ZAPOMENUTÉ

DĚJINY ČESKÉHO STŘEDOVĚKU
PETR SÝKORA

IX. 24. prosinec 844
„..Hludowicus XIIII ex ducibus Boemanorum cum hominibus suis christianam religionem desiderantes suscepit et in octová theophaniae baptizari iussit..“ Annales Fuldenses Úvod do problematiky Politickým evergreenem raného evropského středověku bylo pokřešťanšťování – dlouhodobá napínavá bojová hra s jednoduchými pravidly: Král, císař, kníže, vévoda – prostě vladař – získává kladné body, pokud se mu podaří dobýt nějaké pohanské území, pokořit místního, křesťanskou vírou dosud netknutého monarchu a pokřtít ho, nejlépe s celou kamarilou včetně příbuzenstva. Kromě samotného aktu, který zpravidla měl i nezanedbatelný hygienický význam, se novověrci dozvěděli několik základních informací, například, co nová víra přináší za výhody. Tím zásadním privilegiem bylo to, že se novověrec sám aktivně může zúčastnit oné napínavé bojové hry, zpočátku jako pomocník svého podmanitele, nyní již učitele, a později jako samostatný a svéprávný hráč. Čerstvě pokřtěný panovník si nechal doporučit nějakou dosud málo probádanou končinu Evropy, ve které se zcela jistě nachází nezanedbatelné množství pohanů, a vrhl se do hry. Provedení křtu poraženého místního vládce zpravidla korunovalo triumf úspěšného dobyvatele. Psychologicko-politický scénář aktu býval přibližně tento: Nejdříve musíme místním pohanům během okázalé slavnosti ukázat, že jsme jejich monarchu potupili a že s ním můžeme provádět, co chceme. Během křtu samotného by měli i ti nejzatvrzelejší pochopit, že být pokřtěn není tak hrozné, a na závěr se s naším novým spojencem a spolukřesťanem obejmeme, pocelujeme a necháme ho přisednout k našemu stolu k slavnostní hostině. Během nevázané diskuse nad chrupající pečínkou stručně objasníme, v čem je křesťanství výhodné a proč by tedy bylo vhodné zkřesťanštit i zbytek národa; následně dohodneme podmínky dlouhodobého

studijního pobytu určitého počtu kněží, mnichů a svatých mužů, naplánujeme stavbu alespoň jednoho bytelného kamenného kostela, zjistíme vhodně položenými otázkami úroveň vzdělanosti a hospodářství, pokusíme se proniknout do místních rodových tradic atp. Dále je vhodné čerstvého kolegu přesvědčit o tom, že by měl s námi spolupracovat i poté, co odjedeme, neboť to pro něj a jeho národ či kmen či lid bude v dlouhodobé perspektivě výhodné jak politicky, tak i ekonomicky. Avšak pozor! V žádném případě se nezmiňujeme o ideologické stránce nového partnerství, buďto by to noví křesťané nepochopili, a pak by mezi nás vstoupil nepříjemný stín nedorozumění, nebo by to pochopili, a pak by hrozilo, že by princip křesťanství nepochopili správně. Během několika století se křesťanství lavinovitě vyvalilo ze svých hnízdišť (Francká říše, Itálie a Byzanc) přes Alpy, Labe a Balkán do celé Evropy. Schéma bylo jednoduché a neměnné: Poválčíme, dobudeme, pokřtíme, objasníme princip a nějak k sobě připoutáme. V dějinách Evropy 8. až 11. století však nalezneme jednu výjimku z této jednoduché šablony: Křest českých knížat v lednu roku 845 v (pravděpodobně) Řezně. Podle historiků se jedná o (pravděpodobně) jediný zaznamenaný dobrovolný křest; a navíc kolektivní. Žádná válka, nijaké dobývání, masakrování a přesvědčování. Česká knížata v počtu čtrnácti pokorně dojela za králem Ludvíkem II. Němcem a před jeho trůnem všichni poprosili, jestli by nemohli být pokřtěni. Ludvík Němec byl sice ponejprv roztrpčen, protože se schéma a předehra takového křtu zcela vymkla ze zažitého pojetí oné celoevropské hry, ale pak se mu nebohých, pokorných a zmrzlých Čechů zželelo (nezapomeňme na krušnou cestu přes zasněženou Šumavu) a křest nechal provést, i když mimo vyhrazený a církví doporučovaný termín. O tomto křtu se zmiňuje pouze jedna tehdejší kronika – Anály Fuldské, a to pouze v jedné větě, která je jaksi vložena do popisu naprosto jiné problematiky: první roky vlády Ludvíka Němce. Ve zmíněné větě se dočteme, že někam (asi je myšleno Řezno) přijelo počátkem ledna 845 celkem 14 knížat Bohemanů a žádá o přijetí křesťanství, Ludvík Němec jim vyhoví a v oktávě Epifanie

a tak se podivují nad tím. a je přijat (definitivně) se svým národem do civilizované a vyspělé Evropy. jestli někteří nezůstali doma? Reprezentovala knížata pouze sebe. nějak v hlavě nepopletlo? Jestlipak mniši v těch zasutých dobách. uvažovali o tom. ani slechu. že se mu to v den. „že (tato událost) nemá příkladu v christianizaci národů pohanských“ (František Palacký). Teprve o padesát let později je křtěn na Velké Moravě s nebývalou pompou přemyslovský kníže Bořivoj (alespoň to tak tvrdí Kosmas). Nabízí se tedy otázka. kteří se při potulování střední Evropou doslechli. kdy spisoval právě tuto stránku.(přeloženo do dnešního kalendáře se jedná o třináctý leden) je nechává pokřtít. že je „záhadná“ (Henryk towmiaňski). vypočítavosti. že „tehdy bez boje. kampak se podělo oněch čtrnáct pokřtěných českých knížat z ledna 845? Copak si to na nás fuldský analista vymyslel? Máme nějakou záruku. nezávislosti. že vynecháním či naopak připsáním jedné naprosto . vlastní volbou…“ (Josef Pekař). po dobrém. Tato věta má pro historiky tápající v Čechách devátého století dosti klíčový význam. a navíc se trmácejí přes Šumavu do Řezná v zimě? Je to důsledek jejich geniality. A situaci nám neulehčí ani zjištění. poddajnosti. moc se jim to nedaří. a odpovídat lze pouze v mantinelech daných onou jednou nepodstatnou větou v Análech Fuldských. hlouposti. neboť je jediná. že každý rozumný národ v té době má jednoho panovníka. Popravdě řečeno. která na téma Čechy té doby přináší alespoň nějaké informace. v hojném počtu. kdy sepisovali svá díla. nebo celý právě se shlukující český protonárod? A nepřijeli tenkrát do Řezná (místo českých knížat) nějací nahodilí pobudové. nebo i své kmeny. A tak tuto událost historici musí nějak srozumitelně vysvětlit a zasadit do dějinných kontextů. že po několika letech od slavného lednového křtu není po křesťanství v Čechách ani vidu. bojácnosti nebo čeho vlastně? A jak to. že po křtu následuje zpravidla vydatná oslava a pěkný dárek – křestní košile? Tolik otázek… Jedna složitější než druhá. a českých knížat je čtrnáct a kdoví. Základní otázka tedy zní: Proč zrovna ausgerechnet Češi (jako jediný národ široko daleko – míněno v prostoru i čase) přistupují ke křtu dobrovolně. atd. že se jedná „v mnohém pohledu o kuriózní akci“ (Dušan Třeštík) atd.

který by prozkoumávanou informaci vyvrátil. pak taková samostatná. Ona jedna jediná věta z Análů Fuldských. česká knížata skutečně do Řezná dorazila a umluvila Ludvíka Němce. že není. kdy se zjistí. . že fuldský analista má pravdu. že na tento zdroj není až takové spolehnutí.století vypadalo. protože jiný zdroj to vidí jinak. jak to v Čechách v polovině 9. Pouze tehdy. Dovídáme se z ní například jaké společenské zřízení v české kotlině vládlo a jak bylo rozvinuto zemědělství. zda se dřevním kronikářům nevěří až příliš.nedůležité a neověřené věty změní dosti výrazně svoji současnost (tedy naši historii)? Autor Análů Fuldských mohl s klidným svědomím větu o křtu českých knížat vynechat (v životě a díle Ludvíka Němce to byla naprosto bezvýznamná epizoda). mlátí prázdnou slámu a dělají si legraci. teprve tehdy je (seriózní) historik nucen konstatovat. nějak jinak neověřitelná (ale také nevyvratitelná) informace je nutně pravdivá? Samozřejmě. Ti šikovnější historici dokáží vydedukovat i odhad životní úrovně a z ní odvodit kupní sílu obyvatelstva. Jedna marginální věta. následně zkonstruují předivo ekonomických a politicko-správních vztahů a svoje bádání uzavřou nějakým zásadním a nevyvratitelným objevem. aby je nechal urychleně pokřtít „mimo papežem povolené termíny“. A tak se ptejme: Když nemáme k dispozici jiný pramen. v letech 843-846 předseda Knížecího sněmu Českého. a pak by poměrně velké množství českých historiků mělo o starost méně. patřičně pitvána a rozprostřena na mnoha stránkách textu slouží jako zdroj informací o tom. Prostě si jen tak plandá ve vzduchoprázdnu. Nabízí se otázka. že evidentně lžou. Otázkou pouze zůstává: Proč? Co je k tomu vedlo? Osoby jednající Bořislav (790-846) Kníže český. a divže z ní nevyvstal celý národ! Připusťme však. nikým neohrožovaná a lze ji hojně využívat k nejrůznějším konstrukcím. plácají nesmysly.

v letech 847-849 předseda Knížecího sněmu Českého. . v letech 830-839 předseda knížecího sněmu Českého. Vladipluk (822-871) Kníže český. v letech 843-847 místopředseda Knížecího sněmu Českého.Hostivoj (807-856) Kníže český. Ludvík II. Spytimír (790-839) Kníže český. otec Vladipluka. Ludvík I. sjednotitel valné části kmenů obývajících Českou kotlinu. Pobožný (778-840) V letech 814-840 francký král a císař. v letech 840-876 francký král. Osoby zmiňované Karel Veliký (747-814) V letech 761-814 francký král a císař (korunován v roce 800). v letech 843-846 výkonný tajemník Knížecího sněmu Českého. Němec (805-876) Syn Ludvíka Pobožného.

podle toho. Pán apod. Archou . 3) Archa Knížecího sněmu Českého je tradována od pradávných dob v ústním podání. dvou škvír mezi nimi a dvou kukaní (tzv. které je voleno plénem Sněmu na čtyřleté období. konkurenceschopnější a flexibilnější “. Každý kníže má při jednání sněmu jeden hlas. nebo pouze Sněm. Náčelník. protože tak stanovuje preambule Archy Knížecího sněmu Českého. Přístroj se skládá z přibližně dvanácti masivních čedičových desek. rody a rodiny v rámci České kotliny spolupracovaly. aby jednotlivé kmeny. Sázavou a Berounkou na jihu. Otec. Hlavním a rozhodujícím orgánem Sněmuje sněm. Český sněm. 2) Sněmy Knížecího sněmu českého se konají v období slunovratu. Ohří a Bílinou na západě a Ploučnicí na severu.) Příčiny a průběh vzniku jsou nejasné: Asi to bylo tak. Obsahuje šest až třináct hlav. pravidelná schůze konaná v půlročních intervalech vždy ve dnech letního a 2) zimního slunovratu . bdělejší. Slunovrat (astronomický jev) je zjišťován v zahraničí vyškolenými specialisty pomocí jednoduchého přístroje umístěného na holém kamenném návrší v povodí řeky Ohře. Členy sněmu jsou aktivní vládcové (souhrnně se nazývají knížata. přičemž nikdo z této trojice nesmí být zvolen do stejné funkce více než dvakrát. pozorovatelen). o 1) Citováno volně podle Archy Knížecího sněmu Českého. Jedná se o instituci vzniklou v pradávných dobách. tajemník a místopředseda).) všech kmenů obývajících území vymezené řekami Labem a Chrudimkou na východě. Vojvoda. protože tak „budeme silnější. 1) produktivnější. dědové a významní stařešinové knížecích a vojvodských rodů kdysi dávno rozhodli. jak si . že otcové. Vrcholným orgánem Knížecího sněmu českého je tříčlenné předsednictvo (předseda. i když jejich tituly v rámci jednotlivých kmenů mohou být různé: např. Činnost Knížecího sněmu českého je řízena závaznými pravidly – 3) tzv. Vladyka. že by bylo vhodné. (Pradávných z hlediska aktérů roku 844.Instituce zmiňovaná Knížecí sněm český Někdy v odborné literatuře zkracováno na Knížecí sněm.

a jak je potřeba ji doplnit a upravit. výše a skladba kontribucí jednotlivých kmenů. jak početné mnohoženství je ještě mravné apod. statcích a funkcích.) rozhoduje prostá většina přítomných knížat. ji příslušníci Sněmu pamatují. nedoplnitelná a neupravitelná a jakékoliv pokusy o její doplnění a upravování mohou být trestány na hrdlech. problémy a rozpory pohanské věrouky apod. že Archa je stálá. která praví.) rozhoduje třípětinová většina Sněmu. První a nejdůležitější hlavou je preambule.zásadních věcech (s kým se bude válčit. O méně důležitějších věcech (výše trestů neposlušným rabům. jaké dosud neprobádané části české kotliny se budou mýtit a osidlovat. .

liščí šál. jak při přechodu přes Labe led nevydržel a jeden čeledín se i s koněm utopil.“ odpověděl Hostivoj a rychle dodal.“ pokračoval Bořislav. vypálené bělostnou sněhovou záplavou venku. ale mráz je snesitelný. je tu oproti venku tma.“ Hostivoj se ušklíbl. „Máš hlad? Nedáš si něco k jídlu?“ . sněhu je sice tolik. Hostivoj přikývl.“ řekl Bořislav. že to nemá pamětníka.“ ozval se odkudsi z příšeří Bořislavův hlas. Tak dlouho jako dnes nikdy k Bořislavovi nejel. všechno to zamuchlal do jedné koule a hodil do kouta. Jediným viditelným probleskávajícím bodem bylo ohniště v zadní části místnosti. avšak zima všechny vzdálenosti prodlužuje. že tím je vysvětlena Vladiplukova nepřítomnost. opatrněji ohmatal a ztěžka na ni dosedl. Zbytečná otázka. kde tušil kout. Tedy tam. Hostivoj po vstupu do příjemně vytopeného srubu rychle odložil medvědí kožich. Na Bořislavovo hradiště padal soumrak. kuní palcové rukavice a vlčí papachu. mohl by se nyní rozvyprávět o tom. „Taky zdravím. S úlevou. aby zhodnotilo uplynulý půlrok a připravilo podklady na nastávající sněm Sněmu.“ Hostivoj rozeznal siluetu lavice. „Zatím nic nevidím. „Doufám. se staly po vstupu do ztemnělého. alespoň u nás. „Dojeli jsme v pořádku. zabedněného srubu naprosto osleplé. „O tvoji družinu a koně je postaráno?“ zeptal se Bořislav. Hostivoj přikývl. „Zdravím. Dal najevo. neboť jeho oči. Cesta na Bořislavovo hradiště v létě nezabere více než krátký půlden (včetně brodu na Labi). neboť o družinu a koně hosta je vždy postaráno.“ „Sněhu je letos požehnaně. „Vladipluk ještě nedorazil. protože valnou část takřka celodenní cesty strávil vedením svého bázlivého koně závějemi nebo cestami pokrytými vyfoukanými zmrazky a ledovým krunýřem. chlad a sníh.Vždy večer před sněmem Sněmu se schází tříčlenné předsednictvo. že jste neměli během cesty problémy.

skvělého bojovníka i diplomata. takový plán. Asi bych mohl věty formulovat méně zbrkle. životodárná polena. asi do toho budeme nuceni praštit.“ promluvil konečně Hostivoj. že jeho předešlé kývání a krčení ramen přišlo nazmar: Bořivojova záda je nemohla vidět. času již není nazbyt. něco si umane a nehnu s ním. po tak dlouhé cestě?“ Hostivoj odpověděl. Ke stropnímu komínovému otvoru se vznesla sprška jisker. Hostivoj si vzpomněl na Vladiplukova otce.”. Nadechl se a pokračoval: „Čeká nás dnes večer dlouhé jednání. překvapivou ideu. Příjemné teplo se začalo stávat dotěrným. Nečeká ho lehká práce. Zdálo se. loňské mrazy se určitě opakovat nebudou. Hostivoj je chvíli pozoroval a v nastalém tichu (i když zvenku bylo slyšet tlumené hlasy a ržání koní) trochu zvrátil hlavu.“ řekl Bořislav. Hostivoj si rychle v duchu zopakoval klíčové titulky návrhu. Až teď se před Hostivojem zjevila jeho mohutná postava. a teď ta tragédie u Obodritů. „Na začátku zimy mi zemřela žena.“ řekl Bořislav a prohrábl ohniště. Stále stejným hlasem. „Letos u nás byla dobrá úroda. je poměrně inteligentní a nakloněný novotám. knížete Spytimíra. pomyslel si. mám totiž takovou myšlenku. aby si o jídlo jako host řekl přímo. Bořislav seděl před ohništěm a úporně pozoroval žhavá. Slušné knížecí vychování mu zabraňovalo. „Nechceš se najíst.“ Hostivoj se zarazil a zpětně přehlédl neuspořádanost vypuštěných myšlenek. „A co u vás?“ „Loni to bylo o poznání lepší. Vladipluk by na to mohl kývnout. „A která?“ „Docela mladá. který chce Bořislavovi a Vladiplukovi předložit. Pochopil.“ vzdychl Bořislav. „Zima by letos měla být mírná.“ okamžitě zareagoval Hostivoj. mlaďounká. že něco dobrého a teplého by jistě nezaškodilo. řečníka a vypravěče (třeba ta . Zcela jistě to bude náročné přesvědčování. zašátral rukou pod plnovousem a rozhrnul si u krku halenu. ale jeho mladická ztřeštěnost je pověstná.“ pokračoval Bořislav. že se drahnou dobu nepohnul. on totiž ten nový Ludvík není jako jeho otec. „To je mi líto. postavu velmi váženou. takřka posvátnou.Hostivoj lehce pokrčil rameny a zatvářil se hladově.

Tedy v ideálním případě. nikdy nešlo o tak důležitou věc jako je .) „Ještě za tmy. Vladipluk byl prý v létě na studijním pobytu na Velké Moravě. „Zdraví. kdo je silnější). „A co doma?“ zeptal se Bořislav. vrátil se Hostivoj zpět ke svým myšlenkám a po několikáté konstruoval. tak by neměl být problém upravit program zítřejšího zasedání. A bylo to nečekané. co navrhlo předsednictvo. řekl si Hostivoj. povzdechl si Hostivoj. Základem je přesvědčit Vladipluka. že na moje návrhy přistoupí. že jsem vstoupil. „Kdy jsi vyrazil?“ zeptal se Bořislav.“ řekl Hostivoj. Od počátku bylo jasné. Vladipluk má podivné nápady a nestandardní způsob uvažování.“ odpověděl Hostivoj mechanicky. I když. to je základ. bez toho to nejde. A navíc je ještě víc mimo než při posledním sněmu. že jeho syn (tedy Vladipluk) bude na nejbližším volebním Sněmu zvolen jedním z funkcionářů Knížecího sněmu Českého. Dobrá. protože poprvé během rozhovoru s Hostivojem navázal na předcházející větu. to by vůbec nezaregistroval. Když přijetí křesťanství dostaneme na program zítřejší schůze. jeho mozkové pochody jsou někdy nevyzpytatelné a naděje. Spytimír bohužel ke stáru zeslábl (především na duchu) a nevybíravými způsoby si na smrtelném loži prosadil. co tam pochytil. co se dělo v létě u Obodritů. „V pořádku. není velká. „Všichni jsme vcelku zdraví. (Stále nehybně hledí do ohně. Hostivoj rychle vzpomínal. jak by dnešní jednání předsednictva sněmu a zítřejší plénum mělo probíhat. jak se s Ludvíkem Pobožným triumfovali. Pokud zlomím Vladipluka.historka. Snad bych mohl Vladipluka polekat některými barvitými a krvavými historkami o tom. Nebude to jednoduché. kdy naposled (a zda-li vůbec) plénum Sněmu neodsouhlasilo něco. pravda. Neohluchl během toho půlroku. tak bude vyhráno.“ Jenže je tu problém. A Bořislav? Na tak radikální politickou a ideologickou změnu je strašlivě konzervativní. že to nebude jednoduché. co jsme se neviděli? Spíš ne. a kdoví.“ prohlásil Bořislav. A jaké negativní informace o křesťanství se dověděl.

Křest je nutný' bude klikatá. že přemíra přívlastků by mohla Bořislava odvést od tématu. Až do událostí v Obodritsku francký panovník s takovým kmenem chvíli bojoval. „To nevím. co se hýbalo. že to věděl. když někde narazí na nějaký kmen. podrobit se například tím. „Už se k vám doneslo. Po chvilce prohlásil Bořislav: „A víš proč…“ a odmlčel se. vypálil je. pozabíjel. protože si uvědomil. Alespoň taková verze událostí se donesla k Hostivojovi.“ řekl Hostivoj zklamaně. pomyslel si zklamaný Hostivoj. než se nechat v pravidelných intervalech masakrovat). Hostivoj čekal na dokončení otázky – například ve stylu: „…byli tak ztrestáni?“ Načež by spustil precizně nacvičený příspěvek o tom. Nemusím začínat hovor sám. kterému je nutno se podřídit (stále lepší. Například Obodrity hořce polituje. Bořislav to jistě rozvine z vlastní iniciativy. že Ludvík.změna náboženství. co se stalo Obodritům?“ zeptal se Bořislav a Hostivojovi radostně poskočilo srdce. jak je Ludvík Němec nervózní. Obodrité také chvíli bojovali. Ludvíka Němce označí za dobyvatele. bezcitný a tvrdý…“ Hostivoj rychle zmlkl. že tu už není Vladipluk. kdo se aktivně angažoval ve středoevropské politice v polovině devátého století musel znát. a to raději rychleji než pomaleji. řečený Němec. „A víš proč…“ zopakoval Bořislav předešlou otázku. který ještě nebyl pokřtěn. že cesta Bořislavovým vědomím ke klíčové myšlence:. Jenže poslední výpad se odehrál podle velmi odlišného scénáře. vtrhl do několika pohraničních hradišť. Škoda. je . a tím i celé jejich náboženství. dal mu lehce za vyučenou a pak kmenového vládce demonstrativně a blahovolně pokřtil. Každý. „Krutý. Pochopitelně. Jenže Ludvík Němec nechal obodritské posly popravit. Ano. pak formálně zažadonili o mír a pokoření. „Prý to byl ze strany Ludvíka Němce velmi represivní zásah. Vypadá to. že konečně přijmeme křest. „…se mu říká Němec?“ Tak to není ta správná otázka. a bez rozloučení a hlavně beze křtu odtáhl. aby Bořislav nezapomněl řeč. lehce bych ho zatáhl do debaty.“ řekl Hostivoj urychleně.

“ odsunul dveřní poklop a vyšel do mrazivého podvečera. jak spěchají k nejbližšímu . Ruch hradiště utichl. ale krutý? To určitě ne…“ Po této replice se Hostivoj definitivně dalšího přesvědčování vzdal. „Aby poznal. (Hostivojovi zatmulo. nemluvný. tažná zvířata i drůbež už byly zahnány do svých kójí.“ Náhlý konec historky Hostivoje zaskočil. snad pouze s výjimkou jeho zlostných záchvatů. z kožešinové hromádky v koutě vylovil kožich a papachu a se slovy (říkal je spíše pro sebe): „Půjdu se podívat. „Tehdy ho otec poslal do Cách. avšak marně. že Bořislav má o údělu Obodritů buď jiné informace. Mnoho podrobností v hustém plnovousu nerozeznal. nevydržel táhlé a nudné ticho (on sám neměl důvod cokoliv říci). zda čeledi a koním něco nechybí. kde je pohřben Karel Veliký.) „Náš kmen má s Karlem Velikým pozitivní zkušenosti. na rozbředlém našedlém sněhu (neoteplilo se. „Prý si počínal velmi krutě. zvedl se. A od té doby se mu říká Němec. zda Bořislav na toto téma ještě něco nedodá. „To bych neřekl. odrážející odlesky ohniště. ale včerejší a předvčerejší sníh byl řádně rozdupán a rozryt) zahlédl Hostivoj několik příslušníků místní čeledi. kdy dorazí Vladipluk. Teprve nyní mu Hostivoj uviděl do tváře. zachumlaných do kožešin a houní.“ řekl Bořislav a trochu se na lavici pootočil. zbývá pouze trpně (hladový a žíznivý) čekat. Po dlouhé době zírání do ohně řekl Bořislav: „Opravdu si nedáš něco k jídlu?“ Avšak Hostivoj ve srubu již nebyl. byl trochu nafoukaný. zakaboněný a od pohledu nebezpečný a nekamarádský. Chvilku čekal. Jeho mluva je velmi huhňavá a takřka nikdo jeho slovům nerozumí. kdy křičí a seká kolem sebe ve vzduchu mečem. nebo si je špatně vykládá.“ ohradil se nečekaně energicky Bořislav.divný patron.“ pokračoval Bořislav. zdá se. právě naopak. Pravda. „Ta přezdívka se traduje od jeho jinošských let.“ snažil se Hostivoj vrátit Bořislava k původní myšlence. hospodářská zvířata.

ohništi. A ani nevíš. řekl si Hostivoj zatvrzele. A co je náboženství? Pouze konglomerát zvyků. pomyslel si Hostivoj a narovnal hlavu. tak si v nás Ludvík Němec ztupí meče. tedy umravňovat podle svých kritérií. a on nás nebude muset umravňovat. Plné hrsti hvězd naznačovaly. Hostivoj hlavu zaklonil. pokračoval Hostivoj ve svých úvahách. prozářenému dni se výrazně ochladilo.“ ozval se za Hostivojovými zády ryčný hlas. „Co tady děláš? Mysleli jsme si. Nejsi křesťan. tak to není. Hlavní byl trest a kořist. Konglomerát se skutečným životem provázaný volnými pouty. že to je pro blaho našich kmenů. jak to nejvíce šlo. „Samozřejmě. avšak logicky a rozumně. dodala obloha). že jednání už začala. že na tebe máme vztek. že noc bude velmi studená.“ řekl Hostivoj umíněně a nepěkně se na hvězdnou oblohu zašklebil. pak se nesmíš divit. Vstupujeme do nové éry. Žijeme v nové době. Hostivojův . jejichž uvolnění nebo přitažení bývá… „Hej. od stájí přicházel Přibymír. Co když je prvotní kořist a ztrestání neposlušných kmenů a rodů? Tresty za nějaká. starodávné obyčeje nás začínají tížit a omezovat.“ Kdepak. Doba se mění. jediné a vyvolené náboženství? A o jeho nesobecké šíření. co je potřeba. ať už smyšlená.“ Polemická obloha však seslala do Hostivojovy hlavy následující myšlenku: „A co když Ludvíkovi nejde o nějaké správné. jsi příliš malý a bezvýznamný na svůj úkol. Jemná záře večerní mnohahvězdné oblohy ho tížila. zažitých (povětšinou nelogických) pravidel a ceremoniálů. Potemnělá. neodvratitelného a zcela zásadního. Vždyť se pokoušíš vnést mezi všechen český lid něco nového. Avšak učiníme-li.“ Hostivoj se otočil. Jako by povýšeně zdůrazňovala Hostivojovu aktuální malost a bezmocnost. Staré věky pomalu mizí. Zkusme nejdříve za činy lidí hledat racionalitu. na svůj těžký a průkopnický úkol. tak se vetřeme do jeho přízně. bílými ďubkami proděravělá obloha jako by naznačovala. A Ludvík Němec se chová vůči sousedním nefranckým kmenům zle a úskočně. „Pokud tak neučiníme. Oproti jasnému. nebo skutečná provinění? U Obodritů na žádné křtění nedošlo (tedy pokud vím. pane. zda to bude pro blaho věci.

A bez něj nemá cenu jednání předsednictva zahajovat…“ Přibymír se zatvářil překvapeně. Bledý. které mu někdo v rozhovoru předloží…“ „A to je dobře. „Mám obavy. pane. stačí ho lehce nasměrovat a udržovat ve správném kursu. „Samozřejmě. Prostě neudrží myšlenku. že není schopen reagovat na zásadní podněty.družiník. že Bořislavova duševní únava je vskutku grandiózní). nebo špatně?“ zeptal se Přibymír. aleje mimo. Opřeli se o neotesané klády. „Dosud jsme nezačali. alespoň Hostivoj v jeho tváři údiv pocítil. jeden z pěti. „Víš. Pokud je opravdu unaven (a rozhovor před chvílí naznačoval. Ale jen u prvního slova. „Je opilý?“ zeptal se Přibymír nechápavě. Hostivoj uchopil svého družiníka kolem ramen (jak to jen jeho pravá ruka v medvědím rukávu dokázala) a poodešel s Pňbymírem v závěsu ke stájím. Hostivoj uznale poplácal družiníka po rameni a řekl zvesela: „Já to ale nějak zvládnu. „To ne. Zdá se. Přibymír zaslechl v jeho hlase záchvěvy potencionálních nepříjemností. „Hovořil jsme tu s několika místními a podle všeho začaly během léta do Bořislava proudit věštecké . Chvíli jsme spolu hovořili a on plácal naprosto nesmyslné sentence.“ Přibymír se na svého pána pokorně a s úctou zadíval. že špatně. sněhem osvícený Hostivojův obličej vyhlížel všelijak. že by bylo vhodné dohodnout se nejdříve s Bořislavem. například o naprosté a bezvýhradné potřebě urychleného křtu. „Říkal jsi ale. že s Boňslavem není rozumná řeč. ještě než budete kompletní. „Vladipluk ještě nedorazil. plavajícím otazníkem na konci. kteří ho na cestě doprovázejí.“ řekl Hostivoj tiše (ještě z něj nevyvanul podvědomý respekt z oblohy).“ řekl Hostivoj ještě tišeji. tak je i manipulovatelný. a to by byl pech.“ Přibymír se odmlčel a zvídavě se na Hostivoje zadíval. kdyby se pro křest nenadchl.špatně' vyslovil značně nejistě.“ zvýšil hlas Hostivoj. slovíčko . Je to vlastně takový problém? Při troše taktiky a diplomacie by nemuselo být obtížné přesvědčit Bořislava o čemkoliv. s velkým.“ řekl po chvilce.

podle toho. brodivé a ubíjející cestě dorazil na Bořislavovo hradiště sám. jak Bořislav stojí před celým zítřejším plénem Sněmu. Jaký kontrast oproti početné Hostivojově . stráže. zda Vladipluka uvidí. zavedené a zažité pohanství českého typu je ten správný vklad do budoucnosti.“ odpověděl důrazně Přibymír. při kymácivém pohybu těla tam a zpět kolem sebe máchal rukama. je velmi přínosné. když zaslechl ze dvorce ruch. Stal se velmi charismatickým. hm. chvíli nesmyslně bloumá po hradišti.' Všichni si ho nyní váží ještě více než předtím. Představil si. „Strašný. prospěšné a kdoví co ještě. Hostivoj právě ve stáji hladil svého koně. že pokřešťanštění. a pak řekne: . pravidelně střídal záklon a předklon. Prý někdy jen tak celé hodiny sedí. Žádné novoty importované ze západu. nepřítomně se dívá před sebe svými věšteckými zraky a z tribuny plamenně hřímá.Děvče'. A nebo naopak: Bořivoj hřímá (se stejným výrazem). výhodné. Vladipluk po dlouhé.schopnosti. Vladipluk dorazil na Bořislavovo hradiště chvíli poté. V chumlu temných siluet (místní čeleď. to naše vyzkoušené. žádné nesmyslné vymoženosti těch zlotřilých blouznivých holobrádků. jo… Ta nejistota je strašná. ruce ji položí na její vypouklý život a řekne: . Sice se prý někdy chová nezvykle. co se té ženě narodí…“ „A má pravdu?“ zeptal se zvědavý Hostivoj. Okamžitě vyšel ven a rozhlížel se. zírá a pak vstane.Chlapec'. Ach. až dětinsky. že jedině pohanství. užitečné. podruhové a podobně) stál rozkročený Vladipluk. alespoň jak já to vidím.“ ozývalo se halasné povykování odkudsi od hlavní brány. To už Večernice zašla za obzor a Orion se rozprostřel po obloze. A nebo dlouze pozoruje při západu slunce oblohu.“ řekl Hostivoj a velmi se zamyslel.Zítra bude hezky.“ „Hm. bylo to strašný. ale to jsou prý jen nepatrné důsledky těch nových věšteckých schopností. Nebo řekne: . a zjišťoval.Zítra přijde prudký déšť. zda Bořislavovy nové schopnosti napomohou ke zdaru věci. „Má. „Asi tak v polovině případů má pravdu.' Nebo: . zda má dobře podestláno. Snažil se odhadnout. přijde k těhotné ženě.

ale navíc ho táhnout a přemlouvat.“ pokračoval Vladipluk. Prodám ho i zadarmo. aby se hnul. objímá ho oběma rukama a chvěje se vyčerpáním.“ Kůň po této nadávce zlostně odfrkl a čeledín pocítil vůči Vladiplukovi silný závan bezmocného vzteku. naprosto neúčinného vzteku plebejce vůči nespravedlivému pánovi. (Právě se nachází v záklonu.) V huňatém kožichu se mu to moc nedaří. který se k němu pomalým krokem blíží. ta líná potvora si to nezaslouží. „Místy jsem se brodili takovými závějemi. „Tak byste si ho tady mohli nechat a nějak vhodně kulinářsky zpracovat. avšak v počtu šesti mužů a koní a seřazena do rovnoramenného trojúhelníku s Hostivojem na špici. „Nevím. kůň se koupal v teplém potu únavy a přestálého strachu. „Celý den jsem nejedl a místo pití jsme polykal sníh. zdravím. Vladipluk a jeho kůň byl do hradiště vtažen a vtlačen dozorčími u brány.“ Čeledín projel rukou hřívu a po pohlazení krku zašmátral pod sedlo. Hostivoj svoje krůčky kouskuje až na únosnou mez a snaží se tak kontakt s . „Mám krutý hlad a ještě krutější žízeň.“ Čeledín se shrbil pod Vladiplukovým vakem a ukázal mlčky k jedné z budov v zadní části hradiště.) „Kdybych ho pozítří nepotřeboval na cestu domů. Doufám. „Á. že vám nějaká flákota zbyla od večeře a rožeň se netočí nadarmo. Po otevření brány spatřili dozorčí Vladipluka.“ zavolal Vladipluk přes celý dvorec na koně a čeledína vcházející do stáje. Cesta v bílé záplavě ho vyčerpala. (Ostatně starost o koně byla jeho celoživotním posláním.“ Vladipluk se podíval za čeledínem. že jsem musel nejet sesednout a vést ho. jenž jeho koně odváděl do stáje: „Nažrat mu nedávejte. Čeledín pocítil nad koněm lítost. k čemu nám ty koně v zimě jsou. marného. nemrcoucha neschopného. které z podřimování vyrušilo táhlé funění (koně) a úpěnlivé sténání (člověka) před branou. ruce složené na zátylku a provádí lokty rychlé kmity.“ zvolal Vladipluk bez většího nadšení. Uviděl Hostivoje.družině! Ta vjela do hlavní brány ozářena zapadajícím narudlým sluncem také utrmácena.“ pokračoval Vladipluk a podal vedle stojícímu podruhovi cestovní vak. jak leží na krku svého vraníka.

omýt a vyspat. zabublání a ticho. ho tlačí ke hřbetu koně a kůň zajíždí hlavou napřed do zasklených hlubin. mohl bych o tom dlouze vyprávět. „Potřebuji se najíst a odpočinout. a navíc bych rád projednal jednu důležitou…“ „Nezájem. než ostatní přijedou. aby dal najevo.“ ohradil se Vladipluk. „Navíc jsem musel několikrát sejít z cesty. napít. i když.“ řekl Hostivoj co nejdůrazněji. . že jsi konečně přijel. utopeného čeledína. máme na to celý den. že přivítací ceremoniál je u konce. Vladipluk se schoulil do sebe a propadl mírné depresi. Hostivoj rychle dodal: „Tvůj otec to za svého předsednictví vždy striktně a bezvýhradně dodržoval. jak se uprostřed létající a vzdouvající ledové tříště snaží z posledních sil vyvléknout z třmenů. například…“ Hostivoj rychle Vladipluka zarazil: „Jenže v Arše je stanoveno. Bořislav čeká. „Samozřejmě. cesty jsou naprosto neschůdné. a kde máš doprovod? Já bych se v takové sněhové kalamitě sám neodvážil. totálně poničený a zcela zdecimovaný. „Já tě také zdravím. který se vyvalil na prohnutý ledový krunýř. že jsem unavený.“ řekl Hostivoj. Skrze Vladipluka zahlédl svého nešťastného. „Musíme ještě dnes večer připravit program na zítřek. že se dostaví všichni před setměním. závěrečný lidský sten. pravda. Necháme to na zítra. protože jsem zapadal až po břicho…“ „Hm. Jenže proud.Vladiplukem co nejvíce oddálit.“ řekl Hostivoj a zaznělo to trochu jako otázka a trochu jako politování. ty to máš blíže a nemusíš přes Labe…“ „Zase o tolik kratší ta moje cesta není. potřebuji se najíst. jsem naprosto vyřízený. že program sněmu připravuje předsednictvo vždy v předvečer…“ Vladipluk se na Hostivoje zadíval se směsicí politování a opovržení. pochybuji. „Jsi unaven.“ Zmínka o otci zapůsobila. už jsme o tebe měli starost. „A jsem rád. tak grogy jsem nebyl ani při vojenských taženích. Ještě poslední zaržání z vodou naplněných nozder.“ řekl Vladipluk rázně.“ vysypal Vladipluk ze sebe značnou rychlostí.

Je možné namítat. Po Spytimírově smrti před pěti lety převzal (nad ještě ne zcela dospělým) Vladiplukem Bořislav otcovský patronát. A tady s tím nedorostem se může uvítat.“ Dlouhá noc za chvíli završí svoji první polovinu. (Pokud by se takto setkali Bořislavův a Hostivojův otec. kdy kamarádského a tolerantního Ludvíka I. Když já jsem v podvečer přijel. taktéž se třpytící mírně se svažující planinu (ti na jižní hradbě). .„Dobře. dávné nenávisti. říká si Hostivoj. než duch bratrství a lásky. Naopak vztah Bořislava k Hostivojovi byl od počátku vykonávání funkcí v předsednictvu odtažitý až chladný. Pobožným a jeho dvorem. nebo reálnou) semknout a domluvit se alespoň na společné zahraniční politice. že o spolupráci se přičinily spíše vnější vlivy. nebo na zasněženou. krevní msty jsou potlačeny.) Jenže doba je již jiná. trojité chlapské objetí působí na Hostivoje strojeně a směšně. Němec. pouze stráže na hradbách drží hlídku a mžourají do zasněženého. neboť několik posledních let jednotlivé české kmeny a rody žijí v jakžtakž přijatelné spolupráci. který náhle prosvítil duše všech Čechů. Bořislav a Spytimír (Vladiplukův otec) byli dlouholetými přáteli a spolubojovníky nejen ve zbrani. „Ale nejdříve se najíme. byly české kmeny nuceny se pod hrozbou (je jedno zda planou. nikdy netoužil stát se Bořislavovým oblíbencem. Pobožného vystřídal jeho mrzoutský a nevypočitatelný syn Ludvík II. tak by alespoň jeden z nich nevyšel z místnosti živý. V Bořislavově sídelním srubu probíhá oficiální vítání Bořislava s Vladiplukem. třpytícího se lesa (ti na severní hradbě).“ řekl Vladipluk po chvilce pokorným hlasem. Není divu: Jejich kmeny spolu bojovaly během posledních dvaceti let ve dvou dlouhých a krvavých válkách a teprve sjednotitelské úsilí Spytimíra na počátku jeho funkčního období uklidnilo a umravnilo tyto dva nejvíce znenáviděné české kmeny. či dokonce nohsledem a patolízalem. tak se na mne Bořislav ani neotočil. ale také v politických jednáních s Ludvíkem I. Hostivojovi to nepřišlo líto. hradiště se uložilo ke spánku. Podstata Bořislavovi radosti po příchodu Vladiplukově je jednoduchá. Od roku 840.

závěrečné poplácání se Bořislava s Vladiplukem.“ pokračuje Vladipluk v . „Byli u nás nějací kupci ze severu. periodicky se vybavující děs z propadnutí skořápky nad řekou. slyší Hostivoj Vladipluka. že příval náklonnosti k Vladiplukovi odezněl a Bořislav se opět nerušené věnuje své oblíbené zábavě – koukání do planoucího ohniště.Spytimír ještě stačil těsně před závěrečným zatemněním své mysli vnutit Knížecí sněm Český všem dosud váhajícím a stranou stojícím kmenům. se kterým se seznámil již v podvečer. ale hodina je příliš pozdní a vyhlídky na prosazení vlastních záměrů jsou příliš neradostné. a tak postavit proti (možná nebezpečnému a nevypočitatelnému. Třetí. vyčerpání po celodenním perném putování. Vladiplukova slova přicházejí k Hostivojovi v dávkách (opona zavřených víček je nemilosrdně filtruje). Nebylo by naškodu. Vladipluk něco Bořislavovi říká. „Hm. po konzumaci které má hovězí skot mnohem větší výnosy mléka i masa. zrajícím ovčím sýrem. včetně technicko-taktických dat té nové. zázračné plodiny. že nebude snadné je opět otevřít. Vzápětí s překvapením zjišťuje. ale rozkaz mu rezonuje v hlavě velmi bojácně a odevzdaně. rodinám a rodům. to vše se mísí v ohlušující a ubíjející únavu. Jsi chlap. aby nás s tímto úspěchem zítra na Sněmu podrobně seznámili. zeleninovým salátem a vlažnou medovinou. Bořislav na Vladipluka oddaně hledí a v nepravidelném rytmu mlčky přikyvuje. zodpovědnost před splněním významného poslání a nyní i žaludek zaplněný pikantní pečínkou. jak nějaký český kmen najel na pěstování nové pícniny. a žádná žoužel! povzbuzuje se Hostivoj. obalen v ovčí houni a s mírným znechucením zavírá oči.) Hostivoj sedí na lavici. Hostivoj mírně ožil a s uspokojením pozoruje netečný výraz v Bořislavově obličeji. v každém případě silnému) sousedovi na západě politicko-vojensko-byrokratickou protiváhu.“ říká Bořislav a hledí do plamenů v ohništi. Zdá se. (S přibývajícím počtem objetí však vřelost vyprchala a zůstala pouze rozpažená rutina. A tak Hostivoj zachycuje rozkouskované a těžko dešifrovatelné myšlenky (pravděpodobně) o tom. výraz.) Bojovat! říká si Hostivoj v polospánku. (Stačí krátký pohledu na dva zbývající funkcionáře Sněmu. seskupením.

Boňslav si tento nový zvuk vysvětlil jako startovní výstřel. „…tři ovce během jednoho dne! Tři ovce roztrhali… Bestie úskočné!…“ Vladipluk bezmocně rozpřáhl ruce. „…sněhu je spousta. ale Ohře v peřejích ještě nestačila zamrznout…“ říká Vladipluk. že se zde Hostivoj stále ještě nachází a nespí a navíc projevuje jakousi myšlenkovou aktivitu. jako překvapení. vítám a dáme se hned do práce. Hostivoj využil chvilky ticha a řekl klidným a vemlouvavým hlasem: „Měli bychom rozhodnout. Vladipluk zmlkl. Naším úkolem je připravit podklady a program projednávaných bodů na zítřejší sněm. V jeho otázce nebyla ani tak zvědavost. „Jejich zboží se nám zdálo…“ Opona Hostivojových víček zhoustla. aby definitivně a pro dnešek neodvratně usnul. Z rozlomeného polena se v nepravidelných intervalech rojily směrem k otvoru ve střeše chomáče jiskřiček. Nikoliv chraplavý a intonačně značně nečistý Vladiplukův hlas zabraňuje Hostivojovi. je právě to neměnné. milí mladí přátelé. přesněji – takřka zvolal: „Zahajuji schůzi předsednictva Knížecího sněmu Českého. Boňslav si pomalu sedl zpět na lavici mezi své houně a zadíval se do ohně.prezentaci zážitků svých i zážitků svého kmene. Poleno v ohništi prohořelo a s tříštivým křupnutím se rozlomilo. jako kdyby se snažil nebohé ovce ve vzpomínce obejmout. „…a medvědi se nám nějak přemnožili a jsou dost útoční…“ „Hm. a jsme již unaveni.“ A ještě jednou „Hm“. jak se za poslední půlrok udaly. Oba vás. nastává nám noc. Zvuk. zvedl ruce nad hlavu a aniž nechal dopovědět Vladiplukovu myšlenku. . temné a pravidelné Bořislavovo „Hm“. „Hm. křepče vstal.“ „Jaký?“ zeptal se rychle Vladipluk. který ho drží při vědomí. řekl. ať to máme hotovo. zda dáme na pořad jednání jeden speciální a dle mého názoru naprosto nezbytný bod. tak si pospěšme.“ konstatuje Bořislav a pozoruje velké poleno obklopené bledězelenými plameny.“ Hostivoj definitivně a neodvratně procitl. Doba pokročila.

to je hlavní smysl Bořislavovy existence. Avšak snaha připoutat k sobě Bořislavovu pozornost vyšla naprázdno. tedy teď myslím Čechy jako soustátí všech našich kmenů. že by bylo velmi vhodné se dát co nejrychleji pokřtít. pokřtít. „Cože?! Co to má být za somarinu?“ Dlaní pravé ruky se Vladipluk plácá do pravé poloviny čela. Všichni. Vladipluk . avšak o to více hlučné a doprovázené výraznou naprosto nesouhlasnou mimikou a gestikulací: „Víš vůbec. chvilku u toho něco říkají a je to. co to somarina znamená. Tedy především nikoliv proto. Nedaří se. avšak i tento krátký přeryv Vladipluk využívá k protiargumentům. A bude se to stupňovat. že s námi může počítat pro budoucí spolupráci. ukazováčkem levé ruky si klepe do levé poloviny čela. Takhle potlačovat náš vyspělý a památečný folklór. „Jaký bod?“ říká Hostivoj ještě jednou a zkouší být atraktivnější než plameny. avšak agresivní až hrůza. ale z výrazu ve Vladiplukově obličeji a z jeho překotných gest očividně vyplývá. co říkáš? Křest! Naprostá zrada našich ideálů a rodových struktur a vazeb na minulost. Hostivoj sice neví. abychom měli u Ludvíka…“ Hostivoj byl nekompromisně přerušen Vladiplukovým výkřikem.„Jaký?“ zopakoval Hostivoj otázku a ztěžka povzdechl. A po nepatrné chvilce ještě jeden vzdech. tedy celý náš kmen se domnívá. Vladiplukův útok je sice zatím pouze verbální. kdy i tento kus klády praskne.“ říká Hostivoj tiše a bázlivě. Hromadně.“ říká Hostivoj poplašeně a obranně. nijak trestat a drancovat…“ Hostivoj neklesl hlasem. V ohništi plameny pohltily další velké poleno. Čekání na činnost ohniště. jak se cizákům a jejich ideologii podřizujeme! Víš. prosím. Všechno české kmenstvo. nelze chápat. „Domnívám se. či spíše táhlým zavytím. ale proto. co to obnáší?“ „Trochu nás namočí v nějaké kádi. že bychom chtěli. že to nic pochvalného nebude. a je třeba počkat na okamžik. tak to. aby Ludvík viděl. „No. „Takové gesto udělat. otcové a dědové? Vždyť by jim bylo stydno. a není třeba nás. pouze se nadechl. Co předkové. Nejsou příliš logické. vstřícné gesto.

ty regule. Ale to potom. Jak s tím podivným a vyumělkovaným ritem. že někdo tu jejich víru. či její důsledky nebere vážně. co to tvé křesťanství obnáší? Jaké rituály a konvence?“ Hostivoj přikyvuje. Jenže oni to tady budou kontrolovat a řídit. a my máme průšvih a následné oplétačky. a tam už na křesťanství najeli. máchl rukou a opět se naklonil nad sedícího. co bychom museli dodržovat. správně. „Všimněte si.“ Vladipluk se naklání ještě více.“ Vladipluk na Bořislava krátce úkosem pohlédl. spíše neoficiální návštěva to byla. v totální defenzívě se nacházejícího Hostivoje: „A nebude jich málo. ze kterého vycházejí. že to ví. „Kostely. „Víš. Hostivoj si připravoval smířlivou větu typu: Snad nebude tak zle. Kdyby si jenom zakládali ty svoje obydlí a svatyně. tak to ihned Ludvíkovi zažalují. tak ho okamžitě ztrestají. či zda souhlasí s tím. „V létě jsem byl na poznávacím zájezdu na Velké Moravě. ať bezprostředně nebo zprostředkovaně. jestli vyjadřuje souhlas s myšlenkou.“ rozhazuje Vladipluk rukama.“ odpovídá Hostivoj pohotově. A jakmile se něco bude dít proti nim. vlezou nám všude. Řeknu ti jedno: Je to blábol a . Navíc by nám sem Ludvík okamžitě poslal kohortu bezvousatců. A řeknu ti: Humus. i když máchání a ždímání by mi silně vadilo.“ říká náhle Bořislav (a nepřestává hledět do ohniště). nejsem plena nebo košile. těch rozhlašovatelů nových pořádků. Není jasné. zkusme si o tom pohovořit.se výhružně k Hostivojovi naklání: „O ten samotný akt nejde. že se Vladipluk tak zlobí. Humus! HUMUS!“ Po závěrečném výkřiku se Vladipluk na chvilku odmlčel. avšak velmi rozpačitě. Jak se to jmenuje?“ „Kostely. tam ho už aktivně uplatňují. aby šířili tu jejich víru…“ „Mládenci. to je jedno. jak ta smolná polena pěkně prskají. „Taková krátká přátelská. Avšak Vladipluk nabral nové síly a pokračoval (o poznání klidněji –snad to bylo důsledkem nabyté neoddiskutovatelné převahy): „Trochu jsem se s tím seznámil. a jakmile zjistí. tak i s filozoficko-gnoseologickým fundamentem.

že po své vlastní smrti ještě bude někdo žít. že jsem ho řekl v uvozovkách. jak se nemohli dočkat. když potom ožije. že retardující jakýkoli další společenský a ekonomický vývoj. a nakonec nesmrtelný. jak odměňovat dobro… No dobro… Všimni. haha! Když si odmyslíme ten kuriózní nesmysl o tom. co škodlivé.naprostý zmatek. a to navíc takovým komickým způsobem. neprogresivní a klikatá. „Je to zcela evidentně slepá ulička vývoje. Třeba ten jejich hlavní a klíčový mučedník. tak by to mohla být velmi obyčejná. nebál bych se říci. div jsem nepukl smíchy. vlající. jak se zachovat. poplivají a zabijí. Jenže to se mu to umírá. prostě se vrátí z náví zpět mezi živé lidi. A to nepočítám ty ostatní mučedníky. Velmi groteskní směska to byla…“ „Jenže všude okolo je křesťanství na postupu a podle všeho přináší i pokrok…“ . Domácí i celospolečenští bůžkové by přestali fungovat. zkrátí o hlavu nebo uvaří v kotli.“ pokusil se Hostivoj o odpor. bohové nám přejí. až je někdo za jejich víru a slepou oddanost propíchne. utopí. Lapálie. Co by tomu řekl lid? Vždyť by se jim zhroutil svět. který je nejdříve smrtelný. Jenže tady ta příhoda se někomu kdysi dávno hodila. mírně krvavá a morbidní cizokrajná historka. Vladipluk se blahosklonně usmál. snad aby si to ten nešťastník užil. kteří nastoupili po něm. protože toto dobro je dobré pouze pro to jejich přitroublé náboženství.“ „Neviděl bych to tak černě. jak se máme chovat. ale pak ho udají. co je správné. když narazíme na špatnost. kteří mu nejprve nepokrytě fandí. v rámci kterého lze vysvětlit a dokázat naprosto vše. Uvažuj: Copak nám něco chybí? Naše vyspělé pohanství je plně funkční. která se odehrává dnes a denně. aby na ní vystavěl něco jako ideologii a filozofický. nikoliv pro lidi. žádná poprava šmik-šmik. tak ten umírá. komisní trumbera. celé jsoucno zahrnující názor. A odvodit z něj. zlo a nepravosti. naše milované centrální božstvo se někam vytratí a místo nich přijde ten rozpažený. a tak si to nenecháme nějakým jankovitým a dotěrným Ludvíkem kazit. dynamicky se rozvíjející. Pocit převahy byl drtivý. nebo mečem skrz. a je to hotovo. co jsem všechno na Moravě musel vyslechnout. pak pár dní mrtvý. aby byl vzkříšen a mohl se poté starat o ty ostatní. Kdybys věděl.

že takový pokrok ho vrhne kamsi zpět a ublíží mu. klíčového národa Evropy pro příštích tisíc či ještě více let. než jen svoji bláznivou tezi o jakémsi západním pokroku. A nejen poslouchat. ale rozvratem. jinému. co jednomu může připadat jako pokrokový a průkopnický čin. Bezvýhradně je zašlapal do země.) Poté se Vladiplukovi zazdálo. Hostivojova myšlenka mu zpočátku připadala především nesmyslná a provokující. „Není vám chladno? Já že bych přiložil na oheň…“ Vladipluk pokývl. (Hostivoj mívá někdy naprosto zcestné a nepochopitelné ideje. Rychlý a podezřívavý pohled na Hostivoje. že v diskusi nemá Hostivoj proti jeho argumentům pražádnou naději. se může oprávněně zdát.„Hoši. A proč se takový zásadní politický krok jeví někomu (rozuměj Hostivojovi) jako pokrok? No protože z toho dostane nějaké výhody. právě se tvořícího českého státu.“ povídá náhle Bořislav. že pokrok v Hostivojově modifikaci je především totální a bezvýhradné podřízení se někomu.“ Vladipluk se opět o trochu více rozhorlil. je mojí povinností v zájmu našich kmenů. tak já tady musím poslouchat takové nezodpovědné a defétisticko-zrádcovské myšlenky. Co si vlastně Hostivoj pod pojmem pokrok představuje? Pokrok jako sociologická kategorie je přece velmi relativní pojem. kdo přichází do naší země zvenčí a kdo se snaží rozšířit své impérium. než se začnou rozšiřovat mimo okruh Hostivojova kmene. jako že ano. že Hostivoj svým naprosto zbloudilým a demagogickým nápadem sleduje něco víc. tímto pokrokem poškozenému a využitému. a Bořislav se opatrně zvedl a přidal na oheň několik dalších polen. A tak se ve Vladiplukovi vzedmulo všechno vlastenectví. avšak teď mu bleskla hlavou nepříjemná myšlenka. „Takový pokrok není žádným pokrokem. A proč z toho dostane nějaké výhody? Vladipluk se usmál. A není ho málo: Já. vzorný a pravověmý příslušník českého soustátí. protože se konečně ve víru zmatených úvah opřel o dlouho marně hledaný základní pilíř: Hostivoj je s Ludvíkem spřažen za účelem dobytí a podmanění si Čech. Zdá se. pokud možno ještě dříve. abych proti nim bojoval a rychle je vykořenil. sedícího mezi svými .

Vladipluk si náhle uvědomil nebezpečí. „Já v tom ale žádný pokrok nevidím. oheň byl nasycen dostatečně a teplota ve srubu byla vcelku příjemná. co je na křesťanství pokrokové. Pokud by došlo. Může to být především škodlivé. vždyť stačí. jenže nevypadá. nemusí být nutně pokrokové. zda na zítřek zařadit přijmutí křesťanství jako bod programu. Starý pán je možná životem protřelý a plný zkušeností. kdy naposled na Knížecím sněmu Českém nebylo odhlasováno to. protože si představil. propadám zbytečné panice. že je třeba odhlasovat. aby mne neposlechl. Marně. „Pokrok? Pokrok. Nebylo to třeba. tak by se mohlo stát. jak se Hostivoj snaží Boňslava přemluvit. protože vůbec neví. Panika. že je nutné křest přijmout. Je náš politický systém vůbec v pořádku? Zakřičel Vladipluk sám do sebe. řekl si Vladipluk a ulehčené si oddechl.zmuchlanými houněmi a klopícího zraky. Doufejme. že hanbou a porážkou. Vladipluk se ještě podíval na Bořislava. Vladipluk rychle usilovně vzpomínal. vždyť co je nové a navíc cizí. nedejtebohové. Na Boňslava při svých úvahách dočista zapomněl. Starý pán je otočen zády a úporně pozoruje ohniště. Bořislav je možná už trochu senilní. k hlasování. natož státnicky moudré úvahy. prodejný zrádce a sklerotický dědek přehlasovali. Vladipluk se ulehčené usmál. Vždy mi vycházel vstříc. a vzápětí je možné ji poměrně pohodlně prosadit a uzákonit. ale nikoliv natolik. aby jednoho z nás přepadla nějaká šílená idea. protože to ničí všechno vyzkoušené a zažité. tak se zítra o křtu jednat bude a… Vladiplukovi se další myšlenky vzpříčily v hlavě… a navíc mohou ti dva přijmout doporučení. Zkus mi vysvětlit. jak Bořislav pokorně souhlasí s Hostivojovými názory. co se projednává a jaké by to mohlo mít důsledky. a pak se to jenom formálně na plénu odsouhlasí. co se děje.“ . Ještě větší pohodu ve Vladiplukově duši rozprostřela naprosto groteskní představa. A já ho nikdy nijak nepoškodil. že Bořislav zvedne ruku pro. co předsednictvo navrhlo a doporučilo ke schválení. že by byl schopen logické. říkáš?“ odpověděl Vladipluk a mile a vítězoslavně se na Hostivoje usmál. tedy pokud už nespí. A pokud by mne ti dva. Bořislav vhodil do ohniště další polena.

říkáš. v tom není nic skrytého a tajuplného. Pryč jsou doby. Jenže něco takového se nikdy nestalo. co předsednictvo předem nepředpřipravilo. A Bořislav se zamyslí. Vždyť si uvědom. Tak by se mohl na pořad jednání dostat bod s názvem „Hromadné a celonárodní přijmutí křestu“. tak tedy ten křest uděláme. aby se pokusil během sněmu přijít s úpravou jednající pořádku. nebo přinejmenším neutrálně… Dnes je to pro Ludvíka Němce něco mezi nadávkou a pokynem ke sbírání vojska. abychom v současných změněných zahraničně-politických podmínkách důstojně přežili. všechno je špatně. to se už nestane. „Pokrok? Pokrok. kterého Bořislav poslechne na slovo. to je jedno) proti tady tomu fundamentalistickému postpubertálci. Bořislav sice ani teď nechápe. kteří s ním nebudou spolupracovat. že Ludvík Němec dává zcela nepokrytě najevo.A po krátkém odmlčení dodal Vladipluk úlisně: „No tak povídej… Čekám…“ Nyní si poslechněme Hostivojovy překotné úvahy: Co mám říkat? Má ještě vůbec cenu se snažit? Když jsem to tak ukrutně zbabral? Celý podvečer jsem mohl Boňslava zpracovávat. co se dá dělat. To je velmi jednoduchá matematika.“ odvětil Hostivoj prázdným hlasem. alespoň co si pamatuji. oč se jedná. když to pomůže… Jenže to je pryč. pohlédne na zasněžený dvorec. „O pokrok vlastně nejde. musíme s tím něco dělat. kdy slovo pohan znělo v uších králů a císařů – například Ludvíka Pobožného – hrdě. otevře dveřní poklop. Nikdy se na sněmu nejednalo o tom. Protože je naše tráva málo zelená. něco mu namluvit. a spolupracovat s ním může jen ten. Copak si neslyšel. co provedl Obodritům?“ . něco s tím musíme nutně udělat. Ještě bych mohl zítra přemluvit někoho z pléna. kdo přijme křest. nějaký naprosto stupidní blábol. pokývá hlavou a důstojně odvětí: Ano. zelenavost trávy je čím dál tím slabší. avšak co zmůžou mé argumenty (logické nebo žertovné. A proč? zeptá se zmatený Bořislav. daleko důležitější je. řeknu já. prostě vsadit mu do hlavy jednoznačnou a přímočarou myšlenku: Je třeba se nechat pokřtít. tedy: pokrok není primární. jak se povede těm.

tak se mu můžeme směle postavit…“ „Zase jedna zbytečná válka…“ „Ale jaká zbytečná?“ Vladipluk se razantně ohradil. takováhle válka.“ . Na nás si Ludvík netroufne…“ „A jak to víš?“ zeptal se Hostivoj kurážně. by nikdy nedopustil. „Třeba byli Obodrité letos v létě pro Ludvíka pouze taková drobnost na poškádlení žaludku a zvýšení sebevědomí. by takovou válku nikdy nepovažoval za bezdůvodnou.“ Vladipluk se zasmál. tedy spíš měli k dispozici Obodrité. „Ale kdepak. s takovým potupným podřízením se. když se neřežeme mezi sebou a máme poměrně konsolidovanou armádu včetně vcelku schopného velení.“ „A co ti mrtví. a kdyby opravdu k nám skrze nějakou soutěsku přitáhl. vyhraná a správně ideologicky podchycená a vysvětlená je požehnáním pro národ. kteří vlastní krví stmelují národ. Zemědělství a pastevectví by jim ještě šlo. „Ale tvůj otec. i když pocit pravdy a převahy trochu kompenzoval námahu a ztracený čas.“ Hostivoj se rozhodl nasadit poslední páku. A navíc. co navrhuješ ty. tak si ani nemusel brát zbraně. „Snad nechceš srovnávat náš válečný potenciál s tím. knížete Spytimíra. Právě naopak. ale na boje a bitvy nikdy nebyli. Můj táta by nikdy nesouhlasil s tím. co vysvětlíš jejich matkám a manželkám?“ „Že to byli hrdinové. Pro tátu by se jednalo o zachování celistvosti Čechů a o zabezpečení kontinuity našeho vývoje. A teď jsme na řadě my…“ Vladipluk ztěžka vzdychl. co mají. můj táta. protože ho dokáže stmelit a výrazně zvednou národní hrdost a prestiž. aby v nějaké bezdůvodné válce umírali nejlepší synové našich kmenů…“ Marně. zvláště teď. argument. Vladipluk se sice na okamžik zarazil. „Jak může být válka zbytečná. jenž na Vladipluka vždy zapůsobil: Hypotetické konání Vladiplukova otce. Debata ho začala nudit. Ludvík se nás bojí.Vladipluk opovržlivě máchl rukou: „Obodrité jsou naprostí váleční neumětelové. avšak poté do Hostivoje vpálil tento argument: „Táta. a třeba ve šperkařství jsou vyhlášení odborníci. Aby je mohl Ludvík pokořit. když je obranná a nám vnucená? Naopak.

Bořislav odebral ukazováček z Vladiplukova obličeje a pomalu se otočil zpět k ohni. „A navíc… A navíc k žádné válce nemusí dojít!“ „Jak to?“ zeptal se popletený Hostivoj. ale byla by docela účinná. všechno jenom zlehčujete. jako kdyby se mu vylepšovala nálada. „Zrovna jsme z Vladiplukem probírali. jak se věci zhoršují a zhoršují…“ Teď a nebo nikdy. že naprosto bezdůvodně a lehkovážně zesměšňuješ hrdinství a víru našich potomků? A navíc mnoha potomků.“ říká Bořislav uštěpačně a ukazuje si do Vladiplukova obličeje. Nahlas. „Třeba to provedeme takhle: Je to jedna z možností. Vladipluk se zklamaně zašklebil. Děje se totiž něco nečekaného.Vladipluka náhle přepadl záchvat furiantství kombinovaný s vtipností. se mu míhá před očima. za vlast a ideály padnuvších…“ Vladipluk nevěřícně kroutí hlavou. „Tak pardon. Bořislav se náhle vztyčil a pomalu se k Vladiplukovi otočil. nechtěl. „Hlavně. „Já nechtěl…“ „Nechtěl.“ Vladipluk se otočil na Bořislava. „Tu naši…Tu naší na něj spustíme…“ „Kterou naši?“ „Tu naši píseň přece: Kdož sú pohanští bojovníci…“ A Vladipluk se zasmál. . a pak se my starší a zkušení musíme dívat. pomyslel si Hostivoj. „Vy mladí nic nikdy nechcete. po svém si to uděláte. Hostivoj ho sleduje překvapeně a cítí. Znělo to jako Buchechéééé.“ vychrlil ze sebe Hostivoj.“ „Co na něj spustíme?“ ptá se naprosto popletený Hostivoj. který ho právě napadl bude mít pouze jednoho posluchače: „Počkáme. Burácivé buchechééé ještě zcela neodeznělo. výhružně se chvějící. Bořislavův ukazováček. postavíme se před něj a spustíme to na něj. Ten svoji tichou polohu – upřený pohled na planoucí polena – nezměnil. vtípek. a něco nečekaného v okamžiku totální beznaděje může pouze přinést vylepšení katastrofální situace. „A nevadí ti. až Ludvík přitáhne. A statečných. že je veselo.“ Bořislav se skutečně zlobí.“ říká Vladipluk vyplašeně.

Ludvíkův dvůr je také bohatý. A když tu cestu odložíme. „Mám tomu rozumět tak. jak je každý rok jindy a požádáme Ludvíka o křest.“ zaúpěl Vladipluk. že se moje žití krátí.“ dodal Hostivoj a opět propadl trudomyslnosti. opravdu do Řezná? „ pokračoval rozzářený Bořislav. jinačejší než naši lidé…“ Břetislav pozvedl obě ruce nad hlavu a chvilku s nimi komíhal. ten je veliký jako několik mých hradišť. že by se jednalo o náš křest. a takovým zvláštním. proč bychom tam jeli na nějaký cizí?“ řekl Bořislav a ošklivě se na Vladipluka podíval. všechno vám tam ukážu. „Na náš křest. upozorňuji.“ Bořislav dosedl a nastavil Hostivojovi opět svoje záda. „V Řezně?“ zeptal se Bořislav s nadšením v hlase a bleskurychle se na Hostivoje otočil. třeba místa. mládenci. jako celý sněm. „Že bychom jeli do Řezná?“ Hostivoj horlivě přikyvuje. protože už ji nebudeme potřebovat!“ Jenže Vladiplukovy jedovaté sliny nikdo neslyší. my všichni pojedeme do Řezná na křest? Do Řezná.“ zvolal nadšeně Hostivoj. jasným bílým nátěrem je potřené… A bohaté je. Všichni. česká knížata. „Samozřejmě. že my.“ říká Bořislav pochybovačně. a ti lidé tam jsou takový jinačí. „A já vezmu sebou naši kmenovou sochu Morany v životní velikosti a dám ji Ludvíkovi jako dárek. „Až sleze sníh.“ zařičel Vladipluk vztekle a hlas mu rozrušením přeskočil o tóninu výš. protože cítím. že se tam nikdy nevrátím…“ .) A také ten jejich rynek. „Musíme tam vyjet co nejdříve. tak se už nemusím do Řezná dostat…“ Bořislav se blaženě usmál a pokračoval. (Ještě blaženější úsměv. Řezno je krásné město. že na náš. moje skonání je skutečně nedaleko. z kamene je postavené. „Už jsem myslel.„Že bychom se měli dát pokřtít.“ „Výborně. několikrát jsem dohlédl na konec svých dnů a řeknu vám. „Řezno. „V Řezně. takový ten. „Dojedeme tam na ten jejich jarní svátek. kam jsme se já a Spytimír chodili s místními děvčaty koupat do Dunaje…. tak bychom mohli vyrazit. „Na jaře může být pozdě.

u ohniště se týčí nehybný. kde jsi se v mládí cachtal?“ zasténal Vladipluk a s přerývaným vzlykem vložil hlavu do svých dlaní.„Mám tomu rozumět tak. viď. co se děje. protože před chvilkou ještě vítězící. „Kdo je pro?“ zní jásavá Hostivojova otázka.“ Bořislav slastně přivřel orosené oči a pokýval hlavou.“ pokračoval Hostivoj hlasem pevným a nepřipouštějícím žádné diskuse.“ řekl Hostivoj a snažil se. že Bořislavova hlava se kýve pomaleji. „Navrhuji. aby jeho rozechvělý hlas zazněl v tomto historickém okamžiku co nejrazantněji. hromádka o to nešťastnější. „Navíc při této výpravě. Vladipluku?“ . „Navrhuji. Úradek bohů. „Delegace knížat požádá Ludvíka o provedení hromadného křtu. tak se zdržuje. a proto rychle (pro jistotu) dodal: „Avšak hlavním účelem cesty do Řezná je prohlídka místních památečných míst. takřka posvátný pilíř. aby byl na zítřejší plenární zasedání Knížecího sněmu českého zahrnut tento bod: Všechna knížata se v nejbližší době zúčastní výpravy do Řezná na dvůr krále Ludvíka Němce.“ Bořislavova hlava se opět rozkmitala s kýženou intenzitou. abys nám ukázal. Výpravě velí kníže Bořislav. naprosto poraženého neštěstí. který nás provede Řezném a seznámí nás s místními pamětihodnostmi. Hostivoj rychle povstal a zběžně přehlédl situaci: Vpravo hromádka lkajícího. „Dva… Kdo je proti?… Nikdo?“ Protože Vladipluk nevnímá. A vlevo. a zamženými zraky hledí do dálav ke svému mládí.“ Hostivojovi se zazdálo. a ruku nezvedá. Sloup Budoucnosti. že se necháme všichni pokřtít jenom proto. opakuji a zdůrazňuji: Jenom proto. může si Hostivoj plně vychutnat svůj triumf: „Kdo se zdržel hlasování?… Nikdo… Vlastně jeden… Kdo nehlasuje vůbec.

během níž se nebývalé utuží české vlastenectví. a to nejen prolitou krví. ale také zpěvem bojových pohanských chorálů. avšak po návratu do vlasti a po náležitém zvážení důsledků tohoto kroku všemi zainteresovanými novokřtěnci dochází k několika kolizím jak mezi některými kmeny. hrdinskými skutky skutečnými i obmyslnými. protože se k moci na příštím zimním plenárním zasedání prodírá Vladipluk a rezolutně odmítá za podpory své kliky jakoukoliv revizi zaběhnutého a správného pohanství. která však již nestačila nastat. neboť bezezbytku pochopilo nevyhnutelnost tohoto kroku. Poté vypukne v létě následujícího roku dlouholetá (nerozhodná) válka mezi českými kmeny a vojsky Ludvíka Němce. . tak i uvnitř jednotlivých kmenů. křesťanských) pořádků na pozdější a příhodnější dobu.A jak to bylo dál?… Na druhý den překvapené a utrmácené plénum Knížecího sněmu Českého při večerním zasedání přijalo usnesení o neprodleném odebrání se do Řezná za účelem křtu. a na základě těchto událostí je rozhodnuto posečkat se zaváděním nových (tj. A tak bylo v Řezně všech čtrnáct knížat po krátkých tahanicích pokřtěno. a to především díky obsažné a emocionálně vypjaté Hostivojově důvodové zprávě.

ale asi ho ani neudeří. uradiv se s matkou a svými muži. jako Židé proti Kristu Pánu. nebo jen tak. jímž byl Václav oděn. staroslověnská legenda . Pane. Bratr Václav chce tě zabíti. Pak se dá Václav na útěk do kostela…“ Dušan Třeštík. jakož i dříve v srdce Jidáše. že jejich pán leží na zemi a nad ním stojí Václav s mečem v ruce. V ruce tvé. A vypustil blahoslavený svého ducha. jako kdyby chválil posledního sluhu. jak dobře mu včera posloužil. vidí. Co si mohou myslet? Samozřejmě pouze to. který musel těmito způsoby svého pána a bratra trpět. květen 935 „I zhrdnuvše však čeští muži. Počátky Přemyslovců „…avšak ďáblovi spojenci Cesta a Tirajej v chrámových dveřích zabili. Rozmáchne se na bratra. A namluvili Boleslavovi řkouce:. že rána sklouzne po kožichu. staroslověnská legenda „Václav zdraví bratra a pochvaluje si. když ďábel vešel v jejich srdce.'…“ I.X. aby mu vyrazil meč. takže když na Boleslavovo vyděšené volání o pomoc přiběhnou jeho družiníci. odevzdávám ducha svého. ale tak povýšeně. řka toto:.'„ I. děkuje mu tedy. povstali proti pánu svému Václavovi. se smrtelně urazí a v afektu vytasí meč. Václav mu meč vykroutí a povalí ho na zem. Proto nejprve tne Tuža Václava po ruce. že jim Václav vraždí pána. 3. Boleslav.

že nemají úspěchu. jež byla od bezbožníků bezbožně prolita a po zemi a po stěnách se rozstříkla. A když tam druhého dne znovu přišli ti. Teprve když ještě po třetí to učinili a viděli.“ Kristiánova legenda . a znovu spěchají je očistiti. kteří ji předtím smyli. jako by jich nebyli nikdy vodou opláchli. umyta byla vodou a utřena.„Krev blahoslaveného mučedníka. odešli. najdou stěny i zemi poskvrněné krví.

které zpravidla s původní. Na vývoji chápaní a prezentace vraždy knížete Václava lze vidět. Proč? Protože se to z mnoha důvodů některým lidem (a jedné instituci) hodí. Něčím naprosto výjimečným a neustále připomínáníhodným.) Avšak z hlediska národa? Lidu prostého? Takto nazíráno se může Václavovo zabití jevit jinak. že neříkám ani využita. Václavova smrt byla ve své době chápána jako závěrečná. První myšlenka obyčejného obdělávače půdy po . nyní již zapomenutý děj. někoho nenahraditelného? Pochopitelně. notně zasutou skutečností nemají skoro nic společného. zabit rukou zákeřného a ďábelsky zlovolného bratra. Legenda děj zcela překryla. nelze popřít. Z dávné události zůstává datum (pokud nebylo posunuto z nějakých závažných důvodů na někdy jindy). ani zneužita) k vybudování zásadního státotvorného kultu. Skutečný. aby legenda měla nějaké pozitivní a exemplární vyústění. bažícího po moci. jak se konkrétní událost postupně (jednotlivými generacemi) zaobalí do pestrobarevných nánosů polopravd a legend. když se k němu donesla zvěst o bratrovražedné půtce. Jenže pozor. A poučný. bez kterého by se Češi (jako národ) při průchodu staletími neobešli. že ne. Jaký to krásný příběh! A smutný. aby srozumitelnost legendy byla maximální) a poučení. svatého. sice krvavá. Co si asi prostý neurozenec (tj. Že zabili knížete. jako vzorný umučený křesťan těch nejvyšších kvalit a ctnostní. že se jedná o osobní prohru ústící do osobní tragédie.Úvod do problematiky Vražda Václava je obvyklá událost. se stává zcela bezpředmětným a navíc už nikoho nezajímá. avšak obyčejná potyčka mezi dvěma soupeřícími bratry (dvojčaty) a jejich klany. avšak postupně se stala klíčovou událostí raného českého středověku. Pohlížíme-li na tento příběh z Václavova hlediska. nýbrž je určeno shora. nezkresleným dějem. toto poučení není neseno původním. která je později použita (všimněte se. patrona. průměrný obyvatel české kotliny) té doby mohl pomyslet. někteří účastníci (ovšem je nutné je černobíle natřít. (Každá vlastní smrt každého jedince je z pochopitelných důvodů pro tohoto jedince nedozírnou katastrofou. Legend. Václav jako trpitel.

je třeba se vydat o mnoho let nazpět: V zimě 921 náhle umírá na pražském hradě kníže Vratislav (pravděpodobně na v té době neléčitelný akutní zánět pobřišnice) a zanechává za sebou jakžtakž konsolidované knížectví se zabezpečenými mezinárodními vztahy se Sasy (tj. správa financí a samospráva. ne-li ještě horší) a také od toho. podlý bratrovrah a bídný škůdce země. či rabováním jeho skrovného majetku. jihozápadními sousedy). tentokrát to však přehnali. A nepřehledná. jehož úkolem bylo přesvědčit saského vévodu a budoucího německého krále Jindřich Ptáčníka.“ načež následuje rozbor aktuálního politického vývoje včetně perspektiv. v němž fungují některé. kdy se odehrává klíčová událost vedoucí k Václavově zavraždění. pro fungování státu nezbytné atributy – armáda. velmi průměrná. která by zasáhla do jeho akčního rádia. zda díky tomu nevzejde válka. že po nádherném vladaři nastupuje zbabělý tyran. Situace je to nedobrá. že prostému obyvateli Čech je úplně jedno. nemoce. Z toho plyne. neboť jeho starosti jsou naprosto jiné: Hlad. Jinak bychom se nemohli dost dobře vyrovnat s tím. Abychom pochopili základní souvislosti. severozápadními sousedy) a s napjatými mezinárodními vztahy s Bavory (tj. Vratislavova úspěšná vláda začala v roce 915. že .) Zkusme se při ohledávání smrti knížete Václava oprostit od legendoidní dikce typu. nebo povoláním do zbraně. v horším případě zhola nic). co všechno je mu o současném politickém dění známo (v lepším případě prakticky nic. Vratislavovým prvním a okamžitým státnickým aktem bylo vyslání početného a reprezentativního poselstva do Saska.zprávě o změně na knížecím stolci byla asi takováto: „Už zase se mezi sebou perou. (Ať pošlapáním pole. že za vlády této stvůry konečně vzniká na českém území samostatný státní útvar. vlci. Kvalita takové analýzy závisí na myšlenkovém potencionálu dotyčného (ta je velmi. kdo vládne a proč. či přirozená) ho zajímá jen potud. kdy byl uveden na knížecí stolec po smrti staršího bratra Spytihněva. zima a každodenní snaha o přežití. Podívejme se nejdříve. Obměna na vládních místech (krvavá. neúroda. jaká je politicko-rodinná situace v Čechách na jaře 935.

Ano: Čechy za dob knížete Spytihněva slynuly velmi špatnou pověstí. protože se mu na nelehkém počátku jeho vlastní vlády podařilo vyřešit jedno dilema: Snažit se české kmeny silou podmanit. loupeživé a křesťanstvím takřka nedotčené. že takovou cestu přežijí beze ztrát na majetku a životech. kteří se při průjezdu českým knížectvím od Labe k Dunaji (nebo naopak) mohli utěšovat. aby se pozice mladého a v okolním světě velmi neoblíbeného knížectví vylepšila. že se nacházejí v civilizované (tj. a důsledně aplikovali Spytihněvovu tezi o specifické české cestě k plnohodnotnému a správnému křesťanství. nemají čas věnovat se zlým a protivným Čechům. Dlouhotrvající vnitroněmecké tahanice „Bavorsko versus Sasko“ trvaly až do jara 921. Češi vtipně využívali toho. nebo vzestup prožívající Sašové) se paradoxně poté. co má dělat. že jako věrní a správní křesťané ctí víru. co Češi (jako národ) přijali definitivně křesťanství. zkomplikoval. a tak oba protivníci – bavorský vévoda Arnulf a saský vévoda Jindřich Ptáčník. zda je reprezentují Bavoři. křesťanské) končině. ekonomické spolupráci a následné intenzivnější christianizaci a kolonizaci Čech. Důsledky této české cesty pociťovali například kupci. avšak pravděpodobnost. problémové. i když oficiálně pokřtěné. kdy se bavorský vévoda Arnulf konečně Jindřichovi Ptáčníkovi před Řezném poddal a začal s ním . aniž by se jakkoliv vázal na Sasko nebo Bavorsko. Toto gesto přijal Jindřich Ptáčník s povděkem. Bratr Vratislav po svém nástupu na trůn ihned věděl. jenže náhle v roce 915 umírá. jak konflikt mezi dvěma německými pretendenty skončí.na rozdíl od svého bratra bude Vratislav poslušným a vstřícným sousedem. a tedy nemohou být strážci a kontrolory víry trestáni standardními protipohanskými postupy. Neprodleně uzavírá s Jindřichem Ptáčníkem obsáhlou dohodu o vzájemné vojenské pomoci. Veškeré apely a výtky přicházející zvenčí Spytihněv odmítal jako drzé a nepatřičné vměšování se do vnitřních záležitostí a ještě více se snažil posílit české knížectví. Spytihněv v poklidu čekal. Byly nepoddajné. je takřka nulová. neboje nechat být. Mezinárodní situace Spytihněvově vzpurné politice vyhovovala: Právě kulminoval dlouhý a vyčerpávající konflikt mezi Bavorskem a Saskem. Vztahy mezi Čechy a Němci (je jedno.

že má pod kontrolou takřka celý středoevropský prostor. „To je matka a dcera?“ ptá se Jindřich. že Vratislav zemřel. Obě potencionální knížata jsou uklizena na Budeč (záminkou je studium v místní škole) a tchýně se snachou intrikují za pomocí svých nohsledů a současných i bývalých milců proti sobě jako divé. že se nebojí potkat v tmavém hvozdu medvěda. protože ta. kdo bude dalším českým knížetem bylo oddalováno . říkají. „Kdepak. Vrahové jsou nepochybně v žoldu Drahomíry. jenže ti jen krčí rameny.“ povzdechl si Jindřich a pomyslel si.spolupracovat. jenže ti jsou ještě příliš mladí. Jakmile se z Prahy vrátilo jeho poselstvo (které tam jelo proto. vychovávat bude Ludmilou pověřený učitelský sbor. „Ludmila je matka nebohého Vratislava a Drahomíra je jeho vdova…“ „Takže snacha a tchýně. A opravdu: Na pražském hradě a přilehlém okolí je na jaře 921 dusno. Drahomíra s Ludmilou. Vratislav totiž nemá nástupce. na ně získá nezanedbatelný vliv. dodávají. kdo je bude vychovávat. že to je velmi vážné. Vládnout bude Drahomíra a její klika. Rozhodnutí. vydržela Jindřichovi jen několik dní. Výsledkem půtek je podivný kompromis. K vládě sice neomezené. Ludmila je na svém hradišti Tetíně uškrcena závojem. protože ochmýřený Václav vede se svými vychovateli a tutory čím dál tím intelektuálštější řeči a Boleslav je natolik silný a sebevědomý. kdo bude vládnout. Tedy má. leč pouze dočasné a krátké. věděl Jindřich. druhák to. Václav se vlády ujímá v roce 928 v jedenadvaceti letech. protože Drahomíra dlouho odmítala vládu komukoliv předat. Předmětem boje je jednak to. ale hned dva (dvojčata Václava a Boleslava). Proto tak pozdě. na bradě jim nic neraší a hlas mají ještě pisklavě dětský. a ta se tak dostává k vládě nad Českým knížectvím. Avšak krásná iluze. aby Vratislavovi radostně zvěstovalo vyřešení problému s Arnulfem) s nepříjemnou novinou.“ říkají poslové a kysele se šklebí. V září téhož roku je však všechno jinak. „Jak to tam vypadá?“ zeptal se zaskočený Jindřich svých poslů. než mládenci trochu dospějí. která dostane toto pověření. že je zle. Dohadují se tam ty dvě ženy.

Drahomířinou chytře vedenou politikou komíhajícího se kyvadla. kdy vhodně volenými poznámkami a prováděnými skutky proti sobě oba bratry poštvávala například tím. budeš můj nástupce. máš vyšší čelo. zajal a chvíli kolem ní pobíhal s vytaseným mečem a dožadoval se okamžitého zpřístupnění knížecího kamenného stolce. který má čelo výrazně nižší. „A proč? Proč Václav. že Václav se zdá být vhodnějším panovníkem.“ . protože kolem ní neposkakoval s naostřeným mečem a zlověstným výrazem ve tváři. a tak budeš moudřejší. V listopadu 928 došla trpělivost Boleslavovi. lepkavé syny do náruče a řekl: „Ty. že si vzpomněla. Drahomíra mohla argumentovat tím. Jenže si nezajistil dostatečnou podporu alespoň některých českých kmenů a rodů. proč ne Boleslav? Boleslav je lepší bojovník…“ ozval se z pod tribuny jakýsi Boleslavův přívrženec. avšak pohotově si vymyslela historku o tom. že Vratislav určil jako svého nástupce Václava. a tedy i větší mozek. Drahomíra ihned poté předstoupila před národ a oznámila. a tedy Václav se stane novým českým knížetem. jak Vratislav po porodu vzal oba rudé. že neustále měnila názor na to. Václave. než tvůj bratr Boleslav. kdo z nich bude novým knížetem. svoji matku na pražském hradě přepadl. a tak byl nucen se po třídenním obléhání vzdát.

A nebyl daleko od pravdy. že byl přesvědčen. že až se stane novým panovníkem. protože ještě nebyl kníže. že si vrtkavá Drahomíra všechno rozmyslí. nedostatků a nedodělků. a těžko mohl pojmenovat něco jako Nová. neboť si Drahomíra velmi brzo začala vyčítat. Udělal (ze svého hlediska) dobře. že slovní spojení „Starý Boleslav“ mu neodbytně naznačovalo. že roky plynou a on se stále nestává knížetem. a prohlásil poté za svého nástupce Drahomíru. aniž vyčkal příjezdu narychlo povolaného řezenského biskupa. Vzápětí po Václavově rychlené a trochu zmatené inauguraci (například hold lidu se prakticky nekonal. To všichni věděli. jak se později (trochu posměšně) tradovalo. ale proto. okamžitě se odebral na pražský hrad. tak v rámci nové politiky založí nové sídelní město s názvem Nová Boleslav. protože Václav se skutečně od svého bratra lišil výrazným intelektuálským čelem. že chtěl vyjádřit oddanost své manželce. před matkou pokorně poklekl a nechal se prohlásit knížetem a usedl na knížecí stolec. například takovou. . A ženský rod u přídavného jména nezvolil proto. a proto dali zvěčnělému 1) Vratislavovi za pravdu. které si (trochu megalomansky) nazval Stará Boleslav. že se matka Drahomíra konečně před národem vyjádřila jasně na téma „Nový kníže“. shledal na nich nespočet závad. Jakmile se na Budči dlící Václav dozvěděl. kdy se Václav s Boleslavem narodili. neboť nikdo lid na návrší pražského hradu nesvolal) vtrhává do Čech s početným vojskem 1) Můžeme se jen podivovat nad hloupostí onoho davu pod tribunou. protože hrozilo akutní nebezpečí. že národ neobloudila jinou historkou. když do té doby neexistovalo nic jako Stará. „Stará“ proto.Dav pod tribunou chvíli přemýšlel a poté souhlasně zamručel. V době. vládl v Čechách Spytihněv. a tak Vratislav nemohl vybírat svého nástupce. ve které si Vratislav oba novorozené syny rozbalené na pleně pozorně prohlédl. Rozčílený a pokořený Boleslav okamžitě odjel na svoje nové hradiště.

„A proč?“ zeptali se zmatení Pšované Jindřichových vyslanců. že vojáci by drželi spíše s Boleslavem než s ním) a okamžitě se Jindřichovi Ptáčníkovi podřizuje. ovšem pouze za předpokladu. protože v takovém případě je nutné podporovat Drahomíru. odpuštění. poté dva měsíce nikoho. 2) . pouze při návštěvě Drahomíry na Mělníku v listopadu podporovali několik dní 2) Jindřichův výpad přes České středohoří na Prahu bylo jen pouhým odskokem od velkého tažení proti polabským (povětšinou stále ještě pohanským) Slovanům. potyček a rozbrojů mezi Václavem. Například Pšované jen v roce 931 (kmen i rok je vybrán namátkou) veřejně podporovaly nejdříve Drahomíru (leden). že tak si to tak přeje moudrý král Jindřich. že nový český kníže je docela sympatický chlapík. že se Drahomíra opět neusmíří s Boleslavem. neboť je třeba zabránit jakémukoliv spojenectví Boleslava s Václavem. Boleslavem a Drahomírou. právě naopak. A tak Pšované po zbytek roku podporovali Boleslava. Jindřich při osobním setkání na pastvině pod Řípem zjišťuje. pomluv. a tak nijak zmatek nezjednodušovaly. možná příliš roztěkaný. poté Boleslava (od poloviny června až do konce žní). že Jindřich právě podporuje Václava. Následujících sedm let bude naplněno naprosto nepřehlednou kronikou zmatků. Jenže korunovaný. na stolec dávných předků usazený kníže se automaticky nestává svrchovaným vládcem. Ti se zatvářili zamyšleně a po chvilce mlčení sdělili. že jeho favorit Boleslav je (jak se zdá) definitivně odstaven. Jako důvod uvádí rozezlení nad tím. poté opět Drahomíru (šest dní na počátku dubna). paktů. Do spletité situace občas zasáhly některé (navenek) nezúčastněné kmeny Čechů. Avšak jejich orientace v nastalém chaosu nebyla valná. poté Václava (únorbřezen). rozhořčení. ale povolný a důvěryhodný. nenávisti.Jindřich Ptáčník . aby se (alespoň navenek) spojila s Václavem. A že to s ním zkusí. poté vtrhl labskou soutěskou do Čech na pravidelnou kontrolnětrestnou uklidňovací výpravu Jindřich Ptáčník a Pšované po dlouhých konzultacích s Jindřichovými vyslanci poznali. Václav se ani nesnaží sebrat vojsko (veden logickou úvahou.

. že je mimo neustále. leč poměrně častými výpadky paměti. zajmout a zneschopnit Drahomíru. protože ten na Mělník vyslal na pravidelnou misijní návštěvu bratra Gozdara. s kterým je možné se dohovořit. které mohl pronášet kdykoliv kdekoliv komukoliv (aniž by dal najevo. tj. Postupem času se naučil v takových „ztracených“ okamžicích chovat. 3) Jindřich několikrát veřejně označil Čechy za jediný slovanský národ. a my se můžeme pouze dohadovat. nebo prostřednictvím někoho dosazeného. Jindřich trpěl anamnestickými okny. Ježíše Krista. Navíc pro ni nebylo nijak obtížné pokořit postupně všechny tři české armády. koho z českých panovníků bude podporovat. Jindřichova armáda mohla kdykoliv vnést do rozkurážených a rozhádaných českých řad řád. nacvičil si několik bezvýznamných. později první. vybalil plnou nůši toho nejvybranějšího vánočního cukroví a zazpíval několik koled. během kterých nepoznával. zvaný Veliký. neboť se nebyl schopen rozhodnout. Tento přístup však měl na Jindřichovo bezprostřední okolí naprosto opačný účinek: Protože nebylo jasné. Václava i Boleslava a vyprázdněnou Českou kotlinu buď ovládnout přímo. proč se tak nestalo. Vleklá. za koho se vojensky. kdy je Jindřich mimo a kdy ne. že neví. a o vánocích podporovali Václava. a není třeba ho vojensky potlačovat a decimovat. Nic z toho však Jindřich neučinil. či alespoň politicky postaví. který Pšovanům pěkně vyprávěl o vánočních obyčejích. kde je a s kým mluví. Tento názor má kořeny pravděpodobně v době. krátkými.Drahomíru. co se děje). kdy české kmeny nepokrytě Jindřichovi fandily v jeho sporu s bavorským vévodou Arnulfem. tak všichni pro jistotu předpokládali. A proto začal vládnout ještě za Jindřichova dohasínajícího života jeho syn Ota. rozjímal s nimi nad osudem nového pána našeho. i když na první pohled hlubokomyslných vět. Příčinou byl pravděpodobně 3) Jindřichův nostalgický vztah k Čechám a také Jindřichovo nalomené zdraví (především duševní) po přestálé mozkové příhodě. nepřehledná politická krize v Čechách v těchto letech jde především na vrub Jindřicha Ptáčníka.

které se konalo na pražském hradě v sobotu 2. v letech 928-935 designovaný kníže český. Příčinou jejich prozření byla jednak ubíjející únava z neustálého přetahování se mezi sebou a dohadovaní s Drahomírou. Drahomíra (889-944) . že takhle to dál nejde. nevypočitatelné a neustále obtěžující matky. Zbyslav (909-944) Pobočník Boleslava a velitel jeho družiny. Osoby zmiňované Václav (907-935) Bratr Boleslava. V dubnu 935 proběhly tajné opatrné mírové kontakty mezi Boleslavovou a Václavovou družinou. nadrženého a bojovného Oty. A Otovy představy si Václav i Boleslav nedokázali představit. Soběbor (904-935) Pobočník Václava a velitel jeho družiny. Radslava (913-937) První manželka Boleslava. Na programu byl jediný bod: „Pojďme se zkusit nějak dohodnout…“ A touto dohodou je myšleno přijatelné (pro obě strany) rozdělení moci mezi bratry a definitivní politické vyšachování hysterické.Na jaře 935 si Václav i Boleslav nezávisle na sobě uvědomili. který do Čech nekompromisně vtrhne a všechno tady srovná podle vlastních představ. Náš příběh se odehrává den po utajeném setkání Zbyslava (pobočníka Boleslava) a Soběbora (pobočník Václava). května. v letech 935-972 kníže český. Osoby jednající Boleslav (907-972) Bratr Václava. a druhák plíživá obava z mladého.

v letech 921-928 faktická vládkyně Čech. . v letech 936-973 německý král a císař. Veliký (912-973) Syn Jindřicha I. v posledních letech své vlády výrazně indisponován vzhledem ke zhoršujícímu se zdravotnímu stavu.. manželka knížete Vratislava.Matka Václava a Boleslava. Vratislav (888-921) Kníže český (915-921). Od roku 934 faktický vládce Německa místo svého nemocného otce. Ota I. Ptáčník (875-936) Německý král a saský vévoda. manžel Drahomíry. Ptáčníka. otec Václava a Boleslava. Jindřich I.

Těsně před opuštěním hradiště Boleslav pohlédne před knížecí palác. zkontroluje. Asi to pro něj bylo krušné. avšak nedá povel k výjezdu. Nad hlavou ji tence ševelily čerstvé bledě zelené lístky dubu a chvilkami bylo možné zaslechnout rozpustilé ptačí štěbetání. nasměruje hlavu svého koně ven z brány. Zadržel koně těsně před Radslavou a opatrně se k ní sklonil: „Až Zbyslav dorazí. když byl Boleslavův kůň na doslech. nechá si podat všechny zbraně. Boleslav ji lehce pokyne hlavou a levou rukou s oštěpem. A teď je Slunce už takhle vysoko (Boleslavova ruka naznačila. Radslava mechanicky pohladila udupanou. Jaro vypuklo a půda již není syrová. jak se Slunce vysoko). aby dodržela pravidla rodové etikety). Boleslav zavrtěl hlavou. načež Boleslav a jeho lidé vyrazí tryskem z brány na krátký dřevěný mostek a poté na zbytek dne zmizí z Radslaviných očí. až její manžel. Měl se vrátit už včera večer.“ Radslava přikývla: „Máš o něj starost. viď?“ Boleslav se ušklíbl: „Samozřejmě. dodala Radslava. náhončích a nosičů vyhoupne do sedla. Radslava sedí před knížecím palácem na ovčí houni (stočené do role) a pozoruje ruch na hradišti. uchopí oštěp. Ale stále studí. vyčká. kníže Boleslav. „Hned jsem tady. tak se o něj postarej.„Máme dneska krásný den. Avšak dnes rozloučení před lovem proběhne jinak. ukončí přípravu k lovu. „Děje se něco? Zapomněl jsi něco doma?“ zeptala se Radslava. zda před ním Radslava stojí (Radslava se pro tento krátký okamžik musí postavit. a .“ řekla si Radslava a ještě více vytrčila obličej ke slunci. luk a meč a v čele svých družiníků vyrazí z brány směrem k Labi a poté na východ. Čeká ji lehký úkol: Počkat. „A teplý“. Krátce pohlédne ke knížecímu paláci (Radslava před ním poslušně stojí). Po včerejším krátkém vydatném večerním dešti se Stará Boleslav probudila do azurového rána. na toto znamení Radslava provede mírnou úklonu a sklopí zraky. včerejším deštěm mírně navlhlou zem s několika stébly trávy. nasedne na koně.“ vykřikne přes rameno a rychlým krokem vede koně přímo na Radslavu. až nasednou i zbývající. Boleslav se jako první z lovců.

mám takové neblahé tušení. „Spíš než nějaké nebezpečí. hodnou a milovanou ženu po havraních vlasech.“ dodala s maximální dávkou odvahy v hlase. kdy budou.“ řekla Radslava velmi rychle a mírně se jí při tom třásl hlas. Hradiště takřka osiřelo. knížata. „O tebe nejde.“ „Asi se jim to protáhlo a nechtělo se mu vracet za tmy. Podívej. „Tebe k Zbyslavovi nic neváže. Taková vnuknutí.Zbyslav nikde.“ Boleslav se zatvářil velmi nešťastně. chytrou. Poté přitáhl uzdu. „A dej na sebe pozor. „Třeba já se o Zbyslava nebojím vůbec. oddanou. pasti a protivenství čekal na Zbyslava po jednání s Václavem a Soběborem dobrý mok na zapití…“ „Mám takové tušení. Přes hradbu se ještě přeneslo krátké bujaré zaržání některého z koní.“ Radslava se povzbudivě usmála. kteří knížaty ještě nejsou a kdoví.“ pokračovala Radslava. Boleslav to pochopil jako lehké rozechvění před rozloučením a pohladil svoji mladou. strážní za lovci zavřeli bránu.“ „Jenže všechna předešlá jednání byla vedena ve stavu nevypovězené války. tlumené . „Taková tušení.“ řekla Radslava a lehce se zmínky o knížecích vnuknutí polekala. „Určitě mu Václavovi muži nijak neublížili. jak se mi chvěje ruka…“ „Ale jdi ty. teď ale přijel Zbyslav do Prahy s velkorysou nabídkou na spolupráci…“ „Právě proto není důvod se bát. „A nikdy se nic vážného nestalo. zvěř se nemůže dočkat tvých šípů. „A koně neuštvi!“ A po chvilce: „A nespadni z něj jako posledně!“ A nakonec (Boleslav právě vyjíždí z brány): „A ulovte toho dost!“ A poté si pomyslela něco nepěkného o instinktu knížat. tak tam přespal. míváme.“ vykřikla Radslava. kůň se na okamžik ztopořil a vzápětí vyrazil.“ řekl Boleslav pohrdlivě. že se něco neblahého děje.“ řekla Radslava co možná nejchlácholivějším tónem.“ přerušil Boleslav Radslavu a s bolestivým výrazem ve tváři sklopil oči. ale co já bych si bez něj počal…“ „Raději už jeďte. to my. „Takových schůzek už proběhlo nepočítané.

táhle vydechla a nechala si ohřívat svou hebkou tvář. Ten se ještě stačí otočit a první várku zbrojnošů smete. které může znamenat jak prosbu o milost a zachování života. mne by se vůbec nedotklo. ale je na pražském hradě sám. kov se zaleskne v zapadajícím slunci a již je slyšet břinkot zbraní. bez obřadu. Zbrojnoši se na něj bez milosti vrhají a bodají do jeho těla s takovou vervou. Jenže mezera mezi názorovými rozdíly se zvětšuje. Soběbor se zoufale brání sérii skvělých Zbyslavových výpadů. jak se delikátní a náročná diplomatická jednání osamoceného Zbyslava na jedné a Václava se Soběborem na druhé straně komplikují. že nemůžu vidět krev!“ Tak tohle se mohlo včera v Praze stát. vždyť víte. Mne prý k Zbyslavovi nic neváže. Radslava se posadila na srolovanou ovčí houni. Václav couvá ke dveřím a piští o pomoc. aby je nejdříve pouze stiskli. říká si Radslava. že o Zbyslava strach mít nemusím. poklekává a nezraněnou ruku vzpíná v jakémsi prosebném gestu. avšak to již do jednacího sálu vpadávají zbrojnoši a skáčou Zbyslavovi do zad. zavřela oči. vzápětí mu jiný meč takřka rozsekne pravou paži ve dví. pomyslela si Radslava. zbrojnoši si s funěním otírají meče do svých halen a Václav vřeští: „Odkliďte ho. tak i prosbu o rychlé ukrácení utrpení. jak někteří účastníci nejdříve zvyšují hlas. Zbyslav ho ihned následuje. meč Zbyslavův padá na zem. avšak ti ostatní se rozprostřou po místnosti. Zbyslavova krev proudí z jeho těla všemi směry a tvoří na udusané podlaze tmavá jezírka. Zbyslav je již zakopán někde u hradeb. že se jejich meče uvnitř jeho těla potkávají a navzájem si překážejí. lavice je povalena na zem. Radslava se otřásla. Václav svým vysokým přeskakujícím hlasem vykřikuje svoji oblíbenou frázi: „Tak takhle ne. pohřben jako pes. bez . Tak Boleslav si myslí. kdyby se nevrátil a podlehl při včerejší návštěvě v Praze strašlivé přesile… Radslava si představila. okamžitě ho odkliďte. Zbyslav bojuje statečně. Zbyslava obkrouží a ten po chvilce marného odporu utrží první ránu. Zbyslav se hroutí vzápětí za ním. to bychom si nerozuměli!“ a první vytasí meč Soběbor. poté rudnou rozhořčením nad opovážlivostí té druhé strany.zadusání kopyt v měkké trávě a poté nastalo ticho. pak se chápou jílců.

a vadilo by mi. přišlo by mi to líto? Radslava je dnes k sobě nebývalé upřímná (to asi bude tím krásným jarním počasím). kdyby včera Zbyslava na pražském hradě zabili. že se mu nemohu věnovat plně. říká si Radslava. z tisíců ran krvácejícího muže je jistě nepěkný. Radslava přivřela oči. částečně proto. o moc více nepěknější podívaná to není. hluboké. Radslava se marně snaží Kolomana dobýt. a tak si odpovídá. partnery.děkovných slov a bez pláče. na koni sedí zpříma (nehrbí se jako všichni ostatní moji samci) a jeho černočerné. místo standardního hustého porostu brady a líce nosí pod nosem směšný. Pohled na zmasakrovaného. Je štíhlý. Koloman. Radslava se ztěžka nadechla a představila si. zda by ji takový vývoj událostí napomohl v úsilí získat . spolunocležníky a manžela. že Koloman je jinak vychován a není na český přístup k milostným záležitostem navyklý. vyslanec podunajských kmenů odněkud z dalekých končin za Moravou. pobývá od počátku zimy střídavě na Boleslavi. bezedné. nebo Květovoje? Jinak řečeno. A hned si na ni podle pravdy a svého nejlepšího svědomí odpověděla: Vlastně ne. Případná Zbyslavova smrt by mi naopak umožnila více se věnovat Vítovi a především Kolomanovi. Radslava si rychle promítla všechny své milence. nebo Svatomíra. liší se od zástupu těch ostatních? Snad jenom v drobnostech… Bylo by mi po jeho smrti více smutno. Hm. zvídavé. než po smrti (třeba) Tyry. Jeho hrob zarůstá hložím a lebedou. je to. jaká je v Čechách situace. kdyby to tak včera skončilo? Položila si Radslava důležitou otázku. Všechny své samce. Je Zbyslav v něčem výjimečný. nezvykle vysoký. všechny standardní postupy (tak úspěšné u ostatních samců) selhávají. že nebylo. podmanivé a bohatě ořasené oči jsou tak úžasně krásné. nebo Boleslava. jak za měsíčního svitu dva pacholci nedaleko od hradeb pražského hradu hází do čerstvě vykopané jámy rozedrané kusy Zbyslavova těla a klade si otázku. kulaté. v Praze a asi i na jiných místech a podle všeho zjišťuje. popravdě řečeno. avšak hlavním důvodem mého neúspěchu. velké. ať už se jedná o kohokoliv. do špiček načesaný pramen vousu. pronikavé. A pokud to je právě Zbyslav? No.

jak ho v Praze přivítali. Zbyslav se loučí v branách pražského hradu se Soběborem a děkuje mu za pohostinství a oba si pochvalují. jen mi nastanou pečovatelské povinnosti a poté navíc možná i ty mimomanželské (pokud se Zbyslav vrátí dostatečně včas) a manželské (pokud se Boleslav nevrátí z lovu příliš uondán a roztrpčen tím. není divu. den kdy je možné lenošit. na které seděla. že zapomněl meč doma… Ještě lepší by bylo. nových poznatků a nápadů a plánů a já vyslechnu. zda by bylo lepší. Radslava vstala. ovčí houni. Tedy alespoň do okamžiku. Ono. jen málokdy se něco stane tak. jak si to přejeme. vždycky si ho bere sebou. než dorazí Zbyslav nebo Boleslav. jenže ihned po uvítání ledy ostražitosti (přecházející až do podezírání) začínají roztávat. protože mne zbytečně provokuje. si rozložila na zemi a ulehla na záda. nebo kdyby Boleslav narazil na zvlášť rozzuřeného medvěda a poté zjistil. oba předáci rychle poznávají. na to je ještě příliš brzo) se hněte do nečekaně jasných kontur… A nebo . A i poté to bude dneska pěkný den. Inu. že toho mnoho neskolil). aby nemohl utéci. jak včerejší politická jednání dobře dopadla a Koloman je ignorant a hulvát. nebylo by naprosto nejlepší. Radslava se zachvěla vzrušením… Jenže Boleslav meč má. nebo kdyby už červi hodovali na jeho těle. kteří se snažili po dlouhých šest let se střídavými úspěchy o převzetí vlády. a pln dojmů. vždyť to ještě nedávno byl čelný představitel z tábora úhlavních nepřátel. vezmeme-li to z druhé stránky. protože si mne nevšímá a měl by se co nejrychleji odebrat zpět do svých domovských podunajských končin. kdyby Boleslavův kůň dnes zakopl a sobě i Boleslavovi srazil vaz. Radslava je realistka a tak se vrací z denního snění zpět na zem: Boleslav právě bodá oštěp do nějaké nevinné slaďounké srnky a hýká u toho blahem. jednání Zbyslava se Soběborem nabírají na obrátkách. Zbyslav asi přijede hladový a žíznivý. kdyby se Zbyslav vrátil na Starou Boleslav neporušen a s dobrou náladou. že právě vznikající spolupráce (nenazývejme to zatím spojenectvím.konečně Kolomanovo srdce… Ale k čemu srdce? Hlavní je tělo! Radslava stále ještě váhá nad tím. Čeká ji příjemný den. ti ho obestoupí. kdyby potkal bez meče více medvědů najednou. jak s ním jednali nejprve obezřetně.

burcující podnět. Radslava právě v kuchyni knížecího paláce kontrolovala. protože jejich nazírání na problémy a způsoby řešení jsou tak diametrálně odlišné. Zbyslav nezaváhal. shýbla se pro plenu. „Nejdříve se najez. Třeba na dusot koňských kopyt za hradbami nebo na otevírání brány. její vědomí přešlo do stavu. povolil. tuk. jistě jsi vyhládlý… Po takovém náročném jednání. vystříkl a potřísnil levou Zbyslavovu tvář. no tak. jak dobře bylo propečeno. nebo na něco podobného… Slunce stálo vysoko. „Aha. že pokusy o skloubení jsou naprosto nereálné. přistoupila s omluvným úsměvem co nejblíže k Zbyslavovi a opatrným obratným točivým pohybem pravé ruky mu osušila tvář. a navíc ta dlouholetá a nevykořenitelná animozita mezi příslušníky obou družin… …as těmito myšlenkami a unavena silným jarním povětřím usnula Radslava klidným lehkým spánkem.“ a tajemně se na Radslavu usmál. promaštěno a prokořeněno nedělní zvlášť chutné. Radslava vydala krátký pištivý vzdech (něco mezi polekáním a uchichtnutím). když Zbyslav zabušil na bránu Staré Boleslavi a nechal se vpustit dovnitř. uvolnil si levou ruku (pečínku položil na stůl) a zamaštěné. nebo dusot hradeb při otevírání kopyt. kdy je mysl vypnuta. neboť se . „No tak. avšak znělo to jako lehká symbolická výtka. sele. protože slavnostní. nebo bránění hradeb proti udusávání koní. neboť jeho argumenty nebyly vyslyšeny.“ Zbyslavovy prsty opět uchopily pravé ňadro.“ řekla Radslava a zatvářila se nechápavě. šmátravé prsty vnořil do Radslaviny haleny. Václav má svou hlavu a Boleslavovi nedůvěřuje a nikdy důvěřovat nebude a Soběbor to komentuje. a takové dlouhé cestě…“ Zbyslav upustil pravé Radslavino ňadro a uchopil ňadro levé: „Zase až tak náročné to nebylo.jinak: Zbyslav přijíždí roztrpčen. že žádná spolupráce mezi bratry nepřipadá dnes ani v budoucnu k úvahu. avšak nastražena na určitý důležitý. či spíše hlubším podřimováním. „Takže jste nakonec nic nedohodli?“ „Ale ne.“ ohradila se Radslava. O několik okamžiků později se Zbyslav v hodovní síni knížecího paláce zakousl do pečínky. dosud ukrytý pod propečenou kůžičkou.

“ Zbyslav se ušklíbl. nalévá se jako obyčejná voda. ta rudá barva (vkus do masa) je až nepřirozená. jenže já bych potřebovala vědět jiné podrobnosti. a tedy inspirativnější. Václav tvrdil. takové lehce pálivé. ani pálivé. spíše ji obratně skrývá a na druhou stranu i lehce umocňuje. opravdu není příliš tučné a bylo skutečně precizně a pravidelně podlévané. „A jez. a abych nezapomněl (polknutí). ať ti to nevystydne. pomyslela si. jen se podívej na tu zlatavou barvu. že?“ Radslava přikývla. nýbrž prostupuje maso jako celek. ani hořké. ale nijak nepotlačuje přirozenou chuť masa. „Dal ti Soběbor najíst?“ zeptala se Radslava s obavou v hlase. „Jako krev?“ „Zas tak červený není. řekl bych. není to ani sladké. je červený…“ „Červený?“ podivila se Radslava. Použili jsme při opékání některá z těch cizokrajných koření. které vydávaly louče na . „Dal. ani chladivé. mírně štiplavé.“ Zbyslav se opět s vervou do masa zakousl. A když se toho napiješ (vkus do masa). (polknutí) je vskutku zvláštní.zdálo býti oproti ňadru levému pevnější. Zato k pití mají v Praze nějaký nový mok. „Vyjednávání proběhlo skoro přesně podle našeho scénáře. A to arabské koření. „Takové. (polknutí) tak jsem si povšiml zvláštní věci. Nikdy jsem nic podobného nepil. A masíčko je krásně křupavé (další vkus do masa). Proti světlu. ale bylo to o poznání dietnější. o čem Boleslav pochyboval…“ „S čím například?“ zeptala se Radslava rychle a o půlkrok poodstoupila a sedla si zpět na svoji sesli. a když mi to nalévali ze džbánku. Soběbor s Václavem souhlasili i s tím. ta kůžička je dnes taky skvělá. protože se nedrží pouze na kůžičce. Zbyslavova ruka vyklouzla ven z haleny. „Hlavně ryby a žitné placky. je mnohem průzračnější než třeba medovina. Ostatně jako vždy. která přivezli ti pohanští kupci…“ „Takoví ti…“ zeptal se Zbyslav a rukou naznačil pod svojí bradou dlouhý špičatý vous. to víš že ano. tak to má chuť docela zvláštní. navíc (vkus do masa) jste to koření opravdu obratně do masa během pečení vetřeli. až pikantní. „Je to opravdu takové dobré. ale to dělá asi to koření. Pěkně se nám Zbyslav rozpovídal. a nijak se netáhne. které jste použili. povedlo se. chvílemi přechází do sytě rudé. že ho dovážejí z Bavorska.

jenže u něj poznáš. jednou prý dokonce oznámil. Václav několikrát v různých situacích naopak pronesl myšlenku. Unaven jak spory a nešváry s ostatními členy své rodiny. ještě si pamatuju. o ženách a rodině… Představ si. že Soběbor má čtyři dcery! To jsem vůbec nevěděl… Když na to přišla řeč. že po splnění „svých úkolů“ zváží případný odchod do služeb matky církve. jestli jsem ho dopil.stěnách. že by církvi rád sloužil přímo v Římě. A přitom to mělo červenou barvu…“ „A bylo to silnější nebo slabší? Kdybys to měl porovnat s kvasem?“ „Kvas je silnější. problémy řešíš. jaké „úkoly“ je třeba ještě uskutečnit. či zvěst. (vkus do masa) že by se rád aktivně účastnil spíše církevního. jakých… třeba o počasí. jsem usoudil. než panovnického života…“ Radslava zpozorněla. konečně Zbyslav řekl něco zajímavého. tak se na svoji ženu nečekaně rozezlil. které buď on. že to hned tak nenastane. ale z narážek. že kníže Václav je unaven. diskutuješ. tak i vládnutím jako takovým. co ti poplete hlavu. ale až večer. kdy jsme se bavili o takových obecných záležitostech…“ „Jakých například?“ „Jakých. a najednou se ti hlava motá. u té červené tekutiny ti to ani nepřijde.“ „Ty ses tam opil!“ zasmála se Radslava.“ „A Václav. a ani nevím. asi by se to neslušelo. popíjíš. nebo Soběbor říkali. jako kdyby to byla čirá voda. že piješ něco. jak mi dva Soběborovi muži pomáhali do schodů a pokládali na lůžko. „To tedy byla vydařená jednání…“ Zbyslav se zamračil: „Popíjení toho zvláštního moku se pochopitelně nedělo při vážných jednání (polknutí). ale tak lehce. Čechami už několik měsíců obletovala zpráva. to jiskřilo a blýskalo se. Mělo to být zplození potomka? Větší . Jenže nikdy nespecifikoval. či fáma. Několikrát měl prohlásit. pouze přidělává nové a nové starosti se sjednáváním budoucích svateb. bude se ženit?“ „Raději jsem se na to neptal. (vkus do masa) vláčně. prý potomka mu porodit nechce. a pak jsem si dal ještě jeden pohár.

na kterého celé Čechy toužebně čekají – tedy Boleslav? Jenže Václavův plačtivý argument. komu jinému?“ „O tom včera řeč nebyla. Tak o tom se nejednalo…. A neboj se. že on tady prostě vládnout nemusí. bude to konečně ten pravý a jediný správný vládce. nebo jejich podmanění? Dostavba nové velkolepé rotundy svatého Víta? A navíc. posadí Boleslava na knížecí stolec a tradá za duchovní službou do Říma. tak kdy to konečně zabalíš a zmizíš do božích služeb. do Řezná nebo do Salzburgu. Boleslav a já a naši lidé tě okamžitě zastoupíme a budeme to všechno dělat mnohem lépe než ty a Soběbor… . až se Václav nadobro odebere k stolci papežskému. spočívá v tom. „A kdy to chce udělat?“ „Co?“ zeptal se Zbyslav s plnými ústy. prázdná výplň a bezobsažné fráze. že Václav konečně uzná. že to nemyslíš vážně. Václave. do té Prahy vůbec jezdil? Snad ti Boleslav nakázal. „Asi Boleslavovi. „Teď tomu moc nerozumím.“ řekl Zbyslav mechanicky a zakousl se do masa.“ řekla Radslava váhavě.centralizace moci? Spojenectví s některými mocnými dosud nezávislými sousedními kmeny. „Myslela jsme. zabalí si své saky-paky. „Předání trůnu. že byste s Boleslavem rádi nějak pokojně od Václava převzali moc a knížecí trůn…“ Zbyslav se zatvářil zkormouceně: „Děvče. hlupáčku hloupý. A rozumná dělba moci. že máš s Václavem dohodnout rozumnou dělbu moci. A proč jsi tedy. to máš tak. při Václavově odchodu z knížecího stolce vyplývá kardinální otázka: Kdo bude v Čechách vládnout. že může kdykoliv odejít za hlasem svého srdce a pevně se přimknout k Bohu a Kristu. podivila se Radslava. že jeho osoba je pro lid této země spíše přítěží. A jak to tak bývá. než vzpruhou. že bys tady chyběl. Hlavně někam daleko.“ „Jako Boleslavovi?“ zeptal se Zbyslav. zazníval již dlouho. až jsme měli strach. časté opakování hrozby (nebo slibu) vede k tomu. že zevšední a jsou brány jako slovní folklór. už o tom mluvíš dost dlouho. já nemohu přijet na pražský hrad a hned volat.

Ať každý dělá to. To je ten hlavní průlom v jednání. . lov a zemědělství. že Drahomíra je naprosto neseriózní partner pro jakékoliv jednání a spojenectví. které ještě nejsou v českém státě plně zastoupeny. Tedy už ne taková dělba moci. Děvče. že současný stav je už neudržitelný. musíme si uvědomit. že by pro nás bylo nejlepší. A dokázal jsem se mnohem víc: Václav je ochoten přistoupit na jakousi formu spoluvlády s Boleslavem. Václav se bude starat o duchovno. co umí nejlépe. stavět nové kostely a my s Boleslavem obstaráme armádu. Bude tedy mít nějaké potomky? Ztuha… Kdežto ty jsi schopna Boleslavovi rodit jednoho následníka za druhým…“ Zbyslav odhodil za sebe poslední zbytky kostí a hlasitě říhnul. to je velmi chytře vymyšleno… Je snad Václav ženat? Není. že?! A vyjasnil se i nástupnický princip: Následníkem trůnu bude Václavův syn. že si myslíme. Václav jako kníže a Boleslav jako kancléř. pás země. kdyby Václav ihned z Čech zmizel a Soběbor a jeho družiníci a jejich rodiny s ním. Samozřejmě. že jsem stále s Václavem ve stavu nevypovězené války. To není špatná myšlenka. cílem politiky je dosáhnout maxima možného. který by měl zvýšit Boleslavovu vstřícnost. Já jsem odjížděl do Prahy s tím. že je nutné Václava a Soběbora přesvědčit o tom. kdy Václavovi patří celé Čechy a nám jenom malý proužek země kolem Labe. když se chce věnovat především duchovní stránce života. který obhlédneme ze strážní věže u hlavní brány. vyjednávat s těmi českými kmeny. „Naopak. jenže kdo ví. Předběžně jsme dohodli. A to se mi podařilo. že budeme vládnout oba. nikoliv snaha po nemožném. nebo (v horším případě) uvržen do jejich temnice a použit jako argument. po takovém proslovu na začátku jednání bych buďto byl (v lepším případě) vykázán a prohlášen za nežádoucí osobu.“ ohradila se zklamaná Radslava.Takhle se politika a diplomacie nedělá. jak by v takovém případě zareagovali třeba Doudlebové a Lutici a Vršovci a to nemluvím o Jindřichovi a Otovi. a také o tom. A bude se ženit? Asi těžko. a teprve potom syn Boleslavův…“ „To mi tedy moc výhodné nepřipadá.

zda jsme spořádaní křesťané a vazalové. Tedy: Jedno se mu musí přiznat.“ řekla Radslava. co na Soběbora s Václavem nejvíce zabralo. co všechno nám provedli…“ Zbyslav máchl odmítavě rukou: „To všechno bylo. až se vrátí z lovu. co jsme potřebovali a . že jim nějak moc důvěřuješ. Prostě nová doba. teď nastává nová epocha. tak nevycházeli z polekaného údivu. je jedno zda mrtev. prostě jsme pouze další území a podřadné kmeny určené k dobytí.“ Zbyslav se pohodlně rozvalil na lavici. který jako dělá chvíli bububu a my se jako podřídíme. ta se opravdu povedla. že mám pravdu. jako bys zapomněl. . epocha spolupráce a nebývalého rozvoje. Jenže Oto v nás vidí nepřátele.„Nevím. protože Václav dělá možné i nemožné.Podívej. třeba na Boleslavovi?' Tak tohle jsem mu řekl a Václav kýval hlavou a uznal.' řekl jsem mu přímo. Jak správně řekl Boleslav: Když necháme Václava u vlády bez kontroly. A to musíme Václavovi přiznat. abychom vypadali jako spořádané křesťanské končiny. a nebude se ptát. jak sloužíme Říši a církvi a Kristu. „Zdá se mi. nevypočitatelný a bezzásadový Jindřichův synáček. tak nás Ota po smrti Jindřicha nekompromisně zmasakruje. Tentokrát půjde do tuhého a dovedeš si představit. napil se trunku a dodal: „Nepředpokládal jsem. A toto Václav nechápal. to už je za námi.Až bude Jindřich definitivně mimo provoz. nebo odstaven. Boleslav mne pochválí. pokud má dostatek informací. Ale když jsem jim prozradil některé z Otových myšlenek a zásad. tak k nám přitáhne Oto s celou armádou a bude se chtít bít. to nebude jako dosud s Jindřichem. . Václave. to mu docela jde. jak to dopadne? Nebylo by lepší takové lapálie nechat na někom válečnicky protřelejším. Žil v domnění. alespoň do včerejška. Stručně řečeno: Dosáhl jsem včera všechno. že symbióza s Jindřichem potrvá věčně. že to půjde tak snadno. co je nejvíce vyplašilo?“ Radslava mechanicky zakroutila hlavou. Jindřich zatím bez velkých výhrad náš stát toleruje. „Oto! Zlý. Víš. je chytrý a dokáže si odvodit sled budoucích událostí. a neptá se. jak proti Otovi vjíždíš v čele svých vojsk na bitevní pole? A Boleslav a Drahomíra zatím někde v závětří čekají. třeba ta vydařená akce s převzetím ráměte svatého Víta.

že Václav s Drahomírou proti nám něco chystají…“ Zbyslav zavrtěl hlavou: „Nechystají. „Samozřejmě. I když na mne působil občas dojmem. protože by se to mohla dozvědět… Spíš si myslím. avšak jeho myšlenky jsou povětšinou logické a není problém se jeho způsobu uvažování přizpůsobit. a tak jakákoliv spolupráce Václava s Drahomírou pozbývá smysl. za tepla Drahomíře donesu.možná i něco navíc. se jen tak bezbarvě díval před sebe a nechal mluvit Soběbora. „Pokud to všechno klapne a my s Václavem uzavřeme dohodu o společné a nerozdílné vládě. když teď spolupracují s námi. „Proč by se dohadoval s někým jiným. možná se bál. dohoda s námi a zároveň dohoda s Drahomírou a…“ „…a dohoda s Jindřichem. když jsme mu vyšli vstříc my. „Osm let. To dá rozum…“ „A co když to Václav hraje na obě strany. ten je . tak budu nucen s Václavem a Soběborem úzce spolupracovat. možná ještě delší dobu. a teď najednou se Václav bojí. a on by z toho mohl mít nepříjemné rodinné trápení…“ „Jaké trápení?“ přerušila proud neřízených Zbyslavových myšlenek Radslava. Mám jenom jednu starost…“ „Jakou?“ zeptala se Radslava s nadějí v hlase.“ „A to vadí?“ „No. A kdo je ve spojenectví s námi. že my. možná nechtěl zaujímat ke své matce a jejímu osudu přede mnou žádné stanovisko. Nemohou nic chystat. někdy mluví trochu zeširoka a místo řešení konkrétních problému jen tak obecně tlachá. protože já jsem se Václavem a Soběborem včera vcelku bez problému na všem dohodl. a dohoda s Otou a dohoda s kým ještě?“ Zbyslav jen stěží zakryl v hlase posměch. že nějaké příkré odsouzení Drahomíry a jejího chování. třeba při řešení problému.“ Zbyslav se zatvářil utrápeně. co s Drahomírou. že je duchem ne zcela přítomen. aby něco na adresu své matky neřekl. „S Václavem je vcelku rozumná řeč. Kdo je teď v Čechách nejsilnější?“ „My? Teda Boleslav?“ zeptala se Radslava pochybovačně. si Václav a Boleslav a Drahomíra jdou po krku. které by vypustil z úst.

Dost málo na to. opláchnu si ruce od mastnoty. „To Václav chápe…“ „Co chápe?“ zeptala se Radslava. je akorát. dobře opečené žitné placky. a proto spojenectví s námi je pro něj výhodné. které ji Zbyslav podal je totiž neúplné. proč Boleslav není už dávno kníže? Tedy pravda. že zatím. usmál se a laškovně na Radslavu zamlaskal. jak ví. Titul kníže ve spojitosti s Boleslavem nebudí úctu. Zbyslav si pomyslel. Pokud bychom měli Radslavu (jako politika) někam v politicky rozvířených Čechách začlenit. Ale Soběborovi chvilku trvalo. Dojím placku. „Není ta placka moc připálená?“ zeptala se Radslava starostlivě. spíše útrpný úšklebek… Zatím…. Jenže Radslava nechce rozhovor ukončit. aby takový člověk mohl být nejsilnější. že Boleslav je nejsilnější. a protože ho žádné zdůvodnění (i sebevíc nesmyslné) nenapadlo. uchopím Radslavu v bocích. tuctu družiníků. vytržená z myšlenek. jak by asi odpověděl na případnou Radslavinu otázku.“ řekl Zbyslav. Především měl pocit.“ Zbyslav se zakousl do moučníku – medem potřené.“ Radslava si pomyslela. než to pochopil. nechává se jako kníže titulovat. nějaké čeledi a pár korcům půdy podél Labe. že by mohla položit otázku: A jako to víš. Politická debata nad výsledky včerejších jednání ho už nebavila. tak ji musíme přiřadit k nejvíce . že jeho informace Radslavě nic nedají. „Že jsme nejsilnější. Boleslav se z lovu může vrátit ještě před západem slunce (neboť je jistě nedočkavý a hladový po zprávách) a Radslavino ňadro bylo na omak velmi podnětné. rychle se vrátil k nakousnuté a předčasně opuštěné myšlence.bezezbytku zajištěn a pojištěn a nemá důvod hledat partnery jinde. vrhnu ji na lože a rychle. leč vydatně s ní poobcuji. a navíc poněkud nepříznivé. že případná úzká spolupráce s Václavem a Soběborem nebude lehká. „Kdepak. Navíc čas utíká. že jsme nejsilnější? Čím se to měří? A když jsme nejsilnější. doufejme. ale komu a čemu vládne? Staré Boleslavi. „Ten člověk má občas nesmyslné návrhy a ideje…“ dodal s plnými ústy. Zpravodajství.

“ řekl Zbyslav a opět se na lavici pohodlně usadil. Pochopitelně: Radslava je žena. Věří tomu. „Soběbor je proti našemu partnerství s Václavem?“ „To se nedá tak říci. Tedy myšleno oficiálního politického života. kdo z nich nakonec prosadí svou pravdu? A jak bych si v takové mlýnici vynucovala svou pravdu já? „…prostě s ním nebude lehké spolupracovat. avšak mají na takřka všechny věci a děje jiné názory. že partnerství Boleslava s Václavem (a Zbyslava se Soběborem) nebude mít kaz. Radslava zavětřila příležitost. že nejjednodušší východisko z dlouholetého konfliktu je totální odsunutí Václava. Drahomíry a jejich nohsledů a přisluhovačů od moci a nastolení přehledné.“ takřka vykřikla Radslava a napřáhla před sebe obě ruce. Až teď… „Počkej ještě chvilku. stabilní a správné vlády jednoho muže: Boleslava. „Spíš se mi nezdá jako . „S kým?“ zeptala se podezřívavě. Proč se o moc dělit. že ji neposlouchala. kteří jsou sice bratry. Radslava zastává jednoduchou strategii: Jakékoliv dohadování s protivnými stranami povede pouze k oslabení (budoucího) Boleslavova vlivu. i když to na první pohled nemusí být patrné.“ dokončil Zbyslav větu a Radslava si uvědomila. a tedy nemůže se ani chopit zbraně. až genocidního řešení zapeklité situace v Čechách.“ řekl Zbyslav a polkl poslední sousto placky. Ovšem její postavení manželky knížete (sice pouze lokálního.radikálnímu křídlu Boleslavovy družiny. Radslava je od svého vstupu do světa vládnoucích špiček (tj. aby odrazila Zbyslavův skok. dokonce blíženci. přece. Poté se za stolem napřímil. odsunul sesli a připravil se ke skoku. po svatbě s Boleslavem před rokem a půl) zastáncem tvrdého. o moc marně usilujícího. obhajuje Radslava svůj přímočarý postoj. Obcování je prozatím odloženo. ani se (jakkoliv) zúčastnit politického života. přesto knížete) a milenky a milostnice několika mužů z bezprostředního Boleslavova okolí ji dovoluje běh dějin nepřímo aktivně ovlivňovat. „Se Soběborem. Jak se budou dohadovat. Dosud to vypadalo. když ji můžeme mít všechnu? A ihned dodává logický argument: Jak by mohla fungovat společná vláda dvou mužů. na výspu dění odsunutého.

. že se nikde nic vysvětlovat nebude! Když někdo z těch mamlasů bude chtít dozvědět se nějaké podrobnosti.Ale měli bychom to nějak prezentovat navenek. . Svým chováním. Václav se po tom výbuchu jen tak skrčil a řekl tiše. teď když má nalomené zdraví. tak mohou nastanou nastat někdy s velkou pravděpodobností problémy…“ „A nemůže se ho Václav nějak zbavit?“ zeptala se Radslava. že se situace v Čechách po uzavření naší partnerské smlouvy radikálně mění. . . že s Otou žádná diskuse asi nebude. že ta naše právě se rodící bratrská spolupráce je pouze naší českou záležitostí. jako člověk. Nehezká scénka to byla… Jak se asi Soběbor k Václavovi chová. „Využil jsem krátké chvilky. že s Jindřichem se přece nebudeme bavit. aby sem Sašové i Bavoři nestrkali nos a aby jednali s Boleslavem i Václavem jako s rovnými partnery. protože je na nás apriori značně rozezlen.Jak ti mám vysvětlit.' A pak už trochu uklidněný prohlásil. a počkáme až na Otu. že já. ale dá se o nich dál diskutovat. že by bylo vhodné.To snad není pravda. že se Soběbor chová trochu nestandardně. A tak jsem se raději dál neptal.' volal a spínal ruce. je s jeho službami navýsost spokojen. jak rozezlen?' Vykřikl Soběbor několikrát za sebou. přece několikrát zdůraznil. že se se Sasy. Ale ten jejich vztah mi . jak nejlépe dát Jindřichovi Ptáčníkovi a Otovi najevo. ani s Bavory o ničem dohadovat nebude. zda mu nevadí. tak na něj Soběbor vzteky skočí a zašlape ho do země.partner.Jak rozezlen.Co ten má být rozezlen. kdy Soběbor poodešel a rychle se Václava optal. má být rád. Václav postupně navrhl několik metod. Václav. Jenže Soběbor najednou vyskočil. Po této replice se Soběbor chytil za hlavu a začal pobíhat okolo stolu. aby se neřeklo. zrudl a vykřikoval něco o tom. jak to provést. a tak. některé byly trochu extravagantní. jako Zbyslav.“ špitl Václav. a pokud se bude snažit o něčem rozhodovat. protože ten jistě zaujme k naší změněné politické realitě konstruktivnější přístup. že je rád. když jsou o samotě? Nechci to ani domyslet… Prostě Soběbor na mne zapůsobil jako ne zcela zodpovědná osoba. a nikdo se nám do toho nebude plést. že se Soběbor chová správně a že on. že jestli Václav ještě něco řekne. tak ať přijede a já mu to vysvětlím…' Vypadalo to. Václav se na mne podíval dost udiveně a řekl. Třeba se diskutuje o tom. .

co jsem včera viděl. jaký je. jako kdybych tam nebyl. aby se s ním spolupracovalo lépe. podle toho. mi připadalo. Nedá se nic dělat. je mrtev. „Dobře. Ale jinak je všechno OK.“ Zbyslav se této myšlence zasmál. ale jak to potom Václavovi zdůvodníme? Už vidím.“ „A nešlo by ho zabít tak.“ „Naráz?“ zeptal se Zbyslav a zarazil se. protože vycítil. ale už na to nebyl čas. Hm… Děvče. protože jsme ho bez skrupulí přepadli a několikrát probodli.… nebo taky… Prostě jeho předností. Chtěl jsem se Václava zeptat. „Jakých? Třeba takových těch. že se to nepozná. dvě stě let zpět. tak na mne nebrali žádný ohled. že nechtěl. „Aby se nepoznalo. jak před ním klečím a říkám. takhle se politika nedělá. máme civilizované desáté století. Budeš si muset najít nějakého nového pobočníka. nosné myšlenky. „A nemohli bychom se Soběbora zbavit my?“ „Jak my?“ „Prostě si na něj počíháme a zneškodníme ho…“ „Jako zabijeme?“ poplašil se Zbyslav. Teď žijeme v nové době. kdy se všichni mlátili hlava nehlava a ani spolu předtím nepromluvili.“ řekla Radslava ještě jednou. promiň. a naopak využít jeho předností…“ „Jakých třeba?“ „Jakých?“ Zbyslav se zarazil.připadá podivný. Zbyslav se opět napřímil a připravil ke skoku.“ „Aha. že je na Soběborovi značně závislý…“ „Dobře. „Technicky by to nemusel být problém. zda by nechtěl Soběbora nahradit někým jiným. Soběbor je takový až panovačný. než s tímto poděsem. to bychom se vrátili někam o sto. nějak jeho záporné vlastnosti a charakterové vady eliminovat.“ řekla Radslava a odmlčela se. století rozvoje a rozkvětu. budeme muset přijmout Soběbora takového. „Třeba i zabijeme…“ „No. „A nemohli bychom to vyřešit všechno naráz. a hlavně by se to Václava dost dotklo.“ Radslava se nevzdává původní. že jsme to udělali my?“ „Jednak nemáme jistotu. hlavně. kníže. že se za . a jakmile se bavili mezi sebou. ale tvůj pobočník. zatímco Václav je spíš submisivní. Ale domnívám se. ctěný Soběbor.“ řekla Radslava a složila si ruce na prsou.

„Vezmeme se Soběborem i Václava a i další jeho přední družiníky. jak by připravoval takovou složitou bojovou akci.“ řekla ještě Radslava. tak ho zabijete taky.“ hlesl Zbyslav a odmlčel se. „Buď by byl proti a nepovolil vám to. „A kdyby to v nějakém pominutí smyslů udělal. „Jak vezmeme? Jako že je zabijeme všechny?“ vyděsil se Zbyslav. teď jsi opravdový kníže a skutečný vládce Čech.Radslavinou narážkou skrývá něco nepěkného. zda chápe dosah několika posledních Radslaviných vět. V každém případě v něm naprosto uvadla touha na Radslavu skočit a povalit ji obvyklým chvatem na lože. kteří nejsou schopni chápat potencionální realitu.“ vydechl Zbyslav.“ řekla Radslava. „Nic mu předem neřekneme a postavíme ho před hotovou věc…“ „Počkej. Proti takovému argumentu nebude protestovat… Takže promluv s Tyrou a Praevítem . Přece nemůžeme provést takovou grandiózní akci bez Boleslavova vědomí a souhlasu. a tak výrazně ohrozil zdar celé akce. Nedokážu si představit. ty snad ano?“ Radslava se na Zbyslava povzbudivě usmála. ale nebyl si jistý. nebo by byl pro. Chvíli přemýšlel. „Po aktu Boleslava postavíte před hotovou věc. opakuji nikdy nesouhlasil…“ „Boleslav se to nemusí dozvědět.zabili jste mi bratra' se na nás vrhne a začne do nás bodat…“ „Proč by vás bodal? Jste snad jeho družina.“ snaží se Zbyslav marně zadržet příval budoucích dějin. počkej. konečně po tolika letech! A jak to máme udělat? Pobít tolik lidí! Když půjde Václav se Soběborem. tak pak musí jít všichni. obludného a velkolepého. a v takovém případě by se jistě ujal velení. „A proč? Vždyť jsem se s nimi dohodli na spolupráci. „Ne. řeknete mu. co když s tím nebude souhlasit i ex post? Co pak? Ukážeme mu pobitou Václavovu družinu s Václavem na čele a on se rozběsní a se slovy . když nepochopil dějinnou šanci?“ „Aha. Co s ním. celá družina… To nelze technicky provést… A navíc s vraždou Václava by Boleslav nikdy. ne? Proč by likvidoval svoji družinu?“ Radslava si pomyslela něco nepěkného o mužích. „Prostě Boleslavovi to nesmíte říci.“ upřesnila Radslava.

„Problém s Drahomírou se vyřeší poté. Radslava vstala. „Nebo s nimi mám promluvit já?“ „Já s nimi o tom pohovořím. „Tenkrát se o tom rok nebo dva diskutovalo. co jste naplánovali. Vždyť to bude něco jako převrat. a po žních. „Vratislav? Spytihněva? O tom vůbec nevím. zoufalá snaha o zdiskreditování Radslavina ďábelského plánu vyšla naprázdno.“ „Já nevím. Bude to podobné jako tehdy mezi Vratislavem a Spytihněvem. „Možná to trochu rozruchu přinese.a Tužou. Těžko říci. „A celou jeho družinu? Vždyť to způsobí povyk. a to uplynulo pouze čtrnáct let. „Uděláme to třeba tady na Boleslavi. Kdo si dneska ještě vzpomene. čerstvými starostmi napěchované hlavě a začala sklízet ze stolu.“ „Převrat.“ „Tos mne vskutku uklidnila.“ řekl Zbyslav a pomalu vstal.“ rezignoval Zbyslav a z posledních sil si pomyslel. a pak mi řekneš. he?!“ Radslava se usmála.“ řekla Radslava rezolutně. zabít knížete?“ zeptal se Zbyslav prázdným hlasem. a pak se postupně zapomínalo. zda Radslava jmenovala tři nejmilitantnější muže z Boleslavovy družiny (a jeho časté oponenty) náhodou. a dnes si na to nikdo nepamatuje. „A jak sis pochutnal?“ „A nebude to příliš drsné. „A Drahomíra?“ Poslední. he?! Pozdvižení. ale do tří let se na to zapomene. že budete v dějinách zapsáni jako vrahové a darebáci. jak jim se to zamlouvá. budeme potřebovat dost času. ne-li pozdvižení. nebo úmyslně. zda nějakou měl. abychom to .“ řekla Radslava vítězoslavně. Po Václavovi neštěkne ani pes. pohladila Zbyslava po těžké. tou bych to nyní zbytečně nekomplikovala. jak Vratislavovi družiníci Spytihněva tenkrát na lovu prokláli?“ Radslava si s radostí a pýchou připomněla nejstatečnější čin svého zvěčnělého a chrabrého otce. „Tak vidíš. Nemusíš mít obavu. jestli…“ Zbyslav nestačil myšlenku dokončit. „A jak by to mohlo proběhnout?“ položila si otázku. to se ke mně nedoneslo…“ podivil se Zbyslav.

vlahý teplý vánek si pohrával s čerstvými. avšak správně se ještě dlouho chovat nebudeme… Zbyslav skryl hlavu v dlaních a tiše se rozplakal. Zbyslav přehlédl přimhouřeným očima celé hradiště. Máme křesťanství. stali se z nás noví lidé. Na čerstvý vzduch. odhodili jsme své pohanské zvyky a vstoupili do civilizované Evropy. Stará Boleslav žila jarním nedělním odpolednem. obytný blok pro čeleď. . sruby u západní hradby a také nový krásný kamenný nedávno vysvěcený kostel svatého Kosmy a Damiána. ještě bleďounkými lístečky stromů.precizně přichystali. samozřejmě v tajností. Hospodářská stavení. dokonalou modří obklopené sluníčko. Venku svítilo rozjásané. Mátožně vyšel na dvorec. tedy s vysokým stupněm utajení a hlavně nesmíme zapomenout…“ Další Radslavina slova už Zbyslav neslyšel. poletující ptáci cvrlikali a halekali o překot.

Výsledkem krátké. Václavova smrt se poznenáhlu. Boleslav se neprodleně ujímá vlády v zemi. okamžitě oznamuje matce Drahomíře. během oslavy se členové obou delegací poznali blíže a velmi se navzájem spřátelili. Václavova osobnost je vehementně mýtizována. avšak již chápající Boleslav).A jak to bylo dál?… V září na svátek sv. protože je tam neměli. jejíž členové nemohli vytáhnout své meče (obratně skryté v záhybech šatů). po okolí rozeseta mrtvá těla členů Václavovy delegace (včetně zaskočeného a dodýchávajícího Václava) a oslavný vítězný ryk Boleslavovy delegace. Václavovo jméno je mnohostranně využíváno. Jednání byla přátelská. sjednotí všechny české kmeny pod svojí vládou. úspěšná a plodná. Poté přečká táhlou a nerozhodnou čtrnáctiletou válku s jeho synem Otou. Večer se konala slavnost na počest dosažené dohody. dobře připravené a secvičené exekuce je velmi překvapený a velmi vyděšený Boleslav (po chvilce stále ještě vyděšený. ovládne ohromná území sahající až někam ke Kyjevske Rusi a na smrtelném loži předá svému synovi Boleslavovi II. ať se mu klidí z cesty. pověstí a pohádek. Václavův symbol je zodpovědný za mnoho pozdějších skutků a Václavova jezdecká socha v mírně nadživotní velikosti je k spatření v horní části Václavského náměstí. že s ním nebude o ničem jednat. Druhý den ráno při společném příchodu do kostela na ranní mši se náhle po Zbyslavově výrazném zakašlání Boleslavova delegace vrhla s obnaženými meči (do té doby obratně skrytými v záhybech šatů) na překvapenou delegaci Václava. Kosmy a Damiána proběhlo na Staré Boleslavi první kolo dvoustranných jednání mezi Boleslavovou družinou v čele s Boleslavem a Zbyslavem a Václavovou družinou v čele s Václavem a Soběborem. . avšak později s mohutnou akcelerací stává námětem mnoha legend. Chtěli si je nachystat až při druhém kole jednání za čtrnáct dní na pražském hradě. a naznačuje Jindřichovi Ptáčníkovi. vládu s pocitem dobře vykonané práce. vstřícná.

udělené tobě Hospodinem!… „ Kosmova kronika Česká. přijímáš radosti.XI. kterou obratným manévrem unesl z kláštera Svinibrodského. neboť před třiceti lety polský kníže Boleslav Chrabrý přitáhl před Prahu. co za plenění jenom trochu stojí. V létě roku 1039 vtrhává Břetislav a jeho mnohačetná velmi dobře vyzbrojená a značně odhodlaná armáda do Polska. co se dobýt dá. Úvod do problematiky Po více než třiceti letech neklidu. inteligentní a nadějný panovník. Nabízí se Polsko. Čechy jako stát jsou (už zase) poměrně konsolidované. kde po několika desetiletích stabilní vlády dochází k rozvratu. lehčeji dobyl. je k nim připojena Morava a kníže Břetislav se rozhlíží. To Češi nacházejí prázdné. II. srpna 1039 „Přišli se vším svatým nákladem šťastně a vesele do Čech… Praho. několik měsíců v ní pobyl jako český panovník a napáchal mnoho škod. kam by bylo možné expandovat. Snadná kořist ležící nedaleko láká. Osoby jednající Břetislav (1005-1055) Od roku 1034 kníže český. navíc mají Češi s Poláky nevyřízené účty. Od roku 1031 šťastně ženat s Jitkou. nechal se oslavit jako osvoboditel. nyní blahoslaveným biskupem ozdobená. (Velmi . plení. kdysi svatým knížetem povznesená. 17. kníže Břetislav. zmatků a bojů (na českém knížecím stolci se střídalo pět vládců) se k moci dostává mladý. a blíží se k sídelnímu městu –k Hnězdnu. Dobývají.

Šebíř. století) je člověk.známá pikantní historka. které v Čechách stále ještě panují. Jeho úkolem je sladit křesťanskou věrouku diktovanou Římem a Řezném se skutečnými polopohanskými poměry. avšak to je vše.) Tímto skutkem se stal celoevropsky populárním a váženým. století) je člověk. 2) Naprostý pohan (na počátku 11. který je pokřtěn. 1) Naprostý křesťan (na počátku 11. Jeho politickou činnost lze hodnotit jako mírně úspěšnou (nahlíženo tehdejšími naprostými 1) křesťany ) anebo jako mírně úspěšnou (nahlíženo tehdejšími 2) naprostými pohany ). pokud to není v rozporu s některými zásadními pohanským zvyky či tradicemi. biskup pražský (999-1067) Na biskupský stolec je Šebíř dosazen Břetislavovým otcem Oldřichem v roce 1030. co pro svoje křesťanství dělá. . který je pokřtěn a který žije zcela dle křesťanských principů a standardů.

Proto je poslán spolu s několika odvážnými benediktýnskými mnichy zpět do Prahy. I když mu Řím verbálně vyslovuje pro nelehký boj se skoropohany v Čechách podporu. Chce zde vybudovat (první slovanské) arcibiskupství. avšak po necelých pěti letech byl z Čech vyhnán a odebírá se do Říma. . Z Vojtěcha se stává tzv. a tak exekuci unikne) je jasné. vzpurného. Důvodem jeho neoblíbenosti v Čechách nebyl ani tak nepřemyslovský původ. Po vyvraždění Slavníkovců na Libici v září 995 (Vojtěch právě dlí na školení v Římě. uloží ho během celonárodní slavnosti do schrány pod oltář a až do své smrti buduje Vojtěchovský kult. je shledán příliš aktivní. Vojtěch brzy poznává. V Itálii Vojtěch nepobyl dlouho. a poté nechává zakládacího polského světce převést do nového kostela v Hnězdně. proklán a neprodleně sťat. že i v Polsku je nucen se potýkat s českým syndromem: Snahou o pohodlný život na pomezí pohanství a křesťanství. jako spíše jeho důsledná křesťanská horlivost a přílišné bazírování na křesťanské věrouce. příliš učený a příliš důsledný. Kariéru zahájil jako pražský biskup. zůstává Vojtěch na svém biskupském stolci morálně i lidsky opuštěn. lidmi a snad i sám sebou odplouvá po Visle k Baltu a neprodleně vstupuje do nejbližšího posvátného háje. misijní biskup. Zklamán světem. poté je po krátké. ve kterém právě vrcholí obětinová slavnost pobaltských Prusů na počest nějakého místního boha. spíše symbolické honičce odchycen. Vojtěch překvapeným pohanům stačí říci několik provokujících. že návrat nepřijatelného. obtížného a nadbytečného. objíždí různé dvory a nakonec nachází své stálé působiště v polském sídelním městě Hnězdně. Vojtěchovo tělo vykupuje od Prusů (přesněji: vyvažuje ho zlatem) polský kníže Boleslav Chrabrý.Ostatky zmiňované Ostatky svatého Vojtěcha Biskup Vojtěch Slavník zemřel mučednickou smrtí v roce 997 krátce po vstupu do posvátného háje. protože ještě žijícího Slavníkovce do Čech není možný. Vojtěch se za patnáct let svého dobrodružného biskupství stal celoevropsky známou osobností. ke křesťanství nabádajících hesel. Vydává se na cestu po Evropě.

.

A můžeme se cítit jako vítězové a hrdinové. který jeho váhavost povalí a zcela jasně rozhodne: Nechat ho tam být! Nebo: Odvézt ho domů! Jenže nic takového se neudalo (přesněji . vítězové možná. zlatý (nebo alespoň pozlacený) oltář a ostatky biskupa Vojtěcha pod mýma nohama. Hnězdno (hlavní šlágr tažení) nebylo třeba dobývat. Břetislav je spokojený. Přivřenými dveřmi doléhá tartas a hluk z náměstí. páchnoucí žebrotou.Kníže Břetislav stojí v sám v prázdném hnězdenském kostele tři kroky od oltáře. Nebo možná kousek napravo. obě ruce složené na jílci svého mohutného meče. No. Konečně jsme na místě. nebo kolem sebe chvilku máchaly meči. Břetislav je unavený. ostražitostí a napětí. A s několika roztroušenými polskými voji. Ozval se neutrální zvuk a rozlehl se po katedrále. S kým jsem vlastně bojovali? Se sedláky a tou nejchudší. ploty. V sídelním městě našich nepřátel. „Tak. Kdepak je nějaká polská armáda? Kdepak je něco. „Co teď? Rozhodnutí nelze odkládat. Břetislav je zklamaný. Město česká armáda nalezla dnes odpoledne prázdné. otálení už bylo dost…“ Břetislav si během tažení a i při přípravách říkal. tato krásná katedrála. přihodí se jakýsi podnět. Skoro celý měsíc pochodů. Tady pod kamennou obdélníkovou deskou. prostě obdrží takový myšlenkový impuls. bude mu přistrčeno vnuknutí. spíše symbolicky. zdi a hradby. trochu mírněji a zaposlouchal se. že zcela jistě (času je dost) nastane nějaké situace. drancování Hnězdna dostupuje vrcholu. chlapče. že si netroufají sednout na krovy. A také zvědaví ptáci kroužící mezi střechami domů a oblohou a obávající se nových obyvatel města natolik. rozpřáhl se a uhodil mečem do kamenné dlaždice. které se buď nechaly bezodkladně zajmout. s hlavou skloněnou. Břetislav popošel dva úkroky vpravo. Břetislav podruhé uhodil do desky. či něco mezi tím. co by se mohlo nazývat polský stát? Zůstalo po nich vylidněné sídelní město. plno.“ řekl si Břetislav váhavým polohlasem. Tažení trvá už více než tři týdny. Ze zvuku se nedalo odvodit. zda je pod deskou duto. jedinými živáčky jsou drůbež ve dvorcích a skot s prasaty ve chlévech. ale hrdinové? říká si Břetislav sebekriticky. než udatně.

řečeno: Břetislav žádnou prožitou událost takto nevyhodnotil). A protože Vojtěch odpočívá tady někde dole, tak z rozhodovacích kleští již není úniku. Břetislav se bezradně rozhlédl po chrámové lodi. Nic nenasvědčovalo tomu, že by Hnězdňané před svým úprkem do nedalekých lesů něco z katedrály odnášeli. Oltář, vysoký, nablýskaný, zářící, prostě úchvatný oltář byl nedotčen. Zdá se, že místní obyvatelé zachraňovali pouze holé životy. Všechno je na svých místech a čeká na nové majitele, tedy na nás. Břetislav popošel ještě několik krůčků vpravo a nahlédl do prostoru za oltář, v nice pod vysokým oknem zahlédl několik truhlic. Bezpochyby naplněných něčím vzácným. V chrámu je tolik užitečných a potřebných věcí, řekl si Břetislav ulehčené, že se jedny ostatky mezi nimi takřka ztrácejí… „Tam nemůžeš,“ ozval se rázný hlas hned za chrámovými vraty. Břetislav se otočil. Jeden z vojáků, které postavil ke vchodu, právě plní svoji povinnost. Bylo jen otázkou času, kdy některý z plenících vojáků dostane chuť na pochoutku nejvybranější – chrám. „Jak to, že ne?“ ozval se překvapený hlas. „Je tam právě kníže a nepřeje si být rušen,“ řekl druhý strážný. „Ale já tam musím…“ zažadonil hlas ještě překvapeněji. „Nemůžeš,“ řekli oba strážní takřka jednohlasně. „Jenže já jsem biskup Šebíř, copak mne nepoznáváte?“ „Aha,“ řekli strážní, avšak nezdá se, že by biskupa do chrámu chtěli vpustit. Břetislav mezitím došel k vratům, trochu je pootevřel a řekl strážným do zad: „To je v pořádku, Šebíře za mnou pustit můžete.“ Strážní se otočili a mimovolně se rozestoupili. Šebíř tanečním krokem vklouzl do chrámu. „Ale nikoho jiného už ne,“ dodal Břetislav a vrata za Šebířem zavřel. „Krása, že?“ řekl Břetislav obdivně a zvrátil hlavu. „Jak je mohutný, a prostorný, a toho světla, co sem proniká těmi velkými širokými okny…“ Šebíře zaujal oltář, rychle k němu popoběhl a začal ho osahávat a poklepávat na něj ukazováčkem pravé ruky.

„Zlatý…“ řekl Břetislav s pokorou v hlase. „Samozřejmě, že oltář je zlatý,“ odpověděl Šebíř. „Je to jejich nejdůležitější chrám. (Šebíř rozpřáhl ruce, aby je vzápětí přiložil na zářivé, lesklé plato oltářní desky.) A co jsou tady ty nepravidelné tmavě žluté poloprůhledné žíhané oblázky? To není obyčejný drahokam. (Šebíř vyloupl kousek jantaru.) Je to velmi lehké, takové hebké,“ dodal a vstrčil valounek do váčku u pasu. „Kde je?“ zeptal se vzápětí. „Vojtěch?“ zeptal se Břetislav. „Asi tady pod touto deskou.“ A Břetislav špičkou meče ukázal na onu nápadnou dlaždici, do které před chvílí bušil. Šebíř popošel až těsně k určené desce a zálibně se na ni podíval. Avšak nevstoupil na ni, co kdyby byla rozžhavena Vojtěchových posmrtným hněvem. „Já jsem ještě chtěl říci,“ pronesl Břetislav. „Ano,“ přerušil ho Šebíř. „Konečně u cíle. Teď splníme tužby a tajné sny všech českých křesťanů,“ Šebíř zavřel oči a labužnicky si jazykem přejel rty. „Já jsem chtěl říci,“ zopakoval Břetislav. „Že bychom ho tady měli nechat, tedy myslím Vojtěchovy ostatky.“ Slastný Šebířův okamžik je u konce. „Tobě ruplo v kouli!?“ vykřikl zaskočený biskup. „Proč se sem ženeme, takovou dálku?…“ „Oltář si samozřejmě odvezeme, a chrámové zlato taky,“ snažil se Břetislav rozvinout svoji myšlenku. „Všechno jim vezmeme, ale tu truhlu s Vojtěchem by bylo dobré tady nechat…“ „Vždyť to je to nejdůležitější,“ zanaříkal zaskočený Šebíř. „Náš hlavní triumf, naše výhra, naše všechno. Vždyť Vojtěch je náš, je to náš Čech a světec, náš mučedník, český mučedník a Čech…“ Šebířovi došly argumenty. Alespoň pro tuto chvíli. A tak Břetislav začíná obhajovat svůj postoj: „Já si myslím, že se takové věci, jako loupení svatých ostatků v dnešních civilizovaných časech nedělá, nebo by se nemělo dělat.“ Břetislav si odkašlal. „Žijeme v nové době. To bychom měli mít na paměti… Navíc, jaký je Vojtěch náš světec? Jestli si dobře pamatuji, tak byl z Prahy vypuzen, a to hned dvakrát, veškeré příbuzenstvo jsme mu vyvraždili a on sám několikrát prohlásil, že nechce mít s

Čechy nic společného, a navíc tady našel domov a chtěl založit arcibiskupství. Neměli bychom kazit jeho zasloužený klid…“ Při zmínce o arcibiskupství Šebíř táhle zalkal: „A proč tady založil arcibiskupství, he? Proč asi? Protože prosadil, aby nebylo v Praze. Taková potupa! Taková potupa to tehdá byla, pro celé Čechy… Padesát let jsme čekali, až nám Řím to arcibiskupství přidělí, stále se o tom jen mluvilo, jednalo a znovu mluvilo. Nejdříve na to nebyly peníze, pak zemřel císař, a už to s ním bylo dohodnuto, přišlo nové dohadování, ale pak zemřel papež, taky už to s ním bylo dohodnuto. A nakonec to Řím a císař Ota namazali Polákům, že prý na památku zvěčnělého Vojtěcha, který se o to nejvíce zasloužil…“ „A navíc,“ Břetislav svým monologem přerušil monolog Šebířův. „Takový čin, jako ukradnutí ostatků, jistě vzbudí u císaře a papeže a i jinde nelibost…“ „Jaké ukradnutí?“ Šebíř se pohotově zachytil na Břetislavově argumentaci. „Vždyť jsme si je perně a zaslouženě vybojovali v řádné a regulérní válce…“ „Žádná válka nebyla,“ řekl Břetislav. „Hnězdno jsme přece našli prázdné…“ „A co ty boje po cestě?“ „Pár potyček a pár zoufalých vyhladovělých sedláků… To přece není regulérní válka… Daleko víc problémů než polské zbraně nám nadělalo vedro a komáři. A taky technické potíže, jak odvézt všechno, co jsme… co jsme…“ Břetislav nemohl najít správný termín pro činnost, kterou Češi nepřetržitě po celé polské tažení prováděli. Slovo .vybojovali' se zdálo příliš nadnesené a .získali' příliš nezasloužené. „Co jsme pohltili,“ dodal po chvíli. „Ale svaté ostatky jsou odedávna hlavní trofejí,“ řekl Šebíř smířlivě. První leknutí z Břetislavova nehorázného nápadu pominulo a je třeba se připravit na věcnou diskusi. Nebude to poprvé, kdy je třeba knížete Břetislava přemluvit. „Jenže to bývalo,“ pronesl Břetislav pateticky. „Nynější mezinárodní vztahy fungují na jiných základech, než před lety. Teď když křesťanství v celé Evropě zvítězilo, a zapouští své kořeny a

když ho převezeme do Prahy. pracně budovaný image značně poškodit. i když to jsou naši zavilí nepřátelé. Proč bychom se měli k němu hlásit? A teď. když máme Václava a Ludmilu…“ „Jenže světců a mučedníků není nikdy dost. Zvláště když ho sami nepotřebujeme…“ „Jak to nepotřebujeme?“ podivil se Šebíř. v Čechách. kdo je doma u nás doma. ve vlasti milované. do téhle bahenní a močálovité země vůbec nepatří. či alespoň spolu komunikovat.národy se učí spolupracovat. že biskup začíná argumentovat trochu demagogicky. kdo sem. Vždyť je potřeba založit tolik kostelů a klášterů. „A svatých ostatků také. to musí být každému jasné. do Čech. nám nepatřících ostatků. dodal si Břetislav). a každý musí být někomu zasvěcen a každý by měl opatrovat alespoň kousek nějakých posvěcených kostí nebo jiných relikvií. ve Hnězdně. velmi drahocenné. A tady jsou ostatky velmi. Předně: Pokud byl Vojtěch někde doma. vždyť my můžeme a chceme dokončit jeho započaté a bohulibé dílo…“ Břetislavovi se zazdálo. „No…nepotřebujeme. protože budu za ten odvoz u císaře a papeže řádně vyplísněn. někomu. nebo z vyprávění předků. může náš image. Jenže translace ostatků.) Proč si proti sobě štvát papeže? Proč zrovna teď. (Břetislav přivřel oči a na víčkách zahlédl dlouhou řadu povozů. někomu. S Čechy se neustále hádal. buď z vlastní zkušenosti. vždyť tam si ho budeme vážit a pečovat o jeho odkaz. někde spokojený.“ oponoval Šebíř. trochu . tak tady. kdo pro Čechy a křesťanství ve světě tolik udělal. to si každý ještě pamatuje. když se nám podařilo po dlouhých čtyřiceti letech Čechy vojensky a politicky zviditelnit? Konečně jsme zase silný a fungující stát (trochu i mou zásluhou. ve svém rodném kraji. je to trochu sběratelská vášeň. tak my prostě nemůžeme polskému národu. sledoval Břetislav řetězec úvah. Navíc proti nám několikrát vystoupil a značně nás v očích evropské veřejnosti zostudil. my jim nemůžeme ukrást jejich základního a největšího světce. tak nám bude škodit dál. nový. jak s kořistí jedou na jih. protože patřily jednomu z nás. A začínáme být bráni jako partneři. Proč si zadělávat na budoucí nepříjemnosti? Proč si tak úspěšné tažení kazit takovým zbytečným aktem. že Šebíř ostatky biskupa Vojtěcha potřebuje. někomu. Je pochopitelné.

Proto ho musíme domů přivést.“ řekl Břetislav pomalu a provinile na biskupa pohlédl. tak tohle se nám opravdu povedlo. šáhnout si na něj a říci si. jak a proč a s jakými komplikacemi se vysoká politika odehrává. ale pro národ je to takřka nutnost. psí hlavu. „Ale budou z toho nepříjemnosti. které jsi si z nějakých neznámých a perfidních důvodů oblíbil. to máš pravdu. zlaté insignie a všelijaké harampádí. „Nemyslím si. dělal jsi z nás hlupáky. zorganizujeme poutě a proneseme tě celou zemí. či nezaslouženě za vyučenou. Obyčejné lidi nezajímá. Ano. ještě před několika okamžiky pevně svírající svědomí. podle knížete a politika.“ Břetislav pozvolna kývl. Dokonalá pomsta!… Škodil jsi. Oni chtějí mít svého Vojtěch zpátky doma. Biskup k němu přiskočil a oběma rukama ho objal. Čechům. Ale nejvíce… Ale nejvíce ze všeho sem Šebíře hnala myšlenka na pomstu.“ dodal Šebíř klidně. Kníže krok poodstoupil a zamyšleně se zatahal za plnovous. žádné odmlouvání. ponižoval jsi nás a pomluvami v okolním světě nešetřil. . stáváš naším patronem. Břetislav si ulehčené oddechl. „Možná podle tebe. se kterou si budeme dělat. že jsme schopni takového nádherného hrdinského činu – vybojování ostatků. moderním svatostánku. nasazoval jsi nám. zda dostaneme oprávněně. leč důrazně. Pomsta více než čtyřicet let po smrti. které moje hrdinná armáda právě shromažďuje na místním centrálním rynku… Chceš v klidu odpočívat? Kdepak. abys byl ponechán v tomto překrásném. vzácnou hračkou. může to přinést určité těžkosti. Nechceš zpátky do Čech? Kdepak. především v zahraniční politice směrem do Říma budeme mít co vysvětlovat. povolují stisk. Rozhodovací kleště. ukážeme tě veškerému českému lidu. vždyť je to průzračné!… Bude to pomsta Vojtěchovi. Tak teď se věci mění.“ dodal Břetislav s povzdechem. už tě nakládáme na vůz mezi stříbrné svícny. že převoz Vojtěchových ostatků do Prahy je dobrý nápad. Úpěnlivě prosíš. „Jistě. co uznáme za vhodné. trochu snaha okolnímu světu ukázat. na který jsi navyklý a který je tu především kvůli tobě? Kdepak nepobudeš si už ani okamžik tady v tom zaostalém a zbabělém Polsku. nebyli jsme schopni se zavděčit tvým maximalistickým požadavkům.výplod biskupské ješitnosti.

aby bylo Hnězdenské arcibiskupství okradeno. mši. „Ale ten oltář si odvezeme taky. které se zúčastní celé vojsko a během níž si nad bývalým Vojtěchovým hrobem řekneme. ale pouze proto.“ potvrdil Šebíř mechanicky. Avšak to už Šebíř před svého moudrého knížete nastínil. A jak to bylo dál?… Odvoz ostatků vzbudil v evropské veřejnosti odmítavé reakce. „Všechno si odvezeme. To nemohlo zůstat bez odezvy a sankcí.“ dodal zasněně. chrám. . Navíc tento akt přesvědčil papeže. či materiální zisky (to by se dalo omluvit).“ přerušil ho na chvilku Břetislav. slavnou a pamětihodnou mši. protože takové věci se přece už nedělají. oltář.(Otisk rozhodovacích kleští je v jeho vědomí stále patrný. že Břetislavův výpad byl veden nikoliv pro územní. jak významný. Hnězdno a celé Polsko. aby nám za to nedali po tlamě. chtěl dodat. a tak Břetislav (a s ním všichni Češi) dostali v několika dalších letech párkrát za vyučenou a několikrát po tlamě. „Taky. jak ještě dnes před západem slunce bude nad vyzvednutými Vojtěchovými ostatky sloužit mši. poníženo a zesměšněno.) Mám obavu. rozpřáhl ruce a potěžkal ostatky svatého Vojtěcha. vzácný a inspirující to byl muž a že by bylo potřebné se jeho idejemi v každodenním životě řídit.

XII. protože ani neumíme. najedno místo a dovedl je do lesa u řeky Labe.' Tu kníže vzplanul strašným hněvem a vyskočiv na zpuchřený kmen. „O těchto činech se nebudu raději zmiňovat…“ Kosmova kronika Čechů. bratranci a i vzdálenější příbuzní. ani nechceme učiniti. století ocitlo v nezvládnutelném zmatku.' K tomu oni odpověděli: . úspěšné a poměrně nevzrušivé vládě knížete Vratislava (v roce 1091 byl za věrné služby císaři Jindřichovi IV. vždyť ani naši otcové nic takového dříve nečinili. že jsou bledí jako stěna. my ti odříkáme.Zde chci a káži. za kštici a ťav. a vytasiv meč zvolal: . učiním tak. zda je lehčí skloniti šíje pod mečem čipodjhem roboty. vyjevil jim tajné přání srdce svého. abyste mi po způsobu římském vystavěli hradní zeď velmi vysokou dokola. Z těžkých a dlouhých bojů vychází vítězně (lépe řečeno –nejméně poražen) Vratislavův syn Vladislav. 22. jmenován králem) se začínají o jeho trůn prát čtyři jeho synové a také někteří synovci.' Kníže spatřiv. dokažte skutky svá slova a zkuste. chytil jednoho. plať namísto rozumu vůle. kteří jsme ústa lidu a držíme odznaky svých hodností. jenž tam v lese právě ležel. padli knížeti ke kolenům a prosili ho s pláčem za odpuštění…“ Kosmova kronika Čechů. Po dlouhé.Tak to chci.Lenochové a líných otců synové! Nejste-li polomuži neb tvorové. usekl mu hlavu jako chabou makovici a řekl: . kteří nestojí ani za špinavou slupku z hrušky.' Ostatní. března 1124 „Kníže svolal přední muže z lidu.jak mohl nejsilněji. který byl první mezi staršími. všechny do jednoho. řka: . co nařizuješ. III. Úvod do problematiky České knížectví se na počátku 12. Jeho vláda přináší alespoň částečné . a označiv jim místo. I. vidouce to a pozdě toho želíce.My.

bratra krále Vratislava. aby se schopného. ale především znalost mnoha evropských jazyků a všestranný kulturně politický rozhled. Po návratu do Prahy v roce 1082 se stává rádcem a prodlouženou rukou knížete (a pozdějšího krále) Vratislava. že biskup Jaromír je ve službách Kosmových. až příliš schopného laika zbavil. však Kosmase opět vynáší do politického dění. aby mohl dále setrvat ve službách pražského biskupa. aby se stal jeho prodlouženou rukou a rádcem. Nabídka biskupa Jaromíra. Avšak církevní hodnostáři jsou roztrpčeni z toho. Následující Kosmův tah je překvapivý. Osoby jednající Vladislav I. Avšak s králem se názorově rozchází. Po takřka krvavé roztržce Kosmas opouští knížecí služby a stahuje se do ústraní. (I když výstižnější by bylo tvrzení.) Roky 1091 až 1099 jsou údobím Kosmova vzestupu: Účastní se několika cest pražského biskupa a (po Jaromírově smrti i) olomouckého biskupa po Evropě. (1077-1125) Kníže český v letech 1109 až 1125 (s tříletou přestávkou v letech 1117-1120. Tehdy vládl jeho starší bratr Bořivoj II. Kosmas (1061-1125) Významný evropský vzdělanec. Jako čtrnáctiletý chlapec odchází v roce 1075 do Lutychu. nesouhlasí s příliš restriktivní Vratislavovou „rodinnou“ politikou a s některými Vratislavovými hospodářskými opatřeními. že za biskupa rozhoduje nevysvěcená osoba. při nichž uplatní nejen vytříbený intelekt. a dávají Jaromírovi trochu radou. kde se mu dostává klasického a v té době špičkového vzdělání. Nechává se vysvětit na kněze a získává legitimaci k tomu. trochu příkazem.uklidnění rozviklaných poměrů. Zjitřeného politického vývoje v Čechách na přelomu století se Kosmas odmítá aktivně účastnit a stahuje se do ústraní (to znamená: . Narodil se v rodině předního pražského platnéře a díky častým návštěvám knížete Vratislava a jeho družiny v dílně svého otce mohl již jako malý uplatnit před tehdejší aristokracií svůj nadprůměrný intelekt. až geniální. Několik následujících let Kosmas nijak politický vývoj v Čechách neovlivňuje a věnuje se rodině. Jeho studijní pobyt zajišťoval (a patronát nad ním držel) sám císař Jindřich IV.).

leč spíše formální a čestná funkce přináší do závěrečné fáze Kosmova života něco nového: klid. Jak z hlediska věcného (popisovány jsou nejen státnické činy. Kniha zmiňovaná Kosmova Kronika česká Literární dílo. a Svatopluk jsou zákeřnými vraždami odstraněni. a mocný český rod Vršovců (ti však jen do té doby. Kronika se počíná příchodem českého národa. přírodní katastrofy atp. Od tohoto okamžiku . rozbroje. století. které působí jako naprosté zjevení z dob. na knížecí stolec přivádí Kosmu k nové politické aktivitě.. tak i z hlediska časového. kdy kronikáři a legendisté se omezovali na pouhá zaznamenání dat a nezbytných. praotce Čecha a jeho lidu na horu Říp a pokračuje přes mýtická přemyslovská knížata ke křtu knížete Bořivoje na konci 9. Kosmova třídílná kronika je beletrií v novodobém smyslu slova. Nabízí novému. než jsou v roce 1108 nekompromisně vyvražděni). Bořivoj II. volný čas a nudu. Záběr Kosmovy tvorby je komplexní. Vladislav i. zpravidla stále se opakujících oslavných faktů. Tato sice vysoká. Po smrti krále Vratislava se na knížecím stolci vyměňují Vratislavovi synové a synovci (Břetislav II. války. Svatopluk a možná i někteří jiní). V roce 1119 začíná Kosmas psát Kroniku českou. Naznačuje čtenářům na čí straně je pravda. snad již definitivnímu knížeti své zkušenosti a služby. Zmatenou politickou situaci nezjednodušuje ani to. Píše až do své smrti v roce 1125. komu by bylo vhodné v popisovaném konfliktu fandit a kdo je naopak odporným padouchem. kdy takřka nikdo neuměl číst a psát. občas je komentuje a uvede do souvislostí. Teprve nástup knížete Bořivoje II. Avšak zanedlouho je Kosmas na přímý Bořivojův příkaz ustanoven děkanem pražské kapituly (listopad 1118). ale i ekonomická problematika. počasí. že Břetislav II.otevřeně nepodporuje žádného pretendenta). Do půtek se občas vmísí císař Jindřich V. vzájemné vztahy lidí urozených i plebejských. Kosmas vypráví příběhy.). neboť se v Čechách (popřípadě v dočasném vyhnanství) nachází stále ještě mnoho bratrů a bratranců.. tj.

i když. jak ji poznal ve službách knížete a krále Vratislava. biskupa Jaromíra a knížete Bořivoje II. Například nenáviděné Vršovce viní z toho. i sebenepatrnější osobnosti jednoznačně určit. Kosmas uvádí 79% letopočtů nesprávně. že pomocí brka a svých myšlenek lze dobu ovlivnit mnohem více a jednodušeji. zeje schopen v příšeří pražské kapituly během nudné pracovní doby postupně sepsat dějiny své země tak. na knížecím stolci pevně sedí oblíbený a respektovaný kníže Břetislav I. ví. či špatná. dopouští ve své Kronice tolika zásadních. a to zezdola skrze latrínové prkénko v okamžiku vykonávání velké potřeby. Kosmas se totiž mýlí v tolika věcech. Proč se Kosmas. Vseje dáno. s výše zmíněným biskupem Jaromírem). že zabili oslepeného a vykastrovaného bývalého knížete Jaromíra (nezaměňujte. a tak zjistíme. Avšak podrobnosti vraždy. kterou drží v ruce najatý vrah.máme možnost Kosmovu knihu porovnávat s jinými historickými prameny. jsou natolik úděsné. neodvolatelných a zcela subjektivních soudů? Proč nerespektuje (jemu dosažitelné) historické prameny? Proč se snaží být tvůrcem historie? Odpověď na poslední otázku je velmi jednoduchá: Protože chce a protože může. že Kosmova kronika není důvěryhodným historickým pramenem. Při psaní se není třeba s nikým dohadovat. zda je dobrá. velmi vzdělaný a sečtělý. Horším prohřeškem však je značné zesubjektivnění dějinných procesů a historických osobností. že nad tím rozum zůstává stát. Pro charakteristiku záporných hrdinů se Kosmas nerozpakuje používat skutečně kuriózní argumenty a konstruuje neuvěřitelné historky. Celou Kronikou prosvítá autorova důsledná snaha u každé. Striktní černobílost charakterů postav Kosmovy Kroniky je příslovečná. Kosmas využívá toho. proč by to Vršovci dělali. jak je Kosmas popisuje. prosím. . jak by seje měly budoucí generace dozvědět. než aktivní politickou činností. Vseje Kosmou určeno.8 roku (!). To by jistě mohla být pravda. Čtenář nemá na výběr. a senilní Jaromír už jen ve své temnotě čeká na smrt. až se nad nimi musíme zamyslet: Jaromír je (dle autora) proklán halapartnou. a to s průměrnou odchylkou 4. člověk nadprůměrně inteligentní. Je si vědom svých možností. Nejnápadnějším (a tedy nejznámějším) Kosmovým historiografickým přecinem je nesprávné datování.

Kosmas ve své pracovně tvoří a sepisuje nikoli dějiny českých zemí. Jenže… Jenže proč s příchodem současných časů na počátku třetího dílu kroniky náhle studnice přízně a žumpa nenávisti vysychají. Pravda. že jeho budoucí monopol na historickou pravdu je neotřesitelný. A co zahořklému stárnoucímu muži zbývá? Třeba vytvořit náhradní dějiny. není určena pro aktivní žití. kteří při četbě Kroniky poznají. Proč Kosmas místo barvitých a krví zborcených podrobností náhle píše věty „Rád bych o této události . než by si zasloužil a přál. Vida tu bídu ducha. To jsem jim to dneska dal! říkal si Kosmas vždy. nýbrž vytváří zdánlivou. jak si to on sám přeje a jak to on uzná za přijatelné. okamžitě se pokouší aktivně zapojit do politického a společenského dění. takřka zašifrovaném provedení? Vždyť teprve zde. tedy s totální průměrností jak v rovině myšlení. až skončí na děkanském místě.nikoho přesvědčovat a obávat se. Jak to. Zkusme pochopit jeho motivaci: Jak se asi cítí člověk s Kosmovým vzděláním a rozhledem. nebo ve velmi změkčilém. tak i v rovině zvykové. jak to tenkrát skutečně a doopravdy bylo. že něco dopadne jinak. ve kterých se všechno děje tak. než jak bylo naplánováno. A usínal s osvobozujícím pocitem. jenzejeho vliv je menší. doba Kosmou změněná a vymyšlená ve čtyřech zdech pražské kapituly. když večer před ulehnutím na lože zaklapl rozepsanou Kroniku. náročném a velmi motivujícím studiu z vyspělé a vzdělané výspy Evropy (škola v Lutychu) zpět do Čech a setkává se zde se standardním středověkým intelektem. vytouženou realitu českých dějin. Postupně je od politiky a veřejných služeb odstavován. pak je třeba nabízenou a již vyřčenou odpověď – Protože chce –ještě rozšířit o další otázku: A proč chce? Co ho vede k překrucování dějin v něčí prospěch? Snadná odpověď: Kosmas si ve své kronice před svými čtenáři vyřizuje své vlastní účty. když se vrací po mnohaletém. Ptáme-li se proč. nýbrž patří budoucím generacím. avšak nekompetentní vrchnosti. že vyřizování účtu s Kosmovými nezdárnými současníky nenastává buď vůbec. v dnešních časech je možné vypsat vše o ústrcích a neschopnosti té rádobymocné. těm dosud nenarozeným.

je třeba pomlčet…“atp. vždyť Kosmas zažil v nedávné době dvě vraždy panovníků.“ Je to nepochopitelné. prchají do vyhnanství a jsou zajímáni císařem. protože proběhlo (vraždění) na mnoha místech najednou. avšak pravda takto podaná. proradní a otravní Vršovci jsou do jednoho pobiti… A Kosmas. vládychtivci se vracejí z vyhnanství. a ani jedna není pořádně objasněna – jaké možnosti pro Kosmovu fantazii! Situace na českém trůně se mění každým okamžikem. . jako kdyby držel brk v ruce jiný. Kosmova náhlá ohleduplnost při popisování aktuální současnosti je opravdu nepochopitelná (v porovnání s tím. změněný. jak to bylo dál. nebo se zajímají navzájem.napsal pravdu. co se čtenář Kroniky dozvěděl na předešlých stránkách). ten zapisovatel všeho krvavého. naprosto zkrotlý Kosmas. by mohla některým lidem ublížit…“nebo „O tom. skandálního a šokujícího napíše o vyhubení Vršovců tuto prapodivnou větu: „Nemohu se o této události více rozepsat.

Tedy nepravdivě a zkresleně. Zestárl. avšak daleko horší je. pomyslel si Vladislav. vzhlédl pokorně vzhůru a řekl tichým chraplavým hlasem: „Zde jsem. že s ním zamýšlím vést delší rozhovor. můj pane. ale to. „Vždyť ty si nepokrytě vymýšlíš. co jsi sepsal ty. A tak Vladislav jen lehce kývl hlavou a na obličeji ponechal nadřazený výraz. Nechci ani pomyslet. abych ti další psaní kroniky zakázal. když jsi sepisoval bájné příhody z těch dávných dob. vládu mého otce a také vládu mých nebohých bratrů a bratranců a také vládu moji.“ Vladislav mohl říci něco jako „buď zdráv. jak to bude dál. Kosmas sebou škubl. to určitě není seriózní historický pramen. „Nevím sice. jak by měla taková kronika vypadat. „Nechal jsem si přečíst tvoji Kroniku. že lžeš při popisování nedávných událostí. Asi by byla slušnost nabídnout mu něco k sezení.“ Kosmas zbledl. A já nemohu strpět. budiž: považujme to třeba za básnickou licenci. co bys napsal o tom. když se Kosmas za pomocí hole přišoural pod jeho stolec. odkud jsi čerpal informace. Stačí mu říci několik vět. „A řeknu ti.“ Kosmas zavrávoral výrazněji. rád tě po těch letech vidím“.“ Kosmovi se roztřásla ruka opírající se o hůl. „Pokud si píšeš nepravdy o událostech starých sto a více let. jak to děláš ty. tak je to od tebe nepěkné. „Nikdo z mých spolupracovníků neví. starý brachu. jak se před sedmi lety dostal na můj trůn bratr Bořivoj a jak jsem ho poté musel vyhnat. Kosmas se zastavil tři kroky před panovníkem.“ Kosmas lehce zavrávoral.Při zaplňování prvních stránek třetího (tedy „současného“) dílu Kroniky české je náhle Kosmas povolán k neprodlenému slyšení u knížete Vladislava. „Dokonce se objevily hlasy. není to pěkné čtení. „Radili mi.“ pokračoval kníže a zamračil se. že by bylo nejjednodušší tě zabít nebo . jenže tak bych dal najevo. aby někdo prezentoval tuto dobu pro příští pokolení tak.“ řekl Vladislav rázně. jak jsi poručil. pouze mu sdělit. že se chystáš popisovat nedávnou minulost a současnost.“ Kosmovi se orosilo čelo. ale slyšel jsem. ale mně osobně to nevadí. na nic se neptat. avšak to by mohlo zavést rozhovor do příliš osobní polohy.

Vzdělaných a inteligentních.“ Kosmas se ušklíbl.“ .“ Kosmas se usmál. synovec mého švagra. „Sepisuj dál svoji kroniku… Avšak pod mým přímým dozorem. kdybys ve psaní své kroniky pokračoval. protože rukopis máš pěkný a sloh je velmi vytříbený. pokud je možné se domluvit. Avšak řekl jsem těmto zlým jazykům.“ Vladislav se na chvíli odmlčel. že kontrola člověkem. placen bude z prostředků kapituly a ty ho budeš poslouchat. nejen česky. mu nevadí. že není třeba ti psaní zakazovat. Důvody pro jeho rozhodnutí již byly řečeny. vyčítavě (pravým okem) i vděčně (levým okem) se na knížete zadíval. A byla by škoda. „Tedy nikoliv přímo pod mým dozorem. Očekává tě v předsíni. že?“ Kosmas zvedl zarosené oči a dlouze. Můžeš jít. „Přiděluji ti stálého spolupracovníka. Mstislav bude přebývat v pražské kapitule. ale i německy a latinsky. teď stačí sdělit Kosmovi podmínky další tvorby: „Byl bych rád. avšak studoval v Salzburgu. Je to Mstislav. který neumí číst ani psát.“ doplnil rychle Vladislav. a tak umí číst a psát. že žijeme v nové době. a tak není třeba se navzájem zabíjet a zneškodňovat. „Dokonce si myslím. Je sice mladý. „Alespoň tak to říkají ti. A s tebou domluva možná je.alespoň uvěznit. Jako by říkal. kteří tvoji kroniku četli. A také pracovitých…“ Kosmas se usmál a vděčně se na knížete zahleděl. Náš národ nemá mnoho synů jako jsi ty. kdyby tvoje plodná literární dráha byla násilně přerušena.

Tento způsob mučení vydržel Kosmas rok a půl. musel nejdříve latinsky a pro kontrolu ještě česky nebo německy říci nahlas. kterou do knihy zapsal. tak byla věta neodvratně vynechána. . Každou větu. Pokud ani třetí formulace nevyhovovala. s obroušeným brkem v ruce. Smrt ho zastihla náhle. pokud se věta nelíbila. Za tuto dobu velmi rychle zestárl a sešel. mohl ji přeformulovat. Kosmas mohl třetí díl kroniky otevřít pouze za jeho přítomnosti.A jak to bylo dál?… Do komůrky vedle pracovny děkana pražské kapituly se nastěhoval nový nájemník a převzal do opatrování poloprázdnou třetí knihu Kroniky české. se žalem v srdci a s nevylíčitelnou trpkostí v duši. nebo vynechat.

Moravu spravoval Rudolf Habsburský. srpna 1278 násilně ukončila (beztak již skomírající) epochu českého krále Přemysla Otakara II. v zemi panoval nepořádek a zvůle. symbolicky. listopadu 1278 „1278-1283 – v Čechách vládl Ota Braniborský jako poručník následníka trůnu Václava II. a tak zavčas podnikli důležité preventivní kroky: Například poskytli nepřátelskému táboru informaci. 14. oprávněnému majiteli. nebyl zde nikdo. jen tak zlehka.XIII. I. Jednotlivé části a částečky českého soustátí jsou ukrajovány a předávány vítězům a také některým poraženým. Tedy poraženi nijak vehementně. Pracně. Úvod do problematiky Bitva na Moravském poli (u Dünkrut. Alpské země a Dolní Rakousy připadnou pochopitelně vítězi nejskvělejšímu. že by jim vlastně ani tak moc nevadilo. kdo by mohl nejvyšší autoritu krále zastoupit.“ Dějiny zemí koruny české. těm. Tedy: Těm chytřejším a prozíravějším poraženým. samotnému Rudolfu Habsburskému. Protože následník trůnu Václav byl ještě dítě a stavovské politické instituce dosud neexistovaly. potom krvavá) půtka mezi ním a . Václav byl vězněn na českých hradech. Suchých Krut) 26. že by k porážce mohlo dojít. České dějiny v datech „Po bitvě na Moravském poli se český stát ocitl v tragické situaci. Vždyť právě o tyto kraje se vedla závěrečná a rozhodující (nejdříve diplomatická. nadýchaně. kteří rozpoznali. kdyby byli poraženi.“ Jiří Pernes. dlouhodobě a nevybíravě budovaná středoevropská říše sahající od Jadranu přes Alpy až kamsi těsně za Krkonoše umírá spolu se svým panovníkem a sjednotitelem.

naprosto nekoordinovaný pouliční chór. Během poválečného podzimu 1278 se do Čech nasouvá braniborská branná moc – doprovodná. roztřesené a smutné sedmileté dítě. že se blíží nějaké vojsko.Přemyslem Otakarem. nezpochybnitelnou kontrolou (kterou zprostředkuje Václavova manželka – tedy některá z mých dcerušek. vždyť by chtěl celé Čechy. předvídavost a fantazie umožnily vykombinovat. oplechovaná pěst nových. se vedly diskuse na téma. dokud Václav nedospěje. však si také Jindřich toho moc nezaslouží. uvažuje Rudolf. sice to není příliš atraktivní pás země. potřebuji přece nějaké odškodnění za dlouhou a úpornou a peníze nasávající válku. ovšem s mou výhradní. i když tušená zvěst o výsledku bitvy na Moravském poli. samozvaných správců Čech. se v Praze vědělo. co mu jeho intelekt. Variant se nabízelo několik a každý předpovídal něco jiného. Žitavu si vezme Ota Braniborský. Rudolf je veden státnickou úvahou nerozkmotřit se s význačnými českými pány a šlechtickými rody. třeba Guta). nemocemi a celkovou ustrašeností definitivně a neodvratně nezemře. ovšem (a to je mu třeba zdůraznit) pouze po matčině větvi. Od okamžiku. který drzec se ujme řízení našich věcí. prince Václava. když takřka do posledního dne přemyslovce podporoval. Je však nutné překlenou pět nebo šest let. protože to má nejblíže. Osoby jednající Češi Mnohačetný. to. alespoň na čas. . O tom. Ota se sice ohání tím. navíc mají Čechové mnohem jasnějšího a nezpochybnitelného následníka. překroutí a doplní. Není divu. kdy se mezi Pražany rozšířila neblahá. či dokud zdeptán slabostí. že je Přemyslův synovec. i když o tuto državu velký zájem neprojevil. či tušilo dlouho. Avšak Rudolfovy politicko-strategické záměry doba a lidské konání předběhne. Moravu si také vezmu já. a tak dochází k nevyhnutelnému závěru: České království musí zůstat pod přemyslovskou vládou. kdo to bude. Kladsko dostane Jindřich Vratislavský. Avšak o nástupnické legitimitě nemůže být řeči.

(1271-1305) Český král. bratranec Václava II. . syn Přemysla Otakara II. vdova po Přemyslu Otakarovi II. Přemysl Otakar II. Ota V. Zakladatel Habsburského rodu. Kunhuta (1245-1285) Matka Václava II. celoživotní marný uchazeč o titul císaře.Důležité osoby zmiňované Rudolf Habsburský (1218-1291) Na začátku kariéry bezvýznamný chudý šlechtic. od roku 1273 císař. Václav II. (1233-1278) Český král v letech 1253-1278. Braniborský (1256-1298) Markrabě braniborský..

tak se Prahy a celého království nedotkla nepřátelská ruka…“ „Až teď. jak tomu vše nasvědčuje. které. zašumí v židovském městě. Kovář chvíli pátravě hleděl po okolostojících a . Co nám je po tom. „Že král Otakar byl špatný král? No řekněte to!“ dodala spíše tázavě. V jeho otázce nezněla obava.“ vzlykla drobná dívka. že ovládl Korutany a Kraňsko. se šíří po probouzejícím se městě rychle. „Kdypak se naposled v Praze drancovalo a loupilo a bojovalo?“ zvolal jakýsi bohatý a urozený mladík s pohupujícím se mečíkem u pasu. „Ale patří nám to. levém břehu u Vltavy při Maninských polí. rozpraskané dásně. rozmazaných teček a pár záblesků pochodní (ještě je takřka tma) na protějším. že on nyní zažije něco neotřelého. zvláště teď během letoška…“ „Máte pravdu. aby dnes vtrhlo do Prahy. Především mluví. „Král Otakar nedokázal nic jiného než si válkami a rozbroji všechny proti sobě poštvat. zajímavá vás nějaké Kraňsko?“ „Ještě řekněte. přímo pod kostelem svatého Klimenta. „Nikdy. se na něj zašklebila a ukázala bezzubé. Stará žena stojící dva kroky napravo od něj. když vyzváněl na jitřní. vycházejí do ulic a radí se a dohadují se a mluví. co si král Otakar dovoloval.“ přerušil ji drobný mužík se špičatým nosem. když nebyl schopen si zajistit klid a zázemí tady v Čechách. naskočí na Juditin most a vybíhá k Pražskému hradu. kde se řeka pozvolným a rozsáhlým obloukem stáčí zpět k západu. nechávají všeho. kteří ji zaslechávají. Spatřil houfy titěrných.“ obrátila se na kováře žena s neforemnou nůší na zádech. Lidé. Zvoníkova zpráva o nedaleko ležícím vojsku (včetně jeho aktuální polohy). byl zvoník od svatého Klimenta. něco vzrušujícího. než výhružně. tedy v místech. až teď nás to čeká.“ přitakal mu vysoký statný muž (dle zástěry soudě kovář).“ zasípala. spíše zvědavost a jakási zvrácená pýcha. vždyť to bylo na pováženou. Rozprskává se nejdříve v rybářské osadě Poříčí. naposled přenocovalo v polním ležení.Prvním Pražanem. pak přeskakuje hradby a běží přes Ungelt na Tržiště. „Co pamatuji. No schválně. „Neměli jsme tak provokovat. který zahlédl (neznámé) vojsko.

až to tady Rudolf všechno vyplení. špatný král. Vy mladí si to neuvědomujete. zda mu projde radikální názor. „No aby tady vládl… Nám aby tady vládl. To není jako dneska. kdy zajdeš za hejtmanem. když byl někdo chudý. vyjde na Pražský hrad. to ještě budeš se slzou v oku vzpomínat na chudobu a hlad svého dětství…“ řekl vyfintěný mladík s mečíkem a hýkavě se rozesmál. protože podívejte. tak to tady přeci všechno povede… Nebo ne?“ zapochyboval . Projede triumfálně městem. že to vojsko je Rudolf?“ zeptal se ho vedle stojící kněz. tak neměl co jíst. když už jednou vyhrál válku. než tehda…“ „Hůře. dneska se žije jinak. pro své dědictví. tedy otce Otakarova. tam v kanceláři nahlásíš. ani ve městě. Když tě tenkrát někdo okradl.“ „Jen počkej. ani na vsi.odhadoval. ale dneska žijeme v nové době. „Jak víš. nebo ti zmrzačil nebo zabil ženu či dítě. odtrhne našeho spravedlivého a statečného krále od Kunhutina cecíku a vsadí ho do kobky…“ Část posluchačstva se narážce na kralevice Václava zasmála. A řeknu vám. Vždyť odpověď na ni je naprosto triviální. že jo?“ přerušil ji mužík se špičatým nosem. „Já si pamatuji víc než vy. opravdu: Neměl co jíst! A byla-li krutější zima. „Já jsem ještě jako malá zažila korunovaci krále Václava. tedy skutečně byl. „Rudolf si přijíždí pro svoji výhru.“ zasípala bezzubá stařena. že ten a ten tvoji ženu přepadl a zostudil a druhý den ho na rynku najdete v kládě nebo na šibenici. Kdežto dneska si na nouzi stěžuje každý. Knězova otázka mu příliš jasná nebyla. pokud jsi chtěl. že Přemysl Otakar druhý byl. kdo týden nejedl pečínku a nezalil ji pivem nebo vínem a nemůže si koupit druhou halenu. tak zmrzl. o tom přece nemůže být sporu. Kněz stisk rty a zeptal se ještě do doznívajícího chichotu: „A proč by to dělal?“ „Co proč by dělal?“ zeptal se zmatený mladík. „A kdo by to mohl být jiný?“ podivil se knězově otázce mladík. A ta bída a hlad tenkrát! Tenkrát. ani v lese. Stařena se uchechtla: „Naopak mnohem a mnohem lépe. tak sis to s ním musel vyřídit sám. jak jsme dopadli. Tenkrát nebylo nikde bezpečno.

vždycky to vítězové tak dělali… Prohráli jsme válku. protože právě na ni je ten přemoudřelý kněz nachystán. když spor je vyřešen Otakarovým pokořením…“ „Aha. „Vždyť přece Rudolf jasně přislíbil. proč by Rudolf neměl přijet do Prahy a převzít moc. že nedovolí.“ přehlušil kováře mužík se špičatým nosem. a tak nemůže následovat jiný závěr. protože mu přišlo na mysl. že nemá zájem na české koruně. nebo podmaňování. nebo nevěřícně kroutí hlavou nad některými zaslechnutými názory. „Ta letošní válka.mladík. Je to přece naprosto logické. a mohlo by se tak lehce stát.) Nebo k tobě Rudolf chodí pro radu?“ Kněz přivřel oči a poodstoupil půlkrok dozadu a mírně zavrtěl hlavou. nebo zabije. „Proč by nám měl vládnout. Jejím účelem nabylo žádné dobývání. Nebylo jasné. to nebyla lecjaká válka. a do roka je korunovace…“ „Ale ne!“ vykřikl kněz. že mladík bude nějakou vtipnou responsí zesměšněn. a tak mladíka zastoupil. Tu nabízející se. aby historické české země byly nějak zpochybněny…“ „Co to povídáš?“ přerušil kněze neomaleně mužík se špičatým nosem. že respektuje legitimitu přemyslovců. „Tak mne nenapadá jediný důvod. zda tím odpovídá na položenou otázku. lety prověřený: Rudolf přijede.“ řekl kovář. jak jsme na ně byli z dřívějška navyklí.“ řekl kněz co nejmírněji. „A zkuste se nad tím zamyslet.“ vyzval přítomné. naprosto jasnou a z logiky věcí a vývoje plynoucí odpověď se bál vyslovit nahlas. kterou náš král svoji nezodpovědnou politikou a nekalými čachry sám vyprovokoval. „Podívejte. ale pouze osobní spory mezi Rudolfem a Otakarem. navíc válku. nebo uvězní malého Václava. „Jak to víš? Sedáváš snad s Rudolfem u jednoho stolu? (Všichni kromě kněze. když máme svého krále?“ Mladík na kněze chvíli hleděl a pečlivě rozmýšlel odpověď. „Proč by to dělal?“ zopakoval svoji otázku kněz. Není důvodu plenit a drancovat.“ zvolal posměšně kovář. bezzubé stařeny a mladé dívky se zasmáli. „Proč tedy je Rudolf před Prahou?“ . aha. „Já když nad tím uvažuji. a pak vyžene. že kněz do aktuální politické problematiky vidí lépe než on. „A jak se tedy…“ „A proč tedy. než ten obvyklý.

Tisíce lidí se na něj přišlo podívat. účesem. ale slova raději polkl.“ „Taky by to mohl být ten Brandenburský.“ Dívka sklopila hlavu a zaštkala. „Ten ne. těch . ale král Otakar přece u Suchých Krůt padl…“ „A víme určitě.„To není Rudolf!“ vyjekl kněz. že je to vojsko je Otakar. protože si musí kdesi v cizině vyřídit zbývající účty se svými nepřáteli (a že jich má.“ „Myslíš Otu Braniborského. který se vrací domů. „Viděl ho z vás někdo?“ „Dcero. „Co když nemáte nikdo pravdu. mohla teoretizovat o tom. „Ještě by to mohl být Jindřich Vratislavský.“ řekl mladík.“ řekl kněz láskyplně a pohladil dívčino temeno. toho by tady Rudolf nestrpěl. „Ten by přece…“ „… nepřijel drancovat?“ doplnil dívku kovář.“ špitla dívka. že knězova hypotéza o neRudolfovi je správná. „To prostě nemůže být Rudolfovo vojsko! Uvažujte přece. Rudolf jeho tělo nechal ve Vídni vystavit. že je mrtvý?“ zeptala se dívka se zřejmou snahou o maximální relativizaci beztak již značně nejasných politických poměrů. Mohla sice namítat.“ „Děvče. oblečením a především výrazem ve tváři) a mlčky s otevřenými ústy debatu poslouchali.“ rozvíjí svůj nápad kovář. „To je ale Otakarův přítel.“ řekl mužík se špičatým nosem co nejsmířlivěji.“ nabídl alternativu mužík se špičatým nosem. „Představte si. že vystavený muž nemusel nutně být král Otakar. „Co když ti dva Jidáši jedou na holport…“ K diskutujícímu hloučku se připojili dva takřka stejní čeledíni (výškou. „To by bylo jistě krásné. „A proč ne? Nedávní přátelé jsou mrtví.“ řekla kurážně dívka. než vychladnou.“ dodal a sepjal ruce.“ opravil ho mladík. „Prý ho Otakar před smrtí ustanovil dohlížitelem nad princem Václavem. „Ota si vezme Čechy. a tak je třeba se na nich ještě přiživit. „A Rudolfovi se zůstaví zbytek.“ „Proč ne?“ zeptal se kovář. ten to není. „Král Otakar je skutečně a nepochybně mrtev. že živý král Otakar se dosud nevrátil domů. Jak jednoduché…“ Kněz se nadechoval. Jakýsi podvědomý pocit mu nakazoval.

silnými poryvy větru a hustějšími vločkami.“ řekl kovář. snad to byla obava z neznámého a tajuplného dobyvatele. Náhle se zvedl prudký východní vítr a provál ulicí.“ potvrdila trhovkyně. Je to tak. prázdným hlasem: „Rudolf to být nemůže…“ „Tak nám. snad to byla představa mrazivé vody stříkající od kopyt koní. když tady může přejít přes most suchou nohou? Víte jak je nepříjemné se v tomto počasí brodit?“ Všemi diskutujícími projelo mrazivé zachvění. Snad to bylo způsobeno novými. „Děláš dobře. Ty těžší se odvalily blátem směrem k Tržišti. Oba čeledíni dali hlavy k sobě a rychle si něco pošeptali. konečně řekni. Pravý čeledín výrazně posmutněl. vzápětí vystřídaná poletujícími drobnými vločkami. Žena s nůší si svůj náklad sundala na zem. to by znamenalo. když ti to můžou sebrat už tady…“ „Moje řeč. Už je tady zima.“ Kněz přivřel oči a řekl vyčítavým hlasem. „A bude to těžká zima. Na protější stranu ulice se z vrat tesařské dílny vyhrnulo několik rozesmátých a halekajících. Diskusní hlouček zmlkl a všichni se dívali vpravo. k zemi se snesla sprška deště. ke Špitálské bráně. ještě bezvousých německých tovaryšů. že?“ Kněz nepočkal na odsouhlasení a ihned navázal: „Ale to vojsko je rozloženo na levém břehu řeky. protože knězův klíčový a nezpochybnitelný levobřehý argument zapůsobil. „Proč by to dělal.“ řekl mužík se špičatým nosem. že dneska do Prahy nepřijede. „První plískanice. ty nejlehčí odpadky se vznesly a zavířily prostorem. zvláště když nám teď Rudolfova cháska pěkně provětrá sklepy a chlévy. avšak bojovnost ji opustila.“ pochválil ji mužík se špičatým nosem. rozesmála se a na nůši se .nepřátel!). „Proč to nosit až na trh. A to je přece naprosto nelogické…“ „Třeba se chce Praze vyhnout a zabrat jenom Hradčany?“ snažil se namítat mladík. zda už nejedou. „Rudolf se po té bitvě u Suchých Krůt zdržoval ve Vídni nebo na Moravě. otče. že Rudolf by při cestě do Prahy někde musel překročit Vltavu. kdy ti Rudolf prozradil.

Levý čeledín nepřestával radostně povykovat. neboť zahlédla.posadila.“ řekl veselý čeledín a ukázal na smutného čeledína. že to není Rudolfovo vojsko.“ řekla stařena. „Nebudu muset týden hřebelcovat koně. a měl jsem pravdu. „Máš z toho.“ Ulicí proběhl hoch.“ pronesl kněz teskně.“ „A bude se bojovat?“ zeptal se mladík dychtivě. „Nech ho být.“ obrátil se na veselého čeledína kněz. otče. šikují se před Špitálskou bránou a s posádkou na bráně se dohadují. „Ale ne. udělej něco. „Měl by zůstat doma u vody a nezostouzet svojí přítomností nás poctivé a bohabojné. že tvoje radost není na místě. Kovář strhl běžícího hocha za rameno a hoch upadl do mazlavé směsi bláta. „Za chvíli tady vypukne takový zmatek. „Jak by ne. Pravý čeledín zbledl a sklopil oči. že ano. „Kdyby to byl Rudolf. nějakou velkou radost. kdo bude celý týden hřebelcovat všechny koně.“ . udýchaným hlasem vyráží: „Právě se přebrodili u německé osady. odpadků a splašků.“ řekl veselý čeledín a zklidnil se. máchal kolem sebe rukama a povykoval: „Braniborci. že se v něm jeden nekřesťan ztratí. jinak je hřebelcujeme napůl. tak alespoň víme na čem jsme. ale já jsem tvrdil. když to jde. „Jak to víš?“ zeptal se mužík se špičatým nosem. „Co ten tady chce?“ zeptala se koutkem úst směrem ke kováři po chvilce nejistého ticha. Avšak hoch se rozběhl a beze slova zmizel za rohem. nebo jestli se bude bojovat. Hoch se sbírá ze země a přerývaným. „Myslím chlapče. jak se pár kroků nalevo od ní zastavil v chůzi vysoký nahrbený Žid v černém klobouku a v dlouhém tmavě šedém kabátci. tedy vsadili jsme se o to. že jsem měl pravdu?“ zvolal veselý čeledín a bouchl smutného čeledína do zad. jestli je do města pustí dobrovolně. Otče. Avšak její smích náhle utichl. Braniborci to jsou!“ Levý čeledín se rozesmál a radostně se plácal do stehen.“ Kněz pokrčil rameny. my se vždycky sázíme.“ „To jako že je Braniboři tvému pánovi seberou?“ zeptal se mladík. chlapče. „My jsem se vsadili.

“ Jenže na nácvik sborového nadávání už není čas. Jindřich) liší.“ řekl mladík. že je tu nevidíme rádi?“ zeptal se kovář. Od Špitálské brány se blíží první jezdci. Po několika řadách jezdců-lehkooděnců .“ „Teď pospíchá zpravit ostatní. „Takže třeba šajze a trotl by se mohlo ujmout?“ zeptal se kovář a bojovně mu zasvítila očka.“ řekla dívce. že by se mohl nenáviděnému ne-Rudolfovu vojsku pomstít. Kněz se se zavřenýma očima modlil. Nával radosti (smutku) nad vítězstvím (porážkou) u čeledínů pominul. kterého zaujala myšlenka. Mladík šťouchl do kováře: „Zdá se.„Nebo kdyby to byl ten Jindřich Vratislavský. a oba se tvářili neutrálně. „Jak?“ zeptala se dívka. čím se ty tři politické veličiny (Rudolf. až příliš pomalým krokem. „Nebylo by od věci to nacvičit.“ přisadil si mladík. Jedou volným. že postačí obyčejná němčina. „Ať to vynikne. Opatrně. Proud vojáků neustává. Hlasitě halekali německé „Nazdar“ a zdviženou pravicí mávali na své soukmenovce. kterou takto dává najevo nebyl příliš přemrštěná. Kovář zvedl levou ruku a zaťal ji v pěst. Stařena se na vlajku upřeně zadívala: „Podívej. cestovním brnění a nese uválenou standardu buď svého rodu. něco hanlivého a potupného…“ „A umíte někdo braniborsky?“ zeptal se smutný čeledín. „Neměli bychom jim dát nějak najevo. že to židáčkovi stačilo.“ dodal kovář. „Myslím. nebo celého Braniborska. „Nebo na ně něco zavoláme. Po přejetí prvních vojáků se z hloučku odlepil mlčící Žid a odešel domů k řece. i když mu nebylo jasné. stařena hleděla tupě před sebe a ostatní vytrvale pozorovali projíždějící důstojné procesí. Ota. Mužík se špičatým nosem si v pravidelných intervalech odplivoval.“ řekl kněz.“ navrhl mladík. aby zloba. trhovkyně sedící na nůši sklopila hlavu. „Třeba jim pohrozíme pěstí. Na čele neforemného tvaru je rytíř v jakémsi odlehčeném. „Ten jejich kříž je podivně zalámaný…“ Avšak dívku zaujali němečtí tovaryši naproti.

„My pojedeme vlevo. oni vpravo.“ řekl kněz monotónním hlasem a znělo to jako součást modlitby. symbolickou hostinu. nadšeně zdravena německými tovaryši a ignorována. a ještě třikrát celá projela pro zvýšení efektu pomalým krokem okolo našeho hloučku. Kovář připažil ruku sevřenou v pěst. která se právě vaří ve velikém kotli na schodech před kostelem svatého Martina. „Všimli jste si?“ prorazil dlouhé mlčení mužík se špičatým nosem. Špalíry se . i když pozorně sledována Čechy. Chodí vpravo. až se potkáme my a Braniborci na ulici. Ne na levé jako my. na polévku „z jednoho hrnce“.“ řekla náhle dívka a ukázala do průvodu.nastupují pěšáci.“ konstatoval kovář odborným hlasem.“ „E?“ podivil se kněz. a tak se srazíme…“ „Pohleďte. „Ten. jak mizí za rohem. „Opravdu? Jseš si jistá?“ „No. „To bude pěkný zmatek. Ryzák nezklamal a dívka se nemýlila.“ navrhl mladík a hlouček zmlkl v napjatém očekávání. úplnou jistotu nemám…“ „Tak počkáme. „Budeš mít práci. „Vidíte toho vysokého jezdce na tom ryzákovi?“ Všichni pokývali hlavou. následováni další várkou lehkooděnců. „Po cestě ztratil podkovu. a všichni úpěnlivě pozorovali kulhajícího ryzáka. že velitel braniborských vojsk si dovoluje pozvat místní obyvatelstvo (bez ohledu na národnost a náboženské vyznání) na uvítací.“ podotkl mladík.“ „Raduj se kováři. Braniborská armáda se skutečně zacyklila. a poté jezdci-těžkooděnci.“ „V Braniborsku se jezdí vpravo. kněz se přestal modlit. protože se mu příliš odkrvila.“ pokračovala dívka.“ dodal po chvilce. „Nemá podkovu.“ „Tak ten. „Jsou tak navyklí. „Jedou a jdou na pravé straně ulice.“ řekla trhovkyně a vstala z nůše. až pojede okolo znovu. Při posledním průjezdu proběhla špalíry zpráva. který napadá na levou přední nohu?“ zeptal se jeden z čeledínů. „Tak ten tady tudy už jednou jel.

rozešly, někteří zamířili ke kostelu, protože se chtěli přesvědčit, zda braniborská polévka „z jednoho hrnce“ je oprávněně vyhlášenou pochoutkou, ostatní odešli domů, aby si vzali nějaké nádoby, protože se chtěli nejen přesvědčit, zda braniborská polévka „z jednoho hrnce“ je oprávněně vyhlášenou pochoutkou, ale také najíst.

A jak to bylo dál?…
Příchodem Braniborů do Čech se mezinárodní situace komplikuje. Rudolfovu vizi, že v Čechách povládne on pomocí nějakého důmyslného mechanismu, je třeba poopravit. Ota Braniborský se nehodlá lehce nabyté, vydatné kořisti vzdát. Teprve poté, co Rudolf přitáhne z Moravy k Čáslavi a jasně Otovi naznačí, že by ho mohly potkat veliké nepříjemnosti, je uzavřen komplikovaný kompromis. Ota se o Čechy a Čechy (tj. zemi i obyvatele) bude starat formou časově omezeného (asi tak pětiletého) poručnictví, a pak (popřípadě mezitím) se uvidí. V zemi tedy vládne formálně kralevic Václav se svým bratrancem, pěstounem a ochranitelem Otou Braniborským. (Alespoň tak je to prezentováno pro okolní svět.) Ve skutečnosti celých pět let strávil Václav v internaci na Bezdězu, v Žitavě, v Berlíně a ve Špandavě; bez rodičů, bez výchovy, bez dětských radostí a bez řádné výživy. V roce 1283 (po dvouletém úsilí spojené české šlechty) je za velmi drahý peníz, kterého si Ota cení více než českého království, Václav propuštěn a ujímá se vlády. Všichni jsou přesvědčeni, že pouze dočasně (budoucí král nevypadá zdravě a rytířsky a válečnicky) a pouze velmi symbolicky, protože moc je rozdělena mezi nejdůležitější šlechtické rody, kterým je mladičký vládce velmi zavázán, protože nebýt jich, jejich slov a především jejich peněz, tak by hnil v Otových kobkách do skonání věků. Avšak všechno bude jinak, po dvaadvaceti letech vlády zemře Václav II. jako jeden z nejvýznamnějších a nejúspěšnějších panovníků vrcholného středověku a zanechá po sobě obdobnou říši, jakou mohl ustanovit svým poddaným jeho otec Přemysl Otakar II.,

kdyby se na vrcholku své moci a slávy spokojil s dosaženým.

XIV.

12. srpen 1372

„Karel, nezapomenutelný náš otec vlasti, vyniká ze šeré minulosti našeho národa jako zářný zjev ušlechtilosti, jako vzor pravého vlastence, jako příklad života činného, vysoce prospěšného. Nebude od místa popatřiti ještě jednou alespoň na přednější jeho vlastnosti zvláště vynikající.“ Jan Dolenský, Obrázkové dějiny národa Československého Úvod do problematiky Éru vlády římského císaře a (mimo jiné) českého krále Karla IV. hodnotí jeho současníci i historici zpravidla kladně. Někdy i v superlativech. (Tedy pokud nejsou z nějakých důvodů proti jeho osobě zaujati.) K historické gloriole pomohla Karlovi doba, ve které žil a panoval. Ekonomicky, politicky i nábožensky konsolidovaná Evropa netrpěla globálními problémy, ty se náhle sesypaly až na Karlovy nástupce (papežské schizma a doutnající církevní rozpory na všech úrovních, husitské bouře a následné války, Turci valící se z Balkánu na sever apod.). Navíc lid v druhé polovině 14. století byl ještě patřičně nevzdělaný a poslušný, ctil panovníka jako svou nejvyšší autoritu, uznával, že církev má vždy, naprosto vždy pravdu, a pokorně pracoval. K těmto vnějším výhodám přidal Karel ještě sám sebe. Nadprůměrně inteligentního, zdravě uvažujícího, pragmatického politika, který je schopen v poměrně krátké době připravit půdu pro nebývalý rozvoj takřka všeho pozitivního, co se dá v Evropě v druhé polovině 14. století nalézt. Horké léto 1372 zastihuje Karla IV. v okamžiku, kdy jsou státnické problémy vyřešeny, popřípadě se na nich pracuje, říše vzkvétá, úroda se letos (opět) vydaří, konflikty, neřku-li války, nehrozí nebojsou zanedbatelné a v civilizované Evropě vládne všemi rozumnými svobodnými občany i nevolníky oceňovaná idyla.

Jan Vítek z Litovle (1333-1388) Vrchní tutor prince Václava.Osoby jednající Karel (1316-1378) Rodem Lucemburský. etcetera. filozofie (studoval na Sorbonně) a astronomie (samouk). toho čísla čtvrtý. aby i ostatní tutoři a učitelé správně vedli výuku svých předmětů. král uherský. Jeho aprobací je latina (studoval v Boloni). korunovaný císař římský. král německý. rozhojnitel Říše. Kromě tutorování těchto předmětů dohlíží na to. král český. .

Strašlivá vedra panují nad Prahou a celou Karlovou říší už takřka týden. dvora a národů. moc se nehýbají.Osoby zmiňované Eliška Pomořanská (1347-1393) Čtvrtá (a poslední) manželka Karla IV. měšťany. kupce i turisty najdeme v kostelech. Pouze na Pražském hradě se pracuje jako obvykle. zpravidla jsou přitisknuti k severní (tedy nejchladnější) stěně. nejmladší syn Karla IV. Všechna pražská města jsou paralyzována. dvora a národa. Zikmund (1368-1437) Později té přezdívky Liška Ryšavá. pouze nechávají mozkovými závity proudit myšlenky. mladší syn Karla IV. Tržiště a novoměstská náměstí jsou prázdná. neboť obchodování s nimi bylo výnosem novoměstských radních do odvolání pozastaveno. ať svoje. dvora a národů. Miláček rodiny. I kdyby se celá Říše v nástrahách pekelných smažit měla. aby byl miláčkem rodiny. Od roku 1363 korunovaný král český. císař. Na Hradě se pracuje především duševně. Císař Karel sedí sám ve své pracovně. nejstarší syn Karla IV. Tato pozice. Václav (1361-1419) Později toho čísla čtvrtý. . koně na Koňském trhu dnes nenajdeme. dvůr i úředníci sedí pohodlně usazeni. Není to způsobeno speciální termoregulací císařské byrokracie. v budoucnu i císař římský. král český a uherský apod. Jan (1370-1396) Později řečený Zhořelecký. vládnout se musí. lokty se opírá o desku stolu a sepjatýma rukama podpírá dopředu vysunutou hlavu. Řídce se vyskytující dobytek na Dobytčím trhu je zakryt nánosy ovádů. Na Hradě se pracovat nepřestává. V budoucnu císař římský. na své oblíbené sesli za svým oblíbeným psacím stolem. císařského dvora a samotného císaře. much a i jiného všelijakého hmyzu. Zatím je příliš malý. nebo přečtené z pročítané listiny. Miláček rodiny.

kterou právě pročítal. hrana stolu mačkající oblast břišní krajiny přináší další poznatek. než leh na břiše nebo toporný. poté státnicky usedlý a prospěšný. navíc je v záloze i druhý princ a následník všech ostatních trůnů Zikmundek. spíše se snažil trochu uvolnit ztuhlé krční svalstvo a přinutit páteřní obratle. Karel je díky své inteligenci. že by s načrtnutou následnickou hierarchií vyjadřoval nesouhlas nebo nespokojenost. Karel lehce pokýval hlavou doprava a doleva. že císařovo tělo nebude schopno dlouhé hodiny zaujmout jinou polohu. nikoliv proto. bezmocný rok sedí kdesi v Karlově hlavě. avšak vzpomínky na proleželý. na kraj stolu a pomalu se na stůl umístil. Hrudní koš opatrně položil. v mládí poněkud bujarý a rozmařilý. nehybný sed vypolstrovaný mnoha poduškami). Císařská bolest císařských zad to není jen tak obyčejná bolest. Neprojevuje se to žádnými hypochondrickými obsesemi. Bolavá záda přinášejí císaři vzpomínky na dobu před dvaceti lety. Karla tlačí žaludek. a kdyby to nestačilo. Je způsobena polyartikulámí dnou. máme v postýlce ještě malého Jeníčka. ruce nechal volně daleko za sebou. životním zkušenostem jaksi nad věcí. majestátu. naopak.která vyhlíží trochu groteskně (jako kdyby Karel očekával nějaký napínavý zážitek). a tak nyní v padesáti pěti letech je možné za sebou zavřít dveře a nechat svět klidně plynout v nalinkovaných rýhách pod vedením někoho jiného. nehybný. Tím někým jiným je princ a následník mnoha trůnů Václav. je nutná. hysterickým sebepozorováním nebo tyranizováním dvorních lékařů a kořenářek. Císaře bolí záda. že prožil velmi bohatý a plodný život. co to mohlo být tentokrát: Včera večer bílé víno? . Od svého (zázračného) uzdravení je císař na své tělo velmi háklivý a pozorný. Nemoc sice po roce naprosto nepohyblivých muk náhle odezněla a císařovo tělo se postupně rozpohybovalo (k trvalým následkům naštěstí nedošlo). kdy trpěl zánětem nervů a míšních kořenů a více než rok se nemohl pohnout. Rychlé vzpomínání. Uvědomuje si. hlavu zvrátil nazad a bradou ji opřel o desku stolu. aby vůči sobě zaujaly trochu vstřícnější (méně se troucí) polohu. Úleva se nedostavuje. nemocí. Karel odsunul listinu. která se u císaře začíná právě rozvíjet (a která za několik let způsobí.

A nic nejíst. bez ranhojičů a lazebnic. řídit a kodifikovat.“ pomyslel si. „Zítra je taky den. Karel si přichystal sesli jako opěrný bod pro zvednuté nohy a opatrně ulehl na dřevěnou podlahu. a na břicho si nechat přikládat velmi studené obklady. protože „ta dokáže nepatřičné plyny do sebe vstřebat. poodstoupil a chvíli přimhouřenýma očima pozoroval Slunce. Písmenka před ním chvilku poskakovala. opatrně odsunul sesli a drobnými krůčky přistoupil k oknu. nemá smyslu personál dvora nějak lekat informacemi. Navíc moje rozpoložení je natolik negativistické. „Za jak dlouho nám spadneš na hlavu a všechno uškvaříš?“ Karel zavřel oči a nechal žárem spalovat svůj obličej. zůstaly mu zabořeny v žaludku.“ řekl si Karel smířlivě. a poté se nadobro slila v neforemnou rozčepýřenou skvrnu. a doufejme. Tlak vařícího vzduchu ho udeřil do tváře a vystupňoval obě bolesti. nekořeněnou žitnou nebo ovesnou placku. a všechno konání obrátí na uhel. Karel se přišoural zpět ke psacímu stolu a vzal do ruky odloženou listinu. „Stejně nemám sílu nic rozhodovat. a tak zažívacímu traktu ulevit…“ rozpomněl se Karel na lékařova slova. Karel se zašklebil. I když prsty ihned od svého těla odtáhl. „Jsi čím dál tím blíž. co mu proti nadýmání radil arabský lékař benátského dóžete: Lehnout si na záda přímo na rovnou a chladivou podlahu. pult. trůn nebo lavici. Těžký vzdech se rozlehl pracovnou a smíchal se se zahnívajícím vedrem. včas si ho všimnout a okamžitě přijmout . Nejdříve to zkusíme sami.“ Karel si vzpomněl. „Důležité je. tak se v nastalém divém chaosu nějaké moje dosud chybějící výnosy a zákony lehce přehlédnou. Člověk se celý život buduje a organizuje. a pak přijde nějaký nestandardní atmosféricko-fyzikální jev. že ho nedělali na česneku! Nebo za to mohou dnešní žitné placky ke snídani? Karel se opět narovnal a mechanicky si prsty levé ruky poklepal pod solar.“ říká lékař benátského dóžete. nohy zvednout a opřít o stůl. „Nadýmání je především nepříjemné.Nebylo to hovězí příliš připečené. Karel vstal. a pokud Slunce skutečně na nás dopadne. že bych neměl činit žádné státnické a řídící kroky. snad jedině studenou nemaštěnou. že mi zase něco je.

Nejpozději za půl den to bude pryč. . Jakmile se mi z vnitřností ty tlačící balvany podaří vypudit. to všechno ho výrazně zhorší. žádná bolístka. žaludek skoro necítím. tak to se zády vydržím. Zalezte si někam do kouta. Lehounký poklep žaludku. Ruku přiložil na dřevěnou podlahu. Někdo sice radí různé typy bylinných čajů. Mohl bych zavolat pomocný dvorní personál a lehnout si na sukno namočené ve studené vodě. ruce opatrně složené na prsou a čeká. víno nebo pivo. nebo si nechávat na záda a břicho přikládat vystuzené pleny. Jedna bolístka. ještě ty záda kdyby šlo nějak ochladit… Karel pomalu spustil nohy ze sesle a posadil se. větry a krkáním z vás. vám nezaškodí. břišní svalstvo je uvolněné. avšak nikoliv dřevěnou. netlačí a nedrásají. Co říkával ten arabský mág? Vydržet půlden. Navíc Eliška bude večer na loži tak hodná. Tak co bych si mohl v tomto hluchém čase promyslet? Odpověď papeži do Avignonu? Další kapitolu do Vita Caroli? Detaily nadcházející návštěvy Kutné Hory? Reakci na uherské události? Hm… Poloha je to dobrá. Kamenná podlaha tady v paláci někde musí být. nebo se do takového sukna rovnou zabalit a ovinout si ho kolem těla. ale jsou tam. o poznání teplejší než vzduch převalující se v místnosti.“ Karel leží na vyhřáté prkenné podlaze. a nemohu vám zaručit. nýbrž kamennou. tedy do večera.opatření: Nic nepožívat. že chřadnu a stárnu a trpím a svoji tělesnou schránku nemám pod kontrolou. Byla teplá. co přijde dříve: říhnutí nebo to druhé vypouštění nepatřičných plynů. kořeněná jídla. jenže ty působí přísně individuálně. nohy trčí pod úhlem třicet stupňů. Karel pozoruje chvějící se rozvařený vzduch a pravidelně zlehka oddechuje. milosti. kde vás nikdo nebude otravovat a tam to nějak přečkejte. co pomáhá třeba mně. sice nepálí. Prsty zůstávají zatnuté v útrobách. že to. Lehnout si na podlahu. zvláště teplé kravské nebo velbloudí mléko. nebo… Jenže to by zítra všichni věděli. pak to přirozenou cestou. že mi před spaním udělá lehkou dotykovou masáž zad… Co tedy chybí Karlovi k drobné a úlevné spokojenosti? Zaujmout doporučenou polohu na chladnější podložce. vyjde.

obvyklé hygieně a snídani zašel za princem Václavem (zrovna snídal a nejvyšší vychovatelka se ho snažila přesvědčit. vévoda štýrský kvůli horkům nepřijede a turnaj v Chuchli je kvůli horku odložen na příští pátek. že se někam trmácí.“ řekne kancléř. a tak pravidelná konzultace nad osnovami teologické fakulty bude také přesunuta na jindy. tak maličký buď spal. hned po ranní mši. na každou . Bolest zad. nejdříve do pokleku a pak se pomalu vytahuje za pomoci opěradla sesle na obě nohy. že se na proplétání papíry těší. Karel ráno vstal s docela dobrou náladou. na koni – všechno vcelku jedno. kterou ráno lehce zacítil. „Co nám tedy zbývá?“ zeptal se Karel kancléře s nadějí v hlase. ale není to tak docela pravda. nebo se s ním dělo něco jiného. Po obchůzce některých dětí (přesněji synů. protože malého Jana ještě od svého příjezdu do Prahy (před deseti dny) nespatřil. která mu Karel nechal poslat z Florencie. Představa. Karel pouze naznačuje svým poddaným (i když nyní pouze jednomu). Zdálo by se. byla náhle údernější a rozlehlejší. protože mu bylo řečeno. i ta sebenudnější a sebenesmyslnější. Rektor univerzity má mírnou horkost (asi z horka). v nosítkách. „Tak budeme úředničit…“ řekl Karel zvesela. že každá práce má smysl. Prince Jana neviděl. Karla to trochu zamrzelo. byla dosti deprimující. Karel pohlédl vděčně nejprve na něj a poté na levou polovinu svého pracovního stolu. aby se nechal učesat). nebo byl někde na čerstvém vzduchu. na dcery se nebyl podívat už drahnou dobu) přijal Karel kancléře a probrali spolu program na dnešek a zítřek. že je zrovna krmen. Už aby byl večer. Vždy. Plánovaná návštěva Novoměstské radnice byla kvůli horkům zrušena.Karel opatrně vstává. dopisů. proplétají se a sčítají. kde se nakupil svazeček listin. A otravují. žádostí a lejster nejrůznějšího původu a obsahu. Princ Zikmund ještě nevstal a přebíral si v posteli různobarevná sklíčka. když si na něj našel čas. pěšky. A trápí. Obě dosud nezávislé bolesti se potkávají někde uprostřed těla. „Vlastně nic.

ale pak zleva uslyšel tlumený hovor (Panošové? Eliščin fraucimor? Stráže? Pomocný personál? Těžko říci. Karel lehce sykl a dodal: „Zvládnu to sám. pukne a z jeho útrob se vysouká Antikrist a všechny zajme a odežene do pekla. . Záda se ozvala o něco hlasitěji. Držáky na louče (Karel zahlédl pouze dva u dveří) byly prázdné. potřebovat?“ zeptal se kancléř. chvíli se rozmýšlel. že do setmění bude zpět. provozní a zásobovací zázemí královského paláce. kde snad bude o poznání chladněji. vysušené obloze je Slunce na obloze velmi. a vycouval z Karlovy pracovny. Karel zakroutil hlavou.práci máme hledět jako na dar boží. a navíc (to předešlé čtyři místnosti nesplňovaly) v ní nic není. aby dal najevo.) A tak se vydal napravo. v takové výšce snad ještě nikdy nebylo a je bílé a ohromné. dobře organizovaná. Karel pomalým krokem sestoupil do prvního podlaží královského paláce. raději se vydej do Kutných Hor. protože práce nás povznáší. Kancléř na rozloučenou řekl. Vždyť co nás pozvedlo z prachu nevědomí a bídy? Práce a práce. „Budete mne. Do pekla. přináší něco k dalšímu vývoji lidstva a lidí a člověka. Vpravo se nachází technické. kde nejenže nikdy nebyl. milosti. v místnosti nikdo není. stará. Pátá místnost. ale kam nikdy neměl vstoupit. že je mu úkol naprosto jasný. A pochválená. opotřebovaná lavice a dva velké prázdné rozbité pohozené proutěné koše. zda se vydat do západního. kteří jsou na ulicích. vytváří hodnoty.“ Kancléř lehce pokýval hlavou. Kdypak se tady naposled svítilo? Prázdnota místnosti přesvědčila Karla o tom. do které opatrně nahlédl. velmi vysoko. Do míst. splňovala Karlovy požadavky: Podlaha z neopracovaných nepravidelných kamenných desek. ale někdo tam zcela jistě je. na první pohled studená. očekávají jeho pád na svoji propečenou hlavu a rozprsknutí o dlažbu. že sem zcela jistě nikdo nevstoupí. A to byl hlavní důvod. Karla při pohledu na jeho pohybující se hlavu zabolely záda opět o něco víc. či do východního křídla. Slunce dopadne. dobře provedená. dobře zaplacená. na postříbřené. lidé. Pouze dva regály s holými policemi. Blíží se poledne. proč za sebou opatrně zavřel dveře.

Poté si sedl a opřel se lokty o podlahu. Karel byl trochu zklamán. co ho čeká večer. Vymydlený a navoněný a uvolněný leží na břiše a pociťuje úlevné a jemné dotyky prováděné Eliščinou ručkou. vcelku zcivilizovaném a humanistickém středověku s . ale moje a všudypřítomná. je v dosti antagonistickém postoji k mučednickým okovům a koncům. již dokonanými mučedníky). za dveře. že kuchařův pomocník rozhrne rozvěšené cibule a ošlejchy a spatří císaře. není cítit ani zatuchlinou. ale opravdu jen s velmi lehkým). sice drobná (ve srovnání s útrapami nejrůznějších svatých). teprve tehdy by mne spatřil. špinavého a studeného chladna. Kdyby sem přece jen někdo zabloudil a nakoukl. nezahlédne. v němž právě leží. není ničím nikam přikován. ani dlouhodobě trýzněn hladem a žízní. Inu. budoucí proslulý křesťanský mučedník tráví poslední nekonečné chvilky před obzvláště perverzní a ponižující (avšak vysvobozující) popravou. tak mne tady. Chvíli si představoval. chladící efekt není příliš průkazný. Představa klidného manželského zázemí (s lehkým erotickým přídechem. To by musel vstoupit dovnitř. až se jeho hřbet dotkne tmavého. Lavice lehce zasténala a zaviklala se. jak se vyvíjí intenzita obou bolestí a jaké myšlenky a nápady jsou v jeho mozku vybuzeny tichem a klidem. Jenže skladiště.Nechtěl riskovat. když si představil. chvíli se v příšeří rozkoukávat. když se spouštěl na kolena. že se jeho pobyt v (například) skladu zeleniny prozradí tím. kde on. jaké to bude. Několik minut pozoroval Karel se zavřenýma očima. v pozdním. Karel se lehce uchechtl. Záda se setkala s podlahou. Místnost měla nepravidelný lichoběžníkový půdorys a Karel si přitáhl rozviklanou lavici do rohu za dveřmi. Vykasal si košili a vyhrnul si ji až ke krku. že je v kobce toho nejtemnějšího a nejstrašnějšího žaláře. Karel se opatrně dotkl lavice a prstem se zabořil do vrstvy prachu. a pak se podívat dolů. Nevypadá stabilně. avšak oproti dřevěné podlaze si polepšil. řekl si Karel. ani tlejícími předchůdci (tj. hned za dveřmi. žijeme v nové době. Karel labužnicky zavřel oči a chvíli si představoval. ale na opření nohou by měla postačit. Jedině ta bolest. jak si chladí záda.

Karel si zkřížil ruce na nahých prsou (košili má stále vyhrnutou u krku) a přesunul svoje vědomí do vnitřností katedrály svatého Víta. sice občas trochu jinak. ještě je chladno. v tak naprostém. že by s nimi bylo nutné bojovat jinak. zlehka nabalzamován a potřen nějakými vonnými oleji. starostmi a útrapami. to by z toho poddaní nic neměli. vedra a následného skutečného žití. ale odchylky od zažitého a jediného normálu nejsou a (doufejme) nikdy nebudou tak burcující. A krutá zima by taky nemusela být. Noví mučedníci se takřka nerodí a jejich činnost při šíření víry či v boji s nepřáteli a protivníky všeho druhu již není potřeba – všichni široko daleko. (Jiný zvuk slyšet není. v naprostém tichu. Tak takhle nějak tam spočinu. Nebo dětský hlas. Zvuk odezněl a v hrobce je opět spravedlivý klid. Měl bych se uvolnit a relaxovat. bezstarostný a uvolněný a mrtvý. se sadou pohřebních insignií. několikateré stěny ho zklidnily a utišily na takřka neslyšitelnou mez. Hlavně ať není tak strašlivé horko jako teď. Žádné obtěžující a přitěžující myšlenky a podněty. Někde nedaleko ječí a kvílí a sténá velmi rozrušený ženský hlas. Avšak nezatížen spory a bolestmi. Původ zvuku je dosti daleko. Klid jako v hrobě. Naprosté ticho hrobky pod chrámovou podlahou je však narušeno tlumeným a tichým výkřikem.vyspělými a dobře fungujícími ekonomicko-společenskými vztahy. kam oko dohlédne a kuše dostřelí. V nejhorším případě ignorováním. avšak Karel ve své imaginární hrobce táhlý a kolísavý jekot rozeznává velmi dobře. říká si Karel. zda otevřít oči a zapudit příjemnou představu temné a studené krypty a vyměnit ji za realitu zapomenutého skladiště. takové předjaří by bylo ideální. než by to mělo být. Krásný pohřeb budu mít. ale povětří už voní a stromy obrácené ke Slunci už .) Pozvolné usínání je narušeno a Karel se rozhoduje. než diskusí a přesvědčováním. protože pouze mém. a tak i ten velmi tichý se stává nejhlasitějším. Navíc… Už zase pracuji. Všichni se sjedou a budou smutnit a rozjímat. a navíc by mě ani nemohli vystavit. přerušil si Karel bobtnající chuchvalec úvah. Ticho a klid. všichni věří správně ve správného Boha a potažmo tedy i v císaře.

že tady jsem? Kdo mne mohl sledovat cestou přes prázdný palác. Karel pocítil vtíravou a neodbytnou obavu o svůj život. uklízečka. Zpoza dveří se ozval jeden krok. než cokoliv jiného) si ráno nevzal. spíše taneční hopsnutí než zaujmutí bojové pozice. To by se ozývali výkřiky typu: Výsosti. Kroky hlučné a dupavé. Karel se zakabonil: Nebylo to moc pravděpodobné. kolísání je však výraznější a především je tento druhý jekot mnohem delší. přírodní protivenství nebo viditelný a hmatatelný nepřítel? . Teď kroky minuly Karlovu místnost. nebo vešel do vedlejší místnosti (nebo do místnosti naproti). o kterou si dosud opíral nohy. čím by se mohl bránit. Chodba za dveřmi je náhle zaplněna kroky. V místnosti kromě dvou dubových či bukových policových regálů (s nimi nepohnu) a dvou proutěných polorozpadlých košů (do nich se neschovám) se nacházela pouze rozviklaná lavice. Zvedá se na loktech. sloužící nebo zřízenec. Žádný kuchař. a proto se vydali mě hledat? Nesmysl. ale zde ztlumená). Osobní zbraň (krátký lehký drahými kameny ozdobený mečík – spíše ozdůbka. rychlými a ráznými. ale i zlobnější a zoufalejší a trýznivější. intenzita je stejná (v místě řevu asi velmi značná. Pohnutí krkem oživí zklidněnou bolest a rozlije ji po těle. A teprve toto překvapivé zklidnění ho naplnilo záchvěvy strachu. Muž stojí hned u mých dveří a vyčkává. Nejen delší. Kdy jsem byl naposled v nějakém nebezpečí? Lépe řečeno v nebezpečí. jedno poposkočení. přes více nadechnutí. kdepak jste? Karel se zoufale rozhlédl a hledal. Karel si klekl a zkusil ji nazvednout. protože to bych zaslechl skřípot otevíraných veřejí. Kdo ví. Karel pololežíc a polosedíc upíná zraky skrze stěnu. Zcela jistě mužské. Stalo se snad něco závažného. které na mne chystá nikoliv moje neschopnost. jako kdyby se snažil dohlédnout tím směrem. Karel je opět v reálném a bolavém světě.rozvíjejí… Do hrobky vtrhává další výkřik. Karel odchází z hrobky a otevřením očí se ocitá opět v prázdném skladišti. V naprostém tichu neslyší Karel z chodby vůbec nic. V Karlovi se zastavilo srdce. kde má zvuk původ. Muž se buď zastavil zhruba dva metry od Karlových dveří. A vzápětí ustaly.

Při přistání zaujme polohu trochu pokřiveného tureckého sedu. Už se zdálo. Nakonec přiskočil k dřevěným regálům a do jedné z polic bušil oběma pěstmi. poté rychle vstal. jeho oči se setkají s Karlovými. horší…“ Zopakoval několikrát. popošel do středu místnosti a provedl několik kopů do obou proutěných košů.“ říká Karel tiše. avšak náhlý popud ho žene do další činnosti. a tedy i tišeji. Karel pokračuje: . Prudce se otáčí a rozhlíží se po místnosti. Dveře se otevírají a do místnosti vpadává muž. Poté během deseti sekund ze sebe vychrlí tyto výkřiky (v následující přímé řeči jsou upraveny do souvislých vět. zády se přitiskne do kouta. že se uklidnil a vybil. poklekl a několikrát s kusem dřeva uhodil o zem. Karel si ze změti zvuků mohl odvodit pouze informaci.Náhle se zpoza dveří ozve tříštivý válečnický výkřik. avšak důstojně a odhodlaně. Lavice. že není v místnosti sám. řekni mi proč?“ kvílí a nohou přibouchává dveře rázně zpět. dej mi sílu. do temného nejskrytějšího kouta místnosti. „Záda. zůstává mimo dosah Karlových paží. A v ní Karel poznává rozcuchaného. kde jsou oba proutěné koše. Jedná se tedy o mužovy myšlenky. nebo ho tlouci…Tlouci bez přestání… Nezvládnu to. ani mu to říci… Je to s ním čím dál horší… Horší… Horší…“ Zároveň s počátkem křiku uchopil muž lavici (ještě před okamžikem potencionální Karlovu zbraň) a mrštil jí o stěnu vedle dveří. „Horší. rozběsněného a neupraveného Jana Vítka z Litovle. protože se mu ruce chvěly rozčílením). A protože se Vítek nijak nehýbá. Karel je z kleku odmrštěn ke stěně. jediná věc. avšak plačtivě. Vskutku dramatická chvilka. A teprve nyní vidí. vrchního tutora prince Václava. o něco žádá Boha a zmiňuje se také o nemožnosti něco splnit): „Proč zrovna já mám plnit takový strašlivý úkol? Bože. kterou by bylo možné použít jako zbraň. Lavice se rozpadla a muž zvedl ze země jednu její postranici (chvilku to trvalo. nikoliv o jeho artikulovaný – ve skutečnosti nesrozumitelný – projev. že muž je maximálně rozrušen. „Proč. neboť je nutné je ještě několikrát nakopnout. nezvládnu to… Nemám sílu to splnit ani odříci. ať vydržím a nepropadnu pokušení zakroutit mu krkem. ať se ho alespoň pokusím splnit. Bože. pouze pomrkává víčky.

Večer by mě už bolet neměly. „Do večera by to mělo být v pořádku…“ upřesňuje Karel. nemohou být komické. všechna slova mají přízvuk na správné slabice a navíc se zdá. a rozplést ji a vytěžit z ní ty informace. „Skutečně. že se chce Karlovi poklonit) a přiložil ruku na podlahu. pravda již neutajovaná. Karlův nadmíru pozitivistický přístup k okolí. Avšak: Pravda potlačitelná…) Karel si celý život zakládal na tom. že Vítkova strnulost polevuje. (Karel to ještě netuší. a tady si ulevuju. Vždy se mu podařilo zachytit auru. bude Pravda. „U mne v pracovně už bylo k nevydržení. že umí jednat s lidmi. a zvednu si nohy.„Záda mne bolí. avšak věta má vcelku logickou stavbu. a tím trochu zkazil Karlův dojem. zní to trochu strojeně. kterému horko pomátlo mozek. k protivníkům i spojencům nikdy neselhal.“ říká náhle Vítek normálním lidským hlasem. a navíc mám nadýmání a tady je chladněji a podlaha je studená. I když mu šestý smysl (zkušení dlouholetí panovníci ho mívají obzvlášť dobře vyvinut) naznačoval.“ Pud sebezáchovy nutí Karla něco říkat. „A záda mne bolí. naopak zcela jistě naznačují něco nepříjemného a děsivého. slova jsou jedinou zbraní proti rozzuřenému šílenci. a tady je chládek. že okolnosti. ale strast. že by bylo vhodné se to rychle a zčerstva dozvědět. že se již chová normálně. k politice. pravda bolestná. korunovanými nebo obyčejnými.“ řekl Karel a snažil se tvářit přívětivě. „Vedro je strašné. Pravda náhle sdělená. která z každého jednotlivce vychází.“ Vítek poklekl (zdálo se. „To nadýmání a ta záda. je chladná!“ zvolal vesele. „Co?“ zeptal se Vítek podezřívavě a zatvářil se nechápavě. díky kterým učenec a vědec evropského formátu podlehne emocím v takové míře. že řve jako ubíjené zvíře a metá kolem sebe nábytkem. která ho za chvíli během hovoru s Vítkem obestře. Navíc to vedro…. které se mu hodily. a když na ní ležím. A vždy s . Proč se obávat Vítka a jeho záchvatu? Znám ho již šest let a dva roky dennodenně vychovává prince Václava. Smysl Vítkova běsnění nechápal a podvědomě tušil. ať urozenými. tak je mi vcelku dobře.“ pokračuje Karel a s námahou udržuje žoviální tón.

aby zabránil Vítkovi v litování. Vítek se díval na (nyní již zcela zdemolované) proutěné koše. na kterou je nutno odpovědět. „Ty bolesti.“ „Co?“ zeptal se Karel překvapeně a zatvářil se nechápavě. že jsem přiběhl se svým vztekem právě sem? Nebo můj úkol na císařském dvoře. Avšak Vítek se na něj zahleděl (koše už nebyly zajímavé) a výraz jeho tváře vyzařoval neklid. Výsosti. Vítek okamžitě přiskočil a nabídl mu rámě. Karel se zasmál a pomalu se z tureckého sedu zvedal na nohy. „Už je to skutečně lepší. „Nikdy bych si to nedovolil…“ „Já bych sem taky nikdy nepřišel. Cože mne to tak .“ dodal Karel a neklesl hlasem. že vás to. Vítek pozoruje zbytky lavice. tak bych sem nikdy nevstoupil…“ řekl Vítek a zadíval se na zbytky lavice. když se ještě na chvilku natáhnu?“ Vítek kroutí nevěřícně hlavou. kdybych věděl. že tu jste. Karel pozoruje Vítka. Jenže Vítek zarputile mlčí. Oba muži stojí metr od sebe. Co všechno je tak neskutečné? Můj naprosto nekontrolovatelný záchvat? Císař dlící v této díře? Císař ležící na zatuchlé a čpící podlaze? Císařova bolavá záda? Náhoda.“ Karel se o Vítka opřel a vstal. „Nikdy jsem tě neviděl takhle rozčileného…“ dodal Karel s maximální dávkou rozvernosti a diplomacie v hlase. „Nebude ti vadit. že sem vběhneš. opravdu nebude dlouho trápit. „Děkuji. ať jsme probírali Aristotela nebo Danta. moje poslání? Lépe řečeno můj nesplnitelný úkol? Moje grandiózní poslání? Císař leží na nečisté zemi na zádech (jak nedůstojné!). život pozemský. Zlepšuje se to.“ říká Karel.“ dodal Vítek. abych mu vysvětlil. jako by to měla být otázka. „Doufám. co ten můj výbuch znamenal.“ kontroval Karel s úsměvem a povzbudivě stiskl Vítkovo rameno. „Až teď. život milostný nebo život na tělesech nebeských.ním byla rozumná řeč.“ Dodal. „Stále ty záda cítím. tváří se spokojeně (takřka vždy se tváří spokojeně) a bude po mně chtít. A mlčel. život posmrtný. „Kdybych věděl.

„Co tě tak vyplašilo?“ zeptal se Karel. hlavou nepohybuje. než jako dotaz.“ Změna tématu Karla poněkud zaskočila. kope do všeho. muž zkušený a světa znalý. Znělo to spíše jako rozkaz. co to sem pleteš. žádám. Uvažuj. „No tak. už si o tom chystám celou jednu pikantní kapitolku do Vita Caroli. že jsem přistihl proslulého Jana . „Tak. co tě tak rozzuřilo. co to mělo znamenat?“ Vítek se škaredí a mlčí. „Nesouvisí to nijak s princem?“ pokračuje Karel a v hlase je slyšet závan úzkosti. Vítek se zašklebil a zavrtěl hlavou. tak tě ujišťuji. „S žádným princem. abych byl okamžitě propuštěn z vašich služeb. a mlčí. tedy pokud mi vysvětlíš. „Přece mi nechceš namluvit. tříská nábytkem o podlahu. pouze jsi potřeboval vybít vztek. snad ti princ Václav neničí zdraví…“ Karel se tomu dobrému vtipu zasmál. smysly se ti tedy nezatemnily. Tak jsme se snad dohodli? Nebo ne? Nebo ti snad málo platím? Nebo chceš vyměnit někoho neschopného z kolegia tutorů? Hele. hehe… Hm. Vítek vrtí hlavou o poznání vehementněji. zeje normální. „Počkej. Snad si nemyslíš.vyprudilo? Vítek si ke Karlovi přičapl na bobek. a pak přejdeš na Zikmunda. Že?“ Vítek mlčí. zvedl hlavu a vzepřel se na loktech. že jsi ji neztratil. to nebyl moc povedený vtip. ani se Zikmundem?“ Vítkova hlava se vrtí jako splašená. jako hlavní vychovatel prince Václava bys měl fungovat ještě do konce přespříštího roku. o co jde?“ ukončil Karel první fázi výslechu. že bych to o tobě někde vyprávěl? No samozřejmě. náhle vběhne do zapomenutého skladiště. Vítek však stiskl rty ještě sveřepěji (smrskly se mu do uzoulinkých čárek) a zavřel oči. co se namane a nesrozumitelně huláká o Bohu a neschopnosti. jestli máš obavu. že jsi tím výstupem tady ztratil moji důvěru. když jeden z nejučenějších mužů Evropy. A tak Karel pokračuje: „Kdo ti co provedl. omlouvám se. Vítek se ztěžka nadechl a řekl: „Výsosti. proč bych někomu vyprávěl. Teď už se zase chováš normálně. hlava otevřená.

Vítka z Litovle, jak v naprosto nepříčetném stavu kolem sebe buší mobiliářem hlava nehlava. Vždyť i ty bys mohl společensky zazářit historkou o tom, jak svlečený císař Karel leží v prázdné špižírně, chladí si o nikdy nemytou podlahu bolavá záda a čeká, kdy se objeví vysvobozující větry. Tak ven s tím. Co to bylo? Doufám, že nešlo o žádnou maličkost, to bych byl věru pěkně zklamaný.“ „Nemůžu vám to říci,“ mele si Vítek svou. „A právě proto podávám výpověď.“ „Ale já tě nemůžu propustit,“ Karel si sedl. „Když tě propustím teď, v době, kdy Václavovi začíná puberta, tak to nebude pro něj příjemné, již jste si na sebe zvykli, respektujete se a Václav ví, co od tebe může očekávat. Přece bys Václavovi nekomplikoval jinošství?“ Jako by každé vyslovení jména Václav bodlo Vítka dlouhým, žhavým žihadlem. Jen vykřiknout. „Právě proto,“ řekl Vítek tiše a bojácně. „Co právě proto?“ zeptal se zmatený Karel. „Abych mu dál nekomplikoval život, tak chci složit funkci.“ Karel se vyděsil: „Mám tomu rozumět tak, že ten výstup tady byl kvůli Václavovi?“ Vítkovy rty jsou stisknuty nadoraz. „Může za to Václav?“ Karel se ptá velmi důrazně. Když se cokoliv týká prince Václava, tak musí, prostě musí jít všechny okolky stranou, stará přátelství i stará nepřátelství, války i milostné hrátky, jídlo i spánek, státnické i ostatní povinnosti. Protože Václav je to nejdůležitější, co na světě je. Budoucí císař, rozšiřitel říše, můj nejstarší syn. „Tak může za to Václav?“ A tato opakovaná otázka, či spíše tón, v němž byla položena, tón velitelský až panovačný, uvolňuje stavidla, protrhává hráz ve Vítkově mysli, a ten ztrácí veškeré pečlivě budované zábrany, ostychy a konvence. Věty, slova a myšlenky se z něj ňnou proudem všemi směry, Karel je zachytává a snaží se je rychle (ještě za tepla) třídit a vyhodnocovat. Jde to obtížně, avšak přináší to jedno plus, bolesti zad a žaludku se v přívalu nových (bohužel zdrcujících) poznatků pozvolna rozpouštějí. (Během následujícího Vítkova monologu na podlaze sedící Karel

úpěnlivě poslouchá, chvílemi si mne pravou rukou čelo, vrtí hlavou a občas vzdychne. Vítek stále dřepí na bobku.) „Samozřejmě, že za to může Václav. Dnes jsem musel utéci z výukové komnaty, protože bych se neudržel a nejspíš ho praštil do té jeho nevymáchané, uječené pusy. Ta jeho drzost a zpupnost je už k nevydržení. Když po něm chci, aby přečetl pár vět latinsky, tak odmítá, že mu to stejně nic neříká, že to nikdy nevyužije. A jak budeš mluvit s papežem? ptám se ho. Nevím, proč bych s papežem mluvil latinsky, když je to Francouz jako poleno, franština mi stačí a tu už umím. To mne dohřálo a říkám, dobře, tak si dáme francouzský diktát. Už zase? povídá a tváří se neuvěřitelně otráveně. Nemáme tu nic na psaní, říká po chvilce vítězoslavně. Jak to, ptám se, proč jsi si nevzal tabulku? A on na to, že měla být jen latinská konverzace. Dobrá, říkám, tak budeme konverzovat, a chystám se ho latinsky zeptat, kolik dní zbývá do svátku svatého Václava, jenže on mi provokativně francouzsky řekne, že konverzovat nebude, protože je to na nic. Takhle je to pořád. Pořád! Je to omezený lenoch. Jediné, co ho baví, a co mu jde, je vymýšlení výmluv a hloupé narážky a vtipy. A provokovat! Třeba jsem mu dal onehda za úkol, ať si přečte životopis svatého Víta a odešel jsem, aby na to měl klid. A víš, co se během tohoto samostudia stalo? Schválně jsem ho pozoroval pootevřenými dveřmi, celou dobu ležel na pohovce, knihu měl před sebou, tupě hleděl do stropu a vždy po chvilce otočil list, aby to vypadalo, že čte, ale na stránky ani jednou nepohlédl. A když se ho poté zeptám, co všechno svatý Vít zažil, tak mi vypráví naprosté hovadiny, třeba jak se na stará kolena zamiloval do vdovy po Františku z Assisi. No hrůza! Vymýšlet si, to umí, ale přemýšlet, to ne. Ostatní tutoři jsou z něj ještě zoufalejší, v matematice je na úrovni sedmiletého dítěte, není schopen sečíst dvě jednoduchá čísla. Někdy, když máme pedagogickou radu, tak se přeme o tom, zda je to vůbec tvůj syn, prostě to nechápeme, protože je to tvůj pravý antipod. Líný, hloupý, ufňukaný a bojácný. Při šermu, alespoň, co já jsem viděl, se chová jako slečinka, žádné razantní pohyby a výpady, jenom ustupuje a občas u toho bázlivě kvičí. A neustále si cucá palec, a navíc, když už ho má jaksepatří ožužlaný, tak s ním oblemtává stěny a nábytek.

Když jsem ho na to upozornil, tak se rozpřáhl a tím poslintaným prstem mne šťouchl do oka… A ten jeho smích. Není to moc libý zvuk, ale to by se dalo ještě vydržet, kdyby se smál tehdy, kdy se to hodí, jenže právě dnes mi při vyjmutí knihy z police několik jiných knih spadlo na zem a on se mohl uřehtat… Uřehtat,“ zopakoval Vítek ještě jednou a odmlčel se. „Je ještě mladý,“ řekl Karel slabým hlasem. „To půjde…“ „Nic nepůjde,“ odmítl jakoukoliv naději Vítek. „Už se to nezlepší, on je prostě zkažený a hloupý.“ „Nemůže být zkažený,“ odporuje Karel. „Je to můj syn… Hloupý by mohl být, alespoň dokud nedospěje, protože mezitím se všechno doučí, ale nemůže být zkažený, protože bude císařem. A císař musí dbát na blaho miliónů lidí, takže musí být schopný, chytrý a spravedlivý.“ „To nikdy Václav nebude,“ řekl Vítek rázně. „Alespoň já ho takto nevychovám, já to prostě nedokážu. A proto chci rezignovat na svoji funkci vrchního tutora. Ne proto, že jsi mne dnes tady přistihl při profesionálním selhání, ale proto, že moje práce nemá výsledky.“ „Dobře, chápu to: Václav se ti vymkl z kontroly…“ „Nikdy jsme nad ním žádnou kontrolu neměli,“ přerušil Karla Vítek. „Před dvěma lety, když jsem ho převzal, se choval stejně, ne-li hůř, teď si alespoň nějaké společensko-panovnické konvence osvojil.“ „Tak vidíš,“ zajásal Karel. „Takže to není tak hrozné.“ „Je to hrozné natolik, že se s tím nedá nic dělat, alespoň já si s tím neporadím.“ „Dobrá, a nechceš místo Václav převzít Zikmunda?“ „Proboha, jen to ne!“ vyděsil se Vítek. „Vždyť ten je snad ještě horší, a navíc mu jsou pouhé tři roky, přece po mně nechceš, abych ho už teď učil latinu a francouzštinu.“ „Zikmund je ještě horší než Václav?“ podivil se Karel. „Ještě horší, protože můžeme v jeho chování už teď vypozorovat obdobné tendence jako u Václava, navíc je Zikmund o poznání zlovolnější. Viděl jsi někdy, jak se ti dva k sobě chovají? Takovou nenávist jsem u dětí ještě neviděl. Hlavně tedy u Zikmunda. Je až neuvěřitelné, jak se před ním Václav staví do podřízené a trpitelské

ale až po mé smrti. jako je volba římského císaře? Ovšem nikoliv tak. by mělo rozhodovat co nejvíce lidí. že se někde sejde několik panovníků (kteří ostatně ke své pravomoci volit císaře přišli náhodně také jenom díky tomu. Rychle si hlavou nechává probíhat svoje zážitky se svými syny. Proč by se všichni králové. to jsou jen taková tradicionalistická pozlátka. ale nemá na to sílu. (Ti by si mohli takové právo třeba zakoupit. kteří by se mohli okamžitě stát císařem. byly by to . jako je volení. Až nechutně vzdělaný. nezanedbatelná znalost psychologie.) Budu si muset sezvat i ostatní tutory a přeptat se jich na jejich zkušenosti. O tak důležité věci. co mi Vítek řekl. jako je exekutivní a zákonodárná moc. kdyby byl kandidát jenom jeden. Celý panský stav. že by měl nějak reagovat. nebo je pouze totálně přepracován? (Výstup při jeho příchodu by tomu nasvědčoval.) Vždyť k vládnutí toho není tolik potřeba: trocha inteligence. že několik kandidátů (pozor opravdu několik. něco málo mravnosti. tak nemá cenu takovou komplikovanou akci. aby byla čerstvě korunované hlavě zajištěna před národem a ostatními panovníky jakás-takás legitimita. ale má fištrón a je velmi vzdělaný. (Tedy ne okamžitě. a možná i nižší šlechta a i bohatší měšťané. Karlovi proběhl vědomím hustý zástup lidí. aby bylo z čeho vybírat. a to je o sedm let starší.) Mohlo by to probíhat třeba tak. co by bylo v rozporu s Vítkovými zkušenostmi a poznatky. nějak Vítkovy informace zhodnotit a okomentovat. který je předurčen k vládě? Proč by úspěšným vladařem musel být pouze můj nejstarší syn? Proč by to nemohl být někdo jiný? Třeba tady Vítek? Je sice trochu cholerický a chaotický. knížata a vladaři nemohli vybírat obdobným způsobem. ždibík vybraného chování a zběhlost v několika cizích jazycích. žádná otcovská a synovská láska z nich netryská. (Karel chvíli vzpomínal. organizovat. žádné vzkypění vášní a nenávistí. že se dokázali správně narodit). pochopitelně.pozice. Urozenost a skvělými jmény naditý rodokmen. Není jich mnoho a jsou až příliš oficiální a chladné. Vždyť všechno. Má Vítek pravdu. by mohla být pravda. A co když ti ostatní Václavovu neschopnost vládnout potvrdí? Proč bych zrovna já musel mít syna. když jsou bohatí. kdy naposledy byly třídní schůzky). nikdy jsem Václava a Zikmunda neviděl dělat něco.“ Karel cítil.

psychicky nevyrovnaného (duševní nerovnováhu nelze často poznat na první pohled). jaké má záliby. či císařovna. čím citlivé Benátčany přesvědčil o svých schopnostech. oblíbenou značku vína. že byl zvolen do tak vysokého úřadu. jak to chce udělat a kde na to vezme peníze. Karel na chvilku v řetězci svých úvah zaváhal. co se mu zlíbí. Dóže na něj zapůsobil dosti skličujícím dojmem. měl by taky ukázat svoji manželku.zbůhdarma vyhozené peníze) předstoupí před plénum volitelů a v krátkém vystoupení sdělí. kteří ho budou volit. s kterými sousedními státními útvary chce být zadobře a s kterými bude chtít zatočit nebo i skoncovat. a toho zvolí. kdo z kandidátů je nejlepší. Navíc volitelé nemusí před volbou správně rozpoznat kandidátovi morálně-volní vlastnosti. Co všechno hodlá udělat. Jenže jak to udělat. Má to drobný nedostatek. Karel si připomněl na nedávnou návštěvu Benátek. tedy na Boží prozřetelnosti? Ať si Nejvyšší sám pomocí manželských svazků již dříve vybraných Nejlepších rozhodne. protože královna. Pamatuji si. Bylo by to krásné. představil si syna Václava. A po vítězných volbách si všechno zařídí po svém. Vypadal a choval se jako sedlák odněkud z Korutan. protože v něm nelze udělat chybu. jak vytahuje z úst rozmáčený palec a vmačkává ho . kdo bude vládnout příště. pomyslel si Karel vzápětí. jak dotyčného vybrat? Není přece jen vhodnější takovou těžkou volbu nechat na někom zodpovědném a neomylném. kdyby se vždy podařilo do panovnického trůnu usadit toho nejlepšího muže národa. Nikdo po takovém výběru nemůže protestovat. proč by se měl stát panovníkem. Taky může říci pár slov o sobě. nejschopnější a nejvhodnější. Mohou zvolit někoho nebezúhonného. tahle metoda. tedy spíše. že jsem si říkal. Neotesanec jeden. Co když se pretendenti budou při svých prezentacích přetvařovat a lhát? Takový kandidát může ve svém předvolebním projevu plácat. to je důležitá součást politického a kulturního života země. co se líbí těm. A po takovém defilé se volitelé poradí. co sliboval. a pak toho budou hořce litovat. Jako by to ani nebyl Vlach. A to může být v dosti velkém rozporu s tím. jak je možné. jaké nemoce ho trápí.

že to je nepříjemná informace. aby zplozením dalšího pokolení přivedli na svět toho správného a ideálního panovníka? Karel si vzpomněl na svého otce. na jménu nezáleží. Alespoň trochu. ale Václav nebude dobrý vladař. výsosti. aby říše pod jeho vedením vzkvétala. kdo se s ním mazlit nebude. Vydržíš to s ním. Dobrá. A Václavův úděl může být obdobný. „Já vím. To pomůže.“ Karel mlčky pokýval hlavou a zasmušil se. jak by měl změnit své chování a přístup ke vzdělání a k životu a svým budoucím povinnostem.“ dodal Karel ustrašeně. A hlavně odolnějšího.“ trvá Karel na svém. Třeba právě ten byl vyvolen pouze proto. Já s Václavem promluvím a pokusím se mu vysvětlit. že situace je vážná a podřídí se našim požadavkům. Vítkova rezolutnost byla dosti deprimující. ale bude natolik dobrý. třeba až z Anglie či Orientu. stačí. A kdyby tě . a navíc. Seženeme lepší tutory na jednotlivé předměty.“ oponuje Karel. nebo něco předpověděl špatně.“ říká Vítek. nebo vynikající. Nic takového se nikdy nestalo. bude-li to třeba. kdy něco nevěděl. Václav zcela jistě pochopí. budete si na takový úkol muset najít někoho schopnějšího. A Eliška s ním také promluví. co dělá špatně. Někoho. a ty budeš mít výrazně ulehčenou práci. co když jsou vybráni pouze proto. Já jsem asi příliš tolerantní. „Protože já si to tak přeji a ty to nějak zařídíš. za několik let vlády bude vystřídán svým synem. když budou alespoň dobří. To taky pomůže. (avšak Karel pátý by byl jistě příhodnější jméno) a ten opět (podobně jako já) říši po svém otci napraví a zvelebí a rozvine do nebývalé krásy a prosperity. protože ti zaplatím více peněz. Václavem pátým.(pravděpodobně s nezřízeným smíchem) nebohému Vítkovi do oka. protože já jsem pro něj autorita. Karlem pátým. Vítek zakroutil rezolutně hlavou: „Pod mým dohledem se z něj dobrý panovník nestane. „Václav bude dobrý vladař. Kolik budeš chtít. „Bude to dobrý vladař. kdy se Vítek v něčem mýlil. aby říší udržel jakžtakž pohromadě a předal ji mně. „Nemusí být nejlepší. Karel marně vzpomínal. nemusí být ti všichni Bohem určeni zcela nejlepší. Bude.

hlupáček a lenoch. tak si odběhneš. který se domnívá. „Václav bude dobrý panovník a bude to především tvoje zásluha. tady to. Nechám sem přinést nějaké nové harampádí. tam někde je ten mladý netvor.“ zopakoval Karel ještě jednou zásadní myšlenku. Mohl jsem se věnovat vědě. Za těmito zavřenými dveřmi je chodba.“ Karel drcnul do trosek jednoho z košů. poté se vystoupá do prvního patra. Rozmazlený. celý zbytek mého života. za týden. „je už nepoužitelné. v těch místech nejsou Karlovy oči. Mně se to zdá být obráceně. zahne za roh. pravda. Tam pohlédnout lze. Kdepak má oči? Pravděpodobně o něco výš. když se projde ke schodišti.náhodou zase někdy rozzlobil. A bude tam i zítra. řekl si Vítek. protože se na něj dívám jaksi zrcadlově… A jaké budou Karlovy oči. o jehož schopnostech vládnout nesmí být pochyb. to důstojenství. za menší obolus. ten věhlas. Boloni nebo tady v Praze.“ Karel se vzepřel o Vítkovo rameno (oba sedí bok po boku na podlaze) a pomalu vstal. až je zahlédnu? . tak tam jsou dveře do výukových komnat.“ Vítek těžce vzdychl a uhnul Karlově pohledu. ty výrazné. Z Karlovy perspektivy nahlíženo je pochopitelně jeho levé oko vlevo a pravé vpravo. alespoň vous se nijak nehýbá. prosvětlující zašpičatělé oválky? Prosebné a vyčítavé? Brunátné a rozkazující? Krotké a uklidňující? Jakých podob a významů se naději. Pravé Karlovo oko se nachází nalevo od kořene nosu a levé oko napravo od kořene nosu. Vítek se zdráhavě podíval na Karlovu bradu. ty podněty pro budoucí generace… Karlova brada je nehybná. nevychovatelný fracek. tou. Nějakému progresivnímu oboru. „Václav bude dobrý panovník. budoucí dobrý panovník. Tedy z mého pohledu nalevo a napravo. Mohl jsem přednášet filosofii a společenské nauky v Oxfordu. hned vedle kořene nosu. Sice. projde několik metrů. že mu všechno projde (a ono mu opravdu všechno projde!). Kreatura s roztomilou blonďatou hlavičkou. avšak ta prestiž. že v přítomnosti stojícího císaře někdo seděl?) a tupě zíral před sebe. Mohl jsem být průkopníkem humanismu. Mohl jsem urychlit příchod novověku. Vítek zůstal sedět (kdy se stalo. od které se vše podstatné odvíjí.

když církev. Na konci Karlovy vlády a především po jeho smrti se náhle začíná středověká idyla kazit. či spíše určit. naprosto formální. chrám mravnosti. Karlovi postačí náznak… A tak Vítek řekl: „Měli bychom rychle sehnat nového učitele matematiky a přírodních věd. a také někoho lepšího na výuku šermu…“ Po této zbabělé/hrdinské (nehodící se škrtněte) větě Vítkovy oči opět poklesly. Zahřmělo ještě jednou. Avšak nijak servilně. Hlasitěji a tedy i blíž. Kdesi pod krkem pocítil ztuchlou pachuť včerejšího česneku. Nic. mladý král a císař (Karlův nejstarší syn Václav IV. K tomu několik neúrodných let… A nový. že jsem přemluven. Bez bolesti. kdo je v této polosklepní místnosti pánem. Zbývá dát nějak najevo. shýbl se k Vítkovi a udělil mu žertovný záhlavec. tiše. žádné laciné pokomosti. Ještě rychlé proklepnutí žaludku. Avšak když v listopadu 1378 umíral.A není to jedno? Ať v nich naleznu cokoliv. počestnosti a dobroty má náhle nezanedbatelný ideologickoprocedurální problém? Navíc se církevní nešváry a tahanice občas prošpikují několika morovými ranami vystřelenými napříč Evropou. ale velmi nadějně. Svět se vrací k normálu. zda jsem slaboch.) se od svého otce odlišuje… Čím?… Čím se . nebo hrdina… A není to jedno? Vítek rychle pohledem vystoupal po Karlově obličeji a zastavil se pod vrásčitým čelem. nic neřešící myšlenkové rozvětvení: Rozhodnout se. Karlova brada se dala do pohybu. bude rozhodnuto. Rychle kmitnul pažemi dozadu. Císař se široce usmál. Dva papežové (nesmiřitelní nepřátelé) rovná se problém ohromných rozměrů: Jak udržet lid obecný v poslušnosti. svět již byl uveden do stavu nadcházejících změn. že záda necítí. Stačí do nich pohlédnout… A tak zbývá pouze poslední drobnost. panoval ještě více než šest poklidných let. že uznávám. Karel se narovnal a s překvapením pocítil. Zásadním vnějším atributem nelítostných změn je především papežské schizma. Kdesi v dálce zahřmělo. A jak to byl o dál?… Karel IV. Vzápětí si Karel úlevně a hlasitě krknul.

neboť umírá v létě 1419 na samém počátku husitských bouří. rozbroje. neboť všude jsou kališníci. na začátku prvního století novověku je Václav IV. mladší bratr Zikmund. je prostě takový jiný… Na přelomu věků. vlády se v Čechách ujímá oprávněný dědic. Těch se již nedožije. adamité. krev. táborité. nářek. které pozvolna dospějí k husitským válkám. zmatek. pražané. na říšském trůně násilným administrativním zásahem vystřídán svým mladším bratrem Zikmundem. neschopný. směšný. A protože nikdy nepočal následníka trůnu. který je nepochybně schopnější než jeho nezdárný.tak liší?… Inu. hlad a mrtvolný puch. Václav zůstává vládcem českých zemí. smrt. opilecký a nekompetentní (škrtněte. líný. panika. . Ovšem pouze formálně. husité. nekomunikativní. co se nehodí) bratr. zkáza.

.. Zprávy o nemocech mocných. Avicenum. Mnohé byly provedeny úmyslně. POUŽITÁ LITERATURA Následující seznam obsahuje publikace. Nakladatelství Lidové noviny. Naopak: Občas je to s těmito informacemi v příkrém rozporu. České dějiny v datech. Pokud je čtenářovo historické povědomí v rozporu s fakty uvedenými v této knize. které mne při psaní této knihy inspirovaly a pomohly mi při pochopení reálií a při vytváření postav. Praha 1992 ♦ Kolektiv autorů. Paseka. a II. Praha 1998 ♦ Smetánka Zdeněk. Svatý kníže Václav. Praha 1987 ♦ Třeštík Dušan.ZÁVĚREČNÉ UPŘESNĚNÍ V textu knihy pečlivý čtenář nalezl historické chyby a nepřesnosti. pak by to nemělo být příčinou čtenářova zmatku. editor Jaroslav Ludvíkovský. Vlk Jan. Dějiny zemí koruny české I. vyplývá z informací a údajů uvedených v těchto publikacích. knížete českého. Toulky českou minulostí I. Praha 1997 . Litomyšl 1994 ♦ Pernes Jiří. Počátky Přemyslovců. Praha 1984 ♦ Kristián. Práce. Albatros. Paseka. nýbrž důvodem k zamyšlení nad tím.. Mladá fronta. že vše. Praha 1989 ♦ Obrazová Pavla. Domácí lékař. vazeb a dějů. Praha 1985. protože jsou nutné. Vražda Václava. Mladá fronta. Horizont. přepracované vydání. 4. Praha 1975 ♦ Kolektiv autorů. co je v knize uvedeno. Praha 1978 ♦ Lesný Ivan. Hledání zmizelého věku. která z pravdivých pravd je pravdivější. některých jsem se dopustil nevědomky. zápletek. Avšak v žádném případě neplatí. 1991 ♦ Ivanov Miroslav. Kristiánova legenda. ♦ Hora Petr. II.

Praha 1988 . Vyšehrad. Počátky české vzdělanosti.♦ Turek Rudolf.