Kulturně – historický úvod

1. charakteristika doby: Revoluční období, v Čechách se upevňuje moc císaře Františka Josefa I. Je to také období Bachova absolutismu (přísná cenzura, potlačeno svobodné novinářství a omezena svoboda. Roku 1859 bych absolutismus omezen a dochází k uvolnění poměrů. Je vydán Říjnový diplom, ale naděje Čechů končí rozpadem Rakouska – Uherska. V čele Čechů stála jedna strana, která se začátkem 60.let rozdělila na dvě strany. I. Staročeši – konzervativní křídlo, nejvíce zastoupené šlechtou. II. Mladočeši – křídlo liberální, nejvíce zastoupené průmyslníky. V této době se rozvíjí publicistika a vytvářejí se kulturní spolky ( Hlahol – pěvecký, Sokol – tělovýchovný,..). Umělecká tvorba se již stává povoláním a není to pouhá služba vlasti. 2. životopis autora, bibliografie: a) Pocházel z Malé Strany, z ulice Ostruhová, která se později přejmenovala na Nerudovu, z domu U Dvou slunců, kde prožil celý život. Od roku 1845 studoval na malostranském gymnasiu a od r. 1850 na Akademickém gymnasiu. Po maturitě se neúspěšně pokoušel, na nátlak otce, studovat práva. Prošel několik úřednických zaměstnání, kde byl nespokojen, proto zkusil, tentokrát z vlastní vůle, opět neúspěšně studovat filosofii. Jako novinář začínal v Národních listech– list mladočechů, později působil v časopisech Obrazy domova a Čas. Přispíval i do časopisů Kwěty, spolu s V.Hálkem vydával časopis Lumír. Roku 1871 byl prohlášen za zrádce národa. V této době podnikl několik cest do Německa, Francie, Maďarska, Itálie, Řecka a Egypta. O těchto cestách si vedl záznamy. Jan Neruda se nikdy neoženil, ale své první lásce – Anně Holinové to pravděpodobně nabídl. Anna Holinová byla jeho celoživotní láska, věnoval jí řadu svých básní, ostatní jí nazývají věčnou Nerudovou nevěstou… Jeho druhou láskou byla Karolína Světlá, kterou považoval za ideální ženu. Jeho třetí milenkou byla Terezie Macháčková, která ale zemřela. Jako starý se zamiloval do Boženy (příjmení je neznámé), která v tu dobu byla velmi mladá. Jan Neruda se celý život cítil zneuznán a od toho se odvíjel jeho často až záporný vztah k lidem. Měl problémy s alkoholem. Většinu života prožil v nouzi. b) Hřbitovní kvítí 1857 – tato básnická sbírka je vrcholem jeho tvorby Knihy veršů 1867 – obsahují verše z let 1857- 1867, plus výbor ze sbírky Hřbitovní kvítí. Zpěvy páteční, Písně kosmické

3. kulturní charakteristika doby: a) V tomto období prodělala česká společnost rozsáhlé změny které se promítly i do literatury, během této doby se z okrajového jazyka, stal samostatný jazyk a ze zanikající řeči se stala plně respektovaná řeč o jejíž plnohodnotnosti nikdo nepochyboval. V tomto období se spisovatelé dělí do několika skupin – Májovci, Ruchovci, Lumírovci,.. Jan Neruda patřil do skupiny první. Tato skupina obdivovala český romantismus, především pak K.H.Máchu. Máchův Máj vydali jako 2. almanach. b) Architektura: Nová doba však odmítala vzory minulosti. Dávala přednost zdůraznit konstrukční vlastnosti staveb. Začali se také uplatňovat nové stavební hmoty- beton a železobeton.

1

Sochařství: Zvýšená potřeba reprezentace se projevovala hlavně ve zřizování pomníků. Nejvýznamnější sochaři byli: Josef Václav Myslbek- proslavil se hlavně sochou sv. Václava, a sochami pro Vídeňský parlament. Dalšími významnými sochaři byli : Ladislav Šaloun a Ladislav Suchard. Divadlo: Stavbou Národního divadla se splnil sen všem dávným obrozencům. Aby divadlo mohlo vůbec existovat muselo hrát díla i lehčího žánru- operety a konverzační komedie. Na toto téma se v Praze orientovala celá řada pražských kabaretů. V jiných městech i malých působila stálá divadla v kterých hráli ochotníci nebo kočovní herci. Malířství: Stavba Národního divadla dala příležitost i výtvarnému umění. K výzdobě této budově byli zváni nejnadanější čeští malíři -Mikoláš Aleš, František Ženíšek a Josef Tulka. Ve Francii se proslavil malíř Alfons Mucha. Dále Max Švabinský, Jan Preisler, Julius Mařák a Antonín Chitussi. Hudba: Nejznámější z našich hudebníků této doby byli Bedřich Smetana. Další známí autor

byl Antonín Dvořák a Leoš Janáček. . Pak zde působila věhlasná světová pěvkyně Ema Destinnová.

2

1. Týden v tichém domě
Povídka začíná v hokynářském krámě, ve kterém spí matka, otec a syn. Ráno se zjistí, že v domě zemřela již stará paní Žanýnka. Potom se přesouváme k rodině pana domácího. Zde žije paní a pan domácí, společně se svoji dcerou Matyldou. Na návštěvu k nim přijdou Baurovic dámy. Povídají si o muži Matyldy, nadporučíkovi Kořínkovi. Večer svítí měsíc a „usadí“ se u doktora Loukoty, dalším obyvateli domu, na židli. Doktor se dne vrátil až pozdě v noci, ze stěny sundal kytaru a začal, u otevřeného okna, hrát. Tím však rozštěkal domácího psa. Porot raději usedl a prohlížel si svoje odřené koleno. V průjezdu, když se vracel domů, potkal Márinku Baurovic s Václavem. Snažil se jim vyhnout, ale kolenem drcnul do manglu. Hospodářský úředník, u kterého doktor v podnájmu bydlí se jmenuje Lakmus. Ten má se svojí ženou dceru Kláru. Pan Lakmus měl těžce nemocnou nohu a proto nemohl vycházet skoro vůbec ven. Vždy ho viděli jenom v okně. Další den, když Klára zadělává v kuchyni na nákyp, paní domácí povídá s mužem. Sdělí mu tajemství o jejich Klárce. Tak je prý velice zamilovaná do doktora Loukoty. Nakonec svolí i otec a matka jde ke svému budoucímu zeťovi na námluvy pro dcerku. Jelikož, ale začne chodit kolem horké kaše, doktor z toho pochopí jenom část a myslí si, že domácí ví o jeho vztahu k Jozefínce a proto svolí, že si ji vezme. Nakonec ale zjistí, že celou tu dobu mluvila o její dceři Kláře. Z toho už se nemůže nějak vyvléct. Pak se vrátil domů pan Ebr. Byl nějaký divný a sotva přišel domů, poslal ženu pro paní Bavorovou. Té sdělí špatnou novinu, že prý je s jejím synem konec, že psal špatné řádky na úřad a na samotného prezidenta úřadu.. Pak se zavřel do pokoje a přemýšlel. 3.den této povídky se koná Žanynčin pohřeb. Zde jsou hlavně obyvatelé domu, ale i pár příbuzných, kteří se přijeli přihlásit spíše o dědictví. Večer pan doktor bez ustání přemýšlí, jak se z toho dostat. Nakonec rozhodne, že nazítří donese polední psaní Jozefínce, vyzná ji lásku a odstěhuje se s ní co nejdřív. Ze zamyšlení ho vytrhne Václav, který mu donese novelu, kterou sám napsal, na zhodnocení. ¨Také si přišel pro radu jak se stát spisovatelem. Doktor, mu poradí, že musí mít hlavně kapitál. Povídají si spolu a Václav se doktora ptá jestli jde také na svatbu Jozefínky a pana Bavoráka. Doktorovi se zatmí před očima a rychle usedne do křesla. Přiletí Klára s matkou a o doktora se starají. Paní domácí si ani nevšimla, že položila lucernu na papír, který by mohl lehce chytnout. Když ji oddělávala, četla co na něm bylo napsáno. Bylo to oznámení svatby doktora se nějako dámou, ale nebylo tam ještě napsáno její jméno. Matka proto Loukotu dostrkala k tomu, aby tam dopsal Kláru. Doktor se ale, s vidnou peněz, nebránil a jméno Kláry dopsal. V noci však doktor nespí příliš dobře. Hlavou mu hýří myšlenky a postavy všech. Další den se koná Valinčin koncert. To je mladší sestra Matyldy. Marie si povídá s jejím ženichem o hudbě. Nakonec mu prozradí, že si vybral špatnou nevěstu, že rodina má samé dluhy. Bavorák se lekne a jde doprovodit slečnu Marii i s její matkou. Matylda je z toho nešťastná. Druhý den ráno se koná Jozefínčina svatba. Václav potká Loukotu, jdoucí do Stromovky za Klárou. Doktor se ho ptá kam jde a on mu odpoví, že pomstít mužské pohlaví. Charakteristika postavy: Doktor Loukota – Byl vlasů černých, pečlivě přičesaných v slušnou a pevnou formu, jaká hlásala, že je každodenně a na vlásek tatáž. Obličej jeho byl kulatý, hladce oholený, jak se zdálo, bez zvláštního výrazu. (Týden v tichém domě, str.19 – doktor je starý mládenec) - Byla to tvář dobrácká, oko pohlíželo nyní přívětivě i dosti vesele; přece však lze z každého rysu čísti, že ta tvář již hezky dlouho přes čtyřicet let na svět se dívá. (str.19 – doktor byl dobrý muž, s každým vycházel a každému rád vyšel vstříc) - „Ach, Jozefínka asi už spí – pa, koťátko, nechala si něco pěkného zdát! Je to roztomilé kotě – a tak dobrosrdečna!“ (str.45, doktor je vášnivě zamilován do Jozefínky, píše ji básně a v duchu je stále s ní)

3

Zobrazení Malé Strany: - A dům to stavby divné, jakých arci tiché více na nejpříkřejším svahu Ostruhové ulice. Dům má poměrně značnou hloubku, prostým průsečím svým dívá se v ulici Ostruhovu, kdežto zadní část budovy hledí do hluboké a mrtvé uličky Svatojánské. (str31) V přední části lze z ulice vidět vlevo krám hokynářský, vpravo hospůdku.(str.31)

- V této povídce jsou lidé na Malé Straně ukázaní jako slušní a hodní. Není zde velká závist a všichni si pomáhají.

2. Pan Ryšánek a pan Schlegl
Povídka vypráví o hostinci u Šajnů. Ten je Olympem pro všechny „malostranské bohy“. Těmi byli úředníci vojíni a profesoři. Každý je znal a uctivě je zdravil. Scházeli se zde všichni. Pan apelační rada – dlouhý, suchý a nesmírně vážený. Pan jednooký hrabě – velký, kostnatý, svěží červené barvy, kratičkých, bílých vlasů, s černou sponou přes levé oko. Pan tlustý, štábní lékař. Nikolo přestárlý, ale přesto ve výslužbě. Nejznámější jsou však pan Ryšánek a pan Schlegl. Ti měli v hostinci svoje místo a nikdy jiný se neodvážil si sem sednout. Ti dva vždy sedávali naproti sobě, ani jeden si však druhého nevšímali a ani spolu nemluvili. Tak seděli po celých 11 let. Všichni znali jaká zášť je mezi nimi a znali i původ. Byla to žena, oba milovali tutéž. Nejprve byla s panem Ryšánkem a potom se stala paní Schleglová. Neví se proč přes tuto nenávist sedí u jednoho stolu. Vždy přichází stejně. Kolem šesté hodiny, vypijí tři sklenice piva a odcházejí společně také domů. Jednoho dne se vše změnilo. Pan Schlegl dnes přišel jako prví, posadil se, nacpal dýmku a začal bafat. Přišel k němu hostinský a řekl mu, že má pan Ryšánek zápal plic. Z toho se dostal až na jaře. Opatrně se procházel po sadech. Ke Štajnicům již nechodil, až jednou ke konci červa sem opět zavítal. Ten den, když se pan Ryšánek koukal jinam si ho pan Schlegl snad poprvé v životě pořádně prohlédl. Pan Ryšánek při své první návštěvě dostal chuť na dýmku. Sáhl do kapsy, ale nemohl nahmatat svůj tabák. Poslal si drobného sklepníka k sobě domů, aby sáček s tabákem donesl. Mezitím mu pan Schlegl nabídl svůj tabák. Pak když viděl, že panu Ryšánkovi chutná i dýmka řekl: „Už jsme se tu o vás báli.“ A od té doby seděli a mluvili spolu u třetího stolu. Charakteristika postavy: Pan Ryšánek a Pan Schlegl - Pan Ryšánek byl větší, sušší jak praveno starší. Nevězel již v jakési dobré kůži, byl často sláb, spodní čelist jeho úst mimovolně se již odlučovala a svěšovala. Šedivé oči užívaly skel, zabraných do černé kosti. Hlavu pokrývala světlá vlásenka a podle nezcela zašedlého obrví bylo možno usoudit, že pan Ryšánek býval blondýnem. (str.149, popis pana Ryšánka) - Pan Schlegl byl zavalitý, myslím, že byl bez krku. Hlava jeho byla jako puma; vlas silně prošedlý, černý, obličej kde oholen, tam modročerný, kde bezvousí, tam růžový, kus svítivého masa a pak kus tmy, jako potemnělá podobizna od Rembrandta.(str. 149 – 150, popis pana Schlegla) - Dlouho zůstávala bez nejmenšího pohnutí, jen rty se otvíraly a vypouštěly kouř a někdy se svezl troubel z koutku do koutku. Pak přistoupil k němu nějaký známý. Rozhovořili se a pan Schlegl se několikrát hlasitě smál. (str. 151 - I přesto, že byl pan Ryšánek nemocný, pan Schlegl si zachoval chladnou hlavu a nedával najevo žádné city. Byl k němu naprosto lhostejný.)

4

Zobrazení malé Strany: - Malá Strana – beru domy i lid – má cosi tichého, důstojného, starobního, řekněme i podřímlého do sebe, a v to vše byli také vhaleni onino páni, i v tu podřímlost. (str.142) - V této povídce není zobrazení ani tak Malá Strana, jako důkladný popis hospody u Štajniců. Ten působí jako Olymp. Všichni se zde znají, povídají si spolu a pomáhají si. - Přední to tamější restaurace: první dům za Mosteckou věží vlevo, roh ulice Mostecké a Lázeňské, velká okna, skleněné velké dvéře. Jediná restaurace, která se směle postavila do nejveřejnější ulice, otvírají se ještě k tomu přímo na chodník. (str.141 – popis hospody u Štajniců)

3. Přivedla žebráka na mizinu
povídka vypráví příběh žebráka - pana Vojtíška. Byl na Malé Straně velice znám. I s policajtem panem Šimrem si povídal jako se starým známým. Pan Vojtíšek vždy žebral do půl dvanácté, pak šel ke kostelu Sv.Mikuláše, kde posedával, ale nikdy nežebral. Jednoho dne si chtěla jako obvykle u kostela odpočinout a přišla za ním žebračka, které říkali bába Miliónová. Chtěla po něm, aby ji prozradil, kde jsou dobří lidé na almužnu. On však mlčel. Od té doby malou Stranou začaly kolovat divné zvěsti. Prý že má pan Vojtíšek za vodou, na Františka, dva domy, že není žebrák, jenom obírá lidi. Nakonec došlo i k tomu, že se rozkřiklo, že má dvě dcery, které dělají paničky. Jedna prý má lajtnanta a druhá chce jít k divadlu. Pan Vojtíšek byl ze všeho velmi smutný, všichni se od něj odvraceli, všichni jeho dobří přátelé. Nakonec už pan Vojtíšek nemohl ani na Malé Straně žebrat. Jednoho mrazivého rána, ho našli zmrzlého až na kost, měl na sobě jenom kabátek a kalhoty, bez košile. Charakteristika postavy: Pan Vojtíšek - Obličej byl tak zdravě svítivý a do červena lesklý jako nedělní pečínka, politá čerstvým máslem. A takhle k sobotě – pan Vojtíšek holil se jen v neděli -, když už mu bílé vousy po kulaté bradě zas řádně vyrazily a jako hustá smetana se skvěly, zdál se mne být ještě hezčí. (str.159 – popis pana Vojtíška, byla to známá osoba malé Strany, protože byl velice hodný a laskavý, všichni ho měli rádi.) - Také vlasy jeho se mi líbily. Neměl jich mnoho, začaly pod okrouhlou pleší na skráních a byly už přešedly, ne více stříbrny, nýbrž již až lehýnce zas do žluta, ale byly jako hedváb a vlály tak lehýnce kolem hlavy. (str.159, popis Vojtíška)

- On ale nebyla pan Vojtíšek arci také obyčejným žebrákem. On si ani vlastního žebráckého zevnějšku nehleděl tak přísně, vypadal dosti čistě, alespoň na počátku téhodne; šátek na krku byl vždy pořádně uvázán, na kabátě byla sice někde záplatka, ale ne jako kus přibitého plechu a také ne z příliš různobarevné látky. (str.161 - pan Vojtíšek byl, i když na to nevypadal, žebrákem. Právě pro jeho zevnějšek a dobrou povahu ho měli všichni rádi.)
Zobrazené Malé Strany:

- Pan Vojtíšek vyšel z kostela sv. Mikuláše, posadil si čepici na hlavu, co ochranu proti sálajícímu slunci, a šel pomalu přes nynější Štěpánské náměstí. U sochy svaté Trojice se

5

zastavil a usedl na schod. Kašna za ním zvučně šplounala, slunce hřálo, bylo tak příjemno. (str.162)

4. O měkkém srdci paní Rusky
Josef Velš byl známým obchodníkem na Malé straně. V jeho krámě bylo snad vše co plodí Indie a Afrika. Proto bylo v jeho krámu vždy plno. Pan Velš však náhle umírá a je mu vystrojen překrásný pohřeb. Ležel v krámě, v prvním patře, v krásné, odkryté truhle. Jeho pokoj byl plný lidí, samé honorace Malé strany. Pak vstoupila do pokoje paní Ruska – vdova po nebožtíku Rusovi. Od jeho smrti měla snad jedinou zábavu a tou bylo právě chození na funusy. Zde proto nemohla chybět. Když stála nad nebožtíkem rozpovídala se, že to je boží trest, že na každého jednou dojde. Prý ani nebožtík nebyl úplně poctivý a měl dokonce nemanželské dítě. V tom ji však chytila za rameno Pan Uhmühl a vykázal ji ven. Tam ji svěřil policejnímu strážníkovi, který ji doprovodil až domů. Druhý den byla obeslána na komisariát, kde ji byly zakázány vstupy na pohřby. Paní Ruska poslechla, ale po čase se přestěhovala do domu, okolo kterého šel jakýkoli pohřební průvod na Malé straně. Vždy vyšla před dům a srdečně plakala. Charakteristika postavy: Paní Velš a paní Ruska - Malá figurka, nevelký, tlustý, s hlavičkou stále se potřásající a s tím úsměvem. V krámě v placaté čepici a s koženou kupeckou zástěrou, na ulici v dlouhatánském modrém kabátě se zlatými knoflíky a v baňatém cylindru. (Str.175 – popis pana Velše) - Padesátnice, ale statná paní nadprostřední výšky. Z ramenou jí splývala hedvábná černá mantila, černý, světle zelenými stuhami ozdobený čepec vroubil její kulatou a upřímnou tvář. (popis paní Rusky – str.178) - Víte, ona byla, jak říkáme, romantická, a chtěla, aby ji celý svět litoval. Pořád se naříkala, jak jí muž trýzní. Kdyby ji byl muž se zlosti otrávil, byla by bývala ráda,a kdyby se byl muž sám oběsil, taky, alespoň by ji svět litoval. (str.179 – popis paní Ruska, která byla velice přecitlivělá a hlavně chtěla aby byla vždy středem pozornosti) Zobrazení Malé Strany:

- Lidé jsou v této povídce velice lhostejní. I přesto, že jim zemřela přítelkyně, všichni jenom stáli a koukali. N pohřbu plakal jediná paní Ruska, které to nebylo jedno.

5. Večerní šplechty
Povídka vypráví o čtyřech mužích, scházejících se každý večer na střeše domů U dvou slunců a Hlubokého sklepa. První se zde objeví Jan Hovora. Je to posluchač filozofie. Sedl si, nacpal si dýmku a zapálil. Něco zapískalo a Jan odpověděl stejným pískáním. Do žlabu se vyhoupl mladík Kupka – technik a budoucí inženýr. V puse měl doutník a vesele ho, rozhlížejíc se po kraji, bafal. Společně si povídali, rozpravovali o kráse střech. Nikdo je zde neruší, nikdo je nevidí. V jejich rozpravách je ale vyrušil třetí muž a to Novomlýnský – nejstarší a nejzkušenější. Najdou nové téma hovoru, jejich společného přítele Jäkla, který se prý topil i Císařského mlýna. Dělají si z něj srandu. Potom také z toho že paní profesorka přišla muži na psaní, které bylo od ní samé. Ještě zapečetěné a plné vášně a milostných vyznání. Najednou se objeví poslední postava a to již zmíněný Jäkl . Ten měl pro tento den vymyslet nějakou zábavu. Vymyslel to, že každý poví svoji nejstarší vzpomínku. Sám začne a vypráví jak byl malý a matka musela na chvilku odejít a zavřela ho ve světnici společně s husou. On strachy brečel a husa strachy kejhala. Hovora se přidal a vyprávěl, že si pamatuje návštěvu kláštera se svým otcem. Všechny jeptišky ho braly na klín a líbaly ho. Další na řadu přišel Kupka. Ten vyprávěl jak mu umřel dědeček a on byl odveden k jeho mrtvole aby mu políbil palce u nohou. Přišla řada na

6

Novomlýnského. Ten dokonce přišel na dvě, ale nemohl si rozvzpomenout, která je starší, proto řekl obě. První si vybavil jak se stěhovali a on nechtěl odejít z domu dokud mu neponesou i jeho kolíbku. A druhá vzpomínka je jak řekl sestře ošklivé slovo a matka mu za to nasolila hubu. A Jäkl se jim také přiznal, že je zamilovaný a bude se ženit. Ta šťastná je Lízinka, dcera krejčího. Už se znají od dětství, kdy po ní házel sníh, potom když chodil vyučovat menšího hocha a Lízinka vždy stála u vrat, když procházel kolem. Potom se po dlouhé době potkali na oslavě prvního máje, kdy ji vyzval k tanci a zůstali už spolu.Nakonec zjistí, že je poslouchají domácí holky a hbitě všichni naskáčou do vikýře.

Charakteristika postavy: Hovora, Kupka a Novomlýnský - Byl to as dvacetiletý mladík, suché, snědé tváře, černých kadeří, lehkého chmýří nad ústy; na hlavě měl fez, v ruce dlouhý, černý troubel a na něm sádrovou dýmku. Šedivý kabátek, šedivý vesta, šedivé spodky – Jan Hovora, posluchač filozofie. (str.187-188, popis Jana Hovory) - Menší, bledý, světlovlasý, s modrou čepicí na hlavě, jako nosila technická legie v roku 1848. Oděn byl v kazajku a spodky ze světlé plachtoviny; v ústech měl hořící doutník. (str.188- popis Kupky) - Novomlýnský byl výšky nadprostřední, hezký, tělnatý. Jeho tvář byla snědá, hladká a kulatá, oči modré a usměvavé, pod nosem měl mohutné licousy. Na hlavě se mu houpal také fez, na těle měl černý kabátec a světlé spodky. (str.190, popis Novomlýnského) Zobrazení Malé Strany:

- Nejveseleji jako by ale byl měsíc svítil na střechy Ostruhové ulice, myslím, že zrovna na tiché ty střechy sousedních dvou domů, U dvou slunců a Hlubokého sklepa. Podivné to střechy, hravě se dostaneš z jedné na druhou, a jsou samý kout, samý žlab, samé pokračování. (str.187) - V této povídce nejsou zobrazeni lidi z Malé Strany. Pouze 4 pánové, zde žijící.

6. Doktor Kazisvět
Je to pan Heribert, který tuto přezdívku dostal až po velice zajímavé a divné příhodě. Byl sice študovaný a promovaný doktor, ale nikdo nikoho neléčil. Po otcově smrti, se všichni jeho pacienti obraceli na Heriberta, ale ten ať přišel chudý, nebo bohatý, každého odmítl. Byl to podivín. V létě již o čtvrté hodině ranní chodil do sadů, kde se posadil a zahloubal se do četby.Když se chtěl některý dobrosrdečný soused přisednout, vstal a odešel beze slova pryč. Jednou se zúčastnil pohřbu. Když nesli otevřenou rakev, doktor se podíval na mrtvého, chytil ho za ruku a prohlásil, že je ještě živý. Nikdo mu nevěřil, ale po několika týdnech vyšel z pokoje naprosto zrádný člověk, kterého považovali již za mrtvého. Charakteristika postavy: Doktor Heribert - Tvář jeho byla světlohnědým vousem zarostlá – zarostlá tvář dle tehdejších náhledů byla také něco zcela neslušného. V zimě, když měl na sobě šedivý mlynářský kalmuk, zapadla hlavička pod soukennou čepicí hluboko do límce z bavlněného Astrachánu, a v letě, když měl šedivý, kostkovaný šat lehký nebo ještě lehčí plátěný, kývala se nejistě jakoby na slabé šťopce. ( popis pana Heriberta – str.210 – 211) - Zas bylo vidět, že o lidi nestojí. Pozdravili ho, on ale neděkoval nikdy. Jako dříve kormidloval ulicemi a průsvitná, suchá jeho hlavička potřásala se bojácně jako chmýří. (str.218 – doktor Kazisvět byl podivín. S nikým nemluvil a nikomu nevyšel vstříc.)

7

Zobrazení Malé Strany: - Všichni by měli doktora velice rádi, jenom kdyby na ně nebyl tak nepříjemný. - Celé město mluvilo o doktoru Heribertovi. Noviny o něm psaly nejspíš po celém světě. Malá Strana byla pyšna. (str.217)

7. Hastrman
Povídka vypráví o panu rybáři, kterému se díky jeho zelenému fraku a jménu říkalo hastrman. Byl to justiciár ve výslužbě, od Trutnova, a v Praze bydlel u blízké příbuzné.Říkalo se o něm, že je velice bohatý, že má doma sbírku drahokamů. Prý si je všechny nasbíral vlastnoručně. Jednou, byl krásný slunečný den, se Ostruhovou ulicí procházel pan rybáře. Šel sice klidně jako vždy, ale poněkud rychleji, než obvykle. Pod paží nesl jednu ze čtyřhranných škatulí, ve kterých měly být ukryty ty jeho poklady. Šel na návštěvu k profesorovi Mühlweselovi, který mu měl ocenit ty jeho drahokamy. Tomu se však líbil jenom jeden, který by odkoupil pro školní potřeby a to pouze za tři zlaté. Ten den již hastrman nevyšel na svou obvyklou „obchůzku“. V noci – bylo již k půlnoci – stál u svého okna a pozoroval jak se měsíční světlo rozlévá po krajině.. Pak vzal jednu škatuli a vyhodil ji z okna ven, dole roztříštila jednu stěnu skleníku. Pan Štajnl – manžel blízké příbuzné – se ptal proč vyhazuje své poklady z okna. Ten mu odpověděl zklamaným hlasme, že přece nemají žádnou cenu a jsou k ničemu. Pan Štajnl mu však vysvětlil, že je bohatý tím, že má rodinu a přátele. Charakteristika postavy: Hastrman - Ať byl sebevětší úpal mrazový nebo sluneční, nanejvýš že držel svůj nízký, ale baňatý cylindr se širokou střechou nad hlavou jako parazol Šedivé vlasy byly hladce přičísnuty k lebce a spojovaly se vzadu v cůpek tak pevně stlačený a svázaný, že se ani nekýval . jeden to z nejposlednějších cůpků v Praze, už tenkráte tu byly jen dva nebo tři. Zelený fráček jeho, se zlatými knoflíky, měl živůtek jen krátký, zato byly ale šosy dlouhé a tloukly hubenou, malou postavičku páně Rybářovu do vychrtlých lýtek. (str.221, popis pana Rybáře, jak vždy chodíval po Malé straně) - Zvláštní podívání bylo na pana Rybáře, když šel po ulici, Každých dvacet kroků zůstal stát a obrátil se vpravo vlevo. (str.221 – popis Hastrmanovi chůze. Byl to podivín.) - „Mysleli jste snad“ šeptal zas stařec monotónně a s namáháním, „že jsem bohat, a já vskutku “ (str.231 – Hastrman velice toužil po bohatství, myslel si, že jeho kameny, vlastnoručně nasbírané, mají nějakou cenu, ale není tomu tak.) Zobrazení Malé Strany: - Lidé zde jsou zobrazeni laskavě, ale trochu závistivě. Někteří závidí Hastrmanovo údajné bohatství.

8. Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
Pan Vorel, Nový přistěhovalec na Malou stranu si otevřel krám U zeleného anděla. Byl mladý, pohledný, ale snad nikdo si ho nevšímal a nikdo s ním nemluvil. Když otevřel svoje krupařství, každý chodil zvědavě kolem,ale nikdo nevešel. Až potom, když vyšel před krám, zabafat si z dýmky, uviděl mladou slečnu Poldýnky, jdoucí směrem ke krámu. Koupila dva žejdlíky prostřední krupice a rychle odešla. Všude pak povídala jak má pan Vorel v krámě nakouřeno a že prý i ta krupice je snad uzená. Tím byl osud obchodníka Vorla zpečetěn – krám pust¨l. Jednou dal domácí krám zavřít, že se z něj udělá byt. Ráno však našli pana Vorla oběšeného ve svém krámu. Když viděl policajt jeho pěnovku, řekl že tak hezky nakouřenou ještě nikdy neviděl. Charakteristika postavy: Pan Vorel

8

- Je mladý, pěkný chlapík, kulatých tváří, snivě modrých očí, štíhlý jako panna, k tomu svobodný. (str.236 - popis pana Vorla. Přistěhoval se na Malou Stranu, ale mezi sousedy nezapadl.) - Vypravovalo se, že pan domácí dal, když nemohl pana Vorla nalézt, krám násilně otevřít, do ulice že vypadla dole dřevěná stolice a nahoře že se vyhoup nešťastný krupař, oběšený zcela ve výši na skobě. (str.241 – nešťastný čin pana Vorla, který se raději zabil, než by měl snést ponížení, že není dobrý obchodník.) Zobrazení Malé Strany: - Lidé jsou až příliš pyšní. Udržují mezi sebou úzké sousedské vztahy, do kterých nevezmou jen tak někoho.

9. U tří lilií
U tří lilií je salón na Malé straně. V neděli se zde vždycky konají veselky. Autorovi se zde zalíbí modrooké děvče, které ho tak trochu svádí. S nikým nemluví, jenom tancuje a točí se dokola. Najednou přiběhne jiná, mladší dívka a něco jí pošeptá. Ta spěšně odběhne s ní. Za čtvrt hodinu je zase zpátky. Autor se ji ptá pro odešla a ona, že prý ji zemřela matka. Autor ji chytne za ruku a snáší s ní všechno utrpení a bolest. Charakteristika postavy: Neznámá tanečnice - Štíhlý vzrůst, plné, teplé formy, v týlu přistřižený, volný černý vlas, oblý hladký obličej, světlé oko – krásné děvče! (str.246 – popis autora dívky, která se mu velice, na tancovačce, zalíbila.) Zobrazení Malé Strany: - Tato povídka je příliš krátká a neprobírá Malou Stranu.

10. Svatováclavská mše
Povídka začíná u Svatovítského chrámu. Tam se ukryje malá hoch –náš autor. Říká se totiž, že zde vždy o půlnoci sám Sv. Václav koná mši. Hoši se proto rozhodli, že se přesvědčí o pravdě. První sem šel autor. Sám usedl v kostele a zřekla. Všude bylo ticho a klid. Přišli ho navštívit i jeho kamarádi,ale pak byl slyšet mužský hlas a dupot kroků jeho přátel. Hoch tedy procházel kostelem a prohlížel si předměty, který se nikdy neopovážil ani dotknout. Pak se vy své mysli představoval mši, která je obvykle v kostele a potom i Svatováclavskou. Jak asi bude vypadat, co se při ní bude dít a kdo se jí asi zúčastní. Nakonec chytne vrabce do hrsti, aby se nebál, že je v kostele sám a proti své vůli usne. Ráno ho probudí obvyklá mše, kterou sloužívá farář. Viděl svou plačící matku, klečící vedle tety, u které měl jakoby přenocovat. Stál před kostelními dveřmi čekal na matku, s bolestí, že jí způsobuje utrpení. Charakteristika Postavy: Malý chlapec

- V této povídce hraje hlavní roli autor, jako malý kluk. Je nebojácný, protože se nebojí zůstat sám v kostele, přes celou noc. Je nezodpovědný, protože své matce lhal, ale když viděl jak se kvůli němu trápí, došlo mu co udělal za špatnost. Zobrazení Malé Strany:
- V této povídce popis Malé Strany není, protože se celý děj odehrává v noci v kostele.

9

11. Jak to přišlo, že dne 20.srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno
Dne 20.srpna r.1849 o půl jedné s poledne, mělo být Rakousko rozbořeno. Bylo tak usneseno ve spolku pistolovém. To je spolek, ve kterém se chlapci pojmenovali po slavných historických osobnostech (Jan Žižka z Trocnova, Prokop Holý,…). Jejich plánem bylo rozbořit Rakousko a zmocnit se Prahy. Museli dobýt citadelu na belvédském výběžku Mariánských hradeb. Citadela byla střežena asi 6 – 8 vojáky. Plánovali si jak skolí stráž, zmocní se jí a z oken budou volat, že je revoluce. Pak prý přijde vojsko, ale „zachránci“ se spojí s Pražany a osvobodí všechny na Hradčanech. Pak první vítěznou bitvu svedou u Německého Brodu, další proběhne na Moravském poli a ve Vídni rozboří Rakousko. K tomu všemu však potřebovali ještě pátou osobu a tou měl být hokynář Pohorák. Sehnal jim střelný prach a v den revoluce jim ho měl předat a oni ho seznámit s plánem. Konečně nadešel den D. Všichni se schovali na svém místě a čekali na hokynáře, klíčovou osobu všeho dění. Žižka se vydal na obchůzku. U Prokopa zjistil, že má bambitku a vše je v pořádku. Když obešel všechny už dvakrát, měl být Pohorák s prachem už dávno tam, ten však nikde. Najednou se přiřítí udýchaný Prokop a povídá, že čeledíni pijí u krámu kořalku a policajti odvedli Pohoráka. Po dlouho době se konečně Pohorák dobelhal. Když po něm však chtěli střelný prach, řekl, že nemá a když po něm chtěli zpátky aspoň svých šest zlatých, řekl, že mu žádné nedávali a že jenom zkouší staré lidi. Charakteristika postavy: Jan Žižka z Trocnova, Pohorák - Bylo mně naprosto nevolno. Bylo mně nevolno vlastně už po více dnů, pořád hůř, čím blíž přicházel 20.srpen. (str.279 – strach Jana Žižky z porážky.) - Pohorák byl již silně přes padesát. Jeho suché tváře byly neštovicovými důlky tak zďobány, že by dobrosrdečnější člověk byl snadno mohl připadnouti na myšlénku poradit mu, aby si tváře dal trochu vydláždit. (str.292-293- popis Pohoráka) Zobrazení Malé Strany: - Není zde popis Malé Strany, povídka se soustřeďuje spíše na vyprávění příběhu.

12.Psáno o letošních dušičkách
Každý rok, o dušičkách, jezdí slečna Márinka s 5-ti letou „vypůjčenou“ holčičkou na hřbitov. Zde ji vždy řekne ať si de kam chce, že půjde za ní. Pak ji najednou u jednoho určitého hrobu zastaví. Vymění na něm věnec a začne se modlit a plakat. Potom jde ještě k jednomu, situace se opakuje a pak jedou domů. Slečna Máry má od dětství přítelkyni Luizu. Dnes k ní jde na návštěvu. Kamarádka pečlivě uklízí, praží kávu a peče bábovku. Moc spolu nemluví, ale slzy padají častěji než obvykle a obejmutí je také častější než obvykle. Máry vypráví přítelkyni svůj sen, který ji poslední dobou straší. Prý je manželka smrti a kvůli tomu se neprovdá. Přitom jí kdysi nadbíhali dva muži. Byli to sice flámové, ale Márince připadala úžasní oba. Napřed obdržela milostný dopis od pana Cibulky. Zanedlouho na to ji došlo další milostné vyznání a to od dobrého přítele Cibulky – pana Rechnera. Na to, ale přišel, opět od něj, omluvný dopis, že nevěděl, že po ní touží i jeho dobrý přítel Cibulka a že prý odstupuje. Ale problém byl v tom, že Cibulka ji napsal dopis obsahově stejný. Po dvou letech na to zemřel Rechner a 4 měsíce po něm i Cibulka. Proto každý rok chodívá Márinka na hřbitov ke dvou stejným hrobům. Nikdy by se neodvážila rozhodnout k jakému hrobu půjde prví. Proto sebou vodí malé děvče, aby se vydalo nějakým směrem samo. Slečna Máry si koupila hrob jedné zemřelé paní, který je přesně mezi jejími dvěmi ctiteli. Až zemře nechá se do něj pochovat, aby byla oboum stejně na blízku.

Charakteristika postavy: Márinka, Cibulka a Rechner

10

- Byla vysoké postavy jak málokterá dáma, její modré oči byly přímo krásny, její tvář trochu sice široká, ale pravidelná a příjemná – jen poněkud přílišně tělnata byla od nejprvnějšího svého mládí a to jí způsobilo příjmí „tlusté Máry“. (str.305-306, popis Márinky) - Přítel Cibulka, vždy zas černě oděný, byl mnohem klidnější, ale jen tak naoko. Byl suchý jako Rechner, o něco ale vzrostlejší. Jeho malá lebka vybíhala v nízké, čtverhranné čelo. Trochu vysedlá oční kost kryla pod hustým tmavým obočím jiskrné oči. (str.307 – popis Cibulky) - Vysoké jeho čelo, z něhož dlouhý kaštanový vlas byl sčísnut nazad, bylo vždy jasné a kolem tenkých, bledých rtů hrál věčný posměch. Celé jeho suché tělo, oděný vždy v oblíbenou Rechnerovi žlutavou narvu, bylo ustavičné hře a rameny jeho to škubalo každý okamžik. (str.307 – popis Rechnera)

Zobrazení Malé Strany:

- Není zde moc jasné. Všichni se zde znají a udržují mezi sebou dobré sousedské vztahy. Povídka spíše vypráví příběh.

13.Figurky
Je to deník advokáta, který se chystá na důležitou zkouško. Aby přestal chodit do hospody a hrát karty, přestěhuje se na Malou Stranu, v domnění, že zde bude mít klid. Hned prví den poznává svoje nové sousedy. Malíře – pana Augusta a jeho syna Pepíka. Paní domácí mu pomáhá se stěhováním a uklízením. Ráno Krumlovský – advokát, sejde dolů na snídani, kterou mu hospodyně připravila a povídá si s ní, aby zjistil nějaké poměry v domě. Potom začne studovat. Vyrušil ho však malíř, který mu oknem viděl dovnitř a viděl obraz na stěně, na který se musel jít optat co je zač. Pak nastal čas oběda a po obědě se do učení tolik ponoří, že se naučil celých 135 paragrafů. Večer, když chce ulehnout do postele, zjistí,k že ho již předběhla nějaká kočka. Ke všemu ho ještě v noci budí, svým neustálým štěkotem, domácí pes Slavík. Ráno jde na návštěvu k malířovi. Tam se dozví, že o něm domácí řekla, že je hloupý, proto jde radši zpátky do svého bytu a učí se. Ráno přijde na návštěvu pan domácí o kterém se dozví že vždy po poledni ztrácí paměť. Je to starý muž. Potom se pilně věnuje studiu. Jenom spí, jí a učí se. Na zábavu nemá čas a ani pomyšlení. Po nějaké době ho už to jak je zavřený pořád jenom v pokoji začne nudit a začne porto chodit dolů do hostince na večeře. Tam pozoruje lidi okolo, aby věděl s kým vlastně bydlí a jací jsou jeho sousedé na Malé Straně. Další den ráno ho čeká zase studium, potom si zajde na oběd do hostince a navečer zajde do zahrady, kde v altánu potká slečnu domácí, malíře, malířovu ženu, pana Provazníka a malého Pepíka. Od Provazníka zde zjistí, že má doma abecední seznam všech lidí z Malé Strany a že u každého má zajímavosti o nich. Když mu začne povídat jak v mládí sváděl slečny, Krumlovský raději odejde. Nazítří se opět vydal do zahrady, že si zpříjemní studování čerstvým vzduchem. Poslední dobou se mu už totiž tak dobře nestuduje. Po mozku mu prý lezou figurky, dělají kotrmelce a šklebí se na něj. V domě je všechno slyšet, takže zde není takový klid na učení. Dětský pláč, řinčení šavle a hádky sousedů, ho vyrušují při studiu. Konečně nastane klidné, tiché, nedělní odpoledne. Jde do zahrady a usedne k pianu. Začne hrát, ale vyruší ho „zahradní obyvatelstvo“, ať prý jim zahraje něco pořádného. Pak se společně oddělí se slečnou Otýlií a jdou si povídat. Druhý den potká Krumlovský starého známého, doktora Menšena. Pozve ho do svého domu. Nakonec ale zjistí, že Jensen nešel náhodou kolem, ale chtěl mu okukovat jeho Otylku. Jensen ale přišel zanedlouho znovu. Stoupne si oknu pod nímž stojí Otýlie a její otec. Začne s nimi mluvit a oni ho pozvou do zahrady za nimi, Krumlovský se přidá k němu. Druhý den je 9 hodin ráno a Jensen je už zase u Krumlovského. Odpoledne, při procházce v zahradě se dostane do důvěrného rozhovoru s Otýlií, Ona vychvaluje jeho ctnost. Zanedlouho jede Krumlovský za svým přítelem na konec Smíchova. U brány si vzal drožku a

11

uvědomil si, že je opravdu zamilovaný. Ráno přijede vojenský poručík, který jede od nadporučíka Kubáckého.Ten se cítí dotčen a uražen, že se Krumlovský, o něm a paní domácí, nevyjadřoval, tak jak by měl. Právník, si ale nedokázal vzpomenout, co vlastně řekl. Pan Kubácký žádá proto zadostiučinění zbraní. Krumlovský mu ale vzkáže, že prý nikdy nebojoval a nikdy taky nebude. Druhý den přišel poručík znovu a znovu žádat o to stejné. Krumlovský se nakonec tak rozčílí, že nakonec svolí k souboji šavlemi. Další den přijde poručík, aby oznámil místo, čas a datum konání. Je to v 6 hodin, ráno na Hradčanech. Advokát jede za přítelem na Smíchov, aby se od něj naučil alespoň něco ze šermu. Večer jede domů zničený a utahaný. Doma najde dopis od Otylky, že se s ním potřebuje sejít. Nakonec k setkání, díky nedopatření, neproběhne a Krumlovský je rád, že může odpočívat před zítřkem. Nazítří, kdy si časně přivstane, se vypraví na domluvené místo. Tam se dohodnou, že souboj bude jenom do první krve. Jakmile začal, Krumlovský udělal náhodou nějaký rychlí výpad a poranil pana nadporučíka. Tím byl šerm u konce a právník vyhrál. Venku na něj čeká již přítel ze Smíchova, Společně jedou posnídat do malé vinárny. Tam se shodnou, že by se měl Krumlovský odstěhovat, že na Malé Straně nemá klid a už vůbec ne takový jaký předpokládal, že mít bude. Společně jedou do jeho starého bytu, který mu okamžitě prodají zpátky. Další den oznámí, že se stěhuje. Otýlie s ním nemluví a on je rád, protože z něj jeho „láska“ již vyprchala.

Charakteristika postavy: Konduktorka – paní domácí, malíř August, - Je mladá, as dvaadvacetiletá žínka, je hezka, tak zdravě hezka. Obličej není sice klasický pravidelný, brada trochu široká, ale tváře jsou jak růžový aksamit a oči, trochu vypoulené, jsou jako chrpa modry. (str.323 – popis paní domácí.) - Muž je zavalitý, krevnatého obličeje, modrých, vodnatých očí, jako by upřímnost plavaly ve slzách. Opět tak upřímné oči! Ale takováhle upřímnost vodnatých očí bývá také od chlastu – jsme znalec lidí. (str.326 – popis malíře Augusta) - Mám doktora Jensena rád, muž inteligentní, chladný, příjemný. (str.395 – charakteristika doktora) Zobrazení Malé Strany: - Malá Strana, jde zde popsána jako klidné, tiché místo, s dobrými sousedskými vztahy. - Na tu poetickou klidnou Malou Stranu, mezi tiché, milé sousedy, někam do zákoutí odlehlé ulice. (str.322)

Vlastní názor:
Knížka se četla dobře a rychle. Vyhovovalo mi, že to byly převážně krátké a výstižné příběhy. Čtení mi trochu stěžoval jazyk autora, která používal občas ještě zastaralejší výrazy, kterým sem někdy i nerozuměla. I přesto, že se v knížce několikrát vyskytoval detailní popis

12

jednotlivých ulic a toho jak na sebe navazují, kde jsou různé krámy a podobně, vůbec nevím, jak to tam vypadá. Popis byl vždy, pro mě, zbytečně zdlouhavý a složitý. Mojí nejoblíbenější povídkou se stala jednoznačně Pan Ryšánek a pan Schlegl. Líbilo se mi na ní to, že dopadla dobře, že se spolu dali nakonec do řeči. Naopak se mi vyloženě nelíbila povídka Jak to přišlo, že dne 20.srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno. Děj mi přišel nudný a nezajímavý a povídka mi přišla celkově o ničem. Také nezáživný příběh byly pro mě Večerní šplechty, které mi přišly, že jsou o ničem, a Figurky,ve které byla změť postav, které se mi pletly a děj mi přišel zbytečně moc roztáhlý. Líbily se mi i pointy u některých příběhů a vždy jsem přemýšlela, jaké je z toho vlastně ponaučení. Pobavila jsem se u zakončení povídky Psáno o letošních dušičkách, kdy bylo nakonec objasněno, že má koupené dva hroby a k tomu třetí uprostřed. Vtipné pro mně na tom bylo to, že autor nechal čtenáře si domyslet, proč má vlastně ten třetí. Osobně jsem z toho vyvodila to, že až zemře, chce se nechat pohřbít mezi svými nápadníky. U povídky Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku, mi přišlo povrchní a hloupé, jak se k němu lidé na Malé Straně chovali. Bylo mi ho líto a nepochopila jsem, proč ho nemohli přijmout za svého souseda. Celkově se mi Malá Strana moc nezalíbila a nechtěla bych tam bydlet. Nechtěla bych tam bydlet hlavně v té době, do jaké byly povídky situovány a vůbec ne s těmi lidmi, kteří v knize vystupovali. Ani jsem nepochopila, jak můžou mít mezi sebou tak „vřelé“ sousedské vztahy, když se za zády, ve většině případech, pomlouvají. Hned u první povídky Marie zradila Matyldu a odvedla ji ženicha. V další závistivá žebračka, v podstatě zabila pana Vojtíška. Málokterá povídka byla veselá a „jednoduchá“. Knížka se mi četla dobře jenom proto, že to nebyl souvislý příběh, ale bylo to rozdělené na jednotlivé povídky. Kdyby ne, těžko by se mi četlo tím stylem jakým autor psal. Od Jana Nerudy jsem nečetla jinou knížku a nevím, jestli bych našla odvahu se do toho vůbec sama od sebe pustit. Sice jsem ráda, že znám Povídky Malostranské, známé dílo naší literatury, ale říkám si že jednou přečíst naprosto stačí.

Bibliografie: NERUDA, J.Povídky malostranské. Praha: Slunovrat 1978

13

______________________ Volgemutová Martina

14

Sign up to vote on this title
UsefulNot useful