You are on page 1of 2

Autor: Barbora Chýtková Soutěžní příspěvek č.

13 Kategorie: Střední školy Téma: Vzdor

Mami!
(Vypravování)

„Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, kam se chystáš?! Zastavila Martina ne příliš klidným hlasem Šarlotu pakující se ze dveří. ,,Do Los Angeles! Nečekaně!“ odpověděla podobně podrážděným hlasem Šarlota. A v tu chvíli jsem věděla, že je čas vyklidit pole. Popadla jsem nedojedený rohlík, pískala na Bonnyho a v rychlosti spolu s ním opouštěla kuchyň. Tam se totiž schylovalo k bouři. „ Ty jsi snad nepochopila, že Peter zítra nepřijede? Zítra ani pozítří a ani žádný jiný den příštího týdne! A to pro tebe znamená, že tu s námi strávíš nastávající týden!“ „Mami! Já vím, že táta přiletět nemůže. Ale to ještě neznamená, že do Los Angeles nepojedu. Jsem už dost velká na to, abych to zvládla bez táty!“ Hm…tak to nepomohlo. Jsem teď sice mimo hlavní bojiště – kuchyň. Ale na dvoře jsem je stále zřetelně slyšela. Jejich hlasy budu slyšet asi pořád, i kdybych odjela 10 000 mil daleko. Martina má velice pronikavý hlas a Šarlota to evidentně zdědila po ní. Moje myšlenky se vzápětí potvrdily. ,, A ty jsi v mým věku taky jezdila bůhvíkde!“ vybuchla Šarlota. ,,Jenže já jezdila na výlety a brigády – a ne na večírky a diskotéky“ začala se Martina obhajovat. ..Já byla uprostřed přírody s kamarády a spala pod širákem a ne ve ztemnělém velkoměstě! To je rozdíl holka!“ ,,Mami! Není to žádná diskotéka a kamarády tam budu mít taky! Co by se mi mohlo stát?! Já jsem soběstačná!“ ,,To snad nemyslíš vážně?! Je ti 14! Jsi ještě dítě! A v Los Angeles ty sama? Ne, ani náhodou!“ ,,No dovol!!! Ještě dítě?? Vždyť je mi skoro 15! “ No, tak to trochu přehnala. 15 jí bude za víc než půl roku. Přesně 28 dní po mně. Jsme si věkově dost blízko. Martina si myslela že si budeme rozumět, když si mě k sobě brala. Po smrti mých rodičů…Ale to už je dávno, celý rok…A zároveň jakoby to bylo před chvílí… „Ne zlato, 15 ti doopravdy ještě není“ vytrhl mě ze zamyšlení rozčílený Martinin hlas. „A i kdyby bylo, tak nikam nejedeš! Prostě budeš tady a basta!“ „Ale mami,“ zkusila to Šarlota z jiné strany, když viděla, že to po zlém to nepůjde. „Ale ten večírek je důležitý! Lissa slaví narozeniny. A bude tam hodně lidí. A já tam taky musím být!“ Poslední větu dodala trochu trucovitě. „Ne, zlato, prostě ne“ stála si na svém Martina. Šarlota občas jezdila na týden za svým tátou do Los Angeles. Zítra se měl vrátit z dovolené ve Francii. Ale naneštěstí někde na Islandu vybuchla sopka a kvůli sopečnému prachu se museli zrušit všechny lety. Tudíž by sem Šarlota Petera nedostala, ani kdyby se na kousky rozkrájela.
1

„Pitomá sopka,“ rozčílila se opět Šarlota. Už asi nevěděla na co se zlobit. „To nemohla vybuchnout někdy jindy?“ „To už nezměníš. A přestaň se zlobit a tvářit jak kakabus“ ukončila už přívětivějším hlasem rozhovor Martina. Vypadalo to, že už je po bitvě a poražený se snaží smířit se svým osudem. Martina si šla po své práci a Šarlota vyšla ven na dvorek a hrcla vedle mě na lavičku. „Víš, že ti někdy závidím to, že nemáš mámu?“ „To nikdy neříkej, nevíš jaký to je, mámu ztratit a buď za to ráda. Martina je moc hodná a myslí to s tebou dobře“ „Dobře? A ona? To tak ve snu. Furt je proti mně!“ „Ale prd. Vždyť tě má ráda. A ty ji taky. Jen si to přiznej“ „No…asi máš pravdu. Ale, hej, pojď už něco dělat. Když už nebude Lissina oslava, co takhle pořádná dvouhodinová vyjížďka?“ „Jo, tak v tom s tebou naprosto souhlasím“ Naráz jsme vyskočila z lavičky a s dobrou náladou a Bonnym v patách se vydali k našim čtyřnohým kamarádům.

2