You are on page 1of 250

1

AGATHA CHRISTIE
VRAŽDY PODLE
ABECEDY

© Agatha Christie 1935 Translation © Eva Kondrysová OCR – Scaniac 1. korektura – Scaniac – 03/2003

2

PŘEDMLUVA
V tomto svém vyprávění jsem upustil od zásady, jíž se jindy řídím: nelíčím pouze ty události a scény, jimž jsem byl sám osobně přítomen. Některé kapitoly jsou proto psány ve třetí osobě. Chtěl bych však ujistit čtenáře těchto řádků, že ručím za věrohodnost všeho, co se v nich odehrává. Využívám-li jisté básnické licence při popisování myšlenek a pocitů různých osob, činím tak v přesvědčení, že je zachycuji v podstatě věrně. Nadto jim „dal svou aprobaci“ sám přítel Hercule Poirot. Kdyby se někomu zdálo, že se příliš podrobně zabývám vedlejšími osobními vztahy, které vyvolala v život tato zapeklitá série zločinů, připomněl bych, že lidské city není radno přehlížet. Hercule Poirot mě kdysi velmi dramaticky poučil o tom, že druhotným produktem zločinu může být i láska. Co se tajemných vražd podle abecedy týká, chtěl bych jen konstatovat, že Poirot přímo geniálně vyřešil problém, který se zcela lišil od všech ostatních, před nimiž kdy stanul. Kapitán Arthur Hastings, nositel řádu Britského impéria Čtenář, který se s pozoruhodným Monsieur Poirotem seznamuje poprvé, jistě brzy prokoukne, ţe jeden z jeho lišáckých trikŧ spočívá v záměrném zdŧrazňování všeho, čím se tento pán liší od svého anglického prostředí. Přispívá k tomu i jeho nadnesený, pompézní, galicizovaný zpŧsob vyjadřování. 3

Poznámka překladatelky

4

1. KAPITOLA
Dopis
V červnu roku 1935 jsem přijel ze svého jihoamerického ranče asi na šest měsícŧ do vlasti. Proţívali jsme v těch dálavách právě těţké časy. Jako celému světu ani nám se nevyhnula hospodářská krize. Potřeboval jsem si v Anglii zařídit rŧzné věci a měl jsem dojem, ţe bych to nejlépe obstaral osobně. Ranč si zatím vzala na starost moje paní. Nemusím snad ani říkat, ţe jedna z prvních cest po přistání v Anglii vedla k mému starému příteli Herculu Poirotovi. Zjistil jsem, ţe se přestěhoval do jednoho z nejmodernějších experimentálních činţákŧ v Londýně. Obvinil jsem ho (a on to připustil), ţe si zvolil právě tento dŧm pro jeho přísné geometrické vzezření a pravidelné tvary. „Zajisté, příteli, dŧm jest nanejvýš příjemně symetrický, vám se to tak nejeví?“ Odpověděl jsem, ţe podle mého mínění všeho moc škodí a hranatosti jakbysmet, a ve vzpomínce na jeden ţert z dřívějška jsem se zeptal, jestli se uţ podařilo přimět slepice, aby v takovýchto supermoderních drŧbeţárnách snášely čtverhranná vejce. Poirot se srdečně zasmál. „Ach, vy jste na to nezapomněl? Běda, vědci ještě nedokázali přemluvit slepice, aby se konformovaly

5

aniţ si uvědomujete. ţe nestárnete? Kdyby to nebylo nemoţné. „Jak to děláte. rusý. kdy jsme se viděli naposledy. Vzal jsem ji. místo aby vám tmavé vlasy šedivěly?“ „Přesně tak!“ „Ale to je z vědeckého hlediska nemoţné!“ „Naprosto ne. ţe vám šedivé vlasy tmavnou. Beze slova odešel do loţnice. „Vţdyť vy si barvíte vlasy!“ „Aha. Vy postřehnete nějaký fakt a vzápětí odhalíte jeho pravou podstatu. Revivit NENÍ barvivo. tiziánový. V pěti provedeních: pro světlý.“ pravil jsem. Toto ve vás léta nemění. neţ kdyţ jsme se posledně loučili. uţ jste pochopil.“ „Mŧj drahý Hastingsi. ţe jste tak učinil. – Vrací vašim vlasům původní odstín. ţe máte méně šedivých vlasŧ. kaštanový a černý vlas. vrátil se s nějakou lahvičkou a podal mi ji. skutečně bych řekl. ale nic mi to neříkalo.vkusu modernímu.“ Poirot zazářil.“ „Tak proto se mi zdálo. a tak stále tvrdošíjně snášejí vejce rozměrŧ a barev rŧzných!“ Hleděl jsem oddaně na svého přítele. ţe máte černější vlasy.“ Hleděl jsem na něj zcela nechápavě. vy máte jako vţdy krásnou a bezelstnou duši. Vypadal skvěle vŧbec se nezměnil od té doby.“ „Zvláštní. „A proč by to bylo nemoţné? Je to perfektně pravdivé. neţ kdyţ jsem byl posledně v Anglii!“ 6 .“ „Chcete říct. „Poirote!“ zvolal jsem. Poirote. „Vy ale dobře vypadáte. Stálo na ní: Revivit. Mně to připadá proti přírodě.

Zŧstanou-li šedé závity mozkové bez cviku. pomyslel jsem si v duchu. ţe máte umělé kníry. je to tak. ţe jsou naprosto pravé. objeví se něco jiného. Dobrý bŧh nedopustí. příteli. co řeknete – jsem jako ta primadona.“ 7 . „Opravdu. aby ten den nadešel. „N'est ce pas? Nikdy v celém Londýně já neviděl kníry. Ale kdeţ. kdyţ jsem se z toho trochu vzpamatoval. rezivějí. jsou ještě krásně husté. A ono poslední představení se opakuje znovu a znovu!“ Zasmál jsem se. mon ami. které by se vyrovnaly těm mým. nikoli. „jen abych při příští návštěvě nezjistil. „Hm. Namísto toho jsem se zeptal.“ řekl jsem. která vystoupí v neodvolatelně posledním představení.“ řekl jsem.“ řekl jsem. aby mi dokázal.“ „I propána. ţe odpočívat nemiluji. abych nezranil přítelovy city.“ Naštěstí.“ řekl jsem. nebo snad k tomu uţ došlo?“ Poirot sebou cukl.“ „Chápu. „Vím.„Přesně tak. Celou tu dobu – já vím velice dobře. Umělé kníry! Quel horreur!“ Energicky se za ně zatahal. A já se vám přiznám. Ale za ţivý svět bych to byl neřekl nahlas. zda dosud příleţitostně provozuje své povolání. „Nikoli.“ „Přesně tak. Byl na ně nevýslovně hrdý. Pro Hercula Poirota dnes toliko elitní zločiny. na své kníry odjakţiva nedal dopustit. Vybírám si a volím. Pěstovat dýně! Avšak hned se stane vraţda a já pošlu dýně ke všem čertŧm. Ťal jsem do ţivého. „ţe jste vlastně uţ před lety odešel na odpočinek –“ „C'est vrai. „Procvičujete je tedy s mírou. Pokaţdé říkám: tentokrát je to naposledy.

chcete-li. řekl jsem si: Něco se naskytne.“ Povzdechl si. to nikoli. Nesmí to však být ordinérní případ. Pokračoval: „Jakmile jste mě zpravil o svém příjezdu..“ „Opravdu? A v jakém smyslu?“ Poirot se vyhnul přímé odpovědi. abyste stál po mé straně a zabránil mi učinit neodpustitelnou chybu. „Přesně tak – nesystematický. Něco –“ zagestikuloval vzrušeně – „něco recherché – delikátní – fine.“ podotkl jsem. které odpovídají vašim elitním poţadavkŧm?“ „Pas mal. Hercule Poirot. 8 . nač naráţí. ţe objednáváte večeři v Ritzu. „Troufalý vrah!“ „Ani ne tak troufalý jako nesystematický. ale nebylo mi jasné.“ „Zatímco zločin není moţno dát si naservírovat? To je pravda. „Na mou věru. „Nu. Avšak nemluvme o tom.„A vyskytuje se dost případŧ.“ „Čemu říkáte neodpustitelná chyba?“ „Přehlédnutí zřejmých věcí. a uţ se ten výběrový zločin naskytl?“ zeptal jsem se po chvíli s úsměvem.“ Vychutnával všechnu šťávu posledního nepřeloţitelného slova.“ Poirot se zatvářil pobouřeně. Nedávno jsem jen o vlas unikl..“ Hvízdl jsem.“ Zamyslel jsem se nad tím. „Avšak já. Hastingsi. Poirote. Víte.“ řekl Poirot. jsem mohl být neboţtíkem. „jeden by měl dojem. Jest vám souzeno. „Avšak já věřím ve štěstí – v osud.“ „Neúspěchu?“ „Ó nikoli. Jako v dřívějších časech vydáme se spolu po stopě. z mnoha dŧvodŧ vás beru za svého maskota.

Možná že se Vám tenhle oříšek nepodaří rozlousknout. Na čele se mu stále ještě krabatily vrásky. jak jste chytrý. Dejte si pozor na Andover 21. Tak Vy si představujete. Přistoupil ke mně s otevřeným dopisem v ruce. I adresa byla psána strojem. ţe jeho obsah byl pečlivě urovnán a uspořádán. takţe okamţitě vytáhl potřebný dokument. že dokážete rozluštit každou záhadu. Svraštil čelo. které jsem z roztrţitosti odstrčil. Nejprve jej pročetl sám a potom mi ho podal. „co si myslíte o tomhle?“ Se zájmem jsem od něho list vzal.„Pas encore. „Nejsem si tím jist. Na silném dopisním papíře vyťukal kdosi psacím strojem: Panu Herculovi Poirotovi. Pronesl to takovým zvláštním tónem. co? Ted' se ukáže. Nemusím zajisté zdŧrazňovat.“ řekl zvolna. ţe jsem se na něho překvapeně zahleděl. Pak energicky pohodil hlavou a přešel k psacímu stolu u okna. nad kterou naší ubohé. Vztáhl ruku a mechanicky urovnal pár věciček. 9 . t. „Řekněte mi. S úctou ABC Podíval jsem se na obálku.“ pravil. m. neschopné britské kriminálce zůstává rozum stát. Vy chytráku. jako by o něčem usilovně přemítal. Aspoň – tedy –“ Odmlčel se. mon ami.

s tím jsem obeznámen.. Ve Scotland Yardu.“ „Merci. zkárovaný pod obraz. „Co o tom tedy soudíte?“ Pokrčil jsem rameny a vrátil jsem mu dopis. Zvědavě jsem se na něho zadíval. Dal si pár panákŧ navíc. mon ami. „Vy to berete hrozně váţně.. Chtěl jsem říct.. Ten byl stejného názoru jako vy. Jak říkáte. „Co lze udělat? Ukázal jsem ten list Jappovi. ţe to psal blázen?“ „Ano. který se namazal. Blázni. ti mohou být velice nebezpeční.. mŧj příteli. ovšem... ţe to nejspíš bude stupidní recese. Poirote. Poirot pokrčil pochybovačně rameny a neodpověděl. Prostě chlapík. Já jsem jich uţ také dostal bŧhví kolik.“ Pronesl to velmi pochmurně. „Asi nějaký blázen. ţe ano?“ zeptal jsem se udiven neklidem v jeho hlase. Nedíval jsem se na to z téhle stránky. to je pravda. Ţe to nejspíš napsal nějaký rozparáděný idiot.„Poštovní razítko je z obvodu WC 1. co mi k tomu řeknete?“ „A vám se nezdá.. kdyţ jsem si začal prohlíţet poštovní známku. výraz ’namazat se’. moţná ţe o nic jiného nejde. oni dostávají taková psaní kaţdý den.“ řekl Poirot. „Co jste v té věci udělal?“ vyzvídal jsem.“ „Ano. zdá.“ „Ale vy máte dojem.“ „Ono je třeba brát blázny váţně. jehoţ pouţil. Blbá recese – to byl výraz.. Hastingsi.“ „Comment? Coţe jest pod obrazem?“ „Ale nic – to je jen takové rčení.“ 10 .“ „A to je vše.

ţe dělám horu z mraveniště. příteli. Moje znalosti – moje zkušenosti – mi napovídají.“ Zagestikuloval. ţe – co vlastně?“ Pokrčil rameny.“ „Nu. Hastingsi. Nerozumíte.. Instinkt je slovo nepravé. Hastingsi. protoţe mu chyběla slova. V kaţdém případě nelze dělat nic jiného neţ čekat. Na místní policii ten dopis viděli. Jestli dojde v oblasti Andoveru k senzační loupeţi. avšak nepřikládají mu význam... Nic nesvědčí o tom. „Jako vţdy muţ činu. „Jste na omylu. co se mi nelíbí. Poirot zavrtěl energicky hlavou. „V tomto dopise jest něco. neboť by zahnala z mé mysli strach z něčeho jiného. „Moţná. pak –“ „Ach.“ Jeho tón na mě mimovolně zapŧsobil. a pak opět pokrčil rameny. ţe s tím dopisem cosi není v pořádku. Zdálo se mi. ţe je to míněno váţně. jaká úleva by to pro mne byla –“ „Úleva?“ podivil jsem se. je pátek.“ odporoval jsem. Nejsou na něm otisky prstŧ. jak to myslím.“ „A z čeho?“ 11 . ţe jde o místního pisatele.„Jenţe tenhle berete váţně?“ Poirot si dal s odpovědí na čas. vzal dopis a uloţil ho opět do psacího stolu. „Jestli si doopravdy myslíte.. nemŧţete něco udělat?“ zeptal jsem se.“ „Vás tedy zneklidňuje jen instinkt?“ „Ţádný instinkt. Loupeţ by pro mne byla úlevou. ţe si nezvolil právě nejvhodnější slovo. „Loupeţ mŧţe přinést vzrušení. „Myslíte. ale sotva úlevu. 21.

12 .„Z vraţdy.“ řekl Hercule Poirot.

Vzal jízdní řád. KAPITOLA (Nikoli z osobních vzpomínek kapitána Hastingse) Pan Alexander Bonaparte Cust se zvedl ze ţidle a zamţoural krátkozrakýma očima po ubohém pokojíku.2. něco si v něm prohlíţel a pak procházel seznam na stroji psaných jmen. Byl čtvrtek. Bolelo ho v zádech. 13 . ţe je to ve skutečnosti dost vysoký člověk. protoţe chodil shrbeně a krátkozrace mţoural. vytáhl z kapsy balíček laciných cigaret a sirky. Přešel k obnošenému svrchníku. Zaškrtl perem první jméno na seznamu. jak nepohodlně seděl. Většinou ale nevzbuzoval takový dojem. zapálil si a pak se vrátil ke stolu. 20. kde předtím seděl. června. byl by náhodný pozorovatel zjistil. a kdyţ se teď protahoval.

ţe nikdo bohuţel nemládne.3. tak šikovně. Na tváři mu raší porost bujněji neţ kdy dřív. jenţ přišel mého přítele navštívit. „Aţ tuhle na monsieur Poirota. ale přiznám se. který dostal. nikdy nevynikal taktem. ţe si jich nikdo nevšimne. Měl jsem dojem. červnem pustil celou záleţitost z hlavy. v oblacích. není nám dvacet.“ Trochu jsem sebou trhl. ţe jsem ještě před 21. Japp ovšem. na něţ naráţel Japp. „Kapitán Hastings se vrátil z dţunglí a přifařených oblastí! To je jako za starých zlatých časŧ. Má prsty v kdejakém proslulém případu.“ 14 . ţe si kartáčuji vlasy přes prořídlá místa. co se dá dělat. Znali jsme se s vrchním inspektorem uţ řadu let a on mě srdečně vítal. Já na tom nejsem o nic líp. a připomněl mi ji teprve vrchní inspektor Japp ze Scotland Yardu. co mi paměť sahala. Však taky stanul na stará kolena ve světle ramp. Inu. „Ten je na mou duši ţivá reklama na Sorelu. KAPITOLA Andover Poirotovo znepokojení nad anonymním dopisem. kdyţ vás tu vidím s monsieur Poirotem. Zločiny ve vlaku. V ţivotě nebyl tak slavný. prostě všude. hned onde. vraţdy mezi smetánkou – hned je tu. na mne v první chvíli udělalo dojem. naladil jsem tedy přívětivý úsměv a souhlasil jsem s ním.“ hlaholil Japp. Vypadáte báječně. „I co to vidím!“ zahlaholil. jako co odešel do penze. Jenom vám někdo chodí na vlasy.

„Nedivil bych se.“ „Polehčilo se mi. „Onehdy jsem jej Hastingsovi ukázal. Počkat! Které datum to tam uváděl?“ „21. to přiznávám. Poirot má uţ.“ pravil přítel. „Ale ţe jste měl nahnáno. Nic se nedělo. nemá zrovna nic lepšího na práci. „Slyšel jste uţ o anonymním dopise monsieur Poirota?“ zeptal se. „Člověče drahá. kdybyste jednou vyšetřoval vlastní smrt. Jedna rozbitá výkladní skříň – kluk házel kamením – a pár mazavkŧ rušilo veřejný pořádek. ţe jsem jako ta primadona. chudák stará.“ zamrkal na mne Poirot. viďte?“ smál se Japp. ha! To by byla švanda. „Ovšem. a jen tak ze zvědavosti jsem večer zavolal do Andoveru.“ 15 . my dostáváme den co den takových dopisŧ na tucty. „Dočista jsem to pustil z hlavy. Byla to přece jen bouda. Včera bylo 21. „To je přece nápad! Stálo by za to.“ rozchechtal se srdečně Japp. Mně nepřipadal jeho nápad vŧbec vtipný a kaţdé ţertování na toto téma povaţuji za beztaktní. Udělá to z hecu. „Proto jsem se u vás taky stavil. Takţe projednou náš belgický přítel špicoval uši zbytečně. sepsat to do detektivky!“ „Toho uţ se bude muset ujmout Hastings.“ odvětil Poirot.“ zvolal jsem.“ řekl Japp.“ řekl Japp přátelsky. června. Někomu začne strašit ve věţi. protoţe Japp změnil námět rozhovoru.„Uţ jsem vyprávěl Hastingsovi. svoje léta a připomínání blíţícího se konce mu sotva mŧţe být příjemné. a tak si sedne a napíše nám. Snad jsem dal najevo tyto pocity. viďte.“ pravil Poirot s úsměvem. Ani tím nic zlého nemyslí. „Ha. která koná vţdy poslední představení.

abyste měli klid. musím uţ běţet. ţe mě nezajímá váš prokletý kadeřník ani jeho pitomé triky. „Pardon?“ „Jen jste trošku poplet přísloví. Mám co dělat v sousední ulici.“ dodal jsem pomstychtivě.“ řekl Japp. leč –“ „Poirote. Kupovaly se tam kradené šperky. do něhoţ bych byl píchal. Chtěl jsem se tu jenom zastavit. „Jest to koňské hnízdo. chápejte. Navíc nemá vŧbec smysl pro humor. Je z těch lidí.“ pravil Poirot.“ Japp se tomu srdečně zasmál a odešel.“ „Précisément.„Bylo vskutku pošetilé. existuje takový malý trik – mŧj kadeřník je muţ velké vynalézavosti – připevní se to k pokoţce a přes to se kartáčují vlastní vlasy – není to paruka. No. Hastingsi. ţe jsem bral tuto věc tak váţně. co se smíchy div nepotrhají. „jednou provţdy si zapište za uši. Poirot si odkašlal a pravil: „Víte. „Mění se málo náš milý Japp. Bylo by škoda namáhat šedé mozkové závity zbytečně.“ „Pletete si kobyly a vosy. Vám se snad moje temeno nezdá?“ „Ale kdepak – kdepak!“ „Pleš mi přece nehrozí. eh?“ podotkl Poirot.“ zařval jsem. Vezmu si s sebou nějaký dobrý přípravek proti vypadávání. „Vypadá mnohem starší.“ „Ovšemţe nikoli! Ovšemţe nikoli!“ „U nás bývají v létě veliká vedra a to má přirozeně vliv i na vlasy.“ „A vŧbec – co je Jappovi do toho? Ten se odjakţiva vyznačuje velkou beztaktností.“ 16 . „Šediví jako starý jezevec.“ řekl jsem. kdyţ si někdo sedá a ucuknou mu ţidli.

já byl v omylu. Musí to být vraţda.“ „Z pohledu onoho sedajícího zajisté nikoliv. „Také by samozřejmě stál za úvahu jed. on měl odér jako shnilá ryba. Nebo třeskne nocí 17 .“ řekl jsem a špatná nálada ze mne pomalu vyprchávala.“ „Tak vidíte. Běda. Americký milionář. (Přiznávám. ţe z toho anonymního dopisu nic nebylo. Kde by se zločin tak mohl odehrát? Coţ takhle v knihovně jeho sídla? To by mělo atmosféru. Naše hors d'ceuvre. ţe naráţky na vypadávání vlasŧ dost dobře nesnáším.“ „Ale vţdyť to vŧbec není k smíchu. „ale to chce moc technických podrobností. co byste si vybral?“ Přizpŧsobil jsem se mu. Prostudujme jídelní lístek. Tiskový magnát. „Vy si vzpomínáte.“ zasmál jsem se. Předseda vlády. „Počkat. Trochu moc vegetariánské.“ řekl jsem. mohla by to být nějaká neobvykle tvarovaná dýka – nebo tupý předmět – mramorová soška nějakého bŧţka –“ Poirot si povzdychl. Ten dopis.) „To je škoda. to se mi nezdá.„Tomu by se smála velká spousta lidí. jako se objednává diner. Byla to ode mne imbecilnost. který určí. jak jsme o tom onoho dne mluvili? Kdybyste si objednával zločin. Pokud jde o vraţedný nástroj. Nějaká osobnost. i kdyţ nikde nic není.“ „Vskutku.“ „Přirozeně.“ „Kdo bude obětí. muţ či ţena? Jsem pro muţe. chladnokrevná vraţda – ovšem s oblohou.“ „Máme-li spolupracovat. stárnu a stávám se podezíravý jako slepý hlídací pes. Loupeţ? Zpronevěra? Ne. musíme se poohlédnout po jiném ’výběrovém’ zločinu.

kdy vypadl ze hry. „Udělal jste velice pěkné résumé téměř všech románŧ policejních.“ „Jak mŧţe být zločin intimní?“ „Předpokládejme. Ach. nebezpečný typ – a nějaký přítel nebo sok zavraţděného nenápadný tajemník – outsider – výřečný. Musí se tu ovšem vyskytovat i jiné podezřelé osoby – zralá ţena – bruneta. „v tom nevidím vŧbec nic vzrušujícího.“ šeptal Poirot. ovšem neprávem a navíc dojde k nedorozumění mezi ní a jejím mládencem.“ řekl jsem. nebo raději dvě –“ „Kaštanové vlasy s rudozlatým nádechem.“ „Takto si představujete elitní zločin?“ „Vám by se zřejmě to takhle nezamlouvalo. Jeden z těch čtyř k němu přišel ve chvíli. „Vy si hned ze všeho děláte legraci. se uvelebí v křesle u krbu. a pátý. zabil ho a ostatní tři. který přebývá.“ zamumlal přítel. Zločin bez komplikací. Zcela bez vášní.výstřel z revolveru. ţe?“ Poirot na mne hleděl smutným pohledem. to by byl zločin pro vás! Kdo z těch čtyř je vrah?“ „Hm.“ „A co byste si tedy objednal vy?“ „Zločin nejvíce jednoduchý. které byly kdy napsány. Zločin z klidného rodinného ţivota. nic nezpozorovali. Jedna z těch krásek upadne v podezření. soustředění na karty v ruce. „ţe čtyři lidé zasednout k partii bridţe. Na konci večera je tento muţ nalezen mrtev. dobrosrdečný venkovský strejc – nějaký ten propuštěný sluha nebo hajný – trouba detektiv asi jako Japp – a to by bylo tak všechno. Pak budeme potřebovat nějakou krásku.“ 18 . velice intime.

Jestliţe dojde k vraţdě v první kapitole a vy pak musíte sledovat alibi všech postav aţ na poslední stránku. byla nalezena zavraţděna. začnete se obvykle nudit. Hastingsi. jak mŧj zájem chladne.“ Poloţil sluchátko a přešel ke mně. leč sérii vraţd.“ „Ano?“ „Vrátil se právě do úřadu a byla tam zpráva z Andoveru. Hastingsi.“ „Mŧţe to být. „'Allo. Poirot řekl pomalu: „Jistá stará paní jménem Ascherová. A tout á l'heure tedy. ale tohle přišlo jako sprcha. ani smaragd.. pojedeme. On sám pronášel jen krátké a nesouvislé útrţky vět.“ řekl jsem... „ţe v detektivce druhá vraţda přináší oţivení. Vzplál při vyslovení jména Andover..“ Chvíli naslouchal a já jsem viděl.. protoţe v tom nejsou neobvykle tvarované dýky.“ „Připouštím. ovšem.. ani vyděrači. ani exotický jed nezanechávající stop. který je odcizeným okem nějakého bŧţka. „'Allo.. jak říkáte. majitelka trafiky...“ Zazvonil telefon a Poirot k němu vstal. Očekával 19 .“ řekl. jak jeho obličej dostává docela jiný výraz. Vy byste si přál nikoli jednu. „Mais oui.“ „Přirozeně.. Vy máte melodramatickou duši.Poirot mi věnoval káravý pohled.“ „Ach ano.“ „Ano.“ Cítil jsem. Ano..“ „Z Andoveru?“ zvolal jsem vzrušeně. „To telefonoval Japp.. „Ne. Hercule Poirot u telefonu..“ „Ano.. vezmu ho s sebou.

“ pokračoval Poirot. ţe učiní konec jejím dnŧm. On pije a je to vŧbec krajně nesympatické individuum. a já uţ jsem dávno neměl co dělat se zločiny a zločinci. „Je známo. ţe ta ţena ţila v neshodě se svým manţelem. váţným tónem: „Na policii v Andoveru si myslí. který jsem dostal. „Toto je začátek. 20 . „by tamní policie přesto ještě jednou ráda viděla anonymní dopis. ţe vy i já okamţitě jedeme do Andoveru. I kdyţ to byl zřejmě nezajímavý zločin. Řekl jsem. přece jen to zločin byl. Poirot pokračoval stejně pomalým.jsem něco fantastického – mimořádného! Vraţda staré trafikantky mi připadala ubohá a nezáţivná. Sotva jsem vnímal Poirotova další slova. Aţ později se mi se vší naléhavostí připomněla. ţe mohou zatknout viníka –“ Znovu jsem pocítil záchvěv zklamání.“ Trochu jsem oţil.“ řekl Hercule Poirot. Více neţ jednou jí vyhroţoval. Leč vzhledem k okolnostem.

21 . ţe je krámek prázdný. Domnívám se. inspektore?“ tázal se Poirot. kdy se ţena obrátila a sahala pro balíček cigaret na polici za pultem.05.4. Na místo činu se dostavil policejní lékař a zkonstatoval. V devět večer byl v hospodě U tří korun zkárovaný. vysoký světlovlasý chlapík s příjemným úsměvem. Aţ ho najdeme. jak se domníval. Smrt nastala asi sedm aţ devět hodin předtím. „Přihlásil se svědek. Zločin objevil policejní stráţník Dover v jednu hodinu po pŧlnoci 22. který by byl viděl toho chlapa Aschera kolem krámu. v 18.“ vykládal inspektor. Pak však posvítil baterkou za pult a zahlédl zhroucené tělo staré paní.30. a jiný svědek tam vstoupil a v krámě nikdo nebyl. Zkoušel na obchŧzce dveře obchodŧ a shledal. Dosud jsme nenašli ţádného svědka. ţe není zamčeno. zadrţíme ho pro podezření z vraţdy. června. který vešel do trafiky a koupil si tam tabák v 17.“ „On se netěší příliš dobré pověsti.05. viďte. ţe smrt byla zpŧsobena těţkou ranou do týla – pravděpodobně ve chvíli. ţe bych měl pro stručnost krátce shrnout holá fakta tohoto případu. KAPITOLA Paní Ascherová V Andoveru nás očekával inspektor Glen. Tím se nám to omezilo na dobu mezi 17. jak zákon káţe.30 a 18. ale uplynula samosebou ještě krátká doba. vstoupil tedy a zprvu měl dojem. „Ale podařilo se nám určit tu dobu ještě přesněji.

Paní Ascherová nějakou dobu slouţila.“ „Jeho ţena s ním neţila?“ „Ne. odkázala paní Ascherové trochu peněz. chudák stará.“ „A vy říkáte. Velice slušné a spořádané děvče.“ „Zdalipak měli děti?“ zeptal se Poirot. ţe jí jednu mázne. chodil za ní a vyvolával scény v rodinách. rozešli se uţ před několika lety. aby měl být z čeho ţiv. kdysi dělal číšníka. Ascher k ní tu a tam přišel. Taktak se drţela nad vodou. Kdyţ se napil. Proto přijala místo u slečny Roseové ve vile ’Na špejcharu’. Vyplácela mu pravidelně patnáct šilinkŧ týdně. Ascher je Němec. 22 . a ta si za ně zařídila trafiku – docela malou. kde posluhovala. To je tři míle za Andoverem na samotě. Slouţí v jedné rodině u Overtonu. ţe ten chlap Ascher často své ţeně vyhroţoval?“ „To je pravda.“ „Jaký věk ta ubohá paní měla?“ „Táhla jí šedesátka a byla to poctivá a přičinlivá ţenská. aby se ho zbavila. nadával jí a ona mu vţdycky něco dala. Naposled byla jako kuchařka a hospodyně u jedné staré dámy.„Lump je to. je ten chlap Ascher pachatelem?“ Inspektor si opatrně odkašlal. ale pak začal pít a nikde uţ ho nechtěli vzít. proklínal ji a řval. Tam uţ se za ní tak lehko nedostal. aţ nevstane. „Ne. Kdyţ slečna Roseová zemřela. jen laciné cigarety a pár novin. ale on se opíjel. Ona měla neteř. vyváděl jako blázen. inspektore. nějaké slečny Roseové.“ Poirot se otázal dŧrazným hlasem: „Podle vašeho mínění. Měla s ním souţení. Dávala manţelovi část mzdy. znáte to.

který jste dostal. ţe by šlo o loupeţ. ţe ten chlap Ascher přišel do obchodu opilý. t. pane Poirote.“ Poirot mu podal dopis a inspektor jej zamračeně pročítal. kde byl a co dělal. Je to kvalitní dopisní papír. co mi Franz Ascher řekne o tom. jestli ne –“ Významně se odmlčel.„Aby se to dalo tvrdit s jistotou. ţe se v tom dopise mluví o 21. „A B C. je všechno v pořádku. Zvláštní. ale přiznávám. Zdá se mi to aţ moc nápadná náhoda. m. na to je ještě trochu brzy. ţe bych se rád znovu podíval na ten podivný dopis. vyvolal hádku se ţenou a nakonec ji srazil k zemi?“ „Zdá se to dost pravděpodobné. jak strávil včerejší večer. ţe by měl tolik dŧvtipu. Peníze byly v pořádku v pokladně. „Z obchodu nebylo odcizeno nic?“ „Ne. k sakru. ale zajímalo by mě. Zajímalo by mě. jestli by nám něco 23 . Třesou se mu ruce. mohl být A B C? Podíváme se za Mary Drowerovou (to je ta neteř). ţe by Ascher uţil takového výrazu jako ’naše britská kriminálka’ – to by svědčilo o mimořádné prohnanosti a já nevěřím. „Tohle na Aschera nevypadá.“ prohlásil posléze. nedokázal by takhle úpravně psát na stroji.“ „Vy se domníváte. Jestli uspokojivě prokáţe.“ „Ale já takové náhody nemám rád. Ten člověk je ruina – dočista vyřízený.“ „To je moţné – ano. Kdo by. jestli to mohl napsat Ascher. Nic nenasvědčuje tomu. „Pochybuji. Mŧţe to být ovšem taky náhoda.“ Chvíli mlčel a vraštil čelo. pane Poirote.

chvilku nadával.nepověděla. Jako mladá holka odešla slouţit do Londýna – tam si taky namluvila Aschera a vzala si ho.“ „Výborně. aby se ho zbavila.“ Ascher se rozplakal. Ona se odstěhovala sem. ale on se nějak dopátral. Za války to museli mít těţké.“ „I to se podívejme! Tak ho přiveďte. pane inspektore. Těkal uhýbavě kalným pohledem z jednoho na druhého. „Tak dost. „Vzpamatujte se přece.“ řekl inspektor. já to tak nemyslel – přece byste neubliţovali takovému chudákovi starému – přece byste ho netrápili. To ţili ještě v Londýně. jestli je vám to jedno. Je to divné. 24 . nikdo ho nepolituje. Na druhou stranu ovšem. vsadil bych poslední prachy na Franze Aschera. Sem s ním! Kdepak byl?“ „Schovával se v nákladním voze na slepé koleji. ţe vaše ţena byla zavraţděna –“ Ascher ho přerušil hysterickým výkřikem. Nemusíte vypovídat. Aschere.“ Franz Ascher byl opravdu ubohý a odporný představitel druhu homo sapiens. Předvedli jsme ho. co si to dovolujete?“ Zničehonic obrátil. „Ano. Nebýt toho dopisu. jestli si nepřejete. Nikdo vás z ničeho neviní – prozatím. kde je.“ „Víte něco o minulosti paní Ascherové?“ „Pochází z Hampshiru. „Co po mně chcete? Nic jsem neproved. ne. Chudák starý Franz. tahat mě sem! Svině prokletý. Chudák starý Franz. Chvilku bědoval a podlézavě se doprošoval. Utekla od něho vlastně uţ v dvaadvacátém roce. Briggsi. To je neslýchaná drzost. přijel za ní a tahal z ní peníze –“ Do místnosti vstoupil stráţník. co je?“ „Je tu ten Ascher. „Ne.

drzou hubou odvedli. „Dick Willows. To jsem si jen dělal legraci – dělal jsem si z Alice legraci. ţe to udělal. ţe s nimi skutečně strávil větší část večera. ten byl se mnou – a starej Curdie a George – a Platt a ještě jiní chlapi. Byl jsem s kamarádama. Inspektor pokynul svému podřízenému. roztřeseného dědka se zlolajnou. Zadrţen pro podezření z vraţdy. Hodně záleţí na tom. Prokletý sviňáci anglický – spřáhli jste se proti mně.„Já ji nezabil! Já ji nezabil! To je leţ. co si o tom myslet. Říkám vám. jestli ho někdo zahlédl u trafiky mezi pŧl šestou a šestou. Nikdy bych ji nezabil. Aschere?“ „Ano. s dobrejma kamarádama. jak jste strávil včerejší večer. Seděl jsem u Sedmi hvězd – a pak u Červenýho psa –“ Chrlil to ze sebe.“ Zakončil svou výpověď zoufalým výkřikem.“ Odporného. vsadil bych krk. „Nebýt toho dopisu.“ „Ne. přece bych vám nelhal. Nepochybuji o tom. „Nevím. K Alici jsem ani nepách. Ach Gott. ano – řeknu vám všechno. „Odveďte ho. 25 .“ „Dost často jste jí tím vyhroţoval. Vy tomu nerozumíte.“ řekl inspektor. ţe jsem k Alici ani nepách.“ „Co ti lidé.“ Poirot zamyšleně přikyvoval.“ „Divná legrace! Řekl byste nám. aţ slova klopýtala jedno přes druhé. jichţ se dovolává?“ „Vyhlášené firmy – ani jeden z nich by pro křivou přísahu daleko nešel. ne. Aschere. Ona to nebrala váţně.

ţe z obchodu nebylo ničeho odcizeno?“ Inspektor pokrčil rameny. ale kvŧli tomu se přece nevraţdí. hřbetem nahoru.“ Poirotovi se zablesklo v očích. jaké prodávají u Smithe nebo ve velkých papírnictvích. Bradshawŧv – anebo A B C?“ Teď se zablesklo v očích i inspektorovi. nepřiměřeného?“ „Byl tam jízdní řád. Naklonil se kupředu.„Vy jste si jist.“ řekl.“ „A ono nebylo nic – jak to říci – do obchodu vneseno? Nebylo tam nic divného. Jako by někdo hledal spojení z Andoveru. „Kristepane. Buď stará paní sama nebo nějaký zákazník. „Byl to A B C. „Prodávala jen tabulky s místní dopravou. „To je těţké. Tohle byl objemný jízdní řád. za penny.“ „Ona takové věci prodávala?“ Inspektor zavrtěl hlavou. „Jízdní řád. Mohla zmizet krabička cigaret nebo i pár krabiček. říkáte.“ „Jízdní řád?“ „Ano. Leţel rozevřený na pultě.“ 26 .

jakému se nepřikládá zvláštní dŧleţitost. ţe ji někdo něčím praštil. to je všední zločin z novinové soudničky. podívat se na tělesné pozŧstatky zavraţděné.5. který zavraţdil paní Ascherovou a zanechal na místě činu Abecední jízdní řád? Opustili jsme policejní stanici a odebrali se nejprve do márnice. protoţe v něm jsou uvedeny všechny ţelezniční stanice podle abecedy) ve mně vyvolala záchvěv vzrušení. Byl jsem si celkem jist. svého manţela. Usoudil jsem v duchu. ţe anonymní dopis s datem 21. A já jsem rád. Ale zmínka o jízdním řádu (známém všeobecně pod zkratkou A B C. Zmocnil se mě podivný pocit. „Říkal to doktor Kerr. KAPITOLA Mary Drowerová Myslím. ţe to tak bylo. Do té chvíle mě příliš nevzrušoval. Vypadala tak klidně. tak neuvěřitelně vzdálená jakémukoli násilí! „Neměla ani čas si uvědomit. Ubohá stará paní zavraţděná v zastrčené trafice. kdyţ jsem spatřil vrásčitou starou tvář a řídké šediny. ţe mě celý případ začal vlastně zajímat aţ od té první zmínky o Abecedním jízdním řádu. je náhodná shoda. Kdo je ten tajemný pachatel. byla to hodná ţenská.“ podotkl serţant. Tohle přece – tohle přece nemŧţe být další náhoda! Všední zločin se jevil v novém světle. ţe paní Ascherová se stala obětí toho opilého surovce.“ 27 . sčesané ze skrání dozadu. Chudinka stará.

mohl i slabý člověk dosáhnout ţádaného výsledku. co to bylo. „Těţko říct. ţe mi ani nenapadlo přisuzovat zločin tohoto typu ţeně. nějaký pytlík s pískem – cokoli z toho by v tomto případě odpovídalo. Leč jest třeba brát v úvahu všechny moţnosti. podívejte se na linii brady.„Musela být kdysi krásná. ţe by tento zločin spáchala ţena.“ „Vyţadovala rána tohoto typu velké síly?“ Lékař pohlédl bystře na Poirota. říkáte? Hm. Mrtvá leţela – jak?“ 28 . na kosti. „Vraţedná zbraň nebyla nalezena. Mně se jenom zdá psychologicky málo pravděpodobné. „Ţena. „Přesně tak. Dále jsme měli na programu krátký rozhovor s policejním lékařem.“ Povzdechl si. musím se přiznat. Doktor Kerr dělal dojem šikovného chlapíka středních let. „Myslíte?“ zašeptal jsem nevěřícně. „Ale ano. Vyloučit se to ovšem nedá – moţné to je. Masivní hŧl. „Zřejmě vás zajímá.“ Poirot mu rázně přitakal.“ „Pak tedy mŧţe být pachatelem ţena právě tak jako muţ?“ To lékaře poněkud překvapilo.“ pravil Poirot. na tvar hlavy. palice. Na povrchu se to zdá vysoce nepravděpodobné. Hovořil rázně a energicky. přikryl ji a vyšli jsme z márnice.“ oznámil nám. jestli to dokázal roztřesený sedmdesátiletý stařec? Ale ano – byla-li zbraň dostatečně těţká na konci. přesně tak.

“ „Pak tedy bych si přál několik minut s vámi pohovořit. Kdyby se on byl hádal se svou ţenou a vyhroţoval jí. Podle jeho názoru stála zády k pultu (a tedy k vrahovi) ve chvíli. jak se domnívám. Sesula se za pult. vaší tetě.“ Nevysvětlil to blíţe a za několik minut uţ jsme uháněli po londýnské silnici směrem na Overton. „Overton není. kde byl zločin spáchán?“ „Já bych rád udělal to později. kdy ji udeřil. jste slečna Mary Drowerová. nemýlím-li se. Podle adresy. Já jsem Mary. takţe si jí další náhodný zákazník nemusel všimnout. to jsem já.“ Poirot váţně přitakal. „Pauvre femme. panská v tomto domě. Jest pro to dŧvod.“ Mráz mi přeběhl po zádech. Zajedeme tam a uděláme interview s neteří neboţky. pane. Poděkovali jsme doktoru Kerrovi a odcházeli.“ „Nechcete se dřív podívat do trafiky.“ povzdechl si. stála by k němu za pultem čelem. Na zazvonění nám přišlo otevřít hezké černovlasé děvče s očima zarudlýma od pláče. „Strašné.“ 29 . Přitom mi Poirot řekl: „Dávejte pozor. mnoho mil odtud.Lékař nám podrobně vylíčil polohu oběti. Jest to o paní Ascherové. Hastingsi: máme další bod pro Ascherovu nevinu. Pak pohlédl na hodinky. jsme našli větší vilu asi míli za vesnicí. kterou nám dal inspektor. Místo toho byla otočena k vrahovi zády – patrně sahala pro tabák nebo cigarety zákazníkovi. prosím. nebude-li vaše paní protestovat.“ „Ano. Poirot řekl soucitně: „Ach.

Poráde ji souţil.“ řekl Poirot laskavě. A nakonec tohle – taková hrŧza!“ „Z policie vás neţádali. ale s konečnou platností. „Dnes ráno sem přijeli páni z policie. V šestnácti jsem šla slouţit. „Zajisté uţ jste byla informována o smrti vaší paní tety. Jistě by mi dovolila.ten mŧj čert stará. Říkala mu. Zaţila velké trápení s tím Němcem. Vstoupili jsme.“ Otevřela dveře do malého salónku. Tetička na mě byla odjakţiva moc hodná.“ Řekla to prostě. Ale nemám tam kam jít – za ţivý svět bych nebyla v bytě nad trafikou – a hospodyně je pryč.“ „Vy jste měla tetičku ráda.„Milostpaní není doma.“ Děvče přikývlo a slzy mu opět zaplavily oči. pane. „Povězte mi. Poirot se usadil do ţidle u okna a pozorně se zadíval děvčeti do tváře. tak jsem tu nechtěla nechat naši milostpaní samotnou – aspoň dokud to nebude potřeba. kdyţ mi bylo jedenáct – to mi umřela maminka. „Moc ráda. Mary. abych vás uvedla dál. kdyţ jsem měla volno. pane. „Vaše teta nikdy nepomyslela na to. ţe se musím dostavit k předběţnému soudnímu vyšetřování – to bude v pondělí. pane. abyste se vrátila do Andoveru?“ „Říkali. to se nenechalo nic dělat. dareba jeden!“ Dívka to říkala s dŧrazným rozhořčením. ale chodila jsem obyčejně k tetičce. Mary. on jí vyhroţoval. pane. viďte. Přijela jsem za ní do Londýna. pravda?“ 30 . Loudil a tahal z ní peníze. Je to strašné! Chudinka tetička! Tolika se v ţivotě nadřela. ţe by se toho obtěţování mohla zprostit právní cestou?“ „Byl to přece její manţel.

to ne. ţe jen tak ošklivě mluví a nic víc. pane?“ 31 . to jste uţ říkala.“ „I ba ne. máte pravdu. Byla řečná a dovedla se kaţdému postavit. co se stalo. A přitom tetička říkávala. Jako ţe jí utrhne hlavu a tak. kdo by ten někdo jiný mohl být?“ Pohlédla na něho ještě udiveněji. „To bych namouduši nevěděla. Co kdyţ ji zabil někdo jiný. víte. kdyţ tak vidíte. Potom nadhodil: „A co kdyţ ji přece jenom nezabil on?“ Udiveně na něho pohlédla. kdyţ jste se dověděla.„To ano. Klel a taky jí nadával – německy i anglicky. to jsem byla překvapená. ţe ji někdo nemá rád?“ „Ne. ţe by to myslel váţně. „Ano. Nenapadá vás. a proto se domnívám. pane. „Tetička se lidí nebála.“ „Nezmínila se někdy před vámi o tom. Víte. říkával jí hrozné věci. co se z člověka mŧţe stát. On se bál jí. To je hrozné. kdyţ si ho brala.“ „A přesto mu dávala peníze?“ „Byl to přece její manţel. ţe od ní odcházel jako spráskaný pes..“ „Dostávala někdy anonymní dopisy?“ „Jaké dopisy ţe to měly být. jestli chcete co vědět.. pane. Připadalo mi.“ „Ano. pane. Vţdyť jsem to sama zaţila. koho se vaše teta bála?“ Mary zavrtěla hlavou. Mary. mě vŧbec nenapadlo. jelikoţ jste předtím slyšela to vyhroţování.“ Na okamţik se odmlčel. ţe to byl hoch jako jedle. tak se ptám. Nezdá se to ale pravděpodobné. A tetička se ho vŧbec nebála. ţe jste vlastně ani nebyla překvapená. či ano?“ „Neexistuje nikdo.“ „Ano.

“ „Já se vlastně chystám dát výpovědi Mně se na venkově nelíbí. „Vy ale – to teda nejste od policie. takţe jsem tu jenom já. třeba A B C. co bych tu pohledávala. pane?“ „Jsem soukromý detektiv. Ona byla z deseti dětí. Představovala jsem si. Ale teď –“ a slzy jí znovu vstoupily do očí – „uţ nemám. Konečně řekla: „Tak ono se jako něco děje. aţ odjedete.“ Podal jí vizitku. Mary. a tak se vrátím do Londýna. ale ona z toho zřejmě vŧbec nebyla moudrá. „Měla vaše tetička ještě jiné příbuzné krom vás?“ „Teď uţ ne. Pohlédla na ni a udiveně svraštila čelo. a maminka. a proto jsem tu zŧstávala. Jinak ţila z ruky do huby – s tím starým čertem a tak. Zde jest moje navštívenka. abyste mi sdělila svou adresu.“ Stála tam a hleděla na něho několik okamţikŧ mlčky. „Kdybych vás někdy potřeboval. napíši vám sem. Pak řekl – moţná víc sobě neţ jí: „V této chvíli se kráčí ve tmách – není směru – zdali se rozjasní –“ Vstal. ţe je toho akorát na pěkný funus. které nebyly podepsané. pane. Člověku je tam veselejc. Zavrtěla udiveně hlavou. strýček Harry odjel do Jiţní Ameriky a uţ o něm nikdá nikdo neslyšel.“ „Přál bych si.“ „Měla vaše teta nějaké úspory? Ukládala si něco?“ „Měla nějaký ten groš ve spořitelně – říkávala vţdycky.“ Poirot zamyšleně přikyvoval.„Dopisy. ale jen tři vyrostly.“ Upřeně ji pozoroval. kdyţ mě má blízko. Strýček Tom padl ve válce. ta umřela. ţe je tetička ráda. nebo byly podepsané jen nějakou značkou. pane?“ 32 .

“ Zvláštním zpŧsobem to vyjádřila – ale velmi dojemně. ţe tetička takhle přišla o ţivot. Za pár vteřin uţ jsme ujíţděli zpátky do Andoveru. co budu moct. Nebylo to správné. ono se něco děje. děvčátko moje.„Ano. 33 . pane. Moţná ţe byste mi později mohla pomoci.“ „Já bych – udělám.

Rodinné domky chudších vrstev se tu střídaly s menšími krámky. Usoudil jsem. ústící do hlavní třídy. Teď tu však stál hlouček zvědavcŧ a všichni zírali na jediný domek nebo obchŧdek. kde jejich spoluobčanka sešla se světa násilnou smrtí. aby „se rozešli“. doţil se zklamání.6. Měl-li však opravdu takový záměr. podíval se Poirot na hodinky a já jsem pochopil. Kdyţ jsme přišli blíţe. ţe tu chodí hodně prostých lidí a ţe si tu hrají houfy dětí na chodníku i v jízdní dráze. Hodlal získat co nejpřesnější představu o včerejší atmosféře. Před ubohým krámkem se staţenými roletami stál uţ utrmácený mladý policista a automaticky vyzýval lidi. Bylo právě pŧl šesté. ukázalo se. ţe jsme se nemýlili. Viděli jsme. Kdyţ jsme tam zahýbali. KAPITOLA Dějiště zločinu Tragédie se udála v postranní uličce. S pomocí dalšího kolegy se mu občas povedlo někoho odehnat – pár lidí si vzdychlo. proč si chtěl obhlédnout místo zločinu aţ teď. Nebylo těţké uhádnout. Trafika paní Ascherové byla asi uprostřed po pravé straně. V této chvíli se ulička vŧbec nepodobala uličce z včerejška. jak obyčejní občané pozorují se soustředěným zájmem místo. ale téměř vzápětí se tu objevili další 34 . něco zabručelo a pak se odebrali za svými obvyklými záleţitostmi. který to je. ţe je tu asi za obvyklých okolností dost ţivo.

včerejší noviny – a na všem jednodenní prach. „A jízdní řád byl – kde?“ 35 . Byla tam jen slabá ţárovka. „Svalila se za pult a tam zŧstala leţet. jsme docela zřetelně viděli nápis nad dveřmi. Pan doktor říkal. Jelikoţ byly staţené rolety. Prošli jsme kolem něho a vstoupili dovnitř.“ Protlačili jsme se zástupem a oslovili mladého policistu. pŧjdeme vstoupit. Z místa. Za pultem poličky aţ ke stropu a v nich vyrovnaný tabák a krabičky cigaret.“ Odmlčel se. ţe si ani nestačila uvědomit. Stráţník přikývl. Zřejmě se natahovala někam na polici. Obyčejná trafika. aby se dosyta vynadívali na dějiště zločinu. Přelétl očima malý prostor. coţ diváci sledovali s vřelým zájmem.“ „Jestlipak drţela něco v ruce?“ „Ne. které mu dal inspektor. Rozhlédl jsem se. „Pojďte. Poirot se zastavil kousek stranou od nejhustšího davu. vládla uvnitř úplná tma. Stráţník nám rozvláčným hampshirským nářečím vysvětloval celou mise en scéne. jakých jsou na tisíce. Oui. co se děje. Hastingsi. Pár rozházených laciných časopisŧ. cest peut-étre lá. Poirot vytáhl ověření. Poirot si jej tiše přeříkal: „A.zvědavci a zaujali jejich místa. Měla tam také pár skleněných dóz s lesněnkami a větrovými bonbóny.“ Poirot přikývl. kde jsme stáli. ale vedle ní se válela krabička playersek. Ascherová. která ozářila vnitřek matným světlem. Stráţník našel vypínač a rozsvítil. pane. odemkl dveře a ustoupil nám z cesty. Ubohý krámek.

kdo s tím nemá vŧbec nic společného a jenom ho tu zapomněl. tak to třeba ani nebyl Andoverák. Stály tam celkem tři fotografie. abych si je prohlédl. pane. „Byl otevřen na Andoveru a leţel hřbetem nahoru. které jsme navštívili odpoledne. Kolem krku se jí tyčila vysoká koţešina. ţe tohle bude asi ta 36 . zdali zesnulá bydlela nad krámkem. všechny dohromady.“ Poirot přikývla pak se zeptal. jen projděte tuhle zadními dveřmi. Jestli jo. Za krámkem byla mikroskopická předsíňka. Jako by někdo hledal spojení na Londýn. zařízená jako kuchyně bylo tam úzkostlivě čisto. První byl laciný portrét toho děvčete. Policista zavrtěl hlavou.“ Stráţník ukázal na pult. Nenašlo se nic. strnulým úsměvem. ale já mám rozkaz zŧstat tady –“ Poirot prošel oněmi dveřmi a já za ním. ţe vás tam nepovedu. Měla na sobě očividně sváteční šaty a usmívala se tím rozpačitým. Usoudil jsem. ţe máme raději momentky. Na římse jsem spatřil nějaké fotografie.“ „Ani na pultě?“ zeptal se Poirot. takţe to dělalo ubohý dojem. Mary Drowerové. který tak často hyzdí portréty od fotografa. Nezlobte se.„Tuhle.“ „I Ascherovy mezi nimi?“ „To se ještě neví. pane. a Poirot se ke mně připojil. Druhá fotografie byla náročnější – umělecky zamţený obraz starší bělovlasé dámy. Ale jízdní řád mohl samosebou patřit někomu jinému. „Tam jich bylo milión. „Ano. Jedny přes druhé. pane.“ „Co otisky?“ zajímal jsem se. Přistoupil jsem k nim. ale nábytku a věcí poskrovnu. pane. „Hned jsme všechno prohlídli.

Vzpomněl jsem si na roztřeseného starého opilce a uštvanou. ţe to bývala krásná ţena?“ Měl pravdu.. a umoţnila jí tak zřídit si trafiku. ani podivné šaty neubíraly děvčeti z obrázku na pŧvabu a nemohly skrýt jeho čisté rysy a vznosné drţení těla. Zobrazovala do sebe zavěšenou mladou dvojici ve staromódních šatech. Hastingsi. Jedna byla prázdná a nezařízená. „Pohleďte. Bylo téměř nemoţné rozpoznat v tom šikovném mládenci. který tu stál zpříma jako voják. Mladý muţ měl květinu v knoflíkové dírce a celá jeho póza vyjadřovala slavnostní ráz oné dávno minulé chvíle. Ani staromódní účes.“ řekl Poirot. v druhé zřejmě paní Ascherová spávala. teď uţ vybledlá a zaţloutlá. Z chodby vedly schody k dvěma místnostem nahoře. Pár starých vyslouţilých pokrývek na posteli – hromádka pečlivě vyspraveného prádla v zásuvce – kuchařské recepty v druhé – broţovaný román nazvaný Zelená oáza – pár nových punčoch. dojemných svou lacinou lesklou novotou – několik porcelánových tretek – velice otlučený pastýř z míšeňského porcelánu – černý kabát do deště – a vlněná vesta na věšáku – to bylo veškeré pozemské jmění Alice Ascherové. která odkázala paní Ascherové menší částku. jak to našli.slečna Roseová. toho ucouraného Aschera. Prohlédl jsem si pozorněji druhou postavu. 37 . udřenou tvář mrtvé ţeny a zachvěl jsem se nad nemilosrdností času.. „Pravděpodobně svatební fotografie. Třetí fotografie byla velmi stará. Policie loţnici prohledala a pak všechno zanechali. nepravil jsem vám.

ţe to udělal Rus?“ „Vyrozuměl jsem. ţe ho policie zatkla.“ 38 . „Pauvre femme. není-liţ pravda. Poirot mi pošeptal stručné instrukce. není-liţ pravda? Slyšel jsem. tady uţ pro nás nic není. která ho obsluhovala.“ „Mais oui. Ráda bych věděla. Sjednával právě koupi salátu. „Právě proti vám. který má víc zboţí na chodníku přede dveřmi neţ uvnitř. „Pojďte. ţe jste si ho moţná včera večer všimla. se stala ta vraţda. kdyby šli po svých. Poté vešel sám do obchodu.“ řekl Poirot.“ zašeptal Poirot.“ „Jakţe?“ Ţena se zájmem vzhlédla. Jaká to aféra! Jakou senzaci vám to muselo zpŧsobit!“ Tělnatá ţena měla zřejmě po krk řečí o vraţdě. „Snad jste dokonce viděla. Vyčkal jsem chvíli a pak jsem ho následoval.“ Kdyţ jsme se znovu ocitli na ulici. jak do trafiky vstoupil vrah vysoký světlovlasý muţ s plnovousem. Já jsem si poručil pŧl kila jahod. a všichni by udělali líp. Napadlo mě. Podotkla: „Tolik lidí tu stojí a kouká. Přímo proti trafice paní Ascherové bylo zelinářství – takový ten obchod.“ „Včera večer to muselo být docela jiné. Jistě je slyšela po celičký den. co je tam k vidění. zaváhal chvilku a pak přešel na druhý chodník. ţe je to Rus. „Říkáte. odnesla je policie. Hastingsi.“ „I to se podívejme!“ Ţena byla najednou hovorná a plná zájmu. „Tak on to byl cizinec.Jestli tam měla nějaké osobní doklady. Poirot se ţivě bavil s tělnatou paní.

Vy sám jste Angličan. K večeru máme největší kvap. Ta u všech vašich krajanŧ bez výjimky vzbudí podezření a přirozený následek toho je uzavřenost. Poirote?“ zeptal jsem se trochu vyčítavě. jaká je pravděpodobnost. ţe v dotyčné době ’mají kvalt’ – to 39 . jak jste to vyjádřil. Víme také. pane.“ „A to jste se nemohl prostě zeptat a obejít se bez toho přediva lţí?“ „Nikoli. to tudy chodí spousta lidí z práce.“ dodal lítostivě. ţe by si všimli cizího člověka vcházejícího do protějšího obchodu. ţe bych tady někoho takového viděla. „jenţe bíbra neměl. „Nač taková komedie. Nakonec jsme s nákupy opustili podnik. ale zřejmě si neuvědomujete. které se zúčastnila tělnatá ţena. zŧstaly by všechny mé otázky bez odpovědi. ţe jste nebyl zcela přesně informován. Kdybych se byl oněch lidí vyptával přímo. já potřebuji znát. ţe vrah je pomenší brunet. kdybych se byl ’prostě zeptal’. byli by se uzavřeli jako ústřice. světlovlasý a s plnovousem – ne. aniţ jsme jim zjevili pravý stav věcí.“ Na tuto naráţku jsem se vloţil do rozhovoru.„Víte. Vysoký. její vytáhlý. „obávám se. jakým zpŧsobem Angličan reaguje na přímou otázku. hubený manţel a mutující učedník. Mně bylo řečeno. mon ami. nemŧţu říct.“ řekl jsem Poirotovi. my nemáme moc času na nějaké všímání. „Promiňte. „Parbleu.“ Následovala ţivá diskuse. Uděláním prohlášení (poněkud nečekaného a absurdního) a vaším popřením se jazyky okamţitě uvolnily. Dohromady si vzpomněli aspoň na čtyři pomenší brunety a učedník s přeskakujícím hlasem viděl vysokého blonďáka.

Ve výloze visela cedule „K pronajmutí“. ţe mu uţ dlouho nikdo nevěnoval pozornost. ţe je tomu skutečně tak. „Je maminka doma?“ „Co?“ řeklo dítě. a jelikoţ tam nenašel zvonek. čímţ byl údiv dítěte dovršen. 40 . Poirot mu ještě přidal salát. Stavení s obchŧdkem vpravo od trafiky paní Ascherové bylo prázdné. ţe nemáte ani trochu rozumu. Hastingsi.“ pozdravil Poirot. Zastavil se na chodníku. co mě napadlo. který je přijal s velkým překvapením a mírnou nedŧvěrou. Koukalo po nás s nelibostí a váţným podezřením.“ vysvětloval jsem na omluvu.“ opáčil Poirot. Banán nějaká jablka – třeba i kapustu – ale jahody!“ „Řekl jsem si o první. „U laciného zelináře – nikoli jahody. Po delší chvíli otevřelo strašně špinavé děcko. „To je nedŧstojné vaší fantazie. Nato se jal dál rozvádět poučení z toho plynoucí. K tomuto domku Poirot zamířil. Náš vrah si zvolil svŧj čas dobře. ţe je kaţdý zaneprázdněn svými povinnostmi a ţe ulicí prochází větší počet lidí. Hastingsi? Řeknu vám: ’Udělejte nákup quelconque -’ a vy si zvolíte zrovna jahody! Uţ se začínají prosakovat ze svého pytlíku a ohroţovat váš hezký oblek. Jahody nejsou-li čerstvě natrhány.značí.“ Odmlčel se a pak dodal s hlubokou výčitkou: „Jak to přijde. Z druhé strany stál domek s poněkud zašedlými mušelínovými záclonkami.“ S obavami jsem zjistil. pravidelně vylučují šťávu. „Dobrý večer. Honem jsem daroval jahody nějakému chlapečkovi. zabouřil párkrát za sebou klepadlem na dveře. jehoţ nos zřetelně vypovídal.

Trvalo snad dvanáct vteřin. neţ to dítě pochopilo. „Pojďte dál.“ Poirot se toho jména obratně chytil a povídá: „Doufám tedy. Znají člověka dokonce podle jména. pak se otočilo. To je samé paní Fowlerová sem. co se člověka za celý den navotravujou – cesťáci chodějí nabízet tohle a vonohle – vysavače. paní Fowlerová.“ Malý pokojík byl nacpán k prasknutí masivním pseudostylovým nábytkem. „Musíte mi prominout. Přes zábradlí se naklonila ţenská jako jenerál a jala se sestupovat ze schodŧ.“ Nevrlá slova odumřela ţeně na rtech. ale podařilo se nám vmáčknout dovnitř a usadit se na nepohodlné tvrdé pohovce. sestoupila po schodech.“ 41 . „Zbŧhdarma maříte čas –“ začala. madame. paní Fowlerová tam. abyste přijala honorář pěti liber za článek o vaší zesnulé sousedce paní Ascherové. křiklo nahoru na schody: „Mami.“ začala ţena. ţe nám vyhovíte. uhladila si vlasy a popotáhla sukni. Smekl a velkolepě se jí uklonil. „Dobrý večer. pánové. ale nedovedete si představit.“ poţádal Poirot. Posaďte se. „Je mi to líto. Rád bych vás přemluvil. prosím – sem vlevo. pytlíčky s levandulí a takové hlouposti – a jeden kaţdý je tak vemlouvavý a zdvořilý. ale Poirot ji přerušil.„Zavolej maminku. ţe jsem na vás před chvilkou tak vyjela. je tu ňákej pán!“ načeţ vyhledalo útočiště kdesi v hloubi šedého interiéru. Jsem z redakce Evening Flickeru. punčochy.

Takto povzbuzena ponořila se paní Fowlerová ochotně do vzpomínek. To není ţádné tajemství. aţ se ucho utrhne. vylíčí mu fakta a on sepíše článek za ni. „Vím.Maminko. ten jsem u ní nikdá neviděla. které nebyly řádně podepsané – nebo třeba jen nějakou značkou. chudinka stará. kdyţ jsem se o tom dozvěděla. tak dlouho se chodí se dţbánem pro vodu. ţe bych spíš hanbou umřela. a přitom vŧbec nic neslyšela. Neţ se nadechla. Nebude s tím mít ţádnou práci. musela jsem se o tom doslechnout. A kdyby jí ho byl někdo poslal. dohadŧ a zvěstí. Franz Ascher patřil za mříţe uţ dávno. co myslíte – říká se tomu anonymní dopisy a bývají tam taková slova. jí často říkala: „Ten váš chlap vás jednoho krásnýho dne přivede do hrobu. kdyţ ji rozzlobil. neţ je z huby vypustila. „Paní Ascherovou jsem samozřejmě znala. Coţe? Jízdní řád? A B C? Ne. vedle ti je fŧra 42 . například ABC?“ Paní Fowlerová s politováním odpověděla záporně.„Jo – to na mou duši nevím. podařilo se Poirotovi vsunout otázku. Dejte na má slova.“ Pět liber se lákavě vznášelo paní Fowlerové před očima. . Přišla s tím naše Edie. A ona.’ povídá. ale co chcete – měla svoje trápení. „Nedostávala paní Ascherová nějaké divné dopisy – dopisy. bydlí tuhle vedle. Ne ţe by se ho paní Ascherová bála – ta pro slŧvko daleko nešla. Sotva na člověka pořádně promluvila. ale něco psát –“ Poirot ji honem upokojil. Hm. Já zŧstala celá štajf. Byla to ţenská metr. to na mou duši nevím.“ A taky ţe na její slova došlo. Paní Ascherová si nepotrpěla kamaráčofty. ale co se dá dělat. paní Fowlerová. Ona. paní Fowlerová. jestli se Franz Ascher dal na takové psaní.

ţe se moc neukazoval. Měla s ní zŧstávat ta neteř. kdyţ jsem to slyšela. Napřahujeme ruce a tápeme.No jo. to se nenamáhala vysvětlit. co se domnívá. neţ řekla?“ „Drahý příteli.“ odváţil jsem se poznamenat. Paní Fowlerová nám pověděla všechno. „Doposud ano.policajtŧ. ona zkrátka neměla v tom baráku zŧstávat sama.“ Poirot udrţoval rozhovor ještě chviličku v proudu. my jsme ve zvláštní situaci. „Nikdo ale neviděl vejít toho Aschera do obchodu. povídám. pokud vím.“ „Myslíte. 43 . ţe toho ví víc. Kdyţ se chlap napije.“ pravila. A taky ţe ji do hrobu přived. ale opakovaně. Jak by se byl Ascher dostal do trafiky. Paní Fowlerová ohrnula rty. Jsme jako děti hrající ve tmě cache cache. „Nechtěl se kvŧli tomu octnout na šibenici. kdyţ jsme se zase ocitli na ulici. Ten vás přivede do hrobu. . a to nikoli jednou. ale kdyţ uţ bylo jasné. Poirote. tak se nezná. ţe ví. jaké otázky se tázat. „Přirozeně. to jsem jí říkávala. co ví. a teď došlo na moje slova. ţe domek nemá zadní vchod a ţe lidé v okolí Aschera od vidění dobře znají. Zakončila hlubokým povzdechem.’ povídám. a ten její lump dělal podle mého ještě hŧř neţ zvíře.’ Mě z toho div neranila mrtvice. a tak se dobře schoval. a tahle vraţda to dokazuje. aniţ se ukázal. neboť nevíme. Jak se chlap dá na pití.“ řekl Poirot. vyplatil jí slíbenou částku a ukončil interview. Já jí to říkala. já jí to mockrát říkala. ţe paní Fowlerová vylíčila všechno. Uznala. „Za mnoho peněz málo muziky. vyvádí jako zvíře.

44 .“ Nepochopil jsem zcela. ale v té chvíli jsme se střetli s inspektorem Glenem.a pro dobrou váhu přihodila několik dohadŧ. jak to myslí. V budoucnosti však mŧţe být její svědectví uţitečné. Pro tuto budoucnost jsem investoval částku pěti liber.

“ Před odjezdem do Londýna jsme ještě zašli za dvěma muţi.“ Inspektor prohlásil: „Víte. Zrovna jsem říkal policejnímu prezidentovi.. Mně se to nechce líbit. „Tvrdí někdo. ţe spatřil toho chlapa Aschera?“ „Ne. jeţ někdo viděl vejít do trafiky nebo odtamtud vycházet. Pan Partridge byl poslední člověk. Nemyslím. tohle je divná záleţitost – divná záleţitost.. „A nikdo nikoho neviděl?“ zeptal se Poirot.7. To také mluví pro něho. Divím se. ţe tohle pokládám za věc Scotland Yardu. povoláním bankovní úředník. nikdo. coţ o to! Svědkové postřehli tři vysoké muţe podezřele se rozhlíţející – čtyři pomenší chlapíky s černými kníry – dva plnovousy – tři tlouštíky – samé neznámé lidi a všichni prý se divně koukali.. ţe tu lidi neviděli gang maskovaných lupičŧ s revolvery. KAPITOLA Pan Partridge a pan Riddell Inspektor Glen se tvářil dost zachmuřeně. „Ale viděl. monsieur Poirot. kdyţ uţ tak dávali pozor!“ Poirot se s pochopením usmál. První z nich byl pan James Partridge. Sdělil nám. ţe by to byl místní zločin. byl vyzáblý 45 . který viděl paní Ascherovou naţivu. Pan Partridge byl pomenší človíček.. Nakupoval u ní v pŧl šesté. ţe strávil celé odpoledne sestavováním seznamu osob.“ Poirot řekl váţně: „Já s vámi souhlasím. Na nose mu seděl cvikr. vezmeme-li výpovědi za bernou minci.

„Pan – ehm – Poirot.“ Pan Partridge si odkašlal. a z toho dŧvodu jsem se přihlásil. kterou mu přítel podal. „Někteří lidé si neuvědomují. Podíval jsem se na 46 . „Snad byste byl tak laskav a opakoval svou výpověď mně. usoudil jsem.“ prohlásil Poirot slavnostně. který viděl paní Ascherovou naţivu. pane Poirote.“ „Je-li tomu tak. jak se to stalo. jste se dostavil na policii z vlastní iniciativy?“ „Samozřejmě. „Posílá vás inspektor Glen? Čím vám mohu slouţit. „Vy sám. jak jsem vyrozuměl. kolik jest hodin?“ Toto přerušení pana Partridge zřejmě trochu rozzlobilo. ţe vy jste byl poslední člověk.“ „S radostí.“ „Názor velice hodný chvály.“ pravil. „To je velmi sporné. ţe jste si tak přesně uvědomil. jako byl on sám. co jest jejich občanskou povinností. pane Partridgi. „Celá řada lidí mohla přijít do trafiky za účelem nákupu ještě po mně. pane Poirote. „Hodiny na kostelní věţi odbily pŧl. pane Poirote?“ „Vyrozuměl jsem.jako lunt a mluvil s puntičkářskou přesností.“ Zíral na nás cvikrem jako sova.“ zahučel Poirot. tak čistém a úpravném.“ řekl. ţe by moje výpověď mohla být uţitečná. kdyţ si prohlédl vizitku. Bydlel v malém domku. „Máte absolutně pravdu. Jakmile jsem se doslechl o té otřesné události. Vracel jsem se sem do svého domova a přesně v pŧl šesté –“ „Pardon. pak o tom nepřišli vypovídat. jako by to byl nekrytý šek.“ Pan Partridge sevřel špičky prstŧ a podíval se na Poirota.

Hned nato jsem vstoupil do obchodu paní Ascherové. Měl jsem ve zvyku zakoupit tam jednou či dvakrát týdně balíček tabáku John Cotton speciál. potom panu Partridgeovi poděkoval a rozloučili jsme se. Nemáte tu náhodou Abecední jízdní řád? Chtěl bych se podívat.“ řekl pan Partridge. „Děkuji vám. Na zmíněné poličce leţel A B C. Včera večer. ţe má za manţela opilce. Pan Albert Riddell byl 47 .“ „Vy jste ji však znal od vidění.“ „Vy jste nějakým zpŧsobem znal paní Ascherovou? Její poměry. ţe se o jednu minutu zpoţďují. „Nevšiml jsem si. předstíral.své hodinky a zjistil jsem. Kellyho adresář. který jí často vyhroţoval násilím?“ „Nikoli. Seznam slavných lidí a místní adresář. mám to při cestě. ţe jste odpověděl na tyto otázky. Kdyţ se vracím domŧ. pane Partridgi. jak mi jedou vlaky nazpět do Londýna. Poirot vzal A B C. připadalo vám něco v jejím zjevu neobvyklé? Nezdála se vám nějak rozčilená nebo polekaná?“ Pan Partridge uvaţoval.“ „Měl jste ve zvyku tam nakupovat?“ „Nakupoval jsem tam dost často.“ „Věděl jste. nevěděl jsem o ní vŧbec nic. ţe hledá spojení. její minulost?“ „Vŧbec ne.“ Poirot vstal. Druhá návštěva nás zavedla k panu Albertu Riddellovi a měla dočista jiný prŧběh.“ „Na poličce hned za vámi. V ţivotě jsem s ní nepromluvil neţ o nákupu a tu a tam o počasí. Bradshawŧv jízdní řád. Burzovní ročenka. ţe by vypadala jinak neţ obvykle.

Pan Riddell se nám věnoval s neskrývanou nechutí. „Drţ hubu. uţ jsem to jednou řek na policii a teď abych si zase sednul a šeptal to do ouška ňákejm pitomejm cizincŧm.stavební dělník u dráhy a do našeho rozhovoru břinčely talíře a nádobí v rukou jeho zřejmě nervózní ţeny a štěkal Riddellovic pes.“ „Měl jsem moc práce.“ „Pověz radši tomu pánovi. ţe policii bylo dáno vaše jméno jako jméno člověka. „Co bych tam taky. „Vy jste. ţe bych tam časem nezašel –“ „Leč bylo to tak. pokud je mi známo. lez? Mně do toho nic není. Zíral na nás hněvivě přes okraj šálku. co chce vědět.“ řekla ţena nervózně. kdo byl v obchodě – já sám se domnívám.“ řekl Poirot neurčitě.“ „Názory na to mohou se rŧznit. který vešel do obchodu paní Ascherové. co uţ jsem jim jednou vykládal?“ zlobil se. Právě pojídal masový nákyp a splachoval jej mimořádně černým čajem. „Stala se vraţda – policie chce vědět. Byl to statný. 48 . kdybyste se byl přihlásil sám. velmi opatrný.“ vpravil do toho Poirot šikovně. Neříkám. leč co dělat? Jedná se přece o vraţdu. ţe by bývalo – jak bych to řekl vypadalo přirozeněji. nepřišel na policii sám dobrovolně. hergot. Berte. „Co je mi vlastně po tom? Krucisakra. není-liţ pravda? Člověk musí být velmi. „A to mám zase vykládat. krucisakra!“ zařval obr. nemotorný obr se širokým obličejem a malýma podezíravýma očkama.“ Poirot na mne rychle vrhl pobavený pohled a pak pravil: „Vpravdě s vámi cítím.

“ „On tam ten večer nebyl a vy ano. monsieur. ţe bábu vodpravil ten lump. pane? Ţádnej proti mně nic nemá.“ „Tak vy mi to chcete přišít? No. ţe za pultem leţí tělo?“ „Ne. „Nechci nic neţ popis vaší návštěvy. Vešel jsem. Čekal jsem chvilku a bubnoval prstama na pult. a vy byste si toho byl taky nevšimnul – leda snad. Ţádnej nepřišel.“ „Kdo říká.“ „Leţel tam někde jízdní řád?“ 49 . Uspokojila je vaše výpověď?“ „Co by je neuspokojila?“ opáčil Bert sveřepě.“ „Bylo tedy přesně šest. zdá se mi – jak bych to nazval – poněkud podivné. ţe bych –“ Vstal výhrŧţně ze ţidle. kdyţ jste vešel do obchodu?“ „Jo – vlastně pár minut po šestý. Ale neměla. ţe jsem jí chtěl čmajznout paklíček toho jejího proklatýho tabáku? Myslíte si. ale nikde nikdo.“ „Vy jste si nevšiml. Poirot pouze pokrčil rameny. To je všecko a mŧţete si to strčit za klobouk. Proč bych to dělal? Myslíte. to se vám jen tak nepovede. ţe jsem vraţdící maniak nebo jak se tomu říká? Myslíte. ţe něco odmítám?“ Pan Riddell sklesl zase do křesla. tak jsem zase vodešel. Chtěl jsem paklík tabáku Gold Flake. kdybyste ji byl hledal.a oni museli přijít za vámi. její muţ. Berte – neříkej takový věci! Berte – co si pánové pomyslejí –“ „Uklidněte se. „Mně je to fuk. Celý město ví. Myslel jsem. Ţe to odmítáte.“ řekl Poirot. Vopřel jsem se do dveří –“ „Ony byly tedy zavřené? „Jo. ţe uţ má moţná zavříno. Jeho ţena začala ječet: „Berte. „Co tím chcete říct.

neţ jste tam vešel.“ „Nic takovýho jsem neviděl. monsieur.“ „Moţná ţe jste vzal jízdní řád do ruky a poloţil jej někam jinam?“ „Ani jsem se toho krámu zatracenýho nedotk. mon ami. moţná ţe se nám podaří chytit vlak v 19. Vydejme se rychle na cestu. neţ co vám povídám. Neudělal jsem nic.„Jo. leţel – hřbetem nahoru.“ Chlapík zŧstal koukat s pusou dokořán a já jsem vyšel za Poirotem. Na ulici se podíval na hodinky. jestli snad babka nemusela narychlo někam odjet vlakem a nezapomněla zamknout krám. Bon soir. Rád bych věděl jen jedno: proč na mě šijete takovou boudu?“ Poirot vstal.“ „A neviděl jste někoho odcházet. „Budeme-li velice spěchati.“ 50 . Napadlo mi.20. „Nikdo na vás nic nešije – dosud ne.

„Ano. ani jak vrah vypadá. „Mon ami. šilhá na levé oko. Ten A B C. Na chvilku mě dočista zmátl. lehce napadá na pravou nohu a má bradavici pod pravou lopatkou. „Zločin.“ pravil Poirot. prochází se někdo v rukavicích? 51 . „I vy jeden. ţe ho tam zapomněl?“ „Ovšemţe nikoli. V takový večer. Vlak – byl to rychlík – právě opouštěl Andover. ţe nekouřil cigaretu a nerozsypal popel a pak do něj nešlápl botou.“ „To je to. nebyl tak laskav.“ „Domníváte se tedy.8. „byl spáchán muţem střední postavy.“ „Poirote!“ zvolal jsem. to jest vaše stopa. Pak mě šibalský záblesk v přítelových očích poučil. má rudé vlasy. ani kde bydlí. ani jak ho dopadnout.“ řekl jsem tentokrát vyčítavě. která vás přitahuje. Nechal jej tam schválně. co chcete? Vy upřete na mne psovsky oddaný pohled a čekáte ode mne prohlášení á la Sherlock Holmes! Leč ve skutečnosti – já nevím. stopu – jest to vţdycky stopa. Aspoň ţe máte jízdní řád. KAPITOLA Druhý dopis „Tak co?“ zeptal jsem se dychtivě. Co bylo včera? Teplý červnový večer. která má cvočky v extrovním vzorku.“ „Kdyby jen byl zanechal nějakou stopu.“ zahučel jsem. Ne. Usadili jsme se v kupé první třídy a měli jsme je pro sebe. Ţel bohu. co chci říct.“ „Vţdyť na něm ţádné nebyly. Otisky prstŧ nám to pověděly.

On je v temnotách a chce v temnotách zŧstat.“ odporoval jsem mu. A vnitřně je přiloţena sirka k doutnáku od dynamitu. ţe by si klestil cestu tak. nezakládám na tom své naděje. abychom ji mohli lehce sledovat.“ „Myslíte. Z jednoho pohledu o něm nevíme nic – z druhého o něm uţ víme dost. že i proti své vůli na sebe vrhá světlo. Náš vrah jej tedy zanechal na místě za jistým účelem – leč přesto jest to stopa.“ „A nějak jinak?“ Poirot hned neodpověděl.. Tento muţ. Jest však v povaze věcí.Takový člověk by jistě vzbudil pozornost. Vidím ho jako dítě snad ignorované a pomíjené – vidím ho vyrŧstat s pocitem inferiority v duši – zápolí proti pocitu nespravedlnosti. A B C byl někým koupen – někdo ho měl při sobě to dává určité moţnosti..“ 52 .“ „Nikoli tak. který úhledně píše na stroji – který kupuje kvalitní dopisní papír – který má velkou potřebu vyjádřit svou osobnost. tento neznámý X. Hastingsi.“ „Takţe nám A B C není vlastně nic platný. Vidím sílit ten vnitřní impuls – prosadit se – soustředit na sebe pozornost – a události. se holedbá svými schopnostmi. „prakticky nám budou sotva co platné.. musely být pečlivě setřeny. Není pravděpodobné. Já vidím matně postavu. která dostává rysy – muţ. Nevinný muţ by zanechal otisky prstŧ – viník nikoli. ţe se z toho dá něco zjistit?“ „Upřímně řečeno. Jelikoţ nejsou otisky prstŧ na A B C. jak vy myslíte..“ „To přece jsou všechno jen domněnky. okolnosti – bortí jej – vrší na něj snad více pokoření. My jsme zde konfrontováni neznámou osobou. Aţ po chvíli pravil pomalu: „Odpověď na to zní ano.

kteří pod nervózním a rozpačitým chováním skrývají mnoho domýšlivosti a sebesatisfakce. já jsem v tom směru mnoho neočekával. zřejmě měl strach –“ „Ale to přece jasně svědčí –“ „ – o povaze diametrálně odlišné od té. o nichţ se ví. ţe byli v obchodě v době kritické. Existují i lidé. ţe ten človíček Partridge –“ 53 . co bychom byli uţ nevěděli. Vţdycky jste je preferoval. co by dokazovalo. Ješitnost a sebedŧvěra.„Vy preferujete konec sirky. „Och. Riddella jsem ochoten zprostit podezření rovnou.“ „Abych řekl pravdu. a existují dva muţi. „Rozhovory s těmi dvěma nám nepomohly. Jest to moţná odpověď na naši otázku: ’Proč Andover?’ Nu. Leč nemohli jsme pominout dva moţné kandidáty na vraha. A neexistuje dosud nic.“ „Přece se nedomníváte –“ „Existuje aspoň jistá moţnost. Proč A B C? Proč paní Ascherová? Proč Andover?“ „Minulost té ţeny je opravdu jako na dlani. ten Riddell.“ „Nějakého vejtahu?“ „Snad. ţe vrah bydlí v Andoveru nebo okolí.“ „Moţná ten vazoun rabijácká.“ uvaţoval jsem. to jsou vlastnosti.“ připustil jsem. Byl nervózní.“ „Přece nepředpokládáte. Ale mŧţeme si aspoň sami klást praktické otázky. která je evidentní z dopisu A B C. Kterýkoli z nich mŧţe býti vrahem. popel cigarety. které musíme hledat. ţe jeden nebo druhý vrahem není. cvočky na botách. Nedozvěděli jsme se nic. nadával.

nelze vyloučit. leč nesmíme zanedbat ţádnou cestu v pátrání. abych dělal?“ Uvaţoval jsem o tom a viděl jsem. já osobně se domnívám. jak by jednal pisatel onoho dopisu – jde okamţitě na policii tlačí se do popředí – dělá mu potěšení jeho pozice. ţe by se něco dělat mělo a ţe bychom neměli skládat ruce v klín. ţe není lehké na to odpovědět. Řekl jsem: „Je tu ten jízdní řád – dopisní papír a obálka –“ „Přirozeně se v tom směru všechno dělá. souhlasím. Hastingsi. „Ne. A třebaţe já stále říkám .“ S tím jsem byl nucen se spokojit. Je-li v onom směru něco k objevení. neobávejte se. 54 .“ usmál se na mne Poirot. Policie má k dispozici prostředky pro tento typ pátrání. ţe se jedná o ţenu. ale doopravdy. On jedná.“ Chvíli jsem mlčel a pak jsem se zeptal: „A co budeme dělat dál?“ „Mŧj energický Hastingsi.“ „Nic?“ Muselo v tom být jasně slyšet mé zklamání.“ „Myslíte opravdu – ?“ „Nikoli.“ „To snad ne!“ „Zpŧsob útoku je zpŧsobem muţe.on‘. oni to objeví. co budeme dělat?“ „Nic. ţe vrah nepochází z Andoveru. Leč anonymní dopisy jsou psány spíše ţenami neţ muţi.„On je spíše le type. „Jsem já kouzelník? Jsem já čaroděj? Co byste chtěl. Přesto jsem však byl přesvědčen. to musíme mít na mysli. Nelze říci více neţ to.

Vraţdou paní Ascherové utrpěl Poirot poráţku. Přítel. co ho k tomu vede. července mŧj zájem náhle opět oţil. sám jsem na celou záleţitost pozapomněl. Reportéři věnovali tomuto zločinu minimální pozornost. Snad to svědčí o tom. V Poirotově případě se k tomu hromadily předpoklady dlouhá léta. Chápal jsem přítele. Vrátil jsem se v pondělí odpoledne a dopis přišel večerní poštou v šest hodin. Neviděl jsem se s Poirotem několik dní. ale i nejrozváţnějšímu člověku na světě se mŧţe zatočit hlava z úspěchŧ.V následujících dnech jevil Poirot zvláštní neochotu rozprávět o tomto případu. ţe pachatel nebo pachatelé vraţdy jsou neznámí. V duchu jsem si říkal. Kdykoli jsem se pokusil zavést na to řeč. Po pravdě řečeno. zvyklý na nepřetrţitou řadu úspěchŧ. umlčel mě netrpělivým mávnutím ruky. Není divu. aby Poirot byl nějak viněn z neúspěchu. protoţe jsem byl na neděli v Yorkshiru. Přečetl jsem si v novinách zprávu o soudním šetření. ţe ani tento veliký muţ se neubrání malichernosti.“ řekl. Byla velmi stručná. o dopise A B C se nezmiňovala a konstatovala. „Co je tady?“ 55 . A B C mu hodil rukavici – a A B C vyhrál. Koukal jsem na něho nechápavě. respektoval jsem jeho pocity a o případu jsem se uţ nezmínil. částečně jistě také proto. aţ 22. Vraţda staré ţeny v zastrčené uličce brzy ustoupila v novinách zajímavějším námětŧm. „Uţ je to tady. ţe jsem nemohl přenést přes srdce. kdyţ roztrhl obálku. ţe jsem bohuţel asi uhádl. Vzpomínám si. těţko nesl nezdar a proto o celé věci nechce hovořit. ţe se to nakonec začne projevovat. jak Poirot najednou zasykl.

Co jiného se dalo čekat? Vy jste se domníval. zplnomocněný komisař z kriminální policie. jest to strašné. Japp a mladší inspektor jménem Crome a doktor Thompson. jak jsem řekl: . Dovolte. inspektor Glen z Andoveru.“ „Máme co dělat s maniakálním vrahem!“ „Ano. Dne 25. Tento dopis měl poštovní razítko z 56 . Poirote. Jeho klid na mne dělal hlubší dojem neţ jakékoli květnaté prohlášení.„Druhá kapitola záleţitosti s A B C.m. superintendent Carter ze sussexské kriminálky. Druhý den dopoledne jsme strávili na konferenci příslušných odborníkŧ. abych vás upozornil na přímořský Bexhill. ţe to v Andoveru je záleţitost izolovaná? Nevzpomínáte si. že? Jenže to jsme teprve začali špásovat. „Čtěte!“ vybídl mě Poirot a podal mi dopis. tak co? Jedna nula pro mne. známý psychiatr. Vám oddaný ABC „Kristepane!“ zvolal jsem.“ Pořád jsem mu ještě nerozuměl. MILÝ PANE POIROTE. Byl to právě tak jako předtím dopis na kvalitním papíru. Hastingsi. Shromáţdili se tam policejní prezident ze Sussexu. Opravdu mi to uţ vypadlo z hlavy.Toto je začátek’?“ „Vţdyť je to strašné!“ „Ano. „Znamená to snad. viďte? V Andoveru šlo všechno jako na drátkách. ţe ta stvŧra chce spáchat ještě jeden zločin?“ „Ovšemţe. t. Vrátil jsem mu dopis a zachvěl jsem se.

ale podle Poirotova názoru nebyla tato skutečnost příliš dŧleţitá. ţe moţná jméno budoucí oběti začíná písmenem B. – to jest pozítří – v Bexhillu. napadlo mě jako moţnost. „Co vy na to. Probírali jsme záleţitost ze všech stran. Nemáme ani tušení.“ „Správně. „ţe styl obou dopisŧ je stejný.Hampsteadu.“ „A mŧţeme s velkou pravděpodobností předpokládat. „Abecední komplex. Thompson zamyšleně. kdyţ jsem viděl jméno Ascherová zřetelně napsáno nad obchodem té nešťastné paní. ţe tato osoba spáchala zločin v Andoveru. Kdyţ jsem dostal dopis označují Bexhill. „Není tedy pochyby o tom. superintendenta Cartera. Teď jsme byli jasně varováni. Všechny obličeje se obrátily k němu. neblýskal se svou učeností a mluvil prostě. 57 . Kdyţ to řeknu na rovinu – jaká opatření vlastně můžeme učinit?“ „Já mám ideu. ţe k druhému zločinu má dojít 25. Jaká opatření mŧţeme učinit?“ Sussexský policejní prezident se zadíval na svého podřízeného.“ poznamenal dr. Psala je jedna osoba. Cartere?“ Ten chmurně potřásl hlavou.“ říkal zplnomocněný komisař. „Já to říkám jako jednu z moţností. „Domnívám se.“ „To uţ by něco bylo. bez odborných výrazŧ. Měl jsem tu myšlenku. „To je těţké. kdo se má stát obětí.“ řekl superintendent nedŧvěřivě. ţe jak oběť. která byla zavraţděna minulý měsíc. Doktor Thompson byl příjemný pán středních let. pane prezidente.“ zahučel Poirot.

Cartere: sledovat lidi od B. ţe se ta paní jmenovala Ascherová a obětí bude tentokrát zase starší majitelka obchodu. budou sledováni. „Samozřejmě.“ pravil lékař. bez ohledu na jméno. kdo měli nějaký vztah k vraţdě Ascherové. Inspektor Glen přispěl se svou troškou do mlýna.tak místo zločinu mŧţe být vybíráno podle abecedního systému. Na ty dva svědky. ţe jde o šílence. 58 .“ „Máme moţnost udělat aspoň něco. kde je pouze jedna osoba.“ řekl policejní prezident ostře.“ Superintendent zaúpěl: „Vţdyť skončila škola a dovolené jsou v plném proudu! Tenhle týden se tam nahrne moře lidí!“ „Jsme povinni udělat. co je v našich silách. ţe chtějí zmizet z Andoveru. kontrolovat všechny cizí lidi. „Posvítím si na všechny. Kdyby se ukázalo. „Na druhou stranu to ale mŧţe být náhoda. Ţe si vybral Bexhill po Andoveru. Nesmíte brát ten abecední komplex příliš váţně. A pochopitelně se budeme snaţit. Nezapomeňte. Dosud nám vŧbec nenaznačil. seč to pŧjde. pane doktore?“ zeptal se skepticky superintendent.“ „Moţné by to bylo. Zřejmě se víc udělat nedá.“ „Copak šílenci mívají nějaké pohnutky. Partridge a Riddella. jaké má pohnutky. a samosebou na samotného Aschera.“ Po několika dalších návrzích se rozhovor stočil jinam a účastníci konference se rozešli. ţe ho bŧh pověřil úkolem zabíjet třeba faráře – nebo lékaře nebo staré trafikantky – má pro to vţdycky pádný dŧvod. to může být pouhá náhoda. Takový chlap mu utkvělou představu. člověče! Typickým znakem akutní mánie je přísná logika. obzvláště trafiky a novinové stánky.

Vzpomeňte si. Mám obavy. Mám vážné obavy…“ 59 ..„Poslyšte. Poirote. „přece by se snad dalo tomuhle zločinu zabránit!“ Prudce se ke mně obrátil... velice se obávám..“ „Ale to je strašné!“ řekl jsem. Hastingsi. kdyţ jsme kráčeli po nábřeţí. jak dlouho nerušeně řádil Jack Rozparovač. je strašné. „Kdyţ existují miliónové davy rozumných bytosti oproti jednomu šílenci? Obávám se Hastingsi. „Šílenství.“ povídám.

“ Byla identifikována jako Elizabeth Barnardová. ţila se svými rodiči v nedávno postaveném malém bungalovu. zatímco jsem si spěšně mydlil obličej. jak jsem se ráno onoho 25. seznámil mě krátce s tím. „Co se děje?“ zeptal jsem se a posadil jsem se. Odpověděl prostými dvěma slovy. je přece až dnes!“ „Stalo se to včera v noci – přesněji řečeno dnes v ranních hodinách.9. Jistě bylo uţ pŧl osmé.“ „Coţe?“ zvolal jsem. KAPITOLA Vražda v Bexhillu Jasně si vzpomínám. 60 . Podle lékařské zprávy zemřela mezi pŧl dvanáctou večer a jednou hodinou po pŧlnoci. července probudil. a neţ jsem se rychle upravil. číšnice z jedné tamní kavárny. ale zračilo se v nich mocné citové rozpoloţení. Stačilo jen pohlédnout na jeho obličej a v ten okamţik jsem se probral ze zamţené rozespalosti k plnému vědomí.“ „Stalo se.“ „A je to jisté. „Jak to – 25.“ Vyskočil jsem z postele. ţe jde o ten náš zločin?“ vyptával jsem se. co se právě telefonicky dověděl. Poirot stál u mé postele a jemně mi cloumal ramenem. „Na pláţi v Bexhillu byla nalezena mrtvá mladá dívka.

aby mu byl svěřen tento případ.“ prohlásil. o tyhle . aby se další tragédie odehrála v mém apartmá. které líčí lékař. Projevuje mu povinnou úctu mladšího člověka k staršímu – poněkud rozpačitým zpŧsobem. „Prohovořil jsem to podrobně s doktorem Thompsonem. aţ ho dostal do Broadmooru. „Za okamţik pro nás přijede vŧz. K Poirotovi se chová malinko shovívavě. jako školáček. Nechci. Má zřejmě předpoklady k tomu.“ Za dvacet minut jsme v rychlém policejním voze přejíţděli Temţi a směřovali na výpadovku z Londýna.“ „To je příšerné!“ „Faites attention. ale mně se zdálo.“ Kajícně jsem si utíral krev z brady.řetězové' zločiny. ţe on sám je si této skutečnosti trochu příliš vědom. Vyslouţil si nedávno ostruhy. Jel s námi inspektor Crome. chová se – aspoň na mne to tak pŧsobí – trochu příliš samolibě. aby se odjezd nezpozdil. Projevuje se to prý při určitém typu duševních poruch. byl nalezen přímo pod tělem. otevřený na stránce. „On se velmi zajímá o takové série.“ 61 . Crome je docela jiný typ policejního úředníka neţ Japp. Hastingsi.„Abecední jízdní řád. „Jakým zpŧsobem hodláme rozvinout útok?“ zeptal jsem se. zamlklý a povýšený. Ač je vzdělaný a sečtělý. kde je spojení z Bexhillu. Přinesu vám sem šálek kávy. protoţe rozluštil tajemství série vraţd na dětech a pečlivě vystopoval zločince. Je mnohem mladší. který se také onehdy zúčastnil konference a byl oficiálně pověřen vyšetřováním případu. Jako laik nemŧţe člověk pochopitelně docenit všechny detaily.

pravil Crome: „Chcete-li se zeptat na něco.. On ví. a sesype se.“ „Vy patrně nemáte popis té mrtvé dívky?“ „Bylo jí třiadvacet let. jestli jste o tom četli – šlo o Mabel Homerovou. Tomu chlapovi. jest to dŧleţitosti prvořadé. Jenţe teď existují rŧzné zkoušky – slovní chytáky. i co neví.“ Poirotovi se šibalsky zablýsklo v očích.“ řekl Poirot. to za vašich časŧ ještě nebylo.“ „To se někdy stávalo i za mých časŧ. pour une femme. Jakmile dostanete jednou chlapa k tomu. Často to rozhoduje o jejím osudu!“ Inspektor Crome zakončil rozhovor charakteristickým zpŧsobem. „Opravdu?“ zeptal se zdvořile.“ řekl inspektor Crome trochu s nevolí.. Jeho hlas jako by vyjadřoval: „No ne. Já jsem jen uvaţoval – jestli byla hezká?“ „To vám bohuţel nemohu slouţit. týkající se tohoto případu. tomu Capperovi. pracovala jako číšnice v kavárně U rezavé kočky –“ „Pas ca. jsem vám k dispozici.Odkašlal si. 62 . „Vám se to nezdá dŧleţité? A přece. Inspektor Crome se na něho zadíval a zamumlal zdvořile: „Opravdu?“ Kdyţ jsme míjeli nádraţí v New Crossu. tu školačku z Muswell Hillu – byl úplně mimořádný. se nedalo vŧbec nic dokázat – a přitom to byl jeho třetí zločin! Dělal tak normální dojem jako vy nebo já. prosím. Znovu zavládlo mlčení. víte – něco docela nového. aby se podřekl. ţe vy to víte. ti cizinci! Všichni jsou stejní. „Ale mŧj poslední případ – nevím. tak ho máte. Poví na sebe.

„Jistě si budete přát projít si to sám. která něco znamená. „Náhodou jste nebyl informován. ţe?“ „Ještě jsem tu věc neviděl. 63 . To nám uţ říká mnohé. Dělalo to na mne dojem. který jsem si nedovedl dost dobře vysvětlit.“ „Děkuji vám.“ Poirot otevřel doširoka oči. „Proto bych vás jenom upozornil na několik dŧleţitých bodŧ a mŧţete se do toho rovnou pustit. „Konečně informace. Opatrnost toho chlapa a jeho nedostatek představivosti ve mně vzbuzovaly netrpělivost.“ řekl jsem. zřejmě inteligentního mladého inspektora jménem Kelsey.“ pokračoval vrchní policejní inspektor. ţe mi snad chce naznačit.Aţ kdyţ jsme se blíţili k Sevenoaksu. Pomyslel jsem si. „Ukazuje to vraha v pravém světle.“ pravil Crome. Crome. Ten dostal za úkol pomáhat Cromovi při vyšetřování tohoto případu. jak a čím bylo děvče uškrceno?“ Inspektor Crome odvětil krátce: „Vrah ji uškrtil jejím vlastním páskem – byl to takový nějaký pevný pletený pásek. Přivedl s sebou příjemného. „A hleďme!“ pravil. „Byla to pro ně pochopitelně strašná rána. V Bexhillu nás uvítal superintendent Carter. superintendente. Zmlkl jsem tedy. abych se před inspektorem příliš nerozpovídal.“ řekl superintendent. „Její vlastní pásek! Taková zvrhlost a surovost!“ Poirot na mne vrhl pohled. jako by se v něm odráţelo dobromyslné zoufalství.“ odpověděl inspektor Crome chladně. jak jsem vyrozuměl. „Zpravili jsme uţ rodiče. začal zase Poirot.

Plukovník Jerome.. Nebyl koupen nikde tady v okolí.. Uţ jsme jí poslali zprávu. Zachoval se podle předpisŧ. co by pro nás mělo význam?“ 64 . Procházel se po nábřeţí směrem na Cooden a pak sešel na pláţ. Šel vyvenčit psa kolem šesté hodiny. měla být vlastně včera večer s ním. Ani se jí nedotkl a okamţitě nám zatelefonoval.“ Crome přikývl. Prošel jsem všechna moţná papírnictví a stánky. tak to bylo 25. Nic jiného jste nezjistili? Nikdo neviděl nic.“ „Smrt tedy nastala včera kolem pŧlnoci?“ „Mezi pŧlnocí a jednou ráno – to víme s jistotou.“ „Dalo se něco zjistit z Abecedního jízdního řádu?“ zeptal se Crome. Otevřený na Bexhillu.“ Superintendent ukázal na stŧl. Jestli řekl 25. „Ano. Plukovník ho volal. třebas o tom rozhodovalo jen pár minut. Pes něco ucítil a odběhl. Přišel aţ na místo a podíval se. Plukovník se koukl a měl dojem. takţe mŧţete začít u nich. ţe je to úplně nový výtisk – rozhodně nebyl příliš pouţíván.“ „Jsou ještě jiní členové rodiny – ano?“ zeptal se Poirot. „Otisky prstŧ veškeré ţádné. Pes nepřiběhl. Ten špásující maniak drţí slovo. neţ se s nimi bude mluvit. superintendente?“ „Jeden z těch plukovníkŧ na penzi. A mládence – jak jsem vyrozuměl. to je typické pro takovou mentalitu. co mívají ve zvyku chodit časně ráno na čerstvý vzduch.Nechal jsem je teď.“ „Kdo objevil vraţdu. „Zavraţděná měla ještě sestru – stenotypistku v Londýně. Řekl bych. „Tady je. ţe našel něco divného. aby se trochu vzpamatovali.

Nejprve jsme zamířili k Rezavé kočce. ţe je to dŧleţitá stopa. Mám dojem. jevili tendenci nebrat ho vŧbec váţně. ţe by jej rád viděl. Byla to čajovna obvyklého letoviskového typu. Stávalo se to naneštěstí pravidelně.„Zatím ne.“ řekl Carter. kde se podává 65 .“ Zachvěl jsem se.“ „Du tout. „Vy jste mi špatně porozuměl.“ „A pan Poirot?“ zeptal se superintendent. a protoţe se podle mého odhadu procházelo včera večer takových čtyři sta nebo pět set děvčat v bílém s mládencem. ţe lidé. Byla to restaurace toho druhu. „Tak nejdřív kavárna a její rodiče.“ „Nu. mám z toho strašnou radost.“ ohradil se Poirot rychle. jak ji s ním uškrtil?“ zeptal se Crome. nejlépe uděláme. „Tuhle pan Poirot je toho názoru. Zajdu tam i tam.“ řekl Crome. Byl to pevný pásek. A s tím jsme vyrazili.“ uklonil se Poirot lehce Cromovi. spletený z hedvábných šňŧrek – pro ten účel ideální.“ vybídl nás Crome. „A co ten pásek. kteří viděli mého přítele prvně. kdyţ se do toho dáme. Kdo viděl děvče v bílém a s pánem. přijde nám o tom co nevidět vykládat. Crome z toho zřejmě neměl zvláštní radost. „Nebyl to koţený pásek – na tom by byl mohl zanechat otisky prstŧ. Kelsey. „Měli bychom uţ jít. „Já vás doprovodím. Malé stolky uvnitř pokrývaly oranţové kostkované ubrusy a na vysoce nepohodlných proutěných křesílkách leţely oranţové polštáře. který ještě Poirota nikdy neviděl. Kelsey by mohl jít s sebou. se zeširoka usmál.“ „Z toho si nic nevyberete.

které mají strach o linii. carltonský a ruský) a v poledne nějaký ten předkrm pro ţeny. „Čeká vás konjunktura. humrový salát nebo makaróny se sýrem. Nechci ani pomyslet.“ „Jak dlouho tu byla zaměstnána?“ „Letos druhý rok.“ „Ona byla hezká.“ „Byla jste s ní spokojená?“ „Pracovala dobře. byla hbitá a ochotná. kde vládl značný nepořádek. které bylo součástí jejího pracovního oděvu. „Vpravdě nechutné. rozrušeným hlasem: „To jsem vskutku já. Paní ředitelka s námi spěšně zakormidlovala dozadu do své svatyně. slečno Merrionová?“ „Nic. jako míchaná vajíčka.“ řekla slečna Merrionová.“ prohlásila slečna Merrionová s konečnou platností. „Račte být slečna – ehm – Merrionová?“ Slečna Merrionová vznešeně zablekotala vysokým. Člověk ztrácí víru v lidi.“ Ale přesto se hned koukala veseleji.) Ţmoulala nervózně krajkové fiţí. „Co nám mŧţete povědět o mrtvé dívce. ano?“ vyptával se Poirot. (Sama vlastně připomínala překvapující měrou rezavou kočku. jak to poškodí náš podnik!“ Slečna Merrionová byla vyzáblá čtyřicátnice s načepýřenými rudými vlasy. domácí. ovocný. Příšerná událost! Prostě příšerná. 66 . „Vŧbec nic. Právě se začínala roznášet ranní káva. dále čaj na pět rŧzných zpŧsobŧ (devonshirský.ranní káva. „Uvidíte! Nepostačíte čaje ani roznášet!“ „Nechutné.“ povzbudil ji inspektor Kelsey.

“ „Nezmínila se vám o tom. V osm zavíráme. jak hodlá strávit večer?“ „Nikoli. protoţe o ně není zájem. ţe?“ „Slečna Barnardová patřila k stálému personálu.“ „Byly se slečnou Barnardovou přítelkyně?“ „O tom skutečně nemám povědomost. který zřetelně říkal: „Boţe. „Nevládly mezi námi vztahy natolik dŧvěrné.“ „Nikdo sem pro ni nepřišel nebo podobně?“ „Ne. Na míchaná vajíčka a čaj chodí lidé tak do sedmi –“ Poirot se zachvěl – „a někdy ještě později. ale uţ v pŧl sedmé začíná ruch slábnout.“ řekla slečna Merrionová vznešeně. „Kolik číšnic zaměstnáváte?“ „Dvě pravidelně.“ „Vypadala jako obvykle? Nezdála se vám vzrušená nebo smutná?“ „O tom skutečně nemám povědomost.“ „Měli bychom si s ní také promluvit.“ „Ale Elizabeth Barnardová nebyla na výpomoc.“ „A co ta druhá?“ „Slečna Highleyová? To je velice slušné děvče.“ prohlásila slečna Merrionová rezolutně.“ řekla slečna Merrionová a vstala. abyste ji propustili.“ „Teď hned?“ „Budete-li tak laskavá. co nejdříve bude 67 . „Kdy jí včera skončila pracovní doba?“ zeptal se Crome.Nato ho slečna Merrionová obdařila pohledem.“ prohlásila škrobeně.“ „Pošlu vám ji sem. Nepodáváme večeře. „V osm večer. „Prosila bych vás. nezmínila. ti cizinci!“ „Byla to slušná dívka a chodila vţdycky jako ze škatulky. a po dvacátém červenci aţ do konce srpna si beru ještě dvě na výpomoc.

vţdyť tu s námi doteďka byla. „Posílá mě slečna Merrionová. jak to myslím. Napodobil její afektované: „O tom skutečně nemám povědomost. jak to myslím. Betty a zavraţděná.Víte. . Máme v této době nejvíce práce s ranními kávami.“ „Znala jste Elizabeth Barnardovou?“ „Ano. Betty! Jako Betty Barnardová. . ţe by jako byla docela tichá – ráda se pobavila a tak – jenţe nechtěla – no. „Slečna Highleyová?“ „Ano. Nemyslím. Říkám děvčatŧm uţ od rána. Byla spíš taková tichá. a ona je zavražděná! Já tomu prostě nemŧţu věřit. Nemŧţu tomu pořád ani věřit.“ Do místnosti vpadla bez dechu baculatá tmavovláska s rŧţovými tvářemi a černýma očima.’ povídám. byla tichá a nebyla tichá. Není to příšerné? Je to prostě příšerné. ona tu byla déle neţ já. jestli se mi to nezdá. Baculatá slečna Highleyová by byla svými 68 . jistěţe jsem znala Betty..“ Slečna Merrionová se odplíţila z místnosti jako rezavá kočka. to jsem já. děvčata.to snad ani není možné.. To je tak – víte.“ „Znala jste ji blíţ?“ zeptal se Crome. Pětkrát nebo šestkrát jsem se štípla.“ oznámila udýchaně. jestli víte.moţno. jestli víte.’ povídám. ţe tomu prostě nemůžu uvěřit. Ona tu byla uţ loni. Nebyla moc od legrace a nenasmála se tolik.“ poznamenal inspektor Kelsey. Já jsem nastoupila aţ letos v březnu. jak to myslím prostě se mi to nezdá možné. to se musí uznat. které jí rozčilením div nevypadly z dŧlkŧ.“ Inspektor Crome s ní měl nadlidskou trpělivost. „No. „Ohromně nóbl.

velký fešák. a během večera ji nikdo v Bexhillu nepotkal. jako by se Elizabeth Barnardová byla povaţovala za něco lepšího neţ slečna Highleyová. není to ani pan Court. který pracuje v realitní kanceláři u nádraţí. ale jinak se s nimi příliš nestýkala. ale nedověděli jsme se nic nového. Ne. Souhrnem jsme se dověděli asi toto: Elizabeth Barnardová neřekla nikomu v restauraci. ale slečna Highleyová se domnívala. Slečna Highleyová ho Betty zřejmě v hloubi duše trošku záviděla. jak se jmenuje. Všechno do omrzení opakovala a znovu vysvětlovala jinými slovy. ţe má schŧzku se svým . co se teď hodně nosí. Firma Court & Brunskill. moc roztomilé a s takovým tím výstřihem. Ale zná ho dobře od vidění. 69 . Nebyla dŧvěrnou přítelkyní mrtvé dívky. ani pan Brunskill. Promluvili jsme si ještě s ostatními děvčaty. Dělalo to dojem. a vţdycky bezvadně oblečený. Fešák. Byla milá k děvčatŧm v pracovní době.svědeckými výpověďmi dohnala kaţdého na pokraj šílenství.přítelem’. Je tam jenom zaměstnán jako úředník. Měla na sobě nové šaty. co má za lubem. A zisk ze všech těch řečí byl pranepatrný. Elizabeth Barnardová měla „přítele“. Neví. jak hodlá strávit večer. Betty Barnardová se nesvěřila nikomu.

„Přijel nám pomoci ve vyšetřování. Má děvečka ubohá –“ Jeho tváří se přelila vlna ţalu.“ řekl pan Barnard. Je to pro ni strašná rána. „Pojďte dál. „To je dobře. Bylo na ní vidět. „Pojďte dál. to jistě chápete. Nesl jméno Llandudno. jestli s ní budete moci mluvit. ţe hořce plakala. „Je ti uţ trošku líp?“ Pohladil ji po rameni a usadil do křesla.“ Jakmile jsme se však usadili v obývacím pokoji. statný pětapadesátník. Inspektor Kelsey se ujal slova. „Tohle je inspektor Crome ze Scotland Yardu. „A tohle je pan Hercule Poirot. ty jsi ohromná. jako doma. a kráčela nejistě.“ „Ze Scotland Yardu?“ opáčil pan Barnard potěšeně. pane Barnarde. jako po těţkém otřesu.10. „No.“ říkal pan Barnard mechanicky. Chudák ţena. taky z Londýna. Pan Barnard. „Těší mě. který se zřejmě ještě nevzpamatoval z proţitého otřesu. v sídlišti asi padesáti podobných domkŧ. KAPITOLA Barnardovi Rodiče Betty Barnardové bydleli v malinkém bungalovu. Ten zlotřilý vrah musí být dopaden. jako doma. a ehm – “ „Kapitán Hastings.“ řekl Poirot. pánové. zpozoroval náš příchod a čekal nás ve dveřích. paní Barnardová se přece jen objevila. pánové.“ pravil. nevím.“ pravil. 70 . které podnikavý spekulant nedávno postavil na okraji města. maminko.

V devět jdeme na kutě.“ naříkala paní Barnardová se slzami v hlase. Neměli jsme ani tušení. ţe její přízvuk prozrazuje Walesanku. „Vaší dceři bylo. ţe se nás nebude na nic vyptávat. třiadvacet let. aţ jsem měl na okamţik dojem.“ „Tohle je nový domek. Bydlila tady u vás a byla zaměstnána v kavárně U rezavé kočky.„Superintendent na nás byl moc hodný.“ „To je správné. ţe Betty 71 .“ přitakal pan Barnard. „Chodíme s tatínkem brzo spát. ţe se nevrátila. Pracoval jsem v ţelezářství. ale pak jsem si vzpomněl na nápis nad vchodem a uvědomil jsem si.“ řekl inspektor Crome. „Kdyţ nám to přišel povědět. to souhlasí. to je rána. ţe s vámi upřímně cítíme.“ pravila paní Barnardová v slzách. neţ se z toho trochu vzpamatujeme. Odjakţiva jsme si přáli bydlet u moře. ţe je cizinka. potřebujeme ale znát všechna fakta. není-liţ pravda?“ „Ano. Před dvěma lety jsem šel do penze. „Je to pro vás jistě nesmírně těţké.“ „Máte dvě dcery?“ „Ano. „Věřte. prohlásil.“ „Neměli jste strach. „Nic strašnějšího nás ani nemohlo potkat.“ „Je to strašná rána. Naše starší dcera pracuje v jedné kanceláři v Londýně. drahá paní Barnardová. Boţe.“ pravil pan Barnard.“ Mluvila zpěvavým přízvukem. kdyţ se dcera nevrátila včera večer domŧ?“ „My jsme ani nevěděli. pokud je mi známo. ţe? Kde jste bydleli předtím?“ „V Kenningtonu. abychom se co nejdříve mohli pustit do práce.

Ach boţe.“ „Donald by jistě jaktěţivo – jaktěţivo –“ vzlykala paní. Betty nám nikdá moc nevykládala.“ řekl pan Barnard. „Vzpamatuj se. ten si to bude brát. Teď uţ to přece vydrţíš. Jestlipak uţ mu to někdo řekl?“ „Pracuje u Courta & Brunskilla.“ dodala paní Barnardová. „Jmenuje se Donald Fraser a je to milý hoch.“ „Dneska se to tak formálně nebere. Ale bylo to hodné děvče. ţe vaše dcera – ehm – přicházela domŧ později?“ „Znáte přece dnešní děvčata.“ „Scházíval se s vaší dcerou často večer po práci?“ „Ne kaţdý večer.nepřišla domŧ. Betty bývala ale stejně uţ obvykle v jedenáct doma. „Jsou moc samostatná. „Chudák.“ opakoval pan Barnard.“ „Pokud vím. „Musí se tomu přijít na kloub. „Vzpamatuj se přece. já tomu ani věřit nemŧţu –“ Paní Barnardová se znovu rozplakala. jestli s ním měla schŧzku včera?“ „Nic neříkala.“ „Jak se dostávala domŧ? Nechávali jste domovní dveře otevřené?“ „Dávali jsme jí klíč pod rohoţku – dělávali jsme to tak odjakţiva. aţ se to doví. Spíš tak jednou dvakrát týdně. 72 . ţe je vaše dcera zasnoubená a ţe se bude vdávat. Moc milý hoch. to je realitní kancelář. panovala obecně domněnka. Stávalo se to často. aţ se tu objevil ten pán od policie a řekl nám – a řekl nám –“ Rozplakala se. V létě večer domŧ zrovna nespěchají.“ „Nevíte. to ano. pokud vím?“ „Ano.“ řekl pan Barnard. co bude dělat nebo kam hodlá jít.“ naléhal manţel. pane inspektore. maminko.

“ „Vystihl jste to správně. ţe mě to zaujalo. jak by se bylo řeklo za mých mladých let. takţe na ni dopadalo víc světla. Kelsey a já jsem uzavíral prŧvod. protoţe se pootočila. co jí mám vlastně odpovědět. zastavil venku taxík a z něho vystoupila dívka. a právě kdyţ jsem si ji zavazoval. Zdrţel jsem se na okamţik. „stejně je to lehké uhádnout. abyste dopadli toho lumpa. Za nim následoval Crome. „Měl bych k vám jednu prosbu – abyste mi ukázal pokoj slečny Barnardové. s nimiţ si hrávaly moje sestry jako malé holčičky.“ pravil pan Barnard a vstal. ţe jsem tu s policií? Děvče mi však neposkytlo čas na dlouhé rozmýšlení. Poirot. měla slušného mládence – mluvili spolu. co to udělal.“ řekl Crome. Mohlo by tam něco být – dopisy nebo deník. pane Barnarde. Sešel jsem několik schodŧ. s radostí. Mohl jsem si ji teď trochu lépe prohlédnout. Mám se jí představit? Nebo prohlásit. kdybych vám mohl nějak pomoct – ale já prostě nic nevím – nic. toho ničemu. co by vám mohlo být uţitečné. popadla malý kufřík a utíkala k domu. „Kdo jste?“ zeptala se.“ Stáhla si z hlavy malou bílou vlněnou čapku a hodila ji na zem. Měla černé mikádo s ohnou do čela a vysedlé lícní kosti. Na první pohled mi připomněla holandské panenky. Byl jsem na rozpacích.“ „Prosím. Betty byla veselá. Zaplatila spěšně řidiči. Proč by ji někdo vraţdil. Ve dveřích mě spatřila a zarazila se v tak poutavé póze.„Byl bych z té duše rád. bezstarostná. Její 73 . „Hm. protoţe se mi rozvázala tkanička u boty.“ prohlásila. to je mi záhadou vţdyť to nedává smysl. Šel napřed.

Na shledanou!“ Krátce se při těch slovech zasmála a vyzývavě si mne prohlíţela.“ prohlásila. Chtěl jsem za sebou zavřít – ale nějak to nešlo. ne?“ prohodila. „Vy jste slečna Barnardová?“ zeptal jsem se.“ představil jsem ho. Moje sestra byla slušná. „Mademoiselle Barnardová?“ zeptal se s malou úklonou. Je velmi rozrušená. Paní matka je támhle. ne?“ „No –“ pravil jsem. 74 . Následoval jsem ji a octl jsem se v malé čisťounké kuchyňce. „Nemyslím. abyste si nemyslela.postava vyvolávala dojem podivné moderní leţérnosti. Otevřela dveře a vešla. „Toto je monsieur Hercule Poirot. „Pojďte sem. Megan Barnardová ho zhodnotila rychlým pohledem. ţe ji sotva kdo mohl přehlíţet.“ řekl Poirot. A vy jste od policie.“ „Tak kdo tedy jste?“ Rozhlédla se. Krásná nebyla spíš naopak – ale vyzařovala z ní taková soustředěnost a tak silná vŧle. „Tak se to sluší říkat.“ vyzvala mě. Hned nato vklouzl do místnosti tiše Poirot a zavřel za sebou. „Kde je maminka a táta?“ „Pan otec šel ukázat policii pokoj vaší sestry. ne?“ „Karakteristika nikoli nejlichotivější – leč splní svou úlohu. ţe bych vám mohla říct něco zajímavého. „Vy jste právě ve flóru coby soukromý čmuchal. „to není tak docela –“ Přerušila mne. „Nejsem od novin. snaţivá dívka a s pány se nepřátelila. „O vás jsem uţ slyšela. nebyl to však zdaleka dojem nepříjemný. „Jsem Megan Barnardová.“ Dívka zřejmě dospěla k rozhodnutí.

Pak konečně promluvila. Vloţila ji mezi rty. .Dívka se posadila na kraj kuchyňského stolu. A to je velmi pravda – zemře-li mladá dívka.“ Megan Barnardová se na něho několik minut mlčky dívala a pokuřovala.“ „Mademoiselle. Já jsem slyšel. mademoiselle. Ona byla spokojená. to by stačilo na sebrané spisy.Moje sestra byla slušná.“ „A co by to tak mohlo být?“ „Smrt. co bych si v této chvíli přál? Já bych si přál najít někoho. Ona byla snaţivá. snaţivá dívka a s pány se nepřátelila'. „byla hloupá husa. Zalovila v kabelce po cigaretě.“ 75 . To ale nemá praţádné dŧleţitosti praktické. Kaţdý je vţdy velice milosrdný k mrtvým. Zábrany v přízeň zesnulého. Víte. Co ji má. „Betty. takové věci se říkají. to nebude lehké objevit. „co vám není jasné a co mně není jasné. co jste právě řekla mému příteli Hastingsovi. co je mi uţitečné – pravdu. Ona neměla ţádné neţádoucí známosti. Řekla jste to na posměch novináři.“ řekl Poirot. co má monsieur Hercule Poirot společného s naším bezvýznamným případem. zapálila si a pak pronesla mezi dvěma obláčky dýmu: „Jen mi není jasné. kdo znal Elizabeth Barnardovou a neví. vyvolává naneštěstí zábrany. že je mrtvá. A její slova mnou otřásla. Pak snad bych slyšel to.“ prohlásila. Ona neměla jedinou starost.

snaţivá dívka a s pány se nepřátelila. Poirot však jen váţně přitakal. ţe jsem neviděla ty hlouposti. „A la bonne heure.11. mademoiselle. co jste řekla Hastingsovi. slova Megan Barnardové a ještě více její ostrý. a uveďte detaily. Ale ukazovala se ráda ve společnosti a chodila tančit.“ pravil. Ale to neznamená. To si nesmíte myslet. líbily se jí laciné lichotky a dvoření a všechno. jako to sestry dělávají. Neměla se za co stydět. KAPITOLA Megan Barnardová Jak uţ jsem řekl.“ prohlásila Megan cynicky. „Buďte tak laskavá. Bylo to – un peu – ve skutečnosti naopak. Nebyla to slečna na víkend.“ „A ona si vzala vaše rady k srdci?“ „Moc ne. co s tím souvisí. není-liţ pravda?“ Megan řekla pomalu: „Betty nedělala nic špatného.“ „A ona byla hezká – ano?“ 76 . mademoiselle. co někdy vyváděla – však jsem ji za to párkrát vypucovala. „vy jste inteligentní. Poirot se lehce usmál. „Já vám pomohu. Já jsem slyšel. To rozhodně ne.“ Megan Barnardová pokračovala týmţ neosobním tónem: „Měla jsem Betty opravdu ráda. Ţe vaše sestra byla veselá.“ Dívka na okamţik zaváhala. věcný tón mnou otřásly.

mademoiselle. Poirot jí vrátil fotografii se slovy: „Vy a ona se sobě nepodobáte. Nezrudla. pracovitý mládenec a byl by z něho jistě dobrý manţel. ţe je to krásná tvář. To by bývala škoda. To mi bylo odjakţiva jasné. v němţ se zračilo ještě něco jiného – něco. ale tentokrát se jí dostalo konkrétní odpovědi. otevřela jej. V koţeném rámečku jsme spatřili hlavičku a ramena usmívající se blondýnky.“ Poirot na ni stále ještě hleděl upřeně. ale měl jsem dojem. ale oplatila mu pohledem stejně neúhybným. ţe na okamţik zaváhala. ale na první pohled upoutávala laciným pŧvabem. 77 .“ „No jo. Moţná ţe se mýlím.“ Zřejmě to přecházela jako nedŧleţitý fakt. přistoupila k svému kufříku. Je to slušný. „Uţ je to tak. a tak se vršila nad čelem spousta drobných kudrlinek. mademoiselle?“ Nespouštěl z ní oči. Nedalo se říct.Tuto otázku jsem slyšel uţ potřetí. vytáhla něco a podala to Poirotovi. „V čem exaktně se podle vašeho názoru sestra nechovala zcela rozumně? Bylo to snad ve vztahu k panu Donaldu Fraserovi?“ „To je ono. pohrdavé zpŧsoby na počátku setkání.“ pravil posléze. Megan sklouzla se stolu. „Měla jsem strach – aby ji vŧbec nenechal. „my uţ neříkáme pravdu. Betty pobrala všechnu krásu v naší rodině. správně.“ Pokrčila rameny a obrátila se ke dveřím. Na rtech jí hrál nepřirozený šelmovský úsměv. Don je moc mírná povaha – ale pochopitelně si jisté věci nechtěl nechat líbit – a pak –“ „A pak co. Měla zřejmě čerstvou trvalou. co mi připomnělo její vzdorné. neţ odpověděla.

jenţe Betty nedokázala mít ráda jednoho muţského a ostatních si 78 . Don má. ale jakoby proti své vŧli.“ „Ano. mademoiselle.„Jak myslíte. jak jsem dovedla. S pootevřenými rty a jiskřícíma očima mu visela na rtech. chápete? Nedokáţe vţdycky vyjádřit slovy.“ Poslechla. monsieur Poirote. ţe mou sestru zabil nějaký vraţdící maniak?“ „Přesně tak. „A tohle všechno je pravda.“ Poirotŧv hlas ji zarazil.“ řekla. ţe by ho neposlouchala se zájmem. Řeknu vám naplno čirou pravdu. K mému překvapení jí Poirot začal vykládat všechno o anonymních dopisech od A B C. mi mŧţete svobodně poskytnout a nemusíte rozvaţovat. A umí ţárlit. jsem o tom teď přesvědčena. ţe informace. Vraťte se. „Počkejte. velmi mírnou povahu – dovede se ovládat. Chci vám něco sdělit. „snaţila jsem se vám pomoct. to jest pravda. o vraţdě v Andoveru a o jízdních řádech. Nemá onen Donald Fraser snad prudký a ţárlivý karakter?“ Megan Barnardová pravila tiše: „Věřím vám teď. „Kristepane! Betty – Betty – to je nestvůrné!“ „Teď tedy víte. po kterých se ptám. jak uţ jsem řekla. mademoiselle. nalezených na místě činu. Nemohl si stěţovat.“ Zhluboka se nadýchla. Byl by pro ni udělal všechno na světě – a ona ho samosebou taky měla moc ráda. Na Betty ţárlil odjakţiva. Ale v hloubi srdce si všechno strašně bere. monsieur Poirote?“ „Ano. jestli tím někomu ublíţíte nebo ne. jak mu je.“ „Pokračujme tedy v naší konverzaci.“ „Opravdu chcete říct.

a to jsem se snaţila promluvit Betty do duše – řekla jsem jí. takţe to taky tajil. A při tom jejím zaměstnání – v kavárně je k tomu spousta příleţitostí.“ Megan se odmlčela a Poirot pravil: „Já chápu. neţ se jednoho krásného dne s Donem vezmou. Přijela jsem domŧ na neděli měla jsem je k tomu. zvlášť o prázdninách. aby se udobřili. Don jí udělal hroznou scénu. Měla odjakţiva proříznutou pusu.“ „Tyhle její názory Don prostě nechápal. Pokračujte. kdyţ se jí líbí on. co oči nevidí.nevšímat. ţe pojede k přítelkyni do Hastingsu. Nedovedl si představit. Posledně teď Don vybuchl proto. a on přišel na to. podle zásady. ţe si chce uţít legrace. Don tak řádil. a kdyţ ji někdo škádlil. Betty 79 . Víte. ţe nic špatného nedělá.“ „Monsieur Don. toho srdce neţelí. ţe mu řekla. on uţ pak nebyl tak mírný?“ „Znáte to přece: kdyţ mírný člověk ztratí hlavu. To měla ostatně asi pravdu. Ten byl ještě ke všemu ţenatý. Jí se líbil kaţdý pěkný chlap. který měl čas a chuť se s ní bavit.“ „Kdypak to bylo?“ „Pohádali se jednou před rokem a pak teď asi před měsícem – to bylo ještě horší. je z beránka lev. A párkrát se kvŧli tomu strašně pohádali. ţe Betty úplně vyděsil. Ona na to pořád opakovala. ţe byla s nějakým muţem v Eastbournu. Nebylo to nic váţného – to nikdy ne – ale ráda se bavila. ţe je blázen. proč by ji mělo bavit chodit s jinými. A tak si třeba umluvila s někým schŧzku a šla s ním do biografu nebo tak. dokud mŧţe. nezŧstala dluţna odpověď. po té hádce před rokem přišla na to. ale stejně si zahrávala s ohněm. Říkávala. ţe je lepší mu sem tam něco namluvit. Prostě na to neměla povahu.

kdyţ viděl. ţe si ho ještě nevzala.“ Poirot znovu váţně přitakal. 80 .“ Chvilku mlčel a pak pravil: „Je vám známo. mademoiselle. to je to. co by se stalo.“ „Bylo-li tomu tak.. s kým se jí zlíbí. bude to díky chlubivosti toho šíleného A B C. takţe má právo chodit. ţe se o tom začne mluvit – jak se pohádali a co jí řekl – ví o tom pár lidí. ţe jsou z toho hádky. Betty nemohla tu Highleyovou ani vidět.“ „Nemyslela jsem si. „Precizně.prohlašovala. je pravděpodobné. Víte. „Nevím.“ „A co se domníváte?“ „Moţná ţe se právě s tímhle uţ nescházela. Ten několikrát váţně pokynul hlavou. „A tak jste se přirozeně obávala. ţe se někomu svěřila? Například tomu děvčeti z kavárny?“ „To se mi nezdá moc pravděpodobné. Povaţovala ji za tuctovou holku. Nebyla jsem doma. kdyby byla Betty – hm – zase Donovi něco napovídala. A já mohu říct.. ţe nebýt egoistické marnivosti vraha.“ „ – zabije –“ dodala Megan sotva slyšitelně. zda se vaše sestra sešla s oním ţenatým muţem nebo s nějakým dalším muţem v poslední době?“ Megan zavrtěla hlavou. ona tak ráda chodila tančit a do kina a Don si samosebou nemohl dovolit. Unikne-li Donald Fraser podezření. ale nepřekvapilo by mě. Asi vycouval. a Don byl bledý jako smrt a celý se třásl a říkal. ţe ji jednou – jednou –“ „Ano. Zmlkla a hleděla na Poirota. ţe to udělal – to rozhodně ne! Ale bála jsem se. aby ji pořád někam zval.

“ Megan Barnardová byla v mţiku venku.“ vyzval ji Poirot rychle.A ostatní tam jsou krátce. „To je Don..“ Nad dívčinou hlavou zadrnčel pronikavě elektrický zvonek. a neţ bys řekl švec. neţ se ho zmocní náš dobrý inspektor.“ „Přiveďte ho sem. Betty se vŧbec moc nesvěřovala. „Rád bych s ním promluvil pár slov. Přistoupila k oknu a vyklonila se ven. přivlekla Donalda Frasera za ruku.. Pak se prudce narovnala. 81 .

Megan?“ začal. Udělá vám to dobře. ne?“ řekl Donald Fraser. ţe se utíkal do bezvýznamných detailŧ. Done. KAPITOLA Donald Fraser Toho mládence mi bylo od prvního okamţiku líto. a pravil: „Vy si račte slouţiti.. ale jeho milá pihovatá tvář.“ „Vlakem v pŧl desáté. Tatínek mi zatelefonoval. Byl to pěkně rostlý chlapec. ţe proţil zlý otřes. vysedlé lícní kosti a ohnivě rudé vlasy dělaly příjemný dojem. pane Frasere. nalil z ní trošku do hrnečku. Vyhýbal se skutečnosti tím. Poirot mu přistrčil ţidli a on do ní sklesl.“ Slova mu odumřela na rtech. Přítel pak vytáhl z kapsy plochou lahvičku. ztrhaný obličej a vyděšené oči svědčily o tom. Po koňaku se mu vrátila barva do tváře.. 82 . Vrátilo se mu sebeovládání. uklidnil se. Bledý. „Je to pravda?“ zeptal se.12.“ Mládenec se poslušně napil. „K čemu sem? Pověz mi. proboha – právě jsem se dověděl – ţe Betty. mohl mít tak kolem šesti stop. ţádný hezoun. Narovnal se na ţidli a obrátil se ještě jednou k děvčeti. „Co je. který visel příhodně na příborníku. „Betty je mrtvá – zavraţděná?“ „Je to pravda.“ Pokračoval jako stroj: „Ty jsi přijela z Londýna?“ „Ano.

„Ano.“ Na několik okamţikŧ zavládlo ticho a pak se Fraser zeptal: „A co policie? Dělají něco?“ „Jsou teď nahoře. Prohlíţejí asi Bettiny věci.“ „Nemají ani potuchy, kdo by -? Nevědí –“ Odmlčel se. Jako všem citlivým, plachým lidem i jemu bylo zatěţko vyjádřit drsná fakta slovy. Poirot přistoupil trošku blíţ a poloţil mu otázku. Měl úřední, věcný hlas, jako by se ptal na nedŧleţitý detail. „Slečna Barnardová vám sdělila, co hodlá podniknout včera večer?“ Fraser na otázku odpověděl. Zdálo se, ţe úplně mechanicky. „Řekla mi, ţe pojede s přítelkyní do St. Leonards.“ „A vy jste tomu věřil?“ „Já jsem –“ Najednou se automat probudil. „Co tím, k sakru, chcete říct?“ Na tváři staţené prudkým hněvem se mu objevil výraz tak hrozivý, ţe jsem si uměl velmi dobře představit, proč by se nějaké děvče bálo ho rozzlobit. Poirot řekl bez okolkŧ: „Betty Barnardová byla zabita vraţdícím maniakem. Jen mluvě čistou pravdu, vy nám mŧţete pomoci dostat se mu na stopu.“ Fraser se otočil k Megan. „Je to tak, Done,“ pravila. „V téhle chvíli nemŧţeme brát ohled na vlastní city ani na city druhých. Vyklop, co víš.“ Donald Fraser se zadíval podezíravě na Poirota. „Kdo vŧbec jste? Vy přece nejste od policie?“

83

„Já jsem lepší neţ policie,“ prohlásil Poirot. Neříkal to arogantně. Pro něho to bylo prosté konstatování skutečnosti. „Pověz mu to!“ vyzvala ho Megan. Donald Fraser kapituloval. „No – nebyl jsem si tím jist,“ pravil. „Věřil jsem jí, kdyţ to říkala. Ani mě nenapadlo o tom pochybovat. Aţ později – asi to bylo nějak jejím chováním – zkrátka, začalo mi to vrtat hlavou.“ „Ano?“ řekl Poirot. Usedl zatím proti Donaldu Fraserovi. Upřel oči na muţe před sebou, jako by ho hypnotizoval. „Styděl jsem se, ţe ji podezírám. Ale – ve skutečnosti jsem ji podezíral... Pomyslel jsem si, ţe bych mohl zajít na nábřeţí a sledovat ji, aţ pŧjde z kavárny. A taky jsem tam šel. Pak jsem měl pocit, ţe to není moţné. Betty mě mohla zahlédnout a zlobila by se. Byla by hned poznala, ţe ji hlídám.“ „Co jste tedy udělal?“ „Jel jsem do St. Leonards. Dostal jsem se tam v osm hodin. Pozoroval jsem autobusy – abych viděl, jestli tam přijede... Ale nebylo po ní ani vidu, ani slechu...“ „A pak?“ „Pak – pak jsem tak trošku ztratil hlavu. Byl jsem přesvědčen, ţe šla s nějakým muţem. Pomyslel jsem si, ţe ji asi zavezl autem do Hastingsu. Vydal jsem se tam hledal jsem v hotelích a restauracích, potuloval jsem se kolem biografŧ – zašel jsem do přístavu. Jednal jsem jako blázen. I kdyby tam bývala jela, nebyl bych ji pravděpodobně našel, a stejně měl tisíc jiných moţností, kam ji zavézt, neţ právě do Hastingsu.“

84

Odmlčel se. Ačkoli mluvil věcně, postřehl jsem v jeho hlase spodní tón oslepujícího, vševládného zoufalství, které jím zmítalo v době, o níţ hovořil. „Nakonec jsem toho nechal – vrátil jsem se.“ „V kolik hodin?“ „Nevím. Šel jsem pěšky. Neţ jsem se dostal domŧ, byla dobře pŧlnoc nebo ještě později.“ „Pak –“ Dveře do kuchyně se otevřely. „Á, tak tady jste,“ řekl inspektor Kelsey. Inspektor Crome prošel kolem stolu a pohlédl krátce na Poirota a na oba neznámé. „Slečna Megan Barnardová a pan Donald Fraser,“ představoval je Poirot. „Tohle je inspektor Crome z Londýna,“ vysvětloval jim. Pak se obrátil k inspektorovi a pravil: „Zatímco vy jste se zasvětil pátrání nahoře, konverzoval jsem se slečnou Barnardovou a panem Fraserem, snaţe se odkrýt něco, co by mohlo záleţitost osvětlit.“ „Opravdu?“ řekl inspektor Crome, zřejmě zvědavý nikoli na Poirota, ale na oba nově příchozí. Poirot se stáhl do předsíně. Inspektor Kelsey poznamenal přátelsky, kdyţ ho míjel: „A objevil jste něco?“ Avšak kolega upoutal jeho pozornost, takţe odpovědi nevyčkal. V předsíni jsem přistoupil k Poirotovi. „Zaujalo něco vaši pozornost, Poirote?“ zeptal jsem se. „Nic neţ udivující velkodušnost našeho vraha, Hastingsi.“ Nenašel jsem odvahu přiznat se mu, ţe nemám ani potuchy, co tím myslí.

85

13. KAPITOLA
Porada
Porady! Vzpomínám-li nyní na případ s vraţdami podle abecedy, vidím v duchu hlavně samé porady. Porady v Scotland Yardu. U Poirota v jeho apartmá. Úřední porady. Neúřední porady. Jedna porada se sešla speciálně kvŧli tomu, aby se rozhodlo, zda se mají fakta o anonymních dopisech zveřejnit v tisku. Vraţda v Bexhillu vyvolala mnohem větší zájem veřejnosti neţ vraţda v Andoveru. Byly k tomu ovšem v tomhle případě větší předpoklady. Především se obětí stala hezká mladá dívka a k vraţdě také došlo v oblíbeném přímořském rekreačním středisku. Reportéři popsali zločin do nejmenších podrobností a s menšími obměnami jej přemílali znovu den za dnem. I Abecednímu jízdnímu řádu se dostalo náleţité pozornosti. Nejčastěji se vyslovovala domněnka, ţe jej vrah zakoupil v místě a ţe je to dŧleţitá stopa k zjištění jeho totoţnosti. Mělo z toho vysvítat, ţe přijel vlakem a ţe hodlal odjet do Londýna. Ve sporých zprávách o zločinu z Andoveru se o jízdním řádu vŧbec nemluvilo, bylo tedy málo pravděpodobné, ţe by v tomto stavu veřejnost postřehla souvislost mezi oběma zločiny. „Musíme se dohodnout na určitém postupu,“ řekl zplnomocněný komisař. „Otázka je, co nám přinese lepší 86

výsledky. Máme seznámit veřejnost s fakty, a tím si zajistit její spolupráci – vţdyť by to znamenalo, ţe spolu s námi bude toho šílence hledat kolik miliónŧ –“ „Jenţe on asi na šílence nevypadá,“ vpadl mu do řeči dr. Thompson. „ – budou dávat pozor, kdo kde kupuje Abecední jízdní řád a tak podobně. Na druhou stranu by asi bylo výhodné drţet to pod pokličkou – aby ten chlap nevěděl, co máme za lubem – ale on ovšem velmi dobře ví, co my můžeme vědět. Úmyslně na sebe upoutal pozornost těmi dopisy. Poslyšte, Crome, co o tom soudíte?“ „Já se na to dívám takhle, pane zplnomocněný komisaři. Zveřejníte-li celou věc, začínáte hrát hru podle pravidel pana A B C. To přece chce – aby se lidé o něm dověděli, aby veřejně proslul. O to se přece snaţí. Ţe je to tak pane doktore? Touţí vzbudit rozruch.“ Thompson přikývl. Zplnomocněný komisař řekl zamyšleně: „Tak vy jste pro to, abychom mu nevyhověli. Neposkytli mu příleţitost, aby proslul, jak po tom touţí. Co vy na to, monsieur Poirote?“ Poirot neodpověděl hned. Kdyţ konečně promluvil, dělalo to dojem, ţe pečlivě vybírá slova. „Ono je to pro mne těţké, sire Lioneli,“ pravil. „Já nejsem osoba nezainteresovaná. Bylo to mně, komu poslal svou výzvu. Řeknu-li já: ,Potlačte ty skutečnosti – nezveřejňujte je,’ zdaţ by nevznikl dojem, ţe promlouvá moje ješitnost? Ţe se obávám o své renomé? To jest těţké. Promluvit – sdělit vše – to má své výhody. Je to přinejmenším výstraha... Na druhou stranu jsem přesvědčen právě tak jako inspektor Crome, že to jest přesně to, co vrah chce, abychom učinili.“

87

“ „Co tomu říkáte. jak by se vypořádal s písmenem X. Zadíval se na doktora Thompsona.“ pokračoval. 88 . „U kterého písmena se domníváte. „Dopadnete ho jistě dlouho předtím. ţe? A co myslíte. „Kristepane. ţe nebudeme tomu šílenci po vŧli a neposkytneme mu proslulost. Další zločin.“ „A co kdyţ to rozmázneme ve všech novinách? Jak zareaguje?“ „Stejně.“ prohodil bujaře. Co asi udělá pak?“ „Spáchá další zločin. „Asi od A do Z. chcete nám tu tvrdit. anebo ji budete blokovat. pane zplnomocněný komisaři.“ odvětil hbitě doktor. ţe se mu to nepodaří.“ Zplnomocněný komisař bouchl pěstí do stolu. po které touţí.„Hm!“ Zplnomocněný komisař si třel bradu.“ Vzpamatoval se provinile z těchto příjemně vzrušujících teoretických úvah. inspektore?“ zeptal se Poirot. kolik vraţd hodlá ten – ten šílenec spáchat?“ Doktor Thompson se zadíval přes stŧl na Poirota. Zajímavé by bylo. Výsledek je týţ. ţe zakončí.“ „Čili je to pěšky jako za vozem. Zatrhnete mu to dlouho předtím. „Samozřejmě. „Řekněme.“ prohlásil inspektor Crome. „Tak daleko se nedostane. „Aby vás k tomu donutil. Řekněme u G nebo H. „To vám zaručuji. ţe mu má projít ještě pět vraţd?“ „Tolik jich nebude. Buď nahrajete jeho megalomanii. monsieur Poirote?“ „Souhlasím s doktorem Thompsonem.“ Pronesl to s naprostou jistotou.

ţe ho dopadneme nejdéle u F.“ Obrátil se k zplnomocněnému komisaři. „Moţná. „Jest to tak. „Domnívám se. ţe si přestane dávat pozor. Ţe je to tak?“ Cromovi se asi moc nezamlouvalo. Poirot se obrátil na Croma.Jsem chytrý – mě chytit nedokáţou!‘ Tím získá tak převelikou sebedŧvěru. Kaţdopádně zaručuji. v čem bych se mýlil. pane doktore. Pokaţdé má pocit: . ţe v pohledu. Číšník ze Splendidu v Eastbournu poznal mrtvou podle fotografie a vypověděl. „Paranoia. Povaţoval se v tomto oboru za jedinou autoritu. „Zdalipak se ještě vyskytly nějaké konkrétní údaje hodné zájmu v bexhillském případě?“ „Nic příliš markantního. nebo ne?“ Thompson přikývl. Pan doktor Thompson laskavě opraví.V jeho hlase zaznívala lehká ironie. ţe z hlediska psychického je tento případ naprosto jasný. ţe se Thompson obrací na Poirota. monsieur Poirote. Soudím. „Takhle ty případy obvykle probíhají. jenţ na něj Crome vrhl. Je to tak. ţe u nich večeřela 24. Měl jsem dojem. ţe pokaţdé.“ souhlasil Poirot. jak inspektor Crome praví. Vy to přece znáte. večer v doprovodu muţe středních let s brýlemi.“ zabručel lékař. jakmile A B C úspěšně spáchá nějaký zločin. Nebude to dlouho trvat a přestane se vŧbec namáhat s nějakými bezpečnostními opatřeními. Jako laik jste to ani nemohl lépe popsat. jeho sebedŧvěra vzroste o sto procent. je obvyklá chladná povýšenost trochu zabarvena antipatií. ţe ho dopadneme příště. Začne přeceňovat vlastní dŧvtip a tupost těch ostatních. Poznali ji také v zájezdním restaurantu U 89 .

tak druhé je moţné. abyste byl ušetřen nepříjemností malých. pane doktore. kdo se mu zrovna nezalíbil.“ „Nu. asi v devět večer s muţem. co je v lidských silách. který páše. Nakonec se pokoušel sprovodit ze světa kaţdého. monsieur Poirote? Máte nějaký návrh. Zabijete tu mouchu a obtěţování ustane. já se domnívám. Jiným dŧvodem pro zabití mouchy jest. O Abecedním jízdním řádu jsme nebyli s to zjistit nic. „Jen si vzpomeňte na Stonemana z devětadvacátého roku.“ „Ale jděte. „Precizně. Váš čin se bude zdát logický a oprávněný.“ pravil zplnomocněný komisař.vítězného ryzáka. monsieur Poirote. obtěţujíc vás opět a opět svých lechtáním – co učiníte? Vy se budete snaţit zabít tu mouchu. jak by teď mělo vyšetřování pokračovat?“ Poirot řekl pomalu: „Co do mne.“ „Coţ to není nad slunce jasné? Abecední komplex. který vypadal jako dŧstojník od námořnictva.“ Poirot se k němu obrátil. Usadí-li se vám moucha na čele. viďte?“ „Ça oui. Jestliţe jste osoba dostatečně veliká a dŧleţitá. je třeba. 90 . udělali jste zřejmě všecko. ale jak jedno. Leč proč právě abecední komplex? Šílenec má vţdy velmi silný dŧvod pro zločin. to je na pŧl cesty z Bexhillu do Londýna.“ řekl Crome. Vypověděli. „On se tu nachází abecední komplex. ţe tam byla onoho 24.“ řekl Poirot. Nebudou vám v tom bránit ţádné skrupule. Obojí nemŧţe odpovídat skutečnosti. ale nic se z toho nedalo vybrat. Tak jste to nazval. Crome. Přihlásila se ještě řada jiných svědkŧ. Vy jste dŧleţitý – moucha nikoli. máte-li silnou vášeň pro hygienu. „Co tomu říkáte. ţe je třeba zjistit jednu velmi dŧleţitou věc – objevit motiv.

ţe jde o sexuální komplex. policajty nebo prostitutky. Pokud vidím. „Uděláme všechno. Byla by to příliš velká náhoda. neţ se podařilo objevit. pro boha ţivého. abych dalším zločinŧm zabránili!“ Doktor Thompson pak uţ mlčel a jen se mocně vysmrkal. Takto pracuje mysl duševně vyšinutého zločince. Trvalo to hezkou dobu.Moucha je potenciálním zdrojem nebezpečí pro společnost – moucha musí být odstraněna. ani druhé se na tento případ nehodí. nemluvte mi s takovou samozřejmostí o příští vraţdě. „Kdyţ myslíte. V obou případech byla obětí ţena. Paní Ascherová a Betty Barnardová neměly nic společného. co je v našich silách. Leč vezměte tento případ – jsou-li oběti vybírány podle abecedy. ţe by mohly mít co společného.“ prohlásil doktor Thompson. aby oba tyto faktory splývaly. „Chcete-li zavírat oči před skutečností –“ 91 . Jediná moţnost by byla. Buď odstraňuje lidi. Vŧbec se nezdálo. Ale jak monsieur Poirot správně říká. kdy manţel jisté ţeny byl odsouzen k trestu smrti. aby vrah vraţdil náhodou. nestalo se ještě. nebo zabíjí z přesvědčení.“ „Na tom něco je. Odstraňuje faráře. Ta ţena se jala vraţdit členy poroty jednoho po druhém. kteří mu stojí v cestě (ať z dŧvodŧ jakkoli malicherných).“ jako by ty zvuky říkaly. ani jedno. že by měli být odstraněni. Získáme v tom ovšem větší jasno po příští vraţdě –“ „Thompsone. protoţe pevně věří. ţe ty zločiny spolu souvisejí. protože jsou zdrojem obtěžování pro zločince osobně.“ rozčílil se sir Lionel. nepatřily k stejné vrstvě lidí. pak nejsou odstraňovány. „Vzpomínám si na jeden případ.

Zdalipak jest to skutečně pravda? A i kdyby to byla pravda. kam asi míříte. proniknout na veřejnost zajmout pozornost na svou osobnost. „tam. ale docela jasné mi to není. Kdybychom znali jeho exaktní dŧvody – fantastické snad pro nás – pro něho však logické – dŧvody. jak by se zdálo z jeho dopisŧ. leží rozluštění. tedy opět: co ho k tomu vede? Jakou nespravedlnost utrpěl rukou cizincovou?“ „To jsou všechno velmi sugestivní otázky.Zplnomocněný komisař se obrátil k Poirotovi. „Mám takové tušení.“ řekl Poirot. vŧči Herculovi Poirotovi? Vyzývá mne na veřejném fóru.“ řekl doktor Thompson. mŧj příteli. protoţe jsem ho kdysi během své kariéry porazil (aniţ jsem si toho vědom)? Nebo je jeho nepřátelství neosobní – namířené proti cizinci? A je-li tomu tak.“ „Já sám kladu otázku.“ „I tak.“ pravil Poirot a zadíval se mu přímo do očí. Leč nikoli. protoţe jinak by mohl zabíjet netrestaně. neinzeroval by to. kdo bude pravděpodobně příští obětí. jak jsme se my shodli. v těchto otázkách. aby tu bylo spojení s dvěma oběťmi. které si zatím zvolil? A finální moţnost: Zda jest jeho motivem personální nenávist vŧči mně.“ 92 . Inspektor Crome si odkašlal. podle jakého principu si vybírá oběti – mimo pouhého principu abecedního? Kdyby zabíjel pouze pro zábavu. „co přesně se odehrává v mysli vrahově? On zabíjí. proč náš šílenec páše tyto zločiny. pak bychom snad věděli. on se snaţí. pour le sport – aby se pobavil. „Opravdu? Avšak momentálně snad poněkud nezodpověditelné. Jak byla jeho osobnost dosud potlačována.

„Měl bych jeden návrh. jestli to zveřejníme. Bude se snaţit o úspěch za kaţdou cenu. „Coţ kdybychom počkali. V určeném městě vypukne sice mírná panika. aby druzí trpěli za něco. ţe si je vybírá namátkou.“ řekl dr. dovolíte-li.“ připomněl jim zplnomocněný komisař. Thompson. To je nejlogičtější vysvětlení. který měl na svědomí pŧl tuctu obětí. ve střehu a A B C to vyprovokuje k nerozváţnosti. ţe by nesnesl. „Věřím. co nespáchali?“ „Zaţil jsem uţ podivnější věci.“ „Nedospěli jsme ještě k rozhodnutí. „Viděl jsem. pane zplnomocněný komisaři. mohlo srdce utrhnout. Zdalipak jest tak soucituplný.“ řekl Crome. ale aspoň bude kaţdý. aţ přijde třetí dopis? Pak bychom to pustili ven – zvláštní vydání a tak podobně. A přitom bychom ho měli dostat. Tenhle chlap páchá zločiny pro vlastní čest a slávu.“ „Velkodušný vrah. jak jednomu chlapovi.“ řekl Poirot. kdo se jmenuje od C.“ Jak málo jsme tušili. Ale v tomhle případě to podle mého názoru tak nebude.Crome zavrtěl hlavou. „Co jste to řekl?“ „Já jsem řekl – velkodušný vrah! Franz Ascher by býval zatčen pro vraţdu své manţelky – Donald Fraser mohl být zatčen pro vraţdu Betty Barnardové – nebýt písemného upozornění pana A B C. co nám osud chystá! 93 . ţe jedna z těch obětí nezemřela okamţitě a ţe jí zpŧsobil utrpení.

aby bylo moţno okamţitě jednat. ţe bylo učiněno vše. Třetí dopis od A B C přišel v pátek. V oněch parných dnech mu i kníry schlíply protoţe je jejich majitel výjimečně zanedbával. Věděl jsem. kdyţ pošťák jako obvykle zaharašil schránkou na dveřích. Podle neurčitých popisŧ muţŧ. kteří měli být viděni s Betty Barnardovou. Vyšetřování koupí Abecedních jízdních řádŧ vedlo k trapnému obtěţování spousty nevinných lidí. Rŧzné vozy v okolí Bexhillu a Coodenu byly buď prověřeny nebo nemohly být zjištěny. jakmile A B C přejde do akce. Nechtěl odjet z Londýna. A nám se divě rozbušilo srdce pokaţdé. ţe je z toho případu hluboce nešťasten. se nedalo nic zjistit. 94 . jen aby byl po ruce v případě potřeby. Večerní pošta byla doručována asi v deset hodin.14. Poirotovi byl přidělen mladý serţant. aby bylo ústředí okamţitě informováno. jak se postupně ukazovalo. Sám se k tomu rád přiznávám a jsem přesvědčen. KAPITOLA Třetí dopis Velmi dobře si vzpomínám. který měl za úkol otvírat veškerou poštu. kdyţ jsme nebyli doma. byli jsme všichni čím dál podráţděnější. ţe i Poirot zakoušel podobné pocity. jak jsme dostali třetí dopis. Povznesený a přezíravý inspektor Crome se choval ještě povzneseněji a přezíravěji. Je třeba zdŧraznit. Jak míjely dny. ţe všechny jeho nadějné stopy jsou marné.

to je –“ „Bon Dieu.“ sdělil jsem mu.“ 95 . snad kaţdý okamţik jest drahý. „Byl psán 27. Hastingsi.“ „Hastingsi!“ přerušil mě krátce Poirotŧv hlas. „Poirote!“ vykřikl jsem. Dělejte už konečně něco! Mě to tak nebaví. Rychle. jak jste si namlouval.“ Roztrhl jsem obálku (pro jednou mi Poirot nevyčinil. Hastingsi. „Zdalipak jsem vás slyšel korektně. ţe tam byly čtyři nebo pět dopisŧ. ţe to nebylo moc úhledně) a vytáhl jsem list papíru.. jestli se vám povede líp tentokrát. kde to je. 8. „Hned se podívám. vstal jsem a šel otevřít schránku. co? Možná že už vám to tak nejde jako zamlada. Tentokrát je to lehké. „Kdy byl ten dopis psán? Zdalipak jest nějaké datum?“ Pohlédl jsem na dopis v ruce.. víme? Lovu zdar! Vám oddaný ABC „Tak Curston. Hlas se mi zadrhl. t. Prohlíţel jsem je a jako poslední jsem spatřil adresu psanou známým strojem. „Čtěte. srpna?“ „Správně. když to pořád klape jako na drátkách. Musíme učinit svá aranţmá. Počkat. asi nebudete tak skvělý kriminalista.“ vyzval mně Poirot. No. Vzpomínám si. uvidíme. „Ono přišlo? Otevřete je. Četl jsem nahlas: Chudáčku pane Poirote.Jakmile jsme zaslechli známé kroky a zaharašení.“ řekl jsem a chytil jsem náš vlastní výtisk Abecedního jízdního řádu.. Hastingsi? On určil datum vraţdy na 30. – coţpak to nechápete? 30.m. Curston 30. srpna je dnes.

74 mil.. abych věnoval obálce víc neţ zběţnou pozornost. ţe adresa byla nějaká nezvyklá. Vyslechl nás a potom zavěsil. Poirot zvedl ze země roztrţenou obálku. 656 obyvatel. „Jak jsou vlaky? Domnívám se. který jsem předtím sundal z police. Popadl jsem dnešní noviny.“ oponoval jsem mu. aby se mohl spojit co nejdříve meziměstsky s Curstonem. To je přece malá vesnice. ačkoli jsem v to sám velké naděje neskládal. ţe by A B C byl vyčkal tak dlouho?“ Otevřel jsem jízdní řád. „Curston v Devonshiru. a v rohu byla poznámka: Adresát neznámý v ulici U bílého koně E. Poirot bydlel v té době v ulici U bílého přístavu.“ „Stejně bude poloţen konec něčím dnŧm. Měl jsem matný dojem.“ Za chviličku uţ měl na drátě Croma.“ zahučel Poirot. Zdaţ jest pravděpodobné. abych si to ověřil. „Ale jak to – proč –“ koktal jsem. Pohlédl na hodinky. „C'est trop tard.Výmluvně ukázal prstem na nástěnný kalendář. „Zdaţ i náhoda sama pomáhá tomu šílenci? Vite – vite – musíme se spojit se Scotland Yardem. ulice U bílého koně. i v ulici U bílého dvora – zkusit U bílého přístavu. Chladný inspektor projednou nepronesl to své: „Opravdu?“ Místo toho potlačil zaklení. C.“ 96 . ţe vlak bude rychlejší neţ auto.“ zahučel Poirot.“ četl jsem. Ten chlap tam nemohl projít bez povšimnutí. „Z Paddingtonského nádraţí 204. „To není tak jisté. ale zajímal mě příliš obsah dopisu. „Mon Dieu!“ zahučel Poirot. Adresa zněla: Pan Hercule Poirot. „Deset hodin a dvacet minut? Zbývá jedna hodina a čtyřicet minut.

“ Poirot šel ještě jednou volat Scotland Yard a já jsem mu zatím sloţil do kufru pár věcí. a zničit si šaty nám nepomŧţe vŧbec zabránit vraţdě. abychom neztráceli čas. neţ jede. My nemŧţeme vzít vlak dříve. jak skládat kabát? A podívejte se. z Paddingtonu. Poirote. „tohle je otázka ţivota nebo smrti! Co na tom sejde. na to nebude čas.“ „My ten vezmeme. Hastingsi.“ zvolal jsem. Prohlásil. Hastingsi. Hastingsi. co na tom záleţí?“ „To máte vlastně pravdu. ţe máme vzít dopis i obálku s sebou na Paddingtonské nádraţí.“ „To je z Paddingtonského nádraţí?“ „Ano.“ „Obdrţíme-li špatné zprávy tento večer nebo zítra ráno. Coţpak je tohle zpŧsob.„Máme spojení o pŧlnoci – spací vŧz aţ do Newton Abbot – je tam ráno v 6 hodin a 8 minut a v Curstonu v 7. co se stane s vašimi hadry?“ „Vy nemáte smysl pro proporce. co se mu přihodí?“ „Kristepane.“ „To ale sotva dostanete do odjezdu nějakou zprávu. 97 . Ono to má velký vliv na vaše ruce a na váš vtip. Za chvíli přišel do loţnice a chtěl vědět: „Mais qu'est ce que vousfaites lá?“ „Zabalil jsem vám věci.“ „Vous éprouvez trop d'émotion. co jste udělal mému pyţamu. Tam uţ na nás budou čekat ze Scotland Yardu.15. Rozbije-li se lahvička se šamponem.“ Sebral mi energicky kufr a ujal se balení sám.

. Vrah je tam. „Zatracená smŧla! Ten chlap je chráněnec samého ďábla!“ „Nemyslíte. Na tom si zakládá. Náš člověk tu čeká u telefonu do poslední minutky. „I kdybychom měli to neuvěřitelné štěstí a nic se nestalo. první. je v akci. Kdo byl k dispozici. ţe ten chlap pije whisky značky Bílý kŧň. Začal psát U bílého a místo přístavu napsal pak koně. jak po nástupišti někdo běţí. nebo tam aspoň dneska byl. Odpověděl na Poirotŧv tázavý pohled: „Ţádná zpráva ještě nepřišla. Crome zavrtěl hlavou. kdyby něco přišlo. co máme přímo před očima. Všichni od C byli varováni telefonicky. Prohlédl si jej a tiše zaklel. ça!“ prohlásil Poirot s obdivem navzdory antipatiím ke Cromovi. ţe inspektor jede stejným vlakem.“ řekl Crome. Má určitá pravidla – pravidla šílence – a podle nich hraje. Tím se přece chlubí. je Curston teď náš rajón. Kde máte ten dopis?“ Poirot mu ho podal. viděli jsme. Řádná výstraha.“ Kdyţ uţ se vlak rozjíţděl.Kdyţ jsme dorazili na nástupiště. 98 . ţe bezděčně opíšeme. Inspektor stál u okénka.“ Ukázalo se.“ „Ah. „To se stává kaţdému z nás. c'est ingénieux. „Píše na stroji a láhev stojí před ním. koho jsme viděli. To bych rád věděl – skoro bych se vsadil. pokud to bylo moţné. ţe to udělal schválně?“ poznamenal jsem. Zŧstává slabá naděje. „Ne.“ „Tak nějak. muţ k němu doběhl a něco na něho zavolal.. byl inspektor Crome.

byla to osobnost. Několik let nato zdědil po svém strýci značné jmění.Vlak právě opouštěl stanici. več doufám – ţe bude opojen vlastní chytrostí.. To je to. jakou uţ dlouho neměly. Byl ţenatý.. „Ono jest moţné. Crome pravil tiše: „Nic horšího se ani nemohlo stát. takţe se mohl své zálibě plně oddat a nyní vlastnil jednu z nejznámějších sbírek čínského umění. ale bezdětný a ţil ve vile. senzace.“ pravil jsem. Svého času býval významným krčním lékařem. a protoţe byl dost zámoţný. Lord Carmichael Clarke byl nalezen s roztříštěnou hlavou. Bez dlouhých úvah jsem si uvědomil.“ Třebaţe jméno lorda Carmichaela Clarka uţ asi většině lidí nic neříká. A B C bude hledat celá země. Z úspěchu se mŧţe stát nedbalým. jen na dŧleţité aukce nebo podobně. kterou si postavil na devonském pobřeţí. avšak právě to se mŧţe ukázat být jeho ruina. ano?“ zeptal se Poirot. „Eh bien. Situaci ještě zhoršuje okolnost. „právě tohle chce. ţe pro noviny bude tato vraţda. Nyní uţ praxi neprovozoval. přímo související se smrtí hezké mladé Betty Barnardové.“ „Jenţe naneštěstí. „Vy jste obdrţel zprávy. co nedokázaly privátní snahy. kdyţ jsme s Poirotem přispěchali chodbičkou k inspektorově spacímu kupé a zaklepali. ţe publicita dokáţe to. Do Londýna jezdil zřídkakdy. ţe je srpen.“ 99 .“ odtušil Poirot. mohl se věnovat svému zamilovanému celoţivotnímu koníčku: sbíral čínskou keramiku a porcelán. a tedy obvyklá okurková sezóna.“ „Pravda.

abych tak řekl... protoţe jest to šílenství. „A to je dost hrozné... Vraždu zvenčí.. Zločin spáchaný někým mazaným a duševně zdravým by měl být mnohem komplikovanější. soukromé vraţdy. Zde máme poprvé neosobní vraţdu.“ Zachvěl jsem se. Já jsem cítil od první chvíle..“ „Zdali je to horší učinit konec dnŧm osoby cizí neţ někoho vám blízkého a drahého – někoho. kdy jsem četl originální dopis.“ prohlásil jsem. Ono to není horší. nemohu s vámi souhlasit.Kdo měl prospěch z jeho smrti? Jakou příleţitost měli ti kolem něho spáchat zločin?’ Byl to vţdy ten. Poirote.“ „Vy máte zcela pravdu.. ne. Ono je to jen těžší.. mŧj příteli. Dosud byl vţdy náš osud pracovat zevnitř. „Víte..“ „Ale je. Zde... kdo vám dŧvěřuje a spoléhá na vás snad?“ „Je to horší. ţe je to první zločin tohoto druhu. která byla dŧleţitá.“ 100 . crime intime.“ Hercule Poirot pravil zamyšleně: „Mělo by to být snadněji odhalitelné. Byla to historie oběti. ţe je tam něco podezřelého – pokřiveného.„Je to stejně divná záleţitost. „Člověk se nesmí poddávat nervŧm. Významné body byly: ...“ „Ano. Vzbuzuje to nekonečně větší hrŧzu. kdyby jeden jen chytil tu ideu – pak by všechno bylo jasné a jednoduché.. protoţe je to šílenství..“ „Ne.“ Máchl netrpělivě rukou. kterým se spolu zabýváme? Všechny naše vraţdy byly dosud – no.“ „Ne. Hastingsi. Toto není o nic horší než obyčejný zločin.. protoţe mne náhle upoutala jistá myšlenka. ale je.

Jděte.. brzy musím spatřit pravdu.Povzdechl si a zavrtěl hlavou. Hastingsi. Jděte se vyspat.“ 101 . Zítra bude mnoho práce.. Brzy. „Tyto zločiny nesmějí pokračovat.

netrvalo to dlouho a našli jeho tělo. objevily se nové silnice a podobně. příjemnou na pohled. ţe se ještě nevrátil. Smrt byla zpŧsobena mocným úderem nějakým těţkým předmětem do týla. Přijeli jsme tam asi v osm ráno. z níţ se otvíral široký výhled na moře. Na nádraţí nás čekal místní policista a podal nám další informace týkající se případu. Přijeli jsme do Combeside (jak se vila nazývala) kolem osmé hodiny.15. Lord Carmichael Clarke měl zřejmě ve zvyku chodit po večeři na procházku. z jedné strany má Brixham a z druhé Paignton a Torquay. to nebyl zvlášť velký dŧm. Postavil si na ní rezidenci v moderním slohu – bílou krychli. a pobřeţí je teď poseto vilkami a chatami. a protoţe chodíval vţdy stejnou cestou. Ještě před deseti lety tam nebylo nic neţ golfové hřiště. Lord Carmichael Clarke tu koupil asi hektarovou parcelu. Otevřel nám starší komorník: chvěly se mu 102 . Otevřený Abecední jízdní řád leţel hřbetem nahoru na mrtvole. za hřištěm se svaţovaly k moři louky a veškeré obyvatelstvo tvořilo pár farmářských rodin. Ale v poslední době se mezi Curstonem a Paigntonem hodně stavělo. KAPITOLA Lord Carmichael Clarke Curston leţí asi uprostřed Torquayské zátoky. kde choval své sbírky. Kdyţ včera policie telefonovala – bylo uţ po jedenácté – ukázalo se. Vydali se ho hledat. Kromě dvou galerií.

ruce a jeho ztrhané rysy svědčily o tom. v podstatě je to tak. „Inspektor Crome ze Scotland Yardu. „Mŧţeme si o celé situaci pohovořit při jídle. Vystupoval rázně a energicky. opálený světlovlasý muţ.“ řekl místní policista. Deverile. ţe tohle je uţ jeho třetí vraţda a ţe ve všech případech byl nalezen u mrtvoly Abecední jízdní řád?“ „Ano. Franklin Clarke nám po řadě potřásl rukou a v kaţdém případě provázel stiskl pronikavým pohledem. Byl to Franklin Clarke. pane Clarku.“ „Tohle jsou pánové z Londýna. Deverile. pánové. „Dobré jitro. „Dobré jitro. inspektore Crome. pane Wellsi. „Dobré jitro.“ pravil. jediný bratr zesnulého. pan Hercule Poirot a – ehm – kapitán Hayter. jak jím tragédie otřásla. abych vás pozval na snídani. prosím. ţe se mŧj ubohý bratr stal obětí vraţdícího maniaka.“ „Hastings.“ řekl Franklin Clarke.“ „Račte tudy.“ 103 . „A teď k věci. „Tuhle inspektor Wells mi uţ včera večer něco naznačil – ale musím se přiznat. který je zvyklý čelit mimořádným situacím. „Zavolám pana Franklina.“ Za malou chvilku vstoupil do místnosti vysoký.“ Uvedl nás do dlouhé jídelny. Vy tedy váţně tvrdíte. ţe se mi tomu skoro ani nechce věřit.“ Proti tomu nikdo nic nenamítal a brzy jsme oceňovali výborná vejce na špeku a kávu. kde bylo prostřeno k snídani.“ Inspektor Wells nás představil. „Dovolte. jako člověk.“ opravil jsem ho chladně.

„Přirozeně. „Vous croyez? Ah – ale oni jsou vynalézaví – cest gents lá! A nezapomínejte. nebylo mu asi příliš po chuti.“ pravil. ignorováni či dokonce vysmíváni!“ „Směl bych se vás zeptat na několik věcí. pane Clarku?“ přerušil Crome rozhovor. ţe se obrací na staršího muţe. stát se z nicotného človíčka osobností. že podobný typ má všechny vnější znaky bezvýznamnosti – jsou to lidé.“ 104 . „Takový člověk ale kaţdopádně nemŧţe dlouho unikat spravedlnosti. choval se jako obyčejně. pane Clarku. není-liţ pravda? Nedostal ţádný nečekaný dopis? Nic mu nepŧsobilo starosti?“ „Ne. pane Poirote?“ Clarke o tom nebyl zřejmě docela přesvědčen.“ prohlásil Clarke zamyšleně.“ řekl inspektor Crome. „Vy jdete přímo k základŧm věci. upoutat na sebe pozornost veřejnosti – krátce.„Ale proč? Jaký myslitelný prospěch mŧţe kdo mít z takového zločinu – i kdyţ je to člověk váţně duševně chorý?“ Poirot pochvalně přitakal. „To přenecháme psychiatrovi – ačkoli mohu říct.“ „Váš pan bratr byl včera zdráv a dobré mysli. Jejich motivy bývají naprosto neúměrné činu. Chtějí se prosadit. ţe mám sám jisté zkušenosti s duševně chorými zločinci. „Ale prosím. kteří jsou obvykle opomíjeni.“ odvětil přítel. Inspektor Crome se ušklíbl.“ „Neměl tedy ţádné starosti a nic ho netrápilo. „Nemá velkou cenu hledat motivy v tomto stadiu. pane Frankline. Pokud vím.“ „Je to tak.

“ „A mimo dŧm?“ „Nevím. Po pravdě řečeno – mezi námi trpí nevyléčitelnou rakovinou a nebude uţ asi dlouho ţiva. Její choroba mým bratrem velmi otřásla. Co byste si o tom pomyslel.„Promiňte. ţe by byl váš bratr nalezen na pobřeţí pod skalou s kulkou v hlavě – nebo zastřelen s revolverem vedle sebe.“ řekl Crome poněkud úsečně. ţe. Starostí a trápení měl mŧj ubohý bratr nad hlavu. který se opakuje. co myslíte tím .“ řekl Clarke.“ Poirot se do toho vloţil otázkou: „Předpokládejme. nejdřív bych pomyslel na sebevraţdu.mimo dŧm’. Chodil na procházku pravidelně. Já sám jsem se vrátil z Dálného východu teprve nedávno a byl jsem zděšen.“ „A co ve vesnici?“ 105 . „Encore!“ prohodil Poirot. kdyţ lilo jako z konve.“ „A proč to?“ „Vy to nebudete vědět. inspektore. jak se změnil. „Prosím?“ „Fakt.“ „A všichni v domě o tom věděli?“ „Ovšem.“ „Kaţdopádně to ale sebevraţda nebyla. „Váš pan bratr měl tedy ve zvyku chodit kaţdý večer na procházku. nebo taky ne.“ „Kaţdý večer?“ „No. pane Clarku?“ „Správně. Na tom nezáleţí. to bych nemohl tvrdit. ale moje švagrová lady Clarková je velmi těţce nemocná. Zahradník o tom snad věděl. pane Clarku?“ „Upřímně řečeno. tak pochopitelně ne. to jsem neřekl.

„je velmi oblíbená a stejně tak Elbury Cove – je tam krásně a lidé ze širokého okolí sem jezdí na pikniky. nikdo za sirem Carmichaelem nepřišel. A nevšiml jsem si. pane Frankline?“ „Ne. pane Frankline. ţe byste ho byli museli zpozorovat?“ „Právě naopak. v autobusech i pěšky.“ Komorník ještě chvilku vyčkával a pak se zeptal: „Přejete si ještě něco. V Curston Ferrersu je pošta a pár vilek – ale není tu ţádná vesnice ani obchody. oč mi jde. ţe by se tu byl někdo potloukal. „Ne. Derevile.“ mávl rukou. jako blázen.„Není tu vlastně ţádná vesnice v pravém slova smyslu. Ten člověk si to tu musel předem obhlíţet a přitom objevil.“ Zazvonil a poloţil tu otázku komorníkovi.“ „Podle vašeho názoru by tedy cizí člověk zŧstal nepovšimnut. mŧţete jít. „Chápete jistě. Den co den sem proudí houfy lidí z Brixhamu a Torquaye i z Paigntonu ve vozech. Broadsandská pláţ – coţ je tímhle směrem. předpokládám tedy. Kéţ by si tam zŧstali! Nedovedete si představit.“ prohlásil Crome s určitostí. protoţe jsem se jich na to ptal. ledaţe by vypadal – no. jaký je u nás boţský klid v červnu a začátkem července.“ „Ano. Mimochodem – nebyl by sem včera večer přišel někdo neznámý a ptal se po siru Carmichaelovi?“ „Pokud vím ne – ale zeptáme se ještě Deverila.“ 106 .“ „Kdyby tu obcházel cizí člověk.“ „Tenhle člověk jako blázen nevypadá. pane Clarku. ţe se váš pan bratr chodívá večer projít. Ani děvčata nikoho neviděla. V srpnu je to v těchhle končinách jako na jarmarku.

koho tu touto dobou potkáte. Mohlo jí být tak sedmadvacet a dělala dojem sekretářky stejně schopné jako dekorativní. kdyţ vešla. ţe v poslední době na svých večerních procházkách viděl.“ Na první pohled mě upoutala neobvyklá severská plavost toho stvoření. zářivou bílou pleť.Komorník odcházel a ve dveřích ustoupil mladé ţeně. „Mohu vám být nějak nápomocná?“ zeptala se. Měla ty téměř bezbarvé popelavé vlasy. kudy chodíval lord Carmichael večer na procházku. jak se tu někdo potlouká?“ „Ne. je cizí. aby se tak řeklo. pánové. vedla jsem mu veškerou korespondenci. Inspektor Crome poţádal. Člověk je často potkává.“ „Nedostal náhodu dopis nebo dopisy podepsané A B C?“ „A B C?“ Zavrtěla hlavou. „Vyřizovala jste korespondenci lorda Carmichaela?“ zeptal se Crome. 107 . ţe by se tu byl někdo zvlášť potloukal. Sekretářka mého bratra. to určitě nedostal. Ona a já jsme zŧstali kousek za ostatními. aby mu ukázali. ale jíst odmítla.“ „A vy sama jste tu nikoho cizího nepostřehla?“ „Nedá se říct.“ Poirot zamyšleně přikyvoval. Vlastně prakticky kaţdý. jak se procházejí s bezcílným výrazem po golfu nebo po pěšinách u moře. O ničem takovém se nezmínil. jako mívají Norky nebo Švédky. Clarke jí přinesl šálek kávy. „Ano. kdyţ usedla.“ „Nezmínil se vám. Franklin Clarke povstal. „Ne. potuluje. světle šedé oči a prŧhlednou. „To je slečna Greyová. Touhle dobou se tu ovšem spousta lidí. Franklin Clarke nás vedl skleněnými dveřmi ven a slečna Greyová nás doprovázela.

„To je nádhera!“ zvolal jsem. někdy zašel ještě do galerie. která vedla kapradím a ostruţiním k moři. „Ale před dvěma lety postavili novou odbočku z hlavní silnice do Broadsands a dál na Elbury. příkře se svaţující cestě.“ vysvětloval Franklin Clarke. „Tohle vede do Elbury Cove.„Musel to být pro vás všechny hrozný otřes.“ „Kdy se lord Carmichael obvykle vracíval z procházky?“ „Asi ve tři čtvrtě na deset. Končila pěšinkou.“ Pokračovali jsme dál po cestě. 108 .“ řekl jsem.“ Vyšli jsme ze zahrady na golfové hřiště. co se kolem ní děje. Všude kolem dokola se táhly temně zelené stromy dolŧ k moři. Myslím. Slyšela jsem dole hlasy. dostali se po schŧdkách přes zídku a začali jsme sestupovat po točité.“ „Lady Clarková dostává pořád morfium. ţe je tím příliš omámená. Bylo to úchvatné místo – bílé. kdyby nebyli telefonovali z policie. temně zelené a safírově modré. aby si jasně uvědomovala. tak jsem nakonec vyšla ven a ptala jsem se.“ „To musela být strašná rána pro jeho paní. takţe tudy teď neprojde prakticky ţivá duše. co se děje. někdy si šel přímo lehnout. kdyţ včera telefonovali z policie. kde měl sbírky. Nečekaně jsme stanuli na travnatém útesu. Byla jsem uţ v posteli. Clarke se ke mně temperamentně obrátil. Vcházel do domu postranním vchodem. odkud se otvíral pohled na moře a na lesknoucí se bílé kameny na pobřeţí. Deveril a pan Clarke se právě vypravovali s lucernami na cestu. „Pořád tomu nemohu uvěřit. Šikmo jsme je přeťali. Proto bychom ho asi nebyli pohřešovali dřív neţ ráno.

Lékař zavrtěl hlavou. „To je jasné. Vrátili jsme se domŧ. Thoro.“ Z pokoje dále v chodbě vyšla diplomovaná sestra a lékař se k ní připojil. „Podívám se ještě na lady Clarkovou. pane doktore?“ zeptal se Clarke. Crome potřásl hlavou. kde byl nalezen mrtev. Je to příšerné. kam byl po ofotografování přenesen i zavraţděný. Kdyţ jsme vystupovali po širokém schodišti.„Viďte? Proč musí lidi jezdit do ciziny a na Riviéru. z níţ lékař vyšel. Ušetřím vás detailŧ. „Něco nového. ţe netrpěl. ale namouduši. Musíte ale vědět. „Je to docela jasné. ty si nechám pro zprávu vyšetřujícímu soudci. aţ jsme se dostali k ţivému plotu uprostřed polí.“ Thora Greyová – pravé jméno pro ni. Vstoupili jsme do místnosti. vyšel z jedné místnosti lékař s černým vakem v ruce. dokud rána nedopadla. Pan bratr nic nezpozoroval. Smrt nastala okamţitě.“ Měl se k odchodu. Došel aţ sem. 109 . kdyţ mají doma tohle? Já sám jsem zbrousil celý svět. dodal věcně: „Tohle byla tedy bratrova kaţdodenní procházka. ale nemá cenu strkat hlavu do písku.“ Pokračovali jsme v cestě.“ Jako by se styděl. takovou krásu jsem nenašel. ale místo vlevo se pak dal vpravo. vracel se zpátky po pěšině. Ten chlap stál tady ve stínu.“ Dívka po mém boku se celá zachvěla. ţe se tak rozohnil. Franklin Clarke řekl: „Nesmíte si to tak brát. obešel farmu a přes pole se vrátil domŧ.

Já jsem byl poměrně rychle opět venku. „Chtěl bych si někdy pohovořit s monsieur Poirotem. Odvětil jsem. za nimiţ zmizel lékař. Neuplynulo přece ani dvanáct hodin. myslím. Pak pravil: „Já bych koupil toho monsieur Poirota. Dívka zírala před sebe. Ale o tom si pohovoříme později. Thoro?“ „K dalším takovým příšerným vraţdám. „Ano. „Slečno Greyová –“ zarazil jsem se. „Na D?“ Zíral jsem na ni nedovtipně. Něco se musí stát. ten vrah. který by viděl. slečno Greyová?“ Pohlédla na mne.“ Chvíli mlčel. Zaváhal jsem. „Napadlo mě.“ řekl Clarke. „Tváří se. Nesmí k tomu dojít...“ Vystrčil bojovně bradu. kde právě je a co dělá.. Je ten Crome k něčemu?“ Vybafl ta slova na mne docela nečekaně. co se to přihodilo. Tvářila se divně. Thora Greyová stála nahoře na schodech.. ţe je všeobecně pokládán za velmi schopného policejního úředníka. „Myslím na D. „Není vám nic?“ Pohlédla na mne. Na příští vraţdu.“ „Ano.. Coţ proboha neexistuje nějaký opravdový jasnovidec.?“ 110 .. Mám jistý plán.. „Nač myslíte. jako by všechno věděl – a co vlastně ví? Jsem přesvědčen. Zeptal se: „K čemu nesmí dojít.“ řekla. Moţná ţe se v mém hlase neozývalo úměrné nadšení..“ Prošel chodbou a zaklepal na ty dveře. jakoby ustrašeně.“ Clarke vyšel z pokoje za mnou. ţe nic. kde teď asi je. „Na mne dělá zatraceně nesympatický dojem.

Tato přízemní slova ji vytrhla ze vzrušených úvah...“ řekla. ABC. „Ovšem. „Ano. Stál jsem tam ještě chvíli a přemítal jsem o jejích slovech.„Policie pátrá –“ začal jsem.“ A pak se jala sestupovat se schodŧ. Kde teď asi je? 111 .

vylovil minci a koupil si noviny.“ Nesli nápisy: VRAŢDA V CURSTONU POSLEDNÍ ZPRÁVY Pan Cust se hrabal v kapse.. Vraţdící maniak v Curstonu. Tam usedl a rozevřel noviny. coţ míval ostatně ve zvyku. a mţoural kolem sebe jako ztracený pes. KAPITOLA (Nikoli z osobních vzpomínek kapitána Hastingse) Pan Alexander Bonaparte Cust vyšel s ostatními diváky z kina Torquay Palladium. Zamţikal trochu.. kde právě zhlédl a vyposlechl mocně citově pŧsobivý film Ani vlásek.“ Kameloti ho míjeli a vyvolávali: „Nejnovější zprávy. Vešel do parku Princess Gardens a pomalu kráčel vpřed.. Křičely z nich palcové titulky: LORD CARMICHAEL CLARKE ZAVRAŢDĚN HROZNÁ TRAGÉDIE V CURSTONU ŘÁDĚNÍ VRAŢDÍCÍHO MANIAKA 112 ...16. aţ našel útočiště proti Torquayskému přístavišti.. kdyţ se octl na odpoledním sluníčku.. Zahučel si pod vousy: „To je nápad.. Ale neotevřel je hned.

„Moc často se ani nezdá praštěný. prohodil: „To je ale hrozné. ţe v nich sotva ty noviny udrţel a mladík to postřehl. Naši čtenáři si snad vzpomenou. „A já jsem proti infekcím a proti spavé nemoci a proti hladomoru a proti rakovině.“ pomyslel si. Mladík se mírně vyděsil. Pan Cust se zasmál. a stejně pořád existujou.. Smál se hodnou chvíli..“ prohlásil mladík. A Abecední jízdní řád byl rovněž nalezen vedle zavražděného lorda Carmichaela Clarka a policie se kloní k názoru.“ „Jenţe válce se dá zabránit. Mŧţe třeba vypadat jako vy nebo já. že oba zločiny spáchal tentýž člověk. „To je dokázané. Někdo to třeba má z války – uţ se z toho nevzpamatoval.“ prohlásil mladík s přesvědčením. „Ten je sám praštěný.A pod tím stálo: Sotva před měsícem byla celá Anglie otřesena a zděšena vraždou mladé Elizabeth Barnardové v Bexhillu. který seděl vedle pana Custa.“ „Tak nějak to asi – asi bude.“ 113 . „Ehm – zajisté – zajisté –“ Ruce se mu chvěly. Nahlas řekl: „Nemějte mi to za zlé. asi jste byl taky ve válce.“ „Máte pravdu.“ „Já jsem proti válkám. Jeho soused se k němu otočil.“ řekl pan Cust... Obchází snad naše přímořská rekreační střediska vraždící maniak? Jakýsi mladík ve flanelových kalhotách a křiklavě modré bundě. „Takový blázen je mazaný.“ rozvíjel mladík rozhovor. pane. že v onom případě hrál důležitou úlohu Abecední jízdní řád. viďte?“ Pan Cust sebou trhl.

Cítím to v hlavě. zastavili jsme se přece na čaj v Elbury právě včera.. v kalhotách i v šortkách. ta druhá ţenská. v tom mají prsty Číňané. Hovořili většinou o vraţdě. 114 ....“ „ – ale drahoušku.“ „To je mi vás líto....“ prohlásil mladík rozpačitě.“ „Neříkejte! Tak já uţ budu muset jí.. v letních šatičkách... ţe to bylo na pláţi. Věděl. ţe se zatčení očekává co nevidět. co byla zavraţděna.“ „Slyšela jsem. děvčata v bílém.“ „ – docela dobře moţné. „Někdy sotva vím. kdyţ někdo začne o svých nemocech.. Kolem chodili lidé.“ „Přímo na golfovém hřišti. co dělám.. v rŧţovém i v modrém.“ řekl pan Cust..“ Pan Cust sloţil velmi pečlivě noviny a poloţil je na lavičku. Pak se zvedl a ubíral se dŧstojně do města.„To jsem byl. ţe je tady v Torquay.“ prohlásil mladík a kvapně se měl k odchodu.. nemyslíte? Ţe to byla číšnice z čínské restaurace?..“ „ – říká se. jak to dopadá. Usedl k malému stolku a poručil si čaj po devonshirsku se smetanou. Jejich oči hodnotily kolemjdoucí muţe. Míjela ho děvčata. Pan Cust zŧstal sedět s novinami. Strašně mě bolívá.. Ţádná nespočinula ani na okamţik očima na panu Custovi. Bolívá mě z toho.. „Hrozné. Pročítal to znovu a znovu. jak se to tam jen jmenovalo.....“ „ – policie ho určitě dopadne. Vesele se hihňala.... „Také – také jsem se z toho ještě nevzpamatoval.

Pánové ze Scotland Yardu dospěli k názoru. I v parlamentu byly vzneseny dotazy. které dostal. Monsieur Poirot v předvečer úspěchu. Vraţda v Andoveru se teď dostala do spojitosti s ostatními dvěma. ţe zločinŧm nezabránil. KAPITOLA Čas plyne Po vraţdě lorda Carmichaela Clarka se stal tajemný A B C senzací dne. Otiskovaly se fotografie všech lidí i míst. kdo se interviewovat dal. Novináři ho pronásledovali ve dne v noci ţádostmi o rozhovor. Noviny pomalu nepsaly o ničem jiném: ţe byly odhaleny všechny moţné i nemoţné stopy. Monsieur Poirot dnes prohlásil: Načeţ následovalo pŧl sloupce nesmyslŧ. Podle názoru monsieur Poirota je situace vážná. ţe prý kaţdým okamţikem odhalí vraha. a obhajován z toho dŧvodu. Veškeré obyvatelstvo Velké Británie se změnilo v armádu detektivŧ – amatérŧ. ţe vrah bude nejspíš dopaden. Byl interviewován kaţdý. ţe se očekává zatčení kaţdou chvíli. 115 .17. Daily Flicker si vymyslel neobyčejně efektní titulek: MŦŢE BÝT VE VAŠEM MĚSTĚ! Poirot byl samosebou středem pozornosti. Byl všeobecně odsuzován za to. pokud měly jakkoli vzdálenou spojitost s vraţdou. Noviny otiskly fotokopie dopisŧ. zainteresuje-li se do toho veřejnost.

Kapitán Hastings, důvěrný přítel monsieur Poirota, sdělil našemu zvláštnímu dopisovateli... „Prosím vás, Poirote,“ naléhal jsem, „věřte mi, ţe jsem jakţiv nic podobného neřekl!“ Přítel odpovídal laskavě: „Já vím, Hastingsi, já vím. Mluvené slovo a psané – ona je mezi nimi překvapující propast. Existuje zpŧsob zkroucení vět, který úplně obrátí originální význam.“ „Nechtěl bych, abyste si myslel –“ „Ale vy si z toho nedělejte hlavu. To všechno nemá praţádné dŧleţitosti. Tyto imbecilnosti moţná dokonce pomohou.“ „Jak?“ „Eh bien,“ řekl Poirot chmurně, „jestliţe náš šílenec bude číst, co jsem prý řekl Daily Blague dnes, ztratím v jeho očích jako oposant veškerý respekt.“ Vyvolal jsem snad v čtenáři dojem, ţe pátrání prakticky nepokračovalo. Opak však je pravda: pracovníci Scotland Yardu i příslušných okrskŧ neúnavně sledovali kaţdou sebenepatrnější stopu. V širokém okruhu od míst zločinŧ probíhaly podrobné výslechy ve všech hotelích a penziónech, u všech soukromníkŧ, kteří pronajímali pokoje. Byly detailně prověřeny stovky výpovědí lidí s bujnou fantazií, kteří „viděli takového nesympatického chlapa, jak koulí očima“, nebo „si všimli, ţe se kolem plíţí člověk s divným kukučem“. Policie nezanedbala ţádnou informaci, ať byla jakkoli mlhavá. Neúnavně pokračovaly výslechy a ověřování výpovědí nádraţních nosičŧ, prŧvodčích ve vlacích, autobusech i tramvajích, knihkupcŧ i papírníkŧ.

116

Řada lidí byla zadrţena, dokud na policii uspokojivě nevysvětlili, co dělali ten který večer. Výsledky toho všeho se nerovnaly docela nule. Jisté údaje byly uchovány v paměti a zaznamenány, protoţe se mohlo ukázat, ţe jsou dŧleţité, v dané chvíli však bez dalších dŧkazŧ nevedly nikam. Crome a jeho kolegové byli neúnavní, zato však Poirot se zdál podivně netečný. Tu a tam docházelo mezi námi k výměně názorŧ. „Avšak co chcete, abych dělal, mŧj příteli? Běţné vyšetřování, ona je dělá policie lépe neţ já. Vţdycky vy chcete, abych pobíhal jako pes.“ „A vy místo toho sedíte doma jako – jako –“ „Rozumný muţ. Moje síla, Hastingsi, je v mém mozku, ne v mých nohách! Všechen ten čas, zatím co já se vám zdám nečinným, já přemýšlím.“ „Přemýšlíte?“ rozčiloval jsem se. „Copak je čas na přemýšlení?“ „Ano. Tisíckrát ano.“ „Ale co mŧţe proboha vyplynout z vašeho přemýšlení? Fakta těch tří případŧ znáte zpaměti.“ „Nejsou to fakta, o nichţ přemýšlím – leč o mysli vrahově.“ „O mysli šílence!“ „Přesně tak. A proto nikoli k rozluštění v jedné minutě. Až já budu vědět, jaký je vrah, pak budu moci odhalit, kdo to je. A celý ten čas se dovídám víc a víc. Po zločinu v Andoveru, co jsme věděli o vrahovi? Prakticky nic. Po zločinu v Bexhillu? Trošku víc. Po zločinu v Curstonu? Ještě víc. Já začínám vidět – nikoli, co vy byste chtěl vidět – obrysy tváře a postavy – leč obrysy mysli. Mysli,

117

která spěje a pracuje k čemusi definitivnímu, a po příštím zločinu –“ „Poirote!“ Přítel na mne hleděl bez vzrušení. „Ale ano, Hastingsi, ještě jeden bude, toho jsem si téměř jist. Mnoho záleţí na la chance. Aţ do tohoto času zde měl náš inconnu štěstí. Tentokrát tomu mŧţe být naopak. Leč kaţdopádně po příštím zločinu toho budeme vědět nekonečně více. Zločiny jsou velice odhalující. Zkoušejte to a měňte metody jak chcete, ale váš vkus, vaše zvyky, váš zpŧsob uvaţování, vaše duše je odhalena vašimi činy. Jsou tu matoucí údaje. Někdy je to, jako by byly v akci dva rozumy – leč brzy se obrys vyjasní, a já budu vědět.“ „Kdo to je?“ „Nikoli, Hastingsi, já nebudu vědět jeho jméno a adresu! Já budu věděti, co je to za člověka...“ „A co pak?“ „Et alors, je vais á la péche.“ Jelikoţ jsme hleděl trochu nechápavě, pokračoval: „Chápete, rybář expert ví přesně, jakou návnadu nabídnouti jaké rybě. Já nabídnu správnou návnadu.“ „A co pak?“ „A co pak? A co pak? Vy jste jako ten nafoukaný Crome s jeho věčným ,Opravdu?’ Eh bien, pak se zakousne do návnady a do háčku a my přitáhneme šňŧru...“ „Mezitím přijde o ţivot spousta lidí.“ „Tři lidé. A ono jest – nemýlím-li se – přibliţně 120 smrtelných neštěstí na silnicích kaţdý týden?“ „To je něco docela jiného.“

118

„Jest to pravděpodobně stejné pro ty, kdoţ umírají. Pro ty ostatní, příbuzné, přátele – ano, tam je rozdíl, leč jedna věc mě aspoň těší v tomto případě.“ „No tak ven s tím, rád bych věděl, co nás tu mŧţe těšit.“ „Váš sarkasmus je inutile. Mě těší, ţe se ani stín obţaloby nevznáší nad hlavami nevinných.“ „Coţ není tohle horší? „Ne, ne a tisíckrát ne! Není nic tak strašného jako ţít v atmosféře podezření – vidět oči vás pozorovat a lásku v nich se měnit v strach – nic tak strašného jako podezírat ty vám blízké a drahé... je to nedýchatelné ovzduší hotové peklo. Nikoli, A B C nemŧţeme přičíst na účet, ţe by otravoval ţivot nevinným.“ „Vy byste ho hnedle omlouval!“ vyčítal jsem mu hořce. „Proč ne? Snad se domnívá, ţe jsou jeho činy zcela oprávněné. Moţná ţe budeme mít nakonec pro jeho stanovisko pochopení.“ „Ale, Poirote!“ „Běda! Zpŧsobil jsem vám otřes. Nejprve má pasivita a nyní mé názory.“ Zavrtěl jsem mlčky hlavou. „Neţ i tak,“ pravil Poirot za okamţik, „mám tu jeden projekt, který váš potěší, jelikoţ obnáší akci a nikoli pasivitu. Nadto bude ještě zahrnovat mnoho konverzace a prakticky ţádné přemýšlení.“ Jeho tón se mi moc nezamlouval. „A co to bude?“ tázal jsem se opatrně. „Extrahovat od přátel, příbuzných a sluţebnictva obětí vše, co vědí.“ „Vy tedy máte podezření, ţe si něco nechávají pro sebe?“

119

„Nikoli s vědomím. Máte-li však vypovědět vše, co víte, znamená to nutně selekci. Kdybych já vám řekl: ,Vypovězte, co jste dělal včera,’ vy byste snad odpověděl: ,Vstal jsem v devět, nasnídal jsem se v pŧl desáté, měl jsem vejce na špeku a kávu, šel jsem do svého klubu et cetera.’ Vy byste do toho nečítal: ,Ulomil jsem si nehet a musel jsem jej ustřihnout. Zazvonil jsem, aby mi přinesli vodu na holení. Vylil jsem trošku kávy na ubrus. Okartáčoval jsem si klobouk a vzal si jej na hlavu.’ Není moţné říci všechno. Proto si dělá člověk selekci. V čas vraţdy lidé říkají, co si oni myslí, ţe je dŧleţité. Ale velice často si to myslí chybně!“ „A jak dospět k správným údajŧm?“ „Jednoduše, jak jsem já právě řekl, konverzací. Rozhovořením. Budete-li diskutovat o jisté události, o jisté osobě nebo i jistém dnu znovu a znovu, musí vyjít najevo extra detaily.“ „Jaké detaily by to měly být?“ „Přirozeně, to já nevím a vědět nemohu. Leč dosti času nyní uběhlo, aby obvyklé věci byly znovu správně oceňovány. Je to proti matematickým zákonŧm, ţe ve všech třech případech vraţdy tu není ani jediný fakt nebo věta, vrhající na případ světlo. Musí tu býti nějaká triviální událost, nějaká triviální poznámka, která by ukázala směr. Je to hledání jehly v kupce sena, to přiznávám – ale ta jehla v tom seně je – o tom jsem přesvědčen!“ Mně se to zdálo nesmírně mlhavé a neurčité. „Vy to nenahlíţíte? Váš dŧvtip není tak ostrý jako dŧvtip prosté sluţtičky.“ Hodil mi dopis. Byl úhledně napsaný skloněným školáckým rukopisem.

120

Tak vám píši. co ji zabili v Bexhillu. myslím jako té slečny.Vážený pane. co víme. „Čtěte toto. že jako dělá v kanceláři a bydlí v penziónu. a prosila jsem. protože jsem řekla. V dokonalé úctě Mary Drowerová „Mary Drowerová. abych vám oznámila. co se staly ty dvě hrozné vraždy jako s tetičkou.“ Vzal do ruky jiný dopis.“ Byla to krátká zpráva od Franklina Clarka. ale jenom odhalit. Doufám.“ řekl Poirot. a toto jest moje adresa.“ 121 . Moc jsem uvažovala od té doby. bude-li jej moci přijmout. že dvě hlavy vědí víc než jedna. prosím. že jsem Vás obtěžovala. že přijedu do Londýna. Připadá mi to. že se Vám osměluji napsat. kdybychom mohli říkat. nechtěla bych velký plat. vážený pane. abyste mi prominul. že na nás přišlo stejné neštěstí. kdo je ten hrozný zlosyn. abych napsala vám. ale navrhla mi. jestli bych nemohla přijít navštívit ji nebo její paní matku. že si přijedu do Londýna shánět místo. a něco by z toho vzešlo. „jest velice inteligentní děvče. Ta slečna mi moc hezky napsala. jako bychom byli všichni na jedné lodi. a snad by nám to šlo líp. ţe přijede do Londýna a ţe by rád pana Poirota navštívil. že mi prominete. takže bychom měly stát při sobě. co je sestra té slečny. aby se tak řeklo. Viděla jsem v novinách fotografii té slečny. Osmělila jsem se jí napsat a sdělila jsem jí. kde stálo. A psala mi. a že ona už si něco takového taky myslela.

“ 122 .“ pravil Poirot.„Nezoufejte si tedy. mon ami. „Akce právě začínají.

abychom utvořili pod vaším velením takovou jakousi legii – z přátel a příbuzných zavraţděných. ale musel jsem zařizovat spoustu věcí v souvislosti s bratrovou pozŧstalostí a do teďka jsem na to neměl čas.18. ţe nesmíme nechat stopu vychladnout –“ „Právě to.“ 123 . monsieur Poirote.“ „Povíte mi přesně svou ideu?“ „Navrhuji. pane Clarku?“ „Crome je jistě svědomitý policejní úředník. Jsem toho názoru. monsieur Poirote. ţe bude příští zločin?“ „A vy ne?“ „Zajisté. KAPITOLA Poirot má projev Franklin Clarke se dostavil nazítří ve tři hodiny a bez okolkŧ přešel přímo k věci. ţe mám jistý plán. Musíme být připraveni na příští zločin. jako by spolkl veškerou moudrost. jde mi na nervy. co stále říká Hastings!“ „ – ale ţe musíme přejít do útoku. „Monsieur Poirote.“ „Ne. Potřebujeme se zorganizovat.“ „No tak. Naznačil jsem tuhle vašemu příteli uţ v Curstonu. „takhle se mi to nelíbí. Chová se pořád. ale upřímně řečeno.“ „Tedy vy se domníváte.“ řekl. o tom nemám nejmenší pochyby.

Osobně sice nejsem nijak zvlášť zámoţný. A aţ dojde příští výstraha. ţe se vám ten nápad zamlouvá. ţe by tvořil tuto legii?“ „Uţ jsem o tom uvaţoval. ţe bývá věčně opilý. kterého uţ viděl předtím na místě některého jiného zločinu. plus úhradu výdajŧ. a třebaţe by jim mohla být poskytnuta kratší dovolená –“ Franklin Clarke ho přerušil. pane Clarku. „O to jde. a moţná ţe by někdo z nás – netvrdím. ţe by nám byl k něčemu ten Ascher – slyšel jsem. jaký normálně dostávají. ale bratr zanechal značné jmění a to mi nakonec připadne.“ „Ještě někdo?“ „Hm – no – slečna Greyová. slečnu Barnardovou a pana Donalda Frasera. „Aj? Slečna Greyová?“ 124 . ţe zaloţím zvláštní legii.“ Lehce se začervenal. jsem já. jak jsem uţ řekl. Zařadil bych tam sebe. Jediný.“ „Kdo navrhujete. snoubence mrtvého děvčete. Pak je tu nějaká neteř té paní z Andoveru – slečna Barnardová zná její adresu. ţe přátelé a příbuzní druhých obětí nejsou lidé z vaší sféry. Dokonce jsem i psal slečně Megan Barnardové – je to také zčásti její nápad. byli bychom na místě.„Une bonne idée. Navrhuji proto. ale musíte pamatovat. ţe je to jisté – ale moţná ţe by někdo z nás poznal člověka. Jsou zaměstnáni.“ „Já chápu vaši myšlenku a schvaluji ji. kdyţ vyslovil její jméno. mohli bychom snad přece na něco přijít. Kdyţ dáme hlavy dohromady. kdo tu mŧţe platit účty. Také si myslím. jejíţ členové by za poskytnuté sluţby dostávali ten plat. Nemyslím.“ „Jsem rád. ţe Barnardovi otec a matka – jsou uţ trochu moc staří na bojové akce.

tvořili zajímavý kontrast. který ve mně vyvolali při prvním setkání. Vypadal najednou jako stydlivý školáček. Je třeba dát dohromady reminiscence. Poirot ovšem neodolal. inteligentní tvářičkou. který zaujal místo v čele jako předseda na schŧzi výboru. porovnávat dojmy – enfin hovořit o věcech – hovořit – a znovu hovořit. Oba muţi.“ Za několik dní se „zvláštní legie“ sešla v Poirotově apartmá. statný. Já byl pŧldruhého roku z domova.Nikdo na světě nedovedl dodat ironický nádech dvěma slovŧm tak jako Poirot. Nějaká nevinná věta mŧţe přinést paprsek světla. vaši ideu velice schvaluji.“ Poirot se nad ním slitoval a převedl rozhovor jinam. Jel jsem tam z bratrova pověření nakupovat věci. opálený a hovorný Franklin Clarke a uzavřený. tichý Donald Fraser. 125 . pane Clarku. abych si potvrdil nebo poopravil dojem. „Vy jste byl na Dálném východě? V Číně?“ „Ano. Já sám jsem je ještě jednou přejíţděl pohledem. aby při této příleţitosti nepronesl krátký projev. Všechny tři dívky byly poutavé – Thora Greyová svou mimořádnou plavou krásou. svou hezkou. Všichni se rozsadili kolem stolu a koukali poslušně na Poirota. Víte. „Ano.“ „To muselo být velmi zajímavé. černovlasá Megan Barnardová svou odhodlaností a zvláštní indiánskou nehybností ve tváři a Mary Drowerová. Franklin Clarke omládl o pětatřicet let. Zná okolí i místní lidi a všechno. Eh bien. Já jsem říkal Hastingsovi jen včera. slečna Greyová spolupracovala s mým bratrem přes dva roky. ţe je třeba uskutečnit raprochement dotyčných osob. úpravná v černém kostýmku.

„Ono je stále nutné se vracet.„Mesdames a messieurs.“ řekl Poirot a obrátil se k němu. Není třeba opakovat. jejíţ jméno začínalo na B –“ „Musíme se k tomu ještě vracet?“ To promluvil Donald Fraser – jako by si ta slova vynutil jeho vnitřní neklid. Ţe jeho zjev a jeho chování nesvědčí o tomto faktu. ţe reunií těch. proč jsme zde. To značí. mým zvláštním zpŧsobem. mladá dívka. které nejsou vágní. to je stejně jisté. „Vy jste zde nikoli proto. mohu snad říci. co je v jejích silách. Vezměte jeden speciální bod – tento vrah. Zde máme tři vraţdy – stará ţena. monsieur. Já také. nebyla to náhoda. Pouze jedna jediná věc spojuje tyto tři lidi dohromady – fakt. ţe je to maniak v pokročilém stadiu. leč bude-li to nutné. Musel 126 . leč nic. osobně znali oběti – je moţno dospět k výsledkŧm v pátrání. on nepřijel do Bexhillu o pŧlnoci a nenašel promptně na pláţi mladou dívku. ţe týţ pachatel byl přítomen na třech různých místech a byl nutně spatřen velkým počtem lidí. starší muţ. vy víte. Policie má jisté vágní indikace. Přes to vše musí existovat indikace. že byli zavražděni stejným pachatelem. kdoţ mají v této záleţitosti osobní zájem a také. která dodala A B C oběť v podobě Betty Barnardové. na základě čehoţ by mohla jednat. abyste respektoval své city a odmítl pomyslet na detaily. Byl dosud úspěšný v zahlazení svých stop úplně. aby vystopovala zločince. Leč já jsem toho názoru. jeţ outsider nemŧţe doufat dosáhnout. Policie dělá vše. Tento pachatel – a třebaţe říkám pachatel. abyste je zraňoval prodíráním au fond věci. mŧţe to být i ţena – má všechnu ďábelskou mazanost šílence. leč určité. Jak jsem řekl.

co nevíte.“ „Prázdná slova!“ poznamenala Megan Barnardová. následkem asociace jednoho s druhým. Byly zde fakty. že víte. kterou jsem si s ní uţ navykl spojovat. něco vyjde na světlo. pak nám jde v tomto případě o opak. ţe jeden z vás a moţná všichni – víte něco. o jakém se nám zatím ani nezdá. Nejsou to neţ prázdná slova. Já předpokládám.“ „Já bych myslela. Je to jako kříţovka kaţdý z vás má snad kousek na pohled nesmyslný. slečno. „Co vy tomu říkáte.proběhnout plánovitý výběr z jeho strany – a tedy premeditace. Dříve nebo později.“ řekla Mary Drowerová.mlčeti zlato’. co jste říkal. ţe musel zkoumat pŧdu předem. Význam to nemá. To značí. „Věřte mi to. leč po spojení mohou ukázat definitivní část obrazu jako celek. se navenek zahalují myšlenky. Já například rozhodně odmítám uvěřit.“ „Je-li . ať uţ tam nebo tam.“ Říkala to s onou zoufalou vášnivostí. pane Frasere?“ 127 . mademoiselle. aţ kdyţ o nich mluví. „To. „Eh?“ Poirot se na ni zvídavě zadíval. Rozhodnete se pro něco a ani nevíte jak. Mluvení vţdycky někam vede. o nichţ sebe informoval – nejlepší doba pro provedení zločinu v Andoveru – mise en scéne v Bexhillu – zvyky sira Carmichaela Clarka v Curstonu. Jeden si často ujasní věci. „Do slov.“ pravil Franklin Clarke. něco dostane význam. ţe je to rozumné. ţe neexistuje ţádná indikace – ţádná sebeslabší stopa která by ho pomohla identifikovat.

zda jste nikoho nepotkal?“ „Spousty lidí. „Snad byste laskavě začal. „Domnívám se. pane Clarku. Dostal jsem osm makrel. jak lezla do vody – to je legrační.“ „Co kdybychom tedy všichni prošli v paměti čas předcházející vraţdě. Napsal jsem pár dopisŧ.“ „Počkat. Irský guláš. na cestě k moři. tak jak to bylo: Ten den.“ „Mŧţete si o nich něco vzpomenout?“ „Krucinál.“ „Vy jste dobrý syţet. Pak jsem zalehnul a spal. Pak zazvonil telefon –“ „Dále ne.. A nyní vy přemítejte.„Mám jisté pochybnosti o tom. kdy byl Car zavraţděn. Čaj.“ „Jste si toho jist?“ „Hm – počkat – vzpomínám si na jednu nápadně tlustou ţenskou – měla pruhované hedvábné šaty a já jsem uvaţoval. monsieur Poirote. ţe zásada prohovořit si věci je vţdycky správná. Nesbita – do jedné jeho kníţky. pŧjdou-li vaše principy aplikovat v praxi. jak se to člověku v duchu vrací – jako kdyţ se vyvolává film. Nyní později během dne – v zahradě – cestou na poštu –“ 128 . na pláţi dva mládenci s foxteriérem – házeli mu kamínky – no jo a nějaká holka – blondýnka – pištěla. pane Clarku.“ „Co o tom soudíte vy. Oběd doma. jsem byl od rána plachtit. zmeškal pošťáka. Pak večeře – a nestydím se to přiznat – znovu jsem se začetl do E.. Thoro?“ zeptal se Clarke. proč to – měla s sebou nějaké děti. V zálivu bylo nádherně. to uţ ne. to si vzpomínám. tak jsem je vezl do Paigntonu na poštu.“ navrhl Poirot. zrána. kterou jsem měl rád uţ jako kluk.

“ Poirot se obrátil na Thoru Greyovou... To bude bohuţel asi tak všechno. Bylo krásně. „A co ještě? Ona konverzovala o čem?“ Dívka svraštila čelo. husa hloupá. Mluvila trošku o Donovi. Poirot se obrátil k rudovlasému mladíku s hranatou bradou. kdy jste viděla vaši sestru naposledy?“ „Bylo to zřejmě čtrnáct dní před její smrtí. Vykládala mi. jak si namáhala paměť.. Na nic jiného si nevzpomínám. Je to těţké přesně si to uvědomit. Všechno bylo docela jako jindy.“ „O čem jste po větší část té doby konverzovaly?“ „Trochu jsem ji vypucovala. pane Frasere – s nímţ se má sejít?“ „Přede mnou by si to nebyla troufala. Cestou na poštu? Málem jsem přejel ţenskou na kole – šněrovala silnici. Šla jsem si brzy lehnout.“ řekla Megan suše. jak mávala přítelkyni. Jeli jsme do Hastingsu na koupaliště. ţe jí jde na nervy Milly Highleyová – to je ta holka z kavárny – a dělaly jsme si švandu z té Merrionky. „Slečno Greyová?“ Thora Greyová odpověděla jasně a bez váhání: „Dopoledne jsme se sirem Carmichaelem vyřizovali korespondenci – pak jsem domlouvala cosi s hospodyní.“ Překvapilo mě. co jí patří Rezavá kočka.“ řekla Megan...“ „Ona se nezmínila o nějakém muţi – odpusťte mi. Odpoledne jsem myslím psala dopisy a vyšívala. ţe se jí Poirot dál nevyptává.... Přijela jsem na neděli domŧ. Pravil: „Slečno Barnardová – mŧţete zkusit si vzpomenout.„Zahradník zaléval. ţe je švorc – ţe si právě koupila klobouk a dvoje letní šaty. „Říkala. 129 .

aţ Betty Barnardová vyjde. oko si všímá mechanicky – nejasně. 130 . koho jste si všiml?“ „Na nábřeţí se procházela spousta lidí.“ „Co v něm stálo?“ „Psala. leč pokoušíte se o to? Jakkoli je mysl zaneprázdněna.“ Mladík opakoval tvrdohlavě: „Nikoho si nepamatuju.“ „Chápu. ţe mě čeká ve středu – to jsem mívala volno – a ţe pŧjdeme spolu do biografu.“ „Promiňte. pěkně prosím psala. jak jste řekl.. vraťte se ve své mysli nazpět. Pak se omluvila. ţe za ní zase byl ten její čert stará. Nikoho z nich si nepamatuju. „Předpokládám. onoho osudného večera ke kavárně. leč přesně. „S člověkem vţdycky nejvíc zamává nějaký detail – zvlášť něco jako oslava nebo dárek – ty příjemné a přirozené věci.„Pane Frasere. ţe jste dostávala dopisy od své tety?“ „Ano. Šel jste. „Dva dny před vraţdou. ale ţe ho pěkně zkérovala – promiňte mi ten výraz. Nějak jsem se nedokázala ovládnout. Pláčem se nic nespraví. dostávala jsem od ní dopisy. Chci být rozumná. prosím vás. Během vašeho čekání. jste schopen vzpomenout si na někoho. jak vám je.“ řekl Franklin Clarke. To jen ţe jsem si na ni vzpomněla.. jak budeme oslavovat. „Promiňte mi to. Váš první úmysl byl stát tam a čekat.“ Poirot si vzdychl a obrátil se k Mary Drowerové.“ „Kdy přišel ten poslední?“ Mary chvilku uvaţovala. Potlačila vzlyky. víte?“ Snad právě tato vzpomínka na chystanou skromnou oslavu vyvolala v Maryiných očích slzy. Ten den jsem měla narozeniny. jak se těšila – a já také.

Naklonila se kupředu a pohlédla Franklinu Clarkovi přímo do tváře. Maminka jí koupila dárek – pár punčoch – koupila je docela ten den. jak jsem jednou viděl přejetou ţenskou. co by stálo za to znovu prozkoumat?“ „Mohl bych udělat několik propozic. Hned si je zapíšu. Pořád opakovala: . „To si umím představit.“ Donald Fraser rozpačitě poposedl.Vzpomínám si. ţe by moţná ta číšnice. „Spusťte. aţ přijde čtvrtý dopis – měli bychom myslím spojit své síly. Thora Greyová převedla rozhovor na jinou kolej. Do té doby bychom snad měli zkoušet štěstí kaţdý pro sebe. Oba si náhle dobře rozuměli – sblíţilo je neštěstí. Právě si koupila nové boty. Na takovéhle věci se nejtíţ vzpomíná.“ řekl Poirot. „Výborně.“ Vytáhl notýsek.“ 131 . „Aţ nastane ta chvíle – to znamená.Koupila jsem je pro Betty koupila jsem je pro Betty – a ona je uţ ani neviděla. co se to stalo.“ Franklinu Clarkovi se vrátila obvyklá verva. Nevím.“ řekl. Přišla jsem na ni.‘“ I jí se trochu zatřásl hlas. kdyţ nad nimi plakala. „To si umím moc dobře představit.“ Megan do toho vpadla s procítěnou dychtivostí: „Máte pravdu – máte úplnou pravdu. Leţela tam tak – a z rozbité krabice vykukovaly směšné malé lodičky na vysokém podpatku nemohl jsem se z toho vzpamatovat – vypadaly tak dojemně. kdyţ Betty – zemřela. mohla vědět něco uţitečného. Milly Highleyová. monsieur Poirote! A) -?“ „Domnívám se. Totéţ se stalo. jestli tuhle monsieur Poirot neví o něčem. „Nebudeme dělat nějaké plány – do budoucna?“ „Samozřejmě. Maminka si to chudák strašně brala.

„Mademoiselle Greyová. ţe nikdy neměla ráda vaši sestru a ţe vy to dobře víte – a ţe vám vaše sestra o ní pověděla všechno. nedomnívám se. Franklin se zatvářil trošku provinile.“ „Budete mít dost práce doma. Je to jen jedna z moţných linií pátrání. „Vyvolejte hádku s tou dívkou – řekněte. abyste ukázal trochu zájem o to děvče?“ „Je to nutné?“ „Nikoli. co?“ zeptala se Megan suše. Vylíčí vám. čemu říkám ofenzivní přístup.“ zapisoval Franklin Clarke.“ „Nemohl bych vypomoct?“ zeptal se Franklin. Nemýlím-li se.“ řekl. pane Frasere. slečno Barnardová. monsieur Poirote. ţe by se tam momentálně dalo mnoho dělat.“ „Ach? O tom jsem nebyl zpraven. „To je pravda. zahrne vás nato proudem výčitek. „Já proponuji dvě metody přístupu.“ 132 . „Mám v tom ohledu – ehm – velké zkušenosti.“ „A druhá metoda?“ „Mohu vám navrhnout. Moţná ţe odhalí nějaký uţitečný fakt. Vy. není to nutné. jak bych uspěl u téhle slečny. Uvidíme. „Tout de meme.“ vloţila se do toho Thora Greyová velmi rázně. ţe já uţ se do Devonu nevrátím. „Musím vám sdělit. ţe by mi to sedělo. monsieur Poirote.“ pravil Poirot. ona by mohla mnohem spíše –“ Thora Greyová ho přerušila.“ „Asi si myslíte.„A) – Milly Highleyová. co si myslela o vaší sestře. byste mohla zkusit.

pane Clarku. Mimochodem. projevila přání s vámi mluvit. W. kdo vešel nebo vyšel z obchodu vaší tety. monsieur Poirote. „Dost špatně. Putney. ale v novinách to otiskli korektně. neţ jsme dali rŧzné věci do pořádku.“ Řekla zamyšleně: „S. 15. Ona ovšem někdy nemŧţe přijmout ţádnou návštěvu třeba několik dní za sebou. aby jí podle toho dávkovala narkotika. „Jak se daří lady Clarkové?“ zeptal se. ale kdybyste to chtěl riskovat – na mŧj účet samozřejmě. Mohly si všimnout.“ 133 .“ obrátil se Poirot k Mary.“ řekl Franklin. Povím o tom ošetřovatelce. „Z Putney. viďte?“ „Jest to udivující.“ „Zajisté. monsieur Poirote?“ zeptala se Thora Greyová.“ „A co slečna Greyová a já?“ zeptal se Clarke. nemohl byste si to nějak zařídit a zajet do Devonu navštívit ji? Neţ jsem odjel. Zkuste to s dětmi. ţe nepojedu do Bexhillu. mademoiselle.“ „S dětmi?“ „Ano. „To jest v případě. „byste podle mého názoru mohla udělat kus práce v Andoveru. Děti si nepovídají tak ochotně s cizími lidmi. Dejme tomu pozítří?“ „Výborně. kde vaše teta ţila. Pozoroval jsem s obdivem rŧţový nádech na tvářích Thory Greyové a skoro jsem při tom přeslechl Clarkovu odpověď. Vy však jste známa v ulici. „Ale pochopitelně je jí milejší přijmout místo v Londýně.“ „A vy.“ „Odkud byl odeslán ten třetí dopis.„Slečna Greyová u nás laskavě zŧstala. Tam si hraje velké mnoţství dětí. milé dítě.“ Poirot se ostře zadíval z jednoho na druhého.

ţe vy jste – smím-li tak říci bez uráţky – ve svém srdci chlapec. co myslím? Třeba by se na to chytil. pane Clarku.“ „Na první pohled ano. co kdybych dal inzerát – něco jako: A B C. ţe A B C je příliš mazaný. monsieur Poirote?“ „Nic se nepokazí.“ Franklin Clarke zřejmě trochu zrozpačitěl. je ti na stopě. X Y Z.“ Vstal a za několik minut se společnost rozešla.“ „Je to moţnost – ano. Pochopitelně víc zaobaleně ale chápete. ţe A B C je Londýňan. aby odpověděl. H. 134 . „Já vidím. monsieur Poirote. „Poslyšte.“ pravil Clarke.“ A) Slečna Barnardová a Milly Highleyová B) Pan Fraser a slečna Highleyová C) Děti v Andoveru D) Inzerát „Podle mého mínění není velká naděje. zkusí-li se to.“ řekla Thora Greyová ostře. P. ale aspoň nám to čekání lépe uběhne. Stovku nebo to píchnu.„Z toho moţná vyplývá.“ Poirot se trošku usmál.“ „Přece bychom ho snad dokázali nějak nachytat.“ „Podle mého mínění je to velice nebezpečné a pošetilé. „Tak co. „Hm.“ „Moţná ţe by pak zkusil mě zastřelit. Důležité. Já sám se domnívám. ţe by něco z toho k něčemu vedlo. „Tak to bychom měli začátek.“ pravil a nahlédl do zápisníku.

ţe je tak inteligentní. co já říkám. ano. „To je škoda. Místo toho já jsem se opakoval ad lib a nikdo neţ mademoiselle Megan si ten fakt neuvědomil.’ odsekne. Abych začal – jak to říci? – zkrátka konverzace!“ „Domníváte se. „Kdo?“ „Megan Barnardová. „Uprostřed tragédie my začínáme komedii.“ „Vy jste to tedy tak nemyslel. Jenţe ona to pochopila. to by se dalo komprimovat do jedné nejkratší věty. není-liţ pravda?“ „Jak to vlastně doopravdy myslíte?“ „Lidské drama.“ „Zamlouvalo. Hastingsi! Uvaţujte minutku. to se nikdy nedá říci. jak jste to říkal?“ „Co jsem říkal. ţe všechny tyhle dodatečné akce jsou naprosto zbytečné?“ „Ach. Je to tak. Ona okamţitě postřehne.“ bručel.“ „I mně se to zamlouvalo. . KAPITOLA Cesta do ráje Poirot se vrátil.“ „Ale proč?“ „Eh bien – aby se věci rozhýbaly! Abych vtiskl kaţdému dojem. které svedla dohromady 135 . ţe to. znovu se usadil v křesle a pobrukoval si jakousi lehkou melodii.Prázdná slova. Mademoiselle Megan. nemá ţádný význam.19.“ Zasmál se pod vousy. Zde jsou tři grupy lidských bytostí. Všichni ostatní se nechali nachytat. která musí býti vykonána. ţe je tu práce.

to jest velice nebezpečné.“ „Neříkejte!“ „Ano.“ „Zajisté není. Vzpomínáte si na mŧj první případ v Anglii? Ach. jak mezi Franklinem Clarkem a mademoiselle Megan zavládla sympatie a jak si náhle rozuměli? Jak se naklonil kupředu a hleděl na ni? A všiml jste si vy také. Melodie. ţe nikdo z těch lidí nemyslel na nic neţ –“ „Och. Pobrukovat si melodii. broukaje si jakousi melodii?“ „To snad přece ještě není nic nepatřičného.. Comme ça. Vraţda. „C'est tout naturel. kterou jste si bručel. neboť láska vždycky je cestou do ráje! „ Není to nad slunce jasnější? Mais je crois que la bloude l'emporte sur la brunette!“ „Ale Poirote!“ zvolal jsem a lehce jsem se zarděl.. Okamţitě se začíná druhé drama – tout á fait á part. Hastingsi. tolik let od té doby uplynulo! Dal jsem dohromady dva lidi. drahý příteli! A co vy sám?“ „Já?“ „Mais oui. Odhaluje to vaše podvědomí. Všiml jste si vy. kteří se milovali – jednoduchou metodou zatčení jednoho z nich pro vraţdu! Ţádnou mírnější metodou by se nebylo nic vyřídilo! Uprostřed smrti se hlásí ţivot. se datuje. kdyţ odešli. leč vaše melodie mi prozradila vaše myšlenky. bruneta či plavovláska. Poirote!“ zvolal jsem pobouřeně. jak velice 136 . zdaţ jste se nenavrátil.“ zazpíval Poirot srdcervoucím falzetem: „Mne zná zvábit každá kráska.“ „Ale. myslím z války. bývá ţivnou pŧdou lásky.společná tragédie. jak jsem uţ často postřehl. „Jsem pevně přesvědčen.

coţ by většina lidí určitě udělala. Posaďte se.“ „Zajisté.“ řekl jsem. ale přešla přímo k věci s obdivuhodnou otevřeností. K mému údivu vešla Thora Greyová. Nepokoušela se vyhýbat faktŧm. monsieur Poirote.“ Chystal jsem se mu právě rozhořčeně odporovat. abych odjela! Dovedu leccos omluvit. „Ale chtěla bych vám ještě něco říct. Byla jsem ochotna zŧstat – sbírky vyţadují stále spoustu práce.“ pravila zvolna. „To je od vás skvělé. co v hloubi duše jsem. jí nedovolují jasně uvaţovat. která pořád dostává. monsieur Poirote.“ Nemohl jsem neţ obdivovat odvahu toho děvčete. mademoiselle. Litoval jsem ji a v srdci jsem k ní planul obdivem. Pan Clarke vám právě teď velmi velkomyslně vylíčil věci tak. „vy jste v hloubi duše nevyléčitelný romantik. ţe jste nám to přišla povědět. abych odjela. jako bych byla opustila Combeside na vlastní přání. „Jde o tohle. „Promiňte. 137 .“ Usedla a na okamţik zaváhala.“ řekl jsem. jako by hledala ta pravá slova. Pojala ke mně naprosto neodŧvodněnou nenávist a trvala na tom. prosím.“ „To je to poslední. Vy jste ten romantik. ţe se ještě jednou vracím. Hastingsi. Má proto rŧzná podezření a rozmary. Jenţe ve skutečnosti to není tak docela pravda.to bylo nepříjemné mademoiselle Thoře Greyové? A pan Donald Fraser. ale v té chvíli se otevřely dveře. on –“ „Poirote. On je velmi laskavý a taktní člověk. Ale lady Clarková si přála. Je velmi nemocná a narkotika.

ţe mě má docela ráda. co jsem vám přišla říct. mademoiselle.“ řekla Thora lítostivě. On je velice dvorný muţ. Zřejmě Franklina Clarka nesmírně obdivovala. Sbohem. ţe umí kalkulovat?“ „Myslím tím. co to bylo.“ Chtěl jsem se právě rozhořčeně ohradit. Hastingsi..“ „Co tím myslíte.“ Říkala to neobyčejně vřele. kdyţ jsem se vrátil do pokoje.“ „A umí kalkulovat. „Víte. on ale zničehonic změnil předmět hovoru. „A velmi krásně se obléká. nemohu zbavit svou mysl imprese..“ Ušklíbla se.“ Hleděl jsem na něho pochybovačně. „Neměla jsem ani tušení. „Inu. ţe uţ v naší konverzaci toto odpoledne bylo řečeno něco.“ řekl jsem.„Mám vţdycky nejradši pravdu. 138 . Já si v ţivotě nevšimnu. zkušenost je matkou moudrostí. „Dost mě to mrzí. „Nechci hledat záštitu v dvornosti pana Clarka. „Byla jste velmi upřímná.“ pravila a trochu se pousmála. „Je to opravdu krásná ţena. „To děvče má kuráţ. Ten marokén a stříbrná liška na límci – dernier cri!“ „Vy jste modistka v kalhotách. „To je všechno. Poirote.“ Vstala.“ prohlásil jsem. ţe se umí podívat kupředu. „Tomu říkám fér jednání. ţe jsem lady Clarkové nesympatická.“ pravil Poirot. co má kdo na sobě.“ Doprovodil jsem ji dolŧ. Je to zvláštní – nemohu určit.“ „Vy byste se tedy měl dát k nudistŧm. Vlastně jsem si právě naopak vţdycky myslela. co je dŧleţité.

„Ona jest andělská bytost.. Poirote!“ odsekl jsem. není-liţ pravda? Neboť láska vţdycky je cestou do ráje. a připomíná mi něco.... zasmál se a znovu si začal pobrukovat. Předtím. To nic nedělá..Pouhá imprese prošla mou myslí... 139 .“ „Něco v Curstonu?“ „Ne – v Curstonu ne....“ „Vlezte mi na záda. co jsem už slyšel nebo viděl nebo postřehl. brzy se mi to vybaví...“ Podíval se na mne (snad jsem ho příliš pozorně neposlouchal).

jak se daří lady Clarkové. to se přece nikdy neříká. jestli mi dobře rozumíte. upravila si naškrobené manţety a byla vŧbec na první pohled perfektní.“ Vzít to kolem a kolem asi znamenalo vzít v úvahu. „Není to nejhorší. jako 140 . měl jsem dojem. ale jisté nové léky jí trochu ulehčily. kam nás uvedli. „Monsieur Poirot?“ zeptala se rázně. Přízemní pokoje měly staţené rolety a zavřené okenice a v malém pokoji. „Valné zlepšení se ovšem nedá očekávat.20. ţe ho zahaluje hluboká. kdyţ se to tak vezme kolem a kolem. ţe se nemŧţe uzdravit?“ „No. KAPITOLA Lady Clarková Kdyţ jsme podruhé přijeli do Combesidu. monsieur Poirote. poněkud pobouřena takovou otevřeností. Přišla za námi diplomovaná sestra. Pan Clarke mi psal. ţe je odsouzena k smrti.“ prohlásila sestra Capstiková. ţe dŧm byl zpola neobývaný. jak to myslím. Moţná ţe to zčásti zpŧsobilo počasí – byl vlhký zářijový den a ve vzduchu se uţ chvěl náznak podzimu – a zčásti bezpochyby to. není-liţ pravda.“ „Leč jest faktem. „Předpokládám. bylo cítit vlhko a těţký vzduch. ţe přijedete. ale nebyl to pro ni takový šok. „Já jsem sestra Capstiková. trvalá melancholie. ţe smrt jejího manţela pro ni byla asi hrozným otřesem?“ „Nevím.“ Poirot se zeptal. Doktor Logan je s jejím stavem docela spokojen.

Hleděla poněkud 141 . sir Carmichael měl svou sbírku. kdyţ jim není dobře. ona k ní chovala vţdy antipatie?“ „Ne – tedy ne zrovna antipatie. ţe to ze začátku nesl velmi těţce. Slečna Greyová to brala velmi rozumně. Lady Clarková seděla ve velkém křesle u okna. Jeho to chudáka hrozně trápilo a souţilo. ale byla ona hluboce oddána jejímu manţelovi a on jí?“ „Ano. Bojím se.“ „Promiňte. Lady Clarková má ve svém stavu vědomí poněkud zamžené. Pro lékaře je to vţdycky horší.pro někoho. ale dámy uţ mívají takové rozmary.“ „Ze začátku? Později uţ tolik ne?“ „Člověk si zvykne na všechno. jako mívají lidé. Naše pacientka se uţ jistě diví.“ „Lady Clarková. ţe se na to ptám. není-liţ pravda?“ „Ano – moc toho lituji. A nedá se jim to vymlouvat. Lepší je nechat.“ „Ach ano – slečna Greyová. neţ muzeum zase zkatalogizovali a přerovnali podle nového systému. Byla bolestně vyhublá a měla ve tváři ten šedivý. Ale nesmím vás zdrţovat klábosením. bylo to velice šťastné manţelství.“ Zavedla nás do pokoje v prvním poschodí. ţe ji vlastně z počátku měla docela ráda. Řekla bych. Takový koníček přináší člověku velkou útěchu. kteří mnoho trpí. kam jsme se poděli. Z bývalé loţnice byl zřízen přívětivý obývací pokoj. ne? A pak. Zajíţděl občas na aukce a pak měli se slečnou Greyovou spoustu práce. ubitý výraz. kdo je plně při síle a při smyslech. Ona odjela. víte? Nemŧţe se těšit planými nadějemi.

dá se tak lehko obalamutit. s nímţ jste si přála mluvit. lady Clarková.“ Chvilku přemítala. „Týkalo se to Cara. a proto nic neříkal. a já jsem si všiml. Byla jsem si tak jista.. jako chlapci. Jakţiv nezastonal. ţe Franklin neprovede ţádnou hloupost.“ pravil Poirot. Poirot znal dobře účinky některých narkotik. Slíbil. „Aha.. zasněně. jako by pořád byla ještě někde daleko.. Zavládlo mlčení. monsieur Poirot. plný ţivota.nepřítomně. Carovy smrti. S horečnatou netrpělivostí potřásla hlavou..“ pronesla sestra Capstiková svým vysokým. Měl jsem dojem. „To jsme si nepomysleli. ţe já odejdu první.“ Chabě nám pokynula a my jsme se posadili. ţe lady Clarková dřímá. „Car byl plný ţivota – obdivuhodně na svŧj věk. „Tohle je pan Poirot. ţe jste přijeli..... A je velmi dvorný. věděl. ţe. „Mŧj přítel kapitán Hastings. ţe jste přijeli. ţe vyvolávají v pacientovi dojem nekonečnosti v čase. Řekla jsem Franklinovi. To vede muţe k největším pošetilostem. ţe vám to nezapomene vyřídit. Doufám... Muţi uţ takoví bývají.“ „Těší mě. povzbudivým hlasem. 142 .. ţe to dopadne takhle. ţe panenky v jejích očích nejsou větší neţ špendlíkové hlavičky. To je od vás od obou milé. Dokonce i Car –“. Lady Clarková náhle pokračovala: „Ano – to je od vás milé. Uţ vím.“ řekla lady Clarková matně. Po chvíli se s jistou námahou sama probrala.. a Franklin zvlášť.“ Upadla znovu do polosnu. a pokývla hlavou. „Ano – ano... Podala mu ruku.“ Vzdychla.“ „Má impulsivní naturel. hlas jí vypověděl.. Ano. Bylo mu téměř šedesát – ale vypadal spíš na padesát.. třebaţe zbrousil celý svět.

„Slečna Greyová. dosud ne. Ale co se dá dělat? Kdyţ ohroţují ţivoty ostatních. co jsem vám to chtěla. Ale ti se zdrţují spíše na pláţi. Nevnímáte nic jiného jen zda bolest potrvá nebo povolí – na ostatním vám vŧbec nesejde. Poirot na mne poočku pohlédl..“ Lady Clarková pronesla velmi zřetelně: „Ta holka lţe!“ Překvapením jsem poposedl. zvlášť kdyţ nad člověkem vítězí. Mně bylo odjakţiva šílencŧ líto – musejí mít takový divný pocit v hlavě. lady Clarková.. snad.“ „Chodilo tu mnoho cizích lidí. Byla doba dovolených. lady Clarková. Lady Clarková pokračovala skoro jako v horečce: 143 .“ „Musel se tu ten den potloukat kolem.“ „Tak jsem z toho zhloupla.. Poirota tím zřejmě poněkud překvapila. „Nikoli. A pak být zavřený – to musí být příšerné.“ „Kdo to říká?“ chtěla vědět lady Clarková s nečekanou energií. Tělo je takové břemeno. To je z toho dnešního tempa a hluku – lidé to nemohou vydrţet.„Všechno je jako v mlze. Nemohu si ani vzpomenout. sem nechodí. Ubohé pomatené stvoření – myslím ten vrah..“ pravil.“ „Já vím. „Sluţebnictvo. Je to jedna z tragédií tohoto ţivota.“ „Dotýkalo se to snad smrti vašeho chotě?“ „Carovy smrti? – Ano..“ „Onoho dne ţádný cizí člověk sem k domu nepřišel..“ „Ano – zapomněla jsem. „Uţ jste ho chytili?“ zeptala se..“ pokyvovala hlavou plna pochopení pro takové trápení..

Odjela přece ihned. lady Clarková. to opravdu nevím. a ona šla. tím líp – to jsem mu řekla. Já v ní! Čím dřív mi zmizí z očí. nerozčilujte se tak. Ţe se tu snaţila. Pořád vykládal. Co kdyţ máš tátu lumpa a máma pije – pak si máš nač naříkat.“ „Však jsem ji brzy vyprovodila! Franklin měl tu drzost mi říct. Car na ni nedal dopustit. Franklin je blázen! Nechtěla jsem.“ „Jdete mi všichni na nervy. Vykládal. „Vţdyť uţ je pryč. ţe bych v ní mohla nalézt útěchu. Mně byla odjakţiva nesympatická.Jsem ochotná dát jí plat na tři měsíce dopředu. „Vy jste do ní byla právě tak zblázněná jako všichni ostatní. jestli si přeješ. Zřejmě jako mučednice – s úsměvem na rtech a statečností v srdci.“ „Ale.“ „Přece byste takhle nemluvila.“ Lady Clarková umlčela sestru Capstikovou mávnutím ruky.“ vloţila se do toho sestra Capstiková. „Abyste se nám neunavila. Ale co je na tom statečného. seč byla.“ prohlásila lady Clarková chabě. Je jako kluk! Rozumu ani co by za nehet vešlo! . Vyhověl mi. drahoušku. ráda věřím. Zítra uţ ji tu nechci mít.“ „Nesmíte se tak rozčilovat.“ 144 .’ Nemoc má jednu výhodu muţi vám neodporují. Co je to za neštěstí být sirotek? Někdy to mŧţe být pravé poţehnání.’ povídám. aby se s ní zaplet. drahoušku.ale pŧjde na hodinu. .„Mně byla nesympatická. jak je statečná a snaţivá. Mně připadala slečna Greyová velmi milá – vypadá tak úchvatně – jako z románu. ţe je sirotek a sama samotinká na světě. To vám nedělá dobře. drahoušku.

Nic zvláštního.“ „To se podívejme! A já jsem viděla – na vlastní oči z tohoto okna – jak hovoří s úplně cizím člověkem na schodech před vchodem.“ „Zámoţný pán – nebo poslíček z obchodu?“ „Ne. ţe slečna Greyová lţe?“ „Protoţe je to pravda. ţe nikoho neviděla?“ „Já si dovedu představit sedm rŧzných dŧvodŧ – z toho jeden extrémně jednoduchý.“ „Máto snad být uráţka?“ zeptal jsem se. kdy Car zemřel – asi kolem jedenácté. ţe sem ţádný cizí člověk nepřišel?“ „Ano. poslíček ne. jak vám říkám: vţdy je možno se dovědět něco nového. Poirot se zeptal: „Proč jste pravila.“ řekl jsem Poirotovi na zpáteční cestě do Londýna.“ „Jak vypadal onen muţ?“ „Obyčejný člověk. Uţ si nevzpomínám.“ „Proč to jenom zapřela a řekla. „To je neuvěřitelná historka. „Má to být snad impuls. „Prosím – budete uţ muset jít – jsem trošku unavena – sestro!“ Zařídili jsem se podle jejího přání a rozloučili jsme se. ale nic na to neřekla. „O slečně Greyové a o tom cizím člověku.“ 145 .“ Její tvář se náhle zachvěla bolestí. abyste pouţil svého dŧvtipu. Tak ona tvrdila. Hastingsi? Je to.“ „Kdy to bylo?“ „Dopoledne onoho dne. Leč není nám třeba se znepokojit.“ „Vidíte. Ošuntělý. Nejsnazší zpŧsob odpovědi na tuto otázku jest zeptat se jí.S výrazem netrpělivosti potřásla lady Clarková malátně hlavou.

ţe se mi líbí. „Moţná je to tím. jak rytířsky vyráţíte se kláti.“ „Je to pravda.“ „Říkáte des betises. Je moţné. bien entendu. „Kdekdo má ni pifku prostě proto. „Du tout. Hastingsi.“ „Je to monstrózní předpoklad – ţe by takové děvče mohlo mít co společného s maniakem.„A co kdyţ bude znovu lhát?“ „To by bylo vskutku zajímavé – a vysoce sugestivní. Poirote. Kdo měl na ni pifku v Combesidu? Sir Carmichael? Franklin? Sestra Capstiková?“ „Lady Clarková na ni byla jako saň.“ „Mon ami.“ Uvaţoval jsem chvíli. „Hezké děvče to má na světě těţké.“ K mému překvapení se mu náhle v očích šibalsky zablesklo. Zprostěte svou hlavu této myšlenky.“ „Vy jste ohromně legrační.“ prohlásil jsem a nemohl jsem se zdrţet smíchu. To já. já ho mám k nemocným starým dámám. vyvstavší z této tragédie. Více a více se interesuji o lidské stránky.“ „Exaktně tak – a proto takový předpoklad nechovám. Nejprve zde jest Andover – celý tragický ţivot paní 146 .“ „Vy jste si na to děvče zasedl. ţe je krásná. pan Franklin Clarke a sestra Capstiková jsou všichni slepí jako koťata – a rovněţ tak kapitán Hastings. ţe lady Clarková je ta bystrozraká – a ţe její choť. jeden nemŧţe být celý čas tragický. vy máte cit ke krásným mladým dívkám.“ povzdechl jsem si pak. Vy jste pravý romantický rytíř – vţdy hotov ujmout se dámy v nesnázích – je-li pěkná. mŧj příteli.“ trval jsem na svém. „Nu coţ.

Neţ se toto objevilo na stole. ale s rostoucí něhou a citem pro krásnou dívku.Ascherové. Pak tu máte Bexhill – spokojení. ţe na něho čeká nějaký pán. – nikdy nepřestanu být jimi fascinován.“ „Vjíţdíme do Paddingtonu. ţe to bude Franklin nebo snad Japp. bylo nám řečeno. Kdyţ jsme vstoupili do Poirotova apartmá. Hastingsi. a byl tedy ještě méně s to neţ jindy dát dohromady souvislou větu. tak velmi se lišící jedna od druhé – pŧvabná načechraná husička a intenzívní Megan s jasným rozumem. A ještě jiná postava chladný. která mu s takovou inteligencí pomáhá. kde jsme byli. A konečně máme rodinu v Curstonu – umírající paní. ale místo toho mu nabídl chlebíčky a víno. Ty permutace a kombinace ţivota. Zdál se strašně v rozpacích. a pak mladší bratr. Uţ to by stačilo na román. a hovořil s citem a pochopením o nemocné paní. lehkováţní rodičové a dvě dcery. atraktivní.“ bylo to jediné. její muţ. 147 . Předpokládal jsem. silnou vŧli a bezohledným hledáním pravdy. její podpora německého manţela. vášnivě ţárlivý ctitel mrtvé dívky. vykládal. ţe za normálních okolností by tato tři separátní dramata nikdy nebyla dotekla jedno druhé. pronesl delší monolog. oddanost její neteře. co jsem mu na to řekl. interesantní. s romantickou gloriolou z jeho dlouhých cest. mladý Skot. Hastingsi. Poirot ho nijak nenutil. ţe to není nikdo jiný neţ Donald Fraser. Byla by se rozvíjela neovlivněna jedno druhým. Jen pomyslete. zabrán do svých sbírek. aby přešel přímo k věci. ale k mému údivu se ukázalo. vitální.

Jak by to bylo moţné?“ „Vy jste přijel za mnou. jsem si tím jist.“ řekl Poirot. či ne. Udělal jste dobře. 148 .“ „Víte něco o snech. pane Frasere?“ „Ano. vím.. „Nevím. „Vy jste přijel z Bexhillu. o čem musíte s někým promluvit. „Vám se tedy zdálo –“ „Ano. Oči mu lezly z dŧlkŧ. monsieur Poirote?“ To bylo to poslední. ţe se mi zdává ţe se mi zdává o – o tom. Já jsem ta nejvhodnější osoba. v té věci jsem ještě nic nepodnikl. „Ano. přešel v rozhovoru k osobním věcem. Jde o –“ Zarazil se. Mám pocit.“ „Povídejte –“ Byl ve tváři sinalý. Mluvte!“ Rozhodný Poirotŧv tón měl patřičný účinek. proč jsem za vámi přijel.. „Já to vím. Avšak Poirot se vŧbec nezdál překvapen. Je to asi docela přirozené. Ale není to obyčejný sen.. neboť existuje něco. ţe se z toho zblázním. jako by to v hlavě neměl v pořádku..“ odvětil. „Aha.“ vyhrkl. „Myslíte?“ „Parbleu.“ „Ne?“ „Zdál se mi teď tři noci za sebou. „To není moţné. čeho bych se byl nadál. Vypadal doopravdy. Jeho prsty se nervózně proplétaly. Fraser na něho pohlédl s podivným výrazem vděčné poslušnosti.Teprve aţ kdyţ jsme snědli chlebíčky a napili se vína.“ „A co Milly Highleyová? Měl jste úspěch?“ „Miny Highleyová? Milly Highleyová?“ Fraser opakoval nechápavě to jméno. ta! Ne.

. „Čtvrtý dopis. Nevidí mě přicházet – Je – ne. ne. já jsem ji uškrtil – a pak jí klesne hlava dozadu a já jí vidím do tváře – není to Betty ale Megan!“ Opřel se v křesle dozadu bledý a rozechvělý. vytrhl mi ho z ruky.. protoţe v tu chvíli jsem zaslechl. Letěl jsem zpátky do obývacího pokoje. Jsem na pláţi. Rozloţil jej na stŧl. Mladý muţ poslechl a pak se zeptal klidněji: „Co to má znamenat? Přece – přece jsem ji nezabil... Poirot mu nalil ještě víno a podal mu sklínku.... Ona se ztratila – jen ztratila.... Hledám Betty. to nevím..?“ „Dopijte to víno. Drţím ho v ruce. „Co to znamená. nemŧţu –“ „Pokračujte!“ Poirotŧv hlas zněl dŧrazně a pevně. 149 . viďte?“ Co mu na to Poirot odpověděl. Bylo to příliš skutečné. a automaticky jsem se zvedl..“ Vyskočil.„Je to pokaţdé stejné. popadl nŧţ na dopisy a rozřízl jej. Mám ji před sebou sedí na pláţi. hodím jí pásek kolem krku a vší silou – och – vší silou –“ Strašné bylo utrpení v jeho hlase. Chytil jsem se křesla.“ volal jsem. je mrtva.. Musím jí dát její pásek. ona mě nezpozoruje. Uţ ji nehledám. Četli jsme všichni tři společně. „Dusí se. okamţitě jsem ztratil zájem o zvláštní odhalení Donalda Frasera. jak klepe pošťák. Poirote.“ přikázal Poirot. monsieur Poirote? Proč se ten sen pořád vrací? Kaţdou noc... „Přistoupím k ní zezadu. „Uţ je to tady. Jakmile jsem otevřel schránku na dopisy. chápete? Musím ji najít.. A pak –“ „Ano?“ „Sen se změní.

Na shledanou! ABC 150 . K příštímu drobnému incidentu dojde v Doncasteru dne 11. zkoušejte to znovu a znovu a znovu. I když se vám ze začátku nedaří. Tipperary? Ne – to přijde na řadu později. září. Máme před sebou ještě dlouhou cestu.Stále bezúspěšně? Hanba. U písmene T. hanba! Copak to děláte a policie s vámi? Že je to švanda? A kdepak si zalovíme příště? Chudáčku pane Poirote! Je mi vás docela líto.

dokud nedojde čtvrtý dopis a neodhalí nám dějiště vraţdy D. Všichni jsme se shodli na tom. „Toto bych si vzal s sebou. zazvonil Franklin Clarke s Megan Barnardovou. „Všestranná. kdyţ se na nás tiskací písmena šklebila z tuhé bílé čtvrtky. Všiml jsem si toho. Dívka nám sdělila.“ „Jaká opatření učiníte. utíkala se v mezidobí k normálním lidským zájmŧm. ţe Crome má pramalou radost z tolika účastníkŧ dramatu. ne. Inspektor Crome přibyl ze Scotland Yardu. Přejete-li si fotokopii –“ „Ne. KAPITOLA Popis vraha Z obrazu celé situace se v tomto okamţiku myslím zcela vytratilo to. monsieur Poirote.21. Začal hned vysoce úředně a uhýbavě. byla štvanice opět zahájena.“ 151 .“ Zřejmě jí velmi záleţelo na tom. Doba vyčkávání zmírnila napjaté ovzduší. ţe se nedá naprosto nic dělat. „Chtěl jsem se na něco zeptat pana Clarka. toho není třeba. inspektore?“ zeptal se Clarke. Měl jsem plnou hlavu dopisu a nic jiného mě prostě nezajímalo. Jako by mysl nemohla setrvávat v ohnisku hrŧzy. Připadalo mi. ţe rovněţ přijela z Bexhillu. ale nepřikládal jsem tomu ţádný zvláštní význam. čemu Poirot říkal lidská stránka. pane Clarku. aby zdŧvodnila a vysvětlila své rozhodnutí. a ještě neţ odešel. Nyní však.

K tomu uţ dali souhlas všichni policejní prezidenti v Anglii. Upřímně řečeno. abychom v této věci spolupracovali.“ „Opravdu?“ „A mám dojem. Vytvořili jsme jakousi legii zainteresovaných lidí. je aţ příští středu. 11.“ Crome na něho zŧstal koukat: 152 . ţe vás milý A B C i tentokrát doběhl. bude na stráţi – a to je dobře.“ Uţ jsem postřehl. inspektore. ţe veřejnost bude mít tentokrát co vytýkat opatřením z naší strany.„Tentokrát nám nesmí uklouznout.“ řekl Clarke. viďte. nebude tentokrát zrovna lehký. abychom to rozvířili v tisku. A s trochou štěstí by se to mělo zdařit!“ Clarke podotkl tiše: „Zřejmě se nezajímáte o sport. inspektore. ţe na popichování Crome obvykle zareaguje. ţe se na amatéry koukáte trochu svrchu. inspektore?“ „Sotva budete mít tolik moţností jako my. Kdo se jmenuje od D. To nám dává spoustu času. mám dojem. a to také něco znamená. „Nedomnívám se. „Musíte vědět. Do města bude odvelen značný počet policistŧ. Celé město – policie i civilisté – budou na nohou. „Ten blázen nám poslal výstrahu poměrně brzy. ţe váš úkol. nemyslíte?“ „Všech se nás to dotklo osobně. aby dostali jednoho člověka. inspektore.“ Inspektor Crome pronesl své charakteristické: „Opravdu?“ „Mám pocit. i kdyţ by ho k tomu jiným zpŧsobem nikdo nepřiměl. Doncaster bude dŧkladně varován. ţe jsme se dali dohromady.“ prohlásil. pane Clarku.

Pravila úzkostlivě: „Inspektor mi sdělil. „Snad právě ve chvíli. ţe k vraţdě dojde na dostihové dráze.“ prohlásil Clarke. ţe přišel další dopis. kdy se poběţí saintlegerský dostih. Poirot zahučel: „C'est ingénieux.“ Usadili jsme se.. Davy na dostihové dráze – vášnivě sportovně zaujatí angličtí diváci – nekonečné komplikace. že příští středu se běží v Doncasteru saintlegerské dostihy?“ Inspektor otevřel pusu. Inspektor Crome vstal a vzal si dopis. Malý černý klobouček seděl šikmo na zlaté hlavě. i kdyţ je to šílenec. tím se věci komplikují.“ Na okamţik ho ta představa docela sportovně vzrušila. Za malou chviličku vešla Thora Greyová.“ „A B C není blázen.. Říkala to Franklinu Clarkovi.“ uznal.“ Vyšel ven.. abychom si pohovořili o situaci. Zaslechli jsme hlasy na chodbě. copak nevíte. Thora Greyová měla na sobě černý kostýmek a koţešinovou štolu. „Je to malér. Za ţivý svět by byl ze sebe nevypravil to známé: „Opravdu?“ Místo toho řekl: „Máte pravdu.“ Pod dojmem daných okolností jsme chvíli seděli beze slov. Není snad třeba podotýkat. ţe jsme hodlali všichni být při 153 .„Co tím chcete říct.“ „Řekl bych. Kde je to tentokrát?“ Venku pršelo.. pane Clarku?“ „Člověče nešťastná. „Ty dostihy nám to komplikují. přistoupila aţ k němu a s rukou na jeho paţi čekala na odpověď. Ano. Tout de meme cest bien imaginé. „V Doncasteru – a na saintlegerské dostihy. ça.

Jsem přesvědčen. že tu informace jsou. Kupříkladu slečna Greyová zde nám řekla. Připomínal trošku pana učitele nebo faráře. Co víc by šest párŧ očí mohlo dokázat?“ Jako v odpověď na mé myšlenky promluvil Poirot. přicházející v úvahu. blond nebo brunet. „Mes enfants. Zmocnil se mě pocit beznaděje. nikoli. ţádného cizího člověka neviděla. to jsme si uţ tisíckrát omílali. Co víme. co víme.“ pravil. ani s ním nemluvila. ţe onoho dne.“ Clarke zavrtěl hlavou: „Vţdyť nemáme ani ponětí – je-li mladý nebo starý.“ „Nikoli všechno.tom.“ „Nic o něm nevíme. „Coţ je fakt. kdy byl sir Carmichael Clarke zavraţděn. „Nikoli. „nesmíme rozptýlit svých sil. mademoiselle. Nikdo z nás ho nikdy neviděl.“ povzdechla si Thora Greyová beznadějně. Musíme k této věci přistoupit metodicky a podle definitivního řádu.“ 154 . které jsme si předběţně udělali. ale dostihy beze sporu zkomplikovaly plány. jehoţ budeme hledat. Co mŧţe nakonec dokázat tenhle šestičlenný spolek. Kaţdý z nás o něm něco ví – kdybychom jenom věděli. jen kdybychom se k nim mohli dostat. ani s ním nemluvil. kteří budou všechno pozorně sledovat a střeţit všechna místa.“ Thora Greyová přikývla. Musíme si k sobě říci – kaţdý jeden z nás – co vím já o tom vrahovi? A tak si musíme vybudovat kompletní obraz toho muţe. ať uţ se jich to jakkoli osobně dotýká? Bude tam bezpočet policistŧ. To není pravdou.

Ale nebylo to nic dŧleţitého. ça vient.“ „Mne ţe viděla mluvit s cizím člověkem?“ Dívka se zdála upřímně překvapena. Jsou tak dotěrní. Musela jsem se ho zbavit. Proto mluvil se mnou a ani nezazvonil. To jen cesťák přišel nabízet punčochy – víte. Byla jste to vy.“ obrátil se k Megan. Hastingsi? Andover. A teď uţ vím.. Na ţidli... Právě jsem procházela halou. ale byl to docela neškodný člověk.. 155 . punčochy. Tím pádem jsem na něho asi zapomněla. to je le motif – ano.. Bon Dieu. ţe ostatní nic neříkali a jen na něho zírali. Ten nevinný.. mademoiselle.“ hučel..“ Rozhlédl se kolem dokola... neboť koupila pro vaši sestru nové punčochy v den vraždy. Mumlal si něco pro sebe tak energicky. kdyţ došel ke dveřím. punčochy. punčochy. „Punčochy.... nedávno. „Lady Clarková se asi zmýlila. Rozhodně jsem – ach!“ Její výkřik přišel nečekaně – vyrazila ho ze sebe. co vzbudilo mou pozornost před dvěma dny. Nové hedvábné punčochy.“ Poirot se pohupoval na ţidli a svíral hlavu v dlaních. Temně se zarděla. Jdeme nahoru.„Opravdu? Lady Clarková nám sdělila. „Punčochy. jak plakala. Loţnice. „Uţ vím! To jsem hloupá! Dočista mi to vypadlo z paměti... uţ to mám!“ Posadil se zpříma a zavrtal se do mne velitelským pohledem.. jasný pohled byl určitě upřímný. před třemi měsíci. že vás viděla ze svého okna stát na schodech u vchodu a hovořit s jakýmsi mužem.. Trafika.. „Vzpomínáte si. mademoiselle.. punčochy.. „Hovořila jste o své matce. a tuhle.. válečný veterán.

které ani nevnímáte. moji přátelé. kdo přišel do domu?“ „Ano – ano – koupila.. co obcházejí a shánějí objednávky. mademoiselle. „To nemohu. „Ţe přišel cesťák s punčochama. s čím. ale od někoho. ţe vaše matka koupila tyto punčochy nikoli v obchodě. To nemŧţe být náhodou. jako ţe je jí líto těch chudákŧ. Opravdu nevím. Říkala něco. to ještě nic neznamená... Vy jste popsala vraha!“ 156 . ţe to nemůže být náhoda. Kdyţ mademoiselle hovořila. ţe to. nic nevím. Se slovy pronesenými sousedkou paní Ascherové paní Fowlerovou.“ „Mieux que ça. co říká.... Tři zločiny a pokaţdé muţ prodává punčochy a ohledává terén.“ „Já vám říkám.. není-liţ pravda. mademoiselle. Řekněte mi. Byl z těch lidí.„Chápete? Je to le meme motif třikrát se opakující.“ Otočil se prudce k Thoře. O chlapech. ţe měl brýle – a ošoupaný svrchník... a jmenovala punčochy.. Celé tajemství toho vraha leţí ve vašem popisu vraha – neboť on jest bezesporu vrahem! Byl z těch lidí. Uvědomuju si to. jest to tak. které ani nevnímáte! – Ano o tom není pochyby. „ „Shrbený.. měl jsem pocit. s něčím souvisí... mám dojem. co přijdou prodávat věci. „A vous la parole! Popište toho muţe!“ Hleděla na něho tupě.. Nyní uţ vím. Vŧbec jsem mu nevěnovala pozornost. mademoiselle.“ Poirot řekl váţně: „Máte úplnou pravdu.“ „Ale jak to souvisí?“ zvolal Franklin.

Nepostřehl ani. Moc dŧleţité. Totiţ ano. To nic není.22. Prostě mi není tak docela akorát. ţe se dveře otevřely. jíţ se ani nedotkl. Chytil se za hlavu a tiše zaúpěl. pane Custe.“ Paní Marburyová koukla na podnos se snídaní: „To vidím.. O čajovou konvici měl opřené noviny a tyto noviny přímo hltal. mu stydla na podnose. „Ne. Jeho bytná paní Marburyová stanula na prahu. chvilku pobíhal po místnosti sem a tam a pak sklesl na ţidli u okna. Snad vás zase netrápí hlava?“ „Ne. jestli byste neměl chuť na pěknou – copak. KAPITOLA (Nikoli z osobních vzpomínek kapitána Hastingse) Pan Alexander Bonaparte Cust seděl bez pohnutí.“ „Chudáčku! To jistě dneska nikam nepojedete.. Není mi nějak uţ od rána mi není nějak dobře. co je vám? Udělalo se vám špatně?“ Pan Cust zvedl hlavu z dlaní. ne. paní Marburyová. viďte?“ Pan Cust prudce vyskočil. „To nic. 157 . Vţdyť jste se snídaně ani nedotkl. Najednou vyskočil. Musím jet z obchodních dŧvodŧ. „Jdu se vás zeptat.“ Ruce se mu chvěly. Snídaně. Je to dŧleţité.

a poloţila noviny zase na stŧl.“ 158 . „V Cheltenhamu je krásně. paní Marburyová. pane Custe?“ „Nic. Já být z Doncasteru a jmenovat se od D. to se nenechá nic dělat. Jedu do –“ na okamţik zaváhal – „do Cheltenhamu.“ řekla paní Marburyová. Nechtěl byste kapku něčeho na posilněnou? A opravdu byste neměl dneska nikam jezdit.“ prohlásila nezávazně. pokoušela se ho uchlácholit.“ „To ty dostihy a tak. „A zítra! Jednomu z toho vstávají vlasy hrŧzou na hlavě. „Povinnost je povinnost.“ Pronesl to jméno s tak nápadnou nerozhodností. Nemŧţu to ani číst. „Naskakuje mi z toho husí kŧţe.Kdyţ paní Marburyová viděla. Mají tam moc pěkné obchody. ale nevydal z nich ani hlásek.“ „Máte pravdu – ano. „Doncaster – tak tam se má stát příští vraţda. jak je rozrušen. Je to úplně jako Jack Rozparovač. Jistě si myslí. ţe vám není dobře. tak sednu na první vlak a tradá! Nic bych neriskovala.“ prohodila. Prý tam stáhli stovky policistŧ a – Poslyšte. nic. „Jednou jsme tam jeli na výlet z Bristolu.“ Pan Cust pohnul rty. pane Custe.“ Paní Marburyová se škrobeně sehnula – neboť na to neměla právě nejvhodnější postavu – a zvedla se země zmuchlané noviny. na vás je ale opravdu vidět. jak jí pohled padl na titulky. Říkal jste něco. „Dneska v těch novinách taky nepíšou o ničem neţ o těch vraţdách. ţe se na něho paní Marburyová překvapeně zahleděla. A jedete tentokrát daleko?“ „Ne. ţe se mu tam naskytne příleţitost.

pytlík s toaletními potřebami. paní Marburyová. Pyţamo. Špatně jsem spal. „Je to nutné. pane Custe?“ „Nic. se na něho znepokojeně zahleděla.“ Řekl to s takovou rozhodností. „Je vám něco. Jinak by k vám lidé ztratili dŧvěru. Kdyţ se zaváţu něco udělat. Samosebou. rezervní límec. tak to také splním. Pohlédl ještě na jízdní řád. ţe dívka. slečno Lily? Na výstraţná znamení?“ „Já vám ani nevím.. ţe je všechno jako zasmolené. Jenom mi dělají starosti – nějaké osobní věci.“ „Ale co kdyţ jste nemocen?“ „Nejsem nemocen.“ pravil pan Cust. a s kufříkem v ruce vykročil z pokoje. Pak odemkl prádelník a přemístil přibliţně tucet plochých kartónových krabic asi 25 cm na 18 cm z poličky do kufru. některý den máte pocit.“ „Tak jste si vzdychl!“ Pan Cust řekl zničehonic: „Věříte na předtuchy. Vţdycky jsem své závazky přesně plnil. Ale jinak je mi docela dobře. leţící na stole. 159 .“ „Zajisté. Dole v předsíni postavil kufřík na zem a bral si svrchník a klobouk. Přitom si hluboce povzdechl. která přišla z přilehlého pokoje. Znovu si povzdechl. ţe se vám všechno povede. ţe paní Marburyová sebrala snídani a váhavě opustila místnost. a některý den zase máte pocit.. tak hluboce. Pan Cust vytáhl zpod postele kufr a počal balit. slečno Lily. nic. koţené slipy. paní Marburyová. Jinak se člověk neuplatní – v obchodním světě.Pan Cust se vzchopil.

takových těch cesťákŧ. Došlo k tomu. ne. Chtěla bych tam jet příští rok na dovolenou. ţe jste tu na mne byly vţdycky tak hodné. Sbohem.“ říkala si Lily shovívavě. ţe si toho Lily Marburyová všimla.“ smála se dívka.“ smála se Lily. „Ten je k smíchu. popadl kufřík a spěšně vyběhl ze dveří. A děkuji vám. ovšemţe ne. co sbírají objednávky a mají z toho procenta. pane Custe.„Tak sbohem. to nic není. vy doopravdy nevypadáte dobře. „Propána. Ale Curston je odtamtud asi šest mil.“ Inspektor Crome říkal svému podřízenému: „Seţeňte mi seznam všech továren na punčochy a pošlete jim tenhle oběţník. „Kampak vŧbec jedete? Zase k moři?“ „Ne. jako byste odjíţděl nadobro. slečno Lily. „Sám vypadá taky dost pošukaně.“ „To je v rámci případu A B C?“ 160 .“ Zatápal po klobouku.“ „Tak se nelučte.“ „Na shledanou v pátek.“ „No. slečno. Ale ne tak hezky jako v Torquay. viďte?“ „Ano. zrovna jak jste tam byl.“ přitakal pan Cust s tak strašidelným pokřiveným úsměvem. to je ovšem moţné. ne – ehm – do Cheltenhamu. Potřebuju seznam všech jejich agentŧ – víte. Tam musí být nádherně. „Ne. Sbohem.“ „Stejně to ale muselo být vzrušující! Vţdyť jste mohl potkat vraha na ulici! Moţná ţe jste ho měl vedle sebe!“ „Ano. pozdravil. Mimochodem – tam někde docela blízko se stala ta vraţda – třetí vraţda podle abecedy. tam je také hezky.“ „To nic není. chudák stará.

ţe by mě byl poznal. „Asi z toho nic nebude.“ „Máte pravdu.. „Nepovídej. ţe uţ mu to teď tak nemyslí. coţ mívá ve zvyku. Znovu obtančili kolem dokola.“ řekla Lily. ale mám dojem. „Říkal jsi na Eustonském nádraţí nebo na Paddingtonském?“ zeptala se náhle Lily. pane inspektore. ale nemŧţeme si dovolit zanedbat stopu. Pan Poirot udělal svého času hezký kus práce. ţe Custa. Nejdřív mu upadly noviny a pak mu upadla jízdenka.“ Tom Hartigan řekl Lily Marburyové: „Dneska ráno jsem potkal toho vašeho starého jezevce. Tu jsem mu sebral – neměl ani páru. Nový nápad pana Hercula Poirota. ţe ji ztratil. Celý poplašený mi děkoval.“ prohodil Tom.“ řekl inspektor Crome.“ „To se nediv. A teď pokud jde o akce v Doncasteru. ať je jakkoli chabá. Tvářil se jako vyplašená slepice.“ Obtančili kolem sálu.“ řekla Lily a přitiskla se k němu..“ „Je to šarlatán. ţe nemá všech pět pohromadě.“ „Víš to jistě?“ „Ovšemţe to vím jistě. „Pozér. „vţdyť jste se jen párkrát potkali na chodbě. Na mne to ale neplatí. Potřeboval by. ale nemyslím. Ten chlap dělá dojem. Na Eustonském nádraţí.“ Inspektor to nepronesl právě uctivě. pane inspektore.“ „Koho? Pana Custa?“ „To víš. aby se o něho někdo staral.„Ano. Co si myslíš?“ 161 . „Kde jsi jako potkal starého Custa?“ „Na Eustonském. „Tančíš nádherně. Na některé lidi to dělá dojem.

Nejmenuje se od D.. Jel do Doncasteru. ţe pan Cust šel na dostihy. Přece jsem mu podával jízdenku.“ „Do Cheltenhamu. ne?“ „Hm. ţe se do Cheltenhamu jezdí z Paddingtonského.‘“ „No. Jel na beton do Doncasteru. on na to nebude. Vím to určitě. Ano. ale mně řekl.’ a já povídám: . Tome. Byl právě v Torquay u Curstonu. ţe jede do Cheltenhamu.Copak plavky – ale stala se tam příšerná vraţda.“ „Custovi se nemŧţe nic stát. či byl?“ Lily svraštila čelo. určitě byl pryč. jak to zaběhne. Lily –“ a tvář se mu stáhla do škádlivého úsměvu. ţe ten váš starý jezevec je nakonec ten vrah. kdyţ se stala poslední vraţda.. Vím to jistě.“ „Do Doncasteru. jestli si chtěl vzít plavky.“ „Zřejmě sis to spletla. Jenţe Cust nejel do Cheltenhamu. Boţe. tak to asi jel k moři. Maminka mu je zašívala. Vsadil jsem si na Světlušku a k smrti rád bych viděl. A povídá: . Já myslela. jen aby ho tam nezavraţdili. Vţdyť příští vraţda podle abecedy má být v Doncasteru.“ „Váţně? To je ale náhoda!“ Zasmál se. Poslyš..’ povídám. protoţe si zapomněl plavky.“ „Ale minule mohl být zavraţděný. v Bexhillu našli uškrcené nějaké děvče. Máto tak někdo štěstí.“ „Nepředpokládám.„To je divné.Vida – pan Cust odjel a nakonec tu ty plavky zapomněl.. „Vsadím se s tebou o co chceš. „Ale nebyl předtím v Bexhillu. holčičko.“ 162 . „Byl pryč.“ „Taky ţe se jezdí.

Tančili radostně dál – a nemysleli na nic neţ na to.“ zasmála se Lily. 163 . chudák stará.„Ten by ani mouše neublíţil. jak je jim spolu dobře. Ale v podvědomí jim cosi utkvělo.

kterou snad běţně zahlédl před dvěma nebo třemi měsíci. a já vás zklamu.. Z nás všech jedině Thora Greyová měla jakous takous naději.23. všichni se na mne spoléháte.. Megan Barnardová. co ţiv budu. Ve skutečnosti se ani s tím nedalo počítat. nevytanou mi v mysli koně na dostihové dráze. Proč jen. KAPITOLA Doncaster 11.. proč? Já husa hloupá! Teď se na mne spoléháte. A kdykoli narazím na zmínku o saintlegerských dostizích. Pod tíhou takové odpovědnosti začala ztrácet svŧj obvyklý klid. září Doncaster! Myslím.. Mám na lidi špatnou paměť. „Vţdyť jsem se na něho ani pořádně nepodívala. Její vyrovnanost a energie zmizely. Fraser. Svírala ruce a blízka pláči se dovolávala nesouvisle Poirota. ţe na toho 11. tak bych ho asi nepoznala. ale vraţda. Byli jsme všichni pohotově – Poirot. Clarke.“ 164 . pak v popředí všeho vyvstává ochromující pocit nemohoucnosti. Thora Greyová i Mary Drowerová – a co mohl koneckonců kdokoli z nás dokázat? Vycházeli jsme z beznadějného předpokladu – ţe by někdo v tisícihlavém davu náhodou poznal tvář nebo postavu. Protoţe i kdybych ho potkala. Vzpomínám-li na své osobní dojmy. ţe by ho mohla poznat. září nezapomenu.

kde hráč (a také vrah. protoţe červená následuje černou. Jednal s ní nesmírně ohleduplně. Tak v zločinu vrah. nejsou jeho peníze. jakkoli pečlivě plánuje. Protoţe vyhrál. petite. „Nu tak. si nedovede představit možnost neúspěchu! Vztahuje k sobě veškeren kredit za úspěšný výkon – ale já vám říkám.A Poirot. poznala byste ho. Poirot vzrušeně zagestikuloval. k ní teď byl velmi milý. který měl úspěch. pro to jest velmi mnoho dŧvodŧ – za prvé. ţe bude pokračovat vyhrávat! On neopustí hernu v dobrém čase s plnými kapsami. To nemŧţeme potřebovat. co on riskuje. Uvaţte! Mohlo se stát. Při ruletě. Napadlo mě. ţádný vrah nemŧţe být úspěšný bez štěstí. ţe zřejmě to děvče příkře odsuzoval. který je ostatně jen vyšší druh hráče. přejete-li si. Pohladil ji konejšivě po rameni. nikoli! Šanci má. co mi o ní říkal.“ „Co tím chcete říct. ţe je štěstí vrtkavé?“ „Přesně tak. jen ne hysterii. a přesto. „Nikoli. Hastingsi. Jest to matematický zákon pravděpodobnosti.“ „Chcete říct.“ „Jak to víte?“ „Ach. ale jeho ţivot) začasté postrádá inteligentní kalkulaci. Poirote?“ zvolal jsem. on se domnívá. přes všechno. on mŧţe být dlouhý běh černé – leč nakonec se musí ukázat červená. neboť to. ţe Poirot nedokáţe odolávat krásce v nesnázích o nic lépe neţ já. Kdybyste toho muţe spatřila. moji přátelé.“ „Není to trochu smělé tvrzení?“ odporoval Franklin Clarke. leč váhy Osudu musí být jemu nakloněny. ţe 165 . „Mluvím řečí tabulí. A to je tam.

ţe bychom mohli dosíci čehokoli. Vrah je vţdy hráč. právě kdyţ jej vrah opouští. 166 . se kulička zatočí a běh jedné barvy skončí – spadne na nové číslo a croupier zvolá: Červená!“ „A vy si myslite.“ pravil Franklin Clarke.. říká pouze: .někdo vejde do obchodu paní Ascherové. kdy se zastavit.“ „Přesně tak. uţ se mě zmocnil ochromující pocit nemohoucnosti!“ „Mně se zdá velmi málo pravděpodobné. Sotva jsem se ráno probudil. co by mělo prakticky nějakou cenu.“ „Vaše slova dávají člověku víru. „Z toho tedy vyplývá. mes amis.Udělal jsem to chytře!‘ A jeho mínění o jeho chytrosti stoupá a pak. ovšem.“ prohlásil Donald Fraser. to jest začátek. anebo by byl býval schopen dát tak přesný popis policii. všechno mu pŧjde špatně. S kaţdým jeho zločinem roste jeho dŧvěra ve vlastní schopnosti. Neříká: . Nyní místo aby mu šlo všechno dobře.. ţe by byl býval neprodleně zatčen. to je moţné. ţe k tomu dojde tentokrát?“ zeptala se Megan a svraštila obočí do vrásky. A jako mnoho hráčŧ vrah často neví. Zamlţí se jeho smysl pro proporce.“ „Ano.Udělal jsem to chytře a měl jsem štěstí!‘ Nikoli. ţe vrah musí riskovat. ţe uţ nás favorizuje! Stopa s punčochami. Onoho člověka mohlo napadnout pohlédnout za pult. „Ono k tomu musí dojít dříve nebo později! Zatím štěstí favorizovalo zločince – dříve nebo později se musí obrátit a favorizovat nás. Věřím.“ připustil Clarke. „Všichni potřebujeme trochu povzbudit. mohl si všimnout mrtvé ţeny – a buď ihned dopadnout vraha. A on téţ začne dělat chyby.

musel by připustit prohru.“ prohlásil pln naděje. Dobrý inspektor Crome. ţe se pokusí splnit svŧj slib! Kdyby tak neučinil.Megan se na něho utrhla: „Nezahazuj flintu do ţita. leč on jest velmi schopný policejní úředník a policejní prezident plukovník Anderson.“ Donald Fraser zavrtěl hlavou. Ten ohavný netvor je zde a my jsme zde také – a koneckoncŧ se lidé někdy setkávají roztodivnými cestami. on jest muţem činu.“ Donald opět zavrtěl hlavou. „Provede to jistě moc mazaně. Naší nadějí jest. ţe člověk nikdy neví. on má snad iritující zpŧsoby. Veřejnost byla dokonale varována. Všude bude plno tajných. „Co o tom soudíte. Hastingsi. a to mu jeho chorý egoismus nikdy nedovolí. Pak je tu také ta kampaň v tisku. „Nic si nezačne. ţe bude při tom pokusu dopaden. co je vŧbec moţno udělat. jest rovněţ mínění doktora Thompsona. ona dělá všechno.“ Já jsem se rozčiloval: „Kdybychom aspoň mohli udělat něco konkrétního!“ „Vy musíte pamatovat.“ 167 .“ prohodil Clarke suše. dejte na mne. jest síla jeho posedlosti taková. Byli vysláni zvláštní policisté. „Vţdyť by ten chlap musel mít o kolečko víc!“ „Naneštěstí má o kolečko víc. anebo ho provede?“ „Dle mého mínění. aby bylo město a dostihová dráha pod bdělým dohledem. monsieur Poirote? Vzdá se svého záměru. Takové. Učinili všechna opatření. mohu říci. Done!“ Mary Drowerová se trošku zapýřila a řekla: „Já bych myslela. ţe policie.

na čem jsme se všichni dohodli. ţe to ve mně vzbudilo veliké podezření. ţe Donald je příliš pohrouţen do sebe. Ovšem pokud šlo o mne. protoţe nebylo vŧbec pravděpodobné. Domluvili jsme se. abych někde hlídkoval. Jelikoţ však bylo účelem našeho plánu pročesat oblast co nejrozsáhlejší. odpoledne. „Snad si myslíte. ţe zaujmeme rŧzná strategická stanoviště na dostihové dráze. nemělo velkou cenu. ţe jste byl v Curstonu za švagrovou. ţe bych byl mohl A B C někdy spatřit. ţe teď právě není vhodná chvíle k probírání osobních záleţitostí –“ „Du tout! “ „Ale já mám rád čistý stŧl. ţe bych doprovodil jednu z dam. Říkám. Vím. Pochopili jsme. Poirot s tím souhlasil – ale přitom se mu. monsieur Poirote. aby naslouchal. Poirot mu odpověděl tak nevinným pohledem. „Comment? Zda vaše švagrová řekla nebo naznačila nebo dala najevo – co?“ Franklin Clarke dosti zrudl. nutno podotknout. Děvčata se odešla ustrojit. Donald Fraser stál u okna a nepřítomně zíral ven.“ 168 .Poirot pohlédl na hodinky. šibalsky zajiskřilo v očích. ţe budeme v pohotovosti celý den. Franklin Clarke si ho změřil a zřejmě usoudil. ztišil tedy trochu hlas a oslovil Poirota: „Podívejte se. navrhl jsem. a proto jsme se rozdělili. ţe dopoledne projdeme co největší počet ulic a později. Řekla vám – nebo naznačila dala vám snad najevo –“ Rozpačitě se odmlčel.

ţe – hm – ţe bude ţárlit.„Obdivuhodná zásada. má-li slečna Greyová po Carově smrti u nás zŧstat. o níţ mluvíte?“ Z Poirotova hlasu zaznívalo nevinné překvapení. říkával. „Ale švagrová si vzala do hlavy. Rozumíte – Thora – slečna Greyová – je. Soukal ze sebe se značnou námahou: „Švagrová je ohromná ţenská – odjakţiva jsem na ni drţel – samosebou. a pochopitelně si ji velmi oblíbil. jakou kdy měl. Ale byl to vztah naprosto korektní a bez postranních úmyslŧ. aby se tak řeklo. začala Charlotta vyvádět jako divá. ehm. ţe se navenek zdvořile naslouchající Poirot v duchu výborně baví. Thora sama přece vŧbec není ten typ –“ „Ne?“ povzbudil ho Poirot. Ale Franklin Clarke byl tak zaujat diplomatickým úkolem. ţe je to nejlepší sekretářka. ţe nic nezpozoroval. „Ano. velmi krásná –“ „To je moţné – ano. ţe si začne představovat různé věci!“ „Tak?“ Záblesk v Poirotových očích teď uţ těţko mohl někomu ujít. jak se domnívám. „A ţena – i ta nejlepší – je někdy na druhou ţenu jako saň. Je to samozřejmě částečně zaviněno její nemocí a 169 . začal Clarke tušit.“ V této chvíli. je uţ delší dobu nemocná – a při téhle nemoci – kdy dostává pořád ta narkotika – je to docela pochopitelné.“ „Oh. ţe si člověk začne – no. „Týká se to Thory – slečny Greyové. Ne ţe by byla někdy dala něco najevo. Thora byla samosebou pro bratra nepostradatelná. Lady Clarková má takového brouka v hlavě. Ale kdyţ šlo o to. jehoţ se podjal. tedy jest to slečna Greyová.“ připustil Poirot.

než Ti mohu napsat. nezapomínejte. Jako na dceru. „Tak vidíte. prosím vás. Ani dcera by mi nemohla tak oddaně a obětavě pomáhat. Kéž by bylo možno říci něco podstatnějšího! Možná že se ještě pamatuješ na Thoru Greyovou. Charlotta má bolesti trochu snesitelnější. Franklin se postavil vedle něho a s napřaţeným ukazováčkem mu přečetl některé pasáţe nahlas. …a život tu plyne jako obyčejně.“ „Vaše švagrová je chorá a má bolesti. Nebýt jí. Přečtěte si ho. Měl jsem opravdu štěstí. protoţe z něho je jasně vidět. „Ano?“ „Chtěl jsem vám jen vysvětlit. Má vytříbený vkus a smysl pro krásné věci a plane pro čínské umění právě tak jako já. jaká je to nespravedlnost: jen bratr umře. Je vždy plna zájmu a pochopení. jak bych tohle trápení překonával. jaký vztah mezi nimi vládl. Mě jen pobuřuje. že jsem ji objevil. monsieur Poirote.“ 170 . nevím. ţe nesmíme mít Charlottě ty její nápady za zlé –“ Odmlčel se. „Takhle se na ni bratr díval. Podívejte se –“ zašmátral v kapse – „tady je dopis. Ţenské jsou strašné potvory. Zažila dosud jen samé soužení a radostí poskrovnu. Je to skvělé děvče a znamená pro mne víc. který mi psal bratr do Malajska. Prostě si to nemocná vyfantazírovala. monsieur Poirote. uţ ji jeho ţena prakticky vyţene ze stavení.morfiem a tak ošetřovatelka Capstiková to taky říká – říká. ale těší mě vědomí. že u nás našla domov a pravé přátele. ţe na tom není ani špetka pravdy.“ řekl Franklin.“ Poirot si ho vzal.

Poirote!“ 171 .“ namítl jsem. „ţe nikdy nedovolím tvoření falešných představ podle toho.“ pravil jsem. Hastingsi. Hastingsi?“ „Rozhodně. to mám v úmyslu. nevytvořil falešnou představu o Thoře. Poirot mě ještě chvilku zdrţel.“ „A kterou dámu jste hodlal poctít svou společností?“ „Ehm – to – o tom jsem ještě neuvaţoval. výjimečně. kdybych tu nečinně trčel. Abychom tedy radši šli. „Jsem rád.“ „Jest činnost intelektu právě tak jako činnost těla.“ pravil s úsměvem. „Máte zcela nepochybně pravdu. Člověk ji nesmí odsuzovat. abyste si z toho. „Já vás mohu ujistit. Necítil bych se dobře. ta by spíš přicházela v úvahu. Taky si to říkám. ţe vám tohle ukáţu.“ „A co slečna Barnardová?“ „To je typ soběstačného děvčete.“ „Já vás nalézám. Tvořím si své úsudky sám.“ řekl Clarke a schoval dopis. co mi kdo řekne.“ „No. ţe chcete dělat kavalíra jedné z dam?“ „Ano. „Vy jste tedy rozhodnut doprovázet expedici. „Slečna Greyová?“ „Ano. ač prŧzračně nepoctivým! Uţ od samého počátku jste rozhodnut strávit den s vaším blond andělem!“ „Ale. Hastingsi. Rozuměl jsem vám korektně. Dámy uţ jsou tady.“ Poirot mu vrátil psaní. na to jste vy lepší neţ já.“ Kdyţ jsme odcházeli.„Já vím. Ale stejně jsem si umínil. co vám snad lady Clarková řekla.“ „I tak. ţe jsem vám to ukázal.

a ještě za mnou zavolal: „Červená – to jest dobré znamení. proč?“ „Protoţe.“ Uznal jsem naprostou oprávněnost jeho poţadavku. Štěstí se obrací!“ 172 . Roztočil ji. abyste se od ní ani na okamţik nevzdálil. ţe nenávidí-li A B C fanaticky Poirota.“ „Ale proč. Vy ale zase máte velkou slabost pro tu černovlasou panenku. mŧj drahý příteli. ale pak jsem si uvědomil. ţe odstranění Mary Drowerové by bylo velmi efektní čtvrtou akcí. Hastingsi. Poirote. Odešel jsem a zanechal jsem Poirota v křesle u okna. ţe svŧj úkol pečlivě splním. kdyţ jsem odcházel. leč musím vás poţádat. abyste svŧj doprovod přesunul jinam. Nesmíte dopustit ţádného rizika.“ „Osoba. její jméno začíná na D. A v tom případě ho mohlo napadnout. Zprvu mi to sice připadalo za vlasy přitaţené. jest Mary Drowerová – a musím vás poţádat. kterou jest vám doprovázet. mŧţe si opatřit údaje o jeho činnosti.„Jest mi líto zkříţit vaše plány. Měl před sebou kapesní ruletu. Slíbil jsem.“ „No tak dobrá.

takţe se pro něj musel naklonit. Jaké to měli tenkrát v Americe legrační vlaky – docela jiné neţ anglické.. Pan Leadbetter teď krásně vidí na celé plátno a na Katherinu Royalovou. uţ je to lepší. stojící u okna v newyorské rezidenci pana Van Schreinera.24.. Zlatovlasé hrdince. Ten nevychovaný pán ho minul a odešel.. A to vše při vrcholné scéně úchvatného velkofilmu Ani vlásek. klopýtl o něho.. na který se pan Leadbetter těšil celý týden. Leč toho bohdá nebude! Jen si vzpomeňte. představované Katherinou Royalovou (podle mínění pana Leadbettera nejzářivější hvězdou na světovém filmovém nebi).. Odcházet v tak tklivý okamţik! Aha. neboť ho rozčililo. onoho vzrušujícího dramatu jímavé krásy.. To jsou lidi! Copak nemŧţou proboha počkat do konce filmu?. A nyní nastupuje do vlaku – s dítětem v náručí. nemotora jeden. přičemţ mu klobouk spadl do přední řady. Aha a tady máme zase Steva v horské chýši. 173 . KAPITOLA (Nikoli z osobních vzpomínek kapitána Hastingse) Pan Leadbetter tiše zaúpěl. co stojí psáno: Ani vlásek z hlavy –“ Pan Leadbetter podráţděně potřásl hlavou. právě splývaly se rtŧ výkřiky pregnantní opovrţením: „Nikdy! Raději zemru hlady. ţe jeho soused vstal.

. Uvaděč právě říkal: „Budete mít pravdu. ale je zpitý do němoty. Mţoural trošku a pomalu se zvedal. Chlapík na sedadle před ním spal – sesul se v křesle. ţe saintlegerské dostihy vyhrála Menšina s kursem 85:1.. Rozhlédl se. neţ vyšel ven – a tím zmeškal senzaci dne dokonce ještě větší senzaci neţ to.. ţe někdo mŧţe usnout. Hlouček čumilŧ... proti pití i proti kouření. neţ se zase vpravil do prozaické reality kaţdodenního ţivota. pan Leadbetter si spokojeně oddechl. proti karbanu.. Co je – co se stalo.. „Krev. pane?“ Druhý člověk s výkřikem odtáhl ruku a prohlíţel si lepkavou rudou šmouhu.. Uvaděč... Nikdy nebyl venku z biografu mezi prvními.. Odpolední představení nebylo příliš navštíveno – pochopitelně. a nějaký pán mu popuzeně říkal: „Dovolte. Pan Leadbetter se chystal učinil totéţ. Vţdycky mu to chvíli trvalo. S tím větší energií se mŧţe věnovat návštěvám filmových představení. Chlapík spal s nohama nataţenýma. takţe se nedalo projít. Kdyţ se rozsvítilo.. Něco se tam děje.. Pana Leadbettera rozhořčovalo pomyšlení.. Ohlédl se. Všichni se hrnuli k východu. Udělalo se mu špatně. pane!“ Pan Leadbetter došel k východu. kdyţ se promítá takové drama jako Ani vlásek. pane.“ 174 . Moţná ţe ten chlapík před ním neusnul.Film spěl k svému sentimentálnímu polomystickému konci. Zaváhal. Kdekdo je na dostizích. Pan Leadbetter je proti dostihŧm.

Uvaděč přidušeně vykřikl. „Šmarjá!“ zvolal. „Šmarjájózef! Dyť je to A B C!“ 175 . Povšiml si. ţe pod sedadlem vyčuhuje rŧţek něčeho ţlutého.

. byla to nevětraná místnŧstka s oknem do dláţděného dvora s garáţemi. 176 .“ zašeptal pan Cust. Vjel rukou do kapsy a něco vytáhl – nŧţ s dlouhou.. „Já přece za to nemŧţu.’ Tento citát se mu odjakţiva líbil. ţe tak docela blaţený není. Zkusil se jí dotknout – byla mokrá a rudá – krev. Vskutku nádherný večer... Říkal to. Napadl ho citát z Browninga: .. odumřel mu náhle úsměv na rtech. Horečnatě si olízl rty.... kde se ubytoval. Dole na rukávě měl skvrnu.. Jen jednou se rozhlédl po místnosti jako štvané zvíře.. aţ přišel k Černé labuti.25. Vystoupil po schodech do svého pokojíku v prvním patře. Aţ na to..Bŧh na nebesích dlí a svět je blaţený. KAPITOLA (Nikoli z osobních vzpomínek kapitána Hastingse) Pan Cust vyšel z kina Regal a zahleděl se k nebi... Jakmile vstoupil do pokoje. Znovu si olízl rty. S úsměvem kráčel ulicí. Nádherný večer.. A ta čepel byla také lepkavá a rudá. Pan Cust seděl bez hnutí dlouhou dobu. tenkou čepelí. jako by se před někým hájil – jako kdyţ se školák omlouvá učiteli. ţe – někdy – a to i dost často – svět dělá dojem.

.. Kudy? Rozhodl se. neţ řekla: „Ano... proběhl rychle chodbou a dostal se zadními dveřmi na dvŧr. Naslouchal. Baculaté děvče se dţbánem v ruce. Přejel očima po místnosti aţ k umyvadlu.“ Proč jen to říkal? Okamţitě se koukla do umyvadla. pane.. Ach! voda zčervenala. Plíţil se po schodech dolŧ. Vletěl do kabátu. A pak se náhle z ochromené nehybnosti probudil k činu. „Pardon. Pan Cust tam stál. došel po špičkách ke dveřím a otevřel je. Nebylo slyšet nic neţ známé zvuky z výčepu. Znehybněl hrŧzou a jen zíral před sebe.“ Vyšla a zavřela za sebou dveře.“ Podařilo se mu ze sebe vypravit: „Děkuji vám. Zaklepání na dveře. Pan Cust pospíchal ze dvora na ulici. 177 . Stalo se – přece jen se to stalo. určitě bylo hezkou chvíli ticho. jako by se proměnil v solný sloup... Uţ jsem se umyl ve studené..“ Bylo ticho – ano. pane. Dveře se otevřely. Nesu vám horkou vodu. Nikoho nepotkal. Pár šoférŧ se tam točilo kolem aut a diskutovali o vítězích a poraţených z dostihŧ.Znovu to zkusil a dotkl se rukávu.. Pod schody se zastavil.. Dodal překotně: „Já jsem si – řízl jsem se do prstu. Neuslyší hlasy – výkřiky – dupání po schodech nahoru? Neslyšel nic neţ tlukot vlastního srdce. vymáchal rukáv a pečlivě jej vyţdímal.. Má štěstí.. V minutce byl u umyvadla a lil vodu ze starodávného dţbánu. Svlékl si kabát.

178 . Jen aby měl štěstí.. dokáţe to. Odváţí se na nádraţí? Ale ano – vţdyť tam bude spousta lidí – zvláštní vlaky a bude-li mít štěstí...Za prvním rohem vpravo – pak vlevo a zase vpravo..

„A pak odešel –“ „Mŧţete ho popsat?“ „Nápadně velký. ale ţivá fantazie mu vyvolala v paměti zaúpění.“ „Nic jste nezaslechl? Výkřik nebo zaúpění?“ Pan Leadbetter neslyšel nic neţ hlasité. Obr. Inspektor Crome přijal zaúpění s rezervou a vybídl ho. pravil: „Abychom o tom tedy měli jasnou představu. pane inspektore.“ zamumlal pan Leadbetter automaticky. ţe je mi mdlo. aby pokračoval. to je mi teď jasné. A to musel toho chudáka probodnout. klopýtl –“ „Předstíral. Pak se naklonil do přední řady. Aspoň šest stop.“ 179 . ţe klopýtl. Ten muţ se zvedl ke konci hlavního filmu –“ „Ani vlásek – s Katherinou Royalovou. kdy vás míjel. jemuţ byly pocity pana Leadbettera zcela lhostejné. „Ujišťuji vás. KAPITOLA (Nikoli z osobních vzpomínek kapitána Hastingse) Inspektor Crome naslouchal vzrušenému líčení pana Leadbettera. „V okamţiku.26. protoţe mu tam spadl klobouk. kdyţ si to představím: ten chlap vlastně musel sedět celé představení vedle mne!“ Inspektor Crome. chraptivé deklamování Katheriny Royalové.

Hned jak představení skončilo. Nyní jsem zpozoroval pod sedadlem Abecední jízdní řád. „Stačí mu trochu něco napovědět a řekne cokoli. Předveďte ještě uvaděče. pánové. podal panu Leadbetterovi svědeckou výpověď k podpisu a pak se ho koukal zbavit.“ „Nekulhal náhodou?“ zeptal se inspektor Crome.„Blond nebo brunet?“ „No – to přesně nevím. Jiní pánové stáli kolem něho. jak náš člověk vypadá. jak to říkáte. ţe došlo k tragédii. ţe pán je mrtvý – probodený. pánové. bylo mi řečeno. ţe se nějakému pánovi udělalo nevolno. Jamesone. „Rozkaz.“ „Děkuji vám.“ 180 . Jeden z kolemstojících pánŧ se dotkl nemocného pána a tím jsem si toho všiml. Vypadal strašně podezřele. Pán na mě dělal divný dojem. pánové. přišel aţ po začátku hlavního filmu. Krev. ţe nemá nejmenší představu.“ Jameson zasalutoval.“ Uvaděč vešel po vojensku rázně a škrobeně a s očima upřenýma na plukovníka Andersona se postavil do pozoru. jak to bylo. Černý jako Cikán – asi to byl nějaký míšenec. nýbrţ okamţitě zpravil policii. Bylo jasné. Pán byl na prvních křeslech a jako se trochu svezl ze sedadla.“ Inspektor Crome přikývl. pánové.“ „Seděl vedle vás uţ o přestávce?“ „Ne. „Ano – teď. ţe měl pleš. ţe kulhal. „No tak. mám dojem. „Tohleto bývají nejhorší svědci. Jamesone. zachoval jste se. Je jasné. pánové. pánové. V rámci zachování správného postupu jsem se onoho nedotkl.“ „Výborně.“ poznamenal pesimisticky. Mám dojem. povězte nám. jak náleţí.

“ „Mŧţete je popsat?“ „Bohuţel ne. Jinak jsem si nikoho zvlášť nepovšiml.“ řekl plukovník Anderson.“ řekl.“ 181 . A pak jeden mládenec.“ „Prosím. „Co se dá dělat. Mŧţete jít.“ „Škoda. pane plukovníku. „Přišel pan Hercule Poirot a ještě jeden pán. Jamesone. „Lékařskou zprávu máme.„Nevšiml jste si. pánové.“ Vešel stráţník a zasalutoval. Jedním z nich byl pan Geoffrey Parnell. jestli někdo odcházel z prvních křesel asi pět minut před koncem?“ „Odcházelo víc lidí.“ Inspektor Crome se zamračil.“ Uvaděč zasalutoval a odešel. Sam Baker. „musíme je přizvat. co ho našel. se svým děvčetem. pánové. „Teď bychom si mohli zavolat toho chlapíka.

Zesnulý se jmenoval Earlsfield – George Earlsfield.“ Přistrčil Poirotovi nějaké lejstro. Naklonil se kupředu a bodl toho člověka do zad. Přítel zavrtěl pochybovačně hlavou. nŧţ. Oba s policejním prezidentem vypadali ustaraně a nevesele.27. „Tak vidíte. co? Rána do hlavy. Asi si domyslel. „Zavoláme si dalšího svědka?“ zeptal se Crome. jestli vás to zajímá. Tady jsou lékařské detaily. Povoláním holič.“ řekl zdvořile. „Jízdní řád měl mrtvý mezi nohama. pásek. jestli z toho máme mít radost. A B C se tentokrát zmýlil – nevím.“ „Zvláštní. Široký rejstřík má ten ďábel.“ soudil plukovník. „Pospíchá domŧ. Plukovník Anderson nám pokynul na pozdrav. takţe jsem ještě zaslechl poslední Cromova slova. „Byl mrtvý uţ identifikován?“ zeptal se Poirot. mění metody. „Moţná ţe přeskočil písmeno. monsieur Poirote. „Těší mne.“ dodal.“ 182 . ţe jsme zaslechli Cromova slova.“ „Nová vraţda A B C?“ „Ano.“ poznamenal Poirot. uţ jsme v tom zase aţ po krk.“ „Tentokrát tedy bodl?“ „Ano. Ten chlap má šílenou odvahu. ţe přicházíte. KAPITOLA Vražda v Doncasteru Vešel jsem v patách za Poirotem. „Ano.

a tím jsem si uvědomil. který se nápadně podobal ţabáku lokajovi z Alenky v kraji divů a za zrcadlem. Vzal jsem ho za rameno a chtěl jsem ho probudit. „To byl nejotřesnější záţitek. opakoval jsem to ehm – poněkud hlasitěji. zjistil jsem.“ „Budu stručný. Kdyţ jsem ho pustil. Po představení jsem vstal ze sedadla. Řadu let mám srdeční potíţe –“ Plukovník Anderson hleděl zvláštním zpŧsobem na pana Downese.“ řekl inspektor.’ Uvaděč přišel.“ „Povolání?“ „Učím na chlapecké škole v Highfieldu. Viděl jsem. Seţeňte uvaděče. pánové. Řekl jsem: . protoţe měl nohy nataţené před sebe.“ „Buďte tedy tak laskav. Ani pak na to nereagoval.‘ Jelikoţ se nehýbal.Dovolte. ţe ten člověk je probodnutý. Byl velmi rozčilen a vzrušením mu aţ přeskakoval hlas.“ kvičel. Nemohl jsem projít. jak to bylo.Tomuhle pánovi je nevolno. ţe to byl pro mne strašný šok! Mohlo to mít nedozírné následky. ţe mám ruku mokrou a červenou.„Ano. Roger Emmanuel Downes. V témţ okamţiku si také uvaděč všiml Abecedního jízdního řádu. Zavolal jsem: . Sklouzl celý ještě níţ.“ „Vaše jméno. jakému jsem kdy byl vystaven. ano – jedem dál. Sedadlo po mé levici bylo prázdné. mohlo mě to stát ţivot. „Mám srdeční vadu. Ujišťuji vás. ale přes jedno sedadlo seděl nějaký pán a zřejmě spal. „Downes. prosím. pánové. pánové – mám těţkou srdeční vadu. prosím. a povězte nám vlastními slovy.“ Byl předveden pán ve středních letech. ţe buď omdlel nebo váţně ochuravěl. 183 . pane Downesi.

viďte. „Proč právě mně?“ „Všecko tomu nasvědčuje. ale pak jsem si odsedl.“ „Ale boţínku na nebesích. ţe ten nŧţ byl určen vlastně vám!“ Srdce páně Downesovo sice obstálo v předchozích zkouškách. „Mně?“ zeptal se.“ pravil Crome. Vybral si nepravá záda. Upíjel a pomalu se mu vracela normální barva. „Je to vlastně jediné moţné vysvětlení. Říkal jste. proč si vybral právě mne?“ dotazoval se pobouřeně učitel. „ţe jste měl ohromné štěstí! Vraha muselo něco splést.“ zvolal plukovník Anderson.“ Přinesli mu sklenku. ne?“ „Vlastně jsem nejdřív seděl přímo vedle zavraţděného..“ zasípal. ne?“ „Není mi jasno –“ začal pan Downes škrobeně. člověče. „Vodu. jak vás sledoval. Srdce se mi ani nerozbušilo!“ „Vy mi dobře nerozumíte.“ „Budete asi stejně vysoký a máte podobnou postavu jako neboţtík. zalapal po dechu a zfialověl v obličeji. ţe jste seděl ob jedno sedadlo. v této však nikoli. pane Downesi. pane Downesi.“ „Chcete říct. Sklesl na ţidli. abych měl před sebou prázdné sedadlo.“ „To je pravda. ţe ten člověk – ten – ten ztělesněný ďábel ten krvelačný šílenec chodil za mnou a hledal příleţitost?“ „Tak nějak to asi bylo. pane plukovníku. Vsadím se s vámi. oč chcete.„Mŧţete mluvit o štěstí. 184 . „Vţdyť vám povídám. „vodu.. a měl jste na krku vlněnou šálu jako on. pane Downesi.

Podíval se s němou otázkou poočku na inspektora. Dŧm bude pod dohledem.“ „Mŧj ty boţe nebeský.“ Poirot zadumaně přitakal. Inspektor stejně nenápadně přikývl.“ „Jen ať jde.“ čertil se plukovník Anderson. vyloučené to není.“ „Ne. ţe nemŧţeme chtít po šílenci.“ řekl. ale řekl místo toho: „Obávám se.“ „Vy se domníváte. „A B C je zřejmě pořádkumilovný. „ţe kdyţ A B C sezná svŧj omyl.“ řekl plukovník Anderson. Pan Downes odešel nejistými kroky.“ „Samozřejmě. aby měl pro své konání logické dŧvody. pane Downesi. abychom měli popis toho chlapa.Inspektor Crome zápasil s pokušením odpovědět: „Co by ne?“. Po velkém otřesu vypadal náhle jak stařec. pokusí se ho napravit?“ Anderson přikývl. „Ještě ţe se nám tu nepoloţil.“ zeptal se Poirot. pane plukovníku.“ pronesl pan Downes. Pošlu s vámi stráţníka abyste se dostal v pořádku domŧ. „Takhle nevíme pořád nic. Váš inspektor Rice to uţ zařídil. ţe se věci nevyvinuly podle programu. to nemá nikdo oči nebo co?“ 185 . Mohlo by ho rozčilit. „Přál bych si. Vstal. ţe sotva šeptal. „Jestli mě uţ nepotřebujete. „Pŧjde jich víc.“ rozhodl plukovník Anderson rázně.“ „On mŧţe ještě se nám dostat. ne – děkuji vám. co?“ „Ano. pánové. Není mi – není mi docela dobře. Krucinál. To nebude potřeba. tak bych rád šel domŧ.“ usoudil Poirot. „Myslíte? No. Byl tak zničený. „Moţné by to bylo.

„Jakpak se jmenujete?“ „Mary. co by vám snad pomohlo.“ odfrkl posměšně policejní prezident. plukovníku. prosím. co víš. „Pověz. ale byl přerušen.“ vybídl ji pan Ball.“ „Tak. ţe by vám mohl říct něco. Měl s sebou baculaté děvče. „Máme u nás teď asi pŧl tuctu pánŧ. „Doufám. Myslí. „Tak spusť. Je ten váš optimismus něčím podloţený?“ „Ano.“ „Jestli vycházíte jenom z toho. holka.“ „Sem s nimi! Sem s nimi! Pomoc bychom potřebovali. monsieur Poirote. naše Mary. pane plukovníku. ţe by vám měla říct něco.“ Mary se ze zvyku musela zahihňat.„Mějte strpení.“ Pan Ball od Černé labutě byl nemotorný hromotluk. „Z vás vyzařuje sebedŧvěra. co byste měli vědět.“ řekl Anderson netrpělivě. Některý přijel na dostihy a některý z obchodních dŧvodŧ. ven s tím!“ Mary upřela kulaté oči na svého pána. slečinko?“ zeptal se Anderson. Myslelo mu to pomalu a linul se z něho silný pach piva.“ přispěchal jí na pomoc pan Ball. ţe vás nevyrušuju a ţe vás zbŧhdarma nepřipravím o drahocenný čas. „Přišel pan Ball od Černé labutě s nějakým děvčetem.“ 186 . Nemáš se čeho bát. Mary Stroudová. Mary. „Tak oč jde. Dosud vrah neudělal chybu. které bylo zřejmě vzrušením celé bez sebe.“ řekl Poirot. Musí uţ jednu brzy udělat. „Ale tohleto děvče. „Mary má za úkol roznášet horkou vodu pánŧm na pokoje. ano. si myslí.“ „Ano.“ protahoval pan Ball pomalu a líně.

“ vyjel na ně Anderson. jak tamtudy zmizel nějaký chlápek a podle popisu je to on. Mohla jsem z toho mít smrt. rozjela se znovu: „. Mně se to nějak nezdá. „Aţ kdyţ se rozkřiklo. viď?“ „Ano.“ Odmlčela se a zhluboka se nadýchla. ona byla ta voda celá červená!“ „Červená?“ zeptal se Anderson ostře. „Proč jste sem nepřišli okamţitě?“ „Já o tom nevěděl. slečno.’ povídám “ a klepala jsem.’ ale on nic neřekl. ţe se stala zase vraţda. ţe asi ve čtvrt na šest. prosím. strašně divně se koukal.’ ale on jenom: . o čem to mluví. prosím. ţe měl sundaný kabát a ţe drţel ve vodě rukáv a ten rukáv ţe byl celý mokrý – bylo to tak. tak to bylo.’ povídá.“ Jela dál: „A koukal se tak divně. Mary koukla po svém pánovi.“ řekl Anderson. „Holka povídala.Dále. Tak 187 . V pokoji nikdo.“ „Kdy se to stalo?“ zeptal se Anderson ostře. ţe viděl.“ „Před třemi hodinami. tak jsem tam vešla a on tam stál a myl si ruce. pane.Mary zalapala po vzduchu. jinak bych tam nebyla vešla. „Jen pokračujte. a jako by načerpala povzbuzení z jeho pomalého přikývnutí. Vloţil se do toho Ball.“ řekl Ball. Tak se poptávám a jeden z mládencŧ na dvoře mi povídá. „Řek bych. ledaţe pán řekne: . a tak se samosebou kouknu do lavóru a pámbŧ s náma. a ona mi to povídá. já se jí ptám. tak jdu nahoru sám. ţe to v tom lavóru mohla být krev. Holka začne ječet.Jak? Uţ jsem se umyl ve studené.Nesu vám teplou vodu. kníkla a bez dechu ze sebe vychrlila: „Zaklepala jsem a nikdo neodpověděl.

„A. kdyţ zmizel přes dvŧr. „Přinesl jsem hotelovou knihu.“ Shlukli jsme se kolem. B. rychle! Nesmíme ztrácet ani minutku. „A. „V tom bychom mohli něco najít. ţe si ten člověk nevzal ani vak. pane inspektor. ale ani inspektor. Case – nebo Cash?“ řekl policejní prezident. „Rychle..“ „Co měl na sobě?“ „Tmavý oblek a měkký klobouk. a v něm plno malých kartónových krabiček. Vypadal dost ošuntěle. Poslal dva lidi k Černé labuti. Brzy se rozezvučely telefonní dráty. Nahuštěná malá písmenka těţko se dala přečíst.“ „Byl prostředně veliký. která z toho poplakávala. a Mary.“ hlásil.“ zdŧraznil Crome.“ řekl.“ Inspektor Crome mu přistrčil arch papíru. B. jenţ se nadýmal pýchou a dŧleţitostí. ani policejní prezident neviděli dŧvody k přehnanému optimismu.“ řekl. ani kufr. ţe pŧjdu s ní. ţe by tuhle Mary měla jít na policii. „A ohnutý a měl brýle.“ řekla Mary. „Popište toho člověka. Byli provázeni panem Ballem. „A co zavazadla?“ zeptal se Anderson. Crome ještě zjistil. „Tady je jeho podpis.“ „Tak? Krabiček? A co v nich?“ 188 . pane prezidente. „Jeden větší kufr. Jí se to moc nezamlouvá. Serţant se vrátil asi za deset minut. tak povídám. Mary se to nezamlouvá.“ Tento popis nemohla ničím podstatným rozšířit. Inspektor Crome ji tedy nechal.povídám ţeně. C.

pane prezidente.“ Crome se obrátil k Poirotovi.„Punčochy.“ 189 .“ řekl. „Vaše tušení vás nezklamalo. „Gratuluji. Hedvábné punčochy.

kteří se upřímně domnívali. Denně přicházelo prŧměrně dvacet lidí s takzvanými dŧleţitými informacemi. týkajícími se případu A B C. „Tady Jacobs. pane inspektore.“ Za chviličku se ozvalo zaklepání a ve dveřích inspektorovy kanceláře se objevil vysoký. Telefon na jeho psacím stole diskrétně zabzučel a inspektor zvedl sluchátko. co by snad mohlo souviset s případem A B C. pane inspektore. Přišel nám povědět něco. zčásti horlivci. KAPITOLA (Nikoli z osobních vzpomínek kapitána Hastingse) Inspektor Crome seděl ve své kanceláři ve Scotland Yardu. které by vás snad mohly zajímat. Zčásti to byli neškodní blázni. „No dobrá.“ řekl Crome.“ Inspektor přívětivě povstal a potřásl návštěvníkovi pravicí. „Tohle je pan Tom Hartigan. „Ať jde dál.28. Mám tu jednoho mládence. docela příjemný mladík v doprovodu serţanta Jacobse. ţe přinášejí cenné zvěsti. 190 . Jacobsi. Přišel s nějakými informacemi. A tak připadl serţantu Jacobsovi úkol jakéhosi třídiče: největší nesmysly zadrţel a zbytek předával šéfovi.“ Inspektor Crome si povzdechl.

“ „Cust říkáte?“ „Ano. pane inspektore. pane Hartigane!“ „Tak leda – jde o tohle. neţ tohle lidem vymluvil! „To posoudíme nejlépe sami. pane inspektore.“ Poněkud zmateně a s neojedinělými repeticemi vylíčil Tom. aby se tak řeklo. Takový ten typ. Já mám děvče. Co se vţdycky nazdrţoval. „přišel jste nám povědět něco. víte. pane Hartigane. pane inspektore – si 191 . Posaďte se. kdyby se nestala taková divná věc. Je to směrem na Camden Town.“ pravil Crome. kterého v duchu řadil k „velikánŧm naší doby“. Moţná ţe vás zbytečně zdrţuji. Jen mě to tak napadlo. ať se na to díváte. takový jako matný. abych ho nějak podezíral. prosím. „Víte. Jen spusťte. měkký člověk – a moc daleko to taky ve světě nedotáh. co by podle vašeho názoru mohlo nějak souviset s případem abecedních vraţd.„Dobrý den. Svým zjevem ho inspektor trochu zklamal. je to divné. Vypadal docela obyčejně! „Nuţe. Lily – to je to moje děvče.“ Inspektor Crome si znovu nenápadně povzdechl. V zadním pokoji v prvním patře bydlí uţ přes rok jeden podnájemník jménem Cust. pane inspektore. Kouříte? Mohu vám nabídnout cigaretu?“ Tom Hartigan se posadil a pohlédl s úctou aţ zboţnou na muţe. a její maminka pronajímá pokoje. co by ani mouše neublíţil. Je to uţ starší chlapík. jak potkal pana Custa na Eustonském nádraţí a jak mu podal ztracenou jízdenku. aby se tak řeklo – a ani ve snu by mě nenapadlo. jak chcete. ţe na tom nic není. Spusťte!“ Tom začal nervózně: „Je ovšem docela dobře moţné.

ţe neví přesně. června na 192 . Víte sám. jestli byl Cust pryč.’ Tak jsme si sedli a snaţili jsme si uvědomit. jak jsem měl čas. jestli nebyl předtím v Bexhillu. aby pan Cust byl sám A B C. Pustili jsme to z hlavy. pane inspektore. „A po té vraţdě v Doncasteru stálo ve všech novinách. Inspektor Crome teď napjatě poslouchal. aby se mu něco nestalo. a ten popis se na něho dobře hodil. protoţe byl taky někde u Curstonu. Ona si nejdříve nemohla vzpomenout.’ a ona povídala. B. A víc jsme o tom tenkrát uţ nemluvili. Povídá: . jak jí to ráno před svým odjezdem řekl. vzpomenout si.Na mou pravdu. chudák stará. kdyţ se stala ta první vraţda v Andoveru. Dalo nám to velkou práci. Lily – to moje děvče – povídá. jsem zašel k Lily a zeptal se jí. ale určitě to prý bylo někde u moře. ţe by. Bezděčně jsem o tom člověku začal uvaţovat a zmocnil se mě pocit. a její matka to tvrdí také prý má v jasné paměti. Ale já asi docela ne. Tenkrát jsem tomu ovšem nevěnoval pozornost. kdo by věděl něco o místě pobytu jistého A. ţe říkal Cheltenham. ani mouše neublíţil. Já se jí jako z legrace ptal. A já jí povídal: . Case nebo Cashe. ţe má starost. co se dělo před třemi měsíci. Alexander Bonaparte. kdyţ byl spáchán poslední zločin.“ Tom se nadýchl a pokračoval.To by tak bylo. ţe je to opravdu náhoda. kde byl. protoţe paní Marburyové přijel 21. První večer. ţe sice dělá docela neškodný dojem.byla jista. ale nakonec jsme to přece jen mohli určit. ale taky to nemusí mít všechno v hlavě v pořádku. ale její maminka si vzpomněla. a ona povídá. jak se pan Cust jmenuje křestním jménem. protoţe ten A B C bude taky v Doncasteru – a pak povídá. ţe to není snadné.

ţe nemáte dojem. pane inspektore. „Děkuji vám. „To je všechno.“ Tom mu dal adresu. Je teď doma?“ „Ano. pane inspektore. ta data se mohou shodovat náhodou a monogram také. ţe si sám pro sebe nahlas povídá. Bude ovšem nutné. abyste byl opatrný.“ „Co od té doby dělal?“ „Většinou sedí doma. A paní Marburyová říká. Pravděpodobně se tam během dne zastavím. protoţe ten den zakotvil v Southamptonu parník. ţe by to nebylo vŧči podnájemníkovi hezké a ona ţe se ještě vţdycky zachovala poctivě a správně. Doufám.“ „Kdy se vrátil?“ „Ten večer. a Lily navrhla. ţe je ještě divnější neţ dřív. Udělal jste dobře. Kupuje si spoustu novin – vstává ráno časně a jde si pro ranní noviny a po setmění si chodí pro večerníky. aby u nich spal. Paní Marburyová říká.“ Inspektor Crome naslouchal s velikým zájmem a sem tam si něco poznamenal. jak byla spáchána vraţda v Doncasteru. abych si s tím vaším panem Custem pohovořil. Ale víme to datum jistě. Nic to ovšem nedokazuje. kterým Bert Smith přijel. Přijel nečekaně a ona chtěla. kdybyste se s tím Custem setkal. „A to je vše?“ zeptal se. ţe na ni dělá moc divný dojem. ţe jste sem přišel. 193 .“ Vstal a podal mu ruku.“ „Ale vŧbec ne.“ „Kdepak bydlí ta paní Marburyová. kdyţ pan Cust není doma. Nemusím vám snad ani zvlášť zdŧrazňovat. Ale paní Marburyová to nedovolila a řekla. ţe by mohli dát Bertha Smithe k němu do pokoje. Má dojem. jako bych dělal z komára velblouda.návštěvu bratr z Kanady.

Mluvil si pro sebe. protoţe měl pořád pocit. „Bude mu z toho horko. „Jsou-li ovšem fakta tak. jak si říká: . co dávali v kinu Regal v Doncasteru?“ „Ano. který na něho dělal divný dojem. a přitom si povšiml jakéhosi muţe. ţe z toho něco bude?“ „Vypadá to slibně. Vidím. Tehdy nám to nic neříkalo – ale je moţné. „Myslíte. Mladý muţ jménem Hill.“ Pokyvoval zamyšleně hlavou.“ řekl inspektor Crome přičemţ by byl sám něco takového potřeboval. Hill slyšel. pane inspektore?“ „Pošlete dva chlapy hlídat tuhle adresu v Camden Townu.„Ujišťuji vás. jako by mu bylo chladno. pane inspektore?“ zeptal se Jacobs. pane Hartigane. S továrnami na punčochy jsme dosud neměli štěstí. ale dost se to shoduje s popisem Mary Stroudové i tohohle Toma Hartigana. Mezi svědeckými výpověďmi. abychom se měli čeho chytit. ale ne aby mi ptáčka vyplašili! Musím to ještě 194 . kdyţ se po chvilce vrátil opět do místnosti. neţ našel. ţe opouštěl kino Palladium po zhlédnutí filmu Ani vlásek. „Á. „Bude potřeba něco zařídit. kdyţ jste za námi přišel. jak je ten mládenec líčí. ţe jste udělal dobře. ţe našeho člověka napadl tenkrát modus operandi pro příští zločin.“ řekl inspektor Crome. Popsal toho člověka jen neurčitě.“ „Něco by na tom mohlo být. ţe tu máme Hillovo jméno i adresu. Vypověděl. Mimochodem – podejte mi akta Curstonského případu!“ Trvalo mu pár minut. které jsme dostali od kolegŧ z Torquaye.’ Ani vlásek – není to ten film.“ „Tak co je. pane inspektore. co hledal. tady je to.To je nápad. Nashledanou. Bylo by na čase.

“ „Lord Trenchard má policii nového typu. a nos do luftu – tak bych si detektiva nepředstavoval. Vypadá to. „Byl jsem u samotného inspektora Croma. která na něho čekala na nábřeţí. děvče moje. No a co ti říkal?“ Tom jí stručně zopakoval podstatu rozhovoru. „V pořádku. děvče moje! Jestli je opravdu A B C. „A mezitím bychom se mohli najíst v restauraci Na rŧţku.“ Lily vzdychla a přikývla.“ prohlásila Lily s obdivem. A tvoje taky. jestli jsem měl pravdu. A vsadil bych se. ţe je hotov zahodit flintu do ţita. Kaţdopádně k vám přijdou a vezmou ho trošku do parády. aby se k tomu vyjádřil. To je ten. A maminčino taky.“ „Chudák pan Cust. co vede vyšetřování. ţe je to opravdu on?“ „Myslí si. „Tak pojď!“ 195 .“ „Jú. Tome!“ Lily mu u vytrţení stiskla loket. Jen si pomysli. co o tom soudíš?“ Lily se k němu přitiskla ještě víc. ţe by otiskli i tvou fotografii. ţe by to mohl být on. Pak bychom si myslím mohli Custa předvést a poţádat ho. tak spáchal čtyři hrozné vraţdy.“ „Jakýpak chudák.říct starému. „Vidíš mezi nimi ohromné lidi. Tome?“ „Určitě. Tome?“ Tom přikývl.“ „Tak a teď pŧjdeme někam na oběd. „Tak oni si myslí. tak by mohlo být moje jméno ve všech novinách!“ „Váţně. „To je jistě strašné.“ „Jak vypadá?“ „Nemluva.“ Venku se Tom opět přidruţil k Lily Marburyové.

„Uţ jsem tu. viďte. pomyslela si v duchu. Jak to bylo. Jenom bych si ještě potřebovala z nádraţí zavolat.“ „No tak mi o tom ještě povídej. „Vy moc často nemíváte telefon.“ Přeběhla přes ulici a za tři minuty byla zpátky celá rozpálená. Oko mu padlo na nadpisy v novinách. Narození – sňatky – úmrtí. . Otočil se a mezi dveřmi stála paní Marburyová a zřejmě div nepraskla zvědavostí. jak to myslím – jako by se ztrácel v oblacích. Toho. ţe to nebyla špatná zpráva?“ „Ne – ne. kdyţ se po vás ptala nějaká dáma. pane 196 . které drţel v ruce.A celá ta léta se o sestře ani nezmínil‘.“ „A komupak?“ „Jedné ţábě. co mu A B C posílá ty dopisy?“ „Ne. Toho druhého jsi neviděl?“ „Jakého druhého?“ „Toho Belgičana.“ „Doufám. to se vám přiznávám. „Sestře se právě narodil synáček. paní Marburyová. „Povídej mi ještě o Scotland Yardu. pane Custe?“ „Ne – ehm – ne. ale takový jako škrobenější – víte. Nejdřív jsem si myslela. kdyţ jsi vešel dovnitř? S kým jsi mluvil a co ti říkal?“ Pan Cust poloţil opatrně sluchátko zpět na vidlici. ţe to volá naše Lily – měla podobný hlas. Tome. A přitom jakţiv ţádnou sestru neměl! „I pro pána! To je radost. Ten tam nebyl.„Ano – uţ jdu..“ vyhrkl.“ Zavěsila se do něho.Ti muţští jsou všichni stejní!‘) „Však mě to překvapilo. to nemívám..“ Ta ţenská nedá pokoj. to je radost!“ (. Tak to vám gratuluju. s kterou jsem se měla sejít.

budou stydět!“ Z jakéhosi záhadného dŧvodu. „Ale snad to ani nemysleli váţně. „A teď se. jestli si pospíším. ne – dva tři dny – déle ne. „Jiného nemám a sotvakdy mít budu a – ehm – musím okamţitě odcestovat. pane Custe?“ volala za ním paní Marburyová. 197 . ţe pan Cust je ten strašný netvor. kufřík v ruce. zapudilo oznámení pana Custa. který by sama nebyla mohla vysvětlit.“ Zmizel ve svém pokoji. sešel tiše po schodech.“ „Zdrţíte se tam dlouho. ze srdce vám gratuluju. doufám. z mysli paní Marburyové veškeré pochybnosti o solidním charakteru jejího podnájemníka. Je to prvorozený synáček. „Jen jestli moc nezkusila. Na okamţik spočinul očima na telefonu. kdyţ utíkal do schodŧ. Myslím. Myšlenky se jí rozběhly po vyjeţděných babících kolejích. ţe se jeho sestře narodil synáček. Jak včera večer Tom a Lily sháněli ta stará data! Chtěli by dokázat. Zčistajasna pocítila výčitky svědomí. „Ne. Paní Marburyová se uchýlila do kuchyně a přemítala procítěně „o tom zlatém drobečkovi“.“ pomyslela si paní Marburyová a zkoušela na tváři cihličku. Pan Cust. nebo uţ máte nějaké synovečky a neteřinky?“ „Jen tohohle. ţe bych mohl ještě stihnout vlak.“ řekl pan Cust. ten A B C. abych přijel. není-li moc horká na Lilyino hedvábné kombiné. Krátký rozhovor mu ještě zněl v uších.“ upokojila se. Oni chtějí.Cust. Jen kvŧli jeho monogramu a kvŧli několika náhodným shodám. chudinka zlatá.

.... hezké děvče. Kam teď. Nebo přece? Ţeny mívají podivné nápady. ţe vás přijde navštívit jeden inspektor ze Scotland Yardu.. ţe ten inspektor přijde? A její hlas.. Ale kdyby to věděla.. pane Custe? Snad vás bude zajímat...„Jste to vy..“ Co jí na to řekl? Uţ ani nevěděl.... Neměl by. Jak to.. Jednou jsou nečekaně kruté a jindy nečekaně laskavé.. Otevřel domovní dveře. jste velmi laskavá. Paní Marburyová by ho mohla přistihnout. mluvila změněným hlasem... Hodné děvče. aby ji matka nepoznala.“ Něco takového. aby byl doma? Ale jak věděla. Jednou viděl. Hodné.. slečno.? Šramot z kuchyně rozhodl. ţe mu telefonovala? Ţe by to byla uhádla? Nebo mu o inspektorově návštěvě chtěla říct proto. „Děkuji vám – děkuji vám.. Ne. Pravděpodobně – pravděpodobně – to ví. Zŧstal stát u věšáku obtěţkaného kabáty a deštníky.... jak Lily pouští z pastičky myš. prošel a zavřel za sebou.? 198 ....... tak by ji přece ani ve snu nenapadlo. na to není čas...

který by si byl ve vlaku nebo na nádraţích všiml někoho. pane komisaři. monsieur Poirote. inspektor Crome.20. Nabízel punčochy asi tuctu lidí. On prodával přímo. Nepodařilo se najít svědka.“ „Zatím to tedy vypadá jednoznačně. Ten člověk nemohl být regulérní agent. Paigntonu a Torquaye.“ Poirot rozhodil ruce. V den vraţdy se vrátil do hotelu ve 22.30 večer. abychom se podívali po větší objednávce punčoch. který přijíţdí do Torre ve 22. Mohl odjet z Curstonu vlakem v 21. inspektore?“ „Řekl bych. Ubytoval se v Globusu pod vlastním jménem. V Bexhillu postupoval obdobně. Musím říct. ţe ano. KAPITOLA V Scotland Yardu A zase porady. ale ten pátek byly v Darmouthu veslařské závody a vlaky do Kingswearu byly dost nabité. Poirot a já. 199 . „Mám shrnout všechna fakta. Ubytoval se v Propasti.“ „Sehnal jsem si informace z Curstonu. to je menší hotel v Torre u nádraţí.“ Crome nahlédl do jakéhosi fasciklu.29. na koho by se hodil jeho popis. kterým přišel nabízet punčochy. ţe postupoval dŧkladně. která jsou zatím k dispozici?“ „Buďte tak laskav. Zplnomocněný komisař.57. „Bylo tak indikováno. Zplnomocněný komisař právě říkal: „To jste měl dobrý nápad. Mám seznam osob. místo aby sbíral objednávky.

„Prohledal jsem dŧkladně pokoj. kterou mi udal. Bylo mi řečeno. které měl Cust v zásobě. co si koupila paní Ascherová. Prohlídka přinesla naprosto přesvědčivé dŧkazy.“ „Ţe by spoluviník?“ nadhodil zplnomocněný komisař.“ mínil Poirot. kde měl sloţeny krabice s punčochami krabici stejných rozměrŧ.“ prohlásil zplnomocněný komisař. „Je to podivné – ledaţe –“ Všichni jsme se na něho tázavě podívali. neobsahovala punčochy. Jeho bytná vypověděla. „A našel jsem ještě něco. na nichţ psal ony dopisy.“ řekl inspektor a jeho hlas dostal triumfem téměř lidský tón. „Našel jsem to aţ dnes 200 . „Na základě výpovědi dotyčného Hartigana jsem zašel na adresu. Zavrtěl však hlavou a inspektor pokračoval. Bydlel v hostinci U Featherŧ.včetně paní Barnardové a včetně Zrzavé kočky. ale zjistil jsem. a ještě pár lidem z ulice. „To sotva. jak se ukázalo. které jsou totoţné s dopisními papíry. jsem dostal od její neteře (jménem Drowerová) – a jsou totoţné s těmi. ţe Cust asi před pŧlhodinou opustil byt.“ řekl zplnomocněný komisař. aby ho někdo volal. ţe se to stalo poprvé. větší zásobu punčoch a vzadu za skříní. Do Londýna se vrátil nazítří v pŧl dvanácté. ale osm úplně nových Abecedních jízdních řádů!“ „Jasný dŧkaz. V Andoveru to dělal taky tak. Ten pár. sousedce paní Ascherové.“ „Zatím to báječně klape. Nabízel punčochy paní Fowlerové. Opustil hotel hned zvečera. ţe tak učinil na základě nějakého telefonického rozhovoru. která však. který obýval. kdyţ se odmlčel. Našel jsem krabici dopisních papírŧ.

“ „Ten nŧţ?“ „Ano.“ 201 . „Pardon?“ „Říkáme si. ţe se na něho ostatní zvědavě koukli. Je na něm ještě zaschlá krev. Crome.“ poznamenal Poirot. jen se nebojte. monsieur Poirote?“ „Jest něco. kdyby ho byl přinesl s sebou zpátky. takţe jsem to ještě neměl čas ohlásit. a protoţe si uvědomil. ale byl tam. Věšák na chodbě – ten jakţivo nikdo neoddělává. „Je vám na tom něco divné. ţe je nebezpečné schovávat ho u sebe v pokoji (jak monsieur Poirot upozorňuje). neţ jsem ho dostal od stěny. ţe ho dřív nebo později určitě chytíme.ráno. „Mě ale napadlo. V jeho pokoji nebylo ani stopy po noţi –“ „Byl by to akt imbecila.“ „Toho dostaneme. Dalo mi to velkou práci. „Teď uţ nám chybí jen jedno jediné.“ „A co by to mělo být?“ „Vrah sám. Jste téhoţ názoru?“ „Ach tak – ano.“ pochválil ho zplnomocněný komisař. Bez jediné pochybnosti. mohl se poohlédnout po jiné skrýši. „Co o tom soudíte.“ Pronesl to tak nepřítomně. co jest mi na tom moc divné. Jaké místo v domě by si byl asi zvolil? Uhádl jsem to hned. Určitě je to on.“ Inspektor to pronášel s velkou sebedŧvěrou. pane komisaři. Vědět proč. „Však to také není normálně uvaţující člověk. jestli ho přece jen nepřinesl s sebou domŧ. monsieur Poirote?“ Poirot se vytrhl ze zamyšlení. Ten motiv.“ odporoval mu zase inspektor.“ „Výborně.

Za našich časŧ byl blázen prostě blázen a nepátrali jsme po vědeckých termínech. Crome. který se podjal úkolu ho zničit. ţe monsieur Poirot je detektiv. kdyby nevypadal tak obyčejně. dostaneme ho co nevidět. jak to monsieur Poirot myslí. „Máte pravdu. ale neřekl nic. jaký je ohromný. abychom člověka jako A B C dali do sanatoria.“ Poirot se usmál. ţe to u něho pramení z velmi intenzivního komplexu méněcennosti. kde by mu pár týdnŧ vykládali. „No tak.“ „Byli bychom ho uţ dávno dopadli. „Chápu. abychom to mohli pěkně naservírovat.“ pravil zplnomocněný komisař.“ „Hm. Mŧţe mít utkvělou představu.“ řekl zplnomocněný komisař netrpělivě. Porada skončila. a pak by ho propustili jako právoplatného člena lidské společnosti. „To je ta dnešní hantýrka. Dneska by nějaký ten moderní doktor mohl chtít. Uţ jsme se naobtěţovali tolika úplně nevinných lidí!“ „Kdepak teď asi je?“ zafilozofoval zplnomocněný komisař. Mŧţe jít i o claustrofobii. drahý příteli. kterou spojuje s osobou monsieur Poirota. Musí jít o nějakou utkvělou představu. Domnívám se.„Ale.“ přispěl mu Crome ušlechtile na pomoc. ten člověk je blázen. 202 .“ prohlásil zplnomocněný komisař. „Má docela pravdu.

“ Pan Cust si říkal: „Hercule Poirot... Noviny. V prázdné výkladní skříni visí cedule. Pomyslel si: „Nemŧţu takhle chodit věčně. cítí se tak divně.. pane. Vrah dosud nedopaden. Ano.?“ A zase kráčel dál. „Případ s A B C. Alice Ascherová. Omluvil se a poodstoupil....30.. KAPITOLA (Nikoli z osobních vzpomínek kapitána Hastingse) Pan Cust stál před zelinářstvím. Interview s monsieurem Herculem Poirotem... K pronajmutí. tady to bylo.“ Nohu před nohu.. Ale člověk je stejně směšný tvor.. Jestlipak ten ví. Pomalu se táhl pryč – směrem k hlavní ulici městečka. Je to těţké – tak těţké – kdyţ mu teď uţ nezbývají ţádné peníze..... Jako po vymření. Pohlédl přes ulici. 203 . Všude prázdno..“ To přišla zelinářova ţena vyndat citróny.. Podíval se na stojan s novinami před trafikou. „Dovolte. Nejí-li člověk nic celý den. Tabák.. Chŧze je stejně divná věc.. Strašně směšné. Nohu před nohu – to je směšné.. Nesmím tak koukat na ty noviny.. jako by mu hlava plula v mlze..

A nápis. Policejní komisařství. Nohu před nohu. Vzhlédl.A on.. Odjakţiva se mu lidé posmívali. je ze všech nejsměšnější. Uţ se nedívá na svoje nohy. Je na konci. Před ním zářila světla. Kam jde? Neví.. 204 . Alexander Bonaparte Cust..“ řekl si pan Cust. Zachichotal se. Byl směšný odjakţiva.... Pak překročil práh. A v tom okamţiku se náhle zapotácel a upadl na tvář. „To je směšné. Ani se jim nemohl divit.

Doktor Thompson s vrchním inspektorem Jappem přišli povědět Poirotovi. ţe je hotov zkusil cokoliv. Naštěstí netrval na tom. Řek bych.“ mínil Japp. ţe Lucas chová jistou naději. „Měl jsem za to. kolik trumfŧ máme v ruce my. Stejně mu jde jen o to. ţe by s tím mohl prorazit.“ řekl Japp. Dlouholeté vězení je sotva lákavější neţ trest smrti.“ 205 . jak dopadlo předběţné policejní vyšetřování v případu Alexandra Bonaparta Custa. Stejně nemŧţe stavět obhajobu na ničem neţ na choromyslnosti.“ „Mám za to. „Při choromyslnosti nemŧţe být osvobozen. abych mu dělal společnost. ţe obhájce obviněného zasahoval uţ v tomto stadiu?“ zeptal jsem se.“ „Není to nezvyklé. Je to začátečník a chce se blýsknout na veřejnosti. Lucas si asi dobře neuvědomuje. mŧţe to obţalobou otřást.31. a proto nemohl být vyšetřování přítomen. ţe si obviněný obvykle vyhradí právo na obhajobu aţ před soudem. aby postupoval originálně.“ „Obyčejně to tak bývá. „Ale Lucas je mladý advokát a zřejmě si myslí. „Přijde před porotu. „Jelikoţ má na dobu vraţdy v Bexhillu prvotřídní alibi. Poirot sám měl lehký zánět horních cest dýchacích. KAPITOLA Hercule Poirot se ptá Byl jasný listopadový den.“ pravil Japp.“ Poirot pokrčil rameny. „Tak to bychom tedy měli.

ţe Cust spáchal tyto zločiny nevědomky. probírali jsme pojmy jako grand mal a petit mal.“ pokračoval Thompson.“ řekl jsem. Je to ovšem epileptik.“ „Je moţné spáchat zločin a nevědět o tom?“ zeptal jsem se.“ pravil Japp. měl jsem z toho v hlavě beznadějný zmatek.“ „Vymyslel si podivuhodné finále. Ale všeobecně se soudí. coţ se zhusta stává. A B C měl od prvopočátku efekty přesně vypočítané. „Nemohu se však přiklonit k názoru.Poirot se obrátil k Thompsonovi: „Jaké je vaše mínění.“ „Obyčejně to tak bývá. že ty zločiny spáchal. ţe tento čin nemůže být protikladný jeho vůli v bdělém stavu. ale abych byl upřímný. to byl dramatický závěr hodný celého dramatu. Takový názor by člověk mohl zastávat. doktore?“ „O Custovi? Upřímně řečeno. „Nesmíte se nechat dojmout tím teatrálním a pozérským „Přísahám při bohu!“ Podle mého názoru si Cust docela dobře uvědomuje. Dopisy tento názor 206 . co si o něm myslet. „Epileptik se mŧţe docela dobře dostat do jakéhosi náměsíčného stavu a v tomto stavu spáchat nějaký čin a neuvědomit si pak. „Ale vraťme se k vaší otázce. „Popírá to dost věrohodně.“ Doktor Thompson se trošku usmál. „Ţe vpadl v záchvatu do andoverského policejního komisařství? Ano. Hraje neobyčejně zdařile normálního člověka. kdyţ tak zuřivě zapírají. nevím. kdyby tu nebyly ty dopisy.“ Diskutovali jsme o tom problému dál. ţe jej spáchal. kdyţ začne specialista o svém oboru.

ten bájeslovný silák.“ „A o těch dopisech stále ještě nemáme vysvětlení. protoţe vím.. Díky matčině touze po originalitě (tam bychom hádám objevili oidipovský komplex) vláčí s sebou Cust ţivotem dvě mimořádně bombastická křestní jména. proč byly tyto dopisy psány mně. Japp ještě zŧstal. Evokují myšlenky. aby se tak řeklo. který nepotřeboval nic neţ víc zemí. Alexander a Bonaparte.“ přiznal se inspektor. Svědčí o tom. „Ono alibi vám dělá starosti?“ zeptal se Poirot.. Neexistuje ţádná moţnost. ţe byste se s tím člověkem byl někdy v minulosti setkal?“ „To je vyloučeno. ţe šlo o zločiny předem uváţené.přece vyvracejí. ţe to nemŧţe být pravda. Nu a vy jste Herkules. Ale 207 . Vaše jméno!“ „Moje jméno?“ „Ano.“ Dr. Cust potřebuje protivníka. doktore. ţe je případ uzavřen!“ „Ano – z vašeho hlediska je to pochopitelné. Cust tvrdošíjně mlčí. Thompson odešel.“ „Ale to mě jen tak napadlo. „A přitom tomu nevěřím.“ řekl Poirot. Bonaparte velký vládce Francie. Přijde-li řeč na dopisy. nebudu mít pocit. aby měl co dobývat. „Do jisté míry. jak to souvisí? Alexander – ten neporazitelný vojevŧdce. Budu uţ muset jít. Dokud neodhalím dŧvod. plánovitě připravované. který by ho byl hoden. Chápete uţ. jak se traduje. „Vás to tak zajímá?“ „Naturálně – jelikoţ byly adresovány mně.“ „Měl bych jeden moţný výklad.“ „Vaše slova jsou velmi sugestívní.

překypující sebedŧvěrou. aby se jeho svědectví zaprotokolovalo teď. července. Ten Strange není z těch. ţe se seznámil s Custem v eastbournském hotelu Bílý kříţ večer 24. aby se to projednalo před přelíčením. ţe se zmýlil. kdyţ zjistil. ţe Cust je taky fanda. ţe on sám trval na tom. Vŧbec mu neskákal do řeči! Po večeři hráli s Custem domino. ţe v Custovi našel ideálního společníka. Mám dojem. Nakonec také bylo po jeho. „Tedy typ muţe. Strange je zřejmě blázen do domina a příjemně ho překvapilo.“ „Málokdy se setkáváte s člověkem.“.“ „Tento problém zajisté zdá se být nepřekonatelný. „Crome si má s čím lámat hlavu. A jestliţe byl Cust v Bílém kříţi v Eastbournu v 0.“ dumal Poirot. Vydrţí u toho celé hodiny. Bylo mu smutno a měl chuť si s někým popovídat.“ „Dŧlní inţenýr kolem čtyřicítky. 208 . „Rozhodně to nutí jednoho přemýšlet. který by nerad připustil. Přál si. nemohl dost dobře škrtit Betty Barnardovou na pláţi v Bexhillu mezi pŧlnocí a jednou hodinou. Strange a Cust nad tím taky tak seděli. co chce. kdo si dají lehce něco vymluvit.“ „Popište mi ho. července.“ řekl jsem. ale Strange ho nepustil – naléhal.vyvrátit je dá zatracenou fušku. Přísahá při všem. Nechali toho ve dvanáct deset.“ pravil Japp. Cust uţ chtěl jít spát. který tak přesně ví. Chystá se do Chile. „Trvá na své výpovědi a nedá se ničím zmást.10 25. aby hráli aspoň do pŧlnoci. Mám dojem. Lidi to chytne jako horečka. Energický. co je mu svaté.“ říkal Poirot zamyšleně. Domino je vŧbec divná hra. tvrdohlavý.

A v hotelové knize je to určitě jeho jméno. nŧţ – z toho se nevykroutí. ţe se Strange mýlí a ţe to nebyl Cust – ale proč by proboha říkal. Zemřelo snad to děvče později? Lékař si byl časovými údaji jist a stejně by to Custovi trvalo hezkou chvíli.“ řekl Poirot.„Ten Strange. ţe se jmenuje Cust. jak to udělal!“ Japp se rozloučil. „Řekněte mi. on je velmi pozitivní?“ „Ano. Musel tedy. Spáchal vraţdu v Curstonu. vy povaţujete ten případ za skončený?“ 209 . Nedá se předpokládat. Ale kazí to takový krásný případ. neţ by zmizel nepozorovaně z hotelu v Eastbournu a dostal se do Bexhillu – je to asi čtrnáct mil –“ „Jest to problém – ano. Nedá se vŧbec nijak zviklat. spáchat taky tu vraţdu v Bexhillu. Ţádná porota na světě ho neosvobodí. krucinál. Spáchal vraţdu v Andoveru. „Crome je v koncích.“ pravil. Poirote?“ řekl jsem. monsieur Poirote. A je opravdu těţké se něčeho chytit. Předpokládejme. ţe by měl spoluviníka – maniakové nemívají komplice. Hastingsi. Spáchal vraţdu v Doncasteru. „Jenţe na tom vlastně ani tak moc nezáleţí. Namáhejte si ty své mozkové závity. kdyţ se to tak vezme. „Tak co. „Tady máte krásnou příleţitost. Máme na něho vraţdu v Doncasteru – zakrvácený kabát. Jenţe si nedovedu představit jak!“ Potřásl hlavou a vstal. „Jsou vaše šedé závity mozkové s to ten úkol vyřešit?“ Poirot mi odpověděl otázkou. o kterých jsem tolik slyšel! Vydumejte.

“ „No ovšem. ţe vymyslel a uskutečnil extraordinárně dŧvtipný plán systému vraţd. Víme. ţe byl tak laskav a nenechal druhé lidi trpět za své zločiny. Víme. Proč spáchal tyto vraţdy? Proč si vybral precizně tyto lidi?“ 210 . ţe ho neznám vůbec. kterého si nikdo nikdy nevšimne. ţe je tichý a plachý – ten typ člověka.“ „Touha po moci –“ začal jsem. Hastingsi. „Co jiného je tento případ uţ od začátku? Stále tápu. ţe bojoval za války. Víme. ţe utrpěl menší zranění na hlavě a ţe byl z armády suspendován pro epilepsii. „Ano – to vysvětluje mnohé. Je potřeba jenom ještě doplnit pár detailŧ. Víme. Víme také.“ Poirot zvedl oči k nebi. abych našel cestu – k poznání vraha. Jsou tu věci. je záhada stejně hluboká jako dříve. Víme.. Víme. ţe ten muţ je pln protikladŧ? Stupidní a mazaný. Máme vraha. protoţe jsme ho dostali za mříţoví!“ „Víme toho na něho přece dost!“ „Leč nevíme nic o něm. ţe bydlel téměř dva roky u paní Marburyové. Já mašíruji ve tmách. Hastingsi. který by tyto dvě nátury spojil. Víme. prakticky ano.„No – ano. které chci věděti. ţe zabíjel bez milosti a bez lítosti.. nelítostný a velkodušný – a musí tu být nějaký dominující faktor. kdyţ se na to díváte jako na psychologický problém. kde byl zrozen. Není to vítězství.“ začal jsem. „Případ je skončený! Případ je ten muž. Hastingsi! Dokud my nebudeme vědět vše o tom muţi. Máme většinu dŧkazŧ. ţe se dopustil jistých neuvěřitelně stupidních chyb. A teď si uvědomuji. Vy nevidíte. Leč mne to neuspokojuje.

Jest mi třeba ještě nějakých informací. vzpomněl jsem si na jednu vaši poznámku – poznámku absolutně skvostnou svou jasnou vizí.“ trval na svém Poirot. čeho jsem nepostřehl. Probudil jsem se tím. a to jest vysoce dŧleţité. Vidím odpovědi na všechny mé otázky. Pak však –“ Odmlčel se na chvíli. Musím se vlastně přiznat. jejíţ jméno začínalo s B? Betty Barnardová. až budu mít odpověď na jistou otázku.“ „Kterápak moje poznámka byla tak brilantní?“ zeptal jsem se. ţe vy máte génia pro konstatování zřejmého? Bylo to zřejmé. Ty mohu získat od naší speciální legie.“ „Mohl byste mi to laskavě vysvětlit?“ „Momentálně nikoli. tušil uţ dávno). Mělo by to tak být – musí to tak být. Vy mě inspirujete. tam jsem měl ideu. pak já půjdu 211 .“ říkal s dojetím. „Mon cher Hastings. a konečně. pravda. ţe jsem zkrátka usnul.“ „A jakpak jsem vás inspiroval tentokrát?“ zeptal jsem se. „Je to pravda.„Podle abecedy –“ začal jsem. A pak pak. motiv pro doncasterskou vraţdu. „Vţdy – vţdy – vy mi pomŧţete – vy mi přinesete štěstí. motiv pro lorda Carmichaela Clarka. „Zatímco jsem já kladl sám sobě otázky. Nechtěl jsem ho přerušovat. Neřekl jsem vám uţ jednou.. ţe mi Poirot poklepal na rameno. Motiv pro paní Ascherovou (ten jsem.. „Mŧj dobrý génie!“ Tento projev uznání mi docela vzal dech. „Byla Betty Barnardová jedinou osobou v Bexhillu. „Činí to všechno krystalově jasné. motiv pro Hercula Poirota.

My konečně budeme tváří v tvář A B C a Hercule Poirot – soupeři. ţe vám Cust poví?“ Hercule Poirot se usmál. kterou mu konverzace skýtá. „A podle ní budu vědět pravdu. nic není tak nebezpečného jako konverzace! Řeč. nemŧţe odolat příleţitosti odhalení a vyjádření sebe. „Leţ“. Je vous assure. kdo má co skrývati. Hastingsi. Lidská bytost. co si přeje skrývat. „my budeme mluvit. „A pak. tak mi pravil jeden Francouz starý a moudrý kdysi.“ „A pak?“ zeptal jsem se. řekl. Vţdy se prozrazuje. aby nemusel myslet.“ 212 . Hastingsi.“ řekl Poirot. že pro někoho. Je to neomylný zpŧsob objevování toho.a navštívím A B C.“ „Co čekáte. je vynález člověka.

kde se Cust tenkrát ubytoval. mračil se a rozhodně odmítal ukojit mou přirozenou zvědavost. kde byla Betty Barnardová nalezena mrtva.32. Zjistil jsem však. KAPITOLA Lišáka chytíme Následující dny měl Poirot spoustu práce. Načeţ zašel na pláţ – na místo. ţe má v úmyslu navštívit Bexhill a okolí. ale i ostatní členy zvláštní legie. Netřeba říkat. Na sklonku týdne však prohlásil. Tajemně zmizel. Poirotovy úmysly jim byly právě tak záhadou jako mně. Nevyzval mě. K večeru jsem však uţ měl kaţdopádně aspoň trochu představu o tom. co má Poirot za lubem. 213 . nedověděl se přes všechno vyptávání nic nového. v kolik hodin ji Cust navštívil a co jí přesně říkal. a vyzval mě. protoţe příliv zaplavoval to místo dvakrát denně. Účel tohoto počínání mi unikal. ale Poirot sám se zdál s výsledkem spokojen. a vyšetřoval velmi podrobně. hovořil velmi málo. kterou jsem měl podle něho v minulosti pronést. co ţe to bylo za brilantní poznámku. abych jel s sebou. ţe nepozval jen mne. Pokud jsem mohl posoudit. kdy ten člověk odjel. Nejprve navštívil manţele Barnardovy a dal si od paní Barnardové přesně popsat. Pak se odebral do hotelu. ţe jsem pozvání ochotně přijal. abych ho provázel při jeho tajemných cestách a výzkumech – a to se mě trošku dotklo. Obcházel tu kolem dokola a pečlivě studoval oblázky.

„Voilá. Z pláţe kráčel na nejbliţší místo. proč jste tak dobře naladěn. abyste mne tam všichni doprovázeli. ţe mě to zaráţelo a skoro pohoršovalo. on byl odporný!“ Zatímco jsme upíjeli koktejly. Květnatým galským zpŧsobem sloţil hold tvaru jejích kotníkŧ.“ pravil Poirot. „Nohy Angličanek – ony jsou vţdycky příliš tenké. Zbytečné. kde nám dal přinést od baculaté číšnice Milly Highleyové čaj jistě ohřívaný.“ „No a?“ „Trpělivost. odkud vyjíţděly autobusy do Eastbournu. Vţdyť jste ţádnou novou skutečnost nezjistil. co tím sledujete? Pokoušíte se vyvrátit to alibi. Leč vy. Mezitím pojďme nazpět do hotelu a objednejme si koktejl. mademoiselle. vy máte dokonalou noţku.“ „Ne – to je pravda. bude-li tomu dán čas. Všecko se rozvine. Poirot se nenamáhal. pokud šlo o jeho národnost. Ale nechápu. Ţe ví. aby šel. zeptal se Franklin Clarke zvědavě: „Mŧţeme hádat.. „Jsem hotov v Bexhillu.. kde by se dalo parkovat. ale koketoval s ní takovým zpŧsobem. aby ji vyvedl z omylu. co páni z Francie dovedou. Poté se odebral na autobusovou zastávku.Uţ dávno jsem však seznal. Za moment pojedu do Eastbourne. Ona má formu – ona má kotník!“ Milly Highleyová se mnoho hihňala a nabádala ho.“ „Vy mi ale stejně připadáte tak spokojený sám se sebou!“ 214 . ţe Poirotovy činy obvykle vyplývají z jasného záměru. ať uţ se zdají jakkoli nesmyslné. Jeden malý dotaz tam – toť vše. Ten carltonský čaj. Konečně nás zavedl k Rezavé kočce.

“ Clarke se zazubil. Jedna otázka kaţdému z vás. ţe budete mluvit pravdu?“ Pronášel to tak slavnostně. Leč na počátku musel kaţdý přísahat.“ pravil Poirot rázně. celou pravdu a nic neţ pravdu. „Začněme tedy –“ „Jsem připravena. mon cher monsieur Clarke. Třetí mohla být zamlčena. o kloboucích. „A dál?“ zeptala se Megan.“ „Avšak já chci.“ Obrátil se na Franklina Clarka.“ řekl Clarke netrpělivě. „Ah – dámy mají přednost – leč tentokrát by to nebyl bontón. také podlehli slavnostnímu tónu. ţe bude mluvit pravdu. „Eh bien – já si chci hráti tu hru.“ Zatvářil se váţně.“ „Jasně. Přísaháte vy všichni. ţe druzí. 215 .“ „To se ptáte váţně?“ „Ano. „To má být vtip?“ „Rozhodně nikoli. „Bon. Jenţe ono není třeba mít tři otázky. Ty otázky byly naturálně nejvýše indiskrétní. kde kaţdý po řadě jest tázán tři otázky – dvě z nich musí být zodpovězeny pravdivě. Všichni odpřisáhli.“ Odmlčel se. Jedna bude dosti. které dámy zvolily tento rok pro ascotské dostihy?“ Franklin Clarke na něho vyvalil oči. celí udivení. „Mŧj přítel Hastings. Byla to hra. ţe jako mladý muţ hrál společenskou hru zvanou Pravda. My začneme jinde.“ řekla Thora Greyová. váţně. on mi jednou vypravoval.„Dosud nic nevyvrátilo mou malou ideu – to jest proto. „Co jste vy soudil. „Povíme vám cokoli. co ţádal. aby to bylo váţnější neţ hra.

Eh bien ano či ne?“ „Sir Carmichael byl ke mně ohromně laskavý. A já jsem mu oplácela stejným – úctou a vděčností. mademoiselle. kdyby vás byl poţádal o ruku?“ Dívka vyskočila. „Jak se opovaţujete klást mi takové otázky! Je to – je to uráţka!“ „Snad. Poirot však zřejmě nevěnoval příliš pozornosti jeho odpovědi. Jako by se zatvrdil. jsem měl dojem.“ Zaváhala. kdy jste měl prázdniny. já jsem letos vlastně v Ascotu nebyl. Leč vy jste přísahala mluvit pravdu. mademoiselle.“ V obličeji mu bolestně zacukalo. ale to není odpověď ano či ne.“ Poirot se usmál a obrátil se na Donalda Frasera. Vystřelil na ni otázku ostře a bez oklik. „Letos. „Kdy jsem měl dovolenou? Prvních čtrnáct dní v srpnu.„Víte. jak jsem vídal ţenské na projíţďkách v autech. Pomyslel jsem si.“ „Pardon. Obrátil se k Thoře Greyové a já jsem postřehl změnu v jeho hlase.“ 216 . Choval se ke mně skoro jako k dceři. „Děkuji vám. monsieur?“ Teď zase koukal překvapeně Fraser. „Odpověď zní samozřejmě ne!“ Neřekl na to nic. byla byste se provdala za lorda Carmichaela. ţe si pořídily na Ascot ještě bláznivější hučky neţ jindy. ţe mu ta otázka znovu připomněla ztrátu milované dívky. „Mademoiselle. ale z toho. v případě smrti lady Clarkové. monsieur Poirote.“ „Fantastické?“ „Úplně fantastické.

ale pak se rozpomněl a vrátil se k Mary Drowerové. Věděl jsem. „Ne!“ Všichni jsme sebou trhli. „Povězte mi. „Jejda.“ Ohlédl se po mně. pane Poirote. já – já vlastně ještě nevím. „Alors cest bien. která vede podél pobřeţí přes Pevensey do Eastbournu. co bude. jak odpoví.“ Usmál se. v jaký výsledek mého vyšetřování doufáte? Přejete si. my musíme vyjet do Eastbournu. jako by se chystala podstoupit těţkou zkoušku. Poirot se naklonil kupředu a zkoumavě si prohlíţel její tvář. „vám je moţná pravda nepříjemná.“ Vŧz uţ čekal a netrvalo dlouho. mon enfant.Pak se obrátil k Megan Barnardové. neţ jsme uháněli po silnici. „Mademoiselle. Byl jsem si téměř jist. ţe neuhne od pravdy ani za ţivý svět. máte vy nějakého mladého muţe?“ Mary. mon enfant. která vyčkávala zřejmě s obavami. „Pojďte. Byla ve tváři velmi bledá. „Mademoiselle Megan. Dýchala krátce a rychle. ale – ma foi – neuhýbáte před ní!“ Vykročil ke dveřím.“ pravil. Odpověděla jasným hlasem – a já zŧstal. jako kdyţ do mne hrom uhodí. abych odkryl pravdu – anebo ne?“ Megan hrdě pohodila hlavou dozadu. překvapeně vykulila oči a zrudla. Hastingsi. Poirotŧv hlas zazněl jako rána bičem. Poirote?“ 217 . „Máto cenu se vás něco vyptávat.

do klece strčíme a víc ho nepustíme!“ opakoval Poirot.. co dělám. „Co jest to. ţe se to mŧţe zdát kruté. Vyvoďte si svoje závěry z toho.“ „Lišáka chytíme.„V tomto momentě nikoli.“ Ztichl jsem tedy. do klece strčíme a víc ho nepustíme.“ „Já jsem myslel v Anglii vŧbec. „Vy tady děláte štvanici na lišku?“ „Já ne. Vyčkávat v úkrytu a pak zazní halali.. Poirot. Hastingsi. si bručel písničku. Jakţiv jsem si něco takového nemohl dovolit. Hastingsi? Nedaří se mi rozumět slovŧm. co oni říkají. Kdyţ jsme projíţděli Pevensey. není-liţ pravda – a štvanice započne přes pole – přes křoviska a příkopy – a lišák utíká a někdy také uhne – ale psi –“ „Ohaři!“ „ – ohaři jsou mu na stopě a nakonec ho chytnou a on umírá – rychle a strašlivě.“ Chvíli mlčel. ţe to v těchhle končinách ani není běţné. abychom se tam zdrţeli a prohlédli si místní zámek. ale ve skutečnosti – “ 218 . „Ono jest to velmi strašné.“ Naslouchal jsem.“ „Uznávám. aţ jsem rozpoznal refrén. Zatvářil se náhle váţně a smutně. které zpívaly nějaký popěvek ječivými. Kdyţ jsme se vraceli k autu. zastavili jsme se na okamţik a pozorovali jsme skupinku dětí – podle výstroje jsem hádal na skautíky -. navrhl. „ – lišáka chytíme. zřejmě vrcholně spokojen sám se sebou. falešnými hlásky. A mám dojem.

. krutá smrt neţ co zpívaly ty děti. čeho jsem potřeboval. ne.“ Zavrtěl hlavou.. to není dobré.“ 219 . mŧj příteli. Tout de meme – jest to lepší – ta rychlá. „Coţ je třeba? Já vím – to. Pak prohodil docela jiným tónem: „Zítra navštívím toho Custa. Být zavřen v kleci – navţdy..„ – se to lišákovi líbí? Nevykládejte les betises.“ a pak přikázal šoférovi: „Nazpět do Londýna!“ „Coţpak nepojedete do Eastbournu?“ zvolal jsem.. Ne.

Ještě víc se hrbil. který měl Poirot s tím zvláštním člověkem – Alexandrem Bonapartem Custem. ţe je kaţdopádně naprosto nutné.. jako bych byl osobně přítomen. Mechanicky ţmoulal v prstech sako. Pan Cust dělal dojem. ţe Poirot hezkou chvíli nepromluvil. Jen tam seděl a díval se na muţe proti sobě. Vylíčil mi však. Nakonec řekl mírně: „Vy víte. Vyrozuměl jsem. Musel to být rozčilující okamţik – setkání dvou protivníkŧ v dlouhém dramatu. ţe neměl ţádné těţkosti s propustkou do vězení – ale tato propustka neplatila i pro mne. Chtěl zapŧsobit určitým zpŧsobem na muţe proti sobě a tím byl zcela zaujat. a mimoto byl Poirot toho názoru. Na Poirotově místě bych byl pociťoval osudové vzrušení. 220 . aby spolu hovořili zcela soukromě – jen oni dva tváří v tvář. ţe mám takovou víru v přesnost svého líčení. KAPITOLA Alexander Bonaparte Cust Nebyl jsem přítomen rozhovoru. Poirot je však člověk naprosto věcný. do takových podrobností. Poirot byl tak znám na policii a hrál tak mimořádnou roli v tomto případě.. Zavládl pokojný klid – prosycený vědomím spousty volného času. ţe se scvrkl.33. co se událo. kdo jsem?“ Druhý zavrtěl hlavou.

která převzala obhajobu. „Já jsem ten muţ. a vyčkával. Uţ jsem to přece řekl mnohokrát. kterému jste posílal ony dopisy.“ Poirot ta slova pronesl tiše. Nebo vás snad posílá pan Maynard?“ (Maynard & Cole byla advokátní firma. Zdál se zcela ponořen do sebe a do svých úvah. „Opravdu?“ Řekl to tak samozřejmě jako inspektor Crome.. ale uţ docela jiným tónem – zazníval v něm probuzený zájem. „Ale kdyţ jste je nepsal vy. kdo tedy?“ „Mŧj nepřítel.. Hercule Poirot mu pohled oplatil a párkrát mírně přikývl. ne – nevzpomínám si. ale velký zájem o něho zřejmě neprojevoval.“ Poirot na to nic neříkal. „Opravdu?“ řekl. Za chviličku to opakoval znovu. Zvedl hlavu a podíval se na Poirota.“ „Já vím.. Ledaţe byste byl – jak se to říká – koncipient pana Lucase. Pan Cust pokračoval: „Všichni byli proti mně – odjakţiva.“ pravil. Je to gigantické spiknutí.“ „I kdyţ jste byl chlapec?“ 221 . jak na to bude reagovat. Pan Cust sklopil oči a řekl rozhněvaně a umíněně: „V ţivotě jsem vám nepsal. Policie – kaţdý – všichni proti mně.“ Tohle okamţitě mezi ně rušivě zasáhlo.. Všichni jsou proti mně. Já jsem ty dopisy nepsal.) Říkal to sice zdvořile. Musím mít nepřítele. „Já jsem Hercule Poirot. Pan Cust zvedl trochu hlavu.“ řekl Poirot.. „Ano.„Ne. jenţe ne tak nafoukaně..

“ Zadíval se náhle úpěnlivě na muţe proti sobě. abych se prosazoval – mluvila o silné vŧli. „Víte. Ve škole jsem míval velké trápení – jakmile se spoluţáci dověděli. ţe jsem 222 ..“ řekl Poirot. Uvědomil jsem si to dost brzo.. ţe dokáţu všecko na světě!“ Na okamţik se odmlčel. jak to myslíte. Proto mi dala ta směšná křestní jména. „Já rozumím. „Dobře. Měla takovou nesmyslnou představu. Bývalo by to bylo pro ni takové zklamání.. A přitom jsem ani neměl pocit. co jsem zaţil já. ţe mě všichni považují za hlupáka. jak se jmenuji – dělali si ze mne legraci. „Pokračujte!“ „Jen jsem cítil. „Ne – ne – to bych tvrdit nemohl.. Nejsem z těch.“ Potřásl hlavou.Pan Cust zřejmě uvaţoval. Byl jsem zakřiknutý – měl jsem strach z lidí..“ „A ještě později – za války?“ napověděl mu Poirot. „Přirozeně ţe neměla pravdu. říkala. kteří to v ţivotě někam dotáhnou. Poprvé v ţivotě jsem měl pocit. Vţdycky jsem provedl nějakou hloupost – a tím jsem se zesměšnil. Velmi deprimující.. I na obchodní akademii jsem byl nejhloupější ze třídy – trvalo mi to nejdéle naučit se psát na stroji a těsnopisu.“ vykládal. Moje matka mě měla velmi ráda. Pan Cust náhle rozjasnil tvář. „mně se ve válce líbilo. Aspoň to. jak to myslím. ţe to ve světě někam dotáhnu. ţe se toho chudák maminka nedočkala. Vţdycky mě nabádala.. ţe jsem tak hloupý – jestli rozumíte. ţe kaţdý se mŧţe stát pánem svého osudu. říkala. Učil jsem se moc špatně – ani na sporty jsem nebyl. Ale byla ctiţádostivá – strašně ctiţádostivá. Později v kanceláři to bylo také tak..

Ale přišlo se na to. ţe občas nemám docela jasnou představu. Ale opravdu si nemyslím. Počítalo se se mnou právě tak jako s kaţdým druhým..“ 223 . Plat a ještě procenta!“ Poirot mu jemně připomněl: „Leč vy jste si vědom. Pozbýval jsem vědomí. Měl jsem ovšem menší plat. Mám dopisy. víte? A párkrát jsem upadl. zvlášť kdyţ přišly horší časy..“ Úsměv mu zmizel ze rtŧ. Vţdycky byl povýšen někdo jiný místo mne. které mi psali a kde mi přikazovali..jako ti ostatní.. to podle mého nebylo spravedlivé. není-liţ pravda.“ Pokračoval: „Mám na to doklady – písemné doklady. co se se mnou děje. Byli jsme všichni na stejné lodi. „A pak jsem byl zraněn do hlavy. o níţ tvrdíte.. ţe mívám ty záchvaty.“ „Nejsou to vlastně doklady – leč dopisy psané na stroji.. ţe vás zaměstnávala. kam mám jet a koho tam navštívit.“ „A pak?“ zeptal se Poirot. Jenom lehce. Ani po válce se mi nevedlo tak zle. Neměl jsem dost vervy. ţe firma. Začal jsem mít těţkosti opravdu velké těţkosti. „Našel jsem si místo v kanceláři. ţil jsem jen tak z ruky do úst (a jako úředník se musí člověk reprezentovat). tento fakt popírá?“ Pan Cust se opět celý rozčilil. Ne. Tenkrát se samozřejmě všude nabízela krásná místa. A – a jaksi jsem nepostupoval. „Protoţe se taky spikli proti mně – museli se proti mně spiknout. Věděl jsem odjakţiva. ţe mě kvŧli tomu museli superarbitrovat. Po pravdě řečeno. kdyţ tu mi ta továrna na punčochy nabídla zastoupení.

„To je snad jedno. Pochopitelně ţe velký výrobní podnik píše dopisy na stroji.“ „Vy nevíte, pane Custe, ţe je moţno psací stroj identifikovat? Všechny ty dopisy byly psány na jednom určitém stroji.“ „No a?“ „A to na stroji, který patřil vám – na tom, který byl nalezen ve vašem pokoji.“ „Ten mi poslali od firmy, kdyţ jsem nastoupil.“ „Ano, ale ty dopisy jste dostal až potom. Takţe to vypadá, není-liţ pravda, jako byste je byl sám napsal na stroji a sám si je poslal?“ „Ne, ne! I to patří k spiknutí proti mně!“ Dodal náhle: „A mimoto je pravděpodobné, ţe vyřizují korespondenci na stroji stejného typu.“ „Na stroji stejného typu ano, ale nikoli na stejném stroji.“ Pan Cust opakoval umíněně: „Je to spiknutí!“ „A co ty jízdní řády, které se našly ve skříni?“ „O těch nic nevím. Myslel jsem, ţe to jsou samé punčochy.“ „Proč jste si zaškrtl jméno paní Ascherové na tom prvním seznamu lidí z Andoveru?“ „Protoţe jsem se rozhodl, ţe u ní začnu. Člověk musí někde začít.“ „Ano, to je pravda. Člověk musí někde začít.“ „Tak jsem to nemyslel!“ zvolal pan Cust. „Nemyslel jsem to tak jako vy!“ „Leč vy víte, jak jsem to myslel já?“ Pan Cust nic neříkal. Celý se chvěl. „Já jsem to neudělal!“ řekl. „Jsem v tom docela nevinně. Je to nějaký omyl. Podívejte se, vezměte si tu druhou

224

vraţdu – v Bexhillu. V té době jsem hrál domino v Eastbournu. To musíte uznat,“ dodal triumfálně. „Ano.“ Poirot to říkal přemítavým, hedvábným hlasem. „Leč ono je tak lehké, není-liţ pravda, udělat chybu o den? A jste-li tvrdohlavý, sebejistý člověk jako pan Strange, nebudete uvaţovat o moţnosti omylu. Co jste jednou řekl, na tom budete trvat... On je muţ toho druhu. A hotelová kniha – je to velmi lehké napsat špatné datum, kdyţ se zapisujete – pravděpodobně si toho nikdo v té chvíli nevšimne.“ „Ten večer jsem hrál domino!“ „Vy hrajete domino velmi dobře, nemýlím-li se.“ Tohle pana Custa trochu poplašilo. „Ano – ano, myslím, ţe ano.“ „Jest to velmi absorbující hra, není-liţ pravda, a vyţaduje mnoho dovednosti?“ „No, musí se to umět – musí se to umět! V úřadě jsem se něco nahrál – o polední přestávce. To byste koukal, jak se dočista cizí lidé sblíţí nad dominem.“ Zasmál se. „Vzpomínám si na jednoho člověka – nikdy na něho nezapomenu, protoţe mi řekl něco zvláštního – dali jsme se do řeči při šálku kávy a pak jsme začali hrát domino. No a za dvacet minut jsem měl pocit, ţe ho znám celý ţivot.“ „Co to bylo, co vám řekl?“ Pan Cust se zachmuřil. „Vyděsil mě – dočista mě vyděsil. Začal mluvit o tom, ţe kaţdý má svŧj osud vepsaný v dlani. A pak mi ukázal svou dlaň a čáry, z kterých se dalo vyčíst, ţe dvakrát jen taktak unikne utopení – taky dvakrát utopení jen taktak unikl. A pak si prohlédl mou dlaň a říkal mi takové

225

neuvěřitelné věci! Říkal, ţe budu nejznámějším člověkem v celé Anglii, neţ umřu. Říkal, ţe o mně bude hovořit celá země. A říkal také – říkal...“ Pan Cust nemohl dál – zajíkl se. „Ano?“ Poirotŧv pohled měl na něho hypnotický vliv. Pan Cust se na něho koukal, pak se odvrátil, ale nevydrţel to a podlehl znovu jeho zraku jako očarovaný králík. „Říkal – říkal – ţe to vypadá, jako by mě čekala nepřirozená smrt – zasmál se a řekl: ,Vypadá to skoro, jako byste měl skončit na šibenici,’ ale pak se zasmál a řekl, ţe jen tak ţertoval...“ Náhle zmlkl. Jeho oči se odtrhly od Poirotovy tváře a jezdily bezradně sem a tam. „Ach, ta moje hlava – hlava mě moc trápí – Mívám někdy hrozné bolesti. A pak ani nevím – ani nevím –“ Nemohl dál. Poirot se naklonil kupředu. Promluvil tiše, ale velmi určitě. „Ale vy víte, není-liž pravda, “ pravil, „že jste spáchal ony vraždy?“ Pan Cust vzhlédl. Hleděl na něho přímým, prostým pohledem. Všechen odpor z něho vyprchal. Vypadal podivuhodně klidný. „Ano,“ řekl. „Vím to.“ „Avšak – uhádl jsem to, není-liţ pravda – vy nevíte, proč jste je spáchal?“ Pan Cust zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl. „To nevím.“

226

34. KAPITOLA
Jak to viděl Poirot
Seděli jsme v bezdechém napětí a naslouchali jsme Poirotovi, který nám na závěr objasňoval celý případ. „Po veškerý ten čas,“ vykládal, „mi dávalo neklid proč toho případu. Nedávno Hastings řekl, ţe případ jest skončen. Já jsem mu odpověděl, ţe případ jest ten muž! Celá mystérie nebyla mystérií vražd, alébrţ mystérií vraha A B C. Proč pro něho bylo nevyhnutelným spáchat tyto vraţdy? Proč si zvolil mne jako svého protivníka? To není ţádná odpověď, ţe to byl člověk duševně nebalancovaný. Říci, ţe člověk dělá šílené věci, protoţe jest šílený, jest pouze neinteligentní a stupidní. Šílenec jest stejně logický a rozumový ve svých činech jako normální člověk – souzeno z jeho zvláštního deformovaného hlediska. Například trvá-li někdo na tom, ţe bude chodit ven a posedávat na bobku v ničem neţ v zástěrce kolem beder, bude se zdát jeho chování extrémně excentrické. Leč jakmile víte, že ten člověk sám jest pevně přesvědčen, že jest Mahátmou Gándhím, pak se jeho chování stává perfektně rozumné a logické. V tomto případě bylo třeba představit si mysl tak konstituovanou, ţe bylo logické a rozumové spáchat čtyři nebo více vražd a anoncovat je předem dopisy psanými Herculu Poirotovi. Mŧj přítel Hastings vám řekne, ţe od té chvíle, kdy jsem obdrţel první dopis, byl jsem zneklidněn a rozrušen. V

227

tom okamţiku si mi zdálo, ţe s tím dopisem je mnoho v nepořádku.“ „A to jste se nemýlil,“ řekl Franklin Clarke suše. „Ano. Leč tam, na samém počátku, jsem udělal váţnou chybu. Já jsem dopustil, aby mŧj pocit – mŧj pocit velmi silný o tom dopise zŧstal pouhou impresí. Zacházel jsem s tím pocitem, jako by to byla intuice. V rozváţné, rozumové hlavě neexistuje intuice – inspirovaný dohad! Vy hádáte, ovšem – a dohad je bud' správný neb chybný. Je-li správný, říkáte tomu intuice. Je-li chybný, obvykle o tom uţ znovu nemluvíte. Leč co jest často zváno intuicí, to jest ve skutečnosti imprese založená na logické dedukci nebo zkušenosti. Má-li expert pocit, ţe je něco v nepořádku s obrazem nebo s kusem nábytku nebo s podpisem na šeku, zakládá ve skutečnosti ten pocit na sérii drobných signálŧ a detailŧ. On nemá potřebu je podrobně rozebírat – jeho zkušenosti to činí přebytečným – leč konečný výsledek je definitivní imprese, že jest něco v nepořádku. Leč není to dohad, je to dojem zaloţený na zkušenosti. Eh bien, já uznávám, ţe jsem nehleděl na první dopis tak, jak bylo třeba. Jen jsem byl extrémně alarmován. Policie to povaţovala za bluff. Já sám jsem to bral váţně. Byl jsem přesvědčen, ţe v Andoveru dojde k vraţdě, jak bylo řečeno. Jak víte, také k vraţdě došlo. V tomto bodě neexistoval ţádný prostředek – a to jsem si dobře uvědomoval – jak se dovědět, kdo je osoba, která čin spáchala. Jediná moţnost mi otevřená byla snaţit se pochopit, jaký typ osoby jej spáchal. Měl jsem jisté indikace. Dopis – zpŧsob zločinu zavraţděná. Co mi zbývalo objevit: motiv zločinu, motiv dopisu.“

228

Opilost krví. zjistíme. „To se přece dá všechno jistě zdŧvodnit komplexem méněcennosti.„Touha po slávě. Proč A B C měl zapotřebí spáchati tyto vraţdy?“ Megan Barnardová se pohnula na ţidli. leč nikoli dosti markantní. Poirot se k ní obrátil. A ještě větší posláním jich některému listu. Pak došel druhý dopis a byl následován vraţdou Betty Barnardové v Bexhillu. mademoiselle.“ dodala Thora Greyová. zanechal v mé mysli hlavní otázku nezodpovězenu. avšak po spáchání druhého zločinu by si A B C mohl být jist. Maniak. Nutkání se objevuje periodicky. „Existuje přece něco jako – opilost krví?“ zeptala se. si obvykle ţádá co největší počet obětí. leč tento fakt. Oni by mu třeba neotiskli první dopis. Velká myšlenka takového vraha jest zahladit své stopy nikoli je publikovat. aby byla záleţitost vysvětlení k mé satisfakci. Proč tedy Hercule Poirot? Bylo to z nějakých personálních dŧvodŧ? Z dopisu bylo moţno vycítit jistou antipatii vŧči cizincŧm. „Vy máte pravdu. Vezmeme-li v úvahu čtyři zvolené oběti – nebo v kaţdém pádě tři (vím velmi málo o panu Downesovi nebo o panu Earlsfieldovi). Leč to se zcela nehodilo na fakta tohoto případu. která se první nabízela. Leč proč já? Proč Hercule Poirot? Větší slávu si mohl zajistit posláním dopisŧ Scotland Yardu. 229 .“ napověděl Clarke. jenţ má nutkání vraţdit. který se zdál nejvíce lidem konečným. Existuje taková věc. ţe se mu dostane veškeré pozornosti. jaké tisk mŧţe skýtat. Nyní se stalo jasným (coţ jsem tušil uţ dříve). ţe vraţdy mají pokračovat podle abecedního plánu. „To byla ovšem linie.

ţe kdyby si byl přál, vrah se jich mohl zbavit, aniţ vzbudil sebemenší podezření. Franz Ascher, Donald Fraser nebo Megan Barnardová, moţná pan Clarke – to jsou lidé, které by policie podezírala, i kdyby nebývali s to získat usvědčující dŧkazy. Na neznámého vraţdícího maniaka by nebylo ani pomyšleno! Proč tedy vrah cítil potřebu upozorňovat na sebe? Byla to potřeba zanechat na kaţdé oběti Abecední jízdní řád? Cítil nutkání právě k tomu? Existoval tu nějaký komplex ve spojení s jízdním řádem?“ V tomto stadiu já jsem shledával zcela nepředstavitelným vejít do mysli vraha. Zajisté to nemohla býti velkodušnost? Hrŧza, ţe odpovědnost za zločin padne na nevinnou osobu? Ač jsem nemohl odpovědět na otázku hlavní, měl jsem pocit, ţe jisté věci o vrahovi se přece jen dovídám.“ „Jako například?“ zeptal se Fraser. „Prvně – ţe má rád tabulky. Jeho zločiny po sobě následovaly v abecedním pořádku – to bylo pro něho zřejmě dŧleţité. Na druhou stranu, on neukazoval ţádný zvláštní vkus v obětech – paní Ascherová, Betty Barnardová, lord Carmichael Clarke, oni všichni se široce lišili jeden od druhého. Nebyl tu pohlavní komplex – ani komplex určitého věku – a to se mi zdálo velmi zvláštní. Nediskriminuje-li vrah v obětech, je to obvykle proto, ţe odstraňuje kaţdého, kdo mu stojí v cestě nebo mu je nesympatický. Leč abecední pořádek ukazoval, že toto zde není ten případ. Druhý typ vraha obvykle si vybere specifický typ oběti – téměř vţdy protějšího sexu. V postupu A B C bylo něco náhodného, co neladilo s abecední selekcí.

230

Dovolil jsem si udělat jeden malý závěr. Zvolení Abecedního jízdního řádu mi napovídalo, ţe jest to člověk se zálibou ve vlacích. To jest častější u muţŧ neţ u ţen. Malí chlapci mají vlaky raději neţ malá děvčátka. Mohlo to také signalizovat v jistém smyslu nevyvinutou mysl. ,Chlapecký’ motiv stále převládal. Smrt Betty Barnardové a její zpŧsob mi dal jiné indikace. Zpŧsob její smrti byl eminentně sugestivní. (Pardon, pane Frasere.) Prvně, byla uškrcena vlastním páskem – tedy je moţno říci téměř s jistotou, ţe byla zavraţděna někým, s kým měla přátelské vztahy nebo sympatie. Kdyţ jsem se dozvěděl o jejím charakteru, začal se v mé mysli utvářet obraz. Betty Barnardová byla na flirt. Měla ráda pozornosti od kaţdého prezentábl muţe. Proto A B C, aby ji zlákal na rendez-vous, musel mít jisté mnoţství atraktivnosti – le sex appeal! ,Musel to umět se ţenskými,’ jak vy říkáte. Musel být s to získat jejich náklonnost. Já si imaginuji scénu na pobřeţí takto: muţ obdivuje její pásek. Ona ho sundá, on jí ho dá jako ţertem kolem krku – řekne snad: ,Já tě uškrtím.‘ Je to vše jako ţertovná hra. Ona se tomu zasměje – a on utáhne –“ Donald Fraser vyskočil. Byl bledý jako smrt. „Monsieur Poirote – proboha ţivého!“ Poirot mávl rukou. „Jest to skončeno. Neřeknu uţ nic. Je po všem. My přejdeme k další vraţdě, a to lorda Carmichaela Clarka. Zde jde vrah ke své první metodě – rána do hlavy. Ten samý abecední komplex – leč jeden fakt mi není jasný. Pro systematii si měl vrah zvolit město v nějakém definitivním pořádku.

231

Je-li Andover 155. jméno pod A, pak zločin B měl býti také 155. – anebo 156. a C 157. Zde znovu se města zdála být vybírána v pořádku příliš náhodném.“ „Nezdá se vám to, protoţe jste v tomhle ohledu trochu předpojatý, Poirote?“ zauvaţoval jsem. „Sám postupujete za všech okolností metodicky a pořádně. Je to u vás skoro jako nemoc.“ „Nikoli, to není nemoc! Quelle idée! Leč já připouštím, ţe mohu přisuzovat tomuto bodu snad příliš velký význam. Passons! Curstonský zločin mi poskytl velmi málo extra pomoci. Měli jsme malér, jelikoţ dopis oznamující jej se ztratil, takţe jsme nemohli udělat ţádné přípravy. Leč v době, kdy byl oznámen zločin D, byl vyvinut velmi obsáhlý defenzivní systém. Ono muselo být zřejmé, ţe A B C nemŧţe uţ dlouho unikat se svými zločiny. A co víc, v tom momentě se mi dostala do ruky stopa s punčochami. Bylo perfektně jasné, ţe individuum prodávající punčochy na místě kaţdého zločinu nebo v blízkosti nemŧţe být náhoda. Tedy prodavač punčoch bude vrahem. Musím přiznat, ţe popis, jaký mi dala slečna Greyová, zcela nekorespondoval s mou vlastní představou o muţi, který uškrtil Betty Barnardovou. Další stadium přejdu rychle. Byl spáchán čtvrtý zločin vraţda muţe jménem George Earlsfield – předpokládá se, ţe omylem za muţe jménem Downes, který měl dosti podobnou figuru a seděl nedaleko něho v kině. A nyní konečně se karta obrací. Události nehrají do rukou A B C, nýbrţ proti němu. Je vypátrán – štván – a nakonec zadrţen. Případ, jak říká Hastings, je skončen!

232

Jest to pravda, co se jedná o publikum. Ten člověk jest ve vězení a přejde v nějakém čase do Broadmooru. Uţ nebude více vraţd. Opona! Finis! Requiescat in pace! Leč mně to nedostačuje! Já nevím nic – vŧbec nic! Ani proč, ani proto. A pak jest zde ten nemilý fakt. Ten Cust má alibi na večer bexhillského zločinu.“ „To mi taky celou tu dobu vrtalo hlavou,“ řekl Franklin Clarke. „Ano. Mně to také vrtalo hlavou. Protoţe to alibi pŧsobí jako pravdivé. Leč ono nemŧţe být pravdivé, leda – a nyní přicházíme k dvěma velmi interesantním spekulacím. Předpokládejme, moji přátelé, ţe zatímco Cust spáchal tři z těch zločinŧ – zločiny A, C a D – nespáchal zločin B.“ „Monsieur Poirote! To není –“ Poirot umlčel Megan Barnardovou pouhým pohledem. „Buďte zticha, mademoiselle. Já jdu za pravdou! Já ano! Skončil jsem s lhaním. Předpokládejme tedy, jak jsem řekl, ţe A B C nespáchal druhý zločin. Vzpomeňte si, ţe se odehrál v prvních chvílích 25. – tedy onoho dne, který určil pro zločin. Předpokládejme, ţe ho někdo předešel. Co by byl za těchto okolností udělal? Spáchal druhou vraţdu, anebo nepodnikl nic a přijal tu první smrt příšerným darem?“ „Monsieur Poirote!“ zvolala Megan. „To je nemoţný nápad! Všechny zločiny přece musel spáchat jeden člověk!“ Vŧbec si jí nevšímal a vyrovnaně pokračoval: „Taková hypotéza mohla vysvětlit jeden fakt – kontradikci mezi osobou Alexandra Bonaparta Custa

233

(který by se byl nezalíbil ţádné mladé dívce) a osobou vraha Betty Barnardové. A je známo z minulosti, ţe člověk chystající se páchat vraţdu, může vyuţít zločinŧ páchaných jinými lidmi. Nikoli všechny zločiny Jacka Rozparovače byly spáchány Jackem Rozparovačem například. No dobrá. Leč pak jsem narazil na definitivní překáţku. Aţ do chvíle vraţdy Betty Barnardové nebylo zveřejněno žádných fakt o abecedních vraždách. Andoverská vraţda vyvolala velmi malý zájem. Incident s otevřeným jízdním řádem noviny ani nekomentovaly. Z toho tedy vyplývá, ţe kdokoli zabil Betty Barnardovou, musel mít přístup k faktům známým pouze jistým osobám – mně samému, policii a jistým příbuzným a sousedŧm paní Ascherové. Tato linie vyšetřování se zdála vésti do pytle.“ Všechny tváře k němu vzhlíţely s nechápavým výrazem. Nechápavým a bezradným. Donald Fraser řekl zamyšleně: „Policajti jsou koneckoncŧ taky lidi. A bývají to fešáci – “ Odmlčel se a zadíval se tázavě na Poirota. Ten zavrtěl mírně hlavou. „Nikoli – jest to jednodušší neţ to. Já jsem vám řekl, ţe existuje ještě druhá spekulace. Předpokládejme, ţe Cust nemá na svědomí vraţdu Betty Barnardové. Předpokládejme, ţe ji zabil někdo jiný. Nemohl by ten někdo jiný míti na svědomí i ostatní vraždy?“ „Ale to je nesmysl!“ zvolal Clarke. „Myslíte? Já jsem pak učinil, co jsem měl učinit hned na počátku. Prostudoval jsem dopisy, které jsem dostal z

234

A pak mi začalo svítat. Od počátku jsem měl pocit. „Ale ano – precizně to! Byly v nepořádku. Bylo to přivolat pozornost na několik vraţd – na skupinu vraţd.“ „To je nesmysl.. ţe je s nimi něco v nepořádku – právě tak jako expert na obrazy ví. na první pohled to nedávalo smysl. ţe co jest s nimi v nepořádku. že byly psány člověkem se zdravým rozumem!“ „Coţe?“ zvolal jsem. „Mais si! Je třeba meditovat – rozumovat. Usoudil jsem bez přemýšlení. byl fakt. přivolat pozornost na vraţdy! En verité. Nikoli s panem Custem! Ten by byl nikdy nedokázal spáchat tyto vraţdy! Ne. odváţným a kompletním hazardérem. ţe je obraz v nepořádku. Nyní jsem je znovu prostudoval a došel jsem k totálně diferentnímu závěru... ţe jsou psány šílencem. leč ve skutečnosti to nebylo nic takového. Snaţil jsem se pochopit. ţe jsou to dopisy šílence – vraţdícího maniaka. který řekl: . Co bylo s nimi v nepořádku..Nevidíte pro les stromy?’“ Neuvedl jsem Poirotovy literární reminiscence na pravou míru. já jsem měl co dělat s velmi diferentním typem člověka – člověka s 235 . On pokračoval: „Kdy si nejméně všimnete jehly? Kdyţ je v jehelníčku. A pak jsem uviděl světlo. Jaký byl objekt psaní takových dopisŧ? Vzbudit pozornost na pisatele. jako jest obraz v nepořádku – protože byly padělek! Bylo předstíráno. Měl jsem co dělat s vysoce chytrým a vynalézavým vrahem – bezohledným. Kdy si všimnete individuální vraţdy nejméně? Kdyţ jest to jedna ze série spojených vražd.“ opakoval Franklin Clarke. jest fakt. Nebyl to váš velký Shakespeare.hlediska totálně diferentního. kam míří.

Vraţda v Andoveru? Tu byl nejpodezřelejší Franz Ascher. ţe by měl něco společného se zločinem v Curstonu. Uvaţujte: kdyţ je muţ či ţena zavraţděna. jaké jsou otázky. které policie klade? Příleţitost. s muţem. leč nebylo moţno si představiti. s muţem atraktivním pro ţeny a s muţem lhostejně bezohledným k lidskému ţivotu. Stvořil vraţdícího maniaka! Nyní mi bylo jen třeba probrat ty rŧzné zločiny a najít pravděpodobného viníka. Vraţda v Bexhillu? Byla moţnost Donald Fraser.chlapeckým temperamentem (viz školácké dopisy a jízdní řád!). ţe měl dovolenou počátkem srpna. ţe by Ascher vynalezl a provedl takový sloţitý plán. Má na to hlavu a schopnosti a umí metodicky uvaţovat. ani jsem ho nepokládal za schopného předem připravené vraţdy. Leč jeho motiv pro vraţdu jeho lásky mohla být jen ţárlivost – a ţárlivost nebývá charakterizována premeditací. Lord Carmichael Clarke jest nesmírně bohatý muţ. Náš vrah si vymyslel mnohem fantastičtější obranu. Leč to jest vţdy riskantní počínání. coţ činilo nepravděpodobné. co musí budoucí vrah udělat? Zfalšovat alibi – to jest vyrobit si nějakým zpŧsobem čas. který hrál nutně prominentní roli v jednom z těch zločinŧ. Kdo měl prospěch ze smrti zavraţděného? Jestliţe motiv a příleţitost jsou zcela evidentní.“ 236 . Také jsem se dověděl. jich bude uţívat do konce ţivota a pak přejdou jeho bratru Franklinovi. která umírá. Dostáváme se tedy k vraţdě v Curstonu a hned jsme na definitivně více slibné pŧdě. Kde byli všichni v době zločinu? Motiv. Kdo zdědí jeho peníze? Jeho choť.

“ Clarke se rozesmál. on si zde udělal seznam a odškrtával body o A B C – a konečně chlapecká mysl – hovořila o tom lady Clarková a nasvědčuje tomu i výběr knih – já jsem zjistil. Ten muţ. že nemůže být vinen. Jenţe co Cust. „Od toho času jsem si byl zcela jist. Atraktivní. předsudky Angličana proti cizincŧm. dobrodruţný charakter. kterého jsem uţ dlouhý čas znal v skrytu mysli. „Moc chytře jste si to vymyslel.“ „A ani to nestačí monsieur Poirotovi?“ podotkl Clarke. pořádkumilovná mysl – jednoho dne. tam jest kniha zvaná Děti železnice od E. hned jsem věděl. „Ach ano. Metodická. aţ hleděl Franklinu Clarkovi tváří v tvář. „Ne. „Vy se mýlíte. jest Franklin Clarke. ţe Cust se věří být vinen. který psal dopisy a páchal zločiny. Protoţe jakmile jsem ho spatřil.“ „Coţe?“ Clarke se zatvářil opravdu překvapeně. byl tentýž jako muž.“ vysvětloval Poirot mírně. nenucené. kterého jsme znali osobně. kterého chytili při činu? Co krev na jeho kabátě? Co ten nŧţ.Poirot se pomalu otáčel. On nemá nervŧ ani odváţnosti – ani 237 . jak se ukazovalo v úsměšcích. uţ jsem postřehl. A B C a Franklin Clarke jest jeden a tentýž člověk! Odváţný. On ten fakt připouští. ten muţ. „Sotva jsem s ním začal promlouvat. Nesbita. ţe v knihovně. ţe ty zločiny spáchal –“ Poirot ho přerušil. Více jsem ve své mysli nepochyboval – A B C. přátelské chování – nic snazšího pro něho neţ navázat známost s dívkou v kavárně. který si schoval v bytě? Mŧţe stokrát popírat. ţivot cestovatele. ač nepatrných.

“ „Opravdu? A pročpak?“ „Protoţe vás budoucnost váţně alarmovala. já předpokládám. Usoudil jste. soudit charakter. Jeho vztah mohl být otcovský – anebo preferoval o tom tak myslet. Byli zde dva lidé – skutečný vrah. dŧvtipný. ţe po smrti vaší švagrové on by mohl ve svém osamocení utéci se k této krásné dívce pro sympatii a útěchu a mohlo by to skončit – jak se často stává starším pánŧm – ve sňatku s ní. pane Clarku. Sugestivní – v tomto slově mystérium pana Custa leţí! Vám to nestačí. psaný vaším bratrem. V něm ukázal jasně svŧj interes a oddanost ke slečně Thoře Greyové. Neměl jste pochybností. aby se rozptýlila pozornost od jedné vraţdy. ať uţ korektně či nikoli. Já si myslím.jde přes mrtvoly’.moţno dodat. Nyní já vidím. váhavý. ţe ta idea se vám originálně vynořila v mysli jako rezultát náhodného setkání v kavárně obchodního distriktu s onou podivuhodnou osobou s bombastickými křestními jmény. Vy umíte. ţe by se s radostí chopila příleţitosti stát se lady Clarkovou. pane Clarku. která . jestli to vidíte. Vaše obavy byly zvýšeny vaší znalostí slečny Greyové. Já nevím. ale hrál jste mi do ruky. v čem konstituovala. dost důvtipu to naplánovat! Všechen ten čas jsem si uvědomoval duální osobnost vraha. obratný. Váš bratr byl 238 . V kaţdém případě zde bylo velmi reálné nebezpečí. Vy jste v té době probíral v duchu rŧzné plány na vraţdu vašeho bratra. kdyţ jste mi ukázal jistý dopis. ţe slečna Greyová je typem mladé ţeny. Vy jste také musel mít obětního beránka. sugestivní. prvotřídně. ač poněkud cynicky. odváţný – a pseudovrah – stupidní. vymyslet si plán sérií.

zklamaný muţ. jejichţ jména by začínala na A. byly jádrem vašeho plánu.zdravý muţ. Byl jste jako oblázek – kterého se nechytá lišejník. Trpce jste ţárlil na bohatství vašeho bratra. Napsal jste mu dopis předstírající. odvahy a trochy štěstí. aby mu byla zaslána. které vypadaly jako podobný balíček. Já tedy opakuji. Nyní jste se musel poohlédnout po obětech. Vy sám jste mu poslal řadu Abecedních jízdních řádŧ. ţe jméno vašeho bratra začíná na C a ţe ţije v Curstonu. plný ţivota. Vaše plány byly předem tak dobře přichystány. já si představuji. jeho vylíčení epileptických záchvatŧ a migrén. Šel jste dokonce tak daleko. na kterém byly napsány. Mohly přijít děti a vaše naděje zdědit bohatství vašeho bratra by zmizela. a pak jste mu daroval stroj. ţe tato sugesce ponese tak hojné plody! Vaše aranţmá bylo excelentní. vaše setkání s panem Custem vám dalo ideu. ţe jste napověděl Custovi jeho pravděpodobný konec – ač jste sotva mohl doufat. jeho celá ztracená a matná osobnost – to chytilo vaši pozornost jako vhodný plán – Custovy iniciály – fakt. Jeho bombastická křestní jména. ţe jste napsal všechny dopisy. nabízející mu pěkný plat a procenta. které jste hodlal postupně posílat. 239 . K její vraţdě bylo třeba chladného temperamentu. respektive na B a které by ţily v místech začínajících rovněţ na tato písmena. ţe obraceje v hlavě rŧzná schémata. ţe jest od stejné firmy. ţe jste si zvolil obchod paní Ascherové jako scénu prvního zločinu. Celý svŧj ţivot jste byl. V Custově jméně jste učinil velkou objednávku punčoch. Zvolil jste Andover jako vhodné místo a vaše preliminární pátrání tam vás dovedlo k tomu.

1 bylo úspěšně dosaţeno. ţe jste navštívil pár kaváren a čajoven. jméno které začíná správným písmenem a která by byla vhodná pro váš účel. jíţ nebyla věnována pozornost. V Betty Barnardové jste našel právě ten typ. vysvětlil jste jí.Pro písmeno B jste musel změnit taktiku. Poslal jste Custovi andoverský seznam a instrukce. Proč byly vlastně dopisy adresovány Herculu Poirotovi. Na určený den jste jel do Andoveru – a zabil paní Ascherovou – a nic se nepřihodilo. bavil jste se a ţertoval tam s děvčaty. On vyslovil názor. jaký jste hledal. července. a vyzvídal jste. Vraţdy č. Nyní přicházíme k vraţdě č. Osamocené ţeny v obchodech mohly být dost moţná varovány. Po preliminárním stadiu jste se dal do práce. Jednou dvakrát jste se s ní sešel. Pro druhou vraţdu vy jste učinil bezpečnostní opatření. co by pokazilo vaše plány. Jsem si téměř jist. ţe Betty Barnardová byla zavraţděna hezkou chvíli před pŧlnocí 24. a ne policii? 240 . která mi tak dlouho byla záhadou. že třetí dopis se ztratil úmyslně! A měl pravdu! V tomto jediném jednoduchém faktu leţí odpověď na otázku. ţe jste muţ ţenatý a ţe proto rendez-vous se musí odbývat diskrétně. ţe jste ji ve skutečnosti spáchal den předem. který učinil poznámku jednoduchou a zcela logickou. soukromému detektivu. Já si představuji. aby tam na jisté datum zajel. A zde jest třeba vysoce pochváliti Hastingse. 3 – k té dŧleţité – fakticky k té vraţdě pravé z vašeho hlediska. a jako A B C jste poslal první dopis mně.

oddělení pro vyšetřování zločinŧ. ţe stejná osoba byla viděna v sousedství tří vraţd! K vaší nelibosti ani o návštěvě v Combesidu se nikdo nezmínil. Z druhé strany. ţe se musí stát ještě jedna vraţda. ţe vás ve vašem britském nacionalismu těšila poráţka cizince. A tak úspěšně se rozšířil děs z A B C ve veřejnosti. Skrze smrt vašeho bratra bylo ovšem vašeho objektu dosaţeno. Jen Hastings byl dostatečně prozíravý. aby si nevšímal subtilností a šel přímo za zřejmým.Omylem jsem si představoval nějaké osobní dŧvody. aby dopis adresovaný: Scotland Yard. Adresoval jste obálku velmi chytře – U bílého přístavu – U bílého koně – zcela naturální omyl. leč tentokrát ţe se musí uplatnit vrahova osobnost. ţe dosud nikdo nepostřehl. někdo by mohl pojmout podezření. Zvolil jste si mne jako dosti známou osobnost. Vy jste neměl přání spáchat ještě více vraţd. Ovšemţe jste zamýšlel. Záleţitost zcela vypadla z hlavy slečny Greyové. Vţdy odváţný. ţe nikoho nikdy ani nenapadlo vinit vás. vy jste rozhodl. která určitě pŧjde s dopisem na policii – a také proto. 241 . aby se dopis ztratil! Policie měla být přivedena na stopu. jako osobnost. protoţe esence vašeho plánu byla v tom. Naprosto ne! Dopisy byly posílány mně. až když byla vražda bezpečně odbyta. Váš obětní beránek pan Cust tak úspěšně plnil svou úlohu neviditelného – protoţe bezvýznamného muţe. kdyby vraţdy přestaly bez dŧvodu. aby jeden z nich byl špatně adresován a ztratil se – leč ono není moţné zaranţovat. Kaţdovečerní procházka vašeho bratra vám skýtala příleţitost. se ztratil! Ono bylo třeba mít privátní adresu.

. Vzpomeňte si. Vraţda v Andoveru. ţe ten měl být obětí.. jejíţ jméno by začínalo na D. ţe jest to osud. vraţda A B C v Bexhillu a teď ještě jedna v blízkosti. probodl jste klímajícího muţe v přední řadě. Pan Cust šel do kina. Bylo jisté. A nyní. ţe bude někdo jména D nepříliš vzdálen v obecenstvu. Kdokoli splní svŧj účel! Vy jste předpokládal – zcela správně – ţe bude povaţováno to za chybu. vy jste učinil totéţ. moji přátelé. Bexhillský zločin ho šokuje a překvapí – vţdyť tam byl sám asi v té době! Pak přijde curstonský zločin a titulky v novinách. aby odešel. Pan Cust pojede do Doncasteru na příkaz své firmy. co dělaly. kdy si nemohou vzpomenout. To byla jednoduchost sama. Váš plán byl velmi jednoduchý.. Andoverský zločin pro něho nic neznamená. vysoce neurotický subjekt a extrémně podléhá sugesci. Pak dostane příkaz jet do Doncasteru. Do Doncasteru! A příští zločin A B C má býti v Doncasteru. Bude předpokládáno. utřel jste nŧţ o jeho rukáv a šoupnul ho do jeho kapsy.Zvolil jste Doncaster jako scénu akce.. Kdyţ vstal. Vy jste seděl pár sedadel od něho. Musel mít pocit. Vše se otočilo dobře. Tři zločiny a on byl nablízku každého z nich. ţe Cust je nervózní. hodil mu Abecední jízdní řád na kolena a manévroval jste tak. Nedal jste si ţádnou práci zvolit si oběť. kdyţ on byl tam. Vy sám budete na scéně přirozeným vývojem věcí. Předstíral jste klopýtnutí. Osoby trpící epilepsií mají často stavy. vmyslete se do případu ze stanoviska falešného A B C – ze stanoviska pan Custa. Váš plán byl sledovat ho a těţit z příleţitosti. Ztratí 242 . abyste se srazil s panem Custem v setmělé chodbě. naklonil jste se kupředu.

Tam je bezpečen – znám. Alexander Bonaparte Cust. Aspoň to mu nemohou přisuzovat. hned jsem věděl. Jest to konec! Oni vědí! Štvané zvíře se rozběhne naposled. Jak já říkám. že jest krev na jeho rukávě a krvavý nůž v jeho kapse. Leč i zvíře zahnané do kouta se brání. Jeho počínání poté je počínání štvaného zvířete. Představte si jeho pocity.. A zoufale se drţí onoho alibi pro druhou vraţdu. neboť jest to jeho povinností. jakmile jsem ho spatřil. jest vraždící maniak. ţe byl v Cheltenhamu. ţe se sám pokládá za vraha! 243 . kdyţ po návratu do hostince objeví. Odpoledne zajde do kina. ač se na něj vŧbec nepamatuje.. A také jsem věděl. který on spáchal. Dostane se zpátky do svého bytu v Londýně. Pak jednoho dne jest varován. Pan Cust plně věří. ţe spáchal ty vraţdy. ţe přichází policie. ţe nemŧţe být vrahem a ţe moje jméno pro něho nic neznamená. Má stále ještě u sebe nŧţ – stupidní to postup ovšem. avšak necítí se vinen a trvá na tom. Nezbývají ţádné peníze – je unavený.hlavu. Všechny jeho matné obavy se naráz stávají skutečností. domnívá se. a řekne jí. Nevím. Schová ho za věšák v chodbě. Jede však do Doncasteru. Je si zcela jist – an. Tam se domnívají.. ţe na něho bytná hledí podezíravě.. proč jel do Andoveru – morbidní přání já myslím zhlédnout scénu spáchaného zločinu – zločinu. Snad na pár minut zdřímne. On – on sám je ten vrah! Vzpomene si na své migrény na vypovídání paměti. nohy ho vedou z jeho vlastní vŧle na policejní stanici. ţe jede do Cheltenhamu.

Byl jste identifikován onehdy v Bexhillu Milly Highleyovou a děvčetem ze zájezdního hostince U uhřátého běţce. „Nikoli. dŧkazy se daly lehko získat.“ zvolal Franklin Clarke. dokud vás nikdo nepodezíral. monsieur Poirote! Ale stálo to za to!“ S neuvěřitelnou rychlostí vytáhl z kapsy malou pistoli a zvedl ji k hlavě. 244 . kteří vás viděli opouštět kino.Kdyţ se mně přiznal. Obyčejná hŧl s těţkým drţákem. Vaše fotografie byla poznána mezi pŧltuctem jiných dvěma lidmi. Zanechal jste otisk prstu na Custově psacím stroji – na psacím stroji. jste-li nevinen. Našel jsem hŧl.“ Clarke seděl chvíli nepohnutě a pak pravil: „Rouge. „je absurdní!“ Poirot zavrtěl hlavou. Ale rána se neozvala – jen uzávěr neškodně cvakl. Vy jste byl v bezpečí tak dlouho. A konečně – nejvíc přitěţující – přehlédl jste elementární bezpečnostní opatření. kterého. Vykřikl jsem a bezděčně jsem se v očekávání rány přikrčil. já jsem věděl silněji neţ kdy předtím. jste se nemohl nikdy dotknouti. v jedné skříni v Combeside. kdyţ jste se údajně zdrţoval na dostihové dráze v Doncasteru. Nechal jste odstranit část dřeva a vlít dovnitř tavené olovo. kde jste onoho fatálního večera s Betty Barnardovou večeřel. ţe moje teorie je správná. kterou jste pouţil při andoverské vraţdě a curstonské vraţdě.“ „Dŧkazy?“ „Ano.“ „Vaše teorie. Jakmile jste byl jednou podezírán. impair manque! Vyhrál jste. Clarke se koukl překvapeně na pistoli a zaklel. pane Clarku.

pane Clarku. co to znamená – ţe jste byl zrozen pro jiný osud. Z vedlejšího pokoje se vynořili dva detektivové ze Scotland Yardu.“ řekl Poirot.„Nikoli.“ pravil Poirot a dodal ke Clarkovi: „Vy jste pln britské povýšenosti. Ne.“ „On toho řekl uţ dosti. Vy jste vyprávěl panu Custovi.“ „Vy –“ Nenacházel slov. vám ţádná lehká smrt. tak to cítíte. leč já sám nepovaţuji váš zločin vŧbec za zločin Angličana – za zločin gentlemana – zločin sportsmana –“ 245 . ţe všeho. aniţ jste to zpozoroval. Odňal vám pistoli z kapsy. ţe jste dvakrát jen o vlásek unikl utopení. ţe mám dnes nového sluhu – mého přítele – experta kapsáře. ano. „Mohl jste si všimnout. pane Clarku. Smrtelně zbledl. Jedním z nich byl Crome. co nadále řeknete. Víte. vyprázdnil ji a vrátil vám ji. „Ano.“ „Zatracený cizácký kašpare mrňavý!“ křičel Clarke zlostí celý rudý. Zaťal výhrŧţně pěsti. mŧţe být pouţito proti vám. Předstoupil a pronesl tradiční větu: „Upozorňuji vás.

“ „Pro ten váš sen?“ Naklonil se blíţe k mladému muţi a dŧvěrně ztišil hlas: „Váš sen má velmi logické vysvětlení. KAPITOLA Finále Nerad přiznávám. Lišáka chytíme. Poirot se obrátil k Fraserovi. ţe to nebyl zločin sportsmana. mademoiselle. jakmile za Clarkem zapadly dveře. a proto snaţíte se potlačit tu 246 . ona byla po celou tu dobu pronásledována obavami. se kterou odsoudil nešťastného člověka umřít zaţiva. ţe za tak krátkou dobu jste mrtvé nevěrný. „Mademoiselle Megan. ţe jsem dostal záchvat hysterického smíchu. kdo spáchal druhý zločin. Mademoiselle Megan nahrazuje svou sestru ve vašem srdci. „To jest pravda. Je to pravda?“ „Ano.35.“ Donald Fraser řekl tiše: „Jeden čas jsem si tím ani sám nebyl jist. „To jak jste mu řekl. Hrŧzný sen je skončen. Seznáváte. ţe jste to byl vy. ale krutost.“ Podívala se na něho a zrudla. Poirot se na mne zahleděl mírně překvapen. Bylo to monstrózní – ani ne tak vraţda jeho bratra. ţe obraz jedné sestry ve vaší mysli bledne a jest nahrazen obrazem sestry druhé. „Nemŧţu tomu uvěřit – prostě nemŧţu.“ vyráţel jsem ze sebe. leč vy nemŧţete snést pomyšlení. do klece strčíme a víc ho nepustíme! Toto nečiní sportsmani!“ Megan Barnardová se zhluboka nadechla.

“ řekl Poirot a podrţel jí galantně dveře. kterou jsem se chtěl dozvědět – že Franklin Clarke byl v Londýně v době.“ odpověděl Poirot suše. „A co ty otázky. Franklin Clarke nezdědí peníze svého bratra. „Jakmile jste mu to předhodil.“ Dodal zadumaně: 247 .“ poznamenal jsem zamyšleně. abyste ji zabil! To jest vysvětlení vašeho snu. „A nyní jest vaše druhá naděje zklamaná. mademoiselle. kdyţ jsem poloţil svou otázku mademoiselle Thoře. abych tu nadále setrvávala a nechala se uráţet?“ „Ó nikoli. Mělo to nějaký smysl?“ „Některé z nich byly simplement une blague. kdy byl odeslán první dopis – a také jsem chtěl vidět jeho obličej. chtěli jsme vysvětlit to i ono.myšlenku. sesypal se.“ „Mne jste tedy moc nešetřil.“ „Ano. Poirote? Jak jste se kaţdého ptal.“ Fraser se otočil k Megan. jsou uţitečné – otisky prstŧ. „Nestála tolik za vzpomínání. „Je třeba. Poirote. ţe máte pravdu. „Ty otisky prstŧ ho dorazily.“ řekla Thora Greyová.“ řekl Poirot jemně. Nedával pozor. ţe jste mi dala pravdivou odpověď. „Já si nepředstavuji. Ale dozvěděl jsem se jednu věc.“ Pohodila hlavou. V mademoiselle Megan získáte jednu ze sta – un cour magnifique!“ Donaldu Fraserovi se rozzářily oči. Viděl jsem všechnu krutost a zlobu v jeho očích. ptali jsme se ho ještě na rŧzné věci. „Nebojte se zapomenout. „Myslím.“ Všichni jsme se nahrnuli kolem Poirota.

Z tváře mu vyzařovalo uspokojení. A neomezujte se jen na jeden časopis. Prakticky nejslavnější muţ v Anglii dnes. Ve všech novinách. „coţpak to není pravda?“ „Ani zdání. ţe to mohlo být celou tu dobu od očí?“ „Myslím.“ „Myslíte.“ řekl Hercule Poirot. Jel bych na pár dní na dovolenou. „Dobře děláte! Jen si uţijte! A jen tak mimochodem neměl byste navštívit optika? Ty migrény.“ pravil Poirot.“ „Vy tedy opravdu myslíte – ţe bych mohl –“ „Musíte si uvědomit. ono to pravděpodobně bude.“ „Ale. A pak bych chtěl koupit Lily Marburyové svatební dar – je to roztomilé stvoření opravdu roztomilé. „A víte. mŧj příteli. Řekněte. abych vás potěšil. Poirote.. sto liber – za krátký nástin mého ţivota a minulosti? Opravdu – opravdu nevím. 248 . ţe byste mohl mít pravdu? Aspoň mám ten dojem. „Buďte neúprosný. „ţe jste velice slavný muţ. Poslechnu vaší rady.“ Pan Cust se ještě více napřímil. ţe nejdete pod pět set. jak nás za několik dní navštívil pan Alexander Bonaparte Cust.“ zvolal jsem. Lomcoval Poirotovi rukou.“ řekl Poirot s úsměvem.“ „Já bych stovku nebral. ţe potřebujete nové brýle. ţe mi jeden časopis skutečně nabídl sto liber. co jim na to mám říct. mon ami..„Já jsem je tam dal proto. aţ se nakonec napřímil a pravil: „A víte. monsieur Poirote. nesouvisle a marně se mu snaţil vyjádřit svou vděčnost.“ Pan Cust mu vřele tiskl ruku.“ Poirot mu poklepal povzbudivě na rameno. Musím se ještě zmínit o tom. Peníze mi přijdou velmi vhod – velmi vhod.

Hastingsi – vydali jsem se opět jednou na lov. monsieur Poirote. „Tak co. Nedařilo se mu ani vypadat skromně. Kdyţ pan Cust dŧleţitě vyplul z místnosti.“ Poirot jako vţdy se komplimentŧm nevyhýbal. mŧj dlouholetý přítel se na mne usmál.„Vy jste opravdu velký muţ. není-liţ pravda? Vive !e sport!“ 249 .

Touto druhou knihou pokračuje naše řada detektivek této první dámy detektivního žánru. známý pod zkratkou ABC. detektiva na penzi.lorda Carmichaela Clarka v Curstonu. Poirot i Hastings vzdorují něčemu horšímu než je obyčejný zločin. čelí šílenství.tentokrát Betty Bernardové na pláži v Bexhillu a pak třetí . Jako za starých dobrých časů se vydává po stopě se svým přítelem kapitánem Hastingsem. které nad přijatým dopisem přišly Herculu Poirotovi na mysl.Všechno začalo zdánlivě bláznivým anonymním dopisem s podpisem ABC. se naplnily. Ascherové z Andoveru. 250 . Ale znáte přece pana Poirota. Předtuchy. Přichází však další vražda . A po něm následovala vražda staré trafikantky A. Na pultě trafiky ležel rozevřený Abecední jízdní řád.