You are on page 1of 5

Autor: Martina Peškeová Soutěžní příspěvek č.

5 Kategorie: Střední školy Téma: Vzdor

Jehla nenávisti
(povídka)
Každý má své sny. A je šťastný ten, kdo si je dokáže splnit. Nesmíme však zapomínat na to, že čím větší sen máme, tím delší a složitější cesta k němu vede. Někdy nestačí jen motivace a silná vůle, ale je třeba i něco obětovat. Já třeba obětovala všechno, co jsem měla. Peníze, rodinu a především zdraví. S roztřesenýma rukama se nyní den co den ploužím po ponurých chodbách psychiatrické léčebny. Tehdy jsem věděla, že to, co dělám, rozhodně není správné. Nepočítala jsem však s tím, jak draze za svoji chybu zaplatím. Příběh mého života rozhodně není žádná pohádka, která by se mohla předčítat dětem před spaním. Nýbrž dramatický thriller zobrazující lidské utrpení pošetilé mladé dívky způsobené hloupými rozhodnutími při cestě za jejím snem. Tou dívkou jsem byla já a toto je můj příběh. *** Říkal si „poslední zpěvák dvacátého století.“ Mladý nakrátko ostříhaný s jemným strništěm a smaragdově zelenýma očima, jehož hluboký hlas krásně ladil s tóny jeho basové kytary. Byl to přesně můj typ. Když jsem ho poprvé spatřila hrát v klubu „Iron,“ ihned jsem si ho zamilovala a zatoužila jsem se s ním setkat znovu. Bylo mi tehdy necelých šestnáct a o životě venku jsem toho už na svůj věk věděla dost. Víkend co víkend jsem s partou vyrážela do nejrůznějších nočních klubů a téměř pokaždé jsem se domů vracela v poloopilém stavu. Moji úzkostlivou mámu to ale začalo dost děsit, a tak mi nařídila domácí vězení. Vůbec nechápala moje zájmy. Nebylo to jenom o opíjení se do němoty, šlo hlavně o hudbu. Drsný rock a ještě tvrdší punk. Vždycky když máma usnula, utekla jsem potají a pokud jen to šlo, potichu se brzo ráno vrátila. To odpoledne, co jsem domů přišla s piercingem v jazyku, mi máma vrazila facku. Naštvaně jsem odsekla několik sprostých nadávek a rozzuřeně odkráčela do svého pokoje, kde jsem si lehla na postel a s pohledem na protější stěnu, kde se skvěl plakát mé oblíbené hudební skupiny, jsem se začala proklínat, do jaké rodiny jsem se to narodila. Pojednou jsem však uslyšela vzlykavý pláč. Pomalu jsem se posadila, vstala a došla ke dveřím. Stiskla jsem kliku a dveře jsem trochu pootevřela. Spatřila jsem matku sedící na rozvrzané kuchyňské židli, jak pláče nad starým albem. Nejistě jsem vešla a pohladila mámu po vlasech. „Zase si prohlížíš

1

tátu?“ Zeptala jsem se. Máma se otočila a zahleděla se mě přímo do očí. V tu chvíli mě bodlo u srdce a začala jsem litovat veškerých svých předchozích špatných rozhodnutí a nečestných jednání vůči mámě. Začalo ve mně hryzat špatné svědomí. Máma mě pojednou objala a přivinula k sobě. „Alkohol je zabiják. Nechci, abys skončila jako táta. Miluji tě nade vše. Tak proč, řekni mi, proč mi tohle děláš?“ Neměla jsem co říct. Oči se mi zalily slzami. „Já ti mami, slibuji, že tě už nikdy nezradím, nikdy.“ Máma se na mě nevěřícně podívala. Cítila jsem její nedůvěru vůči mně. „Slibuji,“ řekla jsem přesvědčivě „že už do žádných klubů chodit nebudu.“ Máma povzdechla a řekla: „Jestli mě jen vodíš za nos…“ „Neměj strach mami, co slíbím, to splním. Jestli jsem někdy lhala, tak teď to přestane.“ To bych to ovšem nemohla být já a svůj slib neporušit. *** Smutná nálada během pár dní vyprchala a odhodlání k zodpovědnému chování bylo ta tam. Takže zatímco máma doma lanařila, já jsem posedávala s cigaretou v ústech a sklenicí vodky v ruce v klubu „Iron“ a poddávala se prožitku z hudby právě hrajícího „posledního zpěváka dvacátého století.“ Hlasitá hudba se mi zarývala do hlavy jako hřebíky do rakve. Ač jindy jsem velmi klidná, teď jsem pociťovala mírnou nervozitu. Srdce mi bušilo jako o závod. Musím mu to říct, teď nebo nikdy. Chýlí se půlnoc. Za chvíli přestane hrát. Zhluboka jsem se nadechla a začala hláskovat slova jeho poslední písničky. Byla jsem čím dál tím vzrušenější. Jakmile jsem zaslechla závěrečný břinkot činelů, prudce jsem se zvedla a odhodlaně vyšla směrem k jevišti. Prodírala jsem se mezi známými i cizími lidmi. Ze všech stran na mě civěly tváře punkerů, rockerů a nejrůznějších „mániček.“ Dostat se k jevišti mi zabralo skoro pět minut. Ale výsledek stál za to. Opálený s košilí rozepnutou, tak že bylo vidět jeho namakanou hruď, se opíral o zakouřenou stěnu. Nejistě jsem k němu přistoupila. Nevraživě se na mě podíval. Shlédl mě od hlavy k patě. Usmála jsem se, až jsem se začervenala a řekla: „Fakt se mi dost líbí tvoje písničky. Nezašel bys někdy na skleničku?“ Hlasitě se rozesmál a pak řekl: „Hm, tak to nepůjdu, vidíš támhle tu blondýnu v rohu? Tak to je moje přítelkyně, která mi vyhrožuje, že když mě uvidí s někým jiným, tak mě zavře do klece.“ Neřekla jsem ani slovo. Krve by se ve mně nedořezal. Stála jsem tam s otevřenými ústy a zírala na něj jako na boží obrázek. On se jen pousmál a se slovy: „Tak ahoj.“ Odešel vstříc své blonďaté přítelkyni, jež mu ihned ovinula štíhlou ruku kolem pasu a pevně ho sevřela ve své náruči. Cítila jsem se pěkně zbaběle. Dokonce mi vyhrkly slzy. Pár punkerů opodál se už začalo posměšně pochechtávat. Záchody. Problesklo mi hlavou. Nemeškala jsem ani chvíli a rozběhla se směrem k toaletám. Z jedné z kabinek bylo slyšet zvracení. Vlezla jsem tedy do další a prudce za sebou zabouchla dveře, ani nezamkla. „Jsem to já ale kráva. Co jsem čekala? Že mi hned skočí do náruče? Vždyť takových odmítnutí ještě bude.“ Proklínala jsem se v duchu. Pojednou někdo otevřel dveře mé kabinky. Spatřila jsem vyššího mladíka v kožené bundě a se zelenou hlavou, jak na mě hledí. Zakryla jsem si obličej opuchlý od pláče a zařvala: 2

„Vypadni, slyšíš, co vůbec děláš na dámskejch hajzlech?“ Chlapec se na mě udiveně podíval: „Já na dámskejch, spíš co ty děláš na pánskejch?“ „Sorry, moje chyba.“ Řekla jsem spěšně. Mladík se na mě dlouze podíval a pak řekl: „Problémy s láskou, co? Nechce tě, co? Možná, že bych ti mohl pomoct.“ A vytáhl zpod bundy zažloutlou injekční stříkačku. „Co to je?“ Zeptala jsem se zděšeně. „Co by, jednou si píchneš a budeš v klídku.“ „Ne, díky, nemám zájem.“ Řekla jsem znechuceně. „No jak myslíš.“ Odpověděl mladík a odešel. „Počkej.“ Vykřikla jsem pojednou a pousmála se na vracejícího se „zelenáče.“ „Tak dobře, já to zkusím. Ale jenom jednou. A naposled.“ A tak jsem si poprvé píchla, bolelo to jak čert, ale po chvíli jsem se cítila jako v sedmém nebi. A tenhle pocit jsem si tak zamilovala, že jsem „zelenáče“ vyhledala znovu a rozhodně ne naposled. *** Do klubu „Iron“ jsem i přes opětovný mámin zákaz chodit nepřestala. Snažila jsem se maskovat abstinenční příznaky, jak jen se dalo, ale máma byla prozíravá. Její dotěrné dotazy ohledně mého zdraví mě hrozně štvaly. A přitom jsem si neuvědomila, jaký strach jí způsobovala. Podvečery byly den co den téměř stejné. „Proč se ti furt klepou ruce?“ Ptala se máma. „Z hladu.“ Odpověděla jsem jako vždycky. „Tak se koukej pořádně najíst. Na, vem si třeba tady bábovku se šlehačkou.“ Jakmile jsem však vzala sousto do pusy, obrátil se mi žaludek tak, že jsem se na místě pozvracela. „Holka, holka, neměla by sis zajít k doktorovi? Tohle už přece není normální.“ Kroutila hlavou ustaraně máma. Pousmála jsem se, jak jen to šlo, a řekla: „Neměj obavy, všechno je v pořádku. Dneska jsem se ve škole přejedla a ta bábovka mi prostě nesedla.“ Máma se na mě podívala podezíravým pohledem: „Jestli v něčem jedeš, tak si mě nepřej.“ Pohladila jsem mámu po vlasech a vlepila jí pusu na tvář. „Neboj se mami, to bych ti nikdy neudělala. Přece víš, jak tě mám ráda.“ Máma se odtáhla: „A smrdíš kouřem.“ Nahodila jsem nevinný výraz. „To víš, v klubu všichni kouří. Kromě mě samozřejmě.“ Máma jen povzdechla a jala se mytí nádobí. A já se slovy: „Není mi dobře, jdu spát.“ Vyskočila z okna svého pokoje, jež jsem předtím důkladně zamkla a vydala se vstříc noční zábavě. Když jsem přišla do „Ironu,“ zase tam hrál. Bylo mi to už ale jedno. Měla jsem v sobě již svoji obvyklou dávku, kterou mi „zelenáč“ ihned po příchodu píchnul. Našla jsem ho jako obvykle na záchodech opřeného o stěnu. Když mě uviděl, začal se smát. Poté, co uslyšel moje: „Matka má podezření, že něco beru.“ Trochu zvážněl, položil mi ruku na rameno a řekl: „Hele, kotě, nechci, abys kvůli mně měla průser. Jestli tě matka podezírá, vykašli se na to. Já nechci jít kvůli tobě do basy. Přece jenom jsi ještě pod zákonem.“ Narovnala jsem se a řekla: „Když už jsi mě jednou do toho zatáhl, doufám, že mě nezradíš. A navíc máš pravdu, když tě nahlásím, průser budeš mít ty a ne já. Tak koukej navalit další dávku.“ „Zelenáč“ se napřáhl a dal mi pěstí, takovou silou, že jsem odletěla na druhý konec chodby a praštila se hlavou o futra. Začala mi téct krev z nosu. „Zelenáč“ ke mně došel, klekl si vedle mě a objal mě. „Hej fakt sorry, kotě, to jsem fakt nechtěl. Chtěl jsem ti dát co proto, aby sis nemyslela, že mi budeš poroučet. Ale to víš, že tě nenechám ve štychu.“ Kývla jsem a pousmála se na něj. On však řekl: „Ale něco za něco. Zadarmo ti to fakt dávat nebudu. Takže když sečtu i to minulý tak dneska je to za čtyry tácy.“ Vykulila jsem oči, div že mi nevypadly z důlků. „Mám u sebe jen pár kováků.“ „Zelenáč“ se zamyslel a poté řekl: „Hm, tak to bude příště drahý. Leda, že…“ „Leda, že co?“ 3

Zeptala jsem se s napětím. „Zelenáč“ mi namísto odpovědi vsunul ruku pod tričko. Vůbec se mi nechtělo. Měla jsem strach. Ale drogy jsem potřebovala jako sůl. Pomáhaly mi přežívat všechna ta muka. Musela jsem rychle přemýšlet. Vzpomněla jsem si na mámu a její slib. Rozhodla jsem se odmítnout. Když už jsem sebrala odhodlání a začala otevírat ústa, rozklepaly se mi ruce tak, že jsem se nechala zatáhnout do močí páchnoucí kabinky a nechat se o to „Zelenáčem“ připravit. *** To, že jsem těhotná mi došlo po chvíli. Na to, jak málo jsem jedla, jsem začala dost přibírat. Naneštěstí si toho všimla i máma a vzala mě k doktorovi, který už ve chvíli, kdy jsem přišla, rozpoznal, že děcko není to jediné, co mám v sobě. Poslal mě na odběr krve. Druhý den přišly výsledky. Když máma otevřela obálku. Neřekla nic. Jen hleděla na naši rozpraskanou stěnu a plakala. Pak došla ke mně do pokoje a vrazila mi facku. Poté si ke mně přisedla na postel a objala mě. Pak se mě zeptala: „A je aspoň hodnej, ten kluk?“ Sevřela mě ještě větší úzkost než předtím. Smutně jsem zavrtěla hlavou. „A ty sračky musíš přestat brát, děvče. Jinak zle dopadneš.“ Řekla matka rozzuřeně. „Hm.“ Přikývla jsem polohlasně. „A nemysli si, já na to dohlídnu. Večer ti sbalím věci a ráno pojedeš do léčebny. Jestli chceš, aby to dítě přežilo, musíš s tím seknout. Nadobro. Jinak…“ „Dost. Už ticho!“ Vykřikla jsem rozhněvaně. „Já to dítě nechci, slyšíš, nechci. Dám si ho pryč. Probodnu si břicho.“ Matka neřekla ani slovo. Došlo jí, že jsem na tom fakt blbě. Odešla do kuchyně pro svůj telefon a zavolala sanitku. Pamatuju si jen, jak říkala: „Je to naléhavé.“ Pak jen hluk sirén a hlas nemocniční sestry. *** Zdrhnout z léčebny jsem zkoušela několikrát. Pokaždé mě ale chytli. Jednou jsem dokonce skočila z okna v prvním patře. A jak jsem pak doznala, za nic mi to nestálo. Naštípla jsem si stehenní kost. Pocit letu byl ovšem úžasný a i přes své zranění jsem zatoužila zakusit jej znovu. Jednoho večera po nočním klidu, asi měsíc po tom co mi ze zraněné nohy konečně sundali těžkou sádru, jsem potichu vyklouzla ze svého pokoje. Musela jsem si vyzout své zdravotnické pantofle, jež hlasitě klapaly. Když jsem došlápla bosou nohou na studenou dlaždičku, přejel mi mráz po zádech, nicméně jsem pokračovala v rychlé chůzi. Došla jsem na konec chodby a vyběhla schody do druhého patra. Poté jsem se rozhlédla, zda se v mojí blízkosti nenachází nějaká zdravotní sestra a opět vyběhla o patro výš. Takto jsem pokračovala tak dlouho, dokud jsem nedošla do posledního patra. Tam jsem vklouzla na toalety, postavila se na záchodovou mísu a vší silou otevřela pevně zajištěné okno. Do tváře mi foukl ledový vítr. Na chvíli jsem zaváhala. Zapřemýšlela jsem, zda se nemám raději vrátit. Vždyť se můžu klidně zabít. Ačkoli, co by se stalo? Táta je mrtvej, máma mě nenávidí a dítě se stejně nenarodí zdravé. Přesvědčena touto myšlenkou jsem se doslova vydrápala na okenní římsu a vylezla ven na požární žebřík, který se k mé radosti nacházel ihned vedle okna. Po žebříku jsem vyšplhala až na střechu. Byla mi hrozná zima, prsty jsem měla úplně zarudlé a k mé nelibosti zrovna začalo sněžit. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Výhled na noční město byl nádherný. Přepadla mě vlna štěstí a euforie, dokonce jsem se hystericky rozesmála. 4

Pak jsem se ale zalekla svého vlastního chování, zvážněla a docela pomalu, co noha nohu mine, došla až na kraj střechy. Tam jsem se zhluboka nadechla a ač jsem nevěřící, pomodlila se. Věřila jsem, že mi někdo, ať už je to kdokoli, zrovna naslouchá. Šepot se pomalu proměňoval v neutišitelný křik. „Pane Bože, odpusť mi. Dej, ať je moje maminka šťastná. Vím, byla jsem špatná dcera. A teď za to trpím a trpět nikdy nepřestanu. Tak mi prosím, promiň. Všechno jsem pokazila, ale já se polepším...Odpusť“ Dořekla jsem a rozplakala se. Personálu mezitím došlo, že jsem zmizela a začal mě hledat. Když došel na střechu, bylo už ale pozdě. Před pár minutami jsem s vědomím, že ne jedna matka přichází o své dítě, skočila. *** Ač mi bylo fakt hrozně blbě, ten pád jsem tehdy přežila. Ale o dítě jsem přišla. A podle doktorů už žádné nikdy mít nebudu. Maminka se z toho všeho sesypala, zkolabovala a po pár dnech umřela. Takže teď už vlastně nikoho nemám. A jsem si vědoma toho, že si za všechno můžu sama. Co se týče drog, jsem z toho venku. Domů jsem se ale nevrátila. Začaly mě přepadat úzkostné stavy, až se u mě naplno rozjela psychická choroba - deprese a já musela být na čas umístěna do psychiatrické léčebny. Jsem tady úplně sama, aniž by mě někdo utěšoval nebo litoval. Velmi mi vadí, že s fyzicky zraněnými se soucítí a na psychicky nemocné se společnost dívá skrz prsty. Ale co už. Život je nespravedlivý a jiný už nebude. Ani lidé se nezmění. Budou se stále rodit a umírat. Budou dělat stále více nepoučitelných chyb, kterých nepřestanou nadosmrti litovat. Život je jako kolo mého invalidního vozíčku. Točí se stále stejně. Ale ne navěky. Jednou se rozbije a zastaví. Stejně jako já.

5