Agite/Fra

Antonio Gamoneda Tohle světlo

A. Gamoneda
Cervantesova cena 2006

fra.cz

fra

Agite/Fra

Antonio Gamoneda Tohle světlo

fra

Antonio Gamoneda se narodil roku 1931 v Oviedu na severu Španělska. Následujícího roku mu zemřel otec a brzy nato se s matkou přestěhoval do Leónu, kde žije dodnes. Kvůli nuzným poměrům nastoupil do práce už ve čtrnácti letech. Působil v hnutí odporu proti generálu Francovi. Uznání se dočkal teprve v osmdesátých letech dvacátého století. V roce 2006 získal nejvýznamnější ocenění španělsky píšících autorů – Cervantesovu cenu. Kromě poezie napsal knihu esejů Tělo symbolů, vzpomínky na dětství Skříň plná stínů a jako svébytné básnické dílo převedl do současné španělštiny lékařské pojednání ze šestnáctého století Kniha jedů.

fra

Antonio Gamoneda Tohle světlo

4

Antonio Gamoneda Tohle světlo
Přeložil Petr Zavadil

Agite/Fra, 2010

fra

Kniha byla přeložena s podporou Generálního ředitelství knih, archivů a knihoven Ministerstva kultury Španělského království. Esta obra ha sido publicada con una subvención de la Dirección General del Libro, Archivos y Bibliotecas.

Edice světové poezie Antonio Gamoneda Tohle světlo Ze španělského originálu Esta luz. Poesía reunida (1947–2004) (Círculo de Lectores, Barcelona 2004) vybral, přeložil a doslov napsal Petr Zavadil Vydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2010 jako svou 86. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Agite/Fra, 2010 © Antonio Gamoneda, 2004 Translation, selection & afterword © Petr Zavadil, 2010 Cover photo © Jiří Thýn, 2010 ISBN 978-80-87429-01-3

AB015

Obsah První básně (Země a rty)
Odpoledne 14 Veliký 15 Vedou 15 Mé slzy 16 Samota 16 Prohnal se 17 Vyrvi tu 18 Je to muž 19 Červne 20 Co se tvým rukám 21 Zaživa a v tichosti 22

Nehybné povstání
Hustota 24 Jako hebounký 25 Hlava myslí 26 Krása 27 Kdyby mi někdo 28 Komorní hudba 29 Vysrážen ve světle 31 Z poklidu pták 32 Jako plod temnoty 33 Slepý ve světle 34 Ve svém hrobě 35 Tohle 36

Nezařazené 1
Dělily vás 38 V osm ráno 40 Matko 42 Kastilské blues Špatné vzpomínky 44 Padám do něčích rukou 46 7

Sdílení zla 47 Zemědělství 48 Krajina 49 Blues o hřbitově 50 Blues o pánovi 51 Blues o domě 52 Blues o schodišti 53 Mluvím s matkou 54 Zima 55 Odpolední návštěva 56 Svoboda v posteli 57 Na severní silnici 58 Jeden vlak na zemi 59 Cítím vodu 61 Noc až k pádu 62

Nezařazené 2
V rudé džungli 66 To je on 67 Do nejodolnějšího 68 Noc je utkána 70 Světlo roztroušené 71 Odpoledne náhle 71 Hle tady jsou 72 V téhle majestátnosti 72 Rozprostřený Bůh 73 Křivka ořešáku 73 Nehybný les 74 Prostor neustále 76

Popis lži 78 Náhrobní desky
Výkřiky nad trávou 120 Poté co přihlíželi 121 Viděl jsem stín 122 8

Do nehybnosti šedi 123 Slyším ocel vřít 124 Ve vypouklině Boha 125 Ty v ponurém smutku pisoárů 126 Byl to čas 128 Žádné zdraví 129 Kdo se to s řevem 130 Ten vzduch 131 Z balkonu nad temnými vraty 132 Jedna za druhou 133 Byly to dny 134 Silnice nebyly cesty 135 Přivoláno ženami 136 Vyvolávání pronikající rohožemi 137 Procesí oslů 138 V ulici stoupající ke katedrále 139 Topoly 140 Na lenivých procházkách 141 Přilétají a svým letem 142 Ševelení struh mezi ovocnými plody 143 Vyrůstá na zimních pastvinách 144 Existuje den 145 Z jejich rtů kanul nejistý úsměv 146 Soucit a hanba 147 Viděl jsem přátelství bez něhy 148 Černá výstraha 149 Vdovská jídelna 150 Ty kalichy 151 Přicházejí čísla 152 Nevinní podléhají svodům 153 Věku, věku 154

Kniha chladu
1 Georgica 156 2 Hlídač sněhu 160 3 Ještě 164 9

4 Nečistá pavana 169 5 Sobota 174 6 Chlad hranic 182 7 189

V žáru ztrát
Přichází zapomnění 192 Hněv 203 Za hranicí stínu 210 Jas bez ustání 213

Cecilia
Spíš pod kůží 228 Plynulas v temnotě 228 Jako by ses mi usadila 229 Pod vrbami 229 Přiblížil jsem své rty 230 Za některých odpolední 230 Jsi jako holubice 231 Vrátíš se 231 Prší zlatými vlákny 232 Rukama vedenýma hudbou 232 Vejdi do své matky 233 Na tvých rtech 233 Tvoje tvář vychází 234 Slyším tvůj pláč 234 Jazykem prostoupeným 235 Byl jsem slepý 235 Tvé vlasy v mých rukou 236 Jsi v sobě sama 236 Díváš se na sníh 237 Nad rybníkem 237 Sníš 238 V tvých očích 238 Zapomínáš se na mě dívat 239 Jako hudbu 239 10

Není to křik ptáků 240 Bojíš se mých rukou 240 Uprchl ode mě 241 Říkáš: „přijde světlo“ 241 Budu v tvých myšlenkách 242 Jsi jako květina 242 Rozkoš smrti, mýtus života (Petr Zavadil) 243

11

12

První básně (Země a rty) 1947–1953 a 2003

13

Odpoledne, na mých ramenou, má barevný odstín tvých paží. Já stíny plnými hrstmi přinesu tobě v dlaních, ty pro mě ze stínů korunu sobě položíš na klín. Uhasím tvoje odpoledne rty, jež se snesou jak sníh. Pomalu se ti setmí v očích; ve tmě utopené v pláči.

14

Veliký noční vítr vane, pomalý, do obilných polí. Ponech svou ruku v mé, vždyť jsou to naše zásnuby. Beru si tě, neboť má muka mají barvu tvých očí; protože můj chléb je snědý jak tvé tělo, jako ty.

Vedou cesty hořkosti od mých úst k tvým tvářím. Nahota tvých ňader mi sype popel do dlaní. Snad mezi tvůj pohled a můj hlas mrtví zavlají.

15

Mé slzy vcházejí do světla. Dívám se na svou lásku: je to holé ptáčátko, černé, studené.

Samota se svléká v tvých očích, dívko bez konce, v hořkosti širá; snad v tobě prchavý mrtvý hnízdí a krví se ti hrne a, v krvi, stmívá se.

16

Prohnal se tichem; už se mu vysrážel na rtech třpyt matky a objevuje cesty lilií a stínu. Přišel v noci. Prohnal se tichem. Za neviditelnými větvemi, netuše ševelení krve, postával. Neříká nám, jaký pláč, jaké slovo, jaký vítr; v jaký den, v jakém sněhu, v jakých dalekých horách překročil mrtvé.

17

Vyrvi tu záři, co ti v očích plane. Dobří andělé klesli na dno moří. Toužení hnízd i mraků v nebi shoří na popel úsvitu, co nevyvane. Vyrvi tu záři, neboť vichrem hnané nebe už se pod prasklou klenbou boří, dři žárem své rty, co se zapitvoří dole na zemi láskou podebrané. Dole je země. Mrtví se toulají v kovech jak líné lodě milování, leží a pláč je jim cizí: zpívají. Jsou to rty Boha. Rozpraskané třasem, vášněmi pouště rvané bez ustání, po tvém životě prahnou horkým hlasem.

18

Je to muž. Osaměle jde polem. Slyší své srdce, jak buší, a, náhle, se ten muž zastaví a svalí se v pláči k zemi. Mládí bolesti. Houstne hořká a zelená míza jara. K soumraku míří. Smutný pták zpívá v černých větvích. Ten muž už skoro nepláče. Ptá se, co ta chuť mrtvého na jazyce.

19

Červne, tady jsi, jak hřejivý pes s měkkýma očima. Přicházíš a celá země se plní světlem a sněním. A také, tak jako ulice, osamělá v záři poledne, najednou výkřikem vzplane; tak jako, pravím, ulice bez času, světlem šílená, osamělá, pod nožem ryčí, tak tvé psí jméno, Červne, pracuje v mém srdci a náhle se rozehřmí bouře vzpomínky.

20

Co se tvým rukám asi teď zamane? Jaká se v jejich blízkosti dme hmota? Doléhá k tobě z temnoty nota lidí, do teskného okna zavane? Léto mohlo být jiné, a ono ne: kyne mi srdce, mám chuť do života. Celý týden jen dřina a sprostota a ani teď nemohu! Ach občané! Je jedenáct hodin v noci. A snad ještě později v životě. Nevidím žádné řešení. Hrůza zčistajasna. A co ty, smrtelná královno, kam steleš své oči, do vápna? Zaslídím kolem jak pes; žíznivý, bez cíle, sám.

21

Zaživa a v tichosti. Ztrápeného Boha skrz oči rvali z mého těla. Na petlici ho tam krev zadržela, až po krk v lásce: Boha spoutaného. Teď do sebe zírám, jestli tam z něho aspoň malá sedlina neulpěla: echo hlasu, stěna doruda celá, niterná strana z kůže staženého. Světlem ho vyrvali; moje slepota pod jediným pohledem tála jak med a táhlo tu po nich podivné chladno. A všude světlo a led a nicota! Nyní tam, kde Bůh z plamenů ohně vzlét, kde dřív mluvila bolest, pláče prázdno.

22

Rozkoš smrti, mýtus života
V roce 1977 vyšla v Leónu jedna z klíčových básnických knih španělské poválečné literatury. Kolem Popisu lži se vzápětí rozhostilo naprosté ticho. Vroucí a nesmiřitelně upřímný zpěv prošel bez povšimnutí. Její autor nebyl překvapený. Básnické ticho provázelo Antonia Gamonedu dlouhá léta. Po dvou sbírkách se sám v roce 1967 odmlčel. Osm let jen vstřebával hrůzy života v ilegalitě, ztráty svých přátel z hnutí odporu vůči generálu Francovi, jejich náhlá zmizení, šílenství, rozpady hodnot. Zároveň v něm ale poezie neustále proudila, živená právě tou krví, která mu dočasně ochromila hlas. Popis lži je ten zázračný okamžik, kdy vrstvy všeho, co k němu doléhalo zvenčí, znovu vytryskly ven: prožité, protrpěné, zvnitřnělé. Už jsem si nakladl dny do očí a mé činy jsou jako vůně pryskyřice na nějakém hlubokém místě. Světlo jsem viděl pouze v pokojích smrti. Čteme tu básníkův autoportrét. Je jím celé jeho dílo. Každý verš – ať už jakkoli hermetický – odkazuje na prožitou skutečnost. Čtenář ji nemusí znát, verš obstojí sám o sobě, jako odkaz na sebe sama. Přesto jeho vnitřní síla jasně naznačuje, že za ním stojí prožitek pro autora neskonale významný. Některé obrazy jako třeba skříň plná stínů se vracejí s maniakální úporností. Přestože obraz má vlastní básnickou sílu, plnokrevným se stává teprve ve chvíli, kdy zjistíme, že básník mluví o jedné konkrétní skříni: o skříni své matky, kterou otevřel po její smrti. Hranice mezi psaním a skutečností u Gamonedy vlastně neexistuje. Narodil se v Oviedu v roce 1931. Už o rok pozdě23

ji mu zemřel otec (zapomenutý autor jediné básnické sbírky psané v modernistickém duchu) a v roce 1934 se odstěhoval s matkou do Leónu. Obě postavy zaujímají v jeho poezii výsadní postavení: otec jakožto tichý, ale o to silnější prožitek prázdnoty; a matka jakožto vytrvalá přítomnost od prvního do posledního textu, nástroj citu a poznání. Dětství prožil na dělnickém předměstí, na hranici venkovského světa, v nuzných podmínkách. Navíc tam v útlém věku prožíval krvavé kapitoly občanské války a poválečných represí, jak o tom svědčí básně v próze ze sbírky Náhrobní desky. Po krátkém vzdělávacím období v náboženské škole nastoupil v pouhých čtrnácti letech jako poslíček v bance, kde potom působil na různých pozicích dvacet čtyři let. Jestliže většina básníků jeho generace pocházela z blahobytných měšťanských a univerzitních kruhů, jeho osobnost i poezii formoval dělnický úděl. Po letech intenzivního samostudia a neméně intenzivního psaní, kdy ho jazyk začal poslouchat natolik, že mu to nahánělo strach, přišlo zmíněné období ilegality. Ztráta řeči, zoufalství. A nakonec spása v podobě návratu básnické řeči. Přesto se kolem Gamonedy ještě dlouho mlčelo. Popis lži nezapadal do žádné šablony ani tvarem, ani obsahem. Až druhá polovina osmdesátých let přinesla básníkovi uznání. Dnes jsou součástí jeho životopisu veškerá nejvýznamnější literární ocenění španělsky mluvícího světa.

Spása v podobě návratu básnické řeči. Zní to nabubřele, v lepším případě romanticky. Jenže Gamonedovo vnímání poezie je skutečně romantické. Sebevětší hrůza se pro něj v okamžiku, kdy se vtělí do básně, kdy je prohnána estetickou výhní, stává krásou, útěchou a dokonce rozkoší. 24

Zkušenost vysílání – nebo přijímání – poezie zintenzivňuje můj život a já tuhle intenzifikaci prožívám jako jistý druh rozkoše. Tahle intenzifikace a tahle rozkoš jsou naprosto nezávislé na významu: poezie založená na utrpení rovněž působí rozkoš. (esej Poezie v perspektivě smrti) Gamonedova poezie je tematicky drsná, nehezká. Stáří, nemoc, smrt, zmizení (většinou velmi konkrétní zmizení řady jeho druhů z ilegality) i ošklivost v mnoha podobách postupem času v jeho básních zabírají čím dál víc prostoru. Básně samotné jsou ale čím dál krásnější. Slova jsou krásná těla, která proměňují, nebo dokonce nahrazují chátrající těla skutečná. Právě tělesnost je nejčastějším zdrojem básníkovy obrazivosti, snad proto, že tak bolestivě navozuje představu konce. Co se mě týká, jsem upřímně přesvědčený, že celá moje poezie není nic jiného než vyprávěním o tom, jak kráčím ke smrti. Jenže Gamoneda tohle tvrzení zároveň obrací naruby: estetické gesto – báseň, socha nebo obraz – hrůzu konce potřebuje. Poezie by nebyla možná – neexistovala by – kdybychom netušili, že zemřeme. Smrt se tak stává základním předpokladem a nástrojem poezie, a tedy i rozkoše.

Autor ví přesně, jaká skutečnost se pod básnickým obrazem skrývá. Zároveň je dnes jasné, že báseň vždycky ví víc než ten, kdo ji píše. Gamoneda nevypráví pří25

běh, i když to někdy sám tvrdí. Jeho skutečnost se trhá na pocity, detaily vyrvané z kontextu, rozněcované jazykem, který místy nemá daleko k biblickým proroctvím. Přilétají a svým letem kreslí kupole: opouštějí jasany a živí se bílými travinami. Jejich křídla se mi rozevírají na čele jako za dnů nemoci. Viděl jsem nákazu v městských zahradách: viděl jsem šílené mravence na zakrvácených bavlnách, a přesto to byl den živený sladkostí. Tohle není obyčejný popis pozdního odpoledne. Autor ho možná má před očima. Jenže čtenář vstřebává vizi, která má ze všeho nejblíže k mýtu. Slova, jež Gamoneda používá, převádějí skutečnost na mytickou úroveň. Smyslové vnímání je sycené vědomím smrti a pamětí poháněnou představou konce. Mýtus opřený o trpké poznání, rozkoš poezie opřená o rozpad těla. Petr Zavadil

26

Gamonedova poezie je tematicky drsná, nehezká. Stáří, nemoc, smrt, zmizení (většinou velmi konkrétní zmizení řady jeho druhů z ilegality) i ošklivost v mnoha podobách postupem času v jeho básních zabírají čím dál víc prostoru. Básně samotné jsou ale čím dál krásnější. Slova jsou krásná těla, která proměňují, nebo dokonce nahrazují chátrající těla skutečná. Právě tělesnost je nejčastějším zdrojem básníkovy obrazivosti, snad proto, že tak bolestivě navozuje představu konce.

fra.cz
9 788087 429013

Cover photo © Jiří Thýn, 2010

Gamonedova poezie je tematicky drsná, nehezká. Stáří, nemoc, smrt, zmizení (většinou velmi konkrétní zmizení řady jeho druhů z ilegality) i ošklivost v mnoha podobách postupem času v jeho básních zabírají čím dál víc prostoru. Básně samotné jsou ale čím dál novinky krásnější. Slova jsou krásná těla, která proměňují, neLidia Amejko, Známé příběhy bo dokonce nahrazují chátrající těla skutečná. PráJonáš tělesnost je nejčastějším zdrojem básníkovy obrazivě Hájek, Vlastivěda Dorota Masłowská, Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky vosti, snad proto, že tak bolestivě navozuje představu Carlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši konce.
připravujeme

fra.cz

fra
9 788087 429013

Cover photo © Jiří Thýn, 2010

Tašo Andjelkovski, Mirny Franz Wurm, Král na střeše Výpustka Kamil Bouška, Oheň po slavnosti Viktor Špaček, Co drží Nizozemí Carlos Victoria, Stíny na pláži Yveta Shanfeldová, Americký deník

Sign up to vote on this title
UsefulNot useful