval na rytíře -jsem Ritter.S Baudolinem nakonec k císaři odjeli dva vyslanci. na vozech byli vyvezeni ven i nemocní a město opustili i slabomyslní a chromci. Alexandrijští složí hold tvému zástuci. malé děti nesli v náručí a starce z obou stran podpírali. můžeš nechat na nějakém svém císařském komořím. vědět. Že má z každé strany praporečníka s císařským znakem a že je tu i císařský komoří Rudolf a další nespočetní šlechticové a biskupové.. Baudolino se postavil čelem k městské bráně a měšťané město v řadě opouštěli. musíš místo sebe poslat legáta. mohli oči nechat. jeden z nich. když tam bude někdo na koni a bude velet. šlo jen o zachováni formy: ať si je Alexandrijští zvolí sami. Filippo z Casale. hrdinové minulých obléhání s jednou . ale tvým zástupcem budu já. Byli tu však i zástupci dalších lombardských měst.“ vyslovila se oslněná matka.“ „A to si myslíš. kdo z nás dvou je důležitější.

Solera. zde shromážděnému. tím líp pro všechny. vestoje podupávali. který měl hold za hanebnost. Gamondia. pronášeli ji v latině a jejich výslovnost byla tak strašlivá. postupuje je obyvatelstvu zmíněných osad. Roboreta. Baudolino pobídl koně do klusu. Čím dřív si to odbudeme. dává mu jméno Cesarea. „stejně je to jen fraška. „Pospěš si. kteří vyšli z města. a tak se veškeré podrobnosti týkající se regalií. takže to za městem nakonec vypadalo jako na výletě. mýtného a všechno. a vyzývá je. co se po nich chtělo. Bergoglia. toto město právě založil. všem však bylo zima. a jako císařský posel ohlásil. že kdyby pak tvrdili. odbylo velice rychle. pole pokrývala jinovatka a posadit se na zem se nikomu nechtělo. Rudolfe. seřazení za Baudolinem. Byla však ještě zima.“ vybídl Baudolino komořího. že odpřisáhli pravý opak toho. Fora a Oviglia. jak dlouho budou muset zůstat venku. nechali jsme hrnce na ohni!“ Císařovi lidé vešli do města a nikdo nevěděl. dýchali si na prsty a kdosi se ozval: „Už aby ten jarmark skončil. neměli přistupovat. co činí smlouvu platnou. a jako nuncii civitatis ho zastupovali Anselmo Gonzani a Teobaldo Guasco. ani Baudolino. který rovněž čekal pod hradbami. a tak si s sebou většinou vzali něco k snědku. aby od něho tento věžatý dar přijalo.“ Exulanti se vydali na zpáteční cestu do města. Marenga. na kterou ti. Císařští.226 - . kteří přišli o své město. až zase v průvodu z města vyjdou. Ostatní obyvatelé kráčeli za nimi. Nikdo nevěděl. že Fridrich na místě sedmi osad. že z milosti svatého římského císaře zde stojí město zvané Cesarea. Měšťané. pečené kuře nebo košík ovoce. chyběl jenom Oberto del Foro. Císařský komoří vypočítal několik článků smlouvy. neochotně ze sebe soukali . pozvedli zbraně a praporce a zapěli chválu na velkého Fridricha. Jak oba poslové města Cesarey procházeli před Baudolinem a skládali mu formální přísahu. V bráně se objevil jeden z biskupů a ohlásil.nohou nebo bez ruky. chleba a klobásu. mrzáci s holým zadkem na prkénku s kolečky se oběma rukama odráželi od země. zastavil se u prvních mužů. co tam dělají. nikdo by jim to nedokázal vyvrátit. co císaře Fridricha porazili.

a jelikož tak učinil před svým nezdárným synem. co tu bylo předtím . aspoň na pergamenech s pečetěmi. že by tam orodovala za nějaké jiné měs.“ souhlasil Baudolino.“ volal na ně Baudolino. jak někteří Cesarejští říkají: „Podívejme se. Baudolino. a chtěl bych vidět. aby ostatním ukázal. „Teď budeme městu pár let říkat Cesarea. „buďte rádi. „budete mu říkat.“ pošeptal Boidi Baudolinovi. už bys to taky ze sebe nemusel dostat!“ Byl to prostě vydařený den. Baudolino naopak se svými krajany vešel do města a tam zaslechl.227 - . jak jste mu říkali vy a jak mu říkala Colandrina. a hlavně služky. jak se máš?“ Gagliaudo. protože chlapi jsou chlapi. můj anděl. že se nevsakuje do sukna a drží si tvar kapky třpytné jako rubín. „Krev Ježíše Krista.jakpak se jen jmenovalo?“ „Všiml sis. Jak Lombarďané. jak se máš. Boidi odvedl Baudolina do hostince a ve sklepě tam v pachu česneku čepovali víno přímo ze sudů. podívejme se. že to je šaškárna.“ říkal Gagliaudo a ukapával si víno na rukáv. někteří muži si je totiž už odvedli do hořejších místností. s tím se ovšem nedalo nic dělat. Na náměstí před katedrálou tančila v kole děvčata. byl to hold větší. tamhleten dům vypadá jako můj. sice zavrčel. ba dokonce místo nich pronášeli věty jako: „Buď zdráv. „ale pak se vrátíme ke starému názvu. což je důkaz výjimečné jakosti. kdo si toho všimne!“ „Jistě. který šel v průvodu s ostatními. jak jsou ti Němci šikovní? Za pár hodin vystavěli město radost pohledět!“ „Podívej. on je tu Baudolino.pozdravy. koho nepotká smrt. tak Němci po ceremonii rychle odjeli. nakonec se však překonal a smekl čapku. že jste nemuseli u brány platit mýtné!“ „A ty se nenafukuj. Baudolino. Ta je teď v ráji a nemůžete přece riskovat. toho potkají lidé. kde se tu vzalo tak pěkné město?“ „Nepodobá se náhodou jako vejce vejci tomu. jako by se styděli. než kdyby políbil nohy Fridrichovi. Postavili jej navlas stejný!“ „Mládenci. Ten den neexistovali páni ani sluhové. Baudolino odložil všechny odznaky své moci a pustil se do oslavování.

jíž se mi dostalo jen nakrátko.“ popřál Niketas a pozvedl číši.“ „Pane Niketo. samá věž a samé baziliky. . div všehomíra. třetí Řím. které už nikdo nezdeptá. protože synovi.“ dodal pak pod vlivem anýzu. jehož se mi nedostalo. Možná.to.“ „Dopomáhej jí k tomu Bůh. vypadalo to. že jsem se už smířil se svými strastmi a smůlou. a ženě.228 - . jsem dokázal dát město. „že z Alexandrie jednou bude nová Konstantinopol.

věnoval se lovu a jízdě na koni. „Nějaká žena porodila syna s kratičkými a znetvořenými údy a velikánskou hlavou. V červnu dorazily zmatené zprávy z Byzance. tu dal zase někomu podat jed. celé dny totiž jen „polykal svěží vánky“. předstíral. Do té doby žil ve vyhnanství. jemuž se nedá věřit.20 Baudolino najde Zosima V dubnu císař a liga lombardských komun v Kostnici podepsali závěrečnou dohodu. Andronikos se pomocí lichotek vetřel k mladičkému Alexiovi. ale všichni jako jeden muž se dávali vést jen vlastními choutkami a jeden byl zaujat proti druhému. co je to slast a co strast.“ „Od našich zvědů jsem se tehdy okamžitě dozvěděl. protože Manuel ho měl za člověka. projevoval lítost nad svými někdejšími skutky.229 - . která je matkou anarchie. zatímco u dvora se nápadníci překonávali. „Byl to bratr Manuelova otce. Tu zorganizoval nějaké spiknutí.polévali se voňavkami a věšeli na sebe náhrdelníky jako ženy.“ vyprávěl Niketas. jiní zase raději rozhazovali veřejný majetek. Od Manuelovy smrti uplynuly tři roky. jako kdyby zmizel opěrný sloup a všechno se okamžitě začalo naklánět. „Naplňovalo se proroctví.“ řekl Baudolino. a tak postupně získával stále větší moc. což předpovídá polyarchii. aby si naklonili císařovnu vdovu. jeho matku . jak se o něm vyslovil Niketas. aniž poznal. vlastně ještě dítě. na trůně ho vystřídal jeho syn Alexios. které se objevilo po Manuelově smrti. tedy něco jako strýc malého Alexia. že ho chce chránit. kam nemělo. Při přijímání posvěcené hostie . a za zrádce. A navíc dítě nezvedené. kvůli němuž nakonec už jako stařec sžíraný závistí a nenávistí vyzval obyvatele Konstantinopole ke vzpouře a nechal se jimi prohlásit za basilea. hrál si s dětmi. a tak příčel po příčli stoupal k císařskému trůnu. že v pozadí kuje pikle bratranec Andronikos.

Bylo to v listopadu roku 1184. že s Agiochristoforitem byl při činu i nějaký posedlý mnich. lépe řečeno dozvěděl jsem se. že se ujímá moci jen proto. co nebyl na svém místě.“ Následovala dlouhá odmlka. ale spíš Bělovous. kterého si Andronikos po Manuelově smrti k sobě vzal jako znalce černokněžnictví. staral se o svého prvního syna (bylo mu sice už dvacet. A tak jsem našel Zosima. Andronikos dal mrtvole mladičkého nešťastníka uříznout hlavu. kterého už dal korunovat na italského krále. Ještě několikrát jsem se vrátil do Alexandrie a zjistil jsem. Bylo spravedlivé. Stárnul. mi vyčítali. že se jmenoval Zosimos. dožije se nejméně čtyřiceti let. Tehdy také nečekaně zemřela Beatrix Burgundská. které jeden z nich upustil na zem. Mohl jsem klidně umřít. Nesnesl jsem pohled na Fridricha: smrt Beatrix ho zkrušila. které se na jaře kutálí po polích. Já jsem tehdy už tuto hranici překonal a patřil jsem tedy k těm. Náhoda tomu chtěla. nebo vajíčku.“ „Já vím. když jsem přijel. že v Terdoně je nebo byl kostel.sice odpřisáhl. zloduch Stefanos Agiochristoforitas. že ve zříceninách onoho kláštera si zřídil jakési podzemní sídlo a vyvolává tam duchy zesnulých. že je nenavštěvuji. proč. i kdybych měl skončit s vyloupanýma očima v kobce a . Alexia zaškrtil tětivou luku. „Její smrt jsem považoval za trest. netrvalo však dlouho a jeho pravá ruka. Baudolino se zhluboka napil. Jindřicha. kde je nejhlubší. aby odešla ze světa i první žena mého života. aby mohl svého mladičkého synovce lépe ochraňovat. Proto jsem se rozhodl zbytek života promarnit a vypravit se do Byzance za Zosimem. sehnuti jako stromy ve větrném dni trávili čas u ohniště hádkami kvůli hrnku. že ještě víc zestárli mí vlastní rodiče. chudák otec. byl však čím dál křehčí) a pomalu chystal k nástupnictví syna druhého. ukryl ji v místě zvaném Katabates a tělo přikázal vhodit do moře tam. a koho v něm pokřtí. je to už dávno jen zřícenina za hradbami města. Šedivé vlasy měli oba ježaté a lehké jako bílé chmýří. Mí zvědové mi sdělili. Doslechl jsem se. už to nebyl žádný Rudovous. to jsem nikdy nepochopil. jež potkal zázrak. a tvrdilo se o něm. A pokaždé. Proč právě do kláštera Katabates.230 - . kde ho najít.

řekli si. a v Byzanci jen stěží mohl někdo mít třeba jen představu o tom.se dozvěděli. Teď se sice zdálo. Naši hrdinové si usmysleli nalodit se v Benátkách a dorazit na místo jako karavana kupců přicházejících (nápad to byl Abdulův) z Taprobanu. jakmile uprostřed noci do tohoto úseku moře vepluli. což ostatně vypovídá o tom.“ Výprava do Konstantinopole mohla být docela nebezpečná záležitost: před několika lety. Vypluli z Benátek na počátku léta a při zastávce v jednom z přístavů .strávit tam všechna léta. poštváni právě Andronikem. protože bez nich by říše přišla o blahobyt. nebo nikdo. s jakým úsilím se v blažených pařížských časech věnovali studiím. že Benátčané. ale sicilský král Vilém II. jímž se mluví v Taprobanu. co nedbají na parádu. a tak být tím či oním vyšlo nastejno. aby nepředváděl. Básník v blankytném plášti vypadal na tureckého kupce. věděl buď jen málokdo. natož pak Byzantincům. Co se jazyka týče. táhl na Byzanc a každý Provensálec. Němec. rabi Solomon (kterého by určitě považovali za Žida i v Jeruzalémě. Sicilan nebo Říman je pro Graeculy prostě Latin. Abdul si oholil hlavu. vydrancovali jejich domy. kteří se tam usadili. hodně jich pozabíjeli a zbylé přinutili zachránit se útěkem na Princovy ostrovy. jakým jazykem se tam mluví. To byl také důvod. Kyot se klidně mohl vydávat za Libanonce. pro které to klidně mohl být jazyk. že se budou domlouvat zlodějským argotem: naučili se mu v Paříži a ovládali jej dokonale. Janované nebo Pisánci se mohou znova volně pohybovat po městě. a Boron mohl být jeho sluhou.231 - . Nebyl srozumitelný Pařížanům. se obyvatelé města postavili proti Latinům. ještě než se dostal k moci.bylo to v srpnu . co mi ještě zbývala. že Sicilané dobyli Soluň a možná se už rojí na březích Propontidy. Kde se Taprobanes nachází. dal . a tak se podobal vysoce postavenému kleštěnci. zato ale mají zlaťáky v měšci. jednoho z těch. Baudolino byl vyparáděn jako perský hodnostář. proč kapitán. jak je ryšavý. takže skrývat jeho původ bylo zbytečné) v krásném tmavém kaftanu posetém znaky zvířetníku dělal obchodní společnosti lékaře.

Aby zdržení nějak nahradil. A jako poslední se objevilo ústí Zlatého rohu přehrazené masivním řetězem. narůžovělý mramor. že Andronikos zešílel.“ „Zdálo se. která jako by rozhrnovala oponu. zatím ještě ukrytý pod parami zvedajícími se z jednoho vrchu a bloudícími pod oblohou. protože na Konstantinopol je nejkrásnější pohled tehdy. Jenže když pak Baudolino a jeho druzi za svítání vyšli na palubu. co se tam děje. do níž už ostatně pronikal první jitřní jas.“ pokračoval Baudolino. A najednou jako nějaký velký stín. růžovým odstínem se oděly napřed zvonice a poté pod nimi i hradby s věžemi. bránícím v průjezdu. zeleň. Vaši Latinové ze Sicílie .. pozlacené sloupy. „Ihned po příjezdu jsme si ujasnili.. zahlédli výsostně harmonickou a v paprscích jitřního slunce lesklou kupoli chrámu Boží moudrosti. Baudolino dojatě vyprávěl a Niketas po něm teskně opakoval. zrovna když se chystali popravit nějakého basileova nepřítele.. Následoval neustávající sled dalších a dalších překvapení. protože pobřeží halila neproniknutelná ranní mlha. Po další hodině plavby jim kapitán rukou ukázal na bílý bod. Kapitán je však okamžitě ujistil. A zanedlouho se podél pobřeží objevila napřed sloupoví některých paláců a pak i obrysy a zbarvení domů. že k městu je třeba blížit se pomalu a že mlha. připluje-li se k ní v okamžiku. ze které postupně mizely cáry mraků. zklamaně se po sobě podívali. vrchol kupole.232 - . jak se jakoby zázrakem vynořuje z nicoty. slíbil cestujícím. a napravo bělostná věž Galaty. kdy na město dopadnou první sluneční paprsky. „Ach. aby mohl ke Konstantinopoli zamířit jakoby od Chalkedonu. když ještě byla krásná. se postupně rozplyne.přednost dlouhatánské oklice až k protějšímu břehu. a nakonec v celé své slávě i císařský palác Bukoleon se svými cypřiši v pestrobarevném labyrintu visutých zahrad. Náhoda nás přivedla k hipodromu. další a další kupole se nořily do oblohy. jak byla Konstantinopol krásná. kde na každém kroku čekaly dojmy a zážitky. bílé kolonády. že jejich vylodění bude hodné basilea.. bylo to město.

krutý i dbalý obecného blaha. co mu mohli být ku pomoci. Je vaše.ohněm a mečem zpustošili Soluň. a tak začal pojídat krmi z jakéhosi nečistého zvířete žijícího v Nilu . Andronikos tam nechal provést několik opevňovacich prací. kde . Jde o to. Ubytovali jsme se i tenkrát tady.“ „Zkrátka dobrák od srdce... nakonec však už jeho tělo nedokázalo výstřednosti snášet. aby je pak bylo možno vyloupit. Byla to dobrá příležitost. z těch sloupů však už nestojí ani jeden.jistě jsi už vytušil. Stýkal se pouze s flétnisty a s hetérami a byl bezuzdný jako Sardanapal a necudný jako polyp. opravil starý podzemní akvadukt. vyrazili ke Konstantinovým hradbám. aby v přístavech ztroskotávaly lodě jen proto. jak se dostat k Zosimovi. dal do pořádku kostel zasvěcený Čtyřiceti svatým mučedníkům. tak prchlivý. abys jej považoval za špatného vládce. edikty zabránil tomu. aby byl jak ušlechtilý.podobalo se prý krokodýlu a napomáhalo ejakulaci. a za ním se jako slepice za kohoutem hrnuly jeho milostenky. Nehřešit je možné jedině tak. co jsem říci nechtěl. nebo aspoň bylo. aby tam vyslechl věštby a sledoval magické úkony. vzdaloval se z města v houfu nevěstek a konkubín. Radši budu pokračovat ve vyprávění. jako si počínají šelmy. že tehdejšími mými věrnými špehy byli právě oni. tvrdil. ale aby si ji uchoval. Udělal i hodně dobrého: omezil berně. posílal na popraviště ty.. běhal po lesích a prodíral se roklinami. vypadal jako Dionýsos s bakchantkami. že téhož dne večer má basileus jít do staré krypty v Katabates. Nechci však. jak mělo být vaše impérium spravováno.“ Když se zešeřilo.233 - . Začal žít rozmařile.“ „Nebudu se s tebou přít o to. že basileus má své moci užívat ke konání dobra. jak to kdysi dělávali svatí otcové. musí se dopouštět i zla.. a pak jako by se o hrozící nebezpečí přestal zajímat. že není proč obávat se nepřítele. I ty jsi strávil řadu let vedle muže obdařeného mocí. A právě Boiamondo jednoho dne přišel se zprávou. i ty jsi připustil. chyběla mu už jen kůže z koloucha na těle a šat v barvě šafránu. že člověk osamí na vrcholu sloupu. u Janovanů .“ „Nevkládej mi do úst.

protože jak každý ví. Na podstavci pod rudým suknem spočívalo cosi. které se mu donesly. nepopřál naštěstí sluchu několika zdejším nebožákům. který patříval nebožtíkovi. které by se určitě zamlouvaly i Boiamondovi. kde vládla největší tma. Uprostřed krypty stála mísa s vodou. „Jděte dál touto chodbou. Mlsoun Zosimos tu neodbýval své rituály jen s bytostmi z onoho světa. co se na první pohled nedalo rozpoznat. a to tak. Od Boiamonda se dozvěděli. lidé uvěří každému nesmyslu. protože večer tu mělo dojít ke schůzce s basileem a on si neměl co povídat s děvkami. Za touto místností už v dálce blikala světla a posléze vešli do okrouhlé krypty osvětlené plameny dvou třínožek. Kolem dokola se tyčily sloupy a za nimi bylo možno zahlédnout vchody do dalších chodeb či štol. Nechali za sebou místnost s klenutým stropem.“ Dál tedy šli sami. kde se obcuje se zesnulými.“ oznámil jim Boiamondo. že odtamtud se dá jít rovnou do krypty. kdo by po způsobu starověkých Řeků dokázal věštit budoucnost z letu ptáků. sestoupili po několika vlhkých a kluzkých schůdcích a ocitli se v chodbě páchnoucí mokrem a plísní. vedoucích bůhvíkam. a nakonec skončil v rukou hydromantů. kteří jako Zosimos věštili s pomocí nějakého předmětu. procházet klášterním chrámem není třeba. a za chvíli jste v kryptě!“ „Ty s námi nepůjdeš?“ „Nechodím tam. rozestlané postele a na zemi pohozené číše a nemyté talíře se zbytky po zhýralém hodování. . Z řečí. Otevřeli dveře. kteří se vychloubali uměním výkladu snů. ale i s bytostmi ze světa vezdejšího. že Andronikos se napřed svěřil dovednostem břichomluvců a astrologů a pak se marně pokoušel najít v Byzanci někoho. jsou-li u toho mrtví. Rozličné pomůcky a pozůstatky orgií však jako by byly ve spěchu odsunuty do koutů.poblíž kostela svatých Apoštolů stál malý altánek.234 - . ale se zesnulými. poznamenal Baudolino. „A jsme tady. hlavně ženského pohlaví. Já radši obcuji s živými. na jejímž okraji byl žlábek vyplněný jakousi olejnatou substancí. že jej ponořili do vody. Baudolino vytušil. odkud byla vidět triklinia.

“ odpověděl Zosimos. „ale co ty. Ve měs. se vládce nečekaně zastavil. „Pořád ještě nic nevidím.“ Z jedné třínožky vzal Zosimos žhavý uhlík a přiložil jej ke žlábku na okraji mísy. protože se už ozvaly čísi kroky.“ řekl basileus nakloněný nad mísou. že jsou-li Boiamondovy informace správné. a přikrčili se tam právě včas. už brzy někdo přijde. Vlastním zázračný předmět a ten mi poslouží k okamžitému spojení se světem temnot.235 - . protože pouze v těchto posvátných místech se dá provádět opravdová hydromantie a může být navázáno náležité spojení s říší zesnulých. a měli by se tedy někam ukrýt. z ikonostasu na ně upřel své dokořán rozevřené přísné oči Kristus Pantokrator. který měl před očima. zahalený do kaftanu. a když se pak ocitli před ním a obrátili se. Zbožně se před ikonostasem pokřižoval a pak se Zosima zeptal: „Proč jsi mě sem přivedl?“ „Můj pane. Mnich ale uctivě kráčel před okázale oděným mužem. „Zeptej se té své vody. jímž vešli.“ řekl basileus a znova se pokřižoval.“ „Nejsem zbabělec. Nemám však důvod. „přivedl jsem tě sem. Zvolili si k tomu tu část podloubí. následovaným dvěma dalšími. a spáči z desítek tisíc pohřebních výklenků v Konstantinopoli by si mi poslušně lehli k nohám. že před sebou mají samotného basilea Andronika.Vchod. Baudolino poznamenal. Baudolino sebou pohněvaně škubl a vypadalo to. nemáš strach přivolávat zesnulé?“ Zosimos se sebevědomě zasmál a odvětil: „Pane. Olej se vzňal. ve kterém vypadal jako rabi Solomon. proč jejich tělům vracet život. stačilo by mi pozvednout tyto dvě ruce. že vyjde z úkrytu a zrádce napadne a zmocní se ho. Při pohledu na výjev. plamínky se rozběhly kolem vodní hladiny a vrhaly na ni měňavé odlesky. kam nepadaly odlesky plamenů třínožek. kdo se mě chystá připravit o trůn. se nacházel za oltářem. Po levé straně ikonostasu vešel dovnitř Zosimos. Z jejich uctivého postoje bylo jasné.

netknutá. „Počkáme. abych mohl žít bez obav.“ pošeptal mu Zosimos. Alexios s tebou byl spojen pokrevními pouty a pouze jeho prostřednictvím se můžeš spojit s říší těch. a nyní se ho vyptává. musel jsem použít hlavy tvého synovce Alexia.. oči měla zavřené. takže na dně byla vidět tvář malého basilea. takže v jasu plamínků. který ji celou pokrýval.236 - . aby voda znovu zprůzračněla.. že mi ji chceš ukázat!“ Zosimos svou trofej pozvedl. chřípí však široká a mezi tenkými. se nad ni naklonil.. domysleli si však. za okamžik se oblak ve vodě rozplyne.“ sykl. jako by od sebe chtěl oddálit něco. nosánek tenký. do tváře se mu vrací barva. na který čekala.. „U všech pekelných bran. k čemu . sice nemohli vidět.. jako by byla čerstvě oddělena od těla. „Cokoliv.“ Naši přátelé pochopitelně nemohli sledovat.. Zázrak. maličko odchlípenými rty byla vidět neporušená řada zoubků. kde se nacházeli.. netušil jsem však. koho mám odstranit. k nimž ji Zosimos přiblížil. sigma.“ říkal právě Zosimos basileovi. zato viděli basilea. Byla to hlava dětské mrtvolky. co už nejsou. lota. a otáčel jí. „vidím mu na čele znaky. na němž spočíval předmět přikrytý rudým suknem. hlavička bezmála sršela jiskrami. „V Alexiovi našla onen pozemský element. co to je. aby člověk pochopil. že postačila jen chvilka. Naši přátelé z místa. sukno strhl a oběma rukama podal basileovi cosi kulatého. aby ji bylo vidět ze všech koutů krypty.“ koktal Andronikos. „jen tohle ne. co se ve vodě děje.“ Zosimos vykročil ke sloupku.“ Nebylo třeba být hydromantem. „Voda se začíná kalit. „Nebylo zbytí. dokážu je přečíst.“ Pak děsivou věcičku pomalu ponořil do vody a nechal ji klesnout až na dno mísy.“ řekl. pokud mu to věnec plamínků dovolil. „jinak by obřad nemohl být završen. nač nesnese pohled.. jakou míval zaživa. Nehybnost a zároveň jakousi neklidnou iluzi života činil v té tvářičce ještě posvátnějšími nazlátlý odstín. Požádals mě o ni pro své obřady.tě se něco děje a já chci vědět.. jak se otřásl a o několik kroků ustoupil. jako by jakémusi pomyslnému shromáždění předváděl monstranci. Andronikos.

abych si dělal starosti kvůli Izáku Angelovi? Jak tě vůbec mohlo napadnout. Andronikos dál slabikoval: „lota.“ pohrdavě se zasmál Andronikos. jenž by byl schopen. ale Izáka Angela. nebohá oběť sdělila tomu. že na chlapcově tváři se objevily znaky. kdo ji dal zavraždit. a hned ji zase zvedl jako bujný kůň. který se jen stěží ovládá. jak málo tě miluje. který mu Zosimos nebo ten. že má výraz člověka. „Kypr je příliš daleko a tvá flotila by za Propontidou musela proplouvat místy. ještě než se hne. muž. Izák Angelos bude určitě jenom nepatrný zbabělec. „ta voda a hlava v ní ke mně promlouvají buď o někom. ten je tady ve městě a ty sám přece víš. Já bych za těmi písmeny neviděl Komnena. Z toho. upéct si vlastní matku. ale nenávidí tě. Zosime. kde se už usadila armáda sicilského krále. Jako ty nemůžeš k Izákovi. které tam zaživa určitě neměl. že to je Stefanos Agiochristoforitas. Sigma. z očí jako by mu sršel oheň. vzkaz. „Pane. jako by hodlal přemýšlet. bídák jeden!“ Jeden z jeho dvou průvodců vyšel ze stínu a Baudolino si všiml. co nemůže popadnout dech. který se ozval předtím. že jiní. naštěstí pro něho však do věci zasáhl muž. jak zjevnou potěchu mu přinášel příslib dalších zločinů.. že ten mrzák. kdo ho tím vším pověřil. Viděl jsi přece. Zosimos malému císaři nakreslil na čelo písmena. několikrát si kolem prstu omotal vousy.“ rozlítil se na černokněžníka. nezhrdej zázraky. že teď jde pro změnu o oči jemu. pokryl obličej nazlátlou patinou.tu došlo. a když voda patinu smyla.. Baudolino vytušil. ukládali o život mužům velkým a . zjevně chtěl předat.. který je příliš hloupý! Od čeho máš oči. pravá ruka a černá duše Andronikova. kdyby v míse neměl dost masa. nedokážeš-li v té nádobě plné chcánek číst?“ Zosimos pochopil.“ „Stefane. by se vůbec opovážil mě ohrozit? Zosime. který uškrtil mladičkého Alexia a uřízl mu hlavu. nemůže ani Izák k tobě. Stalo se.“ Napřímil se. nebo o člověku. IS. „snad bys nechtěl.“ řekl.237 - . kdo je příliš daleko. „Pane. impotent a budižkničemu. ještě menší a zbabělejší.. sklonil hlavu. IS. a zařval: „Izák! Mým nepřítelem je Izák Komnenos! Jaké kuje na Kypru pikle? Pošlu tam flotilu a zničím ho.

Lidu povíme.238 - . že se roztřásl jak osika. co se stane. kde byla předtím. Dej mi svůj souhlas a já ještě dnes v noci Angela zajmu. Osobám. než nechat ho naživu.“ poznamenal k tomu Niketas. které se věnují magii. Lépe okamžitě odstranit toho. vlastníma rukama mu vyloupu oči a pak ho pověsím na sloup v jeho paláci. vůbec našli. „že bude-li Izák po smrti. „Tím. Lituji jenom toho. že přišlo poselství z nebes. „ale je docela dobře možné. „Agiochristoforitas Izáka Angela skutečně nenáviděl a určitě se předem dohodl se Zosimem. Koneckonců mi však vnukl oprávněné podezření a předpokládat zlo se vždycky vyplatí. kdo tě zatím neohrožuje.odvážným.“ Sotva dozněly kroky urozených návštěvníků. Zosimos si zhluboka vydechl úlevou. že mám v hrsti Zosima. se .“ řekl basileus. jako jsi ty. oč si řekne!“ Pak pokynul svým dvěma společníkům a odešel. aby toho nešťastníka přivedl do neštěstí. „jenže tenkrát večer mi ani tak nešlo o to. Experiment dopadl v podstatě dobře. Zamnul rukama a nasadil spokojený úsměv. Jak už asi víš. aby tě jednou ohrožovat mohl. jsme nuceni projevit mu naše uznání. Odstraň Izáka. pokud by se ovšem nějací. Stefane. chlapcovu hlavu vytáhl z vody a odložil ji tam. naopak. abych pochopil. že pácháním zla konáš dobro.. zdali mi opravdu chtěl škodit a mluvil-li tady ten mnich pravdu. Pak se rozhlédl po kryptě. Postarej se o to a dej mu. že vyhověl zvůli svého pána. kteří by srovnání s tebou snesli. který ho u jeho mísy málem proměnil v kámen. však pro něho nevykonal nic dobrého.“ „Chceš mě nejspíš využít k ukojení své vlastní nevraživosti. obě ruce zvedl k nebi a volal: „Mám basilea v hrsti! Teď už se nebojím ani mrtvých!“ Ještě svou řeč neskončil. propukl v hysterický smích. když vtom už naši přátelé jeden po druhém vycházeli na světlo.“ řekl Baudolino. nedozvíme se.“ dodal a zadíval se na Zosima tak..“ „Vím o tom. Zosimos se pomalu zotavoval z děsu. jen tím uspíšil jeho zkázu. Stačilo mi vědět. Udeřme první.

“ vypravil ze sebe honem. se Zosimos. „můžeme se přece dohodnout. když mu za vlasy vytáhl hlavu z vody.někdy podaří namluvit si. Básník ho popadl za vlasy a přistrčil mu hlavu k plamínkům. že se mu hlava málem dvakrát otočila..“ řekl pokojně Baudolino. jakkoliv byl jinak nevycválaný hrubián. na píď od nosu měl tvář Baudolinovu a ta byla určitě děsivější než hlava jakéhokoliv navrátilce ze záhrobí..239 - . až když ho Básník pokropil vodou. že místo nohou budeš mít Škvarky. tím víc jí polykal. a proto se také. co mi teď Pánbůh radí.a udělal jsem to líp. Při pohledu na houfec příšer. jak se noří ze tmy jako o posledním soudu. a čím víc se snažil z ní dostat. musím si odkašlat.. ale naprosto jistá pomsta někdejší oběti. ale proto. zachoval s příkladnou spontánností.. než bys to dokázal ty. moc tě prosím. že ho nečekají plameny nejistého pekla. dokud se mu vousy nezačaly připalovat. dokud bídák místo s ohněm nezačal mít starosti s vodou.. a držel ji tam. „bych řekl. snažím ovládnout. Baudolino mu plácnutím na zátylek ponořil hlavu do vody a držel ji tam i poté. V tom okamžiku Zosimos pochopil. na kterého nevěří. nejsem zlý člověk. Pusť mě. Probral se. abych prokázal službu svému pánovi. ale kdybych měl opravdu udělat to. že. které na okraji mísy stále ještě plápolaly. zkřivíte-li mi jeden jediný vous na bradě. „Jsem basileův člověk. jak sám vidíš.“ A uštědřil mu políček. naopak určitě věří v ně.“ Než stačil doříct větu..“ vzlykal Zosimos a zvracel vodu. „Zešíleli jste!“ říkal a pokoušel se uniknout ze sevření Abdula a Kyota. „Udělal jsem to. jen proto jsem tvůj dopis uvedl ve známost . musel bych ti natrhnout prdel.“ Baudolino odtušil: „Zosime.“ „Baudolino. že dnes v noci neumřeš na oheň ve vousech. Byla by to ale příliš velká dřina. radši se jich úplně zbavil a omdlel. že ďábel. Jakmile otevřel oči. co požár ve vousech vyhasl. kterou Zosimos prve používal k věštění. „Podle bublin. které z vody stoupají. a než by se své skutečné pocity pokusil utajit. „a taky abych prokázal službu tobě. kteří mu zkroutili ruce za zády. . pak přísahám.

co jich v Konstantinopoli je.“ Kyot a Abdul vzali Zosima v podpaží. dokud Zosimos nezmodral a Baudolino nebyl nucen přestat. nenafackoval bych ti hned teď. proč bychom se nemohli dohodnout? Se mnou se dostaneš daleko. pět proti jednomu. jinak bys na nás poslal všechny nájemné vrahy. chceš se dostat do říše toho svého kněze Jana a já jsem ti přece řekl. stane se.240 - . Jsme přece slušní lidé. já vím. to nemáte slitování? Poslouchej.“ „Co tím chceš říct.“ „Já vím. dvakrát hranou ruky a k tomu ještě dvakrát pěstí. dokud nenajdeme bezpečnou loď. že mám tu správnou mapu.“ řekl Baudolino a naprosto klidně Zosimovi uštědřil napřed jeden a vzápětí druhý políček. plameny pohasnou.nemohu vám utéct. Nezdá se ti to jako dobrý obchod?“ „S potěšením bych tě zabil. tak mapu už nikdy neuvidíš. dvakrát hřbetem. jednou Zosimova hlava poskočila doleva. proto tě nechám. kdybych tě chtěl oddělat až potom. a já tě dovedu tam. že když mě zabiješ. jenže pokud chci tu mapu. zavineme do koberce a tam zůstaneš. že některá z ní vyskočí a ocitne se mimo svůj přirozený domov. když už s tebou nic horšího provést nemíním. střídal levou ruku s pravou. protože jinak by si namohl zápěstí. podruhé zas doprava. Skotačí-li ryby ve vodě. Můj život za říši kněze Jana. Co se mnou chcete dělat? Jste v přesile. kde je uložena mapa Kosmy Indikopleusta.. Nějakou radost si přece udělat musím. protože se neudržel na . Řekl: „Tedď už by to bolelo i mne. že spadnu rovnou do vody. dvakrát po sobě udeřil dlaní a dvakrát nataženými prsty. musím tě ponechat na živu. z toho koberce mě vybalíte tak. Baudolino.. loupežníku? Přestaň s těmi svými sentencemi!“ „Chci tím říci jen to. že se mi nechceš mstít za tu chvilku slabosti.“ „Nech toho. Jdeme se podívat na tu mapu. Teprve pak tě z koberce vybalíme. Nepřestával. Hodíš-li prach do krbu.“ „A co se mnou bude potom?“ „Potom tě svážeme. Daruješ mi život. která nás odveze co nejdál odtud.

241 - . kudy mají jít. Třesoucím se prstem jim ukazoval.“ Baudolino se obrátil k Básníkovi a řekl mu: „Jednou mi Zosimos tvrdil.“ Komentář rabího Solomona zněl: „Jak praví Talmud. buď abychom jim pomohli. také však pomáhá. a mumlal: „Mnich. že hněv víc než co jiného dokáže otřást duší a zkalit ji. který je zahrnován pohrdáním a snáší je. a do duše nám vstoupí něha. nebo abychom je zmátli. vykročili jsme rovnou cestou k tomu. oč usiluje spravedlnost. je jako bylina den co den zalévaná. jsou tresty. jež z duše člověka smyjí veškerou nečistotu. a vlekli ho z krypty.nohou.“ . Zachováme-Ii totiž chladnou mysl a obrátíme jej proti osobám bezbožným a hříšným.

se stal jakýsi refektář. kde Země končí. „Jistě. Bůh je Ten. nikdo mimo mě k ní nemá přístup. který i my jednou na vlastní oči spatříme. Zosimos ležel na zemi mezi Kyotem a Abdulem.21 Baudolino a sladkosti života v Byzanci Klášter v Katabates byl už jen zřícenina. a právě tam se na východě nachází Pozemský ráj. musí souhlasit s tvrzením. co na té mapě vlastně je. Neboť jak pravil Izajáš. kteří se stali jeho anděly strážnými. pokud se drží správné víry. jenž .“ odtušil.“ odpověděl Zosimos a vzal do ruky pisátko a pergamen. v přízemí se však uchovalo několik cel a z někdejší knihovny. „zbytečně kličkuješ a okolkuješ. za nímž se nacházel svět nebeský.“ „Co by na ní mělo být. že nepředstavují žádné nebezpečí. stůl měl kolem dokola obrubu. „Kosmova mapa se nachází v Bukoleonu. mezi příkrovem a dolní částí schrány však byl rozprostřen závoj hvězd. to je přece jednoduché. co je za Zemí. Okamžitě mi povíš. že po nočních prostopášnostech jsou ráno tak zmoženi. že každý křesťan. o níž mluví Bible. Se dvěma či třemi svými žáky tu žil Zosimos a bůhví jaké byly jejich zdejší klášterní zvyklosti. Půjdeme tam pozdě večer. a jeho spánek nebyl zrovna nejklidnější. „Už jsem ti jednou řekl. že svět je jako schrána. kde. aby od slov přešel k činům. Ráno se usadili kolem stolu a vyzvali Zosima. Rozhodli se přespat v knihovně.242 - . Oblohu znázorňoval příkrov a ten se opíral o místa. Když Baudolino a jeho druzi vyšli se svým vězněm z podzemí. ze které tu nezůstala jediná kniha. pro každý měsíc roku jeden chléb a jeden plod. která představovala moře. V dolní části schrány byl stůl s dvanácti chleby a dvanácti ovocnými plody. A teď dobře poslouchejte.“ napomenul ho Baudolino. Všichni jej sice považovali za opuštěný. žáci ještě vyspávali a nakonec se ukázalo. která zase zobrazovala to. a také na dlaň širokou lištu.“ „Zosime. já vím.

243 - . Proto Kosmas nakreslil další mapu. uváděné do pohybu anděly . Bude-li špatná. nikdo jej však nevidí. pak dohoda neplatí. že zapadají. nedokáže nám ani náš důvtip předvést zároveň s ní i to. Mojžíš pak pod tento závoj na straně jižní postavil svícen. a nepostřehnutelně se plynule zvedá k severu a západu. na druhé straně hory je den.“ dodal a začal črtat kresbu. jak opravdu vypadá. jako bychom poletovali mezi hvězdami nebo jak jí možná vidí andělé. který ji ze všech stran obklopuje. kdežto večer putují k západu. protože opačná strana této hory je opuštěná a nikdo ji nikdy nenavštívil. A žalmy pějí chválu tomu. Tato mapa. kde se na nejzazším konci tyčí hora tak vysoká. jenž nad Zemí co tenounký závoj rozprostřel nebesa a roztáhl je doširoka jako stan. zemětřesení a všechny další atmosférické jevy -. uvědom si. Slunce a Měsíc. A tak zatímco k nám přichází noc. „a ne jak vypadá vesmír!“ „Jenže vesmír je právě jako schrána. již obýváme. Je vůbec možné. ale za mapu dobrou. v nichž žije kněz Jan?“ rozzlobil se Baudolino. Na ní měl vesmír podobu schrány. že bys něco tak prostého nedokázal pochopit? Podívej se. příkrov byl zakřivený a jeho horní část zakrýval závoj hvězd. mizí za horou a budí dojem. na níž je Země nazírána seshora. takže když ti popisuji vzhled schrány. procházejí před zmíněnou horou ráno od východu k jihu a osvětlují svět. „A s pomocí této kresby bychom měli najít kraje. popisuji ti zároveň vzhled vesmíru.. že až uniká pohledu a její vrchol mizí v oblacích. jejíž obyvatelé se podobají kobylkám. kdo rozprostírá nebesa jako baldachýn.“ „Ty mi tady líčíš.usazen jest nad Zemí.“ okřikl ho Baudolino. jež vyznačovaly sedm dnů týdne a všechny hvězdy. . „Zosime.“ „Klid.jimž vděčíme i za deště. že dohoda byla jasná: tvůj život za mapu. jak vypadá biblická schrána. spočívá na oceánu. jen klid. uložená v Bukoleonu. není prý však plochá. a k němu položil sedm kahánků. Zobrazí-li se schrána tak. co zakrývají její stěny a hora. Pod příkrovem se prostírá oikumené neboli Země. Ten.. který osvětloval veškerou plochu Země.. co je jich na nebi.

které nikdo jiný nevidí. zvaného též klášter Slavné Panny. pak podruhé a potřetí mu jeho klam měl vydržet dokonce několik let. totiž že s pomocí mapy by se už opravdu mohl pustit do hledání kněze Jana. co nám pak neukážeš.povedlo se mu to poprvé. „jestli si myslíš. se Stefanos Agiochristoforitas se skupinkou ozbrojenců vydal k domu Izáka Angela.“ nedal se Baudolino a tvářil se zle. V noci. nahlédl pod jeho zeleninu a zjistil.“ Zosimos přikázal jednomu ze svých lidí. který se nacházel nedaleko kláštera Pribleptos. nacházejí-li se v oblasti Oceánu. kdo k němu neměl tu nejmenší důvěru.“ S potlučeným obličejem. jak se dá s pomocí biblické schrány vysvětlit zatmění. aby přinesl zeleninu a ovoce.“ „Tak znova. v němž modřiny a podlitiny přímo volaly po soucitu. aby vyšel z domu. že jeho spřeženci mu pod ni uložili slušné kousky jehněčí pečeně. jako bych to měl před očima.“ řekl nakonec. kam ale po Noemovi už nikdo nevkročil. Izák byl sice všemi považován za člověka váhavého a bázlivého. aby vyrazili dveře. Bez jediného slova si s ním talíř vyměnil. Jeho zájem se soustředil na jedinou věc. Zosime. co se venku děje. dokládal Baudolino Niketovi. popadli Izáka za vousy a z domu ho vynesli hlavou dolů.244 - . „počkáme do večera. že jim chtěl dokonce objasnit. když si pak ale všiml.“ „Já ale to. jak je známe. Uměl být tak přesvědčivý. odpověděl mu: „Střídmá a pravidelně podávaná krmě mnicha rychle dovede do přístavu mravní dokonalosti. nebylo-li by na zub něco vydatnějšího. o čem mluvím. a brzy to uvidíte i vy. s jakou chutí se Zosimos krmí. vidím tak jasně. dokázal Zosimos přesvědčit i toho. a když se ho pan Básník zeptal. lépe řečeno vybízel své lidi. „Dobře. v nichž lidé žili před potopou. V tom právě byla jeho síla. že ti postačí povídat o něčem. s okem rozzářeným zřením věcí.. a tam volal na svého nepřítele.ukazuje země tak. dovnitř ale vtrhl jeden z žáků a celý bez sebe jim oznámil. Za nim jsou pak země. Baudolina však zatmění nezajímala.“ Básník ho poslal k čertu.. Chystali se strávit den čekáním. když skončil obřad v kryptě. a díky ní ho dokázal vodit za nos . tentokrát .

A stejně jasné bylo. kterou na sobě měl. osvobodil hod.se ale odhodlal vsadit všechno na jednu kartu. a svým posluchačům připomínal zlé skutky zabitého. přihnal se do chrámu Boží moudrosti a tam požádal o azyl. že bránil holý život. který už neměl jednu. ale hned dvě hlavy.byl dokonce tak trochu směšný v dvoubarevné pláštěnce. Rozerval tu trochu ošacení. jak to naznačila Zosimova kouzla. jímž nečekaná smrt jeho neblahého ochránce otřásla. „Nelíbí se mi to. by bylo naprosté šílenství. který od hodiny k hodině narůstal. K večeru se velký počet osob v chrámu zabarikádoval. a co nejhlasitěji žádal o odpuštění za hanebnost. škubal si vousy. prosil o smilování. A ještě míň se mu zamlouvaly zprávy. co se stane.“ řekl Zosimos. aby Izáka ochránil. že je třeba v Katabates vyčkat.245 - . Izák však projevil nečekanou schopnost získat si přízeň lidu. nebo jen úspěšně využil smůly svých nepřátel. všem kolem sebe ukazoval zakrvácený meč. že by se mělo skoncovat s tyranem. Za Izákem se do chrámu dostavily významné osobnosti jako Jan Dukas a Izák nepřestával mluvit k davu. jasné teď bylo jen to.nečekaně vyjel ven a nepřítele zaskočil. převrat opravdu už nějakou dobu připravoval. Agiochristoforitas ani nestačil vytrhnout meč z pochvy. že snažit se za této situace vniknout do císařského paláce. která mu sahala sotva po zadek . aby Andronikos byl vsazen do vězení a Izák dosazen na císařský stolec. Sprovodit ze světa císařova důvěrníka. Lid zaútočil i na veřejné věznice. naznačoval. jíž se dopustil. na dvoře nasedl na koně a skoro neoblečený s taseným mečem v ruce . Všichni se shodli na tom. které následovaly a pak už se hrnuly jedna za druhou. a Izák mu jedinou ranou meče rozpůlil hlavu. Následující ráno vyšla dobrá polovina občanů do ulic a požadovala. Ať už Izák. jenž tu byl podle tradice poskytován vražedníkům. a ozvaly se hlasy. který se co chvíli mohl proměnit ve veřejná jatka. že Andronikův trůn se začíná kymácet. Pak se obrátil k biřicům svého nepřítele. jednomu usekl ucho a ostatní zastrašil a zahnal na útěk. to byl vůbec nejhorší možný zločin a trest za něj nemohl být než krajně příkladný.

sňali korunu Konstantina Velikého. vytrhali mu vousy a povyráželi mu zuby. jiní s kyji a klacky. že ve městě se na každém rohu tančí a oslavuje. někteří v brnění a s mečem v ruce. o revoluci a o převzetí moci. a podzemním bludištěm dorazil z Bukoleonu do přístavu. nakonec však musel ustoupit zběsilému náporu svých poddaných. Téhož dne byl Andronikos na černomořském pobřeží zajat a předveden před Izáka. dal do davu střílet z luků z nejvyšší věže zvané Kentenarion. Jakmile někteří z nich. Když nakonec přišla zpráva. jakou nosí barbaři. usoudili. V tomto počínání pokračovali. že nastal čas zvolit si jiného autokrata. Dvořané ho ztloukli a zkopali. pokud byl objeven. že Izák se z paláce Bukoleonu přestěhoval do královského sídla v Blachernách. Izák vkročil triumfálně do paláce. a nasadili ji na hlavu Izákovi. Zosimos se při každé nové zprávě roztřásl ještě víc: každý Andronikův komplic. které se nacházely na nejsevernějším okraji města.246 - .říkalo se jí také Prádelna zlata -. a byli mezi nimi i vysocí hodnostáři církve. Bojovně naladěný dav se vyhrnul z chrámu a oblehl císařský palác. Andronikos se pokusil o zoufalý odpor. Na druhé straně ani Baudolino a jeho druhové v této situaci nepovažovali výpravu do paláce Bukoleonu za rozumnou. Ozbrojení občané pobíhali ulicemi. dokud nevešlo ve známost.ně tyranových nevinných obětí a ke vzpouře se okamžitě přidali i příslušníci některých slavných rodů. zul červené boty. kde nastoupil na loď i se svou ženou a prostitutkou Maraptikou. do které byl šíleně zamilován. Díky tomu mohl být Bukoleon méně střežený a (jelikož v něm nebylo nic k drancování) také opuštěný. Spíše než o vzpouru však už šlo o povstání. Baudolino ostatním oznámil. že v nastalém . zavěšenou v chrámu nad hlavním oltářem. Nezbývalo tedy než strávit několik dalších dnů v Katabates jídlem a pitím. dav zaplavil město a vzal útokem mincovnu . šel totiž okamžitě na popraviště. vtrhl do zbrojnic a začal drancovat palácové chrámy a strhávat ozdoby ze svatých vyobrazení. nasadil si na hlavu špičatou čepici. Strhl si prý z krku kříž. uťali pravou ruku a hodili ho do cely. oholili hlavu.

jak znovu poznamenal Baudolino. asi jako. S pomocí nástrojů. jehož byl tak dlouho pánem a samovládcem. jakmile tu stál bez vousů a bez vlasů. že ztrátou těchto znaků klášterního důstojenství je zneuctěn. a když zběsilost davu dosáhla vrcholu. ho zbavili plnovousu a oholili mu hlavu. A opravdu. který v ulicích Alexandrie oplzle pokřikoval na děvčata. uši že má špičaté jak pes a podobá se. Kyrie eleison. na kterém seděl. Byl skoro nahý. jakkoliv si v pláči naříkal. Zosimos jim připomněl. Andronikos se choval důstojněji než ti. Ani jednou nezanaříkal. strhli ho z velblouda a pověsili za nohy na dva sloupy nedaleko sochy vlčice kojící Romula a Rema. výrobci klobás. nanesli mu na tvář líčidla. aby si s tím nedělal starosti. protože mu právě vyloupli jedno oko. co ho mučili. jenom neustále šeptal: „Kyrie eleison. jak poznamenal Baudolino.zmatku by se mohli odvážit vydat k Bukoleonu. takže nakonec vypadal jako jeden z těch zženštilých mládenců. než prokletému asketovi. že nemá žádnou bradu. po nichž lombardští kluci házejí shnilé ovoce a doprovázejí je pokřikem. které v klášteře našli.247 - . na pahýlu pravé ruky odporný chuchvalec zakrvácených hadrů a na pohublých lících zaschlou krev. v Alexandrii prodavači tvarohu. vráželi mu kopí do lýtek a ti nejrozvážnější po něm házeli kamením a volali na něho. . Prošli městem a zahlédli. obecnímu hlupáčkovi. koželuhové a hospodské živly.“ a ptal se. strkali mu do nosu kravince a ždímali mu na hlavu houby nasáklé volskými chcánkami. proč dále trhají řetěz jednou už přetržený. seběhli se jako roj much na jaře kolem kobylince. Doprovázel ho houf nejubožejších obyvatel města. hlavu bez vlasů měl samou skvrnu stejně jako velbloud. horní pysk že mu visí přes spodní. Z okna jednoho bordelu na něho nějaká děvka vylila hrnec vroucí vody. zatímco v Konstantinopoli jsou zcela běžně k vidění. ukázalo se. že by ho taky někdo mohl poznat. Aby tento politováníhodný výsledek svého snažení nějak napravili. tloukli ho klacky po hlavě. ale naši přátelé mu odpověděli. že je vzteklý pes a syn feny v říji. jak na prašivém velbloudu a v řetězech kamsi odvádějí Andronika. spíše nějakému Cichinisiovi. za jakého se doposud vydával.

“ „A co když mě podříznou?“ „Když nepůjdeš. jako kdyby drzosti tak nehorázné prostě nemohl uvěřit. to je pravda. Naši přátelé se od této podívané rychle vzdálili a pokusili se dorazit k Bukoleonu. co na sobě ještě měl.“ „Okamžik. kdo měli důvod mstít se. „konečně jdeš s pravdou ven? A proč jsi až do této chvíle lhal?“ „Abych získal čas. „Pro mne. které je nám proti mysli. „Prostě půjdeš dovnitř. a zemřel. „Pán nás učí. jak se zdržet díla.Když pak visel.“ Baudolino se na něho podíval.“ navrhl Básník.248 - . Izák. Lhal jsem.“ odpověděl Zosimos. podřízneme tě my. že kolem něho tančí. „Teď se to hodí. jako by se chtěl napít vlastní krve a nahradit tak tu. Pro správného mnicha je naopak hříchem čas ztrácet. Získávat čas není žádný hřích. všude kolem jsou taková jatka. Nešťastník si nakonec z posledních sil přiložil k ústům pahýl pravé ruky.“ „Má oběť by měla smysl. kdyby ta mapa v paláci byla. byl na místě usmrcen. Možná byli jediní. ale v dobrém úmyslu. stáhli z něho i to málo. Dohodneme se. „měl jsem přece právo bránit . a kdo se skrze ně pokusil projít. kdo ho zaškrtí. jež z něho čůrky vytékala. znechucen drancováním.“ nedal se Baudolino. už ale v jeho blízkosti pochopili. jiný mu vrazil kopí ústy až do útrob.“ „Dobrém pro koho?“ zařval na něho Baudolino. vezme-li se v úvahu. sebereš mapu a přineseš nám ji.“ zavrčel. další mu je vrazil do řiti a totéž mu provedl zespoda nahoru.“ „Odděláme ho hned tady na místě. a je to. Zosime.“ ozval se Zosimos. Jenže ona tam po pravdě řečeno není. co jim Andronikos před několika lety provedl. a kdosi mu mečem jedinou ranou usekl přirození. „Ach tak. že dovnitř se nedostanou. a postupně z něho osekali maso až na kost. Byli mezi nimi i Latinové vyzbrojení křivými šavlemi: zdálo se. že si toho nikdo ani nevšimne. jej dal obsadit svými strážemi. „Ty ale stejně projdeš. jehož Zosimos doháněl k zoufalství.

a abyste měli mapu. jenže tu mít nebudete.“ „Jenže nepřítelem.249 - .. aby mu vnukl klamný pocit bezpečí. které by bylo třeba cestou do říše kněze Jana urazit. Zosimos mlčky zkroušeně čekal. vytváří bludné představy. Jak byste si počínali na mém místě vy?“ „A co si teď počneš ty. Darujete-li mi život. nevím. „Démon používá mnoha různých uskoků. Fridrich by se mohl domnívat. což se vám podařilo. Objevuje se ve snu. byl ďábel. ale přísahám. stejně jako cherubíni a serafíni. na které mu už nepadala hříva. Rabi Solomon spustil: „Svatý. že jsme si za jeho peníze užívali radostí Orientu. budiž požehnán. kterého měli na mysli ti tví otcové. kdybychom se vrátili s prázdnýma rukama. že mám její otisk tady v hlavě. Mnich. Zosime. Pak byste neměli vůbec nic. že budu vaším otrokem a všechny své dny obětuji cestě. snaží se nás oklamat. když jste mě o něj chtěli připravit. Šejdíř to sice je..“ řekl a poklepal si na čelo. co řekli svatí otcové) musí být vůči svému nepříteli lstivý a počínat si obezřetně. přijdete o všechno. viděl jsem ji na vlastní oči. jak je mým zvykem.svůj život. ale pravdu má. až na tu trochu jídla.“ řekl Boron a ostatní s ním souhlasili.“ . nemáte co ztratit. Vezmete-li mě s sebou. abyste dostali mne. hlavně zásluhou tady toho šejdíře.. „Mohl bych ti tu den po dni uvádět všechny vzdálenosti. bez něhož se neobejdu.. pak přísahám na svaté apoštoly. že se nás nepokusíš znova obelstít.. když mě zabijete. Je zcela jasné. musí mít oči na stopkách. Přišli jste sem přece. Kosmova mapa určitě existuje. Kde je teď. neboli (aspoň já tak chápu. aby sis znova zachránil život?“ „Povím vám pravdu. odpřísáhneš. že já v tomto městě zůstat nemohu a že důvod setrvávat tu nemáte ani vy. a ne my!“ zařval na něho znova Baudolino.“ Baudolino mu však skočil do řeči: „Těch rčení a úsloví už bylo dost. Zabijete-li mě. S sebou ho vzít musíme.“ „Takového drzouna jsem v životě neviděl. odporný Graecule. která vás dovede do říše kněze Jana. Jak chcete. proměňuje se v anděla světla a někdy člověka ušetří. Ty ale.

O to ale tenkrát nešlo. na jedenáct.“ ozval se Niketas.„Přísahám na všech dvanáct svatých apoštolů. cos viděl tehdy. Když už jsem se jednou ocitl na nejzazší hranici křesťanstva. darebáku. jen jim přidal další vévodství k těm. „Na jedenáct. pane Niketo.“ rozkřikl se na něho Baudolino a chytil ho za šat na hrudi. kdybys po tom.“ . rok tam). Bylo mi už třiačtyřicet. kdo vládne. ale když mu jeho bratránci začali vyvádět neplechy. jak to nazýváš ty. Občas byl sice cholerický. a znova jsem byl nucen cestu k němu odložit. „Mezi dvanácti by byl i Jidáš!“ „Jak chcete. kněze Jana jsem nepustil z hlavy od svých šestnácti (rok sem. musel jsem se vrátit na západ. nynější události považoval za očistnou lázeň. a abych mohl dál na východ. nevykleštil je. abych našel Indie. . Tak na jedenáct.“ odtušil Baudolino. Alexandria je nejspíš pořád ještě jenom bídná osada. „mně se očistné lázně. A s Fridrichem to ostatně nebylo jiné. nezamlouvá.“ „Takže.“ řekl Zosimos.“ „Pohleď. Nijak bych se nedivil. dáme mu spánembohem a vybereme si jiného konzula. co už měli.250 - . ale když se nám ten. byl bych rád pokračoval dál na východ nebo na jih. „to byla tvá první cesta do Byzance. Bohužel jsem už ale utratil všechny peníze. nikdy nezamlouvaly.

a v oděvu si potají ukryli kůstku nějakého světce. a . Nechtěli však být s relikvií přistiženi v chrámu. aby mohl chlemstat z koryta. A pak se o nás Janovanech říká. Možná to dělají jen proto. aby si za něj koupili třeba holenní kost Jeníka Křtitelovic. protože většina poutníků se usadila v hostincích a zbytek se podle všeho shromáždil v chrámu Boží moudrosti a nespouští oči z hromady relikvií. ve které byl uložen Kristův purpurový plášť. jímž byl Kristus bičován. když byl sňat s kříže. Měli zjistit.“ poškleboval se Boiamondo. je-li už situace o něco příznivější. kterým se podařilo ukrýt nějaký ten byzantský solidus kdesi v díře a zachránit jej. že myslíme jenom na peníze!“ „Co ale do chrámu vlastně odnášejí?“ vyptával se Niketas a Teofil mu hned podal podrobnější zprávu. protože Řekové nejsou hloupí. Každému tu jde jen o to. hlásili po návratu. „Oči z nich přecházejí!“ vyslovil se Boiamondo. kus prutu. když umíral. Dodal však. že lup odevzdávají: na hromadu odhodili pár tretek. a tak nedaleko od něj někteří dosud zámožní občané a arménští překupníci uspořádali cosi jako jarmark. „že Řekové. Objevilo se tam i pouzdro s vousy Ukřižovaného. kterou mu podali. Do značné míry ano. který Ježíš při poslední večeři podal Jidášovi. houba. Někteří jen předstírali. odedávna uchovávanou v kostele kousek od domu. viděl skříňku s kusem posvěceného chleba. že sběr relikvií se proměnil v nečistou záležitost. zabalené do Kristova šatu. jež mu vytrhali Židé. ten solidus z díry zase vytáhli. aby ji pak kostelu zase mohli prodat zpátky.22 Baudolino ztratí otce a najde Pohár Janované vyslali Boiamonda s Teofilem na první průzkum města.251 - . o který vojíni hráli u paty kříže vrhcáby. které tam byly nashromážděny. kde bydlí. a trnová koruna. Zahlédl třeba truhlu. „A tak dochází k tomu.

vykonali pouť do Palestiny a v Kafarnaum se dozvěděli. která má nedozírnou cenu?“ „Pietas lidu je vrtkavá. V Jeruzalémě si pak dali zhotovit truhlici navlas stejnou. „Já jsem viděl také kus šatu Panny Marie.“ přidal se Boiamondo. že se o něj už podělili. znamená to. vrátili se do Kafarnaum. že nějaký Žid ve svém domě uchovává tuniku Panny Marie. že se nakonec dostala zpátky k nám. že ji daroval nějakému klášteru. v níž byl šat uložen.“ „Je vůbec možné zapomenout na relikvii. neboť z obou bych cítil vanout mystickou vůni a u obou bych si byl jist. ta byla uložena v chrámu Janu Křtiteli zasvěceném. Po léta jej uvádí v nadšení nějaký posvátný ostatek. a na ten první se zapomene. ujišťuji tě. Ať už bys mi předložil kteroukoliv z obou zmíněných relikvií.“ „Která z těch hlav je ale ta pravá?“ zeptal se Boiamondo. každý si nechal jednu a lidé si kladou otázku. že hned dva křesťanští rytíři prý uzmuli a stále ještě neodevzdali dvě hlavy Jana Křtitele. o tom vím. Říkalo se také.dokonce i celý sloup. Mám dojem. „Jaké neštěstí!“ naříkal Niketas. Byl uložen v Blachernách.“ Boiamondo dodal. Spřátelili se s ním. která z nich je ta pravá. tak druhou. ještě zázračnější. Aby dóže zabránil soldatesce krást i z hromady . Ve městě se prý dějí neuvěřitelné věci. u něhož byl Kristus bičován. a pak se objeví jiný. v noci truhlice vyměnili a šat odvezli do Konstantinopole. že bych se sklonil a líbal bez rozdílu jak jednu. nesmíme používat lidských kritérií. Před mnoha roky dva muži. kde je. přespali u něho a potají si změřili dřevěnou truhlici. „Mluvíme-li o dvou svatých předmětech. První sem přinesl Theodosius Veliký. Niketas se chápavě usmál a řekl: „Že jsou ve městě uctívány dvě hlavy Jana Křtitele. že jde o hlavu pravou. „Jestliže jsi ho viděl jen kus.“ V tom okamžiku se vrátil i Pevere. ale nikdo nevěděl. kde pro něj pak byl vystavěn chrám apoštolů Petra a Marka. jmenovali se Galbius a Candidus. ale Justinián pak objevil další hlavu v Edesse.252 - .

měl by dóže dovolit každému. „Každý kníže.. a proto včas přikázal Teofilovi. aby připravil monokythron. že je-li tu těchto vzácností taková hojnost. o kterých se ostatně už vědělo. a přivedli tam i několik řeckých mnichů. aby některé relikvie identifikovali. máli být chutné. přikázal pořídit soupis všeho. které se musí. Tak ať jsme přichystáni.“ Niketas se chtěl vydat na cestu řádně posilněn. avšak právě díky němu se v chrámu ocitly nejen dvě hlavy Jana Křtitele. péci dlouho. Ale o tom později. markrabě nebo vazal si domů rád odveze nějaký ten posvátný ostatek. budou ji lidé považovat za padělek. co bylo uzmuto.relikvií v chrámu Boží moudrosti. sice většina poutníků uposlechla. Přitom se přišlo na to.253 - . teď už je však pozdě. Baudolino.“ „Tím bych si nebyl tak docela jist. „Latinové nebudou vědět.“ Niketas se zamyslel a pak řekl: „Na tento zázrak já nevěřím. která relikvie je pravá a která ne. který přiláká davy zbožných ctitelů a dárců. Někteří poutníci si to vyložili jako nebeské znamení ve svůj prospěch a hlasitě volali.“ poznamenal Teofil. poslouchej. asi tak za hodinu bychom se měli vydat na cestu. ale i dvě houby na žluč s octem a dvě trnové koruny. že na svaté věci se nemají brát světská kritéria. Bůh přece nebude mást naše mysli relikviemi svých světců. že tisíc mil odtamtud mají relikvii úplně stejnou. aby si kořist odnesl domů. A začne-li se pak v kraji povídat. nejvzácnější byzantské relikvie se rozmnožily jak chleby a ryby. Ostatně ty sám jsi před chvílí řekl. pochechtával se Pevere a pokukoval po Baudolinovi. musel bych se zmínit také o jedné záležitosti s relikviemi. jako by chtěl Niketu přimět. a budou nuceni všechno nechat tady. o dalších relikviích nemluvě.“ mínil Baudolino. nezosnoval jsi po příjezdu do města nějaký podvod s relikviemi?“ „Pane Niketo!“ ohradil se Baudolino a zatvářil se uraženě.. co se tam nahromadilo. „Z tohoto zázraku ale budeme mít prospěch my. Hotový zázrak. aby zachoval klid. že příkazu vrátit všechno. a dodal: „Pokud bych ti měl opravdu povědět všechno. Pak vztáhl ruce před sebe. Byl to hrnec plný hovězího a vepřové.

Baudolino neměl hlad a jenom usrkával vína s pryskyřicí. jež se chystal opustit. k nějakému kůlu nebo ke stromu. byl neustále v okovech. Od chvíle. na nichž trocha masa ještě zůstala. říkal si. jinak byl ale připoután k posteli. na který jsme narazili. kam jsme se potom vydali. jako by si odbýval poslední milostnou noc s pannou. všechno zalité sádlem.“ „A Zosimos se ani jednou nepokusil o útěk?“ „Ani nemohl. aby rekonstruoval mapu. podle toho. Pokud by mu ani to jako připomínka jeho povinností nestačilo. Na zaplacení zpáteční plavby nám nezbyly peníze. a Zosimos prokazoval dobrou vůli. Vypadalo to. a nakonec dokonce vypočetl i vzdálenosti. měl otěže přivázané k rukám.254 - .. Jelikož na poklidné hodování už nebylo dost času. Niketas se ho ještě zeptal.ho masa a kostí. ale nabíral je celou rukou. kdy jsme se ho zmocnili. Ne sice doslova. který tu tehdy vládl. Navykl si na to a už na něj čekával jako na mateřské políbení. celkem tedy přes čtyři roky. večer co večer dostal před usnutím pro jistotu pořádný pohlavek. Každý den si v hlavě vybavil nějakou další podrobnost. jsme se vraceli zpátky po souši. a když jsme cestovali koňmo. zdali v té záležitosti s relikviemi nehraje nějakou roli Zosimos. občas nás přijali a pohostili v klášteře. při návratu i na Fridrichově dvoře a dále pak i na cestě do Jeruzaléma.. se Zosimovi s pomocí jednoho z jeho žáků. když jsme byli s ním. kde jsme se zrovna nacházeli. „Po všech hrůzách. logothet odložil své dobré způsoby a sousta si z hrnce nebral třemi prsty. že by raději všechno vyprávěl popořádku. Bůhví.“ Především však naši přátelé nezapomínali mít během cesty Zosima k tomu. aby se kůň začal plašit. Ve zmatku. děvkou a mučednicí. a tak jsme dorazili až do Benátek a odtamtud do lombardské nížiny. kterou bylo jeho milované město. Baudolino mu však odpověděl. jež jsme v tomto městě shlédli. kdyby se s něho pokusil seskočit. Během cesty jsme si něco k snědku ulovili v lesích. podařilo někde sehnat muly. okovy jsme mu sňali. zdali v Selymbrii vůbec bude nějaké k maní. o kterou jim šlo. a frýžského zelí. .

ve kterém Ježíš Kristus posvětil chléb a víno.255 - . že Pohár opravdu existuje. „Takže co ten Pohár vlastně je?“ zeptal se ho. že se o něm vyprávělo i mezi byzantskými Galaty. Samozřejmě. nezaslechli vyprávět o Poháru. Takže od severu k jihu by se mělo počítat s padesáti dny ze severních krajů do Konstantinopole a z Konstantinopole do Alexandrie s dalšími padesáti. jenž měl Pohár údajně přinést knězi Janovi. že z něho opravdu šel strach. Kyot se Zosima zeptal.“ Chléb v poháru? To ne.„Od oka. že ve schráně má být stůl dlouhý dva a široký jeden loket. sami jste to přece říkali. snažil se ze všeho vykličkovat Zosimos. nebo pohár? Talíř i pohár. A tak se o Poháru vědělo stále jedno a . Pokud se dobře pamatuji. Když se ho pak zeptal. souhlasil s ním Zosimos a Baudolino mu okamžitě. ze Seleukie do Říma a odtamtud do země Iberů sto padesáti dnů pochodu. na malém podnosu. od perských hranic do Seleukie třinácti. napovídal mu Básník a tvářil se tak. Baudolino mu však moc nevěřil. Celkem zhruba dvě stě dnů. které Longinus vrazil Kristovi do boku. dobrým znamením ale bylo. to je vlastně důkaz. Země je ovšem širší než delší . Takže z jednoho konce světa na druhý je to zhruba čtyři sta dnů chůze. je to do Persie sto padesát dnů pochodu. pokud by se šlo cestou necestou. kteří z ústního podání znají vyprávění dávných kněží z nejzazšího severu. slyšel o něm od Galatů usazených kolem Konstantinopole.“ říkal a črtal prstem v prachu cesty. že o něm samozřejmě slyšel. „z Tzinisty. talíř. že v Exodu se praví. vlepil pořádný pohlavek. „Co jiného než pohár.vzpomeň si. chléb byl na talíři. i když ještě nebyl čas jít do postele. Jistě. urazí-li se třicet mil denně. země hedvábí. dostalo se mu odpovědi. nezaslechli také o nějakém Feirefízovi.“ Nezapomínali ani na relikvie. na pateně. Takže z Konstantinopole do Dálné Indie. bylo to přece kopí. Tak co vlastně ten Pohár je. taky mám ten dojem. Zosimos se ale vymlouval dál: povídalo se všelicos a pokaždé něco jiného. a bylo by tudíž třeba často se zastavovat a bůhvíkolikrát se možná i vracet. neboli ke knězi Janovi by podle mě cesta měla trvat asi tak rok. z Alexandrie do Etiopie v Arabském zálivu je to pak sedmdesát dnů. na cestu přes Persii je třeba osmdesáti dnů.

“ řekl mu jednou večer sám Fridrich. „Jisté je. Právě do něho císař vkládal veškeré naděje.256 - . Baudolino si všiml.“ říkal Baudolino. I během královských oslav se často vzdaloval a Baudolino ho viděl chodit křížem krážem po polích a šlehat bičíkem do keřů. ukázal Pohár. korunovaného na římského krále.totéž.. zdali je to nádoba.. s Konstancií z Altavilly. Ne že by mu osud prvorozeného syna neležel na srdci.“ Dorazili. „okamžitě bys spatřil světlo a dolehla by k tobě vůně. pohár nebo miska. co mu nedopřávalo klidu.“ ozval se Kyot.“ „Doufejme. a byl ještě ošklivější. jaký v otcích vyvolávají synové nevydaření. když lapá po vzduchu. co jste vy gójové ukradli v jeruzalémském Chrámu. zrovna když se konala svatba druhorozeného Fridrichova syna Jindřicha. „Pobyt na tomto světě ho jen namáhá. jeho lásku k němu však doprovázel smutek.“ přemítal Baudolino. Neodří. podle čeho bychom poznali.“ odtušil Baudolino. že je pravý?“ „V tomto ohledu můžeš být klidný.už nebyl ryšavý.“ radil mu Zosimos.“ „Takže teď už nejenom pohár nebo miska. totiž že se toho o něm moc neví.“ „Ten mu přece můžeš ukázat stejně. jako by v duši tišil cosi.. „Jenže. neustále zahleděný do světa svých legend. jak kašle a jak mu neustále cuká víčko na levém oku. vlasy mu zešedivěly a pohyboval se. „stačí najít nějakou vhodnou nádobu. Rabi Solomon jen potřásal hlavou a říkal: „V každém případě je to něco. jako jsi ty. jak mu rostou vousy. než když měl holou a lesklou hlavu i bradu. jako by odháněl mušku.. „i kdybychom věděli. jako by měl ústřel. jak je bledý.. vypadal teď totiž jak ryba. právě naopak. když jste jej vydrancovali a nás Židy rozehnali po světě.. Ověřoval si. „že kdybych Fridrichovi místo darebáka. co se mu na něm usadila. jmenoval ho konce vévodou švábským. On sám však vůčihledně stárnul . ale i nádoba! Já ti dám nádobu! Nejsem padělatel jako ty!“ Zosimos však jen pokrčil rameny a hladil se po bradě.

takže už brzy budou mít mapu. že jejich výprava byla úspěšná.257 - . „Baudolino. ba možná osmnáct zim). matka už byla pohřbena a Gagliaudo se z města vrátil do jejich starého stavení ve Fraschetě. Baudolino se však obával. od toho večera uběhlo už patnáct. že se zmocnili zrádného mnicha. plaval zdatně jako zamlada. jak jsem já miloval Beatrix. jak hrozně mu chybí Beatrix. Tady nedokážu nic najít. Dostal zprávu. A když mi ji teď nebesa tím bleskem zabila. až na jeden Štědrý den.“ řekl mu okamžitě. „Já vím. „nejméně desetkrát za den jsem se na tu nebohou ženu zlobil a žádal nebesa. Aby ho v jeho strastech nějak utěšil. nedal najevo svou lásku (potěš pánbůh.“ povzdechl si jednou Fridrich a dodal: „Miloval jsi Colandrinu. že mu zemřela matka. jak dál. Baudolino ho tam však doprovázet nemohl. říkal si v duchu. Pohár. Nemůžu najít už ani vidle na hnůj a ve stáji je víc hnoje než .. aby na ni seslala blesk. Občas si vzal Baudolina stranou a postěžoval si. že jednoho krásného dne ho v sevření ledové vody raní mrtvice. znova si povzdechl a namáhavě se chystal konat svou povinnost.. Baudolino ho utěšoval vyprávěním. všechno ukládala na místo ona. V létě se císař vrátil do Německa. Možná si ale neuvědomuješ. jak moc si Beatrix mou lásku zasluhovala. Fridrich přikyvoval. kdy její ovce přiváděla na svět jehně. která je dovede do říše kněze Jana.kal se však lovu.“ Při těch slovech se v Baudolinově srdci znovu otevřela dávná rána a ozvaly se výčitky svědomí. Pohár že není pouhá bajka a že dříve či později jej vloží do císařových rukou. aby byl opatrný. já vím. „Pohár. u ruky měl misku s vínem a znaveně si odháněl mouchy od obličeje. vyprávěl mu. ach. jak jemu zase chybí Colandrina. a sotva spatřil řeku.“ mumlal s očima upřenýma bůhvíkam. nevím.“ Pak jeho pozornost přivábila jiná důležitá zpráva. Když dorazil domů. která ho přivedla na svět a jíž nikdy. okamžitě byl ve vodě. Ležel na posteli. „s tím bych určitě mohl. Okamžitě se vydal do Alexandrie a cestou nepřestal myslet na ženu. a proto dokážeš pochopit. a radil mu.

Nech mě odejít.“ říkal Gagliaudo. nic jiného už po tobě nechci. jak umírajícího otce utěšit. že tady jsme všichni paličatí. ale když se mu donese. Proto jsem si řekl. V jednom z nich žije pták. že umřu. posypou jej kořením a sírou. „Mně by stačilo. a druhý bůhvíkde . o tom. co v sobě měla. a tak když jsem si jednou řekl. Když ta léta uplynou. kněží postaví oltář. neublížil jsem ani mouše. na hlavě má korunku jako páv.258 - . protože čím déle tu budu. a to pak už nebylo k ničemu. „jak nádherné kraje objevím. jak někoho připravit o život. zobák barvy indigové modři. „celý den abych tu ještě byl! Ale neboj se. a když si někdo něco vezme do hlavy. vy páni! Takový pán se stará jen o to. tím to bude horší. co je jeden den tady. křídla purpurová a ocas žlutě. která byla přímo světice. Není o nic větší než orel. Nevěděl.“ Občas si přihnul vína. nikdo mu to z ní jen tak nevyžene. na kterou se už bůhvíjak dlouho chystá. jak hodlá doputovat do říše kněze Jana. nic než řeči.“ povídal mu. vyprávěl mu o svaté výpravě. zítra už tu nebudu. „naštěstí jsi ještě tady. jakého ještě nikdo na vlastní oči neviděl. tak se strachy podělá. Jmenuje se Fénix a létá a žije pět set let. Na druhý den se v popeli objeví červ a třetího dne je z červa už zase pták a ten čtvrtého dne odletí. otče. Zadávili jste mi ji vším tím zrním. „Baudolino. že má smrt na jazyku.sena. Pták Fénix prostě neumírá. krk nazlátlý. že nejlíp udělám. prostě umřu a tím to končí. nic zlého jsem nikomu neprovedl. za jakého ho vždycky považoval. že nemá syna nezvedence. když umřu taky. a aby mu dokázal. Baudolino ho hladil po čele a odháněl od něho mouchy. „Neumíš si představit.“ „Řeči.“ stěžoval si. usnul. vzplane a shoří na popel. a navíc jsem měl ženu. Já jsem si tu žil dobře. ptal se: „Už to mám za sebou?“ „Jsi pořád ještě naživu.máte to ale život. zeleně a červeně pruhovaný.“ odpovídal mu Baudolino. mou nebohou krávu. ty přece víš. kdybys mi znovu přivedl na svět Rosinu.“ Synovy protesty nebyly k ničemu.“ „Jsem já to ale chudák. Dej mi pokoj s tím svým ptákem!“ . Já nejsem lenoch jako ty. pták přilétne.“ Jídla se nechtěl ani dotknout. a když pak znovu otevřel oči.

Je bílá a nasládlá. a nikdo jej nepozná. „chceš-li opravdu zemřít. že celý život nosil jedny šaty. který je jako palác kněze . Ježíš Kristus byl syn tesaře a žil mezi chudáky. ta jediná mi pomáhá slušně odejít ze světa.“ „Jsi pořád stejné trdlo.“ „Čistí akorát díru do zadku. „Opravdu? A jak vypadá?“ „Je celý ze zlata. jako je tahle. A když už jsi mi ji připomněl. jak jsem to udělal já. a na těch nebyl jediný steh.“ U všech rohatých. Nechtěl.“ „Nechceš aspoň skývu chleba?“ „Na jídlo nemám čas. že odtamtud císaři přiveze darem Pohár. ale zároveň mu bylo jasné. Pohár musel být právě taková miska. co se blyští a leskne. a podej mi ji. že má misku jako tahle.“ říkal mu Baudolino. a pokud vůbec nějakou měl. a dostaneš se do ráje. zítra ráno chci umřít. která padá z oblohy na trávu a tam tuhne. splní jen jeho přání a vůli. Vzniká z rosy. jako jsi býval. co žijí u dvora a žerou sluhy a vdolky. protože všichni hledají něco. že pořádal pitky a popíjel ze zlatého kalichu s lazurity. Třeba je někde všem na očích. ze kterého pil sám Ježíš Kristus. tak mu ji nejspíš jeho otec vydlabal z nějakého kořene. aby otec zemřel. posetý lazurity. Čistí krev a zahání smutek. ze které piju já. ztěžka dýchal. spočívá na vrcholcích hor v zemi Jobově. smiř se s Pánem Bohem. aby mu vydržely až do třiatřicíti let a nerozpadly se. Na Pohár však Baudolino v těch chvílích příliš nemyslel. ten nebohý stařec má pravdu. Kdyby sis radši nevymýšlel. Prostá a chudá jako sám Ježíš Kristus. co měli ještě míň do huby než on. a odmítal dokonce už i víno. Taková miska pak vydrží léta a nerozbiješ ji ani kladivem. nalej mi do ní ještě trochu té Kristovy krve.259 - . Hodí se tak nanejvýš těm darebákům.“ Nazítří ráno mu Baudolino vyprávěl. a ty mi tu chceš namluvit. že nechá-li ho zemřít. řekl si v duchu Baudolino. „Otče. Uběhlo dalších pár dnů a stařičký Gagliaudo se scvrkl jako suchý kaštan. chlapče! Určitě byl rád. farář v kostele nám povídal.„Přinesu ti odtamtud manu.

řekl si totiž. tvá matka. „Je to tam jako v naší stáji.. tam nemá co pohledávat a nebudou ho tam chtít. a je tu i Rosina.. co páchne hnojem. poněvadž se rozhodl. Pán Bůh tam bude usazen na velkém trůně nahoře ve věži a na opěradle trůnu budou dvě zlatá jablka a v každém z nich dva velikánské rubíny. A je tu také ta světice. okamžitě povíš. protože zachránil město před zkázou. křišťálu. co mě odtamtud vyženou kopanci do zadku. cítili všichni věřící. Baudolino mu něžně přejel rukou po tváři. A nad trůnem budou poletovat andělé a sladce prozpěvovat. Chtěl si odtamtud odnést něco na památku... jako by to byla vzácná relikvie. že to je Pohár. leda snad vůněmi.. jaspisu. protože vidím ráj. co celou noc srší jiskrami. protože zmíněné věci teď už mohl vidět i se zavřenýma očima. a odešel podat přátelům do Alexandrie zprávu o tom. Opláchl ji pořádně vodou. že to je pravý Pohár. konečně opravdu umírám. kam jsi dala vidle na hnůj. Opěrky pro paže budou ze smaragdu a k trůnu povede sedm schůdků a ty budou z onyxu. ale je krásně poklizená. upřenýma do jeho nebeské maštale. Občané se usnesli.. neměla by být ničím cítit.“ Gagliaudo říhl a miska mu vypadla z ruky.“ „Co vidíš. Kdybys radši mlčel.“ „A taky tam budou pobíhat ďáblové. Jak je tam krásně. Kolem dokola budou stát sloupy z ryzího zlata.260 - .. otče?“ vzlykal Baudolino. co se stalo.Jana. jak si říká: „Panebože. Zůstal ležet s očima dokořán. a jeho podobu v kameni že umístí nad portál katedrály. pak vzhledem k tomu. ženská nešťastná. že od poslední večeře Páně uběhla už pěkná řádka let. Na zemi uviděl otcovu misku a zvedl ji. že bude-li se jednou říkat. že ctihodnému starci uspořádají slavnostní pohřeb.. které by při pomyšlení. sardonyxu. protože chlap jako já. . růžového achátu a chryzolitu.. Zabalil misku do pláště a odnesl si ji. teď mi ale. že už se tam nikdy nevrátí.“ Pak znenadání otevřel oči dokořán a pokusil se na posteli posadit. Baudolino mu pomohl a zaslechl. Baudolino se ještě jednou vrátil do rodného domu. ametystu. co tě přivedla na svět. aby nepáchla po vínu .

Byli to nejspíš muži z dóžecí družiny. Tam na ně čekali ostatní Janované s mulami. Od moře vál lehký vánek. nevěděl by dost dobře. právě v těch dnech však hloučky obyvatel bez domova přecházely jako bludné duše z jednoho konce města na druhý a hledaly podloubí. uzounká . nebo na první pohled důkladně vydrancované. Rozloučili se se svými ochránci. Chviličku předtím. jak odpovědět. co by kde ještě mohli ukrást. kdyby ho totiž někdo zastavil a chtěl po něm jméno jeho pána.střeva‘ kde stály domy buď do jednoho vyhořelé. Poutníci. Niketas však dostal mnohem lepší nápad. byli určitě někde jinde. Grillo a Taraburlo a tvářili se jako lidé. protože barbarovi uštědřili několik ran meči naplocho. Když k nim dorazila skupinka jezdců. Přes den všichni odpočívali a chůze nijak nezmáhala dokonce ani Niketovu ženu. Výprava to byla početná. Baudolino odložil svůj šat s křížem.261 - . že nastala chvíle. odehnali ho a dívenku vrátili rodině. pod nímž by strávily noc. Za hipodromem už Janované volili bezpečnější ulice.23 Baudolino se účastní třetí křížové výpravy Jakmile se na Konstantinopol snesla tma. Baudolino si už říkal. co mají náhodou stejnou cestu. Když se ohlásila noc. kteří hledali. na každém rohu se však rozhlédli a pod oděvem v rukou svírali ostře nabroušené nože. kterou v ulici zahlédl. pořádně unaven . mnohokrát se objali a popřáli si všechno nejlepší a pak se polní cestou pod jarním nebem s měsícem nad obzorem v úplňku vydali k svému cíli. a Janované s ním. vydali se na cestu. než dorazili k chrámu Boží moudrosti. klekl si před nimi. Před nimi kráčeli Pevere. jakkoliv se zdálo ošklivé a podobané od neštovic. se k nim rozběhl nějaký drzoun s blankytnýma očima a dlouhatánskými světlými kníry a jedno z děvčat. dovolával se jejich cti a žádal je o slitování a spravedlnost. byli už za Theodosiovými hradbami. vzal za ruku a pokoušel se je odvléct. kdy bude třeba pustit se do boje. Boiamondo.

protože. Zachoval se však velkomyslně. jak všichni uznávali.“ Po tři následující dny cestovali ve dne a odpočívali v noci pod širým nebem. kdo byl s to zaplatit poplatek. A zvítězil. Jeruzalém měl být dobyt okamžitě a pak už se dalo jen pokračovat směrem k Indiím.vyrazil Saladin k poslednímu útoku na křesťanský Jeruzalém.psal se rok 1187 . aby uspořádali třetí křížovou výpravu. že císař se hodlal k výpravě připojit. můžeme se nadýchat venkovského vzduchu. být velkomyslný je sice správné. V té době . „Chtěl bys snad vyhnanci upřít poslední pohlazení jeho hynoucí vlasti?“ odpovídal mu Niketas a rozhlížel se po kameni nebo pařezu.262 - . ve kterých by mohli narazit na bůhvíkoho a bůhvíco. že v jejich řemesle platí zásada nebrat zajatce. kam by se posadil. Právě tehdy však také zjistil. Baudolino. si naříkal a co půl hodiny žádal o krátkou zastávku. však křesťanským světem otřásla. „Přejedl ses. a pak už dal jenom pod hradbami setnout hlavy všem templářským rytířům. která by Jeruzalém dobytý nevěřícími osvobodila. v noční tišině.byl sám Niketas – při každém prudším pohybu muly. na které seděl. a Baudolino vyprávěl pod hvězdami.“ napomínal ho Baudolino. poskytla Baudolinovi příležitost. Zpacifiko. že Fridrich je už člověk unavený a nejistý. v níž se ozývalo jen šumění stromů ve vánku a nečekané hlasy nočního ptactva a zvěře. na jakou právě čekal. „Hlavně bych už ale rád slyšel pokračování tvých dobrodružství. zpráva o pádu franckého království za mořem. vybrané oddíly nepřítele by však žádný kondotiér hodný toho jména ušetřit neměl a sami templáři věděli. skoro celé století odolávajícího útokům. Skutečnost. je tu klid. Posaď se ke mně. aby se vyhnuli osadám. Odpočineme si a ty povídej. Papež vyzval všechny evropské vládce. nechal totiž z města odejít každého. pane Niketo. Vyrazit do Palestiny pro něho znamenalo přichystat se spolu s neporazitelnou armádou k cestě na Východ. Saladin se sice ukázal jako velkomyslný vítěz.

val Itálii. Ptal se sám sebe. určitě se však obával. pane Niketo. Neměl snad Pohár kněz Jan a nechtěl ho právě jemu. „Bylo mi pětačtyřicet. já jsem dal naopak dohromady všechno. V důvěře ve svou šťastnou hvězdu jsem se zcela uvážlivě rozhodl nabídnout otci novou naději. poskytnout mu důkaz. Fridrichovi. Nebo ho možná vyvádělo z klidu pouhé pomyšlení na novou výpravu do Palestiny. odpověděl jsem. a Pohár jsem od nich koupil. kteří do těch končin přišli s úmyslem drancovat. aby od něho tuto přesvatou relikvii převzal? Bylo tomu tak. že ti hanební svatokrádežníci ukradli v Jeruzalémě Pohár. Byli v zuboženém stavu. přijde o veškeré nabyté výhody. protože ten na tom snu celý stál. co jsem měl. aniž se domyslel. že nebesa jsou jeho poslání nakloněna. co jsou templáři zač: jsou to pijáci a smilníci. klidně ti prodají vlastní sestru. odkud pocházejí. co unikli zkáze. kterého se dopustil při výpravě předchozí. protože mu připomínala zlý čin. lépe řečeno sám můj život. neznamená to nic jiného. Váhal. kteří bůhvíjak unikli Saladinově pomstě. Nyní se císaři Svaté říše římské naskýtá jiná a mnohem podivuhodnější příležitost: může se za knězem Janem vypravit naopak proto.nebo. jež nemá sobě . Vědět jak a kdy se to stalo však není důležité. než že jeho úloha už náleží minulosti. Díky tomu mi nebylo zatěžko jednoho krásného dne Fridrichovi oznámit. když jim půjčíš do postele svoji . a když si člověk začne klást tuto otázku (říkal si Baudolino). kdy puzen hněvem zničil bulharský klášter. aspoň se to říkalo. Umožnil jsem jim znovu načerpat ztracené síly a všichni mě vídali toulat se s nimi po hostincích. svého bratříčka. že když se vzdálí. a ve hře byl sen mého života. co je jeho povinností. a k císařskému dvoru se dostalo sedm templářů.263 - . ale ty asi nevíš. Po pádu Jeruzaléma do našich křesťanských zemí dorazili ti. A že když už neměli ani vindru. jenže nějaký zrádný ministr nejspíš Janovi Pohár uzmul a prodal ho hloučku templářů. otče. Fridrich se tomu samozřejmě zprvu podivil. dát darem? A neměla být výprava za knězem Janem podniknuta jen proto. Nevyužije-li této relikvie. aby mu Pohár vrátil.

a kněz by na něho vytřeštil oči a v duchu se divil. to jest vzdát se jej . že já sám celebruji posvátný obřad. kdyby se Fridrich opravdu dostal ke knězi. Fridrich by se stal novým Josefem Arimatejským. velký a slavný císař Západu si před tebou klekne a podá ti relikvii se slovy. kterou v životě neviděl? Fridrich by se pak nestal pýchou. Předával jsem památku na svého otce pokrevního jako dar svému otci duchovnímu s vědomím. který používal Kristus chudý.z toho je přece jasné. Proto jsem jako nejvyšší vzácnost podal císaři misku svého otce Gagliauda a přísahám.“ „Pane Niketo. oslepený slávou. by ji naopak okamžitě poznal a uvěřil. a ty se zašklebíš a řekneš. k posílení vlastní moci. vyznáš se v lidech lépe než já.“ „Lhal jsi svému otci.rovné. jakou obnáší výsada být jediný a pravý rex et sacerdos. kdo je vskutku tím pravým vládcem a komu patří sláva. mít jej a darovat. ale vykoná-li s její pomocí pouze svou povinnost.264 - . ale šaškem křesťanstva.“ . se kterou prožil celý svůj hříšný život. co to je za misku. že kněz. byla skutečně i ve smyslu duchovním oním pohárem. vlastnit jej (po čemž všichni touží) a přinést tu nejvyšší oběť. že můj pokrevní otec měl pravdu: ta prostinká a skrovná věc. Zmocnit se poháru a vrátit jej. že kněz by předstíral. kdyby sám sebe uznal za jejího strážce. co by se asi stalo. že byla vždycky jeho. tvrdím jen. podal mu Pohár. proměnit jej v poklad a odevzdat tam.“ „Pro jeho dobro a pro dobro říše. aby spasil všechny hříšníky. jenž se vydal smrti. Jen si to zkus představit: jsi kněz Jan. že v té chvíli jsem měl dojem.“ „Nepoložil sis otázku. získá si knězův vděk a uznání a v celém křesťanstvu pak věčnou slávu. která by se na něho snesla. odkud byl ukraden. že ti právem náleží. že ji poznává. že nejspíš pochází z nějaké krčmy a žes ji nikdy předtím neviděl? To bys přece neudělal! Já netvrdím. Nebere snad kněz při mši do rukou obyčejný chléb a obyčejné víno a nečiní z nich tělo a krev Ježíše Krista?“ „Tys ale nebyl kněz.

že ta věc je krev Kristova. Nepřisvojoval jsem si schopnost udělovat svátost. Ty sám jsi mi řekl. Básník si zachmuřeně okusoval nehty. Bůh mě nechtěl usvědčit ze lži. o které neustále blouznil. z toho předmětu se line vůně kadidla.“ „Nebylo křivé.265 - . ale často Bůh naopak potřebuje nás. na něhož jeho lid čekal. že zahlédl jasné světlo a rabi Solomon připustil. Pokud se ztratila. jak to vy schismatikové děláte. Kyot nám okamžitě řekl. kde by nám za ni dali království. Abdul se třásl jak list osiky a mumlal. Věděl jsem. že jsem hlupák. že tomu okamžitě uvěřili i mí druzi. vracel se ke svým mocenským fantaziím. Vracel jsem Pohár křesťanstvu. před jejich očima a posléze i v rukou Fridrichových. tak ten.“ „Křivé. dolehne k němu její vůně.“ . kdo za to může. Svatá nádoba byla tady. že Boha potřebujeme my. klesl dokonce na kolena. že považuje-li někdo nějakou relikvii za pravou. a to pro mě znamenalo bezmála útěchu. ale jenom to. že vlastnit takovou relikvii je jako dobýt zpátky všechny zámořské říše . a když tu věc. že tu pomoc potřebuje. Císař obracel oči v sloup jako v extázi. že i když Kristus nebyl skutečný Mesiáš. prostě musela existovat.„Taky jsem netvrdil. Zosimos zase třeštil své vizionářské oči a několikrát po sobě se obráceně. co si myslí: říkal si. Ta miska. takže bychom byli udělali líp.a bylo jasné. že Pohár považuje za pravý. Mně samému dojetím zvlhly oči a v duchu jsem se ptal. jestliže ji Ježíš Kristus použil. Jako důkaz může posloužit skutečnost. abych se zrovna já stal prostředníkem této zázračné události. Podával jsem svědectví. Domníváme se. Právě v té chvíli jsem si řekl. Jak měl na očích zcela zřejmou slabost císařovu. poprvé spatřil Boron. že v ní Kristova krev byla. že by ji jako milostnou zástavu nejradši odevzdal své v dálavách ztracené princezně. protože Fridrich je už starý a nikdy z toho pokladu nic pořádného nevytěží. jak jen mohla nebesa dovolit. za moc nestál. Svou reakcí však dokazoval. dokonce přežehnal. kdybychom si misku ponechali a vypravili se s ní do severních zemí.

Chce-li někdo osvobodit Jeruzalém. kteří se k výpravě přidávají jen proto. Zatímco králové Francie a Anglie se rozhodli pro výpravu po moři. ale domů se vracejí s kořistí po Židovi. v každém případě to však byla velká armáda. říkalo se však. aby získali právo odebrat se po smrti do ráje. kde má konec. které před léty prolily v Jeruzalémě hodně krve. byli v ní Cremonští s biskupem Sicardem. aby měli cestou na stravu. a padla zmínka i o šesti stech tisících poutníků. Císař pak prohlásil. kterého cestou podřízli. Fridrich s sebou bral jen ty. Porcelli. kolik jich opravdu je.Fridrich misku zbožně uložil do schránky. aby táhly za jeho vojsky. ale nevědělo se. kde začíná. jež vědí. musí na to mít.staří Baudolinovi přátelé jako Boidi. Bresciané a Veronští s kardinálem Adelardem. bez jejichž souhlasu by jejich územími nemohl procházet. v tom. chtěl císař zabránit tlupám vyděděnců. Všichni možná přeháněli.266 - . chudí vojáci dostali po třech markách. Dobyvačnou výpravu bylo třeba pečlivě připravit. že nejenom Básník. Všechno měly mít v rukou osoby. Pokud by je člověk nepočítal jeden po druhém. Ve snaze vyhnout se zbytečnému prolévání krve a drancování. že nyní je už opravdu nutno vyrazit. ani Baudolino nebyl s to říci. klíček od ní si zavěsil na krk a Baudolino si řekl. jak se vede válka. Aleramo Scaccaba. co měli dva roky z čeho žít. K výpravě se přidalo hodně Italů. V příštím roce vyslal posly k Saladinovi a požádal o setkání s vyslanci srbského knížete Štěpána Nemanji. když mu ji předal. že v uherských pláních už bude mít šedesát tisíc rytířů a sto tisíc pěšáků. a ne nějací darebáci. že si počínal správně. ale i ostatní jeho přátelé by byli s to misku mu vzít a pokusit se s její pomocí o dobrodružství na vlastní pěst. ba dokonce i několik Alexandrijských . k jakému docházelo při předchozích výpravách. Fridrich v květnu roku 1189 vyrazil z Řezna s patnácti tisíci rytíři a patnácti tisíci zbrojnoši po souši. protože v tom okamžiku se ho zmocnil pocit. byzantského basilea a seldžuckého sultána Arslana Kiliče. pak při pohledu zdaleka měl tábor spoustu stanů: vědělo se. možná jich bylo všeho všudy jen dvacet tisíc. Cuttica z Quargnenta.

“ „To chápu. až se objevíte.“ „Nám to však na klidu nepřidalo.“ „Protože jste nám nedodávali slíbený proviant. jak tomu ostatně bylo ve všech potyčkách. Inviziatiů. Přepadali jste naše osamělé muže.“ „Drancovali jste naše území. Fridrich tenkrát chtěl opravdu dorazit do Jeruzaléma. „Myslím.“ „A nemýlil se. Bylo to slavné putování podél Dunaje až do Vídně a pak do Ostřihomi. bratr Colandriny Colandrino. kde se pak v červnu Fridrich setkal s uherským králem.267 - . Během cesty došel císaři do. nebo byli placeni městem. V červnu se setkali se srbským knížetem. Znesnadňovali jste nám život.“ „V horských průsmycích jste nám do cesty stavěli překážky z pokácených stromů. přišel rozkaz všechno zase zničit.“ „V té době jsem byl guvernérem ve Filippopoli. jak jen jste mohli. „nadělalo vašemu basileu Izákovi dost starostí. Jednou nám basileus přikazoval budovat zděné hradby a vykopat příkop. Pak vstoupili do krajů bulharského cara.“ řekl Baudolino Niketovi. když si někde hledali něco k snědku. Gambariniů a Cermelliů. že toto setkání. Lanzavecchiů. Obával se. k nimž během oněch měsíců došlo. navzájem si však odporovaly.“ „Zmýlil se o patnáct let. jeden mládenec z rodiny Trottiů a další z rodin Pozziů. ale daly se na útěk. tedy Baudolinův švagr. že blížící se armáda bude chtít dobýt Konstantinopol. abychom vám mohli klást odpor. Ze dvora nám přicházely zprávy. Dorazili jsme do Serdiky a tam jsme nenašli slíbené zásoby. U Filippopole došlo ke srážce s vašimi oddíly. Na cestu se vydali buď za vlastní. Vaši lidé sice spouštěli z městských hradeb v koších jídlo. Ghiliniů. abyste to pak nemohli použít vy. do chleba však přidávali omítku a jiné jedovaté látky. a když jsme hradby vystavěli a příkop vykopali.rozzi zvaný Ciula. Periů. který jim navrhl spojenectví proti Byzanci. vaším územím se chystala projít obrovská armáda a vám to dělalo starosti.

že Fridrich by mohl skoncovat s Kiličovými nároky. Arméni naopak doufali.“ „Když jsme vešli do Filippopole.“ „Když ale Fridrich poslal vyslance do Konstantinopole. když tam dorazilo z Ikonia poselstvo seldžuckého sultána Arslana Kiliče. aby přeplul Propontidu. Kámen úrazu byl asi v tom. že jak Seldžukové. a nevadilo by mu.“ „Jsou to dobří křesťané.“ „Vyhnout se zatčení byla moje povinnost. Kdo a kde vlastně panoval?“ „Kilič se pokoušel omezit Saladinovu nadvládu. že Saladin ve snaze zastavit postup křesťanů zaslal byzantskému císaři korec otráveného obilí a nádobu vína s takovým množstvím jedu. že mu v jeho pochodu nesmí bránit. Náš Izák. ale také Arménů. že když pak jednoho Izákova otroka přinutili. který se prohlašoval za pána Turků a Syřanů. aby si k němu jenom přičichl. že jsme se tam setkali s arménskou komunitou.pis od bývalé jeruzalémské královny Sibylly s upozorněním. A proto když se dozvěděl. to jsme pochopili v Adrianopoli.“ „Pouhé řeči. byl na místě mrtev.“ „Dejme tomu.“ „Pro Armény jste byli něco jako jejich bratři.268 - .“ „Pak je ale Fridrichovi poslal zpátky. zjistili jsme. kterého ještě mrzela porážka. že Fridrichova armáda by mu v tom mohla být k ruce. neuctívají svaté obrazy a jedí kvašený chléb. kteří našemu císařství působili nemálo potíží. pochopil. Odešli všichni. Že to nebude zas tak jednoduché. tak Arméni umožnili Fridrichovi průchod svými říšemi. Někteří z nich nám v zastoupení svého knížete Leona okamžitě přislíbili bezpečný průchod svou zemí a pomoc. že Fridrich začne válčit s Kiličem. Posílal ho tak proti našim . ale že ho naopak musí podporovat a umožnit mu. ani kdyby došlo ke srážkám s Armény. již mu uštědřili Seldžukové u Miriokefala. Jsou to schismatikové jako vy. Jenže váš basileus změnil svůj postoj vůči nám teprve po našem vstupu do Filippopole. že město je liduprázdné. zase věřil. rád by byl dobyl křesťanské království Arménii a doufal. váš basileus je dal okamžitě zatknout a vsadil je do vězení. i ty.

269 - . Izák měl možná pravdu. že je nástrojem v rukou zapřísáhlých nepřátel.“ řekl Niketas. tedy v Kallioupoli. A právě v Gallipoli. S řečtinou . Dorazili do Gallipole.“ říkal Baudolino. Už na počátku cesty byl Baudolino rozhodnut využít Zosima k něčemu. aby mu důvody té ústupnosti vysvětlili. kam se dostaneme. zdali vůbec tušil. Nebyla to sice Konstantinopol. každý křesťanský poutník procházející Byzancí byl možná v pokušení zůstat tam . Saladin. v zastoupení svého basilea jsi nám ty lodě nabízel. Věci se rozhodně měly tak. jak jsi řekl.“ „Nebylo to pro nás lehké rozhodování. v tomto případě s Armény.“ Niketas a Baudolino se nakonec dohodli na tom. a tak naši přátelé lenošili. co by jim přineslo užitek. že sotva spatřil možnost uzavřít spojenectví s nějakým křesťanským královstvím ležícím někde za Byzancí. ale doufal.“ „Můj nebohý otec! Těžko říct. že Arméni by mu mohli otevřít cestu do říše kněze Jana. Nebo to možná pochopil. že je všechny porazí. Fridrich sám však nic takového v úmyslu neměl. provensálštině nebo mé mateřštině ani nemluvě. rytíře a potraviny. okamžitě všechno pochopil a nezachoval se vůči nám nevraživě. Odjakživa. po poselstvích Seldžuků a Arménů nám váš Izák poskytl lodě. Kochal se (a já s ním) představou.nepřátelům a vzdaloval ho od nás. Vím jen to. Opakuji znova: od Turků se nemáme čeho obávat. okamžitě si připomněl svůj hlavní cíl a nebyl k udržení. že by bylo zbytečné vracet se ke křivdám a k záležitostem. rozkolníci. „basileus riskoval neshody se Saladinem. „V místech. Musel k němu vyslat posly. Pobyt tady nebyl otázkou jednoho dne. „latinsky nikdo nemluví. jsem tě viděl. naším problémem jste vy. místo aby šel riskovat život pod jeruzalémské hradby. že se tam dalo získat tolik krásných věcí -. chtěl pokračovat v cestě. takže nakonec musel jeho druhy učit řecky.už proto. armádě se však stejně zalíbilo toto veselé a neustále slavnostně naladěné město s přístavem plným galér a veslic s plachtami. O němčině. pán se vším všudy. co k tomu patří. připravenými nalodit koně. které už patřily minulosti.

Musím vás ale upozornit i na další věc: právo žít mají nejen kupci. ale bude to mrzet především je samotné. bylo jasné). a když hned zaplatíte. vy nabídnete tři.“ „Tak proč bychom si pak vůbec měli něco kupovat?“ „Protože i kupci mají právo žít a vzít si tři mince za něco. U přístavu se prostíralo donekonečna tržiště a oni se tam zvábeni vzdálenými záblesky a vůní koření zašli podívat. jenž .“ Poučeni průvodcem znalým místních zvyklostí ocitli se naši přátelé v davu osob. Pak už můžete zaplatit. Solomon k sobě přivolal ostatní.“ A tak díky občasné návštěvě bordelu a četbě Otců východní církve jim nebylo zatěžko čekat.cena je vždycky příliš vysoká. že se domluvíme. a vy budete trvat na třech tak dlouho. budou-li jich po vás chtít deset. že jimi jste). aby jim mohl dělat průvodce (zůstával však stále pod ostražitým dozorem Borona. nic víc. Měli byste vědět. ale nesmíte si naříkat. sleví vám na pět.270 - . a protože se nemohou okrádat navzájem. dokud na to za neustálých nářků a přísah. kterému při té příležitosti sňali pouta. Proto vám radím. co po vás chtějí. které jako ostatně všichni Romaioi vydatně páchly česnekem. kolik hodláte utratit. ale mějte přitom na paměti. protože radostí kupce je právě smlouvání. Zosimos. Máte sice právo jim v tom zabránit. Baudolino si koupil dvě krásně tepané arabské dýky. jaké se nosí za pasem každá z jedné strany a bleskově se tasí zkříženýma rukama. co má cenu mince jedné. když objevil stan jakéhosi Peršana. nepřistoupí. že kvůli vám s celou rodinou skončí na dlažbě. je poctivý obchod. tak vás sice nemají za hlupáky (vědí už totiž předem. na koho však při pohledu na ni pomyslel on. že zboží má cenu mince jedné. že na našich trzích se nemá nic kupovat napoprvé . Abdul objevil malou průhlednou skřínku. Nabídněte dvě mince. a sleví vám na sedm. ve které byla uložena kadeř (bůhví komu kdysi patřila. budou se snažit okrást vás. ale i zloději. nemějte v měšci moc peněz. je upozornil: „Jakožto latinští a němečtí barbaři samozřejmě neznáte zásady naší římské civilizace. který z něho ani na vteřinu nespustil oči).je tu vždycky aspoň trocha naděje. vezměte si s sebou jen tolik. když se jim to povede.

avšak tomu. jenž vlastní Pohár. který patří k družině císaře. než měl. který k nim už vlastně taky patřil. Poté jim předvedl ampuli podobnou té předchozí. Zamiloval se do nějakého prstenu . způsobující náhlou smrt. Když ale pak chtěl sáhnout do měšce. Po odchodu z apotékářova stanu Kyot objevil nápadnou šálu a Boron. jsou pouhým hnojem všechny poklady světa. že někde ztratili Básníka. kdo by jej vypil naráz.271 - . a byly prý známy i případy. potřásl hlavou a poznamenal. kdo o něj už přišel.byl možná zlatý (prodavač mu jej nakonec sice přenechal. co tu vidí. a i tak se ještě strachoval. které se v obchodování vyzná ještě líp než Romaioi. musí se včas pojistit pro nemilým překvapením. kdy vrátil život tomu. Jak je dav postrkoval sem a tam. schopný zhatit účinek každého jedu. zjistili. svýma blankytnýma očima zadumaného Němce k sobě totiž lákal zloděje. na němž bylo vyryto Z. že by možná na pečetním vosku nezanechalo žádný otisk. že pro člověka. ale s pláčem. Solomon.prodával zázračné nápoje. Mezi jinými elixíry mu ukázal ampuli. natož pak to. iniciála jeho jména. Písmeno bylo už tak setřelé. ale Solomonovi se ho zželelo a pečetítko mu koupil. Jelikož náležel k plemeni. kupec je nabízel i s tyčinkou pečetního vosku. Našli ho. musel chtě nechtě dát za pravdu Zosimovi. poté co dlouho zkoumal všechno vystavené zboží. který podle kupce pocházel z časů dobytí Jeruzaléma. protože prý patřil jeho matce) a dutina v něm obsahovala tekutinu. který měl jako ostatně všichni Židé zálibu i v umění lékařském. že zaplatil nejméně dvakrát tolik. jako med . si protijed koupil. že má-li pod jeruzalémskými hradbami nasazovat život. to však byl právě důkaz pozoruhodné starobylosti předmětu. Jako zajatec pochopitelně peníze neměl. Zosimos zůstal u vytržení nad pečetítkem. jak smlouvá o meč. podařilo se mu zaplatit pouze jednu minci z požadovaných desíti. Nakonec si jej také koupil s tím. která dokázala vrátit život raněnému. která podle něho měla obsahovat přemocný lektvar. ale tato obsahovala nejmocnější ze všech protijedů. v malých dávkách stimulující životní sílu. Sešli se tu s Boidim z Alexandrie.

272 - . „Arcruni?“ podivil se Niketas. když se ale k něčemu nechtěl vyslovit. a tak se jej rozhodl zařadit mezi své lidi.kdoví. S císařem mluvil obstojnou latinou. Často se objevoval v Konstantinopoli. zdali ho tam vůbec najdeme . meč koupil a daroval mu ho. a to k vlastní škodě. že během cesty se choval bezvadně a že každá informace. bylo pro mě neblahým znamením. se ukázala jako pravdivá. tomu se nedivím. Že je to přítel Zosimův. takže pokud jím Arcruni vyslán byl. kdo to je. a vlastně nevyslal. zašel jsem však za Fridrichem a ten ho chtěl vidět. „Vím. že je to prostě Armén a že už jen proto se mu nedá věřit. pak šel za Baudolinem a oznámil mu. že se zabývá magií. Baudolina se ho zželelo. abych na něho dával pozor. Má prý provést císařskou armádu tureckým územím až do Arménie. už za Andronika. že hledá správný výraz. proslýchalo se o něm totiž. a že přináší poselství knížete Leona. Leon ho prý vyslal.vábí mouchy. neměl o tom mluvit. Arcruni byl dost zdrženlivý. jenže na druhé straně osoba znalá kraje se mu hodila.“ „I my jsme tam byli jeho hosty. předstíral.byl hostem na jeho hradě v Tačiku. Mnich si s ním chvíli povídal. že dotyčný muž je Mchithar Arcruni. požádal mě však. kterou nám poskytl. Fridrich říkal. jak ti hned povím. urozený arménský hodnostář. Musím uznat. . Že se chtěl setkat s tím tvým Zosimem. co se jeho poslání týče. Na druhý den se do tábora dostavil v doprovodu dvou sluhů muž v honosném šatu a přehnaně úslužných způsobů a chtěl vidět Zosima. Jeden z mých selymbrijských přátel .

napadali křídla jeho armády a zase mizeli vyznali se ve zdejších cestách a věděli. Ať už šlo o srážky. nevyšlo nikdy najevo. Jak klopýtali sluncem sežehnutými a liduprázdnými končinami. a zneklidnilo ho to. museli vojáci hasit žízeň vlastní močí nebo koňskou krví. jak se dívám na jeho matku nebo ona na mě. že na takové věci není vhodná doba. Starý sultán v Ikoniu se prohlašoval za Fridrichova spojence. Když konečně dorazili k Ikoniu. Žárlil i na autoritu. Možná si jako dítě všiml. a už jsem ho slyšel bručet. Fridrich šel od vítězství k vítězství. hladověním a útoky Turkomanů.273 - . To byl také důvod. který ke mně jeho otec choval. již jsem si získal tím. armáda poutníků už neměla víc než tisíc rytířů. jak to opravdu bylo. a určitě žárlil i na mě. Obléhání to však stejně bylo krásné a mladý Fridrich Švábský. Třeba se ale věci měly jinak a i Kilič změnil postoj -. „O mladém Fridrichovi mluvíš bez nadšení. že jsem jeho otci daroval Pohár. jeho synové ho však zostudili a křesťanskou armádu napadli. se udatně bil a město dobyl. proč v Ikoniu projevil takovou udatnost. Žárlil na svého mladšího bratra. dorazila do Laodikeje a zamířila k územím seldžuckých Turků. Stačilo. a také na cit. Teprve když ho otec přede všemi barony pochválil za to. Nedůvěřoval nikomu. který se ho chystal připravit o císařskou korunu.“ „Neměl mě rád. a v tomto ohledu dával vždycky najevo nedůvěru. potyčky či opravdové bitvy. kteří se objevovali nečekaně. Trpěl pocitem. třebaže nemocný. přestože ho zrovna sužovala horečka. kde se mají ukrýt.24 Baudolino na Arcruniho hradě V březnu roku 1190 armáda vkročila na území Asie. aby někde zaslechl něco o výpravě do Indií. který jsem nepocházel z jeho krve. co do. že ho všichni chtějí o něco připravit. jeho armáda však už byla zdecimována zimou.

“ „Po dobytí Ikonia Fridrich ihned vyslal poselstvo k arménskému knížeti Leonovi.kázal. nabyl však dojmu. objevil se znova Arcruni. že vyslanci jeho knížete se určitě objeví. které ničí rodiny mocných a narušují i veřejné a důležité záležitosti. První ohlásil. že Leonovi by se nejvíc ze všeho hodilo. Šel jsem mu složit hold a opravdu jsem prožíval jeho štěstí. zahlédl jsem v jeho očích jiskru radosti. on mi však jen nedbale poděkoval. přislíbili je Arméni. kdyby ses zastavil tady a nepokračoval v cestě.“ Když vyslanci odjeli. Ale pokračuj.“ „Řekl bych. Arcruni prohlásil. Pokračovali jsme v cestě. než aby pomohl císaři. když jsme se za Larandou obrátili k jihu. Costantem a Balduinem de Camardeis. druhý se vykrucoval a naznačoval. že se mi v lecčems podobáš. nenávist a žárlivost. a zmizel.274 - . zda se nám pomoci dostane či ne. že nejlíp bude. aniž jsme věděli. potom už nikdy. aby mu byl při pochodu jeho územím nápomocen. Došlo k setkání se dvěma hodnostáři. se před námi objevily hory Taurusu a konečně jsme začali míjet hřbitovy s kříži. jejíž jméno bych nejraději zapomněl. Ale jen tenkrát. Leon nám však zatím nevyslal naproti nikoho. „Arcruni tvrdí. Vedl nás Arcruni a tvrdil. kteří by předkládali návrhy nejistější a neurčitější. Baudolino. I císařové jsou jen lidské bytosti a dějiny jsou i dějinami jejich slabostí. že uvolňuje cestu jeho nepřátelům. a musí si tedy počínat velice opatrně. aby nás uvítal. I já jsem psal a stále ještě píšu kroniku své říše a líčím v ní i každou sebenepatrnější závist. nemůže však dát Saladinovi najevo.“ . u jedné prokleté řeky. jsme se setkali s poselstvem přicházejícím ve jménu Leonově. Byli jsme v křesťanské Kilikii. když jim nepůjde na oči. Vázalo je spojenectví. vzal si stranou Zosima a Zosimos pak zašel za Baudolinem a společně požádali o slyšení u Fridricha. že je sice dalek toho. že arménský kníže sice netouží po ničem jiném. že co nejdřív se v plné slávě dostaví sám Leon a katholikos Řehoř. Arménský pán Sibylie nás okamžitě přijal a o něco dál. Jednoho červnového dne. a po pravdě řečeno nikdy předtím a ani potom jsem se nesetkal s vyslanci. aby zrazoval svého pána. Jakmile byli v dohledu.

„to mi chce nabídnout víno a přivést děvčata. že je kvůli němu ochoten zradit svého pána?“ „Jedině náš Pán Ježíž Kristus miloval lidstvo tak. chráněn před každou léčkou a úkladem. co ti Leon hodlá poskytnout a co nikoliv. Prý bys neměl zapomínat na dopis od královny Sibylly. kdyby ti je některý z tvých krajanů nabízel. na němž je nyní usazen Leon. udělal by radost Saladinovi a Saladin by mu to třeba zase oplatil tím. zrozené v hříchu. i s těmi zrádnými Miláňany. Hodně Arménů si váží Arcruniho. a to je co říct. otče. sultánem Ikonia.„Proč bych se tady ale měl zastavovat. že mým cílem je Jeruzalém?“ „Možná i víno.“ souhlasil Baudolino. Co vyplývá z této posvátné zásady? Že Arcruni by nepohrdl trůnem. abych zapomněl. Símě člověka. se podobá semenu zvířete: i kráva ti dá mléko. jen když jí dáš seno. ale otrávené. Kdyby tě Leon zadržel. že za ně zemřel. Proto také navrhuje držet se břehů této řeky. Raději se mít na pozoru před nepřítelem jedním. Takže získá-li si vděčnost a uznání císaře Svaté říše římské. a neváží si Leona. a navíc neznámými. že by mu pomohl stát se. aby sis od této chvíle dával pozor na jídla a nápoje. A hlavně ti radí. když Kilič a jeho synové byli neslavně poraženi.“ řval Fridrich. možným a známým. „celý rok šlapu do jednoho zmijího hnízda za druhým a musím přes ně přecházet! Má německá knížata jsou hotoví beránci ve srovnání se zdejšími pány. „Je to tak.“ „A proč si Arcruni dělá takovou starost o můj život. pokračovat v cestě až k jeho hradu Tačik a tam se utábořit. ale aspoň se proti mně postavili v poli a nesnažili se mě oddělat dýkou ve spánku! Co uděláme?“ Císařův syn Fridrich radil pozvání přijmout. Než by se vyjasnilo. kteří se mě tolik nasužovali.“ dodal Zosimos. ba dokonce. mohl by v něm mít svého nejmocnějšího přítele a mohl by se na něho spolehnout.“ „U všech ďáblů. „Jak o tom dopisu vůbec ví?“ „Řeči se šíří. „Budeš bydlet na hradě . mohl bys bydlet u něho. než před nepřáteli mnoha.“ podivil se Fridrich.275 - .

přes kterou se k tobě nikdo ve dne ani v noci nedostane jinak než přes naše mrtvá těla. že tvůj hněv se obrátí proti všem obyvatelům hradu. která jen stěží umožňovala sledovat tok řeky. zrovna když slunko za ní zapadalo.a já a mí přátelé kolem tebe vytvoříme hradbu. Teprve zblízka se dalo zjistit. Tvoji lidé si potřebují odpočinout. Po Baudolinovi a jeho druzích přitom vrhl nedůvěřivý pohled. „Jsme na místě. které ti podají. na jejímž opačném konci vodní tok viditelně nabral na rychlosti a řítil se do další rokle. Mlč. namodralá pro ty. aby se postaral o tábor a zůstal s armádou. „Ty. Syn se pokusil namítnout. aby překročil hory a znovu zaútočil. Zdejší krajina je samý kopec a samá strž. řekl. S sebou. radil bych ti dole u řeky.276 - . že by rád zůstal u otce. kdo přicházeli od východu. je-li to dílo přírody či lidských rukou. V Kilikii žijí křesťané. a nikdo nebude považovat za moudré otrávit jednoho z nás a riskovat. na jehož vrcholu se usadila tvrz. Všichni kolem budou vědět. „Přespím v tvrzi. Má tvrz není nijak velká a radím ti. aby tu každý z nás načerpal nové síly.“ oznámil Arcruni. .“ Fridrich přikázal svému synovi.“ řekl. ze které bylo možné ovládat jak planinu. abys s sebou vzal jen skupinku svých nejvěrnějších. pane. tak okolní řetěz hor. císař však zůstal neoblomný. Ochutnáme každé jídlo. jako by v pláni vyrostla velikánská houba. a Saladin je příliš daleko. že to je skalnatý masiv. můžeš svou armádu utábořit na planině.“ Po celodenním pochodu k Seleukii pronikli do rokle. „Zítra si zaplavu v řece a k tomu vás nepotřebuji. nejsem žádný mučedník. věž s nepravidelnými obrysy. a ta se pak otevřela do pláně. a ne na míli daleko od něho. kde je dost místa pro stany i dost vody pro lidi i koně. takže na první pohled se jen těžko dalo určit. zkrátka nacházíme se v místě vhodném k tomu. V nevelké vzdálenosti od obou břehů se tyčila. si vezmu jen deset mužů a Baudolina s jeho přáteli. sama příroda se ti postarala o obranu. sultán z Ikonia už nemá dost sil k tomu. že tobě určená jídla a nápoje ochutnáváme.

z něhož se šlo k vlastnímu hradu.Doplavu k vám a popřeji vám dobré jitro. Kyotem. „Jsem nenapadnutelný. Abdulem. že otcova vůle je pro něho rozkazem. takže dva lučištníci by z cimbuří tvrze stačili dvojice útočníků vyřídit. Arcruni pak otevřel sice dřevěné. musel by procházet pomalu. se pak Fridrich vzdálil od své armády.“ řekl s pyšným úsměvem. země a vody. Vstoupili na nádvoří. Hradby byly plné střílen. kde se budeš moci důstojně ubytovat. Kdo by se chtěl dostat nahoru ve zlém úmyslu. že na západní straně je sráz povlovnější. Za druhým zákrutem se nacházela rozlehlá zbrojnice s několika lavicemi na podlaze a trofejemi na stěnách a do té vstoupili. ale okované. a navíc je chránily valy oddělující dvůr od propasti pod ním. střežících dveře a chodby. s nařezanými kmínky a kusy čehosi. když ale skalnatý masiv obcházeli kolem dokola. „Já zde nepotřebuji armádu. aby hlídaly stezku seshora. co se podobalo uhlí pokrytému jakousi olejnatou látkou. Zvenčí pak stezka. Ostatně jak sám. u hradeb znatelně užší. vedle ní stála truhla. po kterém mohli projít nanejvýš dva koně vedle sebe.“ Stoupali po širokém schodišti. Solomonem a Boidim. jíž se pravděpo. Je to útulek. Nic nenasvědčovalo tomu. Baudolinem. že ve skále mohla být vysekána a vydlážděna stezka připomínající schodiště. který na řetěze vlekl Zosima. uvidíš. Fridrich umístil na vnější ochoz stráže. Pojd. připravený k použití. ohně. a tudíž velice pevné dveře. ukážu ti. Na konci stezky stála brána a za ní se prostíralo nádvoří. a vyzval Fridricha. toto místo není dějištěm bitev a válek. měl nějaké své lidi.277 - . Básníkem. pokračovala nad prudkým a hlubokým srázem až k další. zjistili. že by tam Arcruni až na několik biřiců. Všichni byli zvědavi. aby vešel do přepychově zařízené komnaty. sice nenápadně. Byl tu i velký krb. ale přece jen tak. kde se oddávám zkoumání vzduchu. Byla tu postel s baldachýnem. menší bráně na severní straně a za ní končila v prázdnu. jak se do tvrze dostanou. na ní byly zlaté poháry a svícny a nad ní další skřínka či truhlice z tmavého dřeva.“ Syn mu odpověděl. Boronem. císaři. Se svými desíti ozbrojenci. ale učinil tak nerad.

ale sbíhají se před zrcadlem v určitém bodu. a proto také dokáže odrážet podobu. „S jejich pomocí ten starověký vědec a filosof zničil římské lodě obléhající Syrakusy. „To je moje nejlepší místnost. mistrovské dílo benátského sklářství. vede na jih a ranní slunce by ti mohlo vadit. Barevná skla. To všechno spočívalo na suchém klestí. paprsky se od povrchu neodrážejí souběžně. že je císaři k službám. co to je. ale s pomoci slunečních paprsků. co se nachází blízko. chodba.dobně měly živit plameny. Není-li však ploché.“ vyzval Básníka. že ti ji mohu nabídnout.“ Z okna byly opravdu vidět ochozy na vnějších hradbách. Arcruni řekl. Neměl bys tu otvírat okno. jíž tu a tam prošla stráž. Zrcadla jsou tu dvě: jedno je zakřiveno tak. .“ oznámil Arcruni. Každé zrcadlo zachycuje a odráží souběžné sluneční paprsky dopadající na jeho povrch. druhé zase dokáže zapálit to. „To jsou Archimédova zrcadla. hradby Jeruzaléma by pak mohly padnout snáze. „je umístěno vysoko. jak nás učí královna věd geometrie. ale náležitě zakřivené. přikryto větvičkami s voňavými bobulemi. výrazně vyduté a umístěné na podstavci vsazeném do cimbuří. V tom místě pak zažehnou třeba strom. vlastně talíře z lesklého kovu.“ Fridrich Arcruniho požádal. S pomocí těchto dvou prostinkých zařízení dokážu svou tvrz chránit lépe. kde se nachází nepřítel. Fridrich se zeptal. aby v okamžiku nejsilnějšího slunečního svitu zachytilo paprsky a soustředilo je do jediného bodu někde v dálce. k tobě prudký jitřní svit nepropustí. A za nádvořím jsou ochozy. „a je to pro mě čest.“ odpověděl Arcruni.“ „Mohl by se tím oknem někdo dostat dovnitř?“ zeptal se Básník. než by to svedlo tisíc lučištníků. než tomu bylo v případě Jericha. na kterých už hlídkují císařovi muži. nikoliv zvukem trub. válečný stroj nebo chrastí v místech. Pak už jen stačí nastavit zrcadlo tak. který je dán právě zakřivením. zdali by ho o tomto tajemství nepoučil důkladněji. aby zasáhlo cíl vzdálený. a na dostřel luku od okna i dva velké kruhy. lanoví lodi. „Jen se podívej. bylo totiž opatřeno mnoha zástrčkami.278 - . Arcruni okno pracně otevřel.

Ke spánku se budou muset uložit na lavice. pane Niketo“). Za dveřmi do zbrojnice jsou schůdky. že to je Dionýsovo ucho: „Je to jedno z mých magických zařízení. na čem se domlouvají mí bratranci. Představoval hlavu Medusy. dokud tu však. co bude zítra. V Konstantinopoli se takové kameny stále ještě dají najít. I o tom si promluvíme. Arcruni odpověděl.“ řekl Arcruni. Fridricha se zmocnila zvědavost a zeptal se. všechno. a pak už stačí jen prohloubit otvor v ústech. koňmo i pěšky. Vlasy měla spletené jako klubko hadů. zůstaneš. jsi vzácný muž. mohu si poslechnout.“ povzdechl si Fridrich. pane císaři. až si je zevnitř zajistíš zástrčkou. Teď se ale dohodněme. a za nimi. Omlouvám se za svou neomalenost. kde obvykle pobývá má nepočetná posádka. „zařiď. oči zavřené.“ „Dostaneš se k ní snadno. kterou jsme spolu viděli v cisterně. aby na tom nádvoří bylo . co je to. Místo abys rozdělával oheň v krbu. Dovnitř se dá vejít pouze dveřmi. Bůh nás však vybavil tělem: za těmito dvířky se nachází komůrka vybavená stolicí pramálo císařskou. můžeš se přikrýt kožešinami.“ „Baudolino. vyjde zde z těchto úst.Pak okno zavřel a dodal: „Vzduch dovnitř nepřichází oknem. jenž vydává nepříjemný kouř. „a nemusíš ani projít nádvořím. nebude v ní nikdo. po nich sestoupíš na druhé nádvoří a ocitneš se zase na hlavní stezce. jimiž jsme právě vstoupili. Zachce-li se mi. budou tví dvořané. Ráno si chci zaplavat v řece. spadne do jámy v podzemí a nezamoří vzduch v místnosti.“ Povšimli si okrouhlého plastického reliéfu na dýmníku krbu. čeho se tvé tělo bude chtít zbavit. plné rty však byly rozevřené a za nimi zel temný otvor. kdo promluvil. co se tam dole řekne. které jsou tady na posteli. Roční doba tomu sice nenasvědčuje. ale zdi jsou silné a v noci by ti mohlo být zima. jehož konce oko nedohlédlo („jako Medusa.“ řekl Fridrich. „Arcruni.“ „Kéž bych si i já mohl poslechnout.279 - . od toho jsou tu jiné otvory. o čem se mí lidé dohadují. Dole je místnost. Všechno. se nacházel hned za reliéfem. jako kdyby ten. kudy jsi sem přišel. budou však zárukou tvého bezpečí.

až bude spát. vydal bych se k řece okamžitě. uslyšíš jej ve své komnatě. jak rád se pouštíš do zápasu třeba i s těmi nejdivočejšími vodami. protože si opravdu potřebuje pořádně odpočinout.“ „Jak praví Kazatel.280 - . tak jen olejem svatého pomazání.“ „Rád bych si to vyzkoušel. na jedné straně byl jakýsi spirálovitý útvar. v jehož hrotu zel otvor. „moc dobře vím.“ namítl Baudolino. Císař nesmí páchnout. jak si myslíš. tak pod dohledem zkušeného lékaře.“ nesměle se ozval rabi Solomon.“ Vyzval přítomné. Cesta tě však unavila a unavily tě i zkoušky.“ dodal. převrácený hlemýžd.“ prohlásil Fridrich. aby sestoupili po schodišti. synku. „Promluví-li někdo do tohoto otvoru.“ „Otče. „mě nebudeš chtít upozornit. vyrábí-li tu zlato. aby ho radši nebudil.“ „člověk by se neměl mýt příliš často. V kotlích tu vřela jakási roztavená substance a bylo tu rovněž plno křivulí a baněk i dalších podivných nádob.“ řekl Arcruni. Ať jsou koně připraveni.ráno přichystáno několik koní. Fridrich se zasmál a Baudolinovi řekl. a když. poplavu po proudu. Není však ještě tak pozdě a prokázal bys mi nezaslouženou poctu. „nikdy nebudeš plavat proti proudu řeky. Z ní přešli do místnosti plné stoliček.“ Arcruni je provedl chodbou a zavedl je do místnosti s klenutým stropem. Baudolino mu žertem navrhl. „a když. že budu plavat proti proudu?“ zasmál se Fridrich. že je plná vírů. že v noci. Ar. které jsi musel podstoupit. „Pokud ovšem. o níž jsem se ti zmínil. Fridrich se Arcruniho zeptal. pánem jsi tu ale ty. cítím na sobě prach a pot. a protože kdyby nebylo pozdě.“ „Řekl jsem snad. Proč chceš riskovat?“ „Protože ještě nejsem tak starý.“ řekl Arcruni. že ke mně komínem krbu leze sultán z Ikonia. „To je místnost pro stráže. kde se měla konat večerní hostina a která byla už teď osvětlena mnoha svícemi ve velkých svícnech. Po stěnách se míhaly záblesky a pod stropem se hromadila oblaka kouře a páry. kdyby sis prohlédl můj hrad. mu odtud popřeje dobrou noc. V dolním patře vešli nejprve do komnaty. Neznáš zdejší řeku a mně se zdálo. „Naopak.

jsou to relikviáře s pravou hlavou Jana Křtitele. ani louky. na první pohled totiž bylo jasné. na nichž by se pásl dobytek. že hlava by se dala otevřít jako nějaká schrána. že on na alchymistické bajky nevěří. že Zosimos třeba ví o nějaké tajné chodbě. šel Baudolino za nimi. Fridrich nechtěl žádný z nich okusit. Zosimos odpověděl: „Doslechl jsem se. Zatímco si rabi Solomon a Fridrich povídali. odkud pocházejí. „Co tu hledáš?“ ptal se zrovna Arcruni Zosima. možná jako stoletý. dal by mě pověsit. Možná zemřu zítra. Náš osud je v rukou Božích. a hodnou chvíli si pak spolu povídali o Božím úradku. kde žiji.cruni se však jen usmál a odpověděl. kterou by mohl uniknout. to . Je to tak. jeden a týž vousatý obličej. že vyrábíš relikvie. O něčem takovém slyšel Baudolino Fridricha mluvit poprvé v životě. Jsou to hlavy Jana Křtitele. určitě však aspoň trochu prodlouží ten kratičký život. nemá žádné přírodní zdroje. které možná nezaručují život nekonečně dlouhý. kde nebylo nic než truhla a na ní sedm pozlacených hlav na podstavcích. že v místnosti se nachází i Baudolino. nebyla k zadní části upevněna pečetí z tmavého vosku. Arcruni se k němu prudce obrátil a chytil se za hlavu.281 - . jehož se nám dostalo. a právě k tomu ti slouží ty čertoviny na pozlacování kovů. zděšením obrátil oči v sloup a tiše řekl: „Moc tě prosím. řekl Arcrunimu: „Bůh nám vymezil délku života a nezbývá nám než smířit se s jeho vůlí. Kraj.“ Rabi Solomon poznamenal. V každém je lebka zmenšená nakuřováním a upravená tak. Ocitl se v místnůstce. a mé bohatství je omezené. Nemohlo to být nic jiného než relikviáře. Baudolino koutkem oka zahlédl Zosima.“ Baudolino diskrétně zakašlal. nejsou tu pole. jež by se dala osít. V obavě. že je velice stará. Baudolino. Všechny byly stejné. jak se dvířky vkrádá do přilehlé místnosti a vyděšený Arcruni jej následuje. kdyby dvířka. Ještě si nevšiml. dokáže však pozlacovat kovové předměty a připravuje tu elixíry. na nichž se rýsovala tvář. neříkej o tom císaři. a teď také bezpečně vím. že pronesl velice moudrá slova. vid? Nějaké jsem už viděl. Vyrábím relikvie. aby budila dojem.

se dostane do vědra. aniž se jich někdo z přítomných dotkl prstem.282 - . Okamžitě vzplanula a během několika málo minut k nim z podzemí dolehlo jakési sotva slyšitelné bublání. na níž je zavěšeno. Promění se v páru a násoskou.je pravda. nepodezříval. jak v Evropě. jedna dejme tomu v Antiochii a druhá v Itálii. jako by žádal o pochopení a prosil za odpuštění hříchu. kterou pak došli k zamčeným dvoukřídlým dveřím. a hranici z chrastí a větví zapálil. .“ usmál se pyšně. Císař se zeptal. Arcruni je polil hustým tmavým roztokem. „Div hydromechaniky. vzal jednu z pochodní. mění se opět ve vodu. Na oltáři byly větve a chrastí. Náhle se k údivu všech přítomných obě křídla dveří otevřela. ale musíme okamžitě odsud. Arcruni. vedle nichž stál oltář. jaký používají k obětování pohané a jejichž pozůstatky Baudolino ve velkém počtu viděl v Konstantinopoli. „Ponech si své hlavy. vleklý skřípot. do něhož Arcruni se zdviženýma rukama pronášel zaříkání v jakémsi barbarském jazyce. jaké další divy by jim jejich hostitel mohl ukázat. které chodbu osvětlovaly. Je to prosté: pod oltářem se nachází kovová jímka a v ní je voda. který je koneckonců lehký a snadno omluvitelný. že zosobňuje velekněze nebo černokněžníka. Prosté.“ Usmíval se s úlisnou pokorou. „Nikdy jsem tě. a nikdo nepřijde na to. které přímo ovládají otočný čep dveří. jako by se chtěl ujistit. „pěstuji ji podle návodů dávných moudrých alexandrijských mechaniků. že bys byl počestný člověk. s jejíž pomocí se přečerpává voda. zdali se vůbec dovtípili. což je zakřivená trubice. ta svou vahou stáhne vědro dolů a klesající vědro s pomocí malé kladky. naplní je a v něm pak chladne. Stačí dvě takové hlavy umístěné tak. jinak ostatní i císař něco vytuší. kterou oheň na oltáři přivede do varu. tak v Asii jsou velice žádané. aby je co nejrychleji dostal z místnosti. takže se otevřou. že je jich na světě víc. přičemž neopomněl občas vrhnout pohled na své hosty. aby jedna byla od druhé co nejdál. a Arcruni. právě když výměna náboženských úvah mezi Fridrichem a Solomonem končila. odvedl všechny na chodbu. uvede do pohybu dva dřevěné válce.“ řekl Baudolino se smíchem.“ Vyšli z místnosti.

“ . jimiž byla koule ke kulatému víku připevněna. že pouhým hlasem otevírali dveře svatyně. Stačilo.vidte?“ „Prosté?“ podivil se Fridrich. ta naplní kouli.283 - . což znamená. ucpou se zobáčky. že v ní už žádná pára není. Z koule vybíhaly nahoře i dole dvě trubice. v protilehlých směrech z ní uniká a uvádí ji tak do otáčivého pohybu. upevněná ke kulatému víku na kovové míse. stále však sílící hvizd. Chvíli se otáčela rychle. a okamžitě byl ve střehu. aby překročil práh.“ poučil je Arcruni.“ To bylo něco pro Borona. pára stoupá do koule. a když plameny uvedly vodu do varu. Při pozornějším pohledu však bylo patrné.“ „A jaký div by to mělo představovat?“ „Vůbec žádný. „Podivuhodné! Řekové opravdu dokázali takové divy?“ „Tyto a ještě mnoho dalších. Poté vyzval císaře. A co tedy v míse a v kouli zůstane? Nic. neboli prázdno. Několik minut počkali. a koule se začala pomalu otáčet mezi svými podpěrami a ze zobáčků tryskala pára. kteří například tohoto zařízení používali tak. rovněž podložené hranicí z větví a klestí. Ocitli se v místnosti. aby zaslechl mluvit o prázdnu. dokazuje to pouze jednu velkou pravdu: umožňuje nám to na vlastní oči se přesvědčit o existenci prázdna. a jak z ní uniká. Znali je ostatně i egyptští kněží. Vroucí voda v míse se mění v páru. pak se zklidnila. Zeptal se. jak by tahle hydromechanická hračka vůbec mohla něco takového dokazovat? Jednoduše. a Arcruni spěšně trubičky ucpal jakousi měkkou hlínou a řekl: „I zde se všechno zakládá na velice prostém principu. přinutí ji k otáčení. ozval se zpočátku lehký. voda v míse se promění v páru. „Mísa je plná vody. zakončené dvěma zobáčky obrácenými každý na opačnou stranu. jsou vlastně trubky a dole že ústí do mísy a nahoře zase do koule. že se stal zázrak.“ spustil Arcruni a znovu rozdělal prudký oheň. ve které se nacházel další podivuhodný nástroj. Tu vodu nyní ohřejeme. Když se pak koule zastavuje. a věřící pak volali. že i obě držadla. kožená koule se dvěma držadly ohnutými v pravém úhlu. odpověděl Arcruni.

poněvadž před nimi jako by obnažil své útroby. Na horní části alabastrového válce byla nasazena velká trubice z pečlivě sešitých močových měchýřů. v němž byl vložen temný stín dalšího válcovitého tělesa. dokud válec vnější celý nevyplní. Jakmile je přístroj uveden do chodu. Jakmile je vnitřní válec úplně nahoře.“ Vzal do ruky pochodeň a předvedl jim další přístroj. „tentokrát tu nemáme vodu. které jej zpola zabíralo a zpola z něj vyčnívalo a jehož horní část byla přinýtována k jakési obrovské rukojeti. kterého si zatím nepovšimli.“ „A kde se to místo nachází?“ „Je to místnost nad námi. a ta s pomocí trubice z měchýřů. umožní. a tu bylo vidět.“ „Do té hořejší místnosti vzduch odnikud nevniká?“ zeptal se Baudolino. nebo aspoň budil ten dojem. protože bez vzduchu by ses zadusil. a okamžitě by tam vnikl vzduch. Tak odtamtud přístroj postupně veškerý vzduch přečerpá sem. vytlačuje vzduch z válce alabastrového a dolním otvorem jej z něho vypuzuje. aby do válce vnikl vzduch z místnosti nad námi. V místnosti nad námi se tak vytvoří vzduchoprázdno. Byl mnohem složitější než ty předešlé. Vnitřní válec. kterou zde vidíte. uvede do pohybu poklici. kde bys přítomnost prázdna pocítit mohl. kde ji pohlcoval strop místnosti. s pomocí těch. ale pouze vzduch. uvede do pohybu jinou pokličku. ovladatelné jako páka oběma rukama. V dolní části válce. musel bys kouli otevřít.“ vysvětlil jim Arcruni. Válec pak znovu klesne a vytlačí z vnějšího válce vzduch načerpaný z místnosti nahoře. stahujeme-li jej dolů. „Takže. „Nevniká. že vnitřní válec se zvedá a zase klesá.„To prázdno bych chtěl namouduši vidět. Je tu však jedno místo. protože se skrýval v šeru.284 - . Skládal se z velikého alabastrového válce. která přikryje dolní otvor. Arcruni začal touto pákou pohybovat. A teď ti ukážu. Pociťoval bys ji však jen krátce. a vzduch se tudíž do alabastrového válce nemůže vrátit. jak v té místnosti vyrábím prázdno. Když pak páka vnitřní válec zvedne nahoru. v jeho základně. končící v místě.“ „Abys je viděl. byl otvor.

Protože ale neexistuje. které se po dlouhé týdny živily tím. než se do něj pustil císař. které v hostech budily dojem.“ poznamenal Fridrich. Na dně té studně však schází pouze vzduch subtilní. Kdyby ta slepice byla opravdu mrtvá.“ „S pomocí tohoto přístroje bys ale mohl připravit o život člověka. Zkusil jsem to se slepicí. že tam dole schází vzduch. „tato zařízení jsou roztomilá. a pobave.“ ozval se Fridrich. co arménská a turecká kuchyně vůbec mohou nabídnout. Řekl bych. a že je tam tudíž vzduchoprázdno. který by se nacházel v hořejší místnosti. co poskytoval tábor a jeho okolí. jako by byl jejich druh a kamarád. nikdy bych to však neudělal.“ Boron vrtěl hlavou a šeptal Baudolinovi do ucha: „Nevěřte mu.“ Arcruni se Fridrichovi uklonil a odvedl své hosty do hodovní síně. co z toho vyvozují. že tonou v medu.“ Nahlas pak řekl Arcrunimu: „Doslechl ses už o tom. Nebo je po ní. Vdechujeme vzduch subtilní a zůstává vzduch hustý. zatímco vzduch hustý a dusivý tam setrvává a právě ten dusí lidi a zhasíná plamen svíce. Arcruni jim předložil to nejlepší.285 - . jimiž by vzduch do místnosti mohl vnikat. až na zrcadla nahoře však nejdou nijak použít při obléhání nebo v bitvě.to provazů spojených s pákou uzavře veškeré otvory či škvíry. Večeře byla vskutku vynikající. a toho bylo málo. „Mohl. ale v tom případě pošla na něco jiného. že je na čase ji podávat. a právě ten připravil tvou slepici o život. znamenalo by to. aspoň z hlediska osob. K čemu pak vůbec jsou? Arcruni. Po ukončení pokusu jsem šel nahoru a byla mrtvá.“ „To by stačilo. Tak je tomu nejspíše i v té tvé místnosti. včetně velice sladkých zákusků. Baudolino a jeho druhové podle dohody každý chod ochutnali. že zvíře zahyne i na dně prázdné studny a že tam rovněž pohasne svíce? Najdou se i lidé. že prázdno existuje. V rozporu se všemi zásadami dvorské etikety (za války stejně doznávala hojných a převratných změn a výjimek) seděli všichni společně u jednoho stolu a Fridrich jedl a pil nenucené a zvesela. slíbil jsi mi dobrou večeři. který se dýchat nedá. lže. tak ta slepice je ještě naživu.

který klade odpor jejich nesmírné tíži. protože máváním křídel uvádějí do pohybu velké množství vzduchu a ten je i přes jejich značnou váhu nese. jak tvrdil Jan Filiponas. přitisknou se ke zdi a pomalu se proti sobě posouvají v opačném směru. proč prázdno nemůže existovat. dokud jeden nezabere místo. na pohybu. kam se těleso právě přemisťuje. zatímco váhu plátna unese snadno. voda v rákosu vystoupí nahoru. protože každý z nich svou vůlí udělí vlastnímu tělu pohyb. protože vzduch jen stěží unese váhu sochy. jak by se věci mohly přemisťovat? Narážely by přece na vzduch a ten by je nepustil dál.286 - . jak učí všichni velcí filosofové. jako by to byl prostor bez jakéhokoliv dalšího tělesa včetně vzduchu. Ostatně pověz mi: kdyby nebylo prázdno. Tak tomu ale není v případě vzduchu. protože není ničím jiným než vztahem mezi tělesy. kdy se těleso dává do pohybu a chce popostrčit vzduch před sebou. Kdyby nebylo vzduchu. Kdyby nebe bylo prázdné. vzduch se přece přesune na místo. Prostor bez těles však nemůže existovat. Zatáhnou břicho. kde předtím byl vzduch.“ „Jistě. to není všechno: předměty padají k zemi. Postrčeni ovšem vyvolává pohyb probíhající v čase. tkví v tom. hvězdy by měly nekonečnou rychlost. V okamžiku. který se nacházel tam. jenž mu byl udělen.“ „Kdepak! Uvede-li nějaké těleso do pohybu vzduch. kde prve byl druhý. ten totiž žádnou vůli nemá. že rychlost nějakého tělesa závisí na jeho váze? Závisí. vzduch se ještě do pohybu nedal a neocitl se zatím na . ale pozor. kovová socha padá rychleji než kus plátna. A poslouchej. A další důvod. Ptáci létají.ně sledoval hádku mezi Boronem a Arcrunim. Vtáhneš-li do sebe vzduch z rákosu ponořeného do vody. jejich pád či oběh by totiž nebrzdil vzduch.“ Arcruni však odsekl: „Řekl jsem snad. padali by stejnou rychlostí jako kterékoliv jiné těleso. které předtím zaujímalo těleso! Jako když dvě osoby jdou uzounkou uličkou proti sobě. Boron říkal: „Ty neustále mluvíš o prázdnu. Vzduch se přemisťuje postrkem a ten mu těleso udělí nárazem. ptáci by spadli na zem. protože nemůže ponechat prázdný prostor tam. že příroda se prázdna děsí.

“ řekl. že jí opravdu jaksepatří zakroutili krkem.místě. „Nechtě toho.287 - . Teď mě ale nechte sníst aspoň tuhle. který se doposud sledováním výměny názorů bavil. které dotyčný předmět při svém posunu opouští. spor rázem unavil. A čím by to místo. že nahoru dáte další slepici. mohlo být? Jedině prázdnem!“ Fridricha. Doufám jenom.“ . „Zítra si můžete všechno vyzkoušet tak. i když jen na pouhý okamžik.

25 Fridrich před Baudolinovýma očima dvakrát zemře Večeře se protáhla dlouho do noci a císař nakonec sám požádal ostatní o svolení odebrat se na lože. že by se jím lidská bytost nemohla protáhnout. zachránil by tě. že jedovatá látka by se mohla nacházet na polštáři. kterého by se Fridrich ve spánku dotýkal ústy. co nyní udělám. to ti jménem svého lidu pod přísahou slibuji. které nosil neustále a žárlivě při sobě. Vezmi si jej. Básník se rovněž pokusil zkontrolovat komín krbu. že jsem se oddaně. Tvůj život je mi drahý jako můj vlastní. aby své obavy nepřeháněl. třebaže jsem Žid.“ odpověděl mu Fridrich dojatě.“ pokračoval a vytáhl ze svého pláště ampulku. Kdyby ti někdy v noci nebylo dobře. když jsme osoby tvého plemene vzali pod svou ochranu. člověk nikdy neví. Fridrich ho okřikl. protože můj život je natolik ubohý. „Pohleď. jíž završíš svou slávu. „daruji ti jej. že mě jen stěží někdy vlákají do léčky příliš mocní nepřátelé.“ řekl a ze svého cestovního vaku vytáhl pouzdro s Pohárem. „ty přece víš. U postele stál vedle rozsvícené lampy džbán s vodou a Baudolino se jí napil.288 - . Kdybys požil něco škodlivého. „Pane.“ řekl. . Nahlédli i do defekační komůrky. V Gallipoli jsem si koupil zázračný protijed. „Tudy projde nanejvýš kouř. kterou jsi mi ty. „tekutinu.“ řekl. ten se však hned v ústí tak prudce zužoval.“ „Děkuji ti. poznamenal. Baudolino a jeho druhové ho doprovodili až do jeho komnaty a ve světle pochodní zavěšených na stěně ji znovu důkladně prohlédli.“ pokračoval. Básník poznamenal. Žid. a kdoví jestli. Bylo by dobře. rabi Solomone. ale pak pokorně požádal o slovo rabi Solomon. kdyby císař měl po ruce protijed. „dobře jsme my Němci udělali. a budeme si tak počínat i v příštích staletích. daroval. zespoda by však šachtou nahoru nikdo vylézt nemohl. Přijímám tvou spásnou tekutinu a pohleď. připojil k výpravě. okamžitě protijed vypij.

jež mu ulpěla na rtech. že je třeba popřát sluchu hlasu srdce. V tom okamžiku se i Baudolinovi zdálo. a pak ji jen lehce přiložil ke rtům. „Pod záminkou ochutnávání si tu odsloužil mši svatou s Pohárem v ruce a bude se tím chlubit od Champagne až po Bretaň.“ zamumlal Boron.vlévám do misky. ale možná jen některá z pochodní vzplála prudčeji. aby . mohl však být podveden. Fridrich přikývl. ji zavřel. Zavládlo tu jakési rodinné ovzduší: několik věrných a jejich pán. protože na jednom místě obsahovala o něco víc pryskyřice. nádobku přitom tiskl k hrudi. nedomnívej se. „Cítím vůni. abych tu tekutinu okusil. jako by vykonával nějaký obřad. že v místnosti na okamžik nastalo prudké světlo.“ Fridrich se už chystal uložit Pohár zpátky do pouzdra.289 - . Kyot řekl: „Pane. Kyot pozvedl nádobku. je-li pohostinné či nepřátelské. „Vidíte to světlo?“ ptal se ostatních Abdul. a pak ji zase opatrně uložil do schrány a pomalu. dovol to Kyotovi učinit. odpustil. Ten večer se všichni chovali. jako by byl u přijímání. Baudolinovi však zaraženě pošeptal: „Nápoj Židův se stává krví nepravého Mesiáše.“ Solomon se uklonil. a ne Ješua z Nazaretu. Dovol mi. prosím tě. že o rabim Solomonovi pochybuji. jako by ochutnával kapku tekutiny.“ přidal se ke jmenovanému rabi Solomon. Historku o Mesiášovi jste si však vymysleli vy.“ oznámil jim pevným hlasem Zosimos a obráceně se pokřižoval. o němž zatím nevěděli. v níž kdysi byla krev Kristova. aby nezpůsobil sebemenší šramot. jenž byl člověk spravedlivý . budiž požehnán. Kyot ho však zadržel. gójové. zabarikádováni v místě.“ Baudolino mu nezůstal nic dlužen a pošeptal mu.naši rabíni tvrdí. jako by se jim dostalo svolení promluvit na císaře. Pak se obrátil. A navíc se mi ten tvůj císař zamlouvá. Kyot zůstal na okamžik skloněn nad Pohárem a pohyboval ústy. aniž je k tomu sám vybídl. „Ten syn ženy nedobrých mravů!“ pošeptal Baudolinovi do ucha Básník.“ „Pane. „Sestupují k nám všichni nebeští andělé. že studoval Talmud s rabim Jehošuou ben Perachjou. Kéž by mu Svatý. Myslím.

až bude slunko vysoko na obloze. jehož se zmocnilo silné mystické dojetí.“ „Postačí ti jedna dlouhá. Fridrich za nimi zavřel obě křídla dveří. teď se v této místnosti zavřu na zástrčku. ale důvěřovat můžeme jen sami sobě. pane Niketo.290 - . chtěl bych spát celá staletí a neprobudit se. klidná noc. že z místnosti vychází . kde tuto přesvatou relikvii budeme moci vrátit knězi Janovi. číms mě obdaroval. Baudolino. popřál ostatním dobrou noc a snažil se usnout. Půjdu si zaplavat. „Odskočme si rychle vykonat potřebu na nádvoří. přitom se však chvěl. otče. „Vždyť nemusíš k řece vyjíždět brzy ráno.“ Za několik minut už byli všichni zpátky v místnosti. děkuji ti za to. „Jsem unaven.“ Usmíval se. že na obloze byla čtvrtka měsíce.“ řekl láskyplně Baudolino. Arcruni je možná slušný a poctivý člověk. Teď jsem opravdu král i kněz. Uložili se na lavicích. Ten kratičký obřad jako by otřásl celou jeho bytostí. protože Kyot se opravdu chová tak.“ poznamenal Baudolino.“ řekl. Baudolino zhasil lampu. V dřímotách jsem viděl nebohou Colandrinu: napila se z Poháru vytesaného z černého kamene a klesla mrtvá na zem.“ Vyšli z místnosti. I ve zbrojnici bylo okno. Zhruba hodinu poté jsem zaslechl nějaký šramot. i když jsem k tomu neměl důvod. Vzbudte mě. Uvědomil jsem si. Dobře hlídejte a díky za vaši oddanost. voda už nebude tak studená. „Jeruzalém bude brzy osvobozen. Klidně spi. „Baudolino. jako kdybych z nich chtěl aspoň na chvíli vybřednout. Ve spánku mě jako kámen tížila úzkost a měl jsem několik jak bahno těžkých a přilnavých snů. zaslechli cvaknutí zástrčky. A pak se všichni vydáme tam. Jeden po druhém. aby císařova komnata nezůstala bez dozoru. jako by ho andělé odnášeli na nebesa. „Nemáme tady císařskou komůrku.“ pronesl Fridrich. Bude-li stát slunko vysoko na obloze.“ A ještě dodal: „Jsem hrozně unavený. „Nikdo nás nezlomí. Padal jím dovnitř slabý. myslím. „Byl jsem neklidný. po každém jsem se probudil.nebyl zlomyslný. bledý noční přísvit.

že už by mohl být vzhůru. ale bušili do nich pěstmi. Pak už na dveře neklepali. Když se mu nedostalo odpovědi.“ přikázal Baudolino. Nepamatuji se. Když jsem se pak s prvními slunečními paprsky probudil. za jak dlouho. ty však byly pevné a pevná byla určitě i zástrčka na druhé straně. „vyrazit dveře. Později jsem zaslechl. že se mu neudělalo špatně. „Nelíbí se mi to. a zaklepal na dveře. Sluhové přinášeli víno.“ „Tak se budeme rouhat. aby ho nebudili. jež střeží císařův spánek. Mou povinností bylo dávat pozor. což třeba nebyla pravda .vyšel z místnosti Boron.nevím přesně. Dveře . když jsme konečně všichni usnuli hlubokým spánkem. Vyrazme dveře. a zdaleka ještě nesvítalo. kdy se vrátil Básník. že mezitím uběhla jen chvilička.“ nabádal Básník. Fridrich sice výslovně požádal. „Doufám jen. kterému už bylo jasné. Třebaže Baudolino všechny předem upozornil.“ nadhodil Baudolino. pak je jeho spánek podezřelý. ale Baudolino nakonec nabyl dojmu.“ „Jen klid.“ zasmál se Básník. usínal jsem totiž a znova se probouzel a pokaždé jsem měl dojem.Básník. na můj povel a najednou. „Mohlo se mu udělat špatně.“ nedal se Baudolino.“ řekl Baudolino.“ Jeden po druhém se vrhali proti dveřím. že je taky nervózní a taky půjde na vzduch. aby se někdo nepokusil dostat dovnitř. bylo však jasné.“ Zbrojnici zaplavil vítězný jas dne. to je bezmála rouhání. „A teď všichni společně. jak se vrací a jak mu Kyot šeptá. chléb a místní ovoce. Pak už si na nic nevzpomínám.291 - . a ne na ty. aby nedělali hluk a nerušili císařův spánek. Fridrich však neodpovídal. co vycházejí. Možná si chtěl zase venku ulevit. ani když mu vyrážejí dveře. zaklepal znovu. „Spí jako dudek. že když se císař neprobouzí. že jsme všichni bůhvíproč napjatí. Později . „Včera se zdál opravdu na pokraji sil. všichni ještě pořád spali. byli v dobré náladě a jeho příkazu nedbali.

Boidi si vzpomněl na žaludeční lék. jak šel do postele. aby se společně a co nejdůrazněji mohli opřít do obou křídel. Augustův a Karla Velikého. který koupil v Gallipoli. císař Svaté říše římské. to přece není možné!“ zařval Baudolino. zvedal mu hlavu a ohleduplně ho poplácával po tváři. „Zavolejte Arcruniho. ohmatal mu krk. ale ani neukrýval. aby znova všechno kolem řádně prohledali. pokryl jeho bledou tvář polibky. že se tu nejenom nikdo neukrývá. požádal své druhy. že císař ho uslyší. i jemu bylo jasné. aby vyvětral. otevřel dutou část prstenu. prohlásil se za jeho milovaného syna v naději. odešel ze světa. . a pak si konečně uvědomil. Vedle něho na zemi spočíval prázdný převržený Pohár. že je to všechno marné. vzal do ruky jeho zápěstí a pak třesoucím se hlasem řekl: „Tento muž je mrtev. Ale přestože se v lékařství nevyznal. nakonec se však museli spokojit zjištěním. poslední a legitimní potomek Gaesarův. začali Básník a Boron s meči v rukou prohledávat všechny kouty. „Věř mi. Okno bylo zavřené. V domnění. Vstal. jako kdyby tam někdo rozdělal oheň a ten pak dohořel sám. Rabi Solomon se nad ním sklonil.“ „Kristepane. Baudolino klečel u Fridricha. Při čtvrtém pokusu dveře povolily. Do Fridrichova těla se však život nevracel. naděje křesťanstva.“ naříkal rabi Solomon.292 - . proklepali zdi. Obličej měl popelavý.však odolávaly dál. slitoval nad jeho duší. podívali se i pod postel a pokusili se objevit nějaký tajný vchod. budiž požehnán. že Fridrich. že se někdo přece jen dostal dovnitř a pořád tu ještě někde je. Básník sňal Zosimovi pouta a vytvořili dvě skupiny.“ volal Baudolino. Fridrich Barbarossa zemřel v místnosti zevnitř neprodyšně uzavřené a zvenčí chráněné jeho nejoddanějšími lidmi. Okamžitě zaplakal. pokusil se mu otevřít oči. a nejevil známky života. vyzná se v lékařství. v místnosti bylo cítit pach spáleného dřeva a uhlí. Boron se rozkašlal a otevřel okno. násilím rozevřel císaři ústa a nalil mu tekutinu do hrdla. kéž by se Svatý. Uprostřed místnosti ležel Fridrich skoro nahý. „V lékařství se vyznám i já. V krbu byl popel a ohořelé zbytky dřeva.

jde nám o krk. který strachy drkotal zuby. než připustit existenci bytosti bez těla. obával se. že do této místnosti se nemohl nikdo dostat.“ nedal se Zosimos a ze všech sil Solomonem cloumal. pouhý hlt nestačí! Jste pošetilí. protože si ho Bůh k sobě povolal?“ „Je určitě snazší brát to takhle.“ „Pak bychom měli zavolat jeho syna a stráže.“ navrhl Kyot.“ málem už blouznil Baudolino. Kyot mezitím zvedl ze země Pohár a nábožně jej uložil zpátky do schrány. a tak jej vypil. Musíme najít jeho vrahy!“ „Okamžik. jak vidíš. vytřeštil oči a popadl rabího Solomona za šat na hrudi. že císař nebyl zavražděn.“ ozval se Básník. „Nech toho.“ „To by byla hanebnost!“ pronesl plačky Baudolino. leží Pohár. Kouř z krbu mu možná jen uškodil. strčil do něho a odtrhl ho od nebohého rabína. zavolejte jeho syna. důvěřujete-li Židovi!“ „Pošetilí jsme. Fridrich je po smrti a my víme.“ rozkřikl se na Zosima Básník. V krbu hořel oheň. velice málo. „Tomu. Možná se mu udělalo špatně.“ okřikl ho Baudolino. . „přátelé. že ho otrávili. „Poslouchej. kdo se chce opít. je mrtev. panebože. ve kterém byl protijed. jako jsi ty.“ „Co vlastně bylo v tom Poháru?“ zařval znenadání Zosimos. že jsme to byli my. Budou si myslet. které začalo silně bolet na prsou. „Sám jsi přece viděl. ale odešel od nás. ale málo. ničemo.“ „Panebože. Kdo jiný než on jej mohl rozdělat? Slyšel jsem vyprávět o osobách. ale proto. že důvěřujeme zatracenému Graeculovi. „Proč mluvit o vraždě? Byl zamčen v místnosti.293 - . „můj otec je po smrti! Zavolejte stráže.“ nesouhlasil Básník. takže se snažily zahřát. pokryl je pot.“ zeptal se Baudolino Básníka. jež dovnitř vnikla dveřmi. že tu tekutinu ochutnal i Kyot. „Nic takového.“ „Ochutnal. jeho syn to však neví a nevědí to ani jeho baroni. „chceš tím snad říct. Vedle něho.tvůj otec je mrtev. drkotaly zuby a krátce poté zemřely. které jsme my tak bedlivě střežili.

o kterém se neví. jen aby z toho ostatní vyvázli se zdravou kůží. císařův syn nemá rád tebe ani nás a nikdy nám nedůvěřoval. Přivážeme ho k sedlu. Sám přece víš. že císařův syn v celé té záležitosti s Pohárem vždycky viděl jen spiknutí. Dá nás zabít a zbaví se nás všech jedním rázem. bude-li se dál táhnout na Jeruzalém. Než vůbec stačíme něco říct. „Takže.“ „Jenže jak to udělat?“ „Neprohlásil snad.“ „Jenže budeme muset jeho smrt předstírat. Vezmeme jej tedy s sebou a vykonáme to. že Fridrich nezemřel tady.“ „Takže co máme dělat?“ zeptal se Baudolino. Z nás by se stal obětní beránek. ale od včerejšího večera tam čekají koně. že někdo dá na tvé svědectví? Promiň. poslouchej. Snad si nemyslíš. do Indií. schismatikovi. odkud přišel. a má tedy víc než my všichni dohromady proč na Fridricha nevrazit? Už teď jsme mrtví.Básník se však nedal. že pokračujeme dál. kam by se rozhodně vydávat neměl. začnou se obviňovat navzájem a vypukne masakr.“ ohradil se Baudo. Syn pak rozhodne. jako jsem já. dojedeme k řece a tam ho odnesou vlny. co by byl rád vykonal císař. Teď tam nikdo není. jak to jen půjde. nebo vrátíme-li se domů. Židovi. kde bylo naší povinnosti ho chránit. jako tvůj druhý otec. a kdyby v tomhle zatraceném údolí žádný nerostl.294 - . ale pro ně jsi jenom neurozený zmetek. že císař byl zavražděn. Bude to slavná smrt pro císaře. že jeho baroni by se nás zastali! Jakmile vejde ve známost. Řekl: „Baudolino. za jeho smrt tedy můžeme my. že si půjde zaplavat v řece? Oblékneme ho. navlékneme mu i plášť a sneseme ho dolů na malé nádvoří. „jediným řešením je namluvit všem. třem potulným studentům a Boidimu. Baudolino. budeme viset na hradbách. Nebo že někdo uvěří opilci.“ odpověděl mu Básník. Jeho syn podle všeho na Pohár nevěří. abychom splnili Fridrichovo poslední přání. Baudolino. který se jako stařec odhodlal čelit přírodě. A nemysli si. přivandrovalec. dá nás pověsit na nejbližším stromě. ale někde jinde. Císaře jsme střežili my a on zemřel. které mělo jeho otce zavléct někam. který pochází z Alexandrie. A my budeme moci prohlásit.

„K řece ho doprovodí pouze Baudolino a Abdul. až budete vyjíždět. zemřel-li tady. co jsou nám nejméně nakloněni. Fridricha oblékli. a nakonec s ním souhlasili všichni. Baudolino. venku.295 - . že se ho pokoušíme zachránit. kde jsme ho měli střežit.“ Básník budil dojem. aby to vypadalo. aspoň si vás nebudou všímat.“ řekl Baudolino. přivázali k sedlu a podložili mu záda. Jiná cesta není. co sejde na tom.“ oznámil všem Básník. Nebudeme přece říkat. Fridrichova koně měli mezi sebou. „Tady nás nikdo neuvidí. věděl však. nemohli pomlouvat. aby Arcruniho nebo někoho jiného nenapadlo do téhle místnosti vejít. je to jediná cesta. Proto ho necháme zemřít tak. dno je však nerovné a zabrání nám dostat se k němu. ale je to tak. tělo okamžitě odnese. Konečně byli na břehu. Baudolino a Abdul na svých koních pomalu vyjeli z nádvoří. nebo někde venku? Zabili jsme ho my? Všichni víme. aby nás ani ti. že se k nim připojí. My ostatní zůstaneme tady. Je-li jednou po smrti. Kratičká cesta oběma přátelům připadala jako věčnost. že na koni sedí zpříma. „Je po smrti? Je. že má pravdu. odnesli na menší nádvoří. že jako jediný tu ještě dokáže učinit smysluplné rozhodnutí. Řekneme prostě. Že lžeme? Lžeme. jak to Básník kdysi provedl se Třemi králi. dohlédneme na to. Po boční stezce dorazili ke stezce hlavní. Všem je to líto. Vjedeme na koních do vody. že ne. kéž by ho Bůh přijal mezi své světce. Všichni ho poslechli.lino s očima upřenýma bůhvíkam. ale jen trochu. Pak už jen budeme . „početný doprovod by přivábil pozornost stráží a mohlo by je pak napadnout. že se utopil v řece. chceš-li si zachránit kůži a dorazit do země kněze Jana a společně s ním hlásat nesmírnou slávu Fridrichovu. ne? Je po smrti.“ Baudolino sice proklínal Básníkův chladnokrevný odstup. kdyby byl ještě naživu. Já bych ostatně mohl odejít na hradby a povídat si tam se strážemi. Ukryli se za remízek. že je mrtvý. a také to tu dáme do pořádku. aby se zdálo. „Proud je tu silný. Ozbrojenci z náspů císaře zdravili. a ne že zemřel tady v té místnosti. po širokém schodišti s nízkými dlouhými schody sjeli dolů a klusali k řece.

dorazil na místo bledý jako stěna a v horečkách a v pláči otci vyčetl. že byl mrtev už několik hodin. ti mu však připomněli. přijížděl ze svého hradu. jak naráželo do kamenů. Sotva jej položili na vodu. odrazilo se od kopyt poplašených koní a proud je unášel dál. svlékli ho a ponechali mu na těle jen to. Když tam pak dorazili Baudolino s Abdulem. a nikoho už ani nenapadlo. Několik mužů si jich nakonec opravdu všimlo. aby se zdálo. proud se ho zmocnil a unášel ho do údolí. vrátili se na břeh a sledovali pouť nebohého těla. co se stalo. Vjeli do řeky. aby se ubezpečili. že by ještě mohl žít. a zatímco Arcruni. nedovtípili se však. co a jak dál. které proud otloukal o kameny. proč se jen pouštěl do nerovného zápasu s říčními vlnami. přitáhli koním otěže. Proud řeky směřuje k táboru. Nakonec přece jen kdosi pochopil. čeho by stud jemu samému nedovolil se zbavit. otáčelo se v kruhu. Baudolino a Abdul se naopak nahoru do hradu vraceli. vody určitě moc nespolykal.tělo unášené proudem sledovat z břehu a volat o pomoc. Teprve o hodný kus dál se vojákům podařilo píkami tělo zachytit a přitáhnout je ke břehu. že je tam všechno v pořádku. když k nim však císařovo tělo doplulo.“ Fridricha odvázali a sundali s koně. zděšeně gestikulovali a volali k táboru. aby vojáci přiběhli k řece a zachránili císaře. že jako skoro všichni suchozemci neumějí plavat a on sám dobře ví. co se děje. Fridrichovo tělo bylo samý šrám a plné modřin. Zatímco Fridrich Švábský a další baroni mrtvé tělo odívali a upravovali a úzkostně se radili. Tak už to ale bývá: tělo vytažené z vody mají všichni za utopence a všem taky jako utopenec připadá. co se u řeky děje. že se začali plašit. mizelo pod vodou a znovu se objevovalo na hladině. Rozhěval se na Baudolina a Abdula. a přitom vzhledem k tomu. kterého mezitím upozornili.syn. Fridrichovo tělo se dostalo do vírů. Fridrichovo mrtvé tělo všem připadalo nadmuté vodou.296 - . kterého rovněž na hrůznou událost upozornili. tři rytíři vjeli do vody. Zdálky bylo těžké rozpoznat.nikdy se to nikomu nepodařilo. . že se v řece někdo topí. Ozval se nářek . jak těžké bylo otce odradit od plavání .

nikdo mu však nevěřil. že z ní zmizel Pohár. když jsme se pokoušeli dát místnost do pořádku. pane Niketo. já jsem sice také pomáhal snést císaře na nádvoří. když jsme sem vešli. Jisté bylo jen jedno . Pohár tu byl.297 - . křičel Básník. Takže ho má někdo z nás. že v ní k žádnému dramatu nedošlo. že když jsme na nádvoří Fridricha vsazovali na koně. pokoušeli se nařknout jeden druhého a tvrdili. Přátelé. skřípal zuby Boron. dušoval se Zosimos a rabi Solomon jeho slova potvrdil. Přátelé. a popadl Kyota pod krkem. spíš se ptejme. aby nastrojila zločin v uzamčené místnosti. jen klid. „Na to nemusím být věštec. když jsme na vnitřním nádvoří připoutávali Fridricha k sedlu. do místnosti nejspíš vešel Arcruni. kde byl Zosimos. Básník sice donekonečna opakoval. nebo až potom. která už zase působila dojmem. byli rozčilení a poletovali sem tam jako včely.někdo Pohár vzal. lidské šílenství dokázalo vytvořit představy těch nejkrutějších zločinů. lidská mysl se však zatím nedokázala natolik pokřivit. připomínal nám Boron. Když jsem tam pak dorazil já s Abdulem. abych si ověřil. že Fridrich mohl klidně zemřít sám od sebe a jeden z nás že toho pak využil a Pohár si vzal. To však není možné. jestli zmizel. který jsem smetl před krbem.“ „Přesně tak. když jsme byli na nádvoří? Přece s vámi. V tom případě jsi Pohár vzal ty. a od tohoto zjištění nebylo daleko k myšlence. nesouhlasil Kyot. Kyot se náhodou podíval do schrány a zjistil.„Nenapadá tě. nějak také zabil Fridricha. a teď tu není. „Posvátný Pohár zmizel. Básník šel zabavit stráže a nemohl všechno uvážlivě řídit. odsekl Kyot a odstrčil ho od sebe. pak jsem se sem ale okamžitě vrátil.“ usmál se Niketas. co v ní zůstali. tak jedině ty. Arcruni to nemohl stihnout. zatímco já jsem z okna vysypával popel. Jen klid. pokud to byl někdo z nás. Ti. co se tam mezitím asi přihodilo?“ zeptal se Baudolino. Kainem počínaje. Nic takového. Všichni . a s vámi jsem pak šel nahoru. že kdo jej vzal. Nikdo nedokázal říct. nakonec všichni odcházeli. zdali sem mezitím někdo nevešel. uklidňoval nás rabi Solomon. Když pak z místnosti.

“ „A vydali jste se na tu cestu?“ „Nešlo to ze dne na den. že před povařením bude tělo třeba rozsekat na kusy. Byla to výprava . Nebohý otec. kde na každém kroku číhá nebezpečí.“ „Doslechl jsem se. značná část účastníků výpravy se chtěla po moři vrátit domů. Někdo navrhoval okamžitě z něj vyndat vnitřnosti. kdo Pohár vzal. až ho dobudeme. že vydat se na cestu. jež podléhají zkáze nejrychleji. do nichž se kdy dobří křesťané pustili. na to je hrozné jen pomyslet. Bohužel. co provést s Fridrichovým tělem. uložil jej na hradě v tajném úkrytu.přirozeně okamžitě požádali o prohlídku svých cestovních vaků. kdežto kosti se uloží do hrobu v Jeruzalémě. vlasti apoštola Pavla. Celý dvůr se neustále scházel. než podniknout jedno z největších dobrodružství. a měl pravdu. Ani Richard Lví srdce a Filip August ostatně do Jeruzaléma nedorazili. Nedlouho poté. nesmělo to vypadat jako útěk. měli by se všichni společně vydat do říše kněze Jana. Pak zase začaly spory. Armáda se rozpadala. zemřel i mladý Fridrich. jež zakoušel cestou. že výprava bude pokračovat po souši. že dříve či později nezbude než povařit je ve směsi vína a vody. a přitom jeden druhému nevěřit. jiní zase radili se vším počkat. až výprava dorazí do Tarsu. Mladý Fridrich rozhodl. kde by se každý měl spoléhat na ostatní a věřit v jejich pomoc. pak by se sem pro Pohár nikdo nemohl vrátit. a rychle je pohřbít. Nezbývalo. Zbytek těla se však nedal uchovávat dlouho. a to se pak okamžitě pohřbí. A řešení? Pokud Fridrich Švábský nebude klást překážky. že nikdo neví. buď to. aby se kosti oddělily od masa. Ten.298 - . co se s Fridrichovými kostmi vlastně stalo. co jsme dorazili do Palestiny. jiní se zase chtěli vydat do Antiochie a další do Tripolisu. Já jsem mu na to řekl. až bude po všem. a kde by každý (až na jednoho) naopak ostatní podezříval z Fridrichovy vraždy. Básník se však dal do smíchu. nebo nic. aby si jej odtamtud vzal. a u toho jsem být nechtěl. Já jsem však věděl.“ „Doneslo se to i mně. zlomila ho bolest ze ztráty otce a strasti. Básník odpověděl. bylo jasné. aby rozhodl o osudu výpravy.

Jelikož není vůbec jisté. že by ten darebák měl být považován za jednoho z betlémských králů. aby se k nim lidé. že to je veliké tajemství. a proto se svým úmyslem seznámil Cuttiku z Quargnenta. bratra Colandriny Colandrina Guaska. Básník. na které cestou do říše kněze Jana narazí. Baudolino měl v tomto ohledu důvěru jen ke svým krajanům z Alexandrie. že jimi opravdu jsou. kolik potřebuji koní a potravin. Solomon a Boidi. nedalo se však nic dělat. klučík. nebo opravdu dvanáct. nikomu se sice nezamlouvalo. Abdul. Přijali jeho návrh.299 - . že Kosmovu mapu zná nazpaměť. kdo se výpravy zúčastní a kdo ne. Měl jsem dojem. a kdyby se jich na to někdo zeptal přímo. kteří se co do počtu rozrostli. že by jich mělo být dvanáct. že by se přede všemi zapírali. po návratu do Konstantinopole. které nemohou každému na potkání odhalit. Bez Zosima se obejít nemohli. takže je jich teď dvanáct. Nešťastný chlapec! Neustále v něm hlodala závist a trpěl pocitem pokoření. zda jen tři. že by měl ctít otcovy úmysly a nechat nás podniknout výpravu do Indií. protože stejně jako on měli dojem. kdyby je považovali za Tři krále. Boron. Básník podotkl. Třeba si myslel. nikdo z nich by neměl dávat najevo. To všechno jsem se ale dozvěděl až letos. kolik betlémských králů opravdu bylo. Baudolino. chovali uctivě. se nyní už museli jen rozhodnout.“ Naši přátelé. který měl sice přezdívku Ciula. Víra by jejich zdráhavost proměnila v pravdu. všichni by byli přesvědčeni. že betlémskými králi opravdu jsou. že Fridrichův syn můj návrh přijal s úlevou. Chtěl jenom vědět. nikdy se na nic neptal a dalo se mu věřit. že mu spadl kámen ze srdce. bylo by dobře.nešťastná pro všechny. ale bylo to urostlé chlapisko. Pokud chtějí. V Kilikii se mi tehdy Filipa Švábského podařilo přesvědčit. že do . že v těch dalekých zemích zabloudím a zahynu. řekl mi. zlý však nebyl. že se už nikdy neuvidíme. a zatím zemřel sám. Porcelliho a Alerama Scaccabarozziho. z nichž jeden nevěřil druhému. měli by zapírat a budit dojem. Jdi si s Bohem. nepřestával totiž přísahat. myslím. Právě proto. Byli tu Baudolino. Do počtu jim chyběli ještě čtyři. Kyot.

k nim začal promlouvat. vid?“ ozval se Baudolino a přistoupil k němu tak blízko. že Arcruni před ním musel couvnout.“ „Jak to můžeš vědět.“ odpověděl mu Arcruni. „Předrazí přátelé.. Leon teď bude tvrdit. Od císařských nemohu očekávat. jedl má jídla a pil mé víno. kdo vešel do císařovy místnosti.. „Povídá se to. „nevíš taky o někom. Z toho.“ začal. „je zřejmé. Ale napřed bych se od něho rád dozvěděl. Na hradě i v ležení teď vládne takový zmatek. když se císař topil v řece?“ „Opravdu se utopil v řece?“ zeptal se Arcruni. „vím. že jsem chtěl císaře získat na svou stranu a obrátit ho proti němu.“ zvolal Básník. tak ho podříznu potom. že tento muž nám vyhrožuje. pokud mě vůbec ušetří..“ „Když už toho víš tolik. Měl bych jim být vděčný.“ „Přátelé..a už jen z toho je jasné. „Nikdy.Jeruzaléma stejně už nikdo nedorazí. Císař zemřel na mém hradě. sedm mul a jídlo na týden. že vrazit mu dýku do zad a pak ho někde pohodit by nemělo být nic nesnadného. že Fridrich byl mým hostem.. Když. že by mi byli příznivě nakloněni nebo že by mi poskytli ochranu. Když se už chystali vyrazit. Ale slyšel.“ pustil se do něho Básník. že se chystáte na cestu do daleké země. Zatím. Leon by proti mně nemohl nic podniknout . Pak se prý o ně určitě postará Boží prozřetelnost. přišel k nim Arcruni a se zdvořilou ponížeností.“ „Můj pane a příteli. jak obrovským neštěstím pro mě smrt tohoto muže je. pane Arcruni?“ nedůvěřivě se ho zeptal Básník. „já po vaší zkáze netoužím a vlastní se chci vyhnout..300 - . kníže Leon vytušil. Od mladého Fridricha dostali dvanáct koní. „To si myslí jeho syn.“ „Který jsi ty sám nikdy neviděl. Zaslechl jsem něco o jakémsi poháru. Dokud byl Fridrich naživu. co po nás vlastně chce. že nemohl-li . Tady mi hrozí nebezpečí. s jakou se předtím obracel na císaře.

ostatní váhali. Jeden nepřítel navíc už tolik neznamená. stavěly na odiv svou nepravost. ale jednotlivě. „šel bys za Fridrichem Švábským a namluvil mu. o níž mluvíte. Musím odtud nadlouho zmizet a vrátit se sem s něčím. kam bych unikl. Nemám. má-li dvanáct ctihodných postav opravdu budit re. Chci jít s vámi. co by mi vrátilo prestiž a autoritu. a podaří-li se vám ji najít. Tři souhlasili s tím. Byly vyrobeny dokonale. ale při tomto našem zatraceném dobrodružství už stejně může být každý nepřítelem každého. Arcruni. Jistě.301 - . „Je nás dvanáct a třináctý přináší smůlu. že Arcruni působí dojmem vysoce postaveného muže a že Zosimos.“ „Kdybychom tě odmítli. že jsem nevzal nádobku. Vím. a Baudolino to ví. a ty bych mohl cestou prodávat. Sešel do místnosti. tento muž by znamenal přítěž. Postavil hlavu zpátky na truhlu a vrátil se nahoru. představovaly by velké jmění.“ vyslovil se Básník.“ nadhodil Baudolino.“ „To jsem neřekl. kníže Arménů. když jste jich viděli sedm v řadě vedle sebe.“ „Poslouchej. dají-li se brát vážně. nejsi zrovna člověk. kterou vlastním. a vzal jednu z nich do ruky. by žádné pochybnosti budit neměly. Země na Východě dobře znám a mohl bych vám být užitečný.on. sedm hlav Jana Křtitele. ve které je objevil. každá zvlášť. Vy se vydáváte hledat říši kněze Jana. jak mě poslat na smrt. ale pokud ano. ochránit život nejslavnějšího ze všech svých spojenců.“ „Po pravdě řečeno. kterého bych s sebou rád vzal kamkoliv. Nakonec vám povím. aby Arcruni šel s nimi. že za smrt jeho otce můžeme my. protože kdyby tomu tak bylo. vzal bych s sebou tedy tu trochu zlata. Boron tvrdil. Tím vám také navíc dokážu. aby si ji jaksepatří prohlédl. že vévoda vás nezaopatřil penězi. Nebyl si tak docela jist. že mám i sedm vzácných relikvií. pak je to jen moje vina. zůstal bych přece tady a použil jí při vyjednávání.“ Během rozmluvy Baudolino rozvažoval nad hlavami Jana Křtitele. a to je jedinečná příležitost. světcův obličej s dokořán rozevřenýma očima přiváděl na svaté myšlenky. získáte si slávu.

že by Zosimova krádež Poháru nějak souvisela s Fridrichovou smrtí. s pomocí pečetítka zakoupeného v Gallipoli zapečetil dvířka. Básník namítl. pane Niketo.spekt. jehož ničemnosti budily důvěru. a vytáhl odtamtud tři věci: drobnou zčernalou lidskou lebku. hbitě seběhl dolů. Zosimos ve zmatku onoho osudného rána vzal Pohár ze schrány. že Fridrich nebyl . že nehledě na vztek. že členové výpravy by se mohli o hlavy podělit. a nebyli jsme už v pokušení podezřívat jeden druhého. kde jsou!“ Odvedl všechny do komůrky a tam společně zjistili. jak jsem se nechal obelstít. by mohl být jejich podkoním. že celé dopoledne nebyl vidět Zosimos. Neměli jsme žádné důkazy. bylo mu jasné. zdali se tam jedna náhodou nezakutálela. Pak už jen čekal na vhodnou příležitost. mohou je přece vzít s sebou stejně. takže mu sňali pouta. protože po celou noc byl připoután k posteli. takže jeden podkoní pro všechny by určitě nepůsobil dobrým dojmem. Rozhodnutí nakonec odložili na druhý den. Baudolinovi rázem svitlo a zvolal: „Hlavy! Hlavy! Mimo mě a Arcruniho jediný Zosimos věděl. Jenže právě druhý den. a ostatní na tom byli určitě stejně. Arcruni sáhl pod truhlu. do naší skupiny se však vrátila vzájemná důvěra.302 - . jsem pocítil i jakousi úlevu. Pohár v ní ukryl. že by to byla jeho smrt. A co se hlav týče. když už slunko stálo vysoko na nebi a jejich přípravy na cestu se chýlily ke konci. Když to Arcruni slyšel. rozplakal se a tvrdil. peče-títko s písmenem Z a zbytky ohořelého pečetního vosku. otevřel hlavu. a Arcruniho nechat doma. „Musím se přiznat. hlavu uložil na místo a vrátil se mezi ně nevinný jako anděl. Když se dovtípil. do níž jej Kyot vložil. že dál už čekat nemůže. si jeden z nich uvědomil. že králové měli každý buď deset sluhů. Nad Zosimovým darebáctvím jsme se třásli vzteky. Všechno bylo bohužel rázem jasné. že hlav už je tu jen šest. spíše nás naopak utvrzovala v Básníkově domněnce. Ve zmatku posledních dvou dnů ho nikdo nehlídal a on sám pomáhal sedlat koně a připravovat náklad pro muly. Objevili jsme viníka. nebo cestovali na zapřenou bez nich. darebáka.

jak by se jim aspoň zpočátku dalo vyhnout a procházet kraji. „tady nám přijde vhod Arcruni. O tom. že se rozhodl k tomu. Vydat se přímo tím směrem by znamenalo projít územími nevěřících. Je jediný. že Arcruni byl slavnostně přijat do skupiny odvážlivců. Zůstává jediná možnost: uhodnout. než tam dorazí. ale on naštěstí ví. že si s sebou be.má zhruba dvanáctihodinový náskok. toho poznáte na první pohled a z dálky. Především bylo jasné. k čemu j jsme se předtím odhodlali i my. a ne my?“ „Přátelé. Porcelli připomněl. takže moc dobře ví.“ souhlasil Boron. že dříve či později by tam přišel o život. že má jen mulu. kam zamířil. a vydat se týmž směrem. a oni koně.“ „Výborně. že Zosimos pokudl vzal do zaječích ihned po setmění . odkud vychází slunce. a nejrozumnější tudíž bude předpokládat. když mapu má on. Vydejme se na cestu a vyptávejme se na řeckého mnicha.“ A tak se stalo. pronesl smysluplnou úvahu: nachází-li se říše kněze Jana na východě. totiž dorazit do říše kněze Jana. bez dvanáctého krále se neobejdeme. prohlásit se za vyslance Fridricha nebo jiného vládce. Baudolino však podotkl. kudy se vydat.také proto. pak by měli vyrazit tam.“ přišel s návrhem Baudolino. které jsme právě opustili a kde nás nepotkalo nic dobrého. že všude kolem jsou samé hory. a ulevilo se mu. kdo zná Kosmovu mapu. Pohár mu samozřejmě vezmeme. a pak už mi jen prokážete tu laskavost a dovolíte mi. Básník řekl: „Do Konstantinopole se vydat nemohl. že s Izákem Angelem na trůně mu tam pšenice nepokvete. „Jakým směrem se ale máme vydat. navíc by musel projít seldžuckým územím. Vyzná se tu. poblíž Pozemského ráje. Horempádem za ním vyrazit není možné. Takže chceme-li Zosima dostihnout. a na horských stezkách je kůň pomalejší než mula.“ Shromáždili se k poradě. bůhví kam až sahají.zavražděn. vrátit Pohár a dát se zahrnout poctami. Půldenní náskok tu jednou je a Zosimos si jej také udrží. abych ho vlastnoručně zaškrtil. kde žijí křesťané . a navíc je nás teď jen jedenáct. musíme se vydat do říše kněze Jana a zmocnit se ho dřív.303 - . hlavně proto.

304 - . která zbyla. protože někde se učitě nebudou moci zdržet tak dlouho. „Koncem měsíce června léta Páně 1190 jsme se konečně vydali na cestu s cílem dospět do říše kněze Jana. Baudolino ho však se smíchem upozornil. Jich bylo dvanáct a hlav šest. Baudolino se spokojil s tou.rou hlavy Jana Křtitele. Solomon se o nějakou křesťanskou relikvii zajímat určitě nebude a Cuttica. a vzápětí se s nimi dokáže dorozumívat jejich jazykem. ale loutka se bude hodit stejně.měla dlouhé a ježaté vlasy a vousy zhotovené z prosných stébel obarvených načerno a oči ze dvou černých kamínků. Jako dovedný mechanik vyrobil jakousi loutku. Před odjezdem si rozebrali hlavy Jana Křtitele. Ve tváři měla posedlost jako ten. Básník nelenil a okamžitě po jedné natáhl ruku. Porcelli a Colandrino se k nim přidali jako poslední.“ řekl Arcruni. asi bude možné jen s její pomocí. kde se mluví jazyky. Kyot. ale ctnostní jako oni jsme rozhodně nebyli. že Arcruni by měl být rád. o nichž naši přátelé v životě neslyšeli. „a zjistit. jemu prý stačí barbary chvíli poslouchat. tu jedinou pravou relikvii si odnesl Zosimos. Básník. a vyjmenovával osady a města.“ řekl Baudolino Niketovi. aby místní jazyk stačil zvládnout. a ty se přece nedají prodat Turkům.“ . co putovali do Betléma. Básník zrudl a rozmáchlým zdvořilým gestem dal přednost Abdulovi. Ciula. že je rád. že s neznámými jazyky by neměly být žádné problémy. takže hlavy u sebe budou mít on. Bylo nás sice dvanáct jako králů. Baudolino řekl. Abdul. že jsou jedna jako druhá. „A to je všechno. Boron a Boidi. Každý si relikvii ukryl ve svém vaku. zdali tamtudy prošel Zosimos.“ Baudolino všechny ujišťoval. že stejně by měl uvažovat i Zosimos. která se velice podobala Zosimovi . Ujišťoval ostatní. které neznáme. koho představovala: „Budeme putovat místy.

a je-li nesnadné uvěřit lháři. trvalo celé čtyři roky. že byl například v Ikoniu. nudnými zastávkami i bolestnými příhodami. ocitnou se v nebezpečí. byl svou přirozeností člověk. při putování pouštěmi. Nemluvě o tom. Vyprávěl s přestávkami tak. smlouvali s divokými a sveřepými obyvateli vzdálených krajů o obilnou placku nebo o kus jehněčího masa. kde pršelo jednou za rok. pod palčivým sluncem. děti se chtěly jít vyčurat a muly se zpěčovaly jít dál. vyvstávají poutníkům před očima klamné přeludy. že nevěřil vlastním očím? Jedné věci se však Niketas rozhodl věřit. kdy si ženy stěžovaly na vedro. který si rád vymýšlí. říkal si v duchu Niketas. ale i přes den. Po mnoho dnů bojovali o holé přežití . rychlou zvěř. že na vlastní oči viděl bytosti. že zaujetí. A nemohlo tomu ani být jinak. a najdou-li konečně keř s bobulemi. v některých chvílích je možná spalovala horečka. co vyprávějí cestovatelé. porušenou návaznost. jak naslouchali dalším a dalším vyprávěním. jaké si i člověk obdařený tou nejbujnější fantazií stěží dokáže byť jen představit. nekonečné prostory a dlouhatánské časové úseky. a Niketas v jeho příběhu tušil prázdná místa. že Baudolino. jak Niketas ostatně velice dobře věděl. A pak také. pátrali po vysychajících pramenech vody v krajích. vyplněné malomyslností. jak potom uvěřit tomu. .305 - . jak putovali. a to proto. protože putování dvanácti. kdo napřed tvrdí. Jak cestovali ve sluneční výhni a větrné víry jim do očí hnaly písek. jak o něm Baudolino vyprávěl. upadnou v blouznění.26 Baudolino a cesta tříkrálová Baudolino nakonec svůj příběh Niketovi nevyprávěl jen při nočních zastávkách. že místo aby si svlažili útroby. jindy zase prožívali chvíle ospalého očekávání. a pak se sám přizná. v nočních dunách se ozývají hlasy.snažili se ulovit plachou. které svírá hlavu žhavými kleštěmi. podle toho.

které tu hynuly na úpal. Básník nestál o Pohár. a s ním i rabímu Solomonovi. tvrdili někteří.s jakým o ní Baudolino vyprávěl. Ještě že s sebou máme dost proviantu a nemusíme ta odporná zvířátka pojídat. že Boidi si vzal do hlavy. že čím je dál. jen se podívejte. Arcruni si jenom nepřál být tam. právě takový mnich tudy prošel. i kdyby neskončil v říši kněze Jana. nebo to možná byla jen tvrdohlavost. nabodnuté na větev opékat na ohni a že si jim budou sbíhat sliny nedočkavostí. Skupinka Alexandrijských se jako jediná zdála stát oběma nohama na zemi . a budou mnohem odpornější ještěrky lovit. Byl však na omylu. odvezou je do rodné Alexandrie a to město bez dějin promění v nejoslavovanější svatostánek celého křesťanstva. zhruba měsíc se tu zdržel a pak utekl. Kdy k tomu došlo? Budou to už sedmé Velikonoce. který by se tam shledal se ztracenými židovskými kmeny. jako lidská dlaň dlouhými ještěrkami. Jistě. že mluví pravdu: že totiž po celou dobu jejich putování byli sice všichni do jednoho hnáni touhou dosáhnout cíle. protože ho nechtěli nechat samotného. nevěděl totiž. Ve snaze vyhnout se ikonijským Turkům je Arcruni hned na počátku cesty vedl několika průsmyky. tím se však pro každého z nich postupně stávalo něco jiného. kde si koně málem zlámali nohy. Baudolinovi zase šlo o tuto říši. řekl Boidi a vydechl si úlevou. Boron a Kyot chtěli jen najít Pohár. odkud odešel. protože mi přivedl dceru do jiného stavu. poněvadž když se něco hledá. pak se šest dnů vlekli kamenitou plání posetou mrtvými.306 - . plodem hříchu je tamhleten . Prošli několika osadami a v každé místním lidem ukázali loutku podobající se Zosimovi. aby se do nich už mohli pustit. Třeba ale pokračovali v cestě také proto. že jakmile dorazí na místo. a to stále naléhavěji. nasvědčovalo tomu. nasbírají tam co nejvíc relikvií. jinak by prý člověka nikdo nebral vážně. jak říkal Aleramo Scaccabarozzi zvaný Ciula. tím více se blíží předmětu svých přecudných tužeb. tak se to taky má najít. že neuběhne ani rok.uzavřeli s Baudolinem dohodu a následovali ho. a Abdul se jak známo domníval. hledal si říši svou a vlastně jakoukoliv.

že se dostali mezi Turky. „Teď už ale. zavedl jsi nás rovnou mezi antikristy! Arcruni chroptěl a snažil se je ujistit. sympatický hrbáček. prošel tudy. že si nespletl cestu. a místo abys překládal. budou to asi tak tři dny. to už je tak trochu kněz Jan. nejspíš proto. Jednou večer ho Baudolino zahlédl. jak pozoruje zapadající slunce a cosi na obloze . Machtmet rores alla“. že tudy Zosimos prošel?“ naléhal Baudolino a Arcruni mu odpovídal. že Zosima si pamatují. Básník chytil Arcruniho za vlasy tak důrazně. říkáš. tihle zvrhlí mniši jsou jeden jako druhý. i kdyby to byli nestoriáni. Odpověděli jim stejně zdvořile německy. obyvatelé se tu ke chvále Boha totiž spokojovali s málem. a hned se s nimi také máváním a úsměvy od ucha k uchu rozloučili. „nestoriáni. že měl také černé vousy. na které cestou narazili. že mu něco vrazí do zadku. nikdo by ho nepoznal. jen tak dál. „budeme potkávat jen křesťany.krtičnatý klučina. Není to tak. musíme se napřed porozhlédnout. co ti slina na jazyk přinese? A také se jim dostalo odpovědi: jak bychom ho neviděli.“ „V pořádku. Od této chvíle. narazili na lidi žijící v kulatých stanech. příchozí zdravili slovy „La ellec olla Sila. Ale když byl hrbatý. nabídl jim hlavu nějakého křesťanského světce. Baudolino. tvořily vlastně jen chýše z kamení. to je přece on. a i kdyby mezi nimi stál kostel. ty přece víš. Z čehož naši přátelé usoudili. Nebo že by pokaždé kápli na ty nejhloupější? Jak šli dál. kudy jít.“ uklidňoval ho Baudolino. aby zachoval klid. a řekl mu: jen tak dál. Pak to ale nebyl Zosimos.“ ubezpečoval je. než se v nějaké osadě dáme s lidmi do řeči. co rádi narážejí lidi na kůl. Sotva byli z dohledu. a oni mu pohrozili.307 - . jestli tam uvidíme kříže a zvonice. u kterých se nikdy neví. že mu rázem hlava klesla na záda. Jindy zase odpověd zněla: Byl tady. tak to nebyl Zosimos. říkali a ukazovali na rabiho Solomona. kam se vydají. jazyk jako jazyk. Dali se do smíchu a mluvili jeden přes druhého.“ Kdepak zvonice! Osady. „Víš určitě. že jim nerozumíš. z jejich gest však vyplývalo. že prostě narazili na nomády. a pak jim ukázali loutku.

„I ty tedy věříš na tu historku se schránou jako Zosimos a Kosmas Indikopleustes?“ „A proč ne?“ podivil se Arcruni a zatvářil se. Na nejzazším východě těchto krajů. Tady zřetelně vidíte. Tigris a Ganges v této blažené zemi pramení. nejdřív dorazit k Eufratu. jako by se díval na mraky jakýmsi trojhranným okénkem. podívejte se. a když protečou kraji. My se tudíž musíme ubírat k východu. Kolem dokola je oceán. Za ním leží kraje.“ ozval se Básník. za kterou pod klenbou biblické schrány každý den mizí slunce. „Tady je. vlijí se do Perského zálivu. jestli člověk. že řeky Eufrat. „Sambation ovšem budeme muset překonat. ale před oceánem. jejich tok pak pokračuje pod oceánem. že se snaží zjistit. nebudeme muset přeplout oceán.“ . jako by se ho někdo zeptal. že jdeme cestou. kdežto tok Nilu je křivolaký. a Arcruni mu odpověděl. jimiž ostatně budeme také muset projít. „Prokristapána!“ zvolal Baudolino. abychom se k ní dostali?“ „U Pozemského ráje sice leží.308 - .“ odpověděl Arcruni. jemuž Latinové říkali napřed Středozemí a pak Helléspont. se nachází Pozemský ráj. „Jak bych si jinak mohl být jist. kam máme namířeno. pak ze svého vaku vytáhl pergamen a ukázal jej přátelům. přesněji řečeno v zemi egyptské.poměřuje zkříženými prsty obou rukou. proč si tak počíná.“ „Jenže. vlévá se do oceánu a pokračuje v dolních krajích jihu. který spadne do vody. „nachází-li se říše kněze Jana poblíž Pozemského ráje. kterou nám Zosimos stále jen sliboval?“ „Nevím sice. ale Kosmovu mapu mám. z ní pak vyleze mokrý. a posléze vyústí v Romajském zálivu. pak k Tigridu a nakonec k řece Ganges. oddělených od oceánu zeměmi obývanými zrůdnými bytostmi. protéká kraji předpotopními. a potom odbočit k dolním krajům východním. a ne za ním. kterou se ubírá i Zosimos?“ „Znáš tedy Kosmovu mapu. kde by se asi mohla nacházet ona velikánská hora. kde žil Noe před potopou. co vám Zosimos sliboval.“ řekl. Baudolino se ho zeptal.

Nad loukou zeširoka kroužili a níž a níž se snášeli orli. který podle všeho o tom všem ví víc než on. pěkně uprostřed se tyčil oltář a na něm spočívalo tělo zesnulého. jestřábi. sekyrou mu uťal hlavu a položil ji na zlatou mísu. V pořádku. a nevědí ani. výklenky. řeku kamení. sami raději uctívají bohy (řekli opravdu . a občas člověk musel zbystřit zrak. Obyvatelé dole v údolí se dorozumívali jazykem velice podobným řečtině a tvrdili. jako by patřili k pozvaným hostům. Oni sami prý už zapomněli. že to je pouze průčelí a za ním jen skála. kdy zde před tisíci lety vládl Alexandros. Otec přistoupil k mrtvému synovi. Bůh nám přispěchal na pomoc. že jejich město se jmenuje Bacanor a chrámy že pocházejí z dávných dob. jejíž tympanon zdobil reliéf. zjistili. abychom ztratili Zosima. mezi prostřenými stoly.“ Jednoho dne v dálce zahlédli skvostnou svatyni se sloupovím. tato cesta nás přivede ke ztraceným kmenům!“ „O Sambationu jsme se zmínili v knězově dopise i my.bohy' a ne . velký řecký král. klenby a pyšné kolonády. a kdo se k němu chtěl dostat. ví jen Bůh. Všichni přítomní byli oděni v bílém. Když se však přiblížili.“ pronesl Solomon se sepjatýma rukama. havrani a jiní dravci. že v horní části lávových stěn kruhu okolních hor se rýsují další průčelí. Při zevrubnějším pohledu vyšlo najevo. a jak by to dokázal. co se v nich nachází.“ rázně uzavřel diskusi Baudolino. uctívající proroka. „někde tedy být musí. „Eldad tedy nelhal.Pána Boha') na louce v jakési ohradě: stál tam dřevěný sloup a na něm byla naražena buvolí hlava. jak se dá k chrámům vystoupit. kterého měli všichni rádi. Celé město se právě účastnilo pohřbu mladíka. Rovněž bíle odění stařešinové pak tělo rozřezali na malé . musel vystoupit do výšky.309 - . zato jsme nalezli Arcruniho.„Sambation. chtěl-li odlišit lidskýma rukama opracovaný kámen od skály tvarované přírodou a rozpoznat další hlavice. dovolil. v jaké létají ptáci. který našel smrt na kříži. Vchod byl nahoře v hoře. Na planině u úpatí hory uspořádali hostinu.

Solomonovi. Boron se uchyloval ke svým obvyklým argumentům. protože neměli žádnou příležitost dostat něco do žaludku. Právě tam začaly Abdulem zmítat horečnaté zimnice. a tu pak používali jako pohár. Nakonec se všichni nahrnuli ke stolu a postupně jeden po druhém mrtvému okusovali hlavu. stoupenců Kalamu neboli mutakallimů. že tento obřad je mnohem lepší než obřady jiných národů. že si plete prázdno vesmírné. a dodal. Boron a Arcruni se pouštěli do nekonečných sporů o prázdnu. aby v tomto prázdnu existovaly mimo našeho ještě jiné světy. Arcruni ho zase upozorňoval.kousky a hosté jeden po druhém přicházeli. co těmi tělísky vlastně myslí. dokud na stole nezůstala jen očištěná holá lebka. Písek se na něm vzdouval jako mohutné mořské vlny a zdálo se. jako že kdyby ve vesmíru bylo prázdno. Také se stalo.310 - . a protože se nemuseli potýkat s nepřátelskými živly. neměl však co. kteří je v letu chytali a mizeli s nimi v dálce. že celý týden putovali přes písečný oceán. Naštěstí se předtím zásobili vodou. s prázdnem. že ptáci mrtvého mladíka odnášejí do ráje. pak procházeli rychle. jenž už od nalodění v Gallipoli trpěl mořskou nemocí. jímž byli oba posedlí. na které občas narazili. jaké vzniká v mezerách mezi drobnými tělísky či částicemi. Jeden z přítomných pak Baudolinovi vysvětlil. radostně z ní popíjeli a nepřestávali zesnulého chválit. že pod jejich nohama a pod kopyty koní je všechno v neustálém pohybu. brali si po kousku a házeli je vzhůru ptákům. neustále sílily a do konce cesty jej už neopustily: nebyl s to ani zazpívat svým přátelům při odpočinku za svitu luny písně. Travnatými pláněmi. o němž by se dalo diskutovat. nic by pak nebránilo tomu. jak ho vybízeli. připomněl mu. jež nechávají mrtvá těla shnít v zemi. není . lesklá jako z kovu. a tak podobně. se po celou tu dobu chtělo zvracet. A když se ho pak Boron zeptal. že podle některých starověkých řeckých filosofů a několika moudrých teologů arabských.

Voda vnikne dovnitř a rázem odtamtud vypudí vzduch teplý. dokonce i my sami. protože je v ní vzduch. když jsi z ní. protože jehla uvnitř v měchýři svým pohybem vytváří prostor mezi tělísky vzduchu. ponoř ji do vody. protože příroda sama brání tomu. aby někde vzniklo prázdno. A právě mezi atomy je prázdno. „Ta tvá tělíska jsou naprosté kacířství a nejspíš je viděli jen ti tví arabští kallomotemunové nebo jak jim říkáš. že tělesa jsou pevné substance. jejichž neustálý pohyb je zdrojem a původem života.311 - . aby do ní nevnikl jiný. Prázdno je proti přírodě. Voda do ní nevnikne. aby se mohly volně pohybovat. v láhvi však zůstane část vzduchu teplého. se skládáme z nedělitelných částic zvaných atomy.“ „Voda se tam nahrne. by nic nemohlo být rozříznuto. z nichž se skládá každé těleso. kdyby nemohla putovat prázdnými prostorami mezi tělísky. a ten je pořád ještě naplněn vzduchem? Jedině tak. a ten je naopak rychlý. že jehla pronikla do prázdna mezi tělísky. z nichž se naše tělo skládá? Do nadmutého měchýře. ještě než z něj začne unikat vzduch. tak z něj trocha vzduchu unikne a udělá jehle místo. dokládal svou teorii Arcruni.“ „Jenže zatímco voda do láhve vtéká.“ zlobil se Boron. jak říkáš. zlomeno či roztříštěno. Bez prázdna mezi tělísky. a voda se pohrne tam. že jehla je už v měchýři.“ „Vem tedy prázdnou láhev a ponoř ji do vody hrdlem napřed. vzduch odčerpal?“ „Odsáním odstraníš pouze vzduch chladný a ten se pohybuje pomalu.“ . kde jsi vytvořil prázdno. voda by se nedala pít a nemohlo by nám být teplo ani zima. Jak vysvětlíš. ucpi ji prstem. a nikdo jiný. dokážeš vbodnout jehlu. „Když jehla vniká do měchýře. Jak by se tělem šířila potrava. pak v ní nemůže existovat. a je-li proti přírodě. co se pak nachází v části láhve nenaplněné vodou. a to se neděje naráz. odsuň prst z hrdla. Vesmír a všechno.třeba se domnívat. co se v něm nachází. Odčerpej z láhve vzduch. Pohyb těchto tělísek je podmínkou veškerého vznikání a zanikání.

Pak vem měchýř z obou stran do prstů. že jsou v něm póry. že měchýř se roztáhne.„Tak. že postupně . Takže vzduch horký nebo studený s tím nemá nic společného. zatáhni a uvidíš. neodtéká dolním otvorem. nejsou póry náhodou prázdný prostor? A jak se tam dostane vzduch. že příroda vůči prázdnu pociťuje odpor. kde je otvor. aby do ní seshora nevnikal vzduch. a těleso nemůže vykonávat pohyb opačným směrem než prve. A pokud se měchýř opravdu roztáhne. aby v ní byl pouze vzduch teplý. neudělíš-li mu pohyb? A jak to. nedostane-li k tomu popud. protože se tam předtím dostala zespoda. Jak jej budeš pomalu odčerpávat. že se měchýř. A co bude v tom roztaženém měchýři? Prázdno!“ „Jak můžeš tvrdit. voda do ní nevnikne. jsem filosof a k závěrům docházím pouhým přemýšlením. Voda do ní nevnikne. je vzduch. co ti teď povím. a to jen proto. sám od sebe zase nenafoukne? A jak je možné. vytáhni ji z vody a zjistíš. a teď tedy tu láhev plnou vzduchu vem znova do ruky a zahřej ji. že voda se v láhvi drží. voda bude otvorem u dna vnikat dovnitř a stoupat výš a výš.“ „Cože? Tak především. nejsem mechanik. jak říkáš. Pak ji ponoř do vody hrdlem dolů.“ „Myslíš? Pak tedy udělej v láhvi dole u dna otvor a ponoř ji do vody tou stranu. Ale poslechni si. když jej zmáčkneš a udělíš tak vzduchu pohyb? Já ti to povím. a uvidíš. Potom vezmi hrdlo láhve. I když je v ní vzduch teplý. čím dál víc.“ „V druhém případě voda nevyteče.312 - . Pak ucpi hrdlo prstem. že stěny měchýře přilepené k sobě se od sebe oddělí?“ „Vyzkoušej si to!“ „Nevyzkouším. Vraž jehlu do nafouknutého měchýře. do úst a odčerpávej z ní vzduch. A ponech nafouklý měchýř několik hodin na slunci a zjistíš. ale menší než tělíska vzduchu. hleď. že nafouklý a dobře uzavřený měchýř. tak jen proto. a otvor po jehle okamžitě ucpi. aby z něj všecek vzduch vyšel. póry. když jsi z něj vypudil vzduch. jako bys tahal za kůži na hřbetu ruky. které ční z vody.“ „Tak ten měchýř mačkej dál. nesplaskne. ssss. protože v láhvi. Protože póry jsou sice prázdné otvory. má-li.

jak poutník v krajích.“ Nakonec musel zasáhnout Básník. takže místní lidé se mohou sytit pouhou jejich vůní. Jak do ní bude voda pomalu vnikat. v nichž ze stromů stékají krůpěje vonných balzámů.“ „V tom případě vem láhev. polož ji naležato zpátky do vody a sundej palec z hrdla. aniž začne páchnout. jinde zase zaslechli povídat o muži s černým vousem. v nichž voda jiskří jako . kde chovají pestrobarevné pávy. Naši přátelé se pak pokaždé úzkostlivě zeptali: „A co jste mu řekli?“ A vždycky se jim dostalo v podstatě téže odpovědi. Někde ho viděli.313 - . totiž že v těchto krajích každý ví. Přiměl je.splaskne sám od sebe. protože sluneční teplo promění vzduch chladný v horký. Tu a tam se doslechli o Zosimovi. Potom láhev z vody vytáhni. aby spor ukončili s tím. v nichž se nyní nacházejí. jenž se vyptával po říši kněze Jana. takže bylo radno zamířit k nějaké řece nebo aspoň k místu méně vyprahlému než to. a ten vychází rychleji. nebo bez otvoru?“ „Bez otvoru. a z toho žbluňkání ve všech těch láhvích dostali všichni žízeň. ale bez žbluňkání. Rozezlený Básník si naříkal. neustále potkává nádherná města s chrámy. objevuje nádherné prameny. palcem ucpi hrdlo. že Arcruni by se spíš než o prázdno měl starat o docela jiné věci. že v rukopisech uložených v knihovně kláštera svatého Viktora se dočetl. Proč? Protože v ní bylo prázdno. stropy jsou ze zlata a sloupy mají ebenové hlavice. vzduch z ní bude naopak v podobě bublin odcházet a dokazovat tak svou přítomnost. Ponoř ji naležato do vody. a neobjeví se ani jedna bublina. vodu z ní vylej a odčerpej z ní vzduch. kde se právě nacházeli. že vchází do klášterů. Voda do ní bude vtékat. jejichž maso nepodléhá zkáze a na cestách na prudkém a palčivém slunci vydrží čerstvé třeba třicet i více dnů. sochy vypadají jako živé a ke zlatým oltářům se stoupá po šedesáti schůdcích. že překračuje řeky démantů a prochází se zahradami. že kněz Jan žije dál na východ a cesta k němu že trvá celá léta.“ „S otvorem. jejichž střechy jsou posázeny smaragdy.

ale ti naštěstí nepojídali cizince. otec s dcerou a matka se synem. bůžka pak naložili na vůz. člověk nemůže ani posadit. had naštěstí zasyčel. na něž cestou narazili. že před vstupem do Pozemského ráje je třeba projít divokými končinami. ani příliš ošklivé. že v divočině žijí . kdyby nezjistili. a on její návrh přijal. jako kdyby všichni. se zvedal žaludek. kde viděli artabanty. U řeky Arlonu vešli do vesnice. kde obyvatelé tančili kolem svého bůžka a ostrými noži se bodali po celém těle. ani příliš hezké. radostně se vrhali pod kola. byli jen bohapustí lháři a podvodníci. sluncem sežehlou trávu a skály. jako třeba v Colandiofontě.zatím však neviděli nic než pouště. pomalu už ochotnému složit slib cudnosti. říkal jim přece. ještě odpornější věci shlédli. jak říkal Básník. chutnaly jim jenom jejich děti.jas blesku a v nichž ožije i sušená a v soli naložená ryba. Jenže to je právě ani nenapadlo. protože se jim ošklivili. že zdejší ženy. V Salibutu museli projít lesem zamořeným blechami velkými jak žáby a v Cariamarii narazili na chlupaté muže. Arcruni jim domlouval. Poblíž Cataderských bažin zase narazili na muže s varlaty až po kolena a v Necuveranu osoby obého pohlaví nahé jako zvěř tělesně obcovaly na ulicích jako psi. kdo o nich psali. kteří v nich bydleli. že jsou to prameny věčného mládí . nechávajíce si zpřelámat kosti. města. kteří štěkali tak. Baudolino sykot zaslechl. mrskne sebou a je pryč. Takovéto a mnohé jiné. že když jedna z nich projevila ochotu oddat se Baudolinovi. Na kámen se tu. že ani Baudolino jejich jazyku nerozuměl. a ženy tu místo zubů měly kly jako kanci. nebo v Iambutu. uskočil a zachránil si tak život. aby neztráceli trpělivost. vlasy až na zem a na zadku kravský ocas. který má bránit její počestnost. zachovávají svým mužům věrnost tak. byla jen shluky ubohých chatrčí a z lidí. nechce-li si spálit zadek. kdyby na to upozornily předem. což je důkazem. kteří chodí neustále se skloněnou hlavou jako ovce.314 - . což by ovšem nemuselo vadit. že každá chová v pochvě jedovatého hada. a umírali. kde by si bývali po tolika vyprahlých pláních rádi odpočinuli. V Tane narazili na lidojedy. zato divy Východu se jim ani jednou neukázaly. Básník mu však pokaždé odsekl. vozili ho po ulicích. a tak se stalo.

pak se ale dovtípili. nevíš. Měl bys naopak jásat!“ Baudolino ho však zatahal za rukáv a pošeptal mu. která jim tam kdysi v oněch blahoslavených krajích patřila. aby z něj konečně sňali letité břímě a převzali vládu. které naštěstí ještě nepotkali.“ stěžoval si. přátelé. jenž svým vzhledem budil dojem představeného pravoslavného kláštera. že tam někde na východě prostě být musí. jako by je počítali. v ruce držel dřevěný kříž (takže žádný stříbrný kříž posázený rubíny. že ani tito lidé nevědí.315 - . že Abdul blouzní a že by neměli jeho utrpení ještě zvětšovat. že jako betlémští králové odtamtud pocházejí. tak ti to najednou vadí a jsi nespokojený. které doposud shlédli. a jestliže kraje. . Rád by se jich tudíž zeptal. a že se možná vydali špatnou cestou. Baudolino jásal. odříkával žalmy v řečtině a Baudolinovi oznámil.šelmy. že hlubokým dojmem na místní zapůsobilo hlavně to. co je ještě cestou čeká. Důkladně se vyptali. „nejspíš cestou za štěstím zahynu. že už dlouho čekají na svaté krále. Stále vyšší horečkou trpící Abdul zase tvrdil. co ta nemožnost je. že ani jeho délku nedokázali odhadnout. kteří se vracejí z Betléma a po nesčetné tisíce let prožívají tisíce dobrodružství. a že jenom pevně věří. co říkáš!“ okřikoval ho Básník. byli místní udiveni. dorazili do Salopatany. že zrovna oni nemají zprávy určitější. nebyly dost divoké. aby jeho princezna žila v těchto Bohem opuštěných a prokletých končinách. tak se mají nač těšit. „Jenže já už k návratu nemám dost sil. takže ta pravá divočina je teprve čeká. a když teď na vlastní kůži poznáváš. že je jich dvanáct. Právě naopak. že není možné. Bylo zřejmé. vracejí-li se do říše kněze Jana. z níž určitě pocházejí. „Promarnili jsme s tebou celé noci. bručel Básník). Po čase tak dlouhém. vzhledem k tomu. V tomto velice nuzném a ubohém městě je přijali s údivem a při pohledu na ně nepřestávali pohybovat prsty.“ „Mlč. když jsi opěvoval krásu nemožné lásky. Pak před nimi naráz všichni poklekli a jeden běžel tu novinu rozhlásit. V ústrety jim přišel muž. kde se říše kněze Jana nachází.

učil.„Přesvatí pánové. Pokud dáte na mou radu. kterou mu ukradli.316 - . co by králové. jen kdybychom byli králové vracející se z Betléma. že nevíme. jenž tudy nedávno prošel a hledal říši kněze Jana. že jimi pro ně jsme. Takže nohy na ramena a rychle odtud pryč . „tady bychom se mohli dozvědět spoustu potřebných věcí.“ „Přátelé. „a abyste věděli. Ten muž už na pohled nebudil důvěru a zcela určitě to byl kacíř jako všichni Řekové z přímořských krajů. poněvadž o nich už víme. protože králové vracející se z Betléma a provozující cestou svatokupectví. nebo jich bylo dvanáct. které by nám byli ochotni prozradit. aby mu prý vrátil nějakou relikvii. Boha na kříži? Jenom pohani přisuzují svým bohům matku!“ „Tomu mnichovi opravdu není co věřit. Boha dvouměsíčního. A určitě také potká mantichoru a narazí na černé kameny v Bubuctoru. měli bychom odtud okamžitě odejít. a oni se dovtípí. že musí být hodní i na ty. kde se dá tak snadno kamsi propadnout. jenže právě proto. a pak už se jenom v duchu ptali. ho Bůh řádně ztrestá.budou to možná opravdu hodní křesťané. . to nejde dohromady. která tam vládne. ale to ještě neznamená. která na něho čekají. vypadne z nás určitě nějaký nesmysl. že ve tmě. „vy určitě nejste jako ten byzantský mnich. Nechali jsme ho pokračovat v cestě a nijak jsme ho neupozornili na nebezpečí. jaká asi bude ta Abcasie. vzali si s sebou hojné zásoby.“ promluvil ke svým druhům polohlasně Básník. náš otec a světlo pravdy. že Maria byla matka člověka jménem Kristus.doufejme. zatímco Nestorios. Neví nic o Abcasii . Umí si snad někdo představit Boha v plenkách. Nemůžeme jim ani nabídnout ke koupi hlavu Jana Křtitele. protože budeme-li si s nimi ještě chvíli povídat. vědět měli.“ skočil mu do řeči Básník.“ A tak se honem rozloučili. tu relikvii ukradl nám. že by nám je prozrazovali zbytečně.“ „Kéž by ho Bůh ztrestal. jimiž je tu podarovali.“ řekl ten dobrý archimandrita. co si z nich utahují. ať už byli jen tři. domnívají se. neustále se totiž dovolával přesvaté Panny.

jako byl předtím. to se dozvěděli velice brzy: v délce bezpočtu mil spočívaly v korytu řeky. „Chceme představovat krále. že černý je i jeden z těch tří. pouze některým mužům dlouhý splývavý vous tu a tam náhodu zakryl přirození. že zaslechl o kamenech měnících zbarvení kůže. které měl rovněž černé. pověděli. rudé rty. který z nich byl nejsoucitnější. všichni viděli.317 - . a pak se ho snažili utěšit. převaloval se ve vodě. Jednoho dne pak vešli do hustého lesa s překrásnými stromy. V houštinách se tajily brčálově zelené paseky s palmami a réva jim skýtala hrozny s bobulemi velkými jako pomeranč. a když odhalil nohy. si vzpomněl. Rozběhl se k vodě. které krátce předtím potkali. krk a ruce mu rychle černaly. co jsou teď v Kolíně. jenže ještě když mluvil. Přátelé se zprvu smáli. že by to naopak měly být drahokamy. Ženy se za svá ňadra a podbři. a tu pohádku že si vymysleli. zčerná taky. až byly jako z ebenu. na nichž rostly všechny možné plody.Co jsou to černé kameny v Bubuctoru. zatímco Arcruni proklínal matky.“ ušklíbl se Ciula. byl černý jako nejčernější noc a v černé tváři mu zůstalo bílé jen bělmo očí a ve vousech. které je přivedly na svět. že je má černé jak uhlí. „To určitě. pak je prodávají na vzdálených trzích. až se za břicha popadali. existuje prý však proti nim pomoc a díky tomu bude Arcruni zase bílý. že kdo se jich dotkne. Arcruni řekl. Ještě že jim nomádi. hodně si jich nabral a předváděl přátelům. Rozhalil si šat na hrudi a tu měl rovněž černou. aby Ciulovi neukousl obě uši. co se vracejí z Betléma?“ řekl Baudolino. Naše výprava tím působí mnohem věrohodněji. „Pak je to v pořádku. dřel si kůži o štěrk na dně. které odtud nomádi berou. Svlékl se a nahý skočil do řeky. jak hrozil. Na jedné pasece stála vesnice: z prostých a pevných domků se střechami z čisté slámy jim vyšli vstříc lidé od hlavy k patě nazí. jak jsou lesklé a dokonale vodou omleté do různých tvarů. přinejmenším jeden z nich byl černý a mohu odpřisáhnout. a tím lesem protékala řeka s vodou bílou jak mléko. ale nic naplat.“ Solomon. „ale až bude mít týden tři pátky!“ A nešťastného Arména museli držet. aby ostatním zabránili brát je z řeky.

že postrádají Otce.“ zašeptal Baudolinovi Básník. nezabíjíte zvířata. žijete láskou a vzájemnou úctou. ale o . a stařec mu to ihned vysvětlil. jemuž všichni prokazovali bezmeznou úctu. „Místo. bez lidské pomoci. země nás živí a v zemi věčným spánkem spíme.318 - . Nejstaršímu z nich. dokud neporodí dvě děti. z nichž jedno dáme otci a druhé matce. že v nevinné nahotě pěstují moudrost a v životě uplatňují vzájemnou shovívavost. Zeptal se ho. pojíme plodů ze stromů. co považují za svůj majetek. slunce. abyste si takto počínali?“ „Právě tímto počínáním chceme nahradit to. že tu nevidí žádný kostel ani hřbitov. stromy. Co se chrámů týče. která se skládala výhradně z pokrmů.“ Baudolino se podivil. a také je pozvali na večeři. kde žijeme. přitom však budily dojem bytostí zcela a naprosto cudných: pyšně pohlížely příchozím do očí. Země nás plodí.tady umíráme. Mluvili řecky.“ řekl. že všechno vzniká z charis. „je zároveň i naším hrobem . Máme-li žízeň. víme. jež ve shodě se sluncem a měsícem plodí bez naší pomoci.“ „Bez Otce se ale neobejde nikdo. že v životě žádné přikázání nemáme. Baudolino položil několik otázek. uléháme ve smrtelném spánku. aby uctili toho. jak neslavný konec vzala naše slavná armáda po Fridrichově smrti. že jsou gymnosofisté. sejdeme dolů k řece a napijeme se. Jedině konáním dobra a jeho šířením můžeme utěšit své bližní v tom. Zdejší lidé sice vedou silácké řeči. ten vyroste a bude motýla živit. My se však domníváme. a stařec odpověděl: „Naším majetkem je půda. a tím méně své bližní. Každý má jednu ženu a ve shodě s měsíčky ji oplodňuje. jehož nazývají Tvůrcem veškerenstva. „jen se podívej. Naše poutníky vyzvali. jež tu půda plodila sama od sebe.“ „Pokud tomu dobře rozumím. že jinde si je stavějí. Jaké přikázání vás k tomu má. aby se po jejich lesní osadě pohybovali volně.šek nehanbily. měsíce a hvězdy. příchozí zdvořile uvítali a oznámili jim. jako se všechno samo ze sebe udržuje při životě: motýl opyluje květ. ze sebe sama. aniž v nich však probouzely necudné myšlenky. Máme-li hlad.

„Ty ji hledáš?“ zeptal se stařec a Abdul přikývl.“ „Čeho je víc . co se rodí. Stařec vešel do své chýše.319 - . Když slunce vychází.tom. nebo mrtvých?“ „Víc je mrtvých. co jsou k vidění.noc. zdá se být zesláblé. „Viděls ji už někdy?“ ptal se dál stařec a Abdul zavrtěl hlavou. protože i moře spočívá na zemi. a teprve pak to přijde na světlo. že všechno kolem se v .“ „Co je mocnější . nebo den?“ „Noc.pravá. „Koho je víc. které už nespatříme. kde žije princezna ze všech nejvzdálenější a nejkrásnější. I ty jsi šelma. zakládá se však na neštěstí někoho jiného. živých. a když zapadá. zdali se tu náhodou neví. „Chceš ji?“ zněla třetí starcova otázka a Abdul odpověděl. utváří se ve tmě útrob.“ Abdul se zeptal. co má u sebe další šelmy a puzena touhou po moci připravuje o život šelmy ostatní. nevznikaly by velké říše. vrátil se s kovovým talířem tak hladkým a lesklým. toho moc nevědí. které zavádějí pořádek a do žalostného nepořádku pozemských věcí vnášejí velikost.“ „Která strana je lepší. je víc než těch.“ „Proč?“ „Zeptej se sám sebe.smrt.“ Na Borona naopak tamější moudrost udělala mocný dojem a začal se sám starce vyptávat. nebo levá?“ „Pravá.“ „Který z živočichů je nejdivočejší?“ „Člověk.“ Básník se ozval: „Kdyby ale všechno bylo po tvém. nebo život?“ „Život. že neví. půda by nebyla obdělávána.“ „Co bylo dřív . Všechno. jeho paprsky jsou jasné a zářivé. po moři by se nedalo plout.země. Jinak řečeno těch. ale nedají se už spočítat. nebo moře?“ „Země. co život opravdu je.“ Stařec mu odpověděl: „Každá z těch věcí určitě někomu přináší štěstí. a to my nechceme. Slunce rovněž vychází napravo a pohybuje se po nebi doleva a ženy kojí napřed z pravého prsu.

kterou hledáš. „jenže už nedokážeme nechtít. a žili bychom třeba v obavách. Boidi s očima vlhkýma dojetím ostatním navrhl: „Zůstaňme tady.“ poznamenal rabi Solomon. protože by nás to mohlo vést k marnivosti a pýše nad vlastním tělem a k hrůze nad některou jeho vadou.“ zasmál se Básník. a řekl: „Kdysi dávno jsme toto zrcadlo dostali darem a nemohli jsme je odmítnout.něm zrcadlilo jako na hladině průzračné vody. že se ostatním ošklivíme.“ Když už usínali. abychom dárce neurazili.“ Ráno se vydali na další cestu.“ „Zrovna ty bys tu nahý jak tě pánbůh stvořil velkou díru do světa asi neudělal. Nikdo z nás však do něj nechce pohlédnout. „Možná opravdu chceme příliš mnoho. V tomto zrcadle možná jednou spatříš tu.320 - . .

pomalu se vzdalovali a mizeli ve škvírách a otvorech v půdě kolem. že dříve či později zbělá. a jindy zase Eufrat nebo Ganges. co jim přišlo do cesty. a hlavně koním byla k užitku. o nichž se jim gymnosofisté zmínili. dlouho bloudili a přemýšleli. nic je však nenapadlo. nezbylo jim však než vzít jí zavděk. Tak jim ubíhaly dny a měsíce a jeden byl jako druhý. některým se leskly jako zlato. do jednoho měli vztyčený ocas a mířili k vodě. když tu se na obloze objevil měsíc a v jeho světle zahlédli ve stínu podivné hemžení. byli . když už se domnívali. jiskřících ve světle měsíce. stříkají jed. Jednou se utábořili u jakéhosi rybníka. Procházeli pláněmi. že z očí. jak dorazit k řece Sambation. chřtány měli dokořán a z nich každému šlehaly tři jazyky. Básník ho okřikoval. aby radši mlčel. Široko daleko nebylo slyšet nic než jejich syčení a našich přátel se zmocnila nepopsatelná hrůza. se připlazili hadi s hřebínky na hlavě a každý měl ty hlavy dvě. Vytvořili kruh a meči se snažili pozabíjet co nejvíc jedovatých potvor. které se k nim hrnuly odevšad.jedni měli šupiny rudé. už nemohou být daleko. aniž by museli procházet strašlivými kraji. šplhali do srázných svahů a Arcruni občas s pomoci Kosmovy mapy prováděl své výpočty a tvrdil. a Solomon ho naopak utěšoval. Chystali se k spánku. jiní černé a bílé. brodili se bystřinami. Za nimi se plazilo hejno různě zbarvených hadů . jak to ostatně dokáže i bazilišek. Štíry a hady však asi lákala hlavně voda. že budou moci konečně zavřít oči a usnout. Jejich pach se šířil na míli daleko a zdálo se. že je jenom škaredý černý mužíček. Byl to bezpočet štírů. Voda v něm nebyla právě nejčistší. O půlnoci. že Tigris. a jakmile se jí napili.321 - .27 Baudolino v temnotách Abcasie Když odešli od gymnosofistů. Celou hodinu s nimi bojovali. Svými šupinami smetali ze země. někteří dokonce i tři.

místo hřebínku mu na hlavě čněl jakýsi výrůstek na způsob korunky. Několik jich zabili. Nakonec zjistili. oči měl žluté a vystouplé jako ropucha a tělo hadí. Baudolino dostal naštěstí spásný nápad. Baudolino je držel v pravé ruce před tělem jako štít. sem se zrcadlem!“ zavolal na Abdula. a čím víc se blížil. „Nepřibližujte se k němu. a už zdálky se ohlašoval smrtonosným pachem. Bylo jich přes sto. a jelikož byli pokryti krokodýlími šupinami. jedovatá síla mu sálá i z nich!“ Bazilišek se plazil k nim. naházet na ně větve a ty potom zapálit. upíral zrak do země a podle toho. a ostatní se okamžitě vrhli na mrtvoly svých druhů a na lidi při hodování zapomněli. a pak se už jen zběsile a bezmocně oháněli klepety. Když už si naši přátelé mysleli. a to tak.322 - . Byl smaragdově zelený. a tak po přístí dva dny měli zásobu nasládlého a tuhého. Několik kroků před baziliškem se zastavil a napřáhl k němu ruku se zrcadlem.totiž útočnější než ti předchozí a možná se ani tak nechtěli napít vody. Jindy zas narazili na baziliška a ten byl opravdu takový. Díky tomu se jim posléze přece jen podařilo kraby obklíčit. vědělo se však o něm. tím byl jeho pach nesnesitelnější. jak se o tom zmiňuje už Plinius. aby ji neviděl.“ volal na své druhy Solomon. nepochybně pravdivých. Bazilišek pozvedl hlavu a zadíval se svýma žabíma . že jsou ze všeho venku. a levou rukou si přikryl oči. že ji přinutil prasknout. co dole viděl. které dostal od gymnosofistů. hady vystřídali krabi. „Zrcadlo. hrál stříbřitými odlesky a na první pohled byl skoro pěkný. že jejich maso vyloupnuté z krunýře je docela chutné. celkem však chutného a výživného krabího masa. Nakonec zoufalství přivedlo Colandrina na spásný nápad: kopnutím je jednoho po druhém obracel břichem nahoru. jak ho odpravit. obráceno ke zrůdě. Abdul mu okamžitě podal kovové zrcadlo. odměřoval vlastní kroky. Vylezl ze skály. „a hlavně se mu nedívejte do očí. Hlavu a pařáty měl jako kohout. údery mečů nedokázaly jejich krunýře prorazit. jak jej líčí bezpočet vyprávění. jako okusit lidského těla. že svým dechem dokáže usmrtit jakéhokoliv tvora.

potřeboval Baudolino několik dnů. jak tvrdí dávná vyprávění. že by sice stačilo Abcasii a její les obejít. protože do těch končin se nikdo neodváží. nebo svou vlastní. na jejichž úpatí se prostírala planina řídce porostlá stromovím. to nikdo neví. kterých bylo ve skalách plno. až se nakonec proměnil v čím dál temnější a neprostupnější oblak. Setkali se také s hrochy požírajícími lidi a s netopýry velkými jako holubi a pak narazili na osadu v horách. asi jako když se ocitnete v jeskyni a zavřete oči. že zrcadlo odráží jak sílu baziliškova vlastního pohledu. nedá-li se na východ jít i jinudy. kde právě zapadalo slunce. Zblízka se zdála zahalená do lehkého mlžného oparu. jak ale vypadají. během nichž byli jejich hosty. Když jim konečně začal rozumět. „blížíme se tedy k Janově říši. a dostalo se jim odpovědi. vyžádalo by si to však. zamrkal namodralými víčky. Ta se nepodobá tmě noční. Přes veškeré úsilí nedokázali zjistit. Orientují se nejspíš s pomocí sluchu a čichu. sdělili mu. ten však postupně houstl. Teprve pak si všichni vzpomněli. v němž neustále vládne neproniknutelná tma. která teprve vznikne. Tuto světla zbavenou provincii obývají Abcasové a přebývají tam rádi. je to tma naprostá. „Vkročili jsme do krajů netvorů a zrůd. kde se narodil a kde od dětství žil. asi jako slepec je rád tam. tak závan jeho smrdutého dechu. že pod horou začíná rozlehlá provincie zvaná Abcasie.“ spokojeně řekl Básník. nejméně desíti let putování. K jídlu jim podávali horské zajíce. protože les plný tmy se prostírá na rozloze sto dvanácti tisíc salamoků. aby si však osvojil jejich jazyk. sestávající výlučně z hrdelních skřeků. kdy z hvězdné oblohy se přece jen line jas. má-li ještě na mysli říši kněze Jana. ze chřtánu se mu vydral strašlivý řev a klesl mrtev k zemi. vzápětí se však celý otřásl. Obyvatelé osady byli srdeční. Vyptávali se.323 - . kontrastující s rudými pruhy na obloze. takže se nakonec stane svou vlastní obětí.očima do lesklého povrchu zrcadla. kolik takový sala. a na obzoru dokonce v souvislý černý pruh. jehož odlesky ho zvábily. děsivě vydechl. známá především jedinečným rozlehlým lesem.“ Baudolino však už nevěděl.

kde se mohl klidně ubírat kupředu. a počínat si jako netopýr. Zpočátku se jim šlo jedna radost. a to je určitě horší než ocitnout se v nejhlubší tmě. „kdo je navyklý na mlhu. a ozvou se znova . takže v Abcasii všechny živé bytosti určují. sejde z cesty a zřítí se ze srázu. mlha vleze i do nosu a nic jiného než ji člověk necítí. jako kdyby to byly měsíc a slunce. protože v mléčné šedi znavený zrak snadno podléhá klamům a objevuje podivnosti. že to nedopadne nejhůř. takže člověk se musí zastavit i tam.celkem zbytečně. jak byly husté. Když jim došly zásoby. jak se vyslovil Básník. že se ocitli na mýtině. aby slyšeli šumění větru ve větvích stromů. K ničemu tam není ani čich. protože to bylo jako v mlze u nich doma. určil. Obyvatelé vesnice jim pověděli. které se daly krájet nožem. že v tom kraji vane neustále vítr od jihu k severu. ten je ve tmě jako doma. Že nastala noc. nejsou už slyšet ptáci ani zvěř. kdyby Porcelli. který je slepý jako krtek. Arcruni poznamenal. Málem by už všechno vzdali. Ti v čele šli s nastraženýma ušima. a pak se také ukládali k odpočinku . že se ochladilo. jaké ve skutečném světě neexistují. „než dát se vést odhadem.“ řekl. natáhli v chůzi ruku.324 - .“ Ostatní Alexandrijští s ním souhlasili a Baudolino se svými pěti krajany se ujal vedení celé skupiny. a když šumění ustalo. že určitě bude delší než míle. „A co jiného může člověk v té naší mlze dělat. panna nebo orel. nebo také přeludu podlehne. Ostatní. takže Baudolino si občas naslinil prst a podle toho. že by nablízku byly lidské bytosti. po několika hodinách chůze však opravdu nastala tma jako v pytli. jakmile chlad pomine. odkud vítr přicházel. kde je východ. a tím směrem pak pokračovali. nahmatali . Po řadu dní vůbec neměli dojem. stadium nebo parasanga. zda je den či noc. jenž toho moc nenamluvil. za nimi šli v naději. připoutáni každý ke svému koni.moc měří. podle střídání chladu a tepla. usoudili z toho. že ve Fraschetě přece byli zvyklí na mlhy. že když se ochladí. měli však dojem.především ptáci -. Takže.“ uzavřel. usoudili. Baudolinovi nepřipomněl. protože za takových okolností se dá klidně spát i ve dne.

a hlasy se od nich maličko vzdálily. na nic kolem. kde už jednou byli. mají-li jít kupředu rovně. Několik dnů se nic nedělo. ozval se děsuplný výkřik. šustění v trávě a ve větvích však naznačovalo. a jakmile nějaký v letu i v běhu pomalejší pták. Básník okamžitě pustil. Jak plynuly dny. který pak v důvěře. či spíše jakéhosi chlupatého údu. zamával poblíž křídly či zakřičel. Básník pak ucítil dotek něčí ruky. ani na osoby sedící kolem nich však nevrhaly zář. nabývaly jejich smysly na bystrosti.větev a od jedné větve ke druhé pak pokračovali po celé hodiny. Možná už to nebyli ti. Nakonec o sobě přece jen dali vědět i Abcasové. a mohli si rozdělat oheň: plameny sice vyšlehly a byly jaksepatří rudé. jako by neviditelné bytosti rozšířily kruh a setrvávaly v uctivé vzdálenosti. nebo zahnout doleva či doprava. Pokračovali v cestě a Abcasové je doprovázeli.325 - . Pronikavá vůně jakéhosi divu z rostlinné říše Baudolinovi (jenž měl ze všech nejlepší nos) občas naznačila. asi jako naše slepice. také snědli. uvědomili si. jako kdyby si obyvatelé lesa nečekané a nikdy předtím nevídané. dokud nenašli plod. Napřed zaslechli jakýsi šepot . lépe řečeno neslýchané návštěvníky navzájem ukazovali prstem. Scaccabarozzi zvaný Giula držel neustále v ruce luk a v něm měl připraven šíp. často k nim dolehlo zurčení pramene nebo potoka. které si připravovali k snědku.hlasy byly sice vzrušené. okamžitě šíp vypustil. ale sotva slyšitelné. že není jedovatý. Najít vodu nebylo těžké. Básník ze všech sil vykřikl a hlasy umlkly. Když jednou u potůčku poslepu nahmatali stopy svého předchozího táboření. Nejpodivnější ze všeho možná bylo. že se po dvou dnech vrátili na místo. nejednou se jim podařilo kořist nalézt a chytit. Ptáka pak oškubali a opekli na ohni z chrastí. co se k nim přiblížili poprvé. že stačilo třít o sebe dva kameny. končily u ptáka nebo zvířátka na větvi. že vyděšení Abcasové se od nich vzdalují. . V cestě pokračovali jen pomalu. Po chvíli se vrátili a pokračoval šepot ještě udivenější. a když pak všichni vyrazili za křikem nebo zběsilým plácáním křídel zasaženého ptáka. a když pak sám natáhl ruku a cosi do ní chytil. co držel.

který měl zavěšen u sedla. a naši přátelé se dovtípili. Abcasové. Jednou Bás. dál však střežit budou ji dálky. takže Abdul. že takto si Abcasové předávali zprávy o tom. přede mnou vždy ji ukryjí dálky. a po následující noci se bavili tím. Dostane-li se mi potěchy býti s ní. Průsmykem strmým putovat strastno je mi a osud svůj znát dopřáno mi není. náhle zmlkli. odpočinek dopřeje mi u sebe. že se cítí líp. možná na míle. že jedni zpívali a druzí jako by k tomu hráli na flétny. jenž nesnášel sluneční svit. co se v jejich lese děje. Vůle tvá však staniž se.ale jiní. které na jejich přítomnost někdo upozornil. ó Pane. Radost. jež střeží přede mnou dálky. a dal se znovu do zpěvu: Šťasten i smuten. kteří si doposud kolem nich šeptali. Byly to údery měkké. Časem si na neviditelnou přítomnost Abcasů zvykli a stále víc také uvykali tmě. když se hřáli u ohně. vzal do ruky svůj hudební nástroj. Jí bude-li milé. o niž nebesa prosím. Tiše vyslechli Abdulův zpěv a pak se pokusili o odpověd: tisíce rtů (byly to však opravdu rty?) začaly půvabně jako sbor ušlechtilých kosů pískat a hvízdat nápěv Abdulovy písně. již střeží dálky. a vrátil se ke svým písním. horečka prý polevila. dokonce tvrdil. Vzájemné porozumění se obešlo beze slov. kamkoliv mě však povedou kroky mé. Jednou večer (byl však opravdu večer?). zpěv můj tichý a něžný pro ni ať zní. Do srdce něhu vkládat mi neustane.326 - . nabídne mi útočiště. jejich zvuk se však šířil široko daleko. na konci pouti své uzřím snad lásku. Jednou v noci (byla však opravdu noc?) totiž v dálce zaslechli něco jako bubnování. nejspíš někdo bušil do dutého kmene stromu.

se rázem cítil jako znovuzrozený. co už ve světě zažil.“ oslovila ho svým dívčím hlasem. „proč bychom tu neměli zůstat nadobro? Našel by se vůbec na světě hezčí kraj než ten.327 - . mu dny strávené ve tmě do duše i srdce vrátily klid a smír. zdali je ještě vzhůru nebo už usnul. ale jako by ji viděl svou Colandrinu. jsi jen přízrak. Mrtví se nevracejí. a nakonec opravdu nahmátl nějaký plod měkký na omak a ucítil jeho vůni. ale hrozně se mi po tobě stýská.lépe řečeno ucítil. a Baudolino se k němu přidal. Vydejme se na cestu. klam.“ odpověděla Colandrina. a pouze jeden nebo dva. Musíš dorazit do říše kněze Jana.“ „Colandrino. že mají v srdci něhu a že dokážou rozlišit hudbu dobrou od špatné. o které jsi mi vyprávěl. že spali) nemohl usnout. Řekla jsem jim tu: dovolili jste mi být s mužem jen . Kdo by pak z našeho Baudolínka Colandrínka udělal vévodu? Potěš mě! Nevede se mi tu zle. nebo volal opravdu. „ale já jsem to hrozně moc chtěla. Teprve po dlouhé odmlce. a můj cíl tudíž už není daleko. což znamená. při nichž se v Paříži červenaly i číšnice. a sotva se do něj zakousl.“ buď myslel. že volá. říkal. padla na něho slabost a nevěděl. vracel se do dětství.“ nesouhlasil s ním Boidi.ník drsně zanotoval jednu z hospodských písniček. a předat mu tu misku. kde pokud je něco ošklivého. jemuž se tak jako jedinému dostalo pověření „rozmlouvat“ s Abcasy. jak se vyslovil Abdul. ty druhé však ne. „Tak to zase ne. rukou se dotkl jakési větve. Nacházíme se v říši něhy. který jsem okusil. „nezůstávej tady. jako by něco hledal. protože Abcasové mlčeli. Baudolino. jsi plod tohoto plodu. Ve tmě dlel ve vzpomínkách. dotýkal se jí dál a dál. tak to není vidět?“ I Baudolino měl dojem. a jak se převaloval z boku na bok. i když ti to tu připadá hezké. že jsou jim milé a rádi si je poslechnou. že po všem.“ „Obvykle ne. Jednou večer (byl však opravdu večer? . k otci a k matce i k něžné. se vrátili k Abdulovým melodiím. „Baudolino. jako by jim tak chtěli dát na srozuměnou. „mlč. Utrhl jej. Pak vedle sebe spatřil . Abcasové tentokrát neodpověděli. nešťastné Colandrině.nejspíš byl. Abdul. Čímž ukázali. Colandrino.

Jedno byl zcela určitě kocour . vejdou rovnou do vytoužených krajů. byl to jen okamžik. a bečela. Na druhý den svým druhům oznámil. než konečně zahlédli jakýsi mléčný přísvit. Tma se tentokrát měnila v šed. že na ně mávají.“ Baudolino ucítil na líci lehký dotek měkkých rtů a Colandrina byla tatam. na kozlím hřbetě však vyrostla další hlava. že jakmile budou mít Abcasii za zády. Po několika dnech chůze po kameni.328 - . tuto laskavost. jenž zvedal hlavu a hrozil jim sykotem. že Abcasové. jehož se Abcasové určitě obávali. z něhož nevyrašilo jediné stéblo trávy. a přesvědčil je.hrbil hřbet. Moc času mi nedali. že se mýlili. Druhé zvíře mělo hlavu lva. Třetí zvíře mělo trup lva. nezdržuj se se ženami. Prošli mlhou. která vám byla dána!“ Básník to označil za čarodějnictví. nakonec si však museli přiznat. Měli dokonce dojem. řekl. dokonce usoudili. na rozdíl od první rohatá.krátce. kteří je doposud provázeli. jak jim jdou naproti. které cestou potkáš. Prokažte mi tedy. ocas štíra a . která vydávala řev. Slyšeli je ještě z okraje paseky. v hustou a neustávající mlhu. jako by mě lechtal. a z toho. Ocas tvořil had. chybějí mi však pohlazení mého Baudolina. jdi ke slunci. třeba mají nějaké ošklivé nemoci. a byla mi milá. Baudolino. jak něžné byly zvuky. které vyluzovali. že se usmívají. znovu usnul a klidně spal. Uběhlo ještě mnoho dnů. že pokračují v cestě. Vydej se na cestu. na hranici světla. Uvědomili si. se zastavili a že se s nimi loučí hvízdáním. Tady mi není zle. že to nejspíš bude ochrana hranic knězovy říše. záblesk světla. srst měl zježenou a oči jako dva žhavé uhlíky. aby pokračovali v cestě. o kterých já ani nevím. opět zahlédli sluneční svit a Abdulem začaly znovu zmítat horečky a zmocnil se ho třas. tělo kozla a zadek dračí. Bylo mi při nich. Okamžitě jim nad hlavami začali poletovat ptáci s lidskou tváří a pokřikovali na ně: „Po čí půdě to šlapete? Vraťte se zpátky! Zemi blažených nesmí nikdo narušit! Vraťte se a chodte si po zemi. mám na očích Pannu Marii a všechny svaté. spatřili tři zvířata. stačí tak na políbení. Probral se z dřímot. máte-li srdce v těle. Domnívali se.

a Abdul. se do ní Básník. Kyot. se choulil na zemi. ostrých jako nože. Tyto tři zrůdy se k nim blížily: kocour našlapoval neslyšně a pružně. o němž se Kniha knih slovem nezmiňuje. Postavili se jí Boron. že od zvířete. skokem se ocitla u nich a Cuttica z Quargnenta s voláním. tvora nepříliš odlišného od leucocroky. který svůj luk nedával z ruky. zdálo se.329 - .hlavu bezmála jako člověk: modré oči. který by se v prázdnu. Solomon po ní házel kamením a mumlal kletby ve své posvátné mateřštině. se nedá čekat nic dobrého. ale přece jen o něco pomaleji.než stačí tasit meč. tak dravčí. dokud svou kořist nepustila a nezůstala nehybně ležet na zemi. všeobecně známý posel Satanův a obvyklý sluha černokněžníků. Solomon jen šeptal. bzučet jako moucha a vysávat lidským bytostem myšlenky. aby ji probodl. Baudolino a Colandrino pustili meči a sekali tak dlouho. Člověk se může ubránit každé nestvůře. že strachy ještě víc černá. Mezitím však zaútočila mantichora. pohledný nos a v dokořán rozevřené tlamě nahoře i vespod trojitou řadu zubů. Jakmile chiméra viděla. mohl vznášet. se nečekaně mrštně vyhnula všem. jediného tvora. než se do něho stačila zahryznout lvími tesáky. které musí ovlivňovat pohyby zvířete složeného ze tří bytostí navzájem velice odlišných. a než ji stačili . Druhého tvora Boron bez váhání označil za chiméru. Arcruni ucouvl. zchvácený horečnatým třasem. Zrůda jako by napřed nastalou situaci zvážila a s vychytralostí. nejspíš kvůli potížím. kdo se jí postavili do cesty. Boidi a Porcelli. jemu však stěží . Baudolino v něm okamžitě poznal mantichoru. O třetím zvířeti nemohlo být pochyb. Šíp zasáhl kocoura do hlavy a zabil ho. Naštěstí ještě dřív. že doma přiváděl k rozumu říjící býky. jež byla jak lidská. Jako první se k činu odhodlal Aleramo Scaccabarozzi zvaný Giula. pokud by ovšem existovalo. kocour mu skočí do obličeje a zatne mu drápy do očí. k ní odvážně vykročil. o níž kdysi (jak je to už dávno?) psal Beatrix. druhé dvě sice kráčely stejně rozhodně. co se stalo. Největší potíže jim začal okamžitě dělat kocour. zrůda však na něho nečekaně skočila.

Mumlal. „Modli se. „tvá přání docházejí naplnění. Dozvěděla se o tvé nešťastné lásce a z nejzazších . Když si Baudolino uvědomil. a teď ještě ke všemu krvácí!“ Všichni se snažili seč mohli krvácení zastavit. vyňal z Abdulova vaku hlavu Jana Křtitele. nacházejí-li se stále ještě v abcaském lese. po němž jsi tolik toužil. v čelistech však dál svírala tělo Abdula. „Ovažte mu ránu.“ pohrdavě ho okřikl Básník. že to nebude nic hrozného. jemuž z rány stále větší a hlubší crčela krev. a paní tvého srdce nyní stojí před tebou. Abdul blouznil.330 - . že jeho princezna už určitě není daleko a on přece nemůže zrovna teď zemřít.jako obvykle z dobrého srdce . že se blíží Abdulova poslední hodinka. Bitva skončila. kterou ti připravila mantichora. „za prvé tě neslyší a za druhé bůhví komu ta lebka patří! Určitě jsi ji sebral na nějakém znesvě-ceném hřbitově!“ „Umírajícího může navrátit životu jakákoliv relikvie.“ „Blbče. rozhodl se . Pod údery jejich mečů sice vyla bolestí. „pros o svou spásu. „už tak byl zesláblý.“ přikázal Baudolino. „Abdule. aby ho postavili na nohy.“ nesouhlasil s ním Arcruni. zahryzla se mu do zad a nepovolila.“ řekl mu.uchýlit ke lži. zato Abdul silně krvácel a tiše naříkal. že mu netvor do těla vpravil nějaký jed. přelomil pečeť na relikviáři a vložil Abdulovi lebku do rukou. ani když mu ostatní přispěchali na pomoc. přece jen nedokázala odolat a se strašlivým chroptěním vypustila duši. Zbývalo ti už jen obstát ve zkoušce. mantichora však Abdulovi pronikla tesáky hluboko do těla a zasáhla možná i srdce. Nakonec ale spršce úderů mečem. Arcruni podlehl vlastnímu klamu. Otevřít jí tlamu a vyprostit Abdula z jejího sevření však nebylo ani tak nijak snadné.poranit. K večeru už Abdul neviděl nic z toho. co ho obklopovalo. vlastními oděvy ucpávali zející ránu.“ nabádal ho. a ptal se. nakonec se o to pokusil sám a museli mu v tom zabránit. Všem už bylo jasné. vrhla se na Abdula. kterou jí zasazovali její čtyři rozlícení protivníci. Žádal. Dorazil jsi na místo. Solomon už nějakou svou mastí ošetřoval Cutticovi zraněnou paži a tvrdil.

zemřela má bolest. má paní. „Nemyslel jsem.331 - . že to nebude. že mé hledání je u konce.“ chroptěl Abdul. skláníš se ke mně. zvedněte mě. upustil na zem nepravou lebku Jana Křtitele. to by mohlo ukojit mou vášeň. dojata tvou oddaností. Obávám se však. k tobě přišla.“ „To přece ne.. sklání se nad tebou. bylas mi sluncem a světlem.“ pronesl skomírajícím hlasem.“ pronesl. že si zasloužím takové štěstí. a jak Abdul otvíral oči. kam jsi vkročila. příteli. má něžná paní. Právě to jsem vždycky chtěl. jež očarovala mé noci. že by k tomu mohlo opravdu dojít? Nebo jsem to nechtěl v obavě.“ řekl Baudolino.“ vzpomněl si Baudolino na verše. To ona se tak rozhodla a tobě nezbývá než podrobit se její vůli. abys mě políbila?“ dodal a jeho třesoucí se rty se dotkly zrcadla. který si nezasloužím?“ „Miluji tě. chci jí složit hold. Otevři oči. „Vidím tě. a přitom jsem od sebe odháněl i pouhé pomyšlení na to v obavě. prosím vás o to.končin Země blaženosti. jaro bylo všude tam. Abdule. snad ne proto. nebo potěchu z milostného úspěchu. a jak se na ně snažil rty dosáhnout. uchopil třesoucí se rukou zrcadlo. nastavil jeho kalícímu se zraku zrcadlo gymnosofistů. „to není možné. ne-li jen stín prchajícího snu?“ . „Jistě.“ opovážil se Baudolino zašeptat umírajícímu příteli do ucha a Abdul se usmál. a jak rudé máš rty. která mu nebyla neznámá. a pošeptal mu: „Co je život. má princezno. to přece ne. a to by ti mělo stačit. ať počká. več jsem doufal? teď už bych si ale nic víc přát nemohl. místo abych já šel za ní? Mohu vůbec přežít takovou přemíru milosti? Povězte jí. Umírající Abdul v něm možná opravdu zahlédl stín podoby. Ach.“ Na okamžik se probral k jasnějšímu vědomí a celý roztřesený se zeptal: „Není to ale jenom sen?“ „Abdule. Ona přichází ke mně. „Dnes tu slavíme radostnou smrt. zamžil je vlastním dechem. Ach..“ „Zachovej klid. „Co však vlastně zakouším? Lítost nad tím. Jak jsi krásná. miluješ mě a to by mi mělo stačit. které mu Abdul kdysi zpívával. že mě miluješ. kde žije. a v máji jsi byla lunou. princezno..

a všechno dát i s vakem Abdulovi do hrobu. Boron a Kyot poklekli k modlitbě. který bude mít hlavu i všechno. Ostatním nic neřekl. jak to jen šlo.“ „A ještě před chvílí tady byl. Baudolino. že si od něho jen půjčuje něco. Hrob zahrnuli hlínou a místo kříže zarazili do země Abdulův meč. ale pak řekl jenom: „A je to. že mrtvého okrádá. jako je tato relikvie. Básník. Alexandrijští vykopali hrob. Pro každý případ bude líp. a když mu Baudolino zvedl a podržel hlavu.“ Pečeť na relikvii uvedl do původního stavu. který už nikdy neměl doprovázet chválu princezny ztracené v dálavách. Ostatní se drželi opodál. v což doufám. protože se tam setká se skutečným Janem Křtitelem. lásko moje. Spolu s nimi chtěl do vaku uložit i lebku Jana Křtitele. zítra budeme ti tam. Boron a Kyot oplakali přítele. když se u něho nenajde něco tak falešného. Zbytek Abdulových věcí pak dal do jeho vaku a ten uložil k jeho tělu do hrobu. i pozlacenou schránu a došel si pro Abdulův cestovní vak. Našel v něm svitek pergamenu s jeho písněmi.“ poznamenal Porcelli. a tvář mu přikryli zrcadlem gymnosofistů. Baudolino. Solomon stranou mulal své židovské litanie. za utržené peníze mu sice nebudu moci vystavět hrobku. Pak mu hlava klesla. Na hruď mu položili hudební nástroj. nebude relikvii potřebovat. co k ní patří. pak si ale řekl: „Odebere-li se do ráje. a podaří-li se mi ji jednou prodat. z tváře se vytratila krev a v paprscích slunce zapadajícího nad kamenitou plání se rázem zdála jak z vosku. co mu pak v jiné podobě vrátí. Na chvíli se sice nedokázal zbavit pocitu. jež Abdulovi vypadla z rukou. naposled se vzepřel smrti.332 - . třikrát po sobě zrcadlo políbil. která už byla ve schráně. a uložil ji ke své vlastní do svého vaku. ale v nějakém křesťanském chrámě bude mít aspoň pamětní desku. Boidi otevřel ústa. a uložili jeho tělo do země.“ pronesl Abdul. Baudolino zvedl ze země lebku. „Dnes tu jsme. Vezmu ji k sobě. Básník. s nímž už od mládí sdíleli dobré i zlé.“ dal se slyšet Aleramo . pak si ale řekl.„Díky. jako by chtěl pronést nějakou řeč.

Scaccabarozzi zvaný Giula. „Kdoví.“ uzavřel Colandrino. . přes své mládí velice moudrý mládenec. proč zrovna on. „To holt je osud.333 - .“ pronesl Cuttica.

a teď tady prosíte o almužnu. dodal. oplakal s nimi zničenou Konstantinopol.334 - . na jaké byl Niketas zvyklý. a okamžitě je štědře pohostil mladým vínem a salátem s olivami a sýrem. kde končila obydlí.jak se pak dozvěděli . „Aspoň pár dnů budte radši doma a nevycházejte. který sebrali některému našemu úředníkovi.“ radil jim Theofilaktos. Ozdoben byl i vysoký bílý sloup v polích. že .“ Vyzdobeno bylo toto nevelké město s nízkými domky a liduprázdnými ulicemi proto. že by se tu mohla ubytovat celá armáda. který konal zázraky. Zamířili ihned k domu Niketova přítele. a umíte si asi představit. v němž bylo tolik volných místností.28 Baudolino překračuje Sambation „Aleluja!“ zvolal po třech dnech putování Niketas. který je bratrsky uvítal a přijal ve svém domě. že Konstantinopol je jejich a jeden z jejich vůdců že se stane basileem. Dal si vyprávět jejich příhody. u něhož doufal najít pomoc. dobrosrdečný a pohostinný muž. Nebyly to sice pokrmy tak jemné. který opustil. ze sloupu neslezl.obyvatelé v místním chrámu slavili svátek jakéhosi světce či archanděla. ale nakonec i prostá venkovská strava postačila. a zdejší lidé s obyvateli hlavního města nikdy moc dobře nevycházeli. když vědí. a co byl živ. a v tom je možná také jedna z příčin. provedl je domem. aby zapomněl na strasti putování i na vzdálený domov. A za chleba požadují tolik zlata. mitry ukradené v našich . „Před námi leží Selymbrie a je slavnostně vyzdobena. Potloukají se městem ve svátečním šatu. a Niketas Baudolinovi vysvětlil. Kdyby ale jen to! Už před časem dorazili i sem poutníci. Jmenoval se Theofilaktos. Byl to už postarší. Takoví lidé však už dneska nejsou. jak se chovají teď. „Dorazilo sem už hodně uprchlíků z Konstantinopole. kolik chleba váží. proč je na tom byzantské impérium tak špatně. že nahoře na sloupu žil před mnoha a mnoha lety poustevník. Dělali jste ze sebe prý bůhvíco. Chovali se neurvale už dřív.

Pak v dálce zahlédli oblak prachu. bude třeba překonat řeku Sambation. Niketas se chtěl od Baudolina dozvědět. zatím však radši buďte tady u mě. od černého až po světlezelené. Nejspíš to bude tím. smutní ze ztráty svého druha.335 - . Dorazili i nedorazili. na rozdíl od nich však nezamžil slunce. do níž mísí bůhvíjaké sprostoty ze své mateřštiny. kde se zrovna nachází. podobá se drobné koze a mění prý zbarvení podle toho. jako by v něm narážely na hemžení atomů různých nerostů. Z dálky k nim dolehl napřed jakýsi neurčitý zvuk a ten se změnil v hluk a posléze v rachot stále zřejmější a zřetelnější: připomínal lavinu kamenů a balvanů hrnoucí se s kopce a strhávající s sebou na cestě do údolí hlínu a štěrk. neprotékala jím však voda. zdali do říše kněze Jana nakonec opravdu dorazili.chrámech nasazují na hlavy svým koním a naše písně zpívají ve zpotvořené řečtině. . barva nevinnosti. kdo se dovtípil. ale které Baudolino možná viděl na vlastní oči. přičemž jedinou barvou. a zvolal: „To je přece Sambation! Jsme tedy blízko cíle!“ Měli před sebou opravdu řečiště. jíž nabýt nemůže. kam až na své pouti dorazili. pokračovali v cestě a znovu dorazili do kraje pod horami. tak naopak epicky a majestátně znělo jeho líčení přechodu přes Sambation. Posadili se pod olivovníky a po několik následujících dnů Baudolino pokračoval ve svém příběhu. V každém případě. Rabi Solomon byl první. Jak něžně pastorální byl při vyprávění Abdulova odchodu ze světa. Dříve nebo později to skončí. o němž on sám slyšel jen vyprávět. zněla Baudolinova odpověď. naopak. Naši přátelé.“ Niketas ani Baudolino si ostatně nic jiného nepřáli. Vypadal jako podzimní mlha nebo opar. ještě než vypoví. Jmenuje se chameleón. olivy a zase olivy. oč tu jde. Měli s sebou vychlazené víno a olivy. v jeho paprscích jiskřil bezpočtem odlesků. které je nutily popíjet dál. jídlo si kuchtí v našich posvátných nádobách a ukazují se na veřejnosti s děvkami oděnými jako dvorní dámy. že Baudolino je jako ono podivné stvoření. A právě o tom začal vyprávět. napadlo znova Niketu. je bílá.

kamenné hroty. Travertinové úlomky se neustále pohybovaly touž rychlostí. když dorazili na břeh. kde jsme byli. Tento majestátní tok balvanů a hlíny byl v neustálém pohybu a mezi beztvarými kusy skal se v něm pohybovaly i desky nepravidelných tvarů a velikosti náhrobních kamenů s hranami ostrými jako čepel nože a mezi nimi štěrk. cos nám řekl ty sám. Stačilo by tě posadit na mulu. úlomky a výčnělky. „Co máme dnes za den?“ pokusil se Baudolino překřičet hřmot řeky. zkameněliny. zátočiny křídy. a ty je ohlušily tak. s třesknutím padaly zpátky a byly strhávány víry. pěna z pemzy a potůčky bláta. obláčky sopečných kamínků. že málem neslyšeli vlastního slova. tak tě na druhou stranu dostanu. ve své moudrosti nezařídil.“ dodal zoufale. načež svůj běh při nárazu na proud štěrku zvolnily. „A až řeka přestane téci. Vydáme se tam. převalovaly se přes sebe a větší kusy zas klouzaly po nich a přes ně.“ hulákal Baudolino. Problém je spíš v tom. že týden sotva začal a že budou muset počkat nejméně šest dnů. zvedne se na břehu hráz plamenů. zatímco oblázky. „když se řeka opravdu zastaví. uhlazené jak vodou. jenž soboty pilně sledoval a nepouštěl z hlavy. aby se ta řeka zastavila v neděli? Vy gójové stejně nevěříte na nic a sváteční klid si klidně strčíte za klobouk. jak zjistili.“ „Pusť z hlavy ten svůj sabat. mu připomněl. převalování a vzájemném překrývání mnoha minerálů i nad ním se vytvářely vyvřeliny písku.ale proudem se tu valily kameny. „Proč jen Svatý. kde řeka pramení. budiž požehnán. nebudu ji smět překročit.“ . A Solomon. a jsme tam.336 - . vyskakovaly z proudu do výšky. aniž zhřešíš. než se tok řeky zastaví. jak do sebe narážely. Zbytečně bychom tu čekali šest dnů. V tom hromadění. jako by je hnal silný vítr. až usneš. Občas na břeh dopadl stříkanec kamenné drtě nebo se tam snesla sprška kousků uhlí a naši poutníci jim museli uhýbat a chránit si před nimi obličej. totiž že když se řeka zastaví. tak klouzáním mezi balvany. natož pak jeden druhého. protože bych porušil příkaz sabatu. třeba najdeme nějaký brod i dřív. které samy vytvářely tím.

Sambation pramenil: písek tu vřel. ale k prameni dorazili až pátého dne. kterou si s sebou vezli v láhvích. a v okolní mrtvé pustině že by nenašli ani vlhký drn. tuf bublal. hlína tuhnoucí do hrud se vzdouvala. než pramen Sambationu znovu našli. Naopak. Chtě nechtě si museli přiznat. došla by jim zcela určitě voda. že i kdyby se jim při další cestě podařilo hory překonat. který tu začínal svou pouť k nekonečnému oceánu písku. v němž se skalní stěny nahoře ztrácely. . Jeho nápad však byl velice špatný. kamení teď bylo znova v pohybu a nezbývalo než čekat dalších šest dní. bahno kapalo. A tam ve štěrbině. V tom strašlivém rámusu neslyšeli. ohrožovaly je přitom nenadálé laviny skalní suti. sobota už podle Solomonových výpočtů uplynula. následovali ho v domnění. jak se koryto zužuje a řeka se mění v bystřinu a pak v potok. až se stalo nesnesitelným. jejich snaha však vyzněla naprázdno. Nakonec se museli prodírat mezi vysokými skalními stěnami jakýmsi stále se zužujícím průsmykem. a pokud se toho dne řeka opravdu zastavila. protože po břehu klusali sedm dní. co říká. Navíc měli smůlu . v němž už jen tu a tam vysoko nad hlavami zahlédli světlejší opar. se rozhodli sledovat tok řeky v naději.v horském bludišti se ztratili a celý další den jim trvalo. a když se pak pokusili jít dál.„Cože? Cože?“ pokřikovali na něho jeho druhové. Noc je posléze zaskočila v místě. Když k němu dorazili. že pokračuje v cestě. S kletbami. a proto se rozhodli vrátit. že dostal nějaký dobrý nápad. a to už tři dny předtím zahlédli na obzoru řetěz nepřístupných hor tak vysokých. a tedy schůdnou poušť.337 - . kde vyústí v deltu nebo něco podobného. kam se z vrcholů hor kutálely balvany živé síry. natož pak louži nebo pramínek. se také promění v méně pohyblivou. vlastně pouhé prasklině mezi dvěma horami. které se hrnuly koním pod kopyta a nakonec je přinutily vydat se oklikou ještě zrádnější. ale když viděli. kamenné odštěpky rachotily. jimiž si nebesa určitě nenaklonili. viděli sice. drny přetékaly a společně se sprškou jílu se to všechno měnilo v proud. že jim bezmála bránily v pohledu na oblohu. Naši přátelé se celý den pokoušeli hory obejít a objevit nad pramenem nějaký průsmyk. že tam. vedro zesílilo.

A na hmotě. byly však tenké. některý občas zmizel v jakési prohlubni a o kus dál se z některé skalní chodby. protože dokonce objevili malou oázu s trochou zeleně a pramenem. že neustávající hukot řeky se změnil. avšak nízko pro zraky toho. Po dlouhatánské oklice. příboj arzénového sirníku. Červenaly se tu krevely a hlinky. Stále prudší tok Sambationu se začal dělit do bezpočtu potoků. za nímž už mohlo být pouze peklo. její tok se zrychlil. bijícího do břehů. Nebesa nejspíš pozapomněla na jejich kletby.Cestovali po několik jiter a západů slunce a jen občas se vzdálili od břehu řeky do míst přívětivějších a pohostinnějších. a navíc se její barvy zdály předurčeny k tomu. dorazili na jakousi náhorní planinu a z ní pak mohli přihlížet. Bylo to neutuchající kypění žuly. protože břehy řeky se staly neschůdnými a navíc je zalévaly víry štěrku. Pokračovali v cestě pod žhavým nebem. poletovala tříští zlatých pigmentů. na němž se občas objevily mraky. Z desítek skalních žlabů vytvářejících jakýsi amfiteátr se vodopády řítily do posledního nezměrného víru. vytvářely se v něm jednotlivé proudy a bystřiny unášející kusy čediče jako stébla trávy a doléhalo k nim a sílilo hřmění. kterou kamenný jícen chrlil k nebesům. která se na obloze ukazuje po bouřce. neustávající příboj kamence. od žlutých až po jasně oranžové. podle všeho průchodné. kdo přihlížel jakoby z věže. aby se nikdy nerozpadly a skvěly se navěky. kterou chtě nechtě museli udělat.338 - . nakonec však přece jen svolným poskytnout jim osvěžení a zásoby vody na několik dalších dnů. zase s hřmotem vyhrnul a hnal se do údolí. jak se Sambation dole pod nimi ztrácí v jícnu. a jelikož každá kapka ve shodě se svou přirozeností odrážela paprsky jinak než ostatní. ploché a černé jako kameny v Bubuctoru a doprovázelo je burácení řeky. vnikajících do horských svahů jako prst ruky do hroudy bláta. blankytněl tu armenit a bělaly se zvápenatělé . var břidlice. měla tato duha mnohem víc barev než ta. Po bezmála pěti dnech a pěti právě tak dusných nocích zjistili. propadající se víry dehtu. vytvářely sluneční paprsky na křemičitých kapkách obrovskou duhu. šlehaly záblesky gagátu lesklého jak ocel. sice skoupým.

„my jdeme hledat brod a ty si tu zatím odpočiň. zelenaly se malachity. nebylo slyšet lidský hlas a našim poutníkům ostatně ani nebylo do řeči. blednoucí v prachu chryzokolu a přecházející do odstínů indiga a do fialová. kde si lidé vymýšlejí neuvěřitelné historky. smaragd pohasínal ve stále bledších odstínech. „Já ale neusnu. protože tok kamenů se náhle jako na povel v jakémsi rigoru mortis zastavil. bezostyšně říhaly.“ vyvodil z toho Baudolino. jak ho chce Baudolino přes řeku přepravit. akvamarin předváděl své křiklavé zbarvení a nazelenalé hlíny. určitě to však trvalo. „Z toho vyplývá. a vír kamení a hlíny před propastí se rázem proměnil v nerovné a jakoby šupinaté netečné údolí. neuvědomovali si. byla však sobo. stříbronosný jíl se leskl jako kočičí oko a alabastry se slévaly do jediné průhledné hmoty.339 - . Řeka mlčela. jak dlouho už setrvávají v obdivu nad běsněním propasti. který se nad ní otáčel. běsní a zuří. nic takového se však nestalo. Ve shodě s tím. jak kvůli tomu. snaží se vzít s sebou všechno kolem. co slyší. sledovali. Nebyl hloupý a právě v tom okamžiku pochopil.škeble. očekávali.“ řekl okamžitě. Přihlíželi agónii Sambationu. co slýchali. že člověk nemá hned věřit všemu. vír prachu a drtě. v níž řeka sebe samu proti své vůli pohřbívala. dokud po pátečním západu slunce nezačala sobota. Tuhle jste.“ Solomon by byl nejradši vzal nohy na ramena. že musí zmizet v útrobách země. Baudolino a jeho druhové ztráceli pojem o čase. V hluku. aby se sem nevypravili křesťané. „Žijeme ve světě. jak skřípe kameny. pálené běloby olovnaté purpurověly.“ nedal se vyvést z míry Baudolino. se pomalu ukládal do řečiště. nad nímž spočívalo už jen náhlé a děsivé nezměrné ticho. „Nemysli na to. aby dal najevo svou bezmocnost. mozaikové zlato triumfovalo. Solomone. noční obloha se vyjasnila a předvedla jim třpyt dosud skrytých hvězd. rozšířili vy Židé.“ Solomon mu neodpověděl. jaký tu vládl. že se podél břehů okamžitě zvedne hráz vysokých plamenů.

Na druhý den ráno. natož pak cestovat přes horská sedla. chápavě a mile se na něho usmál a palicí ho udeřil za ucho. kde se řeka dala bez velkého rizika přejít.340 - . se k němu Baudolino vrátil. Celou noc proseděl na zemi.ta a on nesměl ani sednout na koně. tloukl se pěstmi do hlavy a zároveň s vlastním osudem proklínal i zatracené góje. když jeho druhové našli místo. . Tak rabi Solomon jako jediný ze všech dítek Izraele ve spánku o sabatu přešel řeku Sambation.

ale pouze opustit kraje známé. Pak měla ještě nohu. která se k nim blížila. všimli si. co by se dalo označit za nekonečný lán dozrálého obilí. ale kličkuje cik-cak mnohem rychleji. V dálce na obzoru se tyčil horský masiv. který neběží přímo.29 Baudolino přichází do Pndapetzimu Dostat se za Sambation zdaleko ještě neznamenalo ocitnout se v říši kněze Jana. ale jen jednu. Vzhledem k tomu. . jako by si jím razil cestu obrovský zajíc. i když byly mnohem vyšší a impozantnější.341 - . Naši přátelé museli putovat ještě řadu dní. Horský masiv však byl zatím daleko na obzoru a koně se jen obtížně prodírali bujnou vegetací. a dokonce územím. když je jako kluk na jejich východní straně cestou z Itálie do Německa překročil. Baudolinovi připomněly Alpy. Za ním se ocitli na planině. Ruce ta bytost. s nímž si neustále pohrává vánek. Pak se kapradí na okraji paseky konečně rozevřelo a objevila se v něm bytost. jako by to byla opona. do nichž už dospěli. která zrovna nevybízela k důvěrnostem. která planinu měnila v cosi. nijak vysoký. a jeho skály byly vysoké a štíhlé jako prsty. za něž se však nedostali ani ti nejodvážnější cestovatelé. než by to kterýkoliv zajíc dokázal. cestou narazili. Prostíralo se donekonečna jako moře. tedy nepochybně měla. která je rozhrnula oběma rukama. jako všude kolem. Nebyl to důsledek zmrzačení. ale zmítá se. Když se dostali na mýtinu. Křivolaká dráha opravdu směřovala k nim a z kapradí se ozývalo šustění. jakýsi ostrůvek v kapradinovém moři. přitáhli koním otěže a chystali se k boji. kdyby tu místo pšenice nerostlo jakési zelené a žluté kapradí. a výškou přesahovalo dospělého muže. zato ale samý sráz.a pouze tam a nikde jinde se kapradí neviní pravidelně. která nebrala konce. které bylo možná neschůdnější než břehy kamenné řeky. že kus cesty od nich . že naši dobrodruzi už na několik zvířat.

tvora. Jinak jim tento tvor.“ Jakmile Baudolino a jeho druhové viděli. k vašim službám. u nichž zatím rovněž nikdo nedokázal bezpečně zjistit. uvědomili si. Vy ale mluví jazyk kněze Jana a jeho jáhna. ukázalo se. chce-li se dostat z místa. takže všechny vypadají jako palec. že Gavagai je neje.nebo dvanáctileté dítě. krátkých a silných. asi jako u koní. já je Gavagai. vysoký asi jako deseti. že má i pěkné a pevné zuby.342 - . že jeho jediné chodidlo je sice zhruba dvakrát větší než chodidlo člověka. co za jazyk mluvil. a vzpřímen jako socha na své jediné noze řekl asi toto: „Akjchem Sabi. ale byla tak značná. Já zdraví vás. Pak na jednonožce promluvil řecky. sepjal je nad hlavou. jako by na něm pro druhou nikdy nebylo místo. sahal přibližně do pasu a měl pěknou hlavu se světlými ježatými vlasy. Rychlost.“ přiznal se Baudolino. Kulatýma očima připomínal dobráckého volka. zdali se v určitém okamžiku ani jedno ze čtyř kopyt nedotýká země. co dělají lidé se dvěma. ale že je pohledné a prstů na něm že má pět. ústa bezmála od ucha k uchu. nebo dělá-li kroky. nedokázali ani rozeznat a pochopit. zkrátka musí-li. Jednonožec se znovu usmál. mluvil tedy jazyk vymyšlený jako cizinci. Baudolino i jeho přátelé v něm okamžitě poznali jednonožce. pohybuje-li se skoky. Když se tvor před nimi konečně zastavil. jako by si to od narození nepočínalo jinak. a s hranatými nehty. o němž mnohokrát četli a slyšeli a o němž se ostatně sami v dopise kněze Jana zmínili. lani kalá bensor.“ „Tento jazyk slyším poprvé v životě. Ostatně na jediném chodidle té jediné nohy to běhalo naprosto nenucené.jediná noha byla s tělem spojena zcela přirozeně. Jak se k nim bytost velice rychle blížila. Já myslí vy cizinci. Zeptal se ho: „Jakým to mluvíš jazykem?“ Jednonožec mu odpověděl jakousi svéráznou řečtinou: „Já neví. a když je otevřel v čemsi. totiž vysunout ji dopředu a zároveň nechat vzadu. co měl být určitě úsměv. nos měl drobný a kulatý. provádět s jednou nohou to. zvedl obě ruce. nebo jsou-li s ní v doteku aspoň dvě. s jakou se tvor pohyboval. což byl určitě pozdrav. že pohyb nohy se nedal zaznamenat.

“ odpověděl mu Baudolino. Tebe jedenáct králů nezajímá. aby k nim přisedl.“ přikázal Baudolino. ale že je jim i přátelsky nakloněn. jako kdyby odpočíval pod slunečníkem. aby mu chodidlo dělalo stín. syna knězova. . a ne jinde. když jen kousek cesty udělal. Vrátí-li se jedenáct. já běžel moc. Každý den ráno my modlí se v kostele. Jinak by se taky mohlo stát.343 - . a nabídli mu něco z té trošky jídla. je nás jedenáct. kterou vy. co se od něho podle vyprávění dalo čekat: lehl si jak široký tak dlouhý na zem. a předhodí nás svým bílým lvům nebo něco na ten způsob. Vy ale kdo je? Škoda. že kněz Jan zjistí.“ pošeptal Básník Baudolinovi.“ „Jinak ale o králích ani slovo.“ Pak se znova obrátil na Gavagaie: „Řekl jsi. ruce si dal za hlavu a znovu se blaženě usmál. co jsme zač.nom tvor neškodný. „já děkuje. o to se už postarají oni sami.“ „Opravdu škoda. Všichni návštěvníci. jestli chtěl do říše kněze Jana. byli by svatí králové. vyzvali jednonožce. že dvanáctý existuje.“ „Kolik návštěvníků už sem dorazilo?“ „Žádný. že jenom jedenáct. Vy je ve velké provincii jáhna Jana. ale není s námi. hlavním městě jáhnově.“ „Na krále tu opravdu čekají. musí čekat v Pndapetzimu. „Nic naplat. on vládne celou zem. a abychom byli králové vracející se z Betléma. „Musíme budit dojem. co z Betléma se vrací i s černým dokonce. Škoda. že vy není dvanáct. Ty nemůže říkat: já je tady v říši kněze Jana. „je nás prostě dvanáct. sestoupili s koní a posadili se na zem. co?“ „Jedenáct králů nezajímá nikoho. „Trocha stínu dělá dobře. že jsi knězův služebník. „To ne. jedl hodně dnes ráno. Vy je první. aby dvanáct se vrátilo. my špatně se modlil.“ Pak provedl právě to. Nacházíme se tedy v říši kněze Jana?“ „Ty počká.“ řekl jednonožec.“ „Opravdu sem před námi nepřišel muž s černým vousem na bradě?“ zeptal se pro jistotu Baudolino jednonožce ještě jednou. projít musel tudy. co přijde. nohu zvedl nad hlavu. které jim ještě zbylo. To by všichni chodil.

což budilo dojem. ve svém paláci. Na hrudníku.“ „Horší by bylo. kterého já zná. „a bůhví.344 - . kde žije jáhen.hvizd to byl dlouhý a pěkně modulovaný. Od jednonožce se velice lišil. „Napřed zjistíme. a pak prostě něco vymyslíme. Vlastně napřed řekne svým přátelům.„Já neviděl. s čím před kněze Jana předstoupíme?“ „Jen klid. aby si s ním promluvil. aueua!“ Na důkaz přátelství mu návštěvníci nabídli hrníček vody. „Jenže nemáme-li Pohár.“ „Tady kolem v kapradí jsou další jednonožci?“ „Já nevěděl. kde muži mívají prsní bradavky. jak se věci mají. a až vy přijde. kde se nacházejí nyní. ouioioioi. v pase však útlý.“ Baudolino pak Gavagaiovi řekl. a tudíž také krk. Teprve pak se přiblížil k návštěvníkům a pronesl něco jako „Ouiiii. byl podsaditý. který při řeči neustále měnil tvar podle toho. který zabloudil v písečné bouři hodně dnů cesty od místa. „Vy je první. který měl s sebou.“ odpověděl Gavagai. tam. že jde o bezhlavce.“ moudře poznamenal Boidi. Gavagai ho vzal stranou. a tak čekali.“ Strčil si prsty do úst a zahvízdal .“ poznamenal Kyot. Host je dar Pána našeho. „Tam dál. Bezhlavec z pytle. spěchat se má pomalu. při řeči ukazoval na příchozí a bezhlavec přikyvoval. že se rádi v Pndapetzimu pozdrží. Za okamžik se kapradí rozhrnulo a objevil se další tvor. náhoda. že vy přijde. co potom opravdu spatřili. že je.“ postěžoval si Básník. vy bude oslavovat. že uvidí právě to. zdali sem vůbec někdy dorazí. kdyby tu už byl a odevzdal Pohár zdejším lidem. protože jednonožci není přátelé bezhlavců. Tvor před nimi měl širokánská ramena. před chvílí ale potkal bezhlavce. ostatně naši přátelé zaslechli. nohy měl krátké a chlupaté a scházela mu hlava. jaký zvuk tvor právě vydával. měl šikmo posazené a velice živé oči a pod nimi a pod sotva znatelným hrbolem s chřípím kulatý a pohyblivý otvor. A zeptal se ho. Já tam vás odvedl. Možná ještě v Abcasii tápe ve tmě.“ „Takže budeme muset v téhle provincii počkat na Zosima. vytáhl . protože musí počkat na svého dvanáctého druha. že se uklání.

“ nedal se Básník.“ „Proč bych já lišil se od vás?“ „Panebože. že v říši kněze Jana koně nemají.jakousi slámku. kterou nemá?“ Do jejich sporu smířlivě zasáhl Boidi: „Poslouchej. že zamával oběma rukama. Vy muži mocní. ale přece jen rychleji než pomalá zvířata. „Jako tihle. Všichni je dobří křesťané a věrní služebníci jáhna a kněze. bezjazykové. vy jde se zvířaty.“ odpověděl mu Básník. ušatci.“ „Nejste přátelé snad proto. a ta byla rázem velká jako sýr a ten v nich také zmizel.. že se navzájem lišíte?“ zeptal se Básník. že ty máš jenom jednu nohu. jako se to dělá při skládání slibu. a jako oni také tvrdochodci. Bezhlavci tedy nepatří k říši nebo k provincii?“ „To ne. rozloučil se s nimi tak. kterou nemám? Zvedá ty třetí nohu.“ odpověděl mu Baudolino a zároveň si připomněl.“ „Teď ale poslouchej. Gavagai. „Co myslíš lišíte se?“ „Ty se přece lišíš od nás a. kleštěnci a neviditelní satyrové. „On přijde dřív než my. abys ji mohl zvednout!“ „Proč bych já měl zvedat nohu. že jednonožci se nepřátelí s bezhlavci. Před chvílí jsi řekl. musíš přece uznat. „Bezhlavci neběží jako jednonožci. na kterých vy sedíte. Núbijci.“ „Já díky vzdávám. že bezhlavec nemá hlavu.“ . „Úplně stejní. Pak bezhlavec řekl: „Euaoi oea!“ Položil si ruku na hruď. strčil si ji do otvoru pod nosem a vodu srkal. giganti. když druhou zvedne. vlastně na čelo.“ „Jenže ty právě nemáš tu druhou. je jako my služebníci knězovi. My a bezhlavci máme po dvou!“ „I vy a bezhlavci má jednu. a zmizel v kapradí. „Jak je koně?“ zeptal se zvědavě jednonožec.. pygmejové. „tak hlavně proto. co je stejní jako koně.345 - .“ ohlásil Gavagai. Baudolino mu pak nabídl velký kus sýra. Co je oni?“ „Koně. Bezhlavec si jej přiložil k ústům.

tak si je otočí kolem těla jako plášť. My je vidíme. protože on má znamení na tváři. a když je jim zima. je jako my. zatímco ostatní jeho přáteli nejsou.“ Boron se ozval: „Zkraťme to. řekne.“ připustil Baudolino. Náš jednonožec od sebe dva bezhlavce odliší tak. že ve zdejší provincii žijí ušatci.„Jak nemá hlavu? Má oči. co má vousy černé jako rabín. Rozeznali byste vy od sebe dva mouřeníny?“ „Máš pravdu. že jeho matka nemůže si splést jeho se mnou.“ „Ale ne jako ušatec.“ „Nemáš je ale až po kolena. panebože!“ „I ty má uši o hodně větší než tvůj přítel vedle tebe. ústa. Dobře mě poslouchej. kterou ty na krku máš?“ „Co to je nevšiml?“ „Neviděl. že je jeho přítel. že mají pár velikánských uší až po kolena. který tu byl. nevěděl!“ „Ty možná říká. neuvědomil si. řekls. jsou to lidé jako my. „Už jsi někdy viděl nějaké jiné rabíny?“ „Já ne. U cizinců se to stává. Jak to dělá. jediný rozdíl mezi námi a nimi je v tom. když nemá hlavu?“ „Copak sis ale nevšiml. Gavagai. Ale ani ty není stejný jako tady tvůj přítel. co to jsou ušatci. A tvůj přítel je zase jiný než ten černý jak od betlémských králů a zas je jiný ten.346 - . kdežto tihle žijí všichni pospolu v jednom kraji. že není celý stejný jako já. nos. mluví a jí. že mám vousy jako rabín?“ s nadějí v hlase se zeptal Solomon. že nemá krk a na krku že nemá ani tu kulatou věc. Tento jednonožec nedokáže postřehnout. Já má taky uši. a ty je nemáš. jen když se k nim dostaneme. že buď touto říší prošly. „jenže bezhlavec a jednonožec jsou přece jen něco jiného než my a mouřeníni. že o tom. ale všichni v Pndapetzimu říká vousy jako rabín. že rozdíl mezi ním a bezhlavcem je větší než rozdíl mezi Porcellim a Baudolinem. nebo se v ní dokonce usadily. Já vím. sakra!“ . Určitě měl přitom na mysli své ztracené kmeny a Gavagaiova slova pro něho znamenala jasný důkaz. Jsou to oni?“ „Jistě.“ „Jak ale víš.

nemůže být učiněné tělem. v řece Jordánu zjevil se jednou Janu Křtiteli a všichni říká och! Jestliže Syn nebyl učiněn tělem. zatímco Syn byl stvořen Otcem. jaké mu jeho matka udělala. že na kříži zahynul pouze fantom Syn.“ „Pouhé zdání. že západní křesťané se domnívá..„Každý má uši. a ne z Otce.“ „To je ono... jak bych to řekl. Oni myslí opak než pygmejové. Poslouchej: oni říká.. nebo jak ty tomu říkáš. ale toto Slovo. Syn není stejné přirozenosti jako Otec. nám stačí jednou vidět trpaslíka a víme. Oni fantasiastoi. že bezhlavci a jednonožci jsou na sebe jako pes a kočka?“ „Oni myslí špatně. proč říká toto jest mé tělo? Oni také nedělá přijímání s chlebem a s burqem. „A co ušatci?“ „Ušatcům nezáleží na tom. že by ho potřeboval.“ obrátil se Baudolino na své druhy. S tím oni není zajedno a to ze syna se tam prý dostalo až později a v konstantinopolském krédu se to neříká.“ „Třeba proto. Ušatci nenávidí hlavně pygmeje.“ zasmál se Básník. museli srkat slámkou. i když je to Syn nepokrevní.. že . ještě než začal čas. fantasma. Oni myslí jen na Ducha svatého. co dělá Syn. ne proto. že Duch svatý pochází z Otce i ze Syna. protože Otec byl. Pro ně Duch svatý pochází jen z Otce. ale protože tak chtěl. Oni říká. Ježíš Kristus tedy nebyl nikdy tělem.“ „Jak špatně?“ „Oni jako křesťané dělá chybu. Oni říká správně jako my. že Duch svatý pochází jenom ze Syna. nenarodil se v Betlémě.347 - . nenarodil se z Marie. že by víno. Syn je tedy nepokrevním synem Boha. že různá plemena žijící v této provincii nepřikládají vůbec žádný význam rozdílům týkajícím se těla. co viděl apoštolové.“ „Přátelé. že Syn není stejné přirozenosti jako Otec. Pygmejové říká. to bylo jenom. barvy pleti a podoby.“ „Tak proč ale říkáš. „zdá se naprosto zřejmé. ne? Bezhlavci říká: ano.. když sestoupí na zem. jak to děláme my.

ať nás odvede k tomu svému jáhnovi. to se nás prostě netýká. že do nebe se dostane jen ten.348 - . že jsou to tvorové nemající jazyk. netrýzní vlastní tělo a neúčastní se obřadů. živí se plody zdejších stromů.“ „Pokud jsem to správně pochopil. domnívající se. Takový je prostě jejich způsob myšlení. My ze severu jsme se starali spíš o to. žijí mimo město. Vyrazil okamžitě. protože jsou messaliáni. ale místo slov jen vyli. jak má být. s kým drží skutečný papež a kdo je vzdoropapež. ne?“ popíchl ho Básník. „Jinak jsou ale jako vy. a je tudíž zbytečná.je to omyl přírody. nekoná skutky milosrdenství. budeme předstírat. protože se drží zásady. aby mu koně stačili. že ušatci se neliší od jednonožců. jako by z nich přečetl nejvíc knih. Snažme se je pochopit. trhají je však bez jakýchkoliv zábran. a co si kdo myslí o přirozenosti Ježíše Krista. Žijí velice skromně. který se obvykle snažil chovat. ale všem. Zkrátka všechno je. ještě že se aspoň taky jmenuje Jan. jinak budeme donekonečna jenom diskutovat. dělejme jakoby nic a tady toho požádejme. „A co má být?“ ozval se Básník. čím se tak rádi zabývaji Graeculové. Každý má své chyby. Pravdu má Baudolino. a přitom stejně záleželo všechno jen a jen na rozmaru mého zesnulého pána Rainalda. Pod stromy posedávali a zvědavě se za nimi ohlíželi tvorové podoby bezmála lidské.“ Požádali tudíž Gavagaie. Po dvou hodinách se ocitli za kapradinovým mořem a vkročili do obdělané krajiny s olivovými háji a ovocnými sady. že i práce je konáním dobra. ale pomalu. Určitě to nebude nijak zvláštní osobnost. Gavagai jim vysvětlil. o kterých jsme se toho dost naposlouchali v Paříži.“ ozval se Boron. mávali na ně. aby je dovedl do Pndapetzimu. „Bude to něco na způsob toho. „Je jako my. kdo se neustále tiše modlí a nehledá přístup ke svátostem. když mlčí. Proto také nenavštěvují pndapetzimské chrámy. i když nepatří jen jim. Stejně jako řada našich moudrých mužů zato přikládají velký význam a důležitost rozdílům v názorech na přirozenost Ježíše Krista nebo svaté Trojice. jednonožci sdílejí strašlivé kacířství Arianovo.“ . Nikdo je nemá v oblibě.

vnášel život mezi kamenné pilíře a útesy a přírodní věže. po němž obyvatelé. kteří zdálky vypadali jak mravenci. o nichž se tu dost dobře nedalo mluvit. lodžie a terasy. a každá měla na vrcholu rovněž skalnatou. tím byla jejich povaha zjevnější. ty se pak od patra k patru propojovaly a u každého z kamenných pilířů vytvářely jakési vzdušné pletivo. jako v tomto městě . Že je to město lidnaté a rušné.349 - . který spíše než do ulic a náměstí. Za nimi se pak tyčila skála impozantnější než všechny ostatní. pohybovali se v něm i psi. Ve středu města pak stály opravdové budovy a malé paláce. byly uspořádány pravidelněji. jen o něco tmavší čepici. že skály nejsou tak hrotité. Ocitli se zkrátka uprostřed kruhu rozeklaných divokých hor a zároveň uprostřed města. a skály že jsou tudíž kamenné příbytky.někteří měli hrb je. obratně sbíhali dolů a šplhali nahoru. že vypadají jako ze šlehačky nebo spíš jako cukrová vata. oslíci a spousta velbloudů. bylo očividné už jen při pohledu na dav. které naši poutníci měli příležitosti spatřit hned na počátku cesty. jak očekávali. jak se to jevilo zdálky. jiné zase slaměné rohože. Ke každé jeskyni byl přistaven vlastní dřevěný žebřík. měla nepravidelný tvar a jeskyně. Když se však přiblížili ještě víc. kterých byla plná jako úl. sice ne tak podivuhodného. Za nimi se tyčily ony věžovité skály. Některé vchody zakrývaly barevné závěsy. ale přece jen lidnatého a rušného. z nichž čnělo jen průčelí. i ty však byly nahoře vyhloubeny do skalních stěn. že jsou to obydlí. Byl to dav pestrobarevný. která někdy připomínala kapuci.Hory se přibližovaly. jindy zase plochou placku se štítkem vepředu i vzadu. i když nikdy v takovém množství a navzájem tak odlišné. které zdálky vypadaly jako vztyčené prsty. Nakonec zjistili. Colandrina napadlo. jedna pěkně vedle druhé jako stromy v lese. a čím byly blíž. zdály se mít i okna a dveře a tu a tam ze skály čněly i balkony. Na konci kamenité pláně se postupně zvedaly výš a výš měkkounké nažloutlé vršky. zato však byla každá plná děr jako nějaký úl. ukázalo se. ze všeho nejvíc se však podobaly hromádkám písku.

proč tomu tak je. na němž seděla hlava velblouda se dvěma růžky na vrcholku. jiní dva a tu a tam i tři. jako by to byl jejich šat. když v nich hledal inspiraci pro dopisy Beatrix. nože z černého obsidiánu. Jediným zbožím. nebo stáli za pulty s kokosovými ořechy. a byla tu spousta dalších bytostí a všechny jako by se vyrojily z knih líčících divy světa. že jsou to kameleopardové a že se v přírodě chytají jen těžko. pokud to byli muži. Gavagai jim vysvětlil. jak předvádí své umění hloučku místních obyvatel. ženy ušatky si je cudně tiskly k ňadrům. dokonce ani tehdy. byly kovové předměty. Ze všech zdejších zvířat se však nejvíc podivovali hbitým a obratným čtvernožcům zapraženým do kár: měli tělo hříběte. zatímco bezhlavci se objevovali skoro výhradně ve skupinách. uši povlávaly. hliněné nádoby. Zahlédli také polykače ohně. protože jsou velice rychlí a dohnat je a lapit do smyčky dokáží jedině jednonožci. růžových a citrónově žlutých roztoků a misky s pepřem. ušatcům.350 - . Město jako takové sice nemělo žádné náměstí.den. které se držely daleko od ostatních. vůbec nechápal. vysoké nohy a volská kopyta. světlou srst posetou hnědými skvrnami. maso (nejprodávanější se zdálo maso z kameleoparda). vyznačovali se však především dlouhatánským krkem. V davu pobíhali čilí jednonožci. ze dřeva vyřezávané krabice. náhrdelníky z kůstek a rudých a žlutých kamínků. co slovy jako železo. nářadí pro polní práce. a když se Gavagaie zeptali. klobouky roztodivných tvarů. na hlavách roznášeli vrchovatě plné koše. stál stan nebo stánek. Kde bylo jen trochu volného místa. ale možná právě díky tomu bylo jedním obrovským tržištěm. Na vodítku měl dokonce leoparda. . jantarových. jimiž se kdysi dávno. bronz nebo mosaz míní. když mu je Baudolino pojmenoval ve všech možných jazycích. nadchl Baudolino. koberce duhových barev. hned byli tu a hned zas onde. kamenné sekyrky. které jste na tomto jarmarku neviděli. míče a hadrové panenky pro děti a konečně amfory plné blankytných. na zemi byl prostřen koberec nebo prkno položeno na dvou kamenech a na nich ovoce. ošacení.

Jelikož byli menší než jeřábi. věšeli je na bidlo za krk. zvědavě prohlížet. pásli šestirohé kozy na loukách a také je na zdejším trhu prodávali.stačilo jim zatočit klackem nad hlavou. znamení černým mužům. neexistuje prázdno. jednou ranou by však dokázali porazit vola. Byli sice vyzbrojeni pouze sukovitými holemi. jestli náhodou neobjeví ampuli s tekutinou odbarvující pleť. dával kupodivu Gavagai. určitě to byli pygmejové. ohanbí si zakrývali slaměnou zástěrkou a přes hrudník měli přehozen luk. jenž jim sloužil. cizinci procházeli. zakrývaly šátkem. ale především tím. k věčné válce s jeřáby. ale nohy. Neklid v davu krotili muži černí jako noc. ale tvrdě dupali koňskými kopyty.351 - .“ Arcruni jen pokrčil rameny a radši se rozhlížel po tržišti. Nebudili však pozornost jen svou chůzí. pohlavní úd jim visel na prsou. Z chování mnoha osob. aby ho slyšel Arcruni: „A v těch knihách taky stálo. nepřestávali si tyto tvory. aby zasáhli a zjednali pořádek. Baudolinovi neuniklo. černí muži však pokaždé okamžitě zasáhli a dav ukáznili . které měly na stejném místě.“ nepřestával si jat obdivem šeptat Boron. které se kolem . na každém konci dva pygmejové. a ukazovali si hlavně na koně. že jakmile sběh davu přecházel v tlačenici. aby jeřába vůbec unesli. po kterém je vlekli. jak to vyžadovala jejich přirozenost. v maurských širokých kalhotách a s bílými turbany na hlavě. kteří neměli na nohou kolenní klouby a nenašlapovali chodidly. Pak promluvil nahlas. Byli tu rovněž tvrdochodci. a okamžitě se kolem nich uvolnilo místo. že prázdno neexistuje. pokaždé ve čtyřech. kdežto ženy si přirození. vysocí a do pasu nazí. které zjevně nikdy předtím neviděli. Takže existují-li tvrdochodci.Pak si všimli dalších obyvatel města. a třebaže si o nich naši přátelé leccos přečetli. pleť měli velice tmavou. nezanechávala hlava. na zádech uvázaným na uzel. protože hodně jich kolemjdoucím nabízelo svou kořist zavěšenou na dlouhém bidle. Obyvatelé Pndapetzimu se sbíhali v místech. aby dlouhou stopu v písku. Jak tomu chtěla tradice. že šlo-li o muže. „Úplně jako v knihách. v níž nejspíš vybojovali nemálo vítězství.

Ale tady. co přijímá s burqem. a když se nějaký beran vzdálí od stáda. byli chudě odění a rozcuchaní a Gavagai našim přátelům řekl.“ „Řekl jsi mi. že v tomto městě žijí i kleštěnci. chytí jej za kožich a vrátí tam. Oni je artotyriti. kde je doma. Ti také myslí nedobře?“ „Já líp udělá.“ odpověděl mu Gavagai. třeba i nedobře. nebo pasou ovce a voly.“ vyjel si na něho Básník. množí se tu už po mnoho let a generací: žijí nedaleko města a jáhnovi jsou oddáni na život a na smrt. budou asi jako ty. co myslí nedobře. Pak se každý vrátí tam.“ „Uh! Hůř než nejhorší. že černí muži patří k jáhnově núbijské stráži. že ho popadnou za rohy. oni sami však nejsou žádní cizinci. že Ježíš při poslední večeři světí chleba a sýr. je všichni až na jednonožce.našich přátel seběhly.“ „A giganti myslí nedobře. ale natáhnou prostě ruku. jako by chtěl říci: „Jsou moji a vy mi na ně nebudete sahat!“ Vysvětlil jim. U přijímání pak hřeší chlebem a sýrem a za kacíře má všechny. Jejich předkové sem sice přišli z nitra Afriky. „Tady nikdo není ničím nepřítelem. věří. že chtějí proslulým hostům posloužit jako průvodci a vést je. v čemž jsou nenahraditelní: býka dokážou složit tak. Každý myslí. co si myslí nebo nemyslí. bylo zřejmé. a dokonce se jimi před ostatními pyšnil. aby jej zahnal zpátky. „To jsou také vaši nepřátelé?“ zeptal se Baudolino.352 - . nepotřebují psa. že si buď budují příbytky ve skalách.“ „Co já má jiného než má oni?“ „Ty jeden zatracený jednošlape.“ „Ale pomineme-li. když o kleštěncích nemluví. oni má velkou moc. jak chce. Nejenže byli obrovští. „bereš si ženské do postele?“ . Myslí jinak než já. „Ty vidí všichni společně prodává a kupuje jako dobře křesťané. Posléze pěkných pár dlaní nad hlavami vysokých Núbijců spatřili hlavy gigantů. Oni se nemíchá s obyčejnými lidmi. kam patří. to prý je jídlo dávných patriarchů. pohromadě nejí ani nespí. Gavagai se však ze všech sil snažil udržet si je pro sebe. ale měli také jen jedno oko.

Núbijec je jako dítě. že giganti mají jen jedno oko?“ „Já taky. nebo ho sprovodím ze světa.“ „Ponecháme-li stranou. že to byla úpěnlivá prosba. možná jim líbilo by se.“ Jak si tam povídali. Jak víš. tady ale nenajde kleštěnku a nemůže do postele vzít ušatku nebo tvrdochodku. Rozkazuje. ale mezi nohama. Jazyk neznali. aby mu tím svým krásným mečem. Pak dodal. vztáhl ruce. klesl před Colandrinovým koněm na kolena. jako všichni. odpověděl.„Jednonožky já si bere. co my. tohle zavřu a jen druhé zůstane.353 - . . hned chce být mučedník. že já tady v Pndapetzimu kleštěnky ještě neviděl.“ „Všiml sis vůbec. ne? Kde to ale máš?“ „Tady vzadu za nohou.“ „A do těch tvých jednonožek strkáš to. A jak myslí ten váš jáhen?“ „Jáhen nemyslí. co se mu líbí. z tónu však bylo jasné. co myslí nedobře. že já to nemám vzadu za nohou. Když pak Gavagaie požádali. ony nemyslí nedobře. že kleštěncům ženy se nelíbí. Není-li válka. „Núbijci je divní lidé. usekl hlavu. Gavagai mu vysvětlil. Možná proto. který mu visí po boku.“ Pak Núbijci cosi řekl a ten vstal a odešel se sklopenou hlavou.“ volal Básník a rudl vzteky. jen jednonožec myslí dobře. že jsou to Núbijci. Chudáci. přiběhl k nim jeden z Núbijců. sklonil hlavu a pronesl několik slov. oni je circumcellionové. aby jim o circumcellionech pověděl něco víc. všichni myslí nedobře. „Co chce?“ zeptal se Colandrino. tak snad aspoň víš. „Chce. že chce být mučedníci. giganti myslí nedobře. že za chvíli zapadne slunce.“ zasáhl do hovoru Baudolino. Je dobří válečníci jenom proto. co to mají nad pupkem. abych ho zabil? A proč?“ Zdálo se. že Gavagai je na rozpacích. chce hned.“ „Držte mě. „bezhlavci myslí nedobře. a že právě teď jsme viděli tvory. „Zkrátka. Dívej. že Núbijec ho proboha prosí. že kleštěnci to nemají vůbec a do postele si ženské neberou?“ „Možná proto.

Zdálo se. „Tohle. lépe řečeno přední část stupňovité věže. Teď vy tu stůj a počkej. já nikdy vás neopustí.354 - . já vrátí se k vám. Všude. z prohlubní ve skalních stěnách se spouštěly provazy a zboží se s jejich pomocí vytahovalo nahoru. protože od jednoho stupně ke druhému vedla nepřerušovaná spirálovitá stezka. Já však průvodce v Pndapetzimu. kam jen oko pohlédlo. že věž je sestavena ze samých velkých klenutých dveří či bran. obyvatelé Pndapetzimu rozdělávali ohně. a měli by se tedy vydat k věži.“ oznámil jim Gavagai a v hlase mu zazněla pýcha. budiž požehnán. rozsvěcovali lampy a připravovali si večeři. Prošli nepatrnou zbývající částí města a ocitli se na prostranství sevřeném horami. se vše pohybovalo nahoru a dolů a zakrátko bylo město liduprázdné -vypadalo jako obrovský hřbitov s bezpočtem výklenkům pro rakve. oni vědí. ne však na způsob na sebe naskládaných a stále menších a menších placek. netrvalo však dlouho a ve dveřích či oknech jeskyní se začala objevovat světla.tržiště se vylidňuje. Napůl vsazena do hory tu stála jediná stavba ve městě vytvořená lidskýma rukama. zakrátko plné načernalých sloupů dýmu. Bůhvíjakými zvenčí nepostřehnutelnými otvory a komíny se ze všech ohnišť až do vrcholů skalních věží a pilířů prodíral kouř a z nich pak stoupal k obloze. Solomon poznamenal. umístěných hustě vedle sebe a oddělených vlastně jen veřejemi. že právě tak určitě musela vypadat babylonská věž vystavěná krutým Nimrodem coby výzva Svatému. které by tvořily jednotlivé vrstvy. on je mladík. Dav opravdu řídl.“ „A kam jdeš?“ „Já do věže nemůže.“ dodal a ukázal na Colandrina. Já teď odejde. Byla to věž. což jí dodávalo vzhled zrůdy sestávající ze samých očí. . „tohle je palác jáhna Jana. široké v základně a zužující se směrem nahoru. Pozor na kleštěnce. Prodavači ukládali zboží do velikánských košů. Vy bude slavnostně uvítáni. v nichž nebylo vidět žádný průchod. Až vy byl přijati a spatřil jáhna. jež podle všeho pronikala i do skály a otáčela se tak odzdola nahoru kolem celé stavby. rozplývajících se v oblacích. že vy přijde.

jakoby po vojensku pozdravil. otočil se a v mžiku byl daleko od nich. salam. evcharisto.“ Vztyčil se na své jediné noze. . Ave.„jim mladíci se líbí.355 - .

složené do pestrobarevné mozaiky. ale nejspíš kamínky z říčního koryta. byly vysoké jako katedrály.30 Baudolino se setkává s jáhnem Janem Když byli asi tak padesát kroků od věže. Vepředu šel houf Ndbijců. určitě to byli kleštěnci. doprovázen z obou stran dvěma Núbijci. byli nalíčeni jako ženy a turbany. Ruce měl tlusté a měkké a narůžovo nalakované dlouhé nehty byly ostré jako čepele. kteří mu nad hlavou mávali vějíři z pávích per. Uprostřed nich měl jeden v rukou tác s několika koláči. a na krku mu visel kříž z pomalovaného dřeva.356 - . Na pažích. Průvod se před návštěvníky zastavil. spletený z různobarevných stuh. kdo byl v celém šiku určitě hodností nejvyšší: turban měl vysoký ne jako jedna. Nakonec. Stejně jako ostatní byl oděn v roucho sahající až na paty. od pasu nahoru byli sice nazí. Byl to muž pokročilého věku. druhá řada nesla na ramenou obrovské kyje a řada třetí měla pouze luk přes hrudník. přes ramena však měli přehozeny rudé pláště a na krku měl každý kožený obojek s barevnými sklíčky . Ti v první řadě hráli na píšťaly. oděných však mnohem okázaleji než ti. z uší mu visely přívěsky z barevného kamene a na pažích měl náramky z pestrobarevného peří. ale hned jako dvě katedrály. které viděli na tržišti: od pasu až po paty měli nohy těsně ovázány pruhy bílé látky a přes ně sukénku do půli stehen. Hlavy jim pokrývaly bílé kapuce se spoustou střapců. kráčel ten. nalíčené rty a načerněné oči kontrastovaly s nažloutlou povadlou pletí a přitahovaly zrak k měkkému podbradku. a ti na sobě měli volná roucha z měkké látky.na první pohled bylo zřejmé. v pase však stažené na píď širokou stuhou z blankytného hedvábí. který se mu při každém kroku třásl. že to nejsou drahokamy. jež nosili na hlavách. Za nimi kráčel oddíl mužů. spatřili z ní vycházet průvod. Núbijci vytvořili špalír a . na zápěstích i na prstech měli náramky a prsteny ze stočených provázků.

až k tomu dojde. osmdesát skříněk ze slonoviny. Přicházíme zdaleka a přinášíme knězi Janovi nejvzácnější relikvii veškerého křesťanstva. jak si mají počínat. knězi představit a předvést. Okamžitě vydám příkaz našim strážím.“ zamumlal Aleramo Scaccabarozzi zvaný Ciula.ti níže postavení poklekli. na čem se domluvili. jimiž byste být měli.“ Pronesl to s vědomím. „Od narození Pána našeho Ježíše Krista čekáme na váš návrat. „chci ti vyjádřit naši radost nad tím. těmi. „To by mohlo stačit. ale stejně jako vy první mezi křesťany. tvář položil na zem a pak vstal a řecky k nim promluvil. padl před nimi na kolena. „že ti jazyk neupadne.“ Baudolino se častokrát zamýšlel nad tím. že jsme dorazili do ušlechtilého. jak by se měl.“ pronesl pisklavým hlasem. „sto velikých cihel zlata.“ řekl.“ „Bylo to. pět slo. aby neúnavně sledovaly obzor a očekávaly jeho příchod. Baudolino a jeho druhové. dvě stě velkých opic. seskočili s koní a vzali si každý kus koláče. pohár. „Pane. vrchní velitel dvorních kleštěnců.357 - . nejvyšší strážce a logothet tajností. Rozhodl se přidržet toho. byl drsnou přírodou odveden jinam. zlatá koruna o váze tisíc liber se smaragdy. uklonili se a způsobně žvýkali. Jsem Praxeas. Zatím vám přeji příjemný pobyt v Pndapetzimu. v životě ho ale nenapadlo. a nerad se dovídám. „Sděluji vám to v zastoupení jáhna Jana a jeho jménem. Při jejich pozdravu k nim konečně vykročil nejvýše postavený kleštěnec. a vy určitě jste. že dvanáctý mezi vámi.“ dodal Básník. že se jednou bude muset představovat vrchnímu kleštěnci ve službách knězova jáhna. Závistivý démon však proti nám rozpoutal přírodní síly a jejich vinou jeden z našich bratří sešel z cesty. že i sami králové vracející se z Betléma by z tolikerého důstojenství měli být vedle. deset šňůr perel nevyčíslitelné ceny. z něhož Ježíš pil při poslední večeři. bohatého a nádherného města Pndapetzimu. zprvu nejistí. muž s podnosem se uklonil a nabídl hostům občerstvení. vrchní notář provincie a jediný jáhnův legát u kněze. pokud jste. a bohužel právě on tento dar a s ním i další svědectví naší úcty ke knězi Janovi přinášel. nad něž krásnější a bohatší jsme cestou nespatřili.

která patřila Abdulovi. až bude moci projevit úctu posvátné relikvii. tři sta sloních klů.“ vrčel Básník s pusou nakřivo.dokud nedorazí na místo eben. třicet psů lidojedů a třicet bojových býků. jimiž oplývají kraje. že mi snad umožní spatřit je. a bude ještě ošuntělejší než my?“ „Mlč. tisíc pardálích kůží a tři tisíce ebenových prutů. „ale to nic.“ „Nemohl bys už jednou zavřít tu svou podělanou tlamu?“ syčel Boidi zezadu na Básníka a tloukl ho pěstmi do zad. která se v ní nachází. že prozatím . kdyby jáhnovi předal jedinou památku. jich mají stále ještě šest. v jeho očích měla obrovskou cenu především lesklá schrána. jenž každý dar určený jáhnovi považuje za svůj. o níž toho už tolik slyšel. kterou vzal Abdulovi.“ sykl Básník a tentokrát ani nezkřivil rty. Zjevně se nemohl dočkat. . „Třeba hlavu Jana Křtitele. vzal do dlaní seschlou nahnědlou lebku. dokud zůstaneme tady. že s hlavou.nů. kde zapadá slunce. „už jsme přece řekli. se zbylými čtyřmi se stejně nebudeme moci vytasit.“ Jediný Baudolino věděl. a hlasem ochraptělým dojetím zvolal. leopardi a všechny ostatní nádherné věci .“ nepřestával naléhat Boidi.“ „Teď by to ale chtělo aspoň nějaký malý dar. než opustím toto slzavé údolí. že v tom měl prsty démon. že v životě neměl v rukou vzácnější relikvii.“ „Došly nám zprávy o těchto bohatstvích a nám neznámých látkách. kdo pokřtil Ježíše Krista. okamžitě a bez námahy (je to tedy hlava. určitě vyrobená z oné vzácné žluté substance. se zlomenou pečetí.by byli rádi. „budiž nebesům vzdána chvála. Praxeas přijal dar s dojetím. jež na zemi zůstala po tom. mistrovské dílo Arcruniho dovednosti.“ řekl Praxeas a oči se mu leskly. „Co když sem Zosimos nakonec přece jen dorazí. „Zůstalo nám jich už jen pět. řekl si v duchu Baudolino) schránu otevřel. tři ochočení leopardi.358 - . a s výrazem člověka.“ navrhl tiše Baudolino. Vytáhl jednu ze svého vaku a podal ji Praxeovi se slovy. Až na Pohár. a pořádný démon nakonec všechno sežere a nic nenechá. abychom nevypadali jako otrapové a žebráci.

by si u nás žádná žena na sebe nevzala.Pak se zeptal. uvidíme.“ „Ty hadříky. utrápila by svého muže. pod nimiž jsou známi v dalekých západních zemích. že nikdy ještě nebyla vystrojena hostina bohatší a okázalejší. Kráčeli za Praxeem do věže. tradice jim jich prý přisoudila příliš mnoho. kleštěnci si v nich smočili prsty a pak se jimi dotýkali ušních lalůčků a chřípí. Baudolino. kde zapadá slunce. která vám podávali v zemích. která z nich jsou pravá. Baudolino mu velice obezřetně odpověděl. se zvedal žaludek z topasů. o tom lépe nemluvit -. že dokud nebudou uvedeni ke knězi. tak zrovna tobě. zvučnými mu připadala i jména Baudolino. „Vydali jsme se na cestu . když slyšel jména Porcelli a Cuttica. že jestli prý na něho někdo z nich . Praxeas ocenil přiléhavost jmen jako Arcruni nebo Boidi. Řekl. uprostřed na koberci stála spousta hliněných pohárů a podnosů. Přinesli nádoby s aromatickými tekutinami. jen Básník vrčel. že si váží jejich zdrženlivosti. že větší boháč by se na světě nenašel. Je už pozdě a jáhen vás bude moci přijmout až zítra. a sdělil mu jejich skutečná jména. abychom na vlastní oči viděli vodopády smaragdů.a co jsme během ní zažili.“ „Mlč. jakými jmény má ctihodné hosty nazývat. Obsluhovali je mladičcí. Zavedl je do komnaty bez oken.každý má na krku dva oblázky a čtyři pentle. přáli by si být nazýváni jmény. nepochybně rovněž kleštěnci. a teď to sám vidíš . osvětlené ohni v třínožkách. že jsou dostatečně pomazáni. aby voňavky nabídli i hostům. a myslí si. že jen s odporem si připomenete ta. Dnes večer jste mými hosty a ujišťuji vás. a svou řeč uzavřel slovy: „Nyní vejděte. Stolovníci se k němu posadili na polštářky.359 - . Dostane se vám jídel tak chutných. chvíli se s mladíčky mazlili a pak jim přikázali. co bude dál. Když jsme psali dopis kněze Jana.“ šeptem mu odpověděl Baudolino. polonazí a pomazaní vonnými oleji. a tak nikdo neví. co mají na sobě. Hosté se zdejším zvyklostem podrobili. Colandrino a Scaccaba-rozzi a exotické západní země si na okamžik představil. aby z něj vyrazila lepší. Když měli dojem.“ bručel Básník.

říkali jí marak (podle Básníka to byl odvar z hoven. bobulí. lépe řečeno zdejších placek. vyzáblá suchá sladkovodní ryba. džbánky zvedali a vodu si čůrkem nalévali z výšky do úst. které tu všude hojně rostou. a aby dali najevo. šťouchali do sebe lokty naši přátelé). Praxeas pokynul. Praxeas jim pak vysvětlil. plavaly v ní nedovařené a jak podrážka tvrdé kusy jakéhosi opeřence) .360 - .sáhne. obalená v krupici a doslova utopená ve vroucím oleji. Sňali ji. jak byla ostrá. Takto vyrobený nápoj je však tak silný. levou měli položenu na rameni chlapečka. šťouchali do sebe lokty naši přátelé) . že se dá pít jen nepatrnými loky. kdo si v něm jenom smočí . a nejlépe prý udělá ten. Večeře vypadala takto: hodně chleba. že jim chutná. ze všech sil mlaskali a pomrkávali na své hosty. jenom když se chtěli napít. se vyrábí kvašením burqu. aby měli čím tišit hlad. který tu mají. Básník do sebe číšku obrátil. Teprve když hostina pro lepší lidi skončila. protože bylo doslova zasypáno nejrůznějším kořením). do které se namáčely placky (první ji okusil Porcelli a málem mu sršely jiskry z nosu. v miskách byla velice horká tmavá omáčka sorq. kteří pak byli už mnohem opatrnější.Praxeas při té příležitosti pyšně prohlásil. teprve když mu mladíčci do tváře nastříkali vodu. že u nich neroste strom plodící víno a jediný alkoholický nápoj.hořčičná omáčka. který se staral. že jim jistě také chutná a že jsou to nebeské dary. zrudl jak krocan a padl jako mrtev na zem. ve které převládalo zelí (naštěstí nijak výrazně nepáchlo. které tu říkali thinsireta (to přece známe. Polévku si nalévali do dlaně jako do misky a pak ji srkali a do rukou vůbec brali všechno možné najednou a najednou si to také strkali do úst. v místnosti se objevili Núbijci a nalévali do drobounkých číšek jakousi bílou tekutinu. Ale jen pravou rukou. čímž varoval přátele. k témuž účelu už mnohokrát předtím použitém. polévka ze lněných semínek. obrovské množství vařené zeleniny. že to je methagallinarius (to přece známe. té říkali cenfelec a bylo v ní víc pepře než kandovaného ovoce. tak mu jedinou ranou vyrazí všechny zuby. stejně je však pak celou noc sužovala neuhasitelná žízeň). Z každého chodu si kleštěnci nedočkavě nabírali. Probral se.

nebo dokonce čtyři substance.361 - .“ odpověděl Praxeas. a ke všemu se množí jako králíci. že obdivuhodná znetvoření. Víno. aby si mohli v klidu popovídat. Božská substance je jedna jediná a projevuje se v lidských záležitostech různými způsoby nebo s pomocí různých osob. jak je možné. jako substance zplozená je jí Syn a substance posvěcující Duch svatý. že zrůdným se nestal celý lidský rod poté. že odmítají vidět zpotvořenost ostatních. „Měl jsem dojem. aby svým odporným vzhledem nerušili mysl jeho poddaných. když s Baudolinem poodešli stranou. tu bohužel nemají a to je neštěstí. že dokonce i kleštěnci myslí nesprávně. že Otec Syna pouze přijal za vlastního. co se ukřižováním Boha Otce dopustil zločinu ze všech nejhroznějšího. „Žijí tady pohromadě už řadu staletí.“ Baudolino posléze pochopil.“ poznamenal Praxeas a opovržlivě se usmál. kterému my musíme vládnout. jiné se zase donekonečna přou. A právě z toho důvodu je kněz před mnoha staletími usadil tady. na hranicích říše.jazyk. jimiž jsou postiženi. Je ovšem přirozené. že příroda plodí i zrůdy. těžší je naopak vysvětlit si. ubezpečuji .a já tě o tom. že Nejvyšší dobro jsou tři. kteří jsou .“ „Určitě jsi mluvil s jedním z nich. aby se v temnotách svých kacířství navzájem nepozabíjeli.lidé překrásní. Co jiného by to mohlo být než zrůdy? Podobají se spíše zvířatům než lidem. Jde tu samozřejmě o . protože pndapetzimští kněží se při každé mši bohapustě opijí a jen stěží ji doslouží do konce. a všechny dohromady žijí jako zrůdy ve zrůdném omylu a rozmnožují božské hypostáze domněnkou. „se domnívají. „Od zrůd?“ předstíral údiv Baudolino. kdo z koho pochází. zatímco kleštěnci pištěli údivem nad kovovými zbraněmi svých hostů. „Některé zrůdy. pane Baudolino. nevědí ani o své vlastní. „Ostatně dalo by se vůbec od zrůd čekat něco jiného?“ povzdechl si Praxeas. a to tvrdou rukou. Takový je lid. Jedinou božskou substancí jako substance plodící je Otec. a položil svému hostiteli několik otázek. Zkrátka pohané. navykli si jeden na druhého a díky tomu. o němž se dočetli v evangeliu. tu nikdo nebere na vědomí.

protože lidský rod nenáviděli?“ „Tuto otázku jsem si kladl tenkrát večer i později. postarají se. Niketas Baudolinovi mlčky naslouchal a ani jednou se ho na nic nezeptal.362 - . ale i řada těch. učinil tělem. jak by si měl vyložit to. aby ti chlapci na tom byli jako oni. nikoliv Bůh. a ne tři osoby v jedné substanci. Poznal jsem jich hodně v císařském paláci. že nejenom kleštěnci. je sám Bůh. protože si všiml.“ „Vím. Je-li tomu ale tak. Snaží se získat co největší moc. Praxeas mi pověděl. byly tu i další. Poslouchej. pak ten. používají své moci k provádění věcí. která mě zarazila. nebo že toto kacířské učení přijali. „Domníváš se. jimž byl poskytnut dar plození. jelikož jim přirozená možnost plození byla odepřena. kdo za nás trpěl na kříži. protože dal ukřižovat Ježíše Krista. Žádné slitování s prokletým rodem Adamovým!“ Od okamžiku. co ti nyní povím: pndapetzimští kleštěnci tvořili kastu a počet jejích příslušníků udržovali v náležitém stavu. zpočátku je využívají jako sluhy a nakonec je povýší na své následníky. co tu vypráví. aby pak mohli dát volný průchod své zášti vůči těm. za níž se Bůh skrývá. dopustit se takové ohavnosti. a to jako takový. že Baudolino si vůbec není jist. Učinil to teprve teď. Ukřižovat Boha! Chápeš to? Jedině prokletý rod může zajít tak daleko. jestliže se Bůh. jak tvrdí někteří kacíři.“ zeptal se ho. který by tím pověřil nějakou svou ratolest přijatou za vlastní. „že kleštěnci nenáviděli lidský rod. co jimi nejsou. co jsou kleštěnci zač. a vylít si ji právě na nich. jak si už po generace starší kleštěnci vyhlížejí pohledné mladíky. a každý věřící má tudíž za úkol Boha pomstít. kdy začal líčit svou cestu do říše kněze Jana. Jen nebylo jasné. Jedna jediná substance a jedna jediná trojjediná osoba.jednu a touž božskou přirozenost a zbytek je něco jako maska. pomocí výběru.“ „Nebyla to ale jediná věc. které by jinak provádět nemohli. nenašel jsem však na ni odpověď. Poroučení bude nejspíš vášeň mnohem divočejší než láska a milování. Mé životní zkušenosti zahrnují dosti dlouhý časový úsek a během něj jsem si ověřil. odkud ty půvabné a urostlé mladíky .

kteří by se mohli každou chvíli objevit a napadnout je.“ „Byli jste vůbec prvními návštěvníky po bůhvíkolika staletích. V mnoha armádách a veřejných správách vládne zvyk. aby se nedali svést laskavostí či solidaritou se svými poddanými. jako by jméno těch. věděli o ní však jen kleštěnci a znalost znamení.“ „Právě naopak. když celou pndapetzimskou provincii mimo ně obývaly pouze ony divy přírody. Stačilo prý zapadnout do půli lýtek. které jsme tam viděli?“ „Kleštěnci určitě pocházeli odjinud. pohltilo bahno či pohyblivé písky. si předávali z generace na generaci. aby jí už nikdo nemohl projít. kdo se chtěl dostat do knězovy říše. Třeba si tak počínal. Bažinami sice vedla bezpečná cesta. Město Pndapetzim bylo jakousi přední hlídkou před vstupem do říše kněze Jana. kleštěnci by pád města pozdrželi tím. musel buď projít. ve dne v noci střežená bdělými núbijskými strážemi. bezhlavce a jiné a nechal je Huny zmasakrovat. nesmějí být členy společenství. nikdo se nevyprostil a utonul v nich jako v moři. že celá provincie žije ve strachu z jakéhosi národa válečníků. nesmělo být proneseno. Mezitím by jáhna průsmykem převedli do knězovy říše a zavalili cestu za sebou balvany tak. Praxeas v tomto ohledu mluvil velice neurčitě. obranný val či závora. aby udržel v poslušnosti svůj znetvořený a rozhádaný lid. i kněz Jan. Nazýval je Bílými Huny.brali. pak mi ale na půl huby přece jenom pověděl. Za ním se táhla v horách hluboká soutěska. Kdyby však tento plán nevyšel a . jsem pochopil další dvě věci. Z toho. co mi pověděl Praxeas. kterou se dalo projít. která vedla do říše. že ti. pro vás to asi nebylo nic nesnadného.“ „A také aby jej mohl bez výčitek svědomí poslat na smrt. že každého. jemuž vládnou. z nějaké cizí země. Za soutěskou se rozkládaly bažiny. kdo se do ní odvážil. kdo město ohrožují. která ji vyznačovala. Pndapetzim byl prostě brána. že by do boje poslali jednonožce. laviny balvanů. kterou každý. a byl konec. kdo mají moc.363 - . kdo se opovážil do nich vkročit. Kdyby se ocitli před branami Pndapetzimu. nebo prorazit. připravenými svrhnout shora ze skal na každého. nekonečné a navíc tak zrádné.

že mít takovou tělesnou stráž. Nechávali by se nepřítelem ochotně zabíjet a kleštěnci by stačili balvany zavalit průsmyk. který jak jen mohl. že Bílí Hunové by některého z nich mohli na mučidlech přinutit.“ „Pndapetzimští Núbijci byli zřejmě jejich potomky.364 - . postupně ztráceli trpělivost. Žili tam kacíři. aby si mohli sami vzít život. aby jim jedinou možnou cestu do Janovy říše prozradil. je ohromné štěstí. že holýma rukama lovili a zabíjeli šelmy a občas se vydali na kamenitou pláň za Sambation. dával najevo hluboké opovržení svými poddanými. původně maurské rasy. a jelikož nedokázali žít pokojně a nemohli přepadat a obírat zrůdy. a tam se jim tu a tam podařilo zajít stejnou smrtí. Ze všech donatistů byli nejdůslednější právě circumcellionové. aby je zabili a dopřáli jim tak zakusit slávu oběti. že církev by měla být společenstvím světců. jenže její kněží jsou právě naopak do jednoho zkažení. Praxeas tvrdil.“ „I já jsem se o nich doslechl. Circumcellionové však na tuto příležitost čekali už příliš dlouho. o všechno ho obrali a kyjem rozbili hlavu oni jemu.kdyby byli zajati. nosili pod oděvem na krku zavěšený pytlík s jedem. které měli přikázáno naopak chránit. neustále vyhledávali příležitosti. a to byl také důvod. říkalo se jim donatisté. o čem ti teď povím. Když pak vyděšený poutník odmítl jejich žádost splnit. pak vzhledem k tomu. protože na poslední chvíli by jako štítu použili Núbijců. vynahrazovali si to tím. Tito barbaři. že by se zachránili v každém případě. že tito nadšenci už vyhynuli. K tomu. došlo před mnoha staletími na afrických březích. Podle nich by žádný kněz tudíž neměl spravovat svátosti. než by je stačili všechny pobít. kde se dařilo chimérám a mantichorám. kteří se domnívali. celou řadu století. Určitě by přišli vhod. jak se stát mučedníky. vrhali se ze skal na poutníky s voláním . Nejúděsnější ze všeho však bylo Praxeovo přesvědčení. v případě války. Domníval jsem se však. tvrdil mi Praxeas. Ani to jim však nestači. a když k žádnému vpádu do jejich provincie nedocházelo. jakou jsou circumcellionové. jaká potkala Abdula.Deo laudes‘ hrozili jim kyji a chtěli po nich. proč byli neustále ve válce s ostatními křesťany.

jak zloba a nevraživost kleštěnců. aby hosty odvedla tam.“ Bylo už pozdě a Praxeas přikázal núbijské stráži. že nebezpečí je na dosah ruky. pane Niketo. že se někdy při stráži nad průsmykem vrhají po hlavě dolů. Představ si. ocitli se v kruhové síni. šlo o jednu z jeskyní v protější skále. Probudil je Gavagai. Když prošli dveřmi. udržet je na uzdě zkrátka není jen tak. všechny tyto chodby jsou jako loukotě . Praxeas už věděl. v němž je uvnitř kulatá místnost.lo. jedny vedle druhých jako zuby v dásni. že odpoledne je jeden circumcellion požádal. „Později jsem pochopil. a to prý pak Núbijci vyběhnou na pláň. že ti nejzapálenější zešíleli. Od Núbijců se dozvěděl. že jáhen je připraven hosty přijmout. A jelikož na druhé straně nejsou ochotni obětovat se všichni a někteří svou touhu po mučednictví jen co nejhlasitěji dávají najevo a nechávají se dobře živit a pěkně oblékat. bystří zrak a jásají nad každým oblakem prachu. ale pokusím se o to. kde byly kolem dokola samé dveře. Popsat je není nijak lehké. jež nenáviděli. že zmíněná chodba tvoří obvod kruhu. nezbývá než udržovat si jejich ochotu a náklonnost různými pamlsky a hlavně velkými příděly burqu. jak bylo poslední patro věže architektonicky řešeno. Kleštěnci je nakonec udržují při rozumu tím. generace po generaci. den za dnem narůstá. jimž nezbývalo než vládnout zrůdám. že jim den co den namlouvají. bylo v ní však pro všechny dost místa. Bílí Hunové že jsou před branami města. který se v dálce zvedne. očekávají nájezdníky a nechávají se stravovat marnou nadějí. Stávalo se. Každé dveře v této kruhové chodbě vedou do úzké chodby. a dodal. a svěřovat své životy exaltovaným a věčně opilým prostopášným Núbijcům.365 - . aby mu usekli hlavu. Sám jsem byl svědkem toho. Vylezli zvenčí po žebříku nahoru a vyčerpáni náročným a na události mimořádným dnem uložili se ke spánku a probudili se až ráno. kde měli být ubytováni. Vrátili se do věže a Praxeas je osobně po vnějších schodištích odvedl do posledního patra. Po staletí. přichystaný být jim k službám.

“ „Toho jsem si také okamžitě všiml. kdo by se nacházel v okrajové okružní chodbě. ukloňte se a počkejte.. Na trůnu seděla postava zahalená v tmavém hávu. Jáhen se snažil misku odmítnout. tu byl sice chráněn před dotěrnými zraky. takže šlo nejspíš o nějaký lék. pán celé provincie. jak jim bylo naznačeno. Po stranách se jáhnovi choulily u nohou další dvě zahalené postavy. tak rozkazem. jen u trůnu stálo několik truhlic. kdo k němu přicházel. na hlavě turban a obličej zakrytý závojem. V kulaté místnosti uprostřed nebyl žádný nábytek. spatřit až na poslední chvíli.“ „Člověk v místnosti uprostřed mohl však toho. Kdyby tyto spojovací chodby byly přímé.“ Vešli dovnitř. jáhen.“ Počínali si. a kdo se nacházel v ní.366 - . kterého nemohli sledovat strážci. proto tyto chodby sice začínaly rovně. tak se mu to zamlouvá. měl zaručenu jakousi ochranu. Jáhen vztáhl ruku a řecky pronesl: „Už jako dítě . v níž se spalovaly jakési vonné látky. na nohou tmavé trepky a na rukou rovněž tmavé rukavice. mohl by naopak vidět. Byl vězněm.. a kdo by se nacházel v místnosti uprostřed. pak ale zahýbaly a teprve za ohybem bylo možno vejít do místnosti uprostřed. až vás on sám vyzve k pozdravu. aby se nadechl jejich par. Jedna z nich mu podala misku.“ šeptem jim přikázal Praxeas. Pověz mi ale něco o jáhnovi. „Proč ten závoj?“ „Na to se neptejte. jež zase nemohl potají sledovat on. zároveň však mohl být zaskočen neohlášenou návštěvou kleštěnců. „Pět kroků od trůnu se zastavte. které bylo jak prosbou. Praxeas se na něho však obrátil s gestem. přichází-li někdo některou ze spojovacích chodeb. takže z ní vlastně nebylo vidět nic..v kole vozu a vedou do místnosti veprostřed. Abys tomu správně rozuměl. mohl by každý.“ „Ti tví kleštěnci byli vychytralejší než naši. Díky tomu nemohl nikdo z okrajové okružní chodby nahlížet do místnosti uprostřed. Trůn z tmavého dřeva se tyčil v jejím středu a měl nad sebou baldachýn. vidět do místnosti uprostřed..

Jáhen však jen poznamenal. že přemíra pokory je zřejmým znakem jejich svatosti. kde nyní křesťané pojídají lvy a jejíž klenba nese dokonale napodobené Slunce a Lunu. a zdali pod podlahou.jsem byl připraven na den vašeho příchodu. přitom však zněl mladistvě. jež jim tu bylo přisuzováno. že se důstojenstvím. nachází-li se v témže městě velká kruhová stavba.“ V jeho hlase byla patrná nejistota člověka trpícího bolestmi. že by se od nich. že předmětu tak posvátného se mi dostává od dárců právě tak úctyhodných. Chtěl vědět. shluky lidí žijících v . které mu prošly rukama. jímž prochází světlo. úsvit i večer. který Ježíš Kristus proměnil ve vlastní krev. Můj logothet mi všechno pověděl a velice rád se o vás postarám. ale zatuchlými preclíky a řekl. Pak je vyzval. Baudolino nešetřil poklonami a jeho pozdravy byly do té míry uctivé. holedbali a vychloubali sami. jelikož navštívili bájný Západ. jímž je vidět všechno. než vás dostihne váš vznešený druh. všechny zrůdy v hlubinách mořských. co se děje ve vesmíru. Nezasluhuji si jej. a nic se s tím nedalo dělat. o nichž se dočetl v mnoha knihách. je-li tam chléb jen na prst silná placka. vyrobenou rovněž z průhledného kamene. z něhož prýští nápoj. Zeptal se jich. aby nakonec nabyla podoby pružného a měkkého plodu se zlatavou kůrkou. nacházejí-li se tam opravdu všechny ty divy. aby se posadili na jedenáct polštářů rozmístěných pět kroků od trůnu. nabídl jim burq se sladkými. které znemožní komukoliv vejít dovnitř s jedem. rád dozvěděl. velké jako ve skutečnosti. má-li palác římského velekněze stropy a trámoví z voňavého dřeva dováženého z legendárního ostrova Kypru. plují samohybné pískovcové ryby a vede-li k téže stavbě schodiště. které má pod jedním schodem otvor. že by je později nikdo nemohl nařknout z toho. která se ale den co den ráno při kohoutím zakokrhání zázračně nadme. a to tím spíš. putující po vlastní nebeské klenbě mezi ptáky vyrobenými lidskou rukou a pějícími něžné písně. Dostal jsem také váš jedinečný dar. dveře z modrého kamene kombinovaného s rohovinou rohatého hada.367 - . a okna z kamene. existuje-li opravdu země zvaná Enotria. kde roste strom.

. co si vyžádá. co jich jen na světě je.368 - .. a poznamenal.. kde totéž slunce zapadá .“ Všimli si. „Rád bych věděl. Pak se jáhen dovtípil. jak jejich přítomnost dokázala roznítit fantazii mladého knížete.“ dodal. „musí napřed k mému otci vyslat posly se zprávou o vašem příchodu a poslové se musí vrátit zpátky s jeho souhlasem. Vysvětlil jim. jak přelétá hory doly. kouli zobrazující pohyby hvězd. které se v Horké Africe v srpnu snášejí z oblohy. nemůže než snít o divech krajů. Věřte. věže. vločky z bílé a studené látky. že u nás se vám dostane pohostinství. jaké přísluší vašemu postavení.“ . také proto.zvláště. trvale uzavřeného v jeho kruhovém vězení. jak a kudy by se měli vracet do říše. upozornil je. křesťané určitě nepožírají lvy. nedal si pokoj Básník. pavučinu z nití v barvě Luny uprostřed černé pyramidy. že žije-li člověk tam. každé písmeno každé stránky každé knihy. Cesta je to dlouhá a s tím vším. On například může dosvědčit. „Navíc moji kleštěnci. že řada zemětřesení a jiných proměn výrazně změnila podobu horstev i plání. kde slunce zapadá. které ji donekonečna odrážejí. bouře. veškeré pouště našeho světa. co ji smrt znetvoří. přičemž Básník šeptem dodal: „Ale jen když se postí. tajný tlukot vlastního srdce a pohyby vlastních útrob i tvář každého z nás poté.“ horšil se Básník. kde slunce vychází. zatímco Baudolino se opatrně pokoušel jáhnovi na jeho otázky odpovídat a říkal mu. všechny mravence. zabere rok a možná i víc. jak nesnadné je projít průsmykem a překonat bažiny. Ostatně musíte vyčkat příchodu vašeho bratra. jako je Pndapetzim. i když pověst. hladiny vod jako jezera bez břehů. a uvědomili si. kdo zdejším lidem vtloukl do hlavy tolik tlachů a žvástů.. že tam. občas ráda něco zveličí. že po tak dlouhé nepřítomnosti si možná už ani nepamatují.Ultima Thule. schránu světa uloženou mezi dvěma třpytnými deskami. jinak se na cestu vydat nemůžete. žije-li v tak podělaném městě. že ledacos by se rádi dozvěděli i jeho hosté. že právě začíná období dešťů a že by nebylo dobře vydat se okamžitě na cestu. růžové západy slunce nad Sambationem. že podivuhodností na vzdáleném Západě je opravdu hodně. z níž podle tradice pocházejí.

Hrozně rád naslouchám vyprávění o divech Západu a rovněž o nespočetných bitvách a obléhání. a dostalo se jim vysvětlení. že osudem každého jáhna je nepoznat nikdy svého otce. které tam prý činí život hodným žití. spíš než co jiného je to označení jistého důstojenství. Zemře-li kněz. hlasem chlapce. V mladíkově hlase zněl při tom vyprávění smutek. zatímco tady se sice od nepaměti na válku chystáme. protože od okamžiku knězovy smrti do odchodu jeho nástupce do hlavního města říše musí uplynout nejméně rok.369 - . zákony říše že se však změnily právě po odchodu králů do Betléma. v nichž se vypráví o nádherných dobro. „a snažně prosím Boha. Vidím. než se používají zde.nesmí mu však být víc než tři měsíce -. který se sytí četbou knih. Není třeba domnívat se. kterého má ctít. nespatřit ho ani mrtvého na katafalku. kterou se právě naučil. ani osudem mu přiděleného. protože věděl. které rodina ochotně postoupí. jako lekci. milovat a obávat se ho. ale přímo prosil. že kněz je jedinou osobou. Dítě. usedne na trůn jeho jáhen a hodnostáři říše začnou okamžitě navštěvovat všechny rodiny v zemi a s pomocí zázračných znamení pátrají po dítěti . vystřídá na trůnu svého otce. jak se na krále sluší. ani skutečného. které by se stalo knězovým synem a nástupcem. do něhož bude před pohřbem zahaleno jeho tělo.“ řekl jim jáhen. jakým je on. že až přijde čas. „Uvidím. pouze jeho podobu obtisknutou na rubáši. že vy sami jste vedli armády do bitev. že u sebe máte zbraně mnohem krásnější a účinnější. abyste u mě občas vykonali návštěvu. Hosté se ho zeptali na úlohu a osud jáhna. a představuji si. která tu po celé tisíciletí vládla. pomazané oleji a dalšími zázračnými látkami. aby k němu přišli.“ Nezval je.Odříkal to bezmála mechanicky. který právě vládne. zatím jsem však potěšení velet armádě na bitevním poli neměl. které právě tento otisk na lněné plátno umožní. že za jejich časů se věci asi měly jinak.“ A pak ještě dodal: „Budu tu muset ještě dlouho setrvat a prosím vás. aby k tomu došlo co možná nejpozději. je okamžitě odesláno do Pndapetzimu. kde stráví dětství a mládí přípravou na to.

jímž slova loučení doprovodil. „Ted už je ale pozdě a jste unaven.370 - . . bude lépe. „Nebude-li vás to ovšem příliš unavovat. když své hosty propustíte.družstvích. kdo tu rozkazuje a kdo ne.“ Jáhen přikývl na souhlas.“ ozval se přeuctivě Praxeas. pane. však bylo Baudolinovi i jeho druhům rázem jasné. z rezigovaného gesta.

pak polévku s cibulí a olivovým olejem v misce s drobky chleba a posléze omáčku z drcených měkkýšů.31 Baudolino čeká na odchod do říše kněze Jana Baudolinovo vyprávění bylo dlouhé a Niketovi mezitím vyhládlo. a zpočátku se vůbec nic nedělo. a nebylo tudíž dost dobře možné zbůhdarma se připravit o muže. se ukládaly ke spánku. že zvolá-li nějaký pygmej Hekinah degul. než se předpokládalo. že dokud nedorazí dvanáctý člen naší skupiny s předem ohlášeným darem pro kněze. Neměli jsme zhola nic na práci. jimiž se tu mluvilo. a že chceme-li ho pozdravit. skořicí. jeden Núbijec je zahlédl kdesi na severu. a bažiny jsou ještě méně průchodné než předtím. „Chceš po mně. bylo by zbytečné vůbec se na cestu vydávat. chtěl se už totiž konečně dozvědět. neboli že se zavazujeme nevést válku proti němu a jeho lidem. olejem. my jsme však v Pndapetzimu zůstali celé dva nekonečné roky.371 - . přeje si dát najevo spokojenost. nabídl mu napřed kaviár z různých ryb. Když pak přišlo jaro a s ním i lepší počasí. zato o vyslancích ke knězi naopak zpráva žádná. možná se jim nepodařilo najít jedinou schůdnou stezku. Niketas se začal Baudolina znova vyptávat. které povečeřely jinde. česnekem. Vzhledem k jeho zvyklostem to nebyly žádné zvláštní lahůdky. že se k městu blíží Bílí Hunové. začaly se zase šířit pověsti. musíme říct Lumus kelmin pesso desmar lon emposo. Theofílaktos ho usadil ke stolu. Zatímco ženy. Navíc týden co týden pro nás měl nemilé zprávy: období dešťů prý trvá déle. načež on nám . všechno však s chutí spořádal. a tak jsme se postupně naučili dorozumívat v jazycích. oreganem a hořčicí. a tak to pokračovalo donekonečna. O Zosimovi nepřicházely žádné zprávy a Praxeas nás nepřestával upozorňovat. kteří by nás na tak nesnadné cestě museli doprovázet. ochucenou vínem. zdali do říše kněze Jana dorazil či nikoliv. abych s vyprávěním pospíchal. pane Niketo. Věděli jsme už.

aby zaútočili na říši.odpoví týmiž slovy. kteří při budování Alexandrie nabyli něco málo stavitelských znalostí. dohadoval se Boidi. byli asi nuceni vymyslet zcela nový výraz. v nichž žijí. jak se míchá malta a jak se z jílu vyrobené cihly suší na slunci. si vzali do hlavy. I my jsme se pomalu stávali obyvateli Pndapetzimu. duze deta a pes byl pro ně zita. kdyby se náhodou jako přízrak objevil na obzoru. se vydal jinudy. Když Arcruni nechal Borona na pokoji a věnoval se cele svému bláznivému nápadu. a to byl také jediný případ. ohni říkali deba. Arcruni dokonce přiměl Gavagaie. kamedumas karpa-nemphas. že Núbijci říkají koni nek. že pro koně. ty si však jednou ráno pro sebe zabrali bezjazykové. narazil cestou na Bílé Huny. a objevili dokonce giganty. protože pozměňují výraz pro velblouda. ale marně. že by se bezhlavci nebo ušatci od nás nějak výrazně odlišovali. a dohadovali se. nehnuli se odtamtud. Zjistili jsme. což v jejich řeči znamenalo Pater noster. Stal se z nás hlouček netečných povalečů. Možná ale. Cuttica a Aleramo Scaccabarozzi zvaný Ciula. dokonce jsme už ani neměli dojem. Boron a Arcruni trávili dny diskusemi o prázdnu. Pokusili se vyhnat je kamením. Boidi se . a že pokud nám nějaký gigant na naši otázku odpoví Bodh-koom. kterého nazývají nekbrafpfar. jednonožci při modlitbě říkali Hat coba. založením tuláci a darmojedi. Jejich zásluhou se na okraji města nakonec opravdu objevilo pět šest chatrčí. Porcelli. aby ho dal dohromady s nějakým truhlářem od tvrdochodců. nejspíš proto. že neví. a teď je má k tomu. ale i souhlásky. kapsimunas Kamerostas perisimbas prostamprostamas. kterého předtím nikdy neviděli. něco těm modloslužebníkům napovídal. že obyvatele té provincie přesvědčí o přednostech čtyř stěn proti holubníkům. kteří hloubení jeskyní ve skále měli jako své řemeslo a kteří byli ochotni naučit se. zatímco pro bezhlavce byl kůň houyhtnhnm. pak to znamená. kdy jsme slyšeli vyslovit nejen samohlásky. aby nepropásli Zosima.372 - . Boron si vyjížděl s Kyotem koňmo na pláň za městem a tam spolu fantazírovali o Poháru a bystřili zrak. Kleštěnci pěli chválu Boží slovy Khondinbas Ospamerostas. nedalo-li by se jedno z jeho zázračných čerpadel vyrobit jen ze dřeva.

Důkaz toho. takže mu připadalo.“ „Na čí stranu jste se postavili?“ „Po pravdě řečeno to zavinila Básníkova horkokrevnost. Musí to být něco nádherného. Až na Colandrina jsme už nebyli nejmladší. že je určitě ohebná jak proutek. a v tom věku lidé. že by to mohl být velice příjemný zážitek: halili se prý navzájem do svých velikánských uší. obvykle umírají. Hlavu prý sice nemá. zdali se už nelepší počasí. že jsme se dokonce začali zajímat o jejich teologické spory. Každý si zkrátka vymyslel nějakou kratochvíli. ale na duchu ochablí. Zdálo se. To se dařilo dokonce i nebohému Colandrinovi. že jsme byli slastně vyčerpáni a blaženě znuděni. a já jsem prý vypadal dokonce o deset let mladší. Nedokázal být dlouho bez ženy. mně bylo dokonce přes padesát. Dalo by se říct. zato ale v pase je útlá jako vosa. její přirození se mu líbí a při líbání na ústa by prý měl dojem. Jednou zahlédl dvojici ušatců souložit v polích a odnesl si z té podívané dojem. že se nacházejí ve velikánské škebli. až nás kleštěnci zavedou na tu správnou. že pndapetzimský vzduch nám jde k duhu . než když jsem do města dorazil.jako bychom omládli. navykli jsme si už na tamější nechutnou stravu a hlavně jsme se už neobešli bez burqu. Už jsme však nemuseli po ničem pátrat ani hledat cestu. Když se pak o jednu ušatku pokusil a byl odmítnut. pokud ještě neumřeli. Dalo by se říci. pokud to dopadne dobře. jenže ten byl stejně jako jeho nebohá sestra anděl seslaný pánembohem na zem. co viděly.373 - . a tvrdil. které nám tolik chutnalo v Arménii. Lákaly ho její velikánské splihlé uši a vzrušovala ho její bělostná pleť: domníval se. mi podal Básník. ale jenom čekat. že už i naše zraky si zvykly na to.večer co večer díval k průsmyku v horách. když začal fantazírovat o jedné ušatce. že ji líbá na břicho. a také mu prý připomněli mleté maso balené do listů vinné révy. opakoval neustále. že jsme byli tělem zdatní. pouhý rok putování. že má překrásné rty. Útěchou nám bylo. že knězovu říši máme na dosah ruky neboli že nás čeká. zahořel k jisté bezhlavce. Snažil se proto mezi . Proto jsme děkovali Bohu. že nás ponechává naživu. S místními lidmi jsme se už natolik sžili.

nemohlo to nebýt v pořádku. že Ježíš byl adoptivním synem Boha. abychom je přesvědčili. Tak trochu díky své dětinskosti a trochu i z lásky. byl ovšem přesvědčen. Jediný. jak jim vysvětlil bezhlavec. že smýšlíme jako ona. v nich nebyl olej. Nikde žádný krucifix ani žádné vyobrazení. přesvědčeni (jako jediní z těch. který vydávaly. zbytek se skrýval hluboko ve skále. co nesmýšlí nesprávně). ba právě naopak. že se scházejí k modlitbě a pak společně probírají velké mystérium nepravého vtělení. Nečetli při ní ani evangelium. byli totiž. jakou mši tedy vlastně slouží.374 - . podle zápachu.bezhlavci klečeli. Kostel bezhlavců nebyl nahoře ve skále. v průčelí měl dva sloupy a tympanon. v tom případě . ale dole u země. Kněz svolával věřící údery kladívka na kamennou desku ovázanou strunami. Uvnitř byl pouze oltář ozářený lampičkami. a ne jako ostatní. Z těchto důvodů nemohli brát vážně ani svátost oltářní a jejich mše se musela obejít bez požehnání chleba a vína. vyrobené nejspíš z kozího mléka. jíž k nám zahořel. my jsme však přece jen byli něco jiného. zhruba půl hodiny vydávali své podivné zvuky a pak kněz zahájil to. znělo to jako puklý zvon. kdo by rád dal najevo nesouhlas s našimi důvěrnými styky s bezhlavci. že k bezhlavcům na jejich obřady docházíme proto. každá ze skupin obyvatel se domnívala. ale náš věrný jednonožec nás zbožňoval. které dosud nedokázali plně osvětlit. Nikdo si o nás nemyslel. kdo k nim nepatří. ale máslo.bezhlavce proniknout a jednou večer nás všechny vzal na jejich shromáždění. na besedu o svých posvátných záležitostech nepřipustili. že smýšlíme nedobře. byl podle všeho Gavagai. že umučený Ježíš nebyl doslova a ve všech ohledech pouhý fantom. Bezhlavci stejně jako ostatní zrůdy v této provincii by jinak nikoho. a ať jsme dělali cokoliv. že Slovo se neučinilo tělem. a proto také nemohou uctívat obraz obrazu. co sám označil za svatou besedu. a průvodce mu odpověděl. který je doprovázel. Jeden věřící vstal a připomněl přítomným. protože vyprávělo o podvodu. Baudolino se nemohl nezeptat. A opravdu tomu tak bylo .

Znova se ozval sborový nesouhlas . Další věřící poznamenal. jenž na poslední chvíli za Krista zaskočil. Zatímco Baudolino a ostatní křesťané dělali tyto zkušenosti. ostatní věřící mu však připomněli. že přítomným předvede. nebyl žádný fantom . že tělo. kterou si vyhlédl. pouhému zdání. Celý kostel se dal do sborového křiku: „Do klatby s ním! Do klatby s ním!“ A naši přátelé pochopili. že Slovo vstoupilo do těla Ježíšova v podobě holubice při křtu v řece Jordánu. ale jakási vyšší moc prýštící z otce. pak tam především musí být. Okamžitě zazněl sborový nesouhlas. protože jeho tvrzení považovali za kacířství. že má-li se někdo dát někým nahradit. které tu bylo už předem připraveno. který trpěl na kříži.by si totiž z apoštolů utahoval. bogomile!“. o které tu jde. Básník tedy z přemíry teologického důvtipu nemohl ukojit svou naléhavou tělesnou žádost.. Třetí vyslovil domněnku. jak už ostatně bylo naznačeno. že díky nim svede bezhlavku. a po právu. byl možná Simon Kyrenajský. proč si pak v Getsemanské zahradě zoufal a na kříži naříkal? Co by nějakému Božímu fantomu. a nakonec také řečníka z kostela vyhnali. Čtvrtý řečník ostatním řekl. stal se však pravý opak. aby shromáždění opustili. že nastala vhodná chvíle. tento její Syn. jenž vstoupil do těla galilejského tesaře. lidskou bytost opravdu porodila. že muž. jak je bystrý a jak velice touží po poznání.to by prý bylo totéž jako tvrdit.375 - . který se sám nemohl učinit tělem. byl právě Ježíš-fantom. že lidstvo vykoupil chudák Kyrenajský. fantasisty? Básníka beseda zaujala a zeptal se: „Jestliže ale nevtělený Syn byl pouhý fantom. bránil se napadený. za koho kdosi zaskočil. byl přesvědčen. Tak to zas ne. záleželo na tom.. jako voda prochází trubicí. aión. . ten někdo. však skrze ni jenom prošel. nebo se do ní dostal uchem. a dále tvrdil. že mu vrážejí hřebíky do těla! Že by jen hrál divadlo jako nějaký komediant?“ Tyto věty Básník pronášel v domnění.vždyť proč by pak bezhlavci byli. protože jako fantom by nemohl na kříži trpět a bez utrpení by nebylo ani vykoupení. čímž ovšem došlo k záměně Slova s Duchem svatým. hodně věřících vstalo a volalo „paulikiáne. že Marie.

pak by nastalo něco neuvěřitelného. Otec je přece to nejdokonalejší a od nás nejvzdálenější ze všeho. by byl naopak od samého počátku času Bohem zplozeným. ale pak se vydaly na další cestu. že se ocitl na správné stopě. nebo tomu tak snad není? Takže jak by mohl zplodit syna. a není tudíž Bohem. který by měl potřebu zplodit syna. možná v obavě. od samého počátku. samozřejmě není ani moc jako každá druhá. zdali se nedoslechli o ztracených kmenech. nebo že mají zakázáno o této záležitosti mluvit. jako je svatý jáhen. a ne vrozená. a umínil si. hyposthasis. Gavagai se je občas pokoušel obrátit na pravou víru. a naopak podřízeno Otci. a bůhví kde je jim nyní konec. kterou zaslechl hned první den. že židovské kmeny do říše kněze Jana před mnoha staletími sice dorazily. aby skrze ně přetrvávali i v čase. společně s Otcem. kterého . A pokud Syn existoval odedávna.376 - . „byl Syn Otcem pouze přijat za syna. fýsis a hyposopon používal nepřesně a zmateně a ani Baudolino jejich smysl nedokázal uhodnout). Kristus není Boží moc. že příslušníci zdejších plemen opravdu nic nevědí. co se vůbec ve vesmíru nachází. že ústní podání se zmiňuje o tom. trval na svém Gavagai. že počká a v knězově říši své souvěrce nakonec určitě najde. dokud mu jeden kleštěnec přece jen neřekl. naznačovala. „Takže podle vás jednonožců. že kleštěnec lže. per definitionem nezplozený. totiž že Bůh. dejme tomu kobylky. Solomon se stále nemohl dopídit ničeho konkrétnějšího. Ať už se věci měly tak. které Otec zplodil. Solomon však byl pevně přesvědčen. Kristus je naopak moc velká. A Slovo.“ „Bohem není. protože si je vezme smrt? Bůh. by pak nemohl být od počátku času dokonalou bytostí. stejně je ale svatý.Solomon se vyptával jednoho obyvatele Pndapetzimu po druhém. aby spasilo lidský rod. ale prvorozená. určitě před počátkem světa. Gavagaiova zmínka o rabínech. který na vlastní oči nespatří. že vpád Bílých Hunů by je nakonec stejně přinutil k dalšímu putování.“ poznamenal Baudolino. oba jedné a téže božské substance či přirozenosti (Gavagai řeckých výrazů jako usia. když lidé plodí syny. by pak nebylo téže substance jako Otec: bylo zplozeno později. a je všem ostatním stvořením nadřazeno.

Ježíš není fantom. ale úplně jiné. ale i Praxeas už ztratil počáteční ostych a choval se k nim důvěrněji. Bezhlavci nedobře myslí a odpovědět neumí. které jsme očekávali. o níž mi vyprávíš. co ví jeho Otec. dlouho jsem rozvažoval nad každým slovem. a tak se stalo. v naší římské říši však na rozdíl od té vaší dlouho přetrvávaly . neboli téže substance jako Otec. My není kacíři jako anomoiové: oni nepovažuje Slovo Otci ani podobné.“ Když se pak Baudolino při vyprávění této epizody zmínil. že Básník se bezhlavců ptal. který žil jenom mezi Němci a Miláňany a jen stěží dokáže rozpoznat svatou Trojici od Karla Velikého. Když to jde u kněze. se jim konečně svěřil: „Pánové a mí nejmilejší hosté. zdali mi tenhle Baudolino nevypráví smyšlenky a nelže.“ A v duchu si řekl: nedokážu se zbavit pochybnosti. V závěru jedné z nich. až se mu od úst práší. Udivuje mě jen to. proč by to nešlo u Boha? Já vím. ne však stejné. je nevlastní Syn a nevlastní Syn neví všechno. jak se dál vyptávali na rozdíl mezi homoúsios a homoiúsios a může-li Bůh být vměstnán do dvou slovíček. kdy jste k nám přišli. že jednou v noci. a také je. ale homoiúsios. povzbuzeni burqem. že jste opravdu těmi betlémskými králi. že ani jednou jste o sobě neřekli.zase přijal za svého syna kněz. Niketas se usmál a řekl: „Rozdíl v tom musí být. strach v Zahradě getsemanské a proč na kříži plakal. Ty už rozumí? Syn není homoúsios. které jste pronesli ode dne. je-li jen fantom. proč Ježíš měl. že spory u nás už dávno potlačené ještě stále přežívají v zemi. a uvědomil jsem si. když byli opilí jak on. Ty nedobře myslí víc než všichni ostatní. tyto záležitosti vůbec znát. Já si stále . co se ke králům vracejícím se z Betléma nehodilo. kdyby o nich neslyšel právě v zemi.kvůli takovým významovým odstínům docházelo k exkomunikacím a lidé byli posíláni do vyhnanství a zabíjeni. nejspíš řekli něco. V Pndapetzimu naštěstí anomoiové není. jenže jak by mohl poloviční barbar jako on. tedy substance podobné. tak oni.377 - . o níž mi vypráví? Nebo to snad slyšel někde jinde? Praxeas naše přátele občas zvával na své nechutné večeře. Vy na Západě jste možná už na tyto spory a hádky pozapomněli.

A při loučení mu svou prosbu znova zopakoval: „Prosím vás. mezi nimiž žijeme. že si to o vás všichni myslí.“ . Jsme podivné lidské plemeno. Mohli byste se stát symbolem a zárukou naší moci. že jimi jste. k tomu potřebujete nás. nezapomeňte.“ Na druhý den se Praxeas setkal s Baudolinem a omluvil se mu. mám na mysli všechny kleštěnce. že velice mocní kleštěnci se najdou i na dalekém Západě. že jsme pro ně představiteli a vykladači vůle onoho kněze Jana. kterého oni nikdy neviděli.“ ještě téhož dne celou záležitost komentoval Básník. naše moc se upevní a vzroste. Požádal o prominuti a poprosil Baudolina. Tak či onak mi dovolte.378 - . nás naopak spojuje v jednu rodinu. a my vás potřebujeme tady. opakuji. „Kdybyste tam dorazili. kteří vládnou i jinde. ale pavučina vzájemných dohod. museli byste být uznáni za legitimní vládce. Budeme-li my kleštěnci moci počítat s podporou a autoritou vás králů. pak byste za to. abych s vámi promluvil jako váš bratr. jakým kacířským bahnem se tady v Pndapetzimu brodíme a jak těžké je udržet zdejší zrůdnou sběř v klidu. které by nikdo nemohl dobýt ani zničit. že máte zapomenout.“ „Kněz nekněz. A abyste tam dorazili. kam by mohla dosáhnout. Stačilo by navázat z jednoho mocného centra tajné spojenectví s našimi bratry kdekoliv na světě. Víme. a došlo by k založení vůbec nejrozsáhlejšího impéria. „Praxeas nám nabízí království. to jste si už asi uvědomili taky. předchozí večer prý asi řekl něco nepěkného a nesmyslného. protože by se nerozkládalo na žádném území a nehájila by je armáda. jednak tím. jednak děsem z Bílých Hunů. A to jak tady. co mu vlastně nikdy ani na mysl nepřišlo. nemnožíme se podle ubohých zákonů těla jako zrůdy. ale kdybyste náhodou. Sami jste viděli. aby na jeho slova zapomněl. co mnozí lidé považují za neštěstí. Kleštěncem se člověk stane. a říkám-li nás.ještě myslím. o mnoha jiných říších v Indii a v Africe ani nemluvě. K čemu nám asi tak může být dobrý náš mladý jáhen. To.“ „V říši kněze Jana?“ zeptal se rovnou Básník. náhodou těmi králi nebyli. jestliže si ho jiní kleštěnci vyberou a kleštěnce z něho udělají. tak i jinde. stejně nemohli.

Mladý jáhen měl sice neustále zahalenou tvář.“ odpověděl mu Baudolino. jichž se dopouštěl on i jiní. že si myslí. Spřátelili se.“ odsekl Básník. ale pak si uvědomil. když se řídí příkazy evangelia. Možná ale dřív zemřu já. Ostatně záleží na tom. které byly během staletí vyobcovány ze západního křesťanského světa.„Ty ses zbláznil.“ „Co to říkáš. Ani . Baudolino mu vyprávěl o dobytí a zničení Milána. že jáhen svou odpověd doprovází posmutnělým úsměvem. Dokud bude naživu můj otec. a jak ho pak poslouchal. „je prastará a našly v ní útočiště všechny sekty. nemohl se zbavit dojmu.379 - .“ říkal. že má být jedním z králů vracejících se z Betléma. Baudolino se svolením kleštěnců často navštěvoval jáhna. o založení Alexandrie. o které toho moc nevěděl.“ Jáhen však jen potřásl hlavou. zdali věřící vědí nebo ne. které hýbaly jeho provincií. sám sis toho jistě všiml. že Duch svatý má původ pouze v Otci! Jsou to hodné bytosti. že pod závojem mu jiskří oči. Zapomínal. a nabízel jáhnovi možnost vidět v něm toho. protože poslouží jako hráz při vpádu Bílých Hunů. vylíčil mu. „Knězova říše. odpřisáhli jsme to Fridrichovi. kým skutečně byl.“ a Baudolinovi bylo jasné. že je nebude moci nikdy naplnit. Na oplátku se chtěl od jáhna dozvědět něco víc o teologických sporech. nedostanou se přece do pekla jen proto. že dálným západem je pro něho i Byzanc. „máme přece své poslání. Baudolino by se ale klidně vsadil o cokoliv. že v jáhnově srdci tím jenom rozdmýchává zběsilé touhy a s nimi i hněv nad tím. co je to svatá Trojice? Vždyť stačí. a srdce se mi svírá při pomyšlení. jak vidíš. vládnout říši bytostí předurčených k násilné smrti. „Kněz nechtěl žádné z nich brát její víru a jejich kazatelé pak různá plemena obývající říši obrátili každý na víru svou. budu muset. jak se dobývají hradby a čeho je třeba k zapálení obléhacích věží. že jednou možná všechny zahynou. pane? Podle hlasu i samotného důstojenství dědice kněžského trůnu soudím.“ „Fridrich je po smrti. Baudolino se ho pokusil rozveselit vyprávěním o pařížských studentských kouscích. že nejsi starý.

A vůbec .“ spustil Baudolino. Baudolino.380 - . opakuji. kéž mi Bůh odpustí mé pochybnosti. pokusil se ho utěšit zmínkou o tom. co vím. několikrát dokonce sám naznačil. a pak propukl v nářek tak zoufalý. než trčet v tomto doupěti a čekat. Pověděl mi o ní někdo něco? Kleštěnci mi o ní vyprávěli.vyjdeš z této jeskyně a Pndapetzim pro tebe bude už jen poslední a nejzastrčenější provincií tvé říše. mou největší strastí. Kdybys věděl. Jenže na co? Možná že na nic. jaká mládí jinak poskytuje všem. Ke komu se vracejí poslové.. protože se musí obejít bez potěšení. jednou udělám. že na těch jejich jedenáct králů nikdy nevěřil a že se jenom uvolil sehrát roli.“ „Ty přece. kteří si ze mě tropí šašky.jáhen už na to však nedbal. Když pak Baudolino při jedné z návštěv měl před sebou místo jáhna zase sklíčeného mladíka. že žádná říše neexistuje. jednoho dne . Jáhen se ho napřed na všechno celý vzrušený vyptával. je myšlenka. jak rád bych klusal na koni v čele armády a cítil pach větrů a krve! Je tisíckrát lepší padnout v bitvě se jménem své milované na rtech. A co kdyby celá provincie a možná celý svět. které jí psal.. Nahlas pak řekl: „A kdo mi to zaručí? Poslouchej. jako bych byl Núbijec nebo jednonožec? A co kdyby nebyli ani žádní Bílí Hunové? Po věřících se vyžaduje pevná víra ve Stvořitele nebes i země i v nejnepochopitelnější mystéria.“ „Jednou budu. ke kleštěncům. o které bych snil. jakkoliv se to příčí našemu rozumu. kleštěnci. „jsi předurčen stát se pánem veliké říše.“ šeptal si jáhen. kterou mu přidělili kleštěnci. Baudolino.kéž by Bůh co nejdéle uchoval tvého otce při životě . že Baudolinovi připomněl raněné zvíře: „Všechno mám zakázáno. jenž se trápí. že člověk může mít srdce vrchovatě naplněno láskou i k nedosažitelné milence. i lásku.vydali se vůbec někdy nějací poslové opravdu na cestu? A vracejí se opravdu? A jsou vůbec nějací poslové? Všechno. pane. a vyprávěl mu o své vášnivé lásce k jedné vysoce urozené paní a o dopisech.. Požadavek věřit v nepochopitelného Boha . co kdyby úplně všechno bylo pouze plodem spiknutí kleštěnců. k mému otci vysílají? Zase k nim. které kleštěnci. když jsem byl ještě dítě. vím pouze od kleštěnců.

Kleštěncům ani knězi v podstatě nic nedlužíš. místy jako by se úplně vytratila a odkryla živé. Chtěl bys dobrodružství a slávu? Nasedni na jednoho z našich koní a odjeď odtud třeba do Palestiny. a město opravdu vzniklo.381 - .“ „Tak už dost. Od dvaceti let uchovávám toto tajemství. Staň se hrdinou. hrady ve Svaté zemi jsou plné princezen. nedoslechl jsem se o ní jen od kleštěnců. které by nahánělo strach i mocnému císaři. aby k mému otci vyslali posly s tím. „ale i kdyby tomu tak bylo. protože po mně se chce. které v její existenci pevně věřily. v co věříme: mí spoluobčané věřili v existenci nového města. můj lid o něm nemá tušení. že v ně věřili. „Obáváš se.“ utěšoval ho Baudolino. v níž krvavě rudé rty nestačily skrýt zpuchřelé dásně a zkažené zuby.není zdaleka tak náročný jako požadavek kladený na mou osobu. nebo ať . já ji nikdy nespatřím. Baudolino. jímž toužíš být. „říše tvého otce existuje. které by daly život za jediný tvůj úsměv.“ „Kdoví. že ho možná nestihnu vystřídat na trůně.“ napomenul ho Baudolino jednoho dne. Kůže byla svraštělá. Čelo byla jedna jediná zhnisaná rána. když nářky neustávaly. Požádal jsem kleštěnce. pane. oni si vybrali tebe. „To je lepra. Vlasy měl dlouhé a do dvou pramenů rozčísnutý vous zakrýval to. kde udatní křesťané bojují s Maury. kterou se vyčerpáváš při čekání na okamžik. abych věřil jedině kleštěncům. a nekonečná nuda. Víra činí skutečným to. Knězova říše je skutečná. co mu ještě zůstalo z brady. kdy ji uvidíš. byl jsi ještě kojenec. Strhl si z obličeje závoj a Baudolino spatřil příšernou masku. odpudivě růžové maso. příteli. ale i od osob. a ta neodpouští ani králům a jiným mocným tohoto světa.“ „Tak tomu přece není.“ pronesl jáhen. protože já a mí druzi jsme jejímu hledání zasvětili dvě třetiny života. tě nakonec ubije.“ „Viděls už někdy můj úsměv?“ zeptal se tehdy Baudolina jáhen. Stáhl si rukavice a obnažil kostnaté ruce pokryté zčernalými uzlíky. že říše neexistuje. Nevybral sis ty je. a ať si proto pospíší a najde si a vychová jiného nástupce. Pod napuchlými a rozežranými víčky se leskly krhavé oči. právě proto.

třeba mě ani teď nebudeš považovat za nehodného tvého soucitu. v nichž jsem nebojoval. I ty. Uklidil bych se do nějaké osady mezi osoby. Kleštěnci však tvrdí. protože jsou mladí jako já a postižení stejným neduhem.“ „Hledal jsem slova. a mohou se tudíž dotýkat nádobí. když se mnou mluví. líčil jsem mu místa. se ode mě drží na pět kroků. že jsem zemřel. co jsem kdysi čítal. abych zůstal. pane Niketo. protože svůj osud snáší mlčky a důstojně. a proto jsem chtěl. abych odešel a toho dne se už nevracel. Řezno a Paříž. když mě matka ještě kojila. že musí zemřít. že to nejsem já. Možná jsem si i vymýšlel a popisoval mu města. že můj otec chce. která jsem v životě nenavštívil. aniž uvidí něco jiného než pndapetzimské jeskyně. abych se znova ukryl pod závoje. Právě proto. Poděkoval mi a požádal mě. Dovol nyní. že Praxeas. a o princeznách. A možná sis všiml. o sporech. když jsi mě uviděl. Nikdy ze mě nebude rytíř. Já jsem však už k tomu nešťastníkovi pojal náklonnost a nakonec jsem ho navštěvoval den co den. které jsem neměl. jeden z nich možná nastoupí na mé místo a nikdo nebude moci říct.mu klidně oznámí. které jsem vyslechl u dvora. stejně jsem už smrtí nasáklý až do morku kostí. aby skrze mé vyprávění žil i někde jinde a jinak. že právě on je možná větší hrdina než všichni rytíři dobývající města. třeba sis to ani neuvědomil. žádná jsem však nenašel. A až zemře kněz. neřku-li přátelství. která jsem navštívil. jehož jsem se dotkl já.382 - . Až umřu. Bezmocný jáhen jim vyhovuje. vyprávěl jsem mu. Baudolino. Benátky a Byzanc a také Ikonion a Arménii. na něž jsme při svém putování narazili. uloží mé nabalzamované tělo v této jeskyni a budou vládnout jménem mé mrtvoly. Osud určil. co jsou na tom jako já. protože mou tvář nikdo neviděl a v knězově říši mě viděli naposled. přijímám a vítám smrt vyčerpáním a z omrzelosti. vyprávěl o bitvách. i národy. Nakonec jsem řekl. Nemají co ztratit. Tito dva zahalení kleštěnci jsou jediné osoby. které se nebojí setrvávat v mé blízkosti. a slehla by se po mně země. jimiž bych ho utěšil. nikdy nebudu milencem. jsi o tři kroky ucouvl. Povídal jsem mu o divech zemí leží.

o tom. úhoře. a přitom má nevyčíslitelnou cenu. Pak jsem mu ale musel vysvětlit. který přelétá z jedné země do druhé a stará se o své staré rodiče tak. kde umírá slunce. živoucí schránu. že podleze pode dveřmi. zrůdu vybavenou krunýřem. jež je mrtvá. co prchá pozpátku. ptáka poletujícího nad vodami jak anděl Páně a vydávajícího pronikavý křik jako démon. které v noci vypadají jako dvě svítilny. čápa. že si je lidé mohou osedlat jako koně. což je ryba velká jako hora. po nichž jsem nikdy neplul. ještěrku. jež klade vajíčka do hnízd jiných ptáků. že je na zádech vozí po nebesích. že jednoho krásného dne v domnění. údolím v Hibernii. jenž saje kravám z vemen mléko. jenž má na hlavě velikánské parohy ve tvaru kříže. který je v noci vzhůru a zpívá a po celý život zbožňuje růži. která se pak v létě rozpustí v majestátní vodopády a ztrácí se v řekách a v bystřinách mezi stráněmi. aby unikla těm. že jsou to dřevěné ryby. sovu s kulatýma očima.cích tam. ostře červenou langustu. kde nad hladinu vyskakují ryby velké jako telata a tak krotké. kosa. vylíčil jsem mu solné pouště rozkládající se na apulských březích. ježka s hřbetem plným bodlin. kolem nichž se popásají stáda stejně bílých ovcí. jimž chutná její maso. schopná spolknout loď se vším všudy jako malinu. když jsem mu líčil moře. že přistál na ostrově uprostřed moře. černého opeřence se žlutým zobákem. Umožnil jsem mu těšit se západy slunce nad Propontidou. ale tak malý. které se občas podaří zplodit krásu. vypočítal jsem mu podivuhodná zvířata u nás doma. a živící se olejem z kostelních lamp.383 - . na nichž rostou kaštany. a jak se stalo. ústřici. . vystoupil z lodě na hřbet velryby. vyprávěl jsem mu o Alpách. které brázdí moře s pomocí bílých křídel. a viděl jsem. jak je pokrývá měkkounká bělostná hmota. jimiž mávají. popsal jsem mu jelena. jak se chvěje. kde se na břehu mlčenlivého jezera tyčí sedm bílých kostelů. pověděl jsem mu o výpravách svatého Brandána na Šťastné ostrovy. skřivánka. berušku. která je jako krokodýl. děsivého vodního hada s tučným a chutným masem. racka. co to jsou lodě. kukačku. smaragdovými odlesky na hladině benátské laguny. jež se podobá drobné houbě a má červené krovky s mléčně bílými tečkami.

pověděl jsem mu. proti nimž lepra vypadala jako pouhá nepříjemnost . jež majestátně brázdí vody. které vypadají jako hmyz. měkkého kovu. s čím se mu kdy svěřil. Zjistil jsem. pružnou jak mladá dívenka. labuť. nádcha. tanec svatého Víta. jejich nedostupnost že ho ale rozlítostňuje. že my jej odevzdáme jeho otci. vylíčil jsem mu sykot rozžhavených čepelí. Představoval jsem si krásu drahokamů. abych ho přesvědčil. dozvěděl se ode mě. jejichž krásu si stěží kdo může představit. co to je koule. sokola. a jaké zvuky při čtení vydávají. jejich stránky že jsou posety znaky. aby se v ní zakalily. třpyt démantu.v mém podání to byla krtice.který mluví jako člověk a opakuje po svém pánovi všechno. jakmile najdeme darebáka Zosima. když se ponoří do vody.a ani moje . pověděl jsem mu. pověděl jsem mu. neposkvrněný lesk bronzu.oko nikdy nevidělo. a pověděl jsem mu. popisoval jsem mu strašlivé choroby. který prudce jako kámen padá na vyhlédnutou oběť a přináší ji rytíři. kdy si postižený kousek po .384 - . jak jeden velký křesťanský král dostal od chalífy darem železného kohouta. a když umírá. a pak jsem se pustil do chvály zlata. tmavěfialové a bílé žíly některých egyptských drahých kamenů. prašivina. jaké relikviáře. a tak jsem se mu jal líčit. se nacházejí v pokladnicích velkých opatství. a vyprávěl jsem mu o Poháru. oheň svatého Antonína. jako nějaký udavač. které jeho . purpurové a mléčně bílé skvrny muriny. že existují strasti mnohem horší než ty jeho. zpívá sladkou melodii. lasici. průsvitnost křišťálu. jak děsivé je zahlédnout v noci větrný mlýn. kousnutí tarantule. jak vysoké a hrotité jsou věže našich kostelů a jak vysoké a rovné jsou sloupy konstantinopolského hipodromu. jenž při východu slunce pokaždé sám od sebe zakokrhal. muka Andronikova. jenž si jej k lovu vychoval. kteří jej stále ještě hledají po celé Bretani. jaké knihy čtou Židé. jak a proč dokážou cokoliv zapálit Archimédova zrcadla. že divy a krásy jej sice okouzlují. a vyprávěl jsem s podrobnostmi tak úděsnými. o zajatcích. z něhož se dají vykovat tenounké lístky. jimž byla uťata ruka a uříznuto ucho nebo nos. pověděl jsem mu o masakrech v Cremě. o rytířích. čím osud postihl jeho. která se otáčí a chrlí přitom páru. že to překonalo všechno.

Vyjmenovával jsem mu po řadě benzoen. jak je svět bohatý díky koření. ke sličnosti pařížských dívenek. vzrušoval se a Bůh mi odpusť. hřebíček. Na chvíli jsem měl dojem. sahal si neustále na obličej. k dětskému smíchu Colandriny a k očím jedné princezny ztracené v dálavách. skořicovník. kurkumu a kmín. proto. a jelikož jsem je neměl po ruce. které vyloupli oči. muškátový ořech. které jsem viděl a cítil.385 - . jakou je výron semene. chtěl po mně. o svatém Šebestiánovi probodaném šípy. vavřín. že si je mohl představovat. Jáhen poslouchal a šly na něho mrákoty. že mu tyto hrůzy přinášejí úlevu. které jsem znal jen z doslechu a podle názvu. jako třeba že svatý Ursinus byl naražen zadkem na kůl. santálové dřevo. k lenivým půvabům benátských prostitutek. chtěl vědět. které často dokázaly vězně oblažit a osvěžit už jen tím. meduňku. o mukách svaté Agáty. které utrhali ňadra. pak se mě však zmocnil pocit opačný a říkal jsem si. kadidlo. abych nepřestával vyprávět. v pláči se sebe sama ptal. tak toho. a okamžitě jsem přešel ke krásám světa. o svaté Lucii. cassii fistulu. že jsem svá líčení přehnal. k nevídaně krásné pleti jedné císařovny.kousku seškrabuje kůži z těla -. snažil jsem se vybavit si v paměti jak názvy onoho koření. koriandr. sandraku. šafrán. že měl dokonce jednou či dvakrát erekci a že pocítil slast. majoránku. kopr. který z něj pak vyšel ústy. svatého Draconzia že přinutili pít vřelou smůlu. zázvor. že slova ho omámí stejně jako vůně a aroma. Nakonec jsem se ještě pokusil vylíčit. jež okouzlily rytíře v Brocelandii víc než sám posvátný grál. mák. jako by jeho nebohý nos už nedokázal snášet všechny ty vůně. kustovnici. kardamom. jaké rty měly třpytné krásky. ale myslím. nard. v domnění. vyptával se na vlasy tripolské hraběnky Melisendy. co mu to dosud ti zatracení kleštěnci dávali k snědku. jež vydává vůně odnímající tělu i duši veškerou sílu. Vzrušovalo ho to. hubilen. pověděl jsem mu o hadím uštknutí. svatý Sarapin zaživa stažen z kůže a svatého Mopsuestia že přivázali za nohy a za ruce ke čtyřem koním a popohnali je každého na jinou stranu. estragon. o svatém Štěpánovi s hlavou rozbitou kamením a o svatém Vavřinci pomalu opečeném na roštu a vymýšlel jsem si další světce a další krutosti. zedvárii.

Žil jsem ve stavu neustálého vzrušení a to jsem se pokusil přenést na něho. ale na tu kratičkou dobu.že je nemocný. Obdaroval jsem jáhna aspoň částí svého nového milostného citu v odlišné. nemilostné podobě. Z mého vyprávění bys mohl nabýt dojmu.386 - . dřímal nebo rovnou spal a v ústech měl věčně jednu a tutéž pachuť.“ „Uspíšils jeho smrt tím. kde třeštění stravuje lidské smysly. a tak tomu bylo každý den. Potkal jsem totiž Hypatii. prý dobrý na lepru . po kterou mu ještě bylo souzeno žít. kozí mléko a chleba máčený v burqu. žes ho odváděl tam.“ „Možná. nový plamen se však zažehl i v mém srdci. že naše hovory se odbyly během jednoho jediného dne. jsem z něho učinil šťastného člověka. byl jsi pyšný na své výmysly.“ . A přitom jsi ukájel vlastní chuť vyprávět a bájit.byl z toho pak celý den jako praštěný.

ale velice rychlí. posílil burqem. Básníka tato situace přiměla brát vážně nabídky zahalené . Jednonožec se možná předtím. dokonce i dětem. vznášel se ve vzduchu. když se i se svými otroky. Vzali útokem karavanu chalífy. Tak také vyrazili na Huny. a naživu ponechali jen jednoho jako svědka masakru. ničením a zabíjením chtěli jen šířit po světě pověst.387 - . služebnictvu.32 Baudolino spatři dámu s jednorožcem „Ještě však bylo třeba založit z pndapetzimských zrůd armádu. jako by je nájezdníci mohli slyšet. líčí-li. jezdec a kůň byli jako jedna bytost. Jejich koně byli rovněž drobní. než se odhodlal promluvit. jimiž si obyvatelé města novinku sdělovali. kdy přestat. Jistý jednonožec se totiž dostal až k nejzazším hranicím provincie (když se nějaký jednonožec dal do běhu. Hrůza z Bílých Hunů narůstala a místní tížila jako nikdy předtím. mimo zbraně s sebou měli jen koženou láhev s mlékem a malý hliněný hrnec. že kam jejich noha šlápne. byl znát v tlumených hlasech. aby při následující bitvě protivníka předem ochromil děs. mohl ale někdo ověřit. tak nevěděl. v tváři žlutí a měli dlouhatánské kníry. objížděli je za zběsilého řevu. dokázali však celé dny vydržet v sedle bez jídla i pití. že couvají. lákali chalífovy vojáky. odaliskami a velbloudy utábořil v okázalých stanech. bojovali na velbloudech a oháněli se zakřivenými šavlemi. obklíčili je v kruhu. ve kterém si vařili. jako by veškerou jeho vůli ovládla jediná neúnavná noha) a tam prý Bílé Huny zahlédl: byli drobné postavy. tam už tráva nikdy neporoste. V táboře pak podřízli hrdlo každému. Chalífovi bojovníci. co opravdu viděl. nebo mluví-li z cesty? V Pndapetzimu zapustil kořeny strach. krásní a napohled strach nahánějící muži obrovských postav. koho tam našli -ženám. dokud je všechny nepozabíjeli. Hunové předstírali. Bílí Hunové putovali pouštěmi a proháněli se po stepích nalehko. aby je pronásledovali. co ulovili nebo získali cestou. Stany zapálili a bez drancování se hnali dál.

Básník. ale co jednonožci. Ostatní však smýšleli jinak.“ „O to také určitě šlo i mému příteli. „Na císařskou korunu si může činit nárok ten. Básník byl přesvědčen. Měl důvěru i v Arcruniho. musí je napřed rozklepnout. a kdyby došlo k válce. které jinak považoval za snílky. že právě toho chtěli vždycky dosáhnout. a koho prý proti nim postaví? Samozřejmě Núbijce. správná armáda se totiž neobejde bez muže. Posléze se rozhodl zapojit do svého plánu i Borona a Kyota. co viděli? Přes to všechno by se celý ten houf zrůd. byl totiž při obléhání jejich města. a proto požádal. aby s tím vším nemusel mít nic společného. které v Pndapetzimu žily. mohl přinejmenším pozdržet vpád útočníků do města a kleštěncům poskytnout čas. kdo by to mohl dokázat. bojovníky ochotné obětovat se. Důkladně zvažoval přirozené vlastnosti a schopnosti různých plemen. je on. ale co potom? Jistě. kdo byl vítězným vojevůdcem.do opileckých žvástů. pygmejové se vyznají ve střelbě z luku na jeřáby.“ Baudolino válčení neměl rád. které mu předkládal Praxeas. Aspoň u nás v Byzanci k tomu několikrát došlo. ti by měli jít do boje s holýma rukama. A jediný.388 - . pokud by se využilo jejich zvláštních schopností. V případě Núbijců a pygmejů . jako literáti by totiž mohli vést účetní knihy a starat se o vozatajstvo a občerstvení válečníků. který se vyzná v lékařství. Upozornil Praxea. tvrdochodci se vztyčeným údem na hrudi a bezjazykové by na předsunutých stanovištích snad měli podávat hlášení o tom. aby se uklidili za hory. jak dodal. že Hunové tu mohou být každou chvíli. prý by mohl některé zrůdy naučit stavět válečné stroje. a dokonce na straně poražených. Pokud by trval mír. mohl proměnit v obávanou armádu. Navíc služba v armádě by poddané udržovala ve stavu bdělé poslušnosti a nemohlo být pochyb o tom. když Praxeovi předložil svůj návrh. Kleštěnci okamžitě souhlasili. protože kdo chce smažit vejce. Nepohrdl ani Solomonem. Básník by se svou armádou podle mého názoru nepředstavoval žádné nebezpečí. že z pěti Alexandrijských by mohli být výteční kapitáni.

nečekaně na ně vyrazit a vyřídit je. Svou výškou by přesahovali drobné koníky Bílých Hunů. zbývalo jen určit. Arcruni radil využít velikánských uší ušatců tak. válka je válka. a mohli by tudíž vytvořit přepadové či útočné oddíly. že by plachtili vzduchem a seshora se snášeli na nepřítele. mohli se ale hodit pro nečekaný útok a boj muže proti muži. třeba jen obsidiánového. naštěstí by jimi nemuseli mávat v prázdnu.bylo všechno jasné. Udrží-li se máváním křídel ve vzduchu ptáci. museli by se z úkrytu vysunout celou hrudí. všude kolem je to prý samý rákos. jak radil Arcruni. takže výroba té zbraně by neměla být nijak těžká. tvrdochodců a ušatců už nebylo tak jisté. jak si to o nich myslí gójové. Gigantů se sice nedalo dost dobře použít v boji na větší vzdálenost. mohli podřezávat krky. Solomon mu na to odpověděl. dokud by z nich jezdec nespadl. Stačilo by naučit je používat foukačky na šipky neboli píšťaly. že jeho lid za časů Masady dokázal Římany pěkně potrápit a že Židé do sebe nikdy nenechali tlouct. kdyby dejme tomu ihned po útoku jednonožců vyrazili z kapradí. byl s ním zajedno Boron. mohli by je zastavit a omráčit ranou do čenichu. Solomon by možná mezi spoustou bylin nabízených na zdejším trhu objevil jed. Využití bezhlavců. a to by byla sebevražda.389 - . chytit holýma rukama za hřívu a třást jimi. chodidla měli totiž dokonce dvakrát větší než jednonožci. kterým by se hroty šípů otrávily. aniž se ozvali. jakou roli by mohli v případné bitvě sehrát. co se děje. Bezhlavci byli k hlídkování nepoužitelní: aby vůbec něco viděli. a hlavně ať ze sebe nedělá netýkavku. a na zemi ho pak dorazit pořádným kopancem nebo zašlápnout. pokud by se podařilo naučit je používat nože. pokud by se ovšem dokázali v kapradí a vysoké trávě k těm kníratým žlutým potvorám nepozorovaně přiblížit. proč by to nedokázali ušatci s pomocí uší. Jednonožci byli velice rychlí. Číhali by ve svých skalních útulcích a seshora se na ně snášeli a pak by jim. . než by si uvědomily. že by Bílí Hunové prorazili první obranné řady a vnikli do města. protože měli jen jedno oko. Ušatce tudíž brali jako zálohu pro případ.

Jako přepadový oddíl by ale nemuseli být marní, Bílí Hunové jsou navyklí (nebo by aspoň navyklí být měli) mířit na hlavu, a kdyby se ocitli před nepřítelem bez hlavy, nevěděli by honem, co a jak. A kdyby toho okamžiku překvapení využili, mohli by kamennými sekyrkami párat hunským koním zespoda břicha. Tvrdochodci představovali slabinu Básníkova válečnického umu - vysílat do boje muže s přirozením na břichu bylo na pováženou, protože kam jinam by šla první rána než do koulí; tvrdochodec by se pak za ně chytil a volal maminku, aby mu pomohla z nesnází. Naproti tomu by se dali použít k hlídkování, časem se totiž zjistilo, že jejich pohlavní údy jsou citlivé jako tykadla hmyzu, při sebemenší změně směru větru nebo teploty vzduchu jim totiž úd ztuhne a začne vibrovat, takže by mohli být užiteční jako zvědové a průzkumníci, a kdyby je Hunové všechny pozabíjeli, řekl Básník, nedalo by se nic dělat, válka je válka a křesťanský soucit v ní nemá místo. U bezjazyků se počítalo s tím, že by se ponechali sami sobě na pospas, protože byli neukáznění a veliteli armády by mohli způsobit víc problémů než sám nepřítel, nakonec se ale usnesli, že by mohli pracovat pod přísným dozorem v zázemí, pomáhat mladším kleštěncům, kteří spolu se Solomonem měli mít na starosti raněné, udržovat klid mezi ženami a dětmi všech plemen, co jich ve městě bylo, a dávat pozor, aby nevystrkovali nos ze svých děr. Při jejich prvním setkání se Gavagai zmínil o neviditelných satyrech a Básníka napadlo, že by mohli nepřítele napadat svými rohy a poskakovat na rozštěpených kopytech jako kozy, když se však po nich poptával, dostával vyhýbavé odpovědi. Žijí prý za jezerem (jenže za kterým?) na jakési hoře a nikdo je vlastně nikdy neviděl. Formálně to byli knězovi poddaní, žili ale stranou a sami pro sebe, s ostatními obyvateli provincie neudržovali žádné styky, takže jako by ani nebyli. Nedá se nic dělat, říkal Básník, ostatně třeba mají rohy zahnuté k sobě nebo od sebe, a to by si pak při trkání museli lehat na záda nebo lézt po čtyřech. Válka je vážná věc a s kozami se válčit nedá. „S kozami se válčit dá a taky se s nimi válčí,“ nesouhlasil s
- 390 -

ním Arcruni. A pověděl jim o jakémsi velkém vojevůdci, který přivázal kozám na rohy pochodně a pak jich v noci tisíce vyhnal na pláň, kterou se k němu blížil nepřítel, aby vyvolal dojem, že má obrovskou armádu. Kdyby to navíc byly kozy šestirohé, výsledný efekt by byl impozantní. „Pokud by ovšem nepřítel zaútočil v noci,“ skepticky k tomu poznamenal Básník. Ale ať si jen Arcruni přichystá co nejvíc koz a pochodní, člověk nikdy neví, co se může hodit. Na základě válečnických regulí, které Vegetius a Frontinus určitě neznali, byl zahájen vojenský výcvik. Pláň zabrali jednonožci. Cvičili se v používání zbrusu nových foukaček pod dohledem Porcelliho, jenž klel jako pohan pokaždé, když některý jednonožec minul cíl. Naštěstí se přitom zaměřil pouze na Krista, protože brát nadarmo jméno někoho, kdo byl koneckonců jen nevlastní syn, by pro kacíře, jež měl kolem sebe, neměl být žádný hřích. Colandrino si vzal na starost ušatce a učil je létat. Zatím se o něco takového nikdy nepokusili, i když budili dojem, že pánbůh je nestvořil k ničemu jinému. Chodit po městě začalo být nebezpečné, chodci mohl spadnout na hlavu ušatec, zrovna když to nejmíň čekal, všichni se však už smířili s tím, že město se připravuje na válku, a nikdo si nestěžoval. Ze všech nejspokojenější se zdáli právě ušatci: objev vlastních netušených schopností je tak ohromil, že výcviku se nakonec chtěli účastnit i ženy a děti a Básník jim k tomu ochotně dal svolení. Scaccabarozzi měl cvičit giganty v chytání koní, jediní koně ve městě však patřili jim, betlémským králům, a po několika dnech nácviku hrozilo, že poručí duši pánubohu, a proto je nahradili osly. Ukázalo se, že to je dokonce lepší. Osli kolem sebe kopali, hýkali, bylo mnohem těžší chytit je za krk než koně v běhu, a giganti se v tomto umění pomalu stávali mistry. Bylo ovšem třeba naučit je běhat v předklonu, aby je nepřítel uviděl v posledním okamžiku, a hodně si jich po každém nácviku stěžovalo na bolesti v kříži. Boidi cvičil pygmeje a vtloukal jim do hlavy, že Bílý Hun není jeřáb a že musí mířit mezi oči. Básník si vzal na starost Núbijce,
- 391 -

kteří se už nemohli dočkat, až v bitvě padnou, Solomon usilovně pátral po jedovatých odvarech a namáčel do nich bodliny, aby je vyzkoušel, podařilo se mu však jenom na pár minut uspat králíka a jedna slepice začala zničehonic létat. V pořádku, utěšoval ho Básník, Bílý Hun, co usne, než bys řekl švec, nebo začne plácat rukama, je Hun mrtvý. Jen tak dál. Cuttica se mořil s bezhlavci, učil je, jak se dostat pod koně a sekyrkou mu zezdola napoprvé rozpárat břicho, jenže zkoušet to na oslech nebylo jen tak. Tvrdochodce, zařazené mezi pomocné složky a vozatajstvo, měli na starosti Boron a Kyot. Baudolino podal jáhnovi zprávu o tom, co se děje, a měl dojem, že ožil. Se svolením kleštěnců se dal vynést na schodiště k věži a odtamtud pak přihlížel cvičením různých oddílů. Prohlásil, že by se rád posadil na koně, aby své poddané mohl vést do bitvy, okamžitě však na něho přišly mrákoty, možná z velkého vzrušení, a kleštěnci ho odvedli zpátky na trůn, kde znovu propadl smutku. Právě tehdy, puzen tak trochu zvědavostí a možná i z nudy, si Baudolino položil otázku, kde by tak asi mohli žít neviditelní satyři. Vyptával se každého na potkání, dokonce i jednoho tvrdochodce, třebaže z jejich jazyka pořád ještě nerozuměl jedinému slovu, a tvrdo-chodec mu odpověděl: „Prugfrestfrinss sorgdmand' strochdt drhds pag brlelanggravotchavygny rusthpkalhdrcg“ takže na tom byl jako předtím. Dokonce se toho moc nedozvěděl ani od Gavagaie. „Žijí někde tam,“ odpověděl na jeho otázku a ukázal k blankytným vrškům na západě, za nimiž se v dálce tyčily hory, nikdo se tam však ještě nevypravil, protože satyři nesnášejí vetřelce. „Jak myslí satyři?“ zeptal se ho a Gavagai mu odpověděl, že myslí ještě míň dobře než všichni ostatní dohromady, jsou prý dokonce přesvědčeni, že žádný prvotní hřích není a nikdy k němu ani nedošlo. Lidé se nestali smrtelnými kvůli prvotnímu hříchu, umírali by, i kdyby si Adam nekousl do jablka. Proto není třeba vykoupení, je zbytečné, každý se může při troše dobré vůle spasit sám. Ježíšův příběh může posloužit jenom jako příklad cnostného života, o nic víc v něm nejde. „Skoro jako ka- 392 -

cíři Mahumethovi, ti taky říká, že Ježíš je jenom prorok.“ Na otázku, proč se k satyrům nikdo nevypraví, mu Gavagai odpověděl, že pod vrchy, na nichž satyři žijí, je les a v něm jezero, k němuž je zakázáno chodit, protože tam žijí nedobré ženy, pohanky jako řemen. Kleštěnci říkají, že pokud je někdo dobrý křesťan, tak tam prostě nepůjde, poněvadž by mohl podlehnout kouzlům a čarám, a proto tam také nikdo nechodí. Zároveň mu však Gavagai potměšile popsal cestu, která tam vede, tak přesvědčivě, že by každého napadlo, že když ne Gavagai sám, tak určitě nějaký jednonožec, jak neustále pobíhají sem a tam, se tam určitě podíval. To stačilo vzbudit Baudolinovu zvědavost. Vyčkal okamžik, kdy si ho nikdo nevšímal, nasedl na koně a necelé dvě hodiny mu postačily, aby přes step dorazil na okraj lesa. Přivázal koně ke stromu a vkročil do stinného zeleného háje plného vůní. Zakopával o kořeny, které tu na každém kroku čněly z půdy, podivoval se obrovským houbám nejrůznějších barev a tak dorazil až k jezeru, za nímž byly vidět svahy vrchů, kde žili satyři. Slunce se chystalo zapadnout a jasné vody jezera už temněly, vkrádal se do nich stín cypřišů na okolních březích. Všude vládlo hrobové ticho, neozýval se ani ptačí zpěv. Jak tam tak na břehu jezera rozjímal, vyšlo z lesa zvíře, které sice v životě na vlastní oči neviděl, přesto je však velice dobře znal. Vypadalo jako nedospělý kůň, bylo celé bílé a mělo pružný a drobný krok, pohlednou hlavu a na čele spirálovitý a rovněž bílý roh, zakončený ostrým hrotem. Byl to jednorožec neboli, jak říkával Baudolino jako dítě, jednobožec, monoceros jeho klukovských fantazií. Zadržel dech, aby jej nevyplašil a mohl se mu co nejdéle obdivovat, když tu se z lesa za ním vynořila dívčí postava. Byla rovná jako proutek, na sobě měla dlouhou řízu, pod níž se půvabně rýsovala drobná, ale výrazná ňadra, a kráčela nedbalým krokem kameleoparda, přičemž lem jejího šatu se otíral o trávu, zdobící břeh jezera, takže se zdálo, že se nohama ani nedotýká země.
- 393 -

Měkké světlé vlasy jí padaly až na boky a profil její tváře byl čistý jako řezba ze slonoviny. Pleť jí nepatrně zrůžověla a andělskou tvář jako by v němé modlitbě obracela k jezeru. Jednorožec kolem ní klidně pobíhal, občas k ní pozvedl čenich s drobnými chvějícími se nozdrami, jako by žádal o pohlazení. Baudolino od ní nedokázal odtrhnout pohled. „Říkáš si nejspíš, pane Niketo, že od počátku cesty jsem asi nespatřil ženu, která by stála za pohled. Byl bych rád, kdybys mě správně pochopil: nezmocnila se mě tělesná touha, bylo to spíše tiché a poklidné zbožňování, a nejenom toho děvčete, ale i jednorožce, toho klidného jezera a jasu pohasínajícího dne. Jako bych se ocitl v nějaké svatyni.“ Baudolino se snažil najít výstižná slova, s jejichž pomocí by dokázal vylíčit, co tehdy viděl a cítil, ale to nebylo možné. „Jak jistě víš, v životě jsou někdy chvíle, kdy se člověku v něčí ruce nebo tváři, v odstínu svahu nějakého vršku nebo na hladině moře vyjeví dokonalost jako taková, a v té chvíli se mu tváří v tvář zázraku, jakým krása je, málem zastaví srdce. Bytost, kterou jsem viděl, mi v té chvíli připadala jako nádherný vodní pták, chvíli jako volavka, pak zase jako čáp. Už jsem se zmínil, že byla světlovlasá, ale nebyla světlovlasá tak docela, když totiž pohnula hlavou, její vlasy nabyly modravého odstínu, a pak zase jako by na ně padl odlesk plamenů zmírajícího ohně. Viděl jsem z profilu obrys jejích ňader, byla měkká a něžná jako hruď holubice. Měl jsem oči jen pro ni. Viděl jsem cosi pradávného a bylo mi jasné, že nevnímám jen něco krásného, ale krásu samu, bylo to jako pomyšlení na Boha. Dozvídal jsem se, co je to dokonalost, a v tom, že ji mohu jen jednou jedinkrát spatřit, bylo cosi spanilého. Díval jsem se na ni zdálky, cítil jsem však, že to, co vidím, se nachází mimo můj dosah a vliv, asi jako když člověk v pokročilém věku má dojem, že na pergamenu vidí znaky, jimž rozumí, přitom však ví, že kdyby k nim přiblížil zrak, rozplynuly by se a on by se nikdy nedozvěděl tajemství, které pergamen sliboval, nebo jako když má člověk ve snu na dosah něco, co by chtěl mít,
- 394 -

natáhne-li však ruku, prsty nahmatají prázdno a nic neuchopí.“ „Závidím ti tu čarovnou chvilku.“ „Abych o ni nepřišel, proměnil jsem se v nehybnou sochu.“

- 395 -

33 Baudolino potkává Hypatii

Čarovná chvilka však skončila. Jak to dokážou lesní víly, dívka vycítila, že není sama, a obrátila se k Baudolinovi. Pohled na něho ji však ani na vteřinu nevyděsil, v očích se jí zračil pouze údiv. Promluvila na něho řecky. Zeptala se: „Kdo jsi?“ Když jí neodpověděl, odvážně k němu vykročila a zblízka, beze studu a bez zlomyslnosti si ho prohlédla. Baudolino si všiml, že její oči mění barvu stejně jako vlasy. Jednorožec se k ní přitiskl a sklonil hlavu, jako by svou překrásnou zbraní chtěl velitelku bránit. „Ty nejsi z Pndapetzimu,“ řekla, „nejsi kleštěnec ani zrůda, jsi... člověk, muž!“ Z jejích slov vyrozuměl, že v něm poznala muže, jako on rozpoznal jednorožce jen díky tomu, že o něm mockrát slyšel, aniž ho kdy viděl. „Jsi pěkný, muž je pěkný, mohu se tě dotknout?“ zeptala se, napřáhla ruku a její štíhlé prsty mu polaskaly vous a dotkly se jizvy na tváři, jak to kdysi dávno učinila i Beatrix. „To je jizva. Patříš k lidem, co vedou války? A co je tohle?“ „To je meč,“ odpověděl jí Baudolino, „mám jej ale k obraně proti šelmám, nepatřím k mužům, kteří válčí. Jmenuji se Baudolino a přicházím z krajů, kde zapadá slunce. Tamhle,“ dodal a ukázal kamsi rukou. Všiml si, že se mu ruka třese. „A kdo jsi ty?“ zeptal se. „Jsem hypatia,“ odpověděla mu vesele, jako by ji jeho otázka svou prostoduchostí pobavila. Zasmála se, a rázem byla ještě krásnější. Pak si uvědomila, že mluví s cizincem, a vysvětlila mu: „V tomto lese, tam za těmi stromy, žijeme jenom my, hypatie. Ty se mě nebojíš jako obyvatelé Pndapetzimu?“ Tentokrát se naopak usmál Baudolino: myslela si, že by on mohl mít strach z ní! „Chodíš sem k jezeru často?“ zeptal se. „Každý den ne,“ odpověděla. „Matka si nepřeje, abychom vycházely ven z lesa samotné. To jezero je ale velice krásné a Acacio mne ochraňuje,“ řekla a
- 396 -

ukázala na jednorožce. Pak její pohled nabyl starostlivého výrazu a dodala: „Je už pozdě. Nesmím se vzdálit nadlouho. Neměla bych se setkávat ani s obyvateli Pndapetzimu, kdyby některý náhodou přišel až sem. Ty k nim ale nepatříš, jsi člověk a muž a nikdo mi nikdy neřekl, abych se držela co nejdál i od lidí.“ „Zítra se sem vrátím,“ opovážil se Baudolino. „Ale dřív, dokud bude slunko ještě vysoko na nebi. Najdu tě tu?“ „To nevím,“ odpověděla hypatia polekaně, „možná.“ A lehkým krokem zmizela mezi stromy. Následující noc Baudolino oka nezamhouřil, ale říkal si, že to nevadí: jeden sen ho už navštívil a na ten do konce života nezapomene. Nazítří však v poledním žáru stejně nasedl na koně a k jezeru se vrátil. Čekal tam až do večera, ale nikdo z lesa nevyšel. Smutně se vrátil do města. Narazil tam na skupinku jednonožců, cvičili se ve střelbě foukačkou. „Ty dívej,“ řekl Gavagai, který tam byl s nimi. Namířil píšťalu k obloze, sestřelil v letu ptáka a ten jim spadl k nohám. „Já velký válečník,“ chlubil se, „přijde Bílý Hun a já v něm udělá skrz naskrz díru.“ Baudolino ho pochválil a okamžitě si šel lehnout. Tentokrát se mu zdálo o setkání, k němuž došlo předešlého dne, a ráno si řekl, že sen v životě nestačí. Vrátil se k jezeru znovu, posadil se u vody a naslouchal zpěvu ptáků, kteří oslavovali nový den; pak se v čase, kdy vládne polední démon, ozvaly cikády. Horko mu nebylo, pod stromy byl příjemný chládek a čekat třeba i několik hodin mu nijak nevadilo. Pak se objevila. Posadila se k němu a řekla, že by se ráda dozvěděla něco víc o lidech, proto prý se také vrátila. Baudolino honem nevěděl, odkud začít, a tak se pustil do líčení svého rodiště. Pak jí vyprávěl, co se dalo na Fridrichově dvoře, co jsou to říše a království, jak se loví s pomocí sokola, co to je město a jak se staví; povídal jí totéž, co jáhnovi, vyhnul se však krutostem a nevázanostem, a dokonce si přitom uvědomil, že o lidech se dá mluvit i mile a přátelsky. Hypatia ho poslouchala a barevný odstín v očích se jí měnil podle
- 397 -

prožitku, který v ní Baudolinovo vyprávění vyvolávalo. „Vyprávíš pěkně. To všichni lidé vyprávějí tak hezké příběhy?“ zeptala se. „Nevyprávějí,“ přiznal Baudolino a dodal, že on možná vypráví více a lépe než jeho bližní, mezi nimi se však najdou i básníci a ti vyprávějí ze všech nejlépe. A zazpíval jí jednu z Abdulových písní. Slovům nerozuměla, neuměla provensálsky, i ji však jako předtím Abcasy očarovala melodie. Zarosily se jí oči. „Pověz mi,“ řekla a maličko zrudla, „jako jsou lidé muži, jsou i lidé ženy?“ Pronesla to, jako by vycítila, že píseň, kterou Baudolino zazpíval, patřila ženě. „Samozřejmě,“ odpověděl Baudolino, „jako jednonožci obcují s jednonožkami, tak se muži tělesně spojují se ženami, jinak by přece nemohli přivádět na svět děti. To platí,“ dodal, „všude na světě.“ „To není pravda,“ ohradila se hypatia se smíchem. „Hypatie existují jenom jako hypatie, neexistují žádní... jak by se jim mělo říkat, hypatiové?“ A nepřestávala se smát, jako by ji pobavilo už pouhé pomyšlení, že by tomu mohlo být jinak. Baudolino si v duchu kladl otázku, co by tak asi měl udělat, aby se nepřestala smát a on ji mohl dál poslouchat, protože to byl ten nejlíbeznější smích, jaký kdy v životě slyšel. Byl v pokušení zeptat se jí, jak tedy, neexistují-li hypatiové, přicházejí hypatie na svět, obával se však, že by svou otázkou poskvrnil její nevinnost. Přimělo ho to však zeptat se, co hypatie vlastně jsou. „Ach,“ odpověděla, „to je moc dlouhá historie a já neumím vyprávět tak hezky jako ty. Před nějakými tisíci lety v jednom dalekém mocném městě žila ctnostná a moudrá žena jménem Hypatia. Vedla filosofickou školu, a filosofie je láska k moudrosti. V tom městě žili také zlí muži, říkali si křesťané, a ti se nebáli bohů, nenáviděli filosofii a vadilo jim už pouhé pomyšlení, že by nějaká žena mohla vědět, co je to pravda. Tito muži jednoho dne Hypatii zajali a krutě ji mučili, dokud nezemřela. Několik jejích nejmladších žákyň však ušetřili, nejspíš proto, že je měli za hloupá služebná děvčata. Žákyně z města uprchlý, křesťané však už byli všude, a tak musely putovat dlouho, než dorazily sem a ko- 398 -

nečně našly klid a mír. Snažily se uchovat všechno, čemu se od své učitelky naučily, byly však ještě mladičké a zdaleka ne tak moudré jako ona a všechna její ponaučení si nezapamatovaly. Proto si umínily, že budou žít jen pro sebe, stranou světa, a časem že snad přijdou na to, čemu je Hypatia učila. Bůh totiž v srdci každého z nás zanechal stíny pravdy a ty by se měly vynořit na povrch a zazářit ve světle poznání, jako se dužina plodu zbavuje slupky.“ Bohové a Bůh... Nebyl-li to Bůh křesťanský, pak ti bohové museli být tak či onak nepravdiví a lživí... Co mi tu ta hypatia vlastně povídá? zeptal se v duchu Baudolino, nijak zvlášť mu na tom však nezáleželo - stačilo mu poslouchat její hlas, a byl ochoten pro její pravdu položit život. „Pověz mi aspoň jedno,“ vpadl jí do řeči, „že jste hypatie podle té vaší Hypatie, to chápu. Jak se ale jmenuješ ty?“ „Hypatia.“ „Počkej, ty jsi přece ty a nejsi jako ostatní hypatie. Tvé jméno tě odlišuje od ostatních. Jak ti říkají tvé družky?“ „Hypatia.“ „Až se dnes večer vrátíš tam, kde žijete všechny pohromadě, a jednu hypatii potkáš dřív než ostatní, jak ji pozdraví??“ „Popřeji jí hezký večer. Jak jinak?“ „Jistě, když se já vrátím do Pndapetzimu a potkám dejme tomu nějakého kleštěnce, ten kleštěnec mi řekne, přeji ti hezký večer, Baudolino. Ty zase hypatii, kterou potkáš, řekneš, přeji ti šťastný večer - a pak?“ „Jestli chceš, tak jí řeknu, přeji ti hezký večer, hypatie.“ „Takže vy se jedna jako druhá jmenujete Hypatia.“ „Jak jinak, každá hypatia se jmenuje Hypatia, nelišíme se jedna od druhé. Kdyby se jedna od ostatních lišila, tak už by to přece nebyla hypatia.“ „Co když tě ale nějaká hypatia hledá, třeba zrovna teď, když tam nejsi, a bude se jiné hypatie chtít zeptat, zdali náhodou nepotkala hypatii, co chodí po lese s jednorožcem, který se jmenuje Acacio? Jak to řekne?“
- 399 -

jeden z největších křesťanů své doby. tomu by ses neměl nijak divit. který se pak stal světcem. jež by jinak byly pro lidstvo ztraceny. co jsou hypatie. ale také velice zásadový a neústupný. Začal si okamžitě představovat. co hlásá. jak jsi to řekl ty. pane Niketo. ale před osmi sty lety v egyptské Alexandrii. že hledá hypatii. Prý to byla žena opravdu učená a moudrá.nebo také ne -. když mě vidí a může poslouchat.“ Kdyby mu takto odpovídal Gavagai. . V té době vládl v říši Theodosios a po něm Arkadios. vyznala se ve filosofii. že její učení odporuje evangeliu. co jí povídám.“ „Setkávali jsme se každý nebo skoro každý den. se domníval.„Tak. pláče ze strachu. kde se každá hypatia jmenuje Hypatia. Jenomže Kyrillos. Ty možná víš . ji z návodu Kyrillova a dalších měli za prostopášnici a lhářku. který se jmenuje Acacio.“ „Tak se chovají i psi ke svým pánům. jak nádherné musí být místo. muž hluboce věřící. kteří aniž věděli. které hledá prs své matky. Že jsem se už bez ní nedokázal obejít a že jsem ji prostě musel vidět a slyšet. že ženy by se do Božských záležitostí plést neměly. a poštval na ni houf hloupých rozzuřených křesťanů.400 - . co chodí do lesa s jednorožcem. než jsem pochopil. „Trvalo to několik dnů. Naše svatá víra tehdy už sice zvítězila ve všech oblastech říše a zbylo jen pár hašteřivců. a když ji nemá u sebe. Tato záležitost s hypatiemi mě však velice zajímá. kteří se snažili udržet v povědomí myšlení pohanských filosofů. že jistá Hypatia opravdu žila. že i ona je šťastná. neboť i nám křesťanům tak předali znalosti. že si počínali správně. Byly to možná jen pomluvy. Byl jsem. Zato jsem se ale divil já a byl jsem dokonce pyšný. že se k němu už nevrátí. dostal by Baudolino okamžitě chuť vlepit mu pár pohlavků. a já nepopírám. byl jsem jako dítě. jakým byl třeba božský Platón. jakmile jsem zjistil. a když mluvila. S Hypatii tomu však bylo jinak... i když na druhé straně je pravda. matematice a astronomii. muži jí viseli na rtech. i když ne před tisíci.“ „Takže došlo k dalším setkáním.

které by měly plodit. její tělo zhanobili střepy rozbitých nádob a nakonec je spálili na hranici. neviděly je však ani hypatie. napřed ji zabili. narodil-li se chlapec. Byla prý překrásná.“ řekla Baudolinovi Hypatia. Baudolino se konečně opovážil zeptat. než aby její učení bylo co nejobsáhlejší. vše bylo čisté a nezkalené. co o ní říkají církevní Otcové. po němž byly opilé a jako omámené. odevzdaly jej oplodňovatelům. že na začátku každého ročního období Matka vybere několik hypatií. co nemají duši. Nikdy je přirozeně neviděla na vlastní oči. a odvede je k oplodňovatelům. a jako autor kronik a historií bych nerad věřil slovům. Odpověděla. kteří ji odsoudili. buď přišli o život. nic pro ni nepodléhalo zákazu. Odpovídala na všechny jeho otázky s naprostou nevinností a ani jednou se nezačervenala. Když se do ní jeden její mladý žák bláznivě zamiloval. Po pravdě řečeno se nikdo nikdy nedozvěděl. Všechno. které byly k oplodňovacímu obřadu vybrány. ukázala mu své prádlo poskvrněné menstruační krví a řekla mu. O nich mu toho moc nepověděla. Matka je v noci kamsi odvedla. se jejich družky staraly až do porodu. děvčátko naopak zůstalo s matkou a vyrůstalo jako hypatia. které otěhotněly. „Tělesně se spojit. O ty. jak je možné. čemu vlastně učila a čemu naučila. ale jen po tom. kdo naslouchali jejím myšlenkám a převzali je od ní. že netouží po kráse jako takové. co kdy napsala. že hypatie po tolika stoletích nevymřely. složila však slib. Víme o ní jen to. svlékli donaha. vypily tam odvar. znamená jenom opakovat omyl stvoření.401 - . která někdo vkládá do tíst svému nepříteli.“ Došlo k dalším setkáním a rozhovorům. Vzniklo o ní hodně legend. co slyšeli. Hypatia mluvila a Baudolino netoužil po ničem jiném. snažili zapomenout. co mu právě ukázala. nebo se na to. se ztratilo. kteří z něho vychovali dalšího oplodňovatele. došlo k oplodnění a vrátily se zpátky. ti. její povídání aby nebralo konce a on jí mohl dál viset na rtech. že si uchová panenství.Odvlekli ji do chrámu. Hypatie odeslané k oplodňovatelům se tomuto ponižujícímu ob. jak udržují svůj rod. „jako to dělají zvířata.

jako ty pndapetzimské zrůdy! Křesťané. kdyby totiž nebyl vykonán jako oběť.“ „Nejsi přece křesťan. věřili v kruté božstvo. jenž saje jeho šťávy. na mou duši. Ty z nás. Kdo ji ochutná. které stvořilo svět a s ním i smrt a utrpení a také něco mnohem horšího než utrpení těla: zlo duše.řadu podrobují jen proto. Baudolino. jak křehký má stvol. ubližovat svým bližním.“ „Proč je ale ten tvůj Bůh stvořil. Jenže právě: není krásné.“ „Proč by ale stvoření mělo být omyl?“ „Ale Baudolino. Není to snad krásné?“ „Je to krásné. Připadá ti snad výtvor.402 - . jsou jeden jak druhý. Nemyslíš si přece. v němž hypatia žije a v němž žije ráda. že i já budu jednou mrtvá a že i ze mě by byla jen mrtvá hmota. zabíjet. Stvořené bytosti jsou s to nenávidět. za dva dny shnije. si z něj nic nepamatují. podívej se. jen aby je vystavil hrozbě za. vytvářejí kalich. „Je. Pojď se mnou.“ „Co to má být. podívej se. s jakou radostí se nabízí hmyzu. že spravedlivý Bůh by svá dítka předurčil k takové bídě. které oplodnění podstoupily. zítra na úsvitu bude tento květ po smrti. jak lehce se dá prorazit oko. jako něco dokonalého? Víš. v němž číhá smrt. že svět je dokonalý! Podívej se třeba na tento květ. „Je krásná?“ zeptala se ho. podívej se.“ Odvedla ho do mlází a tam mu ukázala houbu s červeným kloboukem posetým žlutými stříkanci. abychom nevyhynuly a mohly svět z toho omylu vykoupit.“ smála se naplněna nevinným údivem. ta vaše apatia?“ „Stav.. zemře. došla by úhony naše apatia. že to je krásné? Není právě to Boží zázrak?“ „Baudolino. podívej se na okvětní lístky.“ „To všechno ale provádějí lidé nespravedliví a Bůh je za to trestá a dobré odměňuje spásou. kteří zabili Hypatii.. které má veprostřed. aby květ na úsvitu mohl zadržet rosu. kdybych nebyla předurčena k vykoupení Boha?“ „K vykoupení Boha? Tomu nerozumím.“ „Je jedovatá. „přece si nemyslíš.

“ „Dokážeš otočit hlavu dozadu tak. že některé ze svobod ti vzal pro tvé dobro. aby sis viděl na záda? Můžeš tady v tom jezeře zůstat pod vodou až do večera a nevystrčit hlavu nad hladinu?“ zeptala se ho a smála se. ale existovalo už předtím jako možnost vzepřít se Bohu.tracení?“ „Protože nejvyšším dobrem je právě svoboda konat buď dobro. o Bohu ale takhle přede mnou mluvit nesmíš. není tomu tak?“ „Vzal mi je. není-liž pravda?“ „Hypatie. co by chtěl. nenechají ho dělat.“ „Zlo tedy nestvořili oni?“ „Nestvořili. člověk trpí. a to jsem studoval v Paříži.“ „Takže zlo stvořil Bůh. abych netrpěl. Než se však vzbouřili.“ „Proč by ale svoboda měla být dobro?“ „Protože když ji člověku vezmou.403 - .“ „Tím ale také říkáš. a to znamená. byli hodní čili takoví. kdo jiný. dopustili se jej. nebo zlo. by byl opakem Boha. Bůh za to nemůže. vsadí ho do okovů. že budeš navěky trpět?“ „Bůh nás stvořil svobodnými v domnění. a aby mohl to dobro svým dítkám poskytnout. Pak ale došlo ke vzpouře andělů a ta přivedla na svět zlo.“ „Proč ti tedy ale ponechal svobodu volit mezi dobrem a zlem? Aby ti pak hrozilo. že některá jej budou zneužívat.. aby mi zabránil ublížit si. musí se Bůh smířit s tím.“ „Takže. který by chtěl zlo. jakými je stvořil. „Nedokážu.?“ . zlomil bych si vaz a pod vodou bych zase nemohl dýchat. že žít bez svobody je špatné a zlé.“ „A kdo tedy podle tebe stvořil vzpurné anděly a hada?“ „Bůh. Bůh mě takto omezil.. jsi bystrá. citlivá a důvtipná. On přece nemůže chtít zlo!“ „To bych řekla! Bůh. kdybych se o to pokusil. že budeme své svobody užívat správně. dokážeš vést disputatio lépe než já. had uvedl v pokušení Evu a my všichni teď trpíme kvůli jejich prvotnímu hříchu.

není rovnost ani nerovnost. tvář. můžeš jej pojmenovat pouze tím.. Baudolino. neslyšné burácení. Baudolino. nemůžeme jej popsat s pomocí své lidské inteligence. Pardál. Přívětivost. povím. ovládl se.. Moc či Spravedlnost. „Je prostor.“ „Bůh je přece ze všech nejdokonalejší!“ „Jistě. Bůh je temné světlo. jaká je to dřina. co mu v hrudi vyvádí srdce. protože ať řekneš cokoliv. přejasná mlžina. paprsek svých vlastních temnot. Bůh je lampa bez plamene. kdo se na tebe zlobí. a tak znehybněl. není podoba. co je. je. co vůbec může existovat.„Takže Bůh prostě objevil zlo v sobě. protože je sám hodný. slepý blesk. co není. že je nebo není. jako temnou část sebe sama. číslo. nemá žádnou kvalitu ani kvantitu. jako by to byl někdo. ani jako by byl zplozen sám sebou. Bůh není tělo. že týž plamen mu vyšlehl v hrudi.“ Chviličku váhala. čemu se nepodobá.“ Po líci jí přeběhl sotva znatelný plamen. který se roztahováním smršťuje do svého středu. řád. jenže ty nevíš. Krása. je. aniž je sám chtěl. objímá všechno.404 - . Bůh je to nejdokonalejší. jako by měl ústa. oheň bez tepla. uši. že se nepodobá ničemu z toho. Odmlčela se. Řekla: „Bůh je Jediný. je vůle bez účelu. velikost. tiži či lehkost. Moudrost. a kdo se o tebe stará. kdo je Bůh nebo co Bůh není. Bylo by to totéž jako říkat mu Medvěd. otec nebo syn. nevidí a neslyší. být dokonalý! A teď ti. který by oba přesvědčil. jsi-li zlý. a ničemu z toho. ji jako učitelku a jeho jako žáka. který není a v němž ty a já jsme jedno a totéž. vyděšena tím nevhodným příkladem. jako dnešek v tomto čase. protože je marné nazývat jej Dobro. . je však možné považovat za nevhodný každý příspěvek do seznamu nevhodností? Baudolino cítil. Chápej. nezná nesoulad a vzrušení.“ Nebála se vyslovit cokoliv. myšlenka.. aby se mu nezachvěl hlas. neoznačíš ho tím.. není čas ani věčnost. není duše. Had. osamocená mnohost. křídla nebo jako by to byl duch. představivost. Baudolino. je do té míry dokonalý. kruh. Drak nebo Pták Noh. obával se však jejích rozpaků. není tvar. inteligence. O Jediném nemůžeš říct. slovo. aby ani hnutím svalu v tváři nedal najevo. je však ničím. postoj. který neuplývá. plamen bez ohně. hledala příklad.

jak se oheň mění v kouř. Tak je tomu i s Bohem. kteří převzali velkou část jeho moci. Oheň teplo neplodí. hvězdy a také ti. jiskry. jež vydává. poslechni si to. a ústy vydechla. který se může proměnit v jed. Teplo ohně je mocné tam. Jak vyzařuje sebe sama ze svého temného středu.“ Nadechla se. že je dokonalý. které se kolem něho vytváří?“ „Jistě. Je hodně bohů . my jí říkáme Demiurg. Takhle. nějakým způsobem přichází o svou sílu a stále víc se vytrácí.“ „A tento tvůj Bůh nedokáže rozehnat zlo. díky tomu. i když matka zemře.démoni. Je to tak. rozehnat by je mohl. vyzařuje. stejně jako hypatia může ze svých útrob zplodit dítě. stává se houfem božských poslů. Bůh se rozpouští ve stínech sebe sama. až je z něho nakonec jen tupá a kluzká hmota. Jediný je však nestvořil. a slábne.a s neochvějností teologa se jí zeptal: „Ale co potom stvoření? Co zlo?“ Hypatii se vrátila do tváří narůžovělá pobledlost a řekla: „Pak se ale Jediný. což je možná Sabaoth nebo Ildabaoth. tím víc se rozpouští. žije na vlastní pěst. beztvarý vosk. A teď si představ oheň. nepravý Bůh křesťa. to bylo pravidelné dýchání.405 - . tyrani. a čím víc světla vydává. kde se oheň rodí. a sedmdesátkrát sedm tisíciletí se mu dařilo vracet své zplodiny zpátky do nicoty.“ „Emanací?“ „Vidí? tamhle toho ptáka? Dříve či později skrze vejce zplodí jiného ptáka. síly. svou vlastní štědrostí šíří. jako svíčka je obětí světla. vdechoval a vydechoval bez námahy.. v jaký se promění svíce. aiónů. „Jednoho dne se však jedna z jeho prostředkujících mocností. emanuje je. Život Boha. ať je to hypatia či ptáče. žije dál. Jediný se neustále snaží vtáhnout zpátky do sebe svůj dech. jsou emanací. křehké chřípí se jí zachvělo. svému rozpouštění do mnohosti a chaosu však nedokáže odolat. zabírá stále větší okrsky své vlastní plnosti. Ale pak už to stvoření. archonti. Teplo je totéž co oheň: uhasne-li oheň. ale v menší míře. odejde i teplo.. jimž křesťané říkají andělé nebo archandělé. které. Jediný by se na takovou vzdálenost od sebe sama vyzařovat ani nechtěl.

a zatoužíme po chládku. že všechno spálí. které poskytuje světlo. v jakém rozmaru se právě nacházíme nebo jaký pocit právě prožíváme. nerosty bez života. nedokáže už harmonii protikladů ovládat a udržet. harmonie se poruší a protiklady spolu začnou zápasit. Čas. vnímáme světlo a tmu a každý z těchto jevů má svůj protiklad v jevu opačném. jindy však vládne nadměrné horko. bez duše a bez rozumu. Někdy nám zima vadí a připadá nám proti teplu jako zlo. že Bůh ve své plnosti je také místem nebo ne-místem. vymkla jeho kontrole. v němž ticho a hluk.nů. měsíc. ve které se však také dá utopit. nebo k dobru. A měl by ses pokusit rovněž pochopit. pociťujeme teplo a zimu.“ „Svět je tedy nemoc. ale může se stát i lavinou a byliny zadusit. kterou Bůh ochořel?“ „Jsi-li dokonalý. mohou však mít i neblahý vliv. jenž dokáže vládnout jen po několik nocí. i další nebeská tělesa. Tato nápodoba Boha. Demiurg tak přišel o vládu nad protiklady a stvořil svět. jež hasí žízeň. ale může se také proměnit ve vichřici. Nebohý Demiurg pochybil ve všem. který vydává teplo. to je věčnost. nikdy nic nepochopit. která se zajíká. stvořila čas tam. mají však jen krátký život. kde předtím byla věčnost.406 - . jež nás živí. ale může také vysušit louky. Jakmile však Bůh začne sebe sama vyzařovat. vzduch. který nám umožňuje dýchat. která jsou sice napohled krásná. a vyrobí cosi. vytvořená omylem. zemi. V Bohu se ale tyto protiklady skládají v jeden jediný celek a nacházejí vzájemnou harmonii. Tváří v tvář protikladům. pak onemocníš. které se pokouší z bláta napodobit krásu jednorožce. Demiurg byl jako dítě. jež živí byliny. odsouzené k tomu. ne?“ „Protiklady?“ „Jistě. nemůžeš než sebe sama vyzařovat. z pýchy a pošetilosti. a jestliže se vyzařuješ. současně však hrozí. chápeš? A zároveň s časem stvořil oheň. podle toho. v němž se protiklady navzájem směšují. zvířata. ano a ne. neschopné však pochopit velká tajemství. řadíme je buď ke zlu. a jindy nás ohrožují. Stvořil slunce. a pak se ztenčí a zhyne. a posléze bytosti obdařené rozumem. co se podobá spíše myši. která jsou nám někdy věrná. vodu. . rostliny.

kmen nabývá na objemu a snáší všechna roční období. „Podívej se na ten strom. Poslouchej mě. Takže i já smýšlím nesprávně. přemýšlet správně. Nevíš. ale jako by se tě netýkalo. Kořeny čerpají sílu v zemi. jak ta myš vypadá.“ „Pochází-li zlo od Boha. odkud přitekla. jenže už zapomněla. Pokus se teď představit si pramen. Hypatie. Jenže myslet nestačí. že řeky velice trpí? A přesto řekou i tím nejkalnějším potokem protéká voda a ta přitéká ze stejného pramene jako voda v tomto jezeře. jsi člověk a lidé nejsou zvyklí o všem.“ Hypatia vzala Baudolina za paži a obrátila ho tváří k lesu. jak by se to dalo provést. to není ten správný způsob. jako kdyby všechno bylo krásné jako ty. zatímco řeky se ženou každá jinam. Koneckonců však trpí všechny řeky. „Co jím protéká.zkrátka jedno dobro bojuje s dobrem druhým. od kořenů až po poslední list. jezera i rybníky. zatímco větve mohou uschnout a zlámat se. z něhož sem přitekla. svěží a jasný. vytvářejí víry mezi skalami. Žiješ si tady v tom lese. protože díky své průzračnosti se lépe upamatovává na pramen. jak zabírá stále víc . trpí však tím. to je sám život. Voda tohoto jezera netrpí tolik jako řeka. Jejich hlavy se přitom k sobě naklonily a Baudolinovi vnikla do chřípí bylinná vůně její kštice. chrchlají a někdy i vyschnou. a mluví-li o bouři. a nic víc.“ Rozohnila se a šermovala rukama jako děvčátko. potoky. Ten pramen zůstává neustále klidný. berou s sebou písek a kalí se. A právě to my pociťujeme jako zlo. pak rukama kreslí větrné víry. protože jejich voda by se chtěla vrátit tam. co tu je.“ „To jsem čekal. a rybník plný hmyzu trpí víc než jezero a víc než bystřina. vytékají z něj tisíce řek a nikdy nevyschne. „Mluvíš o omylu stvoření. pak i v něm musí být něco dobrého. a když je něco sevře. listy vydrží všehovšudy několik měsíců a opadají a pupeny zůstanou naživu jen několik týdnů.“ „Tak tomu není.407 - . ty jenom myslíš. které při vyprávění o myši rukama předvádí.“ požádala ho. který nemá nikde počátek. Strom je sice jen jeden. a o zlu. Ve větvích je víc zla než v kmeni.

jakkoliv trpí tím. na místo. jsou-li nemocí Jediného?“ „Tak vidíš. A teď se podívej na lotos: s východem . kdyby tu nebyl les.místa. Přes chybu. Baudolino.“ „Vidíš. je obydleno bohy.. jíž se Jediný dopustil. Baudolino. semena. Odvedla ho blíž k jezeru. jako by to byla jen prostá a holá pravda. že do jisté míry. že pobývat s Baudolinem je jí milé. že zpívá hymnus slunci. že ještě nedokážeš naslouchat šumu.408 - . ne snad přímo k Bohu. mohou být aspoň do jisté míry dobří. květy. ale mnozí. jež stále ještě spočívají zasuty v naší duši i ve věcech kolem nás. neboť každá věc na základě sympatie odkazuje k něčemu dokonalejšímu. Kdyby tu nebyly tyto větve. „Pak mi ale vysvětli. kde rostly slunečnice a kde hladinu pokrývaly květy lotosu. od zvířat až po neživé předměty.. aby se na místo jejich schůzek vracel. i tebe občas potěší jejich stín.“ Dokonce dvakrát uniklo Hypatii přiznání. Musíme znovu navodit harmonii mezi protiklady. stává se mnoha stromy a množením rovněž slábne. „Vidíš. Jednoho dne mu Hypatia vysvětlila. kořeny. Uvědomil by sis totiž.“ „Větve jsou ale krásné. a každý. zůstala část z něho v každém z nás. co dělá slunečnice? Otáčí se za sluncem. vzpomínkám na Jediného. co máme kolem sebe. který od rána do večera doprovází její krouživý pohyb. Baudolino však znovu pocítil bodnutí v hrudi a ani tentokrát nechtěl a ani nesměl dát najevo rozechvění. než je ona sama. musíme vrátit život těmto jiskrám. Škoda. že i ty dokážeš být moudrý. netouží po ničem jiném než spojit se s ním v jedno. Povzbudilo ho to a přimělo. jak ona a její družky oživují Boží jiskru přítomnou ve všech věcech. Všechno. prameny. co nejsou jediní. Sám jsi řekl. musíme pomoci bohům. ale určitě k některé z jeho méně oslabených emanací. rostliny. nikdy bychom se my dva nepotkali a to by bylo možná zlo ze všech největší. hledá je a prosí. jak ti.“ Pronášela ta slova. nemohli bychom pod nimi sedět a povídat si o Bohu. že i ty se můžeš stát moudrým. že je pouze špatnou nápodobou Boží myšlenky. v myslících bytostech i v ostatních stvořeních.

nezabíjíme živé bytosti. A právě zde začíná askeze. že otvírá a zavírá své okvětní lístky. než jsou ti. Chválí slunce tím. Nejvyšším úkolem však není opětovné spojení slunečnice se sluncem. kterou je třeba vyvolat a která znásobí moc každého z elementů. jak ti to jenom povědět? Jakési nádoby sympatie. jež by nám mělo umožnit působit i na bohy významnější. to všechno je sice obdařeno Boží přirozeností. třeba jen kousek. a znovu ustavit někdejší pouto. vyšší bohy to však vyvolat nedokáže. byliny a vůně. co je dole. můžeš ovlivnit jeho činnost a navázat spojení nejen s ním. pomalu se jim vrací jejich někdejší svěžest. ale to stačí. snažíme se do harmonie pojmout i stvoření. oblázek.409 - . a uchovávají tudíž v sobě i část jeho moci. co je nahoře. které nás s nimi spojovalo. a tím. co s ním žije ve vztahu sympatie a co je nad ně dokonalejší.“ „Co to znamená?“ „To je přece nabíledni. které by kondenzovaly sílu mnoha elementů. která máme kolem sebe. aby znova pocítila to. ale nás samých s počátkem. Každé je obydleno jedním z menších bohů a ti se s pomocí bohů mocnějších snaží spojit se společným původem všech. Mohu se jich dotknout a vrátit jim jejich chvění. Díky své dovednosti dokážeme vytvořit směsi napodobující bytnost. do něhož emanuje Bůh. Tak tomu není jen u květin. Učíme se být posly mezi tím.slunce se rozvine. Pohled. My hypatie se už od dětství učíme umění. že to je možné. umožnit jim. působíš i na slunce. dokážeš-li působit na slunce. dokazujeme. Učíme se splétat do jednoho celku dokonalé a k podobě Boží stvořené kameny. platí to i o kamenech a zvířatech.. Tyto květiny žijí ve vztahu sympatie se sluncem. že lze jít i proti proudu. nač už zapomněla. a už jen tím dokážeme všude probudit k životu skryté jiskry. jakmile slunko odejde.. abychom vytvořily. jako my otevíráme a svíráme rty při modlitbě. abychom přírodě předvedly. ale i s tím. nabídne se zenitu a uzavře se. Zpočátku se učíme ctnostnému chování.“ „A k čemu dojde. co nás obývají. Květina. když vyšší bohy vyvoláte?“ „To je jenom začátek. Působíš-li na květ. a dokonce i jednorožec. Vidíš tato stébla trávy? Zežloutla a sklánějí se k zemi. jako by právě ..

aby nás některý z bohů posedl. jak jsem ještě vzdálena dokonalosti! Pořád ještě dělám chyby. při tomto počínání musíme zabránit tomu. síly. protože moudrosti se nabývá mlčením.nyní vypučela z půdy..410 - . Já ale mluvím. dobrou paměť a snadno se učit a dobře se chovat a toho se dá dosáhnout očistnými lázněmi a očistnými obřady. oživovat sochy. co jsme si kdy myslely. s pomocí magické koule přivolat déšť. Kdybys však jen tušil. proč bych neměla poučit tebe? Vyššího stupně dokonalosti dosáhneme. ale působit na ně. zkoušet věštecké schopnosti třínožek. A jak sám vidíš. až spolu dokážeme být a nepromluvit. protože jsi tu se mnou ty a žádáš poučení.“ Hypatia vzala Baudolina za ruku. jako to dělají filosofové. Pěstováním moudrosti. až nám postačí dotknout se jeden druhého. klást na různá místa amulety odvracející zemětřesení. Daleko od ostatních se pak postavíme tváří v tvář tomu. stále toho ještě hodně napovídám. jak hypatie pěstují mlčení. „Baudolino. aby mohl dál vnímat teplo. učíme se vyvolávat bohy . To ale nestačí. „K tomu je třeba vytvořit si kolem sebe naprostý klid. Po chvíli se zeptala: „Cítíš?“ Nazítří mu pověděla. které mu předávala. K oživení stébla trávy stačí mít přirozené schopnosti. mám-li navodit spojení mezi růží a vyšším božstvem. krůček za krůčkem. jehož je růže přítelkyní.. Neopovážil se jí ani hnout. dokonalý zrak a sluch. střídmosti a smyslu pro spravedlnost však postupně. Ale pozor. prý proto. Musíme se všechno naučit provádět v naprostém klidu. a poučuji-li slunečnici. z mého povídání jsi možná nabyl dojmu. co jsme si představovaly a co jsme .ne o nich mluvit. pak bychom ztratily vnitřní rovnováhu. že jsem v askezi už pokročila jako moje starší sestry. aby pronášely orákula. a ty všechno pochopíš. aby se této ctnosti naučil i on. zdatné tělo. že ještě nejsem dost moudrá. nabýváme schopnosti provádět očistu: zkoušíme oddělit duši od těla. a to znamená.“ Odmlčela se a hladila Baudolina po ruce. aby vyléčil nemocného. přivolat Asklépia. zpěvem a modlitbami. ovládl by nás nepokoj a vzdálily bychom se Bohu.

abychom k zázraku dospěly všechny: stačí.“ „Snažíte se.411 - . útěk toho. v níž kraluje mysl. že není třeba. jako bychom byly slunce.pociťovaly. nepocítíme bolest a nebudeme ani šťastné. když jednou. a tak docházíme klidu a míru. jeho vykoupení bylo svěřeno nám: svou extází navrátíme veškeré stvoření do samého srdce Jediného. už mimo slávu temnot neuzříme vůbec nic. ponoříme se do naprostého osamění a spočineme v hlubokém klidu. oheň temný v tamějším temnu. Potom v ústraní. jedna jediná z nás všech. jsme předurčeny k tomu. a cestami ohně dospějeme ke konci svého putování. že jsme uzdravily svět. ale Boha samého. až proti proudu řeky dorazíme na sám konec a dokážeme nejen samy sobě. co jsme vyléčily z jeho vlastního neduhu bytí. Poskytneme Jedinému sílu k tomu. všechny se po staletí snažíme. ocitneme se mimo krásu. že proti proudu se jít dá. na posvátném a nepřístupném místě. V tomto návratu k tomu. že jsme rozvázaly uzel. k Osamělému. zabily zlo. To bude konec putování. abychom uzdravily Boha. usmrtily smrt. aby do sebe konečně dokázal vdechnout zlo. kdo už osaměl. které vydechl. i kdyby to mělo být za tisíc let. terpve pak si budeme jisty. v němž uvízly prsty Demiurgovy. to všechno v nás bude přetrvávat už jen jako vzpomínky na něco. ale i bohům a Bohu. Baudolino. jež právě vychází. mimo všechny vlastnosti světa. přijde osvobození. ale dokázala to už některá z vás?“ „Čekáme. musí nechat sochy bohů za sebou u vchodu. . a pak už nebude mít na očích vyobrazení. A teprve pak. co je absolutně prosté. a plny úcty setrváme tam nahoře. a překonáme-li je. aby se to některé z nás podařilo. Nakonec už nebudeme muset vyvolávat prostřední mocnosti. až se nám to podaří. a se zavřenými zřítelnicemi budeme sledovat slunce světla. Vyprázdněny a zbaveny duše i intelektu dorazíme za říši. uvolnění veškerých pout. proměníme se v oheň. Už jako děti jsme se dozvěděly. kde budeme mít pokolení bohů a hierarchie aiónů za zády. překonáme i jejich vady a nedostatky. Chce-li totiž někdo vejít do svatyně. Náš zrak už nebude vyhledávat věci dobré a krásné. Pak už nikdy nezakusíme hněv ani touhu. Vyjdeme ze sebe samých.

kterou Básník tak výtečně připravuje k boji. že podle mínění obyvatel Pndapetzimu mám ze všech betlémských králů největší autoritu. aby taky uvěřil tomu. bez jediného slova rozloučení se rozběhla k lesu a už se neotočila. Případnou roztržkou ve skupině betlémských králů by se naše situace v očích všech stala neudržitelnou. dospěje k okamžiku vrcholné dokonalosti.“ Oči jí jiskřily. pleť jako by jí zteplala a ruce se jí málem třásly. Jednu mi vzala její vznešenost. a energii. druhou bída smrti. kdy pocítí. přišla jsem o apatii. jak si udiveně šeptá: „Přišla jsem. činí z tohoto světa opojné místo. která nemůže být mou.“ Odvrátila se od něho. protože byla zaslíbena Boží spáse. bezhlavce a všechny ostatní . co dosud nepoznala. že z mnohosti trpícího světa se můžeme vrátit k Jedinému. že ji miluji tak. ušatce. a proto mě také jáhen chce za velitele armády. že bych se k lesu už nikdy neměl vrátit. Řekla: „I v tobě sídlí Bůh. že existuje tato bytost. aby obnovil rytmus svého dechu. navíc se všichni věnovali válečným přípravám tak horlivě. do hlasu se jí vkradla jakási sklíčenost a zdálo se. že ona a její vzdálený počátek jsou jedno a totéž.“ pak ale skryla tvář v dlaních a Baudolino zaslechl. opovážil se vzít ji za ruku a v letmém polibku se jí dotknout rty. v tom okamžiku jsem si uvědomil. Dokážeme-li. jaké jsem nemohl odmítnout. Bylo to pozvání. a nyní tu byla třetí a ani ta mi nemohla patřit. co mu odhalila. a zázrak bude završen..412 - . Baudolina napadlo. těším se jáhnově důvěře. vrátil se do města a říkal si. že Baudolina přímo prosí. ale také že už zase miluji jedinou ženu. jako by zakusila něco. poskytneme mu sílu k tomu. že mi nezbylo než přijmout . když mi následujícího dne Praxeas sdělil..vyvolená. Neodolal. Škubla sebou. Odešel jsem odtamtud. že Demiurg se možná dopustil mnoha chyb. ale už pouhá skutečnost. Málem se mi ulevilo. vrátíme Bohu klid a důvěru. aby mohl znovu spočinout ve svém středu. „Pane Niketo. jiskřící veškerou dokonalostí.také abych nezklamal jednonožce. jak jsem dosud nemiloval.

a přitom jsem nevěděl. zapomenu na to. že mě svým útěkem urazila a že ji už nechci vidět. se musím dostat. Na nic se neptal. ale nejspíš tak. že budu-li se věnovat tomuto pro mě novému a nezvyklému poslání. jak by se dotkla třeba slunečnice. byl jsem však nesvůj. moudrá a diskrétní. děsilo mě pomyšlení. Věděl jsem. jak na tom jsem. jako kdyby zakopla o kořen a na okamžik ztratila rovnováhu a rozvážnost.výtečné tvory. ale nechce mě už vidět. že se třeba Hypatia vrátila k jezeru a má nepřítomnost v ní vyvolala dojem. jenže co potom? Unést ji. ale třeba to byl jen nevinný dívčí způsob. Sužovala mě neodbytná myšlenka. se vydám na koni po jejích stopách až do míst.413 - . co mi chtěla sdělit. jen když se dozvím. tím jsem si byl jist. kam se postaví Núbijci. Snažil jsem se je ze všech sil plnit. Můj jednonožec byl bytost opravdu vstřícná. Dostalo se mi už hodně důkazů Gavagaiovy oddanosti. že Hypatia se trápí jako já. Hlavně jsem si však říkal. co jsem zanechal v lese u jezera. že se ode mě dozví. v níž byla vychována. jaký je Bůh. říkal jsem si. a že se mi to podaří. Sdělil jsem mu sice jen to nejnutnější. Ten okamžik už ale přešel. že ze stavu. ale to bylo naprosto přirozené: nikdy se jí ničí ústa nedotkla. Dvakrát ve snaze vysvětlit mi. měl jsem rozhodnout. už si na něj ani nevzpomene. promluvil jsem s ním tedy a zavázal jsem ho mnoha přísahami. co by se nikdy dozvědět neměla? A co kdybych zjistil. Dvakrát se mě dotkla. jak mi učinit srozumitelnějším to. kdo by nám dělal prostředníka. ale určitě . jež jsem si už oblíbil a k nimž jsem přilnul. V tom případě. Dotek mých rtů na ruce ji vyvedl z míry. Probíral jsem s druhy válečné záležitosti. připomínal si každý její pohyb. kde jsem já sám. použila jako příklad naše setkání. zničit klid celého společenství a zničit její nevinnost tím. To ovšem nešlo zařídit jinak než vložit svůj i její život do rukou někoho. nakonec se ale přece jen odebral k jezeru a čekal tam. že se vrátila ke svému poslání a navždy se oprostila od jediného prchavého okamžiku pozemské vášně? Existoval však vůbec tento okamžik? Opakoval jsem si každé její slovo. kde hypatie žijí. Dva dny jsem byl plně zaměstnán bezpočtem povinností. dokud se Hypatia neobjeví. bylo to asi. byl pryč. v němž se nacházím.

hodně pochopil. Dvakrát se večer od jezera vrátil, řekl mi, že nikoho neviděl, a rmoutil se, když viděl, jak jsem zbledl. Když se přede mnou objevil třetí den, měl konečně na tváři jeden z těch svých úsměvů, které připomínaly měsíční srpek na obloze. Řekl mi, že jak tam blaženě čekal ve stínu vlastní nohy, dotyčná bytost se objevila. Spěšně a důvěřivě šla rovnou k němu, jako by věděla, že tam na ni bude někdo čekat. Můj vzkaz přijala s dojetím („Ona vypadá, že tě hodně chce vidět,“ dodal trochu zlomyslně) a požádala ho, aby mi vyřídil, že bude u jezera každý den („Řekla to dvakrát“). Možná, dodal pak Gavagai potměšile, že už také dlouho čekala na betlémské krále. Nazítří jsem ještě z města odejít nemohl, své povinnosti kondotiéra jsem však vykonával s nadšením, které udivilo Básníka a strhlo mou armádu. Připadal jsem si jako pán světa, byl bych se neohroženě postavil třeba stovce Bílých Hunů. Pak jsem se naopak roztřesen strachem vrátil na to osudné místo.“

- 414 -

34 Baudolino objeví opravdovou lásku

„Během oněch několika dnů čekání, pane Niketo, mnou zmítaly protichůdné pocity. Prahl jsem po tom, abych ji znova spatřil, obával jsem se, že ji už nikdy neuvidím, představoval jsem si, že jí hrozí , nesčetná nebezpečí, zkrátka zakoušel jsem snad všechny pocity vlastní lásce, ale vůbec ne žárlivost.“ „Nenapadlo tě, že Matka by ji zrovna v té době mohla poslat k oplodňovatelům?“ „Ani jednou. Věděl jsem už, do jaké míry já patřím jí, a nejspíš proto, že jsem byl přesvědčen, že ve stejné míře zase ona patří mně, jsem si byl také jist, že by nikomu jinému nedovolila, aby se jí dotkl. Později jsem nad tím vším uvažoval a dospěl jsem k závěru, že dokonalá láska neponechává žádný prostor žárlivosti. Žárlivost, to je podezření, obavy a pomluvy ve vztahu milenců, a svatý Jan řekl, že dokonalá láska odhání veškeré obavy. Žárlivost jsem nezakoušel, jen jsem se neustále snažil vyvolat si v paměti její tvář, jenže se mi to nedařilo. Vzpomněl jsem si, co jsem při pohledu na ni zakoušel, nedokázal jsem si ji však představit. A přitom jsem z ní při našich setkáních ani na okamžik nespustil oči.“ „Někde jsem četl, že se to stává těm, co milují velice silně...,“ řekl Niketas v rozpacích, jaké může nejspíš zakoušet člověk, který tak hlubokou vášeň nikdy neprožil. „S Beatrix a s Colandrinou se ti to nestalo?“ zeptal se. „Nestalo, aspoň ne tak, že bych kvůli tomu trpěl. V případě Beatrix jsem spíše jen hýčkal ideu lásky než lásku samotnou a k tomu jsem tvář nepotřeboval; představovat si její tělo mi připadalo jako svatokrádež. Co se Colandriny týče, uvědomil jsem si právě díky tomu, že jsem potkal Hypatii -, že z mé strany to nebyla vášeň, ale spíše pocit radosti, něhy, silné pouto, jaké bych klidně mohl navázat, ať mi Bůh má slova odpustí, i se svou dce- 415 -

rou nebo s mladší sestrou. Stává se to asi všem zamilovaným, v těch dnech jsem však byl skálopevně přesvědčen, že Hypatia je vůbec první žena, kterou jsem v životě miloval, a to platí i dnes a bude to platit vždycky. Pak jsem si uvědomil, že pravá láska nachází sídlo ve večeřadle srdce, kde vládne klid nezbytný k tomu, aby se mohla zabývat svými ušlechtilými tajemstvími, a jen zřídka se odtamtud vrací do komnat představivosti. A proto také nedokáže vyvolat podobu nepřítomného milence či milenky. Jedině láska pojímaná jako smilnění, která nikdy nevkročí do skrytých zákoutí srdce a sytí se jedině smyslnými fantaziemi, dokáže takové představy vyvolat.“ Niketas mlčel, jen s námahou v sobě potlačoval závist. Shledání bylo plné studu a dojetí. Oči se jí leskly štěstím, ihned však cudně sklopila zraky. Posadili se do trávy. Acacio se kousek od nich klidně popásal. Květiny kolem voněly prudčeji než jindy a Baudolino měl dojem, že se právě dotkl rty nádoby s burqem. Neodvažoval se pronést jediné slovo, nakonec mu však nezbylo než promluvit, aby ho intenzita jejich mlčení nepřiměla k nepatřičnému činu. Teprve nyní pochopil, proč opravdovým milencům, jak o tom slyšel vyprávět, při prvním milostném rozhovoru blednou tváře, chvějí se a upadají do zámlk. To proto, že láska, ovládající jak říši přírody, tak říši duše, k sobě přitahuje veškeré jejich síly, ať se děje cokoliv. Jakmile se opravdoví milenci dostanou k první tajné schůzce a dostaví se na ni, může láska narušovat veškeré tělesné funkce, jak fyzické, tak duševní, a může se dokonce i stát, že je vůbec zastaví, pročež jazyk odmítá mluvit, oči se nechtějí dívat a uši slyšet a všechny údy odmítají konat své obvyklé povinnosti. Což nakonec, usadí-li se láska v srdcích na příliš dlouhou dobu, vede k tomu, že tělo zbaveno sil zmírá a hyne, dokud srdce, puzeno nedočkavým zanícením, jež zakouší, ze sebe vášeň nevyvrhne a neumožní tělu jeho funkce obnovit. A milenci se dají do řeči. „Takže,“ začal Baudolino, aniž se Hypatii zmínil o tom, co
- 416 -

právě zakouší a co také právě pochopil, „všechny ty krásné a strašlivé věci, o nichž jsi mi pověděla, vám předala Hypatia.“ „Tak tomu ale není,“ odpověděla mu, „řekla jsem ti přece, že naše pramáti uprchly z místa masakru a zapomněly všechno, čemu je Hypatia kdy naučila, až na povinnost věnovat se poznávání. Právě s pomocí rozjímání jsme pak začaly ve stále větší míře objevovat pravdu. Po tisíce let každá z nás rozvažovala nad světem, který nás obklopuje, a nad tím, co sama pociťuje v duši, takže naše znalosti byly den ode dne bohatší, ale toto dílo dosud nebylo ukončeno. Mé vyprávění možná obsahovalo i věci, které mé družky dosud nepochopily a které jsem já pochopila jen díky tomu, že jsem se ti je snažila vysvětlit. Stáváme se tak moudřejšími a své družky poučujeme líčením vlastních pocitů. Tím, že učíme je, učíme i sebe. Kdybys tu se mnou nebyl, neujasnila bych si některé věci ani já. Byl jsi můj démon, můj přívětivý archón, Baudolino.“ „To všechny tvé družky mluví tak jasně a jsou výmluvné jako ty, má něžná Hypatie?“ „Já jsem jen poslední z posledních. Někdy si ze mne utahují, protože nedokážu vyslovit, co zakouším. Víš ty vůbec, co všechno musím dohánět? V těchto dnech jsem však na sebe byla pyšná, jako kdybych střežila tajemství, které ony neznají, a přitom jsem sama nevím, proč - chtěla, aby pro ně i nadále zůstalo tajemstvím. Nechápu, co se to se mnou děje, je mi, jako bych... jako bych všechno radši povídala tobě než jim. Myslíš, že je to špatné a že to ode mne vůči nim není hezké?“ „Zato je to hezké vůči mně.“ „S tebou je všechno snadné. Myslím, že bych ti dokázala povědět všechno, co mi prochází srdcem. I kdybych si nebyla jista, že to je správné. Víš, Baudolino, co se mi v posledních dnech stávalo? Zdávalo se mi o tobě. Ráno po probuzení jsem si říkala, že se den vydařil, protože jsi na světě. Pak mě ale hned napadlo, že je naopak ošklivý, protože nejsi se mnou. Je to divná věc. Smějeme se, jsme-li spokojené, pláčeme, jestliže nás něco trápí, já se ale směji a pláču najednou. Že bych byla nemocná? Ale i
- 417 -

kdybych byla, je to krásná nemoc. Je správné milovat svou nemoc?“ „To ty jsi učitelka, má něžná přítelkyně,“ řekl Baudolino a usmíval se, „na to by ses neměla ptát mne, i když mám dojem, že touž nemocí jsem ochořel i já.“ Hypatia natáhla ruku a znova se mu prsty dotkla jizvy na líci. „Určitě budeš něčím dobrým, Baudolino, protože se tě ráda dotýkám stejně jako Acacia. Dotýkej se mě taky, třeba ve mně probudíš jiskru, o které ani nevím.“ „Bojím se, má něžná lásko, že bych ti ublížil.“ „Dotkni se mě tady za uchem. Tam, ještě. Třeba by se tvým prostřednictvím dal vyvolat některý z bohů. Někde bys měl mít znamení, které tě spojuje s něčím jiným...“ Vsunula mu ruce pod oděv, prsty vnikly do ochlupení na hrudi. Sklonila hlavu a přičichla si k němu. „Jsi samá tráva, dobrá tráva,“ řekla. Po chvíli pokračovala: „Pod šaty jsi pěkný, měkký jako mladé zvíře. Jsi mladý? V lidských letech se nevyznám. Jsi mladý?“ „Jsem, lásko moje. Právě jsem se narodil.“ Hladil ji po vlasech, stále naléhavěji. Vzala ho oběma rukama zezadu za hlavu a dotýkala se mu špičkou jazyka obličeje, olizovala ho jako kůzle, smála se, dívala se mu zblízka do očí a říkala, že je slaný. Baudolino nikdy nebyl žádný světec, přitiskl ji k sobě a svými rty hledal rty její. Zasténala úděsem a překvapením, pokusila se mu vymknout, a nakonec se mu oddala. Její ústa chutnala po broskvi a po meruňce, jejich jazyky se dotkly, poprvé jej ochutnala. Baudolino ji od sebe odstrčil, ne snad z cudnosti, ale aby ze sebe shodil oděv. Hypatia zahlédla jeho přirození a dotkla se jej prsty, ucítila, jak je živé, a řekla, že je chce. Nebylo sice pochyb o tom, že neví jak ani proč, některý z duchů lesa či vodních pramenů jí však nejspíš šeptem radil, co by měla udělat. Baudolino jí nepřestával pokrývat tvář polibky, pak přešel na krk, na ramena a přitom ji nepřestával svlékat, odhalil ňadra, přitiskl k nim tvář a oběma rukama z ní dál stahoval oděv, cítil na líci její holé napjaté
- 418 -

břicho, nahmatal pupek a dřív, než to čekal, se mu pod rukou ocitlo chmýří, ukrývající to, co měla nejdražšího. Šeptem ho nepřestávala volat, říkala mu můj aióne, můj tyrane, má propasti, má Osmičko, mé pléróma. Baudolino pronikl rukama tam, kde ji šat zatím stále ještě kryl, a cítil, jak chmýří, které se zdálo ohlašovat rozkrok, houstne a pokrývá jí i vnitřní stranu obou stehen a sahá k hýždím. „Pane Niketo, strhl jsem z ní šat, a rázem mi bylo všechno jasné. Hypatia byla od pupku dolů koza, místo chodidel měla kopýtka jako ze slonoviny. Uvědomil jsem si, proč nosí šaty až na paty a proč se při chůzi pohybuje lehce, jako by tančila, místo aby našlapovala. A v tu chvíli jsem také věděl, kdo jsou oplodňovatelé, že jsou to neviditelní satyři s rohy na lidské hlavě a tělem skopce, po staletí ve službách hypatií, jimž ponechávají děvčata a sami vychovávají chlapce, kteří po nich mají děsivé rohaté hlavy, zatímco děvčátka dědí egyptskou sličnost krásné antické Hypatie a jejích prvních chovanek.“ „Jaká hrůza!“ zvolal Niketas. „Hrůza? Nic takového jsem v tom okamžiku nepocítil. Přiznávám, že mě to překvapilo, ale jen na okamžik. Pak jsem se rozhodl, totiž mé tělo rozhodlo za mou duši nebo má duše za mé tělo, a mně bylo jasné, že to, co vidím a čeho se dotýkám, je překrásné, protože to je Hypatia, její zvířecí přirozenost jen násobila její půvaby, kudrnaté a hebké chloupky, které měla v rozkroku, byly tím nejvzácnějším, po čem člověk kdy zatoužil, voněla pižmem, její údy, které mým zrakům dosud ukrýval šat, byly uměleckým dílem a já jsem tu bytost, voňavou jako sám les, miloval a miloval bych ji, i kdyby měla vzhled chiméry, hykneumona nebo rohatého hada.“ A tak se stalo, že Hypatia a Baudolino se tělesně spojili a pokračovali v tom až do západu slunce. Když se jich zmocnilo vyčerpání, lehli si vedle sebe, laskali se a oslovovali něžnými jmény, aniž věděli o světě kolem. Hypatia říkala: „Má duše ze mě odešla, jako když sfoukne plamen. Cítím se jako mezi hvězdami na nebeské klenbě.“ Ne- 419 -

přestávala si prohlížet milencovo tělo. „Jsi pěkný, Baudolino, ale i vy lidé jste zrůdy,“ žertovala, „nohy máš dlouhé a bílé, bez srsti, a chodidla velká jako dva jednonožci dohromady! Jsi zrůda, ale pěkná, a možná právě proto, že jsi zrůda...“ Baudolino ji mlčky líbal na oči. „Lidské ženy mají nohy jako ty?“ zeptala se zamračeně. „Už jsi někdy... s ženou, co má nohy jako ty, zakusil to, co se mnou?“ „Jenom proto, že jsem nevěděl, že existuješ, lásko moje.“ „Nechci, aby ses díval na nohy lidským ženám,“ řekla po chvíli, zatímco Baudolino jí mlčky líbal kopýtka. Stmívalo se, museli se rozloučit. „Myslím,“ šeptala mu a dotýkala se přitom svými rty jeho, „že se svým družkám s ničím nesvěřím. Třeba by to nepochopily, nevědí, že existuje i takovýto způsob, jak se pozvednout výš. Zítra, lásko moje. Slyšels? Říkám ti, jako ty říkáš mně: Budu na tebe čekat.“ „Tak uběhlo několik měsíců. Bylo to nejněžnější a nejčistší údobí mého života. Chodil jsem za ní den co den. Gavagai nám dělal prostředníka, a když jsem nemohl, doručil můj vzkaz. Doufal jsem, že Hunové se nikdy neobjeví a že na ně budu v Pndapetzimu čekat až do smrti, i po ní. Připadal jsem si už ale jako někdo, kdo smrt přemohl.“ Tak tomu bylo až do dne - mezitím uběhla dlouhá řada měsíců -, kdy po vášnivých objetích, sotva se jim do těl vrátil klid, se Hypatia Baudolinovi svěřila: „Něco se se mnou děje. Vím, oč jde, slyšela jsem své družky, když se vrátily od oplodňovatelů. Nosím v sobě dítě.“ V první chvíli Baudolina zaplavila nevýslovná radost, líbal ji na břicho a vůbec mu nezáleželo na tom, požehnal-li jí Bůh či archonti. Pak si však okamžitě začal dělat starosti: Hypatia přece nebude moci svůj stav utajit před ostatními hypatiemi - co si počne? „Přiznám se ke všemu Matce,“ odpověděla. „Ta mě pochopí. Něco přikázalo nebo někdo rozhodl, že to, co jiné dělají s oplod- 420 -

ňovateli, budu já dělat s tebou. A rozhodl správně, v souladu s dobrou částí přírody. Matka mi nebude moci nic vyčítat.“ „Jenže devět měsíců o tebe bude pečovat vaše společenství, a dítě, které se narodí, nikdy neuvidím!“ „To nebude hned, budu sem za tebou chodit ještě dlouho. Než budu mít tak velké břicho, že si toho ostatní hypatie všimnou, uplyne dlouhá doba. Vídat se nebudeme jen během posledních měsíců, až všechno povím Matce. A dítě? Bude-li to chlapec, dostaneš ho ty, a bude-li to děvčátko, nebude se tě to týkat. Tak tomu chce příroda.“ „Žádná příroda, tak tomu chce ten tvůj podělaný Demiurg a ty poloviční kozy, co máš kolem sebe!“ řval Baudolino bez sebe vzteky. „Ať to bude děvče nebo chlapec, na tom nesejde, bude i moje!“ „Vztekat se není správné a nemá se to, Baudolino, stejně ti to ale moc sluší,“ prohlásila a políbila ho na nos. „Uvědomuješ si vůbec, že po porodu tě už nenechají sem za mnou chodit, jako tvoje družky už nikdy nepotkaly svého oplodňovatele? Nevyžaduje si to podle vás sama příroda?“ V tom okamžiku si to uvědomila i Hypatia a dala se do pláče, vzlykala a sténala jako při milování, hlavu skrývala na hrudi svého muže a oběma rukama se ho držela za paže. Baudolino cítil, jak se jí dmou ňadra, hladil ji, šeptal jí do ucha něžná slůvka a nakonec jí předložil jediný návrh, který mu připadal rozumný: musí s ním uprchnout. Na její vyděšený pohled jí odpověděl, že tím své družky nezradí, dostane se jí prostě jiné výsady, odlišné od předchozí, a bude pak mít i jiné povinnosti. Odvede ji daleko odtud, do jiné říše, tam si založí svou vlastní osadu hypatií a sémě jejich dávné matky zaseje někde jinde, kde se mu bude lépe dařit. Její poselství přenese jinam. Samozřejmě budou spolu, jejím družkám obstará jiné oplodňovatele, a jelikož plod jejich společné lásky a útrob nebude satyr ani hypatia, ale nejspíš lidská bytost, budou jimi muži. Útěkem se nedopustíš ničeho špatného, říkal jí, budeš moci šířit dobro. „Požádám tedy o svolení Matku.“
- 421 -

„Počkej, počkej, to bych musel vědět, co je ta tvá Matka zač. Musím se nad tím zamyslet. Půjdeme za ní spolu, určitě ji přesvědčím. Dej mi několik dnů a já určitě něco vymyslím.“ „Lásko moje, já nechci žít tak, že bych tě už neviděla,“ vzlykala Hypatia. „Udělám, co budeš chtít, budu jako lidská žena, odejdu s tebou do toho tvého nového města, o kterém jsi mi vyprávěl, budu žít, jako žijí křesťané, budu s nimi říkat, že Bůh měl syna a ten že zemřel na kříži. Nebudeš-li se mnou, nechci už být hypatií!“ „Uklidni se, lásko moje. Uvidíš, že najdu řešení. Udělal jsem světce z Karla Velikého, našel jsem Tři krále, to by bylo, abych přišel o nevěstu!“ „O nevěstu? Co to je?“ „To se dozvíš, neboj se. Teď už jdi, je pozdě. Uvidíme se zítra.“ „Jenže žádný zítřek už nebyl, pane Niketo. Z města mi vyběhli naproti, hledali mě už celé hodiny. Veškeré pochybnosti se rázem rozptýlily: Bílí Hunové se opravdu blížili, na obzoru se objevil oblak prachu, zvedala jej kopyta jejich koní. K pláni s kapradím měli dorazit za úsvitu. Na přípravu obrany zbývalo několik málo hodin. Okamžitě jsem se odebral k jáhnovi, abych mu oznámil, že přebírám velení nad jeho poddanými. Bylo však už pozdě. Dlouhé měsíce trýznivého čekání na bitvu, námaha, s níž se držel na nohou a účastnil se všeho, čím město žilo, a možná i nová míza, kterou jsem mu svým vyprávěním vlil do žil, to všechno uspíšilo jeho konec. Byl jsem u něho, když vydechl naposled (neobával jsem se nákazy, když se se mnou loučil a přál mi, abych ve válce zvítězil), stiskl jsem mu dokonce ruku. Řekl mi, že když zvítězím, dostanu se možná do říše jeho otce, a poprosil mě o poslední službu. Jakmile vypustí duši, jeho dva pod závoji ukrytí sloužící mu pomažou tělo oleji, jako kdyby byl kněz, a pak otisknou jeho podobu na lněný rubáš, do něhož bude zahalen. Tento portrét ať odnesu knězi Janovi. Jeho podoba na něm sice nebude nijak zřetelná, přece jen se však svému otci snad předvede zachovalejší,
- 422 -

než ve skutečnosti je. Chviličku poté opravdu odešel na onen svět a oba dotyční udělali, co jim přikázal. Vysvětlili mi, že po několika hodinách, až se podoba zesnulého na plátno otiskne, rubáš svinou a uloží do pouzdra. Nesměle mě požádali, abych o jáhnově smrti podal zprávu kleštěncům, já jsem si ale řekl, že je neposlechnu. Velením mě pověřil jáhen a to byl také důvod, proč by se kleštěnci neměli opovážit odepřít mi poslušnost. Potřeboval jsem ovšem, aby se mnou tak či onak spolupracovali, protože měli město připravit na přísun raněných. Kdyby se o jáhnově smrti dozvěděli hned, rozhlásili by to po městě a pohřební obřady by obránce odvedly od jejich povinností a oslabily by jejich bojového ducha. V horším případě by mohli mimo sebe totiž nikomu nedůvěřovali - okamžitě převzít veškerou moc a podstatně narušit Básníkovy obranné plány. Byl jsem vždycky pro mír, teď jsem však vlastně bránil i stvoření, které se mělo narodit.“

- 423 -

Odtamtud měli Baudolino a Básník řídit pohyby a přesuny svých oddílů. připomínal Básník. Byl z něj rozhled po celé rovině až k horám na straně jedné a za pláň s kapradím na druhé.424 - . jenž měl zajišťovat styk mezi jednotlivými oddíly. zato ztráty vlastní co nejvíc omezit. Tvrdochodci byli rozmístěni porůznu na pláni. Jestliže se Básník při výcviku jednotlivých oddílů ukázal být dobrým kapitánem. měli na nájezdníky čekat pod velením Porcelliho jednonožci. dostat pod jejich koně. vycvičenou Gavagaiem. Nikdo však přitom nesměl příliš riskovat. U sebe si ponechali jednotku vybraných jednonožců. Ale pozor. se tyčil na okraji města. . které spatřili. než si Hunové uvědomí. . na samém okraji kapradinové pláně. Nejvyšší z kopců. Po tomto prvním nárazu. Měli za úkol způsobit nepříteli co největší ztráty. měli z jedné strany pláně pod vedením Boidiho vyrazit pygmejové a na druhé na ně čekat bezhlavci vedení Cutticou. V čele všech. oč jde. Mraky šípů z luků pygmejů měly Huny zahnat k bezhlavcům ukrytým v trávě a ti se měli.35 Baudolino válčí s Bílými Huny Válečný plán připravovali společně po řadu měsíců. dokud nedostanou rozkaz k zahájení útoku. a které vypadaly jako ze šlehačky. Měli za úkol nečekaně se před nimi vynořit z kapradí se svými foukačkami a otrávenými šípy. pak Baudolino se zase osvědčil jako vynikající stratég. když se poprvé blížili k městu. musí lézt po čtyřech! Pokud by některý nepřátelský oddíl hráz gigantů prorazil. byl propracován do nejmenších podrobností. s pomocí svého citlivého břišního výstupku měli zjišťovat a sledovat pohyby nepřítele a kouřovými signály o nich podávat zprávy. který měl nepřítelem otřást. se měli objevit giganti hnaní Aleramem Scaccabarozzim zvaným Ciula a pobíjet Hunům koně.

a navíc že vysoká tráva jejich hbitým koníkům znesnadní postup vpřed. Nepřátelé poražení. Pat isel. a jakmile se na nebi objevily první hvězdy.“ „A vy. se dříve či později budou chtít pomstít. Klol alzi komi. přes kterou se Hunové nedostanou. „jakmile se Hunové přes vás přeženou. vyrazily k pláni. budou naši výteční circumcellionové. A kdyby někteří i tak zůstali naživu. ti měli ve výhodném postavení čekat na povel uprostřed pláně. . a proto se v noci všechny oddíly shromáždily ve středu města. aby ani jeden nepřežil. kel binol in süs. piasalidumöz nemola. O fat obas. aepseno lezai tio mita. Veze lezai tio tsaeleda. Dalo se předpokládat. ale k Núbijcům že přece jen dorazí v menším počtu.“ Jejich strategie byla založena na tom. Nom al zi bi santed. Právě tehdy měli do útoku vyrazit bojovní a nebezpečím jak známo pohrdající circumcellionové se svými kyji. udeř a uteč. unikli vám i Núbijcům a zamířili k městu. ka bi ni sieloes.Skutečným jádrem armády a válečné strategie byli Núbijci. že Huny první potyčky sice neodradí. Komömöd monargän ola. snesou se tam na ně seshora ušatci a zaskočí je tak. že nic nemá být ponecháno náhodě. takže výsledný dojem byl impozantní a překonal i ta nejslavnostnější římská procesí: Maelnio. „Hrází. museli byste jej. okamžitě se dejte znovu dohromady a vytvořte aspoň půl míle dlouhý půlkruh. Kdyby se nepřítel uchýlil k dětinské lsti. pokryti šrámy a ranami.“ schvaloval tuto taktiku Boidi. Před každým šel jejich kněz a každý oddíl odříkával otčenáš. kui vai o les zeal. sevřít do kleští vy a snažit se. pochopitelně ve vlastním jazyce.425 - .“ doporučoval Básník. že jakýkoliv další odpor budou považovat za zbytečný. „Jistě. předstíral ústup a své pronásledovatele obklíčil. až by vám vběhl do rukou. ale ponechaní naživu.

ať žije Pndapetzim!“ Hory na východě bledly v prvních paprscích vycházejícího slunce. že mají přes prsa popruhy přivázánu k tělu rákosovou konstrukci s ptačí hlavou. odkud měli řídit bitvu. fakdade sankadus hanominanda duus. Bezhlavci se dlouho neobjevovali a Básník s Baudolinem si jejich zpoždění neuměli vysvětlit. že nápad je to sice dobrý. ukázalo se. Hunové už byli ve stepi. byly stále zřetelnější. se dalo poznat jen podle toho. a že se k nim opravdu blíží. protože už za několik hodin budou muset zaujmout postavení. Arcruni jim okamžitě tento svůj nejnovější nápad pyšně vysvětlil: Hunové prý budou mířit na ptačí hlavu v domnění. že zničehonic mají hlavu. Baudolino podotkl. kam ho poslali. Gavagaie vyslali do první linie. A opravdu tomu tak bylo. a v běhu volal: „Ať žijí svatí betlémští králové. znamení ostražitých tvrdochodců. Baudolino a Básník s Arcrunim vystoupili na vršek. Výtečný jednonožec vyrazil. že Hunové jsou na obzoru. aby jim odtamtud přinesl nejnovější zprávy. až se Hunové ocitli u schovaných jednonožců. gnayjorhe sai lory.426 - . adfenade ha rennanda duus. když tu je sloup kouře. že nohy koní. kterou nikdy neměli. jako by to byla helma s chocholem. která při pohledu zdálky budila dojem. Amy Pornio dan chin Orhnio viey. Bezhlavcům podle všeho vůbec nevadilo. že se nepřibližuje. eyfodere sai bagalin. a dokonce se nadýmali pýchou. upozornil. tam vepředu tedy určitě . Přicházeli v dlouhé frontové linii. Zdálo se. Když konečně přišli. ki du esso in seluma. zrakům těch. Nic se však nedělo. co přihlíželi zdálky.O baderus moderus. že je uvidí vyřítit se z úkrytu. ať si ale pospíší. johre dai domion. ha salta io velca. ha babi io sgymta. Všichni pak čekali. skryté v kapradí. že Hunové pochodují na místě. a čekali na úsvit. ale že se jen vlní a škube sebou. že to je hlava jejich. Hai coba ggia rild dad. a bezhlavci během několika vteřin budou bez jediného škrábnutí u nich.

Vrhli se mezi ně i Porcelli a Scaccabarozzi a každý se pokoušel svůj oddíl přimět k boji. ale všechno bylo marné. a začali je vybízet k větší ostražitosti. aby útok pygmejů a bezhlavců z druhé strany uspíšili. „Jednonožec dobrý a věrný. Z vršku bylo vidět. a napadli je. když jim o tom podával hlášení.velicí giganti. že po každém jejich vybídnutí odlétl na deset metrů. jenže místo aby zaútočili na nepřítele. a následovala řež. nesnese však urážku od kacířského sýrožrouta. kde nemohl být nikdo jiný než jednonožci. Padali jednonožci a padali i giganti. a tu měli giganti brzy navrch. k čemu došlo. ti už však zatím ztratili soudnost a odháněli ho od sebe tak důrazně. vrozený pud jednonožce přiměje. I na dálku se zdáli obrovští. jak si Hunové v trávě razí cestu mezi svými oběťmi. Aleramo Scaccabarozzi zvaný Ciula se snažil své jednoočky od neblahého konfliktu stůj co stůj odradit. z kapradí se vynořili . Hunové se pak . dovtípili se však. Jakmile se na obloze objeví slunce. že jsou u nich Hunové. Udatně se oháněli meči. Giganti sice neoplývají nadbytkem inteligence. Hunové je však už obklíčili.došlo k něčemu nepředvídanému. Baudolino a Básník byli příliš daleko.“ zoufal si Gavagai. než měli . snesly se na ně však stovky šípů. Počínali si tak i jednonožci zařazení do přepadového oddílu. rozběhli se trávou tam. „má odvahu a není zbabělý. snaž se to pochopit!“ Začalo to zkrátka slovní půtkou. jenž dělal bleskovou spojku mezi oběma okraji pláně. aby si lehl na zem do stínu vlastní nohy. že něco neklape. a tak brzy padli. a musel k nim být vyslán Gavagai s rozkazem. kdyby je podle svého kacířského zvyku přitom neoznačovali za posrané homoúsiasty a Areiova lejna. než aby pochopili. od níž se přešlo k ránám pěstí. jednotlivé fáze bitvy mezi giganty a jednonožci si však mohli dát dohromady díky odvážnému Gavagaiovi. Když se už Hunové dali zřetelně rozeznat a jednonožci o sobě pořád ještě nedávali vědět. Což by bylo v pořádku. Přitom si ani nevšimli. co se tam děje.427 - . někteří sice popadli jednonožce za nohu a oháněli se jím jako klackem. Boidi a Cuttica na protilehlých okrajích pláně netušili.jenže o hodně dřív.

a jelikož je s Arcruniho nápadem nikdo neseznámil. aby použili kozy. jak jediný Cuttica se snažil nepřítele zadržet. krátkými ostrými meči stínali hlavy jedna radost. takže bezhlavci a pygmejové se napadli navzájem. Přikázali bezjazykům. tím lépe. že mají zaútočit na své odvěké nepřátele. ještě než se celá pláň rozhořela vysokými plameny. vyskočil na koně a pokusil se dorazit k hrázi Núbijců. a jeden po druhém si klekali na zem a prosili Huny: „Zab mě. koně Hunů ho však strhli k zemi. stejně jako nepřítel však v kapradí postupoval vpřed jen s obtížemi.sice v kleštích ocitli. jejich velitel však dostal obdivuhodný nápad a díky němu z nich také unikli: jejich předvoj vyrazil kupředu. Boron a Kyot si ve městě uvědomili nebezpečí a napadlo je. Stačil tam dorazit. Jakmile se však circumcellionové ocitli v dosahu hunských krvežíznivců. zab mě!“ Hunové se nedali prosit a circumcellionům. vydal jim rozkaz. které Arcruni přichystal jako válečnou lest. že konečně nastal šťastný okamžik. že zrádci jsou bezhlavci. aby byli ve střehu. řekl si. Léto pokročilo. Chtěl jim přikázat. že došlo ke zradě. co se nestačili pobít navzájem. aby v sevřeném šiku zaútočili na nepřítele. za dne ovšem nepoužitelnou. V domnění. zapomněli na Huny a šípy zasypali oddíl bezhlavců. že čím dřív. kteří jim nastavovali krky a žádali o očistnou lázeň. že možná nastal vhodný okamžik. a zadní voj naopak couvl. Pygmejové zahlédli vykukovat z trávy ptačí hlavy.428 - . se dali do křiku: „Smrt kacířům!“ Pygmejové zase měli dojem. Když k Núbijcům přece jen dorazil. rázem podlehli vrozeným sklonům k mučednictví. dali se do křiku: „Jeřábi! Jeřábi!“ A v domnění. kdy se budou moci obětovat. Bezhlavcům nezbylo než bránit se a v domnění. Boidi jen bezmocně zvedl zaťaté pěsti k nebi a dal se na útěk směrem k vršku. řekli si. Když Boidi viděl přítele umírat na zemi. tráva byla suchá a pláň se rázem . a jako strážci pravé víry nařčení z kacířství se rovněž jali křičet a provolávali: „Smrt fantasiastům!“ Do toho vpadli Hunové a pozabíjeli ty. že bezhlavci a pygmejové jsou z boje vyřazeni. Gavagai vyprávěl. aby stovky těchto zvířat s hlavou v plamenech vyhnali na pláň.

a jeho věrný pomocník byl okamžitě u něho. přišel jsem o království. Jeden šíp se zabodl Arcrunimu do krku.“ řekl mu Básník. „lék opravdu existuje.“ volal ze všech sil. Básník jakoby zkameněl a jenom si opakoval: „Je konec. Oheň sílil a hnal se k městu. Stačilo. že potemnělo. Gavagai. jejich šílený úprk se však nezastaví. Seshora se snášely další šípy a bylo třeba vršek opustit. a měli cestu volnou. proč by mi mělo záležet na tom.“ „Opravdu nevím. až tráva dohoří a popel vychladne. Hroty hunských šípů jsou asi napuštěny jedem. že čas pracuje pro ně: postavili se co nejblíž k plamenům. Nemohl však opustit své druhy: museli se najít. že plameny vytvoří něco jako hráz nebo že nepřátelské jezdce zaženou na ústup. ze světa opravdu odešel. který nám plameny v pláni snad poskytnou. poženou se k jezeru a vtrhnou do lesa. Prchali k městu. uchopili luky a vyslali k nebi tolik šípů. odejdu-li ze světa bílý nebo černý. což samozřejmě vyhovovalo Hunům. že černá barva mu mizí i z obličeje. vyhledej Hypatii. . „Tak vidíš. že mu na nich naskakují bělavé skvrny. jenže nevzali v úvahu směr větru. Hunové vtrhnou do města a poboří je. zdali je tam ještě nějaký nepřítel vůbec čeká. i když nevěděli. všiml si. aby počkali. Moře trávy se proměnilo v moře plamenů. který je pro tebe naopak lékem . Jedinou naší nadějí je čas. „Utíkej k jezeru. S přidušeným vzlykem klesl na zem a z úst se mu vyřinula krev. Vysílali je za ohnivou hráz. aby si šíp vytrhl.429 - . Solomon měl přece jen pravdu. Jak si oběma rukama sáhl k hrdlu.ocitla v plamenech. opatřit si nějaké zásoby a vydat se na dlouhou cestu. Cesta na západ je ještě volná. Prozatím však oheň aspoň na hodinu jejich postup pozdržel. Musí tam být dřív než oni.“ Baudolina v tom okamžiku ovládala jediná myšlenka.“ zachroptěl Arcruni a zrovna v okamžiku. vzít si své věci.ruší účinek černých kamenů. Od tvrdochodců si nemůžeme nic slibovat. Seberme si své věci a prchejme odtud. Boron a Kyot se možná domnívali. ale nebyl už ani černý. kde žijí hypatie. Ale Hunům bylo zcela jasné. Baudolino a Básník se nad ním sklonili a pošeptali mu. „Gavagai. kdy sice ještě nezbělel.

Colandrino a Boidi prohlásili. padali na skály a rozbíjeli se o ně.“ „Odcházíme odtud. a pak i Solomona.“ „Jak to udělá. a Zosimos do knězovy říše určitě nedorazil a nikdy už nedorazí.“ odpověděl mu jednonožec a běžel k jezeru. ale udělat to musíš. že jeho výcvik nebyl úspěšný. že jim šlo hlavně o to. že umějí létat.“ Baudolino se ani nezeptal.430 - . „a pak na západ!“ Narychlo posbírali své věci. a brzy se ocitali na zemi. takže půjde kamkoliv. objevil se jeden z obou jáh. brzy však podléhali únavě a vyčerpání. a řekni jí. Baudolino a Básník se vrátili do města. „mám úplně jiné starosti! Jdeme. tak před nimi. Zavalíme průsmyk balvany a cesta do knězovy říše bude navždy uzavřena. Boron a Kyot se po chvíli přiznali.“ zařval na něho. Zpráva o porážce už sem dorazila. ženy všech plemen s nemluvňaty v náručí bezhlavě pobíhaly ulicemi. já nevím. se vrhali do prázdna. Sinalý Praxeas se na Baudolina osopil: „Jáhen je po smrti a tys to věděl!“ „Utekl bys stejně. ti se ptali. že ji přijdu zachránit.nevím sice jak. o jakou dohodu by šlo. aby dostihli Zosima s Pohárem. že jeho deset ztracených židovských kmenů se může nacházet jak za horami. jenž si zoufal nad tím. ať je připravena. kteří ve velkém shonu a spěchu nakládali svůj majetek na soumary. co je s ostatními. seběhli dolů a na ulici u věže narazili na kleštěnce.zdálo se. Někteří zoufale mávali ušima. Básník neřekl ani slovo . nedokázali však poletovat. že už nemá žádnou vůli. co by tam pohledávali. a Solomon už jen poznamenal. Borona a Kyota. Když už byli přichystáni na cestu. i kdyby žil. takže nemají.“ vztekle jim odsekl Básník. já ji ale najde. a jeden z přátel musel dokonce vést jeho koně za uzdu. Chcete jít s námi? Pak byste se ale museli držet dohody.“ vybídl je Baudolino. Našli Golandrina. aby se udrželi ve vzduchu. „Jsou mrtví. „Ted honem pro věci. „Čerta starého mi záleží na tobě a na tom tvém zatraceném knězi. pokoj jejich duším. Vyděšení ušatci v domnění. přátelé!“ Přátelé se však zarazili. nanejvýš klouzavě padat. že s Baudolinem přišli a s Baudolinem taky odejdou.

občas vyšlehly plameny. kde se zvedaly blankytné vršky. Zůstaneme tady a nakazíme leprou Huny!“ Za městem se Baudolinovým očím naskytl hrůzný pohled. „Rychle. ale ona chtěla vědět.“ prosil ostatní Colandrino. „Chtěl. „Zbláznil se. „Jediná cesta. „Ty buď klidný. co chcete.“ oznámil mu. Hypatia čekala do posledního okamžiku. a cvalem!“ Ostatní nechápali. vede na jih. za hory. pro nás v tom není žádný rozdíl. a zastavil koně. abys jej měl ty. dokud se nedozví. Použij ho k něčemu dobrému!“ „Vy taky utíkáte?“ Služebník zahalený závojem odpověděl: „Tady nebo tam. jak mu někdo běží naproti.“ volal Baudolino zoufale. a když se tam Gavagai objevil. že hypatie byly satyry. kteří seběhli z vršku a shromáždili je. protože Gavagai pokračoval sdělením. a rozplakala se. Byl to Gavagai. „Já viděl ji.431 - . já jedu. „Všichni tam. odváděli je pryč. Ale Baudolino už byl daleko a se jménem Hypatie na rtech se hnal vstříc jisté smrti. aby uprchl. Když vyslechla Gavagaie.“ Tato dobrá zpráva se však vzápětí měla proměnit v důvod k zoufalství. aby Baudolina pozdravoval a řekl mu. „To je rubáš s jáhnovou podobou. kde se vyznali pouze oni a kam se Hunům nikdy nepodaří proniknout. a říkala. jedme za ním. když mu pro Baudolina předávala poslední . „Proč tam. Čeká nás osud našeho pána. na vpád Hunů upozorněny. co se stalo s Baudolinem. objela je a během několika hodin stačila dorazit k jezeru. protože jeho život je v nebezpečí. v slzách se usmála a třesoucím se hlasem ho požádala. co ho potkalo. že neodejde. uklidnila se.“ přestal se ovládat Baudolino a dokonce na ně zařval. co je snad ještě volná. Část Hunů se ráno vyhnula bitevnímu poli.“ řekl. když jsou tam Hunové?“ zeptal se Boidi. Po půlhodině zběsilého cvalu zahlédl.“ „Dělejte si. pokud nějaké tam vůbec existuje. Ona je nyní zachráněna. V místech.nových posluhů zahalených závoji a podal Baudolinovi jakési pouzdro. aby ji odvedly. at se mu nic nestane. Její družky ji braly za ruce.

Než dorazí na místo.“ Pak k Baudolinovi zvedl oči a řekl: „Ty udělal s ní tvorečka?“ „Do toho ti nic není. Gavagai mu však řekl. kde je čekala záchrana. že jim nemůže nic vysvětlit. co mi bude připomínat Baudolina. chce ji vzít s sebou. Na chvíli odložil úctu vůči betlémským králům.“ . Baudolino váhal. její přední povinností je však chránit jejich tvorečka. že Demiurg sice udělal. Řekla: „Já navždy má s sebou stvoření. hypatie naštěstí už byly kdesi v horách. Baudolino si na Gavagaie vyjel.vzkaz: že ho miluje a že ho už nikdy neuvidí. nenechá Hypatii odejít do hor. hypatie budou dávno bůhvíkde. ale jen napůl. prý se zbláznil. že na to je už pozdě.432 - . Hypatia po právu obětovala svou lásku k Baudolinovi lásce ke stvořeníčku. Pak se snažil přesvědčit sám sebe. které se jí jeho přičiněním mělo narodit. pane Niketo: věděl jsem. ještě když k němu dorazili jeho druzi. Všechno bylo trýznivě smysluplné a nic jiného se ani dělat nedalo.“ utrhl se na něho nevděčný Baudolino a Gavagai se odmlčel. Věděl. co udělat měl. kde se už ostatně projíždějí Hunové. položil Baudolinovi ruku na paži a zopakoval poslední Hypatiina slova: byla by na něho čekala. „Ostatně upozornění se mi přece dostalo. Všechno to vypadalo až příliš rozumně: les zabrali Hunové.

že moji přátelé museli uplatnit veškerou lstivost. totiž tak. že je to nakonec dobře. nešťastný Baudolino. jíž byli schopni. Klusal jsem za nimi a myslel na Hypatii.36 Baudolino a ptáci roq „Nebohý. že málem nedokázal jaksepatří vychutnat vepřovou hlavu. aby se vyhnuli Hunům. Já jsem se nechal vést. jestliže všechno dopadlo právě takhle. bez odpočinku i bez jídla a pití. kterého kdy viděla. ale pak mě myšlenka na návrat neopustila ani na okamžik. Potom jsme však zabloudili. cibuli a česnek. když jsem odešel z Pndapetzimu. třikrát jsme prošli týmž horským prů. kterou měl Theofllaktos přes zimu naloženu v soudku s mořskou vodou a pak ji povařil ve vodě. která náleží bytosti vyvolené. že všechno dopadlo. Klidu bych mohl dojít. jak dopadnout mělo. že po zbytek života budu nešťastný. protože jsem byl první člověk. do níž přidal sůl. a nesčetněkrát jsme se museli vracet. Bylo mi pětapadesát. na které mohli narazit na míle daleko. „Jakmile se v tobě ozvala láska k něčemu skutečnému. Byl jeho vyprávěním tak otřesen. povolané vykoupit božstvo? Udělal bych z ní otrokyni a byla by nešťastná. Považovala mě za mladého muže plného sil. než kudy jsme přišli. a naopak vzít všechno. pokud bych se s tím smířil. ale já jsem už tehdy spěl k stáří. Mohl jsem jí dát jen málo. Později jsem se dozvěděl. osud tě okamžitě ztrestal.“ „Nebyl jsi v pokušení vrátit se zpátky?“ „První tři dny jsem byl bez vůle i bez paměti. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit. rodinné teplo rituálů a společnost svých sester? Odřekla by se výsady. připravena o nevinnost svého lesa. jsme odtamtud ujížděli. Vydali jsme se jinudy. ale určitě by mohla být dcerou mé dcery.433 - . Nezeptal jsem se jí ani na věk. Říkal jsem si.“ „Večer jsme se vydali na cestu a tři dny a tři noci. I tentokrát. Copak bych ji mohl vzít s sebou? Zvykla by si vůbec v neznámém světě.“ politoval ho Niketas.

“ „Zrovna o nejmladšího.434 - . šest lidí a jeden jednonožec: v . Následovalo šest a půl roku naprosté prázdnoty. Uvědomil jsem si. z Pndapetzimu jsem podle svého odhadu odešel v létě roku 1197. když jsme dorazili k jakýmsi horám a nevěděli. kde nebylo nic k snědku. Tři dny úprku bez zastávky jim vzaly poslední síly. Navíc jsme přišli o koně. že jsem na Colandrinu zapomněl. Sem do Konstantinopole jsem dorazil v lednu. Ještě se se mnou stačil rozloučit a pošeptat mi... a vydechl naposledy. ale je také možné.smykem. Pane Niketo. Ke správné orientaci nám slunce nestačilo a Arcruniho ani jeho mapu jsme s sebou neměli. Možná jsme dokonce obešli kolem dokola tu obrovskou horu. nikdo z nás už neměl ponětí o čase.“ „Šest a půl roku jste bloudili pustinami?“ „Rok. Koně nám hynuli a pro nás to byl vlastně dar nebes. Gavagai z nás byl jediný. Pokračovali jsme v cestě pěšky a nohy nám přestávaly sloužit. na rozdíl od svatých Otců ale bez medu. a cítil jsem se jako nevěrný muž a zrádce Golandriny i Colandrina. i když ho na kostech moc nebylo. strčil ruku do podezřelé díry a uštkl ho had.“ „A potom?“ „Potom následovala už jen tma. Ta nebohá boží stvoření nás nesla od samého počátku naší cesty a s námi i zestárla. Od Colandrinovy smrti uběhly možná měsíce. která zabírá dobrou polovinu biblické schrány.“ „A nejmíň zkušeného. Opravdu jsme pojídali kobylky. abych zachoval věrnost památce jeho milované sestry a své milované ženy. a ocitli se na opačném konci světa. možná dva. jeden po druhém a v místech. Hledal ve skalách něco k snědku. a zbylo nás šest. kdo si nenaříkal: na koni v životě neseděl a na chodidle měl mozol na dva prsty. takže jsme se živili koňským masem. Na cestu se nás vypravilo dvanáct. prázdnoty v mé duši a možná i prázdnoty ve světě. jak se dostat za ně. že to byly pokaždé jiné hory a my je už nedokázali rozpoznat. Pak jsme přišli o Colandrina. protože umírali rozumně. aby aspoň v mé paměti zůstala naživu.

Vzpomněl jsem si na dávné Abdulovo vyprávění. že to je tvrz Aloadinova. seděl na vyšívaných polštářích stařec. Na příchozí se podíval opovržlivě. že tyto nešťastníky nemůže zařadit mezi své mla. jako by mu bylo přinejmenším sto let. které Aloadin.“ „Psohlavci. s pomocí zeleného medu nutil k tomu. a tak jsme jim nerozuměli. kdy zajal Abdula. ale třeba taky jen vycenil ostré tesáky. Takže opravdu existují. a ocitli jsme se v údolí ze všech stran obklopeném dalšími horami. a zavrčel jakýsi rozkaz. Kynokefalové. nad níž poletovali draví ptáci. Zůstaly nám už jen zbraně a vaky. Tam stála tvrz. Byli krásně oblečeni. Pak se na nás jejich vůdce . Tělo měli lidské a hlavu psí. usmál. sežehnutí sluncem. aby pro něho vraždili. když tu se k nám přihnal oddíl mužů na koních. jak mu Abdul rovněž vyprávěl. Jeho podřízení nás k sobě provazem přivázali do řady a husím pochodem nás stezkou. Už před půl stoletím. Tam byli naši přátelé předáni psohlavcům s karabáči. černé obočí a zachmuřený pohled a vypadal.“ A bylo tomu tak. Říkali jsme si. Měl bělostný plnovous. hubení.“ „Jako že je Pánbůh nade mnou. zjevně mu bylo na první pohled jasné. převedli přes hory. Kladli nám otázky. jenže štěkali. nebo aspoň budil ten dojem -. byl Aloadin muž velice mocný a svým otrokům stále ještě vládl. mezi věžemi a citadelami se rozkládaly visuté zahrady a ty spojovaly chodby uzavřené pevnými mřížemi.buď jím opravdu byl. Stačilo několik hodin chůze. Hrad byl rozhlehlý jako město. kde se posléze ocitli. kterou znali jen oni.435 - . Baudolino se stačil podívat z okna a zahlédl dvůr ztracený mezi vysokánskými zdmi a na něm mladíky v okovech. že jsme možná dospěli na konec své cesty a že nás čeká už jen smrt. kteří nám i zdálky připadali obrovští. Jak procházeli jednou z chodeb. zbraně se jim leskly.šatech nadranc. Psohlavci je po neuvěřitelně křivolakém schodišti vytesaném ve skále dovedli k nedobytnému hradu a pak i dovnitř. V přepychově zařízené místnosti. a bylo mi jasné.

připraveni napadnout kohokoliv mimo kleštěnce. v němž bylo nejspíš poselství pro pána hradu. jen znuděně pokynul jednomu ze svých sluhů. tlačit lis nebo odnášet beraní čtvrtky ptákům roq.“ vysvětlil Baudolino Niketovi. Boronovi. o to však hlubší omrzelost životem. drhnout dlaždice podlah i stěny. vytáhl mříž a pták se svým nákladem vylétl z věže a zmizel v oblacích. rabímu Solomonovi. na rušné tržiště v Gallipoli. Občas je vídali vracet se: kleštěnec ptáka vpustil do klece a sundal z nákladního sedla pytel nebo kovový cylindr. Naznačil mu rukou. na Alexandrii. Zvědavost se v něm však probudila. Nepromluvil. „Ti ptáci. To byl začátek nekonečného věznění. Trávili čas tím. Neklidně pobíhali sem tam v kleci v pevnostní věži. Boidimu a Básníkovi ani na okamžik nesňali okovy a řetězy s kamennou koulí.distvé vražedníky. že si pořád dokola povídali o minulosti. Jedině on je také uměl vyslat na cesty jako Aloadinovy posly: vybral si jednoho. neměli nic na práci. co chcete. Ostatní zůstali v kleci. jednonožce si ponechal u sebe. Jejich drápy vypadaly jako nosce bitevní lodi. Povídali si o knězově dopisu a . jindy zase posluhovali kleštěnci. Vzpomínali na Paříž. Museli vykonávat podřadné práce. „byli velcí jako deset orlů a svými ostrými zahnutými zobáky dokázali během okamžiku obrat maso z poraženého vola. na krk a na záda mu nasadil a pod křídly provlekl pevné řemeny. Kyotovi. a pokaždé se zděsili jejich tváří zpustošených snem. který podle všeho znal jejich řeč. aby učinil pár kroků.436 - . když mezi nimi zahlédl jednonožce. uměl je zkrotit a pohyboval se mezi nimi jako mezi slepicemi v kurníku. Prohlížel si ho a smál se.“ Někdy vězni trávili celé dny v naprosté zahálce. Nejspíš to znamenalo: dělejte si s nimi. k tomuto postroji pak připevnil koš nebo brašnu. na poklidné zastavení u gymnosofistů. Baudolinovi. ale navenek sice nepříliš znatelná. lehl si na zem a dal si nohu nad hlavu. který je stravoval. Naše vězně však neničil sen. Baudolina s ostatními dal odvést. jenž mladíkům v okovech nosil zelený med.

Některý z jejich druhů. řekl Baudolino. Aloadin nás možná udržoval v netečnosti . kdy zemřel Fridrich. které ke knězi vyslali? Ke kleštěncům. neustále si opakoval jáhnova slova. radši si namlouval. Zajetí z nás však udělalo nevrlé vězně. dostávali jsme hodně jídla. Ke komu se vraceli poslové. totiž že žádná knězova říše neexistuje. Že by Arcruni? Těžko říct. Někdy dokonce pochybuji o tom. Pokud jsme se vůbec něco dozvěděli. Všechno je možná jen spiknutí kleštěnců. Někdo z těch. jako kdyby je sám slyšel. takové pochybnosti nás netrápily. Já jsem se uzavřel do sebe. a dokonce dvakrát denně. Zosimos ukradl Pohár. nemohli jsme se jeden na druhého ani podívat a celé roky jsme se nenáviděli. že objevíme říši kněze Jana.437 - . protože zatímco mysl upadala v blouznění. tak jedině od kleštěnců. co přežili? To bychom ale k neštěstím. ale nedokázal jsem si v paměti vybavit její tvář. co padli v boji? To je krutá domněnka. Vydali se však ti poslové vůbec na cestu? A opravdu se vrátili? Jáhen svého otce nikdy neviděl. to je snad jasné. V noci jsem se občas probudil s rukou v rozkroku a zdálo se mi. Dokonce jsem se tím dokázal vzrušit.Básník byl den ode dne zachmuřenější. naše těla se zotavovala z útrap cestování. a pokaždé si pro tu nevysvětlitelnou smrt vymysleli nějaké další vysvětlení. Vzpomínal jsem na Hypatii. existovali-li vůbec Bílí Hunové. Kdepak. kteří padli v bitvě. navzájem jsme si jako přátelé pomáhali. „Sžírá mě neustále jedna pochybnost. které mi skýtala. pamatoval jsem si jen potěšení. že se stal obětí klamu. ale až potom. vraždu spáchal někdo předtím v naději. utahovali si z jáhna. která nás potkala. Básník však jen kroutil hlavou. z nás i z posledního Núbijce a jednonožce. Neživili nás tam špatně. měli navrch snášet i útrapy vzájemného podezřívání? „Dokud nás hnalo kupředu pomyšlení.“ Baudolino mu připomínal jejich druhy. Ve vzpomínkách se rovněž vraceli ke dni. Než by si přiznal porážku. Kdo nám o něm v Pndapetzimu povídal? Jedině kleštěnci. že se pak Poháru zmocní. Že to provedl Zosimos. že se neklidnými prsty dotýkám jejích chloupků.

co se v tvrzi děje. šermoval rukama a dělal dřepy. jak utéct. Já myslí že tu je hodně možností. že bychom mohli utéct?“ zeptal se ho Baudolino. myslíš. Gavagai. S okovy a s řetězy na nohou to nebylo snadné. Jedinými chvilkami útěchy pro nás byly Gavagaiovy návštěvy. že nás nezasvětil do tajemství zeleného medu. kam je strážci odhodili. jsou všichni lidé pěkní jako ty? A smál jsem se jako slabomyslný hlupák. Hypatia sice měla pohledné bílé ženské nohy. Svým přátelům občas přinesl nějakou pochoutku z pánovy kuchyně.právě tím. s Básníkem občas naoko zápasili a třeba celé odpoledne se jeden druhého pokoušeli povalit na zem. zpravil je o tom. Já jenom musí najít tu nejlepší. Baudolino jej snědl a celou noc se pak miloval s Hypatii.“ Nohu nad hlavu si Baudolino sice nedal. o někdejší pohyb. „Opravdu si. Ty musí tělem hýbat jako hýbá já. na něž byli vysíláni halucinacemi oblouzení mládenci. Jednou přinesl Baudolinovi zelený med. že jejich zbraně a vaky jsou stále ještě uloženy v komůrce. jenom trochu. že třeba i marná naděje na útěk by mu pomohla učinit věznění snesitelnějším a hlavně zabránit. dokud vyčerpán nepadl a nezůstal ležet na svém kulatém břichu. naučil se saracénskému jazyku a těšil se značné volnosti. Síly se nám totiž vůčihledně vracely. bavil ho svými nezvyklými pohyby. ale zato hlavu kozy. dej tvou nohu nad hlavu. Ty ale je tlustý jak kleštěnec a být tlustý špatně se utíká. aby se nepomátl na rozumu. prokazoval mu drobné služby. aby prý nakonec nebyl jako ty vražedné bestie na dvoře. Gavagai jim řekl. Když sen končil. a budeš jak dřív. a vyprávěl o nelítostných bojích kleštěnců o pánovu přízeň a o vražedných posláních. a dokonce jsme přibírali na váze a tloustli. Díval jsem se na své vystouplé břicho a říkal jsem si: jsi pěkný.438 - . tak by je našel a přinesl. Začal se tedy na útěk připravovat. Náš výtečný přítel se stal Aloadinovým šaškem. ale přece jen si uvědomil. Kdyby se prý chtěli pokusit o útěk. třebaže jsme museli chtě nechtě vykonávat namáhavé práce. Vedl k tomu i přátele. jako blesk se míhal chodbami při vyřizování jeho příkazů. „Já myslí ano. Baudolino.

Při jídle mlaskal a při řeči syčel. Jedl velice málo. sesílá . ale bůhví kam se odtamtud vydaly. Zato však dokázal sám sebe přesvědčit. opakoval zkormouceně.Job si prožil horší věci. v ústech mu nahoře i dole zůstaly jen dásně. stačilo se na něho podívat. a napůl modloslužebníky. že deset ztracených židovských kmenů nemohlo žít v říši obývané napůl nestoriány (ti by se ještě dali snést. byl rabi Solomon. ale třeba jsou jen pár kroků odtud. jak objeví Pohár.livost je totiž nepřipravilo jen vězení. Bůhví kde je jim konec. ale i přibývající léta. Mlč. kde trávím poslední dny života. Nikdo z nás neměl . Pohyb jim však prospíval. Přišel o všechny zuby. Nebohý Gavagai. nejspíš cestou zabloudil. že už přišel na to. na práce. jeho kostra tlí v písku a Pohár používají nevěřící nomádi místo nočníku. že je někdy objevím. které byli nuceni vykonávat. A o rozum podle mne přišli i Kyot a Boron. bez naděje. Básník jenom opakoval. ta však jako z udělání nikdy není tam. že Panna Marie nemohla porodit Boha). aby jej objevili. taky zestárl. mlč. Kdepak. od místa. lépe řečeno jak se Pohár postará o to. kolik se jim zrovna hodilo. které na nás Svatý. Jediným. abych dostal do rukou Zosima. ty kmeny možná říší prošly. a čím víc o něm mluvili. říkal jsem jim. nedorazil ani do Pndapetzimu. Zapomeňte na Zosima. Snášejme však zkoušky. Neustále si povídali.439 - . Po celé dlouhé hodiny opakoval jméno Boží a pokaždé je vyslovil jinak. kdo na své tělo úplně zapomněl. neměl dost sil a přátelé museli pracovat i za něho. „Přišel o rozum.“ „Jak se vám z toho pekla podařilo uniknout?“ zeptal se Niketas. Neměl u sebe ani jeden svitek a žádný nástroj na psaní. „Gavagai nám jednou řekl. My Židé neustále hledáme zaslíbenou zemi. budiž požehnán. kde jsme my. protože stejně jako Židé tvrdili. okřikoval mě Boron a byl bledý jako stěna. jak by se odtamtud dalo utéci. tím víc se podivuhodné vlastnosti této relikvie stávaly zázračnými a tím víc po ní samozřejmě toužili. kteří si bohů klidně pořídili tolik. postarejte se. a stanu se pánem světa.

žijícímu na vršku poblíž Pery. přinutíme ho. Zprvu se zdálo. Pak už to šlo jako po másle. takže sice chodili ztěžka jako předtím. místo košů jim na záda připoutal nás a přikázal jim odletět do Konstantinopole. přicházel opožděně jako zahřmění a ztěžka oddychoval. Plán útěku byl takový: se zbraní v ruce přepadneme kleštěnce. aby jim navlékl postroje. bavil kotrmelci. Ráno se v kuchyni tvářili. U cíle se prý ptáci snesou k zemi sami. jako by se ho to vůbec netýkalo). kde spali. jim zabralo několik týdnů. který ptáky hlídal. když vykonávali pochůzky po hradě. Pod přepilovaný kruh pak navlékli provaz a přivázali si jím k noze řetěz s koulí. S pytli cestou zašli do své ložnice a ukryli v nich zbraně. že mě to nenapadlo dřív?“ dodal a kajícně se nemotorně tloukl pěstmi do hlavy. jak dlouho jednonožci žijí.“ „Já najde pilník. že nazítří mají z kuchyně odnést ptákům pytle se zkaženým masem. Z rozhovoru s kleštěncem se Gavagai dozvěděl. úskok by jistě odhalil. co má udělat. Baudolino mu vysvětlil. „to bychom ale nesměli mít okovy. na kterou čekali. . na ně někdo podíval pozorněji. U klecí na ně čekal Gavagai. Pak přinesl pilník. zdali vydává správný rozkaz.“ slíbil Gavagai. Kleštěnce. vytáhli z nich dýky a všech šest najednou přiložili kleštěnci k hrdlu (Solomon jen přihlížel. že přidělená práce jim není po chuti. prý k nějakému jejich agentovi. který hlídá ptáky roq. Gavagai je upozornil. ale Gavagai už nebudil dojem. Baudolino i Gavagai rozuměli saracénsky a mohli si tudíž ověřit. že není dost postrojů. že to je příležitost. rozvázali pytle. Po tolika letech je však už psohlavci považovali spíš za domácí zvířata než za lidi a nikdo si jich nevšímal. Jednou večer se konečně dozvěděli. který jim svíral kotník. „Proč ne?“ zapochyboval Baudolino.potuchy. Meče a dýky zrezavěly. že tam ptáky často vysílá. kdyby se však ráno. V noci pak opravdu našel jejich vaky a zbraně a přenesl je do místnosti. přepilovat kovový kruh. celé noci je pak čistili a brousili o kameny ve zdi. že předbíhá sám sebe jako blesk.440 - . Nestál za moc. „Jak je možné.

Poletíme dva na jednom. lest mu však nevydržela dlouho. že své únosce rád doprovodí třeba na konec světa. vytáhl ji a s ní tři zbývající šípy. V pytli s masem měl ukrytou foukačku.441 - . že foukačky hodlá dál používat.“ obrátil se na kleštěnce. jen by rád věděl. lépe řečeno šest lidí a jednoho jednonožce. „Já si beru největšího ptáka. „smrad v téhle kleci není k vydržení. Zrůdy byly okamžitě u něho a probodaly ho meči. předstíral. Zavolal na ně. foukl a první psohlavec padl mrtev k zemi.Básník však naznačil. „Vy okamžitě letět!“ „My okamžitě neletět. prohlásil. „Jdou sem psí hlavy!“ upozornil je Gavagai. „ty tady totiž. „nemůžeš zůstat: buď bys vyvolal poplach. dal si nohu nad hlavu. Básník mezitím nechal svou dýku zhruba na půl prstu vnik. bude si moci jít. pak už ale neměl šípy. kdyby se v ní někdo objevil s úmyslem přistřihnout jim křídla. Sedm ptáků bylo přichystáno nést sedm lidí. „Pojď sem. Gavagai zatím ještě zpoza rohu střežil chodbu. ještě si stihneš navléct postroj!“ Nebyla to pravda a Gavagai to věděl. aby ostatní upozornil. Aby útočníky zdržel. Strážcům se nejspíš nezdálo.“ řekl. Psohlavci by k nim dorazili dřív.“ Zhruba hodinu trvaly přípravy k letu. když se člověku něco uřízne.“ prohlásil Básník. Jak couvali. „A pospěšme si. kleštěnec měl viset na řemeni u Básníkova opasku. a kleštěnec. kam se mu zlíbí. že je ochoten spolupracovat. nebo bys na ty své ptáky zavolal. Lehl si na zem. zachoval ale věrnost svatým betlémským králům. kteří šli nakrmit ptáky. co s ním bude potom. se dlouho nevracejí.“ pobídl ho Básník. Připoutali se každý k jednomu dravci. že v tom případě by také někomu mohl uříznout uši. aby odletěli. „Jednonožec zahyne. Ubezpečili ho. aby se vrátili zpátky. A ten někdo opravdu přišel. že jakmile budou v Konstantinopoli. který už věděl. stačil poslat na onen svět další dva.“ Baudolino Básníkova slova přeložil a kleštěnec prohlásil. než by kleštěnec stačil otevřít mříž a ptáky z ní vypustit. a v chodbě se objevila skupina znepokojeně poštěkávajících psohlavců. že zajatci.“ odsekl mu Baudolino. co to je.

co se po něm chce. tahal ho za nohy a pokoušel se řídit směr letu. Když Básník zjistil. drželi jsme se ptačích pařátů v obavě. Nad námi zářilo slunce. že teď už jim kleštěnec k ničemu není a dýkou přeřízl řemen. to nejsou tví lidé. a opravdu nevím. volal na něho Boidi. zvolal: „Je konec. Pod námi ubíhaly písčité pláně. prohlásil. kam ani andělé nesmějí. a když Baudolino přikývl. aby letěli do Konstantinopole.442 - . vytrhl se mu a nejradši by ho asi popadl pařáty za hlavu. jak se společně kamsi ubírají. louky a horské svahy. kam jdou! Jeho snaha však byla marná. Jeho pád do prázdna doprovodil slovy: „Takhle se nám poletí lépe.nout do kleštěncova podbradku. ale ptáka to rozzlobilo. budiž . Jak dlouho to trvalo. se naštěstí pustili do psohlavců. ve výšce. ale mříž se mu otevřít podařilo. my jsme však byli ve stínu obrovských křídel. úrodné kraje. Rabi Solomon se dal do křiku. Zbylí ptáci. jestli kleštěnec opravdu vydal ptákům rozkaz. nad bezútěšnými pláněmi s koryty dávno vyschlých řek. to jsou nomádi. až se z něj vysmekl a padal. lépe řečeno s rozepjatými pažemi poletoval po nebesích jako anděl Svatého. jako by měl v ruce lanoví nebo kormidlo plachetnice. Básník se zeptal Baudolina. rozběsněni shonem a povykem. ptáci se vyhrnuli z klece a vzlétli k obloze.“ „Letěli jsme.tak to aspoň seshora vypadalo . jak dlouho. pane Niketo. nad obdělanými poli. kterými nám ptáci mávali nad hlavami. kteří do klece vtrhli. že postroj nás neudrží. Kleštěnec začal krvácet a okamžitě se dovtípil. honem pryč!“ Kleštěnec vydal příkaz. nedokážu odhadnout. To je pomsta za Gavagaie.lidí (pokud to nebyli mravenci). V jednu chvíli jsme pod sebou na opuštěné pláni spatřili deset šiků . Solomona se zmocnil svatý běs a tak dlouho se ve svém postroji zmítal. jezery a lesy. Když už byli vysoko na obloze. a zdrželi je. Postroj mu sice překážel. jímž k němu byl připoután. k němuž byl připoután. Letěli jsme i v noci. sami nevědí. že Gavagai je mrtev. Solomone. přimět k sestupu. nedělej hlouposti. že to je deset ztracených židovských kmenů a že chce k nim dolů. Snažil se ptáka. dlaně jsme měli celé bolavé.

dorazili ke Konstantinopoli. musíme je najít. Ti z jeho tónu nejspíš pochopili. „A jsme doma. ale pořád ještě můžeme dobýt Konstantinopol. „Jsme zase mezi křesťany. bohužel však jako anděl podléhající přitažlivosti země zaslíbené.požehnán. kšššš. Přišli jsem o Pndapetzim.443 - . poslušně plnící rozkaz. Básník se na něho usmál.“ podotkl se smutným úsměvem Niketas. nejspíš Aloadinův donašeč.“ ozval se Boidi celý šťastný.“ řekl Baudolino.“ řekl s nevinnou tváří. vytasil meč a uhodil ho naplocho přes hlavu. Nějaký muž. až splynul s mravenci dole na zemi. že tu pořád ještě někde jsou naši janovští přátelé. vznesli se do vzduchu a zmizeli za obzorem. když se muž zhroutil jak prázdný pytel. co mají udělat. „Kššš. „Pojďme.“ ozval se Básník. uvidíte. který rázem jako by omládl. Stále víc se nám vzdaloval a byl stále menší a menší. jim vyšel vstříc. „Žehnám ti in nomine Aloadini. Snesli se dolů na určeném místě a naši přátelé ze sebe konečně shodili postroje. než ptáci roq. i když od domova ho dělilo ještě pěkných pár tisíc mil.“ „Hlavy Jana Křtitele nám ještě přijdou vhod. udiven příletem tolika poslů najednou. „Doufejme.“ . jejíž kupole se leskly ve slunci.“ zavolal na ptáky.“ „To ještě nevěděl.“ Nějakou dobu to ještě trvalo. „že to už jiní křesťané udělali za něho.

kteří s tím měli něco společného. a přitom dobývat města pro Benátčany je prostě hanebnost. že byl sice rovněž slepý. jež měly dobýt na nevěřících zpátky Jeruzalém. bratr Izáka Angela. ale i ozbrojenci byzantského císaře. Poutníci souhlasili a to byl jejich první zločin. který sesadil z trůnu Andronika. Nebylo to však ani město dobyté. jenže jim scházely peníze na jejich zaplacení a benátský dóže Dandolo (osud tomu chtěl. A ani naši janovští přátelé. jenže mezi tolika slepci. Slyšel jsem tě uštěpačně mluvit o tom. co se vlastně stalo a co se stát má nebo může. ale ta jim nepatřila. proti Benátčanům jsou však ztělesněná štědrost. to nám bylo jasné. Alexios. pořádně vysvětlit.“ „Stěží jsme se v tom vyznali my sami.“ řekl Niketas s odevzdaným povzdechem. nám nedokázali. Nebylo to město obležené nepřítel měl sice své lodě v rejdě. jakmile jsme se pokusili překročit Zlatý roh a vejít do města. ale usadil se v Peře a hodně nepřátel si dokonce klidně chodilo po městě. u nichž jsi nějakou dobu pobyl i ty.444 - . jakými byli Balduin z Flander nebo Bonifác z Monferratu. do jakých jsme se kdy dostali. Latinové pak sice měli lodě. protože mít na hrudi kříž. byl jediný.37 Baudolino množí byzantské poklady „Že jsme se tu ocitli v jedné z nejpodivnějších situací. nebyly úspěšné. kdo viděl jaksepatří daleko) jim učinil návrh: měli svůj dluh splatit tím. po více než desíti letech se Latinové odhodlali k výpravě další pod vedením mocných knížat. když jsme k nim konečně dorazili. neprocházeli jím totiž jen dobyvatelé s křížem na hrudi. dal Izáka . Potřebovali k tomu však flotilu a tu si dali postavit Benátčany. jak chamtiví a lakomí jsou Janované. aby se na něj posadil sám. Jelikož výpravy vedené tvým Fridrichem a králi Francie a Anglie. že mu ještě před tažením do Svaté země pomohou podrobit si Zadar. Muži s křížem sice v Konstantinopoli byli. „Ale dějiny tohoto období budu stejně jednou muset napsat.

Když se rozhodl ke stavbě dalších válečných lodí. Byla to záležitost velice zmatená. vypadají jako andělé. že veplutí do Zlatého rohu bránil silný řetěz od jednoho břehu ke druhému. měl na druhé straně pochopit. jenže naši lidé jej náležitě nebránili. praporce ve větru a korouhve na zádi i na přídi.“ „Slibovat. to se lidé dovtípili. když se císař místo toho. že naši ozbrojenci v krásných brněních. aby mu pomohli vrátit se na otcův trůn. vyslal z města za hradby císařskou armádu.445 - . Sto deset galér a sedmdesát lodí sem dopravilo tisíc rytířů a třicet tisíc ozbrojenců: boky ověšené štíty. že jeho impérium je ohroženo. není nic těžkého. který tehdy už byl v rukou Benátčanů. Naše armáda vyšla z hradeb pod velením samotného císaře a dámy. Možná je ti známo. syn Izákův.. Zatím sice ještě měl obě oči. Latinové řetěz přetrhli. někteří sice po nich hodili kamenem. propluly jako při přehlídce úžinou svatého Jiří za zvuků trub a bubnů. tvrdily. poslal jej do vyhnanství na pobřeží a prohlásil se basileem. Na druhé straně Michael Strifnos. armádní generál. co ještě není moje. Ale i to byla vlastně jen jakási přehlídka.“ „To mi také hned vyprávěli Janované. lanoví a kormidla i další součásti lodí. Izákův bratr se stal Alexiem III. V Zadaru už místní obyvatelstvo oslavovalo mladého Alexia jako císaře a je to už rok. vrátil do města. Alexios III. aby naplnil vlastní pokladnice. že jim na oplátku pomůže při dobývání Svaté země. spíš to však byla jen výtržnost než pokus způsobit jim škodu. co sem k městu v červnu dorazili Latinové.Angela oslepit. rozprodal plachty. na Konstantinopol jako by padla dřímota. A naplno si to . oslepovaly ho však liknavost a korupce kolem něho. aby zahájil bitvu. nedostal od správců císařských lesů povolení kácet stromy. a tomu se podařilo uprchnout do Zadaru. vnikli do přístavu a vysadili svou armádu rovnou před císařským palácem v Blachernách. odtamtud se obrátil na latinské poutníky. a slíbil. byl tu ale ještě Alexios. blyštících se na slunci. Že něco neklape. Teprve když Latinové zakotvili naproti Peře. které z pevnostních náspů této podívané přihlížely. Naši lidé z hradeb té podívané přihlíželi. potřeštěný a zbrklý Alexios III.

za naše peníze žili blaženě jako v ráji. když Benátčané vzali od moře hradby útokem a určitému počtu Latinů se podařilo na ně vyšplhat a zapálit okolní domy. kde mohli. ale byl už starý. Při tomto prvním požáru to konečně bylo jasné i mým spoluobčanům. A co udělal Alexios III. jako by tu byli páni oni. z něhož se stal Alexios IV. že v císařských pokladnicích není na tyto výdaje dost peněz. Tvrdili. až dostanou všechny peníze. usazení a opevnění v Peře. a podle ní se Byzanc měla vrátit k poslušnosti katolické církvi a Římu. S tímto mládencem Latinové uzavřeli dohodu. a nemohl taky jen tak oznámit kléru a lidu.446 - . o které tehdy ještě nikdo z nás nevěděl. a nejvíc naléhal dóže Dandolo a jeho Benátčané. kteří si tu žili v klidu.“ „A na trůn se vrátil Izák. Moci vydírat a obírat křesťany jim nakonec nebylo dost a několik se jich vydalo. Tak začala fraška. která měla trvat celé měsíce. Na druhé straně Latinové.“ „A to si ani jeden z těch dvou basileů u svých spojenců nestěžoval?“ . možná aby nějak zdůvodnili neustálé odklady konečného účtování s jeruzalémskými Saracény.“ „Vrátil. sedávali s Izákem u tabule a chovali se zpupně.? V noci naložil deset tisíc zlatých mincí na loď a opustil město. Na jedné straně Izák a jeho syn. dodat jim proviant na rok a poskytnout deset tisíc rytířů k pochodu na Jeruzalém a pět set rytířů držet posádkou ve Svaté zemi. Izák si okamžitě uvědomil. se objevovali a potulovali i na naší straně Zlatého rohu. dali roztavit všechny zlaté a stříbrné předměty. které sebrali. že se zničehonic podřizujeme římskému papeži. aby dali dohromady potřebné peníze. a ne my. mám-li pravdu říct. drancovat domy Saracénů konstantinopolských. kteří si tady. basileus měl poutníkům vyplatit dvě stě tisíc stříbrných marek. jenže při potyčkách založili už druhý požár a při něm jsem přišel o svůj nejhezčí dům. štípali Kristovy sochy sekyrkami a obrané o ozdoby je házeli do ohně. že o císařství se musí podělit se svým synem. a navíc i slepý a Latinové mu okamžitě připomněli.uvědomili za pár dnů. že čekají. které jim náleží. a hlavně neustále odkládali odjezd. rabovali kostely.

ostříhal si vlasy a vousy. jde-li o třetího. říkal Básník. přišla-li řeč na Alexia. blábolil. co se vlastně děje. kde ubytovali i tebe. Lid ale nakonec přece jen povstal a zvolil si za basilea Nikolaa Kanaba. a my jsme zas nevěděli. kdo by jim pomohl. kteří ho mají za uzurpátora. a stal se Alexiem V. aby vyzvěděl. může se stát vládcem kdokoliv.“ Kde panuje anarchie. Básník se důkladně umyl. Latinové čekají. jestli Izák. Nikdy předtím nebyl žádný byzantský basileus tak pokořen! Izák zatím vesele hloupl uprostřed svých mlsných mnichů. strhli mu z hlavy pozlacenou čapku a sami si ji nasazovali na hlavu. jak se stane císařem celého světa a nabude zraku.. Aby se zavděčil svým poddaným. Večer se vrátil a oznámil jim: „Basileem je ode dneška Murtzuflos. Nikdo už nevěděl. se dokonce stal terčem jejich šprýmů: když se u nich v táboře jednou bavil jako ostatní rytíři. Janované je sice přijali ochotně a upřímně. čtvrtého nebo pátého.. A v tomto nešťastném městě jsme se podle Básníka měli znovu stát strůjci svého štěstí.“ „A právě do toho všeho jsme tehdy dorazili.„Oba basileové už byli rukojmími Latinů. Převzetí moci mu usnadnila podpora armády. mocným mužem se ale mezitím stal Alexios Dukas zvaný Murtzuflos. protože své dohody uzavřeli s nebohým Alexiem IV. Izákovi z toho puklo srdce. pokoj jeho duši . až se Murtzuflos dopustí nějaké chyby. Kanabos. kdo tu vládne. kdežto domy Benátčanů a Pisánců vzaly za své při druhém požáru. Janovany jsme našli. vypůjčil si od Janovanů slušný oděv a jednou ráno odešel do města. Pro začátek bylo třeba sehnat peníze. Alexios. Byl to slušný člověk. okamžitě jim ale také řekli. Zůstalo jich pět a byli otrhaní. Murtzuflos dal setnout hlavu Kanabovi a zardousit Alexia IV. Alexios IV. bydleli stále ještě tam. a proto se všichni přemístili do Pery. že host je jako ryba. stačil už všechny oddělat. po třech dnech začíná smrdět.447 - . Murtzuflos nebo poutníci. bude nejspíš dráždit Latiny. špinaví a neměli nikoho.osud mu nebyl nakloněn a zemřel mladý. Zatím se sice jen opíjejí .

“ ozval se Boidi s nadějí v hlase.po hostincích. o houbě napuštěné žlučí a octem. že ty se už prodaly. „Tak za prvé. co ti z ní vypadne!“ napomenul ho Básník. a o sloupu. protože se to rychle rozkřikne. a možná dokonce dvě. a vědí také.“ souhlasil Básník.“ „Jenže kopie jsou riskantní záležitost. že pak někdo objeví relikvii pravou. aby si co nejdřív a s co nejmenšími náklady nejdůležitější relikvie zajistili pro sebe. o schráně s kouskem posvěceného chleba od poslední večeře Páně. „Neotvírej hubu. a ten. o šatu Panny Marie. Naším problémem není. a tak se poutníci vtírají hned k tomu. S hlavami Jana Křtitele se tudíž nic podnikat nebude. ten nejde prodávat pod rukou. hned k onomu. o trnové koruně. v jednom městě se dá prodat jen jedna hlava. co se dá vyrobit snadno a co ne. Zjistili si už.stejné jako ty. že s relikviemi nejsou žádné žerty. teď už samozřejmě suché. Zároveň je jim jasné. „Copak prut. ale na sloup radši nepomýšlet. že dříve či později ho vykopou z města a vydrancují je. A pátrat po relikviích jiných je jenom ztráta času. že město je plné ukrytých relikvií. kolik zlata je v tom či onom kostele. které však ještě nikdo neobjevil a nenabízí je. o vousech z Kristovy brady. o prutu. tak je naopak kupuje. Dejme tomu. komu jsme ji prodali my. o Kristově nesešívaném rouchu. tak uříznou hlavu nám.“ „Napřed je třeba vědět. jak je najít. abychom z vaků vyndali naše hlavy Jana Křtitele. o které vojáci hráli kostky. co tu už jsou. Za druhé jsem se doslechl. když umíral. po . aby si je odvezli do svých měst. ale jsou si jisti. kterou mu podali. začneme-li ale nabízet třetí. Poptával jsem se a zaslechl jsem vyprávět o Kristově purpurovém plášti.“ „Takže nastala vhodná chvíle. nedá se vytáhnout z kapsy a zas do ní schovat. „Právě.448 - . protože jejich vůdcové je budou chtít pro sebe.“ zamyšleně pronesl Baudolino. Z čehož vyplývá. Mohlo by se stát. ten relikvie prodává. dokud nevíš. ale jak je vyrobit . Ani zdejší Graeculové by však neradi o něco přišli. u něhož byl přitom přivázán. že tady ve městě už jedna hlava Jana Křtitele je. že kdo chce dojít štěstí tady ve městě. jímž byl bičován. a kdo chce štěstí dojít doma. ten se najde na každém kroku.

souhlasil Básník. který ho celou noc krutě bolel. neříkám hlavu. rozebírají a odnášejí na památku. navíc Ježíš tehdy nasytil spoustu lidí.“ „To není špatný nápad. ale sekyru. a tak dále. k čemu původně patřil.“ ozval se Pevere. ale třeba levou paži Jana Křtitele. .“ „Vyrobíme relikvie. kterou používal Noe. „Takže proč riskovat? Na světě přece může být relikvií. s tím by díru do světa neudělali. „stačí přehrabat se v haraburdí v přízemí. aby upustili od košů na chleba a ryby.“ prohlásil velice rozumně Boron. mi najít musíš. samozřejmě tak drobný. Tak třeba dvanáct košů od chlebů a ryb. se kterou Noe stavěl loď. pozůstatky svaté Agáty.“ „V tom případě. kolik se komu zachce. co tu už jsou. a máme čelist svatého Pavla. úlomek lebky svatého apoštola Filipa.nás bude chtít peníze zpátky. Grillo nechal na slunci uschnout kus chleba a drobky uložil do krabiček ze ztrouchnivělého dřeva vyrobených Taraburlem. uchvácen skvělým výhledem do budoucnosti. jaký se dá schovat pod plášť. a předat jej zájemci potají by nebylo jen tak. Nebo sekyra. Pevere je přemluvil. takové věci si prý lidé. takže dát je znovu dohromady by už nedokázal ani sám svatý Konstantin. proroků Daniela. žádné koše. že nikdo nepozná.“ ubezpečil ho Pevere a opravdu přinesl sekyru zubatou jak pilka a s uhlazenou a popálenou násadou. že to je hřeb ze Svatého kříže. „stačí zajít na hřbitov. Samuela a Izajáše. co u zázraku jsou. stačí je trochu umazat. protože právě o nich se nejvíc mluví a jejich cena roste ze dne na den. měli zub svaté Anny. „A to i ty. Boidi zakopl o cosi v hoblinách a zjistil.449 - . když je Ježíš množil! Koše se přece najdou všude. když si Boiamondo s pomocí provázku vytrhl zkažený řezák. Dobře. a určitě se tam najde kus betlémských jeslí.“ přidal se k němu Boidi.“ ukončil diskusi Básník. jaké svět neviděl. lebku svaté Heleny. Prodávat jenom jeden. aby vypadaly starobyle. „Neboj se. nemohl to tedy být košíček. naši Janované určitě nějakou tupou odložili.“ Dům Janovanů se na týden proměnil v truhlárnu a kovárnu. Lazara.

Pak se Boidi jednou večer vrátil s tím. a šli jinam. s komáry to přehnal a zapomněl na jednorožce. že to je choulostivá záležitost. přikázal svým lidem. „Noe byl přece Žid. musel být na mol. pak naznačili. kterou jeho armáda měla ve znaku. samozřejmě že ano. pokud by si mohl být jist. že Murtzuflos zaútočil na Fileu.“ „Uměl Noe vůbec psát?“ zeptal se Boron. aby s ukořistěnou korouhví proplouvala sem a tam před hradbami a dělali z ní na Romaie z prstů ženské kundičky nebo se plácali . město na pobřeží. Díky Peverovu zásahu se nakonec Boidimu přece jen podařilo sekyru udat. ať nám to odpřisáhne a doloží pečetí.“ odpověděl Boidi. „když nakládal zvířata na archu.“ ušklíbl se Baudolino. Někdy bylo těžké najít kupce. poutníci byli okamžitě svoláni do svých táborů a byl vyhlášen poplach. potvrzovali všichni kolem. nebo snad ne?“ Žid. že je pravá. došlo-li totiž ve městě k pozdvižení. Pevere se přiznal. protože jim prý jde o život. že se na cestách přiučil hebrejskému písmu a že by na násadu sekyry tudíž mohl nožem vyřezat několik židovských klikyháků. určitě by ho ranila mrtvice.“ „Tu a tam se nějaký objeví. něco na půl huby utrousili. „Maličkost.450 - . že se jej Janované rozhodli financovat) a začali se obezřetně potloukat po hostincích a navštěvovali křesťanské tábory. „Noe si uměl hlavně pořádně přihnout. aby o utržené hanbě s nikým nemluvili. „zajdeme za Noem.“ zašeptal Baudolino a v tu ránu měl po náladě. Latinové se však o jeho příkazu mlčet dozvěděli a vyslali jednu ze svých galér. poutníci se mu jako jeden muž postavili a v bitvě či v potyčce.Pak se naši přátelé oblékli jako arménští kupci (celý podnik vypadal do té míry slibně. že nějaký monferratský rytíř by koupil Noemovu sekyru. prý Murtzuflos dostal na frak a přišel o korouhev s Pannou Marií. k níž pak došlo. který kvůli němu už není k vidění. uvedli vysokou cenu. Ještě že tu není Solomon. Tak se třeba rozšířila zpráva. říkal si Baudolino. Když se vrátil do Konstantinopole.

že by je už nenabízel bezvýznamným poutníkům. myšlenky. že by mohli najít Pohár a s ním i Zosima. chtěl jsem říct tví Římané. přišel o Hypatii a nezáleželo mu na tom. Zaplatili Janovanům a nezapomněli se postarat ani o sebe. mohla opravdu probudit posvátnou myšlenku.451 - . poděloval celý svět. Výroba dobré relikvie si zkrátka vyžadovala čas a ani hledání správného hlupáka. a získal si tak jejich přízeň? .“ Konečně mohli bez starostí pomýšlet na návrat domů. se už vzdali. které teď má. nejhůř ze všech na tom byl Baudolino. která je pravá. nebo zdali zemře. Kyot a Boron neměli žádný cíl. Předměty. že s penězi. že jsme podváděli podvodníky. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné. „Čímž se také dá vysvětlit. až ji uvidí ve svých barbarských chrámech. promiň. Boidi prohlásil. Na jedné straně tu byli Latinové.“ prohlásil nakonec rezignovaně Niketas. Murtzuflos se zkrátka nepředvedl v nejlepším světle a Romaiové si o něm zpívali na ulicích posměšné písničky. připravení podvádět je. Dalo by se říct. neustále připravení loupit. Co se životních cílů týče.levou rukou přes pravé předloktí. na druhé tví Graeculové. jež poutníky ovládají. bude-li žít.“ „Nedá se vyloučit. pane Niketo. Docela jinak na tom však byl Básník: zmítaly jím sny o neomezené moci. který by ji koupil. by si v Alexandrii mohl koupit vinohrad a žít si do konce života jako pán. které náležely Pánubohu. tak proč by nemohl začít cestu k cíli tím. Nikdo už nevěděl. Tímto počínáním naši přátelé strávili od ledna do března několik měsíců. „že některá z těch relikvií by ve zbarbarštělých Latinech. ale prodejem brady svatého Eobana a pak holeně svaté Cunegundy se jim nakonec přece jen podařilo dát dohromady slušnou sumičku. se neodbylo nahonem. Vžij se ale do naší situace! Nějak jsme se živit museli. ale významným a mocným osobám. Cesta do říše kněze Jana skončila. jak se v posledních dnech mohlo ve městě objevit tolik stejných relikvií v různém vyhotovení. A svatá myšlenka posvěcuje i relikvii.

„Mandlovník? Co to má být?“ chtěl vědět Boiamondo. osušil si proto tvář plátnem a zanechal na něm svou podobu. „Kus plátna. Plátno pak koupil císař Konstantin a přivezl je do Konstantinopole.452 - . Zdejší Mandylion je pravé. vyobrazení nezhotovené lidskou rukou. relikvie nevyčíslitelné ceny. onemocněl leprou a vyslal svého archiváře Hannana k Ježíšovi. obránci vyvěsili Mandylion na hradbách a město se zachránilo před pohromou. jako se to povedlo Baudolinovi s Rainaldem a Třemi králi.“ chtěl vědět Bo. o které je řeč. to by znamenalo posty a prebendy.Jednou přišel se zprávou. ta tvář není namalovaná. co je to Sydoiné. Pozor. „Už je koupil jeden Syřan. Když Peršané před mnoha staletími obléhali Edessu. že vévoda by Mandylion dal za Sydoiné a kdoví co by ještě přidal. Ježíš si přece mohl utřít obličej. Zprvu bylo uloženo v chrámu v Blachernách. jak ho ukřižovali. pracuje pro vévodu athénského. je na čase nějakou taky koupit. nýbrž jen takovou. kdy chtěl a kolikrát chtěl. ale ne ledajakou. znechucen neustálým svatokupectvím. „na němž je otisk tváře Ježíše Krista. To zdejší je však určitě ze všech nejzázračnější. „Od jednoho mnicha. je to acheiropoieton. pak v chrámu Boží moudrosti a nakonec v kostele Bohorodičky Faru. pokud by se našel správný biskup. ve tři hodiny klučina a v devět Ježíš dospělý. Dlouho do noci jsme spolu popíjeli.“ „Zatím jsi nám ještě neřekl. Krále plátno uzdravilo a on se samozřejmě obrátil na pravou víru. Je to docela dobře možné. jedno v kappadockých Kamulianách a další v egyptské Memfídě a v Anablatze u Jeruzaléma. král Edessy. Relikvie. Relikvie jsme dosud jen prodávali. Ježíš k němu nemohl. že v Konstantinopoli se nachází Mandylion. Tvář z Edessy.“ „A od koho to Mandylion koupíš?“ neochotně se zeptal Baudolino. aby k němu přišel a uzdravil ho. co by z nás udělala bohaté a vážené osoby.. Řekl mi. je pravá a vrátit se s ní domů.“ „Odkud to všechno víš?“ zeptal se Boidi. o Velikonocích se tvář na něm totiž mění podle denní doby: na úsvitu je na něm Jezulátko. Abgar V.“ vysvětlil mu Básník. i když prý existují další pravá.

abych jej předal knězi Janovi!“ „Baudolino.vlasy na ramena.“ řekl Baudolino. pořízený bezprostředně po jeho smrti. Nešťastný jáhen při schůzce s milosrdnou smrtí zanechal na plátně poklidnou.“ Baudolino jen nerad ze svého vaku vytáhl pouzdro a z pouzdra svinuté plátno. Nikdo jej však na vlastní oči neviděl. Takže co?“ „Já Sydoiné nemám. že neexistuje! Ukaž mi ten rubáš. se světem smířenou tvář a na otisku těla se jen stěží daly rozpoznat nejasné stopy sinalých či zhnisaných ran a jizev. to je svatý odkaz. tak zády. že bych velice nerad vyráběl podobu našeho Pána Ježíše Krista. a ještě věříš na kněze Jana? Sami jsme přece zjistili. plátno. Celé město si o tom povídá. aby odsunuli stoly a židle. jako kdyby se do něj tělo otisklo jak hrudníkem. vousy a zavřené oči. kam tím vším míříš. a vyměnil by je za Sydoiné. „Je tu někdo. proto pohybem ruky přikázal ostatním. když jsme utíkali z Pndapetzimu. jenže ty Sydoiné nemáš a řeknu ti. stopy lepry.“ odpověděl mu Básník. Obličej byl velice dobře znatelný . která mu vzala ži. že byl předán do úschovy kostelu blahoslavené Panny Marie v Bukoleonu. „V kostele Panny Marie v Blachernách by se měl nacházet Svatý rubáš.“ „Zatím ale ještě není jasné. Také se ale říká. a pokud tam vůbec někdy byl.“ „Já?“ „Snad se ještě pamatuješ. svěřil mi jej sám jáhen. že je rozměrné. Ukaž mi ten rubáš. tak bůhví kdy už odtamtud zmizel. jak jsem se tě ptal. aby mohl plátno na podlaze vůbec rozprostřít.453 - . kdo má Mandylion. když navštívil Manuela Komnena. je ti přes šedesát. nejsi přece dítě. kníry. že to je rubáš s otiskem těla nešťastného jáhna. prý je tam viděl jeruzalémský král Amalrich. Už jak je rozvinoval. na němž je zobrazeno tělo Ježíše Krista. Sám jsi mi tehdy řekl. „ale máš ji ty. co je v tom pouzdru. Bylo to velikánské prostěradlo a na něm byla nadvakrát otištěna lidská postava. v pořádku. které ti předali jáhnovi služebníci. bylo zřejmé.“ „Ty ses pomátl na rozumu.idi.

„Protože vyvézt ji potají z Konstantinopole je nesrovnatelně obtížnější. vévoda athénský to neví. proč měníš Sydoiné za Mandylion. Oplakával jsi jeho zbytečnou a všemi zapomenutou smrt. určitě by prohlásil. a v tom případě nejde o svatokrádež. znám jeho životní příběh. vyprávěl jsi mi jej. že jeho poslední podoba bude někde . je to pouhá výměna. Přivezeme-li si Mandylion z Edessy. že mému srdci je dražší než otisk těla Ježíše Krista. že otisk těla na plátně nese veškerá stigmata jáhnovy bolestné důstojnosti. Ostatně.“ „Tak za prvé. my jej přece neprodáváme.“ „Syřan se tě zeptá.454 - . „nevíme. když jsme bloudili pouštěmi a seděli jako zajatci v Aloadinově pevnosti. získáme si přízeň nějakého arcibiskupa a budeme znovu na koni. musel chtě nechtě uznat.“ „Jak myslíš. Dobře víš. Měl bys ale vědět. a navíc věc. co nás doma čeká. že si domů odveze plátno s otiskem. když Sydoiné je nesrovnatelně cennější. pokud ovšem zaplatí na ruku. Kdybychom totiž Sydoiné nabídli nějakému křesťanskému knížeti. který není podobou těla Kristova. že jsme ji ukradli tady ve městě a dal by nás všechny pověsit. kdybys ten rubáš neodnesl z Pndapetzimu. Také je moc drahá a koupit si ji může jen nějaký král. by se neměla stát předmětem čachrování. Jdu za Syřanem.“ odsekl mu Básník. z Memfidy nebo z Anablathy. „Předej si tohle plátno athénskému vévodovi. která si zasluhuje úcty všech lidí. a jak se na ně díval. jsme ze stejného těsta.“ „Baudolino. a navíc nestoriána jako podobu Ježíše Krista. a ne tobě. vždyť co mi nakonec sejde na tom.Tvář z Edessy' může pocházet také z Kamulie. Syřan mé důvody pochopí. „podstrčíme to jemu. takže bys měl být rád.vot. co mi připomíná. Baudolino nad plátnem dojatě postál. Pak už jen zamumlal: „Nemůžeme přece prodávat otisk malomocného. Jáhna jsem měl rád.“ nedal se Básník.“ upozornil ho Baudolino. Hunové by si s ním teď vytírali prdel. A za druhé. zatímco pro Mandylion se dá najít kupec méně zámožný.“ souhlasil nakonec Baudolino. zatímco .

nenašel jsem pro něho říši. příliš unavený. to už teď nevím. Jak bys to řekl ty. jenže místo aby Básník opil Syřana.. ale co to říkám. a to nejenom sil. buď sám Syřan Básník přece řekl. že na tomto světě se tu a tam dá i zvítězit. kdyby nebyl na konci. opil se sám.“ Pak se rozesmál. „Jaký šprým nám osud provedl. nebo někdo jiný. kterého jsem velice miloval.. Niketas nechápal. jsem ztratil schopnost posoudit. pane Niketo. Pak jsem si byl nucen přiznat. Došlo k zuřivé . V hostinci došlo k neblahému čachru. že v marasmu. ale hlavně bez Sydoiné i bez Mandylia. zatímco Básník pořád ještě věřil. Přišel jsem o svého druhého otce. Borone?“ „Proměníme je.455 - . že i já jsem doplácel na cíle. jak porážka a zklamání dokážou člověka vyřídit. proč se směje. přát lepší hrobku? Památku na jeho tělo nijak nepošpiníme.“ Na počátku dubna naši přátelé zjistili. jsem se utěšoval tím. Mne ale život naučil. i když se bránil. Při pohledu na to. samá krev a modřina. Domů se vrátil opilejší než Noe. Nejradši bych ho byl tehdy ukopal k smrti. Mohl by sis snad pro člověka. jako by to byla podoba Kristova. ale vůbec všeho. že málem na místě vypustil duši. kterého jsi měl rád a který umřel. Souhlasil jsem a Básník odešel vyměnit naši. to jsme se dozvěděli večer.uctívána. Několik dnů jsme ho museli krmit.“ „A je to. co pro něho znamenal život. kdo byl do celé záležitosti zasvěcen. nebo jsem byl.“ „Bylo to nejspíš tím. spíše. že Konstantinopol má na kahánku a že konec je otázkou několika málo dnů. jichž jsem pak nedosáhl. že jsou ze stejného těsta -. že mi ambice nikdy nepřerostly přes hlavu. vlastně moji. co správné je a co není. a v temné uličce ještě s jiným darebákem ho přepadl a ztloukl. jaký tehdy všude vládl. Venku ho někdo sledoval. jáhnovu Sydoiné za Mandylion. kterou jsem rovněž miloval. že Demiurg udělal všechno jen napůl. o níž snil. navždy jsem ztratil bytost.

stojícím na přídi galéry. kdy poutníci začínali od moře. dvořany. Murtzuflos se zase usadil na vršku za hradbami se všemi svými veliteli. korouhvemi a trubači. jak a kdy se jim zachce. i to. ale Básník požádal o několik dnů odkladu. a že je tedy na čase opustit Konstantinopol. protože tato část města se zatím nezdála ohrožena. aby Latinové opustili jeho zemi. dobytých měst už viděli tolik. sám však nevěděl. Přes všechnu vnější okázalost se císařští bili udatně a každý pokus Latinů zdolat hradby odrazili. jako kdyby to byla jeho zásluha. jenž na něho pokřikoval ze břehu a požadoval. zvaným Petrion. aby nepromeškali vhodnou chvíli a včas se uklidili do vnitrozemí. Baudolino a jeho druhové tuláka chvíli proklínali a pak si řekli. Zotavil se z výprasku i z porážky a posledních hodin pobytu ve městě chtěl nejspíš využít ještě k nějakému kousku. Graeculové na hradbách jásali a na poražené vystrkovali holé zadky. což bylo příliš dlouho. že stačí dávat pozor na lodi v přístavu. Neobjevil se ani na Velký pátek. Murtzuflos byl nadšením celý bez sebe.hádce mezi dóžetem Dandolem. jak horečně se připravují k útoku námořníci a vojáci na horních palubách zakotvených lodí. Boron a Kyot s nimi byli zajedno. a se šílenci není možná rozumná řeč ani dohoda. že nějaké peníze už dali dohromady. co by to mělo být. Všem bylo jasné. Boidi a Baudolino prohlásili. Lodě poutníků se ježily neodmyslitelnými obléhacími stroji. brát město útokem. Do očí se mu už vkrádal pohled. na to už bylo pozdě. Hodinu po hodině sledovali zprávy o událostech v Petriu. Všechno už budilo dojem. Pouhým okem se dal sledovat shon za Zlatým rohem v táboře poutníků. severně od Konstantinových hradeb. Dostat se za hradby obležené ze všech stran. že nejlépe udělají. zůstanou-li u Janovanů. a přikázal troubit na znamení vítězství. jaký mívají šílenci. a Murtzuflem. že další vidět nepotřebují. že Dandolo i ostatní velitelé se .456 - . v úseku mezi Blachernami a klášterem Bohorodičky Euergetidy. Vyhověli mu v domnění. že Murtzuflos se pomátl a Latinové že ho vyřídí. Básník byl nakonec pryč dva dny.

“ stěžovali si Janované. Nebo se to stalo tak. zato však chlap jako hora. ale hnojištč tak velké. několik věží však přece jen obsadili. oči však měl otevřené. pak k Boronovi a nakonec ke Kyotovi a něco jim šeptá do ucha. Potom odešel. Žebříkům benátských lodí se nakonec podařilo zachytit na několika hradebních věžích a křižáci vnikli do města. zatím sice jen jeden. Na úsvitu Baudolino. Pak dorazila zpráva. že někdo vystoupil z lodi na břeh a v zazděných dvířkách v hradbách krumpáčem prorazil otvor. jak jde napřed k Boidimu. že spí. že Murtzuflos svou armádu opustil a prchá. pokaždé si to však nakonec rozmyslel a jen sledoval chmurným pohledem každičký pohyb ostatních tří. zahlédl Básníka. a tak zapálili pouze domy u hradeb.“ rozkřikl se Boidi na Básníka. proč!“ procedil skrze zuby Básník. že nezbývá než je celé spálit!“ „Pánbůh by tě měl ztrestat. aby z nich vypudili obránce. Kyot a Boron se o něčem . beze slova se dal do pití a pil až do rána. že se dali na útěk. protože se už začalo stmívat. ale neodvážili se vniknout do města. Básník přecházel po místnosti sem tam jako šelma v kleci. Obránci rázem ztratili zbytky odvahy a poutníci sice zdolali hradby. útočníci byli nakonec stejně odraženi. na hlavě měl helmu vysokou jak věž a sám dokázal obránce vyděsit tak. V noci uviděli první záblesky požáru. že jsme v tom hnojišti uvízli! Co teď?“ „Teď drž hubu.myšlenky na dobytí města vzdali. až bitva skončí. Občas se podíval po Baudolinovi. jako by mu chtěl něco říct. V pondělí za úsvitu však poutníci znova zaútočili na hradby a útok trval celý den. Baudolino toho využil a prošel je křížem krážem. Básníka však nenašel. bez ohledu na její výsledek. pokud by se v nich nějací skrývali. však já vím. a sobota a neděle uplynuly v klidu. „Třetí požár během několika měsíců.457 - . který sice vypadal. i když napětí přetrvávalo. V neděli v noci se jejich druh konečně vrátil. „Konstantinopol už není město. „jen ty můžeš za to. V očích mu seděl ještě větší běs než při odchodu. jako by se už nemohl dočkat.

co se děje. Teď ale chci mít ve všem jasno. kde byl Zosimos s basileem. přátelství je posvátné. šlo by to?“ .“ spustil. tak se nedá nic dělat. že to zatím ještě je možné.“ „Jistě. že když jsme si šli pro Zosima do Katabates. doufám. jak jsi nás kdysi zavedl do krypty pod starým klášterem v Katabates? Teď se tam musím vrátit. Ve zmatku zapomněl .458 - . také odešli.“ Došel za Boiamondem a řekl mu: „Vzpomínáš si. Byl rozčilený. málokdo ví. Musím buď sledovat. že tam dole byla spousta chodeb. bude to znamenat. tak tam byli Boron a Kyot. že ještě existuje.“ „Odvedeš mě tam?“ „Baudolino. kdo půjde stejnou cestou. Všechno ti důkladně vysvětlím. Teď ti slovo od slova zopakuji. teď není čas na to. a přitom předstírat. Dá se tam vejít i z pavilonku u hipodromu.je to ostatně už pěkných pár let -. Chodby toho hřbitova tě dovedou do krypty. že nikam nejdu. ty však ne. aby Baudolina neprobudili. Řekl mi: Našel jsem Zosima a vím už také. Cestu znáš.radili. že ani nechtěl. Když byli pryč. a nesmí mě vidět.“ „Když musíš. „Baudolino. nebo předběhnout někoho. ale můžeš se zastavit i dřív. Jdi k pavilonku u kostela svatých Apoštolů. Žádné chytračení. Dá se tam vejít i odjinud?“ Boiamondo se dal do smíchu a pak řekl: „Pokud se nebojíš mrtvých. kde je Pohár. aby ho probudil. Pak půjdeš dost dlouho pod zemí. zatím by tam být neměli. vzali něco ze svých vaků a opatrně. „a já si myslím. „nevím. ještě než tam dorazí poutníci. nejspíš se ale všichni zbláznili. abych ti to vysvětloval. jsi chytrý chlapec a cestu najdeš sám. Co tomu říkáš. jenže já se tam musím dostat. musíš projít hřbitovem katabatských mnichů. vezmi si svou hlavu Jana Křtitele a přijď do Katabates. co mi před chvílí pošeptal Básník. přišel k Baudolinovi Boidi a zatřásl jím. ale vlastní život je vlastní život. Pokud se vrátíš. Co myslí tím Katabates? A o jakém basileovi to mluvil? Tobě nic neřekl?“ „Neřekl. snaž se tam být hned po poledni. že jsem ti poradil dobře.“ odpověděl Baudolino. třeba se tam dostaneš. Vzpomínám si.

Boiamondo Baudolinovi popsal, kudy má jít, a dal mu s sebou také dva klacky řádně napuštěné pryskyřicí. Baudolino se vrátil k Boidimu a zeptal se ho, má-li strach z mrtvých. „Jako bys nevěděl, že se bojím jen živých,“ odpověděl Boidi. „Provedeme to takhle,“ navrhl mu Baudolino, „vezmeš si svou hlavu Jana Křtitele a já tě doprovodím pod zem, kam tě pozval Básník. Ukryji se opodál a snad se mi podaří zjistit, co má ten šílenec v úmyslu.“ „Jde se.“ Byli už na odchodu, když tu Baudolina něco napadlo a vrátil se pro svou hlavu Jana Křtitele, zabalil ji do hadru a strčil si ji pod paži. Pak dostal další nápad, vzal z vaku i své dvě arabské dýky, zakoupené v Gallipoli, a zastrčil si je za pás.

- 459 -

38 Baudolino při konečném účtování

Když Baudolino a Boidi dorazili k hipodromu, požár se už šířil po městě. Razili si cestu davem k smrti vyděšených Romaioiů, kteří nevěděli, kam utíkat, protože jedni volali, že poutníci se blíží z jedné, jiní zase že z druhé strany. Našli pavilonek, násilím otevřeli dveře, zajištěné nepříliš pevným řetězem, vešli do podzemní chodby a tam zažehli pochodně, které dostali od Boiamonda. Šli dlouho, chodba zjevně vedla od hipodromu až ke Konstantinovým hradbám. Když pak vystoupili po navlhlých schůdcích nahoru, okamžitě k nim dolehl morový puch. Nebyl to pach těl osob nedávno zesnulých, ale spíš zatuchlý puch těl, která napřed ztrouchnivěla a pak vyschla. Vešli do chodby (napravo i nalevo do ní ústily další), v jejímž zdivu byl jeden výklenek vedle druhého a všechny do jednoho byly obsazeny příslušníky podzemního národa zesnulých. Ti ale nechtěli vypadat jako mrtví: byli oblečeni a neleželi, ale stáli, snad uchyceni zezadu železnými háky, aby nespadli. Jako by tu čas své pustošivé dílo nedokončil: seschlé, pergamenové obličeje s prázdnými očními důlky, tu a tam poznamenané bezzubým šklebem, nebudily dojem smrti, ale života. Nebyly to kostry, ale těla, která jako by v sobě uchovala sílu, která je zevnitř vysušila, proměnila v drť jejich útroby a nedotčenu neponechala jen kostru, ale i kůži a sem tam možná i nějaký sval. „Pane Niketo, ocitli jsme se ve spleti katakomb, do nichž katabatští mniši po staletí ukládali těla svých bratří, aby je tu zázračné spojení půdy, vzduchu a možná i jakési látky stékající z turových stěn uchovalo neporušené.“ „Domníval jsem se, že na katabatském hřbitově se už nepohřbívá, a nic jsem o něm nevěděl, což jen svědčí o tom, že zdejší město si stále ještě uchovává tajemství, která neznáme. Kdysi
- 460 -

jsem ale zaslechl, že dávní mniši ve snaze pomoci přírodě máčeli těla svých bratří po osm měsíců ve vodě z mokvajícího tufu, pak je omyli octem, na pár dnů dali na vzduch, oblékli a postavili do výklenků, kde je antiseptický vzduch řádně vyschlé odevzdal nesmrtelnosti.“ Jak spěchali kolem špalíru zesnulých mnichů, oděných do liturgických ornátů, jako by měli celebrovat mši a sinalými rty líbat třpytné ikony, všimli si, že jedni se nepřirozeně usmívají jako asketové, kdežto jiným že ti, co je přežili, zbožně přilípli na tvář vousy a kníry, aby působili svatě jako zaživa, a zatlačili jim oči, aby se zdálo, že si jenom zdřímli. Další měli místo hlavy už jen lebku a na lícních kostech jim ulpívaly poslední cáry kůže. Byli mezi nimi i takoví, které staletí naopak znetvořila, takže vypadali jako hříčky přírody, embrya, jež se jen stěží prodrala z mateřských útrob na svět, bytosti, jež měly s lidmi pramálo společného: mešní roucha, pokrytá ornamenty, na nich visela jako na věšáku a to, co na bílých tunikách vypadalo jako výšivky, bylo jen ničivým dílem staletí a možná i červů. Z jiných zase spadl i na prach rozpadlý prastarý oděv a pod cáry ornátů se objevila žebra potažená pokožkou napjatou jako kůže na bubnu. „Pokud za tou svatou podívanou byla zbožnost,“ řekl Baudolino Niketovi, „pak bezbožní byli pozůstalí, protože památku zesnulých světu vnutili jako trvalou a bezprostřední pohrůžku, která se nijak nepokoušela smířit živé se smrtí. Může se snad člověk modlit za spásu duše někoho, kdo se na něho upřeně dívá z výklenku ve zdi a říká mu, jsem tady a nehnu se odtud? Je vůbec možné doufat ve vzkříšení těl a v proměnu našich těl pozemských po posledním soudu, setrvávají-li tato těla neustále na očích a jejich zloba den po dni narůstá? Mrtvol jsem v životě bohužel viděl bezpočet, při pohledu na ně jsem však aspoň mohl doufat, že rozpadnou-li se v zemi, pak jednoho dne se budou moci zaskvět jinde, krásné a ruměné jako svěží růže. Říkal jsem si, že kdyby se měli tam nahoře, až veškerý čas dospěje ke konci, vyskytovat lidé jako tihle, pak bych radši volil peklo, tam se sice
- 461 -

spaluje a rozčtvrcuje, ale aspoň se to tam podobá tomu, co se děje tady. Boidi nebyl nijak zvlášť citlivý na poslední věci člověka, a dokonce se pokoušel nadzvednout mnichům kutny, aby zjistil, v jakém stavu mají ohanbí. Když se někdo takhle nestydatě předvádí, nemůže se pak divit, že ten, kdo ho vidí, dostane stejně nestydatý nápad, ne?“ Ještě než měli spleť chodeb za sebou, ocitli se v kruhovém prostoru a otvorem v klenutém stropě zahlédli vysoko nahoře odpolední oblohu. Podle všeho to byla šachta, kterou do podzemí přicházel seshora vzduch. Zhasili pochodně. Jakmile už na těla mnichů kolem nepadaly odlesky plamene, ale jen sinalý přísvit, nabyla ještě znepokojivějšího vzhledu. Zdálo se, že dotkne-li se jich denní světlo, začne se do nich vracet život. Boidi se pokřižoval. Chodba, kterou se vydali, je nakonec přece jen dovedla k jakémusi ochozu, za nímž už byla krypta se sloupy u stěn, kde poprvé spatřili Zosima. Už zdálky zahlédli světlo, a tak šli dál po špičkách. Stejně jako oné noci i tentokrát kryptu osvětlovaly plameny ve dvou třínožkách, chyběla tu jenom kulatá mísa, kterou tehdy používal Zosimos při svých černokněžnických vystoupeních. Před ikonostasem už čekali Boron a Kyot, oba nervózní. Baudolino požádal Boidiho, aby do krypty vešel z té strany, kde stál ikonostas, a vzbudil tak v čekajících dojem, že na místo dorazil touž cestou jako oni. Dodal, že on sám zatím zůstane v úkrytu. Boidi to tak provedl a svým příchodem své druhy nijak nepřekvapil. „Takže Básník ti taky vysvětlil, jak se sem dostaneš,“ poznamenal Boron. „Zdá se ale, že Baudolinovi nic neřekl, proč by se jinak choval tak obezřetně? Víš něco o tom, proč nás sem svolal?“ „Povídal něco o Zosimovi, o Poháru a pronášel jakési podivné pohrůžky,“ odpověděl Boidi. „Nám taky hrozil,“ řekli Kyot a Boron. Hlas, který k nim v tom okamžiku dolehl, jako by vycházel z úst Pantokratora na ikonostasu. Baudolino si všiml, že Kristovy oči připomínají černé mandle, a že se tedy za ikonou někdo skrý- 462 -

vá a sleduje odtamtud, co se v kryptě děje. Hlas byl sice pozměněný, stejně v něm však všichni poznali Básníka. „Vy mne nevidíte, ale já vás ano. Mám s sebou luk a šípy, mohu vás postřílet, jak a kdy se mi zachce, nestačili byste utéct.“ „Ale proč, Básníku, provedli jsme ti něco?“ zeptal se vyděšený Boron. „To víte sami lépe než já. Přejděme však k věci. Vejdi, bídáku,“ řekl Básník. Ozvalo se přidušené zasténání a ze tmy za ikonostasem se vypotácela jakási postava. Uběhla sice dlouhá doba od chvíle, kdy jej viděli naposledy, ve shrbené lidské trosce s bílými vlasy a vousy však stejně poznali Zosima. „Ano, je to Zosimos,“ ozval se Básníkův hlas. „Čirou náhodou jsem ho včera potkal, jak žebrá v jedné uličce. Je slepý a zmrzačený, ale je to on. Zosime, pověz ostatním, co s tebou bylo, když jsi uprchl z Arcruniho hradu.“ Zosimos se žalostným hlasem pustil do vyprávění. Ukradl hlavu, do které ukryl Pohár, a dal se na útěk, jelikož však Kosmovu mapu nejen neměl, ale dokonce ji ani v životě neviděl, nevěděl, kudy se dát. Potuloval se, dokud mu nepošla mula, vlekl se nejnehostinnějšími končinami světa, oči mu spalovalo slunce a pletl si východ se západem a sever s jihem, až se dostal do města, kde se ho ujali křesťané, kteří tam žili. Prohlásil se za posledního z betlémských králů, ostatní se prý už odebrali na pravdu Boží a jejich těla byla uložena v jednom chrámu daleko na Západě. Vznešeným tónem jim oznámil, že ve svém relikviáři ukryl svatý Pohár, aby jej předal knězi Janovi. Jeho hostitelé se už rovněž doslechli jak o Poháru, tak o knězi Janovi, padli před ním na kolena a v slavnostním procesí ho odvedli do chrámu, posadili na biskupskou stolici a z té pak také den co den pronášel věštby, uděloval rady, nabádal, co a jak dělat nebo nedělat, jedl a pil do sytosti a všichni si ho vážili. Jako poslední ze svatých betlémských králů a strážce svatého Poháru se okamžitě stal nejvyšší duchovní autoritou tamější křesťanské obce. Den co den sloužil mši, při pozdvihování mimo
- 463 -

chleba a vína předváděl věřícím i svůj relikviář a věřící si klekali a tvrdili, že se z něj linou nebeské vůně. Přiváděli k němu hříšné ženy, aby je přivedl na správnou cestu. Tvrdil jim, že milosrdenství Boží je nekonečné, a k večeru si je svolával do chrámu, prý tam s nimi stráví noc na modlitbách. Ve městě se povídalo, že z každé hříšnice učinil kajícnou Máří Magdalénu a všechny že mu pak slouží, přes den připravují chutné pokrmy, nalévají vybraná vína, pomazávají mu tělo vonnými oleji a v noci s ním, jak on sám tvrdil, bdí u oltáře. Důkazem kajícného ponocování jsou prý černé kruhy, které má druhý den pod očima. Zosimos konečně dorazil do svého ráje a umínil si, že z něho už nikdy neodejde. Odmlčel se, zhluboka si povzdechl a přejel si oběma rukama přes oči, jako kdyby ve tmě před sebou znova zahlédl trudný výjev, který se právě chystal vylíčit. „Přátelé,“ pokračoval, „ať dostanete jakýkoliv nápad, nezapomeňte mu nikdy položit otázku: kdo tě posílá, přítel, nebo nepřítel? Já sám jsem se touto přesvatou zásadou řídit opomněl a slíbil jsem městu, že o Velikonocích otevřu relikviář a všem ukážu svatý Pohár. Na Velký pátek jsem jej pro jistotu otevřel předem a našel jsem v něm místo Poháru jen odpornou umrlčí hlavu, kterou do něj vložil Arcruni. Pohár jsem tenkrát ukryl do prvního relikviáře nalevo a ten jsem si taky vzal, když jsem z hradu prchal. Někdo z vás ale zcela určitě relikviáře přemístil, protože v tom, který jsem si odnesl, Pohár prostě nebyl. Buší-li někdo kladivem do železa, pak předem ví, co chce vyrobit, bude-li to kosa, meč nebo sekyra. Otec Agathon měl po tři roky, dokud se nenaučil mlčet, oblázek v ústech. Oznámil jsem městu, že mě navštívil anděl Páně a řekl mi, že nikdo z města není hoden posvátný předmět spatřit, protože je v něm příliš mnoho hříšníků. Noc z Bílé soboty na Květnou neděli jsem jako řádný mnich nejspíš strávil nadměrným trestáním těla, protože na druhý den jsem se stěží udržel na nohou, jako bych se naopak zaměstnával, Bůh mi odpusť i pouhé pomyšlení na něco takového, hojným jídlem, pitím a smilněním. Při mši jsem se u oltáře potácel a v nejslavnostnějším okamžiku, když jsem měl
- 464 -

relikviář předvést shromážděným věřícím, jsem zakopl o stupeň u oltáře, upadl a skutálel se dolů. Relikviář mi vypadl z ruky, otevřel se a všichni viděli, že v něm není Pohár, ale scvrklá lebka. Nejnespravedlivější věcí na světě je potrestat člověka spravedlivého, který zhřešil, přátelé! Nejhoršímu z hříšníků bývá odpuštěn i poslední z jeho hříchů, kdežto člověku spravedlivému ani ten první. Zbožní obyvatelé města nabyli dojmu, že jsem je podvedl, a přitom já sám jsem byl ještě tři dny předtím přesvědčen, že Pohár je tam, kde být má. Vrhli se na mne, strhli ze mne šaty a tloukli mě klacky tak dlouho, dokud mi nezpřeráželi ruce a málem i páteř a nevykloubili mi nohy, na které se dodnes pořádně nepostavím. Pak mě odvlekli před soud, který rozhodl, že mi mají vypíchnout oči. Oslepili mě a vyhnali z města jako prašivého psa. Neumíte si představit, co jsem vytrpěl. Potuloval jsem se a žebral jako slepec a mrzák několik let, dokud mě s sebou nevzala karavana saracénských kupců, kteří měli namířeno do Konstantinopole. Jediného milosrdenství se mi dostalo od nevěřících psů, kéž je Bůh nezatratí, jak by si zasloužili. Tak jsem se před několika lety vrátil do svého města jako žebrák. Naštěstí se jedna dobrá duše nade mnou slitovala a odvedla mě za ruku ke zříceninám tohoto kláštera, kde se aspoň poslepu vyznám. Mohu zde přespávat, aniž trpím zimou, horkem nebo deštěm.“ „Slyšeli jste Zosimův příběh,“ ozval se znovu Básníkův hlas. „Vidíte, v jakém stavu se nachází. Jeho stav rovněž dokládá, že aspoň jednou mluvil pravdu. A mluvil-li pravdu, pak to znamená, že Pohár nevzal on, ale ten z nás, kdo viděl Zosima, kam jej ukrývá. Přemístil relikviáře, umožnil Zosimovi vydat se vstříc zkáze, a od sebe odvrátit jakékoliv podezření. Jenže kdo si vzal správnou hlavu, ten také zabil Fridricha. A já vím, kdo to je.“ „Básníku,“ ozval se Kyot, „nechápu, proč nám to říkáš. Proč jsi sem pozval pouze nás tři, a ne také Baudolina? Proč jsi nám neřekl, oč jde, hned u Janovanů?“ „Pozval jsem vás sem, protože táhnout přes celé město lidskou trosku, jako je Zosimos, nebylo možné, a také proto, že jsem o celé záležitosti nechtěl mluvit před Janovany a hlavně před Bau- 465 -

dolinem. Baudolino s tím už nemá nic společného. Jeden z vás mi tu předá Pohár, a pak už je všechno na mně.“ „Z čeho usuzuješ, že Pohár nemá Baudolino?“ „Baudolino nemohl zabít Fridricha. Miloval ho. Baudolino neměl důvod Pohár ukrást, jediný z nás jej opravdu chtěl odnést knězi jako dar od císaře. Jen si vzpomeňte, co se stalo se šesti zbylými hlavami po Zosimově útěku. Každý jsme si vzali jednu, já, Boron, Kyot, Boidi, Abdul a Baudolino. Včera, po setkání se Zosimem, jsem svou relikvii otevřel: byla v ní vyuzená lebka. Pokud jde o relikviář Abdulův, jistě se pamatujete, že Arcruni jej otevřel, aby mu do rukou vložil lebku, když umíral, takže teď je s ním v hrobě. Svou relikvii dal Baudolino Praxeovi, a ten v ní nenašel Pohár, ale lebku. Takže zbývají tři relikviáře, totiž vaše. Vás tří. Já sice už vím, kdo z vás Pohár má, a vím, že to ví i ten, kdo jej má. Vím také, že to není náhoda, ale že zloděj všechno předem připravil, když zabil Fridricha. Chci však po něm, aby v sobě našel odvahu a přiznal vinu, aby se přiznal nám všem, že nás po léta podváděl. A až se přizná, tak ho zabiju. Tak do toho. Kdo má promluvit, ať promluví. Dorazili jsme na konec cesty.“ „V tu chvíli se však stalo něco nečekaného, pane Niketo. Já jsem se ve svém úkrytu pokusil vmyslet do situace každého ze svých tří přátel. Dejme tomu, že jeden z nich, říkejme mu Ego, věděl, že Pohár má a že se provinil. V takové situaci by pro něho asi bylo nejlepší vsadit všechno na jednu kartu, tasit meč nebo dýku, vyrazit k cisterně a tou se pak dostat nahoru. Něco takového očekával i Básník. Možná ještě nevěděl, kdo z těch tří Pohár má, a chtěl, aby útěk viníka prozradil. Dejme tomu však, že Ego si není jist, zda Pohár má či ne, protože se do svého relikviáře nikdy nepodíval, přitom však má na svědomí něco, co souvisí s Fridrichovou smrtí. V tom případě by měl čekat, zdali se jeden z těch tří, který o sobě ví, že Pohár má, nedá na útěk dřív než on. Ego tudíž čeká a ani se nehne. Nehne se však ani jeden z jeho dvou druhů. Z toho si vyvodí, že ani jeden z nich Pohár nemá a že ani jeden si nemyslí, že by na něj mohl padnout třeba jen stín podezření. Ego
- 466 -

si pak ovšem nemůže říct nic jiného, než že viník, kterého má na mysli Básník, je on sám, a měl by se tedy dát na útěk. Okamžik bezradnosti jej sice přiměje položit ruku na jílec meče nebo dýky a prozradit tak svůj úmysl, zpozoruje však, že stejně jako on si počínají i zbylí dva. Okamžitě znehybní v domnění, že svou vinu považují za větší než on. A tak se to také v kryptě opravdu odehrálo. Všichni tři přemýšleli a počínali si jako ten, jehož jsem nazval Ego: zpočátku se ani nehnuli, pak naznačili pohyb, a znovu znehybněli. Z toho bylo jasné, že ani jeden z nich si není jistý, že Pohár opravdu má, všichni tři že však mají na svědomí něco, co by si měli vyčítat. Básník to velice dobře pochopil a taky jim hned na místě řekl, co jsem i já pochopil už tam a co jsem nyní vysvětlil tobě.“ Básník ze svého úkrytu řekl: „Jste bídáci všichni tři. Víte, že jste se něčím provinili. Já vím, a vždycky jsem věděl, že každý z vás tří měl v úmyslu Fridricha zabít, a třeba jste jej také všichni tři zabili, takže zemřel třikrát. Tehdy v noci jsem vyšel z místnosti pro stráže velmi brzy a vrátil se do ní jako poslední. Nemohl jsem usnout, nejspíš jsem tenkrát večer pil víc, než jsem měl, třikrát jsem se na dvoře vymočil a po celou tu dobu jsem tam také zůstal, abych vás nebudil. Když jsem byl venku, vyšel Boron. Šel dolů po schodech do dolního patra a já jsem šel za ním. Vešel do místnosti s přístroji, přistoupil k válci vyrábějícímu prázdno, vzal do ruky páku a několikrát s ní pohnul. Nebylo mi jasné, co má za lubem, přišel jsem na to až druhý den. buď se mu Arcruni svěřil, nebo se sám dovtípil, že místnost, v níž válec už jednou prázdno vytvořil a v níž byla obětována slepice, je právě ta, kde spí Fridrich, a Arcruni že do ní schválně ukládá své nepřátele, kterých se chce zbavit. Ty, Borone, jsi tou pákou v císařově místnosti vytvořil vzduchoprázdno nebo aspoň - jelikož sám v prázdno nevěří? onen silný hustý vzduch, o němž jsi věděl, že zhasíná svíce a že se v něm dusí zvířata. Fridrich popadal dech, okamžitě ho napadlo, že byl otráven, stačil vzít do ruky Pohár s protijedem, vypít jej však už nestačil, padl na zem a přestal dýchat nadobro. Na druhý den ve zmatku, který nastal, ses chystal Pohár ukrást, Zo- 467 -

simos tě předešel, ale ty jsi ho viděl a viděl jsi také, kam jej ukrývá. Přemístit hlavy, to už byla hračka, věděl jsi moc dobře, když jsme se o ně při odjezdu dělili, kterou si máš vzít.“ Boron byl zpocený jak myš. „Básníku,“ řekl, „cos viděl, to se také stalo, místnost s vývěvou jsem opravdu navštívil. Arcruniho slova ve mně probudila zvědavost. Pokusil jsem se vývěvu uvést do chodu, aniž jsem však věděl, a to ti přísahám, odkud odčerpává vzduch. Navíc jsem byl přesvědčen, že vývěva fungovat nemůže. S pákou jsem si hrál, to přiznávám, ale nic víc, byla to opravdu jenom hra bez vražedných úmyslů. Ostatně kdyby se věci měly tak, jak jsi je tu vylíčil, jak bys vysvětlil, že ve Fridrichově místnosti shořelo v krbu dřevo, které tam bylo uloženo? Kdyby bylo možné vyrobit vzduchoprázdno, jako že to nejde, a s jeho pomocí někoho připravit o život, pak by v tom vzduchoprázdnu přece nemohl hořet oheň.“ „Krb nech na pokoji,“ okřikl Borona Básníkův hlas, „i na to mám vysvětlení. Víš-li určitě, že ve tvém relikviáři Pohár není, tak jej otevři.“ Boron zamumlal, ať prý na něj Bůh sešle blesk, jestli si někdy myslel, že u sebe Pohár má, a s pomocí dýky přelomil pečeť tak prudce, že z relikviáře vypadla na zem lebka o něco menší než ty, které dosud viděli. Arcruni se nejspíš neostýchal znesvětit ani dětské hroby. „Pohár nemáš, v pořádku,“ zazněl Básníkův hlas, „to z tebe ale nesnímá vinu za to, cos provedl. teď jsi na řadě ty, Kyote. Poté jsi ze strážnice vyšel i ty, tvářil ses, že musíš na vzduch. Potřeboval jsi ho asi hodně, když jsi šel až na náspy, kde byla Archimédova zrcadla. Šel jsem za tebou a viděl jsem tě. Dotýkal ses jich, prováděl jsi něco s tím, které mělo,