You are on page 1of 2

Autor: Kristýna Brychtová Soutěžní příspěvek č.

1 Kategorie: Střední školy Téma: Vzdor

Ze dne na den v jiné kůži
(povídka)
Pokojem se line příjemné teplo vycházející z roztopeného krbu. V nose mě šimrá vůně borového dřeva, čerstvě upražené kávy a jehněčí pečínky. K obvyklé večerní pohodě mi chybí už jen pohár dobrého vína. Líně natáhnu ruku po zvonku, a ještě než jej stihnu položit zpět na ručně vyřezávaný mahagonový stolek, už přichází služebná s karafou lahodného vína, které úslužně nalévá do číše. Mávnutím ruky bohatě zdobené zlatými prsteny pošlu služebnou zpět po své práci. Venku je asi pěkná „mela“, ale tady v teplíčku mě bubnování dešťových kapek na okno příjemně uspává. Z dřímání mě nemile vyruší bouchání na dveře. Bušení trvá a trvá. Kde ta ženská vězí? S nechutí jsem nakonec donucen zvednout se sám a jít ke dveřím. Otevřu je a prudký vichr mi vmete spršku ledového deště do tváře. K náladě mi nepřidá ani to, že důvodem, proč jsem opustil své hřejivé pohodlíčko, je jakýsi otrhaný tulák. A aby toho nebylo málo, natahuje ke mně žebravě svou špinavou ruku. „Zmiz od mých dveří, holoto žebrácká, nebo na tebe pustím své psy.“ Stařec pokývne hlavou a skromně odvětí: „Konej, jak myslíš“. Zabouchnu dveře a dopřeji si ještě pár pohárků dobrého vína. Příjemně unaven odcházím spát. Probudím se zimou. Ta husa hloupá snad zapomněla zavřít okno? Oči ještě zalepené spánkem a já natahuji ruku po zvonku. Prsty nahmatají však jen vlhké jehličí. Okamžitě se probírám a zmateně se rozhlížím kolem sebe. Les? Kde jsem se tady vzal? Kde jsou moje prachové peřiny, kde je můj dům, moje šperky, proč mám na sobě špinavé otrhané hadry a děravé boty? Konečně živá duše. Blíží se ke mně člověk na koni, ale tváří se však, jako by mě ani neviděl. „Hej člověče, jsem pánem toho největšího panství, sesedni z koně, přec nepůjdu domů pěšky!“ „Asi jsi přebral, šupáku, jdi si svou cestou a neobtěžuj mě!“ Kůň i s jezdcem pokračují v jízdě. Kručení žaludku mi opět připomene, že se musím vrátit domů. Ale kudy? Nepoznávám to tady. Něco mi říká, že touhle cestou bych se měl vydat. Asi po hodině únavné chůze přicházím k prvnímu domku, buším na dveře, ale nikdo neotvírá. Před dalším domem sedí plavovlasá holčička a hraje si s kotětem. Zvědavě a trochu se strachem po mě pokukuje. „Kde máš rodiče?“ Dítě polekaně ucouvne. „Maminka mi zakázala mluvit s žebráky a stejně pro ně nic nemáme“. Jaký žebrák? Myslím si. Jsem přece boháč, takových chatrčí bych si mohl koupit stovky! Děvčátko však mizí v domě a zabouchne mi dveře před nosem. Dveře se opět vzápětí rozletí a z nich vyběhne statný muž. Vyhání mě pryč od svého domu. Klidím se mu raději z očí. Podobně jsem se se zlou potázal i u několika dalších domů. Co si myslím?
1

Nikdo mi nepomůže. Jsem špinavý otrhanec, v kapse ani „vindru“, pro nikoho nejsem víc než obyčejný žebrák. Copak se nenajde nikdo, kdo mi pomůže? S těmito černými myšlenkami klopýtám lesem, slunce už pomalu zapadá a začíná být chladno. Trmácím se mezi stromy snad už několik hodin, když tu v dálce uvidím světýlko. Záře mě přitahuje, ale váhám. Je tam někdo, kdo mi pomůže nebo mě opět odmítne? Pomaličku se kradu ke světlu. Rozeznávám plápolající oheň, u něho sedí shrbený hubený stařík a ohřívá si ruce nad plamenem. Snad má něco k snědku. Mám počkat, až usne nebo zkusit opět prosit? Dřív než to domyslím, ozve se: „Přisedni si, člověče, chceš-li“. Váhavě vylézám z křoví a usedám vedle starce. Podívá se na mě a praví: „ Zdá se, že máš za sebou dlouhou cestu, jistě musíš mít hlad, mám tu kus chleba a podělím se s tebou o něj“. Hladově se vrhám na darovanou skývu a mezitím se stařec rozpovídá. „Dnes je mi hej, potkal jsem dobré lidi a ti se nade mnou slitovali. To včera na mě jeden bohatý pán chtěl pustit své psy...“ Vděčně starci stisknu paži a v nastalém tichu mou mysl opanuje pouze jediná myšlenka. Dá-li mi bůh příležitost jednou napravit své chyby, nebudu už slepý a hluchý k ostatním v nesnázích.

2