You are on page 1of 8

Autor: Lenka Myslivcová Soutěžní příspěvek č.

8 Kategorie: Základní školy Téma: Vzdor

Lucie a Petr
(povídka)

„Hodně štěstí, zdraví. Hodně štěstí, zdraví. Hodně štěstí milá Lucinko, hodně štěstí, zdraví.“ „Cože?! Co je…?! Kolik je hodin…?“ „Je už po sedmý, máš narozeniny.“ „Jo?? A jo. Vidíš, málem bych na ně úplně zapomněla.“ „A to si se na ně tak těšila. Jo, tady jsme ti s Jituškou upekly dort. Sfoukneš si svíčky?“ „Jistě mami.“ Vyhrabala jsem se z postele a ze všech sil jsem sfoukla těch patnáct svíček. Tak! Už je mi patnáct. Na tento okamžik se těším už od svých dvanácti let, ale co se změnilo? Cítím se pořád stejně. „Lucinko, zítra si musíš ještě dojít na úřad pro občanku.“ „Neboj, mami, na to myslím pořád. Už se na ni těším.“ Ukrojím si pořádný kus dortu. Jitunka se v něm patlá a neví, co má olizovat dřív, jestli ručičky celé od krému nebo lžičku s talířkem. „Luci, dělej! Nebo nestihneš školu!“ „Už se řítím. A nemohla bych být dnes doma, když mám ty narozeniny?“ „Ale, nepovídej. Do školy přece musíš, kdo by ti měl jiný popřát než rodina a přátelé? A holky se na tebe už určitě těší.“ „Hmhm, máš asi pravdu, tak dobře, ale zítra nepůjdu, protože bych nestihla skočit na úřad.“ „Tak dobře, ty ulejváku!“ křikla za mnou se smíchem. Cesta do školy. Zase jen to šedivé sídliště, pár posprejovaných zdí, odpadky všude, kam se podívám. A na konci toho všeho hnusu se tyčí naše nová, zrenovovaná školička. Jako pěst na oko, vážně. „Ahoj, tak povídej, co si dostala?“ „Neplaš, zatím nic. Bylo mi řečeno, že dárek dostanu, až budu mít občanku, takže zítra.“ „Tak dobře, ale už dneska to oslavíme, zvu tě! Po škole zajdeme do baru, pracuje tam moje ségra, neboj, ta nám namíchá super specialitu.“ „Jo, to by bylo super. Jen ještě nějak přežít těch šest hodin tady.“ „Tak, co to bude dámy?“

1

která byla naším křikem zmatená a začala popotahovat. A copak já za to můžu. v tamtom. ber to jako oslavu. ale bez alkoholu samozřejmě a hoď nám sem k tomu ještě pytlík chipsů. stejně už musím jít domů. je pozdě. Ten kouř smrdí opravdu hrozně.“ „A ty ho znáš dobře?“ „No dobře. to je jen tím horkem tady! A víš co. když se vidíme. budeš tak hodná a doneseš nám to tam. že to byla píseň My Girl od Nirvany. očividně byla se svým vzhledem spokojená.“ řekla a upravila si linky do dokonalé rovné čáry. bude to už tak pět let.“ „Páčko. do uší melodie.“ „Děkujeme. dáme si tu tvojí specialitu. „Klid mami. kdy jsem ze sebe smyla všechny nečistoty našeho špinavého města. jak tam pracuje Zuzky sestra.“ „Bez obav. na kterou jsem tě pozvala. Jak jde škola a takový ty ostatní formální žvásty. „Proč??“ „Ale…jen tak.“ „Kde si byla tak dlouho?! Podívej se ven.“ zaklapla zrcátko. tak se pozdravíme. kdysi chodil s Milkou. Občas se zeptá na rodiče. Mám pocit. mě to jen tak zajímalo. A to bude asi všechno. „Ty ho znáš?“ „Jasně.“ řekla zcela zabraná do svého odrazu v zrcátku. lehla do postele a začala číst. Milka. a kdybyste ještě něco potřebovaly.. rychle do koupelny!! Po přívalu horké vody. A proč smrdíš kouřem?! No můžeš mi to vysvětlit??“ začala mamka a vypadala dost rozzlobeně. sedneme si támhle. ale Lucinko. byla jsem se Zuzkou oslavit moje narozeniny. Kolik jsem ti dlužna?“ „To nech být. jsem se v županu s ručníkem na hlavě doklopýtala do pokoje.„Takže. A pozdravuj malou. vždyť je tam skoro tma.“ „Tak ahoj zítra. že ve většině barech je povoleno kouřit?“ „Vy jste byly v baru!?“ „No. A Milko. „Aha!“ „Tak. k pódiu. vidím ho poprvé v životě a teď se mi o něm snad 2 . Před oči se mi stále dostává jeho obraz. dokud sestra nepracovala tady.“. kterou tiše brnkal na kytaru. ty se nám červenáš!“ „Ne.. Zuzi?“ „Co??“ „Vidíš toho kluka?“ „Jakýho?“ „No. Bože! Už šílím.“ „Ale. tak občas na ni. Proč se nemůžu soustředit? Už pět minut tu čtu dokola jeden řádek. tady to máte. ta by nikdy nepracovala někde v pajzlu!?“ „To je pravda. Pustila přehrávač. viď. řekla trochu klidněji a začala se věnovat Jitunce.“ „Myslíš toho s kytarou? Tak to je Petr. tak budu na baru. sedí přímo před náma. Tu přece znáš.“ „Hele.

. to jak je malá. Byl to ON. „Jo. V kuchyni se Jíťa patlá v nevábně vypadající a zapáchající kaši... Vypadá to. „Ježkovy oči! Promiň. v tomhle jsem se nikdy nevyznala. Lucie!“ „Co? Kdo mě volá?“ „Lucie. co by se možná někdy mohlo podobat úsměvu.“ A hlavně vypni ten budík nebo ti hrábne úplně. ale úplně ztratím řeč.“ Ten trapný moment ticha. pokusila jsem se o něco. 213.viď?“ 3 . zrovna jsem ho trefila dobře. Jo.. Třeba kluci. Lucie!“ „Já jsem tady!!“ „My girl. my girl. „Ehm. v pohodě“. prý abych neměl zbytečně blbý nápady. že mám tě rád.. Stála jsem ve svém pokoji a rozhlížela jsem se kolem sebe.“ „Tak to musí být zajímavá práce. a aniž bych si toho všimla.. vylez už z tý postele.. pomalu jsme postupovali k východu.. že se mi podlomí kolena a sesunu se jim tady na podlahu. že miluju tě jako blázen. To už je ráno. nech už toho rozjímání a hni sebou. zavři oči a spi! A najednou. „Auu. zhasni. tak dělej. Ne.“ zkusila jsem nadhodit téma hovoru a světe div se.. tak to jsem potěšen.. už nic nedělej. nemůžeš dávat pozor?!“ vyjedu.“ „Petře?“ „Tell me. Fanoušci a fanynky jsou vždycky super... pěkně hraješ. Dojít na úřad není žádná těžká práce. které jsem kdy viděla. horší bude najít příslušné oddělení. Mělo by to být ve dveřích 233. ehm ..“ „Lucie a taky mě moc těší. hlavně když jsou takové pěkné jako ty. chci ti říct. už máš dneska dost. když se narovnám a podívám se na člověka. Budík. nestalo se ti nic?“ Musela jsem na něho koukat asi z otevřenou pusou. To musíš potkávat spousty lidí. najednou se přímo přede mnou rozletí dveře a vrazí do mě vysoká chlapecká postava. že tam možná i trefím. co by jí mohlo kazit bezstarostný život. Lucie... který do mě vrazil.. není nic tak závažného.“ „Co?? To tam ale nepatří!“ Vyletěla jsem do sedu. To není možné! Ne! To v žádném případě. to bude fuška. „Chci si nechat tetovat. odzbrojujícím úsměvem. 220.“ Usmál se na mě tak okouzlujícím. nebo co já vím! „Si v pořádku?“ zeptal se a podíval se na mě ustaraně těma nejhezčíma očima. „Tak deset let už to bude... těší mě.. „Lucie..bude ještě zdát. „Viděla jsem tě včera v baru.. „Já jsem Petr. donutili mě k tomu rodiče. „Jak dlouho už hraješ?“ zeptala jsem se. No a nějak se to uchytilo a teď se tím živím. Když přicházela puberta...holek. Docela jí závidím. jen jméno tvé. Jasně. že jsem v tu chvíli měla pocit.

není mi pět. delší hnědé vlasy mu sahají až skoro k ramenům..“ „Tak to všechno nejlepší. všechno se zpomaluje. že sem jdu pro občanku. POMÓC!! „Ne? Hm. viď?“ „No. že ještě pořád nemám občanku. kolik se toho může v poledne stát?!“ „To by mě teda zajímalo co!?“ 4 . Jen co jsem odemkla dveře od bytu. když mi galantně otevřel dveře. aby mamka nešílela. Zbytek cesty jsme ušli v naprostém tichu. nevšímám si cedulí s nápisem. „Kde si byla!? Víš. to já bych se klidně i rval!“ Mám pocit.. a užívám si posledních teplých slunečních paprsků. kdo by mi asi mohl udělat něco v poledne?!“ „Víš.“ potřásl mi rukou. teď mě snad mamka bude pouštět víc ven. že jsem v prvních chvílích jen valila oči. že se taky trošku začervenal. že si nepřišla zas tak pozdě! Dvě hodiny! Zpozdila ses o celé dvě hodiny! Kdybys šla z úřadu hodně pomalu. Už vidím první paneláky. mami.“ Dramatická odmlka! „Těch taky potkávám dost. nebuď drzá a neříkej mi. zrovna včera. když je něco potřeba. Kráčím parkem a užívám si padajícího listí všude kolem sebe. tak rádi vypomůžou. „A co ty. který mu ale neskutečně sluší.“ „Tak to si musela mít nedávno narozeniny. mám docela dost známých. která byla vidět pouze náhodou. to je zvláštní. kde jsem tak dlouho. ale žádná mě zatím moc neokouzlila!“ Zase ten úsměv. že mám narozeniny. toho jsem si ještě nevšimla. ale o deset víc! A zas tak pozdě jsem nepřišla. Ale jsem ráda. jak rudnu. nosí je v takovém zvláštním rozcuchu. spustila mamka takovou vřavu. který zakazuje vstup na trávu. že už konečně mám tu občanku. Je vysoký. kteří. ukládá se na zimu.. Ahoj. jsem ráda. jak já je nemám ráda. Procházím se mezi stromy.„Jo. A málem bych zapomněla . Všechno je tak krásně barevné. krásně se usmál a zakoukal se mi do očí. o tebe se musí kluci rvát?“ „No. „Jé. měla jsem alespoň možnost si ho pořádně prohlédnout.tetování. A co se týče holek. I když to ticho bylo chvílemi dost nesnesitelné..“ už se vidím..“ „To teda utíkej. „Děkuju! Tak já už poběžím. „Proč tak šílíš?! Vždyť je bílej den a navíc skoro poledne. jaký jsem o tebe měla strach!?“ „Klid. uvědomila jsem si. co to tam má!? Když se před námi zjevil obrovský nápis VÝCHOD. v té rychlosti jsem si ani pořádně neprohlédla. já na to málem úplně zapomněla. Má ji na spodní straně zápěstí.“ „Pro co. začíná být hysterická.“ „Hele. tak si doma za hodinu!“ Už je to tady. jenom taková malá kérka. třeba se ještě někdy potkáme?!“ „Ahoj!“ celá rudá jsem se otočila na podpatku a utíkala zpátky nahoru najít tu zpropadenou místnost 233. že mám narozeniny zrovna v říjnu. prosím tě?“ „Úplně jsem zapomněla. tuhle roční dobu mám nejradši a není to jen kvůli tomu. musím zpátky nahoru.

. která mi přišla jako věčnost. „Tak až se ti něco stane. Slabou vůni vody po holení. mohla bych přecházet po celém bytě.„Tomu ještě nerozumíš!“ „Jo. Uložila jsem jí do postýlky a šla za mamkou do chodby. to ona přímo nesnáší. Tak promiň!“ „Ach. co máš a nemáš dělat. sýr. Myslím. Asi za deset minut se ozvalo lehounké ťukání.. paní Kafková tě viděla s nějakým klukem. „Víš. Po dvou hodinách “pilného“ učení jsem byla úplně vyšťavená a hlavně nesnesitelně hladová. „Já přece vím. zhluboka se nadechni a vrať se do reality. Nakonec mě objala a pláč nezadržela. ale to bych nesměla mít svou hrdost. Je tu salám. Ještě teď si ho dokážu živě vybavit. hmhmhm. Co mám dělat??? Nevydržím chvíli na jednom místě. jasně.. „Byly jsme na dlouhé procházce. máš svůj rozum a víš. Ukrojím si k němu pořádný kus chleba a teprve. Vyhrál to jogurt. Chvíli. vrátíme se tak za hodinku. jogurt. co mě kde může potkat a…chtěla jsem se ti omluvit. máchat ručičkama a žvatlat. když chci odejít zpátky do pokoje. „Víš. vlastně celý byt byl tak podivně tichý. do pokoje bych to asi nestihla.!“ Otočila jsem se a odešla do pokoje. Potichoučku jako myška jsem se vyplížila z pokoje a mamka s Jitunkou nikde. Zuzce volat nemůžu. abych na ni viděla. tak rychle zasednu ke stolu a dělám. jak jsem na tebe byla hnusná. a . že mám největší práci s rozžvýkáním velkého sousta chleba.celkově prý vypadal jako takové podivná existence. Mamka“ Ani jsem se nenadála a uslyšela jsem rachocení klíče v zámku a veselé žvatlání toho našeho malého prcka. můžu?“ „Hm!“ Otočila jsem se na druhý bok. že by to mohlo být něco v tom smyslu. Lucko!“ „Jo! Co!?“ „Pojď mi jí prosím podržet. říkala.. Oči. ať se můžu vyzout!“ Doběhla jsem do chodbičky.. tak jako. bezbrannou holčičku!“ „Ale mami. aby se ti něco nestalo…“ „Neboj! O mě strach mít nemusíš! Já se o sebe dokážu postarat sama!!“ Trhla jsem vzdorovitě hlavou a otočila se zpátky na druhý bok.teda oproti tobě. čemuž jsem se hrozně divila. které byly na chvíli vpité do těch mých. že už si velká holka.. Otevřu lednici. tak jí pěkně otevři a začni se učit.. začala se na mě zvesela smát. Chvíli na to byl slyšet dětský pláč a známá ukolébavka. „Tak jsme doma.. má ještě školu. támhle v rohu ti leží taška. že nemá daleko od pláče. schválně jsem za sebou třískla dveřmi. mami. Jak jsem jí sundala bundičku.“ nebo tak něco. vzala dítě a odnesla Jitunku do kuchyně. „Šli jsme na procházku. si všimnu papíru na stole. Ale když já tě pořád vidím jako tu malou. Přecházím z jedné strany pokoje na druhou jako šelma v kleci. nevím. „Luci. Určitě to probudí Jitunku. bezbranná nejsem a malá už vůbec ne!“ 5 . kterou zpívala i mně. No. tak co si dáme.. A měl dlouhé vlasy.. moc se mi tam líbilo. nechala jsem si to celé projít hlavou a měla jsi pravdu. tak za mnou nechoď!!“ Zvedla se z postele a třískla dveřmi. že vypadal staře. A aby taky ne. V kuchyni se zdálo být ticho.. Lucko!“ vypravila ze sebe a bylo vidět. Lucie! Uklidni se.

to se nemusíš bát. ale hlavně zdravý věci. Nazdar. jak funguje. celer. „To je všechno možný.. Ale můžu ti říct. Vstávání bylo bolestivé. „Chci ti říct.. počkej. Něčeho se drž nebo spadneš. že rád tě mám. „No. tak to je smůla. na mě. Když jsem navíc začala ještě kašlat..?“ „Jo..“ Konečně jsem ho našla. a to jsem na něj dneska tolik myslela. prášky už asi začínají zabírat.“ „No. že by se potřeboval na něco zeptat!“ „A na co?!“ „To ti neřeknu.“ Hm. Nejdřív mi přinesla teploměr. mě nahnala ke mně do pokoje. „.. že jsem vůbec nevěděla od čeho. bolela mě celá Lucinka. chci si nechat. kdybych mohla. „Přinesla jsem ti oběd. Skoro 39 °C. Včera večer volal sestře.“ „Tak jo. prosím. hele.“ řekla jsem trochu ochraptělým hlasem. který potvrdil její podezření.. tak to ti teda pěkně děkuju. utnula jsem mu to hned v zárodku. Vrhla jsem se jí do třetice kolem krku. usnula jsem snad ještě líp než Jitunka. Je v tom mrkvička. „Lucko.“ řekla a zvesela do mě nacpala třicet pět kapek opravdového hnusu. nebo budeš o hladu!!“ „To teda budu radši o hladu. Já to slíbila. Okamžitě dala Jitunku do postýlky. že. Navíc mě ještě škrábalo v krku. celkově to bylo celé divné. no zkrátka všechny dobrý. neštvi mě. tak ti to řeknu.“ Nakonec jsme se objali ještě jednou a odešli spolu do kuchyně. A teď už musím končit.“ „Ne.. To ti nijak neuškodí.miluju tě jako blázen.. nedělej fóry. co?“ řekla jsem rozespale. kde mě uviděla mamka v mém zbídačeném stavu. protože já mám pro tebe novinku.“ „Co to je?“ Když jsem přičichla k nevábně vonící polévce. „Ty si nemocná?“ „Jé. nadopovala prášky a přinesla hektolitry čaje. A omluv mě. Mamka mi přinesla dárek. že mě budou muset omývat.“ „Hm. než jíst tenhle sajrajt!“ 6 . Čau. to je tajný. prý jestli mi dá telefon. Fakt. Lucinko. ty si ale všímavá. Zvoní.“ Co? Vždyť budíček už mám za sebou. že tě přes den čeká příjemné překvapení. Došourala jsem se do kuchyně. „No nazdar. Tak to hezky sněz!“ „Ne. prosím tě?“ „No kde bych byla. poděkovala a odešla do pokoje vyzkoušet. kde seš. nejhorší ale bylo. pórek.. tohle já jíst nebudu. Po půl hodině jsem byla už tak unavená. skoro mi vypadly oči z důlků.. Ty mi to taky promiň. Zuzka volá. vždyť ani prase u jídla neleží. Když jsem ho rozbalila. slyšíš mě??!“ „No. Mamka na mě navalila peřiny. myslela jsem.“ „To teda užiju. Petr se na tebe ptal.“ „Cože. nasoukej do sebe tu polívku. že jsem musela zalehnout. Ahoj a užij si to ve škole.„Já vím. kde jsem dojedla jogurt. Bohužel se mi o Petrovi nic nezdál. vyhrabala někde kapky na kašel.. „Chci ti říct.“ dál to Jirka Macháček nestihl dozpívat. Plavalo tam všechno možné i nemožné.. Tak se zvedni.. hrášek. že asi do konce týdne nepřijdu. jsou prošlý jenom měsíc. hele. úplně nový notebook.. doma. chce se mi hrozně spát. že rád tě mám. to teda budu radši o hladu!“ „Lucie.

A co tady stojíte tak v síni. mamka se zatím uklidnila. „jsem přišel za Luckou. „Kdyby si něco potřebovala. rozpačitě přešlapuje z nohy na nohu a moje mamka na něj kouká. Zase budu spát. Ne. tak by mě neslyšeli.„Jak chceš. vždyť s ním nehodlám hned spát. že i kdybych šla jako slon. Na “noťas“ se mi nechce. rychle jsem se podívala do zrcadla. v klidu mami. holčičko.“ „Jé. jak ne největšího zločince.. kolik je Vám?“ „Jo. „A co si mám jako uvědomit?“ „No. nebo prostě jen tak.“ zase přešlápl. A pak začne výslech. . Co chceš?!“ „Já. opravila potřebné. že je o pět let starší než ty. Poseděli jsme v kuchyni.má se dobře. Mezi dveřmi se na mě ještě otočil. mamka rozezlený. mamka něco mluvila a do toho se mísil ještě jeden hlas. Když rachotu neubývalo. že jsem to prozatím uhrála. že zase nepráskla dveřmi. tak jsem tě přišel navštívit.. já s Petrem jsme se bavili o všedních věcech. co můžu dělat jiného. vždyť sem hrozně táhne.. já jsem Petr Kvasnička. A Lucie.“ „No to se ještě opovaž.“ Už jsem jenom viděla... vylezla jsem z postele a potichu jako myška. zvedla jsem se s ním a šla ho doprovodit. jak se mamka nadechuje.“ naposledy se usmál a zavřel za sebou dveře. patnácté. volal jsem Zuzce a ta mi řekla. číst nemám co.. aby nechytla mamka nějaké podezření. ano. rád bych si s Luckou popovídal. v lednu mi bude dvacet. Zuzka říkala. Petr je jen můj dobrý kamarád (zatím) a dobří kamarádi snad spolu nespí…nebo snad jo?“ 7 . no a když se Petr po hodině a půl rozhodl svou návštěvu ukončit. „Víš vůbec kolik mu je!?“ „No vím a co jako?“ „Je mu dvacet a tobě jenom patnáct. tak. „Popovídal!? A jste si vědom toho. takže jdeme spát.“ Uf. Když mamka uslyšela cvaknutí. že jsi nemocná. Probudil mě nějaký rachot na chodbě. divím se. pojďte dál. „No. Uvědomuješ si to!?“ Zase začala hysterčit.“ „Ježiš. že měla před dvěma dny narozeniny. nebudu kvůli tomu vstávat. nechám to být. mně? No.. tak teď se všichni uklidníme. Potichounku jsem je otevřela a co nevidím. jak si mě tu našel?“ Oba dva upřeli pohled na mě. její klid se najednou změnil v obrovský vztek a spustila. vypadá to. vyřítila se na chodbu.“ řekne Petr. „Ahoj Petře. Potřeboval jste ještě něco?“ „Ehm. Kvasničko. usmál se a podal mi lístek s telefonním číslem. „No nazdar. Petr stojí ve dveřích. nějakou couru tu doma mít nehodlám!!“ „Dobře mami... jsem se doplížila ke dveřím. jak chceš!“ řekla rozzlobeně mamka a odešla. učísla vlasy a skočila jim do hovoru. Petr udivený. spíš přibývalo. By mě takhle zajímalo. mám ale pocit. „Dobrý den.“ podrbal se v hlavě a v tu chvíli jsem já i mamka zahlédla jeho tetování. že je nemocná..jsem se chtěl zastavit a zeptat se jak se má…?“ „No. tobě je teprve patnáct a to ještě ke všemu jenom dva dny. tak to si moc hodnej.

domluvili jsme se kdy a kde. docházejí jí slova. Copak ty si neviděla to jeho tetování?!“ „Viděla. Usínala jsem sice hladová. jestli bychom si mohli domluvit schůzku. co kde provádí za orgie?!“ „Orgie. Zeptal se mě. jestli mi nezpůsobil nějaké potíže a zeptal se. v dnešní době zcela normální.“ „To je jedno!“ No konečně. A mohlo by třeba vzniknout něco víc než pouhé přátelství!??? 8 . rozloučili se a mně bylo krásně. Tetování je.„No. „Tak dobře. to já nevím. Odešla. děláš. Už jsem to prostě nevydržela. kde si to vzala?!“ „No. že Petr neexistuje! Jo?“ Na to mi neodpověděla. S tím jsem ihned souhlasila. Nakonec jsem mu stejně zavolala. dělej prostě. stačí mi podívat se na něj. tak se se mnou prostě na tohle téma nebav. jako kdyby to bylo kdoví co. já jsem se zavřela ve svém pokoji a čelila nutkání zavolat ihned Petrovi. že se už brzy uvidíme. co doma. ale až za dvě hodiny. ale s pocitem. maminko. prosím tě.