You are on page 1of 2

Autor: Barbora Smetanová Soutěžní příspěvek č.

19 Kategorie: Základní školy Téma: Vzdor

Vzdorovat?!
(úvaha)
Vzdorovat je někdy opravdu těžké. Ale jak pro koho a za jakých podmínek. Když jsme sami, někde zavření v koupelně nebo v pokoji a jsme naštvaní, přesně víme, co bychom komu řekli. Ale je to tak doopravdy? Když se pohádáme s rodiči, je vzdorování o něco snazší, než vystoupit před několik tisícovek lidí a říkat, co se nám líbí nebo nelíbí. Když přiletí facka od tatínka, okamžitě víme co říct. „Au, za co to jako bylo?“, nebo „zbláznil ses? To bolí.“ Pro ty odvážnější a méně vychované jsou to i jiná slova! Někdo vzdorovat neumí. Například já jsem ten tip, co nikdy neví co říct a radši bezeslovně odejde. Ale ve škole? To si pusu otevřít umím. Hlavně, když jsem nespokojená s tím, co říkají učitelé. Problém je v tom, že z toho můžu, nebo spíše všichni můžeme mít problém a nikdo stejně neposlouchá to, co říkáme. Když nás někdo obviňuje z toho, co jsme neudělali a oni nemají jak dokázat, že to tak opravdu bylo a stojí si za svým. V nejlepším případě si to ještě trochu přibarví a přesně ví, co chceme a nechceme říct. Nechtějí slyšet náš názor. To mi vadí nejvíc. Když potkáme, nebo známe nějakého tichého člověka, většinou si pomyslíme, že ten v životě nemůže nic dokázat svým slovem. Že neumí a nemůže mluvit před mnoha lidmi a říkat, co si myslí. Že všechno jed odkýve a je spokojený. Ale podle mě je to právě naopak. Jsou v tom lepší než my, co se pořád smějeme, říkáme, co si myslíme a hádáme se, kdo že má vlastně pravdu. Znám spoustu takových lidí. Někdy si přeju, abych to taky uměla a věděla, jak správně zareagovat v dané chvíli. Ale tohle už se člověk asi nenaučí. A kde je podle mě nejvíce lidí, co neumějí nic jiného, než sami sobě vzdorovat? V politice. Tam se podle mě najde nejvíce takových lidí. Jenom se hádají, protestují proti návrhům a řvou na sebe. Tak by to podle mě fungovat nemělo. Jestli budete hledat člověka, který umí nejvíce vzdorovat, zajděte tam. Určitě si vyberete. Když se na někoho rozhněváme tak, že nám z pusy jedou slova v nesmírné rychlosti, ani někdy nevíme, co říkáme. Občas řekneme i to, co jsme nikdy říct nechtěli a pak toho litujeme. Ale jsou i lidé, s kterými je hádání prostě „normální“. Například jeden můj kamarád se bude s naší učitelkou hádat, nesouhlasit s ní a naopak, prostě pořád, dokud nevyjde ze školy. To už je prostě, jednoduše řečeno pro naši třídu, povinnost. Zní to divně, ale je to tak. I takoví jsou lidé. Ve svém okolí znám lidi, kteří umí říct, co si myslí a umí protestovat proti něčemu, co jim zrovna není po chuti. Někdy si říkám, že snad jenom já jsem výjimka. I když na to nevypadám a hodně kamarádů by semnou nesouhlasilo.

1

Obdivuju lidi, kteří za 2. sv. války dokázali jít proti fašismu a protestovali proti tomu. To je podle mě opravdu kuráž a odvaha. Když byli ochotni za to i zemřít? K tomu není co dodat. Jsou to pro mě velcí hrdinové. Udivuje mě, že ale takových lidí už na světě moc není. Všichni radši všechno odkývou, než aby za svůj názor museli být třeba potrestáni a celý život žijí v tom, co se jim nelíbí a není jim příjemné. Takhle by to nemělo být. Vzdorovat je třeba pořád. I když je to někdy těžké a každý z nás na to střádá hodně odvahy. Je potřeba se umět postavit, co je špatné a s čím naše mysl není spokojená. Každý by si to měl uvědomit a nebát se říkat, co si myslí a jaký je jeho vlastní názor! 

2